CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Sebereflexe jako součást náplně práce sociálního pracovníka
Ludmila Šujanová
Vedoucí práce: Mgr. Daniela Růžičková
Olomouc 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou použitou literaturu a ostatní informační prameny. V Olomouci 30. 4. 2014
podpis ……………………………...
Poděkování Děkuji své vedoucí Mgr. Daniele Růžičkové za vedení absolventské práce za připomínky a čas, který mi věnovala. Dále děkuji všem respondentům za vstřícnost a ochotu mi poskytnout rozhovor, bez nich by moje práce nevznikla. Také děkuji mojí rodině, která mě podporuje ve studiu.
OBSAH Úvod ................................................................................................................................. 3 1.
Teoretická část .......................................................................................................... 4 1.1.
1.1.1.
Sebepoznání jako součást sebereflexe ........................................................ 4
1.1.2.
Reflexe jako další z kroků k sebereflexi..................................................... 6
1.1.3.
Sebereflexe v sociopsychologickém kontextu............................................ 7
1.1.4.
Sebereflexe v sociální práci ........................................................................ 8
1.1.5.
Způsoby sebereflexe ................................................................................... 9
1.2.
2.
3.
Sebereflexe jako aspekt profesionality sociálního pracovníka .......................... 4
1.1.5.1.
Spontánní sebereflexe ......................................................................... 9
1.1.5.2.
Vedená sebereflexe ............................................................................. 9
Profese sociální práce ...................................................................................... 12
1.2.1.
Sociální práce jako profesionální činnost ................................................. 12
1.2.2.
Schopnosti, dovednosti a osobnost sociálního pracovníka....................... 13
1.2.3.
Role sociálního pracovníka ...................................................................... 15
1.2.4.
Každodenní pracovníkův kontakt s klientem ........................................... 16
1.2.5.
Shrnutí ...................................................................................................... 17
Praktická část .......................................................................................................... 18 2.1.
Cíl výzkumu ..................................................................................................... 18
2.2.
Dílčí výzkumné okruhy ................................................................................... 18
2.3.
Výzkumná strategie ......................................................................................... 18
2.4.
Výzkumný soubor a metoda sběru dat ............................................................. 19
2.5.
Zpracování dat ................................................................................................. 20
Interpretace dat ........................................................................................................ 22 3.1. Jaké situace s klienty mohou u sociálních pracovníků vyvolávat potřebu sebereflexe?................................................................................................................. 22 3.2. Jaký význam přikládají pracovníci sebereflexi a sebepoznání pro interakci s klienty? ..................................................................................................................... 24 3.3.
Jaký prostor pro sebereflexi mají sociální pracovníci na pracovišti? .............. 26
3.4.
Vyhodnocení výzkumu .................................................................................... 28
3.5.
Reflexe tazatele ................................................................................................ 29
Závěr ............................................................................................................................... 30 Bibliografie ..................................................................................................................... 31
Seznam tabulek ............................................................................................................... 33 Anotace ........................................................................................................................... 34 Annotation ...................................................................................................................... 35
ÚVOD Tím, že je člověk schopný o vlastním jednání přemýšlet a sám je hodnotit, má možnost se z něj i učit. Schopnost sebereflexe je proto jedním ze základních předpokladů pro kritické sebehodnocení a tedy i fungování v rámci společnosti. Tento osobnostní předpoklad je zvlášť žádaným u povolání, které pracují s lidmi, jako jsou na příklad pomáhající profese. Jednou z nich je i sociální práce. Sociální pracovník si musí před nástupem do praxe osvojit mnoho znalostí, schopností a dovedností. Kromě těchto požadavků jsou zde ale i očekávání na jeho osobnostní stránku, aby sám sebe znal, přijímal a rozvíjel se - jako pracovník a jako člověk. Přichází totiž do kontaktu s lidmi a do této spolupráce vždy přináší také kus sebe. Měl by si tedy uvědomovat, co ovlivňuje jeho každodenní jednání, které z jeho silných stránek mu pomáhají a na kterých slabších stránkách by měl pracovat. Kvalitní sebereflexe a reflexe vlastní práce tedy jednoznačně patří k náplni práce sociálního pracovníka. Na svém oboru Sociální a humanitární práce, na Caritas – VOŠs Olomouc, jsem prostřednictvím výukového plánu, i mimo něj, zaznamenala kladení důrazu na trénink reflexe, sebereflexe, supervize. Sama jsem poznala, že tato průprava pro mě měla i v době studia velkou cenu. Pomáhá mi lépe chápat a vstřebávat různé situace, učit se z nich a těžit do dalšího studia, stejně jako i do osobního života. Zajímá mě také, zda sebereflexi využívají sociální pracovníci, kteří již jsou v pracovním procesu. Výzkumnou otázkou je, jaké místo a jaký význam zaujímá sebereflexe v praxi sociálních pracovníků. Konkrétně u těch pracovníků, kteří jsou denně v kontaktu s klienty. Tomuto tématu se věnuji ve své absolventské práci. V teoretické části nejprve vymezím a propojím pojem supervize s náplní pracovní činnosti sociálního pracovníka. V praktické části pak využiji kvalitativní přístup pro sběr informací, která budu získávat mezi sociálními pracovníky. Můj výzkum se zaměří na získání poznatků o tom, jaké místo a význam zaujímá sebereflexe v praxi sociálních pracovníků. V závěru odpovím na svou výzkumnou otázku.
3
1.
TEORETICKÁ ČÁST Tématem mé absolventské práce je „Sebereflexe jako součást náplně práce
sociálního pracovníka“. V teoretické části práce proto objasňuji základní pojmy související s tímto tématem, přináším nástin dosavadního poznání o tomto tématu. Vysvětluji pojem sebereflexe a prvky, ze kterých se skládá, a vymezuji, kdo je to sociální pracovník, a co je jeho náplň práce. Objasněné pojmy v teoretické části pak jsou východiskem pro otázky na respondenty, sociální pracovníky, v navazující praktické části. Díky rozhovorům s nimi si pak odpovím na svou výzkumnou otázku.
1.1.
Sebereflexe jako aspekt profesionality sociálního pracovníka
V této kapitole se věnuji vysvětlení pojmu sebereflexe. Prvně vymezím dílčí prvky, ze kterých se skládá a po té sebereflexi popíšu v sociopsychologickém kontextu a kontextu sociální práce. Sebereflexe je tady chápána jako jedna z dovedností sociálních pracovníků. Jde o proces, kdy se pracovník poznává a zvědomuje vlastní postoje a jednání, kterými je ovlivňován při kontaktu s klienty. Toto poznání je pak možné použít pro zkvalitnění své profesní práce i rozvoj vlastní osobnosti. 1.1.1.
Sebepoznání jako součást sebereflexe
Prvním z kroků k úspěšnému sebereflektování je sebepoznání. Sebepoznání je výsledkem sebepoznávání. Nejde však o určitý výsledný stav poznání, ale o postoj, o proces aktivního hledání a objevování sebe samého. (Kuneš, 2009) Je to stále probíhající, živý proces. V pomáhajících profesích, kdy pracovnících téměř denně přicházejí do kontaktu s lidmi, jde o důležitý krok. Přestože může být v situaci nezávislým pozorovatelem, není jen stroji na poskytování pomoci. Vstupují do interakcí s klienty, do jejich problémů, jež se jich mohou osobně dotýkat. Proto je třeba dobře a pravdivě poznat sebe sama, a přijmout se. A pak teprve obracet pozornost na druhé. „Jaký vztah má pracovník sám k sobě, takový mívá i ke klientům.“ (Úlehla, 1999, s. 113). Hájek (2007) sebepoznání rozvíjí v kontextu emocí. Obecně o tomto pojmu ale hovoří jako o propojování události a jejich kontextu - vědět, co prožívám. Jde tedy o vědomé zachycení významu a jeho pojmenování. (Hájek, 2007, s. 10)
4
Míček (1986) hovoří o tom, že pokud by člověk cestou sebe-poznávání neprošel, nejen, že by nebylo dobré, dokonce to přináší rizika. Takový jedinec pak, podle něj, má jednak sklon pohlížet na sebe nekriticky, a to buď příliš pozitivně nebo příliš negativně, nebo příliš zjednodušeně. Naopak sebepoznání člověka otevírá osobním zkušenostem, a dokonce i zvyšuje jeho ochotu k nápravě a k sebevýchově. Mluví také o značném pozitivu, které sebepoznání přináší. A totiž, o skutečnosti, že čím více zná jedinec sebe sama, tím lepší má předpoklady pro dobré a pravdivé poznávání druhých. (Míček, 1988) Kuneš (2009) pak mluví o konkrétních překážkách v poznávání charakteru druhých. Říká, že často sklouzáváme ke schematickému a stereotypnímu vnímání druhých. Používáme nálepky, které často zdůrazní pouze nějakou z charakteristik daného člověka. Jakmile se ale začneme věnovat sebepoznání, uvědomíme si větší rozsah svých vloh, schopností, možností a dovedností, uvědomíme si vlastní jedinečnost. Poznáním sebe sama mohu také začít vnímat jedinečné rysy ostatních lidí a zaujmout k nim nový postoj. Vlastní sebepoznání ale nepřináší pouze odhalování dobrých a líbivých stránek, narazíme také na vlastní nedostatky a limity. Právě ale tímto zvědoměním „…jsme ušli největší kus cesty k tomu, abychom je dokázali nějak ovlivnit.“(Kuneš, 2009, s. 14). Odhalování svých vlastních zranitelných míst, prožitých emočních traumat a pojmenovávat je, to jsou také kroky ke snížení možnosti, nebo dokonce předejití situace, že si terapeut, nebo pomáhající pracovník, bude své vnitřní problémy odreagovávat na klientech. A také, aby se naučil ve své celé další profesionální dráze sám sebe reflektovat. To je smyslem tzv. sebezkušenostních skupin (Kopřiva, 1997, s.132). Ve své podstatě sebepoznání není nic abnormálního, žádný výjimečně jev. Je to naopak velmi přirozený proces, kterým pozvolna v průběhu života procházíme. Čím déle pobýváme na světě, tím bychom se v něm měli více orientovat a také se lépe znát v různých situacích. (Géringová, 2011) Také Míček o sebepoznání hovoří jako o cestě k zlepšení adaptace, reakce v různých případech, dokonce i k upevnění duševního zdraví. „Čím více se známe, tím lepší je naše adaptace.“ (Míček, 1988, s. 14.) Silné i slabší stránky, vlastní nevyřešená traumata a životní zkušenosti, osobních vlohy a výjimečnost i limity, postoje a emoce. Všechno to se může promítat a také 5
promítá do našeho každodenního života, kontaktu s lidmi. Stejně tak je to v sociální práci, v práci s klienty. Tím spíše, že v tomto kontaktu se sociální pracovník má chovat profesionálně. Je tedy nezbytné, aby tímto procesem sebepoznávání prošel a nadále procházel. Jeho vztah k němu samotnému, k životu a lidem obecně se totiž vždy odráží i ve vztahu k jeho klientům. 1.1.2.
Reflexe jako další z kroků k sebereflexi
Také reflexe má být u sociálních pracovníků schopností, kdy pracovník bude vnímat a hodnotit vlastní vliv na pracovní činnost. Také ta má pomáhat pracovníkovi odhalovat, co (si) do práce přináší. Po sebepoznání je dalším z kroků k úspěšnému sebereflektování. Obecně, reflexi je možné považovat za složitější metodu sebepoznávání. Je rozborem a úvahou nad vlastním jednáním a jeho příčinami, průběhu a následcích. Je více, než prostá registrace vlastního jednání. (Míček, 1984, s. 18) Není snadné přesně definovat pojem reflexe. Výraz pochází z latinského slova reflexi o, které se překládá jako obrácení zpět či obrácení k sobě, do vlastního vědomí a prožitků. (Hartl, Hartlová 2000). Tento pojem se také pokusilo pojmout vícero filosofů a myslitelů. Někdo jej považuje za vědění o vědění, obrácení k vlastním psychickým aktům. Jiný ji zase pokládá za samostatný pramen poznání, vedle počitků – tedy, o jakési vnitřní zkušenosti na rozdíl od té vnější, pocházející ze smyslů. Další z autorů reflexí nazval reakci na matoucí či problémové situace. (Havrdová, Hajný 2008) Dále pak tito autoři přidávají výčet čtyř podmínek, v jejichž souběhu reflexe nastává. První z podmínek je zastavení se u významného momentu zkušenosti. Následuje zaměření se na něj (tj. aktivní pozornost). Po zaměření pozornosti má přijít vystoupení z obvyklého (zaběhaného) rámce nazírání a přístupu k věci. Po tomto oproštění pak musí dojít k otevření se „něčemu“ novému, neočekávanému, co se „vynoří“ (pocit, postoj, myšlenka, zorný úhel, souvislost apod.). Na základě pozorování mezi studenty v rámci výuky také uvádí a rozlišují vnější a vnitřní spouštěče spontánní reflexe. Mezi vnější spouštěče řadí překvapující, nečekané, těžké, nové nebo složité situace a konflikty. K vnitřním spouštěčům zařazují: pocity selhání, hněvu, nesprávného jednání vůči klientovi, nejasnosti ohledně dalšího
6
postupu a jiné pocity (okouzlení, zamilování, radosti, mimořádného ocenění). (Havrdová, Hajný, 2008, s. 20 - 21) Jak bylo zmíněno na začátku kapitoly, reflexe předchází vlastní sebereflexi a zaujímá důležité místo v praxi sociálního pracovníka. Ať už je to zvědomování vlastních základních psychických pochodů, nebo pak až reakce na různé typy situací. V následující kapitole pojem reflexe bude rozšířen o další aspekty, a tedy už pak mluvíme o sebereflexi. 1.1.3.
Sebereflexe v sociopsychologickém kontextu
Po poznání sebe sama a zvědomění svých základních psychických pochodů už můžeme mluvit o samotné sebereflexi. S ní může člověk pracovat sám u sebe pomyslně do větší hloubky a šířky, dále než při sebepoznání a reflexi. V této kapitole popisuji pojem
sebereflexe
především
ze
sociologického
a psychologického
hlediska.
Následovat bude vymezení sebereflexe v kontextu sociální práce. Sebereflexi je možné chápat jako širší a hlouběji pojatou reflexi. Nakonečný (1995) ji definuje jako reflexi úmyslů a zamýšleného jednání, ne jen zaměření za prováděným nebo již provedeným jednáním. Sama schopnost sebereflexe dává životu člověka zcela nový rozměr. Zahrnuje vědomé sebepoznání, sebehodnocení a seberegulaci. Sociálně psychologický přístup zdůrazňuje interpersonální vlivy, a také kulturní a historickou podmíněnost. (Výrost, Slaměník, 2008) V tomto duchu hovoří také Kuneš (2009), který v tomto kontextu užívá pojmu sebesystém. Také se jedná o výraz ze slovníku sociálních psychologů. Označuje souhrn všech aspektů vnímání a pojímání sebe samého. Je spjatý se sociálním prostředím, s lidmi kolem nás. Zaleží na prostředí, ve kterém vyrůstáme, na lidech, které potkáváme. Konečná „varianta“ nás samotných je ale stejně v našich rukách. V odborné literatuře se můžeme setkat také s termínem sebepojetí, jako synonymem sebereflexe. Je to představa o sobě, jo, jak jedinec vnímá sebe sama, zdůrazněna je poznávací složka. Má hodnoticí a popisnou dimenzi, zahrnuje i kognitivní mapy, tj. mentální reprezentace vnějšího světa, které jsou výsledkem paměťového uspořádání. (Hartl, Hartlová, 2000 s. 524). Výrost a Slaměník (2008) mluví o sebepojetí ve stejném duchu, přidávají ještě, že nemůže být odděleno od emocí. Také naše sebehodnocení není pouze výplodem vlastního vnímání, je provázané s hodnocením, kterých se nám dostává 7
od druhých lidí. Autoři přidávají také pojmy sebesystém, seberegulace, či jáský systém, může zahrnovat všechny aspekty obsahu sebereflexe a popisovat ji. Tento konstrukt má přitom tři složky: kognitivní, emocionální a konativní. První je tvořena poznatky o sobě samém, druhá zahrnuje jak dílčí konkrétní sebehodnocení, tak i celkový pocit vlastní hodnoty. Třetí složka neboli behaviorální aspekt se týká mechanismů, kterými se uplatňuje já v našem chování a jednání. Pravidelná sebereflexe také přispívá k prevenci syndromu vyhoření. Syndrom může pramenit právě z neznalosti vlastních hranic a dalších aspektů, které jinak sebereflexe podchycuje, jako je např. dlouhodobě neřešený pracovní stres. (Úlehla, 2009, s. 120) 1.1.4.
Sebereflexe v sociální práci
Sociální pracovník se pohybuje v mnoha typech interakcí. Přichází do kontaktu s klientem, se spolupracovníky, organizací, společností, profesí sociální práce apod. Ve své práci jsem se rozhodla zaměřit se pouze na interakci pomáhajícího s první skupinou - s klienty. Snad ani ne proto, že bych se domnívala, že právě při kontaktu s klienty soc. pracovník potřebuje nejvíce sebereflektovat. Nebo že by právě tam byla největší pravděpodobnost vzniku situací, které by sebereflexi vyžadovaly. Přijde mi ale velmi zajímavá, protože právě zvláště v kontaktu s klienty pracovník musí prokazovat značnou dávku profesionality. Kontakt s klienty budu více popisovat v kapitole Každodenní pracovníkův kontakt s klientem. Nyní zatím popíši sebereflexi obecně, v kontextu celé sociální práce. Na emocionální rovnováhu a výkonovou výdrž pracovníků v sociálních službách jsou kladeny vysoké nároky. „Protože sdílené hodnoty mají obvykle spíše emocionální než racionální kořeny, mají si být sociální pracovníci vědomi jejich subjektivní povahy a relativnosti a kompenzovat tyto jejich stránky vědomou tolerancí vůči kulturním odlišnostem a sebereflexí vlastních předsudků a preferencí.“ (Řezníček, 1994, s. 29) Kromě sdílení hodnot, sociální pracovníci jsou vždy stejně jako ostatní lidí vystaveni nepříjemným zkušenostem, potřebují podporu, pomoc ze strany kolegů, rodiny, možnost sdílet, ventilovat a rozvíjet se. Do kontaktu pomáhajícího s klientem také vstupují motivy, přání a potřeby na obou stranách, které se tímto setkáním uspokojují. (Úlehla, 2009, s. 114-115). Ze strany pracovníka to nemusí jít o naplnění potřeby pomáhat. Svoji roli může hrát potřeba být 8
dobrý, vydělat si na živobytí, mít zaměstnání, mít nad někým moc, naplnění touhy být potřebný, být dobrý profesionál, uspokojení z legalizovaného ovlivňování soukromí druhých nebo naplnění svého poslání. Také tyto potřeby a tužby by měly být předmětem sebereflexe sociálního pracovníka. 1.1.5.
Způsoby sebereflexe
Sebereflexe není běžnou a samozřejmou součástí prožívání. Není tak časté, že by lidé zaměřovali, v tomto ohledu, pozornost sami na sebe (Výrost, Slaměník, 2008). Zároveň je však řada situací, které k tomu podněcují. Jsou zde však rozdíly – „…pro některé lidi je vědomá sebereflexe celkem běžným stavem (ale třeba jen v některých situacích), u jiných je naproti tomu spíše výjimečná.“ (Výrost, Slaměník, 2008, s. 91). Záleží však na konkrétním obsahu sebereflexe a na sociálním kontextu, ve kterém se odehrává. Proto v pomáhajících nebo podobných profesích slouží např. supervize, která příležitosti k reflexi organizuje. (Havrdová, Hajný, 2008, s. 21) Vytvořením vhodných podmínek je stejně tak možné reflexi navodit. Sebereflexi můžeme tedy rozdělit dvou skupin. A to na spontánní a vedenou. 1.1.5.1. Spontánní sebereflexe Za neorganizovanou metodu sebereflexe považujeme reflexi. Míček (1976) udává příklad pravidelné registrace vlastního jednání. Doporučuje, aby se člověk denně vrátil v pár minutách k tomu nejdůležitějšímu, co prožil za ten den, příp. několik dní. Dále je zde reflexe, ve smyslu, jak o ní již byla více řeč výše (viz kapitola Reflexe jako další z kroků k sebereflexi). Míček také píše o pravidelně zachycované písemné reflexi. Je možné si zapisovat vlastní potíže, nesnáze, a pak je písemně analyzovat, hledat jejich příčiny a pak také formulovat svůj postoj, jak těmto potížím čelit. Formou této sebereflexe může být např. deník. (Míček, 1976, s. 15-25) 1.1.5.2. Vedená sebereflexe Za druhou formu sebereflexe, řízené metody, můžeme považovat sebezkušenostní skupiny a supervizi. V obou případech je vhodné zaměřit se na poskytnutí vhodných podmínek k této sebereflexi. „Schopnost
sebereflexe
pomáhající
(pracovník)
rozvine
absolvováním
sebezkušenostní skupiny“. (Kopřiva, 2000, s.132-141) Je o rozpoznávání pocitů a vztahů právě vznikajících uvnitř této vytvořené skupiny. Za pomoci ostatních členů 9
a terapeutů se pak hledají souvislosti těchto prožitků s problémy současného života i zážitky z dětství. Jde o uvědomění si emočních současných reakcí souvisejících s nevyřešenými vnitřními konflikty.(Kopřiva, 2000) Mezi přínos těchto skupin, které pracovník prochází, zařazuje uvědomění si vlastních emočních reakcí v souvislosti s nevyřešenými konflikty a s jeho charakterovými obranami. Také tam patří zjištění, že oprávněné a logické emoční reakce, které u něj ostatní vyvolávají, přijímají jiní členové skupiny jinak a také srozumitelně. Dále s tím souvisí tolerance k různosti, která se pozitivně projeví i ve vztahu k sobě samému. A nakonec sem patří přijetí vlastních, dříve neúnosných, vlastností. Hlavním cílem skupiny však je, aby pracovník porozuměl sám sobě, a nikoliv to, aby někdo jiný porozuměl jemu. Jinak by skupina byla jen prázdným čekáním na poznání a změnu. Ani takovýto výcvik však nemůže nahradit vlastní reflektující práci na sobě. Skupina se přičiňuje se jen tím, že pro sebereflexi vytváří vhodnější podmínky. (Kopřiva, 1997, s.132). Další metodou řízené sebereflexe je supervize. Je to odborná činnost, která může sloužit jako nástroj praktické sebereflexe. Dává prostor osobám v různých profesích nebo vzdělávacích institucích naplňovat a rozvíjet odborné kompetence, zkvalitňovat profesní práci i práci na sobě samém. V této kapitole chci supervizi vymezit a věnovat jí dostatek prostoru, protože se domnívám, že může být jedním ze základních prostředků sebereflexe sociálních pracovníků. Proto je třeba znát, co supervize je. Supervize je zavedenou složkou profesionální praxe v psychologickém poradenství a psychoterapii, kde je chápána jako metoda reflexe vlastního profesionálního jednání poradce či terapeuta. Na sebereflexi je postavena i bálintovská skupina jako supervizní metoda vhodná po všechny pomáhající profese. Bálintovská skupina je metoda původně určená pro lékaře. Jde o přednesení konkrétního problému – případu, který je pak skupinou řešen, avšak odosobněn od pracovníka, který s ním přišel. (Kopřiva, 2000, s. 137, 141) Supervize je chápána jako proces praktického učení, v němž supervizor – učitel pomáhá supervidovanému řešit konkrétní problémové situace, které vznikají při jeho práci s klienty. Tento pohled z psychoterapeutického prostředí přenesl do dalších pomáhajících profesí. (Kopřiva, 1997, s. 136) Problémem, nebo předmětem (i subjektem) supervize je vždy konkrétní jeden, nebo více odborníků, s jeho nebo jejich 10
odbornou činností v konkrétním kontextu. Vždy jde o nějakou sdílenou, živou zkušenost. Výsledkem je podpora, vedení a posilování pracovníka, skupin nebo týmů k tomu, aby dosáhli určitých organizačních, profesionálních nebo osobně – profesních cílů. Samotný pomáhající pracovník však nemá být cílem supervize. Pokud se reflexe zaměřuje pouze na osobní témata a vztahy, jedná se spíše o terapii nebo poradenství. Supervize cílí na pracovní kontext a pracovní proces. Využívá se podobných metod jako při pracovní činnosti a to vedení rozhovoru, dávání zpětné vazby, rozšiřování vědomí, ventilace emocí, řešení problémů apod. (Havrdová, Hajný, 2008, s. 21) Důležitost supervize v pomáhajících profesích dokládá i částečné legislativní ukotvení. Dosud sice v České republice neexistuje přesný pokyn, vyhláška nebo metodika, která by se vztahovala čistě k supervizi. Zavedení supervize do organizací však ovlivňuje Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb., konkrétně vyhláška č. 505/2006 o Standardech kvality sociálních služeb. Konkrétní pojem supervize zde nenalezneme, ale jeden ze standardů týkající se personálního zajištění služby obsahuje tato kriteria, která se supervize mohou týkat: Kriterium 10.e - Profesní rozvoj zaměstnanců: „Poskytovatel zajišťuje podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka.“ Kriterium 15.c - Zvyšování kvality sociálních služeb: „Poskytovatel zapojuje do hodnocení poskytované sociální služby také zaměstnance a další zainteresované fyzické a právnické osoby.“ Kriterium 10.b - Profesní rozvoj zaměstnanců: „Poskytovatel má písemně zpracován program dalšího vzdělávání zaměstnanců; podle tohoto programu poskytovatel postupuje.“ (Zákon č. 108/2006 Sb.) Ve výkladovém sborníku pro poskytovatele, vydanému ke Standardům kvality sociálních služeb, se k tomuto kriteriu také dočteme konkrétní příklady. Říká, že zmíněný program by měl vycházet „…z možností, které se na vzdělávacím trhu či jinde v dosahu organizace nabízejí (akreditované vzdělávací programy, služby psychologů, supervizorů…).“ (MPSV, 2008) Standardy kvality se však povinně vztahují pouze na registrované sociální služby. Sebereflexe byla popsána od prvků, které ji utvářejí. Přes proces sebepoznávání, kdy člověk, konkrétně pomáhající, má rozkrýt aspekty vlastní osobnosti, které denně ovlivňují jeho jednání. Na základě těchto znalostí pak může reflektovat přicházející 11
události. Dokáže zvědomovat vlastní reakce na různé podněty, situace. Zvládá reflektovat a přiřazovat k tomu, co se o sobě již dozvěděl, nebo se o sobě právě dozvídá, poučit se. Nakonec je zde sebereflexe, prohloubená reflexe o úmysly jednání, i toho ještě zamýšleného, introspektivní poznávání sebe sama. Přináší nové postoje a pohledy na zkoumané skutečnosti. Můžeme tedy říci, že proces seberefexe se skládá z několika na sebe navazujících kroků. Začíná určitou zkušeností, pokračuje vyhledáním a popsáním toho, co se stalo, zhodnocením a plánováním do dalšího kontaktu, další akce. Končí pak novou zkušeností. V kontextu sociálního pracovníka může být tento proces a proces učení na základě zkušeností využít při práci s klienty, stejně jako nástroj profesního růstu pomáhajícího. Další kapitola je zaměřena na vymezení profese sociálního pracovníka, na jeho náplň práce, jeho profesionalitu. Mimo jiné se tak vlastně zase vrátíme k sebereflexi, jako součásti náplně práce sociálních pracovníků, jako jedné z částí požadavků na pracovníka.
1.2.
Profese sociální práce
V předchozí kapitole jsem popsala dílčí kroky, které vedou k sebereflexi. Začíná od určité zkušenosti člověka o sobě samém přes mapování toho, co prožívá a vnímá, vyhodnocením a dalším plánováním, po nové zkušenosti, které mohou být využity v další práci, zde v praxi sociálního pracovníka. Aby mohlo být zjištěno, jaké místo a význam zaujímá sebereflexe v praxi sociální pracovníků, což je výzkumnou otázkou mojí práce, je nyní na místě vymezit profesi sociální práce. Také se pak pokusím zachytit profesionalitu sociální práce ve vztahu k sebereflexi. 1.2.1.
Sociální práce jako profesionální činnost
Sociální práce je odborná a vědecká disciplína, která se neustále vyvíjí, je ve stálém procesu tvoření. Payne (in Matoušek, 2004) mluví o tom, že sociální práce je vytvořenou „sociálně konstruovanou činností“, kterou můžeme pochopit jen v sociálních a kulturních souvislostech, v nichž vznikala. Chápe ji tedy jako pokaždé znovu konkrétní reakce na způsob vnímání lidí s místním a časovým vymezením. Kromě řešení sociálních problémů tato profese zhmotňuje a odráží ideály, které se ve společnosti nejvíce vyskytují. „Její identita se vyvíjí v napětí mezi společenskou situací, situací sociálních klientů a situací v profesi.“ (Havrdová, 1999, s. 9). Patří sem kořeny 12
a historie oboru, soubor poznatků a metod, obsah normy vzdělávání, profesionální normy, život a kultura profesní asociace, aktivity neorganizovaných profesionálů apod. Vývoj profese šel také cestou přes vznik samostatných profesních asociací podle oblasti a metod, vzniklo mnoho škol a teorií. Sociální práce byla rozpracována podle kontextů i podle cílových skupin. (Havrdová, 1999, s. 9-10) Posláním sociální práce je však v každém prostředí pomáhat klientovi. Tedy, nepřebírat na vlastní bedra sociálních pracovníků řešení problémů jejich klientů, zato jim pouze částečně a dočasně napomoci. (Řezníček, 1994) Podle Úlehly (2009) se pak pozná profesionalita pomáhajícího, když dokáže rozlišovat momenty, kdy se stará a kdy nabízí pomoc. Umět zacházet s tímto rozlišováním je základem reflektování vlastní práce. Říká, že není možné zároveň kontrolovat a pomáhat. Také toto pomáhání není nahodilé. Podle Úlehly (2009, s. 9) se profesionální pomáhání od toho obyčejného odlišuje v tom, že „profesionál ví, co dělá“. To znamená, že má pro své chování vědecké vysvětlení podložené teorií. To je důležité, a to i pro to, že lidé se k takovéto pomoci profesionála obracejí až tehdy, když selžou zaběhlé způsoby řešení problémů. S procesem pomáhání, profesí a profesionalitou práce souvisí také jisté předpoklady, které zároveň mají podíl na dění mezi pracovníkem a klientem. Pracovník je svými předpoklady vyzbrojen, střeží si je. Je to „…trezor s moudrostí, ale také tam uzamyká své strachy, úzkosti a předsudky. Jsou ale tak cenné, že je považujeme za součást své profesionality. Učíme se je jako její součást a jako součást profesionality je tajíme. A na těchto předpokladech profese pomáhání stojí.“ (Úlehla, 2009, s. 12) Sociální práce tedy zahrnuje široký prostor interakcí mezi pomáhajícím a potřebným, a přestože má za sebou svoji historii, a je na mnoho způsobů popsána, stále se vyvíjí a mění, jako lidé sami. Pomáhající, kteří se budou pohybovat v sociální sféře, tedy mají široké pracovní pole, na kterém se musejí zorientovat a v něm správně pracovat. Zároveň je sociální práce vysoce profesionální činnost, která má svá pravidla. 1.2.2.
Schopnosti, dovednosti a osobnost sociálního pracovníka
Pracovník, který se bude pohybovat na poli sociální práce, by tedy vzhledem k rozmanitosti této vědní disciplíny měl být teoreticky, prakticky i osobnostně velmi dobře vybaven pro toto povolání. 13
V zákoně o sociálních službách čteme, že sociální pracovník je osobou, která: „vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.“ (Zákon o sociálních službách § 109) Tuto odbornou činnost můžou vykonávat sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci, manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci, kteří pak přímo poskytují sociální služby. (Zákon o sociálních službách §109). Kromě toho také na základě „znalostí základů sociologie, psychologie, zdravovědy, práva a sociální politiky dokáže identifikovat a reagovat na konkrétní potřeby člověka a navrhnout řešení. Sám však neposkytuje psychologické, zdravotní, právní nebo jiné specifické odborné služby. Zato však klienta odkazuje na dané odborníky.“ (Matoušek, 2007, s. 180) Mimo výše zmíněné teoretické, praktické a odborné požadavky na povolání sociálního pracovníka patří k této profesi podle Kopřivy (1997) i lidský vztah. Vztah ke klientovi jako podstatná složka při povolání z řady pomáhajících profesí. Podobně jako pacient potřebuje důvěřovat svému lékaři a pociťovali lidský zájem od své pečovatelky, klient by rád důvěřoval sociálnímu pracovníkovi. (Kopřiva, 1997, s. 14) Tento vtah je ale výjimečný, oproti těm v běžném životě. Kvůli tomu, že v podstatě cizí člověk – sociální pracovník, mající určité úřední pravomoci, muset získat důvěru jiného člověka, klienta, který se nachází v tíživé životní situaci a není snad ani připraven, ani motivován ke změně, snad k ní má dokonce odpor. (Řezníček, 1994, s.23) Řezníček dále také upozorňuje na možné negativum tohoto meziosobního vztahu. Sociální pracovníci mohou mít tendence vytvářet silné emocionální vazby, které se mohou dokonce dostat na hranici vzájemné závislosti. Zdravou hranici ve vztahu pomáhajícího a klienta může pomoci podpořit podle Shulmana (in Úlehla 1999, s.28) další osobnostní požadavek. Mluví o jakési umírněné, vědomé míře osobnosti ve vztahu soc. pracovníka a klienta. Kdy pomáhajícího pracovníka popisuje jako osobu rozumějící klientovi, avšak zároveň jako toho, kdo dokáže rozlišovat mezi svým profesionálním a osobním Já. 14
Míra individuálního a přitom profesně adekvátního přístupu ke klientovi se odráží při řešení klientovy situace. Úlehla rozvíjí myšlenku o profesi pomáhajícího pracovníka jako o velmi osobní, a individuální, kde důležitým prvkem je zapojení pracovníkových lidských kvalit do spolupráce s klientem. Tvrdí, že pokud by se pracovní tým zaměřil na případ jednoho klienta, pohled každého jeho jednotlivého člena na něj bude odlišný. (Úlehla, 1999, s. 30). Tuto myšlenku doplňuje Musil (2004, s. 12), který říká, že „…pohled členů práceschopného týmu je vždy také do určité míry jednotný…“. Tyto dvě teze se podle mě navzájem nevylučují, ale poukazují na profesionalitu pracovníků. Kdy přes individuální přístup ke klientům jsou pracovníci natolik ukotvení v teoretickém základu, že dokážou na problém pohlédnout podobně. Kromě předchozích požadavků je pro pracovníky v pomáhající profesi nutné splňovat řadu dalších předpokladů a dovedností. „Talent, nebo náklonnost k sociální práci se pokládají za stejně podstatné jako odborné znalosti.“ A také jakési „umění“, které se skládá z „…nadání, zkušeností, osobních hodnot a intuitivní tvořivosti, s níž sociální pracovníci vstupují do vztahu s klientem.“ (Řezníček, 1994, s. 23) Dále autor shledává podstatnými empatii, vřelost a opravdovost ze strany profesionálního pracovníka. To proto, aby mohl mít vhled do situace klienta, vstřícný zájem o něj a respekt. Také vhodně komunikoval, jinak by byla práce značně komplikovaná, nemotivující a tedy i neúčinná. Ve stejné publikaci pak Řezníček uvádí jako důležité vlastnosti tvořivost a flexibilitu. Zařazuje je z toho důvodu, že při řešení problémových situací klientů se většinou nabízí hned několik možných řešení a sociální pracovník musí nalézt řešení, improvizovat při jeho hledání. Sociální kompetence pak shrnuje K. Durkin (in Vaštatková, Hoferková, 1995, s. 149): „Sociálně kompetentní jedinec je schopen efektivně komunikovat, rozumí sobě i druhým, je schopen přijmout roli pohlaví, sleduje morální pořádek ve své komunitě, reguluje svoje emoce, je schopen adaptovat svoje emoce s ohledem na svoji roli a věk. Má potřebu být schopen užít svých dovedností a zkušeností ve vztazích s druhými.“ 1.2.3.
Role sociálního pracovníka
Sociální pracovník zastává ve své profesi různé role. Může jich být zároveň hned několik, překrývat se a často i být v protikladu. To se odvíjí od pracovní náplně, typu zařízení, způsobu vedení organizace apod. Konflikt mezi jeho rolemi může být jedním
15
z důvodu vnitřního konfliktu, které vyvolávají potřebu sebereflexe. Proto je třeba pracovníkovy možné role pojmenovat. Řezníček (1994, s. 57-58) vymezuje následující pracovníkovy role: pečovatel nebo poskytovatel služeb, zprostředkovatel služeb, cvičitel nebo učitel sociální adaptace, poradce nebo terapeut, případový manažer, manažer pracovní náplně, personální manažer, administrátor nebo vedoucí pracovník a činitel sociálních změn. 1.2.4.
Každodenní pracovníkův kontakt s klientem
Již známe náplň práce sociálního pracovníka vyplývající ze zákona, i jak ji chápou různí autoři. Přes různé větve sociální práce, kdy se pracovník nutně nepotkává s klientem každodenně (administrativa apod.), vždy jde prvořadně o klienta, práci s ním. Je tedy důležité krátce zmínit podstatné z pracovního vztahu pracovníka v pomáhající profesi a klienta. Matoušek ve svém Slovníku sociální práce (2008) popisuje kontakt, interakci, jako: „Sociální styk, v jehož rámci dochází ke vzájemnému působení lidí tak, že chování jednoho se stává podnětem pro chování druhého; jeho reakce se naopak stává podnětem pro prvého. Zahrnuje jak sociální komunikaci, tak uplatňování vlivu a moci.“ (Matoušek, 2008, s. 80) Dále ve Slovníku čteme, že komunikace mezi lidmi má vždy obsahovou a vztahovou stránku. Moc je zde definována jako uplatňování přímého vlivu na jednání nebo přesvědčení lidí. Při čemž, uplatňující osoba si to nemusí uvědomovat, a rovněž tak ten, který je do něčeho tlačen. Úlehla (2009) obecně chápe veškerý kontakt s klientem jako snahu o změnu, o to usiluje, k čemu chce dospět, co jej uspokojuje. Chce zaznamenat změnu v klientově chování, názorech, projevech. To se pracovníkovi také může stát kriteriem pro hodnocení úspěšnosti své intervence, jestli měla smysl. Snaží se proto, této změně, připravit dobrou půdu, dát k ní podnět. Samotný proces ale záleží jen a pouze na uskutečnění a prožití od klienta. Pracovník pouze může např. „…klást otevírající otázky na užitečná témata, přijmout klienta jako expert na jeho vlastní trápení, klienta plnomocní. (…) Z toho plyne, že pro sociálního pracovníka je užitečné pěstovat v sobě cit pro dění, pro to, co se právě nyní odehrává.“ (Úlehla, 2009, s. 101)
16
Interakci dále ovlivňuje prostředí, kde se kontakt odehrává. Matoušek (2008, s. 158) rozděluje prostředí na „blokující“ a „podporující“ interakci. Rozhodujícími prvky jsou např. míra osvětlení, hluku, přepážky a stoly, počet pracovníků nebo klientů v místnosti. Kontakt s klientem ale může být ovlivněn již mnohem dříve, než se bude vůbec odehrávat. Bude totiž probíhat s pracovníkem, člověkem, a ne strojem, který má své osobní hodnoty a přesvědčení, není nezaujatý. Zváženo s negativní konotací – v interakci s klientem se mohou dost dobře zároveň rozvíjet i těžkosti, nedorozumění a nespolupráce. O morální odpovědnosti však již byla podrobněji řeč v předchozích kapitolách. 1.2.5.
Shrnutí
Dobrá seberelexe se může stát velmi užitečným pomocníkem sociálnímu pracovníku, protože vede k jeho osobnímu i profesionálnímu růstu. Pomáhající může poznat sám sebe, rozkrýt svoji osobnost. Potom díky těmto znalostem může reflektovat situace, do kterých přichází. Přitom bude zvědomovat, co podmiňuje jeho reakce na různé podněty a situace. Zreflektuje a propojí s tím, co se už o sobě poznal nebo právě poznává a může se z toho poučit. Nakonec pomáhající také otevírá a poznává úmysly jednání a ještě hlouběji se zaměří dovnitř, na sebe samého. To vše mu přináší do pracovního procesu i do života nové pohledy a postoje. Profesionalita sociálního pracovníka se zakládá na efektivním řešení obtížných situací a konstruktivní práci s klienty. Dobrá sebereflexe posiluje kompetence pomáhajícího. Také prospívá ve vztahu s klientem, kde se od pracovníka očekává profesionální přístup. Pracovník si díky sebereflexi dokáže uvědomovat, co jej ovlivňuje v interakci s klientem. Práce na tom pak prospěje klientovi i pracovníkovi, zefektivní spolupráci. Vlastní sebereflexe se může dít prostřednictvím prostých úvah, pravidelných registrací vlastního jednání a stejně tak jako písemně. Může být vedená, kdy mluvíme o sebezkušenostních skupinách, Bálintovských skupiny nebo supervizi apod.
17
2.
PRAKTICKÁ ČÁST V teoretické části jsem nastínila proces sebereflexe v kontextu sociální práce.
Nejdříve jsem popsala prvky, které ji tvoří, jako sebepoznání a reflexe a nakonec jsem popsala samotnou sebereflexi. Prvně ze sociopsychologického hlediska a poté v souvislosti se sociální prací. Také jsem popsala jednotlivé druhy sebereflexe. Dále jsem se zaměřila na profesi a profesionalitu sociálního pracovníka. Popsala jsem nároky na jeho profesi i na jeho osobnost, také kontakt s klientem. Při těchto tématech ohledně pracovníka se postupně rozkrývaly možné předměty pro jeho sebereflexi. Na základě této teorie vyplynulo, jak moc je sebereflexe důležitá v praxi sociálního pracovníka. V této praktické části budu hledat odpověď na svoji výzkumnou otázku a to prostřednictvím kvalitativních rozhovorů se sociálními pracovníky. Budu sbírat poznatky o tom, jestli sociální pracovníci sebereflexi využívají, případně jakým způsobem, do jaké hloubky.
2.1.
Cíl výzkumu
Výzkumnou otázkou mé práce je: „Jaké místo a význam zaujímá sebereflexe v praxi sociálních pracovníků, kteří jsou v denním kontaktu s klienty?“
2.2.
Dílčí výzkumné okruhy Dílčí výzkumný okruh 1: Jaké situace s klienty mohou u sociálních pracovníků vyvolávat potřebu sebereflexe? Dílčí výzkumný okruh 2: Jaký význam přikládají pracovníci sebereflexi a sebepoznání pro interakci s klienty? Dílčí výzkumný okruh 3: Jaký prostor pro sebereflexi mají sociální pracovníci na pracovišti?
2.3.
Výzkumná strategie
K získání dat jsem zvolila kvalitativní přístup sběru informací. A to vzhledem k zaměření výzkumné otázky. Využívání nebo nevyužívání, způsoby a míra sebereflektování u sociálních pracovníků je totiž vždy velmi individuální a nemůže být pojato jinak, než subjektivně. Proto by nebylo možné jej kvantifikovat a uzavírat do přesných rámců, spíše teprve bude hádán význam. „Kvalitativní výzkum je proces
18
hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému.“ (Creswell in Hendl, 2008, s. 48) Při svém výzkumu jsem použila techniku polostrukturovaného rozhovoru. Dopředu jsem si vytvořila pevné schéma, tři okruhy témat, které specifikovalo okruhy otázek, na které jsem se účastníků výzkumu ptala. Pořadí jednotlivých okruhů, otázek a případně i jejich znění jsem zaměňovala, jak bylo potřeba. Podle toho, jak se rozhovor vyvíjel, tak, abych z rozhovoru vytěžila co nejvíce. Často jsem se ptala po upřesnění a vysvětlení odpovědí respondentů, nechávala je vysvětlit, jak danou věc myslí. Případně jsem si ověřovala, jestli jsem správně pochopila a interpretovala, jak danou věc myslí, kladla jim doplňující otázky. (Miovský, 2006, s. 159-160)
2.4.
Výzkumný soubor a metoda sběru dat
Výběr vzorku pro moji studii probíhal metodou sněhové koule. Šlo tedy o kombinaci prostého účelového výběru a prostého náhodného výběru. První vlnu respondentů výzkumu jsem vybírala bez zvláštních specifických kriterií, také proto, že mi nešlo o velký výběrový soubor a dávala jsem přednost dostupnosti těchto účastníků. (Miovský s. 131-132) Jedinými kriterii byl výběr pracovníků spadajících pod Zákon o sociálních službách a také to, že pracovník přicházel denně do kontaktu s klienty (nebyl na administrativní, vedoucí nebo podobné pozici). Také jsem prvně oslovila ty sociální pracovníky, se kterými jsem již dříve přišla do kontaktu, buďto z předchozí školní praxe, dobrovolnictví nebo z řad přátel. Věděla jsem tedy, co od nich v uvozovkách můžu očekávat a slibovala jsem si menší bariéry v rozhovorech. Druhá fáze výběru pracovníků probíhala na základě doporučení nebo předání kontaktu od respondentů z první vlny. Také téměř všechny respondenty z druhé vlny jsem také alespoň přibližně znala, jen jsem je prvně neoslovila. Takže i s nimi kontakt probíhal příjemně. Vzhledem k rozmanitosti typů zařízení, kde pracují sociální pracovníky se domnívám, že bych ani nemohla pro výzkum obsáhnout dokonale reprezentativní vzorek ze všech oblastí. Také se ale domnívám, že pro účely tohoto výzkumu takový počet respondentů není potřebný. I přes to je můj vzorek dotazovaných myslím dostatečně různorodý a má velkou výpovědní hodnotu. To potvrzují i sebraná data, kdy sběr dat by se měl uskutečňovat do té doby, dokud bude možné v terénu nalézat nová data. Tj. než dojde k teoretické saturaci vzorku. (Hendl, 2005, s. 149) V případě mého
19
šetření jsem se zvyšujícím se počtem respondentů již nepřicházela na zcela nové, zásadní poznatky, pouze na drobnější odlišnosti. Proto jsem sběr dat ukončila. Tabulka č. 1 – Charakteristika respondentů Respondent
Vzdělání v sociální oblasti
Délka práce v soc. službách
R1
Bc., Dis.
2,5 roku
R2
Dis.
10 let
R3
Mgr.
10 let (bez mateřské dovolené)
R4
Bc.
4 roky
R5
Bc.
14 let
R6
Mgr.
4 roky
R7
Mgr.
2 roky
Rozhovor jsem vedla celkem se sedmi sociálními pracovníky, dvěma muži a pěti ženami, z Olomouckého a Královéhradeckého kraje. Jednalo se o sociální pracovníky ze zařízení typu nízkoprahové denní centrum, terénní programy, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, z veřejné správy, a zařízení typu azylového domu. Respondenty jsem kontaktovala a požádala o rozhovor na dané téma, se kterým jsem je seznámila. Rozhovor byl nahráván na diktafon, s čímž každý respondent souhlasil. Se sociálními pracovníky byly dohodnuty podmínky jejich anonymity v rámci zařízení, tak, aby se v rozhovorech cítili bezpečně. Interview probíhala většinou přímo na pracovištích pracovníků nebo ve veřejných podnicích. Každý rozhovor trval přibližně 20-45 minut.
2.5.
Zpracování dat
Ve svém výzkumu jsem použila audio záznam, který mi pomohl zaznamenat všechny faktické informace tak, jak byly řečeny. Také jsem si zapisovala terénní poznámky o tom, co nebylo možné záznamem zachytit. Získaná data jsem převedla do doslovného transkriptu. Analýzu jsem prováděla otevřeným kódováním. Vytvořila jsem si fond kódů, které jsem pak přiřazovala k datům. To mi pomohlo rozkrýt data k jejich interpretaci. 20
Porovnáváním dat a jejich rozřazováním vznikly kategorie, které jsem pak dále zpracovávala při interpretaci dat. (Hendl s. 247- 248) Při zpracování výsledků výzkumu jsem se pak řídila podle výzkumných okruhů.
21
3.
INTERPRETACE DAT Interpretaci dat jsem rozdělila na tři části. Každá část odpovídá jednomu výše
uvedenému výzkumnému okruhu - otázce. Tedy, první výzkumný okruh odpovídá na to, jaké situace s klienty mohou u sociálních pracovníků vyvolávat potřebu sebereflexe. Druhý výzkumný okruh hledá odpověď na to, jaký význam přikládají pracovníci sebereflexi pro interakci s klienty. Ve třetí části – třetím výzkumném okruhu budu zkoumat, jaký prostor pro sebereflexi mají sociální pracovníci na pracovišti.
3.1.
Jaké situace s klienty mohou u sociálních pracovníků vyvolávat potřebu sebereflexe?
Jako indikátory toho, abych mohla zjistit, jaké situací v interakcích sociálních pracovníků s klienty vyvolávají potřebu sebereflexe, a jakým způsobem na ně reagují, jsem zvolila tyto: představa o klientech, práci s nimi a vliv pracovníka na tuto interakci; vnímání; zařazování a hodnocení klientů pracovníky; registrace vlastního chování pracovníků při těchto interakcích. Na otázku po vlivu pracovníka na interakci s klientem respondenti bez problému dokázali definovat své vnímání klientů, a najít, čeho si u klientů všímají. Popř., zda jim je některý více nebo méně sympatický nebo se jim s ním více či méně dobře spolupracuje. Skutečnosti, které pracovníci vnímali v interakci s klienty jako příjemné a nepříjemné by se daly rozdělit na vnější faktory a faktory osobností klientů. Navenek si pracovníci všímali spíše negativních vjemů jako zápachu, ustrojení klientů. U charakterových rysů se objevily i kladné konotace jako upřímnost klienta, opravdovost, vtipnost, schopnost navázat kontakt apod. Z negativních stránek chování to bylo úlisné chování, lichotky, „nabalování“ a narušování osobního prostoru pracovníků. Pokud respondenti hovořili obecně o jejich vnímání chování klientů, které ovlivňuje jejich vzájemnou interakci, objevil se zde prvek znalostí o klientovi, co se o klientovi vědělo z minulosti. „Přirozeně vám tam hrajou ty věci jako - tenhle člověk jako je mi příjemnější, tenhle míň příjemnej. Zvlášť když po těch letech známe jeho historii, známe ty vztahy, který se tam jakoby vytváří tam v těch komunitách, tak víme , že ten někdy někoho okradl, nebo
22
znásilnil, zavraždil. ale i takové případy se stávají. tak tam to tomu pracovníkovi naskakuje.“ (R2) Dalším podstatným aspektem, který respondenti uváděli v souvislosti s vlivem na kontakt s klientem, byla řešená témata nebo skutečnosti, které pracovníkům evokovaly něco z jejich osobního života. Většina pracovníků mluvila o snaze minimalizovat toto propojení s jejich osobním životem. Dva respondenti však přišli s odlišným prvkem. Jeden pracovník (R5) naopak vlastní zkušenosti využíval k tomu, aby se ke klientům přibližoval a nedělalo mu problém mluvit s klienty o svých osobních věcech. Druhý pracovník (R6) vstupoval do sféry sociální práce s motivací vycházející z patologických vztahů z rodiny, kdy v současné době pracuje v oblasti, kdy polovina jejích klientů jí připomíná někoho z rodiny. „Určitě jsou situace, který já třeba někdy i před tím klientem vytáhnu něco na sebe v uvozovkách. když jako cítím, jako že si to už můžu dovolit, (..) tak když vím, že můžu vytáhnout ze svýho málo jako soukromí, tak to použiju, aby ho to posunulo třeba někam dál.“ (R5) „...zvlášť já to tak mám - já tak vycházím z té rodiny, kdy v podstatě ta motivace práce je prostě z té mojí rodiny, takže jakoby jsem tam měla gamblerství, a alkoholismus, měla jsem tam jakoby problémy v chování, takže jakoby fakt, půlka klientů mi připomíná někoho z mý rodiny...“ (R6) Zároveň s hodnocením klientů však byl u všech respondentů patrný jasný postoj, že je třeba tyto preference nebo pocity minimalizovat, neklouzávat do nálepkování, pracovat s předsudky. To také vnímali jako známku profesionality své sociální práce. Začátkem k úspěchu u mnohých bylo uvědomění si těchto preferencí. Když respondenti mluvili o problémových momentech, byly to často takové situace, kdy nemohli klientovi nabídnout to, co si klient představoval nebo potřeboval, popř. pocit bezmocnosti v pomoci. Jako možné řešení problémových situací volili respondenti rozhovory s kolegy, nadřízeným, týmem nebo využívali supervizi. V nejzazších případech použili strategii odmítnutí s klientem pracovat a předání jinému kolegovi. Jako náročné při práci s klienty respondenti často uvedli téma smrti a umírání a onkologicky nemocné pacienty.
23
Dalším konfliktem bylo soustředění moci v rukou pracovníka a nerovná pozice s klientem, případně konflikt mezi mocí a pomocí vůči klientovi. „Myslim si že většinou vzhledem k naší pozici, ať chceme nebo nechce, ať se to snažíme sebevíc jako zminimalizovat tu naši mocenskou roli, tak tam furt to oni třeba vnímají, jo. tudíž... jako… myslim si, že si třeba kolikrát dávají pozor na to, co říkají, nebo před náma spolupracujou..“ (R7) „…protože když už sem většinou přijdou, tak jsou v takové té spíš jako nižší pozici, než já. Takže já se aspoň trošku snažím dostat na ten lidskej kontakt, někde jako, někdy jako aspoň na rovinu, jinak nemá smysl s nima moc pracovat.“ (R5)
3.2.
Jaký význam přikládají pracovníci sebereflexi a sebepoznání pro interakci s klienty?
Jestli a do jaké míry sociální pracovníci přikládají význam sebereflexi a sebepoznání v interakcích s klienty jsem zjišťovala na základě identifikátorů zaměřených na: pracovníkovu definice sebepoznání a sebereflexe, pojmenování významu sebereflexe a sebepoznání ve vlastní práci i profesi obecně, pojmenování vlivu sebereflexe a sebepoznání na další práci. Respondenti definovali sebepoznání a sebereflexi zvláště na základě pracovních zkušeností. Ti respondenti, kteří byli teprve kratší dobu po ukončení vzdělávání, si vybavovali ještě části frází z akademického prostředí. O sebepoznání hovořili jako o výsledku toho, jak se sami vnímají, hodnotí. Co se o sobě dozvídají prostřednictvím zkušeností o sobě samotném, svých hranicích, poznávají své schopnosti a dovednosti, jak se zachovávají v jednotlivých situacích apod. Vnímají ji jako celoživotní proces. Jedna respondentka do sebepoznání zahrnula také spirituální potřeby klientů a tedy požadavek na sociálního pracovníka, aby znal sebe i po téhle stránce a měl ujasnění postoje ke spiritualitě a vlastní hodnoty. Pod pojmem sebereflexe si respondenti oproti sebepoznání představují jako nějaký kratší pohled, jak se člověk zachoval, hledání, co jsem mohl udělat jinak, nějaká „sebezpětná“ vazba. Obecně bylo ale pro respondenty těžší definovat sebereflexi než pojem sebepoznání. Při hledání významu sebereflexe a sebepoznání se respondenti jednoznačně shodli na potřebnosti, snad až nezbytnosti těchto kroků v sociální práci. Stejně tak to každý z nich 24
za sebe odsouhlasil v osobní rovině. Jeden respondent by tato témata navrhl i do práce v školských a zdravotnických zařízeních, všichni, „co dělají s citama“. (R5) Téma sebepoznání
jeden
respondent
propojil
i tématem
profesního
požadavku
na
pomáhajícího.(R6) Další respondent spojoval sebepoznání v rámci sociální práce s osobním růstem (R2). „Běh na dlouhou trať. Je to myslím celoživotní. A vzhledem k tomu, že třeba vůči profesi vlastně si člověk pracuje jako největší nástroj je on sám tak jakoby pokud se neznáte, tak jakoby nevíte, s čím pracujete a to je docela blbý. A, je to způsob jak se vlastně zlepšovat a jakoby - jak se činit lepším.“ (R6) „Já úplně cítím, že mě ta práce jako strašně posunula - jako lidsky. Protože jakoby vnímám to tak, že člověk by se některé věci o sobě některé věci dozvídal x let, možná desítek let a že tou sociální prací je to všecko takový zrychlený, to poznání. Protože ty jakoby extrémní situace, s kterýma bych se potkával jednou za čas tak ty tady běží rychlejc, častěji, a díky tomu jakoby mám možnost se na ty věci naučit a jakoby v těch věcech růst. Teď myslím v tom – sebepoznání, nebo poznání sebe a pak v té práci s těma klientama.“ (R2) Jeden z dotazovaných v souvislosti se sebepoznáním uvedl, že se z vlastní iniciativy účastní sebezkušenostních skupin. Ze dvou zmíněných pojmů – sebepoznání a sebereflexe respondenty častěji napadalo využití sebereflexe do další praxe. A u jedné respondentky se zase objevilo propojení se spirituální rovinou. „Jako pro mě je to, že jak zkoumám sebe, tak líp chápu klienta, že se umím na to líp napojit. Když vím, co probíhá ve mě tak si dokážu líp představit, co asi může probíhat u něho.“ (R6) „A pokud vy na to máte jako nějaký pocti, třeba se toho bojíte toho tematu a nemáte ho sama třeba ujasněný, tak pak nemáte tu odvahu jít do toho tematu. mimo jiné. A to je i s těma spirtituálníma potřebama, tak když je nemáte ujasněný, ta nemáte odvahu do toho jít s tím klientem. i když třeba cítíte, vnímáte, jakkoliv, že by to třeba potřeboval nebo že je připravený o tomhletom mluvit. nebo, že by chtěl o tomhletom mluvit. A pak když se toho tematu bojíte, tak je to - omezující mimo jiné, že v podstatě se vám otevírá další cesta s tím klientem nějak pracovat. aby si uzavíráte tím, že nejste sebepoznaná.“ (R7) 25
V souvislosti se sebepoznáním a sebereflexí se u většiny respondentů objevilo i téma syndromu vyhoření. A to v souvislosti s náročností profese sociální práce. Také proto, že v sociální práci často nejdou vidět její úspěchy a pokrok, a hýbe se zpravidla jen po malých krůčcích. „Já už jsem vyhořela no. To -ale to bylo částečně to je právě že ta sebereflexe, nějaká vlastní terapie, vlastní vzdělávání se, sebepoznání, to s tím taky všechno souvisí a jak s tím pracovat.“ (R5) „Máme tu k tomu jakoby blízko. Je to i o tý motivaci, aby člověk nevyhořel. A tohle je jedna z těch věcí podle mě, která k tomu patří, to sebepoznání. Pokud to nedělá, tak pravděpodobně velice rychle jo.“ (R6) Sebereflexi u respondentů často spouštěly výjimečné, zátěžové situace, které museli vyřešit, pocit z bezmocnosti pomoci klientovi apod.
3.3.
Jaký prostor pro sebereflexi mají sociální pracovníci na pracovišti?
Jakým způsobem pracovníci hodnotí a popisují prostor pracovního prostředí pro jejich sebereflexi jsem zjišťovala na základě identifikátorů jako: popis prostoru pro sebereflexi na pracovišti; formy sebereflexe pracovníků; frekvence sebereflexe; vnímání potřeby sebereflexe kolegy a vedením. Při hodnocení prostoru pro sebereflexi na pracovišti pracovníci často zmiňovali jako důležitý dobrý vztah s kolegy a nadřízenými. Často tito jejich spolupracovníci byli těmi, za kterými přicházeli, když si nevěděli rady nebo potřebovali něco zkonzultovat. Šlo také o výměny zkušeností, rozebrání problémové situace, poradu. Sebereflexe respondentů tedy většinou probíhá v té posloupnosti, že nad významnými událostmi, nedorozuměními apod. se prvně zamýšleli sami, nad tím, co, jak a proč se stalo. Pokud věc nemohli uzavřít, šli věc řešit s kolegy nebo s vedením. Další pomůckou jim pak byly supervize, příp. individuální supervize. V jednom ze zařízení sociální službu je pracovníkům k dispozici také skupina Bálintovského typu. Jedna respondentka mluvila také o svých individuálních návštěvách psychologa. „Pokud se to týká třeba jenom mě a nechci to třeba uplně tahat na supervizi tak mám možnost mít individuální supervizi s tím supervizorem. Nebo pak je to třeba každýho 26
věc, jestli má třeba svýho psychologa. Jako třeba jednu dobu docházela k psychologovi, že jsem to taky měla sama pro sebe.“ (R5) Respondenti procházeli zpravidla dvěma typy supervize – zaměřenou na kazuistiky a týmovou. Význam dobré supervize oceňují všichni z respondentů. Jednak pro samotné řešení obtížné situace, také pro nadhled, který při supervizi nabudou, také pro komplexnější pohled bez určitých tlaků. Novým prvek přinesli pracovníci z veřejné správy, kdy jejich úřad nespadá mezi poskytovatele sociálních služeb, tedy nejsou povinní dodržovat standardy kvality sociálních služeb a v nich nepřímo zakotvenou supervizi. Zmínění dva respondenti však vyjadřovali přání po kvalitní a odborné supervizi. Přicházejí také s novým způsobem, jak se k sebereflexi, kromě kolegů a vedoucích, také dostat. Jde o probírání této tematiky na různých školeních, kterých se účastní, přestože jsou školení tematicky zaměřena na nějaké vzdělávací téma. „Třeba my jezdíme na nějaký školení, jo, kde bysme měli bejt jako školení, jo, a ne přímo na nějaký jako správní řády nebo něco takovýdleho, ale dost často se tam pak mluví o takových věcech jako, jo, jako dost taková náhražka těch supervizí, tak je to i docela i na todle dobrý, ty školení.“ (R3) Na dotaz, zda by tedy nezkoušeli přemluvit vedení pro alespoň občasné supervize, následovala poměrně překvapivá odpověď. Totiž, že na správním úřadě často pracují lidé, kteří neprošli vzděláním v sociální oblasti v akademickém prostředí, a tedy pravděpodobně neví, co supervize je, nezažili ji, a možná se jí dokonce bojí. Proto není možné o ní vůbec uvažovat v rámci úřadu. Na ostatních pracovištích respondenti mluvili o kladném vztahu vedení i kolegů k supervizi. Dokonce i nepovinné individuální supervize jsou pracovníky poměrně navštěvované. Nový prvek sebereflexe přinesla jedna respondentka, která řekla, že v jejich pracovním kolektivu se na pohodu v týmu velmi dá záležet. Pokud mají mezi sebou nějaký problém, řeší jej na supervizi a pokud ta není dostatečná, vyrazí spolu na denní výlet, kde si zase vztahy urovnají.
27
„Ale v případě, že je nějaká tenze v týmu, tak řekneme, tak jo, dáme si jeden den volna a jdeme někam do lesa nebo něco takovýho jako, že si prostě napíšeme týmový setkání a jako jdeme pryč.“ (R5) Na otázku po frekvenci vlastní reflexe, sebereflexe, nebo v týmu se výpovědi respondentů rozdělily na dvě skupiny, kdy jedna sebereflektovala pouze občas, po významných událostech a druhá skupina se skládala z hloubavějších pracovníků, kteří si potřebovali o věcech hodně a často přemýšlet.
3.4.
Vyhodnocení výzkumu
Sociální pracovníci si uvědomují, že s některými klienty se jim pracuje lépe a s některými hůře, vlivem vnějších faktorů jako např. vzhled klienta, nebo na základě chování, jako upřímost, opravdovost, ale i lživost, úlisnost a arogance. Důležitým prvkem v přístupu k němu je i znalost klienta, jeho minulosti nebo konotace klientova problému s pracovníkovým osobním životem. Zároveň to však pracovníci vědí a snaží se tyto vjemy eliminovat a neřídit se jimi, hlavním krokem k tomu je, uvědomovat si tyto pocity. Také mocenské postavení pracovníka vůči klientovi a dilema moci a pomoci ve vztahu k němu je tématem sebereflexí pracovníků. Sociální pracovníci měli povědomí o tom, co je to sebepoznání a sebereflexe. Některé jejich vlastní definice se velmi podobaly těm, které byly popsány v teoretické části. Více srozumitelný je jim však proces sebepoznání, kterému přikládají velkou váhu. Sebereflexi často respondenti výslovně neoznačovali jako přínosnou, mezi řádky se však ukázalo, že i ona má jednoznačně důležitou pozici v jejich profesní činnosti. V souvislosti s tématy sebereflexe a sebepoznání o nich respondenti mluvili jako o možné prevenci syndromu vyhoření. Tento fenomén hodnotili jako častý a rozhodně související se sociální prací. Místo, jaké má sebereflexe v jejich praxi se lišilo v závislosti od jednotlivých pracovníků. Formy, které respondenti uváděli, se shodovaly s formami popsanými v teoretické části práce. Systém, kterým si pracovníci jednotlivé formy volili, by se dal shrnout následovně. Prvně, pokud je nějaká situace rozrušila nebo si s ní nevěděli rady, o ní přemýšleli sami pro sebe. Pokud jim to nepřinášelo úlevu či řešení, mluvili o problému se svými kolegy. Pokud stále nebyla věc uzavřena, přicházeli za vedoucím, nebo věc přinesli na porady, supervize nebo na individuální supervize. Supervizí však 28
nevyužívali sociální pracovníci z veřejné správy. Frekvence, s jakou sebereflexe pracovníci využívají, se také různila podle jednotlivých respondentů. Někteří potřebovali o věcech přemýšlet velmi často, jiní až po významnějších událostech.
3.5.
Reflexe tazatele
V přístupu k rozhovorům jsem si uvědomovala, že se budu sociálních pracovníků dotazovat na skutečnosti, které pro ně mohou být citlivé a nepříjemné pro sdílení. Mohla jsem jim připomenout nějakou vlastní nevyřešenou záležitost, vlastní „pochybení“, nezpracované zážitky. Přímo v rozhovoru to žádný z respondentů neuvedl, nicméně se domnívám, že je reálná šance, že některého z respondentů jsem přivedla k potřebě individuální supervize, pokud k ní má přístup, nebo alespoň k další sebereflexi. Jak jsem popisovala v kapitole výběru vzorku, většinu sociálních pracovníky jsem znala a podařilo se odbourat bariéry v rozhovorech. Poznala jsem to i podle toho, že pracovníci v průběhu rozhovoru přecházeli do hovorové, nespisovné řeči, příp. do nářečí. Hodnotím to jako příjemné, uvolňovalo to atmosféru. Snad to bylo i mojí pozicí studenta oproti nim, jako pracujícím. První rozhovor, který jsem se sociálními pracovníky vedla, byl pro mě poměrně náročný, připadalo mi, že pletu páté přes deváté. Byla to spíše pilotáž, ze které jsem však čerpala zkušenosti do dalších rozhovorů. V další rozhovorech jsem se cítila s narůstajícím počtem více komfortněji. Věděla jsem, jak respondenta nejlépe navést k odpovědi, kterým tématem začít raději a co s čím propojit. Na poslední z rozhovorů jsem se doslova těšila. I proto, že mi vyhovoval mandát tazatele, našla jsem se v něm, považuji to jako velkou zkušenost. Práce mi v ten moment začala dávat více smysl, vracela mi vloženou energii. Nelituji, že jsem si jako formu absolventské práce vybrala kvalitativní výzkum, přestože typy teoretických prací by mohly být časově i celkově méně náročné. Vidím za sebou kus odvedené práce a mám z ní dobrý pocit.
29
ZÁVĚR Cíl mé práce byl zaměřen na získání poznatků o tom, jaké místo a význam zaujímá sebereflexe v praxi sociálních pracovníků, kteří jsou v denním kontaktu s klienty, což bylo i mojí výzkumnou otázkou. Zajímalo mě, jestli sociální pracovníci sebereflexi využívají, případně jakým způsobem. K dosažení výsledků jsem si stanovila tři tematické okruhy a otázky. V práci jsem nastínila proces sebereflexe včetně prvků, které ji utvářejí. Popsala jsem ji jak z sociopsycholociského hlediska, tak především v kontextu sociální práce. Objasnila jsem, jak přínosná může být dobrá sebereflexe pomáhajícímu pracovníkovi. Dále jsem přiblížila, v čem spočívá profesionalita sociálního pracovníka, a sebereflexi jako jeden z požadavků jeho profesionality. Popsala jsem druhy sebereflexe, vymezila situace, které mohou sociální pracovníky k sebereflexi vést. Metodologii
jsem
založila
na
kvalitativním
získávání
dat
pomocí
polostrukturovaných rozhovorů. Data jsem získávala od sociálních pracovníků, kteří jsou v denním kontaktu s klienty. Skrze kódování a interpretaci dat jsem došla k výsledkům, které vypovídají o přikládání značného významu sebereflexe v praxi sociálních pracovníků. Místo, které sebereflexi pracovníci vymezují, již není tak jednoznačné. Způsoby, míra a frekvence se odlišují v závislosti na jednotlivých respondentech. Přesto sebereflexe má jednoznačně prostor v jejich praxi. Získané výsledky se v mnohém shodují s literaturou použitou v teoretické části. Překvapilo mě například, že někteří pracovníci se sebereflexi intenzivně věnují sami i nad rámec své práce. Zajímavým prvkem byl pak i protipól, kdy pracovníci ve veřejné správě nespadají do kategorie poskytovatelů sociálních služeb a tedy se neřídí standardy kvality podle prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., která jim supervizi doporučuje. Toto téma vidím jako možnost pro navázání dalšího výzkumu, který by porovnával význam sebereflexe u sociálních pracovníků, kteří jsou a naopak u těch kteří nejsou poskytovateli sociálních služeb. Zpracování této práce mi potvrdilo, že je sebereflexe v sociální práci opravdu důležitá. Význam sebepoznání a sebereflexe mohou docenit také další lidé a to v kontextu prevence rizika syndromu vyhoření, které dostihuje lidi různých statutů a profesí. 30
BIBLIOGRAFIE Knižní zdroje, sborníky GÉRINGOVÁ J. 2011. Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Praha: Triton HÁJEK K., 2007. Práce s emocemi pro pomáhající profese. Praha: Portál. HARTL P., HARTLOVÁ H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAVRDOVÁ Z. 1999. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: OSMIUM. HAVDOVÁ Z., HAJNÝ M. 2008. Praktická supervize. Praha: Galén. HENDL J. 2008. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. KOPŘIVA K. 1997. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. KUNEŠ D. 2009. Sebepoznání. Praha: Portál. MATOUŠEK O. a kol. 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK O. a kol. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK O. 2008. Slovních sociální práce. Praha: Portál. MÍČEK L. 1988. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: Státní pedagogické nakladatelství MUSIL L. 2004. „Ráda bych vám pomohla, ale…“ Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. NAKONEČNÝ M. 1995. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. ŘEZNÍČEK I. 1994. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství. ÚLEHLA I. 1999. Umění pomáhat. Praha: Slon. VAŠŤATKOVÁ J., HOFERKOVÁ S. Příručka sociálního pracovníka. 2008. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci
31
VÝROST J., SLAMĚNÍK I. a kol. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing. Internetové zdroje Standardy kvality sociálních služeb - výkladový sborník pro poskytovatele [online]. 2008[cit.
2014-03-22].
Dostupné
z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/5966/4_vykladovy_sbornik.pdf Legislativa Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 15. 3. 2014
32
SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1 – Charakteristika respondentů……………………………………………20
33
ANOTACE Absolventská práce je kvalitativním výzkumem, která se zabývá sebereflexí u sociálních pracovníků. Cílem práce je zjistit jaké místo a význam zaujímá sebereflexe v praxi sociálních pracovníků, kteří jsou v denním kontaktu s klienty. Práce je rozdělena do tří částí, kde se v první nastiňuji proces sebereflexe, zvláště v kontextu sociální práce, vč. kroků, které k ní vedou. Je popsána profesionalita sociálního pracovníka a sebereflexe jako jeden z aspektů profesionality sociální práce. Druhá část je zaměřena na metodologii výzkumu, patří sem výzkumná otázka, technika sběru dat, charakteristika respondentů, technika interpretace dat a reflexe tazatele. Poslední část je věnována interpretaci výsledků, ta je členěna do tří částí, podle výzkumných okruhů.
34
ANNOTATION This graduate thesis is qualitative research, which deals with the position and importance of self-reflection in the practice of social workers. The aim of thesis was to find out whether social workers use self-reflection, how and to what depth. The thesis is divided into three chapters. First of them deals with theoretical solutions covering the following topics: reflection, self-knowledge, self-reflection in the social work, professionalism of social workers, self-reflection as an aspect of professional social work. Second of them focuses on the methodology of research and consists of standard items (research question, technique of data collection, characteristic of respondents; technique of data interpretation; subjective conditionality of researcher. The last chapter is devoted to the interpretation of research results and is divided by information provided by the respondents in interviews into three subchapters.
35
