agent John Francis Ková
SV J SV T SI MUSÍME ZASLOUŽIT
PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!
Copyright © Tomáš Bartoš, Karolina Francová, Jan Hlávka, Ond ej Neff, Ji í W. Procházka, Vlado Ríša, Františka Vrbenská, Miroslav Žamboch, 2008 Cover Art © Lubomír Kup ík, 2008 Illustrations © Jan Doležálek, Dana Haferová, Marek Hlavatý, Tomáš Jedno, Jan Patrik Krásný, Petr Vyoral, 2008 Design ©Jan Doležálek, 2008 Edition © 2008 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-224-3
Vážení p átelé, tená i, JFK speciál, který držíte v rukou, je osmnáctým svazkem série v po adí. P i periodicit zhruba dva m síce to p edstavuje t i roky existence. Za tu dobu se do tvorby p íb h agenta Johna Ková e zapojilo deset autor , kte í dohromady vytvo ili víc než dva a p l tisíce stran extravagantních dobrodružství. To všechno ale není vlastn až tak d ležité. D ležité je, že žádný tuzemský science fiction seriál nebyl a te tu najednou je; d ležité je, že ho máte rádi, že ho tete – a samoz ejm kupujete. V roce 2004 byla myšlenka knižní seriálové ady psané eskými autory založené na eských reáliích tou nejv tší science fiction, s níž se tuzemští nakladatelé asi setkali. Malý trh, žádná záruka úsp chu, žádná tradice … vyhozená investice. Jenomže to byla výzva, zkusit vytvo it n co nového, navíc spojená s touhou psát ryzí, omezeními minimáln svázanou sérii. Po p ekonání po áte ních obtíží vznikl pružn fungující JFK tým a s ním první knihy. V prvních šesti dílech byl rozsah limitován sto dvaceti stránkami. Vejít se do toho formátu m li problém i zkušení auto i, otcové zakladatelé Miroslav Žamboch a Ji í W. Procházka. Po jistém váhání byl rozsah navýšen na sto šedesát stran, který lépe vyhovoval stále nar stající komplexnosti jednotlivých epizod, a pozd ji pak ješt jednou na sto devadesát stran. Úsp ch seriálu do jisté míry závisí na mí e rutiny, známosti, familiárnosti, kterou dop ává svým p íznivc m. My se snažíme toto pravidlo respektovat v minimální nutné mí e. Spisovatelé píší r znými styly, mají r zný p ístup k dobrodružné literatu e jako takové a zatím – zatím nám to prochází. A to díky dv ma v cem: protože všichni auto i jsou profesionálové v nejlepším smyslu tohoto slova (platí i pro nová ky!) a protože jsou eští tená i dobrodružné literatury-zna n vzd laní a sou asn i extrémn tolerantní. V JFK najdeme odkazy na historii eskou i zahrani ní, na popkulturu, na náboženská vyznání, humor, horor, drsnou akci. To je velké plus, které oce ujete, které si všichni užíváme. A dále, milovnici hororu obvykle p íliš neholdují komedii a naopak, podobn psychothriller nemá spole né fanoušky s ak ním dramatem. John
Ková n jakým zp sobem dokázal najít platformu, na které si všichni rozumíme. V tomto speciálu potkáte, až na dv výjimky, všechny dosavadní autory a všechny ilustrátory. P edstavíme vám fantastický žánr v jeho všech možných podobách, od sofistikované eroti nosti až po hardcore science fiction. A samoz ejm cokoliv, co se nachází mezi t mito mantinely. Pokud to v bec jsou mantinely, science fiction, a pro dobrodružnou to platí o to více, by je mít nem la… Jako všichni tv rci, i my jsme na naše dít hrdí a d kujeme vám za p íze . Váš JFK tým.
JI Í W. PROCHÁZKA Jeden ze dvou otc zakladatel JFK série. Má na kont t i vynikající JFK knihy, Není krve bez ohn , Armády nesmrtelných a Podhoubí smrti. Na eské SFF scén se pohybuje už n jaký ten pátek a ko ení ji svým nadhledem, smyslem pro humor, citem pro jazyk a láskou k zemím Koruny eské. Do svých d l vkládá zna né množství podpovrchových odkaz , které dokážou ocenit zejména zkušení tená i. V p íb zích Johna F. Ková e pouští svou imaginaci na ješt delší vodítko než obvykle a do literatury p ináší tarantinovský p ístup – což oce uje stále více tená . V povídce P íliš mnoho Lilií se ukáže, že s Johnem Ková em a Jirkou W. Procházkou není ani návšt va h bitova poklidnou pietní záležitostí.
P ÍLIŠ MNOHO LILIÍ John svíral kytici b lostných lilií. Nebe bylo na rozdíl od kv tin temné. Mezi vodou zt žklými mra ny se ob as prodral slune ní paprsek. „…já vím, že jdu pozd ,“ povzdychl si Ková a mávl kv0 tinami. Pohlédl na hodinky. „M l jsem problémy, mami. Ale jist , vím, že se nemám vymlouvat… Jenže cestou p epadli náš vlak. Vezli jsme n jaký triangula ní lokátory, to by t nezajímalo, takový ty naše technický sarapati ky. Rozsekali náš v z zven í, na kusy. Když vlak zastavil, p ipomínal vagón otev enou konzervu. To víš, my si to taky nenechali líbit, jenže ti zmetkové m li deltoidy, takový létající potvory. Hlavou mi bleskla tvoje ef šestnáctka. Ta by se nám, mami, hodila! A s takovou excelentní pilotkou, jako’s byla ty, to by fakt byl deus ex machina“ zasmál se Ková tiše, vlastn – ani se tak nezasmál, spíš pozvedl koutky rt . P endal kytici z jedné ruky do druhé a podrbal se v t ídenním strništi vous . T ch šedivých za poslední roky n jak moc p ibylo. Obli ej m l pohublý a hluboké o i se leskly na pozadí bledých tvá í. Nepokojn se rozhlédl, v tomhle prost edí si nep ipadal moc dob e, ale pak se s kv tinami op t oto il. „Co ti budu povídat, nakonec jsme se z toho vyst íleli jak Desperádo. Nemluv o tom, že naše šéfová si ten p esun ohlídala a na deltoidy nakonec sta ila stará dobrá ty iadvacítka. Ur it pamatuješ ten ruský bitevní vrtulník; ano, ty mašiny po ád ješt lítaj… Škoda, že taky nelítáš s námi. Dám ruku na to, že by ti celá ta naše banda sedla – a ty by ses taky všem líbila! Na to si vsadím, mami,“ Ková pokr il leva ku, za al p st – a letmo pohlédl na hodinky. „Vážné by se ti líbilo být s námi,“ dodal se zamženým pohledem, p istoupil k hrobu a položil na mramorovou desku kytici lilií bílých jak smrt. Za alo pršet. JFK si ob ma rukama povytáhl límec tmavošedého kabátu. Díval se na náhrobek s nápisem Elisabeth Francis Kovar *1959 †l999. Vyndal z kapsy drobný p edm t a rozbalil jej. Str il fólii do kapsy a p edm t usadil do rohu náhrobního kamene, do vytesané prohlubn
pro sví ky. Kryt svítilny rotoval a sinavý plamen házel odlesky po lešt né žule náhrobní desky. Závoje deš ových kapek zvýraz ovaly sv telný ú inek. „Tohle sv týlko pro tebe sestrojil náš profesor, von Wonder,“ ekl Ková . „To máš k desátému výro í, mami. A mám ješt jedno p ekvapení – dneska t bereme do týmu, to koukáš, vi ? Prost se staneš sou ástí Agentury.“ Déš houstl a na zem se krom kapek snášely i zbarvené listy javor a jilm . Nebýt žlutých a rudých list , sv t by byl skoro jednobarevný. ernobílý comics s ob as zvýrazn nou, k iklavou barvou. Nad vinohradskými h bitovy rozprost el k ídla zármutek a bou kový cumulonimbus. Setm lo se. John Ková se naklonil k b lostným kv tinám p evázaným st íb itou stužkou a posunul je blíž k náhrobku, aby kytici lépe osv tlovala von Wonderova lampi ka. Spokojen zaregistroval, že se od nádhern opalizujícího, jakoby fantómového sv tla rozzá il celý náhrobní kámen. Zdálo se, že sám monolit do sebe nasává energii profesorova dárku. JFK stál u hrobu matky; zase pohlédl na hodinky, pot etí za p t minut, a op t se rozhlédl. Kone n … *** Po travnaté cest pokryté spadaným listím, z cár mlhy a pruh mihotajícího se dešt , se blížila postava v tmavém, dlouhém upnutém plášti. Muž m l hluboko naražený klobouk a v ruce svíral kytici bílých kv t . Šel a upíral zrak pár metr p ed sebe, do zem ; krá el zvolna, zamyšlen , nesp chal. Ková mu zamával, ale muž jej dosud nezaznamenal. Ková se letmo oto il k hrobu a podotkl: „Tak, jsme tady všichni, mami.“ A v tom to spat il. Karmínový bod zam ovacího laseru se usadil na nejv tším okv tním plátku. Ani se nehnul. Musel ho tam umístit profesionál. ervený bod nasvítil tak, že ho Ková nemohl p ehlédnout. „Kde jsi, parchante?“ JFK se nap ímil a zvedl ruce. Beze zbraní.
„Mami, asi tady budeš mít dneska rušno,“ poznamenal a oto il se. „Vítej v Agentu e.“ Díky houstnoucímu dešti zahlédl dráhu laseru – od lilie až ke zbrani. St elec byl vlevo, v rozsoše tak ka opadaného javoru. Byl p itisknutý ke kmeni tak dokonale, že ho Ková nezahlédl ani te . Muž v dlouhém kabátu mezitím zahlédl Ková e se zvednutýma rukama a v domn ní, že to je na n j, mu nadšen zamával: „Johne!“ „Táto!“ „Ani nevíš, jak rád t zase vidím!“ „Já bych t te radši nevid l, táto,“ pomyslel si Ková a nahlas se zasmál: „A co teprve já! Jsem opravdu rád, žes p išel!“ a zvednuté ruce zvolna, velice pomalu rozpažil k srde nému objetí. „Snad to ješt nespustí? Zatracen , to snad ne…“ Ková totiž zahlédl další ervený bod. Usadil se otci na pravé stran klobouku, z pohledu Ková e. Tenká ervená linie vedla zprava, od vzty ených paží monumentálního lkajícího and la. Nad ním byl další odst elova . Ve vojenské terminologii se od JFK nacházel na dvou hodinách. Josef Ková p išel k synovi, kv tiny stále v ruce, a pevn jej ob ma rukama objal. „Ty kluku, ty se taky neozveš,“ ekl, ale nevy ítal. Konstatoval. John stisk op toval a rozhlížel se. Sledoval ve vzduchu zav šené, nepatrn se chv jící rudé paprsky. „Nemohl jsem ti zavolat, táto. Ale vzkaz jsi, díkybohu, dostal.“ „V po ádku. Však já vím, maximální utajení, armáda, chápu… S maminkou to bylo to samé. Když byla na misi, ozvala se vždycky, až když p ilet la rovnou na dovolenou. To bylo n kdy na palici,“ zasmál se senior. John úsm v op toval. Oba muži stáli proti sob . Johnovi stékal déš po tvá ích, a nebyl to jen déš . Otec vrt l hlavou, na pravé stran klobouku usazený rudý bod, usmíval se a íkal: „To by m v era ani ve snu nenapadlo, že se dneska uvidíme.“ „N koho to z ejm napadlo,“ pomyslel si Ková . Tátovi p ikývl. A dál odevzdan dumal nad tím, kam mu mí í první odst elova – do
hlavy nebo do b icha? Jako by tu v tu už n kde slyšel… Do hlavy nebo do b icha…? Vyber si! Josef Ková se sklonil k hrobu a uložil bílou kytici vedle synovy. „Krásný lilie, Johne.“ ekl. „Máma je m la ráda.“ Ková junior p elétl zrakem okolí. Nic se nezm nilo. Bohužel… „Taky to všechno m že být jen špatný vtip,“ pomyslel si. „Nebo dobrý… Záleží na point .“ Ješt jednou si prohlédl vinohradský h bitov a v tom si uv domil si, že to vtip nebude. Prostor kolem nich byl do ista vymetený; žádné shrbené sta enky nad zarostlými hroby, žádní promenující se poz stalí, žádní znud ní frackové na bizarním rodinném výlet za d dou. Kam dohlédl, nebyla ani noha. Tohle byla pe liv p ipravená akce. Na celý ten posmutn lý kousek sv ta se snášel hustý, jemný déš . Blížila se bou ka. Vzorn sest íhané, temn jší i sv tlejší túje ty ící se kolem cest a cesti ek, hroby a hrobky, lesknoucí se st íbrné smrky a do ad vyrovnané náhrobní desky, paletou impresionist zbarvené koruny javoru, mod ín a jilm ; pod nimi pla ící and lé, mrtvé hrdli ky, oprýskané kamenné k íže a okázalé erné obelisky, to vše byl nyní Ková v paralelní vesmír. On s tátou, dv kytice bílých lilií a dv ervené, smrtící linie. Byl to jednoduchý vesmír, pár stavebních prvk – jenže v n m po ád cosi scházelo. N co podstatného. John F. Ková zvedl ruce nad hlavu a n kolikrát se zvolna oto il. „Johne, co to vyvádíš?“ „Ale – to je, táto, takový m j h bitovní rituál.“ Josef Ková p ikývl, ostatn , jako vále ný fotograf se dokázal p izp sobit jakékoliv situaci. Bez dalších e í pozvedl paže a taktéž se t ikrát oto il. Potom se zastavil tvá í v tvá synovi a díval se mu do o í: „Dobrý?“ „Mnohem lepší,“ pousmál se John. „Dík, táto.“ Kone n se trošku uvolnil. Bože, to je dob e, že po nich ti liajzlové nest ílí jen tak, pro nic za nic. Nev d l, co by d lal, kdyby to spustili. Má tady p ece tátu – a stojí u hrobu mámy. Krucinál, co by asi tak d lali všichni ti proslulí super agenti na jeho míst ?
Po celou dobu z eteln vnímal tlak vlastních zbraní – v podpaží, za pasem, nad kotníkem. Tak ka z eteln pulsovaly nedo kavostí, vybízely ho ke zt ešt né akci (t ch jsi p ece už zažil!), lákaly jej sv dn ji než Sirény… Ne! Te mu nebyly nic platné! Situace se ovšem m la rázem zm nit. Ková to vytušil chvilinku p ed tím, ale nesta il zareagovat… „Necht l bys deštník, Johne? Jsi celý mokrý!“ pronesl otec a bez varování sáhl do kapsy kabátu. „Proboha! Nehýbej se, táto!“ Josef Ková práv vyndával vyst elovací deštník. Koupil ho nedávno; tedy, spíš ho dostal – když si po izoval kabát od Pietra Fi1ipi. Ano, je to sice dražší firma, ale nabídli mu našlehané capuccino, nechali ho v klidu si vybrat, prost spo ádaní obchodníci. „Pro bych se nem l hýbat? Chci ti dát deštník!“ „Nest ílejte!“ za val Ková do dešt a zašermoval rukama. „On nic neví!“ Tvá e mu zk ivila bezmoc. Byl si v dom toho, že je pozd … Josef Ková práv pozvedl deštník a stiskl tla ítko. Vybral si erný; erná nezklame, erná je klasika. A v d l, že tohle je spolehlivý kus. P ed o ima jeho syna zpomalen defilovaly soub žn se odehrávající d je. „Ne!“ Jeho výk ik nikdo nevnímal. Sv t se ocitl ve zpomaleném rytmu; zvuky podprahov brumlaly a všudyp ítomný déš v šikmých linkách dokresloval rozfázovaný obraz do comicsov ernobílých linií. Tlop! První rána oto ila tátu o sto osmdesát stup . Ruka! Kapky syté rudé krve vyst íkly na lešt nou žulu. Jeho t lo bylo ješt v náklonu, když ho následující rána srazila k zemi. Bok! Tlop! Další krev a další bolest. Starý muž dopadl na náhrobní desku. Zaúp l. Kámen a bolest. *** „Táto!“ vyk ikl Ková a vrhl se k otci, aby jej kryl p ed dalšími projektily. „Žiješ?“ svíral ho pažemi v podpaží a sunul se s ním za náhrobní kámen s nápisem Elisabeth Francis Kovar *1959 †1999. Po nápisu stékala krev. „Do prdele! Co to bylo?“
„Kams to dostal?“ „Do ruky… A do boku! Hergot! Pálí to jak mrcha!“ „To bude dobrý! To bude dobrý… Volám záchranku! A do hajzlu…!“ „Copak, nemám zaplacený zdravotní pojišt ní?“ „Není tady signál!“ „B hví, co máš za k áp, Johne! Zkus mou starou Nokii… Au, to je sakra bolest!“ „Chci íct, táto, že tady není žádný signál! I kdybys m l na zádech satelit!“ podotkl John Ková a opatrn prohmatával otci ruku. „Dovolíš? Podívám se ti na to.“ „Prosím t , nejsem st elený poprvé! To když jsme byli na polích v Kuvajtu, to bych ti mohl vypráv t…“ Byl to istý pr st el, šel mimo kosti i tepny. Druhá rána na boku vypadala sice oškliv , ale bylo to povrchní zran ní. Díkybohu, nešlo o život. „Ty máš snad kurs zdravotníka?“ ned v iv na n j pohlédl otec. „Neboj. Nebudu t lé it. Opravdu.“ „No, já jen aby…“ *** „Chci v d t, co mám íct záchrance, táto.“ „Slyšíš? To jsou borci! Už jedou!“ JFK to slyšel až moc dob e. „To nejsou oni, táto,“ ekl a nev ícn se oto il po zvuku. „Pro myslíš?“ „Záchranka nemá kon . Tím mí ko áry.“ Po hlavní p íjezdové cest od západní vinohradské brány p ijížd l barokn vyzdobený, ernozlatý ko ár tažený erným ty sp ežím. „Takhle jezd j funebráci,“ podotkl otec nejist a levou ruku si p itiskl na hru . Srdce bilo pravideln , i když o poznání rychleji. „To snad je moc brzo, ne? Ješt nejsem p ipravený.“ „Takhle nejezdí jen funebráci, táto.“ ***
Kon zastavili sami. Žádný vozka, žádný bi , žádné „Prrr!“ Kabina ko áru se zhoupla na ocelových pérech. Okénka pokrývalo erné sukno a na erných dví kách olemovaných st íbrným pruhem se skv lo lesknoucí se st íbrné X. Z ko áru vystoupil vysoký muž v erném plášti, v erném klobouku a obli ej m l skrytý za ernou maskou. V ruce držel kytici bílých lilií. „Tohle m mrzí,“ pronesl beze slova na uvítanou a ukázal h lkou se st íbrným bodcem na krvácejícího Ková e seniora. JFK se postavil a zhluboka se nadechl. Ruce m ) za até v p sti. Nemohl toho hajzla jen tak zast elit, protože tady byl – kup íkladu! – ran ný táta. A protože by stejn tak jako tak nedokázal tasit zbra rychleji, natož vyst elit. Krom toho si byl v dom, že je stále zam ený minimáln na jedné, ale spíš na více optikách. Pod optikami jsou hlavn a v nich zas náboje. A na spouštích spo ívají lehké, netrp livé prsty. „To by m lo,“ poznamenal Ková . „Když mi n kdo st ílí na rodinu, zpravidla ho to mrzí. Dost…“ „Ale no tak, p íteli, co to žvaníte? Taková klišé? ekal bych od vás n co nápadit jšího, n jakou tu t eskutou, pop-kulturní hlášku.“ „Co je to, krucinál, za chlapa?“ ozval se Josef Ková a zasípal bolestí. Ková junior mu mezitím pomohl posadit se. Otec se op el o náhrobní kámen své Elizabeth Francis a hled l na muže v erném. Dál nic ne íkal, nebylo t eba. „Jsem hrab Xaverius Hawk. T ší m , pane.“ „To je ten šmejd, co t nechal málem odd lat,“ up esnil JFK. „Pro ty expresivní výrazy, Johne?“ up en na n j pohlédl XHawk. Bylo to zvláštní; obli ej mu skrývala matn erná maska s tenkými, st íb it se blýskajícími pr zory, a p esto bylo z etelné, že – a koli se ani nepohnul – na n j up en pohlédl. „ ekl jsem, že m to mrzí. Ostatn , toho snaživého st elce nemine trest. Nikdo totiž nebude beztrestn st ílet na vašeho otce – a už v bec ne kv li deštníku, navíc od Pietra Filipi.“ „Johne, on t zná.“ „Ano, táto. My se tady s pánem známe. Už delší dobu.“ „Vy jste na m opravdu nechal st ílet?“ ujistil se Josef Ková .
X-Hawk mírn pozvedl paže, zase je sv sil a ml ky, odevzdan p ikývl. „To máš teda p kný kamarády, Johne! To ti povím!“ JFK ml ky pozvedl paže, zase je sv sil a zavrt l hlavou. „Nic mi ne íkej.“ dodal zvýšeným hlasem otec. Déš ustával. Ze zem , z tlejícího listí a z hrob stoupal mlžný opar. Na h bitov tu a tam poblikávala skomírající sví ka, bylo pár dní po Duši kách. Halogenové napodobeniny m stských plynových lamp vydávaly mrtvoln bledý svit, ostatn , jaký jiný by se na h bitov hodil, a v korunách strom se prohán l vítr. Kon nepokojn zaržáli a pohodili hlavami. erné h ívy se zaleskly v mastném sv tle šedivé velkom stské oblohy. Ková pohlédl na vraníky a p ehlédl okolí. Pátral po tom, co ta ušlechtilá zví ata rozrušilo. Ze stín vrhaných tújemi a jalovci se vylouply ty i temné siluety a mí ily si to k nim. Muži v erných kuklách, s mikroporty na obli ejích a se sofistikovanými zbran mi v rukou se rozestavili kolem X-Hawka. Automatické zbran na hrudích, odhodlaný výraz v o ích, nekompromisní… Jak p i zásahu p enášeném on-line do hlavních zpráv. Hrab Xaverius Hawk p istoupil k náhrobní desce Elizabeth Francis a d ív, než Ková ové sta ili zaprotestovat, položil na ni i on kytici bílých lilií. Decentn se uklonil, narovnal záda a s ú astí pohlédl na náhrobek. Z jedné strany se o kámen opíral krvácející Josef Ková , na druhé stran zá ila opalizujícím svitem von Wonderova svítilna. „Ty vaše koš ata nevyhodím jen proto, že Francis se lilie líbí,“ poznamenal Ková senior. „A možná i proto, že jste stále na mušce mých lidí,“ doplnil ho X-Hawk a ukázal h lkou na Ková ovu hru s usazeným erveným bodem. „Radím vám dob e. Ková i juniore, pokud chcete, aby se papínkovi dostalo brzkého ošet ení, tak již žádné prudké pohyby, prosím. Další vyst elovací deštník nemusím tolerovat.“ „Poslyšte, hrab i co jste vlastn za ,“ ozval se namísto syna Josef Ková . Nedalo mu to a zas musel mít svou: „P edpokládám, že jste nep inesl Elizabeth jenom n jaký kytky, když vynechám, že m
ti vaši blbe ci málem zast elili kv li deštníku. Tak o co tady vlastn , hergot, jde? Nebojte se, vid l jsem možná víc film než vy.“ „Tak do toho.“ „Vše by vám mohl vysv tlit syn,“ pooto il se X-Hawk na Johna Ková e. „Jste zas na špatném míst a ve špatnou dobu,“ poznamenal JFK. „Co se týká místa, ani bych ne ekl,“ pousmál se X-Hawk a ukázal h lkou na von Wonderovu svítilnu. „A ohledn doby – asu mám z ejm dost. A to si pište, že si tady po kám, než aktivujete další triangula ní bod.“ „To ale není ono. To jste si p ece musel dávno prom it!“ „Johne, krucinál, dozvím se kone n , co se tu d je?“ hekal Josef Ková a celkem pochopiteln a bez zbyte ného p ehrávání k ivil obli ej bolestí. „To bys fakt nepochopil, táto.“ „Zkus to! Ob as mám i sv tlý chvilky.“ „Jak chceš. Máme tady nový problém v oblasti zam ova ích kót sférické pentanometrie. P esn ji e eno, jde o definování nových interrealitních sou adnic pro pohyb Maurbyho bodu. Nov generujeme tvar a rozm r p tirozm rné zam ovací sít a k tomu pot ebujeme v bazální realit vyty it triangula ní body. V téhle fázi experiment jde zejména o absolutní p esnost zam ení technologicky vytvá ených hyperfantóm – a to jak z hlediska prostoru, tak z hlediska asu. Samoz ejm v dané realit – což je úžasné.“ „Skv lý,“ hlesl otec. „Ni emu nerozumím… Ale hlavn nerozumím tomu, pro mé kv li n jakým vašem pod laným zam ovacím bod m, to jsem ješt pochopil, n kdo post elil!“ pronášel zt žka a tiskl si post elenou levici k t lu. „Protože to jsou p iblblí, nemyslící hovada, táto! Pot ebuje léka e, to sakra nevidíte?“ za val Ková junior na Xaveria Hawka. „Já to uezdržuju. Já ne,“ poznamenal hrab . „Pokud to chcete urychlit, tak bych m l jedno ešení,“ mávl h lkou k Elisabethin náhrobnímu kameni. P istoupil k n mu, sebral z prohlubn modravou svítilnu a vrátil se s ní ke ko áru. „My si to už v našich laborato ích – v naší bazální realit ! – vyzkoušíme sami. A pak se ozvem.“
„S vaší bazální realitou b žte do prdele! Tohle je hrob mý mámy, v téhle realit ! A vra te to!“ „Tak to jste vy, kdo na h bitovech krade sví ky a demoluje náhrobky?“ pozvedl Josef Ková hlas a významn zahrozil zdravou rukou. „Že se nestydíte, lov e! Tak starej – a takhle blbne!“ „Táto, hele, musíme t dostat k doktorovi a…“ „Jen to tady s tím chlapem do eš, Johne! Krade mám lampi ky! Já p ežil jina í zran ní, to ti povím! A na tohle si ješt po kám!“ Hrab Xaverius Hawk z Jest ábí Lhoty stál u aksamitem potaženého ko áru. Otá el v rukou – zcela fascinovaný – von Wonderovu interrealitní svítilnu. H lkou se st íb itým bodcem st ídav ukazoval na oba Ková e, na rozsochatý javor a v mlžném oparu se vlnící hrobku s padlým and lem. Ve ve erní mlze se rudé linie skv ly jasné a výmluvn . Což byl pádný argument pro vyjednávání. i spíše – pro nevyjednávání. „Je mi líto,“ pronesl hrab X-Hawk s pohledem up eným ke koberci ze žloutnoucího listí. „Na nic si nepo káte, pane Ková i. Zde jsem totiž skon il. Myslím, že se rozlou ím a vyrazím…“ „Myslím, že nevyrazíte,“ ozvalo se zblízka. *** Po cest pokryté zažloutlým spadaným listím, z cár podzimní mlhy, p icházela štíhlá žena s velkou kyticí bílých lilií. M la na sob dlouhý, rozepnutý pláš , šla rychle a kv tiny ob ma rukama svírala v náru í. „Andreo, co vy tady?“ zeptal se vskutku p ekvapený hrab . JFK zíral. P ece si musela všimnout t ch rudých paprsk ! Komtesa de Villefort letmo p ehlédla ú astníky h bitovního dostavení ka. „Taky nesu kytky na hrob, nevidíte?“ ekla a lehce pozvedla kv tiny. Dvakrát to tlumen t esklo. Lesklé, rotující projektily prorazily okv tní plátky lilií. První vlétl vlevo stojícímu muži do hlavy ko enem nosu. O n co pomaleji pokra oval mozkem, ale p esto m l dost energie na to, aby po pr letu hlavou s sebou vzal kus lebe ní
kosti. V gejzíru krve, šedavé hmoty a rozt íšt né lebky ukon il sv j úkol. Druhá st ela zasáhla muže vpravo. Také odvedla kvalitní práci, záv r byl ostatn obdobný. Jen si pro zm nu zvolila cestu do mozkového centra ( pokud se u p íslušník ochranek dá hovo it o mozku) levým okem. Splasssh… Cáklo to. Bílé kv tiny i jednotlivé okv tní oplátky se snášely na podzimní, vlhkou zem a p ipomínaly umírající motýly. Villefortová je nemohla svírat v náru í – v nap ažených rukou totiž svírala pistole. Byla rychlá. Krá ela kup edu a práv mírn rozpažila, aby zam ila zbývající dva muže. Ti se instinktivn dali do pohybu a zvedali samopaly ke st elb . T etí st ela zasáhla gorilu do krku. Šokovou terapií vylé ila uzel na hlasivkách a prolétla páte í. Exploze rozt íšt ných obratl , v listopadové mlze se vznášel kus míchy, rotující krvavý projektil, sv tla ramp, nesnesitelná lehkost zabíjení, moderní doba… Padající listy a padající t lo. tvrtý chlap zvedal zbra a soub žn tiskl spouš . Z hlavn šlehaly plameny a kulky kyp ily travnatou cestu. Krom hlíny rvaly i žluté a ervené a béžové a hn dé spadané listy. Villefortová pozm nila nám r tvrtého výst elu a prost elila st elci paži. Ani ten nejv tší filmový hrdina by nedokázal svírat zbra , kdyby mu z bicepsu n kdo ust elil polovinu svalové hmoty. Dalším výst elem z druhé pistole mu pro jistotu prost elila hlavu; to m la vyzkoušené a na soupe e to docela spolehliv zabíralo. Komtesa de Villefort šla stejn rychle, jako když se p ed chvílí vyno ila ze vznášejících se mlžných cár , jako když se její štíhlé t lo poprvé zjevilo mezi hustými tújemi a zvrásn nými kmeny javor . Došla k hrab ti a zvedla pistoli. P iložila mu tlumi na masku, rovnou mezi o i. „Te to tady p ebíráme my,“ ekla. V korun stromu zask ehotal havran. *** X-Hawk pooto il hlavu. Jen tak, aby Andreu nedonutil stisknout spouš .
„Vypadá jako opravdový,“ poznamenal s neskrývanou ironií. „Až takhle jste dopadli? Zví ecí signály?“ „To je fakt havran,“ odsekla komtesa. „Vega by se takhle nenau il krákat ani po bedn Walkera.“ Hrab cht l cosi sarkastického podotknout, ale tlumená exploze za hrobkou – tam, kde se skrýval druhý ost elova – mu p erušila ni hovoru. Pohlédl do t ch míst. „Copak, stalo se n co?“ starostliv se optala Andrea. X-Hawk rad ji zakroutil hlavou. Ková to zaregistroval ve stejnou chvíli. ervené linie zmizely, jako když vypnou proud. Hned se lépe dýchalo. „Ahoj, Andreo,“ ekl. „To je Andrea?“ hlesl od hrobu manželky Josef Ková . „Jak jsi mi o ní íkal? Hezká holka!“ Znedaleka se ozvalo temné žuchnutí. Javory. Pád t la ze stromu. „Dobrý den, pane Ková i,“ pohlédla Villefortová vlídn na Ková ova otce. „Dobrý,“ hekl bolestí trápený a vodou zmá ený starý muž. Rozhlédl se po všech t ch mrtvých okolo. „Jste skv lá hol ina! Johne, té by ses m l držet! Ostrá jak b itva! Chlap ukradne lampi ku z hrobu mámy a ona mu za to pobije komplet ochranku! To se mi líbí, d v e! Takhle na n , na šmejdy zlod jský!“ Zas n jaký pád… Javory. Tentokrát nikoli bezvládného t la. O zem zadun ly vysoké vojenské boty. „A se mnou se nebavíš?“ zeptal se JFK, o i sklon né k cest pokryté mramorovou drtí a cirkusov zbarveným listím. Žlutá, ervená, oranžová, žlutá, ervená, oranžová, žlutá… Vincent Vega dokon il v h bitovních stínech práci. Shodil z koruny javoru t lo pod íznutého st elce, prom il okolí GeigerThurgauovým indikátorem a hupsnul na zem. Druhého st elce, toho nad hrobkou s napodobeninou ímského sloupo adí, skolil chvilinku p edtím projektilem pln ným rtutí. M l jedinou možnost. Trefil, jak jinak. „Nemluv na m ,“ pronesla Andrea ke Ková ovi. „Necht l jsem t otravovat rodinejma v cma.“ „Blbe ku.“
„Poslyšte, vy dva,“ zamumlal X-Hawk s pistolí stále p iloženou k elu, „necht li byste si to probrat n kde v klidu? Já bych se mezitím vzdálil a…“ „Ml te,“ doporu ila mu Villefortová a zd raznila to p itla ením tlumi e na masku. X-Hawk zmlknul a pokr il rameny. Komtesu de Villefort znal natolik dlouho, aby poznal, že je rozzlobená. „Johne, hele, tak se mi zdá, že jsi tu p vabnou dámu roz ílil?“ vmísil se do debaty otec. „To bych rád v d l, co’s to zas provedl, kluku nezdárná… Au!“ sto il se do klubí ka bolestí. Svíral si ránu na prost elené paži a bolestiv sykl mezi rty. „Nemáte n kdo obvazy?!“ zeptal se Ková junior docela d razn a snažil se nedívat na Andreu. „Volali jsme stodvanáctku,“ odv tila komtesa a probodávala Ková e pohledem. „Dík. Ale tady není signál!“ „Te zas je. Hrab nám to tady kapánek rušil. Te nás najdou p esné, podle tátovy gépéesky.“ „Já se z t ch vašich signál a gépéesek jednou do ista zblázním,“ povzdychl si Ková senior a op t se trhav nadechl. Bolelo ho celé télo a snad i ervené krvinky. „Mluvíte mi z duše,“ podotkl X-Hawk suše. „Taky mi tahle komunika ní hysterie leze krkem.“ „Nem l jste bejt zticha?“ otrávené pronesla Villefortová, ale spustila pistoli k t lu. „A já po ád v duchu po ítal, jak to s tou rukou dlouho vydržíte,“ opá il X-Hawk. „Nezdá se to, ale po pár minutách je to s tou zbraní zát ž, co?“ „O mou ruku se nestarejte! A aby mezi námi bylo jasno,“ pozvedla ob pistole a jednou ukázala za hlavu hrab te, „te to za m p ebírá jina í frajer.“ Ková ovi to bylo jasné. Ani se nemusel ohlížet. „Nazdar, Johne. Brej ve ír, pane Ková ,“ zadun lo to zblízka, Ten hlas byl nep eslechnutelný. „A vy, šmejde, zkuste se pohnout!“ „Ahoj, Vinci,“ ekl Ková . Stará dobrá parta se schází; zatím to není na oslavu… Vincent Vega obešel ko ár. Zastavil se u koní a jednoho zlehka poplácal po plecích. Vzpomn l si na milovníka koní,
starého dobrého Boormana, a povzdychl si. Hrab X-Hawk to vše sledoval se zna nou nelibostí. Tohle byli totiž jeho vyhlášení pekelní o i! Nikdo nem l právo je poplácávat, tím mén hladit! A oni by si to nem li nechat líbit! „Pane Vego! Prosím! Nep ibližujte se k mým zví at m!“ „Bez obav, starej pane. Však voni m neukousnou, vi te, kobylky? P kný kusy, to vám eknu. Kdyby je vid l Frankie, byl by nadšenej!“ X-Hawk tiše zafun l a zavrt l hlavou. Dnes nem l dobrý den. „Abychom to nezakecali,“ ozvala se Villefortová. „Po ád máte, hrab , n co, co vám nepat í.“ Zdáli se blížila siréna záchranky. Jekot se rozléhal nad st echami dom i korunami strom . Sanitka jela seshora, od Želivského. Do Vinohradské fakultní je to odsud zpátky coby dup. John Francis Ková pohlédl na otce a s úlevou se ohlédl. „Takže abychom to zbyte n nerozebírali,“ ekl X-Hawk. „Tuhle v ci ku si beru s sebou,“ pozvedl h bitovní lampu a nazna il holí kruh, jako že všichni tady se po ád to í v kruhu a debata nikam nevede… „Ale, ale,“ pronesl Vega a nepatrn pozvedl pušku. Tak nepatrn , že hlave náhodou mí ila na masku pána z Jest ábí Lhoty. X-Hawk se horní ástí t la ani nepohnul, v d l dob e, kdo na n j mí í! Naklonil hlavu, jako že by rád cosi poznamenal, ale nepatrn p itom pohnul holí; tentokrát opsal kruh v opa ném sm ru. Poté za al obracet pohyb hrotu do magické, nekone né osmi ky. Ze špice sotva viditeln zablesklo. Andrea to se zájmem pozorovala, nechala pistoli dál klidn sklon nou a jen stiskla spouš . Tluuops! T esklo to, vachtlo to – a hrab zíral. Na komtesu, pak dol . Andrea de Villefort mu práv prost elila stehno. „Vy jste m st elila!“ Komtesa pokr ila rameny a podívala se na kou ící pistoli. „Vypadá to tak. M lo to být ale výš.“ „Co si to dovolujete, sakra! P ece víte, jaké mám konexe? Vy evidentn netušíte, kdo vlastn jsem?“ hrab si nev ícn svíral krvácející nohu.
„Post elený hráb ?“ tipl si John Francis Ková . „Máte kurevský št stí, chlape, že pro tátu jede záchranka. Možná vás vezmou oba najednou.“ „Nechte si e i o konexích,“ pronesla Villefortová otráven . „Budete se divit, Xaviere, ale my toho víme taky dost, i když na to nevypadáme. Takže si neho te brko… A abychom to zkrátili a uvedli na oficiální úrove : z pohledu téhle reality jste se dopustil loupežného útoku spojeného s pokusem o vraždu,“ pohlédla se na Josefa Ková e. „A abych nezapomn la na tu krádež,“ ukázala hlavní pistole na sv télkující artefakt. „Vra te to.“ „Andreo! D v e zlaté! Co to melete? Zde pravd podobn dochází k nedefinovatelnému pr niku podvojných realit do bazálního sv ta a vy jako jedna z…“ „Dejte sem tu lampu.“ „Ne!“ zatvrdil se hrab Xaverius e ený X-Hawk. „Jediný, kdo totiž dokáže jakž takž ovládat nespecifikované p esuny, jsem já. Jen já!“ „Nu, a vidíte, ode dneška to možná svedou i jiní lidi,“ podotkl JFK. „Vynechám-li, jestli se v bec dáte po ítat mezi lidi.“ Hrab X-Hawk se t žce opíral o st íbrnou h lku. Rána bolela ím dál víc. ernými kalhotami s nažehlenými puky a decentním st íbrným proužkem prosakovala krev, bylo jí ím dál víc. Nebyla modrá, jak by se od aristokrata v hlasného v paralelních sv tech dalo o ekávat. Byla ervená, byla hodn ervená, a na drahocenném originálním tvídu vytvá ela stále v tší skvrny. „Nevíte, co všechno m žete zp sobit?“ zavrt l hlavou X-Hawk. „Chováte se jak ku ata na porážce! Omámení pobíháte p ed vázacím soustrojím, sem tam sezobnete zrno a ve chvíli, kdy již jedete spoutaní vzh ru nohama do masomlejnu, p ipadáte si, že jste práv našli odpov na základní otázku života, vesmíru a v bec…!“ „To samý ale m žeme tvrdit o vás – a vaší situaci!“ pronesla Villefortová a p iložila mu pistoli na elo masky. Zatím na ní nebylo moc vid t, že v blízkosti Pána paralelních sv t ztrácí vnit ní jistotu, ale bylo znát, že tohle není standardní situace. „Andreo, slyšíš m ?“ „Jo. Jsem v pohod , Ková i.“
Takhle mu ješt nikdy ne ekla… Ková i… „Andreo, tady John. M žeme toho šmejda X-Hawka kone n eliminovat a…“ „Co se opakuješ, Johne? Jdeme na to, ne?“ Po obloze projel rozv tvený blesk. „Vím, že zabít vás nebude tak jednoduché, Xaverie,“ pokra ovala Andrea de Villefort. „Ale po tyhle rán vám zaru uji, že hlava vás bolet nebude! Jestli si n co budete pamatovat…“ „Ale no tak, Andreo, neblázn te!“ Xaverius Hawk dokázal tak ka i nemožné; ovládal sv ty, d je i pohyby planet, ale z bezprost ední blízkosti byl – v ur itých konstelacích – bezbranný jako kterýkoliv smrtelník. A bolela ho i ta nejprimitivn jší, oby ejná rána. A bolela ho hodn . ***
Sanitka vjela do prostoru p ed neogotickou h bitovní kaplí nápadnou dvojitým mohutným oprýskaným sloupo adím a hrobkami významných m š an v bo ních zdech. Žluto ervený mercedes se zapnutým modrým majákem zastavil u pon kud vratkého správce h bitova. Zdravotníci se s ním chvíli domlouvali, jakým sm rem mají vyrazit, aby jim vzáp tí došlo, že ran ného si musejí – jako mnohokrát – najít rad ji sami. Sirénu vypnuli p ed vjezdem do areálu vinohradských h bitov , aby nebudili mrtvé, nicmén sv tla nechali v akci. Modravý, mihotající svit st ešní rampy oza oval prostranství h bitova osv tlené sví kami, lampi kami, lampami a m sícem. „Na krchov jsme teda ješt nikoho neoživovali, šéfe,“ pronesl Marek, tmavovlasý idi sanitky. „Znáte ten fór, jak spadne letadlo na h bitov a reportér se ptá, kolik je mrtvých? A policajt íká, ješt nevíme, ale vykopali jsme zatím dev t set t l.“ „Vy jste fakt v l, Marku,“ zavrt l hlavou doktor Janský. „Mrkn te radši na gépéesku, kde nám bliká ten ran nej, nebo kdo to, ksakru, volal.“ „Dv st metr , severovýchod. Jel bych támhle tudy, do tý levý aleje…“ Sanitní v z se s vr ením naftového t ílitru sunul po asfaltových cestách vinohradského h bitova, mezi všemi t mi mlhami, náhrobky a smute ními vrbami u in ný p ízrak z jiného sv ta. Sanitka byla tak reálná, tak pestrá, plná života… O dv st metr dál, severovýchodn , mezi travnatými cestami a obdélníky hrob , sv šenými v tvemi vrb a jilm , nedaleko oprýskané st ny s okázale vystavenými urnami, hlesl starý, znavený a vlastní krví pot ísn ný muž: „Johne, asi už fakt omdlím.“ „Vydrž, táto. Vidím sv tla!“ „Doufám, že ne na konci tunelu,“ hlesl ješt Ková senior. „Máte poslední možnost, hrab ,“ prohlásila Andrea. „Jestli to nevrátíte, tak vás tady prost prost ílíme na hadry. A ekneme, že to bylo v sebeobran .“ „Ale co ti mrtví kolem?“ zasmál se hrab . „Taky sebeobrana? Vždy ani nesta ili vyst elit!“
„Sta ili,“ vmísil se do hovoru JFK. Byl již docela naštvaný. „Nejd ív post elili tátu, pak vás, a kdybysme se neobjevili my, b hví, jak by to dopadlo! Znáte to: zu í tady gangy zlod j kov . Možná jste se n jakým žižkovským Fer m p ipletli do kšeftu!“ „To se mi snad zdá,“ usadil se X-Hawk na profilované stupátko ko áru; tak zvolna, jak to šlo, aby nevyvolal další st elbu. „Tohle m lo být jen vyty ení dalšího triangula ního bodu – a co vy z toho neud láte?“ „Asi špatn slyším,“ prot epal si Ková ucho. „Kdo sem povolal ty st elce? Kdo málem zast elil tátu, když cht l vyndat deštník?“ „A to se neptám, které svin dostaly naše rezidenty u jižního vchodu – neozbrojené!“ ozvala se Villefortová. JFK na ni pohlédl. Tak proto st ílela jak Trinity, bez pojistky, bez varování, bez lítosti… „Jsme ve válce, vážení,“ odv til X-Hawk. „Se ztrátami musíte po ítat. Je lhostejné, zda je protivník ozbrojený a nebo ‚jen’ podává zprávy. Nemluv o tom, že ten druhý je mnohem nebezpe n jší. Nemám pravdu, Andreo?“ „Vždycky jste byl parchant.“ *** Sanitka zastavila dvacet metr od nich, na asfaltované p íjezdové cest . Doktor Jan Janský a idi Marek vysko ili z vozu – a z stali stát. Na travnaté cest pokryté pestrobarevným listím stál erný ko ár se ty sp ežím vraník . Vedle ko áru se vybavovali t i lidé; dva muži, jeden ozbrojený, jedna žena, ozbrojená. Další ty i ozbrojenci leželi na zemi. Podle polohy t l a stupn strnulosti utrp li již d íve zran ní neslu itelná se životem. Další muž, podle všeho v nejlepších letech, se zády opíral o náhrobní kámen Elisabeth Francis Kovar *1959 †l999, ten vypadal ješt jakž takž. A na sch dcích bizarního ko áru sed l chlap, co nejspíš hrál v Amadeovi – akorát, že se zapomn l po natá ení p evléci. erný pláš , erná maska, jen tu chyb lo Mozartovo Requiem, i když to ve zdejší poh ební síni muselo jist vést žeb í ek hitparády. „Jste v po ádku?“ zak i el idi a záchraná Marek v jedné osob a zamával rukama.
„Jist , že jsou,“ vrazil mu doktor Janský zdravotnický kufr do boku, až idi hlasit hekl. „Krom ty mrtvých a zkrvaveného chlapa na hrob jsou všichni jak rybi ky! Volejte, hergot, policii! Zalarmujte všechno, kam se dovoláte!“ „I hasi e?“ „T eba potáp e, kristepane! Ale hlavn mazejte do vozu a už volejte!“ „Máme tu dva ran né,“ ozvala se ozbrojená žena a mávla pistolí. Mluvila s p ízvukem. „A je to jasný! Jak facka,“ pomyslil si doktor Janský. „Mafie!“ „Rychle! Padejte dozadu,“ šeptal Markovi nahlas a sám zvedal ruce, v jedné svíral zdravotnický kufr. „Nest ílejte, prosím!“ „Promi te,“ ekla žena v erném a schovala zbra pod kabát. „Na doktory nest ílíme!“ „Nekecej,“ zašeptal Ková . Villefortová ho kopla do kotníku. „To nebyli dokto i! To byli dozorci v koncentráku!“ procedila koutkem úst. „Aha. A p edtím, než byli dozorci v koncentráku, tak asi d lali co?“ „M l ses jich zeptat, než jsi jim pustil cyklon B!“ „Jo takhle… Takže ten špatnej jsem zas já?“ Doktor Jan Janský ekal, až se ti dva na n em – z ejm velice d ležitém – domluví, ale pojednou m l dojem, že cosi p ehlédl. Že n co prošvihl. Kon se nehnuli, shrbený muž v klobouku se opíral o hrob… Ale n co bylo jinak… „Marku, posp šte si! Jak jste na tom?“ zašeptal nahlas dozadu do vozu. Marek mu odpov d l špan lsky. „Sakra, mluvte esky! Co to na m zkoušíte?“ „On asi, pane doktore, esky neumí,“ pla tiv pronesl idi . Sed l v zadní ásti vozu, u vysíla ky. Klepaly se mu ruce, nohy i kšiltovka. Vincent Vega na n j nemí il puškou, ani ho nedržel v šachu ozubeným nožem s odleh eným žlábkem. Jen se na n j šklebil v otev ených zadních dve ích vozu. Pokynul vyd šenému chlapci, aby
si vystoupil, a pak se i s ním a se složenými nosítky Postavil vedle drobného doktora. „Kdo neumí esky? Aha,“ pohlédl doktor nahoru. „Buenas noches,“ ukázal ohromný chlap bílé zuby v širokém úsm vu. „Buenas,“ konsternované p ikývl doktor Janský. „To je zas služba na hovno.“ „Sí“ zabru el Vincent Vega dobromysln , i když ani zbla netušil, co mu to malý muž s ídkými, neupravenými vlasy a nezdravou barvou obli eje sd luje. Ješt , že se v Agentu e používá jen pár hlavních jazyk ; to by to tam pak vypadalo jak v Babylónu. I když, ono to tam vlastn n kdy tak vypadá. „Doktore, m žete si pospíšit?“ zak i el druhý velký chlap. Ten aspo mluví esky. „Dobrý ve er. Jsem Ková . Tohle je m j otec,“ ukázal. „Prost elili mu p edloktí, rána z ejm šla mimo…“ „Když dovolíte, podívám se sám,“ sklonil se nad Josefem doktor. „Jak se cítíte? M žete se pohnout?“ „Blb . A taky blb ,“ zašeptal Ková senior „Marku, rozložte nosítka. A opatrn na ten bok.“ Villefortová stála u hrab te z Jest ábí Lhoty a kontrolovala, aby zas nezkoušel vyvolávat své nevypo itateln fantomy. „Táto, po kej, já t trošku nadzvednu…“ Villefortová letmo zkontrolovala p esun ran ného, jinak vše jistila, Vega také. Nedalo jí to, aby se neušklíbla; bleskla pohledem po Ková ovi, takhle ho neznala… H bitov zalila nachová zá e. Ozval se zvuk p ipomínající výlevku – a do toho jen: „A sakra.“ Komtesa de Villefort stála s nap aženou zbraní, svírala ji ob ma rukama a up en mí ila do místa, kde… Kde už nebyl žádný ko ár, žádní kon a žádný X-Hawk. „To byl ten druhý ran ný?“ zeptal se doktor Janský. Ková p ikývl. „Johne, moje chyba,“ ekla tiše Villefortová. Ková p ikývl. „Tak tohle bylo rychlejší než vte inový lepidlo,“ pronesl Vega konsternované. Ková p ikývl.
„Nu, tak se m žeme o to víc v novat vašemu otci,“ snažil se Janský navázat rozhovor s jediným echem z obskurního h bitovního komanda. Ková p ikývl. idi Marek zíral na místo, kde se p ed chvilinkou nacházel erný ko ár se st íbrným X a s výstavním ty sp ežím vraník . Ková poklepal mladíkovi na rameno a ukázal na složené l žko. Mládenec p ikývl, i když nev d l pro . „Ud láme, co je v našich silách,“ pokra oval doktor Janský. „Nebojte, rána není tak hrozná, jak vypadá. Ani ta druhá vašeho otce neohrozila na život .“ Ková kývl hlavou a spole n s idi em uchopili otcovo t lo a p ehoupli ho na nosítka. Zvedli ran ného a vydali se k blikajícímu vozu. Doktor krá el vedle nich, a když otce uložili a p ipojili na p ístroje, optal se: „Poslyšte, pane Ková , nic mi do toho není. Ran ného mám, místo a as volání odpovídá… Ale tamto,“ ukázal hlavou k místu, kde p ed chvílí byl onen druhý ran ný, „co si o tom mám myslet?“ „Co chcete,“ odpov d l Ková a kone n jen nekýval hlavou. Díval se na pokojn oddechujícího otce – a pousmál se. „Tak co po mn chcete, doktore?“ „Já jen, že s tímhle m žu do novin. Do televize,“ usmíval se doktor Janský, takzvan na ránu, a nenechával se odbýt. Pochopil, že ho ti podivíni neodkrouhnou – a na druhou stranu, každý by si m l užít svých patnáct minut slávy. Tak pro ne práv on? „S tím p ece m žu jít kamkoli!“ „S tím m žete jít akorát tak do prdele.“ Doktor Jan Janský se podrbal na ele. „Ale já mám sv dka! A musím to uvést do hlášení!“ „Napište to zítra do hlášení. Pozít í jdete na komisi a další týdny strávíte na vyšet eních, víte jakých. A pokud budete trvat na tom, co jste tady spat il, tak se m žete vsadit, že do m síce p ijdete o licenci.“ „A co já?“ ozval se jen tak ze zv davosti idi Marek. „Já o žádnou licenci p ece nep ijdu.“
„Hele, chlap e, víš, jak se íká té karti ce, díky které d láš to, co d láš?“ „Aha. Chápu.“ „Tak vidíš. Vezmou ti idi ák, budou ti brát vzorky z vlas , prohlásí t za fe áka nebo za blba a už si do konce života nezajezdíš. Jasný?“ „Jasný.“ „Tak chlapi, díky. A je te s tátou opatrn . Zítra se za ním jdu podívat, tak aby si mi nest žoval,“ pronesl Ková a odstoupil od vozu. „Ahoj, táto.“ Dieselový motor kloktav nasko il a ervenožlutý p ízrak s mod e blikající rampou mizel mezi stromy, hroby a vyplašenými havrany. Ková se vrátil k Villefortové a Vegovi. „To jsi je nechal jen tak odjet?“ divil se Vega. „Co’s jim íkal?“ zeptala se komtesa. „Vysv tlil jsem jim, jak si m žou zni it život.“ „Ty jsi jim hrozil Agenturou?“ JFK zavrt l hlavou. „Ne. Lidskou omezeností,“ ekl. „Dost silný kalibr, na dva chudáky zdravo áky.“ „Ale furt platný…“ *** Hroby, samé hroby, všude hroby. Hodný, zlý a ošklivý, ti všichni leží vedle sebe. Mramor, žula, pískovec, u in ný lom sn . Zašpin né neonové mraky a nad nimi hv zdné nebe a na nebi n co, co p ipomíná polární zá i zkoncentrovanou do temné duhy s matn gotickými barvami. Opoušt li místo, kde mrtví dávají dobrou noc. „Takhle p ece nevypadá kalibrace nové kóty?“ dívala se Villefortová na oblohu. „Ne,“ ekl Ková . „No, to m poser,“ pronesl Vega. „Je to fakt to, co si myslím?“ Ková se poškrábal na hlav . Zíral na oblohu. Ta temná duha tam nem la co d lat.
„Doufám,“ ekl. „X-Hawkovi chytil ko ár. Nemá krást lampi ky.“ „Nev ím. Tak jednoduchý to být nemohlo,“ ekla Villefortová. „Co mi íkal profesor, svítilna reaguje nezávisle na dimenzích, ostatn jako každý slušn vychovaný hyperfantóm.“ „Ty jsi fakt šílenec, Johne! A tohle jsi dal na hrob mámy?“ „Máma cht la do Agentury – než ji sejmuli nad Trinidadem.“ „Vždy jsi ješt u nás nebyl!“ zavr el Vega. „Kurva, Vinci, zná n kdo v tomhle pod laným sv t faktickou posloupnost d j ? Co bylo p ed tím a co potom?“ „Fajn, fajn,“ uklid ovala oba obry Villefortová. „A co se týká von Wonderovy lampy – krom toho, že má svítit, obsahuje z ejm i klasický vyhledávací a zam ovací systém, jo? Jako skoro všechno, co náš profesor vyrobí…“ „A rozn tku?“ podrbal se Vega na spáncích. „A fantómovou energii?“ pousmála se Villefortová. „Samoz ejm ,“ potvrdil Ková . „Víte o n em od von Wondera, kde by nebyl skrytý hyperfantóm?“ „Takže X-Hawk musel tušit, když kradl tu svítilnu…“ Místo Villefortové to dopov d l jeden erný ko ár tažený ty mi ernými, po obrysu rud žhnoucími o i. P i ítil se z jiného sv ta, kam p ed okamžikem zmizel, v ítil se do smogového nebe prošpikovaného diskotékovými lasery, obrysovými sv tly letadel a mihotajícími majáky policejních helikoptér, prosvišt l pár desítek metr nad nimi, kopyta o se leskla ve zm ti záblesk , a p ízrak zase zmizel. „Tušil,“ zamumlal JFK. „Doufejme, že nev d l.“ „Podle m ne, protože to by nad náma ned lal tohle divadlo,“ ekl Vega. „Máš pro to svý tvrzení n jakej pádnej d vod, než že si to jen myslíš?“ zastavila se Villefortová na chodníku, už p ed h bitovní zdí, a nevypadalo to, že by o ekávala kladnou odpov . „Má,“ odpov d l místo Vegy Ková . „Protože lord P ilba najednou po t ch samolibejch kecech a lightshow zmizel – a za t i minuty by m la prob hnout kalibrace triangula ních bod . To by si P ece nenechal ujít.“
„To zní rozumn . Pokud teda víme, kde vlastn lord P ilba práv je?“ dodal Vega. „To neví nikdo. A ty, Johne, máš št stí, že’s nechal zprávu u rezident . Proto jsme t taky našli – na poslední chvíli.“ „Na vás je vždycky spoleh. Díky… Po káme ty t i minuty tady?“ „To si piš.“ Stáli vedle tramvajového m stku. P ijela osmi ka, minula je druhá protism rná, a n kde naho e to odtikávalo. Vincent Vega se ob as juknul na timer a pak najednou ekl: „Deset, p t, t i, dva, jedna…“ Nad Prahou se protnuly t i zá ící paprsky. Jeden ze starého židovského h bitova, druhý z Vyšehradu a t etí z korun strom za zdí, pár desítek metr od nich. Náhrobní kámen s nápisem Elizabeth Francis Kovar na okamžik zazá il do noci a na chvíli prosv tlil okolní prostor. „Paráda! Máme to,“ pronesl Vega. „P íšt to možná zkusíme jako hrab . Jen s tou jeho kouzelnou h lkou.“ „Možná,“ podotkla Villefortová. „Mami, vítej v Agentu e,“ pousmál se JFK nez eteln . „Bude se ti s námi líbit.“ „Ty jsi, Johne, fakt cvok,“ zavrt la hlavou komtesa. „Já vím.“ Chvíli tiše stáli. „I když vlastn – kdo není?“ podotkla komtesa a tiše se usmála. Letmo pohlédla na ty dva ohromný chlapy. Ješt , že jsou takoví cvoci… Co by si tady vlastn sama, bez nich, po ala? *** Oslnivé paprsky pro ízly šedavou m stskou oblohu a vzáp tí pohasly. Kdykoliv však bude t eba, op t vyšlehnou a ozna í cestu… Cestu do dalšího sv ta. „Tenhle sv t jsme si ješt ani nezasloužili,“ pomyslel si JFK, „a už na nás ekají další.“ „Hele, lidi, nemáte žíze ?“ vyrušil ho Vega z hlubokomyslných úvah.
„Moje e . John je místní. Víš o n em poblíž?“ zeptala se Villefortová. „Sta í íct.“ Vincent Vega vzty il p st a pronesl: „Bojí se tady n kdo erta?“ *** Tím bylo pro dnešní noc rozhodnuto…
JAN HLÁVKA Pat í k nové generaci autor a jeho jméno se zatím skví na titulní stránce jediné knihy, a to p íb hu Johna Ková e Zatm ní, který si bleskov vydobyl zaslouženou pozornost. P es své povídkové úsp chy v literárních sout žích pat í mezi rozené romanopisce a p i rozkrývání jeho zápletek a charakter postav se lov ku mimod k vybavují jména jako Alexandr Dumas, sir Walter Scott a další. V sou asné dob pracuje na dvojdílu ze sv ta Agentury a v tomto sborníku se prezentuje hned dv ma texty: Žiješ jenom jednou a Ko i árna. Pozorný tená zjistí, že s hlavní postavou v prvním jmenovaném se už n kde d íve setkal…
ŽIJEŠ JEN JEDNOU Lovec klouzal pohledem po nete ném davu lidí. Nehybn stál ve stínu a tém nevnímal okolí, nevnímal chlad ani déš stékající mu po tvá i, soust edil se jen na ko ist. Zrádce byl n kde tady, v tomhle sv t , v tomhle m st , tak blízko, že ho už skoro cítil. V d l, že ho pozná, sta ilo po kat a být trp livý, tak jako vždycky… a pak ji uvid l. V prvním okamžiku jen p ekvapen zamrkal – co to bylo? Mezi lidmi, kte í proudili ze stanice metra, se s deštníkem v ruce a školní brašnou na zádech proplétala oby ejná malá holka. Oby ejná? Nedokázal z ní odtrhnout o i, blížila se k n mu a on na ni zíral jako uhranutý. Vzáp tí ho zaplavil p íval horka. Cítil, jak se mu ústa plní slinami a svaly reflexivn napínají, byla tak blízko. Sta ilo ud lat dva kroky, natáhnout ruku… Zd sil se, to ne! Za al zuby a tém zapomenutá hr za z toho, o em v il, že už dávno dokáže potla it, mu pomohla se ovládnout. T esoucími se prsty našel st íbrný medailon na krku a sev el ho v dlani, do mysli mu okamžit vklouzla slova modlitby, která v n m byla vepsaná zdaleka ne jen slovy. Prošla t sn kolem n j, ani neoto ila hlavu. Nep ekvapilo ho to, jedna z v cí, kterou dob e ovládal, bylo z stat nenápadný. Ani lidé, co mu pohlédli p ímo do tvá e, by za pár minut nedokázali popsat, jak vlastn vypadal. Sledoval, jak pokra uje dol ulicí, rychlou, drobnou ch zí… a vyrazil za ní. Netušil pro . Nechápal, co se s ním d je, pro najednou nemyslí na ko ist ani úkol, pro ho zajímá jen tohle št n se školní brašnou na zádech, ale nemohl si pomoci, prost musel. Déš zesílil. Te už to byla skoro pr trž a chodníky kolem se rychle vyprazd ovaly, i lidé s deštníky se pospíchali schovat. Ve erní obloha ješt víc potemn la, už nemusel mhou it o i. Den p e kal ukrytý v tunelu metra, soumrak byl sice nep íjemný, ale zvládnutelný. Pospíchala, aby byla z lijáku pry , držel se deset metr za ní, bojoval s žízní a snažil se pochopit, co to d lá, ovšem stále marn .
Zahnula do další uli ky, tentokrát liduprázdné, z ejm si cht la zkrátit cestu. Na chvilku se zastavila p ed reklamním pouta em na nový druh magicky vylepšeného piva se sloganem „Žiješ jen jednou!“ Navzdory zim a dešti se rozesmála, zdálo se, že ji pobavil – a v tu chvíli se z nejbližší st echy jako blesk vrhl dol stín. Vysoký muž dopadl t sn vedle ní, na lov ka p íliš tiše – lovec se p ekvapen zarazil, už nemusel ko ist hledat. Sta ila jen slab vyk iknout, když ji popadl za ramena a strhl k zemi, jednou rukou ji chytil za blon até vlasy, zvrátil jí hlavu, zbýval poslední okamžik… Vložil všechno do jediného skoku p ímo vp ed. Náraz jeho t la muže tvrd odpálil dozadu, p esto ji nepustil, všichni t i upadli. Na okamžik m l lovec její tvá jen centimetry od své, vnímal hr zou rozší ené o i, bušící srdce, jako by vydávala n jakou šílen omamnou zá i… zá i. Ve zlomku sekundy pochopil, co se s ním d lo i pro sem zrádce p išel, pro si vybral práv tenhle sv t – a pro nesmí usp t. Reflexivn uhnul a ude il, tak rychle, že by to lov k ani nepost ehl. Ucítil praskat kosti, žíze v o ích jeho ko isti vyst ídala bolest, rázem pochopil, co je te skute ný problém. Pustil ji a zaúto il, set ásl ho ze sebe, jako by nic nevážil, a odkopl p es celou ší ku uli ky. Dívka toho využila, vysmekla se zpod nich a rozb hla se pry , kupodivu bez k iku, bez volání o pomoc, ú eln , dokonce ob tovala vte inu, aby si lépe nahodila na záda p ekážející brašnu. Zrádce po ní sta il natáhnout ruku, ale v dlani mu zbyl jen utržený p ív sek slona z její aktovky, protože ho lovec znovu strhl zpátky. S obli ejem zk iveným vztekem ude il naslepo za sebe a loktem zasáhl tvá , lícní kost zapraskala, sev ení povolilo. Oto il se, popadl lovce v pase a narazil na ze , až se na n shora sypala omítka– Byl silný, hodn starý a silný… ale co h , lovec v té chvíli poprvé spat il jeho tvá a nebyl to ten, koho hledal. „Nezastavíš nás!“ procedil zu iv mezi zuby, z levé nosní dírky mu tekla sv tle r žová krev. Nás? blesklo lovci hlavou, ale nem l as nad tím p emýšlet. Spojil ruce a jako kladivem ho ude il do lokte. Roztrhl sev ení,
smýkl jím stranou a navázal úderem, tentokrát zapraskaly cihly na druhé stran uli ky. Ve tvá i nep ítele se znovu objevila bolest, ale nezaváhal. Rukama se chytil okraje balkónu nad sebou a ob ma nohama sou asné vykopl. Lovec odlet l jako vymršt ný prakem, promá kl t lem kontejner za sebou, ale zrádce výhody nevyužil. Výsledek se náhle zdál p íliš nejistý, sám dýchal zrychlen , v prsou cítil píchání zlomených žeber – a m l d ležit jší úkol, v p sti stále svíral utržený p ív sek z její aktovky. Oto il se a rozb hl pry , stejným sm rem, kudy utíkala ona. Ne ekal, že ji dohoní, ale to nebylo t eba, musel jen p edat zprávu ostatním. Lovec se vydrápal ze zbytku kontejneru a okamžit vyrazil za ním. Pochopil, o co se snaží, a jestli ute e… Te už nezáleželo na n jakém utajení. Oba let li, jako by se ani nedotýkali zem , vzduch jim hvízdal v plicích, déš p ekážel ve výhledu. Vyb hli z uli ky na silnici, hned za ostrou zatá kou. První p ekonal vozovku jediným skokem, mihl se p es ni a byl pry . Lovec ho cht l následovat stejným zp sobem… Ostré kvílení brzd. Sta il o p l kroku uhnout, zlomek vte iny, který rozhodl, že ho nákladní auto jen zachytilo. P esto cítil, jak se mu lámou kosti, p ed o ima mu vybuchl oh ostroj. P elet l silnici, dopadl na chodník a dvakrát se p evalil, p i tom sta il z eteln zahlédnout nápis, který m l nákladák na placht – aropramen. Žiješ jen jednou. Z ejm to tady byla populární zna ka. Auto zastavilo smykem, tak tak že nevrazilo do zahrádky restaurace vedle. Z kabiny vysko il vyd šený idi v montérkách. „Pane, proboha! Já nevím, jak… nevid l jsem vás… vydržte! Zavolám sanitku!“ Bolestné se ušklíbl, ješt to tak. Zdravou rukou se op el o mokrý asfalt, vysko il a beze slova se rozb hl. Levá paže se mu bezvládn houpala, musel si ji p idržovat, jen doufal, že to je jen klí ní nebo pažní kost. Ty srostou za hodinku, prasklé kloubní pouzdro by bylo horší. „Pane! Po kejte, nem že –“
Ale lovec zmizel d ív, než idi domluvil, jako by se rozplynul v clon dešt . Pokud bude mít št stí, dosp je ten chlap k záv ru, že nemá cenu p id lávat si problémy a prost pojede dál. Pokud št stí mít nebude a zavolá policajty… nedalo se nic d lat. Zpomalil. Dvakrát z opatrnosti zm nil sm r, zahnul do další uli ky a vy erpan se zastavil. Rychle oddechoval a p itom drtil mezi zuby kletby v jazyce, který nepoužil aspo dv st let. Propadák! Zpackal to jako za áte ník, jak úplný idiot – byl moc zvyklý na lidi. Snadná ko ist ho zkazila, zm kl, uvykl si lovit psy a najednou musel znovu elit tygr m, takovým, jako byl on sám, pohodlí v Agentu e se na n m podepsalo. Zavrt l hlavou – plýtval silami na sebelítost, m l horší starosti. Netušil, kolik jich bylo ani jak se do zdejšího sv ta dostali. Ale pokud k nim pat il i zrádce a všichni byli silní jako tenhle, bude to zle – a navíc ona. Kdo by, sakra, ekl, že práv tahle legenda je pravdivá, z t ch tisíc , co znal po všech možných sv tech. Zrovna ta jedna Zá ící, a tady… znovu zaklel. Tím bude t eba za ít. Protože po ní p jdou a pokud usp jí, jeho už tak mizerné šance klesnou na absolutní nulu. Nejspíš v bec netušila, emu elí, byla jenom dít . Musel ji najít d ív, bez ohledu na rizika, ale jak? Zav el o i a soust edil se. Dokonalá pam mu okamžit nabídla všechno, co se v posledních minutách stalo, rozfázované jako záb ry zpomaleného filmu. Za al v nich hledat vodítka, cokoliv na jejích šatech, školní brašn , deštníku – okamžik! Když prchala z uli ky, deštník už nem la. Musel jí upadnout b hem rva ky, z stal pohozený n kde tam. P i troše št stí by mohl sta it. Vybavil si plán m sta, jak si ho vryl do pam ti v obchod s knihami – první budov , kam vešel, když vystoupil z portálu v tomto sv t . Prolistoval si ješt dv encyklopedie, to sta ilo, aby se v novém prost edí zorientoval, na agenturní brífinky p ed akcí se dávno nau il nespoléhat. Bez problém našel takovou cestu zp t do uli ky, aby se vyhnul místu nehody, a vyrazil. V levé ruce mu škubalo, ale vracel se mu do ní cit. Zkusil opatrn pohnout prsty a šlo to, aspo n co.
Situace se zkomplikovala, ale lov stále pokra oval. Stál p ed vysokým oknem a hled l do noci, na m sto zá ící miliony barevných sv tel. Jeho tvá byla bez výrazu, p estože práv vyslechl zprávu, na kterou ekal polovinu svého života, delší as, než p ežily mnohé civilizace. „Jednal jsi správn , Erwine,“ kývl lehce. Erwin potla il úlevný povzdech. Snad si nevšimli, jak m l hr zou stažené hrdlo, když mluvil. D sil se toho, co se stane, pokud poví pravdu, ale zárove ho v bec nenapadlo lhát, živ si pamatoval, jak skon il ten poslední, co… Ot ásl se. „D kuji, pane!“ uklonil se uctiv . „Ale také jsi chyboval. Hrub chyboval.“ Erwin ucítil, jak mu na okamžik vynechalo srdce. „Pro-prosím?“ Muž se pomalu oto il od okna a zadíval se mu do tvá e. M l erné, hluboko posazené o i – ale spíš než o i to p ipomínalo dv díry do sv ta, kde vládla v ná tma. „V našem poslání není nic d ležit jšího než káze . V d l jsi, co se stane, pokud t potká ta est, že nalezneš Zá ícího, a stejn jsi selhal. Nedokázal ses ovládnout, napadl ho, tím se prozradil a ješt neusp l. Jist chápeš, že to byla chyba.“ Mluvil tiše, p ív tiv . Jako moudrý u itel, který rozebírá s žákem omyl v obtížné po etní úloze – ale Erwin zbledl. Polykal nasucho, snažil se zachovat klid, ale cítil, jak ho zachvacuje naprostá panika. „A-ano, pane Nergale. Chápu. Ale, p i vší úct , vy… vy jste tam nebyl. Ten pocit, když jsem ji uvid l. Bylo to… jako výbuch v mozku, nešlo odolat!“ „Pamatuj si, Erwine, že všemu se dá odolat, je to pouhá otázka v le. Samoz ejmé, až na pár výjimek, jako je nap íklad smrt.“ Aniž zm nil barvu hlasu nebo jen na okamžik zaváhal, jeho ruka se pohnula – i když to nebylo správné slovo. Pohybem se v tšinou míní situace, kdy se n co plynule p esune z jednoho místa na jiné. Nergalova dla však v jeden okamžik spo ívala na rukojeti sta e vypadajícího me e na parapetu, a ve druhém náhle svírala Erwin v krk. Mezi tím nebylo nic, jako by prost zmizela a sou asn se objevila jinde, dlouhé prsty tém obsáhly pr m r Erwinova krku.
Erwin zasípal. Pokusil se vyprostit, ale jako by mu hrdlo p isk ípl vagon kamení. Kroutil se, tloukl Nergala do paže, snažil se mu vypá it palec – marn , ten chlap v uli ce byl proti n mu jako batole. Sv t p ed Erwinovýma o ima za al tmavnout a propadat se. Z nosu mu vytryskla krev, paže umdlévaly. V domí ho opoušt lo, hr zou ochromeným mozkem pulzovala jediná myšlenka: konec, to je konec… Sekundu p edtím, než ho temnota pohltila definitivn , ho Nergal pustil. Erwin p epadl zády na st l, který málem porazil. Kuckal se, dávil, lapal po vzduchu… Nergal v hlas byl po ád klidný. „Doufám, že chápeš smysl této lekce.“ „A-ano!“ sípal Erwin zoufale. „Chá-chápu, pane! Dokonale!“ „Dob e.“ Erwin vydechl podruhé. „A jaký tedy je?“ Erwin se zarazil. S vyt ešt nýma o ima se snažil myslet, vydolovat z mozku n jakou odpov , jakoukoliv… „Že… že už vím, jak vypadá v c, které se vážn nedá odolat!“ vyst elil zoufale. Strašlivý okamžik ticha – a Nergal se usmál. Nepatrné, tenké rty ve vrás ité tvá i se sotva pohnuly, ale nepochybn to byl úsm v. „Výborn , Erwine. V ím, že tuto chybu už podruhé neu iníš. A odpus , pokud jsem t rozrušil,“ podal mu kapesník. „Je mi ctí, že na této cest dál krá íš po mém boku.“ „D -d kuji, pane! Už se to nestane, slibuji,“ Erwin si otíral krev a ruka se mu t ásla, tohle bylo o vlas, o ten nejten í možný vlásek. „Co te ?“ otázal se Henrik. Celou dobu stál nehybn v kout a p ihlížel. Samoz ejm ho ani nenapadlo zakro it, nebyl sebevrah a hlavn , bez Erwina aspo zbude víc ze Zá ícího pro n j. Nergal neodpov d l, jen se oto il zp t k oknu. Mali ká figurka slona ležela na okn vedle me e. Sev el ji v ruce a znehybn l, jen se díval do prázdna, pár minut p ipomínal spíš neživou sochu… a uvolnil stisk. Nechal p ív sek spadnout na zem a sáhl po me i. „Jdeme.“ Erwin rázem ožil. „Našel jste ji, pane?“
Nergal p ikývl, ale Erwinovo vzrušení ho nechávalo chladným. ekal stovky let, pár hodin navíc nic neznamenalo. „A co s tím druhým, pokud na n j narazíme?“ otázal se Henrik. „Je to náš bratr. Nabídneme mu, aby se p idal, má stejné právo jako my. Pokud však odmítne…“ Henrik p ikývl, ale v duchu se jen ušklíbl. To ur it , d lit se s n jakým p ivandrovalcem. Navíc mu okolo toho druhého hlodalo v hlav ošklivé podez ení, ale ml el. Znal Nergalovy zásady, íkat p ed ním n které v ci nebylo zdravé, velice mírn e eno. Vyšli ven a Erwin ješt st elil pohledem do kouta ke dv ma t l m no ních hlída , malá sva inka. Napadlo ho, že by je m li uklidit, ale mávl rukou, za pár hodin to bude stejn jedno. Dve e opušt né restaurace ve t icátém pat e vyhlídkové v že se za nimi zav ely, místnost osam la. M sto za oknem stále zá ilo, ale na obloze nebyla vid t ani jediná hv zda. Schylovalo se k další bou i. Anna zabouchla dve e a op ela se o n zády. Dýchala zrychlen , a když otá ela knoflíkem bezpe nostního zámku, ruce se jí t ásly. To tedy byla mela. Na tyhle úprky o život si nikdy nezvykne, i když v tšinou dopadaly h . Pot ásla hlavou, nebyl as vzpomínat. Voda z ní cr ela na podlahu, šaty p ilepené na t le studily, deštník skon il kdoví kde. Prima, tak to dopadá, když se n kdo zdrží moc dlouho v knihovn . Bude muset chodit p ece jen d ív, uvažovala, zatímco v šela mokré oble ení nad vanu. V bec si nevšimla, že ji n kdo sledoval. Za ínala lajda it, moc si zvykla na civilizaci a bezpe í, to byla velká chyba. Došla si do spíže pro okoládovou ty inku, po tom všem si zaslouží odm nu. Plácla sebou na gau a zapnula televizi, co kdyby… Ale ve zprávách nebylo nic zajímavého ani dnes. Obvyklý p íval nehod, zlo in a p írodních katastrof, nudný jako vždycky, a samoz ejm politika. Práv vrcholila volební kampa Gattlina, d v rn zvaného Nejmocn jší, do Magické rady Parlamentu. Pobaven se zasmála, Gattlin Nejmocn jší. Takových už bylo, nihil novi sub sole.
Pomalu ukusovala ty inku a p emýšlela, co to mohlo být za chlapa. Na fe áka vypadal dost v kondici. Co v kondici, už dlouho nevid la n koho tak silného, zrovna jako ten druhý, ani mu nestihla pod kovat. Nepromluvil, uv domila si. Ne ekl, že chce peníze, ne ekl v bec nic. A ten jeho výraz… proti své v li se ot ásla, vypadal jako šílený. Nejspíš uchyl, usoudila, chlap, co je na malé holky. Podle toho, jak ji povalil, by to sed lo. Dobrá, bylo po všem. Naplánuje si pár nových tras z knihovny dom , bude je st ídat, dávat v tší pozor – a ur it o tom ne ekne mám . Pak by nesm la na krok ven, nebo by jí najala ochranku, bylo by jí to podobné, nejvyšší as pustit tu v c z hlavy a v novat se n emu užite n jšímu. Vypnula televizi a z aktovky – všimla si urvaného p ív sku, škoda ho, ale lepší než její hlava – opatrn vyndala knihu. Byla stará, vázaná v k ži, skoro historický exemplá . Takové se samoz ejm b žn nep j ovaly. Našt stí ji už znali a historka, že ji chce pro svou matku, zabírala spolehliv . Máma do knihovny nechodila, m la s firmou moc práce. Kdyby ano, nejspíš by se dost divila, co všechno te. Zkontrolovala, zda kniha p i té šlamastyce neutrp la újmu, ale všechno bylo v po ádku. S citem pohladila drsné desky a p i ichla k nim, von ly stá ím, skoro tak hezky jako dobrá okoláda. Deník Afegira, posledního vále ného arod je p ed T icetiletou válkou, sliboval zajímavý obsah, našla si na gau i nejpohodln jší pozici a zabrala se do francouzského textu. Ale n jak to nešlo. I když cht la, nedokázala se soust edit, každou chvilku se p istihla, že znovu vidí ty o i, cítí ruce na svém krku. Venku zatím zesílil vítr. Znovu se rozpršelo, slyšela, jak kapky klepou na okna a pak na n narazilo n co v tšího, možná kus v tve z nedalekého parku. P i tom zvuku sebou Anna trhla. Odložila knihu, obešla všechna okna i dve e a zatáhla žaluzie. P ipadala si docela sm šn , byt byl ve t etím pat e, ale n jak si nemohla pomoci. Obvykle nechávala okna otev ená, aby se mohla dívat na hv zdy, ale dnes v noci stejn nic neuvidí, a když už za ala, pro se nepojistit víc? Kreslení uklid uje, aspo se trochu procvi í.
Nejlíp se hodila kuchyn , m la dva východy – když se n kde zavíráš, a máš kudy utéct, nebo budeš mít z úkrytu parádní past, jako by slyšela Alexandr v hlas. Z kalíšku na psacím stole vzala lihový fix, klekla si mezi dve e do obývacího pokoje a za ala kreslit. Soust edila se, až jí špi ka jazyka povylezla z úst, zlozvyk, kterým trp la docela dlouho, našt stí te už to nebyl takový problém jako d ív. Pod rukama jí pomalu rostl komplikovaný vzor. Základ byl kulatý, ale ornamenty vn i uvnit kruhu splývaly, proplétaly se jako indiánské mandaly nebo chodby v rafinovaném bludišti, a když byla v polovin , ucítila první pohyb síly, která z ní do runy proudila. Dokon ila poslední áru a postavila se, aby mohla prohlédnout celek – slušné. Zámek se dal zpevnit druhou vrstvou, Petlicí, ale ta by stála moc síly, na uklidn ní nerv tohle sta ilo. P es práh se te krom ní nedostane ani moucha – ob as v lét ud lala Zámek jen tak a pozorovala, jak ze vzduchu najednou padají na zem. Sta ilo na obrazec postavit misku vody a byl lepší než mucholapka. P ešla k druhým dve ím z kuchyn a namalovala další Zámek. Tentokrát si dala záležet na každém tahu a povedl se jí moc hezky. Usmála se, škoda, že je musí smazat, než se máma zítra vrátí. Nešlo o to, že by snad m la námitky. Nebyla žádný magifob, dokonce v reklamním odd lení jednoho arod je – podle Annina názoru spíš takzvaného – zam stnávala. Problém byl opa ný: Kdyby to zjistila, ur it by ji nutila „talent“ rozvíjet, za ídila testy, zapsala ji do té nejlepší univerzity – a Anna si byla celkem jistá, že tam by zažívala ješt v tší nudu než v oby ejné škole. D tství si má lov k užívat, zvláš když ví, o co všechno p ijde. Zazvon ní u dve í se ozvalo bez varování. Anna sebou leknutím cukla – tohle bylo divné. Kdo to mohl být takhle pozd ? Mámini p átelé k nim nechodili, že by soused pot eboval pomoc? Zvonek zazvonil podruhé, takže žádný vtipálek ani omyl. Anna došla ke dve ím, tiše. Nikdo nemusel v d t, že je doma, a pokud to nebude n kdo vážn známý, neotev e. Kukátko bylo nízko, práv kv li ní, zadívala se – a ztuhla. Na zeše elé chodb stáli t i muži. Všichni štíhlí v tmavých kabátech, bledí s nakrátko ost íhanými vlasy… a toho uprost ed Anna v jediném zlomku vte iny poznala.
Byl to ten úchyl z uli ky. Nevyk ikla. Nevydala jediný zvuk, co by ji prozradil, jen tiše, rychle ustoupila. O p l sekundy pozd ji dve mi prošla p st. Bylo to nemožné. Dve e byly ze zpevn né d evovláknité desky vyztužené zven í ocelovým plechem. Máma za n utratila plno pen z, rozbít by se daly snad leda sbíje kou. Ale Nergal je prorazil jako papír, ta rána musela být slyšet v celém dom . Te poprvé Anna tlumen vyk ikla – tohle bylo už moc. Rozb hla se zpátky do kuchyn , na rohu málem upadla. P esko ila obrazec, švihla sebou na podlahu a rychle za ala fixem první tahy Petlice. Ruka se jí t ásla, tím víc síly to bude stát, ale to bylo jedno, jen rychle, kéž by existovala n jaká runa Trezor. Nergal klidn vrazil do dve í ruku až po rameno a i poslepu našel bezpe nostní zámek. Odklopil ho, etízek vytrhl ze zárubn a otev el. Vešel dovnit rychle, ale beze sp chu. Zatímco Henrik s Erwinem se t ásli jako psi, když spat í zajíce, jemu se jen leskly o i… Tolik let ekání, kone n ! Anna práv dokon ila poslední tah Petlice v p edních dve ích. Narovnala se a sledovala, jak p icházejí, ve tvá i byla bledá, ale ustoupila jen o krok. Nergal kývl. „Erwine? Spat il jsi ji první.“ „Ano, pane. D kuji!“ Erwinovy o i ho ely jako dva uhly. Chr iv dýchal, propaloval Annu pohledem a jí se svíralo hrdlo, takhle nevypadá nikdo p i smyslech. Ud lal první krok k ní. V okamžiku, kdy p ekro il hranici vyty enou Zámkem, nad ním zaplanulo jasn modré sv tlo. Erwin odlet l nazp t, jako by ho kopl k . Lapal po dechu, st ží stál na nohou. Anna vydechla. Nergal zvedl obo í a zadíval se na obrazec pozorn ji. Došel blíž, opatrn natáhl ruku – a když do ní ude il záblesk síly, ucukl. „Co… co je to?!“ vzpamatoval se Erwin. „Kouzlo,“ odv til Nergal klidn . „Magická bariéra.“ „Tady je také, pane,“ ozval se Henrik od druhých dve í. „Nep ibližujte se.“ Nergal zvedl hlavu a poprvé se Ann zadíval do tvá e, v hlasu se mu objevilo uznání. „To jsi d lala ty, mali ká?“
Anna jen p ikývla. V první chvíli nemohla ani promluvit, jako by jí n kdo nacpal do krku celý pytlík bonbón . Nedokázala se odtrhnout od Nergalových o í, ten pohled byl… nepopsatelný. To nebyly o i lov ka. A byl ten muž kdokoliv, s lidskou bytostí m l spole nou leda podobu. Polkla a n jak se jí povedlo najít hlas. „V pracovním stole jsou n jaké peníze a kreditky. Vezm te si je a jd te. Nebudu volat policii a m žete zni it telefon. Prosím.“ Ale Nergal zavrt l hlavou. „Nejsme zlod ji. P išli jsme pro tebe.“ Anna znovu polkla – má dnes fakt št stí. „Pro ?“ „Protože pro nás znamenáš víc, než si dokážeš p edstavit. Hledal jsem t stovky let na stovkách sv t , snil o tob .“ Z jeho hlasu tuhla krev a vlasy vstávaly, jako by se u dve í kuchyn radovala sama smrt. Ann se rozt ásla kolena. „Poj ,“ natáhl Nergal ruku, mírn , p átelsky. „Nemá smysl utíkat. Jsme tv j osud a nebude to bolet. Slibuji, nic neucítíš.“ Anna zavrt la hlavou a couvla o další krok. Neodpov d l. Stále ji propaloval pohledem a zdálo se, že p emýšlí, nehybný stejn jako ti dva. Nekleli, nepopocházeli, jen stáli a ekali, t i svinutí hadi p ed králi í norou. Nergal naklonil hlavu stranou. „Erwine, v obývacím pokoji je bar. P ines láhev alkoholu, nejsiln jší, co najdeš.“ „Ano, pane.“ Erwin se nezeptal pro , po tom, co se stalo p ed pár hodinami, se nehodlal vyptávat už na nic. Vrátil se a Nergal od n j p evzal láhev. Krátce pohlédl na etiketu, kývl – a skoro nedbalým pohybem jí mrštil na runu na podlaze. S t eskem se rozlet la na milion st ep , alkohol se rychle rozléval po parketách, áry fixu za aly blednout, rozpoušt t se… Anna zkamen la hr zou. Bez obrazu, který v sob soust edil magii, byl Zámek k ni emu. Vyt ešt n zírala na hroutící se runu, na Nergalovu nelidskou tvá , jako blesk se vyno ila vzpomínka, stejnou m l ten inkvizitor, když ji vedl k hranici d íví. Prásk!
Okno v kuchyni s praskotem vypadlo, i s vyrvaným rámem vlétlo do místnosti a teprve na podlaze se rozbilo. Anna vyjekla a usko ila, otvorem se dovnit drápal muž, malý, nenápadný – její zachránce z uli ky. Dopadl na zem, pod nohama mu k upaly st epy. I on m l rozší ené o i a v obli eji divoký, skoro zví ecí výraz. P elétl o ima místnost a zarazil se na muži ve dve ích, zdálo se, že ješt víc zbledl. „Nergal!“ vydechl, v hlasu p ekvapení a hr zu. „Ty?!“ Oslovený neodpov d l, ale muž stejn na odpov ne ekal, ud lal jen jeden skok a popadl Annu v pase. „Hlavu dol !“ št kl, automaticky poslechla. Zvedl ji jako pírko a vrhl se do vyraženého okna. Za nimi n kdo za val, vlasy jí zavadily o ze , závan ledového v tru. Vzáp tí let li ze t etího patra p ímo k zemi. B žel a zoufale se snažil na nic nemyslet. Zb sile mrkal, aby dostal déš z o í, které si nemohl prot ít, p i každém kroku ho bodalo v ky li. Když se snažil tlumit její dopad svým t lem, možná si i n co zlomil, ale nevnímal to, nutil se nevnímat nic, hlavn ne tu žíze , ústa plná slin a zá i, kterou cítil p i každém nádechu. Rozpalovala mu krev, t eštila v hlav , navíc ten p íval jejích vzpomínek, který nemohl zastavit. Zrychlil. Ždímal ze sebe poslední síly, jako by doufal, že tomu ute e. Pry , co nejdál. B žel by až na konec tohohle sv ta – a v d l, že proti Nergalovi by to stejn nesta ilo. Bezvládn mu visela p es rameno a on náhle ucítil záchv v obav – snad ji nestiskl moc? Pokusil si vzpomenout, kdy naposled nesl tak malé dít , bylo to už hrozn dávno. Mrkl a za al v novat pozornost okolí. P ekvapilo ho, že kolem vidí stromy a trávu, uprost ed m sta… Park, došlo mu. Ud lal krok k nejbližší lavi ce a pustil ji na ni, nep íliš šetrn , ale nemohl si pomoct. Jak se p estal upínat na b h, znovu ho zasáhla, jako magnet, byla tak blízko, tak blízko a jen jeho. Se zachrapt ním se odpotácel a lapal po dechu, svaly se mu t ásly, ale nebylo to vy erpáním, ani zdaleka ne. Když ji nevid l, trochu to pomáhalo, sev el sv j medailon, Matko, nedopus , abych selhal! „Kdo jste?“
P ipravil se na další nápor a pomalu se oto il. Tentokrát m l pocit, že to zvládá lépe, už dokázal myslet i na n co jiného, než jak jí rozerve hrdlo. Riskl to a zadíval se p ímo. Sed la na lavi ce, rukama si objímala pokr ená kolena a sledovala ho, docela klidn – vlastn až moc. „Co jsi, sakra, za ?“ vypravil ze sebe. Byl si stoprocentn jistý, že žádné dít , co znal, by po poslední p lhodin nebylo takhle klidné. Zrovna tak by každé s jekotem zalezlo pod postel p i jediném Nergalov pohledu. „Co jste vy za ?“ opá ila, spíš zv dav než vyd šen . „A co cht li ti t i?“ Ušklíbl se, na obalování prost nem l sílu. „Tvou krev.“ Ani te ji nevyd sil, vypadala spíš znechucen . „P išli m zabít?“ „Ne. Vypít.“ „Cože?!“ vykulila modré o i. „Jsou to upí i. Podívej!“ vycenil horní špi áky, na první pohled bylo vid t, že jsou pravé, žádné legra ní náhražky. Tohle kone n zabralo – zbledla a pokusila se couvnout, jenže nem la kam, málem z lavi ky spadla. „A do pytle!“ vydechla. „Vy… a vy m taky chcete vypít?“ „Ne!“ odsekl, pro všechny no ní hv zdy, kéž by to byla pravda. „Co jsi, k ertu, za ?!“ „Pro … pro m ?“ znovu otázku ignorovala. „Kolem je spousta jiných lidí.“ „Ano! Jenomže ty jsi zvláštní. Chci v d t pro , hned te – a netvr mi, že nevíš, žádné dít se nechová jako ty!“ uv domil si, že se ho za íná zmoc ovat zlost. Lehce si povzdechla. „Nejsem dít .“ „Ale vypadáš tak. Jak to?“ „Fyzicky je mi dvanáct. Mysl mám starou n kolik set let, nevím p esn . Pamatuji si d ív jší životy, ím jsem byla, co jsem v nich d lala.“ „Myslíš jako reinkarnace?“ otázal se nev ícn . „No… tak se to asi dá íct,“ p ipustila. „Prost si pamatujeme. Tedy ne od narození. Tak v deseti dostaneme n co jako hore ku a za neme si vzpomínat.“ Trochu se usmála. „Bála jsem se, že blázním
– než jsem si vzpomn la, jak jsem se bála, že blázním, když jsem si vzpomínala naposled. Je to hodn zmatené?“ „Ne,“ zavr el. „Chápu to dokonale.“ V d l, že v Agentu e by z toho byli úpln mimo. Nikdy neslyšel o realit , kde existovalo n co takového, ale nadšení n jaké party v deckých cvok bylo poslední, co ho práv zajímalo. P iv el o i a snažil si to srovnat. „A takových jako ty je v tomhle sv t víc? Kolik?“ „Málo… dovolíte?“ Chvíli lovila po kapsách, až našla fix. „Jinak tu zmrznu,“ za ala si kreslit po paži. Jen p ikývl a trochu udiven se díval. „Runa tepla,“ vysv tlila, aniž zvedla pohled. „Nechci chytnout zápal plic. Jak se v bec jmenujete? Já jsem te Anna… Anna Králová.“ „Noel Dwaken.“ P ehodila si fix do levé ruky a za ala kreslit na pravou, stejn rychle a obratn . „Díky za pomoc, pane Dwakene. Takže, vy myslíte, že kv li tomu, ím jsem, m honí? Protože arod j je tu dost, ale nás s pam tí jenom hrstka.“ „Loví t , protože jsi Zá ící. Tam, odkud p išli, koluje mezi upíry legenda, hodn stará.“ Dlouze vydechl a vybavil si slova: „Existuje sv t, kde žijí Zá ící s v nou krví. Napij se jí a dá ti sílu jako tisíc let života. U iní t nep emožitelným, pozvedne k nebes m od soumraku až k poslednímu úsvitu, dá ti moc ovládnout sv t.“ „A oni myslí, že jsem to já?“ vydechla Anna. „Ví to!“ odsekl Dwaken. „Každý upír, co se na tebe jenom podívá, to ví. Nikdy t nep estanou štvát.“ „Tak to je pr švih.“ Dívala se do prázdna a vypadala spíš bezradn než vyd šen . „Co te … máma se vrátí zítra… ten binec doma…“ „Musíme se rychle schovat – a na ni zapome . Jestli se potkají, zabijí ji nebo použijí jako návnadu.“ Vyt eštila o i. „Cože?! Ale… ale ona neví, kdo jsem! Nemá ani tušení, je ráda, že jsem ve dvanácti samostatná.“
„To je jedno. Pro n jsou lidé jenom potrava, zvláš pro Nergala. Dohadovala by ses s mrkví?“ Zadívala se na n j ost e. „A co jsou lidé pro vás?“ „Moc uf ukaní.“ Okamžik na n ho zírala, ve tvá i tvrdý, chladný výraz. Beze slova spustila nohy na zem a sesko ila z lavi ky, jako by jí bylo jedno, že má jen ponožky a kolem je bláto, prost se oto ila zády. „Nikam!“ ud lal jeden skok a chytil ji za paži, musel se držet, aby nestiskl moc siln . „Nenechám t vlézt jim do náru e!“ „A co vám je do toho?!“ pokusila se vyškubnout. „Tak m zabijou, no a? Narodím se znovu. A mám nikdo nic neud lá!“ „Jenomže oni získají z tvé krve takovou sílu, že je nikdo nezastaví a pak um e hodn dalších lidí!“ „Tak m zabijte vy!“ „Cože?!“ Ztuhl jako kámen. Svíral její paži a t ásl se, jako by držel elektrický drát. „Pro ne? Jsem vám ukradená. A vidím, jak moc to chcete, vypadáte jako oni – jako pes, co civí na kost!“ Dwaken sebou trhl. Nemohl se na ni zlobit, v d l, že to je pravda, ale p esto ho ta slova zasáhla. Cítil hukot v hlav , hlasit jší než vítr ve stromech kolem. Donutil se pustit jí ruku. „Moje v c,“ procedil mezi zuby. „Netušíš, o em mluvíš. A tohle se t netýká!“ Probodl ji o ima a v d l, že v Agentu e neexistuje lov k, co by te nesklopil zrak nebo se rovnou nedal na út k. Ona mu pohled nejen oplácela, ale ješt vypadala docela naštvan . „A co se m teda týká? Máte n jaké zajímav jší téma, t eba zabití mojí mámy?“ „Ano! Záchranu tvého života!“ odsekl. Neuv itelné, jak ho dokázala vyto it, ta samoz ejmost, s jakou mluvila o své smrti. Pokusil se p im t ke klidu. „Navíc by to stejn nic nevy ešilo. Když zmizíš, za nou hledat jiné jako ty a nakonec usp jí. Co se tvojí matky tý e, do zít ka je spousta asu. N co vymyslíme, ale te musíme zmizet. Na hotely
rovnou zapome a v tomhle sv t Agentura nemá rezidenturu. Napadá t n co?“ Ne ekal, že odpoví. Vlastn ji cht l jen zam stnat, donutit p emýšlet o n em jiném, ale k jeho p ekvapení kývla. „Ano. Mám úkryt pro p ípad nouze, na h bitov .“ „P íhodné,“ ušklíbl se a rozpa it se na ni zadíval. Stála na holé zemi, pantofle musela ztratit p i út ku a už zase se klepala zimou. V d l, jaké to bude, když ji vezme, ale, sakra, p ece nemohla jít takhle, i když p estalo pršet. Povzdechl si. „Ukaž. Ponesu t .“ Zaváhala, ale pak p ikývla. Tentokrát si ji nehodil p es rameno jako pytel, ale vzal ji do náru e. Op ela si klidn hlavu o jeho prsa, cítil její tep, ústa pár centimetr od jejího krku. Rozt ásl se, to snad d lala schváln . Se za atými zuby vykro il. V duchu se modlil, a to není daleko – a hlavou mu bleskla kací ská myšlenka, Matka musela mít smysl pro opravdu velmi erný humor. „Páni!“ Anna na n j zírala s o ima navrch hlavy. „Takže existují nejen jiné planety, ale i sv ty? Dokonce nekone n jiných sv t ? A tvá Agentura dohlíží na po ádek jako policie?“ „Ano,“ procedil Noel Dwaken. „I tak se to dá íct.“ „A ty jsi vid l hodn t ch sv t ?“ „Ano. Ani už nevím, kolik.“ Ve skute nosti by si dokázal vzpomenout p esn , ale zrovna te prost nemohl. Bylo mu fuk, že prozrazoval tajné údaje. D koval nebes m, že ji to zaujalo, a navíc zjistil, že když se aspo trochu zam stná mluvením, dokáže to snáze zvládnout. I tak si p ipadal jako na k ížové cest . Jako prve se snažil ji nerozma kat, jen šel, hlavu oto enou co nejvíc stranou, jako by nesl tcho e nebo bombu, co m že každou chvíli vybuchnout, ani se nedíval na cestu. Našt stí už stáli p ed branou h bitova. Zadíval se na varovný nápis vedle a zvedl obo í. Pozor! N které objekty jsou chrán ny mechanickými a magickými nástražnými systémy. Správa h bitova nezodpovídá za zran ní nebo usmrcení narušitel !
Anna pokr ila rameny: „Lidi jsou dneska strašn drzí. Ani k mrtvým nemají úctu.“ „To znám. Jeden už nemá klid ani v rakvi,“ p ikývl suše a utrhl visací zámek na brán . Když ji otev el, slab zavrzala. H bitov byl rozsáhlý – a úpln jiný než ty, které dosud vid l. P ipomínal spíš bizarní karneval. Žádné uniformní ady kamenných desek nebo k íž . Ty tu sice stály také, ale mnohé náhrobky m ly divné tvary nebo je zdobily rozli né znaky. N které mu nic ne íkaly, ale pár jich poznal, Odinovo kladivo, islámské p lm síce, symboly Loa a klasické pentagramy. Jednou z v cí, kterou se tato realita vymykala, byla nezvykle velká náboženská diverzita. Zatímco na v tšin sv t získalo zpravidla dominantní vliv jedno až dv vyznání, tady jich byl nejmén tucet. Také zde sice v d jinách prob hly pogromy a náboženské války, jenže žádná ze stran nedokázala získat rozhodující p evahu a nakonec se nau ily navzájem tolerovat, a to i pokud se jednalo o poslední odpo inek v ících. „Kam te ?“ otázal se. Anna ukázala rukou sm r. Krá eli mezi adami náhrobk a Dwaken se rozhlížel, n kde poblikávaly obvyklé lampi ky se sví kami, jinde zelen fosforeskující ornamenty, otev ené ohn , které n jak vzdorovaly i dešti, nebo lampiony na složit tvarovaných držadlech. Nakonec se zastavili p ed temnou, kamennou masou. Hrobka byla velká skoro jako malý domek. Dwaken nepoznal, k jaké ví e nebožtík pat il, na zašlé tabulce stálo jen Sir Alexandr Dane, dv st let staré datum a krátká báse , romantická a smutná. „To je ono?“ Anna p ikývla. Spustil ji na zem, u kamenných dve í bylo sucho. Op ela se o n ob ma rukama a Dwaken se rozhodl pomoci. „Ne!“ zarazila ho ost e, p ekvapen stáhl ruku. „Podívej,“ ukázala na symboly vyryté po stranách dve í. „Popálí t .“ Vší silou zatla ila a dve e se s tichým sk ípotem pohnuly, až vznikla mezera dost velká, aby se protáhli. Uvnit byla tma, ale Anna se natáhla a po hmatu našla lucernu. Zapálila ji, ho ela mihotavým, žlutým plamenem. „Poj za mnou. Šlapej tam, kam já.“
Strop byl nízko, Anna mohla jít vzp ímen , ale on se musel sehnout. Následoval ji ml ky, jen se rozhlížel, st ny pokrývaly mnohdy už nez etelné malby – korunovace, bitvy, rytí ské turnaje. P emýšlel, jestli zpodob ují konkrétn sira Alexandra, nebo jde o standardní výzdobu, ale neptal se. Chodba kon ila schody dol a sou asn se zvyšovala, kone n se mohl narovnat. Anna se držela uprost ed, náhle bez z ejmého d vodu zahnula a obloukem t sn p i zdi obešla jedno místo. Když tam pohlédl, nic zvláštního nevid l, ale napodobil ji. Schody ústily do p ekvapiv velké osmihranné komory, v jejímž st edu stála na mramorovém podstavci rakev. P ipomínala spíš egyptský sarkofág i s detailní plastikou muže na víku. Dwaken došel blíž a zadíval se na n j, v kamenné tvá i m l pod p ilbou p ísný, pochmurný výraz. Anna postavila lampu na okraj rakve. Klekla si a cosi kutila na spodní stran podstavce. Slyšel sk ípot, jak vysunula jeden z kvádr , a vytáhla velkou cestovní tašku. Za ala na podlahu rozkládat zabalené oble ení, boty, na dn zahlédl i n kolik konzerv… udiven zavrt l hlavou. „Jak jsi sem ty v ci dostala?“ „Mám p átele,“ opá ila a rychle se p evlékla do suchých ponožek. „Tob není zima?“ zadívala se na n j a intenzita její zá e jako by v tu chvíli zesílila, Dwaken nenápadn zacouval do nejtemn jšího kouta hrobky. „To p ežiju,“ zavr el. „Myslíš p átele jako ty?“ Na okamžik zaváhala, pak kývla. „Ob as je fajn, moct s n kým mluvit up ímn . Vím o dvou, t etí je práv te mrtvý. My… rodíme se obvykle kolem stejného místa. A t eba já nevypadám vždycky takhle, ale pokaždé mám sv tlé vlasy.“ „A jak spolu komunikujete?“ Dwaken se náhle tvá il ostražit . „Dneska se používají mobily. Nebo zajdu na návšt vu osobn .“ „Tv j mobil z stal v byt , že?“ „Jo, ale ty kontakty nejsou nijak ozna ené. Jsou mezi stovkou jiných –“ „To nepom že,“ p erušil ji. „Nergal a ti dva nejspíš práv prohledávají tv j byt pomocí psychometrie. Víš, co to je?“
„Ne.“ „V ci mají pam , stejn jako lidé. Myšlenky zanechávají otisk na všem, eho se dotkne ruka, a ím osobn jší p edm t je, tím je stopa jasn jší. Nadaní upí i ji dokáží íst, t eba já t našel podle deštníku, který jsi nechala v té uli ce. Mohl jsem zjistit, jak vypadáš, kde bydlíš, i dost dalšího. ím je upír starší, tím lépe to v tšinou umí, a Nergal je mnohem starší než já. Pokud jsi nap íklad od svých p átel dostala n jaký dárek, sta í, aby se ho dotkl, a bude p esn v d t, co jsou za i kde je najde.“ Te poprvé na n j Anna zírala s ústy doko án, rychle polkla. „A sakra! Pot ebuju mobil, rychle!“ Vrhla se ke schod m a Dwaken jí zastoupil cestu, pokušení chytit ji za ruku tentokrát odolal. „Ne! Ty ven nesmíš! Pro upíra jsi jako maják, pozná t na míli. Jestli… jestli na tom tak záleží, seženu ti ho!“ V d l, že to je chyba. Ur it ute e, jak se oto í zády, ale nemohl odolat šanci aspo na chvilku zmizet z jejího dosahu, trochu se vzchopit. „Jo, záleží! Smrteln !“ Její výraz p i tom slovu se pohyboval kdesi mezi ironií a zoufalstvím. „Dobrá. P inesu ho. Když slíbíš, že se odsud nehneš!“ V duchu se sám sob vysmál. Chtít po malé holce, aby z stala sama v hrobce, navíc po tom, co práv prod lala, dokonce i kdyby mu íkala pravdu. „Po kám tady. Slibuju.“ Dívala se na n j vážn , soust ed n a on si znovu uv domil ten nesoulad, tvá pat ila dít ti, ale pohled n komu mnohem staršímu. Vycítil, že te by nebylo dobré projevit pochybnost. „Dob e. V ím ti.“ Oto il se ke schod m, udivený, že to vážn ekl. „Po kej!“ „Ano?“ „Tady,“ hodila mu z tašky baterku. „Neuvidíš na cestu. Trefíš?“ „Jist ,“ skoro proti své v li se usmál. „Potm vidím dob e.“ Rychle vyšel do schod a na okamžik se zarazil, když ve dve ích
hrobky uslyšel její hlas, jako by mluvila sama k sob . „Tak. A jsme zas v maléru, Alexand e.“ „Pane! P i vší úct , jste si jist, že je to správné?“ Erwin opatrn vážil slova. Tušil, že cokoliv ekne, bude marné, ale ml et už nedokázal. Ukázal ke stolu na n kolik p edm t , které shromáždili p i rabování jejího bytu: Mobil, svitek popsaný kaligrafickým písmem, st íbrný p ív sek ve tvaru r že, oby ejný oblázek z potoka. „Tyhle v ci pat í dalším Zá ícím, se kterými je v kontaktu. M žeme je najít, zam it se na n . Pro dál hledat ji? Nejspíš už nežije, nev ím, že by se n jaký upír dokázal udržet.“ „Správn ,“ kývl Nergal klidn . „Chci v d t, zda žije – a pokud ne, chci poznat bratra, který došel tam, kam chci já.“ „Rozumím,“ souhlasil Henrik. „Ale máme úkol, naše poslání!“ „Kterému m že být on p ekážkou.“ Zadíval se na n a pod jeho pohledem oba sklopili o i. „Jednou z hlavních p í in našeho pádu je setrvalá neschopnost dovést v ci do konce a ledabylost. Nedokázali jsme ud lat z lidí to, ím m li být: Zví aty a potravou. Pro nás byl stvo en sv t, ale my ten dar zahodili, byli jsme sentimentální, ned slední a platíme za to stovkami let otroctví. Tu chybu nebudu opakovat, tentokrát nenechám za svými zády žádné p ekážky. Pokud Zá ící dívka žije, pat í nám. Pokud ten upír okusil její krev, chci ho na své stran – nebo pozná sv tlo. A tuto otázku hodlám zodpov d t d ív, než se pustím za dalšími Zá ícími. Rozumíte?“ Nezvýšil hlas, ale tón byl jasný – diskuze skon ila. „Ano, pane,“ procedil Erwin. Nikoliv poprvé mu p itom blesklo hlavou, co vlastn Nergal o v cech doma ví. Nebyl tam skoro t i sta let – p esn tak dlouho už tenhle hon po všech možných sv tech trval. Co když se pom ry za tu dobu zm nily? Co když jsou jako ti blázniví vojáci, kte í se skrývají v džungli p ed válkou, která dávno skon ila? V posledních letech po ád ast ji uvažoval, že možná ani žádní Zá ící nejsou, že se honí za p ízrakem a umírají pro nic. Když za ali, bylo jich dvanáct. Te zbyli t i – a z t ch devíti mrtvých sedm zabil sám Nergal, v tšinou za neposlušnost. Nyní musel Erwin uznat, že se mýlil a Zá ící existují.
P esto s mírným údivem shledal, že pokud se na n kterého práv nedívá, jeho pochybnosti nejen nemizí, ale spíš naopak. Nebyl jako ten fanatický idiot Henrik. Vlastn toho m l už po krk. Henrik naproti tomu ochotn p ikývl, tenhle vývoj mu pln vyhovoval. Pokud najdou toho upíra, i kdyby se cht l p idat, asem už za ídí, aby ud lal n co, co se Nergalovi nebude líbit, a ten problém vy eší, nebude to poprvé. Na rozdíl od jiných se Henrik nau il trp livosti. Nebyl tak hloupý, aby se snažil utéct. V rámci jednoho sv ta by se p ed Nergalem neschoval nikde a potulovat se sám mezi realitami bylo po tom, co provedl, dost nebezpe né, Agentura m la dlouhou pam . Ale sta ilo Nergalovi kývat na jeho pitomé proslovy o starých asech, které zkazil nejvíc on sám, a ekat. Až se napije krve Zá ícího, nebude už tak slabý. A dokonce i Nergal ob as nedával pozor. Nebyl jako ten blb Erwin, co si jen poušt l hubu na špacír, a proto brzy skon í jako t ch sedm hlupák p ed ním. Nergal mezitím zvedl Annin mobil a rychle zadal íslo – další krok byl snadný. „Haló? Paní Králová?“ promluvil klidným, kultivovaným hlasem. „Tady poru ík Lagren, policie. Bohužel došlo k jistému incidentu – váš byt byl vykraden. Ne, vaše dcera tu není, proto vám volám. Ano, t eba je u n jaké kamarádky. Není d vod se bát, ale p ece jen… ano, p ije te. Jist , po káme na vás, nem jte obavy.“ Sklapl telefon a p ikývl. Na lovu mlá at je vždy nejlepší za ít u matky, a navíc existovalo pár v cí, na které se jí cht l zeptat. P edevším, jak je možné, že je její dvanáctileté dce i minimáln n kolik set let, protože tak stará byla pam , kterou z jejích v cí etl. Na odpov byl opravdu zv davý, a pak se uvidí, jestli bude chutnat jinak než oby ejná lidská zví ata. Str il Annin mobil do kapsy, sebral dárky ostatních Zá ících a kývl na ostatní – vzhledem k tomu, že n který soused mohl opravdu zavolat policii a rozbité dve e vypadaly dost nápadn , bude lepší po kat na Anninu matku venku. Na prahu Nergal znechucen pot ásl hlavou. Zatímco on p i hledání stop jednal citliv a prokazoval
p íbytku Zá ící úctu, jakou zasluhoval, Henrik s Erwinem se chovali jako prasata a nechali po sob spouš . Pokud ješt žije, slíbil si v duchu, než si vezme její krev, budou se muset oba omluvit. Noel Dwaken rychle seb hl ze schod , sotva se vyhnul místu, kam z ejm nebylo zdravé šlapat, a nakoukl do hlavní komory. Byl si skoro jistý, že uvidí jen osm holých zdí, ale Anna klidn sed la na podstavci rakve, ozá ená žlutým sv tlem lampy. „Ty… jsi tady?“ neudržel se. Zadívala se na n j p ekvapen : „A kde bych m la být?“ Místo odpov di jí hodil telefon. „Sp chej. Nevím, za jak dlouho ho majitel zablokuje jako ukradený.“ P ikývla a vyrazila ke schod m, okamžik trvalo, než mu došlo, že tady ur it není signál. Nespokojen zaklel. Musel se tak namáhat, aby se ovládal, že v její p ítomnosti nedokázal myslet, p itom m l za zády Nergala! Bylo to jak denní m ra. Kupodivu Anna chytila signál hned nad schody. ekla jen dv rychlé v ty v latin a ukon ila spojení, ta slova zn la d tským hlasem tak cize. „To by m lo sta it. Škoda, že nem žu zavolat mám . Jenomže každý náznak potíží by ji sem spolehliv p ivedl, eknu, a nejezdí, a sko í do auta.“ Dwaken zavrt l hlavou. „To stejn nebude nic platné. Tihle upí i jsou lovci, lovci lidí. Mají v tom staletí praxe, všechny výhody. Podívej, jak našli tebe. I když ostatní varuješ, bude to pro n práce na pár nocí…“ „A nem žeš zavolat posily z té tvé Agentury?“ „Není to má Agentura, pracuji pro ni. A m žu, ale ne te . Cestování mezi sv ty nejde, kdy a jak chceme. Potrvá t i týdny, než bude možné otev ít další okno a požádat o pomoc. Když m sem posílali, m l jsem jiný úkol. Nikdo ne ekal tohle.“ „Chápu,“ povzdechla si neš astn . „A co jsou ti t i v bec za ?“ „Ti dva jsou jen poskoci, ale ten hlavní se jmenuje Nergal. U nás doma jeho jménem straší d ti p ed spaním, poslední vládce upírské zem po Enkim a Enlilovi p ed víc než dv ma tisíci lety. Byl to krutý, nelítostný tyran. S lidmi zacházel jako se zví aty, zabíjel je po
stovkách a upíry zrozené p em nou pokládal za pod adné. Práv oni se proti n mu nakonec vzbou ili, jeho íše padla a my se stali mezi lidmi štvanci na stovky let. M lo se za to, že p i té vzpou e zem el, ale ob as se vyno ily povída ky, že se objevil, že ho n kdo vid l, asi jako n kdo vid l ducha. Nikdo tomu nev il, ani já ne, nevid t ho na vlastní o i.“ Dwaken zavrt l hlavou. „V každém p ípad je jedním z nejsiln jších upír , co kdy žili. Nemám proti n mu nad ji.“ „Takže m žeme jenom utíkat?“ „To je jediná šance. Být stále v pohybu, st ídat úkryty.“ Ovšem nad je, že vydrží s Nergalem za zády t i týdny, zvlášt se Zá ící, byla mizivá a v d l, že z jeho hlasu je to znát. Jen si povzdechl. „Aspo už chápu, pro se nebojíš.“ „Nebojím se um ít. Ale bojím se, že dostanou n koho, na kom mi záleží, že budou zabíjet jiné lidi. A nechci dát sílu n komu jako on.“ Zadívala se na n j. „Dokážeš m zabít?“ Dwaken málem zasténal – a bylo to tu zase. „Ano. Ale neud lám to, pus ten nápad z hlavy!“ „Pro ne?“ zadívala se na n j vy ítav . „Protože ne.“ Díval se nehybn , jako by hled l skrze ni. „Provedl jsem v minulosti r zné v ci. Ale nikdy nic podobného, Matka by se ode m navždy odvrátila.“ „Tvá máma ješt žije?“ „Matka Lillith. Ta, která nás stvo ila. Stále sleduje mé iny. Když v noci pohlédnu vzh ru, vidím její o i na nebi. Když ve dne zav u o i, slyším její hlas v srdci.“ Chvíli se na n j p ekvapen dívala. „Ty jsi v ící?“ „A co je na tom?“ „Nic. Já jen… že bych to ne ekala u upíra.“ „To nem žeš pochopit.“ Povzdechl si a snažil se, aby to nezn lo tak p ík e, ten rozhovor byl p ece absurdní, lov k, který prosí upíra, aby ho zabil. „V našem sv t jsme menšina, lidé nás stovky let považovali za divokou zv . Stálo obrovské úsilí i ob ti, než jsme se domohli rovných práv a iny takových, jako je Nergal, na nás dodnes leží jako stín. Pokud jsem si n co p ísahal, tak to, že nikdy nebudu stejný. A
pohrdání životem, jaké p edvádíš, je špatné, i když se narodíš znovu.“ „To není pohrdání!“ Te poprvé na n j p ímo zaje ela. „To ty pohrdáš ostatními! Jenom nechceš být jako tamti upí i a ostatní jsou ti ukradení, na ni em víc ti nezáleží!“ „Ne! Záleží mi na tob !“ Vzáp tí zavládlo ticho. Noel Dwaken jen stál, zíral do šera… a všiml si, že Anna vypadá stejn zaražen . „Uv domuješ si, co jsi práv ekl?“ promluvila tiše. „Ano,“ p ipustil udiven . „Zajímavé. Tohle jsem nikomu ne ekl už dlouho.“ „A znáš m kolik, dv hodiny? Lámu všechny rekordy,“ usmála se kone n , ale byl to smutný úsm v. „Já taky,“ souhlasil. „Ale v jenom se pleteš. Znám t lépe, než myslíš.“ Zarazila se. „Ta tvá psycho… n co?“ „Ano. Když jsem t nesl, dotýkal jsem se tvého oble ení i tebe. P e etl jsem si hodn : jak jsi vytáhla z popelnice to kot a plakala, když um elo. Jak si teš pod lavicí latinské spisy a sm ješ se p i d jepisu t m nesmysl m, co t u í, zatímco jsi tam byla. Jak se v noci díváš na nebe a p emýšlíš o jiných sv tech.“ Jak mluvil, znovu si ty myšlenky vybavoval, a nejen myšlenky, i obrazy. Záblesky výst el a t eskot me . Zimní vánice i žhavé píse né duny, et zy, zápach dýmu… Trhl sebou a donutil se ten p íval p erušit, pam ový šok byla zlá v c. Zato si definitivn uv domil, že vážn mluvila pravdu, takové kvantum vzpomínek nemohlo pocházet od jednoho lov ka nebo z jediného života. Ona ho naopak znovu pozorovala s ústy doko án. „Takže vždycky, když se n kdo dotkneš, tohle cítíš? Nebolí to?“ „Obvykle se umím kontrolovat. M žu to zastavit, jako když zav eš o i, ale ta tvá zá e mi dává do t la, sypeš to do m , a chci nebo ne. Poslyš, není to otravné? Být pokaždé znovu dít , poslouchat dosp lé.“
„Naopak. Jako dít nemusím d lat nic, abych se uživila. Nejotravn jší je škola. D lat ji po ád dokola je nuda, ale dneska si m žu aspo íst pod lavici, u itelé už nemlátí jako d ív.“ „A rodi e? To si ni eho nevšimnou?“ „Táta um el dávno. Máma vyd lává dost a dávám si pozor, abych byla jako andílek, takže m moc nehlídá, neotravuje zákazy a je pyšná, jak má vychované a samostatné dít . Dostávám, co chci, a v podstat za nic. Víš, jak se bála, jestli kv li karié e bude mít dost asu na m ? Dalo mi hodn práce ji p esv d it, aby d lala tu kariéru, takže se doma ukazuje jen ve er a asto ani to ne. Ideální stav. O víkendech m bere na výlety, aby mi to vynahradila – tuhle mámu mám ráda.“ Okamžik ticha – a Noel Dwaken vyprskl smíchy. Prost nemohl jinak, nepamatoval si, kdy naposled ho n co tak pobavilo, zavrt l bezmocn hlavou. „Vidím, že máš spoustu zkušeností.“ „To jo. Už t n kdy zkoušeli upálit?“ Anna se te neusmála a Dwakena zamrazilo. „Jist . Taky zast elit, ob sit, probodnout k lem. Jednou jsem utekl skoro zpod gilotiny.“ „U m to v tšinou dotáhli do konce. Ani nevím, jestli jsem n kdy um ela stá ím, tady se po ád n co d je, války, epidemie. A gilotina není zlá, naopak. Kdysi se stínalo me em a ob as se kat netrefil. Nejhorší bylo zatím to upálení.“ Dwaken jen p ikývl, radši spolkl poznámku, že co se smrti stá ím tý e, nevypadá to nad jn ani te . Nemusel si vzpomínat. Sta ilo se zamyslet a v hlav mu praskalo d evo, cítil zápach kou e a vlastního masa… Ot ásl se, už chápal, co všechno vid l v jejích o ích. „Vím, o co se snažíš,“ zavrt l hlavou. „Chceš m p esv d it, že smrt je pro tebe tak b žná a normální, že nemusím mít vý itky, když t zabiju – ale to neud lám. Rozumíš? Neud lám to!“ Zatvá ila se tak, že m l pocit, jako by práv nakopl št n . Ale vzáp tí se její výraz rozjasnil. „Tak co kdyby sis vzal jen trochu mé krve?“ Z stal stát jako uhranutý. „Cože?!“
„Jasn !“ dívala se na n j. „V té legend p ece není, že m musíš zabít, jenom se napít mé krve! Vem si jí tolik, abych z stala naživu. Jestli to bude fungovat a zesílíš, m žeš jim pak nakopat zadky a já budu v po ádku.“ „Nemáš v bec p edstavu, co íkáš,“ zavrt l hlavou. „Co když se neovládnu, nep estanu v as? M žu t zabít, i když nebudu chtít!“ „Noeli, myslím, že se podce uješ. Ty nejsi jako oni a já to žádám dobrovoln . Když souhlasím, je to proti v li tvé Matky?“ „Ne, d ív jsme kupovali krev od lidí. Ale p ece…“ „Vidíš! Víš, co se mnou ud lají oni. Sám jsi íkal, že na n nesta íš. Takže budu mrtvá stejn , za druhé ty se mnou a za t etí plno lidí potom,“ odpo ítávala na prstech. „Navíc to ur it bude mnohem víc bolet, i když Nergal sliboval opak.“ Slab vrt l hlavou a snažil se vzpamatovat, cítil, jak ho její argumenty p emáhají. Pro ? Protože m la pravdu, nebo proto, že cht l? Snažil se nad tím zamyslet, ale nešlo to, st ží z toho popadal dech. „Je to riziko, strašné riziko! Co když ta legenda lže? Nebo co když krev Zá ícího prost upíra zabije jako jed?“ „To by nebylo zlé. Mohla bych hned jít za Nergalem, ale tob nechci ublížit.“ Vypadala zamyšlen , ale p esto ho znovu zarazila, te už ten tón v jejím hlasu nemohl ignorovat. „Ty máš starost o m ?!“ vydechl. „No jist ,“ zadívala se na n j udiven . „Zachránil jsi m . Tak mám o tebe starost, co je na tom?“ „Nic,“ polkl. „Já jen… Je to dávno, co mi n kdo tohle ekl. I v Agentu e se m v tšina lidí bojí nebo štítí.“ „To teda nevím pro , Noeli. Je pravda, že ani jeden z nás neví, co se stane, pokud m kousneš. I v ideálním p ípad to schytáš h , ty budeš muset bojovat. Takže, pokud to nechceš ud lat, chápu to a prosím, abys šel pry .“ „A nechal t tady?“ zadíval se na ní. Anna vážn p ikývla a Dwakena zamrazilo, vzpomn l si na poslední misi p ed touto. Bylo to ve sv t , který odpovídal Americe roku 1953. Skupina zb hlých agent Military divize si tam za ídila výnosný vedlejší obchod s magickou drogou, kterou získávala z
jiného sv ta, kde byla ovšem neškodná – ítanková ukázka porušení snad všech agenturních p edpis . N co takového samoz ejm nemohlo být tolerováno, a když doty ní p i pokusu o zat ení zabili n kolik len Vnit ní divize, usoudilo vedení Agentury, že je t eba dát všem odstrašující p íklad. Noel Dwaken se do toho sv ta dostal osmého dubna ve er. Devátého ráno bylo z jedenácti len gangu deset mrtvých a ten poslední se rad ji sám vrátil a udal – jen proto, že mu to Dwaken dovolil, protože toho m l sám dost. To byla jeho práce. Možná, že Anna m la pravdu a Agentura vážn fungovala jako policejní sbor, který slouží blahu celku. Možná, že n kte í agenti jako ten snílek; John Ková se mohli cítit jako policisté a být na to hrdí. Ale po Dwakenovi nikdy necht li, aby n komu pomohl. Nebyl strážce, ale lovec a kat. Stíhal zlo ince a renegáty, na které b žná agenturní spravedlnost nedosáhla, nic jiného. Te , po kdoví kolika letech, m l poprvé šanci n koho chránit, navíc toho, na kom mu záleželo, p estože ho znal sotva pár hodin. eho by se m l vlastn bát? Jak hluboko mohl spadnout, co všechno ješt ve službách Agentury neud lal? Sev el rty a cítil, jak se mu žilami valí horko, Matko, st j p i mn … „Dob e,“ procedil tiše. „Jestli vážn chceš, ud láme to.“ „Budu… budu pak taky upír?“ zeptala se tiše. Na okamžik se zarazil, ale pak se usmál, na tohle úpln zapomn l. „Ne. V Agentu e jsem prošel lé bou. Nem žu už nikoho zm nit a možná to tady v bec nejde. Jsou sv ty, kde nep ežijí ani samotní upí i, jsme hodn specifi tí. A Nergal s t mi dv ma by mohl, ale neud lá to. P em na je podle nich dar, který si lidé nezaslouží, budou jen zabíjet.“ P ikývla, z ejm se jí ulevilo – a natáhla ruku. Polkl, zadíval se na ní, ale v d l, že jestli bude jen další vte inu p emýšlet, už se k tomu neodhodlá, te nebo nikdy! Ud lal jeden rychlý krok, chytil ji za dla a zakousl se do jejího záp stí. Slab sebou cukla, ale nevyk ikla. Ten první doušek byl… neskute ný. Jako poutník uprost ed poušt , který na pokraji smrti žízní najde láhev vody, jako v ze , kterému hodí do hladomorny skývu chleba. Ta zá e se do n j p elila,
naplnila ho po okraj, nem l dech, nevid l, neslyšel, nemyslel. Jeho v le se rozplynula, bylo mu všechno jedno, jediné, co cht l, bylo víc, víc! P isál se k jejímu záp stí a zahryzl zuby hloub ji. Hltal plnými doušky, až se dusil, každý zlomek vte iny, kdy mu její krev protékala hrdlem, byl jak sto let v ráji. N kde daleko uslyšel zasténání. Pomalu se hroutila, jako loutka, které p est ihnou drátky, ale co na tom záleželo, když krev po ád tekla, jenom víc… NE! Nev d l, kde se ten hlas v jeho hlav vzal. Nebyl si jistý, jestli p išel zvenku, zevnit v domí nebo t eba ze st íbrného medailonu na jeho krku, ale n co, snad poslední slabá jiskra sv domí ho uslyšela a pokusila se poslechnout, zazá ila jasn na pozadí p ívalu, který jím cloumal. Ne! Dost! Zachr el a rozt ásl se. Necht l p estat, nemohl. Jako by m l p estat dýchat, vylít tu láhev do rozpáleného písku, ale p esto ho k tomu n co nutilo. P ímo se trhal vedví, jedna ást cht la pokra ovat a druhá ne, ob jím zmítaly. Násilím urval ústa od jejího záp stí. Krev mu tekla po brad i z jejího záp stí dol , už skoro ležela, jen za tu ruku ji držel. Chytil sv j rukáv, škubnutím ho urval a p itiskl na ránu. Odvrátil hlavu a vyplivl poslední doušek její krve, nesm l ho polknout, nebo by za al znovu. A najednou se mu vrátil i zbytek rozumu a hrdlo sev ela hr za. „Anno!“ zachrapt l a sklonil se k ní, t ásl se naprostým d sem, prosil Matku, prosil všechny bohy na všech sv tech. Lehce zasténala. „Anno, slyšíš mn ?!“ „Je mi… špatn ,“ zašeptala s námahou. Zato ila se mu hlava, úlevou, ale ješt n ím jiným. T lem jako by se mu vzmáhal p íliv, chv jivé mraven ení. Te nem l as se tím zabývat. Prohrabal rychle její tašku, našel lékárni ku, balenou vodu a deku. Obvázal Ann záp stí, cht l jí dát napít, ale uhnula hlavou,
aspo jí ot el elo a sob smyl krev z tvá e. Deku rozprost el v kout a zabalil ji do ní, p i tom se na n j poprvé zadívala. „D kuju,“ usmála se slab . „Dokázal jsi to.“ Sklopil o i, p i pohledu na to, jak jeho vinou vypadá, cítil hanbu jako snad nikdy v život . Vy erpan klesl vedle ní, zadíval se do tmy… A zamrkal, znovu si uv domil, že se n co d je. „Jak se cítíš?“ promluvila tiše. „Zabralo to?“ „Nevím,“ odv til. „N co cítím, ale je to divné. Neumím to popsat, n jak jinak vidím.“ „Líp?“ „Ne, ani ne. Vidím jako p edtím, ale jako by se k tomu n co p idalo. Ten brouk na zdi,“ ukázal p es celou délku hrobky. „Vím, kam se pohne. Slyším venku v k oví ko ku… a vím, že je erná, že zrovna chytila myš.“ p ekvapen se zarazil. P ikývla a zdálo se, že pook ála. „Takže to funguje. Jestli takhle uvidíš i do nich, m žeš je zastavit, než si najdou n koho dalšího.“ Polkl a zadíval se na ni. Nebyl si v bec jistý, jestli by tahle schopnost, kterou sotva chápal, byla co platná proti n komu, jako je Nergal, na druhou stranu to nepochybn byla výhoda. „Ty tu asi nemáš n jakou zbra , co?“ Okamžik zaváhala, ale pak se vymotala z deky a dolezla po ty ech k otvoru v podstavci, odkud vytáhla tašku. Zalovila uvnit a vyndala dlouhý p edm t v nepromokavém plátn . Chvíli zápasila s provázky, až rozbalila me v pochv , rovný, jednoduchý. Podala mu ho a Dwaken si dob e všiml, jakým zp sobem – v natažených rukou, formáln . T žko íct, jestli si to gesto uv domovala, ale p ikývl a p evzal me stejným zp sobem. V okamžiku, kdy se dotkl jílce, ho zaplavily myšlenky p vodního majitele – a i ty byly náhle jiné. Žádné neur ité fragmenty jako p i b žném tení stopy, ale kompletní, úplné obrazy. Vid l nejen jeho tvá , stejnou jako byla ta na víku rakve, ale slyšel i hlas, mohl dokonce popsat okolní krajinu, každý detail. Rychle se stáhl zp t, bál se, co by se stalo, kdyby se do t ch obraz pono il. „Ten, kterému pat il, byl state ný muž,“ promluvil tiše. „A velmi miloval jednu ženu. Byla jsi to ty?“
P ikývla a v šeru se jí v o ích zaleskly slzy. Rychle je set ela h betem ruky a Noel Dwaken si povzdechl. „Prokletím v nosti je v ná pam .“ „Proto se snažím žít tak, abych se za sebe nemusela styd t. Musím se sebou vydržet dlouho.“ Zn lo to ho ce a Dwaken pot ásl hlavou, p esnost, se kterou v c vystihla, ho znovu zarazila. „Já také a je to ím dál t žší. Ty máš výhodu, dáš si aspo ob as dovolenou.“ „Nejlepší je prvních deset let, než si za nu vzpomínat,“ p ikývla smutn . „Mimochodem, ten me je tv j. Rozhodl ses m chránit, Alexandr by nic nenamítal.“ Znovu se zastyd l, to, co jí ud lal, m lo k záchran daleko. A i když se schopnostmi, jaké te m l, by se možná dokázali schovat p ed Nergalem, než dorazí posily z Agentury, kolik lidí by zatím zem elo, kolik Anniných p átel? Už tak byla hrozn sama. Tohle skon í hned te . Pomalu povytáhl me z pochvy, ve sv tle lampy se zaleskla ocel pokrytá jemným vyleptávaným vzorem. „Ty runy jsou magické,“ ekla Anna tiše. „Magie sama asem mizí, vybíjí se jako proud v baterii, ale runy z stávají. Me erpá energii z krve, dej mu napít z nep ítele a kouzlo se obnoví, nic ho nezlomí ani neztupí.“ Usmál se a zasunul me zp t. „P esn pro upíra. Tvoje práce?“ „Ano. Zabralo mi to m síce, nejhorší bylo napasovat vzor na tak úzkou a dlouhou epel. Cht lo to hodn improvizace… A t i zni ené me e, než to za alo fungovat.“ „Jsi si jistá, že ho pak nechceš vrátit?“ V d l, že ji tím možná urazí, ale musel to zkusit, ten me byl p íliš cenný. Zadívala se mu do o í. „Naprosto.“ „Dobrá. P j íš mi ten mobil?“ Popošel pár krok a vy ukal Annino íslo, skoro bezd n . Nemusel se ptát, znal ho z jejích myšlenek a v d l, že kdyby te cht l, mohl zjistit úpln všechno, listovat jejími životy jako svazkem knih. Ne, zavrt l hlavou, to neud lá.
Stiskl tla ítko vytá ení, ani nemusel dát p ístroj k uchu.
P ístroj v Nergalov kapse zazvonil. Henrik s Erwinem se zarazili, ale on nezaváhal a klidn ho otev el. „Ano?“
„Vid li jsme se p ed n kolika hodinami.“ „Poznávám tv j hlas,“ p ikývl Nergal, skoro pobaven . „Bylo p íjemným p ekvapením spat it v tomto sv t dalšího bratra. Ovšem nemyslíš, že ses zachoval nezdvo ile? Není estné vzít ko ist, která pat í jinému.“ „Já ale nelovím ji,“ opá il hlas studen . „Ne?“ zvedl Nergal obo í. „Chceš tedy íct, že Zá ící stále žije, žes neokusil její krev?“ „Chci íct, že bychom se m li setkat a projednat naši záležitost, než vyjde slunce.“ „Bude mi pot šením. Kde?“ „Na m stském h bitov . ekám p ed nejv tší hrobkou.“ „P ijdu. Všichni p ijdeme.“ Hovor skon il a Nergal vzhlédl – Henrik s Erwinem se na n ho s úžasem dívali. „Snad tam vážn nechcete jít?!“ vydechl Erwin. „Ur it je to past! Napil se její krve a te se nás pokusí zabít, m li bychom najít další a teprve pak…“ „Možná,“ p ipustil Nergal klidn . „Ale n co jsem vám ekl o p ekážkách za zády. A mimo to myslím, že Zá ící dívka žije.“ Erwin se na n j zadíval, jako by se definitivn zbláznil. „Pane, p i vší úct , to je nemožné! Vid l jste, co já, cítil…“ „Ano. A už jsem t v tomto sm ru pou il. Mám to ud lat znovu?“ V té otázce nebyl ani stín hrozby, ale Erwin rázem zmlkl, uv domil si, že sv j p íd l št stí už vy erpal na hodn dlouho dop edu. „Chápu, pane,“ p ikývl Henrik ukázn n . „P esto, pokud nás napadne posílený její krví…“ „Pak to bude stále jen jeden muž.“ Nergal se lehce usmál a položil dla na jílec me e. „Je to už dávno, co jsem m l možnost elit vyrovnanému soupe i. Byla by to p íjemná zm na a aspo uvidíme, co krev Zá ícího opravdu dokáže.“ Erwin se neodvážil íct slovo a Henrik usoudil, že to vlastn není špatná myšlenka, pokud by ten druhý vyhrál. „Rozumím, pane,“ souhlasil. „Máte naprostou pravdu.“
Nergal p ikývl – a v duchu si povzdechl. Ti dva za ínali být únavní. Plánovali mu zradu p ímo pod nosem a mysleli, že nic nevidí, že je po t ech a p l tisících let tak hloupý. Zatím mu usnad ovali úkol, ale pokud v ili, že je nechá napít Zá ícího a pak se k nim oto í zády, byli šílení. Co také mohl ekat, jeden hlupák, druhý odporný nakaženec? Nebyli schopni pochopit celou ší i toho, o co usiloval. Krev Zá ícího byla pouhý za átek. Až se nep emožitelný vrátí dom a uvede tam v ci do po ádku, p ijde as na vyšší cíle, na jiné sv ty. Všechno šlo podle plánu, Annina matka mohla po kat. V duchu si vybavil cestu na centrální h bitov a uznale kývl. Ten druhý m l aspo vkus. Noel Dwaken se rozesmál a posadil se pohodln ji, aby Ann vid l do tvá e – když m l ást té zá e v sob , touha po její krvi klesla na míru, kterou snadno zvládal. „Na m jednou jeden blázen zkusil exorcismus. Mával nade mnou krucifixem, nalil mi do rakve kýbl sv cené vody, nem l jsem kde spát, všude mokro. Chceš íct, že tebe vážn cht li ob tovat?“ „Jo,“ p ikývla Anna, „bylo mi dvacet a u mistra jsem byla druhý rok. Zavaloval m prací, ale u ila jsem se rychle, nedošlo mi, že to d lá, abych se nedostala ven a nepotkala se s n jakým klukem. Po ád mi tvrdil, že magie je ehole. Jednou ve er jsem šla spát a vzbudila se p ipoutaná na oltá i.“ „Ošklivé probuzení,“ komentoval Dwaken chápav . „Jedno z nejhorších. Než jsem zjistila, co a jak, prošel mnou záblesk takové síly… Te chápu, že pot eboval pannu, co se zabývá magií, aby ten ob ad v bec ustála živá. A proto m taky u il ten nejmén praktický druh, jako runovládce jsem byla bez pera bezmocná. S tím zábleskem se vedle m objevilo n co jako žena. M la tak dva metry, ko i í hlavu a zírala na m . Já ji poznala, byla to Bastet, egyptská bohyn války, kdysi jsem v Egypt byla otrokyní. Zkusila jsem na ni promluvit. Vypadala p ekvapen , pak mi položila ruku na elo. Byl to divný pocit, jako by se mi n kdo p ehraboval vzpomínkami. Nakonec tu ruku stáhla a slušn se zeptala, jestli jí p j ím své t lo.“ „Prekérní situace,“ souhlasil Dwaken. „A dál? Co jsi ud lala?“
„ ekla jsem, že m že, když m dostane z toho oltá e – a ona najednou byla ve mn . Dívala jsem se svýma o ima, myslela, ale mé pohyby ídil n kdo jiný. Ta pouta p ervala, jako jsi ty p etrhl ten zámek brán , a šla k mistrovi. Nap ed se tvá il pot šen . Zkusil jí n co na ídit, jenomže ho místo toho chytila pod krkem, to už tak nadšen nevypadal. Hodil po ní magickou st elu, ale ona magii jen pohltila a jednou rukou ho za ala škrtit. Za vala jsem, co d lá, ale spíš ji to pobavilo, prý to, co zaslouží. Zabila ho. A pak m prost nechala a odešla.“ „Žádná škoda. Ješt , že sis ji získala.“ „Práv že ne! Nezabila ho kv li mn . Poslala mi obraz, jak mistr topí malá ko ata. To byl podle ní nejv tší zlo in. Nev d la jsem, jestli se smát, nebo bre et. Nakonec jsem posbírala všechny jeho zápisky, co jsem unesla, a rychle zmizela. Od té doby jsem samouk. Jo, a víš, co je na tom ješt zvláštní? Byl to jeden z nejv tších arod j své doby. ekala jsem, kdy vyhlásí pátrání a za ne kolem toho poprask – ale nic. Nikdo m nehledal, nikdo po mn nešel, prost ticho, jako by se nic nestalo.“ „Nejspíš v tom jel ješt n kdo další,“ p ikývl Dwaken. „Hodn mocný, pro koho ten chlap pracoval a kdo pak zahladil stopy, aby se na n j nep išlo.“ M l na jazyku, že p esn tak by to ud lala Agentura, ale ml el, jen si ud lal poznámku – trochu se porozhlédnout v archivech, až se vrátí dom … Jestli se vrátí. Zavrt l hlavou – bylo to skoro neskute né. Za pár minut se ho pokusí zabít jeden z nejmocn jších upír a on tu sedí na dece v hrobce a poslouchá zábavné historky ze života. Musel se zbláznit, ale bylo mu to jedno. Nepamatoval se, kdy naposled si s n kým takhle popovídal, kdy se cítil tak dob e. A i kdyby v d l, že za p t minut zem e, každý okamžik toho asu stál za to. Trhl hlavou a ucítil to, z ni eho nic. Anna post ehla zm nu v jeho tvá i a polkla. „Jsou tady?“ P ikývl a s me em v ruce vstal. „Zbyla ti n jaká magie?“ Anna kývla.
„Tak namaluj pod schody nejsiln jší runu, co umíš. A a se bude venku dít cokoliv, i kdybych t volal, necho . Když budu moci, vrátím se. Když ne, po kej, až vyjde slunce, a d lej, co uznáš za vhodné. Rozumíš?“ Pozorovala ho s o ima rozší enýma strachem, ale v d l, že ne o sebe. „Noeli, dej pozor, prosím.“ Usmál se: „Nem j strach.“ Skute n byl klidný, tak klidný, jako by m l v zádech tisícovou armádu. Lehce se dotkl medailonu na krku a vyrazil po schodech vzh ru až k východu z hrobky. Zase pršelo. Liják se ale zm nil v pouhý hustý déš , který vytvá el ve tm lehký závoj mlhy. Lampiony a sv télkující znaky na náhrobcích pomrkávaly, rozhlížel se a p ekvapen vdechoval vlhký vzduch, protože všechno kolem vypadalo náhle úpln jinak. Už d ív vid l v noci dob e, ale te najednou vid l úpln . Nem lo to nic spole ného se zrakem, i když ten se také zlepšil. Když se soust edil na jednu v c, a byla jak chce daleko, v d l o ní všechno, jako by se díval na hrnek, ze kterého roky pil. Došlo mu, že to je stále schopnost psychometrie, ale jiná, stokrát zesílená, posunutá o celé rozm ry výše, takže zahrnovala všechny smysly. D ív se musel n jaké v ci dotknout, aby z ní mohl erpat v domosti. Te sta ilo, když se na ni díval nebo ji slyšel. Samoz ejm vid l i ty t i. Práv procházeli branou, sebev domí, jistí… jistí! Nergal si byl jistý. Ten d sivý klid z n j p ímo tryskal, ale ti druzí… Zadíval se na n a jasn ucítil jejich strach. Narovnal se a klidn ekal. Zastavili se šest metr od n j, Nergal uprost ed, Erwin s Henrikem po stranách. Tiše stáli a odhadovali jeden druhého, až Nergal pokývl hlavou. „Jsi daleko od domova, brat e.“ „To i vy,“ opá il Dwaken chladn . „Nebudu se ptát, co chcete. Ale zajímalo by m , pro . Práv ty, Nergale, nemáš už dost?“ „Dost eho?“ zvedl Nergal obo í. „Síly? Té p ece není nikdy dost.“ „Ne. Dost upírské krve na rukou.“ „Ach tak.“ Nergal se zklaman ušklíbl. „Z ejm pat íš k nim.“ „Ke komu?“
„K t m, kte í se vzdali. Kte í zapomn li na své ko eny, na naši velikost, na naše odv ké právo. Smí il ses s osudem, s tím, že nás oby ejní lidé pronásledují jako škodnou, a za al za to vinit tu state nou hrstku, která vzdorovala. Nechal jsi jejich lži naplnit svou mysl, ale m žeš otev ít o i! To nám pat í sv t, ne lidem, a je as jim to p ipomenout, vykoupit naše mrtvé mo em krve! Poj se mnou, brat e! Posílíme se krví Zá ících a vrátíme se dom ! Znovu budeme svobodn chodit pod hv zdami, velebit naši Matku, že nám dala sílu, vezmeme si zp t, co nám z její v le pat í!“ Erwin cítil, jak mu po zádech b há mráz, z Nergalova výrazu a z toho ohn v jeho o ích šla hr za. Dwaken ale naslouchal lhostejn , jen p i poslední v t se mu tvá í mihl odpor. „Skon il jsi?“ otázal se studen . „Ano!“ vybuchl Nergal. „A nevím, co ješt chceš slyšet!“ „Od tebe? Nic. Ale mluvil jsi o tom, na co jsem zapomn l. eknu ti tedy, na co nikdy nezapomenu: Bylo mi šest let, když k nám dom vtrhli v noci muži. Otec vybudoval úkryt pro p ípad útoku, než vylomili dve e, stihl m tam schovat. Škvírou jsem sledoval, jak s nimi bojuje. Byl silný, ale sám, nakonec padl a já vid l, jak šlapou po jeho t le. Matka byla t hotná. Nemohla se bránit, plakala, prosila o milost. Vysmáli se tomu a já se musel dívat, jak ji vytáhli ven, p ivázali hlavou dol , aby ji slunce spálilo.“ Dwaken v hlas se zlomil, ale pohled, kterým se díval na Nergala, nezakolísal ani na okamžik. Ten se nadšen p edklonil. „Takže m chápeš, brat e! Pocítil jsi na vlastní k ži, eho jsou lidé schopní!“ „To ale nebyli lidé!“ Z Dwakenova hlasu vyšlehla taková zu ivost, až se Erwin s Henrikem p ikr ili. „Ud lali to upí i, takoví jako ty! Zabili moje rodi e, protože byli podle nich zrádci naší krve, protože má matka byla lé itelka a m j otec poradce krále, jednoho z t ch mála, co s námi jednali slušn ! To je ten odkaz, po kterém se ti stýská, Nergale? Jdi k ertu! Tv j as dávno skon il, jsi jenom ubohý strašák. A neopovažuj se brát do úst jméno naší Matky! Protože ona tvoje už dávno zapomn la!“
Zavládlo nové ticho. Erwin polkl nasucho. Nejen, že ješt nikdo takhle s Nergalem nemluvil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by s ním n kdo tak mohl mluvit. Bylo to stejn nemyslitelné, jako by uprost ed noci vyšlo vedle M síce na nebe Slunce, Nergal p esto ne ekl nic. P t vte in zkoumal Dwakenovu tvá a p ikývl, docela klidn . „Dobrá. Je z ejmé, že t nep esv d ím.“ Na okamžik sto il pohled k hrobce. „Zá ící dívka je uvnit , že? Napil ses její krve, ale p esto ji nezabil.“ Dwaken p ikývl. „Výborn . Inspirativní sebekontrola. Tím spíš m mrzí, co musím ud lat. A d kuji, že jsi mi ji nechal.“ V t ch slovech nebyla nenávist ani hrozba, pouhé konstatování faktu. Jedním tahem tasil me , bez ozdob, jenom erný, starý kus ostrého železa, a Dwaken ho napodobil, na epeli v blikavém sv tle lampion zá ily vyleptané runy. Nergal trhl hlavou a Erwin polkl, d sil se toho, ale nedovolil si zaváhat, sev el n ž a vyrazil. Dwaken se nepohnul. Prost je ignoroval, soust edil se jen na Nergala, vpíjel se o ima do jeho tvá e. Henrik se pokusil o p ekvapivý útok, vrhl se vp ed – ale v tu chvíli už tam Dwaken nebyl. Ta vte ina pro n ho byla dlouhá jako v nost, ud lal jen krok stranou a tupým koncem jílce ude il. Henrik nepost ehl, co ho zasáhlo. Ucítil úder a už let l na opa nou stranu jako hadrový panák. Zasáhl t lem mramorový náhrobek ve tvaru egyptského znaku života ankh a rozbil ho na tisíc kus , z stal nehybn ležet tvá í dol . Erwin se s vyt ešt nýma o ima zarazil. Vyjma Nergala nikdy nevid l nikoho pohybovat se tak rychle, zíral na Henrikovo t lo a couvl. Nergal na n j krátce pohlédl, v o ích pohrdání a smrt. Klidn oto il hlavu zp t. „Vidíš. Zdá se, že to z stane na nás, brat e.“ S posledním slovem ude il. Bylo to rychlé, neskute n rychlé. Dwaken si se zábleskem úžasu uv domil, že Nergal je stále rychlejší, ale švihl me em a úder zastavil. Nevid l ho, v d l, kam mí í, nové smysly mu daly zlomek sekundy náskok, který rychlost vyrovnal.
Kovový zvuk zn l jako t íšt ní bedny skla, mezi epelemi vylétla clona modrých jisker, které okamžit udusil déš . Dwaken odlet l dozadu, v rameni mu vybuchla bolest, ale cítil ji vzdálen a slab … Bleskov se sklonil. epel prolétla místem, kde m l p ed zlomkem sekundy krk, a zastavila se hluboko v kamenné st n hrobky. Vzáp tí ji Nergal vytrhl, ale Dwaken okamžit al vzh ru a me minul Nergalovu tvá o vlas, st ží sta il usko it. Nergal ustoupil o krok, v o ích nadšení. „Nádherné! Pokud krev Zá ícího posílila takhle tebe, co asi ud lá se mnou?“ „To už nezjistíš!“ procedil Dwaken a sekl, žádné finty, žádné náznaky, jen jediný p ímý úder, veškerou razancí i silou – Minul. Nergal oto kou uhnul a zaúto il, to už ani nebyly dva pohyby, ale jeden jediný, jako by se dotkl kvantové hranice, kde se nedalo poznat, který p išel d ív. Dwakenovi vybuchla v levém boku bolest, strašlivá a ochromující. Ješt instinktivn sekl a cítil, že n co zasáhl, ale najednou ležel na zemi, tvá í v kaluži vody, v ústech cítil vlastní krev. Zachr el bolestí, t lo mu vypovídalo službu, ale zvedl se na všechny ty i, me v ruce. Kopnutí ho zasáhlo ne ekan . Cítil, jak se mu lámou žebra, prolétl vzduchem a dopadl na další náhrobek. Našt stí to nebyl kámen, ale n co poddajného, co pád ztlumilo, ale stejn nem l dech, p es o i mu spadl šarlatový závoj. Pohnul hlavou, st ží dokázal zaost it. Nergal vrávoral t i kroky od n j. Z pravé paže mu zbývala jen p lka, t sn pod loktem kon ila ist u atým pahýlem, ze kterého vyst ikovala krev. Zbytek ruky ležel v blát krok od n j, záp stí dosud svíralo me . Nergal v obli ej byl zk ivený a popelavý, druhou rukou si svíral ránu, ale nedokázal krvácení zastavit. Vyt ešt nýma o ima se rozhlédl, v ploché míse na Odinov pomníku vedle plápolal adivý ohe . Ud lal krok a vrazil zmrza enou paži p ímo do plamene. I v dešti bylo slyšet, jak se maso škva í, krev sy í a vypa uje se, a Nergal poprvé po tisíci letech vyk ikl, sténal a kvílel, vysokým, nelidským hlasem, ze kterého vstávaly vlasy. Dwaken se znovu p evalil, ale
nedokázal vstát, zahlédl, jak se do epele Alexandrova me e vpíjí poslední kapky krve. Nergal vytrhl paži z ohn . Už nekrvácela, ze z ernalého, oho elého pahýlu se kou ilo, plamen musel mít mnohem v tší žár, než se zdálo. Upír se sípav nadechl, o i podlité krví. Sehnul se pro me a n jak ho dokázal vykroutit z prst ruky na zemi, zvedl ho a naklonil hlavu stranou. „Erwine!“ zachrapt l, lidský hlas to p ipomínalo jen st ží. „Dojdi pro ni! Než ho zabiju, chci, aby se díval… jako tenkrát!“ Erwin ani necekl. Vb hl do hrobky nap l bez sebe hr zou a Noel Dwaken zasténal. Ten okamžik vzpomínky a bezmoci byl strašný, snažil se zvednout, ale už to prost nešlo, ta síla z n j odcházela, zá e se vytrácela… vytrácela… Poznání mu prolétlo mozkem jako vypálená kulka a on se rozesmál. T lo se mu svíjelo bolestí, dusil se vlastní krví, ale p esto se smál, nemohl jinak. „Nergale!“ zasípal. „Ty… ani netušíš… jaký jsi hlupák! Ta legenda! Nic… nic jsi nepochopil. Všechno je to zbyte né…“ „Lhá i!“ vycenil Nergal zuby. „Vid l jsem, jak t její krev posílila!“ „Ano,“ p ikývl Dwaken chab . „Ale ten efekt… není trvalý. Do posledního úsvitu… To neznamená navždy! Znamená to… na jedinou noc! Protože pro upíra… je každý úsvit, co spat í, posledním. I kdybys zabil všechny Zá ící v tomhle sv t … získáš jenom pár nocí… hnal ses za p eludem! Já to vím… Vím to, protože jsem vypil jen trochu její krve… a cítím, jak m ta zá e opouští!“ Nergal neodpov d l. Vyt ešt n zíral do prázdna, kapky vody mu stékaly po tvá i. Snažil se najít v tom, co slyšel, úskok nebo lež, ale žádnou nevid l. Ta slova mu dun la v mozku a on v d l, že jsou pravdivá, cítil to v každém nervu. „Ne!“ zasípal. „To ne!“ Zadíval se na Dwakena a tvá mu zk ivila nep í etná zu ivost, poslední zbytek rozumu, který m l, pukl jako k iš álový pohár. S me em nad hlavou se vrhl vp ed. Noel Dwaken nedokázal uhnout ani zaúto it, nedokázal ud lat nic. Jen s veškerým zbytkem sil zvedl me a nastavil ho rán .
Hlasitý, kovový t esk se odrazil celým h bitovem. Nergal ztuhl, ve tvá i prázdný, nechápavý výraz. V levé ruce stále svíral rukoje své zbran , ale za ní tr ely místo epele jen zubat vyštíplé kusy kovu, protože ost í bylo zlomeno, n které erné úlomky se zasekly hluboko do neporušeného ost í Alexandrova me e, runy na n m ve tm stále slab zá ily. A nejv tší kus zlomeného me e zasáhl Nergala do pravého oka, prošel celou hlavou a vyrazil z temene. Nergal zachropt l. Z úst mu proudem vytryskla krev, kterou déš okamžit smýval, pokusil se nap áhnout zbytek ost í, ale uprost ed pohybu ho opustila síla. T žce p epadl na opa nou stranu od Dwakena a znehybn l. Zavládlo neskute né ticho, rušené jen tichým šepotem dopadajících kapek. Noel Dwaken zasténal. Po ty ech se plazil bahnem smíchaným s krví ke dve ím hrobky, ješt tu byl Erwin a Anna, neskon ilo to a v hrobce vládlo ticho, tak strašné jako v dom rodi tenkrát. Dostal se ke vchodu, op el se o n j a n jak se mu poda ilo postavit. Vlekl se podél st ny, na zdi se za ním rozmazávala jasn rudá stopa, ale už vid l schody dol , ješt krok… P ekvapen se zarazil, okamžik trvalo, než pochopil, co vidí. Erwin bezvládn ležel uprost ed schod v míst , které Anna obcházela. Zak ivená epel, která vyjela odn kud ze stropu, ho zasáhla mezi krkem a ramenem a prakticky ho rozp lila. Ud lal krok a svezl se podél zdi do sedu, hotovo. Už nem l sílu na nic, jen sed l a dýchal… Ale bezv domí ani smrt nep icházely. Zvláštní, když se zrovna nenutil do pohybu, cítil se docela dob e. Na tvá mu dopadlo sv tlo baterky. „Noeli!“ Anna se k n mu rozb hla do schod . „Co ti ud lali?“ sledovala krvavou šmouhu na zdi. „To nic,“ usmál se slab . „M la bys vid t je. Ne íkal jsem, že máš z stat schovaná?“ Místo odpov di si za ala strhávat obvaz ze záp stí, rázem mu došlo, co chce d lat. „Ne!“ zarazil ji. „Po kej! Já to zvládnu. Vážn , je mi dob e!“ P ekvapen zamrkal, uv domil si totiž, že ani moc nelže. Sice se cítil malátný a hlava mu t eštila, ale bolest v boku ustoupila. Opatrn
si tam sáhl. Košili m l prosáklou krví, ovšem rána už nekrvácela, jen lehce pálila. Zkusil se nadechnout, v hrudníku mu píchalo, ale zlomená žebra necítil. A koliv primární efekt Zá ící krve zmizel a v ci kolem vid l stejn jako prve, n jaké poz statky v organismu nejspíš p etrvávaly a odrazily se na zrychlené regeneraci. Docela by ho zajímalo, jak dlouho to ješt vydrží, nejspíš moc ne, ale co. Polkl a usmál se na ni. „Mám hlad.“ Zatvá ila se zaražen a on se rozesmál. „My krev nepijeme! Pot ebujeme ji jako diabetik dávku inzulínu. Ale v tvojí tašce jsem vid l konzervy. Máš tam taky otvírák?“ „Noeli!“ Sko ila mu kolem krku, teprve te uv ila, že vážn neumírá. Objal ji, nesnažil se nijak íst její myšlenky, a ona neucukla. Jediný lov k, který ho kdy takhle držel, byl mrtvý už skoro ty i sta let. „Díky,“ zašeptal jí do ucha. „Bez tebe bych to nezvládl.“ „Beze m ? Ale vždy jsem nic neud lala!“ „Ud lala,“ usmál se. „Mnohem víc, než tušíš.“ Dwaken s odporem hodil p ed hrobku druhou polovinu Erwina. „Hotovo.“ „To je všechno?“ Anna stála ve dve ích a snažila se dívat jinam. „Ano,“ p ikývl a pohlédl k obloze. Za pár hodin svítalo, tahle noc byla vážn krátká. „Slunce uklidí za nás.“ „Hmm,“ zkoumav se rozhlédla po spoušti, jakou na h bitov nad lali. „To zas bude ve zprávách e í. Ale moment,“ zarazila se p ekvapen . „Nebyli prve t i?“ Dwaken vzhlédl a místo mezi troskami náhrobku ankh bylo prázdné. „Zatracen !“ zavr el. „A zrovna on! Ale honit ho nebudu, možná zítra. Nemyslím, že po tob p jde, po tom, co tu vid l.“ „Jasn ,“ zašklebila se. „Ur it nebude chtít znova potkat strejdu Noela.“ „Strejdu Noela?!“ Okamžik na ni zíral, ale pak se rozesmál a trvalo to hezkou chvíli. „Co te budeš d lat?“ zvážn l.
„Co by?“ usmála se. „Vrátím se dom a budu hrát na policajty a bezmocné dít .“ Sklopila o i a za ala šoupat nohama. „Já vážn nevím… byla jsem u kamarádky… nevíte, kdy se vrátí maminka?“ Vypadala tak provinile i bezmocn zárove , že Dwaken znovu vyprskl. „Vynikající! Tohle ti jde, m la bys b žet, než máma dorazí.“ „Jo.“ Zamra en se zadívala na mobil a v ci, které Dwaken vytáhl Nergalovi z kapes, a d tský výraz její tvá e byl pry . „Nem žu uv it, že jí fakt zavolal. Co se mohlo stát, nebýt tebe…“ „Nemluv o tom,“ p erušil ji. „Zvládli jsme to spole n .“ „Ty z staneš tady?“ „Ano,“ p ikývl. „Denní sv tlo mi nesv d í.“ „Ukaž mi dla , dám ti klí k t m dve ím.“ Natáhl ruku a Anna mu na dlani n kolika tahy fixem nakreslila propletený symbol. „Te se jich m žeš dotknout.“ „Díky. M žu zítra p ijít na návšt vu?“ „Jasn ,“ usmála se. „Ale dve mi to nep jde, máma by t slyšela. Nevadí ti oknem?“ „Ne, stejn ho používám nej ast ji,“ zabru el. „Dob e. Schovám ti n co k jídlu.“ „To nemusíš, není t eba.“ „Je, Noeli. Sv t, jak ho známe, m že klidn skon it, spoustu lidí potkat katastrofa. Jedna z t ch tragédií bude, jestli nestihneš ochutnat bublinkovou okoládu. A hodlám t ješt p kn zneužít,“ usmívala se lišácky. „Zneužít?“ „V kin dávají fantasy film, který je nep ístupný pro d ti bez doprovodu dosp lého, prý kv li brutálním bojovým scénám. Kdy jsi naposledy byl v kin ?“ „Ty chceš jít do kina se mnou?“ zadíval se na ni s úžasem. „Jo. íkal jsi, že dom m žeš nejd íve za t i týdny. Hodláš je strávit v hrobce?“ „No, to zrovna ne.“
„Tak vidíš. Dovolenou si zasloužíš. Vždy žiješ jenom jednou!“ Noel Dwaken s úsm vem zvedl ruce v gestu kapitulace. „Dob e, p emluvila jsi m . P jdeme do kina.“ „Fajn. istou košili ti seženu.“ Anna s úsm vem odcházela a on si povzdechl. Napadlo ho, že ty t i týdny nejspíš ute ou jako voda a potom kdoví, kdy nebo jestli v bec se sem dostane. A koliv možná by… „Po kej!“ zavolal na ni. „Necht la by ses n kdy podívat do Agentury? Mohl bych ti ukázat pár jiných sv t a n koho jako ty bychom mohli pot ebovat. Agentka Anna Králová, co íkáš?“ Zastavila se a p emýšlela. „Jsou tam n jací jiní upí i?“ „Ne. Jsem unikát, p ežívající zkamen lina.“ „V tom p ípad pro ne. Tob dám svou krev kdykoliv, ale nebudu d lat krevní banku. Ale nap ed si p e tu pracovní smlouvu, v etn všech malých písmenek.“ „Dobrý nápad.“ „Doufám, že máš rizikové p íplatky a prémie za práci s d tmi.“ „To by mi neuv ili,“ povzdechl si. „Tak to m tam asi fakt budeš muset vzít,“ usmála se. „Ahoj ve er, Noeli.“ „Díky! Budu se t šit.“ Zasmál se. Na okamžik mu blesklo hlavou, že to v Agentu e bude možná ješt zajímavé. Henrik pomalu krá el po pláži, naslouchal vlnám narážejícím na písek a s úlevou vdechoval slaný vzduch. P ed chvíli se s ním ješt všechno to ilo a bál se, že bude po n m, a už kv li zran ním nebo proto, že sko il do úpln jiného sv ta, než cht l. Hajzl Nergal, prohnaný ne ád. Pohrál si s ovládáním, zp eházel sou adnice, takže te byl kdoví kde. Hezky ho dob hl, jako tenkrát, když mu nabídl p em nu za zradu Agentury a dodání sou ástek pot ebných ke zprovozn ní té jeho brány. Vypadalo to lákav – to ovšem netušil, že ho pak bude t i sta let vlá et po všech možných sv tech na tom idiotském k ižáckém tažení. Henrik dlouze vydechl – aspo tohle m l z krku. Když se probral, vid l, co z Nergala zbylo, a to mu sta ilo. ert vem Zá ící i všechny ty nesmysly. S tím, kdo ho takhle z ídil, se rozhodn prát necht l, a
navíc by moc nedal za to, že ten upír byl z Agentury, že hledal jeho, protože ho n kdo vid l a ohlásil. Rad ji zmizel, jak nejrychleji to šlo. Bohužel te v bec netušil, v jakém sv t se nachází. Když se podíval na nebe, hv zdy netvo ily žádné obrazy, které by poznával, a m síc m l jakousi podivn modrou barvu. Navíc už se obloha jasnila, nejvyšší as za ít hledat úkryt na den. Zabo il z pláže do vnitrozemí a zrychlil krok. Když bude mít št stí, snad se mu poda í najít n jakou jeskyni, a pokud ne, m že se na n jakém stinném míst zahrabat do zem jako krtek. P íjemné to nebylo, ale na p ežití to sta í. Rychle se prodíral podrostem, rozhlížel se. Pak náhle zaslechl hlasy. Okamžik p ekvapen naslouchal, slova nerozeznal, ale zn lo to zvláštn , jako ženy a hrající si d ti. P ikr il se a za al se potichu plížit vp ed. Hlasy zn ly ím dál blíž, opatrn rozhrnul k oví a strnul. Mezi palmami stály ty i chatr e se špi atými, listím pokrytými st echami. Na k lech p ed nimi byla natažena rybá ská sí a u ní sed la oto ena zády žena, z ejm ji opravovala. M la erné vlasy ozdobené kv tinami, bronzovou ple a na dokonalém, nádherném t le jen krátkou sukénku z trávy. V pozadí byly slyšet d ti dovád jící na pláži, scéna jak z reklamy na havajské ostrovy. Henrik se zašklebil. V Nergalov spole nosti byla nesmrtelnost zatracen otravná, ale tohle vypadalo mnohem líp. Až do smrti se m že rozvalovat na pláži, v noci plavat v mo i a každý den si dop át jednu takovou bohyni, k jídlu i na n co jiného. Až jim p edvede, co dokáže, budou ho uctívat jako boha, jako Lillith z té prašt né upírské bible. A kdyby se jim snad necht lo, co nad lají, bude jako vlk v jednom velikém ov inci. N kdy je život skv lý a pro neza ít hned, ta dívka vypadá p ekrásn . Klidn se narovnal a vyšel na mýtinu. Krá el tiše, p esto se dívka bleskov oto ila. Henrik se zarazil. Ano, byla p ekrásná. Prsa, boky, sv dné tvarované rty – jenže o i nem la modré ani erné, ale zá iv žluté se svislou zornicí. Pak se usmála a pod dokonalými rty se objevily zuby, bílé, tenké a špi até jako dýky. Vypl ovaly ten sladký úsm v od ucha k uchu, nejmén ve t ech adách. Zvedla ruku a na prstech se zaleskly dlouhé, jako b itva ostré drápy.
Henrik couvl, ale než mohl ud lat cokoliv dalšího, než se stihl jen zamyslet, dívka se vymrštila jako natažené pero. Jediným skokem p ekonala desetimetrovou vzdálenost mezi nimi a dopadla mu p ímo na prsa. Upadl naznak, sou asn uslyšel praskot kostí, a byly to jeho kosti, zlomila mu ob ruce jako stébla. Po ád se radostn usmívala, cítil tlak jejích ader na prsou a v ni jejích vlas . Zvedla hlavu, zak i ela a Henrik si s posledním zbytkem úžasu i d su uv domil, že jí n jakým nepochopitelným, zvráceným vtipem multivesmíru rozumí. Z chatr í i z pláže se vyhrnuly d ti, aspo tucet. Všechny štíhlé, opálené a rozesmáté, s ko i íma o ima, drápy na rukou a ústy plnými zub , a žena ješt jednou zak i ela, jen ty i slova, kterým rozum l velmi, velmi dob e. „Jídlo, d ti! erstvé maso!“ Než mu jednou ranou otev ela hrudník a vytrhla ješt bušící srdce, blesklo Henrikovi hlavou, že se spletl: Co se vlk týkalo, byl už tento sv t evidentn obsazený.
OND
EJ NEFF
Nestor eské science fiction, má na svém kont úctyhodný seznam knih, novel i povídek pokrývajících širokou škálu žánru. Sou asn však stále velmi hravý autor, nabitý tv r í energií a sršící nápady. Do série vstoupil ábelskou jízdou Jeruzalémský masakr motorovou pilou, kde v pikantním koktejlu kombinuje nadsázku a nadhled s atraktivními historickými reáliemi. Zde p edstavuje svou povídku Hawk v vzkaz.
HAWK V VZKAZ John Francis Ková pevn sev el svoji speciáln upravenou pušku Mauser 98 a bezd n se schoulil do sebe pod náporem asoprostorové plazmy. Nem l dobrý pocit z toho, co se d lo kolem n ho. Vypadalo to, jako kdyby se ho plazma rozhodla zlikvidovat, jako by ho cht la vyt snit z prostoru, do kterého se rozhodl vstoupit. Rozhodl? To není správné slovo. Poslali ho tam, a zp sob, jakým to ud lali, se mu také nelíbil. Byl zvyklý na p íkazy své p ímé nad ízené. Jeho vztahy s Ljubou Bytewskou byly daleko od harmonického ideálu, nicmén zvykl si na tu zvláštní vazbu a vždy vykonal to, co mu Bytewská ur ila, i když mu to bylo zpo átku tak trochu proti srsti. Jenže tenhle úkol mu Bytewská jaksi vzkázala, nebo spíš vnukla. Plazma zvolna opadala. Ková zat ásl hlavou jako pes, když vyleze z vody. Kolem se válely kotou e tmavé mlhy, v níž pableskovaly fialové hv zdice. V poslední dob se tyhle jevy vyskytovaly p i pr chodu portálem asto. Vincent Vega tvrdil, že je to p íznak nástrahy lorda Xaveria Hawka, který se rychle vzpamatoval z poslední porážky a zdálo se, že ji chce od init kone ným vít zstvím nad Agenturou. Jeho tlak byl cítit všude, pro by se nem l projevit v portálech? Komtesa Andrea de Villefort si naopak myslela, že ty fialové hv zdy jsou d sledek p ehmatu agenturního technika Carla Marii von Wondera. „Staroch už plete páté p es deváté,“ varovala Johna. „Posledn se mi snažil podstr it vzp ra ský pásek místo T-opasku. Když jsem ho se vala, st žoval si na m Bytewské. A v kantýn mi sebral rovnou p ed nosem poslední koblihu.“ Poslední koblihu, rozvažoval Ková . Je to zvláštní, na jaké hlouposti si lov k vzpomene, když jde do akce, p i níž má zabít nejnebezpe n jšího muže Hawkovy legie. P itom ze za átku tomu nic nenasv d ovalo, p inejmenším ne p ímo. V centrále pod CERNem se za alo vykládat, že se chystá n co velkého. Prost , bude to rána. Nikdo nebyl schopen íct, o jakou ránu jde, kdo ji má zasadit a kdo inkasovat. Nevylu ovala se ani možnost, že ránu chystá Hawk. Vzešla z toho nervozita, nep íjemná
atmosféra, kdy se lidé báli otev en mluvit. A z téhle nechutné polévky složené z podezírání i nad jí, ze strachu i bojovného nadšení se vyloupnul Ková v úkol. „Jak to, že ješt nejsi na míst ?“ vyjela na n ho Andrea v era odpoledne. Každý prý ví, že tu ránu má provést on. Když se zeptal, o jakou ránu jde, pokropila ho sarkasmem. Už to došlo tak daleko, že Alzheimer dosáhl nejen na von Wondera, ale i na Johna Francise Ková e, hv zdu Agentury. Cht l jí íct n co ostrého, když ho pagerem p ivolal zbrojí . eká celé odpoledne, až se pánovi urá í. Na otázku, o co vlastn jde, odpov d l, že on se o úkoly nestará. Tady že má Mausera Karabiner 98k se zam ova em Zeiss ZF39. Pokud by si milostpán rá il p át, mohl by dostat i jinou zbra , t eba amerického Springfielda anebo ruského Mosina Nagana. V úvahu p ipadá i Lee Enfield, ale podle zbrojí ova názoru je vhodný spíše pro za áte níky. On že by ale doporu oval Ka 98k, t ebaže je to sakra stará konstrukce. Tenhle kus má po posledních zkouškách v tunelu ov enou p esnost 0,85 MOA, to by pánovi m lo sta it. Pán vyjád il s Ka 98k spokojenost, protože s ním m l dobré zkušenosti už z p edchozích nasazení, a p evzal zbra i s pouzdrem a balí kem náboj . Taky si ekl o krabici náloží TNT. Výbušnina n kdy p ijde k užitku. Spoléhal pak, že mu n kdo ekne, komu má st ely poslat do t lesné schránky, a taky by neškodilo v d t, pro to má být. A koli je to k neví e, p esn to nev d l ani te , po pr chodu portálem. Mlha ídla. Ková spat il obrysy jakési stavby. Byl to d m, nebo spíš jeho zbo eništ . Napadlo ho, že se dostal do sv ta, kde se odehrává vále ný konflikt. Budova opravdu vypadala jako po zásahu plazmovou pumou. Chyb lo tu ale to základní, co charakterizuje bojišt – všudyp ítomný, vtíravý pach smrti, sm sice kou e výbušnin a zápachu tlejících mrtvol. Když do nozder natáhl vzduch, necítil dokonce v bec nic. Ani pachy, ani v n . Bylo to zvláštní. Ková m l dobrý ich a rád vnímal sv t kolem sebe p es jeho aromatické projevy. M l rád v ni jara i t žké závany tlejícího listí na podzim. Každé prost edí má n jaký pach. Jen tohle ne.
Zdálo se, že svítá. Jeho Geiger-Thurgau v identifikátor ukazoval šest hodin. To by nazna ovalo, že je jaro nebo podzim. Vzduch by tedy m l být plný aromatických molekul. M l by, ale nebyl. Rozb esklo se natolik, že rozeznal obrysy schodišt . Vedlo vzh ru, p ímo p ed ním a na podest se lomilo a mí ilo do dalšího patra. Ková zamžikal. Schody v druhé v tvi schodišt byly obráceny v pravém úhlu ke stup m ramene p ed jeho nohama. N jaký výbuch p eto il schodišt do vrtule, napadlo ho. Vzal s sebou i st nu a dve e, protože i ty byly položené na bok. „Bude na tebe ekat,“ ekl mu Vincent Vega. Setkali se dnes ráno. Také Vega se divil, že Ková e potkává. Podle všech zv stí už m l být dávno na misi. Koleduje si o malér. Bytewská nesnáší nespolehlivost a nedochvilnost. Když se Ková bránil, že mu nikdo ne ekl, co a kde a jak má vykonat, Vega se mu vysmál. „Copak jsi n jaký za áte ník? Pot ebuješ, aby t na misi vedli za ru i ku? Koukej padat a vra se celý. Potom si spolu n kam vyrazíme.“ „Kdo bude ekat?“ cht l Ková v d t. „Ani tohle ti ne ekli? P ece odst elova . Bude to souboj snajpr . Bu ty, nebo on. Vsadil jsem na tebe, takže se snaž. Nerad bych, abys m p ipravil o prachy.“ Souboj snajpr … Ková nem l rád hrátky tohoto typu. Dával p ednost rychlé akci. Souboj snajpr , to je hra trp livosti. A taky fyzické odolnosti. Celé t lo je opera zbran . Nejd ležit jší je najít vhodnou polohu. Nejsnadn jší je st elba vleže, na b iše nebo na boku. Paže jsou kolmo pod pažbou. Je t eba srovnat si t lo, projít si ho od palc na nohou, které musí sm ovat šikmo a ploše k zemi, až k prst m na rukou. K udržení této pozice se nesmí použít žádný sval, st elec by se za al po ase t ást. A ten as bývá dlouhý. Elitní st elec si najde úkryt a eká, až ten druhý ud lá chybu. Nej ast jší chybou je výst el. N kdy je to nedbalost p i maskování, záblesk na o ce dalekohledu. Ková zažil jednou souboj, kdy musel týden ekat na to, až jeho protivník p iblíží
oko k otvoru ve st n prot jšího domu. Možná, že spat il záblesk Ková ovy pušky, také to byla Ka 98k. Jisté to není, nikomu to už nikdy nebude vypráv t. Ková zaláte il a nejrad ji by se vrátil a po ádn von Wondera se val. Ten druhý m že být kdekoli v téhle bláznivé stavb , kterou výbuch zakroutil do podoby váno ky. Pak se zklidnil. On sám m l s Wonderem p evážn dobré zkušenosti, i když to n kdy vypadalo, že staroch hraje i na druhou stranu a že má k X-Hawkovi blíž, než je zdrávo. Bylo nep edstavitelné, že by ho von Wonder poslal do bezprost ední blízkosti cíle. Takový p ehmat by se rovnal rozsudku smrti, s ohledem na to, jak kvalitní m l být odst elova , který se m l stát cílem Ková ovy st ely. Z ejm to byl n jaký zabiják X-Hawkovy legie. Svého asu m l Ková co d lat s jedním takových esem, SS obersturmbannfuhrerem Ottou Skorzenym. V d l, že takových elitních bojovník k sob XHawk p ipoutal víc. Ostatn , Bytewská by ho nenechala poslat na n jakého jelimánka, za áte níka. Pro m neposlala osobn , uvažoval. To je záhada. Možná proto, že to je p íliš nebezpe né a necht la nést osobní zodpov dnost, napadlo ho. Opatrn stoupal po schodišti, až dosp l k podest , oto ené kolmo na stupn , po nichž vešel. Více mén pro svou zábavu zvedl nohu a dotkl se kolmé st ny. Pak se n co stalo a on sám se ocitl kolmo ke schodišti vedoucímu dol , kdežto k podest a schodišti vzh ru byl v normální poloze. Co tohle má být? Zmocnil se ho n jaký fantom? Rozednívalo se a bylo už vid t po celé struktu e budovy. Další schody vedly vzh ru, jenže vypadaly, jako by šly dol , a ty, co šly vzh ru na druhé stran , budily zdání, že jsou hlavou dol . Také dve e ve st nách byly v r zných sm rech, vždy kolmo na sebe. Ková se rozb hl, a když dosp l na konec tohoto ramene schod , sko il. Doufal, že narazí a spadne. T šil se na tu bolest a doufal, že p ehluší ten trapný pocit, že se zbláznil. Dopadl ob ma nohama na stupn a b žel vzh ru, ledaže by to bylo dol . Když se totiž ohlédl, ty schody, po kterých p išel, mu visely nad hlavou.
Starý von Wonder to musel po ádn zvorat, p emýšlel naštvan . Tohle je zborcený prostor! A jak se odsud dostanu? Zlost v n m nar stala. M l sto chutí se vrátit a n komu po ádn vynadat. Vynutí si p ístup k Bytewské. Za podmínek, kdy nikdo nic neví a rozkazy se p edávají tichou poštou od úst k úst m v kantýn , se nedá seriózn pracovat. Kdyby tohle v d l X-Hawk, ud lá s Agenturou rychlý konec. Najednou strnul. Ozval se v n m instinkt lovce i ko isti. Žádné pachy tu nebyly, jen jediný – závan nebezpe í. Rozhlédl se a zajel do klenutého výklenku. Odsud m l dobrý výhled na vzh ru vedoucí schody, které vedly ve skute nosti dol , i na podesty, které tvo ily ob as strop a byly vroubeny zábradlím, jež viselo dol . ekal. Odst elova musí um t ekat, to je základ jeho emesla. Hodiny i celé dny bez hnutí. Zvolna se nadechl a stejn pomalu vydechl. Vydechoval nenásiln , až dosp l k bodu, kdy nem l k dalšímu výdechu t lesné nutkání. Vydržel dv vte iny a pak se op t nadechoval. Ty dv vte iny bude pot ebovat k výst elu. Jedinému výst elu. P i souboji snajpr zpravidla padne jediná rána. Zde neplatí ínské p ísloví o peroucích se tygrech, kdy ve výsledku je jeden mrtvý a druhý t žce zran ný. Zde je jeden mrtvý a druhý odchází do kantýny na n co tvrdého. ekal. Po chvíli se n co pohnulo ve výklenku na druhé podest naho e… ledaže by to bylo dole. V zákleku tam byl muž s kuklou na hlav , oble ený do podobné tmavé kombinézy, jakou m l na sob on. Kuklu Ková nepot eboval, na ernil si ruce a obli ej. Také na hlavni své pušky m l šedý maskovací návlek. Musel to být n jaký za áte ník. Pomalu se vysouval z úkrytu. Ková už jasn vid l hlave jeho zbran , taktéž s maskovacím návlekem. Podle tvaru poznal, že i jeho protivník volil zbra n meckých snajpr z Druhé sv tové.
Aspo to. Zelená , ale nechal si poradit, co je nejlepší, usoudil. Bylo mu ho trochu líto. Vega mu sliboval st elecké eso a tenhle chasník snad ani nem l za sebou snajperský kurz. Jak se mohl tak neopatrn chovat? Aniž pohnul zbraní, Ková sklonil hlavu a p iložil líc k pažb . P ilehla na p esné místo, na jaké si navykl. St elba je rovnicí o ty ech lenech – oko, p ední mí idlo, muška a cíl. Vzdálenost mezi okem a mi idlem musí být vždy stejná. Ková st ílel s dalekohledem, proto vzdálenost musela být ješt p esn jší. Položil ohbí ukazováku na spouš . Nemusel si p ipomínat, že pohyb prstu musí být v ose hlavn , že nesmí vyvinout žádný bo ní tlak. Te protivníka spat il. Hlava v kukle. Ocitla se p esn uprost ed nitkového k íže. Ková s uspokojením zaznamenal, že k íž se v i obrysu hlavy v kukle nechv je. I ten druhý na n co mí il. Asi ho zaujal n jaký vedlejší cíl, možná klamný. Kdo ví, co se v téhle bláznivé stavb kde pohybuje. To není moje starost. Nádech… a výdech. Dv vte iny osudu. A výst el. Výst el zn l jinak, než na co byl Ková zvyklý. Jako by zazn l zárove z jeho pušky a také z jiné. Zajel do úkrytu a bedliv pozoroval tmavé místo naproti. M la by tam být rudá skvrna se šedavými kousky mozku. Mí il p esn a zbra nestrhl, tím si byl jistý. Jeho pozornost p ipoutala st na na podest vlevo. Byla šedá a v jejím prost edku te byla erná díra obklopená jakousi bílou svatozá í. Stoupal z ní dým. Tam jsem se trefil? To není možné, ekl si Ková . Nesmysl. Takhle strašn by nedokázal minout, ani když jako kluk chodil s tatínkem na Mat je na st elnici. Nikdo nem že takhle minout. Copak m l protivník n jaký štít? Pancé ové sklo? Zvedl dalekohled a p iložil si ho k o ím. Nem lo smysl se snažit o nenápadnost. Výst el ho prozradil a protivník te ví, kde se nalézá.
Jak to, že nest ílí? Zazd ná chodba i výklenek, v n mž byl, neskýtal žádnou další ochranu. Nem l se tu za schovat, nebylo kam utéct. Ostatn ten druhý taky ne. Ková odložil pušku a p iložil triedr k o ím. M l toho muže jako na dosah ruky. I on se díval dalekohledem, p ímo na n ho. Sakra! Ková rychle sáhl po zbrani, navyklým pohybem natáhl záv r a st elil. I ten druhý ud lal totéž. Zah m la zase ta podivná dvojitá rána a kousek od prvního vst elu vytryskla ze zdi omítka a zakou ilo se. Ková svým pudovým výst elem trefil skoro p esn místo, jež zasáhl p ed tím pomocí puškohledu. P esn , až na to, že bylo v úhlu 90 stup mimo. Užaslý Ková odložil zbra a zase se chopil dalekohledu. Protivník ud lal totéž. Ková e napadlo, že je to zrcadlový obraz, avšak hned tento nápad zavrhl. V detailech byl ten druhý jiný. M l kuklu na hlav , na sob trochu jinou kombinézu a na hlavni maskovací návlek jiného typu. Te protivník sklonil dalekohled a stáhl si kuklu z hlavy. Ková div nevyk ikl. Na druhé stran budovy se choulil v zazd né chodb jeho dvojník. Oba napadlo v jedné vte in totéž. Vrhli se k odloženým zbraním a vypálili – dvojník n kam stranou a Ková do míst, kde byly dva vst ely ve st n . Prostor tu byl pok ivený. Kam tedy st elit, aby kulka zasáhla cíl? Co když zasáhne lov ka, když bude mí it na ze ? Nápad to byl hezký, ovšem bez výsledku. Oba rezignovan vyst elili nazda b h v nad ji, že ta bláznivá geometrie dovede st elu k hlav toho druhého, a pak zbra odložili a vystoupili na podestu. „Co jsi za ?“ zavolal Ková . „John Francis Ková ,“ ozvalo se z druhé strany. „Kdo jsi ty?“ „Já jsem Ková ,“ ekl JFK. „Nech toho. Mám za ern nou tvá . Po kej, dám to pry .“ Sáhl do mošny pro vazelínu a hadr a za chvilku si set el krycí lí idlo z obli eje. Ten druhý si ho p i tom prohlížel dalekohledem. „X-Hawk na m poslal dvojníka!“ zvolal.
„M že poslal hrab ? Ty jsi m j dvojník!“ „Tohle nemá cenu,“ ozvalo se z druhé strany a i dvojník mluvil otráven . „Víš dob e, jak to je.“ „To si piš, že vím, jak to je. Já jsem Ková .“ „Já jsem Ková .“ Zmlkli. „Doprdele,“ ekl Ková . „Napadlo t to taky?“ „Že jsme jeden a ten samý Ková ?“ „Jo,“ ekl Ková . „Napadlo. Ten portál…“ „Byly v n m hv zdi ky!“ napov d l Ková . „Jo. Zelené.“ „Fialové.“ „Zelené! V mém byly zelené!“ Taková hezká teorie to byla, že senilní von Wonder n co pokazil v portále a že se elitní agent Agentury rozd lil na dva identické Johny Francise Ková e. Ale nesed lo to, nejenom kv li hv zdi kám. Ten druhý byl trochu jinak oble ený a taky výbavu m l rozdílnou. Ková si všiml batohu na jeho zádech. On sám nesl svoje v ci v mošn s popruhem p es rameno. Druhý Ková nebyl ani zrcadlový obraz, ani rozd lený dvojník. Byl to prost druhý Ková . „Kdo t poslal?“ k ikl na n ho. „Kdo by m poslal? D lám pro Agenturu.“
„Já d lám pro Agenturu,“ ekl Ková . „Pro Bytewskou?“ cht l v d t prot jšek.
„No jasn .“ „Poslala t Bytewská?“ „Kdo jiný?“ zalhal Ková . „Osobn ?“ „Jo,“ zn la odpov . „Doprdele.“ Druhý Ková vyšel z chodby na podestu. M l ruce ohnuté v loktech, dlan mi vzh ru. „Vypadá to, že jsem nalet l.“ „Jak? Komu?“ divil se Ková . „Asi X-Hawkovi.“ „Neblbni.“ „Vypadá to tak. Hrab se asi ke mn dostal v n jaké jiné dimenzi. Poslal za mnou Chucka a Nikitu. Znáš?“ „Jasn že jo.“ Hloupá otázka. Kdo by neznal Chucka, toho obra s kulatou hlavou, a kdo by neznal asistentku Carla Maria von Wondera! „Ti mi vzkázali, že mám sejmout X-Hawkova nejlepšího zabijáka.“ „Nebyla to Bytewská?“ cht l v d t Ková . „Ne. Byl to Chuck s Nikitou.“ Ková vzdychl tak zhluboka, že to ten druhý slyšel. „Co je?“ „Musím ti n co íct.“ „Ven s tím.“ „M neposlala Bytewská.“ „Kdo teda?“ „Andrea a Vincent Vega.“ „Ne Bytewská? Jak jsi mohl, ty idiote, jít do akce, protože ti Vega s Andreou n co nakecali?“ „A tob n co nakecali Nikita s Chuckem. Tohle nebyl Veg v nápad. Já byl vybavenej zbrojí em a všichni na m tla ili, jak to, že ješt nejsem na misi…“ Oba muži spustili a vali na sebe jeden p es druhého. Rostla v nich nervozita i vztek. Pak oba skoro najednou dostali nápad, že dají tomu druhému p es hubu. Rozb hli se po schodišti tím sm rem, který vypadal, že vede nejblíže k cíli. Pádili po schodech, p eskakovali z jednoho náklonu na druhý, zadýchali se a výsledek byl jediný – stáli te oba na opa né podest a sm ovali k sob hlavami. „Visíš mi nad hlavou ze stropu, vole!“ k i el Ková .
„Vypadáš jako lustr, idiote!“ odsekl mu ten druhý. Pak zmlkli a oddychovali. „Hele…“ „…já vím.“ Zase ticho. „Hele,“ znovu za al Ková . „Tohle je flígna.“ „To je jasný.“ „Kdo ji uplet?“ Ková pokr il rameny. „Bytewská to nebyla,“ ekl Ková . „Pro ne?“ „Protože ta by m poslala na misi osobn .“ „Takže X-Hawk?“ „Kdo jiný?“ odpov d l Ková otázkou. Ten druhý chvilku ml el, než ekl: „Jeden z nás je Hawk v lov k.“ „Jsi to ty.“ „Já vím, že ne já,“ ekl ten druhý klidn . „Co když nás podfoukl oba?“ zeptal se Ková . „Pro by to d lal? Pro by to proboha d lal?“ Ková p emýšlel. „Bytewská se dozv d la, že X-Hawk chystá n co velkého. Necht la m osobn poslat na tak nebezpe nou misi, aby nem la pov dnost. Taky má své šéfy. Takže navedla Andreu a Vegu.“ „Já si myslím totéž,“ ekl ten druhý. „Jenže Bytewská navedla Nikitu a Chucka. Jsi to ty.“ „Ty to jsi.“ „Jeden z nás to být musí.“ „Ty.“ „Ty.“ „Tak na tomhle se neshodneme,“ ekl Ková . „Ur it ne. Ale shodneme se na tom, že jeden to musí být.“ „Ano,“ p ipustil Ková . „Ale kdo?“ Zase to ticho. „M napadlo,“ ekl ten druhý, „že bych to mohl být já. Co když Nikitu a Chucka nenavedla Bytewská, ale X-Hawk?“
„A co když Andreu a Vincenta navedl X-Hawk?“ Dívali se nahoru jeden na druhého, až je bolelo za krkem. „Poj pry ,“ ekl ten druhý. „T eba najdeme portál.“ Nastoupili dlouhou pou . P eskakovali z jednoho ramene na druhé a snažili se p iblížit jeden k druhému. Neda ilo se. Pak zase stanuli na opa ných stranách té divné stavby, ale aspo byli hlavou ve stejném sm ru. „Když o tom p emýšlím, tak není logické, aby Bytewská navedla oba, a není logické, že X-Hawk navedl oba. Bytewská poslala jednoho a X-Hawk druhého,“ ekl Ková . „Jo, taky si myslím. Jenomže nevíme, kdo poslal koho.“ „T eba m poslala Bytewská, a v tom p ípad pracuješ pro Hawka,“ ekl Ková . „No a t eba je to opa n .“ „Jeden nebo druhý.“ „Jeden nebo druhý.“ „Takže,“ ekl Ková pomalu, „když oba sami sebe zast elíme, Bytewská p ijde o svého lov ka, jenže Hawk taky.“ „Ty bys to ud lal?“ „Je to m j nápad,“ ekl Ková . „M to taky napadlo, jenže jsem si myslel, že ty bys to neud lal.“ „Pro bych nem l?“ ekl Ková . „T eba jsi Hawk v lov k. Když se zast elím, ty nezmá kneš spouš a vrátíš se a ekneš hrab ti, že jsi splnil úkol.“ „Totéž bych mohl íct tob ,“ ekl Ková . „Jenže já Hawk v lov k nejsem.“ „Do prdele s tebou,“ k ikl Ková vztekle. „Hajzle jeden.“ „Dobytku!“ Naráz si p estali nadávat a jen tak stáli s p stmi za atými a nenávistn se na sebe dívali. Nálože… napadlo Ková e. Sáhl do mošny a vytáhl první roubík plastické trhaviny. Vrazil do n j rozbušku a ulomil jí špi ku. Zasy elo to. Rozmáchl se a hodil nálož vp ed. Pozoroval ji, jak letí chvilku p ímo na toho druhého,
který též vytahoval n co z batohu. Pak se sm r letu zlomil a nálož dopadla na podestu vlevo a tam vybuchla. Exploze div nerozrazila Ková ovi ušní bubínky. Tam, kde nálož vybuchla, se prostor za al hroutit. Schodišt se rozsypalo a jeho stupn se shlukovaly a mizely, jako by to byla tekutina mizející v odpadu. To už se ozval výbuch nálože hozené tím druhým. Do obou muž vjela jakási zb silost. Jedna detonace následovala druhou. Schodišt , podesty a st ny se hroutily. Prostor se smrš oval. Ková i ten druhý se k sob blížili. Napadlo je, že by se snad poda ilo toho druhého zast elit, jenže kde te byly jejich karabiny! Struktura h m la a padala a kymácela se… Až nakonec zbyla jediná kolmá st na s úlomkem podesty na druhé stran . Kolem byla tma. Jeden druhého nevid li. „Jsi tam?“ k ikl Ková . „Jo,“ zazn lo zpoza st ny. „Co je kolem tebe?“ „Nic,“ k i el ten druhý. „Z jedné strany ze , z druhé tma. A st ep podesty pod nohama.“ Ková zašátral v mošn . Nahmatal poslední roubík plastické trhaviny. Beze sp chu, pe liv p ilepil trhavinu ke st n , vrazil do ní rozbušku a ulomil jí hrot. Zdálo se mu, že slyší podobný sykot za zdí. Pak… Sd lení redakce: P íb h z stává nedokon en. Než sta il dopsat poslední v tu, autor padl s prost elenou hlavou na klávesnici. Podivuhodnou shodou náhod jeho obli ej ve smrtelné k e i otiskl do kláves: XAVERIUS HAWK
Vlado Ríša Zkušený harcovník s množstvím povídek a knih na svém literárním ú tu, dlouholetý šéfredaktor prvního eského science fiction asopisu Ikarie. Do JFK série p isp l knihou Pašeráci v oblacích, kde spojil svou lásku k „bigglesovkám“ a létání (je aktivním držitelem pilotní licence) a ukázal tak, že když autor píše o své srde ní záležitosti, umožní mu to dotknout se stropu a p enést své nadšení na tená e. Což se mu bezezbytku poda ilo. V povídce Taková malá mise nahlédneme do každodenního chodu Agentury, mezi ty nejoby ejn jší p šáky. Znalce ur it pot ší množství drobných odkaz na postavy a reálie známé z d ív jších díl série.
TAKOVÁ MALÁ MISE 1. Nedávno inaugurovaná vedoucí sekce pro potírání interrealitního pašování Ljuba Bytewská si prohlížela mod e nalakované nehty a usilovn p emýšlela. Pak zvedla pohled nad mohutný šéfovský st l, na který si ješt nezvykla, a p ísn se zadívala na jednoho z nejstarších len své sekce. „Št pánku, jste agent senior, a proto vám mohu, nebo spíš musím sv it misi, na niž byste m l mít podporu alespo p ti lidí. Já je nemám… Navíc tahle mise nepat í do naší sekce, ale rozkaz je rozkaz a já se nehodlám p ít o takové prkotiny.“ Tvá ila se skepticky, když se na n j dívala. Hubený, asi sto osmdesát centimetr vysoký, p ta ty icetiletý muž s minimem sv tlých vlas na hlav a podivnou ídkou bradkou se na ni podíval modrýma o ima plnýma o ekávání. Po dvou m sících, kdy už m l pocit, že ho jeho nová šéfka odsunula na vedlejší kolej a jemu nezbude, než si požádat o odchod do d chodu nebo o místo vrátného výcvikového st ediska Agentury, p išla jeho chvíle. „To chápu,“ pomyslel si, „ješt nesedíš v šéfovském k esle tak pevn jako jiní.“ „Jde o paralelní realitu R-1949-16-4. Analytici ve spolupráci s GODem zjistili, že Dutchtom, tedy lov k, kterého budete mít p i misi na starosti, je figura, která je nezbytná pro rovnováhu n kolika desítek dimenzí, její smrt by ji narušila takovým zp sobem, že bychom to nejspíš nedali dohromady ani za deset let,“ protáhla a plavným pohybem si zkontrolovala pe livý ú es z hn dých vlas sahajících t sn nad ramena. Byl dokonalý, práv tak jako šedivý kostým, který m la na sob . Její sošná postava a lákavá mohutná prsa, která se rýsovala v bílé bl zce, ho intenzivn rušila. Nedokázal se pln soust edit na to, co
mu povídala. Všimla si toho a zlehka klepla pravi kou do desky stolu. To sta ilo. Št pánek se narovnal, ztuhl a nasadil masku pokeroveho hrá e. „Jsem ráda, že jste se zase soust edil na svou misi,“ ekla a drobný úsm v trochu rušil jed, který bylo možné zaslechnout v hlase. Která žena by nem la radost, když dokáže tak lehce vyvést z míry muže, by postaršího. „Musíte ho udržet p i život trnáct dní, protože je pot eba, aby p isp l ke zvolení krále M°Siusta trnáctého. Podle analytik má být tím pov stným jazý kem na vahách. Co se s ním stane pak, už není naše starost. Ostatn je velmi pravd podobné, že pokud p ežije, a já bych byla velmi ráda, aby p ežil,“ zvýšila drobn hlas, který nyní zadun l pracovnou, až se zat ásly sklenice v proskleném baru, „nebude už naši ochranu pot ebovat. M°Siust má v budoucnosti… Ale to není podstatné. Paird Dutchtom má rodového nep ítele, vládce podobného panství, jako má on sám, který ud lá všechno, aby se ho zbavil. Bojují spolu už mnoho let a zatím nikdo nevyhrál, ale… M°Zhambi je nebezpe ný nep ítel, takže ho nesmíte ani v nejmenším podcenit. Musíte to celé provést pokud možno,“ to zd raznila povytažením levého obo í, „nenápadn ! Je tu nebezpe í zásahu vyšších sil…“ P ešlápl z nohy na nohu a pomyslel si: „Taky mi mohla nabídnout židli.“ „Jste sice specialista na dvacáté druhé století, ale jak jsem už nazna ila, jste jediný vhodný kandidát na tuhle akci. Ostatn nikoho jiného volného stejn nemám.“ Št pánek zamrkal, ale bylo to jediné, ím zareagoval na impertinenci, kterou od své šéfové ne ekal. „Ano, majore,“ odpov d l, protože dob e v d l, že si ješt na svou novou hodnost nezvykla a pot ší ji to. V modrozelených o ích se jí zableskly jisk i ky smíchu i pobavení. Pot šilo ji to, ale nebrala to zase až tak vážn . P esn tak to myslel. 2.
Von Wonder se na Št pánka podíval t kavýma jisk ivýma o ima, které m l blízko u ko ene nosu. Ušklíbl se a pomyslel si: „Moc se mezi agenty nehodí, spíš by postavou mohl pat it k nám, v dc m,“ zhodnotil nep íliš svaly obalenou postavu agenta seniora. Jeho ostrý nos pro ezával vzduch jako p í torpédoborce. Agent senior šel vedle n j dlouhou, istotou se blýskající chodbou a uvažoval, jestli by se malý mužík dokázal vznést za pomoci svých obrovských netopý ích uší, kdyby se s nimi nau il mávat. Samoz ejm , že se neodvážil se ho zeptat, ale zvedlo mu to náladu. Akce toho typu jako ta, na niž ho Bytewská poslala, nebyly jeho šálkem kávy, a proto je nem l p íliš v lásce. Nejrad ji pracoval tiše, v utajení, kde mohl využít svoji nenápadnost a dob e pracující mozek v hlav . „V Agentu e je hromada nadupanc , kte í mají na n co takového dostatek svalové hmoty a minimum mozku, zvláš ve vojenské sekci…“ brblal v duchu. „Nebo že by m cht la znemožnit?“ prolétlo mu hlavou. „To je blbost!“ Okamžit zamítl zrádnou myšlenku. „Mohlo by to poškodit i ji samotnou. T eba to bude opravdu tak, jak íkala,“ pokr il rameny a p idal na rychlosti, protože drobný profesor už byl n kolik krok p ed ním. „Nemusíme sp chat,“ zavr el Carl Maria von Wonder a zvedl vystouplou bradu ke stropu. „Bránu m žeme otev ít až za dv hodiny. Ledaže byste cht l v d t poslední informace o tom, co vás eká…“ tázav se podíval na Št pánka. Senior agent kývl: „Je n co nového?“ „V podstat ani ne, jen jsme zjistili, že budete mít šanci na využití palných zbraní. Mysleli jsme si, že jejich úrove je taková, že by je Maurbyho efekt zlikvidoval velmi rychle. Ale podrobn jším pr zkumem jsme zjistili, že na kontinent Ruark už dosp li ke k esadlovkám. Tak jsme vám n jaké p ipravili, m žete si dokonce vybrat,“ von Wonder se tvá il tak pyšn , jako kdyby je sám vynalezl. Št pánek si v duchu zhluboka oddychl. Z toho, že by se do té divo iny vypravil vyzbrojený jen se nými zbran mi a možná n jakou tou kuší, mu b hal mráz po zádech.
Von Wonder zni ehonic zabrzdil u nenápadných dve í, na nichž nebyla žádná jmenovka. Otev el je a s vít zoslavným úsm vem prohlásil: „P edpokládám, že Patrika Bezd cha znáte. Nechám vás tady a za hodinu a p l se pro vás zastavím.“ S t mito slovy nechal Martina Št pánka kolem sebe projít, což zase nebyl až takový problém, protože dve e byly dimenzovány na agenty typu Franka Boormana nebo Vincenta Vegy, s nimiž se, se svou hubenou a drobnou postavou, nemohl m it. O profesorovi nebylo ani pot eba mluvit. Dve e se zav ely a Št pánek zamí il ke stolu, za nímž sed l zbroja Bezd ch, na tvá i úsm v, že kdyby nem l uši, tak mu ob hne kolem celé hlavy. „Sice to byla rychlovka,“ zahlaholil Bezd ch, „ale co bych pro tebe neud lal.“ „Patriku, nekecej,“ mávl rukou Št pánek, „když máš možnost vrtat se v t ch svejch hra i kách, tak nejíš, nespíš…“ „No jó,“ zabru el Bezd ch a jemnýma, nervózníma rukama se p ehraboval ve sbírce zbraní, které ležely na stole, pe liv rozložené na silné erné látce. „P vodn jsem cht l vybrat jenom n co z naší sbírky, ale pak jsem se rozhodl, že když je to pro tebe, tak to vyrobím nové.“ „Co je tohle?“ Št pánek natáhl ruku a vzal do ní nevelkou, ale masivní pistoli s šesti hlavn mi složenými do kruhu. Pažba ve tvaru rybí hlavy mu p íjemn sedla o ruky. „Nó, trochu upravená pep enka, m la by odpovídat dob , takže bys nem l mít problémy s Maurbyho efektem. P vodn jsem pro tebe m l p ipravenou támhletu kuši,“ ukázal na stolek, který byl op ený o ze hned vedle radiátoru, v n mž to tichounce žblu kalo, „ale tohle je lepší. Nabíjí se to zep edu, kule máš tady, prach v tomhle rohu, p ivezli ho tam odtud asi p ede dv ma dny, ucpávky… Jo, a do t chhle hlavní,“ ukázal na trojici mírn masivn jších, „musíš dát broky, ty máš v tomhle pytlíku. Jenom po ítej s tím, že smrtelnou ú innost mají tak ty i až šest metr . Tedy tím myslím brokové hlavn . Pokud je nechceš, tak se dají nabít i kulemi, ale p esnost
oproti t mhle hlavním je zna n horší. Takže, když tak s tím st ílej z bezprost ední blízkosti.“ „Uvidím podle situace,“ pokr il Št pánek rameny. „Máš pravdu, m že se to hodit.“ „Samoz ejm ,“ široce se usmál Bezd ch. „Co s tímhle?“ Št pánek ukázal prstem na zbytek zbraní na stole. Ležely tam další dv pep enky, jedna karabina a ty i pistole r zných tvar . Jedna z nich m la obzvlášt dlouhou hlave . „Nemají drážky,“ pokr il rameny Bezd ch, „tak jsem si ekl, jestli by sis necht l s sebou vzít n co pro st elbu na v tší vzdálenost?“ „Ty si snad myslíš, že jsem soumar,“ mávl rukou Št pánek. „Vždy tohleto,“ plácl na pistoli s dlouhou hlavní, „musí vážit aspo dv kila.“ „T i a p l,“ pokr il rameny Bezd ch. „Ale trefíš s tím…“ „Dej pokoj. Podle toho, co jsem si p e etl v rozpisu akce, by tam nem ly být problémy tohohle typu. Nep átelé mají být vyzbrojeni ošt py a luky a proti tomu musí mého chovance ochránit jeho brn ní. Je sice jenom z tvrzeného d eva, ale m lo by sta it.“ „Když myslíš,“ ekl smutn Bezd ch a roz arovan p ejel rukama po svých pokladech. „Jestli tomu dob e rozumím, vezmeš si ty dv pep enky.“ „Rozumíš tomu, Patriku, zcela p esn ,“ usmál se Št pánek. O ima zabloudil ke kuši, ale pak nad ní v duchu mávl rukou. „Dvanáct st el musí sta it, a když ne, tak mám me a dýky, nebo bude po žížalkách,“ pomyslel si. „Dáš si panáka?“ zeptal se Bezd ch a ze zásuvky vytáhl láhev s velmi p íjemn vypadající zlatavou tekutinou. „Je to vizour z roku 1933.“ „To jsem ješt nikdy neodmítl. Ale jenom decentn . P ece jenom m eká p esun a necht l bych takovou lahodu vyhodit.“ 3.
Št pánek zatáhl za uzdu a p inutil tak svého kon zastavit. Byl na cest druhý den a zadek ho bolel, jako kdyby na tom neposedném zví eti cestoval na M síc a zpátky. „Už jsem na takovéhle eskapády trochu starej,“ prolétlo mu hlavou a nadzdvihl se, aby ulevil bolavému zadku. Poklepal si na bok, kde se mu pohupoval me , a pohledem sjel na brašnu u sedla. V ní m l listinu, která stvrzovala, že je posel a pr vodce vyslaný královským kandidátem M°Siustem a že by m l doprovodit zdejšího pána pairda Dutchtoma na volbu. M ste ko obklopoval hlin ný val a na n m se ty ila palisáda. Nikde ani noha. Projel ulicí k zámku, který obklopovala další palisáda. Na okamžik se zastavil a prohlédl si stavbu p ed sebou. Byla celá ze d eva, ale emesln zvládnutá a vy ezávání z ní d lalo skvost. To, co vid l nad palisádou, ho nadchlo. Patami pobídl kon a zamí il k brán , v níž postávali dva vojáci v kyrysech z va ené hov zí k že, kožených prošívaných kalhotách a kožených p ilbicích. Skrývali se pod malými st íškami, které je chránily p ed p ímým sluncem. Opírali se o krátká kopí a v bec vypadali, že jim dusné vedro, které se na Št pánka lepilo jako med na chleba, v bec nevadí. Bavili se živ mezi sebou a málem p ijížd jícího jezdce p ehlédli. Št pánek si ot el zpocenou tvá o rameno. Tmavá skvrna na košili nazna ovala, že to není poprvé. Muži u masivní d ev né brány zpozorn li, když je klapot kopyt vyrušil z besedy. Zarazilo je jak to, že jel na koni, tak i jeho barva pleti. Byl sice hodn opálený, ale proti jejich tmavohn dé k ži vypadal hodn vybledle. Byli to zkušení vojáci, sice to na první pohled vypadalo, že svá kopí drží nedbale, ale Št pánek jasn vid l, že by mohl mít docela dost potíží, kdyby se s nimi dostal do k ížku. Proto si posunul bílý klobouk se širokou krempou dozadu a nasadil široký úsm v: „Váš pán m o ekává, zave te m k n mu.“ Muži se na sebe podívali a pak ten v tší pokr il rameny. Oto il se a ude il dvakrát pali kou do gongu za sebou. istý, vysoký zvuk se nesl odpoledním vzduchem.
„Jen bílý muž m že být takový hlupák a jet v odpolední siest ,“ zahu el ten menší tiše a myslel si, že ho Št pánek neslyší. „Je to tím, že bílý muž ví, co je jeho povinnost!“ odsekl Št pánek a naklonil se ze sedla ke strážnému. „Nebo si myslíš, že tomu tak není?“ Muž zešedl, jak se lekl. N kolikrát naprázdno otev el a zav el ústa a p ipomn l tak agentovi kapra vytaženého na sucho. „Nemyslím si nic,“ vyhrkl nakonec a postavil se do pozoru s o ima up enýma p ed sebe. Velké kapky potu mu najednou stékaly po tvá i, ale ani se nepohnul, aby si je set el. Druhý muž zav sil pali ku na há ek umíst ný na rámu gongu a se smíchem v o ích napodobil svého druha. „Ta tvá huba t p ivede do nešt stí,“ šeptl koutkem úst. I když to Št pánek slyšel, tentokrát nereagoval. Neuplynuly ani t i minuty a v brán se objevil muž, jehož oble ení bylo daleko honosn jší než voják u brány. M l stejné kožené kalhoty, ale vyšívané rudou nití, pod kyrysem nem l holé t lo, ale bílou halenu se stojá kem, který byl vyšívaný mod e. V ornamentech Št pánek poznal znak místního pána. Na opasku se mu pohupovala pochva, která v sob podle tvaru z ejm skrývala šavli. Agent v té chvíli už stál vedle kon a podával veliteli tubus, v n mž byly pov ovací listiny. Muž si ho vzal, neotevíral ho, jen si pozorn prohlédl pe e pohupující se na dlouhém provázku po stran . Nikdo by nepoznal, že je to pad lek. Pokýval hlavou a poté ukázal sm rem dovnit opevn ní. 4. Št pánek se usmál na krásnou dívku, která mu práv dolévala ze džbánu palmové víno. Bylo skoro stejn lahodné jako ona krásná. Podívala se na n j vážn a pak její levý koutek klesl o kousínek dol . Byl to úšklebek, který jasn nazna oval, že kdyby jí to nep ikázal její pán, tak by se k takovému divnému bílému lov ku nep iblížila ani na sto kuas . Št pánka jako kdyby polili studenou vodou. Stiskl ruku kolem nožky cínového poháru takovou silou, že mu zb lely klouby
na ruce. Úsm v mu zkysl na tvá i. To vše jenom na okamžik, pak se vzpamatoval a nasadil sv j obvyklý poker-face. Dívce to sta ilo, usmála se, dolila mu a rychle ustoupila dozadu ke st n . Bylo na ní jasn vid t, jak je na sebe pyšná, že to tomu protivnému a ošklivému chlapovi nandala. Dutchtom po ádal ve e i na uvítanou v hodovní místnosti svého hradu. Št pánek se rozhlédl kolem, k e ovité rysy tvá e mu povolily a jeho úsm v byl nyní zase p irozený. Srovnával v duchu kamenné hrady svých rodných ech s d ev ným hrádkem Dutchtoma. Pak si ale uv domil, že je v jiné dimenzi, tudíž v jiném ase, a mávl nad tím rukou. Ješt jednou p ejel pohledem po d ev ných st nách sín ov šených goblény, na nichž tkalci ostrými barvami vytvo ili obrazy z d jin místních vládc . Na volných místech se vedle zbraní ve zlatých sí kách pohupovaly lebky poražených šlechtic a král . St l pro pozvané m l tvar písmene U. Muži sed li zády ke st nám a na vnit ní stran m ly své místo ženy. Št pánek sed l po Dutchtomov pravici. Otev ely se dve e a dovnit vstoupila podivná postavi ka ve špinavém šedém hábitu až na zem, na hlav ú es podobný panká m na Zemi koncem dvacátého století. Oba vále níci, kte í je strážili, se k ní vrhli, ale jejich pohyb se najednou zpomalil, jako kdyby se brodili medem. Roztažené ruce, p ipravené chopit se nezvaného návšt vníka, zpomalen mávaly jako motýlí k ídla a prsty mí ící na krk mužíka se svíraly rychlostí roz íleného hlemýžd . Mužík natáhl ruce sm rem k Dutchtomovi a za al vyk ikovat n jaká chr ivá slova. Vypadal v té chvíli tak trochu jako kudlanka. Všichni sed li strnule, n kte í s otev enými ústy, jiní zkamen li v polovin gesta… Nikdo se ani nepohnul. Mužík se zachechtal tak jedovat , že muselo zkysnout všechno víno v okolí. Sáhl do hlubin svého hábitu a vykro il k místu, kde sed l Dutchtom. Když se mu vyno ila ruka z hábitu, t ímal v ní malou, neum lou slam nou panenku. M la na hlavi ce vlasy, které se nápadn podobaly t m, které m l na hlav Dutchtom. Št pánka polil pot. „Jéžiš, oni m poslali do sv ta magie!“ blesklo mu hlavou. „A nikdo mi o tom ne ekl!“
Mužík s úšklebkem na tvá i vytáhl druhou rukou další panenku, tentokrát holohlavou. To už stál p ímo p ed stolem, který mu sahal n kam k prs m. Úšklebek se zm nil v široký úsm v, který odhalil do špi ky zpilované žralo í zuby. Št pánkovi se mírn zvedl žaludek. Mužík položil ob panenky na st l. „Na tebe dojde za chvíli,“ ekl vysokým hláskem kastráta sm rem ke Št pánkovi. Natáhl se k Dutchtomovi a vytrhl mu ze strnulé ruky st íbrnou dvouzubou vidli ku, na níž m l paird nabodnutý š avnatý kousek pe eného opi ího masa. S gustem se podíval Dutchtomovi do o í a zdvihl ruku s vidli kou. Ostrými zuby z ní stáhl kousek masa a s chutí ho sn dl. „Nežil sis špatn ,“ zask ehotal pištiv . Pak zvedl vidli ku nad panenku a pomalu ji spoušt l na její hrudník. V hrobovém tichu, které po jeho objevení nastalo v hodovní síni, se rozléhal jeho pištivý smích, až to ezalo v uších. Když se hroty vidli ky skoro dotýkaly hrudi panenky, agent se vzpamatoval, vytrhl z kapsy svého burnusu pep enku a namí il ji na mužíka. Ten vyt eštil o i a cosi zapišt l. Bylo mu to platné asi tak jako mrtvému zimník. V té chvíli se kone n oba strážní u dve í srazili rukama, ale jejich cíl tam už dávno nebyl. Pep enka zah m la jednou, dvakrát, t ikrát… Na šedivém hábitu vykvetl rudý kv t st íkající krve. Broky protrhly mužíkovo t lo a vytvo ily v n m díru v tší než mužská p st. N kolik brok se z ejm odrazilo od kostí a rozbilo sklen ný pohár žen sedící p ed Št pánkem. Mužík se ned v iv podíval dol , z ruky mu vypadla vidli ka a jeden hrot se zabodl do ruky panenky. Vidli ka se v slám neudržela a padla na st l. Cinklo to. Mužíkovi se podlomily nohy a padl kup edu. Hlava mu b inkla o hranu stolu, ozvalo se ostré k upnutí, jak si zlomil vaz. V té chvíli kouzlo pominulo a síní se rozlehl halas, rány padajících stoli ek, ev vyd šených hodovník , kvílení vyd šených žen a také jekot Dutchtoma, který se držel za ruku. Z hluboké rány na
bicepsu mu vytékala krev a barvila slavnostní bílou galábiji. Krom modrých výšivek te na ní byl i rudý vzor. Oba strážní se vrhli s tasenými šavlemi na bezvládné t lo mužíka a doslova ho rozsekali na kusy. Dutchtom se vzpamatoval a p estal vát. Jeho první žena, která sed la proti n mu, utrhla kus rukávu z róby druhé ženy a naklonila se p es st l, aby p evázala Dutchtomovi jeho zran ní. Teprve po hodné chvíli se sem p ihrnul vychrtlý Dutchtom v léka , který sed l skoro až u konce stolu a m l sem, kv li b snícím lidem a zmatku kolem, pom rn obtížnou cestu. Podlezl st l a ujal se Dutchtoma. Zmatek za al pomalu utichat. Pobledlý vládce se podez ívav podíval na agenta a procedil mezi za atými zuby: „D kuji za záchranu,“ na skráních mu nab hly boule, jak stiskl elisti k sob . Léka mu práv zašíval ránu. Bez umrtvení. „Jste magik?“ Št pánek se na okamžik zamyslel, než mu došlo, o co jde. „Myslíte jako tenhle?“ ukázal na rozsekanou hromádku masa promíchanou s cáry šedivého burnusu, ležící p ed stolem. „Ano,“ kývl Dutchtom. „Nejsem, ale tyhle v ci na m moc nep sobí. Ne že bych byl proti nim imu –“ zarazil se, „že by na m v bec nem ly vliv, ale je jenom malý.“ „Co to je za zbra , kterou jste použil?“ zajímal se vládce. Pak sykl, když se léka sklonil, aby p ekousl ni , kterou mu zašil ránu. „To je novinka, kterou vynalezli daleko za mo em,“ mlžil agent. „Dostal jsem se k ní náhodou v p ístavu od jednoho kapitána…“ Dutchtom už ho neposlouchal, sklonil se nad svoji panenku a pe liv z ní strhnul všechny své vlasy. Pak si panenku p iblížil až t sn k o ím a prohlížel si ji. Když se ujistil, že na ní už není nic z jeho vlastního t la, hodil ji do krbu za sebou. „Spálit!“ št kl a už se nezabýval tím, že by zkontroloval, jestli byl jeho rozkaz spln ný. Byl. Okamžit .
Zamyšlen vzal do ruky druhou panenku a pak ji podal Št pánkovi. „Asi m la pat it vám,“ ušklíbl se, „a cht l ji dod lat, až si to vy ídí se mnou. Byl dobrý. Opravdu dobrý,“ odfrkl si. „Ale žádný strom neroste do nebe a kdo na to zapomene, má v sob díru. A už skute nou, nebo v duši.“ Agent se oto il ke sluhovi, který dohlížel na to, aby se první panenka zm nila co nejrychleji na popel: „Ud lejte s ní totéž!“ p ikázal a hodil mu ji. Muž sklonil hlavu a p iložil panenku do ohn . Vzplála vysokým plamenem a Št pánkovi se najednou sev elo srdce. Za okamžik ten pocit p ešel a on si zhluboka oddychl. „Stejn by m zajímalo, kde M°Zhambi p išel k tak dobrému magikovi. Takových není moc. A jejich služby jsou neskute n drahé… Za tím musí n kdo být,“ ekl zamyšlen paird Dutchtom. „Ješt dob e, že sám magii neovládá…“ „Že by v tom m l prsty X-Hawk?“ blesklo Št pánkovi hlavou, ale pak nad tím mávl v duchu rukou. „To by mi snad Bytewská n co ekla…“ 5. Dutchtom se pohodln rozvalil v palankinu svého slona, kterého zd dil ješt po otci. Houpavý krok obrovského zví ete ukolébával ke spánku. Št pánek se p idržoval jednou rukou prout ného okraje a nastavoval tvá jemnému v t íku, který ho ochlazoval. Dutchtom se vyklonil z palankinu a houkl na velitele doprovodu: „Najd te n jaké místo k ob du.“ Ten jenom sklonil hlavu a vyrazil na koni kup edu vyhledat n jaké vhodné místo. „Aby se lov k staral o všechno,“ nerudn vr el Dutchtom, když se znovu rozvalil na lehátku. Agent jen sklonil hlavu, aby nebylo vid t, že se usmívá. „M l by se setkat s Bytewskou, to by teprve zjistil…“ Myšlenku už nedokon il, protože slon se zastavil a za al p ešlapovat na míst .
„Co je?“ zdvihl hlavu Dutchtom sm rem k mahautovi. „Vypadá to na tygra, pane,“ k ikl muž p es rameno a snažil se uklidnit nervózní zví e. Po chvíli se mu to povedlo a slon se vydal na další cestu. Netrvalo dlouho a velitel navedl výpravu na rozlehlou, nízkou travou porostlou mýtinu. Vypadala p ív tiv a p ímo lákala k odpo inku. Kucha dokázal rozbalit své nádobí ko a za ít va it ješt d ív, než Št pánek s Dutchtomem slezli dol ze slona. Št pánek se starostliv podíval na oblohu, která se rychle za ala kabonit. Tmavé mraky už pokrývaly polovinu oblohy. Spokojen se usmál, když vid l, jak sluhové šikovn staví cestovní stany, jeden velký pro svého pána a dalších p t pro ostatní. Št pánek se protáhl, aby uvolnil svaly, a pak se zkusmo rozb hl. Sluhové na n j jen udiven zírali. „B hem chvíle tu máme bou ku. Dnes už nebudeme pokra ovat v cest .“ „Dob e, že jsme vyrazili o n kolik dní d ív,“ pomyslel si Št pánek, „stále je šance, že se dostaneme do Vertiga v as.“ Vyrazil k hromad zavazadel, kterou navršili sluhové, když odstrojovali nákladní kon . Vzal si své sedlové brašny a zamí il ke stanu, který byl p ipravený pro n j. Za alo pršet. Št pánek se rozb hl tryskem, ale nebylo mu to nic platné. Nebyl to obvyklý déš , spíš n co jako vodopád. Než dob hl ke stanu, byl promo ený na kost. Vztekle hodil ob brašny k rohoži, která nahrazovala polní l žko. Zvenku byl slyšet zvuk motyky, jak sluha vykopával kolem stanu stružku, aby se voda nedostala dovnit . Najednou všechno utichlo, bylo slyšet jen bubnování padající vody na st echu stanu. Pak se rozlehl d sivý výk ik promísený hlubokým bru ivým evem rozzu eného tygra. Št pánek vytrhl z pouzdra pep enku a na okamžik zalitoval, že si p ece jen nevzal n co solidn jšího. Vyb hl ven a uvid l tygra, jak drásá neš astného sluhu, který ležel s utrženou hlavou v tratolišti krve. V rukách stále ješt svíral motyku. Št pánek pe liv zamí il pep enkou na obrovského tyg ího samce, který v tom okamžiku zvedl hlavu a podíval se na n j žlutýma
ko i íma o ima. Ten up ený pohled byl hrozivý a navíc v n m bylo neskute né sebev domí. Št pánkovi p eb hl mráz po zádech. Zkrvavená tlama obrovského predátora se rozev ela a z hrdla se mu vydral ohlušující ev. Agent vid l, jak se zví eti napjaly svaly na nohách. Vyst elil po prvé, po druhé, po t etí. Št pánek v té rychlosti zapomn l p eto it hlavn . Všechny broky zasáhly. Rozzu ený a oslepený tygr se odrazil a let l sm rem na st elce. Št pánek se vrhl stranou. Tygr let l vzduchem. Agent upadl do bláta a kolem n j se rozlétly kapky špinavé vody. Ramenem narazil na kámen. Ucítil ostrou bodavou bolest. P eto il se na záda a vyst elil poslední t i st ely z první pep enky. Kulky zasáhly letícího tygra do hrudníku a b icha. Zví e dopadlo na zem a pot ásalo hlavou. Nemohlo pochopit, pro nevidí a co mu zp sobilo takovou bolest. Vztekle za alo bušit prackami kolem sebe. V cest mu stál stan, který se v okamžení zm nil v hromadu poletujících cár . Tygr val bolestí a vztekem. Za Št pánkovými zády se ozval podobný ev jako p ed chvílí. Agent se p eto il na b icho a klekl si. N kolik metr od n j stála rozzu ená tyg ice. Dlouhý ocas sebou švihal kolem a srážel poslední kv tiny, které ješt p ežily padající vodní p íval. V té chvíli p ece jen déš trochu ustal. Už to nebyla celistvá vodní clona, ale hustý déš . Št pánek odhodil vyst ílenou pep enku vedle sebe a z pouzdra vytáhl druhou. „Snad jich tu nebude víc,“ prolétlo mu hlavou. Ob kulky, které vypálil, prolétly tyg ici okem do mozku. Dál výhružn stála a z hrdla se jí ozývalo hluboké, vzteklé vr ení. Kulky z pep enky se mohly ukázat jako nedostate né. Vstal a vyst elil ješt ty ikrát. Teprve pak tyg ice, s hlubokým zachr ením, padla k zemi. Agent se oto il ke svému stanu, p esn ji e eno k tomu, co z n j zbylo, a i tam už byl konec. Mohutný tygr ležel na rohoži a vypadal, jako kdyby spal. Jen louže krve, která se mísila s vodou padající z nebe, nazna ovala, že jeho spánek už je v ný. Št pánkovi se rozt ásly nohy a musel si na okamžik sednout do zdupané trávy. V bec mu nevadila voda padající z nebe ani ta, v níž sed l.
Teprve nyní se objevili sluhové a vojáci a významn pot ásali zbran mi. Agent se musel pousmát. Chápal je, vždy tyg í pár by za normálních okolností zabil p inejmenším deset z nich. Z velkého stanu se vyno ila zpocená tvá Dutchtoma. „Co se d je?“ zeptal se ochrapt le, jako kdyby m l hrdlo stažené strachem. „Už nic, pane,“ odpov d l mu velitel Atezado, který stál nad padlou tyg icí a tvá il se, že je to jeho trofej. „Za i te,“ ekl pánovit Št pánek, „aby ob mé trofeje n kdo stáhl a k že p ipravil k transportu, a také bych rád jejich špi áky… Mimochodem, ud lejte n co s mým stanem!“ Vstal a sebral ze zem odhozenou pep enku. Ego Atezado se zašklebil, jako kdyby ho ten rozkaz urazil. Podíval se nenávistn na agenta. „Co tu stojíš!“ k ikl už normálním hlasem Dutchtom. „D lej, co ti ekl! A vy,“ mávl na Št pánka, „poj te zatím do mého stanu.“ „Okamžik,“ kývl Št pánek a zamí il ke zbytk m svého obydlí. Déš p ed chvílí op t zesílil, takže si cht l vyndat ze sedlových vak n jaké suché oble ení. „Do hajzlu,“ zaklel esky, když rozhrnul zbytky rozdrásaného stanu. Tygr v posledním záchvatu zu ivosti nezni il jenom ubytování, ale i ob sedlové brašny. Ta s oble ením a dalšími v cmi mu tak nevadila, i když to bylo nep íjemné, ale ta druhá, v níž m l kule, broky a hlavn st elný prach, to byl problém. V roztrhaném kilovém koženém vá ku zbyla sotva desetina z p vodního množství st elného prachu, a ta ješt byla mokrá tak, že v ní bylo víc vody než prachu samotného. Chvíli postál nad zbytky vá ku, pak ho sebral a snažil se uzav ít a uchránit tak zbytky prachu p ed dešt m. „Když to vysuším, tak snad bude v po ádku,“ zabru el si pod nos a doufal, že má pravdu. Nevyznal se ve výrob st elného prachu, a tak jen v rozpacích pokr il rameny. Set el si vodu z tvá e a zamí il k Dutchtomovu stanu.
„Kdyby to nebylo nesmyslné, tak bych si myslel, že i za tímhle útokem je M°Zhambi. Ale ani on neumí ovládat pána džungle,“ Dutchtom sed l na rozkládací pohovce a podpíral si hlavu rukou. „Posa te se, suriku,“ ukázal na stoli ku hned vedle koše s rozžhavenými uhlíky, díky nimž bylo ve stanu p íjemn . Tvá il se zamyšlen . „Tohle p ece není normální. Já vím, že m nenávidí, vál ili jsme proti sob , ale to bylo kv li území. Už to, že na m poslal arod je…“ „Kdo je jeho favoritem p i letošní volb ?“ zeptal se tiše Št pánek. „To s tím nem že mít nic spole ného,“ Dutchtom prudce zavrt l hlavou. „Tomu nev ím…“ Št pánek jen pokr il rameny a odml el se. Položil promá ený a roztržený kožený pytlík s mokrým prachem na zem dost daleko od ohn . Pak si to ale rozmyslel a p ivolal sluhu. „P ines mi n jaký kožený pytlík, a to mohu uklidit.“ „Hned, pane,“ kývl sluha a zmizel venku. Za okamžik se vrátil. Vsunul roztržený kožený pytlík do nového, pe liv ho zatáhl š rkou a odložil do kouta. Vzal si od sluhy talí , na n mž byl p ipravený ob d. Hlavou mu blesklo: „Jak je možné, že kucha dokázal uva it ob d p i tom všem blázinci?“ Jako kdyby Dutchtom slyšel jeho myšlenky, mlaskl a podíval se s mírným úsm vem na kucha e, který kle el u vchodu a se sklon nou hlavou ekal na vyjád ení svého pána. „Je to poživatelné. M žeš odejít. P íšt ti však další zpožd ní neodpustím,“ ekl paird a jeho dýka s velkým rubínem na hlavici se zabodla vedle kucha ovy hlavy do d ev ného sloupku, který podpíral st nu stanu, jako výstražn zvednutý ukazovák. „Vezmi si ji, je tvoje,“ Dutchtom ukázal na dýku a dál si svého kucha e nevšímal. Kucha se zvedl a s hlubokým povzdychem vycouval ze stanu.
„Jakmile je lov k na n vlídný, hned to za nou zneužívat,“ ekl hlubokomysln Dutchtom a Št pánek mu musel dát za pravdu, i když nebyl zvyklý na metody místního vládce, jak si poslušnost vydobýt. 6. Opustili dusný prales a Št pánkovi se trochu ulevilo. Do Vertiga jim už zbývaly jen t i dny cesty a tahle namáhavá a nebezpe ná mise se blížila ke konci. „Volba bude až za osm dní, takže zatím je všechno v po ádku,“ pomyslel si. Sáhl k pasu a p esv d il se, že pep enka je na svém míst . St elný prach se mu zachránit nepoda ilo, zbylo mu jen na dv nabití, takže ob pep enky m l p ipravené. Cesta se klikatila a Št pánek m l nervy napjaté k prasknutí. Od bou e, která je postihla p ede dv ma dny, nezapršelo a zem , vyschlá p edchozím horkým po asím, už dávno pohltila veškerou vláhu spadlou z nebe. Stále ekal, kdy p ijde další útok. Byl p esv d ený, že M°Zhambi, a už za t mi útoky byl on sám, nebo ho n kdo ídil, si pokoj nedá. Udusaná prašná cesta se vinula do dálky a vypadala bezpe n . Byla p ehledná, jen sem tam stál vysoký osam lý strom a kam až oko dohlédlo se vlnila vysoká tráva rozhýbaná lehkým v trem. „Savana jak vyšitá ze starých film ,“ ušklíbl se v duchu Št pánek. Agent stál v prout ném koši p ipevn ném na zádech slona a zlehka se rukama opíral o jeho okraj. Nohama vyrovnával krok zví ete pod sebou. Sáhl si k pasu, kde m l pouzdro s pep enkou. Me odložil už ráno, p ekážel mu a navíc ho nepot eboval, voják kolem bylo dost a dost. Oto il hlavu dozadu, aby se p esv d il, že odtamtud nehrozí žádné nebezpe í, a musel se usmát. „Dnes jezdci nebudou ve e et, protože toho prachu museli za dnešek spolykat n kolik kilo. Ale na druhou stranu, n kte í jsou na takovou cestu p ipraveni, takže to postihne jenom pár,“ všiml si šátk , které m li jezdci omotané kolem nosu a úst.
Najednou mahaut poklepal h lkou slona po pravém uchu a obrovské zví e, aniž by zm nilo rychlost, prudce zabo ilo doprava a vydalo se po daleko užší vyšlapané cest , která p edtím ve vysoké tráv nebyla vid t. „To ale není cesta do Vertiga,“ oto il agent hlavu k pohodln odpo ívajícímu Dutchtomovi. „Je to jenom krátká zajíž ka, kterou d láme pokaždé. Chrám Paseajorge navštívit musíme. Kdybychom urazili boha cesty, tak do Vertiga nikdy nedojedeme.“ „Škoda, že jste mi o tom ne ekl p edem,“ utrousil Št pánek. „Vy jste se cestou ke mn v chrámu nezastavil?“ zd šení v Dutchtomov hlasu bylo jasn slyšet. Vládce se nap l vzty il na lehátku a o i m l vykulené jako tenisáky. „Ne,“ zavrt l hlavou Št pánek. „Mým bohem cesty je Bytewská,“ ekl s mírným úsm škem v hlase, který ovšem Dutchtom nezaznamenal. „Váš b h cesty je žena?“ vrt l nechápav hlavou tmavý, obtloustlý vládce. „Ale má své pomocníky,“ pokra oval Št pánek, „a nejvyšším z nich je von Wonder. Toho lov k také nesmí opominout, jinak je zle.“ „Tak, tak,“ spokojen pokýval hlavou uklidn ný Dutchtom, „s bohy není radno si zahrávat.“ 7. Uplynula hodina a p ed nimi se zdvíhaly nevelké oblé kopce pokryté travou. Cesta se vinula mezi nimi, a když projeli malým údolí kem, objevila se p ed nimi eka. Na jejím levém b ehu stál chrám. Byl celý ze d eva, ostatn jako skoro všechny stavby v této zemi. Úst ední budova m la dv patra, k ídla, která se k ní p imykala, jen jedno. Budovy samotné obklopovaly široké verandy podep ené mnoha vy ezávanými sloupy. Vysoká prohnutá st echa naho e kon ila na rudo nat eným h ebenem. Sloupy byly v horní t etin nabílené, aby vynikly hr zné
tvá e démon , které je zdobily. Celý chrám obklopoval vodní p íkop, takže vypadal, jako kdyby ho postavili na ostr vku. P ed hlavním vchodem rozmístili sochy slon , koní a gryf . Nebyly v životní velikosti, ale p íliš k tomu nescházelo. Št pánek okouzlen zíral na nádherný krajkový chrám a ani si nevšiml, že se slon zastavil p ed kamenným m stkem, který se sm lým obloukem klenul nad vodním p íkopem. Zví e stálo se zdviženou p ední pravou nohou, kterou kývalo ze strany na stranu. Nemohlo se rozhodnout, zda na m stek vstoupit. „To je divné, nikdy se takhle… A to sloni mají pam , proti níž je lidská jen pírko ve v tru,“ vrt l nechápav paird hlavou. Dutchtom se s povzdechem zvedl z lehátka, p elezl vyvýšený okraj koše a pomalu slézal po provazovém žeb íku dol . Mahaut poklepal slona doprost ed ela a slon se postavil na všechny ty i. Št pánek vycítil, že zví e se uklid uje. Následoval Dutchtorna a slezl na pevnou zem. Na chvíli se musel zastavit, aby se mu p estala kolébat pod nohama, ale pak už krá el za vládcem rychlými kroky p es m stek. Se zájmem si prohlédl bronzové sochy, na nichž nebylo ani jedno zrní ko prachu, byly vylešt né, jako by si s nimi n kdo p ed malou chvílí dal strašnou práci. Byly nádherné. Kdyby kovov nezá ily v paprscích zapadajícího slunce, byl by ochotný se p ít, že to jsou jenom zví ata, která se tu zastavila, aby si vyh ála na slunci své staré kosti. Dutchtom vystoupil na verandu, kde na n j ekal starý vyschlý mnich v rudém sárí. Navzájem se hluboce uklonili a Dutchtom si sundal boty. Bosý vstoupil do chrámu. Št pánek za ním nešel, protože to nebylo vhodné, když p ed chvílí prohlásil, že tohle není jeho b h. Oto il se k sochám, aby se pokochal jejich krásou, a uvid l, že mahaut drží slona za obrovské ucho a p evádí ho p es mostek. Zví e za ním šlo poslušn , stejn jako by následoval otce nezdárný synek, který ho drží za pa esy. Ego Atezado už byl vevnit chrámu, stejn jako další t i muži, kte í ten den m li na starosti osobní ochranu svého pána. Další dva stáli u dve í a tvá ili se smutn . Rad ji by byli uvnit , aby požádali boha o p ímluvu na další cestu. Takhle se museli
spolehnout na to, že jejich pán a vládce na n ve svých modlitbách nezapomene. A to nikdy nebylo jisté. Št pánek se usmál a zamí il k vod . Cht l se opláchnout. I když sed l celý den naho e v palankinu, stejn byl zaprášený. V okamžiku, kdy si klekl k vod a šplíchl si ji do tvá e, ozvalo se mocné zatroubení. Št pánek se ohlédl a uvid l, jak slonovu hlavu obklopuje jakýsi tmavý mrak. Zví e se ohán lo chobotem a snažilo se rozehnat roj rozzu ených v el, které mu úto ily na o i a další citlivá místa. Slon couval, až se zadníma nohama dostal do vody. Uklouzly mu a slon po b iše sjel z b ehu. Ozval se strašlivý výk ik, protože padl na mahauta, kterého rozdrtil. Proti úto ícím v elám mu voda moc nepomohla, byla p íliš m lká. Pak si ale poradil. Nasál do chobotu vodu a st íkal ji kolem sebe. To na chvíli úto nice odradilo. Št pánek se k n mu ítil a v ruce t ímal pep enku. Uv domil si, že zbra je mu k ni emu. Nerozhodn se zastavil a zasunul pep enku do pouzdra. V el bylo p íliš mnoho a voda na n nesta ila. Nap l oslepený slon ud lal to, co zví ata i lidé d lají v bezvýchodných situacích, dal se na út k. Jako desetitunové beranidlo se ítil slep kup edu. To, že p ed ním byl chrám, nevnímal. Snad si ani nevšiml, když narazil do prvních d ev ných sloup , které p elomil práv tak lehce, jako lov k zlomí sirku. V ely ho dál pronásledovaly, a tak slon v záchvatu šílenství ni il vše kolem. Bzu ení rozzu ených v el zanikalo v praskotu d eva. Budova se za ala naklán t a vypadalo to, že dlouho nevydrží. Št pánek už v té chvíli b žel po verand . Nedaleko rohu narazil na lehké d ev né posunovací dve e. Otev el je takovou silou, že vypadly z kolejni ek naho e a z ítily se na d ev nou podlahu. Vb hl dovnit do úzké uli ky tvo ené d ev nou st nou a z druhé strany zást nou ze silného r žového papíru. Prorazil papír a dostal se tak do hlavní ásti chrámu. Šlo o obdélník široký ty icet metr a hluboký dvacet. Uprost ed byla erná a zlacená d ev ná socha stojícího obtloustlého muže se šesti nohama. Byla vysoká, sahala málem až ke st eše. P ed ní stále ješt kle el Dutchtom, kterého z modliteb nevyrušil ani rachot venku.
Št pánek ho za to na okamžik obdivoval, ale pak se k n mu vrhl. Popadl ho a táhl vzpouzejícího se muže k otvoru, jímž se dostal dovnit . Praskání lámaného d eva zesílilo, takže proniklo i do uší Dutchtoma. Nechápav se rozhlédl kolem, a když uvid l hlavu rozzu eného slona zaklín ného v hlavních dve ích chrámu, p estal se bránit. B želi spole n k východu. Ozvala se rána a prohnutý sloup vedle nich se zlomil jako párátko v rukách nespokojeného hosta. Odlet l z n j kus a srazil Dutchtoma. Št pánek se vrátil a odvalil zbytek sloupu, který p ikoval vládce k zemi. Z bolestí staženého Dutchtomova obli eje mu bylo jasné, že je zle. „Moje noha,“ zasténal paird Dutchtom. Agent sjel pohledem dol a uvid l nep irozen ohnutou nohu. „Do hajzlu!“ zaklel, zvedl vládce do náru e a pak si ho p ehodil p es rameno. Kolébav se rozb hl ke spásnému otvoru. Vyb hli ven a pohled, který se jim naskytl, byl strašlivý. V rozbitých hlavních dve ích ležely dv podupané mrtvoly Dutchtomových voják a jedna v rudém sárí. Chrám se za strašlivého praskotu z ítil. Št pánek položil Dutchtoma na zem. Ryk slona však neustával a z trosek se vyno ilo bolestí šílené zví e. Krev mu cr ela z hlubokých ran na bocích, které mu musely zp sobit t ísky z p elámaných sloup . Hlavu m lo opuchlou, takže z ejm nic nevid lo. Z trosek se vypotácel i Ego Atezado a v ruce t ímal šavli. Oble ení m l rozervané a levá ruka mu bezvládn visela podél t la. Nevidící o i hledaly nep ítele. Pak se zapotácel a padl k zemi jen dva kroky od trosek chrámu. Šavle mu vypadla z bezvládné ruky. Z ítil se další sloup a dopadl t sn vedle n j. Zvedl se oblak prachu. Slon vyrazil potácivým krokem a slep zamí il k ležícím muž m. Št pánek popadl Atezadovu šavli a vrhl se mu vst íc. Ob hl potácející se zví e a vší silou ho sekl do šlachy na levé zadní noze. Slon za val, ohnal se po n m chobotem a zlatem okovanými kly. To už ale Št pánek stál o kus dál a slonovi p e al i šlachu na druhé noze. Zví e kleslo k zemi a bolestn troubilo. Padlo na bok. Agent odhodil šavli a ob hl obrovské t lo, aby se dostal k hlav . Vytrhl pep enku z
pouzdra a p iložil hlave ke slepému oku zví ete. Stiskl jednou, dvakrát, t ikrát… Slon sebou škubl a znehybn l. Št pánek se ohlédl po ležícím Dutchtomovi a zaklel. Nad pairdem se sklán l muž v zeleném hábitu, kterého agent v doprovodu nevid l, a to znamenalo, že je to pravd podobn nep ítel. V mužov ruce se zableskla dlouhá dýka, které se íkalo dirk. Sehnul se k Dutchtomovi a n co mu vztekle prskal do obli eje. Paird ležel bezvládn , jen rukama šátral kolem, aby našel n jakou zbra , kterou by se mohl bránit. Pak úto ník zvedl ruku, aby bodl. To už m l Št pánek zamí eno a vyst elil. Nev il, že se mu poda í muže zabít, byl p íliš daleko. V hlavních te už m l jen broky a druhou pep enku nechal v palankinu. Broky zasáhly muže do boku. Zaúp l, narovnal se a pustil dýku. Spadla k zemi a zabodla se vedle Dutchtomovy hlavy do d ev né dlaždice. Muž se chytil za bok a udiven se podíval na Št pánka, který od n j stál dobrých patnáct krok . Zvedl zakrvácené ruce, natáhl je proti Št pánkovi a cosi vyk ikl. Agent dostal ránu do prsou, jako by ho uhodil boxer t žké váhy. K uplo to a Št pánek nemohl bolestí popadnout dech. Pustil pep enku a odlet l n kolik metr dozadu s roztaženýma rukama. P i dopadu se uhodil do hlavy o d ev nou dlažbu chrámu a vyrazil si dech. Zajisk ilo mu p ed o ima, ale díky výcviku neztratil v domí a za okamžik se už drápal zpátky na nohy. V ely kroužily kolem ležícího slona, kterého z ejm pokládaly za hlavního nep ítele. Dutchtom se pokusil zvednout. To mu zlomená noha nedovolila a z ítil se zp t na zem. Z stal sed t. Za val vzteky a bolestí. Pak zaje el tak, že p ehlušil hluk kolem: „M°Zhambi, ty kryso k ížená se smrdutcem!“ Pohled mu padl na dýku zabodnutou v zemi vedle n j. Popadl ji, na okamžik pot žkal, a ze sedu vrhl. M°Zhambi si jeho k iku nevšímal. Soust edil se na muže, který mu zp sobil zran ní. Když uvid l, že jedna rána nesta ila, nap el ruce znovu dop edu, a vtom se mu dýka zabodla do zad. Nebyla to hluboká rána, Dutchtom nedokázal ze sedu vložit do hodu p íliš velkou sílu, ale sta ilo to, aby M°Zhambiho ruce vylétly vzh ru a kouzlo, které vyslal na Št pánka, odlétlo kamsi daleko do prostoru.
Agent se sehnul a sebral šavli, kterou p ed chvílí odhodil, aby mohl ukon it trápení slona. Než se M°Zhambi vzpamatoval, p eb hl kulhavými kroky vzdálenost, která je d lila, a rozmáchl se. Muž v zeleném hábitu nastavil šavli ruku a zbra se s t esknutím od ní odrazila. Št pánek strnul. „Proti kouzl m nemám šanci!“ poklesl na duchu. Ze zvednuté ruky M°Zhambiho sklouzl rukáv a Št pánek uvid l, že muž má na p edloktí p ipevn ný kovový chráni . „Howard v princip!“ vzpomn l si na základní pou ku, kterou jim vtloukal do hlavy instruktor. „Dobrý me je vždycky víc než jakékoli kouzlo! A tohle navíc nebylo kouzlo! Dutchtom íkal, že M°Zhambi není magik, tak jak to, že kouzlí,“ vzpomn l si zmaten na ránu, kterou p ed chvílí dostal. Ulevilo se mu a p estal p emýšlet nad v cmi, které nebyly v této chvíli podstatné. Znovu se rozmáchl. Tentokrát jeho útok p išel po ladné k ivce, na kterou M°Zhambi nesta il p esn zareagovat. U atá ruka odlétla stranou a z pahýlu vytryskla krev. Kapky dopadly na Št pánkovu hru . Nep ítel usko il dozadu a z hrdla se mu vydrala jakási bzu ivá slova. Mával ve vzduchu nezran nou rukou a opisoval jí složité k ivky. Zran ný Št pánek ho pronásledoval, ale muž, p estože siln krvácel, dokázal couvat stejn rychle jako se agent snažil k n mu p iblížit. Ozvalo se silné bzu ení a na Št pánka se vrhl siln pro ídlý roj v el. I když jich bylo daleko mí než p ed chvílí, stejn jich bylo víc, než mu bylo milé. Agent na n nedbal a sko il kup edu jako úto ící had. Bodlo ho v noze. Místo jedových zub vytr il p ed sebe šavli. Vsadil všechno na jednu kartu a ta mu vyšla. Hrot šavle projel M°Zhambimu hrudníkem a probodl srdce. Zbra vyjela muži ze zad, Št pánek do muže narazil a oba padli na zem. Agent do m k ího, ale krvavého. Dutchtom v nep ítel byl mrtvý. První dv žihadla Št pánkovi p ipomn la, že ješt není boji konec. Vyštrachal se z posledních sil na nohy a nejistými skoky se rozb hl ke kanálu. Zlomená žebra se mu p ipomínala bodavou bolestí, práv tak jako achillovka na pravé noze. Nedbal na to, sko il
do vody šipku a pono il se. Hlavou se zaryl do bahna na dn , voda tu nebyla nikterak hluboká. Odrazil se ode dna a pod vodou ud lal n kolik mátožných temp, která ho zanesla skoro až na druhou stranu vodního p íkopu. Když se vyno il, vypadal s hlavou obalenou bahnem a vodními rostlinami jako vodní démon. Kašlal a rukama se snažil vyt ít bahno z o í. Moc se mu to neda ilo. Šavli n kde ztratil. Vzdálenost, kterou uplaval, sta ila na to, aby si ho v ely p estaly všímat. Ješt chvíli zmaten poletovaly nad vodou u prot jšího b ehu, a pak zamí ily kamsi pry . Št pánek se vyplazil horní polovinou t la na bahnitý b eh a tam z stal ležet na zádech s nohama ve vod . M l zav ené o i a zt žka oddychoval. „Tohle mi ud lala Bytewská schváln ! Jí mi byl ert dlužnej!“ vztekal se v duchu. „Kdybysem to byl v d l, tak bysem sem nechodil,“ vzpomn l si na jeden citát a dlouze se zamyslel nad tím, kde ho slyšel. Usmál se a v ten okamžik mu bylo dob e. Pak ztratil v domí. 8. O t i dny pozd ji se prašnou silnicí kodrcal v z s velkými koly a v n m sed li dva marodi. Dutchtom s nohou v dlahách a s trpitelským úsm vem na tvá i ut šoval Št pánka, který m l také nohu znehybn nou, protože si n co ud lal s Achillovou šlachou. Žebra ho už prakticky nebolela, zvláš když dýchal m lce a kola nenarážela p íliš asto na kameny. Za nimi na koních jela šestice voják v ele s Egem Atezadem. Ten se nesl jako vít z, snad proto, že jako jediný vyšel z celé šlamastiky tém bez zran ní. Mniši mu vykloubenou ruku vrátili zp t dostate n rychle na to, aby za dva dny už byl prakticky v po ádku. To byla celá výprava, víc jich nezbylo. 9.
Dlouhé kovové trouby je ely do údolí za doprovodu bubn , že volba krále je právoplatná a zem má zase vládce. Ostrý vítr rozevlával úzké, dlouhé praporce, otá el modlícími mlýnky a vysílal tak p ání dlouhého života králi M°Siustu trnáctému. Bylo tu nejen celé Vertigo, ale prakticky všichni, kdo v království n co znamenali. Král stál na kamenných schodech p ed vchodem do paláce, vysoko nad jásajícím davem, a p ijímal hold a sliby v rnosti od svých šlechtic . Dutchtom k n mu p istoupil jako jeden z posledních. Klekl na pravé koleno a složil do králových rukou slib v rnosti. Pak vstal a stiskl M°Siustovu pravici, ímž stvrdil sv j slib. Naklonil se k mladíkovi a tiše ekl: „Sire, d kuji vám za to, že jste mi poslal tak vynikajícího pr vodce. Bez n j bych se na volbu v bec nedostal.“ „Což by byla velká chyba,“ usmál se mladý král. „Bez vašeho hlasu, pairde, by volba nebyla platná…“ Najednou se zarazil. „Co jste to íkal? Jakého pr vodce?“ „No, p ece surika Št pánka,“ poklesla Dutchtomovi elist. Oto il se ke svému pr vodu dole pod schody, kde ješt p ed chvílí stál vedle Ega Atezada pr vodce. Nyní jeho místo bylo prázdné. „Já jsem vám žádného pr vodce neposlal,“ vrt l nechápav M°Siust hlavou. „Pro bych n co takového d lal? I když ve sv tle toho, co se stalo, by to pro p íšt nebylo od v ci,“ ekl zamyšlen . „Ale… ale…“ koktal Dutchtom, „kdo to tedy vlastn byl?“ Král jen pokr il rameny. 10. V té chvíli už Št pánek stál v hlubokém sklep m š anského domu ve Vertigu a napjat ekal na slíbený portál. as plynul pomalu a agent se v dusném a tmavém sklep za al potit. Nem l hodinky, Maurbyho efekt by je stejn už dávno zlikvidoval. Nezbývalo mu nic jiného, než být na míst dostate n v as a ekat.
Jeho krytí mohlo prasknout každou chvíli, a to by ur it narušilo pracn udrženou rovnováhu. Ozvalo se jemné zapraskání volné energie ve vzduchu, první signál otevíraného portálu. Št pánek si p ejel rukou po skoro holé hlav a set el tak hojné kapky potu. „Tak d lej!“ hu el potichu. „Neflákej to! Tihle v dáto i jsou líní jako nažrané vši…“ Kdyby ho v té chvíli slyšel profesor Carl Maria von Wonder, možná by se portál neotev el, nebo ješt pravd podobn ji by spojil dimenzi R-1949-16-4 s úpln jinou Zemí, než byla ta, kam se pon kud polámaný agent p ál dostat. 11. „Snad to byl vyslanec n kterého z boh ,“ uzav el krátkou a nenápadnou debatu nový král. „Evidentn jste pod jejich ochranou.“ Kdesi v hloubi Všehomíra se halasn rozesmál GOD. „Je to tak,“ prob hlo jeho inteligen ními spoji. 12. „Tohle m la být jednoduchá a nenápadná mise!“ Bytewská zvyšovala hlas. „Vy málem zlikvidujete p lku planety! Ješt že jste nepoužil atomovku…“ „Maurbyho efekt by mi to nedovolil,“ dovolil si oponovat agent Št pánek, kterého kobere ek, na n mž se práv vyskytoval, zcela up ímn štval a nespravedlivost jejích slov ješt víc. „Dutchtom málem tu vaši ochranu nep ežil!“ „Úkol jsem ale splnil, a to je…“ „Ml te! Máte kliku, agente, že velení je trochu jiného mín ní než já, a tak vám to zabíjení prošlo. Máte dovolenou, ale krátkou! Ne abyste si šel zahrát tu bláznivou hru, které se v nujete ve volném ase! Tím míním basketbal. Vaše achillovka zatím ješt není v takovém stavu, abyste si to mohl dovolit. Mám p íliš málo agent , takže m žete po ítat s brzkým nasazením do další akce a doufám, že ji nezvo ete tak, jako tuhle! Odchod!“
„Ano, majore,“ zmohl se na odpov . „Za dobrotu na žebrotu,“ pomyslel si, když se p edpisov otá el. Bodlo ho v kotníku, až se mu zk ivil bolestí obli ej. „Taky by se dokto i mohli o m líp starat, máme do konce sezony poslední t i zápasy a musíme je vyhrát, abychom nespadli… No jo, už jsem starej a na m je škoda plýtvat novinkami… To její milá ci mají jinou pé i,“ pomyslel si závistiv , když si vzpomn l na Vincenta Vegu, jak vypadal, když se vrátil z poslední mise. „Jo,“ zastavila ho ve dve ích, „Byl jste povýšen na kapitána. Slavnostní šaškárna s vedením Agentury se bude konat pozít í. Tak se tam dostavte v as!“
KAROLINA FRANCOVÁ Zkušená autorka píšící science fiction i fantasy, první žena v tv r ím týmu agenta JFK. Do paralelního univerza vtrhla s ne ekan lehkým perem, svižn a sebev dom . V p íb hu V k mlok zbourala zažitá tabu a p edvedla, že ist ženský pohled na sv t funguje i v dobrodružné literatu e naprosto dokonale. Díky ní dostává postava hlavního nep ítele Agentury, pána z Jest ábí Lhoty lorda X-Hawka, lidský rozm r a všechno se dále komplikuje. V povídce Nav ky se o n m dozvíme op t n co dalšího.
NAV KY Zmatená a dezorientovaná jsem vystoupila z pr chodu. Nevolností se mi to ila hlava a celý sv t mi p ipadal naruby. Do tvá e a nahé k že m ude il horký vítr. Mou pokožku tak ka okamžit vysušil, napnula se a objevily se na ní bolestivé prasklinky. V o ích jako bych m la jemný písek, d el a rozost oval mi vid ní. Hrdlo mi spaloval žhavý vzduch a nutil m ke kašli. Ozvaly se kroky. Ohlédla jsem se a spat ila rozmazané erné postavy. Malátn jsem pozvedla ruku na obranu, vypadalo to, jako bych si jen stínila o i proti slunci. Cht la jsem se dát na út k, sta ily však dva kroky, podlomila se mi kolena a dopadla jsem na hladkou podlahu. I z ní sálal žár. N kdo m popadl za paže a kamsi m po zemi táhl. Snažila jsem se promluvit, ale z okoralých rt vyšlo jen zachrapt ní. Než jsem ztratila v domí, proklela jsem sama sebe, jak jsem nalet la. Nikdy by m nenapadlo, že m X-Hawk vyláká do natolik nehostinného sv ta. Musel v d t, že v takovýchhle podmínkách tak ka okamžit ztratím všechny síly. M l m pod kontrolou. Pro kapku vody budu ochotná ud lat cokoli. Probrala m ledová sprcha. Na mou pokožku dopadaly seshora jemné kapky, p íjemn chladily a osv žovaly. Odnášely s sebou nevolnost i slabost. Nejprve se mi neskute n ulevilo, ale vzáp tí jsem si uv domila, že jsem za záp stí a kotníky p ipoutaná k l žku, a panika se vrátila. Rozhlédla jsem se. V místnosti se nacházeli ješt další t i lidé – dva muži a jedna žena. Všude kolem jsem vid la chirurgické nástroje – ostré skalpely, jehly, škrtidla, sklen né lahvi ky s drogami a jedy. Žena práv do stojanu nasazovala láhev s n jakým roztokem. „Jsem Nikita Bernstein,“ dostala jsem ze sebe slabým hlasem. „Lord Hawk m eká. Jsem jeho host. Musíte m pustit a uv domit ho, že jsem zde, jinak budete mít velké problémy.“ Zn lo to hrozn , jako když malá holka vyhrožuje, že zavolá tatínka. Nep ikazovala jsem, ale f ukala, chyb la mi sebejistota. Hrozn jsem se bála.
„Lord Hawk o tob ví,“ ekla žena chladn a pokr ila rameny. „Plníme jeho p íkazy.“ „Tomu nev ím,“ hlesla jsem, ale v ila jsem tomu až moc. Pocit touhy, náklonnosti a nerozbitného pouta mezi námi vyvanul, spojení se p etrhlo. Jestli to cítil taky tak, možná byl rád, že se osvobodil od nep irozeného pudu, a rozhodl se rad ji se ke mn už nep iblížit ani na krok. Mohl se našeho svazku zbavit jediným zp sobem – tím, že se zbaví m . „On m miluje,“ zašeptala jsem se slzami na krají ku. „Tebe?!“ V tom slov bylo obsaženo vše – hnus a odpor, nevíra a nechu . Nikdo, a tím mén X-Hawk, nemohl milovat n koho jako já. A už jsem sama sebe vnímala jakkoli, faktem z stávalo, že on byl lov k a já mlok. Biologicky vzato by se stejn tak mohl chtít pá it s opicí. Ne, nemiloval m a necht l se už nikdy ocitnout v mé p ítomnosti, aby v n m znovu neprobudila nep irozený cit. Cht l jen informace a hned potom mou smrt. Možná práv kv li tomu, co ke mn na okamžik cítil, co nejvíc bolestivou a krutou. „To…“ zadrhla jsem se. „Tohle není nutné. P išla jsem dobrovoln , budu spolupracovat, eknu mu všechno, co pot ebuje v d t.“ „Ale on ví všechno,“ na to ona. Její prsty spo inuly na mém p edloktí a já ucítila hrot jehly. Bodnutí samo nic neznamenalo, ale pak do mé žíly vtekla první kapka jejího dryáku. Jako by se m dotkla rozžhaveným železem. Jako by doruda rozpálený prut vrážela do mé cévy, po ád hloub ji a dál. Vyk ikla jsem, vlastn jsem vala a vzpírala se proti pout m. Zmítala jsem sebou na l žku a snažila se osvobodit, zatímco si jed razil cestu mým t lem. Pomalu, s každým tepem srdce o kousek postoupil. Dobýval nové a nové území, až se dostal do plic a sev el mou hru v ohnivé obru i. Okamžit jsem se za ala dusit. Sípala jsem a chropt la v marné snaze nadechnout se. Mé žábry se rytmicky odchlipovaly a pokoušely se odfiltrovat aspo n jaký kyslík z vody, která mi ze sprchy proudila do úst. Z ejm to sta ilo, protože jsem se neudusila a
po nekone n dlouhé dob se jed v mém t le vydal na další cestu. Z plic tepnou p ímo do srdce. Už jsem ležela tiše. Má mysl balancovala na pokraji bezv domí. Bolest byla tak strašná, že jsem nemohla ani omdlít, ani z stat p i smyslech. Neum la jsem si p edstavit, že by to mohlo být horší. Ale mohlo. To tedy ano. Jed pronikl k srdci a celý sval se okamžit sev el v k e i. Rytmus tepu vynechal – jednou, dvakrát, t ikrát… „Má zástavu!“ vyk ikl n kdo. Otá ela jsem v ruce fotografii svého d ív jšího já a nev d la, kde je pravda. Živ jsem si pamatovala pocit naprosté euforie. V d la jsem, že jsem sama sebe vnímala jako dokonalou bytost. Líbila se mi moje hladká pokožka, pokrytá slabou vrstvi kou kožního mazu, až se matn hedvábn leskla. Blány mezi prsty mi umož ovaly efektivní pohyb pod vodou a celé mé podivn protáhlé t lo mi dávalo sílu a pružnost. Vybavovala jsem si, jak se mi líbily o i posazené daleko od sebe a široké rty, jimiž mi do krku a žaber proudila voda a osv žovala m lépe než erstvý horský vzduch. Pamatovala jsem si to, a p ece… A p ece jsem te sed la, hled la na fotografii zachycující mou tehdejší podobu a zvedal se mi žaludek. Byla jsem stv ra, jen jsem to nevid la. M la jsem mysl obluzenou p írodní drogou, jejíž produkci má p em na spustila, aby mi pomohla vyrovnat se s tím. Byla jsem š astná, ale te jsem se za ten pitomý pocit št stí nenávid la. Cítila jsem se hrozn . Bylo mi trapn za vlastní sebev domí, za to, jak jsem p edpokládala, že mi ostatní závidí, zatímco m litovali nebo mnou opovrhovali. D lalo se mi zle p i vzpomínce na to, jak zu iv jsem se bránila, když m sem dovedli a X-Hawk na ídil mou zp tnou prom nu. „Spokojená?“ ozval se za mnou v tu chvíli jeho hlas, jako by mohl sledovat mé myšlenky a vstoupit do nich v tu pravou chvíli. Zvedla jsem se ze sofa a obrátila se k n mu. Byla jsem nahá, ješt p ed necelými deseti minutami jsem si svou nahotu neuv domovala, protože zp tná transformace nebyla ukon ena. Teprve te mi došlo, jak je to nepat i né, a vrátil se mi
stud. Jenže bylo zbyte né snažit se n jak zakrýt. Co mohl vid t, už vid l. A s ním i všichni ostatní. „Pot ebuju n jaké šaty,“ ekla jsem. „O tom nejsem tak úpln p esv d ený,“ pousmál se a lehce p ejel ukazovákem po k ivce mého krku. Zamrazilo m vzrušením. Odtáhla jsem se, p estože naše vzájemná p itažlivost p edstavovala jeden z d vod , pro jsem za ním šla. Kdybych ale te mezi nás nepoložila aspo metr volného prostoru, snadno bych se mu oddala p ímo na podlaze. Vazba mezi námi p sobila nep irozen , skoro magicky, a já necht la podlehnout n emu, emu nerozumím. Zdálo se, že on smýšlí podobn , protože vzáp tí mi donesli decentní blankytn modré šaty. „Ukážou ti tv j byt,“ ekl. „M žeš se tu voln pohybovat, ale do chrán ných zón t nepustí, tak to rad ji ani nezkoušej. Za hodinu pro tebe n koho pošlu. Dáme si ve e i a promluvíme si.“ „Díky.“ Krátkým p ikývnutím mi dal najevo, že to bere na v domí, oto il se a odešel. Sledovala jsem ho, dokud nezmizel ve dve ích, srdce mi bušilo a hrudník se mi svíral. Z intenzity citu se mi d lalo nevolno, a p ece jsem s ním cht la být co nejd ív a co nejvíc. Jako by mi op t bylo patnáct a zamilovala jsem se do školního idolu. Všechno na n m mi p ipadalo úžasné a dokonalé. Každé slovo, každý pohyb, každé gesto. V d la jsem, že bych se tomu nem la takhle poddávat, ale ovládnout se bylo t žké. Oblékla jsem se a nechala se odvést do svého nového domova. Otev eli p ede mnou dve e a pak se sotva znatelnou úklonou odešli a poskytli mi soukromí, po n mž jsem toužila. Vstoupila jsem do bytu a z stala stát málem s otev enými ústy. ekala jsem n jakou malou garsonku, ne p tipokojové apartmá s neuv itelným panoramatickým výhledem. Všechno za ízení bylo nové, luxusní a vkusné, sk ín p etékaly šaty a botami a na toaletním stolku stála šperkovnice, jejíž víko jsem odklopila se zatajeným dechem. Byla prázdná, ale vlastn se mi ulevilo. Na n co takového jsem nebyla zvyklá. Žila jsem prací a v práci. M j byte ek sloužil více mén jen k p espání. Znepokojovalo m , že to se ode m te už neo ekává. Otevírala se p ede mnou úpln nová
budoucnost a p es všechny své zkušenosti a pracovní úsp chy jsem neum la nic a nem la jsem se o co op ít. I to byl naprosto nový a ne zrovna p íjemný pocit. Chvíli jsem jen tak bloumala a dívala se z terasy na ulice a parky neznámého m sta, ale byla jsem docela unavená, a tak jsem si místo vycházky rad ji naordinovala vlažnou sprchu. Když jsem se p ipravovala na ve er ve dvou, jako bych se do zrcadla dívala na cizinku. Lidskou tvá í v mé pam ti stále prosvítala mlo í podoba. V d la jsem, že jsem krásná, ale už jsem se sama sob nelíbila. Nezáleželo na vzhledu, šlo o to, že uvnit panoval zmatek, nebyla jsem ani mlok, ani lov k. Možná asem vzpomínky vyblednou a já zapomenu a vyrovnám se s tím, íkala jsem si. A možná také ne. Budu se nenávid t pro to, ím jsem se stala? Co jsem p ijala? Kam až jsem byla schopná zajít? „Sle no Bernstein?“ vyrušil m p íjemný mladý hlas. „Lord Hawk na vás eká.“ Zvedla jsem se ze stoli ky. Má postava v zrcadle se pohnula s mlo í kluzkostí. Tmav rudé ve erní šaty na mém t le vypadaly pro o i lov ka dokonale, ale kdesi uvnit m sílila touha být nahá a cítit vánek na svém t le, i kdyby to m l být horký vítr z poušt . Vysoké podpatky jsem d íve nosila ráda, ale te mi p ipadalo, že lesklé pásky bot obepínají mé nárty a kotníky jako ostnatý drát. Pr vodce m doprovodil až ke dve ím Hawkova apartmá, otev el p ede mnou a pokynul mi, abych vstoupila. Sám z stal na chodb . Byt vypadal stejn jako ten m j, až m šokovalo, že mi dop ál stejnou míru luxusu a pohodlí. V otev ených dve ích na terasu povlával pr svitný blankytný záv s a za ním se mihotalo sv tlo sví ek. Zhluboka jsem se nadechla a zamí ila tam. Stál na okraji terasy a shlížel dol na pableskující m sto. Jakkoli ký ovitá ta scéna byla, v jeho postoji jsem nenacházela nic romantického. Nekochal se nádherou sv tel ani hv zdnou oblohou, a že byla opravdu nádherná, vládce obhlížel své panství a v rytmu jeho šumu hledal potvrzení toho, že vše je, jak má být. Zaslechl mé kroky a ohlédl se. I když výraz jeho tvá e zakrývala maska, jeho o i m nenechaly na pochybách, že je víc než rád, že m vidí, a nemohl se do kat mé spole nosti. Jenže pak se všechno
zm nilo. B hem chvilky jeho pohled ztvrdnul, t emi rychlými kroky p ekonal vzdálenost mezi námi, chytil m za paži a smýkl mnou do rohu za dva vzrostlé okrasné ke e. „Ml a nehýbej se,“ ekl chvatn . „Za žádnou cenu!“ Teprve te jsem si uv domila, že z apartmá se line pov domá narudlá zá e. Otevíral se tam pr chod. N kdo p icházel a X-Hawk se navzdory své moci necítil dost silný, aby m p edstavil. Nezdálo se, že má strach, ale rozhodn byl ostražitý. Sv tlo pohaslo, záv sy se rozhrnuly. „Vítej,“ ekl X-Hawk klidn . Sví ky na terase jakoby pohasly, p elila se p es n hebká temnota, v níž ví ily modravé plameny Dotkla se i m , pohladila m po p edloktí a rozt ásla m zimnicí. Všechny chloupky se mi postavily. Zaklonila jsem hlavu, zav ela o i a vdechla ji. Byla omamná, hustá a pal ivá a já sotva potla ila vzrušený vzdech. Znovu jsem otev ela o i a uprost ed ví ících modrých plamen jsem spat ila pov domou tmavou postavu. Vlastn dv pov domé postavy. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, ale nebylo pochyb. Nešlo o stejnou masku, tu by si mohl nasadit kdokoli, kdo by m l odvahu p edstírat, že je X-Hawk, ale o stejné držení t la, gesta a hlavn auru. Nev d la jsem, jak jinak nazvat zmatené vize, které mé setkání s ním ob as doprovázejí. Nejspíš m to nem lo p ekvapit, doktorka Jana Stránská p ece odhalila, že X-Hawk je jen jednou z mnoha kopií. Stáli proti sob , ml eli a nehnuli ani brvou. P esto jsem z eteln cítila prom nlivé nap tí mezi nimi. Jako by mezi nimi probíhal prudký rozhovor. Vzpomn la jsem si na X-Hawk v hlas ve své mysli a pochopila. Mluví spolu, jen je není slyšet. Pokusila jsem se vyvolat vzpomínku na to, jaké to bylo slyšet jeho hlas jen v myšlenkách a stejn tak mu odpovídat. Napnula jsem k tomu všechnu svou sílu – p ání, touhu, žádostivost. A pak, náhle, bez jakéhokoli varování, mi v hlav zaburácel jeho hlas. Dekódovali mou DNA, to je vážná komplikace, ale vzít s sebou holku z Agentury, která má n jaké neznámé psychické schopnosti, to už je neodpustitelná chyba!
Jako by vid la, co jsem, namítl m j X-Hawk. O to víc d vod pod íznout jí krk, mínil p íchozí. Xaverius Hawk, pojmenovala jsem si ho pro sebe, abych je n jak odlišila. Vždycky m to zajímalo, pronesl vážn X-Hawk. Mám magickou moc a myslím si, že ji ovládám, ale p itom nevím nic o její povaze. Myslím si, že mi podlehla a slouží mi. Ale co když jsem podlehl já a sloužím jí? Maska, kterou nosím, mi neustále p ipomíná neúsp ch. Na chvíli se rozhostilo ticho, ale pak Xaverius Hawk pozvolna p ikývl. Ano, to m zajímá, p ipustil, jako by jen rozvád l svou vlastní myšlenku. Jednou to m že být existen ní otázka, p itakal X-Hawk. M že na tom záviset m j život. Hledám odpov di a nakonec je najdu, ale cesta, která m k nim dovede, m nesmí ohrožovat víc než neznalost. A tohle je p esn takový p ípad. Kde je? To je špatný úsudek. Kde je Nikita Bernstein?! Vypadalo to, jako by zapomn l. Z eteln jsem cítila jeho zmatek. Pátral ve své pam ti, protože pam slabšího duplikátu byla ve své podstat jeho pam tí, ale i tak kopie nebyly zcela Xaveriem Hawkem, m ly vlastní v li. Vnímal to, jako by si sám nemohl vzpomenout, ale ve skute nosti mu jeho dvojník odmítl k informaci p ístup. Chvíli trvalo, než mu to došlo. Pokud m ale X-Hawk cht l chránit, dopustil se jen ješt v tší chyby. Má osoba se tím stala zdrojem rozporu mezi nimi, p í inou revolty. Jestli jsem dosud m la n jakou šanci se z toho dostat, práv jsem ji ztratila. Myslíš, že ji p ede mnou skryješ? zasy el Xaveri v hlas. D láš chybu, když se jí chceš zbavit, pokusil se vysv tlit X-Hawk. Už to nebylo vnit ní plynutí myšlenek, ale hádka mezi dv ma samostatnými entitami. Temnota zvedla svá k ídla, modré plameny se slily do ohnivé záplavy a ta pohltila X-Hawkovo t lo. KDE JE NIKITA BERNSTEIN?!
Málem jsem ztratila v domí, tak siln na m otázka ude ila. KDE JE NIKITA BERN… Vypadla jsem z linky mezi nimi, jako by n kdo p est ihl drát. A to taky bylo mé jediné št stí, protože jinak bych v tom okamžení sama dobrovoln vystoupila ze svého úkrytu a vydala se mu na milost a nemilost. Hlava mi t eštila, do úst mi stoupala žlu a jen st ží jsem ovládala nutkání k dávení. T ásla jsem se po celém t le, nejen hr zou, ale i chladem. Na listech ke p ede mnou se objevila jinovatka. M j X-Hawk ležel na zemi, kon etinami mu probíhaly slabé záškuby a u úst mu stála krvavá p na. Nepochybovala jsem, že jeho mozek se z toho útoku nikdy nevzpamatuje, a stejn tak jsem byla p esv d ená, že Xaverius Hawk z n j tu informaci nakonec dostane. Ocitla jsem se v pasti. Za zády jsem m la jen zábradlí a propast a p ed sebou svého vraha. lov k m že být ochrnutý hr zou jen po omezenou dobu. Po hodin i dvou už jsem myslela jen na to, že tam nejspíš umrznu. Do lýtek m braly k e e z dlouhého stání na jehlách ve erních bot a žaludek se mi svíral. Od své prom ny jsem nic nejedla ani nepila a možná ani p ed ní, to jsem si nepamatovala. Adrenalin z krve postupn vyprchal a mn bylo slabo. Po t ech hodinách jsem už chvílemi zavírala ví ka a hlavou se opírala o st nu za sebou. Musela jsem podlehnout n jakému mikrospánku. Xaverius Hawk se pohnul. Moje t lo zareagovalo, jak m lo. Srdce se mi rozbušilo a do žil se mi vlila nová dávka hormon . Zamí il p ímo ke mn . P ipravila jsem se na boj, a koli rad ji bych se oto ila a dala se na út k. Necht lo se mi na n j sko it a snažit se ho umlátit holýma rukama, bylo to šílenství, ale pokud budu muset, ud lám i takovou kravinu. T eba by se mi mohlo poda it srazit ho p es balustrádu. Zastavil se t sn vedle m , ale nedíval se na m , up el sv j pohled na m sto pod sebou. P ipomínal mi X-Hawka tak siln , že nebýt nehybného t la na podlaze pár metr ode m , uv ila bych, že jsem si to vymyslela. „Hm, tím spíš se jí musím zbavit,“ ekl tiše sám pro sebe.
Neví o mn , ulevilo se mi. X-Hawk mu nic neprozradil. Lehce dlaní set el vrstvi ku všudyp ítomného jemného písku na zábradlí a vytvo il z ní malou hromádku. Sklonil se a foukl do ní, jen slab , a p esto písek zaví il a v zá ivém oblaku se vznesl do vzduchu. Kroužící víry a kotou e mi p ipomínaly orientální ornamenty. „Ukaž se!“ p ikázal Xaverius Hawk. „Vystup!“ Na okamžik jsem myslela, že m p ece jen vidí, ale dál upíral pohled na ví ící písek a k oví, v n mž jsem se skrývala, nev noval žádnou pozornost. Díval se soust ed n , ale nezdálo se, že by byl spokojen. Jeho rty vyjad ovaly spíše mírnou nelibost. Nakonec mávl rukou a písek uvoln ný z kouzla se snesl na ulici dole pod námi jako hv zdný prach. Tak tedy postaru, zachytila jsem sotva slyšitelnou myšlenku. O d vod víc, hm. Vrátil se k nehybnému t lu a dotkl se ho dv ma prsty na ele, jako by mu dával požehnání, a mrtvola se rozpadla v nic. P itiskla jsem si p st na ústa, abych nevydala ani hlásku. Šla jsem z pr švihu do pr švihu, cokoli jsem ud lala, dopadlo zle. Každé mé rozhodnutí bylo špatné. P edstava cely v Agentu e mi te p ipadala nesmírn lákavá, ale nebylo cesty zp t. Xaverius Hawk opustil terasu, za chvíli jsem slyšela zvuk zaklapnutých dve í. Nikdo z X-Hawkových lidí nemá šanci poznat, že pánové se vym nili. Nebo nevym nili? Byl to p ece po ád ten samý muž. Nem la jsem moc asu. Xaverius Hawk rychle zjistí, že naposledy jsem se vyskytovala v X-Hawkov apartmá, a nechá to tady prohledat. Možná jsem prozatím unikla magii, ale pro lidské o i jsem rozhodn neviditelná nebyla. Musela jsem se odtamtud dostat co nejrychleji. Vylezla jsem z úkrytu, sundala si nepohodlné boty a vešla dovnit . M la jsem nutkání prost rozrazit dve e, vyb hnout na chodbu a zdrhat, a možná bych to i riskla, kdyby si Xaverius Hawk p ál dostat m živou. Jenže on cht l mou mrtvolu. Ud lala bych ze sebe jen ter . Místo toho jsem tedy zamí ila do ložnice a otev ela šatní sk í . Necht la jsem se p evlékat za hlavního padoucha, ale uniforma jeho bezpe nostních složek by se hodila. M la jsem št stí.
Rychle jsem se p evlékla, špi ky bot jsem vycpala ponožkami a p es hlavu si natáhla kapuci od bundy. Nenápadná jsem asi moc nebyla, oble ení na mn docela viselo, ale u vojenské módy pon kud širšího st ihu se to sneslo. Nejv tší problém p estavovaly boty, ve kterých jsem rozhodn nemohla utíkat. Zblízka nikoho neoklamu, ale aspo zdálky jsem už nebyla blondýna v miniaturních ve erních šatech. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se otev ít dve e na chodbu, když jsem si všimla decentního panelu napravo od postele. Nev ícn jsem zírala – soukromý výtah. Stiskla jsem tla ítko a kabina se neslyšn otev ela. Hore n jsem uvažovala, jestli mám v tší nad ji na chodb plné ozbrojenc nebo v soukromém výtahu, který je zcela jist ochrankou sledovaný. Ob volby mi p ipadaly stejn bezvýchodné. Za mnou cvakly dve e. Nebylo co ešit. Sko ila jsem do výtahu. Kabina se bezhlesn zav ela. Nabízelo se mi asi dvacet neozna ených tla ítek. Namátkou jsem jedno zmá kla. O ekávala jsem charakteristické zhoupnutí nebo tiché bzu ení motoru, ale kabina místo toho za ala rotovat. Nijak zvolna, žádné pomalé roztá ení, nebylo to jako jízda na koloto i, spíš jako by n kdo zapnul mixér. B snící síly m správn m ly rozervat na kusy, ale jen m posunuly víc do pomyslného st edu. Všechno se rozmazalo do krvav rudé, sv t okolo ví il v rudém vichru a mn se zvedal žaludek. Špatn se mi dýchalo, srdce mi bušilo. Padala jsem, ale zárove jako bych se velmi t žko no ila do jakési husté hmoty, která se na m lepila a drtila m . Ten pocit mi byl pov domý, ba skoro d v rn známý. Kone n mi došlo, že to nebyl výtah, ale blbej pr chod. Do hajzlu, pomyslela jsem si. Do hajzlu. Vymrštilo m to ven jako špunt z lahve od šampa ského. Tvrd jsem dopadla na teplý písek. Bylo mi strašn zle, jako pokaždé. Zvedla jsem se na kolena a nap l bez sebe couvala pry . Nejistý povrch pode mnou se náhle dal do pohybu. Klouzala jsem kamsi dol . P íliš rychle, mé ruce marn hledaly n jakou záchranu. Když se m j pohyb zastavil, m la jsem písek skoro všude. Postavila jsem se a ohlédla se. Nade mnou se ty ily p íkré skalní st ny, snad n jaké poho í. Mezi dv ma útesy se nacházela strž,
vypln ná navátým pískem, a tvo ila jakousi klouza ku. Došlo mi, že jsem m la neuv itelné št stí. O kousek vedle a spadla jsem ze t iceti metr . Netušila jsem, kde jsem se ocitla ani pro cesta z X-Hawkova výtahu vedla zrovna sem, nem la jsem s sebou žádnou vodu, jídlo, vybavení nebo zbran , ale to všechno byly zanedbatelné problémy ve srovnání s tím, že každou chvíli se tu mohla objevit jednotka stalker . Nezáleželo na tom, kam se vydám, musela jsem prost hned zmizet, najít si co nejlepší úkryt a modlit se. Opravdu musím zmizet? napadlo m . Jen moje nevolnost a nepozornost zp sobila, že jsem sjela dol , oni prost vyjdou ven a z stanou naho e, kam ostatn cesta vedla. Budou p edpokládat, že jsem vzala nohy na ramena a zdrhám, co to jde. Rozhodn m nebudou hledat dole na planin , kde jsem jako na st elnici, spíš dál ve skalách, kde se mi nabízí spousta úkryt . Písek byl horký a skály kolem m rozpálené, sta ilo zahrabat se a nehýbat a idla pohybu a lidského tepla jim budou k ni emu. A až zmizí, m žu se porozhlédnout po X-Hawkov vazb na tohle místo. N jaká musela existovat a já jsem pot ebovala zásoby a vybavení, abych p ežila. Noc byla nesnesiteln dlouhá. Slyšela jsem cizí hlasy vyšt kávat povely k honi ce, vid la jsem nachové odlesky zá e doprovázející otevírající se pr chody. Nad pouští systematicky p elétávaly hybridní letouny. Psí št kot mi dal v d t, že p ivedli i stopa e, ale má stopa našt stí za ínala uprost ed nejistého píse ného svahu, takže je po dvou hodinách marné snahy odvolali. Za studené pouštní noci písek pomalu chladl a já se d sila chvíle, kdy jeho klesající teplota už nebude schopná maskovat mé t lesné teplo. P edpokládala jsem, že pátrání se rychle p esune dál od místa vstupu, ale nedocenila jsem pe livost muž Xaveria Hawka. Srdce mi hr zou bušilo tak hlasit , že jsem se až bála, aby jeho tlukot nezaznamenali na svých citlivých p ístrojích. Svítání m zastihlo úpln vy erpanou. T ásla jsem se zimou, m la jsem hroznou žíze a žaludek se mi bolestiv svíral. Cht la jsem ve skrýši vydržet celý den, ale nedalo se to snést. Slunce se opíralo do skal nade mnou i do písku a brzy mi došlo, že pokud
odtamtud nezmizím, upe u se zaživa. Žádné pronásledovatele jsem nezaslechla ani nezahlédla už n kolik hodin, ale mohli dál tuhle oblast monitorovat a jakýkoli pohyb na denním sv tle m prozradí. Nev d la jsem si rady a ne poprvé jsem si vzpomn la na Johna Ková e. Varoval m , že Hawkovi se nedá v it, kdybych mu naslouchala, nemusela jsem se ocitnout v takovéhle situaci. Vyhrabala jsem se z písku a chvíli nehybn vy kávala. Nic se nestalo, takže se mi trochu ulevilo, ale opravdu jen trochu. M la jsem p ed sebou dv možnosti. Vydat se nazda b h do otev ené poušt a doufat, že narazím na n jaké osídlení, kde mi pom žou. Jenže i kdyby mi tak moc p álo št stí, Xaveriovi muži všechny osady jist hlídají. A stejn jsem netušila, kde jsem se ocitla. Mohla jsem být doslova kdekoli a kdykoli. Druhou alternativou bylo pokusit se vylézt nahoru do skal, porozhlédnout se a najít d vod, pro pr chod z Hawkovy ložnice vedl práv sem. I tam z ejm ekala hlídka, ale vzhledem k tomu, že to tu všechno už d kladn prohledali a usoudili, že jsem dávno na út ku, nemusela být tak silná. Znovu jsem pohledem zhodnotila p íkrou st nu. Jsem blázen, jestli to zkusím, prolétlo mi hlavou. M j zrak se sto il na rozžhavenou volnou pouš . A jen šílenec by vyrazil tam. Skála byla lenitá a nabízela dostatek úchyt a opory. Mohlo se mi to poda it. Zachytila jsem se prsty vý n lku nad svou hlavou, našla místo pro špi ku boty, ale obuv mi byla p íliš velká. Musela jsem se zout, uvázat si boty šn rovadlem k opasku a zkusit to naboso. Zpo átku to šlo dob e, ale neodhadla jsem, jak vy erpávající fyzická námaha to bude. Slunce se mi opíralo do zad a nezakryté hlavy, svaly se mi za chvíli chv ly, špi ky prst na rukách i na nohách jsem si rozed ela a po ezala do krve. Podívala jsem se pod sebe, abych zjistila, jak daleko jsem se dostala. Z té výšky se mi zato ila hlava. P itiskla jsem se ke skále a snažila se ovládnout paniku. Nep íliš úsp šn , ale pokra ovala jsem se zatnutými zuby dál. Už jsem si myslela, že to zvládnu, vrcholek byl kone n blíž než zem pode mnou, když jsem nohu postavila na pevn vypadající
oporu. Jeden krátký okamžik jsem cítila, jak se skála drolí, a než jsem stihla jakkoli zareagovat, povolila. Vyjekla jsem. Vý n lek, jehož jsem se držela pravou rukou, váhu mého t la také nevydržel a já z stala viset jen za jednu ruku. Hore n jsem kolem sebe šmátrala rukama i nohama, abych se udržela. Bylo to nejdelších p t sekund mého života. Když jsem kone n více mén našla stabilitu, vyhrkly mi do o í slzy. T ásla jsem se a nedokázala se rozhodnout, jestli lézt nahoru, nebo zp t dol . Bezpe né mi p ipadalo jen z stat na míst . Kde? zaslechla jsem pov domý hlas. „Pomoc!“ zak i ela jsem. „Jsem tady naho e. Pomozte mi, prosím!“ Je stále na míst vstupu, unikla vám. Ztuhla jsem hr zou ješt v tší, než byl strach z pádu. Mé spojení s Xaveriem Hawkem bylo natolik intenzivní, že jsem po p estálém šoku nerozlišila myšlenku od mluveného slova a neza adila jsem si jeho hlas. Dole pod skálou nestál nikdo, kdo by mi mohl pomoct, to jen moje hr za pronikla k Hawkovi a on dokázal mezi námi vytvo it telepatické pouto. Musela jsem zmizet. Už byl i se svými lidmi na cest sem. Rychle jsem op t za ala lézt nahoru, a koli jsem si ned lala iluze, že se mi poda í v as uniknout. Dole na planin bych ale byla jako na st elnici, zatímco ve skalách jsem po ád ješt m la aspo n jakou nad ji. Uslyšela jsem p ilétající vrtulníky. Když jsem se ohlédla, vid la jsem je jako t i malé te ky nad obzorem. Blížily se p íšern rychle. Snažila jsem se, co to šlo, ale bylo mi jasné, že nemám šanci. Zbývala mi poslední nad je, než m sprška kulek smete dol . Nemusíš to d lat, obrátila jsem se v mysli p ímo na Xaveria Hawka. Ne, nemusím, p išla rychlá odpov . Ale m žu a je to rozumné. M žu být užite ná, snažila jsem se. Nebo nebezpe ná, zdálo se mi to, nebo jsem opravdu mohla zachytit úsm v, který tu myšlenku doprovázel? Zabít m m žeš kdykoli. Dovol mi dokázat ti, jak moc jsem prosp šná. Chci si jen promluvit, žádala jsem.
Už mluvíme. Já… p emýšlela jsem, co na to íct, jak ho tak rychle ve zbývajících sekundách svého života p esv d it, ale nic m nenapadalo. Já se takhle nem žu soust edit, hlesla jsem nakonec. Rozesmál se. Kultivovan a tiše, ale m zaplavila nad je. Vrtulníky jsem m la za zády. Žádná st elba se neozvala. Pro tuto chvíli jsem p ežila. Polez nahoru, p ikázal mi. Zbývaly mi už jen dva metry, a když jsem je p ekonala, ekala na m ruka v erné rukavici. P ijala jsem ji a silná paže Xaveria Hawka mi pomohla stanout op t na pevné zemi. Snad jsem m la padnout na kolena a prosit o život, ale p i pohledu do maskou zahalené tvá e jsem paradoxn pocítila n co jako úlevu. Má mysl si samoz ejm i nadále uv domovala, že muž p ede mnou zabil X-Hawka, kv li n muž jsem doslova a do písmene p ekonala prostor a as, ale má duše, mé nejvnit n jší já, cítila, že je to stále on. Nem la jsem utíkat, pomyslela jsem si. Je jedno, který z nich to je. Jsme si souzeni. Souzeni?! Jeho výsm šné pohrdání m bodlo, pohlédla jsem mu p ímo do o í. Skute n jsme si byli souzeni. Já to jakýmsi vnit ním smyslem chápala bez d kaz , on se o tom ješt musel p esv d it. V dec ve mn se vzpíral p edstav ženského a mužského vnímání sv ta, až doposud jsem sv t popisovala stejnými rovnicemi a za pomoci stejných veli in jako moji mužští kolegové, ale bylo to tak. Cosi ve mn vazbu mezi mnou a Xaveriem Hawkem p ijímalo bez nutnosti p esv d it se a analyticky porozum t. Šedé Hawkovy o i byly nad v cí, díval se na m nevzrušen a chladn , snad uvažoval, jak se mnou naloží, ale pro m jako úzká p šina vedly do jeho duše k jeho nejtajn jším tajemstvím. Ucítila jsem dotyk jeho mysli ve své. Nebránila jsem se, místo toho jsem se poddala a uvolnila. V jeho p ítomnosti to bylo snadné, v d la jsem p ece bez jakékoli pochybnosti, že pat íme k sob a že mi neublíží, stejn jako já neublížím jemu.
Vstoupil do mých myšlenek a v tu chvíli se z p šiny stala široká cesta. Holubi í še pohltila tyrkysov modrá barva, jejíž temn jší odstín jsem od prvního okamžiku vid la kolem n j plát jako auru. Bylo v n m tolik síly, tolik v le, tolik moci. Xaverius Hawk byl nejnebezpe n jší lov k všech dob a všech sv t . Možná by se našla entita, která se mu mohla rovnat i ho dokonce p ed it, ale ne lidská. On však byl lov k, a již se to m lo stát jeho slabinou i jeho p edností. Cokoli si p edsevzal, to dokáže. To ila se mi hlava, celý sv t se se mnou to il, sotva jsem se držela na nohou. Jeho prsty jemn pohladily mé rty, jeho dla sklouzla na mé hrdlo a pak níž, do výst ihu, laskala pod košilí má odhalená adra. P itáhl m k sob a položil m do horkého písku. Nebránila jsem se. Nebyl k tomu žádný d vod. Jen blázen by se bránil n emu takovému. M la jsem za sv j život už pár muž , i milenc na jednu noc, tomu se p i mém pracovním nasazení ani nebylo co divit, ale také lásek na celý život, které tragicky skon ily. Hledala jsem p í inu všude možn , ale na osud jsem ani nepomyslela. Ženy jako já na osud nev í, myslí si, že ho drží pevn v rukou. Te jsem v ila. Zbyte n jsem Ková e obvi ovala z Bertramovy smrti. Bylo to dokonalé spojení, absolutní váše . Nikdy d ív bych podobné slovo v souvislosti s milováním nepoužila, ale bylo to splynutí. Obloha nad námi zrudla, jako by ji zalil krví, písek kolem se zvedl v obrovském víru, jehož st ny nás skryly p ed zv davýma o ima. Slyšela jsem vyd šený panický k ik. Všechno se chv lo. Let la jsem vp ed v extázi tak nevýslovné, že jsem ztrácela v domí, a pak jsem zase p icházela k sob , jen abych zažila novou extázi. Srdce mi zb sile bilo, koupala jsem se v potu a ur it jsem také k i ela. Nikdy jsem nic takového nezažila. Bála jsem se, že už nikdy nic podobného nezažiju. Leželi jsme vedle sebe naprosto vy erpaní, nenacházela jsem v sob sílu ani zvednout ruku, natož vstát a n kam jít. On byl na tom stejn .
Ješt po ád m chceš zabít? zeptala jsem se v tichu mysli. To by byla velká chyba, p ipustil. Kdo jiný by mi dal moc pohnout s planetou? Pohnout s planetou? nechápala jsem. Ty nic nevíš, Nikito? Nadzvedl se na lokti a naklonil se nade m . Nechápala jsem, kde bere energii. Byl nahý a maska na jeho obli eji náhle p sobila necudn . Možná trochu perverzn . Až doposud jsem si neuv domila, že ji neodložil. „Sexuální magie,“ ekl už nahlas. „Tu z tebe m j dvojník cítil, jen ji nedokázal identifikovat, nebyl tak dobrý mág jako já. Myslel si, že zajímavá je telepatie a to že vidíš jeho magické schopnosti. Domníval se, že bys mohla odhalit jejich povahu a pomoct mi pochopit je a ješt lépe využít, možná m p ed nimi v budoucnu i ochránit. Jenže o to v bec nešlo.“ „Sexuální magie?“ „Je to prastará magie,“ posadil se a pokr il rameny. Te už nás k sob nic netáhlo, váše se vy erpala, ale cítila jsem se s ním voln a pohodln jako s nikým jiným. „P itažlivost pohlaví je projevem obrovské síly. U n kterých živo išných druh je tak silná, že jedince dokonce dokáže dohnat až do záhuby. Magie sexuality si klade za cíl tuhle sílu zp ístupnit, spoutat ji a umožnit její využití.“ Pot ásl hlavou a kolem úst mu hrál pobavený úsm v. „Vždycky jsem si myslel, že já na to nejsem ten správný typ.“ „Asi ses mýlil,“ usmála jsem se v odpov , ale zabolelo to. Rty jsem m la nateklé od polibk . Po celém t le jsem m la spoustu od rek a mod in, ale v bec jsem si nevybavovala, jak jsem k nim p išla. Xaverius byl na tom podobn . Naše touha nebrala ohledy na nic. „Ne, nemýlil,“ ekl. „Ten správný typ jsi ty.“ „To t žko,“ ujistila jsem ho. Nic nemohlo být dál od pravdy. Tedy, ne že bych sex nem la ráda, ale rozhodn jsem jím nebyla posedlá nebo tak n co. Zapomn la jsem, že mi te myšlenky, ale jeho další slova mi to p ipomn la. „Nemusíš být posedlá, jde o n co jiného.“ „A to?“
„Nejsem si jistý, snad podvolení se, poddání, aby tebou magie mohla proudit a já ji mohl využít.“ „To je p kná pitomost,“ mínila jsem. „Opravdu?“ krátce se zasmál. „A co potom ekneš na tohle.“ Ukázal rukou na oblohu. Astrofyzika byla mým koní kem, ale nepot ebovala jsem ji na to, abych pochopila, na co m upozor uje. Slunce stálo v nadhlavníku, to by nevadilo, jenže nad obzorem práv vycházelo druhé. V mžiku jsem vysko ila na nohy, na nedostatek sil jsem úpln zapomn la. „Co…“ zadrhla jsem se. „Cos ud lal?“ „Otev el jsem asoprostorový tunel do alternativního sv ta, to znáš d v rn z práce. Jen byl trochu v tší, prošli jsme s celou planetou. Vítej v paralelní galaxii a seznam se s novými slunci.“ Když to íkal, p sobil doslova rozja en , jako by se opil. „Ty jsi zešílel!“ vyk ikla jsem a fyzik ve mn se kroutil hr zou. „Tohle nejde! Nedokážeš si p edstavit, co se stane, když umístíš hmotu Zem n kam, kde doposud nic nebylo!“ „Byl jsem dost v úzkých,“ p iznal. „Hrnulo se na m tolik síly, že m to málem zabilo. Musel jsem ji n kam p esunout. Ale nemusíš se bát, kdykoli dokážu otev ít standardní pr chod na paralelní Zemi, která hezky poslušn obíhá naše staré známé Slunce na t etí orbit .“ „Což bys asi m l rychle ud lat,“ podotkla jsem. Slunce nad obzorem nabývalo znepokojivých rozm r a svítivosti. S hr zou jsem si uv domila, že i když my zmizíme, populace tohoto sv ta je odsouzena k záhub . Ješt horší ale bylo p iznat si, že Xaveriu Hawkovi byli všichni ti lidé ukradení. Nic nemohlo zkazit jeho opojení. Už jako dít jsem nikdy dost dob e nechápala, pro ve všech pohádkách a dobrodružných p íb zích lidé slouží zlu. Ti dob í, hodní a chyt í lidé, samoz ejm . U zloduch to bylo jasné. Pro se ale slušný lov k dá na stranu zla? Co ho k tomu p im je? Nemám na mysli p ípady, kdy chce zachránit život své umírající matce nebo vysvobodit svou vyvolenou ze spár draka. Pro se kone n jednou nepou í? P ece v dí, jak to dopadne. Zlo s nimi nebude mít slitování.
Te už rozumím o n co víc. Prost si nem žou pomoct. Musí to tak být. Neuv domují si to, ale nutkání je po té cest vede jako psa na vodítku. Mé spojení s Xaveriem Hawkem od té doby nem lo stejný pr b h jako tehdy poprvé, ale p íslib obrovské moci mi i nadále poskytuje bezpe í. On se možná jednou vym ní za jinou kopii, ale já nikdy neodejdu. Já a on, to muselo být. Mou výhodou bylo, že jsem si to jasn uv domovala. Nenamlouvala jsem si, že i nadále jsem ta hodná a slušná. Co jsem pro n j znamenala? Nic. Využíval m . Nebo lépe e eno, chystal se m využít, až p ijde na to, jak m ovládnout. Budiž mu e eno ke cti, že to ani neskrýval. My velcí mágové nejsme otroky svých cit , jinak bychom ostatn nebyli velkými mágy. To jsou jeho slova. A budiž také e eno k mé hanb , že já se k n mu stejn poctiv nezachovala. Propadla jsem mu, toužím po jeho dotycích i po jeho spole nosti. Každý okamžik s ním je svátek. Extáze. Poddávám se tomu a prožívám to naplno, jen aby si v mé mysli nemohl p e íst jednu tajnou vzpomínku. Byl jsem dost v úzkých. Hrnulo se na m tolik síly, že m to málem zabilo. Nikdy jsem na ta slova nezapomn la. Xaverius Hawk m nezradí, to mu nedovolím. Pat í mi nav ky.
TOMÁŠ BARTOŠ Na eské literární scén stále nová ek a pom rn tajuplná postava, protože se nikde neukazuje a chrání si své soukromí. Ve svých dílech (dv knihy – Žoldné i a vJFK sérii Renegát) se propojuje hard science fiction a military. I v povídce Komando takzvan tvrdí muziku a z stává v ren své pov sti a sou asn ji využívá k tomu, aby alespo trochu rozkryl osobní život postav.
KOMANDO P ídavný chladící agregát se rozhu el. Teplota optických obvod spintronového superpo íta e stoupla p i plném zatížení o dalšího jeden a p l Kelvinu, bylo nutné udržet ji ve st edu supravodivého pásma. Skupina muž u velkoplošného displeje zachmu en sledovala práv nabíhající výsledky, žena kle ící na zemi se soust edila na hromádku kost ných kostek p ed sebou. V minisukni, bílém upnutém roláku a s dlouhými náušnicemi vrhajícími modré odlesky ušlechtilých topas se sem nehodila stejn jako její protihrá , malý scvrklý sta ík oble ený do kabátu z vl ích k ží. I on pozoroval kost né kostky. Po chvíli jednu vzal, prohlédl si symboly vyryté do plošek, na jeden z nich plivl a odložil kostku zp t mezi ostatní. Žena kývla, jako by ji jeho volba nep ekvapila. Rozhu el se další chladící agregát. „Blížíme se ke kritické hustot výpo t ,“ pronesl nespokojen jeden ze skupinky u displeje. Šedovlasý rozcuchaný mužík, ne nepodobný šamanovi na podlaze, spokojen p ikývl. Postavou byl nejmenší, ale na první pohled bylo jasné, že velí on. „Ano, dalo by se íct, že našimi výpo ty tvarujeme multiparalelní univerzum.“ Jeho spole níci na n j znepokojen pohlédli. „Je to jeden z možných pohled ,“ pousmál se. „Pokud ho ovlivníme správným zp sobem, nebo pokud existuje pro nás výhodná konfigurace, otev eme pr chod do našeho cílového sv ta.“ „Váš p ístup je ob as velmi znepokojivý, ob as bych ho ozna il tém až za svatokrádežný, profesore von Wondere,“ oslovil ho jeden z p ihlížejících. P itom pohledem sklouzl stranou na ženu kle ící na podlaze. P estože si v kleku sed la na patách, její sukn toho víc ukazovala, než schovávala. Sv dné k ivky ho vytrhly z koncentrace, najednou ztratil e . Profesor byl k ženským p vab m naprosto nete ný.
„Já bych za znepokojivé ozna il tyhle parametry,“ zvážn l ješt víc než p ed chvílí. Žena se rozhodla, vybrala svou vlastní kostku, dv plošky olízla a pak ji vrátila zpátky. Vl í šaman uznale zabru el. „Pr chod bude objeven a otev en v n kolika málo minutách,“ zhodnotil von Wonder. „Zavolejte tým alfa,“ pronesl do mikrofonu muž po jeho pravici. „Tým alfa na cest .“ „Skoro to vypadá na interrealitní pr nik, ale jen skoro,“ zavrt l hlavou von Wonder. „Máme jednodimenzionální kontakt, už dvoudimenzionální,“ komentoval postup jeden z technik . Vl í šaman p estal hrát, obrátil pohled k nebi, jako by dokázal lokalizovat polohu interrealitní brány. „To být moc špatná,“ ekl lámanou angli tinou, pár kostek, které držel v ruce, mu vyklouzlo z prst . Žena zav ela o i, ví ka se jí chv la, ruce si položila na stehna, zdálo se, že bojuje s fyzickou nevolností. „Máme to, pr chod je otev en,“ oznámil ídící technik. Sou asn se rozje ela kolísavá siréna a rozblikaly rudé panely výstrahy. Systém automaticky vyhlásil poplach t etí úrovn , který odpovídal maximálnímu riziku biohazardu. Velké ocelové dve e do sálu se otev ely a dovnit vešla skupina jedenácti muž v t žkých bojových uniformách agenturních jednotek. Všichni byli ozbrojeni ru ními zbran mi nejr zn jších typ , na záv sech se jim houpaly helmy p ipomínající rekvizity ze science fiction filmu. Ve sv t mimo zdi Agentury se výstroj stejné úrovn teprve rodila v laborato ích a konstruk ních kancelá ích nejv tších zbrojních koncern . „Major Alexej Frubov, velitel týmu alfa, p ebírám velení nad operací,“ ohlásil se muž pochodující v ele jednotky. „Nad vojenskou ástí operace,“ nesouhlasil von Wonder. Frubov si ho ze své výšky nep ív tiv zm il. „Ano, podle p edpis máte pravdu. D íve nebo pozd ji se ale z této operace stane ist vojenská záležitost. Co tady d láš ty?“
Pokud s von Wonderem mluvil stroze, na ženu se obrátil tém nerudn . „To je Kristýna Rustová z v decké sekce,“ p edstavil ji von Wonder. „Je tady v roli –“ „Já dob e vím, kdo to je,“ p erušil ho Frubov. „Co tady d láš?“ Kristýna Rustová se postavila zp sobem prozrazujícím dokonalou kondici a koordinaci, beze sp chu si obula lodi ky, které si p edtím odložila stranou, aby se jí lépe kle elo. Všichni p ítomní muži ji p itom s velkým zájmem pozorovali. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Šaman schoval své podivné hrací kostky a také se zvedl, p itom se opíral o h l s vl í lebkou na konci. „Jsem tady v roli etnologa, tlumo níka, p ípadn vyjednava e a zprost edkovatele kontaktu.“ „Takhle oble ená?“ zavrt l hlavou Frubov. „M la jsem volno, vlastn m odvolali rovnou z rande,“ podívala se Frubovovi do o í. Nap tí mezi nimi bylo tém hmatatelné. „Ona t nechtít, to jasná v c,“ zamíchal se p ekvapiv do hovoru šaman. „Hovo it d ležitá v ci, ne tohle. Nebezpe ná cesta ekat.“ „A to je kdo?“ cht l v d t major. „A o em to sakra mluví?“ „Youkbuch Miguarti,“ p edstavila šamana Kristýna. „Náš externí spolupracovník, expert na –“ zaváhala nad správným slovem, „mimosmyslové vnímání.“ „Zatracený arod j,“ zaklel jeden z voják . „Není arod j,“ snažila se up esnit Kristýna, ale šaman ji posunkem zarazil. „Vy jít na druhou stranu, tam moc nebezpe í. Dát pozor na duha, na prázdná místa. Tam íhat smrt.“ N kolik technik u monitor i voják se ušklíblo, ne však Frubov a von Wonder. Ti drobného sta íka bedliv sledovali. „Víš n co víc o tom, co nás na druhé stran eká?“ zeptal se vážn Frubov. „To cizí, nikdo neznát taková v c. To ani ne v c,“ vysv tloval šaman opatrn , jako by mu chyb la slova. „P jdeš s námi. Zvýší to pravd podobnost úsp chu mise.“ „Ne, já nejít,“ zavrt l hlavou šaman. „Mám pravomoc,“ za al Frubov.
„Já s vámi p jdu,“ zarazila ho Kristýna. „Youkbuch má povinnost ke svým lidem. Navíc … nem žeme ho nutit.“ „A ty o tom, co je na druhé stran , n co víš?“ „Ne, ale jsem mimo jiné také specialista na mimosmyslové vnímání, prostuduj si podklady k misi po ádn , ne jen vojenskou ást.“ „Ty údaje nedávají smysl, oscilují,“ upozornil jeden z technik , sou asn se rozlétly dve e. „Zásilka pro Kristýnu Rustovou,“ oznámil posel a vstoupil dovnit , v ruce držel velký balík. „Moje výstroj, skv lé,“ zaradovala se. Za kurýrem však vstoupil další muž s návšt vní kartou prozrazující, že je p íslušníkem jiné agenturní báze. A za ním dvanáct st íbrných golem tém t ímetrové výšky. Vypadali jako vyrobení z n jakého tekutého kovu, jejich hladký povrch nerušily žádné antropocentrické nebo jiné detaily. „Agent se speciálním pov ením Kirby,“ p edstavil se muž. „Madam Rustová, major Frubov, profesor von Wonder,“ oto il se po ad ke jmenovaným s lehkou úklonou. „Vy jste kdo?“ zeptal se šamana. „Youkbuch Miguarti,“ prozradila Kristýna. „Pan, ehm, Miguarti,“ ekl von Wonder, „nás vlastn na tuto anomálii upozornil. Díky jeho po áte ním informacím jsme byli schopni lokalizovat tuto realitu a pak do ní otev ít bránu. Vypadá to, že dochází k n jakému netypickému prolínání dvou sv t . M že jít o p írodní proces. Pravd podobn i jde, ale postupujeme podle protokolu.“ „Rozumím,“ p ikývl Kirby. Jeho doprovod se po dobu hovoru ani nepohnul. Vlastn vypadají jako mrtvé sochy, usoudila Kristýna. Až se zdálo neuv itelné, že je p ed pár okamžiky vid la pochodovat. „Tady je mé pov ení,“ ukázal na jeden z displej . Okamžit se na n m objevil jeho portrét, kód jeho genetického podpisu, otisk ruky a retinogram sítnice. „Identifikujte se,“ požádal ho Frubov. Kirby poslechl a p istoupil k displeji. Stroj po chvíli potvrdil jeho totožnost.
„Mohu vás požádat ješt jednou?“ ozval se major a ukázal na svou vlastní te ku. Kristýna z displeje zjistila, že Kirby je p íslušníkem báze jednoho ze supertechnických sv t a byl vyslán po konzultaci s GODem, superinteligencí koordinující innost Agentury v tisících paralelních vesmír . Podle údaj na displeji byl do akce nasazen p ed dvaceti sedmi minutami. A už byl tady… Kristýna nev d la, jestli je jeho báze tak neskute n operativní, nebo si n kdo hrál s asem. „Souhlasí,“ potvrdil Frubov. „ ídíte celou operaci. Vaše rozkazy?“ Pokud se mu zm na situace nelíbila, nedal to major nijak najevo. Vlastn to zvládl docela dob e, p ipsala mu Kristýna v duchu bod. P ijala jeho pozvání na druhou sch zku, jenomže potom našla na záznamníku stru ný vzkaz. Nebudeš mít n který ve er as? Zastavil bych se. Frank. Najednou nem la chu na žádné další sch zky s jinými muži, pot ebovala si rozmyslet, jak je na tom ona sama, pot ebovala ho vid t, aby zjistila, jak jsou na tom oni dva. „Mé rozkazy nem ní nic na p vodním cíli operace – co možná nejmén nápadný sb r informací a bezpe ný návrat.“ Kristýna se vrátila ze soukromých myšlenek k práci. Nenápadný sb r informací jednotkou pro speciální nasazení, n co takového mohlo napadnout jen hodn zelený mozek. „Jsem tady, abych vám zap j il lepší vybavení a potom ho zase odvedl zp t.“ Odvedl zp t vybavení? Kristýna se tázav podívala na Alexeje. „Jaké vybavení?“ zeptal se Kirbyho. „Jsme trénovaní a zvyklí na naše zbran . Pochybuji, že zm na zvýší nad ji na úsp ch.“ „Kone né rozhodnutí nechám na vás, majore,“ nep el se Kirby. „Tohle za mnou jsou naše bojové komplety, práv se vám do po íta nahrála jejich technická data.“ Bez viditelného rozkazu se st íb it lesklé sochy na trupech rozd lily švem, který odhalil, že jsou vlastn duté. Jak se to doopravdy stalo si Kristýna nedokázala ani p edstavit.
„Základní ovládání je intuitivní, použití vestav ných zbraní vyžaduje jistý trénink, m žete samoz ejm používat své p vodní.“ Muži si nasadili helmy a pod ochrannými štíty m li jeden jako druhý nep ítomné pohledy. Kristýna pochopila, že studují technické parametry od v . Ji zaujal symbol, který se po otev ení objevil u švu, zhruba v úrovni srdce. Šlo o ozna ení magické pe eti neutralizující po jistou dobu vliv Maurbyho efektu zp sobujícího, že technologie na vyšší úrovni, než odpovídala danému sv tu, rychle degradovaly. Pe e byla signována jedním z nejv tších arod j , kte í pro Agenturu pracovali, samotným mistrem rabbim Lovem. „Tohle odolá p ímému zásahu granátem ráže 155 milimetr ,“ ucedil n kdo. „Obleky jsou p izp sobeny vašim pot ebám, služebnímu za azení a osobním preferencím,“ vysv tloval dál Kirby. Golemové se po jeho slovech p esunuli, každý k jednomu muži. •A k ní, p esn tak, jak se obávala. Stále pat ila k misi. Kristýna zjistila, že neskute n pokro ilou techniku obdivují všichni, v etn von Wondera. Ji osobn spíš zajímalo, jak se bude cítit uvnit a co si bude moct na sob nechat. Bála se nejhoršího. „Odolá i výbuchu atomové bomby, pokud nebudete p ímo v epicentru,“ zareagoval na poznámku Kirby. „A tímhle od vem není problém se epicentru v as vyhnout. as nám b ží, myslím, že byste si je m li vyzkoušet. Je nutné se svléci donaha.“ „P esn jak jsem si myslela,“ utrousila Kristýna a oplatila množství úsm v , se kterými si ji p ítomní muži prohlíželi, úšklebkem. Jediný, kdo jí tentokrát nev noval pozornost, byl práv Alexej. „Víte, p ekvapuje m , jak málo vám sta í k pozvednutí nálady,“ pronesla na adresu voják . „Tuhle výbavu nám nedávají jen tak pro nic za nic, na druhé stran na nás bude ekat n co moc ošklivého. A vy se tady na m k eníte.“ „ elem vzad k dám , svlékat,“ zavelel Frubov a šel p íkladem. „Sta í stoupnout dovnit , oblek se o zbytek postará, stane se vaší druhou k ží, dokonalým odolným exoskeletem. Materiál je semiinteligentní tekutý kov.“
Kristýna si všimla, že vojáci se sice poslušn oto ili zády, ale každý se postavil tak, aby ji mohl pozorovat v zrcadlícím povrchu. „Máme dvacet minut do definitivního otev ení pr chodu,“ oznámil von Wonder. „Když už, tak už,“ pokr ila rameny. V sále bylo chladno, podlaha byla aseptická, bez stop po prachu. Složila šaty do úhledného komínku, navrch odložila své spodní prádlo a opatrn , nervózn vstoupila do golema. V okamžiku, kdy našla vhodnou polohu, kov, nebo co to vlastn bylo, ožil, p ilnul jí ke k ži a zav el se. Našt stí se to stalo tak rychle, že se nem la as po ádn leknout. Te už ho nevnímala, m la pocit, že stále stojí nahá uprost ed sálu. P ed o ima jí svítila záplava ikon umož ujících personalizaci a zm nu nastavení. Bez dlouhého rozmýšlení zvolila položku optimalizovat dle obvyklých požadavk . Najednou se cítila op t oble ená, zorným polem obsáhla celých t i sta šedesát stup , a aniž by tušila, jak to všechno ví, znala koncentraci škodlivých látek v okolí a teplotu. A také m la p ehled o bojovém vybavení svých spole ník . Množství smrtonosného arzenálu, který m li k dispozici, bylo … hr zné. Jeden z nich, rozhraní jí prozradilo, že se jmenuje Hurten, si zkusmo d epl, pohoupal se v kolenou a pak se odrazil. T ímetrový st íbrný golem se odlepil od podlahy raketovou rychlostí, postupn pomaleji a pomaleji stoupal vzh ru, t sn pod klenbou sálu se zastavil a pak za al padat zp t dol . Kristýna zatajila dech. Kolos dopadl, trosky betonu se rozlétly na všechny strany, instinktivn se vrhla k zemi, až potom si uv domila, že nemusí, ale už bylo pozd . Hurten stál po pás zaražený do podlahy. Oblek to možná p ežil, ale lov k uvnit ne, akcelerace p i odrazu a dopadu musela mozek a m kké orgány rozma kat na kaši. To jí bylo jasné. „Máte k dispozici opravdu výkonný energetický zdroj, ale kompenzátory setrva nosti jsou extrémn náro né na spot ebu. Podobné kousky doporu uji pokud možno omezit. I vzhledem k
možným škodám,“ ukázal Kirby po sále na spouš , kterou zp sobily vymršt né úlomky. „S tímhle bych se mohl postavit kterékoliv existující armád sám,“ ekl Frubov a poprvé za dobu, co ho znala, se v jeho hlase objevilo n co jako báze . „Ano, asi ano. Všem vašim armádám, pokud by vám daly as na vydýchání,“ souhlasil Kirby. „A pro v t ch oblecích pot ebujete nás? Vždy sem p išly samy a p ipadají mi hodn chytré.“ „Vy byste kontrolu nad takovou ni ivou silou nechal nehumanoidní inteligenci?“ zeptal se vážn Kirby. „My ne, my víc v íme lidem.“ „Deset minut do pr chodu,“ oznámil jeden z technik . Do sálu se po prvotním p ekvapení vyvolaném p íchodem Kirbyho vrátil ruch. Kristýna už nem la as zabývat se oblekem. Frubov jí poslal vojenský rozpis mise, sou asn ji kontaktoval Kirby. „Budeme zachovávat tuhle formaci, ty z staneš vždy ve st edu,“ v noval se jí chvíli Alexej osobn . „Mark se Stratnym budou ur eni na tvou ochranu a nebudou plnit žádné další úkoly.“ „A co když budu pot ebovat plnit svou úlohu vyjednava e? Ze st edu po zuby ozbrojených golem to nep jde,“ protestovala. „Chápu,“ odml el se na chvíli Alexej. „Vždy ale nejprve prov íme terén. St ed opustíš, až ti to povolím,“ rozhodl nakonec. „Rozumím,“ p ikývla. Že pro jakýkoliv kontakt, pokud má být p ínosem, bude muset opustit od v, rad ji ne íkala. To m lo as. „Madam?“ p ipomn l se Kirby. „Ano, pane,“ potvrdila, že mu v nuje pozornost. Mohla se na n ho dívat ze své golemovské výšky nebo z pozice odpovídající jejím skute ným fyzickým rozm r m, záleželo na volb . „Možná se divíte, pro vás tam pot ebujeme.“ „Ani ne, etnolog, tlumo ník, vyjednava …“
„To také, ale nás maximáln zajímá váš druhý talent – ekn me citlivost na netechnologické záležitosti. Nikoho lepšího v této oblasti jsme tak rychle nedokázali sehnat.“ To nebylo p íliš povzbudivé, ale nekomentovala to. „Oblek bude všechno nahrávat, ale jakýkoliv váš osobní post eh bude p ínosem. I zdánlivá mali kost, nesmysl…“ „Vím, na co si dávat pozor, nejsem až tak nezkušená,“ zarazila ho. „Promi te,“ zvedl ruku v omluvném gestu. Kupodivu mu ned lalo problém hovo it se st íbrným golemem. Asi byl na n co takového zvyklý. „Jen nám na tom velmi záleží, to je vše.“ „A dozvíme se víc, nebo p jdeme na druhou stranu naslepo?“ zeptala se p ímo. „My o moc víc nevíme,“ odpov d l Kirby vážn . „Zatím jen jeden sv t vykazoval stejné nebo podobné charakteristiky, jako nam il tým profesora von Wondera.“ „A co se tam stalo?“ nevydržela ekat Kristýna. „Už jsme se do n j nikdy nedokázali dostat. Podle všeho ten sv t zmizel.“ „Celý sv t?“ nedokázala uv it Kristýna. „Ano, celá planeta, Slune ní soustava, naše Galaxie, celý vesmír s myriádami dalších hv zd. Detaily najdete v databázi obleku. Te už se musíte p ipravit k výsadku.“ Kirby zn l najednou unaven . „A vra te se,“ dodal ješt . Pak se najednou za alo všechno odehrávat až zmate n rychle. Kristýna se ješt sta ila zeptat, jak v obleku vytvo it kapsu, do které si dala pár drobností, více mén pro št stí. Poslední, co si pamatovala, než prošla portálem, byl zkoumavý pohled vl ího šamana. Zamávala mu, ale nebyla si jistá, zda v as, zda ji ješt vid l. Na druhé stran panovala noc. Cítila sv ží vítr a slyšela šum ní nedalekých strom . „Kristýno, maskování, pr chod zp sobil shut down všech systém , musíš je nastavit znovu,“ uslyšela Alexeje na duální lince.
Vzáp tí se ozval mnohem úse n ji na ve ejném. Rozum la mu jen áste n , spousta slov byly termíny ve speciálním bojovém kódu. Výsledkem bylo, že t i muži opustili formaci a dali se do pr zkumu bezprost edního okolí. To jí vyhovovalo, pot ebovala as, aby se vzpamatovala. Poslední informace od Kirbyho ji hodn vyvedla z míry. Pauzy využila k tomu, aby se seznámila s Alexejovými muži, za ala dv ma p id lenými k její ochran . Mark byl lingvista specialista, ovládal deset jazyk , z toho dva mrtvé. P emýšlela, kde je asi tak mohl pot ebovat. Ona sama vlastn dublovala jeho pozici, byl vyjednava em. Vojenským vyjednava em, což byl dost podstatný rozdíl, p ipustila. Stratny m l doktorát z teoretické fyziky a publikoval n kolik prací, podle bleskové rešerše, kterou pro ni oblek provedl, šlo o nejednozna né p ijaté, ale zna n neot elé p ístupy k budování jednotné teorie. Nechápala, co d lal tady, navle ený do bojového obleku ze supertechnického sv ta a s automatem v ruce. Ostatní byli ist vojenští specialisté: Hurten a Hemirwey mist i improvizace, podle psych profil velmi tv r í se sklonem riskovat, Jang veterán mnoha akcí s talentem p ežít, jak stálo v jeho záznamech v kolonce faktor psí. Bartony m l na starosti maskování a demaskování všeho druhu. Práv se hodlala pustit do studia n kolika stran zbra ových kvalifikací Buzgeho a Fridricha, ale vyrušila ji první pr b žná hlášení pr zkumník . Podle nich se transportovali do opušt né lokality na okraji v tšího osídlení; p esn tohle pot ebovali. „Napojil jsem se na n jakou místní sí a mám mapu,“ p erušil nervózní ticho Kasavili. Odborník na po íta ové sít a komunikaci v bec, zjistila si jeho specializaci. Spolu s Krevitem Tagliatellim byli schopní se vzájemn dokonale zastoupit. Okamžik jí trvalo, než se zorientovala. Nacházeli se necelých dvacet kilometr od Frankfurtu, kdyby se posunuli na vrchol zalesn ného pahorku p ed nimi, vid li by sv telný oceán pr myslové konurbace. Podle mapy se sv t zdál až znepokojiv podobný jejímu vlastnímu. Až napodruhé odhalila drobné rozdíly, tady si N mecko
ukouslo kus z francouzského území. A stále existovala eskoslovenská republika. Kasavili jim postupn pomocí svého specializovaného rozhraní zp ístup oval víc a víc informací, za chvíli m li p ístup na místní web, pak do policejních sítí, do nešifrovaného armádního vysílání. P estala se snažit sledovat všechno. Byla obklopena muži cvi enými v tom, jak p ežít. Ona dokázala porozum t lidem, analyzovat jejich pohnutky, modely chování a podobn . „Pro jste vlastn tady?“ zeptala se Stratnyho. Z ásti protože ji to zajímalo, z ásti protože tohle byla její práce – komunikovat a porozum t – a jakákoliv innost byla lepší než nicned lání. „Ze stejného d vodu jako vy,“ odpov d l a v hlase slyšela úsm v. „Jsem zam stnanec Equilibrii Ferrarius, agent.“ „Myslím, pro nesedíte n kde v pracovn a nebádáte,“ up esnila. „Vše se shoduje se získanou mapou, nenalezli jsme žádné náznaky toho, že by nás místní zpozorovali,“ oznámil Alexej. „Hlídky, vra te se.“ „Závislost na adrenalinu,“ odpov d l Stratny poté, co se jeho velitel odml el. „Jako kluk jsem jezdil a pak skákal na kole, na škole jsem se dal na base jump. Ale…“ Vsadila by se, že pokr il rameny, na vizuálu ho však nevid la a pokud nesledovala virtuál a dívala se jen vlastníma o ima, vypadalo to, že stojí na louce u lesa sama. „Jenomže když jsem skákal, p ipadal jsem si prázdný, protože jsem nad ni ím nep emýšlel, a když jsem p emýšlel, byl jsem nervózní z toho, že sedím v klidu. Prost paranoik,“ prozradil. „A te ?“ nechápala. „Dostal jsem nabídku z Agentury. Cht li, abych navšt voval místa s, ekn me, nestandardním chováním sv ta a nabízel možná vysv tlení. Jednou z nutných podmínek, abych tuhle práci mohl d lat, byl kompletní vojenský výcvik a nau it se spoustu v cí. Tohle se nedalo odmítnout.“ „A Alexej?“ napadlo ji a zeptala se d íve, než si to sta ila promyslet. „No, ekl bych, že velitele byste se m la zeptat rad ji sama, zvlášt když jste spolu chodili. Nebo ne?“
Dala mu v duchu za pravdu, sou asn ji pot šilo, že je také zv davý. Za získané informace musela n jaké poskytnout, a to tak, aby ob strany byly spokojené. Jinak to nefungovalo, jedno z pravidel, které se nau ila praxí a stále se ho vlastn u ila. „ ekn me, že jsme o tom oba uvažovali,“ p ipustila. „Ale pochopil jsem, že jste ekla ne.“ P istihla se, že se usmívá. Stratny šel na v c opravdu rychle. Protože byl o pár let mladší? Nebo za to mohla jeho adrenalinová záliba? „Než mi u iníte n jakou nabídku, zjist te si rad ji, pro jsem ekla ne. Nebo zjisti si,“ nabídla mu tykání. „P estupujeme k fázi dv , p esun do místa, odkud budeme mít výkonn jší napojení na místní sít a možnost p ímého kontaktu s místními. P t kilometr na jih odsud je m ste ko Mörfelden Walldorf. Má veškerou nutnou infrastrukturu a neo ekávám tam technologii, která by nás mohla odhalit. Vztyk,“ p erušilo jejich další konverzaci strohé hlášení. P estože jí oblek poskytoval všemožné pohodlí, Kristýna si uv domila, že jít pro ni bude alespo psychicky mnohem p íjemn jší. „A pro nová ky v týmu, p ipomínám, že jako velitel mám p ístup i na soukromé duální okruhy.“ „Tak, a máš problémy se šéfem,“ prohodila Kristýna na obecném spojení. N kolik voják se uchechtlo. Stratny se bu chlubil svými zám ry, nebo jim to došlo. „Budu to muset n jak zvládnout,“ pronesl také na obecném. „Ale ty informace si obstarám. Není horší v c než spekulovat bez dostate ného množství dat.“ Dva pr zkumníci zaujali místo v ele skupiny a jednotka se dala do pohybu. Kristýna se nechala vést od vem, p ekvapilo ji, jak je za pomoci supertechniky pohyb no ním lesem jednoduchý. A tichý, netropili víc hluku než lovící liška. Na chvíli p estala dávat pozor a najednou se p ed ní vyno il strom. Než sta ila zareagovat, byl pry . V od vu ho p eválcovala snadn ji než t žký buldozer. A p esto se neozval žádný zvuk.
Automatická eliminace zvuk , pokud bys byla sama, není úpln dokonalá, p i sou innosti generátor šumu skupiny je možnost odhalení minimální, informoval ji oblek. Vypadá to na pom rn jednoduchou záležitost, pomyslela si, s tímhle vybavením byli prakticky nep emožitelní. N kolik minut se nic ned lo, procházeli lesem jako duchové. Pancé ovaní duchové, zm nila p irovnání, když si p ipomn la, jak se její oblek vypo ádal s p ekážkou. „Zvyšuje se množství kódovaného vysílání,“ ohlásil Kasavili. „Jak odhadujete technickou vysp lost tohoto sv ta?“ cht l v d t Alexej. Vše se odehrávalo za pochodu, jako by o nic nešlo, Kristýna však stejn v konverzaci vycítila osten nap tí. „S pravd podobností devadesát procent dvacáté druhé století plus,“ dostal odpov . Od koho, se Kristýna nedozv d la, protože se musela soust edit na další postup. P ekonávali nejspíš opušt ný kamenolom. „A GPS družice prudce m ní dráhy,“ pokra oval Kasavili. „Stop,“ ohlásil Alexej na otev eném terénu, podle toho, jak se postavil, pozoroval oblohu. Nechápala, co na no ním nebi plném hv zd m že vid t tak zajímavého. Pak spíš náhodou než v dom aktivovala dalekohledovou optiku a vesmír se p ed ní otev el. ervená šipka jí ukázala, na co se má zam it. Z erné nicoty se p ed ní vyno il obrovský ocelový blok ježící se vinutím všemožných potrubí, lesem antén a dalších za ízení, která nedokázala identifikovat. Netušila pro , ale ta v c vznášející se n kde vysoko nad její hlavou v sob skrývala n co smrtonosného. Najednou jí zmizela ze zorného pole a dalo jí trochu práce ji znovu najít. Zm na ob žné dráhy, objevil se jí na vizuálu nápis spolu se sadou parametr popisujících kinematiku družice. Nár st vyza ování, vyst ídala první hlášení další zpráva. To už zn lo znepokojiv , i když co to doopravdy znamená, nem la pon tí.
„Opouštíme prostor. Maximální možnou rychlostí. Kilometr na východ se napojíme na silnici A5, pak budeme pokra ovat na jih sm rem na Grieshm pry od Frankfurtu. Jdeme.“ Co to znamená maximální možnou rychlostí? napadlo ji, když se nep íjemn svižn blížili temné st n strom . Automatika rychle p epnula do jiného zobrazovacího módu a hned byla schopná rozeznat ve falešných barvách jednotlivé kmeny a na infra no ní obyvatele lesa na lovu. Aktivita družice nar stá, pravd podobn je na ní reaktor, termojaderný, informoval ji oblek. „Zaregistroval jsem pinknutí na st edních vlnách, jako by nás n kdo zam oval.“ To hlásil Krevito Tagliatelli. Spolu s Kasavilim natahovali svá idla, odposlechy a senzory do maximální možné dálky. To ji trochu uklidnilo, jako by tím získala jakous takous kontrolu nad situací. „Zrychlíme, silnice už je blízko,“ zavelel Alexej. Zrychlíme? Už te dobré t i minuty uhán li rychlostí p es t icet kilometr za hodinu. Bez exoskeletu by to nikdy nedokázala. P ekonali všechny myslitelné sportovní rekordy. Doporu uji se maximáln uvolnit, aby nedošlo k poškození nervosvalového aparátu, nejste trénovaná na tak intenzivní nasazení, ozval se oblek. Nejhorší byl první okamžik, kdy m la pocit, že se jí p etrhnou všechny šlachy, pak se p izp sobila rytmu pohybu obleku a bylo to lepší. Menším strom m už se nikdo z nich nevyhýbal, prost b želi skrz n , virtuální displej ukazoval 44 kilometr za hodinu. V d la, že takovou rychlost krátkodob dosahují špi koví sprinte i v b hu na sto metr . Vyb hli na vrchol pahorku, mezi ídnoucími stromy se jim otev el výhled na et z sv tel voz pohybujících se po dálnici A5. „P edpokládaný cíl družice leží n kde ve Frankfurtu, za p t minut se bude objekt nacházet p ímo nad m stem,“ ohlásil Kasavili. Vyb hli na dálni ní násep, mikrofony jí zprost edkovaly sk ípání betonu pod jejich nohama a hu ení motor projížd jících voz . „Budeme se držet krajnice, maximální možnou rychlostí. Stratny s Markem, ru íte mi, že neztratíme agentku Rustovou.“
Vzhledem k vaší netrénovanosti doporu uji zapnutí kompenzátor setrva nosti. Nutno vaše povolení. Netrénovanosti, pche, málem si odplivla Kristýna. „Zapni si ty zatracené kompenzátory, ty supertechnická nádhero.“ Vytvá ení osobního vztahu ke mn jako obleku není žádoucí. Vaše p ežití m že spo ívat v mém zni ení. To už b želi po cest , auta se jim míhala po pravé stran jedno za druhým, nikdo z idi jim neuhýbal, protože je díky maskování nevid li. Kristýna cítila, jak se její krok prodloužil, nevnímala však žádné nárazy, ani v dom nevyvíjela svalovou sílu. Použil jsem slabý lokální relaxans, odpov d l jí oblek na nevy enou otázku. Postupn je auta p estala p edjížd t, naopak oni za ali p edbíhat je. ítili se v zástupu po bílé krajnici víc než t icetimetrovými skoky rychlostí sto osmdesát kilometr za hodinu, za nimi z stával jen popraskaný beton. Bylo to d sivé, ale sou asn n jakým zp sobem fascinující, jako by pluli vzduchem jen pár decimetr nad vozovkou. „Družice je v cílové poloze, otevírají se vrata, za nimi – odhaduji to na emitor.“ „Polom r cílového území?“ Nechápala, jak dokáže Alexej a další vojáci v bec mluvit. Ona se neodvážila odpoutat pohled od dálnice p ed sebou. „Nejsem schopen odhadnout ani druh zbran .“ „Zvýšíme rychlost,“ rozhodl Alexej. P i letu se prudce zvýší pravd podobnost našeho odhalení, varoval oblek. „Pob žíme.“ Kristýn se to zdálo nemožné, ale ješt víc zrychlili, dálnice se te p ed ní zb sile vlnila, proti své v li musela rozpažit, paže se metamorfovaly v jakási k ídla s plochými aerodynamickými hlavicemi na konci. „Proboha, pro jsem se musela zm nit v letadlo?“ zaúp la nahlas. To kv li zvýšení p ítlaku pro lepší manévrovatelnost a aerodynamické brzd ní, dostalo se jí vysv tlení. Také abych nemusel používat kompenzátory setrva nosti a šet il energií.
Už neb želi po krajnici, ale v rychlostním pruhu, k vybírání zatá ek pot ebovali celou jeho ší i. O vyhýbání se kolizím se staral oblek sám. erveného auta plochého jako št nice, které se p ed ní vyno ilo kousek za horizontem, si všimla až v poslední chvíli. Jednoduše ho p esko ila. „Ferrari,“ utrousil n kdo. „N jak mu to nejede.“ N kolikanásobný úsm šek. Oni si i v téhle situaci našli as na žertíky, zdálo se jí to tém pohoršující, pak si však uv domila, jak se sama ob as v kritických situacích chová. Tady ji deptalo, že byla spíš divákem než ú astníkem, pohybovala se v neznámém prost edí, na které nebyla zvyklá. A tomu Ferrari k ivdili. Sama up ednost ovala spíš terénní vozy, ale její p ítelkyn Andrea de Villefort m la naopak ráda rychlé supersporty. idi erveného vozu se vzpínajícím se kon m ve znaku se po no ní dálnici ítil rychlostí dv st ty icet kilometr za hodinu. Oni v bojových oblecích pat ili prost do jiné t ídy. „Družice je p ipravena k útoku,“ ohlásil Kasavili. „Napravo, ve vzdálenosti sedm set metr , je oblast chrán ná okolními pahorky. Je tam protipovod ová hrázka. Za ní se schováme,“ zareagoval okamžit Alexej. Sotva to do ekl, Kristýna pomocí svých krátkých k ídel po vzoru muž p ed ní vykroužila ostrou zatá ku, p esko ila svodidla i dvacetimetrový pás volné travnaté plochy za nimi, prosmýkla se mezi adou strom a už byla prakticky na ur eném míst . Konce jejich k ídel vychrlily ohe , pocítila prudké p etížení, až se jí zatm lo p ed o ima. „Co ty kompenzátory setrva nosti?“ zamumlala, když sebou plácla do št rku mezi ostatní. Šet ím energií, vždy když je to možné. Už jsem vám to íkal. Pak sever zjasn l falešným svítáním. Rudá však brzy ustoupila fialové, pak náhle oslniv bílé, Kristýna fascinovan sledovala grandiózní efekty, obli ejové pláty obleku nejprve ztmavly, potom z ernaly docela a fungovaly jako tvrdý filtr propoušt jící jen optickou ást spektra do jisté úrovn intenzity. Pokud by to tak nebylo, Kristýna by nejprve oslepla a pozd ji by jí sho elo maso v obli eji.
„Tlaková vlna se blíží, zalehn te,“ zavelel Alexej. Na jeho pokyn od vy vypustily háky, které se zaklesly hluboko do zem pod nimi. Pak p išlo peklo, p ehnala se p es n vlna rozžhaveného vzduchu zhutn ná množstvím trosek. O pár desítek sekund pozd ji už m li podrobn jší informace o tom, co se stalo. Družice na st ední ob žné dráze zasáhla Frankfurt a okolí sekundu trvajícím extrémn energetickým pulsem koherentního gama zá ení. Fotony m ly tak vysokou energii, že prakticky ihned po vstupu do atmosféry se p esn podle Einsteinovy formule E=mc2 p em nily v exotické ástice s energií v ádech terraelektronvolt . Výsledkem bylo, že plochu zem o rozloze zhruba sto kilometr tvere ních zasáhla nep edstaviteln ni ivá ásticová zbra , která odpa ila zemský pláš zhruba do hloubky p ti kilometr . Uvoln ná energie vyvolala ohnivý hurikán a sterilizovala p ilehlé území do vzdálenosti dvaceti kilometr od centra. „Jeden milion t i sta tisíc mrtvých,“ prohlásil n kdo. „Myslíte, že nás zpozorovali? Že to bylo kv li nám? Majore?“ Alexej ml el. „Družice p estala existovat, bu to byla zbra jediného úderu, nebo ji prost použili za hranici jejích provozních parametr ,“ oznámil Stratny. Kristýna v jeho soust ed ní na technické otázky odhadla zp sob, jak se vyrovnat s realitou, hekatombami smrti okolo nich. P da se ot ásla, jednou, podruhé. Ztráta materiálu zp sobila globální nerovnováhu sil, p edpokládám sérii indukovaných zem t esení. „Kasavili, Tagliatelli, Buzge, Fridrichu, monitorujte veškeré vysílání, musíme se dozv d t co nejvíc,“ p ikázal Alexej. Ke specialist m na komunikaci p idal další dva muže. Kristýn p ipadalo, že ohnivý hurikán už polevil, ale byl to jen její dojem, nic živého, nechrán ného tak dokonale jako oni, nemohlo v b sn ní znásiln ných živl existovat. „Mám signál z družic, které se vracejí na místo. Mizerný, ionosféra dostala také po ádnou pecku,“ hlásil Kasavili. „Vzhledem k tomu, že krátce p ed útokem odsunuli GPS satelity, byl to plánovaný úder.“
„Zemská k ra v míst zásahu praská, vypadá to, že došlo k pr razu až na úrove zemského plášt ,“ st ídala se hlášení rychle za sebou. Kristýna poslouchala jednotlivá zjišt ní a snažila se podobn jak Stratny uvažovat jen o technických otázkách. Nep ipoušt t si smrt lidí a utrpení t ch, kdo p ežili. „Mám první prohlášení z nejvyšších míst, podle nich šlo o chybu staré vojenské družice, která z stala na ob žné dráze z doby druhé studené války. Podle nich neodpustitelná tragédie,“ ohlásil Buzge a sou asn spolu s dalšími dv ma muži vy len nými pro komunikaci propoušt l vybrané informace ostatním. „Bylo to naplánované. A vzhledem k tomu, o jak velkou záležitost šlo, k tomu museli mít opravdu pádný d vod,“ zhodnotil Alexej. „Chci veškerá relevantní data, která dokážete obstarat. A také jakékoliv informace o podobných incidentech. P esuneme se odsud pry . Jsme p íliš blízko centra a p íliš na rán .“ Op t se vydali na pochod, tentokrát pomaleji, zhruba osmdesátikilometrovou rychlostí, ale mimo dálnici, p es pole a louky i skrz lesy. I kdyby je p i jejich pr chodu do sv ta objevili, pro by kv li tomu museli zni it celé obrovské m sto? A riskovat porušení globální tektoniky? To jí nedávalo smysl. Lidé se nap í celým paralelním universem chovali logicky, ú eln . Dobrá, s drobnými výst elky, p ipustila. Ale zni it Frankfurt s okolím jen tak byla zatracen velká výst ednost. „N mecká armáda je v pohybu, už deset hodin. Tedy ne celá, jen její specializované oddíly,“ ohlásil Kasavili. „Kde jsou?“ „Nevím, pane, kódování je p íliš silné, nedokážu ho prolomit za tak krátkou dobu.“ „Zkuste se zam it na dopravu. Omezení, obchvaty, ne ekané zácpy. Vše z posledních dvanácti hodin. Pozemní sily se ur it p epravovaly po obvyklých komunikacích, ne terénem.“ „P ed námi vesnice.“ Kristýna si vyžádala scan, který se nezajímal o ukryté zbran , které tam na n mohly íhat, ani na další techniku, pouze na lidi.
Tady už kataklyzma mohli bez velkých problém p ežít. A opravdu, domy až na pár st ech vypadaly neporušen . Jenomže – vesnice byla naprosto prázdná. „Nikdo tam není,“ ekla a zastavila se. Nev d la, zda to zp sobila její poznámka nebo to, že už neb žela, najednou stáli všichni. „Žádní živí ani mrtví, ani dlouho mrtví,“ potvrdilo n kolik muž její pozorování. „Je to anomálie, prozkoumáme ji,“ rozhodl Alexej. Úsvit na východ bojoval s rudou zá í na severu – tam se jizva v zemské k e postupn plnila žhoucím magmatem, um lý vulkán klubající se na sv t zdobil náhrdelník b snících požár široký n kolik kilometr . Nic z toho se na vizuálu oblek p íliš neodráželo, idla jim zprost edkovala nejlepší možný dosažitelný obraz v daných podmínkách. Vesnice vypadala poklidn , tak jak každé lidské sídlo v brzkých ranních hodinách vypadat má. Kristýna m la nep íjemný pocit, že se jen spletli. Že až vpadnou do nebližšího domu, objeví v naducaných pe inách mírumilovn pospávat celou rodinu. Alespo si p edstavovala, že ve vesnicích, kde se lidé živí prací s p dou, stále ješt spí v naducaných pe inách. Ze ohrani ující usedlost jednoduše p esko ili, pak první dva muži zmizeli ve dve ích domu. To jí p ipomn lo, jak jsou ve svých bojových od vech všichni obrovští. Pr zkumníci se museli hodn p edklonit, aby dokázali vstoupit. „Prázdno, nikdo nikde,“ dostali hlášení sou asn s videozáznamem. „Žádné stopy po boji, žádná krev nebo t la.“ Kristýna se rozhlédla a zamí ila k prostoru mezi domem a garážemi. Stratny s Markem okamžit za ní. „Kam jdete?“ cht l v d t Mark, lehký kulomet, v pom ru s hmotou jeho exoskeletu p sobící sm šn tit rn , v pohotovosti. Pro je najednou z eteln vidím, d íve všichni byli jen matné stíny, napadlo ji. Pro kooperaci na malé ploše je lepší, když máte dokonalý p ehled o pozici svých spolubojovník .
Neptala se, jak je možné, že jí od v odpovídá na nepoložené otázky. „Kdybych bydlela tady, ur it bych chovala králíky,“ vysv tlila místo toho. „Jdu se po nich podívat.“ Skute n našla obydlí ušák , p esn jak p edpokládala. Prázdné. „Projdeme i další domy, m jte o i otev ené, rozd líme se do trojic, Mark a Stratny z stanou s agentkou Rustovou.“ Kristýna opustila dv r usedlosti spolu s ostatními a jen pomalu šla ulicí dál, nem la chu navštívit žádný z dalších dom . V d la, že jsou prázdné a nenajdou v bec nic. Vlastní zlov stná jistota ji zarážela. „Uprost ed vesnice je rybník,“ oznámil p ekvapen Stratny. Kristýnu to nep ekvapilo, p ebývala v Evrop už dost dlouhou dobu na to, aby zjistila, že v n kterých oblastech je to b žné. V minulosti rybníky sloužily k chovu kachen, hus i ryb i jako zásoba vody pro p ípad požár , v poslední dob se zm nily v d ležitý krajinotvorný prvek dokladující, že i v siln civilizované krajin je možné p íjemn a pohodln žít. „Byl tu rybník, zbylo jen bahno, asi ho vypustili,“ zjistil Mark. Kristýna zatajila dech. Ta prázdná plocha bez vody ji b hvípro vyd sila. Ud lala ješt krok a zjistila, že dál už nedokáže jít. Rozeznávám neadekvátní reakci organismu, máte n jaký problém? zeptal se jí oblek. „Myslím, že bychom odsud m li odejít, myslím od rybníka,“ ekla nahlas na obecném okruhu.
„Pro ?“ zeptal se jí Mark a jediným skokem se p enesl do zablácené plochy. Zabo il se až po kolena, ale díky výkonu obleku ho bahno
nezastavilo. K ižoval ho jako n jaký buldozer.
„Prost mám špatný pocit,“ nedovedla sv j impuls nijak zd vodnit. Sou asn p emýšlela, pro voják zareagoval tak, jak zareagoval. Cítil ji jako konkurenci? Pop ení vlastní odbornosti? Nebo to bylo jen oby ejné furiantství, zp sob, jak se vypo ádat s nep irozenou situací a nebezpe ím, které jim hrozilo ze všech stran? „Marku, Stratny, agentka Rustová je tady od toho, aby nám p edkládala práv takové post ehy. Vzdalte se od rybníka,“ ozval se Alexej. „A bez komentá , seržante,“ upozornil. „Já mám také nep íjemný pocit,“ p idal se Kasavili. „A také bych se odsud co nejrychleji vzdálil, stejn jako agentka Rustová.“ „Azimut dv st p t, sm r Strassburg,“ zareagoval Alexej stroze. „Po áte ní rychlost osmdesát kilometr za hodinu, pak v závislosti na terénu zrychlíme.“ Kasavili v d vod nebyl tak imaginární a nepopsatelný jako její vlastní, zjistila Kristýna z dalšího datového paketu. Ukazoval letku úto ných helikoptér Vulture, mí ící p ímo k nim. „Tagliatelli, Bartony, prov te, jak nás mohli odhalit!“ p ikázal Alexej. Op t uhán li krajinou, tentokrát už osv tlenou vycházejícím sluncem. Oni však z stávali neviditelní, nabytých zkušeností využili k tomu, aby i v obtížném terénu zdvojnásobili rychlost. Jediná v c, která je mohla reáln dostihnout a držet s nimi krok, byly práv ty helikoptéry, napadlo Kristýnu. „Nemám stopy po žádném aktivním kontaktu, mohli nás zachytit jen pasivn ,“ odpov d l po deseti kilometrech Bartony. „Nebo podle stop,“ doplnil Tagliatelli. Kristýna se zatím i za jejich divokého tempa sta ila seznámit s výzbrojí helikoptéry Vulture. Nem la p esnou p edstavu, co obnáší takový t icetimilimetrový rychlopalný kanón Gatling v kombinaci s inteligentními st elami vzduch zem s víceú elovou náloží, ale ur it to nebylo nic pozitivního, protože Alexej vydal p íkaz zrychlit. „Museli nás najít gravimetrií, jinak si to nedovedu vysv tlit,“ uzav el pátrání nakonec Bartony. Prosvišt li malým, ídkým hájkem, p ed nimi se otev el výhled do úzkého údolí s malou vesnicí.
Kristýna m la pocit, že se zbláznila, muži p ed ní se odráželi do vzduchu a nepadali k zemi. P ebírám vedení, sd lil jí oblek. Vlastn se jí ulevilo. Na okamžik pocítila n co nápadn se podobajícího vibracím, pak už let la vzduchem. „Co se d je?“ Krátkodobé p etížení t icet dva tisíc G, to se blíží k hranicím výkonnosti mých kompenzátor setrva nosti. Kdyby práv nelet la rychlostí vyst elené kulky, možná by uvažovala nad tím, zda náhodou neslyšela v hlasovém výstupu obleku jistou dot enost. Takhle se soust edila na dopad. P istání bude mnohem m k í než start, vzduch nás brzdí. P istihla se, že plachtí s roztaženýma rukama jako n jaký bájný Ikaros. Jen … nestoupala … klesala. Poprvé se dotkla zem , vlastn se od ní odrazila jednou nohou, pak podruhé, pot etí, a po sérii zkracujících se skok zastavila úpln . Vrcholové zpomalení ani ne dvacet p t G, hladké p istání. Údolí bylo za nimi, p esko ili ho. Ud lalo se jí nevolno. „Majore, mám formaci oddíl n mecké armády. Stojí na pozicích okolo Frankfurtu, už p ed explozí ho obklí ili,“ oznámil Kasavili. „Jsou odhodláni zastavit cokoliv, co by z toho pekla uteklo,“ ekl Alexej. „Ne ekali tady na nás, ale na n co jiného, a byli ochotni zabít kv li tomu milion lidí. Musíme odsud pry . Prorazíme jejich linii. A chci ta místa dalších anomálií, a už je to cokoliv. Jdeme.“ Pokud byl p edchozí p esun zb silým úprkem, tohle už Kristýna považovala za no ní m ru, která by ji mohla velmi rychle p ivést k šílenství. Kasavili je zásoboval dekódovanými zprávami, které si vym oval oddíl helikoptér jen pár desítek kilometr za nimi s linií jednotek, ke které se blížili, k tomu další muži zp es ovali informace o tom, co na n eká. Kristýna si byla jistá, že nemají šanci uniknout. Past z oceli, ízených i ne ízených st el a záplavy projektil nejr zn jších ráží byla p ipravena sklapnout. „Mají nás pouze na gravimetrii, jeden z pilot se dotazoval na lepší lokalizaci, ale nepotvrdili ji,“ oznámil Hurten.
Kristýna pochopila, že oddíl funguje jako jeden organismus, každý muž p edstavoval jednu jeho víceú elovou kon etinu a Alexej pak mozek a hlavní ídící centrum. „Myslím, že projdeme bez problém , majore. A p itom se ztratíme i helikop ák m,“ poslouchala tém uvoln nou komunikaci na obecném okruhu. „Ano, ale nezapome te, že tu nejsme kv li tomu, abychom je zabíjeli. P ijeli jsme pro informace. Priorita jedna je dostat se skrz, priorita dv zp sobit minimální možné ztráty.“ „Jejich gravimetrie, majore?“ „Ta se dá snadno zmást.“ „Kontakt s nep ítelem v ase t plus dv minuty,“ oznámil Kasavili. „Zaujmout úto nou formaci, držet stávající rychlost,“ p ikázal Alexej. Zvln ná pahorkatina p ed nimi vypadala klidn a mírumilovn , kulturní krajina, kde se pásy polí a luk st ídaly s ob asnými lesíky. Vzáp tí jí systémy obleku ukázaly pozice nep átel. Tanky, lehké obrn né vozy, helikoptéry íhající v zákrytu pahork . A spoustu muž p choty vyzbrojených vším možným, od ru ních automatických zbraní po p enosné komplety iditelných raket. „Blíží se taktické jaderné d lost electvo,“ upozornil Mark. „O d vod víc projít skrz rychle,“ odtušil stru n Alexej. „Hlídejte agentku Rustovou.“ Kristýnu napadlo, nakolik je jeho zájem profesionální a nakolik osobní. Netušila, co je pro ni lepší. „Odpalte nálože pro zmatení gravimetrie,“ zavelel Alexej. P da v okolí pohybující se jednotky explodovala, výbuch vymrštil do vzduchu tisíce kilogram hmoty. Rakety, které se najednou objevily ve vzduchu, ztratily cíle, ale jejich po íta e se dál snažily extrapolovat jejich pohyb. Kristýna prob hla explozí, až zp tn si uv domila, že jen díky reakci obleku nedostala p ímý zásah. Odn kud ze stran zn lo jemné št kání. To jsou automatické zbran , vysv tlil jí oblek. Neškodné. Povolíte mi eliminovat další st ely, které by nás mohly zasáhnout? Je to k vám šetrn jší než kli kování.
„Dob e, v po ádku, jen nezabíjejte lidi.“ Rozumím. Cítila se jako divák pozvaný na jevišt mezi herce. Hurten se protáhl okolo obrovského tanku, na okamžik s ním sladil krok, pak mu na žebrování chladi e motoru p iplácí placku, která asi byla bombou, a už byl jinde. N kdo jiný náhle stál tvá í v tvá dvojici muž práv nasazující další st elu na ru ní odpalovací rampu. V bec o n m nev d li, ne do chvíle, než jim sebral raketu a zahodil ji dob e tvrt kilometru daleko, potom jim bleskovým trhnutím zlomil ruce a b žel dál. Bylo to, jako když se d ti snaží elit skute ným bojovník m. A to p itom jejich nep átelé byli vyzbrojeni mnohem lépe než Alexej v tým. Na bojišti objevila n kolik robotických stroj , ale ty prakticky okamžit vy adila z innosti elektronická diverze oblek . Nejvíc potíží jim zp sobily helikoptéry. Kristýna nebyla znalec bojové techniky, ale m la pocit, že když je n kolikrát zasažen jakýkoliv létající stroj, m l by jít k zemi. Tyhle však odolaly soust ed né palb komanda, a co bylo horší, podle záblesk z hlavní a stop po spalinách raket identifikovaly nep átele a zahájily odvetný útok. Byly to vlastn létající tanky. Situaci nakonec vy ešil Hurten – zni il pancé ovaného Vultura stejným zp sobem jako p ed pár okamžiky n kolik tank . Synchronizoval sv j b h s letem helikoptéry, odrazil se, ve výšce sedmdesáti metr nad terénem v letu p ilepil na trup termickou pumu a bylo dokonáno. Hemirwey celý proces ješt zjednodušil. Ve výskoku se stroje zachytil, bleskov p ešplhal na horní ást trupu a jednoduše utrhl rotor. Celý pr nik linií trval dv minuty sedmnáct sekund p esn . Pak už byli za ní a zanechali za sebou jen chaos a spoustu ho ících stroj . „U toho skladišt se zastavíme. Chci p ehled organizace armády, zvlášt jednotek, které jsou nasazeny do akce,“ ozval se Alexej. Poslušn zm nili sm r. Kristýn p ipadalo neskute né, že jen dva t i kilometry za frontovou linií panuje takový klid. A také fakt, že jsou po tom všem pro ostatní neviditelní. Alexej studoval data, která pro n j získali jeho muži – tykadla, jak jim p ezdívala. „Tykadla“ byli ost í hoši na nejnebezpe n jší akce, diverzní specialisté, všichni byli vzájemn zam nitelní. A pak
tu byli specialisté, Mark se Stratnym. Zjistila, že nikdo neodpo ívá, každý analyzoval údaje z boje, které pro n j byly nejd ležit jší. „Kasavili? Je mi n jak divn ,“ ozval se Mark. „Ale ran ný asi nejsem. Nebo o tom nevím. M žeš se na m podívat?“ Kristýna znepokojen vzhlédla. Zran ní všech muž zkontrolovala jako první. Obleky je uchránily p ed všemi zásahy. „To by ses musel vyloupnout z golema. Mám tvoji diagnostiku, ale ta je v normálu.“ „Už je mi lépe, beru zp t,“ snažil se vycouvat Mark. „P jdu obhlédnout okolí.“ Postavil se, ale najednou se zapotácel. „Co je s tebou?“ vyhrkl Kasavili. „Vylez z golema, a hned!“ „Pro , jsem v poohooo,“ podivn protáhlé slovo už Mark nedo ekl, místo toho se ve všech rozm rech proporcionáln nafoukl, jeho hlas se zm nil v bas, až p estal být slyšitelný. Pak se ješt pokusil pohnout rukou, ale kon etina se zlomila v míst , kde v bec nebyl kloub. Najednou zmizel, neozval se v bec žádný zvuk. „Co to kurva bylo?“ pronesl n kdo. „Žádnou takovou zbra neznám.“ Všichni v tichu zírali do prázdna. „T eba to nebyla zbra ,“ pronesla Kristýna. „A co to teda sakra bylo?“ št kl Tagliatelli. „Nechte agentku R stovou domluvit. Je odborník v oblasti, ve které my nejsme. Kristýno, prosím,“ požádal ji Alexej. V tom, jak dokázal st ídat oficiální a osobní p ístup, byla ást jeho síly. Uv domila si, že alespo ást toho nejv tšího strachu z ní spadla. Ta ást, která jí zabra ovala jasn myslet. „Youkbuch Miguarti – vl í šaman,“ dodala, když na vizuálu vid la nechápavé pohledy, „ íkal: ‚Varujte se prázdnoty a duhy!‘“ „Jaké prázdnoty, o em to kurva mluvíte?“ Krevito Tagliatelli vypadal, že je s nervy v koncích. „Tagliatelli, klid. Pot ebujeme všechny informace, abychom mohli správn zareagovat. Zjistíme, co dostalo Marka, a pak se s tím vypo ádáme,“ ozval se znovu Alexej a znovu to pomohlo. „Když jsme prohledávali tu prázdnou vesnici, objevili jsme vypušt ný rybník. Ale stavidla byla zav ená a podle jejich stavu to
nevypadalo, že by je v poslední dob n kdo otevíral. Ten rybník nebyl vypušt ný, byl prázdný.“ „A to zabilo Marka,“ ekl Kasavili pochybova n . „Prázdný rybník.“ Tagliatelli ml el. „Šaman nás varoval p ed prázdnotou a Mark sko il rovnou do toho prázdného rybníka,“ ekla Kristýna. „Víc k tomu nemám co íct.“ „Naším úkolem je zjistit, co se tady vlastn odehrává, a pak se vrátit dom . Nevíme však, zda Markova smrt souvisí s tím, co zm il profesor von Wonder a jeho tým, nebo zda ho zasáhla nám neznámá zbra ,“ pronesl Alexej. „V tuhle chvíli jsme lokalizovali polohu operativního vedení n mecké armády. Tam m žou mít pro nás zajímavé informace.“ „Jsou kousek od pozic jaderných taktik . Každý velitel si bude hlídat n co takového v akci,“ usoudil jeden z muž a major jen souhlasn p ikývl. „Druhá možnost je navštívit místo dalších anomálií. Ale ty jsme zatím neobjevili. Další postup je tedy jasný.“ Kristýna se zhluboka nadechla. Potom, co se probili ozbrojenou linií armády, m li jít znovu do jámy lvové. „Vztyk,“ zavelel Alexej. Tentokrát vlastn major Frubov. „Stratny, jste na hlídání agentky Rustové sám. Agentko, jakékoliv další post ehy budete adresovat mn na obecném okruhu, já pak rozhodnu, jak se za ídíme. Je to všem jasné?“ rozhlédl se kolem dokola. „Rozkaz, pane,“ dostal mnohohlasou odpov . Kristýna jen p ikývla. Operativní štáb se nacházel nedaleko b ehu Rýna, což jim až ne ekan usnadnilo p ístup. Prost se p iblížili po dn eky, díky nekompenzované hmotnosti oblek jim proud nezp soboval žádné problémy. „Nechápu, že eku nijak nehlídají,“ pronesla k Stratnymu, který jediný s ní v pr b hu pochodu ekou komunikoval.
Pohyb pod vodou byl na jednu stranu jednoduchý, ale na druhé nahán l strach. Hlavn trosky starých lodí, mostních a jiných konstrukcí a unaven plovoucí ryby, to všechno jí neustále p ipomínalo, že se nachází v pro lov ka naprosto nep irozeném prost edí. „Ur it ji hlídají, ale my už takhle pochodujeme dobrých dvacet kilometr . A proti proudu,“ vysv tlil Stratny. „Pro potáp e dost drsný o íšek. Párkrát nás olízl ultrazvukový sonar, ale na tohle vybavení, myslím obleky, je krátký. Jsou opatrn jší než my a stejn nemají šanci.“ „Poslední p l kilometr,“ oznámil Tagliatelli. Šel v ele jako p edsunutý pr zkumník. Netrvalo dlouho a byli na míst . Teprve až když se p iblížili k hladin na mén než dva metry, i bez optických zesilova spat ili denní sv tlo. Zastavili se kousek od b ehu, v míst , kde turbulentní proud ní za vý n lkem skály usnad ovalo maskování. „Mám kontakt se sít mi, všechno je kódované,“ ekl Kasavili. „Budeš schopný je analyzovat?“ „Mám dost materiálu, ale bude to trvat trochu déle,“ sd lil svému nad ízenému. „S mým p isp ním,“ doplnil n kdo a Kristýn chvíli trvalo, než zjistila, že to byl Kasavili v oblek. Zdálo se, že tahle za ízení nebyla jen prostými automaty, ale m la i jistou osobnost. Samoz ejm , ale vy se mnou interagujete jen minimáln , a proto se nemohu p íliš rozvíjet. Na okamžik vykoukla z vody a spat ila temnou kopuli tr nící jen kousek od zvln né hladiny. Automatická palebná jednotka vybavená dvouhlav ovým kulometem s rážemi 5.56 a 12.53 mm, informovala ji okamžit popiska na vizuálu. Opatrn se pono ila. A to je dob e nebo špatn , že s tebou neinteraguji? Už se u ila zp sob, jak se dá s oblekem komunikovat neverbáln . Sta ilo slovo t sn p ed vyslovením spolknout. Všechno, co slouží k tomu, abyste se cítila v dobré kondici, je správné.
Fajn, uklidnila se. Vid li m ? Pokud bych operativn nenastavil kamufláž na vyšší úrove , pak ano. Ty máš asi mužskou osobnost, že? Ano, zjistilo se, že muži i ženy lépe spolupracují s mužskými osobnostmi oblek . Dobré v d t. Kristýna netušila, zda se nenechala p elstít n jakým psychologickým programem zabudovaným do jejího bojového exoskeletu, nebo má oblek opravdovou osobnost. Ve výsledku to však bylo jedno, vým na pár replik jí zlepšila náladu a zbavila nap tí i strachu víc, než považovala za možné. Pot ebovala to, po uplynulých hodinách to opravdu pot ebovala. Ve fyzicky pohodlném, ale sou asn psychicky náro ném rozkro eném postoji pod hladinou spolu s ostatními za pomoci sofistikovaných idel sledovala ruch v nejbližším okolí. Kasavili a ostatní tykadla jim pomocí n kolika málo hardwarových a spousty softwarových špion informa n zp ístup ovali stále v tší a v tší oblast. „Mám kontakt s budovou, kde jedná generální štáb,“ ohlásil Kasavili. „Laserový kontakt se starou okenní tabulkou, která není p ikryta antivibra ním systémem. M žeme v rámci možností slyšet prakticky všechno, co si tam vykládají.“ „Generální štáb? M l to být operativní štáb, pot ebuji potvrzení,“ požádal Alexej svým majorovským zp sobem. „Potvrzuji,“ ozval se p ekvapiv Stratny. „Našel jsem speciální zprávu ur enou pro generální štáb, adresována sem.“ Rozhostilo se ticho, Kristýna se namátkou probrala množstvím datových linek, které sledovali ostatní, ale ze svého hlediska tam nic zajímavého nenašla. Pak za ala hledat informace o prázdnot a duhách, a už to znamenalo cokoliv. „Posílám seznam anomálií, které jsme hledali. Pocházejí z Ruska, Spojených stát a Argentiny,“ pokra oval Stratny dál na obecném okruhu. „Ruskou tanko-helikoptérovou divizi zni ilo … balónování. To je asi to, co potkalo Marka,“ ekl n kdo tak tiše, že m la problém mu rozum t.
„A za ty iadvacet hodin o tom informovalo p t nejsiln jších mocenských útvar v tomto sv t , bez ohledu na to, zda pat ily k p átelskému nebo nep átelskému mocenskému bloku.“ Kristýnu napadlo, že místní situace bude p ece jen odlišná od té, kterou zná z vlastního sv ta, tam Argentina první housle ur it nehrála. „A byly všechny identifikované anomálie balónování?“ Už se nesnažila podle kód zjistit, kdo mluví, víc se soust edila na vlastní pátrání. „Ne, další termín zní hm … hmotová degenerace.“ „Co to p edstavuje?“ zeptala se Kristýna d íve než ostatní. „Ztratili jsme spojení s generálním štábem,“ ohlásil Kasavili. „Spojení je v po ádku, jen už tam nikdo nemluví.“ Kristýna se podívala vzh ru k obloze a spat ila nad nimi duhu. Podivnou, zakroucenou duhu, kruhový oblouk p echázející v parabolu a pak hyperbolu. „Zkusím zvýšit citlivost,“ zamumlal Kasavili, „kryjte m .“ Ta duha byla krom tvaru divná, zvrácená ješt n ím jiným. „Ne, neho te ven,“ vyk ikla. „Pro ?“ zareagoval okamžit Alexej. „Duha a šamanovo varování!“ „Kasavili, vra te se na výchozí pozice!“ št kl další rozkaz. Nikdo neodpov d l, Kristýnu rozt ásl chlad, m la pocit, že ji oblek najednou z n jakého d vodu p estal chránit a ona na vlastní k ži cítí ledovou nep ív tivost proudu Rýna. „Nezvedejte se z vody,“ šeptala Kristýna a dívala se p itom vzh ru skrz vlnící se hladinu. Adaptivní optika obleku jí dokázala zprost edkovat dostate n ustálený pohled. Kasaviliho hlava náhle ztratila sv j p vodní tvar a stala se z ní dokonalá koule posazená na šasi exoskeletu. Její povrch se pomalu p eléval, jako by proudy vynášely hmotu zevnit na povrch, okamžik m la pocit, že se na povrch dostává k že, podivn rozteklé o i a pak maso, krev a mozek – orgány, které u živých lidí z stávají uvnit . „Co to sakra je?“ vydechl n kdo. Hladina se náhle uklidnila – p ikryla ji rychle nar stající vrstva ledu, sou asn padala i teplota protékající vody. N které konstrukce
v okolí eky byly také pokryty ledem, jiné se bez jakéhokoliv zvuku hroutily do sebe a m nily se v beztvaré rosolovité útvary. „Degenerovaná hmota,“ odpov d l Stratny fascinovan . „Nad námi je duha, poj me odsud pry .“ „Mizíme, po proudu, co nejrychleji,“ rozhodl bez zaváhání Alexej. Krom Kasaviliho z stali na míst ješt další dva muži, Hurten s Fridrichem – také je postihla ona podivná nákaza. Kristýna doufala, že jsou mrtví. „Máte n kdo n jaké vysv tlení? Chci slyšet všechny nápady bez ohledu na to, jak jsou šílené,“ vyzval je Alexej, zatímco se podobni buldozer m probíjeli dnem eky pry od zkázy, která postihla armádní velení. Množství bahna a úlomk dna, které p itom kolem sebe zvedali, zp sobovalo, že i ve všemožnými senzory dokonale vybavených oblecích byli nap l slepí. „Byla tam duha. Za alo to, když se na nebi objevila ta podivná zdeformovaná duha,“ ekla do ticha rušeného jen mnohonásobným hlasitým oddechováním Kristýna. Od vy vykonávaly naprostou v tšinu práce za n . Vlastn ne – uv domila si, že musí napínat svaly, aby p ekonala odpor vody zp sobený vlastní rychlostí. Fyzická zát ž je ideální pro rychlé vypo ádání se s maximáln stresovou situací, dostala odpov . Už jsem klidná, ale za ínám být unavená. Jist , rozumím. „M žete mi poslat záznam té duhy? Nev noval jsem jí pozornost,“ žádal Stratny už podruhé. Poslala ho všem. „Co to m že být za zbran ? A proti komu vál í? Byli z toho stejn zmatení jako my! Z dat, co jsme získali, víme o nejmén t ech obdobných událostech.“ „Diverze z n jakého supertechnického sv ta? To bychom m li p ece nam it víc než ty podivné fluktuace!“ Nápad st ídal nápad, Alexej ml el a poslouchal a hnal je stále dál, voda, kameny a kusy betonu prozrazující, že se permanentn pohybují v industrializované krajin , okolo nich ví ily v divokých k ivkách.
„Možná Marka nezabily zbran , a Kasaviliho s ostatními také ne,“ pronesl Stratny. Kristýna zpozorn la, vycítila, že na n co p išel, že si na celou bizarní situaci vytvo il ucelený názor. „Jsme sedmdesát kilometr daleko, eka je zde hluboká víc než osm metr , m žeme si odpo inout,“ povolil Alexej kone n p estávku. Zastavili se, v temnot í ní vody nevid li ani jeden druhého, pro zlepšení utajení vypnuli všechny aktivní senzory a spolehli se na pasivní. Kristýna si uv domila, že p estože oblek zdánliv vykonával veškerou fyzickou námahu za ni, je k smrti unavená. „A co to bylo, když ne zbran ?“ zeptal se n kdo. Stála v sarkofágu obleku se zav enýma o ima, uvoln ná jak jen to šlo, a byla p íliš vy erpaná na to, aby je otevírala a zjistila, kdo mluví. „ ástice a zá ení, které jsem zachytil p i smrti Marka, odpovídají d ji, p i n mž se nejprve nafoukly jednotlivé elektronové obaly atom – tím se zv tšily celé molekuly i jeho t lo.“ Kristýna unaven poslouchala. Zn lo to absurdn , ale ješt nikdy nevid la n koho um ít takovým strašlivým zp sobem. „Cítil, když se mu to d lo?“ zeptala se. „V první fázi asi ano. Biochemické a elektrické d je pravd podobn ješt n jakou dobu probíhaly,“ p ipustil váhav Stratny a zamyslel se. „A pak byly elektrony odfouknuty, zbyla z n j jen atomová jádra. Mark tam n kde leží jako zrnka písku. Jak t ale napadlo, že to nebylo zp sobeno zbraní?“ vyptával se Jang, poznala tentokrát Kristýna po hlase. „Hej, chytrá uniformo, ekni k tomu n co,“ vybídl sv j oblek. „Podle m to m že být zp sobeno zbraní.“ „Mám v databázi zbran s podobným ú inkem,“ zazn la váhavá odpov na obecném okruhu. Kristýna s p ekvapením zjistila, že každý oblek má specifický hlas – možná s ohledem na toho, kdo v n m byl oble en. „Jenomže ten d j pokra oval dál, po n kolika oscilacích elektronových obal nebyly vlastní elektrony odfouknuty, ale naopak
vtaženy do atomových jader a z Markova t la se stala mikroskopická te ka extrémn husté hmoty; takové, z jaké jsou neutronové hv zdy, p esn ji jejich jádra,“ dokon il Stratny své vysv tlení. „Mé detektory zachytily jen minimum uniklých ástic. To znamená, že proces zhroucení prob hl s prakticky stoprocentní ú inností. A tohle podle m žádná zbra nedokáže.“ „Ne, n co takového p esahuje i technickou úrove , kterou dokáži s rozumnou pravd podobností extrapolovat,“ potvrdil bez vybídnutí oblek. Tentokrát z ejm Stratnyho. „Pokud to nebylo zp sobeno zbraní, ím tedy?“ zeptal se Alexej. Bylo jasné, komu byla otázka ur ena, a Kristýna v d la, že Stratny už n jakou odpov p ipravenou má. „Tu první i druhou ást, nafouknutí Markova t la a poté implozi, by bylo možné zp sobit nap íklad zm nou hodnot fundamentálních fyzikálních konstant, vlastn by sta ila jediná – konstanta jemné struktury.“ „Je možné m nit ty konstanty?“ zeptala se Kristýna. „Ne v našem vesmíru. Ani v žádném jiném, které známe. Všude jsou stejné,“ odpov d l jí. „A co se stalo Kasavilimu? To byla také zm na té strukturní konstanty?“ „Možná, spíš bych tipoval na pr nik vlastností kvantového mikrosv ta do m ítek reálných rozm r , tedy zm nu Planckovy konstanty, ale to jsou jen spekulace, pot eboval bych provést víc m ení.“ „Místní v dí, že mají problém, cht li se s ním vypo ádat s pomocí armády. To znamená, že existují místa, kde k podobným záležitostem došlo. Tagliatelli, Bartony, projd te odposlechy z jejich generálního štábu a najd te nejbližší místo výskytu velké abnormality,“ p erušil debatu Alexej. „P esuneme se tam, provedeme m ení nutná k tomu, aby v dci mohli pozd ji v c analyzovat. Pak se p emístíme k nejbližšímu portálu. Máme jich k dispozici patnáct v ad rozptýlených po celé Evrop v asovém úseku dvaceti hodin. To je dost široké okno, abychom to všechno stihli. Po celou dobu se budeme vyhýbat jakémukoliv kontaktu s nep ítelem. Náš hlavní cíl je
získat informace. Podle zdravotních údaj jsme všichni v po ádku, je to tak?“ Nikdo neprotestoval. „Agentko Rustová, o ekávám, že nám svými post ehy pom žete misi úsp šn dokon it.“ Pak, s nepatrným zpožd ním spojeným s p epnutím na duální okruh, se ozval nevojenským tónem. Až neobvykle nevojenským. „Dávej na sebe prosím pozor, nevystrkuj moc hlavu a drž se uprost ed jednotky, jak jen to bude možné.“ P estože se to snažil zakrýt, cítila, jak je znepokojený. P i udílení rozkaz to tak znát nebylo. „Víš n co, co já ne? Pokud mám být užite ná, pot ebuji maximum informací.“ V jeho nádechu slyšela váhání, oblek jí zprost edkoval pohyb n eho velkého u kotník . Podívala se dol a spat ila velkého líného sumce. Po ád lepší než utopenec, napadlo ji. „Dob e. Zkontroloval jsem rozmíst ní všech muž , když jsme se snažili odposlouchávat armádní velení. Kasavili s Hurtenem a Fridrichem nebyli zdaleka nejvíc vystaveni ú inku toho, co bylo venku. Na rozdíl od Janga nebo ode m .“ „To nedává smysl,“ zauvažovala. „Dává. Hurten stál nejblíže Kasavilimu a ten zase Markovi p i p edchozím incidentu.“ Chvíli nad tím p emýšlela. „Je to nakažlivé?“ zeptala se nakonec. „P es oblek? Nem že být – ale vypadá to tak. Dávej pozor. Prosím.“ Velící d stojník ji prosil, aby si v situaci, kdy jeho muži umírají z neznámých p í in, dávala pozor na sv j život. To zn lo tém nesmysln . Ale velící d stojník byl Alexej – pak tomu rozum la. „Pokra ujeme v cest , po setm ní se vyno íme z vody a p jdeme po souši,“ zavelel major Frubov op t na obecném okruhu a nechal ji jejím úvahám. „Stratny by to m l v d t,“ pronesla ješt na duálu, i když si nebyla jistá, zda nechal kanál otev ený. „Už to ví.“
Po dn eky pokra ovali hodinu, než Tagliatelli z odposlechnutých depeší zjistil místo výskytu první zjišt né anomálie v relativn blízkém okolí v dosahu sít portál , které budou postupn otevírány a zase zavírány. Leželo na ostrov Mellum v Severním mo i. Tak to nám bude p ece jen n jakou dobu trvat, povzdechla si v duchu, když na map zkonfrontovala jejich polohu s cílem. Za ínala být unavená, hodn unavená, a už ani neprotestovala, když jí oblek nabídl dávku povzbuzujících prost edk . Polovina komanda je už v té dob využila. „Venku už je tma a nacházíme se v relativn opušt né oblasti. Vyjdeme na b eh a odpo ineme si.“ Alexej v rozkaz zn l až p íliš p esn jako to, co si p ála slyšet. Venku panovala hustší tma, než ekali, jen stovky kilometr daleko na jihovýchod byl horizont ozá en pekelným žárem, tryskajícím z jizvy v zemské k e. M la pocit, jako by se ve tm nad zni eným m stem leskla matná duha, ale to bylo ur it jen její zdání. „Mají problém, jinak bychom vid li spoustu sv tel ve ejného osv tlení,“ ekl n kdo. Kristýna si uv domila, že civilizace se vším jejím pohodlím je vlastn zatracen k ehká v c. „Pro manipuluješ s rukama?“ zeptala se obleku. Mírný, ale vytrvalý tlak ji nutil rozpažit. „Tahle poloha je vhodn jší pro orientaci a vnímání rovnováhy.“ Až když si všimla, jak vypadají ostatní, pochopila. Zatímco odpo ívali, obleky se pomalu transformovaly v jakási deltovitá k ídla. Znervózn la. P esv d ila samu sebe, že se m že na bojové exoskelety spolehnout, když jim pomáhaly b žet nadlidskou rychlostí nebo p ežít pod vodou, ale vydat se jim napospas ve vzduchu – to bylo n co naprosto jiného. „Bude to riskantní,“ zhodnotila. „Ne až tolik, poletíme hodn nízko nad zemí, takže pravd podobnost, že nás zachytí radary, z stane akceptovatelná.“ Tak svou poznámku o riziku nemyslela, ale ne ekla už rad ji nic. Ješt dvacet minut do úplné zm ny na leteckou konfiguraci. Takže odpo inek byl jen takovou technologickou p estávkou, usoudila. Nep ekvapilo ji to, nebyl as na drobné bolístky.
„Jangu! Vaše zdravotní biodata jdou k ertu!“ št kl najednou Alexej. „Je mi zle, pane,“ zašeptal na audiu oslovený. „Hodn zle.“ Aplikuji látky pro poáporu regenerace a nastartování metabolismu. To se ozval Jang v oblek. Kristýna se stále jist ji orientovala v intuitivním komunika ním rozhraní skafandru a už sta ila zjistit, že až na zbra ové systémy má hodn velká p ístupová práva. A také až na aktivní špionážní systémy. Jejich používání bylo z ejm potenciáln nebezpe né a hrozilo prozrazení. P estala p emýšlet nad tím, kdo jí její pravomoci p isoudil, a dala se do práce. Ostatní považovali za samoz ejmé, že Jang je vy erpaný kv li své horší fyzické kondici. Byl veteránem mnoha akcí, v kem t sn p ed hranicí, kdy muži ješt mohli sloužit ve speciálních agenturních komandech. Prvotní biodata ale jeho údajn horšímu fyzickému stavu neodpovídala, ani okamžik, kdy si poprvé vzal povzbuzující medikamenty. Instruovala sv j oblek, aby monitoroval chování indisponovaného veterána a pr b žn ji a Alexeje informoval o všem neo ekávaném. „Jangu?“ „Jsem v po ádku, pane, omlouvám se.“ „Nic se nestalo, vybral jste si jen svých dvacet minut k odpo inku. Poletíme.“ Poletíme, povzdychla si neslyšn Kristýna. To to pro všechny tyhle chlapy bylo tak jednoduché? Pro vaše pohodlí bude lepší, pokud se rozb hnete dop ednou rychlostí v tší než ty icet kilometr za hodinu, poté bude start m k í a plynulejší. Pro tebe všechno, odpov d la exoskeletu, a tykej mi. „Kristýno,“ pobídl ji Stratny, „prosím.“ Málem se zasmála. Takhle zdvo ile ji ješt nikdo nikdy k tém sebevražedné akci nevyzval. „D kuji, Georgi,“ odpov d la mu v podobném stylu a rozb hla se s pocitem, že vzáp tí upadne rovnou na ústa. Nestalo se tak. Tém okamžit , jakmile za ala padat, se zhoupla, pocítila mírný, ale ustálený tah, který jí nedovolil výrazn klesnout.
Vzáp tí už nabírala výšku a rychlost a za adila se do formace muž p ed sebou. O ízení se našt stí starat nemusela. Myslela jsem, že poletím jak reaktivní stíha ka, poznamenala, když se vzpamatovala. Šet íme energií, možná ji budeme pot ebovat. Našt stí byla tma a poté, co zakázala obleku, aby jí zobrazoval terén v mikrovlnné a dlouhovlnné ásti elektromagnetického spektra, se dokázala vrátit ke své práci. Pokud by vid la zemi ubíhající pod ní ve výšce od patnácti do padesáti metr rychlostí okolo p ti set padesáti kilometr za hodinu, neprosp lo by to jejímu soust ed ní. Po první p l tisícovce kilometr nem la chu s nikým hovo it, ve své únav dosp la do bodu, že byla ochotna spát i za letu, dokonce i za tak šílených okolností, v nichž se nacházeli. „Za extrémní vy erpání Janga m že špatné vylad ní jeho obleku,“ probral ji z klímání Alexej v hlas. „Ano,“ p inutila se íct, když se trochu probrala. „Z hlášení mého obleku je to jasné. Budíš m .“ Aniž si to uv domila, odpov d la na obecném okruhu, muži p i jejím p iznání, že za letu spí, nev ícn vydechli. „To znamená, že jeho bojový oblek nefunguje tak jako na po átku, kdy byl testován,“ pokra oval Alexej, tentokrát už také na obecném okruhu. „Ano, a to zkontrolují i ostatní obleky, ur it budou mít n jaký provázaný zp sob autodiagnostiky. Mohou mou domn nku potvrdit a pak si vzájemn pomoci.“ Jist , Kristýno, dobrý úsudek. Než odsekla, vzpomn la si, že svému obleku sama nabídla tykání. „Už z toho šílím,“ zamumlala – a usnula. P istáváme, Kristýno, budu pot ebovat tvou spolupráci. Nejprve m la pocit, že se stále topí v no ní m e, pak pochopila, že to není sen, ale skute nost. „M la jsi pravdu,“ oslovil ji tém okamžit Stratny. „Opakované testy potvrdily, že se na Jangov obleku rozhasila kalibrace, musel se hodn namáhat, aby ho dokázal ovládat.“ „A pro se mu rozhasila kalibrace?“
Stratny neodpov d l. „Ze stejného d vodu, kv li n muž um el Mark, Kasavili a další. Pro by m la být technologie imunní proti zm nám fyzikálních konstant?“ odpov d la si sama. „P esn , byla jste o krok p ede mnou,“ souhlasil. „O dva,“ odbyla ho. Nazývat m technologií je mírn e eno necitlivé. „Vzduch je istý, jdeme na p istání,“ ozval se Alexej, než sta ila odpov d t. Ostrov Mellum, pokud opravdu p elétali nad ním, vypadal opušt n . Až p íliš opušt n na to, v jakém sv t se práv nacházeli. Nejprve p istála tykadla, prov ila prostor, a pak ostatní. „P i obletu jsme nezaznamenali p ítomnost jediného lov ka a dokonce ani žádné známky toho, že by tu kdy n kdo bydlel,“ p ipomn l Tagliatelli. Kristýna se snažila vnímat okolí celým svým t lem, i když zprost edkovan skrze idla obleku. „A nenašli jsme ani žádné známky vojenského nebo fyzikálního útoku.“ „Bu se snažili o blokádu, nebo p išli až po události a nebyl d vod k n jaké akci,“ navrhl Stratny. Kristýna zjistila, že se jí tu nelíbí, zatracen moc nelíbí, a nejrad ji by okamžit utekla pry . Na ostrov nezbylo nic živého, byl naprosto mrtvý. Pro si toho nevšiml i n kdo jiný? „Stratny, máte alespo n jaké údaje, že se tady stalo n co nep irozeného?“ promluvil Alexej. „Ano, pane. Nezvyklou teplotní homogenitu ostrova a jeho bezprost edního okolí, voda je extrémn istá, podle extrapolace byla p ed n jakou dobou prakticky destilovaná. Obleky už dokon ily syntézu mnou navržených p ístroj . Pot eboval bych, abychom pokryli v tší plochu ostrova.“ „Nee, to bolí!“ výk ik se zm nil v neartikulovaný ev. Kristýna se rozhlédla a okamžit zaregistrovala po své levé ruce n koho v obleku, který se z letové konfigurace extrémn rychle transformoval do tvaru neslu itelného se životem humanoidního tvora. Pak se p em na výrazn zpomalila, z exoskeletu se stalo podivné torzo s
vosím pasem. To, co bylo uvnit , stále k i elo, podle údaj , které m la Kristýna na vizuálu k dispozici, i v ultrazvukové ásti spektra. K ik neustával, muži stáli jako zkamen lí. Alexej p edstoupil, namí il na umírajícího pravicí stále ješt p ipomínající k ídlo. Zášleh ohn trval n kolik dlouhých sekund, než ev ustal. „Co to bylo?“ zeptal se n kdo po v nosti ticha. „Chyba obleku, n co podobného, co vy erpalo Janga,“ odpov d la Kristýna bezmyšlenkovit . P itom pozorovala Alexeje, který stále bez hnutí stál nad mrtvým Buzgem. Smrtí se prom na nezastavila, n kolik set kilogram hmoty se stále svíjelo nic nep ipomínajícím zp sobem a vypadalo to, jako by jí p ibývalo. „ ím d íve vypadneme, tím lépe,“ probral se Alexej ze své strnulosti. „Stratny, kam nás chcete rozestav t? Každý mi bude hlásit, cokoliv podez elého ucítí. Kristýno?“ „M li bychom odtud vypadnout, co nejd íve. Je to tu – zlé.“ Nikdo se jejímu neracionálnímu ozna ení nezasmál. „Bohužel, musím získat data. V okamžiku, kdy jich budeme mít dost, zmizíme jak nejrychleji to bude možné. Stratny, vy budete výsledky m ení distribuovat mezi všechny ostatní spolu s vašimi komentá i. Bu te p ipraveni vzlétnout.“ P esn podle pokyn fyzika se rozestavili sedm set metr od sebe a vytvo ili tak dv oka nepravidelné sít . P estože m la Kristýna své sousedy na vizuálu a udržovala nep etržité spojení se všemi, cítila se najednou velmi osam lá. Napínala sluch, aby slyšela jejich dech, zvuky praskajících kloub , prost cokoliv by ji ujistilo, že z stávají naživu. „Pom r hmotnosti elektronu ku protonu je v po ádku, hodnota ísla pí stejná, permitivita a permeabilità vakua také,“ za al komentovat svá m ení Stratny. Sou asn rozesílal výsledky i v grafické form . Kristýna sledovala jen to, jak zjišt né hodnoty korespondují s hodnotami známými z jejich domovského sv ta. Zajímavé bylo, že Stratnyho výsledky nebyly konkrétní hodnoty, ale krátké nebo delší intervaly prezentované úse kami. Vždy se správná hodnota trefila do úse ky, i když n kde to bylo t sné.
„Pro nejsou výsledky p esné?“ zeptal se Jang na to, nad ím sama p emýšlela. „Každé m ení má chybový rozptyl,“ odpov d l Stratny tém nakvašen . Výsledk p ibývalo a temná obloha postupn sv tlala. „Sou asné hodnoty jsou v normálu, majore,“ zkonstatoval nakonec Stratny. „Nacházím jen indicie, že tomu tak v nedávné minulosti nebylo.“ Kristýna sledovala hladinu blízkého mo e, kterou postupn za ínala rozeznávat i na nevylepšeném vizuálu. „Co pot ebujete pro získání p esn jších dat?“ „Víc asu, zm it víc parametr .“ „Máte ho mít.“ Pro um el Buzge? uvažovala Kristýna. P istál na n jaké špatné místo na ostrov ? Nebo si nákazu p inesli s sebou? „Zm ješt jednou íslo pí,“ požádala. To jí ze všech termín , jimiž se Stratny ohán l, p ipadalo nejp irozen jší. „Jist ,“ odpov d l tém blahosklonn . „N jaká chyba,“ zamumlal hned vzáp tí, „ješt jednou to sjedu.“ Na temné obloze se rýsovala duha v nep irozen jasných barvách a Kristýna v d la, že to není chyba. Všichni ml eli a ekali. „Panebože, op t to vyšlo jinak a odchylka se zv tšuje! I hodnoty dalších fyzikálních konstant se dávají do pohybu!“ Duha na no ní obloze vystupovala stále z eteln ji, zvedl se vítr a za al se ozývat šum, jehož zdroj nedokázala Kristýna identifikovat. Zdálo se jí, že se line odevšad. P ipadalo jí to stejné jako ševelení modliteb v chrámu. Modliteb lidí, kterým byla práv odhalena existence Satana. „Jako by se m nilo zak ivení našeho asoprostoru,“ mumlal si Stratny pro sebe. „Zm ny jsou zatím na hranici m itelnosti, ale pokud by narostly…“ Už v d la, co to šumí – mo e. Voda ustupovala od b eh , zpo átku velmi rychle. Odhalovala kamenité dno okolo ostrova, s pomocí optiky vid la i dál, tam, kde mizející mo e odhalovalo strmé st ny spadající do hlubin.
A až zmizí veškerá voda, z stanou jen vyprázdn né suché plán sv tových oceán … prázdnota. „Musíme odsud zmizet, hned, jinak zem eme,“ ekla a byla si tím naprosto jistá. „Stratny?“ ozval se Alexej. „Mám dost údaj , majore.“ „Koordináty návratových portál všichni znáte, startujeme. První Jang s Bartonym, Stratny s agentkou R stovou ve st edu formace, pak já a Hemirwey.“ Rozb hli se. Po ádný odraz, p ál si oblek p i t etím kroku a Kristýna poslechla, vzáp tí už byla ve vzduchu spolu s ostatními. Jeden z muž z stal na ostrov – ani se nepohnul a na spojení nereagoval. „Bartony je mrtvý, nebudeme se pro n j vracet,“ rozhodl tvrd Alexej. Kristýna si dokázala p edstavit, že není mrtvý, že se jeho oblek pokazil, zm nil v sochu a on v n m z stane uv zn ný, dokud nezem e hladem nebo žízní, p ípadn se neudusí. Stejná v c napadla z ejm i Alexeje. „Hemirweyi, máte k dispozici stále ješt ízené st ely?“ zeptal se. „Ano, pane, jednu.“ „Bude to pro n j náš dárek na rozlou enou.“ Bylo to strašné, ale Kristýna rozhodnutí Alexeje, v tomto p ípadn spíše velícího d stojníka, chápala. Rad ji se snažila p emýšlet o n em jiném. Hladina pod nimi v ela, vlny se adily do zaoblených linií, jako by n kdo otev el výpus v gigantické van . Existuje šest oblastí, kde se voda ztrácí, kryjí se s polohou výskytu prvotních incident . „A kam se ztrácí?“ zeptala se. Nemám pon tí. Zvuk motor na koncích k ídel získal na intenzit , rychlost vzrostla na šest set padesát kilometr za hodinu. „Podle diagnostiky nar stá množství chybových hlášení v našem vybavení, ím d íve budeme na míst , tím lépe,“ oznámil Alexej. Obleky p estávají fungovat, p eložila si jeho slova Kristýna.
Pokles hladiny oceán už je m itelný i v globálním m ítku. Varujte se prázdnoty, p ipomn la si slova vl ího šamana. Nevíš, co se tady vlastn d je? zeptala se obleku. Mám jistou míru sebeuv dom ní, ale má inteligence neposta uje na formulování hypotéz vybo ujících ze sou asného myšlenkového modelu. Dokážu ale predikovat další vývoj… samoz ejm , pokud nedojde ke kvalitativním zm nám. Hemirwey náhle za al klesat rovnou k erné hladin pod nimi, slyšeli jeho k ik a nadávky, v poslední chvíli, jen pár metr nad vodou, se jeho let stabilizoval a potom se vrátil zp t do formace. Vypadl naviga ní systém, letí te podle nás, dostala informaci od svého obleku. A to se mohlo stát i jí … nebo všem sou asn . Co se v tomhle sv t – co se s tímhle sv tem – vlastn d je? Už let li nad pevninou, k dosažení cíle jim zbývaly dv hodiny letu. „Myslím, že vím, co se d je, tedy mám teorii, která m že pozorované jevy vysv tlit,“ promluvil Stratny na obecném okruhu a jeho hlas p itom zn l, jako by tomu sám nemohl uv it. Ostrov Fidži srovnalo se zemí zem t esení o síle dev t Richterovy stupnice, dostala zprávu na vizuálu, vzáp tí další. „To jsou jen následky odleh ení zemské k ry o hmotnost obrovského množství vody,“ okomentoval to Stratny. „Soust e te se jen na podstatné v ci, dochází nám as, už jen dv ma z nás fungují naviga ní systémy,“ ozval se Alexej. Kristýnu zamrazilo. Neznámo na n úto ilo, bojovali s ním a ona stála mimo, nic na ní nezáviselo, stala se jen figurkou na šachovnici. „Základní fyzikální konstanty se m ní, dochází k jev m, které neumíme vysv tlit. Podle m dochází k p ibližování vesmír .“ „Myslíte multidimenzionální konjunkci?“ cht l v d t Alexej. „Ne, nemá to nic spole ného s paralelními sv ty, jak se o n zajímá Agentura. Tohle je naprosto jiná záležitost.“ Kristýna se jen ušklíbla, toho už si sta ila sama všimnout. „Podle jedné teorie je každý jeden vesmír jen membránou, chcete-li bránou, ploškou, prost miniaturní ástí mnohem komplexn jšího, desetirozm rného Calabi-Yahu ova prostoru.“
„Desetirozm rný prostor? Znám jen ty i rozm ry v etn asu, a to v každém zatraceném vesmíru, kde jsem makal,“ za val Hemirwey. „Klid!“ št kl Alexej. „Pokra ujte, Stratny.“ „V Calabi-Yahu ov prostoru se nachází nespo etné množství takových vesmír , ale jen málo z nich, možná jediný, má hodnoty fyzikálních parametr takové, že se v nich mohl vyvinout život a my sami.“ M ní se charakteristiky spalování, energetický zisk extrémn fluktuuje, budeme mít problémy s plynulostí letu. Jako by s n ím nebyly problémy. „Ale Calabi-Yahu v prostor je dynamický, jako všechno na sv t . Když se v rámci deseti dimenzí k sob dva vesmíry p iblíží, ovliv ují se navzájem.“ „A pro se ta nákaza, to ovlivn ní, za námi táhne jako krev za post eleným jelenem?“ zeptal se Jang. „P edstavte si, že když se dva vesmíry p iblíží, jejich konce, okraje, po sob kloužou a tím vznikají ot epy, skrze n vazby, které drží i poté, co se od sebe vesmíry zase vzdálí. Ve chvíli, kdy jsme se p iblížili k místu nejt sn jšího kontaktu, jsme se sami stali takovou vazbou. A pohybem ve ty dimenzionálním prostoru jsme nem li šanci tuhle vazbu p erušit.“ „M žeme pr chodem portálem tuhle vazbu zrušit?“ zeptal se Alexej na to nejd ležit jší. „Ano, tohle je interní záležitost tohoto vesmíru,“ nezaváhal s odpov dí Stratny. Desetirozm rného, dodala v duchu skepticky Kristýna. Chyby v našich systémech nar stají nad meze, kdy m žeme ve vzduchu zajistit vaši bezpe nost, doporu ujeme pokra ovat po zemi. „My?“ zeptala se podezírav . Už si na rozhovory se svým oblekem zvykla. Ano, my. Za ú elem minimalizace znásobujících se poškození jsme se propojili do jediné osobnosti. P iblížili se k zemi, z letu plynule p ešli do b hu stopadesátikilometrovou rychlostí. Všichni až na Hermirweye, ten
skon il v divokých kotoulech a bez kompenzátor setrva nosti byl d sledek jednozna ný – smrt. Narušená koordinace mikrocelulárních základních stavebních jednotek exoskeletu, dostali lakonické vysv tlení. Z staneme tady všichni, neutekli jsme v as p ed duhou ani p ed prázdnotou, napadlo ji a samotné jí to zn lo jako epitaf vytesaný do žulového náhrobního kamene. Pokud nep ijdou na n jakou fintu, pokud nep elstí… b hví co. „Ješt stále jsem schopen m it hodnoty n kolika málo konstant. Zm ny se zrychlují, ádov ,“ ješt potvrdil její dojem Stratny. B želi stopadesátikilometrovou rychlostí, od podrážek jejich exoskelet st ídav odletovaly kusy betonu, asfaltu a ob as t ísky d eva, když probíhali k ovinatými porosty a hájky. Na vizuálu se jim všem objevil graf, který znázor oval okamžik, kdy se fyzikální parametry sv ta zm ní natolik, že se stanou neslu itelnými se životem jakéhokoliv tvora, jehož metabolismus je založen na uhlíkovém cyklu a malých energiích. A bylo jasné, že to nestihnou. Kristýna se nebála, snažila se, aby její svaly pracovaly ve shod s rytmem pohybu ur ovaným oblekem a s odstupem, který ji samotnou p ekvapoval, p emýšlela. „Nem žeme b žet rychleji?“ zeptala se. Kdyby dosáhli rychlosti formule jedna, možná, možná by to stihli. Ne s množstvím chyb, které musíme kompenzovat paralelismem prces . „Nem žeme to n jak zbrzdit, zast elit? Zni it?“ Sotva dokon ila v tu, muži zahájili palbu ze všech zbraní. Pochopila, že obleky už neodd lují duální a obecný okruh. Z ejm v rámci šet ení výpo etním nebo jakým výkonem. „Ne na téhle energetické úrovni,“ odpov d l Stratny, když v pr b hu n kolika desítek sekund vyplýtvali veškerou munici. „Teoreticky, kdybychom navýšili fluktuace vakua a zp sobili tak vibrace zbývajících šesti do sebe zavinutých dimenzí … ale takovou možnost stejn nemáme.“ Stavíte své záv ry na Hlin ného modifikované teorii strun, tém ho obvinil oblek. Ta ale byla vyvrácena.
„Ne v tomto vesmíru.“ Ze tmy se p ed nimi vyno ilo m sto. Jako jedno z mála bylo stále ov n eno náhrdelníky lamp pouli ního osv tlení a balustrádami ozá ených dálnic. Zb silou rychlostí se prosmýkli mezi výškovými domy a p eskákali p es nízkopodlažní zástavbu. Seržante Tagliatelli, v pr b hu deseti sekund se parametry vašeho exoskelet dostanou mimo fyzikáln možné hodnoty. Pak se m že stát cokoliv. „Nechci um ít rozdrcením v tomhle skafandru, zlomte vaz,“ zazn la strohá odpov bez stopy po jakémkoliv váhání, následovaná explozí. „Autodestrukce,“ slyšela Alexeje. „Necht l zbyte n trp t.“ Pravd podobn to ekl jen kv li ní a byla mu za to vd ná. Máme nástroj k excitaci základní úrovn fluktuací vakua, disponujeme hmotovým konvertorem schopným m nit hmotu v energii s ú inností padesát p t procent. „Na co mám sakra mí it a ím?“ vychrlila. „Nic jiného nepot ebuji v d t,“ p itakal Jang. Pravou rukou a na co, to netuším. Ideální by bylo pokrýt celu sféru, ale to není možné. Uv domila si, že už zbývají jen ty i. „Tady je algoritmus k extrapolaci lokalit, kde dochází k nejrychlejším zm nám parametr , nic lepšího nemám, ale budu ho postupn zp es ovat,“ odpov d l Stratny. Po jeho slovech se jí v zorném poli objevily rychle se pohybující plošky chaoticky ví ící okolo nich. Vizualizuji cíle podle programu docenta Stratnyho. Ty musíte pokud možno co nejú inn ji zasahovat. Dejte si pozor, abyste se nezasáhli navzájem. Paprsek je tvo en extrémn energetickými exotickými ásticemi. Žádná konven ní hmota jim neodolá. Než si sta ila uv domit, s jakou zbraní zachází, zahájila palbu. Jang, Stratny i Alexej také. Filtry obleku se okamžit nastavily na maximální úrove nepropustnosti, stejn ji do o í bodal oslnivý jas a m la pocit, že s každým výst elem ni í kus sv ta okolo sebe. Z ejm to byla pravda, ale bylo jí to jedno.
„Hodnoty fyzikálních konstant se ustálily!“ poda ilo se jí zaslechnout jásání Stratnyho. I s dokonalým audiospojením to byl v pekle, které rozpoutali, dost problém. P es veškerou palbu stále postupovali kup edu, díky optimalizaci se oblek m poda ilo zvýšit rychlost na sto osmdesát kilometr za hodinu. V jednom okamžiku, když ji málem povalila tlaková vlna, tém zasáhla Alexeje, ale její oblek dokázal v as zastavit palbu. „Do prdele,“ zaklela, aby p ekonala šok z toho, co málem zp sobila, „co to za námi stále vybuchuje?“ Vodík s kyslíkem uvoln né p i rozpadu molekul vody, tercidlní efekt naší palby. „Kot , pot ebujeme t , nestíháme!“ zavyl Jang. „Jasn , kocoure,“ stiskla zuby a op t zahájila palbu. Chvíli šlo všechno podle plánu, pak se však práv Jang zm nil v nic, v jednom okamžiku prost p estal existovat. „Nevím, netuším, nerozumím, st ílejte!“ val Stratny a sám jednal podle vlastních slov. Už jí bylo jedno, jak to dopadne, celý sv t s miliardami obyvatel umíral, k tomu vid la smrt lidí, které osobn znala, na strach o vlastní život už jí nezbyly emoce. Pálila na imaginární cíle, b žela rychlostí vlakového expresu, na víc jí síly ani myšlenky nesta ily. „Dokážeme to, od cíle nás d lí posledních dvacet kilometr ,“ zaslechla po v nosti dun ní fyzikální zbran op t lidský hlas. Obávám se, že zanedlouho dojde palivo – hmota pro konvertory. V p estávkách, kdy mapa ter pro ídla, slyšela, jak Alexej se Stratnym probírají jejich situaci. Problém byl v tom, že konvertory mohly spalovat jen speciáln p ipravenou hmotu uvnit exoskelet . Kdyby tomu tak nebylo, jednou nastartovaný proces konverze by na energii p em nil všechno v dosahu, po jisté dob celou planetu. Podle extrapolace jim palivo – st elivo m lo dojít deset kilometr p ed cílem. A pak m li všichni um ít. Najednou se prostor zatm l bleskov vykreslovanými cíli, p estala uvažovat, jen mí ila a mentáln ma kala spouš . Možná um e, ale nevzdá se. P esn v p edpov zený as její ruka-hlave on m la. Alexej se Stratnym pálili dál.
„Pohyb, pohyb!“ dokázal ji Alexej ješt povzbuzovat. „Už to není daleko!“ Pokud p edtím bylo ve t ech tém nemožné udržet prostor okolo nich istý, te už to bylo nemožné. Do obou muž však jakoby vjel démon, jejich reflexy se ješt víc zrychlily, jediným výst elem neminuli. Nechápala, jak to dokážou a ím vlastn st ílí. B žela s nimi. Poslední t i kilometry, p i jejich rychlosti jediná minuta. „Balím to, už nem žu,“ vydechl najednou Stratny. Cht la ho se vat, vynadat mu, že se zbláznil. Když však zjistila, že z jeho nohou a pánve zbyly jen kosti pokryté exoskeletem, který jimi pohyboval jako ástmi loutky, jen polkla. Už v d la, kde vzali hmotu pro konvertor. „Budu vám krýt záda, dokud to p jde, utíkejte,“ zachr el ješt a p erušil spojení. Znásobená palba jim vykoupila n kolik dalších stovek metr . Stratny doslova a do písmene spot ebovával sám sebe … a nešet il. Pak najednou zá e palby polevila, st ílel už jen Alexej a ten vypadal obdobn . Lidské torzo udržované p i život pouze silou technologie. „Utíkej! Portál už se otevírá!“ A stejn jako p edtím Stratny, zm nil se v ohnisko posledního odporu. Tentokrát však zášlehy ze zbran nedefinovaly sféru, ale tunel sm ující k portálu. Alexej už se nepohyboval, stál a zbytky jeho kon etin pod ním postupn mizely. „Utíkej!“ Poslechla. První kilometr, druhý, poslední stovka metr . Výst ely ustaly. System shut down. Než její oblek definitivn zkolaboval, otev el se a propustil ji ven. „Utíkej!“ Alexej ješt žil. Zmatená a odkázaná jen na vlastní t lo se rozhlédla. Vzduch byl mrazivý, p l dýmem a pachy, s nimiž se žádný lov k nikdy d ív nesetkal. Na zemi spat ila sv j revolver a pytlík s kost nými
kostkami od vl ího šamana. Bezmyšlenkovit je sebrala a rozb hla se k zrcadlící ploše p echodové brány. Nevid la, jak se za ní plazí lidské torzo bez nohou, jen za použití paží stále ješt posílených trhan fungujícím exoskeletem. Už byla u portálu, ješt pár krok , najednou však stála na míst a nedokázala se pohnout. Sklopila pohled k zemi. Od pasu dol se do slova a do písmene rozpoušt la. Molekuly t la p estávaly držet pohromad a voln difundovaly do vzduchu. Nev ícn a vztekle pozvedla revolver, v marném gestu vyst ílela všech šest kulek p ed sebe, samoz ejm to nepomohlo. Už nem la žádné nohy, jen stíny prozrazovaly, že tam n jaké n kdy byly. Kupodivu na ni gravitace nep sobila, z stávala ve vzduchu. Prohrála, nedokázala to, um eli všichni zbyte n . Posledním vzteklým stiskem rozpárala vetchý plát ný vá ek a mrštila jím do dálky, kost né krychli ky se rozlet ly všemi sm ry, pak náhle uvázly ve vzduchu, Kristýna zjistila, že její nohy jsou zpátky, Nep emýšlela pro , t emi skoky p ekonala vzdálenost d lící ji od otev eného portálu a naposledy se odrazila. Major Alexej Frubov, p esn ji to, co z n j zbylo, ji p estal sledovat, s nekone nou úlevou položil hlavu na zem a vydal sv j poslední rozkaz. Kristýna prolet la dvojrozm rnou branou a nekoordinovan a bolestiv se rozplácla na druhé stran na zemi. „Zav ete!“ zachrapt la. Pr chod potemn l, jak do n j p estalo proudit nep edstavitelné množství energie, okamžit ho uzav ela blána rozd lující sv ty od sebe. Jenomže najednou se vypouklá, jako by se z cizího sv ta snažilo n co nestv rného protla it dovnit . Okamžik to vypadalo, že blána nevydrží a praskne. Kristýna ležela na zádech jen o kousek dál a s d sivou jasnoz ivostí si uv domovala, že pokud se tak stane, tak všichni, celá Zem , celý lidský vesmír, její domov v nejobecn jším smyslu slova zanikne, p estane existovat. Pak vyboulenina splaskla, tlak pominul a pr chod se definitivn uzav el. „Ach,“ ekla pouze a omdlela.
Kristýna nem la ráda velká m sta, ale Praha, ta byla výjimkou. I když, Praha vlastn byla malé m sto, a zvlášt na ja e, v p íjemné kavárn s výhledem do starobylé ulice ze st edov ku, byla naprosto úžasná. Netušila, jak agent Kirby, který tady byl ješt mnohem v tší cizinec než ona, tak zapadlý a sou asn stylový podnik objevil. „Jsem rád, že se vám tu líbí,“ ekl a podíval se na ni p es sv j šálek. „Je to na m tak vid t?“ „Ano, poprvé po m síci mi p ipadáte živá.“ „Možná to bude tím, že m ve er eká rande,“ pokr ila rameny. „M síc jste m drželi pod zámkem.“ „Vašemu spole níkovi m žou všichni muži jen závid t.“ Jmenoval se Kirby, pocházel z b hvíkterého sv ta, ale m l v sob n co staromilecky šarmantního. „To se Frankovi bude líbit,“ odm nila ho úsm vem. „Frank? Myslíte Franka Boormana?“ zamyslel se. „Ano, pro ?“ zarazila se. „Franka známe všichni,“ mávl rukou na znamení, že v tomto tématu nechce – nebo nem že – dál pokra ovat. „Než se vrátím dom , cht l jsem vám položit ješt pár posledních otázek.“ Byla to jeho práce, p edpokládala. Vzhledem k tomu, že se na rozdíl od všech p edchozích vyšet ovatel snažil být p íjemný a vybral takové místo, neprotestovala. „Nazna il n kdy profesor Stratny…“ „On byl i profesor?“ p erušila ho. „Vlastn ne, to já se o n m ve škole u il jako o profesorovi,“ zarazil se a sám se ušklíbl svému p ehmatu. „Prost nazna il n kdy Stratny, že ty zm ny, které vás všechny ohrožovaly, by mohly být n kým nebo n ím ízeny?“ Cítila, že mu na otázce záleží. Jako by všechny p edchozí byly jen p ípravou na tuhle. Dlouho nad ní p emýšlela. „Ne,“ zavrt la nakonec hlavou. „Pro n j to byl jen extrémn nepravd podobný fyzikální jev. Vyplývá to ze všeho, co o tom ekl.“ Kirby p ikývl, beze sp chu si rozbalil okoládu podávanou ke káv a s chutí ji sn dl. „A co vy, co si myslíte vy?“
„Bylo to zlé a cht lo nás to za každou cenu zabít,“ vyhrkla bez p emýšlení a pak se zarazila, protože pro tak silné tvrzní nem la žádné opodstatn ní. Kirby kupodivu neprotestoval, jen p ikývl hlavou. „Potom, co jsem se vrátila, to okamžik vypadalo, že se n co snaží dostat sem,“ vyslovila obsah no ní m ry, která ji poslední m síc trápila tém každý druhý den. „Ano, vypadalo to tak,“ p ikývl Kirby. „Víc vám k tomu nemohu íct. Ne protože bych necht l, ale protože jsem agent. Rozumíte mi?“ P ikývla. „Ale nedostalo se to sem, že?“ p ála si toužebn slyšet ujišt ní. „Ne, nedostalo. Jak jsem p ed misí ekl, obleky byly p izp sobeny schopnostem jejich nositel a specifickým úkol m. Major Frubov byl krom konven ních zbraní vybaven jedním velmi speciálním nástrojem – do sebe zavinutou gravita ní singularitou. Potom, co jste prošla pr chodem, ji odjistil, jiným slovem rozvinul.“ „Gravita ní singularitu? To jako myslíte ernou díru?“ zdráhala se uv it. „Ano, gravitace p sobí skrze všechny dimenze a je velmi t žké s ní n co ud lat.“ „Ale to zni ilo celou tamní Zemi!“ vydechla šokovan . „Ne,“ zavrt l hlavou. „Celou slune ní soustavu. Byla to velká singularita.“ Ml ela a snažila se tu informaci strávit. „Stratny nazna il ješt jednu v c,“ za ala po chvíli váhav . „Že v rámci jednoho vesmíru, myslím v jednom univerzu, se m že skrývat v Calabi-Yahu ov prostoru nekone n mnoho dalších vesmír . Ne paralelních ve smyslu, jak to chápeme v Agentu e.“ „Stratny byl p edevším v dec, fyzik s velkým záb rem, byla to jeho spekulace, bohužel v tomto sv t ji nem l as prov it,“ vysv tlil. „Aha,“ nep ela se. „A ješt bych se vrátil k jedné v ci, kterou už s vámi probírali mnohokrát.“ V d la, na co se te zeptá. „V jedné chvíli už jste nem la nohy.“
„Od pasu dol jsem neexistovala, a p esto jsem nespadla na zem,“ up esnila. Bylo to tak a nikdo z psychiatr a psycholog ji nep esv d il, že šlo o halucinace vyvolané extrémním stresem a vy erpáním. „A jste pevn p esv d ena, že za obrat k lepšímu, mám-li to tak eufemisticky ozna it, mohou hrací kostky, které jste odhodila.“ „Všichni, s nimiž jsem hovo ila, mi tvrdili, že to byla náhoda, prost jedna ješt v tší nepravd podobnost v mo i menších nepravd podobností. Ale já jsem si jista, že m zachránily kosti od Youkbucha Miguartiho.“ „To mi sta í,“ p ikývl. „Do mise jste byla vyslána vzhledem k vašemu specifickému talentu a já jsem poslední, kdo by ho, zvlášt po posledních událostech, zpochyb oval.“ Kristýna p emýšlela a poprvé m la pocit, že do celé situace za íná alespo trochu vid t. „Pro se vlastn nezeptáte šamana? Myslím Youkbucha Miguartiho?“ zeptala se, i když tušila, jakou odpov dostane. Kirby p ikývl, jako by spolu hráli hru já vím, že ty víš, že já vím. „To by byla má další otázka. Ale když jste m p edb hla … Navštívili jsme jeho sv t, jeho kmen, a zjistili jsme, že nikdo takový neexistoval. Pátrali jsme i po DNA, podle stop, které zanechal p i pobytu ve vaší bázi. Žádný lov k s i jen vzdálen p íbuzným genetickým kódem v tom sv t neexistoval – a to p estože máme sv dectví tuctu agent , s nimiž spolupracoval. Miguarti prost nikdy nebyl.“ Kristýna cítila, že interview bude brzy u konce. „Víte, já mám pocit, že tak jako my chráníme rovnováhu paralelních sv t , existuje ješt jedna organizace, která chrání rovnováhu, nevím jak to íct, interparalelních sv t , prost vesmír vyskytujících se v jednom Calabi-Yahu ov prostoru. A my, EF, o nich nevíme v bec nic.“ Kirby zvážn l. „Je to vaše hypotéza, agentko. Ale každopádn bych vám doporu oval, abyste si ji nechala jen pro sebe. Nap íklad doktor m, kte í schvalují vaši pracovní zp sobilost, by se nemusela líbit. Hrani í s paranoiou.“
„Jist ,“ p itakala. „A te se budu muset rozlou it, m j úkol tady skon il a portál nepo ká.“ Postavil se a uklonil. „Ráda bych, aby se na Alexeje, Stratnyho a nikoho z t ch, co tam z stali, nezapomn lo,“ ekla tiše. „Nezapomene. V jednom vesmíru existuje sloup, žulový sloup, do n hož jsou vyrývána jména všech agent , kte í um eli pro to, aby ostatní mohli žít. Vždy na n m bude n kdo chyb t, ale vždy tady je n kdo, kdo se snaží doplnit ty chyb jící. Aby nikdo nez stal zapomenut. Rozumíte mi?“ P ikývla. Kirby se uklonil. „Bylo mi pot šením, agentko Rustová.“ „Sbohem.“ Když pak ve er p išla na místo sch zky s Frankem Boormanem o p t minut d íve a ekala na n j v tichu a šeru kus od pouli ních lamp, m nících chodníky strahovského parku v st íbrné p šiny, uv domila si, že už není stejná Kristýna Rustová jako d ív. Nezm nilo ji nebezpe í, kterým prošla, strach ani bolest. To všechno bylo ve zp tném pohledu ned ležité. Zm nila ji smrt lidí, lidí, kterým nebyla lhostejná. Sakra, zaklela v duchu. Stratny s Alexejem ji milovali a ob tovali se kv li ní. Musela si to n kolikrát zopakovat, než to p ijala za své bez výhrad. V jejím já po nich z stala prázdná místa, která už nikdy nebudou zapln na. Doufala, že až se objeví Frank Boorman, vytvo í jiná místa, hutná, bytelná a pevná, o která se bude moci op ít… až op t vzniknou další prázdná místa po… „Um eli pro m ,“ zašeptala tiše.
FRANTIŠKA VRBENSKÁ Dáma eské SFF scény, historická, lektorka. Její velký p íb h Johna Ková e Naganty a sedmikrásky je zatím uložen na harddisku, souhrou okolností se tená m d íve p edstavuje povídkou Tichá noc, svatá noc.
tichá noc, svatá noc
TICHÁ NOC, SVATÁ NOC Úterý, 11. 12. 1894 – 15.15 hod. Škrrrkk! „O du fröhliche, O du selige, Gnadenbringende Weihnachtszeit!“ Škr-r-r-k – Sakra! Muž na st eše cítil, jak se smeká dol , p íru ní brašna sjela níž po rameni a škubla s ním. Ze všech sil p itiskl dlan k b idlicovým taškám. Sn hové vlo ky na jejich povrchu tály a mrzly zárove . Klouzalo to jako sliz na zmoklém h íbku. Hluboko pod ním v šerém odpoledni zá il a jásal váno ní trh. Koledy, flétna, d tský sbor. Šuuu-p! „Christ ist erschienen, Uns zu versühnen, Freue, freue dich, o Christenheit!“ Rozrazí si hlavu o galerii soch na pr elí d ív, než se z ítí mezi dva automobily a desítku fiakr , co parkují dole p ed radnicí – Kdepak. Uvízl by o n který z etných symetricky rozesetých viký nebo by zahu el za pás cimbu í p i okraji st echy. Pozvolný, ale neúprosný pád se zastavil, p ilnavé rukavice z gekko-texu kone n zabraly. Šunt, zaklel trpce. Stálo mu to za to, taková pitomá bokovka? Taky mohli otev ít portál na šikovn jším míst než zrovna na vršku st edov ké radnice. I když jinudy by se asi dostával dovnit dost t žko, to musel uznat. Opatrn se posunul výš. H bet radni ní st echy se táhl dva metry nad jeho hlavou. Kone n m l as nahodit vyst elovací lanko. Zachytilo se kolem komínu, z n hož stoupal kou : žádné uhlí, ale poctivé d evo. Za chvili ku stanul na lávce u h ebene st echy. Sv telný smog tady neexistuje, skromné plynové svítilny zatím ekají na lampá e. V té výšce a p íše í si ho nikdo nevšimne. Kdyby p ece, je mistr kominický, má klobouk a štosák, dlouhou št tku. Jen odvádí svou práci… to v každém p ípad . Nad lesnatým návrším na západ , za nímž za íná Belgie, pukla šedá k že mra en a odhalila lososov masitou oblohu. Pruské pohrani ní m sto Cáchy na chvíli zr žov lo. Zbyly namodralé cáry sn hu, kobaltové stíny, blankytné sloupy dýmu nad starodávnými
budovami. Vlo ky poletovaly kolem v ží blízkého Dómu až k jihovýchodnímu okraji m sta, k hradu Frankenberg a nádraží rýnské železnice. Vlhký vzduch nesl rachot z továren a slabé houkání lokomotivy. Johna Francise Ková e tenhle sm r zajímal. Skoro p ímou arou na východ ležela Praha, o hodn blíž Bonn a úpln nedaleko Stolberg, kam p ed osmou ve er dorazí. Pro pohodlí se ubytuje v hotelu Zur Krone a k ránu se vrátí dom . To už bude brnka ka! Když si te pospíší, sta í ješt po ídit exkluzivní dárek pro Anetu. „Víte ur it , že zítra navštíví Dóm?“ zeptala se n žným hlasem Candida. Nebylo to její skute né jméno, ale v bu ce anarchistické organizace Lichtes Morgen – Le avenir lucide ji tak znali… a bezvýhradn ji respektovali. „M j kontakt získal informace p ímo od sekretá e starosty Warnecka. Náš Belgi an se te motá na radnici, ale zítra v dev t ráno se slouží slavnostní mše. Le vieux rigolo bude samoz ejm na estném míst ,“ vysv tloval horliv Pa ížan Sébastien, „a my ho dostaneme jak na zlatém podnosu.“ Candida pokývala p vabnou hlavou; erné vlasy nosila staženy do p ísného uzlu na sošné šíji. V zanedbaném prost edí opušt ného mlýna, kam se lenové bu ky uchýlili, p sobila skoro nepat i n elegantn . Moderní halenka bez šn rova ky a s vysokým líme kem, široký pás s hodinkami p ipjatými na st íbrném etízku a úzká hladká sukn jen ke kotník m sportovních botek – emancipovaná, vzd laná mladá žena na výlet . „Co tv j pekelný stroj, Pietro? P edpokládám, že ho použijeme.“ „Já ho ješt zdokonalil, sestro velitelko,“ zašklebil se robustní Ital. Z ušmudlané krabice vypln né st ižním odpadem velmi opatrn vylovil kulatou nádobu z temného, tlustého skla se zabroušenou zátkou, o zhruba litrovém obsahu. Potom se objevilo plechové pouzdro a dóza se širokým hrdlem. „Koukni, sestro Candido, žádný dráty, rozbuška, zápalnice ani tikavej hodinovej strojek!“ vyk ikl nadšen vousatý Hermann, který u krbu míchal eintopfem v kotlíku. I anarchisté pot ebují ve e et.
Taky Bossu, až se v p íst nku probudí, musí dostat svou misku. No, spíš po ádný ok ín, nebo – nedej b h! – za ne vr et a ádit. Pietro Montale se s hrdostí ude il do mohutného hrudníku: „Skv lej plán! M j vynález, a tady Sébastien kápnul na to, jak všecko vymanipulovat.“ Vzrušen gestikuloval nad nebezpe nými p edm ty. Pátý len jejich internacionálního spolku, ml enlivý Bretonec Fanch ar Floc’h, pro jistotu poodsedl. „Hele, sestro, bude to dokonalý! P ed mší p ijde kostelník upravovat kytky. Zbrusu nová výzdoba, žejo. Toho chlápka jsme zpracovali, Hermann mu nakukal takový ty kecy o Soudným dni, proradnejch politicích, inflaci a spolkách s žabožroutama – s prominutím, bráchové Frantíci! Ten fláterník je te ka doceli ka na m kko!“ „Ur it ?“ zeptala se ned v iv v dkyn bu ky. „Musí to vyjít!“ Plán exploze v proslavené katedrále ji uchvacoval, ješt více pak p edstava kus belgického partajníka rozmáznutých na troskách st n jako vít zný, rudo erný prapor anarchie. Složitá politická situace jim p eje. „Buržoazie dávno sama rozpoutala válku!“ pokra ovala Candida s planoucím pohledem. „V lét vydala zákony proti ší ení našeho svobodného myšlení a te práv na mezinárodní konferenci v ím rokuje, jak proti nám nejlépe bojovat. Dozrál as na další, skute n razantní protiúder!“ „Poslouchej bráchu,“ zabru el Fanch. „I kdyby muchalové prošmejdili celi kej kostel, žádnej z t ch sales flics si ni ehož nevšimne!“ Sébastien za al po stole kreslit kusem k ídy. „Takhle jsou v Dómu uspo ádané lavice p ed oltá em. P esn v téhle bude d ep t van Istendael,“ vysv tloval s o ividným pot šením. „Kus p ed ním tr í vysoká mramorová váza s obrovskou kyticí: tentokrát budou stonky p ist ižené hodn nakrátko. Vodu nahradí kapalný, speciáln upravený ester kyseliny dusi né. Trochu sice z stal cítit, ale pach p ekryjí všechny ty kostelní smrádky. Veliký pozor, až se bude umís ovat, je ma-xi-mál-n brizantní. Bufff!“ rozhodil rukama. „Nad n j se protáhne široká ozdobná stuha nasycená jododusíkem – te je zvlh ená etanolem a svinutá v téhle hermeticky uzav ené
dóze. Vyschne rychle a bude pak t askavá jako as. Dovnit kytky se dole zastr í jiná drobnost,“ pot ásl zinkovou schránkou, ve které to hlu n zahrkalo. „Jsou tam ostré kamínky, k nim se p ilije kyselina sírová. Za ur itou dobu rozpustí krabi ku, št rk vypadne, nárazem aktivuje jododusík, zp sobí výbuch – a druhý… a va chier“ výstižn znázornil tu melu. „Brat i! Sv t v e a eká na revoluci!“ zvolala mladá žena. „Náš atentát na Sadi Carnota byl úsp šný a nový prezident Périer brzy rezignuje, až se procesu se špionem Dreyfusem dostane víc pozornosti.“ „Itálie se bou í,“ Pietro spokojen kýval ježatou palicí. „Car Alexander p ed m sícem zaklepal ba korama a ten Nikolaj, co po n m nastupuje, to je slabota!“ „V Belgii zvít zila pravice,“ kázala dál ohniv Candida, „zdejší císa Vilém II. se p iklonil ke konzervativc m. Ale my sjednocení mezi N meckem a Belgií p ekazíme!“ Pan Geert van Istendael m l v Cáchách slušnou nad ji na úsp ch v kuloárních jednáních. Až vyletí do vzduchu on a ást jednoho z nejvýzna n jších historických monument , vypukne v Evrop p kný poprask! 15.45 hod. erná sillesterová kombinéza, která na radni ní st eše simulovala kominickou kamizolu, se rozpadala na zte elé cáry. Podobny oho elému papíru se snášely mezi tlusté trámy a hutnou vrstvu prachu. Na p du ctihodné budovy z ejm nikdo p íliš asto nechodil. JFK si rozmrzele vzdychl, když z brašny vylovil plastikový vak. Uvnit ekal jeho p evlek, pe liv složený a pevn slisovaný. Tmavý redingot. St evíce. Sako se šosy – žaket z t žké tkaniny rozhodn nebyl pohodlný a škrtil v ramenou. Kupodivu ješt použiteln vypadaly gekko-texové rukavice. Pro každý p ípad je Ková nechal v kapsách kabátu. Místo nich navlékl jiné, ušité z jelenice. Klobouk mistra kominíka dostal ránu p stí do dýnka, provedl vnit ní p evrat naruby a zm nil se v elegantní cylindr. N kolik hmat p etvo ilo brašnu v zavazadlo dob e situovaného cestujícího; JFK dovnit naházel pár nezbytných drobností.
Poslední detaily. Portmonka s hotovostí. Kapesní revolver Webley, ráže.380. Zavírací n ž – navaja s rohovinovou st enkou. Na okamžik zbra pot žkal, nep esáhla rozev enou dla . V láskyplném pojetí agenturního zbrojí e Patrika Bezd cha vypadala baculat a nevinn . Ková zastr il navaju do pouzdra v podšívce rukávu. Byl p ipraven. Sestoupil po sk ípavých sch dcích a paklí em otev el p dní dve e. Vypadaly, jako by po nich dupalo zhmotn lých dvanáct staletí, po která budova žila a rozr stala se. Z chodby zavanul ozón vznešené minulosti, starého zdiva, inkoustu na ú edních listinách a malí ských barev: romantické fresky na st nách Korunova ního sálu ješt dýchaly terpentýnem. Ková si nemínil prohlédnout scény ze života Karla Velikého. Jednak by ho to nezajímalo, mimo to se ve slavnostních prostorách prvního patra nehodlal potloukat. Te tam práv hlu n vítali význa ného hosta z Belgie, pana Geerta van Istendaela, p edsedu Liberální strany a Senátu; tedy až do politické prohry v letošních volbách. Dole p ed radnicí tr ela estná stráž, v p ízemí se promenovalo pár policist v parádních uniformách, venku mezi zv davci se nenápadn potloukali tajní. A noviná i, samoz ejm – ti si všimnou všeho. Našt stí m li zú astn ní dostatek starostí, než aby bloumali po momentáln mén vytížených partiích radnice. JFK zamí il bo ním schodišt m ke kancelá ím v prazákladu budovy, karolinské v ži. Elegance a nenápadnost, mosazný štítek na dve ích z lešt ného dubu. Zámek m ly skoro stejn primitivní jako oby ejný vchod na p du. Pracovna místostarosty a jednatele Obchodní komory m sta Cách byla temná jako egyptská hrobka. Za okenními záv sy se smrákalo. Ková vytáhl spektrální noktovizor a další dva nevelké p edm ty chrán né konzerva ní pe etí p ed d sledky Maurbyho efektu: konverzivní nanoskener napojený na induk ní databanku. T žký nábytek p sobil h bitovn . Když JFK otevíral – a zase šetrn zavíral – rezonan ním paklí em zásuvky sekretá e a pracovního stolu, ekal, že mu na hlavu spadne schránka s
marinovanými ostatky gotických purkmist nebo sušený písa císa e Karla. Cvak – Tohle muselo být ono. Ková obratn vyprázdnil tlustou obálku na psací desku a za al p ejížd t p es archy papíru sníma em nanoskeneru. Rozmáchlý rukopis v kurentu p ipomínal záznam ze seismografické stanice. Avšak na displeji databanky b žel n mecký text v konverzi do b žné, tišt né antikvy. Další stránky vypadaly v originálu sice spo ádan ji, zato byly prošpikované vzorci, rovnicemi a nákresy na tenkém pauzovacím papí e. Muž v p ítmí kancelá e tichounce hvízdl. „Tak z tohohle by mohl být po ádný pr ser,“ mínil uznale. P i víc než slušných znalostech z vojenské techniky a z chemie, kterou p ed lety vystudoval, mu bylo jasné, že v Cáchách rozhodn není zbyte n . „Jak bych to ekla,“ Lenka Lavassi zamyšlen cinká lži kou ve sklence café latté. „Asi m budeš mít za blázna, ale Ljuba – tedy… Bytewská o všem ví a schvaluje to. Rozum j… jde o vysoce citlivou záležitost. Konzultovaly jsme tuhle kauzu s Rosalindou Brodski z IMATI,“ dodává polohlasn . M l se tehdy zeptat, pro do p ípadu zamíchaly Institut mikroniky a pokro ilého temporálního intervencionalismu, který pracuje pro okultn technologický sektor britské armády. Místo toho Ková e napadá, že nový rozevlátý ú es roztomile prosp l doktor iným plavým kade ím. Svet ík ve stylu princess vypadá taky fajn; širokému výst ihu sluší, když je do n j co umístit. A ono je. „Fyzika a interrealitní kauzalita sice nepat í do mé specializace, ale mám neobvyklého souseda. Takový excentrický d da… Parapsycholog, kdysi za ínal v legendární Kahudov laborato i. íká si te Šaka- órai,“ usm je se. JFK v doucn kývne. Nic mu to ne íká. Rozhodn mí než r žový svet ík milé kolegyn Lavassi. „Zachytil volání o pomoc,“ dodává Lenka svým slov m na vážnosti a d razu. „Slyšel jsi o sekt Templum mundi aeterni? Trochu okultisti, trochu rozenkruciáni. Ne, ne tady… Šlo o hermetický ob ad, otev eli jím komunika ní tubus mezi sv ty, pouze
pro vým nu informací. Pátrali, kdo by jim mohl p isp t, protože oni nemohou zasáhnout do vlastní minulosti. Ale kdyby jim n kdo jiný – n kdo z Agentury – pomohl zabránit sv tové válce s absolutn tragickými následky…“ „Pro já?“ zeptá se v cn . „No, nem žeme odstartovat oficiální akci… když jediné podklady jsou ze spiritistické seance. Umíš si p edstavit, jak by se taková dokumentace vyjímala v hlášení! Bytewská ovšem nechala tu zprávu analyzovat, p sobí v rohodn . Krom toho… oni dodali ur ité garance,“ kousne se do rtu. „Na realizaci zám ru a finan ní kompenzaci pro vykonavatele úkolu.“ „Prosím t , jak?“ vyprskne Ková smíchy. „Po Nostradamovu duchovi?“ Doktorka Lavassi pokr í rameny. „Šaka- órai to za ídil. Podle toho, co vykládal, tak mu transdimenzionáln poslali n jaký safír. Žádné velké peníze, ale ást náklad na expedici uhradí Agentura z institucionálních zdroj : vybavení a tak. Zbude p íjemná sumi ka na váno ní dárky. Napadlo m , že by se ti hodila. Jsi p ece kamarád, ne?“ Je vážn sladká. Pot ebuje peníze, to si musí JFK p iznat. Ú ady, dan , nájem, V ra. „Co to má obnášet? Souboj s Roburem Dobyvatelem?“ povzdechne si. „Umm. Kdepak. Jednodenní výlet do soumraku Belle Époque. Jako kdybys zašel tady k pultu pro zmrzlinu. Pronikneš nenápadn do jedné historické budovy a zabavíš tam št sek papír . Nebo je vym níš. Nebo p etáhneš jejich obsah,“ doktorka nedbale zamává rukou a Ková si až te povšimne ozdobných ornament z henny. „Rozhodnutí bude jenom na tob !“ Rozhodnutí spo ívalo na n m. V ponuré kancelá i sinale svítil displej s doprovodným dopisem ur eným místostarostovi. Jeho p ítel notá mu jako jednateli Obchodní komory sv oval dokumenty, nalezené v poz stalosti práv zem elého inženýra Wernera Haslinga, excentrického vynálezce a osam lého podivína. Chudák, našli ho rozsápaného vzteklým psem.
Podle všeho se jedná o návrhy vále né zbran , kterou si zesnulý Hasling mínil dát patentovat. Pisatel si netroufá posoudit, nakolik by bylo popsané technické ešení reálné. Podle jeho osobního názoru zní blázniv . Funk ní prototyp z ejm neexistuje. Na druhou stranu jsou v Cáchách skv lé lokomotivky – die erste deutsche Waggonfabrik –, v jejichž správní rad místostarosta p sobí a kde by se dal Hasling v vynález vyzkoušet. V každém p ípad je notá up ímný n mecký vlastenec a pokládá za svou povinnost p edat inženýr v odkaz do spolehlivých rukou. Aha. Text klouzal dál. Panzerlokomotive, verbrenungsmotor, vierachsiges Drehgestell, Brennkraftmaschine, stetige Bewegung, präzise Peilung, Schießen… Zatím to šlo. Revolu ní myšlenka. Obrn ná lokomotiva s pohonem na ty i nápravy, centráln umíst ný spalovací motor a d mysln využitý mechanický šnekový diferenciál. Trat , tak, jak v téhle dob vypadají, nedovolí využít možnost velké rychlosti, tak pro … Jasn . Plynulý, hladký pohyb lokomotivy dovolí p esné zam ování a vysoce efektivní st elbu. Je to nutné, protože te p ichází to nejd ležit jší: oto ná v ž. Vyzbrojená – Žádné kulomety ani granátomety. Žádná konven ní d la. Na táhle lokomotiv nebylo mnoho místa pro výzbroj: nebylo jí totiž t eba. Magie nahrazovala technické vymoženosti budoucího v ku a sdružovala se s v dou v technologii tak jednoduchou a pokro ilou, až b žel mráz po zádech. Mohla to být šílená fantasmagorie. Ale nemusela být. „Pln osvícená zem zá í triumfem katastrofy.“ Za ízení na p ední plošin z ejm sloužilo k emitaci sm rovaného elektromagnetického pole. Zadní plošinu obsadilo odpalovací za ízení se sofistikovaným naviga ním systémem, který nep ipomínal nic z toho, co zatím Ková vid l. Podle Haslingových záznam m ly nálože obsahovat výbušné inidlo a okysli ovadlo. Další reagence tak podivného složení, že snad vyšla z dílen prokletých alchymist , údajn dovolila snížit hmotu zápalné látky. „Už jsem z vysoké moc zapomn l,“ zahu el. „Ale tohle p ece… Tohle by se nem lo dostat ven.“
Prolétlo mu hlavou, že nebožtík inženýr m l úzké kontakty na Templ m mundi aeterni. Pak by všechno zapadalo do sebe – a zatracen smrd lo. as vym ený k akci ubýval jako ho ící cigareta. Ková se pod t žkými šaty za al potit. Byl rád, že se mu poda ilo p esv d it Bytewskou, aby se mohl vybavit induk ní databankou. A ješt víc ho uspokojovalo, že si ze špi kové teorie vybavuje víc, než doufal. N jakou dobu si hrál s programem, než navolil hodnoty a formulace, které Hasling v materiál znemožní jako blábol nemocného starce. Pak už se jen díval, jak flexibilní rozhraní nanoskeneru p ejíždí po stránkách a p etvá í v tu po v t , slovo po slovu. Autentický rukopis, p vodní papír a inkoust. Jiný obsah… Místo magického d la vpašoval do vynálezcovy záv ti elektrickým motorem pohán ný gatling s pásovým podáváním munice, bubnovými zásobníky a magickým zam ova em. Kadence 40 000 ran za minutu. K tomu hyperkanál na p epravu munice ze skladu do záv ru zbran p es celé N mecko. Patenty na gatlingy už existují, prototypy se vyvedly p íliš nemotorné a rozm rné, takže nezájem. Tím spíš, že kouzla a speciální materiály dvacátého prvního století zatím nebudou k dispozici – JFK uklidil obálku zpátky do pracovního stolu. Vyjmul pam ový haplodisk, ne v tší než nehet palce, matn pr svitný a jemn rýhovaný. Médium, které vypadalo jako kap í šupina a bylo stejn pružné a odolné, zastr il do kapsi ky ve vest . Up ímn e eno, vesty a šle Ková nenávid l. Pe liv vymazal z databanky i skeneru záložní soubory, zabalil své pom cky a vyklouzl z kancelá e. V prvním pat e zaznívala slavnostní hudba z Korunova ního sálu, po chodb se ješt hemžily místní veli iny. Když se mezi nimi snažil prokli kovat, bezmála vrazil do štíhlého, ramenatého gentlemana v drahém šedivém obleku. P sobil nápadn : mezi místními pány s kníry, bradkami a vousy r zné délky a úpravy se krom Ková e objevilo jen pár hladce oholených návšt vník . Tahle nemódní úprava zevn jšku trochu komicky zd raznila cizincovu výraznou dolní elist s mírným p edkusem.
„Promi te laskav ,“ prohodil s úsm vem mladý muž v šedém. „Jsem tak neopatrný… Neublížil jsem vám?“ Lehkými pohyby dlan v glazé rukavici smetal z Ková ových klop neviditelná smítka. „To je v po ádku, pane,“ uklonil se nemén zdvo ile JFK. Nev d l pro , ale ten chlap s bradou jako hever mu atakoval nervy. „Lenko, tohle je m j p ítel John Francis Ková . Milá ku, tohle je moje sest enice. A moje nete –“ Vstoupí do d tského pokoje. Anetka kle í na koberci a soust ed n cpe do autí ka plyšáky mon i áky stylem „vezeme náklad d íví“. Zaregistruje vet elce a rozhn van zvolá: „To je M J pokojí ek!“ Pak vzhlédne. Zm í si muže ve dve ích, jeho výšku, jeho ramena, která pomalu zabírají prostor od futra k futru. Široká pusa nasadí okouzlující úsm v, na n mž nezkazí nic ani rovnátka, a hbit dodá: „– a já t tu vítám!“ Slámové vlásky jí ost íhali po klu i ím nakrátko. Tvá í se vážn , je hubená jako sirka. Ty pavouci, tenké ru i ky a ješt delší nožky se pohybují s ladnou elegancí. Až uplyne n jakých deset dvanáct let, bude z ní modelka, na to by JFK dal krk. „Strejdo, já bych MOC pot ebovala ješt jednu panenku sem, jo? Opravdovskou! No, abych si s ní mohla povídat, když má Jí a spalni ky. A když nem žu do školky, tak taky. S d tma se má hodn mluvit, víš?“ Za velkými brýlemi má obrovské safírové o i s temnými asami. Pohled víly. Dana Haferová – Kdo netan í umírá „Strejdo, když nedaj kluci na našem h išti pokoj, tak je nakopeš DO PRDELE!“
Tehdy si usmyslil, že tu panenku po ídí. Nebo n co jiného, pro ne? Tohle byly Cáchy, prosinec 1894. Tak luxusní zboží, pravé rukod lné, se v jedenadvacátém století nevidí. Necht l si p iznat, že to byl jeden z d vod , pro tuhle misi vzal. 17.30 hod.
Cáchy se v adventní ve er prom nily v pohádkové m sto, které omamn von lo jehli ím a jedine ným perníkem. Výlohy – pom rn nový vynález – zá ily zlatými, rudými a st íbrnými ozdobami. Podobnou atmosféru Ková nezažil, a když, tak strašn dávno, nanejvýš jako špunt. Ovládlo jej zadostiu in ní z dob e vykonané práce a blažený pocit, který se jinak dostavoval jen výjime n . Byl na dovolené v míst p ív tivém a bezstarostném. S díky vzpomn l na doktorku
Lavassi. O pár ulic dál mohl narazit na žebráka a pod úst edním návrším se rozlézaly mén radostné d lnické tvrti, ale na tom te nezáleželo. Žádné starosti. Klid. Volnost. Užíval si. Zastavil se v jedné z etných hosp dek a pove e el MöhrenJemüüs, š ouchané brambory na cibuli a mrkvi s ope eným jelítkem. Zapíjel je tuplákem Öcher Lageru, který epovala baculatá ženuška v kv tovaném hedvábí. Koupil si tabulku zdejší okolády Lindt & Sprüngli. Chutnala naprosto jinak než ta z moderního hypermarketu. Božsky. Jak moc m že dosp lý chlap bláznit? Je p ece na služební cest ! To je tou sladkou v ní v chladném p edváno ním vzduchu – Na st edov ce vyhlížejícím nám stí ku nedaleko Dómu se zarazil p ed osv tlenou výkladní sk íní. Uvnit mašírovali vojáci kolem nádvo í plechového hradu. Fontánka uprost ed vyst ikovala skute nou vodu. Z oken vykukovaly t i hlavi ky v d stojnických epicích a mizely, kdykoliv se mužstvo za zvuk pochodu Radeckého p ekolébalo kolem. Nade dve mi visel štít v podob lokomotivy s nápisem „Ráj dítek“. John Francis Ková , veterán desítek bojových akcí, provedl vlevo v bok a vstoupil. Mladý muž v šedém obleku vešel do pracovny ve staré karolinské v ži radnice. A koliv byla tém tma, pohyboval se zlehka a s jistotou. Hlavu nesl vysoko, mra il se, ch ípí se mu zachvívala. P istoupil k pracovnímu stolu a provedl totéž, by s jiným kasa ským nástrojem, co p ed krátkou dobou Ková . Uchopil obálku – Ztuhl. Na tvá i se mu objevila ned v ra, otázka… a zlost, když kone n vytáhl sirky a ve sv tle mihotavého plamínku p elétl zrakem první stránky. Vyhlíželo to proklat chyt e… ale tohle nebyly exkluzivní dokumenty, pro které se do Cách vydal. Notá ova zpráva vklouzla na své místo, slabé zask ípání stolu. Kancelá byla znovu prázdná. Zvonek nad ve ejemi ješt pocinkával. Žluté sv tlo plynového lustru oza ovalo krátký pult a vysoké p epln né police. Hra ky byly všude, visely ze stropu a stály na podlaze. Za monumentální
st íb itou kasou se vyno il t lnatý prošediv lý pán. Nad skobou nosu se zaleskly brýle. „Služebník, vašnosti, ra te si p át?“ „Nap ed bych se trochu rozhlédl, pokud by to nevadilo.“ John Ková na chvíli zalitoval, že mu není deset let. Mohli by ho tu zav ít t eba na týden. Ani by si nevzpomn l na život venku. Starý muž se usmál. Jako odpov na zákazníkovy myšlenky pokývl hlavou k regál m: „Tohle je sv t v malém, a navíc dokonalý.“ Našlo se tu všechno… Nádraží, armády, hospodá ství, zví ata z dvork i džunglí, cirkusy s akrobaty a klauny, emeslníci, obchody, domácnosti, hudební nástroje a zbran . „Dovolil bych si vás upozornit na špi kové výrobky od firmy brat í Bing . V trný mlýn na parní pohon nebo hasi ská st íka ka pro chlapce! Pln funk ní žehli ky, pražítko na kávu a pumpy, prosím!“ Ková zrakem klouzal z jednoho p edm tu na další. Houpací k s pravou srstí a h ívou z žíní. Ko árek pro panenky se slune níkem místo st íšky. Nákladní auto s otev enou kabinou. Tramvaj ko ka, pomalované sá ky – „Naprostá novinka z pa ížské sv tové výstavy,“ hra ká ovy modré o i d tsky zá ily. „Železni ní dráha s nádražím a kolejemi, které se k íží. Však také získala cenu! Ale pro vás bych tu m l úžasn revolu ní v c. Telefon se dv ma stanicemi, dvacet metr drátu, funguje to na baterii!“ „Na mono lánek?“ zatápal JFK. Kolem n j ví ily jako živé lodi, koloto e, v trné a parní mlýny, pokojík s pohyblivými postavi kami hrá v karty, tikajícími hodinami a ko kou, která se protahovala. „Nerozumím. Baterie – kyselina a tak,“ pokýval hlavou hra ká . „Bude to pro chlapce, nebo pro dívenku? Spole enské hry by se líbily ob ma. Nechcete Tivoli? To je v mód !“ „Mám nete ,“ vydechl omámený Ková . „Á, že by kuchy ku? Na ty jsou specialisté u Märklin ! Kávovar, lis na ovoce, sporá ek na plyn nebo líh. ínský ajový servis a deset druh lži ek!?“
„Pot eboval bych panenku,“ vzmohl se John Ková k obran . Nadšení starého hra ká e p sobilo jako prudká a p íjemná infekce. „Ale… vypadají n jak dosp le.“ Zdaleka nem ly tvary jako Barbie; spíš mu jejich baculaté tvá i ky p ipadaly p íliš vážné. Možná za to mohl p ebytek klobou k , kraje ek a volánk . Šedivý pán se skoro urazil. „Všechny hra ky musí být opravdové! Panenky jsou zhotovené tak, aby m nily výraz s osv tlením,“ vysv tlil. Ková se oto il. „Tuhle, prosím,“ pronesl rozhodn . M ila skoro padesát ísel a stvo ili ji celou z porcelánu. Hebké sv tle hn dé kade e, o íškové o i, dojemn posmutn lý výraz a mírn vycen né zoubky jako perli ky. Nadýchané šati ky v barv lila. „Prokázal jste dobrý vkus, pane,“ zaradoval se hra ká . „Vybral jste si Eufrosinu, moji nejkrásn jší!“ Za al panenku balit do krabice a voskovaného papíru. Cenu zašeptal jako modlitbu i zaklínadlo. Když se skute ný chlap odhodlá, pak už ho nic nezastaví. Ková cht l unikátní dárek pro hubatého sk ítka. A získal ho. Z finan ní rezervy mu zbylo tak na pár piv. Sta ec ho pozoroval za skly brýlí, v koutcích o í v jí ky vrásek. „Jste už ubytovaný tady v Aachen, nebo cestujete dál? Je docela pozd , vi te?“ „Pot ebuji do Stolbergu,“ p ipustil JFK. „Hádám, že za dv hodinky dojdu k m stu.“ „Vy jist , pane, když budete po ádn rázovat. Vypadáte na to,“ pousmál se hra ká a zav el pokladnu. „Císa skou silnicí nebo podél dráhy, p kn po rovince p ímo na východ.“ Ková sáhl na kliku dve í. P es výlohu bylo znát, jak tma zest íb ela nitkami mrazivého dešt . „Pane, necht l byste se svézt s mým dodavatelem d ev ných houpadel? Bydlí p ímo ve Stolbergu, na Klatterstrasse. Až mi te vyloží váno ní zboží, bude se s povozem vracet. Ur it by vás vzal s sebou!“ 20.30 hod.
Nad kozlíkem valníku se roztahovala st íška z pogumovaného plátna, kr p je do ní bubnovaly jako pomalý, ale neúnavný hudebník. Hn dák v chomoutu rozvážn šlapal a pohazoval ídkým ohonem. Šikmo nad ko ským zadkem n la z vozu ty s rozsvícenou lucernou, oza ovala blátivou silnici a k oviska kolem ní. „Máte št stí, drahej pane, že jsem se krapet zdržel,“ vykládal vozka, postarší truhlá s kníry až k brad . „Nemoh jsem project, kolika lidí se nacpalo k hotelu v Petrský ulici. Jo, tam, co te ky bydlí ta nóbl návšt va z Belgie. Policajti tam taky byli, prej se n co semlelo. Ale já nem žu vobejdovat, víme? Mám svý povinnost .“ John Ková s pochopením p ikývl. Myslel na úpln jiné v ci. P ed chvílí se díval na kapesní chronometr, táhlo na p l devátou. eká ho ješt jedenáct hodin, než se u velké v že hradu Stolberg otev e asoprostorová propus . Co s na atou nocí? P ežil by, že je na širák trochu lezavo, ale hrozilo, že krásná panenka i p es d kladný obal nakonec promokne. P edm stí Cách se už p ed hodnou chvílí zm nila ve venkovský terén. Holá pole, nahé stromy, stavení, v nichž zhasínala matná sv tla. Po levé stran se zvedly nízké kope ky, jen jako by si zem se zívnutím protáhla kosti. Koruny lesa se ztrácely v šedivé noci. „Vemem to taklenc p es Buschmühle,“ spustil zase knírá , který si nechal íkat Sepp. Mávl rukou v pal áku. „Dál p kn po Cockerillstrasse, p es železni ní p ejezd až do prost edku m sta. Nechcete náhodou na dráhu? Ale vlak pojede až zejtra p ed polednem.“ Koník našpicoval uši a za al s nimi otá et na všechny strany. Rychlost, s níž pošvihával ocasem, nabrala obrátky. Zprudka frkal. Krok se zm nil v klus, Sepp vyk ikl a škubl za oprat , ale nepomohlo to. Hn dák se dal do cvalu s úzkostným i ením, pohazoval hlavou. Povoz rachotiv skákal po cest . Ková se bezd n chytil op rky kozlíku. Levicí pevn svíral krabici s Eufrosinou. „Hej, hej, st j, herko zatracená!“ hulákal Sepp. „Pro Mati ku Boží!“ vzep el se patami, zoufale táhl za oprat kozlíku. „Herdek! Scheisse!!“ JFK sesko il z vozu o zlomek doby d ív, než se valník z ítil do škarpy vedle h bitova. Hn dák, jenž zp etrhal postra ky, pádil dál –
jen blýskla b lma vyt ešt ných o í. N kde blízko zavyl pes: hlubké, mráz nahán jící tóny. Na zemi doho ívala rozt íšt ná lampa. „Ten okl prorokuje smrt,“ zasténal Sepp. Jak mluvil, kníry se leskly krví ze zlomeného nosu. Bo nice valníku mu p imá kla stehna. „Zaklepu tudle ba korama!“ „To bude v po ádku,“ klidnil ho profesionáln Ková . Sám byl trochu pošramocený, protože p ed dokonalým provedením kotoulu, jímž by rozložil pád, dal p ednost ochran Eufrosiny. Shodil kabát a zkusil nadzvednout povoz, aby Seppa uvolnil. Zatínal zuby, tkanina žaketu na plecích prašt la ve švech. Povedlo se mu zvednout hmotu o pár centimetr . Knírá se vzepjal, vyk ikl bolestí a zase sklesl na silnici. „Najdu n co na páku a pár kamen ,“ navrhl JFK. „Postupn je nacpu pod v z a pak vás vytáhnu.“ No ní p estávka nabývala netušené grády. „A depa. To by bylo dlouhý,“ namítl Sepp, jektající zuby. „A do Kohlbusche je to v takový ernot sakra kousek… Auch. Helejte, drahej pane, dojd te do tý usedlosti támhlenc pod vrší kem! To je starej Nepomuckej mlejn. Drtili tam d ívejc… m d nou rudu. To – Jaúúú!“ Na ele mu stál ledový pot. JFK p ikryl Seppa houní na kon a pod hlavu mu nacpal složené sako, jehož ani trochu nelitoval. Redingot si oblékl, zbran m l v jeho báje n prostorných kapsách. P íru ní brašna neobsahovala nic, co by tu chvíli nepo kalo. Panenka – Nešlo to. Nemohl nechat dárek pro pizizubku Anetu v nevlídných temnotách. Omotal krabici ko ským emením a hodil si ji p es ramena. „Poustevni í tam… jistej Hermann! Von vám… éééh… pom že!“ chrapt l knírá . John Ková to vzal p ímo p es louku a humna zarostlá hložím. Rezignoval na výrobu improvizované lou e, beztak ješt mžilo. Jakmile byl ze Seppova dohledu, nasadil si noktovizor. Zanedbaný shluk n kolika budov se p iblížil. Nebyl vid t ani paprsek sv tla, ale zblízka JFK post ehl pach ho ícího d íví a závan v n va ených
brambor s cibulí. Nad komínem nízké stavby se zvedal stín kou e. Fajn, Hermann je doma! Te to p jde rychle! Vrata ukradl as a nouze. Ková rázn nakrá el p es pusté nádvo í a vedle opušt né drtírny zabušil na dve e p ízemního domku. Nezapomn l si sejmout noktovizor. Ticho. Bum! BUM! BUCH! D lej, Hermanne, venku umírá lov k! „Putain merde…“ šeptl s citem Sébastien. „Nikdo sem p ece nepáchne!“ „Policie!“ vybuchl Pietro tlumeným hlasem. „Hermanne, ty – fesso fistolo! Tv j posranej kostelník nás prásknul!“ „Dám za n j ruku do eintopfu,“ ušklíbl se vousatý anarchista. „Známe se roky.“ „To míchaný svinstvo v kotlíku ud lám z vašich st ev,“ zahu el Fanch ar Floc’h. „Možná bychom m li vypustit Bossua,“ navrhl Sébastien zdušené. „Jako… mimo ádné opat ení.“ „T eba je to zbyte ný poplach… Uklízejte zatím!“ poru ila tiše Candida a první se vrhla do díla, aby r zn pop ikrývala a pozastrkovala všechno, co by je mohlo p i zb žném pohledu prozradit. Mluvila stejn rychle, jako jednala: „Jsme turisté, kte í si pronajali Nepomucký mlýn. Sébastien je m j snoubenec, Pietro bratr. Ty, Hermanne, ho uvítáš. Pst!“ „Hej, otev ete, pane Hermanne!“ ozvalo se zven í. „Je to d ležité!“ Candida nabrala dech. „Jestli jde o past… Ostatní se možná schovali, ale ten chlap u vchodu je zrovna te sám.“ Nepot ebovali se složit domlouvat, sta ila gesta. Fanch se postaví do volného kouta vedle dve í, otevírají se ven. Kdyby n co, Bretonec sko í po vet elci. Sébastien a Pietro usednou ke stolu – a budou p ipraveni. Ze zem táhla syrová zima. Seppa st ídav mrazilo a obléval žár. Jo, už ho bere hore ka. P eražený nos otekl, špatn se mu dýchalo. Kde je – Arsch und Zwirn! – ten cizinec? Ramenatej, ale trouba, to ur it . Spad n kam do jámy, dieser Dummerjan… „Hilfe!“ zapišt l truhlá .
Odpov d l mu šustot psích tlap a cvakání dráp o dlažební kameny silnice. Seppovi svitla nad je. Z romantických p íb h si vyvolal p edstavu ušlechtilého chlupá e, který p ivede záchranu. Tohle byla doga ješt v tší než ta, co ji vlastnil ezník Heger na Mauerstrasse. P erostla p lro ní tele, erná jako peklo – o iska jí žhnula rudými plameny. Nevr ela, ale nemávala ani ocasem. „Ho… hodnej pejsek,“ vypravil tence Sepp. Panebože, tohle mu scházelo! Pak ho š astn napadlo, že na n j padly z té horkosti p eludy. Obrovský hafan k n mu p ikrá el, v psím úsm vu doširoka otev el tlamu s ohromujícími tesáky a pravil zvu ným lidským hlasem: „Dobrý ve er. M l bych drobnou otázku, když dovolíte.“ 20.54 hod. „Heej!“ Johna Ková e to po ádn naštvalo. Domácí spí jak d evo, možná se opil… Ne, je vzh ru. Šmejdí po sv tnici a je líný pustit ho dovnit ! „Zatracen , otev ete! Pomoc!“ Kroky… V tu chvíli noc pro ízl strašlivý, p erývaný k ik lov ka, který umírá v mu ivé hr ze. Ková se bleskov oto il, aby utíkal zpátky k Seppovi – Dve e se otev ely. n l v nich plecitý vousá a p átelsky se zubil. V p íjemn vyh áté místnosti osv tlené petrolejkou si u stolu hov li dva veselí mladí muži, p ed sebou objemné hrnky. P vabná mladá dáma odklízela z lavice velký kotlík, zodpov dný za v ni, kterou JFK prve zachytil. Idylka. „Stalo se n co?“ projevil vousá ú ast. „M žeme být n jak nápomocný?“ John Ková na n zíral. Viktoriánská éra, prudérní pruská provincie, a tady dívka osamocená mezi muži, v zapadlém kout venkova, o p edváno ní noci. Badatelé, herci, um lci? T žko. Vnímal, jak v té milé družin roste neklid a podez ení. Tak jako v n m samém. Mohli si hrát na výletníky, JFK na obchodníka. Jejich spole ným posláním byl boj, uvízl jim v o ích, pohybech, držení t la. Obelstili
by pokojné ob ánky, ne sebe navzájem. Ani jedni ze zú astn ných – z pohledu protistrany – nem li na míst co d lat. Pohnuli se skoro sou asn . Hermann vp ed. Ková nazp t. N mcova sv šená levice švihla, zpod rukávu kamizoly vyjel n ž a bodl proti Ková ovu b ichu. JFK uhnul do záklonu a bleskov kopl vousá e do slabin. Koutkem oka zahlédl, jak se po n m žene Fanch se sekerou. Popadl kácejícího se Hermanna za vlasy, škubl s ním k sob a posunul tak t lo v pádu dál mezi dve e. Zárove ch apl po klice a zprudka, vší silou zav el. Hrana dve í se Hermannovi zasekla mezi hrudní koš a pánev, muž za val. JFK dotáhl pohyb co nejdál p es odpor v eštící živé hmoty a máchnutí sekery, která mu bleskla nad hlavou. Ješt trochu trhl dve mi nazp t, aby je pevn zachytil v Hermannovi. Vyrazil tryskem p es dv r, provázen bolestnými sk eky a kletbami. Krabice s panenkou mu zt žka poskakovala po zádech. Levi kou si nasazoval noktovizor a doufal, že n jakou chvíli vydrží fungovat, pravicí hmatal v kapse po revolveru. Teroristi, jak jinak! Kdyby se vrátil, zlikviduje celou partu jednoho po druhém. Ale oni se v Nepomuckém mlýn vyznali; zato Ková nev d l, kolik jich je a jakou mají výzbroj. Nebyl to jeho sv t ani jeho úkol. Krom toho by v šarvátce mohla utrp t Eufrosina. Nemluv o truhlá i Seppovi. Co se mu vlastn p ihodilo? John Ková , který shrben kli koval po louce, se instinktivn ohlédl. Post ehl vysokou, hubenou postavu v temné masce st ží patnáct metr za sebou. Stanula, bleskov p ikládajíc k úst m krátkou vycházkovou h l… H l?! JFK zahodil cylindr a praštil sebou do mokré trávy. St ela z fouka ky prošije centimetrovou fošnu, natož vln ný redingot. Vleže se pooto il, p ichystal si Webleye. Kulka projede travinami, st ela z fouka ky se odchýlí… Dlouhán zmizel. Pronásledovatel se zachoval tak jako stíhaný: zalehl mezi vzrostlé býlí. John Ková se v duchu zachechtal. Pat. A co te ? S panenkou na zádech je problém se plížit i schovávat. Krabice trochu p e nívá nad terén a indikuje jeho pozici. Nelze vysko it a vrhnout se k úto níku s
fouka kou tak rychle, aby se nesta il zvednout a zamí it d ív, než to ud lá Ková . Jeho protihrá však tuhle možnost má a nejspíš se jí hbit chopil. Tady Ková ovi nepom že ani noktovizor – pouze napjatý sluch. Od mlýna se poklusem blížily siluety dalších stihatel . V pozorování p ekážela Ková ovi hustá clona travin, ale zahlédl je. Podsaditý chlapík, za jeho zády dva muži vedle sebe, poslední vzadu… z ejm d v e. Ten v ele nesl v levici karbidovou lampu, odsunul stínidlo, krok, dva, a znovu ho zaklapl. Provokuje, aby ho Ková zkusil složit? Ne… Jen testuje soupe e. Hluk výst el by se donesl k usedlostem v sousedství. Neradi by si o pozornost koledovali anarchisté z Lichtes Morgen; nestál o ni Ková . Jak by objas oval policii v Cáchách, pro má s sebou podivné technické vymoženosti? Jeho papíry a n m ina taky nejsou zvláš spolehlivé, ur it ne v atmosfé e Dreyfussovy špionážní aféry. Podsaditý muž nechával sv tlo lampy zakryté. Vyznají se: je lépe si na tmu zvyknout. Už v dí, že ten, kdo je p ekvapil, je osam lý soukromník, žádná policie. Kolik z nich má palnou zbra ? A kdo z nás první riskne st elbu? Dojde na ni, ert vem sousedy! John Ková mali ko pohnul prstem na spoušti. Taktická rukavice by byla spolehliv jší než tohle elegantní jelenicové zboží pro gentlemany. Opatrn vytáhl z kapsy navaju a p e ízl emeny na krabici s Eufrosinou. Vleže posunul velký p edm t dop edu, p ehmátl si, pohyboval krabicí dop edu a doleva, jako by stále spo ívala na jeho h bet . Nic, žádná odezva. Pro zm nu krabicí zamanévroval trochu zpátky, te ji držel v napjatých pažích, ješt … Ukotvil panenku na hrbolu zeminy, aniž se cokoliv p ihodilo. S výbojem vzteku p itom zjistil, že víko krabice je proražené sekerou, našt stí jen v horním rohu. Z boku vedle ozdobné stužky vy uhovala st ela z fouka ky. ahoun z stával tichý a neviditelný. tve ice, která postupovala od statku, byla zase o n co blíž. Fajn, a co vycouvat a ztratit se jim ve tm ? Krabice s Eufrosinou za ala pomalu sjížd t z hlinité kupky, jak se mokrá p da sesedla. Ková se mali ko nadzvedl a natáhl se pro ni – S-ssp!
Bylo to jako stín, mžitka, mihlo se to vpravo. Ková , ješt dokon ující náp ah, ucítil lehký náraz do šíje. Šipka projela límcem. Zatracen ! Bleskurychle ji vyškubl z tlusté látky, odkulil se stranou… Podsaditý chlap odsunul z lampy kryt a zato il s ní. V té vte in pár metr p ed Ková em vybuchla r žová zá e petardy, do vzduchu vylétly drny. JFK sko il robinzonádou po krabici, ješt v dopadu pozvedl Webleye a vypálil proti sv tlonošovi. Podsaditý muž zavrávoral, ale z stal stát, evidentn nezran n. Naopak pokro il vp ed, mávaje karbidkou. Sssssp! Nová exploze a výšleh sv tla. Tentokrát to Ková e oslepilo, do ramene ho ude il vymršt ný kámen, na krabici zabubnovala hlína. Vnímal, jak ve víku nad Eufrosinou zadrn ela další vyfouknutá st ela. Odhadl vzdálenost a sm r: poslal neznámému s fouka kou kulku z Webleye. Ne ekal, že zasáhne. tve ice z mlýna se p iblížila na dvacet krok . Muž s lampou se usmíval. Te místo karbidky svíral v rukou brokovnici Chaparral a zvedal ji ke st elb . V bubínkovém zásobníku Webleye zbyly ty i náboje. Tohle byl pokojný, civilizovaný stát, mír, p edváno ní as. Krabi ka se st elivem spo ívala na dn cestovního zavazadla vedle Seppova povozu. Dlouhán se vyno il z trávy t sn p ed Ková em, jako ryba vyjede nad hladinu; pohyboval se porostem naprosto neslyšn . Nenosil žádnou masku… Takhle zblízka JFK odhadoval, že jeho soupe pochází ze st ední Afriky. Ková v výst el mu sebral ucho i kusem vln né epice, na tlustý svetr kapala krev. Už net ímal fouka ku, ale ma etu, a zprudka ji vedl proti Ková ov krku. JFK vyrazil proti dlouhé epeli krabicí s panenkou, praštil zespodu do ernochova p edloktí a vychýlil úder. Ramenem a loktem vrazil do protivníkových kolen, a zatímco se dlouhán kácel, Ková znovu vypálil po chlapíkovi s dvojkou brokovnicí. Mohl si dovolit mí it na hlavu, kterou nekryl žádný pancí . Opravdu ji nic nechránilo. John Ková vysko il, ukro il stranou – d ív, než se sta il Afri an zvednout, hbit mu vykopl ma etu z ruky a nabral ho do žaludku.
Muž se sto il jako had, aby sev el Ková ovy kotníky a strhl ho k sob . T etí kopanec do spánku ho neutralizoval. Vzáp tí už Ková znovu ležel na zemi. Zbývající anarchisté svižn využili palné zbran a divoké zázemí rostlinstva, které zanedbaná louka poskytovala. Ústup k h bitovu a Seppovi, doplnit st elivo. Mizet, alespo prozatím. Eufrosina znamenala p ít ž, ale nenechá ji tu. Nem že Anetu zklamat… Ostatn , je to jeho trofej. Dlouhán se za ínal hýbat, st elci obratn postupovali. Ková v duchu uvažoval, kde se tak vyškolili, když prchal p es planinu k silnici. Zbývající náboje použil, aby kryl únik. V jeden klidn jší okamžik, p iplácnut k b ehu potoka, vysvobodil Eufrosimi z krabice. Jenom zk ivil rty. Nadýchaný klobou ek poma kal úder sekerou, krajkové šaty v odstínu lila potrhaly šipky z fouka ky a kulka z revolveru jí urazila pravý ukazová ek. Když ji zvedal, mrkací ví ka s dlouhými asami se otev ela. Tmavé o i na n j upírala dívenka jako živá: istá tvá i ka s výrazn jšími ezáky se dívala oddan , s d v rou a n hou. „Neboj, zvládneme to,“ slíbil jí. Rychlými pohyby ze sebe shodil tu protivnou vestu, haplodisk uložil pod ví ko kapesního chronometru. Zamotal Eufrosinu do látky a p evázal ji ozdobnou stuhou tak, aby zbylo na záv s. S panenkou visící p es rameno dobíhal k povozu. Bez noktovizoru by zakopl o Seppa, který se p ece jenom n jak dostal zpod vozu a vydal se mu naproti. P i své sm le ovšem zapadl do n jaké výpusti… nebo nory, a te se namáhal vylézt ven. JFK k n mu p isko il, chytil truhlá e za ramena – … do ch ípí ho plácl puch krve a vnit ností. Prsty mu sklouzly po prázdných rukávech bez paží. O esaný Sepp v trup urvaný v ky lích sebou bacil dop edu, hlava s hrdlem rozedraným až k páte i se p eto ila. Obli ej se podobal kaši ze shnilých jablek. Valník sta il n kdo rozsekat na d íví k zatáp ní. Pokud JFK dohlédl, jeho brašna byla pry . V mokré p d zbyly otisky tlap zvících dezertního talí ku. Medv di, a u Cách? P es bled barevný obraz na stínítku spektrálního noktovizoru se p elévaly erné šmouhy: dostavila se asová degradace. John Ková bude mít k dispozici jenom zavírací n ž. Hodil by se alespo pancí ,
kterým se vyzbrojil nebožtík s lampou. Kdyby si alespo vzal kontakt na ty popletené hermetiky z Templum mundi aeterni! T eba by mu poslali kouzelný koberec nebo sadu fireball . „Neblázn te, jsem z ech a jsem tu omylem!“ A další vtip? Trojice – dva mladí muži a žena – p icházela. Neplýtvali st elivem. P ed nimi postupoval vysoký, štíhlý stín. JFK zvážil situaci a vystartoval k blízkému lesu. Afri an bez ohledu na tmu a terén pádil za ním, tak lehce a neskute n plavn , jako gepard, který stíhá antilopu. 23.25 hod. Motali se labyrintem, ve který se prom nilo deset hektar no ního Würselener Wald. Karbidku používali jen chvílemi, aby zmapovali terén p ed sebou, a zase zakryli sv tlo. Ten vet elec je stál už dva leny jejich skupiny, na jejíž pr pravu a výkonnost byli právem hrdí. Nepodce ovali soupe e. Šlo jim o tolik… N kolikrát ho dostihli. Pokaždé v šarvátce vyklouzl a zanechal je zran né a rozzu ené. „Ješt chvíli,“ ekla Candida unaven , le optimisticky. Konec konc , z jejich skupiny získala nejvíc bod , když se jí poda ilo cizince post elit. „Musíme ho kone n dostat. Bylo by užite né zjistit, kdo ho poslal a co všechno ví.“ Pietro sešpulil ústa. „Nemyslím. Byla to náhoda. Sm la, no! Ché posilga!“ Zastavili se. Mezi stromy v ídkém rozestupu padalo lezavé vlhko a ticho rodinné krypty… až na šumot útlé eky pod svahem. Mladá žena se zachv la. V tve jí poškrábaly tvá , zrudla námahou, vlasy se uvolnily z p ísného uzlu. Z proudu Inde k nim na h rku vystrkovala prstíky lepkavá mlha. „Mi… é, Candido, není ti zima? Vezmi si moji šálu,“ nabídl starostliv Pa ížan. Zavrt la hlavou. Pietro poplácal pažbu Fanchovy brokovnice. „Neboj, sest i ko! M j Bossu toho parchanta dostane co nevid t. Spolehni se! A já si pak užiju s tuhle dvojitou pusinkou. Vezmu to od nohou a skon ím u b icha. Ani nápad, že bych se takovou svini obt žoval dorážet!“
Bossu se p i iní, je na n j spoleh. Byly to hezké asy, když se mineralog Pietro Montale potloukal vysoko v horách mezi Súdánem a Ugandou. Zatracen drsný kraj! lov k by nenašel houževnat jší a byst ejší lovce, než jsou vále níci z národa Acholi. Hodí se i tady v Evrop … „Nadežene nám zmrda špehounskýho až sem,“ gestikuloval nadšen Pietro. „Odtud neupláchne. Jsme tu my, v zádech má ernýho ná elníka, dole ho vezme voda. Finito!“ Sébastien se pooto il, napjat poslouchal. Ve tm st ží rozeznával pro ídlé houštiny a pn mladých buk . „Jak – Eh –“ A složil se elem do náv je listí. John Ková pozvedl tlustou dubovou haluz, s níž práv zezadu praštil Francouze do týla. Sou asn negalantním body ekem zastavil a zprudka odhodil stranou Candidu, vrhl se na Pietra. Výšleh a hluk výst elu. „Chcípni, du Lude!“ je ela Candida. „Anda a la mierda! On obelstil Bossua!“ P i pádu upustila sv j Derringer 22; zajel do tmy pod sple ostružiní. Broky rozervaly cizinci kabát na levém rameni a p etrhly úvazek jeho nevelkého zavazadla, ale nezastavily ho. Mladá žena jen zahlédla, jak dubový kyj sviští k brokovnici v Pietrov sev ení a vyráží mu ji z rukou. Ital se nesnažil zápasit o zbra ; úder mu pohmoždil pravici. Jediným mrštným skokem se dostal z dosahu úto níkova kyje a eskamotérským hmatem vy aroval v levé dlani oblý matný p edm t. „M j vynález – vyztužené husí vejce opletené slámou,“ zazubil se. „Ru ní granát s nárazovým ak ním zapalova em. Test numero uno!“ Ková ovi se úžily o i. „Pitom e. A co ona?“ kývl na Candidu, kle ící za ním a zb sile prohrabávající podrost. „To t nemusí trápit.“ sd lil mu Pietro pyšn . „Má to prostorov limitovaný ú inek! Trefím se ti do nosu, toi, j’vais arranger ta gueule!“ „Va pu l?!“ vybídl ho Ková . A v redingotu, s potrhaným ramenem a prost eleným bokem, ud lal salto, p emet a ve stojce kopl Pietra doprost ed obli eje. Dopadli na zem, jeden na druhém, v tém
jedinou vte inu. To už JFK p ekryl Italovým t lem jeho levi ku s granátem a p imá kl ji k zemi. Buflo to, jemn zajisk ilo nocí. Bezvládný inženýr Montale jakoby nadsko il, zpod b icha se mu vyvalil ost e pící dým. Pak, v ješt siln jším zápachu, za ala do lesní hrabanky vytékat rozpušt ná Pietrova st eva. „Vrahu,“ vyjekla Candida. „Ni emo! Š-šk dce!“ Vstala, v ruce kone n nalezený Derringer; štíhlá a vznosná, prameny erných kade í uvoln né pod vlásni kami. Nevyzna ovala se práv p ív tivým projevem, ale nescházelo jí osobité kouzlo, i te , v tuto chvíli. Rozepjatý krátký kožíšek odhalil bílou bl zku s kriticky rozm rnou trhlinou. Nebyl to špatný pohled, navzdory p ítmí. „Moment, mladá dámo,“ pronesl sytý, zn lý hlas. „Ten pán je m j, chápete?“ Ze tmy vyjela p st ná, šlachovitá mužská ruka, zasazená do vyhrnutého šedého rukávu. U inila svižný oblouk a skon ila hranou na ko eni Candidina n žného nosíku. Zaprašt ly zborcené kosti. V dkyn anarchistické skupiny Lichtes Morgen doživotn složila funkci. „Omlouvám se vám, pane,“ pokra oval mladý muž s p edkusem a robustní bradou, kterého JFK potkal na radnici v Cáchách, a otíral si pravici do batistového kapesníku, „zdržel jsem se.“ Ten chlap se mu pozdával ješt mén než odpoledne; John Ková pro jistotu zašilhal k chaparralce. Ke vší sm le jeho razantní zásah odd lil hlave od pažby. Derringer zase odputoval kamsi do trnitých ostružin. „Hledal jsem vás po celých Cáchách, a v te mi, te p ed Vánocemi je to opravdu obtížné. Byla to moje chyba, uznávám… Myslel jsem totiž,“ objas oval zdvo ile, „že pat íte k panu van Istendaelovi. Rozumíte, vaše vázanka je – pardon, byla – bruselský model. A vaše kolínská, neurazte se, ale tyhle orientální parfémy jsou módní v Antverpách.“ „To byla zna ka Jil Sander,“ hlesl JFK. Zm nil zevn jšek, ale pokožka si nesla v ni z Prahy. „Musím se te panu senátorovi posmrtn omluvit,“ konverzoval mile mladý muž v šedém. „Ah, pardon, nep edstavil jsem se. Sir Milton Baskerville, prosím,“ lehce se uklonil.
„ ím mohu být prosp šný?“ odpov d l Ková ve stejném spole enském standardu. „Jste d vtipný muž,“ zalichotil Baskerville. „Byl jste p ece v pracovn místostarosty. Takže bych vás snažn poprosil o ty dokumenty. Když jsem inženýra Haslinga vyhledal, nem l je u sebe, chápete, a byl velmi nesdílný.“ „To budu z ejm taky,“ opá il JFK. „Je mi líto.“ „Mn víc!“ zavyl aristokrat. John Ková odsko il a z nouze uchvátil alespo karbidovou lampu. Krytka se p i tom sp šném hmatu posunula, bílé sv tlo dopadlo na mužskou postavu, která se zmenšovala a scvrkávala, šaty na ní tály. Rychlostí sv tla m nila vzhled… V listí leželo malé dít , kojenec, novorozen , dosud nezrozený plod. Embryo mok e lesklé a syt r žové. Škubající se netvárný ervík bez kon etin, s náznaky o í. Ková se rozkašlal: cht lo se mu zvracet. Hrbolaté, polosvinuté stvo ení ko s ocáskem a ernými body zraku se nafouklo, protkané fialovými cévkami. Vypu ely pahýly nožek, hlavi ka a chvostík se protáhly, zježila se srst. Vypouklé bulvy pod blankami ví ek. Drápky. ervený umá ek. Než Ková ovi prolétlo hlavou, že by to zašlápl, stála tu doga. Po ádn velká, erná. Obrovská – v tší než k . „Kdepak jsme sko ili, pane?“ prohodila blahosklonn . Tlama jako vstup do pekla. Blížila se ke Ková ovi, jako se snáší rozšklebená dra í hlava k nebohé princezn . JFK podlehl náporu instinktu a vyrazil p stí vzh ru. Dal do toho veškerou sílu, poctiv , až od ramene. Proti dogodlakovu enichu jel píst lokomotivy. A rozt íšt né nosní k stky mohou šelmu zabít. BUM! Ková cítil, jak se mu trhá k že na kloubech prst . Ve vyt ešt ných o ích velepsa vybuchl lidský úlek a bolest – „Ajajají!!!“ Ma eta navázaná na dlouhý klacek vylétla podobna asgaji k širokánské Baskervillov hrudi a zabo ila se hluboko do prsního svalu. „Moje – vendetta mial“ vyk ikl Bossu a ne ekal, až se poražený dogodlak svalí mezi buky. Oto il se ke Ková ovi, zornice se mu
leskly. Tak ho JFK p ece jen nedokázal set ást na dlouho… Marná sláva, trénink z hor Ugandy se vyplatí. Zvedl paži s další zbraní. Žádná exotika. Poctivý belgický revolver, nezna kový, zato ráže.380. „Per mio Pietro,“ ekl hrdelním hlasem. „Zab ho!“ zasípal Sébastien, který se vzpamatoval práv v as. „Leck mich!“ zavr el Ková . Už mu všichni lezli na nervy. Uchopil lampu a rozevlátým švihem ji rozt íštil o Afri anovu hlavu. V letu popadl Eufrosinu do náru í a st emhlav se pustil svahem dol k ece. Padal, kutálel se, skákal. Pa ížan v ev a kulky ho pronásledovaly, dokud se ve víru spadaného listí nez ítil do mrazivých vln Inde. St eda, 12. 12. 1894 – 0.15 hod. Redingot vážil nejmén metrák, jak nasákl í ní vodou. JFK ho sice zkusil vyždímat, trochu se tou námahou i zah ál. Nijak zvláš to nepomohlo. P ipadal si otlu ený a prok ehlý jako naklepávaný ízek. M l by být nejmén p tkrát mrtvý. Nechápal, jak mohl p ežít. Vybral si št stí na hezkých pár m síc dop edu. S Eufrosinou to bylo horší. Vesta potrhaná broky ji dostate n nechránila. Šati ky zplihly, botky a klobou ek uplavaly, odlepily se vlásky. Díky tomu zjistil, že panenka má naho e na temeni kulatý otvor. Uvnit chrastily o ní bulvy spojené drátkem, které se uvolnily ze záv su na druhé stran porcelánové lebky. Vypadala jako vále ný slepec. Ale po ád v té r žové, te trochu ušmourané tvá i ce z stávalo plaché, teskné pousmání. Jasn , m že za to úhel sv tla, nebo – momentáln – spíš p ítmí. „To nic,“ ut šoval ji. „Dáme se oba do po ádku… doma.“ Musel p ežít noc. Ne že by se nedokázal zahrabat do listí a jakž takž slušn vydržet do rána. Dostal ovšem lepší nápad. Pokud si pamatoval z mapy, podél toku Inde vede tra : lesem dojde na severovýchod k hlavní železni ní stanici až na samém okraji Stolbergu. Žádní lidé kolem nádraží, už to byla výhra. P ív tivá, rustikáln historizující budova do vé ka. Hodiny nad štítem Ková e upozornily,
kolik mu zbývá asu na odpo inek; ani se nemusel dívat na chronometr. Ale JFK mí il dál, kolejišt ho vedlo k nep íliš rozlehlému depu. Výtopna o p ti stáních, v jedné z nich lokomotiva a u ní dva železni á i v pracovních hávech, o n em švadronili a stínu, který nenápadn proklouzl kolem nich, si ani nevšimli. To na, zauhlovací rampa mezi kupkami hn dého uhlí, odpopelovací jáma, vodárna s vodním je ábem. Sklady, kolem kterých se motal hlída , karbidku v ruce… Ková ovi zatrnulo v zubech ošklivou vzpomínkou. Po kal, až se hlída p esune dál, a doplížil se k nevelkému domku vedle kolejí. Pískárna – tohle pot eboval! Bylo zam eno, ale kdyby neexistovaly v tší problémy… D ev ná k lna p epažená n kolika prkny, pod stropem malá petrolejka. P l prostoru písek, ve zbytku kamínka na piliny. Útuln žhnula a vyh ívala vzduch, aby brzdný písek nehrudkoval. JFK s úlevou vzdychl. Ješt se vykradl ven, aby posbíral n jaké hadry a upravil si vedle kamen nouzové ležení. Mokrý redingot p ehodil na pažení, Eufrosinu op el o st nu vedle sebe. Zírala temnými dírami o í, skalp slepený vodou jí tr el do všech stran. Tvá ila se jako ustarané dít . Chvíli trvalo, než John Ková usnul. Ne že by si p ipoušt l, že n kdo vstoupí kv li písku pro no ní vlakovou soupravu a objeví ho; jenom zran ní, které si z posledních hodin odnesl, o sob dávaly v d t p íliš výrazn . Ale te už ho eká poslední kousek cesty. Anetka si objímá dlouhé nohy hubenýma rukama, bradu op enou o kolena, o i za brýlemi zá í zv davostí. Ková se cítí trochu nejisté pod nenápadnou, ale pr b žnou kontrolou obou žen, které si v obýváku vym ují aktuální informace ze života. „Strejdo, a jak to bylo s tou Zubejdou dál?“ „No,“ snaží se JFK, „pak se do ní Lotrando zamiloval, ona do n j taky, a tak se vzali.“ „A kolik jí bylo let?“ „Já ti nevím, tyhle princezny se vdávají… no, tak n jak ve dvaceti, asi. Bylo jí dvacet!“ „TAK STARÁ?“ „No promi , dvacet je malinkato,“ namítne Ková , „klidn by mohla ješt n kolik let po kat.“ V obýváku se dvojmo pokývá na
souhlas. Modrá kukadla a veliká pusa se doširoka otev ou údivem. „NA CO??? Co by bylo s ním?!“ John Ková vyhekl, jak ho kopanec do boku nadzvedl ze zem . Ve zlomku asu, s nímž se dokázal vzk ísit do plné pohotovosti, mu prolétlo hlavou: hlída , policie… Sébastien. Na sanici p ischly šupinky krve, která stekla z roztržené k že za uchem. K e ovitý úsm v pod úzkým šviháckým knírkem, v p sti Bossuovu ma etu: „Vstávej, tète d’enfoié! Vezmi si n ž a bojuj, espèce du gourdin! Protože te t pošlu do pekla.“ „M žeš m zast elit, a bylo by to jednodušší,“ mínil Ková , sedící ješt na svém improvizovaném l žku. Nebylo pro chvátat. Mladý Pa ížan pot ásl hlavou. „Je to osobní,“ pravil s d razem. „Mezi tebou a mnou. Zabil jsi moje bratry. Zahubil jsi moji lásku. A –“ zvýšil hlas, „nejhorší ze všeho, ty… ty jsi zni il naši akci! Jedine ný podnik!“ „Hádal jsem, že to bude n co v tšího,“ souhlasil JFK, který už ve stoje otevíral navaju švihem záp stí, „jinak byste tak nevyvád li.“ „Mohla vylet t celá katedrála…“ vydechl ho ce Sébastien. „Evropa by se dala do pohybu! Vive la Révolution!“ Vyrazil naprosto ne ekan : jako by kámen vybuchl v meteor. Bílé ost í ma ety krájelo pískárnu ve dví. JFK neusko il, ale vrhl se levou plecí našikmo vp ed, dla u boku, navaju pozvednutou p ed obli ejem. Narazil ramenem do Sébastienovy rozp ažené pravice, zahákl p es ni levé p edloktí, stiskl a zárove pravým loktem ude il Francouze do elisti. P st s navajou se p itom sto ila v záp stí… epel zajela Sébastienovi do podpaždí. Ma eta buchla o d ev nou podlahu. 5.35 hod. John Ková p etáhl mrtvého Pa ížana do zadního rohu místnosti a zaházel ho pískem. Zasypal i všechny krvavé stopy a doufal, že p ed p l osmou ráno nevypukne poplach. Pot eboval do té doby dojít na opa ný, jihovýchodní konec Stolbergu. Jenže tak, jak te vypadal, si
netroufal procházet nap í provin ním m ste kem, kde se všichni navzájem znají skrz naskrz. Uprost ed noci by m l Ková nad ji, že si ho nikdo z po estných obyvatel nevšimne. Ale touhle dobou se lidé za ínají probouzet a kmitat do nového dne. I kdyby n která zv davá kmotra neztropila povyk, nejspíš by ho zatkli pro potulku. Co by m l vysv tlovat? Že se popral s teroristy? P išel o doklady? Už vid l kožený výraz pruského policejního ú edníka. Návšt va z jedenadvacátého století? Halt die Sabbel, Mensch! Místo t í kilometr ulicemi, které se zapomn ly ve st edov ku, ud lal JFK okliku po obvodu Stolbergu, mezi zbytky m stských val , holými lány a lesem. V osam lých domcích se rozsv covala okna. V bec netušil, kolik hodin už je. Chronometr na rozdíl od n j už nevydržel šlapat, poslední zápas ho do ista odrovnal. Ková ovi trnuly pochroumané prsty, pod paží nesl Eufrosinu. Obloha bledla, sv ží vzduch ho ce von l mlhou. Kulhal stále h , ale zrychlil. Panenka se matn usmívala slepou, umazanou tvá i kou. Zahradnictví, remízky, dlouhá h bitovní ze . Za polem nízký pahorek: nad koš aty strom se zvedly orvané st echy a kulatá obranná v ž jako vykotlaný pahýl zubu. Nap l pobo ený hrad Stolberg… Ková by m l pokra ovat strmými, úzkými uli kami, dál obloukem vzh ru po schodech vmá knutých mezi domy na Klosterstrasse. Kolik lidí tam te potká? Zahlédl v žní hodiny kostela, a jestli ho neklamal zrak, blížila se sedmá. JFK se rad ji vysápal do svahu hned v podhradí, sledován vyt ešt ným pohledem jakéhosi mléka e s vozíkem. loví ek dal našt stí p ednost své živnosti p ed zvídavostí. Bláto, listí a mokré kameny p edstavují drtivou kombinaci, zvláš pokud n kdo sp chá a má p itom problém, aby se v bec udržel na nohou. John Ková se skoro bez dechu doškrábal k rozviklaným hradbám a objevil v nich pr lom, p es který p elezl na pustý parkán. Jestli v poloz ícené pevnosti ješt n kdo bydlel, rozhodn te nevystr il nos. Na zažloutlé tráv se t pytila jinovatka.
7.10 hod. „Dal jste si na as,“ ozvalo se ze stínu. „Drop dead!“ Baskerville vyšel z rozpadajícího se paláce, na erné srsti ulp la zrnka omítky. Na enichu i na hrudi nezbyla ani decentní jizvi ka. Vypadalo to, že dogodlak zabírá ješt v tší prostor než p edtím, pokud je to v bec možné. Jak mohl JFK zapomenout na starou pou ku, že theriantropi jsou smrteln zranitelní jen st íbrným ost ím nebo sklen nou kulkou? Baskerville slyšiteln otev el impozantní tlamu, asnaté záhyby koutk se zachv ly. M-mlask. Ková zacouval, co nejhbit ji mohl. P itom svlékl redingot a p ehodil ho p es levé p edloktí. Stále ustupoval, ale to už svíral v pravici otev enou navaju. Dogodlak okázale zívl. „Tady není kam utéct,“ pravil zvesela. „Dejte pry ten ohavný n ž, prosím. Myslím, že jsme oba dost inteligentní, aby nám bylo jasné, že máte šach mat, aniž bych musel provád t n jaké demonstrativní nesmysly. Byl byste tak laskav a vydal mi moje dokumenty? Kdepak jste je schoval, kamaráde?“ „Nejsou tvoje,“ vydechl JFK. „A i kdybych ti je vydal,“ pokra oval chraptiv , „beztak by sis s nimi nev d l rady. Jsou…“ zaváhal, „mimo ádn složit kódované.“ „Tohle s vaším dovolením posoudím sám,“ zašklebil se obrovský pes. „Nebo specialisté z odd lení pro tajnou bezpe nost na Ministerstvu války.“ John Ková pot ásl hlavou. „Uznávám, že jsi vyhrál,“ pot ásl hlavou. Je to ironie, o n co pozd ji a v jiném sv t mohli být spojenci. „Když ti je p edám, necháš m odejít?“ Cht l jen získat as. Nev il slib m pochybných bytostí. Nešlo ani o to, odevzdat haplodisk dogodlakovi. K ni emu by Baskervillovi nebyl, a než by se objevila vhodná tecí za ízení, dávno se rozpadne. Ale Ková cht l médium odevzdat sám ve svém sv t . A p edevším: britský agent by byl p esv d en, že si z n j protivník utahuje, a rozzu il by se tak jako tak.
JFK se levicí nenápadn dotkl kapsy s hodinkami. Vytáhl etízek, ví ko bylo pok ivené a pootev ené. Nic uvnit – Zatrnul. Zašátral v kapse… byl v ní písek a jehli í, šupina žádná. Ignoroval, že ho dogodlak se zájmem sleduje. Z ejm se chronometr poškodil p i n které z tahanic s anarchisty a on si toho nevšiml. Haplodisk mohl vytrousit už v lese, nebo spíš naho e na nádraží, kde nocoval. Ková v duchu vid l ajznbo ácké bagan e, jak zadupává haplodisk do zimního marastu. Vystartoval s akcelerací štiky. Po rozev ené rudé tlam švihl t žkým kabátem a usko il stranou. Jak obíhal velepsa, sekl navajou p es vnit ní stranu p ední tlapy. Ost í zadrn elo na šlachách. Další skok, vrazil epel mezi žebra lesklého, napjatého boku a táhl nožem, co nejdál dokázal. Baskerville pronikav zavyl. Oto il se hbitostí u tak olb ímího tvora ne ekanou. JFK vyškubl zbra a t sn p ed psími zuby sebou hodil na zem. P evalil se pod b ichem, vymrštil se, znovu bodl a chystal se usko it dozadu k ocasu. Otev ít útroby, to by pomohlo, nebo oslepit… Pes nech apl, ale hodil sebou proti zdi paláce, k níž Ková e zprudka p imá kl. Vyrazil mu dech a pochroumal hrudní koš. Pod Ková em se podlomila kolena. Pes ho popadl do tlamy, zat epal s ním, znovu a znovu, a vyhodil ho do vzduchu jako foxteriér potkana. JFK se odrazil od st ny a p istál na dlážd ní. 7.20 hod. Mrazivý chlad prožíral Ková ovy kosti. Zuby mu nezadržiteln jektaly. Otev el pracn o i – m l matný pocit, že není zvláštní d vod, aby to d lal. Nádvo í plavalo v rudém oparu. Ležel na zemi, kameny a listí kolem n j pot ísnila spousta krve. Okamžik mu trvalo, než si uv domil, že to musí být jeho krev. A pes… Nezmizel. V kohoutku te m l bezmála t i metry. „Nechci být drastický,“ pravil ležérn Baskerville. „Ale rád bych vás ubezpe il, že pokud mi nesd líte, kde jsou uloženy pravé zápisky Wernera Haslinga, provedu s vámi to, co s tímhle porcelánovým nevkusem. Kus po kuse,“ zasmál se št kav a položil ohromnou tlapu na Eufrosinu. Post ehl Ková v výraz –
„Vy nemáte strach,“ zadun l s p ekvapením. „Vy se bojíte o ten krám… Á, chápu! Proto ji s sebou po ád vlá íte – zastr il jste do ní Haslingovy papíry!“ P evalil panenku sem a tam, pomáhaje si drápy a enichem. Psi jsou v zacházení s drobnými p edm ty šikovn jší. Baskerville z stával v zásad lov kem… nemotorným humanoidem. Scvrkl se nap l, stále ješt zachovávaje mimo ádné psí rozm ry. Rafl. K uplo to a bezvlasé temeno panenky odsko ilo. Zmrza ená tvá i ka s ástí krku z stala viset na gumovém úchytu. Baskerville za ichal, zašilhal dovnit a pro jistotu vnit ek hlavy olízl. „Nic tam není…“ zavr el, a chroustl po trupu. Št piny porcelánu dopadly Johnu Ková ovi na hru , jako by sn žilo. „NIC!“ vycen né tesáky a divoce nakr ený umák. „Tohle – tohle s tebou ud lám, up yours!!!“ Stejn zb sile se Ková toužil hýbat. Drapnout ten ervený vlhký jazyk, zkroutit ho a vyškubnout. Vylámat lesklé zuby, vyvrátit klapající sanici a omlátit ji o lebku – Sk ípalo to a chrupalo to, jak dogodlak drtil zbývající ásti Eufrosiny. Mezi drav ími trháky práv mizela dosud nepoškozená, d tsky baculatá ru ka. JFK se nadzvedl na lokty, vyhrabal se na kolena. Vysoukal se do stoje a zaúto il na Baskervilla. Hafan nadm rné velikosti pozvedl hranatou hlavu a naklonil ji na bok, jako by si nebyl jist vlastními smysly. O i mu zeskelnat ly a zasn n se upíraly do neur itá. Cosi intenzivn p ežvykoval. Z tlamy visely šedohn dé provazce útrob. Pohybovaly se mezi pysky a mizely v jícnu, aby se z n ho zase plandav vyno ovaly. T lo se mu menšilo, hublo a propadalo se do sebe. Mumie psa mechanicky p emílala sama sebe, tká za tkání. Cárovité zbytky masa z holých kostí zadku se plazily po slupkách k že k olysalé tlam . P epadávaly z ní, vracely se a drolily na mazlavou, mastnou špínu. Zuby ohlodaly osi elé drápy, zaklapaly v tane ku a obrousily se navzájem na lehounký popel. P ed polednem zaprší a studené kapky opláchnou nádvo í jako vyprázdn nou misku.
Ková ovi p ipadalo, že po tom zoufalém vyp tí vidí špatn : všechno stále zahaloval ervený svit. Východ slunce m nil sv t v jasnou lampu s pivo kovým stínidlem. Nad temnými st echami Stolbergu se zat pytila duha, hejno vran ji p e alo jako šíp lu išt . Baculaté oranžové oblá ky na n žn azurovém nebi, rozpadlé zdi hradu. Dokonalý ký . A mihotavá, namodralá zá e dimenzionální brány – JFK se dotkl jazykem rozbitých rt . Ot el by si obli ej, ale nem l do eho, všechno bylo upatlané od krve. Sehnul se a zavrávoral p itom, div že se nerozplácl o zem. Sebral trosku panenky, z níž z stala jen olámaná tvá . Magie proti magii… Loutka není hra ka jako jiné, a ani trochu oby ejná v c. Str il Eufrosinu do kapsy k jejím o ím. Šlo to zt žka, pravici m l oteklou a ztuhlou, klouby p sti sed ené z k že. Škobrtav jako sta ec se vybelhal k portálu. „Pane Berka, vemte m dom ,“ napadla Ková e dávná filmová hláška. „Dom …“ Jeho smích zn l havraním zakrákáním. 7.45 hod. Kolem nap l stažených záv s kancelá e p edsedy Obchodní komory m sta Aachen proklouzl šedivý úsvit bez valného ú inku. Ovšem lov k v tmavém plášti a erné masce ani žádné osv tlení nepot eboval. Zamí il rovnou k psacímu stolu. Pouhým dotekem prst v rukavici vybavené vibra ním modulátorem odemkl a vysunul zásuvku. Pot etí za trnáct hodin se obálka s Haslingovým duchovním odkazem ocitla na pracovní desce. Muž v erném pokývl hlavou nad rozloženými záznamy. „To by mohlo jít,“ zašeptal. „Nic, co kdy bylo napsáno, nem že být ztraceno. Všechno je otázka vhodných nástroj …“ Xaverius Hawk uschoval popsané stránky do kapsy plášt . Obálku a svazek p ipravených list odnesl k jedné ze sk íní se spisy. Otev el dve e, které místo polic ukrývaly toaletní stolek. X-Hawk složil papíry do umyvadla a zapálil je. Po kal, dokud z nich nezbyly zuhelnat lé vlo ky a zven í se neozval ísi k ik. A zatímco se ke
kancelá i blížily chvátající kroky, zmizel, jako by ho pohltila ze . Místnost se neobt žoval uvést do p vodního stavu. 20. prosince, 18.15 hod. „To je dost, že ses vrátil alespo na svátky,“ podotkla V ra. „Víš, že je neslavím,“ zabru el John Ková , nap l schovaný za monitorem po íta e. O popelník vedle klávesnice se opírala malá porcelánová maska s b lostnými zoubky a ernými o nicemi. O íškov hn dé o i spo ívaly na kl cku na išt ní dévédé ek. Fikaný záv s, který dovoloval panence mrkat, byl ten tam i s temenem. Co kdyby se JFK obrátil na n jakou firmu, která opravuje staré hra ky? Nebo to zkusil sám? M l by ji spíš vyhodit do smetníku! Úkosem, ned v iv pohlédl na Eufrosinu. P ipadalo mu, že zbytek panenky p es nehybné rysy a prázdný zrak vyjad uje teskné pohrdání. Ur it by dokázal napojení drátk rekonstruovat. Kdysi jako kluk sestavoval modely, kita il. Co kdyby koupil modelovací hmotu, dotvo il hlavu a ruce? T lí ko z vycpané látky. Hm. Na ukal adresu vyhledáva e a jal se surfovat. „Pozdravuje t Anetka,“ konverzovala V ra z kuchyn . Cinkala mikrovlnka, klapla dví ka ledni ky. „Moje nete , vždy víš. Len in nápadník jí p ivezl dárek z Japonska, p edstav si, je…“ „Panenku,“ pronesl JFK. „Jak jsi to uhodl?“ zazn l z kuchyn smích. „Je skv lá, porcelánová, vybavená senzory a efektory a úpln geniálními šati kami s volánky, má pravé vlasy a mluví, normáln ti odpovídá – “ „N jak t to nadchlo,“ zavr el ho ce Ková . „No, Anetu taky, a – “ „Pche, ‚duch lo ských vánoc‘!“ zaklel v duchu. Vztekle sáhl na myš, aby zav el stránky vybrané p ed chvilkou. Nebo… Tentokrát se nemohl mýlit. Sv tlo se nezm nilo, ale drobná maska vedle po íta e se škodolib zatvá ila.
Starý pán vychází do zimního rána a vytahuje roletu pod štítem „Ráj dítek“. Ve výkladní sk íni ješt zav sí váno ní zvonek a jemn urovná sukn své nejkrásn jší panence Eufrosin . Sn ží, p ed krámem se zastavil první zákazník.
JAN HLÁVKA Pat í k nové generaci autor a jeho jméno se zatím skví na titulní stránce jediné knihy, a to p íb hu Johna Ková e Zatm ní, který si bleskov vydobyl zaslouženou pozornost. P es své povídkové úsp chy v literárních sout žích pat í mezi rozené romanopisce a p i rozkrývání jeho zápletek a charakter postav se lov ku mimod k vybavují jména jako Alexandr Dumas, sir Walter Scott a další. V sou asné dob pracuje na dvojdílu ze sv ta Agentury a v tomto sborníku se prezentuje hned dv ma texty: Žiješ jenom jednou a Ko i árna. Pozorný tená zjistí, že s hlavní postavou v prvním jmenovaném se už n kde d íve setkal…
KO I ÁRNA Ústí pistole, kterou mi mí ila do tvá e, bylo temné jako dno Macochy. Snažil jsem se z stat stát, ale všechno se se mnou to ilo, pravá ruka ho ela bolestí a asi jenom to m drželo p i v domí. Cítil jsem, že se blíží konec. Levý koutek jí vylétl vzh ru. „No tak? Kde je?“ „B ž se vycpat,“ zasípal jsem t žce. „Stejn … bys tomu nev ila.“ „Vážn ?“ Palcem natáhla kohoutek, tiché, kovové cvaknutí zn lo jako poh ební zvon. „Zkus to.“ Cht lo se mi vyprsknout smíchy, navzdory závrati, bolesti i zbrani namí ené na moji hlavu. „Je mrtvej, tuhej jak zatracený poleno. A zabila ho jedna chytrá, mourovatá ko ka.“ Úsm v jí zmizel z tvá e, o i se slily do tenkých št rbin. „To opravdu není moudré, d lat si v téhle situaci blázny Poslední šance – kde je?!“ Zadíval jsem se na ni a rozesmál se. Už jsem nem l strach, bylo mi všechno jedno, v tomhle šíleném sv t , s touhle šílenou ženskou a po tom všem… „Jak jsem ek. B ž se vycpat!“ „Fajn, chlape ku. Máš to mít!“ Oslepující, jasn rudý záblesk. Komunikátor zazvonil práv , když jsem byl ve sprše. Ignoroval jsem ho – m l jsem nárok na t i týdny dovolené. Tak jsem to m l ve smlouv , po každé misi t i týdny volna, as strávený rekonvalescencí v nemocnici nepo ítaje, a z té m pustili teprve v era. Takže jsem ho nechal zvonit a stál klidn dál a se zav enýma o ima nechával chladnou vodu stékat po svém t le. I když už jsem nem l žábry, bylo to nádherné. V duchu jsem po ád plul zelenou vodou Nissu, t i sta metr pod hladinou planetárního oceánu, tan il tanec Souzn ní se leny klanu Re – „Hej! Tome! Je pohotovost, slyšíš, sakra?! Jsi tam?!“
Trhl jsem hlavou a polohlasn zaklel. Byli ím dál drzejší… na druhou stranu jsem poznal ten hlas. Ben Davis, m j šéf a lov k, který m l tak blízko slovu „p ítel“, jak to v Agentu e jen šlo. Ne, že by se mi do toho dvakrát cht lo, ale aspo jsem si mohl poslechnout, co chce. Zastavil jsem vodu a tak jak jsem byl jsem vyšel z koupelny. V d l jsem, že zmá ím kde co, ale bylo mi to fuk, obraz Nissu, kde samotná slova jako „sucho“ nebo „zmá et“ prost neexistovala, mi stále sed l v mysli. Tak do týdne zmizí a já budu zase lov kem. Mohl bych to sice urychlit, ale na Nissu mi bylo fajn, nem l jsem chu tak rychle zapomínat a doma jsem se nemusel tolik hlídat, t ch pár louží vem ert. „Co je?!“ zavr el jsem a zvedl komunikátor. Vypadal jako b žný mobilní telefon a taky tak fungoval, dokud se ho nedotkla má ruka, fantazie hra i k z technického byla skoro bezmezná. „Pot ebujeme t tady, Tome. Je pohotovost, musíš.“ „Nemusím nic,“ odsekl jsem. „Mám ješt dvacet dní. Jestli n kde padají nebesa – sorry, dneska je musí podržet n kdo jinej. Hezkej den!“ Chystal jsem se p erušit spojení, ale Ben mi ješt stihl íct poslední v tu, jen dv sl vka. „Astaroth utekl.“ Ztuhl jsem. S komunikátorem v ruce jsem jen stál, zatímco ze m cr ela voda, a cítil, jak mi tuhne krev v žilách, ale zimou ani zdaleka ne. Polkl jsem nasucho, bylo po dovolené. A možná nejen po ní. „Dvacet minut!“ vydechl jsem. „Budu tam hned.“ Ben cht l nejspíš ješt n co íct, ale p erušil jsem spojení a vyb hl ze dve í, nesta il jsem ani zaklít. P edm stí Prahy bylo takhle k ve eru našt stí poloprázdné. Vyb hl jsem na chodník a teprve, když se o jednu postarší dámu s pudlem málem pokusil infarkt, p ipomn la mi má lidská ást, že bych si m l obléknout aspo kalhoty. Odd lení terénního výzkumu V decké divize sídlilo z jistých dobrých d vod v samostatné budov , stranou od všech ostatních agenturních bází. Oficiáln bylo maskované jako firma na opravu po íta , což dovolovalo mít technickou sekci klidn v p ízemí – lidi vid li jen partu chlap , co se hrabou v n jakých elektronických
krámech, což jim v tšinou sta ilo. Ty, kterým to nesta ilo, pak pomáhala p esv d it ochranka a psionický projektor v krabi ce alarmu nade dve mi. Samotná provozní oblast odd lení sídlila samoz ejm v podzemí. Rychle jsem prošel technickým, ignoroval udivené pohledy lidí, co m znali a v d li, že tu ješt t i ned le nemám co d lat, a ve výtahu stiskl poslední tla ítko. Systém rozpoznal otisk mého prstu a výtah automaticky sjel mnohem níž než do posledního b žn dostupného patra. Když se dve e otev ely, stál jsem v další „agenturní chodb “, steriln isté, architektonicky dokonalé a nudné až k smrti. Jenže já se zrovna nenudil ani náhodou. Když jsem vpadl do Benovy kancelá e na konci chodby, byl jsem už slušn naštvaný – a vyd šený. „Jak se to, sakra, stalo?!“ vypálil jsem místo pozdravu. „Jak to mohli nechat zdrhnout, kterej idiot?!“ Ben m j výbuch ekal, jen si povzdechl. „Magická divize, její Analytické odd lení. Cht li ho zkoumat, dostali souhlas z vedení, prý dodrželi všechna bezpe nostní opat ení.“ „Fajn! Tak a si to te vyžerou! Nem žou to hodit na krk nám!“ Jenže hlavní d vod mého vzteku byl ten, že jsem dob e v d l, že m žou – když cht li, mohli všechno. „Nechceš se posadit?“ nabídl Ben smí liv . „Ne!“ odsekl jsem. „Ledaže máš bazén, kde bych si mohl zaplavat a utopit tam n koho! No tak! Jak se to stalo?“ „Co chceš ode m slyšet?“ zavrt l hlavou. „N co zbabrali. Nebo možná nezbabrali, jenom podcenili. Nebo to byla jenom náhoda, co já vím. Co na tom sejde? Prost jim utekl. Zabil prý dva agenty, pronikl do t etího, dostal se až k brán , tam z n j vylet l a sbohem. Našt stí zaznamenali sou adnice. I když z ejm sko il naslepo, máme se tam podívat.“ „Pro , sakra, my?! A se o to postará Military divize, ti cvoci od Bytewské, Divize pro minimalizaci zásah , co já vím!“ Vlastn mi bylo úpln fuk, kdo to bude, t eba Santa Klaus. Hlavn ne my… ne já. „Chápu, Tome. A nelíbí se mi to jako tob , ale už rozhodli. Je to skok naslepo do úpln nezmapovaného sv ta, takže naše parketa, máme ud lat pr zkum. Nepožadují, abychom ho hledali.“
„Fajn! Protože vem jed, že já to hledat nebudu! Ani omylem ne! A nenajdeš tu jedinýho, kdo by to zkusil, na to dám krk. Každej ví, co ud lal s Jimmym.“ „Jist ,“ ušklíbl se Ben slab . „O to ses p ece postaral, vykládal to na potkání každýmu. Dobrá, nic takového nechci. Jak jsem ekl, jen b žný pr zkum, aby m la Agentura p edstavu, do eho jde, bereš?“ M l jsem sto chutí poslat ho n kam, navzdory úlev , kterou jsem cítil – protože te , když jsem se zklidnil, jsem dob e chápal, jakou boudu na m sehrál. Hned zkraje ekl úmysln jen to, že Astaroth utekl. Nechal m v domn ní, že budou chtít, abych ho hledal, p kn se vyd sit a podusit, takže když mi pak poví, že jde „jen“ o pr zkum, p estože jsem m l mít ješt t i týdny, za nu mu líbat nohy radostí, že jsem z toho vyšel tak lehce. Ben um l hezky postrkovat lidmi, p im t je, aby d lali, co chce on, a ješt z toho m li radost, byl v tom vážn dobrý. N kdy m napadalo, zda i naše p átelství není další kolo té hry… ale o tom to te nebylo. Stále jsem mohl odmítnout a on nem l žádnou možnost m donutit. Jenže když to ud lám, hodí tu akci na krk n komu jinému. V odd lení bylo krom m osm dalších, ale žádný neum l to, co já. Kdoví, jak to mohlo skon it. P itom faktem bylo, že pokud to m li chytit, pot ebovali v Agentu e informace brzy. Každá hodina bude drahá, Astaroth se ur it pokusí rychle dostat co nejdál od místa transportu, ta bestie nebyla hloupá. Takže pokud m nepotká extra sm la, nebylo to ani moc odlišné od b žného pr zkumu – a byla to službi ka, kterou m žu Benovi p ipomenout, až budu sám n co pot ebovat. Na to si Ben dával pozor. V bec nebyl rád, když n komu n co dlužil, dokonce ani p átel m, taková p íležitost se nenaskytla asto. Ucítil jsem záchv v lehce škodolibé radosti. Fajn, nalí il mi pasti ku. Ale naposled se m žu smát já, za t i ned le by m beztak ekala další mise. Zadíval jsem se mu do o í a pomalu p ikývl. „Dobrý. Když jde jen o tohle a že jsi to ty… rád ti ud lám laskavost,“ pomazlil jsem se s posledním slovem. „Díky,“ ušklíbl se kysele, dob e pochopil. „Doufal jsem, že to ekneš.“ Ne. Možná jsi s tím po ítal. Ale doufal jsi, že ti na to sko ím nebo mi to p inejhorším dojde až pozd ji. Jenže sm la, znám t už
moc dob e. N kdy v soukromí u skleni ky ti to ješt p ipomenu, ale te tu byla práce. „Co prvotní pr zkum? Vrátily se sondy?“ „Jo. Atmosféra, tlak, radiace i UV zá ení… všechno zelené.“ Kývl jsem, dobrá zpráva. Multivesmír je stejn nekone ný jako každý jednotlivý vesmír – nekone ný v tom, že existuje nekone ný po et paralelních realit. Hlavní veli inou pro cestování tu není rychlost, ale pravd podobnost, s jakou se v cílové realit vyskytnou aspo fyzikální podmínky vhodné pro život. Protože p íznivé faktory pro n jsou nahodilé a velmi nepravd podobné, je 99,99 % z nekone na paralelních Zemí jen pustinou bez atmosféry, ledovou pouští p ipomínající M síc nebo naopak peklem Venuše – anebo prost „velkým nic“, prázdným prostorem nebo Slune ní soustavou, kde v bec nevznikly planety. Pouhá jedna tisícina p ipadá na veškeré varianty sv t s životem, po ínaje Zemí, kde se místo homo sapiens vyvinuli do inteligentní formy potomci dinosaur (co jsem slyšel, práv za ali první nadsv telné vesmírné lety) až po realitu, kde vznikl život na bázi k emíku nebo dokonce isté magie. V tomto smyslu by jen tak sko it do cizího sv ta bylo šílenství. Našt stí existovaly mechanismy schopné najít ád i v naprosté náhodnosti, Maurbyho a Pelkowského rovnice, teorém Al-Zarawi a další, které m ly pro m spole né jen to, že jsem je absolutn nechápal. S jejich pomocí se dalo teoreticky íct, zda vybrané sou adnice obsahují sv t vhodný pro život, a dokonce s r znou mírou spolehlivosti odhadnout, jaké povahy ten život bude a co tam z ejm najdeme. Podle toho pak p icházely na adu první pr niky, automatické sondy – a lenové Odd lení terénního výzkumu V decké divize, odvážn zanechávající svá t la tam, kam se dosud nikdo nevydal, jak to kdysi shrnul n jaký vtipálek. Výstižn jší popis svojí práce jsem dodnes neslyšel. „A co ísla? Jak to vypadá?“ Ben se zadíval stranou. „Blb … málo asu.“ Ani to m nep ekvapilo. Výpo et teorému Al-Zarawi trval i na hlavním superpo íta i Agentury ovládaném p ímo GODem p t dní, a to byla jen jedna sou ást standardní matice. Pr m rn padly na jeden sv t tak t i týdny strojového asu, což znamenalo, že pr zkum
nových realit byl i p i možnostech Agentury stále hodn pomalá záležitost. A bez úplných výpo t navíc velice ošklivý hazard. „Co díl í výsledky? Stihli aspo n co?“ „Jen p edb žné výpo ty. První dv série ale ukázaly významné odchylky.“ „V Pelkowském?“ „Jo.“ Jasn , jen jsem se znovu ušklíbl – proto Ben tak stál o mou ú ast. Pelkowského stupnice p evád la do matematických pojm psychologické a sociologické charakteristiky a n jak p ibližn ur ovala „faktor cizosti“ dané reality. Znamenalo to, že i když byl sv t po fyzikální stránce naprosto shodný s naší Zemí, pokud se v Pelkowském projevily výrazné odchylky, významn rostla šance, že tam narazíte na cokoliv od mluvících popelnic až po hudebn nadané hermafrodity. A lov k byl na takovém míst asto dost nápadná kuriozita… pokud se neum l opravdu dob e p izp sobit. „Prima,“ ušklíbl jsem se. „Ješt n co, co bych m l v d t?“ „Ne.“ Tentokrát se mi Ben díval p ímo do o í. „To je všechno. A v Magické divizi ti p ipravili n co pro p ípad, že bys narazil na Astarotha,“ podal mi tenké kožené desky. „Jo. Vzhledem k tomu, jak dob e to hlídali, mám v jejich opat ení vážn d v ru – ale klidn , beru cokoliv.“ Sv ty zahrnované do Pelkowského stupnice bývaly z 90 % technické. Na magické reality se používala jiná m ení a spadaly pod pr zkumné odd lení Magické divize. I když se ob as chybi ka vloudila, siln jsem pochyboval, že cokoliv mi dají, bude na druhé stran k užitku – a rozhodn jsem nehodlal to ov ovat. A jdou ke všem ert m – celá Agentura a jde ke všem ert m. P ed každým skokem jsem si už tuhle mantru opakoval pravideln , jako modlitbu. Povzdechl jsem si a vyslovil poslední otázku, která ješt zbývala. „Kdy vyrážím?“ Vylet l jsem z otev eného portálu, dopadl zprudka na tvrdou zem a vyrazil si dech. Okamžit jsem se p evalil a uhnul tak balíku vybavení, co putoval hned za mnou. Ze zkušenosti jsem v d l, že dostat s ním do hlavy není nic p íjemného. Vzáp tí se portál zav el, v pr zkumném odd lení se cestovalo rychle.
Ani jsem nevstával. Jenom jsem chytil jednou rukou balík a po ty ech lezl do bezpe í. P ijateln husté k oví m lo být podle snímk sond jen pár metr napravo, a našt stí taky bylo. Svalil jsem se na záda, zíral do blankytn modré oblohy a lapal po vzduchu, ani jsem nevnímal stébla dlouhé trávy, která m bodala do nahých zad. Fajn. Byl jsem tady. A první fyzické zm ny se projevily zpravidla už po dvaceti minutách, takže jsem z stal ležet a jen odevzdan ekal, co mi tentokrát naroste nebo upadne. P l hodiny – a nic. Bezva, natáhl jsem se pro balík a za al se oblékat. Agentura léta vymýšlela a vylepšovala od v pro pr zkumníky, který by byl nenápadný a použitelný ve v tšin sv t . Nakonec došla k n kolika kus m variabiln propojeným neviditelnými „zipy“ – jakási stavebnice, ze které se dalo rychle složit všechno od košile, kalhot a kabátu až po sukni s imitací korzetu a mnišskou kápi, stejn tak se dala snadno m nit „tapeta“, barva i vzhled povrchu. V netechnickém sv t by se celá ta paráda vytvo ená pomocí nejmodern jší techniky okamžit rozpadala jak shnilé listí, ale podle sond byl tady Maurbyho efekt na p ijatelné úrovni, takže to šlo. V tšina pr zkumník dávala v první fázi p ednost maskovací uniform , ale já na to dlabal a sestavil si „pr m rný“ ohoz s džínami, košilí a letní bundou, uvidíme, jak to dopadne. Dál byly v balí ku už jen mechanické hodinky, zatahovací dalekohled s kapesníkem a švýcarský zavírací n ž. Na zbran nebylo pomyšlení už z principu, kv li riziku kontaminace, a navíc ím víc v cí s sebou pr zkumník tahal, tím nápadn jší byl a tím spíš mohl zle skon it. Cesta k tomu poznání byla dlouhá, lemovaná p knou spoustou mrtvol. Urovnal jsem si šaty, dlouze vydechl a rozhlédl se. Travnatá mýtina uprost ed ídkého lesa, podle všeho letní ráno – kam te ? Podle Pelkowského ady m l tento sv t z ejm lidské osídlení na úrovní 20. až 21. století. Zam ova transportu se snažil automaticky vyhýbat v tším energetickým zdroj m, jako jsou m sta, a sou asn se držet v blízkosti menších, abych nep istál n kde uprost ed džungle. Na pohled to kolem vypadalo celkem idylicky, dokonce
jsem poznával n které stromy. Nev d t, že jsem v cizím sv t , byl bych jako doma. Sebral jsem batoh a klidn vyrazil nazda b h do lesa, sb r hub tu snad nebude hrdelní zlo in… i když, jeden nikdy neví. Pikantních historek o tom, s ím vším se už agenti v jiných sv tech setkali, kolovalo plno, mohl bych p idat pár i z vlastní zkušenosti. Navenek jsem se jen tak poflakoval, p itom jsem se ale pozorn rozhlížel a všímal si detail – strom , pták , zvuk . Št stí se na m usmálo, když jsem uvid l odhozený zma kaný obal. Sehnul jsem se a dost dlouho ho zkoumal – oby ejná Tatranka. Název, popis složení, všechno jak jsem si pamatoval z domova, v etn eštiny, to už bylo d ležité vodítko. Nakonec jsem vyšel z lesa na okraj pole. Nepotkal jsem živou duši, ale protože jsem nezahlédl ani prašivku, dalo se to chápat. Zadíval jsem se na lány dozrávajícího je mene, klesající v mírném svahu dol , oblouk silnice… a ervené st echy vesnice o kus dál. Zpozorn l jsem, srdce se mi znovu rozbušilo. Sedl jsem si do stínu posledních strom , vytáhl dalekohled a zadíval se, pomalu a po ádn . Zajímali m chodci, tvar aut, jejich barvy, zna ky, okna dom , kytky na zahrádkách. Každý detail p edstavoval možné vodítko a agenti byli cvi eni, aby si jich všímali, post ehli souvislosti, vyvodili záv ry. O hodinu pozd ji jsem dalekohled schoval a dlouze vydechl. Stejn jako les vypadalo všechno úpln všedn . Obvykle bych nad tím zajásal, jenže Pelkowského ada se mýlila z ídka a podle stupn odchylky na tomhle sv t muselo být n co divného, tak divného, že to m lo být vid t na první pohled – a já nevid l nic. Ta vesnice vypadala naprosto normáln , ale p esto jsem m l pocit, že cosi nesedí, jako by tam n co chyb lo. Nedokázal jsem ovšem p ijít na to, co, a to se mi nelíbilo, protože s tím jsem rozhodn problém nemíval. Nebo už jsem jen moc paranoidní? Znovu jsem vydechl – dobrá. Platili m za to, že práv to „n co“ najdu, a posedáváním na mezi se mi to ur it nepovede. Podle nápis na budov obchodu v tomhle sv t mluvili b žnou eštinou, takže jsem se mohl odvážit blíž, uvidíme, co bude.
V hlav jsem m l Agenturou hypnoticky nalito asi padesát jazyk a dialekt v etn kurzu, jak nejlépe p edstírat n mého, ale tentokrát jsem žádné fígle nepot eboval – první babku na cest jsem prost pozdravil první a podle toho, jak lhostejn mi odpov d la, aniž o m zavadila pohledem, jsem byl za vodou. Prošel jsem ves z jednoho konce na druhý, vypadala v sílícím vedru znud n , u obch dku jsem ješt vytáhl z popelnice odhozené noviny a pár reklamních leták – a uv domil si, že mám hotovo. Protože tohle na první pr zkum úpln sta ilo, ert vem Pelkowského i n jaké p edtuchy. Potvrdil jsem lidské osídlení, civiliza ní úrove , jazykovou dispozici a p írodní podmínky i fakt, že tu zrovna podle všeho neprobíhá válka, epidemie moru ani Armageddon, p esn podle p edpis . Navíc mám noviny, zdroj informací pro další nejmén t i odd lení Výzkumné divize – mám všechno. Rozhodn jsem nehodlal zastavovat místní lidi a ptát se, jestli se tu v poslední dob n kdo nezbláznil nebo se v rybníce nenašla zohavená mrtvola n jaké holky, a byl Astaroth kde cht l, mn to bylo fuk. Prost se vrátím na mýtinu a as do návratu strávím um ním na oblá ky se stéblem trávy v puse, pak si ješt vyberu dva plus další t i týdny dovolené. Oto il jsem se a zrychlil krok. S každou vte inou mi nálada stoupala, najednou jsem byl zatracen rád, že jsem tuhle misi vzal. Chy te ho! Smrt zrádci! Ztuhl jsem jak p imražený. Na zlomek sekundy by se ve mn krve nedo ezal, bleskov jsem se oto il… a nic. Kolem ucha mi zabzu el melák, na dvorku opodál zakokrhal kohout. Jinak nikdo, v dohledu nebyla živá duše. P esto mi to za vání zvonilo v hlav , jako by mi n kdo k i el metr u ucha, ne, spíš p ímo uvnit hlavy – v d l jsem, kdo jediný tohle umí. Rozt ásl jsem se. Knedlík strachu mi v sekund vylet l ze žaludku až do krku, srdce se rozbušilo jako šílené. Ud lal jsem krok, pak druhý, o i vyt ešt né hr zou, kdy náhle ztratím vládu nad t lem. Budu jen loutka, které tahají za drátky, ne p enesen , ale naprosto doopravdy. Odvrávoral jsem do stínu mohutné lípy, op el se o drsný kmen a zoufale se snažil vybavit et zce podivných znak , které p ipravili v
Magické divizi, aby ochránily mou mysl. Vždycky jsem se kouzl m vysmíval, ale te jsem se jich držel jako tonoucí kruhu, modlil se ke všem boh m Nissu. Kde je?! Vidíte ho n kdo? Ne, šéfe. N kam zalez! Najd te ho! Hledejte všude! Rada chce k ži toho prašivce, nevrátíme se s prázdnou! Zamrkal jsem a dovolil si pomalu nadechnout – co to, sakra, bylo?! To nebyl Astaroth, ten používal vybran jší slovník. Jako bych poslouchal n jaký rozhovor v rádiu. Ale kdo si s kým povídal – a kde?! Opatrn jsem se rozhlédl. Na st eše nejbližšího domku sed l holub. Po zídce ty i metry napravo si vykra oval velký erný kocour. Jinak nebyl v dohledu nikdo, absolutn nikdo… polkl jsem. Kdyby byli v tomhle sv t lidé telepati, musel bych to dávno poznat, vypadalo by to tu jinak, v telepatických sv tech se t eba jen z ídka užívala normální e . Co když je ešení jednodušší? Co když prost blázním? Nebyl bych zdaleka první z pr zkumu, na koho to p išlo, ta práce duševnímu zdraví nesv d ila. Vybavil jsem si Jimmyho a izola ní celu agenturního blázince a ot ásl se. To ne, to už radši a … Je n kde tady! Rozd lte se! Vemte to okolo a naže te mi ho. Po kám tu a podáme si ho spole n ! Jasn ! P ikr il jsem se, bojoval s instinktivní reakcí se schovat. P ed kým? P ed svou halucinací? Kolem nebyla ani noha, jenom další ko ka, pro zm nu bílá, se plížila podél plotu vlevo na druhé stran ulice. Podíval jsem se doprava a uvid l t etí. Zarazil jsem se. Okamžik jsem jen zíral a snažil se zpracovat tu p edstavu, tohle p ece nebylo možné. Jenže ty ko ky se pohybovaly divn . Když jsem se na n zadíval, vážn to vypadalo jako koordinovaný postup, dv ze stran a t etí, která to sledovala, ekala… ne. Cht lo se mi zasmát. Muselo mi p esko it, byly to p ece jenom ko ky. Nezapome te na ten strom! Té dvounohé krysy si nevšímejte! Jasn , šéfe.
DO HAJZLU! Poslední výk ik se mi zasekl do hlavy skoro bolestn . Jako bych p ímo cítil sm r, ze kterého p išel. Zvedl jsem hlavu – a z listí lípy p ímo nade mnou vykukoval pár uší, vousatý enich a dv žluté o i. Pozorovaly ko ku na zídce a zdálo se, že vypadající vyd šen , vzáp tí se ale sto ily na m . Ne um sem, opice! Vypadni! Málem jsem se rozesmál. Bylo to tak šílené, že jsem prost p estal myslet, zvedl ruku a pohrozil mu. „Já ti dám opici!“ Zlomek sekundy naprostého ticha. Žluté o i zírající do mého obli eje – a pak šlo všechno ráz naráz. Z v tve stromu jako blesk slet lo mourovaté t lo. Dopadlo mi na rameno takovou silou, až jsem málem upadl, odrazilo se a bylo dole. Vrhlo se na druhou stranu, nejkratší cestou mezi ob ma ko kami. Ta vlevo okamžit zareagovala, skon ila po n m, aby ho od ízla. Ud lal jsem krok a instinktivn jí zastoupil cestu. Ko ka mi narazila do nohy a se vzteklým prsknutím odsko ila. Byla to vte ina, ale sta ila, aby pronásledovaný – všiml jsem si, že na rozdíl od t ch t í vypadá dost huben – dob hl k plotu, doslova ho p elet l a zmizel. Sakra! Za ním! Dostanu ho! Zatracená opice! Ob ko ky mžikem p ekonaly plot a byly pry . Stál jsem jak Lotova žena, zíral na to, ani nevnímal, že ten erný kocour na zídce po ád sedí a dívá se na m . Po kej, ty orangutane! To t bude mrzet, já ti pokazím den… zlod j! ZLOD J JE TADY! POMOC! Ten poslední výk ik zn l jinak. Jako by byl tlumen jší, ale sou asn hlasit jší, vemlouvavý jako ko i í p edení. Vzáp tí se v chalup za zídkou otev ely dve e. Ven se vykolébal chlap v montérkách a bílém tílku, ze kterého p ímo p etékal. Obez etn se rozhlížel, jako by n co nebylo v po ádku a jen nemohl p ijít na to, co, až se zastavil o ima na m . „Dobrej den! Hledáte n koho?“ Zn lo to nevinn , p átelsky, ale jeho pohled p átelský nebyl. išela z n j ostražitost, obava, a do toho mi po ád v hlav šeptal ten vrnivý hlas.
Je to zlod j… lupi … vrah! Ukradne ti to nové auto… zapálí barák, sebere peníze! Zavolej policii… zavolej Vláda! On ho prov í… sebere… zav e… podívej, jak vypadá, kouká mu to z o í! Zlod j je to, zlod j a vrah! „Dodobrej!“ vykoktal jsem. „Ne, díky. Jenom procházím… hezká krajina.“ „Jo, to je,“ probodával m pohledem, p itom skoro nep ítomn zvedl ruku a pohladil kocoura na zídce, vrn ní zesílilo. „Slyšíš ten p ízvuk… p ivandrovalec… cizák! V noci se vrátí a okrade t ! Oloupí, zabije, ur it má n ž! Zavolej Vlada!“ „Ddíky! Hezkej den!“ vypravil jsem ze sebe. Rychle pry . Netušil jsem, kdo je Vlado, ale jestli místní policajt, mohlo to skon it zle, nem l jsem doklady, peníze, a až proženou moje otisky registrem, b hví, co jim vypadne. Jiného pr zkumníka takhle p ed pár lety v jednom sv t popravili místo sériového vraha, to už nebyla legrace. V hlav jsem z toho m l jak v úlu a ten hlas mi po ád šeptal za zády, t ebaže slábl, jak jsem se vzdaloval. To nebyla normální telepatie, ale n co jiného, s ím jsem se nikdy nesetkal, a kdoví, jestli n kdo jiný ano. Všiml jsem si, že na zápraží a za okny dalších domk se objevují tvá e. Jako náhodou se po chvilce všechny zam ily na m , z ejm si to neuv domovali, ale všichni vnímali ten ko i í hlas, reagovali na n j a já cítil, jak se mi svírá žaludek. Na okraji vesnice jsem už byl zpocený do nit , teprve tam jsem ho p estal slyšet a dlouze si oddechl. Sice jsem nem l ani tušení, co se kolem d lo, ale jedno bylo jasné: Pelkowského stupnice se s tímhle sv tem rozhodn nespletla. Že jsem tuhle zatracenou misi bral! Vrátil jsem se do lesa a trvalo hezkou chvíli, než jsem se vzpamatoval. Vzato objektivn , na podivné v ci jsem byl zvyklý. Vid l jsem sv ty, kde ženy nosily kalhoty a chlapi chodili nazí, kde místo koní sedlali zebry a m novou jednotkou byla kosí vejce. Ješt p ed pár týdny jsem plaval po Zemi pokryté jediným obrovským oceánem s partou homo aquanautis sapiens, na krku m ješt sv dila místa po žábrách. Ale inteligentní ko ky, co evidentn um ly ovlivnit lidské chování, aniž si toho doty ní všimli, to byla síla.
Kdoví, co by provedly se mnou, být oby ejný lov k… rad ji jsem tu myšlenku zahnal a za al uvažovat, co dál. Tohle bych m l možná prozkoumat víc – ne proto, že to bude zajímat Agenturu, ale proto, že to zatracen zajímalo m . Mohl bych chytit n jakou í u a zeptat se jí na pár v cí, uvažoval jsem, sta ilo by ji párkrát zatahat za ocas. Na druhou stranu mi v koutku mysli zvonilo varování, abych je nepodcenil. Jedna jediná na m za t i minuty obrátila pozornost celé vsi, možná i poštvala poldy. Kdoví, co všechno dokázaly, když jich bylo víc pohromad . Navíc tu po ád n kde brousil Astaroth. Možná bude lepší podle p vodního plánu zmizet, podat hlášení a nechat koumáky v Agentu e, a si to p eberou. Odložil jsem rozhodnutí tím, že jsem si sedl na pa ez a otev el uko ist né noviny – po návratu mi je hned zabaví, pokud si mám n co p e íst, musím to ud lat, dokud jsem tady. Celkem se nezdálo, že by tam bylo n co nezvyklého. Evropská unie fungovala stejn jako doma, prob hlo tu jedenácté zá í i hra na babu v Afgánistánu a Iráku. Domácí rubriku zase plnila pestrá kolekce politických kec , dopravních nehod a s požitkem lí ených mord , zaujala m až v decká dvoustránka. Skoro celá se v novala poslednímu držiteli Nobelovy ceny, profesoru Berkowitzovi, který se ale nechlubil, spíš si sypal popel na hlavu za tragický omyl, kterého se dopustil v p ípad K-viru. Bohužel chyb lo vysv tlení, co vlastn K-virus je, z ejm n co v tomto sv t natolik známého, že to nebylo t eba popisovat. Místo toho tam byla jen fotka profesora, dobrácky vypadajícího d dy s na echranou perskou ko kou na klín – z n jakého d vodu m zamrazilo. Zav el jsem noviny a za al listovat letáky. B žné brakové zboží, potraviny a aspo dvacet druh krmení pro ko ky. Pro psy p itom ani jeden – a v tu chvíli mi najednou docvaklo, co se mi prve zdálo divné na té vesnici. Nebylo to nic, co jsem vid l nebo slyšel, ale naopak neslyšel. Nešt kal tam ani jediný pes. A ten K-virus – zavrt l jsem hlavou, vážn byl as vypadnout. V tomhle sv t se toho evidentn d lo víc a nem l jsem z toho v bec dobrý pocit, ert vem zv davost. Sroloval jsem noviny, vrazil je do tlumoku od vybavení a vyrazil volným krokem zp t k mýtin .
Portál se otevíral nejprve ve ty hodinovém intervalu, po t ech cyklech se p ešlo na dvanáctihodinový, a pokud bych se neukázal ani pak, rozhodovalo by se vedení, zda pošle dalšího pr zkumníka pátrat po mojí mrtvole, nebo se na to vykašlou. V tomto p ípad by z ejm dalšího poslali – s rozkazem m p i kontaktu preventivn sejmout, protože jsem nejspíš infikován Astarothem. A i kdyby ne, tak moc se mi tu nelíbilo, as do vyzvednutí se smrskl na hodinu, to vyjde akorát. Beze sp chu jsem vyšel na mýtinu a zamí il ke k oví, kde jsem zkraje ležel, byl tam p íjemný stín, když se mi náhle zježily vlasy na hlav . Ucítil jsem mraven ení a zarazil se, bylo mi to pov domé. Ve vzduchu jen p t krok ode m se objevila blankytn modrá koule. Dv vte iny se vznášela a pak se náhle rozvinula a zm nila se v temný otvor obklopený aureolou bílých blesk . Tlaková vlna otevíraného portálu zp sobila, že jsem p istál na zádech o dva metry dál, už podruhé si vyrazil dech, ale kašlal jsem na to a pozpátku se klidil, srdce v krku – protože tohle bylo špatn , hrozn špatn . Portály otevírané Agenturou vypadaly jinak a hlavn , nikdy by neotevírali bránu d ív. Ješt tak pozd ji, kdyby došlo k n jakým nep edvídatelným potížím, ale ur it ne d ív. Koutkem oka jsem zahlédl, jak ze zá ícího ústí obloukem vyskakuje postava v erném – a na víc jsem ne ekal. Vymrštil jsem se na nohy, tlumok nechal ležet a ozlomkrk vlet l nazpátek do lesa. Neohlížel jsem se, jenom se snažil nezabít o stromy a utíkal, mžitky p ed o ima, rychle pry . Pak mi n co podrazilo nohy. Ud lal jsem nap l p emet a v poslední chvíli si rukama kryl hlavu, náraz do kmene mi div nezlomil záp stí. Sjel jsem dol , nosem se zaryl do jehli í, cht l jsem vstát, ale n kdo m tvrd srazil zpátky, zkroutil mi pravou ruku za záda a p itla il k zemi. Vzáp tí jsem na zátylku ucítil chladný dotek kovu. „Ale! Copak to tu máme – chlape ek z Agentury!“ Ztuhl jsem, strachem i p ekvapením. Ten hlas byl ženský, lehce udýchaný, ale p esto zn l klidn , skoro pobaven . „Ne-nevím, c-co –“ „Neztrácej as! Myslíš, že neznám pr zkumnický ohoz? Po ád ješt vám nedávají ani boucha ky?“ rychle mi prohrábla kapsy, vytáhla n ž a zahodila ho. „Naivní blázni!“
Za al jsem zuby a ml el, nebylo vhodné zrovna te íkat, že bych si zbra stejn nevzal, ani kdybych mohl. Nemám je rád – zvláš když na m n jaká mí í. „Tak si popovídáme!“ Ústí pistole p estalo tla it na moji hlavu, ale vzáp tí mi zkroutila i druhou ruku, pouta kovov cvakla, vybavená byla vážn šikovn . Popadla m za ramena a tvrd obrátila na záda. Lapal jsem po dechu a snažil se zaost it na její tvá . Vypadala p ekvapiv mlad , bledý obli ej s tenkými rty a výraznými lícními kostmi, erné vlasy stažené do uzlu, šedé o i. Tvá jak z módního katalogu, je že ty o i byly ledové a z úsm vu naskakovala husí k že. „Kdy se ti otev e portál zpátky?“ Ušklíbl jsem se a vyplivl kus jehli í. „Trhni si!“ Exploze bolesti. Hlava mi odlet la na stranu jako tenisák, do odporné pachuti hlíny se v ústech p idala krev. Pohyb její ruky jsem v bec nepost ehl. „Nezahrávej si, chlape ku! Jsme sami uprost ed lesa, k i et t nikdo neuslyší – sice rad ji pracuji ve sterilním prost edí, ale výslech pod širým nebem má taky n co do sebe. Podruhé a naposled – kdy se ti otev e portál?“ Nejhorší nebylo ani tak to, co íkala, jako jak – po ád s tím nenuceným, veselým nádechem v hlasu. Hrdlo mi sev el další nával strachu, ta nežertuje. „Nevím. M lo to být za hodinu. Ale jestli zachytili tv j portál, pochybuju.“ Nelhal jsem. Jenom jsem ne íkal všechno, o asovém plánu, pokud se neobjevím, ani o tom, že jsem pro Agenturu p íliš cenný, aby m tu prost nechala… doufejme. Okamžik p emýšlela a s dalším úšklebkem p ikývla. „Fajn. Aspo máme víc asu – kde je Astaroth?“ Ztuhl jsem a okamžik zíral na její tvá . Tak o tohle b želo? „Kd-o?“ vykoktal jsem – a vyd šen p iv el o i. Jenže pažba pistole tentokrát zasáhla solar, k e ovit jsem se zkroutil, rudou mlhu p ed o ima.
„Všimni si, že se vyhýbám hlav , nechci, abys zbyte n omdlel. P íšt použiju n ž. Krvácení bude malé, ale užiješ si to, i bez lék t udržím p i v domí hodiny.“ Promluvila teprve ve chvíli, kdy m la jistotu, že ji budu vnímat, zase s tím pobaveným a nedo kavým nádechem. Sou asn mi za ala dlouhými prsty s pe liv upravenými nehty rozepínat pr zkumnickou uniformu, p esn v d la, jak to ud lat. Lapal jsem po dechu bolestí i strachem, svíjel se, ale kle ela vedle m , nohama jsem na ni nedosáhl a s rukama spoutanýma za zády si m snadno p idržela. Sáhla za sebe a v dlani se jí objevil tenký, krátký n ž, spíš skalpel, ost í se na slunci kovov lesklo. Podržela mi ho p ed o ima, abych se mohl podívat, a pomalu klesla níž. „Já nevím, kde je!“ zaje el jsem zoufale. „Neposlali m ho hledat! M l jsem ud lat pr zkum, nic jinýho!“ Zadívala se mi do tvá e, ty o i m propalovaly skrz naskrz, mírn zklaman p ikývla. „Nelžeš. Takže Agentura o tomhle sv t zatím neví?“ „Ne, sakra!“ polykal jsem zoufale. „D lám jenom pr zkum!“ Tentokrát hned neodpov d la. Zdálo se, že p emýšlí, zvažuje možnosti, stále s tím nožem v ruce, pozoroval jsem ji s chmurnou p edtuchou, že mezi n pat í i úklid mé pod ezané mrtvoly. Pak ale n ž zmizel a po tvá i se jí znovu mihl úsm v. „Fajn, chlape ku. Máš dneska š astný den.“ Byl jsem si už naprosto jistý, že se plete, ale neodvážil se ceknout, jen jsem ekal, co bude. P itáhla si na klín malý, úsporn tvarovaný batoh, vyndala z n j podlouhlou krabi ku a n co jako pár lesklých krystal na š rce. Š rku si obto ila kolem záp stí, z krabi ky opatrn vyjmula husí brk a malou lahvi ku inkoustu. V okamžiku, kdy na m j obnažený hrudník nakreslila první áru, mi mozkem jako kulka projelo poznání. S neartikulovaným sk ekem jsem se vzepjal, sotva sta ila ucuknout, abych jí nevylil inkoust – a vzáp tí mi její prsty sev ely hrdlo. Bylo to jak železná smy ka, rázem jsem nem l dech, p ed o i se vrátila mlha, ale její hlas jsem slyšel jasn . „Máš na vybranou, chlape ku! M žeš být p i v domí a dívat se, nebo t trochu podusím, po kám, až omdlíš, a dod lám to pak!
Pravda, nebude to p íjemné, možná ti i povolí sv ra … ale jak chceš.“ Lehce uvolnila sev ení. „Takže?“ Snažil jsem se nadechnout, zíral na její tvá a t ásl se. Panika mnou p ímo mávala, ale sou asn jsem v d l, že to nemá smysl, ud lá to stejn . „Dob e!“ zasípal jsem. „Dob e co? Chceme si schrupnout?“ „Ne! Já nic neud lám! Prosím!“ „Fajn!“ usmála se víc, pod rudými rty se zaleskly k iš álov bílé zuby, má bezmoc a strach ji bavil. „P íšt hezky celou v tou, chlape ku!“ Za al jsem zuby a neodpov d l. Snažil jsem se uklidnit dech a bušící srdce, nevnímat ten výsm ch, ponížení, ale hlavn strach z toho, co m eká. Neexistoval zp sob, jak z n koho vymítat vyššího démona, aniž by to pro doty ného nem lo fatální následky. Ovšem na druhou stranu existovala ov ená a spolehlivá metoda, jak vyššího démona p ilákat, p esv d it ho, aby posedl konkrétního lov ka a z stal v n m, asi jako když nabídnete vosám sklenici od medu. A p esn to d lala se mnou. Pozoroval jsem, jak mi na prsou roste komplikovaný, spletitý obrazec, ostrý brk na n kolika místech protrhl k ži a smísil inkoust s mojí krví, pálilo to, jako by mi do ran sypala s l. Obli ej m la nehybný soust ed ním, dávala si záležet na každém tahu a na okamžik se jí v o ích objevila bolest, když jí v dlani tiše praskl jeden magický krystal na š rce – takové kouzlo necvi ený lov k nezvládne jen tak. Když skon ila, vypadala vy erpan a ze m se pot jen lil, horko i zima mnou cloumaly naráz, skoro jsem litoval, že jsem prve nevzal tu druhou možnost. „Co je tohle?“ dotkla se prstem dvou symetrických jizev po stranách mého krku. „Zran ní… z mise,“ špitl jsem. Ani to nebyla lež, ale celá pravda taky ne. Zadívala se na m pozorn , ale pak našt stí usoudila, že je to fuk. Uklidila v ci a z batohu vytáhla masivní kovový náramek. P evalila m na bok, zacvakla mi ho na pravé p edloktí a pak mi
ukázala sv j, ten í s ozdobnou jest ábí hlavou. Jist . Ani to nebylo p ekvapivé, krom Agentury nep ipadalo v úvahu moc jiných, kte í ovládali technologii interrealitního p enosu a mohli otev ít portál na okrajové sv ty, p esto m znovu obešla hr za. Odklopila hlavu, objevilo se rudé tla ítko. „V tom tvém je deset deka vysoce ú inné trhaviny. Když se ode m vzdálíš na víc než sto metr nebo tohle zmá knu – bum! A radím ti, ber to vážn , protože já to ud lám. Mám jich víc a n jakého dalšího idiota si tu chytím vždycky, rozumíš?“ P ikývl jsem. I bez toho, co mi p edvedla, pokud m cht la použít jako návnadu na Astarotha, musela mít možnost to rychle skon it, pokud by se v ci zvrtly. Náhlá smrt hostitele sice démona neohrozí, ale po ádn s ním zat epe a ona ur it m la n jakou magickou ochranu. Zoufale jsem p emýšlel, jak z toho, ale nic m nenapadlo – a vzáp tí mi její prsty znovu sev ely hrdlo. „Nic neslyším, chlape ku!“ „Jo!“ procedil jsem mezi zuby. „V ím ti!“ „Výborn . Tak se p jdeme projít!“ Vstala a jednou rukou m zvedla na nohy jako nic, pak mi sundala pouta. T el jsem si záp stí, na zlomek sekundy m napadlo praštit ji a vzít roha, ale zdravý rozum m v as zarazil. P edtím m dohnala jako nic, p itom zrovna prošla portálem a já m l náskok. Navíc jsem v il, že s tou bombou nekecá. V d la, co je Astaroth za , a p i h e s n ím takovým nikdo neblafuje. „Fajn,“ vydechl jsem a za al si upravovat šaty, na to, co mám na prsou, jsem se rad ji ani nedíval. „Povíš mi, jak se jmenuješ?“ „Pro ?“ ušklíbla se. „Protože chci v d t, kdo se mnou zdechne, jestli budeme mít tu sm lu a najdeme ho.“ „Bez obav. Ty to budeš mít za sebou hned, tak se uvolni a relaxuj. Já jsem Nerix.“ ekla to, jako by na m její jméno m lo ud lat kdovíjaký dojem, ale já jen pokr il rameny. Možná v Military divizi nebo jinde znali X-Hawkovy pacholky, ale já nebyl žádný pistolník. Tyhle agenturní hrátky šly mimo m , m l jsem dost svých v cí. „Vesnice je tudy,“ ukázala rukou dop edu.
„To není dobrej nápad,“ polkl jsem. „Ale! A pro pak?“ „Já… byl jsem tam,“ opatrn jsem volil slova. „A ud lal trochu rozruch, budeme nápadní.“ „Ach, vážn ? Nem j strach, chlape ku, dám na tebe pozor – pohyb!“ Hlas jí zhrubl a já pokr il rameny, marná snaha. Nev il jsem, že v té vsi Astaroth je, to už by tam nastal jiný povyk, ale ím víc ji o tom budu ujiš ovat, tím spíš m tam nažene nebo vymyslí n co ješt horšího. Ale v d la o zdejším ko i ím tajemství? Podle jejího oble ení – jednoduché, erné, p esn zapadající do prost edí – musel mít X-Hawk tuhle realitu zhruba zmapovanou, ovšem jak moc? Každopádn jsem usoudil, že tak zam stnanou dámu bych nem l zat žovat zbyte nými detaily, a vykro il jsem… s chmurnou p edtuchou, že to beztak nedopadne dob e. Vesnice vypadala v poledním žáru stejn ospale, jako když jsem ji vid l poprvé, ale tentokrát jsem si už všímal toho zvláštního ticha. „Co se tady vlastn stalo?“ zeptal jsem se nevinn . „Po ád se mi n co nezdálo. Nejsou tu psi, ani jeden. To v tomhle sv t neexistují?“ „Ale ano,“ zasmála se. „Existovali. Jenomže pak si jeden diletant hrál ve virové laborato i. Cht l vyvinout vzduchem p enosnou vakcínu proti vzteklin a zbabral to. Virus se ší il jako požár, pro lidi byl neškodný, ale pejsci šli hezky do kytek, všichni. Te tu jsou akorát ko ky. Nesnáším ty bestie.“ Jen jsem kývl, další kousek skláda ky zapadl na místo, a potla il jsem úšklebek – kdyby tak v d la… „A Astaroth? Na co chce X-Hawk takovou v c? Ani Agentura ho nedokázala udržet zav enýho.“ „Protože to jsou tupci. Ale m j pán má více zkušeností. Nem j strach, bude v d t, jak ho využít.“ M l jsem chu zeptat se k emu, ale rychle m p ešla, došlo mi totiž, pro odpovídá tak ochotn – protože a tak nebo tak, tohle nep ežiju. Nižší démoni jsou jako squatte i, co se vám vloupají do baráku: Ovládnou t lo, donutí vás d lat ošklivé v ci, ovšem „vy“, vaše osobnost a to, emu v Magické divizi íkají duše, z stanou celé.
M žete se dívat i ú inn vzdorovat, pokud víte jak, ale vyšší démoni, jako Astaroth, to je konec. Dostane se do vás a za pár minut vaši osobnost prost sežere, zlikviduje. Neud láte s tím nic a je to nevratné, pokud démon odejde, nechá po sob jen slintající „zombii“. Poslední, koho jsem takhle vid l, byl Jimmy Sansel, pr zkumník, který m l tu sm lu, že na Astarotha narazil první a on se v n m pokusil dostat do jiných sv t . Vyšší démoni jsou inteligentní. Dokázal se v Jimmyho t le potulovat po Agentu e m síc, prý za tu dobu zabil osm lidí a než ho pak spoutali, stálo to život jedenáct elitních arod j z Magické divize. Do té doby v Agentu e tak silného démona nikdo nevid l, museli ho nechat naživu, protože netušili, jak ho zni it. P itom když ho te nenajdeme, Nerix m nejspíš p iváže n kde ke stromu, pohraje si a pak vykope jámu. Vypadalo to prost výborn . Pomalu jsme krá eli po silnici, která procházela st edem vesnice, jen nevinný párek turist . Bylo odpoledne a parno jak v peci. Na silnici se t pytily erné kuli ky asfaltu, nikde nebyla vid t živá duše, jenom vrkání holub a kdákání slepic. Zastavil jsem se. „A co te ? íkám ti, že Astaroth tady není. Nejspíš se chytil n jakého chudáka v aut a te už je na p l cesty do Prahy. Není tak blbej, aby z stával blízko místa transportu, když ví, že po n m p jdou.“ „To není tvá starost, chlape ku – jdeme!“ vrazila mi do ramene. „Obejdeme to tu celé, aspo dvakrát – a pak ti když tak vymyslím náhradní program.“ „Jo? A co kdybych za al prost vát?“ zadíval jsem se na ni. „To by ti v ci moc neusnadnilo.“ „Ne. Ale tob taky ne. A jestli chceš, abych tady nechala pár mrtvol, jen do toho.“ Stiskl jsem rty. Agentu e záleželo vždy na utajení a bezpe í místních lidí, jenže X-Hawkovým zmetk m to bylo fuk, v tom batohu mohla mít cokoliv od granát po plazmový minigun. Nem l jsem chu zavinit tady masakr. „Víš, že tohle se dá lé it?“ procedil jsem mezi zuby a znovu vykro il. „M la bys zkusit cvoka e.“
„Nemusím,“ opá ila. „Mám diplom z psychologie i chirurgie a jednu doktorku jsem m la na stole minulý týden. Moc hezky k i ela.“ Teda, ta je drsná. Kdes ji chytil, opi áku? V bikinách by nevypadala zle. Trhl jsem sebou – a jen se nenápadn rozhlédl, vypelichaný mourovatý kocour se kr il pod lavicí u autobusové zastávky. „Vtipný!“ zavr el jsem, ud lal krok a sedl si vedle. „Kde máš kámoše?“ za al jsem si rozvazovat botu a vyklepávat z ní neexistující kámen. „Já si vysta ím i bez stalker ,“ opá ila Nerix a kocour pohrdav mrskl špi kou ocasu. Jsou to p kný lemry. Set ásl jsem je jako nic a jednoho si ješt podal. Te chytnu autobus a mizím zas dál, než se vrátí. M jenom tak nedostanou, ale ty máš problém, kamaráde. „To vidím,“ souhlasil jsem ho ce. „Vlastn mám výsadkové mise ráda, je to už dlouho, co jsem se naposled dostala na vzduch,“ Nerix se s požitkem protáhla. Ale já nemyslím tu tvou í u. Máš p edstavu, jak kon í lidi, co získají schopnost nás slyšet? Ob as se n kdo objeví, bu od narození, nebo jako následek úrazu hlavy. N který potká nehoda. Zbytek v tšinou shnije ve cvokám , slyšet ko ky mluvit, co taky jinýho to m že bejt, no ne? „Chápu. A co se stalo, že jsi te tady? N co nevyšlo, jak m lo?“ „V bec ne, dostala jsem tento úkol za odm nu. A postarám se, aby m j pán nelitoval, bez Astarotha se nevrátím.“ Jo, dá se íct. Byl jsem proti tomu, kone né ešení otázky Odv kého nep ítele, pchá! Kocour tiše prskl. Je tu te taková nuda – a co p ijde p íšt ? Kdo bude další na ad , papoušci? No, ty by mi možná nevadili, jeden se ani nem že vyspat. M l jsem lov ka, doktora Hellendera, co je choval, ob as jsem mu n jakýho sežral. Ale stejn , zkusil jsem to p ekazit, nevyšlo to a od té doby po mn jdou. Nevadí, však se protlu u. Všude myši o dvou uších, nakonec je to p estane bavit. „Pochybuju. To se ti nepoda í, a i kdyby jo, nakonec stejn skon íš bled . Ale m žu ti pomoct.“
„Pomoct – ty?!.“ Nerix na m civ la skoro s úžasem. „Dobrý vtip, ale pokra uj, jak bys to cht l ud lat?“ Fajn otázka. Nic ve zlým, brácho, ale vypadáš jako n kdo, kdo zrovna nepom že ani sám sob . „Možná te myslíš, že všechno zvládáš, ale v n se ti da it nebude. Pomoz mi a já ti za ídím azyl. Mám p átele na místech, o kterých nemáš ani potuchy. Dostanu t tak daleko, že t nikdy nenajdou, máš moje slovo.“ „Ty… jsi asi zešílel!“ Nerix vypadala, že neví, jestli se má smát, nebo urazit. „Že bych vym nila postavení a službu u n ho za tu vaši sm šnou Agenturu? To nem žeš myslet vážn !“ Nevím sice, o em to kecáš, ale slovo chlápka v brynd ? Tak zoufalej, abych v il každý opici, ješt nejsem, to pardon! „Ale já to myslím vážn !“ Do hlasu se mi vkrádal nádech zoufalství, už jsem nev d l, jak dál. „Chápu, že to nezní v rohodn a nemáš d vod mi v it. Ale prosím t , aspo si poslechni, co…“ „Tak dost!“ Nerix m hrub chytila za paži a zvedla z lavice. „Ty tvoje žvásty m unavují, jdeme dál! M la jsem už na starost pár agent , ale taková baba nebyl žádný. Za ínám si vážn p át, abychom Astarotha nenašli, protože pak t teprve nau ím, jak se prosí. A ty n kam táhni, mrcho!“ špi kou boty se ohnala po kocourovi pod lavicí. Jen o chlup stihl uhnout, s ostrým zasy ením se stáhl o metr dál. Tohle nesnáším, ta tvá krysa pot ebuje lekci! V hospod na rohu je hajzlík. Vzadu vlevo prolezeš velkým oknem do zahrady a brankou v pravým rohu pry , zkusím ji zatím zdržet. Autobus p ijede za hodinu, když to zvládneš d ív, dáme e . Cht l jsem mu íct o bomb v náramku, n co dodat, ale jen se mihl pod našima nohama a byl pry . P emýšlel jsem, co chce d lat, takové šílenství. Zavrt l jsem hlavou, tak a . Všechno bylo lepší než ekat tu na Astarotha nebo na to, co se mnou ud lá ta psychopatka, to už se radši spolehnu i na kocoura. Oprýskaný výv sní štít hospody byl vid t už zdálky. Zm nil jsem sm r a zamí il k n mu, lehce zrychlil krok. „Kampak?“ sev ela mi okamžit ruku.
„Kam asi myslíš?“ ucedil jsem. „Nebyl jsem od rána, ale jestli chceš, m žeš se koukat, n kterým to prej d lá dob e.“ Z o í jí vyšlehl vztek a já bezd n couvl, ale vzáp tí se ovládla. „Fajn, jenom b ž. Ale posp š si, musím t nau it mluvit se mnou slušn , chlape ku! A nezapome …“ poklepala prstem na jest ábí hlavu na svém náramku. „Jasn ,“ ušklíbl jsem se a vyrazil ke dve ím, snažil se moc nesp chat, a nepozná, že n co chystám. Otev el jsem, rychle prošel vý epem, sledován ned v ivým pohledem hospodského, a zahnul na záchod. Te v lét to tam páchlo opravdu velkolep , s hygienou si v téhle dí e nikdo hlavu nelámal, ale to mi bylo fuk, žaludek se mi stejn zvedal strachy. Rozrazil jsem dve e poslední kabinky nalevo. Okno tam bylo, p esn jak kocour tvrdil, jenže velké jen podle ko i ích m ítek. Já sotva prolezl, od el si ruce, pár šrám schytalo i oble ení. Ani jsem to nevnímal a rychle se prodíral bodlá ím ve zpustlé zahrad . Plot z pletiva na jejím konci byl vysoký a z ejm kapku paranoidní majitel ho naho e ješt vylepšil dv ma adami ostnatého drátu, už notn rezavého, p elézání nepadalo v úvahu. Vyrazil jsem napravo, branku skoro zarostlou n jakým popínavým sajrajtem jsem málem minul. Nebyla zam ená, jen léta nepoužívaná. Musel jsem si pomoct kolenem, ale nakonec povolila. Hotovo, ale p esto jsem ztuhl. Zadíval jsem se zpátky. Vzdušnou arou bylo k okénku u záchodu ur it padesát metr , ke vchodu dalších dvacet. Byl jsem na hranici, pokud mám jít dál, musím se zbavit toho náramku. Polkl jsem a zadíval se na n j, masivní kus kovu široký jako má dla , ur it p es centimetr silný. T sn mi obepínal ruku nad záp stím, spáru, kde byl spojený, jsem v bec nevid l. Vypadal spíš jako okov. Nem l jsem as, ná adí… Napadal m jediný zp sob, jak ho sundat. Sev el jsem kovový prstenec levou rukou a zadíval se na svou prava ku. Vypadala docela normáln , lidská dla s p ti prsty a krátkými, zast iženými nehty. K že byla r žová, hladká a bez mozol , n kdo by ekl, že se její majitel zrovna nep ed el –, ale já si vybavil jinou ruku. Zelenou, mnohem štíhlejší a pokrytou jemnými šupinami, s dlouhými, tenkými prsty spojenými plovací blánou, ruku vodního obyvatele Nissu. To te byla moje ruka. Pokusil jsem se
uchopit tu p edstavu, pocit, který se už stihl nap l vytratit, a p itáhnout ho blíž. Zb sile jsem mrkal, až se mi sv t zamlžil p ed o ima. Snažil jsem se jim vnutit ten obraz, p enést ho do skute nosti, tohle byla moje ruka, taková vždycky byla, musela! V záp stí jsem ucítil mraven ení a horko. Prsty se mi rozt ásly. P itvrdil jsem, vybavit si jemný tlak vody mezi plovacími blánami, klouzavý dotek, když jsem se nechal unášet proudem, tu v ni… prasknutí. Jako by se mi v záp stí pohnula n jaká kost, vzáp tí ostrá bolest. Zalapal jsem po dechu, ale snažil se neztratit tu p edstavu a zatáhl za náramek. Kovový oblouk sklouzl níž, víc, než by na mé staré ruce m l, pak se zarazil. Škubl jsem znovu a oto il. Bolest zesílila, pot se ze m lil, obraz v mé mysli pod tím náporem vybledl. Zoufale jsem zabral, už vší silou, i kdybych si m l urvat záp stí, zaje el jsem bolestí, celý se rozt ásl, ješt jednou! Náramek s ošklivým k upnutím sjel z ruky dol . Jak povolil, ztratil jsem rovnováhu, ale ješt v pádu ho odhodil co nejdál. Opsal ve vzduchu nízký oblouk a v okamžiku, kdy se dotkl zem , s tlumenou ranou vybuchl. Zášleh ohn sežehl metrové stonky kop iv, jasn jsem slyšel, jak mi nad hlavou zahvízdaly st epiny, št stí, že jsem ležel. P evalil jsem se a zt žka se hrabal na nohy. Pravá ruka mi ho ela, jako bych ji vrazil do va ící kyseliny, mlácení od Nerix bylo proti tomu jak pár pohlavk . P ed o ima jsem m l erno, potácel jsem se, ani jsem po ádn nevnímal kam. Matn jsem si uv domoval, že vp edu by m l být les, bezpe í. V tu chvíli jsem zakopl, upadl, už pot etí si vyrazil dech a bezmocn se kutálel ze strán dol . Tma p išla o vte inu pozd ji. Probudilo m n co vlhkého a drsného, co mi v pravidelných intervalech p ejížd lo po tvá i až do ucha. Omámen jsem zamžoural a zkusil zaost it, sou asn jsem uslyšel v hlav pov domý hlas a došlo mi, co to je – ko i í jazyk. …chlape! Tak d lej, sakra!
„Jo,“ zasípal jsem. Vzep el jsem se na loket, hlava mi t eštila, v ústech jsem zas cítil krev. „Jsem tu… p esta na m slintat, do háje!“ Co se ti stalo? Ta ruka vypadá dost d sn . Zadíval jsem se na prava ku, kterou jsem v bec necítil – a vážn to byl d sný pohled. Jako by se p em na zastavila v p li mezi „lidskou“ a „Nissus“ verzí, od konce p edloktí m la ruka nazelenalou barvu, prsty byly groteskn zkroucené, bez neht , zato s náznakem plovací blány. Náramek jsem serval i s kusem k že, rána oškliv mokvala a celá paže otékala a fialov la… se zamrazením jsem si uv domil, že je zle. P em na normáln p icházela a odcházela sama, v lí se dala jen pozdržet nebo oddálit. Tím, co jsem ud lal, jsem si v t le zava il škaredý guláš, bez pomoci Agentury m žu klidn um ít nebo p ijít o ruku, definitivn , protože jakmile ji prost nebudu mít, nová mi už nenaroste ani v jiném sv t . Zakašlal jsem a uv domil si divný pocit na krku. Sáhl jsem tam, jizvy po žábrách byly nateklé a bolestivé. Pár minut a mohl jsem se tu i udusit. Jak jsi, ksakru, tohle ud lal… co jsi za ?! Pobaven jsem zavrt l hlavou. „To nepochopíš. Nebo n co víš o fyzice a teorii paralelních vesmír ?“ Jo, všechno – má bejt? Zadíval jsem se na n j a úsm v mi zmrzl na rtech, byl to p eci jenom vyhublý mourovatý kocour, který mi sed l u hlavy s ocasem ovinutým okolo pracek. No co na m civíš? Opice si myslí, že mají patent na rozum, a když n kdo nestaví jaderný st ely, tak nemyslí. Pro bysme m li n co stav t, když máme vás? Dáte nám všechno, sta í si íct. A o em myslíš, že p emejšlíme, když ležíme na sluní ku? O nesmrtelnosti švába? N který jsou dobrý v matematice, n který v n em jiným. Když se nám chce, ob as vás opice i trochu popostr íme, sem tam pár rovnic, n jaká ta teorie… „Nebo K-virus,“ p erušil jsem ho. „Správn zkriplit lék na vzteklinu a vyhubit psy, dostat n koho do blázince nebo mu znep íjemnit život, co?“ V tom jsem pracky nem l! Pár zablešených blbc chytá od vás ty opi í manýry s hierarchií, Rady, parlamenty a zákony… pchá! Samý
žvásty! Jsou z toho akorát blbosti a pr sery. A v bec, co ty o tom víš! Stejn nejsi z tohohle sv ta, mám pravdu? „Jak… jak jsi na to p išel?“ vypravil jsem ze sebe. Nejsem idiot. Navíc byl jeden m j lov k profesor fyziky, kumpán toho blba Berkowitze na univerzit . Poradil jsem mu pár rovnic, než ho skrouhla ta pod laná nemoc. Chudák Stevie Hawking, te už m nepoškrábe za ušima, i kdybych se mohl vrátit. Ale po ád nevím, jak jsi to ud lal s tou rukou. „D lám pro takovou agenturu,“ povzdechl jsem si. „Dohlíží na paralelní sv ty, zkoumá je. Já jsem vždycky jeden z prvních, co jdou zjistit, jak to tam vypadá. Lidi nejsou v každém sv t stejní. M žou mít t i nohy, k ídla, dýchat žábrami. Já mám zase schopnost se zm nit, p izp sobit libovolnému prost edí jako chameleón m ní barvu. Netuším, jak je to možný, je na to n jaká teorie, co nechápu, ani nevím, jak to d lám. Prost to umím, jako dýchání. A proto m pot ebují. Neumím st ílet, prát se ani po ítat. Ale m žu jít tam, kam nikdo jiný, bez pomoci, bez techniky, prost jen sám, a zase se vrátit.“ Nic. Neodpov d l, koukal na m žlutýma o ima, soust ed ným, ko i ím pohledem. „Nev íš mi?“ Ale jo, v ím. Jenom p emejšlím, jaký jsou asi v jiných sv tech ko ky. Už dva m síce jsem si po ádn neužil, ksakru! Zvrátil jsem o i v sloup, pro Boha živého. „Nevím. Podle m jsou ko ky u nás stejný jako tady, akorát ne tak chytrý, nebo ne? Nevím, o em p emýšlí, když leží na sluní ku, jestli po ítají interdimenzionální rovnice,“ zase jsem se musel smát. To je fuk. Když hledám ko ku, tak to, jak je dobrá v matice, m zrovna nezajímá, sta í, že má všechno na svým míst . Ale v tom p ípad bysme m li pohnout, protože ty t i prašivci se vrátili m hledat. Navíc ta tvá ženská je fakt na hlavu, p ed chvílí zabila chlapa. „Nerix?!“ Leknutím mi málem zasko ilo. Kam jsem dal rozum, válet se tady a vykecávat s kocourem o sexu. „Kde je? Koho zabila?!“
Hospodskýho v tý putyce. Byl kapku podezíravej, však jsi vid l ten ostnatej drát a minulej tejden ho vykradli. Když t šla hledat na ten záchod, poradil jsem mu, že by se jí na to m l zeptat. Jí se to moc nelíbilo, ekli si pár fajn slov – a najednou vytáhla pistoli a prost elila mu hlavu, jenom tak. Když jsem ji vid l naposled, táhla mrtvolu do sklepa a m la z toho legraci, radši jsem se pakoval, abych tam taky neskon il. „Ježíši!“ vydechl jsem. „To se nem lo stát!“ Kdybych to v d l, taky jsem držel tlamu! prskl. Ale kdo se má ve vás vyznat, místo abyste se normáln porvali a poškrábali, rovnou se kráglujete, a nejlíp samopalem, bombama nebo nervovým plynem. My prej jsme zví ata! Co jsem utek od profesora, vid l jsem v ci. Nem l jsem chu to komentovat. Jediné, co se mi zrovna te cht lo, bylo vypadnout, co nejrychleji a co nejdál. „Jak dlouho jsem tu ležel?“ Vím já? Hodinu, možná víc. Spolkl jsem kletbu a zadíval se na hodinky. První návratové okno jsem zmeškal, do dalšího zbývalo p l hodiny – co te ? Základní otázka byla, jestli v bec n jaké okno otev ou, pokud v dí, že se sem dostal n kdo další. A když ano, dokážu tam v tomhle stavu dojít, nebo bych m l po kat, až se seberu? Ale co když se neseberu! A co Nerix? Jak usilovn m hledá? Bude jí stát za to, po kat pár hodin na míst transportu? Co když už tam te je? Zatrnulo mi, ale vzáp tí jsem si uv domil i jiné aspekty. Pot eboval jsem doktora – a shán t ho tady nep ipadalo v úvahu. Nejen, že by mi nepomohl, ale až by uvid l tu ruku, b h ví, kde bych skon il. Navíc p ibyla mrtvola hospodského, hodné ko i ky ur it ochotn p ipomenou všem okolo, že jsem se tu potloukal. A jako zákusek Astaroth! Rychle jsem rozhalil šaty a za al magický ornament na prsou škrábat, ale podle o ekávání to s ním v bec nehnulo. Pot eboval jsem benzín nebo arod je a nem l ani jedno, musel jsem pry . Zt žka jsem se op el o zdravou ruku a vyhrabal se na nohy. Okamžit se mi zato ila hlava a málem se porou el zpátky, spolkl jsem kletbu. Možná bys m l chvíli po kat, než se srovnáš.
„Nem žu ekat! Nevím, jestli se bez pomoci srovnám. A portál zpátky se má otev ít za p l hodiny. Ty radši p emejšlej, jestli p jdeš taky. Mimochodem, jak se jmenuješ? Já jsem Tom.“ Pro ne, Tome? Kocour zívl. Už dlouho jsem nem l lov ka. Chybí mi kapka pohodlí a zajímají m vaše ko ky. Jo, m j poslední lov k mi íkal Mates. „Fajn,“ ušklíbl jsem se. „Po ád lepší než Schródinger – tak jdeme, Mates.“ Bylo to p esn tak t žké, jak jsem se bál. Vrávoral jsem, hrdlo vyprahlé, jako by mi za al otékat jazyk, st ží jsem se držel na nohou. Navíc, jakmile jsem vstal, ozvala se znovu i zran ná ruka, a bolela opravdu strašliv . Odlepil jsem ze šat jeden pás a zabalil ji do n j, ale pomohlo to snad jen v tom, že nebyla vid t. Když jsem si p edstavil, jak musím vypadat, vyšel mi obraz namol ožralého chuligána ploužícího se po poli, kterému se jeho ubohá ko ka snaží ukázat cestu dom . Máš mizernou práci, kámo. Doufám, že ti aspo dob e platí. „Jo,“ procedil jsem skrz zuby. „Ale n kdy je to sakra málo.“ Zamrkal jsem a lekl se, že za ínám ztrácet i zrak, ale pak mi došlo, že se prost stmívá. Dnešek ub hl zatracen rychle. Mrkl jsem na hodinky – dvacet minut a jsem teprve u lesa, ksakru! A co to máš na sob za máranici? To ti ud lala ta ženská? „Jo. Je to magická runa, v podstat kouzlo, v n kterých sv tech totiž existuje i magie.“ Aha. A co to d lá? M l jsem chu mu odseknout, a si vzpomene, co ud lala zv davost ko ce. Ale mluvení aspo pomáhalo nevnímat bolest. „P ivolává to démona – hnusnou, nehmotnou bestii, co se do tebe dostane, vymaže tvou osobnost a ukradne tvoje t lo. V Agentu e m li jednoho zav enýho, ale zdrhnul jim a te se tu potuluje. M l jsem ud lat první pr zkum, aby ho mohli za ít hledat. Nerix ho zas chce zase pro svýho šéfa, takovýho hajzla, co rád chodí na maškarní. Cht la m použít jako návnadu.“ P kný. A kdy sem ten démon dorazil? „Nevím p esn . Pár hodin p ede mnou, n kdy v era.“
Jo. To souhlasí. Víš, že jsem ho asi potkal? Rázem jsem strnul. Couvl jsem a zíral na n j, ale prost stál a koukal na m , klidn , nezú astn n jako… jako kocour. „Cože jsi?!“ No jo. Bylo to akorát, když jsem sem dorazil. Vzal jsem to radši p es les a pak jsem najednou uvid l modrý sv tlo a m l takovej zvláštní pocit, že mi n co leze do t la. Bylo mi šoufl, jako bych sežral otrávenou myš, chvíli jsem myslel, že je po mn . Ale pak to p ešlo, bylo to divný, jako kdybych m l v hlav n co, co se nem že dostat ven a chcípá to tam. „Chcípá?“ zopakoval jsem slab . Vždy íkám, ne? Je elo to, valo spoustou r zných hlas a pak to za alo k u et, až to ztichlo a já se zas sebral. Bál jsem se, že mi hrabe nebo na m ty mrchy od Berkowitze zahrály n co novýho, celou dobu dumám, co to mohlo bejt. Hej, co je s tebou? Stalo se n co? Neodpov d l jsem. Musel jsem se op ít o strom, málem se mi podlomila kolena. Byla tohle pravda?! Dva roky se celá Magická divize Agentury snažila vymyslet, jak Astarotha zni it, stálo to život víc jak desítky lidí a nakonec ho skoro mimochodem odd lá oby ejný kocour. Vlastn , úpln oby ejný ne, ale stejn . Nev d l jsem, jestli se mám smát nebo bre et. P itom to bylo jednoduché, nádhern a dokonale prosté. Démon nevidí. V nehmotném stavu nemá t lo a tím pádem ani o i, je jen energie, která se orientuje psionicky. Sice pozná, že se v okolí nachází mysl, na kterou m že zaúto it, ale neví, komu doopravdy pat í. V jeho p vodním sv t to samoz ejm nevadilo, tam byly jediné myslící bytosti lidé, ale tady našel n co ne ekaného. Prost sko il po první navenek vhodné ob ti, na kterou narazil – a narazil. Protože ko ky nejsou lidé a ko i í t lo se ukázalo neslu itelné s jeho podstatou, jako by se sladkovodní ryba náhle dostala do mo e, nebo spíš do kanystru petroleje. Z ejm už nestihl vypadnout, protože to by z stal poblíž a už bych ho m l v sob . Vážn bylo po n m! Blesklo mi hlavou, že Jimmy ko ky miloval. Jestli to te vidí, musí se n kde v interdimenzionálním ráji válet smíchy po oblá ku. Bezmocn jsem si zakryl o i.
„Paráda! Fakt skv lý! Dokonalý. Jenom musím p ijít na to, jak tohle zatlouct p ed Agenturou.“ Pro ? „Protože jinak z tebe stáhnou tu mourovatou k ži a rozpitvají t zaživa, jen aby zjistili, jak jsi to ud lal.“ Brr, tak to bych vážn nerad! Veteriná e nesnáším. „Chápu, necháme si tuhle drobnost pro sebe.“ S úlevou jsem zhluboka vydechl. Aspo tohle je z krku, už to nikomu neublíží. Nerix si tu m že kousat nehty t eba deset let a pak hezky p itáhnout zpátky k lordovi Vypelichanému Ptákovi s nepo ízenou. Navíc jestli cestou nakopne ješt n jakou ko ku, pozná, co to je mít fakt sm lu. Když jsem na to pomyslel, bylo mi jí skoro líto. Skoro. Za al jsem zuby a znovu vyrazil, dodalo mi to trochu síly a byli jsme už v lese. Navzdory sílící tm jsem to tu poznával, posledních pár desítek metr k mýtin , to už zvládnu. Mezi stromy p ede mnou vyšlehl záblesk a zaplanulo jasné sv tlo, ucítil jsem ostrý poryv v tru. Sakra, to ne! „B ž!“ vyšt kl jsem a rozb hl se, nebo spíš vrávoral, od stromu ke stromu. V hlav mi hu elo a sou asn jsem slyšel odtikávat vte iny, portál vydrží otev ený sto padesát sekund, jenom zatracené dv a p l minuty. Narazil jsem hlavou do posledního stromu, až se mi zajisk ilo p ed o ima, a vypotácel se na mýtinu, vír z portálu ohýbal vysokou trávu, modrá zá e jeho st edu p sobila i v šeru oslepiv . Mžoural jsem a rychle dýchal, kocoura jsem nikde nevid l, ale nem l jsem as se o n j starat. První p l minuta pry , vyrazil jsem. Ze stínu na druhé stran se tiše vyno ila postava v erném s pistolí v ruce, v úsm vu se zaleskly bílé zuby. „No ne! Kdopak se to vrátil k mamince? Já v d la, že bude dob e si tu po kat.“ Zastavil jsem se, strnul na míst , ale p esto jsem m l po ád pocit, že se mi zem houpá pod nohama. Ten b h m stál poslední zbytky sil, dlouho už nevydržím. „Tohle nemá cenu, Nerix,“ zasípal jsem. „Nezáleží mi na tob , ani na X-Hawkovi. Chci se jenom vrátit dom . Prosíml“
„Och, jak dojemné – kde je?“ hlas jí ztvrdl. „Kdo?“ zadíval jsem se na ni. „Nehraj hloupého – Astaroth! Jenom on t mohl zbavit toho náramku. Jestli je v tob , nevyvážné, kulky v té zbrani vyrobil osobn lord X-Hawk, zabijí jeho i tebe!“ Znovu se mi zato ila hlava, jist . Z jejího pohledu to bylo jediné vysv tlení, jak jsem si mohl tu bombu sundat. Dáviv jsem se rozkašlal. „To nebude t eba. Astaroth už tu není. A nevrátí se.“ „Opravdu? To mi budeš muset vysv tlit. No tak! Kde je?!“ „B ž se vycpat!“ zasípal jsem. „Stejn … bys mi nev ila.“ „Vážn ?“ Palcem natáhla kohoutek. „Zkus to.“ Cht lo se mi vyprsknout smíchy, navzdory závrati, bolesti i zbrani namí ené na moji hlavu. „Je mrtvej, tuhej jak zatracený poleno. A zabila ho jedna chytrá, mourovatá ko ka.“ Úsm v jí zmizel z tvá e. „To není moudré, d lat si v téhle situaci blázny. Poslední šance – kde je?!“ Zadíval jsem se na ni a rozesmál se. Už jsem nem l strach, bylo mi všechno jedno, v tomhle šíleném sv t , s touhle šílenou ženskou. „Jak jsem ek. B ž se vycpat!“ „Fajn, chlape ku. Máš to mít!“ A jedééém, mrcho! Z pistole vyšlehl blesk a sou asn z trávy jako d lová koule vylet l Mates a s prskáním sko il Nerix do obli eje ve stejné chvíli, kdy stiskla spouš . Kulka mi prolétla kolem ucha a vzáp tí byla Nerix na zemi. Je ela bolestí, snažila se kocoura shodit, ale ten se držel pevn , drápy i zuby v její tvá i, pistole jí n kam vypadla – Mod e zá ící kruh blikl a za al se zmenšovat. Oto il jsem se k n mu a zaváhal. Nemohl jsem ho tu nechat, nakonec mu zlomí vaz nebo najde tu pistoli – Odvrátil jsem se od portálu, ud lal jeden krok a vší silou nakopl Nerix do boku. Nesportovní, záke né a sprosté. Velice ú inné. Z stala ležet zkroucená bolestí, jen vte inu, která sta ila, abych popadl zježeného kocoura za k ži – a nap l naslepo sko il.
Náraz. Na okamžik jsem m l pocit, že jsem minul nebo nechal nohy na druhé stran , exploze sv tla a bolesti, zoufalé zav ešt ní. Dvakrát jsem se oto il hlavou dol a prolétl na druhou stranu, další náraz, tma, mžitky p ed o ima – „Doktora! Pot ebujeme doktora, d lejte!“ Ten hlas ke mn doléhal z dálky, ale stejn jsem ho poznal. Mrkl jsem a zíral p ímo do hlavní pušek pohotovostního komanda rozmíst ného kolem výstupní plošiny. „Klídek, Bene!“ zasípal jsem. „Jsem to já.“ Neodpov d l, ale kývl, do pop edí se prodral vysušený chlápek v šedém hábitu s hlubokýma, pichlavýma o ima. Zadíval se na m , pohnul rukou v rozmáchlém gestu a p ikývl. „Fajn! Tak toho doktora, sakra, a odkli te n kam to zví e, co tady d lá?!“ Fuj, to byla jízda, jak v zapnutý pra ce. Paráda, jo! A komu ta opice íká zví e?! Kocour sed l vedle m , stále naježený, s ušima dozadu, a snažil se uvést do jakž takž d stojného stavu „Tak bacha!“ op el jsem se na loktech. „Ten pat í mn , nikdo se ho nedotkne! Nedlužíš mi n jakou laskavost, Bene?“ Probodl m pohledem, otev el ústa a zase je zav el. Nepochybn to bylo proti p edpis m. Na druhou stranu, jeden mizerný kocour a má m z krku, zase žádné dluhy, jeho myšlenky mi zá ily p ímo p ed o ima. „Dobrý!“ zavr el. „Že jsi to ty. Ale projde dekontaminací a do nemocnice za tebou nesmí, vezmu ho k sob .“ „V pohod .“ Vy erpan jsem položil hlavu na podlahu a usmál se. Skv lé, Bene. Vždycky sis potrp l, jak si dokážeš hrát s ostatními. Tak te si bude zase n kdo hrát s tebou, a ty o tom ani nebudeš v d t, poetická spravedlnost. „Máš to u m , Bene,“ usmál jsem se. „Nebudeš litovat, za chvíli budeš mít pocit, že ti ta ko ka fakt rozumí!“ Zadíval jsem se na kocoura, a i když jsem nic neslyšel, p ísahal bych, že na m v tu chvíli mrkl.
MIROSLAV ŽAMBOCH Jeden ze dvou otc zakladatel . Zkušený autor, do série JFK p isp l celkem šesti p íb hy a zde p edstavuje ponurou misi Johna Ková e z kategorie alternativních historií: Ustoupit není kam, za námi je Moskva.
USTOUPIT NENÍ KAM, ZA NÁMI JE MOSKVA
„Kon íme, pro dnešek padla, už není vid t a sv tla dnes asi nezapnou.“ Poslední poznámka byla vtip, jako by velení n kdy na práci v zákopech a budování zátaras plýtvalo naftou nebo benzinem do generátor . John se narovnal a protáhl si záda. Znechucen se p itom podíval na svou zafa ovanou levou ruku. I pod nánosem špíny bylo ješt stále vid t temné krvavé skvrny. Bohužel ho okamžit po zran ní dostal do ruky doktor a jeho verdikt byl jasný: Neschopen boje. Jen díky tomu, že paklíkem tabáku uplatil medika, ho neposlali do týlu, ale sem, na p ípravu op rných bod , pro p ípad, kdyby se N mci dostali až k samotným hranicím m sta. Nem li by, alespo podle historik a extrapola ních historik Agentury, kte í p edpov d li, že i tady budou fašistické úderné jednotky u Moskvy odraženy. „Rad ji bys byl v první linii, co?“ pochopil jeho znechucený pohled na ruku sta ík, jeden z mnoha pracovních odvedenc . „To si piš,“ p itakal JFK. Za poslední týdny, te už vlastn i m síce, mluvil rusky naprosto plynn a bez p ízvuku, už nemusel p edstírat, že pochází z Estonska z blízkosti rusko-finských hranic. Te už to stejn bylo jedno. „A ty jsi tady pro , Ivane Vasilijevi i? Vypadáš, že by t i komisa i nechali napokoji, kdybys cht l,“ odvedl John pozornost od sebe. Jako zran ného vojáka ho nejvyšší d stojník pracovních brigád ud lal velitelem jejich malého oddílu. Malého oddílu na míst , kam se N mci nem li v bec dostat, jen pár set metr p ed za átkem skute ných ulic hlavního m sta Sov tského svazu – Moskvy. „Tady dostanu alespo n co k jídlu. A nejsem sám. A jsem trochu užite nej.“ „Tomu rozumím,“ p ikývl John.
Jako k vojákovi, který ješt nedávno bojoval na front , k n mu všichni byli až p ekvapiv otev ení a p átelští. „Aby ses z toho, že tu d epíš s náma, neposral. Tady se aspo nep ijde o kejhák tak snadno jak tam,“ odplivl si Pavka. Ten tady nebyl dobrovoln . Ková už si ho sta il odhadnout. Jeden z kriminálník , kapesní zlod jí ek, který využil nabídky na zrušení trestu, když bude pomáhat p i budování opevn ní. Bude na n j muset dohlédnout, aby mu nezdrhl, nepot eboval problémy, které by na n j mohly zbyte n strhnout pozornost. „Kosa, zatracená kosa,“ p išourali se k dí e, která jim sloužila za shromaždišt , t i kluci. Nebylo jim víc než trnáct a John byl rád, že jsou tady a ne o pár kilometr dál na jih, kde záložní fronta svád la tvrdé boje s Guderinovými tankovými jednotkami. Tihle t i byli nejpodnikav jší z celkem šestnácti mladík , možná d tí – snažil se o tom nep emýšlet –, které jako velitel tohoto úseku dostal k dispozici. Ostatní se drželi stranou. Fandil jim, m li nejv tší pravd podobnost p ežití. Te ale pot eboval ty ofrklé, zkušené. „Tamty domy jsou opušt né, ur it v nich najdete spoustu v cí, co dob e ho í. Natahejte je sem, dnes v noci bude opravdu zima,“ p ikázal jim. Domy okolo byly sice opušt né, ale všichni v ili, že do jednoho místa blesk dvakrát neuhodí, v ili, že díra po výbuchu bomby je uchrání p i p ípadném dalším bombardování. Navíc se za rabování a vloupávání do p íbytk evakuovaných ob an tvrd trestalo. Dva kluci okamžit vojensky zasalutovali, t etí, zkušené dít ulice, se ušklíbl. Než sta il n co íct, John mu hodil krabi ku machorek. „A ne abyste vypili všechnu vodku, co najdete. Pod líme se o ni.“ Jmenoval se Pjotr Savin, vybavil si JFK. Pjotr se podíval na cigarety a vážn se zamyslel. „Ne ekl si, že se nesmíme napít.“ „Ne ekl. Pracujete jako muži, napijte se jako muži. Ale musíte se pod lit.“ „To zní fér.“ „Padejte.“
Sledoval, jak lidé dávají dohromady provizorní p íst ešek a p ekrývají jím jámu, která z stala po bombardování. Také co možná nejlépe ut s ovali otvory. D lali to zru n a zdaleka ne poprvé. S tím, jak se hloubka obrany zten ovala a N mci p ibližovali, stále mén a mén lidí chodilo na noc dom . Pracovalo se od slunka do slunka, ne že by na konci íjna byly dny n jak extrémn dlouhé. P i pohledu na jeho pracovní oddíl bylo jasné, jak málo lidí už mají obránci k dispozici. On, zran ný voják, který by podle všech pravidel m l být ješt n kde v nemocnici, šestnáct nap l d tí a desítky lidí, starých muž a žen, kte í pomáhali, jak jim síly sta ily. Ti Johnovi splývali v jednolitou masu. Posadil se na pytel nacpaný slámou a zíral do šera. Teplota dále padala, dnešní noc bude studená. Možná bude i minus dvacet. A za další dva t i týdny i minus ty icet. Pokud to bude takové, jako doma p ed n jakým t i tvrt stoletím. Byl unavený z toho, jak se jeho t lo za pomoci speciáln navržených enzym , aminokyselin a sofistikovaných antibiotik vyrovnávalo se zran ním. Byl unavený z týdn , které strávil pod tuctem r zných identit v ruské armád , v tšinou v první linii, unaven ze stovek a tisíc kilometr , kdy ustupovali a ob as prchali p ed tvrdým tlakem dokonale vycvi ené armády n meckých profesionál . Byl unaven ze smrti všude okolo sebe. Nebyl den, aby nevid l zem ít alespo jednoho lov ka. V tšinou jich bylo mnohem víc, desítky, stovky. A te , protože d ep l za frontou, se cíli nep ibližoval ani o pí . Necht l tu být, tahle zem a její lidé vzdorující vlastní vlád , fašistickým úto ník m a te i kruté zim se mu víc a víc zadírali pod k ži. „Skoro rodinná pohodi ka, p íjemný ve er, že?“ Politruk nestál nikomu za ohlédnutí. Ale ani za odplivnutí. Na to se ho p íliš báli. „Bude zima,“ odpov d l John. „Hodilo by se nám pár p ikrývek.“ „Všechno jde voják m na frontu, to je p ece jasný, budete to muset vydržet.“ Už jen vzhled Arkadije Mosili e prozrazoval, že to není pravda. M l dob e dvacet kilo p es váhu a bambulovitý nos prošpikovaný tak širokými pijáckými žilkami, že byly vid t i za svitu cigarety, kterou
kou il. Ten se ur it nemusel spokojit s vojenskými p íd ly sto gram na den. „No, co se dá d lat,“ nep el se JFK a pocítil neprofesionální nutkání p erazit tomu parchantovi jeho vodkou pajcovaný nos. Mosili se pokusil zavést rozhovor ješt s pár dalšími lidmi, a když zjistil, že nikdo p íliš nekomunikuje a nikdo nevede poraženecké e i, zase odešel. Tentokrát JFK auto, kterým politruk p ijel, slyšel. Kluci se vrátili, dotáhli spoustu d eva, dv staré pohovky a dokonce slušnou zásobu koksu. Pro tuto noc pravý poklad, usoudil, když zjistil, jak má zmrzlý nos. Za týden by mohl risknout další prohlídku u doktor . Asi se budou divit, že se zahojil tak rychle, ale v dob , kdy byla na frontu posílána necvi ená domobrana, se na léka ské anomálie p íliš hrát nebude. A pak bude muset najít d kaz, zda k ovlivn ní této reality dochází nebo nedochází. Protože kde jinde by tajemní infiltráto i m li využít sv j vliv než tady, p ed branami Moskvy, na dosah centra, které inilo Sov tský svaz, nebo možná spíš Rusko, tím, ím bylo, golemem na p l cesty mezi Asií a Evropou, golemem na p l cesty mezi starým a novým sv tem? lenové jeho malého pracovního oddílu se pomalu scházeli a chystali se na noc, kluk m se opravdu poda ilo najít v okolních opušt ných domech dv láhve vodky. JFK je podez íval, že jich objevili víc, ale nekomentoval to. Alkohol koloval, nad ohn m se v kotlíku h ála voda na aj a Alexej Vasilijevi rozbíjel na kusy homoli cukru. John si lokl vodky a poslal láhev dál. Na horký silný aj se t šil. Už si zvykl na zp sob, jakým se tady pil, s kusem hutného, t žce rozpustného cukru mezi zuby. Sed li ml ky, všichni unavení, p es plápolající ohe se do nich zakusovala zima a z dálky se neslo sporadické dun ní d lost elecké palby. „Co myslíte, soudruhu prapor íku, dostanou se N mci až sem?“ JFK si až po chvíli uv domil, že otázka od staršího muže, který se k nim p idal dnes dopoledne, pat í jemu. „Ne,“ odpov d l a snažil se dát do hlasu alespo n jaké p esv d ení. „Už jim dochází š áva, naše hloubková obrana je
vy erpala. Možná ješt postoupí, o kilometr, dva,“ odml el se, aby si p edstavil mapu. Podle jeho znalostí by se žádný z n meckých generál , von Bock, Guderina ani Kluge, nem l k m stu p iblížit na víc než t icet kilometr , pár p edsunutých oddíl možná na dvacet. Pokud – pokud se historie tohoto sv ta neliší víc, než jejich experti soudí. „A co kdyby se dostali až sem?“ nadhodil jeden z kluk a o i se mu ve svitu ohn blýskaly. „Museli bychom je ubít krumpá i,“ ušklíbl se John. „A už nepijte, nebo budete úpln blbí.“ Odpov d lo mu jen zahuh ání. Na námraze, která pokryla zemi vzdálen jší víc než dva t i kroky od ohn , se odrazilo sv tlo odn kud zezadu, z první skute né ulice za jejich zády. „Ale vy máte pistoli, vid li jsme ji!“ Na to John neodpov d l, zvedl se a vyrazil za sv tlem. Už z dálky poznal, co je jeho zdrojem, sy ení acetylen-kyslíkového plamene bylo jednozna né. N kdo i te pozd v noci sva oval p edp ipravené na sebe navršené železné konstrukce v ježky, kte í m li sloužit jako protitankové zátarasy. Plamen pohasl, svá e si sundal brýle a urovnal vlasy. Už jen podle toho gesta JFK poznal, že je to žena. „Už je pozd ,“ ekl. „Ješt mám trochu plynu, ráno dovezou další.“ „Poj te za námi, oh ejete se, napijete aje, možná se najde i n co k sn dku. Ve e i nám nep ivezli, snídani asi také ne, ale n co vyštracháme.“ O i p vodn oslepené zá í jasného plamene si kone n zvykly na p ítmí noci se svitem hv zd odrážejícím se od koberce námrazy. Hlavn aby vid l, jak vypadá, než že by m l doopravdy chu na cigaretu, škrtl zápalkou. Byla mladá, ne víc než p tadvacet. Poznal to spíš podle výrazu, s jakým si ho p em ila, a držení t la, které v sob m lo i p es veškerou únavu zna nou míru mladistvosti. Jinak byla její tvá vrás itá, poznamenaná vy erpáním i beznad jí a obavami desítek a stovek minulých dní.
„M žete pokra ovat ráno … budete-li chtít. Poj te za námi.“ P ikývla, opatrn odložila své pracovní ná iní na vozík a p ekryla špinavou plachtou. „Jste voják,“ zkonstatovala. „Zran ný, lé ím se na opev ovacích pracích,“ p itakal JFK, podal jí zapálenou cigaretu a spole n vykro ili k provizornímu tábo išti. Když pak ležel pod plachtou, konejšený sporadickým teplem ohn , uv domoval si, že za pár dní bude ješt mnohem h e. Pak by v tak provizorních podmínkách pravd podobn zmrzl. Nep ehlédl n co? N jaký d kaz? Všechno vypadalo v po ádku. Wehrmacht postupoval, jak analytici p edpokládali, možná jen o n co málo hladce a rychle, decimovaná armáda ztratila o pár desítek tisíc, možná stovek tisíc muž víc, než kdyby jí p álo št stí. Ale nebylo to tak i u n j doma? John Ková mohl p ísahat jen na jedno. Nezjistil žádné stopy použití cizorealitních technologií nebo kouzel, které by postupující n mecké armád pomáhaly. A pokud nakonec Moskva i se svým krvavým diktátorem padne, odbo í na k ižovatce d jin tento sv t na jinou stranu, než všichni o ekávali a než napovídala úzká p íbuznost s jeho domovským vesmírem. D kaz, že n co není, se vždy získává mnohem h , než že n co je. Možná by to m l zabalit, požádat o bleskový návrat. Vhledem ke svému zran ní a délce nasazení na to m l plný nárok. Ud lá to. S rozhodnutím se mu ulevilo a opustila ho ást nap tí. Usnul. Zima byla kousav jší než p ed chvílí, ale ohe ješt lín plápolal. Nemohl spát dlouho, uv domil si. Ale pro se vzbudil? P esv d il se, že n ž je stále v pouzd e všitém do holínky, a opatrn se skulil ze slamníku na všechny ty i. Zvuk, zaprašt ní ledu. N kdo neopatrn šlápl na tenkou ledovou krustu, pod kterou nezbyla žádná voda a vytvo il se tak prázdný prostor fungující podobn jako buben – zvuk se zesílil. Kdyby John uslyšel zafrkání psa, pišt ní krysy nebo aspo zana íkání ko ky, op t by si lehl. Jenomže ticho bezm sí né noci s jasnou oblohou z stávalo absolutní. Pokud tady n kdo je, bude ozbrojen. Oni ozbrojeni nejsou. Poslední v c, kterou by si p ál, byla ohrozit životy lidí, kterým velel. Kone n zaslechl tiché šust ní. Nedokázal zvuk identifikovat, ale v d l, že nep átelé, a už to byl kdokoliv, se op t dali do pohybu.
Vojenská policie? Kontrarozv dka? Nesmysl, nacházeli se na p edm stí Moskvy, pár lidí pracujících na obran v míst , kde tomu nikdo nep ikládal velkou d ležitost, prost jen pro jistotu. Další zašust ní, látky o kámen nebo zmrzlou hroudu hlíny. Velmi tiché. P ed lety by to nezaslechl; dnes, po genové oprav výstelky st edního ucha narušené výbuchy granát , d lost eleckou palbou a st elbou z ru ních zbraní, ano. Jen tak mohl obstát v boji s divochy, indiány, bojovníky spoléhajícími na post eh, rychlost, sílu a ne na kadenci svých zbraní. Byli dob í, ti co se te plazili tmou, museli být zatracen dob í. JFK nev d l, pro si myslí, že je jich víc. Co tu d lají? Co tu cht jí? Pr zkum? Budou je chtít zabít, nebo se pokusí nepozorovan projít okolo? Netušil. Opatrn , kousek po kousku, jen po kone cích prst a špi kách nohou, se p esunoval dál od ležení. Zima, ticho, ledová zem pod rukama. Získal pocit, že zvuk se vzdaluje, neznámí už asi zjistili, že v kráteru po bomb se skrývají spá i. To bylo dob e, John netoužil po boji. Cht l jen, aby se spolu s ostatními v po ádku do kal rána. Ti chlapi, a už to byl kdokoliv, mí ili pry . Skv lé. Opatrn natáhl ruku p ed sebe, aby se posunul o kus dál, a … dotkl se cizího kotníku. Ten druhý to ne ekal a na okamžik ztuhl, JFK kotník sev el, vší silou ho p itáhl k sob , tím znemožnil protivníkovi p ekulit se, a v dalším okamžiku mu vytrhl ohryzek. Bylo to tišší, než ekal, ale ne dostate n tiché. „Bathele!“ ozvalo se po p ti minutách napjatého ekání šeptem. „Svobodníku Arpáde!“ Muž, kterého JFK zabil, aniž by zahlédl jeho tvá , se jmenoval Bathel Arpád. Starobylé k estní jméno kombinované s ma arským p íjmením. Tenhle p íb h už se nikdy nedozví. „Šaize, Bathele, nespi a ozvi se!“ zazn lo zezadu – z místa za úrovní tábora, blíž k m stské zástavb . Byli ješt minimáln ty i, odhadl JFK. Krev už tuhla, cítil ji jako mizerné lepidlo na prstech. Opatrn sáhl po signální pistoli. Uzáv r jiné, nesignální, pistole tiše cvakl. „Unsere bombenflugzeuge,“ sykl John n mecky a se zpožd ním p l sekundy vyst elil sv tlici, sám p itom zav el o i a postavil se.
Doufal, že se všichni budou dívat na oblohu po n meckých bombardérech a budou osv tleni. P t ležících muž , dva z nich se zav enýma o ima. Na ty vyst elil jako první. Ruský revolver Nagant neklamal. T etímu prošlápl krk, tvrtého kopl do spánku a pátý ho krátkou dávkou ze samopalu zasáhl do hrudi. Byli zatracen dob í a pohotoví. Sko il na n j, p i dopadu slyšel, jak muži zaprašt la žebra. Okamžik se soust edil jen na vlastní bolest. Aramidová nepr st elná vesta s šupinovou výplní z tvrzeného plastu na bázi PTFE mu zachránila život, ale stejn to nebylo tak snadné jako ve filmu. V batohu m l schovanou další výpl . Kdyby ji usadil do dalších kapes, m la by ho vesta ochránit i p ed puškovým st elivem, nejen p ed pistolovým ze samopalu PP38. Všechny zbran , kterými se lidé v tomhle sv t zabíjeli, poznal i podle zvuku. Byl to jeden z možných klí , jak zjistit, zda n kdo ovliv uje tuto realitu i nikoliv. „Klid! Nešilte! Jsou mrtví!“ snažil se uklidnit vyd šené spolunocležníky, které výst ely probudily. Jak zjistil, tak zdaleka ne všechny, tak moc byli unavení a zvyklí na kanonádu. Lilja Marinovskaja, svá e ka, kterou p esv d il, že u nich se jí bude spát lépe, rozsvítila petrolejku. „Ti dva jsou ješt živí,“ poukázala. „N me tí pr zkumníci.“ JFK cht l své dva zajatce – ten, kterého nakopl, chr iv oddechoval – vyslechnout d íve, než se jich zmocní kontrarozv dka. „Jo, jsou. Svážeme je a ráno p edáme politrukovi, ten se postará o zbytek. Souhlasíte? Nebo je tu n kdo, kdo chce jít hned te do štábu ízení obrany?“ Nikomu se necht lo, na to JFK spoléhal. „Vy jste zabil ty i n mecké pr zkumníky,“ pronesla najednou nahlas Lilja, jako by si práv uv domila, co to p edstavuje. „Jsem voják, dob e vycvi ený voják naší armády. Nemohu vám íct nic víc. Ani politrukovi, ani nikomu jinému.“ „Ty jsi Stalin v špión, že jo?“ ekl Pávka. I kluci už byli vzh ru. John si místo odpov di p iložil prst na ústa. „Pst,“ sykl. To kupodivu všechny uklidnilo. Když je p esv d il, že N mci na jedno místo druhou pr zkumnou jednotku ur it nevyšlou, uklidnili se a až zázra n rychle šli spát.
Ne zázra n , p emýšlel pozd ji, když p ikládal na ohe , aby se zah ál. Byli prost k smrti unavení. K smrti bez uvozovek. V prom nlivém sv tle plamen si své zajatce poprvé po ádn prohlédl. Jeden byl tém typický nordický blon ák, kdyby nem l tak tvrdá úzká ústa, mohli by ho dávat na plakáty náborových kancelá í Wehrmachtu. Pokud nacisté n co takového m li. Druhý byl jeho úplným opakem; sporý, o i mu t kaly sem a tam, m l v sob n co jižanského, až cikánského. Ková by ho ekal v nacistickém vyhlazovacím tábo e a ne u pr zkumník . „Jméno a hodnost,“ položil JFK první otázku. Pokud je p ekvapilo, že umí n mecky, nedali to najevo. „ ekl jsem jméno a hodnost,“ soust edil se na blon áka. Ani se nepohnul. John ne ekal, že dostane odpov , alespo n jakou reakci však p edpokládal. Sám nebyl ochoten se z nich pokoušet n co vytloukat. Nem l na to žaludek a navíc byl zatracen unavený. Chvíli oba pozoroval a oni mu opláceli stejn . Kone n to Ková ovi došlo, oni se nebáli ani trochu, ani v nejmenším, a pozorovali ho, jako by už byl mrtvý. Pot eboval se vyspat a p ed tím ješt aplikovat další dávku enzymatické lé ivé pasty. Pokud ješt bude fungovat. Doufal, že ano, havarijní lékárni ku p ed ú inky Maurbyho efektu chránily pe et té nejlepší kvality. Ráno se vzbudil brzy, ale ne jako první. Lilja už stála u ohn a h ála si prsty. „Bude zima,“ pronesla. „Vy umíte n mecky.“ „Jsem kv li tomu zrádce?“ Neh ála si jen prsty, ale va ila i aj. „Ne, to asi ne. Bojoval jste, byl jste zran n, vlastn se to hodí. Moje babi ka mluvila n mecky i francouzsky. Po revoluci už se to moc nenosilo.“ JFK to nekomentoval. Po kal, až voda za ne v ít, napil se aje, vzbudil dva n mecké zajatce, požádal kluky o pomoc, aby nemusel uko ist né zbran nést sám, a vyrazili na velitelství obrany tohoto úseku m sta. Lilja už op t pracovala, soust ed n , cílev dom . Když ji míjeli, jen krátce kývla na pozdrav. Zajatci jí v novali jen krátký pohled, bez zájmu. John se ale nakonec zastavil. „Pracujete od rána do ve era, nepromrháte ani chvilku. Nejrad ji byste svá e ku ani nepustila. Pro ?“
„M j muž padl, hned na za átku války. Mám dv dcery, t íletou Nikišku a šestiletou Olu. Jsou samy doma, moc hodné holky, v dí, že se máma stará, aby do m sta nep ijely tanky.“ John p ikývl. Na to nenašel odpov . „A p ipome te jim, když už tam budete, že pot ebuju nový materiál a n koho k ruce, tihle,“ ukázala na dva sta íky, kte í pro ni manipulovali s ocelovými traverzami, „toho moc nezvládnou.“ Dál už šli bez zdržování, zbran a zajatci jim zjednali respekt a volnou cestu. Cestou potkali Arkadije Mosili e. Politruk po prvotním ohromení z toho, co se stalo, okamžit vycítil p íležitost p ih át si vlastní polív i ku a p idal se k nim. Johnovi to nevadilo. Cht l žádat o posily a Arkadij byl jednou z jeho zbraní. „To mi chcete íct, že jste sám zlikvidoval šest n meckých pr zkumník ?“ vyjel na n j poru ík, kterému p edložil svou historku jako první. John pokr il rameny, ukázal kluk m, a na pult hodí zbran . Rachocení samopal PP38, pistolí Walter a pár zásobník zp sobilo, že poru ík zmlkl. „Jsem gardovým prapor íkem Rudé armády, s náckama bojuju už skoro p l roku, poru íku. Vy byste jich ur it zabil i deset.“ To ukon ilo všechny další nev ící výk iky a litanie. Všechny ale za aly nanovo, s vyšší šarží, když JFK žádal o posily. Tady ale zabojoval Arkadij, který mezitím sta il sehnat redaktora Jiskry, který okamžit spíchl lánek o hrdinném vojákovi. Nakonec, za neskute ného hudrování, získali p íslib posil. M ly dorazit ješt ve er. JFK si nebyl jistý, zda je jen neuchlácholili, ale Arkadij v il, že dostanou protitankovou rotu a také baterii d l. I velitel m bez vále ných zkušeností bylo jasné, že pr zkum byl jen p ípravou pro další operaci. A nikde jinde p ece nikoho nechytili. Když se vrátil na vyhrazené pozice, JFK zkontroloval, že mu nikdo z jeho sv enc neutekl, vydal pár všeobecných rozkaz týkajících se budování obranných pozic a pak využil svých velitelských privilegií, uklidil se stranou a vytáhl rádio. Bylo mnohem menší než místní rádia, a to hlavn díky dokonalé mechanické práci, pe livosti, s jakou bylo sestrojeno – a pár technologickým fígl m jen t sn nad hranicí rozvoje tohoto sv ta. Ty také zaru ovaly extrémní citlivost. Díky
tomu mohl monitorovat vojenské vysílání obou stran na pom rn rozsáhlém území. Bojovalo se na jihu, západ i severu okolo Moskvy, t i n mecké skupiny armád se snažily sev ít m sto do kleští. A da ilo se jim to, každý den se p iblížily o pár kilometr . Pak John natáhl dlouhou anténu, z úkrytu vytáhl další kus p ístroje, který radiop ijíma zm nil ve vysíla ku, a vyladil frekvenci ur enou pro n j a n kolik desítek dalších agent sbírajících informace. Velitel celé operace o ekával, že N mci v nejbližších dnech zahájí útok. Ruské posily, ost ílené jednotky Sibi an vybavených st edními tanky T34 a KV, zdržela série železni ních nehod a nep íze po así, N mci m li naopak nové posily z Evropy dostat o n co d íve. John to konfrontoval s historií svého domovského sv ta. Tam Sibi ané p ijeli v as a pomohli m sto a vlastn i celé Rusko zachránit. Tady … jeho spekulace potvrdila analýza vedení. Ovlivn ní reality se prokázat nepoda ilo, p estože se d jiny s každým dalším dnem odchylovaly víc a víc od o ekávaného sm ru vývoje. Bylo zvláštní nacházet se v centru takové zm ny a nemoci ji nijak ovlivnit. Vlastn ani nesm t a postarat se o to, aby to ned lal nikdo jiný. Pokud se neobjeví žádné další ne ekané informace, bude transport agent zahájen zítra o p lnoci a ukon en by m l být v pr b hu 24 hodin, uslyšel poslední rozkazy. Na posledním briefingu p ed misí jim Whittacker ukazoval hustotu a rozmíst ní p echodových portál , které budou mít k dispozici p i jednotlivých variantách. Pokud je stihnou dostat dom za jeden den, znamenalo to, že jich není víc než t icet. A do pole bylo nasazeno t i sta, nemluv o další skupin v diplomatických a hospodá ských službách. Krvavá akce. Už aby odsud zmizel… Jenomže pokud N mci chystají útok, a p ítomnost pr zkumník na to jednozna n ukazovala, musí se postarat, aby p ežil i následující den. Schoval vysíla ku, anténu i rádio a vydal se ven. Práv v as, aby se potkal s novými posilami – t inácti mladíky ve v ku od sedmnácti do dvaceti let. Mladí možná byli, ale jejich tvá e, uniformy i zp sob, jakým nosili zbran , prozrazoval, že toho mají za sebou víc než spousta muž za celý život.
„Mladšij seržant Sergej Pavlovic Gorovin,“ zasalutoval holobrádek, který n ím p ipomínal Ivana z pohádky Mrazík. „Protitanková d lost elecká rota frekventant z d lost eleckého u ilišt v Podolsku.“ Rota, zamyslel se JFK – vzhledem k tomu, kolik jich bylo, spíš eta. „Kde tedy máte d la, mladší seržante?“ zeptal se. „Nebyla nám p id lena, soudruhu gardový prapor íku, máme jen protitankové pušky, dv . A jeden t žký kulomet, k tomu minomet. A velmi dobrou obsluhu.“ John místo odpov di p ikývl a pohlédl na zmín né zbran . Pušky byly samonabíjecí PTRS 41, ráže 14.5 mm, p es dva metry dlouhé, skoro jedenadvacet kilogram t žké, st ílely 65 gram t žké projektily s wolframovým jádrem rychlostí p es tisíc metr za sekundu. Obsluhovali je vždy dva lidé a p i správném zásahu byly schopny zni it jakékoliv pancé ové vozidlo, které m l Wehrmacht v tuto chvíli k dispozici, od obrn ných automobil po lehké tanky. Tedy krom Pézet ty ky, p ipomn l si JFK. Pancí tohohle tanku už byl i pro wolframový náboj p íliš silný. Další problém byl, že k výst elu musela být p íležitost. Minomet byl lehký, snadno p enosný, ráže dvaaosmdesát milimetr , miny, které vyst eloval, vážily jeden a p l kilogramu. Hodily se k ni ení živé síly a lehkých p ekážek. Kulomet byl DP dvacet osmi ka, ráže 7.62, s talí ovým zásobníkem, snadno ovladatelný, ale ob as poruchový. „Vy jste bránili Bolšuju Šubinku?“ zeptal se. „Ano, soudruhu gardový prapor íku.“ Ková p ikývl. Tam tihle ješt neope ení mladící elili po n kolik dn celé divizi Wehrmachtu. M l za sebou množství vále ných zkušeností, ale nebyl si jist, zda si jen dokáže p edstavit, jaké to bylo. „Tak jo. Naše d lost elecká baterie,“ ukázal na protitankové pušky, „nemá sice nejv tší ráži, ale už se osv d ila.“ Už jen tím prohlášením si je získal. Když nepo ítal fakt, že zabil ty i pr zkumníky a dva zajal. Další dva muži, kte í nepat ili ke kulomet m, protitankovým puškám nebo minometu, m li jen karabiny Mosin. JFK bez vysv tlení odešel do svého provizorního velitelského stanu a vrátil se
se dv ma n meckými samopaly a sumkami se zásobníky. ást ko isti odevzdal, ást si ponechal. Litoval, že tak málo, ale víc se neodvážil, aby nevyvolal zbyte né otázky. „Umíte s tím zacházet?“ Mladíci vážn p ikývli. Podal jim samopaly, p itom zaregistroval, jak závistiv si celou situaci prohlíží Pavka a spol. Doufal, že se nikdo z nich kvéru nedotkne ješt n kolik dalších let. „Projdeme si sektory palby, do ve era vybudujeme palebná postavení. V každé obranné linii chci mít minimáln t i dob e krytá a další dv nouzová.“ „A kolik obranných linií?“ zeptal se mladší seržant. „T i. A taky chci, abychom byli p ipraveni napadnout protivníka z boku. Poslední ára obrany bude za protitankovými zátarasy, které buduje Lilja Marinovskaja a její tým.“ Odpov vojáka uspokojila. „To zní, jako byste p edpokládal možnost ústupu, prapor íku!“ zaprotestoval hlasit Arkadij Mosili . Politruk se jako obvykle vyno il zdánliv odnikud. Johnovi p ipadalo, že práv to je jeho hlavní kvalifikace. „Tohle je ryze vojenská záležitost, soudruhu,“ zastavil ho. „Navíc jsme dvacet kilometr za linií boj , takže tanky se sem v bec nedostanou. Rozkaz zní – p ipravit obranu maximálním možným zp sobem. Protestujete proti tomu, že se p ipravujeme na všechny p ípadné okolnosti?“ Mosili sice nebyl spokojen s tím, jak byl odbyt, ale pro tuto chvíli se stáhl. „A a chlapi po skon ení s prací vy istí pušky,“ p ipomn l ješt mladšímu seržantovi. Když už se za alo stmívat, uslyšeli zvuk motor . Zn l jako n jaký t žkopádný nákla ák. Ze šera se vyno ila hranatá silueta n eho v tšího, JFK po chvíli poznal T 27, dávno zastaralý tan ík vyráb ný na po átku t icátých let. Nebyl vyzbrojen d lem, pouze kulometem ráže 7.62. „Tak, te už máme i tanky,“ pronesl n kdo sarkasticky.
JFK ne ekl nic. Získali pohyblivého kulomet íka chrán ného desetimilimetrovým pancí em. I to bylo víc, než ekal. Zvedl se poklop idi e, ven se vysoukal podsaditý chlapík, kterému bohat prokvétaly vlasy st íbrem, obli ej zbrázd ný vráskami p ipomínal vyprahlou step na konci léta. „Tanková rota Dzierny a desátník Dzierny se hlásí do služby,“ spíš vyplivl, než ekl, když se vysoukal z vozu. Vypadal na n koho, kdo slouží v armád celý život. A jen desátník? To stálo za otázku, napadlo ihned Ková e, ale na vyptávání bude as pozd ji. „Jste sám? St elce nemáte?“ soust edil se místo toho na d ležit jší v ci. Zasalutování si odpustil. „Ne, tenhle vehikl práv opravili a z úst edí došel rozkaz, že vám mají poslat n jaký tanky. Tak jsem tady. Ale nikdo se mnou necht l.“ „Kolik máte paliva?“ „Plnou nádrž.“ „A st eliva?“ „Je to plné náboj , skoro se tam st elec ani nevejde,“ ušklíbl se starý desátník. Zjevn se vyznal. JFK rychle p ehodnotil obranné plány. „Budete p edsunutým místem obrany. Tank zamaskujeme, p ipravíme pro n j ústupovou cestu. A na elní pancí p ivážeme pár pytl s pískem.“ To pro všechny dohromady p estavovalo n kolik dalších hodin usilovné práce. Pokud však dny p edtím pracovali jako vytrvalci b žící dlouhou tra , kde je cíl stále v nedohlednu, nyní své úsilí zmnohonásobili. Ne jako maratonci, jako sprinte i, kte í vidí cílovou pásku hned od po átku a v dí, že závod má jiná pravidla: Žít nebo um ít. Ješt o n co pozd ji dorazil opelichaný starý nákla ák, který dovezl patnáct jednoranných pušek s municí spolu s n kolika bednami náboj do kulometu, minometu i pušek.
„Pro gardového prapor íka Kuznecova z rezervních zásob pro obranu Moskvy na rozkaz úsekového velitelství obrany,“ oznámil zvu n šofér. John byl tak zamyšlený, že mu chvíli trvalo, než si uv domil, že zásilka pat í jemu. P evzal staré pušky bez mrknutí oka a dýchavi ný v z zase odjel. Vid l, jak ho ostatní s o ekáváním pozorují. To, že nedostali nejmodern jší výbavu, jim bylo jasné. Jenomže na rozdíl od John Francise Ková e netušili, jak špatn na tom zbrojní rezervy obrany jejich hlavního m sta jsou. JFK se díval na sadu ru nic, vyrobených n kdy p ed t i tvrt stoletím. Leskly se olejem a konzerva ním tukem, pravd podobn je práv vytáhli z n jakého zapomenutého skladu bývalé carské armády. Pak si p em il skrovné síly svého pracovn -obranného oddílu. P i p íjezdu nákla áku všichni ze zv davosti opustili svá pracovišt a shromáždili se okolo nenadálé návšt vy. Muž m se bu stá ím t ásly ruce, nebo špatn vid li, nebo byli celkov v mizerné kondici. Snad dva by to ješt zvládli. A pak tady byly d ti. Necht l, aby se t ch zbraní v bec dotkly. Jenomže m l jinou možnost, nebo ješt lépe, m ly ony jinou možnost? „Kdo už n kdy v život z n eho podobného st ílel a stále se na to cítí?“ zeptal se. Kupodivu ruce zvedli práv ti dva, o kterých p ed chvílí p emýšlel. „Lovil jsem v tajze soboly, st ílel jsem je do oka, kv li kožešin .“ „A já zase bil bílé s apajevem,“ ušklíbl se druhý sta ík. „Odst elova , sedm zá ez , samoz ejm jen d stojnických.“ „A když ubylo lidí, co kupovali sobolí kožešiny, st ílel jsem rudé komisary,“ odplivl si první sta ík. „Kv li nim zmizeli bohatí a chudák si pak nemohl vyd lat na živobytí.“ Rudý a Bílý, p ek til si je JFK. „Fajn, až tohle skon í, m žete si to navzájem rozdat. Te chci, abyste tady z vojín ,“ ukázal na patnácti a šestnáctileté kluky, „vybrali ty, kte í dob e vidí a mají p edpoklady dob e st ílet. Do
ve era je nau íte teorii, jak nejlíp to dokážete, a každý si vyzkouší deset cvi ných výst el na vzdálené cíle. Ostatní budou spojky.“ Okamžit se ozvalo zašum ní. „Ty si vezmu na starosti já. Spojení je prvním p edpokladem úsp šného vedení.“ Práv to byla jedna z mnoha nevýhod ruské Rudé armády. V dob , kdy N mci spoléhali na radiostanice, ruští velitelé se museli spokojit s praporkovou signalizací a v zákopech na spojení po drát . Nem lo ale cenu ho ekovat.
Za al se v novat svým spojkám. Zblízka si uv domil, že všem zdaleka není šestnáct, jak bylo pro nasazení p i obranných pracích požadováno. Ti kluci lhali, jen aby mohli pomáhat, aby mohli bránit svou zemi. Když jim te
vysv tloval, jak se mají pohybovat, jak se mají krýt a na co si dávat pozor, dozvídal se jejich jména. Serjoža, Ivan, Alexandr, Do kin. Necht l je znát, ale o to víc se mu zarývala pod k ži.
K odpo inku se uložili až dlouho po západu slunce, poslední práce dod lávali vícemén za tmy. P estože byli ve er ješt víc unavení než p edchozího dne, nálada byla výrazn lepší. Než usnuli, dostali ješt jednu návšt vu, spoja ský tým, který položil linku mezi jednotkami na jih a na sever od kanálu Volha-Moskva. JFK o tom chvíli uvažoval. Kurs podrobné historie prvního roku druhé sv tové války byl sou ástí p ípravy na misi. Po p ti m sících – nikdo ne ekal, že stráví v cizím sv t spolu se stovkou dalších agent tak dlouhou dobu – se mu však spousta informací vykou ila z hlavy. Ale pokud si pamatoval, u n j doma se Wehrmacht za kanál dostal, ale jen na krátko, u Jachromy. Pak jeho p edmostí zni il útok posil Rudé armády. Jenomže si nedokázal vybavit, zda ruské velení v bec po ítalo s tím, že se N mci p es kanál dostanou. Bohužel… byl tady už p íliš dlouho. Hluboko v noci JFK op t naladil agenturní frekvenci. Žádné nové informace, které by ukazovaly na to, že místní situace je ovlivn na n kým zven í, se neobjevily, stahování agent bylo zahájeno. John m l p ijít na adu až v poslední vln . Ležel na zádech tak, aby vid l na nebe, a bylo mu zima. P emítal, zda ud lal všechno, co bylo možné, aby t m lidem co nejvíce pomohl s obranou proti nep átelskému útoku. T eba nep ijde – doufal, že nep ijde. Ale on p ijde, za den, za dva, za týden… A on už tu nebude. Mýlil se. S hodinou psa a vlka ho probudila d lost elecká p íprava. Krátká a intenzivní, kanonáda se nesla ze všech stran, stovky a tisíce hlavní vyplivovaly sv j smrtonosný náklad, aby co nejvíc oslabily p ipravené obranné pozice. Na jejich úseku nejvnit n jšího okruhu obrany však našt stí stále panoval klid. Bojovalo se kilometry daleko. John se posadil k radiostanici a snažil se z radiového chaosu vylovit co nejvíce informací. Po dvou hodinách zjistil jediné – co se doopravdy d je nev d l nikdo z obránc a patrn ani z úto ník . Masy se daly do pohybu. V té chvíli už svítalo a soukolí, která nebude jednoduché zastavit, pokud v bec, už se definitivn to ila. V této válce zatím technika pro no ní boj chyb la, našt stí, napadlo ho.
Za hodinu p ib hl Anton, drobný pihatý kluk, který zajiš oval spojení s hlídkou na továrním komínu ješt o t i sta metr dál v m stské zástavb . Ta m la k dispozici d lost elecký dalekohled. Uko ist ný Zeiss, John v. „Jdou, N mci jdou!“ vychrlil Anton a málem se p itom zalkl. „Klid, klid,“ chytil ho JFK za paži a pevn ji stiskl. Bolest chlapci pomohla vzpamatovat se. „ ty i tanky, na nich sedí další lidi.“ ty i tanky a dvacet p šák , odhadl John. „Jaké jsou to tanky? A krom nich, n jaké obrn né vozy nebo nákla áky?“ zeptal se ješt pro jistotu. „Jo, ty jsou tam také, t i nebo ty i.“ „Do prdele,“ zaklel John esky. Takže t ch samopalník bude trochu víc. Vyklouzl z p ikrývek, navlékl na sebe vestu, na ni vatový kabát, sumku se zásobníky si p ehodil p es rameno a se samopalem v ruce, shrbený až k zemi, zamí il k jejich nejvzdálen jší p edsunuté pozorovateln . „Vra se ke komínu, další informace p edáš Barjušovi,“ ukázal na hocha ležícího u ohn . „To zvládneme,“ sykl ješt , „budou to pézet jedni ky nebo dvojky, ty jsou vyzbrojeny jen kulomety. Jinak by s nimi neposílali tolik voják .“ Sám tomu moc nev il. A oprávn n . K hájku dorazil bez dechu a práv v as, aby spat il, že v ž jednoho z tank zdobí kanón a ne jen hlavn kulomet . Ješt byly daleko, dobrých osm set metr . Obrn né vozy však už zpomalily a mezi nimi se p ískoky pohybovali p šáci. Byl to náhodný pr nik nebo plánovaný pr lom? Nev d l a na jejich situaci to nic nem nilo. T ch muž bylo p íliš mnoho. Za každou cenu se museli zbavit pézettrojky, nebo v dalším okamžiku ud lá z jejich jediného tanku poma kanou krabi ku plechu. Ani s pomocí dalekohledu nebyl schopen odhadnout, zda je to tank se sedmat icetimilimetrovým nebo padesátkovým kanónem. Jenomže volba cíle bude už jen na mužích až p íliš mladého seržanta Sergeje Pavlovice Gorovina, JFK m l možnost jen ur it
okamžik, kdy za nou pálit. Ned v oval jim neoprávn n , pokáral se, ti kluci prošli peklem – a p ežili. Tanky se blížily, zvuk jejich motor zesiloval, drobné postavi ky se postupn m nily v muže v maskovacích uniformách. Stále letních, uv domil si John. Mají dv protitankové pušky, dva první výst ely na jistotu. Pro vlastn zaúto ili tady, když se pr zkumný oddíl nevrátil? Nebo jich bylo víc a jejich úsek obrany fašisti tí taktici vyhodnotili jako nejslabší? Pravd podobn oprávn n ? Už nebyli dál než p t set metr . Lepší rána je na ty i sta, ješt lepší na t i sta. Sáhl po signální pistoli, namí il nad jednotky nep ítele a vyst elil. S minimálním zpožd ním zareagoval kulomet ík z tanku nejvíc vpravo a pokryl místo, kde John ležel, až ne ekan p esnou dávkou. P ed okamžikem ležel. ! " #$ " !%" #& " " ' # " $' $ ' " ' # '$' " ! ' (" ! ! ' ! " " ) ! ' ! $ $ )' ' ! ' #$ &* # ! " ' % % +& ,! " & .# $ #$ $ ) " " # " ! ! & " ' ! # ) % # # " $ " & ! ! $ ! % " " ! % $' " # ' ! ' / " ! $ " ! '! " $ ) $$ #" " " #& 0 $' " ' # ' "' '$ # " ! '" ) ! & ! '' ' !" $ ! )& Pokud by muži ze stanovišt íslo jedna okamžit neza ali utíkat, byl jejich osud zpe et n.
„Te ,“ ucedil JFK sou asn se „sej as“ Evgenije, pomaha e. Sakra, necht l v d t, jak se jmenují… a práv proto si je pamatoval tak snadno. Houkl výst el, hlubší než ostatní, se zpožd ním explodoval, zmrzlou zemi zorala exploze minometné miny. Bohužel p íliš daleko na to, aby n koho zasáhla, n me tí p šáci už urazili polovinu vzdálenosti k zahrad . Aljoša Bašmagin se nadechl, zatajil dech a zamí il na nejbližší tank. Další mina vybuchla kousek p ed nimi, tak blízko, až sebou JFK trhl. Zabijí je vlastní lidé? „První dlouhá, druhá krátká, t etí sedne,“ zazubil se samopalník. Griša, vybavil si okamžit John. Jeho jméno zaslechl jen v rozhovoru. Prásk, výst el z protitankové pušky bolel, ale muže v železném broukovi ty i sta metr od nich víc než je. Výbuch další miny olízl zadní voj p chotní vlny, pak v rychlém sledu další ty i pokryly celý prostor mra nem st epin. Dva kulomety t etího tanku se nato ily jejich sm rem. John v d l, že je otázkou sekund, než bude okolí pokryto smrtonosnou palbou. Kupodivu byl n kdo z p choty ješt rychlejší, pak se ozvaly i kulomety obrn ných voz . „Mizíme!“ „Net, ješ o odin!“ Prásk. Kmeny strom praskaly pod zásahy, st epiny z minomet svišt ly vzduchem. Tohle byla rychlá odpov profesionál . „Mizíme!“ zopakoval JFK. Tentokrát už všichni poslechli. V d li, že mají zatracen málo asu, pokud odsud cht jí vyváznout. Griša p ikývl, pak se ale vrátil, p ikr ený, ale jinak naprosto lhostejný ke svištícím projektil m, odložil na místo, kde p ed chvíli ležel, p chotní minu a utíkal za nimi. „Moje speciální pozornost,“ smál se i za b hu. Minometná palba jejich podp rného družstva ustala, jedna mina vážila jeden a p l kilogramu, na místo jich mohli dopravit jen omezené množství a jejich úkol ješt neskon il.
To už John m lkým výkopem b žel k druhé obranné linii, zatímco ti t i sp chali na palpost íslo dv . Sp chali plížením. N mci okamžit využili ukon ení palby a p evzali iniciativu, první z nich práv mizeli mezi bílými kmeny b ízek. JFK doufal, že povlovný pahrbek pro ešou celý. První vlna se už blížila k hust zarostlé zahrad ; ze vzdálenosti t iceti ty iceti metr ji zasypali granáty a pokra ovali dál. Než však dob hli k plotu, z ady okrasných smrk vyjel hranatý obstarožní T 27. Aby ho vzrostlé kmeny nebrzdily, byly p edem na ezané. John se neohlížel, aby se p esv d il, jak tankový kulomet vykonává svou práci. Vyd šené výk iky slyšel i z dálky. Už byl v hlubokém okopu u polního telefonu. „Komikovu baterii!“ št kl na spoja e, který okamžit nastavil spojení a zu iv za al to it klikou. Asi ty i kilometry daleko, na jih od kanálu Volha-Moskva za nízkým h ebenem, se v podobném hájku nacházela protitanková baterie stodvaadvacetimilimetrových kanón . Koridor, kterým te postupovali N mci – práv proto si ho z ejm vybrali –, ležel v zákrytu pro hlavn t žkých d l. Ne však vrchol pahorku, který te N mci zu iv pro esávali. „Tady gardový prapor ík Kuzn cov,“ ohlásil se, jakmile dostal spojení. „Kóta 251 je práv pro esávána dv ma rotami n meckých samopalník .“ „Min to ku, soudruhu gardový prapor íku,“ dostal odpov . „Jak jste na tom?“ zazn lo o poznání neformáln ji. „Tankový útok, ty i stroje, dva už jsme zni ili,“ odpov d l. „T i!“ zak i el spoja . „Molodci!“ Sou asn zaburácely t žké exploze a b ízy zmizely v gejzírech hlíny. Minuto ka nebyla tentokrát hodina ani den, John si oddechl. Spojení se p erušilo, ale te už na tom nezáleželo. JFK opatrn vykoukl, aby zjistil, jak se vyvíjí situace. P edchozí spokojenost ho opustila. tvrtý tank byl také pézet trojka, jak to mohli p ehlédnout? Dzierny se se svým lehkým strojem p i masakru samopalník sice vypo ádal s jejich kulomety, ale dostal se p itom p íliš daleko od p ipravené a prosekané ústupové cesty zahradou a mezi starými
vilami. Pézet trojka, p vodn se držící vzadu, už m la v ž nato enou jeho sm rem, vzáp tí zastavila. Chomá jisker, který vyk ísla odražená st ela z protitankové pušky, zahlédl z eteln . Rachot st el z kulometu t íštící se o pancí n meckého tanku byl slyšet z eteln i na vzdálenost stovek metr . Wroom. Tank sebou trhl, zášleh z hlavn bodl do o í, hranatá v ž té dvacet sedmi ky zmizela v oblaku ohn a kou e. „Ustupujeme! Za zátarasy!“ zak i el JFK. Te p išel as kulomet íka a st elc z jednoranných pušek. Bez jejich krytí se do hlavního zákopu, poslední obranné linie, nedostanou. A i když ud lají, co budou moci, tak možná také ne, protože na pézet trojku bez protitankových pušek nem li. Kulomet se rozšt kal, John mávl na st elce s pomocníkem, a ustupují, sám se odkulil dva metry od místa, kde p vodn leželi, a krátkou dávkou p ibyl k zemi prvního N mce, který m l tendenci se zvednout. Samopal Špagin sebou divoce trhal p i každém výst elu. Pokud necht l plýtvat náboji, nemohl si dovolit delší než trojranné dávky. Kluci pod vedením sta ík a frekventant st íleli dob e. Patnáct pušek dokázalo vytvo it slušné palebné krytí a tankový kulomet nep edstavoval z dálky n jakých t í set metr pro dob e kryté pozice st elc až tak velké nebezpe í. Velitel tanku už si to také uv domil, stroj se rozjel. Zmrzlá hrouda kousek od Johnovy hlavy se rozst íkla. Aniž by si to uv domil, koulel se najednou do strany, kulomet ík, kterého v bec nepost ehl, pokrýval prostor sérií krátkých dávek. JFK se zastavil na b iše o pár metr dál, nedýchal. Tohle bylo o fous. Byli dob í, tak zatracen dob í. Pauza na vým nu zásobníku. Že by emgé dvacet šestka? Odvážil se vykouknout, vojáci zbavení hrozby jeho palby práv vyráželi dop edu, už vid l i kulomet íka, nasazoval další zásobník, vlastn dva zásobníky spojené páskou dohromady. Dva úto níci šli tém okamžit zasažení k zemi, ale ostatní to nezastavilo. Nestihnou to, nedokážou je p ibít k zemi, uv domil si JFK. Zjistil, že n kde mezi dv ma myšlenkami vym nil zásobník. Dávka, kulomet ík rozhodil ruce, dvojvýst el, další chlap pustil zbra , John sebou mrskl stranou, hlínu a led na míst , kde
ležel, cupovala záplava kulek. Kutálel se dál, do doby, než ho p estaly kamínky bodat do o í. Motor tanku najednou zn l hlasit ji. Velitel se z ejm rozhodl vy ídit bližší hrozbu. P edsunutí st elci z protitankových pušek se asi dostanou do bezpe ných pozic, ale John porušil základní pravidlo velitele – vystavil se p ílišnému riziku. Nadopovaný adrenalinem necítil strach, jen vztek, že to bez n j nezvládnou. Možná to stihne. T i rychlé kroky, spat il m lký výkop, který tu kopá i podle jeho p íkaz p ipravili, ve stresu na tuhle ústupovou cestu zapomn l. Plížil se tak rychle jako nikdy p ed tím, v d l, že od zásahu z tankového kulometu – nebo d la, výsledek byl stejný – ho d lí jen skute nost, že ho nevidí. Prolezl skrz protitankové zátarasy, jednotlivé výst ely z pušek te slyšel hlasit ji, protáhl se rýhou ve valu a bez dechu se skulil na dno hlubokého zákopu. „Soudruhu prapor íku! Kuzn cove! Jste v po ádku?“ k i el n kdo opakovan . Nebyl si jistý, v prsou ho po p edchozím sprintu pálilo, chv l se p edávkováním adrenalinem i následky fyzického vyp tí. Prásk, d lo zasáhlo zemi kus p ed zákopem, zasypal je déš hlíny. „Zastavte ten tank, sakra!“ chrchlal. „St elci z pušek, na stanovišt . Musí zastavit ten tank!“ Každé slovo bolelo, zasáhli ho? Sáhl si na hru , kde to bolelo nejvíc, p itom nahmatal zubatou st epinu nící z kompozicového pancí e pod tenkou látkou uniformy. Další a další. Zachránila ho jen technologie z jiného sv ta. Další výst el z tanku zasáhl patu obranného náspu, ten byl ale dostate n široký a vydržel. „St elci!“ za val znovu John. „A ostatní musí zastavit p chotu!“ To se jim ale nepoda í, pokud budou postupovat kryti palbou z pézet trojky, to mu bylo jasné. Evgenij dovlekl t žkou pušku na palebné stanovišt sám, tvá m l pot ísn nou krví a prudce oddechoval. To znamenalo, že jeho par ák z stal n kde na bojišti. O kus dál ve výkopu instalovali druhou pušku. Seržant Gorovin už zjistil, jak se situace má, a poslal jednoho ze svých muž pomáhat, pak se tázav podíval na Johna. „Vaši muži to zvládnou, postarejte se o kluky, musí udržet palbu za každou cenu! Bez nich se neudržíme!“
Kulomet ukrytý za kamennou zídkou jedné ze zahrad se kone n rozšt kal a zpomalil postup n mecké p choty. John sám se posunul o kus vlevo, aby, až nep átelé dorazí blíž, mohl zaúto it samopalem z ne ekaného úhlu. Na vzdálenost t í set metr , kde se kryjící se p šáci práv nacházeli, by st elba p estavovala jen mrhání náboji. Kousek za nimi, v m lkých výkopech, které sloužily pro p ístup do hlavního zákopu, zahlédl ekající vystrašené ženy a nejstarší muže. Lépe by ud lali, kdyby se schovali, ale JFK je nechal, cht li být co nejblíže u kone ného rozhodování o svých životech. Práskla protitanková puška, tank jel dál, místo toho se zastavil obrn ný v z držící se víc vzadu. Pak zah m l kanón. Griša se svým pomocníkem zmizeli i s kusem náspu. JFK se rozhlédl, zda n kde neuvidí pušku, ale byla zni ena i s lidmi, kte í ji ješt p ed sekundou používali. Vrchol náspu kousek od n j o esal kulomet, vmá kl se hluboko do hlíny, stejnom rné t askání pušek st elc skomíralo. N mci znásobili tlak, nutili je držet hlavu nízko p i zemi, aby co nejsnáze p ekonali poslední dv stovky metr nechrán ného prostoru. Pak se p es n p evalí jako lavina. Jeden tank a dva obrn né vozy. Kde je minomet, sakra? A pro nerachotí kulomet? Jako by ho slyšeli, ozvalo se n kde zprava charakteristické houknutí minometu, a pak další a další, jak se obsluha snažila pokrýt úto ící vlnu plošnou palbou. John ukázal na jednoho z kluk kr ících se na dn výkopu. „Vojíne Ivane St panovi i, vy i te minomet ík m, a se soust edí na obrn né vozy a p chotu kryjící se za nimi. Pot ebujeme, aby alespo jeden vy ídili!“ Kluk horliv p ikývl a vyrazil, John sklouzl do zákopu a d epnul si ke spoja i. „Popište situaci a požádejte o posily. Pak vás chci naho e!“ Voják p ikývl a za al to it klikou. „Všude úto í! Nemyslím, že nám n koho pošlou.“ Další výst el tanku zni il kus valu, všude létala hlína a kameny. Z místa, kde ješt p ed chvílí JFK ležel, zbyl kráter. John si odplivl.
„Zjisti, co je s druhou protitankovou puškou, m la by být tam,“ nazna il druhému klukovi, stále se vyd šen kr ícímu na dn výkopu. „Musí zni it ten tank, za každou cenu!“ Dál mu nev noval pozornost, protože podle stále intenzivn jší palby byla úto ící vlna na dosah. Minomet íci se snažili p chot postup post elováním nejbližšího okolí obranného valu co nejvíce ztížit. John s bradou zarytou do hlíny vykoukl ve chvíli, kdy p tice muž , kryta p ed kulometnou palbou jedním z obrn nc , vyrazila p ískoky vp ed. Krátká dávka, ješt poslední dotyk spoušt a už se po loktech a kolenou hnal k druhému palpostu, místo, odkud st ílel, te cupoval kulomet ík obrn ného vozu. Jednoho zasáhl ur it , u druhého si nebyl jistý. Vytáhl dva granáty a ekal na pauzu v minometné palb . P itom zahlédl Lilju Marinovskaju, stojící v ústí jednoho z p ístupových zákop se zápalnou lahví v každé ruce. Bílý obli ej, prsty sev ené okolo hrdel lahví. Za ní stála sta ena se zapálenou petrolejovou lampou. A o kus dál vyd šený politruk Mosili . Tentokrát si k návšt v vybral špatnou chvíli. Nebo ho poslali místo posil. Další výst el z minometu nep išel, John odhodil jeden po druhém oba granáty, první poslal dál, druhý blíž. Stejný nápad musel mít i n kdo z kadet , znásobená exploze zastavila vlnu samopalník a p inutila je zalehnout. Jenomže jich bylo p íliš mnoho a dostali se už p íliš blízko. Jeden z obrn ných voz se zaklesl o protitankový zátaras a uvázl na míst , p šáci p išli o krytí. John riskl krátkou dávku a pak musel zalehnout, aby ho kulometná palba nep ipravila o hlavu. Mít tak o jeden kulomet víc… pomyslel si. Ale p ání války ani bitvy nevyhrávají. Pak se ozvala dlouhá dávka, musel pálit n kdo z obránc . Netušil kdo a z eho. Velitel tanku se rozhodl, že práv místo, které brání JFK, je nejslabším lánkem obranné linie a sm oval te p ímo k n mu, kulky ze samopal , pušek a kulometu se neškodn odrážely od jeho pancí e. Neplýtvejte na n j municí, cht l k iknout, ale neud lal to, protože hora železa už byla prakticky na dosah. Hodil granát v nad ji, že oslepí idi e. Tank jel dál, další výst el z kanónu rozší il pr rvu v obranném valu a otev el mu tak snazší a bezpe n jší cestu.
„Musíme ustoupit, musíme ustoupit!“ k i el Mosili , o i vyt ešt né hr zou. „Zapalte lahve!“ vydal rozkaz John, nap l p esv d ený, že upálen Molotovovým koktejlem skon í on sám. Rachot zesílil ješt víc, zbytn l, vyplnil každý kousek v lebce, erná masa železa byla tady. Prohnala se skrze val. Než si prorazila cestu p es zákop, odhodil John sv j poslední granát, aby na chvíli zpacifikoval p šáky. Skr il se na dno výkopu a se zav enýma o ima založil nový zásobník. Pokud cht l, aby se vrha i pokusili tank zapálit zezadu, musel je krýt, a to proti p esile nebude k p ežití. Kone n se nad ním op t otev elo nebe, vymrštil se z p íkopu, nalehl na samopal, aby co nejvíc kompenzoval jeho zp tný ráz, a za al pálit. První dva náboje vyplýtval do volného prostoru, dalšími už ale srazil muže v helm s granátem v ruce. Št stí. Špagin v jeho ruce sebou škubal jako vzteklý pes, ale JFK ho krotil. V d l, že na to nesta í, že je neudrží u zem všechny, už i vid l místo, ze kterého p ijde odveta, dvojici s lehkým kulometem, která ho prakticky m la na mušce. Pak však op t zasáhl kulomet, o jehož p vodu John nic nev d l. Vrha i zápalných lahví tak získali další cenné sekundy. John sklouzl zp t, aby vym nil zásobník, p itom zahlédl Lilju Marinovskaju vrhat druhou láhev. Ta první zasáhla, ale rozbila se o v ž a té ohe nezp sobil žádné škody. Tentokrát zasáhla motorovou ást. Kus vedle dopadl granát, John se p evalil do zákopu, série explozí, N mci byli tady. Zvuk tankového motoru pohasl. „Ustoupit, musíme ustoupit!“ slyšel stále je et Mosili e. Na okraji zorného pole zahlédl pohyb, bleskov se oto il a zast elil muže, který se snažil p ekonat val. Pak druhého, najednou byli všude. „Není kam ustoupit, za námi je Moskva!“ nev d l, kdo to k i í, protože sám už b žel ke k ižovatce zákopových linií, samopal se zmítal v jeho rukou; zabil dalšího muže a oto il se práv v as, aby spat il jiného, jak na n j mí í. Kulky ho kously do boku, ze záhybu se vyno il sta ík a ude il rý em vojáka do zad, vzáp tí sám padl zast elen. Pavka se vy ítil z druhé strany, sebral mrtvému zbra a za al kropit prostor za sebou,
Johnovi došly náboje, n mecký voják se skutálel z náspu do výkopu, než sta il vyst elit, JFK ho praštil naost enou zákopnickou lopatkou do krku, motor o kus dál stojícího tanku explodoval, za vlnou horka se p ihnal dým a ješt víc znep ehlednil situaci. JFK, nap l oslepený a udušený, n kolik desítek sekund šlapal po mrtvých i zran ných, st ílel zbran mi, které nacházel, a když žádné nem l, bojoval jen lopatou. Oslabená úto ná vlna p choty se sice dostala až k nim, ale áste n dezorientovaná a zbavená podpory tanku a obrn ného vozu. Místo, aby se vypo ádala s n kolika posledními obránci, setkala se se zarputilým odporem pracovních et. Lidé se s krumpá i, lopatami nebo zápalnými lahvemi vrhali proti hlavním samopal , asto jich um elo p t šest, aby zabili jednoho vojáka. Ale dokázali to. Po krvavém šílenství, když se situace alespo áste n uklidnila, John vysko il ze zákopu. Lapal po dechu, p ed o ima m l mžitky, ale p ežil. Uv domoval si, že bez nepr st elné vesty by ležel na dn zákopu, a nebyl si jist, zda není zran ný. Povrchové šrámy nepo ítal. Až te uv il, že je opravdu odrazili. Jeden pancé ový v z dál stál zaklín ný do zátaras , druhý se po zapálení stáhl, možná aby pomohl posádce poškozeného stroje, nebo jen idi e zradily nervy. Pézet trojka pomalu doho ívala, tankisté leželi s rozbitými hlavami nebo probodanými b ichy kolem svého stroje. Moskvané nem li slitování. Z jedné strany se k n mu blížil mladší seržant Gorovin, z druhé Dzierny , který ídil jejich jediný tank a John ho m l za mrtvého. Ten s sebou vlá el uko ist ný kulomet. „Odrazili jsme je, soudruhu gardový prapor íku,“ ekl mladík. Nebyl v tom triumf, jen únava a v domí, že vzáp tí m že p ijít další takový útok. Uniformu m l špinavou od krve, spánek mu hyzdil dlouhý klikatý šrám. „Kdyby do toho šli tvrd ji, dostali by nás. Musí mít už málo lidí, jsou na hranici vy erpání,“ usoudil starší voják, ale zn lo to spíš jako p ání. „Jaké jsme utrp li ztráty?“ nerozebíral to JFK. Ú et za udržení obranné linie byl d sivý: Z jednotky mladšího seržanta Gorovina byli dalšího boje schopni t i muži, z patnácti
kluk -st elc z jednoranných pušek šest, k tomu zahynuly dv z Ková ových spojek, spoja poslaný ze štábu, starý b logvard jec se v bec neobjevil, z pracovních et z stalo posledních deset lidí. Dokonce i politruk Arkadij Mosili byl mrtvý. Našli ho s Mauserem v ruce, b icho m l rozpárané bodákem, ležel na mrtvém n meckém vojákovi. S výzbrojí to bylo o n co málo lepší. Nezbyla jim ani jedna protitanková puška, za to získali množství samopal i s náboji, dva lehké kulomety, také se slušným množstvím munice. John p ehlédl unavené tvá e, prázdné, bez jakýchkoliv stop po nad ji. Všichni mysleli na další útok, který už neodrazí, který je zadupe do zem . „Jsou na tom stejn špatn jako my, už nemají muže, nemají síly. Zónová obrana je vy erpala, za chvíli uhodí zima a oni nev dí, co je to naše zima,“ za al mluvit tiše a snažil se do svých slov vložit víc p esv d ení, než sám cítil. Tohle byl jiný sv t a historie se v n m mohla odvíjet jinak. Vždy kousek za nimi už za ínaly moskevské ulice. „Nemají šanci,“ za al znovu a hlasit ji. „A po vít zství v téhle válce, až budete každý rok slavit výro í vyhrané bitvy o Moskvu, si budete pamatovat, že práv vy jste zaplatili krví a odrazili n meckou armádu.“ N co v jeho slovech zp sobilo, že se lidé na n j i na sebe navzájem za ali dívat jinak, hrd ji, do jejich o í se vrátilo n co, co JFK nedokázal p esn pojmenovat. Lilja Marinovskaja se soust edila jen na n j. Na klín držela uko ist ný samopal se dv ma zásobníky, prsty m la položené na erném kovu a up en sledovala Johna, jako by tušila, že se za jeho slovy skrývá n co víc. „Musíme se p ipravit,“ zrušil sám kouzlo, které vyvolal. „Zkontrolujte si výstroj, soudruhu seržante, p id lte lidem jejich palebná stanovišt . Já mezitím za ídím, aby nám poslali n jaké posily.“ Také se cht l napojit na agentskou frekvenci a zjistit, zda evakuace agent pokra uje podle p vodního programu, nebo došlo k n jakým zm nám.
Nejprve však ty posily. Polní telefon díkybohu stále fungoval. Neznal kód, ale když oznámil své jméno a skute nost, že spoja je mrtvý, p epojili ho dál. „Co politruk, Arkadij?“ zeptal se ho další muž v ad velení. „Mrtvý,“ odpov d l suše Ková . „Vy jste ten gardový prapor ík Kuzn cov, který dostal t ch šest pr zkumník ?“ „Ano, soudruhu poru íku.“ Znovu ho p epojili, i p es hodn mizerné spojení te rozeznával dun ní d l, rachot ru ních zbraní a ob asné výk iky. Bojovalo se hodn blízko. Tentokrát už mu ani nesd lili ke komu. Ohlásil se jménem, hodností a íslem úseku, který m l p id len. „Jak jste se sakra provolal až ke mn !“ dostal vzteklou odpov . „Náš štáb je pod palbou, N mci jsou prakticky na dosah. Co se d je!“ „Nemám pušky, nemám d la, zni ili jsme t i n mecké tanky a obrn ný v z. Celkem mám p t voják , dál pár d tí, žen a dva staré veterány. Pokud N mci zaúto í ješt jednou, nezastavíme je. Projdou p es nás a pak podél dom zakrytým prostorem do zad t icáté druhé protitankové. Jsem jenom prapor ík, ale ekl bych, že to s naší obranou zamává.“ Exploze zahltila reproduktor, JFK si v první chvíli myslel, že na druhé stran už nikdo není. „Kurva, zast ílejte se kone n na ty jejich minomet íky! Nezamává to s naší linií, smete ji to,“ ozval se znovu mluv í. Pak zazn lo n kolik výst el , jako by se st ílelo rovnou uvnit prostoru, odkud d stojník hovo il. „Práv jsem p išel o poslední dva lidi, které jsem mohl postrádat. O svého pobo níka a politruka. Jediné, co vám mohu poslat, je uko ist né d lo, Flak osmaosmdesát. Umíte z toho st ílet?“ „Ano, soudruhu velící d stojníku,“ odpov d l JFK. „D lo posílám i s municí, až to skon í, zastavte se u m , jsem major Krutov. A ne abyste mi do zad pustil n jaký Germány! To bych vás osobn zast elil. Nebo spíš ne, mrtvoly nest ílí.“ S tím se spojení p erušilo.
John se napojil na svou frekvenci. Stahování agent pokra ovalo podle plánu, žádné neo ekávané okolnosti se neobjevily, už hlásili i jeho íslo a lokalitu, kde bude pro n j otev en pr chodový portál. Z agent , kte í se m li vracet spolu s ním, zbyl jediný. A všechny ty ztráty byly zbyte né. JFK pokr il rameny, n kdo n co zvoral. D ležité bylo jen to, aby se kone n dostal pry , alespo se v tom snažil utvrdit sám sebe. V d l, že nikdy nezapomene na to, jak posílal na smrt ješt nedorostlé chlapce a vid l umírat ženy vrhající se proti hlavním samopal se zápalnými lahvemi v rukou nebo jen naost enými motykami a rý i. Nezapomene, i když se o to bude snažit. Ozval se zvuk motoru týraného k hranicím jeho možností a ješt kousek za n . Dýchavi ný nákla ák za sebou táhl protiletadlový n mecký kanón a k tomu byl ješt pln naložený municí. „Musíme vybudovat provizorní opevn ní, d lo zakopeme kus pod zem, obložíme pytli s pískem, k tomu p idáme st ílny pro kulomety,“ seznámil JFK Gorovina se svým plánem. „Minomet umístíme dozadu kus stranou a vybudujeme dv pozorovací stanovišt pro signalizaci zásah .“ „Máme málo lidí, málo voják ,“ upozornil mladší seržant. „Všichni tady jsou vojáci,“ nesouhlasil JFK. „A bu to dokážete, nebo um ete.“ Další hodiny Ková spolu se všemi ostatními strávil stavbou jejich obranného stanovišt . Sám musel uznat, že výsledek je lepší, než o ekával, s dv ma rotami p choty a t emi, ty mi minomety by si troufl odolat i dalším obdobn silným n meckým útok m. Jenomže žádné další lidi k dispozici nem l, jen zdánliv nekone né množství náboj . Pracoval usilovn stejn jako ostatní a aby p íliš nep emýšlel nad tím, že za pár hodin bude z tohohle stále mraziv jšího a sou asn krvav jšího pekla pry , snažil se p ijít na to, jak major Krutov p išel k tomuhle kanónu. Podle druhu štítu pro ochranu obsluhy šlo o model z roku t icet sedm, nebo ješt pozd jší, p evody umož ující zamí ení d la ve vertikální i horizontální rovin šly lehce, jako by Flak práv opustil továrnu, ty dílná hlave nem la šestapadesátinásobnou délku pr m ru, ale ty iasedmdesátinásobnou, díky emuž m la st ela mnohem v tší
ús ovou rychlost i dost el. Což ukazovalo na typ d la vyvinutého tento rok pod taktovkou Luftwaffe. Zam ovací systém, i p es svou z Ková ova hlediska technologickou prostotu, byl zpracován dokonale. „Poslouchejte te všichni,“ za al, když skon ili s opev ovacími pracemi a ostatní se shromáždili okolo n ho. Bylo jich tak málo. A muž mezi osmnácti a šedesáti lety v tom zástupu bylo jen pár … v etn n ho. „Tohle d lo má semiautomatický nabíjecí systém, sem sta í zasunout náboj, svižn , aby mechanismus zapadl, pak st elec zatáhne za tuhle páku a dojde k výst elu. Náboj sám vypadne ven. Dost daleko, musíte si dávat pozor, aby vás nezasáhl, pak je možné okamžit znovu nabít.“ JFK všechno áste n p edvedl. „Nejlepší by bylo vyst elit, ale to by Wehrmacht v d l, co tady na n j eká. Tenhle n mecký, p vodn protiletadlový kanón dokáže prost elit…“ Jeden z kluk se pohrdliv ušklíbl. JFK mu byl za vyrušení vd ný a po krátké pauze naprosto vážn pokra oval: „…pancí jakéhokoliv existujícího tanku na vzdálenost dvou kilometr . Pokud se trefíte.“ Tentokrát už m l stoprocentní pozornost všech. „Dobrá posádka dokáže vyst elit až dvacetkrát za minutu.“ „My vyst elíme t icetkrát,“ zahuh al sta ík, který se o tvrtstoletí d ív bil s b logvard jci. „Pokud se pokaždé trefíme, pak tady N mci vykrvácí a skon í,“ odpov d l mu John. P itom zvedl o i od zam ovacího za ízení a setkal se s pohledem Lil ji Marinovské. „Ano,“ ekla tiše a zn lo to jako Amen. John po uplynulých hodinách tvrdé práce vyhlásil pauzu a nechal rozd lit p íd ly. Dv st padesát gram tvrdého erného chleba, kostka másla a dvojitý p íd l vodky. Ten vydal jen z poloviny, protože jeho patnáctiletí vojáci by pak nebyli akceschopní. Když pak sám ve stínu d la ve velitelském osam ní ukusoval máslo a zapíjel ho vodkou, na chleba nem l žaludek, vyrušila ho Lilja Marinovskaja.
Neoslovila ho hodností jako všichni ostatní, pouze se op ela o kolo a ml ky ho pozorovala. JFK také ml el. Když se na ni díval, musel myslet na její dv dcery, dv d ti odkázané na sebe samotné, na ni a všechny obyvatele m sta, kte í stále doufali jen pár desítek i stovek metr za jejich obrannou linií. „Vy se chystáte odejít,“ ekla tiše. Ješt nikdy mu ruština nezn la tak strašliv m kce a bezbrann . „Pro si to myslíte?“ „Nejste z tohoto sv ta. Vid la jsem, jak jste dostal zásah ze samopalu, jak jste padl po zásahu šrapnelem. A pokaždé jste vstal. Jste z Marsu? Nebo z úpln jiné planety?“ „To se vám zdálo, v bitv se to tak n kdy stává. Jen jsem uklouzl. To se nešikovným chlap m ob as p ihodí.“ Místo odpov di zavrt la hlavou. John usrkl vodky. Vždy si myslel, že vojáci v první linii pili tu nejhorší samohonku, ale tohle pití bylo isté, n kdo ho vypálil z vo avého pšeni ného zrna zrozeného úrodnou p dou širé Ukrajiny. „A váš výklad. Cht l jste, abychom my sami dokázali st ílet z d la bez vás. Jen proto jste se tak snažil.“ „Každý velitel musí p edvídat sv j konec,“ znovu nesouhlasil. Usmála se a byl to úsm v n koho, kdo ví, že už nikdy neuvidí slunce ani o i milovaného lov ka a že nepolíbí své d ti. „Slyšela jsem, co vám íkal idi nákla áku. M l kabát, ale pod ním poru ické výložky. N mc m prý za aly p icházet nové posily a bez odpo inku mašírují rovnou na frontu. Chvíli potom, co jsme N mce odrazili tady, zaúto ili všude v okolí. A je jen otázkou asu, než to zkusí znovu i tady.“ Její úsudek byl p esný. Byl by z ní dobrý taktik, uv domil si. „A už s vámi, nebo bez vás, um eme tady všichni. Pro mi ne eknete pravdu? Pro lžete mrtvým?“ John se zhluboka nadechl. „Pravda je složitá,“ vzmohl se nakonec na odpov . Lilja Marinovskaja, mladá žena s kruhy pod o ima a rukama popálenýma žhavým plamenem, se dál opírala o kolo a pozorovala ho.
Až do ve era v jejich úseku panoval klid a podle sporadických zpráv, které dostávali polním telefonem, se situace postupn uklid ovala i na okolních úsecích obrany m sta. Bylo to logické, p ed dalším zni ujícím náporem bylo t eba p eorganizovat síly, doplnit zásoby a alespo nakrmit, když už ne vym nit, vy erpané muže. S nocí p icházel mráz. Obloha byla jasná a JFK tak nap l o ekával nep átelský p ekvapivý útok. Ten však nep išel, jen teplota se propadla hluboko pod nulu. Stále to však nebylo minus ty icet, ani t icet. Odhadoval, že rtu v teplom ru sestoupila n kam na p l cesty mezi desítku a dvacítku. Jen p edzv st v cí p íštích. Pozd k ránu už uhasly všechny ohn a lidé se choulili jeden k druhému, zabaleni do dek, celt a v bec všeho, co dokázali sehnat. John se i p es své slušné oble ení t ásl zimou. Uložil se dostate n daleko na to, aby p i svém odchodu nevzbudil pozornost hlídek, ale sou asn aby se dokázal vrátit v as, pokud by no ní klid n co nenadále p erušilo. P íliš mnoho agent bylo zabito, protože usp chali sv j odchod. Jeho chvíle m la p ijít dlouho p ed svítáním. Doufal, že už odsud brzy zmizí, p esune se dom , do mén mrazivého a krutého sv ta. as t minul, signál na rádiu stále nep icházel. O nic nešlo, ekal trp liv dál. Portály byly v tomto p ípad otevírány pomocí asových fantom a podle nich se vždy nedaly na izovat hodinky. Pak už obloha na východ za ala šednout a jinovatka pokrývající okolní zemi sv tlala. Na rádiové frekvenci zazn lo smluvené heslo, sou asn s ním uslyšel zvuk motor . Jen motor bez p ípravné kanonády. Tankových motor – byl to pokus o p ekvapivý úder. Byl rád jako nikdy v život , že to není jeho bitva, jeho život, jeho – sv t, který by si musel zasloužit. Vyrazil k transportnímu portálu, který se našt stí nenacházel v cest valícímu se útoku. Valícímu se… p ehán l. Zvuk p ibližujících se obrn nc byl tak slabý, že ho mohl slyšet pouze ten, kdo po n kolik p edchozích hodin sed l na míst a naslouchal pouze svému dechu. Už byl jen kousek od ur eného místa. Víc ze zvyku než z jiného d vodu vytáhl dalekohled a zamí il ho sm rem k nep átelské linii.
Byl to dobrý dalekohled, n mecký Zeiss s lehce vylepšenou optikou, a i od sotva zrozeného úsvitu dokázal získat dost sv tla na to, aby Ková ovi ukázal p ibližující se siluety t žkých bojových stroj . John polkl. Tohle nebyly cvi né pézet jedni ky ani dvojky, dokonce ani o mnoho nebezpe n jší pézet trojky a ty ky. Plochou, jen mírn zvln nou planinou se blížila jednotka složená z tank Panter a Tiger, které ješt celé m síce nem ly opustit výkresy a dílny n meckých konstruktér a ješt pozd ji zkušební polygony. A dokonce objevil i mnohem oblejší siluety posledního do války nasazeného modelu Wehrmachtu, t žkého tanku Königstiger. Když sledoval, jak t žké stroje snadno p ekonávají terénní vlny, nem l pocit, že by strádaly nedostatkem m rného výkonu nebo trp ly jinými neduhy t chto rádoby supertank , jež m ly v záv ru Druhé sv tové války v jeho vlastním sv t spasit nacistické N mecko. Poklusem vyrazil zp t ke svému ležení, kde z stala jeho radiostanice, ješt stále nalad ná na agentskou frekvenci. „Tady John Francis Ková , agent John Francis Ková , práv jsem získal d kazy o ovlivn ní této reality t etí stranou,“ vychrlil, sotva navázal spojení. „Jaké? Fyzikální? Technologická intervence?“ ozvalo se se zájmem. „Ano, úto í na nás n mecké tanky, které by ješt nem ly existovat,“ odpov d l bleskov . „Panter, Tiger, Tiger II, m ly by se na bojišti objevit v letech,“ zoufale pátral v pam ti a bez velké jistoty sázel letopo ty, které se mu už dávno vykou ily z hlavy. Sou asn si však p esn pamatoval, že na skupinku obránc se valí kanóny ráže 75.88 a množství kulomet . Pravd podobn i p chota, kterou v dalekohledu nevid l. Ta se te vezla na svých smrteln nebezpe ných ocelových o ích. „To je v rozptylu vývojových vzorc naší historicko-predik ní skupiny,“ dostal po krátké odmlce odpov . „Agente Ková i, p esu te se k portálu, akce pro vás kon í.“ John p ehlédl stále spící ležení vy erpaných obránc . Ano, akce kon í, p ikývl a p erušil spojení. „Poplach! N mci p icházejí!“ Nic nemohlo probudit lidi rychleji.
„Kulomet íci na svá místa, spolu s minomet íky zahájíte palbu až na rozkaz seržanta Gorovina.“ „Nesmí st ílet na tanky, jen na p chotu,“ p ipomn l mladému vojákovi. „Posádko d la, pamatujte, že n me tí tankisté pálí až po zastavení. V tom okamžiku jsou nejnebezpe n jší, ale i nejzraniteln jší. A že po každém výst elu má mí i k dispozici pouze dv t i sekundy k oprav zamí ení.“ „Vždy mí it budete vy, soudruhu gardový prapor íku,“ oponoval p ekvapen jeden z kluk . Když si uv domil, pro to JFK vysv tluje, nejisté p ešlápl. JFK se podíval na své bojovníky, stále byli jen o málo víc než temné siluety. „Nabít. Te budou muset p ejet terénní vlnu, ze které jich pár sfoukneme. Pochybuji, že se na ní zastaví, spíš budou pokra ovat dál. A to nám dá šanci se p ipravit, než se objeví na rovin p ed námi.“ „Kolik jich je?“ zeptal se n kdo a hlas se mu t ásl. Starý voják Dzierny si zapálil cigaretu, JFK vid l jeho krví podlité b lmo, následek nedávného boje. „Nedostate ný po et, zvít zíme,“ odpov d l John stroze. Pak už zapomn l na lidi okolo sebe a upíral o i do zam ova e. První silueta. Možná se mu to jen zdálo, ale nezaváhal. D lo se pohnulo p esn podle jeho pokyn . „Pal!“ Minul, našt stí však projektil nep elet l a zasáhl zemi p ed jedoucím vozem, záblesk exploze umožnil opravit nám r. „Pal!“ Zvuk zásahu poznali všichni. „Nabít!“ zpražil John nadšení své osádky. Doom, doom, doom, vychrlilo d lo sérii t í zásah . Jednou zasáhli, ale další tank nebyl zni en, jen znehybn n. Nechal ho být a snažil se zni it dalšího z obrn nc p ekonávajícího nerovnost, která je vystavovala jejich palb . Wroom!
Exploze jen kousek od nich jim všem p ipomn la, že nejsou neviditelní a nezranitelní a že n me tí vojáci své emeslo ovládají dokonale. P esn na vrcholu terénní vlny se zastavil stroj v tší než ostatní. Königstiger, odhadl JFK. Jeho posádka si byla v doma ochrany, kterou jí poskytuje pancí t žkého tanku. Wroom! St ela dopadla dál než p edtím. „Pal!“ John zasáhl hned prvním výst elem, ale tank dál z stával na míst , zdánliv nepoškozený. Wroom! Za val bolestí, jak mu praskly ušní bubínky, nad hlavou se mu p ehnaly st epiny z protip chotního granátu, velká ást z nich našt stí skon ila na pancí i d la. Upravil nám r po zákluzu. „Pal!“ „Pal!“ „Pal!“ Dvakrát ze t í pokus trefil, naposledy byl zvuk jiný a daleko p ed nimi vykvetl rudý kv t exploze benzínových motor . Jenomže p est elka je stála p íliš mnoho asu. Sedm dalších tank už p ekonalo terénní vlnu a mimo dost el ploché dráhy letu projektilu z jejich d la se hnalo vp ed. Wroom! Poškozený obrn nec po n kolikáté vyst elil a zasáhl jejich levý kulometný palpost. „Pal!“ „Pal!“ Druhou ranou ho dostali. „Záloha s kulometem!“ slyšel JFK odn kud z dálky hulákat Gorovina. To už se vyno ovaly první hranaté siluety na planin p ed nimi. „Kurva, n jak se nám rozednilo,“ zaklel n kdo vpravo. John už neslyšel vlastní hlas, jen št kal povely k palb , p ipadalo mu, že ohlušující dun ní jejich Flaku nikdy neustává. Zasáhl další tank, bohužel p íliš nízko, m l pocit, že ješt zahlédl zášleh z jeho hlavn , ale to byla nejspíš halucinace.
Probral se na zemi, nemohl dýchat, n co mu muselo rozervat b icho. Pak zjistil, že na n m leží mrtvá žena s t žkým desetikilogramovým nábojem na prsou. Prásk, prásk, prásk. Jejich d lo dál pálilo jednu ránu za druhou, hlave kanónu v šeru žhnula, in ení vyhazovaných nábojnic se slilo v jediný zvonivý tón. U mí idel sed la Lilja Marinovskaja, nabíje e jí d lal Dziemy s nejmenším z kluk – Alexejem. Z kanónového pancé ového štítu zbyl jen zprohýbaný plech. Tanky byly už tak blízko, temné krabice plivající ohe z velkých i menších hlavní. A mezi nimi p chota. Wroom, prásk, prásk! Všude kolem nich pršela smrt. Šrapnel ho zasáhl do hrudi, ale vestou neprošel. Chce to i kus št stí, pomyslel si, stále áste n ot esen . V tu chvíli si uv domil, že jejich kulomety ml í a minomety se ozývají jen sporadicky. Dv ma skoky a skluzem se p esunul k levému palpostu, dopadl do m kkého, do nehybných, ješt teplých t l páchnoucích vnit nostmi a krví. Kulomet byl nepoškozený. Našt stí. „Pot ebuji nabíje e!“ k ikl, zamí il a stiskl spouš . Pálil kulometným rozsevem, úsporn , jak se to nau il kdysi dávno, ve správnou chvíli mu n kdo vym oval zásobníky. Nevnímal nic jiného než mihotající se stíny, nejprve pár set a pozd ji pár desítek metr daleko. Wroom! Další blízká exploze, nabíje najednou nenabíjel, John s p ekvapením zjistil, že sám stále žije. Už byli blízko, Lilja tvrdošíjn pálila, nep átelské zásahy cupovaly jejich provizorní opevn ní, ale kanón stále z stával provozuschopný, okolo n j pár živých, schopných obsluhovat. Kulomet se kousl, John odhodil dva granáty a okamžit sáhl po samopalu. Najednou jich okolo n j bylo ale p íliš mnoho. Prásk! Další výst el z d la, i Lilja a obsluha stále žili. Wroom! Zásah tankového kanónu zabil víc úto ník než obránc .
I mistr tesa se n kdy utne. Flak se náhle p ekvapiv odml el, zvuk dvanáctiválcového motoru okamžit vystoupil do pop edí. John vyrazil k d lu, spat il Dzierny e, jak s roztrženým b ichem vstává ze zem , v ruce lesklý náboj. „Ješt jich tam pár hodím. Postarej se o p chotu!“ Lesk kovu na zemi, samopal práv na dosah. Königstiger váhal s výst elem, protože se p es první val opevn ní okolo d la p evalila rojnice p šák . John tiskl spouš , spolu s ním n kdo vlevo, do toho t esklo pár výst el z pistole. Wroom! Tank se ot ásl, vzáp tí vyst elil, ale n kam za n . „Pal!“ zazn l až muzikáln istý hlas Lilji Marinovské. Poslední náboj, John odhodil samopal a lopatkou sekl vojáka, který po kluzkém svahu sklouzl k jeho nohám. Ve výst elu sv tlice zahlédl jeho tvá . Na dobrovolníka mu p ipadal mladý, p esto m l desátnické výložky. „Nein!“ k i el, jako by mu došly síly, jako by jeho zabijácké já vyklidilo prostor pudu sebezáchovy. Byl poslední z první vlny. JFK zaváhal. Jenomže další muži se blížili. „Nem l jsi v it politik m, jsou to zasraní lhá i,“ ekl esky a prosekl mu hrdlo, pistole vypadla vojákovi s rukou. Wroom! Znovu zah m l Flak, trojitá exploze zorala zemi všude okolo, pravý kulomet zmizel v kráteru, Dzierny se zhroutil, jedna noha mu chyb la. JFK se shýbl pro náboj, který starý voják upustil, a zasunul ho do komory. Wroom! Další náboj. Malý Alexej stále kupodivu žil a se sup ním táhl další bednu. Lilja Marinovskaja ídila t žkou ocelovou bestii chrlící ohe s d sivou nete ností, JFK a Alexej se snažili, aby zví e, které si osedlala, nikdy nem lo hlad. V jednu chvíli to vypadalo, že je odrazili, že se tanky stahují, ale pak se objevily znovu, s novou posilou p choty. T i t žké
Königstigery. Jely tak rychle a svižn , JFK by se vsadil, že jejich motory m ly o pár set koní víc, než odpovídalo místní technologii. Wroom! Lilja zasáhla, ale ne dost dob e, všechny t i stroje jely dál. „Ustupte!“ zak i el jí do ucha poté, co založil náboj. „Budu vás krýt! Vezm te toho kluka a zmizte! Tady je nezastavíme.“ „Není kam ustoupit, za námi je Moskva!“ odpov d la mu v tou, kterou tady už jednou slyšel. Naklonil se k ní, v zesilujícím zvuku tankových motor musel k i et, aby ho slyšela. Nejprve váhav , pak rozhodn ji p ikývla, naposledy zamí ila d lem. Prásk! Jeden z tank vzplál. Najednou byla pry a s sebou vlekla posledního z obsluhy, malého Alexeje. Uzáv r komory cvakl, John spat il mladšího seržanta Gorovina s nap l šíleným šklebem ve tvá i, v náru i už držel další náboj. Prásk, prásk, prásk! Zni ili další tank, následující exploze zp sobila, že se d lo nachýlilo dop edu a už nemohli po ádn zamí it. Místo toho n kolika st elami vymazali z povrchu zemského nejmén dv roty. A pak už nezbylo než elit konci. Nic netrvá v n , pomyslel si John Francis Ková , ani vále nické št stí. Granáty, první zásobník, první zásah, druhý, t etí, podlomila se pod ním pravá noha. Dokázal nasadit ješt t etí zásobník. Ale nep átelé najednou p estali umírat a velký n mecký tank h m l n kde za jeho zády. Tak jsem to nedokázal, pomyslel si. N kde v koutku duše, navzdory realit , navzdory všemu, doufal, že by to mohlo vyjít. Namí il na N mce, který se vyno il z najednou nastupující tmy. Nemohl to stihnout, ten chlap už na n j mí il. Místo výst elu uslyšel jen ticho. Tma vyhrála. „Obžalovaný, agente Johne Francisi Ková i, povsta te.“ Zvu ný baryton m l sílu a zn l i dostate n pateticky.
Oslovený však z stal sed t a zdálo se, že nevnímá desítky pohled v soudní síni, v jejichž pozornosti se te ocitl. Sám se díval kamsi do neznáma. Pobyt v nemocnici byl nekone n dlouhý a tohle vyšet ování také. Navíc sm šné. Také nekone n . „P ipomínám, že m j mandant utrp l sedm zásah ze samopal , byl poran n trnácti st epinami, o mikrotraumatech zp sobených blízkými explozemi nemluvím,“ pronesl muž po jeho pravici. Byl to Ková v obhájce. John se ani neobt žoval zapamatovat si jeho jméno. Nezajímalo ho, všechno mu bylo jedno. Poté, co naprosto chladnokrevn nahnal na smrt d ti, ženy a starce a sám neobstál, mu to prost bylo jedno. M l rad ji z stat mrtev na bojišti p ed Moskvou ve vzdáleném paralelním vesmíru… „Také jsme mu museli p išít utrženou ruku.“ Tohle bylo zvláštní, že p išel o ruku, si John nepamatoval. „M j klient nem že vstát.“ Soudce, h motný muž v taláru ost íhaný tak nakrátko, že mu nebylo vid t, kde kon í pleš a za ínají vlasy, se zatvá il nespokojen , ale ne ekl nic. „Soud bere tuto skute nost v úvahu, i když p ipomíná, že uvedená zran ní byla zp sobena nedisciplinovaností a neschopností agenta Ková e plnit poslání, jemuž se službou v naší organizaci zavázal.“ Byly to e i a JFK je neposlouchal. Nezáleželo mu na nich. Dokonce mu nezáleželo ani na tom, že ho z lóže vyhrazené pro vysoce postavené hosty pozoruje pár zelených o í ukrytých pod ernou ofinou. „Agent John Francis Ková je shledán vinným ve všech bodech obžaloby, tedy nespln ní rozkaz , neoprávn né distribuce tajných informací, které by mohly narušit p irozený vývoj sv ta, a z jednání se stejnými d sledky. Výši trestu ur í speciální komise, jak je v t chto závažných p ípadech obvyklé.“ Soudce se postavil, odstoupil od svého pultu a d ležit se rozhlédl po sále.
„A tento soud se, se vší svou vahou, která mu podle ádu Agentury náleží, postará o to, aby byl trest odstrašujícím p íkladem pro všechny, kte í nedokáží akceptovat disciplínu!“ John poprvé za celý den vzhlédl. Disciplínu. To slovo mu znovu p ipomn lo, jak lidé bez slova odporu, bez jediného zaváhání, umírali p i pln ní jeho rozkaz . Všichni bez rozdílu pohlaví i v ku. „Lí ení je u konce.“ Soudce, John ho nikdy v život nevid l, si svlékl talár, odložil ho na židli a už mnohem civiln ji vyhlížející zamí il k n mu. „Víte, co jste svým jednáním zp sobil? Zavinil jste smrt mnoha lidí. Mnoha lidí, kte í ve svém vlastním sv t ješt mohli žít!“ To byla pravda, JFK na to nem l co íct. „Mohli se radovat z prostých v cí, ze svých d tí, z p irozeného b hu událostí, z vít zství, které jim právem náleželo!“ Soudce se jmenoval Alfons Hertzel, vybavilo se Johnovi. Nem l pocit, že by se kdokoliv z lidí, kterým p ikázal, aby šli na smrt, mohl radovat ze svého budoucího života. „Na vašich rukou lpí krev desítek mladých muž !“ JFK nad tím nep emýšlel. Takový úder se neu il ve výcviku, ani ho nikdy nevid l, ani o n m nep emýšlel. Prost rovnou ze sedu zaúto il otev enou dlaní, víc pohybem trupu než vlastní paží. Sice mu popraskaly ješt stále jen áste n zhojené rány, šlachy i svaly, ale výsledkem bylo, že stodvacetikilogramový Alfons Hertzel p elet l n kolik metr vzad p es pult p ísedících soudc a promá kl do m kkého obložení st n hluboký otvor. Pak se sesul k zemi a z stal bez hnutí ležet. „Léka ! Pot ebujeme léka e!“ zak i el n kdo. John také pot eboval léka e, ale v tuto chvíli byl rád, že ho strážci nezpracovali pár dob e mí enými ranami. Hertzela odnesli na nosítkách a jeho pozd ji také. Nezáleželo na tom. Po dalším m síci, ješt p ed za átkem obnoveného soudního lí ení, m l ve své cele neo ekávanou návšt vu. Cela byla malá, a když do ní vešel rozložitý Vincent Vega, zdálo se, že už v ní zbývá místo jen pro dv t i molekuly vzduchu, a to je všechno.
„Nevypadáš dob e,“ ekl Vega místo pozdravu a bez dovolení se posadil na kavalec, až péra zask íp la. Na vybavení cel se prost edky neplýtvalo ani v Agentu e. „Ani se tak necítím,“ pokr il John rameny. Vega p ikývl a za al vybalovat v ci z ruksaku. První p išla na adu láhev dobrého bourbonu. „Mám tady ve v zení pár známejch, dají nám hodinku dv volno.“ JFK se pousmál. Bylo to drobné vyrušení z jeho erné deprese. Jako druhou v c vytáhl Vega revolver a pak už to šlo ráz na ráz, až byla na sv t celá artilerie v etn inteligentních výbušnin s velmi dobrými Maurbyho pe et mi, které zajiš ovaly, že budou funovat i v tomto st edn technologicky vyvinutém sv t . „Za napadení soudce t možná i popraví. Museli ho bleskov p evézt n kam, kde m li k dispozici lepší léka skou techniku, a p esto byl na sále osm hodin,“ ekl Vega a nezn lo to moc vy ítav . „Tou ranou jsi mu rozdrtil žaludek, slezinu a potrhal plíce. Specouši na boj holýma rukama se po ád hádají, jak je to možné, jak jsi to ud lal.“ „Byl jsem nasranej, ale pekeln . A jsem, sám na sebe,“ odpov d l JFK pravdiv . Vega ho chvíli pozoroval. „Takže utéct nechceš, ani se mnou.“ John jen zavrt l hlavou. „No, Andrea m la pravdu,“ povzdechl si velký muž. „Holt, bude to muset zkusit ona trochu jinak. A poruší p itom jiné p edpisy než my dva, pokud bychom odsud zdrhli.“ Jmenovaná vešla do cely, jako by ekala na vyzvání. „Ahoj,“ pozdravila. „M jte se mládeži, ale nezapome te m pozvat na mejdan,“ rozlou il se, sbalil všechno krom bourbonu a revolveru a odešel. „Každý z nás si n ím takovým projde. Zavede do záhuby lidi, které cht l zachránit.“ Andrea de Villefort se také posadila, ale t sn ke Ková ovi, tak aby se vzájemn dotýkali. Dlouho ml el.
„Ano, ale n kte í z nás to nezvládnou. Pamatuji si jejich jména, útržky z rozhovor , co mezi sebou vedli… Zdají se mi sny… rusky.“ „Nezvládnou,“ nep ela se. „A víš, jak to tam dopadlo? Zatím je to extrémn p ísn utajovaná skute nost.“ „Vím. Nezastavili jsme je, ten prapor p es nás p ešel a dostal se až do ulic Moskvy. A po n m další jednotky. Konec.“ „I tak by se to dalo íct,“ op t p ikývla. „Víš, kdo je tohle?“ ukázala mu ernobílou, na okrajích oho elou fotografii. Povrch byl tak poškozen, že JFK rozeznával jen n jakou ženu stojící na barikád s lehkým kulometem v ruce a nad ní vlající rudý prapor. „Matka Kuráž?“ zeptal se sarkasticky. „Oto ,“ pobídla ho. Druhá strana fotografie byla pot ísn na skvrnami od oleje, pak od n eho tmavšího, snad krve. P esto šlo jasn rozeznat perem napsaný text: Lilja Marinovskaja v b eznu roku 1942 poté, co byly zni eny poslední n mecké jednotky obklí ené v Moskv . John chvíli tup zíral na stru nou popisku. „Prošli p es vás, ale získali jste as, aby posily ze Sibi e zkonsolidovaly obranu na ostatních místech okolo m sta,“ rozhovo ila se tiše Andrea. „Pr lom se sice ješt dlouho neda ilo uzav ít, ale v ulicích postupující jednotky narazily na tvrdý odpor; lidový odboj zásobovaný zbran mi z armádních sklad , a vedla ho práv ona. V ulicích Moskvy p išel Wehrmacht o svou údernou p st, k tomu ho zbrzdila zima a nakonec se N mci stáhli. O t i m síce pozd ji, ale výsledek byl stejný, jaký známe u nás.“ John Francis Ková v prstech obracel fotografii a st ídav si prohlížel ob strany. Poprvé za poslední m síce se doopravdy usmál. „Neum eli zbyte n ,“ ekl tiše. „A já vím, že práv oni zachránili sv j lid. Není to to, co jsem jim sliboval, ale po ád víc než nic.“ „Ano. Jaká byla?“ zeptala se Andrea de Villefort a se zájmem p itom na Johna pohlédla. „Nevím. Bu sva ovala, nebo bojovala. Vážn nevím.“ „I to je n kdy t eba.“
Chvíli sed li v tichu, a p estože se ani jeden z nich nepohnul, místnost se každou sekundou zmenšovala, jak JFK nar stal do své p vodní velikosti. „Škoda, že mi tady Vega nenechal víc zbraní, bylo by to jednodušší,“ ekl nakonec p i pohledu na osamocený revolver. „I na tom se pracuje, Whittacker vyhrabal na Hertzela n co z jeho minulosti. Holá lebka, ultrapravi ák, rasov motivované trestné iny. A n kdo neznámý, vystopovatelný do nejvyšších kruh velení, mu poslal upozorn ní, že pokud tenhle proces nezakopne do všeobecn akceptovatelného autu, bude vyšet ován ve spojitosti s tím, co se ve sv t Lilji Marinovské odehrálo. Ješt stále nevíme, zda šlo o vm šování, nebo m l Hitler k dispozici o n co málo lepší vojenskopr myslový komplex.“ „Pokud na to kývne, má v tom prsty,“ odhadl JFK. „Nebo v n em jiném, podobném,“ p ikývla Andrea. „Takže to ješt pár dní vydrž a nenech se uvrtat do v domého ovliv ování cizí reality Všechno tvé jednání muselo sloužit k tvému vlastnímu p ežití, p ípadn k doru ení informací Agentu e.“ „Napadl jsem ho, málem zabil,“ p ipomn l Ková . „Hertzel je velmi vynalézavý, ekne, že t vyprovokoval, že to bylo jeho osobní selhání a tys byl pod vlivem lék , nebo n co podobného. Jen bu opatrný na to, co ekneš.“ Rozlou ila se polibkem, a když zmizela, zjistil John, že s ní zmizel i jeho revolver. Povzdechl si a natáhl se. Co se dalo d lat. O týden pozd ji sed li ve ty ech v nejlepším podniku na kostarické pláži. Na první pohled p edstavovala sporý p íst ešek se slam nou st echou, výhled na širý oceán a sv ží vzduch vonící vlhkostí. Andrea na sob m la na místní neformální prost edí až p ekvapiv spole ensky vyhlížející šaty v jihoamerickém stylu se širokou, krajkou zdobenou sukní, šn rova ku s kabátkem a klobouk zdobený zelenou snítkou. Nejvíc p ipomínala bohatou špan lskou šlechti nu z doby, kdy donové usilovali o tuto krajinu. Její v jí byl um lecký skvost. „Tak jestli tohle má být mejdan, na který jste m slíbili pozvat, tak teda nic moc,“ rozhlédl se spokojen Vega a natáhl se po sklence s rumem.
Whittacker naopak s neskrývaným zájmem pokukoval po skupin polonahých místních tane nic chystajících se k vystoupení. P itom se naléval kolou s ledem a k ní p ikusoval pizzu. Andrea jen mávla rukou. „Budeš spokojený, Vincente, neboj.“ Místní kypré krásky za aly tan it, Whittacker vyvalil o i, zalkl se pitím, pak je vyvalil ješt víc. P i další odvážn jší a necudn jší tane ní kreaci se sled událostí zopakoval. „Rohlíkem m neopijete,“ zabru el Vega. „Holky jsou to sice hezký, ale…“ nechal v tu nedopov zenou. Zato JFK si vystoupení tane nic spokojen užíval, z každého jídla, které jim donesli na st l, ochutnal kousek a št d e si dop ával z nápoj , kterými je bez vyzvání zásoboval barman. Celkov vypadal jako n kdo, komu byly všechny radosti sv ta po velmi dlouhou dobu odep eny a te se z nich t ší, jako by je všechny potkával poprvé. Andrea ho p i tom s úsm vem pozorovala. „Budeš spokojený, po kej chvíli,“ poklepala Vegovi na rameno. „Už jsi nám ekl snad všechno, až na jednu v c,“ oslovila Johna. „Ano?“ p estal sledovat mulatku, která se snažila získat pozornost pánské ásti osazenstva jejich stolu a využívala k tomu vše, co jí p íroda tak št d e nad lila. „Jakou v c?“ „Co jsi jí ekl, myslím Lilje Marinovské, než opustila d lo, než s tím klukem odešla dál do m sta.“ John se zhluboka nadechl a zvážn l, jako by se najednou ocitl tam, kde už nikdy necht l být. „ ekl jsem jí, že v mém sv t N mci tuhle válku prohráli. Že se sice dostali až do Moskvy, ale tam se proti nim postavila žena, která dokázala zburcovat všechny ostatní lidi a zastavit tak fašisty. ekl jsem jí, že sama zahynula, ale její d ti p ežily. Lhal jsem.“ „Tak to bylo úžasné, ty jsi p ímo ukázkov ovlivnil pár v tami celý sv t!“ vydechl Whittacker, který najednou p estal sledovat sv dné krásky. „To byla fraje ina,“ uznal Vega. „Pokud by se to prosáklo, z stal bys ve vyhnanství tak dv doživotí.“ JFK ml el.
Andrea mu položila dla na ruku. „To bylo krásné,“ ekla pouze. Vincent Vega pozvedl sv j pohár. „Na bojovníky!“ pronesl tak hlasit , až jeho p ípitek op tovali i u jiných stol . Andrea p ikývla a napila se šampa ského. „A pro bojovníky,“ doplnila. Vstala a zatleskala. „A te vám zatan ím já!“ Hosté zahlu eli, tane ní pódium bylo okamžit prázdné. Když skon ila, bylo jasné, komu byl tanec doopravdy ur en. S publikem se rozlou ila lehkou úklonou a s Johnem ruku v ruce odešli vst íc erni hv zdnaté oblohy. „Tak tohle bylo ješt lepší, než když jsme ji vid li nahou,“ mrkl Vega na Whittackera. „M la pravdu, líbilo se mi to.“ Hudba spustila temperamentní rytmus, Vega najednou stál p ed nezadanou kráskou. „Nezatan íte si, madam?“ zeptal se jí. Noc teprve za ínala. Pro všechny. Whittacker si objednal další pizzu.
OBSAH Úvod 3 Ji í W. Procházka P íliš mnoho lilií 6 Jan Hlávka Žiješ jenom jednou 34 Ond ej Neff Hawk v vzkaz 82 Vládo Ríša Taková malá mise 96 Karolina Francová Nav ky 124 Tomáš Bartoš Komando 144 Františka Vrbenská Tichá noc, svatá noc 198 Jan Hlávka Ko i árna 236 Miroslav Žamboch Ustoupit není kam, za námi je Moskva 270
Agent JFK
1. Pašerák 2. Není krve bez ohn 3. Me a tomahavk 4. Armády nesmrtelných 5. Chladná hra 6. Se smrtí v zádech 7. Ho ící and lé 8. Kalibr.45 9. Zatm ní
Miroslav Zamboch Procházka Ji í W. Procházka Zamboch Miroslav Zamboch Procházka Ji í W. Procházka Zamboch Tomáš N mec Miroslav Zamboch Miroslav Zamboch 10. Jeruzalémský Petr Schink masakr Jan Hlávka 11. Podhoubí smrti Ond ej Neff 12. Stín legendy Ji í W. Procházka 13. Prokletí legendy I Tomáš N mec 14. Prokletí legendy II Miroslav Zamboch 15. V k mlok Miroslav Zamboch 16. Pašeráci v oblacích Karolina Francová 17. Renegát Vládo Ríša
Tomáš Bartoš
+
Ji í
W.
+ Miroslav +
Ji í
W.
+ Miroslav
Fanové si sv j sv t ZASLOUŽÍ na http://jfk-fans.ic.cz naleznete nejnov jší informace ze sv ta agenta JFK i mimo n j, rozhovory s autory, ilustrátory a dalšími, kte í stojí v pozadí. Mapujeme „ iny“ autor , šmejdíme po internetu a p inášíme vám, co se kde šustne, recenze, lánky, ukázky a spoustu dalšího. P ijdte se podívat.
agent John Francis Ková SV J SV T SI MUSÍME ZASLOUŽIT
ilustrace na obálce: odpov dný redaktor: jazyková redakce: grafická úprava: DTP: tisk:
Lubomír Kup ík Milena Mat jková Zuzana Kupková Jan Doležálek Petr Teichmann Sprint Praha
Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1243. publikaci v edici Trifid svazek . 319 vydání první 2008 ISBN 978-80-7387-224-3 www.agent-jfk.cz Doporu ená cena 249 K