Christopher Pike. Stopy hrůzy 42 Sbohem a na shledanou

Christopher Pike Stopy hrůzy 42 Sbohem a na shledanou

SBOHEM A NA SHLEDANOU Christopher Pike

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1990 by Christopher Pike Translation © Jan Klíma, 1994 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-029-6 3

I. Začalo to jedním úsměvem, alespoň jsem si to tenkrát myslel. Na druhé straně mně tehdy bylo osmnáct a s myšlením jsem byl trochu na štíru. Prostě jsem touţil po věcech, které jsem neměl, a pak, kdyţ jsem je získal, ztrácel jsem o ně zájem. Ovšem láska – to bylo něco jiného! Touha být zamilovaný a milovat se, ta mě neopouštěla nikdy – a vţdycky jsem si namlouval, ţe tyhle dvě věci jsou to samé. Prostě, byl jsem stejný jako ostatní, i kdyţ jsem si myslel, ţe jsem úplně jiný. Hlavně jsem musel najít to pravé děvče, které by bylo úplně jiné neţ ostatní a které by bylo tak dokonalé, ţe by mě bralo takového, jaký jsem. Jenţe jsem hrozný lhář a sám sebe obelhávám nejvíc. Vlastně jsem tenkrát pořádně ani nevěděl, co chci. Teprve kdyţ jsem ji uviděl, začalo mi svítat. Prodávala kompaktní disky a podobné věci v obchodě asi osm kilometrů ode mě. V tom obchodě jsem uţ párkrát předtím byl – ale ji jsem tam nikdy neviděl. Muziku mám děsně rád. Koupil jsem si přehrávač kompaktů, i kdyţ jsem na něj tenkrát ztěţka vyškrabával peníze a neţ jsem si pořídil těch dvě stě kompaktních disků, moje kreditní karta se pěkně prohnula. Finanční potíţe mě ale celkem nevzrušovaly, protoţe jsem měl pocit, ţe se dokáţu vylízat z jakýchkoliv dluhů. Doma jsem měl totiţ tolik sebedůvěry, ţe bych ji mohl rozdávat. Problémy nastaly, kdyţ jsem překročil práh mého bytu. Najednou jsem byl rozpačitý a nesmělý. Kdyţ jsem tenkrát vešel do obchodu a stoupla si proti mně, nevěděl jsem, co mám říct. „Ahoj,“ řekla, „Co bys rád?“ „Coţe?“ vykoktal jsem. Byla hezká, to bylo jediné, co mě hned 4

napadlo. Ale stejně se mi srdce nijak nerozbušilo – i kdyţ jsem měl vrozenou srdeční vadu a srdce se mi rozbušilo při sebemenším rozčilení. Chci říct, ţe to nebyla láska na první pohled. Ale kdyţ na to teď vzpomínám, chce se mi věřit, ţe nějaká jiskra mezi námi při tom prvním setkání přece jen přeskočila, ţe na tom něco osudového přece jen bylo. Pořád se na mě usmívala, měla rovné bílé zuby a velké hnědé oči. „Ptám se, co bys rád!“ opakovala. „Já… chci se jen kouknout kolem.“ Dveře na ulici jsem zavřel a teď jsem v duchu děkoval za klimatizaci. Léto v Los Angeles obvykle nezačínalo takovými vedry, ale tenhle červen byl výjimkou. V autě jsem si připadal jako v peci. „Prima,“ řekla. „Hledáš něco konkrétního?“ „Ani ne,“ popošel jsem o pár kroků dovnitř. Stála napravo ode mě, a ačkoliv podlaha za pokladnou byla vyvýšená, nebyla vyšší neţ já. Odhadl jsem, ţe měří asi sto šedesát a váţí rovných pětačtyřicet. Často se tím bavím – ţe si ukládám do paměti základní údaje o lidech, se kterými mluvím. Kdyby se mě někdy nějaký detektiv vyptával na lidi kolem, byl jsem připravený. Dlouhé tmavohnědé vlasy se jí pozoruhodně leskly. Na jmenovce jsem četl: BECKY. „Kdybys něco potřeboval, tak zavolej!“ řekla. „Jasně,“ souhlasil jsem a rozhlédl se po obchodě. Aţ na jednu dámu středního věku byl obchod prázdný, coţ bylo celkem přirozené. Bylo pondělí, poledne a škola končila aţ za dva týdny. Já byl oficiálně také ještě ve škole, ale všechny zkoušky jsem udělal během lednových prázdnin a teď uţ jsem čekal jenom na maturitní vysvědčení. Slavnostního vyřazení ve škole jsem se ani nehodlal zúčastnit. Fakticky jsem ve škole měl jen velmi málo přátel. „Máte softwarové oddělení?“ zeptal jsem se nakonec. „Máme,“ ukázala dozadu. „Vzadu, vedle videa. Děláte do počítačů?“ „Vymýšlím počítačové hry.“ Celá se rozzářila a mě napadlo, ţe po tom jejím úsměvu jsem musel v duchu touţit. Obyčejně totiţ nevykládám lidem na potkání, ţe se ţivím prodáváním počítačových her. „Myslíš, ţe nějaké tvoje hry máme?“ 5

„Moţná, ţe jo,“ připustil jsem. Becky sestoupila s podstavce a vynořila se zpoza pultu. „Tak se pojďme podívat!“ Šla přede mnou do softwarového oddělení, měla na sobě jasně ţluté kalhoty a košili s krátkými rukávy, která s kalhotami barevně ladila. Na moment jsem si představoval, jak by asi vypadala v bikinách. Byla sice trochu hubená, nicméně měla dost ladných křivek na to, aby mou fantazii stimulovala k zajímavým výjevům. Přesto všechno byla ještě hrozně mladá. A já byl taky ještě jenom kluk. Nezačal jsem po ní šílet nebo něco na ten způsob. Nejspíš prostě bylo moc velké vedro. Před policemi s videohrami jsme se zastavili. Obchod, kde Becky prodávala, měl spoustu poboček po Státech a měli ohromný výběr. K mému potěšení tam měli i jednu mou videohru. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Ukázal jsem na nejspodnější řadu. „Hvězdný krystal!“ „To bude nějaký německý jméno, ne!“ poznamenala. Překvapeně jsem se na ni podíval, vlastně jsem pořádně neposlouchal, na co se před tím ptala. Smála se a já si v té chvíli připadal jako cvok. „Já jsem Mark Forum,“ řekl jsem. „Tady ten Hvězdný krystal, ten je ode mě!“ Vzala krabičku s disketou ze stojanu a začala si prohlíţet obal, který mi připadal děsný: dvě individua ve vesmírných skafandrech po sobě střílela paprskomety, jejichţ tvar nápadně připomínal pyj. Ve skutečnosti se ve hře nikdo ve skafandru nevyskytoval. „Fakt jsi ten program k tomu napsal?“ nedůvěřovala. „No jo, napsal,“ kývl jsem. „Včera jsem jeden prodala,“ vzpomněla si. „To je dobře. Potřebuju peníze.“ „Dostáváš honorář z kaţdý prodaný hry?“ zeptala se, a kdyţ jsem kývl, vyzvídala dál. „Kolik ti dávají?“ „Deset procent z prodejní ceny.“ To na ni udělalo dojem. „Musíš mít spoustu peněz!“ Pokrčil jsem rameny. „Vyjdu.“ Vyšel jsem, i kdyţ jen tak tak. Kdyţ jsem dostal zálohu na svou 6

poslední hru – pět tisíc dolarů – zbývalo mi všeho všudy pět dolarů. To uţ jsem nebydlel doma. Rozhodl jsem se vypadnout z domova poté, co mě táta praštil po hlavě prázdným demiţonem od vodky, který krátce před tím pečlivě vycucnul do poslední kapky. Kdyţ mně vytáhli z hlavy stehy, zbyla mi pěkná jizva – naštěstí ji zakryly vlasy. Paradox je v tom, ţe kdyţ táta nepil, vycházeli jsme spolu docela dobře. Vţdycky jsem se v duchu divil, jak s ním matka vydrţí. Pak mu konečně utekla – přesně jeden den před mými čtrnáctinami – a vdala se za kazatele. Při těch několika ojedinělých příleţitostech, kdy jsem svého nevlastního otce potkal, nepřestával mě přesvědčovat pořád dokola o tom, ţe ho můţe spasit jenom Jeţíš. Úplně jsem mu věřil. A zároveň jsem si uvědomil, ţe moje matka má, pokud jde o muţe, dosti zvláštní vkus. „Chodíš ještě do školy?“ vyrušila mě Becky ze vzpomínek. „Vlastně uţ ne. A ty?“ „Letos jsem skončila,“ řekla. „Já taky.“ Pokračovala v pečlivém prohlíţení mé hry. „Fakt jsi ji naprogramoval ty?“ Přikývl jsem a dodala: „Ale tady stojí, ţe autorem je nějaký Tom Cleary.“ „Tom Cleary je jméno pro zákazníky. Ale programy píše Mark Forum.“ Pokrčil jsem rameny. „Toma Clearyho jsem si chtěl drţet trochu od těla.“ „Takţe mi vlastně nemůţeš dokázat, ţe jsi to napsal ty?!“ „Přece bych ti nelhal!“ „Jak to mám poznat? Vţdyť tě vůbec neznám!“ „A co bys chtěla? Abych ti ukázal papír, ţe Cleary a Forum jsou ten samej kluk?“ „Přesně tak!“ To mě zaskočilo. „A co kdyţ mi to je fuk, jestli mi věříš nebo ne?“ Zasmála se. „Nevidíš, ţe si dělám srandu?“ Znova jsem si připadal jako hlupák. „Tom je moje druhé křestní jméno,“ zamumlal jsem. „Máma mi tak říkala, kdyţ jsem byl malej.“ „A víš, jaký je moje druhý jméno?“ 7

„Becky,“ řekl jsem. Koukla se na svoji jmenovku a přikývla. „Jak to víš, ţe to není moje první jméno?“ „To bys mi to nedávala hádat.“ „Jedna nula pro tebe. Vţdycky se představuju Becky.“ „A jaký máš to první jméno?“ „To ti nepovím!“ Začala pročítat text na zadní straně krabičky. „O čem to je?“ „Je to hra, ve které musíš splnit určité poslání. Cestuješ po celé galaxii a hledáš různé krystaly, abys z nich sloţila jeden obrovský krystal, který má moc zničit zlo v celý galaxii. Cestou tě pronásledují zákeřné cizí bytosti.“ „Je to těţký?“ vyzvídala Becky. „Kdyţ znáš jisté malé tajemství, tak ne.“ „Jaký tajemství?“ „Máš počítač?“ „Nemám. Ale táta ho má. Jaký tajemství?“ „To by tě to pak nebavilo hrát!“ „No tak, nenech se prosit!“ loudila. „Jedině kdyţ mi řekneš své první jméno!“ „Tak to ne,“ zavrhla hned. „Tak vidíš. Ţádný klíč k řešení nebude!“ Vrátila hru do police. „Podepíšeš mi ji, kdyţ si ji koupím?“ „Podepisujou se jenom kníţky. Počítačový hry ne.“ „S tebou to je těţký, Marku!“ usmála se. „Uţ ti to někdo řek?“ „Jseš první!“ usmál jsem se. „Mám doma pár autorských exemplářů. Tak nic nekupuj, jeden ti věnuj u.“ „Díky.“ Takhle tedy proběhlo naše první setkání. V té chvíli do prodejny vešla nějaká dívka a chtěla, aby jí Becky pomohla najít desku. Měla to být nahrávka od nějaké skupiny, o které se zrovna dozvěděla a která se jmenovala Beatles. Dívka byla mladší neţ já a rozhodl jsem se, ţe jí odpustím. Trochu jsem se tam ještě prohrabal v policích a zamířil na ulici. Cestou ven jsem Becky zamával a ona mi zamávala zpátky. Prima holka, pomyslel jsem si. Nic víc. Nenapadlo mě, ţe bych s ní chtěl váţně chodit nebo něco na ten způsob. 8

Takhle vypadal můj ţivot. Neměl ţádný pořádný cíl. Chtěl jsem dělat spoustu věcí: být lékařem, kosmonautem, spisovatelem, ale představa, ţe bych měl chodit dál do školy mě odpuzovala. Ještě jsem měl příliš ţivé vzpomínky na to, jaké to je sedět ve třídě, civět netrpělivě na hodinky a čekat na přestávku, abych odešel na jinou hodinu, kde se bude opakovat totéţ. Co se týkalo programování počítačových her, neměl jsem ale také ţádné iluze. Málem kaţdý měsíc se objevila nová hra, která přetrumfla všechno, co tu bylo, hlavně po grafické stránce. Věděl jsem moc dobře, ţe jsem měl velké štěstí, kdyţ se mi podařilo moje hry prodat. Neměl jsem zvláštní umělecký talent, abych dovedl vytvořit nějaké fantastické scény a kdybych chtěl v téhle branţi zůstat, musel bych se vrátit do školy a studovat, aţ by se ze mě kouřilo. Nebo se spojit s nějakým geniálním partnerem, jenţe ten by mě zase dvakrát nepotřeboval. Ale na druhé straně jsem se nemohl smířit s představou, ţe bych skončil někde v obchodě a dával zboţí do pytlíků nebo prodával smaţené hranolky. Mít nějakého šéfa a poslouchat jeho příkazy – to bych prostě nevydrţel. Ještě mi nebylo osmnáct, ale nejistá budoucnost na mě pěkně dotírala. Pokud vůbec tady nějaká budoucnost byla. Jejím slabým bodem bylo moje zdraví. Lépe řečeno moje srdce. Stačilo vyjít jedno patro a lapal jsem po dechu. Chvilka basketu a začal jsem modrat. Snaţil jsem se na to nemyslet, ale bylo to jako kdybych se pokoušel ignorovat, ţe mám tělo. Teď, kdyţ jsem odešel z domova, mohl jsem se spoléhat jen sám na sebe. Neměl jsem ani nemocenské pojištění. Rodiče o mém srdci samozřejmě věděli. Ţe mám vadnou chlopeň aorty se ukázalo, kdyţ mi bylo šest. Ale kdykoliv se mě ptali, jak mi je – odpovídal jsem, ţe je to dobrý. Třeba to i dobrý je. Kdo ví, nebyl jsem u doktora dva roky. Snaţím se namluvit si, ţe se mi to třeba za tu dobu zahojilo. Co jiného mi zbývá? Ten poslední kardiolog se mě snaţil přesvědčit, abych si nechal udělat nějakou operaci, která má bezvadné výsledky u prasat. Ale představa, ţe mi někdo rozřeţe hrudník a bude se mi v něm hrabat, se mi moc nezamlouvala. Zvláště kdyţ ten chirurg, kterého si kardiolog zavolal na pomoc, byl pěkně 9

pořezaný od ranního holení. Řekl jsem jim, ţe si tuhle lahůdku nechám ujít a rychle výpad z ordinace. Jenomţe kdyţ jsem teď v noci leţel na posteli a poslouchal podivné kloktavé zvuky, které moje srdce vydávalo, nebyl jsem si uţ tak jistý, ţe jsem se rozhodl dobře. Fyzická slabost mě pronásledovala po celé dětství jako mor. Vlastně jsem ani zádně dětství pořádně neměl. Kvůli problémům doma jsem si pořádně nemohl pozvat ţádné kamarády. Vadná chlopeň mě zase vyřadila ze všech sportů. Prostě jsem přeskočil dětství a z dítěte byl rovnou dospělým. Jenomţe i kdyţ jsem udělal spoustu věcí, na které jsem mohl být hrdý, nemohl jsem skutečně tvrdit, ţe uţ je ze mě muţ. A kdyţ jsem ráno, před svítáním lapal po dechu, volal jsem občas maminku. Ale tu noc potom, co jsem potkal Becky, jsem ţádné bolesti neměl. Tu noc se mi o Becky zdál sen. Byli jsme spolu někde, kde byla spousta zeleně a byli jsme šťastní. Víc si nepamatuju, ale tohle mi stačilo. Ráno jsem se rozhodl, ţe ji zase co nejdřív navštívím. Jenomţe neţ jsem se do obchodu znova dostal, uplynulo pár týdnů a ke všemu měla Becky ten den volno. Pak jsem se tam zastavil ještě dvakrát, ale nikdy tam nebyla. Tak uplynul měsíc, neţ jsem ji zase uviděl. To uţ jsem měl papíry na to, ţe jsem úspěšně skončil gymnázium. Nakonec jsem se slavnostního zakončení školy přece jenom zúčastnil, i kdyţ ani jeden z mých rodičů se neobjevil – nejspíš proto, ţe jsem jim nic neřek. Nicméně tak úplně opuštěný jsem přece jenom nebyl – kdyţ nám rozdali vysvědčení, inkasoval jsem pár hubiček a objetí, spousta holek uţ totiţ byla v té chvíli dost sťatá. Na noční oslavu jsem uţ ale nešel. Potřeboval jsem si odpočinout. Becky na mě nezapomněla. Kdyţ mě uviděla ve dveřích, rozzářily se jí oči a rychle vyběhla zpoza pultu. Vypadala ještě líp, neţ jak jsem si ji pamatoval – a to jsem si ji zapamatoval velice dobře. Největší dojem na mě udělaly její oči plné vřelosti. „Kdo je ta Chaneen?“ vybafla na mě. „Královna vesmíru,“ poučil jsem ji. „Kdo jiný!“ Becky se plácla do nohy a vykřikla: „Já to věděla! Máš vůbec ponětí, kolik času jsem promarnila u tý tvý pitomý hry?“ 10

Zřejmě si „Hvězdný krystal“ přece jenom koupila, coţ mě potěšilo. „Ţádný,“ řekl jsem. „Protoţe hrát jednu z mých her je ta nejoduševnělejší činnost, které je lidská bytost schopna.“ „Mluvíš jako tvoje postavy,“ zasmála se. „Takţe kdo je Chaneen – to je to tajemství, o kterým jsi minule mluvil?“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jak to myslíš, ţe ne? Určitě jsem uţ skoro u cíle!“ „To určitě nejsi. Jestli sis nebyla úplně jistá, kdo Chaneen je, tak ses moc daleko nedostala.“ „Jak je ta hra dlouhá?“ zeptala se Becky – nejspíš si myslela, ţe ji jen tak škádlím. „Na které planetě jsi skončila?“ „Na Neptunu,“ řekla hrdě. „Tak to jsi ještě ani pořádně nezačala,“ poznamenal jsem. „Ještě ses nedostala ani ze sluneční soustavy! Tahle hra pokračuje aţ k nejvzdálenějším koncům známého vesmíru.“ „Asi jsi génius,“ řekla uznale. „Kam chodíš na ty nápady?“ „Na to je takový místo v Iowě, jmenuje se Fairfield. Pošlu jim deset dolarů a oni mi pošlou tři nápady.“ „Fakt?“ zamračila se uţasle. „Dám ti jejich adresu. Taky inzerujou nápady na kníţky a filmy. Za dvacet dolarů ti pošlou návod na celý film. Všichni velký producenti z Hollywoodu s nima spolupracujou.“ „Jseš pěkný číslo, Tome Cleary,“ zasmála se. „Říkej mi Marku, prosím. Tom Cleary neexistuje.“ Otočila se a přitom vrtěla hlavou. „Nemůţu tomu uvěřit, ţe Chaneen je opravdu ta velká královna. Vymyslel sis ji podle někoho, koho znáš?“ „Neznám moc holek, který mávnutím ruky dokáţou zastavit vycházející Slunce!“ „Asi neznáš ty správný holky!“ Tahle poznámka vypadala dost výmluvně a srdce se mi rozbušilo. V té chvíli mi totiţ začalo docházet, ţe ji mám rád – i kdyţ, proč aţ v téhle chvíli? Neabsolvoval jsem snad uţ čtyři výlety do tohohle obchodu? „Kdyţ člověk celej den sedí zavřenej v pokoji a pracuje, tak se s 11

nima těţko seznámí!“ naznačil jsem pro změnu já. „Kde bydlíš?“ vyzvídala. „Tamhle za kopcem,“ ukázal jsem. „Dočista sám.“ „V nějakým ohromným domě, co?“ navrhla. „Při těch honorářích, co dostáváš!“ „Mám tak malý byt, ţe by se do něj uţ nevešla ani kočka.“ „Ty máš kočku?“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a snaţil se přijít na něco vtipného. Tohle je vţdycky ten kámen úrazu, kdyţ mluvím s děvčaty – snaţím se něco vymyslet. Dokud mám v hlavě totálně prázdno, všechno je v pořádku – aţ na to, ţe můj obličej má tendenci odráţet bohatství myšlenek, které se mi honí hlavou. „Míval jsem psa.“ „Co se s ním stalo?“ zeptala se přirozeně. „Zabil se. Skočil pod auto, schválně.“ „Výborně. Takţe tvůj pes spáchal sebevraţdu.“ „Je to dost obvyklý případ. Neví se to jenom proto, ţe o psích sebevraţdách nedělají statistiku.“ „Proč by to ale udělal?“ „Taky hrál mou hru – a taky ji nemoh vyhrát!“ Zlehka mě plácla přes ruku. „Ty blázne! Hezky mi řekni to tajemství nebo třeba skončím jako tvůj pes! Pak budeš mít výčitky svědomí!“ „Nejdřív bys mi musela říct svoje první jméno!“ „To ne,“ vydechla a ustoupila o krok. Sebral jsem všechnu svou odvahu a navrhl: „Tak se mnou aspoň pojď na zmrzlinu.“ Chvíli překvapeně mlčela, neţ řekla: „A kdy?“ „Aţ budeš mít přestávku!“ Několik vteřin váhala a atmosféra, kterou moje hecování vytvořilo, zvolna mizela. „Ale já nemůţu odejít nejmíň ještě dvě hodiny.“ „To je tak akorát doba, neţ si vyberu kompakt,“ ujistil jsem ji. Nastala trapná pauza. Nic neříkala a vyhýbala se, aby na mě koukla. „Nemáš ráda zmrzlinu?“ dodal jsem, abych přerušil ticho. „O to nejde.“ „Muţem si dát mraţený jogurt.“ „Ale já mám pauzu jenom čtvrt hodiny.“ 12

Pochopil jsem, ţe se vymlouvá, ale naléhal jsem dál. Normálně nejsem nijak moc dotěrný, prostě jsem si řek, ţe kdyţ uţ jsem začal, udělám, co bude v mých silách. Nechtěl jsem dopadnout jako můj pes, který se v ţivotě vţdycky drţel zpátky, kromě toho dne, kdy přebíhal přes ulici. Moje psí historka, kterou jsem řekl Becky, byla skoro pravdivá. „Mají tam ohromný výběr,“ řekl jsem svádivě. „Čokoládovou s příchutí peprmintu. Bavorskou čokoládovou. Čokoládovou s oříškama…“ „Po čokoládě mi naskakujou pihy,“ podotkla. „Tak si dej, k čertu, třeba vanilkovou. Třeba tě to překvapí, ale rozhodl jsem se, ţe ti ji zaplatím.“ Souhlasně se usmála a tak jsem rychle dodal: „Takţe jsme domluveni?“ Pomalu přikývla. „Za dvě hodiny. Ale nesmíš tu celou dobu trčet, nebo nic neudělám.“ Přistoupil jsem na její podmínky a vyšel ven s pocitem, ţe jsem právě vyhrál milión. Srdce uhánělo jako o závod. Nevím proč: kdyţ šlo o videohry, byla evidentně nemoţná. Stejně tak bylo evidentní, ţe nemáme nic společného. Viděl jsem jí to na očích. Paneboţe, ty její hnědé oči – pořád jsem je v duchu viděl. Začal jsem si přát, aby s nikým nechodila. Přesně za dvě hodiny jsem tam byl zpátky. Tu dobu jsem strávil tím, ţe jsem vymýšlel vtipnou konverzaci. Dokonce jsem si obzvláště vtipné poznámky napsal na kus papíru a strčil ho do kapsy. Jenomţe kdyţ jsem se v obchodě objevil, Becky obsluhovala nějakého zákazníka a tak jsem musel čekat dalších dvacet minut. Během té doby jsem své vtipné poznámky různě vylepšoval, abych nakonec svůj tahák roztrhal a hodil do koše. Konečně jsem se dočkal a odešli jsme za roh do cukrárny. Becky si objednala porci místní speciality, která – jak jsem ji taktně upozornil – obsahovala moře čokolády. Jaký druh jsem si objednal já, to uţ nevím. Ale byla studená, to si pamatuju. Seděli jsme v boxu s výhledem na ulici a Becky se chtěla bavit o mých hrách. Vrátila se jí uvolněná nálada i s trochu flirtování, ale kdyţ jsem se jí na něco ptal, odpovídala vyhýbavě. Chtěl jsem z ní vytáhnout něco víc o ní 13

samé, ale čím dál tím víc mi docházelo, ţe nejspíš nějakého kluka má. Nejdřív jsem se jí na to chtěl rovnou zeptat, ale pak jsem se místo toho rozhodl, ţe ji pozvu na rande. Usoudil jsem totiţ, ţe i kdyţ má nějakého kluka, mohla by přece jenom jít se mnou na rande, pokud bych o tom klukovi nevěděl. Ne, ţe by vypadala na nějakou lehkomyslnou holku, ale koneckonců byla taky jenom člověk. Co na ní vlastně bylo tak přitaţlivé, ţe kluk jako já dokonce riskoval to největší poníţení, ke kterému můţe dojít – to jest ono nemilosrdné NE?! Vlastně ani nevím. Byla hezká, ale hezkých holek byla spousta, i kdyţ se mnou zatím nechodily na zmrzlinu. Vlastně mě nefascinoval ani její temperament. Její přitaţlivost byla mnohem prostší: spočívala ve způsobu, kterým se mě dotýkala. Během našeho posezení v cukrárně mě dvakrát poloţila ruku na paţi – udělala to během rozhovoru, pro zdůraznění toho, co říkala, ale ten dotyk jsem vnímal nesmírně intenzívně, i kdyţ znova musím říct, ţe nevím proč. Ţádné nervové signály, které by vyvolaly rozkoš v mé mysli, jsem nezaregistroval – prostě mi byl ten dotek příjemný, působil mi radost. Kdybych měl víc odvahy, oplatil bych jí ho, ale neudělal jsem to včas a pak najednou musela odejít zpátky do obchodu. Kdyţ vstávala od stolu, poděkovala mi za zmrzlinu. „Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli za mě zaplatíš,“ smála se, kdyţ jsme pak stáli v pootevřených dveřích jejího obchodu. „Však taky kdyby sis dala dvojnásobnou porci, dopadlo by to úplně jinak!“ řekl jsem. Jeden hlas mi v duchu šeptal, abych s tou ţivotně důleţitou otázkou počkal na příště, ale jiný hlas mi pro změnu našeptával, ţe třeba uţ příště nebude takhle dobrá příleţitost. Druhý hlas zvítězil: nechtěl jsem strávit následující dva týdny výčitkami svědomí, ţe jsem neměl dost odvahy na tuhle otázku, abych věděl, na čem jsem. „Do kolika děláš?“ zeptal jsem se konečně. „Do šesti,“ řekla po chvíli váhání. „Pak musím odvízt mámu nakupovat.“ Samozřejmě mě hned napadlo, ţe to říká proto, abych si ušetřil další dotazy. Jenţe já uţ se rozhod. Zhluboka jsem se nadýchl, počkal aţ se mi srdce trochu uklidní a pak vypálil svou otázku: „Co kdybychom si někdy večer někam vyšli?“ 14

Chvíli na mě mlčky hleděla, pak řekla: „To… to nejde.“ „Kdyţ nejde, tak nejde.“ „Víš, já mám známost.“ „Jasně.“ Usmála se. „Fakt bych ráda šla. Ale, chápeš mě!“ Samozřejmě, ţe jsem ji chápal. Ţivot je pes. Ţivot se s nikým nemazlí. Na rozbor mezilidských vztahů jsem byl odborník. Přímo filozofický génius. Byl jsem tak zklamán, ţe mě to samotného překvapilo. Pořád jsem to nedovedl pochopit. Vţdyť ji sotva znáš – opakoval jsem si. A taky uţ ji nikdy líp nepoznám! „Jak dlouho spolu chodíte?“ vysoukal jsem ze sebe. „Dva roky. Je to úţasnej kluk. Určitě by se ti líbil.“ „Myslíš, ţe bych si měl vyrazit s ním?“ Rozesmála se a pak vydechla: „Ty mě bavíš!“ „V ţivotě mi nebylo tak veselo!“ poznamenal jsem a Becky rychle zváţněla. „Děkuju ti za to pozvání, Marku. Jseš milej kluk.“ Milej kluk. Tak tohle jsem přímo nesnášel. O ţádným z těch fotbalových hvězd ve škole nikdo netvrdil, ţe jsou to milí kluci. Zato měli všichni spoustu holek. Kdyţ vám holka řekne, ţe jste milej kluk, je to skoro tak poniţující, jako kdyţ vám řekne: „Mám tě ráda jako kamaráda!“ nebo: „Váţím si tvýho charakteru!“ Nevím, čím to je. Nevypadal jsem nijak špatně, a kdyţ jsem se ráno díval do zrcadla, nebylo to ţádný utrpení. Měl jsem docela příjemný a přátelský kukuč a vypadal jako charakter. Pane boţe! Moţná, ţe tohle byl ten můj problém. Taková spousta holek touţí po klucích, ze kterých koukají problémy. Sex a nebezpečí patří k sobě jako klidná povaha a sleva od pojišťovny. Vlasy jsem měl tmavé a kudrnaté, oči hluboké a inteligentní. Co na tom, ţe nemám ţádné svaly! Co na tom, ţe jsem hubený! Co na tom, ţe mi srdce buší, jako kdyby na něm viselo závaţí! Bylo tam, kde má být, a bušilo. Vnímal jsem věci kolem sebe, a dokonce bych řek, ţe jsem vnímal spoustu věcí, o kterých jiní kluci neměli ani páru. „Tak jo,“ ozval jsem se konečně. „Všechno hezký má svůj konec.“ „Ale budeš sem chodit dál, viď?“ 15

„To víš, ţe jo. Miluju tenhle obchod. Zeptám se, jestli by tu pro mě neměli práci!“ „To nedělej. Tebe by tu byla škoda.“ Tohle byla další věc, která mně nakonec dodala odvahu, abych ji poţádal o rande. Sice si ze mě občas utahovala, ale přitom se ke mně chovala s jakousi zvláštní úctou, která byla zcela neúměrná mým výkonům v oblasti počítačových her. Teď uţ to ovšem bylo fuk. Takţe jsem nastartoval auto. „Třeba se občas uvidíme. Měj se!“ loučil jsem se a dodal: „Kdybys hrála mou hru, tak si pamatuj, ţe minulost je klíčem k budoucnosti.“ „Tohle je to tvoje velký tajemství?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle je tajemství Torna Clearyho.“

16

II. Trvalo asi týden, neţ pocit zklamání a rozčarování začal polevovat. A kdyţ uţ jsem z toho byl skoro venku, dopustil jsem se té největší – ale taky nejpřirozenější – chyby: zajel jsem se přes kopec na Becky podívat. Vypadala úţasně a byla viditelně ráda, ţe mě vidí. Zašli jsme si zase na zmrzlinu. Tentokrát mě nenechala čekat a její odpovědi uţ nebyly vyhýbavé. Kdyţ jsem se jí vyptával na její známost, ochotně mě informovala: Jmenuje se Ray, pracuje v oddělení knih v obchodním středisku, které bylo nedaleko jejího obchodu s hudebninami. A je strašně prima. Ani nevím, proč jsem se na něj ptal. Asi ze zvědavosti. Rozhodně jsem neplánoval, ţe se ho násilně zbavím, kdyţ teď vím, kdo a kde je. A tak jsme se začali s Becky vídat pravidelně. Jezdil jsem za ní dvakrát týdně, někdy i vícekrát. Stálo mě to víc kompaktů, neţ jsem si fakticky mohl dovolit. Jenomţe jsem měl pocit, ţe musím mít k návštěvě nějakou záminku. Becky mně po kaţdé dávala patnáctiprocentní slevu, kterou obchod poskytoval svým zaměstnancům, takţe kdyby šlo opravdu o kompakty, mohl bych být spokojený. Zřejmě měla pořád ještě iluzi o fantastických honorářích, které dostávám, takţe mě s profesionální odpovědností doporučovala další a další nahrávky, které by se mi mohly líbit a tudíţ bych je měl rozhodně mít doma. Musím ovšem uznat, ţe měla výborný vkus. Pod jejím vedením jsem získal přehled o nejrůznějších nových hudebních proudech. Taky jsem se při té příleţitosti dozvěděl, ţe dělá aktivně do muziky. Becky totiţ zpívala. I kdyţ ne profesionálně, ale pouze kdyţ se sprchovala. Kdyţ jsem se zeptal, kdy bych mohl přijít na koncert, dloubla mě pod ţebra. 17

S postupem času jsem zase získával více odvahy a příleţitostně jsem ji zval na rande. Dělal jsem to trochu ţertem a trochu, abych si vyzkoušel, jak moc tahle rána ještě krvácí. Vţdycky se zasmála a začala mluvit o něčem jiném. Miloval jsem její smích, ale ne tehdy, kdyţ nahrazoval to nedostiţné: ANO. Ano, Marku – chtěl jsem slyšet – moţná, ţe nemáš zrovna fantastickou postavu, ale je mi s tebou nádherně a chci se s tebou líbat! Občas jsem na ni byl trošku hrubý v naději, ţe budu vypadat víc sexy. Ale asi to nebyly nikdy dost velké hrubosti a krom toho je vlastně ani nezaregistrovala. Nakonec jsem pokaţdé odcházel s pocitem, ţe působím stejně eroticky, jako obaly mých počítačových her. Tvrdit, ţe utrpělo mé sebevědomí, by myslím nebylo správné. Spíš bylo tak nějak vykolejeno. Pokaţdé, kdyţ jsem se s ní viděl, mě to bolelo. Ale nebyla to bolest z velkého pádu, protoţe jsem si byl vědom, ţe jsem ztroskotal uţ při rozletu, dříve, neţ jsem stačil nabrat výšku. Náš vztah byl odsouzený k nezdaru uţ od samého začátku. Proč se tedy pořád snaţím sbalit děvče, které má váţnou známost? ptal jsem se opakovaně sám sebe. Z čehoţ je alespoň vidět, ţe jsem neměl ţádné iluze o tom, oč se snaţím. Asi jsem pořád doufal, ţe by se ten její přítel mohl nějak vypařit. Koncem léta, kdyţ jsem znal Becky asi tři měsíce, seznámil jsem se s Vincentem. Potkali jsme se v obchodě, kde Becky prodávala. Byla to jedna z mých typických návštěv. Chtěl jsem, aby se mnou šla na rande, a místo odpovědi se zeptala, jak mi jde programování nové hry. Měla vţdycky velkou starost, abych se neulíval a práce mi pěkně postupovala. Věděla, ţe z mých vrstevníků by jen málokdo dokázal to, co já, a byla jaksi hrdá na to, ţe mě zná. Naneštěstí jsem zrovna prodělával tvůrčí krizi. Ráno jsem zapnul počítač a civěl na prázdnou obrazovku a modlil se, aby uţ konečně vymysleli inteligentní počítače. Prostě jsem se zasekl. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli moji hrdinové mají projít časovou smyčkou anebo se převlíct a jít si to vyřídit s místním přeborníkem kung-fu. Vincenta jsem si všiml, kdyţ jsem se rozloučil s Becky a odcházel. Stál v softwarovém oddělení a v rukou drţel jednu z mých her. Zastavil jsem se a sledoval, jestli hru koupí – ale on jen vytrvale četl popis hry na přebalu a váhal. Rozhodl jsem se, ţe si s ním 18

promluvím asi ve smyslu: „Dobrý den. Tuhle hru jsem naprogramoval já. Co tomu říkáte, jsem dobrej, ne?“ Fakticky jsem takovýhle věci nedělal jen z ješitnosti. Často jsem se dával do hovoru s lidmi, kteří se prohrabávali v oddělení se softwarem, prostě proto, abych se dozvěděl, co je baví. Odborně se tomu říká „průzkum trhu“. A pokud jsem zkoumal trh reprezentovaný převáţně hezkými děvčaty, tak za to mohla Becky. Kromě „Hvězdného krystalu“, který Vincent drţel v ruce, přitahovala mě k němu ještě další věc: připadal mi povědomý. Byl to jeden z těch lidí, u nichţ jsem si byl jistý, ţe jsem se s nimi uţ setkal, ale kdybych se zbláznil, nemohl jsem si vzpomenout, kde. Byl asi tak stejně vysoký jako já, měl trochu delší světlé vlasy a o něco málo víc svalů neţ já. Kdyţ jsem se k němu blíţil, zdvihl hlavu a upřel na mě jasně modré oči. „Dobrý den,“ pozdravil jsem ho. „Dobrý den,“ opakoval po mně. Mluvil tiše, kolik mu bylo let jsem nedovedl odhadnout. Vypadal stejně starý jako já, ale nenucenost a sebejistota, se kterou se choval, ho dělaly starším. Kývl hlavou na hru, kterou drţel v ruce a zeptal se: „To prý je vaše hra, ano?“ „To víte od ní?“ ukázal jsem směrem k Becky. Přikývl. „Kdy jste s ní mluvil?“ Poslední hodinu jsem se totiţ s Becky bavil já. „Před hodinou.“ „To jste celou tu dobu čekal tady?“ „Chtěl jsem s vámi mluvit.“ „O téhle hře? Vy jste ji hrál?“ „Je to moje oblíbená hra,“ přikývl. „Jste jednička!“ „Děkuju,“ odpověděl jsem s očividným potěšením. „Já taky programuju hry,“ pokračoval neočekávaně. „Fakt?“ Byl jsem dost chytrý na to, abych se ho neptal, jestli také nějaké prodal. Kdyţ jo, jistě mi to řekne sám. „Becky mi řekla, ţe máte obavu, ţe nemáte dost dobrou grafiku,“ poznamenal. „To je fakt. Moje grafika je průměrná, jistě jste si toho všiml.“ „Všiml,“ potvrdil. Ţe se mnou bude okamţitě souhlasit, mě trochu zaskočilo. „Jak se 19

jmenujete?“ „Já jsem Vincent,“ podal mi ruku. „A vy jste Mark. Mohli bychom si tykat, ne?“ Zřejmě mu Becky o mně vyklopila všechno, co věděla. „Bude mi potěšením,“ řekl jsem zdvořile a potřásl si s ním rukou. „Ve kterém ţánru pracuješ?“ „Sci-fi. Vědecká fantastika.“ „Jako já. Bydlíš tu někde poblíţ?“ „Kousek odsud,“ přikývl. „Rád bych ti ukázal tu hru, na které zrovna dělám.“ Upadl trochu do rozpaků. „Becky tvrdila, ţe by ti to nevadilo.“ Trochu mě překvapilo, ţe se Becky o Vincentovi nezmínila, kdyţ jsme spolu mluvili. Jenţe teď zrovna zmizela vzadu, ve skladu. Věděl jsem, ţe tam má pár metráků audiokazet a videokazet, které čekají na roztřídění. „Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Podívám se na to rád. Jak jsi s tím daleko?“ „Skoro hotov. Většina grafiky je hotová. Zbývá mi, jenom abych se rozhod, k jakýmu konfliktu dojde.“ „Coţe?“ vyklouzlo mi, protoţe Vincent zřejmě netušil, jaké potíţe ho ještě čekají. Celá zápletka hry musí být totiţ detailně propracována dřív, neţ člověk napíše první řádku programu. Jinak vám hrozí, ţe napíšete spoustu softwaru zbytečně. „Byl bych ti povděčný, kdybys mi poradil,“ podotkl. „Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Momentálně nemám stejně co dělat. Jestli chceš, tak pojedeme hned. Mám tu auto, pojedu za tebou.“ „Prima,“ souhlasil a poloţil hru zpátky na polici. „Mám uţ ji doma,“ řekl omluvně. „Poslyš, Vincente,“ nedalo mi. „Neznáme se odněkud? Připadáš mi hrozně povědomý!“ Chvíli váhal a pak navrhl: „Často chodím sem, do tohohle obchodu.“ Překvapením jsem se zakoktal: „Cho… chodíš za Becky? Jako já. Je to skvělá holka, viď?“ Zasmál se, stejně tichounce jako mluvil. „Já mám svý děvče.“ 20

Kdyţ jsem vyšel ven, přestal jsem rázem mít starosti, jestli Vincent bude nebo nebude mít potíţe se svou hrou. Vincent totiţ nastoupil do černého vozu ferrari Testarossa, jednoho z nejrychlejších aut, která existují. Jak jsem ho sledoval ve své dvakrát přestříkané toyotě, usoudil jsem, ţe kdybych já měl takovéhle auto, střelil bych je a z utrţených peněz bych ţil v pohodě aspoň dalších deset let. Eventuálně bych měl peníze na operaci srdce a mohl bych být pod drnem do deseti dnů. Vincent měl svůj vlastní dům. Nebyl nijak zvlášť velký, ale stál na vršku stejného kopce, který jsem přejíţděl při svých cestách za Becky. Zastavili jsme na kruhové příjezdové cestě. Pod námi svítilo město – výhled od Vincentova domu byl impozantní. Zahradu sice nebylo ve tmě moc vidět, ale i tak ze stínů, které stromy a keře vrhaly, bylo zřejmé, ţe jsou pečlivě udrţované. Vzduch byl plný vůně kvetoucích růţí. Nejvíc jsem mu záviděl, ţe zadní dvorek vede přímo do kopců nad městem. Přes potíţe se srdcem jsem rád chodil po kopcích. Pomalu, ale přece. „Moje přítelkyně bydlí se mnou,“ řekl Vincent, kdyţ otvíral dveře do domu. „Je doma?“ „Přijde později. Jestli se trochu zdrţíš, tak ji uvidíš.“ Vešli jsme dovnitř. Trochu mě zarazilo, ţe v domě nebyl skoro ţádný nábytek. Jen gauč, bar, křeslo – ale ţádná televize a dokonce ani ţádný pořádný stůl. Dům prostě vypadal, jako by v něm nikdo nebydlel. Vincent zřejmě vycítil, na co myslím a podotkl: „Bydlíme tu teprve krátce!“ Ale přitom uţ chodí za Becky do obchodu dost dlouho, napadlo mě. „Jsi z Los Angeles?“ Vincent přikývl a já dodal: „Tvoje rodina musí být dost zazobaná.“ „Asi jo,“ souhlasil a ukázal ke kuchyni. „Dáme si něco k pití. Co ti můţu nalít?“ Pokrčil jsem rameny. „Koka-kolu, jestli ji máš.“ „Mám.“ Seděli jsme u baru, popíjeli kolu a kochali se výhledem na světla velkoměsta. Brzy jsem si uvědomil, ţe pokud jsem mlčel, Vincent mlčel taky. Na okamţik mě napadlo, jestli není na drogách, ale jeho 21

pohyby byly normální a modré oči neobyčejně jasné a zářivé. I kdyţ delší dobu mlčel, necítil jsem se nijak stísněně. Byl to prostě jeden z těch vzácných typů lidí, co si dávají se vším načas. Dokonce jsem mu musel připomenout, ţe jsme přišli kvůli jeho hře. Přikývl, vzal sklenici do ruky a vedl mě do loţnice. Tady taky moc nábytku nebylo. Matrace na zemi hrála roli postele, prádelník chyběl a pohled do otevřeného šatníku prozradil, ţe na šaty si taky moc nepotrpěl. Zato jeho počítač byl poslední model. I kdyţ mě počítač ţivil, vlastnil jsem jenom slabý odvar toho, co on. Získal jsem ho na burze výměnou za ještě horší. Ukázal mi, abych se posadil před obrazovku, a zapnul počítač. „Tohle je tvoje první hra?“ zeptal jsem se, zatím co počítač absolvoval test RAM paměti. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Uţ jsem jich pár vymyslel.“ „A máš tu nějaký další?“ „Ne,“ řekl. „Proč vlastně programuješ hry? Ty přece fakticky peníze nepotřebuješ!“ Nepochyboval jsem totiţ ani na moment, ţe to ferrari si za honoráře z videoher nekoupil. Jinak bych o něm určitě slyšel. I kdyţ, na druhé straně, příjmení mi ještě neprozradil. „Baví mě to,“ prohlásil Vincent a přisunul si ţidli za mne. „Člověk se hraním videoher naučí spoustu věcí.“ „Já bych řek, ţe většina lidí je hraje prostě pro zábavu.“ „Člověk se můţe spoustu věcí naučit a zároveň se bavit.“ „Co konkrétně se naučí z tvých her?“ „Počkej, aţ mou hru uvidíš. Chtěl bych na tu otázku znát tvůj názor.“ Měl barevnou obrazovku. Heslo k zalogování bylo „Vincent“. Neukazoval mi software, ale spustil přímo hru. To bylo rozumné: neţ bych do programu vnikl, musel bych ho pěkných pár hodin studovat. A to nemluvím o tom, ţe občas mám potíţe vyznat se i ve vlastních programech. Na obrazovce se objevil ozdobný nápis „Rozhodnutí“. „Zajímavý název,“ podotkl jsem. „Líbí se ti?“ „Jo, líbí. Ale z obchodního hlediska moc vhodný není. Doufám, ţe se nezlobíš, ţe jsem upřímný. Předpokládám, ţe chceš, abych 22

říkal, co si myslím.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Vincent. Pozorně sledoval, jak se na jeho hru tvářím, ale rozhodně nejevil ţádné známky nervozity. Stiskl jsem klávesu a na obrazovce se objevila nádherně nakreslená vesmírná stanice. Stanice se otáčela s takovou věrností, ţe jsem si ani nedovedl představit, kolik hodin práce musel strávit programováním. Smekl jsem klobouk před jeho dovedností: nikdy jsem neviděl nic, co by se svou dokonalostí aspoň přiblíţilo jeho grafice – kromě kina. Teprve za několik minut mě napadlo, čemu vděčí za to obrovské rozlišení. „Jak velkou máš RAMku?“ zeptal jsem se. Tahle část paměti totiţ určovala, kolik paměti má počítač k pouţití v kaţdém časovém okamţiku. Čím větší RAM, tím dokonalejší můţe být program. „Šestnáct mega,“ řekl Vincent. „Ale ten program by mohl běţet i s menší pamětí, ne?“ „Záleţí na tom?“ podivil se. „To myslíš váţně? Přece nemůţeš prodávat hru, která se vejde do kaţdýho desátýho počítače!“ „O tomhle jsem zatím nepřemýšlel. Chtěl jsem prostě tu hru naprogramovat, jak nejlíp umím.“ „Tak jo,“ souhlasil jsem a v duchu jsem si řekl, ţe Vincent je beznadějně idealistický. „O čem to je?“ Vincent stiskl další klávesu a pod stanicí se objevila Země nakreslená stejně dokonale, se stejným rozlišením, jako stanice. Vpravo nahoře byl obdélník, který mě informoval o počtu a druhu zbraní, kterými stanice disponovala: neutronové záření, heliové lasery, tři sta raket – kaţdá z pěti jadernými hlavicemi o síle desíti megatun. Hra se evidentně zabývala SDI, strategickým obranným programem populárně zvaným „program hvězdných válek“. Musím přiznat, ţe jsem byl mírně zklamán – doufal jsem, ţe Vincentova grafika bude provázena trochu větší nápaditostí. Takovýchhle her na nukleární válku byl trh plný a všechny mě k smrti nudily. Pochopitelně: kolika různými způsoby asi tak můţe člověk bombardovat Rusko? Tentokrát byla protivníkem Spojených Států pro změnu Čína. Nebylo to o moc lepší, ale aspoň to bylo realističtější vzhledem k tempu, kterým se americké vztahy s Ruskem zlepšovaly. A jelikoţ se 23

hra odehrávala v budoucnosti, člověk mohl předpokládat, ţe Čína mezitím dosáhla stadia, kdy si mohla troufnout i na Spojené státy. „Takţe Spojené státy a Čína jsou na pokraji války?“ ujišťoval jsem se. „Celý svět je na pokraji války,“ upřesnil Vincent. „A co je cílem hry?“ „Zvítězit!“ „To je jasný, ale v čem je zápletka? Máš tam nějaký druhý satelit, který patří Číňanům?“ „Ne, mám jen tenhle jeden!“ „Pak ti hned řeknu, ţe to není dobrý. Řekněme, ţe bude zničena celá Země. S kým pak naši hrdinové ve stanici svedou konečný souboj!“ „Snaţil jsem se být realistický,“ namítl Vincent. „Proč bys nemohl být realistický se dvěma satelity? Hra je v budoucnosti. Číňani nás dohonili. Mohl bys vzít devadesát procent softwaru amerického satelitu a udělat čínský satelit.“ „Přesto bych rád nechal jenom jednu stanici.“ „Jak myslíš,“ rezignoval jsem. Zřejmě nestál o rady, chtěl, abych ho pochválil. Na druhé straně mu moje návrhy nevadily. Stiskl jsem další klávesu. Byl jsem informován, ţe diplomatická řešení se nepodařila a jednání se zhroutila. Obě strany uvedly své rakety do stavu bojové pohotovosti. Měl jsem se rozhodnout pro jednu z mnoha moţností. Mohl jsem odpálit lasery a zničit čínské rakety těsně po startu. Mohl jsem se snaţit zničit čínské ponorky u pobřeţí Států pomocí neutronových bomb. Mohl jsem poslat baterie raket na velká čínská města. Po několika minutách hry jsem zjistil, ţe při kaţdém tahu mohu udělat jen jedno rozhodnutí, přičemţ na kaţdý můj tah odpovídá nepřítel protiopatřením. Jestliţe jsem třeba odpálil na Čínu tři rakety, oni hned vyslali na Spojené státy devět raket. Rozdíl v počtu raket byl celkem pochopitelný – měli výhodu druhého tahu. Teď jsem třeba mohl nechat dopadnout ty čínské rakety na Spojené Státy a soustředit se na to, abych vyřadil další čínské ponorky a čínská města, nebo jsem se mohl soustředit na to, abych chránil svou zem a stanici. Během krátké chvíle jsem taky zjistil, ţe my, co sedíme uvnitř stanice, jsme nejdůleţitějším cílem, který se 24

Číňané snaţí zasáhnout. Kaţdý obraz byl stejně dokonale namalovaný jako předchozí a logika útoků a protiútoků dělala rovněţ velký dojem. Vincent zřejmě prostudoval logiku moderního boje do nejmenších podrobností. Tak to alespoň zpočátku vypadalo – jenomţe za chvíli se hra začala vymykat kontrole: příliš mnoho věcí se odehrávalo najednou a nestačil jsem je sledovat. Kromě toho i státy, které ani neinkasovaly ţádný přímý zásah, se začaly objevovat na seznamu zničených zemí. Přerušil jsem hru a protestoval. „Co se k čertu stalo Austrálii?“ „Je po ní,“ řekl lakonicky Vincent. „Ale proč, vţdyť Melbourne a Sydney nebyly ani škrábnutý!“ Vincent beze slova ukázal na celkový počet megatun, které byly odpáleny: převyšoval deset tisíc tun. „Miliardy tun prachu a kouře se dostaly do atmosféry,“ řekl. „Nastal skleníkový efekt. Země prostě zmrzne!“ „Ale aţ za nějakých deset let!“ „To je fakt. Ale Austrálie bude v tý době uţ stejně mrtvá. Kouř a prach jsou radioaktivní!“ „Takhle ale ta hra nemá cenu! Musíš se soustředit jenom na jeden den, na den, kdy se bojuje! Kdyby měl člověk přemýšlet o takových hloupostech, jako je radioaktivní prach, tak to nikdy nevyhraje! Nakonec to přeţijí jenom ti, co jsou v té kosmické stanici.“ „Tohle je právě to místo, kde bych rád, abys mi pomoh,“ vysvětlil Vincent. „Prostě se vykašli na tu radioaktivitu a skleníkový efekt.“ „Jenţe já bych chtěl, aby ta hra byla realistická!“ „To tě sice šlechtí,“ řekl jsem, „ale tím se ztrácí ze zřetele cíl hry. Nechci se tě dotknout, ale v tyhle uhozený podobě by nikdo nedokázal vyhrát! Leda,“ dodal jsem po chvíli, „ţe tam někde máš způsob, jak Čínu vyřídit rychle a bez komplikací.“ „To samozřejmě nemám!“ „Pak to tam přidej, kdyţ to chceš mít realistický! A taky bys tam měl přidat čínský satelit – takhle to není fér, kdyţ má zbraně ve vesmíru jenom jedna strana.“ „Mohl bys mi s tím pomoct?“ 25

„Coţe?“ „Jestli bys mi s tím pomoh?“ „Bohuţel, to nepůjde,“ zavrtěl jsem hlavou. „Rád bych, ale mám spoustu práce. Kromě toho si myslím, ţe ţádnou pomoc nepotřebuješ. Já bych takovýhle scény naprogramovat nedoved,“ ukázal jsem na obrazovku. „Máš talent. Dej to do kupy, zařiď, aby to běhalo i s menší RAMkou a kaţdý větší producent softwaru ti za to dá šesticiferný šek! Fakt ti trochu závidím!“ „Dám ti půlku honoráře!“ navrhl. „Děláš si srandu!“ „Myslím to smrtelně váţně.“ Zasmál jsem se, ale rychle jsem zmlkl, kdyţ jsem viděl, jak se tváří: Fakt to myslel doopravdy. Navíc jsem neměl pocit, ţe na mě si je nějakou boudu – právě naopak, zdálo se mi, ţe to dělá, aby mi pomoh. Polovina z šestimístnýho honoráře by mi zatraceně bodla. K odpovědi jsem se uţ nedostal, protoţe v té chvíli bylo slyšet, ţe někdo vchází hlavním vchodem. Vincent vstal a zavolal: „Karo!?“ „To jsem já, drahoušku,“ ozvala se zezdola čistá britská angličtina. „Dole je nějaký auto… Máš návštěvu?“ „Je tady Mark Forum,“ informoval Vincent. Kara se objevila ve dveřích a já rychle vstal; ale kdyţ jsem viděl, jak je hezká, málem jsem se zase posadil. Podobně jako Vincent byla modrooká a blond, ale tím taky jejich podobnost končila. Zatímco Vincent byl klidný, aţ flegmatický, z Kary přímo vyzařovala energie. Kdyţ mě uviděla, stoupla si na špičky bosých nohou a radostně tleskla rukama. „Tak tohle je ten počítačový génius, kterýho ses snaţil najít?“ ptala se Vincenta, ale přitom ze mě nespustila zrak. Musím se přiznat, ţe v té chvíli jsem úplně zapomněl, ţe nějaká Becky existuje. Vlasy měla aţ do pasu a záplava zlatých loken lemovala její obličej jako svatozář. Ústa měla široká, a kdyţ se usmála, objevily se krásné bílé zuby. Ačkoliv jsme se neznali, vyzařovalo z ní takové potěšení z našeho setkání, ţe jsem byl na rozpacích, jak se mám chovat. „To je on!“ přisvědčil Vincent. Otočil jsem se k němu. „Takţe tys mě v tom obchodě hledal?“ „Becky mi řekla, ţe tam pravidelně chodíš,“ vysvětlil. 26

Kara ke mně popošla s napřaţenou dlaní a podobně, jako kdyţ jsem potkal Vincenta, i teď jsem měl pocit, jako bychom byli přáteli, ačkoliv nikoho takového jsem neznal, ani podle vzhledu, ani podle dikce. Ruku měla jemnou, ale stisk pevný. „Těší mě,“ pozdravil jsem. „Vincent mi ukázal tvoje hry,“ řekla. „Jsou chytrý. Doufala jsem, ţe se mu podaří tě najít.“ „Ani se mi nechce věřit, ţe bych byl tak populární,“ podotkl jsem. „V určitých kruzích,“ upřesnila Kara a pohlédla na Vincenta. „Zrovna jsem Markovi ukazoval svou hru,“ vysvětlil Vincent. „Líbí se ti?“ ptala se Kara. „Líbí. Moc!“ „Ale něco jí ještě chybí, ţe jo?“ podotkla Kara trochu poťouchle. Je to divné, ale v té chvíli jsem si nebyl jist, jestli ta špička patří mně nebo Vincentovi. „Pár drobných změn by jí prospělo, aby se líp prodávala,“ upřesnil jsem. Kara přistoupila k Vincentovi, objala ho kolem ramen a políbila ho na tvář. „Pomůţeš mu s tím?“ „Samozřejmě,“ slíbil jsem dřív, neţ jsem vůbec věděl, co říkám. Ale nelitoval jsem toho, oba dva mě tak trochu okouzlili. „Ale rozhodně bych nemohl přijmout polovinu honoráře,“ otočil jsem se k Vincentovi. „Kdybychom se opravdu dostali tak daleko.“ „Kolik budeš chtít přijmout, tolik ti dám,“ ozval se Vincent a podíval se na mě. Všiml jsem si, ţe sklopil hlavu, kdyţ Kara vešla, skoro jako by chtěl, abych při setkání s jeho přítelkyní měl pocit soukromí. „Počkáme s tím, aţ kolik práce doopravdy udělám,“ ukončil jsem rozhovor o honoráři. Kara se rozesmála a jak pohnula hlavou, dlouhé ţluté vlasy se zavlnily jako sluncem ozářené mořské vlnky. Připadala mi hrozně romantická a trochu jsem Vincentovi záviděl, ale mezitím se Becky vrátila na své místo a vzpomínky na ni mě uklidnily. „Takţe, kdyţ jsme se tak pěkně dohodli,“ ozvala se Kara, „co s načatým večerem?“ „Chceš začít dělat na té hře?“ zeptal jsem se Vincenta. „Jak myslíš.“ 27

„A co kdybychom vyrazili ven a dali si zmrzlinu?“ navrhla Kara a dodala: „Teď není ta správná chvíle. Teď bychom se měli trochu líp poznat. Půjdeme se projít a dáme si do nosu!“ Kara měla zřejmě hlavní slovo. Kdykoliv na ni teď vzpomínám, vidím ji tak, jako ten první večer: ve volných šatech po kolena, odkrývajících pěkné nohy, vidím ji, jak se točí kolem mne a vyzařuje z ní energie a půvab. Vincent nic neříkal, jen opět sklopil hlavu. Takţe bylo rozhodnuto. Jde se ven a dáme si zmrzlinu, protoţe takhle si to Kara přeje. Fakticky tu zmrzlina uţ byla: Kara přinesla tři půllitrové nádoby čokoládové zmrzliny, která teď zvolna rozmrzala na stole. Kara podala pro kaţdého lţičku – pihy po čokoládové zmrzlině zřejmě nebyly její problém. Vyšli jsme postranním vchodem, zmrzlinu v ruce a cestička nás vedla rovnou za město, do kopců. Byla tmavá noc, měsíc nesvítil, ale díky různým druhům šedi jsem byl schopen sledovat, jak stezka stoupá. Bál jsem se, ţe se brzy stanu přítěţí naší výpravy: šplhání do kopce je pro srdcaře obzvláště namáhavé a hrozně nerad bych předvedl Vincentovi a Káře, jaká troska vlastně jsem. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Kara se pořád zastavovala, aby utrhla nějakou kytku nebo studovala kvákající ţáby, takţe jsem měl moţnost kaţdou chvíli vydechnout. Vincent na takovou rychlost pochodu byl zřejmě přivyklý a ani ji nepopoháněl. Výsledkem bylo, ţe nám trvalo půl hodiny, neţ jsme popošli nahoru jeden kilometr. Cesta se zatočila a po pravé straně se objevila světla táhnoucí se kilometry do dálky. Vincent zdvihl ruku, aby nás zastavil. Vzápětí odbočil z cesty a zmizel v úbočí kopce. „Zatraceně, kam šel?“ zamručel jsem. „Je tam jeskyně,“ řekla Kara rychle. „Často sem s Vincentem chodíme. Má tam schovaný dalekohled.“ „Není to trochu riskantní? Někdo ho tam můţe najít a ukrást.“ „Ani ne,“ pokrčila Kara rameny. „Vchod do jeskyně je dobře schovaný. I kdybys tam šel ve dne, skoro určitě si ho nevšimneš.“ „Ale Vincent říkal, ţe jste se sem přistěhovali teprve nedávno,“ napadlo mě. „Tak jak to, ţe vy jste ten vchod našli?“ „Jedni známí nám o něm řekli,“ vysvětlila Kara, popošla aţ na 28

kraj cesty a dívala se se stráně dolů, na město pod nimi. Kopec byl porostlý zeţloutlou trávou a plevelem, občas byl tu a tam strom, který schlíple čekal na déšť. Vzduch byl nehnutý, jen při zemi bylo suché horko zmírněno slabým vlahým vánkem. „Je tady kouzelně!“ řekla Kara šťastně a zhluboka se nadechla. „Fantastický výhled,“ souhlasil jsem. „Odkud jseš?“ „Myslela jsem, ţe mě můj přízvuk uţ prozradil!“ „Přízvuk máš anglický.“ „Přesně vzato skotský. Ale ţiju uţ ve Státech tak dlouho, ţe ho pomalu ztrácím. Anebo začínám mít americký přízvuk – podle toho, jak se na to díváš!“ „Jak ses s Vincentem seznámila?“ „Jako se lidi seznamujou.“ „A jak se lidi seznamujou?“ „Náhodou.“ „Já se ale ptal váţně.“ „Já ti váţně odpovídám,“ zahihňala se Kara. „Máš nějaký děvče?“ „Ne.“ „Fakt ne?“ „No, mám rád jednu holku… Ale má kluka!“ „Jak se jmenuje?“ vyzvídala Kara. „Becky. Je to ta holka, která o mně řekla Vincentovi.“ „Ta, co dělá v tom obchodě s kompakty?“ „Přesně ta,“ potvrdil jsem. „Je moc fajn.“ „Kdyţ se ti líbí, tak o ni trošku bojuj! Co na tom, ţe má kluka? Jak moc ti na ní záleţí?“ „Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Je fajn!“ „To uţ jsi říkal. Podle mě jseš do ní zamilovaný!“ Upadl jsem do rozpaků. Přidalo mi neuvěřitelné, ţe se s Karou bavím o Becky! Zatím jsem se o ní nezmínil ani ve svém deníku – ovšem hlavně proto, ţe pořád čekám, aţ budu moc zapsat něco povzbudivého! „Chtěl jsem si s ní dát rande,“ informoval jsem Karu. „Dokonce několikrát!“ „Co ti řekla?“ „Ţe to nejde.“ 29

„To nic neznamená. Zlobí se na tebe, kdyţ ji zveš?“ „To ne. Je na mě moc milá – jsme kamarádi.“ „Pak má o tebe zájem!“ rozhodla Kara. „Dej na mě, já jsem taky holka! Kdyby ho neměla, uţ by ti dávno řekla, ať neotravuješ!“ „Já nevím, moţná to dělá jenom ze slušnosti.“ „Co ten její kluk dělá?“ „Pracuje v knihkupectví.“ „A jak se jmenuje?“ vyslýchala mě Kara dál. „Ray.“ „Víš, který knihkupectví to je?“ „Vím. Proč se ptáš?“ „Byl ses tam někdy na něj podívat?“ „Ne,“ podivil jsem se. „Proč bych to dělal?“ „Abys viděl, s kým máš tu čest!“ „Ale tohle přece není ţádný závodění!“ „Samozřejmě, ţe je. Nic si nenamlouvej! S láskou to je jako s čímkoliv jiným – musíš si ji vybojovat. Chceš, abych ti pomohla?“ „Abys mi pomohla?“ „Namluvit si Becky!“ „Karo – nechci vypadat nezdvořile, ale vţdyť se skoro neznáme!“ „Tohle by byla dobrá příleţitost, abychom se poznali líp!“ „Myslel jsem, ţe děvče si kaţdý musí vybojovat sám!“ „Proč sis to myslel?“ Trvalo mi chvíli, neţ jsem se z dosavadní výměny názorů vzpamatoval. „Proč bys mně měla pomáhat?“ Kara se na mě chvíli mlčky dívala, aţ mě napadlo, ţe neodpovídá, protoţe se urazila. Vtom se však rozesmála a něţně mi zabořila ruku do vlasů. „Protoţe chci.“ „A proč chceš?“ „Prostě chci,“ opakovala a přestala mi čechrat vlasy. Z místa, kde Vincent instaloval dalekohled, byl pěkný rozhled na všechny strany. Všiml jsem si, ţe při pořizování astronomické výbavy Vincent utrácel stejně bez zábran jako při koupi auta. V rukou měl desetipalcový Schmidtův-Cassegrainův teleskop, přístroj, který dvakrát skládal světlo, jeţ soustředilo primární zrcadlo, a který 30

byl oblíbenou výbavou všech bohatých astronomů amatérů. O astronomii jsem se zajímal odedávna – ale nedostatek peněz mi neumoţnil, abych se jí zabýval hlouběji. Kromě toho Los Angeles nebylo zrovna místo, odkud by měl člověk pozorovat hvězdy: Mléčná dráha vzala za své v záři městských světel a oblacích smogu uţ před mnoha lety. „Mohli bychom se podívat na Měsíc?“ zeptala se Kara, kdyţ Vincent postavil trojnoţku teleskopu na rovný úsek cesty a otáčel okulárem. „Ještě nevyšel,“ podotkl Vincent. „Před třemi dny byl úplněk.“ „Ale bude tu za chvilku,“ upřesnil jsem. V době kolem úplňku vycházel měsíc na východě jen chvilku potom, co slunce zapadlo. „Já vím,“ ozvala se Kara omluvně. „Můţeme se podívat na planety,“ řekl Vincent. „Tuhle hračku by stálo zato odvízt za město, do pouště, kde je čistý vzduch,“ poznamenal jsem; nebylo mi moc jasné, proč jim tak záleţí na Měsíci. „Nám se tohle místo líbí,“ prohlásila Kara. „Poslyšte, nemohli bychom odsud vidět obchod, kde dělá Becky?“ „Prosím tě, Karo!“ napomenul jsem ji. „Je kolem jedenáctý, moţná ji uvidíme, jak jde zrovna domů,“ pokračovala Kara. „Moţná ji uvidíme, jak nastupuje do auta!“ Zasmála se. „Odsud není obchod vidět,“ řekl Vincent tiše. Stál skloněn nad přístrojem a zaostřoval ho. „Pojď sem, Marku, něco ti ukáţu!“ „Co jsi našel?“ stoupl jsem si vedle něho. „Raketoplán!“ „Coţe?“ vyhrkl jsem. „Jak by se ti mohlo podařit lokalizovat raketoplán?“ „Je na stacionární dráze,“ vysvětlil Vincent. „To vím taky,“ řekl jsem. „Ale čekal bych, ţe ti to bude trvat pár hodin, neţ ho objevíš.“ „Kdyţ víš, kde ho máš hledat, tak to není takový problém,“ vysvětlil Vincent a pokynul mi, abych se podíval. Přitiskl jsem oči na okulár a chvíli mi trvalo, neţ jsem se zorientoval. Vincent měl nastaveno malé zvětšení; zorné pole bylo 31

proto velké a přes rušivý vliv osvětleného města byl obraz plný hvězd. Vpravo nahoře se napříč polem hvězd pohyboval jasný světlý bod. „Jak to víš, ţe to je raketoplán?“ namítl jsem. „Jestli to není raketoplán, tak je to UFO,“ prohlásil Vincent. „Nechceš se taky podívat, Karo?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pojď se kouknout,“ pobídl jsem ji. Otáčel jsem knoflíkem ve snaze zvětšit ten světlý bod, aby vypadal jako raketoplán, kdyţ ho člověk vidí v televizi, ale pak jsem toho nechal: na to by člověk potřeboval velký hvězdářský teleskop. „Jen se koukejte vy dva,“ řekla Kara. „Utíká nám ze zorného pole,“ upozornil jsem Vincenta. „Ukaţ, pomůţu ti,“ řekl a přitiskl obličej téměř k mému, jak se díval skrz malý hledáček, připevněný po straně k hlavnímu teleskopu. Šplhání do kopce mě zřejmě stálo více sil, neţ jsem myslel. Najednou se mi celé pole hvězd zamlţilo, aniţ by Vincent obraz rozostřil. To se ozvalo moje srdce, a s ním mi začal odcházet i krevní tlak a vidění. V hlavě mi začalo hučet a nespadl jsem jen díky tomu, ţe mě Vincent zachytil, kdyţ jsem se začal kácet dozadu. Často jsem měl potíţe, kdyţ mě začalo vynechávat srdce – ale tohle bylo horší neţ všechno, co jsem dosud zaţil. Vincent mě odvedl k nejbliţšímu kameni a opatrně mě na něj usadil. „Dýchej zhluboka,“ radil. Zavřel jsem oči a pomalu a zhluboka jsem dýchal. Za chvilku to bylo pryč: najednou mi bylo zase dobře, jen trochu trapně. Zvláště proto, ţe u toho byla Kara. Vţdycky jsem obzvláště těţce snášel, kdyţ před nějakou holkou vyšlo najevo, jaká jsem padavka. Kdyţ jsem vzhlédl, uviděl jsem, ţe Kara klečí vedle mě. „Jsi v pořádku?“ ptala se. „Jo, uţ je to dobrý,“ přikývl jsem. „Musel jsem něco špatného sníst. Ale teď uţ to je dobrý, fakt… O čem jsme to mluvili?“ „O vesmíru,“ připomněl Vincent. Dobře věděl, ţe ta slabost neměla co dělat s tím, co jsem snědl. Ale taky věděl, ţe o tom nechci mluvit, a tak se na nic neptal. Kara to samé. A stejně náhle, jako mě před chvílí zalila vlna slabosti, stejně náhle jsem najednou pocítil k 32

oběma dvěma vlnu náklonnosti, záhadnou a nelogickou. Byli to přece cizí lidé, opakoval jsem si – ale nějak jsem věděl, ţe krom toho jsou mí přátelé. Zbytek večera jsme strávili pojídáním zmrzliny a prohlíţením oblohy. Ţádnou další srdeční slabost jsem uţ neabsolvoval. Viděli jsme Saturn a Jupiter. Na rozdíl od raketoplánu planety Karu zajímaly a horlivě je pozorovala. Také jsme hledali a našli řadu hvězdokup a mlhovin. Vincent byl neobyčejně obratný při nastavování hvězdných souřadnic – nalistoval je v malém katalogu (u teleskopu byla malá červená lampička, při které se dalo číst) a po pár minutách výpočtů dokázal namířit teleskop správným směrem. Zjevně byl o tolik chytřejší neţ já, ţe mi připadalo směšné, abych mu já pomáhal s jeho hrou. Zeptal jsem se ho, jestli se k programování her dostal přes zájem o astronomii. „Nepřímo,“ řekl jen a víc nic nevysvětlil. Chvíli po půlnoci Vincent sloţil teleskop a vrátil ho do úkrytu v jeskyni. Byl jsem zvědavý, jak jeskyně vypadá uvnitř, ale Kara mi řekla, ţe mi ji ukáţí někdy ve dne. Nevypadalo to, ţe by to byla jen výmluva. Rozloučili jsme se přede dveřmi domu. Nahoru jsem uţ nešel a Vincent mi dal telefonní číslo. Měl jsem mu zavolat, kdykoliv by se mi to hodilo. Potřásl si se mnou ruku a nechal mě tam samotného s Karou. „Jsem ráda, ţe Vincentovi pomůţeš s tou hrou,“ nadhodila, kdyţ mě doprovázela k autu. „Doufám, ţe mu to nezmrším.“ „Aţ ji párkrát sehraješ, určitě budeš vědět, co s tím,“ řekla. „Uvidíme,“ řekl jsem a vklouzl za volant. Kara stála opřená o auto, zezadu zafoukal větřík a rozevlál jí vlasy, takţe na okamţik vypadala jako by měla na sobě zlatou pláštěnku. Byla evidentně ráda, ţe jsme se poznali – a kromě toho, na rozdíl od Vincenta, měla toho spoustu na srdci. „Byla bych ráda, kdybys trochu přemýšlel o mé nabídce!“ řekla. „Ohledně Becky?“ „Ano!“ „Ale jak bys mi vůbec mohla pomoct?“ 33

„Mám spoustu nápadů. Chceš nějaký slyšet?“ „Ani ne,“ zarazil jsem ji. „Becky je šťastná a nemám právo plést se jí do ţivota.“ Kara na mě mlčky shlíţela. Nebyla vyšší neţ Becky, ale vypadala jako veliká socha. Nebyla v ní Vincentova sebejistota, ale vlastnila něco, co bylo pro dívky jejího věku vzácné – záhadnost. „Víš to jistě?“ „Ţe se jí nemám plést do ţivota? Samozřejmě…“ „Ne, ţe je šťastná! Jak to víš? Ptal ses jí na to?“ „Nic mi do toho není,“ trval jsem na svém. Kara se naklonila dovnitř a políbila mě na tvář. Měla teplé rty a voněla čokoládou. „Milý Marku – to jsi na velkým omylu!“

34

III. Večer druhého dne jsem zašel navštívit Vincenta s

Karou znova. Vincent mě srdečně přivítal, Kara nebyla doma. Kdyţ jsem se Vincenta zeptal, kde je, pousmál se a řekl, ţe uhlídat Karu je nad jeho síly. Vincent byl výborný společník, i kdyţ většinu času mlčel. Moţná, ţe právě proto s ním člověk tak hladce vycházel. Byl to prostě nejlepší posluchač, jakého jsem kdy poznal. S jedinou výjimkou: kdyţ se jednalo o jeho hru. Ne, ţe by moje návrhy odmítal – on je prostě ignoroval. V tomhle stadiu, tvrdil, by bylo nejlíp, kdybych prostě jeho hru hrál a vyzkoušel si, jak probíhá. Na tom bylo koneckonců dost pravdy. Člověk většinou musel hrát hru spoustu hodin, někdy dokonce celé týdny, neţ si úplně osvojil její logiku. Jenomţe moje hlavní námitky – tak, jak jsem mu je předchozího dne zformuloval – se nemohly ztratit, i kdybych hru hrál sto let. Řekl jsem to Vincentovi a ten kývl – takţe jsem měl za to, ţe mě vyslechl – a tím to taky skončilo. Pak jsem, na jeho mírné naléhání, hrál celou hru znova. „Rozhodnutí“ mě na jedné straně fascinovalo a na druhé straně frustrovalo. Způsob, kterým nepřítel reagoval na moje útoky, bylo prostě cvičení akce a reakce. Čím silněji jsem zaútočil, tím promyšleněji odpověděl nepřítel. V určitém okamţiku hry mě najednou zaplavil adrenalin, srdce se mi rozbušilo a v duchu jsem si opakoval: „Zničím ty lumpy! Pobiju je!“ Jenomţe pak nastaly známé potíţe. Nedokázal jsem vyhrát. Nevyhrál totiţ nikdo. Neţ jsem se dostal pořádně do ráţe, bylo po Zemi. Nikdy jsem ani nestihl odpálit všechny rakety. Přesto mě to nepřestalo bavit. Mířil jsem k cíli, který jsem 35

povaţoval za splnitelný i při tom, jak byla hra naprogramovaná. Vykašlal jsem se na Zemi a soustředil jsem se na to, aby vesmírná stanice přeţila bez úhony. Kdybych to dokázal, povaţoval bych to za důkaz, ţe Vincent musí program změnit: „Vidíš?“ řekl bych mu, „operace se podařila, ale pacient zemřel.“ Během následujících dvou či tří týdnů jsem Vincenta navštívil pětkrát. Aţ na jedinkrát byla Kara vţdycky doma. Přicházela mi otevřít, v šortkách a tričku, a snaţila se prohovořit se mnou co nejvíc věcí, neţ se Vincent objevil a já se ponořil do boje se silami temna. Moje přátelství s Karou se prohlubovalo od návštěvy k návštěvě: probírali jsme spolu kde co – hudbu, ekologii, politiku; měla velice liberální názory a zvláště se dívala svrchu na armádu. Začal jsem chápat, proč se odmítla dívat na raketoplán: podle jejího názoru kaţdý druhý raketoplán prostě umisťoval na oblohu další špionáţní druţici. Aby řeč nestála, oponoval jsem jí a zdůrazňoval potřebu silné obrany. Ale Karu jsem nepřesvědčil, byla neobyčejně tvrdohlavá. Co se Vincenta týče, mlčky vyslechl, co kdo říká, a pak se zdvořile zeptal, kam si zajdeme na zmrzlinu. Usoudil jsem, ţe Kara na Becky zapomněla; od našeho prvního setkání se o ní totiţ nezmínila ani jednou. Ale kdyţ jsem je byl navštívit posedmé a čekal jsem s Karou, aţ se Vincent vysprchuje a vyrazíme do města, Kara neočekávaně začala povídat o Rayovi, o tom chlapíkovi, co prodával knihy a co s ním Becky chodila. „Byla jsem párkrát v tom jeho obchodě,“ prohodila. „Proč?“ zeptal jsem se uţasle. „Abych zjistila, jestli je aspoň z půlky tak prima jako ty!“ Přemohla mě zvědavost. „A je?“ Kara se ušklíbla. „Je to podvodník.“ „Jak jsi na to přišla?“ „Snaţí se sbalit kaţdou hezkou holku, která se v obchodě objeví.“ „To říkáš jen tak!“ Kara mě vzala podpaţí a řekla: „Pojď se mnou a já ti to ukáţu!“ „Coţe? Nemám vůbec ţádnou chuť ho vidět!“ „Pojď se mnou a uvidíš na vlastní oči, jak nešťastná s ním Becky bude, jestli se konečně nerozhoupáš k nějakému činu!“ „To myslíš váţně?“ řekl jsem nevěřícně. „A co tomu řekne 36

Vincent? Přece se nemůţeme jen tak vypařit!“ „Vincentovi to vadit nebude. Toho nic nerozhází!“ „Ty ses snad zbláznila!“ Kara se mi zadívala zpříma do očí: „Bojíš se?“ „Čeho?“ „Becky!“ „Proč Becky? Přece se mě nesnaţíš odtáhnout za Becky!“ „Snaţím se tě odtáhnout, abych ti dala šanci!“ „Co kdybys mě netahala nikam? Odloţíme to, aţ se na to trochu duševně připravím!“ Kara se zadívala stranou a váţně řekla: „Nejde to!“ „Proč by to nešlo? Co je nám vůbec do toho, co Ray dělá?!“ Zavřela oči a vzdychla. „Kdybys toho chlapa viděl!“ „Mám dojem, jako bys ho přímo nenáviděla!“ Kara otevřela oči a přiznala: „Já vím, ţe bych neměla nikoho nenávidět… Vím, ţe to není správný, ale…“ „Nikdo není dokonalý,“ chlácholil jsem ji. „Aţ na Vincenta,“ podotkla. „Opravdu?“ „Opravdu.“ Podívala se na hodinky a pak na zapadající slunce. „Já ale rozhodně dokonalá nejsem.“ „Heleď, Karo, proč prostě…“ Najednou se rozhodla. „Jdeme! A hned!“ Znova se do mě zavěsila. „Nic nemusíš říkat, budeš se jen dívat a poslouchat, poděkuješ mi aţ potom!“ Doufal jsem, ţe Vincent si dá s tím sprchováním načas a kapituloval jsem. Kara mě posadila do červeného ferrari – zřejmě s Vincentem koupili své vozy v rámci výprodeje „dvě auta za cenu jednoho“. Řídila rychle a riskantně, takţe před kaţdou zatáčkou jsem měl pocit, ţe další se nedoţiju. Uvědomil jsem si, ţe jsem jí nikdy neměl prozradit, kde Ray pracuje; vlastně jsem si ani nebyl jistý, ţe to ví ode mne. Moţná, ţe jí to řekla Becky, napadlo mě. Během těch pár měsíců, co jsem Vincenta s Karou znal, jsem Becky mnohokrát navštívil. Potvrdila, ţe o mně mluvila s Vincentem, ale o Káře se nikdy nezmínila a já o ní raději taky nezačínal. Kdyţ jsme zaparkovali před nákupním střediskem, kde Ray 37

pracoval, bylo chvíli po osmé a začínalo se stmívat. Kara vyběhla z vozu a ani se nenamáhala ho zamknout. Jednou se tihle dva ráno probudí a nebudou se stačit divit. Snaţil jsem se z Vincenta vyzvědět, kde přišel k penězům, ale nevytáhl jsem z něj nic víc, neţ ţe to jsou rodinné peníze. Kara chtěla, abych vešel do obchodu první – aby nás Ray neviděl pohromadě. To ve mně vzbudilo nejrůznější podezření, ale nic jsem jí neřekl, stejně by to nemělo cenu. Raye jsem hned poznal, neboť moje smysly pracovaly na plné obrátky. Kromě toho nosil jmenovku. Právě rovnal kníţky do police, a kdyţ jsem procházel kolem něj, ani se neobtěţoval nabízet mi svou pomoc. Ke svému zklamání jsem zjistil, ţe je velký, silný a vypadá k světu. Dělalo se mi nanic, jen kdyţ jsem viděl, s jakou lehkostí otevírá trhnutím rukou kartónové krabice s knihami. Kdyby se na mě naštval, nebylo by to nic příjemného. Vypadal trochu jako operetní zpěvák, ale na druhé straně se tvářil velice soustředěně a zodpovědně, jako někdo, kdo má svůj ţivot promyšlený dlouho dopředu. Měl na sobě na míru šitou košili a kalhoty od obleku – další chlapík, jehoţ rodina měla prachy. Tmavé vlasy měl ostříhané nakrátko, skoro jako na vojně a podle svalů vypadal, jako kdyby hrával ve škole ragby. Od té doby ovšem uţ uplynulo pár let. Prošel jsem beze slova kolem něj a zalezl do oddělení spirituální literatury. Namátkou jsem vzal do ruky kníţku o reinkarnaci a kdyţ jsem byl asi v polovině první stránky, vešla Kara. Postavil jsem se riskantně na špičky a mezi knihami o astrologii je pozoroval. Moje podezření se ukázalo zcela opodstatněné. „Karo!“ přivítal ji Ray nadšeně. „Zrovna jsem na tebe myslel.“ „Styď se!“ řekla Kara koketně. „Jak můţeš pracovat, kdyţ myslíš na mě!“ Ray odstrčil krabice stranou a vypjal prsa. „Kde se tu bereš?“ Kara zvolna klouzala očima po řadě knih, jako by hledala nějakou s omezenou slovní zásobou, na kterou stačí její inteligence. „Hledám nějakou inspiraci!“ prohodila. „Sexuální příručky jsou tamhle!“ ukázal Ray přes rameno. „Těch uţ mám doma dost,“ řekla Kara a přejela si významně špičkou jazyka přes rty. 38

Pane boţe, zaúpěl jsem, čím dál, tím líp. Ray se uculil. „Vsadím se, ţe jsi přišla za mnou!“ „Moţná, ţe jo, moţná, ţe ne,“ prohodila Kara a čechrala si vlasy. „Jen neříkej! Přišla jsi za mnou!“ trval na svém Ray. „Heleď, vydrţ hodinku a skákneme si na večeři!“ „To nejde, nemám čas!“ „To jsi říkala minule taky!“ „To bude tím, ţe mám prostě málo času. Mám uţ plnej kaţdej večer – kromě zítřka!“ „Zítra večer mám volno,“ řekl Ray spěšně. Kara se na něj bez zájmu dívala a tak rychle dodal: „Vyrazíme si někam?“ Kara dělala, ţe chvíli přemýšlí, pak řekla: „Ale co tomu řekne tvá choť?“ Ray se zasmál. Od okamţiku, co se Kara objevila, se změnil k nepoznání. Jeho serióznost se vytratila a najednou byl samý ţert. „Ţádnou nemám. Jak jsi přišla na to, ţe jsem ţenatý?“ Kara se zamračila. „Neříkej, ţe nemáš ţádnou známost?!“ Ray nezaváhal ani na okamţik. „Bohuţel, ne!“ Kara se s úlevou zasmála. „Tak kde se sejdeme?“ „Co kdybys mi dala svůj telefon?“ navrhl Ray. „Aby ses vybavoval s mým přítelem, viď!“ zahihňala se Kara a laškovně Raye šťouchla do prsou. „Přijedu sem. V šest hodin a hladová!“ Ray souhlasil a Kara vzápětí vyšla ven. Počkal jsem pár minut a vypadl taky. Ray se na mě podezřívavě díval, nejspíš si myslel, ţe jsem mu ukradl nějakou kníţku. Vlezl jsem do auta a mlčky koukal před sebe. „Něco se ti nelíbí?“ řekla Kara. „Proč? Všechno je fajn,“ prohlásil jsem. „Takţe jsem měla pravdu, Marku.“ „Věřil jsem ti i bez tohohle divadýlka.“ „Je to mizera. Lhář a podvodník.“ „Je mladej a ty jsi hezká holka. Narafičila jsi to na něj a on se chytil.“ „Abych ti ukázala, co je zač! Kdyby ty jsi chodil s Becky a já s 39

tebou takhle flirtovala – chtěl by sis dát se mnou rande?“ „Ne, protoţe já nejsem Ray. Ale kdybych byl Ray a dozvěděl se, o co ti jde, asi bych se pěkně naštval!“ „Ty se na mě zlobíš?“ řekla dotčeně. Podíval jsem se na ni: pořád si ještě hrála s vlasy, teď si je pro změnu vázala do uzlíků. Překvapilo mě, ţe se jí můj nesouhlas tak dotkl. „Ale nezlobím,“ řekl jsem popravdě. „Jen tomu pořád nerozumím. Proč si dáváš takovou práci, abys mi pomohla?“ „Chci, abys byl šťastný!“ „Proč ti na mně tak záleţí?“ „Jsi přece můj kamarád.“ „Jenomţe pak mě zase netěší, ţe jdeš na rande s Rayem. Co tomu řekne Vincent?“ „Nic. Můţu si dělat, co chci.“ „To chceš váţně na to rande jít?“ „Samozřejmě.“ „Ale uţ jsi přece dokázala, co jsi chtěla. Je lhář a podvodník. Uţ jsem ti řek, ţe ti to věřím!“ Neodpovídala a mně došlo, proč. „Ty chceš, aby se rozešel s Becky, viď?“ „Vţdyť se přece milují!“ zasmála se. „To se mi nemůţe podařit, ne?“ „S tímhle já nechci mít nic společnýho,“ vrtěl jsem hlavou. Vzala mě za ruku a váţně dodala: „Řekla jsem to ironicky – ale je to pravda. Jestli je mezi nimi opravdu váţný vztah, tak se nic nestane.“ „Ale o to přece nejde! Zahráváš si s mou budoucností a s jejich budoucností… To přece nemůţeš dělat! Nemůţeš si hrát na prozřetelnost!“ Pustila mou ruku a chvíli jsme mlčky seděli v autě. Z obchodu se vytráceli poslední kupující a náš spor zůstával otevřený. Rychle se stmívalo a parkoviště se vyprazdňovalo. Za chvíli poslední zaměstnanci pozamykají všechny dveře a zmizí i poslední auta. Kara, jako by četla mé myšlenky, ukázala na červený BMW a řekla: „Ten je jeho!“ „Jak to víš?“ 40

„Vím to.“ „Aspoň budeš mít dost místa, jestli budete jíst v autě.“ Pousmála se. „Nejspíš bych si měla vzít s sebou jednu z těch příruček o sexu!“ Zakuckal jsem se: „Poslyš, Karo, nepřeháníš to?“ „Nezapomeň, ţe si hraju na prozřetelnost.“ „Já to tak nemyslel.“ „Já vím,“ řekla Kara s pohledem upřeným na BMW. „Ale nejsi daleko od pravdy!“

41

IV. Večer

na to, v deset hodin, jsem opět sledoval, jak hyne Země. Tentokrát to ale bylo zcela jiné neţ dřív. Kdyţ jsem opouštěl klávesnici, Číňané uţ neměli jedinou raketu, kterou by na mou vesmírnou stanici vystřelili, a stanice se vesele otáčela, nepoškozená, všichni na palubě ţivi a zdrávi. Dokud jsem nevydal vítězný pokřik, ani jsem si neuvědomil, jak jsem tou hrou posedlý. Můj výkřik přilákal do dveří Vincenta. „Dokázal jsem to,“ chlubil jsem se. „Přeţil jsem to!“ Vincent se usadil na druhé ţidli. „Co Čína?“ „V plamenech!“ „A co Spojené státy?“ „Totéţ. Celá planeta se upekla, ale já to přeţil!“ „A co bude dál?“ ptal se Vincent. Pokrčil jsem rameny. Myslel jsem si, ţe mně alespoň pogratuluje. V té době uţ pro mě byl Vincent velkým vzorem – byl tak neskutečně rozváţný. Myslím, ţe jsem se snaţil vyslouţit si jeho pochvalu, takţe kritizovat ho bylo dvojnásobně těţké. „To je tvoje věc!“ řekl jsem. „Tohle samozřejmě moc uspokojivý konec není. Kdyby to přeţil alespoň kus Spojených států, byla by tu určitá naděje, ţe se svět zase zotaví… Realismus je jedna věc, a beznadějnost druhá.“ Odmlčel jsem se, protoţe na obrazovce se něco dělo. „Co to je?“ „Ţe by naděje?“ zasmál se. Tak jako od samého začátku byla Vincentova grafika vynikající – zvláště rozvaliny světa byly udělány velice efektně. Většina záření byla ovšem okem neviditelná, ale Vincent znázornil „ţhavé“ oblasti 42

pulsujícími barevnými vlnami. Například New York a Peking, které pochopitelně schytaly řadu přímých zásahů, byly na obrazovce zality fialovým světlem. Jenomţe teď se objevila, jaksi odnikud, řada rozmazaných bílých koulí a shlukovala se okolo stanice. „Co jsou tihle zač?“ ţasl jsem. „Další úroveň hry,“ poučil mě Vincent. „Coţe?“ „Přišli ti pomoct!“ „Ţádnou nepotřebuju, je mi docela dobře.“ „Momentálně. Ale druţice není soběstačná. Bez pravidelného spojení se Zemí budeš za chvíli hladovět. A taky se budeš dusit!“ „A tohle ti řek kdo?“ „Tohle je prostě fakt,“ řekl Vincent nevzrušeně. „Co to je zač, ty bílé pumlíče? Jsou to nějaké cizí bytosti, které mě přišly zachránit v létajících talířích?“ „Třeba.“ „Tak to by sis měl vymyslet něco lepšího,“ utrousil jsem, ale Vincent se neurazil. „Jak bys to řešil ty?“ „Podívej,“ řekl jsem, „jestli to mají být nějaké vesmírné lodě – tak je musíš prokreslit podstatně líp. Divím se, ţe ti to musím říkat, protoţe v grafice jsi byl doteď jednička… Víš, jak ty tvoje lodě vypadají?“ „Jak?“ „Nijak, jako světelný koule.“ „Nikdy jsem neřek, ţe to jsou létající talíře!“ „Čímţ se dostáváme k druhému bodu: celkem je to fuk, jak vypadají, protoţe mít na konci hry najednou nějaký zachránce zvenku – to je primitivismus! Co si ty tvoje bílé koule počnou? Zázračně zlikvidují radioaktivitu? Ţádný boţský zákrok tam nemůţeš mít!“ Vincent zpozorněl. „Myslíš třeba anděly?“ „Přesně tak. To prostě nejde! Nemůţeš tam poslat anděly, aby všechno spáchaný zlo napravili! Můţeš vyhrát nebo prohrát – ale jenom s pomocí toho, co jsi měl na začátku hry.“ „Máš pravdu,“ souhlasil Vincent. 43

„Tak ty bílé koule zlikviduj!“ Vincent se díval na obrazovku, na které se mezitím kolem stanice shluklo tolik bílých bytostí, ţe stanice téměř nebyla vidět. „Jenomţe mně se líbí,“ prohlásil najednou. „Poslyš,“ trval jsem na svém, „tohle je sci-fi hra! Zavést do ní nadpřirozené síly je proti pravidlům. Naštveš tím puristy a ti tvoří nejpočetnější skupinu tvých zákazníků!“ „Dobře, tak dejme tomu, ţe to jsou cizí bytosti.“ „Tak víš, co jsou zač nebo ne?“ řekl jsem vyčerpaně. „Já se ptal první – jak bys to vyřešil ty?“ „To jsem ti uţ řek!“ Vincent si povzdechl a zadíval se do země. Vypnul jsem obrazovku. „Uţ je pozdě!“ „Uţ nebudeš hrát?“ zdvihl hlavu. „Uţ je deset,“ zjistil jsem pohledem na hodinky. „No a co?“ Vstal jsem a protáhl se. Kara řekla Vincentovi, ţe má schůzku s Rayem, a Vincent reagoval přesně tak, jak předpověděla – to jest, nereagoval nijak. Odešla uţ v pět, ačkoliv obchodní středisko bylo jen asi půl hodinky daleko. Řekla, ţe Ray vypadne z obchodu dřív. „Ne, uţ nemám na hraní chuť,“ řekl jsem a začal přecházet pokojem sem tam. „Fakt ti nevadí, ţe tvoje děvče jde na rande s někým jiným?“ „S Karou si nedělej starosti,“ řekl tiše. „Zvládne to.“ „Coţpak vůbec neţárlíš?“ „Ne.“ „Jak je to moţný?“ „Důvěřuju jí!“ Řekl to s takovou odzbrojující přímočarostí, ţe jsem se cítil provinile. I kdyţ jsem neměl proč. Nikdy mě ani nenapadlo, jaké by to asi bylo, kdyby Kara chodila se mnou, kdybych ji Vincentovi přebral. Díval se, jak přecházím po pokoji a já měl nepříjemný pocit, ţe zcela přesně ví, o čem přemýšlím. Takţe taky věděl, ţe můţe důvěřovat i mně. „Pusť to z hlavy, Marku,“ řekl konečně. „Víš vůbec, o co jí jde?“ namítl jsem. „Vím.“ „Jde jí o to, aby se Becky rozešla se svým klukem!“ nenechal 44

jsem se odradit. „Já vím.“ „A to ti připadá v pořádku?“ rozčiloval jsem se. „Dělá to, co si myslí, ţe je správné udělat.“ „To není ţádná odpověď!“ namítl jsem. „To není,“ souhlasil Vincent. „Podívej, Vincente –“ „Nedokáţeme nic jinýho, neţ dělat to, co si myslíme, ţe je správný dělat,“ řekl filozoficky a vyhlédl z okna na záplavu světel pod sebou. „Co se nakonec stane, to uţ nemůţeme ovlivnit. Je to jako program v mé hře,“ ukázal k počítači. „Můţeš si vybrat akci, která ti vyhovuje, ale důsledky té akce jsou uţ předem dány.“ „Takţe tohle je tvůj názor na ţivot,“ řekl jsem trochu kousavě. Vlastně jsem ho ještě nikdy neviděl tak váţného. Pokud to myslel váţně, protoţe se vzápětí usmál. „Takhle to v ţivotě chodí,“ potvrdil. „Ale bavíme se o tom, co dělá Kara. Podle mě dělá chybu!“ „Bojíš se toho, co dělá – nebo toho, ţe kdyţ se jí to podaří, dostaneš příleţitost dělat vlastní chyby?“ Jeho otázka mi ledacos objasnila. Protoţe kdyby se Káře podařilo, aby se Becky s Rayem rozešli a já se pak snaţil Becky namluvit a neuspěl – pak bych uţ neměl ţádnou omluvu. Prostě by mě nechtěla! Ray fungoval jako ochranná stěna, která mě dělila od reality. Často jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych s Becky chodil, ale nikdy jsem doopravdy nevěřil, ţe by k tomu mohlo dojít. Vincent mě pozoroval se stejným zájmem a se stejným nadhledem, jako pozoroval hvězdy teleskopem. Můj ţivot mu připadal jako objekt hodný pozorování, ale ne pozoruhodný. Vlastně ani nechápu, proč mi při tomhle přístupu ke mně nepřipadal chladný a odměřený. „Mám strach, aby na to Becky nedoplatila,“ řekl jsem konečně a po chvíli váhání jsem dodal: „A bojím se, ţe to, co jsi řekl, je pravda.“ „Jako v mé hře,“ přikývl. „Co to má co společného s tvou hrou?“ nechápal jsem. K odpovědi se uţ nedostal, protoţe v té chvíli se otevřely venkovní dveře a vešla Kara. Spěchal jsem do pokoje, abych ji pozdravil a za mnou se loudal Vincent. Kara mě krátce objala a 45

vklouzla do kuchyně. „Jaký bylo rande?“ zeptal jsem se. „Prima, ale je to mizera.“ „Sjednali jste si další schůzku?“ vyzvídal jsem. Odloţila kabelku na bar. Vypadala sexy: krátká koţená sukně, černé boty s vysokými podpatky. Pak jsem si všiml, ţe rtěnka na ústech je rozmazaná. „Myslím, ţe to nebude nutné,“ řekla. Na okamţik jsem pocítil úlevu. Během jednoho večera nemohl Ray zapomenout na svou velkou lásku – i kdyţ mně se to málem stalo. „Určitě to není nutné,“ souhlasil jsem. Aţ teď se objevil i Vincent a stoupl si za mne. „Ahoj!“ pozdravila ho Kara lehkým kývnutím hlavy. „Ahoj,“ opakoval. A tak jsme hezkou chvíli mlčky stáli: já s Vincentem a naproti nám, na druhém konci místnosti, Kara. My dva proti ní – protoţe jsem měl za to, ţe Vincent je na mé straně. Kara si s něčím lámala hlavu, vţdycky jsem to na ní poznal, jako by na ni padl smutek. „Co je ti?“ zeptal jsem se konečně. „Měl v náprsní tašce Beckyinu fotku!“ řekla stranou. „Ty ses mu dívala do náprsní tašky?“ „Dívala,“ přiznala. „Cos tam hledala?“ ţasl jsem. „Chtěla jsem vědět, jestli tam tu fotku má. Platil účet v restauraci a prostě jsem mu vzala tašku z ruky,“ vykládala. „Řekla jsem mu, ţe se chci přesvědčit, jestli mu je opravdu dvacet. Kdyţ jsem našla tu fotku, řek mi, ţe to jeho sestřenice.“ „Asi bych řek totéţ,“ hájil jsem ho. Kara zavrtěla hlavou. „Ty bys nelhal!“ „Asi ne,“ řekl jsem omluvně. „Nemám ve zvyku lhát.“ „Jestli nechceš, tak to neudělám,“ řekla pak a stále se dívala kamsi do zdi. „Ale budeš mně v tom muset zabránit. Jinak to udělám.“ „O čem to mluví?“ otočil jsem se na Vincenta. Ten se tvářil, jako kdybychom probírali, kolik čínských měst jsem zničil v průběhu jeho hry. Byl klidný jako vţdycky. Konečně se na mě Kara podívala. 46

Líčení pod očima měla rozmazané jako by plakala. Ale kdyţ promluvila, hlas měla pevný a klidný. „Zítra půjdu za Becky do obchodu,“ řekla mi. „Poţádám ji, aby mi pomohla najít nějakou nahrávku. Pak si najednou uvědomím, ţe ji poznávám, ţe musí být Rayova sestřenice.“ Všimla si, jak rudnu, a přikývla. „Řeknu jí, ţe jsem s ním den před tím měla rande.“ „Nedělej to,“ řekl jsem příkře. Nemyslel jsem přitom na Becky nebo na to, ţe Kara zničí její vztah k Rayovi. Viděl jsem konec mého přátelství s Karou a padl na mě smutek. Uţ jenom to, ţe o něčem takovém mohla uvaţovat, signalizovalo, ţe nemůţe být mou přítelkyní. Bylo to zvláštní: moje přátelství s Karou bylo zaloţeno na jakémsi vnitřním souznění. Ale to, co jsem teď slyšel, mi dokazovalo, ţe jsem sám sebe klamal, ţe jsem ji fakticky nikdy neznal. „Neţ se rozhodneš,“ řekla tiše Kara, „chtěla bych tě o něco poprosit.“ „Ale já uţ jsem rozhodnutý,“ namítl jsem. „Chtěla bych, abys dnes večer Becky navštívil,“ pokračovala Kara. „Je ještě v obchodě. Dneska končí pozdě.“ „Jak to víš?“ „Vím to,“ řekla a dívala se mi do očí. „Jseš potvora!“ řekl jsem trpce. Vypadala, jako by se chtěla rozplakat. Pak kývla a zašeptala: „Ale on je ještě větší!“ „Budu Becky varovat!“ řekl jsem. „Nebudeš!“ „Budu!“ zvýšil jsem hlas. „A nesnaţ se tvrdit, ţe víš, co udělám!“ Otočil jsem se k Vincentovi. „Tak řekni něco!“ „Jdeme na zmrzlinu?“ zeptal se. „Vincente!“ prosil jsem ho. „Ptám se tě na Becky!“ „Můţe jít s námi, kdyţ bude chtít!“ řekl a pak se na mě usmál, abych si nemyslel, ţe je opravdu tak nedovtipný. Vyšel jsem z domu, sedl do auta a rozjel se. Vůbec jsem neuvaţoval, kam pojedu, ale přesto jsem za chvíli zastavil u obchodu, kde Becky prodávala. Viděl jsem ji skrz výlohu, jak počítá trţbu. Zůstal jsem sedět v autě a pozoroval ji. Po chvíli v obchodě zhasla – byla tam zřejmě sama – a vtom mě zahlídla, jak sedím v autě a sleduju ji. Nepoznala mě a vypadala vylekaná. Pak náhle 47

zamávala rukou a vyběhla ke mně. „Co tady děláš, blázínku!“ strčila mi hlavu do okénka. „Přemýšlím,“ řekl jsem. „O nějaké nové hře? Myslím, ţe ‚Vesmírný krystal’ uţ brzy vyhraju. Celou tu dobu jsem měla řešení na dosah ruky. Ale teď jsem konečně přišla na to, ţe královna vesmíru –,“ zarazila se. „Marku, co je ti?“ „Ale nic.“ „A co tu teda děláš?“ „Chtěl jsem tě vidět.“ „Proč mi to neřekneš předem. Nemůţu tu zůstat a bavit se s tebou!“ „Čeká na tebe Ray?“ Becky chvíli váhala. Sama o Rayovi nikdy nemluvila, leda kdyţ jsem se přímo zeptal. „Včera jsem mu slíbila, ţe se u něj zastavím, aţ pojedu domů.“ „Rozumím!“ řekl jsem. A byla to pravda. Ray byl zřejmě s Becky domluven ještě před tím, neţ si ujednal schůzkou s Karou. Mně sice připadalo, ţe Kara byla s Rayem pryč dlouho do noci, ale fakticky přišla kolem půl jedenácté, coţ je na konec schůzky dost brzy. Jenomţe Ray věděl, ţe musí být doma dřív, neţ přijde Becky. Samozřejmě jsem nepředpokládal, ţe jí o své schůzce s Karou poví. Sice jsem s Rayem nikdy nemluvil, ale měl jsem pocit, ţe ho znám jako své boty. Becky mně poloţila ruku na rameno. „Škoda, ţe ses nezastavil odpoledne!“ řekla. „Měla jsem strašnou chuť na zmrzlinu.“ „Zmrzlinu můţeš jíst i beze mě!“ podotkl jsem a v náladě, kterou jsem měl, jsem se nemohl odhodlat odjet. Náhle se Becky naklonila dovnitř a políbila mě na tvář. „S tebou mi vţdycky chutná líp!“ řekla. „Kdy zase končíš takhle pozdě?“ „Zítra.“ Rozpačitě jsem zakašlal. „A potom?“ „V pondělí. Od tří do jedenácti! Stavíš se?“ „Určitě přijdu!“ „Slibuješ? Budu s tím počítat!“ 48

„Slibuju,“ řekl jsem. „Mohli bychom spolu zajít k McDonaldovi,“ navrhla. „Bude se ti to hodit v šest?“ „Bude.“ Becky si povzdechla. „Škoda, ţe nemůţeš přijít zítra. Nesnáším soboty. Jsou k nepřečkání!“ „Já vím!“ zamumlal jsem a zaplavil mě pocit viny. Mohl jsem jí poradit, aby zítra zůstala doma. Mohl jsem jí všechno prozradit. Právě tak, jako jsem mohl poslat všechny řízené střely na Peking a lasery soustředit na čínské ponorky. Třeba bych pak vyhrál. Třeba měl Vincent pravdu, ţe všechno je hra a taky pro ni našel ten správný název: Rozhodnutí! Měl jsem dojem, ţe moje nejdůleţitější rozhodnutí vznikala tím, ţe jsem se rozhodl nic nedělat. Kara mě měla přečteného dokonale. Tak či onak, neřekl jsem Becky, ţe zítra se dostaví Kara, aby zničila její známost s Rayem. Dříve, neţ jsem se mohl rozhodnout, Becky se znova naklonila dovnitř a ještě jednou mě políbila. Dohromady dvakrát za dvě minuty a co mně moje paměť sahala, nikdy mě ještě nepolíbila. Líbilo se mi to a touţil jsem dostat třetí. Nemuselo to být hned, ale třeba v pondělí. A díky Káře to vypadalo velmi nadějně. Čert aby ji vzal. Nejen, ţe jsem se nebál, ţe dělám chybu, ale chopil jsem se příleţitosti. A příleţitost dělá zloděje. „Dobrou noc. Marku,“ loučila se. „Dobrou!“ „V pondělí?“ „Budu tady!“ „Prima,“ zamávala mi a odeběhla.

49

V. Jakmile se člověk rozhodl, další běh věcí je uţ předurčen. Tak to Vincent řekl, a já mu věřil. Nesnaţil jsem se Karu zastavit. A ačkoliv jsem předstíral, ţe se jí to snaţím rozmluvit, fakticky dělala to, co jsem chtěl. Proto jsem na ni byl taky tak namíchnutý. Dnes uţ dobře vím, ţe doopravdy mě namíchli jenom lidi, kteří – jak jsem podvědomě věděl – vykonali něco, co jsem měl a mohl vykonat já sám. Během víkendu jsem nemluvil ani s Karou, ani s Vincentem. V pondělí v šest hodin jsem čekal na Becky. Přesně tak, jak jsem jí slíbil. Cestou k obchodu jsem pokrytecky doufal, ţe třeba Becky onemocněla. Ale ne, byla v obchodě, pobíhala tam, ale moc zdravě nevypadala. Jeden pohled stačil, abych věděl, ţe Kara svůj plán úspěšně provedla. „Ahoj,“ pozdravila mě Becky tiše a vzhlédla od krabice s kompakty, které zakládala do regálu. Pod očima měla tmavé kruhy. „Ahoj,“ řekl jsem. „Jak se máš?“ „Dobře,“ kývla a sklonila se zpátky k práci. Moje konverzační umění zazářilo v další otázce: „Co je novýho?“ „Nic. Máš se?“ „Prima.“ „To jsem ráda.“ Uvelebil jsem se za ní a mé svědomí na mě naléhalo, abych jí řekl, ţe to všechno byla léčka. K mým hlasivkám se však hlas svědomí nedonesl. „Stalo se něco?“ „Ne.“ „Půjdeme se někam najíst?“ 50

„Mhmh,“ zavrtěla hlavou. „Napít?“ Chvíli váhala. „Dobře,“ souhlasila nakonec roztřeseně. Řekla šéfovi, ţe odchází něco sníst a objeli jsme blok do naší oblíbené cukrárny. Objednali jsme si kolu a sedli si na lavičku před obchodem. Popíjeli jsme, dívali se do nebe a mlčeli. Byl teplý, suchý večer, ale mně bylo zima a potil jsem se. Čekal jsem, aţ Becky něco řekne. „Promiň, já vím, ţe dneska se mnou nic není,“ povzdechla si. „To nevadí.“ „Mám za sebou mizernej víkend!“ „Chceš mi o tom říct?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pak je to v pořádku.“ „Rozešla jsem se s Rayem!“ zašeptala. „Nemusíš mi nic říkat.“ „Ani nechci,“ popotáhla. „Máš pravdu.“ „Díky.“ Svěsila hlavu a já jí poloţil ruku na rameno. Jestli byl někdy moment ukázat pochopení, byl teď. Místo toho jsem plácnul. „Proč mi děkuješ? Nic jsem pro tebe neudělal.“ „Děkuji ti, ţe jsi můj přítel.“ Zakuckal jsem se. „Ţádný velký přítel nejsem.“ Vzala mě za druhou ruku a podívala se na mě uslzenýma očima. „Ba jo, jseš! Kdykoliv přijdeš za mnou do obchodu, vţdycky mám lepší náladu. Vţdycky mě rozesměješ. Váţím si toho a moc to pro mě znamená.“ „Doufám, ţe mi nikdy nedojdou ţerty!“ „Jseš blázínek!“ usmála se. „Před chvílí jsem byl velký přítel.“ „To pořád jsi!“ Pustila mou ruku a napila se. Úsměv se zase vytratil. „Je to mizera!“ Neříkal jsem nic. „Vlastně bych měla být ráda!“ Poloţila skleničku na stůl. „Chtěl bys se mnou večer někam jít?“ „Ano. Coţe? Ale vţdyť jste se zrovna rozešli… Asi by to nebylo 51

správný…“ Posměšně se uchechtla. Ještě nikdy jsem ji neviděl se vztekat, aţ teď. „Víš, co udělal?“ „Ne!“ lhal jsem. „Dal si rande s jinou holkou! V pátek večer, kdyţ jsem měla odpolední směnu, tak si vyrazil s jinou. Věřil bys tomu?“ „Nemusíš mi o tom nic říkat.“ „Ale já chci. Měl rande s jednou blondýnou ze Skotska. Byla v obchodě den na to a myslela si, ţe jsem jeho sestřenice. To jí totiţ namluvil. Co tomu říkáš?“ „No…“ „Nenávidím ho!“ Becky teď mluvila o Rayovi přesně stejně jako Kara. Aţ na ten přízvuk, ovšem. „Člověk by neměl nikoho nenávidět,“ řekl jsem. Vzala sklenici do obou rukou, ale nenapila se. Ruce se jí roztřásly a začala plakat. „Já vím,“ zašeptala. Přitiskl jsem ji k sobě a vzlykala mi na rameni. Měl jsem pocit, ţe jestli nepřestane, všechno jí řeknu. A taky, ţe ano. Řekl jsem jí pravdu. Alespoň z velké části. Řekl jsem jí, ţe bych s ní chtěl jít na schůzku. Skutečně to zabralo. Přestala plakat a zeptala se mě, kam půjdeme.

52

VI. Kdyţ jsem se následující večer oblékal na schůzku s Becky, kdosi zaklepal na dveře mého miniaturního bytu. Zřídkakdy za mnou někdo chodil a to zaklepání mě vyplašilo. Kdyţ jsem bral za kliku, napadlo mě, ţe to je Becky, která mi přišla říct, ţe schůzku ruší, protoţe se s Rayem udobřila. Srdce se mi rozbušilo, protoţe jsem se celý den na schůzku s Becky těšil a v noci jsem kvůli tomu nemohl spát. Ale byla to jen Kara. Jako vţdy byla krásná a nevěděl jsem, jak se mám tvářit. „Můţu dál?“ zeptala se prosebně. „Jsem zrovna na odchodu.“ „Já vím.“ „Co bys ráda?“ „Ráda bych se ti omluvila.“ „Proč? Všechno se vyvíjí, jak sis přála… Spíš bych čekal, ţe jsi mně přišla poradit, co si mám vzít na sebe.“ Kriticky si prohlédla moje oblečení. „Víš, ţe máš stejné číslo jako Vincent?“ „Paneboţe!“ povzdechl jsem si. Vešla dovnitř, vzala mě za ruku a přitiskla mi ji na prsa, přitom mně zblízka hleděla do očí. Teprve teď jsem si všiml, ţe nosí kontaktní čočky. „Vypadáš šťastně,“ poznamenala. „Ty ale máš nervy,“ zakroutil jsem hlavou. „Ty se na mě ještě zlobíš?“ „Jo, zlobím.“ „Opravdu?“ usmívala se. 53

„To víš, ţe ne!“ Vyprostil jsem svou ruku z jejího sevření a začal hledat klíčky od auta. „Musím uţ vypadnout.“ „Máš rande v osm?“ dívala se na hodinky. „Ne, kolem deváté.“ „A kam jdeš před tím?“ „Ty to nevíš? Myslel jsem, ţe víš všechno.“ „Doufám, ţe si jdeš koupit něco pořádného na sebe.“ Zavřel jsem oči a chytil jsem se za hlavu. „Jo! Chci si jet koupit nějaký oblečení!“ zaúpěl jsem. „Proč si to nepůjčíš od Vincenta?“ „Tak přece jen jsi přišla, abys mi poradila, co si mám oblíct. A co mám říkat!“ „Co máš říkat, na to přijdeš sám!“ „Děkuju.“ „Fakt se na mě nezlobíš?“ Najednou jsem se rozesmál. Vlastně ani nevím, proč, přišlo to na mě a byla to úleva. Smál jsem se a nemohl přestat a Kara se rozesmála taky. Přešla pokoj a objala mě. „Bude vám spolu dobře!“ prohlásila a přitiskla mně tvář na obličej. „Měl bych tě nechat utratit!“ „Ale ne dneska večer,“ smála se. „Aţ mi povíš všechny podrobnosti vaší schůzky.“ Plácla mě povzbudivě přes zadek. „Tak pojď, pojedeme v mým autě.“ „Chceš nám snad dělat šoféra?“ „Půjčím ti svý auto. Udělá na ni lepší dojem.“ „Nemyslím si, ţe Becky je tak materialisticky zaloţená, aby ji oslnilo drahý auto.“ „Moc myslíš!“ Znova mě vzala za ruku. „Dovol, ať to pro tebe udělám!“ Kdyţ jsme přijeli, Vincent nebyl doma. Kara usoudila, ţe je nahoře v jeskyni u teleskopu. Jeho nepřítomnost jí ovšem nezabránila, aby mu nezačala plenit šatník. Vincent měl mnohem víc oblečení, neţ jsem si pamatoval z mé první návštěvy. Spousta věcí vypadala, jako by je nikdy neměl na sobě a já měl pocit, ţe Kara byla 54

odpoledne nakupovat. „Modrou bys neměl vůbec nosit,“ prohlásila a vyndala z šatníku černou koţenou bundu. „Máš tmavé vlasy a bledou pleť, všechny modré košile vyhoď. Vypadají, jako bys je zdědil po tatínkovi.“ „Koupila mi je maminka, kdyţ jsem šel do prvního ročníku střední školy,“ protestoval jsem. Na oblečení mně nikdy nezáleţelo. „Nemáš rande s maminkou,“ podotkla Kara, našla ve skříni bílé kalhoty a červený pásek. V ţivotě jsem červený pásek neviděl a nedovedl jsem si ho představit kolem mého pasu. „Jdeš na rande. Musíš vypadat sexy.“ „Uţ je skoro osm,“ upozornil jsem. „Asi uţ nestihnu toho plastickýho chirurga!“ „Toho ty nepotřebuješ, Marku!“ ujistila mě. „Vypadáš sexy i bez něj. Kdyby nebylo Vincenta, uţ jsem tě dávno svedla.“ Srdce mně radostně poskočilo, coţ byl nepoměrně příjemnější pohyb, neţ kdyţ se občas plazilo vlivem mé špatné chlopně. „Vincent by moh někam spadnout, aţ se bude vracet z jeskyně!“ řekl jsem nadějně. Uculila se na mě a hodila mi do náručí vybrané sexy svršky. „Oblíkni si to!“ „Tak běţ vedle!“ „To víš, ţe jo!“ Kalhoty mi byly trošinku volné, Vincent měl přece jen o něco víc svalů po těle. Nicméně Kara byla spokojená a dokonce i mně se ten červený pásek začal líbit, zvláště kdyţ mně Kara obula Vincentovy černé koţené boty. Začínal jsem se bát, ţe mě Becky nepozná. Pak jsme se vypravili k jeskyni. Šli jsme pomalu a s přestávkami. Mumlal jsem něco o tom, ţe nejsem ve své kůţi, a Kara kývala, ţe to chápe. Najednou mě zaplavil pocit intenzivního citu. Připadalo mi nepochopitelné, ţe jsem se na ni mohl před několika dny zlobit. Vincent pozoroval Měsíc. Slunce uţ zapadlo a Měsíc byl asi třicet stupňů nad obzorem, téměř v úplňku. Kara se hrnula k teleskopu, aby se podívala. Vincent vypadal duchem nepřítomen a svých šatů na mně si snad ani nevšiml. Ale na Becky se zeptal. „Mám s ní za chvíli rande,“ informoval jsem ho. „Dobře se bav!“ popřál mi. 55

„Hlavně, aby se bavila ona,“ řekl jsem. „Samozřejmě, ţe se bude bavit,“ vmísila se do hovoru Kara s očima přitisknutýma k okuláru. „Marku, pojď se podívat, stojí to za to!“ Ustoupila stranou a uvolnila mi místo. Nahmatal jsem zaostřovací knoflík a neţ jsem zaostřil obraz, vypadal Měsíc jako rozmazané bílé kolo z Vincentovy hry. Dokonce jsem měl na okamţik pocit, ţe vidím Měsíce dva. Pak jsem si všiml, ţe Vincent má hlavu přitisknutou těsně vedle mé: manipuloval s malým vyhledávacím teleskopem, který byl připevněn k boku hlavního přístroje. Usoudil jsem, ţe můj dvojitý obraz byl způsoben chvěním stativu. Ale kdyţ jsem poloţil ruku na stativ, abych ho stabilizoval, dvojitý obraz nezmizel. Oba obrazy se dokonce zaostřily a zjasnily, aţ jsem trochu v panice ustoupil, v obavách, ţe mě zachvátila podobná slabost jako před několika dny. „Jsi v pořádku?“ vylekala se Kara. „Jistě!“ uklidnil jsem ji a taky jsem byl. Dokonce i Vincent se na mě starostlivě zadíval. „Karo, proč mu neukáţeš jeskyni?“ navrhl. „To je fakt,“ souhlasil jsem. „Rád bych viděl vaši tajemnou jeskyni.“ Zatímco Vincent zůstal u teleskopu, prodíral jsem se křovím za Karou ke vchodu do jeskyně. Na první pohled na ní nebylo nic pozoruhodného. Vchod byl jen něco přes půldruhého metru vysoký, takţe kdyţ jsme vcházeli, museli jsme se shýbnout. Vevnitř byla samozřejmě tma, ale Kara měla baterku a v jejím světle jsem uviděl hrubé skalní stěny a udupanou nerovnou hliněnou podlahu. Zato vzduch uvnitř jeskyně mě udivil: voněl jako les po jarní bouřce. „Co tady vlastně uvnitř děláte?“ podivil jsem se. „Bavíme se.“ „O čem?“ Kara šla přede mnou, chvíli mlčela, pak se na mě ohlédla a vyhýbavě řekla: „To by ses divil.“ Nějakých třicet metrů od vchodu se jeskyně rozšířila v kruhovitou místnost o poloměru asi šest metrů a s vysokým stropem. Jeskyně tu ovšem nekončila – pokračovala uţším otvorem na vzdálenější straně, ale v téhle místnosti zřejmě Vincent přechovával dalekohled a tady s 56

Karou přebýval. Po obvodu místnosti bylo několik skalních výstupku, které tvořily perfektní posez. Na těchto lavicích leţelo i několik přikrývek a dokonce tu byl malý stolek s plynovou lampou. Zatímco jsem se rozhlíţel, Kara rozsvítila lampu a zhasla baterku. Pak mně pokynula, abych se posadil vedle ní. „Tamhle z toho otvoru jde průvan,“ ukázal jsem na černou díru na druhé straně. „Zkoumali jste, kam to vede?“ „Jenom kousek.“ „Bylo by to zajímavé zjistit!“ „Ale ne teď.“ „Máš pravdu. Asi bych uţ měl jít nebo ještě přijdu pozdě.“ „Počítá s tím, ţe přijdeš pozdě. Bude čekat,“ ujistila mě. „Tvrdíš to, jako by ti to ona sama řekla!“ zasmál jsem se. „A co kdyţ jo? Věřil bys mi?“ „Ne.“ Kara se usmívala. V měkkém světle lucerny vypadala mladší, jako bezstarostné dítě. Ale měl jsem pocit, ţe to nebylo jen světlem. Vypadala, jako by jí spadl kámen ze srdce. Naše pohledy se setkaly. „Na co myslíš?“ zeptala se. „Kdyţ ti to řeknu, povíš mi pak, o čem přemýšlíš ty?“ „Moţná.“ „Nemyslím na nic,“ přiznal jsem se. „Je mi prostě fajn.“ „To samý já!“ Zhluboka se nadechla a přejela očima přes prostor jeskyně. „Všiml sis, jaké je tu ticho?“ „Teď, kdyţ jsi to řekla… Slyším i vlastní srdce!“ Náhle jako by se pohrouţila do sebe. Pak zašeptala. „Já taky.“ 1 „Karo?“ Zasmála se. „To nic. Co budete celý večer dělat?“ „Chceš snad říct, ţe mi nedáš instrukce?“ „Nejdřív musíte jít na večeři,“ chopila se Kara své role. „Vezmi ji do nějaké dobré restaurace. Italské, francouzské, japonské – na tom nezáleţí. Becky podle mě není vybíravá.“ „Na rozdíl od značky auta, který řídím!“ poznamenal jsem. „Nenapadlo tě, ţe to auto mohla vidět ten večer, co jsi za ní byla v obchodě?“ 57

„Marku, já tam musela jít. A řek jsi mi, ţes mi to odpustil.“ „To taky jo, ale co to auto?“ „Pochybuju, ţe si ho všimla. Ale pro klid duše si můţeš půjčit Vincentovo… Po večeři se jí zeptej, kam by chtěla jít. Nech to na ní.“ „Myslel jsem, ţe bychom mohli jít do kina.“ „V kině se nemůţete bavit. Měl by sis s ní promluvit. Kromě toho uţ bude asi na kino pozdě.“ „A co kdybych ji vzal sem a promluvili jsme si tady?“ „Coţe?“ Kara se viditelně vyděsila. „Dělal jsem si legraci. Ale co by na tom bylo?“ Káře se ulevilo. „Na to budete mít spoustu času jindy.“ „Na co na to?“ „Vţdyť víš!“ „Coţe?“ „Abyste se milovali,“ pokrčila Kara rameny. Rozpačitě jsem si odkašlal. Nenapadlo mě, ţe mluvila o tomhle. „Chtěl bych mít tvou jistotu!“ povzdechl jsem si. „Třeba jsem prošvih svou příleţitost, kdyţ jsem tě nepoznal před Vincentem.“ „To uţ je dávno.“ „Fakt? Jak dlouho se znáte?“ „Spoustu let.“ „Kdy jste se poznali?“ Kara se podívala na hodinky a vstala. „Měl bys uţ jít.“ Vstal jsem, taky a protáhl se. „Ale tvrdila jsi, ţe na mě počká.“ Vzala mě za ruku a vedla zpátky ke vchodu. „Občas se zmýlím i já!“ řekla.

58

VII. Přišel jsem přesně a navíc Becky ještě nebyla hotova. Otevřela mně dveře a hned zmizela v loţnici; nevím, proč. Co se mě týče, vypadala úţasně. Osiřel jsem v jídelně. Beckyini rodiče byli někde na večeři. Doufal jsem, ţe neskončíme v té samé restauraci. Měl jsem nepříjemný pocit, ţe po protřelém panu Rayovi bych na ně neudělal moc velký dojem. Během čekání na Becky se mě zmocnily nové pochyby, ţe se tahle schůzka vůbec uskuteční. Asi jsem od narození pesimista. Měl jsem pocit, ţe s ním a kaţdou chvíli se probudím a všechno bude jinak. Dokonce jsem se štípal do ruky, kdyţ jsem chodil po prázdném obýváku, abych se ujistil, ţe nesním. Pocit, ţe s realitou není všechno v pořádku, umocňovalo ještě něco: ty dva Měsíce, které jsem viděl od jeskyně. Ačkoliv něco mohlo padnout na vrub mému rozčilení, ta dvě tělesa tam byla, reálná a zřetelná. „Ahoj!“ ozvalo se za mými zády. „Jak vypadám?“ Na rozdíl od Kary měla Becky poměrně konzervativní vkus. Oblékla si jednoduché letní bílé šaty se vzorem zelených listů a zpívajících ptáků. Co se mě týkalo, uţ jenom její úsměv a přátelské objetí na uvítanou stačilo, abych byl zbytek večera spokojený. Zvlášť kdyţ jsem se před tím bál, ţe strávíme večer smutněním po Rayovi. „Vypadáš jako královna vesmíru,“ řekl jsem. Zasmála se. „Aţ se večer vrátíme, tak mi musíš pomoct vyhrát tu tvou pitomou hru!“ „Nikdy. Pak uţ bys mě nepotřebovala!“ Zavěsila se do mě a vedla mě ke dveřím. Připomnělo mi to, jak mě večer Kara vedla ke vchodu do jeskyně. „Vţdycky tě budu 59

potřebovat, abys mi s něčím pomáhal,“ ujistila mě. Vyšli jsme z domu a venku na nás čekalo černé ferrari. Kara měla pravdu. Na Becky to udělalo dojem. Zamumlala něco o tučných honorářích, které dostávám, a já zamumlal něco o tom, ţe jsem ho čerstvě ukradl, abych na ni udělal dojem. •Zamířili jsme k pobřeţí, coţ byl bláznivý nápad: moře bylo třicet kilometrů daleko. Konverzace během jízdy hladce plynula. Nemluvili jsme o ničem světaborném, takové povídání o ničem, které je podle mé zkušenosti nejdůleţitější. Dokonce jsme se bavili i o počasí. Je vedro. Celé léto bylo vedro. Ale za chvíli bude podzim. Co chvíli jsem pomrkával po měsíci. Téměř v úplňku, ověřoval jsem si. Vedle mě seděla velká láska mého ţivota a já nemohl odtrhnout oči od měsíce. Při pohledu na něj se mě honily hlavou bláznivé myšlenky a já nevěděl proč. Ale šťastný jsem samozřejmě byl. Nejasné obavy nemohly zaplašit pocit štěstí, ţe Becky sedí vedle mě. Měla dobrou náladu, ţertovala v jednom kuse, většinou na můj účet, ale mně to nevadilo. Restaurant jsem vybral já. Becky mírně protestovala – připadal jí příliš drahý. Z restaurace byl výhled na moře a hosté, kteří vycházeli ze dveří, měli zlatá párátka. Ale s ferrarim přece nemůţeme k McDonaldovi, tvrdil jsem. Večeře byla novým záţitkem i pro mě. Kolem nás se neustále motali tři číšníci a můj šálek s kávou dolévali po kaţdé, kdyţ hladina kávy klesla pod polovinu. Becky jedla jen málo, ale já jsem neodolal, abych si nedal velký stejk. Chlapské jídlo, jak se říká. Kdyţ jsme vyšli z restaurace, byl jsem totálně nacpaný. Pak teprve zábava začala. Jenomţe to byla spíš noční můra. Během cesty k autu jsme zahlédli pár naftových věţí. Byli jsme sice v drahé oblasti, ale v jiţní Kalifornii jdou těţní věţe aţ k pobřeţí. Tyhle dvě pracovaly na plné pecky, nahoru – dolů – nahoru – dolů. Netuše nic špatného, poznamenal jsem, ţe jsem jako kluk na rameno věţe lezl a připadal si jako na koni. Becky zbystřila pozornost. „Mohli bychom to zkusit?“ „Myslíš teď?“ „Jo. Musí to být prima!“ „Ne,“ vyděsil jsem se. „Ušpinila by sis šaty.“ 60

„To nevadí. Já bych to chtěla zkusit.“ „Kolem kaţdé věţe je plot.“ „Ten přelezeme!“ Uličnicky se usmála. „Bojíš se?“ Tím mě dostala. Se svým mizerným srdcem jsem byl obzvláště háklivý na podobné naráţky, které zpochybňovaly mou muţnost. Vsadil jsem na to, ţe aţ přelezeme plot a Becky uvidí zblízka, jak vysoká věţ je, rozmyslí sí to. Autem byl k věţím jen kousek. Neţ jsem stačil zatáhnout ruční brzdu, Becky vyskočila z vozu a rozběhla se po pláţi k plotu. Kopnutím shodila střevíce a neţ jsem se vzpamatoval, byla na druhé straně. Mně to trvalo mnohem déle, přestoţe mě povzbuzovala, abych pospíchal. Říkal jsem si, ţe takový srdeční záchvat by ke zdaru večera moc nepřispěl. Věţe pracovaly překvapivě tiše. Zřejmě musely být moderní konstrukce, ačkoliv uţ byly pěkně zrezivělé; to měl zřejmě na svědomí mořský vzduch. Tyčily se nad námi jako nějaký obrovský hmyz vysávající ze země krev. Po straně měly kovové ţebříky. Jako kluci jsme šplhali nahoru a pak dál do ramene věţe. Ale na takhle velikou jsem nelezl ani jako malý. Becky stála s nohou na první příčce. „Becky, neblázni!“ varoval jsem ji. „Bude to napínavé!“ „Proč bychom tam lezli?“ „A proč ne? Polezeš se mnou?“ „Zničím si šaty!“ Lépe řečeno Vincentovi, opravil jsem se v duchu. Patrně mu to bude jedno. „Pojď!“ přemlouvala mě. Leţel jsem za ní. Měla růţové spodní prádlo, nemohl jsem si ho nevšimnout. Měsíc jasně osvětloval pláţ a napadlo mě, ţe kdyţ budeme mít štěstí, všimne si nás policejní hlídka a nařídí nám slézt. Kdyţ jsem byl skoro nahoře, podíval jsem se dolů a okamţitě mě přepadla úzkost a závrať. Křečovitě jsem sevřel zábradlí. „Co uděláme teď?“ zeptala se Becky. „Pomodlíme se. A polezeme dolů.“ „Jak by se lezlo tamhle?“ ukázala na rameno věţe, které se pohybovalo nahoru a dolů. Spíš neţ jako rameno vypadala ta věc 61

zaráţející čerpací potrubí hloub a hloub, jako hněvivá pěst. „Opatrně. Musíš se, drţet a přitom lízt. Ale varuju tě, kdyţ dostaneš strach a budeš chtít, aby ta věc zůstala stát – tak se nezastaví!“ Neposlouchala mě. Šplhala po rameni a dobrodruţství se jí líbilo. Objímala monstrum oběma rukama, kolíbala se jako na obří houpačce a smála se na mě. „Není to tak hrozné!“ libovala si. „Zůstaň, kde jsi,“ volal jsem na ni. „Jestli polezeš aţ na konec, budeš mít pocit, jako kdybys plachtila v tornádu!“ Osvědčil jsem se jako mistr sugesce. Samozřejmě, ţe udělala přesně to, co jsem nechtěl. Dolezla aţ úplně na konec, vlasy jí vlály v měsíčním svitu, hlavu měla zakloněnou a smála se. „Je to nádherný!“ volala. „Polez ke mně!“ Zavrtěl jsem hlavou. „Musíš to taky zkusit!“ „Becky, prosím tě, polez zpátky!“ „Nic mi není. Neboj se!“ „Za chvíli dostaneš závrať!“ varoval jsem ji. Další sugestivní projev. Nemyslel jsem, ţe se to stane, bylo to jen varování. Ale náhle, jak se zadívala na měsíc, přepadla ji závrať. Zmocnila se jí panika. Věděl jsem přesně, jak jí je, proto jsem ji varoval. Znal jsem ten pocit, kdy člověk má jediné přání: aby svět zůstal stát. Ačkoliv se objektivně během těch pár vteřin nic nezměnilo, najednou dostala strach, ţe zemře. Přitiskla se křečovitě k ţeleznému tělu a křičela. „Marku! Já budu zvracet.“ „Vydrţ. Přejde tě to!“ „Já spadnu. Marku, pomoz mi!“ I já jsem podlehl panice. Měl jsem se ji snaţit uklidnit, aby slezla. Místo toho jsem šplhal za ní a tím jí blokoval cestu zpět. Ale těţko jsem mohl udělat něco jiného. Byl jsem muţ, zkonzumoval jsem stejk a musel jsem zachránit milovanou bytost. Na rameno jsem se dostal snadno. I kdyţ nemám moc fyzické síly, jsem dost obratný. Měl jsem ovšem plný ţaludek a houpavý pohyb mi tento fakt připomínal. Jak jsem se blíţil ke konci ramene, a 62

rychlost mého vertikálního pohybu rostla, začal jsem mít i já pocit, ţe budu zvracet. Ale moje potíţe byly zanedbatelné ve srovnání s tím, jak bylo Becky. Sevření nohou ochabovalo a začala klouzat ke straně. Podíval jsem se dolů na změť motorů a převodů. Kdyby spadla, nebylo by to na měkké. „Marku!“ křičela. „Uţ jsem u tebe! Měj otevřené oči a dívej se na něco, co se nehýbe! Třeba na silnici! Za chvíli budeš v pořádku!“ Během pár vteřin jsem byl u ní. Pak teprve začaly moje problémy. Nemohl jsem ji prostě vzít na záda a snést ji do náručí civilizace. Fakticky jsem ji nemohl posunout ani o centimetr. Její nohy sice ztrácely sílu, ale ruce měla zaťaté do rzí zbrázděného ramene s takovou silou, aţ jí krvácely prsty. „Musím se dostat dolů!“ naříkala. „Pomoz mi, prosím tě!“ „Musíš pomalu sklouznout pozpátku!“ instruoval jsem ji. „Je to jednoduché. Pokaţdé, kdyţ budeme stoupat, trochu povolíš ruce. Aţ budeme klesat, tak se zase chytíš!“ Naklonil jsem se k ní a ovinul ji paţi, kterou jsem sám dost potřeboval, kolem pasu. „Věř mi, Becky. Nenechám tě spadnout!“ uklidňoval jsem ji. Lehce přikývla, a kdyţ jsme stoupali, povolila křečovité sevření a tak jsme pomalu, kousek po kousku, sklouzávali doprostřed věţe. Netrvalo to tak dlouho, ale mně to připadalo jako věčnost. Tím jsme se ovšem ocitli před další překáţkou: musel jsem ji pustit a šplhat na ţebříku pod ní. Jenomţe mě nechtěla pustit. „Neudrţím se,“ naříkala, „spadnu!“ „Na chvilku tě musím pustit!“ „Ne!“ Ale neměl jsem na vybranou. Musel jsem ji nechat naříkat. V tom stavu, ve kterém se nacházela, nepřipadalo v úvahu, ţe by slezla po ţebříku bez mé pomoci. „Vydrţ!“ nařídil jsem jí. „Ne, Marku, nechoď nikam!“ Pustil jsem ji a zmizel na ţebříku. Bylo to lehčí, neţ jsem si myslel. Naneštěstí Beckyina závrať se zhoršila. Najednou přestávala rozeznávat, co je nahoře a co je dole, fakt, ţe uţ se nehoupala sem tam kaţdých pár vteřin jí nijak nepomáhal. Nemohl jsem ji 63

přemluvit, aby přehoupla nohy přes zábradlí a začala sestupovat po ţebříku. Přestala úplně komunikovat, zabořila hlavu do dlaní a plakala. V té chvíli jsem si všiml kovové tyče leţící u paty věţe. Tyč patřila povalené ceduli s moudrým varováním, ţe okolí je nebezpečné. Nechal jsem Becky svému osudu a šplhal rychle dolů. Sebral jsem tyč a vlekl ji i s cedulí směrem k motoru pohánějícímu věţ. Převodová skříň byla sice chráněna proti dešti, ale vandalům byla dobře přístupná. „Pevně se drţ!“ volal jsem nahoru na Becky. „Zastavím tu mrchu!“ Becky se pohnula, zdvihla hlavu a podívala se dolů. Nic neříkala, ale chytila se ještě křečovitěji zábradlí. Pak jsem hodil tyč do hnací jednotky. Stroj mi ji okamţitě vyrval z ruky – měl jsem přitom štěstí, ţe mně cedule neuřízla hlavu. Vzápětí zmizela mezi ozubenými koly a jenom kusy ţeleza mně zasvištěly kolem hlavy. Pak se ozval otřesný zvuk a vzduchem se nesl skřípot a nářek. Rameno věţe se pomalu vleklo vzhůru a pak zůstalo stát. Hluk ustal a zavládlo poţehnané ticho. Skočil jsem znovu na ţebřík a snaţil se nemyslet na problémy s dýcháním a bolest v hrudi. Pomoci Becky slézt dolů byla teď hračka. Dovedl jsem si představit tu úlevu, kterou pocítila, kdyţ se ta věc zastavila. V jedenácti jsem takhle uvízl na těţní věţi, a kdyţ jsem se konečně dostal dolů, připadalo mi, ţe jsem zestárl o padesát let. Pár minut jsme jen tak seděli, mlčeli a lapali po dechu. Podle očekávání mi trvalo celou věčnost, neţ jsem se trochu vzpamatoval. Bolest odcházela jen krůček po krůčku. Becky vstala a doklopýtala k plotu, který obklopoval věţ. Aţ teď jsem si všiml díry v písku pod plotem. Ukázal jsem na ni a Becky jen kývla a poslušně podlezla plot. O šaty si nemusela dělat starosti, byly na cáry. Šel jsem za ní a moje tělesná schránka na tom nebyla o moc líp neţ ty šaty. Becky popošla k vodě a kousek od přibíhajících vln se usadila s hlavou skloněnou mezi koleny. Přestala plakat, coţ mi připadalo jako známka zlepšení, ale jenom dokud nepromluvila. „Asi je zrovna někde s ní,“ řekla najednou. 64

Pochopitelně jsem věděl, kdo je ‚on’ a kdo je ‚ona’. V té chvíli mi došlo, co to všechno znamenalo. Od prvního okamţiku, kdy jsem za Becky přišel, byla neobyčejně veselá, skoro jako nadrogovaná. Snaţila se prostě vytěsnit z mysli, co se stalo, a já se k tomu docela dobře hodil. Podobně jako riskování ţivota. Ve skutečnosti jí na Rayovi opravdu záleţelo. Bylo mi z toho nanic. „Určitě, ne,“ uklidňoval jsem ji. „Jak to můţeš vědět?“ „Nevím to!“ Podívala se na mě, slzy jí mezitím oschly. „Promiň,“ řekla, „Já to tak nemyslela!“ „Nic se nestalo. Jak ti je?“ „Připadám si jako idiot!“ zatvářila se znechuceně. „Čas od času je to prospěšný pocit,“ ujistil jsem ji. „Člověka to učí pokoře.“ „Taky sis tak někdy připadal?“ zajímala se. „Jo,“ přikývl jsem. „Kdy?“ „Kdyţ jsem tě poprvé poţádal o schůzku a tys mi řekla ne!“ i „To je mi líto.“ „Zapomněl jsem na to, kdyţ jsi řekla ano.“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Přišlo to na mě tak najednou… Začala se mi točit hlava a myslela jsem, ţe je po mně.“ „Já to znám,“ přikývl jsem. „Postrádáš ho?“ Chvíli se dívala na oceán a pak kývla. „Chtěla bys jít domů?“ Neodpověděla a dál sledovala vlny na povrchu oceánu. Byly drobné a v měsíčním světle vypadaly jako skleněné. „Marku,“ řekla náhle, „jaký je klíč k tvé hře?“ „Tvůj průvodce vesmírem je tvůj úhlavní nepřítel.“ Zamračila se. „Ale během hry si vybíráš různé průvodce!“ „To je jedno, stejně jsou vţdycky proti tobě. Musíš se jich při první příleţitosti zbavit, pak budeš rychle postupovat k cíli!“ „Proč jsi to udělal zrovna takhle?“ Pokrčil jsem rameny. „Asi jsem chtěl být originální.“ „To mi nepřipadá moc dobrý důvod,“ vytkla mi. „A Chaneen, 65

královna vesmíru, je taky můj nepřítel?“ „Ta jediná je výjimka. A víc uţ ti neřeknu. Jak se jmenuješ prvním jménem?“ Něco v jejím chování se změnilo, i kdyţ jsem to nedovedl popsat – jako by se ponořila do sebe. Aniţ pohnula hlavou, zabloudila zrakem na měsíc. Sledoval jsem její pohled a najednou jsem vnitřním zrakem viděl, ţe Vincent je stále ještě na kopci u teleskopu a dělá to samé, co my. „Nechci jít domů,“ řekla tiše. . „Ptal jsem se tě na něco jiného.“ „Chci jít k tobě,“ řekla a zadívala se mi do očí. „Proč?“ „Neptej se mě!“ „Ale –“ chtěl jsem říci něco o Rayovi, aniţ bych ho jmenoval, něco v tom smyslu, ţe nejdřív musí zapomenout na něj a pak teprve se můţeme poznat my dva. Ale nenechala mě domluvit, naklonila se ke mně a políbila mě. „Riskoval jsi ţivot, abys mě zachránil,“ šeptala mi do ucha, kdyţ se naše tváře dotýkaly. „Řekni mi, proč?“ To jsem ale nemohl, protoţe, bohuţel, má láska nebyla jediným důvodem. Nebyl jsem o nic lepší neţ postavy z mé počítačové hry. Nebýt mě, nikdy by Becky na tu věţ nelezla. Kvůli Káře a mně se Becky rozešla s Rayem. Já byl její nejhorší nepřítel! Ale nahlas jsem neřekl nic. Oprášil jsem si kalhoty a vedl ji zpátky k autu. Cestou na hlavní silnici jsme jeli okolo zmrzačené věţe. Jednou, aţ budu bohatý, mohl bych těm naftařům poslat šek, napadlo mě. *** Becky u mě zůstala dlouho, i kdyţ ne aţ do rána. Nijak moc jsme nemluvili, ani jsme se nemilovali. Jen jsme leţeli vedle sebe na mé posteli a poslouchali, jak nám tlučou srdce. Jednou mi přitiskla ruku na hruď a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Zřejmě Si všimla, jak nepravidelně mi srdce bije. Ujistil jsem ji, ţe mi je fajn. Pak jsem si vzpomněl na Karu. Určitě zůstala vzhůru dlouho do noci a doufala, ţe se ozvu se zprávou, jak dopadla naše schůzka. Usmál jsem se – řeknu jí totéţ, co Becky – dopadla fajn. 66

VIII. Časně ráno uţ mi Kara klepala na dveře. Věděl jsem, ţe to je ona, ani jsem se nemusel ptát. Volal jsem, ať jde dál a vzápětí pomaloučku strčila hlavu do štěrbiny ve dveřích. „Nevěděla jsem, jestli jsi sám,“ vysvětlila. Měla na sobě otrhané modré dţíny a černé tričko. Kdyţ se usadila na mé posteli, měl jsem na sobě jen trenýrky a prostěradlo. Políbila mě na čelo a světlé lokny přitom rozhodila po polštáři. „Vůbec ses včera neukázal!“ „Omluv mě u Vincenta, ţe jsem mu ještě nevrátil vůz,“ řekl jsem. „Říká, ţe si ho můţeš nechat,“ sdělila mi Kara jako by nic. „Prima.“ „Opravdu! A můţeš zůstat v našem domě. Odjíţdíme.“ „Kam jedete?“ posadil jsem se. „Daleko.“ „Kam? A na jak dlouho?“ „Nemůţu ti říct, kam jedeme,“ řekla tiše. „Je to tajemství. Ale budeme pryč dlouho.“ „Proč mi to nemůţeš říct?“ „Nesmím!“ poloţila mi něţně ruku na mou. „Musíš mně důvěřovat. Mně a Vincentovi.“ „Ale vţdyť jsem ještě ani nezačal pracovat na jeho hře,“ namítl jsem. „Zatím jsem ji jenom hrál. Nemůţete oba zmizet!“ Kara se smutně usmála. Najednou jsem se cítil jako dítě, které ztrácí matku. „Pomohl jsi mu víc, neţ tušíš!“ usmála se. „Chtěl, abych ti to vyřídila.“ „To ani nepočká, abych se s ním rozloučil?“ 67

„Bohuţel to nejde.“ Naklonila se ke mně a políbila mě na ústa. „Neboj se, všechno dobře dopadne!“ Ještě nikdy jsem nebrečel před nějakou holkou, fakticky vůbec před někým, alespoň od té doby, co jsem nebyl malý kluk. Takţe jsem nebrečel ani teď, ale měl jsem k tomu blízko. Oči mě začaly pálit a musel jsem si přes ně dát ruku. „Nesmíš odejít!“ řekl jsem a v těch dvou slovech bylo řečeno vše a vím, ţe Kara mně rozuměla. Zjevili se v mém ţivotě jako blesk z čistého nebe a najednou mně připadalo nesnesitelné, ţe bych měl zůstat sám. Měl jsem pocit, tak jako uţ vícekrát, ţe Kara mi čte myšlenky. „Teď máš Becky!“ povzbudila mě. „Teď uţ nás nepotřebuješ.“ Vstal jsem, přešel k vodovodu a natočil si skleničku vody. Pak jsem se díval chvilku z okna: nebe bylo modré, ale na obzoru byly mraky. Moţná, ţe večer bude bouřka, uvaţoval jsem. Dneska večer uţ měsíc neuvidím. V té chvíli jsem si vzpomněl na svoje špatné tušení ohledně Becky a věděl jsem, ţe se splnilo. „Nemám Becky,“ řekl jsem. „Ale ano, máš!“ „Ani ses neptala, jak naše schůzka proběhla.“ „Vím, ţe dobře.“ „Co kdybych ti řek, ţe při ní skoro přišla o ţivot!“ Kara se zarazila. „Fakt?“ A kdyţ jsem přikývl, dodala. „Pak jsi to musel být ty, kdo ji zachránil.“ Kousl jsem se do rtu, ne tolik, aby mně tekla krev, ale dost na to, aby to bolelo. Tohle bylo na fyzické bolesti příjemné: byla reálná a na rozdíl od jiných bolestí člověk věděl, co ji působí. „Vůbec tomu nerozumím!“ řekl jsem. „Objevíte se tady neznámo odkud, dáte mě dohromady s Becky a zase zmizíte neznámo kam. Přijeli jste skutečně jen kvůli mně a Becky?“ „Je to trošku sloţitější,“ povzdechla si Kara. „Vrátíte se někdy? Rád bych slyšel jasnou odpověď jako ‚ano’ nebo ‚ne’.“ „Ne.“ Poloţil jsem sklenici. Lépe řečeno, vypadla mně z ruky. Sklo se roztříštilo a najednou mi z prstu tekla krev. Ani jsem necítil bolest – 68

všechno se přihodilo příliš rychle. Pak vedle mě stála Kara a prst jsem měl omotaný papírovým ručníkem, který rychle rudl. „Uţ je to dobrý?“ ptala se starostlivě. „Jo, nic to není.“ „Bavil ses včera dobře?“ Přikývl jsem a Kara se usmála. „To jsem ráda.“ „Slíbil jsem Becky, ţe jí zavolám, aţ se vzbudím.“ „Myslím, ţe uţ jsi vzhůru,“ ukázala Kara na telefon. „Dovol, ať můţu být u toho. Víš, ţe to je trochu i moje zásluha.“ Vytočil jsem číslo. Nevím, proč jsem o tom telefonování mluvil, asi jsem chtěl, aby se Kara ještě zdrţela. Vypadala, ţe zmizí kaţdým okamţikem a uţ ji nikdy neuvidím. Becky zdvihla telefon po třetím zazvonění. „Haló, Becky? Tady Mark!“ Zavěsila. „Co se děje?“ zpozorněla Kara, která stála v kuchyni. Nechápavě jsem civěl na sluchátko, ze kterého se ozýval volací tón. Pak jsem zavěsil. „To fakt nevím,“ řekl jsem. Kara se znova posadila vedle mě na postel. „Zkus to znova.“ „Nechce se mnou mluvit.“ „Třeba to byl omyl.“ „Ne, byla to Becky,“ vrtěl jsem hlavou. „Nebo se vám to přerušilo. Zkus to znova.“ Nechal jsem telefon vyzvánět desetkrát, pak jsem zavěsil. „Třeba není doma,“ navrhla Kara. „Byla doma ještě před pár vteřinama. Zavěsila mi.“ „Určitě se pleteš!“ zpozorněla Kara. „Zkus to ještě jednou.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Máš správné číslo?“ Becky mně dala telefon, kdyţ jsme si domluvili schůzku. Naučil jsem se ho hned nazpaměť, ale teď jsem ho pro jistotu luštil ze zmačkaného útrţku papíru, který leţel na nočním stolku. „Devět – čtyři – tři,“ četl jsem, „osm – jedna – dva – dva.“ Kara se zamračila. „To souhlasí.“ „Odkud ty znáš její číslo?“ „Na tom nezáleţí. Dneska je středa, to dělá od desíti. Za chvíli 69

bude v obchodě, musíš jít za ní!“ „Nechce se mnou mluvit.“ Kara začala rozčileně přecházet po místnosti. „Přece snad chceš vědět proč, ne?“ Namáhavě jsem polkl. Vypadalo to, ţe tenhle den bude stát zato. Ještě ke všemu jsem měl na sobě jen trenýrky. „Já nevím…“ „Neţ odejedu, tak to musíme zjistit!“ Kara začala být netrpělivá. „Já to vědět musím.“ „Moţná se dala zase dohromady s Rayem!“ „Tohle neříkej ani ţertem!“ vyjela na mě. „Myslím to váţně!“ Kara popadla mé kalhoty a hodila mi je. „Hoď to na sebe, jedeme za Becky!“

70

IX. Řídila Kara. Tak, jak to pro ni bylo typické – rychle a nebezpečně. Snaţil jsem se cestou nepřemýšlet, ale nikdy bych nevěřil, jak obtíţné to je. Můj nepřítel se teď jmenoval čas. Jenomţe byl čas vůbec někdy k někomu přátelský? Všechny nás časem zabíjí. Bolelo mě srdce a měl jsem pocit, ţe vevnitř uţ umírám. Kara zaparkovala za rohem obchodu, kde Becky pracovala. „Jdi za ní!“ přikázala mi. „Ještě tam není.“ „Vţdycky přichází o chvíli dřív.“ „Proč se vlastně musím ptát jí, proč zavěsila. Proč mi to neřekneš sama? Ty přece o ní víš všechno!“ Kara s povzdechem zavřela oči. „Protoţe tohle nevím!“ Vylezl jsem z auta. Nemohu říci, ţe by mně cesta do obchodu zlepšila náladu, málem jsem se nad sebou rozplakal. Kara měla pravdu. Becky uţ byla uvnitř, stála u pokladny, právě tak, jako ten první večer, co jsem ji uviděl. Ale jak mě uviděla, zmizela uvnitř, v části, kam smějí jen zaměstnanci. Šel jsem za ní, mě za to vyhodit nemohli. Naštěstí byla místnost prázdná. „Becky, co se stalo?“ Ani se neotočila. „Proč se nezeptáš svý milenky?“ řekla tak tiše, ţe jsem ji sotva slyšel. „Ţádnou nemám!“ „Ray říká, ţe ano!“ „Není to moje milenka.“ „Je to tvoje sestřenice?“ „Becky, dovol abych ti to vysvětlil!“ 71

Otočila se ke mně a ukázala směrem k nouzovému východu. Byl to jeden z východů, na který byl připojený poplachový systém. „Vypadni odsud!“ zaječela. Trochu jsem couvl; ještě nikdy jsem ji neviděl zuřit. „Co kdybych ti nejdřív řek svou verzi?“ navrhl jsem. Oči jí metaly blesky a cítil jsem se jako darebák. „Tvoje verze!“ opakovala trpce. „Tohle není ţádná z tvých pitomých her! Měla jsem Raye ráda a chodili jsme spolu. Byli jsme spolu šťastný. A pak ses mezi nás připlet ty! Nejdřív jsi na něj narafičil tu ţenskou a pak jsi ji poslal, aby to zahrála na mě…“ Hlava jí poklesla a slzy jí vyhrkly na košili. Vypadalo to, ţe je stejně vzteklá, jako se stydí za to, ţe tak naletěla na můj podlý plán. Nejdřív jsem jí chtěl říct, ţe to nebyl můj plán, ale pak jsem si uvědomil, ţe není tak hloupá, aby něčemu takovému uvěřila; i kdyţ to byla pravda. Usoudil jsem, ţe bude nejlíp, kdyţ zmizím. Koupím si lahvičku spacích prášků nebo nějaký pevný provaz… Otočil jsem se k východu, ale měl jsem pocit, ţe před tím ještě musím něco říct. „Včera večer mně s tebou bylo moc dobře.“ Becky přikývla. „Mně taky.“ „Sbohem.“ Rozhodla se, ţe mi neodpoví. Vyšel jsem ven na sluníčko a za mými zády se rozdrnčelo poplašné zařízení. Šel jsem klidně dál. Nejraději bych pokračoval rovnou aţ domů, čert vzal Karu, ale trvalo by mi to deset hodin a uţ teď jsem toho měl dost. Vrátil jsem se k červenému ferrari, Kara nervózně přešlapovala opodál. V sousední ulici jsem zahlédl policejní hlídku, nepochybně jela k obchodu. „Tak co?“ řekla netrpělivě. „Ví všechno.“ „Co všechno?“ „Jak jsi to navlíkla. A taky, ţe já to vymyslel.“ „To není moţné.“ „Je to tak,“ ujistil jsem ji. „Ale ty jsi to nevymyslel!“ „Zkus jí to vysvětlit! Máš moţnost hned teď,“ navrhl jsem. „Ale jelikoţ já zrovna vylezl ven, bude to vypadat trochu podezřele.“ 72

Kara praštila pěstí do střechy auta a zaklela. „Zatraceně! Jak se to mohla dozvědět?“ „Řekl jí to Ray.“ Kara se šokované otočila. „Ale jak to ví on?“ „To nevím.“ Otevřel jsem dvířka a poţádal ji: „Odvez mě prosím tě zase domů. Mám toho pro dnešek dost.“ Kara zabouchla dvířka, neţ jsem stačil nastoupit. „Musíme zjistit, co se stalo!“ řekla šokované. „Coţpak to nechápeš? Nemůţu odejet, aniţ bych se to dozvěděla!“ „Proč ne? Klidně odjeď a nech můj milostný ţivot na pokoji,“ navrhl jsem jí. „Pošlu ti pohled, jak to dopadlo.“ „Myslíš si, ţe to je moje vina,“ řekla kajícně. „Ne, nemyslím,“ řekl jsem po pravdě. „Za to můţu já sám a pánbůh se svým zvláštním smyslem pro legraci.“ „Pánbůh!“ šeptala si Kara pro sebe. Stála nehnuté a zírala směrem k obchodu. Dýchala přerývavě a rty se jí chvěly. Pak najednou nedýchala vůbec a rty měla bílé a bez krve. „Ray!“ zašeptala. „Pochybuju, ţe by si s tebou ještě jednou vyrazil,“ nadhodil jsem. Kara se probrala z transu a chytla mě za ruku. V očích jí kmital skutečný strach. „Musíme s ním mluvit!“ rozhodla se. „Nemá to cenu,“ bránil jsem se. „Co se mě týče, chci si jít lehnout.“ Kara se rozběhla k autu a snad ani neslyšela, co říkám. „Sedni si,“ zavelela. „Najdeme ho v knihkupectví. Snad z něj vytáhneme, co se stalo.“ „Taky by tě moh zabít!“ varoval jsem ji, kdyţ jsem si sedal dovnitř. Zřejmě přeslechla i tohle. Cestou do knihkupectví jsme poslouchali rádio. Všechny stanice vysílaly reklamy. Byl jsem tak deprimován, ţe jsem ani neměl sílu nikoho obviňovat nebo mít vztek. Chtěl jsem říct Káře, ţe uţ o nic nejde, ţe můţe klidně s Vincentem odejet a být šťastná na Saturnu nebo Jupiteru nebo kam se to chystali zmizet. Chtěl jsem jí povzbudivě poklepat na koleno, ale nahmatal jsem jenom rychlostní páku. Právě přeřadila na pátý stupeň a projíţděla stopadesátikilometrovou rychlostí křiţovatku na červenou. Moţná, 73

ţe se nás snaţila zabít, coţ by bylo taky řešení. Neţ jsme dorazili k Rayovu obchodu, rozhodl jsem se, ţe s ní půjdu dovnitř. Nepovaţovala to za šťastný nápad. „Zbláznil ses?“ odhadla můj zdravotní stav. „Ty jsi ta pravá, kdo se můţe takhle ptát!“ odsekl jsem. „Proč jsme tady? Abychom se zeptali Raye, jak přišel na to, co jsi měla za lubem. Varoval jsem tě přece. Přijela jsi za ním na rande ve ferrari. A já řídil taky ferrari, kdyţ jsem jel s Becky. Co na tom, ţe to moje mělo jinou barvu. Pro lidi v našem věku to není zrovna obvyklý auťák. Jestli spolu mluvili, snadno na to mohla přijít řeč a dali si to dohromady.“ „Potom, co přišla na to, ţe ji podved? Nemluvila by s ním!“ zavrtěla Kara hlavou. „Jak to můţeš vědět?“ „Znám ji!“ „Jak to?“ „To ti nemůţu říct.“ „Mohl jí taky zavolat!“ „Vyloučeno. Zapomněl jsi, co se stalo, kdyţ jsi jí ráno volal?“ Kara otevřela dvířka a vystoupila. „Počkej tady. Vrátím se za pár minut.“ „Ne,“ trval jsem na svém. „Jdu s tebou!“ „Jestli se někoho pokusí zabít, tak to budeš ty, Marku!“ varovala mě. „Nevíš, co všechno za tím vězí! Potřebuju s ním mluvit sama!“ „Tak si s ním promluv aţ po mně!“ Kara se vzdala a vešli jsme spolu. Pokladní nám řekla, ţe Ray je vzadu, ve skladu. Přemýšlel jsem, jak bych se měl představit. Kara mě vzala za ruku, ale kdyţ jsme vcházeli, rychle jsem ji vyprostil: tušil jsem, ţe bych mohl potřebovat mít obě ruce volné. Moc mně to nepomohlo. Zaklepali jsme a Ray nás pozval dál. Chvilinku na nás zíral, pak jeho pohledný obličej přestal být symetrický a koutkem oka jsem zahlédl rozmazanou pěst. Byl zatraceně rychlý, ani jsem nestačil zvednout ruku a inkasoval jsem ránu do nosu. Poklesla mi kolena a na bílou košili mi crčela krev. Byla to ta samá košile, co jsem měl na sobě, kdyţ jsem včera leţel vedle Becky. Před očima se mi udělaly skvrny stejně rudé jako moje košile. Bojovnost mě opustila, ten 74

parchant byl silný jako býk. Kara mi přispěchala na pomoc, coţ mně připadalo patřičné. Přiskočila k němu a odstrčila ho zpátky, ke krabicím s knihami. Snaţila se ho uklidnit, ale patrně si nepočínala dost ohleduplně, protoţe ji vztekle odstrčil, aţ spadla na zadek. Tím získal bohuţel dost času na to, aby mi vrazil ještě jednu. „Rayi!“ zakřičela Kara. „To není on!“ Ray zaváhal. V duchu jsem se modlil, aby můj zakrvácený obličej opravdu nepoznal. Pak jsem si ale uvědomil, ţe by musel mít fenomenální paměť, aby si vybavil, ţe mě viděl ten večer, kdy si dojednával rande s Karou. Neměl ţádný důvod identifikovat mě jako toho, kdo byl s Becky. Leda, ţe by mě Becky popsala, coţ mi nepřipadalo pravděpodobné. „Nech ho na pokoji,“ volala Kara, sotva se vyškrábala na nohy. „Chtěli jsme s tebou jenom mluvit.“ „To není ten kluk, co se mi snaţí ukrást mou holku?“ doţadoval se Ray. „Jakou tvou holku?“ podivila se Kara. „Řek jsi mi, ţe ţádnou nemáš!“ „A ty jsi mi neřekla, ţe máš parťáka, kterej na mě ušil boudu.“ „Ţádnou boudu jsem na nikoho neušil,“ zamumlal jsem. „Tak kdo k čertu jseš?“ otočil se na mě. „Beckyin přítel!“ řekl jsem. Vţdycky si vyberu špatnou chvíli pro upřímnost. Okamţitě po mně vyrazil, ale tentokrát byla Kara rychlejší a včas ho chytla za ruku. „Co kdybys nás chvíli poslouchat, ty idiote!“ zaječela na něj. Ray poslechl. Ačkoliv mně krev prýštící z prasklé cévky v nose trochu rozptylovala, fascinovaně jsem zíral, jak se ti dva k sobě chovají: jako staří manţelé, kteří uţ mají jeden druhého po krk. Přesto jsem zřejmě nebyl tak dobrým pozorovatelem jako Ray. Otočil se ke Káře a udiveně na ni zíral. „Kam se poděl tvůj přízvuk?“ „Fakt!“ vyklouzlo mi. Kara uţ nebyla sladká skotská dívenka. Najednou mluvila, jako by se narodila a vyrostla v jiţní Kalifornii. Kara se na nás mlčky dívala, coţ nebylo ţádné vysvětlení. „Na tom nezáleţí,“ ujistila nás. 75

„Kdo k čertu vlastně jseš?“ obrátil Ray pozornost k ní. „Jo, to by mě taky zajímalo!“ přidal jsem se. Kara nás oba ignorovala. „Kdo ti zatraceně o mně co nakecal?“ ječela na Raye. „Nevíš, proč bych ti to měl povídat?“ Kara se sípavě nadechla a otočila se ke zdi. Ray se na mě zkoumavě podíval a já zavrtěl hlavou. Najednou jsme byli jakoby na jedné lodi. „Byl tady!“ zašeptala. „Kdo?“ nechápal jsem. „Myslíš Fredericka?“ pochopil Ray. „Takţe ho znáš? Jo, řek mi, co vy dva jste za podrazáky!“ „Kdy tu byl?“ „Včera večer,“ řekl Ray. „Je to chlapík, jaký mám rád. Řek mi na rovinu, co vy dva jste zač. Ţádný zbytečný kecy.“ Ray se na mě prohnaně podíval. „Řek mi, abych si na tebe dal bacha!“ Zdvihl jsem ruce na znamení, ţe se vzdávám a vstal jsem. Ray mě celou dobu obezřetně pozoroval, přitom měl neustále ruku v kapse saka – zřejmě mě ten Frederick nevylíčil v příznivém světle. Ale momentálně jsem začal spíš mít strach o Karu, neţ o sebe. Byla rozčilená, uţ kdyţ jsme sem šli, ale teď se doslova třásla. „Pojď, půjdem!“ obrátil jsem se k ní a šetrně si ohmatával nos, který na to odpověděl dalším výronem krve. „Nech to plavat!“ Kara se pomalu otočila na Raye a jako ve snu se k němu přibliţovala. Zpráva o Frederickovi ji naprosto šokovala. Zhluboka se nadechla, jako by se snaţila uklidnit. „Jestli se Frederick vrátí, buď opatrný!“ Její skotský přízvuk byl nenávratně pryč. „Je nebezpečný, mnohem nebezpečnější, neţ si dovedeš představit.“ Ray si pohrdlivě odfrkl. „Ty mi budeš něco vykládat, ty mrcho! Viděl jsem ho jenom jednou, ale vím, ţe je férovej!“ Kara se pousmála. „Férovej jako nabitej revolver!“ Ještě jednou se usmála a zavrtěla hlavou. Pak mě vzala za ruku a vyšli jsme ven. Dalším nouzovým východem, ve kterém jsme uvedli do chodu další poplašný systém. Venku se Kara nezdrţovala ani prohlíţením mého zranění, ani vysvětlením, co se stalo s jejím přízvukem. Místo toho běţela rovnou 76

k telefonnímu automatu před vchodem do nákupního střediska. Běţel jsem za ní, pokud jsem byl schopen. Honit někoho, kdyţ má člověk zakloněnou hlavu, není nic jednoduchého. Kdyţ jsem k ní dorazil, měla uţ číslo vytočené a právě se vzdala toho, ţe se dovolá. Praštila sluchátkem a sdělila mi: „Vincent není doma.“ „Takţe?“ „Měl by být doma. Neměl ţádný důvod odcházet.“ „Třeba šel něco nakoupit?“ snaţil jsem se jí uklidnit. „Vincent nechodí nakupovat!“ odsekla nervózně. „Nikdy?“ Popadla mě za ruku. Začalo mi připadat normální, ţe mě neustále vláčí někam, kam nechci. „Dělej!“ křičela. „Musíme domů!“ „Ale já si chci jít lehnout!“ připomínal jsem můj původní úmysl, který se mi jevil čím dál tím prozíravější. „Marku!“ křičela. „Nechápeš, ţe Vincentovi hrozí nebezpečí?“ Strnul jsem: „Skutečně je ten Frederick tak nebezpečný?“ Otřásla se strachem. „Víc neţ si dovedeš představit!“ Běţeli jsme k autu. Cestou domů jsem se snaţil vyzvědět něco o Frederickovi a o Kařině nové státní příslušnosti, ale nikam jsem se nedostal. Bál jsem se, abych nezakrvácel čalounění a na strach o Vincenta jsem uţ neměl sílu. I kdyţ jsem uznával, ţe to není správné. Taky jsem uvaţoval, jestli Ray nosí v kapse saka pistoli. Dveře do domu byly dokořán. Auto ještě úplně nestálo a Kara uţ běţela k domu. Vzpamatoval jsem se mezitím natolik, ţe jsem ji dohonil dřív, neţ vešla. „Půjdu první!“ řekl jsem pevně. „A bez diskuse!“ Kara se nepřela. Nechal jsem ji na zápraţí a vkročil dovnitř. Přivítalo mě ticho. Všechno vypadalo normálně, ale atmosféra v domě normální nebyla. Takhle nějak vypadají vibrace, které vydávají rakve po návštěvě vykradačů hrobů. Celý dům mně připadal jako rakev. Prázdný prostor, čekající aţ ho vyplní zármutek. „Vincente?!“ volal jsem. Nalezl jsem ho v kuchyni. Zmohl jsem se jenom na to, ţe jsem potlačil chuť zvracet. Byl jsem uţ sice celý zakrvácený, ale tahle krev na mě zapůsobila mnohem víc, zasáhla mě tam, kde v nás přebývá naše smrtelnost. Po druhé během jediné hodiny jsem klesl na kolena. Byl bych se modlil, abych obdrţel ještě jednu ránu, kdyby 77

bolest té rány mohla zmírnit to, co jsem cítil teď. A kdyby má modlitba měla naději na vyslyšení. Celý kuchyňský pult byl zbrocený krví, která tiše kapala na zem. Ihned jsem věděl, ţe tohle překvapení bylo zamýšleno pro mě stejně jako pro Karu. Na bíle kachlíčkovaném kuchyňském pultu leţelo lidské srdce nabodnuté na blyštivé ocelové čepeli noţe.

78

X. Kdyţ

jsme se konečně natolik uklidnili, ţe jsme mohli začít uvaţovat a dokázali jsme prohlédnout místnost, aniţ bychom zavírali oči při pohledu na krev, zjistili jsme, ţe to srdce nemůţe být Vincentovo. Byl to starý orgán, který páchl po formaldehydu. Buď byl ukraden z nějakého obchodu, který dodával podobné věci studentům medicíny, anebo byl zcizen z nějakého středoškolského kabinetu. Ale krev byla čerstvá a bůhví, kde k ní Frederick přišel. Ale byla to zřejmě krev zvířecí, protoţe měla jinou konsistenci neţ lidská krev, jak jsem snadno mohl zjistit srovnáním s bohatým vzorkem lidské krve na své košili. Kara se šla pro jistotu podívat ještě do jeskyně, ačkoliv to povaţovala předem za marný pokus. Nedovolila mi, abych šel s ní, a trvala na tom, ţe mám zůstat doma a odpočinout si. Umyl jsem se a převlékl do Vincentových šatů. Pak jsem se posadil k jeho stolu a zapnul počítač. Nevím, proč jsem to udělal, snad mě napadlo, ţe by tam mohla být nějaká skrytá zpráva, která by nám objasnila, kde se nachází. Kara byla totiţ přesvědčena, ţe Frederick Vincenta unesl. Ale v počítači ţádná zpráva nebyla, jen Vincentova hra na třetí světovou válku. Hrál jsem hru aţ dokonce, abych znova viděl ty světlé koule a přitom jsem přemýšlel, jak asi měla hra pokračovat. „V jeskyni není!“ oznámila Kara ve dveřích. Doklopýtala doprostřed pokoje a sklesla do křesla za mne. Pláč uţ sice měla za sebou, ale stále byla strašně rozrušená. Trvala na tom, ţe srdce spálíme v krbu, ačkoliv jsem je chtěl schovat jako důkaz pro policii. Na rukou měla stále ještě rudou skvrnu od toho, jak je nesla. 79

„Třeba to není tak černé, jak si představuješ,“ snaţil jsem se ji uklidnit. „To neznáš Fredericka.“ „Tak mi o něm něco řekni!“ „Nemůţu.“ „Tak půjdeme na policii a povíš to jim!“ „To má být výhruţka?“ zeptala se, ale byla příliš vyčerpaná, aby se mohla zlobit. „Spíš dobrý nápad! Ať je ten chlap kdokoliv, musí být trochu šílený. Fakt ti, Karo, nerozumím!“ „Policie nám nepomůţe!“ „To přece nemůţeš vědět!“ naléhal jsem. „Dejme jim šanci!“ „Nechápeš, o co tu jde.“ „Paneboţe!“ vyskočil jsem a bouchl do stolu. „Je mi uţ nanic z těchhle poznámek: Ty tomu nerozumíš. Nechápeš, o co tu jde. Jedině já, Kara, všemu rozumím. Co vlastně víš? A pro koho si to tajemství šetříš? Aţ budeme oslavovat Vincentův návrat? Jestli je ten Frederick tak nebezpečnej, jak si myslíš a jak by člověk řek z toho svinstva tady kolem, tak se Vincenta hned tak nedočkáme. Leda, ţe to všechno vyklopíš mně nebo policii a hned!“ Kara se na mě unaveně podívala. „Máš pravdu, Marku. Musím ti všechno říct.“ Znova jsem se posadil. „Kdo je Frederick?“ „To je dlouhá historie,“ řekla a zrak jí zabloudil na obrazovku, kde stále ještě běţela Vincentova hra. Zarazila se, kdyţ uviděla bílá světla, jak se shromaţďují kolem vesmírné stanice. „Má tam i ty lodě!“ podotkla překvapeně. „Ano,“ potvrdil jsem. „Říkal, ţe jsou důleţité.“ „To jsou,“ pousmála se Kara ironicky a já doufal, ţe aţ domluví, budu vědět čemu. „Všechno je důleţité. Nic není opravdu bezvýznamné. Věříš tomu, Marku?“ „Kdyţ jsem ve formě, tak jo!“ „V tomhle jsi jako já,“ přikývla. „Potřebuješ důkaz, něco, o čem se můţeš na vlastní oči přesvědčit. Vincent takový není. Je důvěřivý a věří, ţe všechno dopadne dobře. A kdyţ se to nestane, prostě se s tím smíří.“ Odmlčela se a pravá tvář jí zaškubala v náhlém návalu 80

lítosti. „Ale neměla bych mluvit o rozdílech ve vašich povahách: oba máte neuvěřitelnou představivost. Dovedete si představit nejpodivnější věci, které pak oţijí ve vašich hrách s naprostou samozřejmostí. Zajímalo by mě, Marku, jestli jsi dovedl zvítězit ve Vincentově hře?“ „Ne. To byl právě ten problém. Ta hra nejde vyhrát.“ „Ale to není pravda – jedna moţnost tu je!“ „A která?“ Zadívala se znova na světlé koule na obrazovce a znova váhala se svou zpovědí. „Nedá se nic dělat,“ rozhodla se. „Musím ti říct o sobě, Vincentovi a Frederickovi.“ „Buď tak hodná!“ řekl jsem a moje netrpělivost stoupala stejně rychle jako moje zvědavost. Pořádně jsem ani nevěděl, proč jsem policii nezavolal, kdyţ Kara odešla hledat Vincenta do jeskyně. Věděl jsem aţ moc dobře, ţe při únosu je kaţdá minuta drahá! Kara souhlasně přikývla a nadýchla se, aby začala svůj příběh, pak se ale zarazila a poloţila mi něţně ruku na koleno. „Jak ti je?“ zeptala se starostlivě. „Strašně!“ „Jak to myslíš? Bolí tě něco?“ „To ne. Ale jak jinak se člověk můţe cítit po tom všem, co se dneska stalo?“ „Ale netočí se ti hlava nebo něco takového?“ pokračovala. „Jako tehdy, jak jsme byli všichni tři u teleskopu.“ „Ne, to ne.“ „Určitě ne?“ „Určitě ne.“ Trochu si oddechla. „Alespoň jedna dobrá zpráva.“ „Nevím proč. Teď přece nejde o mě!“ Kara se mi zadívala do očí. Kontaktní čočky uţ vyndala. Zajímalo mě, jestli to byla jen další rekvizita, jako její skotský přízvuk. Asi usoudila, ţe uţ je nepotřebuje. Zároveň se změnila i barva očí: místo jasně modrých byly teď hnědé. „Jseš na omylu,“ řekla záhadně. „Jak se cítíš, je teď ze všeho nejdůleţitější.“ „Kdo je Frederick?“ opakoval jsem a z těch jejích věčných 81

hádanek jsem začínal být unavený. „Můj muţ.“ „Coţe?“ „Je to můj manţel. Ale Frederick není jeho pravé jméno.“ „Odkdy jseš vdaná?“ „Uţ dlouho,“ řekla neurčitě. Tuhle novinu jsem se zdráhal spolknout. „Děláš si legraci, ţe jo?“ „To rozhodně ne!“ „Kolik ti je?“ „Kolik myslíš?“ „Asi jako mně!“ hádal jsem. Chvíli o tom uvaţovala. „Dalo by se říct, ţe je to rozumný odhad.“ Víc k tomu nic neřekla a změnila námět. „Marku, musím ti to povědět všechno od začátku. Prosím tě ale, abys poslouchal a nepřerušoval mě a neptal se, co to má co dělat s tím malérem, ve kterém jsme. Počkej, aţ ti ten příběh dopovím celý!“ „O jaký příběh jde?“ „Kdyby byl vymyšlený, bylo by to sci-fi!“ „To snad ne! Neříkej, ţe jsi z nějaké jiné planety. Ţe jsi mimozemšťanka a vašemu létajícímu talíři došlo plutonium. Potřebuješ pomoct, protoţe se musíš vloupat do atomové elektrárny a ukrást pár uranových tyčí z reaktorového jádra, aby ses mohla dostat domů.“ Káře to nepřipadalo moc legrační. „A co kdyby ten můj příběh byl takovýhle? Co bys dělal?“ „Šel bych na policii a řekl jim, ţe můj přítel byl unesen. A kromě toho bych si na tebe začal dávat pozor.“ „Můj příběh je ještě mnohem bláznivější neţ to, co jsi říkal,“ povzdechla si Kara. „A přece je pravdivý?“ „To záleţí na tom, jak se na něj budeš dívat.“ „Karo, co kdybys mi všechno řekla na rovinu?“ „Já chci, ale můj příběh je trošku jako Vincentova hra. S tím rozdílem, ţe začíná před třetí světovou válkou. Je to příběh o jedné ţeně a dvou muţích. Můţu ti ho vyprávět jenom z pohledu té ţeny… Marku, posloucháš mě? Prosím tě!“ 82

„Já poslouchám,“ ujistil jsem ji. Kara se zadívala z okna na město. Vypadalo mírumilovně. Pokud jste ovšem nevěděli, ţe kaţdý rok je v něm zavraţděno tisíc lidí. A jednu vraţdu navíc tohle město ani nepozná, pomyslel jsem si. Nebyla to povzbudivá myšlenka, ale odráţela mou náladu, kdyţ jsem seděl a poslouchal, zatím co Vincentův ţivot byl v nebezpečí. „Bylo jedno děvče,“ začala Kara, „hezké a chytré. Měla velké plány do ţivota. Vystuduje střední školu a pak půjde na medicínu. Chystala se stát slavnou lékařkou a pomáhat lidem v celém světě. Střední školu vychodila, ale na medicínu se uţ nedostala. Vdala se příliš mladá a vdala se za muţe, který měl vlastní plány, vlastní ambice a na sny své ţeny neměl čas. Já vím, ţe to je stará historie, ale přesto pořád aktuální. Kaţdopádně si toho chlapíka vzala, stala se pozornou manţelkou a její muţ vstoupil do armády. Nastoupit jako ucho k letectvu nevypadá jako ţádná velká kariéra, ale náš muţ byl chytrý a letectvo si ho všimlo. Nechali ho studovat a dostal diplomy jak v jaderném, tak leteckém inţenýrství. Pak rychle postupoval: poručík, kapitán, plukovník. Sotva mu bylo čtyřicet, stal se generálem. Vypadalo to, ţe jeho vzestup je nezadrţitelný. Jediný problém byla jeho ţena. Nebyla šťastná, i kdyţ sama nedovedla říct proč. Jako ţena generála se neměla špatně: měla pěkný dům, spoustu peněz a přátel. Ale nemilovala svého muţe. A to je důvod, který člověku stačí k tomu, aby nebyl šťastný. A co je ještě smutnější, nejspíš ho vlastně nemilovala, ani kdyţ si ho brala. Ale kdyţ by se jí někdo zeptal, proč se nerozvede, nedovedla by pořádně odpovědět… Snad jen, ţe i kdyţ jí nebylo ještě třicet, uţ jí připadalo na nový začátek příliš pozdě. Taky se jí zdálo, ţe teď uţ by stejně nebyla šťastná, ať zůstane nebo odejde… Její muţ ovšem s manţelstvím spokojený taky nebyl. Věděl, ţe není milován a to ho přivádělo k šílenství. I kdyţ na tom nebyl o nic líp, protoţe ani on svou ţenu nemiloval. Ten pro změnu nemiloval vůbec nikoho. Neměl na to čas: musel totiţ zachraňovat svět před nepřáteli. Byl vojákem aţ do morku kostí. Pokud by to bylo na něm, tak by se vţdycky našli někde nějací nepřátelé, které bylo třeba zničit. 83

Ale přitom na své ţeně velice visel. Nikdy neudělal ţádné rozhodnutí, aniţ by se s ní radil. Zároveň nikdy nedal na to, co mu radila. To sice vypadá jako protimluv, ale bylo to tak: zeptal se jí na její názor, pak jí několik dní dokazoval, jak bláhový ten názor je, a udělal přesný opak toho, co mu radila. A kdyţ bylo rozhodnutí špatné, obvinil ji, ţe ho popletla svýma řečma. Neustále jí něco vyčítal, a zvláště, ţe je brzdou při jeho postupu. Ačkoliv byl ve čtyřicíti generálem, nebyl spokojený. Chtěl být tím nejmocnějším muţem na světě. Chtěl být prezidentem Spojených států. Stát se prezidentem se mu nepodařilo. Ale kdyţ mu táhlo na šedesát, stal se velitelem třetí americké vesmírné stanice. Dvě stanici byly sice vypuštěny uţ dřív, ale ty se generála netýkaly, protoţe nebyly ozbrojeny. Neměly ani rakety, ani lasery. Zato tahle stanice byla po zuby vyzbrojená. Sama jediná by mohla bojovat s celým světem. Teď musím poněkud odbočit a vysvětlit, jaká byla tehdy politická situace. V té době bylo Rusko uţ přítelem Spojených států a jediná velká komunistická země, která přeţívala, byla Čína. Na světě bylo daleko méně raket neţ před tím. Dneska dělá ‚overkill’ kolik? Deset? Alespoň deset… V době, o které mluvím, dělal jen asi dvě. Odzbrojovací dohody během třiceti let zredukovaly zásoby zbraní a vytvořily mylné zdání bezpečnosti. Ale jak kdysi jeden moudrý muţ poznamenal, k tomu, aby ti někdo vyrazil mozek z hlavy, stačí jedna kulka. Takţe jsme se sice mohli zabít jen jednou, ale i tak bychom byli všichni mrtví! Tak či onak ta vesmírná stanice měla být takovou tajnou pojistkou, pro případ, ţe by se něco semlelo. Ví bůh, kdo s tím nápadem přišel, ale náš generál ho podporoval nejhorlivěji. Zbraně na stanici byly pečlivě ukryty a navenek se mluvilo o vědecké stanici. To je samozřejmě k smíchu! Oklamat mohli leda prosté Američany, ale druhá strana dobře věděla, oč jde. A tahle stanice druhou stranu silně znervózňovala. Není divu, vţdyť několikrát za den přelétávala rovnou nad Čínou. Čína se proto snaţila diplomatickými cestami dosáhnout toho, aby se stanice vrátila na Zemi. Neměli zájem na konfrontaci, měli dost potíţí sami se sebou. Naše strana to ale odmítla s odůvodněním, ţe 84

na stanici ţádné zbraně nejsou. Ale zároveň odmítli druhé straně inspekci stanice, aby se mohla přesvědčit, jak to je s tím vědeckým charakterem a mírovým posláním stanice. Svým způsobem byla stanice bezpečnějším místem neţ Země. Její lasery dokázaly zničit nepřátelské rakety a měla dokonce silové pole, které chránilo stanici i proti laserovému útoku. Náš generál se cítil úplně bezpečný, kdyţ ji řídil v meziplanetárním prostoru. Dokonce si nechal poslat na stanici manţelku, protoţe díky němu a jemu podobným začínalo být na planetě Zemi trochu dusno. Druhá strana se totiţ nehodlala s přítomností stanice smířit a nakonec nám dali ultimátum: stanice se musí vrátit na Zemi. Jak uţ to s ultimáty bývá, kaţdý začal být nervózní. A nervózní lidé dělají neuvěřitelné věci, začínají uvaţovat o věcech, které by je normálně ani nenapadly –“ „Někdo zmáčknul knoflík?“ přerušil jsem ji. „Ano,“ přikývla. „A kdo?“ „Nemám ponětí. Oni. My. Záleţí na tom?“ „Co se stalo?“ Kara pokrčila rameny. „Byla válka a všichni zemřeli,“ řekla tichounce. „Jako ve Vincentově hře?“ „Přesně tak.“ „A stanice ji přeţila nepoškozená?“ „Nepoškozená ne,“ řekla Kara. „Silové pole nefungovalo tak dobře, jak se předpokládalo. Trup stanice byl narušen ve dvou místech, pár lidí bylo smeteno do vesmíru, pár lidí během několika vteřin shořelo na prach, pár lidí zemřelo v boji. Ale stanice to přeţila. Na rozdíl od druhých dvou, které byly osazeny jen vědci. Ty vyletěly do povětří během prvních pěti minut války.“ Kara se zase odmlčela. Během vyprávění se upřeně dívala oknem Vincentova pokoje na město pod námi. Přitom jsem měl zvláštní pocit, ţe její oči vidí jiné město, neţ vidím já, i kdyţ se díváme na totéţ místo. Její příběh mě příliš nerozrušil, koneckonců byla to jen fikce. Zato výraz její tváře mě zneklidňoval – byl to výraz hluboké beznaděje. „Marku, náš svět zemřel!“ shrnula nakonec. „Sice sem tam se ještě potulovali nějací lidé, ale byly předurčeni k záhubě. Pokud je 85

nezabilo záření, zničila je přicházející doba ledová. A ta nastupovala rychle. Pumy vrhly do atmosféry tolik kouře a prachu, ţe lidé na stanici ani neviděli Zemi. Jen občasné rudé ostrůvky zuřících poţárů. Uţ nebyl nikdo, kdo by je hasil. Hořely a hořely a člověk si mohl lámat hlavu, jestli to hoří Los Angeles nebo Paříţ nebo Londýn…“ Kara začala tiše vzlykat. Mlčel jsem a nevěděl jsem, jak ji utišit. Nemělo přece cenu ji utěšovat, ţe nic z jejího líčení se nestalo, to přece věděla sama. Byla rozčilená, ale nebyla blázen! Napadlo mě, ţe ji mohl vyšinout z rovnováhy šok z Vincentova zmizení. Únos mně připadal zcela reálný – to napůl spálené srdce v krbu byl důkaz. Ale výraz beznaděje na Kařině tváři přetrvával a s ním i neklid v mém srdci. Napadlo mě, jak je zvláštní, ţe popisovala konec civilizace – záření a nástup doby ledové – stejnými slovy jako Vincent, kdyţ mě po prvé zasvěcoval do hry. „Karo,“ řekl jsem jemně po dlouhé pauze, „musíme najít Vincenta!“ Přikývla a vysmrkala se. „Najdeme ho snadno.“ „Ty víš, kde je?“ „Ne. Ty to víš!“ „Coţe?“ „Ty můţeš zjistit, kde je!“ „Prosím tě a jak?“ „Nech mě dokončit můj příběh. Pak budeš vědět, jak!“ „Ale teď není zrovna správná doba na vyprávění!“ ztrácel jsem trpělivost. „Marku, prosím tě, slíbils, ţe mě vyslechneš!“ Zhluboka jsem se nadechl a začal počítat do deseti, jak to psychiatři doporučují. Ale mohl bych klidně počítat i do sta a moje úzkost by nezmizela. „Pokračuj,“ pobídl jsem ji. Kara se posadila zpříma a zadívala se na mě. Město ji přestalo zajímat, moţná proto, ţe podle jejího příběhu uţ neexistovalo. Kdyţ si utírala slzy, napadlo mě, ţe je divné, jak rychle jsem se smířil s tím, ţe její oči nejsou modré, ale jsou hnědé. Jako kdybych v hloubi duše vţdycky věděl, ţe jsou hnědé a pouze tomu nevěnoval pozornost. „Stanice tedy zůstala v podstatě nepoškozená,“ vrátila se ve 86

vyprávění zpět. „Přeţilo na ní asi sto lidí. Raketoplán byl ve staniční rampě, ale během boje byl neopravitelně poškozen. Ostatně to bylo jedno. Na Zemi nebylo kde přistát a i kdyby bylo, nemělo to cenu. Lidé na stanici byli jediní, kdo přeţili. Věděli, ţe jsou odsouzeni k záhubě. Stanice byla sice velká, byla napájena atomovým reaktorem, měla na sobě zahrady, které produkovaly potraviny a obnovovaly zásoby kyslíku, ale přesto všechno nebyla soběstačná. Potřebovala k ţivotu pravidelné zásobování ze Země a po velkém úbytku vzduchu při poškození pláště stanice mohli lidé na stanici počítat dny, které jim zbývají. Tak uběhl první den, druhý den. První týden. Čas plynul pomalu, jako vţdycky, kdyţ člověk čeká na smrt.“ „Spáchal někdo sebevraţdu?“ zeptal jsem se, abych podal důkaz, ţe poslouchám. „Pár lidí,“ přikývla. „Ale ne mnoho. Ať vypadá situace sebehůř, většina lidí se nevzdává. Stále doufají – i kdyţ nevědí, v co. Prostě tam převládl názor, ţe takhle to přece nemůţe skončit. Nebylo přece moţné, ţe by lidstvo jednoduše vyhynulo. Všichni jsme věděli, ţe ţádnou naději nemáme… A přece jsme doufali.“ „My?“ zeptal jsem se šokované. Přikývla a tiše opakovala: „My!“ „Kdo to je – my?“ „Já a ostatní.“ „Ty jsi byla na palubě té stanice?“ „Ano!“ přikývla a ani se nezačervenala. „Co jsi tam dělala?“ „Byla jsem vdaná za velitele lodi.“ „Aha!“ „Nemusíš mi zatím věřit, Marku. Nevadí mi to!“ „To jsem rád.“ „Můţu pokračovat?“ „Kdyţ chceš,“ řekl jsem nejisté. „Modlíš se někdy?“ zeptala se. „Velice zřídka.“ „A ke komu se modlíš, kdyţ se modlíš?“ „K Bohu!“ „Ale většinou jenom, kdyţ tě něco trápí, ţe jo?“ 87

„Asi, nikdy jsem to moc nerozebíral.“ „Nás trápil nedostatek kyslíku. Druhý týden začal vzduch páchnout. Zhluboka ses nadechl, ale nepřineslo ti to úlevu. Chtělo by se ti nadýchnout se hned znova, ale přitom jsi věděl, ţe na to spotřebuješ víc kyslíku, neţ dostaneš do plic. Nebylo to snadné zůstat na ţivu. Nakonec se všichni shromáţdili v centru stanice. Byla tam sice mačkanice, ale alespoň tam nebyla gravitace. Kdyţ můţou lidi plavat jeden nad druhým, vejde se jich spousta i do malého prostoru. Konec se blíţil a někteří z nás uţ ztráceli vědomí. Vypadalo to, ţe máme před sebou uţ jenom šest hodin. Probírali jsme to hromadně – byly to svým způsobem krásné okamţiky – a rozhodli jsme se, ţe se budeme všichni modlit aţ do té doby, kdy přijde konec. Nemodlili jsme se, aby nás někdo přišel zachránit, ale abychom vyjádřili naši lítost, ţe jsme zničili svět. Modlit se o záchranu nemělo smysl, nebyl nikdo, kdo by mohl přijít. Ale musel bys tam být, abys to pochopil. Všichni jsme se báli a nikomu se nechtělo zemřít. Začneš přemýšlet, co bude pak, pokud nějaké pak existuje. Ale způsob, kterým jsme se rozhodli odejít, mně připadal důstojný: uznali jsme náš podíl viny za to, co se stalo, a přijali jsme i náš konec jako odpovídající trest.“ „A tvůj manţel se modlil s vámi?“ zeptal jsem se. „Ne. Ten na to neměl čas.“ „Pokračuj.“ „Pamatuji si ty okamţiky, jako by to bylo teď,“ zavřela Kara oči. „Modlili jsme se většinou v duchu, protoţe jsme neměli dost vzduchu v plicích na to, abychom mohli mluvit nahlas. Pochopitelně jsme byli všichni Američané, ale přitom tam byly zastoupeny různé rasy a různá náboţenství. Kdyţ jsme začali, někteří se modlili nahlas v různých jazycích. Pamatuji se na tu směsici hlasů, která splývala v jeden hlas, hovořící k Bohu… Bylo to velice působivé, ale taky moc, moc smutné. Pak na stanici zvolna ţivot ustával, šestá hodina se blíţila. Bylo ticho a v něm jen přerývané dýchání. Myslím, ţe jsem na chvíli usnula a během té doby jsem připlula na konec té místnosti, kde byla velká kruhová okna. Kdyţ jsem otevřela oči, viděla jsem Měsíc. Jak 88

se stanice otáčela kolem své osy, Měsíc stoupal a klesal, nahoru a dolů, bylo to hypnotizující, bylo to, jako kdyţ se člověk usadí na rameni naftové těţní věţe a pozoruje měsíc za jasné noci.“ „Cos to řekla?“ zeptal jsem se uţasle. Kara otevřela oči. „Naftová věţ. Taková, co má rameno, které kmitá nahoru dolů – znáš to?“ „Přesně tohle provedla Becky té noci, co jsme byli spolu… Vylezla na rameno naftové věţe a málem ji to stálo ţivot.“ Karu to zjevně nepřekvapilo. Znova zavřela oči a pokračovala: „Mám ty poslední chvíle před očima. Uţ jsme neměli téměř ţádný vzduch. Slyšela jsem svůj dech, jak se mi dere z hrudi, jako kdybych byla stará a nemocná. Slyšela jsem svoje srdce. Jeho tep se zpomaloval, interval mezi dvěma údery uţ byl téměř stejný jako doba mezi tím, co Měsíc zmizel a zase se objevil. Ale byla jsem při vědomí a měla jsem otevřené oči. Přestala jsem se modlit a přemýšlela jsem o svém ţivotě. Přemýšlela jsem o tobě!“ „O mně?“ Měl bych být šokován, ale teď uţ mě nic nepřekvapovalo. „Ano.“ „Jak bys mohla přemýšlet o mně?“ „Vzpomínala jsem na tebe.“ „Tys mě znala?“ „Před mnoha lety.“ Kara otevřela oči. „Podívej se na mě, Marku. Kdo jsem?“ „Kara!“ zašeptal jsem nechápavě. „A kdo je Kara?“ „To nevím.“ Cítil jsem, jak mi vyráţí studený pot na čele. Měl jsem pocit, ţe ztrácím smysl pro realitu: minulost, přítomnost a budoucnost se na mě šklebily z jednoho chumlu. „Jsi moje přítelkyně,“ řekl jsem zoufale. „Co sis myslel, kdyţ jsme se po prvé potkali?“ Snaţil jsem si vzpomenout. „Proč se ptáš?“ „Jaký jsi měl pocit?“ Mlčel jsem. „Jako kdybych tě znal.“ „Znal jsi mě. I kdyţ jsi mě nepoznal. Pojistila jsem se: obarvila jsem si vlasy. Koupila kontaktní čočky. Změnila jsem hlas. Makeupem jsem změnila rysy obličeje. Ale i kdybych to neudělala, asi bys 89

mě stejně nepoznal. Nikdo z nás nevidí to, co povaţuje za nemoţné. Rozumíš mi?“ „Ne!“ „Řekla ti Becky někdy své první jméno?“ „Ne.“ „Nikdy je nikomu nechtěla prozradit.“ „To je fakt!“ Teď jsem i já měl potíţe s dechem, i kdyţ kolem bylo kyslíku dost. Měl jsem pocit, ţe místnost mění tvar, ţe na mě padají stěny, ale zároveň jako by se rozplizly v nicotu a protahovaly se do nekonečna. Úzkostlivě jsem se podíval napravo, pak nalevo, abych se ujistil, ţe jsem tam, kde bych měl být. Najednou jsem měl strach se na Karu podívat. Pohled na ni ve mně vzbuzoval hrůzu. „Podívej se na mě, Marku!“ opakovala znova. „Koho vidíš?“ Bylo to jako rozkaz nadpřirozené bytosti. Nechtěl jsem ho poslechnout, ale musel jsem. Zvolna jsem k ní otočil hlavu. Naklonila se kupředu, takţe její obličej byl jen kousíček ode mne, ale já viděl jen její velké, krásné oči, ty hnědé oči, které mě upoutaly sotva jsem vstoupil do toho obchodu s kompaktními disky. „Paneboţe!“ zašeptal jsem. „Víš, jaké bylo Beckyino prvé jméno?“ „Kara!“ vydechl jsem. „Správně!“ Kara přikývla a opět se posadila zpříma. „Já jsem Becky. Přicházím z budoucnosti, Marku. Vrátila jsem se kvůli tobě!“

90

XI. Lhal bych, kdybych řekl, ţe jsem to celou dobu věděl. Přesto by to zároveň bylo do určité míry, pravda. Kdyţ jsem potkal Karu, byl jsem po uši zamilovaný do Becky. A kdyţ jsem pak byl blázen do Kary, jaksi jsem věděl, ţe to je v pořádku. Jenom jsem o tom nepřemýšlel, proč ty dva city nejsou v rozporu. Takhle to bylo. Celou tu dobu jsem myslel na Karu. A celou tu dobu jsem myslel i na Becky. Představoval jsem si, ţe jsem s nimi. Kdyţ mám někoho rád, tak to tak dělám. Nakonec se objekty mé lásky vţdycky stanou trochu nereálné, asi mně to tak vyhovuje. Jenomţe teď jsem měl problém. Na jedné straně jsem Káře doslova a do písmene věřil. Oči, hlas, obličej, postava – všechno souhlasilo. Jenomţe přišla s tím cestováním v čase! Vţdycky jsem to povaţoval za tak nemoţnou věc, ţe jsem se ani nepokusil napsat počítačovou hru s touhle zápletkou. Nejdřív mě napadlo, ţe Kara je Beckyino dvojče. Pak jsem ten nápad stejně rychle zavrhl. Kara znala Becky líp, neţ kterákoliv sestra. Ty dvě prostě byly jedna osoba a fyzikální zákony se s tím nějak musí vyrovnat. Jak jsem vlastně na to neuvěřitelné sdělení reagoval? Zíral jsem do země a šel rovnou k jádru problému. „Kdo vyhraje Světový pohár v roce dva tisíce deset?“ „Věříš mně?“ naléhala Kara. „Já nevím.“ „Marku – jsem to já, Becky!“ „Co děláš dneska večer?“ Nesmála se. „Nebudu tady.“ „Vracíš se do budoucnosti?“ „Tak bych to neřekla!“ Podívala se na hodinky. „Musím dokončit ten svůj příběh.“ 91

„Tak povídej!“ Starostlivě se na mě podívala. „Jsi v pořádku?“ „Ne. Ale skončila jsi tím, jak jsi umírala… Co se stalo pak?“ Znova zavřela oči a najednou jako by zestárla. Na pohled samozřejmě ne, ale záţitky, které si vybavovala, jako by se promítly do jejího hlasu, do výrazu obličeje. Raději jsem neuvaţoval, co z toho plyne. Během svého krátkého pobytu na světě jsem nebyl vţdycky nejšťastnější, ale rodnou planetu jsem z toho nikdy nevinil. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo, stejně jako jsem nechtěl, aby se něco stalo Vincentovi. A pořád jsem se v duchu ptal, kdo je Vincent. „Pozorovala jsem Měsíc a myslela na tebe,“ začala Kara. „Vzpomínala jsem, jak jsi za mnou chodil do obchodu a rozesmával mě. Nebylo to poprvé, co jsem na tebe myslela během těch let. Během prvních několika let manţelství jsem často proseděla celé hodiny a myslela na tebe. Uvaţovala jsem, kde asi jsi a co asi děláš. Přestala jsem teprve asi ve třicíti.“ „Proč jsi přestala?“ Kara upadla do rozpaků. „To vyplyne z dalšího,“ řekla nakonec vyhýbavě. „Tak dobře,“ souhlasil jsem, ale ta odpověď mě moc neuklidnila. „Jak víš, Měsíc vypadá v meziplanetárním prostoru jasnější. Světlo nemusí procházet ţádnou atmosférou. Jenomţe jak jsem se na něj dívala, rozzářil se náhle jasněji neţ Slunce, coţ se nikdy nestává. Přesto mě světlo nepíchalo do očí, bylo to studené bílé světlo, které vytlačilo z mé mysli všechno ostatní, dokonce i strach ze smrti. Obklopovalo celou stanici a i já jsem ho byla plná. Neviděla a nevnímala jsem nic jiného neţ to úţasné bílé světlo. A zároveň jsem se cítila šťastná a bezstarostná, všechno bylo zase v pořádku… To byli Illumniové.“ „Co ţe to bylo?“ zaúpěl jsem. Kara otevřela oči. „Chceš říct: Kdo? Illumniové jsou dokonalejší bytosti neţ my, pocházejí z jiného souhvězdí.“ „Já to tušil, ţe nakonec dojde na mimozemské bytosti!“ povzdechl jsem si. Kara se tiše zasmála. „Illumniové nejsou jako mimozemské 92

bytosti ze sci-fi filmů. Dokonce ani nemají těla. Dosáhli uţ vývojového stupně, kdy tělo nepotřebuješ.“ „Ale co tedy bylo to světlo, kdyţ to nebyla jejich těla?“ „Byly to jejich lodi.“ „K čemu potřebují lodě, kdyţ nemají těla?“ Kara chvíli přemýšlela. „To mě nikdy nenapadlo. Ale na tom stejně nezáleţí. Přišli nám na pomoc.“ „Škoda, ţe nepřišli o pár týdnů dřív!“ „Řekli nám, ţe nemohli. Ale nikdy neřekli, proč. Kaţdopádně to raději povím jinak. Nepřišli nám na pomoc. Přišli nám dát moţnost, abychom se z toho dostali. To je důleţitý rozdíl. Illumniové neuvaţují jako my. Dokonce ani nevím, jestli mají myšlenky jako my, nebo jestli mají individualitu, jako ji máme my. Nezáleţelo na tom, s kým z nich jsem komunikovala – bylo to jako kdybych mluvila se všemi najednou.“ „Mluvili anglicky?“ „Kdyţ říkám ‚mluvili’, myslím to obrazně. Komunikují telepaticky.“ Kara se usmála. „Těţko se to popisuje, jak ta komunikace probíhá – ale je to úţasně příjemný proces. Připadáš si jako… jako kdybys mluvil s nejlepším kamarádem. Můţeš říkat – nebo myslet – na co chceš a oni ti rozumějí!“ „S kolika jsi ty osobně komunikovala?“ „Myslím, ţe jenom s jedním,“ usoudila váhavě. „Proč si tedy myslíš, ţe komunikovat s jedním bylo jako komunikovat se všemi najednou?“ nechápal jsem. „K tomu jsem došla, kdyţ jsem s ostatními lidmi mluvila o jejich pocitech. Něco se ti nezdá?“ „Jenom mě napadlo, ţe třeba existuje jen jeden!“ vysvětlil jsem. „Ne, určitě jich bylo víc! Asi tak stovka, řekla bych. Ale dotknul ses zajímavé věci, kterou je těţko docenit. Z jejich pohledu je všechno jen jedno, není ţádná mnohost. Vím, ţe to vypadá trochu filozoficky, ale kdyţ jsi s nimi, kdyţ jsi s nimi ve spojení, vypadá to jako základní pravda, jako odpověď na všechny otázky. Ale varovali nás, ţe tenhle stav jednoty si nelze představit. Chci říct, ţe kdyţ s tebou Illumniové nejsou ve spojení, tak to nedává smysl.“ „Mají nějakého Boha?“ 93

„Na to jsem se nikdy neptala.“ „Proč ne?“ „Nenapadlo mě to. Co si o tom všem myslíš?“ podívala se na mě plna očekávání. „Je to moc zajímavé, Becky.“ Ušklíbla se. „Neříkej mi tak, to jméno nesnáším.“ „Proč jsi vlastně nesnášela jméno Kara, kdyţ jsi byla mladší?“ „Právě naopak, milovala jsem ho. Umínila jsem si, ţe ho prozradím jenom tomu, koho budu opravdu milovat.“ „To je teda nápad! Pokračuj, prosím!“ „Illumniové nás zachránili. Doplnili naše zásoby kyslíku a později udělali ještě mnohem víc. Vzali kus Země, naprosto zničené válkou, a zrestaurovali ji. Se všemi stromy a řekami a kopci, po nichţ jsme se mohli procházet, jakmile nás tam přenesli. Vytvořili nám kousek ráje, kde jsme mohli dočasně odpočívat a zapomínat na trauma z války.“ „Které místo na Zemi to bylo?“ „Přesně zde.“ „Los Angeles?“ Myslel jsem, ţe špatně slyším. „Ano. Proč tě to tak udivuje?“ „Protoţe jsi v Los Angeles vyrostla. To ty jsi vybrala tohle místo?“ „Ne. Ale proč by to nemohlo být tady? Je to stejně dobrý místo jako kdekoliv jinde.“ „To jistě. Jenom mi to přijde jako zvláštní náhoda.“ „Na palubě stanice bylo víc lidí, kteří pocházeli z Los Angeles!“ „Jistě,“ rezignoval jsem. „Nesmím tě pořád přerušovat.“ „Mně to nevadí. Máš takový bystrý úsudek, začínám tomu všemu sama líp rozumět, kdyţ ti odpovídám.“ Kara pohlédla oknem na cestičku vedoucí do kopců k jeskyni a usmála se. Zdálo se, ţe tu nejhorší minulost máme za sebou. „Illumniové jsou zázrační stavitelé,“ pokračovala. „Jak asi víš, oblast Los Angeles se vším tím leteckým průmyslem je ve válce jedním z hlavních cílů. Tahle oblast byla zasaţena bůhvíkolika jadernými hlavicemi. Nikdo to nepřeţil a kopce byly spáleny na prach. Ale Illumniové je během několika dní probudili k ţivotu: 94

objevila se tráva a květiny. A měl bys vidět stromy, jejich štíhlé modré, zelené a červené větve rostly hodinu od hodiny. Listy vypadaly jako namalované. Často jsem jich natrhala plnou dlaň, kdyţ jsem se procházela po kopcích – voněly jako květiny. A kdyţ jsi je upustil, neusychaly. Bylo to jako bychom byli v nebi.“ „Co tomu všemu říkal tvůj manţel generál?“ „Potom, co se objevili Illumniové, jsem ho viděla jen párkrát.“ „Nechala ses s ním rozvést?“ „Kdyby tu byl nějaký soud, tak určitě. V té době jsem trávila čas s někým jiným. Víš s kým!“ „S Vincentem?“ „Marku, teď přicházíme k velice delikátní záleţitosti. Je moc důleţité, abys zůstal klidný, aţ ti vylíčím pár dalších událostí. Takhle se sice staly, ale důleţité je, ţe teď uţ nejsou nevyhnutelné!“ „Pochybuju, ţe po líčení třetí světové války mě ještě něco můţe překvapit.“ „Co třeba tvoje budoucnost?“ podívala se na mě zkoumavě. Pokrčil jsem rameny. „Zřejmě jsem skončil v plamenech jako všichni ostatní.“ Kara zváţněla. „V té době jsi uţ nebyl naţivu.“ Padla na mě slabost a hlasitě jsem polkl. „To je prima. Válčení se mi nikdy nelíbilo.“ Pak jsem o tom všem znova uvaţoval. „Počkej, jak vlastně víš, co se se mnou stalo? Vţdyť jsi se mnou nebyla ve spojení?“ „Illumniové mi to řekli.“ „A jak to vědí oni?“ „Ti vědí všechno!“ „To nemyslíš váţně! Všechno?“ „Asi jsem se nevyjádřila přesně,“ přiznala Kara. „Nemůţu mluvit za ně. Ale co se mě týče, připadalo mi, ţe jejich znalosti jsou neomezené. Ale na druhé straně neodpovídali na všechny otázky, které jsem jim poloţila. Asi v polovině případů mi neodpověděli ani tak, ani onak.“ „Ale o mně ses dozvěděla od nich.“ „Ano.“ „Kolik mi bylo, kdyţ jsem umřel?“ napadlo mě. 95

„Nemusí se to stát! A nemělo by se to stát!“ upozornila mě předem. „Kolik?“ opakoval jsem se zlým tušením. „Devětadvacet!“ „Nejlepší jedinci umírají mladí,“ zmohl jsem se na ţert, ale legrační mi to nepřipadalo. „Bylo to srdce?“ „Ano!“ „Věděla jsi, ţe mám nemocné srdce?“ „Ano.“ Přikývl jsem. Kdyţ jsem o tom vlastně tak uvaţoval, byl to malý zázrak, ţe jsem vydrţel tak dlouho… Dvacet devět let. Pane boţe, uţ mám jenom deset let ţivota. Pak to na mě pořádně dolehlo a nebylo to něco, co člověk odbude ţertem. Slzy se mi vedraly do očí, bylo to tak nespravedlivé. Nechtěl jsem před Karou vzlykat, ale ledová ruka smrti mě roztřásla, jako kdyby mě rozklepal studený vítr z ledovce. Uţ jsem ten pocit zaţil dřív, ale nikdy takhle intenzívně. Chtělo se mi volat matku, ta mně dala ţivot a teď by se měla postarat, aby nebyl tak brzy zmarněn. Ale matka tu nebyla. Nikdy nebyla poblíţ, kdyţ jsem ji potřeboval. Právě tak jako můj otec. Jediný, koho jsem měl, byla Kara. Vzala mě za ruku a chlácholivě ji hladila. Chtěl jsem zastavit ten třes, který zrazoval mé pocity, ale měl jsem nad ním asi tolik moci, jako nad svým srdcem, kdyţ se vzpouzelo tlouct. Náhle jsem cítil tlak v hrudi a napadlo mě, ţe bych taky mohl zemřít rovnou teď, v náručí své milenky, dřív, neţ jsem se mohl stát jejím milencem. Ale přeţil jsem to. Kara byla při mně a pomalu jsem zaháněl myšlenku na své místo na hřbitově, mohl jsem se zpříma posadit a přestat se třást. Utřel jsem si čelo a upadl do rozpaků. „Promiň!“ „Uţ je dobře!“ zašeptala s tváří přitisknutou k mojí. „Nějak to na mě dolehlo!“ přiznal jsem. „Já se nedivím. Ale ty neumřeš v devětadvaceti! Nech mě, ať to dopovím!“ řekla Kara povzbudivě a posadila se zpět na svou ţidli. „Kdyţ jsme se jednou procházeli v našem malém ráji, přišli za námi Illumniové s návrhem, který nám dával příleţitost zachránit náš svět.“ „Tím, ţe se vrátíte v čase?“ Pořád jsem ještě nebyl ve své kůţi. 96

Nemohl jsem se zbavit pocitu, ţe jsem v duchu viděl svůj hrob včetně vyrytých dat. „Ano, navrhli nám něco úţasného! Ţe se můţeme vrátit zpět do libovolného bodu našeho ţivota na období jednoho lunárního cyklu, to znamená zhruba na jeden měsíc. Pak se můţeme pokusit změnit budoucnost lidstva tím, ţe změníme průběh našich ţivotů. Nezapomeň, ţe mluvíme o necelé stovce lidí. Byl to – a je to – tvrdý oříšek. Zvlášť kdyţ jsme nesměli informovat obyvatelstvo, ţe přicházíme z budoucnosti. Nesměli jsme si třeba vzít s sebou ţádné budoucí technické vymoţenosti nebo s výhodou hrát na burze a podobně. Řekli nám, ţe musíme postupovat v tajnosti.“ „Řekli vám taky, co by se stalo, kdybyste neuposlechli?“ „To ne, ale pochopila jsem to tak, ţe by to poškodilo naši věc.“ „Ale uţ tím, ţe mi to všechno povídáš, porušuješ jejich rozkaz!“ „Nebyl to přímo rozkaz,“ namítla Kara. „Illumniové nikdy nedávají rozkazy. Ctí svobodu osobnosti nade všechno. Bylo to prostě doporučení.“ Kara se náhle vylekala. „Myslíš, ţe skutečně postupuju proti jejich radě? Ty přece nejsi obyvatelstvo!“ „Jestli jsou tak inteligentní, jak říkáš, určitě ti to odpustí,“ ujistil jsem ji. Kara o tom ještě chvíli uvaţovala a přitom si hrála se svými krásnými světlými vlasy, o nichţ jsem teď uţ věděl, ţe jsou vlastně hnědé. „No dobře,“ rozhodla se pokračovat, „vlastně jsem to byla já, komu Illumniové tohle navrhli. Nadchlo mě to, ale zároveň deprimovalo. Neměla jsem ponětí, k jaké Becky bych se měla vrátit. Chtěli přece, abychom neměnili chod světa přímo, ale jenom zprostředkovaně, změněním našich ţivotů. Chápeš to?“ „Jistě. Chtěli, abyste se v první řadě postarali o své vlastní ţivoty.“ „Právě. Svěřila jsem se s obavami mé Illumni, a ačkoliv mi přímo neřekla, co mám dělat, myslím si, ţe mě na to navedla…“ „Ta Illumni?“ ţasl jsem. „Nemají tělo a přitom mají pohlaví?“ „Ano,“ kývla Kara. „Co je na tom divného?“ „Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Já zatím ţádné mimozemšťany nepotkal.“ 97

„Jednou se s nimi setkáš. Jak uţ jsem řekla, zaměřili mě na problém lásky. Co bych mohla udělat, aby bylo na světě víc lásky? Tohle byla ta fundamentální otázka! Chápeš moje problémy? Neţ jsem se poradila s Illumny, tak jsem se pořád upínala na otázku, jak zlepšit vztahy mezi supermocnostmi. Ale kdyţ jsem o tom mluvila s Illumny, uvědomila jsem si, jak je to pošetilá snaha. Nemohla jsem toho přece dosáhnout tím, ţe Becky dá výpověď v obchodě a připojí se k nějaké pacifistické skupině.“ Kara se odmlčela. „Pak jsem si vzpomněla na tebe a napadlo mě, co kdybych si vzala tebe místo Raye?“ „Ty sis vzala Raye?“ uţasl jsem. „Jistě. On se stal přece tím generálem. Myslela jsem, ţe uţ to dávno víš!“ „To mě nenapadlo!“ „Vypadáš, jako by tě to šokovalo!“ „Vţdyť to je blb!“ „Já vím, ţe je!“ souhlasila. „Proč sis ho tedy brala?“ „Byl to omyl.“ „Tihle mimozemšťané a cestování v čase, řekněme, ţe tomu věřím,“ vrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Ale ţe si Becky vzala Raye – to je strašné!“ „Zklamala jsem tě?“ „Těţce!“ Vypadalo to, ţe jsem se jí dotkl. „Co chceš – ty jsi mi sňatek nenabídl!“ „Co to plácáš? Nechtěla sis se mnou dát ani rande!“ „Asi jsi mě ţádal v nepravý moment!“ „Ţádal jsem tě asi tucetkrát!“ „Kdybys chodil do obchodu trošku líp oblíkanej, třeba bych s tebou šla!“ „Becky nezáleţelo na tom, jak jsem se oblíkal.“ „Já jsem Becky! A záleţí mi na tom!“ „Opravdu se ti nelíbilo, jak jsem chodil oblečený?“ zarazil jsem se. „Uţ jsem ti to řekla. Vypadalo to, jako by ti šaty kupovala 98

maminka!“ „Dobře, to stačí!“ vzdával jsem se. „Příště si vezmu koţený sako a černé ferrari. Kde jsme to přestali?“ „Koho jsem si měla vzít za muţe. Kdyţ jsem o tom mluvila s Illumny, napadlo mě, ţe kdybych se mohla vrátit do téhle doby a dát tě dohromady s Becky, mohla bych změnit k lepšímu svůj ţivot a zprostředkovaně i celý svět…“ „Takţe by pak nedošlo k válce?“ „Tak!“ „Nezdá se mi to moc stoprocentní recept!“ poznamenal jsem. „Illumniové s tím souhlasili!“ zdůraznila Kara. „Proč si myslíš, ţe bych já způsobil v tvém ţivotě takovou změnu?“ „Protoţe neţ jsem se sem vrátila, měla jsem moţnost s tebou nějakou dobu strávit.“ „Coţe? Kde a kdy? Myslel jsem, ţe ten návrh zněl jenom na jednu cestu zpátky!“ „Pak jsem tě asi musela potkat po válce!“ „Ale to jsem byl uţ mrtvý!“ namítl jsem. „Byl jsi mrtvý. A pochovaný. Ale dosti zvláštním způsobem. Marku, slyšel jsi někdy o tom, ţe se lidé nechají po smrti zmrazit, protoţe doufají, ţe v budoucnu přijdou na to, jak je oţivit?“ „Slyšel. Je to hloupost.“ „Proč myslíš?“ podivila se. „Vzhledem k tomu, čemu se říká ‚ledová bariéra’. Prakticky kaţdá kapalina se při zmrazení smršťuje. Ale voda je výjimečná. Při ochlazení zvětšuje objem. Lidské tělo je sloţeno z větší části z vody. Kdyby se lidi nechali zmrazit, voda v kaţdé buňce jejich těla se rozepne a roztrhá buněčnou stěnu. Takováhle mrtvola nepotřebuje roztát a oţivit, ale vyměnit všechny buňky!“ „A kdyţ ti řeknu, ţe za deset let lidi přijdou na to, jak ledovou bariéru překonat?!“ řekla Kara. „Je to pravda? Tenhle objev udělali ještě před válkou?“ „Asi jo.“ „Tak jo nebo ne?“ naléhal jsem. „Jestli ano, určitě bys o tom četla v novinách!“ 99

Kara znejistěla. „Nečetla jsem o tom, ale já se o pokrok vědy nestarala. Leda kdyţ to přímo souviselo s Rayovou kariérou. Ale jestli takovýhle problém existoval, zřejmě musel být rozřešen!“ „Proč by musel být rozřešen?“ „Kdyţ jsi zemřel, nechal ses zmrazit!“ poučila mě Kara. „Zmrazit? Tomu nevěřím. Nikdy bych nic takovýho neudělal. Uţ ten nápad je nechutný!“ „Připadalo by ti to nechutný, i kdybys věděl, ţe tě dokáţou úspěšně oţivit, aţ budou po letech umět vyléčit tvou srdeční vadu?“ „Určitě!“ trval jsem na svém. „Marku, nedělej mi to těţší, neţ to je!“ „Já ti to dělám těţký? A pro mě to není těţký, ţe ze mě děláš eskymo?“ „Takhle se to stalo, Marku!“ Hádat se s někým z budoucnosti nemá cenu, rezignoval jsem. „Tak dobře! Nechal jsem se zmrazit. Zřejmě jsem rozmrznul, kdyţ začaly bouchat bomby!“ „Vůbec ne. Všechna zmraţená těla byla uchovávána za polárním kruhem. Nic se ti nestalo!“ „Coţe?“ „Je tam zima!“ vysvětlila mi. „Tak moment! Co mi to vykládáš? Ţe mě tvoji Illumniové rozmrazili, aby ses mohla kouknout, jestli jsem dobře ohozenej a rozhodnout se, ţe se mnou přece jenom půjdeš do kina!“ „Tak nějak.“ „Kolik ti vlastně bylo, kdyţ mě rozmrazili?“ zajímal jsem se. Kara mě plácla. „To je ale drzost. Byl jsi mrtvola! A já vypadala perfektně i v padesáti!“ „Vţdycky jsem měl slabost pro starší ţeny. Jak jsem vypadal?“ „Jako Vincent.“ „Proč jako Vincent?“ „Myslím, ţe to víš!“ řekla významně Kara. Další okamţik k zamyšlení. Další okamţik, aby se ozvalo moje bolavé srdce, abych naříkal nad tím, co by se mohlo stát a co se stane. Ale nic takového se nestalo. Zaplavila mě radost, která oblaţila i srdce. Radoval jsem se, protoţe jsem obdivoval Vincenta 100

od první chvíle, kdy jsem ho potkal. Byl takový jemný. Pomyšlení, ţe budu jako on, bylo příjemné. Nikým jiným bych se stát nechtěl. Kara souhlasně kývala hlavou. Uţ zase četla mé myšlenky. Zřejmě ji Illumniové pár svých kousků naučili. „Rozumím!“ řekl jsem nahlas. „Bylo to krásné procházet se s tebou po kopcích.“ „Vsadím se, ţe Ray z toho byl bez sebe štěstím!“ poznamenal jsem. „Věděla jsem, ţe mu to není jedno,“ zamračila se Kara. „Ale dokud jsem neuviděla to zkrvavené srdce, netušila jsem, jak moc mu to vadilo!“ „On nikoho k rozmrazování neměl?“ „Marku, tohle není téma k ţertování!“ „Promiň!“ „Uţ jsem ti skoro všechno řekla,“ prohlásila Kara. „Ale ta trocha, co zbývá, je podstatná. Kdyţ jsem tě měla vedle sebe, můj nápad vrátit se v čase do chvíle, kdy jsi mi poprvé zkříţil dráhu, byl ještě lákavější. Vincent souhlasil, ţe půjde se mnou. Společně jsme vymysleli, jak vás dva dáme dohromady.“ Napadlo mě, ţe něco z toho, co řekla, nehraje. „Ale Vincent přece s tvým plánem, jak poštvat Becky proti Rayovi, nesouhlasil!“ „Proč myslíš?“ „Myslel jsem, ţe to víš. Nikdy ho nepodporoval.“ „To není pravda. Podporoval ho!“ zamračila se. „Asi to víš líp!“ pokrčil jsem rameny. „Moţná, ţe nevím. Ty jsi Vincent.“ Kara znejistěla. „Ale mluvili jsme o tom, a řekl, ţe by chtěl, abychom spolu byli celý ţivot.“ „Moţná, ţe se mu jenom nezamlouvalo, jak to chceš zařídit. Ve stylu: účel světí prostředky!“ „Nevím, co tím chceš říct!“ urazila se. „Byla jsi trochu moc aktivní!“ vyjádřil jsem se co moţná nejšetrněji.?. „No a jak bys to udělal ty? Měla jsem na to jenom jeden měsíc!“ „To nevím,“ přiznal jsem. „Odpověz! Chtěla bych to vědět.“ „Zeptala ses Vincenta, jak by postupoval on?“ 101

„Uţ jsem ti řekla, ţe jsme to spolu probírali.“ „Jistě. Ale ptala ses ho na jeho názor?“ „Samozřejmě.“ Na okamţik zaváhala. „Věděl, co chci udělat, a nesnaţil se mně v tom zabránit.“ „Třeba nechtěl omezovat tvoji osobnost,“ řekl jsem a měl jsem zvláštní pocit, ţe jsem tím té záhadě přišel na kloub. Škoda jen, ţe jsem nevěděl, o jakou záhadu jde. „Prosím tě, uţ to dopověz!“ „Tak dobře,“ řekla Kara, spokojená, ţe tuhle věc nebudeme dál rozebírat. „Dneska je to přesně měsíc, co jsme se přemístili v čase. Doufala jsem, ţe touhle dobou se uţ s Becky budeš znát dost dlouho na to, aby začala chodit s tebou, kdyby se s Rayem rozešla. Illumniové nám řekli, ţe aţ se přemístíme, budeme stejně staří jako vy dva. To je celkem logické. Illumniové neměli ţádné zábrany vybavit nás finančně – dali nám na cestu váček drahokamů. Po příchodu jsme je prodali a koupili tenhle dům a dvě auta.“ „Víš, na jakém principu jejich stroj času pracuje?“ „Ne.“ „Smůla,“ řekl jsem zklamaně. „Nemáš aspoň nějaké tušení?“ Kara se usmála, „Viděl jsi Čaroděje ze země OZ?“ „Kdo by to neviděl?“ „Pamatuješ se, jak na konci dobrá čarodějka pomáhá Dorothy vrátit se domů? Dorothy zavře oči a opakuje: ‚Všude dobře, doma nejlíp. Všude dobře, doma nejlíp’. To samé jsme zhruba řečeno udělali i my. Soustředili jsme se v myšlenkách na tuhle chvíli. Řekli nám, ţe to musíme udělat v té jeskyni v kopcích. Moţná, ţe tam Illumniové měli svůj stroj času. Z té jeskyně jsme pak s Vincentem vyšli do vaší doby. Pamatuji se, ţe byl slunný den. Město se všemi milióny lidí bylo zase ţivé. Byl to úţasný pocit být zpátky.“ „Myslíš, ţe ten stroj času je pořád ještě v jeskyni?“ „Zajímavá otázka,“ zdvihla obočí. „Nevím. Vlastně jsme tu věc nikdy neviděli, i kdyţ jsme cítili její účinky. Řekla bych, ţe tam pořád ještě bude. Vnitřek jeskyně působí jako cosi nadčasového.“ „Moment, teď tomu přestávám rozumět,“ vyskočil jsem. „Kdyby tam ten stroj nebyl, jak se dostanete zpátky do budoucnosti?“ „Nevracím se!“ zašeptala. „Ale řekla jsi mi, ţe se chystáš na dlouhou cestu! Myslel jsem, ţe 102

jde o cestu do budoucnosti.“ Zavrtěla hlavou. „Víš, co znamená porušení kauzality?“ Samozřejmě, ţe jsem to věděl. Tenhle námět je vysvětlován v kaţdé sci-fi kníţce. Byl to hlavní problém, na který člověk narazí v souvislosti s cestováním v čase. Kvůli němu vědci tvrdili, ţe to není moţné. Jednoduše řečeno jde o následující: co kdyţ někdo cestuje zpátky v čase a ovlivní budoucnost tak, ţe zpátky v čase cestovat nemůţe? Sci-fi autoři toto dilema parafrázují tím, ţe říkají: jak můţe člověk cestovat do minulosti a zabít vlastní babičku? Kdyţ dotyčný zabije babičku jako mladici, jeho matka se nenarodí a pak se nenarodí ani on. V důsledku toho v první řadě nemůţe zabít svou babičku. A je z toho zmatek. „Jistě,“ řekl jsem Káře. „Ten paradox znám. Ale myslel jsem, ţe nabídka Illumniů byla, ţe můţete změnit budoucnost, ať se stane, co se stane.“ „To je pravda,“ souhlasila Kara, „ale uvaţuj, co to znamená. V budoucnu můţe existovat jenom jedna Kara. A ta bude jiná neţ já. Doufám, ţe šťastnější a ve šťastnějším světě. Ale já se uţ nemám kam vrátit!“ „Ale co se s tebou stane?“ „Přestanu existovat!“ „Kdy?“ „Za úplňku.“ „Ale ten je dneska v noci!“ „Já vím.“ Cítil jsem, jak mi vystupuje pot na čele. „Chceš říct, ţe zemřeš?“ „Myslím, ţe mně uţ ţádná smrt nehrozí,“ usmála se smutně. „Budu ţít – někdy, někde. Nemusíš být kvůli mně smutný! Zbytek ţivota strávíme spolu!“ „Ale to uţ nebudeš ty!“ namítl jsem. „Dal bys snad přednost té budoucnosti, v níţ jsem ţila já? V té, ve které musíš zemřít tak mladý?“ „Stejně zemřu, aţ mi bude devětadvacet!“ namítl jsem. „Becky není ţádný zázračný chirurg. Nemůţe mě zachránit.“ „Illumniové tvrdí, ţe to tak není. Říkají, ţe skutečným důvodem fyzické slabosti je lidské neštěstí. A ty budeš s Becky šťastný.“ 103

„Ale moje srdeční vada je vrozená. Nemůţe se prostě vypařit.“ „Neříkám, ţe ano. Ale máš ji i teď a ţiješ. Zemřel jsi tak mladý, protoţe jsi podlehl osamělosti… Věř mně. A věř Illumniům. Po mém boku bude tvoje srdce bít ještě spoustu let!“ „Nemohu tomu uvěřit, ţe prostě zmizíš,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já taky ne,“ řekla Kara zamyšleně. „Kdy se to přesně stane?“ „Nevím.“ „Prostě se rozplyneš?“ „Skutečně nevím.“ „Bojíš se?“ „Bojím se Fredericka a toho, co udělal,“ řekla Kara. „Fred je Rayovo prostřední jméno. Ti dva jsou táţ osoba. Přišel sem, aby zlikvidoval mé plány.“ „Ale proč?“ „Zřejmě mu Illumniové taky dali příleţitost zachránit svět. Určitě se ochotně přihlásil. Ale musel bys znát Raye tak, jako já. Jde přes mrtvoly. Víš, co mi řekl po válce, kdyţ celý svět skončil v troskách? Ţe jsme měli napadnout Čínu se vším, co jsme měli, hned, jakmile jsme vesmírnou stanici dostali na dráhu. Pak bychom jasně vyhráli! To je charakter člověka, se kterým máme teď co dělat. Nezná nic jiného neţ sílu. A všude vidí nepřátele, dokonce i doma. Mě obvinil z toho, ţe se nestal prezidentem… Paneboţe, beze mě by se nestal ani generálem… Já ale vím, proč se vrátil. Chce se postarat, aby Ray vykročil tím správným směrem, rovnou aţ nahoru! Chce, aby se stal prezidentem. Chce mít příleţitost nařídit ten první úder. A kvůli tomu se Becky s Rayem nesmí dát dohromady!“ „Aţ do teď to vypadá spíš naopak!“ namítl jsem. „Dobrovolně vyhledal Raye a řekl mu, o co se my dva snaţíme!“ Tuhle námitku odbyla mávnutím ruky. „To udělal jenom ze ţárlivosti. Nenávidí mě, uţ proto, ţe jsem ho nechala kvůli Vincentovi. Ať tě ani nenapadne, ţe bojuje za to, aby mě zachránil pro sebe. A tebe nenávidí ještě víc. Proto si to chce vyřídit s Vincentem.“ „Ale proč nešel rovnou po mně?“ „Nejspíš neví, kde bydlíš!“ 104

„A jak to, ţe našel tak snadno Vincenta?“ nechápal jsem. „Moţná, ţe vyšel z jeskyně a tam na něho rovnou narazil.“ „Myslíš, ţe ho chce zabít?“ „Těţko říct,“ váhala Kara. „Ale Ray neváhal zničit ţivoty miliónů lidí. A to zkrvavené srdce na stole taky není moc povzbudivý vzkaz!“ „Proč se s tím srdcem tak namáhal?“ „To byl vzkaz pro mě! Ţe teď jsem na řadě já.“ „Tak proč tu sedíme a ztrácíme čas? Říkala jsi, ţe víš, kam Vincenta unes. Musíme mu jít pomoct!“ „To jsem ale neřekla. Řekla jsem, ţe ty víš, kde je!“ „Ale já to nevím!“ „Samozřejmě, ţe ano. Ty jsi Vincent! Proto taky vím, ţe zatím Vincentovi neublíţil. Určitě bys to věděl. Je to trochu sloţitější. Vzpomínáš si, jak ses díval teleskopem a tvá hlava se octla vedle Vincentovy? Pamatuješ se, jak jsi dostal závrať? Způsobilo to chvilkové propojení vašich myslí. Illumniové nás před tím varovali. Mohl sis všimnout, ţe jsem se raději pokud moţno vyhnula přímému kontaktu s Becky. Kdyţ se dva jedinci, kteří jsou jedna a táţ osoba, dostanou příliš blízko, můţou se stát podivné věci.“ „Ale já seděl vedle Vincenta hodiny, kdyţ jsem hrál jeho hru!“ namítl jsem. „Vincentova mysl je na mnohem vyšším stupni neţ moje. Byl schopen vytvořit ochrannou stěnu mezi vašimi myslemi. Ale přesto jsem si všimla alespoň dvakrát, ţe vaše mysli nepříjemně interferovaly.“ „Co to má všechno společného s hledáním Vincenta?“ Kara vstala. „Musíme zajít do jeskyně. Posadíš se tam, zavřeš oči a pronikneš do Vincentovy mysli. Bude to snadné, protoţe tě do ní vpustí. Určitě ví, kam ho Frederick odvlekl, a cokoliv ví on, budeš vědět i ty.“ Vstal jsem a podíval se z okna. Čas pokročil a noc se přiblíţila. Zbývala jedna bolestivá otázka, kterou jsem musel poloţit. „Karo,“ řekl jsem, „pokud je tohle všechno pravda, je nutné Vincenta zachraňovat? Nechci vypadat jako cynik, ale tak jako tak se během pár hodin rozplyne.“ 105

Kara se lehce otřásla. „Bez Vincenta nemohu odejít. Ptal ses mě předtím, jestli mám strach. Neodpověděla jsem ti, ale myslím, ţe odpověď znáš. Marku, musíš mi ho pomoct najít!“

106

XII. Kdyţ jsme došli do kruhové místnosti uvnitř jeskyně, Kara zaţehla lampu. Ale záhadný černý otvor ve vzdáleném konci jeskyně zůstával stále zahalen ve tmě. Tma dolehla i do mého srdce. Zatím jsem ještě věděl, kdo jsem, byl jsem Mark Forum. Ale Kara mě ţádala, abych se stal někým jiným. Ţe to byl někdo, koho jsem měl rád, na tom moc nezáleţelo. Vytušila, co se ve mně odehrává, a kdyţ jsme se usadili, snaţila se mě povzbudit. „Illumniové nás učili, ţe příčinou kaţdého strachu je existence alternativy,“ řekla. „Chtějí tím říct, ţe kdyţ člověk někde rozezná různé moţnosti, vţdycky se objeví moţnost nebezpečí. Illumniové neznají strach, protoţe tvoří se vším jednotu.“ Asi jsem se netvářil příliš povzbuzené, protoţe dodala: „Já vím, nemůţeme předstírat, ţe jsme dosáhli takového stupně identifikace. Ale uţ fakt, ţe to je moţné, mě posiluje a doufám, ţe tebe taky. Aţ přejdeš do Vincentovy mysli, nenajdeš tam nic cizího.“ „Jseš si jistá, ţe mi dovolí, abych do jeho mysli vstoupil?“ „Ale ty uţ jsi jeho část! Jde jen o to, aby sis zapamatoval, co se má stát… Jaký vlastně je vůbec mezi vámi dvěma rozdíl? Jenom ten, ţe on má víc zkušeností. Zavři oči… Tak to bude snazší!“ „A co teď?“ ptal jsem se se zavřenýma očima. „Zklidni se.“ „Mám přestat přemýšlet?“ „Ne, Illumniové tvrdí, ţe to není moţné. Tvrdí, ţe kdyţ budeme nutit mysl k nečinnosti, zaplaví nás více myšlenkami, neţ kdy jindy. Lepší bude, kdyţ se soustředíš na něco příjemného. Pak tvá mysl nebude vystavena ţádným tlakům… Vzpomínej na Vincenta. To je 107

ten správný námět, Vincent je velká osobnost. A přitom je to jen vyšší forma tvé osobnosti. Uklidni se a vzpomínej na něho, jak jsi ho znal. Na jeho úsměv, jeho velkorysost. Buď s ním. Buď jím!“ Začal jsem protestovat. Všechny události toho dne byly ve mně příliš ţivé na to, abych se jich mohl zbavit. Chtělo se mi vyskočit, vyběhnout z jeskyně, popadnout pistoli a jít si to s Frederickem vyřídit. Ale jak mě ta myšlenka jít se ozbrojit napadla, začal jsem i uvaţovat, co by tomu řekl Vincent. A ještě jsem o tom pořád uvaţoval, kdyţ jsem ho zaslechl, jak se směje. Vzápětí jsem ho i uviděl. Stál čelem ke mně a smál se. Anebo stál zády ke mně a já se díval přes jeho rameno do zrcadla. Mýlil jsem se: byla tam dvě zrcadla. Byla vzájemně rovnoběţná, my jsme stáli mezi nimi a naše obrazy se odráţely sem a tam a tvořily tunel mnohonásobně odraţeného světla. Viděl jsem náš obraz tak jasně, jako kdyby mi ho promítala kamera zevnitř na oční víčka. Vstoupil jsem do jednoho z těch tunelů, vypadal jako tmavý průchod, na jehoţ konci září slabé bílé světlo. Měl jsem pocit, ţe začínám padat, zvolna, jako bych měl křídla, která zbrzďují můj pád. Matně jsem vnímal i přítomnost mého těla v jeskyni. Sedělo vedle Kary, ale bylo tak nehybné, jako by zkamenělo a zapomnělo dýchat. Můj pohyb tunelem se zrychloval a s kaţdou vteřinou pádu se světlo jeho konce zjasňovalo. Ale pak jsem zjistil, ţe to světlo vlastně není bílé a také nebylo nijak zvlášť jasné. Ten tunel totiţ nevedl z mého těla do stavu vznešeného bytí. Ten tunel vedl do jiného těla. Náhle můj sestup skončil. Uţ jsem neseděl vedle Kary. Tunel zmizel a já otevřel oči. Byl jsem v pokoji jakéhosi motelu. Ruce a nohy jsem měl svázané. Leţel jsem na zemi, hlavu jsem měl opřenou o zeď v podivném úhlu, který mně působil bolest. Nad otlučeným prádelníkem viselo zaprášené zrcadlo. Přemáhaje bolest jsem pootočil hlavou. Na posteli něco bylo. To něco byl Ray. Byl stejně starý, jako kdyţ jsme ho navštívili v knihkupectví. Ale jeho chování neodpovídalo dvacetiletému klukovi. V pravé ruce měl doutník a způsob, kterým jím pohyboval a kterým si pro sebe 108

povídal, byl ukázkou arogance. Kdyţ jsem viděl Raye, jak balí Karu, připadal mi nechutný. Ale tenhle Ray byl ještě mnohem nechutnější. A navíc měl pod palcem pět set jaderných hlavic. Oproti Rayovi z knihovny se taky poněkud lišil vzhledem: měl světlejší vlasy a nosil kontaktní čočky. Jestli měl Ray zelené oči, to jsem si uţ nepamatoval. Snaţil jsem se na něj myslet jako na Fredericka, abych měl v hlavě trochu pořádek. Doutníkový kouř zaplňoval místnost, aţ jsem se rozkašlal. Ústa jsem měl převázána starým hadrem, takţe jsem jen stěţí mohl dýchat. Byl jsem ve Vincentově těle – ale kde byl Vincent? Kam se poděly jeho odváţné myšlenky? Byl jsem tam s Frederickem sám. „Víš, co se mi na lidech jako ty nelíbí?“ ozval se. „Jste moc chytrý, kdyţ o nic nejde. Tisíckrát jsem to viděl. Sejdete se, manifestujete a pálíte americkou vlajku. Ale kdyţ se vám někdo vloupe do baráku – najednou jsou vám ty blbečkové s revolverem dobrý! Honem voláte poldy! Měli byste se snaţit řešit vaše problémy sami. Ty by ses měl umět postarat sám o sebe! Koukni na mě! Tak na příklad, ty, Vincente, ty jseš teď takovej můj problém. Taková je skutečnost. Co myslíš, ţe s tebou udělám?“ Řekl jsem mu, skrz ten hadr, ať mi vleze na záda. Vyšlo z toho jen vášnivé mumlání. Frederick se nade mnou slitoval. S bodrým uchechtnutím poklekl u mé hlavy. Měl na sobě černou sportovní bundu. V její kapse jsem zahlédl velký vystřelovací nůţ. „My mluvíme?“ poškleboval se. „Myslel jsem, ţe jsi nad mý uráţky povznesenej!“ Řekl jsem mu, ať jde a provede se svou tělesnou schránkou jistou věc, kterou bible odsuzuje. Vytušil, oč jde, a spokojeně se zašklebil. „Vincente, ty nejseš tak beznadějnej případ, jak jsem si myslel. Slibuješ, ţe nebudeš křičet, kdyţ ti sundám ten hadr? To by nebylo dobrý ani pro jednoho z nás, ţe? Musel bych tě rychle umlčet a to by mohlo bolet.“ Přikývl jsem. Rozvázal hadr na mém zátylku a já mohl konečně dýchat. „Nazdar!“ řekl jsem a umiňoval jsem si, ţe musím být opatrný. „Cos to řek?“ „Nic.“ 109

„Jen se nestyď!“ naléhal. „Copak to bylo? Celý den jsem se s tebou nudil a teď se chystáš povídat?“ „O čem by sis chtěl povídat?“ „Kde je tvůj dvojník?“ „To je záhada!“ Udeřil mě do obličeje. Byl stejně silný jako Ray, coţ se koneckonců dalo čekat. A asi desetkrát zuřivější. Měl jsem pocit, ţe mně přerazil nos. Podruhé v jednom dni jsem polykal krev a hlava mně třeštila bolestí – ani jsem tomu nemohl uvěřit. „Kde je?“ opakoval. „Jak to mám vědět?“ vydechl jsem. „Víš, ţe ho stejně najdu!“ „Proč ho potřebuješ najít?“ „Chci mu vykloubit obě ruce! K čemu jinýmu si myslíš, ţe ho potřebuju? Vy dva se mi snaţíte ukrást ţenu!“ „Tvoje ţena s tebou nechce mít nic společnýho. Proč ji nenecháš na pokoji, a budeme všichni šťastnější?“ Frederick se opět zašklebil. „Obávám se, ţe by to takhle nešlo. Existuje taková věc, který se říká hrdost! V tom se právě liší chlap, jako jsem já, od lidí, jako jseš ty! Jsem příliš hrdej na to, abych se smířil s tím, ţe má ţena ţije s někým jiným.“ Kara ho podcenila, uvědomil jsem si. Protoţe on chce Becky taky zabít! Mělo nám to dojít. To je přece ten nejjistější způsob, jak ji dostat Rayovi z cesty při jeho kariéře! „Nenajdeš ani jednoho z nich!“ ujistil jsem ho, kdyţ moje hrdost přehlušila opatrnost. „Byli varováni a schovávají se, neţ uplyne tvůj měsíc.“ Úsměv mu zmizel, jak ho ovládl hněv a nejistota. „Lţeš! Kara by nikdy nemluvila, protoţe jí to Illumniové zakázali. A i kdyby – Becky by jí nevěřila.“ „Kara všechno řekla Markovi a ten to řekl Becky. Jemu Becky věří. Ví o tobě a nikdy ji nenajdeš.“ Frederick byl bledý vzteky. Vyskočil a pobíhal po místnosti. „Najdu Karu. Určitě ví, kde jsou. Kdyţ to bude nutný, vymlátím to z ní!“ „Nic z ní nedostaneš. Je na tebe příliš chytrá,“ ujistil jsem ho. 110

„Vţdycky byla chytřejší neţ ty. Nebýt jí, tak by Ray ještě teď u letectva pucoval latríny.“ Kopl mě do obličeje. Jelikoţ jsem leţel na zemi, viděl jsem blíţící se botu ze zajímavého úhlu. Měl černé koţené vysoké boty. Vypadaly jako nějaký model z budoucnosti. Koupil jsem to do pravé tváře a tentokrát jsem ţádnou nejistotu ohledně zlomeniny neměl. Něco ve tváři prasklo, hlava mně odskočila vlevo a udeřila do zdi. Krev se mně řinula po obličeji a pokoj jsem viděl rudě. Frederick mě uchopil za zkrvavenou košili a začal mnou cloumat. „Kara je moje, ty svině!“ řval. „Nemáš na ni ţádný právo!“ S námahou jsem se usmál a vypadlo mně pár zubů. „Řekla mi, ţe se bojíš tmy.“ Znova mnou zatřásl. „Kde jsou?“ „Prý ti muselo svítit červený světlo celou noc!“ Vytáhl z kapsy nůţ a přiloţil mi čepel ke krku. „Hned mi vyklop, kde jsou, nebo ti rozříznu chřtán!“ Cítil jsem chladný dotek ocele na hrdle i přes proud krve, který se hrnul po krku. Věděl jsem, ţe situace je beznadějná. Jediný důvod, proč mě ještě nezabil, byl, ţe ze mě chtěl vymlátit informaci o mně a o Becky. Snad to bylo tím, ţe jsem byl v cizím těle, ale necítil jsem ţádný strach. Moţná, ţe Vincent byl ve skutečnosti se mnou v mnohem větší míře, neţ jsem si myslel. „Řekni mi nejdřív, kde jsme my. Pak ti povím, kde jsou oni.“ Najednou pochopil, oč mi jde. Odhodil mě ke stěně a zařval: „Máš jim pomoct mě najít, co?!“ Začal znova pobíhat po místnosti. Ačkoliv se mně myšlenky pletly, jedna věc, která ho okamţitě diskvalifikovala pro velení vesmírné stanici s nukleárními zbraněmi, mně byla jasná: byl to normální cvok! „Je jí fuk, co se mnou bude!“ ječel. „Nenávidí mě! A co jsem jí vlastně udělal? Zachránil jsem jí ţivot. Musel jsem ji dostat nahoru málem násilím. A byla mně za to vděčná? Ani nápad! Jedině pořád fňukala, jakou mám povahu. Povaha! Ukáţu jí, jakou mám povahu. Zabiju ty bastardy! Usmaţím je! A ji zabiju taky!“ Pak se najednou shýbl, chytil mě za zasviněnou košili a postavil na nohy. Nůţ drţel pevně v druhé ruce. „Vyklop, kde ta děvka je, nebo tě podříznu jako kuře!“ 111

Přinutil jsem se k úsměvu. Cítil jsem, ţe Vincent je nablízku, jako člověk cítí blíţící se déšť. Ale neţ se ke mně dostane a splyneme v jedno, musel jsem dát Frederickovi poslední ránu. „Tvrdí, ţes byl v posteli k ničemu!“ Prořízl mi hrdlo. Pak mě hodil na podlahu jako pytel brambor a kopl mě do boku. Načeţ si utřel zakrvácenou čepel o kalhoty a vyběhl z motelu. Zalapal jsem po dechu a spolkl červenou tekutinu. Umíral jsem. Ale byl tady ještě celý kus ţivota, který jsem musel proţít. Musel jsem zjistit věci, které se měly teprve udát. Samozřejmě, co jsem provedl s následujícími deseti lety ţivota, jsem mohl zjistit jedině prostřednictvím Vincenta. Teď uţ byl se mnou beze zbytku. Má duše cítila jeho přítomnost jako tichý šepot: „Kde není jiná moţnost, tam není strach.“ Cítil jsem, ţe jsme beze zbytku splynuli. Ničeho jsem se nebál. A začal jsem si vzpomínat na ţivot, který bych byl proţil, kdyby se Vincent a Kara nevrátili v čase. Stál jsem v jejím obchodě s hudebninami. Právě jsem Becky řekl na shledanou. Těsně před tím, neţ jsem otevřel dveře a vyšel, jsem měl pocit, ţe vidím mladého muţe, jak stojí v softwarovém oddělení a drţí v ruce mou hru. Ohlédl jsem se, abych si ho lépe prohlédl – ale nikdo tam nebyl. Napadlo mě, ţe snad začínám mít vidění. Pak jsem vyšel ven, do tmy. Doma, v pronajatém bytě, jsem pracoval na nové hře. Ale během noci, kdyţ jsem leţel v posteli, mě vzbudila strašlivá bolest v hrudi. Byl jsem tak vystrašený, ţe jsem zavolal nemocnici. Řekli mně, ať hned přijedu, ale to mě ještě víc vyděsilo a raději jsem zůstal v posteli. Vzpomínal jsem na svou matku a otce. Myslel jsem na Becky. Nakonec bolest ustoupila a já zase dokázal usnout. A měl jsem sen. Zdálo se mi, ţe mám skvělé přátele. Byli to mladík a dívka. Oba měli světlé vlasy, které na slunci zářily jako zlaté. Všechno jsme dělali spolu: chodili na procházky, dívali se na hvězdy, jedli zmrzlinu. Dívka si vţdycky objednávala Čokoládovou zmrzlinu, stejně jako Becky. Byl to nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měl, a bylo 112

mně líto, kdyţ jsem se vzbudil. Zato bolest v hrudi zmizela a ţivot šel dál. Becky jsem vídal stále méně a méně. Měla váţnou známost a nechtěl jsem se mezi ně plést. Snaţil jsem se koncentrovat na svou práci a v mé dobrovolné izolaci jsem vylepšil své programátorské kvality na úroveň, o níţ se mi nikdy ani nesnilo. Začal jsem programovat skvělé hry a jen málokdo dokázal vytvořit něco, co by se jim vyrovnalo grafikou a zápletkou. Dobrá polovina nápadů pocházela z konverzace s mými dvěma nočními návštěvníky. Vyprávěli mně příběhy a já jen poslouchal. Nenavštěvovali mě v kaţdém snu, ale kdykoliv se dostavili, bylo loučení s nimi bolestné. Becky přestala pracovat v obchodě a párkrát jsme spolu telefonovali. Pak se ke mně doneslo, ţe se bude vdávat. Raději jsem jí uţ nevolal. Dokonce mě ani nemrzelo, ţe mi o té svatbě nic neřekla. Chápal jsem to. Nechtěla mi udělat bolest, věděla, ţe ji mám rád. Ale později, kdyţ uţ byla vdaná a odstěhovala se, často jsem byl v pokušení ji zase najít. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Zestárl jsem. Ani ne tak počtem let jako fyzicky. Zdravotní stav se začal zhoršovat. Z počítačových her jsem zbohatl, ale ţádný ze specialistů, které jsem navštívil, mně nedovedl pomoct. Pochopil jsem, ţe zemřu mladý. Koupil jsem dům, který shlíţel na oblast, kde jsem vyrůstal. Ten dům mně připomínal mé dva přátele, kteří mě ve snu navštěvovali. Ale i oni se v mých snech objevovali stále řidčeji. Po mých devětadvacátých narozeninách zmizeli definitivně. Teď jsem se uţ cítil skutečně osamělý. Ale nezapomněl jsem ani na ně, ani na příběhy, které mně vyprávěli. Začal jsem podle jejich vyprávění psát knihu. V kopcích, nedaleko mého domu, byla jeskyně. Tam jsem větší část knihy napsal, zpravidla v noci, kdyţ na nebi jasně svítil měsíc. Byl jsem před jeskyní, kdyţ mně srdce vypovědělo. Bolest začala v hrudi, tak jako ostatně vţdy, jako kdybych měl na prsou závaţí, které stále těţklo. Dýchání bylo stále namáhavější. Tentokrát bolest neustoupila, ani kdyţ jsem seděl zpříma a nehnuté a zhluboka dýchal. Za chvíli jsem se uţ mohl jen stěţí pohnout. 113

Na skládacím stolku vedle bloku s rukopisem stála plynová lampa. Stolek stál kousek před vchodem do jeskyně, na udusané stezce vinoucí se dál do kopců. Ve světle téhle lucerny jsem napsal svou knihu. Dusil jsem se a oči jsem automaticky upřel na plamínek lucerny. Nemohl jsem vydechnout a nemohl jsem ani nadechnout. Celý jsem se chvěl. Ale plamínek lampy hořel klidně. Chránil ho skleněný kryt lucerny. Chránil ho proti větru – ale ochrání ho také proti lidem? Většině toho, co mně moji dva zlatovlasí návštěvníci ve snu řekli a co jsem napsal, jsem věřil. Věděl jsem, ţe vítr změny přináší Zemi těţké časy. Proto jsem knihu psal, jejím hlavním posláním bylo varovat svět. Ale teď, jak se smrt blíţila, jsem si uvědomil, ţe můj příběh není úplný. Chyběla v něm naděje. Všichni zemřeli. Náhle jsem si nepřál, aby lidé tu knihu našli a mysleli si, ţe jsem zemřel v beznaději. Rozhodl jsem se, ţe knihu zničím. Lapaje po dechu jsem se nahnul ke stolku a převrhl lampu na blok s rukopisem. Hořlavina z nádrţky vyšplíchla a ihned se vzňala. Za chvíli uţ oranţové plamínky olizovaly desku stolku a zakusovaly se do stránek knihy. Ze stolu se plameny přenesly do suché trávy. Uvědomil jsem si, ţe celý kopec se všemi křovinami a stromy skončí v plamenech. Nevím proč, ale při tom pomyšlení jsem se usmíval. Moţná mě napadlo, ţe teď si jeskyně všimnou i jiní. A tu jeskyni jsem měl vţdycky rád. Moţná jsem se usmíval při pomyšlení, ţe nikdo neobjeví mé tělo. Změním se v popel jako stránky mé knihy. Sklouzl jsem ze ţidle a kutálel se po zemi, aţ jsem skončil na zádech s očima zírajícíma na měsíc. V té chvíli mi připadal jasný jako polední slunce, ačkoliv jeho světlo bylo chladivé a hladivé. Pak měsíc zarámovaly tančící plameny. Na pohled vypadaly stejně jako rudá krev řinoucí se z mého proříznutého hrdla. Najednou jsem byl na dvou místech současně: v laciném motelovém pokoji a na hořícím kopci. Existoval jsem jako dva lidé: Vincent a Mark. Ale uţ brzy jsme měli splynout v jednoho. Vlastně jsme se odlišovali jen tím, ţe Vincent uţ byl obklopen září a já se k ní teprve pohyboval. Plameny se dotkly rukávu mé košile. Srdce se naposledy sevřelo a 114

ztichlo. Hlava se mi skutálela na podlahu pokoje. Plíce si naposledy lokly krve a zadusily se. Ale mně to nevadilo. Neměl jsem strach. Stále jsem pozoroval měsíc. Viděl jsem v něm strop motelového pokoje i noční nebe nad hořícím kopcem. Rozletěl jsem se k němu neuvěřitelnou rychlostí. Měsíc, bílé světlo. Teď se mi zdálo samozřejmým, ţe Illumniové museli přicházet jako by z měsíce. Ţe přišli ke Káře na šťastných vlnách světla. Kara náhle jsem si na ni vzpomněl. Právě ve chvíli, kdy mě bílé světlo jiţ téměř pohltilo, jsem si na ni vzpomněl a uviděl jsem vesmírnou stanici.

115

XIII. „Marku, probuď se!“ doléhal ke mně Kařin hlas. „Vrať se. To jsem já, Kara! Slyšíš mě?“ Otevřel jsem oči. Přede mnou hořel plamínek lucerny. Za námi, na stěnách jeskyně, trpělivě čekaly naše stíny, aţ se pohneme. V očích jsem měl slzy. „Našel jsi ho?“ ptala se Kara netrpělivě. „Ano,“ zašeptal jsem. „Víš, kde je?“ „Ano.“ „Kde?“ Podíval jsem se na ni a koutkem oka jsem viděl vchod do jeskyně. Venku byla tma. Kara se mnou strávila celý den. „Je mezi Illumny.“ „Coţe?“ „Frederick mu prořízl hrdlo. Je mrtev.“ Stejně dobře mohl Frederick vrazit nůţ i do ní. Zalapala po dechu. Oči jí pohasly. Jako by ji opustila duše. Pak se jí obličej pomačkal pláčem a hlava jí klesla na prsa. Objal jsem ji. Dlouho jsme takhle seděli a nevydali hlásku. Ani jsem se nemusel snaţit zahánět myšlenky. Ţádné jsem neměl. Konečně se Kara pohnula. Vstala a přešla ke vzdálenějšímu konci místnosti, kde jeskyně pokračovala černým otvorem dál. Poklekla před jejím tmavým ústím a zírala dovnitř, na co, nevím. Kdyţ se konečně otočila a promluvila, zachvěl jsem se. Její hlas byl studený a tvrdý. „Frederick by nemohl nic provést, kdyby vůbec neexistoval!“ 116

řekla. „Uţ se stalo,“ namítl jsem. „Další vraţda nikomu nepomůţe.“ Ohlédla se přes rameno. Zaţloutlé světlo lampy zvýraznilo hluboký smutek v její tváři. Vypadala hrozně. „Zapomínáš na výhody kauzality!“ řekla. „Illumniové tě neposlali zpátky v čase, abys tu zabíjela!“ „Taky mě sem ale neposlali, abych neuspěla,“ odsekla. „Je třeba ho zastavit. Jinak zabije Becky. A tebe taky!“ „Nemáš dost času, abys ho našla. Vincent byl v nějakém motelu – ale nevím, ve kterém.“ „Víš dobře, ţe nemluvím o Frederickovi.“ Chvatně jsem uvaţoval, co má na mysli. „Karo,“ prosil jsem ji, „nech si říct. Je to dvacetiletý kluk, který nic špatného neudělal.“ „Nic o něm nevíš!“ zaječela. „Má na svědomí milióny mrtvých. Uţ bylo po všem a ještě odpaloval další a další rakety. Posílal je na malý vesnice, jenom proto, ţe lidi v nich se narodili ve špatný části jeho mapy.“ „Tu válku přece nezačal on!“ „Ale taky ji nezastavil!“ „A ty ji zastavíš, kdyţ zabiješ Raye?“ Zakryla si obličej rukama. „Bez Vincenta nemůţu odejít. Uţ jsem ti to říkala,“ zašeptala. „Je mrtev,“ opakoval jsem. „Ale jsem tady já. Zůstanu s tebou, tady v jeskyni. Vincent by ti poradil to samé. Karo, nedělej to!“ Uvolnila ruce z obličeje. Levou rukou se uchopila za pravé zápěstí. Ruce se jí třásly a nedokázala je zastavit, tak jako já jsem nedokázal zastavit ji. „Milovala jsem ho víc neţ Měsíc,“ řekla zničeně a vykročila z jeskyně. „Sbohem, Marku… Nebo moţná na shledanou.“ Snaţil jsem se ji zadrţet, ale byl jsem zesláblý po dlouhém transu. Odstrčila mě, aţ jsem narazil hlavou do stěny jeskyně a upadl. Stíny se pohnuly. V úţasu jsem na ně hleděl. Ačkoliv Kara byla pryč, dva stíny tu zůstávaly. A čekaly. Kara musela začít běţet, sotva se dostala na pěšinu před jeskyní. Kdyţ jsem se dobelhal k východu, nebylo po ní ani stopy. Věděl 117

jsem, ţe nemám šanci ji dohonit. Měsíc právě vyšel a jasně osvětloval celý kopec. Uvaţoval jsem, kolik času jí ještě zbývá. Kdyţ jsem byl v polovině cesty k domu, zaslechl jsem startovat auto a ječení pneumatik. Třeba ji zastaví hlídka a dá jí pokutu, zadoufal jsem. Kdyţ jsme ráno navštívili Becky v obchodě, jeli jsme Kařiným vozem. Vincentovo černé ferrari parkovalo před mým bytem. Zůstal jsem opěšalý. Usadil jsem se v téţe kuchyni, kde jsme objevili zkrvavené srdce, a rozebíral své moţnosti. Mohl jsem zavolat policii. Určitě bych dokázal dát dohromady nějakou historku, která by je přesvědčila, ţe Kara je nebezpečná. Ale mělo to slabé stránky. Pravděpodobně by měli potíţe ji rychle najít. A nemohl jsem je ani poslat chránit Raye. Nejen, ţe jsem s jistotou nevěděl, kde Ray je, ale i kdyby byl v knihkupectví, těţko jsem si dovedl představit, ţe ho obklopí ozbrojenci jenom proto, ţe já je o to ţádám. A ze všeho nejvíc se mi nelíbila myšlenka, ţe bych měl na Karu poštvat ruku zákona. Nechtěl jsem, aby byla ve vězení, aţ přijde její poslední chvíle. Pak jsem mohl také zatelefonovat do knihkupectví. To jsem zavrhl téměř okamţitě. Frederick uţ s Rayem mluvil a ten byl na stráţi. Kdybych ho ještě varoval já, bylo mi jasné, co by se s Karou stalo, aţ se tam objeví. Nakonec jsem tedy zavolal Becky. Bylo to celkem logické řešení. Nedělal jsem si ţádné iluze, ţe by Becky mohla vstoupit do Kařiny mysli. Neţ bych Becky všechno vysvětlil, byl by Ray po smrti, nemluvě o tom, ţe by mně Becky stejně nevěřila. Spíš jsem počítal s tím, ţe jelikoţ Kara je Becky, mohla by Becky vědět, k čemu se Kara chystá. Pomodlil jsem se, aby mně Becky zase hned nezavěsila a vyťukal jsem její číslo. „Haló?“ ozvala se okamţitě. „Becky, tady Mark. Rayovi hrozí nebezpečí.“ Následovalo dlouhé ticho. „Co chceš?“ „Vzpomínáš si na to děvče, které za tebou přišlo do obchodu? To, se kterým si Ray dal schůzku?“ „Jo, a co s ním?“ „Je to dlouhá historie, ale musíš mi pomoct! Musíš přijet za 118

mnou!“ „Proč je Ray v nebezpečí?“ Musel jsem být opatrný. Kdybych jí toho pověděl příliš mnoho, zatelefonuje Rayovi. Mohla mu ovšem zatelefonovat i takhle. „Becky, aţ do dnešního rána jsme byli dobří přátelé. Kdyţ budeš chtít, tak mě zítra zase odepiš – ale dneska večer, jenom dnešní večer mi prosím tě důvěřuj!“ Po další pauze se zeptala: „Kde jsi?“ Popsal jsem jí cestu k domu. Řekla mi, ţe u mě bude za půl hodiny. Zavěsil jsem a přál si, aby měla ferrari. Nebyla to příjemná půlhodina. Vidina Vincentova proříznutého hrdla mě pronásledovala. Kdybych byl Fredericka neprovokoval, mohl být teď Vincent naţivu? Zbytečná otázka, jako všechny otázky, začínající slůvkem ‚kdyby’. Ani nádherné bílé světlo na konci mého transu nemohlo uklidnit můj pocit viny. Zašel jsem do Vincentovy loţnice. Počítač byl stále ještě zapnutý. Spustil jsem znova jeho hru a konečně mně došlo, proč ji Vincent nazval tak, jak ji nazval: „Rozhodnutí“. Ale co jsem měl vlastně rozhodnout? Barevné šipky na mě mrkaly a ptaly se mě, kterou zbraň chci pouţít první, kterou ponorku nebo město chci zničit. Byly ovládány z číselné části klávesnice: od jedničky do desítky. Najednou mně to došlo. Řešení bylo nasnadě od samého začátku. Stiskl jsem nulu! Vesmírná stanice zmizela a místo ní se objevil velký bílý nápis: BLAHOPŘEJEME. Jediná cesta, jak vyhrát jeho hru, bylo ji nehrát. Becky to trvalo čtyřicet minut a tou dobou jsem ji uţ vyhlíţel venku. Ani jsem ji nenechal vypnout motor a uţ jsem seděl vedle ní. Její hnědé oči se na mě tázavě dívaly. „Kde je teď Ray?“ zeptal jsem se úvodem. „Proč se ptáš?“ „Prostě to potřebuju vědět!“ Podívala se na hodinky. „Půl desátý. Má dneska odpolední. Touhle dobou zavírá, ale bude tam do deseti.“ „Zavez mě k němu.“ „Co se děje?“ 119

„Kara se na něj rozzlobila. Bojím se, ţe se ho pokusí zranit!“ „Kara?“ opakovala. „Kdo je Kara?“ „To děvče, co s ním mělo schůzku. Honem, jedem!“ Becky vycouvala na hlavní silnici. Rozhodně si nelibovala v rychlé jízdě. Musela se to naučit aţ později, v autech budoucnosti, která dělají s klidem čtyři sta kilometrů za hodinu, anebo v manţelství, které z ní udělalo dobrodruţku. „Becky,“ obrátil jsem se k ní, kdyţ jsme sjíţděli s kopce do města, „musím ti poloţit dosti zvláštní otázku.“ „Marku, co se to s tebou děje?“ „Můţeš mi věřit, ţe mám za sebou pár šílených dní!“ ujistil jsem ji. „Becky, rozmysli si, neţ mně odpovíš. Kdybys začala Raye tak nenávidět, ţe bys ho chtěla zabít – jak bys to provedla?“ „Marku, co blázníš?!“ „Potřebuju to vědět!“ „Ale proč? Nechceš nic provést Rayovi, ţe ne? Mezi námi uţ nic není – díky tobě. Nezdá se ti, ţe uţ jsi nám ublíţil dost?“ „Uţ jsem ti říkal, ţe to je Kara, kdo se chystá na Raye. A ty mně musíš říct, jak se to pokusí provést!“ | „Zbláznil ses?“ „Myslím, ţe jo!“ povzdechl jsem si. Nastalo stísněné ticho. Becky zrychlila a začala projíţdět křiţovatky na červenou. Nechal jsem ji, aby se soustředila na řízení a zabral jsem se do vlastních truchlivých myšlenek. Od okamţiku, kdy jsem dneska vstal, jsem zbabral všechno, co jsem mohl. Přišel jsem o děvče, které jsem měl rád, zmlátili mě, nechal jsem se zabít a mou budoucí choť jsem dohnal k myšlenkám na vraţdu. Těţko říct, co z toho je nejhorší. Kaţdá ta věc sama o sobě svědčila o tom, jaký jsem zlosyn. Taky jsem ovšem věděl, co by řekl Vincent: Stalo se, co se mělo stát. Jenţe Vincent byl mrtev. Uţ mně nikdy nic neřekne. Od té chvíle, kdy jsem se probral z transu, jsem ani necítil jeho přítomnost. Připadalo mi, jako kdyby moje lepší polovina zůstala ve světle, zatímco já jsem vykročil zpátky do světa. Becky mně poloţila ruku na koleno. „Uţ je ti líp?“ zeptala se. „Ne.“ 120

„Co ti je?“ „Umírám!“ řekl jsem a politoval jsem se. „Bolí tě něco?“ zeptala se úzkostlivě. „Ano.“ „Co?“ „Všechno,“ pokrčil jsem rameny. „Bolí mě, ţe mě nenávidíš. Ţe se nenávidíte vzájemně s Rayem. Ţe Kara nenávidí Raye a Ray pravděpodobně nenávidí Karu.“ „To není pravda, ţe já tě nenávidím!“ „Rozhodně mě nemiluješ!“ Becky dala ruku pryč. Projela na červenou další křiţovatku, tentokrát se ani nedívala na obě strany. Zdálo se, ţe přemýšlí. „Můţeš mi alespoň vysvětlit, proč jsi to udělal?“ zeptala se konečně. „Já to neudělal,“ opravil jsem ji. „Jen jsem dovolil, aby se to stalo.“ „Coţpak sis neuvědomil, jak mně tím ublíţíš? Coţpak ti na mně nezáleţí?“ „Záleţí. Proto jsem taky nechal Karu, aby ten svůj plán zkusila.“ „Kdo je Kara?“ „Jedna holka, kterou znám.“ „Ale proč jsi říkal, ţe umíráš?“ „Mám nemocné srdce. Uţ od dětství.“ „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ „Nechtěl jsem, abys mě litovala.“ „Ale stejně jsi mi to měl říct.“ „Proč by tě to mělo zajímat?“ řekl jsem agresivně, protoţe uţ mě přestalo bavit hrát si na pana Laskavého. „Dala sis se mnou schůzku jedině proto, ţe ti byl tvůj přítel nevěrný. Máš opravdu šťastnou ruku při výběru partnera – víš, čím chce Ray být? Prezidentem Spojených států, aby mohl z vesmíru vyhodit do povětří Čínu.“ „Kdo ti to řek, ţe chce být prezidentem?“ zeptala se uţasle. „Dokonce se ti ani nelíbí, jak se oblíkám!“ „Jak to všechno víš?“ Zarazil jsem se. „Takţe ty fakt nemáš ráda, jak chodím oblečený?“ Becky se zamračila. „Ale jo, jenom… někdy to vypadá –“ 121

„Jako kdyby mě šatila moje máma!“ přerušil jsem ji. Becky se zamračila. „Jak víš, ţe jsem to chtěla říct?“ „Kara mi to řekla.“ „Kdo je ta holka?“ zeptala se snad uţ podesáté. „Řekni mi svoje první jméno a já ti povím, kdo je ona.“ Becky chvíli váhala. „Kara,“ řekla konečně. Podíval jsem se na ni. „A svěříš to jenom těm, které máš ráda, viď!“ „Odkud to víš?“ ţasla. „Chtělas mi ho říct?“ Becky zastavila na červené. Tentokrát nebylo široko daleko ţádné auto. Kara asi touhle chvílí seřizovala dalekohled na své pušce. Knihkupectví uţ bylo nějakou chvíli zavřené. Přesto všechno jsem ale Becky nepopoháněl. Kousala si spodní ret. „Včera v noci,“ řekla, „jsem ti ho zašeptala, kdyţ jsi spal. Ale myslela jsem, ţes to neslyšel.“ „Neslyšel,“ potvrdil jsem. Natáhla paţi a poloţila mi ruku do týlu. „Jak to, ţe znáš moje první jméno, aniţ bys to věděl ode mě?“ Podíval jsem se z okénka. Měsíc rychle stoupal na černé obloze. „Slyšel jsem ho ve snu.“ „Strašně mě to mrzí,“ řekla najednou. „Co tě mrzí?“ Becky se ke mně naklonila a políbila mě. „Tak, všechno. Chtěla bych, abys měl zdravé srdce.“ „Já taky.“ Přivinul jsem ji k sobě, ale vzápětí ji zase pustil. „Musíme si pospíšit.“

122

XIV. Parkoviště

nákupního střediska nebylo zdaleka prázdné. Byla na něm tři auta. Jedno z nich bylo Rayovo červené BMW. Zato červené ferrari jsem nikde neviděl. Moţná, ţe Kara byla uţ uvnitř a právě se chystala svému dávnému milenci ustřelit hlavu. Moji chmurnou vizi přerušila Becky. „Já bych ho srazila autem,“ řekla. „Coţe?“ „Ptal ses mě před tím, jak bych Raye zabila já – přejela bych ho, aţ by šel k autu.“ Podíval jsem se znova, kde Ray parkuje. Zřejmě měl strach, aby mu parkující návštěvníci neotloukli auto dveřmi svých vozů a nechal své BMW nějakých sto padesát metrů od zadního vchodu knihkupectví. Odhadoval jsem, ţe kdyby běţel jako ďábel, trvalo by mu asi dvacet vteřin, neţ by se k němu dostal. Zároveň jsem si uvědomil, ţe ferrari můţe mít klidně zrychlení jedno g. „Myslíš to váţně?“ „Totiţ… ten den, co jsem se dozvěděla, ţe šel na rande s jinou… Asi hodinu jsem si představovala, jak bych to provedla. Kde bych parkovala, a tak.“ „A kde bys parkovala?“ „U Mervynova obchodního domu.“ Becky ukázala na vzdálený a špatně osvětlený konec nákupního centra, asi dvě stě padesát metrů daleko. „Ten roh je celý prosklený, takţe kdyţ zaparkuješ za těmi výklady, můţeš sledovat, kdy Ray vyjde ven.“ Přimhouřil jsem oči. Výklady jsem viděl, ale jestli u nich parkuje auto, jsem nebyl schopen rozeznat. Uvaţoval jsem, ţe bych poţádal 123

Becky, aby obchod obešla a zjistila to, ale pak jsem si řekl, ţe bude lépe, kdyţ o nás Kara nebude vědět. Myslel jsem, ţe počkáme, aţ se Kara objeví, a teprve pak zakročíme. Asi jsem viděl moc gangsterských filmů. Becky mě trpělivě pozorovala. „Ty si myslíš, ţe ta holka se opravdu pokusí Raye zabít?“ „Moţný to je. To je jediný, co ti můţu říct.“ Ukázal jsem na konec nákupního střediska, kde stála velká ocelová nádoba na odpadky. „Zaparkuj tamhle. Vylezeme ven a projdeme to tady.“ Becky poslechla. Šel jsem k obchodnímu domu a díval se, jak bychom se dostali dovnitř. Jako bych čekal, ţe objevím tajný vchod jenom proto, ţe by se mi hodil. Becky se dovtípila, o co mi jde, a navrhla: „Proč prostě nezaťukáme na noční sluţbu? Všichni mě znají, protoţe sem často chodím za Rayem, kdyţ uţ je zavřeno.“ Souhlasil jsem. Nevěděl jsem sice přesně, co bych měl dělat, ale napadlo mě, ţe bychom se mohli dostat vnitřkem obchodního centra na ten konec parkoviště, kde parkuje Ray. Tam bychom se ukryli, aniţ by nás Ray nebo Kara viděli a zakročili bychom v případě, ţe by se opravdu pokoušeli jeden druhého zabít. Nechtěl jsem se motat po parkovišti, protoţe jsem věděl, ţe by nás Kara uviděla. Becky musela na dveře bušit, neţ se noční hlídač objevil. Kdyţ konečně stál před námi, stačil jediný pohled a bylo nám všechno jasné. Byl o málo starší neţ my a měl uniformu. Měl taky panenky velké jako talíře. Marihuana z něj čpěla na všechny strany. Jeho obličej byl jeden velký úsměv. „Becky,“ řekl. „Jsi to opravdu ty nebo se mi to jen zdá?“ „Jsem to já,“ potvrdila Becky. „Co to tady vyvádíš, Tede?“ Ted mávl rukou, ale rychle se zarazil. Zjevně se obával, aby mu ruka neodlítla od zbytku paţe. Vybuchl v záchvat smíchu. „Ale, zabíjím tady hodiny, srdíčko moje. Musím nadělat hodiny, abych dostal prachy.“ „Chceš říct, ţe zabíjíš čas!“ poznamenal jsem. Ted si zaclonil oči, pohled na mé ho zřejmě oslňoval, jako by se díval do slunce. „Heleď, a co je tenhle zač? Ten je tady taky?“ „Ne,“ ujistila ho Becky. „Pustíš nás dovnitř? Potřebujeme moc nutně mluvit s Rayem!“ „Samo,“ řekl Ted a pustil nás dál. „Akorát nesmíte nic ukrást, 124

protoţe bych to musel zaplatit.“ Kdyţ jsme odcházeli, Ted se opět usadil u svých čtyř obrazovek, napojených na bezpečnostní systém. Na všech měl puštěného E. T. – mimozemšťana. Procházet se uvnitř liduprázdného obchodního střediska bylo trochu strašidelné. Dokonce jsem poţádal Becky, aby si zula boty s koţenými podpatky, protoţe sebemenší zvuk se rozléhal po celé budově. Rayovo knihkupectví bylo v přízemí a nepříliš daleko od Mervynova obchoďáku, o němţ před tím mluvila Becky. „Nechtěl bych, aby nás Ray viděl,“ řekl jsem Becky. „Nebyl by tam nějaký obchod poblíţ jeho, kterým bychom se dostali na parkoviště?“ „Všechny obchody jsou zevnitř zavřené,“ vysvětlovala Becky a ukazovala na ţelezné mříţe, které chránily všechny výkladní skříně. „Ale pochybuju, ţe Ted zamknul chodby, které vedou k toaletám. Uklízeči čistí záchody aţ po zavírací době.“ „Kde to je?“ „Za Rayovým knihkupectvím.“ „Prima. Ale radši bych tam přešel prvním patrem. Nerad bych, aby nás Ray zahlíd, ţe tu čmucháme kolem jeho obchodu.“ „Nemůţeme ho prostě varovat, ţe ta holka je nebezpečná?“ „Ne, to by nešlo.“ „A proč ne?“ Těţko jsem jí mohl říct, ţe Ray je ještě nebezpečnější neţ Kara. Zvláště, kdyţ jsem si nebyl jist, ţe to je pravda. Ale měl jsem strach z Fredericka. Kam zmizel potom, co zabil Vincenta? Nešel za Rayem? A kolik času Frederickovi vlastně zbývalo? Den? Měsíc? Příliš mnoho jsem toho nevěděl. „Tím by se to všechno ještě víc zkomplikovalo!“ řekl jsem nakonec. „Důvěřuj mi!“ „Já ti důvěřuju, Marku,“ usmála se na mě. Pochopil jsem, na co naráţí. „Tohle není moje hra!“ ujistil jsem ji. „Chceš říct, ţe nejsem královna vesmíru?“ „Zeptej se mě později!“ řekl jsem, ale sám jsem nevěděl, co tím myslím. Vyběhli jsme jedno patro nahoru a pak, za knihkupectvím, jsme 125

seběhli dolů. Doufal jsem, ţe Ray má stále ještě nějakou práci uvnitř. Jak Becky předvídala, dveře vedoucí do umýváren byly otevřené. Umývárny byly na konci dlouhé šedé chodby a za nimi byl nouzový východ. To mám zase jednou štěstí, pomyslel jsem si. Aţ otevřeme dveře, vzbudíme i mrtvolu. Dokonce i Ted sem přiběhne. Kdyţ jsme doběhli ke dveřím nouzového východu, viděli jsme dva dráty – jeden červený a druhý modrý – přidělané k pantům. Podíval jsem se na hodinky, bylo deset hodin deset minut. Čas na opatrnost uţ vypršel. Urval jsem oba dráty a Becky zatajila dech – ale ţádná siréna se neozvala. Pomaloučku jsem pootevřel dveře a vyhlédl škvírou na parkoviště. Rayovo BMW tam stále ještě stálo. „Ještě tu je,“ hlásil jsem Becky. „To je zvláštní,“ řekla Becky, jakoby duchem nepřítomna. Jelikoţ jsem měl plnou hlavu svých starostí, ani jsem si nevšiml změny v jejím hlase. Byli jsme teď mezi knihkupectvím a Mervynovým obchodním domem. Odstoupil jsem ode dveří a teprve teď jsem si všiml, ţe se Becky usadila na zemi a sedí tam s napůl zavřenýma očima. Její poslední poznámka nebyla zřejmě vůbec určena mně. „Co se děje?“ zeptal jsem se a klekl si vedle ní. Mnula si oči a mrkala. „Mám hrozně divný pocit.“ „Coţe?“ „Nedovedu ti to popsat.“ „Jako by ses rozštěpila ve dvě osoby?“ „Tak nějak.“ „Zavři oči, rychle! A řekni mi, co vidíš? Kde jseš?“ Becky se mě na nic neptala, vypadalo to, ţe ani nemá moc na vybranou. Kařina mysl ji pohlcovala, jako kdyţ já jsem se propadal dlouhým tunelem do laciného motelového pokoje. Několik vteřin mlčky seděla, jen dech se jí prohloubil. Zmatený výraz se jí zvolna vytrácel z tváře a vystřídal ho výraz spokojenosti. „Jsem v lese,“ řekla tiše a zasněně. „Jsem s tebou a jsme šťastni. Jsou tu krásné stromy, mají nejrůznější barvy.“ Nepochybně popisovala kousek ráje, který vytvořili Illumniové. Kara zřejmě vzpomíná na Vincenta. Uvaţoval jsem, jestli bych ji 126

neměl přimět otevřít oči a zjistit, jestli za lesem není parkoviště, ale měl jsem strach, ţe přeruším její spojení s Karou. „Co děláme?“ zeptal jsem se místo toho. „Mluvíme spolu, ale naše rty se nepohybují. Dokáţeš mně číst myšlenky.“ „A ty moje taky?“ „Ne. Ale není to zapotřebí. Vypadáš jinak.“ „Mám světlé vlasy?“ „To ne. Ale záříš.“ „Coţe?“ „Záříš jako ţárovka,“ opakovala Becky. „A ty?“ „Já ne. Ale jsem šťastná.“ „O čem se bavíme?“ „Nevím. Nerozumím tomu. Ale je to hezké.“ „A co Ray? Je tam?“ „Ne. Je mrtev. Přála bych si, aby byl…“ Zmlkla a chvíli vypadala zmateně, pak zřejmě pochopila, oč jde. Nevěděl jsem ale, jestli ten chápavý výraz patří Káře nebo Becky. Nalevo od nás slabě bouchly dveře. Becky vyskočila. „Ne!“ vykřikla s očima široce rozevřenýma. „Co se děje?“ chytil jsem ji za rameno. „Musíme ho zadrţet!“ „Myslíš Karu? Máme zadrţet Karu? Je tady?“ Becky zatřásla hlavou, jako by chtěla ze sebe setřást to mentální spojení. „Nechci, aby zemřel!“ křičela. „Kdo?“ „Prosím tě, udělej něco!“ „Becky, kdo má umřít?“ „Ne. Tobě nemůţu nic říct! Ty vlastně neexistuješ!“ Neţ jsem se zmohl na odpověď, seběhlo se několik věcí. Ale ještě před tím mně bleskla hlavou absurdní myšlenka, ţe i Ted, ten noční hlídač, je také z budoucnosti. Ty vlastně neexistuješ? Co tím chtěla říct? Pochopil jsem, ţe bouchnutí dveří, které sem dolehlo, znamená, ţe Ray vyšel ven. Nereagoval jsem na to bezprostředně, protoţe jsem stále ještě nevěděl, jestli Kara je poblíţ. Nebo třeba Frederick. 127

Kromě toho – a především – jsem musel dávat pozor na Becky. Jenomţe kdyţ člověku na něčem obzvláště záleţí, dává si tak velký pozor, aţ to zbabrá. Becky se náhle vyškubla a vyběhla ze dveří. „Becky, počkej!“ volal jsem za ní. Měla přede mnou náskok a běţela jak blesk. Kdyţ jsem vyrazil ze dveří, Becky uţ byla na parkovišti, deset metrů přede mnou. Ray byl kus nalevo. Kdyţ se zpoza rohu Mervynova obchodního domu náhle vynořila světla vozu, Becky byla mezi nimi a Rayem. Světla mířila přímo na Raye. Bylo to Kařino červené ferrari. Kdyţ si Ray všiml světel řítících se na něj, zůstal stát jako přimrzlý. Řev motoru se nesl parkovištěm, auto se na něj řítilo jako řízená střela z Vincentovy hry. Neţ se Ray opět pohnul, ferrari uţ jelo nejméně stovkou a stále zrychlovalo. Ray se ohlédl po dveřích, z nichţ vyšel, a pak na své zaparkované auto. Váhal, ačkoliv rozhodnutí bylo jasné: měl běţet zpátky! Bylo to blíţ. Místo toho se rozeběhl k autu. Bylo zcela jasné, ţe si uvědomuje, ţe mu jde o ţivot: ještě jsem neviděl nikoho utíkat tak rychle. Naneštěstí se mu připletl do cesty nákupní vozík. Byla to ironie. V celém nákupním středisku totiţ nebyla samoobsluha a ta nejbliţší byla za rohem. Skoro bych věřil, ţe nějaký přítel z vesmírné stanice ji tam narafičil, protoţe taky neměl Raye rád. Vozík byl sice z lesklých kovových drátů, ale v šeru byl téměř neviditelný. Ray do něho naletěl a rozplácl se na zemi. Dvojice reflektorů mu zářila rovnou do očí jako pár laserů, navedených na cíl a netrpělivě čekajících na odpálení. Jeho pád ovšem překvapil i Karu. Reflektory vozu sice svítily Rayovi do očí, ale pak se vychýlily napravo od leţící postavy. Kara byla dobrá řidička, ale její ferrari se teď řítilo moţná stotřicítkou a ve zlomku sekundy se jí nepodařilo správně odhadnout, kde klopýtající Ray spadne. Přestoţe parkoviště bylo velké, v této chvíli uţ vůz nebyl ovladatelný. Jenomţe v tom všem vzruchu jsem pozapomněl na toho, o jehoţ bezpečnost jsem se měl starat především, na Becky. V prvé řadě jsem jí zapomněl říct, kdyţ jsem s ní telefonoval z Kařina a Vincentova 128

domu, aby si na sebe oblékla něco světlého a jasného. Teď měla na sobě černé dţíny a černý svetr; nákupní vozík byl ve srovnání s ní viditelný jako neonová reklama. Kara navíc zřejmě neměla nejmenší ponětí, ţe její druhé já je tady, přestoţe těsně před tím se jejich mysli prolnuly. A pak, ty dny, kdy Raye milovala, byly tak strašně daleko, ţe si nedovedla představit, ţe by Becky mohla riskovat ţivot a vrhnout se k leţící postavě svého přítele. „Becky!“ křičel jsem. Na rozdíl od Raye jsem nezaváhal ani na okamţik a běţel jsem ze všech sil za ní. Na srdcaře to byl docela výkon. Skoro jsem ji chytil. Ale měla přede mnou náskok a já na sobě neměl boty, ve kterých se dalo pořádně běţet. A to zatracené auto se blíţilo zatraceně rychle. Skoro jsem ji zachránil. Na vteřinu v tom ohlušujícím řevu motoru a záři reflektorů jsem ji v duchu viděl, jak bezmocně pláče na vrcholu naftové těţní věţe. Tenkrát jsem ji zachránil, napadlo mě, proč bych ji neměl zachránit teď? Stačilo napřáhnout ruku a strhnout ji zpět. Auto by projelo mimo ni a svět by byl zachráněn. Vypadalo to strašně jednoduše. Jenomţe tohle je osud všech zázraků a tragédií ţivota: jsou tak jednoduché, ţe člověku proběhnou před očima, aniţ by je plně pochopil. „Becky!“ volal jsem, kdyţ jsem se vrhl po jejím vlajícím svetru. Skočil jsem se vší silou a obratností, které jsem byl schopen. Ale nenarodil jsem se jako atlet. Skončil jsem obličejem na asfaltu parkovací plochy a odřel si nos. Oslepující bílá světla přeletěla kolem mě. Jekot jako od mučeného zvířete prořízl tmu. To Kara dupla na brzdu a tvrdý povrch vozovky teď ukrajoval tavící se gumu. Příliš pozdě. Pak jsem zaslechl výkřik. Lidský výkřik. To vykřikla moje láska. Pak následovalo zlověstné ţuchnutí a ještě zlověstnější ticho. Snaţil jsem se pohřbít pod povrchem vozovky, ale ta mně odmítla poskytnout útočiště. Zřejmě je proti pravidlům umřít dvakrát za jediný den. Musel jsem vstát a ţít. S námahou jsem se tedy postavil. Vraţedný útok ferrari zasáhl Becky, o tom nebylo pochyb. Leţela jako bezvládný raneček necelých deset metrů před rozsvícenými reflektory teď uţ nehybného auta. Náraz ji zřejmě vymrštil do vzduchu. U hlavy byla louţička krve, nepříliš zřetelná na černém asfaltu. Raději jsem se na ni nedíval a místo toho jsem sledoval Karu. Stála vedle otevřených dveří ferrari a kousala si nehty. Chtěl jsem jí 129

říct, aby vypnula ta zatracená světla, která mně rvala oči. A taky jsem jí chtěl říct, ţe neměla tak tvrdošíjně prosazovat své plány. „Karo!“ řekla Kara, ale nepřipadalo mi to legrační. Pomalu popošla ke svému druhému já. Opět jsem byl jenom pozorovatel a nemohl jsem nic dělat. Asi jsem nenapravitelný. Ale kvůli těm mizerným reflektorům jsem skoro nic neviděl. Kara poklekla a vzala Beckyinu hlavu do dlaní. Málem jsem na ni zavolal, aby jí nehýbala, ţe můţe mít poraněnou páteř, ale pak jsem si uvědomil, ţe Kara ví přesně, které kosti má Becky zlomené, stejně tak jako kolik času ještě zbývá, neţ měsíc vystoupí na obloze příliš vysoko. Tmavá kaluţ kolem Beckyiny hlavy se zvětšila. Moje nohy se konečně zmohly na to, ţe mě začaly přemisťovat na místo tragédie. „Tohle jsem nechtěla!“ šeptala Kara nešťastně. Ve světelném kuţelu se náhle objevil Ray. V ruce drţel pistoli. „Karo!“ vykřikl jsem. Ray na ni namířil zbraň. „Stůj!“ zavolal na mě, kdyţ jsem se pokusil stoupnout si mezi Karu a něj. Zuřivost změnila Rayovi tvář tak, ţe jsem ho téměř nepoznával. Na okamţik mě napadlo, ţe to snad ani není on, ţe to je Frederick. Hlavní pistole šermoval před Karou: „Kdo vlastně jseš?“ Kara něţně poloţila Beckyinu hlavu na zem, na rukou jí zůstala krev. Kdyby řekla, ţe to je její krev, vzbudila by moţná Rayův soucit. Ale věděl jsem, ţe od něj by soucit nechtěla. „Teď uţ nejsem nikdo,“ řekla Rayovi. „Děvko jedna!“ zařval Ray a vystřelil. Kara jen vzdechla a podívala se na nebe. Nedívala se na měsíc, ale na několik hvězd, které bylo vidět. Měl jsem pocit, jako by si vybavovala své nešťastné manţelství a počítala, kolik takovýchhle nadávek vyslechla. Nakonec se Rayovi zadívala do očí. „Ty hajzle!“ zašeptala. Střelil ji do prsou a Kara poklesla na kolena. Útěk před Kařiným autem a fakt, ţe zastřelil člověka, Raye trochu vykolejil. Musel jsem se k němu dostat dřív, neţ si to bude chtít vyřídit se mnou. Samozřejmě nevím, jestli by mě chtěl zastřelit, 130

kdybych ho nenapadl první. Ale potom, co jsem na něj skočil, byl jsem pochopitelně nepřítel a musel jsem být zničen. Drţel jsem ho za krk a nárazem povalil na zem. Byl to dobrý útok, mohl bych hrát americký fotbal. „Ty svině!“ nadával, kdyţ v pádu narazil hlavou do asfaltu. Potěšen následkem prvního úderu jsem mu pustil krk a chytil ho za vlasy poblíţ pravého spánku a třískl mu hlavou o zem ještě jednou. Pistole mu vypadla z ruky a okamţitě jsem po ní sáhl. Moc jsem pospíchal a jediný výsledek byl, ţe jsem ji odstrčil mimo dosah ruky. „Sakra!“ zaklel jsem. Ray byl jenom otřesen, ale riskl jsem to, nechal jsem ho být a skočil po pistoli. Málem se mi to podařilo. Ale přece jenom nebyl dost otřesený. Chytil mě za kotník a strhl zpátky, právě kdyţ jsem bral pistoli do ruky. To mě fakt naštvalo a jednal jsem instinktivně: několikrát jsem ho kopl do obličeje. Konečně mou nohu pustil a já měl moţnost svůj pokus zopakovat. Tentokrát úspěšně. Otočil jsem se na kolenou a namířil na něj. „Nehýbej se!“ nařídil jsem mu. Buď si myslel, ţe je superman anebo po mně skočil dřív, neţ jsem dopověděl. Narazil na mě jako rozjetý náklaďák. Tentokrát to byla pro změnu moje hlava, která práskla do země – tmavě fialové světlo mně zazářilo před očima. Viděl jsem hvězdičky. Byly jich celé galaxie. Ale pistoli jsem nepustil. Vytušil jsem, ţe se plazí k mé ruce s pistolí a kopl jsem ho kolenem do rozkroku. Byl nezdolnější, neţ jsem tušil. Jenom zachroptěl a sápal se po pistoli dál. Teď uţ mi leţel na prsou a začal jsem se dusit. Pak mně začal páčit pistoli z ruky. Vypadalo to, ţe zase prohraju. Najednou pistole vystřelila. Jeden z reflektorů Kařina ferrari se rozprskl v gejzír skla. Pak se ozval druhý výstřel. Nezdálo se, ţe by něco zasáhl. Taky zněl trochu jinak. Teprve kdyţ jsem slyšel, jak na nás křičí noční hlídač Ted, došlo mně, ţe ten druhý výstřel vyšel z jiné pistole. „Nehýbejte se!“ křičel na nás Ted. „Jdi do hajzlu!“ odpověděl mu Ray. Ted přiloţil pistoli k Rayově hlavě a natáhl kohoutek. „Cos to říkal, frajere?“ Ray zvolna otočil hlavu a podíval se na Tedovu pistoli. Pak mě 131

pustil a rezignovaně řekl: „Dobře, dobře!“ Ted nám nařídil, abychom vstali a dali ruce nad hlavu. Od našeho prvního setkání dost vystřízlivěl, ale ke střízlivosti měl pořád ještě daleko. Očima těkal od Becky ke Káře a zpět. Kara teď leţela vedle svého mladšího já a silně krvácela z rány na hrudi. Ani jedno z děvčat se nehýbalo. „Co se tu děje?“ křičel nervózně Ted. „Ta holka přejela Becky!“ řekl trpce Ray. „Ten hajzl zastřelil Karu!“ řekl jsem já a dal ruce dolů. „Neříkej mi hajzle!“ zaječel Ray a sevřel ruce v pěsti. „Drţte hubu, oba dva!“ řekl Ted a popošel k Becky. Nepřestával na nás mířit pistolí a přitom se snaţil Becky nahmatat na krku puls. V očích se mu objevily slzy a vzlykl: „Musíme Becky dostat do špitálu!“ Otočil jsem se na Raye. „Ty odvezeš Becky a já Karu.“ „Kdo je ta holka?“ ukazoval Ray na Karu. Uvědomil jsem si, ţe Ray nereagoval na jméno ‚Kara’, zřejmě mu Becky neprozradila své první jméno. „Beckyino dvojče,“ řekl jsem. „Becky ţádný dvojče nemá!“ zavrčel Ray. „Tak si je prohlídni!“ kývl jsem hlavou. „Nevidíš, ţe vypadají stejně?“ Ted dovolil Rayovi, aby popošel ke Káře. Ray si ji prohlíţel, jako by ji nikdy neviděl. Vzpomněl jsem si, jak Kara říkala, ţe člověk nemůţe poznat něco, o čem je a priori přesvědčen, ţe není moţné. „Kristepane,“ zašeptal Ray s obličejem bílým jako křída. Ted málem upustil pistoli, kdyţ si uvědomil tu podobu. Vyuţil jsem toho a klekl si ke Káře. Leţela na zádech a trhaně dýchala. Dotkl jsem se její tváře. Byla studená jako mramor. „Karo,“ zeptal jsem. „Slyšíš mě?“ „Jo,“ vydechla. „Co mám dělat?“ Namáhavě zakašlala. „Vem mě domů,“ zašeptala, aniţ by otevřela oči. „Kam domů? Karo? Slyšíš mě?“ Upadla do bezvědomí. Přitiskl jsem ruku na ránu pod pravým prsem. Prsty mně obalila lepkavá 132

teplá tekutina. Krvácení mohla zastavit jenom operace, mohlo-li být vůbec zastaveno. Na druhé straně fakt, ţe ještě ţila, svědčil o tom, ţe kulka nezasáhla ţádnou tepnu. Rozhlédl jsem se po ostatních. „Ztrácíme čas!“ upozornil jsem je. „Musíme počkat na záchranku,“ řekl Ted. „Tys ji zavolal?“ zeptal se Ray. Ted chvíli uvaţoval. „Ne, já zapomněl!“ Ray kývl hlavou ke mně. „Ty odvezeš Karu a já Becky. Víš, kde je nejbliţší nemocnice?“ „Vím,“ přikývl jsem. Ray si klekl a opatrně zdvihl Becky. Leţela v jeho svalnatých paţích jako rozbitá panenka, dlouhé tmavé vlasy slepené krví. „Sejdeme se v nemocnici,“ řekl Ray. „Jo.“ Sledoval jsem, jak ukládá Becky na zadní sedadlo a jak si Ted sedá na sedadlo vedle řidiče. Díval jsem se, jak odjíţdějí a přitom si uvědomoval, ţe nemocnice není to nejlepší místo, kam bych měl Karu vzít. Vzpomněl jsem si na poznámku, kterou Kara udělala o jeskyni a o stroji času, který jí a Vincentovi dali Illumniové. Vlastně jsme ho nikdy neviděli, i když jsme cítili jeho účinky. Řekla bych, že tam pořád ještě může být. Vnitřek jeskyně působí jako cosi nadčasového. Kauzalita! Mohla být Káře přítelem i nepřítelem. Illumniové jí dali možnost změnit budoucnost, ale v jistém smyslu jí též dali možnost o budoucnost přijít. Nemůžeme být dvě, řekla mi jednou Kara. To vypadalo rozumně. Stejně jako to, že když Becky zemře, přestane Kara existovat v jakékoliv budoucnosti. Pravděpodobnost té horší varianty se mně nelíbila: rána, kterou měla Becky na hlavě, vypadala hrozně. Nedovedl jsem si představit, že by s tím lékaři mohli něco udělat. Ale Kara, napadlo mě, má třeba větší šanci přežít. Vnitřek jeskyně působí jako cosi nadčasového. Uvažoval jsem, jestli v jeskyni platí kauzalita! A kdyby Kara byla v jeskyni v okamžiku, kdy Becky zemře – pokud zemře – možná, že se směr hodinových ručiček znova otočí a Kara bude žít. Byla to zajímavá otázka. A mohla to být pro obě dívky jediná naděje. Zdvihl jsem Karu a uloţil ji na zadní sedadlo ferrari. Košili jsem 133

měl ihned prosáklou krví. Kdyţ jsem ji ukládal, vzala mě za ruku. „Kolik je hodin?“ zašeptala. „Máš ještě spoustu času!“ ujistil jsem ji.

134

XV. Moje srdce se sice zatím vyrovnalo se stresy toho večera dobře, ale rozhodně by nevydrţelo kilometrový výstup do jeskyně s Karou v náručí. Ale nouze je matkou vynalézavosti. V tomto případě také matkou jednoho zničeného luxusního laku. Kdyţ jsem dorazil k domu, jel jsem pořád dál. První překáţku, kterou jsem zdolal, byl plot, který odděloval cestu k jeskyni od příjezdové cesty k domu. S plotem si poradil nárazník ferrari, a jak prkna praskala pod koly, Kara tiše zaúpěla. „Vydrţ,“ volal jsem na ni. „Uţ tam skoro jsme.“ Cesta se nebezpečně vinula a její povrch tvořila udusaná hlína. Největší starosti mi dělalo, ţe cesta byla úzká a auto se na ni prostě nevešlo. Musel jsem ji trochu rozšířit, čemuţ padaly za oběť keře a mladé stromky. Naštěstí jsme nikde nepřepadli přes hranu kopce. Uprostřed cesty jsem málem přejel Vincentův dalekohled. Frederick zřejmě nedal Vincentovi čas ani uklidit přístroj. Nedošlo mně, ţe Vincent byl unesen ve dne a ve dne by nikdy nevynesl dalekohled k pozorování. Všiml jsem si, ţe na zádech Kara ţádnou krev nemá. To znamenalo, ţe kulka zůstala vězet v těle. Nevěděl jsem ale, jestli to je dobře nebo špatně. Zadní sedadlo bylo samá krev, ale Kara se cestou probrala z bezvědomí. „Co tady děláme?“ zeptala se chabě. „Přivezl jsem tě domů!“ S obavami jsem ji znovu vzal do náručí, abych ji přenesl do jeskyně. Snaţila se sice, abych nevěděl, jak je to pro ni bolestivé, ale viděl jsem, ţe má zaťaté zuby, aby nekřičela bolestí. 135

„Neupusť mě,“ řekla jen. „Neboj se!“ Kdyţ jsem ji konečně vyprostil z auta a stál uprostřed cesty s jejíma rukama v chabém objetí kolem mého krku, ţasl jsem, jak je lehká. Moţná, ţe bych ji byl mohl vynést pěšky aţ sem. Měl jsem pocit, jako by byla vyplněna prázdným prostorem a drţel jsem ji za vlasy; abych měl jistotu, ţe mně neuteče příliš brzy. S úzkostí jsem pohlédl vzhůru a viděl, ţe měsíc stojí vysoko na nebi. „Ještě ne!“ volal jsem na nebe. „Dej nám ještě pár minut!“ Přenesl jsem ji do jeskyně. Nejdříve jsme museli jít potmě, ale do místnosti uvnitř jeskyně jsme dorazili bez potíţí. Lampa stále ještě svítila. Usoudil jsem, ţe jsem ji asi zapomněl sfouknout. Poloţil jsem Karu na kamennou lavici a pod hlavu jí dal stočenou přikrývku. V jeskyni bylo chladno a marně jsem se rozhlíţel po další dece. Pokusil jsem se znovu bezúspěšně zastavit krvácení z rány a Kara mně pokynula, abych toho nechal. „Uţ je pozdě,“ zašeptala, oči zavřené a čelo perlící se potem. „Uvidíš, ţe budeš ţít!“ ujišťoval jsem ji. „Becky zemře.“ „Ale jistě to nevíš!“ Otevřela oči a slabě se usmála. „Pamatuji se, ţe tohle jsi mně pořád říkal. Ale neměl jsi pravdu, víš to?“ Oči jí zabloudily k našim stínům na stěně jeskyně. „Ale já taky ne,“ dodala. „Ty jsi za nic nemohla,“ ujistil jsem ji. „Byla to jenom moje vina. Od samýho začátku.“ Odmlčela se a náhle byl její pohled prázdný a mrtvý. „Becky umírá!“ opakovala. „Jseš s ní?“ „Ano.“ „Je v nemocnici?“ „Ano. V úrazovém oddělení.“ „Ray je tam s ní?“ „Ano!“ řekl muţský hlas za mými zády. Frederick vystoupil ze tmy černé díry na vzdáleném konci jeskyně. Kalhoty měl stále ještě postříkané krví. A také měl stále ještě nůţ. Kdyţ ledabyle kráčel k nám, zmáčkl pero a čepel vyskočila 136

z rukojeti. Asi chtěl, abychom si ji prohlédli. Kara se pokusila posadit, ale marně. „Nehýbej se,“ pošeptal jsem jí. „Ale, ale! Kohopak to tady máme?“ zeptal se Frederick, kdyţ se zastavil těsně přede mnou. „Já jsem Mark Forum,“ představil jsem se. „My se přece známe,“ přikývl Frederick. „Ne, nevím o tom.“ „Ale ano,“ trval na svém Frederick. „Navštívil jsi mě dnes odpoledne v motelu. Říkal jsi, ţe jako chlap nestojím za nic!“ Pokrčil jsem rameny. „Víte, jak to chodí, kdyţ je člověk v cizím těle. Občas to, nedopadne přesně tak, jak by chtěl.“ Frederick se pomalu usmál. „Podívejme se, vtipálek!“ Přiloţil mně čepel noţe na hrdlo a zavelel: „Tak mě bav!“ „Frede!“ ozvala se Kara. „Co?“ „Víš, co se stalo?“ „Jo,“ přikývl. „Takţe víš, ţe jsi vyhrál,“ řekla Kara. „Becky je vyřízená. Já jsem vyřízená. Nech Marka na pokoji!“ „Ne, to nepůjde,“ zavrtěl Frederick hlavou. „Je to moc riskantní. Mohl by se plést Rayovi do cesty.“ „Slibuju, ţe nebudu!“ ujišťoval jsem ho. Nůţ přitisknutý na ohryzek mně teď nepřipadal o nic příjemnější neţ odpoledne. A být ve svém vlastním těle byla další nevýhoda. Snaţil jsem se nepolykat a chovat se chladnokrevně, ale srdce jsem měl aţ v kalhotách. Nevadilo mi dívat se na krev, ale ne kdyţ vytéká z mé krční tepny. Najednou mi dvacet devět let připadalo jako důstojné stáří. „To si myslíš, ţe ti mám věřit?“ uchechtl se Frederick. „Očekává od tebe, ţe se budeš chovat tak, jak odpovídá tvojí profesi,“ ozvala se Kara. „Ty máš lidi chránit!“ Na Fredericka to neudělalo ţádný velký dojem, nicméně mě přestal bezprostředně ohroţovat noţem. Těkal jsem očima po jeskyni po nějaké moţné zbrani. Všiml jsem si klubka lana na skále naproti. Tímhle zřejmě svázal Vincenta, napadlo mě. Ale lano rozhodně nevypadalo jako zbraň, kterou bych mohl na Fredericka udělat 137

dojem. Pak tu uţ byla jenom lampa. V duchu jsem viděl, jak ji vrhám Frederickovi do obličeje a Frederick je v plamenech. K tomuhle důmyslnému plánu jsem potřeboval jenom kříţový šroubovák a pět minut nerušené práce na spodku lampy. A ţe bych Fredericka přemohl v přímém boji, o tom jsem si nedělal ţádné iluze. Počítám, ţe bych vydrţel tak tři a půl vteřiny. Ačkoliv vypadal stejně jako Ray, věděl jsem, ţe je silnější a bezohlednější. Právě pozoroval Karu. „Ty krvácíš,“ řekl. „Sám jsi mě postřelil!“ odpověděla. „Bolí to?“ „Ne,“ ujistila ho. „Musí to bolet jak čert,“ pokýval hlavou. „Ale vy dva jste jenom dvě osoby – a viděla jsi, jakou hrůzou prošla naše země!“ „Celý svět!“ opravila ho Kara a projela jí vlna bolesti, kterou se marně snaţila zakrýt. „A ty myslíš, ţe kdyţ zabiješ Marka, tak nedojde k válce?“ „A zabít Raye, to by pomohlo?“ vyjel na ni Frederick. „To tys nás napadl!“ upozornila Kara. „Já jsem tě do toho zatahovat nechtěla!“ „A ukrást mi moje děvče – tomu říkáš, ţes mě do toho nezatáhla!“ „Já nejsem tvoje děvče!“ vyštěkla Kara. „Já ti nepatřím!“ „Buď klidná!“ ujistil ji. „Já tě taky nechci.“ „A co teda chceš?“ řekla Kara. „Proč ses vrátil do týhle doby? Byl jsi přece s Illumny. Musí ti být jasný, ţe násilí tady nepomůţe. Násilím se svět zachránit nedá!“ „Tohle mi Illumniové neřekli,“ popřel Frederick. „Lţeš!“ „Neříkali nic o nenásilí,“ prohlásil Frederick. „Naopak. Řekli mi, ţe musím být silný. Ţe budu muset dělat odváţný rozhodnutí, jestli mám zachránit svět.“ „Jasně,“ řekla Kara ironicky. „Podřezat mladýmu klukovi krk, to bylo odváţný rozhodnutí a projev síly!“ „Jaký mladý kluk?“ řval na ni Frederick. „Byla to páchnoucí mrtvola! Třicet let po smrti. Poslal jsem ho pod kytičky, kam patří!“ „Kam ty patříš!“ křičela na něj Kara. Rozhostilo se ticho. Frederick o něco ustoupil a zamyšleně 138

studoval svůj stín na stěně jeskyně. Kara zavřela oči. Ačkoliv z ní zvolna vyprchával Ţivot, hájila statečně svůj pohled na věc. Určitě by to bylo obdivuhodné, kdyby mně nezačala vadit jedna věc. Frederick byl šílenec, o tom nebylo pochyby, ale i Kara jako by byla tou agresivitou trochu poznamenána. Její řešení byla vţdycky dramatická – člověk by mohl říct i násilná. To samozřejmě neznamenalo, ţe by ji člověk mohl hodit s jejím manţelem do jednoho pytle – ale dovedl jsem si jasně představit, jak se ti dva hádali celých čtyřicet let pořád dokola. „Jak to vypadá s Becky?“ zašeptal jsem. „Zbývá jí uţ jenom pár vteřin,“ odpověděla Kara taky šeptem. Prohnula se trochu v zádech a ztěţka se nadechla. Na čele jí vyskočily kapky potu velké jako slzy. Mluvila teď za obě dvě. „Budou ji operovat?“ chtěl jsem vědět. „Doktoři to uţ vzdali.“ Ačkoliv jsem to očekával, stejně se mi ta slova zařezávala do duše jako rány noţem. „Je v bezvědomí?“ „Ano.“ „Myslíš, ţe se ještě můţe probrat?“ „Těţko.“ „A Ray je u ní?“ Kara otevřela oči a zadívala se na svého muţe. „Bohuţel,“ poznamenala. „Prospěje mu to, kdyţ ji uvidí umírat,“ pronesl Frederick. „Zocelí ho to!“ Krutost té poznámky mně připadala neuvěřitelná. Připadalo mi vyloučené, ţe by takhle vypadal ten muţ, kterému prezident Spojených států svěřil nejdůleţitější vojenské zařízení, které Amerika kdy vybudovala. Takhle ho musela změnit aţ válka, usoudil jsem. Skutečnost, ţe musel z vesmíru sledovat, jak se jeho vlast mění v popel a on tomu nemůţe zabránit. Něco se v něm muselo zlomit. Jako by ho posedl démon. Ale musel být k té přeměně náchylný. Uţ před válkou musel být na konci svých sil. Kdyţ Kara popisovala jejich ţivot, vystupoval v něm vţdycky jako démon, vţdycky byl vším vinen. On byl jediný, kdo měl na svědomí jejich zničené manţelství. Ne, ţe bych se ho 139

chtěl zastávat, ale z vlastní zkušenosti jsem věděl, ţe kaţdý příběh vţdycky záleţí na tom, kdo ho líčí. Nejasný nápad, který mi uţ chvíli vrtal hlavou, najednou nabyl konkrétní podoby. „Smím něco navrhnout?“ řekl jsem. „Ty uţ jseš vlastně mrtvej!“ poznamenal Frederick. „Poslouchej Marka!“ zašeptala Kara. „Je chytřejší neţ my oba dohromady.“ „Jak vás tak poslouchám, něco mě napadlo!“ Díval jsem se, jestli Frederick projeví nějakou zvědavost. „Vy dva se nemáte moc rádi!“ „Opravdu má postřeh!“ uchechtl se Frederick. „Co tím chceš říct?“ dotkla se Kara mé ruky. „Chci tím říct,“ hovořil jsem k nim oběma, „ţe uţ jste zapomněli, ţe jste se kdysi milovali!“ „Nevěřím tomu, ţe jsem ho kdy měla ráda!“ poznamenala Kara smutně. Frederick se zase uchechtl, tentokrát trochu nucené. „Myslíš, ţe kdyţ si budeš hrát na psychologa, tak si zachráníš krk?“ „Mám o svůj krk docela strach,“ připustil jsem. „Ale dneska večer jsem viděl někoho, kdo ho neměl. Becky! Říkáte, ţe jste viděl, co se na tom parkovišti stalo – asi skrz Rayovy oči. Jestli to je pravda, tak musíte vědět, ţe Becky skočila před to auto, aby vám zachránila ţivot!“ „Kara dostala smyk a přejela ji omylem!“ „Bylo to tak?“ obrátil jsem se na Karu. Kara s přemáháním přiznala: „Ne! Nebyla to náhoda. Snaţila se tomu pacholkovi zachránit ţivot!“ „To jsem dojatej!“ řekl Frederick trpce. „Fakt jsem dojatej. Nějaká holka v pomatení smyslů skočí před auto a já se asi vykašlu na svoje plány, jak vyhrát válku!“ „Ale ta válka nejde vyhrát!“ poznamenal jsem. Frederick se ušklíbl. „Nepoučuj mě! Kdybychom je hned na začátku pořádně skřípli, nezmohli by se na odvetu. Je to jednoduchý jak facka.“ Uvědomil jsem si, ţe diskusi o strategii nukleární války asi nevyhraju. „Nechrne válku na chvíli stranou,“ řekl jsem. „Vaše ţena 140

tady leţí s kulkou v těle. Vám je to úplně jedno?“ Frederick vrhl na Karu nepřátelský pohled. „Není uţ moje ţena.“ „Prima!“ řekla s obtíţemi Kara. „Je to vaše ţena,“ řekl jsem Frederickovi. „Vzal jste si ji, kdyţ jste byl mladý. A v tyhle chvíli je tentýţ mladý muţ s Becky v nemocnici. Víte, co proţívá?“ Frederick se na mě chtěl obořit, ale pak neřekl nic. To mě povzbudilo – nezapomínal jsem, ţe ten chlap se mě chystal kaţdým okamţikem podříznout. Zřejmě něco z toho, co jsem řekl, v něm probudilo svědomí. Anebo to udělal ten pohled na umírající Karu. Pořád se na ni díval a v tváři měl lehký tik. Kara mě vzala za ruku. „Nemáš ponětí, co jsme spolu prodělali,“ pronesla a v koutku úst se jí objevila krev. Otřela si ústa hřbetem ruky, a kdyţ uviděla krev, ušklíbla se. „Zeď mezi náma dvěma je uţ příliš silná!“ „Jsou věci, na který ani jeden z nás nikdy nezapomene,“ souhlasil Frederick. „Jak je ti?“ zeptal se Kary. „Mizerně,“ zašeptala. „Můţeš si za to sama!“ řekl Frederick. „Díky za útěchu!“ „Ale Becky a Ray ještě nemají, na co by zapomínali,“ přerušil jsem je ze strachu, ţe začnou znova. „Ještě nebyli svoji. Proč se nezeptáte jich, co máte dělat?“ „Já se nepotřebuju ptát,“ ušklíbl se Frederick. „Vím, co mám dělat. Potřebuju to jen dokončit!“ „To mě chcete skutečně zabít?“ „Nezáleţí na tom, co já chci!“ najeţil se Frederick. „Musí to tak být. Ray musí splnit svoje osudové poslání. Můţe se zapsat do historie jako největší hrdina na světě.“ „Buď tak laskav,“ ozvala se Kara, „a ušetři nás svých představ o svým osudovým poslání.“ Pak se vrátila k mému návrhu. „Chceš, abychom se přenesli do jejich myslí?“ „Ano,“ potvrdil jsem. „Proč?“ „Vy dva jste se sice fyzicky přenesli do současnosti, ale mentálně jste pořád ještě v zajetí strašné budoucnosti. Myslím, ţe byste se měli přenést do současnosti úplně!“ 141

Frederick se posupně uchechtl. „Jestli si myslíš, ţe tady budu sedět se zavřenýma očima, abys moh zmizet a zavolat policii, tak jseš cvok!“ Ukázal jsem na lano na druhé straně místnosti. „Uţ jste mě dneska jednou svázal!“ Frederick zuřivě vrtěl hlavou. „To se mně snad jenom zdá, aby někdo v tvý pozici mně radil, co mám dělat. Měl bys tady klečet a modlit se, abys umřel stejně bezbolestně jako tvoje dvojče!“ Proti tomu se dalo těţko něco namítat. Neměl ţádný velký důvod, proč by mě měl poslouchat. Já mu nabízel nový pohled na věc, zatímco jeho zajímalo, kolik megatun bude moct hodit nepřátelům na hlavu. „Moţná by to za pokus stálo,“ ozvala se Kara. „Ne!“ vrtěl Frederick hlavou. „Snaţíte se na mě ušít boudu!“ Kara vykašlala další krev. „Čeho se bojíš?“ „Ničeho se nebojím!“ rozčilil se Frederick. „Já ano,“ řekla Kara tiše. „Bojím se smrti. Ale chtěla bych vědět, jak na tom je Becky.“ „Becky je v bezvědomí!“ řekl Frederick. „Takţe ty tam vlastně uţ jsi?“ podivila se Kara. Frederick váhavě přikývl. „Jak bych to moh vydrţet tam nebýt?“ „Přenesme se tam teda úplně!“ navrhla Kara. „Tím přece nemůţeme nic ztratit.“ „A co můţu získat?“ namítl Frederick a já měl dojem, ţe se bojí. Celkem jsem ho chápal. Je skoro snazší zemřít neţ se stát někým, na koho se uţ nepamatujete, nebo někým, kdo zemřel. Poprvé, co se tu Frederick objevil, se Kara tvářila smířlivě. „Uţ brzy budeš muset stát tváří tvář svému konci!“ řekla Frederickovi. „Proč by ti mělo záleţet na tom, co se stane s Markem? Nebo co bude dělat Ray?“ „Uţ jednou jsem se díval smrti do tváře!“ řekl Frederick hrdě. Kara přikývla. „Bylo to těţké.“ „Bylo!“ potvrdil Frederick, odvrátil se a hleděl do černého ústí jeskyně. „Opustila jsi mě v té nejtěţší chvíli a to ti nikdy nezapomenu.“ „Neopustila jsem tě,“ namítla Kara. „Ale ty jsi se mnou neodešel 142

se modlit.“ S námahou zvedla paţi. „Můţeme to udělat teď. Tentokrát spolu. Co tomu říkáš?“ Přidušeně se rozkašlala. „Uţ brzy vykrvácím.“ „Kdyţ za ní teď půjdeš, prostě ztratíš vědomí!“ Kara hleděla na strop. Její oči vypadaly jako by byly skleněné, teple hnědé panenky vypadaly teď studeně a bezbarvě. „Myslím, ţe ne,“ řekla nakonec. „Mluvíš z cesty!“ mumlal Frederick. „Moţná!“ připustila a zadívala se na něj. „Karo!“ „Prosím tě, pojď se mnou, Frede!“ řekla. Všemocný generál, který připravil o ţivot milióny lidí, byl náhle zmatený. „Nenávidíš mě přece!“ Snaţila se usmát, ale bolest byla příliš veliká na to, aby se jí to docela povedlo. „Já vím,“ řekla, „ale přála bych si, aby to nebyla pravda. A chtěla bych, abys zapomněl na svou nenávist i ty. Třeba tohle je ten skutečný důvod, proč nás Illumniové poslali zpátky.“ Kousla se do rtu. Krev jí teď vytékala z koutku úst. Její pravá plíce musela být zatopená krví. „Půjdeš se mnou?“ Frederick jako by na okamţik zapomněl na mou přítomnost. Poklekl vedle Kary a přemlouval ji. „Nic to mezi náma nezmění. Sama jsi to řekla: jseš vyřízená!“ „Ale co my dva?“ „My dva?“ „Ano, my!“ dotkla se jeho tváře. Frederick zamrkal, jako by mu něco spadlo do oka a nemohl se toho zbavit. „Dobře,“ souhlasil. „Půjdu tam s tebou. Ale tvýho kamaráda sváţu, ţe nebude vědět, jestli má hlavu na krku nebo na zadku.“ „Klidně,“ souhlasil jsem. Frederick si na mně dal záleţet. Svázal mně nohy a ruce dohromady, ţe jsem byl našponovaný jako luk. Celou dobu, co vázal uzle, měl nůţ poloţený vedle sebe na dosah ruky. Dokonale se mu podařilo zaškrtit mi tepny na nohou i na paţích, pravděpodobně byl jako kluk výborný skautík. Ale jak mě upozornil, nebyl jsem v pozici, abych si mohl klást podmínky. Takţe jsem drţel jazyk za 143

zuby. Bylo to divné vidět Fredericka, jak sedí u Kary a zavírá oči. Ne, ţe by mu od nás dvou hrozilo nějaké fyzické nebezpečí, ale svým způsobem se stal zranitelnější. Otvíral svou mysl citům, které pohřbil čas. Třeba se nakonec ukáţe, ţe není takový padouch s kamenným srdcem, jak vypadá. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Ale jestli Becky zemře a Kara to přeţije, zavezu Karu do nemocnice. Napadlo mě, co by tomu řekli, kdybych ji odvezl do stejné nemocnice, kde byla Becky. Doktoři by si nejspíš mysleli, ţe vidí ducha. „Marku,“ řekla tichounce Kara a marně se snaţila zvednout hlavu a podívat se na mě. „Asi bych ti měla říct sbohem!“ „Ne, to neříkej!“ bránil jsem se. „Tak začneme,“ řekl Frederick a pohodlněji se usadil na zemi. Byl příliš vysoký na to, aby mohl sedět na kamenném výstupku. V obličeji měl soustředěný výraz. Na okamţik jsem v něm rozpoznal starého generála: odhodlaného, mazaného, vyčerpaného. Pak se výraz v jeho obličeji uvolnil a já měl dojem, ţe vidím Raye. Ale jen na okamţik. Pak jako by přestal dýchat a výraz jeho obličeje se změnil v tvář mrtvého muţe. Totéţ se stalo s Karou. Uběhlo pár minut a napětí mně připadalo nesnesitelné. Nevěděl jsem, jestli se při svém zranění bude Kara schopna vrátit z transu zpět. Pak jsem si uvědomil, ţe vzduch se plní lahodnou vůní. Vzpomněl jsem si, ţe jsem ji cítil uţ při své první návštěvě jeskyně. Uţ tenkrát mně připomněla vůni lesa po jarním deštíku. Ale teď byla vůně zřetelnější, jako by jeskyně byla propojena s rájem, který Illumniové vytvořili na vyhořelé Zemi. Vůně ke mně postupovala z temného otvoru na druhém konci jeskyně a povaţoval jsem ji za znamení, ţe vyměřený čas se naplňuje. „Karo!“ řekl jsem kvapně. „Jsem v nemocnici,“ ozvala se po krátké pauze. Její hlas byl sice slabý, ale kupodivu zřetelnější neţ před tím, neţ upadla do transu. Zněl jako Beckyin hlas. „Jak je Becky?“ zeptal jsem se. „Vznáším se nad ní,“ slyšel jsem Karu. „Je v bezvědomí.“ „Jak můţeš mluvit, kdyţ jseš v její mysli a ona je v bezvědomí?“ 144

„Vznáší se nad svým tělem. Jsme jenom jedna.“ Chvíli mi trvalo, neţ jsem pochopil, co vlastně říká: Becky ţila, ale vně svého těla. „Co se tam děje?“ „Je napojena na spoustu přístrojů,“ popisovala Kara. „Horní část hlavy má přikrytou ručníkem. Vidím spoustu krve. Becky se dívá na své vlastní tělo. Doktoři jen přihlíţejí – nikdo uţ nemůţe nic udělat. Pustili Raye dovnitř. Mluví s ním a říkají mu, ţe jeho přítelkyně umírá.“ Kara se odmlčela a já se podíval na Fredericka. Obličej měl stále ještě bez výrazu a bez ţivota, ale v pravé tváři měl opět tik. „Co dělá Ray?“ „Sedí vedle Becky. Je strašně bledý. Pořád se dívá na obrazovku, která ukazuje mozkové proudy. Záznam je skoro bez výchylek. Mozková aktivita je nepatrná.“ Kara se odmlčela a pak dodala: „Becky má o Raye strach a Ray je strašně rozčilený. Chtěla bych mu říct, ţe je mi dobře, ale nemohu. Začíná…“ Kara se zase odmlčela. S údivem jsem pozoroval, ţe Frederick se sesul na bok a zkroutil se do pozice lidského embrya. „Začíná plakat?“ „Ano,“ přisvědčila Kara. „Je to moc smutné. Moment, něco začalo pípat.“ „Monitor napojený na mozek?“ „Ne,“ řekla Kara, „nějaký jiný. Ten, co je napojený na srdce. Ray se snaţí přimět lékaře, aby něco udělali… Ale oni odmítají, ţe to je beznadějné… Ray se s nimi pře… Ne, to ne!“ „Co se děje?“ „Srazil jednoho lékaře k zemi. Ale doktor uţ vstává a vypadá, ţe chápe, oč jde… Snaţí se Raye uklidnit. Chtěla bych ho taky uklidnit, ale nemůţu, mě neslyší. Dotýkám se ho, ale on nic necítí, je tak strašně smutný!“ „A co ty, jseš smutná?“ „Jenom kvůli němu!“ Potřetí se Kara odmlčela. Jemný vánek vycházející z černé díry se stal pronikavější. Jeho vůně byla omamná. Teď jsem si dovedl představit různobarevné stromy docela dobře. Kdyby všechny 145

okolnosti nebyly tak pochmurné, docela bych věřil, ţe nebe je na dosah ruky. Pak se zase ozvala Kara. „Monitor píská nepřerušovaně, srdce se zastavilo!“ Kařino tělo se zachvělo a hlas zněl silně a vzrušeně: „Řekněte mu, ţe mně nic nechybí! Řekněte mu, ţe se zase sejdeme!“ „Co dělá Ray?“ Pohlédl jsem na Fredericka, měl obličej zabořený do země a celý se chvěl. „Prosí ji, aby ho neopouštěla,“ popisovala Kara. „Nemůţe se s tím smířit. Tiskne ji k sobě a doktoři se ho snaţí od Becky odtrhnout. Nechce ji pustit. Má strach, ţe nikdo ho nebude mít tak rád jako Becky.“ „Becky ho miluje?“ Kara si dala načas, neţ připustila: „Ano!“ „A on ji?“ „Samozřejmě, obětoval by ţivot, jen aby ţila!“ Uplynulo deset vteřin. Pak dalších. Počítal jsem je, protoţe kdyby Kara ţila i potom, co Becky zemřela, pak moje teorie byla správná a v jeskyni neplatí kauzalita. Kdyţ jsem dopočítal do sta, Kara i Frederick současně otevřeli oči. Frederick se posadil a oprašoval si košili. Kara se s obtíţemi převalila na bok a dotkla se ho rukou. Otočil se a pohlédl nejprve na její ruku, pak do jejích očí. „Bylo to hrozné!“ zašeptala. „Bylo,“ potvrdil. „Bylo to také krásné!“ dodala. Vzal ji za ruku. „Co to s námi všechny ty roky provedly?“ povzdechl si. „To, co jsme jim dovolili!“ „Byli jsme to skutečně my dva?“ „Byli.“ Zavrtěl hlavou. „Úplně jsem zapomněl, jaké to bylo!“ Kara se usmála. „V nemocnici jsem ti chtěla říct, ţe mi je dobře, ale nemohla jsem. Tak ti to říkám teď!“ Ukázal na její ránu. „Můţu pro tebe něco udělat?“ „Ano,“ řekla, „polib mě na rozloučenou.“ Políbil ji. Nemohl jsem se nedívat. V očích jsem měl slzy. Pak Frederick vstal a vyndal z kapsy nůţ. 146

„Myslím, ţe vám něco dluţím,“ řekl, ale věděl jsem, ţe ne proto, aby mi ublíţil. Poklekl vedle mě a přeřezal provazy. Změna; která se v něm udála, byla neuvěřitelná. Vypadal o dvacet let mladší. Samozřejmě, byl v těle, kterému bylo teprve dvacet let. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Myslí ti to!“ napřáhl ke mně přátelsky ruku. „Věřím, ţe by se z nás mohli stát přátelé!“ Stiskl jsem podanou ruku. „Třeba budeme.“ Věděl, jak to myslím. „Nic mu o mně neříkej!“ poţádal mě. „Nepovím,“ slíbil jsem. Frederick se otočil ke Káře. „Přišel jsem jen pár vteřin za vámi. Vy jste o tom nevěděli, co?“ „Já ne,“ řekla Kara. Podíval se na hodinky a zamířil k černému konci jeskyně. „Musím uţ jít!“ „Rayi!“ zavolala ho. „Ano?“ otočil se zpátky. „Jsi můj nejmilejší generál!“ Mírně se usmál a vzápětí zmizel ve tmě. Nevěděl jsem, kam jde, ale bylo mi jasné, ţe by bylo pošetilé ho chtít sledovat. Rychle jsem si klekl vedle Kary. „Ty ţiješ!“ Kara se dívala do místa, kde zmizel její muţ. „Ale ne nadlouho!“ „To není pravda. Copak to nechápeš? Becky je mrtvá, ale ty ţiješ! Obelstili jsme čas! Teď tě vezmu do nemocnice! Uvidíš, ţe to zvládnem!“ povzbuzoval jsem ji a začal ji brát do náručí, abych ji přenesl do auta. „Becky ještě ţije!“ zarazila mě. „Coţe? Vţdyť jsi říkala, ţe se jí zastavilo srdce!“ „To ano!“ „Doktoři ji oţivili?“ „Ne,“ řekla Kara. „To by se jim nepovedlo. Ale její mozek ještě ţije!“ To jsem ovšem věděl. Nějakých deset patnáct minut potom, co člověk přestane dýchat, jeho mozek ještě funguje. „Kde je teď?“ • 147

„Vznáší se nad svým tělem.“ „Aţ bude úplný konec, tak zmizí?“ „Čeká, aţ se s ní spojím!“ podívala se mi do očí. Zavrtěl jsem hlavou. „To ne, ty zůstaneš v jeskyni. Tady mají Illumniové stroj času. Tady tě Beckyina smrt neovlivní. Zůstaneš naţivu a pak tě odvezu do nemocnice.“ Kara posmutněla. „Marku, tahle jeskyně je obyčejná jeskyně. Ţádný stroj času tu není.“ „Co tím chceš říct?“ Snaţila se přemoci bolest a posadit se. „Vezmi mě ven!“ prosila. „Ne! Zákony kauzality neplatí jenom tady uvnitř, nemůţu tě vzít ven!“ Kara mě pohladila po tváři. Ačkoliv byla na pokraji smrti, byla krásná. Najednou jsem si vybavil, jak jsem ji viděl poprvé, kdyţ jsem vešel do toho obchodu s hudebninami. Jak byla plná ţivota. „Moc prosím!“ zašeptala. „Chci vidět měsíc, neţ tě opustím!“ Oči se mi zalily slzami, které stékaly pramínky po tvářích. Měl jsem pocit, ţe bych vydrţel všechno, i konec světa – ale tohle na mě bylo moc. Srdce mně pukalo doslova a do písmene – cítil jsem to uvnitř hrudi. Jak mi tohle mohli Illumniové udělat – vzít mi Becky i Karu! „Ne,“ vzlykl jsem. Vzala mně obličej do dlaní a řekla: „Podívej se na mě! Koho vidíš?“ „Becky!“ vydechl jsem. „A koho ještě?“ „Karu!“ Usmála se. „A ještě někoho.“ „Koho?“ „Vezmi mě ven,“ prosila. „Ukáţu ti ho!“ Opatrně jsem ji zvedl. Jestliţe mně předtím připadala lehká, teď uţ neváţila téměř nic. Měl jsem pocit, ţe je téměř průhledná. Ale snad se mi to jen zdálo. Rychle jsem ji vynesl na cestičku před jeskyní. Měsíc byl přímo nad našimi hlavami a kolem něj byla bílá svatozář. Zatímco pravou rukou mě drţela kolem krku, levou ukázala na měsíc. „Vidíš?“ řekla. 148

„Co?“ „Měsíc. To jsem já!“ Kara přitiskla obličej k mé tváři. „Jsem šťastná, ţe jsem u tebe. Je to stejné, jako kdyţ jsem drţela kolem krku Vincenta. S ním jsem se ničeho nebála. A teď nemám strach taky.“ „Proč jsem si dal právě jméno Vincent?“ „Ten les, kde jsme se znova po těch letech setkali, vypadal jako z obrazů Vincenta van Gogha.“ Usmála se. „To já jsem ti dala to jméno. Je to hezké jméno.“ „Od začátku se mi líbilo – Chaneen.“ „Tak jsem se konečně stala královnou vesmíru,“ řekla potěšené. „Vţdycky jsi byla moje královna! Smím tě vzít do nemocnice?“! „Jsem v nemocnici. Vznáším se stejně jako měsíc na nebi.“ „Nerozumím ti!“ „To nevadí,“ řekla. „Ještě nepřišel tvůj okamţik. A ještě dlouho nepřijde. Miluju tě, Marku. Nesmíš na to nikdy zapomenout. Nebuď smutný a budeš ţít navěky.“ Kara mě něţně políbila na rty. Pevně mě objala. „Mám tě ráda víc neţ slunce a měsíc dohromady!“ „Přestoţe se mizerně oblíkám?“ Usmála se. „Podívej se na měsíc a zavři oči. Drţ mě pevně!“ Zaklonil jsem hlavu. Měsíc svítil neobyčejně jasně. I potom, co jsem zavřel oči, jsem pořád ještě v mysli viděl jeho obraz. Vryl se mi do mozku jako poslední myšlenka odsouzence. A kdyţ jsem se na něj soustředil, jeho obraz v mé mysli se zjasnil a rostl, aţ byl stejný jako měsíc na obloze, moţná i jasnější a já na ten opravdový na moment zapomněl. Pak jsem otevřel oči a podíval se před sebe. Stál jsem tam sám: Kara zmizela.

149

Epilog Od té noci uplynulo deset let. Spousta věcí se změnila a spousta věcí zůstala stejná. Těţko říct, jestli je to dobře nebo špatně. Je mi dvacet devět let. Ale dřív, neţ se rozhovořím o těch deseti letech, musím skončit líčení té osudové noci a následujícího dne. Vrátil jsem se domů. Musel jsem jet stopem, protoţe červené ferrari, kterým jsem k jeskyni dojel, zmizelo. Vincentovo ferrari jakbysmet. Celkem je jasné, proč: Jelikoţ Becky byla mrtvá, nebyla v budoucnosti ţádná Kara, která by se vrátila a auta koupila. V důsledku toho nebyla auta nikdy, koupena. Na druhé straně ovšem alespoň jedno koupeno bylo: to, které zabilo Becky. Ale kdo Becky zabil? Kara? Ta to být nemohla, protoţe kdyby to udělala, neexistovala by v budoucnu ţádná Kara, která by se vrátila a Becky zabila. Na druhé straně ji Kara zabila, protoţe nikdo jiný to neudělal. Logika tady nějak zadrhávala a čím víc jsem o tom přemýšlel, tím horší to bylo. Ale vrátím se ke svým úvahám v tomhle směru, aţ popíšu úřední vyšetřování Beckyiny smrti. Ráno dalšího dne někdo zaklepal na moje dveře – přesně stejně jako den předtím. Tentokrát jsem ale nekřičel na příchozího, aby vstoupil. Vstal jsem a navlékl si kalhoty. A udělal jsem dobře, protoţe za dveřmi byla policie. Becky se zřejmě zmínila Rayovi o tom, ţe píšu počítačové hry, policie se pak spojila se softwarovou firmou, pro kterou pracuji, a ta jim dala mou adresu. Takţe teď tu byla policie a chtěla se mnou mluvit. Měli pocit, ţe líčení minulé noci Rayem a Tedem je dosti rozporné. Nabídli mi, ţe mě svezou na stanici a já jen dumal, jestli mě taky odvezou domů. 150

Ray a Ted uţ na stanici čekali. Oba vypadali hrozně. Ţe zatkli Teda, mě nepřekvapilo. Jeden pohled na jeho kamenný výraz a museli mít pocit, ţe objevili kanál – nebo spíš průplav – kterým se šíří polovina kolumbijského kokainu do jiţní Kalifornie. Ale kdyţ mně řekli, ţe Ray je obviněn z vraţdy, musel jsem se posadit. Detektiv, který případ vyšetřoval, byl starší člověk, který vypadal, ţe uţ něco zaţil. Jeho prořídlé vlasy byly bílé jako naškrobená košile, kterou měl na sobě, a červený obličej měl zbrázděný vráskami. Drţel se rovně jako by spolkl pravítko, a kdyţ mně stiskl ruku, zmrzačil mi malíček. Vypadal jako polda a mluvil jako polda, a kdyby mě někdo upozornil, ţe ve sluţbě oddělal pár lidí, předpokládal bych, ţe to byli samí teenageři. Kdyţ jsem si sedal, věnoval mně podezřívavý pohled. Jmenoval se poručík Cocker. „Byl jste včera na místě, kde došlo k trestnému činu?“ nemarnil čas oklikami a zamířil přímo k věci. „K jakému trestnému činu?“ zeptal jsem se bezelstně. Potřeboval jsem se dozvědět, v jakém smyslu si výpovědi Teda a Raye odporují. Ted seděl napravo ode mne, Ray nalevo. „Uţ jsem vám to řek! Tenhle mladík,“ ukázal na Raye, „je obviněn z vraţdy. Chcete říct, ţe nic neudělal?“ Musel jsem být opatrný. „Kdo ho obviňuje z vraţdy Becky?“ „Já!“ promluvil Ted. Otočil jsem se na něj. „Viděl jsi ho, ţe by ji přejel?“ zeptal jsem se ho a děkoval jsem v duchu detektivovi, ţe se nesnaţil ze mě vytáhnout mou verzi někde v soukromí. Zřejmě jsem nebyl podezřelý. „To ne,“ řekl Ted. „Ale byl tam.“ „A co já?“ namítl jsem. „Já tam přece byl taky.“ „Ale ty jsi tam byl pěšky,“ řekl Ted okamţitě. „Ray byl jedinej, kdo tam měl auto.“ „A jak jste se tam vy dostal?“ zareagoval poručík ihned. „Svezla mě tam Becky,“ řekl jsem. „Jeli jsme jejím autem.“ Poručík netrpělivě přikývl. „Beckyino auto jsme našli. Bylo zaparkovaný na opačný straně nákupního střediska, neţ kde došlo k neštěstí. A teď uţ přestaňte zdrţovat a vyklopte, co se tam vlastně včera stalo!“ Váhal jsem se svou historkou, protoţe jsem si nebyl jist, jestli 151

Tedovy výpadky paměti mají na svědomí odumřelé paměťové buňky nebo selhávající kauzalita, spojená s přemisťováním v čase. „Nechápu, oč vám jde,“ řekl jsem vyhýbavě. „V čem je Rayova výpověď v rozporu s Tedovou?“ Ray aţ dosud seděl tiše s hlavou svěšenou. Ale teď rozčileně vyskočil. „Co to tady ţvaníš?“ vyjel na mě. „Viděls přece, jak to bylo. Ta mrcha Kara v červeným ferrari srazila Becky.“ „Jaký červený ferrari?“ ozval se Ted. „To, který tam šajnilo na ty dvě holky!“ odsekl Ray. „Pane boţe, kams dal včera oči? To auto ti stálo před nosem!“ „Jaký dvě holky?“ divil se Ted. „Byla tam jenom Becky.“ „Kdyţ jsi tam došel,“ s nuceným klidem vysvětloval Ray, „tak tam Kara leţela vedle Becky a obě krvácely.“ „Proč Kara taky krvácela?“ přerušil ho poručík. Ray na mě mrkl a sklopil hlavu. „To nevím.“ „Na tom parkovišti byla jenom jedna kaluţ krve,“ řekl poručík unaveně. „Co tomu říkáte?“ „Nic,“ prohlásil Ray evidentně zmaten. Konečně jsem tomu rozuměl. Kauzalita tady zapracovala zvláštním způsobem. Jenom tři z nás – Becky, Ray a já – jsme si dokázali pamatovat skutečnou posloupnost událostí, v nichţ vystupovala naše budoucí ‚já’. Pro ostatní lidi Kara, Frederick a Vincent prostě neexistovali. „Řeknu vám, jak to bylo,“ otočil jsem se na detektiva. „Viděl jsem to od začátku do konce. Šel jsem s Becky přes parkoviště. Ray zrovna odcházel z práce. Stál u svého vozu a my se ho snaţili dohonit. Vtom se zčistajasna objevilo to druhý auto, srazilo Becky a ujelo. Ray s tím neměl absolutně nic společnýho.“ Ted se zamračil. „Ale Ray se s tebou rval.“ „To je nesmysl. Byl jenom strašně rozčilený. To jsme ale byli oba.“ „Ale co Kara?“ namítl Ray. „To Beckyino dvojče?“ „Becky nemá ţádnou sestru,“ ujistil jsem ho. „Ale jo, má,“ řekl Ray netrpělivě. „Ta holka jí byla hrozně podobná.“ „Mluvili jsme s Beckyinými rodiči,“ ozval se věcně poručík. 152

„Becky ţádnou sestru nemá.“ Ray se z toho málem zhroutil. „Ale měl jsem s tou holkou rande!“ křičel. „Proč byste šel na rande se sestrou svý přítelkyně?“ divil se poručík. „Nevěděl jsem, ţe to je její sestra!“ prohlásil Ray. „Ale zrovna jste tvrdil, ţe si byly strašně podobné!“ „To byly,“ souhlasil Ray. „Ale ze začátku jsem si toho nevšim.“ „Poručíku,“ řekl jsem chlácholivě. „Ta událost byla pro všechny tři z nás strašný šok. Becky byla dobrá kamarádka moje i Teda, ale Rayovi byla nejblíţ. Chodili spolu pár let a najednou leţela před ním a umírala. Nedivte se, ţe měl trochu halucinace.“ „Ale Kara za mnou přišla do obchodu!“ křičel Ray. „Přišla tam s tebou!“ „Myslím, ţe kdyţ se zeptáte Beckyiných rodičů,“ otočil jsem se na poručíka, „zjistíte, ţe Beckyino první jméno bylo Kara.“ „Je to pravda?“ uţasl Ray. „To mně uţ řekli,“ prohlásil poručík Cocker a díval se na nás podezřívavě. „Ale pořád se mi nelíbí, ţe se vaše líčení tak rozcházejí!“ Ukázal na Teda. „Co říkáte tomu, co vykládá tady Forum!“ „Zní to rozumě,“ řekl Ted opatrně. „Je to pravda?“ naléhal poručík. „Uţ jsem vám řek, ţe jsem u toho nebyl, kdyţ auto Becky srazilo. Moţná, ţe to jen tak vypadalo, ţe to udělal Ray.“ „Ale proč to tak vypadalo?“ nedal se poručík. Ted se zamyslel, ale zřejmě ho nic nenapadalo. „Něco měl v ruce… Napadlo mě, ţe… Já nevím.“ „Co měl v ruce?“ Ray se díval upřeně na Teda. Měl strach. Jenom já jsem věděl, ţe Ted se snaţí vybavit si vidinu pistole, kterou nikdo nenašel. Vypadalo to, ţe moje teorie bude muset být trochu pozměněna. Moţná, ţe kromě mě a Raye si nikdo nevzpomene na Karu a Vincenta a Fredericka, ale jejich stíny se v několika dalších myslích vynořovaly. Stejně to teď bylo s pistolí, kterou dal Rayovi Frederick. „Vypadalo to jako pistole,“ řekl Ted. 153

„Viděl jste ji?“ „Ne,“ přiznal Ted. „Měl jste u sebe pistoli?“ obrátil se Cocker na Raye. Ray zaváhal a přitom se zadíval na mě. „Ne,“ řekl nakonec. Poručík Cocker si zhluboka povzdechl. „Měl bych vás všechny tři na týden zavřít a pak bychom viděli, co máte na svědomí!“ Pak ukázal na Teda. „Jelikoţ moji lidé vyšetřují případ řidiče, který zabil Becky a ujel a nepátrají po drogách, tak vás ve shodě se zákonem pustím. Ale obávám se, ţe zjistíte, ţe jste bez místa a ţe vaše nádobíčko, které jste schovával v obchodním domě, zmizelo. Můţete jít a nechci vás tady nějakou dobu vidět.“ Ted vyskočil a ulehčené zmizel. Ale poručík ještě neskončil. Vstal od stolu a popošel k nám. Viděl jsem, jak se Ray potí. Ale já věděl, v čem je háček: Důkazy, které Cocker potřeboval, aby jednoho z nás usvědčil, neexistovaly. Alespoň teď uţ ne. „Oba dva lţete,“ řekl poručík. „Vám to jde o hodně líp neţ tady Gardenerovi,“ pochválil mě, „ale mě neoklamete. A teď chci vědět, jak to včera v noci bylo – a chci slyšet pravdu.“ „Jsem zatčen?“ zeptal jsem se. „Zatím ne.“ „Kdybyste mě chtěl zatknout, z čeho mě obviníte?“ „Maření výkonu spravedlnosti. Moţná těţké ublíţení na zdraví.“ „Nikdo mě ještě neobvinil, ţe bych Becky přejel já!“ „Nehrajte si se mnou!“ vyštěkl Cocker. Usoudil jsem, ţe se mě jen snaţí zastrašit. „Uţ jsem vám pravdu řek,“ prohlásil jsem. „Zčistajasna se tam objevilo auto, srazilo Becky a ujelo.“ „A vy nemáte ponětí ani jaký auto to bylo, ani jak vypadal řidič!“ „Ani v nejmenším!“ souhlasil jsem. „Asi proto, ţe bylo tmavý, co říkáš, Rayi?“ Ray chvíli uvaţoval. „Jo,“ řekl pomalu, „bylo černý. Nic jsme neviděli.“ Cocker o tom chvilku přemýšlel. „Takţe najednou si myslíte to samý, co Forum, ţe jo?“ Ray přikývl. „Vypadá to tak.“ „Vypadněte! Oba dva!“ rozčilil se Cocker a šel se zpátky posadit 154

ke stolu. „Ale jedno vám řeknu: jestli najdu sebemenší důkaz proti jednomu z vás dvou, dám si záleţet, abych vás dostal! Je vám to jasný?“ Řekli jsme, ţe jo. Ray šel za mnou dlouhou chodbou ven a teprve, kdyţ jsme stáli před policejní budovou na parkovišti, řekl: „Jak to vlastně bylo, Marku?“ Stále ještě na něm byl vidět šok včerejšího dne. Pod očima měl hluboké tmavé kruhy. „To ti nemůţu říct,“ zavrtěl jsem hlavou. Začal protestovat a tak jsem ho zarazil pokynem ruky. „Kdybych ti to řek, stejně bys mi nevěřil. Musíš mi věřit.“ „Proč bych ti měl věřit?“ Zhluboka vzdychl a dodal: „Becky včera v noci zemřela… Nemůţu tomu uvěřit, ale je to pravda.“ Poloţil si ruku přes oči, jakoby chtěl zaplašit obraz, který v nich přeţíval. Byl bledý a potil se. „Nemůţu se z toho vzpamatovat. Mám pocit, ţe se svět zbláznil.“ Vzal jsem ho za rameno. „Já vím, ţe ti to tak připadalo, kdyţ Becky přestalo tlouct srdce… Byl jsi tak rozčilený, ţe jsi srazil jednoho z doktorů k zemi!“ Uţasle se na mě podíval. „Kdo ti to řek?“ „Becky. A taky mi řekla něco jiného: ţe je jí dobře.“ „Kdy ti to řekla?“ „Kdyţ zemřela.“ „Jak by ti to mohla říct?“ „Jsou věci mezi nebem a zemí… Já vím, ţe to zní hloupě, ale líp ti to vysvětlit nemůţu. Jenom chci, abys věděl, ţe neţ Becky odešla, chtěla ti říct, ţe je šťastná a ţe jsi byl její nejmilejší generál.“ Ray se udiveně pousmál. „Říkávala mi, ţe ze mě bude generál.“ „Pak z tebe určitě bude. Byla to pozoruhodná holka. Ona i Kara… Neměl jsi ţádný vidění – Kara tam byla. Přejela Becky nešťastnou náhodou.“ „Já vím,“ řekl. „Chtěla přejet mě.“ „Myslela si, ţe jsi provedl něco, co jsi neudělal. Příště to zvládneš líp!“ „Jaký příště? A co?“ „Aţ se příště svět zase zblázní,“ řekl jsem. „Budeš vědět, ţe vybouchnout jako v té nemocnici nemá cenu. Věřím ti, Rayi!“ 155

Nechápavě se na mě zadíval a pak zakroutil hlavou. „Jseš blázen, Marku, víš o tom?“ „Ty taky!“ přikývl jsem. „Nevím, co na nás Becky viděla.“ A. Ray mi nabídl, ţe mě sveze domů. Kdyţ mě vysadil před domem, potřásli jsme si rukama. Slíbil mi, ţe se ozve. Asi zapomněl, protoţe jsem ho od té doby neviděl. Ale myslím, ţe na Becky nezapomněl nikdy. Stejně tak jako na to, jaké to bylo drţet ji za ruku, kdyţ umírala. Ku prospěchu světa věřím, ţe nezapomněl. Můj ţivot probíhal nerušeně dál. Uţ nikdy jsem nezašel do Beckyina obchodu s hudebninami. Nikdy jsem tam nezahlédl blonďatého cizince, jak drţí v rukou disketu s mou hrou. Málokdy se mi zdálo o Káře a Vincentovi. Pamatoval jsem se na ně – a to bylo vše. Moje schopnost programovat se dramaticky zlepšila, zvláště pokud šlo o grafiku. Prostě jsem okopíroval Vincentův styl, bylo to celkem snadné. Můj příjem se zvětšil, a kdyţ mi bylo dvaadvacet, dostával jsem uţ spoustu peněz. Pak jsem napsal hru „Rozhodnutí“. Tři roky jsem schválně čekal, neţ se začnou prodávat počítače s pamětí RAM dost velkou na to, aby se do ní tak komplikovaná hra vešla. Hra měla okamţitě obrovský úspěch. Fakticky jsem se stal docela slavnou osobností. Různá přední show mě zvala jako hosta. O mé hře se mluvilo na středních školách i na univerzitách. Říkali, ţe to je první videohra, která nepodporuje násilí. Učitelé ji pouţívali k demonstraci morálky nukleární doby. Děti ji hrály, i kdyţ věděly, ţe ji nemohou vyhrát. Osobně mi to připadalo docela legrační. A rozhodně jsem si nepřipadal jako prorok moderní doby. Inkasoval jsem šeky a zůstával v ústraní. Kdyţ jsem zbohatl, mohl jsem si v principu dovolit konsultovat nejlepší srdeční specialisty. Ale nikdy jsem to neudělal. Čím víc jsem přemýšlel o tom, co Illumniové tvrdí o vztahu mezi zdravím a štěstím, tím pravdivější mně to připadalo. Anebo jsem se moţná jenom bál, ţe bych operaci nepřeţil. Pořád se ještě probouzím uprostřed noci s bolestí v hrudi, ale přestal jsem se kvůli tomu litovat a přestal jsem naříkat, ţe mě nikdo nemá rád. Stejně jako dřív ţiju sám. Čas od času jsem pozval nějaké 156

děvče na schůzku, ale jiţ předem jsem věděl, ţe z toho nic nebude. Problém je v tom, ţe kdyţ člověk najde ideální děvče, nedá se to zopakovat. Tím nechci říct, ţe Kara neměla ţádné chyby. Nikdo to neví líp neţ já. Nebo moţná ještě Vincent, kterého postrádám stejně jako Karu. Často o něm přemýšlím. Byl tak laskavý a vyzařoval z něj tak úţasný vnitřní klid. Přitom si kladu otázku, kdo vlastně byl Vincent? Samozřejmě vím, ţe jsem to já, ale který já? Vypadá to jako nesmyslná otázka, ale já myslím, ţe to je ten hlavní problém. Skoro mám dojem, ţe Vincent neměl ţádné chyby. I po deseti letech si stále ještě lámu hlavu s tím, co se tenkrát událo. Kara vyprávěla o bytostech z jiné planety, dokonalejších neţ my. Chápu, proč si to myslila. Byla právě v meziplanetárním prostoru, kdyţ se náhle zjevila jasná světla a všechny zachránila. Ale od toho okamţiku se její vyprávění hemţilo protimluvy a náhodami, ačkoliv ona sama si to ani neuvědomovala. Na některé jsem ji upozornil hned během jejího vyprávění. Illumniové údajně neměli těla, ale přitom potřebovali lodě, aby se mohli v prostoru pohybovat. A ještě ke všemu měli pohlaví. Kara byla ve styku jen s jedním z Illumniů a ten byl shodou okolností ţenského pohlaví. Illumniové si vybrali na Zemi jedno místo, aby na něm vybudovali cosi jako ráj, a to místo bylo shodou okolností právě Los Angeles, kde Kara vyrůstala. Přijmeme-li Kařino vysvětlení, ţe Illumniové byli vysoce pokročilá mimozemská civilizace, třeba to není nemoţné, ale spíš mám pocit, ţe pro stromy neviděla les. Chci říct, ţe pravda mohla být tak šokující a zároveň tak jednoduchá, ţe jí prostě unikla. Několik věcí mi zůstává záhadou. Jedna z nich je, ţe já – jako Vincent – jsem nebyl na vesmírné stanici, dokonce jsem v době konfliktu uţ ani nebyl naţivu a přitom jsem byl schopen vrátit se v čase. Kara to vysvětlila tím, ţe jsem byl konzervován zmraţený za polárním kruhem, kde ţádné bomby neexplodovaly. Kdyţ to říkala, připadalo mi to přitaţené za vlasy. Proč bych zrovna já měl být ten jediný, koho by rozmrazili? Jak přesně mě Illumniové oţivili? Nebyli přece bohové… Byli to jen bytosti, patřící k přátelsky nakloněné mimozemské civilizací. 157

Podle mého názoru se Kara mýlí. Pokud si tuhle teorii, ve které vystupuje zmraţený Mark Forum, sama nevymyslela, zřejmě jí ji namluvili. Ne s úmyslem ji oklamat, ale umoţnit jí interpretovat jiné události, které vyţadovaly, aby moje přítomnost byla nějak objasněna. Jinými slovy, podle mého názoru Kara nepochopila cosi velice důleţitého, co se odehrálo ve chvíli, kdy se Illumniové objevili, a v důsledku toho nic z toho, co následně vykládala, není beze zbytku pravda. Co se přesně dělo s Karou a Frederickem, kdyţ se Illumniové zjevili? Oba dva umírali. Vtom náhle, zázračně, se jim zjevila jasná záře a s ní záchrana. Nebylo to jen jedno světlo, ale asi sto jasných světel. Pro kaţdého umírajícího na stanici právě jedno. To mně připadá jako neuvěřitelná náhoda. Mimozemská loď, která má na palubě právě takový počet mimozemšťanů, aby se kaţdý z nich mohl věnovat jednomu umírajícímu členu posádky stanice?! Od samého počátku mně popis Illumniů připomínal cosi, co jsem četl v knihách a časopisech. Jasné bílé světlo, neuvěřitelný klid mysli. Takhle své záţitky popisují lidé, kteří přeţili svou smrt. Viděl jsem snad tucet takovýchhle vyprávění v televizi. Od lidí, kteří měli těţkou autonehodu, kteří se téměř utopili nebo je zasáhl blesk – všichni jsou náhle zaliti bílým světlem, v jehoţ záři se jim vyjevuje, co v ţivotě udělali správně á co špatně. Pravda, Kara to nepopisovala úplně takhle, ale podobnost je překvapující. Fakticky je velice zneklidňující. Kdo tedy byli Illumniové? Co to je zač? Jsem si vědom toho, ţe se teď dostávám na pole filozofických spekulací, a tomu bych se chtěl rozhodně vyhnout. Vím, ţe bych se do toho zapletl. Nicméně se pokusím své dohady posunout ještě o kus dál s vědomím, ţe k ţádným stoprocentním vývodům se stejně nedopracuji. Nejsem jako Einstein, abych dokázal uvaţovat v šesti dimenzích zároveň. Jsem pouze člověk, který přeţil velice podivné události. A v určitém smyslu jsem přeţil i vlastní smrt. Byl jsem ve Vincentově těle, kdyţ mu Frederick prořízl hrdlo. Pak se mně vybavil celý můj předchozí ţivot a přitom jsem cítil, jak mizí ţivot z Vincentova těla. Byla to strašlivá zkušenost, ale vyústila ve 158

stav vrcholné blaţenosti. Na konci, právě před tím, neţ mě Kara přivolala nazpět, jsem vstoupil do bílého světla. Stejně tak mohu říci, ţe já sám se stal bílým světlem, ty dva stavy byly vlastně identické. Pak jsem spatřil vesmírnou stanici. Otázka teď zní: která Kara mě přivolala? Ta, která na mě čekala v jeskyni? Nebo ta, která umírala na stanici? Začíná to být zmatené. Dovolte, abych jenom řekl, co si o tom myslím, a tím skončím. Vyjádřím se ve formě otázky. Jestliţe jedno naše já se můţe vrátit z jedné budoucnosti, proč by se nemohlo vrátit rovněţ jiné naše já z ještě vzdálenější budoucnosti? Kdo tedy byl Vincent? Myslím si, že byl jedním z Illumniů. Kdo jsou Illumniové? Myslím, ţe jsme to my sami. Myslím si, ţe Vincent jsem byl já z budoucnosti tak vzdálené, ţe se o tom Káře ani nesnilo. Také si myslím, ţe Vincent je ta část mého já, která ţije v jiné dimenzi, neţ v níţ se odehrává náš běţný ţivot. Kdyţ si Kara přála ţít se mnou, byl jsem uţ třicet let mrtev. A najednou jsem stál vedle ní a procházeli jsme se spolu v kvetoucích loukách, které jsou mnohem více podobné nebi neţ Los Angeles v jeho nejlepších okamţicích. A co jsem udělal? Jako Vincent jsem se vrátil do minulosti s děvčetem, které touţilo změnit svou minulost, aby mohlo změnit svou budoucnost. Ale jako Vincent jsem se absolutně do ničeho nepletl. Věděl jsem, ţe to nemá cenu, protoţe jsem také věděl, ţe co se má stát, se stane. O tom, ţe Vincent nebyl jen tuctový cestovatel časem, svědčí i další věci. Kara mě opakovaně upozorňovala, ţe Vincentova mysl je obdařena mimořádnými schopnostmi a já to ostatně viděl také. Kdyţ Becky pronikla do Kařiny mysli, zahlédla Vincenta zářícího jako ţárovka. Zároveň tvrdila, ţe to je Vincent a právě Vincent, kdo má telepatické schopnosti. Kromě toho, a to je moţná nejdůleţitější, neţ Becky vyběhla ze dveří vstříc smrti, řekla, ţe vlastně neexistuji. Myslím si, ţe napůl v transu si mě spletla s Vincentem. A myslím si, ţe Vincent, kterého v transu viděla, nebyl člověk z masa a krve. Samozřejmě je moţno namítnout, ţe Becky mohla vidět Vincenta 159

pouze tak, jak ho viděla Kara. Naproti tomu to, co Becky v transu řekla, v naprosté nevědomosti o přemisťování v čase, můţe být přesnější neţ to, co mně vyprávěla Kara. V čem je hlavní problém přemisťování v čase? Kauzalita? Paradox, vyvolaný tím, ţe se našinec přemístí v čase a zabije svou prababičku, je nicotný ve srovnání s problémem nesmrtelnosti. Máme fyzická těla. Předpokládá se, ţe se časem opotřebují a přestanou fungovat. Ale kdyţ máte stroj času, a kdyţ si dáváte pozor, pak nemusíte nikdy zemřít… Jenomţe těsně před tím, neţ Kara zemřela, prohlásila, ţe ţádný stroj času neexistuje. Ve skutečnosti, ze způsobu, jakým to prohlásila, vyplývalo, ţe ţádný stroj času dokonce ani nikdy neexistoval. Ta jeskyně je jenom obyčejná jeskyně, řekla. A myslím, ţe měla pravdu. Myslím, ţe těsně před smrtí Kara pochopila přesně to, co se teď snaţím říct. Ukázala k měsíci. K bílému světlu. „To jsem já!“ řekla. A byla šťastna. Kdo tedy byli Illumniové? Vincent je jednou označil za anděly. Lituji, ale moje vývody zůstanou neuzavřeny. Začínám být unavený a je uţ pozdě. Velice pozdě. Moje dny se naplnily. Noc, kterou jsem v transu viděl jako svou poslední, přišla. Sedím u svého stolku před jeskyní. Měsíc je vysoko na nebi. Je úplněk a jasně svítí. Kousek ode mne ţhne plynová lampa. Oranţové plamínky stíněné sklem se ani nezachvějí. Nahřívám si nad nimi prsty. Ačkoliv je teplá noc, chvěji se chladem. Snaţím se dokončit svůj příběh, ale není to jednoduché. Vím, ţe bych si neměl stěţovat, ale bolí mě na prsou. Bolest přichází ve vlnách jako moje vzpomínky na Karu a Vincenta. Proč se události odehrávají tak, jak se odehrávají, je mi stále záhadou. Přál bych si, aby tenhle příběh byl usměvavý příběh s happy endem. Já nechtěl, aby Becky a Kara zemřely. Moţná, ţe kdyţ se narodíme, tak ve skutečnosti neexistujeme stoprocentně, a kdyţ umíráme, není to stoprocentní odchod. Alespoň pokud existuje způsob, jak se přemisťovat v čase. Kdybych já měl stroj času, mohl bych tisknout tlačítko znova a znova a přemisťovat se v čase pořád dokolečka jako hvězdy na obloze. Mohl bych ţít věčně, ale moţná, ţe by to k ničemu pořádnému nevedlo. Moţná bych pak byl jen stínem toho, co bych normálně byl, jen stínem toho, čím bude Vincent. Nechce se mi zemřít. Přes všechno, co jsem zaţil a co si 160

myslím o smrti, mě smrt pořád ještě děsí. Cítím se osaměle a přál bych si, aby tu Kara byla se mnou. Kdyby teď moje srdce náhle selhalo, není tu poblíţ nikdo, kdo by mě dal k ledu do doby, neţ budu moct být oţiven. Tohle je ostatně další důvod, proč nevěřím tomu, co mně bylo předloţeno k věření. Pokud vím, stále ještě nenalezli způsob, jak zabránit vodě aby expandovala, kdyţ se mění v led. Tím nechci z ničeho obviňovat Karu – k ní cítím jenom vděčnost. Z místa, kde sedím, vypadá město velice mírumilovně. Zalito měsíčním světlem připomíná surrealistický černobílý obraz, který bych si s radostí pověsil na zeď loţnice. Před spaním bych se na něj díval, abych měl příjemné sny. Ale vím, ţe takhle to nevydrţí. I kdyţ dnes večer mám starost sám o sebe, většinou mi víc starostí nadělalo sledovat, kam kráčí svět. Bohuţel, z mnoha věcí, které Kara předpověděla, se s hrozivou přesností naplnilo varování před blíţící se katastrofou. Mohu to sledovat na novinových titulcích i na projevech politiků. Ale pořád jsem se ještě nevzdal naděje. Kdyţ zavřu oči a sedím nehnuté, aţ přestanu vnímat vnější hlasy, pak k mému vědomí doléhá něco zcela jiného: sto bílých andělů se vznáší v ulicích ztemnělého města, zastavují se v různých domech, navštěvují byty a šeptají do uší spících obyvatel: „Probuďte se! Probuďte se! Měsíc uţ vyšel!“ Musím odloţit pero a zavřít oči. Bolest v hrudi se stupňuje. Moţná, ţe si nepamatuji svou lásku tak dobře, jak bych měl. Je to moc těţké, aby se člověk cítil šťastný, kdyţ má jenom vzpomínky. Moje srdce je znavené a potřebuje si odpočinout. Ale nehodlám svůj rukopis spálit, jako jsem spálil ten minulý. Tentokrát nestojím na konci cesty zoufalý. Cítím blízko sebe Vincenta. Vnímám Karu. Přišli ke mně z jiného časoprostoru, kde je pouze štěstí. Mám, pocit jako by za mnou stáli dva andělé a dotýkali se mé hlavy. Existují, tak jako existuje můj příběh, přestoţe mně nešeptají do uší. Mlčí, protoţe uţ mně řekli všechno, co měli na srdci. Aţ přijde ráno, určitě se dočkám světla. Chladného bílého světla měsíce, který odjakţiva svítí na hvězdnatém nebi, anebo teplého světla slunce, zářícího na svém vlastním nebi. 161

Vím, ţe mám dvě moţnosti: buď budu ţivý nebo mrtvý. Přál bych si tu moţnost znát.

162

Christopher Pike

SBOHEM A NA SHLEDANOU Z anglického originálu See You Later, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1990, přeloţil Jan Klíma Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 102. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Signet, spol. s r. o., Brno 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 32 Kč ISBN 80-7171-029-6

163

164