Lynn Beachová. Stopy hrůzy 20 Tajemství mrtvého muţe

Lynn Beachová Stopy hrůzy 20 Tajemství mrtvého muţe

TAJEMSTVÍ MRTVÉHO MUŽE Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1992 by Parachute Press, Inc. Translation © Ivana Rosenbaumová, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-86-X 3

I. „Doufám,

ţe co nejdřív najdeme nějaký dřevo.“ Samantha Vanceová vzhlédla od kruhového ohniště, které poskládala z kamenů. „Protoţe jinak se nám nepodaří udělat si večeři dřív neţ o půlnoci.“ Tad Miller k ní doklopýtal s náručí plnou klestí, které právě nasbíral. „Stačí ti tohle?“ zeptal se, shodil dřevo na zem a prohrábl si krátké plavé vlasy. „Pro začátek jo.“ Sam, zelené oči upřené do dálky, si odhrnula z čela dlouhé husté kaštanově hnědé vlasy. „Byla bych ráda, kdyby si ostatní pospíšili:“ Tad přihlíţel, jak Sam pečlivě vrší drobné kousky dřeva a teprve pak je obkládá většími kusy. Doma v San Francisku často rozdělával oheň v krbu, ale nikdy nezakládal táborák uprostřed pustiny. Byl rád, ţe ho Sam nepoţádala o pomoc. Hned by jí bylo jasné, ţe je úplný greenhorn. Byl to Tadův první rok na Chilleenské střední škole. Pro studium na ní se rozhodl hlavně proto, ţe z ní vanulo kouzlo starého Západu. Celá léta chodil na kdejaký film o Divokém západě a přečetl kaţdou kníţku o pohraničí, a tak, kdyţ se naskytla šance ţít a studovat tady, nenechal si ji ujít. Připouštěl ale, ţe pokud jde o táboření a jízdu na koni, musí se ještě hodně přiučit. Přesto byl nadšením bez sebe, kdyţ byl jako jeden ze šesti vybrán na kaţdoroční podzimní výlet na koních. Naštěstí bylo letos v tomhle ročním období v pustině stále ještě dost teplo. „Nesu takovýho dřeva, ţe by stačilo na celej tejden.“ Randy Moser se na ně zeširoka usmál a shodil Sam k nohám 4

náklad větví. Vzápětí dorazili do tábora také zbývající tři účastníci výletu. Jane Trentová, Jeff Dearborn a Monica Caseová, všichni s náručí plnou dřeva. Bylo suché a tak se Sam podařilo během chvilky rozdmýchat plameny. „Mám hlad jako vlk,“ řekl Jeff Dearborn, blonďák se sklonem k otylosti. „Budeš muset ještě chvíli vydrţet,“ řekl profesor Taylor, který se právě vrátil od uvázaných koní. „Vaření na táborovém ohni trvá déle neţ v mikrovlnné troubě.“ Tad se usmál. Profesor Taylor patřil k jeho nejoblíbenějším. Učil dějepis a mimo to měl na starosti jakousi kombinaci táboření pod širým nebem a dějepisné exkurze. Právě tahle akce ho přivedla spolu se šesti studenty do kaňonu Aramanca. Profesor Taylor poloţil na čtyři kameny ohniště drátěný rošt a na něj postavil kotlík s vodou. Sam a Tad začali škrábat mrkev, zatímco Randy a Jane mísili těsto na kukuřičný chléb. Monica a Jeff krájeli maso na guláš. „Kdy uţ budeme ve městě duchů?“ zeptala se Jane Trentová a jak mluvila, rezavé kučery jí poskakovaly. „Zítra,“ odpověděl profesor Taylor. „Jak je to odsud daleko?“ zeptal se Tad, modré oči plné zvědavosti. „Je to hned za dalším horským hřbetem,“ řekla Sam a ukázala k nedalekému horskému svahu. „Nemohli bysme se tam mrknout neţ bude večeře hotová?“ Byla od rána celá vzrušená a pořád mlela o Kittredge, městě duchů, které se chystali prozkoumat. Tadovi vrtalo hlavou, proč je to pro ni tak důleţité. „Trvalo nám skoro celý den, neţ jsme se z Chilleen dostali aţ sem,“ řekl profesor Taylor. „Slunce brzy zapadne a dobře víte, jak rychle se v pustině stmívá. Do Kittredge se vydáme aţ zítra ráno.“ „Kdyţ jsem byla malá,“ řekla Jane, „věřila jsem, ţe v tom městě opravdu ţijí duchové.“ Někteří studenti se zasmáli, ale Tad si všiml, ţe dva z nich zůstali váţní. Byla to Monica Caseová, nejtalentovanější gymnastka v 5

Chileenské střední škole a jedna z nejlepších studentek dějepisu, které profesor Taylor učil. Další byla Sam. „V Údolí přízraků nejsou duchové nic k smíchu,“ řekla. „Má rodina tady ţila dlouhá léta. Všichni moji příbuzní by mohli vyprávět dost podivný příběhy.“ Tad si všiml, ţe obvykle veselá Sam se tváří smrtelně váţně. „Četla jsem některý ty příběhy ve školní knihovně,“ ozvala se Monika. „Vypráví se, ţe Kittredge je město, ve kterým se duchové opravdu zjevujou. Někteří lidé prý byli svědky toho, jak se z ničehoţ nic objevilo stádo dobytka a pak se zase najednou rozplynulo. A taky prý viděli popravy oběšením a přestřelky přízraků.“ „To byli určitě Red Clarkson a Johnny Bodine,“ řekl Tad. Všichni se na něj otočili. „Hodně jsem toho o starém Západě přečetl. O Kittredge koluje spousta historek, i kdyţ není tak proslulý jako Tombstone nebo Dodge City.“ Profesor Taylor přikývl a zamíchal zeleninu v kotlíku. „Ano, město mělo svého slavného psance. Jmenoval se Johnny Bodine.“ „Nepřepadával taky vlaky?“ zeptal se Jeff. „Správně,“ řekl profesor Taylor. „Začínal krádeţemi koní a dobytka, ale pak se dal na přepadávání vlaků. Drobní rančeři ho ale měli rádi, protoţe kdyţ se ocitli v nouzi, pomáhal jim.“ „Něco jako Robin Hood se šestiranným koltem,“ řekl Jeff. Profesor Taylor přikývl. „Byl pověstný tím, ţe zranil lidi, jen kdyţ se ho snaţili dostat. Mohl mít na paţbě dvacet zářezů, ale nikdy nikoho nezabil – aţ do té poslední loupeţe. Tehdy sám přepadl Cannonball, nejrychlejší vlak na. Středozápadní ţeleznici. Říkalo se, ţe ukořistil zlato v hodnotě tisíců dolarů. A pak, bez jakéhokpliv důvodu, zastřelil starého Zeba Frobishera, ţelezničního úředníka, který pracoval v poštovním vagóně.“ „Frobisher neměl pušku,“ ozvala se Monika. „Bodine ho chladnokrevně zavraţdil. Hodně lidí z Kittredge Frobishera znalo a mělo ho rádo. Kdyţ se to rozkřiklo, všichni se postavili proti Bodineovi. Nakonec ho šerif dostal.“ „Taky jsem o tom čet,“ řekl Tad. „Šerif Red Clarkson se s Johnnym utkal a byl rychlejší. Ale jenom ho zranil, a tak se Johnny dostal před soud. Uznali ho vinným a oběsili ho. Bodine aţ do 6

poslední chvíle tvrdil, ţe kdyţ se to stalo, nebyl nikde nablízku. Spousta svědků ho ale identifikovala jako lupiče, dokonce i s maskou na obličeji.“ Profesor Taylor, zjevně potěšen, přikývl. „Zdá se, ţe mezi sebou máme skutečné odborníky na Kittredge a jeho historii,“ řekl. „Zítra by to mohlo být ve městě zajímavé.“ „Můj strejda tudy projíţděl a nedaleko Kittredge viděl něco příšernýho,“ řekl Randy, jehoţ rodina kdysi také ţila poblíţ. „Mohlo to být někde tady,“ řekl a zašklebil se. „Tábořil, kdyţ se najednou k jeho ohni přihnal kovboj na koni, celej y černým. Kdyţ si sundal klobouk, neměl pod ním ţádnou hlavu!“ „Júúúú!“ vypískla Jane. „A nejen to,“ pokračoval Randy, „měl klobouk plnej krve.“ „Mlč uţ,“ zasmál se Jeff. „Ještě řekni, ţe tu krev chrstnul na tvýho strejdu.“ „Přesně tak,“ tvrdil Randy. „To určitě,“ řekla Jane a obrátila oči v sloup. „Určitě to tak bylo. To mi připomnělo historku, kterou mi vyprávěl tátův nejlepší kamarád.“ Začala vyprávět. Jane vykládala, ale Tadovi se zatoulaly myšlenky. Ne snad, ţe by se nudil. Měl rád strašidelné příběhy jako kaţdý jiný. Jenom ho víc vzrušovala zítřejší návštěva Kittredge. Projde se po téţe ulici, kterou kráčeli Johnny Bodine a Red Clarkson – podívá se tam, kde se utkali v poslední přestřelce. „Ale, ale,“ přerušil tok jeho myšlenek hlas profesora Taylora. „Kdo přinesl ten poslední náklad dřeva? Je to všechno vlhké. Nedá se s tím přiloţit.“ „Asi Tad,“ odpověděl Randy a zasmál se. „Moţná toho o starém Západě přečet spoustu, ale není tady zvyklej ţít.“ „Moje dřevo se přikládalo na oheň hned na začátku,“ řekl Tad. Nenáviděl, kdyţ si z něj ostatní utahovali kvůli tomu, ţe je z města. „Tad má pravdu,“ postavila se na jeho obranu Sam. „Pojď,“ řekla Tadovi. „Nasbíráme ještě nějaký dřevo.“ „Dej na něj pozor, aby nenasbíral místo větví hady,“ řekl Jeff a dloubl loktem do Randyho. „Pospěšte si s tím,“ křikl za nimi profesor Taylor. „Stmívá se a 7

večeře uţ je skoro hotová.“ „Samozřejmě,“ řekla Sam. Tad ji následoval z kruhu světla, které vrhal plápolající oheň. Slunce právě zapadalo za hory a obloha se zbarvovala do růţová, oranţova a purpurová. Vzduch v pustině se začal ochlazovat. „Díky, ţe ses mě zastala,“ řekl Tad. Sam neodpověděla a hnala se do svahu, aniţ by se starala o dřevo. „Kam jdeme?“ nevydrţel to nakonec Tad. „Chci se mrknout na Kittredge,“ odpověděla Sam. „Počkej,“ řekl Tad. „Profesor Taylor –“ „Jenom se podívat,“ řekla Sam, „ne ho zkoumat. Z vrcholku hřebene město uvidíme.“ Tad spěchal za ní a cestou sbíral spadlé větve. Dostihl ji aţ nahoře, kdyţ uţ shlíţela dolů na opuštěné město. Kittredge leţelo v údolí. Na kraji města byla ţelezniční stanice. Táhly se od ní zrezivělé koleje. Hlavní třídu tvořila špinavá, prašná cesta. Lemovaly ji prázdné obchody a zpustlé domy. Všechny budovy byly dřevěné. Tadovi to z dálky připadalo, jako by město spalo – připomínalo mu film. „Nemůţu se dočkat zítřka,“ řekla Sam. „Ţila jsem tady poblíţ celý ţivot, ale v Kittredge jsem nikdy nebyla. Na koni je to sem z místa, kde jsem vyrůstala, moc daleko.“ „Stmívá se,“ upozornil ji Tad. Sehnul se a sebral svůj náklad dřeva. „Bude to stačit?“ „Cestou zpátky ještě něco nasbíráme,“ řekla Sam. Právě v tom okamţiku zavanul na hřebeni ledově chladný vítr. Tad se rozklepal zimou. Vítr divoce vířil kolem a plnil vzduch prachem. „Co se děje?“ zeptala se Sam nervózně. „Podívej! Po kolejích jede vlak!“ vykřikla najednou. „Ale jak je to moţný – jsou úplně rozeţrané rezem!“ Ţelezniční koleje klesající z prudkého svahu do Kittredge se stáčely ve velkém oblouku. Najednou ozářil tmavnoucí oblohu oslepující záblesk světla a vlak prudce zastavil. „Výbuch na kolejích!“ ječela Sam. Její hlas se odráţel v kaňonu ozvěnou. Tad zůstal stát jako přikovaný. Nemohl odtrhnout oči od vlaku, 8

který se tak záhadně objevil. Viděl, jak se k jednomu krytému nákladnímu vozu přihnal jezdec na koni. Vtrhl dovnitř a vzápětí se znovu objevil venku. Před sebou hnal jiného muţe nesoucího truhlu. Přinutil ho, aby ji připevnil k sedlu. Jezdec se znovu vyhoupl na koně a pak zničehonic na druhého muţe vystřelil. Ten padl na zem a zůstal bez hnutí leţet. „Johnny Bodine,“ řekl Tad ochraptěle. Samantha vykulila oči. „Cos to říkal?“ zašeptala, jako by se bála, ţe se kouzlo rozplyne. „Vypadá to jako Bodineova poslední loupeţ,“ špitl Tad. „Ukrad peníze z Cannonballu a pak zastřelil Zeba Frobishera, zřízence z poštovního vozu.“ Fascinovaně zíral na jezdce, který se hnal po svahu vzhůru – přímo k nim. Nikdo neumí jezdit tak rychle, myslel si Tad. To není moţný! Jezdec se blíţil. Šeřilo se a ledový, svištící vítr neustával. „K zemi!“ vykřikl Tad. Upustil dřevo a strhl Sam stranou. Sám uţ to nestihl. Kůň překonal hřeben, vzepjal se a skočil přímo přes Tada! Jediným zvukem, který se ozval, bylo Tadovo zalapání po vzduchu. Ţádný dusot kopyt, ţádné skřípění koţeného sedla, ţádná pára z koňských nozder. Jezdec zmizel za ještě prudšího poryvu větru. Tad zamrkal očima plnýma prachu. Zdálo se mu, ţe jezdec něco upustil. Rozhlédl se. Na okamţik měl dojem, ţe tam nic není. Pak si všiml, ţe mu u nohou něco leţí.

9

II. Tadovi naskočila husí kůţe. U zaprášených bot mu leţel ţlutý šátek. Opatrně ho zvedl a začal ho bedlivě prohlíţet. Byl zdobený černým vzorkem. „Kde se to tu vzalo?“ zeptala se Sam třesoucím se hlasem. „Nevím, nejsem si jistej,“ řekl Tad, „ale měl jsem dojem, ţe to upadlo tomu jezdci, kterej mě přeskočil na koni.“ „Tomu nevěřím!“ zaječela Sam. „Kam zmizel?“ Celá se třásla a Tad věděl, ţe to není zimou. „Fakt nevím,“ připustil. Srdce mu bilo tak prudce, ţe sotva popadal dech. V jednom okamţiku byl jezdec přímo u nich a vzápětí prostě zmizel. „Moţná, ţe se nám to jenom zdálo,“ řekla Sam. „Jak by se nám oběma mohlo zdát totéţ?“ řekl Tad. „Sama jsi mi říkala, ţe na kolejích je vlak. A oba jsme viděli tu explozi.“ Zírala na koleje táhnoucí se pod nimi. Byla uţ ale taková tma, ţe je stěţí rozeznal. Ţádný vlak tam ale nebyl a ani ţádný člověk. Nebylo tam vůbec nic. Jenom plevelem zarostlé koleje. „Vlak přece nemůţe zmizet jen tak,“ řekla Sam. „Pokud – moţná měl profesor Taylor pravdu.“ Prudce Tadovi stiskla ruku. „Moţná, ţe jsme viděli duchy.!“ Tad si myslel totéţ. „Moţná,“ řekl. „Aţ na to, ţe na duchy nevěřím.“ Zhluboka se nadechl a vzpomněl si, co mu vţdycky říkávala matka: Vidět znamená věřit. „Ne,“ trval na svém, „nevěřím na duchy.“ „Já jsem na ně taky nikdy nevěřila“ řekla Sam. „Ale co jinýho to mohlo být?“ 10

Neţ mohl Tad odpovědět, něco velkého a temného se na ně střemhlav vrhlo. Oba se přikrčili. „Co to je?“ zakvílela Sam. Tad vzhlédl. „Netopýr se vydal na lov,“ odpověděl a snaţil se, aby to vyznělo klidně. „Vylekal nás jeho stín.“ „Moţná, ţe právě něco takovýho jsme viděli dole v údolí. Prostě jenom nějaké mihotající se stíny.“ „Ten vlak – ty lidi – to byly jen stíny?“ zeptala se Sam. „Určitě to tak bylo,“ snaţil se Tad přesvědčit sám sebe. „Koneckonců byla tma a nebylo moc dobře vidět. Moţná, ţe nad námi plul nějakej oblak a vrhal stín, a tak to byl jen optickej klam. Poslouchali jsme historky o duchách a moţná nás vypekla naše vlastní představivost.“ Znovu se zhluboka nadechl. „Zní to pravděpodobněji neţ celej přízračnej vlak a vlaková loupeţ.“ „A co tohle?“ ukázala Sam na ţlutý šátek, který Tad stále ještě drţel v ruce. „Je skutečnej.“ „Já vím,“ řekl Tad zmateně. Sam se toho chytla. „Nevěříš teda, ţe to byl stín?“ „Nevím, čemu mám věřit,“ připustil Tad. „Ale jedno vím jistě. Chci odtud co nejrychleji vypadnout.“ Nacpal si šátek do zadní kapsy kalhot a posbíral dřevo, které předtím upustil. Také Sam rychle nasbírala náruč klacků. Společně sestupovali ze svahu dolů. Jakmile zahlédli plápolající táborový oheň, noc se uţ nezdála být tak děsivá. Tad slyšel vzrušené hlasy ostatních studentů. Podle smíchu usoudil, ţe si stále ještě vyprávějí historky o přízracích. „Tade! Samantho!“ zavolal profesor Taylor a zamával na ně. „Uţ jsem si o vás začínal dělat starosti.“ Sam spěšně sloţila náklad dřeva na zem. „Nebudete tomu věřit,“ řekla. „Viděli jsme z hřebene na staré ţeleznici vlakovou loupeţ.“ „Počkej,“ ozval se Randy nevěřícně. „Ty koleje jsou uţ celý léta mimo provoz.“ „Ano, ale my jsme ten vlak viděli oba,“ trvala na svém Sam. „Zastavil ho nějakej chlap a vyloupil poštovní vůz. Někoho zastřelil. Pak se hnal po svahu nahoru k nám, skočil nám přes hlavy a zmizel.“ Jeff a Jane vyprskli, ale Monice se rozšířily oči hrůzou. Randy se nepřestával se Samanthou přít. Tad by byl raději, kdyby Sam mlčela. 11

„Je to bezva historka,“ řekla Jane. „Vymysleli jste ji s Tadem při sbírání dřeva?“ „To není ţádná povídačka!“ rozčilila se Sam. „Opravdu se to stalo. Řekni jim to, Tade!“ Přikývl. „Nevím, jak je to moţný, ale oba jsme to viděli.“ Profesor Taylor si přál, aby všechno dopodrobna vylíčili. „Vyprávějte nám to do všech podrobností,“ řekl velice váţně. Sam a Tad se usilovně snaţili rozpomenout na kaţdý detail. „Myslíte, ţe se to všechno odehrálo jen v našich představách?“ zeptala se Sam, kdyţ skončili. „Samozřejmě, ţe ne,“ ozval se sarkasticky Randy. „Myslím, ţe jste si to všechno vymysleli.“ K Tadovu velkému překvapení je profesor pohybem ruky umlčel. „Nemohu říci nic jiného, neţ co jsem vám říkal uţ před chvílí. Je známo, ţe v Údolí přízraků se dějí divné věci. A v Kittredge se dějí ty nejpodivnější.“ K večeři byl kotlíkový guláš a na pánvi pečený kukuřičný chléb. Tad si třikrát přidal. Zdálo se mu, ţe v ţivotě nic tak dobrého nejedl. Kdyţ později leţel ve spacím pytli a zíral na třpytící se hvězdy na temné obloze, nemohl si pomoci a znovu se v myšlenkách vracel ke scéně, kterou spolu se Sam „viděli“ na ţeleznčiních kolejích. Opravdu se to stalo? Nebo si to jen představovali? Pak si vzpomněl na šátek, který zvedl ze země. Vytáhl ho z kapsy dţínsů. Mohl skutečný šátek upadnout duchovi? Přemítal. Moţná, ţe ho na hřebeni zapomněl turista. Moţná, ţe mu ho k nohám přivál vítr. Ale proč se to tedy stalo právě v okamţiku, kdy kolem uháněl černý jezdec? Znovu ucítil, jak mu naskakuje husí kůţe. Je to jen šátek, říkal si. Jenom obyčejnej šátek. Jako by si to chtěl dokázat, sloţil ho do trojúhelníku a volně si ho uvázal kolem krku, tak jak to nosí kovbojové. Škoda, ţe tu není zrcadlo, myslel si Tad. Vypadám určitě přesně jako Tad Miller, Jezdec z hor. Přišlo mu to k smíchu. Znovu si lehl a ulevilo semu, ţe uţ se nebojí. Jak se snaţil najít pohodlnou polohu, ucítil najednou divný tlak kolem krku. Napadlo ho, ţe si asi šátek příliš utáhl, a tak sáhl po uzlu, aby ho uvolni. Uzel 12

byl malý a těsný, mnohem utaţenější, neţ kdyţ si ho vázal. Odolával jeho prstům a nedal se uvolnit. Tad se posadil, popadl uzel a snaţil se ho rozvázat silou. Čím víc se snaţil, tím víc se uzel utahoval. Šátek se mu začínal nepříjemně zařezávat do krku. Pokusil se ho škubnutím přetáhnout přes hlavu. Aţ ho sundám a budu se na něj moci podívat, určitě se mi podaří ho rozvázat, myslel si. Látka mu vyklouzla z prstů. Měl pocit, jako by ho zezeadu popadly neviditelné ruce a začaly šátek utahovat. Bavlněná tkanina se mu zařezávala do hrdla jako smyčka. Tad se ze všech sil snaţil popadnout dech. Srdce se mu divoce rozbušilo. Dusil se a v náhlém návalu paniky si uvědomil, ţe uţ nemůţe vůbec dýchat. Z hrdla se mu vydralo slabounké zaúpění. Nezdálo se, ţe by ho někdo zaslechl. Horečně se snaţil dostat prsty pod šátek a uvolnit smyčku. Plíce měl jako v ohni, nemohl se nadechnout. Nedařilo se mu to, šátek byl utaţený příliš těsně. Teď se mu zařezával hluboko do masa. Krev se mu hrnula do hlavy. Před očima mu vířily temné skvrny. Prudce škubl uzlem. Snaţil se ze všech sil, ale prsty mu slábly. Okolní svět kolem něj vířil a krouţil stále rychleji. Jak je to moţný? Divil se. Jak by mě mohl pouhý kousek látky uškrtit?

13

III. Šátek

se mu zařezával do krku stále silněji. Hučelo mu v uších. Náhle šátkem něco prudce škublo jako by se ho někdo snaţil vytáhnout ze spacího pytle. Tad divoce vzdoroval. Byl si jistý, ţe pokud to vzdá, nikdy uţ se mu nepodaří se nadechnout. Svíjel se ve spacáku, otáčel se v naději, ţe se mu podaří útočníka chytit. Nikdo za ním nebyl. Neohrabaně se vyškrábal na kolena a snaţil se s neviditelnou silou, která ho táhla ven, bojovat. Náhle ho někdo popadl za paţi. „Tade?“ ozval se Samanthin hlas. „Jsi v pořádku?“ Tad bojoval se šátkem a oči měl plné hrůzy. Nemohl popadnout dech, aby to mohl Sam říci aby ji mohl varovat, poprosit o pomoc. „Co to proboha děláš?“ divila se Sam rozmrzele. „Neumíš snad uvázat uzel?“ Jakmile k němu natáhla ruce, aby ho rozvázala, šátek povolil. Tad zalapal po dechu. „Tade?“ rozmrzelost v jejím hlase vystřídaly obavy. „Co se děje?“ „Málem jsem se udusil.“ Zachraptěl Tad a třel si rozbolavělou šíji. „Cítil jsem, jak – jak se mě někdo snaţí tím šátkem uškrtit. Snaţil se mě vytáhnout ze spacáku a odtáhnout pryč.“ Sam stála a rozhlíţela se. Kolem skomírajícího ohně všichni spali. „Nikdo kromě nás tu není,“ zašeptala. „Všichni ostatní spěj.“ Pátravě se na něj zadívala. „Určitě jsi v pořádku?“ „Jo – teď uţ jo,“ odpověděl Tad. Zamračeně si prohlíţel šátek, který ho málem uškrtil. Teď to byl jen zplihlý cár látky. Ještě před několika vteřinami ho skoro zabil. Také Sam zírala na šátek. „Nenašels ho, kdyţ duchové –“ Zarazila 14

se. „Kdyţ jsme byli sbírat dřevo?“ Přikývl a pohled mu sklouzl ze šátku na táborový oheň. „Jo,“ přitakal. „neměl jsem ho z tý země sbírat.“ Mrštil šátkem do ohně. Společně beze slova přihlíţeli, jak se mění v popel. „Doufám, ţe aţ se vzbudím, ukáţe se, ţe to byl jenom hroznej sen,“ řekla Sam a zachvěla se. „Tak to jsme dva,“ povzdechl si Tad. Oba zalezli zpátky do spacích pytlů. Příštího rána po snídani se profesor Taylor společně se studenty vydali vzhůru k horskému hřebeni a pak přes něj, dolů do Kittredge. Tad nechal koně, ať si jde vlastním tempem a bedlivě se rozhlíţel městem přízraků. V ostrém, jasném slunečním světle viděl, ţe dřevěné budovy jsou staré a omšelé. Pokud tam někde nějací duchové byli, tak si teď po ránu zřejmě dávali šlofíka. Na hlavní třídě uviděl omšelou budovu s volně se klátícím vývěsním štítem, na němţ bylo vybledlýmpísmem napsáno Holič. Hned vedle byl obchod s galanterním zboţím. Na jiné budově omšelá písmena hlásala, ţe se tam nalézá bar U poslední šance. S výjimkou staré nájemné stáje na okraji města byly všechny budovy jednopatrové. „To je příšerný!“ ječela Monica Caseová, která právě seskočila z koně. Stála před budovou starého vězení. „Je to jako ve filmu!“ Udělala gesto, jako by měla v ruce pistoli. „Mám tě na mušce!“ křičela. „Je po tobě!“ zařval Randy, namířil na ni prsty a předstíral výstřel. „Áááách! Dostal mě!“ ječela Monika dál. Překulila se přes zábradlí, které slouţilo k uvazování koní a plácla sebou na dřevěný chodník. Všichni se rozesmáli, včetně profesora Taylora, který ale vzápětí popošel ke ztrouchnivělému chodníku. „Buďte opatrní,“ řekl. „Budovy jsou staré a pravděpodobně jsou na spadnutí,“ varoval. „Mohli by tam být pavouci a hadi. Takţe opatrně a dříve neţ někam strčíte nos, pořádně se rozhlédněte. Nikdy jsem neměl na ţádné studijní exkurzi nehodu a nerad bych v tomto ohledu přišle o dobrou pověst.“ Právě kdyţ domluvil, objevil se ve dveřích vězení nevelký muţ. 15

Měl na sobě dţínsy a košili bez límečku. Oči a usmívající se vousatý obličej mu stínil měkký kovbojský klobouk. „Vítejte do Kittredge!“ zahlaholil. Tad měl na okamţik dojem, ţe vidí další přízrak. Pak se ozval profesor Taylor: „Děti, seznamte se s Petem Stonem.“ „Jsem kittredgeský starosta,“ řekl Stone a usmál se na ně. „Jsem taky šerif, majitel stáje – a jediný, kdo tu ţije. Občas zkouším rejţovat v řece zlato. Ve volném čase provádím návštěvníky.“ Tad si pomyslel, ţe ten člověk musí mít spoustu volného času. Podle toho, co četl, odešli z Kittredge poslední zlatokopové před více neţ sto lety. Pete Stone ukázal k vězení. „Působili tady některé z nejstatečnějších šerifů Západu. A za těmahle mříţema skončili některý dost známí lumpové.“ „Tady si to rozdali Red Clarkson a Johny Bodine?“ zeptal se Jeff. Stone zavrtěl hlavou. „Ne. Stalo se to před barem U poslední šance. Red tam trávil spoustu času. Koluje historka o tom, jak jeden z kovbojů, který tam seděl s přáteli, začal vykřikovat, ţe to U poslední šance všechno vystřílí. Neţ stačil vytáhnout pistoli, popad ho někdo za ucho a zvedl ze ţidle jako neposlušného školáčka. Jeho kamarádi se ani nehnuli, jen zírali do země. Ten chlápek byl vzteky bez sebe – dokud si nevšim, kdo ho za to ucho drţí. Red Clarkson“ vyjek. „Nevěděl jsem, ţe je to váš rajón!“ kaţdej Reda respektoval – a bál se ho. Red mu řekl, ať jde dělat trable do vedlejšího města. Byly to jen tři dny cesty na koni. „Chcete tím říct, ţe místní šerif byl majitelem baru?“ zeptala se Monika nevěřícně. „Byl spolumajitelem,“ odpověděl Stone. „A dohlíţel na to, aby tam nevznikaly ţádné trable.“ Vousatý muţ se zachechtal. „Spousta šerifů a šéfů okresní policie měla takové dohody. Wyatt Earp měl podíl na baru v Tombstone. Soudce Roy Bean měl taky něco podobného,“ vysvětloval Stone. „Kdyţ člověk poslouchá historky o hrdinech Západu, něco takového ho ani nenapadne,“ řekla Monik pochybovačně. „O tomhle městě se toho povídá spoustu, co jste se v učebnicích dějepisu nedočetli,“ řekl Stone. „Pojďte, provedu vás.“ 16

Sam se naklonila k Tadovi. „Pojďte se mrknout do baru,“ zašeptala. Přikývl. Pete Stone zamířil ke kittredgeské radnici. Tad a am zpomalili a zůstali pozadu. Kdyţ se skupinka dostala k baru U poslední šance, vklouzli barovými létacími dveřmi dovnitř. Jejich křídla se rozlétla a zůstala otevřená. Tad zamţoural a snaţil se přivyknout na tmu. Pár kusů nábytku bylo pokryto prachem. V rohu stálo otlučené piano. Na stěně proti dlouhému dubovému barovému pultu viselo několik portrétů. Stěnu za pultem pokrývalo velké zrcadlo. „No, alespoň tu nevidím ţádný duchy,“ ozval se Tad. „Zábavné,“ řekla Sam a vydala se k baru. Vyskočila na zaprášený pult a přehoupla se přes něj. „Hej,“ řekl Tad. „Myslel jsem, ţe se sem jenom rychle mrkneme a ne ţe to tu budem prolézat.“ Sam na něj v zrcadle zamrkala a zmizela za barovým pultem. Tadovi to nedalo a vlezl za ní. Bylo tam několik prázdných polic a beden. Všechno pokrývaly pavučiny. Tad si vzpomněl na varování profesora Taylora a začal do beden opatrně nahlíţet. Sam společně s ním slídila v policích. „Tade, mrkni na to!“ vykřikla najednou a vytáhla malý, zrezivělý krumpáč a majzlík. Tad si staré nářadí pozorně prohlédl. „Myslím, ţe jsou to hornické nástroje,“ řekl. „Do těchle polic si zřejmě hosti odkládali věci, aby jim v baru nepřekáţely.“ „Hrozně bych si přála v té době ţít,“ řekla Sam. „Muselo to být vzrušující. Tedy, vlastně bych si přála –“ V dusné a teplé místnosti se náhle ochladilo. Všechno potemnělo, jako by slunce zastřel mrak. Tad a Sam zírali otevřenými létacími dveřmi ven. V ostrém slunečním světle tam stáli dva muţi. Jeden byl velký a hubený, prostovlasý. Měl ohnivě rezavé vlasy a knír. Druhý muţ byl malý, pohyboval se však s grácií šelmy. Oba muţi svírali levou rukou cíp ţlutého šátku. Pravou ruku měli zaklesnutou za opaskem. „Co to dělají?“ zeptala se Sam chraptivě. „To je šátkový souboj,“ odpověděl Tad. „Četl jsem o tom. Jednou rukou oba drţí cíp šátku. Druhou rukou vytáhnou pistoli a vystřelí.“ 17

„Ale vţdyť stojí těsně u sebe!“ protestovala Sam. „Nepřeţije to ani jeden.“ Nestačila ani domluvit, kdyţ oba muţi náhle bleskurychle tasili zbraň. Malý muţ byl mladý a hbitý. Vytáhl pistoli o zlomek vteřiny dřív neţ rudovlasý pistolník. Vypadalo to, ţe zrzek nemá naději. Pak si Tad náhle všiml nejasné siluety muţe, přikrčeného uvnitř baru. Také on měl v ruce pistoli a mířil na malého pistolníka venku na ulici. Ve stejném okamţiku, kdy malý muţ vypálil, vyšlehl záblesk i z hlavně jeho zbraně. Oba pistolníci odskočili. Malý muţ se chytil za rameno. Vysoký muţ ho popadl za nohu. Zdálo se, jako by se oba zpomaleným pohybem káceli k zemi. „Ten rudovalý chlap podváděl!“ vybuchla Sam. „Někdo číhal v záloze.“ Tad zalapal po vzduchu. Postava v baru se začala rozplývat, aţ zmizela úplně. Nemohl uvěřit, ţe se právě stal svědkem souboje přízraků! Tad a Sam vyběhli zpoza barového pultu a hnali se ven. Oba pistolníci leţeli na zemi. Malý muţ měl na hrudi jakýsi kousek látky. Tadovi se zatmělo před očima. Zdálo se, ţe je to týţ ţlutý šátek, který našel nahoře na horském hřebení! Oba muţi i šátek se najednou začali před Tadovýma očima rozplývat, aţ z nich zbyl jen mlţný opar, který odplouval dolů ulicí, kolem ţelezniční zastávky, ven z města. Pak Tad náhle ucítil jakési třepetání na prsou. Podíval se dolů. Z kapsičky košile mu vykukoval cíp ţlutého šátku.

18

IV. Tad zvolna vytáhl šátek z

kapsy. Vypadal přesně jako ten, který našel den předtím – ten, který ho málem uškrtil. Na okamţik se mu zdálo, ţe znovu cítí tlak kolem hrdla, onen rdousivý pocit. Rychle tu vzpomínku zaplašil. „Kde se to tu vzalo?“ zaječela Sam. Odskočila od něj, zelené oči vytřeštěné. „Nevím ani odkud se to vzalo, ani jak se to sem dostalo,“ zašeptal Tad zdrceně. „Ale vypadá jako ten, který jsi včera hodil do ohně!“ vyhrkla Sam. „Neřekl bych, ţe je to ten samý,“ řekl Tad a bedlivě šátek zkoumal. Zdálo se mu, ţe má trochu jiný vzorek, i kdyţ si nebyl jist, čím se liší. Ţmoulal ţlutý kousek látky v dlani. Nemohl to být tentýţ šátek, který spálil. Ale přece jen, jak se mu dostal do kapsy? Pouhý dotek látky v dlani mu naháněl husí kůţi. Rozhodl se ho zahodit, ale pak si to rozmyslel. Nevěděl, oč jde, ale něco mu říkalo, ţe by šátek mohl být důleţitý. „Musíme tomu přijít na kloub,“ řekla Sam. „Ta mlha, ve kterou se přízraky rozplynuly, směřovala ven z města. Pojď, vydáme se tím směrem.“ „Následovat duchy?“ podivil se Tad. Ten nápad se mu vůbec nezamlouval. „Prosím, Tade,“ dotírala Sam. „Musím. Jestli se ti nechce, půjdu sama.“ Tad ji nechtěl nechat samotnou. „Oukej, půjdu,“ zamumlal. „Ale 19

co profesor Taylor a ostatní?“ Sam přejela pohledem ulici sem a tam. Byla pustá. „Taylor a ostatní jsou asi pořád ještě v nějaký barabizně.“ „Nevím, proč se od tebe nechávám do něčeho takovýho uvrtat,“ řekl Tad. Nebyl si jist, jestli se mu tenhle způsob objevování starého Západu zamlouvá. „Jde se,“ řekla Sam. „Copak ty nechceš zjistit, co se vlastně děje?“ Aniţ čekala na odpověď, vydala se směrem z města. Tad ji dohnal na konci ulice. Za městem se k severu táhl křovinatý porost, který končil u strmého srázu. „A kam teď?“ zeptal se. „Ta mlha určitě odplula po srázu nahoru,“ dohadovala se Sam. Opatrně se prodírali křovím a pak vzhůru po kamenitém svahu, k vrcholu srázu. „No nazdar,“ řekl Tad. Na druhé straně se stráň svaţovala příkře dolů do kaňonu. „Dolů je to pěknej kus cesty.“ „Kdyţ bylo Kittredge ještě město, musela sem vést zezdola nějaká cesta,“ řekla Sam. „Moţná, ţe se nám podaří najít její zbytky.“ „Oukej,“ souhlasil Tad. Vydali se podél úzkého okraje a hledali cestu, která by je dovedla dolů do údolí. Tad viděl, ţe po holém, skalnatém srázu se bezpečně dolů nedostanou. „Tamhle!“ vykřikla najednou Sam. Tad se otočil a podíval se směrem, kterým ukazovala. Uviděl velice úzkou pěšinu, klikatící se dolů po srázu k nízkému pahorku, vyrůstajícímu ze dna kaňonu. Sam vpředu, Tad hned za ní, začali sestupovat dolů k pahorku. Cesta byla velice strmá a pokrývala ji drobná kamenná suť. Tad několikrát málem uklouzl. Uvědomil si, ţe kovbojské boty nejsou ke šplhání po kamení právě nejvhodnější. Pak stezka najednou končila. Vršila se na ní hromada spadaného kamení a hlíny. Tad si setřel pot z čela. Slunce uţ stálo vysoko na obloze. „Vykašleme se na to?“ obrátil se na Sam. Nechtělo se mu riskovat šplhání po skalách. „Řekl bych, ţe tuhle cestu uţ nikdo nejmíň sto let nepouţíval.“ „Tedy nikdo ţivý,“ řekla Sam. „Měli bychom jít zpátky. Profesor Taylor uţ za námi pravděpodobně poslal šerifa.“ Oba se té představě zasmáli. Otočili se a vydali se zpátky, vzhůru po stěně kaňonu. 20

„Tak si myslím, ţe moje skvělá myšlenka honby na duchy byla naprostý debakl…“ Sam se náhle odmlčela. Zírala nahoru. „Co to je?“ zašeptala. Tad také vzhlédl. Nahoře, na okraji kaňonu, se tyčil rozloţitý strom. Byl si jist, ţe tam předtím nebyl. Neviděl úplně zřetelně, ale zdálo se mu, ţe se kolem něj shromáţdil dav lidí. „Co jsou zač?“ zeptal se. „Co tam dělají?“ „Moţná jsou to turisti,“ odpověděla Sam pochybovačně. Tad mţoural proti slunci a snaţil se pozorněji si shromáţděný dav prohlédnout. Zdálo se, jako by se obestíral stín, přestoţe byl jasný den. „Jsou to jen samí dospělí,“ ozval se konečně. „Jak se tam ale mohla turistická skupina dostat?“ „Koukni,“ vyjekla Sam, „všichni jsou oblečení ve starodávných šatech!“ Výjev se najednou zaostřil a Tad je viděl naprosto jasně. Sam měla pravdu. Všichni byli oblečeni do kovbojského nebo do šatů starodávného střihu. Několik ţen v davu mělo dlouhé sukně. Jedna z nich nesla dokonce slunečník. „Co dělají?“ zeptala se Sam. Tad cítil, jak mu naskakuje husí kůţe. „Sam,“ polkl ztěţka, „myslím, ţe jsou to všechno duchové.“ Pomalu, krok za krokem, se plíţili pěšinou. Asi deset stop pod okrajem srázu se schovali za skalní výběţek. Ze svého úkrytu jasně viděli dav i strom. Vedle stromu stálo malé dřevěné pódium. Všichni lidé zírali právě k němu. Zdálo se, ţe na něco čekají. Tad se znovu začal šplhat vzhůru. Právě v tom okamţiku postoupil k okraji srázu rudovlasý muţ a začal obhlíţet krajinu pod sebou. Díval se přímo na Tada! Ne, díval se přímo skrz něj, jako by ho vůbec neviděl. „My – myslím, ţe máš pravdu,“ řekla Sam vyděšeně. „Všichni ti lidé jsou duchové.“ Připlíţila se k Tadovi. „Je to pravděpodobně celé Kittredge,“ konstatoval Tad. Hleděli na dav shromáţděný na okraji srázu. Vysoký rudovlasý muţ vystoupil na pódium. Byl celý v černém, pečlivě učesaný a rezavý knír měl navoskovaný a nakroucený do ostrých špiček. Kráčel vzpřímeně a opíral se přitom o hůl. Na vestě 21

se mu něco třpytilo. Byla to hvězda! „Sam!“ zašeptal Tad kamarádce. „Právě mi došlo, kdo to je. Ty rezavý vlasy, odznak – je to šerif Red Clarkson!“ Clarkson vytáhl cosi z kapsy a ukázal to davu. Také Tad hned poznal, co to je. Byl to ţlutý šátek. Dav pozvedl pěsti. Zdálo se, ţe křičí, ale Sam a Tad nic neslyšeli. „Jestli je to Red Clarskon,“ řekla Sam pomalu, „pak ten druhý muţ v přestřelce musí být – podívej, támhle!“ Tad se podíval přes hlavy davu a uviděl skupinku muţů, kráčejících podél okraje srázu ke stromu. Dva z nich mezi sebou postrkovali třetího muţe, který se skloněnou hlavou zíral do země. Měl spoutaná zápěstí. Pak zvedl hlavu. Tad se zachvěl, kdyţ rozeznal jeho tvář. Byl to druhý pistolník ze šátkového souboje. Bylo mu jasné, ţe to nemůţe být nikdo jiný neţ Johnny Bodine. Bodine přejel dav pohledem a pak se zahleděl dolů do kaňonu. Tad a Sam se nesnaţili skrývat, protoţe si byli jisti, ţe je nemůţe vidět. Banditův ponurý pohled se zastavil na Tadovi. Slabě se na něj usmál a Tada zamrazilo. Pak společně se svými stráţci pokračoval pomalu ke stromu. Kdyţ se přiblíţili k pódiu, dav se rozestoupil. Red Clarkson čekal nahoře, u krátkého schodiště. Kdyţ Bodine uviděl svého nepřítele, ještě víc se napřímil. Šerif vztáhl ruku k jedné z větví a stáhl dolů dlouhý provaz. „Co je to?“ zeptala se Sam přiškrceně. „Co to dělají?“ Tad mlčel jako zařezaný. Na provaze byl uvázaný speciální uzel. Provaz byl omotán třináctkrát dokola a končil velkou smyčkou. Byl to popravčí uzel. Tad si pamatoval z kníţek, ţe popravčí uzel musel mít třináct závitů. Jinak by smyčka nezlomila odsouzenci vaz. Zatímco tam Bodine stál, klidně a bez hnutí, Red Clarkson pozvedl provaz nad hlavu a předvedl ho davu. Pak šerif uchopil smyčku a poloţil ji mladému psanci kolem krku. Johnny Bodine zůstal klidný. Ale Samantha Vanceová ne. „Ne!“ zaječela. „To nemůţete! Podvádě jste při přestřelce a teď chcete oběsit Johnnyho Bodinea!“ 22

V. Sam začala šplhat k okraji srázu, ale Tad ji popadl za paţi. „Stejně nic nezměníš,“ řekl jí. „Stalo se to v historii. Díváme se na něco, co se odehrálo uţ dávno. Ale myslím si, ţe Johnny Bodine přece jen ví, ţe jsme tady,“ pokračoval. „Podíval se přímo na mne a usmál se.“ Sam překvapeně vykulila oči. „O-opravdu?“ zalapala po dechu a podívala se vzhůru. Nad nimi utahoval Red Clarkson Bodineovi smyčku kolem krku. Pak se postavil ke kraji pódia a začal mluvit k davu. Tad a Sam viděli, ţe pohybuje ústy, ale neslyšeli nic. Bylo děsivé přihlíţet scéně odehrávající se v naprostém tichu. Konečně se Clarkson obrátil k Bodineovi. Tentokrát Tad podle pohybu šerifových úst rozpoznal, co říká: „Chceš ještě naposledy něco říct?“ Bodine jen stál a dlouze se Clarksonovi díval do očí. Pak s trpkým úsměvem zavrtěl hlavou. Šerif ustoupil o krok dozadu a dal rukou pokyn katovi. Bodine najednou vymrštil spoutané ruce a vrhl se na Clarksona. Tad si myslel, ţe se snaţí šerifa škrtit. Ale Bodine jen popadl něco, co viselo Clarksonovi kolem krku. „To není můj konec!“ vykřikl Bodine směrem k davu. Pak mrštil tím, co strhl šerifovi z krku, dolů do kaňonu. K Tadovu velkému překvapení se mihotající předmět snášel přímo k nim. Padl mu do dlaně. „Co to je?“ vykřikla Sam. Tad rozevřel dlaň. Leţel na ní starodávný kovový klíč na přetrţeném koţeném řemínku. Na dlouhém trnu klíče byla vyryta 23

písmena: AHTAWAIH. „Ahtawaih?“ zeptal se Tad zmateně. Jakmile dořekl, obloha náhle ztemněla. Slunce zakryl velký černý mrak. Zavanul pronikavý chlad. Tad a Sam se k sobě přitiskli. Kolem nich divoce zafičel vítr. Za okamţik znovu vysvitlo slunce. Tad vzhlédl. Na okraji srázu nebyl ţádný strom, ţádný dav lidí, ani Johnny Bodine. Třesoucím se hlasem se obrátil na Sam. „Co se to děje? Předtím šátek teď zase klíč. A slyšeli jsme mluvit ducha! To je teda děs!“ Sam se na něj smutně podívala. „Asi je to všechno moje vina,“ řekla. „Jak by to mohla být tvoje vina?“ chtěl vědět Tad. „Johnny Bodinne měl sestru. Provdala se za muţe jménem Ike Vance a usadila se na ranči nedaleko odtud. Jsem jejich prapravnučka.“ Tad jen zíral. „Chceš tím říct, ţe jsi příbuzná Johnnyho Bodinea? Věděl jsem sice, ţe tady poblíţ tvoje rodina ţila – jenom mě nikdy nenapadlo, jak dlouho.“ „Moţná, ţe jsme ho slyšeli, protoţe jsem jeho příbuzná,“ řekla Sam. Tad se usmál. „Proto jsi tedy takmoc prahla po tom zúčastnit se výletu do Kittredge.“ „Naši se o historii nezajímali, a tak jsme tady nikdy nebyli,“ řekla Sam. „Hrozně jsem to tu chtěla vidět na vlastní oči. A… chtěla jsem zjistit pravdu o Johnnym Bodineovi.“ Tad potřásl hlavou. „Řekl bych, ţe určitě kápneme na prapodivný věci.“ Podívala se na něj. „Moţná si myslíš, ţe je to ode mne pitomost dělat si starosti o příbuzného, který ţil tak dávno.“ Tad jen pokrčil rameny. „Přinejmenším to byl aspoň frajer. Přál bych si mít takového praprastrýce, jako byl Johnny Bodine. Kam se na něj hrabe Thaddeus Miller.“ „Kdo to je?“ zeptala se Sam. „Ale, to je můj prapraprapradědeček. V roce 1849 si to zamířil do Kalifornie – posedla ho zlatá horečka. Kdyţ neuspěl jako prospektor, usadil se v San Francisku. A pak udělal štěstí s prádelnou.“ 24

Sam nevěřícně zíral. „S prádelnou?“ „Jo. Kaţdej se honil za zlatem a nikdo neměl na nic jiného čas. Lidi si museli posílat špinavý prádlo k praní na člunech na Havaj. A pak přišel Thaddeus a dal se do čištění – a nejen prádla.“ Tad se zasmál. „Od té doby ţila moje rodina ve městě. Hlavně kvůli němu jsem se tolik zajímal o Divoký Západ. Vţdycky mě zajímalo, jaký to doopravdy bylo být průkopníkem.“ Sam se usmála. „Řekla bych, ţe tady uvidíš víc, neţ by tě kdy napadlo.“ „Ty taky,“ řekl Tad. „Viděla jsi Bodineovu poslední přestřelku a teď jsi právě byla svědkem jeho popravy.“ Podíval se na klíč, který drţel v ruce a pak ho zabalil do šátku. „Teď máme tohle.“ „Johnny chtěl, abychom ten klíč měli,“ řekla Sam. „to znamená, ţe někde v Kittredge k němu musí být zámek.“ Tad přikývl. „Teď uţ jen zbývá zjistit, kde.“ Začali šplhat po pěšině vzhůru do svahu. Kdyţ se vyškrábali nahoru, uviděli, ţe se k nim ţene Pete Stone. Neoficiální starosta Kittredge vypadal znepokojeně. „váš profesor mě poslal, abych se po vás mrknul,“ řekl. „Viděli jsme neuvěřitelný věci!“ řekla Sam. Tad se cítil trochu nepříjemně, kdyţ vykládala o přestřelce a popravě. Copak musela ty podivné věci všem vytroubit? Zatím si všichni mysleli, ţe si ty divoké historky vymýšlejí. „A nakonec jsme přišli k tomuhle klíči!“ skončila Sama přiměla Tady, aby ho Stoneovi ukázal. „Řekl bych, ţe kdyţ tu ţijete, jste na takovéhle divné věci zvyklý.“ Tad znovu zabalil klíč do šátku a strčil ho zpátky do kapsy. Pete Stone se tvářil velice váţně. „To se ví, ţe jsem slyšel spoustu podobných historek,“ řekl. „Ale moţná byste o tom neměli mluvit. Ostatní děti by se mohly vyděsit, nebo by vám nevěřily.“ „To je dobrý nápad,“ řekl Tad. Neměl nálad poslouchat zase pitomé ţertíky o přízracích. Zbytek dne tiše poslouchali dějepisný výklad profesora Taylora. Několikrát se zmínil také o Johnnym Bodineovi a Redu Clarksonovi. „Bodine a Clarkson byli zpočátku dobří přátelé,“ vyprávěl učitel. „Jezdili spolu jako kovbojové. Pak se Clarkson stal šerifem. Bodine 25

začal porušovat zákon, často pomáhal lidem z finančních těţkostí. Získal si tím tady v údolí spousty přátel. Clarksonovi to ale moc radosti nedělalo.“ „Říká se, ţe kdyţ vyhořel kittredgeský obchod se smíšeným zboţím, dal Johnny jeho majiteli tisíc dolarů,“ pokračoval profesor. „Po poţáru mu zbyla jen malá hromádka zboţí.“ „Proč to udělal?“ zeptal se Randy. „Protoţe kdyţ byl Johnny ještě malý, nechal majitel obchodu Bodineova otce nakupovat potraviny na úvěr. A tak mu tím tuhle laskavost oplatil,“ řekl profesor Taylor a pak zavrtěl hlavou. „Ale nakonec Bodine vyloupil Cannonballa azabil úředníka z poštovního vozu Zeba Frobishera.“ „Našly se někdy ty peníze, které ukradl?“ zajímal se Jane. „Ne,“ odpověděl Randy. „Lidé simyslí, ţe Johnnyho poklad je pořád ještě ukrytý někde v Kittredge.“ „Bodine tvrdil, ţe ty peníze neukrad,“ ozvala se Sam. „A taky popíral, ţe by zabil Zeba Frobishera.“ „Bylo to jediné zabití, ze kterého byl Johnny kdy obviňován,“ řekl profesor Taylor. „Ale stačilo to k tomu, aby ho dostali na šibenici. Přestoţe lupič skrýval tvář, Red Clarkson našel ve vlaku spoustu svědků, kteří Bodinea identifikovali. Poznali ţlutý šátek, kterého pouţil jako masky. Ten šátek kaţdý znal. Celé město se postavilo proti němu, soud ho shledal vinným a odsoudil za vraţdu.“ Sam a Tad se na sebe podívali. Dávalo to smysl několika detailům scény, které byly svědkem. Opravdu to tak bylo? Tad začal znovu pozorně prohlíţet šátek, který se mu tak záhadně po souboji objevil v kapse. Kdyţ profesor Taylor skončil s výkladem, rozbili tábor ve městě duchů. Pete Stone jim otevřel nájemnou stáj, aby měli kde ustájit koně. Venku před vraty rozdělali oheň a kolem něj shromáţdili veškerou výstroj. Smrákalo se a všichni se sesedli kolem táboráku. Randy, Jeff a Monika měli na starosti přípravu večeře, byla uţ téměř hotová. „Někdy bych si přál být koněm,“ řekl Randy se smíchem. „Vaření není nic pro mne. Jen bych si pěkně hověl a pochutnával si na kupce sena.“ 26

„Jestli máš tak hroznej hlad,“ ţertoval Jeff, „jdi se kouknout dovnitř, třeba se s tebou koně rozdělí,“ ukázal otevřenými dveřmi do stáje. Právě v tom okamţiku zaslechl Tad nějaký hluk. Znělo to jako rozčilené rţání. „Co se to –“ „To jsou koně!“ skočila mu do řeči Sam. „Něco se děje!“ Teď uţ Tad slyšel poděšené řehtání naprosto zřetelně. Spolu s ostatními se rozběhl ke stáji. Koně byli ustájeni na konci dlouhé úzké budovy. Vzpínali se, poplašeně řehtali a tepali kopyty do dřevěného hrazení boxů. Oči měli plné hrůzy. Stájí se šířil lezavý chlad. „Nic tu není,“ křičel překvapeně Randy. „To by mě zajímalo, co je tak vyplašilo,“ řekla Monika. Pomalu se blíţili ke koňům, aby je uklidnili. Ale Tad v otevřených vratech strnul. Uprostřed stáje stál přízrak Reda Clarksona, ve tváři nenávist. „Pohybujte se pomalu,“ nařizoval profesor Taylor, „nebo je ještě víc poplašíte.“ Tad nevěřil vlastním očím. Coţpak ostatní nevidí, ţe Clarkson se divokým máváním paţí snaţí koně ještě víc rozdivočet? Koně, teď uţ hrůzou bez sebe, se utrhli téměř naráz. S vyděšeným rţáním a za ohlušujícího dusotu kopyt prorazili ztrouchnivělé dřevěné hrazení boxů a hnali se ke vratům stáje – přímo na studenty!

27

VI. „Utíkejte!“ Do dusotu kopyt a divokého rţání se ozval výkřik. Tad slyšel zděšený jekot ostatních dětí ţenoucích se kolem něj. Stále ještě stál v otevřených vratech. „Hni se!“ zaječel někdo. „Dělej! Hoď sebou!“ Monika si podvrtla kotník a upadla. „Pomoc!“ křičela na utíkající děti. Ještě chvíli a koně ji podupou. Zvířata uţ byla na dosah ruky. Z huby jim odletovala pěna a dusot kopyt zněl jako zlověstný rachot hromu. Tad bez přemýšlení vystartoval a natáhl se po Monice. Strhl ji stranou zlomek vteřiny předtím, neţ se těsně kolem nich přehnali vyděšení koně. Bílý hřebec patřící profesoru Taylorovi, ţenoucí se v čele vyděšeného stáda, byl jiţ téměř venku ze vrat, kdyţ se náhle uklidnil a zastavil se. Ostatní koně se také zarazili, tiše rţáli a hrabali kopyty. Tad vzhlédl ze špinavé podlahy a uviděl přízrak Reda Clarksona, který se nehlučně smál a pomalu se rozplýval. Zvířata vycítila duchovu přítomnost a jakmile zmizel, uklidnila se. Tad zprudka vydechl. Hrozivý chlad zmizel zároveň s Redem Clarksonem. Profesor Taylor se spolu s ostatními vrátil do stáje. Shlukli se kolem Moniky a Tada. Monika siprohlédla kotník – byl v pořádku. „Co se stalo?“ vyjekla. „Co se tak najednou zbláznili?“ „Já – já nevím“ řekl třesoucím se hlasem Randy. „Všechno bude v pořádku,“ ozval se profesor Taylor, ale také jeho hlas zněl vylekaně. „Měli bychom být rádi, ţe se nám nic nestalo,“ 28

pokračoval. „A ţe jsou koně v pořádku.“ Nařídil studentům, aby koně znovu uvázali v boxech. Za malou chvíli se zase všichni seši u ohně. „Ještě štěstí, ţe jste tak skvělí kuchaři,“ řekl Randy. „Dokonce se ani nic nepřipálilo.“ Všichni se jeho ţertu zasmáli a Tad cítil, ţe napětí povolilo. Zatímco děti dokončovaly přípravu večeře, Sam se obrátila na učitele. „Musím vám něco říci, pane profesore.“ Tada zamrazilo. Viděla snad Sam také Reda Clarksona? Viděla. Všiml si, ţe popadla profesora za paţi a odtáhla ho stranou. „Asi tomu nebudete věřit,“ řekla, „ale ty koně splašil duch.“ „Viděl jsem to taky,“ připojil se k nim Tad. „A vím, kdo to byl – Red Clarkson!“ Profesor Taylor svraštil čelo, jako by se snaţil pochopit, co mu to říkají. „Red Clarkson?“ opakoval. Tad a Sa na něj vychrlili, co se jim ten den stalo. Zdálo se, ţe profesor Taylor je spíš nervózní neţ rozhněvaný. „Říká se, ţe zvířata někdy mohou vidět věci, které lidé nevidí,“ připustil učitel. „Ale rád bych se přesvědčil, ţe koně nesplašil nějaký skutečný vetřelec.“ Podíval se po ostatních studentech. „Nebudeme o tom před nimi mluvit, ale zajdu za Petem Stonem a trochu se tu porozhlédneme.“ Při jídle panovalo nezvyklé ticho a dokonce ani nikdo nenavrhl, aby si vyprávěli příběhy o přízracích. Zatímco Monika a Jeff umývali nádobí, ostatní se chystali ke spánku. Tad rozbalil spací pytel a připravil si nafukovací matraci. Sam uţ zalezla – leţela na zádech a přivřenýma očima sledovala třpytící se hvězdy. Tad si všiml, ţe chvíli poté, co se všichni uloţili ke spánku, se profesor Taylor tiše zvedl, vzal svůj tlumok a zamířil do centra města. Tad čekal, dokud profesor nezmizel, a pak se posadil k ohni. Záhadné slovo vyryté na klíči mu nešlo z hlavy. Bylo mu jasné, ţe neusne, dokud se nepokusí zjistit, co vlastně znamená. Posadil se s poznámkovým blokem na klíně, vytáhl tuţku a klíč, který mu hodil Johnny Bodine, a dal se do psaní. „Tade?“ zašeptala najednou Sam. „Hmmm?“ 29

„Nemůţeš usnout?“ Tad zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl?“ řekl. „Teď uţ se nemůţe nic stát,“ řekla Sam. „Koně uţ se znovu neutrhnou. Pořádně jsme je uvázali.“ „Pokud je zase Rec Clarkson nesplaší.“ Tad potřásl hlavou. „Tys viděla, jak Clarkson plaší koně, já ho viděl, ale nikdo jiný.“ Sam se posadila a objala si rukama ramena. Jako by jí bylo chladno. „Co to děláš?“ „Snaţím se zjistit, co znamenají ta písmena na klíči,“ zašeptal Tad. „Moţná, ţe jsou zpřeházený.“ Zamračil se a psal dál. „Přišels na něco?“ nevydrţela to nakonec Sam. „Vytvořil jsem z těch písmen několik slov, ale nedávají ţádný smysl. Koukni. A HAT I HAW. (Klobouk já hmm – pozn. Překl.) Pouţil jsem všechna písmena, ale nic to neříká.“ Sam se zasmála potlačovaným smíchem. „Máš pravdu.“ „A co takhle? WHAT I AHA. (Co já aha)“ Tad zavrtěl hlavou. „A tohle se mi líbí nejvíc. WAIT HA HA. (Čekej cha cha) Moţná, ţe s námi Johnny Bodine jenom tak špásuje.“ „Ne,“ odporovala mu Sam. „Tenhle klíč patří k nějakému zámku ve městě. Vsadím se, ţe je od nedobytné pokladny.“ „Od nedobytné pokladny?“ „Za starých časů si lidi schovávali cennosti do pancéřových skříněk zajištěných zámkem,“ řekla Sam. „Pořád ještě máme doma starý rodinný sejf. Býval zakopaný vzadu za rančem.“ Tad zmateně zamrkal. „Tady v Kittredge bývala banka. Proč si lidi nedávali cennosti tam?“ „Banky nebyly vţdycky úplně bezpečené. Mohly udělat bankrot. Nebo je mohli vyloupit banditi.“ „Jako Johnny Bodine?“ zeptal se Tad s úsměvem. „Tady v okolí se potulovala spousta psanců,“ řekla Sam. „Mnohem horších neţ Johnny Bodine.“ Tad se znovu zadíval do svých poznámek a zívl. Nikam to nevedlo. „Moţná, ţe je to kód,“ zamyslela se Sam. Její hlas zněl také unaveně. „Vyspím se na to,“ řekl Tad. Odloţil notes a lehl si. Za okamţik 30

uţ oba tvrdě spali. Ráno je vzbudil povyk. „Profesore Taylore!“ volal Jeff. „Profesore Taylore! Kde jste?“ Tad si protřel oči a posadil se. „Co se děje?“ zamumlal stále ještě v polospánku. „Jo,“ ozvala se Sam, „co se děje?“ Tad zjistil, ţe se dívá přímo do vyděšených hnědých očí Randy Mosera. „Profesor Taylor je pryč,“ řekl Randy.

31

VII. Randyho slova Tada dokonale probrala. „Profesor Taylor je pryč?“ zeptal se, protoţe si nebyl jist, jestli slyšel správně. „Ano a u pěkně dlouho!“ vyhrkla Jane Trentová a nervózně si navíjela na prst jednu z rezavých kučer. „Podívejte,“ ukázala Monika na místo, kde se jejich učitel uloţil ke spánku. „Ani si nerozbalil spacák!“ „Co se mu mohlo stát?“ zašeptal vyděšeně Jeff. „Co budeme dělat?“ zeptala se Jane také vyplašeným tónem. Tad a Sam se cítili provinile. Profesor Taylor jim minulý večer řekl, ţe má v úmyslu ověřit si jejich vyprávění. Oba ho viděli odcházet a teď se nevrátil! „Myslím, ţe nejdřív ze všeho bysme měli najít Petea Stonea,“ řekla Sam a snaţila se zachovat klid. „Vyzná se ve městě a můţe nám pomoci profesora Taylora najít.“ „Jdu pro něj,“ nabídl se Randy a vydal se hledat jediného dospělého v Kittredge. Brzy se ale vrátil s nepořízenou. „Pete Stone nikde není,“ hlásil sotva popadaje dech. „prošel jsem všechny domy, ve kterých obvykle bývá, ale nikde jsem ho nenašel.“ „Moţná ho dostali duchové,“ ozvala se Jane třesoucím se hlasem. „Moţná je dostali oba, profesora i Stonea.“ „Profesor Taylor měl včera večer důvod zmizet,“ řekl Tad. „Potom, co se nám splašili koně, se rozhodl, ţe se trochu porozhlídne po okolí.“ Přejel pohledem učitelův nedotčený spací pytel. „Vypadá to, ţe se uţ nevrátil.“ 32

„Tohle není právě nejvhodnější místo k nočním pochůzkám,“ řekla Sam. „A co Pete Stone?“ namítl Randy. „proč zmizel on?“ Tad pokrčil rameny. „Moţná se rozhodl jít rýţovat zlato. Těţko říct. Měli bysme se starat především o profesora Taylora.“ Podíval se na Randyho. „Má Pete Stone v domě telefon?“ Randy zavrtěl hlavou. „Díval jsem se. Nemá ani telefon, ani rádio, nic, čím by se dala přivolat pomoc.“ Odmlčel se. „Jediná moţnost je rozjet se pro ni.“ „Lee, školní údrţbář, má přijet pozítří, aby nám pomohl odvézt výstroj zpátky do Chilleeen,“ připomněla Sam. „Nikdo z nás nezná tuhle oblast tak dobře, abychom se mohli vydat na zpáteční cestu sami.“ „A co o tom hlasovat?“ navrhl Tad. „Kdo je pro, abychom se vydali do pustiny hledat pomoc, zvedne ruku.“ Randy a Jeff zvedli ruce. „Kdo je proti?“ Ruce zvedli Tad, Sam, Monika a Jane. Randy znechuceně potřásl hlavou. „Dáte na městského hošíčka a zůstanete tu trčet?“ „Myslím, ţe zůstat na místě je nejbezpečnější. Kdoví, jak dlouho bysme hledali pomoc. A navíc, nikdo z nás nezná cestu,“ řekl Tad. „Oukej,“ souhlasil neochotně Randy. „Takţe co budeme dělat?“ Jako první se ozval Tad. „Rozdělíme se do skupin a prohledáme okolí. Vyberte si partnera. Nikdo by neměl jít sám.“ On a Sam se rozhodli pátrat spolu. Dohodili se, ţe prozkoumají holičský krámek a bar U poslední šance uprostřed hlavní ulice. Monika a Randy si vzali na starost nájemnou stáj a budovy na tomhle konci města. Jeff a Jane se rozhodli prohlédnout starý hotel a okolí. Starý holičský krámek byl v malé budově lemované dřevěným chodníkem. Před ním stál vysoký dřevěný sloup, znamení holiče a kadeřníka, který byl kdysi ozdoben červenými, bílými a modrými pruhy. Barvy za dlouhá léta pod praţícím sluncem vybledly do bledě růţové a odstínů šedé. Kdyţ Sama Tad otevřeli dveře starého domu, vyvalil se z nich oblak prachu. Starý krámek byl maličký, připomínal spíš vnitřek skříně neţ místnost. Na stěně viselo rozbité zrcadlo. 33

Uprostřed místnosti stála dvě holičská křesla. „Nic tu není,“ řekla Sam. „Na podlaze je taková vrstva prachu, ţe kdyby tady profesor Taylor byl, zůstaly by tu šlápoty.“ „Podíváme se do baru,“ navrhl Tad. Vydali se tam, ale nikde nikdo. Procházeli velikým starým barem a Sam byla nezvykle tichá. „Moţná, ţe se profesor vydal nahoru a zranil se,“ zamyslel se Tad nahlas. Zalétl pohledem nahoru na balkón lemující jednu stranu místnosti. „Profesore Taylore!“ zvolal. Z dálky bylo slyšet dětské hlasy volající profesorovo jméno. „Cítím se mizerně,“ připustila Sam. „Ty včerejší trable máme na svědomí my – protoţe po nás jde přízrak Reda Clarksona. Profesor Taylor se vydal obhlídnout situaci a teď je pryč.“ Potřásla hlavou. „Myslím, ţe je to všechno naše vina.“ Společně vyšplhali po rozvrzaných starých schodech. Nahoře nikdo nebyl. A co kdyţ profesor Taylor zůstal někde bez pomoci? Co kdyţ se zranil? Moţná, ţe ani nemůţe jejich volání slyšet. „Je tady nějaký sklep?“ zeptal se Tad, kdyţ se vrátili dolů. „Nemyslím, ţe by tyhle starý baráky byly podsklepený,“ odpověděla Sam a pokračovala v prozkoumávání někdejší kuchyně, zatímco Tad se potuloval barem. Bedlivě přitom zkoumal podlahu. Moţná, ţe se profesor Taylor propadl. Tad si rozhodně nepřál, aby ho postihlo něco podobného. Kráčel podél stěn ověšených obrazy. První obraz měl zlatý rám. Přestoţe byl zaprášený a vybledlý, byla na něm jasně vidět krásná mladá ţena s plavými vlasy v červených šatech. Vedle visel menší obrázek. Byl to vybledlý barvotisk v zaskleném rámu. Ne příliš realisticky zobrazoval amerického domorodého bojovníka. Ozdobným písmem tam bylo napsáno jeho jméno – Hiawatha. Tad minul třetí obraz a najednou strnul. Byl to neuměle vyvedený, zašlý portrét, ale usmívající se tvář bylo moţno rozeznat naprosto zřetelně. Byl to Johnny Bodine. Na malém štítku na rámu obrazu bylo datum jeho oběšení. Ale Tada víc zajímal jeden z drobných detailů malby. Bodine na sobě měl košili a tmavý klobouk. Kolem krku měl uvázaný šátek. Byl ţlutý – a vypadal přesně jako ten, který měl u 34

sebe Tad! „Tade, proč nejsi – pozor!“ Tok jeho myšlenek přerušil vyděšený výkřik Sam. O zlomek vteřiny později se několik centimetrů od jeho hlavy o stěnu nehlučně roztříštilo sklo. „Bacha!“ zaječela znovu Sam. Vrhla se kupředu, popadla Tada za košili a strhla ho na podlahu. V místě, kde ještě několik okamţiků předtím byla Tadova hlava, se roztříštila další sklenice. Tad se s bušícím srdcem ohlédl k baru a ztuhl. Za starým dubovým pultem stál muţ, kterého on a Sam znali jako Reda Clarksona. Šerifova tvá ř byla znetvořena nenávistí. Natahoval ruku do police se sklenicemi, která tam předtím nebyla. Tad vyděšeně a bezmocně přihlíţel, jak muţ popadl další sklenici a mrštil jí po nich. Tad si nebyl jist, jestli jim sklenice hozené duchem mohou skutečně ublíţit, ale nijak netouţil přesvědčit se o tom. Překulil se a strhl Sam s sebou. Další sklenice narazila nehlučně do zdi – a další. Létaly jedna za druhou, stále rychleji. Pokaţdé, kdyţ Tad a Sam uhnuli, Clarkson na ně znovu zamířil. „Dost! Dost! Prosím, uţ ne!“ prosila plačky přízrak Samantha. Ten ale jako by ji neslyšel. Tad si všiml, ţe police se sklenicemi je uţ skoro prázdná. Ještě chvíli a Redu Clarksonovi dojde munice. Pak budou moci zmizet. Další dvě sklenice se roztříštily na kousky těsně nad jejich hlavami. Ţádné další uţ nemá! „Poběţ, Sam!“ vykřikl Tad a táhl ji za sebou. Hnali se ke dveřím. Ale ani Red Clarkson nezaváhal. Tad viděl, ţe rozzuřený šerif popadl prázdnou láhev od likéru a udeřil jí o okraj barového pultu. S ostrým, zubatým střepem v ruce se přehoupl přes bar a zablokoval jim cestu ven. Neměli ţádnou jinou ústupovou cestu. Přízrak se k nim blíţil. Pomalu se belhal, napadal na neohebnou nohu a mával rozbitou lahví. Pak zvedl prázdnou dlaň a jejich hranou si přejel po hrdle. Tad okamţitě pochopil chmurný význam duchova gesta. Šerif Clarkson se chystal podříznout jim krk!

35

VIII. „Ne!“

zaječel Tad. „Zmiz!“ Zaštítil Sam tělem a začal pomalu

couvat. Clarksonovy rty se pohnuly, ale Tad a Sam nerozuměli, co říká. Jediné, co si Tad uvědomoval, bylo, ţe se šerif kulhavým krokem blíţí. Zubatý ostrý střep láhve drţel před sebou jako nůţ. Ještě pár kroků a bude dost blízko na to, aby jim mohl podřezat hrdla. „Nevzdaluj se ode mne,“ zašeptal Tad Samantě, jak couvali. Ústa měl vyschlá hrůzou. Oči mu těkaly. Kéţ by se jim podařilo zmizet! Ale neměli kudy. Přízrak Reda Clarksona blokoval jediný východ z baru U poslední šance. Pak náhle Sam narazila do něčeho tvrdého. „Jsme u zdi,“ zašeptala. Teď byli opravdu v koncích. Clarkson se přibliţoval pomalu, jako by jim chtěl ukázat, ţe nemá naspěch. „Pomoc!“ zaječel najednou Tad. „Pomoc!“ Kéţ by je zaslechli ostatní, třeba by se jim podařilo Clarksona zastavit. „Pomoc!“ přidala se k němu Sam. Ječela zplna hrdla. „Pomozte nám někdo!“ Tad náhle postřehl rychlý pohyb blízko dveří. Koutkem oka zahlédl zhmotňujícího se Johnnyho Bodinea. Zpočátku viděl jen pouhý stín. O zlomek vteřiny později uţ byl právě tak reálný, jako Red Clarkson. Bodine byl celý v černém, kolem krku měl ţlutý šátek. Na tváři měl týţ podivný polovičatý úsměv, kterého si Tad všiml uţ dříve. Bodine upřel zrak přímo na Tada a pak vytáhl pistoli. Tad cítil, ţe se mu srdce rozbušilo ještě divočeji. Sam vedle něj znovu zaječela. Věděl, ţe myslí na totéţ, co on. Jestli je Clarkson 36

nezabije rozbitou lahví, Bodine je zastřelí! „Ne!“ zavřeštěla Sam. „Ne, ne!“ Z hlavně Bodineovy pistole vyšlehl záblesk a Tad a Sam se přikrčili. Kdyţ zvedli oči, viděli, ţe Bodine znovu zamířil – ne však na ně, ale na Clarksona! Stráţce zákona zíral na svou ruku, ve které ještě před chvílí svíral rozbitou láhev. Byla pryč! Johnny Bodine ji výstřelem roztříštil! Clarkson bleskurychle vytáhl pistoli a vystřelil na Bodinea. Kulka proletěla mimo a zaryla se do stěny. Pak vystřelil Bodine. Vzduch se prudce ochladil a začal se rychle plnit hustým závojem dýmu. Samanthin jekot se odráţel od stěn. Tad si schoval hlavu do dlaní a snaţil se co nejvíc schoulit, aby se nestal obětí přestřelky. Pak se najednou vzduch v místnosti oteplil. Tad opatrně zvedl hlavu. Vzduch byl čirý a po Clarksonovi, Bodineovi či roztříštěné láhvi nebylo ani stopy. Ve dveřích stál Jeff Dearbor a zíral na Teda a Sam. „Co se děje?“ zeptal se. „Podle toho kraválu, kterej jste dělali, bych si myslel, ţe jste našli profesora Taylora.“ Jeff byl zjevně znepokojený. „Místo toho tady najdu vás dva připlácnutý na zdi a ječící jako by vás na noţe brali.“ „Ttt – tys je neviděl?“ zachraptěl Tad. „Reda Clarksona a Johnnyho Bodinea. Byli tuoba. Clarkson se nás snaţil zabít. On a Bodine po sobě stříleli.“ „Nedělej si srandu,“ řekl Jeff. Vrhl nejistý pohled po místnosti. „Oukej, řekněte mi, co se stalo.“ Pomalu, třesoucím se hlasem, mu Sam vyprávěla o Clarksonově útoku a přestřelce. „Viděli jsme to oba,“ zakončila vyprávění. „Dva lidi nemůţou vidět totéţ, pokud to není pravda, ţe ne, Jeffe?“ Jeff nejprve neodpověděl. Nakonec řekl: „I to se stává. Já opravdu nevím.“ „Říkáte, ţe profesora Taylora dostali duchové?“ Hlas Randyho Mosera byl plný nedůvěry. Všichni se zase sešli v najemné stáji. Nikdo z nich nenašel po učiteli ani stopy. Sam a Tad vyprávěli ostatním, co je potkalo. „Tvrdit, ţe profesora Taylora přepadli duchové, je totéţ, jako říkat, ţe se úplně rozplynul,“ uvaţoval Jeff. „Nevím, co na to říct. 37

Slyšel jsem historky o podivných věcech, které se v Kittredge děly. Moţná je to jedna z nich.“ „Ale tvrdit, ţe nás pronásledují…“ Randy potřásl hlavou. „Moţná, ţe vy ostatní na duchy nevěříte, ale já si myslím, ţe je to moţné. A teď taky víme, ţe Sam je Bodineova příbuzná…“ Moničiny modré oči vypadaly utrápeně. „Takţe co budeme dělat?“ zeptal se Jeff. „Budeme tady nečinně posedávat a čekat, aţ se tu pozítří objeví Lee?“ „Řekl bych, ţe to vydrţíme,“ prohodil Tad, „ale nejsem si jistý, jestli totéţ platí o profesoru Taylorovi. Budu ho hledat dál. A co vy?“ Chilleenští studenti vypadali vylekaně, ale souhlasili. Avšak ani pozdě odpoledne nebylo ještě po profesrovi ani stopy a děti začaly ztrácet odvahu. Všichni byli zprohledávání města špinaví a uprášení. Sam a Tad byli unavení. Podařilo se jim vypáčit padací dveře, které objevili v kuchyni baru. Našli tam ale jen malý sklad – po profesoru Taylorovi ani stopy. Ať uţ byl Tete Stone kdekoliv, také se neobjevil. Jane vyděsil při průzkumu velký, ošklivý pavouk. Teď byla tak vystrašená, ţe odmítala opustit tábor. Při večeři, kterou společnými silami uvařili, panovalo hrobové ticho. Jídlo se moc nevydařilo, ale nikdo neprotestoval. Všichni se shlukli kolem ohně a zírali do plamenů. Pak si v nájemné stáji rozloţili spací pytle. Nikomu se nechtělo spát venku. „Trochu si odpočineme,“ řekl jim Tad. „Zítra musíme vstát brzy. Prozkoumáme kaňon. Pokud nebudeme mít štěstí, vydáme se do pustiny.“ Slunce zapadalo. O přízracích nepadlo ani slovo. Nicméně pomyšlení na Reda Clarksona a Johnnyho Bodinea Tada i nadále znepokojovalo. Byl rád, ţe se jejich podivná návštěva neopakovala. Usínal a přitom doufal, ţe u toho také zůstane. Zdálo se u, ţe sám kráčí kittredgeskou hlavní ulicí. Všechno bylo šedivé a zamlţené. Mířil k létacím dveřím baru U poslední šance. Rozrazil je a čekal, ţe uvnitř bude všechno tak, jako v dobách jeho největší slávy. Místo toho narazil na stejně zaprášenou a omšelou místnost, jakou nalezli společně se Sam. Přešel ke stěně s obrazy. Minul portrét plavovlasé ţeny v červených šatech. Následoval obraz domorodého 38

bojovníka. Nakonec přistoupil k obrazu Johnnyho Bodinea – a zůstal udiveně stát. Nebyl to ten neumělý portrét, který tu viděl předtím. Z dřevěného rámu se na něj usmíval svým podivným polovičatým úsměvem sám Bodine. Psancovi rty se pohybovaly, ale Tad nic neslyšel. „Nerozumím,“ řekl a o krok couvl. Johnny Bodine se vyklonil z rámu obrazu. Ukázal dozadu za Tadovo rameno a rty se mu znovu pohnuly. „Neslyším tě,“ řekl Tad. Bodine byl zcela zjevně zklamaný. Natáhl k Tadovi ruku a namířil prst na kapsu jeho košile. Se stále se nehlučně pohybujícími rty znovu ukázal přes Tadovo rameno k baru. Tad se otočil. Neviděl nic jiného neţ barový pult, police a velké zrcadlo na zdi. V zrcadle se odráţel obraz Tada, Johnnyho, domorodého bojovníka a dámy v červeném. Jejich obraz začal blednout a náhle na Tada ze zrcadla zíral pár planoucích očí. Byly to úzké, modré oči naplněné zlobou. Tad je okamţitě poznal. Red Clarskon! Tad se se škubnutím probudil. To byl ale divný sen, pomyslel si a otřásl se. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a snaţil se znovu usnout. Náhle oči znovu prudce otevřel a nasál nosem vzduch. Cítil kouř. Posadil se a zíral do tmy. Z velkého ţoku sena, který byl stranou připravený pro koně, šlehala rudá záře. Tančily po něm plameny! Tadovi se srdce zastavilo leknutím. Brzy bude stáj, kde spolu s ostatními nocoval, v plamenech.

39

IX. „Probuďte se! Všichni vstávat! Hoří!“ Tad vyletěl ze spacího pytle. Vběhl mezi ostatní a začal jimi třást. Na okamţik zavládl naprostý zmatek. Pak se Jeff, v rukou spacák, rozběhl k plápolajícímu ţoku a snaţil se jím plameny udusit. Tadovi bylo hned jasné, ţe se uţ oheň příliš rozšířil, neţ aby ho mohl zvládnout jediný člověk. Plameny se plazily k dalším ţokům. „Nemůţu to udusit!“ křičel Jeff a mával spacákem. „Musíme sehnat vodu, jinak to neuhasíme!“ křičela Monika. „Zkusíme tu starou pumpu na dvoře.“ Všichni se vrhli ke vratům stáje. Těsně předtím, neţ se k nim dostali, těţká dvojkřídlá vrata se zaduněním zapadla. „Hej!“ zaječela Monika a vší silou se opřela do veřejí. Tad a ostatní se k ní připojili. „Jsme v troubě!“ ječel Randy. „Ty pitomý vrata se ani nehnou!“ „Jak se vůbec mohly zabouchnout?“ křičela Jane. Stáj se plnila hustým dýmem, který ztěţoval dýchání. „Honem, dělejte!“ volala Monika. „Všichni naráz – raz, dva, tři!“ Všichni se vrhli proti vratům, ale ta se nehnula ani o píď. Tad cítil, ţe ţár za jejich zády sílí. Slyšel rţání koní a dusot jejich kopyt v boxech. Ohlédl se přes rameno. Oheň se šířil. Viděl, jak horké plameny olizují boční stěnu jednoho z dřevěných boxů. Během okamţiku, uvědomil si Tad, koně zdivočí. Pak nebudou mít uvěznění studenti příliš na vybranou – buď uhoří, nebo je udupou koně. „Dělejte! Musíme se pokusit znovu!“ Celou silou se vrhl proti vratům. Dělal, co mohl, ale nebylo to k ničemu. Srdce mu bušilo jako 40

kladivo. Plíce měl v jednom ohni. Ostatní se vrhli zpátky a snaţili se oheň udusit. U vrat zůstali jenom Tad a Sam. Pak se najednou Tadovi rozšířily oči překvapením. Uvědomil si, ţe se k nim někdo připojil. Ale nebyl to nikdo ze studentů. Byl to Johnny Bodine! Jako obvykle měl na tváři podivný úsměv. Díval se přímo na Tada, jako by chtěl říci, Nevzdávej to! Pak Bodine poloţil dlaně přes Tadovy a Samanthiny ruce. Tad skrz ně viděl své prsty. Byl to děsivý pocit. Ještě podivnější bylo, ţe se najednou cítil silnější. Energičtěji se opřel do veřejí. Sam mu pomáhala. Zdálo se, ţe se Johnny Bodine směje. Do Sam a Tada se vlila nová síla. Vrata o pár centimetrů povolila. O vteřinu později se se zaskřípěním rozlétla dokořán. Tad se prudceotočil, popadl spací pytel a hnal se k pumpě. Sam a Johnny Bodine tam byli o zlomek vteřiny dříve. Společně pumpovali a ze staré pumpy začal tryskat proud vody. Byla červená rzí, ale Tadovi to nevadilo. Namočil spacák a vrátil se do stáje potýkat se s ohněm. Ostatní začali po jeho vzoru plnit dţbery ze stáje vodou a také namáčeli své spací pytle. Společně se jim podařilo oheň uhasit. Koně ve stáji plné dýmu řehtali a rţáli, ale brzy se začali uklidňovat. Tad kontroloval napáchané škody. Seno a sláma vzaly za své a jedno ze stání oheň zničil. Naštěstí bylo prázdné. Tábornické zásoby byly v pořádku. Zdálo se, ţe stáj je kromě zápachu spáleniny v pořádku. „Napadá vás, jak mohl ten oheň vzniknout?“ zeptal se Randy. „Nepředpokládám, ţe by tu někdo škrtal sirkama. Nesnaţil se někdo z vás rozsvítit některou z těch starých luceren, zatímco ostatní spali?“ Všichni zavrtěli odmítavě hlavou. Jen jedna ze starých pterolejových lamp, válejících se kolem stáje, měla skleněný cylindr. Tad si uvědomil, ţe ani jedna z nich neleţela blízko místa, kde se vznítil oheň. „Moţná, ţe od táborového ohně odlítla jiskra,“ přerušil Randy tok Tadových myšlenek. Ale táborový oheň uţ byl téměř vyhaslý. Nízký plamen nemohl 41

tak snadno přeskočit z doutnajících uhlíků do sena vzdáleného několik yardů a podpálit je. „Pak uţ tedy nevím,“ připustil nakonec Randy. Tad si nechal své obavy pro sebe, nechtěl ostatní znepokojovat. „Dáme se do toho,“ řekl. „Máme ještě spoustu práce.“ Rozvěsili mokré spacáky, aby jim uschly. Pak se vydali k Stoneovu domu, aby si prohlédli jeho zásoby. Podařilo se jim najít nějaké přikrývky a pár svinutých dek, které ete Sone zřejmě pouţíval při svých prospektorských expedicích. Po něm samotném ale nebylo ani stopy. „Alespoň máme v čem spát,“ řekla Monika. Všichni se rozhodli uloţit se venku a Jeff a Randy rozdmýchali oheň. Neţ dali do pořádku tábořiště, byla skoro půlnoc. Všichni kromě Tada a Sam brzy vyčerpaně usnuli. Tad a Sam se posadili, zabalili se do přikrývek a začali si potichu špitat. „Nechápu to,“ řekl Tad uţ nejmíň poosmé. „Proč nás pořád pronásleduje? Přece jsme neudělali nic, co by mohlo Reda Clarksona proti nám tak popudit. A ty jsi příbuzná Johnnyho Bodinea. Proč by ti tedy chtěl ublíţit on?“ „Je na naší straně,“ připomněla Sam. „Nejdřív nás zachránil v baru, pak nám pomohl otevřít vrata stáje.“ „Jo, ale nejdřív nás skoro přejel na koni – a nechal mi ten hrozný šátek, který mě skoro uškrtil.“ Tad potřásl hlavou a pokračoval: „Na druhé straně, Red Clarkson po nás šel od začátku. To splašené stádo koní a útok v baru. Jsem si jistý, ţe zapálil i ten oheň. A myslím si, ţe k tomu nejhoršímu se teprve chystá.“ „Ty si myslíš, ţe ten poţár zaloţil Red Clarkson?“ zeptala se vyděšeně Sam. „Ve snu, který se mi zdál, se mě chystal zabít,“ řekl Tad. „Nejdřív nás jenom děsil a teď se chystá nás zamordovat.“ Zvedl ruce. „A nezačínej mi vykládat o tom, ţe mám bujnou představivost. Nebylo to obyčejná noční můra. Měl jsem pocit, ţe jsem vzhůru, ale přitom to byl sen. Obraz Johnnyho Bodinea v baru oţil. Johnny se snaţil něco mi říct, ale neslyšel jsem ho. Vím jenom, ţe se to týkalo klíče. Tad vytáhl klíč, který mu Johnny Bodine hodil. Celá ta záleţitost s ním nějak souvisí,“ dodal. 42

Vyprávěl Sam všechno, co se ve snu událo. „Pak se ve snu objevil Red Clarkson a já se probudil. Vzápětí jsem si uvědomil, ţe hoří seno.“ Tad si pozorně prohlíţel klíč, který mu leţel na dlani. Usilovně vraštil čelo a dumal nad záhadnými písmeny, které na něm byla vyryta – AHTAWAIH. „Pokud se mi Bodine snaţil sdělit, co je to za poselství, nepochopil jsem ho.“ Lehl si. V krku ho škrabalo od kouře, kterého se nadýchal a svaly měl namoţené od toho, jak se snaţil vyrazit vrata. „Měli bysme se pokusit usnout. Koneckonců, zítra se musíme znovu pustit do hledání.“ „Máš pravdu,“ souhlasila Sam. „tak dobrou noc, Tade.“ „Dobrou,“ Tad měl pocit, ţe sotva zavřel oči a uţ se znovu ocitl ve dveřích baru U poslední šance. Kráčel ke stěně s obrazy rozplývající se v mlze. Minul portrét ţeny v červeném, domorodého bojovníka… Johnny Bodine se vykláněl z rámu svého obrazu. Znovu ukázal na zeď za barovým pultem. Tad viděl v zrcadle odraz sebe sama a také obrazů. Zdálo se, ţe psanec ukazuje na jeden z obrazů odráţejících se v zrcadle. Tad se na něj pozorně zadíval. Čelist mu poklesla překvapením, kdyţ si uvědomil, co vidí. Zašátral v kapse a vytáhl klíč. „To je tedy mazaný trik,“ řekl. „to je ale mazaný.“ Náhle se probudil a zjistil, ţe se směje. Vytáhl klíč z kapsy. Pozorně prozkoumal písmena vyrytá do kovu a znovu se potlačované zasmál. Písmena seděla. Najednou to všechno dávalo smysl! Potichu se vymotal z pokrývky a plazil se k Sam. Spala jako dřevo. „Sam,“ zašeptal. Něco zamumlala a obrátila se na druhý bok. „Probuď se,“ řekl Tad naléhavěji. „Tak dělej, Sam. Poslouchej mě. Věř si tomu nebo ne, myslím, ţe uţ vím, od čeho je ten klíč!“

43

X. „Hmmm? Co je?“ zamumlala Sam, kdyţ s ní Tad zatřásl. Ospale na něj mţourala. „Proč mě budíš?“ stěţovala si. Pak náhle prudce otevřela oči a vylekaně se rozhlédla. „Tade!“ zašeptala. „Co je to? Další duchové –“ „Ţádný duchové,“ přerušil ji Tad. „Konečně jsem pochopil, co znamená to poselství na klíči – s Bodineovou pomcí.“ „Ale ta písmena přece nedávají ţádný smysl,“ řekla Sam. „Zkoušel jsi z nich přece sestavit slova a nešlo to.“ „Dělali jsme chybu,“ řekl Tad. „Myslím, ţe nám ta písmena říkají, kde najít zámek, do kterého ten klíč pasuje. Půjdu to teď hned zkusit.“ Měl pocit, ţe není času nazbyt. „Půjdeš se mnou?“ Sam se okamţitě zvedla. „Děláš si legraci? Samozřejmě, ţe půjdu!“ Jakmile vykročili z kruhu světla, které vrhaly doutnající uhlíky, obklopila je tma. Nesvítil měsíc a tak neviděli na cestu. „Potřebujeme světlo,“ zašeptala Sam a začala se přehrabovat v batohu. Za chvilku vytáhla malou baterku. Rozsvítila ji a řekla: „Člověk nikdy neví, kdy se mu něco takového můţe hodit. Jde se.“ Vydali se ztichlou kittredgeskou ulicí. S výjimkou drobného světelného kruhu Samantiny baterky panovala všude kolem neproniknutelná tma. Tad stěţí rozeznával obrysy okolních starých budov. Jedním zvukem, který se noční tmou rozléhal, byly jejich kroky po udusané hlíně. Pak se z dálky ozvalo tesklivé zavytí kojota. Tad i Sam ztuhli a otočili se za zvukem. Pak se na sebe obrátili s rozpačitým úšklebkem. „Pojď,“ řekl Tad. „Ať uţ to máme za sebou. Uţ to napětí dlouho 44

nevydrţím.“ Dorazili k baru U poslední šance a vešli dovnitř. Samantina baterka vrhla matné světlo na barovou podlahu. „Jsi si jistý, ţe to tajemství je někde tady?“ zeptala se Sam skepticky. „Jak to, ţe jsme ho tu neviděli uţ předtím?“ „Viděli,“ řekl Tad. „Problém je v tom, ţe jsme si to prostě neuvědomili.“ Vzal Sam z ruku a vedl ji k velkému zrcadlu za barovým pultem. „Snaţili jsme se najít šifru, zpřeházený slova. Ale nikdy jsme se pořádně nesoustředili na písmena jako taková.“ „A čeho jsme si měli všimnout?“ zeptala se Sam. „Kdyţ si ta písmena přečteš zrcadlově, je z nich jiný slovo,“ vysvětloval Tad. Vytáhl podivný klíč z kapsy a přidrţel ho před barovým zrcadlem. „Vidíš?“ Sam posvítila baterkou do zrcadla. „Teď je z nich slovo HIAWATHA. Ale co –“ Tad ji vzal baterku z ruky a namířil kuţel světla na vzdálenou stěnu – na prostřední obraz. Byl to starý barvotisk, romantický obrázek bojovníka. Pod ním bylo jméno – Hiawatha. Sam zalapala po vzduchu. „Tade, ty jsi génius!“ Společně spěchali přes místnost. Tad svítil a Sam popadla obraz a sundala ho ze skoby. Sebrala Tadovi baterku a posvítila na zadní stranu obrazu. „Nic,“ řekla rozčarovaně. „Myslím, ţe ses spletl. Není tam ţádná zpráva, ţádná mapa, nic k čemu by ten klíč pasoval.“ „A co kdyţ jo?“ vyhrkl náhle Tad. Vzal baterku a posvítil na dřevěnou stěnu, na které předtím obraz visel. Místo, kde předtím byl, se dalo snadno rozeznat. Byl tam úhledný obdélník tmavého dřeva, nevybledlý slunečními paprsky, které sem nikdy nepronikly. Uprostřed temné skvrny, přímo pod skobou, na níţ portrét visel, se zatřpytil kov. „To je klíčová dírka!“ zašeptala Sam vzrušeně a vzala mu baterku. Tad chvíli tápal po zámku a pak náhle klíč vklouzl do dírky. Pokusil se jím otočit, ale starý zámek vzdoroval. Tad se zamračil. Je moţné, ţe by se po tom všem přece jen mýlil? Ţe by to nebyl ten 45

správný klíč? Zaťal zuby a otočil jím ze všech sil. Cvhíl to trvalo, ale zámek nakonec s ostrým cvaknutím povolil. Klíč z něj vypadl. Sam a Tad vrušeně čekali, co se bude dít. Ale nedělo se nic. Tápali dlaněmi po zdi, mačkali různá místa, tloukli do ní. „Hej,“ řekla Sam. „Urpostřed týhle desky je nějaká tenká škvíra.“ Přejela prsty po štěrbině, kterou na zdi objevila. Tad na stěnu zatlačil. Zdálo se, ţe se puklina táhne od podlahy aţ ke stropu. Opřeli se dlaněmi o dřevěné ostění vedle štěrbiny a vší silou zatlačili. Chvíli se nic nedělo. Pak dřevo zaskřípělo, trochu povolilo, pak ještě chvíli vzdorovalo – a náhle povolilo úplně. Byly to dveře! Tad a Sam nejistě postoupili kupředu a vzápětí je závan zatuchlého, studeného vzduchu přinutil odskočit zpátky. Kuţel světla ozářil malý prostor. Uvnitř skrýše uviděli otvor vedoucí hluboko do země. Do jedné stěny šachty byl zabudovaný dřevěný ţebřík. „Tade, co to je?“ zeptala se Sam. „Ţe by tajný důl?“ dohadoval se Tad vzrušeně. „Anebo tajný únikový východ. Nebo vchod do tajné místnosti!“ Navlhčil si náhle vyprahlé rty. „Kdoví, co tam dole je? Pohřbená těla – nebo moţná poklad.“ „Je jediný způsob, jak to zjistit,“ řekla Sam a podala mu baterku. „Jde se dolů.“ Tad svítil na příčky ţebříku a Sam šplhala dolů. „Jsem na dně,“ oznámila a její tvář obrácená vzhůru se ve světle baterky matně blýskala. „Dolů je to asi tak osm stop. Podej mi baterku – opatrně,“ řekla a Tad se naklonil do šachty. „Posvítím ti na cestu.“ Za chvíli uţ byli zase pohromadě a ve světle baterky si prohlíţeli vykopaný tunel. Podzemní chodba byla vyhloubená nahrubo a měla špinavé, hrbolaté stěny. Ale byla natolik vysoká, ţe v ní Tad i Sam mohli vzpřímeně stát. Její strop podpíraly silné dřevěné výztuţe. Byla křivolaká a Tadovi připomínala jícen obrovského hada. Sam nervózně polkla. Tad nemohl uvěřit, ţe se jim opravdu podařilo objevit tajnou chodbu. Kuţel světla mizel ve tmě a konec chodby v nedohlednu. Tad se zamračil. „To nechápu,“ řekl nakonec. „Napadlo mě, ţe by to mohla být skrýš nebo průchod do vedlejší budovy. Ale mám ten 46

dojem, ţe tunel vede pod ulici.“ Napjatě zíral do tmy. „Východ pod ulicí.“ „Těţko zjistíme, co je na druhém konci, jestli se tam nevydáme,“ řekla dychtivě Sam. Namířila světlo do chodby a snaţila se dohlédnout za první výztuţe. „Vypadají spolehlivě. A nezdá se, ţe by skrývaly něco nepěkného. Ţádný lebky nebo škorpióny.“ Pokrčila nos. „Jenom fůra špíny.“ Trochu se otřásla. „A je tady mnohem chladněji neţ nahoře v baru.“ „Nejspíš je to tím, ţe mezi námi a sluncem je několik stop hlíny,“ řekl Tad. Společně se vydali chodbou. Ušli několik metrů, kdyţ se Tad ohlédl zpět k ţebříku. „Hej!“ vykřikl. „V baru se svítí!“ Sam se překvapeně otočila. Do šachty pronikalo matné světlo. „Jdu se podívat, co to je,“ zašeptal Tad. Vrátil se a vyhlédl zpoza posledních dřevěných výztuţí podpírajících štolu. Zasáhl ho závan ledového vzduchu. Krev mu ztuhla v ţilách – ale z úplně jiného důvodu. Světlo ve starém baru nevrhala lampa, baterka nebo svíčka. Nebylo to vůbec přirozené světlo. Tajuplná, podivná záře vycházela z postavy nahlíţející do šachty – z mrtvolně bledé pleti a blýskajících se očí Reda Clarksona!

47

XI. Několik okamţiků, které Tadovi připadaly jako věčnost, stál ztuhlý hrůzou. Přibitý na místě pohledem Reda Clarksona jako bezmocný ptáček hypnotizovaný hadem. Konečně se mu podařilo vyrazit z náhle ochromeného hrdla několik slov. „Sam! Utíkej!“ zaskřehotal. Uţ v okamţiku, kdy ze sebe Tad vyrazil varovný výkřik, byl Red Clarkson v pohybu. Světélkující duch nepotřeboval ţebřík. Clarkson prostě vstoupil do šachty a pomalu se snášel dolů. Po celou dobu nespustil z Tada Millera pohled nahánějící hrůzu. Tad se prudce nadechl, otočil se a úprkem se hnal chodbou. „Utíkej, Sam!“ ječel přitom. „Je to Red Clarkson. Jde po nás!“ Klopýtal křivolakým podzemním tunelem za Sam a světlem její baterky. Rukama se odráţel od slizkých, špinavých stěn. Nevěděl, jestli je moţné utéci duchovi. Ale bylo mu jasné, ţe nemá na vybranou – ţe se o to musí pokusit. Musejí se odtud dostat! Hnal se jako o závod. Kolem něj vířil ledový vzduch. Tad čekal, ţe ho kaţdým okamţikem popadnou ledově chladné prsty a strhnou na zem. Nijak nestál o to znovu se střetnout s Clarksonovým plamenným zrakem. Řítil se tunelem, těţké boty dusaly po udupané hlíně. Pak najednou všechno ztemnělo. Tad zpomalil a hmatem se snaţil najít cestu černočernou tmou. Chodba tu asi zahýbá a proto se mu zřejmě světlo Samantiny baterky ztratilo. Zahnul za roh, a kdyţ znovu zahlédl paprsek světla, ulevilo se mu. Pak si náhle uvědomil, ţe ani Sam, ani světlo se nehýbou. Byli v pasti. Před nimi se tyčily vysoké, ţelezem pobité dveře! 48

„Jsou zamčené,“ zajíkla se Sam. „Nedostaneme se přes ně. Jsme tu uvěznění! Clarkson nás chytí!“ Tad viděl, ţe na dveřích není ţádná klika nebo knoflík. Byla tam jen klíčová dírka. Klíčová dírka! Byla to moţná jen planá naděje, ale ţádnou jinou neměli. Tad hrábl do kapsy a spěšně vytáhl klíč. Vrazil ho d klíčové dírky. Zapadl do ní! Zámek cvakl. Společně se vší silou opřeli do veřejí. Dveře se zaskřípěním neochotně povolily. Jakmile se škvíra dostatečně zvětšila, spěšně se jí protáhli a rychle za sebou zabouchli. Sam posvítila na klíčovou dírku na druhé straně dveří. Tad je rychle zamkl a couvl od nich. „Zastaví to Reda Clarksona?“ zašeptala Sam znepokojeně. „Já – já nevím,“ připustil Tad. „Co zastaví naštvaného ducha?“ Zdálo se, ţe jejich hlasy provází ozvěna. Kdyţ se Sam otočila a posvítila před sebe, bylo Tadovi jasné, proč. Na téhle straně dveří se chodba rozšiřovala do rozlehlé síně. Stěny tvořila rudohnědá zemina, ale strop byl podbitý prkny. Škvírami mezi nimi se drala hlína. Ve světle Samantiny baterky tančily po stěnách stíny. Namířila ji na zem – a Tad zalapal po dechu. Uprostřed síně stála na zemi bedna. Byla asi dvě stopy široká, tři stopy dlouhá a přibliţně stopu vysoká. Na bocích a víku byla pobitá masivními kovovými pásy. Ve světle baterky si všiml, ţe je na ní něco napsáno. „Středozápadní ţeleznice,“ četla Sam nahlas. „To je starý ţelezniční trezor! Co dělá…“ Slova jí zmrzla na rtech, kdyţ si zároveň s Tadem uvědomila, co to vlastně vidí. „To je určitě ta truhla ukradená z Cannonballu,“ zašeptal Tad chraptivě. „Trezor, který ukradli tehdy, co zastřelili Zeba Frobishera.“ Rozběhl se do středu místnosti a začal si starou zaprášenou bednu prohlíţet. „Kvůli tomu uvěznili a pověsili Johnnyho Bodinea.“ „My – myslíš, ţe proto nám Johnny hodil ten klíč?“ zeptala se Sam a vykulila zelené oči. „Myslíš, ţe chtěl, abychom našli jeho lup?“ 49

„Ale je to Bodineův lup?“ svraštil Tad čelo. „Johnny po nás hodil Clarksonův klíč. Pamatuješ? Šerif ho měl přece pověšený na krku na Johnnyho popravě. Bodine mu ho strhl.“ Ohlédl se po zamčených dveřích. Doufal, ţe přízrak jimi neprojde. „A tahle tajná chodba má vchod v Clarksonově baru. Pamatuješ, co nám říkal Pete Stone? Šerfi byl spolumajitelem baru U poslední šance,“ vysvětloval Tad. Sam se zatvářila zmateně. „Chceš tím říct, ţe nepatří Johnnybu Bodineovi?“ zeptala se. Tad neodpověděl. Poklekl vedle truhly. Zblízka si všiml, ţe se na jednom ţelezném pásu, jimiţ byla bedna pobita, třpytí stříbřitá rýha. Byla to nepochybně stopa po kulce – po kulce, která měla urazit zámek, uvědomil si. Trezor nebyl zamčený. Tad nadzvedl víko. Slyšel, jak Sam stojící za ním prudce vydechla. Ve světle její baterky se zatřpytily stovky, moţná tisíce mincí. Tad viděl velké stříbrné dolary, drobné zlaté mince a dokonce i velké zlaté dvacetidolary – všechny na jedné hromadě. „To je ale klika,“ zajásal. Věděl, ţe sběratelé jsou ochotni za zlaté mince pořádně zaplatit. Jakou asi mají dneska hodnotu? Dumal Tad a vzal do ruky jednu minci. V ústech pocítil trpkou pachuť. Nezáleţelo na tom, jakou cenu poklad měl. Tyhle peníze přišly aţ příliš draho. Byly potřísněné krví. Uţ dva lidé za ně zaplatili ţivotem – Zeb Frobisher a Johnny Bodine. Tad se zamračil. Ve třpytícím se pokladu bylo něco schovaného. Mělo to ţlutou barvu, ale netřpytilo se to. Hrábl do hromádky mincí, které se s cinkáním rozkutálely. Pomalu vytáhl napůl ukrytý předmět a strnul. Byl to ţlutý šátek s černým vzorem. Vyndal šátek, který měl zastrčený v zadní kapse. Leţely mu na dlani vedle sebe a byly téměř stejné – téměř. Měly touţ ţlutou barvu, ale jeden z nich zdobil drobnější vzorek. Ano. Teď to všechno dává smysl, pomyslel si Tad. Sam náhle zaječela. Tad prudce vyskočil a otočil se ke dveřím. Přízrak Reda Clarksona proplouval ţeleznými dveřmi! Viděli obrysy jeho postavy, 50

ale tvořil ji mlţný opar. Zdálo se, jako by šerif pomalu pronikal masivním dřevem a ţelezem. Upřeně zíral na Tada a Sam a jeho tvář připomínala samu smrt. Sam couvala, dokud nenarazila na jednu z podpěr jistících strop. Ale Tad se duchovi vyzývavě postavil. „To je pěknej poklad, který jsi tu dole schoval, šerife Clarksone,“ řekl a v jeho hlase zazněla větší jistota, neţ jakou doopravdy cítil. „Ale ta truhla dokazuje, jak ses k němu dostal. Teď o tobě víme všechno – všechno o tom, cos proved.“ Teď uţ byl Clarkson na jejich straně dveří a jeho postava se úplně zhmotnila. Zíral na Tada Millera, ale nehýbal se. V jeho očích se neodráţel jenom hněv. Tadovi se zdálo, ţe v nich zahlédl také strach – a dokonce i stud. „Slyšeli jsme některé staré historky o Johnnym Bodineovi,“ řekl Tad a snaţil se neuhnout pohledem. „Choval se jako Robin Hood. Lidi mu pomáhali. Ty ses pokusil ho dopadnout a přitom ses zesměšnil. A pak jsi přišel na nápad, jak udělat z Bodinea-hrdiny Bodinea-darebáka.“ „O čem to mluvíš?“ zašeptala mu za zády Sam. Tad nespouštěl z Clarksona oči. Podrţel oba šátky tak, aby je Sam viděla. Sam zprudka vydechla a Clarksonův duch o krok couvl. „Tenhle šátek byl v Clarksonově truhle,“ řekl Tad. „A existuje jediný důvod, proč ho tam schoval. Red Clarkson převlečený za Johnnyho Bodinea zastavil Cannonball a ukrad peníze, které přepravoval.“ Sam zapomněla na strach a postoupila k duchovi, ve tváři vztek. „Tys zabil Zeba Frobishera, přestoţe neměl zbraň. Udělal si to proto, aby se obrátili proti Zebovu vrahovi – a oni si mysleli, ţe jím byl Johnny Bodine.“ Vzteky se celá třásla. „Nebyl jsi ani schopný postavit se Johnnymu poctivě v přestřelce!“ křičela. „Viděli jsme, jak tě z baru U poslední šance jistil někdo třetí. Zamířil dřív, neţ jste vy dva tasili zbraně. Takhle si vyhrál ten skvělý souboj. Udělal sis reputaci tím, ţes připravil Bodinea o ţivot.“ Sam popadla hrst mincí a mrštila jimi po duchovi. „Nejsi ţádný hrdina Rede Clarksone,“ ječela. „Jsi lhář, zloděj a vrah. Jsi mnohem 51

horší, neţ byl Bodine!“

52

XII. Tad nestačil zírat. Red Clarkson před sprškou mincí, které po něm Sam hodila, skutečně couvl – i kdyţ peníze proletěly skrz něho. „Teď uţ víme, proč jsi po nás pořád šel,“ halekala Sam. „Nechtěls, abychom o tobě zjistili pravdu.“ Mrskla po něm další hrst mincí. „Ale teď to tvoje špinavé tajemství známe, víme, jak jsi mého prapraprastrýce falešně obvinil a nechal pověsit.“ „Řekl bych, ţe si šerif Clarkson myslel, ţe po tom Bodineově pokladu půjdeš vytrvaleji, protoţe jsi Bodineova příbuzná,“ řekl Tad. „A myslím, ţe proto nám taky Bodine pomáhal.“ „Tak a teď my můţeme pomoci Johnnymu,“ prohlásila Sam. „Postaráme se o to, aby se všichni dozvěděli, jak podlýj Red Clarkson ve skutečnosti byl. Očistíme Johnnyho jméno!“ Red Clarkson upřeně zíral přímo na Sam. Z očí mu bylo stále ještě moţné vyčíst stud, ale zcela zřejmě dospěl k rozhodnutí – k hrozivému rozhodnutí. „Sam,“ ozval se Tad nervózně, kdyţ se duch pohnul směrem k nim. Jeho přítelkyně byla plně zaměstnaná házením dalších mincí po duchovi. Tad ji popadl za paţi a společně začali před belhajícím se přízrakem ustupovat. „Povíme všem, jaký všivý –“ ječela dál Sam. „Sam,“ zasyčel Tad. „Nepodaří se nám říct nikomu nic, dokud se odtud nedostaneme.“ Samanta si všimla, ţe Red Clarkson sahá po pistolích a její vztek se začal vytrácet. „My – myslím, ţe máš pravdu, Tade,“ řekla třesoucím se hlasem. „K zemi!“ 53

Odskočili od sebe. Přízrak tasil zbraně a začal pálit. Sam uskočila za jednu ze vzpěr podpírajících strop. Tad upustil šátky a hledal úkryt za otevřeným trezorem. Viděl záblesky šlehající z hlavní, ale výstřely opět neslyšel. Nebyl si jist, jestli je přízračné kulky mohou zranit, ale neměl chuť si to ověřovat. Okolní vzduch se náhle silně ochladil. Vzhlédl. Vedle jeho pravé ruky se začala zhmotňovat prvotřídní kovbojská bota. Z ní vyrůstala noha v černé nohavici. Pak Tad zahlédl pár šestiranných koltů a nad nimi tvář Johnnyho Bodinea. Kolem Johnnyho mihotala přízračná záře, ale kdyţ se na Tada usmál svým obvyklým, podivně polovičatým úsměvem, zdálo se, ţe je to úsměv přátelský. Pak začal pistolník pálit a přinutil Reda Clarksona ukrýt se za jednu z podpěr stropu. Vypadalo to, ţe Johnnyho Bodinea přestřelka s Redem Clarksonem těší. Pak najednou, zatímco jednou pistolí stále ještě střílel po šerifovi, ukázal druhou vpravo. Tad se tím směrem podíval. Byla to jen jeho představivost, nebo tam ve tmě mezi stíny míhajícími se na zdi byl otvor? „Sam!“ zavolal Tad. „Řekl bych, ţe je tady ještě jeden východ. Dostaneš se ke mně?“ „Můţu to zkusit,“ ozvala se Sam. Počkala na okamţik, kdy střelba na chvilku utichla, a pak vyrazila z úkrytu. Běţela od jedné dřevěné vzpěry ke druhé. Problém byl v tom, ţe stále ještě nesla v ruce rozsvícenou baterku. Tvořila tak dobrý terč. Clarkson se otočil, a kdyţ se cyhstal urazit poslední etapu k Tadovi, pečlivě zamířil. „Sam! K zemi!“ zaječel Tad v okamţiku, kdy pistole spustila. Samanta upadla a vykřikla. Baterka jí při pádu vyklouzla z ruky a blikajíc zůstala leţet na podlaze. „Sam, jsi v pořádku?“ zavolal Tad. Byl si jist, ţe ji zasáhla kulka. „Netrefil mě,“ řekla Sam, „ale upustila jsem baterku.“ Malá svítilna divoce blikala a její světlo postupně skomíralo. Ještě neţ zhasla úplně, prohlédl si Tad pečlivě nově objevený východ ze skrýše. Byly to velké dveře, podobné těm, kterými se sem dostali – a byly otevřené. Tadovi projelo tělem zachvění, kdyţ se jeho ramene dotkl ledově 54

chladný prst. Johnny Bodine se snaţil upoutat jeho pozornost. Tad se k němu otočil. Johnny kývl směrem k Redu Clarksonovi a zvedl obě pistole. „Bude nás krýt neţ doběhneme ke dveřím,“ řekl Tad Samantě. „Jsi připravená?“ „Netouţím po ničem jiném neţ se odsud dostat,“ připustila Sam. Tad se musel usmát. „Tak to jsme dva. Tak to zkusíme – teď!“ V okamţiku, kdy Bodine vypálil na svého starého protivníka, prudce vyrazili z úkrytu. Bok po boku proletěli dveřním otvorem a s prásknutím za sebou přirazili dveře. Teď byli v bezpečí. Ale bez přízračné záře obklopující přízraky museli klopýtat naprostou tmou. Snaţili se postupovat kupředu co nejrychleji, ale v hluboké tmě to nebylo snadné. Kráčeli opatrně. Chodba se klikatila, a tak museli jít pomalu. Ušli několik kroků a pak se tunel najednou stočil v podivném úhlu. Tad i Sam se poslepu prodírali kupředu a neustále přitom naráţeli do dřevěných podpěr a hliněných stěn. Tadovi bušilo srdce tak divoce, ţe téměř nemohl mluvit. „Myslím, ţe jsme se z toho dostali, ale kdo ví?“ „Takţe teď známe to strašlivý tajemství, který duchové střeţili,“ řekla Sam. „Johnny Bodine chce očistit svoje jméno. A Red Clarkson mu v tom chce zabránit. Ale jednu věc prostě nechápu.“ „A co to je?“ zeptal se Tad a klopýtal dál temnou podzemní chodbou. „Proč?“ řekla Sam. „Co proč?“ „Proč udělal Red Clarkson to, co udělal? Byli přece s Johnnym přátelé.“ Sam si povzdechla. „Co ho tak změnilo, ţe se rozhodl zničit svému příteli pověst a pak ho zabít?“ „Řekl bych, ţe obyčejná závist. Pojď rychle, ať jsme venku. Můţeme si o tom promluvit později. Tohle místo mi nahání husí kůţi.“ „Dobrý nápad,“ souhlasila Sam. Vzduch byl vlhký a tma v nich vyvolávala dojem, ţe mají zavázané oči. Tad šel s rukama nataţenýma před sebou a ohmatával pilíře a hliněné stěny chodby. Sam náhle zalapala po vzduchu a překvapeně vyjekla. 55

Přímo před nimi se mihotalo světlo! Po putování naprostou tmou jim tlumená záře připadala oslepující. „Kdo je tam?“ zavolal slabý hlas.

56

XIII. Sam

popadla Tada za ruku. Oba poznali hlas odráţející se od hliněných stěn chodby. Někde před nimi byl profesor Taylor! Rychle se rozběhli tunelem ke slabému světlu. „Profesore Taylore!“ volala Sam. „Jste to opravdu vy?“ Blikající světlo jim ukazovalo cestu křivolakou chodbou. Podlezli pod trámem výztuţe a zahnuli za další ohyb klikatícího se podzemního tunelu. Ocitli se v rozlehlé podzemní místnosti. Jejich učitel seděl na zemi. Světlo, které předtím zahlédli, pocházelo z plamínku tančícího na konci dlouhé dřevěné zápalky, kterou drţel v ruce. „Samantho! Tade! Tak se mi to nezdálo! Přece jen jsem doopravdy slyšel vaše hlasy!“ Učitel byl šťastný, ţe je vidí, ale Tadovi se zdálo, ţe nevypadá nejlíp. Seděl schoulený na zemi, levou nohu měl toporně nataţenou před sebou. Kotník měl oteklý a zkroucený v nepřirozeném úhlu. Obličej měl staţený napětím, kůţi mu brázdily hluboké vrásky. Byl tak bledý a vyčerpaný, aţ se Tad při pohledu na něj přistihl, ţe myslí na umrlčí lebku. Profesor Taylor si všiml obav, které se jim zrcadlily ve tváři. „Jste v pořádku?“ zeptal se Tad. „Měl jsem malou nehodu,“ řekl profesor, ale vzápětí to odbyl mávnutím ruky. „Teď bych chtěl vědět, co se tam nahoře ve městě děje. Jsou ostatní v pořádku? Dělalo mi to starosti. Jsem tu uţ celý den.“ „Zatím jsme dobrý,“ odpovědělmu Tad. 57

„Jak jste se sem dostal?“ zeptala se Sam. „Dalo by se říci, ţe jsem se sem propadl,“ řekl profesor. Sykl bolestí a obličej mu ještě více zbledl. Tad a Sam si klekli na kolena a sklonili se nad ním. „Je to zlý?“ zeptala se s úzkostí Sam. „Kde to bolí?“ „Odnesl to kotník,“ zašeptal učitel. Měl zavřené oči a na obočí se mu perlil pot. „Myslím, ţe je zlomený. Víte přece, ţe potom, co se splašili koně, jsem se vypravil na obhlídku, jestli se někdo nepotuluje městem.“ Zhluboka se nadechl a zapálil další zápalku. „Zdálo se mi, ţe vzadu v budově starého vězení něco slyším. Vešel jsem do jedné z cel a v tom se mi propadal podlaha pod nohama. Pamatuji se, ţe jsem padal a víc uţ nic. Asi jsem se praštil do hlavy. Kdyţ jsem se probral, téměř jsem se nemohl pohnout. Nejspíš jsem přistál dost tvrdě, jinak uţ bych se byl odtud dávno vyšplhal.“ Profesor Taylor natáhl ruku s mihotající se zápalkou ke stěně za sebou. Do nahrubo vysekaného otvoru zejícího ve stropě nad nimi vedl dřevěný ţebřík zabudovaný do stěny. Byl podobný tomu, po kterém sestoupili dolů v baru U poslední šance. „Dost dobře nechápu, k čemu tady ta chodba je,“ řekl profesor Taylor. „Ale ať ji pod tou celou vykopal kdokoliv, mně natropila spoustu problémů. Celé hodiny jsem volal o pomoc, ale zřejmě mě nikdo neslyšel.“ Znovu škytl. „Hledali jsme vás,“ ujišťoval Tad učitele. „Cela, ve které jste se propadl, musí být někde úplně v zadním traktu vězení. Moţná, ţe ten, kdo to tu prohledával, nešel aţ dozadu.“ Profesor přikývl. „Nikoho jsem neslyšel. Ale je taky moţné, ţe kdyţ u hledali, byl jsem v bezvědomí.“ Podíval se na hodinky s rozbitým ciferníkem. „Nemám ponětí, kolik času uplynulo. Hodinky se mi při pádu rozbily a baterka taky.“ Tadovi přeběhl mráz po zádech. Profesor byl po celou tu dobu uvězněn tady dole. Nemohl se hýbat. Nebyl ani schopen říci, kolik času uplynulo. „Nemáte hlad?“ zeptala se Sam. „Ne, naštěstí jsem s sebou měl nějaké zásoby pro případ nouze a polní láhev s vodou,“ řekl profesor Taylor. 58

Učitel znovu zavrtěl hlavou a pak vrhl na Tada a Sam pátravý pohled. „Co je s ostatními? Stará se Pete Stone o všechny? A co tady dole vlastně vy dva děláte?“ „Kdyţ jste zmizel, šli jsme pro Petea Stonea. Ale nikde jsme ho nenašli,“ referovala mu Sam. „Ostatní jsou v pořádku. Ale musíme vám říct, ţe někteří z nich jsou pěkně vyděšený.“ Profesor se zamračil. „Nenašli jste Petea Stonea? To je divné. Takţe jste se o sebe museli postarat sami.“ Tad přikývl. „Byli jsme u něj doma. Nemá tam ani rádio, ani telefon, takţe jsme nemohli nikoho kontaktovat a poţádat opomoc. Napadlo nás vyslat posla, ale kdyţ jsme o tom hlasovali, zvítězil názor, ţe bysme tu měli raději zůstat.“ Teď zase souhlasně přikývl profesor Taylor. „Rozhodli jste se správně. Brzy se tu objeví Lee a pomůţe nám.“ Učitel se na ně pátravě zadíval. „Ţádné jiné problémy?“ „Nic váţného,“ ujistil ho Tad. Profesor zapálil další zápalku a tiše řekl: „Ta je poslední.“ Vrhl na ně zkoumavý pohled. „Jak jste vlastně tuhle podzemní chodbu našli? A co tu děláte?“ Tad a Sam mu rychle pověděli o klíči. „Kdyţ jsme sundali v baru U poslední šance ze zdi portrét Hiawathy, našli jsme pod ním klíčovou dírku.“ Řekla Sam. „Tad odemkl a podařilo se nám otevřít tajný vchod.“ Rychle na něj vychrlila, jak objevili ukrytý poklad a jak by se dalo očistit jméno Johnnyho Bodinea. Ale Tad zaregistroval, ţe se Sam nezmínila o přízracích. Právě kdyţ se mu zdálo, ţe se k tomu chystá, s překvapením si všiml, ţe Sam vrhla znepokojený pohled do temné chodby. Profesora Taylora jejich objev natolik vzrušil, ţe jim ani nepoloţil přímo se nabízející otázky, jako například proč nemají baterku. „Mohl by to být nejcennější příspěvek k naší místní historii,“ řekl učitel. „Hrozně rád bych se do té skrýše podíval –“ Zarazil se a podíval se na svůj kotník. „Aţ se dám do pořádku.“ „Ale nejdřív vás odtud musíme dostat,“ řekl Tad. Pochybovačně se zadíval na ţebřík. „Nemyslím, ţe bychom vám my dva mohli nějak pomoct vylézt nahoru.“ 59

„Ale určitě se nám to podaří, kdyţ si opatříme lano a seţeneme ostatní,“ dodala Sam. „Uváţeme mu provaz kolem prsou a pak ho opatrně vytáhneme nahoru.“ Tad se vydal k ţebříku. „Nebojte se,“ řekl. „za chviličku jsme tu zpátky s pomocí.“ V mihotavém světle zdola vyšplhal na horní příčky. „Stoupl jste na ztrouchnivělé prkno a propad jste se.“ Tad se doplazil na pevnou podlahu. Za okamţik se k němu připojila i Sam. Opatrně se protáhli kolem ztrouchnivělých padacích dveří. Světlo linoucí se zdola pohaslo. „Nedělejte si starosti, profesore,“ zavolal dolů Tad. „Jsme tu s pomocí cobydup.“ „Já vím,“ nesl se učitelův hlas z temnoty. „Víte, kde mě hledat. Kam bych šel?“ zasmál se suše. Tad a Sam klopýtali z cely. Byla důkladně zjištěná. Kromě ţelezných mříţí tu byly stěny postaveny z pevných, nepálených cihel. Tad, který postupoval tmou vpřed a jednou rukou přitom šmátral před sebou, si připadal, jako by se znovu ocitl v podzemní chodbě. Konečně nahmatal mříţ a pak dveře. Ocitli se v chodbě vedoucí k šerifově kanceláři. Sam se uţ zaobírala myšlenkou záchranné akce. „Jsem si skoro jistá, ţe s sebou Randy Moser táhnul lano,“ řekla. „Pokud ne, Pete Stone tu určitě někde nějaké bude mít.“ Tad tápal šerifovou úřadovnou. Zaprášenými okny sem nepronikal ani svít hvězd. Otevřel hlavní dveře a vyšel na tichou hlavní třídu. Sam se kolem něj protáhla a rozběhla se ulicí k nájemné stáji. Tad se chystal vydat se za ní, ale náhle se zarazil. „Hej!“ zavolal. Sam se ohlédla přes rameno. „Co je?“ zeptala se. „Ty to nevidíš?“ zeptal se a ukázal přes ulici k baru U poslední šance. Z baru vycházelo světlo!

60

XIV. „Co myslíš, ţe to je?“ zašeptala Sam Tadovi, zatímco přihlíţeli, jak záře zvolna pohasíná. „Myslela jsem si, ţe kdyţ nás Clarksonův duch nedostal, jsme z toho venku.“ „Ta záře nevypadá jako ta, která vychází z přízraků Johnnyho Bodinea a Reda Clarksona,“ konstatoval Tad. „Chceš tím říct, ţe to není přízračné světlo?“ dohadovala se Sam. „Jo, přesně tak. Pojď se mrknout, co to je.“ Tad se hnal přes ulici. Sam v patách za ním. Vešli do baru, ale sál byl prázdný. Ţádná ze starých petrolejových lamp nesvítila. Nebyla tam ani ţádná přízračná záře. Tajemný svit vycházel z tajného vchodu který byl stále ještě otevřený. Tad si uvědomil, ţe světlo kaţdým okamţikem slábne. „Někdo sestupuje se světlem po ţebříku dolů!“ vykřikl. Oba se rozběhli k tajnému vchodu. Kdyţ se dostali k vrcholu ţebříku, záhadný světlonoš uţ byl dole a zmizel v tajné podzemní chodbě. Tad a Sam se po sobě podívali a v mţiku se rozhodli, co dál. Sam sestupovala po ţebříku, Tad za ní. Spěchali za světlem klikatící se chodbou, ale jeho zdroj neviděli. Někde před sebou zaslechli náraz kovu o kov a pak hlasité zaskřípění. Zahnuli za ohyb, za nímţ se nacházela tajná podzemní skrýš a uviděli, ţe se zevnitř line světlo. Dveře byly dokořán. Zámek na nich byl vylomený. Pak zaslechli hlasitý vzdech – a cinkot mincí. Tad a Sam prošli dveřmi a vstoupili do kruhu světla, které vrhala starodávná lampa. Stála vedle trezoru Středozápadní ţeleznice. Před 61

ním, zády k nim, klečel Pete Stone. Paţe měl aţ po lokty ponořené ve zlatých mincích a smál se sám pro sebe. „Pete!“ vykřikl Tad. Vousatý muţ se pootočil a podíval se na ně přes rameno. V očích měl chtivý svit, rty mu křivil škodolibý úsměv. „Špehovali jste mě?“ zeptal se. Pak zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Já jsem sledoval vás. Od okamţiku, kdy jste miukázali ten klíč, mi bylo jasný, ţe hledáte Bodineův poklad.“ „To není Bodineův poklad,“ řekla Sam, „ale Clarksonův. To on ho ukrad –“ „Koho to zajímá!“ skočil jí do řeči Stone. „Je to lup z velké loupeţe a přepadení Cannonballu a já ho našel!“ Upřel na ně rozezlený pohled. „Víte, jak dlouho trčím v tomhle smradlavým zapadákově a hledám tohle zlato? Byl to pekelný ţivot, jen já, hadi a pavouci. Prohledal jsem všechny baráky, kopal skoro na kaţdým kroku, ale nenašel jsem nic.“ Pete Stone nechal proudit zlaté mince mezi prsty a obrátil se čelem k nim. „Musel jsem samozřejmě dohlíţet na kaţdého, kdo se ve městě objevil, abych si byl jistý, ţe nejdou po mém pokladu. Všichni mě měli jen za starého dobrého Petea, kitteredgeského starostu. Ale měl jsem je všechny v merku. Nehodlal jsem nikomu dovolit, aby mi ty prachy vyfoukl pod nosem!“ Stone se lstivě usmál. „A pak jste se objevili vy. Věděl jsem o tobě,“ řekl a ukázal na Samanthu. „Jeden ze studentů mi řekl, ţe jsi Bodineova neteř.“ „Praprapraneteř,“ upřesnila Sam. „Na tom nesejde,“ řekl vousáč a znovu ponořil ruce do zlatých mincí. „Bylo mi jasný, ţe jste si přišli pro poklad,“ pronesl obviňujícím tónem. „Jen jste přijeli, trhli jste se od ostatních a začali jste tady čenichat.“ Pete Stone se zamračil. „Viděl jsem vás dokonce nahoře v patře starého baru. Mělo mě napadnout, ţe máte nějaký vodítko, ţe víte, jak poklad hledat. Místo toho jsem vás nechal, abyste mě balamutili těma pitomejma historkama o přízracích.“ Tad překvapeně zamrkal. „Chcete tím říct, ţe jste tady v Kittredge nikdy ţádného ducha neviděl?“ „Nepřišel jsem sem hledat duchy,“ zaječel Stone. „Přišel jsem sem 62

hledat zlato!“ Ve tváři se mu objevil vychytralý výraz. „Bylo mi jasné, ţe dokud si budete myslet, ţe jsem někde poblíţ, nebudete po pokladu pátrat. A tak jsem předstíral, ţe jsem odjel z města. Kdyţ jste mě spolu s ostatními hledali, schoval jsem se. A pak jsem nespustil oči z nájemné stáje, protoţe jsem věděl, ţe dřív nebo pozdjěc se do toho dáte.“ Tad cítil, jak mu vztek rozpaluje tvář. „Chcete tím říct, ţe jste slyšel, jakhledáme profesora Taylora a nepomohl jste nám?“ Sam se rozčilila ještě víc. „Viděl jste, ţe jsme uvízli v hořící stáji a nepokusil jste se nás odtamtud dostat?“ Pete Stone jen zavrtěl hlavou. „Snad si nemyslíte, ţe bych se od vás nechal oblafnout a ukázal se?“ Tad cítil, jak mu naskakuje husí kůţe. Spolu se Sam se v několika uplynulých dnech střetli s přízraky a vidinami a dostali se z toho se zdravou kůţí. Teď ho najednou napadlo, ţe jim mnohem větší nebezpečí hrozí od ţivého člověka – muţe, který přišel o rozum při dlouhém hledání pokladu z Cannonballu. Stone stále ještě vrtěl hlavou. „Byl jsem si naprosto jistý, ţe na to nakonec kápnete. Koho by napadlo, ţe ve stěně starého baru jsou tajné dveře? A tahle skrýš –“ Vzhlédl ke stropu. „Určitě jsem tady nad tím místem prošel po ulici nejmíň milionkrát. A za celý ty léta mě nenapadlo, ţe mám ten zatracený poklad přímo pod nohama.“ Znovu hrábl do zlatých mincí. „Ale teď ho mám!“ Stone se náhle na obě děti upřeně zadíval, teď pohledem plným obav. „Ale kdyţ jsem šel za vámi, jak to, ţe vás teď mám v zádech?“ Sam ukázala k otevřeným dveřím na vzdáleném konci místnosti. „Red Clarkson vykopal další chodbu. Vede pod ulicí k vězení.“ Tad dloubl do Sam v naději, ţe ji umlčí, ale mlela dál. „Profesor Taylor uvízl tam dole. Propadl se podlahou a zlomil si kotník. Musíme ho dostat ven,“ dodala. Pete Stone na ni zíral a tmavé oči mu blýskaly. „Takţe Taylor uvízl dole a vy jste tu sami, co?“ Tad si přál, aby Sam drţela zobák. Vousatý muţ se náhle prudce odvrátil od truhly a popadl starý krumpáč. Tada zachvátila panika. Třpytící se špice nástroje byla mírně zahnutá. Stone ho zřejmě pouţil k vypáčení zámku. 63

Pete se vztyčil a sevřel násadu krumpáče oběma rukama. „Zaslouţím si to zlato,“ vykřikl hněvivě. „Hledal jsem ho celý roky. Kdo jste, ţe si jen tak přijdete a za pár dní ho objevíte? To není fér. Nepřipravíte mě o něj! To tedy ne!“ zařval, pozvedl krumpáč a hrozivě pokročil směrem k nim. Tad a Sam couvali, ale nebylo téměř kam. Pete Stone blokoval cestu k východu. Kdyţ se pokusili běţet zpátky temnou chodbou, dostali by je dřív, neţ by se dostali k ţebříku vedoucímu do baru. „Jste sice dva, ale já jsem větší!“ kdákavě se zasmál Stone. „Stačí jen, abych dal panel tajného vchodu na své místo. Lidi si budou prostě myslet, ţe jste zmizeli – stejně jako váš milovaný profesor Taylor.“ Šílený hledač pokladů se zachechtal. „To vás odnaučí krást mi zlato.“ Zvedl krumpáč nad hlavu. Tad náhle ztuhl a zadíval se Stoneovi přímo do očí. „Nemyslím, ţe by bylo na nás to zlato odnýst,“ řekl. „Měl byste si promluvit s muţem, který ho střeţí. Je přímo za vámi.“ Stone si hlasitě opovrţlivě odfrkl. „Snad si nemyslíte, ţe na takovýhle starý trik naletím?“ řekl. „za to půjdeš první!“ Šílený prospektor přiskočil k Tadovi, krumpáč stále ještě nad hlavou. Pak zazněl stísněným prostorem ohlušující výstřel. Kulka vyrvala krumpáč Stoneovi z rukou. „Co –?“ zablekotal Pete Stone a otočil se. Šokovaně sebou škubl. Čestný starosta Kittredge poprvé v ţivotě doopravdy uviděl jednoho z duchů města. Před ním stála postava celá v černém, kolem krku ţlutý šátek, v rukou šestiranné kolty, na tváři polovičatý úsměv. Tad se díval, jak se přízrak Johnnyho Bodinea pomalu rozplývá. „Mizí!“ vykřikla Sam. Johnny Bodine byl pryč, ale mlţný opar, ve který se změnil, zůstával. Vířil kolem nich v tak hustých vlnách, ţe zakryl i světlo ze Stoneovy lampy. Zdálo se, jako by mlha doplula aţ k Tadovi a dotkla se ho. Zachvěl se. Neobklopovala je jen tma, ale také lezavý chlad. „Co – co se děje?“ drkotala zuby Sam. Mlha kolem nich vířila stále rychleji a rychleji a kolem uší jim svištěl kvílící vítr. 64

„Tade!“ Sam stále těsně vedle něj, svírala mu paţi, ale Tad ji téměř neslyšel. Vítr se vzepjal v závěrečném jekotu. Pak všechno zčernalo.

65

XV. Divoký vítr se do nich opíral a krouţil kolem nich stále divočeji. Tad vůbec nic neviděl, ale měl pocit, ţe vypustí duši. Myslel jsem si, ţe Johnny Bodine je našim přítelem, pomyslel si. Přijde teď konec? „Tade!“ ječela vyděšeně Sam. „Co se to děje? Proč –“ Její hlas náhle zazněl do naprostého ticha. Kvílící vzdušný vír, který na ně tak náhle zaútočil, právě tak náhle utichl. Stále však ještě kolem nich divoce vířila neproniknutelná mlha. Tad ani nevěděl, proč, ale měl pocit, ţe uţ nejsou v podzemní skrýši. Nebyl si jist, proč ten dojem má. Pak si uvědomil, ţe kdyţ Sam zaječela, neozvala se ţádná ozvěna. Kdyţ se mlha rozplynula, zjistil, ţe měl pravdu. Spolu se Sam stáli před vězením, uprostřed kittredgeské hlavní ulice. Budova a vlastně celé město se změnily. Kittredge uţ nebylo městem přízraků. Okna vězení byla čistě umytá a vyblýskaná. Na dveřích zářila slova Městský šerif, čerstvě vyvedená zlatou barvou. Dokonce i jednoduché stěny vězení z nepálených cihel byly čerstvě nabílené a zářily čistotou. Vývěsní štíty nad ostatními obchody a budovami hýřily barvami – jasně červenou a ţlutou, modrou a zelenou. Tad si uvědomil, ţe takhle asi město vyhlíţelo před sto lety, neţ slunce vybělilo všechny barvy a proměnilo je ve vybledlou šeď. Všechno vypadalo jako nové. Dřevo, z něhoţ byly všechny zdejší domy postaveny, se zdálo být úplně čerstvé, jako by právě před chvílí opustilo pilu. Bylo to Kittredge, pohraniční město na počátku bouřlivého 66

rozkvětu. „Všechno ve městě je nové,“ řekla Sama rozhlíţela se kolem ve snaze pochopit, co se vlastně děje. „Dostali jsme se zpátky do historie? Proč nás sem Johnny vzal?“ „Nevím,“ odpověděl Tad. Ulice byly plné muţů ve vysokých kovbojských botách a sombererech a ţen v dlouhých šatech. Z baru U poslední šance se ozýval starodávný břinkot piana. Prašnou ulicí projíţděly koňmi taţené dostavníky a z baru se linula sladká vůně sarsaparilly. Samanthy a Tada si nikdo nevšímal, jako by byli neviditelní. Ať se Tad zblízka a pozorně zadíval na cokoliv, kolem všeho postřehl přízračnou záři, která obklopovala také Johnnyho Bodinea a Reda Clarksona. Všiml si, ţe vysoko stojící polední slunce nezáří ani zdaleka tak jasně jako měsíc. Vrhal podivné polosvětlona scénu kolem nich. Na ţivé hlavní ulici se náhle objevily dvě postavy. Jednou z nich byl nevysoký, štíhlý muţ, celý v černém s výjimkou ţlutého šátku kolem krku. Strhl si z hlavy klobouk, na mladé, veselé tváři polovičatý úsměv. „Ty víš, ţe jsem Cannonball nepřepad, Rede,“ zavolal Johnny Bodine na druhého muţe. „A nezastřelil jsem Zeba Frobishera.“ Šerif Red Clarkson měl na sobě uprášené šedé kalhoty, bílou košili a černou vestu, na které se třpytila hvězda. Byl bez klobouku, dlouhé rezavé vlasy měl sčesané dozadu. Pod rezavým knírem se rýsovaly tenké, sevřené rty. „To říkáš ty, Johnny. Ale svědkové tvrdí něco jiného.“ Clarkson přistoupil k Bodineovi. Tada něco zarazilo – Red Clarkson nekulhal. S překvapením si také uvědomil, ţe oba muţe slyší. „Musím tě zatknout, Johnny,“ řekl Clarkson. Bodineovy rty stále ještě křivil podivný úsměv. „To nepůjde, Rede.“ Stáli nyní tváří v tvář. Johnny náhle rozvázal šátek, který měl kolem krku a vzal ho do levé ruky. „Mohli bysme to udělat takhle,“ řekl. „Ušetříme město divokého střílní.“ Zatřepal ţlutám kouskem látky a pak natáhl ruku. „Chyť druhej cíp. Aţ budeš připravený, tas.“ 67

Sam a Tad oněměle přihlíţeli opakování souboje. Zdálo se, ţe nikdo jiný ve městě si nevšímá, co se děje. Tad si vzpomněl, jak přestřelku sledovali minule. Rychle se ohlédl k baru U poslední šance. Nebylo pochyb – vynořila se další přízračná ruka svírající šestiranný kolt, který mířil na Johnnyho Bodinea. Tadovi najednou došlo, proč je sem Bodine přivedl. Chtěl, aby ho někdo při souboji podpořil! „Ne!“ vykřikl Tad. „Tentokrát ne!“ Neohlíţejte se na Johnnyho a Rda, vrhl se přes ulici. Veškerou pozornost soustředil na pistolníka ukrytého v baru na muţe, kterého Red Clarkson najal, aby zabránil Bodineovi v poctivém boji. V okamţiku, kdy se dostal ke dveřím, zaslechl suché cvaknutí pojistky pistole. Tad se neohlíţel, aby zjistil, co oba muţi venku dělají. Vletělpřímo do létacích dveří a srazil jimi muţe ukrytého za nimi. Muţ vykřikl. Tad vtrhl dovnitř a vrhl na něj divoký pohled. Muţ měl na sobě plášť, z jehoţ kapes vyčnívaly několikery nůţky a břitva. Byl to kittredgeský holič! Právě v tom okamţiku zahřměly venku výstřely. Vyhlédl z bar a uviděl Johnnyho Bodinea stojícího nad Redem Clarksonem. Šerif leţel v prachu hlavní ulice. Bylo podivné, ţe na Clarksonově tváři se nezrcadlil ţádný hněv. Jeho výraz nebylo moţno označit jinak neţ jako pokojný. Johnny Bodine klečel bez úsměvu vedle svého někdejšího přítele. V pohledu měl lítost. „No dobrá, Johnny,“ řekl Red Clarkson slabým hlasem. „Pamatuješ se, ještě kdyţ jsme bylipřátelé, byl jsem vţdycky hazardní hráč. Tentokrát jsem riskoval a prohrál jsem – tak jak jsem mohl před všemi těmi lety. Má se hrát fér. Zachoval jsem se k tobě podle a teď za to musím zaplatit.“ Šerif se zadíval na Tada a Sam. „Ale tyhle děti, který sis s sebou přeivedl, tvoje jméno očistí. Svět se dozví, ţe Johnny Bodine nikdy v ţivotě nikoho nezabil.“ Red Clarkson se podíval na své smrtelné zranění a pak se s námahou usmál. „A zabíjení duchů se nepočítá.“ 68

Zhluboka se nadechl. „Adios, amigo,“ zašeptal. „Vzpomeň si na ty starý časy, na ty šťastný doby, který jsme strávili bok po boku. Přál bych si –“ Tad a Sam se nikdy nedozvěděli, co si Red Clarkson přál. Muţ se zachvěl a ztichl. Johnny Bodine tiše přihlíţel smrti svého někdejšího přítele a pozdějšího nepřítele. Pak se zahleděl na Tada a Sam, kteří přešli z protější strany ulice a připojili se k němu. „Je to konečně za námi?“ zeptal se mladý pistolník tiše. „Po takové době?“ „Postaráme se, aby se všichni dozvěděli pravdu,“ slibovala Sam vášnivě. Tad si uvědomil, ţe se usmívá, ale chtěl se ještě na něco zeptat. „Jedné věci nerozumím,“ řekl přízraku. „Kdyţ jste věděl o Clarksonově skrýši a trezoru, který tam schovával, proč jste to neřekl u soudu?“ Na Bodineově tváři se znovu objevil podivný úsměv. „Tehdy jsem to nevěděl,“ řekl. „Trochu jsem Reda podezíral. Ale býval to můj přítel. A neměl jsem ţádný důkazy, ţe tím jezdcem, který přepadl vlak, byl on. Dozvěděl jsem se to všechno aţ po smrti. A to uţ bylo trochu pozdě.“ „Konečně můţeme vaši pověst očistit,“ řekla Sam „Trvalo to moţná dlouho, ale teď se to stane.“ Johnny Bodine smekl svůj široký klobouk. Usmál se na ně a Tad si náhle uvědomil, ţe přízračný pistolník zprůsvitněl. Clarksonovo tělo se uţ rozplynulo v mlhu. Obrysy okolních budov se jiţ také tetelily a rozplývaly, jako by to byly rozostřené obrázky. Mdlé světlo kolem nich pohasínalo. Tad zamrkal. Duchové byli pryč. Společně se Sam stáli uprostřed hlavní kittredgeské ulice. Konečně vyšel měsíc. V jeho světle viděli, ţe dřevěné domy jsou opět sto let staré a omšelé počasím. Tad zhluboka vydechl. „Zdá se, ţe jsme zase doma,“ řekl. „Nebo přinejmenším zpátky v obyčejném, normálním Kittredge.“ Sam přikývla a s úlevou vydechla. „Ţádný duchové, ţádný děs. Teď uţ jen zbývá najít ostatní a zachránit profesora.“ 69

„Fajn,“ řekl Tad. Společně se vydali ulicí k nájemné stáji. „Dáme se do toho neţ se zase semele něco podivného.“

70

XVI. Kdyţ

se Tad a Sam vrátila do stáje, všichni ostatní chilleenští studenti ještě tvrdě spali. Nebylo snadné vzbudit je a přimět, aby vstali. Podařilo se to, aţ kdyţ uslyšeli, ţe Sam a Tad našli profesora Taylora. „Je dole v podzemí?“ zeptal se Randy Moser a protíral si oči. „Je tam podzemní chodba, která vede pod budovou vězení,“ vysvětlovala Sam. „Profesor Taylor se chtěl podívat do jedné ze starých cel, povolila pod ním podlaha a zřítil se dolů.“ „Jak to, ţe jsme ho tam nenašli?“ divil se Jeff Dearborn. „Kdo prohledával vězení?“ Randy sklopil oči. „Měli jsme to udělat my – já a Jane,“ řekl rozpačitě. „Zrovna jsem se k tomu chystali, kdyţ Jane vyděsil obrovský pavouk. Zůstal venku a já jsem to tam zběţně prohlídl. Nakouknul jsem jenom do kanceláře a do cel vzadu jsem se moc nedíval.“ „No, hlavně ţe jsme profesora Taylora našli,“ chlácholil ho Tad. „A Sam říkala, ţe s sebou máš moţná lano.“ „Mám,“ řekl Randy potěšený, ţe můţe pomoci. „Je zavěšený u mého sedla.“ S Randyho lanem, lékárničkou první pomoci, několika baterkami a Stoneovou petrolejovou lampou se všichni vydali k budově vězení. Profesor Taylor byl rád, kdyţ v černé tmě zahlédl světlo. „Sam? Tade? To jste vy?“ „Jsme tu všichni,“ zavolal Tad dolů. „Vytáhneme vás cobydup.“ Obrátil se na Randyho. „Řekl bych, ţe ve vázání uzlů a smyček jsi nejlepší. Dokáţeš umotat něco tak, abychom mohli uvázat provaz 71

profesorovi kolem prsou a v podpaţí a vytáhnout ho nahoru?“ Pak se Tad obrátil na ostatní, jestli někdo z nich ovládá první pomoc. „Neţ s ním začneme hejbat, měli bychom mu kotník ovázat, dát do dlahy nebo tak něco.“ „Něco o tom vím z gymnastiky,“ ozvala se Monika. Spolu s Randym sešplhala po ţebříku dolů. Ovázala profesorovi kotník a ostatní pak spustili lano. Dostat profesora nahoru nebylo tak obtíţné, jak se Tad obával Učiteli se podařilo udrţet se na ţebříku zdravou nohou, zatímco děti ho postupně po jedné příčce vytahovaly lanem. Jakmile byl nahoře, chtěl vidět ukrytý lup z Cannonballu. „Chcete říct, ţe jste našli taky Bodineův poklad?“ vyjekla Monika nevěřícně. „Zdá se, ţe tomu budeme muset říkat Clarksonův poklad,“ řekl profesor Taylor. „Sam a Tad našli mince ve skrýši v podzemní chodbě, napůl cesty mezi Clarksonovou úřadovnou a barem, který vlastnil.“ Tad a Sam profesorovi rycle pověděli o Peteovi Stoneovi a jeho pohrůţkách. Učitel je ujistil, ţe jakmile se objeví Lee, poţádá ho, aby informoval šerifa Údolí přízraků. Učitel si byl jist, ţe Stonea dopadnou. Profesor naléhal, aby ho nechali v šerifově kanceláři odpočívat. Pohodlně ho uloţili na podlahu a podloţili mu poraněnou nohu. Pak se pustili do stěhování těţké truhly plné mincí z podzemní skrýše do baru. „To je teda fikaný,“ řekla Monika a zkoumala tajný dveřní panel v baru. „To byl mazaný způsob, jak zamaskovat klíčovou dírku,“ Obdivně se usmála na Tada. „Ty jsi ale chytrý, kdyţ jsi přišel na to, co ta písmena na klíči znamenají.“ Konečně se jim podařilo dostat truhlu nahoru a přestěhovat ji do šerifovy kanceláře. Obloha uţ bledla a začínalo svítat. Kdyţ profesor Taylor uviděl mince, třpytící se ve světle petrolejové lampy, rozzářily se mu oči. „Úţasné,“ vydechl. „To je opravdový poklad,“ řekla Jane s posvátnou úctou. „Tahle truhla je mnohem víc,“ řekl jejich profesor dějepisu a zaklapl víko, aby se mohl podívat na znak ţelezniční společnosti. 72

„Tad a Sam opravili kus naší místní historie. Objevením ztraceného lupu z Cannonballu osvětlili velkou záhadu, kam se vlastně poděl. A tím, ţe našli jeho úkryt, očistili také pověst Johnnyho Bodinea.“ Monika přikývla. „Teď uţ víme, ţe ať Bodine udělal cokoliv, rozhodně nebyl vrahem.“ Sam se potají sama pro sebe usmála. „Moţná, ţe byl bandita, jak se za starých časů říkávalo,“ zašeptala. „Ale nebyl to skrz naskrz špatný člověk.“ „Ano, velmi správně řečeno,“ řekl profesor Taylor. Ostatní studenti zahrnuli Tada chválou, poplácávali ho po zádech, blahopřáli mu k objevení pokladu a ke šťastně přeţitému dobrodruţství. Jakmile se ale naskytla moţnost, Tad se vytratil a vyšel na dřevěný chodník před šerifovou úřadovnou. Na východě právě nad vrcholky kopců vycházelo slunce. Jeho zář zalévala celé údolí růţovým světlem. Tad se opřel o zábradlí a díval se, jak světlo sílí. Po chvíli se k němu připojila Sam. „paráda, co? Vyklubalo se z toho pořádný dobrodruţství,“ řekla se smíchem. „Tak co, přišels na chuť Divokému Západu?“ Tad se zakřenil. „Ani ve snu by mě bylo nenapadlo, ţe budu pomáhat Johnnymu Bodineovi při přestřelce.“ „No,“ řekla Sam, „ukázal jsi, ţe víš, co obnáší být průkopníkem.“ Najednou se zarazila a ukázala prstem. „Co je to?“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Tad a podíval se, kam ukazuje. Viděl, ţe mu z kapsy vykukuje cosi ţlutého. Sáhl po tom a vytáhl čtverec ţluté látky zdobené vzorkem. Oči mu div nevypadly z důlků. „Šátek!“ zalapal po dechu. „Ale já jsem přece oba dva odhodil v podzemní skrýši, kdyţ začal Red Clarkson střílet jako šílený. Jsem si naprosto jistý, ţe jsem je zahodil.“ Sam zamyšleně svraštila čelo. „Kdyţ jsme se tam vrátili pro truhlu, ani jeden jsem tam neviděla.“ Zavrtěla hlavou. „Zdá se, ţe prapraprastrýc Johnny zůstal vtipálkem aţ do konce.“ Tad přeloţil šátek napůl a uvázal si ho kolem krku. Tentokrát se neutáhl. Byl to jen kus látky. Ze dveří věznice vystrčila hlavu Jane. „O čem si to tam vy dva špitáte?“ zeptala se. Najednou vykulila oči. „No teda! Perfektní 73

šátek. Kdes k němu přišel?“ Tad se na ni usmál. „To je jen suvenýr,“ odpověděl. „Dárek od starého přítele.“

74

Lynn Beachová

TAJEMSTVÍ MRTVÉHO MUŽE Z anglického originálu Dead Man’s Secret, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992, přeloţila Ivana Rosenbaumová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 57. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání

ISBN 80-85279-86-X

75

76