Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Seminář dějin umění
Bakalářská diplomová práce
2010
Eva Miškelová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Seminář dějin umění
Eva Miškelová
Náměty tradičního japonského tetování a jejich vliv na současné světové tetování Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph. D.
2010 2
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autorky práce
3
Obsah 1.
Úvod: Představení japonského tetování ............................................................5
2.
Historie vývoje japonského tetování a kontext doby ........................................7 2.1. Nejstarší japonská tetování .............................................................................7 2.2. Období Edo .....................................................................................................8 2.3. Otevření Japonska světu ...............................................................................12
3.
Japonské dřevořezy ukijoe, jejich tvůrci a souvislost s tetováním ...............14
4.
Nejoblíbenější náměty japonského tetování ....................................................17
5.
Materiály a technika tradičního japonského tetování ....................................23
6.
Současnost tradičního japonského tetování ....................................................25
7.
Vliv tradičního japonského tetování na současné světové a vznik moderního japonského stylu.................................................................................................27
8.
Japonské tetování v českém prostředí ............................................................31
9.
Závěr ...................................................................................................................33
10.
Literatura ...........................................................................................................35
11.
Obrazová příloha ..............................................................................................36
12.
Seznam vyobrazení ............................................................................................49
4
1. Úvod: Představení japonského tetování Pojem tetování popisuje Ottův slovník naučný poměrně výstiţně jiţ v roce 1906 jako „zvyk rozšířený téměř u všech národů, který záleží v tom, že kůže lidská ozdobuje se výkresy rázu ornamentálního neb symbolického způsobem tímto: ostrým nástrojem provádějí se do kůže zářezy nebo body, jež spojují se ve výkres, který pak natře se barvou pokud možno trvalou.“1 Fenomén tetování se v dnešní době stává čím dál masovější stránkou naší
kultury a právě japonské tetování patří k nejzajímavějším z nich. Setkala jsem se s ním poprvé před pár lety a od prvního okamţiku jsem obdivovala jeho jedinečnost, divokou barevnost i zajímavé náměty. Japonské tetování mě zaujalo svojí uměleckou hloubkou, kde kaţdý motiv má svůj smysl i význam. Díky častým návštěvám rockových koncertů, které se pomalovanými těly doslova „hemţí“, jsem měla také dostatek příleţitostí ke zvědavému pozorování. Čím více jsem se však snaţila o japonském tetování dozvědět, tím víc otázek vystupovalo napovrch. V touze ponořit se do problematiky hlouběji se přede mnou otevřel svět „obrázků pomíjivého světa“- populárních japonských dřevořezů ukijoe.2 Pochopila jsem, ţe „krása japonského tetování je vystavěna na pevných uměleckých základech, závislých na těsném vztahu s dřevořezy ukijoe“.3 Tetování se objevuje v mnoha obrazech pomíjivého světa a dřevořezy ukijoe zároveň slouţí jako inspirace pro tradiční japonské tetování od kultury Edo4 aţ do současnosti. Tato fakta dále podpořila můj zájem zabývat se tématem japonského tetování z umělecko-historického hlediska. Dalším z aspektů, které ovlivnily výběr tématu této bakalářské práce, byla moje záliba v asijských kulturách obecně. Japonsko mi učarovalo svými tradicemi, které jsou zajímavou směsí různých kulturních vlivů přejatých zejména z Číny.
1
DŠ [Jiří Daneš], heslo tétování in: Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, díl 25, Praha 1906, s. 295. 2 Výraz ukijoe (v překladu „obrázky pomíjivého světa“) je spojený s tradicí tisků a ilustrovaných knih zejména v období Edo (1603-1868). Výraz ukiyo (česky „pomíjivý svět“ nebo také „prchavý svět“) původem z buddhismu dříve označoval „strastné pozemské bytí“, od 17. století však vyjadřuje postoj bezstarostného uţívání si ţivota ve čtvrtích rozkoše. 3 Takahiro Kitamura, Katie M. Kitamura, Tattoos of the Floating World: Ukiyo-e Motifs in Japanese Tattoo, Lochem 2008, s. 8: „The beauty of the japanese tattoo is build on a solid artistic foundation, reliant on a close relationship with the woodblock print.“ 4 Období Edo začíná rokem 1603, kdy byl zaloţen šogunát Tokugawa. Vojenská vláda potomků Iejasu Tokugawa skočila svrţením šogunátu v roce 1868 a obnovením císařství. Hlavní město šogunátu- Edo bylo později přejmenované na Tokio.
5
Překvapilo mě, ţe téma tetování bylo při studiu umění dlouho přehlíţeno. Zmínky o něm se dříve objevovaly převáţně jen v cestopisech. Edmond Locard5 tuto situaci svého času komentoval takto: „Umělečtí kritici a dějepisci systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění, která jako materiálu využívá živé tkáně, a proto se jedná o nejušlechtilejší umění ze všech.“6 Tato myšlenka je pro pochopení a posuzování tetování podle mého názoru velmi důleţitá. Nejedná se pouze o „nějaké zdobení“ těla, tetování je trvalé. Můţe být hledáním identity nebo tradice, přechodovým rituálem, sebepoznávacím obřadem, magickým aktem, spirituální léčbou i spojením s Bohem. Z dnešních zdrojů se japonským tetováním a všem jeho aspektům ţádná publikace v českém jazyce dopodrobna nezabývá. Na několika stranách jej stručně popisuje práce Martina Rychlíka - Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla z edice Dějin odívání. Krátká zmínka o něm se objevuje také v Dějinách odívání - Japonsko a knize Vějíř a meč – Kapitoly z dějin japonské kultury. Studium cizojazyčných textů tedy pro mě bylo nezbytností. Tato práce se zabývá japonským tetováním od minulosti po současnost a jeho cestou z Východu na Západ. V prvních kapitolách se věnuje převáţně vývoji tetování v umělecko-historickém kontextu a jeho spojitostí s japonskými dřevořezy ukijoe. Další kapitoly řeší nezbytné věcné informace o námětech, materiálech a technikách japonského tetování. Poslední tři kapitoly představují situaci současného japonského tetování v Japonsku, Americe, Evropě a České Republice s příklady tvůrců a jejich děl. Cílem této práce je popsání většiny aspektů, které se na vývoji japonského tetování podílely, symbolického vyznění námětů a snaha o srovnání současného stavu v Japonsku a na Západě včetně České Republiky. Problematiku japonského tetování u nás jsem zkoumala na pracích nejlepších českých tatérů. Vedla jsem rozhovory nejen s nimi samotnými, ale i jejich zákazníky. Tato setkání poslouţila jako podklad pro popis současného stavu u nás. Důleţitou součástí práce je obrazová příloha. Pro větší přehlednost jsou japonské názvy v textu označeny kurzívou.
5
Dr. Edmund Locard (1877–1966) je jeden z průkopníků kriminalistiky ve Francii. Stephen G. Gilbert, Tattoo History. A Source Book, New York 2001, in: Martin Rychlík, Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Dějiny odívání, Praha 2005, s. 12. 6
6
2. Historie vývoje japonského tetování a kontext doby Japonské ostrovy (z nichţ největší jsou Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku) byly po dlouhou dobu pod vlivem čínské kultury (z níţ převzaly i písmo) ať uţ přímo nebo zprostředkovaně přes Koreu. Docházelo zde k prolínání náboţenských tradic šintoismu (jediného původně japonského náboţenství), čínského konfucianismu, taoismu a indického buddhismu. Hlavním městem císařství bylo Kjóto. Císařové však vládli pouze formálně, výkonná moc byla obvykle v rukou dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců), kteří mezi sebou bojovali. Země byla zmítaná mnoha válkami.7 2.1. Nejstarší japonská tetování Nejstarší nálezy dokládající náznaky tetování na japonských ostrovech jsou hliněné sošky dogú kultury Dţómon8 z hrobu nedaleko Ósaky, zdobené ornamenty, staré asi 1700 let. Figurky mohou symbolizovat nadpřirozené síly, ale především dokládají touhu po zdobení těla.9 První písemná zmínka o japonském tetování se objevila v čínské kronice Wej ťi v textu z roku 297 n. l.: „Těla si potírají na růžovo a šarlatovo, stejně jako Číňané používají pudr. Muži velcí i malí, si všichni tetují tváře a zdobí těla vzory…“.10 Mezi nálezy z období Kofun11 patří hliněné figurky haniwa12, z nichţ některé jsou také zdobeny ornamenty a podle Sanderse tato tetování „mohla sloužit dekorativním, náboženským nebo status-určujícím významům“.13 O tetování ainských ţen ze severu ostrova Hokkaidó máme písemné zprávy jiţ ze 7. století. Ţeny si zde nechávaly tetovat zejména knír a široký úsměv. U muţů se tato tetování neobjevují. Matky někdy začínaly s tetováním holčiček jiţ od druhého roku a 7
Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoeferová, Vějíř a meč – Kapitoly z dějin japonské kultury, Praha 1987, s. 78-84; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 22. 8 Výraz džómon (v překladu „provazový vzor“) označuje japonské prehistorické období (přibliţně od 10 000 př. n. l. do roku 300 př. n. l.). 9 Viz Martin Rychlík, Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Dějiny odívání, Praha 2005, s. 150. 10 Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoeferová, Vějíř a meč – Kapitoly z dějin japonské kultury, Praha 1987, s. 35. 11 Kofun je japonská megalitická hrobka, výraz označuje také období Kofun, neboli mohylovou kulturu (přibliţně od 3. století do 6. století n. l.). 12 Obětní sošky haniwa měly mnoho forem od muţských a ţenských postav po koně, ptáky, domy, zbraně atd. 13 Clinton R. Sanders, Custumizing the Body. The Art and Culture of Tattooing, Philadelphia 1989, s. 11 in: Rychlík (pozn. 9), s. 150.
7
bez tetování by se dívka nikdy neprovdala. Motiv byl dokončen aţ kolem puberty a symbolizoval sociální dospělost. S přibývajícím věkem nositelky se motiv rozšiřoval a slouţil také k rozlišení věku. K tetování pouţívali ostré nástroje a směs sazí, které si matka připravovala sama. „Výsledkem několikaleté, zdlouhavé práce je temně modrý kus diamantového tvaru obklopující ústa až k uším.“14 Na ostrovech Amami a Ósumi, které patří k ostrovům Rjúkjú, bylo tetování zvykem pouze u ţen, jeţ si zdobily hřbety obou rukou a zaznamenal jej v roce 622 n. l. čínský posel. Obvykle s tetováním začínaly ve třinácti letech. Pouţívaly tři svázané jehly a do vpichů jim vtírali tuţ, pouţívanou na psaní, v indigově modré barvě. Vzory byly drobné a jednoduché (kříţky, hvězdy, šipky, lístky). Starší ţeny měly ornamentů více a naznačovaly tak, ţe jsou zadány [1]. Tyto fakta dokládají rituální stránku jejich tetování, které pravděpodobně slouţilo k přijímacím obřadům.15 Tetování se pouţívalo také jako trest pro zločince - stigmatizaci namísto odřezávání ušního boltce nebo nosu. Jednalo se spíše o menší, černé, lokální tetování často ve tvaru rozličných pásků nazvané irezumi.16 Pásky se umísťovaly v různém počtu na paţe či nohy [2]. Nejstarší trestanecká tetování se objevují v 5. století n. l.17 Irezumi slouţilo k tetování zločinců, odpadlíků společnosti, ţebráků, prostitutek, kejklířů nebo šlechticů, odmítajících spáchat harakiri18. Symbolem kriminálníků byly tehdy např. i různé znaky na čele např. inu (pes). Trestanecké tetování bylo běţně pouţíváno aţ do 16. století. Naposledy pouţil tetování jako formu trestu šógun Jošimune Tokugawa v roce 1720.19 2.2. Období Edo Na konci 16. století docházelo k pokusům sjednotit japonský národ, které dokončil vojenský velitel Tojotomi Hidejoši (1536-1598). Po smrti Hidejošiho se vlády zmocnil Iejasu Tokugawa (1542-1616), který se v roce 1603 nechal jmenovat šógunem. Obnovil vojenskou vládu a správní sídlo přesunul z Kjóta do Eda (dnešního Tokia). 14
Athol T. Joyce, N. W. Thomas, Women of All Nations, Toronto 1911, díl I., s. 516 in: Rychlík (pozn. 9), s. 159. 15 Viz Rychlík (pozn. 9), s. 158-159. 16 Irezumi (česky „vpravit inkoust“). 17 Viz Willem R. van Gulik, Irezumi, the pattern of dermatography in Japan, Leiden 1982, s. 6. 18 Výraz harakiri (v překladu „řezání břicha“) označuje japonskou rituální sebevraţdu. 19 Viz Rychlík (pozn. 9), s. 151; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 14; van Gulik (pozn. 17), s. 11-12.
8
Tokugawský šogunát trval do roku 1867 a bývá označován také jako období Edo. Šogunát uzákonil sociální rozdělení společnosti do čtyř stavů. Nejvýše postavená byla vojenská třída včetně samurajů, na druhém místě pak rolnictvo, pod nimi řemeslníci a nejníţe obchodníci. Řemeslníkům a obchodníkům se souhrnně říkalo měšťané (čónin20). Mimo společenské rozdělení stáli hinin tzv. „nelidé“ (trestanci, kejklíři, stráţci zločinců, ţebráci...). Doba Edo byla časem míru, ale i naprosté izolace Japonska od ostatního světa včetně dosud převládající čínské kultury. Díky potlačení vlivu okolních států se začalo rozvíjet jedinečné svébytné japonské umění.21 O estetické funkci tetování se začíná mluvit aţ v sedmnáctém století a to převáţně ve smyslu vyjádření lásky a věrnosti. Ve čtvrtích rozkoše Kjóta a Ósaky si milenci často nechávali tetovat malé černé tečky jako symboly lásky případně i svá jména. Tento zvyk se poté rychle rozšířil i do Eda. Taková tetování se nazývala irebokuro22 nebo kakušibori,23 která se objevovala často na skrytých místech např. pod paţemi a ve slabinách. Tetování se však uţívalo i k náboţenským účelům. Někteří mniši si zdobili záda, na kterých nosili náboţenské modlitby a čínské znaky kandži představující boţstva. Postupem času se z těchto jednoduchých forem tetování vyvinulo umění. 24 Díky rychlému růstu Eda a nově vzniklé vrstvě obchodníků umělecký i noční ţivot koncem sedmnáctého století čile vzkvétal. Měšťané se stali novou burţoazií a podporovali bouřlivý rozvoj měšťanské kultury (zejména dřevořezů ukijoe, divadla Kabuki,25 tetování, umění výroby kimon a divadelních kostýmů). Centrem tzv. pomíjivého světa se stala čtvrť rozkoše Jošiwara. Ulice Jošiwary byly lemované restauracemi, divadly, nevěstinci a lázeňskými domy, coţ dokládají právě dřevořezy ukijoe, které zvěčnily charakter doby. Lidová umění pomíjivého světa představovala duši národa, ideály a sny obyčejných lidí, odvahu i lásku. V oblibě veřejnosti velmi brzy překonala tzv. vysoké umění tradičního japonského malířství a divadla Nó. Obrázky
20
V překladu doslova „obyvatelé měst“. Viz Vlasta Winkelhoeferová, Dějiny odívání – Japonsko, Praha 1999, s. 216-125; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 22. 22 Irebokuro znamená v překladu „vpravení krásného znaménka“. 23 Kakušibori je doslova „ukrytá řezbářská práce“. 24 Viz Rychlík (pozn. 9), s. 151-152; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 14. 25 V překladu „umění zpívat a tancovat“, výraz Kabuki označuje zábavné stylizované divadlo, které dosáhlo vrcholu popularity v období Edo. Od roku 1629 v něm po zákazu šogunátu vystupují jen muţští herci. Postavy z her patřily k velmi oblíbeným námětům japonských tisků. 21
9
pomíjivého světa se staly neodmyslitelnou součástí populárních spisů a významně ovlivňovaly dobový vkus.26 Podle van Gulika byli prvními tatéry, jeţ napodobovali styl dřevořezových tisků, pravděpodobně právě dřevořezci sami. Řezbáři pracující podle pokynů umělce neměli téměř ţádnou tvůrčí svobodu a za autora tisku byl povaţován jen návrhář původní kresby. Kdyţ tedy obyvatelé města Edo hledali vhodného umělce k vytetování námětů z dřevořezových tisků, obraceli se právě na řemeslníky, kteří znali tato díla a oplývali potřebnými dovednostmi. Kromě řezbářů se tetováním zabývali rovněţ výrobci draků, malíři a později i přední výtvarní umělci.27 Důleţitý zlom v rozšíření tetování přišel v polovině osmnáctého století díky velmi oblíbené novele Suikoden,28 která vypráví o dobrodruţstvích sto osmi čínských zbojníků. Příběhy byly bohatě ilustrovány nejvýznamnějšími japonskými umělci. V novele byli zobrazováni bojovníci pokrytí tetováním, které mělo dodat hrdinům pocit odvahy, nebezpečí a vzrušení. Rozsáhlá tetování, která dosáhla vysoké technické i umělecké úrovně, byla označována jako horimono. Podle Kitamury totiţ: „Po mnoho let tatéři odmítali používat výraz irezumi, aby distancovali své umění od kruté praktiky tetování za trest. Začali si říkat horiši. Stejný titul odvozený ze slovesa horu - „vyřezávat“, používali umělečtí řezbáři tisků ukijoe. Tetování nazývali horimono, znamenající v překladu „vyřezávaný předmět“, raději než irezumi. Změna názvu tetování zdůraznila dovednosti nezbytné pro tatéry a jeho úzké spojení s dřevořezovými tisky. Výraz irezumi však již ztratil svůj negativní význam a dnes se používá výhradně pro japonské dekorativní tetování na vysoké úrovni.“29 Tisky i tetování šly stejnou cestou od černobílých po plnobarevné. Tetování bylo uměním i rituálem. Vzory vycházely převáţně z dějin Japonska, mýtů, legend, šintoistického náboţenství a mají svá tradiční místa. Tatéři pokrývali obrazovými kompozicemi plošně určité části těla nebo celé tělo (kromě
26
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 14, 22-30; viz Rychlík (pozn. 9), s. 151-153. Viz van Gulik (pozn. 17), s. 79. 28 První japonský překlad novely podle čínské klasiky Shui Hu Zhuan (z 13. a 14. st.) vydal Okajima Kanzan v r. 1757. 29 Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 14: „For many years tattooists refused to use this term, wishing to distance their art from the rather brutal practice of punishment tattooing. They began to call themselves horishi, derived from the verb horu, to dig or carve, the same title used by the carvers of woodblock prints. They called tattoos horimono, meaning „carved object“, rather than irezumi. This retitling emphasised the skills tattooing required and linked the tattoo to woodblock prints. The term irezumi has lost its negative connotations and today refers exclusively to the highly developed Japanese decorative tattoo.“. 27
10
obličeje). Samotný proces tetování byl velmi dlouhý, skládal se z několika fází a důleţitá byla také psychická i fyzická příprava. Zájem o tetování byl největší právě ve městě Edo, kde se nejprve nechávali tetovat hlavně muţi z niţších společenských vrstev, kteří při své práci nosili často jen bederní pás a rádi svá tetování ukazovali (např. nosiči palankýnů). Avšak bohatší Japonci se brzy také přidali k módnímu trendu a to včetně mladých ţen - zejména kurtizán. Zatímco muţi dávali přednost dramatickým scénám s hrdiny, mytologickými zvířaty a obrazy krásných ţen, ţenské tetování mělo většinou motivy jemnější s poetickými výjevy přírody.30 Atmosféru tehdejší doby popisuje spisovatel Tanizaki Dţunčiró v roce 1910 takto: „Byl to věk, kdy lidé stále ještě vyznávali pošetilost coby vzácnou ctnost a kdy svět nebyl takovou štvanicí a třenicí jako dnes… A všichni bez výjimky natolik toužili se zkrášlit, že si dokonce do těla daného přírodou nechávali vstřikovat barviva… I kurtizány z Jošiwary a z Tacumi ztrácely svá srdce pro muže, kteří měli nádherné tetování. Tetovat se dávali někdy dokonce i samurajové. Na přehlídkách, které se občas konaly v Rjógonu, se účastníci navzájem uznale plácali po nahých tělech, pyšnili se jeden před druhým nezvyklými vzory, kritizovali se mezi sebou…“.31 Vládnoucí orgány Japonska si uvědomovaly nárůst popularity tetování a vydaly řadu zákazů k potlačení tohoto fenoménu. Vyhláška z počátku 19. století říká: “nedávný nárůst lidí, jenž se z obyčejného vrtochu nechávají tetovat, má nepříznivý dopad na veřejnou morálku. Je ostudné hyzdit si neposkvrněná těla daná od Boha. Navzdory opakovaným výstrahám šogunátu proti tetování, se zvláště mladí floutci nechávají tetovat nedbaje posměchu na ně směřovaného.“32 I dřevořezy ukijoe podléhaly cenzuře, umělci však nacházeli cesty, jak obejít nová pravidla. Po zákazu zobrazování herců v roce 1842, umělec Utagawa Kunijoši navrhl dřevořezy se zlatými rybkami a ţelvami, které měly obličeje známých herců divadla Kabuki.33 Tato populární umění se tak stala vyjádřením postoje lidové opozice.
30
Vlasta Winkelhoeferová, Dějiny odívání – Japonsko, Praha 1999, s. 217. Dţuničiró Tanizaki, Tetování in: Dţuničiró Tanizaki, Most snů, Praha 1983, s. 7. 32 Yoshihito Nakano, The History and Techniques of Tattooing in Japan, in: Ozuma, Kaname, Woman in Tattoo, Tokyo 1995, s. 14 in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s.17: „the recent growth in people who tattoo themselves on mere whim has had an adverse impact on public morals. It is shameful to disfigure your unblemished God-given bodies. Despite the Shogunate´s repated admonitions against tattooing, young dandies, in particular, are quick to tattoo themselves, paying no heed to the ridicule aimed at them.“. 33 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 45. 31
11
2.3. Otevření Japonska světu V roce 1868 došlo k znovuobnovení císařství po nucené rezignaci posledního šóguna a vlády se ujal mladý císař Mejdţi. Reformy v období Mejdţi (1868-1912) obnovily kontakt se Západem s cílem modernizovat strnulé Japonsko a během několika let zásadně změnily japonskou společnost. Feudální systém byl zrušen a byly převzaty mnohé západní vzory, včetně právního řádu a vlády. Tyto změny spolu s dalšími hospodářskými, politickými, společenskými a kulturními reformami poloţily základy moderního Japonska.34 V rámci reforem bylo tetování v roce 1872 vládou zakázáno. Ta se obávala, ţe cizinci budou povaţovat japonské tetování za směšný primitivismus. Výsledkem zákazu paradoxně bylo jmění, které vydělali japonští mistři tetováním zahraničních námořníků. Jejich věhlas brzy přilákal také urozené klienty z Evropy (např. vévodu z Yorku, ruského careviče) a bohaté Američany, zároveň však umělci pokračovali v nezákonném tetování místních obyvatel. Poslední zákaz tetování byl zrušen americkou vládou při okupaci Japonska po druhé světové válce.35 Během dlouhé izolace Japonska v období Edo se jen velmi málo japonského umění dostalo do Evropy. Po otevření japonských přístavů však vliv japonského umění na západní umělce můţeme jen těţko přecenit.36 Japonské umělecké předměty se staly módní záleţitostí. Obrázky pomíjivého světa přehlíţené v japonských uměleckých kruzích, dosáhly v Evropě okamţitého úspěchu. „Plné barevné plochy, jemnost, grafická přesnost a plošná perspektiva dřevořezů ukijoe byla rychle vstřebána evropskými umělci včetně Van Gogha, Moneta, Maneta, Toulouse-Lautreca… tito malíři přijali umění i kulturu Japonska a zkoumali díla s pečlivostí a obdivem, zároveň však tyto vlivy přetvářeli novým způsobem.“37 Japonští umělci naopak západní vlivy nedokázali do své tvorby začlenit tak, aby udrţeli její celistvost. Pozdní dřevořezy ovlivněné Západem, ztratily svůj jedinečný japonský vzhled, který evropští umělci tak obdivovali. Zastaralé techniky přestaly být nejlevnější formou propagace a reprodukce. Podobně jako celý
34
Viz Winkelhoeferová, Dějiny odívání (pozn. 30), s. 219-221. Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 17; viz Rychlík (pozn. 9), s. 156. 36 Gabriele Fahr-Becker, Japanese Prints. Köln 2007, s. 30. 37 Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 46: „The ukiyo-e techniques of saturated colour fields, refinement, graphic precision and flat perspective were quickly absorbed by European artists including Van Gogh, Monet, Manet, Toulouse-Lautrec…these painters embraced the art and culture of Japan and studied the work with diligence and respect, while simultaneously reinterpreting these influences anew.”. 35
12
pomíjivý svět se tvorba dřevořezů blíţila ke svému konci. K němuţ přispěl také vynález fotografie.38 Dřevořezy ukijoe, nehledě na svůj lidový původ, dlouho slouţily jako zdroj inspirace západním umělcům. Staly se uznávanou uměleckou formou a získaly čestné místo ve světových dějinách umění. Japonské tetování však Západ nepřijal se stejným všeobecným nadšením jako ukijoe.
38
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 48.
13
3. Japonské dřevořezy ukijoe, jejich tvůrci a souvislost s tetováním Abychom porozuměli japonskému tradičnímu tetování, je nezbytné plně pochopit jeho spojitost s dřevořezy ukijoe. Obě tyto umělecké disciplíny se navzájem inspirovaly. Fungovaly ve vzájemném vztahu v komunitě umělců pomíjivého světa, jeţ nejvíce ovlivňovala vkus obyčejných lidí. Dřevořezy si díky své praktičnosti a pozoruhodně nízké ceně naprosto získaly střední třídu. Běţně se pouţívaly jako reklamní plakáty např. divadelních představení Kabuki, kniţní ilustrace a bytové dekorace. Zobrazovaly různorodé náměty počínaje krajinami (fúkeiga), bojovníky (muša-e), krásnými ţenami (bidžinga), portréty herců (jakuša-e), historickými scénami, obrázky zvířat i rostlin (kačo-e) a konče erotickými ilustracemi (šunga). Tyto druhy námětů se dále rozlišovaly podle velikosti a stylu. 39 První japonské dřevořezy ukijoe pocházely ze 17. století z období Edo (dokonalý knihařský lis získali Japonci z Koreje aţ v 16. století). Monochromní dřevořezy (samizuri-e), které se později dodatečně přibarvovaly štětcem, nahradily v polovině 18. století vícebarevné tisky (nišiki-e). Občas barvy pro větší lesk také míchali s klihem (uruši-e).40 Japonské tetování bylo díky zobrazování na dřevořezech ukijoe (zejména na tělech bojovníků a herců) stejně rozšířené jako tyto tisky. Dřevořezy i tetování měly dané uspořádání tvorby. Na tetování bylo zapotřebí jen dvou osob, kdeţto tisk z desek vyţadoval alespoň čtyři (výtvarníka, vydavatele, řezbáře a tiskaře). Obvykle vydavatel zadal zakázku výtvarníkovi nebo souhlasil s vydáním jiţ hotového návrhu umělce, zodpovídal za financování a šíření tisku. Hotový návrh na průsvitném papíře řezbář nalepil lícem na hladkou desku a zrcadlově ji vyřezal. Tiskař vyhotovil několik otisků pro autora, který je zkontroloval a označil barevné provedení. Podle mnoţství barev připravil řezbář stejný počet desek kaţdou na jinou barvu. Nevyhloubené zůstaly jen plochy a linky té barvy, která se z desky měla otisknout. Z důvodu ušetření nákladů často
39
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 42; Mikhail Uspensky, 18th & 19th Centuries Japanese Prints, The Hermitage collections 38, Leningrad 1984. 40 Viz Fahr-Becker (pozn. 36), s. 7, 13, 15.
14
vyřezávaly desky po obou stranách. Hotové obrázky byly ořezány, zabaleny a distribuovány.41 Umění dřevořezů ukijoe bylo tedy závislé na schopnostech mnoha lidí. Pro japonské tetování bylo zapotřebí pouze dvou osob: tatéra a objednavatele. Pokud však tatér kopíroval námět dřevořezu ukijoe, nepřímo tak zapojil do práce i třetí osobu - umělce, který dřevořez navrhnul. Najdou se ovšem i příklady skupinové práce, kdy jedna osoba kreslí návrh, druhá načrtne obrysy na tělo a další stínuje tetování. Hlavní rozdíl je v tom, ţe objednavatel je zároveň i konzumentem. Kůţe zákazníka tvoří kreslící plochu a bez ní nemůţe tetování vzniknout. Práce často vyţaduje nespočet několikahodinových sezení podle rozsahu tetování.42 Vztah mezi klientem a tatérem tedy musí být zaloţený na oboustranné důvěře a vyţaduje přijetí závazku od obou osob. Podobně jako u ostatních umění a řemesel pomíjivého světa, tatéři i řezbáři přijímali do svých dílen učně. Umělci zapojení do výroby dřevořezů byli soustředěni do škol, z nichţ některé přetrvaly do dnešní doby. Mnoho z nich se zaměřovalo na různé specializace. Učeň si vybíral školu podle osobního zaměření nebo podle věhlasu mistra. Kdeţto učňové mistrů tatérů se spíše neţ do škol shromaţďovali do tzv. „rodin“ a vztah mezi nimi byl mnohem těsnější. Učňové totiţ se svým mistrem často i bydleli. Školy i rodiny učňům předávaly své umělecké dědictví, přičemţ pojmenování ţáka hrálo velmi důleţitou roli. Např. mnoho studentů slavné školy Utagawa přijímalo jméno Utagawa místo svého rodného jména. Nejen celá jména, ale i části jmen ţáků naznačovaly příslušnost k jejich mistrovi, např. učeň Tsukioka Jošitoši pouţíval na začátku jména „joši“, coţ je druhá část jména jeho mistra Utagawy Kunijošiho.43 Tatéři neboli horiši od konce 19. století odvozovali svá umělecká jména od předpony hori (vyřezávat) např. Horijoši, nebo Horitomo. Mistr (sensei) učňům vybíral jméno, případně předal své vlastní jméno nejoblíbenějšímu učni a vznikaly tak celé dynastie. Svá jména pak často tetovali na těla zákazníků podobně jako umělci dřevořezů ukijoe podepisovali své tisky. Podpisy tatérů jsou v Japonsku stále oblíbené a napodobují je i západní tetovači.44 Nejen školy, ale i sami slavní umělci dřevořezů ukijoe byli známí svými specifickými motivy. Kitagawa Utamaro (1753-1806) tvořil zejména obrazy krásných 41
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 40; Fahr-Becker (pozn. 36), s. 16. Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 40-41. 43 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 42-44. 44 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 18. 42
15
ţen většinou kurtizán, ale i zcela obyčejných [3]. Utagawa Tojoharu (1735-1814), zakladatel školy Utagawa, ve svých krajinách představil západní lineární perspektivu v nové formě dřevořezů - uki-e45[4]. Umělec Utagawa Kunisada (1786-1864) vystupující později jako Utagawa Tojokuni III se soustřeďoval převáţně na portréty herců a scény z kaţdodenního ţivota [5]. Utagawa Kunijoši (1797-1961) je známý hlavně jako malíř bojovníků, stal se slavným díky sérii ilustrací novely Suikoden [6]. Jméno Katsušika Hokusai (1760-1849) je uţ navţdy spojeno s dílem 36 pohledů na horu Fudži, nejdůleţitějším z jeho krajinek [7]. I poslední velký mistr ukijoe, Utagawa Hirošige (1797-1858) se proslavil zejména svými romantickými krajinami Slavná místa v jižním hlavním městě, Sto slavných obrazů Eda [8] a cyklem 53 stanic na Tókaido, který zobrazuje kaţdodenní ţivot Japonců ve čtveru ročních období.46
45
Uki-e je perspektivní obraz, který zdůrazňuje hloubku prostoru západním způsobem. Poprvé se objevil u umělců Masanobu a Shigenaga. 46 Viz Fahr-Becker (pozn. 36), s. 17-21.
16
4. Nejoblíbenější náměty japonského tetování Příběhy, které vyprávěly ukijoe, tetování i Kabuki, byly charakteristické starobylými ideály síly, oddanosti a odvahy, občas ovšem obsahovaly i vraţdu, sex, chamtivost a honbu po moci. Samurajové byli zdrojem národní identity s výjimečným postavením v očích veřejnosti. Řídili se morálním kodexem zvaným bušido, nejdůleţitější pro ně byla čest. Tito slavní válečníci ovšem postupem času ztratili své dobré jméno zneuţíváním neomezené moci v období míru. A tak se z měšťanské třídy zvané čónin zrodili noví hrdinové Eda - pouliční rytíři otokodate a hikeši (hasiči), kteří se stali oblíbenými náměty pomíjivého světa a jejich těla zároveň prostředky. Hasiči si své společenské postavení vyslouţili riskováním ţivota v bojích s častými poţáry, otokodate zase ochranou obyčejných lidí před bezprávím. Hasiči i pouliční rytíři patřili ke skupině osob, pro které bylo tělo zdobené rozsáhlým tetováním přímo charakteristické a pyšně jej vystavovali na odiv veřejnosti při práci. Nejznámější otokodate byl Danišiči Kurobei [9], který se stal nesmrtelným díky dřevořezům a Kabuki, kde dramaticky odhaluje svá tetování při koupeli po zavraţdění svého otce.47 Hasiči a pouliční rytíři často čerpali inspiraci pro svá tetování z cyklu dřevořezů Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů48 Utagawi Kunijošiho. Kunijoši zde zobrazil hrdiny s rozsáhlým tetováním, [10] ačkoliv u mnoha z nich nebyla v čínském originále Suikodenu o tetování ani zmínka. Tyto ilustrace měly veliký dopad na módu v období Edo výrazné zvýšení obliby i poptávky po tetování. Zákazníci často přicházeli za tatéry s přáním vytvořit stejné tetování jako zdobilo válečníky z příběhů. Jednou z nejoblíbenějších postav z novely Suikoden byl Kumonryu, [11] který představuje idealizovaný ţivotní styl otokodate. Nejčastěji je zobrazován s rozsáhlým tetováním s devíti draky. Přestoţe nebo právě proto, ţe hrdinové Suikodenu často umírali strašlivou smrtí. Být hasičem nebo pouličním rytířem tehdy vyţadovalo pochopení, ţe smrt není jen moţná, ale pravděpodobná.49 Hardy popisuje myšlenku mono no aware (česky pomíjivosti věcí) jako: „Hluboké porozumění kráse předmětu, které je spojené s vědomím touhy nebo zármutku z její pomíjivosti. Přijmutí prchavosti celého bytí a pochopení toho,
47
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 26-38. Japonský název je „Túszoku Suikoden gókecu hjakuhačinin no hitori”. 49 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 26-38; Takahiro Kitamura, Katie M. Kitamura, Bushido: Legacies of the Japanese Tattoo, Atglen 2001, s. 14. 48
17
že jeho pomíjivost skýtá význam nebo výtvor drahocennější, je hlavní myšlenkou [japonské] kultury. Je také pravou podstatou porozumění umění tetování.“50 Stejně pomíjivá je také krása kurtizán a gejš [12], které v japonské kultuře představovaly lásku. Získávaly roky vzdělání v umění Japonska a bavily vysoko postavené členy japonské společnosti. Zároveň poskytovaly muţům často jedinou příleţitost k proţití pravé lásky. Manţelství se uzavírala předem smluvená s důrazem na politické výhody nebo získání majetku a postavení, neměla tedy s láskou nic společného. V tradičním japonském tetování se příliš nezobrazují, v současném světovém jsou však běţným motivem.51 Démoni (oni) jsou oblíbeným námětem v japonském umění, literatuře a divadle. Mají převáţně lidskou podobu, rohy, špičaté zuby, hrozivé tváře s divoce rozcuchanými vlasy a těly různých barev, obzvláště oblíbená jsou modrá a červená.52 V japonské mytologii jsou Bůh hromu a blesku (Raidžin) a Bůh větru (Fúdžin) často zobrazováni spolu jako démoni [13]. Ţádný z nich není popisován jako zlý nebo dobrý. Váţí si jejich schopností vytvořit déšť, ale zároveň se obávají ničivých bouřek. Bůh větru bývá obvykle zpodobněn mezi oblaky, poznáme jej také podle pytle, ze kterého vypouští vítr. Bůh hromu znázorňovaný s paličkami, kterými buší do bubnu a vytváří hromy, bývá také spojován s hady.53 Sedm bůžků štěstí (Šičifukudžin) se jmény Benten, Bišamon, Daikoku, Ebisu, Kičidţóten, Hotei a Dţuródţin představují ctnosti jako čest, štěstí, laskavost, dlouhověkost, bohatství a blahobyt. Mají různý původ - indický čínský i japonský. O bohyni Benten (nebo také Benzaiten) [14] se psalo v čínském překladu indické Sutry zlatého světla. V Japonsku je uctívána jako bohyně lásky, krásy, umění, hudby, vědění a jejím symbolem je bílý had. Bývá zobrazována jako krásná mladá ţena sedící s jednou nohou pokrčenou hrající na loutnu.54
50
Don Ed Hardy, Life and Death Tattoos, Tattootime, 1988, č. 4 in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 36: „The deep appreciation of an object’s beauty, coupled with a sense of longing or sadness at the transience of that beauty. Accepting the ephemerality of all existence and understanding that its very transience renders a moment or creation more precious is a core concept of the culture. It is also intrinsic to understanding tattoo art.“. 51 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 37-39. 52 Viz Vlasta Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje, Praha 2006, s. 52. 53 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 68-75. 54 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 36-37.
18
Fudó Mjóó („neochvějný moudrý král”) pocházejícího z Indie a nejznámějšího z „pěti moudrých králů“ chránících buddhismus, je v Japonsku povaţován za jednoho z tzv. třinácti Buddhů. Král je nejčastěji zobrazován s mečem v pravé ruce a provazem v levé. Trestá lháře, je symbolem statečnosti, síly a spravedlnosti. Říká se, ţe meč zneškodňuje nevědomost a zlé myšlenky, zatímco provaz poutá lid a přivádí jej na správnou cestu. Meč symbolizuje Fudó Mjóó. K velmi oblíbeným motivům japonského tetování patří samostatně zobrazený meč ovinutý drakem (kurikaraken ryu) [15].55 Bůh mrtvých (Emma-ó nebo Velký král Jama) bývá znázorněn jako hrozivě se tvářící muţ středního věku se zarudlým obličejem, plnovousem a soudcovskou čapkou, sedící s nohama překříţenýma.56 Princezna Tamatori (Tamatorihime) [16] je obvykle zobrazována jako krásná ţena beroucí perlu z paláce Dračího krále na dně moře, který ji ukradl.57 Bůh lásky (Aizen Mjóó) chrání lásku a manţelství, působí však spíše děsivě, má tři rudé tváře a tři páry rukou.58 Bohyně milosrdenství (Kannon) [17] bývá znázorněna jako nebeská bytost s korunou ozdobenou hlavou Buddhy, někdy má jedenáct tváří s různým výrazem a nespočet rukou.59 Draci (tacu) [18] jsou povaţováni za velice šťastné znamení. Často představují boha moře - Dračího krále s mocí nad deštěm a bouřemi. Japonští draci mají spirálovité tělo, tři drápy a objevují se v mnoha legendách a příbězích. Často se zobrazují s vodopády a meči, v tmavě zelené nebo černo-modré barvě, mohou mít i jiné barvy, záleţí na konkrétním druhu draka. Azurový drak (seirju) je ochráncem východu a zastupuje jaro. Drak je také příkladem tetování uţívaného jako amulet. Zvláštní význam měl v období Edo pro hasiče (hikeši) jako ochrana před ohněm.60
55
Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 64; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 66-67. 56 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 59; Manami Okazaki, Tattoo in Japan: Traditional and Modern Styles, Aschaffenburg 2008, s. 17. 57 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 84. 58 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 29. 59 Viz ibidem, s. 88. 60 Viz Vlasta Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 55; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 76-78; Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 22.
19
Tygři (tora) [19] svou odvahou, sílou, rychlostí, divokostí, spojením strachu a respektu symbolizují válečníka. Tygři pocházejí z Číny, v Japonsku byli dlouho povaţováni za bájné šelmy, protoţe se zde nevyskytovali. Bílý tygr (byakko), jeden ze čtyř symbolů čínské astrologie, zastupuje podzim a západ, jehoţ je ochráncem. 61 Čínský lev (šiši) [20] je povaţován za krále divokých zvířat. Toto mytologické stvoření můţeme často vidět v podobě kamenných soch u vstupu do chrámů, kde slouţí jako ochranné boţstvo, zneškodňující zlé síly. Symbolizují odvahu a sílu. V japonském tetování se často zobrazuje v kombinaci s pivoňkami (karašiši-botan).62 Jednorožec (kirin) připomíná jelena, někdy bývá zobrazen s pruhovanou srstí. Toto laskavé a dobrotivé bájné zvíře pochází z Číny a často se znázorňuje společně s fénixem.63 Fénix (hóó) [21] pochází z čínské mytologie. Bývá popisován jako pták, jehoţ tělo se skládá z částí těl různých zvířat. Má hlavu baţanta s kohoutím hřebenem a zobákem vlaštovky na ţelvím krku, jeho peří je nádherně barevné a šlehají z něj plameny. Představuje hodnoty lidství jako slušnost, moudrost, věrnost a laskavost. Fénix je povaţován za symbol štěstí a dlouhého ţivota.64 Hadi (hebi nebo mi) [22] jsou v Japonsku symbolem ţárlivosti a pomstychtivosti, ale přináší prý také zisk a peníze, jsou posly bohyně Benten.65 Japonský kapr (koi)66 také pochází z Číny a je jedním z nejběţnějších námětů v japonském tetování (zejména kapr plavající proti proudu). Čínská pověst praví, ţe kapr je jediná ryba, které se podařilo proplout tzv. Dračí branou (peřejemi Ţluté řeky), stát se drakem a ţít ve věčném štěstí. Proto je kapr symbolem síly, odvahy a vytrvalosti. Dva kapři spolu symbolizují šťastné manţelství a dlouhý ţivot. Na japonských tiskách je často zobrazován v boji s Oniwakou (mladým Benkei) nebo s chlapcem Kintaró, ačkoliv se kapr v pověstech o Kintaróvi neobjevuje. Podle Donalda Richieho tento námět poprvé vytvořil Utagawa Kunijoši, který spojil dvě legendy do jednoduchého motivu 61
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 58-60; Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 14. Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 147; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 63-65. 63 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 92. 64 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 63; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 92-95. 65 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 67. 66 Slovo „koi“ znamená také lásku, přesnější označení je nišikigoi, coţ znamená doslova „bohatě oděný kapr“, který se pěstuje pro dekorativní účely. Japonští kapři mají nejrůznější vzory a barvy. 62
20
symbolizujícího ohromnou sílu [23]. Námětu chlapce Kintaró s kaprem se říká také koitaró.67 Zlatá rybka (kingyo) představuje úspěch a byla velmi populární v Japonsku v období Edo. V letních měsících se děti i dospělí bavili hrou lovení zlatých rybek, kdyţ hráč rybku ulovil, mohl si ji odnést domů - tento motiv bývá často zobrazen v ukijoe.68 Květy třešně (sakura) [24] jsou japonské národní květiny. Pro svoji oslnivou krásu, která ovšem trvá jen krátce, symbolizují pomíjivost ţivota. Jsou také znamením štěstí, lásky a představují jaro. Patří k častým námětům tetování a naznačují krátký, přesto krásný ţivot nejen bojovníka, ale i kurtizány, jejíţ krása je stejně prchavá. Nejvýstiţněji znázorňují myšlenku mono no aware.69 Chryzantémy (kiku) [25] přivezeny z Číny, kvetou na podzim mnohem déle neţ leckteré květiny a symbolizují tedy dlouhý ţivot, mír a vznešenost. Je znakem císařského rodu a národní květinou.70 Květy japonské švestky (ume) pochází z Číny, symbolizují ţenské ctnosti jako půvab, věrnost a odolnost. Kvetou v zimě a mají různé odstíny od bílých po sytě růţové. Zobrazují se v podobě květů nebo rozkvetlých větví. Společně s bambusem a borovicí tvoří trojici šťastných symbolů (šóčikubai).71 Pivoňky (botan) [26] pocházejí z Číny, jsou povaţovány za krále květin. Kvetou na jaře a představují vznešenost a blahobyt, někdy jsou také symbolem válečného boje. Jasná červená pivoňka je spojená s krví a červeným sluncem na japonské vlajce. V japonském tetování se pouţívají spíše jako muţský motiv spojený někdy s lehkomyslným chováním.72 Lotosový květ (hasu) v buddhistickém symbolismu představuje čistotu těla i ducha. Jedná se o vodní rostlinu pocházející z Indie.73
67
Viz Donald Richie, Ian Buruma, The Japanese Tattoo, Tokyo 1982, s. 49, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 98; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 97-98. 68 Viz Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 15. 69 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 91. 70 Viz ibidem, s. 73. 71 Viz ibidem, s. 135-136, 158. 72 Viz ibidem, s. 63-65. 73 Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 101-102.
21
List japonského javoru (momidži) šlechtěný v různých barvách se pěstuje v Japonsku po staletí. Často se zobrazuje létající ve větru jako symbol podzimu a plynutí ţivota.74 Bambus (čiku, take) je symbolem štěstí, úspěchu a prosperity. Je jedním z trojice šťastných symbolů (šóčikubai).75 Mořské vlny (nami) se v japonském tetování pouţívají jako pozadí a představují věčnost.76
74
Viz Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 15. Viz Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie (pozn. 52), s. 34. 76 Viz Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 13. 75
22
5. Materiály a technika Samotný proces tetování je velmi dlouhý a můţe trvat několik let. Zákazník si nejprve vybere tatéra a konzultuje s ním námět i umístění tetování [27]. Motivy často naznačují osobní vlastnosti zákazníka. „Obecně platí, že tetování pokrývá vždy určitou část těla celoplošně jako kus oděvu. Může tak připomínat plášť s tříčtvrtečními rukávy, kombinézu s dlouhými či krátkými kalhotami nebo samojediný rukáv. Netetuje se v obličeji.“77 Nejlepším podkladem pro tetování jsou podle Japonců záda, protoţe tvoří největší rovnou a nepřerušovanou plochu na těle.78 Proto jsou to právě záda, kam se při tetování celého těla umisťuje hlavní a nejdůleţitější motiv. Tradiční způsob tetování byl prováděn na zemi, přesněji řečeno na rohoţi tatami. Mistři pracují ve velmi skromných domácích podmínkách v malých bytech v obytných čtvrtích.79 Rozsáhlejší obrazy se tvoří po částech. Nejprve si tatér obvykle předkreslí část návrhu špejlí namočenou v černém inkoustu, poté vytetuje obrysy (sudžibori) a lehce je vystínuje (bokaši). Jako poslední přichází na řadu vybarvování (cukihari) a pozadí (mikiri). Pozadí dodávalo tetování hloubku. Okraje vytetované plochy mohly být rovné (bukiri), vroubkované (botan mikiri), nebo tzv. „do ztracena“ (akebono mikiri). Tradiční ruční technika (tebori) vyţadovala různé druhy ocelových jehel hari [28] (jednořadové pro obrysy, svazky několika řad jehel na stínování a barevné plochy) připevněných k násadě, která bývala dřevěná, kostěná nebo bambusová a s její pomocí vpichovali barvy.80 „Nástroj se drží v pravé ruce. Levá ruka napíná kůži. Mezi prsteníčkem a malíkem drží řemeslník kartáč naplněný sumi. Jehlový nástroj nabere inkoust z kartáče a potom jej přitlačí na vyznačenou linku. Tento proces se opakuje po každém vtlačení. Hladký a jednoduchý úkon se podobá pohybu malého šicího stroje, kousek po kousku je tak linka barvena.“81 Pouţívané pigmenty byly rostlinného a minerálního původu. „Připravují se z přírodních materiálů jako je hovězí žluč, kurkuma, šafrán, purpur, indigo, smůla,
77
Marcela Blatová, Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním, Praha 1995, kap. 2.1.5. in: Rychlík (pozn. 9), s. 154. 78 Viz Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 30. 79 Viz ibidem, s. 109. 80 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 102; Rychlík (pozn. 9), s. 154-156; Rebeca Salter, Fellow Travelers: The Woodblock and the Tattoo in: Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 14. 81 Donald Richie, Ian Buruma, The Japanese Tattoo, New York 1980, s. 89 in: Rychlík (pozn. 9), s. 156.
23
sezamový olej, uhlí, saze, křída, slupky ořechů, kůra různých stromů a mnohé další.“82 Nejdůleţitější barva je černá (sumi) a pouţívá se na obrysy. Další nejpouţívanější barvy jsou modrá, červená, fialová, ţlutá a zelená. Bílá se pouţívá jen zřídka, místo ní se raději nechává barva kůţe. Tatér se zákazníkem při práci popíjeli čaj, jedli lehké pokrmy a konverzovali. Největší mistři obzvláště povedená a nápaditá tetování po dokončení pojmenovávali.83 Tetovací strojek byl vynalezen ve Spojených státech amerických ke konci 19. století, ale do Japonska se vynález dostal aţ v polovině 20. století. K novinkám ze Západu však japonští tatéři přistupovali velmi obezřetně. Nakonec si tuto techniku osvojili, ale spíše k zdokonalení tradičních metod neţ jejich přeformulování. Mnoho japonských tatérů nadále pouţívá čistě ruční techniku, ale většinou ji kombinují se strojkem, kterým vytváří obrysy. Moderní barvy jsou sytější a intenzivnější, jinak tradiční japonské tetování zůstalo prakticky beze změny. Prokreslenější detaily a čistší linie nejsou samy osobě ţádným váţným porušením tradice. Podařilo se jim tedy do jisté míry modernizovat tradiční tetování bez ztráty jeho dědictví. V současné době však pouţívají místo bambusové násady nerezovou ocel a také jehly prošly modernizací - pájení řad jehel k sobě umoţnilo jejich sterilizaci a opakované uţití nástroje bez zdravotního rizika. Latexové rukavice jsou standardem od devadesátých let. Dnešní mistři však nadále a s patřičnou pýchou předávají učňům vpravdě řemeslnou tradici ruční techniky a brání se přílišnému pouţívání strojku.84
82
Blatová (pozn. 77), s. 154. Viz Rebeca Salter, Fellow Travelers (pozn. 80), s. 14-15. 84 Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 20-21. 83
24
6. Současnost tradičního japonského tetování Tetování bylo v Japonsku v průběhu své dlouhé historie často zakazováno a ukrýváno pod kimonem, dokud jej nebylo moţné znovu odhalit. V současné době se tetování v Japonsku stále praktikuje, naopak dřevořezy vytváří jiţ jen hrstka umělců.85 Japonské tetování na rozdíl od ukijoe nebylo nikdy závislé na masové produkci. Myslím si, ţe právě jeho jedinečnost a úloha osobních vztahů při tvorbě, pomohla tradiční japonské tetování zachovat. Umělci tradičního tetování se západním stylem nenechali příliš ovlivnit a pyšně dokazují věrnost dlouholeté tradici a hodnotám své kultury, které sahají aţ do starobylé Číny. Tradiční japonské tetování je však navzdory mimořádnému uznání po celém světě (zvláště v komunitě tetovaných), japonskou veřejností stále v určité míře stigmatizováno. Je uzavřenou společností, která se nesnaţí o zvláštní ocenění, ani se jí ho od uměleckého světa nedostává. V dnešní době má na tetování v Japonsku neblahý vliv hlavně zločinecké společenství Jakuza, které je notoricky známé právě pro svá tetování a jehoţ kořeny sahají hluboko do historie Japonska. Jakuza představuje mafiánský gang převáţně hazardních hráčů, kteří si oblíbili japonskou variantu karetní hry Black Jack. Proto je jméno skupiny sloţeno z názvu nejneoblíbenější kombinace tří karet- osmičky (ja), devítky (ku) a trojky (za). Podle Steva Gilberta „Jakuza tetováním vyjadřuje své ideály. Protože je bolestivé, je důkazem odvahy; protože je stálé, je průkazem doživotní loajality ke skupině; a protože bývalo ilegální, učinilo navždy z člověka psance…“86 Strach, jenţ obklopuje Jakuzu v mysli Japonců, spojil tetování s násilím podsvětí. V současné době japonské policejní agentury odhadují počet členů této zločinecké organizace na asi 100 000 osob. Kvůli ochraně obyvatel před Jakuzou většina veřejných lázní, saun a podobných zařízení zakazuje vstup tetovaným. Veřejné vystavování potetovaného těla na odiv můţe být dokonce příčinou policejního výslechu.87 Z logických důvodů tedy příznivci rozsáhlých tetování v Japonsku neukazují svá těla na veřejnosti. Motivace Japonců k tetování je tedy v dnešní době jiná, neţ byla 85
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 46 Steven G. Gilbert, Tattoo History. A Source Book, New York 2001, kap. IX in: Rychlík (pozn. 9), s. 158. 87 Viz Rychlík (pozn. 9), s. 157-158; Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 6; Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 107. 86
25
např. v období Edo, kdy šlo ve velké míře o módní trend. Navíc jsou tetování pokrývající skoro celé tělo časově i finančně velmi náročná, vyţadují závazek, kázeň a opakované podstupování bolesti. Proč se tedy nechávají tetovat? Odpověď na tuto otázku musíme hledat v mnohem intimnějších rovinách. Podle mého názoru Japonci, kteří volí plošná tradiční tetování (pokud nejsou zrovna členy Jakuzy), hledají v supermoderním prostředí Japonska sami sebe a tímto způsobem se snaţí o návrat ke svým kulturním kořenům. Náměty japonského tetování v sobě ukrývají zašifrovaná sdělení japonské kultury a tajemné symbolické významy. Myslím si, ţe se jedná také o způsob vyjádření niterných pohnutek. Vlastní tělo je pak dokonalý prostředek, který zintenzivňuje proţitek vnímání někdy aţ na hranici psychického a fyzického vyčerpání a člověk se jakoby vrací v čase k domorodým přijímacím rituálům. Nejslavnějším mistrem tradičního japonského tetování a v podstatě ţijící světovou legendou je Horijoši III. (*1946), vlastním jménem Jošihito Nakano. Horijoši III. úzkostlivě dbá na dodrţování tradic, které ale zdokonalil moderními přístupy. Vydal dvě kníţky kreseb: 100 Demons of Horiyoshi a 108 Heroes of the Suikoden.88 Výchovou svých učňů zajistil, ţe i po jeho smrti bude tradiční tetování v Japonsku pokračovat. Podobně jako jeho učeň Koumei Kurokawa, zvaný Horihito (*1963), který je nyní jiţ mistrem a sám vychovává mnoţství učňů tvořících jeho vlastní „rodinu“ tatérů. Tradiční tvorbu Horijošiho III. a Horihita můţeme srovnat na klasickém námětu draka s chryzantémami. Horihitův [29] i Horijošiho drak [30] mají téměř stejnou polohu a liší se v podstatě jen barevným provedením a detaily. Ač je Horihitův drak provedený precizně, učeň svého slavnějšího mistra dosud nepřekonal. Horijoši III. předvedl dokonalejší sladění barev i vytříbenější prokreslení detailů. Podobně vychází také srovnání jejich tetování s námětem Onikawy v boji s kaprem. Horihito vzoru přidal navíc javorové listy [31], ale Horijošiho jednoduchost formy a jemnost vítězí [32]. Odkaz tohoto jedinečného umění včetně Horijošiho osobní sbírky je k nahlédnutí v Muzeu tetování v Yokohamě, které Horijoši otevřel se svojí ţenou Mayumi. Oba si uvědomují důleţitost zachování tradičního japonského tetování pro další generace.89 Mistr Horijoši III tak ve své osobě doslova propojuje minulost a budoucnost tradičního japonského tetování.
88 89
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 106. Viz Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 152.
26
7. Vliv tradičního japonského tetování na současné světové a vznik moderního japonského stylu Popularita tradičního japonského tetování na Západě neustále vzrůstá a to zejména na úkor tzv. amerického jednobodového stylu. Americké tetování pracuje s mnohem menšími vzory, které se neaplikují plošně. Malé obrázky jednobodového typu většinou lidé sbírají postupně a nezůstávají jen u jediného. Často vzniká na jejich tělech změť spolu nesouvisejících obrázků. Výhodou je, ţe určitým způsobem zaznamenávají různé ţivotní okamţiky nebo období. Tetování západního stylu se provádí v nápadných aţ kýčovitých pestrobarevných tetovacích salonech s hlasitou hudbou, kterou dokresluje bzučení tetovacích strojků. Coţ je přesný opak tichých bytů starých japonských mistrů, kteří pracují ve skromných podmínkách svých domovů. Stejně kontrastní je také postoj tetovaných. Zejména mladí lidé na Západě svým tetováním často křičí myšlenky do světa. Mnohdy svá tetování předvádí v tílkách všem na odiv, klidně i uprostřed zimy. Také vztah tetovače a tetovaného bývá povrchnější, nepoutají je k sobě roky strávené pravidelnou prací na celotělovém tetování. Náměty amerického stylu vyjadřují zejména aktuální stav popkultury. Typické jsou např. růţe, plameny, lebky a srdce, vypracované se silnými černými linkami, výraznými barvami a černým stínováním. Velmi oblíbeným motivem jsou i různé nápisy, hesla a motta. Ve srovnání s japonským mistrovstvím šifer a symbolů však mohou být někdy příliš popisné, nenechávajíc téměř ţádný prostor fantazii. V současném světě tetování si umělci pravidelně předávají informace na kaţdoročních tzv. tattoo conventions, coţ jsou v podstatě veletrhy tetování. O tetování vychází také časopisy (nejznámější jsou Tattoo Advocate, TattooTime, International Tattoo Art, Tattoo World a Tattoo Ink) a kníţky.90 Tetování západního a východního stylu se tedy jiţ delší dobu navzájem mísí a ovlivňují. Vzniká tak nová forma moderního japonského stylu, kde se tradiční motivy Japonska v podstatě převádí do amerického jednobodového tetování. Vytváří i plošná tetování, ale s motivy i barvami pracují mnohem volněji a tetují výhradně strojkem. Časté jsou také kombinace různých vlivů v jednom tetování. Moderní plošná tetování ovšem nepokrývají celé tělo. Nejběţnější je 90
Viz Margo DeMello, Bodies of inscription: A cultural history of the modern tattoo community, USA 2000, s. 101.
27
tetování menších obrázků libovolně po těle, nebo plošné tetování celých paţí, kterým se říká „rukáv“. Největší tetování mívají rozsah většinou maximálně přes celá záda. Jedním z prvních tatérů pouţívajících tradiční japonské motivy ve svém stylu byl Američan zvaný Sailor Jerry Collins (1911-1973). Collins byl v kontaktu s japonským mistrem Horihide a Horijoši II. Opravdovým průkopníkem japonského tetování je však aţ nejslavnější americký tatér, známý pod jménem Don Ed Hardy (*1945), který v 80. letech minulého století tetování zpopularizoval a rozšířil do širších vrstev. Díky pomoci Collinse se stal vůbec prvním učněm-cizincem japonských mistrů Horihide a Horijoši II. Hardy studoval také japonskou kulturu a dřevořezy, které sám i vytvářel. Tyto zkušenosti jej ovlivnily natolik, ţe se snaţil do amerického typu tetování a tetovacího studia vnést více jedinečnosti, soukromí a váţnosti tradičního japonského stylu. V současné době se ovšem věnuje hlavně své stejnojmenné oděvní značce.91 Hardy ztvárnil např. jeden z klasických námětů japonských dřevořezů Taira no Tomomori (válečník po prohraném boji páchá se spolubojovníky sebevraţdu skokem do moře) Utagawy Kunijošiho [33]. Hardy tento motiv nejprve pouţil v akvarelové skice pro budoucí tetování [34]. Kdyţ porovnáme Hardyho tetování [35] s Kunijošiho dřevořezy, můţeme si všimnout mistrného zvládnutí detailů (např. krabů skákajících z moře a zobrazení hlavy Tamamoriho, které je velmi podobné Kunijošiho tisku). Hardy se zde nesnaţil kopírovat japonské mistry, přistupoval k tradičnímu tématu svým osobitým americkým způsobem. Dalším vynikajícím americkým tatérem je Chris Treviňo, známý také jako Horimana. Učil se u Hardyho a japonských mistrů.92 Zajímavým příkladem jeho jedinečného japonského stylu a práce s inspiračními zdroji je tetování s motivem Gyója Bušó bojujícího s tygrem [36]. Myslím si, ţe se zde viditelně inspiroval kresbou Horijošiho III. z knihy 108 Heroes of the Suikoden [37] a dřevořezem Kunijošiho z cyklu Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů [38]. Treviňo oblékl svého hrdinu podobným způsobem jako Horijoši a také poloha tygra je očividně inspirovaná touto kresbou. Z Kunijošiho dřevořezu přejal zobrazení vlasů a vousů a sklady drapérie pláště. Chris je díky své pracovitosti a talentu jedním z nejlepších současných tatérů a tvoří střídavě v americkém Austinu a japonské Ósace.
91
Viz Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 108; Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 129. Viz Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 10. 92
28
Nejblíţe k našim hranicím pracuje němec Alex Reinke aka Horikitsune (*1974), který tetuje výhradně tradičním japonským stylem. Reinke je jediný Evropan, kterého mistr Horijoši III. přijal za svého učně. K tetování pouţívá strojek, případně kombinaci strojku a ruční techniky. V současné době pracuje v Londýně.93 Jedním z příkladů jeho práce je tetování s námětem chlapce Kintaró bojujícího s kaprem [39]. Pravděpodobně se inspiroval oblíbeným dřevotiskem Kunijošiho [23], ovšem doplnil ho o javorové listy. Myslím si, ţe největší podíl na jeho autentičnosti stylu má dlouhé vzdělávání u nejslavnějšího japonského mistra. Jeho tvorba se z Evropanů nejvíce podobá tradičnímu japonskému stylu. S přílivem popkultury ze Západu si v posledních dekádách mladí Japonci oblíbili moderní japonský styl ovlivněný Amerikou, a to včetně učňů, kteří prošli tradičním výcvikem u slavného mistra. Pracují výhradně strojkem, moderní způsob tetování je tedy rychlejší a levnější. Důvodem jeho oblíbenosti můţe být také fakt, ţe americký jednobodový styl není v Japonsku na rozdíl od tradičního plošného tetování odsuzován, protoţe není spojen s nechvalně známou Jakuzou.94 Jako inspirační zdroj často pouţívají také japonské komixové kresby anime. Obecně se však dá říci, ţe malé obrázky často nebývají tak kvalitní jako jejich větší práce moderního stylu. Výjimkou je Nakabayashi Mutsuo (*1977), který pracuje v jednom z prvních tetovacích salónů amerického typu v Japonsku- Three Tides Tattoo v Ósace.95 Po vzoru Západu se Mutsuo nesoustřeďuje pouze na jeden styl. Tetuje nejen tradičním a moderním japonským způsobem, ale také čistě americkým jednobodovým stylem. K tvorbě přistupuje osobitě a styly různě kombinuje. Příkladem tradičního japonského tetování je gejša s démonem [40] a moderního zase americké vzory v plošném pojetí [41]. Gejša má velmi zdobný účes, podobný kurtizáně z Kunisadova dřevorytu [42]. Dalším z nejlepších japonských moderních tetovacích studií je Catclaw v Kjótu. Inspirují se vším moţným od tradic své země po Ameriku.96 Pro Catclaw je typická originalita a jednoduchost. Velmi zajímavým příkladem tvorby Ritsu z Catclaw je tetování kouřící tatérky inspirované gejšou [43]. Ţena drţí v ruce tetovací strojek a na
93
Viz Eva Minguet, Tattoo Delirium, New York 2009, s. 16; Horikitsune, http://www.holyfoxtattoos.de/holyfox/, vyhledáno 20. 3. 2010. 94 Viz Kitamura, Bushido (pozn. 49), s. 130. 95 Viz http://www.threetidestattoo.com/headline/tattooer/mutsuo, vyhledáno 20. 3. 2010. 96 Viz Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 218.
29
sobě má tradiční japonské celotělové tetování s květy třešně. Ritsu ovšem tradiční japonské tetování umí také- např. kapra s javorovými listy [44]. Podle mého názoru není budoucnost japonského a amerického tetování v úporném drţení se svých tradic za kaţdou cenu. Jak ukazuje nedávný vývoj a tyto příklady, můţeme se spíše těšit na jedinečná tetování, která volně pracují s tím nejlepším z obou stylů.
30
8. Japonské tetování v českém prostředí Při tvorbě této práce jsem si pokládala mnoţství otázek a snaţila se na ně najít odpovědi při osobních a telefonických rozhovorech s několika našimi nejlepšími tatéry a jejich zákazníky. Zajímalo mě, jak o japonském tetování přemýšlí a v čem je české prostředí specifické. Podle čeho si lidé vybírají náměty a z jakých důvodů se rozhodují zrovna pro japonské tetování. Při vedení těchto rozhovorů jsem volila kvalitativní metodu formou pokládání otevřených otázek. Poznatky, které jsem z těchto setkání získala, shrnuji v následujících odstavcích. Japonské tetování u nás není ani zdaleka tak rozšířené jako v západní Evropě a Americe, kde patří jiţ ke střednímu proudu. Ačkoliv tetování není v České republice novinkou, oproti ostatním stylům je tzv. „Japonsko“ v menšině, poptávka po něm se ovšem rok od roku zvyšuje. Kvalitních tatérů, kteří se u nás japonskému tetování věnují je však opravdu málo. Ostatně sami tatéři, přiznávají, ţe na hlubší proniknutí do této problematiky nemají čas. Vesměs čerpají inspiraci z hotových tetování japonských mistrů, která se objevují v kníţkách a časopisech o tetování, případně na tzv. tattoo conventions. Dřevořezy ukijoe ani japonskou kulturu většinou moc nestudují nebo vůbec. K práci pouţívají výhradně strojek. Jejich přístup k tvorbě japonského tetování se dá zjednodušit na dva směry. Buď se snaţí napodobovat tradiční japonský styl a drţí se i klasického barevného provedení, nebo ho berou spíše jen jako volný inspirační zdroj, který kombinují s dalšími vlivy (např. americkým tetováním, realistický zobrazením, secesí, domorodými ornamenty) podle přání zákazníka a svého uváţení. Tento moderní způsob převaţuje. Co se týče námětů, nejčastější jsou draci, kapři, bojovníci, gejši, květy třešně a chryzantémy. Lidé, kteří se u nás nechávají tetovat japonským stylem, bychom si také mohli rozdělit na pomyslné dvě skupiny. První a početnější část tvoří ti, kteří většinou nějaké tetování uţ mají a japonský styl si vybírají, protoţe „chtějí něco pořádného“ ve větší velikosti. Japonské tetování znají hlavně z časopisů nebo tetovacích salónů. Jde jim spíše o vizuální stránku, skrytý symbolismus námětů je často aţ druhořadý. Pro druhou skupinu tetovaných naopak právě osobní význam a skrytý smysl bývá velmi důleţitý, více nad tetováním přemýšlí. Bývají to mnohdy cestovatelé a lidé, kteří mají blízko k východním filozofiím nebo znají dobře japonskou kulturu. 31
Příkladem tradičnějšího přístupu k japonskému tetování je v ČR tatér, pracující pod uměleckým jménem Tarlito. Tarlito tetuje od roku 1996. Pracoval v různých salonech v Bulharsku, Nizozemsku a Česku, nyní vlastní tetovací salón s názvem One Love Tattoo v Praze. Specializuje se na klasické americké tetování, písmo a tradiční japonský styl, který tvoří přibliţně třetinu jeho tvorby. Jeho pojetí má z českých tatérů nejblíţe k tradičnímu japonskému tetování. Příkladem jeho prací jsou např. javorové listy ve větru [45]. Daří se mu však také tetování větších rozměrů. Pro Báru z praţského studia Tribo bylo japonské tetování jedním z důvodů, proč vůbec začala před 12-ti lety tetovat. Tvoří moderním způsobem, volně mísí japonské tetování s různými vlivy a pouţívá výrazné barvy. Coţ ukazují např. její práce s fénixem [46] a gejšou [47]. Japonské náměty tvoří zhruba pětinu jejích prací. Akademický sochař Zdeněk Stropek zaloţil v roce 1992 jedno z nejstarších tetovacích studií u nás. Zabývá se všemi druhy tetování, moderní japonský styl u něj tvoří jen velmi malou část tvorby, patří ovšem k nejoriginálnějším. Pracuje s japonským tradičním tetováním jen jako s inspiračním zdrojem, který si přetváří po svém a kombinuje s rozličnými styly. Výsledkem bývají tetování menších rozměrů s mnoţstvím čistých nepomalovaných ploch kůţe. Tetování tak více „dýchá“, není ucpané barvou, působí přirozeněji a jemněji. Zdeňkova práce s mořskými vlnami, vzduchem, vlaštovkou a květy třešně [48] byla vůbec prvním japonským tetováním, které jsem před několika lety spatřila na vlastní oči. A nadále zůstává jedním z nejzajímavějších moderních tetování japonského stylu, se kterým jsem měla příleţitost se u nás setkat. Další jeho originální japonskou prací je rukáv s námětem, kde opět převaţuje ztvárnění vln a sakurových květů [49]. Červená deska s japonskými znaky má pro nositele osobní symbolický význam. České japonské tetování zatím sice nedosahuje světové kvality, natoţpak umění tradičních japonských mistrů, ale stačilo si během pár let vytvořit svůj osobitý přístup k modernímu pojetí japonských námětů. Musím ovšem zdůraznit, ţe nekvalitní imitace japonského tetování, nezvládnutých po kresebné, řemeslné nebo obsahové stránce v České republice bohuţel převaţují. Opravdu talentovaných umělců je u nás nedostatek. Skutečné zvládnutí japonského tetování totiţ vyţaduje mnohem hlubší studium této problematiky včetně proniknutí do japonské kultury. Coţ se zatím ţádnému českému tatérovi nepodařilo. A nutno dodat, ţe se o to ve většině případů ani nepokoušeli. 32
9. Závěr Japonské tetování má dlouhou tradici a jeho vývoj šel aţ do nedávné doby ruku v ruce s dřevořezy ukijoe a právě toto spojení se při studiu jevilo jako zásadní. Tradiční umění v Japonsku, stejně jako tradiční umění jinde, ovšem většinou přeţívají do dnešní doby, jen pokud jsou zisková nebo jinak společensky uţitečná. Aranţování květin ikebana a čajový obřad cha-no-ju jsou v Japonsku velký byznys, divadla Nó a Kabuki mají zase zajištěnou budoucnost díky společenskému uznání. Ostatní tradiční umění a řemesla ovšem postupně mizí jako např. dřevořezy ukijoe. Tetování v Japonsku vţdy patřilo na pomezí mezi řemeslem a uměním, a do dnešní doby zůstalo věrné svým kořenům jako umění prostého lidu. Můţe vznikat z mnoha důvodů a to jak z estetických, magicko-náboţenských, rituálních nebo sociálních. Estetické hodnocení japonského tetování na Východě a Západě je ovšem sloţité shrnout do všeobecně platných závěrů. Objektivním měřítkem však můţe být posouzení řemeslné zručnosti tatéra. Díla nejlepších umělců japonského tetování se vyznačují grafickou přesností, jemností, souladem barev, dokonalou prací s tělem a jeho anatomií, osobitou stylizací forem a obsahovou hodnotou námětu, se kterým pracují na základě hlubokých znalostí symbolických významů. Zvládnutí řemesla je však jen jedním dílkem pomyslné skládačky. Opravdové pochopení a proniknutí do všech tajů japonského tetování netrvá roky, ale desetiletí. Tatér je přesto vţdy závislý na svém zákazníkovi, bez něj by ţádné tetování ani nemohlo vzniknout. Velmi důleţitým aspektem je také způsob a médium, jehoţ prostřednictvím tetování pozorujeme. Pro naše vnímání je velmi podstatné, zda jej sledujeme naţivo, při nějaké performanci, na fotografii či jinak zprostředkovaně. Lidské tělo tak můţe být obrazem, médiem i námětem zároveň. Důleţité jsou i výchozí informace, které si neseme sami v sobě. Člověk, kterému je blízká východní filozofie a japonská kultura, bude mít z japonského tetování úplně jiný záţitek, neţ náhodný pozorovatel, jemuţ nic neříká. A rovněţ bude mít i úplně jinou motivaci k výběru takového tetování. Při hodnocení současného světového japonského tetování je potřeba také zdůraznit narůstající počet tatérů, kteří jsou nositeli titulu „Master of Fine Arts.“97 Nejlepší tatéři kromě tetování zpravidla tvoří také kresby, malby nebo grafiky a 97
Viz DeMello (pozn. 90), s. 99.
33
zúčastňují se výstav. Jak tetovači, tak i tetovaní jsou často velmi vzdělaní a rozhodně nepatří na okraj společnosti. Neobvyklí nejsou ani manaţeři v bílých límečkách, kteří pod košilí skrývají velké japonské tetování a odhalují jej jen ve společnosti svých blízkých přátel, se kterými sdílí tuto intimní stránku své osobnosti, jeţ jinak zůstává po vzoru Japonska před veřejností ukrytá. Tetování však můţe slouţit i naprosto opačným způsobem, kdy tetovaní extrovertně odkrývají své tělo, demonstrativně prezentují své názory nebo postoje a je pro ně nezbytnou součástí sebevyjádření. Poptávka po tetování (nejenom japonském) ve světě neustále vzrůstá. Myslím si, ţe masový nárůst tetování v nejširší populaci v posledních dekádách, můţe být také podvědomou touhou po znovuzískání tradic, reritualizaci, ačkoliv rituál z ţivota moderního člověka v osobní zkušenosti nikdy úplně nezmizel. Lidé touţí, ať uţ vědomě nebo nevědomky, po kolektivním sdílení hodnot. Zvláštní význam má také zraňování těla, bolest a autentický proţitek „tělesnosti“ při tetování obecně. Podle Martina Rychlíka právě „prožitky tělesného charakteru dodávají modernímu, sekularizovanému člověku to, co mu chybí – pocit jistoty a patřičnosti, pocit vlastního území, kam lze uniknout z nepřehledného i nepřátelského okolí zmatené doby.“98 Myslím si, ţe přínos této práce spočívá ve shrnutí většiny kulturně-historických aspektů ovlivňujících japonské tetování, které jsou pro jeho pochopení nezbytné a umoţňují nám tak srovnání tradičního a moderního přístupu současného tetování. Za velmi přínosné povaţuji také osobní rozhovory s tetovači a tetovanými. Pro budoucí výzkum bych doporučila hlubší sondu do současného světa japonského tetování pomocí cestování a většího mnoţství osobních rozhovorů. Tradiční japonské tetování mělo vliv na umělce ze všech moţných koutů světa jiţ v devatenáctém století a dnes patří ke stylům, které nejvíce ovlivňují současné tetování. Tradiční japonské tetování daleko přesahuje hranice pouhého zdobení těla, proto si zaslouţí větší pozornost uměleckých historiků.
98
Rychlík (pozn. 9), s. 13.
34
10. Literatura Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoeferová, Vějíř a meč – Kapitoly z dějin japonské kultury, Praha 1987. Margo DeMello, Bodies of inscription: A cultural history of the modern tattoo community, USA 2000. DŠ [Jiří Daneš], heslo tétování in: Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, díl 25, Praha 1906. Gabriele Fahr-Becker, Japanese Prints, Köln 2007. Takahiro Kitamura, Katie M. Kitamura, Bushido: Legacies of the Japanese Tattoo, Atglen 2001. Takahiro Kitamura, Katie M. Kitamura, Tattoos of the Floating World: Ukiyo-e Motifs in Japanese Tattoo, Lochem 2008. Eva Minguet, Tattoo Delirium, New York 2009. Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005. Manami Okazaki, Tattoo in Japan: Traditional and Modern Styles, Aschaffenburg 2008. Martin Rychlík, Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Dějiny odívání, Praha 2005. Dţuničiró Tanizaki, Most snů, Praha 1983 Mikhail Uspensky, 18th & 19th Centuries Japanese Prints, The Hermitage collections 38, Leningrad 1984. Willem R. van Gulik, Irezumi, the pattern of dermatography in Japan, Leiden 1982. Vlasta Winkelhoeferová, Dějiny odívání – Japonsko, Praha 1999. Vlasta Winkelhoeferová, Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje, Praha 2006.
Internet: http://www.holyfoxtattoos.de/holyfox/, vyhledáno 20. 3. 2010. http://www.threetidestattoo.com/headline/tattooer/mutsuo, vyhledáno 24. 3. 2010.
35
11. Obrazová příloha 1.
2.
3.
4.
5.
36
6.
7.
9.
8.
37
10.
11.
12.
13.
38
14.
15.
16.
17.
39
18.
20.
19.
21.
40
22.
24.
23.
25.
26.
41
27.
42
28.
29.
30.
43
31.
32
33.
44
34.
35.
37.
36.
38.
39.
40.
45
41.
42.
43.
44.
46
45.
46.
47.
47
48.
49.
48
12. Seznam vyobrazení 1/ Ainské ţeny, in: Rychlík (pozn. 9), s. 12. 2/ Provádění irezumi, dřevořez, majetek Yokohama Tattoo Museum, in: Kitamura, Bushido (pozn. 48), s. 106. 3/ Kitagawa Utamaro, Tři slavné krásky 1792-1793, dřevořez, in: Fahr-Becker, (pozn. 36), s. 99. 4/ Utagawa Tojoharu, 1772-1778, dřevořez, in: Fahr-Becker, (pozn. 36), s. 88. 5/ Utagawa Kunisada, Bandó Mitsugoró jako Kadţiwara Genta 1814, dřevořez, in: FahrBecker, (pozn. 36), s. 158. 6/ Utagawa Kunijoši, Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů 1827-1830, dřevořez, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 2), s. 16. 7/ Katsušika Hokusai, Přeháňka na úpatí hory Fudţi 1831-1834, dřevořez, in: FahrBecker, (pozn. 36), s. 149. 8/ Utagawa Hirošige, Plum Orchand in Kameido 1857, dřevořez, in: Fahr-Becker, (pozn. 36), s. 184. 9/ Utagawa Kunisada, Danišiči Kurobei ve hře Zrcadlo Naniwy 1855, dřevořez, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 30. 10/ Utagawa Kunijoši, Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů 1827-1830, dřevořez, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 77. 11/ Utagawa Kunijoši, Kumonryu z cyklu Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů 1827-1830, dřevořez, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 52. 12/ Čókósai Eišó, skupina kurtizán z Jošiwary 1789-1801, dřevořez, in: Fahr-Becker, (pozn. 36), s. 115. 13/ Horijoši III, Raidţin a Fúdţin s drakem, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 13. 14/ Ritsu, Benten, tetování, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 230. 15/ Horijoši III, kurikaraken ryu, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 67. 16/ Horijoši III, Tamatorihime, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 84. 17/ Horitomo, Kannon s drakem, tetování, in: Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 32. 49
18/ Horijoši III, drak, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 2. 19/ Horijoši III, tygr s třešňovými květy, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 60. 20/ Horijoši III, čínský lev, tetování, in: Kitamura, Bushido (pozn. 48), s. 39. 21/ Horijoši III, fénix, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 95. 22/ Horijoši III, had, tetování, http://www.ne.jp/asahi/tattoo/horiyoshi3/horiyosi-pictnew.html, vyhledáno 25. 3. 2010. 23/ Utagawa Kunijoši, Kintaró bojující s kaprem, dřevořez, http://horimatsu.blogspot.com/search/label/kuniyoshi, vyhledáno 25. 3. 2010. 24/ Květy třešně, tetování, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 130. 25/ Horijoši III, chryzantémy, tetování, in: Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 25. 26/ Pivoňky, tetování, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 168. 27/ Tradiční umístění japonského tetování, in: Kitamura, Bushido (pozn. 48), s. 145-149. 28/ Druhy jehel, in: Kitamura, Bushido (pozn. 48), s. 129. 29/ Horihito, drak s chryzantémami, tetování, http://horihito.com/gallery/?num=21, vyhledáno 10. 4. 2010. 30/ Horijoši III, drak s chryzantémami, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 79. 31/ Horihito, kapr s Onikawou, tetování, http://horihito.com/gallery/?num=21, vyhledáno 10. 4. 2010. 32/ Horijoši III, kapr s Onikawou, tetování, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 98. 33/ Utagawa Kunijoši, Taira no Tomomori, http://visipix.dynalias.com/search/search.php?userid=1616934267&q=%272aAuthors/K/ Kuniyoshi%2017971861%2C%20Utagawa%2C%20Japan%27&s=18&l=en&u=2&ub=1&k=1, vyhledáno 10. 4. 2010. 34/ Don Ed Hardy, Taira no Tomomori 1980, akvarel, in: Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 30.
50
35/ Don Ed Hardy, Taira no Tomomori 1980, tetování, in: Paul Mullowney, Wood Skin Ink: The Japanese Aesthetic in Modern Tattooing, San Francisco 2005, s. 30. 36/ Chris Trevino, boj s tygrem, tetování, http://www.christrevino.com/tattoos3.html, vyhledáno 12. 4. 2010. 37/ Horijoši III, Gyója Bušó, kresba, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 59. 38/ Utagawa Kunijoši, Sto osm hrdinů ze všech oblíbených Suikodenů 1827-1830, dřevořez, in: Kitamura, Tattoos of the Floating World (pozn. 3), s. 58. 39/ Alex Reinke, Kintaró bojující s kaprem, tetování, in: Eva Minguet, Tattoo Delirium, New York 2009, s. 18. 40/ Mutsuo, gejša s démonem, tetování, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 330. 41/ Mutsuo, tetování, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 333. 42/ Utagawa Kunisada, Sníh, 1831, dřevořez, in: Fahr-Becker, (pozn. 35), s. 159. 43/ Ritsu, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 340. 44/ Ritsu, in: Manami Okazaki, (pozn. 56), s. 341. 45/ Tarlito, tetování s javorovými listy. Foto: Eva Miškelová. 46/ Bára, fénix, tetování, http://www.tribo.cz/index_frameset.php, vyhledáno 12. 4. 2010. 47/ Bára, gejša, tetování, http://www.tribo.cz/index_frameset.php, vyhledáno 12. 4. 2010. 48/ Zdeněk Stropek, vlaštovka se sakurovými květy, tetování. Foto: Eva Miškelová. 49/ Zdeněk Stropek, vlny se sakurovými květy, tetování. Foto: Eva Miškelová.
51