INCREDIBILIS Maxwell
Obsah Úvod.................................................................................................................................................3 PŘED MODROU HVĚZDOU..........................................................................................................4 První slova Maxwellova..................................................................................................................5 Zápisky ze starých časů...................................................................................................................6 Vlepené útržky ze starého deníku I..................................................................................................7 ČERNÉ SVĚTLO...............................................................................................................................8 Události dávno a nedávno minulé....................................................................................................9 Vlepené útržky ze starého deníku II..............................................................................................11 Prapor Vítězství................................................................................................................................12 Erlo - setkání s císařem..................................................................................................................13 Strmest - Glere a starý palcát.........................................................................................................16 Morovora - setkání s Eaxisem.......................................................................................................19 Bewarisova věž - prohlídka...........................................................................................................22 Bewarisova věž - tři otázky z historie............................................................................................28 Orule - poustevna Daigness z Modropole......................................................................................35 Vsograd - hrad v obležení orků......................................................................................................40 Dál na východ k Hrůzohlasu..........................................................................................................47 Hrůzohlas.......................................................................................................................................48 PŘÍLOHY.........................................................................................................................................49 Seznam dobrodružství....................................................................................................................50 Mapa Země Velké řeky..................................................................................................................51 Rytířské řády..................................................................................................................................53 Magické řády.................................................................................................................................56 Hurnsaga........................................................................................................................................58 Avarat Hledač.................................................................................................................................67 Hlavní historické události v Zemi Velké řeky I.............................................................................68 Hlavní historické události v Zemi Velké řeky II............................................................................69 Maxwellova kritická analýza soubojového systému.....................................................................70
ÚVOD Oooooo, co to? při vysypávání drobků z torny, vypadl mi do sněhu k nohám tento zapomenutý deník .... V císařově táboře, při čekání na audienci, nabídl mi potulný kronikář Petronion Jaspis sepsání hrdinských skutků družiny. Protože jsme měli chvilku času, nechal jsem jej za pár stříbrných sepsat první kapitolu podle našeho vyprávění. Myslím, že se mu to docela povedlo. Vnucoval se, že za stravu a malé kapesné půjde s námi a bude zaznamenávat naše činy, ale my jsme nepotřebovali někoho, kdo se umí ohánět jen brkem. Nic proti písařům a kronikářům, chápu že časy jejich živnosti nepřejí, ale tak dobře na tom nejsme, abychom provozovali charitu. Když se pak Petronion dozvěděl, kam chceme jít, přestal naléhat a zůstal v císařově táboře... a prozradím předem, že dobře udělal. Za zlatku jsem od něj koupil alespoň tento deník vázaný v kůži s několika popsanými stranami. Ve víru následujících událostí jsem na deník zapomněl a ten zůstal mezi harampádím na dně torny. Když jsme pak nalezli zbytky deníku Daignes, zašimralo mne svědomí a připomenulo mi to, že naše četná dobrodružství z období, kdy jsem nic nepsal, tonou trestuhodně v temnotě zapomění. Hned jak se naskytla trocha času, vlepil jsem na začátek útržky starých poznámek a začal jsem opět, po dlouhé době, sepisovat volné pokračování knihy Incredibilis, tedy dějiny naší družiny známé jako Družina Desolova. Modrá Hvězda znamenala zásadní předěl nejen v životech našich, ale hlavně v životě celého kontinentu. Již nyní lze říct, že s jejím příchodem začal nový věk. Starou část Incredibilis jsem tedy pojmenoval "Před Modrou hvězdou". Nikdo z nás v tuto chvíli netuší, co se bude dít dál, ale tušíme, v jakém znamení se na dlouhou dobu ponese naše příští putování. Tím neblahým znamením jest "Černé světlo".
Maxwell
PŘED MODROU HVĚZDOU
PRVNÍ SLOVA MAXWELLOVA Můj milý deníčku. Jsem Maxwell, elf čaroděj. Hodlám tvé bílé stránky zaplnit zážitky z putování po tváři Země Velké Řeky. Pokud vím, tak tento kontinent sahá od severu k jihu a od východu na západ. V jeho srdci leží kromě jiných i Nardské království. A v jeho srdci zase leží královské město Středopolis. Odtud vládne celému království pevnou a spravedlivou rukou král Kronar III. Aspoň co se týče měst, říčních přístavů, venkovských panství a osad. Horší už to je s obchodními stezkami kupců z Elfie, Buranie a Trpaslinie. Ty totiž nezřídka prochází pustými lesy a hvozdy. Neprozkoumané pustiny jako takové tvoří většinu rozlohy království a pokud vím, patří Nardské království k těm civilizovanějším na březích Velké Řeky. Toto je třeba mít na paměti až vám nějaký král bude tvrdit, že někde vládne. Vsadím se, že o půlce obyvatel své země nikdy neslyšel a ani raději slyšet nechce (natož aby k nim jel vybírat daně). To jen tak na úvod. Je mi něco přez dvacet, píše se rok 344 a právě Nardské království bylo dějištěm mých prvních dobrodružství. Nebo lépe našich dobrodružství, protože co by byl kouzelník bez svých věrných druhů, že? Takže za celou naši družinu.....
ZÁPISKY ZE STARÝCH ČASŮ Život hrdiny je jako barbarský meč. Jen silní a stateční jej mohou unést. Záleží na bytosti, která jím vládne zda se bude bít ve jménu zla či obra, zda dobude nesmrtelnou slávu či zrezaví v zapomění. Jednou se opájí krví jak vínem rozpálen bojem, jindy se matně leskne smáčen deštěm a obalen studeným blátem. Tak putuje za svým neznámým posláním, které smrtelník nezná a bohové ho tuší. Jednou však narazí na překážku odolnější než on sám. Tam pak zlomen bude odpočívat do skonání věků. Nikdo se nestane hrdinou ze dne na den. Bílý hrad byl pro zelenáče trvrdý oříšek, ale já a moji přátelé jsme jej rozlouskli. Ahura-Mazda je osvobozena. Další mince pro misku dobra na vahách osudu. Ale to už pár let za námi jest. Z těch, kdo tehdy se mnou šli do Bílého hradu, již nikdo nevládne mečem a šípy střílí sousedům po slepicích. Alchymista Valentýn odešel hledat štěstí v práci, hraničář Ráďa má jakousi díru, které říká hospoda a tak snad jen válečník Martin nedopadl tak normálně. Teď někde spokojeně hnije v žaláři, kde ho vězní princezna, kterou miluje. Kdo chce kam pomožme mu tam. Už se mi ta hromada dobrodružství skoro plete. Podzemí v základech domu, od kterého mám ještě odmykací tyčinku. Jsou tam tyče, které má narovnat Herik ze severních hor. Pak prý bude králem. Chrám mnichů, co vaří kaši z lidských mozků, aby byli chytřejší. Podzemní zahrada, ve které rostou jablíčka zlepšující hrdinovy vlastnosti. Ale pozor! Možno chroupat jedenkrát za 3 roky. A těch skřetích doupat! Nepočítaně! Léta a léta! Mezitím jsem se seznámil s alchymistou Prsk Pleskem. Trochu mu vadí, když mu říkám Žgrynd, ale je to talent. Válečník Hurin Ereinion je teď už takový šermíř, že by posekal za pr minut lán řepky olejky. Nesmím zapomenout na starého věrného zloděje Bobra, nejhobitovatějšího z hobitů. Až budete chtít ukrást ocas zlatému drakovi, tak se obraťe na Bobra. Velice nedávno se k nám připojil nadějný snaživý hraničář Arqueron. Ten má už pomalu víc kouzel než já. Takové pískle! Ale jsou dobrá akorát na to, aby nezmokl. Avšak všechna čest stranou ... teda vlastně komu čest tomu čest. Hraničář je to k pohledání. Jak už jsem řekl, život hrdiny není nic věčného. Húrin už jednou umřel. Naštěstí to bylo v té kouzelné zahradě, takže jsme ho zase oživili. Pak umřel ještě jednou a opět bezvýsledně. Já jsem taky umřel. Bylo to v opravdickém pekle. Po jednom namáhavém souboji jsem si zapoměl vyléčit svá zranění a to se mi vymstilo v souboji s jedním čertem, který mě svým trojzubcem nešťastnou náhodou poslal do říše mrtvých. Naštěstí mne mí přátelé pomocí přadena života vrátili zpět. Ani Prsk Plesk nebyl ušetřen smrti. Obratný hobití střelec Bobr střílel na skřeta. Bohužel si nevšiml, že mezi ním a skřetem stojí náš alchymista. Obzvláště vydařená střela ho poslala k zemi, kde ho také Bobr roztržitě nechal. Naštěstí jsme ho stačili ještě později oživit. To bylo v dobách, kdy jsme byli ještě banda bezvýznamných nafoukaných hrdinů. Ale i teď, když jsme celkem schopná družina, není nikdy o legraci nouze. Je to jen pár měsíců, co jsme doprovázeli královského syna Desola jedním z nejnebezpečnějších podzemí v jakém jsem kdy byl. Tam jsem se objevil znenadání tváří v tvář třem z dvanácti velemocných kostlivců, které na nás poslal jeden zakrslý morbidní kouzelník. Protože muška na jejich kostěných kuších byla tak nějak součástí jejich těla, měli ji docela vytrénovanou. Myslím, že jsem na ně bezvýsledně šlehl pár fialových blesků (moc mě nejdou). Pak jsem uskakoval jejich střelám jako ještě nikdy v životě (bylo to takřka naposled). Kouzelník toho jinak moc na obranu nemá. Přestože jsem se bránil jak jsem vůbec nejlépe mohl (padla 6), jejich střeli mi znepříjemnily posledních pár životů natolik, že jsem se svalil na zem balancujíce na hraně života a smrti. Naštěstí jsem těsně před ztrátou vědomí vyřkl teleportační formuli, takže jsem se svalil na zem až za rohem v relativně bezpečném stínu draka-kostlivce. (nedokončeno ....)
VLEPENÉ ÚTRŽKY ZE STARÉHO DENÍKU I Zde jsem objevil několik letmých poznámek, které hodlám časem rozpracovat. 30.6-3.7. Slavnost ve Vinné strži 13.8. Družina postoupila na úrovních, Modrá Hvězda stále roste 13.8. Zelený Úhor, cesta do Středopolisu, aféra s hostinskou travičkou 14-15.8. Obrana vesnice před nájezdem zlodějů 16.8. Spálená vesnice a mentálně zaostalý úchylák řezající hlavy obětem pro modré vlky 17.8. (?18.8.) Středopolis, panuje zde chaos. 20-21.8.345 - Vinná strž, pátrání po Tinaleovi 22-23.8.345 - Bobr a jeho akce ve Starých sklepech 23-24.8.345 - Dobrodružství v Javůrkově hospodě 25.8.345 - výslech agenta sledující Odsviště, cesta k Deremorské državě 26.8.345 - 3-6 hodina ráno jsme stromy, 17 hod - Deremorská država 29.8.345 - Pevnost na hranicích Elfie 30.8.345 - Elfie 1.9.345 - Mýtina klidu a Elahelův sen 2-3.9.345 - Cesta ke Krkavčímu Hrádku 4.9.345 - Prohledávání KH, konečný odpočinek Dolven 5-6.9.345 - Cesta do podzemí a šaškování s kostlivci 7.9.345 - hledání nástrojů 8.9.345 - Tinaleova sebevražda 9.9.345 - cesta do Rudověže k získání Netůnie
ČERNÉ SVĚTLO
UDÁLOSTI DÁVNO A NEDÁVNO MINULÉ....
V dalekém světě, za sedmerými horami se rozprostírá Země Velké řeky. Od severního ledovce po teplá moře na jihu, cela země byla v posledním roce otřesena událostmi, ve kterých vaše družina hrála důležitou roli. Tou nejvážnější udalostí byl příchod Modré hvězdy, která byla (jak se později ukázalo) mezihvězdným korábem bytosti zvaných ptavové. Tito tvorové jsou mírumilovní, upadli však pod zhoubná kouzla antimága zvaného Nesvětlo. Koráb ptavů se přiblížil k planetě, na které se prostírá Země Velké řeky a již svou přítomností (magie světa ptavů je opakem naší magie) způsobil poruchy a poškození v jemném předivu magie, která obestírá celou zemi. Tak kde se koráb objevil, magie přestávala fungovat. Nadějí světa se tak stal nadaný pěvec Tinaleus, jehož umění dokáže promlouvat do mysli a srdcí všech, kteří mu naslouchají Družina se úspěšně zhostila úkolu Tinalea najít (stopa vedla do městečka Vinná strž) a zneškodnit jeho rivala, který ho unesl do Deromorské državy. Tím však nebylo vše vyřešeno, Tinaleus byl jednak nešťastně zamilován a jednak postrádal hudební nástroj hodný jeho génia. Obě záležitosti byly vyřešeny, Tinaleova vyvolená Netunie (dcera vévody Nerdala z Rudověže) byla vysvobozena ze spárů svého únosce Irmalea v Hrázných vrších (který ji měl dle dohody z lásky k Tinaleovi vyléčit, využil však situace). Hudební nastroj byl družinou získan z nalezené sbírky zesnulé umělkyně Dolwen, která sídlila na Krkavčím hrádku. Družina zde narazila na hrobku v podzemí věže, která pocházela z dávných časů, do které se vrátila později aby odhalila jeji tajemství a osud Trazaira (který ji kdysi objevil a snažil se využít magického zdroje, na kterém byla postavena). Společným usilím moudrých, i za pomoci temných mágů a mongských vzducholodí byl na Modrou hvězdu podniknut zoufalý výpad. Větší část výpravy odlákala pozornost ptavů, družina s Tinaleem proklouzla do středu Modré hvězdy a v napjatem finále se jí podařilo zlomit moc antimága Nesvětla nad ptavy, kteří procitli a Nesvětla svrhli. Ptavové spěšně Zemi Velké řeky opustili, jejich koráb však zanechal v jemném předivu magie hluboké jizvy... Družina se tak ocitla na jihovýchodě země, odkud podnikla dlouhý pochod hvozdy směrem na sever a západ zpět do Nardskeho království. Toto putovaní nebylo bez nebezpečí, vedlo nejprve divokým hvozdem, ale ani v civilizovanějších zemích nebyla situace o mnoho lepší, neboť chaos který příchod Modré hvězy vyvolal způsobil anarchii a rozpad mnoha království a komunit. Po cestě družina pomohla novemu vládci říčního přístavu Fatilas vypořádat se s piráty, prošla s obtížemi Sivickým průsmykem a setkala se poprvé s magickou anomalii způsobenou Modrou hvězdou. Nakonec dorazila do Bílého hradu, kde ji čekalo nemilé překvapení ve formě loupeže, s pachateli však bylo náležitě naloženo. Nedlouho po tom, co družina vyrazila do Bílého hradu směrem do Elfie, přihodila se další významná událost - nastalo magicke zatmění slunce, způsobené mocným kouzlem obrovské síly, známým jako "Černe světlo". Naštěsti přítomnost Modré hvézdy kouzlo oslabila, přesto toto zatměni způsobilo velké škody, mnoho lidí bylo oslabeno a nemálo jich také zahynulo. Dalšími příhodami na cestě byl průzkum starých dolů u vesnice Berník a zlomení kletby nad vesnicí Studená, kterou kdysi prokleli dva kudůčtí bratři a ti také ve formě ledových přízraků vesnici terorizovali. Jejich moc byla zlomena, když odvážná kovářova dcera urovnala staré nedorozumění, které ke kletbě vedlo. Poslední zastávkou před Elfií bylo obchodní město Krajoles, které se zapsalo krvavým písmem
do družinové kroniky. Krajoles byl jako většina měst částečně vylidněn, teprve se vzpamatovaval z posledních tragických udalostí, které také vedly k pogromu na elfy, kterých ve městě kdysi žilo velké množství. Družina byla před vstupem do města kontatkována Celahem, agentem z Elfie v přestrojení, který požádal družinu o pomoc při záchraně elfů skrytých na mistním hřbitově. Dříve než stačil družinu dovést na místo, byl vážně raněn a jeho život visel na vlásku. Družina tak zůstala sama ve městě, ve kterém navzájem bojovaly různé skupiny podsvětí, potuloval se zde smrtelně nebezpečný Neviděný, který vznikl během hrůz vraždění elfů. Nakonec se družině podařilo jak zachránit elfy, tak zneškodnit Neviděného a také odhalit a dostihnout osobu, zodpovědnou za vlnu nenávisti proti elfům. Rilek alias Lipec (tajný spící agent v té době již neexistující Deromorské državy, fanatik nenávidějící elfy) byl dostižen, avšak při útěku zákeřně probodl Maxwella. Byl však nakonec dostižen a zabit. Družina se s mrtvým Maxwellem vydala do Elfie, kde druidové navrátili Maxwella zpět mezi živé. Tam se take družina setkala se zachráněným Celahem a vyslechla příběh o Černém světle pověsti, která strašila celé generace a která se nyní stala skutečností. Pro boj s Temnou radou, která stojí za Černým světlem se bude nutné posílit a proto bylo rozhodnuto, získat další informace a také kouzelné koberce, neboť všechny kouzelné předměty, které se ocitly na Modré hvězdě ztratily svou moc. Družina se vydala směrem k Velké řece, na území někdejšího Vnějšího království, které se nyní rozpadlo na soupeřící územíčka soustředěná kolem měst. V jednom z nich - Efemestu - vyhledala elfa Keldariona, který měl družinu přepravit přes Poříčí (oblast, kde se Velká řeka doširoka rozlévá). Všechny lodě ve měste však zabavil jeho vládce Brekart, který se uvolil loď Keldarionovi vrátit za podmínky, že družina bude doprovázet údajně nevinnou misi k ostrovu Droios, ze které se vyklubal promyšlený plán, jak zneškodnit podvodní kolonii hibernujicich ještěrců - obojživelných lidí. Plán však selhal, jednak díky družině, jednak zásahem strážců kolonie, při kterém došlo ke ztroskotání obou lodí. Družině se podařilo s poškozenou lodí zakotvit u ostrova Droios, kde byla překvapena přítomností průzkumné hlídky orků, kteří zde též ztroskotali a pokusili se ukrást loď družiny. Samozřejmě neúspešně. Přítomnost orků takto daleko od Zdi, která střeží území Temné rady na severu, však znamenala, že Zeď padla. Po nouzové opravě družina vyplula, loď byla lépe opravena ve městě Střeh na severním pobřeží Poříčí aby nakonec doplula na západ, kde se družina rozloučila s Keldarionem. Tato část Vnějšího království byla nedávno anektována Západním císařstvím, a jak družina zjistila, císař Mahvinathon VII projel nedávno okolo a proto nebylo i přes neobvykle tuhou zimu s množstvím sněhu císařův průvod dostihnout poblíž městečka Erlo. Tam se družina setkala s císařem.
Petronion Jaspis, kronikář
VLEPENÉ ÚTRŽKY ZE STARÉHO DENÍKU II 3.2.346 Cesta na Droios 4.2.346 poškození lodě, přistání u Droiosu 6.2.346 odplutí z Droiosu 20.2. Hostinec na řece 27.2. tábor vojska - císař Keldarion z Efemestu - ???? - elfi kapitan ricni lode z Efemestu (na J brehu Porici), dostali jste na nej tip v Elfii. V Efemestu vsem lode zabavili, vevoda Brekart vam vsak slibil svoleni pouzit Keldarionovu lod za to ze budete doprovazet jeho "posla" Galda k jestercum spolu s druhou lodi. Hagegir, dle slov nekolika zajatych orku vede oddily v Bastilii Reky - nalodili jste se na J brehu Porici, pak ostrov Droios (jesterci), severni breh Porici (oprava lodi) ve meste Střeh, pak vylodeni na Z pobrezi Porici (pristav Linradae), pak S pesky do vesnice Erlo (cisar).
KAPITOLA I.
PRAPOR VÍTĚZSTVÍ
ERLO - SETKÁNÍ S CÍSAŘEM
Tím, že po tak dlouhé době pokračuji v sepisování memoárů, podstupuji mnohá nebezpečí. Hrozí, že se mi nepodaří věrně zachytit starší děje, že děje současné vytrhnu z kontextu, ale především je zde velká hrozba, že dlouho prodlužované dychtění mých čtenářů nabobtnalo již v taková očekávání, která nebudu coby vypravěč sto naplnit. Ovšem, tak či onak, všechna tato nebezpečí nejsou ničím ve srovnání s nebezpečími, kterým musela čelit naše družina v časech po Modré hvězdě. Což o to, družina by se nemusela mít špatně. S našimi dovednostmi a zkušenostmi bychom mohli žít spokojený život. Ale jelikož všechny bytosti a celý svět jedno jsou, tak chmury které zachvátily Zemi Velké řeky, zachvátily s ní i nás. Hrdiny bolí rány světa víc než rány vlastní. Příchod Modré hvězdy znamenal zásadní předěl v životě celé Země Velké řeky. Její přítomností bylo zasaženo vše, dobré i zlé. Zhroutily se celé říše a království, nikde nezůstal kámen na kameni. Ani seskupení mocností zla, které jsme si zvykli označovat jako Temná Rada, nezůstalo tím, čím bývalo. Když Modrá hvězda odlétala, bylo patrně Temnou Radou sesláno nejstrašnější kouzlo všech věků - Černé světlo. V narušeném magickém předivu sice nefungovalo tak jak mělo, ale i přesto byly jeho dopady značné. Pokud víme, tak všechny bytosti nenávratně přišly o kus životní energie. Zamýšlené následky však měly být, podle našeho mínění, mnohem horší. Jak už to tak v životě bývá, sotva jsme odvrátili jednu hrozbu - Modrou hvězdu, zjevilo se před námi nebezpečí další, neméně hrozivé - Černé světlo. Pro tentokrát se Černé světlo minulo plným účinkem. Ale co příště? Zlo vstoupilo do našeho světa a dokud nebude toto ničivé kouzlo navždy vymazáno z paměti tvorstva, nebezpečí potrvá. Odhodlali jsme se tedy ke gigantickému úkolu pohřbít co nejhlouběji tajemství Černého světla. Čtenář se jistě táže, co si má představit, když se řekne kouzlo Černé světlo. A co že je to vlastně ta Temná rada? A co jsou mocnosti zla? Inu ... byli jsme stejně bezradní jako Ty, milý čtenáři. Mocnosti zla jsou obvykle tlupy či armády skřetů, orků a podobné havěti, tu a tam nějaká ta příšera z útrob matky země vyvržená. S takovými jsme se setkali již nesčetněkrát. Něco jiného je ovšem, pokud narazíte na kmen skřetů někde v díře pod horou a něco jiného je organizovaný svaz, jaký se vytvořil na dalekém severu pod žezlem Temné rady. Tady naše představivost končí a spolu s ní i všechna legrace. Pokud jde o Temnou radu, něco málo jsme věděli, něco málo tušili. Mělo to být uskupení mágů a nekromancerů se záměrem ovládnout Zemi Velké řeky. Tohle konstatování by pro začátek možná stačilo. Věci znalému dobrodruhovi však musí být jasné, že nemůže být samo sebou, když se dá dohromady organizace složená z takových mrzoutů a samotářů, jakými mágové a nekromanceři zpravidla jsou. Za tím musí být něco víc než jen obyčejná dohoda. Největší záhadou je však samotné kouzlo Černé světlo. Snad mohu říct, že jako čaroděj střední pokročilosti si umím představit, že povaha takového multiregionálního kouzla je pro čaroděje střední pokročilosti nepředstavitelná. Vím nejlépe sám, kolik dá námahy zdařený Fialový blesk, kolik popálenin stojí bezchybné zvládnutí prostého Ohnivého deště, jak ošemetná je práce s prostorem a časem a kolik energie to všechno stojí. Proto se zdráhám domyslet, co je zapotřebí k seslání kouzla typu Černé světlo. Z uvedených skutečností jasně plyne, že naším prvním problémem byly znalosti. Potřebovali jsme získat znalosti o mocnostech zla, o Temné radě a o Černém světlu. Jádrem baziliška ovšem stále zůstává samo Černé světlo. Mocnosti zla, Temná rada, to všechno jsou jevy proměnlivé, podléhající všem roztočům a kolotočům údálostí. Avšak Černé světlo, respektive znalost tohoto kouzla, představuje nebezpečí, které poryvům dějin nepodléhá. Nezáleží na tom kdo je zrovna u moci, nezáleží na životě smrtelníků. Dokud zde bude jakýkoli nosič této zkázonosné myšlenky, ať už svitek, kamenná deska nebo hlava, nebezpečí pro celou zemi potrvá. Spálit onen svitek, rozbít onen kámen, utnout onu hlavu, toť nyní naše chmurné poslání.
Po odchodu Modré hvězdy jsme prošli napříč takřka celým kontinentem, až jsme se dostali do Elfie. Tam, po poradě s moudrými, bylo rozhodnuto, že je třeba získat více informací o Temné radě. Toto poněkud vágní zadání jsme si zúžili na jediný úkol - získat létající koberce. Můj starý koberec Omirel, který nám prokázal nejednu dobrou službu, ztratil po kontaktu s Modrou hvězdou svou kouzelnou moc a tak jsme nyní byli nuceni putovat tradičním způsobem, což se nám pranic nezamlouvalo. Shodli jsem se na tom, že pro zvýšení naší akceschopnosti jsou létající koberce nezbytné. Přemýšleli jsme, kde by se nyní, v čase všeobecného úpadku, takové koberce daly sehnat. Zdálo se, že jediná rozumná věc, která se v tuto chvíli dá udělat a která přiblíží hned několik cílů současně, je návštěva Západního císařství. Tento nejmocnější státní útvar západu skýtal jakous takous naději, že se v něm, i uprostřed chaosu dnešních dnů, udržely alespoň základní pilíře civilizace a že tam bude možné najít praktikujícího pyrofora. Největší šance byla pochopitelně přímo u císařského dvora. To nám zároveň poskytovalo věrohodnou záminku pro audienci u císaře a možnost návázat cenný kontakt. Šlo o to přesvědčit se na vlastní oči, nakolik si Západní císař zachoval moc a nakolik je schopen a ochoten postavit se silám Temné rady. S těmito plány jsme dospěli na území Západního císařství. V celé Zemi Velké řeky panovala krutá zima, nezvykle krutá zima. Kdo ví, co všechno se změnilo příchodem Modré hvězdy, kdo ví, co na jaře odhalí sníh, kdo ví, zda ještě někdy vůbec příjde jaro... Naše družina má nyní pět členů. Bobr, hobit zloděj - lupič, starý harcovník s dobrou kuší a duší. Ze starých časů vytrval i Arqueronn, člověk hraničář - chodec, tajemý strážce přírodní magie netušených schopností a navíc, po odchodu Hurina, jediný náš bojovník tváří v tvář. Nedávno se k nám připojil Hubert řečený Krvavý, elf kouzelník - mág, vítaná posila, neúnavný dárce krve, sesílač ohnivých koulí a magických střel. V neposlední řadě je tu pak Marbell - elfka alchymistka pyroforka, ke které nedokáži nic bližšího říct - snad jen, že kdesi v útrobách svých zavazadel opatruje věci, které jsou živé, ale o kterých zdravý rozum říká, že by živé být neměly. Poblíž městečka Erlo zastihli jsme císařská vojska tábořící na břehu řeky. Kupodivu se nám podařilo dohodnout audienci a sám císař Mahvinathon VII. nás přijal ve svém stanu. Později se ukázalo, že jsme měli víc štěstí než rozumu. Ovšem bylo to štěstí toho druhu, jakému většina lidí říká kancodlačí smůla. Za císařovo osobní přijetí jsme vděčili tomu, že v daný okamžik jsme zapadali coby poslední střípek do vitráže složitého intrikánského plánu. Na druhou stranu, císařové obyčejně nedělají nic jiného, než že spřádají intrikánské plány, takže v kontextu života u dvora to byla vlastně vcelku banální situace. Nehledě na to, že všechno jedno jest, takže pokud měl nejmocnější muž západu nějaký plán, patrně i tento jeho plán byl součástí nějakého vyššího plánu, o kterém ani on sám nevěděl. Tážeš se čtenáři, jakého že plánu může být součástí samotný císař? No, nade vší pochybnost byl součástí plánu samotného Nejvyššího, o tom není sporu. Netřeba ale sahat tak vysoko... Císař Mahvinathon VII. byl především součástí našeho plánu. Všichni jsme se tedy navzájem zakalkulovali ještě dříve, než bílá kožešina vchodu císařského stanu pohladila naše zátylky a donutila nás, abychom skolinili hlavu před Jeho Výsostí. Detaily rozhovoru už si nevybavuji. Podstatné bylo, že císař se zájmem vyslechl naši žádost o zhotovení létajících koberců, uznal důvody, které nás k tomu vedou a přislíbil nám za tímto účelem služby svého dvorního theurga jménem Eaxis Hrodoro. Císaře však nezajímaly hromady zlaťáků a korundů, kterých jsme měli plné torny, ale žádal od nás protislužbu. Žádal od nás, abychom se pokusili vypátrat bájný Prapor Vítězství. Tento kouzelný artefakt údajně sehrál rozhodující úlohu v bitvě Osudu, kterou se počínal věk před Modrou hvězdou. Tehdy se na úpatí Zlatých vrchů podařilo armádě Sjednocení porazit mnohonásobnou přesilu vojsk temných národů a tyto zahnat zpět na sever. Legenda praví, že vojsko, nad kterým zavlaje Prapor vítězství, nikdy neprohraje. V bojovnících probouzí novou sílu a statečnost. Zajímavé je, že není známo jak vlastně ten prapor vypadá. Skoro se zdá, jakoby v očích každého vypadal trochu jinak. Je možné, že právě v tom tkví jeho moc. Podobně jako kouzlo "vábnička", mohl by vytvářet kolektivní emoční iluzi individuálně modifikovanou. To jsou však jen
mé úvahy, určené spíše k diskuzi na půdě věže Bratrstva, nikoli na stránky tohoto deníku. Jisté je, že po bitvě Osudu se prapor ztratil za dosud nevyjasněných okolností. Ví se, že po bitvě prapor odvážel oddíl rytířů Řádu Strážců vědění čítající stovku mužů pod velením Deigness z Modropole, všeobecně uznávané válečnice a členky řádu. Jisté také je, že do cíle cesty oddíl nedorazil. Kam ale nakonec dorazil, to už se nikdy nezjistilo. Stovka elitních válečníků takříkajíc zmizela beze stopy, jakoby se po nich slehla zem. S nimi ovšem zmizel i Prapor Vítězství. Pokud dobře počítám, uplynulo od té doby 345 let, takže pátrání v tomto směru už hraničí s archeologií. Před několika dny však dorazila na císařský dvůr překvapivá nabídka. Mezi zbožím, které nabízel k prodeji renomovaný kupec, byl i jakýsi starý zdobený palcát. Císařovi poradci v něm rozpoznali legendární palcát, který kdysi patřil právě Deigness z Modropole a který podle všeho měla u sebe v kritické době, kdy odvážela Prapor vítězství z bojiště bitvy Osudu. Po uplynutí celého věku se tedy zčistajasna objevila stopa a právě v tuto chvíli jsme se u dvora objevili i my. Císař nás pověřil, abychom záležitost prozkoumali a tím vlastně jen propojil dva osudy. Za ta léta už jsme si tak nějak zvykli, že všechno do sebe podezřele dobře zapadá. Myslím, že každý, kdo okusil život velkých činů, kdo na vlastní kůži zažil ty zvláštní koincidence zdánlivě nesouvisejících jevů, které provázejí každý hrdinův krok, kdo rozpoznal ve všem svém konání vyšší záměr, vyšší poslání přesahující cíle smrtelníka, nemůže zůstávat slepý a nevědomý. Po tom všem, po všech těch zvratech, výhrách jež se ukázaly býti prohrami a prohrách jež se ukázaly býti výhrami, nemohu neučiniti než jediný možný závěr. Na svou čest čaroděje, jako mistr řádu Bratrstva Sedmého slova a člen Kolegia hledačů zákonů jsoucna, zde tvrdím ... Nejvyšší existuje! Přijali jsme tedy císařův úkol a tím naše audience skončila. Ubytovali jsme se ve stanu pro hosty. Tři muži u dvora stáli císaři nejblíže. Již zmíňovaný dvorní theurg Eaxis Hrodoro, dále dvorní čaroděj Gerdir Oloron a Banaxis Varone, nejvyšší generál císařské armády. Všichni tři byli přítomni našemu jednání. Když nám císař přislíbil, že koberce osobně vyrobí jeho dvorní theurg Eaxis, bylo zřetelné, že Eaxise tato zakázka nijak nepotěšila. Viditelně ztuhl a zbledl. To sice u člověka pracujícího s lektvary a astrálmími sférami nemusí nic zásadního znamenat, ovšem v tomto případě to něco zásadního znamenalo. Přecijen, jeho pozice ve státě zřejmě již značně přesahovala rámec alchymistické odbornosti a pověření výrobou létajících koberců pro skupinku náhodně příchozích dobrodruhů znamenalo od císaře ponižující políček. Theurg však otevřeně protestovat nemohl. Když jsme dleli ve stanu pro hosty, navštívili nás postupně dva poslové a předali nám dary. A od koho že byly dary? No inu, od dvorního čaroděje Gerdira a od theurga Eaxise. Dary obsahovaly užitečné kouzelné i obyčejné předměty na cesty a přání zdaru v našem poslání. Čím jsem starší, tím jsem opatrnější. Podařilo se mi přesvědčit družinu, abychom dary nepříjímali. Obával jsem se, že bychom tím na sebe mohli vzít závazek jehož obsah pořádně neznáme. Přijmout dar není jen tak. Jen velmi vzácně nestojí za darem nějaké očekávání. Lecos naznačovalo, že u dvora se něco děje a dary neobsahovaly nic tak cenného či důležitého, abychom si kvůli nim museli s někým zavdávat. Dárci se navíc ani neobtěžovali dostavit osobně, což mi také moc nevonělo. Družina mručela, ale nakonec to uznala. Dary jsme zase zabalili a vrátili s poděkováním a omluvou dárcům. Abychom situaci trochu rozmotali, navštívili jsme generála Banaxise, který nám jako jediný žádný dar nenabídl. Pokoušeli jsme se dozvědět něco o vztazích mezi Gerdirem, Eaxisem a císařem. Generál se vymlouval, že je většinou v poli a že se o záležitosti dvora nestará. Nicméně celkový dojem z rozhovoru naše podezření spíše potvrdil než vyvrátil. Později se ukázalo, že obavy byly na místě. Eaxisovy dary se ukázaly být poněkud nadstandartními. Už si nepamatuji podrobnosti, ale byl tam někjaký předmět, který mu měl umožnit sledovat náš pohyb a snad tam bylo i něco, co nás mělo nějak zranit. Zpět ale k Praporu Vítězství. Sečteno podtrženo, úkol byl jasný - NAJÍT. Jedinou naší stopou byl onen kýmsi k prodeji nabízený palcát velitelky Daigness, oficiálně pohřešované více než 345 let ...
STRMEST - GLERE A STARÝ PALCÁT
Nuže, tak jsme vyrazili proti proudu mohutné řeky Svervory za Praporem Vítězství. Byli jsme vybaveni císařskými průvodními listinami a informací, že onen tajemný majitel Daignessina palcátu bydlí ve Strmestu. Už ani nevím jak dlouho jsme pluli. Nemohlo to být více než pár dní. U městečka Anlie se do Svervory od východu vlévá Morovora. Po ní jsme bez zajímavějších příhod pluli na východ do nitra území severského království Bastilie až do přístaviště města Strmest. Pokud je zde řeč o státních útvarech, jistě jsi už čtenáři pochopil, že kromě Západního císařství a Elfie je o nich třeba uvažovat toliko v čase minulém. Věru zlé časy nastaly po Modré Hvězdě. Starý jazyk vzdělanců mi pro současnou situaci nabízí cynicky výstižné vyjádření - imperfektum. Nikoli perfektum čili minulý čas dokonavý, anóbrž imperfektum, tedy minulý čas nedokonavý. Chci tím říct, že stará království jsou v procesu rozkladu jenž není dosud dokonán. Cestopisec tedy váhá, zda o nich hovořit v čase přítomném či minulém. Nejvýstižnější by bylo právě ono imperfektum, avšak s ohledem na čtivost textu a s žádostí o prominutí této malé nepřesnosti, budu nadále používat čas přítomný. Mám pro to ostatně ještě jeden důvod rázu etického. Ačkoli nejsem nekritickým přívržencem starých časů, přecijen chovám úctu k naději těch, kdo neházejí kuš do žita a doufají. Tak jsme dospěli do Strmestu. Nedalo ani mnoho práce najít hostinec "U čarodějova učně" jehož majitel, jistý pan Glere, nabízel k prodeji onen starý palcát. V hostinci nás čekalo nemilé překvapení spočívající v tom, že nás tam nic nečekalo. Glere nebyl doma. Pokud si dobře vzpomínám, byla doma jen jeho žena a dcera. U nich začala má strmestská série psychických kouzel, která se nakonec zastavila až u nejvyšších představitelů města. Já vím, že je to už takové trapné a málo nápadité, ale já asi prostě neumím jednat s lidmi. Vždycky když opustím své milované lesy, louky a potůčky a na chvíli se dostanu do společnosti, vždycky to nakonec dopadne stejně. Hypnóza, Čtení myšlenek, přinejlepším Poslání. Lidé si sami prostě nedají poradit. Od paní Glereové jsme se dozvěděli, že Glere jel pro zásoby a za pár dní by se měl vrátit. V těchto časech se jídlo rychle stává nejcenějším artiklem a hostince mají jídelníčky bohaté pouze co do počtu názvů nikoli však co do rozmanitosti obsahu. S pomocí magie jsme zjistili, že palcát v domě není a tak jsme se usadili u okna v hostinci naproti, vyčkávajíc příjezdu Glereho. Záhy k nám dolétla nová zvěst. Ke Strmestu přitáhlo vojsko a oblehlo město. Vojsko je možná až příliš vznešený výraz. Byla to podvyživená banda loupežníků, rebelů, lapků, tuláků a dobrodruhů vedená loupeživou rytířkou jménem Kierna. Schylovalo se k žabomyší válce. Byl tomu měsíc zpět, kdy jsme dole na jihu, na Poříčí u ostrova Droios, potkali loď s orky - předsunutou hlídku a neblahou předzvěst daleko horších věci. Tou dobou už bylo myslím obecně známo, že Zeď padla a že se ze severu blíží příval těch, které slušný člověk dosud potkával leda tak v chodbách opuštěných dolů, ale nikoli v ulicích svého města. Ke zlým se schylovalo časům a ti blázni se tu chystali bojovat mezi sebou. Pro nás to celé znamenalo navíc nepříjemnou komplikaci - Glere se nebude moci dostat domů. Tuto novou svízel jsme nakonec vyřešili diplomatickou cestou. Kierna chtěla od města hlavně jídlo a přístřeší na zimu, což Strmest odmítal. Pokusili jsme se tedy sjednat příměří mezi oběma tábory. Jednání sice hned zpočátku uvázla na mrtvém bodě, ale nakonec, za vydatného přispění zlaté trojky kouzel Hypnóza + Čtení myšlenek + Poslání, byl nalezen kompromis a oba tábory se víceméně pokojně spojily v přípravách na příchod orků a skřetů. Půvabný byl zejména okamžik, kdy jsme se nechali zhypnotizovaným vrátným uvést do kanceláře správce Strmestu, avšak opomenuli jsme si předem zjistit, jakou formou jsou spravována města v Bastilii. Vstoupili jsme tehdy do velkých dveří a překvapeni stanuli tváří v tvář zasedání celého sboru strmestských konšelů. Nebylo samozřejmě možné celé shromáždění podrobit moci kouzel a tak nezbylo než zdlouhavě vyjednávat a jen tu a tam kýženému výsledku dopomoci. Dohodě bránily zejména nevyřízené účty z minulosti a tak bylo třeba přimět radní, aby pozapoměli na stará příkoří než zasednou s Kiernou k jednacímu stolu. Myslím, že to pro město stejně byla jediná naděje jak čelit orčímu nebezpečí ze severu. Kouzla pomohla spíše zchladit hlavy než
někomu vnutit cizí vůli. Lidé nejsou hory. Je třeba ctít meze a nelétat přespříliš vysoko, což pro čaroděje platí na druhou. Vše tedy bylo připraveno na příjezd Glereho a my jsme mohli opět v poklidu vyčkávat v hostinci. Světe div se, dočkali jsme se. Byl to čilý, aktivní muž, nikterak starý. Slovo dalo slovo a za chvíli měl Glere peníze a my svůj palcát. Kouzelný svitek, který jsme dostali u císaře, potvrdil jeho pravost, takže to bychom měli. Ukázalo se dokonce, že slovutná zbraň je vybavena několika praktickými kouzly a slušnou zásobou magenergie, která může uživateli podstatně ulehčit život a nepříteli opak. Což o to, artefakt to byl svrchovaně zajímavý a cenný, avšak v našem pátrání po Praporu Vítězství měl klíčový význam spíše sám jeho nenápadný majitel a držitel, Glere. Sotva jsme však usedli v šenku "U čarodějova učně" a chtěli s Glerem zapříst rozhovor, byli jsme přerušení hlukem zvenčí. Glere ten večer ještě hospodu neotevřel a tak vstal od stolu a šel to vysvětlit nevítaným hostům. Byli to zřejmě noví obyvatelé města z řad Kiernina vojska a nebyli k odehnání. Poznenáhlu začínalo jít poněkud do tuhého. Potom se v rychlém sledu událo několi věcí. Nikdo z nás si pořádně nepamatuje, co se vlastně stalo. Vzadu ode dvora vrzly dveře, Bobr to šel prozkoumat, já jsem se přemístil na ulici, abych obhlédl násilníky, Arqueronn zůstlal u Glereho. Ukázalo se, že největší nebezpečí hrozilo právě ze zadu ode dvora a že pobudové na ulici měli sloužit jen k odlákání pozornosti. Něco mi řeklo, že jsem neměl opouštět šenk, že jsem se nechal napálit. Bobr i Arqueronn statečně bojovali s vetřelcem, avšak v podrobném vylíčení všeho, co se seběhlo jim brání hypnóza a mně skleróza. Tak či onak, po boji vypadala situace takto - pobudové mizející v nočních ulicích, vyděšený hostinský Glere, z hypnózy se probouzející Bobr a Arqueronn, do hypnózy upadající neznámý cizinec, já zadýchaný čaroděj Maxwell a můj věrný přítel netopýr Bernard Macoch, taktéž mírně zadýchaný. Domnívám se, že to byl právě Bernard, kdo mne včas varoval, abych se vrátil do šenku a zabránil nejhoršímu (ponechme nyní stranou diskuze o tom, zda smrt je opravdu to nejhorší a zda to ve skutečnosti není počátek něčeho nového lepšího). Z neznámého cizince se pod tlakem Hypnózy vyklubal nájemný vrah, kterého neposlal nikdo jiný než náš starý známý císařský theurg Eaxis. Jmenoval se Sarner alias Rudý nehet a jeho úkolem bylo zprovodit ze světa nikoli nás, ale nic netušícího prodejce palcátu - hostinského Glereho! To byl zajímavý zvrat v běhu událostí. Až tak daleko sahají Eaxisovy intriky!? Chtěl zhatit záměry samotného císaře Mahvinathona. Sarner měl u sebe několik zajímavých předmětů, mezi nimi i svitky Hypnózy. Věru zákeřný soupeř nám skřížil cestu. Usoudili jsme, že je třeba císaře varovat. Ne že by nám tak ležely na srdci starosti mocných, ale v tuto chvíli jsme se mohli jen domýšlet, co za tím vším vězí. Eaxis mohl být klíďo píďo ve spojení se samotnou Temnou radou! A i kdyby to byl jen prostý usurpátor moci, cokoli co mohlo upevnit postavení trůnu Západního císařství, představovalo v těchto časech plíšek na váhy osudu ve střetu mezi temnými národy a naším světem. Sebral jsem tedy ještě pro jednou všechny své síly, vstoupil jsem do Sarnerovy mysli a uložil tam neodbytné puzení, aby se co nejrychleji dostal k císaři Mahvinathonovi, odevzdal se mu a vypověděl vše, co ví o své práci pro Eaxise. Poklidili jsme nepořádek v šenku, postavili převrácené židle, znovunarozený Glere všem nalil sklenku něčeho na uklidnění a konečně jsme si mohli v klidu popovídat o palcátu a o všem okolo. Samozřejmě nás zajímalo, jak se takový předmět dostal právě sem, do hostince ve městě Strmestu. Glere se pustil do vyprávění. Jako útlý mladíček nastoupil před lety do učení ke starému čaroději jménem Bewaris. Coby nový učeň záhy pochopil, že spíše než umění čarodějnickému, vyučí se u svého mistra domácím pracem a řemeslu kuchařskému. Stařec nehledal dědice svého vědění, ale spíše někoho, kdo se o něj postará. Ale nejen o něj. Bewaris pěstoval hluboký zájem o dějiny Země Velké řeky a jeho věž (mimochodem stojící stále nedaleko odtud v lesích!) byla od základů až po špičku naplněna archeologickými sbírkami z hlubin času vylovenými. Čaroděj prý často někam odcházel a neustále sbírky doplňoval, takže Glere se v učení staral nejen o čaroděje, ale také o jeho sbírky. Ovšem jen pasivně, bez znalosti věci. Na sklonku života kladl čaroděj Gleremu na srdce, že kdyby se s ním cokoli stalo, tak má co
nejrychleji opustit věž, protože zanedlouho poté bude celá stavba začarována a znepřístupněna. Jedhoho dne, v době kdy už léta ztěžka doléhala na starcova bedra, odešel čaroděj nakrátko opět na jednu ze svých tajemných výprav. Vrátil se ve značně zuboženém stavu, těžce nemocen a s několika předměty, mezi nimiž byl právě náš palcát. Stařec ulehl na lože a nedlouho na to, přes všechnu Glereho péči, skonal. Glere, pamětliv příkazu mistrova, co nejrychleji opustil věž sbírajíce cestou vše co se mu zdálo cenné a co pobral do náruče. Tak se vydal na další pouť, jako součást učeníkovy výslužky, i palcát mistryně řádu Strážců Vědění Daigness z Modropole. Jak už bylo řečeno, Glere za svá učednická léta pochytil více dovedností v péči o domácnost než v umění magickém. Postupně tedy rozprodával věci z Bewarisovy věže, časem si zařídil i vlastní pohostinskou živnost a svoji hospodu pojmenoval tak jak ji pojmenoval - "U čarodějova učně". Svojí kvalifikací se nijak netajil, naopak, rád barvitě vyprávěl různé historky zvědavým hostům a vytvářel tak okolo své živnosti zvláštní atmosféru, která k dobré hospodě zajisté patří. Deignessin palcát byl poslední věcí, která mu ještě z čarodějnické výslužky zbývala. Přibližně dvacet let jej uchovával u sebe jako památku a finanční jistotu. Až nyní si mimořádně těžká doba vyžádala, aby Glere sáhl i na tuto cennost a tak ji nabídl skrze známého kupce k prodeji. Nabídka se dostala až na dvůr císaře Mahvinathona VI. a zbytek už známe. Samozřejmě, že jsme se nezapoměli zeptat ani na Prapor Vítězství, snad jsme i potajmu doufali, že tu někde bude viset jako součást krčemní výzdoby, avšak Glere o něm nevěděl nic. Nikdy nic podobného v čarodějově domě nezahlédl. Trochu nás to zchladilo. Záležitost se nám poněkud komplikovala, i když ne až zas tolik. Informace o Bewarisovi a opuštěná věž nedaleko v lesích byly nadějnými stopami v našem pátrání. Vypadalo to, že Bewaris něco objevil, ale stáří a nemoc jej skolily dříve než dokázal rozmotat celou nit letité záhady. Po těchto událostech a po našem rozhovoru opustil Glere se svou rodinou Strmest a odstěhoval se k příbuzným do nedaleké vesnice. Riziko, že se pokus o vraždu bude opakovat, bylo příliš velké. My jsme se nyní rozhodovali, zda raději osobně varovat císaře před úklady zlovolného theurga Eaxise nebo dál sledovat stopu Praporu Vítězství. Od Glereho jsme se dodatečně dozvěděli, že jsme v poslední době nebyli jediní, kdo se o palcát zajímal. Mohli jsme jen hádat, zda dalšími zájemci byli pohůnci Eaxisovi nebo jiní dobrodruhové. Snad i proto jsme se rozhodli neztrácet čas a zvolili cíl bližší - Bewarisovu věž.
MOROVORA - SETKÁNÍ S EAXISEM
Bewarisova věž, jak už bylo řečeno, stála v lesích nedaleko Strmestu. Kus cesty bylo možné plout dál proti proudu po Morovoře, pluli jsme tedy. Přestože byl březen v půli, celou krajinu stále držela ve své ledové náruči paní zima. Po řece plavaly ledy a lesy na březích stály mlčky zabalené do bílých plášťů. Doufejme, že Černé světlo nezahubilo všechno slabé tvorstvo a že ptáčci zpěváčci již brzy rozezvučí dosud tiché kraje. Srdce se mi sevřelo při pomyšlení, že by tomu tak nemělo být. Proplouvali jsme táhlou říční zátočinou, když tu jsme spatřili nad pobřežními houštinami, mezi zachumlanými korunami borového hájku, stoupat k nebi obláček dýmu. Na ostrohu u řeky si někdo dělal ohýnek. Alespoň záblesk života v těchto nehostinných krajích, napadlo mne. Na další přemítání však už nebylo kdy. Sotva se naše pozornost upřela k záhadnému kouři mezi stromy, stalo se to, že na nás zaútočila samotná řeka... Vím, zní to trochu podivně, ale v tu chvíli to tak opravdu vypadalo. Našeho plavidla se zmocnila podivná vodní síla a pořádně nás rozhoupala. Zdálo se, že ve vodě cosi je. Cosi, co samo bylo vodou. Voda ve vodě. Hobit zaskučel, že cítí dvě bytosti velikosti koně a naše družina vytasila svůj arzenál zbraní. Tuším, že to byl Arqueronn, kdo jedním ze svých záhadných chodeckých zákroků poslal jednu z vodních entit ke dnu. Snad i Bobrova kuš zadrnčela, už přesně nevím. Nespouštěl jsem mysl z onoho ohýnku v borovém hájku. Tušil jsem, že odtud vítr fouká. Snažil jsem se dostat družinu co nejrychleji na břeh. Něco málo jsem slyšel a četl o vodních elementálech a myslím, že právě s nimi jsme zde měli tu pochybnou čest. Mokrou či suchou nohou dostali jsme se porůznu na břeh a řeka utichla. Nemeškal jsem a levitujíce nad sněhovou pokrývkou, hyperprostorujíce se takřka od stromu ke stromu, vydal jsem se za tajemným dýmem. Všichni jsme tušili, že pokud je tam někdo, kdo způsobil, že mírná řeka splodila takové nebezpečné syny, nebude to nikterak slabý soupeř. Spolu s Bobrem spatřili jsme malou kruhovou mýtinku, jaké někdy bývají u cest k odpočinku. Uprostřed plála menší hranice dřeva a u ní seděla schoulená postava v plášti. Mé osvědčené Čtení myšlenek se prodralo zledovatělými jehličkami borovic a bílým závojem křovin, avšak odpovědí mi bylo toliko bílé ticho. "Zase nějaký kouzelný amulet", pomyslel jsem si, "kdejaký vandrovník to už dneska nosí na krku". Vrátili jsme se k ostatním a pod sněhovým baldachýnem pobřežních křovin jsme se rozhodli, že vstoupíme na mýtinku otevřeně, a že pak se uvidí podle toho, co je ten cizinec zač. Už od dob Ahury Mazdy ctíme zásadu praesumpce neviny a já se čím dál více obávám, že na to jednou zle doplatíme. Vstoupili jsme na mýtinku ze směru od cesty tak jako běžní pocestní. Jak jsem řekl, mýtinka byla kruhová, ne více než dvacet sáhů v průměru, ohraničená hustým křovím, okolo se kymácel borový háj, uprostřed planula hranice dřeva a u ní ... pocestný v kápi. "Jaká cesta, pocestný?" pozdravili jsme po místním způsobu. Postava se vstyčila, kápě jí sjela z hlavy a my jsme poznali, že to není pocestný... Byl to sám Eaxis Hrodoro, dvorní theurg Mahvinathona VI., císaře Západního císařství. Vrhl na nás nevraživý pohled a nebylo třeba dalších slov, aby všichni zůčastnění pochopili, že začal souboj ... Na jednu stranu mi nebylo do zpěvu tváří v tvář tak nebezpečnému soupeři, ale na druhou stranu se mi ulevilo, že je to sám Eaxis osobně. S podobnými ptáčky jsme mívali spíše takovou zkušenost, že nás nejprve trápil zástup jejich služebníků, než jsme se probojovali k samotnému zdroji zla. To bylo snad poprvé, kdy se nám dostalo té cti, že nás "hlavní hrdina" navštívil rovnou osobně. Mohlo to znamenat cokoli. Doufal jsem, že je to spíše znamení Eaxisovy slabosti než síly. Nejvíce jsem si však přál, ať Eaxis není jedním z Temné rady. Měli jsme totiž určité kusé poznatky o tom, že členové tohoto zlovolného společenství jsou možná propojeni společnou životní a magickou energií a bojovat proti jednomu by tedy znamenalo bojovat proti všem.
Když jsme stanuli proti Eaxisovi, šly mé hluboké úvahy stranou. Čaroděj v nebezpečí přestává být filozofem. S přibývajícím věkem a zkušeností je to samozřejmě čím dál těžší, protože s mocí roste zodpovědnost za realitu světa. Tak se dobrý čaroděj dříve či později nutně dostane na křižovatku, kdy buď pochopí, že nemůže být čarodějem a filozofem současně a ukončí svou běžnou praxi nebo to nepochopí a pak zemře v souboji, zpravidla nikterak obtížném co do síly protivníka, o to však obtížnějším co do rozhodování etického. Ale kuš! Už zase filozofuji! Nuže ... Eaxis. První, co mne napadlo, bylo uhasit Eaxisovi ten jeho oheň. V duchu jsem se pousmál tomu uličnickému nápadu a naše družina se drobným kouzlem rozmístila do kruhu kolem nebezpečného theurga. Ukázalo se, že první nápad někdy bývá nejlepší. Theurg v další chvíli cosi zamumlal, prohrábl hranici a oheň vyšlehl do výše. Ta výše byla však několikanásobně vyšší než by podobná výše měla být. Vysvětlení mi blesklo hlavou zrovna v okamžik, kdy se plameny ohně proměnily v obrovskou ohnivou postavu dobrých pět sáhů vysokou ... Byl to ohnivý elemntál! Tváře nám ovanul horký vzduch a krystalky ledu ve vousech skanuly na tající sníh. Při putování zamrzlou krajinou nám nejednou vytanula na mysli představa tepla krbu někde v hobití noře, ale takové zahřání jsme si věru nepředstavovali. Síly družiny bylo najednou nutno rozdělit. Krvavý Hubert a Arqueronn se pustili do elemtála a já jsem vyslal blesk na Eaxise. Jaké bylo mé překvapení, když blesk theurga zasáhl, ale nikterak nezranil! Dvorní intrikán se navíc chystal povolat z vatry další ohnivou bytost. Vzpoměl jsem si na zákeřné probodení své osoby v Krajolese, jež skončilo mou smrtí a napadlo mne použít taktiku boje z blízka. Myslím, že vím dobře, co platí na podobné panáčky v kápích. Kývl jsem na Bobra a přemístil ho na délku hobití paže za Exisova záda. Hubert a Arqueronn mezitím zápolili s elementálem. Hubert jej kropil magickými střelami a chodec svými tajemnými triky, o kterých nikdy nemluví a tak je zde nemohu ani popsat. Pánové mi musí prominout, že jejich hrdinské kousky nemohu podrobněji vylíčit. Má pozornost se tou dobou upírala jinam a od té doby jsme ještě neměli možnost v klidu posedět a zavzpomínat na tuto část našich dobrodružství. Zatímco jsem posílal Bobra časoprostorem Eaxisovi do zad, objevila se v rukou našeho nepřítele luxusní kuš. Jen Nejvyšší ví, kde ji měl pod svým pláštěm schovanou. Pak jsem udělal tu chybu, že jsem na to hned nezareagoval úměrně svému postavení a své odolnosti. Tuším, že jsem se pokusil theurga omráčit Stříbrným Kladívkem, mým osobním kouzlem, avšak to se jen neškodně odrazilo od neviditelné bariéry obklopující padoucha jako aura zla. Až teprve ve chvíli, kdy mi Eaxis vyslal ze své kuše šipku v ústrety, pochopil jsem, že jsem tou dobou měl být už dávno za nejbližší borovicí. Tam jsem se nakonec přecijen ocitl, avšak o šipku v útrobách a o zkušenost bohatší. Poslední dobou se předivo reality chová nějak podivně. Jen těžko lze předvídati, co kdo udělá a velice lehko jest dokončiti každý krátkodobý úmysl. Od té doby každé ráno žádám Nejvyššího, aby změnil svou vůli, ale mé prosby zůstávají nevyslyšeny a namísto toho sklízím jen posměch spoludružiníků. Inu, težké časy nastávají pro muže v pláštích. Stará precizní pravidla reality se vulgarizují a nezbývá v nich místo pro jemné taktické nuance. Bojové strategie se prakticky omezily na dvě jediné smysluplné: rubni nebo uteč. Ach, Modrá Hvězda zanechala neviditelné, o to však hlubší, šrámy v předivu, ze kterého jest utkán náš svět. Ale čas nečeká, zpátky do boje! Pak přišla Bobrova chvíle. Pokusil se probodnout Eaxise zákeřně zezadu, avšak žel nikoli zcela úspěšně. Pak myslím zápasili o malou černou hůlku, která se theurgovi objevila v ruce. Bobr pochopitlně dobře ví, že takové hůlky theurgům do rukou nepatří a tak se statečně bil, až se mu ji podařilo neřádovi vyrvat. V dalším okamžiku však Eaxis zmizel. To bylo velice nepříjemné. Nedalo se hned poznat, jestli se zneviditelnil nebo jestli úplně vyklidil pole. Krčil jsem se nadále za borovicí a úpěl s šipkou v břiše. Poznenáhlu se citelně ochladilo. Nejdříve jsem myslel, že na mne jde zimnice, ale pak jsem si uvědomil, že již není slyšet hukot plamenů a pochopil jsem, že Arqueronn s Hubertem udolali ohnivého elementála.
Pak se u mne objevil Bobr. Na rtech jsem ucítil konejšivou chuť lektvaru "bílé hvězdy", načež se mi po těle rozlilo teplo záře života a prostoupil mne nový elán. Uf! Nastražil jsem uši a napnul zrak. Je-li na blízku theurg s nabitou kuší, jsem klidnější, když vím, kde přesně je. Seslal jsem tedy poměrně náročné kouzlo Najdi bytost a objevil tak Eaxise, kterak se krčí pod smrčkem na opačném okraji mýtinky. Větve smrčku bránily, abych použil svůj proslulý gravitační útok. Ten spočívá v přemístění do vzduchu přímo nad nepřítele a následném zdrcujícím pádu na překvapenou oběť (možná, že právě pro tento typ útoku by se název Maxwellovo Stříbrné Kladívko hodil lépe než pro původní kouzlo). Nicméně, Eaxis se krčil v houští kryt větvemi a měl celou mýtinku na mušce. Vyslal jsem tedy alespoň svého věrného netopýra Bernarda, aby padoucha sledoval. Několika signály jsme se všichni dorozuměli o nové situaci a vyčkávali. Tuším, že to byl Hubert, kdo nakonec vyslal malou ohnivou kouli do větvoví nad místem, kde se Eaxis skrýval. Sprška jisker a tajícího sněhu vyhnala theurga z jeho chatrného úkrytu. Konečně jsme mohli udeřit plnou silou družiny. Na prchajícího theurga se snesl roj šipek a kouzel. Neviditelná aura zla už jej nechránila před našimi spravedlivými útoky a tak se záhy ocitl na pokraji sil. Eaxis Hrodoro zhynul nakonec mečem Arqueronnovým, s tváří zabořenou do sněhové břečky, kterou si zde svými nekalými ohnivými kousky sám namíchal. Trapný konec kdysi uznávaného alchymisty. Hleděli jsme na poraženého nepřítele, pára nám šla od úst a teprve za pár okamžiků jsme postřehli, že na cestě nedaleko mýtiny se objevila skupina jezdců v modrých pláštích. Okamžitě jsme zatajili dech a zaujali znovu bojové postavení. Hlavou mi letěly úvahy o tom, kdo to může být. Nebyl jsem ještě zcela vysílen, ale představa dalšího boje nijak netěšila ani mé nejnižší pudy. Pára u našich úst se znovu objevila, když jsme v jezdcích rozpoznali vojáky Západního císařství a v jejich čele samotného císaře Mahvinathona VI. Vedle něj seděl na koni jeho dvorní čaroděj Gerdir Oloron. Zraky všech přítomných padly na mrtvolu Eaxise. Ticho přerušil až sám císař: "Tolik pozornosti si ten ničema nezaslouží..." a odebrali jsme se k hasnoucímu ohni. Udivilo nás, kde se tu tak najednou všichni vzali. Gerdir na mne spiklenecky mrknul a já se už dál nevyptával a jen jsem uznale pokýval hlavou. Takovými schopnostmi zdaleka nevládnu. Pak jsme se dozvěděli celý spletitý příběh. Eaxis už dlouho usiloval o moc a doufal, že neutěšené poměry mu poskytnou šanci založit někde na troskách starého světa vlastní království. Tak se mu Západní císařství z původního chlebodárce postupně stávalo trnem v oku. Císař to dávno tušil a tak využil šanci, kterou jsme mu mimoděk poskytli svou žádostí o létající koberce, aby vylákal Eaxise k otevřenému projevu nenávisti. Dozvěděli jsme se i o skutečné povaze darů, které nám poslal Eaxis v císařově táboře, jak už o tom byla řeč výše. Gerdir prozradil, že Eaxise už delší dobu sledovali a tak se sem dostali pravě včas, aby Gerdir stihl na oblast mýtinky vrhnout časoprostorový příklop. Přestaly zde dočasně fungovat teleportační kouzla, takže Eaxis nemohl uniknout a to byl zřejmě důvod, proč tak zmateně prchal zpod smrčku po svých a proč skončil v blátě jako slimák. Mahvinathon nám poděkoval za pomoc a věrnost, nicméně zájem o Prapor Vítězství choval i nadále a tak náš úkol zdaleka nekončil. Stručně jsme nastínili, co jsme dosud zjistili a císař nám popřál hodně zdaru v dalším úsilí. Pak se omluvil, že jej volají další záležitosti a zakrátko i s celou družinou odcválal cestou mizíce v oblaku zvířeného sněhu. Zanechal zde pouze svého posla, který měl na tomto místě po dva týdny čekat na výsledky našeho pátrání v Bewarisově věži. Rozdělili jsme si kořist po Eaxisovi. Já jsem dostal hůlku, kterou mu vyrval Bobr. Byla to ebenová hůlka - alchymistický artefakt absorbující kouzla seslaná na majitele a sama disponující několika užitečnými kouzly. Tak tohle byla ta theurgova neprostupná aura zla! Čertovo kopýtko je ukryto v tom, že hůlka může vstřebat jen omezené množství magenergie. Je-li limit překročen, hůlka exploduje. Vida, kdybych toho na Eaxise seslal víc, mohl být ohňostroj ... Na starém odpočívadle, v zátočině řeky Morovory, opět se proplétal korunami borovic úzký proužek dýmu. To císařský posel držel svou stráž. Odcházeli jsme zasněženou cestou a byli jsme rádi, že za námi stoupá k nebi dým, jakého se poutníci nemusejí obávat. Před námi, kdesi v tichých lesích, čekala Bewarisova věž.
BEWARISOVA VĚŽ - PROHLÍDKA
Kráčeli jsme cestou
skrze zasněžené lesy v mlčenlivém zamyšlení. Vzduchem poletovaly drobné sněhové vločky a jen tu a tam zabublal pod ledovým příkrovem lesní potůček. Ocelově šedou oblohu nám poznenáhlu zakryla vysoká stavba stojící zde o samotě uprostřed spící krajiny. Byla to ona, opuštěná věž čaroděje Bewarise, zasnulého sbětratele a světlonoše v kobkách historie. Stála tu před námi typická kouzelnická věž odpovídající zažitým lidovým představám. I já si občas, pro vlastní potěšení, představuji sám sebe, jak v podobné stavbě trávím druhou polovinu života v tichém bádání. Taková věž je nejspíš snem všech čarodějů. Ovšem na cestě dobrodruha jest těžko odhadnouti, kde leží ona druhá polovina života a nastal čas odložit hůl a otevřít knihy. Bewarisova věž byla možná trochu podsaditější než bývá zvykem a snad dříve sloužila k vojenské ochraně cesty, avšak pro vášnivého sběratele střepů minulosti nemohla být stavěná lépe. Čtvercová základna měla po straně dobrých dvacet sáhů, výška mohla být něco ke čtyřicet sáhům, vrchol vrcholil klasickou špičatou střechou. Zvláštní bylo, že jsme na stěnách neviděli žádná okna ani jakékoli otvory. K samotné věži přiléhal nevelký dvorec s několika zchátralými hospodářskými stavbami a vyschlou studnou. Všude chladno, pusto, ticho a prázdo. Od Glereho jsme věděli, že věž se po smrti čaroděje magicky uzamčela a tak jsme byli zvědavi, jaká tu na nás čekají překvapení. Uzamčení však proběhlo před dvaceti lety, takže za tu dobu už mohla být věž dávno několikrát vydrancována a zbavena všech magických zámků a pastí. Na omšelých vratech dvora jsme rozeznali ostrým hrotem vyryté znamení varující před nebezpečím. S napětím jsme vstoupili do tichého dvorce. Ve stěně věže, ke které dvůr přiléhal, mračily se veliké masivní dveře. Vedly k nim dva schůdky, trčela z nich těžká zdobená klika a silné železné pláty dávaly výmluvně najevo, že pán domu si nepřeje, aby svět uvnitř měl se světem venku cokoli společného. Další pohled návštěvníka přitáhlo místo, pár sáhů vlevo od veří, kde ve stěně zela hluboká díra. Široká byla akorát na to, aby se skrze ní protáhl člověk, truhla či podle potřeby obojí. Nezvaní hosté si tedy cestu dovnitř našli. Jak prosté. Vypadalo to skoro jako práce vykradačů hrobek z jihu. Bobrovi to nedalo, masivní dveře prohledal a vskutku na nich nalezl nebezpečnou past. Odstranit se ji však, pokud si vzpomínám, nepodařilo. Než jsme vstoupili do samotné věže, prozkoumali jsme dvůr a přilehlá stavení. Kromě různého harampádí, nalezli jsme i několik zajímavých věcí. Ve vyschlé studni tlely dvě rozpadlé kostry se zbytky zbroje, ve stáji na seně ležela mnoho let stará mrtvola s těžkou šipkou v hrudi a ve stáji se válelo poházeno několik beden plných starých střepů. V jedné bedně jsme nalezli takřka již nečitelný lístek se vzkazem, aby dotyčný vše uklidil na půdu. Z podpisu jsem usoudili, že tu máme před sebou rukopis samotného Bewarise. Bohužel, umění grafologické zůstalo doposud stranou mého bližšího zájmu a tak jsme z tohoto nálezu nic víc nevytěžili. Spolu s alchymistkou Marbell zkoumali jsme pak bedlivě každý střep, ale zdálo se, že celý náklad má cenu skutečně jen pro pokročilého historiofila. Potrženo sečteno, vše nasvědčovalo tomu, že Bewarisova věž je vskutku místem pozoruhodným, ale pro tvory z masa a kostí ne zcela bezpečným. Ačkoli zlé jazyky tvrdí, že čarodějové nemají páteř, i já se počítám mezi tvory z masa a kostí a tak jsem prolézal otvorem vyraženým do stěny Bewarisovy věže s notnou dávkou opatrnosti. Žel už si nevzpomínám, kdo byl ten odvážlivec, který vlezl do věže jako první, ale tak či onak, vlezli jsme tam nakonec všichni. Jen můj netopýr Bernard a Arqueronova sova Pašík zůstali venku a drželi svou nevděčnou stráž. Uvnitř nás zprvu nečekalo překvapení žádné, posléze však hned několik. Vezměme to ale hezky popřádku. Obvod celé věže obkružovala dva sáhy široká chodba. V rozích stály jakési sochy, jejichž učelem bylo, vedle jistého estetického působení, taktéž vystřelování šipek na hosty. Bobr naštěstí záhy odhalil systém nášlapných dlaždic, takže šipky pro nás nadále nepředstavovaly problém. Do jádra věže obklopeného chodbou vedlo sedmero dveří a jedno dvousáhové schodiště. Cesta nahoru po
schodišti nejevila se být za daných okolností jako nejlepší nápad a tak jsme nejprve prozkoumávali dveře. Šestero dveří bylo rozmístěno symetricky po celém obvodu jádra a zdobily je bohaté dřevěné plastiky v jednotném výtvarném stylu. V éterickém polosvitu, který se zde všude rozléval (patrně z nějakého magického zdroje), rozeznávali jsme na jednotlivých dveřích tyto výjevy: elfové na lesním paloučku, kroll zápasící se třemi trpaslíky, skupina rozličných zvířat, připlouvající lodě, obyčejná lidská vesnice, temné národy - skřeti, orkové, goblini. Sedmé dveře stály v jednom rohu jádra a nebyly nijak zdobené. Ty jsme zkusili jako první. Za nimi stoupalo vzhůru úzké točité schodiště. Vida, široké schodiště již nebylo potřeba. Latrína v tom samém rohu přízemí dávala tušit hlavní funkci onoho postranního schodiště. Než ale nedočkavě vystoupíme do druhého patra, rozhodli jsme se přecijen prozkoumat alespoň některé ze zdobených dveří v přízemí. Volba padla na dveře s řezbou připlouvajících lodí. Dveře šly otevřít snadno. Za nimi čekala nevelká místnost zaplněná regály a krabicemi. Opatrně jsme vstoupili dovnitř. Krabice na regálech byly plné všelijakých kamenných hrotů, nožů, kostěných šípů, háčků a harpun, jednoduchých ozdob, různých nádob a primitivních nástrojů nevalného řemeslného zpracování. Samé užitkové předměty denní potřeby, ovšem dnes již dosti zastaralé. Snad jen někde mezi pralesními kmeny na jihu by nalezly uplatnění. Tento nález nevzbudil v družině žádné valné nadšení, snad jen zdvořilý zájem. Nebyli jsme zvyklí navštěvovat sbírky dějinných artefaktů, snad jen tu a tam nějaká ta zbraň či poklad dostaly se nám do rukou. Naši duchové, formovaní neustálým zápasem o vlastní existenci, zprvu nedokázali u těchto starobylých věcí vnímat hodnotu jinou než ryze praktickou či estetickou. Jen pozvolna zvykali jsme si na novou zkušenost, na nový jazyk, kterým k nám drobné předměty v krabicích promlouvaly. Jen neochotně, líně a bolestivě uvědomovali jsme si, že tu stojíme tváří v tvář své vlastní minulosti. Věru podivuhodná byla Bewarisova záliba. Najednou se nám všem zatmělo před očima a místnost s regály zmizela. Už si nevzpomínám, co přesně se stalo. Někdo z nás snad uchopil některý z exponátů nebo snad vstoupil na nějaké očarované místo, těžko říct. Všichni jsme se náhle ocitli na písčité pláži omývané mořem. Pár desítek kroků opodál lemovala pobřeží zelená hradba džungle. To bylo věru nemilé překvapení. Jediní, kdo tu s námi nebyli, byli Bernard a Pašík. Doufal jsem, že můj netopýr nezpanikaří a nevyvede nějakou ptákovinu. Telepatické spojení se samozřejmě přerušilo, což byl takřka jistý důkaz, že naše zraky nešálí žádná iluze a že jsme skutečně "někde jinde". Bylo otázkou "kde" a zejména také "kdy". Klesl jsem odevzdaně do písku a v meditaci hledal v sobě hlas Nejvyššího, aby mi dal znamení, že tento náhlý vrtoch osudu nebude mít dlouhého trvání a že stejně snadno jako jsme se dostali sem, tak stejně snadno se také dostaneme zpátky do svého světa a času. Znamení přišlo v podobě nápadu prohledat důkladně místo, kde jsme se objevili. Kámen nám spadl ze srdcí, když něčí ruce nahmátly v písku pláže velkou kamennou dlaždici. Několik spěšných hrábnutí a jedno fouknutí odhalilo drobně tesaný nápis: "Něco získej a vráť se zpět." Tento prostý imperativ však připouštěl nejméně dvojí výklad. Mohl znamenat výzvu, ať dotyčný něco získá a vrátí se zpět na toto místo. Zároveň mohl představovat příslib, že ten, kdo zde něco získá, vrátí se odtud zpět do svého světa. Nezbylo nám než doufat, že pisatel měl na mysli výklad obojí. Na okraji džungle nalezl Arqueronn ústí úzké pěšiny, která mizela v zelené neprostupnosti. Pod vedením našeho chodce, vydali jsme se do vnitrozemí za neznámým cílem. Kráčeli jsme stezkou a kolem zvučel tisícerými hlasy a vůněmi překypující pralesní život. S podobným prostředím jsme setkali na jihu při výpravě do krokodýlího chrámu v gelechstonských bažinách a později při hledání rozvalin zaniklého města Sutaria. Tak zkušené chodcovo ucho v jednom z hlasů džungle neomylně rozeznalo namísto bezmyšlenkovité písně lásky varovný signál inteligentního tvora. Jelikož kromě autoregulace teploty, hry na niněru doprovázené zpěvem a dvorní etikety ovládám i napodobování hlasů, pokusil jsem se trochu zavtipkovat v řeči džungle a pozdravit tajemného signalizátora. Tak jsme se prozradili. Mé univerzální poselství "jsme přátelé, přinášíme vám mír" jako obvykle nenalezlo u druhé
strany sluchu. Netrvalo dlouho a poznali jsme, že máme tu čest s kmenem pralesních lidí žijících, z našeho pohledu, ve velmi primitivních podmínkách. Už si nepamatuji, jak probíhal boj, byl-li vůbec jaký. Rozhodně jsme ale nikomu vážněji neublížili. Domorodci byli krajně nedůvěřiví. V danou chvíli jsme si to vysvětlovali jejich všeobecně zakořeněným strachem, který je na tomto stupni kulturního vývoje nejspíše nezbytnou podmínkou přežití. Dnes, s odstupem času ... a mám zde na mysli odstup času z hlediska psaní tohoto deníku, nikoli odstup způsobený cestováním v čase .. tedy, dnes s odstupem času mne napadá, že pokud do Bewarisovy věže zavítali jiní dobrodruhové méně vybraných způsobů a pokud se díky kouzlu také ocitli v těchto místech, dost možná, že svým konáním zaseli mezi místní domorodce sémě nedůvěry jehož hořké plody nyní sklízíme my. Nehodlali jsme zde strávit více času než bylo nezbytně nutné a tak, pamětlivi nápisu na dlaždici, směnili jsme několik kousků železné zásoby potravin za něco málo užitkových předmětů z majetku těchto pralidí a obrátili jsme se k odchodu. Hlubší přátelské vztahy se žel nepodařilo navázat. O pár chvil později, v atmosféře všeobecné nedůvěry, odcházeli jsme lesní stezkou zpět k písčitému pobřeží. Dost možná, že jsme i chvátali. Byl jsem si vědom, že běžný mezigenerační problém zřejmě nabýval v těchto časových souvislostech zcela absurdních rozměrů a tak jsme se nedořešenými diplomatickými vztahy nadále příliš netrápili. Spíše jsme byl napnuti, co nastane, až s naším skromným úlovkem vstoupíme na dlaždici v písku pláže. Moc bych se divil, kdyby se tyto časové skoky nijak nepodepsaly na našem zdraví. Dokud je dobrodruh mladý, tak nemá na podobné myšlenky kdy. Jednoho dne však přijde trochu vlhčí noc, tábořiště přepadne tlupa orků a milý dobrodruh zjistí, že má záda v háji a že namísto aby sekal orkům hlavy, tak musí sekat po nohách, protože se nezvedne ze svého vlhkého pelechu. A pak pozdě dumá, kde se stala chyba. Mně už docela stačí ty věčné ranní meditace. To je pořád samá mlha, vlhký mech, žádný oheň kvůli prozrazení a o něčem teplém do žaludku ani nemluvě. Do toho pak toto věčné cestování v čase, střídání tropického klimatu se severskými lesotundrami ... darmo klít. No nic. Vstoupili jsme na dlaždici s několika pravěkými suvenýry v rukou a v souladu s naším nejtoužebnějším očekáváním se nám zatmělo před očima. V následujícím okamžiku jsme se z tropické pláže ocitli zase zpátky ve studené Bewarisově věži, v oné místnosti s regály a krabicemi. V daném okamžiku mi tato promrzlá kobka připadala jako ta nejútulnější komnata někde v koruně rozložitého buku pramáti Elfie dvacet minut po obědě. Byli jsme zkrátka zase doma, v našem světě. Pod tlakem všeobecné uspořádanosti, jíž bylo toto místo prostoupeno, chtěli jsme nově získané exponáty zařadit do krabic mezi stávající sbírky. Avšak čekalo zde na nás vskutku překvapivé zjištění. V několika krabicích, vystlaných jemnou přízí, byly ve vystýlce obtisknuté obrysy předmětů, které jsme v tu samou chvíli drželi v rukou. Jakoby je právě někdo vzal z jejich místa v krabicích. Dokonce i popisky zde byly. Přísahat jsme na to nemohli, ale měli jsme dojem, že tyto krabice zde prvně nebyly. Vida, časoprostorový posun nejspíš vykonal své a existenci našich suvenýrů patrně nějak zacyklil. Až budu mít někdy chvilku času, tak se nad tím zamyslím ... Další náš průzkum směřoval do dveří zdobených výjevem ze života zvířat. Naši zvědavost podněcovalo ustavičné Bobrovo hlášení, který svým hobitím čichem cítil za dveřmi bytost velikosti koně. Bylo to jediné místo v přízemí věže, kde jeho proslulý šestý smysl zaznamenal přítomnost nějaké další živé bytosti. Nemohli jsme tedy postupovat do horních pater aniž bychom se přesvědčili, koho máme v zádech. Čtení myšlenek, vyslané směrem k záhadné bytosti, nezachytilo nic, takže když jsme brali za kliku masivních dřevěných dveří, byli jsme připraveni na všechno. Ukázalo se, že jsme ještě skutečně neviděli vše, co nese matka Země Velké řeky. Tentokrát se žádný časoprostorový přesun nekonal, nic na nás nevyskočilo, ani nevystřelilo a přesto jsme se zarazili, když jsme to uviděli. Uprostřed místnosti, lemované obligatorními regály a vitrínami, stála na kamenném podstavci kostra nějakého zvířete, asi dva sáhy vysoká. Něco podobného můžete spatřit, když dáte mrtvou ještěrku do mraveniště a pak se na ni podívate velmi velmi zblízka. Arqueronn říkal, že je to určitě kostra nějakého ještěra. Pokud to mohu posoudit, nebyl to ani drak, ani bazilišek, ale tak nějak něco na ten způsob. Naprázdno jsem spolkl první slabiku zaklínadla
Černého blesku, jelikož se zdálo, že zde žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Kostra byla podepřena kovovým stojanem, aby stála ve vzpřímené poloze a nezdálo se, že by ji držela pohromadě nějaká magie, spíše dobrá práce nějakého dráteníka. Tohle nebyl nemrtvý. Což o to, podobných vzpřímených skeletů jsme na svých cestách potkali víc než dost, ale tento byl zvláštní tím, že Bobrův hobití čich zde zcela jasně signalizoval život a naše smysly vnímaly smrt. Odvážili jsme se blíž, ale nic se nestalo. Obcházeli jsme podivný exponát, připraveni na všechno, ale ještěr nehnul ani brvou. Jen Bobr pořád kroutil hlavou a chodil sem a tam. Nebudu vás dále napínat a prozradím, že tato záhada zůstala pro nás doposud nevyřešena. Osobně se domnívám, že nějaký časový posun způsobuje, že dojem živé podstaty nějak prosakuje z jiné časové dimenze. Podivné místo. Avšak dost možná, že se jedná pouze o trik pro pobavení hobitích návštěvníků. Od Glereho jsme věděli, že Bewaris dříve občas pořádal setkání zájemců o dějiny. Možná tedy, že i náš výlet k pralesnímu kmeni byl pouhou atrakcí pro čarodějovy hosty. Avšak stejně tak to mohla být jedna z pastí pro hosty nevítané, podobně jako ony šipky z těžké kuše. Opatrnost tedy byla stále na místě. Když jsme se přesvědčili, že ze strany záhadné bytosti nehrozí žádné nebezpečí, nehodlali jsme dále ztrácet čas planým cestováním v čase či korzováním po tomto svérázném muzeu a vydali jsme se úzkým točitým schodištěm vzhůru do dalšího patra věže. Snad už ani nemá smysl psát, že nás v dalším patře Bewarisovy věže čekalo překvapení. Inu věru čekalo. Onomu překvapení však na překvapivosti značně ubrala šikovnost našeho zloděje Bobra. Točité schody nás přivedly ke dveřím v dalším patře a pokračovaly dále do pater vyšších. Coby spořádaní hrdinové jsme vše brali po pořádku a tak jsme nejprve hodlali prozkoumat druhé patro. Než jsme vzali za kliku dveří, Bobr je důkladně prohlédl a na klice skutečně nalezl past. Klika byla pokryta mazlavým červeným barvivem. Nebylo jasné, co to má znamenat a jelikož jsme o další překvapení příliš nestáli, požádali jsme mistra zloděje, aby se pokusil dveře otevřít bez aktivace pasti. Hobit se jen otočil, ozvalo se tiché cvaknutí a otevřela se před námi prostorná hala. V hale bylo několik dalších zavřených dveří. Nás však poněkud zarazilo denní světlo, které sem proudilo velkým oknem vlevo od dveří. Zvenku jsme přece na věži žádná okna neviděli. Vystrčil jsem ruku z okna a telepaticky zavolal Bernarda. Netopýr byl rád, že mne zase vnímá a brzy s Pašíkem zakroužili okolo věže. Po chvilce zmateně hlásil, že moje ruka čouhá z věže. Zprvu nechtěl věřit, že se nejedná o nějaký můj čarodějnický žertík, ale nakonec sebral odvahu a prolétl zdí v místech, kde jsem mu mával. Iluze zdi byla opravdu dokonalá. Kdybych se o něco podobného pokusil já, iluze by se rozplynula jakmile by její povahu někdo prkoukl. Bewarisova iluze však byla, pokud jde o racionalizační efekt, překvapivě stabilní. Naši pozornost vzápětí upoutal podivný hluk, který se ozýval zpoza jedněch dvěří v hale. Na tom hluku bylo vlastně nejpodivnější to, že vůbec nebyl podivný. Zpoza dveří se totiž ozývalo cinkání příborů a živý hovor, občas přerušený bujarým zvoláním či salvou smíchu. Zde, na tomto studeném opuštěném místě, kde se válejí mrtvoly ve studni a hosté jsou vcházejíce dírou ve zdi vítáni šipkami z těžké kuše? To bylo krajně podivné. Bobr nadto cítil přítomnost několika bytostí velikosti člověka a to již bylo alarmující! Měli jsme tu výhodu, že jsme věděli my o nich a ne oni o nás. Vyslal jsem do místnosti za zdí naslepo své oblíbené Čtení myšlenek. Přes důkladné soustředění se mi opět žádné odezvy nedostalo (poslední dobou nějak často), zato však rušný hovor za dveřmi utichl... byli jsme prozrazeni... Museli jsme jednat rychle, abychom využili zbytky iniciativy než se protivník vzpamatuje. Několika pohledy jsme se domluvili, že Bobr a já vejdeme dovnitř, Bobr bude vyjednávat, já jej budu jistit a během rozhovoru se pokusím někomu z nich znovu dostat na duševní kobylku. Ostatní měli být venku připraveni vtrhnout nám na pomoc. S důvěrně známým mrazením v zátylku, tolikrát již prožitým a vždy znovu stejně mrazivým, zaklepali jsme na dveře. Jak se před tím hovor ztišil, tak po našem zaklepání nastalo kryptové ticho. Mužský hlas nás obecnou řečí pozval dál. Bobr a já jsme vstoupili, hobit se zlodějskou zdvořilostí a já s čarodějskou důstojností. Bernard se schoulil na futrech a telepaticky sledoval dění uvnitř. Ostatní venku byli jedno velké ucho.
Ocitli jsme se v prostorné podlouhlé místnosti jenž byla zřejmě jídelnou. Kolem dlouhého jídelního stolu sedělo několik mužů. Denní světlo, prosvítající sem zvenčí čtyřmi vitrážovanými okny, rozťalo jejich tváře na světlou a stinnou stránku a jejich zraky se upřely na nás. Z ramen jim splývaly cestovní pláště staromódního střihu, tu a tam ležel odložený vysoký klobouk, tu a tam se o stěnu opírala hůl se zdobenou hlavicí, tu a tam se o nohu stolu a židle otřela kočka či jiné stvoření ve stínu pod stolem mizející. Za ta léta, co putuji po tváři Země Velké řeky, jen vzácně jsem narazil na příslušníky svého stavu a ne všichni dostali příležitost o našem setkání ještě někdy někde někomu vyprávět. Napadá mne taková filosofická hříčka ... narozdíl od jiných živočišných druhů, čarodějové se přicházením do vzájemného kontaktu nemnoží, ale hubí. Možná proto je jich tak málo. Vtipné. Tak mne tak napadá, že by mi nebylo proti srsti konečně potkat nějakou fešnou čarodějku, pořád tak sám a sám. Jen ale ať není od Zlatého penetryxe, to bych s ní asi nevydržel. No, dost filozofování! Zde, v Bewarisově věži, natrefili jsme v jídelně na společnost několika čarodějů ... Slova se ujal Bobr. Po výměně zdvořilostí začalo překvapivě poklidné rozprávění. Nerad bych, aby to vyznělo nějak špatně, ale ten náš hobit se dokáže vetřít do přízně opravdu každému. Nechápu jak to dělá. Já, ať se snažím jak se snažím, stejně nakonec sklouznu k jakési strohé formálnosti a byť často nakonec dosáhnu, čeho potřebuji, skutečné přátele získávám na potkání velice zřídka. A to prosím jen málokdy chovám nějaké nečestné úmysly, zatímco náš mistr zloděj to má zahrnuto přímo v popisu práce. Možná je to tím, že lidé se bojí více toho, že jim někdo pohlédne do duše, než toho, že jim ufikne měšec. Achjo, zase filozofuji! Z rozhovoru vyplynulo, že čarodějové jsou Bewarisovými hosty a že se taktéž zajímají o dějiny. Jak je možné být hostem někoho, kdo je dvacet let po smrti? Mne už tady nic nepřekvapovalo. Zběžně jsem pohlédl zkrze okno. Venku byla zasněžená krajina taková, jak jsme ji viděli, když jsme sem přišli, tedy žádný časový posun. Oblečení čarodějů odpovídalo spíše pozdnímu jaru či teplému podzimu (zas tak moc se ve stylu oblékání nevyznám). Společnost zde údajně přijela na pozvání jejich dobrého přítele Bewarise, který je hodlal seznámit s několika svými nejnovějšími objevy. Všichni se chovali, jakoby si Bewaris jen někam odskočil. Skutečně jsme se posléze dozvěděli, že Bewaris je údajně ve svých pokojích nahoře (myšleno ve vyšším patře věže, nikoli na onom světě) a že každou chvíli jistě přijde. Bylo jasné, že někdo z nás je zde na omylu. Uvědomili jsme si, že nechybělo mnoho a mohlo být zaděláno na malér. Stačilo vzít neopatrně za onu kliku pomazanou červenou barvou a museli bychom nyní hostům vysvětlovat od čeho že máme červené ruce. Musel jsem se pousmát - to byla léčka pro béčka a ne pro nás. Bobr a čarodějové zapředli poměrně zdlouhavý hovor (nikdy se nepřestanu divit, jak lidé mohou někdy tak dlouho mluvit o ničem) a já jsem zatím horečnatě přemýšlel, co tu nehraje, kde je ten zazděný šotek. Jak jsem tak hleděl na tu podivnou společnost, zdálo se mi jakoby při pohledu koutkem oka někteří z nich jaksi prosvítali. Nevěděl jsem, zda to není světelný klam vitrážových oken či šalba mého zraku, ustavičně namáhaného sledováním blesků bez oční ochrany. Po chvilce jsem si už byl takřka najisto jist. Byla to zase nějaká iluze. Ovšem tak dokonalý klam jsem ještě jaktěživ neviděl (nebo jsem o tom alespoň nevěděl). Nejenže přízraky cítil hobit svým čichem, ale dokonce byly vybaveny zcela věrohodnou slovní zásobou, vzpomínkovou databází a rozhodovací inteligencí. Pak jsem si konečně vzpoměl, že jsem se chtěl pokusit o čtení myšlenek! To by je mohlo prozradit. Pokud by to byla iluze, těžko jí půjdou číst kouzlem myšlenky. Poprvé to už ostatně selhalo. Vybral jsem si člověka, který stál trochu stranou a vypadal o něco mladší a méně zkušený než jeho kolegové. Krátce jsem se soustředil a vida, měl jsem ho! Jeho myšlenky sice nebyly příliš bohaté, vlastně jen sledovaly rozhovor, důležité ale bylo, že byly vůbec čitelné. Teď už mi tedy zůstával rozum stát. Začal jsem mít pocit, že s těmito přízraky není radno si zahrávat. Pokud je ta iluze tak dokonalá, že generuje i myšlenky, nebude pro ni jistě problém vygenerovat i nějaký ten blesk, který, ač iluzorní, nadělá zcela reálné díry do našich vnitřností, na které jsme my smrtelníci tak hákliví. Nebylo navíc vůbec jisto, zda je iluze nastavena natolik férově, že i na naše případné
smrtící údery zareaguje věrným napodobením skutečného zranění. Věru nechtělo se mi zahajovat tuto nepředvídatelnou partii. Když jsme se dozvěděli, že Bewaris je o patro výš ve svých pokojích, Bobr k mé úlevě začal rozhovor stáčet k odchodu. Pořád jsem tajně doufal, že iluze je omezena jen na tuto místnost a že jakmile ji opustíme, přestanou se průsvitní čarodějové o nás starat. Nakonec jsme rozloučili a s prkennou zdvořilostí opustili místnost. Já jsem ovšem stále zůstával napojen na myšlenky nejmladšího z čarodějů. Naši druhové vše důležité slyšeli přes dveře. Rozhodli jsme se jít po úzkých točitých schodech do dalšího patra. Bernarda jsem vzal s sebou, protože z těch koček v jídelně jsem vůbec neměl dobrý pocit. Stoupali jsme po schodech vzhůru. Schodiště končilo u bytelných železných dveří bez kliky. Byl zde pouze zámek. Mrkli jsme na hobita a ten se bez meškání dal do díla. Mezitím do mé mysli dorazila další skrumáž myšlenek mladého čaroděje. Ve směsce nahodilých dojmů a pubertálních asociací nebylo snadné se orientovat. Konečně se mladíkova pozornost upřela na to, co říkali staří. Žel čarodějové na nás s naším odchodem nezapoměli. Náš herecký výkon zřejmě nevyzněl zas až tak přesvědčivě, jak se nám při loučení zdálo. Vzápětí jsem vyrozuměl, že se rozhodli za námi někoho poslat, aby nás zkontroloval. Podruhé jsme mrkli na našeho zloděje jak je na tom s těmi dveřmi. Ten však jenom pokrčil rameny v rozpačitém gestu neúspěchu. U všech šavlozubých! Vypadalo to, že zde budeme načapáni jako nějací zloději! Naštěstí svůj šedý hábit a zelený plášt nenosím pro parádu a tak ve vzduchu pod klenbou točitého schodiště zůstaly viset jen poslední slabiky zaklínadla Hyperprostoru a můj malý věrný netopýr Bernard. Přemístili jsme se všichni úplně ven na mráz před věž. Ukázalo se, že kouzelnické kejkle přecijen narušily mou koncentraci natolik, že spojení s myšlenkami mladého čaroděje se přerušilo. Věnoval jsem tedy všechno své soustředění telepatickým zprávám od věrného Bernarda. Ten, narozdíl od mladého čaroděje, ve svých myšlenkách neodbíhal od tématu, poněvadž věděl, že je na příjmu. Za okamžik se na schodišti objevil jeden z průsvitných čarodějů. Bernard hlásil, že příchozí přistoupil ke dveřím a sklonil se k zámku. Můj malý druh žel již neviděl, co přesně čaroděj se zámkem provedl. Každopádně to prý cvaklo, dveře se otevřely, příchozí vešel a zase za sebou zavřel. Na schodišti zůstalo jen ticho a Bernard. Chvilku jsme napjatě čekali. Postupně se napětí proměnilo v nudu a nakonec jsem Bernarda raději odvolal. Mí druhové byli stále vcelku čilí, zato já jsem byl vším tím kouzlením značně již unaven. Bylo rozhodnuto, že nemá smysl bojovat s kouzelníky bez kouzelníka (což jsem si pro sebe vyložil jako alespoň malý projev uznání) a šlo se spát do lesa.
BEWARISOVA VĚŽ - TŘI OTÁZKY Z HISTORIE
Druhého dne, po důkladném odpočinku, vydali jsme se do Bewarisovy věže podruhé. Průsvitní čarodějové nás naštěstí nepronásledovali ven a zřejmě zůstali ve věži. O to více jsme byli zvědavi, s jakou nás přivítají tentokrát. Zatím se vše obešlo bez boje. Opět jsme se proplížili až do druhého patra a opět nás tam čekalo překvapení. Zprvu to bylo stejné jako včera - z jídelny zazníval cinkot příborů a družný hovor. Následně to taktéž nebylo jiné než včera ... ono to vlastně bylo všechno úplně stejné jako včera. Bobr zaklepal a vstoupil do jídelny, kde ti samí hosté jako včera hodovali sobě. Bobr záhy zjistil, že průsvitní čarodějové o našem včerejším setkání nic nevědí a že zde pořád čekají na Bewarise, který si prý na chvíli někam odskočil. Takže přecijen je to iluze! Nepřišli jsme na to, jak to přesně funguje, ale vypadalo to, že těm přízrakům každé ráno začíná ten samý den. Věru podivné. Tentokrát byla naše vyjednávací pozice o mnoho silnější než včera, protože už jsme věděli, co a jak. Nejprve jsem hodlal vhodnou kombinací Čtení myšlenek a Hypnózy vymámit z hostů klíč, ale Bobr mne předešel, když je o klíč jednoduše požádal. Dostal malou kovovou destičku s vyraženým nápisem "DEJZAMEKKLICI". My ostatní jsme čekali ukryti dole na točitých schodech, aby nás nikdo nespatřil, kdyby chtěli Bobra třeba doprovázet. Nevím, co přesně se nahoře dělo, ale Bobr se chopil iniciativy a vydal se na vlastní pěst nahoru do dalšího patra. Tam se zasekl, takže jsme se tam nakonec všichni sešli a společnými silami vyluštili, že nemáme "dávat klíči žádný zámek", ale že máme "dát zámek k líci", tedy sklonit se a dát tvář na dveře, přesně jak to udělal jeden z čarodějů, když ho včera pozoroval Bernard. Mistr zloděj tedy svou chlupatou hobití tvář položil na dveře, dveře se s cvaknutím otevřely a my jsme vstoupili do posledního patra věže. Čekalo nás tam ledacos. Nejvíce by nás asi překvapilo, kdyby nás tam nic nepřekvapilo. Z toho logicky plyne, že už nebylo v silách osudu překvapit nás více, než jsme se mohli překvapit my sami. Takže když jsme tam nalezli ložnici, pracovnu, kostru v posteli a mluvící sovu, střežící vchod do zamčeného hlavního depozitáře, tak už nás to ani moc nepřekvapilo. Vlatně jsme to čekali. Nezlob se čtenáři, že jsem tolik důležitých věcí vyřídil dvěmi větami. Ale, co bych měl říkat více? V posteli ležely pochopitelně ostatky čaroděje Bewarise a všechno tu bylo vyrabované. Zřejmě jsme nebyli první, kdo se dostal až do těchto míst. To nás nepřekvapilo. Zdaleka nejzajímavější zde tedy byla ona mluvící sova. Moc toho nenamluvila, přesněji, moc toho nevěděla. Jejím hlavním úkolem bylo hlídat vchod do depozitáře. Návštěvníky vpouštěla pod jedinou podmínkou a sice, že správně odpoví na tři její hádanky. To znělo docela férově. Vyzvali jsme tedy magického opeřence nechť se táže. Sova vznesla otázky, na které se dalo odpovědět všelijak, ovšem správně dosti stěží. Nechtěla totiž slyšet obecně tradované mýty, ale pravdu a to je vždycky potíž. Otázky se týkaly, jak jinak, dějin Země Velké řeky a zněly takto: 1) Proč se lidé, narozdíl od elfů, bojí žít ve hvozdech? 2) Co bylo pravou příčinou porážky přesily vojsk temných národů v bitvě Osudu? 3) Jak vznikla Temná rada? Věru zajímavé chytáky si ta myšilovka na nás přichystala. O všech těchto událostech pochopitelně kolovaly nejrůznější legendy, ale to nač se sova tázala, to v nich nebylo, to se rozumí. Musel na nás být žalostný pohled, když jsme tam tak bezradně přešlapovali na koberečku před soviným bidýlkem, protože sova s ovzdechem houkla a otočením hlavy ukázala ke dveřím, které jsme ještě jako poslední neprohledali. Za dveřmi byla dvacetisáhová knihovna ... uau! Ono obdivné "uau!" jsem ale pronesl jenom já. Od ostatních jsem zaslechl jen odevzdané "au...". Arqueronn si pohledem změřil svůj darmo obnažený meč, pak si s ním, jako lopatkou na dort, podal z nejbližšího regálu jednu knihu a jal se jí okázale listovat hlasitě si pohvizdujíce. Bobr nezklamal a začal hledat kuchařku. Nakonec se ukázalo, že tato pasáž našeho dobrodružství bude přecijen o něco zapeklitější
než práce knihovníka. Už si přesně nevzpomínám, jak to tam fungovalo, ale bylo tam nějaké místo, kde stačilo nahlas říct dotaz ... třeba "proč se lidé, narozdíl od elfů, bojí žít ve hvozdech" ... a zatmělo se nám před očima a zase jsme byli někde ... někde jinde. A kde že jsme to byli? Na to není jednoduchá odpověď. Prozatím se spokojme s tím, že to všechno popíšu tak, jak se nám to jevilo. Inu, byli jsme v bažinatých křovinách na břehu nějaké řeky. Kam jen oko dohlédlo, rozkádal se na obou březích řeky temný, hustý, zelený prahvozd. Jen břehy řeky tvořily pásy bažin, křovin, močálů a tůní. Nedaleko od nás stálo několik nuzných chatrčí na dřevěných kůlech. Bylo krátce před obědem, z chýší stoupaly k nebi proužky dýmu a voněl ... chtělo by se říct oběd ... ale oběd tu nevoněl. Ono tu vlastně nevonělo vůbec nic, snad kromě Marbell. Prohledali jsme močál, jestli zase nenajdeme dlaždici, ale nic jsme nenašli. Nezbylo než doufat, že osud náš návrat zařídí jinak. Chvilku jsme tam zaraženě stáli a pak jsme se vydali do vesnice. V knihovně jsme pronesli onu první otázku "Proč se lidé, narozdíl od elfů, bojí žít ve hvozdech?" a tohle zřejmě měla být odpověď. Věru neobyčejná metoda studia. Ještěže jsme se nezeptali třeba na to, kde má moře nejhlubší dno, nebo kolik má drak zubů. I když umím si představit i mnohem příjemnější otázky, které by stály za prozkoumání. Třeba jak se dělají malí elfové. No nic, popojedem ... Vyhrnul jsem si plášť až k pasu a jen velmi neochotně jsem se brodil se svými druhy bažinou k vesnici za poznáním záhad minulosti Země Velké řeky. Uvítání ve vesnici nebylo nejvřelejší. Jen těžko jsme si získávali důvěru věčně vystrašených domorodců. Ačkoli jsem poměrně slušně jazykově vybaven (ovládám základy všech hlavních jazykových skupin, tedy staroelfštinu, vótštinu, sárijštinu i khuzdulštinu), nebylo snadné se s domorodci dorozumět a myslím, že jsem musel opět sáhnout ke kouzlení. Vesničané byli na větvi (obrazně i doslova) z toho, že jsme přišli z lesa. Hvozd pro ně představoval něco hrůzostrašného a báli se tím směrem i jen podívat. Zmateně nám líčili, že tam žije smrt. To je sice samo o sobě je protimluv, ale nechtěl jsem se hádat. Vypadalo to, že lidé zde ani neznají přirozenou smrt, že smrt pro ně představuje cosi, co žije v prahvozdě. Vypadalo to, že nebude zas až tak těžké zjistit, proč se lidé bojí hvozdu. Záleželo jen na tom, co je zač ta "smrt". Navíc nám dosud nebylo jasné, jak do toho zapadají elfové. Obdarovali jsme domorodce několika drobnostmi a navzdory jejich úpěnlivému kvílení jsme se vydali do temna hvozdu. Pralesní příšeří nám dalo rychle zapomenout, že někde nad námi je nějaké nebe, nějaké slunce. Těžký vzduch chutnal tak, jakoby jeho pouhým vdechnutím měla v plicích zakořenit nějaká kapraď nebo houba, neřkuli zakuklit se larva. Věru brrr. Pojednou bystrý stopař Arqueronn nalezl místo, kde se odehrál nějaký souboj. Podrost tam byl notně poválený, tlely tam zbytky nějakého zvířete a i stopařský laik měl z toho místa krajně neutěšený pocit. Arqueronn nalezl stopy, které odtud vedly do pralesa. Nebyly to však takové stopy, na jaké byl náš chodec zvyklý. Na chvíli dokonce zapoměl na svoji image suverénního drsňáka a bezradně zakroutil hlavou. To jsem u něj už dlouho neviděl. Podrostem jakoby se prohnalo velkou rychlostí stádo rozžhavených slimáků - tak bych alespoň ty podivné stopy popsal já. Moudře jsme se rozhodli, že do hlubin lesa nepůjdeme, ale že si tady na tu "smrt" raději počíháme. Ani nevím, jestli se doopravdy sešeřilo, nebo jestli se mi to jen zdálo. V pralese byl den jako noc. Potili jsme se každý po svém a nikomu nebylo moc do řeči. Naši zvířecí přátelé se také nikam daleko nepouštěli, vlastně se od nás nehnuli nakrok. Spocenému Bernardovi se lepily blány a vůbec nevypadal spokojeně, přestože mu tady mouchy doslova létaly do tlamičky. Pašík nervózně ovíval sebe a svého pánečka tím, čemu jsme, pro nedostatek vhodného výraziva, stále ještě říkali vzduch. Pojednou se nám zazdálo, že jsme v hlubině prahvozdu něco zahlédli. Jakoby světélko. Světlý bod se objevoval a zase mizel, pomalu bloumal sem a tam, ale stále se přibližoval k nám. Jakoby hledal houby. Vypadalo to, že se konečně bude něco dít. Netrvalo dlouho a naše zraky spatřily, co jen tak nějaké zraky nespatřily. Lesem se blížila velká
levitující světélkující koule zvící nejméně dva sáhy v průměru, chapadly slizkými kolem sebe divoce mávající, brvami žahavými výhružně kmitající, oheň plivající, očima koulející. Učiněná hrůza. Všiml jsem si, že Arqueronn nezvykle zbledl. Byl jediným zástupcem rasy lidí v naší družině a vypadalo to, jakoby se v něm probouzel nějaký prastarý, v hlubinách duše zasutý, strach. My elfové a hobiti jsme se také báli, ale byl to ten náš starý známý všední strach - báli jsme se jen toho, co naše oči viděly. Avšak Arqueronna ovanuly starobylé hrůzy deroucí se do jeho vědomí takříkajíc z odvrácené strany jeho lidského nitra. Pozoroval jsem tvář našeho chodce a byl jsem si jist, že již známe odpověď na první polovinu otázky "Proč se lidé, narozdíl od elfů, bojí žít ve hvozdech?". Začal boj. Vím, můj spisek se začíná stále více podobat spíše filosofickému traktátu než oslavnému líčení hrdinských skutků věhlasných dobrodruhů, leč tak tomu jest a těžko chtít jinak. No, zkrátka ... ten souboj si moc nepamatuji. Počítám, že to mohlo být asi nějak takto: Bobr vystřelil z kuše a pořádně toho koulosliza načechral. V tu samou chvíli Hubert pozvedl paže šeptajíce své osudové "Churšeláh", načež z jeho dlaní vylétla bílá kroupa, jež vzápětí explodovala v oslivě bílé světlo neúprosně zalévající našeho bachratého stínomila smrtonosným jasem dobra. Nevím, co mohla dělat Marbell, snad doplnila skázonosné dštění svých druhů několika hrstmi ohnivé hlíny. Já jsem nejspíše doplnil barevnou škálu některým ze své pestré palety blesků. Dílo pravděpodobně dokonal Arqueronn, náš jediný odborník v klasickém kontaktním boji tváří v tvář. Jak ho znám, tak se k nestvůře přitočil některým ze svých chodeckých úskoků a zabořil do ní svůj věhlasný chodecký meč mumlajíce slůvka zaklínadel a verše přírodní lyriky. Bylo po boji. Druhové začali rutinní prohledávání a odebírání vzorků z přemoženého nepřítele. Já jsem se posadil na pařízek a přemýšlel o tom všem. Snad to bylo skutečně tak, že za dávných časů, kdy Zemi Velké řeky pokrýval souvislý hvozd, žili lidé v neustálém strachu z těchto podivných bytostí a delší pobyt ve hvozdu pro ně znamenal téměř jistou smrt. Snad se za ty dlouhé věky tento strach v lidech zakořenil natolik, že i dnes je v lese jímá úzkost a proto v něm nežijí. Zůstalo zde však několik otazníků - co s tím mají co dělat elfové, proč se elfové ve hvozdu nebojí, a proč v našem věku již tyto tajemné kulovité tvory neznáme. Odpověď měla záhy připlout po řece. Vrátili jsme se do vesnice a vítězoslavně vesničanům oznámili, že už se nemají čeho bát. Vesničané se zděsili a lomili rukama v primitivních modlidbách. Kvíleli, že takových nestvůr je v lese plno a že přijdou jistě další a budou mstít smrt své vypasené družky. Za dobrotu na žebrotu. Kvílení domorodců bylo již k nevydržení, když tu se naštěstí na řece objevilo něco, co vesničanům sebralo dech. Po řece proti proudu připlouvala štíhlá bílá loď... elfí loď. Zamávali jsme a loď zastavila u vesnice. Tak jsme se setkali s vyslancem prvních elfů na kontinentu Země Velké řeky. Vesničané byli zkoprnělí strachem a tak jsme měli klid na jednání. Velitel lodě měl za úkol prozkoumat krajinu proti proudu řeky. Byl udiven, že se zde setkává s někým jako jsme my. Byl doposud zvyklý jen na podobné nuzné osady jako je tato. Jelikož většina z nás jsme byli elfové, vydávali jsme se za jinou průzkumnou výpravu a elf to víceméně přijal. Řeč se stočila na kulovitou lesní nestvůru. Elf říkal, že podobné problémy mají všechny osady na břehu a že s tím bude potřeba něco dělat. Pokud si dobře vzpomínám, mluvil o jakémsi srdci hvozdu, které bude zapotřebí zlomit, aby se lesy staly bezpečnými pro lidi i pro elfy. Nuže, zdálo se, že mozaika naší hádanky byla tímto doplněna o zbývající střípky. Popřáli jsme si s elfem mnoho zdaru v dalším konání a rozloučili jsme se. Zbývalo jediné - vrátit se do našich časů a pokud možno i do Bewarisovy věže. Tento problém se kupodivu vyřešil sám. Ledva štíhlá plachetnice zmizela z dohledu, zatmělo se nám před očima a vzápětí jsme zase stanuli mezi zaprášenými policemi Bewarisovy knihovny. Věru ufff. Vypadalo to, že na nás Nejvyšší přecijen nezanevřel. Trochu jsme si odpočinuli a pak přišla řada na druhou otázku. Co bylo pravou příčinou porážky přesily vojsk temných národů v bitvě Osudu. Zde se otvírá dosti široký prostor pro interpretaci. Princip kauzality se totiž dá chápat různě a to už vůbec nemluvím o principu finality. Nejprve je třeba odlišit pouhou posloupnost od příčinné
souvislosti. Potom, když už vymezíme z množiny časově předcházejících jevů množinu příčin, musíme z této množiny příčin vybrat příčiny nejpodstatnější. Kdybychom tak neučinili, seznali bychom, že vše souvisí se vším a že nejsme schopni učinit žádný závěr. Tzv. "efekt motýlích křídel" je sice vcelku roztomilá intelektuální hříčka, v praxi však takřka neupotřebitelná. Když tedy vyrýžujeme z reality ono nejryzejší jádro příčin určitého jevu, získáme konečně trochu pevnou půdu pod nohama. Ovšem učinit onen poslední krok a vybrat z nich jen tu jednu jedinou pravou příčinu nejryzejší, je už úkol takřka nadlidský a prakticky nemožný. Lze si trochu vypomoci s tzv. "teorií podmínky", kdy určitý jev, předcházející jevu zkoumanému, je kvalifikován jako podmínka, bez které by zkoumaný jev nenastal - conditio sine qua non. Avšak ani toto pojetí ještě nezaručuje, že se dobereme příčiny skutečně nejdůležitější. Může například nastat tato situace: Bobr zastřelí skřeta. Podmínkou sine qua non je jistě výstřel z kuše a zásah šípem. Mnohem důležitější příčinou však mohl být předchozí skřetův útok na Bobra. Bobr by ale možná skřeta zastřelil tak jako tak, protože nemá skřety rád. Je zde tedy řada možných příčin skřetovy smrti, které nejsou podmínkami sine qua non, ale které jsou pro následek přesto důležitější než samotný akt boje. Tím chci jen říct, jak je někdy těžké odpovídat na hádanky. Nejspíš prostě záleží na tom, jak tento sofistikovaný problém vnímá tazatel. Nám v tuto chvíli nezbylo, než pokusit se pochopit Bewarisovo chápání a hledat příčinu, která se jemu jeví jako ta pravá nejryzejší... Nuže, seřadili jsme se v knihovně do bojové formace a zeptali se, co bylo pravou příčinou porážky přesily vojsk temných národů v bitvě Osudu... Oproti očekávání, neoctli jsme se ve vřavě bitvy, ale na širé louce pod temným nočním nebem. Podívali jsme se na sebe a spatřili jsme jen temné siluety. Tak jsme se rozhlédli dokola. Louka byla na svahu poměrně vysokého kopce nad rozlehlou planinou. Dole pod námi, široko daleko, hořely miriády ohňů. Nikdy jsme nic takového neviděli. Bylo to jak pohled na hladinu rybníka pod hvězdnatým nebem. Vytušili jsme, že dole ve tmě leží veliké vojsko. Když jsme se podívali lépe, daly se rozeznat dva tábory. Zřejmě se zde schylovalo k bitvě, patrně k bitvě Osudu. Je zvláštní, že člověk sám od sebe pozná, kdy se něco láme, kdy něco končí a něco začíná. Jedni pociťují naději a druzí obavy - to podle toho, komu vyhovovaly staré poměry. Říká se, že po bitvě je každý generálem. Tak tak, při pohledu zpět všichni vědí, co se mělo udělat jinak, ale málokdo si uvědomuje, jak obtížné je uprostřed pádících dějů rozpoznat správný směr. Ti, kdož to dokáží, ti jsou pak oslavováni jako vůdcové. Říká se také, že dějiny píší vítězové. Je v tom velký kus pravdy. Dějepravci temných národů (jsou-li jací) bitvu Osudu líčí nejspíš trochu jinak než kronikáři Západního císařství. Záleží, kdo čí chleba jí. Je zde však ještě třetí dějepravectví provozované nezávislými učenci. To je haněno jedněmi i oněmi, protože často vyhrabe na povrch něco, co se nehodí vítězům ani poraženým. Osud lidský je často lektvarem namíchaným z hořkostí, trapností a náhod. I ten největší hrdina je zpravidla tvorem z masa a krve a po fazolích má větry stejně jako sprostý sedlák. Avšak duše smrtelníků, narozdíl od těla, byla vybroušena z diamantu, obdařena křídly a dychtiva mýtu. A proto tak jako dějiny stvoření světa jsou jiné pro tělo a jiné pro duši, tak i výklad bitvy Osudu je jiný na dvorech mocných a jiný v knihovně čaroděje Bewarise. Stáli jsme tam na té noční louce a zírali na ohně tábořících vojsk. Když tu jsme něco zaslechli. Někdo kráčel orosenou travou nedaleko od nás. Tiše jsme neznámého sledovali až na kraj louky ke skupince stromů. Tak jsme se stali svědky prapodivné schůzky. Setkali se tam dva velitelé. Nebyli to úplně vrchní velitelé, spíš jen takoví nějací nižší velitelé. Jeden byl z řad Sjednocení, druhý bojoval za temné národy. Velitel Sjednocení předal druhému objemný vak. Zaštěrchalo to tak, že hobit vedle mne vzrušením poskočil. Bylo jasné, že je to tučný úplatek. Z řeči jsme vyrozuměli, že část temných vojsk má v určité chvíli ustoupit. Tou chvílí měl být okamžik, kdy se vrhne do útoku jeden z mladých horlivých velitelů Sjednocení, kterého si pro tento účel zvláště vyhlédli. Když se dva spiklenci rozešli, nastalo staré známé zatmění před očima a stáli jsme opět v Bewarisově knihovně. Z kronik a různých vyprávění jsme už věděli, že smluvený manévr nakonec přecijen proběhl. Mohli jsme se jen domýšlet, že situace na bojišti se tehdy asi nevyvíjela zcela podle plánu a že překvapivý ústup vojsk temných armád vypadal poněkud okatě. Naštěstí pro
spiklence nebyla tato událost interpretována jako zrada velitelů temných národů, ale jako kromobyčejné hrdinství mladého velitele Sjednocení a jeho mužů. Inu dějiny... Zbývala poslední třetí otázka: Jak vznikla Temná rada. Vypadalo to, že Bewarisovy zážitkové prezentace jsou koncipovány tak, aby se studentům při studiu nic nestalo. Mlčky jsme doufali, že tento princip bude ctít i poslední ukázka. Ocitli jsme se opět na noční louce. Vzduch okolo byl poněkud chladnější, pod nohama nám nekřupaly šťavnaté traviny a luční kvítí, ale skřípaly sveřepé stonky a skromné kvítky dsných horských trav. Krátký pohled na nebe hnedle trknul do oka odborníka. Známá souhvězdí na nás hleděla poněkud jinak než jak tomu bylo v našich krajích. Byli jsme zřejmě kdesi na severu. Dole pod námi jsme v hlubinách stínu tušili mělkou úžlabinku. Zase netrvalo dlouho a postřehli jsme opodál jakýsi pohyb. Dole v úžlabince se začalo něco dít. Pak jsme zahlédli, jak okolo nás spěchá nějaká postava. Zariskovali jsme a postavu jsme lapili. Druhové lapili jeho tělo, já jeho mysl. Byl to nějaký nekromancer či tak něco, spíše začátečník. Dozvěděli jsme se, že chvátá na setkání jemu podobných, které svolal jeden, jehož jméno jsem žel zapoměl (dále "Ten, jehož jméno budiž zapomenuto"). Dal jsem lapenci zapomenout na nás a pak jsme jej pustili, ať chvátá kamž musí. Nekromancer spěchal dál do temné úžlabinky. Jen tam dorazil, začalo zvláštní divadlo. Rozzářilo se světlo a spatřili jsme kruh postav. Ani už nevím, kolik jich bylo. Myslím, že asi tak dvanáct. Pak jeden z nich, patrně Ten, jehož jméno budiž zapomenuto vedl dlouhou řeč o tom, že je třeba se spojit, síly své propojit a tím nade vším zvítězit. Pak světlo zesílilo, ruce postav se propojily a projel jimi oslnivý blesk. Tak vznikla Temná rada. V dalším okamžiku jsme stáli opět v Bewarisově knihovně. Zalistovali jsme v tlustých kronikách a hledali něco o tom, co se právě odehrálo před našimi zraky. Zjistili jsme, že Sjednocení nevzniklo jen tak náhodou. Na konci Věku Naděje, po smrti Dareia Mocného, začaly sílit síly temnot a chaosu. Lidská království byla rozvaděná, rozdrobená a nebylo jednotné síly, která by se postavila přívalům zla. Temné národy se opět probouzely k bývalé moci. Tehdy se našla skupina dobrodruhů, kteří se rozhodli zvrátit kolo dějin. Postupně pronikli do vládnoucích struktur jednotlivých samostatných království a postupně se jim podařilo převzít moc. Jakmile byli dostatečně silní, vytvořili Sjednocení. Podařilo se jim to právě včas, aby stačili vybudovat mohutné loďstvo, které v bitvě u Dračího souostroví zvítězilo a potopilo velkou část invazní flotily ze západu. Následovala známá velká bitva Osudu na úpatí Zlatých vrchů. Avšak ne všem z původní skupiny dobrodruhů Sjednocení se podařilo splnit smluvený úkol a převzít moc ve vybraném království. Obzvláště jeden z nich nesl svůj neúspěch poněkud těžce a cítil se velmi zahanben, když musel trpně sledovat, jak jeho bývalí druhové stanuli na nejvyších příčkách společenské hierarchie, zatímco on zůstal o torně a holi. Vše bylo připraveno, aby se naplnil klasický mýtus žárlivosti a falešného hrdinství, kdy ten, kdož bojuje za své, není svými náležitě oceněn a tak se proti svým obrací v touze získat alespoň vavříny jejich bázně. Tím falešným hrdinou zde nebyl nikdo jiný než Ten, jehož jméno budiž zapomenuto. Taková byla šokující pravda, taková byla odpověď na Bewarisovu hádanku. Temnou radu založil zneuznaný člen samotného Sjednocení! Věru hořce chutnají plody Bewarisova bádání. Nezbývá mi, než se zeptat: Bylo možné tomu všemu předejít? Odpověď není jednoduchá. Víra starých národů v božstva a mýty je patrně o něco moudřejší než nauky našich dnů, které vykrojí ze světa jen tu část, na níž dopadá světlo našeho rozumu a jen tu prohlásí za skutečnou. Je snadné prohlásit, že nic jiného není, avšak o to těžší je pak vypořádat se s důsledky, které nutně přicházejí z onoho druhého světa oficiálního neskutečna. Úspěšní členové Sjednocení sice mohli svého ctižádostivého druha pozvat do kruhu mocných, avšak lze vytušit, že by to pro něj bylo ještě více ponižující než ona původní prohra. Tak už počátek vzestupu obsahoval solné zrnéčko pádu a tak nebylo zbytí, mýtus se musel naplnit ... Stanuli jsme před mluvící sovou a poněkud nesouvisle přednesli své odpovědi na její hádanky. Sova byla naštěstí skutečně moudrá a tak pochopila, co jsme měli na mysli a pochvalně zahoukala. Nato se otevřely dveře do hlavního depozitáře Bewarisovy věže. Když jsme vcházeli, mnozí z nás
(ne-li všichni) už jsme si v duchu dělali místo v našich tornách. Nebylo pochyb, že dějepravcův depozitář bude ukrývat nejeden pozoruhodný kousek. Pochyb sice nebylo, leč býti mělo. Depozitář byl zcela vyrabovaný. Museli jsme si přiznat, že nás to překvapilo. Doposud jsme byli zvyklí, že hádanky uhádneme jako první my. Zde, na bastilském severu, je nejspíš vyšší koncentrace dobrodruhů než u nás doma v Nardu. Rozmrzele jsme si prohlíželi vymlácené vitríny. Prázdné stojany dávaly pouze tušit, jaké vzácné předměty kdysi podpíraly. Víka truhlic smutně visela vyrácena a rudým sametem polstrované vnitřky němě křičely marnou obžalobu sprosté loupeže. Do očí se nám draly slzy a mlčky vzkřiknutá obžaloba Nejvyššího. Tohle že mělo být finále našeho klopotného stoupání zrádnými útrobami Bewarisovy věže? Ne, tak tomu nemohlo být. Řekli jsme si, že odejdeme alespoň bohati vědomostmi a pustili jsme se do výslechu mluvící sovy. Stará houkalka byla poněkud vyplašena naším křížovým výslechem, leč co nevěděla, říci nemohla. Nic zajímavého jsme se nedozvěděli. Sovu vysvobodil až překvapivý nález. Někde jsme tam našli Bewarisův deník! No vida. Deník nebyl sice kompletní, ale i z toho, co zbylo, vyčetli jsme mnoho důležitých zpráv. Tak předně ... zdálo se, že Bewaris nalezl nejenom palcát, ale i přímo samotnou Daigness z Modropole. To bylo úžasné. Nalezl ji však již mrtvou. To se dalo čekat. Přecijen, od bitvy Osudu už uplynulo tři a půl století. Zarazil nás ale způsob, jakým ji nalezl. Že prý se doslechl o vesnici Orule kdesi na východě, kde žila ve skalách zvláštní poustevnice. Bewaris měl z nějakých svých indícií podezření, že by to mohla být Daigness. Takže moc dlouho po smrti asi nebyla. Z toho, jak to Bewaris líčil, plynulo, že Daigness mohla zemřít asi tak před osmdesáti lety. To bylo věru zvláštní. Bewaris pak skutečně navštívil její poustevnu u Orule a tam se jeho podezření změnilo v jistotu ... ano, byla to Daigness. Od té návštěvy byl však Bewarisův rukopis značně rozřesený a myšlenky nepříliš souvislé. Moc toho už napsat nestačil. V Orule se tehdy něco muselo stát. Jak víme od učedníka Glereho, Bewaris se po tomto výletu roznemohl a zakrátko zemřel. Z poustevny donesl jako důkaz palcát, který zřejmě patřil Daigness a kromě několika drobností i její deník. To byla dobrá zpráva. Deník prý byl značně poničen a jen s pomocí zvláštních metod se mu jej podařilo částečně vyluštit a zapsat. Deník sám byl ale touto procedurou zničen. Pak v Bewarisově deníku následovalo několik stránek přepisu deníku Daigness. Zápis nebyl zdaleka úplný, leč zdálo se, že Bewaris, vědom si blížícího se konce, vybral svým přirozeným dějepraveckým citem to nejpodstatnější a to zapsal. Tak jsme se z křečovitého rukopisu umírajícího starce dozvěděli shruba toto: Daigness, v doprovodu stovky ozbrojenců z řádu Strážců vědění, vezla Prapor Vítězství z bojiště bitvy Osudu na další bojiště v oblasti, kde je dnes Velká zeď a kde mělo dojít k rozhodnému úderu na ustupující vojska temných národů. U nějakého velkého jezera však byli přepadeni velkou přesilou a za nejasných okolností poraženi. Zbytky oddílu byly nuceny ustoupit do Hrůzohlasu. My už z kronik víme, že tehdy už k žádné velké bitvě nedošlo. Válka ustrnula na mrtvém bodě. Temné národy byly tísňeny v mezihoří na severu, vojska Sjednocení už nebyla schopna rozhodného úderu a patová situace vyústila ve stavbu Velké zdi a v několik staletí trvajícímu vyčerpávajícímu zadržování temného přívalu. Hlavní tíhu obrany nesla Bastilie, kolísavě podporována sousedními královstvími. Jediné místo, kudy neprocházela Velká zeď, byl Hrůzohlas. Prastarý hvozd, kde byly slýchány strašlivé nářky a vídány přízraky hrůzných bytostí. Nebylo nikoho, kdo by podal bližšího svědectví, protože kdo jednou do Hrůzohlasu vstoupil, již se nikdy nevrátil. A právě do tohoto Hrůzohlasu ustoupila Daigness se svými druhy. Jak jsme ale vyrozuměli, Prapor Vítězství předtím někde ukryla. Nebylo však psáno kde. Události v Hrůzohlasu byly vylíčeny velmi mlhavě. Bylo znát, že pisatelka má na toto období ty nejčernější vzpomínky a z nějakého nevyřčeného důvodu obrovské výčitky svědomí. Zmínila se jen o jednom místě někde ve hvozdu, kde prý jí bylo dáno trochu odpočinout a zažít příjemné chvilky. Nic bližšího nevíme. Pak se nějak z Hrůzohlasu dostala, avšak až přibližně dvěstěpadesát let poté, kdy do něj vstoupila. Putovala pak zemí kdysi tak vlastní a dnes již tak cizí. Po zklamání, které zažila v hlavním městě Zlatá Hora, odešla do poustevny v Bastílii u vesnice Orule, aby pokáním smyla své tajemné viny. Avšak jak dříve byla Daigness nezdolná a silná, nyní, po návratu z Hrůzohlasu, rychle slábla a chřadla a stezka jejího života se brzy zatočila do údolí věčného odpočinku. Tolik, co jsme vyzvěděli z Bewarisova přepisu deníku Daigness z Modropole.
Zdálo se, že Bewarisova věž tímto konečně vydala všechna svá tajemství. Naše touha po Praporu Vítězství nás hnala dál po čerstvě nalezené stopě. Až nyní, když sepisuji tyto události hezky v klidu a popořádku, dochází mi, že jsme se dopustili několika zbytečných chyb a opomenutí. Před očima jsme měli Orule a starou pustevnu. Byli jsme přesvědčení, že tam se dozvíme vše, co už nestihl zvědět starý Bewaris. Měl jsem podivné nutkání ještě věž prohledávat než ji opustíme, ale nutkání toto poslechl jsem jen velmi nedůsledně. S pomocí kouzla jsem nejprve hledal prsteny, svitkly a podobné užitečné předměty. Kromě funkčně bezcenných exponátů jsem však nenalezl nic. V Bewarisově deníku byl nakreslen znak Strážců vědění - rozevřená kniha s mečem uprostřed. Napadlo mne tedy zkusit hledat kouzlem tento znak. Tak jsme objevili půdičku nad depozitářem, kde se skutečně tento znak nacházel a to hned ve dvojím provedení. Na půdičce byla uskladněna hromada krabic s hromadou exponátů, ale nic k užitku jsme tam nenalezli. Pouze dvě věci tam byly co k čemu - kožené desky zničeného Daignessina deníku se znakem knihy a meče vyřezaným v kůži a kousek opodál malá lahvička s průhlednou tekutinou, taktéž tímto znakem ozdobená. Marbell se podařilo odhalit, že ta vodička v lahvičce není jen tak ledajaká vodička, ale že to je magický inkoust. Měl tu zvláštní vlastnost, že nápis, jím napsaný, bylo možné přečíst pouze tam, kde byl napsán. Věru zajímavé. Povzbuzeni tímto slibným objevem a dychtivi dalších korálků celé záhady, vyrazili jsme spěšně na cestu do Orule. Víska se měla nacházet nedaleko odtud, jen pár dní cesty na východ, na úpatí Hrázných vrchů. Tak se stalo, že jsme neprozkoumali všechny místnosti v dolním patře, ani jsme neprozkoumali všechno v druhém patře, ani jsme nezkusili další otázky v Bewarisově knihovně a už vůbec nás nenapadlo, že by se starý čaroděj nemusel do Orule trmácet pěšky jako my, ale že tam třeba mohl zavést nějaký dosud funkční teleport. V tuto chvíli nemohu říct, nakolik byla tato pochybení závažná, protože to zkrátka nevím. Bewarisovu věž jsme od té doby neviděli. Nevím jakými cestami se tehdy ubíraly naše úvahy. Snad jsme se chtěli do věže vrátit až prozkoumáme poustevnu. Ale ať už se naše úvahy ubírali kudykoliv, naše kroky se nyní ubíraly hutným sněhem pod křivolakými korunami spícího lesa a nutno přiznat, že notně ztěžka. Zima byla v polovině března stále znepokojivě tuhá. Sníh, chlad a hlad. To byli tři mlčenliví průvodci, kteří nás v těchto ponurých dobách neopuštěli ani v těch nejtěžších chvilkách. Na ně bylo vždycky spolehnutí.
ORULE - POUSTEVNA DAIGNESS Z MODROPOLE
Cesta do Orule byla plná obav a nebezpečí, ale všechny nástrahy jsme překonali bez vážnějšího ohrožení. Zimní krajina byla liduprázdná. Nacházeli jsme jen stopy zkázy a předzvěsti zlých časů. Zájezdní hostinec vypálený do základů, neudržovaná cesta, pusto vůkol. Večer před spaním jsem vždy pomocí kouzel pročesával krajinu před námi i za námi a hledal přátele či nepřátele. Jedné noci, objevil jsem několik mil před námi ležení skupiny bytostí. Hubert tam poslal na výzvědy svého havrana. Byli to orkové. Příštího dne jsme postupovali ještě opatrněji než dříve. Tak se stalo, že jsme na skále, kousek od cesty, objevili hlídku. Nějaký ork hlídal cestu a ke své smůle o nás nevěděl. To byla práce jako stvořená pro našeho zloděje. Bobr se vydal hlubokým sněhem okolo a my jsme jen čekali, jak to dopadne. Byli jsme prokřehlí, hladoví a v pochmurné náladě. Dokonce ani nepadaly žádné sázky na orkův osud. Jen jsme naslouchali a čekali. Bobr se připlížil k hlídce zezadu, tiše jako polární liška. Ve chvíli, kdy ork zaslechl křupání sněhu, držel už hobit v rukou svitek Hypnózy ukořistěný od Eaxisova zabijáka Sarnera alias Rudého nehta. V mrazivém pošmournu a slabém zpěvu ledového vánku zaslechly mé elfí uši notoricky známá slůvka, nyní mírně komolená hobití výslovností a bylo jasné, že orčí hlídač se ocitl v Bobrově moci. Ani náš hobit nebyl v dobré náladě, takže ork byl ušetřen šprýmů, které si obvykle neodpustí ten, kdo poprvé úspěšně sešle hypnózu. Bobr vyzvěděl, že nedaleko odtud je tábor orků čekajících na nějakou tučnou kořist. Orkové byli pouze předvojem velké armády, která se blížila ze severovýchodu. Jelikož Bobr sesílal kouzlo ze svitku, nemohl posthypnotickým příkazem vymazat orkovi vzpomínku na toto setkání a tak použil malou lest. Pověděl mu o kupecké karavaně a poslal jej opačným směrem než jsme se ubírali my. Ork zmizel v lese a tak jsme se zbavili hlídky. Orčí tábor jsme nechali být. Řekli jsme si, že musíme dobře vážit s čím se na cestě zdržovat a co nechat být. Kdybychom měli likvidovat každého orka, kterého potkáme, tak bychom nedorazili k cíli ani do konce nového věku. Bez dalších zvláštních příhod jsme sestoupili z lesů a vynořili se na kraji široké mělké kotliny. Cesta se napřímila a vedla nás otevřenou zemědělskou krajinou přímo k úpatí Hrázných vrchů. Míjeli jsme osamělé statky a malé vesnice. Vše bylo přikryto sněhem a nikde ani živáčka. Jen vzácně bylo vidět proužek dýmu hlásající, že ne všechny krby ve zdejším kraji vychladly. Vcelku snadno jsme se doptali na vesnici Orule. Večer nás ale zastihl dříve a tak jsme přenocovali v jednom z opuštěných domů. Matně si vzpomínám, že jsme v nějakém stavení narazili na skupinu mužů cestujících na západ. Snad jsme je i přepadli, kdo ví... sejde z očí, sejde z mysli. Potvrdili nám zprávy o průlomu Velké zdi a o orčích svazech postupujících na jih a na západ. Myslím, že to byli právě oni, kteří nám poradili, kde hledat Orule. Vesnice Orule ležela skutečně na úpatí Hrázných vrchů, několik mil stranou hlavní cesty, obklopena zasněženými poli a loukami. Několik prostých chalup, stodol a chlévů nabízelo pohled, který se ničím zvláštním nelišil od mnoha jiných pohledů na několik prostých chalup, stodol a chlévů. Vesnice se od jiných zdejších snad trochu lišila jen tím, že nebyla zcela opuštěna. V ústrety nám vyšel muž doprovázený několika dalšími muži. Z muže se vyklubal starosta a z ostatních mužů se vyklubali vesničané. Jako už nesčetněkrát dříve, pověděli jsme stručně kdo jsme, odkud jdeme a kam. Na další tažení by snad už i stálo za to konečně natisknout vizitky... Starosta nás pozval k sobě domů, pohostil nás skromným jídlem, zapálili jsme si dýmky a zapředli opatrný rozhovor. Zakrátko se řeč stočila na Deigness a Bewarise. Skutečně zde kdysi žila v nedalekých skalách poustevnice. Nikdo nevěděl jak se sem dostala, jak se jmenuje ani jak zemřela. Lidé se jí spíš vyhýbali, protože se proslýchalo, že je velmi mocná. Tu a tam však vesnici pomohla z nesnází a tak ji místní měli v úctě a občas jí nosili jídlo nebo jiné potřebné věci. Z těch, kdo jsou dnes na živu, ji ale už nikdo nepamatuje. Před dvaceti lety se zde ale odehrála zvláštní příhoda. Do vesnice přišel starý muž a ptal se na
poustevnici. Zvláštní bylo, jak byl onen stařec oblečen a obut. Měl na sobě jen starý župan a trepky. Dobře ale zaplatil a tak se nikdo moc nevyptával a několik mužů jej doprovodilo do skal, kde dříve žila poustevnice. Stařec jen ztěžka stoupal do kopců a k jeskyni se dostal jen s vydatnou pomocí svých průvodců. Do samotné poustevny však s ním nikdo nešel. Úcta a bázeň z tajemné poustevnice stále přetrvávaly mezi prostým lidem a tak průvodci raději počkali venku. Podivný cestovatel byl prý jen chvilku uvnitř, pak se ozvala rána a sténání. Průvodci překonali bázeň a nakoukli do jeskyně. Hned u vchodu ležel na zami stařec a vypadal na umřití. Tak jej rychle vzali a odnesli zpět do vesnice. Nejspíš prodělal nějaký velký šok, který už jeho staré tělo nebylo sto snésti. Stařík se několik dní léčil ve vesnici a sotva mohl trochu stát na nohou, dobře svým hostitelům zaplatil a jak nevysvětlitelně se ve vsi objevil, tak stejnětak nevysvětlitelně zase zmizel. Nikdo nevěděl jak odešel, prostě byl pryč. Peníze ale zůstaly a tak se všichni vrátili ke své práci a nikdo už se po ničem nepídil. Jen pro úplnost dodávám, aniž bych chtěl urážet bystrost čtenářovu, bylo více než pravděpodobné, že ona poustevnice byla Daigness z Modropole a onen starý pán v županu a trepkách nebyl nikdo jiný než náš starý známý všudypřítomný čaroděj a dějepravec Bewaris. Dlouho jsme nemeškali a vyhledali jsme tehdejší Bewarisovy průvodce. Ti nám potvrdili vše, co jsme se doslechli. Hodlali jsme neprodleně vyrazit do kopců do Daignessiny poustevny. Starosta nás však ještě zadržel a v jeho tváři se zračila obava. Chtěl vědět něco o událostech v kraji. Nezbylo nám, než mu sdělit znepokojivé zprávy a potvrdit nejčernější obavy. Jako pro tisíce jiných, i pro Orulany zřejmě nastal čas opustit své domovy. Jak jsem dříve pohrdal všemi těmi ješitnými vladaři, kteří kdy na lid pohlíželi zpatra, nyní jsem viděl, jaké strasti působí bezvládí a musel jsem uznat, že jsem vládcům dříve trochu křivdil. Je totiž krajně důležité lišit mezi králem jako člověkem a králem jako institucí. I člověk těch nejlepších kvalit musí mnohdy odložit stranou svou lidskost, aby zachoval instituci. Tak je nejdůležitějším úkolem vladaře, aby udržoval svou moc. Mírnost a shovívavost mohou být jen ozdobami na jeho trůnu z oceli a žulových kvádrů. Je to kruté, ale zdá se, že je to tak. Bastilie, s králem člověkem avšak bez krále instituce, je jen kusem krajiny, kde platí právo silnějšího a tedy bezpráví. Tím silnějším v těchto časech byly tlupy skřetů a nebylo moci, která by je mohla zastavit. S těmito myšlenkami jsem poplácal starostu po rameni a vyrazili jsme do kopců ke staré poustevně. Tak tady, před osmdesáti lety, trávila své poslední dny Daigness z Modropole, kdysi jedna z nejmocnějších osob Západního císařství, pokud stála v čele Řádu strážců vědění, a později nejmocnější poustevnice Hrázných vrchů, pokud zůstávala sama sebou. Cesta do skal byla křivolaká, ale naše touha odhalit letité tajemství nám propůjčovala křídla. Tak po mnoha letech zavítaly kroky cizinců před vchod jeskynní poustevny. Obezřetně jsme vstoupili dovnitř a zřeli jsme, co jsme v těchto časech zřídávali až příliš často. Poustevna byl pustá. Jen kostra na dřevěném kavalci v koutě dělala nám mlčenlivou společnici. Ano, byla to Daigness. Ač na podobné výjevy zvyklí, stejně jsme se zarazili. V uších mi zněl starý nápěv ... "To, co jste teď vy, byli jsme i my. To, co jsme teď my, budete i vy.". Do zpěvu se však nikdo nedal. Kostra neměla u sebe nic zvláštního. Při bližším ohledání nás však zarazilo nesčtné množství zhojených zlomenin, kterými se vyznačovaly kosti staré válečnice. Jejich počet šel řádově do stovek! Bylo neuvěřitelné, aby běžný smrtelník přežil takové množství zranění. Tato otázka zůstala nezodpovězena a věru nemrzelo by mne, kdyby naše dny uplynuly, aniž bychom shledali odpověď. V pusté poustevně jsme jinak vcelku nic zajímavého nenašli. Jen stěny byly poškrábané primitivními obrazci, které zde nejspíš zanechala sama obyvatelka v pomatení smyslů či hlubokém zármutku. Mezi škrábanci rozeznali jsme něco jako mapu. Ukazoval na místo u řeky, nedaleko odtud. Nit osudu nás vedla dál. To místo bylo stranou cest a z vesnice tam nikdo nechodil. Na svahu u řeky se mračila nevysoká skála. Když jsem přišli blíž, zjevil se našim zrakům tmavý vchod do jeskyně. Před ním stály dva vysoké kameny připomínající stély primitivních oltářů. Bez obav jsme přistoupili k jeskyni a ze zvyku jsme blíže obhlédly dva kameny velikosti lidských postav. Záhy jsme shledali, že podoba není náhodná. Byly to totiž dvě značně omšelé sochy lidí v životní velikosti. Vrtochy počasí již takřka smyly podobu a jen několik deatailů v závětří prozrazovalo mistrovskou práci. Bylo to více než zvláštní. Co dělají sochy na takovém místě? Že by stopy zaniklé civilizace?
Náhle námi jakoblesk projelo poznání! Byl to ten druh soch, které vznikají bez paličky a kamenického dláta! Byl to ten druh soch, kterých se mistr sochař ani nedotkl. Byl to ten druh soch, které samy sobě stojí modelem, které jsou samy sobě náhrobkem ... Okamžitě jsme vyklidili prostor před jeskyní a schovali se za ohybem skály. Nikdo z nás nic takového ještě na svých cestách nepotkal. Jen legendy říkaly, že žijí v Zemi Velké řeky bytosti, které jediným pohledem dokáží proměnit živého tvora v kámen. Lidé jim říkají Medůzy. Mívají podobu nevzhledné ženy s hady místo vlasů s koňskou dolní polovinou těla a s lukem vždy připraveným vystřelit smrtonosný šíp. Jediným způsobem jak jim beztrestně pohlédnout do očí je prý pohled přes zrcadlo. Řeka temně hučela, vítr šuměl v prasklinách sklaního ostrohu a dva kameny mlčky stály před vchodem do jeskyně. Nikomu z nás se nechtělo na návštěvu do skalního příbytku. Nenechali jsme nic náhodě. Seslal jsem kouzlo Oko a poslal je na prohlídku jeskyně. Magický špeh není příliš rychlý, ale v takových situacích se vyplatí. Po nějaké době oko zmapovalo poměrně jednoduchý labirynt. Objevilo ještě asi tři sochy uvnitř a především dva tvory. Oko nevidí potmě, pouze je schopno rozeznat povrchy s různou teplotou. Obraz byl tedy dosti nejasný, ale vypadalo to, že pověsti nelhaly a že máme tu čest se dvěma nefalšovanými medůzami. Po delší debatě jsme vymysleli poměrně komplikovaný plán. Nikdo z nás nestál o pozornost ani jedné z medůz a tak jsme se velice vynasnažili, aby vše proběhlo rychle a s vysokou šancí na úspěch. Rozmístili jsme se na skále nad ústím do jeskyně a to tak, aby nás nebylo možné spatřit všechny naráz. Pro případ, že by byl někdo přecijen spatřen, platila instrukce skočit přímo na medůzu (pokud by byl dotyčný v letu proměněn v balvan, mohl by medůze posloužit jako náhrobek). Nad vchod jsme umístili dobře viditelného panáka z naší výstroje, který měl upoutat první medůzin pohled a dopřát nám čas ke smrtícímu úderu. Zbývalo jen dostat medůzy na plácek před jeskyní. O to se mělo postarat kouzlo Vábnička, které samo vytvoří pro cílovou nestvůru neodolatelné lákadlo. Spustili jsme akci a s napětím čekali, jaké monstrum vyjde na denní světlo. Netrvalo dlouho a našim zrakům se ukázala první opravdová medůza - přesně taková jak ji popisují legendy. Neváhali jsme a vrhli jsme na ni vše, co jsme mohli. Sprška Hubertových blesků uštědřila magické stvůře smrtící políček a Bobr, obdařen kouzlem Rychlost, trefil ji nadvakrát svou hobití kuší tak šikovně, že se medůza nestačila ani ohlédnout a mrtva klesla k zemi. Ani jsem nestačil vyslat Černý blesk. Nebylo ale ještě vyhráno. Zakrátko jsem magickým okem spatřil ve vchodu nejasné obrysy druhé obyvatelky podivné jeskyně. Omámena vábícím kouzlem došla až ke své mrtvé družce nic zlého netuše. Proctitla z iluze jen proto, aby skonala stejně jako její předchůdkyně. Řeka temně hučela, vítr šuměl v prasklinách sklaního ostrohu a před vchodem do jeskyně se opět rozhostilo staleté ticho. Ohledali jsme mrtvoly medůz. vypadalo to, že zde žili vcelku obyčejně. Živily se lovem zvěře a ryb a jen tu a tam proměnily nevítaného návštěvníka v kámen. Nás však zajímalo, proč bylo toto místo tak důležité pro Daigness. Prohledávali jsme jeskyni. Nalezli jsme ještě sochy dvou mužů a jednoho chlapce. Tyto byly o dost zachovalejší než sochy před vchodem. Tehdy mne šokoval Arqueronn. Ten chodec je tajemný a hluboký jako hvozd. Když už si jeden na něj jakžtakž zvykne, vystoupí z něj náhle něco, co by vás ani ve snu nenapadlo. Tak do ticha jeskyně Arqueronn ledabyle poznamenal, že když mu dáme chvilku času, že se pokusí zrušit to zkamenění. Vytřeštil jsem oči a o chvilku času nebylo třeba žádat. Přesně tu potřebnou chvilku jsem v němém úžasu zíral, jak Arqueronn cosi brumlá, jaksi poskakuje, medituje, načež jedna ze soch obživla. Totéž udělal ještě se sochou malého chlapce, načež si vyžádal odpočinek. Tak jsme tu měli dva znovuzrozené lidi. Byli poněkud zkoprnělí, takže jsme je uložili k Arqueronnovi a výslech nechali na později. V jedné části jeskyně se nám podařilo nalézt jednoduchý několik značek na stěnách se známým emblémem knihy a meče. V jejich pomyslném průsečíku jsme vykopali kovové pouzdro. Zachvěli jsme se pomyšlením, že by to mohl být prapor Vítezství (však už jsme se kvůli němu natrápili dost), ale hrdinský čuch nám říkal, že cíl cesty je ještě daleko. A taky že ano. V pouzdru se zabělal svitek. Bohužel svitek se bělal i po důkladném prozkoumání. Usoudili jsme, že bude nejspíš psán oním neviditelným inkoustem z půdy
Bewarisovy věže, jenž se zraku zjeví pouze na místě, kde byl zápis učiněn. Pokoušel jsem se svitek přečíst překládacím kouzlem, ale to nezabralo. Vše nasvědčovalo tomu, že držíme v rukou popis nebo plánek místa, kde je zakopán prapor Vítězství. Ovšem nečitelný. Zkoušeli jsme prochodit celé okolí, i do poustevny jsme zašli, ale svitek byl stále běloskvoucí. Uvažovali jsme, že nám nezbyde než jít po stopách Daigness a pokusit se najít místo, kde svitek napsala. Jedinou stopou, kterou jsme znali z Daignessina deníku restaurovaného Bewarisem, bylo, že válečnice jistý čas pobývala v lese Hrůzohlasu ... ano, v lese Hrůzohlasu ... ano, v tom Hrůzohlasu .... čtete dobře - v tom hrůzohlasu, ze kterého se nikdy nikdo nevrátil (kromě Daigness) a kde ani není postavena Velká zeď, protože se nepředpokládá, že by tudy někdy někdo prošel. Z Daignessiných poznámek se zdá, že někde v Hrůzohlasu je nějaké místo, kde zažila trochu klidu. Domníváme se, že právě tam by mohla sepsat svůj svitek. Její oddíl s praporem byl přepaden v blízkosti tohoto lesa. Ona jej při ústupu někde ukryla a počítáme, že nejbližší příležitost, kdy o tom mohla učinit nějaký záznam, dostala právě na onom relativně klidném místě v Hrůzohlasu. Ach, jo... Hrůzohlas. Slýchával jsem o něm už od ranného mládí. Je to jedno z míst země Velké řeky, které je prostě tabu pro cokoli živého, ať je to zlé či dobré. Je tu ještě šance, že nám něco řeknou ti oživlí zkamenělí, ale už jsme v branži nějaký ten pátek, abychom tušili, že pokud existuje nějaká nejhorší možnost, pak je to obvykle ta jediná správná. Odpočatý Arqueronn oživil v jeskyni ještě třetí sochu. Sochy před jeskyní raději neoživoval, protože už byly větrem a deštěm natolik poničené, že dotyčné by případné oživení asi nepotěšilo. Dva dospělí muži byli bratři - Krian a Orileg. Několika otázkami jsme zjistili, že jejich kamenný spánek trval přibližně 80 let. Znali poustevnici Daigness, ale nic nového jsme se nedověděli. Snad jen, že medůzy tu byly už před poustevnicí, ale to je jen detail. Chlapec se jmenoval Orim a byl synem Orilega. Viděl prý z dálky, že poustevnice něco nese do jeskyně a že medůzy na Daigness neútočily. Později to řekl doma. Chlapi se pak vypravili do jeskyně s vidinou pokladu a dopadlo to jak to dopadlo. Děkovali nám a odešli do vesnice. Snad se jim podaří nějak navázat na své životy. Co dál? Rozhodování nebylo lehké. Vydali jsme se na hlavní bastilskou cestu s tím, že poputujeme dál na východ k Hrůzohlasu. Věděli jsme, že vesničané z Orule se stěhují do úkrytů ve skalách a časem se budou snažit dostat na jih. Míjeli jsme vesnici úžlabinou podél potoka. Na vesnici jsme přímo neviděli, ale všimli jsme si, že dým z komínů je poněkud hustější, než bývá zvykem. Nedalo nám to a vystoupili jsme z úžlabiny na pole. Spatřili jsme nečekaný výjev. Některé chalupy hořely, po svažitých polích nad vesnicí prchala k lesu skupina vesničanů a z vesnice za nimi právě vyrážel menší oddíl orků. Od skupinky vesničanů se oddělilo několik mužů, mezi nimiž jsme na dálku rozpoznali starostu a zůstali stát odhodláni krýt ústup svých lidí proti orčí přesile. Sice jsme si dříve řekli, že se nebudeme zdržovat zbytečnými šarvátkami, ale tohle jsme nemohli nechat jen tak. Vyrazili jsem urputně sněhovou plání. Orkové byli přibližně mezi námi a vesničany, zhruba pět set sáhů daleko a vzdalovali se od nás. Sníh se bořil a bylo jasné, že s takovou to nestihnem. Musel jsem chtěnechtě sáhnout k magii, trochu nás zrychlit a ukrojit něco málo časoprostoru. V pravý čas jsem se dostali na vzdálenost, kdy už bylo možné použít kouzla s větším dosahem. Orkové si nás ani nevšimli - zatím. Nemohl jsem odolat, když jsem tak viděl skupinku orčích krvežíznivců na sněhové pláni. Ideální prostor pro vyzkoušení nevyzkoušeného. Navíc vděční diváci nedaleko... Potřeboval jsem co nejrychleji zastavit postup orků. Seslal jsem tedy kouzlo Fata Morgana. Před orky se náhle rozestoupila zem a široká prasklina se dnem v nedohlednu zale najednou mezi nimi a nebohými vesničany. Orkové naštěstí přelud neprokoukli a zarazili se na okraji srázu. Muži z versnice byli také nemálo vyděšeni, ale moc dlouho nečekali a otočili se k lesu za ostatními vesničany. Orkové se vzpamatovali a hodlali průrvu obejít. To se nehodilo pro můj další záměr. Seslal jsem druhý přelud, takže orkové se náhle ocitli na ostrůvku země a okolo nich zela bezedná propast. Pohled do hlubiny a drolící se sníh je přinutil semknout se uprostřed ostrůvku. To byl ten okamžik na který jsem čekal a spustil strašlivé kouzlo jménem Krupobití. Nad orčím oddílem se zjevil temný mrak a ve třech sprškách je zasypal smrtonosnými kroupami. Jen málo jich zůstalo při
životě. Někteří byli vytlačeni za okraj propasti a tím pádem prolomili iluzi a přelud zmizel. Nicméně už jim nezbývalo mnoho sil. Ti orkové, kteří přežili krupobití, zemřeli šípy Bobrovými a Arqueronnovými. Mezitím vesničané dosáhli lesa. Jejich strach byl větší než zvědavost, takže jsme se rozloučili jen v myšlenkách. Zahrabali jsme mrtvé orky sněhem a vydali se na hlavní bastilskou cestu dál za svým posláním. Bylo neskutečné ticho, bezedné bílé ticho, přerušované jen praskáním sněhu pod našimi podešvemi. Snažili jsme se nemyslet na to co bylo, ani na to co bude dál. Co má přijít přijde. Jen jedno je jisté - ať půjdeme tam či zpět, nic se nikdy nevrátí a nebude jako dřív a tak jsme prostě šli.
VSOGRAD - HRAD V OBLEŽENÍ ORKŮ
Nezvaná návštěva někdy potěší, někdy méně a jindy vyloženě naštve. Pokud jde o naši zastávku ve městě Vsogradu, vykonali jsme tam hned několik nezvaných návštěv, snad více než by se slušelo a patřilo. Někdy jsme naše hostitele potěšili a jindy více než zarmoutili. Lze nám ale jen stěží vyčítat nedostatek slušnosti, protože jsme to nebyli my, ale orkové, kteří zde zavedli ten neomalený zvyk, když přišli do města Vsogradu na jednu velkou nezvanou návštěvu. Vezměme to ale hezky po pořádku. Vybaveni svitkem s neviditelnou zprávou o úkrytu praporu Vítězství a nejasným plánem návštěvy strašlivého lesa Hrůzohlasu, ploužili jsme se po zasněžené bastilské cestě na východ. Tu a tam jsme nacházeli stopy násilí a drancování. Bylo jasné, že armády orků se valí na jih a na západ. Podle kalendáře mělo být jaro, ale kolem nás v polích stále prodlévala tuhá zima. A to nekonečné zamrzlé ticho ... Cestou se událo několik věcí. Zkraje nás vyplašilo něco podezřelého v zasněženém křoví u cesty. Učinili jsme na křoví obchvat a dopadli malého chlapce, který se tam ukrýval. Jmenoval se Korím. Od něho jsme se dozvěděli o městě Vsogradu na cestě před námi, jež bylo před pár dny obsazeno orčími vojsky. Korímovi se ve zmatku ztratili rodiče. Nemohli jsme ho tam jen tak nechat a tak jsme ho chtěli vzít dál. Poznenáhlu nás ale cesta svedla dohromady s orčí zásobovací kolonou. Několik vozů tažených koňmi a naložených potravinami jelo na západ za orčími vojsky. Podařilo se nám postřílet a posekat vozatajstvo a zmocnit se cenného nákladu. Po chvilce váhání jsme se rozhodli obětovat trochu drahocenného času a dopravit zásoby do Orule pro lidi, kteří se ukrývali ve skalách Hrázných vrchů. Nechal jsem letět Bernarda před námi, aby hlídal cestu a opatrně jsme vyrazili s vozy zpět na západ. Moc daleko jsme však nedojeli. Zčístajasna jsme byli přepadeni. Za tohle si můj netopýrek pochvalu rozhodně nevysloužil. Seděl jsem na kozlíku prvního vozu a s šipkou v rameni jsem byl nucen přesvědčovat útočící partizány, že jsme přátelé. Jejich velitel Marian byl naštěstí rozumný a duchapřítomný muž, takže jsem na svém plášti zašíval toliko jedinou díru. Obávám se, že druhou by si zašíval až případný další majitel pláště. Ale to nic. Partizáni měli s sebou schopného druida, který je kouzlem ukryl pod příkrov křoví, což Bernarda do jisté míry omlouvá, takže jsem mu trest "vycpávka do bot" protentokrát prominul. Od partizánů jsme se dozvěděli něco více o tragédii města Vsogradu. Mnoho lidí se ukrývalo v okolních lesích a nemálo jich zahynulo rukou orků či z vůle paní zimy. Město samotné je zcela dobyto, jen hrad na kopci nad městem dosud vzdoruje. Je však jen otázkou času, kdy padne i on. Hlavní svazy orků odtáhly dál na západ a na jih. Ve městě zůstaly spíše zadní voje. Co však na útoku orků zaráží, je jeho organizovanost. Tyto kraje dosud znaly jen živelné orčí výpady. Tohle ale byl koordinovaný postup, který dával tušit, že orkové odtud nehodlají odejít, že tu hodlají zůstat. Natrvalo. Uprchnuvší měšťané se shromažďovali v lesích a uvažovalo se, co dál. Bohužel nemohli jsme přinést žádné povzbuzující zprávy pro velitele Mariana a jeho lidi. Uchvácení zásobovací kolony bylo sice cenným vítězstvím, ale celková bitva o osud země jménem Bastilie se zdá být nenávratně ztracena. Předali jsme chlapce Koríma jeho sousedům a nezbylo než doufat, že opět nalezne své rodiče. Sami jsme byli rádi, že si můžeme po těžké cestě odpočinout v relativním bezpečí u partizánů. Seznámili jsme se také s druidem Oristem. Ukázalo se, že je nám duchovně asi nejblíže. Slíbil nám všestrannou pomoc. Přinejmenším by nás provedl přes bažiny, které obklopují město. Ptali jsem se jej na Hrůzohlas, ale nic nového jsme se nedozvěděli. V partizánském táboře panovala velice pochmurná nálada. Nikdo nás o nic nežádal, ale vycítili jsme, že kdybychom se pokusili udělat něco pro lidi, kteří zůstali ve Vsogradu nebo kteří jsou v obležení na hradě, vysloužili bychom si ryzí vděk, jež se neměří vahou zlata či symbolem v erbu. Bylo to jen na nás. Uložili jsme se k spánku a nechali všechno na ráno. Svítání nám nabízelo dvě cesty. Buď se nezdržovat a pokračovat dál k Hrůzohlasu anebo se pokusit zmírnit tu těžkou ránu osudu, která dopadla na město Vsograd. Postupně jsme se shodli na tom, že nějaký drobný zásah do běhu osudu města by nás zas až tak moc zdržet nemusel. Nabízelo
se několik možností. Napadanout nějakým způsobem velitele orků a tím vnést zmatek do jejich řad nebo sabotáží zničit obléhací stroje anebo nějak chytře dostat lidi z hradu. Nakonec jsme se rozhodli nepozorovaně navštívit hrad a poradit se se samotnými obleženými, jak to vidí oni. Pod pláštíkem neviditelnosti a soumraku, provázeni druidem Oristem, prošli jsme přes bažiny a dostali se až k hlídkám obléhatelů. Tam se s námi Oristo rozloučil a vrátil se zpět. Orkové s obléháním nikam nepospíchali. Nečekali nějaký útok a tak hlídky nebyly příliš ostražité. Bez problémů jsme proklouzli a stanuli pod hradbami vsogradského hradu. Bobr kývl na znamení, že zdolání hradby nebude pro něj problém. Předal jsem mu průvodní listiny, které nám dal císař Mahvinathon VII. Pak už jsme jen napjatě sledovali jak se tu a tam z kamení hradby snáší sprška sněhu. To neviditelný zloděj šplhal vzhůru nad naše hlavy a zakrátko byl pryč. Bobr obelstil stráže a veden hřejivým světlem brzy nalezl komnatu s několika obyvateli hradu. Raději se zviditelnil a po hobitím způsobu si získal jejich důvěru. Tak se dostal až k samotnému veliteli. Byl jím mladý poručík jehož jméno už neznám. Ten našemu zloději nedůvěřoval tolik jako jeho podřízení, nicméně když mu Bobr s nabídkou pomoci předložil císařské glejty a zmínil několik jmen z partizánského ležení, získal si důvěru i tohoto drsného muže. Bobr naštěstí nezapomněl na nás čekající venku na mrazu pod hradbami a zakrátko se k nám snesl provazový žebřík. Na tuto návštěvu jsme sice přišli nepozváni, ale nakonec jsme byli v dobrém uvítáni. Ač byla situace navýsost vážná, nemohl jsem si nepřiznat, že mi lahodí zasednout ke stolu v blízkosti plápolajícího krbu s něčím teplým k snědku na dosah. Mí druhové na tom byli podobně, takže na poradě s velitelem chvilku trvalo než jsme se prokousali k jádru věci. Je osudem hrdinů, že nebývají posly dobrých zpráv. Ani my jsme poručíka nijak nepotěšili. Stále doufal v příchod královských posil z hlavního města, ale naše zprávy o situaci venku činily tyto naděje planými. On sám nebyl v záviděníhodném postavení. Nebylo zvykem, aby poručík velel hradu takového strategického významu jako byl tento vsogradský. Místní baron Karvos a vyšší velitelé totiž zahynuli při obětavém výpadu proti orkům na záchranu lidí prchajících z města do hradu. Přesněji řečeno, ohledně barona Karvose nebylo jisté, zda a jak zahynul. Vědělo se jen, že jeho kůň se vzepjal a pak byl spatřen jak sám bez svého pána ujíždí z bojiště. Co se stalo s baronem, nikdo z přeživších vojáků neví. Bylo více než pravděpodobné, že padl do zajetí. Nyní tedy velí pevnosti poručík a dělá to jak nejlépe umí. Nabídli jsme mu své služby a nechali na něm, ať zváží jaká pomoc by byla nejvhodnější. Na hradě byla v tuto chvíli posádka o síle 70 mužů a 120 civilistů, kteří uprchli z města. Zásoby potravin a topiva měli na tři měsíce. Se střelivem a zbraněmi to bylo horší. Poručík s povděkem přijal naši nabídku a zahloubal se. Starší voják, který stál u vchodu do komnaty udělal krok vpřed a požádal velitele o slovo. Navrhl, že podle starých skazek vede z hradu do města tajná chodba. Stavěli ji prý kdysi dávno na zakázku trpaslíci a klíč od ní údajně mívá u sebe veliteli hradu. Kdyby se podařilo chodbu najít a otevřít, byla by to možnost jak uniknout z obležení. Shodli jsme se na tom, že to by opravdu možnost byla. Jen šero snad neprozradilo, jak se nám nepatřičně zalesklo v očích. Konečně něco v čem se vyznáme! Nevzrušeně jsme se nabídli, že se chodbu pokusíme najít a prozkoumat. Sestoupili jsme do vlhkého sklepení starobylého hradu a začali hledat tajnou chodbu. Bobrovi to nedalo moc práce a brzy nás vlekl ke kusu skály, o kterém prohlašoval, že jsou to tajné dveře. Počáteční nedůvěru rozptýlil až když nám ukázal uzkou škvírku, zjevně fortelně tesanou, do které se mělo jakoby něco zastrčit. Nějaký plíšek nebo kroužek, možná prsten - sem patrně patřil onen klíč, který má mít údajně u sebe velitel pevnosti. Jali jsme se prohledávat komnaty velitele než jsme si připustili, že budeme asi muset hledat spíše samotného velitele. Baron Karvos byl ale přinejlepším nezvěstný a navíc nebylo jisté, co je na staré pověsti pravdy a zda se klíč mezi veliteli pořád ještě předává. Byl to jediný Arqueronn, koho napadlo hledat baronova koně, který uprchl z bojiště. Já jsem se soustředil spíš na osobu barona. Usadil jsem se na podlahu v klidnější části hradu a jal se kouzlem pročesávat okolní krajinu. Bohužel, buď mi nepřála konstelace přediva magie nebo v širém okolí prostě baron nebyl, tedy alespoň ne naživu. Družina žádala, abych kouzlo opakoval. Chtěl jsem ale vyčkat na jinou konstelaci a odložil prohledávání na zítřek.
Arqueronn si vzpomněl na Korimovy rodiče a pokusil se je hledat mezi lidmi na hradě. A vida, byli tam. Chodec skromě prohlásil, že když nejsou velké úspěchy, tak je třeba vzít zavděk malými. Vyslal svou věrnou sovu Pašíka se zprávou ke druidovi Oristovi. Pašík se vrátil s odpovědí, že druid je rád, že má od nás nějaké zprávy. Arqueronn už o něco méně skroměji poznamenal, že z malých úspěchů se pomalu stávají větší. Inu měl pravdu, bylo mi krapet stydno, že já jsem si na Koríma a jeho ztracené rodiče ani nevzpomněl. Na druhou stranu jsem byl rád, že si někdo z nás vzpomněl. Dnes večer bylo ještě dost času trochu prozkoumat tu tajnou chodbu. Zkusil jsem se hyperprostorovat dva sáhy do skály. Byl to vcelku riskantní počin, protože kdyby tam chodba nebyla, byl bych patrně dosti zraněn. Chodba tam ale byla, což udělalo radost nejenom mně, ale i zbytku družiny. Byli jsme, zdálo se, na správné stopě. Chodba sestupovala po schodech k jakémusi poklopu. Už mi nezbývalo mnoho magických sil, takže jsem se nechtěl pouštět do žádných výrazných akcí. Přemístil jsem k sobě jenom Bobra, aby zkusil prohledat dveře zevnitř. Ve světle hole musel Bobr konstatovat, že trpaslíci odvedli dobrou práci a že dveře prostě bez klíče neotevřeme. Ta škvíra totiž nebyla vlastně žádný zámek, takže paklíče byly na nic. Spíše v tom byla nějaká magie. Uvažoval jsem o kouzlu Beranidlo, ale odhadli jsme tloušťku dveří na půl sáhu, což bylo dalece nad síly mého kouzla. Vypadalo to, že budeme muset onen klíč najít. Hyperpostorovat přes dveře 190 lidí bylo přecijen kapánek nad moje síly. Z úvah nás náhle vytrhl zvuk těžkých kroků a hluboké brumlání přicházející z chodby. Uhasil jsem světlo hole a vzápětí se nám naskytla děsivá podívaná. Skrze zavřený poklop se začala vynořovat světélkující hlava. Byla to vousatá hlava trpaslíka v přilbě a jeho oči poulivě zíraly do tmy. Vzpoměli jsme si, že ten starý voják říkal něco o tom, že prý v té chodbě byli zazděni i trasličí dělníci, kteří ji stavěli ... Zalovil jsem ve své paměti. Kdysi jsem studoval základy staré trpasličí řeči - khuzdulštiny. Jasným hlasem jsem pronesl starobylý pozdrav, který znamená ve volném překladu něco jako "Nechť pozlacena jest chodba, jež dovedla tě k mému prahu". Nevím nakolik tento světélkující představitel podsaditého národa rozumněl mým slovům, ale každopádně strašlivě zařval a i bez znalostí staré khuzdulštiny nebylo těžké domyslet, co nám chce říci. Pokusil jsem se ještě nemrtvého vousáče uchlácholit starobylou frází, kterou bývaly vyzývány stráže v trpasličích dolech, aby umožnily volný průchod "Nechť paže mocná tvá mi v cestě nebrání, ale ukazuje ji". Světélkující trpaslík ale nedbal mých zdvořilých slov a strašlivě řvouce se vydal rovnou k nám. Bylo zjevné, že nejsme vítáni. Na nic jsme nečekali a hyperprostorovali jsme se zpět do sklepení ke svým druhům. Seznali jsme, že se nám to celé nějak komplikuje. Měl jsem ještě dosti sil a tak jsme se rozhodli pro boj. Světélkující nemrtví procházející zavřenými poklopy jsou velmi nebezpeční nepřátelé. Je velmi pravděpodobné, že je není možné zranit běžnými zbraněmi. Tak nadešel čas kouzel. Hubert a já jsme se přemístili dovnitř a se zaklínadly na jazyku jsme sestupovali do tajemného nitra kopce. Zastavili jsme se na padesáti sázích, což byla přibližná hranice bezpečného návratru. Tentokrát jsme však nikoho nepotkali. I vyslal jsem tedy svého netopýra do tmy chodby nechť pátrá. V případě nouze se měl hyperprostorovat 100 sáhů do výšky. Po nějaké době se netopýrek vrátil a hlásil, že směrem k nám postupuje chodbou světélkující postava. Zhasli jsme světlo a čekali. A skutečně. Po chvíli.jsme ve tmě před námi zahlédli slabou zář, která se postupně zvětšovala, až už byla jasně rozeznatelná silueta nemrtvého trpaslíka. Nechali jsme jej přiblížit na 30 sáhů. Zvolal jsem do tmy prastarý trpasličí pozdrav, ale i tentokrát nám v odpověď přišlo jen nedbale artikulované přání smrti. Opáčili jsme tedy salvou kouzel. Hubert mu vyslal v ústrety několik oslnivých Bílých střel a já svůj osvědčený Černý blesk. Tak trpaslík se rozplynul a spočinul v pokoji a v chodbě se opět rozhostily ticho a tma, dva odvěcí strážci všech podzemí. Opět jsem vyslal Bernarda, ať nám zvěstuje, co ukrývá tma před námi. Netopýrek se vrátil se zlou zprávou, že další světelník kráčí chodbou směrem k nám. Dobré na tom bylou pouze to, že to patrně nebyl tentýž trpaslík, kterého jsme před chvílí poslali do říše mrtvých. Opět jsme setrvali ve tmě a opět jsme na třiceti sázích nechali promluvit nejprve khuzdulštinu a pak kouzla. Černý blesk zasadil nepříteli citelnou ránu, ale jeho postup nezastavil. Hubert tentokrát nevolil Bílou střelu, ale nechal vyšlehnout ze svých očí 27 modrých blesků. Takový modrý ohňostroj jsem ještě jaktěživ
neviděl a traslíkovy dny byly konečně sečteny. Jako předtím, i tentokrát se nemrtvý bez hlesnutí odebral ke svým předkům. Potřetí jsem vyslal Bernarda do temna chodby a potřetí se vrátil se zprávou o světélkující postavě nemrtvého trpaslíka. Naše síly se již dosti ztenčily a tak jsme usoudili, že by bylo lépe si trochu odpočinout. Hubert se přemístil k našim druhům a vypověděl jim o souboji. Bobr objevil ve své torně 20 stříbrných šípů, což měnilo situaci. Stříbrné zbraně totiž na nemrtvé platí. Mí druhové se rozhodli, že před spánkem přecijen udoláme ještě jednoho obyvatele chodby. Mně už mnoho sil nezbývalo a tak jsme zvolili taktiku, kdy já se budu starat o čas a prostor, zatímco útočnou sílu zabezpečí především jejich zbraně. Tak jsme opět vyčkávali v temné chodbě - Bobr, Arqueronn a já. Zanedlouho jsme spatřili záři a nemrtvý se nám zjevil v celé své zvrácené kráse. Urychlil jsem kouzlem činy mých druhů takže podvakráte zaleskl se stříbrný šíp z hobití kuše a podvakráte dolehl na trpaslíka chodecký Úder nenávisti. Mocný byl náš útok, leč nemrtvého nezastavil. Hyperprostorovali jsme se tedy o dvacet sáhů zpět a opakovali akci. Bobra ten časoprostorový skok přecijen trošku rozhodil, takže další stříbrný šíp zlámal o stěnu chodby. Arqueronn se tentokrát rozhodl postavit nepříteli tváří v tvář. Bylo to riskantní, protože nikdo z nás přesně nevěděl, co může jediný dotek takového tvora způsobit. Arqueronnův útok nebyl zcela úspěšný, ale naštěstí další Bobrův stříbrný šíp poslal našeho trpasličího soupeře na cestu poslední chodbou posledního odpočinku do věčných ložisek. Opět se rozhostilo věčné ticho. Po čtvrté jsem vyslal Bernarda chodbou do neznáma a tentokrát se vrátil s dobrou správou, že po sedmi stech sázích chodba končí poklopem. Směr i vzdálenost nás utvrzovaly v doměnce, že chodba ústí do nějakého sklepení města Vsogradu. Rozhodli jsme se kout železo dokud je žhavé a vydali jsme se na konec chodby. Za poklopem byly schody uzavřené stejnou magickou branou jako v hradu. Netopýrek použil svůj únikový manévr a hyperprostoroval se sto sáhů vzhůru. Ocitl se nad městem a potvrdil naše doměnky. Chodba ústila do západní části města poněkud stranou centra, což bylo pro únik výhodné. Zbývalo mi ještě trochu sil a tak jsem se přemístil naslepo za kamenné dveře. Ocitl jsem se podle očekávání v malém sklepení zazděném zvenčí. Toužili jsem už všichni po odpočinku v pohodlí hradu a tak jsme se raději vrátili chodbou zpět. Z posledních sil jsem přemístil sebe a své druhy zpět do hradního sklepení. Byl nejvyšší čas uložit se ke spánku. Po mnoha nocích strávených v zamrzlé divočině jsme se vděčně zachumlali do kožešin v klidu hradní komnaty uspáváni praskáním dřeva v krbu. Druhý den jsme se probudili svěží a odpočatí jako už dlouho ne. Ranní úsvit mžoural nad vsogradskou dolinou a prodíral se mlhou nad lesem Obkročníkem. Arqueronnův Pašík se hned po snídani opět vydal za druidem Oristem. Arqueronn se držel svého původního nápadu a požádal druida ať se pokusí najít uprchlého koně barona Karvose. Já jsem se usadil stranou všech a podruhé jsem se pokusil kouzlem nalézt ztraceného barona Karvose. Opět bezvýsledně. Bylo více než jisté, že v okruhu několika mil se živý Karvos nenachází. Nějak jsme nevěděli, co si počít. Bez klíče je chodba nepoužitelná. Hubert se pokusil otevřít průchod kouzlem Dveřník, ale podle očekávání se jednalo o dveře uzamčené magií, takže mágovo kouzlo neučinkovalo. Pak přiletěla Arqueronnova sova a vyřídila, že Oristo se pokusí koně najít. Zabere to ale pochopitelně nějaký čas. Naše bezradnost naplnila toto ospalé jitro. Já jsem ale byl celý nesvůj. Ranní meditací jsem obnovil své magické síly a tak mi přišlo jako plýtvání drahocenným časem čekat se založenými rukama na nejistý výsledek Oristova pátrání. Nebylo vůbec jisté, jestli koně najde a už vůbec nebylo jisté, jestli nám jeho nalezení přinese něco klíčového ... nejlépe klíč. Rozhodl jsem se tedy pro individuální akci. Vím, koledoval jsem si o další dýku v ledvninách nebo něco podobného, ale ještě jsem nezmoudřel natolik, abych podobné podniky nepodnikal. Kdyby tomu tak bylo, to bych patrně nechodil vůbec nikam a zavřel bych se v Bewarisově věži v tichém rozjímání. Nuže, zahalil jsem se do pláštíku neviditelnosti a vydal se přes zamrzlou pláň do orčího tábora. Cestou jsem navštívil místní hřbitov. Doufal jsem, že by hrobka Karvosova rodu mohla něco napovědět. Hrobku jsem nalezl, leč byla vyrabována a nenapověděla nic. Pokračoval jsem tedy dál
k táboru nepřátel. Bernard mezitím obhlédl situaci a nalezl stan, který dával tušit, že v něm sídlí velitel orků. Opodál stálo stavení, které také vypadalo docela důležitě. Bylo střeženo a v jeho blízkosti se pohybovali orkové v kutnách (ajajaj). Starosti mi dělali orčí čtyřnozí miláčci, o kterých nebylo jisto, zda jsou to psi nebo vlci. Nicméně podařilo se mi vyhnout všem nástrahám a po chvíli jsem stanul u velitelského stanu. Byl čas na další nezvanou návštěvu. Vyhlédl jsem si okamžik, kdy byl velitel ve stanu sám a vnikl jsem dovnitř. Stanul jsem před statným orkem a seslal Hypnózu. Tím okamžikem pominulo mé kouzlo neviditelnosti a nezbylo mi, než vložit veškeré naděje do magického porobení mého soupeře. Leč kouzlo nezabralo! To bylo krajně nemilé a já měl jen vteřinu na další akci. Vsadil jsem vše na reparát a zkusil orka zhypnotizovat podruhé. Tentokrát se kouzlo zdařilo a orčí generál se ocitl v mé moci. Začal stručný výslech. Jmenoval se Hozug a dle očekávání nebyl nijak vysoce postavený. Velel jen tomuto víceméně týlovému útvaru. Záhy padla řeč na ztraceného barona Karvose. Přiznal, že jeho tělo mají v péči orčí šamanové ve statku kousek odtud. Vida, těžko bych barona kouzlem pohledal, když je zdá se již mrtev. Vyptal jsem se na postavení šamanů. Bylo jich zde šest. Jsou do jisté míry nezávislí na vojenském veliteli a spíše pomáhají z vlastní vůle než že by striktně plnili jeho rozkazy. Poručil jsem veliteli ať zařídí, aby bylo sem do stanu zapůjčeno tělo nešťastného barona i s věcmi, které měl u sebe a aby s ním velitel zůstal o samotě. Ukryl jsem se ve stanu za kožešiny. Netrvalo dlouho a do stanu vstoupily dvě postavy. Jedna byla orčí šaman a druhá ... sám baron Karvos! Zatajil jsem dech a doufal, že orčí šaman brzy odejde. Stalo se a já zůstal sám v podivné společnosti zhypnotizovaného orka a barona Karvose. Ukázalo se, že zde stojí pouze baronovo tělo, leč bez ducha. Jak zrůdné jsou praktiky orčích nekromancerů! Baron na mne nijak nereagoval, klíč od chodby jsem u něj nenalezl a tak nezbylo než zase jednat prostřednictvím zhypnotizovaného orka. Poručil jsem mu, aby zařídil ať si šaman baronovo tělo zase odvede. Šaman přišel, vzal barona a na odchodu prohodil několik slov, ze kterých vyplynulo, že šamani mají baronovu duši v držení a že jsou s ní schopni komunikovat. Zdálo se dokonce, že ji snad podrobují i nějakému mučení. Horečnatě jsem se rozmýšlel a nakonec poslal orka ať požádá šamana, aby do stanu přinesl k soukromému výslechu baronovu duši. Ork se vrátil s nepořízenou. Baronova duše prý se nedá takto snadno přenášet a navíc šaman začal být mírně nevrlý. Opět jsem byl vyšachován, ale mat ani pat to pořád ještě nebyl. Nyní bylo zřejmé, že je tu další nečekané nebezpečí. Hrozilo, že baronova duše podlehne mukám a vyzradí existenci tajné chodby do hradu a úkryt klíče ... Přemýšlel jsem, jak by tuto svízelnou situaci řešil můj moudrý druh Arqueronn a tak mne jaksi napadlo, že by se orčí velitel mohl domáhat výslechu baronovy duše přímo u šamanů. Mohl by žádat, aby jej s baronem nechali o samotě a zároveň by mohl dostat posthypnotický příkaz, aby zničil zařízení, které drží duši na tomto světě. Trochu jsem Arqueronnův nápad upravil. Prodloužil jsem orčímu generálovi hypnózu a udělil jsem mu posthypnotický příkaz ať zapomene na vše, co se během hypnózy odehrálo. Pak jsem mu podle Arqueronnovy rady poručil, ať se pokusí domoci na šamanech výslechu baronovy duše o samotě. Zhypnotizovaný velitel Hozug se vydal ke statku, a já, opětovně zahalen neviditelností, byl jsem mu v patách. Vše šlo celkem hladce. Dostali jsme se do statku, sestoupili jsme v doprovodu šamanů do sklepa a tam se setkali s hlavním šamanem. V koutě stálo baronovo tělo, uprostřed byl na podlaze podivný kruh, nad nímž světélkovala slabá záře a po místnosti postávalo všech šest orčích šamanů. Hlavní šaman souhlasil, aby Hozug položil baronovi pár otázek, ale odmítal jej nechat s duší osamotě. Krčil jsem se v koutě u dveří a nezbývalo mi než čekat, jak se situace vyvine. Vypadalo to, že šaman odmítá splnit Hozugovo přání spíše ze soukromé vzdorovitosti než proto, že by to technicky nebylo možné. Poslušen mého rozkazu, snažil se Hozug vynutit si soukromou audienci jak nejlépe uměl - tedy bohužel silou. To se šamanovi pochopitelně nezamlouvalo a já si s úlekem uvědomil, že se chystá kouzlit. Když jsem spatřil náznak prvního gesta a zaslechl první slabiku zaklínadla Hypnózy, na nic jsem nečekal a přemístil se ven na mráz. Viděl jsem toho víc než dost a mnoho sil mi už nezbývalo, tak akorát na trochu poctivé neviditelnosti. Kvapně jsem opustil tábor a pílil ke hradu. Když jsem po provazovém žebříku přelézal hradbu, zahlédl jsem na nebi siluetu sovy. To se vracel Arqueronnův Pašík. Moje zpráva z orčího ležení vyvolala v družině bojové vzrušení.
Klíčovou novinu ale přinesl Pašík od druida Orista. Našel v bažinách utonulého koně a v sedlové brašně malý kroužek! No vida! Arqueronn měl nakonec pravdu. Baron Karvos zřejmě v boji, tváří v tvář záhubě, ukryl klíč v sedlové brašně a poslal koně na útěk. Věru statečný to muž. Tak jsme najednou měli v rukou všechny trumfy. Měli jsme klíč od chodby a věděli jsme o doupěti nekromancerů. O nás z orků nevěděl nikdo ... alespoň prozatím. Nejprve jsme spěchali do sklepení, abychom vyzkoušeli klíč. Po vložení kroužku do škvíry se zeď rozestoupila a otevřela se kýžená cesta na svobodu. Nyní jsme již mohli považovat svůj úkol za splněný, ale družina dychtila po krvi orčích šamanů. Bylo rozhodnuto, že po setmění vyrazíme na další nezvanou návštevu. Zatím jsem se uložil ke spánku. Ostatní začali vymýšlet plány na zlikvidování doupěte zla. Závěrem porady bylo, že Marbell kontaktovala hradního kováře a začali společně vyrábět sedm poctivých zápalných bomb. Orčí šamani se měli vskutku nač těšit. Když jsem po probuzení spatřil výsledek alchymistčina snažení, poznamenal jsem, že se teleportuji mezi šamany s bombami v náručí, pustím je a teleportuji se zase pryč. Družina vzala můj žert vážně a začala na tom stavět další plány. Příště si raději dvakrát rozmyslím než něco navrhnu. Ale co, bude veselo. Ať tak či onak, byli jsme zajedno v tom, že na vzdělané muže v rubáších platí nejlépe hrubá fyzická síla. Tak sotva padl soumrak, vyrazili jsme s bombami v tornách a pod rouškou neviditelnosti do orčího tábora. Lidé na hradě prozatím zůstávali. Měli jsme v plánu zlikvidovat hnízdo šamanů a pak podle situace odpoutat pozornost orků tak, aby mohli lidé z hradu uprchnout tajnou chodbou a nerušeně opustit město. Opět nám přálo štěstí, stráže nás nespozorovaly a tak jsme zanedlouho stanuli u zdí statku, kde nekromanceři páchali své strašné skutky. Do statku nejprve vlétl netopýrek Bernard, aby obhlédl situaci. Bohužel zjistil, že to bude složitější než jsme doufali. Šamani nebyli pohromadě. Nejméně tři prodlévali v místnosti v přízemí a dveře do sklepení byly zavřeny. Netopýrek se kouzlem přemístil do sklepní místnosti a tam zjistil, že to bude ještě o mnoho složitější, než jsme doufali. Ve sklepě byli tři šamani (včetně hlavního), duše mrtvého barona a jeho tělo, které právě zle trýznilo neznámou svázanou dívku. Hle jaké zvrácené metody neváhali nekromanceři použít, aby zlomili baronova ducha! Náš plán B7 (sedm bomb) dostal tímto vážné trhliny. Spolu s šamany by zahynula i nevinná dívka. Marbell v tom sice neviděla problém, ale my ostatní jsme byli v rozpacích. Nakonec jsme to udělali jinak. Bomby jsme schovali na jindy. Bobr a Arqueronn se napili lektvaru rychlosti a drobným zaklínadlem jsem je přemístil do sklepení mezi ty tři šamany. Jejich úkolem bylo co nejrychleji hrubou silou snížit počet šamanů na minimum. Jejich úspěch jistil můj netopýrek ukrytý v koutě sklepení. Hubert a já jsme byli kdykoli připraveni přispěchat jim na pomoc. Neviditelná Marbell zatím hlídala oknem zbývající tři šamany v přízemí. Akce v suterénu proběhla překvapivě hladce. Bobr dvěmi rychlými střelami přišpendlil jednoho rubášníka ke zdi a Arqueronn svým mečem poslal hlavního šamana nadobro do orčího pekla. Společnými silami pak v mžiku zneškodnili i toho třetího. Zůstala tu jen spoutaná dívka, baronovo tělo a baronova duše vznášející se v kruhu uprostřed místnosti. Ve středu kruhu stála na podlaze malá hliněná hlava, která asi tvořila hmotný substrát pro ukotvení duše v tomto světě. Bobr se dlouho nerozmýšlel a s výkřikem "Já do toho kopnu!" do hlavy kopl. Ta se rozbila o protější zeď a baronova duše s povzdechem úlevy odešla z tohoto světa. Možná bylo dobře, že jsem tam nebyl. Asi bych nevolil tak přímočaré řešení jako hobit a kdo ví, co by z toho vzešlo. Nicméně, jakmile úlomky hliněné hlavy dopadly na zem, baronovo tělo se probralo z letargie, zařvalo a poměrně hbitě se vrhlo na Arqueronna. Prostřednictvím netopýrka jsem se zájmem sledoval, jak si mí dva druhové poradí. Ukázalo se, že nemrtvého barona nebylo radno podceňovat. Arqueronnův meč i Bobrovy šipky s ním měly docela dost práce. Na pomoc se jim hyperpostoroval i Hubert a ani několik oslnivých Bílých koulí ještě nezajistilo konečné vítězství. Nakonec se jim však podařilo barona přecijen udolat a vítězoslavně rozkopali nekromancerské kruhy. Bobr a Arqueronn vyšli potichu ze sklepa k nám nahoru, zatímco Hubertova pozornost se soustředila na spoutanou dívku. Nahoře v místnosti si zbývající tři šamani ničeho nevšimli a to se jim stalo osudným. Jeden se
dokonce bezelstně uložil ke spánku. Když se to dozvěděl Hubert, žadonil, aby si jej mohl podříznout. Bylo ale již pozdě. Arqueronn a Bobr už stáli v místnosti a rozsévali smrt. Arqueronn jediným plynulým pohybem zabil dva šamany - stojícího i toho spícího. Bobr dvěma ranami zkrátil mrzký život posledního rubášníka. Čekala nás nejpříjemnější část souboje - prohledávání místností a šacování mrtvol. Bohužel jsme nenašli nic, co by stálo za řeč. Jen trochu bylin, prášků a nekromancerských mastiček. Marbell to naředila a prozkoumala lakmusovým papírkem, ale už nevím, co s tím pak udělala. Asi s tím nakrmila patloně. Hubert prozatím zavřel neznámou dívku ve sklepě, aby si odpočinula. Tak skončila naše návštěva příbytku orčích nekromancerů. Bylo načase dotáhnout záležitosti města Vsogradu do zdárného konce. Při čekání pod okny statku, zrodil se mi v hlavě ďábelský plán. Ano, vím, jsem zákonně dobrého přesvědčení, leč tak masivní konání dobra musí přeci omluvit i ty nejďábelštější prostředky, ne? Alespoň si to namlouvám. Někdo by mohl říct, že čest muži velí tasit meč a stanout hrdě tváří v tvář šikům zla. Jenže co si máme počít my čarodějové, kteří nevládneme mečem? Pravda, mohl bych se postavit šikům zla a rozsévat desítky blesků, leč pokud mi svořitel daroval místo síly důvtip, není čestnější použít tento? Nevím, opravdu nevím ... už jsem varoval, že mnoho filosofie - čarodějova smrt. Dosti tedy planých úvah! Ten plán byl totiž tak ďábelsky elegantní, že prostě nešlo odolat...
* Nebudu zabíhat do podrobností. Opět jsem zhypnotizoval velitele orků Hozuga a v přestrojení za hlavního šamana jsem mu sdělil, ať o půlnoci sezve co nejvíce vojska na dvůr statku. Orkové budou očarováni kouzlem nezranitelnosti a poté podniknou útok na hrad. Hozug byl z toho trochu nesvůj, ale tak lákavá nabídka se nedala odmítnout. Spiklenecky jsem mu poradil, že kouzlo bude nejlépe účinkovat uprostřed dvora, tak ať si tam sám stoupne. Pak jsme začali chystat dvorek statku pro orčí návštěvu. Počítali jsme, že se tam vejde alespoň sto našich nepřátel. Bobr na střeše nachystal skluzy pro Marbelliny bomby. Já jsem zaujal strategické postavení za oknem. Večer se začali trousit orkové. Přišel i Hozug v doprovodu několika obrů. V táboře zůstaly jen nejnutnější hlídky. Když byl dvorek plný, otevřel jsem okno a zahájil projev slovy: "Nuže přátelé, qedoged." V ten moment se nad shromážděním objevil hustý mrak a spustilo se magické krupobití. V řadách orků nastal nepopsatelný zmatek a ohlušující řev obrů rozklepal vetché okenice. Za mnou něco bouchlo - to se skácel Hubert. Vzápětí se na dvorek skutálely ze střechy zapálené bomby a následná tlaková vlna vyrazila okenice docela. Vskřísil jsem Huberta a vida, že dílo není dosud dokonáno, pohladil jsem Dareiův prsten a krupobití zopakoval. Z dvorce se živý dostal jen Hozug a pár orků. ty ale skolil Arqueronn čekající venku. Nepříčetné obry poslal k zemi jednoho po druhém Bobr a jeho kuš. Nad statkem se rozhostilo ticho. Mezitím z hradu vyrazili obležení a bez problémů pobili slabé orčí hlídky. tak byl Vsograd osvobozen. Prozatím. Další děj vylíčím pomocí svých autentických zápisků psaných ve chvatu událostí. 25.3. 001/VII. Zničili jsme na stopadesát orků na dvorečku (krupobití). Osvobodili jsme hrad. Ale zítra přijdou posily. Zajali jsme velitele Hozuga. Měl u sebe prsteny a přívěšek - má to u sebe Arqueronn. Výslech: Jeho pán je hagigir. Dobyli Lesohrad. Přímý nadřízený je Noruk. Předali jsme jej partizánům. Jdeme spát. Doplnili jsme zásoby.
DÁL NA VÝCHOD K HRŮZOHLASU 26.3. 001/VII. Jedeme liduprázdnou krajinou na východ k Hrůzohlasu. Před námi je šedesát mil. Spíme v záhrabu. 27.3. 001/VII. Jedeme dál. Na cestě je stavení. Kus před námi je Železný Brod. Hubertův havran zjistil, že Brod je v držení lidí a že tři míle od Brodu staví orkové něco na kopci. Na cestě jsou mrtví orci a čtyři lidé. Beru opasky lidí. Zde je v zápiscích mezera. Cestovali jsme pod pláštíkem neviditelnosti, minuli orky budující dřevěné hradiště a bez problémů jsme dorazili k branám pevnosti Železný Brod. Leží na soutoku dvou řek. Předsunutá bašta stráží most. Vypadá to, že druhý břeh temné národy dosud nedobily. Po krátkém jednání jsme byli vpuštěni dovnitř a dovedeni k veliteli pevnosti, starému zkušenému válečníku, který zde na stará kolena stanul na ostří dějin. Dernot - člověk, velitel pevnosti Železný Brod. Ví, že jsme byli ny Modré Hvězdě. Svěřuji naše poslání veliteli a archiváři. Budou hledat vše o Daigness a Hrůzohlasu. Jdeme spát. 28.3. 001/VII. Archiváři něco našli. Daigness - byla zde ubytována se svým oddílem, začátek června roku 8 šestého věku, ona + 120 vojáků, 1 noc, směr Dolní věž na břehu jezera. Dali jsme si zkopírovat veškeré záznamy z měcíce, kdy tam přespala Daigness. Dostali jsme koně a jedeme ... Opět doplním mezeru. Tento břeh řeky byl skutečně ještě v držení lidí. Míjeli jsme na koních pevnůstky na břehu jezera. Ptal jsem se na všechno možné, ale nikde nic kloudného. Netrvalo dlouho a stanuli jsme u Zdi. Ohromující stavba, okolo padesáti sáhů na výšku. Neskutečné. Krajina na naší straně zdi byla poseta statky veteránů a vypadala vcelku poklidně. Jen kdyby se v dáli na východě nezvedala ta prapodivná mlha - Hrůzohlas. jeli jsme podél zdi na východ. Přemýšleli jsme kudy bude nejlépe vstoupit do Hrůzohlasu a usoudili jsme, že zajímavé bude právě místo, kde se do něj zanořuje Zeď. Bylo všeobecně známo, že Zeď Hrůzohlasem neprochází, protože toto prokleté území nebylo lze projíti žádné armádě, dobré ani zlé, a tak nepotřebovalo hájit. Minuli jsme několik pevnůstek u zdi až jsem dojeli k té poslední. Dál už byl Hrůzohlas. Pevnůstka stála na osamělé skále, jejímy pány bylui trpaslíci a jmenovala se Gorbun - Nedobytná. Garun z klanu Černé kladivo - velitel pevnosti Gorbun. kousek od Hrůzohlasu, u Zdi. Z lesa jde mlha. Zeď vede kus do lesa. Z lesa se ozývají hlasy. Jdeme spát. 29.3. 001/VII. Jdeme na průzkum k Hrůzohlasu. Argueronn hledal druida a omdlel. Já jsem poslal Oko na průzkum. Zeď končí věžičkou. Šedesát sáhů od nás leží ve sněhu tři mrtvoly. Jsou ještě trochu teplé, bledé, zjizvené, nazelenalé, v kůžích. Z jednoho trčí šípy a jiný je přeseknut v pase. Těla se postupně proměnila v mlhu. Jejich stopy jdou do hvozdu! Ti tři přišli od jihu. Napadl je někdo od severu, kdo odešel do hvozdu ...
HRŮZOHLAS Krajina snící v šeru dne mlha v pravé poledne těžký sníh a stromy holé smrti chřtán jest okraj pole zde se osud vrhá v sráz Hrůzohlas Hrůzohlas Málokdo se živý vrátil výkřik zazněl a již se ztratil mlha v cáry mechu halená o návrat marně prosí ozvěna v ní se lapen zdá i čas Hrůzohlas Hrůzohlas Na poli stanuli druzi zdatní zažili lecos přeudatní zanořili v les svůj zrak Kdo zanoří se ale pak? Kdo se vydá napospas? Hrůzohlas Hrůzohlas Jen to Zdisko kamenné dolinou napříč stavěné má zde zdá se odvahu stanout dál než na prahu leč kameni lze vkročit snáz Hrůzohlas Hrůzohlas I zahleděl se zloděj Bobr statný hobit, leč ne obr na hřeben té velké Zdi drbe se a druhům dí: "Na tu já zeď vyšplhám po ní vejdu vzdor všem mhám, neleknu se žádných skřeků před tím hájkem neuteku". Tak to řekl, nikde strach Jen vánek zpívá: "achich ach". A už šplhá skoba k skobě vzápětí jak malé robě ve výšce je malinkatý ve vzduchu se mihly paty hup a již je na hřebeni vykračuje bez loučení po zdi hloub v ten strašný les Ach ten děs, ach ten děs !
Samé ticho, nikde hlesu druzi stáčí ucho k lesu ticho jak když zloděj krade ticho všade, ticho všade Náhle skřek a boje třesk ! Co to bylo za záblesk ?! Co to támhle zadunělo ?! A tam zdá se padlo tělo ! Co to bylo ?! Co to bylo ?! Pak se ticho rozhostilo jen duše v mlze ztracená a v uších boje ozvěna Co je s Bobrem? Kde je smělý? Hle tam mává! A je celý! Ze zdi hbitě šplhá dolů nevypadá na mrtvolu na druhy se usmívá a došel i bez piva dál než který trpaslík co kdy zkusil starý zvyk po zdi vkročit v Hrůzohlas živý a zdráv je tu zas Maxwell dobrý čaroděj viděl záhad habaděj leč zde jeho rozum krátký krůček vpřed a hned dva zpátky v směšném tanci popochází zdráhá se, brach, vkročit v mlází jenom okem pátrajícím prodírá se hvozdem bdícím Leč jak spatřil Bobra pokus zblízka jal se zkoumat okus na krajíčku na kmeni "Hle! To zdá se znamení!" Zadek stažený jak drozd jal se taktéž vstoupit v hvozd když se hobit vrátil zdráv musí tam i mudrohlav Bobr vidíc Maxwella jak v lese zmizel docela připojil se skokem k němu v smrti mlhách k druhu svému a tak oba sněhem kráčí stateční dva kudrnáči moudrý elf a hbitý hobit Hvozde, prosím! Nehanobit!
Mrtvé ticho, tiché sněhy lišejníky prosty něhy nikde ptáčka zpěváčka stromy němé strašidelné cáry mlhy potutelné nikde ani živáčka Jen dvě malé postavy jdou skrz hrob ten mlhavý rozhlíží se tam a zpět krůček zpátky a dva vpřed Tváře stokrát zjizvené kosti stokrát zlámané čtyři páry bledých očí když tu v cestu kdos jim vkročí nač skut meč a nač ztuh sval by ten prvý v druhý ťal takové jich vyznání tasí meč a uhání Co to bylo ?! Co to je ?! Slyšet dusat šlépěje ! Čtyři chlapi s meči v tlapách ! Ten první se málem natáh ! Ale vstal a spěje sem ! Spasíme se útěkem ! Bobr rád by zkusil mušku vkládá šipku, zvedá kušku avšak Maxwell opatrný zná v čem síla slabé srny třese s Bobrem obouruč Bobr kývá a jsou fuč! Zjevili se v dalším mžiku v bezpečí u souputníků plíce kvapně plní mráz za nimi je Hrůzohlas Jak je krásně na světě když rez meče mine tě leč ten Bobr má dnes slinu rád by trefil buničinu místo by byl rád že zdráv tahá Maxe za rukáv chtěl by chlapa šipkou skolit zkusit lze-li krev mu prolít Maxwellovi nezbývá než co jeho obživa zkusit chlapa vylákat tam co kraj má hrůzný sad hobitovi na dostřel zkusit zda by šíp v něj vjel
A tak zase mrtvé sněhy lišejníky prosty něhy kráčí známá postava Maxwellova mlhavá rozhlíží se tam a zpět krůček zpátky a dva vpřed čaroděj se sněhem vleče Bobr čeká s kuší vkleče Maxwell došel tam kde chlapi bořili své ve sníh tlapy v krvelačném vraždy spěchu teď však vidu ani slechu nikde ani živáčka ticho, nuda, zývačka Maxwell tedy kráčí dál ke stromu jenž opodál stojí velký hrdý statný jako voják stoj svůj spatný zde stanul náš kouzelník čekal a pak v mlhu křik "Hola hej! Hej hola! Je zde muž či mrtvola? Je zde soupeř nějaký? Či jen směšné přízraky?" Odpověď však tlumená byla mu jen ozvěna jak ten strom zde stojí čas Hrůzohlas Hrůzohlas Necítí kdo nežije to je hudby magie Maxwell raději než v boj sáhne v tornu pro nástroj tak v tom rmutném éteru vytáhl svou niněru nechal zaznít písni dávné co se má stát nechť se stane Co se stalo to se stalo sotva dřevo dozpívalo sotva Maxwell hůl svou vzal opřel se a z mechu vstal sotva strom svůj obešel hle tu náhle v mlze zřel pohyb kradmý pohyb tichý zacukal mu konec míchy když postavu spatřil jen levitovat nad sněhem
Postavy té divné rysy lidské nejspíš byly kdysi leč zde v očích čaroděje nebylo znát zda se směje nebo zda má zlostný škleb jisto však že žádný tep Maxwell zná co zdvořilost ví co třeba, když jde host slušný pozdrav - malý zázrak pěkně od plic: "Kedar Barak !!!" Co to z ruky vyletělo? Co to ťalo v hosta tělo? Ach co to ten hlupec plesk? Kde se tu vzal Černý blesk? Postavě se vzňala líčka div do sněhu andělíčka neotiskla jak se celá ranou blesku potácela záhy ale našla stoj připravena v další boj Maxwell šeptá "Achich ach." už se vidí na marách když otevřela ústa svá podivná ta postava: "To jsou věci! To jsou divy! Zabloudil sem kdosi živý! To je vzácná návštěva, co tu s námi prodlévá!" Tím byl Maxwell pochyb prost kdo zde hostitel a kdo host nečekal až lesa pán oznámí zda dál je zván zopakoval pozdrav svůj chtíc živ zůstat stůj co stůj Magická se vzňala síla do postavy udeřila leč ta divná postava opět na svých zůstává kdo ústup hádal ten se splet dokonce se hnula vpřed a když zavál její dech Maxwellovi ve vousech čaroděj již nemeškal zaklel a jest opodál tam kde má svůj spásný kraj tento hrůzných hlasů háj
Bylo věru nemilo co se v lese ztropilo nevděční to družiníci nebylo jim stydno říci že měl Maxwell zkrotit křeč a s přízrakem zavést řeč jako by čas věky stál po bitvě vždy generál Náhle zmizla obava a tak hlava nehlava družina se dává v les žádný děs a k smíchu běs pod pláštíkem mámení kouzlem očím ztraceni jak housátka kráčejí hlouběji a hlouběji Tak družna kráčejíce málem písně zpívajíce hledá s kým by promluvila Hrůzohlasu v čem je síla co to všechno za humbuk nikde nikdo, samý buk Až tu náhle pojednou stranou stezky stíny jdou družina sic vidět není ale stopami jsou prozrazeni stíny brzy stopu přetnou s družinou se jistě střetnou Maxwell ve sníh hrábne chvatně kouli plácá neobratně už ji vrhá v houští směle chtíc odlákat podezřelé chvíli ticho, no a vskutku stíny zaslechly tu hrudku a změnily cesty směr místo na jih, na sever Tak tu stojí družina uši v ticho napíná a v tom slyší v sněhu kroky kroužíc okruh neširoký leč zrak nic tu nevidí jsou od mrtvých či od lidí? i nepřítel je kouzel znalý kouzel plášť jej také halí co teď počít? co teď s tím? jak na něj když jej nevidím?
Situace blízká patu rychle ale spěje k zvratu náhle lusk! a družina je vidět jako ženština nahatá když stane sama na pranýři potrestána Maxwell vztekle tiskne hůl to si ještě nezvyknul že i jiní mohou ovládat to čím sám tak děsí rád šeptem duje na ústup tři kouzlíčka lup! lup! lup! a družina je v mžiku hned o sto sáhů v lese zpět Hubert kousek za ní spěje přes dolíky, přes závěje vlastním kouzlem skočil sem i on zve se magikem Dnešní den byl kouzel pln svoje dno má každá z vln každý pohár vyprázdní se tak i Maxwell dře dno míse bez síly je leda pro smích družina dál musí po svých a tak druzi pílí sněhem chvíli klusem, chvíli během daleci jsou svého cíle na kraj lesa celá míle! Maxwell vlastní netopýra přes rameno mu teď zírá ultrasluchem stopu hlídá mlha mu své taje vydá náhle drápkem pána hryze: "Za námi cos pádí cize, cosi pádí v naší stopě, raděj bych se skryl v tvé klopě!" Na kraj lesa půle míle Maxwell sbírá kapky k síle říká druhům: "Běžte dál! Já zde zadržím ten cval! Pak snad přijdu za vámi! Běžte, jen běžte! Nešetřete silami!"
Hubert skáče kouzlem vpřed ohlíží se naposled Marbell s Bobrem spolu sami uhánějí houštinami uhánějí jak jen mohou hlava střídá ruku s nohou náhle kousek před nimi stezkou jdou tři goblini Naštěstí je času dost sáhnout někam pro cennost a tak Marbell bere svitek láme pečeť bez výčitek záhy runy jiskří v mraku Marbell s Bobrem skryti zraku bez nějakých nesnází tři gobliny obchází A tak Hubert s Marbell, Bobrem ocitli se zase v dobrém na palouku u lesa blahořečíc nebesa něco jim však radost kalí chvíli marně vzpomínali a pak kdosi proťal mžení: "Maxwell tady ještě není!" Maxwell zatím ve sněhu vítal tvora v doběhu sotva byl blíž dvacet sáhů vzkřikl Maxwell v jeho dráhu: "Stůj! Zde tvoje cesta není!" a už se chystal ku kouzlení Z mlhy ale zazněl hlas: "Nebojte! Já ochránit chci vás!" Maxwell lehce překvapen z nečekaných těchto změn jist, že vůkol Hrůzohlas jako před tím, znovu zas nechce být tím napálen "Co to slyším za zprávu? Zde není kraj po právu! Všichni jsou zde zdá se psanci. Co je pravdy na ochránci? Čekal bych spíš popravu." "Na to nyní není čas! Běžte odtud, prosím vás! Jste zde v hrozném nebezpečí! Mžik vám hrozí srazit vaz!"
"Inu dobrá, když tak lkáš asi pro to důvod máš nezbývá mi nežli doufat že jsi vskutku přítel náš." Z mlhy vyšel statný muž otec liják, matka buš v ruce meč jak skutý pro dva a na zádech těžká kuš Za ním s holí po ruce plášť a dlouhá kapuce dlouhé vousy, žádné svaly amulety na šňůrce S tímto zvláštním průvodem spěchá Maxwell z lesa ven po cestě se stále táže vždy je ale umlčen Cestou spatří mýtinu a na ní trojici goblinů ten v plášti je změnil v plamen druhý sundal hlavy z ramen a mrtvá těla temnot sluhů změnily se v bujnou mlhu a odpuly do stínu Na otázku čaroděje řekli mu že tak se děje každému kdo je zde zabit hlasem plným beznaděje Mlhy světlo prozáří Maxwell úsměv na tváři ohlíží se na své strážce leč jim se úsměv nedaří Tak na kraji Hrůzohlasu pohromadě máme chasu otázek je nekonečno ale málo času Ti dva cizí od pohledu život žádný krajáč medu tváře stokrát zjizvené kosti stokrát zlámané páry smutných bledých očí pleti lehce zelené
První Alvor čaroděj druhý Zurko bojovník koho osud zde má děj brzy v boji získá cvik "Hrůzohlas je místo kleté odejděte odejděte je-li život trošku k žití už se nikdy nevracejte!" "Povězte nám trochu více proč ta starost o cizince?" "Není času, není času poučovat hloupou chasu!" "My však nejsme hloupá chasa vznešená je naše trasa hloupá chasa nemá důvod pořádati v lese průvod!" "Ať cokoli z vašeho světa tady navždy po všem veta." "Přistupte nám na návrh my tam na Mlžný vrch musíme se houštím prodrat tajemství se svitku dobrat neb ten jediný ve světě ví kde skryt je Prapor Vítězství." "Nač ten bídný hadry kus?" "Jen představit si zkus! Nad kým se ten prapor skví, ten jisté má své vítěství! Nad kým ten prapor zavlaje, ten jistojistě vyhraje!" "K pochopení pro nás není tohle vaše plahočení." "Padla Zeď! A temné národy se na jih valí! Teď! Právě teď bychom jej rádi rozevláli!" "Ach že padla zeď? To snad již po šesté, co mi paměť slouží. Ještě něco, co tě souží?"
"Znáte Daigness z Modropole? Ona svedla bitku tady kousek dole, skryla Prapor, prchla v les my v jejích stopách jdeme dnes. To ona svitek sepsala na Mlžném vrchu a tím nám dala tuto sprchu, že musíme v Hrůzohlas neb jinde písmo nemá jas." "Nic neříká nám její jméno. Avšak ... nevím, zda správně pochopeno... Jak můžete mít svitek ten? Snad vrhla jej kdys z lesa ven?" "Kdepak, kdepak! Ale kdeže! My stopu máme z jedné věže jež nás vedla do vesnice kde kdysi žila poustevnice a toť Daigness byla pane kosti jak vy dolámané žila stranou docela žila ... však již zemřela ..." "Jakže ?! Zemřela ?! Zopakuj tu zprávu synu! Při té zprávě štěstím hynu! A jak dostala se z Hrůzohlasu ?! Vypravuj! Vypravuj! Byť tak málo času!" "Nevíme bratři moji jen čmáranice po pokoji jeskynním svém zanechala zpráva jiná nezůstala." "Ach! Alespoň však naděje! To nejšťastnější zpráva je za tisíc let, co jsem zde!" "Cože? To vůbec lze?" "Ano, ano, staletí a staletí v tom tkví naše prokletí! Těžko bude vám to věřit ... v Hrůzohlase nelze zemřít ... " "Jakže?! Cože?! Proč?!" "Jest to smrti kolotoč! Kdo zde zemře, probere se v Šedém háji v hloubi, v lese. Svízel je však právě v tom, že tam co vidíte ten strom za tu čáru nelze jít
a hvozd tento opustit. Kdo zde jednou zemře, musí zde pak bídně žít navždy, tisícerá zrození, tisíceré vraždy. Napůl mrtví, napůl živí hledáme zde celí diví způsob jak se dostat ven neb věčnost je nám osudem." "Ach! Už začíná nám svítat." "Čas nestrpí už další výklad! Příliš dlouho dlíme tady blízko slyším syčet hady! Hrůzohlas je naše pole vy chraňte životy své holé neb živý je zde nad poklady! My vyzkoumáme zatím všady vše o Daigness z Modropole a za tři dny zde pod Zdí dole sejdeme se tady". "Jak poznáme přátele?" "Zde nosíme na těle přívěsek - hlavu s jizvou na tváři ten nosí naši stopaři. Toť znak Bratrstva jizev strážcovský náš klan námi není živý zabit ale z lesa odehnán. Ten přívěšek opatrujte a jím se vždycky prokazujte. Ale za nic na světě už sem nikdy nevstupujte! A vůbec bych vám radu dal držte se od Hrůzohlasu dál neb mágové z lesa nemohou leč jejich kouzla poletují oblohou! Nuže, ať žije život svobodný a sraz tady za tři dny!" Tak zanechali naši chasu a vydali se ve svou trasu napůl živí, napůl mrtví do hlubiny Hrůzohlasu Nebylo třeba dlouhých rad v trpaslíků pevný hrad na bezpečné suché místo vydali se druzi spát
Sbírali tam svoje síly u piva se veselili a když třetí nastal den šli tam kde sraz domluven Čekali až do večera když se lomoz dere z šera jak by vichr tasil břitvu zaslechli tam v lese bitvu Výbuchy a zemětřasy nářek jenž dral z hlavy vlasy a vždy když zdál se být už klid třeskl nové bitvy břit Netopýrek jménem Bernard zíral ve hvozd věru nerad leč varoval Maxwella odtud kousek docela oddíl postav lesem spěje přes dolíky, přes závěje Maxwell doufal že toť druzi pádíc lesem spěšnou chůzí míjí místo smluvené a tak zvolal "Tady jsme!" Skupina se zastavila Bernard hlásí, že se skryla jak by propadla se v zem kde dřív lidé, sníh teď jen Všechno ztichlo chvíli na to jenom mlha, sníh a bláto družina si starost dělá zda tam nemřou druhů těla Tak přes všechny zákazy chvátá chasa do mlází směrem kde se průvod ztratil Jest tam posel, či se vrátil? Jak dospěli v místo to vymrštil se okolo ze všech stran ten zrádný sníh deset postav mrtvolných Už se řítí! Už jdou sem! Vstříc jim kouzlo za kouzlem!
Od Huberta vyletěly čtyři jasně bílé střely zalily je světlem celé ty záhrobní hostitele Maxwell ještě pohyb vida tři své střely rychle přidá koulovačka tato rázem smetla běsy zpátky na zem a je zase klid a mír jen pár hlav co suvenýr Výhra vždycky potěší leč posel byl by milejší nikde nikdo, mlha, ticho hobitovi zpívá břicho tak družina čeká dál tam kde sraz se ujednal Pozdě večer kradmé kroky v lese mladík nevysoký pozdrav šeptá, rukou mává posel zde je, hurá sláva! Zprávy ale nemilé vytahuje z košile v lese jsme prý prozrazeni bezpečno tu pro nás není nový sraz prý smluven byl na severu dvacet mil tam kde z houštin Hrůzoháje potok proudem vytékaje tvoří malý vodopád za tři dny se sejdem snad Družstvo zvyklé na změny pouze krčí rameny jak se zjevil, zmizel zas posel v tichý Hrůzohlas Tak zas v tvrzi trpaslíků další tři dny u žejdlíku a pak vzhůru v kraje zrady na území Temné rady Cesta dlouhá, smíchu prostá pustý kraj zde vítá hosta jenom prázdné stavení krutých bojů znamení K večeru pryč dvacet mil kotouč slunce už se skryl kde stráň k lesu pokleká potok proudem vytéká
Dlouhé bylo stmívání když tu z lesa hvízdání chasa zvuk ten vrací zpět mezi stromy stanul zvěd Přišli druzi k Hrůzohlasu vítat konec nebo spásu tam v tom věčném mlžení čtyři muži zjizvení Staří známi Alvor, Zurko a dva další pro topůrko sáhli k pasu silou zvyku neznajíce návštěvníků Úklona jak velí mravy pak už rychle čerstvé zprávy nezjistili nic však více než že Daigness válečnice v Hrůzohlasu prodlévala najít stopu - šance malá Leda kdyby více času šlo by hledat v Hrůzohlasu někoho kdo byl tu s ní z řádu Strážců vědění Zbylo ještě chvilek pár by druh s druhem povídal tak se druzi dozvěděli Hrůzohlasu příběh celý Hrůzohlas prý vznikl dávno kdy zde krutě bojováno ve třetím věku roku tři sta dvacet devět od těch dob zde mnohý nejed Zkušenému dobře známo ve hvozdech, že lecos samo nechtěně se může stát obzvláště když druidi svými kouzly s živly přemocnými začnou obcovat Tak i zde se nejspíš stalo to čeho i zlo se bálo hvozdu pramen života zvráceně zde klokotá Původcem těch hrůzných zel šílený druid Harubel jest ten přízrak bloudící lesem v mlžné suknici
Druhové sic vědí dost ach ta mrcha zvědavost popohání stále dál dobrodruha by se ptal "Promiňte mi zvědavost. Proč když vstoupí člověk v hvozd proč se hnedle strhne shon jako kdyby zvonil zvon jak by měl ten člověk cenu přinejmenším milión?" "Inu brachu, zde se věří, že když někdo povečeří srdce živého člověka vrátí se mu život zase není vězněm v Hrůzohlase a svobody se dočeká." Zmlkla slova, zbylo ticho hobitovi zpívá břicho to jsou ale noviny zjizvení se optali čím by pomoc zjednali pro bezpečí družiny Za slovo je druzi vzali na sebe se podívali Maxwell zvedá zrak a rce: "Létající koberce!" Zjizvení se podivili avšak klidně opáčili: "Nesmrtelnost ve hvozdu má jedinou výhodu. Nikdo tady neumírá zkušenosti věkem sbírá i kdejaký podržpták je zde časem velký mág. Doneseme lecos rádi kouzelného harampádí řekněte co po chuti." "S velkou bílou labutí!" "Co to? Věru zvláštní věc!" "Jářku, na ten koberec! Chci ji vyšít bělostnou ať mi svítí v cestách tmou!" "Ach tak. Jak chceš se stane, kouzelníče, vzácný pane. Ještě něco, co by vhod?"
V tom už druzi o překot vykřikují mnohá přání strážce píše objednání Nebylo to ještě dosti Alvor přispěl ku radosti když Maxwella a Huberta naučil kouzla staletá Zvážněli zas naši druzi třeba smluvit další schůzi "Tam dole u Rezavé řeky kde se s hvozdem loučí věky za deset dní v poledne všichni zas se sejdeme." Pak zas zpátky pusto všady přes území Temné rady noc už padla, marný spěch nejvyšší čas na nocleh Nikde ale žádné místo teplo, útulno a čisto jenom prázdné stavení krutých bojů znamení Tam si druzi ustlali by noc černou přečkali krátko jim však bylo sníti z dálky slyšet vlků vytí Ach ó jejda, a co teď? Nikde půda, pevná zeď jenom malá strážní věžka v průvanu noc bude těžká Nemeškali, rychle vstali na věž kvapně vyšplhali dole záhy vlků vytí hledajících živobytí Každá smečka krále mívá Marbell se hned po něm dívá pak posílá Patloně by vsedl naň jak na koně Vlku se hned chlupy ježí kňučí, prská, stranou běží nechce se mu do ohlávky toho jezdce ze zkumavky
A tak smečka úprkem mizí v lese za smrkem klidný zůstal zbytek noci pod oblohou vševědoucí Po návratu do třetice druzi sedli na lavice v trpasličí pevnosti spočívajíc v radosti Marbell, alchymistka čilá lecos sobě vyrobila muších křídel plnou hrst sype v moždíř vody dcerky prsten černé vodoměrky za chvilku jí zdobí prst! Uběh rychle klidu čas zase volá Hrůzohlas kožichy a sněžnice berou druzi bručíce Zapůjčili pevné sáně soudek piva hezky na ně ještě kopu železa sem vzkvétá obchod s Hrůzohlasem Netrvalo dlouho ani podél lesa sněžnou plání sáně s mezky už se šinou k řece mírnou zátočinou Smutná Řeka Rezavá vše za sebou nechává deset sáhů temných vod mlčky plyne o překot "Jak druhý břeh dosíci?" "Zhotovíme udici!" "Překročíme jako stín pohodlně jako lín když na provázek uvážeme prstýnek ten Marbellin!" Tak tou směšnou štafetou přešli řeku staletou přenesli tam kamarádi všechno svoje harampádí než bys švihl mačetou
Po poledni po chvíli přesně jak se smluvili z lesa zazněl známý hvizd a tak naši dobrodruzi sešli se tu k další schůzi sepsat ságy nový list "Kdo to stojí v stínu stromů tenhle kyrys, u sta hromů, je to zraku mámení? Meč a rozevřená kniha v modrém poli se tam míhá! Toť jest Strážce vědění!" Tak se druzi setkali s tím kdo znal co hledali s tím kdo znal co halí stín stál tu v lese zjizvený Dormis v kyrys oděný kdysi přítel Daignessin Po zdvořilém vítání přišla řada na ptaní dlouho se to netutlalo Dormis sedl do mechu lapajíce po dechu slyšíc co se Daigness stalo Vidina, že jednou zas opustí les Hrůzohlas zjizveným zpět vlila sílu každý hnedle přemýšlel jak by z lesa povyšel každý byl hned hotov k dílu Družinu však přeci jen trápil onen svitek ten který skrýval tajemství které jenom Daigness znala kdeže tehdy zahrabala mocný Prapor Vítěství. "Ukončeme mudrovaní my musíme bez meškání svitek zřít na Mlžném vrchu." "Snadno chtít, však těžko činit nesmíte nás šmahem vinit když vám málo přejem sluchu." "Nuže bratři, slyšte více žádáme vás do třetice
pomožte nám s vrchem tím." "Ano ano, beze všeho žádáte však od slabého, co lze jenom kouzlením!" "Dobrá tedy, poraďte nám jak vzdorovat všem těm bědám jak se dostat na ten vrch!" "Pro vás tudy cesty není sic budete proměněni v členy tlupy věčných mrch!" "To nás ještě nepotkalo aby se nám někdy stalo že by cesty nebylo ..." "To jsou slova nerozumná. Vždyť neznáte co jsou humna! Dost! To už by stačilo!" Tak se nám ta debata jako říčka klikatá když se vrhá z vodopádku zvrhla v malou tichou hádku Až pak Alvor kouzelník sloupl z hole lišejník a přednesl vlastní návrh jak ten svitek dostat na Vrch. "Inu bratři jest to tak nejeden zde mocný mág mnohý mocný čaroděj moh by pomoct zvrátit děj. Leč jak mnozí kdo zde žijí utápí se v apatii vírou je jim beznaděj." "Co by tyto syny noci přimělo nám ku pomoci?" "Mám strach, že věc jediná." "Vyslov!" "Smrti vidina." To jsou věci, žádný špás Hrůzohlas, Hrůzohlas
"Nyní už je nám to jasné vidinu té smrti spásné nutno jasným důkazem dokázati mocným těm že opustiti možno kmetům tohle hrůzné arboretum!" "Tak jest. Správně chápete. Stačí málo. Jen cestu z lesa najděte!" Společnost se dumat jala kde myška díru vyčmuchala jak našla Daigness v kletbě kaz a opustila Hrůzohlas Dormis, její věrný druh myšlenkami zajat v kruh cítí v těle všechny kosti vzpomínajíc událostí "Těžko se mi vrací zpět je to něco ke stu let já a Daigness, druzi v zbrani stoupali jsme mírnou strání obry mečem pohanět. Tehdy v srdci sláb mi slib čím dál víc jsem dělal chyb Daigness tehdy ocitla se kvůli mně tam v boji kvase obr ten den rval se líp." "Jen pokračuj Dormisi. Pivo? Tu máš, vezmi si. Ach promiň, vždyť vy nepijete, vždyť vy vlastně nežijete! Tak alespoň sedni si ... " "I já jsem tehdy v bitce té ubitý byl do krve nebylo to naposledy, hleď na všechny tyhle vředy, a jistě ne poprvé! Jak zde všichni dobře ví bývají to tak tři dny než se mrtvý člověk vzbudí v rose co tak strašně studí v Hájku znovu zrozený Tehdy bylo to tak zas
ale cosi vjelo mezi nás s Daigness jsme se pohádali pak zmizela kdesi v dáli zbyl jen já a Hrůzohlas." "A od té doby nikdy víc nespatřil jsi její líc?" Dormis tvář si pohladil ticícerých tnutí cíl přejel prsty po svých jizvách a pak mlčky souhlasil. "Věru málo vědomostí o té divné události. Jak zde v sněhu u lesa vědět co ví nebesa?" "Nuže, nuže, nuže ... ................ nuže." Maxwell stěží slova najít může. "Nuže, neprchejme zbrkle v zkratku a vezměme to popořádku. Možná Daigness tušila, že zázrakem ožila, dřív než začla s druhem hádku!" "Když tak o tom hovoříš, zdá se mi, že pravdu díš. Ta její tvář rozčilená byla jako vyměněná, snad tou dobou živa již!" "Proč ti ale nesdělila zprávu jež tak cenná byla jak se znovu živým stát a opustit Hrůzosad?" "Snad, že sama netušila ..." "Ha! To věru dává smysl. Proto byla její mysl zasmolena výčitkami v jeskyni když rytinami upnula se na nesmysl!" "Věru nejspíš asi tak ..." "Aj! Už zří můj vnitřní zrak! Nejspíš chápu celé dění! Unikla bez přičinění a nenašla již odvahu
otočit se na prahu žití svého k zešílení!" "Nevíme však stále nic o tom jak se lesa zříct!" "Ano, ano! Je nám dosud utajený slečny osud, proč jí život vanul z plic." "Zdá se mi, že vážení okamžikem zrození když se v Hájku probudila náhle víc než dříve čilá že zde došla proměny." "Ach to dítě štěstěny!" "Ach to dítě štěstěny!" "Vždyť už na sto tisíckrát uhlídal náš šerý sad že se probral mrtvý k žití ale vždy tou kouzel sítí byl zas znovu v lese jat!" "Dobrá, tohle pravda sic, pátrejme však trochu víc! Čím to její z mrtvých vstání lišilo se, moudří páni, od ostatních, zkusme říct!" "Že by to, že byla žena?" "Či to, že pro čest zapálena?" "Jistě živých jedla maso!!!" "Ticho tam vy hloupá chaso!" "Možná zákryt šťastných planet!" "Snad jí démon cestu zamet!" "Nevím nevím, tohle bratři, víc než k ní, spíš k jiným patří." "A přec v něčem, zdá se mi, jediná byla na zemi!" "Řeči, řeči a víš prd!" "Jedinou svou měla smrt."
"Co je tohle za hloupost? Smrtí já měl víc než dost!" "Smrtí jsou zde celá hejna, žádná ale není stejná. Zkusme trochu promyslet událostí starých sled." Dormis klesá do vzpomínek omílá je jako mlýnek do hloubin se dlouze noří pomalu si v mysli tvoří za pomoci theurgovy obraz takřka křišťálový: "Obři a pár kouzelníků dostali nás do průsmyku tam na staré cestě v kopcích na těch plochých kamenech zaslechl jsem její vzdech než mne úder zlomil v bocích." "Že by smrtí z rukou obra konalo se tolik dobra?" "To by na hlavě svět musel stát! Jsoucno přec mít musí řád! Spíš ti kouzelníci smělí jsou mi krajně podezřelí!" "Tak či onak, jak to vidím pobili už mnoho lidí obři i ti kouzelníci. Divná spása pro trpící. Jak děl přítel, i zde snad musí jsoucno mít svůj řád." "Čím pak tedy smrt té slečny okamžik jest jedinečný?!" "Zdá se mi být celkem jisto, jedinečné smrti místo! Skládanka je domnělá, zapadá však docela jak kameny na té cestě tam kde Daigness zemřela." "Ano vskutku! Správný tah! Když tak pátrám v dějinách! Tam v těch místech dlouhý čas vede cesta skrze sráz.
Tam kde ony kameny v dlažbu leží řazeny není prý jen pouhá cesta ale bájné trosky města hvozdem dávno pohlceny přec však v bájích zachyceny starších než sám Hrůzohlas!" "Cítíte to druzi moji? Před branou náš důvtip stojí! Ve vzduchu se vznáší již rozuzlení čím dál blíž! Okamžik! Jen chvilenku! Už ji mám tu myšlenku! Dovolte ať za náš tým odvážně ji vyslovím!" "Mluv jen mluv, ty dramatiku! Nenuď kouzlem okamžiku!" "Nuže tam kde kameny v dlažbu leží řazeny musela tam dříve stát svatyně či oltář snad či mocného arcimága ostatky být pohřbeny." "Jakže? Já to říkal! Za vším hledej kouzelníka!" "Mlč už! Hlupče jalový! Nech jej! Ať to dopoví!" "Ať to bylo tak či tak tam kde Daigness zhasl zrak kde poslední svedla boj magie je nejspíš zdroj její duše našla spásu vzdor všem čarám Hrůzohlasu když její tělo vzbudilo se v mrazivé té Hájku rose není napůl mrtvá - živá leč jen život v hrudi zpívá. Když pak celá zmatená roztřesená kolena nechala zde druha svého prchla stranou světa zlého zjizvená a raněná smrt jí byla odměna." Ticho bylo v kraji lesa jenom mlhy přes nebesa
válejí se dál a dál jak by vítr nefoukal Na hranici světa snění všichni stáli rozechvěni mlčky sáli tuto chvíli pak jim slzy povolily povolily závěje z hloubky svitla naděje A co nyní? A co dál? Tohle nikdo nečekal! Do přísahy spějí pout nesmí se to rozkřiknout tušíc co to znamená tahle zpráva šílená "Hordy místních bestií když tak snadno ožijí vyhrnou se z Hrůzohlasu na co přijdou, zabijí!" Teď však rychle na zem zpět musí se to vyzkoušet jako první zvolen Dormis zasloužilý dobrý kmet U Rezavé řeky na břehu družina čeká ve střehu když připlavou proudem kolky chyba lávky, zkysly vdolky když však přijde Dormis sám podařil se smělý plán! Družina se v řeku dívá upíjí ze soudku piva starostmi si láme hlavu jakou čekat z lesa zprávu když tu kdosi zamává "Ejhle! Jde sem postava! Je to on! Můj ty skutku! Sám pan Dormis bez zármutku něžně hladí stébla trav haleká chtíc přeřvat splav! Živ a zdráv! Živ a zdráv! Nyní jak jest dohodnuto staniž se co bylo skuto družina se vrací drze zpátky tam do známé tvrze k trpaslíkům do síně
hnedle vedle kuchyně další děj se děje skrze ty kdož věky bloudí v mlze v Hrůzohlasu hlubině. Nyní drama začíná zda se bude družina ve vítězných brodit věncích záleží teď na spojencích co se uvnitř děje as? temně hučí Hrůzohlas smrtonosná hlubina Svitek s plánkem Daignessiným ocitl se v rukou jiným hbitý posel s ním teď prch tam kde Mlžný pne se vrch s pomocí mága Galtora sražena budiž potvora co by chtěla zhatit plán svitek budiž uhlídán před příbojem krutých mrch Těžko usnout hrdinům když boj jinde a zde dům k lesu zraky upírajíc ani neví, že jí krajíc hobit a tři elfové východ slunce od krve vlhnou tváře kamenům Náhle hlídka v dálce vidí malý průvod cizích lidí záhy duje dutý roh na pláň hleděl, kdo jen moh Družina chce vidět víc průvodu už spěje vstříc už je vidí, oni jsou to vydrželo křehké pouto Alvor, Zurko, další muži tisíceré jizvy v kůži avšak úsměv šťastných dítek rozluštěný z rukou svitek vzápětí je odevzdán by družina zřela plán jak už jistě čtenář ví kde jest Prapor Vítěství slečnou Daigness zakopán Hrdinové nelenili
ve tvrzi si vyprosili mapy Zdi a okolí na širokém z dubu stole zkoumali to širé pole čekajíce cokoli Náhle v jednom okamžiku zrak jim utkvěl v průsečíku kde se střetly přímky pláně kdepak je to skryté místo nevěří ... však již je jisto je to tady, stojí na něm! Když Daigness prapor schovávala pevnost ještě nestávala tady na tom pustém místě byla tehdy jistojistě jeskyně a holá skála Pochopili druzi brzy proč se říká této tvrzi korouhev kde skryta třpytná od pradávna "Nedobytná" Prozřením všem ztichl tep v tu ránu se vrhli v sklep a už slídí beze studu ve sklepení plném sudů hledajíce první schod dutou díru, tajný vchod Maxwell v mysli vykresluje jak se někde povaluje poklad Daigness z Modropole "Třicet sáhů, kdesi dole!" křičí náhle z plných plic a už buší do dlaždic koncem svojí mocné hole Bobr zloděj krad by rád je však třeba odlákat trpaslíky nevítané od nechtěné podívané nezbývá než v kostky hrát Maxwell nechce meškati a chápe se opratí na prstech cos chvilku sčítá pak se v mžiku vytratí Třicet sáhů pod podlahou magickou se ocit drahou
konec hole rozžíná mžourá kolem očima vysoko se klenba klene zde v jeskyni utajené dobrodružství začíná "Co to támhle prosvítá? Roura v krápník zalita!" Musí zabrat, nelze slevit vodní kámen to je prevít a už třímá v ruce své pouzdro dlouhé, kovové Chvíli jako dutý pařez zírá na ten zvláštní nález pak se probral čaroděj "Mám to! Tady! Hola hej!" Záhy šplhá v komín vzhůru zakončit tu inventuru podělit se s druhy svými o ten nález dobročinný Tak pod klenbou sklepení vzali rouru a kol ní srotili se v těsném kruhu hlouček našich dobrodruhů čekajíce zjevení Každý napnut sotva dýše víčko tuby sňato tiše ... Bílá záře vytryskla Marbell jekla zavýskla Maxwell neví co teď hned vrací víčko rychle zpět jenom v očích záře hasne je to ono, je to jasné nebude už stejný svět
PŘÍLOHY
SEZNAM DOBRODRUŽSTVÍ SEZNAM HRDINŮ Značka
Jméno
Povolání
Rasa
A
Vilém Tell
alchymista
člověk
B
Martin Conan
válečník
kroll
C
Maxwell
kouzelník - čaroděj
elf
D
Bobr
zloděj - lupič
hobit
E
Húrin Ereinion
válečník - šermíř
barbar
F
Prsk-Plesk
alchymista - pyrofor
hobit
G
Arqueronn
hraničář - chodec
člověk
H
Dřevhoj
hraničár - druid
elf
I
Pavel
hraničář
člověk
název
účastníci
název
účastníci
Výprava do Bílého hradu
ABC
Tažení - Tajemství stromů zkázy
Výprava pro kouzelný pohár
BDC
dřevorubci ze Strhu
CDEFG
Velký hvozd (druid Chvoj)
CDEFG
město Blatno (stoka, dům Machtrostův)
CDEFG
Výprava za vysvobozením Orlanda Výprava do horského kláštera Výprava za vysvobozením starostovy dcery Výprava za vyčištěním teleportu Získání památného meče Záchrana Húrina Ereiniona Do skřetího doupěte Záchrana zedníků v podzemí Podzemní zahrada
CD ACDE CDE CE E CE CDEF
Labyrint Zkoušky přijetí
C
Velký hvozd-Kramelikarovo údolí
CDEFG
Velký hvozd - Plasoleův strom
CDEFG
chrám sv. Lva
CDEFG
tvrz Thum - Laden + Hromdoupě
CDEFGH
CD
znovu Podzemní zahrada
CDEFGH
CDEF
podzemí hvězdářské věže
CDEFGH
Tažení - zničení zla v podzemí Černého vrchů
Soklinovo podzemí
CDGHI
jeskyně
CDEF
Výpad na území Chimerie - Astroarchon
CH
podzemí s Tunelníkem
CDEF
Pátrání po Herikovi ze severních hor
CH
peklo
CDEF
Výprava za magenergii pro Astroarchon
dračí jehla
CDEF
Podzemí zkroucených tyčí Herikovy věštby
CGH
Černý vrch - Mezelninovo doupě
CDEF
Druhý díl proroctví Modré hvězdy
CDG
Výprava do Gelestonských bažin
CDEFG
Tažení : doprovod knížecího syna Desola do podzemí vjezd
CDEFG
krollí údolí
CDEFG
podzemní přístav
CDEFG
Aquanhorovo sídlo
CDEFG
říše kostlivců
CDEFG
Heretic
CDEFG
jeskyně východu
CDEFG
návrat přes území Temné rady
CDEFG
CDFH
MAPA ZEMĚ VELKÉ ŘEKY
Hlavní jazyky používané v Zemi Velké řeky Chimerijština Hirkánština Vótština LIDSKÁ ŘEČ
Obecná řeč
Starý jazyk
Zapadština Horalština
Sarijština
Záp. sarijština
Povodština
Vých. sarijjština
Thálština Tlagalština
ELFSKÁ ŘEČ
Staroelfština
Novoelfština Východní khuzdulština
TRPASLIČÍ ŘEČ
Khuzdulština (stará)
Zemská khuzdulština Západní khuzdulština
KUDŮCKÁ ŘEČ
vznikla ze Zemské khuzdulštiny a Vótštiny
Kudůčtina
SKŘETÍ ŘEČ
vznikla z nářečí skřetů, zlobrů, orků a Vótštiny
Černá řeč
Dále existuje bezpočet nářečí, dialektů atp.
Legenda: současně používané jazyky jazyky používané při příchodu na kontinent původní jazyky
RYTÍŘSKÉ ŘÁDY Modrá hvězda Členy tohoto řádu jsou převážně barbaři a lidé žijící v severních oblastech Buránie, občas se vyskytne i kroll s vysokou inteligencí (9). Sídlem řádu je severní metropole Jitřná hvězda. Složení členů, co se postavení týče, je asi následující: - 50% tvoří příslušníci vyšší a střední šlechtické vrstvy (pánové hradů +síť strážních v okolí) - 30% tvoří vysoká šlechta, která je schopna postavit do pole velké množství vojáků a má rozhodující hlas ve státě - 20% se dělí mezi neurozené příslušníky řádu a nízkou šlechtu Každý z nich však musí vypravit do pole alespoň deset vyzbrojených pěšáků, nebo dvacet střelců. Panovníkovi pak přináleží čestné místo v radě velmistrů s právem veta a se soudní pravomocí. Panovník také oficiálně pořádá a ohlašuje každoroční rytířské klání v hlavním městě Lesohradu. Původně byl tento řád vytvořen pro pořádání turnajů, růstem moci Temné rady však nabyla významu vojenská moc řádu, jako organizace vojenské síly. Řád udržuje stálé zesílené posádky pevností na západě, několikrát už jeho jízda zasahovala při průlomu Hradby. V otázce zničení temných sil zachovává zdrženlivý, pozitivně vztřícný postoj, to znamená, že pokud se do toho většina dá, s vervou se přidají. V tomto řádu tvoří většinu bojovníků stavěných do pole pěšáci schopní boje v horském terénu, ale ani jízda není zanedbatelná a disponuje kvalitními a odolnými plemeny podhorských koní. Nejoblíbenější zbraní je meč bastard a oštěp. Znakem je modrá pěticípá hvězda na bílém pozadí.
Zlatý medvěd Tento řád sdružuje barbary a lidi, ale také elfí a trpasličí šlechtice. Většina z nich pochází z jižních částí Buránie a severu Nardského království. Rada řádu a veškeré akce jsou většinou svolávány do Lesohradu či Středopolisu. Tento řád je známý tím, že majíc nejméně členů, sdružuje pouze tu nejvyšší šlechtu, to znamená, že i přes malý počet rytířů, je schopna postavit do pole velké oddíly. Rytíři jsou tedy mocní mužové, majitelé velkých panství a správci provincií. Je příznačné, že například turnaje se obejdou bez účasti rytířů, zato však při nich bojují velká množství žoldnéřů, třeba i z jiných arén. Více než na parádu čabrak a postrojů dají tito rytíři na moc a sílu, kterou lze vládnout. Proto také málo podporují boj proti zlu, neboť tento boj bude dlouhý a jeho výsledek nejistý a "plýtváním" sil by se mohli oslabit při vzájemných mocenských svárech. Paanovníci obou zemí, kde tento řád působí, vystupují vůči němu ke své nelibosti jako rovnoprávní partneři, což u nich popularitu tohoto řádu nijak nezvyšuje. Výzbroj tvoří většinou silná, obrněná jízda, která patří k nejlepším v zemi. Dále pak dobře obrněná pěchota, menší říční loďstvo a velké množství dobývacích strojů, Tyto síly se však velmi obtížně shromažďují. Oblíbenými zbraněmi jsou bohatě zdobené dlouhé meče, jezdecká kopí. Ve znaku je lezoucí zlatý medvěd se stříbrným klíčem v tlamě.
Bílý kříž Tento řád patří mezi ty, které jsou jaksi organizovány "shora", založil ho bývalý nardský panovník Blehodhen II a jeho členy jsou skoro všichni nardští šlechtici (kromě těch nejvyšších, viz Zl. medvěd) a také množství neurozených rytířů tak zvaných nearistidů. Řád funguje jako bezvadná vojenská organizace království. Většinu tohoto řádu tvoří lidé, dále elfové, sem tam i kudůk, trpaslík či dokonce hobit! Většina rytířů považuje za svou domovskou oblast střed a jih Nardie, mnoho z nich jsou rytíři potulní, s malými závazky vůči radě. Přesto však, kdyby bylo zle, Bílý kříž sice ne takl rychle, ale přesto postaví do pole značnou sílu, sice méně ukázněnou, ale přesto dostatečnou k obraně a možná i k útoku. Každoroční sněm a rada se konají v Středopolisu, zároveň s velkým turnajovým kláním. Tehdy se sjedou všichni rytíři a celý týden hodují (to nejradši), bojují
(to už méně) a rokují (až na pár výjimek vůbec neradi) o situaci v řádu i mimo něj a při tom jim předsedá panovník,(aby snad nekuli ti nejvyšší proti němu nějaké pikle) //od toho pochází "ztřískat se"//. Král Kronar je známý svou oblibou nižších členů řádu, což je mu často vytýkáno (těmi, kteří oblíbení nejsou, samozřejmě). Může se stát, že občas je svolána pohotovost branná a veškerá, ale neděje se to často. Co se týče Temné rady, panovník je ochoten vyhovět prosbám obránců Zdi a vyšle občas oddíly dobrovolníků, většinou pěchoty. Oblíbená výzbroj se různí, většinou jsou to široké meče, halapartny a dosti často těžké kuše. Znakem je bílý kříž na modrém podkladě, či štítu.
Řád severního Ingerimnu · tomto řádu jen krátké vysvětlení. Je to čistě trpasličí řád sdružující bojovníky Trpaslínie. Málokdo z jiné rasy je přijímán, jedná se o významné výjimky. Hlavou řádu je král Hrombimbon IV, sídlící v Trpasluji. Tento řád málokdy pořádá turnaje, jeho členové se nijak nehonosí členstvím a vůbec je to řád velmi nenápadný. Ve znaku má horu s obrovitým kladivem, chystajícím se udeřit na její vrchol. Oblíbenými zbraněmi jsou zcela jasně sekyry, jednoruční i válečné a dobrá zbroj je podmínkou.
Rudá lilie O tomto řádo opět krátce, neboť tento byl založen samotným Mafetem v Deromorské državě (což mluví samo za sebe) a je to smečka (ne řád) nejhorších individuí, keré nemají ponětí o rytířské cti a rytířském boji. Funguje jako jedna z nejvyyšších utlačovacích složek v državě a její velitelé jsou jedni z mála, kterým Mafet ("dneska") věří. Tento řád mají ostatní rytíři v opovržení, členové Rudé lilie nejsou zváni na turnaje. Veškerá činnost spočívá v potlačování vzpour a ve výpravách do Bělolesa proti elfům. Při boji se sedláky se nikdo v boji nezdokonalil a proto patří Rudá lilie k nejhorším i po stránce bojové. Výzbroj je značně různorodá kvůli nedostatku železa. Členy řádu jsou pouze lidé, radu řád nemá, vede ho Mafet. Ve znaku je rudá lilie (od toho ironický povzdech "čistý jako lilie"). A vůbec fuj.
Stříbrná labuť Tento starobylý řád pochází z Raminaského království na jihu a byl založen jako sbor ochrany hlavního města = Labutího břehu. Jeho členy jsou nejvýznamnější občané Labutího břehu, kteří tvoří jakousi gardu či domobranu, která se však řídí přísnými etickými pravidly a zapojuje se i do zemského dění, proto je považována za řád. Většinu mužů tvoří pěšáci a rozsáhlé jezerní loďstvo. Říká se, že tento řád má k dispozici i nějaké speciální oddíly, z nichž každý muž umí například plavat !! Znakem řádu je stříbrně bělostná labuť s třemi hvězdičkami nad sebou. Většina vojáků je vyzbrojena halapartnami a kušemi.
Půlnoční vítr Tento řád patří k nejhorším a nejkrutějším v zemi, protože sdružuje rytíře Smrti, Pekla a Plamene, obývající území temné rady. Řádu předsedají nejvyšší velitelé temných vojsk, mužstvo tvoří lidští a barbarští válečníci pohrdající ostatní "havětí". Jsou krutí a nemilosrdní a sami o milost nikdy neprosí. Říká se, že svoje duše upsali temným silám a ty jim za jejich života pomáhají v boji. Jsou podlí a neštítí se žádné zrady či nerytířské přesily. Bojují výhradně jako jezdci otrávenými kopími a meči. Jejich koně prý nejsou z tohoto světa. To by ještě šlo, pokud by vždycky jezdili na něčem podobném koni (čtyři nohy a ták). Veškerým jejich programem je zabíjení. Naštěstí jsou poměrně vzácní. Pohybují se svobodně po celé zemi Temné rady, hlavní stan mají v Soumračné. Všude, kde přichvátají na perutích smrti rytíři se znakem černého měsíce na stříbrném poli, slaví krkavci hostiny. (nebojte se, snad to nakonec dobře dopadne !?)
Krvavá hora Je to řád, (on to možná ani není řád, možná je to neřád) zahrnující zbytek lepších válečníků z území Temné rady. Mohou to být jak lidi, barbaři, inteligentní kroll, trpaslíci, ale i chytřejší a silnější skřeti, sarkoni, stolini, zlobři, občas i poloobři, či prý i troll. Rada této sebranky je v Mornaie, většina z nich velí jednotlivým oddílům temného vojska. Nejsou nijakou svobodnou kastou, ale přesto disponují určitými výhodami. Říká se, že tento skřetí řád je veden jen proto, aby Temná rada měla všechny podrazáky pohromadě. Výzbroj je různá, podle zbraně, jakou je vybaven oddíl, který je jim svěřen k velení. Ve znaku mají kruh v němž jsou tři hory (asi jako na slovenským znaku) v černé barvě s rudým pozadím.
Purpurový drak "A pak se na večerním červánkovém nebi ukázal obrovský drak, který se snesl na zem k umírajícímu Tharimovi, ležícímu uprostřed desítek nepřátel, které v bitvě pobil a vyzvedl jeho tělo a duši z prachu do výšin k bohu Sogaurovi". Tolik praví klasik, kronika rytířského řádu prupurového draka, o prvním rytíři Tharimovi který byl prý prvním velmistrem řádu. Protože nebyl pohřben, nebyl na jeho místo jmenován nástupce a všichni věří, že se Thari vrátí a usedne v sedlo s mečem velmistra. Zatím však místo něj rozhoduje zástupce (už 12.) nazývaný Pravá ruka. Tento úřad je svěřován nejlepšímu v řádu bez ohledu na statky či moc. Přesto všichni šlechticové Bastilie a okolí pokládají za čest být členy tohoto starobylého řádu. Děni se organizuje v Kamenonnu, neboť je jasné, že rytíři mají málokdy čas, aby se sjeli dohromady a klábosili. Bastilie sousedí s Temnou radou a tudíž rytíři mají stále bojovou pohotovost a zasahují při obraně země. Nejsilnější zbraní je jezdectvo a říká se, že prý existují i letci na zvláštních tvorech. Nelze však pominout ani loďstvo na Černém jezeře. Oblíbené zbraně jsou obouuruční meče a dřevce. Na štítech se skví purpurově červená dračí hlava.
Sivý orel Tento řád patří k jedněm z nejmenších, kompenzuje to však odhodláním a odvahou členů, a také tajemnými silami, které používá při mýcení zla. Malý počet členů je možná také způsoben přísností a vysokými požadavky při výběru noviců řádu. Jejich výcvik je dlouhý a tvrdý, přinese však své ovoce. Tito bojovníci jsou experty na boj se stvůrami temnot a jinou černou havětí, kterou hubí mečem a ohněm. Pochází z celé země a většinu z nich tvoří elfové. Nejvíce jich je ve Vnějším království, kde obdrželi od královny Míriam povolení ke stavbě bílých hradů s velkou věží uprostřed. Odtud vyjíždí na dlouhé cesty v nevelkých skupinách do celé země, ale hlavně do Bastílie. Je o nich známo, že nikdy nebojují na koních, sesednou, i když jejich nepřítel je jezdec. Kromě kopí a dlouhých mečů a luků, používají také zbraně, pro něž nemáme jména a které byly jimi vytvořeny. Jejich erbovním symbolem je šedivý orel držící v drápech černého hada s ohnivým pohledem.
Zelená kobra Je organizací, sdružující tauridské "hadí bojovníky", speciální druh bojovníků cvičených v speciálních školách a arénách. Tito muži absolvují výcvik, který je dlouhý a zahrnuje prý i pokousání jedovatými hady. Takto cvičený bojovník, uvyklý na bleskové reakce hada - soupeře, je velmi nebezpečný a smrtící. Pokud se toto povede, je válečník uveden mezi sobě rovné a ostatními pohrdá. Tito muži se nechávají najímat za peníze, většinou v malých počtech (jsou sakra drazí). Tauridský císař má ve své stráži šestici bojovníků. Toto je daň za svobodu řádu na císaři, je to jediná povinnost vůči panovníkovi. Zlé jazyky tvrdí, že se řád ustavil jen proto, že chtějí mít pod kontrolou ceny za mzdy bojovníkům. Zbraní hadích bojovníků jsou speciálně upravené šavle a dýky, často se užívá jedů (hadích). Ve znaku řádu je zelená kobra vztyčená k útoku s planoucíma očima.
MAGICKÉ ŘÁDY Bratrstvo Modrého pegase Toto bratrstvo bylo založeno asi pred 350 lety carodejem Alvirem Modrým v Tartu. Název bratrstva je prý odvozen od kouzelného Alvirova pegase, který mel údajne neobvyklou svetle modrou barvu. Odev clenu bratrstva je svetle modré roucho s pláštem zdobeným stríbrnými znaky a lemováním. Každý clen rádu vlastní stríbrný pecetní prsten s pegasem. V cele bratrstva je 1× za 5 let volená 7 clenná rada z kouzelníku nejméne na 15 úrovni. Tato rada zasedá každých 5 mesícu v Tartu, kde rokuje o ruzných otázkách souvisejících s magií i politikou. Jedenkrát rocne se koná snem všech clenu rádu taktéž v Tartu, kde kouzelníci koordinují svou cinnost, sdelují si nová kouzla, kouzelnické fígle atd. Cleny tohoto bratrstva jsou prevážne elfové ze severu a stredu, vetšinu tvorí carodejové. Clenové tohoto bratrstva se zamerují na kinetická neboli pohybová kouzla a kouzla transmutacní. Známa je napríklad Zoviraxova Rychlost ci Malvyho Hyperprostor, který tak geniálne vylepšil jeho syn Nilwah. Dále se bratrstvo zabývá napr. výzkumem hunáce zeleného.
Bratrstvo Rudého mesíce Bratrstvo Rudého mesíce patrí k nejmladším vubec, vzniklo za dramatických okolností v jižanském meste Zil-hat-tiru asi pred 100 lety pri obležení mesta divokými pralesními kmeny, kdy Rilon Zilhatský sjednotil všechny prítomné kouzelníky posvátnou prísahou Poslušnosti. Kouzelníci pak toto mesto zachránili a bratrstvo se rozšírilo po celém jihu. Rilona vystrídal ve vedení bratrstva Zikol, který se ztratil neznámo kde a tak se dalším vudcem stal jeho soucasný velitel Dilmosh, neoficiálne prezdívaný Krutý. Roucha clenu tohoto rádu mají rudou barvu s cerným lemováním a cernými znaky blesku. S bleskem je taktéž i zlatý prsten každého clena. Cleny tohoto bratrstva jsou prevážne lidští carodejové z Jižních kraju, ale také z východních oblastí, kde toto má toto bratrstvo znacný pocet príznivcu. O veškerém dení rozhoduje Dilmosh, který se radí pouze s nejstaršími cleny bratrstva. Výhradní specializace tohoto bratrstva spocívá v kouzlech bojových, tzn. blescích, ohnivých deštích a strelách atd. Nejznámejší je asi Rilonuv Cerný blesk, který predstavuje vrchol v magii blesku.
Bratrstvo Černého svetla Bratrstvo Cerného svetla je spíše kombinací náboženské sekty a vojenské organizace carodeju a mágu, predstavuje jakousi odnož Temné rady, nebot vetšina clenu této rady je clenem bratrstva Cerného svetla. Barvou této sekty je cerná. Cerné jsou kápe a hábity, plášte i róby clenu sekty. O tomto bratrstvu se presne neví, kdy vzniklo, je však možné, že se jedná o puvodní sdružení skretích a orcích šamanu a nekromanceru, které existovalo už v dobe 1. vpádu skretu do zeme Velké reky. Tím by se jednalo o nejstarší bratrstvo vubec, nelze to však nijak dokázat. U tohoto bratrstva není ani znám alespon približný pocet clenu. Je však známo, že uvnitr tohoto bratrstva existuje urcité množství frakcí, které spolu navzájem souperí (?). Vetšinu jeho clenu tvorí lidští mágové a kouzelníci, výjimku však netvorí ani skretí, trpaslicí a kuducí kouzelníci. Specializaci tvorí výhradne cerná magie, nekromancie, oživování nemrtvých a psychické ovládání lidských bytostí. Spektry a upíri vytvorení temito kouzelníky jsou velmi obávanými nepráteli. (P.S. Nejvyšším kouzlem, které má podle techto kouzelníku vyhrát všechny války ve prospech Zla je prý tzv. Cerné svetlo. Jak daleko jsou tito kouzelníci v této veci ci se jedná o silácký trik jako už mnohokrát predtím se neví.)
Bratrstvo Nejsvetejší peceti Jedná se o velmi nekompromisní až fanatické bratrstvo staré jako vpád skretu do Zeme. Toto bratrstvo vzniklo jako odpoved na rádení skretu pri jejich vpádu. Všichni clenové bratrstva rituálním slibem prísahali hubit temné tvory až do poslední kapky krve. V cele je 33 clenná rada, která dohlíží, aby magie bratrstva nebylo zneužito k jiným úcelum než zabíjení Zla. Barvou bratrstva je bílá, symbolizující dobro vycištené od Zla (cerné). Cleny tohoto bratrstva jsou zákonne a zmatne dobrí elfští a lidští carodejové prevážne ze západu a „severu zemeÿ. Clenové se schází 1x rocne a vymenují si zkušenosti a volí radu. Ve specializaci se vyskytují bojová kouzla a preludy. Rozdíl mezi tímto bratrstvem a bratrstvem Rudého mesíce spocívá v tom, že toto bratrstvo užije své síly pouze k zabíjení Zla, zatímco bratrstvo Rudého mesíce použije sílu ve službách toho, kdo dobre platí. Vlastnictvím každého clena je talisman varující pred zlými tvory. A z kouzel: Silvanyho Bílá strela ci Lissiho Najdi zlo.
Bratrstvo Zlatého penetryxe Jeho barvy jsou šarlatová a zlatá, jeho cleny tvorí nejbohatší carodejové a mágové z rad lidí, elfu, ale i trpaslíku. Jedná se o nejprestižnejší sdružení kouzelníku co se bohatství týce, naopak „magická" stránka veci je velmi zanedbána. Róby všech clenu jsou pošity zlatem, v cele stojí 3 nejbohatší z mágu a carodeju, pyšný Ramol, Gilwel Trpaslík a Perin Zlatý. tito kouzelníci neprijmou mezi sebe kdekoho, sebelepší kouzelník, který však neoplývá bohatstvím je pro ne jako clen neprijatelný. Jsou bohatí, tvrdí se o nich, že by už ani nezvládli Dým ci Svetlo. Tomu také nasvedcuje, že se nijak nespecializují v magických oborech.
Bratrstvo Sedmého slova Barvami tohoto bratrstva je šedá a zelená. Jedná se o ciste profesní sdružení, nezabývající se politikou ani výší cen za provedená kouzla. Toto bratrstvo je uzavreno do sebe, má nejméne clenu, kterí nejsou nijak tímto bratrstvem omezováni. Clenové tohoto bratrstva nijak neprahnou po moci, proto mají tak málo príznivcu. To však nijak neznamená, že tam, kde se objeví kouzelník odený v šedý hábit a zelený plášt je tomuto kouzelníkovi prokazována menší úcta než clenum ostatních rádu. Naopak se šeptá o tom, že tito kouzelníci patrí k nejschopnejším v zemi. Co je na tom pravdy nelze urcit. V cele stojí 13 velmistru, kterí jsou voleni na 6 let snemem, který se mimoto koná každé 2 roky. Každý clen vlastní prívešek ve tvaru sedmiúhelníku se zeleným malachitem. Cleny tohoto bratrstva jsou prevážne elfští čarodejové ze stredu a západu. toto bratrstvo se nijak zvlášt nespecializuje v magických oborech, oblíbena však jsou psychická kouzla jako Sid-wel-ryho Ctení myšlenek ci Túmenovo Poslání. Je také známo, že se v tomto bratrstvu nejvíce zachovávají tradice a dodržují staré rituály.
Bratrstvo Divu Tretího dne Bratrstvo známé svým praktickým prístupem k magii vubec. Známý je výrok jejího clena, carodeje Sipirisiho: „jaká je to magie, která vám v ruce nevytvorí živého tvora ci neotevre dvereÿ. Bratrstvo se výhradne zameruje na fyzická kouzla také nejvíce bádá v oblasti genezické neboli tvorivé magie. Je samozrejmé, že první cást Sipirisiho výroku je spíše zbožné prání než skutecnost, ale není vylouceno, že se nekdy nedockáme podobného prekvapení ze strany tohoto bratrstva. Barvou tohoto je temná modr, ve vedení stojí 21 rádcu volených na 2 roky. Clenové pocházejí ze všech cástí zeme, drtivou vetšinu tvorí lidští carodejové. Nejznámejší kouzla clenu tohoto bratrstva jsou: Orxanuv zámek, Belentauruv Dverník atp. Clenové tohoto bratrstva jsou velmi svérázní, takže jim neciní potíže zkoušet ruzné magické experimenty, jako napr. poslední prenos balvanu nevetší vzdálenost pomocí antigravitacních kouzel. Nekdy je jim také vytýkáno jinými kouzelníky, že snižují respekt obyvatel k magii jako tajemné síle a tím ke kouzelníkum vubec.
HURNSAGA Hurin Ereinion, slovutný válečník a šermíř, nezdolná opora družiny, sepsal krátce před svým odchodem několik kapitol zážitků z našeho putování ke Stromům skázy. Tyto zápisky, tradované jako Hurnsaga, neboli Húrinova sága, opatrujeme a chováme ve velké úctě. Proto je sem vkládám jako autentické svědectví o událostech, které se staly a nedají se odestát... 3. 7. 344 Zastihl nás déšť při cestě k Habroliovi. Takový kapajzny sem viděl naposledy při mém výletu do pralesů jižně od mého domova. Teda bez kecu takovej slejvanec se hned tak nevidí. Po cestě sme zalezli do jakýsi polorozpadlý knajpy ..., hergot jak se jenom ..., á už to mám, no jasně takovej název může napadnout jenom nějakýho blba, "U opilého poutníka". To je název co? Na to bych nepřišel ani kdybych musel. No jo, jinej mrav, ... uch, tak to asi nebylo, no to je jedno. Tak tedy, v té hospodě sme se docela dobře nadlábli a co je ještě lepší, mám dojem že na Prsk Pleskův účet (zase, úplně "normální" jméno, ale jinak proti našemu alchimikovi nic ve zlém, jeho lektvárky se občas docela hodí, že?) Náš zloděj se očividně začal v hospodě nudit a tak se alepoň začal komusi vtírat do přízně. Nevim jak se mu to povedlo, ale sedlo mu na "lep" nějaký dítě a k mému překvapení celkem ucházející lehká děva (na moje měřítko až moc lehká). Začala povídat jakýsi pohádky, až jsem si nebyl jist jestli jsou mi tři nebo pět let. Opravdu jen čirou náhodou jsem usnul spolu s ostatními. Co však bylo podivné, všem se nám zdál stejný sen, o hradu, útesu a muži v červené a modré. 4. 7. Bylo ráno a tak nám nezbylo nic jiného než se probudit. K údivu všech, až na mě, pač já se už nedivím skoro ničemu, sme se probudili před hradem, o kterém se nám zdálo. Prska chytl mamon, sotva ho udržíme. Odvažujeme se vstoupit do hradu ve kterém je světlo! (Normálka ne?) Došli sme do jakési knihovny. Jsou tam samý knížky, který mě moc nezajímaj, samá příroda, historie,náboženství a ták. Nic užitečnýho a jíst se to taky nedá. Maxwel s prskem tam kohosi naučili chování mrtvého a naše drůžina získala kyselinový méč, héč. Zase nic pro mě, já už v životě snad nic nedostanu. Všechno to zabaví ten šmejd Ranthoron, a když se to nehodí jemu, je tu ještě velká šance, že se to hodí někomu jinému. Začínám mít chuť někoho zmlátit. (Vy sudičky, vy ludry jedny, až vás jednou potkám, tak dostanete mezi kontrolky) Ale vraťme se k věci. Max, ... jé to se mi celkem líbí ... che už to tak zůstane. Max, nebo někdo našel jakýsi pentagram a v něm tajný vchod (za červenou perlou). Po cestě kdosi zakopl o pozůstatky kohosi (podle smradu asi alchymisty) a byla nalezena zpráva o východu přes teleport do nebezpečného labyrintu, z kterého se ještě nikdo nevrátil (nejsme žádný "nikdo"!) Našlo se nějaký víno a to by bylo abychom ho neochutnali. (aspoň já). Někomu se šikly nějaký knihy. Pro mě sou všecky bezcenný. (papír je na utření zadku moc tvrdej a pouští barvu) Sudy s vínem samozřejmě berem s sebou. Čirou náhodou dochází k bitce se špinavejma sochama.
5. 7. Aniž bychom věděli, přichází další den, který bude mít přinejmenším 26 hodin. Vcházíme do další místnosti s pentagramem (tento hrad stavěl nějakej uchylák), procházíme jí a jediné co nalézáme je propast za nejbližšími dveřmi. Následuje další chodba, místnost se zrkadlami a to všetko len za kůsček tej odvahy. Dobrá ponuka, hej? Tak dobrá nebyla. Prsk byl chudák pohlcen do nepěkné průhledné krychle. Pokoušíme se ho vysvobodit, samozřejmě beznadějně. Zíkali sme další díly kamených destiček. Celkem schopně sme si zafajtovali se slizkejma chapadlama který mě celkem krkly svým chováním ... vyscanci! Našli sme jakejsi neviditelnej most, konečně sme složili ten Pentagram. Už sem z toho tak zblblej, že se musím kontrolovat, jestli náhodou nechodím ve tvaru ... no však vy víte. Došli sme do teleportační místnosti a Plesk je stále "u ledu". Ten teleport hlídá celkem velkej pavouk. Už už sem chcel zasáhnout, ale Max ho chtěl vyřídit. Zalítalo pár blesků a pavouk nebyl. Nejsem na barvy moc dobrej, ale myslim že ten poslední blesk byl modrej. 6. 7. Otevřeli sme červený dveře a stali se svědky jakýhosi zápasu dvou bratrů alchymistů. V tomto dobrodrůžu těch alchů bylo už celkem dost, že? Pomohli sme vlastně tomu staršímu a ten nás poslal ... ne do háje ne, ale zpátky do hostince spolu s čtyřmi perlami a mečem kyseliny. Chtěli sme zapít Prskovu ztrátu, ale vrátil se s náma. Škoda mohli sme si schopně opít držky.
P. S. : Dodatečná úprava. později mi došlo, že u Opilého poutníka jsme papali na účet našeho hraničáře (i když to je skoro to samý, že)(hlavně když to nebylo na můj účet) P. S. 2: Často skandovaná hesla: - Již nikdy více pentagramy - Pryč s fialovými blesky
K Habroliovi (sebráno ze spisů jiných dobrodruhů) 7. 7. Někdo klepe. Je to hospodský a říká že jsou dole v hospodě. Dem přes řeku - převozník. V 7 ráno jsme v Strhu. Já jdu do hospody U draka. Prsk se plouží uličkami (pche a to je pyrofor). Čučka balí holky. = nečitelné= Čučka přehodil holku Prskovi a decentně se dekuje. (musela bejt asi pěkně hnusná). Východní pobřeží -bitva s =opět nečitelné= Habrolius má problémy se skřety. Ten chlap Dřevohryz je asi padouch. Vlítli jsme k němu domů. Já, Prsk, Max. Chytli jsme je, je to asi chyba. Jdem s ním do hospody, je zmámenej. Čučka furt honí a
hledá samicu. Běhomil -úředník vydal zřejmě falešnou listinu). Ten "omyl jsme opili a šli sme spát. 8. 7. Zanechávám vzkaz prskovi u brodu. Dem do plevice. Dostal jsem dva dubové listy. Přivolal jsem Habrolia.. Zapředli jsme řeč. Má podmínku přestat těžit stromy. Hurin mě naštval. Začali jsme dělat bu bu na dřevaře. Max kouzlil jako vzteklej. Vytvořil dva přeludy (nechal zmizet les a vytvořil jeskyni). Z ní pak vyběhl Čučka ověšenej jako dřevěnej strašák, který má planoucí meč. (málem chyt, dobře mu tak) Dřevaři zdrhli a já nechal vzkaz země mluv ("Už se nevracejte, sic ucítíte můj hněv")(cca). Stojí také za zmínku, že Bobr ukryl sekyry ještě než jsme udělali bu bu bu. (je to boss). 9. 7. Vrátili jsme se do strhu ve dvě odpoledne. Dřevohryzovi jsme řekli, že sem přijel posel, který mu vzal povolení. Uvěřil hlupák. Osm večer -jsme zpět v Plevici -zprávy kydy o strašidlech. Já, Max spíme u starosty. Čučka balí zase holky. Bobr toho zneužívá, ukrad slepici, upravil si ji a snědl ji (nic nám nedal) 10. 7. Došli jsme k lesu, volám druida. Je rád a nabídne nám protislužbu. Prohlíží plod (kolouch donesl jídlo) Donesl jednu knihu, chvíli listuje (kniha je asi z březový kůry) -plody nejsou zralé -až na podzim -šiřitelné větrem. Jinak ví prd. Odkázal nás ke Chvoji (má herbář) ten nám pomůže, dal nám zprávu pro Chvoje. Habrolius mi dal dřevo na flétnu -když budu hrát, budu vzpomínat na les. Jedeme. 11. 7. Cesta 12. 7. Cesta, jsme u Čučky doma. 13. 7. Vcházíme do Jezevčího 15. 7. Brod 17. 7. Pěšky do Bílého mostu -skoro elfí město -noční plavba do Fatilasu 18. 7. Dvě ráno -bitva na palubě 4 x C, 2 x ruce s drápy, 2 x chapadla, 1 tlama se zuby. Dokonce i pes se zapojil. Poledne Fatilas. Jdem do Jezevčího. Deset večer -táboříme na cestě za Jezevčím. 19. 7. Zdál se sen. Šli jsme lesem, který byl hluboký, bez brnění. Prodrali jsme se rukama, jsme na pobřeží, vidíme Adora -bůh lesa a hor. Žádá nás aby sme uklidnili bitky mezi druidy ve Velkém hvozdě Sever vs Jih = nejednotní. Pověřuje nás aby jsme je sjednotili. Potom se změnil v jelena a zdrhl. Jsme opět v Jezevčí. Barák zarostlej (ohrada). Bývalá hospoda, prý to udělal nějakej druid (3-4
měsíce). Šel jsem do hvozdu (30 min. cesty) a zavolal druida To, co jsme potřebovali našel ve svých knihách -plameník menší- malý keř. Nemá popis. Možná ho ukradl Květomil. Spíme u Chvoje. 20. 7. Výtah před sedmi měsíci - nový druid -nové náboženství o Všelese -mocný les. Pokud by byl vykácen -všechno živé smrt! Volí do zbraně na ochranu. Chce vyvolat démony na ochranu Severní elfové ne ne Jižní jo jo jo. 21. 7. Změnil jsem povolání na druida. Jedeme do vesnice. Večer jsme na kraji lesa. Jdeme do zarostlé hospody. Našli jsme plesnivý vzkaz. Zjistili jsme, že Květomilovi zedníci ukradli bednu. Byl naštvanej. Od jakýhosi opilce jsme zjistili, že v ní byly jen jakýsi krámy a ty hodili na skládku. Na skládce jsme našli bufeťáka a ten nám našel plechovou pikslu.(klíčivostní bedna). Zjistili jsme, že Květomil posílal dopis do Fatilasu, tam jsme zjistili, že ho posílal do Blatné. Adresa studna na náměstí "plácek". Blatná je u bažin, kde jsou naši kámoši ještěrky -rlogův přívěšek. Hůrin říkal že smrdíme bufetem a my jsme se vykoupali. Nyní jdem zjistit jak pořídil druid, co je místo Arquerona chodec. Jo, bufeťákovi někdo chodí na skládku. Nevíme kdo to je. 24. 7. Cesta do Fatilasu 25. 7. Cesta do Blatné 26. 7. = " = 27. 7. Jsme v Blatné, jsme ve studni. Po vlezení do první chodby nás udeřil zápach (je to strašný, mě je blbě). Jdeme na východ. Poněkolika sázích končí chodníček a pokračuje stoka. Vracíme se zpět na rozcestí a jdeme na jih. Po čase cesty se stala strašná věc. Někdo mě chytl za nohy a tahá mě do té hnusné stoky (pomoc). Naštěstí po něm alchymista vystřelil a to cosi mě pustilo. Jsem v šoku, nestvůra (vypadá jako člověk) se chytla alchymisty a kousnutím mu sebrala 3 životy. Alchymista ho kopnul a nestvůra zmizela pod hladinou. Po dlouhém chození jsme se já a alchymista šli vykoupat. Čučka a hraničář jsou kdesi na pobřeží. My dva jsme museli zaplatit pokutu za znečištění města. Pak jsme šli kvůli Prskově bolavé noze k nějakýmu šarlatánovi, kterej za solidní prachy Prska vyléčil. === Zde zápisky dobrodruhů končí a tak to budu muset dokončit sám ===
Dějství druhé, obraz první Po odstranění špíny a smradu na pobřeží, jsem si s úlevou oblékl své, z lásky od jedné slečny vyšívané, spoďárky. (Moc se nechechtejte, já mám sice na spoďárech kytičky, ale Vy byste mohli mít v úsměvu něco úplně jinýho. A nakonec, vždyť ty kytičky sou celkem pěkný, že jo?) Na ně to nějaký brnění a hurá podél pobřeží. Nejradši bych s sebou přestal vláčet ty hraničářovy krámy, ale bohužel jsem mu blbec slíbi, že mu je donesu (jestli ty breberky z jeho věcí se přestěhujou na mě, tak ještě uvidí). O ostatních nic nevím, ale je jasný, že beze mne sou nahraní. Došel jsem k městské bráně, otravují mě ňácí suchaři. Asi hlídači, či co. Konečně sem potkal ostatní šmejdy a ke své hrůze jsem zjistil, že chcou zase do toho smradu (co jsem komu udělal).(hobitci jsou prej v hospodě - samozřejmě dělaj kraviny) Hobiti dělaj šou (a myši mají pré ... ale co to žvatlu) Bobr se svazuje a pak se zase snaží rozvázat (kéž by se mu to na čas nepovedlo, byl by chvíli klid) Tomu skřetovi se to však podařilo. Zato ta lepší část družiny (my), odvážně prozkoumává ... no jo přece ten smradlavej kanál. Avšak z předchozích zkušeností víme, že smradlavý zde znamená i nebezpečný. Děláme možné i nemožné avšak bezvýsledně (já dělám hlavně vše pro to, aby moje spoďárky, které mne již tolikrát zachránily před zimou vyšly bez ůjmy). Ti hobití šmejdi, hanba naší družiny, si snaží vydělat dokonce i zpěvem a já nevím, čím vším ještě. (hrůza, co?) Zato mi jsme ztvrdli ve stoce a čekáme nevim na co. Cosi kdesi zabublalo a kouzelnik na svoje poměry celkem pohotově použil nějaký kladívko. Pravděpodobně stříbrný (přes ten smrad nebylo pořádně vidět, to je přece jasný). Cosi to trefilo a k mé hrůze po mě ostatní chtěli, abych to cosi vytáhl. (sbohem čisté ručičky). To cosi sme svázali a zhypnotizovali. Tedy ne my ale Max. Samozřejmě z toho nic nebylo. To cosi snad neumělo ani mluvit, ale všiml jsem si, že na světlo to reagovalo. Vrátili jsme se opět do hospůdky. Borec s ukousnutým malíčkem (pravděpodobně na něco důležitý) odchází z hospůdky. Je sledován Pleskem a Maxem. (Benton, ... jo ten chlap tupci, nesmí uniknout). Nakonec jen já jsem hrdině zůstal a zapíjel momentální samotu. Všichni ostatní šli mařit čas za Bentonem. Hraničář klasicky hledá kanál a kupodivu našel. Avšak zklamali mé očekávání, do kanálu byl vyslán havran. (chudák, vždy to s prominutím odsere ten nejhodnější) Kde nic, tu nic. Bobr s havranem byli pověřeni hlídkou před Bentonovým domem a ostatní se samozřejmě (přesně jak sem čekal) bez úspěchu vrátili. Aniž bychom stačili zachrápat (až na Prska), přiletěl "udýchaný" havran a klasicky cosi zakrákal kouzelníkovi. (nechápu jak tomu krákání může někdo rozumět). Vyběhli sme do akce. (nastává pro mne období nudy, jelikož PJ se momentálně vyžívá v popisu miliónu bedniček, který nesou jacísi šašci). Max je, jako ostatně vše co potká, hypnotizuje (úspěšně až na podruhé). Potom nastává totální ždímání informací (ten chlap pověděl i to, co nevěděl). Jediné, co nám pomohlo, bylo to, že Benton je služebník Machtrosta. Max vyslal příkaz, kterýmu nerozumněl ani zhypnotizovanej maník, ani PJ. (celkem častá věc). Nakonec se z toho vyklubal čupr nápad a mi jsme získali jakousi velkou bednu z lodi. (vsadím se, že ji později budeme zase obtížně vracet). Všech se zmocnilo bednové šílenství (samozřejmě kromě mě, pač mě ňák pobolívá hlava) a chtějí další. Manik byl vyslán do domu spolu s neviditelným Maxem. Odehrálo se malý drama v baráku a Max se snaží zjistit obsah beden (no jasně nende mu to) (skýtá se otázka co mu vlastně kromě kouzel de, že?) (...no nechme to raději být). A tak Max jednu bednu čapne, pokouší se o útěk a za sebou nechává dým. (celkem sranda) Ale ne! Co to neslyším! Zase zazněl ten pitomej nápad zalézt s bednama do kanálu! (moje ubohý spoďárky) Ač nerad, sem "tam" zas. (začínám uvažovat, že některým z našich kanálníků se tu asi
začíná líbit) Zatímco se Bobr sápe do beden, vzpomínám si na jednu písničku. (Jde si bedna čílo jedna, potká bednu číslo dvě, a ta bedna číslo jedna říká bedně číslo dvě, já tu jednou, s pěknou bednou ...fuj nějak mě to zmáhá, du si radši leštit meč). Konečně se ti šmejdi do těch beden dostali. (Jde si bedna ...to sem asi nepatří, že?) V bedně jsou 3 až 4 šaty a jakýsi hrníčky. V malý bedýnce je několik váčků se zlaťáky. A jedna bedna číslo jedna ...promiňte budu si muset na chvíli odpočinout. Dostal jsem se z toho v tom nejlepším. Max zrovna sesílá stříbrné kladívko (nyní konečně jakž takž vidím barvu. Je opravdu stříbrné), které je záhadně odraženo a začíná pronásledování. (panečku, to je dráma, mám z toho uplně oči nadranc) A drama pokračuje. Max pronásleduje tlustého kupce Machtrosta a snaží se jej uhodit holí (bastard je lepší) avšak bezvýsledně. ...Ale co to? Kupec vytahuje dýku! Kouzelník bleskurychle sesílá protoplazmu.Kupec je však zničeho nic chráněn jakýmsi válcem. A kupec háže dýku! ...Zásah! Max je zraněn! (že bych se konečně zapojil? Ale ne ještě bych se umazal.) Bitva pokračuje a Max získává převahu. ... A je to tady! Max se takticky teleportuje nad kupce a mohutným pádem co? No přece padá vy šmejdi! A na koho? ... No přece na kupce, šmarjá. (to je hrozný s vama) Ale zpět k boji! Max doslova "přepral" kupce a svázal ho. (A to se nebudou ždímat? ...Hm, asi ne.) ((Panečku to byla bitka có? Že ne? Máte vlastně pravdu, nebyl sem tam já, takže to stálo za prd. (Ale na Maxe dobrý, fakt že jó, je vidět, že trochu ode mne pochytil, to se nezapře.)) Max zjišťuje, že na kupce nepůsobí žádný kouzlo a tak ho spouští z okna po laně. A kam s nim? Cože? Do kanálu? Nééééé! ...Sakra jo. Z toho smradu již není blbě jen mě, ale i kupci. (normální lidi se nezapřou) Následuje obrovský výslech. V Bobrovi se probouzí potlačovaná brutalita a dovoluje si na kupce. (bodejť by ne, když je svázanej!) Kupec zapírá. Myslim, že zapřel i svoji matku Tatramatku. Max dostal celkem schopnou teplotu. Vypadá to na otravu. Podezřelé dýky se testují na kupci. ... Zatim nic sakra! Max se nadopoval jakýmasi práškama. Je mu blbě. ... Á na kupce to působí taky. Začíná záchranná akce. Padáme k Prskovi, který zachraňuje situaci. Přichází co? Save game. (pokračování příště, vy tupci!) Dámy a pánové a je to tady! Jistě jste již mrtví zvědavostí jak že to vlastně pokračovalo to naše nekonečné dobrodružství. Nic si z toho nedělejte, já taky. (Přestaň kecat a vrať se k věci šmejde!!) eh, uh, jistě, samozřejmě, ... jasnačka vole. Tak tedy, po velké debatě co vlastně uděláme a po úvodní žranici na oslavu (čeho vlastně?), ... no prostě na počest PC, vlastně PJ, jsme se rozhodli pokračovat. Nebohý pan obchodník byl obalamucen jakýmisy kecy od Maxe a Archáče (od koho jinýho, že?) a děj se malinko posunul dál. Zatímco já, velký Hůrin šel s klidem na snídani (celkem dobrou), ostatní až na později příchozího Prska zůstali o hladu. (spíš jim nedošlo, že ten divný pocit v žaludku znamená hlad.) Bobr šel kamsi s obchodníkem a v úvahu padlo vrátit ukradené truhly na své původní místo (mám dojem že tento nápad odněkud znám...) Důležitá informace! U snídaně jsem si čirou náhodou uvědomil kolikátýho vlastně je. (ne že by mi to došlo, ale zaslechl jsem to od hospodskýho) Takže je 29. 7. Ale co s tim, že? Stačí, když víme jaký je roční období. (alespoň pro mne, pač si pak netahám zbytečně plavky ... to dá rozum, ne?) Bobr donesl jakejsi dopis od obchodníka. Časem někomu došlo, že je to jiné, ucelené vydání toho, který již máme. Prej tam byly důležité informace. Hej, vy potfory, vy mě neposloucháte!... Že jo? Enemže to tak vůbec nevypadá. Myslim, že se na vás vyprdnu. Dobrá, tak budu vyprávět (psát) poutavěji. Nerad to říkám, ale vypadá to, že budu
muset opustit tuto ...ne pěknou rozhodně neřeknu... hospůdku a jít s těma klukama našima do Gelestonu. No nic. Je můj meč připraven? (Vždy připraven!!) No jo. Tak dem, nebo co? (no jo, klasika, nikdo se nemůže rozhoupat) Bomba!!!! (kupodivu sou všichni venku ... ne tak to nebylo) Šmarjá, teď sem si na něco vzpoměl. Vždyť po nás de ještě ten červenopláštní kostlivec z minulé výpravy! Nenápadně, ještě jednou velice nenápadně sesílám kouzlo z mého jediného prstenu. Spolu s Maxem zkusíme odstranit tuto možnou zhoubu naší družiny. Doufám, že bude mít dostatek magů na rychlost. Jeden z čumilů temně září. Je to on? Kdo ví. Informuji Maxe a říkám mu, který to je. Ostatní se konečně rozhoupali a já chudáček barbárek musel zaplatit za všechny loď do Gelestonu. Hraničáře jsme vysadili po cestě v Gelest. bažinách (šel za Rlogy) a mi dojeli do Gelestonu. Spolu s Maxem sme šli na košt do blízké hospůdky. Bobr byl vyslán sbírat nějaké informace a mi sme koštovali tamní víno (destiláty v této době nejsou zrovna bezpečné -rád vidim) Maxe to přestalo bavit a tak šel taky sbírat informace. V tuto chvíli dávám pauzu. (přišlo opravdové víno)(bylo dobré panečku) A v době, kdy statečný, silný, chytrý, chrabrý, skromný, plný síly a přitažlivosti, ...no prostě já, když jsem zapíjel samotu, jsem se z pozdějšího vyprávění dozvěděl, že hraničář, který šel za Rlogy, je upozornil na možné nebezpečí a přislíbil naši budoucí návštěvu. Jenom, ten šmejd zapoměl na to, že jsem vzkázal budoucí návštěvu o "dovolené". (dobrý slovo, jen škoda, že zatim nevim, co vlastně znamená) Ale opusťmě poklidné bažiny a vraťme se do města. Zatimco v hospůdce sme s nově příchozím Prskem chlastali ucházející vínko, nějaký špinavý individua se rozhodly si to tam vyřídit mezi sebou ručně. Strhla se celohospodní bitka, kterou sem již dlouho nezažil (čék se furt někde potácí a nemá ani čas si trocha zabóchat do tý živý hmoty ručně, bez ňákýho sekeráše). Ani náš stůl nevyvázl z vřavy. Nějakej vazoun mi vylil víno a tak sme se připojili taky. Zaprvé sem byl krklej za to vylitý víno a pak, chtěl sem už dlouho někoho zmlátit. Jenže ten šmejd nic nevydržel a hned byl v bezvědomí. Tak sem si vzal aspoň na novou flašku. Prsk tam zmlátil jakýhosi dojížďáka a vypadalo to, že večer bude příjemně pokračovat. (i když vlastně již ráno) 30. 7. A tak nevyspaní a mírně společensky unavení, sme zaregistrovali příjezd nějakých dvou lodí. (dle slunka asi šest ráno). Po krátkém spánku mě přes nos praštil známý smrad hraničářova psa. V pokračujícím polospánku mi časem došlo, že se asi vrátil hraničář. Slunce začalo hřát, tak sem zalezl kamsi do stínu. (ach ta opice -dneska víno nepiju). Záhy přišel večír a jelikož se mi do hospody nechtělo, zůstal sem u vody a po krátké snídaňo-obědo-večeři jsem začal uvažovat o uvolnění v nějakém blízkém nevěstinci. Toto uvažování jsem prokládal osvobozujícím spánkem. 31. 7. Kupodivu přišlo ráno (trvalo chvíli než sem tomu uvěřil) A co se nestalo? Skoro nic. Enem přijela loď, na kterou jsme čekali. Havran byl poslán na stožár a špiclil. Já, čirou náhodou chytal poblíž ryby. Bobr se převlík (ne střevlík) a vzal práci -donést jakejsi dopis z lodě. To by nebyl Bobr aby ho, spolu s Maxem, nepřečet. Zjistil mnoho zajímavého. (To je
co? Hm to je.) Začíná sledovací akce hlavních aktérů špinavého obchodu. (vyvíjí se to velmi zajímavě) Nechtěně mne napadla myšlenka na víno ...raději ne. Můjj uúkol se sestával z toho, že sem seděl a čučel na loď, estli náhodou nechce uplavat. Znova jsem si vzpomněl na neviditelnýho. Představa, že bych už nikdy nekonverzoval a neškádlil se se sličnými slečnami mě celkem poděsila. Fuj, přejděme na jiné myšlenky. Awe save. 1. 8., 2. 8. A je to tady! Po dlohé pomlce naši hrdinové opět pokračují! Jen Bobr, ve vedení někoho jiného má sklon pořád mluvit o čemsi co nazývá vlak. (všichni nemohou být normální, že?) Jako neviditelní černí pasažéři se plavíme na jakési kocábce, mající nás dovést na další stopu. Schyluje se k bouři. Trvá celou noc a celý další den. (viděli jste někdy dopadat neviditelný blinkance na viditelnou vodu? Že ne? Teda řeknu vám, to je super podívaná. (( pokud ty blinkance nejsou vaše))) Večer se ocitáme pravděpodobně u ústí Klokotvice. 3. 8. Napínavý có? Že ne? Cobyste chtěli .... , ač nerad budu slušnej. Další celej den sme strávili plavbou proti proudu. (nejlepší na tom bylo to, že mi vůbec nic nedělali a jen koukali na to, jak to těm "námořníkům" moc nejde.) Hruza, už mě z toho sedění bolí celý tělo. Konečně kotvíme v jakési díře. Zatímco ti šmejdi námořnický si cosi pekli na břehu, mi chudáčci papali "chutnou, sytou a hlavně velmi výživnou" železnou zásobu (drobky sem hodil rybkám, ale asi chtěly něco jinýho, mrchy jedny mlsný, pač na mě ukázaly asi tři svoje pupky). (dobře, dobře, příště snim všechno sám) (doufám, že to bude za hodně dlouho). 4. 8. Druhej den je nějaká botanická zastávka, či co, u jakési skalky. (Začíná mě svědit moje neviditelný tílko. Myslim, že by to chtělo koupel.) Konečně kdosi došel pro ty ....... bedny. Už sem tomu nevěřil, ale opouštíme loď a deme ... no jo, za těma bednama přece. Míříme ke hvozdu. Je večer a tak sme se utábořili. Kdosi obchází náš malý tábor. Cosi sme zaslechli. (kdosi, čosi vŕta v paneloch ... ché ché ...to víno je fakt dobrý) 5. 8. Přešla noc a nic se nestalo. (hergot, vypadá to, že do důchodu si už snad nezabojuju) Pro jistotu jsem se ubezpečil jestli ten někdo není náš červenej kosťa. Zakouzlil sem a nic sem neviděl. Jak sem po chvíli zjistil, vidět sem začal být já. Sakra, ono se asi nesmí kouzlit, když je čék neviditelnej (já byl, enemže teď už nejsem) (to mám blbý, co?) Bedny Edny byly daný do jakýsi jeskyně a chlap co je tam dal se vrací. Zjistili sme, že kromě nás toho klučinu sledoval ještě jakejsi druid. Náš, jinak celkem chytrý hraničář, ho vyrušil a ten druid seslal jakousi tmu (musela to být tma, jelikož sem najednou nic neviděl) (zpropadenej hraničář, doufám, že si v tý tmě o něco neroztrhnu svoje milovaný spoďárky, to by ten šmejd nepřežil) Šmarjá tak už někdo zas rozsviťte
nebo něco! Poblíž sem před chvílí viděl jakousi díru. Hraničář svádí "mocný" dialog. Ovšem, jak se později ukázalo, s ještě mocnějším druidem. (byl fakt o mnoho lepší jak Bolďa) On to totiž byl bratr toho manika co si vyměnil s Bolďou na chvíli povolání. Schovali sme se a za chvíli přišly jakýsi čunici a čapli ty bedny. Následovalo dravé pronásledování. Ač první, už nemůžu. Doběhl sem do jakýhosi kaňonu. A Cvrčkovi (tak se menuje ten druid) se to nějak nelíbí. (mně se toho nelíbí, ...tak třeba =cenzored=) Něco na nás zaútočilo. To je sranda, konečně si protáhnu svoji pravačku. .... Neni. Pač bitka jako hrom. (se stromama? Nakonec proč ne.) Hraničář málem mrtev, Max málem mrtev, ...no jó, už to tak bude. Cvrček seslal jakejsi štít, ale co mne potěšilo víc, já konečně dostal rychlost. (a teď uvidíte ten mazec) (Cha chá, Šmídová dostane!!! ....promiňte nějak se mi zatmělo před očima, kde sem to skončil? A jo. Cha chá, teď uvidíte!!) (po skončení rychlosti ztrácím obraz Šmejdové a zase vidím stromy. Najednou je mi nějak mnohem lépe.) (Oj, to se mi ulevilo, ulevilo ...) Mevim co se děje, ale polomrtvý hraničář a Max někam zmizli. (Už to vidim, zas je budeme z něčeho tahat.) Vyvolal sem svoje stíny z prstenu a vrhl se opět do bitevní vřavy. Po dlouhé době sem dostal pecku, škoda jeden stín je v čudu. Až sme to tam rozsekali na kusy, vydali sme se všichni po stopách Maxe a hraničáře. A co sme nenašli? (psí kusy ... stručně) DVĚ MRTVOLY!!!!!!! Nezbylo nám nic jiného, než naházet povědomé zbytky do jednoho pytle (jen velmi těžko se dalo rozlišit čí je co) Avšak díky mocnému druidovi se stal zázrak. A tak se hraničář a Max opět vrátili do světa živých. (jsem si jist, že se moc nepoučili) Budiž chvalné písně sepsány a navždy pěny v tento čas. Druide, sme tvými dlužníky. Později jsme přišli na to, že havran, náš malý společník, po smrti Maxe dospěl k duševní újmě a vrátil se k ostatním havranům. A tak po této strašlivé zkušenosti, celí unavení a ranění, jsme 2, slovy dva, dny spali a odpočívali. 8. 8. A sme opět ve zlým lese, sme v lese a de se. Kouzelnik se pokusil zapálit les (ani se mu moc nedivím) Já zase s rychlostí statečně dřevorubčil a málem zemřel (myslím, že by to bylo potřetí, takže pro mne celkem normálka). Che, ti šmejdi dřevěný to ale koupili. Stáhli jsme se do starého tábora, avšak co se nestalo. Přišli na nás nějací čuníci. (uí ui ui ui uí ... a ták)
Jednu otázečku teď mám, co s tím vším teď udělám. Napadá mne príma nápad, na disketu to třeba nahrát. Doufám, že se Vám to líbilo, a na chvíli v čase Vás to vrátilo.
Hurin Ereinion
AVARAT HLEDAČ Z kroniky Avarata Hledače, kronikáře a zapisovatele Rady Starších z Elfie část první Za časů, kdy v Chymérii vládl rod krvelačních „mořský vévodů", jak se tito potomci pirátů sami mezi sebou nazývali a kdy tito piráti rabovali, loupili a přepadávali obchodní lodě s mlčenlivým souhlasem krále Chimérie, Vimmerika Rudokrka (říká se, že sám vlastnil mnoho pirátských lodí) udeřil na tyto kruté muže hněv osudu stejnou krutořachou a Chimérie, země pralesů a močálů byla zákeřně napadena vojsky Temné rady, jejichž cesta vedla skrze Magickou bránu připravenou za pomoci samotných sil Temnot. Vimmerikova armáda, znalá bojovat pouze na moři přívalům skřetů, obrů a vlků dlouho neodolávala a sám Vimmerik byl prý zabit Temnou magií, která mu vyrvala srdce z těla, když chtěl ze země uprchnout na jedné ze svých lodí. Jeho syn Svarik Rudokrk, který je na dlouhé výpravě nejspíše ještě netuší, co se přihodilo jeho otci a celé zemi. Porážka jeho vojsk byla rychlá, neuplynul ani měsíc a byla skřety napadena vojska na hranicích se Západním císařstvím a Hirkánii. Mezi těmito státy a Chimérií panovalo vždy napětí kvůli útokům pirátů a tak vojska císaře a Nejvyššího kněze nebyla nepřipravena. Skřetové, když poznali, že překvapení není na jejich straně, stáhli se a začali se opevňovat. A tak v tento čas, kdy je velkým vynaložením sil bráněna Zeď , která svírá Zlo na severu dosáhla Temná rada dobytím Chimérie svého dlouho zamýšleného cíle - získat nezamrzající přístavy pro budoucí loďstvo. Nyní nastanou obránců Zdi krušné časy, neboť císař Mahvinathon VI, který patří k největším podporovatelům bojů na Zdi bude muset svoji vojenskou pomoc omezit, neboť jemu samotnému bude zapotřebí mnoha mužů jak pro boj na souši, tak pro boj na mořích. Hirkánii, ještě krutěji postižené tímto vpádem, nastávají krušné časy, neboť je jasné, že se Temná rada nezastaví na hranicích. Proslýchá se, že Nejvyšší kněz už jedná o podmínkách kapitulace. A tak smrtí Vimmerika Rudokrka začínají temné a krvavé časy pro Zemi Velké řeky. Toto se událo v měsíci dubnu, 345 rok od chvíle, kdy byla země sjednocena moudrou vládou Dareiona Mocného Avarat Hledač
HLAVNÍ HISTORICKÉ UDÁLOSTI V ZEMI VELKÉ ŘEKY I. -1500
Příchod elfů z jihu do lidmi velmi řídce obydlené země
-1000
Útěk lidí z východní pevniny zničené katastrofou, existuje větší množství královstvíček, většinou elfských.
-300
Další vlna přistěhovalců - z jihozápadního směru, různé rasy, i lidé. Vznikají nesváry a války o území.
-150
Poprvé se objevují skřeti připlouvjící zatím v osamělých lodích ze západu.
0
Počátek panování Dareiona Mocného, sjednocení Země až na východní a severní ledovcové výspy.
32
První úder Temných sil ze západu, válka se přehnala po západních provinciích, úder byl po velkých ztrátách odražen.
32-85
Odraženy další 4 pokusy o zachycení se Temných sil na kontinentě, v r. 85 v bitvě u Dračího souostroví rozprášeno Černé loďstvo. Po vítězstvích panuje na kontinentě klid, žádné sváry mezi rasami.
89
Umírá Dareion Mocný ve věku 147 let, vzniká Kruh - vláda 13.
119-184
Rozpory v kruhu, pomalý rozpad bývalé Dareionovy říše.
185
Přichází zprávy o možnosti dalšího úderu Zla, vzniká Sjednocení - 6 ti členná vojenská rada.
186-193
Útok Temných sil, vypuká válka dlouhá a krutá.
193
V Bitvě Osudu se štěstí postavilo na stranu Sjednocení. Zlo je vyhnáno, Sjednocení je rozpuštěno. Temné síly však obsadili jižnější kontinent.
194-302
Vzniklo postupně 8 velkých říší, vládnou jim elfští ale i lidští králové,panuje stabilita a mír až na občasné konflikty mezi státy.
303-305
Náhlý vpád Zla do země,bleskurychlým postupem obsadila Temná vojska skoro celý kontinent až na východní výspu, udržet ho bylo však nad jejich síly. Armády jsou zatlačeny na severozápad. Obě strany jsou vyčerpány, panuje relativní klid.
320
Nová ofenziva Zla,ta byla zastavena, avšak celý sever byl ztracen.
322
Ofenziva všech království proti Zlu, kruté boje, obrovské ztráty na obou stranách.
322-327
Období klidu.
329
Vzniká Temná rada, výpady skřetů a jiných nestvůr jsou stále častější a silnější. Chybí jednota obránců, množí se sváry, objevují se hlasy volající po Sjednotiteli.
HLAVNÍ HISTORICKÉ UDÁLOSTI V ZEMI VELKÉ ŘEKY II. Nová verze doplněná o nejnovější poznatky z historie.
Věk Příchodu I -- 1127 let (-4784) V tomto věku se na jeho počátku objevili v Zemi Velké řeky elfové a na jeho konci lidé prchající před temnými národy ze západu.
Věk Vpádu II -- 1386 let (-3657) V tomto věku připluli poslední lidé prchající před temnými národy a za několik století připluli první příslušníci temných národů a začali budovat svá království.
Věk Poroby III -- 846 let (-2271) V tomto věku pronikají temné národy na jih a východ, poráží drobná lidská království a postupně pronikají až na východ k dnešní Písečné řece a pramenům dnešní Hadí řeky. Jejich království se rozprostírají skoro po celém kontinentu, jejich pozice však s každým nově obsazeným územím slábne a tak vznikají drobná království ve stínu jejich moci. Věk končí bitvou ve Vlčím průsmyku, kde spojené síly trpasličích klanů poráží vojska temných národů a ustavují první zcela svobodné království po mnoha letech.
Věk Naděje IV -- 625 let (-1425) Věk začíná bitvou ve Vlčím průsmyku, vojska temných národů se několikrát neúspěšně pokouší obsadit pohoří Dvojklan a tím se v této oblasti vyčerpávají. Toho využívají barbarské kmeny v okolí Černého jezera a poráží skřety u brodů přes Červovici a ustavují svobodný kmenový svaz. V roce 478/IV se narodil Dareius jako synem vládce maličkého kálovstvíčka v severovýchodním Nardu. Během svého života Dareius vyhání skřety na západ, poslední bitva u hradu Agraban znamená zlomení moci temných národů, Dareion se stává pánem nad celou ZVř. Temné národy se snaží ukrýt, ponejvíce na severu. Věk končí Dáreiovou smrtí.
Věk Sjednocení V -- 455 let (-800) Po smrti Dareia Mocného vzniká Kruh -- vláda 13, postupně v něm však propukají spory a nakonec se rozpadá. Temné národy začínají útočit na oslabenou koalici malých království. V roce 420/V se skupině zvané Sjednocení podařilo převzít vládu nad nejmocnějšími královstvími v ZVř. Začíná ofenziva proti temným národům. Sjednocení začíná budovat mohutné loďstvo, které v bitvě u Dračího souostroví zvítězilo a potopilo velkou část invazní flotily ze západu. Následovala velká bitva Osudu na úpatí Zlatých vrchů, kde se vojskům sjednocení podařilo šťastně porazit několikanásobnou přesilu. Zbytky temných národů jsou hnány na sever.
Věk Vítězství VI -- 345 let V tomto věku jsou temné národy izolovány na severu, je postavena Zeď, je rozpuštěno Sjednocení a vzniká 6 velkých říší Sjednocení. Ty se dále dělí a vznikají tak menší království. Okolo roku 250/VI začíná sílit tlak temných národů vedených Temnou radou. V roce 345/VI se objevila Modrá hvězda. V zemi zavládl chaos a anarchie, zaniká většina známých království, ustávají výpady Temné rady. Je předpovězen zánik světa a nastává bezvládí. Modrá hvězda sestoupí na zem a s ní zajatí Ptavové. Jsou však osvobozeni z područí antimága Nesvětla a vrátí se s Modrou hvězdou zpátky. Po Modré hvězdě začíná nový VII. věk. Opět se začíná se psát rok nula.
MAXWELLOVA KRITICKÁ ANALÝZA SOUBOJOVÉHO SYSTÉMU Nový soubojový systém dává účastníkovi boje, který je právě na tahu, příliš velkou výhodu. Já čaroděj Maxwell sepisuji tuto analýzu s úmyslem dokázat, že změna soubojového systému má mnohem hlubší důsledky než jenom to, že jsem jako čaroděj přišel o několik bonusů na iniciativu při sesílání kouzel. Pokud jsem někdy toto své znevýhodnění namítal, tak vždy pouze jako průzračný důkaz toho, že něco nefunguje tak jak má. Všeobecná neochota zauvažovat nad mými námitkami jest politováníhodná. Nový soubojový systém spočívá v tom, že postavy postupně provádí akce v pravidelném pořadí určeném na samém počátku celé bojové sekvence. Na první pohled to může vypadat, že se na starém systému změnilo pouze to, že všichni účastníci boje jsou jakoby stále první na tahu. Avšak zdání klame. Během tahu nového typu je postavení účastníka vždy výhodnější než kdyby byl první na řadě ve smyslu starého systému. Ve starém systému totiž žádná postava při volbě své akce předem nevěděla, kdy během kola přijde na řadu. Nejprve všichni účastníci zvolili akci a teprve pak se určovalo (hodem na iniciativu) v jakém pořadí se akce odehrají. Při volbě akce tedy bylo nutné počítat s tím, že soupeři mohou přijít na řadu dřív. V novém systému pro každého účastníka volba akce a účinky akce spadají v jediný okamžik. Na základě aktuální situace je zvolena akce jejíž účinky se ihned projeví. Tuto výhodu dostávají postupně všichni účastníci kola. Zde je ale skryto úskalí. Účastník se účastní boje po celou dobu kola a nikoli jen ve svém tahu. Znamená to, že po celou dobu trvání kola je účastník vystaven akcím soupeřů, které nemůže nijak ovlivnit. Během kola se situace vyvíjí. Protivník se mnohdy rozhoduje zaútočit až na základě skutečností, které nastaly po tahu oběti útoku a tím pádem oběť útoku už nemá žádnou možnost na tyto nové okolnosti a jimi podmíněný útok reagovat. Ve starém systému účastníci mohli volit své akce pouze na základě výsledku předchozího kola a mohli jen domýšlet, jaké následky bude jejich akce mít ve "skrumáži" kola dalšího. Dříve bylo možné záměr soupeře předvídat a podle toho volit svoji akci. Nyní to zásadně možné není a to hned ze dvou důvodů. Ve svém tahu mohu domýšlet, co soupeř udělá a provést protiakci. Pak je na tahu soupeř. Jenže ouha, soupeř už ví jakou protiakci jsem provedl a volí jinou možnost, na kterou už má protiakce neúčinkuje. Druhý důvod proč nelze dost dobře předvídat jednání soupeře je ten, že mezi mým a jeho tahem mohou probíhat akce dalších účastníků souboje, jejichž průběh a dopad já ve svém tahu neznám, kdežto soupeř ve svém tahu už ano. Jde o to, že soupeř má zpravidla na výběr z více možností a ve chvíli, kdy já hádám, kterou zvolí, je situace jiná, než ve chvíli, kdy se soupeř k výběru skutečně dostává. V průběhu kola se totiž mohou na straně soupeře objevit možnosti další, které jsem ve svém tahu nemohl předvídat vůbec (někdo např. rozsvítí světlo). Je tedy třeba předvídat postupný vývoj událostí v průběhu celého jednoho kola, což je v praxi velmi obtížné. Důsledek to má ten, že nyní mají smysl pouze dvě strategie, "rubni" nebo "uteč". Uvedu příklad: v souboji s theurgem Eaxisem Maxwell odhaduje, zda theurg střelí z kuše nebo sešle blesk. Dříve by se Maxwell rozhodoval, zda vyvolat Magický štít nebo raději Ochranu před šípy. Nyní ovšem Maxwell tuší, že vzdělaný theurg by podle zaklínací formule mohl rozpoznat jeho typ obrany. Tak vlastně Maxwellovi zůstávají pouze dvě smysluplné možnosti: usmažit theurga Černým bleskem nebo se hyperprostorovat z bojiště. Pokud by se chtěl Maxwell spolehnout na zásah svých druhů, tak zásadně jenom těch, kteří budou na tahu mezi jeho tahem a tahem Eaxise. Domyšleno do důsledků, nový systém stěžuje provedení vícekolové akce (typicky některá kouzla) a naopak jednokolovým akcím propůjčuje naprostou jistotu, že budou úspěšně započaty a dokončeny.
Uvedu další příklad: Dříve se čaroděj mohl např. rozhodnout, že sešle na skřeta kouzlo Mágův velký mix, jehož vyvolání trvá 2 kola. V prvním kole skřet útočil např. na válečníka zatímco čaroděj vyvolával kouzlo. Teprve v dalším kole mohl skřet reagovat přímo na to, že čaroděj sesílá nějaké kouzlo a pokusit se jeho sesílání zhatit. Nyní rozhodovala rychlost (hod na iniciativu), zda skřet čaroděje probodne šavlí nebo jestli čaroděj stihne proměnit skřeta v hromádku rosolu. Podle nového systému čaroděj první kolo vyvolává kouzlo, po něm automaticky táhne skřet, který ovšem už ví, že čaroděj sesílá nějaké kouzlo a může na to okamžitě adekvátně reagovat - probodnout jej šavlí... Lze namítnout, že nový systém je pro naše zkušené postavy spíše výhodnější. Já však varuji, že stejně výhodný může být i pro soupeře. Ve chvíli, kdy se družina setká se silným soupeřem (např. dvorní theurg Eaxis), stává se okamžik jeho tahu kritickým a to pro všechny bez rozdílu, bez ohledu na to jak jsou rychlí. Je velice snadné podle situace v dané chvíli seslat blesk, vystřelit z kuše, udeřit kyjem, přečíst svitek, hyperprostorovat se z bojiště apod. Připadá mi proto, že jednotlivé postavy jsou v boji o něco zranitelnější než dříve. A netýká se to jen čaroděje. I neobratný kušiník, musí počítat s tím, že během kola, kdy natahuje kuši, dostane beztrestně kyjem po hlavě, protože nepřítel vidí, že se nabíjí a může okamžitě jednat, kdežto dříve mohl pouze předvídat, že se bude nabíjet a nemohl tedy reagovat přímo na kušiníkovu bezbrannost. Současná situace mne, jakožto čaroděje, nutí používat spíše Černý blesk nebo Hyperprostor, než jiná více taktická kouzla. Dovolit soupeři další automatický tah, by se mi mohlo napříště stát osudným. Vzbuzuje-li můj postoj v někom dojem, že příliš lpím na svých již tak dost mocných kouzlech, nechť si prosím uvědomí, že kouzla jsou vedle niněry a dobrého úsudku jediným čarodějovým živobytím a to prosím doslova. Pokud jsem schopen nějak zlepšit své obranné číslo, tak jedině za pomocí kouzel - narozdíl od jiných povolání, které mohou nosit zbroj (nota bene s magickými vlastnostmi). Použitelnost mnohých kouzel se často odvíjí právě od schopnosti předvídat vývoj událostí, předvídat chování soupeře a od rychlosti s jakou mohou být seslány. Všechny tyto podmínky jsou v novém systému buď ztíženy nebo dokonce zcela vyloučeny. Pokud lze na základě výše vyřčených názorů dát za pravdu tvrzení, že postava na tahu je ve výhodnějším postavení než tomu bylo doposud, zatímco ostatní účastníci boje jsou v tu chvíli v postavení slabším, nezbývá mi, než tímto apelovat na Všemohoucího aby důkladně zvážil, zda je vhodné či nezbytně nutné takovému zvýšenému nebezpečí naše postavy vystavovat. Maxwell