MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta
Analýza omítek kaple Božího hrobu na Svatém kopečku v Mikulově Diplomová práce
Jiří Sekereš
Vedoucí práce: Prof. RNDr. Pavla Rovnaníková, CSc. Brno 2011
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně s použitím informačních zdrojů, které jsou v ní uvedeny.
V Mikulově, 29. dubna 2011
--------------------------Jiří Sekereš
Poděkování Rád bych poděkoval především vedoucí své práce, prof. RNDr. Pavle Rovnaníkové, CSc., za odbornou a obětavou pomoc při řešení všech problémů, které se během výzkumu vyskytly. Prof. RNDr. Jiřímu Příhodovi, CSc., za ochotu a asistenci, bez kterých by realizace většiny analýz nebyla vůbec možná. Radovanu Králi a Mgr. Martinu Čihalíkovi za fyzické, resp. formální umožnění přístupu k opravovanému objektu a umožnění odběru vzorků. Bc. Petru Vojáčkovi za informace z jeho předešlého výzkumu a také za poskytnuté fotografie. Doc. RNDr. Miroslavě Gregorové, CSc.; Mgr. Zdeňku Moravci; Mgr. Ing. Lubomíru Prokešovi a RNDr. Václavu Vávrovi, Ph.D. za konzultace a provedení přístrojových analýz. A konečně Světlaně Filípkové, RNDr. Richardu Ševčíkovi, Ph.D. a Mgr. Marii Sotolářové za vstřícnost a zkušenosti při provádění laboratorních prací.
3
Obsah Úvod ......................................................................................................5 Část teoretická .......................................................................................7 1. Svatý kopeček ...............................................................................9 1.1
Historie křížové cesty ............................................... 10
1.2
Historie kaple Božího hrobu ..................................... 12
1.3
Mikulovský Boží hrob ............................................... 17
2. Boží hrob .................................................................................... 20 3. Restaurátorský průzkum a zásah ................................................ 29 Část experimentální ............................................................................. 43 4. Analýzy ....................................................................................... 45 4.1
Chemická analýza .................................................... 45
4.2
Granulometrie .......................................................... 45
4.3
DSC ......................................................................... 47
4.4
RTG.......................................................................... 49
4.5
Optická polarizační mikroskopie ............................... 49
5. Metodika ..................................................................................... 50 5.1
Odběr vzorků............................................................ 50
5.2
Chemická analýza .................................................... 53
5.3
Granulometrie .......................................................... 56
5.4
DSC ......................................................................... 57
5.5
RTG.......................................................................... 57
5.6
Optická polarizační mikroskopie ............................... 57
6. Výsledky ..................................................................................... 58 6.1
Chemická analýza .................................................... 58
6.2
Granulometrie .......................................................... 59
6.3
DSC ......................................................................... 63
6.4
RTG.......................................................................... 65
6.5
Optická polarizační mikroskopie ............................... 67
7. Diskuze ...................................................................................... 75 Závěr .................................................................................................... 78
4
Úvod Restaurátorský zásah na barokní kapli Božího hrobu na Svatém kopečku v Mikulově poskytl jedinečnou příležitost odebrat vzorky omítek pro materiálovou a technologickou analýzu. Hlavním cílem analýzy bylo určit složení
a
charakter
použitých
materiálů,
z výsledků
pak
případně
extrapolovat další informace o samotném objektu. Časový rozvrh restaurátorských prací bohužel neumožnil výsledky analýz implementovat do procesu prvotních oprav, závěry této studie lze nicméně využít jak pro případné opravy následné, tak i v jiných aplikacích, například jako doplňující informace o původu, vzniku a významu mikulovské křížové cesty, případně jako referenční materiál pro jiné výzkumy zaobírající se barokními omítkami. Ve světové literatuře lze v současnosti nalézt množství článků pojednávajících o antických středomořských lokalitách, zatímco oblast střední Evropy v období raného novověku je reprezentována nepoměrně hůře. Práce je rozčleněna do dvou základních celků: Prvním z nich je část teoreticko-historická, která se zabývá všeobecným pozadím výzkumu – historickým významem a ikonografií kaple Božího hrobu,
popisem
a
detailním
průzkumem
stavby
před
započetím
restaurátorských prací a také hrubým popisem samotných restaurátorských prací. Tato práce si neklade za cíl nahrazovat oficiální restaurátorskou zprávu, jde jen o nutný informativní popis provedených prací. Druhá část, experimentální, pojednává o analýzách provedených na odebraných vzorcích, shrnuje výsledky technologického průzkumu omítek a vyvozuje závěry, které z analýz vyplývají ve vztahu k původnímu i restaurovanému stavu kaple.
5
6
Část teoretická
7
8
1. Svatý kopeček Svatý kopeček nad městem Mikulovem je z hlediska geologického jedním z výběžků Mikulovské pahorkatiny, která spolu s Pavlovským bradlem náleží ke Středomoravským Karpatům. Převládající horninou je jurský vápenec, který se zde díky své vysoké kvalitě také dlouhodobě těžil. [18] Původně byly na místě kopce dva, nicméně východní kopec byl prakticky celý odtěžen před ustanovením chráněné krajinné oblasti Pálava (1976).
Obr. 1: Panoráma města Mikulova od J: zleva doprava Turold, Kozí vršek, Zámecký vrch a Svatý kopeček (foto autor, 2010)
Ze všech přírodních dominant města (Zámecký vrch, Kozí vršek, Turold a Svatý kopeček) je právě Svatý kopeček nejvyšší (363 m.n.m.) a zároveň i nejvýraznější. Centrum města se nachází na západ od Svatého kopečku, nicméně Mikulov při svém rozvoji všechny vrchy pozvolna obklopil, takže městská zástavba dnes pokrývá většinu plochy úpatí kopce. O kulturním významu kopce není příliš mnoho potvrzených zpráv, až do 17. století, kdy se kardinál František z Ditrichštejna, zřejmě z vděčnosti za překonání morové epidemie (1622),1 rozhodl nechat na vršku Svatého kopečku postavit kapli zasvěcenou ochránci před morovou nákazou, sv. Šebestiánovi. Ke kapli byla vybudována poutní stezka ve formě křížové cesty. 1
Richter, Krsek, Stehlík, Zemek Mikulov, s. 133
9
Pradávný název kopce, Tanzberg (Taneční hora), přitom podněcuje domněnky, že na kopečku se v předkřesťanských dobách i později odehrávaly různé pohanské rituály. To pro kardinála Ditrichštejna, silného zástupce rekatolizačního hnutí na Moravě, bylo samozřejmě o to silnějším impulsem pro vytvoření křesťanského poutního místa.2
1.1
Historie křížové cesty Vzorem pro mikulovskou křížovou cestu byly poutní útvary, které se
objevovaly v Evropě zejména v dobách rekatolizace. Podle legend Panna Marie procházela každý den trasu, kterou v Jeruzalémě absolvoval Ježíš Kristus nesoucí kříž na místo svého popraviště. Vzhledem k tomu, že Jeruzalém a Svatá země vůbec byly dlouhodobě pod arabským, resp. tureckým vlivem, vznikala u evropských věřících potřeba nahrazení tohoto významného poutního místa. Opakované a veskrze neúspěšné pokusy o znovudobytí Jeruzaléma během křížových výprav nakonec vedly i papežský stolec k podpoře poutních míst v rámci Evropy. Poutě do vybraných lokací pak měly mít v očích církve stejný význam jako pouť do Svaté země.
Obr. 2: Pohled na křížovou cestu od Z směrem k vrcholu (foto autor, 2011)
Počet zastavení křížové cesty nebyl zpočátku pevně stanoven, po celé katolické Evropě byly tedy budovány cesty různorodé co do stavebního pojetí 2
Koudela Mikulovský Svatý kopeček a křížová cesta, s. 37
10
i počtu zastavení. Koudela zmiňuje tuto tradici od 15. století, s dělením na 7-9, 12, 15, 19, 25 až 31 zastavení, z nich nejznámější komplex Sacro Monte v italském městě Varallo. Mikulovská křížová cesta na Svatém kopečku je se svým vznikem v 30. letech 17. století prvním takovýmto útvarem na území dnešní České republiky.3 Základní kámen kaple sv. Šebestiána byl vysvěcen 2. července 1623 a křížová cesta byla pak stavěna na příkaz kardinála Ditrichštejna od roku 1626 v několika etapách. Kaple roku 1663 (zřejmě velmi vážně) vyhořela a na jejím místě byl vystavěn roku 1672 kostel větší, který zde stojí dodnes.4
Obr. 3: Kostel sv. Šebestiána, pohled od SV (foto autor, 2008)
Při datování jednotlivých zastavení křížové cesty lze narazit na množství verzí. Pro přesnější orientaci se kaple číselně označují podle současného pořadí odspodu k vrcholku a dále po hřebeni. Dnes počítáme celkem 16 zastavení (kde číslo 16 připadá diskutabilní kapli sv. Rozálie, která se nachází až na opačném úpatí kopce a ikonograficky na cestu vlastně nenavazuje). Do tohoto počtu nespadá samotný kostel sv. Šebestiána, jako
3 4
Koudela Mikulovský Svatý kopeček a křížová cesta, s. 35 Mikulov: Město ve kterém zpívají domy, s. 30
11
číslo 14 bývá nicméně někdy uváděn Boží hrob (v případě, že je ze souboru vyloučen, patří Boží hrob pořadím mezi zastavení č. 13 a 14 a celkový počet zastavení pak klesá na 15 včetně kaple sv. Rozálie). Vyčerpávající analýzu pramenů k tomuto tématu provedl ve své bakalářské práci Vojáček [1], problematikou pořadí výstavby kaplí se zaobírá i Koudela [3] a okrajové zmínky lze nalézt i v další literatuře o historii města Mikulova [6]. Tato práce se nicméně hodlá věnovat více samotné kapli Božího hrobu.
1.2
Historie kaple Božího hrobu Kult Božího hrobu patřil k významným barokním jevům. Putování do
Svaté země zpravidla končilo u kaple jeruzalémského Božího hrobu, která byla logickým zakončením tamější křížové cesty. Původní stavba vznikla na údajném místě hrobu Ježíše Krista poblíž Golgoty, kde byl ukřižován. Nechal ji postavit římský císař Konstantin I., a to v letech 326 – 335 (podle Konstantinova životopisce, Eusebia Cesarejského) [21]. Samotná kaple5 Božího hrobu, stojící uvnitř vnějšího chrámu, pak byla nejspíš dokončena až okolo roku 348. Chrám Božího hrobu byl vážně poškozen požárem, který vypukl, když roku 640 Peršané dobyli Jeruzalém. Císař Heraklius po znovudobytí Říma rekonstruoval chrám podle původních plánů, nedlouho poté se však Jeruzalém dostal pod muslimskou správu. Muslimští panovníci chrám nechávali na pokoji, až teprve kalíf Hakim 18.10.1009 nařídil stavbu rozbořit. Při útoku byl vnější chrám velmi vážně poškozen a menší kapli nejspíš před zničením paradoxně ochránily trosky vnějších zdí, které se kolem ní navrstvily.
5
Anglicky mluvící prameny pracují s termínem „edicule“, který označuje malou sakrální stavbu, svatyni antického typu. V češtině se však tento termín vyskytuje pouze v jazykové mutaci „edikula“, kterou současná architektura označuje určitý druh překladu nad vchodem do budovy. V textu bude stavba dále označována jako „kaple“.
12
Obr. 4: Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě (kresba ze švédské knihy „Illustredad verldshistoria, tredje delen“, Stockholm 1882, str.240)6
Zachovaný
skelet
byl
opraven
z nákladu
císaře
Konstantina
Monomacha, ačkoliv některé budovy z dřívějších přístaveb byly nenávratně ztraceny. Chrám Božího hrobu tak, jak jej nalezla První křížová výprava po dobytí Jeruzaléma v červenci 1099, byl tedy mnohem menší než ten původní. Křižácké opravy spočívaly v mírných modifikacích v románském slohu (1112). Roku 1119 byla přebudována kaple Božího hrobu a následovala řada vážnějších rekonstrukcí, zasahujících i vnější chrám. Roku 1170 byla přistavěna zvonice. V tomto stavu zůstaly chrám i kaple několik staletí. Čeští poutníci (viz dále) tedy stavby popisují právě z tohoto období. Další velkou opravu, zahrnující i přestavbu kaple Božího hrobu, provedli františkáni roku 1555. V moderní době byl chrám poškozen požárem (1808) a zemětřesením (1927). Současná podoba je výsledkem chaotických rekonstrukcí v průběhu věků, stavba tedy nese známky byzantinské, románské, křižácké a moderní ve zvláštní směsici slohů. Poslední přestavba kaple Božího hrobu se datuje 6
zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Holy_Sepulchre.jpg (cit. 16.3.2011)
13
mezi roky 1809-10, po výše zmiňovaném požáru. Současný vzhled narušuje soustava vzpěr (viz obr. 5), které byly přidány kvůli narušené statice kaple.
Obr. 5: Kaple Božího hrobu uvnitř Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě (foto Eve Anderson, 2010)7
Přesný popis objektu přinesli ve středověku do českých zemí poutníci z vyšších stavů ve svých cestopisech, například Jan Hasištejnský z Lobkovic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nebo také Oldřich Prefát z Vlkanova8. Martin Kabátník z Litomyšle, člen Jednoty bratrské (zemřel 1503), například píše o své návštěvě Božího hrobu v Jeruzalémě toto: „A odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémţ byl ukřiţován Pán Kristus, a hrob, jest obé v jednom klášteře blízko jedno od druhého. Hrob Pána Krista ze skály samorostlé a mramorové vytesaný jest a nezdá se, by co bylo v něm opravováno, neţ jakţ byl prve udělán, neb jest dílo prosté, starodávné, nekřtaltovné [nezdobené] a jest tesaný na čtyři úhly zevnitř a jest ho málo v zemi; neţ nad zemí můţe být člověka zvýši prostředního. Také jest svrchu celý, dveře jsou do něho malé a okrouhlé, ţe člověk dobře se sehna těsně tam vejde, neţ, jaký jest uvnitř, nevím, neb mi tam bosák jíti nedal. A také mi bosáci pravili, ţe tam ţádnému [jíti] nedají, 7
http://www.eveandersson.com/photo-display/large/israel/jerusalem-christian-quarter-church-of-the-holysepulchre-christs-tomb-queue.html (cit. 16.3.2011) 8 Vojáček Křížová cesta na Svatém Kopečku v Mikulově, s. 24-26
14
jedině sám kvardián tam chodí, a to ne často, neţ kdyţ poutníkům láme skálu, a to ještě znamenitějším, kdyţ tam přicházejí na pouť. Hrob Pána Krista jest prostřed kláštera. Také u hrobu není nic ozdobného, jako obyčej v jiných zemích mají ozdobovati lecjaké svátosti, ale toho tam není.“9 Stavby, které se pak v českých zemích objevují pod názvem Boží hrob, architektonicky čerpají právě z informací nabytých z poutních výprav do Jeruzaléma, přičemž je třeba zdůraznit, že vzorem je samotná kaple Božího hrobu, nikoli chrám, který ji obestavuje.
Obr. 6: Kaple Božího hrobu u Slaného10
Na území současné ČR lze nalézt množství staveb, které byly postaveny podle vzoru jeruzalémské kaple Božího hrobu. Ze známějších lze jmenovat například kaple ve Slaném [25], Mimoni [26], Jiřetíně [27] a mnoha dalších. Zpravidla se, stejně jako v Mikulově, jedná o konečné kaple křížových cest. Zejména u staveb postavených ve stejném časovém období je přitom patrná výrazná shoda architektonických prvků, jmenovitě například vnější dělení stavby
na
přední
(hladkou)
a
zadní
část
(osazenou
pilastry),
tvar
věžičky/kopule, nebo také ozdobné fasádní římsy v průčelí kaple. Je pravděpodobné, že v mnoha případech byl inspirací identický nákres nebo popis. Podstatným rozdílem oproti jeruzalémskému originálu je vždy zastřešení – stavitelé převáděli interiérovou kapli do exteriérového umístění. 9
Dostál (ed.) Martin Kabátník: Cesta do Jeruzaléma, s. 20 zdroj: http://web.katolik.cz/feeling/images/9_4/img_21.jpg (cit. 26.3.2011)
10
15
Obr. 7 ukazuje kresbu jeruzalémské kaple Božího hrobu, kterou roku 1487 pořídil Konrad Grünenburg. Soudě podle data měl před sebou kapli ve stejné podobě jako cestovatelé z českých zemí. Na kresbě je patrná kompozice dvou místností, přední menší, zadní větší. Lze dobře určit detaily, které se vyskytují na stavebních kopiích – čelní stěna je zdobena reliéfními liniemi (charakteristický tvar linií se opakuje na většině českých Božích hrobů), nízké zídky po stranách vstupu (určitým způsobem zachovány i na mikulovské kopii), okénka v přední místnosti a lemování pilastry v části zadní. Věžička s kopulí je nejspíš disproporciálně zvýrazněná, podstatná je ovšem její šestiboká kompozice.
Obr. 7: Konrad Grünenburg: Boží hrob (1487, kresba tuší)11
V levé části kresby je vidět i třetí místnost kaple, která se na stavebních replikách kaple neobjevuje, zmiňuje se o ní ale Oldřich Prefát z Vlkanova ve svých zápiscích o cestě, kterou k Božímu hrobu vykonal roku 1546:
11
zdroj: http://ritterakademie.blogspot.com/2010/05/das-heilige-grab-in-der-grabeskirche.html (cit. 26.3.2011)
16
„Na západní stranu k jeskyňce Boţího hrobu jest opět jiná přistavená neb přidělaná kaplička co nějaká komuorka, a ta má zdýlí okolo 14 noh, na šíř pak proti západu má okolo 23 noh; od západu jsau do ní dvéře. A ta kaplička zadní jest zvejší více neţli látra, nahoře má na dva lokty zvejší mříţky dřevěnné okolo a na to střechu prkennau na stranu západní; kudy jsau do ní dvéře, má dvě okna, s kaţdé strany dveří jedno, a v ních mříţky dřevěnné; téţ má proti poledni okna dvě: jedno veliké s mříţkau dřevěnnau, druhé malé s mříţí ţeleznau, nízké v rohu. Proti puolnoci má také 4 okna: 2 veliké s mříţkami dřevěnnými a 2 malé s ţeleznými. Jest ta kaplička vnitř klenutá a v ní oltář a drţí ji křesťané jacobité; v té jsem uvnitř nebyl, neb byla zavřená, neţ co jsem tam okny skrz ty mříţky hleděl. A tak stojí tři kaplice, jedna za druhau, samy o sobě prostřed toho placu, který mezi tím ambitem jest, a kdyţ na ně po předku pohledíš stoje proti dveřuom přední jeskyňky, zdají se, ţe jest všecko jedna věţ: ta přední jeskyňka čtverhraná proti vejchodu, druhá jeskyňka Boţího hrobu za ní a třetí ta zadní kaplička, kterau drţí Jacobité.“12 Zdá se tedy, že šlo jen o jakousi temporární přístavbu, aby bylo učiněno zadost potřebám církve jiného vyznání.
1.3
Mikulovský Boží hrob Datace stavby mikulovského Božího hrobu je v mnoha zdrojích nejasná.
V literatuře turisticky-informativního rázu se často lze setkat s mlhavými údaji, umisťujícími stavbu do 17.-18. stol. Za nezpochybnitelnou spodní časovou hranici lze položit rok 1623, kdy se započalo se stavbou křížové cesty. Starší datace by nedávala smysl. Při pátrání po horní hranici nám pomohou historické veduty města Mikulova. Vojáček se ve své práci zmiňuje o dvou nejpodstatnějších – jedná se o veduty z roku 1630-36 (obr. 8) a 1675 z knížky o zázracích mikulovské loretánské Madony (obr. 9). Na základě těchto zdrojů zpracoval Vojáček ve své práci přehledná schémata, ve kterých zanesl rozmístění již stojících kaplí podle jednotlivých vedut. 12
Hrdina (ed.) Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny (…) s. 112
17
Obr. 8: Veduta města Mikulova z let 1630-1636 (Regionální muzeum Mikulov, archiv)
Obr. 9: Veduta města Mikulova z roku 1675 (Regionální muzeum Mikulov, archiv)
18
Nebudeme-li zpochybňovat pravost vedut a jejich dataci, vyplývá logicky, že kaple Božího hrobu stála na temeni druhého kopce Svatého kopečku nejpozději roku 1636. Vojáček ke své bakalářské práci připojuje jako přílohu i několik článků vztahujících se k mikulovské křížové cestě, kostelu Sv. Šebestiána a Božímu hrobu. Jsou zde i výtahy vypracované „Jiřím Marečkem, technickým administrátorem děkanství mikulovského, Brno, Náplavka 12, 603 00“ v lednu 1999. Mimo jiné se zde můžeme dočíst: „Roku 1776 dal František Baimel, mikulovský kanovník, později děkan kapituly a výtečný hudebník, postavit kapli Boţího Hrobu „v jeruzalémském slohu“ (t.j. podle chrámu Boţího Hrobu v Jeruzalémě). Od sponzorů shromáţdil pro ten účel 484 zlatých (asi 0,5 mil Kč/98) a stejnou částku uhradil ze svého jmění a důchodů. Téhoţ roku pak byl dokončený soubor kaplí Kříţové cesty a právě kaple Boţího Hrobu ve východním cípu areálu slavnostně posvěceny, minoritou Sebaldem z Valtic.“13 Vzhledem k výše popsaným důkazům lze pochybovat, že by kaple byla opravdu vystavěna až v roce 1776 z rozkazu kanovníka Františka Baimela. Je pravděpodobnější, že šlo o nějaký druh rekonstrukce. Dále se Mareček zmiňuje o zaznamenaných opravách: „Roku 1908 dala kníţecí vrchnost opravit 2 velké kapličky před západním průčelím kostela a rekonstruovat schodiště ke kapli Boţího Hrobu.“ „R. 1951 byly dokončeny záchovné opravy 2 velkých kaplí před západním průčelím kostela sv. Šebestiána a kaple Boţího Hrobu ve východním výběţku areálu. Provedla Stavební obnova Mikulov (…)“ A konečně nejaktuálnější zápis v souvislosti s kaplí Božího hrobu: „Kaple Boţího Hrobu ve východním výběţku areálu o obest. prostoru 422 m3 doznala větší opravy v r. 1951. Vyţaduje celkovou opravu vnějšího pláště a interiéru s odvlhčením. Rozvahový náklad: 422 m3 obestavěného prost. X 840 Kč = 354 tis. Kč. K tomu vyrovnání a stabilizace venk. schodiště před kaplí, 64 bm kamenných stupňů, 26 m2 zábradel. zdi 247 tis. Kč.“14 13 14
Vojáček Křížová cesta na Svatém kopečku v Mikulově, příloha tamtéž
19
K opravám na zmiňovaných objektech od doby zápisu (leden 1999) nedošlo. Mezi lety 1951 a 2009 tedy na kapli Božího hrobu nebyl proveden žádný dokumentovaný zásah.
2. Boží hrob Kaple se nachází na západním svahu východního kopce Svatého Kopečku, cca 40 m od údolíčka, kterým jsou oba kopce odděleny.
Obr. 10: Poloha kaple Božího hrobu (zdroj: GoogleEarth, foto 2009)
Jak již bylo řečeno, jedná se o kopii jeruzalémské kaple Božího hrobu, postavenou v 17. století.
20
Kaple má obdélníkový půdorys, na východní straně je zakončena obloukem. Rozměry základny jsou cca 5 x 9 metrů, výška budovy bez věžičky s kopulí cca 5 m. Oblouk, který zakončuje severní a jižní stěnu ve východním směru, je osazen deseti pilastry. Pilastry jsou široké 60-70 cm, mezery mezi nimi cca 85 cm.
Obr. 11: Půdorys kaple Božího hrobu
Obr. 12: Boční pohledy
21
Vnější kompozice stavby je podřízena kompozici vnitřní – kaple má dvě místnosti, přední větší, zadní menší. V exteriéru se hranice místností prozrazuje přerušením architektonické kompozice (posunuté podstřešní římsy, rozmístění pilastrů) – viz nákres. Pilastry mají jednoduchou patku i hlavici, dřík je tesán do šestihranu. Sousední hlavice jsou navzájem propojeny
arkádovým
obloukem,
který
zejména
u
pilastrů
ve
východním ohybu přechází spíše do oblouku lomeného. V severní i jižní stěně přední místnosti se nacházejí okna, která však byla odhalena až v průběhu oprav. Okno na severní stěně se nalézá ve výšce cca 380 cm nad zemí a sestává ze dvou samostatných částí, tvořících spolu lomený oblouk. Celková velikost cca 60 x 80 cm. Okno na stěně jižní je prosté, obdélníkového tvaru, posazeno níže než okno severní (cca 280 cm nad zemí) a je také menší (cca 40 x 60 cm). Čelní stěna je podle dobového vzoru (viz obr. 7) zdobena vystupujícími ozdobnými římsami a naznačenými okny. Vchod o rozměrech 110 x 240 cm je osazen zdobenou mříží a nahoře zaklenut jednoduchou portálovou nikou. Ke vchodu náleží dva ploché schody o šířce 136 a 227 cm. Střecha je kryta pálenou střešní krytinou, v přední části sedlová, v zadní kuželová. Má velmi mírný sklon. Pod střechou přisedá po celém obvodu stavby jednoduše zdobená římsa z mušlového vápence. Nad zadní místností kaple je postavena věžička s kupolí. Symetrie věžičky je šestiboká, oporu tvoří zdvojené sloupy propojované lomeným obloukem a příčnými římsami. Kupole je kulovitá, mírně zploštělá, hladká bez ozdob. Přední místnost kaple má funkci předsíně k samotnému hrobu, který leží v druhé místnosti. Přední místnost je zaklenuta jednoduchou křížovou klenbou, půdorys je cca 280 x 380 cm, strop odpovídá úrovni střechy. Díky velkému vchodovému otvoru a dvojici oken je místnost dobře prosvětlena. V minulosti zde byly umístěny sochy truchlících žen. Kromě malby na nátěru (několik vrstev) není interiér nijak zdoben. Zadní místnost navazuje na přední nízkým vchodovým otvorem (cca 80 x 120 cm) a je celkově menší o půdorysu cca 180 x 140 cm, bez oken. Zde je
22
umístěna socha ležícího Krista, viditelná už od vstupní mříže kaple. Stěny jsou zdobeny malbou, která má navozovat iluzi zdi z hrubých kvádrů s oltářem uprostřed (obr. 13). Díra po chybějící železné opoře ve východní stěně napovídá, že zde snad v minulosti byl umístěn oltář nebo kamenná lavice pro uložení sochy, jak by odpovídalo podle originální předlohy.
Obr. 13: Umístění sochy ležícího Krista u východní stěny zadní místnosti; na snímku je patrná malba na stěně, napodobující architekturu (foto Vojáček, 2009)
Tloušťka zdí v přední části je cca 50-60 cm, v zadní části pravděpodobně více, protože zadní místnost ani zdaleka nevyplňuje celkový obestavěný prostor (viz nákres, obr. 11). Zdivo je kombinací vápencového kamene a pálených cihel, ozdobné prvky kaple (pilastry, fasádní římsy) jsou formovány z pálených cihel samotných. Okolí kaple v minulosti nepochybně prošlo sérií razantních proměn, z nichž jsou graficky doloženy pouze situace v posledních dvou stoletích. Hranice lesa na Svatém kopečku se posunovala podle dobových potřeb. Na vedutách ze 17. století (obr. 8 a 9) není patrné žádné zalesnění (a lze to tak i očekávat, pokud mělo poutní místo připomínat jeruzalémskou krajinu), ze století 19. je známo využití kopce jako pastviska, přičemž tehdy dočasně odsvěcený kostel Sv. Šebestiána sloužil coby stáj pro ovce. Ještě na
23
fotografiích pořízených před II. světovou válkou lze vidět kopec zcela holý, bez porostu, a to jak v průběhu poutní cesty, tak i za temenem, u Božího hrobu. Teprve v druhé polovině 20. století byl Svatý kopeček pozvolna zalesněn a vyhlášen biosférickou rezervací pod správou CHKO Pálava. V současnosti se Boží hrob nalézá na samé hranici lesa (viz obr. 9) a při pohledu od západu je zcela překryt vzrostlými stromy. Ztrácí tak svůj jedinečný pohledový potenciál, který je doložen staršími fotografiemi (obr. 14). Stejně tak je zastíněno i schodiště, které ke kapli vede. Schodiště, jak zmiňuje už Mareček ve svých poznámkách (viz str. 19), vyžaduje dosti naléhavě opravný zásah, není nicméně pod správou diecéze, tedy nemohlo být zahrnuto v probíhající restauraci Božího hrobu. Dosud je možno pod ochozovou zídkou v podrostu lokalizovat dvě ozdobné nárožní hlavice, které byly dříve na zídce umístěny.
Obr. 14: Pohled na kapli Božího hrobu, nedatováno (odhadem 20. léta 20. stol.) Na nároží zídky nad schodištěm jsou dosud obě ozdobné hlavice na svých místech. Schodiště má, na rozdíl od současného stavu, rovný průběh – zídka byla pravděpodobně ve 2. pol. 20. stol. nadstavěna. (foto archiv Regionálního muzea Mikulov)
24
Stav před II. světovou válkou
Obr. 15: Pohled k Božímu hrobu (zcela vpravo) od kaple Panny Marie Bolestné, 1928 (archiv NPÚ Brno, inv. č. 5703)
Obr. 16: Pohled zpoza Božího hrobu ke kostelu Sv. Šebestiána, 1928 (foto archiv NPÚ Brno, inv. č. 5507)
25
Stav před restaurováním
Obr. 17: Celkový pohled od J (foto Vojáček, 2009)
Obr. 18: Boží hrob, čelní (Z) stěna (foto Vojáček, 2009) Obr. 19: Pohled od SV; arkádové napojení pilastrů, kopule (foto Vojáček, 2009)
26
Stav po restaurování
Obr. 20: Celkový pohled od J (foto autor, 2010)
Obr. 21 a 22: Boční pohledy (foto autor, 2010)
27
Srovnání
Obr. 23 a 24: Zadní pohled
Obr. 25 a 26: Čelní pohled (přesná rekonstrukce fotografické kompozice není kvůli hustému porostu možná)
28
3. Restaurátorský průzkum a zásah Restaurátorské práce na kapli Božího hrobu prováděla firma Radovana Krále (www.kral-kamen.cz) se sídlem v Mikulově. Samostatně byla restaurována železná vstupní brána (Karel Kreps, www.kreps.cz) a socha Ježíše Krista v interiéru (ak. soch. Radka Levínská) [24]. Kompletace proběhla po dokončení kamenických a zednických restaurátorských prací. Přípravné práce na objektu byly zahájeny na jaře 2009. Jednalo se především o fotodokumentaci a přípravu terénu pro zázemí improvizovaného staveniště. (Dostupnost objektu je z hlediska pozemních komunikací velmi špatná; navážení materiálu automobilem je možné pouze po nezpevněné lesní cestě s ostrým stoupáním, která končí na vrcholu východního kopce Svatého kopečku. Posledních cca 100 metrů je zcela nesjízdných a schůdných jen obtížně.) Kolem stavby bylo postaveno dřevěné lešení, nejprve jednopodlažní (obr. 27), později doplněné o část obestavující věžičku s kopulí.
Obr. 27: Boží hrob během počátečních prací (foto R. Král, 2009)
29
Během léta byla postupně odstraněna veškerá omítka vnějšího pláště až na zdivo. Při odstraňování omítky na zdech přední místnosti byla na severní i jižní stěně objevena okna. Zatímco okno na jižní stěně má jednoduchý obdélníkový tvar, okno na stěně severní se skládá ze dvou částí, které dohromady tvoří pomyslný oblouk (viz např. obr. 12). Okna byla vybourána a ponechána otevřená. Obě jsou osazena původním železným mřížováním.
Obr. 28 a 29: Okna v jižní (vlevo) a severní stěně před odkrytím, pohled zevnitř (foto R. Král, 2009)
Obr. 30 a 31: Průběh odkrývání zazděného okna v severní stěně přední místnosti, pohled zvenčí (foto R. Král, 2009)
30
Dále byl proveden stratigrafický průzkum nátěru ve vnitřní části přední místnosti, který sliboval zejména na jižní stěně zajímavé výsledky. Celkem bylo odkryto 7 dobře rozeznatelných vrstev, které byly zdokumentovány a označeny čísly 1-7 (kde č. 1 je vrstva nejmladší, č. 7 vrstva nejstarší). Postup odkrývání dokládají obr. 32 a 33.
Obr. 32 a 33: Odkrývání vrstev. Vlevo vrstvy č. 1-7 (foto R. Král, 2009), vpravo vrstva č. 7 s částí podpisu (foto autor, 2010)
Vrstvy by pravděpodobně bylo možno alespoň přibližně časově zařadit analýzou použitých pigmentů; tato analýza nicméně nebyla provedena. Odhadovat z dostupných informací lze snad jen u nejmladší a nejstarší vrstvy. Vrstva č. 1 je malovaná žánrovými výjevy. V horní části místnosti lze rozeznat
modrou
oblohu
s naznačenými
bílými
oblaky,
v nižších
dochovaných částech červenohnědě malované listy (pravděpodobně palmy). V oblouku klenby nad vchodem do druhé místnosti Božího hrobu se nacházejí dvě postavy andílků v barokním stylu. Soudě podle dostupných informací o provedených opravách a stupně poškození malby lze odhadovat, že jde o malbu z první poloviny 20. století, ještě před opravou v roce 1951. Vrstvy č. 2-6 jsou jednobarevně olíčeny, bez konkrétní malby. Barevnost vrstev kolísá mezi šedou a okrovou.
31
Vrstva č. 7 je bílá a na její stáří lze usuzovat podle nápisů, které byly při odkrývání odhaleny. Jedná se o podpisy a vzkazy, které na místě zanechali (pravděpodobně) náhodní návštěvníci místa. Vandalismus zřejmě nebyl ani v 17. století nic neobvyklého. Nápisy byly provedeny blíže neurčeným psacím prostředkem červenohnědé barvy, tloušťka stopy cca 2 mm. Dvakrát se objevuje i letopočet – 1644. Nápisy byly ukryty pod vrstvami mladších omítek, možnost falzifikace je tedy vyloučena. Originalitu podtrhuje i styl písma.
Obr. 34: Detail nápisů (vlevo nahoře čitelný letopočet 1644), přední interiér, vrstva č. 7 (foto autor, 2010)
Podstatná část prací provedených v roce 2009 spočívala v oblasti zastřešení kaple. Střecha byla zjevně dlouho neopravovaná a v dezolátním stavu, vápencové římsy se rozpadaly a v nánosech zvětralin se usazovaly suchomilné rostliny. Krytina na celé ploše střechy byla poškozena za hranice funkčnosti. V přední části byly tašky položeny na dřevěném krovu, který byl z velké části shnilý. Část tašek byla k podkladu a sobě navzájem fixována maltou.
32
Obr. 35: Střecha nad přední místností po částečné demontáži (foto R. Král, 2009)
Obr. 36: Střecha nad zadní místností – detail. V levé části snímku betonová vrstva, částečně odpadlá. (foto R. Král, 2009)
Střecha nad zadní místností byla kryta stejným druhem tašek, ty však byly vrstveny do řad přímo na maltu – nejspíš starší zásah – a sekundárně navíc zality pevnou vrstvou (5 – 10 cm) betonu (obr. 36) – mladší zásah,
33
pravděpodobně výsledek oprav z roku 1951. Pod dožívajícím betonovým příkrovem se pálené tašky pochopitelně začaly drolit a zcela rozpadat. Krov nad přední místností byl rozebrán a odstraněn (obr. 35). Nový krov byl usazen v říjnu 2009 a na něj byla položena krytina z pálené cihly. Stejná krytina byla při opravě použita i pro zastřešení zadní části okolo a pod věžičkou, zde ale s pevným podkladem na podezdívku. Značně náročnou se ukázala oprava samotné věžičky s kopulí. I zde byl při opravě roku 1951 použit beton ke zpevnění kopule, která se jistě už tehdy rozpadala. Chybějící části byly nahrazeny cihlami, resp. jejich úlomky a celá kopule byla dotvarována betonem. Následná degradace měla za výsledek, že dělníci při nynějším odhalování kopule dle svých slov „vyhrabávali směs zvětralého vápence, cihel a betonu“. Vnitřní strana kopule nebyla tolik poškozena jako svršek, byla ale značně zčernalá. Je pravděpodobné, že kopule díky své exponované pozici fungovala jako hromosvod, minimálně v době, kdy okolí kaple nebylo zarostlé stromy jako dnes. Uvnitř kopule byl také nalezen nepříliš dobře zachovalý plastický nápis s letopočtem, pravděpodobně podpis restaurátora („Mathias (…) 1896“).
Obr. 37: Rozpadající se kopule před zásahem (foto R. Král, 2009)
34
Opravný zásah spočíval v odstranění poškozených částí kopule (zejména cihlové vysprávky a zvětralého vápence), obnovení fixujících prvků a konečně doplnění chybějící hmoty. Práce probíhaly pod dohledem statika, protože kopule hrozila zřícením. Masivní chybějící prvky byly doplněny novým mušlovým vápencem a lepeny k podkladu dvousložkovým lepidlem Akepox 5010 [28], zvětralá místa byla vyspravena směsí Petra C [29] v několika vrstvách za použití nerezové armatury. Povrch finálních vrstev byl otisknut o podkladový vápenec pro dokonalé sjednocení textury výsledného povrchu. Konečného barevného sjednocení všech kamenných prvků střechy (včetně podstřešních říms na celém objektu) bylo dosaženo pomocí nátěru KEIM. [30]
Obr. 38 – 41: Průběh restaurátorských prací na kopuli (foto R. Král, 2009)
Na podzim 2009 byla pokusně nahozena jižní vnější stěna přední místnosti. Stav kaple před přezimováním byl následující: nově položená střecha, dokončená hrubá oprava věžičky s kopulí (bez nátěru) a odstraněný vnější plášť (kromě zmíněné jižní stěny).
35
Práce byly obnoveny v dubnu 2010. Po schválení zkušební stěny se pokračovalo v omítání vnějšího pláště. Byla použita prefabrikovaná jádrová omítka Baumit pro střední vrstvu, pro finální jemnou fasádní úpravu pak Baumit staroměstská omítka. [31] Uvnitř přední místnosti byly odstraněny omítkové plochy s tendencí opadávat, chybějící místa byla doplněna sádrovou omítkou Rimano PLUS. [32] Nová omítka tvoří většinu plochy místnosti, z původních omítek byly pohledově zachovány jen plochy náležící vrstvě č. 7 na severní a jižní stěně (souhrnná plocha zachované původní omítky činí cca 10 m2). Stejný postup doplnění byl zvolen v místnosti zadní. Hranice původní plochy byly fixovány přípravkem Porosil. [33]
Obr. 42: Interiér, jižní stěna – finální stav (foto autor, 2010)
Po dokončení prací na omítkách prošla úpravami podlaha v interiéru. Původní poškozená dlažba byla nahrazena novou dlažbou z pálené cihly, zachovávající původní barevnost i charakter. Dlažba byla vyměněna v obou interiérových místnostech. Po dokončení podlah bylo možno do zadní místnosti opět instalovat sochu Ježíše Krista. Vchod do kaple byl uzavřen rekonstruovanou železnou mříží (viz obr. 47). Schody před vstupem byly částečně rekonstruovány (střední část
36
spodního schodu je původní, okraje spodního schodu a celý horní schod byly nově vytesány – viz obr. 47).
Obr. 43 a 44: Původní poškozená dlažba, přední interiér (foto R. Král, 2009)
Obr. 45 a 46: Pokládání nové dlažby (foto R. Král, 2010)
Poslední práce na kapli probíhaly v květnu 2010, kdy byl upravován terén v těsném okolí. Zemina byla odkopána do hloubky cca 20 cm do vzdálenosti cca 120 cm od zdí kaple, vzniklý prostor byl podložen netkanou textilií a zasypán drceným vápencovým štěrkem jakožto drenáž. Slavnostní předání a vysvěcení kaple proběhlo 31.7.2010. Na jaře 2011 byla kaple navržena mezi třicet nejlépe opravených památek jihomoravského kraje v uplynulém roce.
37
Obr. 47: Finální úpravy terénu (foto R. Král, 2010)
3.1
Zhodnocení Po přečkání první zimy lze vynášet první soudy ohledně provedení
oprav. Autor práce toto považuje za vhodné, vzhledem k množství hlasů (zejména z řad místních obyvatel), které prohlašují opravu přinejmenším za nedůslednou. Problematickou se ukazuje vlhkost, která vzlíná od základů stavby, zejména na severní, jižní a východní straně. Západní strana směřuje dolů po svahu a zdá se být nejméně zasažena. Ačkoliv jde o suchou stepní lokalitu, navíc na svahu, základy stavby jsou silně vlhké. Vlhkost působí problémy jak v exteriéru, tak i v interiéru. Toto bylo možno pozorovat již na podzim 2010 (viz obr. 48). Na jaře roku 2011 část omítek u paty objektu začala samovolně odpadávat, zejména v oblasti oblouku na východní straně kaple. V interiéru došlo k podobnému jevu u paty severní stěny.
38
Obr. 48: Detail prostupujícího zavlhčení omítky ve východním oblouku (foto autor, 2010)
Riziko představuje nová interiérová omítka sádrového typu, jejíž použití nebylo předběžným průzkumem opodstatněno. Sádra adsorbuje vlhkost (vzlínáním i ze vzduchu) a přispívá k zavlhčení zdi, je proto vhodná do suchého podnebí (běžně se používá v oblasti středomoří) – pro exteriérovou aplikaci v našich podmínkách se nehodí. Restaurátorský tým již provedl první kroky k zajištění vzniklého poškození. Navlhlé omítky v interiéru i exteriéru byly odspodu odstraněny tak, aby nedošlo k dalšímu vzlínání vlhkosti povrchovým pláštěm a aktuálně se plánuje doplňující zásah. Hlavní příčinou problému se zdá být nedostatečná drenáž, kterou byla stavba opatřena. Štěrková výplň je příliš mělká a při dešti nebo sněhu není schopna odvádět vlhkost dostatečnou měrou pryč od základů stavby. Prvním krokem při doplňujícím zásahu by tedy mělo být vysušení zavlhčených základů, tedy odkopání terénu k patě základů. Jednou z možností je aplikace nopové fólie na exteriérovou stranu zdiva pod úrovní terénu.15 Tím by byla zajištěna cirkulace vzduchu podél základů
15
například http://www.gutta-cr.cz/text/m_guttabetan.htm nebo http://www.lithoplast.cz/sanace-vlhkeho-zdivalithoplast-sana/ (cit. 4.4.2011)
39
stavby. Správně umístěná fólie pod vrstvou štěrku není vidět a nenarušuje tak estetické kvality objektu. Dalším řešením by bylo vybudování drenážního příkopu podél základů, ve kterém by byl umístěn svod (perforovaná trubice) překrytý vrstvou hrubého kameniva a nahoře pak středního štěrku, který by byl od kameniva oddělen vrstvou geotextilie (viz obr. 49). Drenážní odvody by bylo možno vyvést po stranách objektu na spádové (V) straně po svahu.
Obr. 49: Návrh provedení drenáže
Je třeba zdůraznit, že pokud nebude provedena dodatečná drenáž, nelze očekávat stabilizaci nových omítek.
Obr 50 a 51: Zarovnávání opadané omítky po první zimě (foto autor, 2011)
Interiérové zavlhání představuje větší problém než zavlhání v exteriéru, mimo jiné i kvůli výše zmíněné nově použité sádrové omítce. Pokud by se po vybudování drenáže situace nezlepšila, lze ponechat spodní okraj zdi v interiéru (cca 5-10 cm) neomítnuté, čímž se distancuje zbytek omítky od 40
základu a minimalizuje riziko poškození vyšších úrovní. V tomto případě by bylo možno zachovat i aktuální stav (obr. 52).
Obr. 52: Detail zavlhlé severní interiérové stěny po osekání (foto autor, 2011)
Stopy po stékající vodě jeví podhled střechy na severní straně objektu (obr. 53). Bylo by vhodné prověřit v daném místě střešní krytinu, případně zjistit příčinu, pokud spočívá jinde.
Obr. 53: Detail zatékajícího podhledu (foto autor, 2011)
Kromě výše zmíněných nedostatků nebyla zjištěna žádná závažná pochybení, kaple působí reprezentativně a představuje důstojné zakončení a zároveň příslib směru, kterým by se měly postupně ubírat opravy všech kapliček mikulovské křížové cesty. 41
42
Část experimentální
43
44
4. Analýzy Těžiště
práce
leží
v analýze
vzorků
odebraných
z Božího
hrobu
v průběhu restaurátorských prací v letech 2009 - 2010. Při volbě analýz je vždy třeba přihlížet k účelu, pro který budou výsledky analýzy použity. V tomto případě by mělo být úkolem určit charakter pojiva (vzdušné/hydraulické), vrstevnatost omítek, jejich zrnitost a především chemické složení za účelem volby vhodné náhrady při opravách vnějších a vnitřních omítek Božího hrobu. Na odebraných vzorcích byly provedeny následující analýzy: chemická analýza, granulometrická analýza, DSC, RTG prášková difrakce a optická polarizační mikroskopie.
4.1 Chemická analýza Provádí se manuálně v laboratoři podle příslušných technologických norem. Vzorek omítky se rozpouští kyselinou chlorovodíkovou, po reakci se separuje nerozpustný podíl, který se po promytí a vysušení váží. Ve filtrátu se gravimetricky a titračně stanovují další složky, které se vyjadřují ve formě příslušných oxidů. Výsledkem chemické analýzy omítek jsou informace o poměrném zastoupení kyselinami nerozpustných látek a jednotlivých oxidů (typicky SiO2, Fe2O3, Al2O3, CaO, MgO). Tyto informace tvoří základní obraz o charakteru maltoviny (například o její hydraulicitě nebo poměru míšení plniva a pojiva). Srovnáním různých vzorků se standardy lokální provenience (jsou-li k dispozici) lze také odhadovat lokalitu, ze které surovina pochází.
4.2 Granulometrie Významným ukazatelem charakteru omítky je její zrnitost, tedy velikost a zastoupení jednotlivých částic plniva (písku). Zrnitost se vztahuje
45
k průměru částic plniva. Granulometrie je tedy spolu s barevností omítky významným vodítkem při provádění stratigrafických analýz. Při stratigrafickém průzkumu usnadňuje granulometrie identifikaci jednotlivých vrstev. Při stavbě se na zděný podklad používá základní hrubozrnná omítka, na ni vrstva jádrové omítky o střední hrubosti a teprve na jádrovou omítku pak omítka jemná, lícová. Ne vždy se vyskytují všechny tři vrstvy. Exteriérové omítky mohou mít jemnou lícní (štukovou) vrstvu tenkou (nebo ji zcela nahrazuje olíčení), interiérové omítky kladou na lícní vrstvu větší důraz (například interiérové štuky). Počet omítkových vrstev a zrnitost použitého kameniva se lišily v různých obdobích. Středověké malty hradů a opevnění mohou obsahovat i částice větší než 25 mm v průměru.16 Oproti tomu modernější omítky (například už renesanční nebo barokní) obsahují zpravidla jemnější písek. Velikost frakcí je vždy dána účelem maltoviny. Zrna pojiva mají za úkol poskytovat oporu a pevnou kostru během tvrdnutí malty/omítky a proto je vhodné, aby byla zastoupena co největší škála rozměrů zrn, čímž dochází k lepšímu vyplnění hmoty malty. Velikost zrn je často patrná již na první pohled, statisticky zpracovaná granulometrická analýza však představuje přehledný a relevantní zdroj informací. Při granulometrické analýze se používá zředěné kyseliny k rozpuštění pojivové složky zkoumané omítky. Při použití příliš silné kyseliny může dojít k reakci jemnějších frakcí plniva, případně k rozpuštění celistvých kousků vápence, pokud jsou v omítce obsaženy. S tímto rizikem je nutno počítat a eliminovat je vhodným pracovním postupem (nižší koncentrace kyseliny, obezřetnost při rozpouštění). Po
rozpuštění
se
suspenze
filtruje
a
suší
v sušárně.
Zvážením
nerozpustného zbytku se získá první přibližná představa o poměru míšení plniva a pojiva. Písek (nebo štěrk, v závislosti na hrubosti kameniva) se po vysušení prosívá sadou normovaných sít s čtvercovými oky o straně 8; 4; 2; 1; 0,5; 0,25; 0,125 a 0,063 mm podle normy ČSN ISO 565 (259601). 16
Michoinová Příprava stavebních malt v péči o stavební památky, s. 23
46
4.3 DSC Diferenční skenovací kalorimetrie měří množství tepelné energie nutné ke kompenzaci rozdílu teplot mezi vzorkem a referenční látkou. Využívá se například k měření teplot fázových přechodů (tání, krystalizace, skelný přechod apod.), které se na tepelné křivce projevují buďto v exotermním, nebo endotermním směru. V analýze omítek se DSC používá pro identifikaci sloučenin, které v teplotním rozmezí (zpravidla 0-1000°C) podléhají fázovým změnám nebo rozkladu. Přítomnost hledané látky se projeví změnou tepelného toku v grafu, ať už se jedná o dehydrataci (hydroxidy, hydraulické gely) nebo celkový rozklad molekuly (např. CaCO3). Při použití TGA (termogravimetrická analýza) lze výsledky interpretovat nejen kvalitativně, ale i kvantitativně, protože z úbytku hmotnosti v konkrétním teplotním intervalu lze vypočítat celkové množství dotyčné sloučeniny obsažené ve vzorku. Interpretace
výsledků
je
možná
díky
rozsáhlým
zkušenostem
nasbíraným během posledních let množstvím experimentů, ať už se vzorky původních omítek [12, 14, 16] nebo se vzorky přidaných standardů připravenými přímo k tomuto účelu. [10, 13, 17] Jsou známy například následující vztahy: Endotermický projev při teplotách do 100°C náleží vodě fyzikálně adsorbované na povrchu molekul (hygroskopická voda). Při analýze dobře vysušených vzorků bychom se s tímto jevem vlastně ani neměli setkat. Voda vázaná v molekulách, tedy chemicky, se projevuje jinak (viz dále). Sádra ve vzorku se projevuje v intervalu cca 120 – 200°C vodou uvolňující se z molekuly (jedná se o přechod se dvěma endotermickými vrcholy, vyplývající z postupné přeměny CaSO4.2H2O -> CaSO4.½H2O -> CaSO4). Na základě hmotnostních úbytků lze z TG/DTG křivky grafu množství vody (potažmo sádry) ve vzorku určit. Přítomnost CSH, CAH a CASH sloučenin, které jsou indikátorem hydraulicity omítky, se projevuje endotermicky v širokém rozmezí teplot mezi 200 až 650°C. Experimentálně byl dokázán přechod FeO(OH) na Fe2O3 při teplotě 280°C. [17] V intervalu mezi 500 – 650°C dochází k endotermnímu 47
rozkladu jílových minerálů (kaolinit, illit, smektit). [10] Při 580°C přechází křemen z α- do β- modifikace. Dehydratace portlanditu Ca(OH)2, tedy nezkarbonátovaného hašeného vápna, probíhá za teplot 400 – 520°C (endotermicky). Kvůli možnému překryvu s projevem aluminosilikátů zpravidla nelze při společném výskytu spolehlivě určit množství Ca(OH)2 ve vzorku. Dobře rozlišitelné projevy mají uhličitany – kalcit, CaCO3, se rozkládá při 840°C (čistý), dolomit CaMg(CO3)2 se vyznačuje dubletem na cca 780°C a 860°C (přesná teplota může být ovlivněna velikostí zrn a proveniencí vzorku). Hmotnostní ztráta (zpravidla velmi výrazná) okolo 700 – 750°C je způsobena rozkladem re-karbonátovaného vápna, které má odlišné vlastnosti od čistého kalcitu, zejména pokud karbonatace probíhala v přítomnosti hydraulických reagentů. Analýzy středověkých omítek zaznamenávají i rozklady za nižších teplot, závisející na množství a účinnosti hydraulické příměsi.17
Obr. 54: Průběh TG křivek vzorků o různém složení (vápno, vápno s obsahem portlanditu, moderní cement, sádra), podle [16]
17
Moropoulou, Bakolas, Bisbikou Characterization of ancient, byzantine and later historic mortars by thermal and X-ray diffraction techniques, s. 781
48
4.4 RTG Metoda RTG práškové difrakce je založena na principu rozptylu rentgenového záření, které dopadá na zkoumanou látku. Paprsek záření prochází vzorkem a difraktuje způsobem, který je strukturně-specifický. Mřížková vzdálenost je tedy deterministická pro jednotlivé typy látek. Odražený a interferovaný paprsek je zachycen detektorem a vyhodnocen podle knihovny spekter. Metoda je založena na Braggově podmínce podle vzorce
2dsinn.
kde d je mřížková konstanta,
je úhel dopadu RTG záření, n je celé číslo a je vlnová
délka použitého záření. Difrakce nastává pouze u látek s krystalickou strukturou, látky amorfní tuto schopnost nemají. Metodu lze použít i pro určování monokrystalů, pro účely zkoumání omítek je však použitelná pouze difrakce prášková. Metoda umožňuje určení většího počtu složek vedle sebe v závislosti na použitých srovnávacích knihovnách a kvalitě mletí vzorku. Mletí by mělo být ideálně provedeno tak, aby se velikost výsledných částic pohybovala mezi 1 a 10 m. [20] Příliš jemně pomletý prášek může vyústit v amorfizaci vzorku, naopak nedostatečné mletí má za následek systematické chyby a šum v získaném spektru.
4.5 Optická polarizační mikroskopie Optický polarizační mikroskop na rozdíl od běžného optického mikroskopu umožňuje pozorovat vzorky ve dvou rovinách polarizovaného světla (v závislosti na postavení polarizátoru a analyzátoru), což usnadňuje identifikaci konkrétních krystalických látek. Při výzkumu omítek jde o metodu, která získává stále významnější postavení. [11, 15] Umožňuje identifikaci nerostného složení plniva, do jisté míry lze její pomocí určit charakter pojiva a v neposlední řadě lze ze snímků po softwarovém zpracování odhadovat i poměry míšení plniva a pojiva. 49
5. Metodika 5.1 Odběr vzorků Odběr vzorků omítek probíhal ve dvou fázích: Vnější vzorky (EX-J, EX-S) byly odebírány v říjnu 2009, za chladného suchého počasí, během prací na odstraňování poškozených venkovních omítek.
Obr. 55 a 56: Odběr vzorku EX-J (vlevo křížkem vyznačena pozice, vpravo detail)
Vzorek EX-J byl odebrán z jižní stěny objektu, v místě nasedání pilastru na stěnu (tedy v rohu), ve výšce cca 80 cm nad úrovní terénu. Spolu s množstvím rozpadlé omítky se podařilo odebrat i celistvý kousek s vrstvou silného vápenného nátěru (viz obr. 55 a 56). Omítka má šedožlutou barvu a v profilu nejeví známky vrstevnatosti. Podkladem v místě odběru je cihlová zeď. Tloušťka vrstvy cca 20 mm. Celkem odebráno cca 120 g. Vzorek EX-S byl odebrán ze severní stěny objektu, z plochy ve výšce cca 220 cm nad úrovní terénu. Omítka v místě odběru byla celistvější než v případě jižní stěny, podařilo se proto odebrat větší kus (cca 150 g) vcelku plus menší množství rozpadlé omítky. Ani tento vzorek nejeví známky vrstevnatosti, ačkoli barva omítky ve hmotě plynule přechází k tmavším odstínům směrem od zdi. Zeď v místě odběru je tvořena kusy vápence (viz obr. 57 a 58). Tloušťka vrstvy cca 25-30 mm. Celkem odebráno cca 180 g.
50
Obr. 57 a 58: Odběr vzorku EX-S (vlevo křížkem vyznačena pozice, vpravo detail)
Vnitřní vzorky (PIN-J, PIN-S, ZIN-S1, ZIN-S2, ZIN-S3) byly odebírány v dubnu 2010 během prací probíhajících uvnitř objektu, za suchého teplého počasí. Vzorek PIN-J byl odebrán z jižní zdi přední místnosti, z plochy ve výšce 60 cm nad úrovní podlahy. Odběr byl proveden vykružovacím nástavcem, omítka se značně rozpadala. Svrchní, velmi tenká vrstva omítky je probarvena zeleným nátěrem, nad kterým leží několik vrstev interiérové malby (obr. 59). V profilu omítka vrstvy nevykazuje, barva je šedá až šedožlutá, podkladem je vápencové zdivo. Tloušťka vrstvy byla 25 mm. Celkem odebráno cca 100 g.
Obr. 59 a 60: Detail z místa odběru vzorků PIN-J (vlevo) a PIN-S (vpravo)
Vzorek PIN-S byl odebrán ze severní zdi přední místnosti, z plochy ve výšce cca 100 cm nad úrovní terénu. Nad vrstvou omítky, která byla totožná s PIN-J (na obr. 60 zcela vpravo), se nacházela vrstva s výrazně odlišnou žlutošedou barvou (na obr. 60 uprostřed). Na zmíněné vrstvě byl opět několik
51
milimetrů silný vápenný nátěr (resp. více nátěrů). Vzorek byl odebrán pouze z této vrstvy, přičemž se nepodařilo odebrat větší celistvý kus. Z fotografie je patrné, že v omítce jsou kousky (až 1x1 cm) nevyhašeného vápna. Tloušťka je variabilní, kolísá mezi 5 a 15 mm. Odebráno cca 80 g. (Z důvodu zachování co největší plochy původní omítky nebylo možno přesně určit, kde a jakým způsobem přechází vrstva šedé omítky „PIN-J“ ve žlutošedou „PIN-S“. Podle polohy vrstev lze předpokládat, že v předešlých, nezdokumentovaných opravách byla na jižní stěně přední místnosti poškozená původní omítka lokálně doplněna omítkou novou.) Vzorek ZIN-S je rozdělen do tří skupin podle jasně odlišených vrstev. Všechny vzorky skupiny ZIN-S byly odebrány z jednoho místa severní interiérové stěny zadní místnosti Božího hrobu, ve výšce cca 80 cm nad úrovní země. (Z jižní stěny nebyly vzorky odebírány z důvodů zachování dosud neporušené omítky.)
Obr. 61: Rozhraní vrstev ZIN-S1 (dole, růžová) a ZIN-S2 (nahoře, šedá) Obr. 62: Rozhraní vrstev ZIN-S2 (odpadávající) a ZIN-S3 (v pravém horním rohu)
Vzorek ZIN-S1 byl odebrán ze svrchní vrstvy. Vrstva se odchlipovala od podkladu, lámala se v pevných plátech a opadávala (viz obr. 61) Jedná se o viditelně jemnozrnnou omítku, zdaleka nejpevnější ze všech odběrů, na poklep vydává zvonivý zvuk. Jeví se probarvená do růžova, za což pravděpodobně může pigment/barvivo pronikající z nástěnné malby na povrchu. Tloušťka vrstvy 10 mm. Byl odebrán celistvý kus o hmotnosti cca 150 g. Vzorek ZIN-S2 byl odebrán ze střední vrstvy v daném místě. Značně se liší od svrchní vrstvy, protože omítka obsahuje hrubší kamenivo a není nijak
52
výrazně zbarvena. Lze ji opatrně oddělit od spodní hrubozrnné i svrchní jemnozrnné vrstvy, poměrně snadno se však drolí (obr. 62). Tloušťka vrstvy cca 8 mm. Odebráno cca 90 g. Vzorek ZIN-S3 náleží nejspodnější vrstvě. Jedná se o šedou omítku s výrazně hrubým kamenivem, která drží poměrně pevně na podkladu, svrchní vrstvy se od ní ale odlupují. Tloušťka vrstvy cca 10 mm. Odebráno cca 100 g.
5.2 Chemická analýza Laboratorní analýzy byly prováděny v laboratořích Ústavu chemie MU Brno, kampus Bohunice, podle návodů v odborné literatuře [9]. Pracovní postupy: (1) ztráta žíháním Do vyžíhaného a předem zváženého kelímku se naváží 1 g jemně rozetřeného vzorku omítky. Vzorek se žíhá 1 hodinu při teplotě 1000°C a po vychladnutí v exsikátoru se váží úbytek materiálu. (2) nerozpustný podíl + SiO2 Do odpařovací misky je odvážen 1 g jemně rozetřeného vzorku a rozmíchán s 25 ml vody. Pomalu se přilévá 25 ml 18% HCl a reakce se dokončí za horka až po odpaření na vodní lázni. Po prvním odpaření se okraje odpařovací misky opláchnou vodou ze střičky a přidá se několik kapek konc. HNO3. Odpaří se dosucha. Po druhém odpaření se přidá 10 ml 18% HCl. Odpaří se dosucha. Po třetím odpaření se miska odebere z lázně, vzorek se ovlhčí 5 ml konc. HCl a po 2 minutách dalšími 100 ml horké vody.
53
Filtruje se za horka, filtr se promývá 1% horkým roztokem HCl a poté horkou vodou do negativní reakce na chloridové ionty ve filtrátu. Filtrát se jímá pro následná stanovení. Filtr se žíhá 1 hodinu v předem vyžíhaném a zváženém kelímku. Výsledná hmotnost se rovná obsahu SiO2 + podílu nerozpustnému v kyselinách. (3) nerozpustný podíl 1 g jemně rozetřeného vzorku se rozpustí ve 100 ml vody. Po přidání 50 ml 18% HCl se směs 5 minut povaří a za horka filtruje. Filtr se promývá horkou vodou. Filtr se rozmělní v původní kádince spolu s 50 ml 5% roztoku Na2CO3. Opět se krátce povaří a za horka filtruje. Promývá se horkou vodou. Filtr se žíhá v předem vyžíhaném a zváženém kelímku 1 hodinu. Výsledná hmotnost se rovná obsahu nerozpustného podílu. Hmotnost SiO2 se získá odečtením (3) od (2). (4) stanovení seskvioxidů (R2O3) Všechen filtrát z (2) se převede do kádinky. Přidají se 2 g NH4Cl a několik kapek konc. HNO3, směs se povaří 5 minut pod hodinovým sklem. Za horka se sráží vodným roztokem NH3 až po první zákal, který se rozpustí přídavkem HCl. Po přidání indikátoru (methylčerveň) se srážení opakuje mírně nad přechod žluté barvy indikátoru. Sraženina se filtruje za horka, filtr se promývá horkým 1% roztokem NH4NO3 až do negativní reakce na přítomnost chloridových iontů ve filtrátu. Filtrát se jímá do odměrné baňky 500 ml pro stanovení (5) a (6). Filtr se žíhá v předem vyžíhaném a zváženém kelímku 1 hodinu. Hmotnost se rovná obsahu seskvioxidů (zejména Al2O3 a Fe2O3) v navážce vzorku.
54
(5) stanovení CaO Provádí se chelatometrickou titrací filtrátu po předchozích krocích. Z filtrátu po (4) se bere 40 ml roztoku, doplní se do 200 ml vodou a přidá se 20 ml 20% roztoku KOH. Jako indikátor se používá fluorexon. Titruje se 0,05M roztokem chelatonu III do změny zbarvení (vymizení zelené fluorescence). Spotřeba se převádí přímo na procentuální obsah CaO v původní navážce podle vzorce:
56,08.0,05.x.500. 100 obsah (%) 1000 40 navážka (g) (kde x = spotřeba chelatonu)
(6) stanovení CaO + MgO Provádí se podobně jako (5). Z filtrátu po (4) se bere 40 ml roztoku, doplní se do 200 ml vodou a přidá se 20 ml tlumivého roztoku (1 l tlumivého roztoku se skládá z 54 g NH4Cl, 630 ml vody a 350 ml konc. 25% roztoku NH3). Jako indikátor se používá Eriochromčerň T. Titruje se 0,05M roztokem chelatonu III do změny zbarvení (fialová přechází v modrou). Při tomto stanovení se titrují CaO a MgO společně, spotřeba na MgO se vypočítá odečtením spotřeby (5) od spotřeby (6). Pak lze vypočítat podíl zastoupení MgO v navážce vzorku podle vzorce:
40,304.0,05.x.500. 100 obsah (%) 1000 40 navážka (g) (kde x = spotřeba chelatonu)
55
Použité chemikálie: voda demineralizovaná HCl 35% čistá
(Penta Chrudim)
HNO3 65% čistá
(Penta Chrudim)
KOH čistý
(Lach-ner Neratovice)
chelaton III čistý
(Penta Chrudim)
NH3 25-29% vodný roztok p.a.
(Penta Chrudim)
NH4Cl čistý
(Lachema Neratovice)
NH4NO3
(nezjištěno)
AgNO3
(nezjištěno)
Čerň eriochromová T
(Lachema Neratovice)
Fluorexon ind.
(Lachema Brno)
Červeň methylová
(Lachema Brno)
5.3 Granulometrie Stanovení granulometrie bylo provedeno podle normy ČSN ISO 565 (25 9601). Každý vzorek byl ručně rozmělněn na hrubou drť a umístěn do skleněné kádinky. Za stálého míchání pak byl přiléván roztok 7% HCl, dokud se ze vzorku uvolňoval plyn. Suspenze pak byla zachycena na papírovém filtru, promyta vodou a ponechána přes noc v sušárně. Po sejmutí z filtru byly navážky vzorků jednotlivě prosívány na soustavě sít. Na základě charakteru vzorků bylo ze soustavy vyřazeno síto s průměrem ok 8 mm, naopak byla přidána síta s průměrem ok 0,09 a 0,045 mm. Konečné řazení sít tedy bylo: 8; 4; 2; 1; 0,5; 0,25; 0,125; 0,09; 0,063 a 0,045 mm.
56
5.4 DSC Křivky DSC byly měřeny v laboratoři Ústavu chemie MU Brno, kampus Bohunice, na přístroji NETZSCH STA-449C Jupiter s pecí typu SiC, která umožňuje dosáhnout teploty až 1500 °C v inertní atmosféře. Váhy byly udržovány na konstantní teplotě 27 °C a chráněny před teplem a zplodinami z pece proudem dusíku. Vzorky byly zahřívány v rozsahu 20 – 1000°C s postupem 5°C/min.
5.5 RTG Měření vzorků bylo provedeno v laboratoři RTG práškové difrakce na Ústavu geologických věd PřF MU na automatickém práškovém RTG difraktometru STOE typ Stadi P s primárním Ge (111) monochromátorem (složka CoKα1).18 Pro přípravu prášku bylo použito reprezentativního vzorku původní omítky (tedy plnivo i pojivo bez chemických úprav). Vzorky byly mlety v mechanickém achátovém mlýnu a finálně upraveny v třecí misce.
5.6 Optická polarizační mikroskopie Ze všech sedmi vzorků byly vybrány reprezentativní, celistvé úlomky, zachycující (pokud možno) celý průběh profilu omítky v daném místě. Z těchto úlomků byly preparovány nábrusy zalitím do epoxidové pryskyřice a ty pak pozorovány v polarizačním mikroskopu Nikon OPTIPHOT 2 – POL při 40násobném zvětšení. Snímky byly pořízeny fotoaparátem Olympus C5060 s adaptérem pro připojení k mikroskopu.
18
podle http://www.sci.muni.cz/~vavra/laboratore/RTGlab.htm, cit. 15.3.2011
57
6. Výsledky 6.1 Chemická analýza Analýzy provedené na všech sedmi vzorcích prokázaly velmi nízký podíl hydraulických složek. Zvláště výrazná je téměř úplná absence SiO2. Obsah seskvioxidů Al2O3 a Fe2O3 je také velmi nízký a vzhledem k výrazně oranžovému zabarvení sraženiny vznikající při gravimetrickém stanovení lze prohlásit, že na sumě obsahu seskvioxidů se podílí zejména oxidy železa. Absence křemičitých a hlinitých oxidů se rovná absenci CSH, CASH a CAH sloučenin, pojivo lze tedy předběžně identifikovat jako vzdušné vápno. Obsah oxidu hořečnatého MgO je ve všech vzorcích nízký, pro přípravu vápna bylo použito velmi čistého vápence (s vysokým obsahem CaCO3). Tab. 1: Chemická analýza (procentuální zastoupení) % EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
n.p. 69,31 76,97 76,96 70,33 82,15 71,78 85,04
SiO2 0,02 0,03 0,01 0,01 0,06 0,00 0,00
Al2O3 + Fe2O3 1,60 1,21 0,70 0,50 1,16 1,17 1,38
CaO 15,70 11,12 11,66 14,70 7,19 13,35 6,35
MgO 0,10 0,41 0,23 0,50 0,51 0,69 0,40
ztráta žíháním 12,14 9,30 8,76 9,80 6,21 10,35 5,47
suma 98,87 99,04 98,33 95,83 97,28 97,33 98,64
Z výsledků (tab. 1) je patrná výrazná odlišnost vzorků ZIN-S1 a ZIN-S3, které se od ostatních odlišují vyšším obsahem nerozpustného podílu (tedy kameniva). Poměr míšení odvozený z těchto výsledků dosahuje hodnot okolo 1:5, zatímco u ostatních omítek se pohybuje mezi 1:2,3 a 1:3,3 (viz tab. 2). Střední vrstva omítky zadní interiérové místnosti se od zbylých dvou vrstev svými charakteristikami významně liší.
58
Tab. 2: Poměr míšení omítek podle výsledků chemické analýzy pojivo 1 1 1 1 1 1 1
EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
plnivo 2,3 3,3 3,3 2,4 4,6 2,5 5,6
Nejvyšší obsah pojiva (CaO + MgO) má vzorek EX-J, tedy z jižní exteriérové stěny. Vzorky PIN-S a PIN-J vykazují vzájemně podobné charakteristiky, což vzhledem k makroskopické odlišnosti vzorků nebylo očekáváno. Hodnoty získané z jednotlivých analýz vzájemně dobře korespondují; procentuální chyba součtu hodnot je způsobena úbytky materiálu během práce, chybami měření a konečně sloučeninami, které nebyly stanovovány, ale ve vzorku se vyskytovaly (oxidy jiných prvků).
6.2 Granulometrie Tab. 3: Granulometrie omítek
EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
pod 0,045 mm 0,098 0,2 z z z z 0,038 0,1 z z z z z z
0,045 0,063 0,090 0,125 − − − − 0,063 0,090 0,125 0,250 0,237 0,342 0,447 2,579 0,6 0,8 1,1 6,2 0,039 0,308 0,704 7,236 0,1 0,7 1,6 16,8 0,011 0,106 0,583 6,122 0,02 0,2 1,0 10,6 0,165 0,343 0,644 2,732 0,4 0,8 1,5 6,4 0,079 0,309 0,801 6,728 0,2 1,0 2,5 20,9 0,019 0,256 1,933 12,873 0,05 0,7 5,1 33,7 0,046 0,501 1,202 8,759 0,1 1,1 2,7 19,8
0,250 − 0,500 11,332 27,1 20,298 47,2 28,562 49,3 11,369 26,6 15,369 47,7 14,591 38,2 5,741 13,0
0,500 1,000 2,500 − − − nad 1,000 2,500 4,000 4 mm total 11,446 9,593 3,029 2,708 41,811 g 27,4 22,9 7,2 6,5 100 % 9,786 4,056 0,223 0,317 42,967 g 22,8 9,4 0,5 0,7 100 % 15,781 4,246 0,988 1,539 57,938 g 27,2 7,3 1,7 2,7 100 % 11,659 9,179 2,504 4,118 42,751 g 27,3 21,5 5,9 9,6 100 % 8,392 0,565 32,243 g 26,0 1,8 100 % 7,033 1,465 0,025 38,195 g 18,4 3,8 0,1 100 % 7,772 13,108 4,798 2,292 44,219 g 17,6 29,6 10,9 5,2 100 %
pozn.: z … neměřitelné množství, zanedbáno - … bez zastoupení
59
Tabulka 3 zahrnuje výsledky vážení frakcí zachycených na sítech. Již z těchto údajů lze potvrdit předběžné závěry o zrnitosti omítkových vrstev ZIN-S1/2/3,
kde
výsledky
granulometrické
analýzy
dobře
odpovídají
odhadům z terénu. Další možností zobrazení výsledků je zanesení do sloupcových grafů pro každý jednotlivý vzorek (obr. 64 – 70). Názornějším výstupem granulometrické analýzy je pak spojnicový graf, na kterém lze porovnávat podobnost jednotlivých omítek na základě jejich zrnitosti. Z grafu (obr. 71) lze vyčíst silnou podobnost mezi omítkami EX-J a PINS. To by mohlo naznačovat, že omítky vznikaly společně, ze stejných surovin, nicméně z ohledání in situ vyplývá zcela odlišná barevnost (PIN-S se vyznačuje jasnou, světle okrovou až žlutou barvou, zatímco EX-J je spíše mdle šedožlutá). Omítky se liší opticky i charakterem pojiva – ve vzorku PIN-S se nachází velké množství nezreagovaných kousků vápna, zatímco EX-J působí stejnorodým dojmem. Je také možné, že plniva obou vzorků pocházejí ze stejného zdroje, ale omítky byly provedeny nezávisle na sobě v čase. Konečně je nutno připustit, že jde pouze o náhodnou shodu – tím spíše, že jedna z omítek je vnitřní, druhá vnější. Druhou skupinu s podobným průběhem křivky tvoří vzorky EX-S, PIN-J a ZIN-S1. Poslední jmenovaný vzorek lze ze skupiny vyjmout v důsledku totální absence hrubozrnných frakcí (což není z grafu příliš patrné, jde však o důležitý jev). Omítky EX-S a PIN-J se barevností podstatně neliší, rozdíly jsou ale v mechanických vlastnostech – EX-S je pevná exteriérová omítka, která se odlamuje v pevných plátech, zatímco PIN-J je spíše drolivá a působí subjektivně jemnozrnnějším dojmem.
60
EX-J
EX-S 50,0
zastoupení (%)
zastoupení (%)
50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0
40,0 30,0 20,0 10,0 0,0
pod
0,045 −
0,045
0,063
0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,090
0,125
0,250 − 0,500 −
0,250
0,500
1,000
1,000 − 2,500 − nad 4 2,500
4,000
mm
pod
0,045 −
0,045
0,063
mm
0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,090
velikost částic (m m )
zastoupení (%)
zastoupení (%)
0,500
1,000
1,000 − 2,500 − nad 4 2,500
4,000
mm
50,0
40,0 30,0 20,0 10,0 pod 0,045 mm
40,0 30,0 20,0 10,0 0,0
0,045 − 0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,250 − 0,500 − 1,000 − 2,500 − nad 4 0,063 0,090 0,125 0,250 0,500 1,000 2,500 4,000 mm
pod 0,045 mm
0,045 − 0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,250 − 0,500 − 1,000 − 2,500 − nad 4 0,063 0,090 0,125 0,250 0,500 1,000 2,500 4,000 mm
velikost částic (mm)
velikost částic (mm)
ZIN-S1
ZIN-S2 50,0
zastoupení (%)
50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 pod 0,045 mm
40,0 30,0 20,0 10,0 0,0
0,045 − 0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,250 − 0,500 − 1,000 − 2,500 − nad 4 0,063 0,090 0,125 0,250 0,500 1,000 2,500 4,000 mm
pod 0,045 mm
0,045 − 0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,250 − 0,500 − 1,000 − 2,500 − nad 4 0,063 0,090 0,125 0,250 0,500 1,000 2,500 4,000 mm
velikost částic (mm)
velikost částic (mm)
ZIN-S3 50,0
zastoupení (%)
zastoupení (%)
0,250 − 0,500 −
PIN-S
50,0
0,0
0,250
velikost částic (m m )
PIN-J
0,0
0,125
mm
40,0 30,0 20,0 10,0 0,0
pod 0,045 mm
0,045 − 0,063 − 0,090 − 0,125 − 0,250 − 0,500 − 1,000 − 2,500 − nad 4 0,063 0,090 0,125 0,250 0,500 1,000 2,500 4,000 mm
velikost částic (mm)
Obr. 64 – 70: Granulometrie omítek
61
Obr. 71: Granulometrie – srovnání
Od výše zmíněných skupin se výrazněji odlišují vzorky ZIN-S2 a ZIN-S3, tedy střední a spodní vrstva omítky v zadní místnosti Božího hrobu. ZIN-S2 je o něco jemnější než všechny předchozí vzorky, naopak ZIN-S3 výrazně hrubší. Obr. 72 ukazuje profily vzorků skupiny ZIN-S.
Obr. 72: Granulometrie ZIN-S – srovnání
Tabulka 4 ukazuje nerozpustný podíl omítek při reakci v 7% HCl za studena. Největší podíl rozpustných složek vykazuje vzorek PIN-S (žlutě zbarvená vrstva), nejnižší pak vzorek ZIN-S3 (spodní, základní vrstva omítky). Hodnoty korespondují s trendem výsledků chemické analýzy.
62
Tab. 4: Rozpustnost v 7% HCl
EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
navážka po rozkladu ztráta ztráta (g) (g) (g) (%) 53,102 41,811 11,291 21,26 51,938 42,967 8,971 17,27 72,687 57,938 14,749 20,29 60,952 42,751 18,201 29,86 38,238 32,243 5,995 15,68 52,213 38,195 14,018 26,85 50,943 44,219 6,724 13,20
6.3 DSC Výsledky termické analýzy opět dobře korespondují s předchozími analýzami. Křivky DSC nevykazují při teplotách pod cca 650°C žádné výrazné přechodové projevy, ať už charakteristické vrcholy sádrovce nebo portlanditu (absence nezkarbonátovaného Ca(OH)2 indikuje zpravidla starší, dobře vyzrálou omítku). Sporadicky se objevující vrcholek při teplotě cca 580°C by náleží přeměně křemene (viz interpretace na str. 48), který je v kamenivu nepochybně obsažen. Dobře patrný je rozklad rekarbonátovaného CaCO3, ke kterému dochází v rozmezí 640 – 720°C. Při tomto rozkladu se z pojiva uvolňuje CO2 (dochází k dekarbonataci). Z úbytku hmotnosti byl vypočítán přibližný obsah CaCO3 ve vzorcích (tab. 5). Tab. 5: Úbytek hmotnosti CO2/CaCO3
EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
navážka ztráta ztráta (mg) CO2 (%) CO2 (mg) 33,74 8,55 2,88 33,55 6,56 2,20 20,05 7,50 1,50 45,28 9,53 4,32 44,72 4,14 1,85 41,71 9,33 3,89 49,31 4,02 1,98
obsah CaCO3 (%) 19,43 14,91 17,04 21,65 9,41 21,20 9,13
obsah CaCO3 (mg) 6,55 5,00 3,42 9,80 4,21 8,84 4,50
Stejně jako v případě rozpouštění pojiva při granulometrické analýze, i tyto vypočítané hodnoty trendově odpovídají hodnotám získaným při chemické analýze.
63
Obr. 73 – 79: DSC / TG křivky
Na obr. 73 – 80 jsou grafy získané při analýze vzorků. Červená křivka představuje průběh DSC, černá TG. Z průběhu všech TG křivek je patrný velmi mírný hmotnostní úbytek v intervalu mezi 30 – 600°C, což odpovídá postupné dehydrataci stopového množství hydraulických sloučenin. Lze se opřít o výsledky chemických
64
analýz a vyslovit domněnku, že se jedná o sloučeniny železa ve formě oxidů, a hydroxy-oxidů, pocházející pravděpodobně z použitého kameniva. Projevy rozkladu sloučenin nad teplotou dekarbonatace CaCO3 se veskrze týkají přeměn minerálů kameniva a jako takové nejsou pro tento výzkum relevantní.
6.4 RTG Ve všech zkoumaných vzorcích byly s jistotou objeveny pouze křemen (SiO2) a kalcit (CaCO3), v některých případech také stopy živců, které byly zástupně identifikovány jako albit (Na[AlSi3O8]. Možnosti interpretace nabízí porovnání s výsledky chemických analýz. Za
předpokladu,
že
se
ve
vzorku
nevyskytují
hydraulicky
působící
krystalické fáze silikátů a aluminosilikátů, zůstávají k identifikaci jen sloučeniny železa v mizivém zastoupení. Je pravděpodobné, že přístrojové vyhodnocení s použitím knihovny standardů nebylo schopno tyto slabě zastoupené sloučeniny identifikovat. Tabulka 6 shrnuje (velmi orientační) kvantitativní analýzu sloučenin. Tab. 6: RTG prášková difrakce: kvantitativní analýza EX-J EX-S PIN-J PIN-S ZIN-S1 ZIN-S2 ZIN-S3
křemen 89 % 88 % 78 % 77 % 91 % 75 % 89 %
kalcit 11 % 12 % 21 % 23 % 8% 24 % 10 %
albit min. min. min. min.
Difraktogramy jednotlivých vzorků jsou na obr. 80 – 86. Na pozadí odezvy vzorku jsou promítnuty databázové standardy nalezených sloučenin (zeleně křemen, červeně kalcit, modře albit).
65
Obr. 80 – 86: RTG práškové difraktogramy
66
Albit je registrován ve vzorku PIN-J a ve všech ZIN-S (1, 2, 3). Jeho přítomnost je však na základě informací získaných z ostatních analýz nepravděpodobná, protože jde o hlinitokřemičitanový minerál magmatického původu, který se v sedimentárních horninách vyskytuje pouze výjimečně. Může nicméně jít o akcesorický výskyt v kamenivu omítek.
6.5 Optická polarizační mikroskopie O asistenci při určení mineralogického složení vzorků byla požádána doc. RNDr. Miroslava Gregerová, CSc. z Ústavu geologických věd při PřF MU, která má s mikroskopickou analýzou omítek bohaté zkušenosti. Pojivo bylo ve všech stanovovaných případech určeno jako vzdušněvápenná maltovina, nicméně barva a rekrystalizační struktura naznačuje, že vápno by mohlo obsahovat i menší podíl hydraulických součástí (což chemická analýza nepotvrdila). Plnivo bylo ve všech stanovovaných případech určeno jako říční písek. Ve výbrusech se vyskytují jak zrnka obroušená erozivním působením vody, tak zrnka s ostrými hranami. Většina vzorků byla složením minerálů zařazena do jedné skupiny, výrazněji se odlišuje pouze vzorek PIN-S. Detailní popis následuje:
pozn.: Fotografie z polarizačního mikroskopu jsou značeny jako: -
„PPL“ bez zasunutého analyzátoru, obraz v jednom nikolu
-
„XPL“ se zasunutým analyzátorem, obraz ve zkřížených nikolech
67
Vzorek EX-J
pojivo: vápno plnivo: křemen, silicity, úlomky křemenců, alkalické živce, vzácně plagioklasy akcesoricky granát, turmalín, rutil
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímku je patrný přechod omítky v povrchovou vrstvu olíčení vápnem. Z tmavší barvy pojiva v oblasti omítky lze usuzovat na přítomnost hydraulických činitelů (na rozdíl od vrstvy nalíčeného vápna, kde lze předpokládat plně vzdušné pojivo). V pojivu pozorovatelný křemen a křemence. Při spodním okraji fotografie si lze povšimnout zelených řas, které prorůstají do svrchní vrstvy olíčení.
68
Vzorek EX-S
pojivo: vápno plnivo: křemen, úlomky křemenců, alkalické živce, plagioklasy, vzácně pískovec akcesoricky rutil, granát, amfibolit
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímku lze pozorovat úlomky křemene a křemenců, v levé spodní čtvrtině velký úlomek pískovce. Tmavé kruhové skvrnky v levé polovině snímku jsou bublinky vzduchu zachycené při tuhnutí epoxidové pryskyřice.
69
Vzorek PIN-J
pojivo: vápno plnivo: křemen, úlomky křemenců, alkalické živce, plagioklasy, vzácně vápenec akcesoricky rutil, granát, silimanit
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímcích bohužel nebyla zachycena povrchová vrstva světlezeleného nátěru (je patrná na vzorku před zpracováním, po zpracování v bočním průřezu však není dostatečně intenzivní). Zachycený výřez ukazuje majoritní složky – křemen a křemence.
70
Vzorek PIN-S
pojivo: vápno plnivo: křemen, křemence, aplity, alkalické živce, úlomky vápenců, plagioklasy, jemnozrnné leukonitové pískovce, kataklazované horniny až mylonity akcesoricky turmalín, kyanit, amfiboly obsahuje organické příměsi, snad nasekanou slámu Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímku detail rostlinného úštěpku (reálná velikost celého kusu cca 15 mm). Vzorek PIN-S se od ostatních výrazněji odlišuje mineralogickým složením písku, jako jediný ze vzorků postrádá akcesorický granát.
71
Vzorek ZIN-S1
pojivo: vápno plnivo: křemen, úlomky křemenců, alkalické živce, plagioklasy akcesoricky rutil, granát, amfibolit
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímcích je vidět majoritně zastoupený monochromatický křemen, v centru pak mramorované křemence.
72
Vzorek ZIN-S2
pojivo: vápno plnivo: křemen, úlomky křemenců, alkalické živce, plagioklasy, silicity akcesoricky rutil, granát, amfibolit, turmalín
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímcích lze kromě majoritně zastoupených minerálů pozorovat i dva kousky granátu (vlevo dole a nahoře uprostřed) – na PPL se vyznačují temně ohraničenými konturami, na XPL jsou čistě černé.
73
Vzorek ZIN-S3
pojivo: vápno plnivo: křemen, úlomky křemenců, alkalické živce, plagioklasy akcesoricky rutil, granát, amfibolit
Vzorek před zpracováním
PPL
XPL
Na snímku majoritně zastoupený křemen, drobné kousky granátu a větší, dobře pozorovatelný úlomek turmalínu (v pravé horní čtvrtině snímku, na PPL i XPL sytě oranžové barvy).
74
Ze zjištěného mineralogického složení vyplývá, že pro omítání byl použit běžný křemičitý písek, pravděpodobně říční. Vzorky jsou si složením velmi podobné, vybočuje pouze písek použitý v případě vzorku PIN-S (tato část omítky má také opticky nápadnou žlutou barvu). Lze předpokládat, že pro výrobu omítek byly použity místní zdroje. V případě písku to mohlo znamenat náplavové vrstvy od řeky Dyje u Břeclavi, protože v blízkosti Mikulova se jiný příhodný tok nevyskytuje, navíc lokality na březích Dyje jsou jako zdroj stavebního písku dodnes v malé míře využívány. Na okraji Mikulova se nachází také (dnes již neaktivní) pískovna Mušlov. Není ale jisté, jestli bylo toto naleziště známo už v 17. století, písek z Mušlova je navíc mořského původu, což neodpovídá výsledkům této mikroskopické analýzy. Soudě podle stupně rekrystalizace odhaduje doc. Gregerová, že všechny použité omítky byly nanášeny v nepříliš širokém časovém horizontu, odhadem maximálně 50 let.
7. Diskuze Všechny studované omítky používají jako pojivo vzdušné vápno. Omítky jsou dobře vyzrálé, bez výraznějšího výskytu nezreagovaného Ca(OH)2. Pojivo vykazuje vysokou čistotu vápna; lze bez větších pochybností prohlásit, že jde o lokální surovinu, protože ložiska vápence v okolí Mikulova se vždy vyznačovala vysokou čistotou CaCO3.19 Tím spíše, že kaple stojí prakticky na samotné lokalitě pozdější masivní těžby. Mušlový vápenec, který byl použit pro kamenické práce (věžička s kopulí, podstřešní římsy) místní být nemůže, protože se zde jako hornina nevyskytuje. Původ pálavských vápenců je druhohorní, jurský, zatímco mušlový vápenec je třetihorního původu a vyskytuje se například v oblasti Českého Ráje nebo v příhraničním Rakousku. Restaurátoři, provádějící práce na kapli, se přiklánějí k rakouskému původu materiálu, což lze
19
Štramberská Těžba vápenců v České republice, s. 13
75
podpořit s ohledem na úzké spojení Mikulova s Vídní (a dnešním Rakouskem všeobecně) za vlády Ditrichštejnů, zejména co se stavebnictví týče. Plnivo omítek se zdá být u všech vzorků totožné, kromě vzorku PIN-S. S největší pravděpodobností jde opět o lokální surovinu, snad říční písek z Dyje u Břeclavi, nebo jiného blízkého vodního toku. Zrnitost kameniva všech použitých omítek je střední až jemná, v případě zadní místnosti je dokonce použitá omítka rozlišená hrubostí plniva podle funkce vrstev. Dobře voleným zastoupením různě velkých frakcí kameniva (viz obr. 68) se podařilo vytvořit pevnou omítku vrstvy ZIN-S1, která svými mechanickými
vlastnostmi
na
první
pohled
připomíná
hydraulické
maltoviny, podle analýz však jde o vzdušné vápno. Kvalita svrchní vrstvy je bohužel negativně kompenzována přítomností střední vrstvy omítky, která má natolik odlišné vlastnosti, že degraduje mnohem rychleji než vrstvy S1 a S3. Dochází tak k destrukci omítky. Nabízí se otázka, zda je současná impregnace
a
skeletizace
vrstev
v zadní
interiérové
místnosti
kaple
dostačující. V budoucnu bude možná nutné svrchní vrstvy zcela odstranit. Interpretace
mikroskopických
pozorování
zasazuje
dataci
všech
použitých omítek (kromě PIN-S) do blízkého časového období. Pouze o vzorku PIN-J lze však s naprostou jistotou prohlásit, že jde o původní omítkovou vrstvu z první poloviny 17. století (doloženo signovanými vrstvami nátěru překrývajícími místo odběru vzorku). O vzorku PIN-S lze naopak říci, že je nepůvodní a náleží historickému opravnému zásahu (snad 1776 – viz str. 19). Vnější omítky byly před započetím oprav masivně poškozeny, jednak působením přírodních podmínek, jednak vandalismem. Pro jejich původnost svědčí přirozeně metamorfovaný vápenec na povrchu zdiva, na kterém se během staletí začaly projevovat krasové jevy (viz obr. 87). Kdyby došlo v recentní době k opravnému zásahu do omítkové vrstvy vnějšího pláště, tyto jevy by pravděpodobně nebylo možno pozorovat. V této souvislosti není jasné, jakých rozměrů dosahovaly opravné práce v roce 1951; je možné, že šlo jen o betonáž věžičky s kopulí a schodiště, pravděpodobně také olíčení stěn, měla-li být kaple považována za opravenou (viz str. 19).
76
Obr. 87: Krasové jevy na vápencovém zdivu, SV exteriérová stěna (foto autor, 2009)
Jestliže by všechny ostatní omítky měly náležet do stejného časového období, není zřejmé, proč byla v zadní místnosti provedena vrstvená, technologicky vyspělá omítka, zatímco v místnosti přední se stavitelé spokojili jen s omítkou jednovrstevnou, nerozlišenou. Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Jako nejpřínosnější se při výzkumu ukázaly analýzy chemického složení, DSC/TG analýza a pozorování v polarizačním optickém mikroskopu.
77
Závěr Kaple Božího hrobu na Svatém kopečku v Mikulově je skutečně vzácnou památkou, jejíž potenciál byl až donedávna zcela nevyužit, zejména díky všeobecnému nezájmu o sakrální památky menšího formátu, vyvolaný dlouhodobým
útlumem
za
komunistického
režimu.
Tento
vliv
je
pozorovatelný ve velkém měřítku napříč všemi oblastmi naší republiky. Impuls k opravě kaple je tedy maximálně ocenitelný. Už po první fázi rekonstrukce lze pozorovat zvýšený zájem návštěvníků města i samotných obyvatel. V reakci na tento vývoj se v Mikulově aktuálně rozbíhá projekt na podporu oprav všech kapliček křížové cesty formou adopce soukromými subjekty. Nakolik bude projekt úspěšný se ukáže v nejbližších měsících a letech. Restaurátorské práce na kapli Božího hrobu stále pokračují, aktuálně ve fázi retušovacích oprav. Lze jen doufat, že výzkum provedený v rámci této studie přinese usnadnění finálního řešení rekonstrukce a napomůže i při jiných restaurátorských zásazích v budoucnu.
78
Zdroje [1] Vojáček, P. Kříţová cesta na Svatém Kopečku v Mikulově: Bakalářská práce; Institut restaurování a konzervačních technik Litomyšl: Litomyšl, 2004 [2] Richter, V.; Krsek, I.; Stehlík, M.; Zemek, M. Mikulov; BLOK: Brno, 1971 [3] Koudela, M. Mikulovský Svatý kopeček a křížová cesta. In RegioM 2008: Sborník Regionálního muzea v Mikulově, Regionální Muzeum Mikulov: Mikulov, CZ, 2008; pp. 34-52 [4] Hošek, J.; Losos, L. Historické omítky: Průzkum, sanace, typologie, 1. vydání; Grada Publishing: Praha 2007 [5] Michoinová, D. Příprava vápenných malt v péči o stavební památky; ČKAIT: Praha, 2006 [6] Kolektiv autorů Mikulov: Město, ve kterém zpívají domy, 1. vydání; ARC Mikulov: Mikulov, 1998 [7] Dostál, J. (ed.) Martin Kabátník: Cesta do Jeruzaléma. In Cesty do svaté země, ELK: Praha, CZ, 1948 [8] Hrdina, K. (ed.) Cesta z Prahy od Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestyny, to jest do krajiny někdy Ţidovské, země Svaté do města Jeruzaléma všemohúcího
k Boţímu
hrobu,
kterauţto
cestu
šťastně
vykonal
Voldřich
Prefát
s pomocí z Vlkanova
Pána
Boha
léta
Páně
MDXXXXVI, Vesmír: Praha, 1947 [9] Brandštetr, J.; Rovnaníková, P.; Šimek, Z. Chemie stavebních materiálů. Laboratorní cvičení, 2. vydání; Nakladatelství VUT v Brně: Brno, 1991
79
[10] Rovnaníková, P.; Tóthová, S. Kaolinit a metakaolinit ve vápenných maltách. In Construmat 2010 – Conference about structural materials. Bratislava: Slovenská technická univerzita v Bratislavě, SK, 2010; pp. 28-34 [11] Elsen, J. Microscopy of historic mortars – a review. Cement and Concrete Research 2006, 36, 1416-1424 [12] Bartz, W; Filar, T Mineralogical characterization of rendering mortars from decorative details of a baroque building in Kożuchów (SW Poland). In Materials characterization 2010, 61, 105-115 [13] Payá, J.; Monzó, J.; Borrachero M.V.; Velázquez, S.; Bonilla M. Determination of the pozzolanic activity of fluid catalytic cracking residue. Thermogravimetric analysis studies on FC3R-lime pastes. In Cement and Concrete Research 2003, 33, 1085-1091 [14] Moropoulou, A.; Bakolas, A.; Aggelakopoulou, E. Evaluation of pozzolanic activity of natural and artificial pozzolans by thermal analysis. In Thermochimica Acta 2004, 420, 135-140 [15] Blaeuer, C.; Kueng, J. Examples of microscopic analysis of historic mortars by means of polarising light microscopy of dispersions and thin sections. In Materials Characterization 2007, 58, 1199-1207 [16] Moropoulou, A.; Bakolas, A; Bisbikou, K. Characterization of ancient, byzantine and later historic mortars by thermal and X-ray diffraction techniques. In Thermochimica Acta 1995, 269/270, 779-795 [17] Koga, N; Okada, S; Nakamura, T; Tanaka, H A kinetic study of the thermal decomposition of iron (III) hydroxide-oxides 2. preparation and thermal decomposition of γ-FeO(OH). In Thermochimica Acta 1995, 267, 195208
80
[18] Štramberská, K Těţba vápenců v České republice: Diplomová práce; Univerzita Palackého v Olomouci: Olomouc, 2007 [19] http://www.buildingconservation.com/articles/mortar/mortar.htm (cit. 26.2.2011) [20] http://www.sci.muni.cz/~vavra/vyuka/RTG-difr/part5vzorky_soubory/frame.htm (cit. 15.3.2011) [21]
http://www.sacred-destinations.com/israel/jerusalem-church-of-holy-
sepulchre (cit. 16.3.2011) [22] http://albertdebruijn.com/home/archives/362 (cit. 16.3.2011) [23] http://khi.fp.tul.cz/attachments/104_svedectvi_jeruzalem.pdf (cit. 17.3.2011) [24] http://www.mikulov.cz/news/detail/?contentId=104737 (cit. 20.3.2011) [25] http://www.infoslany.cz/cs/modul/web/turisticke-cile/7-bozi-hrob (cit. 26.3.2011) [26] http://www.machuvkraj.cz/nezarazene/bozi-hrob-v-mimoni (cit. 26.3.2011) [27] http://www.ceskolipsko.info/dr-cs/cirkevni-stavby/luzicke-hory-ajestedsky-hrbet/krizova-hora-a-krizova-cesta-jiretin-pod-jedlovou.html (cit. 26.3.2011)
81
[28] http://www.akemi.de/cmsupload/products/stonerange/adhesive/epoxybas ed/knife/list/Akepox_5010_GB_10.06.08.pdf (cit. 1.4.2011) [29] http://www.aquabarta.cz/techlist/Petra.pdf (cit. 1.4.2011) [30] http://www.keim.cz/CD/katalog.htm (cit. 1.4.2011) [31] http://www.m-servis.cz/admin/sklad/tl/staromestskaomitka.pdf (cit. 1.4.2011) [32] http://www.rigips.cz/jednovrstve-sadrove-sterky/ (cit. 1.4.2011) [33] http://www.aquabarta.cz/techlist/Porosil_ZTS.pdf (cit. 1.4.2011)
82