Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 3. ČERVNA 2012

Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. MODLITBA VĚŘÍCÍCH

K: Bratři a sestry, skrze našeho Pána Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, která neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. V tomto Duchu prosme: L: BOŽE, V TROJICI JEDINÝ, VYSLYŠ NÁS.  Za svatou Církev, aby byla ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého.  Za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti.  Za VII. Světové setkání rodin v Miláně, aby v rodinách posílilo vědomí, že tajemstvím vztahů živého společenství osob je trojjediný Bůh.  Prosme za nadcházející POUŤ K BRÁNĚ VÍRY, ať je pro poutníky posílením víry na místech jejího vyznání, i výzvou k naději P. Marko I. Rupnik, S.J., Centro Aletti: SVATÁ RODINA, v životě všeobecné Církve ikona VII. Světového setkání rodin v Miláně, 1.-3. června 2012. našich dnů.  Prosme za všechny věrné zemřelé, kteří žili nadějí, že dosáhnou slávy u Boha K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. – 10. června 2012 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 3. června

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. června ÚTERÝ 5. června STŘEDA 6. června ČTVRTEK 7. června PÁTEK 8. června

PONDĚLÍ 9. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. BONIFÁC, BISKUP A MUČEDNÍK SV. NORBERT, BISKUP ČTVRTEK

9. TÝDNE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Víta POSPÍŠILA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + Filoménu a Stanislava DRYSICE KUPČÍKOVY a dvoje rodiče 9.30 za + Ladislava HRUBÉHO, PODIVICE manželku a dva syny 11.00 PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA a Boží požehnání pro živou rodinu 18.00 PODIVICE za dary a plody Ducha svatého pro rodiny 8.00 za + Filoménu SUROU, DRYSICE manžela a zetě 18.00 PUSTIMĚŘ za + Annu LUSKOVOU, manžela, syna, rod. HALOUZKOVU 18.00 a Boží požehnání

PUSTIMĚŘ – 17.30 – SVÁTOST SMÍŘENÍ DĚTÍ PŘISTUPUJÍCÍCH V NEDĚLI K 1. SV. PŘIJÍMÁNÍ A JEJICH RODIČŮ PÁTEK 9. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SOBOTA 9. června

TĚLA A KRVE PÁNĚ

NEDĚLE 10. června

PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (4)

SLAVNOST

PROCESÍ CORPUS DOMINI:

ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

za + Jana a Štěpánku PODIVICE STRATILOVY, živou a + rod. 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 18.00 na poděkování Pánu Bohu za 80 let života a Boží požehnání pro rodinu STĚNIČKOVU na poděkování za přijatá PUSTIMĚŘ dobrodiní během 70 let života a Boží požehnání pro rodinu 9.30 VŠETULOVU

DRYSICE 8.00

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2011 (1.7. - 31.12.2012) zapisuji 11. - 24. června 2012 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby věřící rozpoznávali v eucharistii živou přítomnost Vzkříšeného, který je provází v každodenním životě. 2. Aby křesťané v Evropě znovu objevili svou pravou identitu a podíleli se s větším nadšením na hlásání evangelia. 3. Abychom přijímali svátost biřmování se svobodnou touhou po Duchu Svatém. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. června 2012 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

SOBOTA 9. června

SLAVNOST

TĚLA A KRVE PÁNĚ

PODIVICE 18.00

za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice

NEDĚLE 10. června

PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (4)

PROCESÍ CORPUS DOMINI:

ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

PONDĚLÍ 11. června

SV. BARNABÁŠ, APOŠTOL

ÚTERÝ 12. června STŘEDA 13. června ČTVRTEK 14. června

ÚTERÝ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ

na poděkování Pánu Bohu za 80 let života a Boží požehnání pro rodinu STĚNIČKOVU na poděkování za přijatá PUSTIMĚŘ dobrodiní během 70 let života a Boží požehnání pro rodinu 9.30 VŠETULOVU

DRYSICE 8.00

PUSTIMĚŘ 18.00

za + Františka MLÝNKA, manželku, dceru, vnuka a živou a + rodinu za Boží požehnání pro nadcházející Pouť k bráně víry za + Antonína BENÍČKA, živou a + rodinu za + rodiče DRBALOVY, živou a + rodinu za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry za + P. Františka PETRŮ, živou a +rod. BENÍČKOVU za + Tomáše VEJMOLU, manželku, syna a dceru za živé a zemřelé členy Sboru dobrovolných hasičů

PODIVICE 8.00 SV. ANTONÍN Z PADOVY, DRYSICE KNĚZ A UČITEL CÍRKVE 18.00 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 PODIVICE SLAVNOST 8.00 NEJSVĚTĚJŠÍHO PÁTEK DRYSICE 16.00 SRDCE JEŽÍŠOVA 15. června ZASVĚCENÍ PUSTIMĚŘ BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ 18.00 NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE SOBOTA PUSTIMĚŘ P ANNY M ARIE 16. června 13.30 PUSTIMĚŘ: 130. VÝROČÍ ZALOŽENÍ SDH – ŽEHNÁNÍ PRAPORU A POŽÁRNÍ TECHNIKY na poděkování Pánu Bohu

NEDĚLE 17. června

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ za 80 let života a Boží požehnání 8.00 pro rodinu ROZEHNALOVU za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 za + Hedviku KRATOCHVÍPODIVICE LOVOU, manžela, dceru, 11.00 zetě, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby věřící rozpoznávali v eucharistii živou přítomnost Vzkříšeného, který je provází v každodenním životě. 2. Aby křesťané v Evropě znovu objevili svou pravou identitu a podíleli se s větším nadšením na hlásání evangelia. 3. Abychom přijímali svátost biřmování se svobodnou touhou po Duchu Svatém.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVSNLO AS VTNO AU SSETSTLĚ ÁLNAÍ D KCRH VA ES PV ÁA NTĚÉ–H1O0– . Č2E7R. VKNVAĚT2N0A122012

Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.

MODLITBY PRVOKOMUNIKANTŮ Pane Ježíši, Synu Boží, před dvěma tisíci lety jsi přišel na tuto zem. Z lásky ke mně jsi přišel na svět jako dítě, abys mi byl podobný. Na křtu svatém jsi mě učinil Božím dítětem. O tom, jak mě miluješ mi vyprávěli rodiče. Více o Tobě vím z hodin náboženství. Říkáš mi, že bez Tebe nemohu dělat nic. Proto jsi mě naučil modlit se. Každou neděli jsi ke mně promlouval. A dnes budeš poprvé mým hostem. Tolik se na tebe těším. Přijď, Pane Ježíši, a očisti mě. Přijď, Pane Ježíši, a posvěť mě. Přijď, Pane Ježíši, a buď mým štěstím. Amen.  Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi ke mně přišel. Tolik Tě miluji. Děkuji Ti za rodiče i za všechny, kdo připravovali tento krásný den našeho setkání. Prosím Tě, pomáhej mi, ať nikdy nezapomínám na tvou lásku ke mně a vždy se stejnou vroucností přicházím za tebou. Amen.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH – slavnost Corpus Domini K: Bratři a sestry, s vírou a vděčností se obraťme k Otci života, který v tajemství Těla a Krve svého Syna, za nás obětovaného, nám dává pravý pokoj, a tak v nás dává zářit jasu své nezměrné lásky: L:

PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.

 Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., ať eucharistická oběť je silou a útěchou jeho srdce Pastýře všeobecné Církve, posiluje jeho naději a je vždy novým povzbuzením jeho apoštolské službě. (Michaela Hyblová)  Prosme za svatou Církev, ať eucharistická oběť, slavená ve všech koutech země jako na „oltáři světa“, je přijímána a uctívána jako živá přítomnost Zmrtvýchvstalého a jako pokrm jeho nevěsty, ozdobené božskou krásou. (Ondřej Valtr)  Prosme za potřeby lidského života, ať eucharistická oběť, „tajemství Světla“, prozáří každou noc světa i putování lidstva, Kristem vykoupeného, a dá vzejít novému životu a naději, co neumírá. (Lucie Malá)  Prosíme Tě za nás, kteří poprvé přistoupíme k eucharistickému stolu, abychom přinášeli do našich rodin i do společenství Církve naší farnosti tvou radost. (Václav Kolenič)  Prosme za zde shromážděnou Boží rodinu, ať eucharistická oběť utváří náš život a vede nás k tomu, abychom všem přinášeli Krista, Chléb života a tak se stávali znamením a odleskem jeho lásky, která obnovuje svět. (Valtrovi)  Všemohoucí Bože, tvá Prozřetelnost vložila do našich rukou ten nejvzácnější dar: dals nám účast na svém stvořitelském díle: pomoz nám, ať u Tebe hledáme odpověď na moudrou a odpovědnou výchovu našich dětí, aby žili k tvé chvále a naší radosti. (Malí)  Všemohoucí Stvořiteli, tys požehnal naší lásce, úctě a věrnosti; děkujeme ti za dar našich dětí, kterým jsi ve křtu dal účast na svém božském životě: prosíme tě, stále znovu v nich oživuj touhu po všem, co je dobré, pravdivé a krásné. (Koleničovi)  Prosíme Tě za všechny, kdo se u eucharistického stolu živí Tělem a Krví tvého Syna, ať už nežijí sami sobě, ale stávají se svědky živého Boha, který v nich bydlí. (Hyblovi)  Prosme za služebníky oltáře, ať eucharistická oběť je vždy zdrojem jejich života, proměňuje je v „chléb lámaný“ pro potřeby bratří a skrze Krista, s Ním a v Něm jim pomáhá překonávat obtíže a zkoušky.  Prosme za nadcházející „Pouť k bráně víry“, aby posílila všechny poutníky ve vědomí jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, a přinesla požehnání jim i životu farností.  Prosme za tě za věrné zemřelé, kteří se na pozemské pouti sytili Chlebem života věčného, ať mají účast na stole tvé hostiny v království Boha Otce. K: Nebeský Otče, ty se ve svém Synu, Ježíši Kristu, Chlebu, jenž sestoupil z nebe, skláníš milostivě k lidstvu; přijmi naši modlitbu, svou milostí buď oporou víry Církve a dej, ať Eucharistie, záruka budoucí slávy, roznítí v našem srdci vroucí touhu po tobě. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 3

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 1. ČTENÍ – DEUT 4,32-34.39-40

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy.“ ŽALM 33

Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Jeho slovem vznikla nebesa, – dechem jeho úst všechen jejich zástup. – On totiž řekl — a stalo se, – on poručil — a vše povstalo. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,14-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. EVANGELIUM – MT 28,16-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ 4

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Nejsvětější Trojice – tajemství lásky Na teologických fakultách se přednáší jeden obor, který se nazývá dogmatika. Pojednává o pravdách víry, které vycházejí z Písma svatého a Tradice Církve. Jeden z oddílů tohoto oboru se nazývá De Deo Trino – tedy, o Bohu trojjediném a shrnuje náročnou nauku o Nejsvětější Trojici. Hned na začátku se ovšem dovíme, že náš rozum by nauku o Nejsvětější trojici nikdy neobjevil, ba dokonce ani po zjevení této pravdy Písmem svatým ji není schopen plně pochopit, vystihnout a dokázat. Na druhé straně však toto tajemství není proti rozumu, pouze ho převyšuje a dá se různými obdobnými pojmy a vhodnými slovy vyjádřit. Možná si řeknete: Bůh ve třech osobách – dobře, tuto pravdu přijímáme, ale co z toho můžeme vyvodit pro náš každodenní praktický život? Myslím, že jednu velmi důležitou pravdu, a to, že Bůh není samotář, ale žije ve společenství tří osob. Brilantně to vysvětluje i svatý Augustin, když říká: je-li Bůh láska, nutně musí být Trojice, protože láska vyžaduje tři skutečnosti: toho, kdo miluje; toho, kdo je milován; a lásku samotnou. Jestliže jsme my lidé stvořeni k obrazu Božímu, pak zcela jistě tu nejsme jen sami pro sebe, ale pro ty druhé. Tuto skutečnost si chceme, bratři a sestry, právě dnes o slavnosti Nejsvětější Trojice nejen více uvědomit a ocenit, nýbrž nalézt i konkrétní realizaci v našem životě. Dobře víme, jak se lidé odcizují jeden druhému. Žije se příliš individualisticky a sobecký člověk zůstává nespokojený, nenalézá sama sebe, je nešťastný, protože jeho plná realizace je právě ve společenství a ve službě druhým. Pro naše farní společenství je to konkrétní výzva: všichni se navzájem potřebujeme. Každý člověk má svůj dar a úkol, který má plnit. Bratři a sestry, potřebujeme beze sporu lidi mladší i starší. Starší, kteří již prošli téměř životem a ukazují těm ostatním, kde je potřeba zakotvit svůj život – v Bohu. Kdo by chodil ve všední den do kostela – pan farář, hrstka ministrantů a většina seniorů. Potřebujeme však také mladé lidi, kteří jsou znamením budoucnosti. Bez nich by se stal i život v Církvi zastaralým a neoslovujícím pro dnešní dobu – proto i ta svěžest mládí je nutná pro farnost. Na závěr bychom si měli říci, jak žít prakticky, abychom tohoto cíle dosáhli, žít podle Nejsvětější Trojice. Máme vědět, že žijeme pro druhé, máme víc dávat než přijímat, nežít na úkor druhých, nesnažit se nad nimi vyniknout, neutíkat od povinností, vyhnout se 5

zbytečné kritice a ironickým poznámkám, nevyvolávat rozpory, ale umět odpouštět, mít vzájemnou úctu a benevolenci, umět poděkovat, pochválit i poprosit. Konečně, obrazem Nejsvětější Trojice je rodina: otec, matka a děti. Příští neděli děti přistoupí ke stolu Páně, je proto třeba poděkovat rodičům, že plní svůj slib, který dali při svatbě Bohu. Víra je skutečně důležitější než školy, vzdělání, postavení ve společnosti. Víra drží člověka ve všech situacích života, do kterých se dostane.



Nejsvětější Trojice – tajemství vztahů (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI

"Ve všem, s čím se setkáváme, pozorujeme neřešitelné rozpory. K rozřešení těchto problémů nemáme jinou možnost než následující: Vybrat si to, co nám nabízí Nejsvětější Trojice, nebo smrt v bláznovství." Tato slova napsal Pavel Florenský, kterého dnes mnozí ve světě uznávají za jednoho z nejhlubších teologů mystéria Nejsvětější Trojice. Ale došel k tomu zvláštní osobní konverzí. Byl ateista a geniální matematik. Ale sama matematika jej přivedla ke křesťanství. Co je předmětem matematického studia? Nejsou to čísla sama. K čemu by bylo dobré shromažďovat čísla? Matematik studuje vztahy, které se dají čísly vyjádřit. Dokáže se tím zabývat vášnivě. Je známé, že matematici jsou nejroztržitější lidé. Jsou tak zabráni do rovnic a logaritmů, že zapomenou na celé okolí. Ale každého napadne: Není to jenom hra, jako je luštění křížovek? Jaképak mohou být vztahy mezi mrtvými čísly a neživými věcmi? Opravdové vztahy jsou jenom mezi osobami. Lidé proto někdy radí mladému matematikovi: "Nech rovnic a logaritmů a zamiluj se! Vždyť život není matematika." Matematik se možná zamiluje, ožení se, stane se dobrým manželem a otcem rodiny. Ale v matematiku nepřestane věřit. Cení si ji proto, že studuje stálé vztahy, a ne jenom chvilkové, jak je tomu mezi lidmi. I Florenský byl dobrý manžel, ale matematiky si vážit nepřestal. Studoval vztahy, které tu nacházel. Jednoho dne mu však přišla inspirace. Mají-li tu být vztahy věčně platné, musejí za nimi být i věčné osoby. Takové pak jsou jenom tři Božské osoby v jednom Bohu. Z toho pak vyplynul nečekaný závěr: existence Nejsvětější Trojice je nutná k tomu, aby matematika nezůstala jenom laciným hlavolamem. Kantovi se zdálo, že vyznání jednoho Boha ve třech dobách nemůže mít nijaké zvláštní důsledky pro praktický život. Florenský začal postupně a důsledně ukazovat opak. Víra v Nejsvětější Trojici se nám zdá na první pohled protichůdná: tři nemohou být jeden, jedno není potřeba bezdůvodně dělit na tři. I teologie učí, že tu jde o tajemství víry, které logika nevyřeší. Vědci před tajemstvími unikají. Mají rádi jenom to, co je jasné. Hledají jasné ideje, idea clara et distincta, jak si to přál otec moderního myšlení René Descartes. Ale i je popírá praktický život. Vždyť ten se nám jeví jako plný protikladů, tak velkých, že na ně ani nechceme myslet. Jak bychom např. dokázali smířit nutnost pořádku a věčnou touhu člověka po svobodě? Obdivujeme pořádek ve vesmíru, kde se všecko děje podle neměnných přírodních zákonů. Máme rádi pořádek ve společnosti, v práci i doma. Přitom však bojujeme stále o to, abychom mohli jednat svobodně, nezávisle, podle své vůle. Jsou ty dvě věci slučitelné? Těžko a jen s jistými 6

kompromisy. A přece si ty dvě snahy neodporují v životě Božím. Tam jsou tři osoby, neskonale svobodné, ve vzájemném vztahu. Ale sjednotí se v jednotě Boží. A Bůh je absolutní, neměnná hodnota, zdroj všeho pořádku. Je to lidsky těžko myslitelné a ještě obtížněji uskutečnitelné. Ale přesto Bůh dává věřícím účast na svém životě v církvi. Proto už od založení byla odleskem trojjediného Boha. Po seslání Ducha svatého mnoho lidé v Jeruzalémě přijalo křest. Byli z různých krajů a různé mentality, ale měli, jak čteme ve Skutcích apoštolů (4, 32) "jedno srdce a jednu mysl". Jejich jednota byla odleskem jednoty Boží, a proto jediná pravá, jediná metoda, jak sjednotit svobodné lidi a celý svět. To pak má velké důsledky k pochopení všech vztahů mezi lidmi. Žijeme ve státě, v rodině, v pracovních institucích, navštěvujeme kulturní a sportovní kroužky. Všude nacházíme stejný problém: musíme se tam zařadit jako jeden člen do jistého pořádku. Ale přitom máme rádi svobodu a nechceme se dát tuze omezit. Řešíme ten problém větším nebo menším kompromisem: trochu posloucháme, podřizujeme se, ale když se nám to zdá mnoho, utečeme. Není to vlastně tragické, ale nedovedeme vyřešit otázku, která je naprosto podstatná pro náš život: být svobodným a žít ve spořádaném světě? A přece je ten problém řešitelný, ale musíme k němu přistoupit ze správného hlediska. Musí být podobné, jako při úvahách o Nejsvětější Trojici. Středověcí teologové následovali Boetia. Vyznali nejdříve, že je jeden Bůh. Víra učí, že jsou v něm tři božské osoby. Křesťan tu víru přijímá, ale není mu jasné, jako Kantovi, jaký by ta víra měla mít význam pro praktický život. Úvahy řeckých Otců církve vycházely z jiného stanoviska. Slovo Bůh je v Bibli reservováno především první božské osobě, tj. Bohu Otci. V evangeliu se nám zjevil Ježíš Kristus jako pravý Bůh z pravého Boha, rovný Otci. Duch svatý je Duch Boží a zjevuje se jako třetí osoba v Trojici. Velký problém našeho myšlení je uznat, jak ty tři svobodné osoby se sjednotí tak dokonale, že je jenom Bůh. Je to možné? Nemůžeme ovšem plně pochopit tajemství, ale jisté analogie nacházíme i na zemi. Svobodný chlapec a svobodné děvče se zamilují. Svobodně si slíbí věrnost a vzniká ze dvou osob jedno nerozlučné manželství. Jiný příklad už jsme uvedli. Svobodné osoby svobodně přijmou víru v Krista a sjednotí se v jediné církvi. Tento postup je ovšem daleko přirozenější než opačný. Nemůžeme říci dvěma mladým: "Musíte se vzít a snažte se to udělat svobodně!" Z nutnosti svoboda nikdy nevznikne, jenom násilí. Ale ze svobody vzniká nutnost ne jako násilí, ale jako utvrzení svobody. Někomu něco svobodně slíbím, dám mu čestné slovo a to slovo pak mne zavazuje. Ale ta nutnost vyšla ze mne, ne z nějakého vnějšího nařízení. Tento postoj je klíč k pravému uspořádání všech lidských vztahů. Jejich základ je ve svobodném rozhodnutí. To rozhodnutí může být věčně platné. V tom je jeho velikost. Není doopravdy svobodný ten, kdo dnes slíbil a zítra slib zapře a nedodrží. Za svobody se rodí naopak stálost a pořádek, který je k životu stejně zapotřebí jako svoboda. Musíme si ovšem přiznat, že to dnešní společnost těžko chápe. Lidé si navykli slibovat a nedodržet. Protože tím vznikají nesnesitelné zmatky, volá se po tom, aby byla nějaká pevná vláda, která udělá pořádek a utuží rozloženou kázeň. Nemůže to ovšem udělat jinak než násilím a omezením svobody. Nedivme se proto, že se v naší společnosti střídají periody nespořádané svobody s periodami diktátorské disciplíny. Jediný opravdový lék je v tom, aby lidé přistupovali k těmto problémům v duchu tajemství Nejsvětější Trojice, tj. aby hledali svobodné vztahy lásky jedni k druhým, které se pak uskuteční pevným slibem vzájemné věrnosti, která je odleskem věčné platnosti jednoho Boha. 7

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – EX 24,3-8

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!" Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin." Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: "Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov." ŽALM 116 (115), 12-13. 15+16 BC. 17-18

Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo. Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem. 2. ČTENÍ – ŽID 9,11-15

Čtení z listu Židům. Bratři! Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Jestliže už samo pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kdo jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému. A proto on je prostředníkem nové úmluvy. Svou smrtí dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o věčném dědictví. EVANGELIUM – MK 14, 12-16. 22-26

Slova svatého evangelia podle Marka. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 8

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Nejsvětější Srdce Ježíšovo V roce 1674 se odehrálo zjevení Božského Srdce Páně sv. Markétě Marii Alacoque v Paray le Monial. Měl jsem tu čest ještě jako bohoslovec navštívit toto místo, které na mě zapůsobilo především hlubokou duchovní atmosférou, kterou vytvářelo společenství věřících v tiché adoraci před nepřetržitým výstavem Nejsvětější Svátosti oltářní.

Od 17. století se začala šířit úcta k Božskému Srdci Páně. Probodené Srdce, ovinuté trny, s plameny a křížem, symbolizuje Ježíšovu lásku k člověku. Markétě Marii Alacoque bylo řečeno, že Ježíš bude žehat každé rodině, každému příbytku, kde bude uctíván a vzýván. Máme si dnes hlouběji připomenout, že jsme milovanými Božími dětmi. Stává se nám někdy, že o lásce pochybujeme – má mě ještě někdo vůbec rád; mají mne rády děti, manžel, manželka a samozřejmě tato pochybnost se může přenést i do vztahu já a Bůh. Tuto pochybnost však zasévá zlý duch. Snaží se namluvit lidem, že Bůh je nepřítelem naší svobody, chce abychom byli nešťastní, je zachmuřeným a přísným soudcem, který 9

potrestá každé naše pochybení. To je všechno úplně špatně a pokud si to někdy myslíme, pak máme mylnou představu o Bohu, protože On je láska. Ježíšovo Srdce je plné lásky. Odpouští, stará se o nás, uzdravuje nás. Správně se modlíme: Ježíši, učiň naše srdce podle srdce svého. Prosme dnes o to s ještě větší naléhavostí, protože všichni potřebujeme mít takové srdce. Dobře víme, že dobrý člověk se nepozná podle vnějšího vzhledu a vzdělání, ale podle srdce. Máme se učit lásku přijímat a také rozdávat.



Kde a jak je přítomen Bůh? (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI

Věřící vstoupil se svým známým do katedrály. Chtěl mu ukázat její umělecké pozoruhodnosti. Podle svého dobrého zvyku se nejdřív zastavil v kapli Nejsvětější svátosti a krátce se tam pomodlil. Jeho společník věřící nebyl, ale jako vychovaná osoba tiše a uctivě postál. Ale potom, po návštěvě katedrály, se nezdržel a vyložil svou potíž: „Nedovedu si představit, že by v tom kousku chleba byl Bůh a že vy se tu před ním dovedete modlit.“ Na jednom teologickém kurzu však mezi samými věřícími katolíky padla pochybnost z jiného hlediska: „Máme věřit, že je Kristus ve svatostánku, i když je kostel zavřený a nikdo se tam nemodlí? Svátosti jsou symbolické. V eucharistii je symbol jídla a pití. Skrze ten symbol je Bůh přítomen. To věříme. Ale chléb uzavřený ve svatostánku, jak se zdá, všechnu symboliku ztratil. Je tedy jako křestní voda, kterou nikdo nekřtí. Jakou má mít ještě moc?“ Odpověď na takové námitky bývá prostá: Buď věříš nebo nevěříš; víra je dar a ne důkazy rozumu. Jsme zajedno s tím, kdo takto odpovídá, má pravdu. Ale přece jenom ne celou. Rozumem se víra nedokazuje; ale přece nám jej Pán Bůh dal k pochopení toho, s čím se setkáváme a co přijímáme. Slouží tedy i při přijetí pravd víry, hlavně v tom, že je vidíme v souvislosti s ostatními poznatky. Úkol tzv. vědecké teologie je především v tom, že zařazuje jednotlivá dogmata do tradice celé církve. To pak je nutné i k lepšímu pochopení tajemství eucharistie. Začněme tedy naši úvahu od začátku. Problém, který si kladou všechna náboženství, zní: Kde a jak je přítomen Bůh. Primitivní názory nemají potíže přiznat, že se božstvo usídlilo v něčem hmotném: v posvátném stromu, na svaté hoře apod. Ale obyčejně to bývají místa nepřístupná, tabu, jdou tedy božstva přece jenom nějak vzdálená od styku s obyčejným světem. Tato Boží nepřístupnost je silně zdůrazněna v Písmu. Proto měli Židé zakázáno uctívat Boha na vrcholcích hor, v obrazech a sochách. Setkat se s Bohem se považovalo za nebezpečí smrti. Gedeon viděl Božího anděla a už zvolal: ?Běda mně (Sdc 6, 22)!? Čím jsou náboženství vyspělejší, tím se stává Bůh nepřístupnější. Filosofický Bůh je nakonec čistý duch a v ničem hmotném být nemůže. Umísťovali staří Řekové bohy na Olymp, klasičtí řečtí filosofové přenesli Olymp na nebe, tj. do světa nehmotného, neviditelného. Bible, jak jsme už podotkli, z nepřístupnosti Boží nemíní slevit ani ve Starém ani v Novém zákoně. Bůh „bydlí v nepřístupném světle“ (1 Tim 6, 16). „Nikdo nikdy 10

nevystoupil na nebe,“ potvrzuje sám Ježíš Nikodémovi (Jan 3, 13). Ale stala se v dějinách spásy neuvěřitelná věc, že sám Bůh sestupuje občas k lidu, který si vyvolil. Napřed to bylo jenom dočasně, ve zjeveních, a to obyčejně hrozivé povahy, za hromu a blesku a v oblaku, jako na Sinaji (Ex 24, 1nn). Později se to stalo ve slávě, jako v Jeruzalémském chrámu (2 Par 7). Nakonec pak se objevuje ten, „který sám sestoupil z nebes, Syn člověka“ (Jan 3, 13). V Ježíši, jak píše sv. Pavel, se objevila a bydlí „plnost božství tělesně“ (Kol 1, 9). Zajímavé je, že měli stejné potíže s přijetím této pravdy staří pohané, jako mají dnešní nevěřící s eucharistií. Jak je nesmyslné - prohlašuje pohanský filosof Celsus, proti kterému píše Origenes - věřit, že Bůh, první příčina a zákon světa, je přítomen v Židu, kterého římské úřady ukřižovaly! A přece tu pravdu přijaly milióny křesťanů, stala se úhelným kamenem nové Evropy. Nedostižný Bůh se zrodil z člověka a bydlí v člověku. Ale bylo potřeba z toho vyvodit další důsledky. Kristus jako historická osoba je hlavou svého mystického těla, církve. Jeho existence pokračuje v dějinách. Žije tedy ve věřících, kteří jsou chrámem jeho Ducha. Píše proto svatý Pavel Korintským: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy (1 Kor 3, 16-17).“ I to je všeobecně od křesťanů přijato. Berou jako samozřejmé mravní důsledky, které z toho plynou: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě (Mt 24, 40).“ I nevěřící dnešní doby to nepřekvapuje a chválí nás dokonce za to, když podle této pravdy jednáme. A přece ještě není konec všech důsledků. Člověk je podle Bible pánem celého stvoření, král vesmíru. To není míněno jenom jako poručnictví, ale především jako poslání. Je určen, aby svět spolu s Kristem posvěcoval, aby se stalo svatým to, co svatý člověk bere do rukou. Ta otázka se rozvířila v době disputace o uctívání svatých obrazů, v rozepři s tzv. ikonoklasty. Tito neměli potíže s tím, že se Kristus a svatí v kostelích malují. Ale je pohanské, tvrdili, tyto obrazy uctívat, jakoby tu byl Bůh nebo svatý z nebe přítomen. Obraz je užitečný, že nám Krista nebo svatého připomene. Před obrazem se lépe soustředím. Ale jsou to desky ze dřeva a se samým Bohem nemají nic společného. Jsme tu tedy zase u stejné potíže jako na počátku: Nedovedu si představit, že by tu byl Bůh: v desce, v člověku, v kousku chleba, apod. Co na tu námitku odpovídali pravověrní zastánci svatých obrazů? Nepopírají, že jsou obrazy dřevěné desky. Tenkrát se totiž, jako dodnes, na dřevě malovaly ikony. Ale před těmi obrazy se věřící modlí. Modlitba pak posvěcuje nejenom nás samy, ale i svět, s kterým jsme při modlitbě ve styku. Považujeme za svaté chrámy ne proto, že jsou z kamenů, ale proto, že jsou místem bohoslužby. Jako „milostné“ obrazy a sochy uctíváme ty, před kterými se modlily celé generace poutníků. Uchováváme s úctou jako relikvie i předměty, kterých světci ve svém životě užívali. To všechno totiž patří k dynamice světového vývoje, který směřuje k tomu, aby byl Kristus všechno ve všem (Kol 3, 11). Posvěcuje-li každá modlitba svět, tím víc to platí o modlitbě svátostné, která se koná slovy samého Krista a jeho úředním církevním posláním: posvěcuje tedy chléb a víno, aby došly už nyní do toho posledního stádia, ke kterému směřuje celý vývoj světa. A proč si k tomu vyvolil Ježíš zrovna chléb a víno? Jsou symbol denního života, toho nejobyčejnějšího, který známe, jídla a práce o živobytí. I to se musí stát svatým. Denní život posvěcujeme my a on pak posvěcený zdokonaluje nás. Bůh se tak stále přibližuje a pomalu dorůstá Kristus do své kosmické plnosti, skrze něho i skrze nás, s ním a v něm. 11

Každý z nás je Božím zázrakem (středeční generální audience Benedikta XVI., 23. května 2012)

Drazí bratři a sestry, Minulou středu jsem mluvil o svatém Pavlu, jenž ukazuje, že Duch svatý je velkým mistrem modlitby, který nás učí obracet se k Bohu důvěrným dětským výrazem: «Abba, Otče». Tak jednal Ježíš. I v nejdramatičtější chvíli svého pozemského života nikdy neztratil důvěru v Otce a vždy jej vzýval s důvěrností milovaného Syna. Když v Getsemanech pocítil úzkost smrti, modlil se: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). Již v počátečních krocích svého putování si církev tuto invokaci osvojila, zvláště v modlitbě Otče náš, kdy denně říkáme: „Otče… buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ (Mt 6,9-10). V listech svatého Pavla ji nacházíme dvakrát. Apoštol se obrací ke Galaťanům slovy: „A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: «Abba, Otče!»“ (Gal 4,6). V jádru onoho zpěvu k Duchu, kterým je osmá kapitola listu Římanům, svatý Pavel praví: „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: «Abba, Otče!»“ (Řím 8,15). Křesťanství není náboženstvím strachu, nýbrž důvěry a lásky k Otci, který nás má rád. Tato dvě hutná tvrzení mluví o poslání a přijetí Ducha svatého, daru Zmrtvýchvstalého, který z nás činí děti v Kristu, Jednorozeném Synu, a uvádí nás do synovského vztahu k Bohu, vztahu hluboké důvěry, jakou mají děti; synovského vztahu podobného tomu Ježíšovu, třebaže odlišného co do původu a šíře. Ježíš je věčný Syn Boží, který se stal tělem, my se však stáváme dětmi v Něm: v čase, skrze víru a svátostmi křtu a biřmování. Díky těmto dvěma svátostem jsme ponořeni do Kristova velikonočního tajemství. Duch svatý je cenným a nezbytným darem, který z nás činí děti Boží, uskutečňuje ono adoptivní dětství, ke kterému jsou povolány všechny lidské bytosti, protože Bůh, jak upřesňuje list Efesanům, nás v Kristu „vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4). Dnešní člověk možná nevnímá krásu, velikost a hlubokou útěchu obsaženou ve slovu „otec“, kterým se můžeme obracet k Bohu v modlitbě, protože postava otce není dnes v každodenním životě dostatečně patrná nebo dostatečně pozitivní. Absence otce, tedy nepřítomnost otce v životě dítěte, představuje velký problém naší doby. Proto lze stěží pochopit v celé hloubce, co znamená, že Bůh je nám otcem. Od Ježíše samotného, z Jeho 12

synovského vztahu s Bohem se můžeme naučit, co vlastně znamená otec a jaká je pravá povaha Otce, jenž je na nebesích. Kritici náboženství řekli, že mluvení o Bohu Otci je prý promítáním našich otců na nebesa. Pravdou je však opak: v evangeliu nám Kristus ukazuje, kdo je otec a jaký je opravdový otec, takže můžeme pravé otcovství vytušit a také se pravému otcovství učit. Připomeňme si Ježíšova slova z kázání na hoře, kde říká: „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce“ (Mt 5,44-45). Právě láska Jednorozeného Syna, Ježíše, který odevzdává sebe samého na kříži, nám zjevuje pravou povahu Otce: On je Láska a také my ve své modlitbě jako děti vstupujeme do tohoto koloběhu lásky, Boží lásky, která očišťuje naše touhy, naše postoje, poznamenané uzavřeností, soběstačností a egoismem typickým pro starého člověka. Mohli bychom tedy říci, že v Bohu má Otcovo bytí dvě dimenze. Bůh je předně naším Otcem, protože je naším Stvořitelem. Každý z nás, každý muž a každá žena je zázrakem Božím; Bohem chtěný a Bohu osobně známý. Když se v knize Genesis říká, že lidská bytost je stvořena k obrazu Božímu (srov. 1,27), chce se tím vyjádřit právě tato skutečnost: Bůh je náš Otec, pro Něhož nejsme anonymní, neosobní bytosti, nýbrž máme jméno. Jeden výrok v Žalmech se mne vždycky dotýká, když se jej modlím: „Tvé ruce mne učinily a utvořily“, praví Žalmista (Žl 119,73). Každý z nás může v tomto krásném obraze vyjádřit osobní vztah k Bohu: „Tvé ruce mne učinily. Ty jsi mne zamýšlel, chtěl a stvořil.“ Ani to však nestačí. Duch Kristův nás otevírá na druhou dimenzi Božího otcovství, překračující stvoření, poněvadž Ježíš je v plném smyslu „Syn“, „téže podstaty s Otcem“, jak vyznáváme v Krédu. Tím že se stal lidskou bytostí jako my, nás Ježíš svým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním přijímá do svého lidství a bytí Syna, takže také my můžeme mít Jeho specifickou příslušnost k Bohu. Naše bytí Božích dětí nemá Ježíšovu plnost. Máme se jimi stávat stále víc v průběhu celé svojí křesťanské existence, růst v následování Krista, ve společenství s Ním, abychom navazovali stále důvěrnější vztah lásky s Bohem Otcem, který je oporou našeho života. Taková je základní skutečnost, která se před námi otevírá, když se otevíráme Duchu svatému, který nám umožňuje obracet se k Bohu oslovením «Abba, Otče!». S Ježíšem jsme v adopci skutečně překročili stvoření, jsme skutečně sjednoceni v Bohu, jsme dětmi novým způsobem, v nové dimenzi. Nyní se však chci ještě vrátit ke dvěma úryvkům ze svatého Pavla, o kterých uvažujeme v souvislosti s působením Ducha svatého v naší modlitbě. Také tady jsou dva kroky, které si odpovídají, ale mají odlišný odstín. V listu Galaťanům totiž apoštol praví, že Duch svatý v nás volá «Abba, Otče!», zatímco v listě Římanům říká, že my můžeme volat «Abba, Otče!». Svatý Pavel nám dává pochopit, že křesťanská modlitba nikdy není a nenastává 13

jednosměrně od nás k Bohu, není pouze „naším úkonem“, nýbrž výrazem vzájemného vztahu, ve kterém Bůh jedná jako první. Duch svatý volá v nás a my můžeme volat, protože podnět přichází z Ducha svatého. Nemohli bychom se modlit, kdyby nebyla v hloubi našeho srdce touha po Bohu, bytí dětí Božích. Od samotného počátku své existence homo sapiens vždycky hledal Boha, snažil se s Bohem mluvit, protože Bůh vepsal Sebe samého do našich srdcí. První iniciativa tedy vzešla od Boha a křtem v nás opět působí Bůh. Prvním iniciátorem modlitby je Duch svatý, abychom potom mohli skutečně mluvit s Bohem a říkat «Abba, Otče!». Jeho přítomnost tedy otevírá naši modlitbu a náš život, otvírá horizonty Trojice a církve. Kromě toho chápeme – a to je druhý bod – že modlitba Kristova Ducha v nás a naše modlitba v Něm, není jenom úkonem individuálním, nýbrž náleží celé církvi. V modlitbě se naše srdce otevírá, vstupujeme do společenství nejenom s Bohem, nýbrž se všemi Božími dětmi, protože jsme jedno. Když se obracíme k Otci v komnatě svého nitra, mlčky a v usebranosti, nejsme nikdy sami. Kdo mluví s Bohem, není sám. Jsme součástí rozsáhlé modlitby církve, velké symfonie, kterou ustavičně vznáší k Bohu křesťanské společenství roztroušené v každé části země. Hudebníci a nástroje se jistě liší, což je znakem bohatství, ale melodie chvály je jediná a harmonická. Proto pokaždé, když voláme: «Abba, Otče!», je naše modlitba nesena církví, společenstvím všech modlících se lidí, a naše modlitba je modlitbou církve. Odráží se to také v bohatství charismat, služeb a poslání, které v tomto společenství konáme. Svatý Pavel píše křesťanům do Korintu: „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí“ (1 Kor 12,4-6). Modlitba vedená Duchem svatým, který nám umožňuje říkat: «Abba, Otče!», nás s Kristem a v Kristu řadí do jediné obrovské mozaiky Boží rodiny, v níž má každý svoje místo i významnou roli v hluboké jednotě se všemi. Poslední poznámka: učme se volat «Abba, Otče!» také spolu s Marií, Matkou Božího Syna. Naplnění času, o kterém mluví svatý Pavel v listě Galaťanům (srov. 4,4), nastává ve chvíli Mariina přitakání, jejího plného přilnutí k Boží vůli: „Hle, jsem služebnice Páně“ (Lk 1,38). Drazí bratři a sestry, naučme se okoušet ve své modlitbě krásu bytí přáteli, ba dětmi Boha, abychom Jej mohli vzývat s důvěrou a nadějí, které chová dítě ke svým rodičům, kteří jej mají rádi. Odemkněme svoji modlitbu k působení Ducha svatého, aby v nás volal k Bohu: «Abba, Otče!» a aby naše modlitba měnila, ustavičně obracela naše smýšlení i naše jednání a stále více je připodobňovala tomu, které je vlastní Jednorozenému Synu, Ježíši Kristu. 14

VOTIVNÍ SVÍCE PUSTIMĚŘSKÝCH POUTNÍKŮ NA SARKOFÁGU JOSEFA KARDINÁLA BERANA V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY – PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. 6. 2011. /foto ČTK: premiér ČR, Petr Nečas při mementu u sarkofágu - 25. 5. 2012/.

15

Gli uomini e le donne del nuovo millenio (Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, při biřmování v diakonii sv. Lína v Římě, 26. 5. 2012)

Dnes, o vigílii slavnosti Seslání Ducha svatého uděluji svátost biřmování v mojí milované farnosti sv. Lína. Děkuji důstojnému panu faráři za pozvání a zdravím vás všechny, drazí farníci, kteří jste zaplnili tento krásný farní kostel, zvláště rodiče a příbuzné biřmovanců a biřmovankyň. Zdravím kmotry a kmotřenky, kteří přijímají úkol stát po boku rodiny při napomáhání biřmovancům v úsilí být stále lepšími křesťany. A obracím se především na vás, milovaní, kteří se chystáte přijmout svátost biřmování, protože jste protagonisty tohoto velkého dne, který si ponesete v paměti po celý život. Jste tu, abyste přijali Ducha svatého. Hned nás napadne se ptát: kdo je Duch svatý? Vy jste to pochopili dobře během vaší přípravy k biřmování. Je třetí božskou osobou Nejsvětější Trojice: Otec je stvořitel světa; Syn je Vykupitel všech lidí, tedy nás všech, protože zemřel na kříži, když za nás prolil svou krev; Duch svatý je samotnou láskou Otce a Syna, také On je osobou jako Otec a Syn, a oni jej dávají všem věřícím. On sestoupil na Nejblahoslavenější Pannu Marii, když se Slovo Otce stalo člověkem jako my; posvětil Ježíše při křtu v Jordáně, a podporoval ho ve všech jeho námahách, jeho zázracích, jeho hlásání evangelia; a v hodinu své smrti ho Ježíš vylil na celý svět, jak píše evangelium: „Vydal Ducha“ (Mt 27,50). Rovněž čtení této mše svaté z vigílie nám osvětlují, kdo je to Duch svatý. V 1. čtení Bůh sestupuje na horu Sinaj, když zjevuje Mojžíšovi Zákon: a Duch sestupuje už tehdy jako oheň, který osvěcuje a stravuje, jako silný vítr, takže se hora od základů třese: takto je izraelský národ přetvořen v lid svatý, národ kněží, proroků a králů. Svatý Pavel ve II. čtení nám říká, že Duch svatý se modlí v nás a za nás: „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). On nás prostřednictvím modlitby přibližuje a spojuje s trojjediným Bohem. A v evangeliu sám Ježíš slibuje, že ten, kdo v něho věří, dostane Ducha svatého jako rozvodněný proud živé vody. Evangelium to komentuje slovy: „Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven“. Skutečně totiž až po smrti nám Ježíš získal Ducha. Ale nyní byl Ježíš oslaven: a vy, milovaní biřmovanci, ho dostanete jako apoštolové v den letnic: stěny tohoto kostela se rozšíří jako v den letnic, Duch svatý na vás sestoupí: jeho vanutí vás obklopí, jeho oheň vás zažehne, přijde, aby vás dokonalým způsobem přetvořil v Ježíše. Tak jste už byli přetvořeni v den křtu, ale nyní vás činí svými: jako 16

apoštolové byly přetvořeni a obrátili svět, tak Duch svatý vás činí novými muži a novými ženami. Jak říká svatý Řehoř Naziánský: „On je Bůh a vy se stanete Božími“: neboli získanými, uchvácenými Bohem, plnými Ducha svatého, a rozhodnutými stále zůstat věrni Kristu ve společnosti, v práci, především v rodině, kterou s Boží pomocí vytvoříte, aby se stala malou Církví, jak si to přeje II. vatikánský koncil. Jak říkal minulý rok v květnu Svatý otec, vylití Ducha pokračuje, a „je to sám Duch, který dnes pobízí Církev k obnovenému hlásání naděje lidem naší doby“. Díky daru Ducha svatého budete především živými údy, jež tvoří Církev, každodenní věrností ji podporují, brání, je-li třeba s rozhodností a odvahou, jdouce i proti proudu ve světě, který už není křesťanský. Zůstat věrnými něco stojí! Duch svatý vám k tomuto boji dá odvahu a vytrvalost. To vše ve vás působí svátost biřmování, když přivádí k dokonalosti dar křtu. Jednotlivé části, v nichž se tato svátost odvíjí, vám dají jasně poznat její důležitost ve vašem křesťanském životě: - byli jste voláni jménem: to znamená, že v Církvi nejste anonymní, nejste číslo, ale máte osobnost, jste někdo, koho Ježíš osobně zná, jemuž svěřuje svou důvěru, s kým počítá; a žádá po vás, abyste Mu v každodenním životě dělali vždy čest; - pak obnovíte křestní sliby: když jste přijali křest, učinili tak za vás kmotry a kmotři, dnes je vyznáte vy sami s nadšením a smyslem pro odpovědnost, vědomi si toho, že křest a biřmování vám dávají život samotného Boha, činí vás dokonalými dětmi Otce, bratřími Krista a chrámy Ducha svatého. - potom na vás budou vloženy ruce, aby se vám vyprošoval dar Ducha svatého. Toto gesto činil Ježíš sám, když uzdravoval nemocné a odpouštěl hříšníkům, a používalo se ho hned od počátku Církve; dává pochopit, že Ježíš je blízko, drží vás u sebe a dává vám Ducha svatého s jeho sedmi dary, které jsou neodmyslitelnou pomocí k životu příkladných křesťanů, stále pozorných k hlasu Ducha; - konečně budete pomazáni svatým křižmem, olejem, který požehnal papež o Zeleném čtvrtku, a ten vás posvětí na kněze, proroky a krále jako Izraelity na Sinaji: budete kněžími, abyste ze svého života učinili neustálou mši, a přinášeli duchovní oběti, hodné Boha; budete proroky, abyste lépe poznávali Boží Slovo, a s přesvědčivostí je hlásali před jinými; budete králi, abyste šlapali po hříchu a žili ve svobodě dětí Božích, neboť hřích je zármutkem a otroctvím. Biřmování vám pomůže naplnit tyto úkoly. Svaté křižmo vám udělí charakter, neboli pečeť, která ve vás bude vtištěna a zůstane vás navždy. Už nebudete jako předtím: dojde u vás k něčemu velice důležitému; budete muži a ženami nového milénia. Hle, milovaní mládenci a drahé dívky, velká skutečnost, kterou se chystáte přijmout. Svatá Panna, přítomná ve večeřadle s apoštoly, je také dnes přítomná uprostřed vás, pomůže vám dobře přijmout Ducha svatého. Nyní je ta chvíle. Dlíte před Duchem svatým, který se na vás a do vás chystá sestoupit. Zapomeňte na vše ostatní, jen abyste se nechali uchvátit Duchem. A prosme ho slovy samotného papeže, která pronesl včera s italskými biskupy: „Duchu letni, který činíš z Církve jen jedno tělo, obnov v nás pokřtěných opravdovou zkušenost společenství; učiň nás živým znamením přítomnosti Zmrtvýchvstalého ve světě“.

17

Bůh utěšuje stále, i uprostřed bouří života (středeční generální audience Benedikta XVI., 30. května 2012)

Drazí bratři a sestry, v těchto katechezích rozjímáme o modlitbě v listech svatého Pavla a snažíme se objevit křesťanskou modlitbu jako opravdové osobní setkání s Bohem Otcem v Kristu skrze Ducha svatého. Dnes na tomto setkání vstoupí do dialogu věrné přitakání Boha a důvěryplné «amen» věřících. Tuto dynamiku bych chtěl ukázat v druhém listě Korinťanům. Svatý Pavel adresuje tento vroucí list církvi, která několikrát zpochybnila jeho apoštolát, otevírá své srdce, aby příjemce ujistil o své věrnosti Kristu a evangeliu. Tento druhý list Korinťanům začíná jednou z nejvznešenějších modliteb dobrořečení Nového zákona. Zní takto: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1, 3-4). Pavel prožívá velká soužení, musel projít mnoha těžkostmi a trápeními, ale nikdy nepodlehl malomyslnosti, byl nesen milostí a blízkostí Pána Ježíše Krista, jehož apoštolem a svědkem se stal a do jehož rukou svěřil veškerou svoji existenci. Právě proto začíná Pavel tento list dobrořečením a díkůvzdáním Bohu, protože ve svém životě Kristova apoštola ani na okamžik nechyběla podpora milosrdného Otce, Boha veškeré útěchy. Prošel hrozným utrpením, jak píše právě v tomto listu, ale ve všech těchto situacích, které se jevily jako bezvýchodné, obdržel od Boha útěchu a povzbuzení. Kvůli hlásání evangelia podstoupil také pronásledování a byl uvržen do vězení, ale vždycky se cítil vnitřně svobodný, byl oživován Kristovou přítomností a toužil hlásat evangelní slova naděje. Z vězení píše Timotejovi, svému věrnému spolupracovníkovi. Pavel, který je v okovech, píše: „Boží slovo spoutáno není. Právě kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista“ (2 Tim 2,9b-10). Ve svém odevzdání se Kristu zakouší Boží útěchu. Píše: „Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy“ (2 Kor 1,5). V modlitbě dobrořečení, kterou začíná druhý list Korinťanům, převládá kromě tématu soužení téma útěchy, kterou netřeba chápat jako pouhé utěšení, ale především jako pobídnutí a povzbuzení nepodléhat obtížím a soužením. Jde o výzvu prožívat každou situaci v jednotě s Kristem, který bere na Sebe veškeré utrpení a hřích světa, aby přinesl světlo, naději a vykoupení. Takto nás Ježíš uschopňuje, abychom sami těšili druhé, kteří se nacházejí v jakémkoli soužení. Hluboké sjednocení s Kristem v modlitbě, důvěra v jeho přítomnost vede k ochotě sdílet utrpení a soužení bratří. Pavel píše: „Kdo cítí slabost, 18

abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mne?“ (2 Kor 11,29). Toto sdílení se nerodí z pouhé přívětivosti, lidské velkorysosti či z altruismu, nýbrž vyplývá z Pánovy útěchy, z nezlomné opory „nesmírné moci, která přichází od Boha a nikoli od nás“ (srv. 2 Kor 4,7). Drazí bratři a sestry, náš život a naše putování jsou často poznamenány těžkostmi, neporozuměním a utrpením. Známe to všichni. Ve věrném vztahu k Pánu, v ustavičné každodenní modlitbě můžeme také my konkrétně pociťovat útěchu, která přichází od Boha. Ta posiluje naši víru, protože nám dává konkrétně zakoušet přitakání Boha člověku - nám, mně - v Kristu; dává nám zakoušet věrnost Jeho lásky, která se dovršuje darováním Jeho Syna na kříži. Pavel prohlašuje: „Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň «ano» i «ne», ale u něho je pouze «ano».Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje «ano». Proto skrze něho voláme «amen» k Boží slávě (2 Kor 1,19-20). Boží «ano» není rozpůleno mezi «ano» a «ne»; je jednoduchým a jistým «ano». A na toto přitakání odpovídáme svým «ano», svým «amen» a tak bezpečně stojíme v přitakání Božím. Víra není primárně lidská činnost, nýbrž nezištný dar Boha zakořeněný v Jeho věrnosti, v Jeho přitakání, které nám umožňuje chápat, jak žít vlastní lidskou existenci tím, že milujeme Boha a bratry. Celé dějiny spásy jsou postupným vyjevováním této věrnosti Boha navzdory našim nevěrnostem a našemu zapírání v jistotě, že dar a povolání jsou neodvolatelné, jak praví apoštol v listě Římanům (11,29). Drazí bratři a sestry, způsob, jakým jedná Bůh, je značně odlišný od toho našeho. Těší nás, posiluje a obdařuje nadějí, neboť Bůh svoje přitakání neodvolává. Před neshodami lidských vztahů, často i těch rodinných, jsme sváděni, abychom nevytrvali v nezištné lásce, která stojí námahu a oběť. Avšak Bůh vůči nám neochabuje, nepolevuje v trpělivosti vůči nám a svým nezměrným milosrdenstvím nás ustavičně předchází, vychází nám vstříc jako první a Jeho přitakání je absolutně věrohodné. V události kříže nám poskytuje míru svojí lásky, která nekalkuluje a nepoměřuje. Svatý Pavel v listě Titovi píše: „Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). A aby se toto přitakání každý den obnovilo „posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,21b-22). Duch svatý totiž neustále zpřítomňuje a oživuje přitakání Boha v Ježíši Kristu a vytváří v našem srdci touhu následovat jej, abychom jednoho dne vstoupili úplně do Jeho lásky, až dostaneme příbytek v nebi, který není zbudován lidskýma rukama. Není osoby, která by nebyla dostižena a interpelována touto věrnou láskou, schopnou čekat i na ty, kteří nadále odporují svým „ne“ anebo zatvrzelostí srdce. Bůh nás očekává, stále nás hledá, chce nás přijmout do společenství se Sebou, aby každému z nás daroval plnost života, naděje a pokoje. 19

K věrnému přitakání Boha se váže «amen» církve, které zní v každém liturgickém úkonu: «amen» je odpověď víry, kterou se vždycky končí naše osobní i komunitní modlitba a která vyjadřuje naše přitakání Boží iniciativě. Často v modlitbě odpovídáme svým «amen» ze zvyku, aniž bychom chápali hluboký význam tohoto výrazu, který pochází ze slova ’aman, jež v hebrejštině i aramejštině znamená „stabilizovat“, „upevnit“ a v posledku „být si jistý“, „říkat pravdu“. Podíváme-li se do Písma svatého, vidíme, že «amen» bývá vyslovováno na konci Žalmů vyjadřujících požehnání a chválu, jako například v Žalmu 41: „Mne však zachováš bez úhony, navěky mě postavíš před svou tvář. Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! Amen, amen.“ (13-14). Anebo se vyslovuje jako výraz přilnutí k Bohu, například když se Izraelský lid vrací z babylonského exilu naplněn radostí a svým «amen» vyjadřuje přitakání Bohu a Jeho zákonu. Kniha Nehemiášova vypráví, že po tomto návratu „Ezdráš otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: «Amen, Amen!»“ (Neh 8,5-6). Toto «amen» židovské liturgie je tedy již od počátku «amen» prvotních křesťanských společenství. A kniha Zjevení svatého Jana, která je povýtce knihou křesťanské liturgie, začíná oním církevním «amen»: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský (národ) a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen.“ (Zjev 1,5b-6). Tak to stojí v první kapitole této knihy, která se pak také končí invokací: „Amen, přijď, Pane Ježíši“ (Zjev 22,21). Drazí přátelé, modlitba je setkáním s živou Osobou, které se naslouchá a s níž se vede dialog; je to setkání s Bohem, které obnovuje Jeho nezlomnou věrnost, Jeho přitakání člověku - každému z nás - aby nás obdaroval uprostřed životních bouří a dal nám život sjednocený s Ním, existenci naplněnou radostí a dobrotou, jež naleznou svoje naplnění v životě věčném. Svou modlitbou jsme povoláni přitakávat Bohu, odpovídat přilnutím «amen» a věrností celého svého života Jemu. Tuto věrnost si však nemůžeme nikdy vydobýt svými silami. Není to pouhý plod našeho každodenního nasazení, ale přichází od Boha a zakládá se na přitakání Krista, který říká: mým pokrmem je konat vůli Otcovu (srov. Jan 4,34). Musíme vstoupit do tohoto přitakání, do tohoto Kristova přitakání přijetím Boží vůle, abychom spolu se svatým Pavlem mohli říci, že už nežijeme my, ale Kristus žije v nás. Potom «amen» naší osobní i komunitní modlitby prostoupí a promění celý náš život, život Boží útěchy, život ponořený do věčné a nezlomné Lásky. 20

PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI 2. - 13. července 2012 PONDĚLÍ, 2. ČERVENCE 16.00: Uherský Brod (odjezd - vlak. nádraží) 18.00: Pustiměř, mše svatá; 19.00: odjezd.  „Maria, promlouvej k nám o Ježíši, aby svěžest naší víry zářila v našich očích a rozehřála srdce těch, s nimiž se setkáme, jako jsi to učinila ty, když jsi navštívila Alžbětu, která se ve svém stáří radovala s tebou z daru života“ (Benedikt XVI., Loreto, 1. září 2007).

ÚTERÝ, 3. ČERVENCE LORETO – 11.00: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v kryptě sv. Kříže, modlitba v Nazaretském domku. Nocleh s polopenzí.  "Pane, hledám tvou tvář": hledat Ježíšovu tvář musí být touhou nás všech křesťanů, jsme skutečně pokolením, které v této době hledá jeho tvář, tvář „Jakubova Boha“. Vytrváme-li v hledání Pánovy tváře, bude na konci naší pozemské pouti On, Ježíš, naší věčnou radostí, naší odměnou a slávou navěky“ (Benedikt XVI., Manoppello, 1.září 2006).

STŘEDA, 4. ČERVENCE MANOPPELLO – 11.00: eucharistie ve svatyni Svaté Tváře. ORTONA – pouť do katedrály sv. Tomáše.

SAN GIOVANNI ROTONDO: 19.00: eucharistie v dolní bazilice u hrobu sv. Pia z Pietrelciny (10. výročí kanonizace). „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ... odhalil maličkým“ (Mt 11,25). Jak vlastní se jeví tato Ježíšova slova, když je vztáhneme na tebe, pokorný a milovaný otče Pio. Prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k maličkým evangelia, kterým Otec slíbil zjevit tajemství svého Království. Nauč nás modlit se a neochabovat, s jistotou, že Bůh ví co potřebujeme dřív, než ho prosíme. Vypros nám pohled víry, schopný okamžitě poznat v chudých a trpících tvář samotného Ježíše. Buď nám 21

oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění. Předej nám něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i naší. Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kde jak doufáme, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen“ (Jan Pavel II. při kanonizaci P. Pia, 16.6.2002).

MONTE SANT´ANGELO. Nocleh s polopenzí.  ČTVRTEK, 5. ČERVENCE – slavnost sv. Cyril a Metoděj 7.00: eucharistie v „nebeské bazilice“ sv. Michaela archanděla. BARI – 16.00: provázená prohlídka baziliky sv. Mikuláše, 18.00: eucharistie v kryptě baziliky u relikvií světce, večeře. Noční přejezd na Sicílii. „Od chvíle, kdy papež Gelasius I. dal v roce 493 souhlas k zasvěcení jeskyně zjevení archanděla Michaela jako místa kultu a sám tu vykonal první návštěvu, při níž udělil plnomocné odpustky „Andělského odpuštění“, celá řada římských papežů se vydalo v jeho šlépějích, aby uctili toto svaté místo. Přišlo sem i mnoho svatých, aby tu načerpali sílu a útěchu. Vzpomenu svatého Bernarda, sv. Vilhelma z Vercelli, zakladatele opatství Montevergine, sv. Tomáše Aquinského, sv. Kateřinu Sienskou; mezi těmito návštěvami zůstala po právu proslulá a doposud živá ta, kterou vykonal sv. František z Assisi, který sem přišel před dobou postní v roce 1221. Tradice říká, že se nepovažoval za hodna vstoupit do svaté jeskyně, zastavil se však u vchodu a na jeden z kamenů vyryl znamení kříže“ (Jan Pavel II. Monte Sant´Angelo, 24. 5. 1987).

 „Dnes jsem viděl něco velkolepého: Monreale. Jsem naplněn vděčností za to, že existuje ... Zlato na všech stěnách, postava za postavou v každém výklenku a ve všech arkádách. Vystupují ze zlatého podkladu jako z vesmíru. Existují různé způsoby modlitební účasti. Jeden se uskutečňuje nasloucháním, mluvením, gestikulací; jiný se naopak odehrává patřením. Je to dobře, a my na severu nic jiného neznáme. Ale ztratili jsme něco, co tady ještě znají: schopnost žít

v patření, spočívat ve „vidění“; kontemplací přijímat posvátné z forem a událostí“ (Romano Guardini,1885-1968, o katedrále v Monreale).

PÁTEK, 6. ČERVENCE MONREALE – 8.30: eucharistie v „nejkrásnějším chrámu světa“, provázená prohlídka katedrály a benediktinského kláštera. 22

MONTE PELLEGRINO - pouť do svatyně sv. Rozálie, patronky Palerma, 18.00: eucharistie v jeskyni sv. Rozálie. PALERMO. Nocleh s polopenzí.



SOBOTA, 7. ČERVENCE SIRACUSA – oddech na „karibské pláži“. 17.00: pouť na místo zázraku a do svatyně plačící Panny Marie. 19.00: eucharistie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.

„Mariiny slzy se objevují při zjeveních, kterými čas od času provází Církev na jejím putování po cestách světa. Maria pláče v La Salettě, v polovině 19. století, před lurdskými zjeveními, v době, kdy se vzmáhá ve Francii nepřátelství proti křesťanství. Pláče znovu tady, v Syrakusách, na konci druhé světové války. Tento pláč lze chápat právě na základě oněch tragických událostí: nevýslovné hetakomby, způsobené válkou; vyhlazení synů a dcer Izraele; hrozba pro Evropu vycházející z Východu, výslovně od ateistického komunismu. V té době pláče i obraz Panny Marie Czestochowské v Lublinu: skutečnost mimo Polsko málo známá. Naopak se velmi rozšířila zpráva o Syrakusách, kam putovalo mnoho poutníků. Byl tu i kardinál Wyszynski v roce 1957, po propuštění z vězení, Byl jsem tu i já jako mladý biskup během koncilu ... Slzy Panny Marie patří do řádu znamení: dosvědčují přítomnost Matky v Církvi a ve světě. Pláče matka, když vidí své děti v ohrožení nějakým zlem, duchovním či fyzickým. Pláče Maria, maje účast na Kristově pláči nad Jeruzalémem, či u hrobu Lazarova nebo nakonec na cestě křížové“ (Jan Pavel II., při posvěcení svatyně, 6. 11. 1994).

 23

NEDĚLE, 8. ČERVENCE SIRACUSA – 8.00: eucharistie ve svatyni Plačící Panny Marie, pobyt u moře. 16.30: provázená prohlídka katakomb a baziliky sv. Lucie, 19.30: eucharistie v bazilice Patronky Sicílie. Nocleh s polopenzí.  „Skutky apoštolů (srv. Skt 28,12) nám dokládají, že sám svatý Pavel přišel do Syrakus a setrval tu tři dny, během nichž Kristovo slovo, které hlásal, zasáhlo srdce obyvatel tohoto města. A tak ono, už samo o sobě plné světla slunce a umění, bylo tímto zaplaveno září víry. Se stejným zanícením, jako svatý Pavel, přicházím k vám dnes i já, abych vydal svědectví Pravdě a jako dědic věčného poselství spásy. Vím dobře, že Syrakusy měly od počátků křesťanství zvláštní vztah k Petrovi. Podle doložené tradice byl totiž prvním biskupem Syrakus svatý Marcian, učedník sv. Petra, jenž ho sem sám poslal v době svého pobytu v Antiochii. Od té doby vaše země, zúrodněná ve chvílích strašlivých pronásledování krví mučedníků, zaznamenala hojné žně křesťanského života. Neochvějné svědectví věrnosti Kristu vydané slavnou a milovanou svatou Lucii, mučednicí ze čtvrtého století, uctívanou v celém křesťanském světě. V době adventní se slaví vždy 13. prosince závazná památka svaté Lucie. Ať její velkorysý příklad, spjatý s bezpočtem věřících všech dob, vzbudí nový rozkvět náboženské horlivosti i občanského nasazení, aby ve vzájemné spolupráci všech byly překonány obtíže, které na nás dnes doléhají“ (Jan Pavel II. k občanům Syrakus, 5.11.1994).

 PONDĚLÍ, 9. ČERVENCE CATANIA – 11.00: eucharistie u hlavního oltáře katedrály sv. Agáty, patronky Sicílie, provázená prohlídka. Přejezd na Apeninský poloostrov.  „Rád bych hned vzdal hold jedné vaší vrstevnici, kterou nevidíme, ale je uprostřed nás; ba co víc, byla dříve než já i dříve než vy. Mluvím o Agátě, vaší svaté Patronce. Raduje se v ráji, protože mladí jejího města se shromáždili v Ježíšově jménu spolu s Petrovým nástupcem. Zdravím Tě, mladá mučednice Agáto!... Zeptáme-li se vaší mladičké patronky: Vysvětli nám, jak jsi dokázala v asi čtrnácti letech být tak silná ve svědectví Ježíšovi, tak zralá považovat za čest dát za něj život, Ona nám odpoví: „Není to moje zásluha, že jsem byla dobrá. Byl to Ježíš, který mne dobrou učinil, On je tajemstvím mého jména i mého života. Byla jsem pouze ratolest přimknutá k vinnému kmeni“. Hle, to tajemství Agáty i tolika, kdo jsou jako ona. Pomyslete kolik mladých položilo život za evangelium! Jsou zástupem, který by nikdo nespočítal, ze všech kmenů, plemen a jazyků. To je vpravdě „nová generace“: pokolení svatých! Nebojte se proto vstoupit, abyste měli účast na tomto úchvatném společenství: kdo ztratí svůj život pro Ježíše, najde ho, a kdo jej chce udržet pro sebe, vidí, jak se mu ztrácí pod rukama“ (Jan Pavel II. k mládeži Catanie, 5.11.1994).

PAOLA – pouť do svatyně sv. Františka z Pauly. Nocleh s polopenzí. 24

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Tato Ježíšova spontánně vytanou na mysli při slavení eucharistie ve svatyni, kterou zbožnost lidu zbudovala k poctě muže, jakým byl sv. František z Paoly, který žil vzdálen knihám, ale blízký Bohu: byl opravdu jedním z těch „maličkých“, které Bůh uvádí do poznání svých „skrytých věcí“. (Jan Pavel II. v Paole, 5.10.1984).

 ÚTERÝ, 10. ČERVENCE SALERNO – 12.00: eucharistie v kryptě katedrály u hrobu sv. Matouše, PIETRELCINA – pouť v rodišti P. Pia.

MONTECASSINO. Nocleh s polopenzí.  STŘEDA, 11. ČERVENCE - sv. Benedikt MONTECASSINO, provázená prohlídka, 10.30: slavnostní koncelebrovaná eucharistie v katedrále – předsedá J. E. Pietro Vittorelli, OSB, opat Montecassina SUBIACO, pouť do jeskyně sv. Benedikta, provázená prohlídka, nocleh s polopenzí. „Nežít pro sebe samé, ale pro Krista: právě to dává plný smysl životu toho, kdo se jím nechá uchvátit. Jasně to ukazuje lidský i duchovní příběh svatého Benedikta, jenž opustil všechno a vydal se věrně následovat Ježíše Krista. Tím, že vtělil do svého života evangelium, stal se původcem rozsáhlého hnutí duchovního a kulturního znovuzrození na Západě. (Benedikt XVI. na Montecassinu, 24. 5. 2009)

 ČTVRTEK, 12. ČERVENCE SIENA – 14.30: eucharistie v bazilice sv. Dominika, provázená pouť ve šlépějích

sv. Kateřiny Sienské, patronky Itálie. „Narozena v den slavnosti Zvěstování, vnímala zcela zvláštním způsobem velikost tohoto vznešeného tajemství.“ (Jan Pavel II. v Sieně, 14.9.1980)

Bazilika sv. Kateřiny: Te Deum za PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI. Večeře. Návrat do vlasti (pátek, 13.7.). 25

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 12.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (EURO 4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace), a trajekt přes Messinskou úžinu. UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 8

nocí s polopenzí (snídaně+večeře)

CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné.

POSLEDNÍ VOLNÁ MÍSTA!!!

26

PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ  517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106 E-MAIL: [email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz

PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE

CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.050,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! LORETO: 1. Nazaretský domek

/votivní svíce za dar víry pro rodiny/

MANOPPELLO: 2. Bazilika Svaté Tváře

/votivní svíce za víru pro nesení životních křížů/

ORTONA: 3. Katedrála sv. Tomáše, apoštola

/votivní svíce za dar víry v nevěřícím světě/

CATANIA: 10. Katedrála sv. Agáty

/votivní svíce za víru dětí a mládeže, prahnoucí po všem, co je dobré, pravdivé a krásné/

PAOLA: 11. Svatyně sv. Františka z Pauly /votivní svíce za dar činné víry/

SALERNO: 12. Katedrála sv. Matouše, celníka, apoštola, evangelisty

SAN GIOVANNI ROTONDO: 4. Hrob sv. Pia z Pietrelciny

/votivní svíce za víru v nejistotách života

MONTE SANT´ANGELO: 5. Svatyně sv. Michaela, archanděla

MONTECASSINO: 13. Hrob sv. Benedikta, Patrona Evropy, a sv. Scholastiky

/votivní svíce za důvěru v Boží Prozřetelnost/

/votivní svíce za ochranu proti zlobě a úkladům ďáblovým

BARI: 6. Bazilika sv. Mikuláše

/votivní svíce za víru v Boží blízkost v každé životní situaci

MONTE PELLEGRINO: 7. Svatyně sv. Rozálie

/votivní svíce za víru v sílu modlitby/

SIRACUSA: 8. Svatyně Slz Panny Marie /votivní svíce za nemocné a trpící/

9. Bazilika sv. Lucie

/votivní svíce za světlo víry mladých srdcí, přinášející požehnání Církvi i světu/

/votivní svíce Patronu farnosti za víru, posvěcující každodenní život práce a modlitby/

SUBIACO: 14. Jeskyně sv. Benedikta

/votivní svíce Patronu Evropy s prosbou za poznání životního povolání/

SIENA: 15. Sv. Kateřina Sienská, Patronka Evropy

/votivní svíce Patronce Evropy za víru v moc Kristova díla vykoupení/

PUSTIMĚŘ: 16. Poutní svíce

/farní chrám sv. Benedikta v Pustiměři/

SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT: - DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH - NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100. 27

SVATÝ DOMEK V LORETU drahocenná ikona události a tajemství „Svatý Domek v Loretu není „ikonou“ abstraktních pravd, nýbrž konkrétní události a tajemství: Vtělení Slova. Při vstupu do ctihodné svatyně, vždy s hlubokým pohnutím se čtou slova nad oltářem: ´Hic Verbum caro factum est´: Tady se Slovo stalo tělem. Vtělení, které se nám uvnitř těchto posvátných zdí připomíná, znenadání znovu nabývá svůj ryzí biblický význam; nejde o pouhou nauku o spojení božského a lidského, ale spíše o událost, která se odehrála v konkrétním čase a prostoru, jak úchvatně osvětlují slova apoštola: ´Když přišla plnost času poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy´ (Gal 4,4).“ (Jan Pavel II. v listu u příležitosti 700. výročí svatyně Svatého Domku v Loretu, 15. 8 1993)

Vskutku mimořádné svědectví mementa toho, co se před dvěma tisíciletími událo v Palestině, jak vypovídá latinský nápis „Hic Verbum caro factum est“, vytesaný jak v bazilice v Nazaretě, tak v Loretu. Na prvním místě je to jeskyně, která byla středem zvláštní úcty už od apoštolských dob, jak dokládá antický nápis velkými řeckými písmeny na omítce, objevené mezi pozůstatky starobylého kostela-synagógy: „XE MAPIA“ (Chaire Maria, tedy Zdrávas Maria). V druhém případě je to místnost o rozloze 38m2, která je považována za Mariin domek, a to i na základě prohlášení papežů, výpovědí světců a mystiků, sahajících do XIV.-XV. století. Tento domek byl předmětem nesmírné úcty už od počátku křesťanství. V roce 1291 náhle zmizel z Nazareta a několik let nato se objevil v Loretu, kde se nachází dosud. Událost přirozeně vzbudila úžas. Vzápětí začalo docházet k divům všeho druhu, zázrakům, uzdravením, obrácením, což vedlo až k povědomí, že tento domek má nadpřirozené schopnosti. Následně se dospělo k poznání, že se je to domek, který kdysi stál v Nazaretě a do Loreta jej zřejmě přenesli andělé. Úcta k tomuto místu byla zakrátko neslýchaná. Kvůli ochraně domku byla zbudována velkolepá svatyně, která se stala jednou z nejslavnějších v Evropě, navštěvovanou nesmírným počtem věřících. V průběhu staletí se do Loreta odebralo na pouť dokonce 13 papežů, posledním z nich byl Benedikt XVI. v roce 2007. Jan Pavel II. byl jako poutník v Loretu čtyřikrát. V historických análech svatyně nacházíme i jména loretánských poutníků, kteří byli po své smrti svatořečeni. Ale také velký počet slavných laických osobností, jako např. Kryštof Kolumbus, Galileo Galilei, Vittorio Alfieri, Torquato Tasso, W. A. Mozart, Goldoni, Giosué Carducci, D´Annunzio. Michel Montaigne, francouzský filozof a politik, se vydal na pouť do Loreta v roce 1580, aby poděkoval Panně Marii za milost uzdravení, které se mu dostalo pro jeho dceru Eleonoru. Cartesius, francouzský filosof známého výroku „Cogito ergo sum“ (Myslím, tedy jsem) se do loreta vypravil, aby dodržel slib, který dal a šel dokonce do Loreta pěšky z Benátek. Úcta k této svatyni, která uchovává „Rodný domek Mariin“ byla a je tedy obrovská. Jakou váhu však má toto označení „rodný domek Matky Boží? Je pouze plodem „zbožné tradice“, „lidové víry“, anebo se zakládá na konkrétních odůvodněních, na vědecké dokumentaci. Tyto otázky vyvstanou na mysli zvláště dnešnímu skeptickému člověku. Ny tyto otázky však dostává od badatelů odpovědi neuvěřitelně překvapivé. 28

„Historie vypráví, že domek se znenadání objevil na tomto místě v noci z 9. na 10. prosince roku 1294“, říká prof. Giuseppe Santarelli, kapucínský kněz a historik světového věhlasu, jenž velkou část svého života zasvětil bádání o původu tajemného domku (pustiměřští poutníci se s ním setkají v Loretu). Jeho četné publikace na toto téma píšou dějiny. I vědecká data, která v následujícím interview předkládá jsou vskutku pozoruhodná a ukazují, že „prostá“ víra našich předků stran „Mariina domku“, spočívá na neotřesitelných základech. „Že byl přenesen anděly nemůžeme vědecky dokázat. Avšak dnes, po létech bádání, rozborů a archeologických průzkumů za pomoci nejdůmyslnějších prostředků, jsme s to kategoricky potvrdit, že tento domek je právě tím, který se až do 13. století uctíval v Nazaretě jako domek Mariin“. „Pro nás, věřící, jde o nejobdivuhodnější relikvii“, říká dále otec Santarelli. Proto jej nazýváme „Svatý domek“. Mezi těmito prostými zdmi se narodila a žila Panna Maria, Matka Boží, nejsvatější stvoření jaké kdy žilo na zemi. Tady se Marii dostalo andělova zvěstování a tady došlo k největší události v dějinách světa – k Vtělení Boha“. „V pozadí. V úrovni svatostánku, je nápis ´Hic verbum caro factum est´, tedy tady, na tomto místě, se Bůh stal tělem. Jen pomysleme na konkrétní význam těchto slov. Bůh, Stvořitel vesmíru se na tomto místě, mezi těmito kamennými zdmi, stal člověkem. Tyto kamenné zdi byly přítomny události ze všech největší. Pro věřícího je hloubka tohoto pomyšlení až k zbláznění. Proto je tento domek nevýslovným duchovním dědictvím“. Ale proč byl vůbec z Nazareta přenesen? „Aby byl zachráněn před rozbořením. Ve druhé polovině třináctého století se Palestina stala cílem masivní muslimské invaze, kterou provázelo systematické boření posvátných míst křesťanů. Někdo, lidé, nebo andělé, či lidé s nepochybně nadpřirozenou pomocí, dokázali tento domek zachránit tím, že ho přenesli do Itálie.“ Ale proč právě do Itálie? „To nevíme. Dávní historikové, pochopitelně věřící, říkávali, že ´to bylo z prozřetelnostního úradku Božího, že Domek Mariin přešel z Kristovy země do země Kristova náměstka“. Loreto tehdy bylo součástí Vatikánského státu. „Ještě předtím, než se domek dostal do Itálie, spočinul na čas jinde. Z historických bádání vyplývá, že v květnu 1291 byl několika lesáky nalezen na mýtině nedaleko Tersatta, v Dalmácii. Na tomto místě pak zůstal tři a půl roku a jeho přítomnost provázely mnohé zázraky. Pak znenadání zmizel. Druhou etapou byla lokalita nedaleko železniční stanice v Loretu, kde se tehdy rozprostíral les. Na tomto místě setrval několik měsíců. Poté se přesunul na loretánské návrší, na pole, které patřilo dvěma bratřím, kteří se neustále hádali kvůli rozdělování darů, které přinášeli poutníci. Domek se krátce nato z pole přesunul a zastavil se uprostřed cesty, která byla obecní – právě tam, kde stojí nyní. A odtud se už nehnul“. 29

Jaké výzkumy se prováděly, aby se potvrdilo, že tento domek je právě tím, který svého času stál v Nazaretě? „Uskutečnily se průzkumy všeho druhu. Historická bádání, archeologický průzkum prováděný věhlasnými odborníky, jak v Loretu, tak v Nazaretě, kde Svatý domek kdysi stál. Všechna bádání vždy potvrdila, že vyprávění tradice je pravdivé a věrohodné, tedy, že domek v Loretu je tím, který kdysi stál v Nazaretě. Nejvýznamnější bádání se pochopitelně konala v moderní době. Zvláště uveďme ta, která probíhala v Nazaretě v letech 1955-1960 pod vedením otce Bellarmina Bagattiho, jednoho z nejslavnějších archeologů dvacátého století, a průzkumy prováděné v Loretu architektem Nero Alfierim, profesorem archeologie v Bologni. Právě bádání profesora Alfieriho ukázala, že tato stavba je plná absurdních anomálii, v příkrém rozporu se stavbami, které se v oblasti nacházejí a také s urbanistickými zásadami, které ve třináctém století platily. Domek nemá vlastní základy a skutečně spočívá na cestě. Tvoří jej pouze tři stěny, které jsou do výše tří metrů vystavěny z kamenů – je všeobecně známo, že v této oblasti žádné kamenolomy neexistují a vše se tehdy stavělo z cihel. Anomální je také skutečnost, že jediný vchod, ten původní, se nachází uprostřed dlouhé stěny a nikoli v té krátké, jako je tomu u všech kostelů a kaplí té doby; navíc je obrácen k severu, a tak vystaven silný a častým nepřízním počasí, což je v naprostém rozporu s místním stavitelstvím. Dále je anomální i fakt, že jediné okno je orientováno na západ a tedy otevřeno omezenému osvětlení, rovněž proti zásadám, podle nichž se tehdy stavělo. Všechny tyto anomálie však mizí, jestliže je konfrontujeme s archeologickým bádáním prováděným v Nazaretě. Loretánský domek nemá základy, protože jeho základy zůstaly v Nazaretě, kde svého času stál. Má pouze tři stěny, protože se opíral o jeskyni vyhloubenou ve skále s níž tvořil obytný blok. Mimořádná studie, prováděná architektem Nanni Monellim v roce 1982, v době kdy jsem byl v Nazaretě i já, ukázala, že pokud by bylo možné znovu přesunout Loretský domek zpátky do Nazareta, padl by naprosto přesně do základů, které se v Nazaretě nacházejí. Míry Loretského domku i tloušťka tří stěn dokonale odpovídají základům. Kameny, z nichž jsou stěny postaveny, jsou pro Plestinu typické, stejně jako způsob stavby. Nanni Monelli dělal rovněž důkladné průzkumy kamenů, které jsou opracovány technikou typickou pro Palestinu, vlastní nabatejské kultuře, tedy semitskému národu, který tuto oblast obýval. Tyto techniky byly v Itálii naprosto neznámé. Já pak jsem prováděl zvláštní průzkum nápisů, které jsou dosud patrné na různých kamenech svatého domku v Loretu. Objevil jsem jich asi padesát a jsou to jasné odkazy na židokřesťany ve Svaté zemi, zvláště pak na ty, kteří žili v Nazaretě. Objevil jsem i řecky psaný nápis: „Ó, Ježíši Kriste, Synu Boží“, úvodní frázi modlitby, která je napsána v jeskyni, která byla vedle Mariina domku v Nazaretě. Tyto a mnohé další zvláštnosti vedou k jedinému závěru: domek v Loretu je právě tím, který až do roku 1291 stál v Nazaretě a který se od roku 1300 uctívá jako Domek Panny Marie“. 30

MODLITBA V LORETÁNSKÉ SVATYNI (modlitba pro Loreto složená Benediktem XVI., 6. 12. 2005)

Svatá Maria, Matko Boží, buď pozdravena ve tvém domě. Tady ti archanděl Gabriel oznámil, že se máš stát Matkou Vykupitele; že v Tobě se Syn věčného Otce, chce mocí Ducha svatého stát člověkem. Tady jsi z hloubi svého srdce vyslovila: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Tak se Slovo stalo v tobě Tělem. (Jan 1,14). Tak jsi se stala živým chrámem, v němž v těle přebýval Nejvyšší; stala ses bránou, skrze niž vstoupil do světa. Po návratu z Egypta jsi tady, pod věrnou ochranou svatého Josefa, žila spolu s Ježíšem až do chvíle jeho křtu v Jordáně. Tady ses s Ním modlila starobylé modlitby Izraele, jež se tehdy stávaly slovy Syna, jimiž se obracel k Otci, takže my se nyní těmito modlitbami můžeme modlit spolu se Synem a jsme přidruženi k modlitbě tvé, svatá Panno a Matko. Tady jste společně četli Svatá Písma a jistě jste se i zamýšleli nad tajemnými slovy proroka Izaiáše: „Byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny… Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem … Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny“ (Iz 53,5.8.11). Už krátce po Ježíšově narození ti v Jeruzalémském chrámě stařec Simeon řekl, že tvou duší pronikne meč (Lk 2,35). Po první návštěvě chrámu s Dvanáctiletým jste se vrátili do tohoto domu v Nazaretě a tady jste po mnoho let prožíval to, co Lukáš shrnuje slovy: „… a byl jim poddán“ (Lk 2,51). Měla jsi před očima poslušnost Božího Syna, pokoru Toho, který je Stvořitelem vesmíru a svými spolurodáky byl nazýván a vskutku byl „tesařem“ (Mk 6,3). Svatá Matko Páně, pomáhej nám vyslovovat „ano“ Boží vůli, i když ji nechápeme. Pomáhej nám důvěřovat jeho dobrotě i v hodině temnoty. Pomáhej nám stávat se pokornými tak, jako byl tvůj Syn a jako jsi byla ty. Chraň naše rodiny, aby byly místy víry a lásky; aby v nich rostla ona moc dobra, kterou svět tolik potřebuje. Chraň naši vlast, aby zůstala zemí věřící; aby nám víra dávala lásku a naději, která nám ukazuje cestu od současnosti k zítřkům. Ty, dobrá Matko, nám buď oporou v životě i ve smrti. Amen. 31

ORTONA svatyně svatého Tomáše, apoštola “Svatý Tomáš, jako Ježíšův apoštol, přivádí ke stále prýštícímu zdroji evangelia. Jeho život ať je pro všechny povzbuzením stále hledat pravdu, i když se kolem nás houstnou temnoty; hledat ji s láskou a sdílet ji s bratřími“ (Jan Pavel II. v poselství arcibiskupu diecéze Lanciano-Ortona, Mons. Carlo Ghidellimu, 4. října 2004)

Svatý Tomáš – ochránce Ortony

Kdo byl sv. Tomáš? Kanonická evangelia nám na pěti místech dokumentují tři léta, kdy Tomáš byl Ježíšovým učedníkem. Skutky Apoštolů líčí období mezi Letnicemi a začátkem hlásání evangelia, které apoštolové nesli do celého světa. Z apokryfních spisů lze vytěžit užitečné odkazy na poslední úsek života sv. Tomáše. Odkazujeme se na Skutky, sahající do II. století a Tomášovo evangelium ze II. století. Apoštol Tomáš odešel z Palestiny a vydal se do Damašku, kde setrval, aby pak zamířil do Sýrie a Mezopotámie, a nakonec dospěl do jižní Indie, do oblasti odpovídající dnešnímu Pákistánu. V Damašku, který s Palestinou spojovala důležitá císařská cesta, apoštol pobyl nějaký čas a hlásal evangelium místnímu obyvatelstvu. V Damašku stojí dodnes nejstarší městská brána nazvaná po svatém Tomáši, u které byl někdy mezi IV.-VII. stoletím postaven kostel, zasvěcený právě svatému apoštolu. Nedaleký klášter Deir Mar Touma, sahající do V. století a následně rozbořený, je předmětem výzkumů věhlasných badatelů. Dodnes je místem úcty k svatému Tomáši. Podle Origena a tradice, hlásal Tomáš evangelium v letech 42-49 Partům, Médům, Peršanům a Hyrkánům, národům sousedícím a udržujícím vztahy s Indií. Dnes křesťané v Indií uznávají svatého Tomáše za svého hlasatele evangelia. Acta Tomae (Tomášovy skutky), spisy sepsané původně v syrštině v Edesse, pravděpodobně ve škole Bardesana, gnostika ze III. století se nám dochovaly s různými 32

úpravami a latinskými doplňky, jako De Miraculias B. Thomae apostoli (O divech sv. Tomáše apoštola) od sv. Řehoře z Tours a Passio sancti Thomae (Umučení sv. Tomáše). Tomášovy skutky, vydané v biblické řadě vydavatelstvím Marietti v roce 1965, jsou rozděleny do třinácti kapitol, přičemž poslední z nich mluví o mučednictví sv. Tomáše. Předložím je v krátkém souhrnu. V první kapitole dostane apoštol losem hlásání evangelia v Indii. Tomáš se zdráhá, proto se mu zjevuje Kristus a povzbuzuje ho. V Indii apoštol potká obchodníka Habbana, kterého vyslal král Gundaphor, aby našel architekta, a pokračuje na cestě s ním. Tomáš a obchodník dorazí do Andrapole a účastní se svatby dcery zdejšího krále. Na konci oběda zapěl apoštol hebrejsky hymnus, v němž manžele vyzval, aby žili v čistotě. Manželé souhlasí, ale král je rozlícen a shání se po oné dvojici viníků. Ti však mezitím vstoupili na loď a byli již na moři. Na dvoře Gundaphora (Sk II.) dostává Tomáš za úkol postavit palác, jako domnělý architekt. Dá se do práce, dostal náležitou odměnu, kterou ale vzápětí celou rozdal chudým. Krále to rozhněvalo a nařídil uvrhnout Tomáše i obchodníka do vězení, aby je pak dal zaživa upálit. V noci však králi zemřel bratr, ale andělé jej přivedli zpátky k životu a dávají králi pochopit, že Tomáš zbudoval nebeský palác, nejen nějaký z cihel. Gundaphor i bratr se obrátí, nechají se pokřtít a přijmou eucharistii. Od té chvíle dochází ke stále četnějším konverzím. Další kapitoly pak vyprávějí o zázracích a snahách krále Mazdaje apoštola pronásledovat. V osmé a poslední kapitole je Tomáš vynesen na vysokou horu, kde pod kopími brahmínů umírá. Jeho tělo je poté převezeno do Edessy. Stará syrská martyrologia uvádějí jako datum jeho smrti 3. červenec 68. Křesťané z Koromandelu považují rok 72 za datum jeho mučednické smrti. Ignazio Ortiz de Urbina, 29. prosince 1953, na papežském urbaniánské univerzitě Propaganda Fide konstatoval, že v prvotní Církvi se vědělo, že svatý Tomáš zemřel mezi Eufratem a Tigridem cestou k Partům a později přišla rovněž všeobecná zmínka o jeho apoštolské činnosti v Indii. Podle východní tradice a některých pramenů západní tradice, se Tomáš kolem roku 50 vrátil do Jeruzaléma, kde se konal první koncil, i když jeho jméno se v kanonických Skutcích apoštolů nenachází. Následně se Tomáš znovu vydal na druhou apoštolskou cestu, na níž ho potkalo mučednictví.

Přenesení ostatků sv. Tomáše Ostrov Chios, náležející do souostroví Kyklady a velmi blízký pobřeží Turecka, byl ve starověku kvetoucím asijské Iónie a pyšnil se tím, že se zde narodili slovutné osobnosti jako např. básníci Homér a Ione, historik Teopomp a filozof Metrodor. V roce 70 před Kristem jej dobyli Římané a následně se stal součástí Byzantské říše. V VIII. století jej plenili 33

Arabové a od roku 1089 Turci. V roce 1204 byl přičleněn k Východořímské říši, krátce nato se stal předmětem sporu mezi Benátkami a Janovem, který začal v roce 1261 vykořisťování. V roce 1566 jej dobyli Turci. V roce 1258 dorazily na ostrov Chios tři ortonské galéry. Byzantská říše byla v krizi, Nicejské království podporované Řeky, se pokoušelo zbavit ho primátu. Manfredi, taramtský kníže a nadcházející král Puglie a Sicílie, vázaný dohodami s despotou Epiru a jeho Zbožný Lev odplouvá z ostrova Chios synovcem, jeruzalémským králem, podporoval dohody (dokumentace se zachovala dodnes) nejen se všemi pobřežními městy na Jadranu včetně Ortony, ale i se samotným Janovem, vyhlášeným nepřítelem Benátek. Manfredi usiloval nejen o dobytí severní Itálie, jak částečně také učinil, ale rovněž o to stát se císařem Východu. Za tímto účelem připravil flotilu o sto galérách a velení svěřil svému významnému admirálovi, Filippu Chinardovi. Flotila dorazila do Nauplia v Rumunsku a pak se rozdělila. Jedna část bojovala v okolí Peloponesu a Egejských ostrovů, druhá pak na moři, jež obmývalo tehdejší syrské pobřeží. Tři ortonské galéry se přesunuly na druhou válečnou frontu a dorazily k ostrovu Chios. Následující vyprávění pochází od Giambattisty De Lectis, ortonského lékaře a spisovatele z roku 1500. Po plenění se velitel lodi Lev odebral k modlitbě do hlavního kostela ostrova Chios a byl uchvácen malebnou oratoří, zářící jasem. Stařičký kněz mu přes tlumočníka sdělil, že se v této oratoři uctívá tělo svatého Tomáše, apoštola. Lev, naplněn neobyčejnou sladkostí, se usebral v hluboké modlitbě. V té chvíli mu nejméně dvakrát jakási zářivá ruka kynula, aby přišel blíž. Lodivod vztáhl ruku a z největšího otvoru náhrobku, na němž byla vyryta řecká písmena a vyobrazen biskup se svatozáří, vytáhl kost. Tak se mu dostalo potvrzení toho, co říkal starý kněz a věděl, že má před sebou tělo apoštola. Vrátil se na galéru a spolu s Ruggierem z Gronga naplánoval na nadcházející noc únos relikvií. Zvedli těžký kámen a prozkoumali pod ním ležící relikvie. Zavinuli je do sněhobílých pláten, vložili do dřevěné schránky (uchovávané v Ortoně až do plenění v roce 1566) a přenesli je na palubu galéry. Poté se Lev spolu s ostatními znovu vrátil do kostela, vzal náhrobní kámen a odnesl ho. Jen co se admirál Chinardo dověděl o drahocenném nákladu, přesunul všechny muslimské námořníky na jiné lodi a nařídil, aby loď zamířila k Ortoně. Galéra s ostatky apoštola 6. srpna 1258 Lev zakotvil v přístavu Ortona plula mnohem jistěji a 34

rychleji než všechny ostatní a dne 6. srpna 1258 zakotvila v přístavu Ortona. Podle vyprávění De Lectise, byl o události zpraven opat Iacopo, odpovědný za ortonský kostel, který zajistil veškerou pozornost pro co nejuctivější a nejmasovější přijetí ze strany všeho lidu. Od té doby se tělo apoštola a náhrobní kámen uchovávají v kryptě baziliky. Pergamen z roku 1259, vyhotovený v Bari soudcem Giovannim Pavonem za přítomnosti pětice svědků a uchovávaný v diecézní knihovně v Ortoně, potvrzuje pravost události, o níž zpravuje, jak bylo řečeno, také Giambattista De Lectis, ortonský lékař a spisovatel. Současně tak máme čtyři důkazy přítomnosti apoštola v Ortoně: 1. NÁHROBNÍ KÁMEN Náhrobní kámen, přinesený do Ortony z ostrova Chios spolu s relikviemi apoštola, se dnes uchovává v kryptě baziliky sv. Tomáše, za oltářem. Urna s kostmi je naopak uložena pod oltářem. Kámen má rozměry 137x48 cm a tloušťku asi 52 cm. Tradice jej nazývá chalcedonským kamenem. Jedná se o pokrov nepravého sarkofágu, forma pohřbívání v paleokřesťanském světě dosti rozšířená, jako horní část hrobu z méně ušlechtilého materiálu. Kámen obsahuje nápis a basreliéf, jež odkazují z mnoha pohledů na prostředí syrsko-mezopotámské. Nápis je psán řeckými písmeny a stojí zde osios thomas, tedy svatý Tomáš. Z hlediska paleografického a lexikálního jej lze datovat do III.-V. století, tedy do doby, kdy se výraz „osios“ ještě běžně používal jako synonymum „hagios“ – svatý. Ve zvláštním případě kamene sv. Tomáše pak může být slovo klidně překladem syrského výrazu „mar“ (pán), který se ve starověku, ale i za našich dnů, dával jak světci, tak biskupovi. Tento výraz měl proto označovat apoštola jako biskupa místní církve. Díváme-li se na nápis ještě pozorněji, můžeme si povšimnout, že nad oběma slovy se nacházejí znaky, které odkazují na paleografická označení zkratek: v tomto případě by slova mohla znamenat královský svatý Tomáš. Uprostřed kamene byl vytesán basreliéf s výjevem žehnajícího muže se svatozáří, udělujícího pravou rukou požehnání (podle obřadu Východní Církve a vyznačující dvě první řecká písmena jména“Kristus“). V levé ruce drží předmět, obvykle chápaný jako kříž, ale patibulum je příliš krátké. Mohlo by proto jít i o meč, se zřejmým odkazem na světcovo mučednictví. Tomášovy skutky totiž mluví o smrtí kopím či mečem. Poslední zkoumání kosterních ostatků světce, konané v roce 1984, prokázalo, že muž dostal sečnou ránu do obličeje krátce před nebo bezprostředně po smrti. Ikonograficky pak se basreliéf neliší od těch, s nimiž se setkáváme v syrskomezopotámské oblasti prvních křesťanských staletí. Významná je obzvlášť podobnost s obrazem Árona, který byl nalezen v synagóze v Doura Europos, datovaném kolem roku 250, i dalšími náhrobníémi kameny, datovanými do I.-II. století, pocházejícími z oblasti 35

hřbitovů v Edesse. Právě v tomto městě – dnes Sanliurfa, se světcovo tělo uchovávalo po několik staletí, aby bylo následně převezeno na Vhios, odkud se dostalo do Ortony. V dolní části kamene jsou pak dva otvory různé velikosti, tak jak tomu bylo na hrobech mučedníků v prvních staletích, a svatého Pavla, pro balzamické oleje či pro úlitby nad hrobem zesnulého. Pokud se jedná o světce, potom širší otvor sloužil i pro dotek relikvií. 2. PERGAMEN Z ROKU 1259 (viz výše) 3. VĚDECKÉ PROZKOUMÁNÍ Z ROKU 1984 potvrdilo, že tělo uctívané v Ortoně patří muži křehké kostry, drobné postavy s výškou mezi 160-170 cm. Na základě zkoumání kostry lze stanovit věk úmrtí muže mezi 50-70 lety. Byl stižen zvláštní formou ankylotické spondylartrózy Relikvie sv. Tomáše apoštola, uchováané v Ortoně (artrotické postižení přední části páteře) s lokalizací i v malých kloubních článcích rukou, s malým osteomatem v čelní části lebky a kostmi nadpočetnými kostmi podél jednoho ze švů lebeční klenby. Zmíněná kostra vykazuje stopy zlomeniny pravé lícní kosti, způsobené ostrým seknutím krátce před skonem či po něm. 4. RELIKVIE SV. TOMÁŠE V BARI je levou vřetenní kostí, která schází u kostry v Ortoně, doplňující a plně kompatibilní se samotným tělem. Chronicon z Bari objasňuje, že jeden francouzský biskup, bratranec Baldovína z Le Bourg, pána Edessy, v roce 1102 při návratu ze Svaté země a z Edessy, nechal v Bari v bazilice sv. Mikuláše relikvii sv. Tomáše apoštola.

Zjevení svaté Brigitě Podle místní tradice navštívila svatá Brigita celkem dvakrát hrob apoštola v Ortoně. Starobylý kostel v Arielli, který je jí zasvěcen na památku jejího putování, a sloup stojící naproti kostela sv. Rocha u Porta Caldari v Ortoně, dosvědčují dodnes pouť světice v tom to městě. V roce 1365 se Brigita odebrala do Assisi, aby navštívila hrob sv. Františka a zdržela se tam nějaký čas. Nato se vydala na jih, aby se pomodlila u hrobů apoštolů: sv. Tomáše v Ortoně, sv. Matouše v Salernu a sv. Ondřeje v Amalfi. Zprávy se tenkrát dostávaly do Říma velmi snadno, vždyť Svatý rok 1350 přivedl do Říma množství poutníků, kteří putovali jak na vozech, tak loděmi po řekách. Podle toho, co čteme 36

o beatifikačním procesu, citovaném Antoniem Politim, farářem katedrály sv. Tomáše v letech 1964-2000, světice Brigita přišla do Ortony v pozdním létě mezi roky 1365 a 1370. Doprovázel ji švédský biskup Thomas Joansson, švédští kněží, dcera a jedna vážená římská šlechtična. Jen co připutovala k branám Ortony, nemohla skupina vstoupit do města z důvodu silné bouře, a proto byli přinuceni počkat do příštího rána. Tehdy uslyšela hlas, který jí říkal: „Já jsem Stvořitel všehomíra a Vykupitel ... je třeba hlásat a kázat s velkou jistotou, že jako těla apoštolů Petra a Pavla jsou v Římě, tak relikvie svatého Tomáše, mého apoštola jsou v Ortoně“. Nato se jí ukázal sv. Tomáš a řekl jí: „dám ti poklad po kterém už dlouho toužíš“. V téže chvíli, aniž by se kdo dotkl schránky s apoštolovými ostatky, ukázal se zlomek Tomášova prstu, který Brigita bedlivě uchovala a který se dnes uchovává v bazilice Svatého kříže jeruzalémského v Římě. Brigita zemřela 23 července 1373 a byla kanonizována 78. října 1391. Při beatifikačním procesu, 31. srpna 1379, dcera povyprávěla o všem, co se událo v Ortoně, neboť toho byla sama účastna. Říkala, že byla dvakrát v Ortoně, aby navštívila hrob sv. Tomáše. Sarkofág byl důkladně uzavřen, ale i přesto na vlastní oči viděla kousek kosti apoštolova prstu , jak vyšel ze zapečetěné schránky a spočinul Brigitě v rukou. Ona jej s velkou zbožností ukázala u oltáře svým zpovědníkům, biskupovi i celému shromáždění. Pak vyprávěla, že matka tolik toužila po Obelisk připomínající pouť sv. Brigity v Ortoně. tom mít relikvii apoštola, a při první návštěvě se vroucně modlila, aby se jí tohoto zázraku dostalo. Svatý Tomáš se jí ukázal a řekl jí: Vrať se a já tvé přání splním. Dcera uzavírá své vyprávění konstatováním, že o té mimořádné události si povídala celá Ortona.

 Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,24-29). Relikvie sv. Tomáše pod oltářem v kryptě katedrály v Ortoně.

37

APOŠTOL TOMÁŠ

(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. září 2006 na náměstí sv. Petra v Římě)

Drazí bratři a sestry, pokračujeme v našich setkáních s dvanácti apoštoly, které Ježíš vybral přímo a dnes se zaměříme na Tomáše. Nacházíme jej ve všech čtyřech novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15), zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa (srv. Sk 1,13). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta´am, který znamená „blíženec, dvojče“. Janovo evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou „Didimos“ (srv. J 11,16; 20,24; 21,2), která v řečtině znamená právě „dvojče“. Důvod tohoto označení není jasný.

Basreliéf na hlavním oltáři katedrály sv. Tomáše v Ortoně.

Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti. První se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srv. Mk 10,32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spolu učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“ (J 11,16). Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná a nabízí nám cenné ponaučení: vyjevuje naprostou připravenost přilnout ke Kristu, ba dokonce ztotožnit svůj úděl s tím jeho, a vůli sdílet s Ním nejvyšší zkoušku smrti. Tou nejdůležitější věcí je totiž neodloučit se nikdy od Ježíše. Na druhé straně, když evangelia používají sloveso „následovat“, znamená to, že tam kam se ubírá On, má se odebrat i jeho učedník. Křesťanský život je takto definován jako život s Ježíšem Kristem, život strávený spolu s Ním. Svatý Pavel píše něco podobného, když ubezpečuje křesťany v Korintu: „Jste v našem srdci, spojeni s námi na život a na smrt“ (2 Kor 7,3). Co se děje mezi apoštolem a křesťany, musí, samozřejmě, platit především ve vztahu mezi křesťany a Ježíšem samotným. Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod, oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: „Cestu, kam já jdu, znáte“ ( J.4,4). A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (J 14,5). Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6). Tomáš je tedy první, kterému je zjevena, ale platí pro nás všechny a navždy. Pokaždé, když slyšíme nebo čteme tato slova, můžeme v myšlenkách stanout po boku Tomášově a představovat si, že Pán mluví i k nám stejně jako k němu. Jeho otázka nám tak zároveň také poskytuje 38

právo, abychom takříkajíc žádali po Ježíšovi vysvětlení. My jej často nechápeme. Mějme odvahu říci: nechápu Tě, Pane, slyš mne, pomoz mi pochopit. Vyjadřujeme tím nedostatečnost naší schopnosti chápat a současně zaujímáme důvěřivý postoj toho, kdo očekává světlo a sílu od toho, kdo je může darovat. Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (J 20,25). Z těchto slov v podstatě plyne přesvědčení, že Ježíš je nyní poznatelný ani ne tak podle vzhledu, ale podle ran. Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní především rány, v nichž se zjevuje nakolik nás miloval. V tom se apoštol nemýlí. Osm dní poté se – jak víme - Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. A Ježíš jej vyzývá: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ (J 20,27). Tomáš reaguje vyznáním, které je z celého Nového zákona nejkrásnější: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28). Svatý Augustin to komentuje: Tomáš „viděl a dotknul se člověka, ale vyznal svou víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se nedotknul. Ale to co viděl a čeho se dotýkal jej přivedlo k tomu, že uvěřil v to, o čem dosud pochyboval“ (In Iohann. 121,5). Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovými slovy určenými Tomášovi: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili!“ (J 20,29). Tuto větu lze dát i do přítomného času: „Blahoslavení kdo nevidí, ale přesto věří“. V každém případě tady Ježíš oznamuje zásadní princip pro křesťany, kteří přijdou po Tomášovi, a tedy pro nás všechny. Je zajímavé povšimnout si, jak jiný Tomáš, velký středověký teolog z Aquina, klade vedle této formulace blahoslavenství jinou, zdánlivě opačnou z Lukášova evangelia: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte“ (Lk 10,23). Akvinský ji komentuje: „Mnohem větší odměnu si zaslouží ten, kdo věří, aniž by viděl, než ten, kdo věří, protože vidí“ (In Johann. XX. lectio VI § 2566). Už List Židům přece poukazuje na celou řadu starověkých biblických patriarchů a praví, že věřili v Boha, aniž by viděli splnění jeho příslibů, a víru definuje jako „podstatu toho, v co doufáme, a přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (11,1). Příběh apoštola Tomáše je pro nás důležitý přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, protože nás potěšuje v našich nejistotách; za druhé, protože nám dokazuje, že každá pochybnost může vyústit v jasné řešení, které překračuje veškerou nejistotu; a nakonec, protože slova, kterými se Ježíš na něho obrátil, nám připomínají pravý smysl zralé víry a navzdory těžkostem nás povzbuzují pokračovat na naší cestě přilnutí k Němu. Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo čtvrté evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srv. J 21,2). Při té příležitosti je zmiňován dokonce hned po Šimonu Petrovi: zjevný důkaz značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit. Také proto byly jeho jménem potom nazvány spisy Skutků a Tomášovo evangelium. Oba dva jsou apokryfní, ale přesto důležité při studiu počátků křesťanství. Připomeňme nakonec, že podle antické tradice, Tomáš evangelizoval nejprve Sýrii a Persii (jak o tom referuje už Origenes, citovaný Eusebiem z Cesareje, Hist. Eccl. 3,1) a vydává se pak až do západní Indie (srv. Skutky Tomášovy 1-2 a 17s), odkud potom křesťanství dosáhne i do jižní Indie. U této misijní perspektivy naši reflexi skončíme přáním, aby Tomášův příklad stále více utvrzoval naši víru v Ježíše Krista, našeho Pána a našeho Boha. 39

Tvář, kterou budeme kontemplovat navěky „Před několika dny jsem byl ve svatyni v Manoppellu, v Abruzzách ve střední Itálii, kde se uchovává plátno, jež se zdá být Veroničinou rouškou. Jde jistě o mimořádný obraz, protože není namalovaný, a díváme-li se na něj ve světle z kterékoli strany, zrcadlí sladkou tvář Pána. Po návštěvě mě požádali, abych zanechal nějakou myšlenku v pamětní knize. Napsal jsem prostě: „Tvář, kterou budeme kontemplovat navěky“ (Kardinál Carlo Maria Martini, S.J.)

Jako nika, halící se do odstínů zeleně svých návrší a zasněžených vrcholů Majelly, v nadmořské výšce 217 metrů, v obzvlášť příhodné zeměpisné pozici, umožňující kontakt s blízkým mořem, jakož i s nedalekými velehorami, se prostírá Manoppello. Manoppio“, troška zrní, kterou lze vzít do jedné dlaně, vévodící městskému znaku, jakoby potvrzovala etymologii názvu Manoppello, složeného ze dvou slov „manus“ a „plere“, což znamená „plná dlaň“ (manupulus, manipulus = přehršle sena, trávy). Tento výraz se uchoval v dialektech Abruzza jako manoppi (snop). Obilný snop, stejně jako název místa odkazují na úrodnost země, která v minulosti zajišťovala prosperitu a hojnost obživy. Množství archeologických nálezů v oblasti, ještě dnes nazývané Valle Romana (Římské údolí), nás odkazuje na nezvratnou přítomnost Římanů, zatímco dva kláštery Santa Maria Arabona a Vallebona připomínají pohanský kult bohyně Bony. 

„Svatá tvář v Manoppellu je největší zázrak, jaký máme.“ (sv. Pio z Pietrelciny) Jako každého rána ubíral se otec Domenico da Cese otevřít baziliku Svaté tváře v Manoppellu, když tu vidí patera Pia, - který následujícího dne zemřel v San Giovanni Rotondu, - jak klečí v první chórové lavici s hlavou položenou do dlaní, a vroucně se modlí s pohledem upřeným na Svatou Tvář. „Už si netroufám“ – měl pronést světec z Pietrelciny patřící na ikonu Krista, 22. září 1968, za přítomnosti otce Domenica, s nímž ho po desetiletí pojilo hluboké přátelství. – „Přimlouvej se za mne. Nashledanou v ráji!“ O tomto posledním případu „bilokace“ poprvé pojednal oficiální bulletin svatyně „Volto Santo“. 40

Svatá tvář je z Manoppella je tenoučkou tkaninou o rozměrech 17 x 24 cm, utkanou z nitě o průměru 120 mikrometrů. Je tenčí než nylon, syntetické vlákno poprvé vyrobené v roce 1945. Způsob tkaní je tradiční, tedy prostý a nepravidelný. Mezi nitěmi je prázdný prostor o velikosti od 150 do 350 mikrometrů. Tkanina je průhledná, a proto je označována za závoj. V prázdných prostorech mezi nitěmi není žádný pigment nebo jiné materiály. podivuhodný obraz, který se nám zachoval na drahocenné antické tkanině. Jak dokazuje výzkum profesorky L. Portoghesi, specialistky na látky z 1. století, jedná se o byssus, nazývaný též mořské hedvábí, které bylo ve starověku nejdražší tkaninou. Nejstarší fragmenty tohoto drahého plátna, které se nám v nevelkém množství zachovaly dodnes, pocházejí ze 4. století. Z technického hlediska je nemožné na mořské hedvábí cokoli namalovat. Velmi podivuhodným rysem tváře z Manoppella je průhlednost plátna a fakt, že obraz je dokonale viditelný jak z jedné, tak z druhé strany. Není na něm žádný pigment. Je to nepochybně světový unikát. Další vlastností obrazu z Manoppella je jeho proměnnost, neboť při různém světle mění vzhled. Spolu s měnícím se osvětlením se mění obraz, jako kdyby žil. Dívá-li se na něj člověk za jasného světla, není vidět, protože je průsvitný. Ve světle zářivek získává jemné plátno medově zlatou barvu; vypadá přesně tak, jak mystička Gertruda z Helfty ze 13. století popisovala Kristovu tvář, když měla vidění Veroničiny roušky. Tento zvláštní obraz obličeje má některé vlastnosti obrazu, fotografie, a dokonce hologramu, ale není to ani obraz, ani fotografie, ani hologram. Stíny jsou na portrétu jemnější, než by je dokázali namalovat největší malířští géniové. Otisk tváře vykazuje mnoho nevysvětlitelných jevů, které působí, že věda tu skutečně stojí před velikým tajemstvím. Můžeme jej tak právem nazývat acheiropoietos – nevytvořený lidskou rukou. Profesorka Chiara Vigo, největší světová odbornice na látky vyráběné z byssu, po podrobném zkoumání roušky z Manoppella prohlásila, že je to mořský byssus, tedy tkanina vzniklá z hedvábných nití, které jsou tvořeny mořským mlžem Pinna nobilis. Tyto mimořádně vzácné tkaniny se vyráběly ve starověku. V současnosti je ostrov Sant´Antioco u Sardinie jediným místem na světě, kde se produkuje malé množství byssu. Z jedné mořské mušle Pinna nobilis lze získat pouze množství do 2 gramů vlákna. Profesorka Vigo říká, že jedině byssus může být tak průhledný a jemný jako rouška z Manoppella a zároveň tak ohnivzdorný jako azbest. Nikdo z lidí nedokáže cokoli na tuto látku namalovat, tím méně tak dokonalý obraz, jaký se nachází v Manoppellu. Byssus je možné 41

namočit, ale absolutně se na něj nedá malovat, na tak tenoučkou látku se prostě nedá nanést žádná barva. Je to Duch svatý, kdo činí Krista přítomným v životě lidí všech dob, aby tak mohl být Spasitelem všech. Po odchodu historické tváře Krista je světu navrácena její přítomnost skrze Ducha svatého. Rouška z byssu, uchovávaná v této svatyni jako drahocenná relikvie, nám podává rysy Mesiáše, ale je v ní Duch, který činí viditelným Syna člověka, stejně jako Syn činil viditelným Otce. Kardinál Ratzinger o tom napsal: „Není to tedy problém barvy očí nebo vlasů, ani problém fyziognomie. Je to problém pohledu, našeho pohledu: jak se dokážeme dívat na Ježíšovu tvář? Schází-li nám pohled víry, jsme jako emauzští učedníci, kteří v rysech onoho poutníka nepoznali tvář vzkříšeného Pána... Nedojde-li v člověku k vnitřní otevřenosti, která vidí víc než jen to, co je změřitelné a zvážitelné, která vnímá jas božského ve stvoření, potom Bůh zůstává z viditelného světa vyloučen“. V tomto duchu si znovu poslechněme slova, která pronesl v homílii během své návštěvy v této svatyni sám Joseph Ratzinger, dnes papež Benedikt XVI.: „Abychom vešli do společenství s Kristem a kontemplovali jeho tvář, abychom poznali Pánovu tvář v tváři bratří a sester i v každodenních událostech, jsou nezbytné ´nevinné ruce a čisté srdce´. Nevinné ruce, neboli životy osvícené pravdou lásky, která přemáhá nezájem, pochybnost, lež a sobectví“. „Tvoje tvář je naší vlastí!“, napsala svatá Terezie z Lisieux. Vlastí, ve které panuje pokoj a svornost, po níž prahne každý člověk. Hledíme-li na obraz Kristovy Svaté Tváře, viditelné i neviditelné současně, jak kdosi řekl „bezbranné“ tváře, můžeme najít správný odkaz pro samotný výraz našich tváří; „bezbranná tvář dokáže odzbrojit bližního“, říkával židovský filozof Emmanuel Lévinas. 42

Když se středověký poutník vypravoval do Říma, šel tam i kvůli setkání, které naznačil sv. Jan Křtitel, aby viděl „Veroniku“, neboli roušku s Kristovou tváří uchovávanou ve vatikánské bazilice, svědka vytoužené a vyhledávané Přítomnosti. Někteří badatelé mají za to, že Svatá Tvář v Manoppellu je právě onou rouškou, která se svého času nacházela tam ve vatikánské bazilice, v srdci křesťanství. I když tento závěr nelze vyloučit, ba dokonce se jeví jako nejpravděpodobnější, vypravují se poutníci do Manoppella především proto, abych vyznali svou lásku Tomu, který je zjevením věčné lásky, aby jim dal kontemplovat a milovat nekonečným milosrdenstvím, jehož Svatá Tvář, vítězná a současně poznamenaná bolestí, slabá a současně silná, je skrze víru znamením. K jejich hlasu se zakrátko připojíme i my prosbou, aby Pán Ježíš, jehož tvář stále znovu a znovu hledáme, a kterého stále znovu objevujeme ve víře Církve, v milosti svátostí, ve skutcích lásky, mluvil k nám všem, aby nám dal kontemplovat svou Tvář a my se mohli stát v dějinách skromnými svědky a průzračným odleskem Svaté Tváře Boží.

Rozhovor s německým historikem P. H. Pfeifferem SJ V pátek 1. září 2006 navštívil Benedikt XVI. poutní chrám Svaté Tváře v Manoppello. Jakkoli to byla návštěva spíše soukromá, setkal se Svatý otec také s Božím lidem této malé vesničky v kraji Abruzzo, ve střední Itálii, čítající něco přes 6 tisíc obyvatel. O tom, co bylo cílem této bleskové návštěvy Benedikta XVI. právě v Manoppello vypověděl v interview německý historik, jezuita P. Heinrich Pfeiffer. Je zde k vidění velká monstrance s rouškou z jemné látky a na této roušce lze spatřit velice působivý obraz, který odpovídá všem klasickým zobrazením Krista. Pouze v tomto případě však nelze žádným způsobem zjistit, jakou technikou byl tento obraz vytvořen. Při pohledu na jakýkoli obraz Krista je bezprostředně vidět, že jde o namalovaný obraz anebo o nějakou techniku tkaní, ale v tomto případě nelze konstatovat nic. Obraz je zcela průhledný a to natolik průhledný, že je za ním ze vzdálenosti metr i více možno číst knihu nebo noviny... Obraz je vidět pouze za určitého osvětlení, osvětlení, které přichází zezadu a nesmí být příliš silné. Umístíte-li jej totiž proti světlu, obraz takřka úplně zmizí. 43

Mohl se Svatý otec dotknout této roušky? Jak je v monstranci upevněna? Dotknout se roušky přímo bylo znemožněno bratry kapucíny, kteří ji zasadili do rámu z dvojitého skla už v polovině 17.století. Od té doby nebyl nikdy otevřen a dokonce se říká, že, jakmile se rám otevře, obraz zmizí úplně, a jenom tehdy, když se obraz zase vsadí dovnitř, může být znovu spatřen. To dvojité sklo je staré tři sta let nebo bylo restaurováno? Je jasně vidět, že jde o rám, který je z ořechovníku, a že skla, která nejsou zcela rovnoběžná, musí být dosti starobylá, nejméně ze 17.století. Odkdy se tento obraz nachází v Manoppello a proč právě tady? Je třeba vědět, že Manoppello je jednou z nejzapadlejších vesniček Abruzza. Když se objevil tento obraz v Manoppellu, byl tu nový, bratry kapucíny právě dokončený, poutní kostel, který se nacházel uprostřed lesa, ale nevíme přesně, kdy se tu obraz objevil. Kapucíni o tom napsali v roce 1646 historickou zprávu, ale zdá se, že to učinili spíše proto, aby zmátli stopu, než aby řekli pravdu, protože tam tvrdí, že se rouška objevila již v roce 1506, ale v tomto roce je to z vícero důvodů nemožné. Především proto, že věc tak drahocenná jako je rouška z Manoppella může být pouze římskou Veronikou. Římská Veronika, jak se zdá zmizela - o tom se hodně diskutovalo - během tzv. Sacco di Roma, tedy vyplnění Říma roku 1527. Ten kdo ji ukradl, patřil jistě mezi vysoce postavené šlechtice, a nevěděl potom, jak se jí zbavit, a tak ji na dlouhou dobu ukryl. Když papež Urban VIII. možná až drastickými opatřeními chtěl, aby byly odevzdány všechny Veroniky (je známo, že jich existuje několik, které si činí nárok na to jméno), a chtěl je s největší pravděpodobností nechat zničit - bylo to v letech 1630-1638, muselo se udělat něco pro její záchranu. Tehdy byla odevzdána kapucínům a tak vzniká určitá legenda, aby bylo možno říci: „Tato rouška nemůže být rouška Veroniky, ani její kopie a proto nemusí být odevzdána papeži“. Proto byl zveřejněn její nález až po smrti papeže roku 1646. Otče Pfeiffere, papež Benedikt XVI. přišel do Manoppella nikoli z důvodů historických nebo vědeckých, ale z důvodů náboženských. Jaký je náboženský smysl této Svaté Tváře? Pokud se jedná o pravý obraz Krista, pak to celá naše teologie musí vzít v úvahu a může to být revoluční čin. Proč? Protože je to obraz, který je mnohem více než Písmo Svaté; obraz pravého portrétu, který nám Písmo svaté nemůže dát. Bylo by to potvrzení Božího Vtělení a Vtělení je něco individuálního. Ne obecného jak si myslí skoro všichni teologové: je to vztah s individuální osobou... a máme-li ukázat svou identitu, je vždy zapotřebí tváře, i dnes. Ale věří se přece v Ježíšovo Slovo, v to, co řekl, a nikoli ve Tvář! Svatý Pavel neviděl Ježíšovu Tvář, a přece je velkým věřícím, velkým křesťanem. Proč je Tvář, podle Vás, tak důležitá? 44

Protože skýtá přímý kontakt. Slovo nikdy nedá přímý kontakt. Slovo musí mít niternost, a bez obrazu je slovo vždycky nedokonalé. Přesto však mnozí farizeové Ježíše viděli a neuvěřili! Vidět Ježíše nic neznamená, ale věřit v Ježíšovo Slovo znamená všechno: není to tak? Nikoli, protože obojí je důležité. Ať už si vytvořím svůj obraz nebo ne, obraz je vždy nezbytný. Nemohu věřit ve slovo pouze abstraktní. A já mám obraz, pravý obraz, a v tomto bodě musím změnit svůj vnitřní postoj. Svatá Tvář z Manoppello je tedy nějaká Ježíšova „fotografie?“? Skoro by se to tak dalo definovat, ale je něčím víc než fotografie. Je to vlastně sebezobrazení Krista. Krista zemřelého? Proč? Říkáme, že Veronika je rouškou, která byla položena na Ježíšovu hlavu v hrobu.. nebo ne? Ne, není to obraz mrtvého Krista, protože na vás hledí a vidíte i pootevřená ústa, je živý, jakoby dýchal, jakoby hleděl na Otce. A také toto je velice důležité: když intuitivně pochopíte, že toto je největší dar, který Kristus zanechal lidstvu s výjimkou samotné Eucharistie, ale který lidstvo není schopno vidět, protože nemá čisté oči, pak lze říci jen jedno: dívej se, rozjímej, dívej se skrz tuto roušku, a pocítíš, zda je opravdu božského původu či nikoli. Všichni křesťané Afriky, Asie, Ameriky by tedy měly jít do Manoppella, aby viděli Ježíšovu Tvář.. Ježíšovo Slovo však může prostřednictvím Bible dosáhnout do všech částí světa. Proč se tedy Bůh ukazuje takto, jako na „fotografii“, abych tak řekl, skrytě, a všichni mají věřit v tuto Ježíšovu Tvář, která je kdesi skryta. Řekl bych nejprve jednu věc: dnes máme fotografii a můžeme proto fotografovat předmět, který se prostřednictvím fotografie může šířit po celém světě. Ale na druhém místě bych zmínil, že i katolická Církev - nejen protestantská - by se měla něco naučit od východní Kristovy Církve prostřednictvím ikon předávaných staletími. Vzor, který nikdo až do dneška nemohl ukázat, je totiž právě rouška z Manoppella: model, na jehož základě vznikly všechny ikony. Není pravda, že to není nutné. Už alespoň od 2. nicejského koncilu bychom měli říkat, že je nezbytné tvořit Pravý Obraz Kristův, právě abychom uctili Jeho pravý obraz. Nakonec snad můžeme říci ještě pár slov o vztahu mezi Tváří Krista z Manoppello a Turínským plátnem: obrazy se liší nebo jsou si podobné? Jak spolu vlastně souvisejí? To studovala podrobně sestra Blandina Pascalis: to ona mne seznámila s Manoppellem! Když se položí na sebe fotky dvou obrazů ve velikosti 1:1, a to může a má udělat každý, kdo chce vidět zda se kryjí, lze spatřit, že se kryjí naprosto dokonale. Vzniká tak jediný obraz, který je zároveň trojí: obraz Plátna a dalo by se skoro říci "jako Otec“ - obraz z Manoppello – „jako Syn“ a jediný obraz, který vznikne spojením obou dvou, který je „jako Duch Svatý“: přesně jako v teologii Trojice. 45

„Předtím, než se vydáte ke mně …jděte nejprve na Monte Sant´Angelo a tam proste archanděla Michaela o pomoc a ochranu“ (sv. Pio z Pietrelciny) V Puglii, na Monte Gargano, se ve městě Monte Sant´Angelo nachází nejslavnější svatyně Západu, zasvěcená sv. archandělu Michaelovi. Na vrcholu hory se rozprostírá zvláštní bazilika tvořená komplexem staveb z různých období, obklopujících jeskyni. Svědectví patnácti staletí dějin. Od nepaměti je toto místo - známé v celém světě - místem odpuštění Eucharistie pustiměřských poutníků v „nebeské bazilice“, jeskyni sv. a modlitby. Neznámý autor jej Michaela, archanděla na Gargánu, Anni Paulini Peregrinatio, 2009. před tisíci lety popsal těmito slovy: „Svatyně sv. Michaela je všude známa a opěvována nikoli pro oslnivost svých mramorů, nýbrž pro zázračné události, k nimž zde došlo: skromné výrazem, ale bohaté nebeskými ctnostmi, neboť jej založil a posvětil sám archanděl Michael, jenž u vědomí lidské křehkosti, sestoupil z nebe, aby lidé mohli na tomto místě účast na Božích věcech“. Počátek svatyně lze položit na konec V. století a počátek VI. století. Dokládají to starobylé písemné prameny: list, zaslaný v roce 493/494 papežem Gelasiem I. biskupu Larinovi, a další list, zaslaný samotným papežem ad Herculentius, biskupu z Potenzy (492-496) a dále pak zmínka, uvedená v martyrologiu u data 29. září. Přesným, podrobným a působivým způsobem však pozoruhodné dějiny a zázraky, jež stály u zrodu kultu sv. archanděla Michaela na Gargánu popisuje kniha Liber de apparitione sancti Michelis in Monte Gargano, sepsaná v VIII. století. Tato úcta je spojena s tradicí čtyř zjevení, k nimž zde během staletí došlo, a která jsou popsána s mimořádnou a působivou živostí, a vydávají svědectví o zázračných událostech, ke kterým zde došlo. První zjevení se tradičně datuje do roku 490, a je obestřeno více legendárními a ohromujícími okolnostmi, a je rovněž známé jako příběh s býkem. Jednoho dne se urozený a bohatý pán ze Siponta vydal pást svá stáda na úpatí hory Gargáno. 46

Znenadání mu zmizel nejkrásnější býk. Po dlouhém a namáhavém hledání jej našel klečícího u otvoru jedné z jeskyní. V hněvu vzal luk a vystřelil šíp proti neposlušnému zvířeti. Šíp se však z nepochopitelných důvodů otočil a místo zvířete zasáhl nohu urozeného pána. Ten, zneklidněn tím, co se stalo, šel k biskupovi, kterému vše vypověděl. Jakmile biskup pozoruhodnou historku vyslechl, nařídil mu tři dny modliteb a pokání. Když uplynuly, zjevil se biskupovi archanděl Michael a takto promluvil: „„Já jsem archanděl Michael a povždy dlím v Boží přítomnosti. Tato jeskyně je mi svatá, já jsem si ji zvolil; já sám jsem jejím strážcem … Tam, kde se dokořán otvírá skála mohou být odpuštěny hříchy lidí … To, oč se zde bude v modlitbě prosit, bude vyslyšeno. Vystup tedy na horu a zasvěť jeskyni křesťanské úctě.“ Protože však ona tajemná a skoro nedostupná hora byla dlouhou dobu místem Mitrova pohanského kultu, biskup dlouho váhal, než se rozhodl uposlechnout slov archandělových. Druhé zjevení svatého Michaela, zvané „vítězné“, se tradičně datuje do roku 492, i když někteří současní badatelé vztahují událost na období války mezi longobardským vévodou Grimoaldem a Řeky v roce 662-663, kdy vítězství, k němuž došlo 8. května, Longobardi připisovali přímluvě a mocné pomoci sv. Michaela. Město Siponto, - jak vypráví tradice, - bylo v obležení nepřátelských hord a blízko dobytí. Biskup sv. Vavřinec vymohl na nepříteli třídenní příměří a s důvěrou se v modlitbě a pokání obrátil na nebeského vojevůdce. Když vypršela třídenní lhůta, zjevil se biskupovi archanděl Michael a předpověděl mu jisté a naprosté vítězství. Tato zvěst naplnila srdce obležených velkou nadějí. Obránci vyšli z města a začal urputný boj, provázený hromobitím a blesky mimořádné intenzity. Vítězství sipontinských bylo drtivé. Třetí zjevení bývá zváno „epizoda zasvěcení“. Tradice vypráví, že po nabytém vítězství se už biskup vyplnění přání nebeského posla nebránil a rozhodl se v roce 493 zasvětit jeskyni sv. archandělu Michaelovi, na poděkování za záchranu. Tento záměr podporoval i papež Gelasius I. (492-496). Archanděl se však zjevil znovu a oznámil mu, že on sám si už jeskyni posvětil. Sv. Vavřinec, biskup ze Siponta, se proto spolu s ostatními sedmi biskupy Puglie, zástupu věřících a sipontského kléru, vydal k posvátnému místu. Během procesí došlo k zázraku: objevilo se několik orlů a svými rozpjatými křídly chránili biskupy před žárem slunečních paprsků. Když přišli k jeskyni, našli tam oltář pokrytý nachovým páliem a nad ním se tyčil kříž. Navíc, jak vypráví legenda, našli ve skále otisk dětské nohy – nadpřirozené znamení zanechané sv. Michaelem. Svatý biskup tu pak s nesmírnou radostí slavil první mši svatou. Bylo to 29. září. Samotná jeskyně, jako jediné bohoslužebné místo, které nebylo posvěceno lidskou rukou, nese po staletí název „Nebeská bazilika“. 47

Čtvrté zjevení se odehrálo v roce 1656, kdy celou jižní Itálii pustošil strašlivý mor. Arcibiskup Alfonso Puccinelli, nenacházeje žádného lidského prostředku, jak zabránit šířící se epidemii, obrátil se v modlitbách a postech k archandělu Michaelovi. Pastýř duší dokonce uvažoval, jak ještě více vyburcovat Boží vůli, a vložil do rukou sochy sv. Michaela prosbu psanou jménem celého města. A hle, na úsvitu 22. září, zatímco se modlil v pokoji biskupského paláce na Monte Sant´Angelo, pocítil jakoby zemětřesení a tu se mu zjevil sv. Michael v oslnivém jasu a přikázal mu, aby požehnal kameny z jeho jeskyně a vyryl na ně kříž s písmeny M. A. (Michael, archanděl). Každý, kdo tyto kameny bude u sebe zbožně nosit, bude moru uchráněn. Netrvalo dlouho a celé město bylo moru zbaveno, jak archanděl slíbil. A nejen to, zachráněni byli i všichni, kdo si tyto kameny vyžádali, ať už se nacházeli kdekoliv. V trvalou památku tohoto zázraku a jako projev nekonečné vděčnosti, dal arcibiskup postavit památník sv. Michaela na náměstí, na němž stojí dodnes, právě naproti balkónu onoho pokoje, v němž se odehrálo zjevení, a na památník nechal napsat tato slova: AL PRINCIPE DEGLI ANGELI VINCITORE DELLA PESTE PATRONO E CUSTODE MONUMENTO DI ETERNA GRATITUDINE ALFONSO PUCCINELLI 1656 PAMÁTNÍK KNÍŽETI ANDĚLŮ VÍTĚZI NAD MOREM PATRONU A OCHRÁNCI V NEKONEČNÉ VDĚČNOSTI ALFONSO PUCCINELLI 1656

Svatá jeskyně byla po staletí metou poutníků, místem modlitby a především smíření s Bohem. Zjevení jsou totiž znamením, výzvou, která se obrací k člověku, aby se sklonil před Božím majestátem. Během patnácti staletí dějin putovali do svatyně na Gargánu – „domu Božího a brány nebes“ křesťané z celého světa, aby tu znovu nacházeli pokoj a odpuštění v milující náruči Otce a uctili sv. archanděla Michaela, Knížete nebeského vojska, a jak on vyznávali svým životem: „Kdo jako Bůh“. Mezi poutníky nacházíme mnoho papežů (Gelasius I., sv. Lev IX., Urban II., Alexandr III., Řehoř X., sv. Celestin V., Jan XIII. jako kardinál, Jan Pavel II., Josef kardinál Ratzinger), panovníků (Ludvík II., Ota III. a jeho manželka Theofanie, Jindřich II., Matylda z Canossy, Karel I. z Anjou, Alfons Aragonský, Ferdinand Katolický, Zikmund, král polský, bourbonští králové Ferdinand I a II., Viktor Emmanuel III. a Hubert II. Savojský), různé hlavy vlád a ministři a také mnoho světců (Anselm, Bernard z Clairvaux, Guglielmo z Vercelli, František z Assisi – který sem z úcty ke svatému Michaelovi přišel bos, podobně jako Ota III., Brigita Švédská, Alfons z Liguori, Gerard Maiella, Pio z Pietrelciny a mnoho dalších), ale především tisíce poutníků ze všech národů, kteří přitahováni zcela jedinečnou nebeskou bazilikou, kde nacházejí naději, odpuštění a pokoj na přímluvu sv. Michaela, archanděla. Tady člověk zakouší milost lásky, protože si uvědomuje, že existuje někdo, kdo jej opravdově miluje. 48

ANDĚLÉ

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Jeden Ital, který prý jezdil rychlostí 180 km po autostrádě, prý vzal s sebou tři jiné: Němce, Francouze a spolukrajana Itala. Sotva začal uhánět podle svého zvyku, Němec ho poklepal na rameno: „Zastav! Já vystoupím.“ „Ale neboj se, já mám anděla strážného.“ „Říkám ti, zastav!“. Za chvíli následovala stejná scéna s Francouzem. Nakonec to nevydržel ani Ital: „Zastav, já také vystoupím.“ „ I ty, už jsem ti řekl, že mám anděla strážného, proč se tedy bojíš?“ Nepomohlo to. Spolukrajan také vystoupil a Ital jede sám a sám, rychlosti ještě přidal. Najednou ho někdo poklepe na rameni. „Kdo jsi ty?“ „Jsem tvůj anděl strážný. Zastav, já také vystoupím.“ Jsou skutečně andělé? Písmo svaté o nich mluví často a při různých okolnostech. Slovo anděl však není jméno, je to prostě označení funkce, znamená posel Boží, řecky angelos. O nebeských bytostech píše novozákonní List Židům (1,14): „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k těm, kdo mají dojít spasení?“ Píše totiž proti těm, kteří chtěli i Krista považovat jenom za anděla a ne za opravdového Syna Otce. List k židům ovšem nepopírá, že byl i Kristus poslán na svět, ale v něm se sám Bůh stal viditelným a přišel zvěstovat poselství spásy. Je tedy rozdíl mezi poslem a poslem, jak je známe ze zkušenosti. Za nejnižší druh považujeme otroky, kteří jsou prostě posláni na práci. Ztrácejí všechnu samostatnost a svobodu, nemají tedy lidskou důstojnost. Ale i tu jsou stupně podle práce, která se ukládá. Nazýváme to česky dříčství, nádenictví, když se někdo musí živit jenom tím, že se namáhá jenom svaly bez jakéhokoliv dalšího zájmu o to, co musí dělat. Začíná být víc ceněn, když 49

jde o něco důležitého. Vážnost dělníka pak ještě roste, čím víc se přitom uplatní jeho osobní vlohy a odpovědnost a čím vyšší postavení má pán, kterému slouží. Najít si pokud možná nejlepšího pána bylo ideálem tzv. feudální, nobilní společnosti. Byli sice služebníky, ale už se považovali za velké pány ti, kteří se pohybovali na císařském dvoře. I v dnešním demokratickém světě udělá kariéru ten, kdo se stane ve státě ministrem. Nehledě k tomu, že latinské slovo minister znamená služebník, on už je členem „vlády“. V této situaci bylo snadné pro duchovní autory udělat závěr náboženský. Vyjadřuje jej věta užívaná v liturgii: sloužit Bohu znamená kralovat. Vyššího pána si totiž nedovedeme představit, ani se nenajde důležitější práce, než je věčná spása celého světa. K té pak jsou posláni všichni křesťané. Vyjadřuje to jiný řecký termín, který má prakticky stejný význam jako anděl, totiž apostolos, apoštol. Křtem jsme tedy dosáhli opravdu vysoké kariéry: staly jsme se anděly a vyslanci nejvyššího pána, členy nebeského dvora. „Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde,“ zpíváme ve svatováclavském chorálu. Pokračujme však naši úvahu. Poslaný, angelos, bývá pověřen nějakou prací, ale může mu být také svěřeno poselství k nějaké osobě. I tu ovšem rozlišujeme ke komu je poslán a s jakou zprávou. Když král posílal list královně, zvolil si někoho, koho jakoby počítal ke své rodině. Vrcholným poselstvím je v tomto případě to, co v Písmu čteme o zvěstování Panně Marii (Lk 1,26-38). Už samo jméno Gabriel označuje funkci Božího posla a označuje se jako archanděl, jeden z předních vůdců andělských. Jak vysoce si tedy musí cenit Bůh osoby, ke které je vyslán tak zvláštní posel a jak důležitou zprávu musí zvěstovat! Jde tu o početí Bohočlověka, o uskutečnění jeho spasitelské činnosti na zemi. Je to případ vrcholný, jedinečný, ale ne jediný. Vždyť každý člověk má vykonat na zemi jistý Bohem určený úkol. Nedivme se tedy tomu, že křesťané věří, že i k jeho vstupu do života Bůh posílá anděla, aby ho pak na cestě doprovázel, anděla strážného. Není radno tuze diskutovat o bytosti a povaze těchto tajemných nebeských duchů. Spokojme se s mluvou Písma, které nám je líčí jako spolupracovníky Boží prozřetelnosti ve světě. Stvoření člověka a jeho růst k obrazu a podobenství Krista je ovšem dílo privilegované. Proto už Otcové církve připisují jednotlivým národům, městům i každému člověka zvláštního anděla, aby ho vedl a ochraňoval v nebezpečí, aby byl andělem strážným. Dávají mu krásná jména. Sv. Jan Chryzostom jej nazývá naším „pedagogem“, pro sv.Bazila je „společník na cestě“, pro jiné je především ochránce proti vnějším a vnitřním nebezpečím. Jeho vychovatelská funkce se uskutečňuje především tím, že nám v příhodné době vnuká správné myšlenky, abychom rozřešili životní problémy a v hodinu smrti nás doprovází, abychom předstoupili k věčnému soudci se svým obhájcem. Proto se zpívá při pohřebních obřadech antifona: „Do ráje nebes přiveďte ho andělé, aby s Lazarem, druhdy chudobným, požíval tam věčné slávy.“ V životopisech svatých čteme mnoho příkladů o tom, jak jisté vyvolené osoby přítomnost svého anděla vnímaly viditelně a přímo s nimi hovořily, jako např. sv.Anežka Římská nebo Gemma Galgani. Je to ovšem vděčný námět pro umělce. Dětem se zavěšuje nad postýlku obrázek strážného anděla a modlitbička k němu bývá první, kterou se naučí zpaměti. Kontemplativní poustevníci připisovali andělům zvláštní funkci při zahánění zmatených myšlenek a pokušení. Jednoho takového jsem potkal v Rumunsku a ten mi dalo toto vysvětlení: „Žiji tu v lese, naprosto o samotě, ale svět je dnes tak zmatený, že jeho sugesce proniká i sem ke mně. Na štěstí mne chrání sugesce vyšší, přicházející z nebe.“ Tato situace je ještě aktuálnější pro nás, proto věříme v ochranu dobrých duchů i my a můžeme být dobré mysli. 50