Oldřich
O'ld ř ic h Králík
Králík
73
C obyl o
pře d
K o s ID o II ?
Když J. Dobrovský kladl základy k historické mluvnici češtiny, jeden z opěrných bodů měl v Dalimilově kronice. U té je z obsahu jisté, že byla napsána začátkem 14. století, poskytuje tedy obraz tehdejší češtiny. Obdobně postupují např. paleografové.Když studují vývoj písma ve středověku, vyJ.(házejí v první řadě z kodexů, které jsou písařem výslovně datovány nedatované rukopisy se potom dají přiřadit k, datovaným nebo jako přechodné útvary položit do časového intervalu mezi některými dvě ma se známým datem. Když ~šťujeme, jak se utvářel a vyvíjel obraz české minulosti; nemůžeme obejít prvního našeho kronikáře, tj. děkana u sv. Vita v Praze Kosmu. Protože Kosmas zemřel r. 1125 a psal tři díly své kroniky v posledních letech před smrtí, máme jeho dílo přesně datováno. A můžeme potom sledovat, jak se obraz českých dějin rozrůstal a přetvářel přes Dalimila a Pulkavu až k V. Hájkovi z Libočan. Osvícenští kritikové šli v 18. stol. opačným směrem, usilovali odstranit nános pozdějších doplňků a výmyslů, vrátit se k nejstaršímu dosažitelnému záznamu české minulosti v Kosmově kronice. Heslo osvícenců znělo Zpátky k pramenům, to konkrétně znamenalo; od Hájka nazpět k neskonale hodnověrnějšímu Kosmovi. Ale pořád zbývá palčivá otázka : Co bylo před Kosmou? Existoval už před první čtvrtí 12. stol. literárně fixovaný obraz českých dějin či Kosmas napsal svou kroniku z ničeho, jen podle ústního podání? Zabloudil jsem do těchto temných předkosmovských oblastí, když jsem před dvěma desetiletími byl pověřen při pravit k vydání Dobrovského studie o počátcích českých dějin. Jak vydat tyto studie a nevědět, jakých výsledků dosáhla věda za půldruhého století od Dobrovského? Po-
Orlické hory Podorlicko 6
74
třeboval jsem se orientovat o stavu poznání a tak jsem vydal dva sešitky příspěvků: K počátkům literatury v pře-myslovských Cechách (1960) a Sázavské písemnictví XI. století (1961). To byly pokusy osvětlit situaci v dvou předkosmovskýešs,stoletích, první byl věnován 10. věku, druhý věku následujícímu. Pokud mohu posoudit, situace v 10. stol. je už poměrně přehledná, tam už památky zapadly většinou na své místo a do pravých souvislostí, ale zmatky trvají nebo se dokonce zvětšují v ll. věku. R. 1968 vyšla vynikající monografie D. Třeštíka "Kosmova kronika", pojatá skutečně moderně a používající nejnovějších m~d. Tato kniha znovu zdůraznila, že klíč' k různým probíěmům Kosmovy kroniky je nutno hledat doma, v českém kulturním prostředí. Kosmas sice studoval v cizině, v Lutychu, ale jeho kronika se nedá redukovat, na zahraniční vzory, s nimiž se mohl seznámit za studií, kořeny jeho díla rostou zřejmě. z domácí půdy. Třeštík dochází k překvapujícímu zjištění, že pro Kosmu byla významnějším podnětemhagiografieo světci Vojtě chovi než legendy o svatém knížeti Václavovi. V nové době je ovšem svatováclavská tradice nesrovnatelně živější a vlivnější než vojtěšská, ale analýzy Třeštíkovy prokázaly, že pro Kosmu tomu bylo naopak. Při svém pokusu před deseti lety j sem se snažil odkrýt genetické vztahy především mezi' díly václavské hagíografie. Vypracoval jsem takovou posloupnost legend, že po nejstarší latinské legendě o Václavovi s počátkem Crescente následoval Gumpold (mantovský biskup píšící začátkem osmdesátých let 10'. stol.), potom nějaká zkrácená latinská legenda, která byla zpracována a rozvedena v dvojím 'jazykovém prostředí, latinsky montecassinským mnichem Laurentiem, staroslověnsky rovněž nějakým benediktýnským mnichem, který ovšem navždy zůstane anonymní. A vývoj hagiografie byl na sklonku 10. stol. dovršen tzv. Kristiánem, který použil všech jmenovaných václavských legend - s výjimkou Laurentiovy, neboť ta vznikla o několik roků později. Myslím, že touto koncepcí nikdo neotřásl, naopak stále víc se potvrzuje. Vyvrcholením a pilířem vývoje v 10. věku je tzv. Kris,tián, o jehož pravosti bylo ód doby J. Dobrovského a G. Dobnera často pochybováno. Skeptikové se ozývají dodnes, ale zdá se,že bolavým místem není už Kristián, nýbrž jiné úseky naší nejstarší hagiografie. Jak řečeno, Třeštík vyzdvihl význam legend vojtěšských. A v posledním desetiletí se vedly prudké polemiky o počátek hagiografie prokopské a zvláště o osudy cyrilometodějské úcty v ll. stol. Ve všech těchto oblastech vládne pro neodborníka neuvěřitelný zmatek. Poměrně průhledná je
situace na poli legend o sázavském opatu Prokopovi. Po édici a rozboru Boh. Ryby není už celkem pochyb, že prvotní legendouprokopskou je tzv. Legenda minor. Ale ,spory se soustřeďují na dvě předmluvy a problémy s nimi spojené. Podle jedné předmluvy originál prokopské legendy byl staroslověnský. O tomto údaji bylo zhusta pochybováno, ale ke skepsi neexistuje postačitelný dů vod. Druhá předmluva je adresována pražskému biskupu Šebířovi (zemřel r. 1067), ale bývají vyslovovány námitky proti tomu, že by jedna i druhá předmluva byla součástí prvotní prokopské legendy - prý Šebíř nebyl takovýmpříznivcem slovanského kláštera na Sázavě, jak by vy~valo z předmluvy, obě předmluvy včetně zmínkyo slovanském originálu jsou podle skeptiků pozdní zbožný podvrh. V tomto nazírání a podezírání se prozrazuje přesvěčení, že slovanská liturgie v Čechách 11. stol. byla cosi ilegálního. Je pravda, že politika papeže Řeho-ře. VII. směřovala proti slovanské a vůbec všem národním liturgiím, ale není vážného důvodu pochybovat o tom, že se sázavský klášter těšil přízni knížete Břeti slava a Vratislava i biskupa Šebíře. Je zajisté správnější počítat se zvraty v církevní politice ll. stol. než anachronisticky do tehdejší doby vnášet cítění z let rakouské monarchie, kdy slovanské cítění bylo výrazem odporu proti tehdejší moci světské i duchovní. Máme sklon své staré dějiny sentimentalizovat, chápat představitele slovanské liturgie v přemyslovských Čechách buď jako nekatolické kazatele pronásledované za třicetile té války nebo jako slovanské vlastence 19. stol. A učenci jsou příliš náchylní za každou druhou památkou vidět falzum. Věci byly asi prostší a na památky z raných století je radno se dívat střízlivěji. Je fakt, že Kosmas v celé kronice mlčí o opatu Prokopovi a vůbec o sázavském klášteře. Zřejmě sdílel \ odmítavé stanovisko církve z doby, kdy psal, tj. na začátku 12. stol. Ale to, co platí pro tuto epochu po vypuzení' slovanských mnichů ze Sázavy (1097), určitě neplatí pro dobu biskupa Šebíře. Hluboké vnitřní převraty, které se v západní církvi odehrály v století před vznikem Kosmovy kroniky, nevyhnutelně způsobily posun mezi staršími památkami a touto kronikou - Kosmas musil psát jinak, v jiném duchu, než ln ohli a směli psát jeho předchůdci. Kupodivu zmatky nikoli nejmenší panují na úseku, který se na pohled zdá bez problémů, na úseku vojtěšské hagiografie, Obecně se Vojtěch jeví jako normální církevní hodnostář, jenom poněkud přemrštěný. Dvakrát opustil biskupskou stolici pražskou pro neshody s vládnoucími kruhy, ve své náboženské horlivosti vydal se na misionářskou cestu k po-
i
Oldřich
Králík.
75
Orlické hory Podorlicko 6
76
hanským Prusům a tam zahynul. Data jeho života známe dost podrobně a z doby těsně po jeho smrti existují dvě skladby, kterým se obecně připisuje velká hodnověr nost. Jednu napsal mnich římského kláštera na Aventinu, tedy Vojtěchův spolubratr, neboť pražský biskup po prvním odchodu ze své diecéze tam oblékl řeholní roucho, druhou napsal Vojtěchův následovník, misijní arcibiskup Bruno z Querfurtu, který zemřel stejnou mučed nickou smrtí v Prusích (r. 1009). Zdánlivě s Vojtěchovou kariérou i s prameny k jeho biografii je všechno v naprostém pořádku, ale ve zvýšené míře se u Vojtěcha opakují nejistoty, na něž jsme narazili u biskupa Šebíře. První a základní nejistota je přesně shodná: jak ~ťt> vypadalo se slovanskou liturgií a kulturou v Čechách za jeho biskupování? Byl Vojtěch příznivě nakloněn slovanským kněžím a kulturnímu odkazu Cyrila a Metoděje, či je aspoň toleroval? Nebo byl naopak odpůrcem všeho, co přišlo z Byzance, a byl tuhý západník? Existuje stará tradice, nejpozději z 13. stol., že Vojtěch byl nepřítelem všeho slovanského. A vnější okolnosti Vojtěchova života by mohly takový názor podporovat, neboť Vojtěch byl vychován v Magdeburku, což byla bašta založená císařem Ottou I. pro expanzi na východ. Ani s prameny vojtěšskými to není tak prosté, jak se běžně soudí. Houževnatě se ozývají čas od času hlasy, že nejstarší skladbou o Vojtěchovi je veršovaná legenda, která se zachovala ve 'dvou rukopisech českého původu. Jenže při této veršované skladbě zmatky vrcholí. Obránci její starobylosti se nemohou shodnout na jejím autorovi, někdo jej spatřuje v papeži Silvestru Il., jiný zase v jakémsi Benediktovi,který byl Vojtěchovým průvodcem na jeho tragické misionářské cestě k Prusům. Odpůrci veršovanou skladbou pohazují ze století do století, ještě docela nedávno se dva přední odborníci vyslovovali pro vznik kolem r. 1300. Osudy veršované legendy o sv. Vojtěchovi jsou značně podobné osudům tzv. Kristiána. Zásadní je otázka, zda tato díla byla sepsána před Kosmovou kronikou či teprve po ní. Jak lze soudit z citované monografie Třeštíko.. vy, otázka je rozhodnuta ve prospěch původu předkos movského, Třeštík vůbec nepochybuje, že náš nejstarší kronikář užíval obou děl. Zato se do popředí dostává otázka vzájemné chronologie: vznikly obě památky současně, či jedno dílo/je starší, druhé pozdější? Nejčastéji se soudí, že tzv. Kristián psal v posledním desetiletí 10. vě ku, kdežto autor veršované legendy vojtěšské v době kolem korunovace Vratislava II. na krále (r. 1086). Třeštík naposled přišel s náběhem položit i Kristiánovo dílo do
doby Vratislavovy. Tím by se stala doba Vratislavova kulturním těžiskem v předkosmovské epoše. V každém případě se ústřední figurou české kultury stává druhý pražský biskup Vojtěch, neboť jemu je adreso:" váno dílo tzv. Kristiána, jeho památce je věnována veršovaná legenda. Zmínil jsem se o potížích s určením jejího autora, nyní dodávám, že všichni odpůrci její starobylosti předpokládají autora českého. Jeto paradox, že badatelé, pokud kladou vznik veršované legendy ještě do 10. stol., usuzují, že autorem byl nějaký vysoce vzdě laný cizinec. Naopak badatelé, kteří odsouvají vznik díla do 11. nebo některého pozdějšího století, vidí a zdůraz ňují znaky českosti v něm. Stojí za zmínku, že Dobner i někteří pozdější učenci pokládali za autora veršované legendy přímo kronikáře Kosmu. Ukazuje se, že před deseti lety zanedbání vojtěšské hagiografiebylo největším nedostatkem mé rekonstrukce literárního vývoje v Čechách 10. a 11. stol. Tuto chybu se snažím překonat v chystané knize, v tomto náčrtu se snad smím odvolat na její výsledky, Názor badatelů, kteří veršovanou legendu kladli na sám začátek vojtěšské hagiografie, zdá se správný, ale na druhé straně odborníci,kteří viděli v legendě znaky českosti, měli zřejmě víc pravdy, než tušili.: Obojí názor je možno a nezbytno sloučit: veršovaná legenda byla složena bezprostředně po smrti Vojtěchově, jenže nikoli cizím autorem, nýbrž v rodném, tj: slavníkovském prostředí světcově. V autorských otázkách se často a právem klade otázka: Cui prodest? Je jasné, že nový světec Vojtěch a legenda o něm byla potřebná především polské církvi, neboť nad Vojtěchovým hrobem V .Hnězdnábylo r. 1000 slavnostně za účasti císaře a mnohých hodnostářů církevních i svět ských zřízeno arcibiskupství. Prvním polským arcibiskupem se stal Vojtěchův bratr Radim a je značně pravdě podobné, že veršovaná legenda vznikla v okolí tohoto Slavníkovce, .který bezprostředně na novém světci získával. Problém, co bylo před Kosmou, nelze řešit bez přihlédnu tí k jeho kronice. Situace se během ll. stol. podstatně změnila, Kosmas stojí na konci vývojové řady a mluví za nové poměry, kdežto jeho předchůdci tvořili v jiných, značně odlišných podmínkách. Zmínil jsem se, že doba papeže Řehoře VII. znamená hluboký zlom v postoji církve k slovanské liturgii. Ale je radno si uvědomit, že během 11. stol. se leccos změnilo i: ve zjevu světce Vojtěcha. Stručně řečeno, Kosmas z Vojtěcha udělal. čes kého světce. a spojil ho co nejtěsněji s bytostně čes kým patronem Václavem. Ale původně byl Vojtěch
Oldřich
Králík
77
Orlické hory Podorlicko 6
78
světcem a patronem polským. Nejen nad jeho hrobem bylo zbudováno polské arcibiskupství, nýbrž Bruno z Querfurtu v jednom svém spisku výslovně mluví o Vojtěchovi jakožto o polském patronovi. Vojtěch se nadobro rozešel se svou vlastí, byl bez domova - veršovaná legenda i další dvě zdůrazňují hloubku, nenapravitelnost roztržky biskupa Vojtěcha s českou společností. Zato se exulanta i jeho bratří Radima a Soběslava ujal polský vladař Boleslav Chrabrý. Ten také vykoupil tělo mučed níkovo a uspořádal zmíněné slavnosti v Hnězdně r. 1000, na něž se sjeli vznešení hosté z celé Evropy. Tělo Vojtě chovo, jeho památka, celá jeho světecká glorie náležela Polsku, v nejstarších legendách nenajdeme příznivého slova o Ceších, jen o Boleslavu Chrabrém. Zásluhu o to, že se z Vojtěcha dodatečně stal český svě tec, má Břetislav a hlavně Kosmas. Břetislav podnikl r. 1039 tažení do Polska, ukořistil a odvezl do Prahy jako nejvzácnější relikvie ostatky Vojtěcha, Radima a tzv. Pěti bratří. Tím mohl být přenesen i kult světce Vojtě cha z Hnězdna do přemyslovské Prahy. Aleneméně dů ležité než válečný čin Břetislavův r. 1039 bylo slovesné umění Kosmovo. Ten ukořistění vzácných ostatků v Hnězdně obratně podal jako akt smíření kajících se Cechů s rozhněvaným světcem, jako Vojtěchův návrat do vlasti, k němuž dal nadpřirozenými znameními souhlas sám světec. Důležitou úlohu v hnězdenském usmíření národa se světcem má biskup Šebíř, kterého známe už z prokopské haglograřie, Svědčí o sugestivní síle Kosmovy .kroniky, že děje a či nitele nejstarších dějin českých vidíme pod jejím zorným úhlem. A je nesmírně obtížný úkol, jak zařídit, aby památkyl0. a 11. stol. vystoupily ze stínu Kosmova. Jeho kronika ztěžuje pozici tzv. Kristiána i veršované legendy už na konci 10. stol. V dané chvíli však můžeme použít Kosmy pro rozhodnutí problému, zda ona dvojice památek, co nejstručněji řečeno, vojtěšských náleží do 10. stol. či teprve do éry krále Vratislava. Všechny znaky svědčí, že veršovaná legenda byla složena, dokud ještě hořkosti Vojtěchova rozchodu s českým lidem byly živé. Právem se usuzuje, že ve veršované legendě jsou znaky českého původu. Ale český autor by nemohl psát o Ceších tak nepříznívě po Břetislavově výpravě do Hnézdna, po' okázalém usmíření národa se světcem, aspoň jak je líčí Kosmas. Kulturní expanze v Praze vrcholila určitě už v slavníkovském období, nikoli teprve za krále Vratislava. Nepřímo do slavníkovského okruhu náleží asi též skvělá legenda Laurentiova, ale to neznamená, že by doba Vrati-,
r f
i
slavova byla kulturně chudá a jalová. Už bylo řečeno, že do druhé poloviny 11. stol. náleží nejstarší latinská legenda prokopská i její staroslověnskápředloha. V poslední době nejprudší spory se rozpoutaly kolem cyrilometodějského kultu v přemyslovských Čechách. Žil odkaz velkomoravské epochy v přemyslovských Čechách aspoň v enklávě sázavské plným,tj.liturgickým životem? Je to celý komplex problémů, zde se omezím na jedinou památku, totiž legendu Beatus Cyrillus. Psal jsem o ní už před deseti lety a reklamoval jsem ji pro "sázavské písemnictví". Tehdy jsem netušil, kolik odborného zájmu tato kratičká památka vyvolá. Byla od té doby třikrát vydána, bylo o ní napsáno několik prací, pokoušejících se z různých stran postihnout její podstatu a určit její místo ve vývoji. Není snad .potřebí rekapitulovat jednotlivé fáze naukového hledání a zápolení, jenom bych se zastavil u posledního objevu. Legenda Beatus Cyrillus (dále značka BC) dlouho byla a někdy dosud je považována za výtah z tzv. Legendy moravské (značka LM) - skutečně některé věty a pasáže se v obou dílech shodují. Jde o pasáže stylisticky nápadně rafinované, přičemž styl LM značně kolísá podle před loh, kterých se kompilátor právě přidržel. Nyní jeden belgický učenec našel vysvětlení tohoto jevu, zjistil totiž, že ony pasáže jsou zčásti doslova opsány ze Života sv. Livina od Pseudo-Bonifáce. To je slovesné dílo velmi vyspělé, které se ovšem neprávem kryje jménem sv. Bonifáce, ve skutečnosti vzniklo v jednom belgickém klášteře ne dlouho před r. 1050. O tom, že v, BC (a LM) jsou doslovné výpůjčky z Livinova života, nemůže být pochyb, otázka je pouze, kdo si půjčoval. Autor BC či autor LM? Či oba? Při bližším přihlédnutí se ukazuje, že Pseudo-Bonifáce znal jen jeden ze zmíněných autorů, protože některé výrazy předlohy jsou v obou dílech odchýleny stejným způsobem. Ale zde došlo ke komplikaci. Větši nou sice pasáže vzaté z Pseudo-Bonifáce jsou v BC obšírnější a přesněji reprodukovány, ale kupodivu i naopak v LM jsou reminiscence z belgické předlohy, po nichž v BC není stopy. Objevitel všech těch souvislostí navrhl řešení, které je asi jediné možné. Legenda BC se zachovala v podobě breviářových čtení. Pro tento liturgický účel sahali redaktoři k legendám, ale jejich text zkracovali. Čili BC je výtah, ale nikoli z LM, nýbrž z původní delší legendy. A tajemství překvapujících reminiscencí v LM se objasňuje tím, že autor této skladby používal ještě nezkrácené podoby BC. Objevení netušené zahraniční předlohy umožňuje vymanit legendu BC z područí LM, v jejímž
Oldřich
Králík
79
Orlické hory Podorlicko 6
80
stála stínu, a dovoluje trochu. podepřít datování. Legenda BC je svým vznikem sotva příliš vzdálena od napsání předlohy, čili vznikla asi brzy po r. 1050. Nově objevitel všech těch překvapujících hagiograřických souvislostí připouští možnost, že BC byla sepsána pro nově založené biskupství moravské v Olomouci (r. 1063). Bohužel, jak se ukázalo, legendu BC známe jen z kusé breviářové podoby. Ale i tak se dá soudit, že nové biskupství se hlásilo k velkomoravskému dědictví, že se na Moravě za Vratislava vědělo o velkých tvůrcích křesťanské kultury z 9. stol. Pokud můžeme sledovat pořadí olomouckých biskupů, už první biskup po r. 1063 měl číslo III. Místa prvních dvou duchovních správců Moravy byla zřejmě vyhrazena Cyrilu a Metoději. V n. stol. zůstává ještě mnoho nejasného, ale snad se o pomoc můžeme V daném případě obrátit na Kosmovu kroniku. Existuje nápadná shoda mezi BC a Kosmou: v legendě se říká o Cyrilu a Metodějovi: "Toť jsou dvě olivy a dva svícnové" (což je přesný citát z Apokalypsy), Kosmas hlásá o Václavovi a Vojtěchovi: "V tomto městě jednou vystoupí dvě zlaté olivy, které vrškem proniknou do sedmého nebe a po celém světě budou zářit znameními a zázraky". Je málo pravděpodobné, že oba autoři při padli na obraz dvou oliv nezávisle. Je sice pravda, že Apokalypsu jako celou bibli znal ve středověku každý vzdělanec, ale dvě olivy nebyla jediná možnost - LM na paralelním místě říká: "To jsou dvě světla", což je rovněž biblického původu (v Genezi duo luminaria). Kosmas měl tedy volbu, a jestliže se rozhodl pro dvě olivy, je docela možné, že dostal podnět z BC. Je zbytečné vymýšlet hypotézy, asi stačí odvolat se na samy texty. Jen pro zajímavost bych poznamenal, že Kosmas studoval v Lutychu a popřípadě do Prahy mohl přinést belgickou novinku, legendu o sv. Livinovi. A pak by nutně znal dílo, které tak vydatně čerpalo z oné předlohy. Ale i bez tohoto dohadu lze tvrdit, že Kosmas jako vysoký církevní hodnostář věděl o tom, co se eminentně dotýkalo sousedního (a konkurenčního) biskupství na Moravě, jako byla BC. O genetickém vztahu mezi dvěma olivami Kosmovými a moravským vlastenectvím v BC se uvažovalo už dříve, dokud se BC pokládala za výtah z LM. Nyní se situace mění, nedá. se už příliš pochybovat o tom, že nebyla závislá BC na LM, nýbrž naopak, a BC začíná zapadat do historického a literárního kontextu ll. stol. Existuje-li genetická souvislost mezi zlatými olivami.u Kosmy a olivami v BC, pak rozhodně prvotní je znění BC. Pro toto tvrzení by se dalo uvést více argumentů, ale asi postačí
f '1
I-
Titulní list privilegia Eustachia Betengla
Repro Jiří Šulc
