MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Porozvodová péče otců o děti v ČR Bakalářská práce
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen
prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně
Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
……………………… Pavel Doležal
2
Obsah: 1 Úvod
1.1 Východiska práce
1.2 Cíle práce
2. Rodina
2.1 Definice
2.2 Psychologické charakteristiky rodiny 2.3 Základní funkce rodiny
2.4 Charakteristické znaky současné české rodiny
3. Historický vývoj otcovské role 3.1 Shrnutí
4. Muži a otcovství
4.1 Různé přístupy mužů k otcovství po rozvodu
4.1.1 Proč muži žádají o svěření dětí do péče
4.2 Otcovství a současná standardní úprava poměrů po rozvodu
5. Vtah mezi otcem a dítětem a jeho vliv na vývoj dítěte 5.1.1 Ranná péče 5.1.2 Inteligence
5.1.3 Osamostatnění se, vztahy s vrstevníky
5.1.4 Vztahy k příslušníkům druhého pohlaví 5.1.5 Sociabilita a delikventní chování
5.2 Shrnutí
6. Rozvod a jeho důsledky
6.1 Druhy úpravy poměrů 6.1.1 Výhradní péče
6.1.2 Standardní úprava styku otce s dětmi po rozvodu 6.1.3 Střídavá péče
6.2 Vše co se může stát, když konflikt trvá i po rozvodu 6.2.1 Popouzení proti jednomu z rodičů 6.2.2 Bránění ve styku
6.2.3 Syndrom zavrženého rodiče
7. Sociální pracovník a jeho postavení v řízení o rozvodu manželství 7.1 Soudní znalec
3
7.2 Orgán sociálně-právní ochrany dětí
7.2.1 Úloha OSPOD v rozvodovém řízení 7.2.2 Návrhy podávané OSPOD na soud
7.3 Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů 7.4 Shrnutí
8. Právní předpisy
8.1 Historický vývoj rodinného práva na území ČR 8.2 Současné právní normy
8.2.1 Mezinárodně závazné normy
8.2.2 Právní normy České republiky
8.3. Shrnutí
9. Empirická část
9.1 Dotazníkové šetření 9.1.1 Administrace 9.1.2 Hypotézy
9.2 Vyhodnocení dotazníkového šetření 9.3. Shrnutí
10. Závěr
4
1. ÚVOD Cílem této práce bylo psát o otcích, kteří mají po rozvodu děti svěřeny do své
péče, ale hlavně o otcích, kteří nejen že nemají děti svěřeny do své péče, ale svádí marný boj o to, aby je mohli alespoň občas vídat. Nesetkali se se svými dětmi již velmi
dlouhou dobu a nemají, přes veškerou snahu, ani malou vyhlídku, že by se tak v brzké době mohlo stát. Stále znovu se pokoušejí domoci se spravedlnosti a stále znovu je
jejich úsilí bezvýsledné. Jejich děti vyrůstají ochuzeny o jednu ze dvou v dětství
nejcennějších věcí, kterou je, vedle intenzivního vztahu s matkou, také plnohodnotný vztah s otcem. Proto vznikla práce o rozvodech z pohledu otců a jejich dětí. O tom, co je v této složité životní etapě může všechno potkat, co pro vztah otce a dítěte může rozvod znamenat a snad i o tom, jak se tomu nejhoršímu bránit.
1.1 VÝCHODISKA PRÁCE Rozvod je v naší společnosti běžnou záležitostí, se kterou má nějakou zkušenost
téměř každý. V roce 1984 poprvé překročil absolutní počet rozvodů v České republice
hranici 30 tisíc. Po roce 1989 se dlouhodobý růst počtu rozvodů zastavil a na této vysoké úrovni se ustálil prakticky po celá devadesátá léta. V meziročních intervalech
nebyl růst rozvodovosti pravidelný, byly roky a dvouletá období, kdy počet rozvodů mírně klesl, pokles byl kompenzován a překonán pozdějším přírůstkem. Dosavadní
maximum počtu rozvodů bylo zaznamenáno v roce 1996 – 33 113 rozvodů, v tomto roce byla i nejvyšší hrubá míra rozvodovosti (počet rozvodů na 1 000 obyvatel) i rozvodový index (počet rozvodů na 10 sňatků v daném roce).
V roce 1998 byl přerušen dlouhodobý trend mírného nárůstu rozvodovosti. Ve
srovnání s předchozími roky počet rozvodů výrazně klesl a to na úroveň roku 1971. Náhlý úbytek rozvodů byl způsoben změnou v legislativě. Od 1. srpna 1998 platí
v České republice zákon č. 91/1998 Sb., jenž změnil a doplnil zákon o rodině č. 94/1963
Sb., a tím podmínky pro rozvod upravil. Podmínkou rozvodu je mimo jiné to, že partneři žijí nejméně šest měsíců odděleně a oboustranný souhlas partnerů s podáním
návrhu na rozvod. V praxi výši rozvodovosti nejvíce ovlivnilo ustanovení § 25
změněného zákona jež určuje, že „manželství nelze rozvést, pokud nenabude právní 5
moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu“1. Novelizace zákona rovněž neumožňuje rozvést manželství kratšího trvání než jeden rok. Snížení
počtů rozvodů v roce 1999 způsobené zpřísněním rozvodové legislativy bylo vystřídáno
v roce 2000 kompenzačním vzestupem a počet rozvedených manželství dosáhl opět téměř hranici třiceti tisíc. V roce 2001 počet rozvodů opět vzrostl nad 30 tisíc, to vypovídá o tom, že intenzita rozvodovosti pokračuje ve svém vzestupu, který byl
v období 1999-2000 pouze dočasně přerušen a každým rokem se zvyšuje natolik, že v roce 2004 již dosáhl 33060 rozvedených manželství. Tabulka 1: Rozvedená manželství s nezletilými dětmi Rok 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
Celkem rozvedených Z toho manželství s nezletilými dětmi manželství počet % 27610 19591 71,0 27825 20041 72,0 29319 21338 72,8 30514 22072 72,3 30486 22058 72,4 29558 21374 72,3 31040 22621 72,9 30648 22142 72,2 31374 22620 72,1 32054 23136 72,2 29366 21053 71,7 28572 20486 71,7 30227 21760 72,0 30939 22289 72,0 31135 22108 71,0 33113 23438 70,8 32465 22603 69,6 32363 21636 66,9 23657 14177 59,9 29704 19067 64,2 31586 20546 65,1 31758 20412 64,3 32824 20705 63,1 33060 20805 62,9
Po rozvodu rodičů jsou děti svěřovány v naprosté většině do výhradní péče
matky a jejich kontakt s otcem je soudem určen na velmi omezenou dobu. tato standardní úprava poměrů o rozvodu znamená pro většinu dětí radikální omezení nebo 1
Zákon o rodině č. 42/64 Sb. ve znění pozdějších předpisů
6
úplné přerušení kontaktů s otcem, které má pro děti závažné následky. Děti pro zdravý
psychosociální vývoj potřebují co nejintezivnější účast obou rodičů. Někdy se rodič,
který má svěřeno dítě do péče rozhodne, z různých důvodů, zpřetrhat veškerá pouta mezi dítětem a druhým rodičem, s cílem odstranit ho úplně ze života dítěte.
Ochranu zájmů dítěte v ohrožujících a zátěžových situacích, jakými rozvod i
porozvodové spory jsou, mají na starosti orgány sociálně-právní ochrany dětí. Tyto by
měly směřovat svou činnost k naplnění práv dítěte a měly by k tomu využít veškerých dostupných prostředků.
Z mnohých konkrétních případů však vyplývá, že v praxi v oblasti porozvodové
péče dochází k řadě pochybení, která mají za následek prohloubení problému a vystavení dítěte zbytečnému dalšímu traumatu ze ztráty jednoho z rodičů.
1.2 CÍLE PRÁCE Práce si klade za cíl zmapovat oblast porozvodové péče, včetně porozvodového
uspořádání poměrů a nežádoucích jevů, které rozvod doprovází. Dále chce zjistit, jaká je běžná praxe při úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů a jak se na ní podílí orgány sociálně-právní ochrany dětí.
Problematika je záměrně nahlížena z pohledu otců, neboť oni o děti při rozvodu
přicházejí daleko častěji, ať již v důsledku soudem upraveného porozvodového uspořádání nebo záměrné snahy bývalé manželky. To ale v žádném případě neznamená,
že se v podobné situaci nemůže ocitnout žena. V takovém případě je vývoj dítěte poznamenán jiným způsobem, protože význam matky pro dítě je jiný, ale rozhodně jde o problém stejně závažný.
2. RODINA 2.1 DEFINICE Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická. Liší se podle
přístupu různých vědních disciplín jako je sociologie, psychologie, právo nebo
demografie. Také různé oblasti téže vědy přistupují k pojmu rodina rozdílně. I pokud bychom se omezili na psychologické pojetí, nalezneme různé definice rodiny podle
7
různých systémových přístupů (psychoanalýza, behaviorismus atd.). Literatura uvádí rozdílné definice na základě různých aspektů (rolí, komunikace, procesu socializace a individualizace apod.). Uvedu proto hned několik definicí pojmu rodina.
Podle psychologického slovníku je rodina „společenská skupina spojená
manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí“2.
Psychologický slovník rozlišuje rodinu nukleární, která zahrnuje pouze otce,
matku a děti a rodinu širší. Součástí širší rodiny je i další příbuzenstvo (prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice apod.)
Podle sociologické definice představuje skupinu osob přímo spjatých
pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí.
Josef Výrost uvádí v knize Aplikovaná sociální psychologie definici J.
Langmaiera a M. Kňourové. Rodina je „institucionalizovaná biosociální skupina, vytvoření přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto, a z jejich dětí“3.
Dále Josef Výrost zmiňuje definici J. Odehnala:
„Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jednice reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně.“ (1998, s. 304) Jaroslav Řezáč definuje rodinu v knize Sociální psychologie, s odvoláním na P.
Říčana jako „intimní vztahový systém, časoprostorově ohraničený a vyznačující se
relativní trvalostí“4.
Ačkoliv právní řád České republiky neobsahuje explicitně vyjádřenou
definici rodiny, za rodinu se pokládá především rodinu založenou manželstvím. Rodinu
lze však zároveň chápat jako malou skupinu osob, které jsou navzájem spojeny nejen manželskými a příbuzenskými, ale i jinými obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života.
HARTL, P. Psychologický slovník. Praha: Nakladatelství Budka, 1993, s. 181 VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998, s. 304 4 ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie, Brno: Paido, 1998, s. 27 2
3
8
2.2 PSYCHOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY RODINY Rodina je skupina, která svým členům poskytuje
- bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence - ochraňující prostředí (hmotné i sociální) - zajištění životních potřeb - vzájemnou podporu
- východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí
2.3 ZÁKLADNÍ FUNKCE RODINY Funkce rodiny se vyvíjí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou
kulturních faktorů, které ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř
rodiny. Moderní rodina pozbyla některé ze svých dřívějších funkcí. Jiné funkce pouze ztratily (popř. získaly) na důležitosti. Jozef Výrost (1998, s. 327) uvádí čtyři základní funkce.
- funkce reprodukční
Byla a je jedním z nejobvyklejších a nejpřijatelnějších důvodů existence rodiny. Nyní
rodina jako mezistruktura mezi jedincem a společností ztrácí na významu, neboť
společnost v období relativního dostatku je schopná pečovat o jednotlivce přímo a též mu poskytovat širokou škálu alternativ k soužití a reprodukčního procesu. - funkce materiální
V minulosti byla významnější než nyní. Především v době, kdy bylo možné rodinu
vnímat jako samostatně hospodařící jednotku, kde každý měl své povinnosti v na sebe navazujících činnostech. Slabší členové rodiny byli plně odkázáni na materiální pomoc produktivních členů. - funkce výchovná
Rodina je prostředím, které poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a v
podstatě mu poskytuje vše potřebné pro plynulé zařazení do společnosti. Funguje jako regulátor nežádoucích činností.
9
- funkce emocionální
V této oblasti je rodina jedinečná a nezastupitelná a naopak, pokud je rodina dysfunkční, je právě tato oblast nejvíce zraňující. Rodina poskytuje všem svým členům
uspokojení řady potřeb. Mezi jinými potřeby podpory, pomoci a přijetí, potřeby společných rituálů, společných plánů apod.
Proto aby rodiny plnila uvedené funkce je třeba přítomnosti všech jejích členů.
Vzhledem k dítěti tedy hlavně obou rodičů. Je všeobecně známo, že absence jednoho z rodičů je pro sociální a emocionální vývoj dítěte velmi škodlivá a snad ani nemůže
projít bez následků. Pokud je rozpad rodiny neodvratitelný, je třeba udržet vztahy mezi oběma rodiči a dítětem na nejvyšší možné úrovni, aby zůstalo zachováno co nejvíce z výše zmiňovaných funkcí.
2.4 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY SOUČASNÉ ČESKÉ RODINY Moderní rodina se od dřívějšího pojetí rodiny značně liší. Současné rodině jsou
v západním světě společné některé charakteristiky, pomocí kterých lze alespoň částečně vysvětlit nestabilitu rodiny v dnešní době. Tato nestabilita přináší ve svých důsledcích mnoho problémů, mezi nimiž je problematika porozvodové péče o děti jedním
z nejzávažnějších a nejrozšířenějších. V České republice je navíc rozvodovost vysoké i ve srovnání s Evropou.
Charakteristické znaky současné české rodiny rozpracovává Jozef Výrost (1998,
s. 305) v již zmiňované knize Aplikovaná sociální psychologie. Z nich uvedu ty, které podle mého názoru bezprostředně souvisí s problémem rozvodovosti: zaměřenost na zájem jedince
chybí očekávání trvalosti vztahu, jednotlivec se nechce obětovat v zájmu rodiny, nechává si prostor pro změnu na základě svého svobodného rozhodnutí
zralost partnerů při první intimní zkušenosti je často pouze biologická, ne psychologická
omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery a mezi dětmi a rodiči následkem celkového životního stylu
10
vysoká celospolečenská tolerance vůči rozvodům; rostoucí liberalizace postojů
k rozvodům v současné době posiluje představy, že rozvod je vhodným řešením nespokojenosti s momentálním stavem manželství
3. HISTORICKÝ VÝVOJ OTCOVSKÉ ROLE Význam otce v rodině se měnil v souvislosti se společenským vývojem. Stejně
jako každá sociální role, je definován a formován mnoha společenskými a kulturními faktory, které ovlivňují a proměňují statut otců ve společnosti, společně s jejich právy a
povinnostmi. Postoj společnosti k otcovství se měnil postupně, ale k opravdu radikální změně došlo až v průběhu posledních dvou století.
V antickém Římě měli otcové téměř absolutní moc nad svými dětmi, mohli je
prodat do otroctví nebo dokonce zabít. Práva matek prakticky neexistovala. Pokud došlo k rozvodu, přešla péče o dítě automaticky na otce.
Tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala po řadu století a k jejímu uvolňování
docházelo jen zvolna. Zákony mnoha zemí zakotvovaly v různé formě tzv. otcovskou moc - tzn. otec mohl rozhodovat téměř o všem, co se dítěte týkalo. Zároveň byl povinen se o dítě starat a hradit veškeré jeho životní náklady. I v případě rozvodu platila alimentační povinnost pouze pro otce.
Na začátku devatenáctého století měl otec stále ještě větší zodpovědnost za dítě
než matka a téměř ve všech případech rozvodu bylo dítě svěřováno otci. V průběhu
tohoto století však již přichází první pomalé změny. V důsledku ekonomického rozvoje došlo k oddělení pracovního a domácího prostředí. Muži, jako živitelé rodin, opouštěli
domovy a trávili mnohem více času v práci. Dalším faktorem, který ovlivnil změnu
postavení otců byla rodící se feminizace, zatím především v domácí sféře. Zodpovědnost za děti přecházela na matky.
I soudy začaly omezovat téměř absolutní právo otce na svěření dítěte po
rozvodu. Začaly zvažovat morální kvality otců a pokud matka dítě kojila, svěřovali jí
dítě i v případě, že byl otec bezúhonný. Začalo se usuzovat, že matky dokáží lépe
uspokojit potřeby malých dětí. Tento postoj pak začal v opatrovnických věcech převažovat a stal se známým jako „presumpce útlého věku dětí“.
11
Otcové si udržovali svůj formální statut hlav rodiny, ale role vychovatelů dětí
připadala stále více matkám. Do výchovy zasahovali pouze když matčina autorita selhala. Stoupala tendence mužů hledat smysl svého mužství mimo domov. Méně se
vztahovali k hodnotě domova a rodičovství, pro jejich sebeurčení byly důležitější individuální ambice a úspěch. Otcovství se stalo méně důležitou sociální rolí. Tradiční
pojetí
otcovství
zahrnovalo
čtyři
tradiční
role.
Otec
byl
nenahraditelným ochráncem a pečovatelem, vychovával a předával svým dětem morální
zásady, byl hlavou rodiny a jejím živitelem. Všechny tyto role ztratily v průběhu
posledních dvou století na důležitosti. Otcové ztráceli autoritu a prestiž v širší společnosti a otcovství jako takové ztrácelo na vážnosti.
Pravděpodobně i v souvislosti s tím se upřednostňování matek při svěřování dětí
do péče rozšiřovalo i na starší kategorie dětí.
Na počátku dvacátého století se již matkám svěřovali děti jakéhokoli věku do
trvalé péče. Preference otců byla tedy nahrazena téměř bezvýhradnou preferencí matek. Tento postoj společnosti byl ještě upevněn stále populárnější psychoanalytickou teorií, která kladla velký důraz na přínos matky k psychické pohodě dítěte. Usuzovalo se, že vztah mezi matkou a dítětem je výjimečný, daleko intimnější a důležitější než vztah
dítěte s otcem, a že pouze matka dokáže správně reagovat na potřeby dítěte. Vznikl tzv. „kult mateřství“, který s sebou mimo nekritické víry v mateřské instinkty, přinesl podceňování významu otce pro vývoj dítěte.
Vliv kultu mateřství přetrvával po mnoho desetiletí. Až v sedmdesátých letech
byly iniciovány výzkumy, které vyvrátily vžitý názor a přinesly zjištění, že otec je významný, nejen když jsou děti starší, nýbrž i v ranných letech. Mnoho dalších
vědeckých výzkumů, zabývajících se vztahem otec a dítěte, jejich vzájemnou interakcí a
schopností otce reagovat na potřeby dítěte, tuto tezi potvrdilo. Stejně jako šetření zaměřená na důsledky nepřítomnosti otce v rodině.
Přesto se i nadále kult mateřství odráží ve veřejném mínění i soudní praxi.
Nejenže jsou děti po rozvodu rodičů, až na výjimky, bezvýhradně svěřovány matkám, ale jejich otcům je přístup k dětem značně omezován.
12
3.1 SHRNUTÍ V současné době se hovoří o tzv. krizi otců. Ti ztratili mnohé ze svého
původního statutu. Po předání odpovědnosti za výchovu dětí ženám a odstoupení od
hlavní (i morální) autority v rodině, začali být muži, vzhledem k zvyšujícímu se
pracovnímu uplatnění žen, nahraditelní i jako živitelé rodin. Na druhou stranu se ale současní muži více angažují ve výchově a péči o dítě. Jejich aktivity jsou jiné povahy
než dříve, kdy otcové přistupovali k výchově více z mocenské pozice. Nyní jsou otcové
více partnery svého dítěte, snad jsou i citově angažovanější, jsou přímou součástí života dítěte (ne jen vnější autoritou).
4. MUŽI A OTCOVSTVÍ V předchozí kapitole jsme si ukázali vývoj postavení otců v rodině i ve
společnosti. Jejich úloha se tedy podstatně změnila a snad lze říci, že i jistým způsobem zmenšila. Způsobilo to mnoho vnějších faktorů. Společenské změny s sebou přinesly
jiné očekávání od společnosti a jiné požadavky na muže. Přesto je otcovská role v životě muže jednou z nejdůležitějších, protože z ní pramení důležitá část jeho identity. Pro každého muže je samozřejmě role otce jinak významná. Věnují se svým dětem
s různou intenzitou. A podle toho se pak různě vyrovnávají s omezením nebo i ztrátou této role.
4.1 RŮZNÉ PŘÍSTUPY MUŽŮ K OTCOVSTVÍ PO ROZVODU Někteří muži kladou větší důraz na jiné hodnoty než otcovství. Dětem se příliš
nevěnují
ani v manželství a v případě rozvodu je ponechávají v péče matek bez
jakéhokoliv pocitu újmy. Mají svůj životní styl, do kterého starost o děti nezapadá. A
přestože je to pro děti velmi zraňující, někdy nevyužívají ano omezené možnosti styku s dětmi.
Psychologové
se
v klinické
praxi
setkávají
také
s muži
trestajícími
prostřednictvím nezájmu o děti bývalé manželky, které byly tím, kdo inicioval rozvod.
13
Snaží se, aby bývalé partnerky samy trpěly trápením svých dětí, kterým se stýská po otci.
Ještě další skupina mužů se se svými dětmi po rozvodu přestane vídat. Mají své
děti rádi a ze začátku stojí o to, podílet se na jejich výchově, ale neunesou změnu vzájemného vztahu, jeho určité ochlazení a zmenšení své role v životě dětí a raději volí únik z těžké situace a vztahy úplně přeruší.
Další kategorie mužů by se ráda i nadále o své děti starala, ale sami přijali
obecně rozšířený názor ovlivněný kultem mateřství a berou jako přirozený důsledek rozvodu fakt, že své děti svým způsobem ztrácí. Sami sebe považují za méně schopné v péči o dítě a neuvažují o jiném než standardním řešení. Smíří se se svými přísně
odměřenými návštěvami a snaží se, aby byly pro děti co nejzajímavější. Mohou tak být docela spokojení.
Muži, pro které je role otce natolik zásadní, že se rozhodnou porušit společenské
konvence a žádají svěření dětí do své péče, se setkávají s mnohými velmi těžko překonatelnými překážkami právního i společenského charakteru. Takových mužů je menšina a většinou nejsou ve své snaze příliš úspěšní. 4.1.1 Proč muži žádají o svěření dětí do péče Nutno říci, že žádost o svěření do trvalé péče může mít různé motivy. R. A.
Warshak vypočítává mnoho různých pozitivních i negativních motivů. Ne vždy je otec při své žádosti veden potřebou být nablízku svému dítěti a neztratit svou otcovskou roli. Mezi ty scestné důvody žádosti o svěření do péče Warshak počítá: -
-
zajištění příznivějšího finančního vyrovnání snaha vyhnout se vyživovacím povinnostem získání dětí jako nástroje k udržení manželky v manželství získání dětí jako nástroje k častějšímu kontaktu s manželkou po rozvodu získání dětí jako nástroje k potrestání manželky získání dětí jako důkazu vlastní ceny žadatele získání dětí jako prostředku ke zmírnění pocitů viny za rozvod získání dětí jako prostředků proti osamělosti 5
Jistě jsou otcové, kteří mají k žádosti o svěření dítěte do výhradní péče některý
z výše uvedených motivů, ale většina je vedena dobrými, mnohem prostšími
pohnutkami. Jde o otce, kteří mají se svými dětmi silná citová pouta, kterých si velmi 5
WARSHAK, R. A., Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha: Portál, 1997, s. 76
14
cení. Svěření dětí je pro ně způsob, jak udržet intenzitu těchto svazků. Tito otcové berou svoji odpovědnost za péči o dítě zcela vážně a jsou přesvědčeni, že dětem vytvoří dobrý domov.
Domnívám se, že je ještě jeden poměrně rozšířený motiv pro žádost otců o
svěření dítěte do péče. V tomto případě se otcové nepokoušejí získat do trvalé péče své dítě hned po rozvodu. Naopak, souhlasí s výhradní péčí matky a svým omezeným
stykem s dítětem, ze kterého se snaží vytěžit co nejvíce pro dítě i pro sebe. Ale ani tento většinou už tak nedostačující rozsah styku, určený soudem, jim není dopřán. Je jim
v setkání s dítětem různými způsoby a z různých důvodů ze strany matky bráněno. Jejich vztah k dítěti je pro ně tak důležitý, že se se situací nesmíří, a aby o své dítě
nepřišli úplně, rozhodnou se bojovat a pokusit se získat dítě do své péče. Zákony jsou v těchto případech na jejich straně.
4.2 OTCOVSTVÍ A SOUČASNÁ STANDARDNÍ ÚPRAVA POMĚRŮ PO ROZVODU
Rozvod je sám o sobě velmi zátěžová situace a vzhledem k zaběhlému přístupu
k porozvodovému uspořádání poměrů, přináší s sebou ještě narušení, ne-li zpřetrhání
vztahů otce s dětmi. Pokud muž o své dítě stojí, vnímá roli otce jako důležitou a přistupuje k ní zodpovědně, nese to těžce a je to pro něj spojeno s řadou dalších životních trápení.
Důležitá část identity každého muže pramení z jeho role jako otce. Když nezíská
dítě do své péče, je tato role v očích zákona omezena a jeho identita jako rodiče
narušena. V důsledku toho trpí i jeho sebeúcta. Když vás společnost přeřadí ve vztahu
k dětem do postavení druhořadého občana, pak jste snadno náchylný pochybovat o sobě jako o otci. Tyto pochybnosti se posílí tím, že vidíte, jak vztah s vašimi dětmi narušuje
nebo se stává povrchnějším – a k tomu často dochází při omezeních vyplývajících z typického programu návštěv.
Současná standardní úprava poměrů po rozvodu ochuzuje mnoho otců o jedno
z jejich základních práv, vychovávat své děti. Tím, že jim soudy povolují jen minimální
kontakt s dětmi, ztrácí otcové v dětských záležitostech autoritu. Už nejsou součástí jejich života, ale pouze příležitostnými návštěvníky. Je přirozené, že otcové stejně jako
matky vkládají do svých dětí naděje, chtějí o ně pečovat, chtějí být u toho jak rostou, 15
chtějí jim předávat své zkušenosti, vzdělávat je, pomáhat jim, radit, vést je životem,
chránit je, podílet se na utváření osobnosti. Na to jeden víkend za čtrnáct dní neposkytuje dostatek prostoru. Umím si představit, že to řada otců vnímá oprávněně
jako újmu, nespravedlnost a snad i životní prohru. Vše však může skončit ještě hůř, s daleko vážnějšími následky pro dítě i otce. To v případě, že se matka rozhodne nerespektovat ani omezený kontakt otce s dětmi a jeho uskutečnění brání.
5. VZTAH MEZI OTCEM A DÍTĚTEM A JEHO VLIV NA VÝVOJ DÍTĚTE
Jak se pozice otce v rodině postupem času měnila, dospěl vývoj až ke vzniku
kultu mateřství, který připisoval otcům téměř nulový význam. Snad mimo zajištění
finančních prostředků pro rodinu, byla úloha otce v životě dítěte považována za nedůležitou a jeho přínos k výchově za nevýznamný.
V sedmdesátých letech byla oblast porozvodové péče a práce dětských
psychologů vůbec, ovlivňována kultem mateřství již několik desítek let a tento vliv nabýval stále větších rozměrů. S otci se nepočítalo ani při výzkumech ani při klinické
práci s dětskými klienty. V roce 1975 vzešla první iniciativa a kritika stávajícího
přístupu od Michaela Lamba, pokračovatele významného psychoanalytika Johna Bowlbyho. Poté, v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se řada vědců začala věnovat výzkumům vlivu otce na život dítěte.
Výsledky výzkumů přinesly potvrzení hypotéz o významu a nezastupitelnosti
otce při formování osobnosti dítěte i nebezpečích, která přináší otcova nepřítomnost.
V následující části uvedu několik oblastí dětského vývoje, v nichž se otcovský faktor ukázal velmi podstatný. Je důležité připomenout, že vliv otců na syny a dcery je rozdílný.
Pokud není uvedeno jinak, pochází informace o výzkumech a jejich výsledcích
z již citované knihy R. A. Warshaka - Revoluce v porozvodové péči o děti, kde jsou
výzkumy ilustrovány kasuistikami a popsány podrobně, včetně použitých postupů, metod a nástrojů.
16
5.1.1 Ranná péče
Děti od narození potřebují hlavně jistotu ve vztazích ke svým lidem. Od začátku
navazují úzký kontakt s oběma rodiči. Pocit jistoty a bezpečí hledají jak u matky tak u otce. K vytvoření tzv. základní důvěry je třeba, aby rodič byl schopen rozpoznat signály
dítěte a adekvátně na ně odpovídat, tedy v pravý čas a správným způsobem uspokojovat jeho potřeby. Jen tak získá dítě nesmírně důležitou důvěru v to, že svět je bezpečné místo, a že na „své lidi“ se může spolehnout. Vytvoření tzv. bazální důvěry je
považováno za základní kámen dalšího osobnostního vývoje dítěte. V této souvislosti se hovoří většinou výlučně o matkách, jako hlavních zdrojích pocitu bezpečí. Výzkumy však ukázaly, že muži jsou stejně vnímaví k signálům nepohody kojenců a reagují na ně
stejně jako ženy. (Parke, Sawin). Rozlišují dokonce stejně jako ženy různé typy křiku novorozenců (Parke, Sawin). Dokáží tedy rozpoznat co dítě potřebuje a jsou schopni
tyto potřeby naplnit. Muži disponují stejnými dovednostmi souvisejícími s péčí o dítě, jsou stejně kompetentní a tvořiví pečovatelé o novorozence jako ženy (Pruett).
Tato zjištěná skutečnost se dá stručně shrnout slovy PhDr. Zdeňka Matějčka:
“Mateřské chování vůči dítěti není omezeno pouze na biologické matky, nýbrž jde o
univerzální chování všech lidí. Také otcové, jiní muži a dokonce již děti v pozdním školním věku jsou schopni tohoto typicky mateřského chování.6“
Již nemluvňata vytvářejí úzká citová pouta i se svými otci a děje se tak přibližně
v tutéž dobu, kdy se formují tytéž pouta k matkám. Interakce mezi otcem a dítětem je jiná, kvalitativně odlišná, než interakce mezi matkou a dítětem. Neznamená to však, že by byla méně významná. Otec přistupuje k dítěti s jinými záměry. Matky chtějí dítě především chránit, a aby ho udržely v bezpečí mohou někdy bránit jeho poznávacím
aktivitám. Muži oproti tomu mají tendenci více si s dítětem hrát, podporují jejich zvídavost, odvahu a tvořivost. 5.1.2 Inteligence
Z výše zmíněného rozdílu v přístupu otců a matek k spontánním poznávacím
aktivitám dítěte lze usoudit, že právě vývoj kognitivních schopností dítěte je role otce velmi významná.
MATĚJČEK, Z. Rozhovor pro časopis Eltern. In BAKALÁŘ, E., Novákovi, M. a D. et al. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 66 6
17
Pevný vztah mezi otcem a dítětem, dokonce i během novorozenectví, může
podporovat vývoj intelektu dítěte (Biller, Salterová). Snadno dosažitelný otec pomáhá svému synovi dosáhnout ve škole jeho intelektového potencionálu tím, že slouží jako
příklad muže, který úspěšně funguje mimo domov. Tentýž otec nebude mít na intelektový vývoj svého syna vliv, nebude-li mu nablízku (Biller).
I u dívek se prokázalo pozitivní působení podporujícího otce na jejich
intelektový vývoj. Mnoho úspěšných žen připisuje své úspěchy otcovské inspiraci.
Celkově děti, které mají častý kontakt s otcem, prospívají ve škole lépe ve všech
předmětech. Otec ovlivňuje rozvoj různých složek intelektu i celkový postoj dítěte ke vzdělání a jeho motivaci ke vzdělání.
5.1.3 Osamostatnění se, vztahy s vrstevníky
Oddělování se od rodičů probíhá na různých úrovních v průběhu celého vývoje.
Již v útlém věku, kdy ještě nejde o navazování vztahu s vrstevníky či jinými dospělými,
se děti musí učit snášet dočasnou nepřítomnost rodičů. I v tomto období lze pozorovat rozdíly mezi dětmi související s mírou angažovanosti otce. Děti, o něž se jejich otcové více starají, snáší lépe stres, když jsou ponechány sami s cizí osobou (Kotelchuck).
Později je pro děti stále důležitější kontakt s vrstevníky a uplatnění ve
vrstevnické skupině. Znovu výzkumy potvrzují velký vliv otce. Synové, jejichž otcové jsou delší dobu nepřítomni, hůře vycházejí se svými vrstevníky, jsou méně asertivní a více závislí na svých spolužácích. Častěji trpí pocity izolace, osamělosti a odcizení.
V adolescenci by se děti měly postupně odpoutat od rodičů. Děti vychovávané
matkou s tím mají častěji problémy. Projevuje se u nich nadměrná závislost na matce. Vyhýbají se osamostatnění nebo se o něj naopak snaží neadekvátním nezralým
způsobem. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout nezávislosti v psychické pohodě. Otec pomáhá dětem tak, že jim nabízí bezpečný na matce nezávislý vztah.
5.1.4 Vztahy k příslušníkům druhého pohlaví
Vytváření vztahu k příslušníkům druhého pohlaví je hlavním úkolem období
adolescence. Ale již předchozí vývoj, při němž dohází k postupnému přijetí sexuální
role, je pro úspěšné zvládnutí tohoto životního úkolu určující. Na průběhu celého procesu se odráží vztah dítěte s otcem i jeho intenzita.
18
Pro chlapce je otec vzorem mužnosti. Identifikace chlapce s otcem je základem
umožňujícím přijetí mužské role. Otec je výrazným impulsem pro sociální učení dítěte,
podílí se na vytváření sexuální role. U chlapců vyrůstajících bez otce je větší riziko
nejisté maskulinní identity. Hoch si neosvojí typicky mužské chování, mužský způsob
řešení zátěžových situací apod. Z toho pak může pramenit jistá citová nezralost i vzorce chování obsahující prvky závislosti a pasivity, navenek se však projevující agresivitou.
Dosažitelný a podporující otec s úzkým vztahem se svým synem, zvyšuje jeho
naději na úspěšný vztah a manželství.
I v životě dívky hraje otec nezastupitelnou úlohu. Od nejútlejšího věku dívky
modeluje její představu o mužském a partnerském chování. Pro dívky je otec prvním mužem v jejich životě. Jeho přítomnost a angažovanost je důležitým formativním
faktorem jejího budoucího postoje k mužům i partnerství jako takovému. Během výzkumů se ukázalo, že dívka, která neměla pozitivní a přínosný vztah se svým otcem během let před dospíváním, během něho i později, bude mít sklon k pocitům nejistoty
ve vztazích s muži. Dívky z rodin bez otce mají obavy a pochybnosti o své atraktivnosti jako ženské partnerky, hůře hledají uspokojení v lásce. Schopnost ženy vytvořit úspěšný
manželský vztah je zvýšena, když sama prožila vřelý citový vztah se svým otcem (Biller, Salter).
5.1.5 Sociabilita a delikventní chování
Osobnosti s omezenou mírou sociability, případně osobnosti asociálně či
delikventně jednajících lidí mají mnohé společné charakterové rysy. Vyznačují se nižší
dosaženou úrovní morálního vývoje, sníženým vědomím odpovědnosti za své činy,
horším sebeovládáním atd. Tyto vlastnosti se formují postupně v průběhu vývoje dítěte a samozřejmě i na ně má vliv rodinné prostředí, v němž dítě vyrůstá. Výsledky
výzkumů, které se věnovaly těmto oblastem, hovoří jasně v neprospěch dětí
vyrůstajících pouze s jedním rodičem (v naprosté většině s matkou). Zdaleka to neznamená, že nezájem otce povede zákonitě k asociálnímu chování u všech dětí, lze však říci, že vřelý a angažovaný otec ve velké míře přispívá k prevenci asociálního chování.
Děti, kterým se otec více věnuje a dává najevo svou lásku častými citovými
projevy, přijímají více odpovědnosti za své chování. I se celkově zodpovědněji chovají.
Chlapci z rodin bez otce jsou méně morálně zralí a jsou agresivnější než chlapci,
kteří žijí s otcem. U dívek takové rozdíly nebyly zjištěny. (Zkoumány byly tyto oblasti 19
morálního vývoje: pocit viny po provinění, přijetí výčitky za špatný čin, poslušnost vůči pravidlům a internalizované morální normy – Hoffman).
U vřelých, angažovaných a pečujících otců je větší pravděpodobnost, že
vychovají děti a adolescenty s vysokou morální úrovní (Biller).
Osoby s asociálním chováním se také projevují jako málo empatické. Jinak je
tato schopnost vcítit se do druhého jedním z vysoce hodnocených osobnostních rysů. Bylo zjištěno, že v dospělosti jsou empatičtější osoby, které v dětství trávily delší čas s otcem. Z mnoha sledovaných ukazatelů se právě tento potvrdil jako nejvýznamnější (není však zcela jasné proč existuje tato závislost) (Koestner).
Celkově považují odborníci nepřítomnost otce v rodině za rizikový jev. Děti
vychovávané jen jedním z rodičů (ve všech zemích jsou to ve zdrcující většině matky)
mají podle mezinárodních srovnávacích studií, jež jsou dnes k dispozici o něco horší
výsledky ve škole, víc zdravotních i psychických problémů a také více střetů se zákonem než děti ze srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči. Přítomnost otce v rodině soudobý výzkum jasně ukazuje jako faktor, který brání delikvenci syna.
5.2 SHRNUTÍ V posledních několika desetiletích vyšlo najevo několik zásadních skutečností,
které vyvrací dřívější představy o zanedbatelném významu otce pro dítě. Muži mají
stejné předpoklady pro péči o děti jako ženy a jsou stejně kompetentní a citliví. Je
známo mnoho oblastí, v nichž je otec pro své dítě velmi důležitý a víme, že jeho účast na výchově a formování osobnosti dítěte je nenahraditelná. Otec ovlivňuje vznik mnoha
charakterových rysů jako je odpovědnost, empatie, samostatnost, sociabilita a vztah, který má se svými dětmi, předurčuje jejich uplatnění v jiných mezilidských vztazích, přátelských, pracovních i partnerských.
Chlapci vyrůstající bez otce trpí obtížemi z nedostatku autority a možnosti najít
si identifikační vzor. Dívky si pak z dětství bez otce odnáší nejistotu ve vztazích s muži a sníženou schopnost navázat a udržet si kvalitní a stabilní partnerský vztah.
Všechny výše zmíněné pozitivní vlivy otce na vývoj dítěte předpokládají, že jde
o otce citově angažovaného, pečujícího, věnujícího svým dětem nezanedbatelnou část svého času. O otce, který svou otcovskou roli bez výhrad přijímá, přistupuje k ní
20
zodpovědně, a považuje ji pro sebe samého nanejvýš důležitou. A samozřejmě o otce, který dosahuje určitých morálních kvalit a může sám působit jako pozitivní
identifikační vzor. Je jasné, že pouhá přítomnost otce v rodině nestačí. Naopak v některých případech může být ještě škodlivější než jeho nepřítomnost. To když se
otec chová k dětem nežádoucím způsobem nebo svým vlastním příkladem přispívá spíše k rozvoji negativních vzorců chování.
Tato práce je však o otcích, kteří mohou a chtějí svým dětem předat to nejlepší a
není jim to dovoleno s argumentem, že jejich nepřítomnost )nebo jen mizivá
přítomnost) nebude pro děti nikterak ochuzující, protože nejsou pro dítě jeho rozvoj tolik významní.
Společnost se zatím nachází ve zvláštním stadiu. Zdá se, že formálně výše
uvedené výsledky výzkumů vešly do povědomí. Domnívám se, že na přímou otázku by význam otce popřel málokdo. Sad pouze představa o stejném instinktivním vybavení
mužů a žen pro péči o dítě je natolik těžko akceptovatelná, že je popírána i veřejně.
Nicméně zatím nedošlo k zvnitřnění a opravdovému přijetí těchto skutečností.
Společnost včetně mnoha odborníků stále jedná podle diktátu kultu mateřství, přestože ten nebyl nikdy vědecky zdůvodněn.
Rozšířený je i jev, kdy sami muži přijmou odkaz kultu mateřství a dobrovolně
nezasahují do vývoje a výchovy svých dětí v domnění, že nemohou nijak přispět k jejich rozvoji, přestože vzhledem ke svým osobnostním kvalitám by jejich angažování ve výchově bylo velmi pozitivním přínosem.
6. ROZVOD A JEHO DŮSLEDKY Rozvod je traumatická, velmi bolestná a dlouhodobé následky zanechávající
událost pro všechny zúčastněné. O to více pro děti, které jen těžko chápou co se stalo. Ztráta pocitu jistoty je často doprovázena pocity viny a vlastního selhání. Děti se
mohou domnívat, že ony zapříčinily rozchod rodičů. Nezřídka si odchod jednoho z rodičů vysvětlují tím, že už nejsou milovány.
Důsledky stresu se projevují ještě dlouho po rozvodu. U dětí je lze pozorovat ve
vzorcích chování v pubertě i na začátku dospělosti. Krátce po rozvodu roste u dětí negativismus, impulsivita, agresivita a neposlušnost. U dívek po překonání
21
rozvodového období tyto jevy slábnou a ustávají, u chlapců však mají dlouhodobější charakter. I když už není navenek pozorovatelné nežádoucí chování a lze mluvit o určité adaptaci na novou situaci, pocit ztráty a nejistoty trvá u dívek i chlapců.
Vše by se dalo snad vcelku dobře zvládnout a redukovat negativní důsledky na
minimum, kdyby se rodiče řídily radou opakovanou téměř ve všech knihách zabývajících se rozvodovou tematikou. Totiž zařídit co největší možný kontakt s oběma rodiči tak, aby oba měli dost prostoru a mohli pokračovat v plnění své rodičovské role. To nikterak nezmírní trápení dítěte z rozpadu rodiny, ale umožní mu to mít nadále otce i
matku na plný úvazek a mít ze vztahu s nimi a jejich výchovy co největší prospěch. Děti by měly mít přístup k oběma rodičům kdykoli je to možné. Rodiče by se o to měli
cíleně snažit, vycházet si vzájemně vstříc, být flexibilní a přizpůsobovat tomuto zájmu časovou organizaci.
6.1 DRUHY ÚPRAVY POMĚRŮ 6.1.1 Výhradní péče Výhradní péče matky nebo otce byla donedávna jedinou možností úpravy
poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Novela zákona o rodině z roku 1998 přinesla jako další alternativu střídavou respektive společnou péči. Z 90% jsou dnes děti svěřovány
do péče matek, zbytek pak do péče otců nebo jiných příbuzných. Otci jsou děti
svěřovány pouze v případě nepřítomnosti matky, jejího nezájmu nebo naprosté neschopnosti se o děti postarat. To znamená, že pokud jsou oba rodiče stejně kvalitní, mají stejný citový vztah k dítěti a ono k nim, mají stejné sociální a ekonomické zázemí,
mají stejné výchovně předpoklady apod., jsou děti svěřovány matkám, často i v případě kdy otec vychází ze srovnání o něco lépe. Ctí se (již vyvrácená) koncepce biologických důvodů. (podrobněji viz. Bakalář – šestitřetinová koncepce)7.
Při srovnání dětí ve výhradní péči matky a výhradní péči otce se zjistilo, že není
důvod k diskriminaci otců při svěřování dětí do péče. Psychické zdraví průměrného dítěte z výhradní péče otce bylo srovnatelné s průměrným dítětem z výhradní péče matky. Jako skupina neměly děti ve výhradní péči otce ani více, ani méně problémů než BAKALÁŘ, E., NOVÁKOVI, M a D et al. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 256 s. 7
22
děti ve výhradní péči matky. Navíc je zjištěno, že typický otec s výhradní péčí o děti si vede stejně dobře jako typická matka ve stejné roli.
Ještě jedno překvapivé zjištění přineslo srovnání dětí z výhradní péče otce a
matky. Děti ve výhradní péči rodiče stejného pohlaví – tedy chlapci v péči otců a dívky
v péči matek – byly přizpůsobeny lépe než děti ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví. Warshak (1996, s. 125) stejně vysvětluje i známý fakt, že chlapci se na rozvod rodičů adaptují hůře než dívky. Příčinou není rozvod, ale výhradní péče matky. Stejně tak dívky žijící po rozvodu s otcem mají více problémů než dívky žijící s matkami, zde ovšem varuje před plošným uplatňováním této koncepce.
Ať je dítě svěřeno do výhradní péče matky nebo otce, je vždy postiženo tím
nejvážnějším důsledkem rozvodu, totiž ztrátou plnohodnotného vztahu s druhým
z rodičů. Samozřejmě, vzhledem k poměru svěřování dětí matkám a otcům, jde ve velké
většině o radikální omezení kontaktu s otcem. Pokud se rodiče nedohodnou, určuje rozsah styku soud.
6.1.2 Standardní úprava styku otce s dětmi po rozvodu Standardní je vymezení společného času dítěte a otce na jeden víkend za čtrnáct
dní. V minulé kapitole jsme si popsali, jakou roli hraje otec v životě dítěte a proč ho děti potřebují. Zjistili jsme také, že míra do jaké byl otec schopen pozitivně ovlivňovat své
dítě úzce souvisí s množstvím času, které mu věnuje. Tento čas je mu po rozvodu úředně zkrácen. Dva dny za čtrnáct dní neposkytují prostor pro plnění rodičovské a výchovné funkce. I z angažovaného otce se stává občasný společník pro zábavu. Děti
nemohou mít prospěch z jeho výchovného působení. Jeho cena zákonitě klesá. Muži s takto omezeným kontaktem se svými dětmi často popisují ochlazování a slábnutí intenzity vztahu. Přestávají být součástí života dítěte a stávají se pouhými návštěvníky. Děti jsou tak připraveny o své právo být vychovávány oběma rodiči.
Čtrnáct dní je pro děti velmi dlouhá doba. Vnímají čas jinak než dospělí, ubíhá
jim daleko pomaleji. Na otce se teší a určený víkend očekávají velmi dychtivě. I to běh času zpomaluje.
K jiné, širší úpravě styku otce s dítětem, umožňující plnohodnotný vztah,
dochází velmi zřídka. Většinou se tak stává z iniciativy rodičů, kteří cítí takovou odpovědnost k dítěti, že jsou i v konfliktní situaci schopni se sami mezi sebou domluvit
na pro děti příznivějším průběhu kontaktu. Odborníci, činní v procesu úpravy poměrů 23
nezletilých dětí po rozvodu, mají vůli k jiné („alternativní“) úpravě poměrů jen
výjimečně. A to přesto, že jsou mimo konflikt, nezatíženi emocemi, mohou
s nadhledem hodnotit situaci a mají patřičné vzdělání na to, aby znali potřeby dětí a to, co pro ně ztráta jednoho z rodičů znamená. 6.1.3 Střídavá péče Střídavá péče je určitým řešením disproporce ve vztahu k oběma rodičům, která
je důsledkem klasické úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Střídavá péče je
nazývána nejlepším darem, který může dát rozvádějící se pár svým dětem. Ochrání tak děti před mnoha vlivy, které ruší jejich vývoj v péči jednoho rodiče. Je pochopitelné, že
institut střídavé péče není pro každého. Jsou rodiče, kteří opravdu nemají předpoklady pro výchovu dětí a jejich péče by byla spíše na škodu. Jsou i manželé jejichž konflikt je
natolik hluboký, že dohoda, alespoň dočasně, není možná. Právě schopnost kooperovat, hledat kompromisní řešení a vysoká míra flexibility je zásadním předpokladem úspěšné střídavé péče. Rodiče musí vzájemně respektovat důležitost toho druhého pro jejich dítě.
Střídavá a společná péče
Naše zákonodárství rozlišuje střídavou a společnou péči. Střídavou péči
charakterizuje výklad zákona o rodině jako svěření dítěte v určitém přesně vymezeném časovém období do výchovy jednoho rodiče a v dalším časovém období do výchovy
druhého rodiče. Soud současně vymezí práva a povinnosti obou rodičů v těchto střídajících se časových úsecích. Kladné poznatky a zkušenosti přinesla soudní praxe se
střídáním výchovy po měsících, je však možno dohodnout delší i kratší časové intervaly. Svěření do střídavé péče je podmíněno blízkostí bydlišť obou rodičů tak, aby dítě mohlo docházet stále do jedné školy.
Společná výchova je řešením situace, kdy rodiče i po rozvodu (případně nikdy
nesezdaní) spolu nadále zůstávají v určité formě společenského soužití. Například společně bydlí, společně hradí část svých potřeb a zejména společně pečují o dítě. Dělí
se o jeho materiální zajištění i zabezpečení jeho školních i mimoškolních aktivit, vzdělávání i volného času. Výhody střídavé péče 24
Otcům dovoluje střídavá péče udržet s dětmi intenzivní hodnotný vztah. Muži se
střídavou péčí se těší skutečné důvěře svých dětí a prožívají s nimi opravdovou blízkost. Jejich vztah je ve srovnání s v podstatě nevyhnutelně povrchním vztahem otců, kteří vídají dítě jednou za dva týdny, daleko kvalitnější. Čas strávený s dětmi jim dává možnost skutečně děti vychovávat.
Pro děti znamená společná péče udržení si obou rodičů. Oba jsou stále přítomni
v jejich životě a na oba se mohou kdykoli obrátit. Mohou se od nich učit. Oba jsou jim
k dispozici při zdolávání těch životních úkolů, s kterými jim může pomoci pouze rodič určitého pohlaví.
Kritika střídavé péče a výsledky studií srovnávajících děti ve výhradní a střídavé péči
Kritici společné péče poukazují na to, že děti potřebují stálé prostředí.
Pravidelná změna je podle nich pro dítě velmi stresující, nechává je v nejistotě kam patří a znemožňuje mu navázat bezpečný vztah alespoň k jednomu z rodičů. Jistě jsou
děti, pro které je zátěž při střídání prostředí taková, že není kompenzována nespornými pozitivy, které střídavá péče přináší. Byly prováděny studie srovnávající děti ve společné péči a děti ve výhradní péči. Výstup jedné takové studie neshledal významný
rozdíl v psychologické symptomatice mezi oběma typy porozvodového uspořádání, je
však doprovázen zjištěním, že děti ze společné péče měly větší míru sebeúcty. Jiné výzkumy ukázaly, že vliv rozvodu na děti ve střídavé péči nebyl tak nepříznivý. Utrpěly sice trauma z rozpadu rodiny, ale byly ušetřeny dalšího ze ztráty jednoho z rodičů.
6.2 CO VŠE SE MŮŽE STÁT, KDYŽ KONFLIKT TRVÁ I PO ROZVODU MANŽELSTVÍ
Adaptace na rozvod je složitý dlouhodobý proces. Jak bude tento proces
probíhat a s jakým výsledkem, záleží na mnoha faktorech, osobnostních i sociálních.
Odborníci rozlišují několik stádií adaptace na rozvod. Optimální je nalezení nového životního stylu
vnímaného jako lepší,
než
život v předchozím
manželství.
Charakteristický pro úspěšné překonání rozvodové situace je kladný přátelský vztah k bývalému partnerovi. Mnoho lidí však takového stadia nedosáhne a zastaví se na cestě za znovunalezením životní spokojenosti a duševní rovnováhy na nižší úrovni. Rozvod je
25
jimi stále vnímán jako velmi zraňující událost, která navždy poznamenala jejich život. K bývalému partnerovi je pojí velmi silné city. Tyto emoce mohou být i výhradně
negativní, vyvolávající touhu po potrestání nebo jen strach z bývalého partnera či pocit, že představuje nebezpečí pro děti. To vše svědčí o špatné adaptaci na rozvod a přináší
s sebou mnoho problémů pro rodiče i děti. Lidé v takové situaci používají různých obranných mechanismů (např. již zmíněný hněv, touha po odplatě, vnímání pouze špatných stránek bývalého partnera a jejich zveličování a nepřipouštění jakékoli dobré vlastnosti apod.).
Konflikty nezřídka pokračují i po rozvodu a jsou do nich často vtahovány děti,
jako prostředek prosazení vlastní vůle, potrestání partnera nebo demonstrace síly. Ve
srovnání s traumatickým dopadem těchto porozvodových válek, je standardní úprava poměrů pro děti v podstatě dobrým řešením. Následující část bude věnována několika
společensky rozšířeným jevům doprovázející rozvod, které podle mého názoru mohou být charakterizovány právě špatnou adaptací na něj. 6.2.1 Popouzení proti jednomu z rodičů Popouzení je definováno jako „jakékoli ovlivňování dítěte, ať již přímé nebo
nepřímé, s úmyslem snížit hodnotu rodiče v očích dítěte“8.
Popouzí většinou matky, které mají děti ve výhradní péči, ve snaze vymazat otce
z života dítěte a upevnit svou výhradní výchovnou moc (popouzení otcem proti matce není samozřejmě vyloučeno). Motivy mohou být různé, například přetrvávající zloba nebo strach, snaha pomstít se.
Popouzení je záměrná dlouhodobá činnost v neprospěch bývalého partnera.
Matky se soustavně snaží otce v očích dítěte očernit, pomlouvají ho a ponižují,
vyzdvihují jeho špatné vlastnosti a nepřipouští dobré, shazují otce, ironizují a
zesměšňují. Někdy tak činí i v opravdovém přesvědčení o jeho špatnosti. Děti jsou
v nízkém věku velmi sugestibilní a navíc na matce závislé, nechají se tak lehce
přesvědčit a přijmou nepravdivou nebo alespoň silně zkreslenou představu o svém otci. Zaujmou k němu negativní postoj, reagují odtažením, strachem z otce či nenávistí k němu.
BAKALÁŘ, E., Novákovi, M. a D. et al. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 133 8
26
V důsledku se vše obrátí proti dětem. Prožívají vnitřní konflikt. Velmi dobře cítí,
že mají s otcem mnoho společného, ztotožňují se s ním a snižováním otcových kvalit
mohou vnímat i jako snižování kvalit svých. Trpí tím hlavně jejich sebevědomí.
Chlapci, jejichž matka otce trvale ponižovala, mají větší problémy s mužskou identitou, jsou plaší a závislejší, protože pochybují o svých vlastních kvalitách. Navíc je dítě
stavěno do role soudce jednoho z rodičů, která mu v jeho věku nepřísluší a rovněž je pro dětskou psychiku zatěžující. Popouzení zanechává na duši dítěte značné následky, prohlubuje traumata z rozvodu rodičů a znesnadňuje adaptaci.
Později, ve věku kdy se děti stávají zvýšeně kritickými, přehodnotí svůj postoj
k otci. Jsou schopny posoudit skutečné vlastnosti a činy svého otce a poopravit si obrázek, který si o něm udělaly pod vlivem popouzení v dětství. Dlouhé období, v kterém je blízký a silný vztah s otcem důležitý a formativní, však již promeškaly. Navíc výchova založená na lži není pro utváření charakteru dítěte ideální.
Odborníci jako jedno ze základních pravidel pro výchovu po rozvodu,
doporučují zachovávat pozitivní obraz druhého rodiče. Cíleně o něm vytvářet dobré mínění.
6.2.2 Bránění ve styku Soudem, případně dohodou vymezený styk otce s dítětem se některých
případech snaží matky ještě omezovat nebo úplně znemožnit. Tento jev se s popouzením proti druhému rodiči nevylučuje, spíše naopak. Opět jsou důvody k takovému jednání různá, snaha mít dítě pouze pro sebe, vymazat otce ze života dětí a
vyhnout se tak vzpomínkám na nevydařené manželství, touha potrestat bývalého partnera, zloba a neochota připustit důležitost otce pro dítě nebo i opravdové obavy o bezpečnost dětí. K bránění ve styku s otcem se některé matky uchylují i po delším čase po rozvodu, když do té doby porozvodové uspořádání fungovalo a návštěvy probíhaly
bez problémů. Například v situaci, kdy potkali jiného muže a přejí si s ním založit novou rodinu bez jakékoli účasti bývalého partnera.
Prostředků, které k přerušení kontaktů mezi otcem a dětmi matky používají, je
mnoho. Některé matky pouze znepříjemňují předání dítěte a tím od začátku naruší průběh návštěvy. Jiné se snaží na dobu určenou pro návštěvu naplánovat jinou atraktivní činnost, tak aby dětem bylo líto tuto činnost kvůli návštěvě opustit. Někdy zařídí na
dobu schůzek pravidelnou zájmovou činnost dítěte a pak obviní otce, že by chtěl 27
prospěšnou aktivitu připravit. Některé matky si vymýšlí nemoc dítěte a některé dítě prostě nevydají.
Důsledky jsou jasné. Oslabení až úplná ztráta vztahu dítěte s otcem a sním
spojené již několikrát zmiňované následky. I u otců může dojít k psychickým obtížím souvisejícím se ztrátou milovaného dítěte a otcovské role. Právní hledisko
Styk s dítětem, který je upraven soudem nebo dohodou rodičů schválenou
soudem, lze vymáhat podle § 272 a § 273 občanského soudního řádu o výkonu
rozhodnutí. V případě, že by byla bezvýsledně použita opatření směřující k výkonu
rozhodnutí, je možné trestně stíhat povinného rodiče dle § 171 odst. 3 tr. zákona, protože bránění ve styku je trestným činem. Je-li trvalé a bezdůvodné je kvalifikováno jako zásadní změna poměrů trvalého charakteru a je důvodem k novému rozhodnutí o výchově a svěření dítěte do péče druhého rodiče (§ 27 odst. 2 zákona o rodině). Některé chyby, kterých se otcové dopouští
Otcové, kterým jejich bývalé partnerky brání ve styku s dětmi, se často dopouští
závažné chyby tím, že doufají ve změnu a řešení situace po dobrém, vyčkávají a
odkládají vymáhání kontaktu právní cestou. Vystavují tak dítě i sebe nebezpečí, že oslabení vztahu i případně matkou posilovaný a programovaný negativní postoj dítěte
k otci, se dostane do takového stadia, kdy bude nevratný a styk bude opravdu nutno
omezit vzhledem k psychickému stavu dítěte. Je tedy nutné jednat okamžitě a hned po prvních zmařených setkáních se razantně domáhat svého práva účinným způsobem. 6.2.3 Syndrom zavrženého rodiče Syndrom zavrženého rodiče je psychická porucha, relativně nově rozpoznávaná,
ale rychle se rozšiřující. Je to jev kvalitativně odlišný od výše popsaného popouzení. Jedná se též o programování dítěte proti druhému rodiči, zahrnuje ale i další aspekty.
Základním rozdílem je, „že u syndromu zavrženého rodiče je rodičovské programování
doplněno o scénáře odsuzující a zavrhující druhého rodiče, které si vytváří samo dítě“9.
Vznik syndromu je iniciován popouzejícím rodičem, který manipuluje (vědomě či GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. In WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. Praha: Triton, 2003, s. 51 9
28
nevědomě) dítě, ve snaze zničit lásku dítěte k druhému rodiči a tohoto rodiče z života dítěte eliminovat. Časem si dítě začne vytvářet vlastní negativní postoje k rodiči,
kterého nakonec zavrhne. Popouzející rodič později již ani nemusí tyto postoje posilovat.
Termín syndrom zavrženého rodiče se používá pouze tehdy, když rodič nezadal
důvod k tomu, co by u dítěte mohlo vyvolat oprávněnou nenávist. Motivy programujícího rodiče
Motivy programujících rodičů (opět většinou matek) jsou podobné jako u
předchozích problémových jevů popouzení a bránění ve styku. Zloba a vztek, snaha překonat trvající pocity lásky k bývalému partnerovi, spolu s panickým strachem ze ztráty dítěte, které jediné zůstalo náplní ženina života, touha dítě plně vlastnit.
Psychologické faktory působící na nevědomou složku motivace k programujícímu
jednání jsou složitější (např. projekce, reagování opakem). Dítě je hnáno snahou zavděčit se rodiči, který jej má v péči a na kterém je závislé. Psychodynamika
programujícího rodiče i postiženého dítěte je velmi spletitá, zahrnuje mnoho různých činitelů a je podrobně pojednána v knize R. A. Gardnera Syndrom zavrženého rodiče. Projevy syndromu zavrženého rodiče
Syndrom zavrženého rodiče se projevuje nekompromisním příklonem dítěte
k jednomu dobrému, milovanému rodiči a naopak nekompromisním odmítnutím
druhého, špatného, nenáviděného rodiče. Typické je téměř úplné vymazání minulých,
společných, pěkných zážitků. Zavržený rodič je vnímán jako nebezpečný, zlý a nežádoucí. Toto naprosté odmítnutí je provázeno vnitřním napětím dítěte. Pokud je tázáno opakuje vštípený program, nemá však ponětí o čem hovoří, neumí svá tvrzení
podpořit argumenty, není schopno vysvětlit důvod nepřátelství. Špatné vlastnosti a činy zavrženého rodiče jsou až absurdně zveličovány. Typy syndromu zavrženého rodiče
Existují tři typy syndromu zavrženého rodiče – mírný, středně těžký a těžký. Liší
se intenzitou jakou programující rodič „vymývá mozek“ dítěte. U těžkého typu jde
jednoznačně o psychicky velmi narušenou osobnost rodiče, počínající si fanaticky. Lehká forma připouští zdravou osobnost se schopností rozumně hodnotit realitu. Každé formě syndromu zavrženého rodiče přísluší jiný terapeutický postup. Ten je účinný
29
pouze v rámci práce s celou rodinou, ne jen jednotlivými členy. Je to náročný a velmi dlouhý proces.
Programování vždy přináší závažné poškození vývoje dítěte v rozsahu
závisejícím na stupni syndromu. Dítě hlavně ztrácí prospěch ze všeho, co by mu
zavržený rodič mohl poskytnout. Tj. z jeho výchovného a vzdělávacího působení, podpory i praktické pomoci v různých životních fázích či situacích. Dále je u dítěte bržděn a deformován emocionální a psychosociální vývoj. Postup při vzniku syndromu zavrženého rodiče
V případě již rozvinutého syndromu zavrženého rodiče je právní postup
problematický. Jsou popsány případy, kdy direktivní zprostředkování styku se zavrženým rodičem, případně i převedení výchovy na něj, vedlo k postupné normalizaci vztahu. Někdy je však psychický stav dítěte natolik špatný, že sami soudní znalci usoudí, že trvání na styku s odmítaným rodičem není v zájmu dítěte.
Proto je žádoucí reagovat již na první známky programování a bránění ve styku
s dítětem. Včasné řešení právní cestou (pokud by fungovala). Tj. vynucení a udržování pravidelného styku, možnost rodiče stále působit na dítě, korigovat osobní přítomností a činy představu, kterou se mu snaží vnutit programující rodič, může být dobrou prevencí.
V případě, že již dojde k rozvoji syndromu, snaží se soud zpravidla postupovat
pomalu. Obnovovat styk postupně od několikahodinových řídkých návštěv, většinou za
přítomnosti třetí osoby (někdy i matky). Terapie je nezbytná. Šanci na návratnost zhodnotí soudní znalec a většinou doporučuje i optimální postup, četnost kontaktu apod.
Soud určí rozsah styku a poučí rodiče, že pokud bude styk probíhat určitou dobu
bez problému, mohou požádat o rozšíření styku. Návrh na novou úpravu podává rodič, který se domáhá styku.
7.
SOCIÁLNÍ
PRACOVNÍK
A
JEHO
V ŘÍZENÍ O ROZVOD MANŽELSTVÍ
POSTAVENÍ
O úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů rozhoduje soud. Zajištěním
podkladů pro rozhodnutí pověří vždy orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterého určí
kolizním opatrovníkem dítěte. Orgán shrne zjištěné skutečnosti ve zprávě pro soud, 30
která není pro soud závazná a slouží pouze k orientaci v poměrech dítěte. V případě, že se rodiče dítěte shodují na porozvodovém uspořádání a to neohrožuje nějakým
způsobem zájem dítěte, stačí pro rozhodnutí soudu tato zpráva. Jde-li o spor mezi
rodiči, vyžádá si soud další svědectví. Například od lékaře či učitele dítěte, sousedů apod. Ve složitějších případech si soud objedná posudek soudního znalce z oblasti psychologie nebo psychiatrie, pro hlubší objasnění poměrů a vztahů v rodině. Soud činí rozhodnutí na základě celého souboru provedených důkazů.
7.1 SOUDNÍ ZNALEC
To jakým způsobem znalec provede šetření není závazně stanoveno a jeho práci
je ponechána velká volnost. Zpravidla je forma posudku dána tím, že znalec odpovídá na otázky soudu. ten žádá konkrétní vyšetření otce, matky, dítěte popř. jiných zúčastněných osob nebo posouzení a porovnání výchovných předpokladů obou rodičů,
případně analýzu emočních vztahů v rodině. Zevrubný popis práce soudního znalce je
v knize Eduarda Bakaláře - Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné (1996, s. 53), ze kterého jsem v této kapitole čerpal.
Posudek soudního znalce zvažuje tyto základní skutečnosti: -
všechny anamnestické údaje o rozvádějících se manželích a dítěti (dětech)
osobnost otce, matky a dítěte a rovněž všech osob, s kterými dítě žije nebo by
v případě rozhodnutí soudu žilo, nebo se s nimi pravidelně, často a intenzivně stýkalo
-
poměry rodičů, eventuelně dalších osob, jež by o dítě pečovaly v případě svěření
-
vztahy v rodině, vazby dítěte k nejvýznamnějším osobám. Tj. rodičům,
do péče toho či onoho rodiče
sourozencům, prarodičům a dalším osobám s nimiž sdílí nebo by na základě soudního rozsudku mohlo sdílet domácnost
Postupů jaké znalec pro získání výše uvedených informací využije je mnoho a
jejich výběr je zcela ponechán na znalci. U dětí se lépe osvědčily různé testy a
dotazníkové metody, které dítě ušetří rozhovoru o bolavých tématech. Posudky soudních znalců hrají velkou úlohu i ve sporech pokračujících po rozvodu, kdy jde
například o popouzení dítěte nebo bránění ve styku. Znalec může pomoci rozpoznat
31
manipulující mechanismy a jejich destruktivní vliv na dítě a jeho zjištění je použitelné jako důkaz a podklad pro další postup soudu.
7.2. ORGÁN SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ: Oddělení sociální právní ochrany dětí spadají pod sociální odbor obcí
s rozšířenou působností .
7.2.1 Úloha OSPOD spočívá v tom, že: -
rozhoduje o výchovných opatřeních (dohled, napomenutí, omezení uložení
-
pomáhá využívat pomoc odborného poradenského zařízení
povinnosti rodičům)
-
rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, nebo do péče
-
spolupracuje
budoucích pěstounů
s orgány obcí, státními
orgány,
školami, školskými
a
zdravotnickými zařízeními, občanskými druženími, charitativními organizacemi, soudy, státním zastupitelstvem, věznicemi,
-
provádí šetření v rodině a má právo požadovat od všech zúčastněných orgánů,
-
provádí šetření a terénní sociální práci u příjemců dávek
organizací a občanů potřebné informace a vysvětlení
-
vykonává funkci kolizního opatrovníka nezletilým dětem, zastupuje je při
-
vykonává funkci opatrovníka a poručníka dle příslušných ustanovení zákona o
jednání u soudu, policie, dle potřeby i u jiných orgánů a organizací
rodině v platném znění a § 45 trestního řádu (zastupování poškozeného v tr.
řízení, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům, popř. je-li mu tato omezena) -
navštěvuje dítě v zařízení, kde je realizována ústavní výchova, kde sleduje
-
navštěvuje dítě, které bylo svěřeno do péče jiného občana než rodiče
dodržování práv dítěte, vyjadřuje se k pobytu dítěte mimo toto zařízení
7.2.2 OSPOD podává návrhy soudu na: -
nařízení předběžného opatření
vydání rozhodnutí o nezájmu rodičů o nezletilé dítě 32
-
omezení, zbavení, nebo pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti ústavní výchovu dítěte, její prodloužení, nebo zrušení zrušení výchovného opatření
-
upuštění od výkonu ochranné výchovy, prodloužení, nebo propuštění z ochranné
-
ustanovení opatrovníka,nebo poručníka
výchovy
7.3 KRITÉRIA PRO POSUZOVÁNÍ KVALITY VÝCHOVNÝCH SCHOPNOSTÍ RODIČŮ
Při své práci mohou sociální pracovníci využívat zpracovaný seznam kritérií,
který je výsledkem práce skupin psychologů, sociálních pracovníků, soudců a soudních
znalců. Je určen pro všechny, kteří zasahují do rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy. Pro potřeby sociálních pracovníků byl poprvé publikován v metodickém
materiálu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR „Nové pohledy na rozvodovou tématiku“. Kritéria jsou uspořádána podle své závažnosti a umožňují tak, utvořit si systematický přehled a posoudit, u kterého z rodičů je celkový počet „pozitiv“ vyšší. osobnost rodiče Nejdůležitější kritérium zahrnující pojmy jako citová zralost, psychosociální zralost, produktivní orientace. Negativními složkami osobnosti, hovořícími v neprospěch rodiče, jsou emoční labilita, nízká odolnost proti stresu, narušená osobnost. vztah rodiče k dítěti Při hodnocení tohoto kritéria je nutná schopnost rozpoznat různé druhy lásky k dítěti.
Posuzovatel musí odlišit lásku zdravou, zaměřenou na rozvoj a štěstí dítěte a lásku sobeckou zaměřenou především na uspokojení vlastních potřeb. Posuzovatel by se měl zejména zaměřit na znalost vnitřního světa dítěte, schopnost rodiče vidět klady a zápory
dítěte realisticky, účast rodiče na základních aktivitách péče o dítě, schopnost rodiče projevit vůči dítěti emoční vřelost.
33
charakter, morálka, struktura mravních norem rodičů Při posuzování tohoto kritéria se vychází z informací o případných trestných činech
rodiče, přestupcích a disciplinárních řízeních. Mimo to, má velkou vypovídací hodnotu rozvodové chování rodiče, způsob, jakým řeší konflikty, jak bojuje. Analyzuje se, jak rodič dodržuje práva dalších zúčastněných osob (právo dítěte na druhého rodiče a další příbuzné, či právo druhého rodiče na styk s dítětem).
respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem Kritérium úzce souvisí s předchozími. Má-li totiž rodič zdravou osobnost, má-li
pozitivní vztah k dítěti, má-li dobrý charakter, nebrání dítěti ve styku s druhým rodičem
i když proti němu může mít některé osobní výhrady. Dospěje-li posuzovatel
k přesvědčení, že jeden rodič plánuje přerušit styk dítěte s druhým rodičem, pak je to velmi závažný faktor, zásadně snižující kvality takto smýšlejícího rodiče. vztah dítěte k rodiči Zjišťuje se kvalita a intenzita takového vztahu i to, jak rodič umí uspokojovat dětské potřeby. Stává se, že dítě si vytvoří pevný citový vztah k rodiči, jehož celkový profil a
výchovné předpoklady jsou velmi podprůměrných kvalit. S tím se můžeme setkat zejména, pokud je tento rodič jediná osoba, která byla dítěti určitou dobu nablízku. Případně když rodič znemožňuje dítěti navazovat jiné vztahy nebo ho přímo manipuluje a někdy i korumpuje. Tyto aspekty je třeba rozpoznat.
vzor pro vytvoření sociální zejména sexuální role, identity Rodič stejného pohlaví je velmi důležitý pro úspěšné přijetí sexuální role dítěte. Výzkumy ukázaly, že děti žijící s jedním rodičem se přizpůsobují lépe, je-li tento rodič stejného pohlaví.
úroveň vzdělání a inteligence rodiče Snadno hodnotitelné kritérium. Úroveň vzdělání vypovídá i o cenných povahových vlastnostech jako je cílevědomost, houževnatost, vytrvalost. Rodič, který má vyšší vzdělání a inteligenci, bude dítě více stimulovat v jeho rozumovém rozvoji, předá více zkušeností a poznatků.
34
šíře rodinného zázemí Širší rodinné zázemí je pro všestranný rozvoj dítěte a jeho pocit životní jistoty
příznivější. Za širší rodinné zázemí se považují zejména prarodiče, strýcové, tety a
jejich děti. Důležité je jaké jsou vztahy mezi příbuznými i jak daleko bydlí, jak často se vídají apod. A hlavně do jaké míry jsou ochotni se angažovat. Význam mají též nemovitosti blízkých příbuzných, kde rodič může s dítětem trávit víkendy a prázdniny. kontinuita prostředí pro dítě Děti by neměli přetrhávat svazky s důležitými osobami a s prostředím, na které si zvyklo. Kromě příbuzných sem patří i kamarádi, učitelé, sousedé. socioekonomický status Má-li rodič více finančních prostředků, může zajistit dítěti lepší životní podmínky. Je
pro něj jednodušší udržet určitou životní úroveň dítěte. Toto kritérium je na posledním
místě, jako nejméně důležité, neznamená to však, že je zanedbatelné. Při posuzování výchovných předpokladů rodičů mu soud přisuzuje tím větší váhu, čím je dítě mladší.
Žádné z těchto kritérií ovšem nelze posuzovat samostatně, ale pouze komplexně,
všechny najednou. Opravdovou cenu má pouze suma zjištěných skutečností, na základě které se již dá usuzovat na výchovné předpoklady rodičů.
7.4 SHRNUTÍ Rozvod vždy dlouhodobě poznamená všechny zúčastněné osoby, o to více děti,
které se v situaci špatně orientují a je pro ně jen těžko pochopitelná. Nejlepší, co mohou rodiče udělat, je umožnit mu co nejčastější styk s oběma rodiči, tak aby s nimi mohlo
udržovat kvalitní a vřelý vztah. To je možné pouze při dobré vůli rodičů. Standardní
úprava poměrů nezletilých dětí po rozvodu, určovaná soudem na jeden víkend za čtrnáct dní, není dostačující. Řešením umožňujícím udržení
trvalého intenzivního vztahu
s oběma rodiči je střídavá péče, která je však velmi náročná na kooperaci páru. Většinou
se špatnou adaptací na rozvodovou situaci souvisí snaha vymazat jednoho z rodičů ze života dítěte. Popouzení, bránění ve styku a v extrémnějších případech vymývání
35
mozku dítěte vedoucí k syndromu zavrženého rodiče, mají za následek prohloubení utrpení dítěte a znásobení ztrát, které rozvod rodičů vždy doprovázejí. Toto jednání i
trvale poškozuje dětský vývoj v mnoha oblastech a je třeba mu předcházet nebo alespoň včas podniknout kroky k jeho zastavení.
8. PRÁVNÍ PŘEDPISY 8.1 HISTORIE – VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA NA ÚZEMÍ ČR Rakouský občanský zákoník vyhlášený 1.6.1811 císařským patentem č. 946 Sb.
Zákonů soudních, ukládal oběma rodičům řádně a ve vzájemném souladu vychovávat děti. Zakotvoval však tzv. Otcovskou moc – specifické osobní právo otce, který nemohl
na nikoho převést, nemohl se ho vzdát a bylo nepromlčitelné. Otec byl podle tohoto práva zákonným zástupcem dítěte. Mohl určit povolání dítěte, spravovat jeho jmění,
doplňovat projev dítěte, pokud to nemohl samostatně projevit svou vůlí. Dále pak bylo
právem otce stanovit po případ své smrti poručníka nebo některé osoby z poručnictví vyloučit. S tím se pojila vyživovací povinnost otce, podmíněná výslovným souhlasem s
volbou povolání dítěte. V kompetenci otce bylo také rozhodnut v jakém jazyce bude
dítě vychováváno. Později e tento Rakouský zákoník stal součástí československého právního řádu.
1. zákon československý ze dne 28.10.1918 č. 11 Sb. Zákonů a nařízení stále ještě zachovával otcovskou moc. Dále umožňoval změnu rozhodnutí, pokud se ukázalo, že
soud při rozhodování vycházel z nesprávných hodnocení daných skutečností. Soud vycházel z požadavků blaha dítěte, posuzoval hledisko výchovných a majetkových poměrů rodičů.
Pokud bylo dítě svěřeno matce, ta zajišťovala výchovu, ale náklady na výchovu
hradil otec. Ten také rozhodoval o volbě povolání dítěte a spravoval jeho jmění. Otec měl ze zákona právo na osobní styk s dítětem.
Pokud bylo dítě svěřeno otci, matka výživné zásadně neplatila. Měla právo na
osobní styk s dítětem, jeho výchovu zajišťoval otec.
36
Ústavní zákon č. 150/1948 konstituoval rovnoprávné postavení mužů a žen ve
společnosti. Rodinně právní vztahy byly upraveny v jeden a půl století starém občanském zákoně již nevyhovujícím způsobem.
Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném byl prvním naším samostatným zákonem upravující rodinné poměry. Zákonem zanikla otcovská moc a byla nahrazena mocí rodičovskou. Zároveň došlo ke zrušení výhradní vyživovací povinnosti otce a zavedení alimentační povinnosti matky.
Rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu bylo od řízení o rozvodu
odděleno.
§ 32 stanoví – Rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte
nelze vydat, dokud nejsou po dobu po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů stran dítěte a jeho majetku.
Zákon neposkytoval žádné konkrétní dispozice pro rozhodování soudů o tom, komu
z rodičů svěřit dítě. Z komentářů vyplývalo, že soud by měl respektovat výdělkové a
majetkové poměry rodičů a přihlédnout k příchylnosti dětí. Rozhodoval zájem dítěte a jeho blaho.
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. převzal verzi z novely občanského soudního řádu č.
46/1959, kde došlo ke spojení řízení o rozvodu a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí. Částečně odstranila absenci základních dispozic pro svěřování dětí do výchovy jednoho z rodičů. Přesto ustanovení tohoto zákona jsou příliš obecná.
§ 26 odst. 3 – Soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů nebo při
schvalování jejich dohody vždy přihlédne k tomu, aby byly zajištěny co nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte v uvědomělého občana.
Zákon umožňoval svěření dítěte do střídavé výchovy, přestože to v zákoně
nebylo přímo uvedeno a zákonodárci neměli v úmyslu umožnit takovou úpravu poměrů. Tato možnost byla využívána velmi zřídka.
8.2 SOUČASNÉ PRÁVNÍ NORMY S tématem porozvodové péče úzce souvisí některé mezinárodní smlouvy. Článek
10 Ústavy České republiky říká, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o
37
lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Významným dokumentem je Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Pro danou
problematiku je jednou z nejdůležitějších norem Úmluva o právech dítěte. Z požadavků zakotvených v této smlouvě vychází zákon o rodině č. 41/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů (velmi významná je novela č.. 91/1998). S ním souvisí řada dalších předpisů. Zejména občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. (dále jen OSŘ), zákon č. 114/1988 Sb. o
působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení ve znění pozdějších předpisů. dále pak zákon č. 259/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí a mnoho dalších.
V následující části uvádím z výše jmenovaných zákonů pouze ta ustanovení,
která se bezprostředně týkají úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů.
Záměrně pomíjím problematiku výživného, přestože je nedílnou součástí péče o děti po rozvodu. Obsah této práce je však úzce vymezen a úprava vyživovací povinnosti pro ni není úplně podstatná. Nejprve v ucelené kapitole zmíním mezinárodní úmluvy. Zákona
České republiky se pokusím dát do souvislosti s konkrétními postupy při rozvodovém řízení a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí a prací orgánů činných v těchto řízení. 8.2.1 Mezinárodně závazné normy Listina základních práv a svobod
Čl. 32 odst. 1 – Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
odst. 4 – Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na
rodičovskou výchovu a péči- Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou
být odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. odst. 5 – Rodiče, kteří pečují o dítě, mají právo na pomoc státu.
Úmluva o právech dítěte Úmluva byla přijata 20. listopadu 1989 v New Yorku. Česká republika ji
ratifikovala v lednu 1991.
38
Čl. 3 odst. 1 – Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejným nebo soukromým zařízením sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
odst. 2 – Státy, které jsou smluvními stranami úmluvy, se zavazují zajistit dítěti
takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho přičemž berou ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něj odpovědných, a činí tak pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
Čl. 9 odst. 3 – Státy, které jsou smluvní strany úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
Čl. 12 odst. 1 – Státy, které jsou smluvní strany úmluvy, zabezpečují dítěti, které je
schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech
záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
odst. 2 – Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo
vyslyšeno v každém soudním řízení, které se jej dotýká,a to uď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Čl. 18 odst. 1 – Státy, které jsou smluvní strany úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj
dítěte. Rodiče nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, základním smyslem jejich péče musí být při tom zájem dítěte.
Další mezinárodně právní závazky K důležitým mezinárodním normám patří i rezoluce a doporučení Rady Evropy
a to konkrétně: -
Doporučení Rady Evropy č. 1283 z roku 1996, které vyzývá všechny státy,
aby se ztotožnily se zásadou „dítě především“. Reagování na práva dětí,
jejich zájmy a potřeby považuje toto doporučení za politickou prioritu. Doporučení dále vyzývá státy, aby zajistily aplikaci Úmluvy o právech dítěte tím, že zrevidují a přizpůsobí své právní předpisy a regulační opatření.
39
-
Doporučení č. R 17 (79) a č. R 41 (85) o ochraně dětí před špatným
-
Doporučení č. 9 (91) o nouzových opatřeních v rodinných záležitostech.
-
zacházením nebo násilím.
Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů, sjednaná
25.10.1980 v Haagu. Přispívá k ochraně práv dětí, k zajištění výkonu práva
péče o dítě tomu z rodičů, kterému bylo rozhodnutím soudu svěřeno a zajištění práva styku s dítětem tohoto rodiče, který dítě nemá ve výchově.
8.2.2 Právní normy České republiky Zákon o rodině, po novele č. 91/1998 Sb. v rámci zintenzivnění ochrany dětí při
rozvodu se vrací k oddělenému řízení o rozvodu manželství a řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem.
§ 25 – Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě
poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 osř.
Nové možnosti při rozhodování o výchově dětí po rozvodu rodičů přináší § 26, který umožňuje svěření dětí do střídavé nebo společné péče. Podstata tohoto institutu je podrobně rozebrána v kapitole Střídavá péče.
§ 26 odst. 1 – Před rozhodnutím kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte,
upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.
§ 26 odst. 2 – Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.
V případě, že jsou rodiče schopni se shodnout, mohou dohodou předejít pro všechny strany nepříjemnému a hlavně zatěžujícímu soudnímu řízení.
§ 26 odst. 3 – Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.
Dohoda o konkrétním rozsahu a podobě styku rodiče s nezletilým dítětem (jde speciální
úpravu, neboť se týká pouze jedné části poměrů rodičů k dětem) pak podle
§ 27 odst. 1 – Dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu.
Pokud dojde k soudnímu řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů, musí soud dítěti určit kolizního opatrovníku, který jej zastupuje.
40
§ 37 odst. 1 – Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech,
při níž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.
§ 37 odst. 2 - Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.
Tyto pravomoci ještě upřesňuje a rozšiřuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí v
§ 52 odst. 1 – Zaměstnanci orgánu sociálně-právní ochrany a zaměstnanci obce
s rozšířenou působností zařazení do obecního úřadu jsou oprávněni v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije, v obydlí a
zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, ve zdravotnickém
zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování.
zákon o sociálně-právní ochraně dětí § 52 odst. 2 – Zaměstnanci orgánu sociálně.právní ochrany
a zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazení do
obecního úřadu jsou oprávnění pořídit obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte.
Povinností soudu při rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů je zjednat si vždy spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. Proto žádá orgán sociálně-právní
ochrany dětí o zjištění a zhodnocení skutečností reprezentujících výchovné předpoklady rodičů.
OSŘ § 178 odst. 2 – O vhodnosti a účelnosti navržených nebo zamýšlených opatření
soud zpravidla zjistí názor orgánu péče o děti a orgánu obce, které jsou obeznámeny s poměry. Jestliže je to vhodné vyslechne o nich nezletilého.
Ve složitějších případech si soud vyžádá ještě psychologický posudek soudního znalce.
Základní skutečnosti, které soudce při rozhodování o svěření dítěte do výchovy musí posoudit, jsou uvedeny v zákoně o rodině.
zákon o rodině § 26 odst. 4 – Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud
sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a
vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno 41
právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a
právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti rodiče dohodnout se na výchově s druhým rodičem, k citovým azbuk dítěte na sourozence,
prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
zákon o rodině § 26 odst. 5 – Soud vezme v úvahu, kdo dosud kromě péče o dítě dbal o
jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.
Soud se zajímá o skutečnosti charakterizující osoby rodičů i prostředí v němž žijí.
V této souvislosti jde zejména o osobní a povahové vlastnosti rodičů, jejich zdravotní stav (tělesný i duševní). Dále pak o jejich zaměstnání, ekonomické a bytové poměry,
jejich společenské uplatnění i faktické možnosti věnovat se výchově dítěte. V neposlední řadě by měl soud posoudit jejich způsobilost vést děti ke správnému vztahu k druhému rodiči.
Tyto informace může soud mimo orgány sociálně-právní ochrany dětí vyžadovat od policie (pobyt, chování účastníků řízení) a zaměstnavatele (výdělkové poměry, chování v zaměstnání).
Zásadní pro rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů se řídí
ustanovením § 32 odst. 1 zákona o rodině – Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají
oba rodiče a ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rodině – Rodičovská zodpovědnost
náleží oběma rodičům.
Rodičovskou zodpovědností se myslí souhrn práv a povinností rodičů, zahrnující zejména péči o zdraví dítěte a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§ 31 odst. 1 zákona o rodině).
Při rozhodování, komu z rodičů dítě svěřit, je bráno v úvahu i přání dítěte.
zákon o rodině § 31 odst. 3 – Dítě které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho týkajících, má právo obdržet
potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení v němž se o takových záležitostech rozhoduje.
42
zákon o rodině § 43 odst. 1 – Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato opatření:
písm. a) – napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, které narušují jeho řádnou výchovu,
písm. b) – stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy a
občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti,
písm. c) – uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných.
zákon o rodině § 43 odst. 2 – Učinil-li orgán sociálně-právní ochrany dětí opatření uvedené v odst. 1), nepotřebují schválení soudu. Tato opatření může učinit i soud;
učiní-li je orgán sociálně- právní ochrany dětí, nepotřebují schválení soudu. Měnit nebo rušit taková opatření může pouze orgán, který je učinil.
zákon o rodině § 47 odst. 2 - Je-li dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost samo schopno vyjádřit svobodně svůj názor a poznatky, je třeba při výchovných
opatřeních na jeho názor a poznatky vzít zřetel.
Soud při rozhodování o výchově nezletilých dětí po rozvodu rodičů určuje také
rozsah styku dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče. Soud by měl postupovat individuálně a volit nejvhodnější úpravu styku ve shodě se zájmem dítěte. Při posuzování rozsahu styku přihlíží soud ke skutečnostem týkajícím se dětí i rodičů. Jde zejména o věk dítěte, jeho zdravotní stav, časový rozvrh a citový vztah k rodiči. U rodiče se zkoumají osobní poměry, časové a hospodářské možnosti.
V případě, že soud vydal rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy a
úpravě styku s nimi nebo pokud k takové úpravě došlo dohodou rodičů a některý
z rodičů se odmítá rozhodnutí podrobit nebo neplní soudem schválenou dohodu (v praxi
jde nejčastěji o bránění styku dítěte s druhým rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do
péče), má soud i orgány sociálně-právní ochrany dětí několik zákonných prostředků k dosažení nápravy. Nastane-li taková situace, může sociální pracovnice (jako zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí) v první instanci promluvit s rodičem, který ve
styku brání a pokusit se změnit jeho přístup (o to může být požádána i soudem viz níže
OSŘ. § 272 odst. 3). Pokud neuspěje, může využít zákona o rodině zakotvujícího instituty napomenutí a dohledu, které lze na tuto situaci aplikovat. Když jeden z rodičů
soustavně brání druhému ve styku s dítětem, přísluší další prostředky soudu. Ten může, 43
po předchozím upozornění na protiprávnost takového jednání, přistoupit k výkonu rozhodnutí.
OSŘ § 272 odst. 2 - Před nařízením výkonu rozhodnutí předseda senátu písemně vyzve
toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení
dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo, aby soudem schválenou dohodu
plnil. V této výzvě upozorní též na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě.
OSŘ § 272 odst. 3 - Předseda senátu zpravidla požádá též příslušný orgán obce a
orgán péče o děti, aby vedli povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo
rozhodnutí o navrácení dítěte, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí.
OSŘ § 273 odst. 1 - Zůstane-li výzva předsedy senátu bezvýsledná, ukládá předseda senátu tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu
o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o
navrácení dítěte, postupně pokuty. Jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 2.000,- Kč a připadají státu.
Pokuty lze udělovat opakovaně, za každý zmařený styk. Toto ustanovení mění z.č.
30/2000 Sb. Podle § 273 odst. 1 písm. a) je možné za neplnění rozhodnutí soudu o
výchově nezletilých, popřípadě o úpravě styku s nimi, uložit pokutu do výše 50.000,Kč.
Jinou formou výkonu rozhodnutí je přímé vynucení předání dítěte ve spolupráci s příslušnými orgány (policie, orgán sociálně-právní ochrany dětí).
OSŘ § 273 odst. 2 - Předseda senátu může v součinnosti s příslušným orgánem obce,
popřípadě též se státními orgány zařídit odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a postarat se o jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí
nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.
44
Od 1. ledna 2001 je v pravomoci soudu nařídit takový výkon rozhodnutí i bez předchozí výzvy, je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí (§ 273 odst. 2 písm. b) z.č. 30/2000 Sb.).
Maření styku je trestným činem a pokud rodič ani po předchozím upozornění nezmění
své chování, může být trestně stíhán podle § 171 odst. 3 trestního zákona - Kdo poté,
co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující
k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání,
aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Dalším prostředkem, jehož účelem je zabránění úplné ztrátě kontaktu s jedním z rodičů je změna výchovy. Soud znovu posoudí skutečnosti svědčící o výchovných
předpokladech rodičů a konstatuje-li tzv. závažnou změnu poměrů trvalého charakteru, svěří případně dítě do péče druhého rodiče.
zákon o rodině § 27 odst. 2 - Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to
zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.
zákon o rodině § 28 - Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.
Závěrem několik ustanovení, která se při soudních řízení o úpravě styku
nezletilých dětí také používají a nelze je zcela opominout.
zákon o rodině § 27 odst. 3 - Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte
s rodičem omezí nebo jej i zakáže.
zákon o rodině § 27 odst. 4 - Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.
45
OSŘ § 76 odst. 1 písm. b) - Předběžným opatřením může soud uložit účastníkovi
zejména, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí
soud.
8.3 SHRNUTÍ Současný
zákon
o
rodině
lépe
odpovídá
požadavkům
zakotveným
v mezinárodních úmluvách, které mu jsou nadřazeny. Zákonem se zintenzivňuje
ochrana dětí při rozvodu rodičů. V mnoha ustanovení deklaruje zákon zásadu „dítě především“ vyžadovanou článkem 3 - Úmluvy o právech dítěte. Všechny oblasti týkající se úpravy poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů, včetně situace, kdy dochází k maření výkonu rozhodnutí bráněním ve styku dítěte s oprávněným rodičem,
jsou v právních předpisech České republiky ošetřeny podrobně. Zákony poskytují dostatek prostředků pro ochranu práv dětí, které by při včasném využití byly účinné.
Praktická část práce se pokusí ukázat jak je se zákony nakládáno v praxi a zda jsou k prosazování zájmů dítěte využívány všechny dostupné prostředky.
46
9. EMPIRICKÁ ČÁST Předchozí teoretická část diplomové práce byla věnována teoretickým
poznatkům o vztahu otce a dítěte a o roli, kterou otec v životě dítěte hraje. Jde o odborně podložené skutečnosti, které by měly být brány v úvahu při rozhodování o
úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Mezinárodně závazné normy i zákony ČR na základě tohoto přístupu deklarují základní právo dítěte na péči obou rodičů a dále ukládají orgánům, majícím ve své kompetenci péči o dítě, vždy jednat v nejlepším
zájmu dítěte. Orgány sociální ochrany dětí, které do značné míry zasahují do všech
oblastí týkajících se porozvodové péče, teoreticky vycházejí z těchto požadavků. V praxi se však setkáváme s mnoha nesrovnalostmi a s postupy, které ve svém důsledku nerespektují ani odborné poznatky, ani nesledují prospěch dítěte.
Praktická část je proto zaměřena na zmapování skutečné praxe sociálních
pracovníků oddělení sociálně právní ochrany dětí při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů i následně v případech, kdy úprava poměrů nefunguje.
9.1 DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ Šetření bylo provedeno formou dotazníku pro sociální pracovníky oddělení
sociálně právní ochrany dětí. I přesto, že jsem předpokládal, že dotazník budou ve
většině případů vyplňovat ženy, byly otázky pokládány směrem k „pracovníkům“, abych předešel nařčení, že se nesnažím zjistit, jaký je běžný postup z pohledu pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí, ale z pohledu ženy, vůči jinému muži,
který se snaží získat dítě do své péče. Dotazník byl anonymní a nebylo ani mým
záměrem sledovat místní příslušnost respondentů. Byly zde použity standardizované a polostandardizované otázky.
V několika tématických okruzích byly dotazy zaměřeny na: - práci sociálních pracovníků při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o úpravě poměrů
47
- postupy a využívání zákonem stanovených prostředků v případě, kdy dojde k maření rozhodnutí soudu a znemožňování styku dítěte s jedním z rodičů
- míru, se kterou sociální pracovníci akceptují existenci a závažnost syndromu zavrženého rodiče, který je důsledkem i neadekvátního postupu proti bránění ve styku - zdroje odborných znalostí, které mají pracovníci k dispozici - zjištění osobních postojů sociálních pracovníků, které se bezprostředně týkají jejich práce a ovlivňují ji
9.1.1 Administrace Původním záměrem bylo zaslat dotazník na všechny odbory sociálních věcí obcí
s rozšířenou působností na Moravě, nově tedy Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského a Moravskoslezského kraje. Původně jsem chtěl zvolit klasické obesílání
poštou s přiloženými odpovědními obálkami, ale poté jsem se rozhodl pro, řekněme modernější způsob a to cestou elektronické pošty. První dotazníky jsem zasílal na
adresu vedoucího pracovníka s žádostí, aby můj dotazník poskytl svým podřízeným (pouhé „přeposlání“ zprávy dalším příjemcům). Zde jsem se však setkal s poměrně
velkou neochotou a argumentem bylo většinou velké pracovní vytížení. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl pro zasílání dotazníků přímo na adresu jednotlivých pracovníků
OSPOD, kde jsem se setkal již s větší vstřícností, přesto se však z celkového počtu 144
odeslaných žádostí o vyplnění dotazníku vrátilo pouze 33 vyplněných, z toho 4 dotazníky cestou České pošty a 29 dotazníků cestou elektronické pošty. 9.1.2 Hypotézy Při přípravě diplomové práce jsem se setkal s mnoha konkrétními případy, kdy
postup orgánů sociálně právní ochrany dětí neodpovídal požadavkům deklarovaným v
mezinárodních i vnitrostátních právních normách a v důsledku vedl k porušování práv dítěte i rodičů. Nešlo samozřejmě pouze o pochybení sociálních pracovníků, ale i o
zpochybnitelné rozhodnutí soudu, neodpovídající zjištěným skutečnostem. Nicméně
právě oddělení sociálně právní ochrany dětí se podílí na rozhodnutí soudu i postupu proti maření rozhodnutí soudu velkou měrou. Základní hypotézou tedy je, že ne vždy
jednají sociální pracovníci skutečně v zájmu dítěte v souladu s právními normami a 48
odbornými poznatky, podle kterých je zájmem dítěte po rozvodu, zabezpečit co možná nejširší styk s tím druhým rodičem (pokud má zájem a je k výchově způsobilý).
H 1: Sociální pracovníci oddělení sociálně právní ochrany dětí postupují při přípravě
zprávy pro soudní řízení o svěření nezletilých dětí do péče po rozvodu rodičů stereotypně.
H 2: Sociální pracovníci nevyužívají všech dostupných zákonných prostředků pro
řešení situace, kdy jeden rodič brání druhému ve styku s dítětem.
H 3: Sociální pracovníci jsou stále ovlivněni kultem mateřství, který odporuje
výsledkům odborných výzkumů potvrzujících význam otce pro dítě a negativní důsledky pokud dojde k omezení či ztráty kontaktu otce s dítětem.
9.2 VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ Vzorek respondentů Celkově dotazník vyplnilo 33 respondentů z 21 oddělení sociálně-právní
ochrany dětí. Vzhledem k potížím při distribuci, nelze vzorek brát jako reprezentativní. Odpovědi pocházejí pouze od té části pracovníků, kteří byli ochotni zúčastnit se šetření
a vyplnit dotazník. Je možné, že výsledky od skupiny, která odmítla spolupráci a neposkytla žádné údaje o své práci, by znatelně pozměnily výsledek šetření. Tabulka 1: Věk respondentů věk
absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
26 – 35 let
10
30,0
nad 50 let
13
40,0
8
24,0
33
100
0
0
do 25 let
36 – 50 let celkem
nevyplněno
2
6,0
49
Tabulka 2: Délka praxe respondentů délka praxe
absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
11 – 20 let
9
27,3
16
48,5
celkem
4
12,1
33
100
0
0
absolutní četnost 7
relativní četnost (%) 21,8
5
15,6
soc. právní akademie
10
31,3
pedagogická škola
2
6,3
střední zdrav. škola
1
3,1
5
15,6
jiná odborná škola
2
6,3
celkem
32
100
nevyplněno
1
0
do 2 let
3 – 10 let
přes 20 let
nevyplněno
4
12,1
Tabulka 3: Vzdělání respondentů vzdělání vysoká škola gymnázium
vyšší odborná škola
Bezmála třetina respondentů vystudovala sociálně právní akademii a více jak
pětina je vysokoškolsky vzdělaná.
50
Tabulka 4: Čas který mohou pracovnice věnovat jednomu případu čas na případ
absolutní
1
četnost
četnost (%)
1
3,0
0
0
0
0
0
0
0
0
individuálně
0
0
32
97,0
nevyplněno
33
100
0
0
(v hod.) 2 3 4 5 6
celkem
relativní
U této otázky se nejvíce projevila negativní skutečnost, kterou jsem si předem
neuvědomil a to, že sociální pracovníci se uchýlí k odpovědi „individuálně“
s poznámkou, že věc nelze generalizovat a případ od případu je individuální. Předpokládal jsem, že v množství případů, které pracovníci řeší, lze vypozorovat jisté společné znaky.
Tabulka 5: Je tento čas dostatečný? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
12
37,5
ne
12
37,5
3
9,4
32
100
1
0
ano
spíše ne celkem
nevyplněno
5
15,6
53 % respondentů považuje čas, který mohou věnovat práci na jednom případu
za dostatečný. Ovšem vzhledem k odpovědím v předchozí otázce, nelze z výsledků usuzovat, s jakými časovými možnostmi je tolik respondentů spokojeno.
51
Tabulka 6: Podle jakých kritérií se pracovníci řídí při posuzování výchovných předpokladů rodičů
četnost
1
absol četn.
3
4
5
relat. četn. %
bez odp
kritéria vztahy v rodině
0
0
0
0
6
19,4
7
22,6
18
58,0
2
socioekonomi cký statut
2
6,7
8
26,7
15
50,0
5
16,6
0
0
3
kdo zajišťuje výchovu a péči
0
0
2
6,7
10
33,3
10
33,3
8
26,7
3
přání dítěte
0
0
1
3,3
6
19,3
11
35,4
13
42,0
2
0
0
4
13,3
13
43,4
10
33,3
3
10,0
3
0
0
3
10,3
9
31,0
15
51,7
2
7,0
4
osobnost rodiče
0
0
3
10,3
9
31,0
15
51,7
2
7,0
4
zdravotní stav členů rodiny
2
6,7
9
30,0
13
43,3
4
13,3
2
6,7
3
schopnost upřed. zájmy dítěte
0
0
3
10,3
5
17,2
12
41,4
9
31,1
4
věk dětí
1
3,5
4
13,8
11
38,0
7
24,0
6
20,7
4
jiná možnost
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
33
pracovní vytížení, způsob života výchovné předpoklady rodiče
relat. četn. %
2
absol četn.
relat. četn. %
absol četn.
relat. četn. %
absol četn.
relat. četn. %
absol četn.
Sociální pracovníci se při posuzování výchovných předpokladů rodičů nejvíce
zaměřují na zjištění vzájemných vztahů v rodině, velmi vlivným faktorem je přání dítěte, dále pak osobnost rodiče a výchovné předpoklady rodiče.
52
Tabulka 7: Pokud se soc. pracovník přikloní k výhradní péči jednoho rodiče, jak často navrhuje rozsah styku s dítětem
absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
často
5
15,2
zřídka
5
15,2
1
3,0
individuálně
0
0
17
51,4
nevyplněno
33
100
0
0
vždy
občas
nikdy
celkem
5
15,2
Přes 50 % dotázaných uvedlo, že při navrhování rozsahu styku postupují v jednotlivých případech individuálně. Dle vyjádření velké části soc. pracovníků, pokud spolu rodiče komunikují a jsou schopni se dohodnout, není nutné upravovat rozsah styku soudně. Je
vhodnější, aby se dítě s rodiči i po rozpadu manželství stýkalo přirozeně, dle zájmu a
možností všech zúčastněných (pracovní doba, rozvrh hodin, možnost dovolených, kulturních akcí apod.). Soudní úprava je pak nutná pouze v případě, že se rodiče nedohodnou a rozhodne soud, zpravidla na návrh jednoho z rodičů.
53
Tabulka 8: Jaký rozsah styku poté navrhují rozsah styku
nikdy absol. relat. četn. čet.%
zřídka absol. relat. četn. čet.%
občas absol. relat. četn. čet.%
často absol. relat. četn. čet.%
nejčastěji absol. relat. četn. čet.%
bez odp.
méně než den za měsíc
17
77,3
4
18,2
0
0
1
4,5
0
0
11
jeden den za měsíc
10
45,5
9
41,0
2
9,0
1
4,5
0
0
11
jeden víkend za měsíc
5
22,5
9
41,0
7
32,0
1
4,5
0
0
11
jeden den za 14 dní
3
13,1
11
47,8
7
30,4
2
8,7
0
0
10
0
0
0
0
1
3,2
7
22,6
23
74,2
2
9
42,9
8
38,1
4
19,0
0
0
0
0
12
1
4,2
6
25,0
9
37,5
6
25,0
2
8,3
9
5
23,8
12
57,1
3
14,3
1
4,8
0
0
12
2
8,7
8
34,8
11
47,8
2
8,7
0
0
10
jeden víkend za 14 dní méně než den za 14 dní jeden den za týden
méně než den za týden více než jeden den v týdnu
Velký počet respondentů v této tabulce nevyznačil všechny odpovědi, nejčastěji
s vysvětlením, že stanovení rozsahu styku je případ od případu velmi individuální.
Největší počet odpovědí byl u rozsahu styku jeden víkend za 14 dní, kde chyběly pouze 2 odpovědi a tuto možnost nejčastěji navrhuje 74 % z těch, kteří odpověděli. Rozsah
styku méně než jeden den za měsíc nikdy nenavrhuje 77 % z těch, kteří na tuto otázku odpověděli.
54
Tabulka 9: Jaký rozsah je považován za optimální absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
víkend za 14 dní
2
6,0
den za týden
1
3,0
více než jeden den
0
0
víkend za 14 dní +
14
42,5
jiné
0
0
individuálně
16
48,5
celkem
33
100
nevyplněno
0
0
den za 14 dní
v týdnu
jeden den v týdnu
0
0
Nejčastěji navrhovaným rozsahem styku dítěte s rodičem je víkend jednou za 14
dní a další den v každém týdnu, tuto variantu volilo 42 % sociálních pracovníků.
Dalších 48 % dotazovaných uvedlo, že optimální je navrhovat rozsah styku dítěte s rodičem v každém jednotlivém případě individuálně, s ohledem na možnosti obou rodičů, zohlednit vzdálenosti místa jejich bydliště (např. není reálné, aby jeden rodič
bydlící 300 km daleko dojížděl za dítětem každý týden na jeden den – lepší bude styk na více dní jednou měsíčně) apod.
Tabulka 10: Je navrhován styk i o letních, Vánočních a Velikonočních prázdninách?
absolutní ano ne
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
0
0
33
100
0
0
33
100
55
Všichni dotazovaní v tomto případě odpověděli, že navrhují i rozsah styku
během letních, Vánočních a Velikonočních prázdnin.
Tabulka 11: Považují soc. pracovníci střídavou péči za prospěšnou pro dítě? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
11
33,3
ne
15
45,5
1
3,0
2
6,0
33
100
0
0
ano
spíše ne neví
celkem
nevyplněno
4
12,2
Tabulka 12: Navrhovali někdy střídavou péči? absolutní ano ne
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
8
24,2
33
100
0
0
25
75,8
Tabulka 13: V kolika procentech případů to bylo?
počet případů
aritmetický průměr (%) 3,6
Střídavá péče je poměrně náročná alternativní úprava poměrů, neboť s sebou
nese velké nároky na koordinaci péče a komunikaci mezi rodiči, přesto 45,5 % dotazovaných považují tuto možnost za prospěšnou pro dítě. Zbývající část se
přikláněla spíše k názoru, že pravidelná změna prostředí dítěti škodí. Již 75,8 % 56
sociálních pracovníků střídavou péči během své praxe navrhovalo, přičemž průměrně v 3,6 % všech případů.
Tabulka 14: Trpí dítě střídáním domácnosti otce a matky po rozvodu? absolutní ano
spíše ano spíše ne ne
neví
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
15
45,5
13
39,4
2
6,0
3
9,1
33
100
0
0
0
0
45 % dotazovaných se domnívá, že střídání domácnosti po rozvodu rodičů
dětem škodí. Stejné procento je však opačného názoru. Záleží zejména na tom pokud
mají rodiče harmonické vztahy, jednotný výchovný přístup, jsou schopni se bez problémů domluvit, rodiče i dítě si tuto variantu přeje, rodiče bydlí tak blízko, aby dítěti
zůstalo zachováno přirozené prostředí, na které je zvyklé (škola, zájmová činnost, kamarádi, kontakt s širší rodinou apod.)
Tabulka 15: Navrhovali někdy svěření dítěte do výhradní péče otce? absolutní ano ne
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
1
3,0
33
100
0
0
32
97,0
57
Tabulka 16: V kolika procentech případů to bylo? aritmetický průměr (%) 7,4
počet případů
97 % sociálních pracovníků někdy během své praxe navrhovalo svěření dítěte
otci, průměrně v 7,4 % všech případů.
Tabulka 17: Jaké jsou faktory hovořící v neprospěch jednoho rodiče vůči druhému, při rozhodování o svěření do výhradní péče četnost
prameny
absol. četn.
1
relat. četn. %
absol. četn.
2
relat. četn. %
absol. četn.
3
relat. četn. %
absol. četn.
4
relat. četn. %
absol. četn.
5
relat. četn. %
bez odp
lepší vých. předp. jednoho rodiče
1
3,1
2
6,2
8
25,0
6
18,8
15
46,9
1
nemoc rodiče
0
0
3
10,0
10
33,2
8
26,4
8
26,4
3
špatná péče o dítě
0
0
1
3,1
2
6,2
4
12,5
25
78,2
1
promiskuita
1
3,3
3
10,0
11
36,6
10
33,1
6
20,0
3
horší bytové či sociální podmínky
0
0
11
36,7
12
40,0
6
20,0
1
3,3
3
nevhodný nový partner rodiče
0
0
5
16,7
6
20,0
14
46,6
5
16,7
3
přání dítěte
0
0
0
0
6
19,4
11
35,5
14
45,1
2
zneužívání alkoholu, drog
0
0
1
3,1
2
6,2
3
9,4
26
81,3
1
nevhodný životní styl
0
0
1
3,4
6
20,7
14
48,3
8
27,6
4
opuštění rodiny
1
3,3
6
20
7
23,4
13
43,3
3
10,0
3
58
pracovní vytížení rodiče
0
0
4
13,8
18
62,0
7
24,2
0
0
4
ovlivňování dítěte jedním rodičem proti druhému
0
0
4
13,3
6
20,0
9
30,0
11
36,7
3
vzájemná dohoda rodičů
4
13,8
2
6,9
2
6,9
6
20,7
15
51,7
4
jiná možnost
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
33
Rozhodování sociálních pracovníků o tom, komu má být svěřeno do péče dítě,
nejvíce ovlivní alkoholismus nebo drogová závislost rodiče, špatná péče o dítě a celkově nevhodný životní styl rodiče. Vcelku často je brán zřetel i na přání dítěte a samozřejmě je vítaná i vzájemná dohoda rodičů.
Tabulka 18: Setkali se soc. pracovníci s bráněním ve styku dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno
absolutní často
občas
zřídka nikdy
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
13
39,4
2
6,0
0
0
33
100
0
0
18
54,6
Bránění ve styku s dítětem rodiči, kterému dítě nebylo svěřeno je podle výsledků
tohoto dotazníku velmi rozšířený jev a sociální pracovníci se s ním v praxi setkávají poměrně často.
59
Tabulka 19: Jaké zákonné prostředky jsou využívány proti bránění ve styku
zákonné prostředky
nikdy
zřídka
občas absol. relat. četn. čet.%
relat. čet.%
absol. četn.
relat. čet.%
bez odp.
3,0
8
24,3
24
72,7
0
2
7,4
3
11,1
1
3,7
6
34,5
2
6,9
2
6,9
1
3,4
4
3
9,1
6
18,2
6
18,2
11
33,3
0
12
37,5
6
18,8
1
3,1
2
6,2
1
relat. čet.%
absol. četn.
relat. čet.%
0
0
0
0
1
udělení napomenutí
16
59,3
5
18,5
dohled nad výchovou
14
48,3
10
7
21,2
11
34,4
podmět k zahájení soud. řízení o úpravě styku podmět k zahájení soud. řízení ke změně výchovy
nejčastěji
absol. četn.
absol. četn.
rozhovor s povinným rodičem
často
Sociální pracovníci mají j dispozici řadu prostředků, které stanovuje zákon, a
které mohou použít při postupu proti bránění ve styku s dítěte jedním z rodičů. tato otázka měla zjistit s jakou frekvencí a zda vůbec jsou tyto prostředky využívány. Bylo
zjištěno, že přes 70 % dotazovaných používá z prostředků dostupných k nápravě
situace, kdy jeden z rodičů brání ve styku s dítětem druhému rodiči, nejčastěji rozhovor
s rodičem, který ve styku brání. Druhým nejčastěji používaným prostředkem je podnět k zahájení soudního řízení o styku s dítětem, který 33 % pracovníků využívá nejčastěji a
dalších 18 % uvádí, že tento prostředek využívá často. Napomenutí rodiče však více než
polovina dotazovaných nevyužila nikdy, dohled nad výchovou nikdy nevyužilo 48 % pracovníků.
Domluva rodiči je pouze prvním a nejméně účinným krokem při postupu proti
rodičům, kteří brání druhému ve styku s dítětem. Rozhovor nemá velkou šanci na úspěch, protože rodič snažící se o zpřetrhání vztahů dítěte s druhým rodičem nejedná tak z pouhého rozmaru, který by si po intervenci sociálního pracovníka rozmysle, ale
promyšleně, s určitým cílem (potrestání bývalého partnera, jeho odstranění ze života apod.). Domnívám se, že účinné mohou být prostředky, které hrozí nějakým vyvozením
důsledků a postihem. Vyslovení napomenutí nebo ustanovení dohledu nad výchovou 60
takového rodiče již signalizuje, že porušování zákona a práv dítěte nebude ponecháno
bez povšimnutí. Opravdu účinná by byla změna výchovy, tedy svěření dítěte do výhradní péče druhého rodiče a trestní stíhání, odkud by byly opravdu používány. Pod reálnou hrozbou ztráty dítěte nebo trestního stíhání by většina rodičů svůj postoj jistě
rychle změnila. Podávání podnětu k úpravě styku není podle mého názoru nejvhodnějším postupem. Pravděpodobně by vedlo jen k potvrzení nároku rodiče na
styk s dítětem, případně k jeho úpravě, nemá však nátlakovou hodnotu, která by nutila rodiče podrobit se rozhodnutí soudu a dítě připravit ke styk a předat ho druhému rodiči.
Při bránění ve styku je nezbytně nutný rychlý a účinný postup, protože každá
prodleva je pro dítě komplikací a prohloubením problému. Pokud se maření styku často spojené s popouzením proti druhému rodiči nechá bez postihu a není mu včas zabráněno, hrozí až vznik syndromu zavrženého rodiče. Ten je už těžko návratným
narušením vztahu dítěte s rodičem, velmi vážně poškozujícím dítě téměř ve všech oblastech jeho psychosociálního a osobnostního vývoje.
Celkově lze postup sociálních pracovníků v této oblasti označit jako liknavý a
neúčinný. Neangažují se do té míry, aby jejich zásah vedl ke skutečné ochraně zájmů
dítěte a dodržování jeho práv. To znamená k nápravě a udržení nebo znovunavázání vztahu dítěte s rodičem.
Tabulka 20: Setkali se se syndromem zavrženého rodiče? absolutní ano ne
neví
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
1
3,1
2
6,3
32
100
1
0
29
90,6
61
Tabulka 21: Považují tento jev za rozšířený? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ne
5
15,6
22
68,7
neví
1
3,1
2
6,3
32
100
1
0
ano
spíše ano ne
celkem
nevyplněno
2
6,3
Tabulka 22: Považují syndrom zavrženého rodiče za závažný problém pro dítě? absolutní ano
spíše ano spíše ne
ne
neví
celkem
nevyplněno
relativní
četnost
četnost (%)
8
24,2
2
6,0
0
0
1
3,0
33
100
0
0
22
66,8
Většina sociálních pracovníků (90 %) se se syndromem zavrženého rodiče již
setkala, nepovažují ho však za příliš rozšířený. Naprostá většina považuje syndrom zavrženého rodiče za závažný problém pro dítě.
62
Tabulka 23: Jaké prameny využívají soc. pracovníci při své práci? četnost
prameny knihy
odborné časopisy noviny
metodické materiály školení
absol. četn.
1
absol. četn.
5
relat. četn. % 16,6
2
2
absol. četn.
6
relat. četn. % 20,0
6,5
3
12
42,9
0 0
3
4
5
bez odp.
4
relat. četn. % 13,3
19,4
8
25,7
2
2
7,1
0
0
5
15,2
4
12,1
24
72,4
0
12,5
9
28,1
19
59,4
1
absol. četn.
11
relat. četn. % 36,8
absol. četn.
4
relat. četn. % 13,3
9,7
12
38,7
6
5
17,9
9
32,1
0
0
0
5
0
0
0
4
3
Nejvíce respondentů uvedlo, že jako podklad ke své práci využívají metodické
materiály a dále znalosti získané na různých školeních. Dalšími nejvyužívanějšími
prameny jsou odborné časopisy. Několik respondentů uvedlo i možnost konzultace jednotlivých případů s kolegy z jiných pracovišť.
Tabulka 24: Jsou ženy k potřebám dětí vnímavější než muži? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
24
72,8
ne
0
0
4
12,2
2
6,0
33
100
0
0
ano
spíše ne neví
celkem
nevyplněno
3
9,0
63
Tabulka 25: Jsou muži, stejně jako ženy, vybaveni instinkty pro mateřské zaházení?
absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ne
7
21,9
13
40,6
neví
0
0
4
12,5
32
100
1
0
ano
spíše ano ne
celkem
nevyplněno
8
25
Tabulka 26: Je vztah „matka-dítě“ intimnější než vztah „otec-dítě“? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
13
39,4
ne
6
18,2
10
30,3
celkem
4
12,1
33
100
0
0
ano
spíše ne neví
nevyplněno
0
0
Tabulka 27: Potřebuje dítě v prvních letech života především matku? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
21
63,6
ne
2
6,0
4
12,2
0
0
33
100
0
0
ano
spíše ne neví
celkem
nevyplněno
6
18,2
64
Tabulka 28: Je výchova dítěte více mateřskou záležitostí? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
13
40,6
ne
9
28,1
10
31,3
celkem
0
0
32
100
1
0
ano
spíše ne neví
nevyplněno
0
0
Více než 80 % respondentů si myslí, že ženy jsou k potřebám dětí vnímavější
než muži. Přesto však skoro polovina z nich věří, že muži jsou stejně jako ženy
vybaveni instinkty pro mateřské zacházení. 39 % sociálních pracovníků považuje vztah
mezi matkou a dítětem za intimnější než vztah mezi otcem a dítětem, ovšem skoro 50 % tento názor nesdílí. Téměř všichni se domnívají, že dítě v prvních letech života
potřebuje hlavně matku. Více než polovina dotazovaných zastává názor, že výchova
dítěte není více mateřskou záležitostí, celých 40 % ji však stále za spíše mateřskou záležitost považuje.
Tabulka 29: Pokud se dítě vyjádří k jednomu z rodičů vyjádří, že jej nechce vidět, je to jeho svobodné rozhodnutí a mělo by se respektovat? absolutní
relativní
četnost
četnost (%)
spíše ano
16
48,5
ne
9
27,3
4
12,2
3
9,0
33
100
0
0
ano
spíše ne neví
celkem
nevyplněno
1
3,0
Přes polovinu dotazovaných souhlasí s tím, aby byl brán zřetel na přání dítěte,
pokud nechce vidět jednoho z rodičů. Uvědomují si však možnost, že odmítnutí může
65
být způsobeno např. negativním záměrných ovlivňováním postoje dítěte k jednomu z rodičů. Je nutné zjistit příčiny odmítání, pokud odmítaný rodič je výchovně způsobilý,
mělo by se dítěti i rodičům psychologickou a terapeutickou cestou pomoci optimalizovat vzájemné vztahy. Rozhodně ne dítě nutit nebo sankcionovat.
9.3 SHRNUTÍ H 1: Sociální pracovníci oddělení sociálně právní ochrany dětí postupují při přípravě
zprávy pro soudní řízení o svěření nezletilých dětí do péče po rozvodu rodičů stereotypně.
Stereotypním postupem bylo myšleno to, že sociální pracovníci neposuzují
každý případ individuálně, ale připravují zprávy pro soud stále stejně podle určité
šablony a i návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů podávají téměř bez výjimky stále jen jeden stejný, přestože situace v každé rodině je jiná a potřeby dětí
se liší. Tato hypotéza byla šetřením potvrzena. Svědčí o tom jednak skutečnost, že sociální pracovníci, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření během své praxe nenavrhují jinou úpravu poměrů, než svěření do výhradní péče matky. Jinak je tomu pouze, když matka je k výchově dítěte naprosto nezpůsobilá. Průměrně sociální
pracovníci navrhli svěření do výhradní péče otce v 7,4 % případů za svou praxi. Také srovnání všech kritérií, která podle svého vyjádření sociální pracovníci zjišťují a prošetřují jako podklad pro svou zprávu pro soud, postupů k tomu používaných a času,
který mají k dispozici, podporuje domněnku o rutinním přístupu k případům. Podle mého názoru není v jejich silách za podmínek které mají k práci opravdu pečlivě
posoudit všechny skutečnosti, v každém konkrétním případě tak, aby mohli navrhnout úpravu poměrů odpovídající specifickým potřebám a možnostem konkrétní rodiny. O individuálním přístupu nesvědčí ani rozsah styku dítěte s otcem, který pracovníci stále hromadně navrhují.
H 2: Sociální pracovníci nevyužívají všech dostupných zákonných prostředků pro
řešení situace, kdy jeden rodič brání druhému ve styku s dítětem.
66
Výsledky dotazníkového šetření potvrdily tento předpoklad zcela jednoznačně.
Pokud se sociální pracovníci setkají s touto situací, používají k nápravě a tedy k ochraně zájmů dítěte v podstatě dvou z dostupných prostředků a to těch nejméně účinných.
H 3: Sociální pracovníci jsou stále ovlivněni kultem mateřství, který odporuje
výsledkům odborných výzkumů potvrzujících význam otce pro dítě a negativní důsledky pokud dojde k omezení či ztráty kontaktu otce s dítětem.
Část dotazníku zaměřená na osobní postoje sociálních pracovnic nepotvrdila
obecnou platnost této domněnky. Jistá část respondentů zastává názory, které jsou v souladu s výsledky zmíněných výzkumů a význam otce pro dítě již nepodceňuje.
Přesto se více než 81 % respondentů domnívá, že dítě v prvních letech života potřebuje
především matku. Také praxe vypovídá spíše o přetrvávajícím kultu mateřství. Disproporce ve svěřování dětí matkám a otcům svědčí o tom, že matka je stále považována za „od přírody vhodnější“ osobu pro výchovu dětí.
Ani v další oblasti není výsledek jednoznačný. Značná část sociálních
pracovníků si zřejmě uvědomuje potřebu širší úpravy styku dětí s otcem tak, aby bylo
možné udržet vztah v takové intenzitě a kvalitě, která umožňuje otci zůstat plnohodnotnou součástí života dítěte a dítěti mít z jeho přítomnosti prospěch. Ale praxe tomu bohužel opět neodpovídá.
10. ZÁVĚR Práce byla zaměřena převážně na vztah otce a jeho dítěte, roli jakou otec
v životě svých dětí hraje a především na to, jak tento vztah poznamená rozvod manželství rodičů.
Přístup společnosti k rozvodu a řešení porozvodové situace, stejně tak jako její
pohled na význam otce v rodině prošel dlouhým vývojem a mnoha změnami. V současnosti je poznamenán kultem mateřství, který význam otce pro dítě podceňuje a
zdůrazňuje biologickou předurčenost žen pro péči o dítě a jeho výchovu. V zájmu dětí je tento postoj, který nebyl nikdy vědecky doložen, přehodnotit.
Práce poukázala na několik skutečností, které je důležité si uvědomit při úpravě poměrů po rozvodu proto, aby forma porozvodové péče byla pro děti co nejpříznivější.
67
Otec je pro psychosociální vývoj dítěte velmi významný. Má vliv na formování
osobnosti a charakteru dítěte i na jeho pozdější úspěch v mezilidských vztazích a profesionální uplatnění. Jeho nepřítomnost vždy zanechává mnohé negativní následky.
Pro děti je rozvod vždy bolestným a traumatickým zážitkem, se kterým se velmi těžce vyrovnávají. Obecně platí, že po rozvodu prospívají děti o to lépe, čím intenzivnější a kvalitnější vztah se jim podaří udržet s oběma rodiči.
Vzhledem k těmto zjištěním lze konstatovat, že základním zájmem dítěte po
rozvodu rodičů, který by měla sledovat porozvodová úprava poměrů, je udržet co nejužší a nejplnohodnotnější vztah s oběma rodiči tak, aby dítě mohlo mít nadále prospěch z jejich přítomnosti a výchovného působení.
Tento zájem dítěte a jeho právo na oba rodiče je zakotveno v mezinárodních úmluvách o lidských právech a v souladu s nimi ho zaručují i zákona české republiky. V praxi
mají v krizových situacích (tedy i rozvodové) ochranu dítěte na starosti orgány sociálně právní ochrany dětí.
Dotazníkové šetření provedené za účelem zmapování skutečné situace
v porozvodové péči odhalilo, že příslušné orgány nezastávají zájem dítěte tak, aby ho skutečně v co nejširší míře ochránily před následky rozvodu. Naopak jejich postup je někdy příčinou prohloubení problémů.
Úprava poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů probíhá podle zaběhlého
scénáře. Standardní je svěření dítěte do péče matky a vymezení jeho styku s otcem na jeden víkend za čtrnáct dní a jeden další den v týdnu. To má za následek narušení
vztahu dítěte s otcem a jeho oslabení na úroveň, kdy dítě ztrácí prospěch z otcova výchovného působení.
V některých případech jde omezení kontaktu otce s dítětem ještě dál. V důsledku
popouzení proti otci a bránění ve styku s ním ztratí dítě otce úplně. Následky takové
situace jsou pro dítě tím závažnější, čím déle trvá a je proto nezbytné postupovat rychlým a účinným způsobem tak, aby bylo zabráněno prohloupení problému a dítě bylo ušetřeno traumatu spojeného se syndromem zavrženého rodiče.
Kompetentní instituce však k problému přistupují velmi liknavě a prostředky,
které mají k dispozici pro ochranu dítěte nevyužívají. V této souvislosti u nás opravdu dochází k porušování základních lidských práv.
Děti je nutné při rozvodu chránit před konfliktem rodičů a jeho následky.
Zákony ČR podrobně ošetřují všechny oblasti porozvodové péče v souladu
s mezinárodně platnými normami. Jako podklad pro správný postup zaručující 68
skutečnou ochranu zájmů dítěte v rozvodové a porozvodové situaci je k dispozici také řada odborných poznatků o významu rodičů (tedy i otce) pro dítě, jeho výchovu a
psychosociální vývoj. Hlavní zodpovědnost za ochranu dětí leží na soudech, v jejich
kompetenci je Konečné rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů i o postupu při maření rozhodnutí soudu bráněním ve styku a tím způsobeným
porušováním dětských práv. Orgány sociálně právní ochrany dětí jsou součástí systému a měly by jako zástupci dětí směřovat soud k pro děti příznivému rozhodnutí. K tomu
by měly soudu poskytnout potřebné podklady a v případě jakéhokoli poškozování dítěte by měly apelovat na rychlý a účinný postup.
Společnost není otcům a jejich dětem příliš nakloněna. Často jsou po rozpadu
rodiny vystaveny ještě další ztrátě. Ztratí sebe navzájem a samy s tím mohou jen velmi
málo dělat. Zastání a pomoc najdou otcové bojující o místo v životě svých dětí jen zřídka.
Řada dětí má špatné otce, kteří se o ně nezajímají a někdy jim přímo škodí nebo
žádné otce nemají. Současný postoj společnosti a praxe v porozvodové péči připravuje mnoho dalších dětí o otce milující a kvalitní.
69
Seznam použité literatury:
HARTL, P. Psychologický slovník. Praha : Nakladatelství Budka, 1993. 297 s. ISBN 80-901549-0-5
VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie. Praha : Portál, 1998. 383 s. ISBN 807178-269-6
WARSHAK, R. A., Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha : Portál, 1997. 238 s. ISBN 80-7178-089-8
WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. Praha : Triton, 2003. 391 s. ISBN 80-7254-439-X ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998. 268 s. ISBN 80-85931-48-6
BAKALÁŘ, E., NOVÁKOVI, M a D et al. Průvodce rozvodem pro všechny
zúčastněné. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 256 s. ISBN 80-7106-157-3
ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. 275 s. ISBN 80-7198173-7
GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha : MPSV, 1996. 102 s. ISBN 8085529-22-X
BAKALÁŘ, E. Nové pohledy na rozvodovou tématiku: Sborník statí k problematice
sociálně právní ochrany nezletilých dětí. Praha : MPSV, 1993. 49 s. ISBN 80-8552906-8
NOVÁK, T. Jak přežít rozvodové peklo. Brno : Jota, 2004. 197 s. ISBN 80-7217-294-8 Zákon o rodině č. 42/64 Sb.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/99 Sb. Trestní zákon č. 140/61 Sb.
Občanský správní řád č. 99/63 Sb.
70
Resumé
Tato práce popisuje současný stav porozvodového uspořádání v České republice,
kdy v drtivé většině dochází ke svěřování dětí do výhradní péče matky a otci bývá soudem stanoven rozsah styku s tímto dítětem. Nejčastěji to bývá víkend jednou za
čtrnáct dní, přičemž tento rozsah styku je naprosto nedostačující, zvláště v případech, kdy bývalá manželka záměrně těmto setkáním pod různými záminkami brání, ovlivňuje
dítě s úmyslem snížit v jeho očích hodnotu druhého rodiče, čímž může postupně dojít až k zavržení druhého rodiče. Nezanedbatelný podíl na konečném porozvodovém
uspořádání mají pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kteří po provedeném
šetření předkládají soudu zprávu, ve které navrhují kterému rodiči bude dítě svěřeno do výhradní péče a následný rozsah styku dítěte s druhým rodičem. Provedeným
výzkumem bylo zjištěno, že tito pracovníci jsou však stále ještě ovlivněni
přetrvávajícím kultem mateřství a proto jsou v minimální míře děti svěřovány po rozvodu do péče otců, případně do střídavé péče obou rodičů a obvykle navrhovaný rozsah styku je pro zachování kvalitního vztahu mezi dítětem a druhým rodičem naprosto nedostačující. Die
vorliegende
Arbeit
behandelt
den
gegenwärtigen
Zustand
der
Sorgerechtsregelung in der Tschechischen Republik. In überwiegender Mehrzahl der Fälle wird das Sorgerecht der Mutter allein zugesprochen und für den Vater werden per Gerichtsbeschluss die Besuchszeiten des Kindes festgelegt. In der Regel ist es ein
Wochenende alle vierzehn Tage. Dies ist völlig unzureichend. Besonders in Fällen, in
den die ehemalige Gattin die Besuche des Vaters zu verhindern versucht und das Kind mit dem Ziel den Vater abzuwerten beeinflusst. Dadurch wird das andere Elternteil
allmählich verstoßen. Einen erheblichen Anteil an der Sorgerechtsregelung haben die
Mitarbeiter des Jugendamtes, die auf der Grundlage eigener Erkündigungen dem
Gericht sowohl die Regelung des Sorgerechts als auch die Besuchzeiten des anderen Elternteils
vorschlagen.
Eine
durchgeführte
Untersuchung
zeigt,
dass
diese
Sozialarbeiter immer noch durch den Mutterkult beeinflusst sind, wodurch das Sorgerecht nur in einer Minderzahl der Fälle dem Vater oder gegebenenfalls
abwechselnd beiden Eltern zugesprochen wird. Die gewöhnlich vorgeschlagene Regelung des Besuchsverkehrs ist für die Beibehaltung einer guten Beziehung zwischen dem Kind und dem anderen Elternteil schlechthin unzureichend.
71
Anotace
Doležal, Pavel: Porozvodová péče otců o děti v ČR, bakalářská práce. Brno, MU
2006, 72 s.
Tato práce popisuje současný stav porozvodého uspořádání v České republice,
kdy v drtivé většině dochází ke svěřování dětí do výhradní péče matky a otci bývá soudem stanoven rozsah styku s tímto dítětem. Die
vorliegende
Arbeit
behandelt
den
gegenwärtigen
Zustand
der
Sorgerechtsregelung in der Tschechischen Republik. In überwiegender Mehrzahl der Fälle wird das Sorgerecht der Mutter allein zugesprochen und für den Vater werden per Gerichtsbeschluss die Besuchszeiten des Kindes festgelegt.
Klíčová slova: Rodina, porozvodové uspořádání, orgán sociálně-právní ochrany dětí, otcovská role, kult mateřství, střídavá péče, popouzení, syndrom zavrženého rodiče.
72
