JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky
Jiří Kyselák, tanečník, choreograf a pedagog
Diplomová práce
Autor práce: Pavla Princová, dipl. um. Vedoucí práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová Oponent práce: doc. Mgr. Ludvík Kotzian
Brno 2011
Bibliografický záznam PRINCOVÁ, Pavla. Jiří Kyselák, tanečník, choreograf a pedagog. Jiří Kyselák, dancer, choreographer and teacher. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní Fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2011, 90 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Jarmila Vondrová.
Anotace Obsahem práce je zdokumentovat a analyzovat rozsáhlou, dlouholetou uměleckou činnost významné osobnosti českého baletního světa – brněnského rodáka Jiřího Kyseláka, v celé šíři jeho umělecké působnosti, tedy jeho taneční dráhu, choreografické počiny a pedagogické působení v divadle i na taneční konzervatoři při výchově budoucích tanečních umělců.
Annotation The purpose of this diploma work is to cover and analyze large, long-term artistic activities of an important person of Czech ballet scene – Jiří Kyselák, native of Brno, in the whole breadth of his artistic scope, so, his dance career, choreography and teaching work in theater and dance conservatory in the education of future dance artists.
Klíčová slova tanec, choreografie, divadlo, představení, pedagog
Keywords dance, choreography, theatre, performance, teacher
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 16. května 2010
Pavla Princová
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Mgr. Jarmile Vondrové za odborné vedení této diplomové práce a rovněž děkuji Mgr. Jiřímu Kyselákovi za poskytnutí osobního archívu.
OBSAH Úvod .................................................................................................................. 7 Foto – Jiří Kyselák ............................................................................................ 8 Životopis............................................................................................................ 9 1. Taneční dráha .............................................................................................. 13 Sezóna 1974/1975 ..................................................................................... 14 Sezóna 1975/1976 ..................................................................................... 16 Sezóna 1976/1977 ..................................................................................... 18 Sezóna 1977/1978 ..................................................................................... 21 Sezóna 1978/1979 ..................................................................................... 23 Sezóna 1979/1980 ..................................................................................... 26 Sezóna 1980/1981 ..................................................................................... 28 Sezóna 1981/1982 ..................................................................................... 30 Sezóna 1982/1983 ..................................................................................... 32 Sezóna 1983/1984 ..................................................................................... 33 Sezóna 1984/1985 ..................................................................................... 36 Sezóna 1985/1986 ..................................................................................... 37 Sezóna 1986/1987 ..................................................................................... 39 Sezóna 1988/1989 ..................................................................................... 41 2. Choreografická tvorba................................................................................. 43 Sezóna 1981/1982 ..................................................................................... 44 Sezóna 1982/1983 ..................................................................................... 45 Sezóna 1983/1984 ..................................................................................... 46 Sezóna 1985/1986 ..................................................................................... 47 Sezóna 1987/1988 ..................................................................................... 48 Sezóna 1989/1990 ..................................................................................... 49 Sezóna 1990/1991 ..................................................................................... 50 Sezóna 1991/1992 ..................................................................................... 51 Sezóna 1992/1993 ..................................................................................... 52 Sezóna 1994/1995 ..................................................................................... 53 Sezóna 1995/1996 ..................................................................................... 55 Sezóna 1996/1997 ..................................................................................... 56
Sezóna 1997/1998 ..................................................................................... 58 Sezóna 1999/2000 ..................................................................................... 59 Sezóna 2000/2001 ..................................................................................... 61 Sezóna 2001/2002 ..................................................................................... 62 Sezóna 2003/2004 ..................................................................................... 63 Sezóna 2004/2005 ..................................................................................... 64 Sezóna 2005/2006 ..................................................................................... 65 Sezóna 2006/2007 ..................................................................................... 67 Sezóna 2007/2008 ..................................................................................... 70 3. Choreografie menších celků...................................................................... 71 Choreografie – operety.............................................................................. 72 Choreografie – muzikály........................................................................... 75 Choreografie – opery................................................................................. 75 Pohybová spolupráce – činohry ................................................................ 77 Choreografie v zahraničí – balety ............................................................. 78 Choreografie v zahraničí – taneční divadlo .............................................. 78 Choreografie v zahraničí – operety ........................................................... 78 Choreografie v zahraničí – muzikály ........................................................ 79 Choreografie v zahraničí – opery.............................................................. 79 Pohybová spolupráce v zahraničí – činohry ............................................. 79 4. Pedagogická činnost .................................................................................... 80 Závěr................................................................................................................ 88 Použité informační zdroje ............................................................................... 89 Seznam ilustrací .............................................................................................. 90
ÚVOD Ve své práci se věnuji osobnosti brněnského rodáka Jiřího Kyseláka, sólisty baletu Národního divadla Brno, choreografa a pedagoga. Podnětem ke zpracování právě této osobnosti byl obdiv k mnohaleté tvůrčí práci Jiřího Kyseláka, jak v Národním divadle (dříve Zemském, Státním a posléze Národním divadle v Brně), tak i v dalších divadlech po celé České republice a v zahraničí. Navíc jde o práci velmi bohatou, pestrou a úspěšnou, a proto se domnívám, že si zaslouží, aby byla někým zpracována. V této práci se nevěnuji jeho celému životopisu, ale svou pozornost zaměřuji zejména na interpretační dráhu, choreografickou tvorbu a pedagogickou činnost. Velkým přínosem při zpracování všech materiálů byly návštěvy divadelního archívu a soukromý archív Jiřího Kyseláka. Na začátku této práce se věnuji stručnému životopisu Jiřího Kyseláka, ve kterém se snažím zachytit důležité momenty jeho uměleckého i osobního života, včetně
choreografických
a
pedagogických
začátků.
Po
té
chronologicky
zpracovávám jeho taneční dráhu od roku 1975 do roku 1989 po jednotlivých divadelních sezónách. Pro vytvoření lepší iluze o rolích, které tančil, a po většinou se jednalo o role hlavní, zde uvádím i stručný obsah jednotlivých baletů. Pokud bylo možné dohledat recenze, přidala jsem i názory některých kritiků na jeho výkony v uváděných premiérách. Následuje podobným způsobem zpracovaná choreografická tvorba od roku 1991 do roku 2008, týkající se ovšem pouze baletů. V další části se zmiňuji o jeho pedagogické činnosti na Taneční konzervatoři v Brně, kde působil v letech 1977 – 2010. Poslední oddíl obsahuje výčet choreografií menších celků. Následuje závěr, kde se snažím shrnout, celé jeho dosavadní umělecké působení. Cílem této práce je tedy podrobné zmapování dosavadní umělecké tvorby a pedagogického působení Jiřího Kyseláka.
7
FOTO – JIŘÍ KYSELÁK
ŽIVOTOPIS Jiří Kyselák se narodil se 9. srpna 1952 v Brně. Od dětství se pohyboval v divadelním prostředí, neboť oba jeho rodiče pracovali v Národním divadle, tehdejším Státním divadle v Brně. Maminka jako vedoucí garderobiérka a tatínek jako hudebník a následně technický pracovník. Měl tedy možnost nahlédnout do divadelního zákulisí a divadlo jako celek pro něj mělo obrovské kouzlo. Společně s maminkou doprovázeli jeho sestru do baletní školy Ivo Váni Psoty, kam byl nakonec též zapsán. Zpočátku byly baletní tréninky pro malého kluka nudné a nezáživné, ale později, když sledoval, kam celá práce směřuje, se začal tvořit jeho vztah k tanci. S divadlem začal koketovat na profesionální úrovni již v osmi letech, kdy statoval v operetě Noc v Benátkách namaskován na černouška. Časté divadelní zkoušky a večerní představení se však odrážely na nepřítomnosti ve škole. Naštěstí jeho učitelé byli natolik shovívaví, že občas přivřeli oko nad jeho únavou. Jak sám říká, měl na základní škole štěstí na lidi – a pak už po celý život. Zabrousil dokonce i do oblasti činoherního herectví v Redutě, kde dostal ve svých 13ti letech i velkou dětskou hereckou roli v inscenaci Vojín královny Madagaskaru. Měl tu čest vést dialogy se zpěvoherci jako byli Antonín Julínek nebo Alena Bílková. A protože ho divadlo bavilo stále víc a cítil silnou podporu svého třídního učitele, zlepšil si v 8. a 9. třídě prospěch a úspěšně složil zkoušky na brněnskou Státní konzervatoř. Rodiče sice napřed nebyli příliš pro to, aby se jejich syn věnoval baletu. Byli si totiž dobře vědomi toho, že taneční dráha je časově omezená, a navíc je to profese náročná fyzicky i psychicky. Ale nakonec si balet vybojoval... V 15ti letech začalo jeho studium na Státní konzervatoři v Brně. Vedle tance se zde vyučoval i činoherní a hudební obor. Mladý Kyselák tak měl společné literní předměty s později známými herci, jako byla Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser či Dagmar Havlová. Taneční oddělení vedl prof. Karel Janečka a v tomto roce, tedy 1967 byl otevřen první a zároveň poslední chlapecký ročník. Chlapců bylo přijato osm, studium však dokončili pouze tři. Zajímavě byl v tomto chlapeckém ročníku řešen tanec s partnerem, kdy chlapci museli navštěvovat vyšší ročníky a při absolutoriu jim vypomohly partnerky z divadla. Na začínajícího tanečníka výrazně zapůsobila profesorka novodobého tance Tonina Pavlovská, která vždy vycházela
9
z individuality každého tanečníka. V Jiřím Kyselákovi tak mimo jiné vyprovokovala i chuť vlastního choreografického projevu a vyjádření vlastní myšlenky. Reprezentoval také školu na mnoha baletních matiné, koncertech a absolventských představeních pořádaných konzervatoří. Jevištní praxi získal kromě příležitostí na konzervatoři i v brněnské operetě, kde kvůli nedostatku tanečníků vypomáhali posluchači brněnské konzervatoře.
Tato výpomoc byla Jiřímu Kyselákovi
nedocenitelnou jevištní praxí pro jeho začátky, neboť zde získal první jevištní zkušenosti v pravém slova smyslu. Všechny ročníky absolvoval Jiří Kyselák s vyznamenáním. Po pěti letech ukončil studium maturitou a absolventským koncertem, na kterém tančil baletní fragmenty ze Straussova Plesu kadetů a pas de deux z Minkusova Dona Quijota tak dobře, že byl na doporučení vedoucí tanečního oddělení brněnské konzervatoře prof. Olgy Kvasnicové navržen a následně také vybrán ke studiu na Akademickém choreografickém učilišti v tehdejším Sovětském svazu. A tak odcestoval na roční stáž do Leningradu. Byl zařazen do ročníku A. L. Kumisnikova a veden známými pedagogy Natašou Dudinskou a Borisem Bregvadzem. Studium v Leningradě zakončil absolventským koncertem, k němuž přispěl interpretací pas de deux z baletů Korzár a Plameny Paříže a pas de trois z 1. jednání Čajkovského Labutího jezera (1973). Studijní pobyt v Sovětském svazu přispěl ke zdokonalení klasické techniky i rozšíření jeho repertoáru. Po návratu nastoupil dvouletou vojenskou službu v taneční skupině Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze (1973 – 75). Zde byla choreografkou souboru Jiřina Mlíkovská, která šila role souboru takzvaně na míru. Sešli se zde výrazní tanečníci z celé republiky a pro Jiřího Kyseláka to byla obrovská praxe, na kterou rád vzpomíná. Mohl zde totiž uplatnit mnoho z klasického pohybového slovníku. Zejména v choreografiích a rolích jako byl Ostap v baletním zpracování Janáčkova Tarase Bulby, Slovanský tanec číslo 3 Antonína Dvořáka, Gruzínec ve skladbě Zdeňka Křížka Osvobození, pas de deux z baletu Louskáček P. I. Čajkovského, sólový part v Revoluční etudě Fryderyka Chopina v choreografii Olgy Pyskaté a dalších skladbách. Během oněch dvou let absolvoval na 160 představení, téměř denně vystupoval a vždy na jiné scéně, v různých prostředích, po celé Československé republice. S ukončením vojenské služby přišlo rozhodování o dalším profesionálním působení. Ze dvou velkých divadel, která v roce 1975 nabídla mladému tanečníkovi angažmá, brněnského Státního a pražského Národního – zvolil první. Mimo jiné 10
proto, že národní umělec Jiří Němeček, tehdy působící v Brně, nabídl Jiřímu Kyselákovi velkou příležitost: titulní roli nově připravovaného baletu Arama Chačaturjana – Spartakus. Vedle tvůrčí práce v divadle se zúčastnil nově angažovaný člen několika domácích i zahraničních tanečních soutěží. V prvním ročníku Celostátní baletní soutěže uspořádané tehdy v Praze získal 1. cenu za interpretaci v kategorii A (1975), v následujícím roce se zúčastnil Mezinárodní taneční soutěže ve Varně (1976). V Tokiu (1978) a Osace (1980) mu byly uděleny Mimořádné ceny za partnerský výkon. Ve čtvrté celostátní baletní soutěži v Brně (1979) získal 3. cenu za choreografii Rachmaninovy skladby Paganini a Etuda b moll, Milhaudova Stvoření světa a Blatného c, d, e, f, g, a, h, c. V Košicích (1981) získal 2. cenu za choreografii Čajkovského Romea a Julie, úryvku z Čarodějné lásky Manuela de Fally a Mascagniho Intermezza a Cenu za partnerský výkon. V prvním ročníku Celostátní choreografické soutěže (1985) v Bratislavě získal 2. cenu (první nebyla udělena), za choreografii skladby Maurice Ravela Pavana za mrtvou infantku. Roku 1976, tedy rok po jeho nástupu do brněnského angažmá, byl poprvé na pražské AMU otevřen obor taneční pedagogiky. Jiří Kyselák zde tento obor studoval dálkově čtyři roky v letech 1978 – 1982. Po jeho úspěšném dokončení navázal formou postgraduálního studia choreografie na AMU (1984 – 1985), a to vše při aktivní činnosti sólového tanečníka. V roce 1977, tedy ještě před samotným studiem začal učit na brněnské Konzervatoři, kde působil 31 let. Těžiště jeho tvorby bylo v interpretaci, i když stále častěji zasahovalo do oblasti choreografické. K významným postavám, které na baletním jevišti jako tanečník ztvárnil, a bylo jich více než 50, patří již zmíněný Spartakus, Princ a Rudovous v Čajkovského Labutím jezeru, Kolas a Alan v Héroldově Marné opatrnosti, Tybalt a Merkucio v Prokofjevově Romeovi a Julii, Korsár v pas de deux ze stejnojmenného Adamova baletu, Kaščej ve Stravinského baletu Pták Ohnivák, Muž ve Stravinského Svěcení jara, Šašek v Prokofjevově Popelce, Hilarion a Albert v Adamově Giselle, Theseus, Oberon a Puk v Trojanově Snu nocí svatojánských, Coppélius v Délibesově Coppélii a mnoho dalších. Jiří Kyselák byl orientován na klasickou taneční techniku, projevoval se však zároveň jako typ charakterního tanečníka a inklinoval i ke směrům moderního tance. Často rovněž hostoval mimo domácí jeviště.
11
Později se začal více zabývat i choreografií, vytvořil přibližně 250 choreografií
v baletních,
operních,
operetních,
muzikálových
a činoherních
inscenacích na domácích i zahraničních scénách, podílel se na pořadech pro televizi. Nejzdařilejší byly choreografie k baletům, jako byl Louskáček, Marná opatrnost, Giselle, Šeherezáda, Othello, Polovecké tance, Svěcení jara, Don Quijote, Maškaráda, Spartakus. V roce 1990 se stal šéfem baletu Hudebního divadla v Brně a působil v této funkci až do roku 2004, kdy celý tento soubor přešel do Městského divadla v Brně. Že má Jiří Kyselák vztah také k tomuto žánru, svědčí jeho choreografie v operách, např. Traviata, Carmen, Samson a Dalila, Rusalka, i operetách, např. Veselá vdova, Žebravý student, Netopýr, Polská krev, Ptáčník a další. Je vynikajícím choreografem muzikálových inscenací, jako je Sugar, My Fair Lady, Kabaret, Helou Dolly, Muž z La Mancha, Hair a další. Jeho choreografie se vyznačují jasnou koncepcí, rozmanitostí a jsou stylově jednotné. V současné době působí jako choreograf na volný úvazek pro různá divadla, pedagog baletu Městského divadla v Brně a své zkušenosti předával do prosince roku 2010 žákům brněnské Taneční konzervatoře.
12
1. TANEČNÍ DRÁHA
Jiří Kyselák jako Korzár v leningradském Akademickém choreografickém učilišti
Sezóna 1974/1975
Po odchodu Miroslava Kůry do Národní divadla v Praze působil již v této sezóně ve funkci uměleckého šéfa baletu Státního divadla v Brně Jiří Němeček. S ním byla angažována sólistka a baletní mistryně Olga Skálová. V červnu roku 1975 ukončil Jiří Kyselák základní vojenskou službu a tím i činnost v tomto souboru. Absolvoval dva konkurzy – do baletního souboru Národního divadla v Praze a do Státního divadla v Brně. Obě divadla mu nabídla angažmá. Jiří Kyselák se rozhodl přijmout nabídku Státního divadla v Brně, kde předpokládal, že se mu podaří uskutečnit všechna svá přání, a chtěl alespoň částečně vrátit Brnu to, co do něj v průběhu předchozích let investovalo. První rolí Jiřího Kyseláka v brněnském souboru byl „Spartakus“ ze stejnojmenného baletu na hudbu Arama Chačaturjana. Tuto roli mu svěřil šéf baletního souboru Jiří Němeček ihned po konkurzu. Premiéra se konala 9. března 1975 v Janáčkově divadle. Režie a choreografie se ujal zasloužilý umělec Jiří Němeček, dirigoval Miroslav Hoňka, výpravu a kostýmy vytvořil akademický architekt Josef Adolf Šálek j.h., asistentkou choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Jiří Kyselák ovšem v této roli vystoupil až 26. října, po té co ji jako nově angažovaný člen dostudoval. Partnerkou mu v roli Frýgie byla Jarmila Bařinková. Obsah baletu: ... Crassus vítán římským lidem, přivádí z thráckého tažení válečné zajatce, mezi kterými je Spartakus se svou ženou Frygií a přítelem Harmódiem... Okovy dokázaly spoutat Spartakovy ruce
– jeho odbojná mysl zůstala i nadále volná a vzpurná... Spartakus a Harmódius jsou
zakoupeni majitelem gladiátorské školy Battiatem, Frygie se stává otrokyní Aeginy – milenky Crassa... Při gladiátorských hrách odmítá Spartakus splnit Crassův rozkaz k usmrcení svého poraženého soupeře a to i za cenu svého života... Nezměrná míra utrpení a ponížení vyústila v touhu po svobodě... Povstání otroků se šíří jako lavina a řady Spartakových spolubojovníků mohutní... Crassus se snaží zapudit skutečnost o povstání otroků, ovšem vzpoura pronikne až do jeho vily... Postup vítězící Sparkakovy armády je narušen vnitřním rozkolem. O morální rozvrat se pokouší nepřítel prostřednictvím Crassovi milenky Aeginy, která se v přestrojení vloudí do tábora Spartakovců. Hlavní příčinou rozdělení Spartakových vojsk je však touha některých velitelů zaútočit a podrobit si Řím, oproti cíli Spartaka – vyvést otroky z Itálie a umožnit jim návrat do svých domovů... Štěstí a pohoda Spartakova soužití s Frygií, radost ze zrození očekávaného dítěte, nedojde již naplnění. V nastávající rozhodující bitvě s Crassovými legiemi jsou Spartakova vojska poražena – Spartakus umírá v boji. Touha po volnosti, svobodě a spravedlivějším řádu zůstala živa, a z ní vzplanuly nové pochodně.
V tomto baletu odvedl Jiří Kyselák profesionální výkon. Inspirací pro tuto roli mu byla postava Spartaka interpretovaná ruským tanečníkem Askoldem 14
Makarovem v této inscenaci. Ztvárněním této postavy Jiří Kyselák prokázal, že je velkou nadějí souboru velkého baletu Státního divadla v Brně. Proto se dne 20. srpna 1975 stal sólistou brněnského divadla. Ještě v této sezóně se doučil další role např. Chána
z „Poloveckých
tanců“,
Vezíra
i Otroka
ze „Šeherezády“
a Prince
ze „Sněhurky a sedmi trpaslíků“, později v tomto představení nastudoval i roli Ježibaby. Toto představení je na repertoáru brněnského Národního divadla od roku 1973 dodnes.
Národní umělkyně Olga Skálová vyzvala Jiřího Kyseláka, aby se přihlásil do baletní soutěže. První československou soutěží, která současně rozhodla o dalších účastech na baletních soutěžích, byla v roce 1975 I. celostátní baletní soutěž v Praze, kde Jiří Kyselák získal I. cenu v kategorii „A“, která zahrnovala tanečníky od 19 do 27 let. Soutěž byla rozdělena do tří kol, v prvním kole se tančila dvě pas de deux nebo klasická variace, ve druhém kole klasická variace a moderní choreografie a ve třetím kole opět klasická variace nebo pas de deux. Jiří Kyselák tančil v prvním kole pas de deux z Dona Quijota a Korsára, v obou mu byla partnerkou Marie Šlezingrová. V druhém kole se představil v moderní choreografii Olgy Pyskaté s názvem Vězeň na hudbu Alexeje Frieda a klasickou variaci z předešlých pas de deux. Ve třetím kole vystoupil opět v klasické variaci a pas de deux z prvního kola.
Jiří Kyselák v roli Vězně
15
Sezóna 1975/1976
Po téměř sedmdesáti letech byla na brněnské scéně znovu uvedena inscenace baletu Petra Iljiče Čajkovského „Labutí jezero“. Premiéra se konala dne 6. února 1976 v Janáčkově divadle. Zasloužilý umělec Jiří Němeček se zhostil režie a choreografie (podle původní choreografie Mariuse Petipy, Lva Ivanova a Alexandra Gorského), dirigoval Miroslav Hoňka, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa a kostýmy navrhl Alois Vobejda, asistentkami choreografie se staly národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Jiří Kyselák zde tančil zápornou postavu děje – roli Rudovouse, ve které zapůsobil na diváky nejen po stránce technické, ale především po stránce dramatického vyjádření. V tomto představení však netančil jen Rudovouse, ale také prince s partnerkou Marií Šlezingrovou a pas de trois z 1. jednání. Kritiky vycházely příznivé: „Záporná postava děje – Rudovous v podání Jiřího Kyseláka je na dobré technické úrovni. Nová inscenace Labutího jezera svědčí o tom, že brněnský balet nezůstal nic dlužen.“ (Zasloužilý umělec Viktor Malcev, Rudé právo, 12. 2. 1976) Obsah baletu: ...Vladařka – matka daruje Princi k jeho narozeninám památný samostříl... Kolem Prince přelétne hejno bílých labutí, okouzlen krásou jejich letu, se chopí samostřílu a vydá se za nimi ... Po jezeře plují labutě – mladé dívky, zakleté zlým čarodějem Rudovousem, jenž proměněn ve výra krouží nad nimi a střeží je. V noci, kdy Rudovous vrací labutím jejich lidskou podobu, se mění v krásné panny. Jen oddaná a věrná láska může přemoci zlá kouzla Rudovousova... Přicházejícího Prince upoutá krásná labuť s korunkou na hlavě. Sleduje jak se labuť Odetta mění v krásnou dívku. Snaží se jí přiblížit, ale samostříl dívku poleká. Princ odhodí zbraň a obou se zmocní hluboká láska... V tu chvíli se však objeví Rudovous a máváním mohutnými křídly odhání jinocha. Princ hledá Odettu, když se mu podaří ji nalézt, přísahá jí věčnou lásku a věrnost. Svítá a musejí se rozloučit... Později na zámku Vladařky se koná ples, kde si má Princ vyvolit nevěstu... Ten však o dívky nemá zájem a v myšlenkách je stále u Odetty... Do síně však vtrhne Rudovous doprovázen svou dcerou Odilií. Princ je zmaten a při tanci s ní podléhá jejímu kouzlu. Rudovous žádá přísahu věrnosti Odilii. Princ se nerozmýšlí a přísahá... V tu chvíli Rudovous s Odilií zmizí. V okně se objeví Odetta a Princ si uvědomí, čeho se dopustil a prchá k jezeru.. Nalézá Odettu a prosí ji o odpuštění. Porušení přísahy však propůjčuje moc zlým kouzlům Rudovousovým... Princ s Odettou se nerozloučí ani za cenu smrti. Jejich smrt přináší přítelkyním Odetty vykoupení a svobodu.
Na základě úspěchu z I. celostátní soutěže byl Jiří Kyselák pozván do slovenského Národního divadla v Bratislavě, kde nastudoval balet „Giselle“
16
v choreografii Josefa Zajka. Vytvořil zde roli Alberta, se kterou později hostoval i v Ostravě, taktéž v choreografii Josefa Zajka.
Díky účinkování v televizních pořadech se dostal Jiří Kyselák i do povědomí televizních diváků. Byl častým hostem soutěžního pořadu Deset stupňů ke zlaté, kde předváděl ukázky z baletních titulů např. Bubeníka z Plesu kadetů a soutěžící, pokud zvolily dějiny baletního umění, museli uhádnout, z jakého baletu daná ukázka pochází. Podílel se také na televizním programu orchestru Studio Brno, kde často vystupovali s Ludmilou Ledeckou-Ogounovou, jako hosté pravidelných koncertů. Brněnské studio uvádělo také vzdělávací program v oblasti kultury s názvem Schůzky s baletem, který měl divákům balet přiblížit a zpopularizovat jej. Brno bylo vybráno proto, že zde byla obrovská baletní tradice a Jiří Kyselák vystupoval s různými tanečními čísly i v tomto pořadu.
Jiří Kyselák jako Bubeník z Plesu kadetů
V roce 1976 se Jiří Kyselák ještě zúčastnil Mezinárodní taneční soutěže ve Varně jako partner Marie Šlezingrové.
17
Sezóna 1976/1977
Premiérou v roce 1976 byla inscenace „Fantasie o Pinokiovi“ s hudbou Alessandra Casagrandeho, která se uskutečnila 1. září v Janáčkově divadle. Uváděla se společně s inscenací „Péťa a vlk“ Sergeje Prokofjeva. Režie a choreografie Fantasie o Pinokiovi se zhostil zasloužilý umělec Jiří Němeček, dirigoval Miroslav Hoňka, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhl Alois Vobejda, asistentkami choreografie byly národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Zde byl Jiří Kyselák obsazen do role Harlekýna. Kolombínu tančila Marie Šlezingrová. Tento titul natočila také československá televize.
V této době bylo zřejmé, že repertoár brněnského baletu čerpá zejména z odkazů minulosti a tím docházelo k jeho stagnaci. Vedení brněnského baletního souboru si těchto záporných rysů bylo vědomo, a proto do Brna pozvali umělce z Itálie. Významným dílem se stalo uvedení baletu „Zrcadlo o třech světlech“ Virgilia Mortariho v choreografii hostujícího italského umělce Maria Pistoniho, jehož premiéra byla 17. prosince 1976 na scéně Janáčkova divadla. Téhož večera byla současně uvedena světová premiéra baletu Živky Klinkové „Vietnamská poema“. Výpravu pro Zrcadlo o třech světlech navrhl Mariano Merccuri j.h., při premiéře dirigoval Miroslav Hoňka, asistentkami choreografie byly národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Místo obsahu: Námětem baletu Zrcadlo o třech světlech je historie, která se odehrála v těchto posledních třiceti letech: historie jednotlivce (autor) a historie celku, představující se vždy jako druh dramatu, vycházejíce z největší tragédie naší doby – války, události, kolem níž, ne náhodou, neustává kvasit zájem nejen hudebníků, ale také spisovatelů. Nadšení budovat, které vždy povzbuzovalo člověka při tvoření nové skutečnosti, je poté narušováno egoismy a pokušeními, která se odrážejí od světel zrcadla, přejímajíce formu postavy, která střídavě ztělesňuje: Marnivost, Moc a Peníze.
Partnerkou Jiřího Kyseláka se zde stala Ludmila Ledecká. Jiří Kyselák v roli Dobra potvrdil nejen svůj vztah ke klasickému projevu, ale předvedl i schopnost širší výrazové škály založené na technice moderního baletu. Za ztvárnění postavy v tomto baletu byl v roce 1977 oceněn Cenou Literárního fondu, což byla obdoba dnešních cen Thálie. Kritikové nešetřili chválou: „Pro návštěvníky divadla a zejména pro členy baletního souboru vnikla možnost tvůrčím interpretačním a kritickým způsobem 18
se podílet na takové výši pojetí baletního umění, které je rovnocenné ostatním uměleckým druhům. Soubor realizoval systematickou a pohotovou práci italského choreografa s nadšením. Dílo dalo mnoho příležitostí mladým tanečníkům. Tak vynikající byla Dívka v podání L. Ledecké, rovněž tak její partneři P. Foret, Z. Kárný a J. Kyselák dokázali, že jsou na výši neobvyklých úkolů, jaké klade moderní choreografie. Zvlášť J. Kyselák potvrdil opět základní klad, vyplívající z jeho studia v Sovětském svazu, totiž schopnost na klasickém základu postavit tvůrčí ztvárnění úlohy soudobého repertoáru.“ (Miloš Schnierer, Rovnost, 28.12. 1976)
Poslední premiérou v této sezóně byl balet Sergeje Prokofjeva „Kamenný kvítek“, uvedený 25. března 1977 v Janáčkově divadle. Režijně a choreograficky ho zpracoval zasloužilý umělec Jiří Němeček, dirigoval Miroslav Hoňka, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhl Alois Vobejda, asistentky choreografie byly národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Místo obsahu: Velmi těžko se žilo v dobách nevolnictví lidem na Urale, v dobách, kdy byli vydáni na milost a nemilost kořistnickým pánům a jejich surovým správcům. Sami ještě bezmocní proti jejich vůli, utěšovali se zkazkami o mocné vládkyni Měděné hory, která trestá zlé a mocné a odměňuje odvážné, poctivé a pracovité. Nejdříve se však o jejich dobrých vlastnostech musí sama přesvědčit. Nejsou to vždy lehké úkoly ani zkoušky, které pro ně vymýšlí. V Kamenném kvítku, jehož námět je zpracován podle několika poetických bájí P. Bažova, musí těmito zkouškami projít mladý brusič malachitového kamene Danila, v jehož nitru bouří nespokojenost s tím, co dosud vykonal a zná, a hoří nezměrná touha po poznání a vytvoření krásnějšího a dokonalejšího. Zkoušce je podrobena i milovaná snoubenka Kateřina. Jejich čistá láska a věrnost, odvaha, Danilova touha po poznání a vytvoření těch nejkrásnějších děl pro obohacení a povznesení trpícího lidu dochází odměny. Vládkyně je přivádí do nitra své říše, dává poznat, po čem dávno toužili – živou krásu kamene -Kamenný květ. Bohatší o tato poznání vracejí se z říše Vládkyně mezi lid své vesnice.I surový správce Severjan dochází za své činy a hrubé skutky odplaty. Jednou jej Vládkyně varovala, jeho pozdější jednání bylo však výsměchem a zpupnou provokací. Při druhém setkání s Vládkyní zbabělé prosby již nepomohly. Nachází smrt v zemi, která ho pohltí. Příběh o Vládkyni však nekončí. Dále prochází krajem měníc svou podobu jako dříve. Jednou Vládkyně, podruhé půl žena, půl ještěrka nebo prostá dívka. To ovšem jen v báji...
Jiří Kyselák zde představoval hlavní postavu – Danila. Tuto technicky a partnersky velmi náročnou roli založil na lyrickém procítění. Jeho partnerkami byly Jarmila Bařinková v roli Kateřiny a Marie Šlezingrová jako paní Měděné hory. „V postavě Danila, Jiřím Kyselákovi, roste brněnskému baletu výrazná taneční
19
individualita. V jeho výkonu zaujala jistota ve vedení partnerky, kultivovanost pohybu spojená s celkovou mužností projevu a smysl pro dramatičnost gesta. Je to nesporný talent o němž v budoucnosti jistě mnoho uslyšíme.“ ( Petr Vít, Práce, 31.3. 1977)
Jiří Kyselák v roli Danila s partnerkou Marií Šlezingrovou
Na základě úspěchu v I. celostátní baletní soutěži byl Jiří Kyselák pozván německým choreografem a pedagogem Fredem Traguttem, který mimo jiné spolupracoval s brněnskou Hudební a taneční školou, na baletní festival v Bonnu, kde se svými kolegy z divadla Ludmilou Ledeckou, Janou Kůrovou a Janem Šprlákem-Pukem reprezentovali československé baletní mládí. Téhož roku se zúčastnil II. celostátní baletní soutěže v Bratislavě, kde byl partnerem Ludmily Ledecké-Ogounové. Mohl se totiž účastnit jen jako partner mimo soutěž, jelikož vyhrál první místo v první soutěži. Zde uvedl mimo soutěž také svoji první choreografii na hudbu Dariuse Milhauda – Stvoření světa.
20
Sezóna 1977/1978
V roce 1977 odchází šéf brněnského baletu Jiří Němeček do Prahy a uměleckým šéfem baletu se stává národní umělkyně Olga Skálová, která se společně s vedením baletu rozhodla uvést k 60. výročí VŘSR dílo kirgizského národního umělce Kalyje Moldobasonova – oratorium „Matčino pole“. Touto premiérou byla dne 28. října 1977 v Janáčkově divadle otevřena nová baletní sezóna – 1977/1978. V této inscenaci ztvárnil Jiří Kyselák postavu Kasyma, jednoho ze synů titulní postavy – matky Tolgonaj, kterou ztvárnila Jarmila Bařinková. Partnerkou Jiřího Kyseláka byla opět Marie Šlezingrová. Režie a choreografie se ujal zasloužilý umělec Jiří Němeček, dirigoval Miroslav Hoňka, scéna Vojtěch Štolfa, kostýmy Kateřina Asmusová, sbormistr Josef Pančík, asistentky choreografie národní umělkyně Olga Skálová a zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová, mluvené slovo básnicky upravil O. Řídký. Balet – oratorium o třech dějstvích podle povídky Čingize Ajmatova pojednává – o těžkém údělu, obrovském utrpení, ale i hrdinství sovětské ženy – matky a je plný pravdivého citu, moudrosti a síly, navzdory tendenčnímu zabarvení poplatnému době. Tento balet byl na konci sezóny oceněn Národní cenou jako inscenace sezóny.
Jiří Kyselák v roli Kasyma s partnerkou Marií Šlezingrovou
21
Další premiérou v Janáčkově divadle byla „Marná opatrnost“ na hudbu Louise Josepha Ferdinanda Herolda v režii a choreografii hostujícího Josefa Zajka, podle koncepce Jeana Daubervala. Úspěšná předpremiéra se konala dne 28. dubna 1978 v Janáčkově divadle. Hostujícímu choreografovi asistovala zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Netradičně složený orchestr byl v menším počtu hráčů, a to díky uměleckému turné souboru opery Státního divadla v Brně ve Španělsku, dirigoval ho Miroslav Hoňka. Scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek j.h. Obsah baletu: Líza, jediná dcera statkářky Simony, miluje mladého Kolase, ale matka má jiné plány, dojednala pro Lízu bohatého ženicha a ten přijde na námluvy. Líza o bohatého Alana nemá zájem. Všichni odchází na pole do práce.Obilí je sklizeno a všichni se baví po dobře vykonané práci. Kolasovi se nelíbí, že Líza tančí s Alanem, ale vše se vyřeší, když si ženci začnou dělat z Alana legraci.Po návratu domů přichází na Simonu únava. Líza ví, že Kolas je před okénkem, ale nemůže se k němu dostat, matka hlídá.Matka odchází a zavře Lízu ve světnici. Jaké je Lízino překvapení, když se podívá z okna a za kupkou snopů se objeví Kolas. Na důkaz lásky a věrnosti si vyměňují šátky. Před vracející se Simonou ukryje Líza Kolase ve svém pokojíčku. Matka poznává cizí šátek a před nevítaným Kolasem zavře Lízu do pokoje, kde je ukryt Kolas. Alan s Otcem přichází podepsat svatební smlouvu. Simona slavnostně předává Alanovi klíč od světničky jeho budoucí nevěsty, ale jaké je jejich překvapení, když uvidí Lízu v objetí Kolasově. Simoně nezbývá než mladému páru požehnat a smířit se s – „Marnou opatrností“.
Jiří Kyselák zde vytvořil jednu z hlavních rolí – Kolase. Partnerkou v roli Lízy mu byla hostující sólistka Národního divadla v Bratislavě – Gabriela Zahradníková. Samotná premiéra proběhla až 15. května 1978 v Janáčkově divadle, kde partnerkou Jiřího Kyseláka byla již tradičně Marie Šlezingrová. V dalších reprízách dostudoval Jiří Kyselák postavu Alana a statkářky Simony. Tento balet později sám choreografoval v olomouckém divadle.
V únoru roku 1978 se konala v Tokiu II. světová soutěž Grand prix Masako Ohya, kde Jiří Kyselák tančil s japonskou partnerkou Makuji Ujehara a byl oceněn mimořádnou cenou „Grand prix Masako Ohya“. V prvním kole se uvedli v pas de deux z Čajkovského Labutího jezera – 3. jednání, ve druhém kole jeho partnerka neměla připravenou moderní část, a tak samotný Jiří Kyselák choreografoval soudobou modernu – intermezzo z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho, ve třetím kole tančili pas de deux z Minkusova Dona Quijota.
22
Sezóna 1978/1979
V nastudování choreografa a režiséra Jiřího Němečka byl 10. listopadu 1978 uveden v Janáčkově divadle balet Sergeje Prokofjeva „Romeo a Julie“. Premiéra tohoto baletního díla se odehrála již před čtyřiceti lety – 30. prosince 1938 v choreografii Ivo Váni Psoty. Nové nastudování díla bylo uvedeno ve znamení tohoto výročí. Orchestrální part Prokofjevovy hudby vedl Jan Štych. O klasicky přísnou a střídmou scénu se postaral Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhla Kateřina Asmusová. Obsah baletu: veronské náměstí ožije roztržkou mezi sluhy dvou znepřátelených rodů, Kapuletů a Monteků. Přívrženci Monteků, Benvolio a Merkucio bojují s Kapuletovým synovcem Tybaltem. Teprve veronský vévoda zastaví prudký zápas a pod trestem smrti zapoví tasit zbraň... Julie dovádí s chůvou, když přichází její matka doléhající na přípravy k plesu, jehož se zúčastní také vzácný host – hrabě Paris... Hosté přicházejí do domu Kapuletových na ples. Mezi nimi vstupuj i Romeo, Merkucio a Benvolio v maskách. Toho večera je poprvé do společnosti uvedena Kapuletova dcera Julie. Je krásná a Romeo se jí dvoří, i když je zaslíbena Parisovi. Ještě na Plese si oba mladí lidé uvědomí svou lásku. Tybalt však poznává Romea a málem dojde k srážce, které Kapulet zabrání... Do zahrady paláce pod Juliin balkon přichází Romeo. Je svědkem dívčina vyznání a znovu ji přesvědčuje o své lásce...Na veronském náměstí je rušno. Chůva hledá Romea, aby mu předala zprávu od Julie. Šťasten, že Julie souhlasí s tajným sňatkem, spěchá Romeo k páteru Lorenzovi do kaple, kde bude s Julií oddán. Do veselí lidí vnese stín Tybalt provokující Merkucia k souboji. Merkucio si dlouho zahrává, nechce se bít, také Romeo se chová smířlivě. Když Tybalt potupí Romea za pokus o smír, vyzívá jej Merkucio na souboj. Je zákeřnou ranou Tybaltovou smrtelně raněn. Zoufalý Romeo vyzývá Tybalta. V souboji jej zabije a je vévodou vypovězen z města.... Romeo se loučí s Julií. Dívka je zoufalá. Otec jí oznamuje chystaný sňatek s Parisem.Nešťastná Julie spěchá k páteru Lorenzovi. Ten jí dá nápoj, jež ji uspí. Záměr se podaří. Julie usne, všechno veselí v domě se mění v žal.... Do hrobky Kapuletů přibíhá Romeo, který se dozvěděl o smrti Julie. Šílený bolestí nechce dál žít. Vypije jed a zemře. Probuzení dívčino je tragické, spatří Romea a probodne se dýkou. Smrtí milenců je vykoupen smír obou rodů.
Roli Julie nastudovala Lenka Jarošíková j. h. a Romea Zdeněk Hanzlovský. Jiří Kyselák ztělesnil roli Tybalta, synovce Kapuletů dokonalým způsobem – s imponující noblesou, arogancí, ale i patřičnou dávkou důstojnosti veronského šlechtice. Kritiky opět nešetřily chválou: „Tybalt (Jiří Kyselák) a Merkucio ( Jan Šprlák-Puk) jsou zaslouženě hvězdami soudobého brněnského baletu. Jistou jejich nevýhodou je pak to, že od nich optimální výkon očekáváme vždy. Budiž k jejich dobru řečeno, že nás nikdy nezklamou.“ ( Evžen Valový, Lidová Demokracie, 16.11. 1978) 23
„... K vrcholně disponovaným výkonům patřily projevy Jiřího Kyseláka v roli Tybalta.“ (Jiří Majer, Rovnost, 16. 11. 1978) V dalších reprízách dostudoval Jiří Kyselák role Parise a Merkucia, kde plně rozvinul tragikomický charakter postavy.
V dalším roce nastudovala národní umělkyně Olga skálová původní choreografii s baletním souborem Státního divadle v Brně. Na scéně Janáčkova divadla byla 23. března 1979 uvedena premiéra klasických odkazů romantického baletu 19. století pod názvem ,,Pachita“. Scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy vytvořili dva návrháři Kateřina Asmusová j.h. a Alois Vobejda, asistentkou choreografického nastudování byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Pachita byla skladbou několika baletních děl, sjednocená pod názvem jednoho z nich. Tvořila vrchol baletního umění 19. století pro vybroušenost baletního projevu a lesk, typický pro klasický výraz romantického baletu. Tento odkaz se Olga Skálová snažila tlumočit brněnskému publiku. A to v jeho jednotlivých částech jako byla „Bajadérka“ Ludwiga Minkuse, „Korsár“ Adolfa Charlese Adama, „Slavnost květů v Genzanu“ Eduarda Helsteda, „Grand pas de quatre“ Cesare Pugniho, „Grand pas de deux“ Daniela Francoise Esprita Aubera a „Pachita“ Ludwiga Minkuse. Jiří Kyselák tančil na premiéře s Ludmilou Ledeckou v Korsárovi a s Marií Šlezingrovou v Grand pas de deux. Obě dueta byla pro svou náročnost efektní prezentací obou sólistů. V druhé premiéře se představil i v dalších dvou titulech a to „Slavnost květů v Genzanu“ a „Pachita“. Častokrát se stalo, že zaskakoval za nemocného kolegu Zdeňka Hanzlovského, a to pak tančil i tři pas de deux za večer. Recenze: „Náročným výkonem získali pozornost obecenstva v Korsárovi s hudbou A. Adama, L. Ledecká a J. Kyselák.“ (-ant-, Svobodné slovo, 3. 4. 1979) Pro celý soubor bylo toto představení velkou výzvou a prestižní záležitostí. Brněnské publikum se s některými tituly setkalo poprvé a úplnou novinkou byla zcela určitě tzv. Bournonvillovská technika použitá ve Slavnostech květů v Genzanu. Tato technika je založená na výrazných změnách épaulement a větším množství batteries.
24
Sezónu uzavíral baletní koncert složený ze čtyř choreografií pod názvem „Lašské tance“. Byl to výběr z díla českých skladatelů – Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Premiéra se konala 25. května 1979 v Mahenově divadle. Čtyři různé choreografy podpořila vždy scéna Vojtěcha Štolfy, kostýmy Aloise Vobejdy a asistentka choreografie zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová (nositelka vyznamenání Za vynikající práci). První choreografii vytvořila národní umělkyně Olga Skálová nazvanou „Adagio ze serenády Es dur“ Josefa Suka, druhé dílo s hudbou Antonína Dvořáka zvané „Notturno“ choreograficky zpracoval Daniel Wiesner j.h. V této choreografii tančil Jiří Kyselák sólo s Marií Šlezingrovou. „Concertino“ Leoše Janáčka byla třetí choreografie, kterou vytvořil zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Večer uzavírala choreografická práce Elišky Rybníčkové j.h. pod názvem „Lašské tance“ s hudbou Leoše Janáčka. Zde Jiří Kyselák opět tančil sólo, tentokrát s Hanou Matulovou. Recenze: „Vysokou uměleckou úrovní se vyznačoval zvláště druhý obraz. Dvořákovo Notturno v choreografii hostujícího D. Wiesnera. Interpretace tanečního sboru s mimicky i pohybově výbornou sólistickou dvojicí (M. Šlezingrová a J. Kyselák), stála nejblíže výrazovému, takřka výtvarně řešenému pojetí špičkových zahraničních souborů jak v choreograficko-mimické složce, tak i ve střízlivosti kostýmů a řešení scény. Velmi působivé bylo zvláště zdůraznění souladu pohybové stránky s rytmikou a výrazovostí Dvořákovy hudby, kde žádná z těchto složek nepůsobila odděleně, ale jako nezbytná součást jednoty celku.“ (Eliška Holubová, Práce, 30. 5. 1979)
V tomto roce, tedy 1979 proběhla další baletní soutěž v Brně, kde se Jiří Kyselák
s Marií
Šlezingrovou
prezentovali
jako
vítězové
první
soutěže
na galakoncertě vítězů. Na této soutěži se hodnotily i choreografie a Jiří Kyselák získal 3. cenu. Pro své kolegy vytvořil choreografie – Millhaudovo Stvoření světa, Rachmaninovu část klavírního koncertu na Paganiniho téma a Etudu Cis-moll a Blatného c, d, e, f, g, a, h, c.
25
Sezóna 1979/1980
Brněnský balet v této sezóně připravil pohádkovou premiéru Oskara Nedbala „Pohádka o Honzovi“, která byla uvedena dne 9. listopadu 1979 v Janáčkově divadle. Tento balet byl Nedbalovou jevištní prvotinou z roku 1902, a přesto se jednalo o velice kvalitní hudbu. Choreografie hostujícího Jiřího Němečka sice kritiky uspokojovala méně, avšak brněnské publikum projevovalo díky za tuto baletní pohádku. Výprava patřila Vojtěchu Štolfovi a dirigentská taktovka Janu Štychovi, kostýmy navrhl Alois Vobejda, asistentkou choreografie se již tradičně stala zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Obsah baletu: Les... Honza na své pouti světem přijde až do tichého, tmavého lesa, kde ho přemůže únava. Z lesa vybíhají víly, tančí, objevuje se král lesa a královna vil. Končí noc, jitro se začíná probouzet. Přichází Vašek a Jirka. Král lesa bere na sebe podobu starce a prosí bratry o skývu chleba. Ale Jirka s Vaškem ho hrubě odmítnou, zatímco Honza, před kterým se stařeček také objevil, se sním rozdělil o všechno, co měl. V tom okamžiku místo stařečka stojí před Honzou Král lesa a odměňuje ho zlatým listem kapradí: kdykoliv bude Honza potřebovat pomoc, mávnutím listu krále přivolá...
Ze sólistů zde opět vynikl Jiří Kyselák, a to v roli Vládce lesa, Lesní vílu s ním tančila Marie Šlezingrová. „Ze sólistů nesporně nejvíce vynikl Jiří Kyselák v roli Vládce lesa, který podal výkon velmi vysoké úrovně v taneční i výrazové složce. Kyselák dokáže především výborně spojit výbušnost a dynamičnost pohybového projevu s mimicko-hereckým prožitkem.“ ( Eliška Holubová, Práce, 12. 11. 1979 )
Dne 11. dubna 1980 byla uvedena premiéra tří baletů: „Šach králi“ na hudbu Bohuslava Martinů, kde Jiří Kyselák ztělesnil postavu Černého krále, v režii a choreografii zasloužilého umělce Luboše Ogouna. Obsah baletu: Při veselé hudbě zahajuje hru Ceremoniář v kostýmu, kombinovaném z černých a bílých šachových figur a uvádí na jeviště postupně všechny figury: nejprve koně – kavalerii, pak střelce – arterii, věže – obrněnou vozbu a královské rodiny, které přicházejí obklopené zástupem vojáků – pionů. Hra začíná krátkou pseudošpanělskou předehrou, při které se na šachovnici tanečním způsobem rozvíjí španělské šachové otevření hry. Hra přechází do pohybové války. Z válečné vřavy se odpojí černý kůň – Muž a bílý střelec – Žena; dezertují na protest proti nesmyslnému boji. Jejich sblížení přechází v lyrické intermezzo. Tento přestupek je pro oba krále důvodem k jejich likvidaci, aby svým příkladem nestrhli ostatní. Svůj strategický tah oslavují králové a královny ve svém královském soukromí, kde se ovšem nepohodnou a zcela proti pravidlům šachové hry se navzájem zlikvidují.
26
Dále bylo uvedeno „Bolero“ na hudbu Maurice Ravela, též v choreografii Luboše Ogouna a „Pták ohnivák“ na hudbu Igora Stravinského, v němž Jiří Kyselák ztvárnil zápornou roli Kaščeje, postavu velmi náročnou jak charakterově, tak i technicky. Choreografii vytvořil Daniel Wiesner j.h. Obsah baletu: Carevič Ivan touží chytit ptáka Ohniváka. V honbě za ním se však dostane do Kaščejovy zahrady, kam Ohnivák chodí pro zlatá jablka. Lstí – krásným šperkem – se zmocní Ohniváka. Neodepře mu však svobodu a Ohnivák z vděčnosti ho obdaruje zlatým perem, kterým ho carevič může kdykoliv přivolat. Přicházejí carevny. Carevič pozoruje jejich hru se zlatými jablky. Je zaujat smutnou carevnou krasavicí. Carevna při hře nemůže jablka dosáhnout, Ivan přiběhne a podá jí je. Carevny skončily hru, odešly, carevič se zasnil. Když si uvědomí, že osaměl, hledá carevnu, ale náhle se objeví Kaščejova suita. Kaščej mu hrozí, že zkamení jako všichni před ním. Vrací se carevna a prosí Kaščeje o milost, ale ten ji jediným gestem umlčí. Carevič mávne zlatým perem a přivolá na pomoc Ohniváka, který odláká Kaščejovce. Ivan chce osvobodit carevnu, ale objeví se Kaščej a už se zdá, že nad carevičem zvítězí. Avšak Ohnivák se objevuje v Kaščejově hnízdě. Ivan vystoupí k hnízdu, rozbije obrovské vejce – Kaščejův život – a Kaščej zahyne a s ním celá jeho říše. Zkamenělí bohatýři jsou osvobozeni, vítězí světlo nad tmou a svoboda nad útlakem.
Všechny tři tituly byly uvedeny v Janáčkově divadle, pod taktovkou Jana Štycha, se scénou Vojtěcha Štolfy, s kostýmy Kateřiny Asmusové j.h. a ve spolupráci asistentky choreografie zasloužilé umělkyně Věry Vágnerové.
V roce 1980 se Jiří Kyselák zúčastnil další mezinárodní baletní soutěže, která se konala v japonské Osace a byl zde oceněn Cenou za mimořádný partnerský výkon s japonskou tanečnicí Ami Schimida. V prvním kole tančili pas de deux z Minkusova Dona Quijota a Adamova Korzára, ve druhém kole tančila moderní část jen partnerka a ve třetím kole tančili opět pas de deux z Dona Quijota.
27
Sezóna 1980/1981
V této sezóně uvedl sovětský režisér a choreograf, národní umělec Lotyšské SSSR Alexandr Lemberg j.h. na brněnské scéně Janáčkova divadla tři balety v jednom večeru – „Scaramouche“ na hudbu Jeana Sibelia, „Pán a Sýrinx“ na hudbu Olega Barskova a „Carmen“ na hudbu Riodina Ščedrina a George Bizeta. Premiéra se uskutečnila 2. prosince 1980. Pro choreografa byla hudební předloha nejvyšším kritériem a zdrojem veškerých akcí. Hudební složka představení byla v rukou Jana Štycha, pod jehož vedením odvedl orchestr dobrý výkon. Scéna byla v osobitém rukopisu Vojtěcha Štolfy, do níž dobře zapadaly kostýmy Kateřiny Asmusové, asistentkou choreografie byla Věra Vágnerová. Scaramouche byl balet o jednom jednání a Jiří Kyselák v něm ztvárnil titulní roli. Předvedl zde virtuózním způsobem vynikající techniku a herecký projev. „Ze sólistů představení upoutal v Sibeliově baletu především Jiří Kyselák v roli Scaramouche. Jde o tanečníka velkých výrazových možností, jehož celková tvárnost dodává jeho výkonům velkou – v tomto případě démonicky stylizovanou – dramatičnost.“ (Jindra Bártová, Rovnost, 5. 12. 1980). Spolu s postavou Kaščeje z předchozího baletu patřila tato role k jeho ojedinělým. Obsah baletu: Blondelen a Lejlon vítají hosty. Veselí a dobrá nálada nakonec vyústí ve zvláštní prosbu společnosti, které Blondelen vyhoví, a sehraje se dvěma kavalíry malé intermezzo zobrazující věčný problém milostného trojúhelníku. Intermezzo přeruší zvuky houslí zaznívající ze zahrady. Objeví se Scaramouche. Tklivá melodie jeho houslí okouzlí Blondelen. Povšimnuv si zmatku ženy, vybízí Lejlon hosty, aby pokračovali v zábavě. Jako důkaz své lásky podává ženě krásný vějíř. Hosté jsou pozváni k večeři. V zahradě znovu zní housle a Blondelen jako ve snu jde za jejich zvukem. Lejlon žárlivě sleduje zvláštní neklid své ženy a vyvolává si představy jejího milostného setkání se Scaramouchem; Blondelen se však vrací a vysvětluje, že odešla do zahrady, aby se osvěžila. Uvěřiv, že jeho domněnky byly klamné, Lejlon odchází, aby přinesl ženě víno. Objeví se Scaramouche a zve Blondelen k sobě. Ona se brání, ale nemůže odolat své lásce, cítí však, že duševní klid a štěstí ji navždy opustily. V zoufalství probodne Scaramouche. Jeho přízrak ji pak ani v blízkosti Lejlona neopouští a ona v mdlobách klesá k zemi.
Jako Toreador se Jiří Kyselák představil v baletní suitě o jednom jednání s názvem „Carmen“, která byla závěrečným dílem večera. V titulní roli tančila Lenka Jarošíková.
28
Výňatek z programu: ...Mistrovská instrumentace a charakteristika osob a situací, zvuková skvělost, něžná melodie a strhující rytmy dodaly dramatu výraznou působivost. Zůstal podstatně omezený příběh inspirovaný novelou Prospera Mériméeho.
Carmen, její Osud, don José a Toreador jsou postavy dramatu, na jehož prahu stojí lidská touha po svobodě a lásce, postavy, přibližující se nám v sevřené baletní transkripci jednoho z oněch velkých témat, která tak v rozličných variantách putují světem.
V druhé polovině této sezóny byl uveden titul s názvem „Dialogy“. Jednalo se o balety na hudbu českých mistrů. Premiéra se uskutečnila 8. února 1981 v Janáčkově divadle. Představení bylo složeno ze tří částí, choreografem a režisérem byl Daniel Wiesner, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy Alois Vobejda a asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. První část pod názvem „Dialog tvarů“ byla postavena na hudbu Františka Antonína Ignáce Tůmy – Partita in D, ve druhé části s názvem „Dialog stylů“ zazněla hudba Antonína Dvořáka – Maličkosti op. 47 a poslední část s názvem „Dialog se svědomím minulosti“ uzavíral dvojkoncert Bohuslava Martinů. Jiří Kyselák tančil v první a třetí části společně se svými kolegy. „Dialog tvarů“ byla podle choreografa snaha o pohybové ztvárnění pěti základních architektonických zákonitostí struktury, pohybu tvaru, světla a stínu, rytmu a tektoniky. V poslední části se choreograf inspiroval událostí mnichovské zrady. Recenze: „V jednotlivých partech jsme mohli ocenit dobré výkony L. Ledecké, J. Kyseláka a dalších.“ (-zu-, Rovnost, 18. 2. 1981)
V roce 1981 získal v Košicích na interpretační soutěži Cenu za mimořádný partnerský výkon. Byl zde partnerem Miluše Jedličkové, Evy Trnkové (později provdané Štychové) a Julie Zejdové. V choreografické části se uvedl fragmentem z Fallovy Čarodějné lásky, dále fragmentem Čajkovského symfonie Romeo a Julie a jako poslední uvedl intermezzo z Mascagniho opery Sedlák kavalír. Za tyto choreografie získal 2. cenu.
29
Sezóna 1981/1982
Dne 11. září 1981 byla na jevišti Janáčkova divadla uvedena inscenace baletu „Íkaros“ na hudbu leningradského skladatele Sergeje Slonimského. Slonimský jako libretista parafrázoval antický námět o praotci létání Íkarovi novodobým způsobem, když mu vtiskl společenský akcent. Choreograficky a režijně toto dílo připravil Daniel Wiesner ve spolupráci s asistentkou choreografie Věrou Vágnerovou, orchestr nastudoval a řídil Jan Štych, scénu a kostýmy vytvořil hostující Josef Jelínek. Jiří Kyselák zde naprosto přesvědčivým způsobem ztvárnil náročnou roli krále Mínoa, jak tomu nasvědčují i kritiky: „...Jiří Kyselák je drsný a pánovitý Mínós... “ (-ant-, Svobodné Slovo, 25. 9. 1981) „Výrazově a pohybově byl naprosto přesvědčivý Jiří Kyselák v náročně vedené roli Mínoa.“ (Jiří Majer, Rovnost, 22. 9. 1981) Obsah baletu: Íkaros je snílek, obdivuje se letu ptáků, chtěl by létat jako oni. Lidé se mu vysmívají. Jedině jeho otec Daidalos ho podporuje... a pak krétská dívka Eona, která ho miluje. Íkaros a Eona pozorují let ptáků... Na rozkaz krále Mínóa přicházejí lovčí a pořádají hon na krásné ptáky. Dojde ke střetnutí Íkara s lovčími. Íkaros je sice poražen, ale ptáci se rozprchnou... lovčí nepřinesou králi kořist a vinu svedou na Íkara, král je rozezlen.Druhý den pořádá král Mínós slavnost.Přicházejí k němu rádci a našeptávají zvěst, že Íkaros se svým otcem zkonstruovali křídla a že se pokoušejí vzlétnout; přilákali tak množství zvědavých lidí. Král uvažuje: „Kdyby Íkaros vzlétl znamenalo by to, že se rovná bohům a lid by pak jeho, pozemského vládce, přestal uctívat...ne, tomu musí zabránit!“ Zfanatizuje poddané, že je nutné zničit Íkara a jeho křídla. Vyšle proti němu vojsko. To zničí Íkarovi křídla. Daidalos, Íkaros a Menea jsou obklíčeni. Přichází krutovládce Mínós, nechává Íkara mučit a přede všemi jej pokoří. Nyní se Mínós domnívá, že zlomil v Íkarovi víru a definitivně se jej zbavil... Íkaros zůstal sám, má vidiny. Najde ovšem dostatek síly, aby překonal tuto skepsi...přichází k sobě. Přichází Eona a vrhá se do jeho náruče. Nakažlivá myšlenka létat se rozšířila po ostrově. Lidé vytvářejí kompaktní síť, spojují své ruce, svá srdce a mozky, touží vytvořit symbol volnosti. Íkaros si připevňuje veliká fantazijní křídla. Vzlétne...letí výš a výš, letí vstříc slunci. Dochází ke katastrofě. Slunce spálí Íkarovi křídla a on padá na zem. Daidalos překonává zármutek a po vzoru hrdinského činu svého syna nabádá lid k tvorbě dalších a dalších křídel...
Po této premiéře následuje dne 20. listopadu 1981 v Janáčkově divadle premiéra tří baletů – „Čarodějná láska“ na hudbu Manuela de Fally; zde se Jiří Kyselák poprvé představil na scéně brněnského divadla jako choreograf. Dalším titulem večera byla symfonická báseň Maurice Ravela „La Valse“, kde mu byl svěřen velmi náročný taneční sólový part. Choreografkou se stala národní umělkyně
30
Olga Skálová, dirigoval Jan Štych, scénu navrhoval Vojtěch Štolfa a kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Výňatek z programu: ...Skladba pro své taneční melodie je často chápána vnějškově. Přitom uniká obsah, který je výrazový a osudový, skrytý pod oslnivým povrchem vídeňského valčíku. Dílo připouští různý pohled a výklad. Může být přijímáno jako okamžitý nápad plný kompoziční a technické brilance, nebo naopak jako projev vnitřní krize. Právě to svědčí o jeho životnosti. Je v něm přitom zřetelný vztah mezi krásou a vnitřní krizí, do které se nakonec rozpadá i motiv kontemplace (nejvyšší stupeň motlitby).
Třetím titulem byl balet o dvou dějstvích „Svěcení jara“ od Igora Stravinského, kde Jiří Kyselák tančil roli Muže v choreografii Luboše Ogouna s partnerkou Ludmilou Ledeckou. Mezi Mužem a Ženou se rodí city – láska, ale zároveň se vzbouří proti krutému řádu. Pracoval zde stejný realizační tým jako u předešlého titulu. Výňatek z programu: ... Choreograf Luboš Ogoun vychází důsledně a zásadně z hudby. Základní myšlenka, kterou vnáší do složitého díla je vzpoura nového řádu proti staré moci, vzpoura lidství proti řádu primitivnímu a krutému. Postihuje Stravinského partituru obrazy, jimiž se snaží pohybově dokreslit emoce vyvolané hudbou, v níž neomylně cítí vzpouru a zrození.
Poslední premiérou této sezóny byl 6. května 1982 balet o třech jednáních „Pierot“
na hudbu
Zdeňka
Pololáníka,
podle
libreta
Václava
Kokšala
a v choreografii Daniela Wiesnera, na které režijně spolupracoval s Evou Marií Bergerovou j.h., dirigoval Jan Štych, scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy Josef Jelínek j.h., choreografovi asistovala zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Pierotova dvojníka tančil Jiří Kyselák a v této roli prokázal velký smysl pro psychologické ztvárnění role. Výňatek z obsahu: ...V divadle Funambules se hraje naivní pantomima „Pierot v říši Arabů aneb zamilovaný šejk“. Statista Jan Kašpar v úloze gorily nechtěně urazí protagonistu a ten rozhněván odejde ze scény. Ředitel Bertrand se marně snaží všechno uklidnit, v beznadějné situaci hodí Pierotův kostým Janu Kašparovi, aby zachránil provoz divadla. Jan Kašpar je nadšen, svou radost sdílí s Luizou, ale vytoužený kostým mu opět nesedí. Marně zkouší jeho varianty – v zoufalství nesplněného snu sklesne mezi rozházené kostýmy: a tu v jakémsi polosnu se mu zrodí vidina Pierota s namoučenou tváří – postava, jíž se stal navždy slavným...
Recenze: „Pierotova dvojníka (vize niterných stavů a pocitů), tančil se smyslem pro psychologii role Jiří Kyselák.“ (Dr. Evžen Valový, Lidová demokracie, 13. 5. 1982)
31
Sezóna 1982/1983
Jiří Kyselák vystoupil poprvé v roli Šaška v baletu Sergeje Prokofjeva „Popelka“. Balet o třech jednáních, který choreograficky zpracoval zasloužilý umělec Luboš Ogoun společně s národní umělkyní Olgou Skálovou, dirigoval Jan Štych, scénu navrhl Vojtěch Štlofa a kostýmy Kateřina Asmusová j.h., asistentkou choreografie byla Věra Vágnerová. Bylo to poprvé, kdy se ukázal ve zcela charakterově odlišné postavě založené na brilantní technice. Premiéra se uskutečnila dne 31. října 1982 v Janáčkově divadle. Popelku tančila Ludmila Ledecká a prince Zdeněk Hanzlovský.
Další premiérou byl baletní triptych uvedený 8. dubna 1983 na scéně Janáčkova divadla. Složený z děl „Radúz a Mahulena“ na hudbu Josefa Suka, kde se Jiří Kyselák představil již podruhé jako choreograf. Druhou část tvořila třívětá kompozice „Toccata e due canzoni“ na hudbu Bohuslava Martinů v choreografii Daniela Wiesnera. Závěrem večera bylo uvedeno dílo hudebního skladatele Wiliama Bukového a libretisty Vladimíra Vašuta „Svědomí“, které choreograficky nastudoval zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Konkrétní hudba Wiliama Bukového zazněla z magnetofonového záznamu, scénu navrhl Vojtěch Štolfa a kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie byla opět Věra Vágnerová. Zde se Jiří Kyselák představil v technicky a psychologicky náročné roli Letce, kdy dokonale vnějšími gesty vyjádřil složité vnitřní hnutí člověka, výčitkami dohnaného až k šílenství. Roli Svědomí ztvárnila Ludmila Ledecká. Výňatek z programu: ...Choreograf Luboš Ogoun uvedl na brněnské jeviště toto dílo znovu po dvaceti letech. V inscenaci podtrhl skutečnost, že po téměř čtyřiceti letech od události atomové války, opět hrozí toto nebezpečí, které by ovšem tentokrát znamenalo zkázu celé planety.
Recenze: „Sólisté Ludmila Ledecká a Jiří Kyselák jako Svědomí a Letec vypracovali své role na mimořádně vysoké umělecké úrovni, v níž má vrch technicky čisté provedení i kvalitní partnerská práce.“ (Viktor Malcev, Taneční listy, červenec 1983)
32
Sezóna 1983/1984
V Janáčkově divadle byla 4. listopadu 1983 první premiérou „Giselle“ na hudbu Adolpha Charlese Adama v choreografii a režii zasloužilého umělce Jiřího Blažka j.h. Choreografii již tradičně asistovala zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Dirigoval Jan Zbavitel j.h., tvůrcem vkusné, realistické a velmi jednoduché scény byl zasloužilý umělec Květoslav Bubeník j.h., kostýmy vytvořila Kateřina Asmusová. Obsah baletu: Ve vesnici poblíž lesa žije se svou matkou dívka Giselle. Miluje ji lesník Hilarion, ona však jeho lásku neopětuje. Jednoho dne zahlédne lesník neznámého mladého muže, který zamířil do lovecké chaty, nedaleko Gisellina příbytku... Z lovecké chaty vychází neznámý muž – vévoda Albert. Převlečen za vesničana přichází k domku, kde bydlí Giselle, které se dvoří. Giselle se s ním vesele baví a nedbá na výčitky Hilariona... Žárlivý Hilarion se přibližuje k lovecké chatě, vnikne do ní a nachází meč a skvělý oděv, patřící vévodovi... Ve vesnici se zatím tančí veselý tanec, tančí i Giselle a Albert. Náhle se objeví Hilarion a přede všemi obviní Alberta ze zrady. Má důkazy: nalezený meč a plášť. Vévoda je rozhněván. Hilarion troubí na poplach.... přichází kníže s Bathildou, Albertovou snoubenkou, překvapenou vévodovým převlekem. Giselle se brání uvěřit tomu, o čem ji skutečnost přesvědčuje. Její rozum se kalí, tančí jako nepřítomná. Když uvidí Albertův meč, zvedá ho a obrací proti sobě. Hilarion ji meč vytrhne. Zoufalství zlomí Giselle srdce. V Albertově náručí umírá... Je noc a k dívčinu hrobu přichází lesník. Nemyslí na to, že po půlnoci ožívají tato místa tancem vil, které utancují k smrti každého, kdo sem v tuto hodinu zabloudí... Myrtha, královna vil, přijímá duši zemřelé dívky do řad vil – nevěst, které z nešťastné lásky zemřely... Hilarion je pronásledován vílami, které v něm našly svou oběť. Marně je prosí o smilování. Nachází smrt v jezeře... Také Albert přichází k hrobu a prosí o odpuštění, Giselle prosí svou vládkyni o milost pro Alberta. Zdá se, že marně, když v tom první sluneční paprsky ruší kouzelnou moc duchů, vévoda je zachráněn. Ale Giselle – víla ho navždy opouští.
Balet o dvou dějstvích, kde Jiří Kyselák přesvědčivým způsobem ztvárnil roli Hilariona. V roli Giselle se představila Soňa Zejdová. „Herecky i tanečně opět zazářil Jiří Kyselák jako lesník Hilarion.“ (Alena Borková, Práce, 6.12. 1983)
Dne 23. března 1984 uvedl brněnský soubor premiéru baletu národního umělce Václava Trojana „Sen noci svatojanské“, který byl zároveň i autorem libreta. Choreografie a režie se ujal zasloužilý umělec Luboše Ogoun. Poslední dílo Václava Trojana, jehož premiéry se však skladatel nedožil. Spoluautorkou libreta se stala Alena Hoblová, zároveň výtvarnice scény a kostýmů. Dirigoval Jan Štych a asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. V premiérovém obsazení tančil Jiří Kyselák roli Thesea, vládce Athénského, ve druhém obsazení roli Oberona
33
a v pozdějších reprízách postavu Puka. V roli Theseovy nevěsty Hippolyty se na premiéře představila Dagmar Maštalířová. U obecenstva měla premiéra srdečný ohlas. Byl to balet o čtyřech obrazech, v němž se prolínají tři dějová pásma – svět řemeslníků, svět pohádky a svět mytologický, všechny jsou však spojeny jedinou myšlenkou – vzorem, a to samotným životem. Tento balet filmově zpracoval Vladimír Sís pod názvem „Sen noci“. Filmová premiéra se konala 20. ledna 1984 v Praze u příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Trojana. Recenze: „V prvém obsazení jsme viděli dobré výkony osvědčených sólistů: D. Maštalířové (Hippolyta), J. Kyseláka (Theseus)...“ (Viktor Malcev, Taneční listy, červenec 1984)
Jiří Kyselák v roli Thesea
34
V režii národní umělkyně Olgy Skálové byla uvedena poslední premiéra této sezóny pod názvem „České fragmenty a fantazie“ – baletní koncert k Roku české hudby a 100. výročí trvání českého divadla v Brně. Premiéra se uskutečnila v Janáčkově divadle 25. května 1984. V tento večer bylo uvedeno devět choreografií různých choreografů. První choreografii „Divertissement in dis“ vytvořila Olga Skálová na hudbu Josefa Fialy, druhou choreografii „Baletti“ vytvořil Ludvík Kotzian na hudbu Pavla Josefa Vejvanovského, Jiří Kyselák vytvořil třetí choreografii na hudbu Josefa Suka pod názvem „Radúz a Mahulena“ a sám zde tančil duet s partnerkou Evou Trnkovou. Následovala choreografie Daniela Wiesnera s názvem „Toccata E due canzoni“ a hudbou Bohuslava Martinů, pátou choreografii vytvořil opět Jiří Kyselák, a to část ze stejnojmenného baletu „Istar“ Bohuslava Martinů. Tančila v ní zasloužilá umělkyně Jarmila Bařinková, Marie Šlezingrová a zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský. Jako další choreografii zpracoval Jiří Kyselák symfonickou báseň Leoše Janáčka „Taras Bulba“, konkrétně úryvek z první části – milostný duet, který tančili Soňa Zejdová se Zdeňkem Kárným. „Rytmy a Tembry“ byl název choreografie zasloužilého umělce Luboše Ogouna na hudbu Pavla Blatného, úryvek ze symfonické kompozice Partita pod názvem „Hra“ Miloslava Ištvana použil pro svou stejnojmennou choreografii opět Jiří Kyselák, tančila zde Dagmar Maštalířová, Igor Vejsada a Lubomír Večeřa. Poslední choreografií večera byla „Evoluce“ Pavla Blatného, kterou vytvořil zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Scénu vytvořil Vojtěch Štolfa a asistentkou choreografií byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová.
35
Sezóna 1984/1985
V této sezóně byla na brněnské scéně uvedena baletní pohádka Petra Iljiče Čajkovského „Spící krasavice“. Podkladem pro balet o třech jednáních byla francouzská verze o Krasavici ze spícího lesa, autorem libreta a scénáře se stali ve vzájemné spolupráci ředitel carských divadel v Petrohradě Vsevoložský a proslulý choreograf Marius Petipa. Po Petipově vzoru mohlo „naši“ Šípkovou Růženku zhlédnout brněnské publikum, v choreografii a režii národní umělkyně Olgy Skálové a zasloužilého umělce Luboše Ogouna. Premiéra se konala 14. prosince 1984 v Janáčkově divadle. Asistentkou režie i choreografie byla opět Věra Vágnerová, dirigoval Jan Štych, pohádkově barevnou a rozmanitou scénu navrhl Vojtěch Štolfa, elegantní a účelné kostýmy Josef Jelínek, j.h. Růženku ztvárnila Soňa Zejdová a prince zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský. Jiří Kyselák předvedl výbornou techniku v roli Modrého ptáka, společně se svou partnerkou Evou Trnkovou, co by gratulanti ke sňatku prince a Růženky v posledním obraze. Kritiky vycházely velice pozitivní a vždy s velkým obdivem k Jiřímu Kyselákovi, uvádím alespoň jednu: „... výkony účinkujících sólistů, z nichž je třeba jmenovat v prvé řadě Jiřího Kyseláka, který se v roli Modrého ptáka blýskl výbornou technikou...“ (-ba-, Rovnost, 17. 12. 1984)
Druhou premiérou v této sezóně, která byla uvedena dne 24. května 1985 v Janáčkově divadle, byl přepracovaný balet o třech jednáních na hudbu národního umělce Oldřicha Flosmana „Zkrocení zlé ženy“, podle komedie Williama Shakespeara. Libreto upravil Daniel Wiesner j.h. a stejně tak se chopil režie a choreografie, dirigoval zasloužilý umělec Jiří Pinkas, scénu vytvořil Otakar Schindler j.h., kostýmy navrhnul Josef Jelínek j.h. a asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. Jiří Kyselák zde ztvárnil komickým způsobem roli Hortensia – bohatého seladona, který se uchází o Baptistovu dceru Bianku. V této roli se představila Eva Trnková. Hlavní role Petruccia a Kateřiny ztvárnili zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský a Ludmila Ogounová. „J. Kyselák je dokonalý štramák Hortensio.“ (-ant-, Svobodné slovo, 23. 7. 1985) „Chudý, a proto poněkud nesmělý šlechtic Hortensio (J. Kyselák) hýří pohybovou akcí plnou nápadů a vtipu.“ (Evžen Valový, Lidová demokracie, 11. 6. 1985)
36
Sezóna 1985/1986
Na scéně Janáčkova divadla byla „Coppélia“ premiérou této sezóny, a to 17. ledna 1986. Balet o třech obrazech a dvou dějstvích s hudbou Léa Delibese, podle libreta Charlese Nuittera a tradiční choreografie Arthura Saint-Léona. Režisérem a choreografem byl samotný Jiří Kyselák. Dirigoval Jan Zbavitel, scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie se stala zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Jiří Kyselák ve třetí alternaci nastudoval, a dokonce i v případě potřeby tančil roli Coppélia. Do role Svanildy byla Obsazena Soňa Zejdová a jejím partnerem byl zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský v roli Francka. Obsah baletu: Do města se nastěhoval podivný cizinec – vynálezce Coppélius. Mládež z města by ráda přišla na to, co ve svém domě kutí. Nejvíce je zvědavý Franz, který má sice rád svoji Svanildu, ale přece jen pokukuje po dívce, která sedává nehnutě nad knihou v okně Coppéliova domu. Svanilda ho přistihne a poškorpí se s ním. On odejde a rozhodne se,že vnikne do domu a podívá se na dívku zblízka. Netuší však, že ho předběhla Svanilda se svými družkami. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistily, že krásná dívka z okna je jen loutka. Svanildě se ulevilo, už nemusí pochybovat o lásce svého milého... Vrací se Coppélius, dívky se rozutečou, jen Svandilda se schová za paraván, ukrývající krásnou dívku – loutku. V tom vnikne dovnitř Franz a Coppélius, když se dozvídá o jeho zájmu o krásnou dívku, je nadšen a pozívá Franze na víno. Franze víno zmáhá a usne... V tom se objeví Svanilda v kostýmu Coppélie. Coppélius věří, že jeho loutka ožila, a tak se splnila jeho touha. Svanilda – Coppélie jej okouzlí svým tancem a pak vzbudí Franze, který už také mnohé pochopil, a oba utíkají z Coppéliova domu. Jeho majitel si teprve nyní uvědomil, že všechno byl omyl, protože žádná loutka nemůže ožít lidským citem...Ve městě se slaví zasnoubení Svanildy a Franze...
Druhou premiérou sezóny se stal balet Oskara Nedbala „Z pohádky do pohádky“ uvedený 3. května 1986 v Janáčkově divadle. Režie a choreografie se společně ujali národní umělkyně Olga Skálová (nositelka Řádu práce) a zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Dirigentem večera byl Jan Štych (nositel vyznamenání Za vynikající práci), scénu navrhl Alois Mikulka j.h. a kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentky choreografie byly zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Renata Poláčková. V baletu byly zpracovány čtyři pohádky, po prologu to byla „Princezna Zlatovláska“, dále „Statečný krejčík v začarovaném zámku“, „Šípková Růženka“ a poslední pohádkou byla „Zvířátka a Petrovští“.
37
Jiří Kyselák byl obsazen do pohádky Princezna Zlatovláska, kde tančil roli Prince v alternaci se Zdeňkem Kárným a zároveň zde nastudoval i roli jednoho ze tří Princů, kterou tančil společně se zasloužilým umělcem Zdeňkem Hanzlovským a Zdeňkem Kárným. Zlatovlásku tančila v den premiéry Soňa Zejdová a Prince Zdeněk Kárný. Ve Statečném Krejčíkovi tančil Jiří Kyselák roli Kostlivce v alternaci s Lubomírem Večeřou. Jako Květen tančil Jiří Kyselák na premiéře s Evou Trnkovou v Šípkové Růžence. Růženku tančila Dana Dvořáková a Prince z dalekých krajů zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský. Do poslední pohádky nebyl Jiří Kyselák obsazen.
V této sezóně se Jiří Kyselák ještě zúčastnil Celostátní choreografické soutěže v Bratislavě a získal 2. cenu (první nebyla udělena) za choreografii skladby Maurice Ravela Pavana za mrtvou infantku.
38
Sezóna 1986/1987
V této sezóně byl uveden balet Arama Chačaturjana „Gajane“ Premiéra se uskutečnila 14. listopadu 1986 v Janáčkově divadle. Balet o třech jednáních režíroval a choreografoval zasloužilý pracovník kultury Gustav Voborník j.h., dirigoval Václav Urban, scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy Kateřina Asmusová j.h., asistentkami choreografie se staly zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová a Renata Poláčková. Jiří Kyselák na premiéře tančil roli Karena a v druhém obsazení nastudoval
postavu
Gika
v alternaci
se zasloužilým
umělcem
Zdeňkem
Hanzlovským, který tančil na premiéře s partnerkou Ludmilou Ogounovou v roli Gajane. Obsah baletu: ...Arménští česači bavlny – mezi nimi Gajane a její bratr Armen sklízí úrodu..Objevuje se Giko – manžel Gajane, je opilý a přede všemi svou ženu uráží. Armen se své sestry zastává. Ve chvíli, kdy Giko vytahuje nůž, zasáhne velitel pohraniční stráže Kazakov a donutí Gika odejít. Kazakov podává Gajane růži... Je večer a Gajane připravuje jídlo pro Gika, ten je však netrpělivý, protože někoho očekává. Na Gikovo znamení vstoupí do jejich příbytku tři cizinci, kteří přinášejí třaskavinu: zapálit sklad bavlny bude Gikův úkol. Gajane tajně jednání přihlíží, chce muže zadržet, ale Giko ji zamkne v domě... Kolchoz hoří... Giko, který je sám strůjcem požáru, ve snaze odvrátit pozornost od sebe, horlivě přivolává pomoc. Kazakov společně s vesničany hasí požár. Gajane s dítětem v náručí obviňuje manžela ze žhářství. Giko jí dítě vytrhne a chce uprchnout. Díky Kazakovově pohotovosti je dítě zachráněno, Giko je usvědčen a zatčen... Mezi Gajane a Kazakovem se rodí nový, čistý a hluboký cit.
Recenze: „Z ostatních sólistů podali vynikající výkon Jiří Kyselák v roli Karena... Choreograf našel v brněnském souboru vhodné interpretační typy.“ (Eva Vlněná, Brněnský večerník, 20. 11. 1986)
V následujícím pololetí této sezóny byl uveden balet Zdeňka Pololáníka „Paní mezi stíny“. Původní balet, který vznikl v domácím prostředí divadla, jehož premiéra se tedy opět konala v Janáčkově divadle dne 29. května 1987. Choreograf a režisér Luboš Ogoun chtěl vytvořit taneční báseň na motivy života a díla Boženy Němcové a pohybem vyjádřit bohatý svět představ básnířky, jejíž odkaz patří k nejvyšším hodnotám české kultury. Byl to balet o dvou částech na námět Eugenie Dufkové, scénář napsal Zdeněk Kaloč a byly zde použity verše Františka Halase. Při premiéře dirigoval Jan Zbavitel, scénu navrhnul Jan Dušek j.h. a kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. V hlavní roli Němcové
39
tančila Ludmila Ogounová a partnera v roli Němce jí dělal Zdeněk Kárný. Druhé obsazení Němce nastudoval i Jiří Kyselák. Recenze: „Tanečního partu Němce se dobře zhostili Zdeněk Kárný a Jiří Kyselák.“ (Alena Kopřivová, Rovnost. 2. 6. 1987)
Na konci roku 1987 nastudoval Jiří Kyselák obnovené „Labutí jezero“, opět v choreografii
národního
umělce
Jiřího
Němečka.
Premiéra
se uskutečnila
v Janáčkově divadle dne 13. listopadu 1987. Jiří Kyselák v něm tančil se svou partnerkou Ludmilou Ogounovou Španělský tanec.
40
Sezóna 1988/1989
Poprvé byl v Brně uveden balet o třech jednáních Arifa Džangiroviče Melikova „Legenda o lásce“. Světová premiéra se uskutečnila roku 1961 v leningradském Kirovově divadle v choreografii Jurie Grigoroviče. Brněnská premiéra se uskutečnila v Janáčkově divadle 4. listopadu 1988. Choreografie a režie se ujal hostující Zdeněk Prokeš. Při premiéře dirigoval Tibor Varga, scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek j.h. a asistentkami choreografie byly Věra Vágnerová, Renata Poláčková a Marie Šlezingrová. Jiří Kyselák byl obsazen do role Neznámého. Panovnici Mechmene Banu tančila Ludmila Ogounová, její sestru Širín Soňa Zejdová a malíře Ferchada Igor Vejsada. Obsah baletu: ...V komnatách vládkyně Mechmene Banu panuje smutek. Její sestra princezna Širín je smrtelně nemocná. Objevuje se Neznámý, který by ji mohl uzdravit. Za to mu vládkyně nabízí zlato i svou korunu. Neznámý však odmítá, žádá jinou cenu: krásu vládkyně. Mechmene Banu souhlasí a Širín se uzdravuje... Obě princezny se zamilují do malíře Ferchada... jednou se stane, že Širín zůstane s Ferchadem sama a vzplane mezi nimi milostná touha... V horách vyschne pramen, jen palác je zásobován pitnou vodou. Mechmene Banu touží po Ferchadovi. Ví, že se už vzdala krásy pro uzdravení sestry a tím ztratila všechnu naději na lásku muže, kterého miluje... Vezír oznamuje vládkyni útěk obou milenců, jsou však dopadeni a Mechmene Banu dá Ferchadovi podmínku – když prorazí horu a uvolní cestu vodě, pak dostane Širín... Mechmene Banu trýzní svědomí, rozhodne se jít se Širín a svým lidem do hor. Vládkyně svoluje, aby milenci nebyli rozloučeni, bude-li Ferchad ochoten opustit svou práci. Ferchad se nakonec rozhodne zůstat a prorážet skálu tak dlouho, dokud nevytryskne životadárná voda...
Recenze: „Do režijní koncepce skvěle zapadá tajemný Neznámý Jiřího Kyseláka a další, na vysoké úrovni zatančené role.“ (-elš-, Svobodné slovo, 8. 12. 1988)
Poslední premiérou Jiřího Kyseláka nastudovanou s baletem Státního divadla v Brně byla „Signorina Gioventú“ Vítězslava Nováka. Premiéra se uskutečnila 28. dubna 1989 v Janáčkově divadle a byla uvedena společně s pohádkovou metamorfózou pro dospělé pod názvem „Petruška“ na hudbu Igora Stravinského, kterou choreograficky a režijně zpracoval Libor Vaculík j.h. V tomto titulu nebyl Jiří Kyselák obsazen. Choreografem a režisérem prvního baletu byl zasloužilý umělec Luboš Ogoun, orchestr dirigoval Jan Zbavitel, scénu a kostýmy navrhl opět Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Jiří
41
Kyselák zde ztvárnil postavu Sonnestrahla. V titulní roli se představila Soňa Zejdová (nositelka vyznamenání Za vynikající práci), roli Písaře ztvárnil Igor Vejsada a postavu Smrti nastudovala Ludmila Ogounová. Z programu: Ve velkém městě žil – spíše živořil osamělý písař. Jednotvárná práce ubíjela jeho mládí, až se z něj stala loutka majitele firmy, advokáta Sonnenstrahla. Zdeptám psychicky i fyzicky cítil svůj brzký konec a v horečnatých představách se zoufale snažil zachytit alespoň záblesk štěstí. Vynořuje se mu Signorina Gioventú, jako symbol všeho, po čem celý život marně toužil, ale znovu a znovu mu uniká v rušném karnevalu života, jemuž vládne všudypřítomný Sonnenstrahl. Karnevalové masky se mění ve výsměšné přízraky a teprve milosrdná smrt ho ukolébá vidinou poznaného štěstí. Luboš Ogoun
Recenze: „Opravdu výrazné a tvořivé výkony protagonistů v Novákovi: Jiří Kyselák a Ludmila Ogounová. Byl to prostě večer, kdy každému i všem dohromady o něco šlo a to něco o něčem hovořilo.“ (-jf-, Brněnský večerník, 6. 5. 1989)
Signorina Gioventú byla sice poslední premiérou Jiřího Kyseláka, přesto ještě několik dalších let v brněnském divadle vypomáhal, a to tak, že v případě potřeby dohrával nastudované role ze svého repertoáru. Svojí dlouholetou interpretační kariéru zakončil Jiří Kyselák symbolicky smrtí své postavy – Tybalta v představení Romeo a Julie.
Jiří Kyselák v roli Tybalta se Zdeňkem Kárným
42
2. CHOREOGRAFICKÁ TVORBA
Jako choreograf při zkoušce Concerta Grossa
Sezóna 1981/1982
První balet, kterým se Jiří Kyselák uvedl na scénu brněnského Státního divadla jako choreograf byla „Čarodějná láska“ s hudbou Manuela de Fally. Ten ji napsal pro slavnou cikánskou tanečnici Pastoru Imperio. Její předlohou se stala cikánská legenda z Andalusie, která zpracovává nesmrtelné téma lásky. Dirigentem byl Jan Štych, scénu navrhnul Vojtěch Štolfa, kostýmy navrhl Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. V titulní roli Candelas tančila Marie Šlezingrová, Carmela tančil Lubomír Večeřa, roli přízraku ztvárnil Igor Vejsada a zpívala Anna Barová. Čarodějná láska byla součástí triptychu a uvedena v jednom večeru se symfonickou básní Maurice Ravela „La valse“, kterou choreografovala národní umělkyně Olga Skálová a s baletem Igora Stravinského „Svěcení jara“, který choreograficky zpracoval zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Premiéra se uskutečnila 20. listopadu 1981 v Janáčkově divadle. Recenze: „Čarodějná láska má atraktivní námět, romantickou cikánskou legendu z Andalusie, k tomu podmanivou hudbu čerpající z autentických folklórních zdrojů a kreslící atmosféru s impresionistickou virtuozitou. Škoda, že v choreografii Jiřího Kyseláka (jeho první velký balet) najdeme jen malý odlesk strhujícího španělsko-cikánského temperamentu a jeho tanečního bohatství. Nicméně i ten náznak exotického koloritu zvyšuje přitažlivost baletu. Čarodějná láska je balet vděčný, přímo nezničitelný, jak konstatoval výstižně jeden odborný hlas při premiéře.“ (Dana Paseková, Tvorba Praha, 27. 1. 1982) „Fallova Čarodějná láska (na brněnském jevišti inscenována poprvé), byla k choreografickému ztvárnění svěřena Jiřímu Kyselákovi, jehož dosud známe především jako vynikajícího tanečníka. V Kyselákově koncepci bylo zřetelně vidět mnoho dobrých nápadů, snaha o rozpracování tanečních leitmotivů a výrazových floskulí, jež se snažily korespondovat s hudebním předivem a jednoduchou fabulí, avšak to vše nestačilo s dechem na celou jednoaktovku.“ (-ba-, Rovnost, 4. 12. 1981)
44
Sezóna 1982/1983
V této sezóně vytvořil Jiří Kyselák pro své kolegy další choreografii v dramatické básni „Radúz a Mahulena“ s hudbou Josefa Suka. Premiéra se konala 8. dubna 1983 v Janáčkově divadle. Tento večer dirigoval Jan Štych, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografa byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Roli Radúze tančil Lubomír Večeřa a v roli Mahuleny se představila Eva Trnková. V tomto večeru byly současně uvedeny balety „Toccata e due canzoni“ s hudbou Bohuslava Martinů a v choreografii Daniela Wiesnera , třetím
krátkým
baletem
bylo
„Svědomí“
s hudbou
Williama
Bukového
choreograficky zpracované zasloužilým umělcem Lubošem Ogounem. Z programu: Dramatická báseň „Radúz a Mahulena“ je výrazem vřelého vztahu českého básníka Julia Zeyera k slovenskému lidu. Příběh vyjadřuje věrnou lásku magurského prince Radúze a tatranské princezny Mahuleny, jejichž věrnost posléze zlomí kletbu Mahuleniny matky, kruté vědmy Runy, je spojen s dalším myšlenkovým pásmem, svárem slovenských knížectví usmířených nakonec láskou milenců.
Recenze: „Baletní večer v Janáčkově divadle ukázal, kolik možností se skrývá ve ztvárnění soudobé i novější hudby na jevišti. Jiří Kyselák vytvořil stylově čistou a nápaditou choreografii pohádkové zkratky v organickém prolínání sólistických a ansámblových scén. Na pozadí výpravy J. Jelínka se rozvíjí náznakový děj v pohyblivých obrazech s kontrastně odlišenými skupinami. E. Trnková ztělesnila Mahulenu v naivním půvabu, její partner L. Večeřa vtiskl Radúzovi chlapecké rozdychtění. Ansámbl podává výrazný výkon ve výjevech s lehkým nádechem folklorismu v tanečních částech a expresivním projevem v lyrických pasážích.“ (-ant-, Svobodné slovo,15. 4. 1983) „Večer zahajuje Sukova dramatická báseň Radúz a Mahulena v seriózním choreografickém zpracování stávajícího sólisty balet SD Brno a začínajícího choreografa zároveň – Jiřího Kyseláka. Kyselák tanečně akcentuje klasickou taneční techniku se všemi jejími vazebnými prvky, které důsledně uplatňuje zejména v sólových pasážích. Scénická i kostýmní výprava hostujícího Josefa Jelínka adekvátně dotvořila jedno z kvalitních tanečních zpracování emocionálně silné a lyricky rozezpívané Sukovy hudební předlohy.“ (Viktor Malcev, Taneční listy, červenec 1983)
45
Sezóna 1983/1984
V režii národní umělkyně Olgy Skálové byla uvedena premiéra této sezóny pod názvem „České fragmenty a fantazie“ – baletní koncert k Roku české hudby a 100. výročí trvání českého divadla v Brně. Premiéra se uskutečnila v Janáčkově divadle 25. května 1984. V tento večer bylo uvedeno devět choreografií různých choreografů. Jiří Kyselák dostal možnost zpracovat hned čtyři z těchto devíti choreografií a ještě v jedné z nich i tančil. První choreografii „Divertissement in dis“ vytvořila Olga Skálová na hudbu Josefa Fialy, druhou choreografii „Baletti“ vytvořil Ludvík Kotzian na hudbu Pavla Josefa Vejvanovského, Jiří Kyselák vytvořil třetí choreografii na hudbu Josefa Suka pod názvem „Radúz a Mahulena“ a sám zde tančil duet s partnerkou Evou Trnkovou. Následovala choreografie Daniela Wiesnera s názvem „Toccata E due canzoni“ a hudbou Bohuslava Martinů, pátou choreografii vytvořil opět Jiří Kyselák, a to část ze stejnojmenného baletu „Istar“ Bohuslava Martinů. Tančila v ní zasloužilá umělkyně Jarmila Bařinková, Marie Šlezingrová a zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský. Jako další choreografii zpracoval Jiří Kyselák symfonickou báseň Leoše Janáčka „Taras Bulba“, konkrétně úryvek z první části – milostný duet, který tančili Soňa Zejdová se Zdeňkem Kárným. „Rytmy a Tembry“ byl název choreografie zasloužilého umělce Luboše Ogouna na hudbu Pavla Blatného, úryvek ze symfonické kompozice Partita pod názvem „Hra“ Miloslava Ištvana použil pro svou stejnojmennou choreografii opět Jiří Kyselák, tančila zde Dagmar Maštalířová, Igor Vejsada a Lubomír Večeřa. Poslední choreografií večera byla „Evoluce“ Pavla Blatného, kterou vytvořil zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Scénu vytvořil Vojtěch Štolfa, hudba Emila Staříka zazněla ze záznamu a asistentkou choreografií byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Recenze: „Zaujaly zejména ukázky za dvou děl B. Martinů – „ Toccata e due canzoni“ a „Istar“, a to jak choreografií D. Wiesnera a J. Kyseláka, tak i provedením. Další choreografie J. Kyseláka „Hra“ obsahovala efektní pasáž s baletem „do ticha“, ztvárnění Sukova „Radúze a Mahuleny“ a Janáčkova „Tarase Bulby“ však nesly stopy překonstruovanosti.“ (-ach-, Svobodné slovo, 1. 6. 1984)
46
Sezóna 1985/1986
V premiéře dne 17. ledna 1986 uvedl Jiří Kyselák svůj první celovečerní balet o třech obrazech a dvou dějstvích s názvem „Coppélia“. Hudbu složil Léo Delibes, libreto napsal Charles Nuitter a choreografii tvořil Jiří Kyselák podle již tradiční choreografie Arthura Saint-Léona. Dirigoval Jan Zbavitel, scénu navrhl Vojtěch Štolfa, kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografie byla zasloužilá umělkyně Věra Vágnerová. Tento večer se odehrál opět na scéně Janáčkova divadla. Do hlavních rolí obsadil Jiří Kyselák Soňu Zejdovou (nositelka vyznamenání Za vynikající práci) jako Svanildu a zasloužilého umělce Zdeňka Hanzlovského jako Francka. V Brně se před tímto nastudováním Coppélia objevila celkem čtyřikrát. Poprvé v roce 1918 v choreografii Achille Viscusiho, pak v roce 1929 v choreografii Iva Váni Psoty. Po válce v roce 1947 ji nastudoval Josef Judl a naposledy národní umělec Miroslav Kůra v roce 1970. Po patnácti letech ji tedy po páté a velice úspěšně zrealizoval Jiří Kyselák. Podařilo se mu tak otevřít scénu komickému divadlu a aktualizovat tradiční choreografii založenou na situačním humoru. Kritiky vycházely velmi pozitivní. „Určitě se bude líbit choreografie sólisty baletního souboru Jiřího Kyseláka. Je na ní nápadná spousta dobrých nápadů plných komiky a naplňujících představení vtipem a zajímavou podívanou. Jde přece o veselý příběh, a tak si Jiří Kyselák zaslouží jedničku s hvězdičkou. Rovné dvě hodiny, které trvá toto představení, nejsou ztraceným časem. Vždyť tanečníci dokážou
přimět
obecenstvo
i ke smíchu,
a to
vůbec
ne
nad
chybami
a nedokonalostmi.“ (-nj-, Svobodné slovo, 25. 1. 1986) „Režisér a choreograf Jiří Kyselák účelně rozvrhl jednotlivé výstupy a se zdarem usiloval o stmelení jevištních složek do útvaru prokomponovaného tanečního divadla.“ (Rudolf Pečman, Práce, 30. 1. 1986) „Jako choreograf připravil Coppélii opravdu moc hezky. Jeho kroková zásoba se stále rozvíjí, zaujmou vazby, jejich obtížnost i hravost. Kyselákova pohybová fantazie spojená s citem pro hudební frázi vytváří muzikální obrazy a variace. Komponovaná dueta mají krásné legáto, vzdušnost i obsah. Pravou perlou mezi nimi je hašteřivé dueto Svanildy a Francka v prvním obraze.“ (Dorota Gremlicová, Taneční listy, duben 1986) 47
Sezóna 1987/1988
Triptych Leoše Janáčka „Balety – Taneční nálady“ uvedlo Státní divadlo v Brně. Premiéra se uskutečnila 6. května 1988 v Janáčkově divadle. Prvním titulem večera byla „Suita z Lišky Bystroušky“, kterou choreograficky zpracoval zasloužilý umělec Luboš Ogoun, po té následoval titul s názvem „Mládí“ v choreografii Jiřího Kyseláka a jako poslední byly uvedeny „Lašské tance“ choreograficky zpracované hostujícím
Gustavem
Voborníkem.
Jiří
Kyselák
zpracoval
titul
„Mládí“
na Janáčkovu suitu pro dechové nástroje ve čtyřech větách, výpravu navrhnul Josef Jelínek j.h. a asistentkou choreografie byla Marie Šlezingrová. Sólové party tančili např. Miluše Doležalová či Zdeněk Kárný. Z programu: Dechový sextet píše skladatel v roce 1924. Je mu sedmdesát let. Ohlíží se. A i když není „žaden stařec“, podzim se ohlásil. Vzpomíná na mládí, na Starobrněnský klášter, se vším, co přinášelo jeho prostředí v druhé polovině 19. století. Jako fundatista (chrámový zpěvák) v něm žil od svých 11 do 18 let přísným životem, v učení a práci, ale nechyběla ani radost. Mladistvá kompozice není tak vzdálena od jeho tehdejšího duševního stavu: v hudbě cítíme lyricky něžnou vroucnost i smutek. Září z ní mladické sny a neuhasitelný elán do života. Choreograf Jiří Kyselák se inspiruje v pohybovém tvaru důsledně skladatelovou hudbou: Jejím vyprávění o mládí, jeho touhách, radostech i smutcích.
Recenze: „Choreograf Jiří Kyselák pojal kompozici jako oslavu mládí, které symbolizuje láska dvou lidí. Čtyři hudební věty jsou na scéně přehledně rozvrženy, komornímu charakteru partitury odpovídá také komornější koncepce choreografická. Taneční prvky a pózy jsou v harmonické souladu s hudební předlohou a baletní soubor tu znovu dokázal, že je schopen interpretovat na vysoké úrovni různost choreografického pojetí a jeho tanečních prostředků.“ (-n-, Brněnský večerník, 16. 5. 1988)
48
Sezóna 1989/1990
Rok 1989 byl v české historii rokem revolučním. Politické změny se projevily i ve fungování a provozu Státního divadla v Brně. V Janáčkově divadle inscenoval Jiří Kyselák balet Petra Iljiče Čajkovského „Louskáček“. Balet o čtyřech obrazech a dvou jednáních, kde Jiří Kyselák upravil libreto a postavil choreografii podle Vasilije Ivanoviče Vajnonena. Tento sovětský choreograf zrealizoval Louskáčka již v roce 1934 pro leningradské Velké divadlo. Hudební nastudování brněnského orchestru řídil dirigent Tibor Varga, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek j.h. a asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. Do postavy princezny Mášenky obsadil Jiří Kyselák Janu Kosíkovou a titulní roli prince Louskáčka ztvárnil Boris Hanák. Premiéra byla původně naplánovaná na konec listopadu, ale z důvodu Sametové revoluce bylo Státní divadlo v Brně nuceno premiéru odložit. Už samotné zkouškové období neprobíhalo plynule. Při generálních zkouškách se vedli schůze členů Komunistické strany československé v hledišti Janáčkova divadla. Jeden den dokonce musela být generální zkouška kvůli takovéto schůzi zrušena. Stalo se tak, že všichni členové souboru stojící v ten moment na jevišti začali společně zpívat českou národní hymnu a členové komunistické strany odpověděli Internacionálou. Druhý den se všichni dozvěděli, co se v Praze děje, a že se premiéra odkládá. Týden pak celý soubor nepracoval. Z těchto důvodů se premiéra uskutečnila až po pádu totalitního režimu, a to 8. prosince 1989. Kritikové Jiřímu Kyselákovi vytýkali především málo taneční první půlku představení. „Choreografem a režisérem je Jiří Kyselák. Osobně se domnívám, že staticky a snad až příliš ilustrativně působí poměrně rozsáhlý vstupní reálný „dětský“ obraz. Jakmile začneme sledovat Mášenčin sen, dění na jevišti získává na poetičnosti i tanečnosti. Možná, že je tomu tak i proto, že máme možnost až od tohoto okamžiku obdivovat ústřední taneční dvojici Mášenka princezna – Louskáček princ. Pokud jde o premiérové představení, vůbec lze říci, že kreace sólistů značně převyšovaly úroveň ansámblových výjevů... Podotkněme však závěrem, že Louskáček je svou tématikou a kouzelnými přístupnými melodiemi celkově tak vděčným titulem, že jím zavděk široké publikum rozhodně vezme.“ (Vladimír Čech, Rovnost, 11. 1. 1990)
49
Sezóna 1990/1991
Dne 27. ledna 1991 byla uvedena v Janáčkově divadle premiéra čtyř baletů. V jednom večeru byla uvedena Janáčkova „Symfonietta“ v choreografii a režii Marie Turkové j.h. společně s titulem „Concerto Grosso“ Georga Friedricha Händela v choreografii a režii Jiřího Kyseláka. Jako třetí bylo uvedeno dílo Arnošta Parscha, Aloise Piňose a Miloše Štědroně s názvem „Nelítostné hříčky lásky“ v choreografii a režii Igora Vejsady. Posledním titulem večera byl balet Bély Bartóka „Podivuhodný mandarín“ v choreografii a režii Luboše Ogouna. Jiří Kyselák tedy choreografoval a režíroval druhý titul večera „Concerto grosso“ č.1 G dur opus 6, zároveň se podílel na návrzích kostýmů společně s Ivo Lepoldem, scénu vytvořil Jiří Pitr a asistentkou choreografie byla Renata Poláčková. Při premiéře tančili společně Soňa Zejdová s Borisem Hanákem a další sólisté baletního souboru Zemského divadla v Brně. Uměleckým šéfem baletu byl v tomto roce jmenován Zdeněk Prokeš. Recenze: „Jiří Kyselák, který se nechal inspirovat Händelovou hudbou, zůstal věrný osvědčeným hodnotám klasického tanečního projevu. Jeho formální, stylově čistá kompozice dává příležitost k vyniknutí technických předností tanečníků a je plně v souladu s předlohou – naprosto však nezapadá do kontextu představení, jehož zbývající části lze charakterizovat jako balety moderní. Ostatně i sama Händelova hudba jako by mezi autory 20. století jaksi omylem zabloudila. Nebyla-li skladba večera pouhou hrou náhod, pak nechápu, proč Concerto grosso nepředstavovalo první část, Janáček a Bartók další a skladba autorů Štěddroně, Parsche a Piňose logický závěr. Vzdor těmto výhradám nelze opomenout výkony sólistů. Jak Soňa Zejdová a Boris Hanák, tak alternující Simona Fišerová a Karel Littera bezpečně a s jistotou zvládli technicky náročné vazby, jimiž choreograf rozhodně nešetřil.“ (Zuzana Kotzianová, Taneční listy, duben 1991)
50
Sezóna 1991/1992
Jako hostující choreograf a režisér se poprvé představil Jiří Kyselák v Olomouci. Ve Státním divadle Oldřicha Stibora (dnes Moravské divadlo) inscenoval balet Josepha Ferdinanda Hérolda a Johna Lanchberyho „Marná opatrnost“. Premiéra se uskutečnila 8. března 1992 ve Velkém divadle. Orchestr zde dirigoval Rostislav Hališka, výpravu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek j.h. a asistentem choreografa byl Jiří Sekanina. V roli Lízy se při premiéře představila Viktorie Goluběva a v roli Kolase Roman Maslakov. Recenze: „Tvůrci a interpreti olomoucké inscenace využili s citem a chutí toho, co jim bylo nabídnuto. Jiří Kyselák, Josef Jelínek, Rostislav Hališka a všichni účinkující vytvořili stylově čisté představení, živé, dobře kompozičně vystavěné a vyvážené, nikde se nezastavující a vtipné. Představení, při kterém se baví postarší ctitelka baletu i přesycení kritikové. Choreograf Jiří Kyselák (šéf baletu brněnského hudebního divadla) vyšel, jak sám uvádí v programu, ve své verzi Marné opatrnosti z pojetí Jozefa Zajka a vytvořil choreografickou kompozici tanečně zajímavou a bohatou, s jasně pohybově charakterizovanými jednotlivými postavami, s citem pro interprety a pro to, co jim „půjde pod nohy“... Roli hloupoučkého Alana tančí vedle domácích pohostinsky Boris Hanák a Jiří Kyselák, kterého jsem také viděla já. Marná opatrnost v Olomouci, to je divácky vděčné, profesionálně precizní a spontánní představení, jaké se zas tak často nevidí. Bohužel.“ (Dorota Gremlicová, Taneční listy, červen 1992)
51
Sezóna 1992/1993
V této sezóně hostoval Jiří Kyselák jako režisér a choreograf v Olomouci, kde po dohodě s vedením olomouckého baletního souboru inscenoval dne 22. prosince 1992 premiéru baletu „Othello“ s hudbou Jana Hanuše. Dirigoval Travis Hatton a výpravu navrhl Josef Jelínek j.h. Jiří Kyselák dlouho hledal hudbu pro tento dramatický titul, tak aby byla zároveň inspirující i taneční. Našel ji u Jana Hanuše, hudbu, která byla současně i velmi dramatická. Zároveň musel zasáhnout do libreta, protože původně bylo vytvořeno pro kamenné divadlo s početným baletním souborem. Při úpravách měl však na zřeteli dějový spád. Aby umocnil dramatičnost, nastínil myšlenkové pochody hlavních postav, rozkryl psychiku a pohnutky k jednání protagonistů příběhu, si vypomohl určitými nekonkrétními zvuky. Do titulní role obsadil Jiří Kyselák Romana Maslakova a jeho partnerkou mu v roli Desdemony byla Simona Křenková. Z programu – slovo choreografa: …Snad každý umělec pocítí někdy přání realizovat velký tragický námět. Tyto provokující atributy pro mne vždy měla díla Williama Shakespeara. Láká a přitahuje jejich síla a dokonalost. Dlouho jsem však váhal, než jsem k práci na baletním ztvárnění jednoho z nich přistoupil. Nejobtížnější byla úprava libreta – pohybem vyjádřit tak silnou dramatičnost děje a zároveň podtrhnout všechny nuance psychologie a složitosti každé postavy. Dát Othellovi dostatečně průkazný doklad Desdemoniny uvědomělé viny, aby tento ušlechtilý člověk, který ji miloval víc než sebe, nakonec vlastní rukou zahubil. Prostřednictvím Desdemony ukázat jímavou čistotu a důvěřivou lásku, která neměla šanci v konfliktu s lidskou podlostí. A prezentovat tak zrůdnost charakterově pokřiveného Jaga. Nastavit zrcadlo i záporným lidským emocím, charakterovým deformacím, které přežívají a s nimiž se setkáváme i v dnešní civilizované době. Co bych chtěl ještě říci? Těžko se hovoří o hluboké tvůrčí pokoře před velikostí Shakespearova díla, která mě provázela po celou dobu příprav i samotného studia této baletní kompozice.
52
Sezóna 1994/1995
V této sezóně pracoval Jiří Kyselák opět s baletem Národního divadla v Brně. Dne 9. prosince 1994 byla v jednom večeru uvedena premiéra tří baletních titulů. Jako první byl uveden balet „Sylfidy“ s hudbou Fryderyka Chopina, který choreografovala Olga Skálová j.h., druhým titulem byla „Šeherezáda“ s hudbou Nikolaje Alexandra Rimského-Korsakova v choreografii Jiřího Kyseláka a poslední byl uveden balet s názvem „Pařížské radosti“ s hudbou Jacquese Offenbacha v choreografii Zdeňka Prokeše. Všechny tituly dirigoval Tibor Varga, výtvarníkem scény byl ak.arch. Vladimír Soukenka j.h. a výtvarníkem kostýmů Josef Jelínek j.h. Jiří Kyselák pro svůj titul „Šeherezáda“ vytvořil nejen choreografii, ale i režii a libreto, asistentkou při choreografii mu byla Renata Poláčková. Hlavní roli Zobeidy tančila Jana Kosíková a jejím partnerem v roli Sultána Šahriara byl Karel Littera.
V druhé polovině sezóny odjel Jiří Kyselák opět do Olomouce, aby zde s baletním souborem Moravského divadla nastudoval romantický balet Adolpha Charlese Adama „Giselle“. Ujal se jak choreografie, tak i režie a volného zpracování libreta podle Julese-Henriho Vernoye de Saint-Georgese a Théophila Gautiera. Premiéra proběhla 5. března 1995 ve Velkém divadle. Orchestr řídil dirigent Oldřich Bohuňovský, výpravu navrhl Josef Jelínek j.h., asistenty choreografie byli Jiří Sekanina a Igor Ostapenko. Do titulní role obsadil Jiří Kyselák Irinu Ostapenko a vévodu Alberta ztvárnil Roman Maslakov. Z programu – slovo choreografa: Giselle je souladem tří prvků – námětu, hudby a tance. Dost často slýchám, jak je možné, že je toto dílo dodnes živé. Hudba, ač průměrná, přetrvala stopadesát let možná proto, že vyvolává pocit touhy po velké lásce, což je základním tématem libreta. Láska vyhnaná z reálného světa hledá útočiště ve snu nebo neskutečném světě. Pevně doufám, že i dnes v tak předimenzované době promluví toto dílo k dnešnímu divákovi a dá mu možnost k zamyšlení nad těmi nejčistšími city. Protože láska překoná i smrt.
Ihned po olomoucké premiéře „Giselle“ odjel Jiří Kyselák do Ostravy, kde s tamním souborem nastudoval balet na hudbu Johanna Strausse s názvem „Poslední ples“. Toto dílo bylo uvedeno společně v jednom večeru s taneční kompozicí Antonia Vivaldiho „Čtvero ročních dob“ v choreografii Daniela Wiesnera 53
j.h. Premiéra se konala dne 15. dubna 1995 v Divadle Jiřího Myrona. Balet „Poslední ples“ v choreografii a režii Jiřího Kyseláka dirigoval Petr Škarohlíd, scénu navrhnul Alexander Babraj a kostýmy Josef Jelínek j.h., asistentkou choreografa byla Libuše Kuklová. Postavu Guvernantky ztvárnila Dana Muntágová a v roli Generála vystoupil Ivan Hurych. Z programu – slovo choreografa: Když jste si, milí diváci, přečetli titul Poslední ples a zjistili, že hudbu k němu napsal Johann Strauss, mnohý z Vás se patrně zamyslel, o jaké dílo tohoto krále valčíku vlastně běží. I ten, kdo je po léta pravidelným návštěvníkem divadla, by ve svých vzpomínkách hledal marně. Je to titul zcela nový, přestože melodie, které uslyšíte, Vám budou důvěrně známé. Straussovy valčíky, polky a galopy zpopulárněly natolik, že záhy začala na jejich základě vznikat nová jevištní díla s různě zpracovanými librety. Jedno z nich s názvem Ples kadetů vytvořené autory Antolem Doratim a choreografem Davidem Lichinem zaujalo i mne a stalo se inspirací ke zrodu úsměvného baletního představení plného krásných Straussových melodií. Od nápadu k realizaci původní myšlenky však bylo zapotřebí dlouhé tvůrčí cesty všech inscenátorů a vysokého pracovního úsilí samotného baletního souboru. Doufám, že Poslední ples bude žánrovým obohacením repertoáru ostravského baletu a že Vám, vážení diváci, dá alespoň na chvíli zapomenout na starosti všedních dnů.
54
Sezóna 1995/1996
Jiří Kyselák uvedl podruhé balet „Marná opatrnost“ tentokrát v Národním divadle moravskoslezkém v Ostravě, a to jako hostující choreograf a režisér. Premiéra se konala 2. prosince 1995 v Divadle Antonína Dvořáka. Orchestr dirigoval Jan Šrubař, scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek j.h. a asistentkou choreografie byla Libuše Kuklová. Roli Lízy ztvárnila Olga Borisová a postavu Kolase Jan Kolda.
Dne 12. dubna 1996 se konala ve Velkém divadle v Olomouci premiéra baletu Jacquese Offenbacha „Hoffmanovy povídky“. Jiří Kyselák zde jako host tento titul zpracoval jak režijně tak i choreograficky, asistentem mu byl Jiří Sekanina. Výpravu navrhnul jako již tradičně Josef Jelínek j.h. a orchestr dirigoval Travis Hatton j.h. Titulní roli Hoffmana ztvárnil Jiří Dizov. Jiří Kyselák volil výrazové prostředky tak, aby měly výraznou sdělnou funkci, poněvadž Hoffmanovy povídky jsou založeny na třech příbězích, které bylo třeba přesvědčivě vyprávět. Z programu – slovo choreografa: Od Hoffmannových povídek – opery, není k baletu tak daleko, jak by se zdálo. Vždyť již dva slavné balety Coppélia a Louskáček byly inspirovány jednotlivými částmi Hoffmannových povídek. Jelikož toto dílo vždy upoutalo svou neodolatelnou snovostí a fantazií, bylo uváděno snad na všech velkých scénách. Chtěl bych, aby tato inscenace právě tanečním ztvárněním postav a navozenou atmosférou jednotlivých scén poeticky přiblížila tři příběhy – tři lásky. Oklamaná – bolestná -vášnivá. V druhém plánu pak zároveň odkrýt citlivou duši – nitro umělce, pro kterého je láska a cit ve všech podobách inspirací. Inspirací nemilosrdnou, něžnou i krutou, ale v každém případě krásnou, která neosloví jen samotného umělce, ale obohatí i vnímavého diváka. Již v titulku recenze Hanáckých novin se objevilo hezké označení tohoto představení, a to „Perla letošní sezóny”: „Hlediště se v pátek zaplnilo do posledního místa. Režisér vytvořil ze sólistů i baletního souboru kompaktní těleso a získal ho pro mimořádný výkon. Hoffmanovy povídky na premiéře sklidily oprávněně bouřlivý potlesk.“ (Bohumír Kolář, Hanácké noviny, 18. 4. 1996)
55
Sezóna 1996/1997
Jiří Kyselák působil v druhé půlce této sezóny opět v Ostravě. Nastudování baletu Adolpha Charlese Adama „Giselle“ bylo návratem ke klasickému titulu v původní choreografii a dalším prubířským kamenem v růstu baletního souboru Národního divadla moravskoslezkého. Premiéra se uskutečnila 23. března 1997 v Divadle Antonína Dvořáka. Jiří Kyselák nastudoval choreografii opět podle Jeana Coralliho, Julese Perota a Mariuse Petipy, asistentkou mu byla Libuše Kuklová a Igor Vejsada (šéf baletu NDM). Při premiéře dirigoval Jan Šrubař, výtvarníkem scény a kostýmů byl Josef Jelínek j.h. V titulní roli vystoupila Olga Borisová a v roli Alberta Jan Kolda.
Pro baletní večer v Olomouci inscenoval Jiří Kyselák dva balety v jednom večeru pod názvem „Jen malou vášní plá, kdo vyslovit ji může“. Prvním byl balet Nikolaje Rimského Korsakova s názvem „Šeherezáda“ a druhým byl „Don Juan“ Václava Kašlíka. Premiéra se uskutečnila 2. května 1997 ve Velkém divadle. Dirigoval Evžen Holiš j.h., výpravu navrhl Josef Jelínek j.h. a asistenty choreografie byli Igor Ostapenko a Jiří Sekanina. Titulní roli Dona Juana ztvárnil Vadim Cepeljev a v druhém titulu tančila hlavní postavu Zobejdy Simona Křenková. Z programu – slovo choreografa: Juanovu legendární postavu proslavilo mnoho neméně slavných jmen, jako Goldoni, Moliére, Merimée, náš J. Toman, Gluck, Mozart atd. Ujme-li se jednoho tématu deset umělců, je pravděpodobné, že získáme deset různých názorů na jednu a tutéž věc. Tak i Juan se za více jak tři staletí svého literárního života několikrát proměnil. Z prostopášného zvrhlíka, jehož život se skládá z kaleidoskopu milostných dobrodružství, se stává mužem hluboce trpícím a osamělým. Přikláním se k názoru, který vidí Juana jako člověka, jehož hříchy měly příčiny v době, v níž žil. Z tohoto důvodu ponechávám děj v období španělské “ a druhým byl „Don Juan“ Václava Kašlíka. Premiéra se uskutečnila 2. května 1997 ve Velkém divadle. Dirigoval Evžen Holiš j.h., výpravu navrhl inkvizice, v době neustálého boje mezi bohem a hříchem, láskou a pokáním. Juan – pronásledován přeludy vybičovanými vlastní fantazií, obrazy těch které miloval a zároveň nenáviděl a které pro něj znamenají jistou smrt. Ostatně tak jako pro téměř každého Dona Juana své doby.
56
Naproti tomu balet Šeherezáda je jednou z možností totálního syntetického divadla. Sjednocuje tanec, hudbu, výpravu, scénu, kostýmy. Byl jakousi „vzpourou“ proti přestárlé formě. Důraz je kladen na výraz celého těla s patřičnou dávkou erotiky. Byl nazýván baletem vyzrálé sexuality. Korsakova Šeherezáda žije dva životy. Koncertní, který nechává působit na posluchačovu fantazii, a na prknech baletních scén, kde jí ho poprvé vdechnul choreograf Michail Fokin 4. 10. 1910. Jestliže se jiné Fokinovy choreografie drží přesně libreta, tak v případě Šeherezády tomu tak není. Jsou drženy pouze hlavní rysy libreta – milostný trojúhelník ve světě Orientu. Věčně přetrvávající téma ve všech epochách lidského vývoje evokuje bohatý taneční slovník umocněný lidským faktorem plným citu a fantazie.
57
Sezóna 1997/1998
V druhé polovině této sezóny působil Jiří Kyselák ve svém rodném Brně. Podle koncepce Jozefa Zajka zde s baletem Národního divadla nastudoval již potřetí balet „Marná opatrnost“. Sám zde před několika lety v této inscenaci působil jako tanečník, a to v roli Alana, Colase i Simony, a nyní se této inscenace ujal jako režisér a choreograf. Premiéra se uskutečnila 5. června 1998 v Janáčkově divadle. Dirigoval Jan Štych, výtvarníkem scény a kostýmů byl Josef Jelínek j.h. a asistentkami choreografa byly Renata Poláčková a Jana Ruggiery. Roli Lízy tančila Simona Fišerová a postavu Kolase ztvárnil Boris Hanák. Z programu – slovo choreografa: Balet Marná opatrnost je jedním z nejmarkantnějších důkazů sepětí historie se současností a toho, jak můžeme my choreografové čerpat z baletů minulosti. Přečasto jsme svědky toho, že je divák zatěžován pochmurnými tématy s filozofickými pojmy a moudrostmi, kterým často rozumějí jen režiséři. Zapomínáme, kolik v sobě život může mít (a má) radosti, jasu a smíchu. A Marná opatrnost je toho tím pravým příkladem – po představeních tohoto typu plných svěžesti a pohody se probouzí chuť do života a pro interprety je to zároveň jedinečná příležitost, aby ukázali všechny své schopnosti a odkryli divákům nejen svou technickou zdatnost, ale i nejmenší nuance charakteru jednotlivých postav. Sám mohu toto potvrdit, jelikož mi bylo dopřáno ztvárnit hned tři postavy rozličné svým charakterem (Kolas, Alan, Simona). Je pochopitelné, že můj vztah právě k této inscenaci je téměř niterný a připomíná dobu mé vrcholné taneční éry. Protože inscenační tvar Marné opatrnosti choreografa Josefa Zajka byl pro mne inspirací a předlohou, čerpám stále z odkazu této velké osobnosti našeho tanečního světa. Doufám, že toto baletní představení právě v dnešní předimenzované době si najde diváky a dá jim pocit radosti a zapomnění na starosti všedního dne.
58
Sezóna 1999/2000
„Vášně a oběti“ byl název pro baletní večer, které uvedlo Moravské divadlo v Olomouci. V tomto večeru byly uvedeny dva tituly současně, prvním z nich bylo taneční drama o devíti obrazech s názvem „Dům Bernardy Alby“ na hudbu více skladatelů a v choreografii Roberta Balogha. Druhým titulem byl jednoaktový balet „Svěcení Jara“ s hudbou Igora Stravinského. Jiří Kyselák vytvořil choreografii, režii i libreto. Scénu navrhl Martin Víšek, kostýmy Růžena Švecová a asistenty choreografie byli Igor Ostapenko a Jiří Sekanina. Premiéra proběhla dne 22. října 1999 ve Velkém divadle. Do role Vyvolené obsadil Jiří Kyselák Moniku Bernovskou-Globu a do role Muže Valerije Globa. Výňatek z programu: Choreograf Jiří Kyselák vychází důsledně a zásadně z hudby. Základní myšlenka, kterou vnáší do složitého díla, je vzpoura nového řádu proti staré moci, vzpoura lidství proti řádu primitivnímu a krutému a následné zrození. Postihuje Stravinského partituru obrazy. Jimiž se snaží pohybově dokreslit emoce vyvolané hudbou. Jeho cílem není vylíčit obětní obřad, nýbrž na jeho pozadí vyvolat vzrušující a stále se opakující přírodní děj, do kterého je každý člověk naší planety neodmyslitelně zakomponován.
V roce 2000 Jiří Kyselák již podruhé inscenuje balet Jana Hanuše „Othello“, tentokrát pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Premiéra se uskutečnila 12. května 2000 v historické budově Jihočeského divadla. Do této doby zde Jiří Kyselák pouze připravoval baletní vstupy v operetách a muzikálech např. Země úsměvů, My Fair Lady a Cikánský baron. V této sezóně přijal pozvání šéfky budějovického souboru Libuše Králové, aby vytvořil celovečerní balet. Jiří Kyselák se ujal jak choreografie tak i režie a upravil i libreto. Musel však tentokrát podobu této inscenace, kterou již dříve uvedl v olomouckém divadle upravit pro potřeby budějovického baletního souboru. Budějovický soubor měl totiž o něco méně členů, něž jeho olomoucký protějšek. Asistentem choreografie byl František Tichý, scénu a kostýmy navrhoval již tradičně Josef Jelínek j.h. V hlavních rolích se publiku představili Libor Čihař jako Othello a Monika Strnadová jako Desdemona. Z programu – slovo choreografa: Přitahoval-li Shakespearův námět o zmarněné lásce Othella a Desdemony skladatele, ukázal se stejně přitažlivým i pro choreografy. Forma tanečního dramatu se jeví dokonce ideálním tlumočníkem 59
tragické ódy na lásku. Tento námět promlouvá ke každému člověku v každé době... Harmonicky barevná partitura je zároveň hlubokou inspirací pro tanečníky. Othello je pro choreografa těžké téma, jako vůbec všechny košaté shakespearovské příběhy, bohaté vnitřním svárem. Spatřuji v tom díle dvě základní roviny. Jedna je představována jemností, láskou a vznešeností Othella a Desdemony, druhou je postava Jaga, jež je tu symbolem zla, mistrem přetvářky, nadprůměrné chytrosti, démonem negace. Stojí příkře proti čisté a milující Desdemoně a vznešenému Maurovi. Ďábelská hra s lidmi a jejich důvěřivostí postupuje jako na šachovnici... Článek z budějovického deníku: „Patří k našim nejlepším choreografům, takže jsem velice ráda, že přijal moje pozvání, aby pro nás vytvořil celovečerní titul, zdůraznila šéfka budějovického baletního souboru Libuše Králová. Dodala, že Jiřího Kyseláka si vybrala i proto, že jeho styl a technika je velice blízká charakteru budějovického souboru. Kyselákova choreografie vychází především z klasického tance. Choreografii Othella ale trochu obohatil o novodobý taneční styl, takže se v této inscenaci oba přístupy velice zajímavě prolínají, upozornila Králová. Podle Kyseláka si dramatičnost námětu vyžádala hodně výrazový tanec, takže se například v některých pasážích tanečníci pohybují bez doprovodu hudby.“ (Eva Zajíčková, MF Dnes, 13. 5. 2000)
60
Sezóna 2000/2001
V této sezóně hostuje Jiří Kyselák opět v olomouckém Moravském divadle jako režisér a choreograf baletu „Peer Gynt“ s hudbou Edvarda Hagerupa Griega. Byla to taneční balada na motivy stejnojmenného dramatu Henrika Ibsena podle libreta Jiřího Kyseláka. Premiéra proběhla dne 9. března 2001 v Moravském divadle. Orchestr řídil dirigent Tomáš Hanák, výtvarníkem byl Josef Jelínek j.h. a asistenty choreografie se stali Igor Ostapenko a Jiří Sekanina. V hlavních rolích tančili Valerij Globa jako Peer Gynt a Monika Bernovská v roli Solveig. Z programu – slovo choreografa: Peer Gynt – snílek poddávající se svým fantastickým snům, zatímco pod rukama se mu rozpadá dědičný statek a veškerý majetek. Se stejnou bláznivou nezodpovědností jedná se ženami. Postupně tak ztrácí své postavení v kraji a stává se štvancem. Svou mámu ale nezradí nikdy a obětavě se o ni stará. Ovšem po její smrti klesá stále hlouběji. Ve fantazii, která již ztrácí hranice mezi snem a skutečností, se ocitne v říši Trolů, bytostí, které s severských bájích představují to nejpodlejší a nejhrůznější. Pravdu si přikrášluje a neustále bojuje. Bojuje však beze smyslu pro skutečnost. Když se nakonec dostane k cíli, za kterým vlastně nešel, je překvapen, ztracený a cítí se osudem podvedený. Není však tak velkým hříšníkem, aby si zasloužil zatracení. Obdobně jako Goethův Faust i on má možnost záchrany v podobě věrné milující Solveig... Dramatické dílo Peer Gynt získalo svou poetickou vzletností a psychologickou hloubkou nehynoucí životnost.
Ještě v témže měsíci stihnul Jiří Kyselák nastudovat další choreografii, a to „Polovecké tance“ s hudbou Alexandra Borodina v Brně. Byly uvedeny v jednom večeru společně s baletem Maurice Ravela „Dafnis a Chloe“ v choreografii Jiřího Horáka a dále s baletní suitou pod názvem „Les Biches“ na hudbu Francise Poulenca, v choreografii Zdeňka Prokeše. Jiří Kyselák vytvořil choreografii k Poloveckým tancům podle již tradiční choreografie Michaila Fokina, asistentem mu byl Petr Přibyl. Premiéra se uskutečnila 30. března 2001 v Janáčkově divadle. Večer dirigoval Rastislav Štúr, sbormistrem byl Josef Pančík, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek. Roli Dafnise ztvárnil Michal Štípa a v roli Chloe se divákům představila Hana Litterová.
61
Sezóna 2001/2002
Tentokrát
Jiří
Kyselák
hostoval
v Jihočeském
v divadle
v Českých
Budějovicích. Zde byla při večeru jednoaktových baletů uvedena dvojice titulů, z nichž prvním bylo „Svěcení jara“ Igora Stravinského v choreografii a režii Jiřího Kyseláka a druhým titulem byla „Čarodějná láska“ Manuela de Fally v choreografii a režii Davida Slobašpyckého j.h. Scénu pro Svěcení jara vytvořil Stanislav Burda, kostýmy navrhla Růžena Švecová j.h., asistentem Jiřímu Kyselákovi byl František Tichý a hudebně tuto inscenaci připravila Ludmila Izugrafovová. Premiéra se uskutečnila 2. listopadu 2001 v Jihočeském divadle. V roli Muže se představil Libor Čihař a partnerkou mu v roli Vyvolené byla Hana Jarolímová. Z programu – slovo choreografa: Svěcení jara oslavuje příchod vesny nejenom tanci a obřady, nýbrž – pro někoho možná trochu překvapivě – i tím nejryzejším lidstvím. Podobně jako Stravinskij nechci „jenom“ líčit uctívání země a pohanské obětní obřady, ale na jejich pozadí vyvolat vzrušující, věčně kolotající přírodní děj, do něhož je každý z nás neodmyslitelně zasazen... Recenze: „ Choreograf Jiří Kyselák měl k dispozici jedenadvacet tanečníků. Vše se odehrává na jednoduché scéně, nad kterou visí „boží oko“, které je svědkem obětního obřadu. Kostýmy – přiléhavé trikoty v přírodních barvách (zelená, hnědá) zapadají do celkového pojetí díla. Stravinského velkolepá, silně emotivní partitura je pro choreografa velkou výzvou. Více než samotné vyjádření příběhu a pohnutek jednotlivých aktérů i sboru se mu daří práce s prostorem. Nejživočišnějšími postavami baletu se stala Stoletá spolu se Šamanem. U nich jsme mohli zahlédnout záblesky pulsování, čišícího z hudby, a určité napětí.“ (Lucie Dercsényiová, Taneční listy, leden 2002)
62
Sezóna 2003/2004
V této sezóně Jiří Kyselák hostoval v Moravském divadle v Olomouci, kam byl pozván jako opravdový znalec klasické tradiční choreografie. Inscenoval zde balet o dvou dějstvích s názvem „Don Quijote“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Dramaturgie Moravského divadla vůbec poprvé sáhla po uvedení tohoto titulu. Poprvé se balet Don Quijote v originální Petipovské choreografii objevil ČR až v roce 1986 v pražském Národním divadle. Jiří Kyselák vytvořil pro soubor Moravského divadla choreografii podle Mariuse Petipy a Alexandra Gorského, libreto napsal též Marius Petipa. Premiéra proběhla 7. listopadu 2003 v Moravském divadle. Orchetr vedl dirigent Petr Šumík, výpravu navrhnul Josef Jelínek, asistenty choreografa byli Dana Krajevská, Vladislav Nikolenko a Jiří Sekanina. V titulní roli tančil Vadim Tsepelev. Článek z olomouckého deníku: „Tento balet s hudbou Ludwiga Minkuse patří do skupiny tradičních klasických baletů, které jsou dodnes jakýmsi prubířským kamenem baletních souborů. I to je důvod, proč jde o titul, k němuž nesahají divadla příliš často“, řekl novinářům Kyselák. „Když jsem uvedení baletu připravoval, tak jsem v ČR našel jen jediného choreografa, který je schopný jej inscenovat“, konstatoval šéf baletu Moravského divadla Jiří Sekanina. Technická náročnost i absence inscenátora – znalce tzv. tradiční choreografie nedovolila ostatně českému baletu uvést tento titul v originále podle Petipy více než sto let. Uvedení Dona Quijota v Olomouci umožnilo podle Kyseláka mj. to, že zdejší soubor již dosáhl patřičné úrovně a v jeho řadách jsou vyzrálé taneční osobnosti. „V představení jsou velmi vypjaté a fyzicky náročné party. Děj je v postatě jednoduchý, ale musí být pro publikum sdílný, proto je důležitý i herecký projev tanečníků“, tvrdí režisér Jiří Kyselák. (Vlasta Hradilová, Právo, 6. 11. 2003)
63
Sezóna 2004/2005
Jiří Kyselák již podruhé inscenuje balet Petra Iljiče Čajkovského „Louskáček“, tentokrát v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Choreografii nastudoval podle Vasilije Ivanoviče Vajnonena a částečně upravil libreto (podle E. T. A. Hoffmana a V. I. Vajnonena). Premiéra proběhla 20. listopadu 2004 ve Velkém divadle. Dirigoval Pavel Šnajdr, scénu a kostýmy navrhl opět Josef Jelínek, asistenty choreografa byli Jan Kadlec a Ondřej Boháč. V premiérový večer se v roli Mášenky představila Ivona Jeličová a roli Louskáčka tančil Daniel Rybicki. Z programu – slovo choreografa: Balet Louskáček uvedl choreograf V. I. Vajnonen v Leningradě s takovým ohlasem, že inscenace byla po několika letech nastudována v Moskvě a později v Budapešti. Způsob jeho choreografického vyjádření nepozbyl lety nic na své účinnosti. Pojal „Louskáčka“ jako symfonii o dětství, zrání děvčátka v dívku. Není to naivní divadlo loutek, ale choreografická báseň, plná hlubokého významu zobrazující cestu dětské duše k dospělosti.. Vajnonen napsal: „Děj Louskáčka v choreografii Petipově nebyl tak poutavý, ale hudba Čajkovského byla tak obrazná, taneční a emocionální a k scénickému provedení mě přímo vybízela. Dílo je rozloženo do tří jednání, ale volím dvě. V první řadě stojí reálný život hlavní představitelky Mášenky, pak její sen. Představuji si spojení taneční pantomimy a techniky klasického tance – prostě divadlo.“ Hlásím se k této koncepci a důsledně z ní vycházím. První jednání zdůrazňuje sen Mášenky. Drosselmayer ukazuje dětem sen loutek, krále myší, Louskáčka, princeznu. Je klíčovou postavou příběhu: obklopuje ho tajemství, Mášenka v něm vidí dobrého kouzelníka. První část baletu je reálná, taneční pantomima skloubená s klasickou technikou a možností soudobé techniky klasického tance postihuje dokonale Čajkovského hudbu. Poslední dva obrazy chci realizovat jako snové vidění děvčátka Máši. Scéna nočního strachu neevokuje v duši dívenky chaos, ale dětský reálný dojem utvořený ze zážitku svátečnosti a poezie vánočního prostředí plného neopakovatelné krásy. Rozvíjím obrazy Louskáčka a Mášenky na podkladě vzájemného hlubokého vztahu. Všechny obrazy a situace musí být uvedeny tak, jako by byly viděny očima Mášenky, protože její pocity a zření jsou hlavními osami inscenace... Přál bych si, aby tento příběh byl všem srozumitelný. Je to dárek dětem i dospělým.
64
Sezóna 2005/2006
Jako českou premiéru inscenoval Jiří Kyselák „Maškarádu“ Arama Chačaturjana. Taneční baladu na motivy stejnojmenného dramatu Michaila Jurijeviče Lermontova uvedlo olomoucké Moravské divadlo dne 24. února 2006. Jiří Kyselák mimo režie, choreografie a libreta vytvořil hudební koláž na hudbu Arama Chačaturjana. V 1. jednání použil klavírní koncert a ve 2. jednání violový koncert. Výpravu navrhl Josef Jelínek a asistenty choreografie byli Dana Krajevská, Vladislav Nikolenko a Jiří Sekanina. Do role Niny byla obsazena Monika Globa-Bernovská a postavu Arbenina ztvárnil Valerij Globa. Z programu – slovo choreografa: Děj Maškarády se točí kolem poměrně jednoduché zápletky. Svým mistrovským zpracováním je však povýšen mezi nejpřitažlivější dramata... Teprve jedenadvacetiletý Michail Jurijevič Lermontov ve své
Maškarádě
zachytil
vystrašenou
společenskou
smetánku
uzavřenou
do vlastního, zdánlivě rozjásaného, ve skutečnosti ale ubíjejícího a velmi těsně sešněrovaného světa. Společnost zobrazovaná v jeho příběhu napíná všechny síly, aby si sama pro sebe vytvořila alespoň iluzi normálnosti. Hraje herecké party, které jsou pevně vymezeny normami, na jejichž původní smysl a účel se už dávno zapomnělo. Podobně jako v Shakespearových hrách i v Maškarádě dochází k zajímavému propojení iluzorního světa divadla a lidských emocí vykreslených v těch nejsytějších barvách. Oproti Shakespearovu pohledu je ale Lermontovo drama o poznání děsivější, beznadějnější a syrovější. Ke slovu se zde namísto imaginace a snovosti dostává maska, pitvoření, předstírání a všudypřítomná bizarnost. Maškaráda není pouze temperamentním a po všech stránkách vzrušujícím dramatem vášní, ale také hloubkovou a nemilosrdnou sondou do lidské duše. Recenze vyšla s titulkem „Maškaráda byla přijata s velkým uznáním“: „Bylo nutné dvacetiminutovou symfonickou suitu doplnit dalšími Chačaturjanovými skladbami, napsat libreto, skloubit suitu a vybrané pasáže z Chačaturjanova Koncertu pro klavír a orchestr a Koncertu pro housle a orchestr a dát dílu i naprosto srozumitelnou jevištní podobu. V tomto smyslu je balet dílem Jiřího Kyseláka. Maškaráda byla předvedena bez vady, přitom s mimořádným, chvílemi až akrobatickým nasazením a s velkou kreativní vynalézavostí, specificky laděnou pro každou postavu. Neuvěřitelné se jevilo např. pohybové odlišení charakteru Osudů od reálných bytostí, jejich posun do imaginárního světa, k čemuž přispívaly i kostýmy. Nepřehlédnutelnou 65
okolností byla fyzická náročnost a množství nesených figur. Obdiv, obdiv! Každý obdivoval, čeho si všiml, čeho si stačil všimnout, co stačil zaregistrovat. Pokud se totiž nějaká figura opakovala, pak jako symbol, jako zdůrazňující motiv, jímž bylo podtrženo významné specifikum. Jinak byla každá chvíle baletu překvapením. Choreografie J. Kyseláka dokázala v koncertních pasážích objevit hodnoty „programní hudby“. To je nevídané. A dokonce tyto hodnoty realizovat v jevištních akcích. Splynutí hudby s dějem, např. její navigace do karetních scén, bylo rovno kouzelnickému osvícení. Balet Moravského divadla vytvořil inscenaci, s kterou je možno objet Evropu. Než se tak stane, měla by Maškarádu zhlédnout celá Olomouc.“ (Bohumír Kolář, Olomouc.cz, 26. 2. 2006)
Tento titul uvedl Jiří Kyselák již v roce 1994, ale pouze jako jednoaktový balet při baletním večeru v Divadle J.K. Tyla v Plzni. Jiří Kyselák zde použil hudební suitu, kterou napsal Aram Chačaturjan k filmu na námět Lermontovy hry.
66
Sezóna 2006/2007
V lednu 2007 Jiří Kyselák zvládnul uvést hned dva různé balety, navíc každý v jiném divadle. Jako první inscenoval již po čtvrté „Marnou opatrnost“ v Olomouci, kde postavil tento balet podruhé. Premiéra proběhla 26. ledna 2007 v Moravském divadle Olomouc. Orchestr ten večer dirigoval Petr Šumík, scénu a kostýmy vytvořil opět Josef Jelínek a asistenty choreografa byli Dana Krajevskaja, Vladislav Nikolenko a Jiří Sekanina. Postava Lízi byla svěřena Monice GloběBernovské a role Kolase Valeriji Globovi. Z programu – slovo choreografa: Marná opatrnost dnes – mezi četnými problémy současné choreografie je jedním z nejdůležitějších vztah mezi tradicí a modernou. Pouze na základě znalosti klasického baletního repertoáru a tvůrčím rozvíjením progresivních tradic je dnes možno razit nové cesty choreografie. Vzpomeneme-li na choreografická představení minulosti, překvapuje nás bohatství a rozmanitost žánrů, stylů, témat a názvů baletů. Málokteré z dnešních divadel může soutěžit s četností tehdy prováděných děl. Bohužel bylo a je u tradičních baletů mnohokrát všechno staré – často neprávem a nespravedlivě – vyhazováno na „smetiště“. V dnešní době však na celém světě vzrůstá neobyčejný zájem o věci historické a objevují se snahy po uchování minulého. Dnes můžeme, my současní choreografové, velmi mnoho čerpat z baletů minulosti, čehož nejmarkantnějším dokladem může být například právě Daubervalova Marná opatrnost. Abych učinil spravedlnosti zadost, vyzdvihuji zde úmyslně autora – choreografa a nikoliv autora – komponistu, neboť tento balet – hraný už skoro 200 let, v různých zpracováních a s různou hudbou, na téměř všech světových jevištích – zůstal věrný hlavnímu tématu a ideálům svého prvního tvůrce Daubervala. On to byl, který místo postav dvorského aristokratického baletu, jež již dospěly do slepé uličky, předvedl poprvé v baletu současníky. Tato jeho zásluha je nedocenitelná. Neznamená však, že chci Váš pohled obracet zpět. Naopak, ať při srovnání máte možnost na základě poznání tradice a krásy klasického baletu, zhodnotit nové cesty současné choreografie. Vše, co se v tomto představení děje, je výsledkem absolutního souladu dramaturgie, jasných vztahů hrdinů a jejich vyhraněných charakterů, dobré pohody, vtipu, humanismu a hlavně překrásné ideje. Recenze: „Veselá a jásavá hudba od prvních taktů naznačuje, že všechno dobře dopadne. Skvělá režie a choreografie pak předvádí, že k dobrým koncům 67
nespěje nic samovolně, že k vítězství nad hloupostí, popleteností a nepřejícností je třeba vtipu odvahy a skutečné lásky. V tomto duchu byla Marná opatrnost nastudována tvůrčím kolektivem pod vedením v Olomouci oblíbeného Jiřího Kyseláka, režiséra, choreografa a tvůrce libreta. Celá inscenace byla pojata jako krásná pohádka s dobrým koncem, v níž je důležitá nejen nevěsta, ženichové, jejich blízcí a všichni blízcí, kteří do námluv mohou mluvit, ale i kohout, slepice, venkovská omladina a další postavy. Průhlednost děje přispěla k tomu, že se diváci mohli těšit „ze způsobu baletního vyjádření“, z originální baletní řeči, jíž nechyběl úsměvný humor a laskavost na straně jedné a totální popletenost, bojácnost a nevědomost na straně druhé. Vtipně koncipovaná scéna byla snadno proměňována, takže potřeba přestavovat byla výrazně minimalizována. Obdivuhodné byly vtipné návrhy kostýmů pro kohouta a slepice a „nastavení detailů a rekvizit“ pro akcelerování a chápání děje. Marná opatrnost byla připravena s živým orchestrem, což bylo zásluhou Petra Šumíka i orchestru vnímáno jako velmi obohacující. Bylo se opravdu na co dívat, co obdivovat, čím povznést ducha. K propočtu konečného výsledku jen patří výčet kladů podtrhnout a jako jmenovatele připsat: laskavé člověčenství. Kdo v divadle byl, odcházel obdarován.“ (Bohumír Kolář, Olomouc.cz, 26. 2. 2007)
Druhým titulem této sezóny byl „Spartakus“ Arama Chačaturjana, který Jiří Kyselák choreograficky a režijně zpracoval v Brně. Balet o dvou dějstvích s libretem Nikolaje Volkova Jiří Kyselák částečně upravil. Premiéra proběhla 19. ledna 2007 v Janáčkově divadle. Dirigentem orchestru byl Jakub Klecker, sbormistrem Pavel Koňárek, výtvarníkem scény akademický architekt Vladimír Soukenka, výtvarníkem kostýmů Josef Jelínek a asistenty choreografa byli Jana Ruggieri a Petr Přibyl. Dále spoluúčinkoval operní sbor zpívající pouze vokály v dějově vypjatých situacích např. gladiátorských her. Do postavy Spartaka obsadil Jiří Kyselák Michala Štípu a jeho ženu Frygii ztvárnila Jana Přibylová. Z programu – slovo choreografa: Jestliže jsme si zvykli dívat se na antickou historii očima školních příruček a latinských citátů, pak nás balet Spartakus uvádí přímo do antického života – malebného, krásného, ale i krutého, někdy až hrůzného – jakým je ostatně lidský život v každém období dějin. Nechci diváky přesvědčovat o pravdivosti tohoto příběhu, ale spíš je vyprovokovat k úvahám nebo zamyšlení nad otázkou osobní odvahy, přátelství, lásky a dnes již samozřejmě svobody a hlavně 68
lidské důstojnosti. Mým přáním je, aby divák z inscenace cítil plnost emocí – citů a vášní, ale také odvahy a hrdinství, protože to vše je schopna vyjádřit tanečníkova duše. Recenze: „Choreografem představení je Jiří Kyselák, který upravil i libreto baletu. Nezaměřil se v něm ani tak na velké sborové scény boje otroků, ale na vztahy jednotlivých postav. Tomu odpovídá i zkrácení celého baletu. V prvním jednání rozhodně zaujme monumentální příjezd triumfátora Marca Crassa s milenkou Aeginou, dále scény bojujících gladiátorů v amfiteátru. Druhé jednání dějově kompaktnější s mnohdy rychlým až filmovým spádem (vítězství Římanů nad otroky) je příležitostí pro všechny představitele hlavních rolí projevit svou technickou zdatnost. V uvedení Chačaturjanova Spartaka získalo Brno kvalitní a chtělo by se napsat až monumentální inscenaci nejen svou výpravou, ale především díky vynikajícím výkonům sólistů a sboru baletu.“ (Tomáš Lehotský, Scéna.cz, 23. 1. 2007) Za dva měsíce po premiéře Spartaka nastudoval Jiří Kyselák s plzeňským souborem třetí celovečerní balet této sezóny s názvem „Peer Gynt“. Premiéra se uskutečnila 17. března 2007 v Komorním divadle v Plzni. Taneční balada volně podle dramatu Henrika Ibsena byla uvedena ke 100. výročí úmrtí hudebního skladatele Edvarda Hagerupa Griega. Jiří Kyselák toto dílo režijně, choreograficky i s úpravou libreta zpracoval již podruhé. Scénu a kostýmy navrhnul Josef Jelínek a asistenti choreografie byli Zuzana Pokorná a Jan Kadlec. Titulní postavu ztvárnil Daniel Rybicky a jeho partnerkou mu v roli Solveig byla Ivona Jeličová. Recenze: „Choreografie a režie se ujal hostující Jiří Kyselák, který Peer Gynta nastudoval již v roce 1993 v olomouckém divadle. „Ponechal jsem svoji původně vytvořenou choreografickou linku, kterou jsem ale pro plzeňský velice kvalitní ansámbl, zvládající vysokou náročnost, doplňoval obtížnějšími a efektnějšími prvky“, upřesnil Kyselák. Mnozí z tanečníků Divadla J.K. Tyla jsou jeho žáky. Premiéra nabídla divákům romantické jevištní provedení plné excelentních výkonů sólistů i sboru, publikum mohlo sledovat osobitou choreografii specifické neoklasické formy navršenou invenčními krokovými variacemi a taneční kompozice zejména v práci nohou zachycovaly i rytmickou tradici severu. Četné originální zvedačky překvapily odvážnými novými tvary a duety lásky přesvědčily o pravdivosti emocí. Zaujaly i objevně vázané figurace více než dvou interpretů ústící do živých obrazů. Nekonečný potlesk nadšeného publika úspěch premiéry dosvědčil“ (Bedřiška Brůhová, Plzeňský deník, 5. 4. 2007) 69
Sezóna 2007/2008
Zatím posledním celovečerním baletem, který Jiří Kyselák nastudoval byla „Giselle“ Adolpha Charlese Adama v Olomouci. Premiéra se konala 14. března 2008 v Moravském divadle Olomouc. Režii a choreografii tvořil Jiří Kyselák opět podle Jeana Coraliho, Julese Perrota a Mariuse Petipy. Orchestr dirigoval Petr Šumík, scénář a kostýmy vytvořil Josef Jelínek j.h. a asistenti choreografa byli Dana Krajevská a Jiří Sekanina. Do titulní role obsadil Jiří Kyselák Moniku Globu a vévodu Alberta ztvárnil Valerij Globa. Recenze: „Moravskému divadlu a jeho baletu je třeba za novou baletní inscenaci s hlubokou úklonou poděkovat. Všechno na ní bylo špičkové, ani ten dobový romantismus minulého století neměl příchuť nepatřičnosti. Bylo se na co dívat, bylo čemu naslouchat, co obdivovat. Baletní soubor si oprávněně troufl na dílo světově proslulé, svěřil jeho nastudování znalci, kterého by se nikdo neodvážil suplovat, pro všechny role najde divadlo nejen jednoho kvalitního interpreta, ale i špičkové alternace. Kostýmy i scéna Josefa Jelínka byly k pojetí baletu jako vyšité. Divák je přesvědčen, že zhlédl inscenaci, na níž se bude vzpomínat i po mnoha letech.“ (Bohumír Kolář, Olomouc.cz, 17. 3. 2008)
70
3. CHOREOGRAFIE MENŠÍCH CELKŮ
Jiří Kyselák jako choreograf na zkoušce muzikálu Zpívání v dešti s Igorem Ondříčkem a baletem.
Po ukončení své interpretační kariéry se stal Jiří Kyselák v roce 1990 šéfem baletu Hudebního divadla v Brně, který vedl až do roku 2004, kdy celý tento soubor přešel do Městského divadla v Brně. Vedl zde jako pedagog taneční tréninky a vytvářel choreografie do operet, muzikálů, oper a pohybové spolupráce v činohrách, a to nejen v Brně, ale i po celé české republice a v zahraničí.
Choreografie – operety
„Šediny páně Casanovy“ – Brno, Reduta, 1981 „Veselá vdova“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 1983 „Žebravý student“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 8. 3. 1991 „Podskalák“ – Brno, Reduta, 24. 5. 1991 „Země úsměvů“ – Brno, Mahenovo divadlo, 27. 9. 1991 „Netopýr“ – Brno, Reduta, 1. 11. 1991 „Paganini“ – Brno, Mahenovo divadlo, 21. 2. 1992 „Cikánský baron“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 24. 4. 1992 „Caesar“ – Olomouc, Velké divadlo, 14. 6. 1992 „Dům u tří děvčátek“ – Brno, Reduta, 2. 10. 1992 „Čardášová princezna“ – Brno, Mahenovo divadlo, 23. 4. 1993 „Veselá vdova“ – Brno, Mahenovo divadlo, 24. 9. 1993 „Hraběnka Marica“ – Brno, Mahenovo divadlo, 17. 12. 1993 „Země úsměvů“ – České Budějovice, Dům kultury Metropol, 25. 2. 1994 „Ohňostroj“ – Olomouc, Velké divadlo, 24. 4. 1994 „Královnin krajkový šátek“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 15. 10. 1994 „Veselá vdova“ – Olomouc, Velké divadlo, 23. 10. 1994 „Král tuláků“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 16. 12. 1994 „Na tý louce zelený“ – Brno, Mahenovo divadlo, 24. 2. 1995 „Polská krev“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 6. 10. 1995 „Giuditta“ – Brno, Mahenovo divadlo, 15. 12. 1995 „Ples v hotelu Savoy“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 22. 12. 1995 „Kat a blázen“ – Brno, Mahenovo divadlo, 7. 6. 1996 „Bandité“ – Brno, Mahenovo divadlo, 11. 10. 1996 „Mamzel Nitouche“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 2. 11. 1996 72
„Netopýr“ – Brno, Mahenovo divadlo, 13. 12. 1996 „Madame Favart“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 1. 3. 1997 „Cikánský baron“ – České Budějovice, Kulturní dům Metropol, 18. 4. 1997 „Polská krev“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 27. 9. 1997 „Uličnice“ – Brno, Mahenovo divadlo, 21. 11. 1997 „Ples v hotelu Savoy“ – Brno, Mahenovo divadlo, 22. 5. 1998 „Limonádový Joe“ – Brno, Mahenovo divadlo, 25. 9. 1998 „Čardášová princezna“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 14. 11. 1998 „Mamzel Nitouche“ – Brno, Mahenovo divadlo, 27. 11. 1998 „Cikánský baron“ – Opava, Slezské divadlo, 20. 11. 1998 „Když je v Římě neděle“ – Olomouc, Velké divadlo, 12. 3. 1999 „Cikánská láska“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 11. 6. 1999 „Bratránek z Bathávie“ – Brno, Mahenovo divadlo, 19. 11. 1999 „Hraběnka Marica“ – Olomouc, Velké divadlo, 11. 11. 1999 „Rytíř Modrovous“ – Opava, Slezské divadlo, 19. 12. 1999 „Netopýr“ – Opava, Slezské divadlo, 30. 4. 2000 „Mariánka, matka pluku“ – Brno, Mahenovo divadlo, 19. 5. 2000 „Pařížský život“ – Brno, Mahenovo divadlo, 17. 11. 2000 „Cikánský baron“ – Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, 16. 2. 2001 „Polská krev“ – Olomouc, Velké divadlo, 20. 4. 2001 „U bílého koníčka“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 11. 5. 2001 „Žebravý student“ – Opava, Slezské divadlo, 18. 11. 2001 „Na tý louce zelený“ – Opava, Slezské divadlo, 28. 4. 2002 „Veselá vdova“ – České Budějovice, Kulturní dům Metropol, 24. 5. 2002 „Perly české operety“ – Brno, Mahenovo divadlo, 9. 6. 2002 „Paganini“ – Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, 27. 9. 2002 „Kristián“ – Brno, Mahenovo divadlo, 18. 11. 2002 „Paní Mariánka, matka pluku“ – Opava, Slezské divadlo, 15. 12. 2002 „Země úsměvů“ – Olomouc, Velké divadlo, 17. 1. 2003 „Krásná Helena“ – Brno, Mahenovo divadlo, 21. 2. 2003 „Cirkusová princezna“ – Opava, Slezské divadlo, 27. 4. 2003 „Na krásném modrém Dunaji“ – Brno, Mahenovo divadlo, 27. 4. 2003 „Vinobraní“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 10. 5. 2003 „Netopýr“ – Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, 19. 9. 2003 73
„Čardášová princezna“ – Olomouc, Velké divadlo, 26. 9. 2003 „Rose Marie“ – Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu, 7. 11. 2003 „Ohňostroj“ – Opava, Slezské divadlo, 7. 12. 2003 „Ohňostroj“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 24. 1. 2004 „Čardášová princezna“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 13. 3. 2004 „Nedbaloviny“ – Brno, Městské divadlo, 28. 3. 2004 „Polská krev“ – Opava, Slezské divadlo, 18. 4. 2004 „Veselá vdova“ – Košice, Štátne divadlo, 24. 9. 2004 „Cikánský baron“ – Olomouc, Velké divadlo, 15. 10. 2004 „Cikánský baron“ – Ústí na Labem, Severočeské divadlo opery a baletu, 8. 4. 2005 „Orfeus v podsvětí“ – Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, 24. 6. 2005 „Tulák“ – Opava, Slezské divadlo, 11. 12. 2005 „Ptáčník“ – Olomouc, Velké divadlo, 16. 12. 2005 „Noc v Benátkách“ – Olomouc, Velké divadlo, 21. 4. 2006 „Za operetou kolem světa“ – Brno, Divadlo Reduta, 27. 4. 2006 „Veselá vdova“ – Olomouc, Velké divadlo, 16. 2. 2007 „Král tuláků“ – Olomouc, Velké divadlo, 19. 10. 2007 „Hraběnka Marica“ – Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, 21. 12. 2007 „Boccacio“ – Opava, Slezské divadlo, 19. 4. 2009 „Boccacio“ – Olomouc, Velké divadlo, 26. 4. 2009 „Vídeňská krev“ – Opava, Slezské divadlo, 13. 12. 2009 „Giuditta“ – Opava, Slezské divadlo, 20. 6. 2010
74
Choreografie – muzikály
„Kiss me Kate“ – Brno, Reduta, 12. 6. 1986 „Sugar“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 8. 3. 1993 „My Fair Lady“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 18. 10. 1993 „Kiss me Kate“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 4. 3. 1994 „Cabaret“ – Teplice, Krušnohorské divadlo, 9. 4. 1994 „Hello Dolly“ – Brno, Mahenovo divadlo, 27. 5. 1994 „My Fair Lady“ – České Budějovice, Kulturní dům Metropol, 10. 3. 1995 „Loď komediantů“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 11. 3. 1995 „My Fair Lady“ – Olomouc, Velké divadlo, 12. 12. 1996 „Sugar“ – Olomouc, Velké divadlo, 17. 1. 1997 „Tuze pyšná princezna“ – Brno, Mahenovo divadlo, 30. 5. 1997 „Loď komediantů“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 28. 2. 1998 „Jak snadno a rychle udělat kariéru“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 31.1. 1998 „Kde je Charley?“ – Ostrava, Divadlo Jiřího Mirona, 27. 6. 1998 „Klec bláznů“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 10. 3. 2000 „Zpívání v dešti“ – Brno, Mahenovo divadlo, 16. 11. 2001 „Divotvorný hrnec“ – Brno, Mahenovo divadlo, 13. 6. 2003 „Divotvorný hrnec“ – Olomouc, Velké divadlo, 25. 2. 2005 „Sugar“ – Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu, 6. 10. 2006
Choreografie – opery
„Tajné manželství“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 6. 1985 „Rodelinda“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 9. 1985 „Ipermestra“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 1986, „Náměstíčko“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 1987 „Osud“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 1987 „Eufrides před branami Tymén“ – Brno, Reduta, 11. 12. 1987 „Figarova svatba“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 11. 3. 1988 „Otello“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 4. 6. 1989 „Dimitrij“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 4. 2. 1990 75
„Dulcitius“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 6. 10. 1990 „Barokní opera“ – Brno (kostel u Jezuitů), 10. 10. 1992 „La Traviata“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 16. 4. 1993 „La Traviata“ – Olomouc, Velké divadlo, 24. 6. 1993 „Hubička“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 5. 11. 1993 „Čarostřelec“ – Olomouc, Velké divadlo, 2. 1994 „Káťa Kabanová“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 11. 2. 1994 „Tannhäuser“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 26. 5. 1995 „Paris a Helena“ – Brno, Operní studio JAMU, 14. 12. 1996 „Samson a Dalila“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 13. 6. 1997 „Čert a Káča“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 23. 1. 1998 „Lucia di Lammermoor“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 3. 4. 1998 „Z mrtvého domu“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 2. 10. 1998 „Čert a Káča“ – Olomouc, Velké divadlo, 17. 9. 1999 „Brundibár“ – Praha, Divadlo Kolovrat, 25. 9. 1999 „Řecké pašije“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 4. 2. 2000 „Faust a Markéta“ – Opava, Slezské divadlo, 3. 3. 2002 „Halka“ – Olomouc, Velké divadlo, 8. 11. 2002 „Carmen“ – Opava, Slezské divadlo, 2003 „Skandál v opeře“ – Olomouc, Velké divadlo, 2004 „Halka“ – Opava, Slezské divadlo, 5. 12. 2004 „Marta aneb trh v Richmondu“ – Brno, Mahenovo divadlo, 25. 2. 2005 „Čertova stěna“ – Olomouc, Velké divadlo, 17. 6. 2005 „Hry o Marii“ – Plzeň, Divadlo J. K. Tyla, 2005 „Rusalka“ – Plzeň, Divadlo J. K. Tyla, 4. 11. 2006 „Nabucco“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 8. 6. 2007 „Tannhäuser“ – Brno, Janáčkovo divadlo, 16. 5. 2008
76
Pohybová spolupráce – činohry
„Královský hon na slunce“ – Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 1982 „Zelenáč Gill“ – Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 1982 „Manon Lescaut“ – Ostrava, Divadlo Petra Bezruče, 1982 „Tango pro dva“ – Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 1983 „Manon Lescaut“ – Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 1983 „Gazdina roba“ – Pardubice, Východočeské divadlo, 1983 „Nikola Šuhaj loupežník“ – Uherské Hradiště, Slovácké divadlo 1984 „Dva šípy“ – Brno, Mahenovo divadlo, 4. 5. 1984 „Pan Puntila“ – Brno, Mahenovo divadlo, 1985 „Elektro, má lásko“ – Uherské Hradiště, Slovácké divadlo, 13. 2. 1985 „Don Juan“ – Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 3. 3. 1985 „Matka“ – Brno, Mahenovo divadlo, 1985 „Zojčin byt“ – Brno, Divadlo Večerní Brno, 6. 1985 „Fénix vzlétne z popela“ – Brno, Divadlo Večerní Brno, 27. 2. 1986 „Neumírejte, jste v pořadí“ – Brno, Divadlo Večerní Brno, 30. 10. 1986 „Foxtrot“ -Zlín (Gottwaldov), Městské divadlo, 1986 „Anna Karenina“ – Brno, Mahenovo divadlo, 20. 11. 1987 „Rodina Thótů“ – Brno, Divadlo večerní Brno, 11. 6. 1987 „Dokolečka dokola“ – Brno, Divadélko Na hradbách, 24. 11. 1987 „Radúz a Mahulena“ – Brno, Mahenovo divadlo, 1. 4. 1988 „Utíkej Nitouche, utíkej“ – Brno, Divadlo Večerní Brno, 1988 „Sicilská komedie“ – Brno, Mahenovo divadlo, 19. 10. 1990 „Dokolečka dokola“ – Praha, Divadlo pod Palmovkou, 29. 11 1990 „Dokolečka dokola“ – Kladno, Městské divadlo, 17. 12. 1990 „Marie Stuartovna“ – Brno, Mahenovo divadlo, 12. 11. 1993 „Narozena ve znamení vah“ – Brno, Malá scéna Mahenova divadlo, 7. 12. 1994 „Bratři Karamazovi“ – Brno, Mahenovo divadlo, 27. 1. 1995 „Jenůfa“ – Brno, Mahenovo divadlo, 28. 6. 1996 „Amadeus“ – Brno, Městské divadlo, 16. 5. 1998 „Les“ – Brno, Městské divadlo, 10. 10. 1998 „Maškaráda“ – Brno, Městské divadlo, 23. 10. 2004
77
Choreografie v zahraničí – balety
„Toten tanz“ (Tanec smrti) – Německo (SRN), Memmingen 8. 5. 1998, světová premiéra „Biblické tance“ – Německo (SRN), Memmingen, 18. 6. 1999
Choreografie v zahraničí – taneční divadlo
„Péťa a vlk“ – Německo (SRN), Ochsenhausen, 24. 2. 1999 „Karneval zvířat“ – Německo (SRN), Ochsenhausen, 24. 2. 1999
Choreografie v zahraničí – operety
„Ptáčník“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 17. 2. 1991 „Mamzel Nitouche“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 4. 4. 1992 „Netopýr“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 27. 3. 1993 „Cikánský baron“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 11. 2. 1994 „Vídeňská krev“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 15. 3. 1995 „Země úsměvů“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 4. 10. 1997 „Carevič“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 7. 3. 1998 „Hraběnka Marica“ – Rakousko (Feldkirch), Montforthaus, 6. 3. 1999 „Noc v Benátkách“ – Rakousko, Göcis, 21. 3. 2003 „Veselá vdova“ – Košice, Štátne divadlo, 24. 9. 2004 „Netopýr“ – Bánská Bystrica, Štátna opera, 8. 12. 2006 „Giuditta“ – Bánská Bystrica, Štátna opera, 12. 12. 2008
78
Choreografie v zahraničí – muzikály
„Kiss me Kate“ – Německo (SRN), Freiberg, Stadttheater, 5. 7. 1991 „Cabaret“ – Německo (SRN), Biberach, 16. 3. 1996 „Muž jménem la Mancha“ – Německo (SRN), Biberach, 11. 10. 1997 „Čaroděj ze země OZ“ – Německo (SRN), Ochsenhausen, 31. 12. 1997 „Anna, král a já“ – Německo (SRN), Ochsenhausen, 17. 10. 1999 „Pomáda“ – Německo (SRN), Biberach, 21. 10. 2000 „My Fair Lady“ – Bánská Bystrica, Štátna opera, 15. 12. 2000 „Fame“ – Německo (SRN), Biberach, 28.9. 2002 „Čaroděj ze země OZ“ – Německo (SRN), Biberach, 20. 3. 2004 „Hair“ – Německo (SRN), Biberach, 24. 9. 2005
Choreografie v zahraničí – opery
„Carmen“ – Rakousko (Gars), 19. 7. 1996 „Aida“ – Rakousko (Gars), 18. 7. 1997 „ La Traviata“ – Rakousko (Gars), 14. 7. 2000 „Prodaná nevěsta“ – Bánská Bystrica, Štátna opera, 30. 3. 2001 „Tosca“ – Rakousko (Gars), 19. 7. 2002 „Carmen“ – Rakousko (Gars), 18. 7. 2003 „Don Giovanni“ – Rakousko (Gars), 21. 7. 2005
Pohybová spolupráce v zahraničí – činohry
„Príbeh koňa“ – Košice, Štátne divadlo, 3. 11. 1987
79
4. PEDAGOGICKÁ ČINNOST
Jiří Kyselák jako pedagog baletu Hudebního divadla v Brně.
80
V letech 1978 – 1982 studoval Jiří Kyselák obor taneční pedagogiky na fakultě AMU v Praze a ještě před samotným studiem, tedy roku 1977 začal vyučovat na tanečním oddělení brněnské Konzervatoře. Po úspěšném dokončení studia jako promovaný pedagog vedl hodiny scénické praxe a později i tance s partnerem. V této době působilo taneční oddělení při brněnské Konzervatoři v budově na třídě kapitána Jaroše č. 45. Prostory zde však nebyly pro tanec plně vyhovující, žáci se museli i několikrát denně přemísťovat mezi divadelními sály ve Dvořákově ulici, které měla škola pronajaté, a Konzervatoří. Po té byla v roce 1979 otevřena Hudební a taneční škola (HTŠ), která sice ještě z počátku byla v budově Konzervatoře, ale od roku 1983 se přesídlila do prostředí moderní budovy základní školy na Nejedlého ulici č. 3 na Lesné. První ředitelkou HTŠ byla Olga Skálová a ve své funkci setrvala až do roku 1990, kdy ji ve vedení vystřídal Ludvík Kotzian. V tomto roce získala škola i nynější název – Taneční konzervatoř Brno. Od roku 1996 dodnes je ředitelem Zdeněk Kárný. První samostatné vystoupení žáků školy proběhlo 17. 5. 1986 v Janáčkově divadle. V roce 1988 se konal 1. absolventský koncert, zastoupený dvanácti absolventy, kteří předvedli své výkony ve třech částech – v technice klasického tance, moderního tance a lidového tance. Jiří Kyselák připravoval každoročně své žáky na školní či absolventský koncert. Nastudoval s nimi nespočet klasických variací v původních choreografiích. Vzhledem k tématu práce však uvádím jen jeho vlastní choreografie, kterými tyto koncerty a výuku svých studentů zcela jistě obohatil. Někteří ze studentů, které několik let připravoval na profesionální taneční dráhu získali ocenění na baletních soutěžích: Roku 1995 se na baletní soutěži v Helsinkách umístil Ferdinand Holeva na 5. místě, Michal Sedláček získal 2. cenu (první nebyla udělena) na baletní soutěži v Paříži, Martin Svobodník se umístil na 3. místě v baletní soutěži ve Vídni roku 1999 a na baletní soutěži v Brně roku 2000 získal 2. cenu Michal Štípa. Tito a další z jeho žáků vynikají jako přední sólisté českých i zahraničních divadel. Díky své choreografické invenci dokázal postavit taneční čísla studentům tzv. „na tělo“, podle jejich dispozic a typu osobnosti, a navíc jako schopný pedagog vypilovat jejich výkon po stránce technické i výrazové. Celých 33 let do roku 2010 (s přestávkou ve školním roce 1994/1995) v pedagogické činnosti na Taneční konzervatoři v Brně se Jiří Kyselák podílel na výchově několika generací vynikajících umělců. Mnozí tak k němu vzhlíží s velkým respektem a úctou, kterou si bezpochyby zaslouží. 81
Řadu let působil také jako pedagog Národního divadla v Brně. Od roku 1985 bylo vedení tréninků součástí jeho pracovní náplně jako sólisty baletu, ovšem oficiálně byl do funkce pedagoga baletu jmenován, až po ukončení své interpretační kariéry, a to roku 1990. Tuto funkci zastával až do roku 2007. Od ledna 2004 dodnes působí jako pedagog baletu Městského divadla Brno. V těchto organizacích vedl tréninky profesionálních tanečníků, kterým pomáhal udržovat a tříbit techniku klasického tance a připravovat je specifickou výstavbou tréninků na jejich další práci či představení.
82
Choreografie pro absolventské koncerty:
2. absolventský koncert, 25. 6. 1989, Janáčkovo divadlo F. Schubert: „Šest tanců“ – klasická kompozice, pro čtyři absolventky a šest absolventů
5. absolventský koncert, 20. 6. 1992, Janáčkovo divadlo M. Ravel: „Pavana pro mrtvou infantku“ – klasický tanec pro čtyři absolventky a tři absolventy
7. absolventský koncert, 20. 6. 1994, Janáčkovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – fragment, klasický tanec pro tři absolventky a sedm absolventů G. Bizet: „Arlézanka“ – fragment, moderní tanec pro čtyři absolventky a sedm absolventů
8. absolventský koncert, 18. 6. 1995, Janáčkovo divadlo S. V. Rachmaninov: „Preludium Cis – moll“ – moderní tanec pro jednoho absolventa
9. absolventský koncert, 23. 6. 1996, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Labutí jezero“ – výběr z 1. a 3. dějství, klasický tanec pro absolventy a žáky VI. ročníku
11. absolventský koncert, 21. 6. 1998, Janáčkovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – pas de six, klasický tanec pro šest absolventek a šest absolventů P. I. Čajkovskij: „Louskáček“ – španělský tanec, klasický tanec pro jednu absolventku a jednoho absolventa P. I. Čajkovskij: „Louskáček“ – čínský tanec, klasický tanec pro jednu absolventku a jednoho absolventa P. I. Čajkovskij: „Louskáček“ – pastýřský tanec, klasický tanec pro jednu absolventku a jednoho absolventa 12. absolventský koncert, 27. 6. 1999, Janáčkovo divadlo 83
O. Respighi: „Nocturno“ – klasický tanec pro všechny absolventy G. Gerschwin: „Crazy for you“ – moderní tanec pro jednoho absolventa T. Clintton: „Démon“ – moderní tanec pro jednoho absolventa
13. absolventský koncert, 25. 6. 2000, Janáčkovo divadlo F. Schubert: „Německé tance“ – klasický tanec pro všechny absolventy a tři žáky VII. ročníku A. Ponchielli: „La Giaconda“ – duet, klasický tanec pro jednu absolventku a jednoho absolventa
14. absolventský koncert, 24. 6. 2001, Mahenovo divadlo Ch. Gounod: „Faust a Markéta“ – klasický tanec pro jednoho absolventa a šest absolventek
15. absolventský koncert, 17. 6. 2002, Janáčkovo divadlo Ch. Sinding: „Rašení jara“ – duet, klasický tanec pro jednu absolventku a člena baletu ND Brno
16. absolventský koncert, 22. 6. 2003, Mahenovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – pas de six, klasický tanec pro absolventy a žáky VII. ročníku
17. absolventský koncert, 26. 6. 2004, Mahenovo divadlo J. Suk: „V roztoužení“ – klasický tanec pro dvě absolventky a jednoho absolventa
18. absolventský koncert, 26. 6. 2005, Mahenovo divadlo O. Respighi: „Tarantella“ – klasický tanec pro všechny absolventy Ch. Gounod: „Faust a Markéta“ – klasický tanec pro všechny absolventy
84
20. absolventský koncert, 17. 6. 2007, Mahenovo divadlo směs skladatelů: „Tsunami“ – moderní tanec pro absolventy a žáky V., VI., a VII. ročníku ( na této choreografii pracoval Jiří Kyselák společně s Vladimírou Kartousovou a Hanou Litterovou)
21. absolventský koncert, 8. 6. 2008, Mahenovo divadlo Ch. Gounod: „Faust a Markéta“ – variace, klasický tanec pro jednoho absolventa
22. absolventský koncert, 21. 6. 2009, Mahenovo divadlo Ch. Gounod: „Faust a Markéta“ – klasický tanec pro jednu absolventku Ch. Gounod: „Faust a Markéta“ – klasický tanec pro jednu absolventku a jednoho absolventa
Choreografie pro školní koncerty:
Baletní koncert Hudební a taneční školy v Brně, 21. 2. 1988, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Gopak“ – klasický tanec pro žáky VI. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 4. 2. 1991, Janáčkovo divadlo A. Ch. Adam: „Giselle“ – tanec chlapců, klasický tanec pro žáky V. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 8. 3. 1993, Janáčkovo divadlo F. Chopin: „Mazurka“ – klasický tanec pro žáky IV. ročníku P. I. Čajkovskij: „Louskáček“ – Trepak, klasický tanec pro žáky V. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 19. 1. 1994, Janáčkovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – valčík, klasický tanec pro žáky VI. ročníku D. D. Šostakovič: „Sportovní valčík“ – klasický tanec pro žáky VI. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 11. 2. 1996, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Louskáček“ – ruský tanec, klasický tanec pro žáky VI. ročníku
85
Koncert žáků školy, 9. 3. 1997, Janáčkovo divadlo A. Ch. Adam: „Giselle“ – trio, klasický tanec pro tři žáky VII. ročníku
Koncert žáků školy, 21. 2. 1999, Janáčkovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – valčík ze 3. jednání, klasický tanec pro žáky VII. ročníku O. Respighi: „Tarantella“ – chlapecký tanec, klasický tanec pro žáky VII. ročníku
Koncert žáků školy, 20. 2. 2000, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ – valčík, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku A. Ch. Adam: „Giselle“ – chlapecké trio, klasický tanec pro žáky VII. ročníku A. Vivaldi: „Largo“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku
Koncert žáků školy, 18. 2. 2001, Janáčkovo divadlo J. Strauss: „Císařský valčík“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku Ch. Gounod: „Valčík“ – klasický tanec pro žáka VII. ročníku a šest žákyň VIII. ročníku Koncert žáků školy, 10. 3. 2002, Janáčkovo divadlo (55. výročí školy) A. Chačaturjan: „Maškaráda“ – valčík, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku J. Strauss: „Trič – Trač polka“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku
Koncert žáků školy, 23. 2. 2003, Janáčkovo divadlo J. Strauss: „Valčík“ – klasický tanec pro žáky VII. a VIII. ročníku A. Chačaturjan: „Gajané“ – šavlový tanec, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku F. Schubert: „Německé tance“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku
Koncert žáků školy, 16. 2. 2004, Janáčkovo divadlo L. Minkus: „Bajadéra“ – valčík, klasický tanec pro žáky V., VI. a VII. ročníku O. Respighi: „Tarantella“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku J. Barrowman: „Pomáda“ – moderní tanec pro žáky VIII. ročníku
86
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 27. 2. 2005, Janáčkovo divadlo L. Minkus: „Don Quijote“ – sborový tanec, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku E. Waldteufel: „Bruslaři“ – valčík, moderní tanec pro žákyně VII. a žáky VI. ročníku CH. Gounod: „Faust a Markéta“ – klasický tanec pro žáky VIII. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 19. 3. 2006, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Spící krasavice“ – valčík, klasický tanec pro žáky VI. a VII. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 11. 3. 2007, Janáčkovo divadlo P. I. Čajkovskij: „Valčík“ – klasický tanec pro žáky VII. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 9. 3. 2008, Janáčkovo divadlo A. Chačaturjan: „Maškaráda“ – valčík, klasický tanec pro žáky VII. ročníku L. van Beethoven: „Osudové setkání“ – moderní tanec pro žáky VIII. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 22. 2. 2009, Janáčkovo divadlo L. Minkus: „Bajadéra“ – valčík, klasický tanec pro žáky VIII. ročníku E. Waldteufel: „Bruslaři“ – valčík, moderní tanec pro žáky VI. a VII. ročníku
Koncert žáků Taneční konzervatoře Brno, 21. 2. 2010, Janáčkovo divadlo L. Delibes: „Coppélia“ – valčík, klasický tanec pro žáky VII. a VIII. ročníku A. Ch. Adam: „Giselle“ – chlapecké trio, klasický tanec pro žáky VI. ročníku T. Drums: „Přešlapy“ – duet, moderní tanec pro žákyni VIII. a žáka VII. ročníku W. Bukový: „Svědomí“ – duet, moderní tanec pro žákyni VIII. a žáka VII. ročníku J. Barrowman: „Do moderna“ – moderní tanec pro žáky VII. a VIII. ročníku
87
ZÁVĚR Během patnáctiletého působení na scéně Národního divadla Brno, tedy od sezóny 1974/1975 do sezóny 1988/1989 vytvořil Jiří Kyselák přes padesát rolí a většinou se jednalo o role hlavní. Jako choreograf působící od roku 1981 dodnes, vytvořil více jak 250 choreografií pro různá divadla. Jeho pedagogická činnost zahrnovala 31 let na Taneční konzervatoři a dodnes pracuje jako pedagog baletu Městského divadla v Brně. Jde tedy o osobnost velice činorodou a ve své profesi tanečníka, choreografa i pedagoga velmi úspěšnou. Cílem mé práce bylo zmapovat všechny tři oblasti jeho dosavadního působení. Jako další velká tvůrčí oblast se ukázala jeho tvorba choreografií menších celků, tzn. operet, muzikálů, oper, pohybová spolupráce do činoher, a to vše nejen v České republice, ale i v zahraničí. Největší pomocí při zpracování veškerých dat byl přístup do archívu Národního divadla v Brně a osobní rozhovory a archív Jiřího Kyseláka. Dnes působí Jiří Kyselák jako choreograf na volný úvazek.
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE
Archiv Národního divadla Brno
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století, II. díl K-P, Praha, Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999, 649s. ISBN 80-7185-246-5
DUFKOVÁ, Eugenie, SRBA, Bořivoj. Postavy brněnského jeviště, svazek II., Brno: Státní divadlo v Brně, 1989, 734s
HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník, Praha: Divadelní ústav , 2001. ISBN 807008-112-0
Periodika Aplaus, Taneční listy
Programy Národního divadla Brno
Programy koncertů Taneční konzervatoře Brno
Soukromý archiv Jiřího Kyseláka
Osobní rozhovory s Jiřím Kyselákem
89
SEZNAM ILUSTRACÍ Obrázek č. 1: Portrét Jiřího Kyseláka, str. 8
Obrázek č. 2: Jiří Kyselák v roli Korzára z pas de deux baletu Korzár v leningradském Akademickém choreografickém učilišti, str. 13
Obrázek č. 3: Jiří Kyselák v roli Vězně z choreografie Olgy Pyskaté s názvem Vězeň, str. 15
Obrázek č. 4: Jiří Kyselák v roli Bubeníka z baletu Ples kadetů, str. 17
Obrázek č. 5: Jiří Kyselák v roli Danila s partnerkou Marií Šlezingrovou z baletu Kamenný kvítek, str. 20
Obrázek č. 6: Jiří Kyselák v roli Kasyma s partnerkou Marií Šlezingrovou z baletu Matčino pole, str. 21
Obrázek č. 7: Jiří Kyselák v roli Thesea z baletu Sen noci svatojanské, str. 34
Obrázek č. 8: Jiří Kyselák v roli Tybalta se Zdeňkem Kárným z baletu Romeo a Julie, str. 42
Obrázek č. 9: Jiří Kyselák jako choreograf při zkoušce baletu Concerto Grosso, str. 43
Obrázek č. 10: Jiří Kyselák jako choreograf baletu Othello s Josefem Jelínkem a Libuší Královou, str. 60
Obrázek č. 11: Jiří Kyselák jako choreograf na zkoušce muzikálu Zpívání v dešti s Igorem Ondříčkem a baletem Hudebního divadla v Brně, str. 71
Obrázek č. 12: Jiří Kyselák jako pedagog baletu Hudebního divadla v Brně, str. 80
90
