Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ–

24. KVĚTNA 2009

Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice.

Svatý Otec se dnes ubírá na historickou návštěvu Montecassina, aby se tu společně modlil s benediktinskými opaty a abatyšemi celého světa u hrobu sv. Benedikta, Patrona Evropy, který na Montecassinu napsal svou Řeholi kolem roku 540, a tady žil až do své smrti - 21. března 547. Ve šlépějích papeže půjdeme i my, 30.6.2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš, vítěz nad smrtí, sedí po pravici Otce jako přímluvce a prostředník všech lidí. V této víře vzývejme Boží milosrdenství a volejme: L: SKRZE KRISTA, NAŠEHO PROSTŘEDNÍKA, OTČE, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Benedikta XVI., aby jeho dnešní pouť na Montecassino byla lidem naší doby výzvou, aby pozvedli svůj zrak k Bohu a tak se naučili opravdovému lidství.  Za věřící v Číně, aby pod ochranou Panny Marie z Še-šanu zůstávali věrnými svědky Kristovy lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev.  Za křesťany, aby do digitálního světa přinášeli poselství své víry, a do kultury nového komunikačního a informačního prostředí uváděli hodnoty, na nichž spočívá jejich život.  Za pastýře Církve, které Kristus poslal do světa, aby i dnes zakoušeli divy, jaké provázely první setbu evangelia a stávali se otci ve víře a budovateli pravých komunit.  Za křesťanské manžele, aby byli jeden pro druhého znamením Pánovy lásky a ve škole evangelia připravovali své děti na začlenění do Církve i světa.  Za pokřtěné, kteří nesou společenskou odpovědnost, aby prokázali zralost své víry, živý smysl pro spravedlnost a bratrskou solidaritu.  Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy nebeského Jeruzaléma. K: Bože, který jsi Ježíše vzkřísil z mrtvých a ustanovil ho Pánem vesmíru. Slyš jeho hlas v této naší modlitbě a dej, aby se s ním potkal každý člověk a spolupracoval na příchodu tvého království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SKT 1,1-11 Čtení ze Skutků apoštolů. Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe." ŽALM 47 (48), 2-3. 6-7. 8-9

Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí. Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub. Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu. 2. ČTENÍ – EF 4,1-13 Čtení z listu svatého apoštola Efesanům. Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Bůh a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste všichni povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: ´Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.´ Když však ´vystoupil´, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost. EVANGELIUM – MK 16,15-20

Zakončení svatého evangelia podle Marka. Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. - 31. května 2009 DEN

NEDĚLE 24. května

PONDĚLÍ 25. května ÚTERÝ 26. května STŘEDA 27. května ČTVRTEK 28. května

PÁTEK 29. května SOBOTA 30. května

LITURGIE

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + rodiče SEDLÁČKOVY a VYMAZALOVY a dva syny SLAVNOST 8.00 NANEBEVSTOUPENÍ DRYSICE za + Annu a Josefa BRANČÍKOVY, 2 rodiče a duše v oč. PÁNĚ 9.30 SVĚTOVÝ DEN za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ manžela, vnučku a duše v oč. 11.00 PONDĚLÍ KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 SV. BÉDA CTIHODNÝ, K. A U.C. PUSTIMĚŘ za +Annu COUFALOVOU, dceru, manžela, dvoje rodiče a duše v oč. SV. ŘEHOŘ VII, PAPEŽ 18.00 ÚTERÝ PO 7. NEDĚLI VELIK. PODIVICE za + P. Františka BENÍČKA, SV. FILIP NERI, KNĚZ živou a +rod. BENÍČKOVU 8.00 PONDĚLÍ DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. AUGUSTIN DRYSICE za + Ludvíka HORECKÉHO, Z CANTERBURY, BISKUP manželku, živou a + rodinu 18.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ ČTVRTEK M Á J OVÁ POBOŽNOST 17.30 PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ za zemřelou rodinu ZUKALOVU 18.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ PÁTEK MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ za + rodiče GREPLOVY, KUPKOVY a živou rodinu 18.00 SV. ZDISLAVA

SLAVNOST

NEDĚLE 31. května

FARNOST

SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Zdenu ŠTOLFOVOU, 2 rodiče a Boží ochranu pro r. za + Ludmilu PŘIKRYLOVOU a manžela za + rodiče ŠÉNOVY a DRAGONOVY

INTENCE MŠÍ SVATÝCH na II. pololetí 2009 (1.7.-31.12.2009) zapisuji 25. května - 4. června po mši svaté ve všední dny (Pust., Drys. – na faře, Pod. - v sakristii) Pamatujte včas na svá jubilea! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Aby se laici a křesťanské komunity stali odpovědnými podporovateli kněžských a řeholních povolání. 2. Aby nedávno založené katolické církevní obce, s vděčností Pánu za dar víry, byly připraveny podílet se na všeobecném poslání Církve, a ochotné k hlásání evangelia v celém světě. 3. Aby sdělovací prostředky šířily ve společnosti ducha pravdy a krásy, vzájemnou lásku a spravedlnost. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO –

31. KVĚTNA 2009

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v síle Ducha svatého máme jistotu, že naše modlitba bude vyslyšena. Vyprošujme si tedy na Zmrtvýchvstalém hojnost darů Ducha: L: PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ.  Prosme za Církev, aby jako Pánovo Tělo rostla v jednotě i s ohledem na různost darů, charizmat a služeb.  Všem křesťanům vyprošujme dary moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží, aby v síle Ducha svatého vydávali svědectví Kristu.  Mocí svého Ducha provázej přípravu poutníků na nadcházející Pouť Roku sv. Pavla.  Prosme za naše farní společenství, aby i přes různost darů rostlo v jednotě, pokoji a radosti v Duchu svatém.  Prosme za děti, které letos poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby je Duch svatý proměňoval v tajemství Boží slávy, jako proměňuje chléb a víno v Kristovu přítomnost.  Prosme za všechny věrné zemřelé, ať ve světle Ducha pravdy patří na tvou slávu. K: Duch svatý, jenž z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků, ať nás skrze našeho Pána Ježíše uvádí do společenství s Otcem a učiní naše modlitby hodnými jeho milosrdné lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ ŽALM 104

Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – GAL 5,16-25

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! EVANGELIUM – JAN 15,26-27; 16,12-15

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

POŘAD BOHOSLUŽEB: 31. května – 14. června 2009 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za + Zdenu ŠTOLFOVOU, PUSTIMĚŘ 2 rodiče a Boží ochranu pro r. SLAVNOST 8.00 za + Ludmilu NEDĚLE SESLÁNÍ DRYSICE PŘIKRYLOVOU a manžela DUCHA SVATÉHO 31. května 9.30 za + rodiče ŠÉNOVY PODIVICE KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ a DRAGONOVY 11.00 za +Františka a Marii JANSV. JUSTIN, PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ SKÝCH, 2syny, snachu a rodiče MUČEDNÍK 1. června 18.00 ÚTERÝ 9. TÝDNE V MEZID. ÚTERÝ za + Antonína PLISKU, PODIVICE SV . M ARCELIN A P ETR , MUČ . 2. června rodiče a sestru 8.00 SV. KAREL LWANGA STŘEDA za + Vojtěcha BARTOŠKA, DRYSICE A DRUHOVÉ, MUČENÍCI, 3. června dvoje rodiče a švagra 18.00 ČTVRTEK ČTVRTEK za + Jana a Štěpánku PUSTIMĚŘ 9. TÝDNE V MEZIDOBÍ 4. června STRATILOVY 18.00 SV. BONIFÁC, BIS. A MUČ. PÁTEK za + Filoménu SUROU, DRYSICE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI 5. června manžela a zetě 8.00 PO MŠI SV. V PUSTIMĚŘI - SETKÁNÍ POUTNÍKŮ PUSTIMĚŘ za + rodiče KRKOŠKOVY, ANNI PAULINI PEREGRINATIO KŘEHLÍKOVY, živou a +rod. 18.00 SOBOTA 6. června

SOBOTA 9. TÝDNE V MEZID. SV.NORBERT, BISKUP

PUSTIMĚŘ SLAVNOST 8.00 NEDĚLE NEJSVĚTĚJŠÍ DRYSICE TROJICE 7. června 9.30 PRAVIDELNÁ PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 PONDĚLÍ PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8. června 18.00 ÚTERÝ 10. TÝDNE V MEZID. PUSTIMĚŘ ÚTERÝ SV. EFRÉM SYRSKÝ, J. A U.C.. 9. června 18.00 STŘEDA STŘEDA DRYSICE 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 10. června 18.00 ČTVRTEK ČTVRTEK PODIVICE 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 11. června 8.00 PÁTEK PÁTEK PUSTIMĚŘ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 12. června 18.00 SLAVNOST SOBOTA PODIVICE TĚLA A KRVE PÁNĚ 13. června 18.00 PUSTIMĚŘ: NEDĚLE DRYSICE PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (4) 14. června 8.00 PROCESÍ CORPUS DOMINI: PUSTIMĚŘ ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL 9.30

za + Josefa a Andělu SPISAROVY, snachu a rodiče na poděkování za dar zdraví s prosbou o Boží požehnání za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry za +Jana a Marii SMÉKALOVY, živou a + rodinu za + Františka ŠMEHLÍKA, dvoje rodiče a Boží požehnání za + Karlu KAŠOKOVOU, rodiče a sourozence za + Antonína KOLAŘÍKA, manželku, 2 syny, zetě a +rod. za + rodinu ŠOSTOU, INDROVU a duše v očistci za + Františka PIVODU, manželku, živou a + rodinu za + Ladislava BUREŠE rodiče, živou a + rodinu za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, živou a zemřelou rodinu

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE –

7. ČERVNA 2009

Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze našeho Pána Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, která neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. V tomto Duchu prosme: L: BOŽE, V TROJICI JEDINÝ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za svatou Církev, aby byla ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého.  Prosme za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti.  Prosme za všechny křesťanské rodiny, aby každodenní modlitbou a četbou Písma svatého poznávaly, že pramenem lásky živého společenství osob je trojjediný Bůh.  Prosme za nás, zde přítomné, aby v nás rostla milost křtu, přinášela hojné plody věrohodného svědectví naději.  Prosme, aby úpěnlivá modlitba i bratrská pomoc Církve vnášely do trpících srdcí Kristova Ducha pokoje, smíření a lásky. Prosme za všechny věrné zemřelé, kteří žili nadějí, že dosáhnou slávy u Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 1. ČTENÍ – DEUT 4,32-34.39-40

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy.“ ŽALM 33

Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Jeho slovem vznikla nebesa, – dechem jeho úst všechen jejich zástup. – On totiž řekl — a stalo se, – on poručil — a vše povstalo. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,14-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. EVANGELIUM – MT 28,16-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

Modlitba k Panně Marii v Še-Šanu Prohlášení Apoštolského stolce, které modlitbu provází, cituje text papežova dopisu čínským věřícím z května loňského roku a připomíná jeho přání slavit 24. květen, den Panny Marie Pomocnice křesťanů, která je uctívána v mariánské svatyni Še-šan v Šanghaji, jako den modliteb za církev v Číně. "V tento den katolíci celého světa – zvláště ti, kteří jsou čínského původu – vyjádří svou bratrskou solidaritu a starostlivost o vás tím, že budou Pána dějin prosit o dar vytrvalosti ve vydávání svědectví. Je jisté, že vaše minulá i současná utrpení pro svaté jméno Ježíšovo a vaše neochvějná věrnost jeho náměstkovi budou odměněny, byť se někdy může zdát, že vše je smutným nezdarem“. U příležitosti letošního dne modliteb za čínské věřící, zveřejnil papež Benedikt XVI. modlitbu k Panně Marii v Še-Šanu, kterou při modlitbách za církev v Číně mohou použít věřící celého světa.

Ó nejsvětější Panno, Matko vtěleného Slova i Matko naše, uctívaná jako Pomocnice křesťanů ve svatyni Še-šan, k níž v oddané zbožnost vzhlíží celá čínská Církev. Dnes k tobě přicházíme, abychom vroucně prosili o tvou ochranu. Shlédni na Boží a veď ho s mateřskou starostlivostí po cestách pravdy a lásky, aby byl za všech okolností kvasem harmonického soužití všech občanů. Poslušným „ano“, vysloveným v Nazaretě jsi dala souhlas k tomu, aby se Boží Syn stal v tvém panenském lůně tělem a tak začal v dějinách dílo Vykoupení, na němž jsi pak ochotně spolupracovala, když jsi dovolila, aby tvou duší pronikl meč, až do vrcholné hodiny kříže, kdy jsi nehnutě setrvala na Kalvárii po boku svého Syna, který umíral, aby člověk mohl žít. Od tohoto okamžiku ses novým způsobem stala Matkou všech, kdo ve víře přijímají tvého Syna Ježíše a rozhodli se jej následovat tím, že na sebe berou jeho kříž. Matko naděje, jež jsi v temnotě Bílé soboty kráčela v neochvějné důvěře vstříc velikonočnímu úsvitu, dej svým synům, aby i v nejtemnějších dobách dokázali ve všech situacích rozpoznávat znamení láskyplné Boží přítomnosti. Naše Paní ze Še-Šanu, pomáhej všem lidem v Číně, kteří navzdory každodenním obtížím nepřestávají věřit, doufat a milovat, aby se nikdy nebáli mluvit k světu o Ježíši, a k Ježíšovi o světě. V soše, která se vypíná nad svatyní, zvedáš do výše svého Syna a ukazuješ ho světu s náručí otevřenou v gestu lásky. Pomáhej katolíkům, aby stále zůstávali věrohodnými svědky této lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev . Matko Číny i Asie, oroduj za nás, nyní i navěky. Amen.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Nebe – skryté tajemství Jeden kaskadér si natáhl mezi dva mrakodrapy lano. Lidé tušili, že se něco připravuje, a tak se zastavovali a se zvědavostí čekali, co se bude dít. Najednou se objevil provazochodec s vyvažovací tyčí a přešel po laně z jednoho mrakodrapu na druhý. Lidé plní nadšení mu tleskali. Kaskadér se jich ptá: kdo z vás věří, že přejdu na druhou stranu i bez této tyče? Zvedlo se asi 100 rukou. Tento kousek byl o něco těžší, než ten první, ale podařilo se přejít na druhou stranu. Opět byl slyšet mohutný potlesk. Za chvíli se kaskadér opět objevil a ptá se: Kdo z vás věří, že přejdu na druhou stranu a budu před sebou tlačit kolečka? Zvedlo se už jen asi 50 rukou. I tento kousek se mu podařilo předvést. Lidé zase nadšeně tleskali. Napětí však začalo vrcholit, když kaskadér prohlásil: Kdo z vás, kteří mi tak fandíte, věříte, že přejedu na druhou stranu s kolečkama a v nich bude sedět člověk? Nastala chvíle ticha. Pak se zvedla asi šestice rukou. Kaskadér pak říká: A kdo z vás šesti si sedne do těch koleček? Tu všechny ruce náhle klesly dolů. Myslím, že tato situace je velmi blízká životu každého z nás, věřících. Právě dnes slyšíme o tom, že Ježíš vystoupil na nebesa a že také my jednou přijdeme k němu do věčné slávy. Je však nějaká věčnost? Nikdo z říše mrtvých se nevrátil, aby nám to řekl. Většina lidí v našem národě, ale i v našem okolí v Boha nevěří, a tím už vůbec ne v život věčný. Po smrti nic není. Žijeme jeden život a pak možná se převtělíme, tvrdí další. Proto i nám hrozí nebezpečí, že podlehneme trendu doby a budeme žít jakoby skutečně náš život zde na zemi byl definitivní a konečný. Carlo Caretto napsal větu: Pojetí nebe bez opory Božího slova vede přímo k ateizmu nebo náboženské vlažnosti. Kde tedy to nebe je a jak to tam vypadá? Nebe je tam nahoře, stejně jako tady dole; nebe je nekonečně daleko, ale i nekonečně blízko. Nebe je všude, protože Bůh je všudypřítomný. Nebe je skryté tajemství. A jak to v tom nebi vypadá? Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Bude tu naplnění všeho, co v pozemském životě nemůžeme dosáhnout, anebo jen v mlhavém světle. Je to návrat do ráje, do stavu bez hříchu, štěstí, pokoje a radosti s Bohem. Tento pohled nám dává Písmo svaté a my se máme proto spolehnout na Krista jako na toho kaskadéra z našeho příběhu, že nás na tu druhou stranu převeze. To je naše víra. Máme tedy jen v této tiché víře očekávat život věčný a pohrdat pozemkám životem? To jistě ne. Jaký život, taková věčnost. Kristus praví nám všem: Jděte do celého světa …. A jak konkrétně naplňovat toto Ježíšovo přání, jeho závěť, ze které máme žít, dokud on nepřijde, to nám sdělil apoštol Pavel: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Snažte se v něm o mírnost, pokoru, trpělivost a navzájem se snášejte v lásce. Bůh chce po nás jen jedno: abychom ve svém povolání, kterého se nám dostalo, ať už jsme žáci, studenti, učni, řemeslníci, učitelé, inženýři, lékaři, otcové, matky, kněží, dědečkové, babičky, vdovy či vdovci, zkrátka ať děláme cokoliv, usilovali o to, aby z našeho života bylo zřejmé, že nežijeme pro peníze, moc a slávu, ale k prospěchu dětí a těch, s nimiž žijeme nebo jsou nám svěřeni. Kristus totiž nemá jiné ruce, nohy, ústa, než právě ty naše. On proto odešel, aby mohl být přítomen všude na celém světě v nás, skrze svého Ducha, kterého nám dal. Jeho ujištění „já jsem s vámi“, ať nás v našem svědectví stále provází.

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XLIII. SVĚTOVÉMU DNI SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ 24. května 2009

"Nové technologie a nové vztahy: prosazovat kulturu úcty, dialogu a přátelství" Drazí bratři a sestry, s blížícím se Světovým dnem sdělovacích prostředků se na vás rád obracím, abych vám předložil některé své úvahy k tématu zvolenému pro letošní rok: "Nové technologie a nové vztahy – prosazovat kulturu úcty, dialogu a přátelství." Nové digitální technologie skutečně určují zásadní změny v modelech komunikace a vztahů mezi lidmi. Tyto změny jsou zvláště zřejmé mezi mladými lidmi, kteří vyrůstali v těsném kontaktu s novými komunikačními technikami, a proto se cítí být ve svém živlu v digitálním světě, jenž se jeví jako cizí nám dospělým, kteří jsme se museli učit chápat a oceňovat jím nabízené výhody pro komunikaci. V letošním poselství směřují moje myšlenky zvláště k těm, kdo tvoří tak zvanou digitální generaci; s nimi chci sdílet některé své úvahy o mimořádném potenciálu nových technologií, pokud se používají pro růst porozumění a solidarity mezi lidmi. Takovéto technologie jsou pro lidstvo skutečným darem. Musíme se tedy zasazovat o to, aby jimi přinášené výhody byly ve službě všem lidským bytostem a všem společenstvím, především lidem potřebným a zranitelným. Dostupnost mobilních telefonů a počítačů spolu s globálním a všude pronikajícím dosahem internetu vytvořily množství způsobů, jak je možné okamžitě posílat slova i obrazy do nejvzdálenějších a nejizolovanějších koutů světa. Taková možnost byla pro minulé generace určitě nepředstavitelná. Zvláště mladí zachytili nesmírný potenciál nových médií pro usnadnění komunikace, spojení a porozumění mezi jednotlivci i skupinami. Využívají je pro komunikaci se svými přáteli, pro poznávání nových přátel, pro vytváření skupin a sítí, pro vyhledávání informací a zpráv a pro sdílení svých myšlenek a názorů. Z nové komunikační kultury vyplývá mnoho výhod: rodiny mohou zůstávat ve spojení, i když je rozdělují velké vzdálenosti, studenti a vědci mají snadnější a okamžitý přístup k dokumentům, k pramenům i k vědeckým objevům a mohou i z různých míst pracovat v týmu. Interaktivní povaha nových médií usnadňuje dynamičtější formy učení a komunikace, které přispívají ke společenskému pokroku. I když rychlost, s níž se rozvinula spolehlivost a účinnost nových technologií je důvodem k úžasu, jejich popularita mezi uživateli by nás neměla překvapit, protože jsou odpovědí na základní touhu lidí navazovat vzájemné vztahy. Tužba po komunikaci a přátelství je zakořeněna v samotné přirozenosti lidských bytostí a nelze ji přiměřeně pochopit jen jako odpověď na technické inovace. Ve světle biblického poselství je třeba ji vidět spíše jako

odraz naší účasti na sdělované a sjednocující Boží lásce, která chce z celého lidstva vytvořit jedinou rodinu. Když cítíme potřebu přiblížit se k druhým lidem, když je chceme lépe poznávat a dávat se jim poznat, odpovídáme tím na Boží výzvu – výzvu, která je vtištěna do přirozenosti nás bytostí stvořených k Božímu obrazu a podobnosti, k obrazu a podobnosti Boha komunikace a společenství.

Touha po spojení a instinkt komunikace, tak běžné v současné kultuře, nejsou ve skutečnosti ničím jiným než moderními projevy trvalého a zásadního sklonu lidských bytostí překračovat samy sebe a vstupovat do vztahu s druhými. Otevřeme-li se druhým, fakticky tím uspokojujeme své nejhlubší potřeby a stáváme se lidmi v plnějším smyslu. V lásce je totiž Stvořitelův plán s námi. Nehovořím samozřejmě o přechodných a povrchních vztazích; hovořím o pravé lásce, která tvoří střed Ježíšova morálního učení: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou" a "Miluj svého bližního jako sám sebe" (srv. Mk 12,30-31). Když v tomto světle přemýšlíme o významu nových technologií, je důležité brát v úvahu nejen jejich nepochybnou schopnost přispívat ke kontaktům mezi lidmi, ale také kvalitu toho, co mají dávat do oběhu. Rád bych povzbudil všechny lidi dobré vůle, kteří pracují v rodícím se světě digitální komunikace, aby se zasazovali o prosazování kultury úcty, dialogu a přátelství. Proto ti, kdo pracují v oblasti produkce a distribuce obsahů v nových médiích, se musí cítit vázání respektem k důstojnosti a hodnotě lidské osoby. Pokud nové techniky mají sloužit pro dobro jednotlivců i společnosti, jejich uživatelé se musí vyhnout používání slov a obrazů degradujících lidskou bytost, a proto vyloučit všechno, co živí nenávist a netoleranci, ponižuje krásu a intimitu lidské sexuality a vykořisťuje slabé a bezbranné. Nové technologie také otevřely cestu k dialogu mezi lidmi různých zemí, kultur a náboženství. Nová digitální aréna, tzv. cyberspace, umožňuje setkávat se s hodnotami a tradicemi ostatních a poznávat je. Aby však takováto setkání byla plodná, vyžadují čestné a korektní výrazové formy a zároveň i pozorné a ohleduplné naslouchání. Dialog musí být zakořeněn v upřímném a vzájemném hledání pravdy, aby prosazoval rozvoj v porozumění a toleranci. Život není pouhým sledem faktů a prožitků, ale spíše hledáním toho, co je pravdivé, dobré a krásné. Právě s tímto cílem konáme své volby a nakládáme se svou svobodou, a tak – čili v pravdě, v dobru a v kráse – nacházíme štěstí a radost. Nesmíme se nechat oklamat těmi, kdo hledají pouhé spotřebitele na trhu nerozlišovaných možností, kde

dobrem se stává volba sama o sobě, novinky vytlačují krásu a subjektivní zkušenost nahrazuje pravdu. Pojem přátelství se těšil v posledních letech novému rozmachu ve slovníku digitálních sítí společenské komunikace. Tento pojem je jedním z nejvznešenějších výdobytků lidské kultury. Ve svých přátelstvích a skrze ně rosteme a rozvíjíme se jako lidské bytosti. Právě proto skutečné přátelství bylo vždy považováno za jedno z největších bohatství, se kterým může lidská bytost nakládat. Z tohoto důvodu je třeba dávat pozor a nebanalizovat pojem a zkušenost přátelství. Bylo by smutné, kdyby naše touha udržovat a rozvíjet on-line přátelství se uskutečňovala na úkor naší disponibility pro rodinu, pro sousedy a pro ty, s nimiž se setkáváme každý den na pracovišti, ve škole a ve volném čase. Když se totiž touha po virtuálním spojení stane posedlostí, má to za následek, že se člověk izoluje a přerušuje svou skutečnou komunikaci s druhými. Končí to tím, že je narušen i způsob odpočinku, ztišení a rozvažování, které jsou potřebné pro zdravý rozvoj člověka. Přátelství je velkým lidským dobrem, ale jeho hodnota by se vyprázdnila, kdyby se považovalo za cíl samo pro sebe. Přátelé se musí navzájem podporovat a povzbuzovat při rozvíjení svých darů a talentů a jejich dávání do služeb lidského společenství. V této souvislosti je potěšující vidět, jak vznikají nové digitální sítě, které se snaží prosazovat solidaritu mezi lidmi, mír a spravedlnost, lidská práva a úctu k životu a k dobru stvoření. Takové sítě mohou usnadňovat spolupráci mezi národy z různých zeměpisných a kulturních prostředí a dovolovat jim, aby hlouběji chápaly své společné lidství a smysl pro spoluzodpovědnost za dobro všech. Je však třeba pečovat o to, aby digitální svět, v němž se mohou takovéto sítě vytvářet, byl skutečně dostupný pro všechny. Pro budoucnost lidstva by bylo velkou škodou, kdyby nové komunikační nástroje, které umožňují rychlejší a účinnější sdílení vědomostí a informací, nebyly dostupné i lidem na okraji společnosti a ekonomického dění anebo kdyby přispívaly jen ke zvětšování vzdálenosti oddělující chudé od nových sítí, jež se rozvíjejí ve službě informacím a vytváření společenství mezi lidmi. Své poselství bych chtěl zakončit tím, že se obracím zvláště na mladé katolíky s povzbuzením k tomu, aby do digitálního světa přinášeli poselství své víry. Drazí, angažujte se v tom, abyste do kultury tohoto nového komunikačního a informačního prostředí uváděli hodnoty, na nichž spočívá váš život! V prvních dobách církve apoštolové a jejich žáci přinášeli Ježíšovu radostnou zvěst do řecko-římského světa; aby tehdy evangelizace byl plodná, vyžadovala pozorné porozumění kultuře a zvykům tamních pohanských národů s cílem dotknout se jejich myslí a srdcí. Stejně tak i dnes hlásání Krista ve světě nových technologií předpokládá jejich hlubší poznávání a následně přiměřené používání. Vám mladí, kteří téměř spontánně nacházíte souzvuk s těmito novými komunikačními prostředky, zvláště přísluší úkol evangelizovat tento "digitální kontinent". Dokažte se nadchnout pro hlásání evangelia svým vrstevníkům! Vy znáte jejich obavy i jejich naděje, jejich nadšení i jejich zklamání; nejcennější dar, který jim můžete přinést, je sdílet s nimi "radostnou zvěst" Boha, který se stal člověkem, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, aby zachránil lidstvo. Lidské srdce touží po světě, kde panuje láska, kde se dary sdílejí, kde se vytváří jednota, kde svoboda nachází svůj význam v pravdě a kde totožnost každého se uskutečňuje v ohleduplném společenství. Víra může odpovědět na tato očekávání. Buďte jejími hlasateli! Papež vám stojí blízko svou modlitbou a svým požehnáním. Ve Vatikánu, 24. ledna 2009, o svátku sv. Františka Saleského

ZÁKON DUCHA, KTERÝ DÁVÁ ŽIVOT V KRISTU JEŽÍŠI (Řím 8,2) POSTNÍ PROMLUVY PAPEŽSKÉHO KAZATELE P. RANIERA CANTALAMESSY, OFMCAP KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ

13. března – 3. dubna 2009

Duch svatý, nový zákon křesťana DRUHÁ POSTNÍ PROMLUVA, 20. BŘEZNA 2009 1. Zákon Ducha a Letnice Způsob, jakým apoštol začíná své pojednání o Duchu svatém v VIII. kapitole listu Římanům je vskutku překvapivý: „Není už tedy žádné odsouzení u těch, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem. Vždyť zákon Ducha, který dává život, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“. Celou předcházející kapitolu věnoval tomu, aby dokázal, že „křesťan je osvobozen od zákona“, a hle, novou kapitolu začíná tím, že se pozitivními a oslavnými výrazy vyjadřuje

o zákonu. „Zákon Ducha“ znamená zákon, kterým je Ducha svatý; jde o exegetický genitiv, či o vysvětlení, podobně jako květ růže označuje květinu, kterou je sama růže. Abychom pochopili, co má Pavel tímto výrazem na mysli, je třeba odkázat na událost Letnic. Vyprávění o seslání Ducha svatého ve Skutcích apoštolů, začíná těmito slovy: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě“ (Skt 2,1). Z těchto slov chápeme, že letnice už existovali předtím … před letnicemi. Jinými slovy, už tehdy byl v židovství svátek letnic a v průběhu tohoto svátku sestoupil Duch svatý. Ve Starém zákoně existovaly dva zásadní výklady svátku letnic. Zpočátku byly letnice svátkem sedmi týdnů (srv. Tb 2,1), svátkem dožínek (srv. Nm 28,26ss), kdy se Bohu přinášely prvotiny obilí (srv. Ex 23,16; Dt 16,9). Následně však, v době Ježíšově, byl svátek obohacen o nový význam: byl svátkem předání zákona na hoře Sinaj a smlouvy; tedy svátkem, který připomínal události, vylíčené v Ex 19-20. (Podle biblických propočtů byl totiž zákon dán na Sinaji padesátý den po svátku Paschy). A tak ze svátku spjatého s přírodou (sklizeň), se letnice proměnily ve svátek spjatý s dějinami spásy: „Tento den svátku týdnů – říká stávající text hebrejské liturgie – je časem daru naší Tóry“. Po východu z Egypta lid kráčel padesát dní pouští, a po jejich završení Bůh dal Mojžíšovi zákon, a na něm postavil smlouvu s národem a učinil z něj „království kněží a svatý lid“ (srv. Ex 19,4-6). Zdá se, že Lukáš záměrně popsal seslání Ducha svatého způsobem, jakým se vyznačovala teofanie na Sinaji; používá totiž obrazů, které připomínají ono zemětřesení a oheň. Liturgie Církve tento výklad potvrzuje od okamžiku, kdy mezi čtení o vigílii letnic zařazuje Ex 19. Co nám tím chce toto přiblížení říci o našich letnicích? Jinými slovy, co znamená skutečnost, že Duch svatý sestupuje na Církev právě v den, kdy si Izrael připomínal dar zákona a smlouvy? Tuto otázku si položil už svatý Augustin: „Proč slaví letnice i židé? Bratři, je to velké a úžasné tajemství: povšimnete-li si, o svátku letnic dostali zákon psaný prstem Božím a ve stejný den letnic sestoupil Duch svatý“ 1. Jiný Otec – tentokrát východní – nám dává poznat, jak tento výklad letnic byl v prvních staletím společným dědictvím celé Církve: „V den letnic byl dán zákon; bylo proto na místě, aby v tentýž den, kdy byl dán starý zákon, byla dána milost Ducha“. V tomto bodě je zřejmá odpověď na naši otázku, totiž proč Duch svatý sestoupil na apoštoly právě o letnicích: proto, aby ukázal, že on je novým zákonem, duchovním zákonem, který stvrzuje novou a věčnou smlouvu a posvěcuje královský a kněžský lid, kterým je Církev. Jak velkolepé to zjevení o významu letnic a o Duchu svatém! Kdo by nežasl, zvolal svatý Augustin, nad touto spojitostí a současně nad touto rozdílností? Padesát dnů se počítá ode dne, kdy Mojžíš dostal zákon na deskách popsaných Božím prstem; stejně tak poté, co se završilo padesát dní od zabití a vzkříšení toho, jenž byl jako beránek Boží veden na porážku, Prst Boží, tzn. Duch svatý, naplnil všechny pospolu shromážděné věřící“ 2. 1 2

Severiano di Gabala, in Catena in Actus Apostolorum 2, 1; ed. J.A. Cramer, 3, Oxford 1838, p. 16. Agostino, De Spiritu et littera, 16, 28: CSEL 60, 182.

Znenadání se tak osvětlují Jeremiášova a Ezechielova proroctví o nové smlouvě: „Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelcovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce“ (Jer 31,33). Nikoli na kamenné desky, ale do srdcí; nikoli už zákon vnější, nýbrž zákon vnitřní. V čem tento vnitřní zákon spočívá, to lépe vysvětluje Ezechiel, který se vrací k Jeremiášovu proroctví a doplňuje ho: „Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je“ (Ez 36,26-27). To, že výrazem „zákon Ducha“ svatý Pavel odkazuje na tato proroctví, spjatá s tématem nové smlouvy, je jasně zřejmé z úryvku, v němž komunitu nové smlouvy nazývá „Kristovým listem, psaným nikoli inkoustem, nýbrž Duchem živého Boha, nikoli na kamenné desky, nýbrž na desky lidských srdcí“, a kde apoštoly označuje za „služebníky schopné sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v Duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje“ (srv. 2Kor 3,3.6).

2. Co je zákon Ducha a jak působí Nový zákon nebo zákon Ducha tedy v úzkém smyslu není ten, jenž vyhlásil Ježíš v horském kázání, nýbrž ten, který vepsal do srdcí o letnicích. Evangelijní předpisy jsou jistě vznešenější a dokonalejší než ty Mojžíšovy; nicméně, samy od sebe by i ony zůstaly neúčinné. Pokud by stačilo hlásat novou Boží vůli skrze evangelium, nedokázali bychom vysvětlit, proč bylo třeba aby Ježíš umřel, a proč sestoupil Duch svatý. Ale už samotní apoštolové ukazují, že to nestačilo; tito i přesto, že slyšeli všechno – kupříkladu, že je třeba nastavit i druhou tvář tomu, kdo tě udeří, - ve chvíli utrpení nenacházejí sílu zachovat jediný z Ježíšových příkazů. Kdyby se Ježíš omezil na vyhlášení nového přikázání a pronesl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali“ (Jan 13,34), zůstalo by stejně jako tomu bylo předtím, starým zákonem, „literou“. A bylo to právě o letnicích, kdy skrze Ducha vlévá tuto lásku do srdcí učedníků, a ta se tak plným právem stává novým zákonem, zákonem Ducha, který dává život. Díky Duchu se toto přikázání stává „novým“, ne díky liteře. Co do litery byl starým, protože se nachází už ve Starém zákoně (srv. Lv 19,18). Bez vnitřní milosti Ducha by tedy i evangelium - nové přikázání, zůstalo starým zákonem, literou. Svatý Tomáš Akvinský, - přejímaje zanícenou úvahu sv. Augustina, píše: „Literou se rozumí každý psaný zákon, který zůstává mimo člověka, a to i mravní předpisy obsažené v evangeliu; proto i litera evangelia zabíjí, pokud by se vnitřně nedostalo milosti víry, která uzdravuje“ 3. Ještě výmluvnější je to, co píše krátce předtím: „Nový zákon je v podstatě milostí Ducha svatého, která je dána věřícím“ 4. Ale jak tento nový zákon, kterým je Duch, konkrétně působí a v jakém smyslu se dá nazývat „zákonem“? Působí skrze lásku! Nový zákon není než tím, co Ježíš nazývá 3 4

Tommaso d’Aquino, Summa theologiae, I-IIae, q. 106, a. 2. Ibid., q. 106, a. 1; srv. už Augustin, De Spiritu et littera, 21, 36.

„novým přikázáním“. Duch svatý vepsal nový zákon do našich srdcí tím, že do nich vlil lásku: „Boží láska nám byla vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Tato láska je láskou, jakou nás miluje Bůh a kterou působí, že milujeme jej i bližního: amor quo Deus nos diligit et quo ipse nos dilectores sui facit 5. Je to nová schopnost milovat. Kdo přistoupí k evangeliu s lidským smýšlením, shledá absurdním, že se z lásky dělá „přikázání“; co je to za lásku – namítá se – jestliže není svobodná, ale je přikázáním? Odpovědí je, že jsou dva způsoby, jak lze člověka přivést k tomu, aby jistou věc udělal či neudělal: totiž donucením nebo přitažlivostí. Pozitivní zákon jej k tomu přivádí prvním způsobem, donucením, hrozbou trestu; láska jej přivádí tím druhým, přitažlivostí. Každý je totiž přitahován tím, co miluje, aniž by se podroboval nějakému donucování zvenčí. Ukaž dítěti oříšky a uvidíš, jak bude prahnout po jejich nabytí. Kdo je nutí? Nikdo, je přitahováno předmětem své touhy. Ukaž Dobro duši prahnoucí po pravdě a bude po něm dychtit. Kdo ji k tomu nutí? Nikdo, je přitahována svou touhou. Láska je jakoby „tíhnutím“ duše, jež přitahuje k předmětu své touhy, o němž ví, že v něm najde své spočinutí“ 6. Právě v tomto smyslu Duch svatý – konkrétně, láska – je „zákonem“, „přikázáním“: vytváří v křesťanovi dynamizmus, který jej vede k tomu, aby dělal vše, co chce Bůh, spontánně, aniž by nad tím musel váhat, protože přijal za vlastní vůli Boží a miluje vše, co miluje Bůh. Mohli bychom říci, že žít pod milostí, ovládáni novým zákonem Ducha, je žít jako „zamilovaní“, neboli unášeni láskou. Stejný rozdíl, jaký v rytmu lidského života a ve vztahu mezi tvory působí zamilovanost, vytváří ve vztahu mezi člověkem a Bohem příchod Ducha svatého.

3. Láska uchovává zákon … Jaké místo má v této nové ekonomii Ducha zachovávání přikázání? Právě toto je neuralgický bod, který je třeba objasnit. Psaný zákon přetrvává i po letnicích: jsou tu Boží přikázání, desatero, jsou tu evangelijní rady; a k nim následně přibyly přikázání církevní. Jaký význam má Kodex církevního práva, řádová pravidla, řeholní sliby, a koneckonců všechno to, co naznačuje objektivizovanou vůli, která se mi vnucuje zvenčí? Nejsou tyto věci jakoby cizí údy v křesťanském organizmu? Víme dobře, že v toku dějin Církve byla hnutí, která tak smýšlela a ve jménu svobody Ducha odmítala jakýkoli zákon a to až do té míry, že se nazývala „anomistická“ (bez zákonů), ale často byla odmítána jak církevní autoritou tak i křesťanským smýšlením. Za našich dnů, v kulturním kontextu poznamenaném ateistickým existencializmem, se na rozdíl od minulosti už zákon neodmítá ve jménu svobody Ducha, nýbrž ve jménu prosté a pouhé lidské svobody. Jedna z postav J. P. Sartra říká: „Už není nebe, ani Dobro, ani Zlo,

5 6

Tommaso d’Aquino, Commento alla Lettera ai Romani, cap. V, lez.1, n. 392. Agostino, Commento al Vangelo di Giovanni, 26, 4-5: CCL 36, 261; Confessioni, XIII, 9.

už není nikdo, kdo by mi mohl co nařizovat … Jsem člověkem, a každý člověk musí objevit svou cestu“ 7. Křesťanská odpověď na tento problém přichází z evangelia. Ježíš říká, že nepřišel, aby „zrušil zákon“, nýbrž aby „jej naplnil“ (srv. Mt 5,17). A co je „naplněním“ zákona? „Dokonalým naplněním zákona – odpovídá svatý Pavel – je láska!“ (Řím 13,10). Na přikázání lásky – říká Ježíš – závisí celý zákon i proroci (srv. Mt 22,40). Láska tedy nenahrazuje zákon, ale uchovává jej, „naplňuje“. Navíc je jedinou silou, která jej dokáže nechat zachovávat. V Ezechielově proroctví se budoucímu daru Ducha a nového srdce připisovala schopnost zachovávat Boží zákon: „Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je“ (Ez 36,27). A Ježíš říká v témže smyslu: „jestliže mě kdo miluje, bude zachovávat mé slovo“ (Jan 14,23), čili bude s to je zachovávat. Mezi vnitřním zákonem Ducha a vnějším psaným zákonem není v nové ekonomii rozpor či nesourodost, ale naopak, plná spolupráce: ten první byl dán, aby uchovával ten druhý: „Zákon byl dán, aby se hledala milost, a byla dána milost, aby se uchoval zákon“ 8. Zachovávání přikázání, a v praxi poslušnost, je prubířským kamenem lásky, znamením, zda se žije „podle Ducha“ nebo „podle těla“. Jaký je tedy rozdíl vzhledem k tomu, co bylo předtím, jsme-li dosud vázáni zachováváním zákona? Rozdíl je ten, že předtím se zákon zachovával proto, abychom z něj měl.i život, který však nebyl s to dát, a tak se stal nástrojem smrti, nyní se zachovává proto, abychom žili v souladu s životem, kterého se nám dostalo. Zachovávání zákona už není příčinou, nýbrž účinkem ospravedlnění. V tomto smyslu apoštol vpravdě dí, že jeho řeč zákona neruší, nýbrž naopak, potvrzuje ho a dodává mu vznešenosti: „Když tedy mluvíme o víře, prohlašujeme tím zákon za bezcenný? Vůbec ne, právě naopak: zákon potvrzujeme“ (Řím 3,31).

4. … a zákon uchovává lásku Mezi zákonem a láskou se vytváří jistý druh vzájemného propojení a pronikání. Je-li pravdou, že láska uchovává zákon, je rovněž pravdou, že zákon uchovává lásku. Různými způsoby je zákon ve službě lásky a brání ji. Víme, že „zákon je dán pro hříšníky“ (srv. Tim 1,9) a my dosud hříšníky jsme; dostali jsme sice Ducha, ale jen jako prvotinu; starý člověk v nás žije spolu s novým a dokud jsou v nás nezřízené náklonnosti, je prozíravé aby tu byla přikázání, která nám pomohou je poznat a proti nim bojovat, i pod hrozbou trestu. Zákon je oporou, která je dána naší dosud nejisté a v dobru rozechvělé svobodě. Je k dobru svobody nikoli proti ní, a je třeba říci, že ti, kdo uvěřili tomu, že se musí ve jménu lidské svobody zbavit všech zákonů, mýlili se a znevážili reálnou a historickou situaci, v níž tato svoboda koná.

7 8

J.-P. Sartre, Les mouches, Parigi 1943, p. 134 s. Agostino, De Spiritu et littera, 19, 34.

Vedle této funkce, takříkajíc, negativní, zaujímá zákon ještě jednu a to pozitivní, totiž rozlišování. Díky milosti Ducha svatého všeobecně tíhneme k Boží vůli, přivlastňujeme si ji a naplňujeme ji, ale dosud to ve všech jejich implikacích nepoznáváme. Odhalují nám je jak události života, tak i zákony. Existuje pak ještě mnohem hlubší význam, kdy lze říci, že zákon uchovává lásku. „jen pokud existuje povinnost milovat – napsal Kierkegaard, - jen tehdy je láska navždy zajištěna proti jakémukoli falšování; věčně svobodná v blažené nezávislosti; zajištěna ve věčné blaženosti proti všemu zoufalství“ 9. Význam těchto slov je následující. Člověk, který miluje, čím intenzívněji miluje, tím více si s úzkostí uvědomuje nebezpečí, jakému je tato láska vystavena, nebezpečí, které nepřichází od jiných, ale od něj samotného; je si totiž dobře vědom, že je nestálý a že zítra, by se nedej Bože už mohl unavit a dál už nemilovat. A protože teď, kdy je zamilovaný, vidí jasně k jaké nenapravitelné ztrátě by to vedlo, pojistí se tím, že se „zaváže“ lásce zákonem a svůj úkon lásky, k němuž dochází v čase, zakotví do věčnosti. To předpokládá, že se jde o opravdovou lásku a nikoli, jak říká filozof, o hru a vzájemné tahání za nos. Pravá láska – vysvětluje papež v encyklice Deus caritas est – „hledá konečnost, a to ve dvojím smyslu: ve smyslu výlučnosti – pouze tato jediná bytost – a ve smyslu navždy. Láska zahrnuje plnost bytí ve všech jejich dimenzích, i v té časové. Nemůže tomu být jinak, protože příslib směřuje ke konečnosti: láska směřuje k věčnosti“ 10. Dnešní člověk se stále častěji ptá, jaký vztah může vůbec být mezi láskou dvou mladých lidí a manželským zákonem, a jaká je potřeba „zavazovat se“ láskou, která je svou povahou svobodná a spontánní. Tak je stále větší počet těch, kdo jsou vedeni k tomu, aby teoreticky i prakticky pohrdli institucí manželství a zvolili si tzv. volnou lásku či prosté soužití. Jen pokud se objeví hloubka a životní vztah, který je mezi zákonem a láskou, mezi rozhodnutím a institucí, lze na tyto otázky správně odpovědět a dát mladým lidem přesvědčivý důvod k „zavázání se“ k lásce navždy a nebát se učinit z lásky „povinnost“. Povinnost milovat chrání lásku před „zoufalstvím“ a činí ji „blaženou a nezávislou“ ve smyslu, že chrání před bezradností nemoci milovat navždy. Dej mi opravdu zamilovaného, uvádí Kierkegaard, a uvidíš, zda pomyšlení, že musí milovat navždy je pro něj tíhou či spíše nejvyšší blažeností. Tato úvaha neplatí jen pro lidskou lásku, ale také, a mnohem více, pro lásku božskou. Proč – můžeme se ptát – se zavazovat k lásce k Bohu, podřizovat se řeholnímu řádu, proč skládat „sliby“, které nás „nutí“ být chudými, čistými a poslušnými, když máme niterný a duchovní zákon, který tohoto všeho může dosáhnout „přitažlivosti“? Je to proto, že v určitém okamžiku milosti ses cítil přitahován Bohem, zamiloval sis ho a toužil jsi ho vlastnit navždy, bezvýhradně. A protože ses bál, že ho kvůli své nestálosti ztratíš, „zavázal ses“, abys tak pojistil svou lásku před vší „falešností“.

9

S. Kierkegaard, Gli atti dell’amore, I, 2, 40, ed. a cura di C. Fabro, Milano 1983, p. 177 ss. Benedetto XVI, Enc. “Deus caritas est”, 6.

10

Připoutáváme se ze stejného důvodu, z jakého se Odyseus nechal připoutat k lodnímu stěžni. Odyseus chtěl za každou cenu znovu spatřit svou vlast a manželku, kterou miloval. Věděl, že musí projít místem Sirén, a protože se bál ztroskotání, jako mnoho jiných před ním, dal se přivázat ke stěžni lodi, poté, co nechal ucpat uši svých společníků. Když dorazil k místu Sirén, byl okouzlen, chtěl k nim a křičel, aby ho rozvázali, ale námořníci jej neslyšeli a tak překonal nebezpečí a mohl dosáhnout cíle.

5. „Není žádné odsouzení!“ Ještě než skončíme, vraťme se k počátečnímu výroku, z něhož jsme vyšli: „Není už tedy žádné odsouzení u těch, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem. Vždyť zákon Ducha, který dává život, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“. Svět doby apoštolovy žil po tíhou vědomí odsouzení a oddělení od božství, kterou se snažil překonat různými mysterickými kulty. Velký znalec starověku ji definoval jak „epochu úzkosti“ (E. R. Dodus). Abychom si představili účinek, jaký tato Pavlova slova musela vyvolat v intelektuálech té doby, pomysleme na odsouzeného k smrti, který žije v očekávání rozsudku a jednoho dne zaslechne volání přátelského hlasu: „Milost! Dostal jsi milost! Rozsudek padá. Jsi svobodný!“ Je to pocit znovuzrození. Tento náboj osvobození zůstává zatím netknutý, protože Ducha svatého nelze podrobit zákonu entropie jako všechny zdroje fyzické energie. My všichni, abychom jej přijali, srdce dokořán musíme otevřít, služebníci Slova za úkol pak mají dát mu i dnes mocně v světě znít.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Láska – ovoce Ducha Jsme na konci doby velikonoční – slavíme slavnost Seslání Ducha svatého, narozeniny Církve. Co se kdysi stalo o letnicích, to jistě všichni víte a znovu o tom uslyšíme, jak Duch Boží začal mocně působit v těch, kteří mu byli v modlitbě otevřeni. A o to jistě usilujeme všichni: být znovu křesťany radostnými, plnými elánu a chuti do života. Staří řečtí autoři, pohanští i křesťanští, rádi představují člověka na rozhraní dvou světů. Každý, kdo se narodí, je postaven jako Herakles na rozcestí. Dva životy se před ním otvírají – život těla, tělesných radostí a rozkoší, a život duše, zájmů a činů duchovních. Člověk se může rozhodnout k vzestupu či sestupu. Hájit duchovní zájmy nebo hmotařství. Starat se o vývoj duše, to není jen programem křesťana, ale každého civilizovaného člověka. Jakou souvislost s tím má Duch svatý, třetí božská osoba? Víme, že je to Duch Kristův, kterého dostáváme při křtu a biřmování, a máme se mu stále znovu v modlitbě otvírat, aby on mohl skrze nás působit a vyzařovat. Ducha svatého ve svém životě si můžeme představit ještě jinak. Krásně a přitom jednoduše ho představují první otcové Církve, když říkají, že život je možné sestavit do určité stupnice. Na prvním stupni je život rostlinný (růže) – život vegetativní reaguje na světlo, teplo, klimatické změny … Na druhém stupni jsou zvířata – mají smyslovou duši. Na třetím stupni je člověk, který není pokřtěný – má smysly jako zvíře, ale k tomu má také nesmrtelnou duši, poznává pravdu a usiluje o dobro. Na čtvrtém stupni je křesťan – má tělo, smyslovou duši, duši rozumovou, ale kromě toho přijal vyšší stupeň života Božího – je v něm Duch svatý. Svatý Antonín pozitivně říká, že člověk pokřtěný se od nepokřtěného liší jako pastýř od ovce neboli v přenesení do života Božího, nadpřirozeného. Je to jistě těžké téma na krátkou úvahu, ale všimněme si, že Ducha svatého poznáváme ani ne tak teoreticky jako spíše prakticky, tedy z jeho působení. Co se stalo z apoštolů po seslání Ducha svatého? Najednou se z těchto bázlivých, neučených, prostých rybářů, stávají horliví nadšenci pro Krista, jejichž řeči všichni rozumí a přijímají víru v Krista. Duch svatý tedy nestaví na jejich schopnostech, spíše z nich vytváří nástroje pro své

záměry. Předpokladem byla modlitba Proto i my dnes chceme zvlášť prosit za vylití Ducha svatého na každého z nás, abychom se opět dostali ze svých smutků a chmur. V podobě ohnivých jazyků sestupuje na apoštoly, aby je naplnil vlastnostmi ohně. Oheň má trojí účinek: 1) osvěcuje – apoštolové byli nevzdělaní, dostávají světlo víry, aby dokonale hlásali věčné pravdy 2) je zdrojem síly - zvláště třeba v motorech dokáže rozhýbat i velmi těžký stroj – tak i Duch Boží dokáže uvést do pohybu všechno to strnulé, všední, nudné v našem životě, jen je třeba otočit klíčkem, nastartovat se pro Boha 3) dává teplo, hřeje - tak i dobrota našeho srdce o které se druzí přesvědčí, je mimořádným svědectvím Tato expanze je vidět i v přírodě kolem nás právě v tyto dny. Letnice slavíme v nejkrásnějším měsíci v roce, v máji, kdy slunce svými paprsky probouzí život skrytý v přírodě, všechno kvete, voní, zpívá a doslova provokuje, abychom šli ven, obdivovali všechnu tuto krásu, a také si přejeme, aby i náš život v síle Ducha svatého byl tak krásný jako ten májový den. Působení Ducha svatého můžeme vidět v životě mnoha světců i věřících lidí, kteří projevovali lásku k bližním i za cenu velkých obětí. Jedna paní měla manžela, který byl vysokým stranickým funkcionářem. Svou manželku tupil za každý projev víry a někdy jí i zakazoval chodit do kostela. Jednou manžel odcestoval na tři týdny na podnikovou rekreaci k moři. Když se vrátil, ptal se ženy, jak se měla, když byl pryč. A ona říká: výborně, protože jsem mohla s klidem chodit do kostela. To manžela natolik rozzuřilo, že ji zbil, nadával, kopal do ní. A ona se modlila k Duchu svatému, aby ho zachránil. Obětuji tuto bolest za jeho obrácení. Po půl hodině, až manželovi vychladla hlava, šel za manželkou a omluvil se jí. Řekl jí: „choď so klidně do kostela. Ale já nikdy neuvěřím, že Bůh existuje. Mám na to důkaz. Mnohokrát jsem v životě hřešil, Boha proklínal, nadával mu, tupil ho, a dělal si z něho posměch. A podívej se, jsem zdravý, silný, mám se dobře a zastávám vysokou politickou funkci – kdyby Bůh existoval, tak mě přece potrestá! Manželka se ovšem ani tímto argumentem nenechala zlomit. Za rok manžel onemocněl. Manželka se o něj s láskou starala, ale nakonec musel odejít do nemocnice. Najednou se mu všechno rozleželo v hlavě a říká si: kde je pravda? U mých soudruhů, kteří mě vyhodili z mého lukrativního postu anebo u mé manželky. Pravda je tam, kde je láska. Proto i já už nemohu dál zůstat nevěřící. Zavolal si ženu a řekl jí: vezmi moji stranickou a milicionářskou legitimaci a vrať ji soudruhům, A zavolej mi kněze. Kněz se mu pak věnoval, udělil mu svátosti. Umřel. A pohřeb byl s knězem, bez rudých věnců. Příklad, co dokáže láska, která je ovocem Ducha svatého. Myslím, že každý z nás si přeje, aby nesl ovoce Ducha svatého, kterým je láska, radost pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistota.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Povoláni k lásce Je známá opera Bedřicha Smetany, která nese název Tajemství. Jde tam o hledání tajné chodby k pokladu, kterou jeden muž objevil a chrání si to jako tajemství. Ovšem dopadlo to tak, že tajemství se neudrželo a nakonec ho hlásá ponocný z věže jednomu nahluchlému. Tak to bývá s těmi lidovými tajemstvími, o kterých se nemluví, ale často se jen prozradí. Slovo tajemství však může znamenat nejenom věc tajnou, ale také těžko poznatelnou. Jsou určitá tajemství v přírodě, která jsou jen pomalu objevována a poznávána: jak je třeba možné, že netopýr v úplné tmě vidí, že dravý pták z velké výšky vidí malou myšku. Podobně jako je to třeba s tajemstvím lidského těla, s dědičností, apod. Mnohé se již podařilo objasnit a vysvětlit, mnohé však zůstává ještě nerozluštěno. Jsou ovšem tajemství, která se týkají Boha, a ta svým rozumem nepronikneme nikdy. Jsou tajemstvími jeho vnitřního života. K nim patří i to dnešní tajemství Boha ve třech osobách. U nás, lidí, nejsou tři osoby jedním člověkem, i když mají stejné jméno. Josef Novák může být dědeček, syn a vnuk. Všichni tři se stejně jmenují, ale přesto nejsou jeden. Bůh je však jeden, ale ve třech osobách. Svatý Patrik se to snažil vyjádřit třeba tím, že trojlístek je jeden a přece má tři lístky; nebo sluneční paprsek, který se lomí skleněným hranolem se rozloží na tři základní spektrální barvy; nebo třeba trojúhelník; voda – H20: pára, kapalina, led, ale pořád je to jedna voda. Myslím, že tyto skutečnosti nám pomáhají především alespoň lidsky vyjádřit tajemství Boží trojjedinosti. Pro nás však je moc důležité si uvědomit, proč nestačí věřit jen v jediného Boha, jak tomu věří muslimové (Allah). Nač si lámat hlavu s takovým tajemstvím? Přijdeme však na to, že by tím naše víra byla značně ochuzena. Je křesťané věří v Boží Trojici a tím se odlišují od všech jiných náboženství, včetně mohamedánství. Allah je sice jediný Bůh, ale jiný než u křesťanů. Je to jediný suverénní monarcha, ničím neomezený, který může nařídit a zakázat cokoliv, ale není v něm vnitřní život jako u křesťanů. Brilantně to vysvětluje sv. Augustin, když říká, že je-li Bůh láska, musí být trojice; láska totiž vyžaduje tři skutečnosti: toho, kdo miluje, pak toho, kdo je milován, a nakonec pouto mezi nimi a tím je láska sama. Jestliže jsme my lidé stvořeni k Božímu obrazu, pak ani my tu nejsme pro sebe, ale pro ty druhé.

Vždyť všichni z lásky rodičů přišli na svět a proto jsme k lásce povoláni. Platí to i mezi námi ve farním společenství. Potřebujeme lidi starší i mladší. Ve všední den chodí převážně starší a ukazují tím mladým, kde je pravá moudrost života, totiž v Bohu. V našem společenství potřebujeme i mladé lidi, protože díky nim se objevuje i určitá mladost, svěžest Církve, vidíme-li malé děti či slyšíme-li zazpívat schóla. A tak je třeba abychom dokázali všichni propojovat moudrost stáří s nadšením mládí. Žít podle Nejsvětější Trojice znamená umět druhé přijímat, poděkovat, pochválit i podpořit. Kéž i náš život je obrazem vnitřního života Trojjediného Boha, kde Otec miluje Syna a jejich vzájemnou láskou je Duch svatý.

Obraz Církve ve Starém zákoně

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Když papež Jan Pavel II navštívil Jeruzalém, zastavil se a pomodlil se u tzv. zdi nářků, zbytkem starozákonního chrámu. Slyšel jsem při této příležitosti tuto poznámku: „Je to pěkné znamení snášenlivosti. Ale buďme upřímní! Starý chrám není už křesťanský. Nebo snad ještě něco ze Starého přešlo i do nového? Má ještě Církev něco společného se synagogou?“ Tou otázkou se zabývali už první křesťané a dohodli se, že se musí naučit číst Starý Zákon duchovně, tj. vidět tu nové pravdy jako v obrazech. I církev samu poznáváme v jejích obrazech. Z Písma jsme přijali především dva: mystické tělo Kristovo a Boží lid. Ten první výraz je z Nového zákona , ten druhý je typicky starozákonní. Kdy začíná? Prvních 11 kapitol Geneze můžeme nazvat zkrácenými dějinami lidstva. Kapitolou dvanáctou začíná historie izraelského lidu zvláštním vyvolením Božím Abraháma a jeho potomků, příslibem, že Bůh bude s nimi. To se pak neustále projevuje. Velkou událostí v životě národa je tzv. exodus, východ z egyptské země, z otroctví do svobody. Stalo se to způsobem tak podivuhodným, že všichni viděli na vlastní oči slávu Boží, že je Bůh opravdu s nimi. Bylo to ve znamení Boží moci. Uzavřeli tedy s Bohem zvláštní smlouvu. Ale Boha samého neviděli. Blíž se k němu přiblížil Mojžíš, když vystoupil na horu Sinaj. Ale i tam viděl Hospodina jenom v mraku, tj. v tajemství. Exodem z Egypta začíná putování národa pouští až do zaslíbené země, její postupné dobývání, organizace lidu ve státní útvar za krále Davida a postavení jeruzalémského chrámu jeho synem Šalomounem. Za všech okolností ukazuje Bůh, že je s národem, ukazuje cestu, jak jít dopředu a pomáhá v nesnázích. Ale navenek se to projevuje příležitostně. Založením království a postavením chrámu se smlouva s Bohem stává institucionální. Při posvěcení chrámu se Bůh zase zjeví, ale jako na Sinaji, zase v mraku, v tajemství. To je útěchou i pokušením. Lid snadno na Boha zapomíná. To pak přináší velké katastrofy národní a soukromé. Bůh se tedy zjevuje novým teologicky vyšším způsobem. Stále dokazuje, že je ochoten odpustit nevěrnosti, hříchy, že i ve velkých bídách zůstává milosrdným, vítězem na zlobou. Ti, kdo uchovávají tuto víru, je jich jenom jakoby svatý zbytek, se nazývají „spravedlivými“. Ten titul dává Písmo na prahu Nového zákona sv.

Josefovi, Simeonovi a Anně, kteří očekávali spásu Izraele, tj. příchod slíbeného Mesiáše a jeho království (Lk 2, 25). A dočkali se skutečně narození Krista. Po tomto schématickém přehledu Starého zákona se přenesme nyní do Nového. I ten začíná vyvolením a novým exodem. Tentokrát tu nejde o otroctví egyptské, ale o přechod ze zajetí hříchu do svobody Božích dětí v církvi. Jako za kdysi faraón nechtěl Izraelity propustit, ale držel je násilím, tak také dějiny církve začínají dobou pronásledování, katakombami. Duch světa se snaží udržet lidstvo ve své moci. Když na počátku 4. století církve vyšla z katakomb a světová říše římská se stala křesťanskou, viděli v tom Otcové jakoby obsazení zaslíbené země, začínají se stavět chrámy. Pamětník těch událostí historik Eusebius píše: „Vzešel jasný a světlý den, bez nejmenšího obláčku, který osvěcuje svými paprsky božského světla chrámy Kristovy v celém světě...Stavějí se chrámy od základů až do velké výšky a jsou krásnější než staré, které rozbourali...Ve velkých městech se začínají slavit svátky posvěcení a obnovení chrámů.“ Byl to velký triumf křesťanské víry. Nový Boží lid, církev, se začíná organizovat, stává se světovou institucí. Všichni mají přístup k Bohu jakoby na dosah ruky. Ale je to pořád v tajemství. Vyskytují se už ve 4.století někteří, kteří podobně jako Mojžíš vystupují na hory, aby viděli zblízka Boží slávu. Je to spojeno s odchodem mnichů do pouště, se vznikem kontemplativního způsobu života a tendencemi mystickými. Mystické duše vidí Boha blízko, ale i ony jenom v oblaku, v tajemství. Neviditelně však Bůh stále svůj lid vede. Ale naše situace se podobá situaci Izraelitů v době královské. Křesťanský lid, i když je sjednocený v církvi, často na Boha zapomíná a proto přicházejí nečekané pohromy. Ale Bůh se i v těch neštěstích stále projevuje jako milosrdný, jako ten, kdo chce v každém okamžiku odpustit nevěrnost těm, kdo toho litují. Kajícím církev stále zvěstuje: „Čiňte pokání, protože se přibližuje království Boží!“ (srov. Mt 3, 2). Jsou ti, kdo to slyší, spravedliví Nového zákona, kteří očekávají druhý slavný příchod Kristův v moci a ve slávě. Můžeme tedy uzavřít, že výraz Boží lid, převzatý ze Starého zákona a aplikovaný na církev, pěkně vyjadřuje její souvislost v historickém vývoji spásy. Ale II. vatikánský koncil dal tomuto výrazu přednost i z jiného důvodu. V době před koncilem vyšla pověstná encyklika Pia XII. o církvi jako mystickém těle Kristově. Teologické studie rozvíjely smysl tohoto obrazu. Protože však jsou všechny obrazy částečné, doplňují se jinými. Obraz církve jako jednoho těla pěkně vyjadřuje její jednotu a přitom mnohost, jak to rozvádí už sám sv. Pavel: „Bůh zařídil tělo tak..., aby údy pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním“ (1 Kor 12, 24-26). Údy však nejsou samostatné osoby, nemají svobodnou vůli nezávisle rozhodovat. Tento pohled je pěkně doplněn obrazem druhým, tj. Boží lid. Členství v církvi totiž předpokládá jednotu svobodných osob. Taková jednota je ovšem nutně ve vývoji a předpokládá stálou spolupráci lidí mezi sebou a stálý dialog s Bohem. Týž koncilní dekret, který razí cestu výrazu církev – Boží lid, mluví také o kolegialitě tj. o zdokonalených lidských vztazích, které mají mezi křesťany panovat. Stává se tedy církev velkou duchovní rodinou a navazuje na to, co už bylo stvořeno v ráji, když Bůh prohlásil, že není radno, aby byl člověk sám. Stvořil tedy muže a ženu. „A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte, množte se a naplňte zemi!“ (Gn 1, 28). Církev je povolána, aby ten příkaz uskutečnila ve smyslu duchovním. V tom smyslu platí tedy i to, co o ní řekli Otcové, že byla stvořena už v ráji a je tu k tomu, aby do ztraceného ráje lidstvo dovedla.

I martiri di Gesù in questo mondo che muore di egoismo e di violenza (J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v bazilice San Giovanni a Porta Latina, v homílii o svátku mučednictví sv. Jana - vhozeného do kotle vařícího oleje, 10. května 2009)

1. Působivým obřadem dnes slavnostně slavíme mučednictví sv. Jana apoštola a evangelisty. Přišli jsme v procesí z nedalekého kostelíka, jenž povstal díky úctě papežů a mistrovství velkých architektů na místě, kde tento podstoupil mučení. Dnes pak nás eucharistie shromáždila v této bazilice sv. Jana u Latinské brány, vybudované na konci V. století. Na konci roku 200 jej uvádí Tertulián ve významném díle De prescriptione haereticorum, česky „Výhrady proti námitkám heretiků“ (36,3); ve IV. století se o něm zmiňují sv. Ambrož v IX. hymnu („Pro sv. Jana“, 3033), a sv. Jeroným v knihách „Proti Jovinianovi“ (1,26); kromě mnoha dalších svědectví pozdějších staletí. Podle těchto zpráv byl Jan odsouzen Domiciánovým císařským tribunálem k ponoření do kotle s vařícím olejem, a protože zůstal nedotčen, byl vypovězen do vyhnanství na ostrov Patmos. Dnešní svátek se slavil od nepaměti 6. května. Dnes tedy uctíváme velkého Jana, jenž ke koruně čistoty a vznešenosti svých spisů připojuje aureolu mučednictví. On, jenž při Poslední večeři sklonil hlavu na Ježíšovu hruď, čerpaje od něj hluboké poznání Vtěleného Slova, je výsostným apoštolem lásky. A mučednictví, které podstoupil, i když mu nepodlehl, bylo vznešeným úkonem lásky ke Kristu. 2. Syn Zebedeův, patřil mezi učedníky Jana Křtitele, který jemu a Ondřejovi jako prvním ukázal na Mesiáše, jenž kráčel podél Jordánu. Tito ho následovali, byli s ním celé odpoledne, a od té chvíle si Kristus navždy Jana získal. Jako jeden z dvanácti byl povolán spolu s bratrem, když na břehu Genezaretského jezera spravovali s otcem sítě. Byl mladičký, silný a velkodušný, natolik impulzivní, že ho Ježíš nazval „synem hromu“; ale v paměti Církve zůstal jako „učedník, kterého Ježíš miloval“. Spolu s Petrem a Jakubem byl Jan svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění na hoře Tábor i agónie v Getsemanech. Proto do svého evangelia vložil to,

co ostatní evangelisté opomenuli, zvláště pak některé Mistrovy zázraky a jeho řeči, mezi nimi ty vznešené při Poslední večeři. Byl jediným apoštolem, který při umučení Ježíše neopustil: šel za ním až do velerady a na Kalvárii, zůstal s Marií pod křížem, a zachoval poslední slova umírajícího Vykupitele: „Ženo, hle tvůj syn“; „žízním“; „dokonáno jest“; a viděl, jak z jeho probodeného boku vytryskla krev a voda. Ve Skutcích apoštolů zaujímá Jan po Ježíšově nanebevstoupení vždy prvořadé místo vedle Petra; je s ním, když uzdravuje chromého u Krásné brány chrámu: uvězněn s apoštoly, je spolu s nimi osvobozen andělem. Pavel se s ním po svém obrácení setkává v Jeruzalémě spolu s Petrem a Jakubem, a nazývá je „sloupy“ Církve (Gal 2,9). První mešní čtení této neděle nám popisuje tuto komunitu, která „se s úspěchem vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním ducha svatého“ (Skt 9,31); Jan jistě přispěl ke a smíření duší ve prospěch Pavla, který dosud nebyl nikomu znám. 3. Po těchto událostech o něm Nový zákon mlčí. Tradice dokládá, že Jan se přestěhoval do Efezu spolu s Marii, kterou „přijal k sobě“, jak sám říká v evangeliu (Jan 19,27). V tomto významném městě, v němž hlásal evangelium svatý Pavel, a kde pracovali Aquila a Priscila, Apollo a Timotej, jeho první biskup, se vyjma Mariina domu uchovávají pozůstatky velké baziliky, zasvěcené svatému Janovi. Do tohoto kontextu lze zasadit mučednictví. Ostatně na začátku Apokalypsy Jan píše, že se nachází na ostrově Patmos „kvůli Božímu Slovu a svědectví Ježíšovi“, dia ten martyria Jesou (Ap 1,9): tato slova jsou nepříliš zahaleným odkazem na zkouška, které podstoupil pro Krista. Má-li se za to, že Jan byl předán z Efezu do Říma jako významný představitel oné křesťanské komunity, která se nepřipojila k císařskému kultu; tady byl odsouzen k smrti jako stoupenec religio illicita (nezákonného náboženství) křesťanů, odveden na via Latina, kde stávala svatyně B´bohyně Diany, uctívané v Efezu, a tady podstoupil „mučednictví pro Ježíše“. Poté, co unikl mukám, byl poslán na ostrov Patmos: pověrčiví římští představitelé se zřejmě báli tohoto starce, který zázračně unikl mučení. Tam Jan napsal poslední knihu Nového zákona, jež velkolepými obrazy popisuje nezadržitelný rozmach Církve, bojující se silami Zla, ale chráněna Božím Beránkem. 4. Milovaní věřící. Jan byl vskutku apoštolem Kristovy lásky. Pro Něj žil, kvůli Němu čelil smrti, zanechal Církvi mimořádné dědictví svých děl, která

nám svěřují poselství lásky Boha, jenž nás v Kristu učinil svými dětmi. Je pěkné slavit svátek jeho mučednictví v době velikonoční, kdy nám Církev při všech mších svatých dává číst IV. evangelium, Apokalypsu a tři listy v liturgii hodin. Velikonoce jsou vskutku svátky lásky, a o velikonocích se cítíme objati tím Bohem, který – jak říká Jan, - k nám mluvil dvěma způsoby: ve II. čtení nás vybídl, abychom milovali Boha a tak zůstali ve spojení s Ním: „Bratři, řekl, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! … Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ (1Jan 3,18.24); a totéž nám opakoval v evangeliu, Ježíšovými slovy při Poslední večeři: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás... Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,4s). Vskutku, láska je vrcholem křesťanského života. Všichni svatí to hluboce chápali, a mohli bychom o tom mluvit ještě dlouho. Ale protože se nacházíme u Otců charitního Institutu, rád bych citoval jejich zakladatele, bl. Antonia Rosminiho, který, když spolu s prvními učedníky skládal sliby, řekl: „Pravá láska je láskou krve. Láska a oběť jsou neoddělitelné. Pohleďte na Božského Mistra v lásce, jediného Zákonodárce naší společnosti, zbroceného krví, zdrásaného, visícího na kříži, probodeného láskou… Láska jej přinesla v oběť“ (G. Fusineri, Rosmini, str. 137, Domodossola, 1962). 5. Dnešní svátek tedy musí mít velmi praktický závěr: milovat Ježíše tak, jak jej miloval Jan, jak jej milovali svatí. Mučednictví svatého Jana bylo nejvznešenějším důkazem této lásky. Svědectví lásky máme Ježíši vydávat i my. Svědectví znamená mučednictví: proto i bez prolití krve musíme být Ježíšovými mučedníky, v tomto světě, který zmírá egoizmem a násilím. Sv. Ambrož říkal: „Přemohl jsi hněv a smířil ses s bratrem? Martyr es Christi, jsi Kristův mučedník! Zachoval jsi čistotu i přes smyslná pokušení? Martyr es Christi!“. Proto je Jan tolik aktuální. Ať nám on, syn hromu, pomáhá nikdy se nesnižovat ke kompromisům s hříchem. A nejsvětější Panna, i námi přijatá za Matku, stejně jako ji přijal on, ať nás vede v bezvýhradné a opravdové lásce ke Kristu.

BENEDIKT XVI.

O APOŠTOLSKÉ CESTĚ DO SVATÉ ZEMĚ (středeční generální audience, 20. května 2009)

Drazí bratři a sestry, dnes bych rád mluvil o apoštolské cestě, kterou jsem vykonal do Svaté země ve dnech 8. až 15.května a za niž nepřestávám děkovat Pánu, protože se projevila jako velký dar Petrovu nástupci i celé církvi. Rád bych znovu vyjádřil své upřímné poděkování Jeho blaženosti patriarchovi Fouad Twalovi, biskupům různých ritů, kněžím, františkánům z kustodie Svaté země. Děkuji králi a královně Jordánska, prezidentovi Izraele a prezidentovi Palestinské samosprávy, spolu s příslušnými vládami, všem autoritám a těm, kteří se různými způsoby podíleli na zdárném průběhu návštěvy. Byla to především pouť, ba dokonce pouť par excellence k pramenům víry; a současně pastorační návštěva církve, která žije ve Svaté zemi: společenství jedinečného významu, protože představuje živou přítomnost v místech svého vlastního počátku. První etapa cesty se od 8.do 11. května uskutečnila v Jordánsku, na jehož území se nacházejí dvě hlavní posvátná místa: Hora Nebo, z níž Mojžíš spatřil Zaslíbenou zemi a kde zemřel, aniž by do ní vstoupil; a potom Betánie „za Jordánem“, kde podle čtvrtého evangelia sv. Jan začal křtít. Mojžíšův památník je místo mocného symbolického významu; mluví k nám o naší situaci jakožto poutníků mezi „již“ a „ještě ne“, mezi příslibem tak velkým a krásným, že nám oporou na cestě, a dovršením, které nás přesahuje a které přesahuje také tento svět. Církev žije v sobě samé tento „eschatologický a poutní ráz“; je již sjednocena s Kristem svým ženichem, ale svatební slavnost je zatím jenom předchutí v očekávání jeho slavného návratu na konci časů (srov. Lumen gentium, 48-50). V Betánii jsme měl to potěšení požehnat základní kameny prvních dvou kostelů, budovaných v oblasti, kde křtil svatý Jan. Tento fakt je znamením otevřenosti a respektu, kterým se v hášimovském království těší náboženská svoboda a křesťanská tradice, což si zasluhuje velkého ocenění. Měl jsem příležitost vyjádřit toto zasloužené uznání, pojící se s hlubokou úctou, muslimské

komunitě, náboženským představitelům, diplomatickému sboru a rektorům univerzit v mešitě Al-Hussein bin Talal, kterou nechal postavit král Abdallah II. na památku otce, slavného krále Husseina, který přijal papeže Pavla VI. na jeho historické pouti roku 1964. Jak je důležité, aby křesťané a muslimové žili společně v míru a ve vzájemné úctě! Díky Bohu a úsilí vlády v Jordánsku se tak děje. Modlil jsem se proto, aby tomu tak bylo také jinde, a myslel jsem zejména na křesťany, kteří žijí za svízelných podmínek v nedalekém Iráku. V Jordánsku žije významná křesťanská komunita, posílená palestinskými a iráckými uprchlíky. Je jich značné množství a ve společnosti jsou váženi také díky svým výchovným a dobročinným dílům, zaměřeným na lidskou osobu nezávisle na její etnické či náboženské příslušnosti. Krásným příkladem je rehabilitační centrum Regina pacis v Ammánu, které pečuje o množství invalidních osob. Když jsem ho navštívil mohl jsem přinést slovo naděje, kterou jsem však sám také obdržel v podobě svědectví utvrzeného utrpením a lidským sdílením. Na znak zapojení církve do oblasti kultury jsem také požehnal základní kámen univerzity latinského patriarchátu v Madabě. Velmi mne potěšilo, že jsem mohl stát u počátků této nové vědecké a kulturní instituce, která hmatatelně dokazuje, že církev prosazuje hledání pravdy a obecného dobra a nabízí otevřený a kvalifikovaný prostor všem, kdo se chtějí takovýmto hledáním zabývat, což je nezbytnou podmínkou pravého a plodného dialogu mezi civilizacemi. V Ammánu se konaly také dvě velké liturgické slavnosti: nešpory v řecko-melchitské katedrále sv. Jiří a mše svatá na mezinárodním stadionu, které nám umožnily společně zakusit krásu toho, že jsme putujícím lidem Božím, bohatým na své různé tradice a spojeným jedinou vírou. V pondělí 11.května brzo ráno jsem opustil Jordánsko a vydal se do Izraele, kde jsem se hned na začátku představil jako poutník víry v zemi, kde se Ježíš narodil, žil, byl usmrcen a vstal z mrtvých a současně jako poutník pokoje vyprošoval na Bohu mír, aby tam, kde se On chtěl stát člověkem, mohli všichni lidé žít jako jeho děti, tedy jako bratři. Tento druhý aspekt mojí cesty, samozřejmě vcházel najevo při setkání s občanskými autoritami: na návštěvě u prezidenta Izraele a prezidenta Palestinské samosprávy. V této Bohem požehnané zemi, se někdy jeví jako nemožné prolomit spirálu násilí. Avšak nic není nemožné Bohu a těm, kteří v něho důvěřují! Víra v jediného, spravedlivého a milosrdného Boha je proto ten nejcennější zdroj tamějších národů a musí uvolňovat veškerý jejich potenciál úcty, smíření a spolupráce. Toto přání jsem vyslovil jak při návštěvě Velkého muftího a představitelů muslimské obce v Jeruzalémě, tak na Vrchním rabinátu Izraele, jakož i na setkání s organizacemi, usilujícími o mezináboženský dialog, a také s náboženskými představiteli Galileje.

Jeruzalém je křižovatkou tří velkých monoteistických náboženství, a samo jeho jméno – „město pokoje“ – vyjadřuje plán Boha s lidstvem, z něhož chce vytvořit velkou rodinu. Tento plán, předpověděný Abrahamovi, se plně uskutečnil v Ježíši Kristu, kterého svatý Pavel nazývá „náš pokoj“, protože svou Obětí zbořil zeď nepřátelství (srov. Ef 2,14). Všichni věřící musí proto odložit předsudky a touhu po nadvládě a svorně praktikovat základní přikázání: milovat Boha celým svým bytím a milovat bližního jako sami sebe. Židé, křesťané i muslimové jsou povoláni to dosvědčovat, aby tak skutky ctili onoho Boha, ke kterému se modlí ústy. A právě to jsem modlitbou nosil v srdci při návštěvě Jeruzaléma, Západní zdi či Zdi nářků a Skalního dómu - symbolických míst judaismu a islámu. Chvílí intenzivního usebrání byla také návštěva mauzolea Yad Vashem, vybudovaného v Jeruzalémě na počest obětí Shoa. Stanuli jsme tam v tichu, modlitbě a rozjímání nad tajemstvím „jména“: každá lidská osoba je posvátná a její jméno je vepsáno do srdce věčného Boha. Strašlivá tragédie Shoa nesmí být nikdy zapomenuta! Naopak, je třeba, aby byla stále v naší paměti jako všeobecná připomínka posvátného respektu k lidskému životu, který má vždycky nekonečnou hodnotu. Jak už jsem naznačil, primárním cílem mojí cesty byla návštěva katolických společenství Svaté země, k čemuž došlo několikrát v Jeruzalémě, Betlémě a v Nazaretě. Ve Večeřadle, s myslí obrácenou ke Kristu, který omývá nohy apoštolům, ustanovuje eucharistii a o Letnicích pak vlévá církvi dar Ducha svatého, jsem se mohl mimo jiné setkat s Kustodem Svaté země a společně rozjímat o našem povolání být jedno, tvořit jedno tělo a jednoho ducha a proměňovat svět mírnou mocí lásky. Toto povolání se ve Svaté zemi jistě setkává se zvláštními těžkostmi, a proto jsem svým bratřím opakoval slova vzešlá z Kristova srdce: „Nebojte, malé stádce. Váš Otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk

12,32). Krátce jsem pak pozdravil kontemplativní řeholnice a řeholníky a poděkoval jim za službu, kterou nabízejí církvi svou modlitbou za pokoj. Vrcholnými momenty společenství s věřícími katolíky byly především eucharistické bohoslužby. V údolí Josafat v Jeruzalémě jsme rozjímali o Kristově Vzkříšení jako síle naděje a pokoje pro toto město a pro celý svět. V Betlémě na Palestinském území byla před bazilikou Narození slavena mše svatá také za účasti věřících z Gazy, s nimiž jsem se mohl osobně setkat a ujistit je svou obzvláštní blízkostí. Betlém, místo, kde se rozezněl nebeský zpěv o pokoji pro všechny lidi, je symbolem vzdálenosti, která nás dosud dělí od naplnění této zvěsti: vratkost, izolace, nejistota, chudoba. To vše přivedlo mnoho křesťanů k odchodu. Církev však pokračuje na svojí cestě, podporována silou víry a dosvědčujíc lásku k bratřím konkrétními skutky, jako např. Caritas Baby Hospital v Betlémě, financovaný Německem a Švýcarskem, a humanitární činnost v uprchlických táborech. V jednom z nich, který jsem navštívil, jsem chtěl ujistit rodiny, které tam přebývají, o blízkosti a podpoře všeobecné církve a všechny vyzvat, aby usilovali o mír nenásilnými prostředky, následujíce příklad svatého Františka z Assisi. Třetí a poslední mši za účasti lidu jsem sloužil minulý čtvrtek v Nazaretu, městě Svaté rodiny. Modlili jsme se za všechny rodiny, aby byly znovu objeveny krásy manželství a rodinného života, hodnota domácí spirituality a výchovy, pozornost k dětem, které mají právo vyrůstat v pokoji a klidu. V bazilice Zvěstování jsme spolu se všemi pastýři, osobami zasvěceného života, církevními hnutími a aktivními laiky z Galileje opěvovali naši víru ve stvořitelskou a proměňující moc Boha. Tam, kde se Slovo v lůně Panny Marie stalo tělem, vyvěrá nevyčerpatelný pramen naděje a radosti, jenž nepřestává oživovat srdce církve, která putuje dějinami. Moje pouť se skončila minulý pátek zastavením v bazilice Božího hrobu a dvěma důležitými ekumenickými setkáními v Jeruzalémě: na řeckém pravoslavném patriarchátu, kde byly shromážděny všichni církevní představitelé Svaté země a nakonec v kostele arménské apoštolské církve. Je útěšné zrekapitulovat celou cestu, kterou mi bylo dáno uskutečnit, právě ve znamení Kristova zmrtvýchvstání: navzdory všem peripetiím, které během staletí poznamenaly posvátná místa, navzdory válkám, destrukcím a, bohužel, také konfliktům mezi samotnými křesťany, církev pokračuje ve svém poslání, pobízena Duchem vzkříšeného Pána. Je na cestě k plné jednotě, aby svět uvěřil v lásku Boží a zakusil radost jeho pokoje. Při pokleknutí na Kalvárii a v Ježíšově hrobu jsem vzýval moc lásky, která pramení z velikonočního tajemství, jedinou moc, která může obnovit lidi a orientovat dějiny a svět k jejich cíli. Prosím také vás, abyste se modlili na tento úmysl v předvečer slavnosti Nanebevstoupení, kterou ve Vatikánu budeme slavit zítra. Děkuji vám za pozornost.

Podle různých pramenů píše a kreslí Jiří Bůžek

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 A M A LF I

Sv. Ondřej, Protóklitos

/promluva Benedikta XVI.při středeční generální audienci, 14. června 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, v posledních dvou katechezích jsme mluvili o postavě sv. Petra. Nyní chceme, nakolik nám to prameny dovolí,poznat trochu blíže i ostatních jedenáct apoštolů. Proto dnes promluvíme o svatém Ondřeji, bratru Šimona Petra; také on byl jedním ze Dvanácti. První charakteristika, která na Ondřeji upoutává pozornost, je jméno: není hebrejské, jak by se dalo očekávat, ale řecké, což je nepřehlédnutelným znakem jisté kulturní otevřenosti jeho rodiny. Nacházíme se v Galileji, kde řecký jazyk a kultura jsou do značné míry zastoupeny. V seznamech Dvanácti zaujímá Ondřej druhé místo, jako u Matouše (10,1-4) a Lukáše (6,13-16), nebo čtvrté místo jako u Marka

SOCHA SV. ONDŘEJE, katedrála v Amalfi

(3,13-18) a ve Skutcích apoštolů (1,13-14). Každopádně se v prvních křesťanských komunitách jistě těšil velké vážnosti. Z evangelií jasně vyplývá pokrevní vztah mezi Petrem a Ondřejem, stejně jako společné povolání, s nímž se na ně Ježíš obrátil. Čteme tu: „Když se Ježíš ubíral podél Galilejského moře uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4,18-19; Mk 1,1617). Ze čtvrtého evangelia vyplývá další významná zvláštnost: Ondřej byl nejprve učedníkem Jana Křtitele; to nám dokazuje, že byl mužem, který hledal, který sdílel naději Izraele, který chtěl co nejblíže poznat slovo Pána, skutečnost přítomného Pána. Byl skutečně mužem víry a naděje; a od Jana Křtitele jednoho dne slyšel, jak prohlašuje Ježíše za „beránka Božího“ (Jan 1,36); povstal tedy a spolu s dalším nejmenovaným učedníkem následoval Ježíše, Toho, jehož Jan nazval „beránkem Božím“. Evangelista říká: „viděli, kde bydlí a ten den zůstali u něho“ (Jan 1,37-39). Ondřej se tedy těšil vzácným okamžikům Ježíšovy blízkosti. Vyprávění pokračuje významnou poznámkou: „Jeden z těch dvou učedníků, který slyšel Janova slova a šel za ním byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-43), čímž okamžitě projevil nevšedního apoštolského ducha. Ondřej byl tedy prvním z apoštolů, který byl povolán následovat Ježíše. Právě proto jej byzantská liturgie uctívá titulem Protóklitos, jenž doslova znamená „první povolaný“. Je také jisté, že vzhledem k bratrskému vztahu Petra a Ondřeje se Církev v Římě a Konstantinopoli vnímají zvláštním způsobem jako sesterské Církve. Můj předchůdce Pavel VI., aby tento vztah zdůraznil, vrátil v roce 1964 vzácnou relikvii svatého Ondřeje až do této doby uchovávanou ve vatikánské bazilice -, pravoslavnému biskupumetropolitovi města Patrasu v Řecku, kde byl podle tradice apoštol ukřižován. Evangelijní tradice zvláště připomínají jméno Ondřeje při jiných třech příležitostech, které nám dávají poznat tohoto muže trochu více. Prvním je rozmnožení chlebů v Galileji. V tomto úryvku se právě Ondřej zmínil Ježíšovi o přítomnosti chlapce, který měl sebou pět ječných chlebů a dvě ryby: trochu málo – jak podotkl – pro všechny lidi, kteří se na tom místě sešli (srv. Jan 6,8-9). V tomto případě zasluhuje důraz Ondřejův realizmus: vzpomněl chlapce, - proto se ptá: „Ale co je to pro tolik lidí?“ (tamtéž) - a uvědomil si také nedostatečnost jeho skrovných zásob. Nicméně Ježíš se dokázal postarat, aby bylo dostatek pro celé množství lidí, co si ho přišli poslechnout. - Druhá příležitost se naskytla v Jeruzalémě. Při odchodu z města jeden učedník zmínil Ježíšovi úchvatný pohled na mohutné hradby, které obléhaly chrám. Mistrova odpověď byla překvapivá: řekl, že z těch hradeb nezůstane kámen na kameni. Tehdy se ho Ondřej společně s Petrem, Jakubem a Janem zeptali: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení, že se to všechno už naplňuje?“ (Mk 13,1-4). V odpovědi na tuto otázku Ježíš pronesl důležitou řeč o zničení Jeruzaléma a o konci světa, přičemž vybídl své učedníky, aby prozíravě četli znamení časů a vždy zůstali bdělí. Z té události můžeme vyvodit, že se nesmíme obávat klást Ježíšovi otázky, ale zároveň musíme být ochotni přijmout učení, které nám nabízí, i když jsou překvapivá a obtížná. V evangeliích je nakonec zaznamenána třetí Ondřejova iniciativa. Dějištěm je opět Jeruzalém, krátce před utrpením. K slavení Paschy – vypráví Jan - přišli do svatého města i někteří Řekové, pravděpodobně proselyté nebo bohabojní věřící, aby se o svátku Paschy klaněli Bohu Izraele. Ondřej a Filip, dva apoštolové s řeckými jmény, dělají této malé

skupině Řeků tlumočníky a prostředníky u Ježíše. Pánova odpověď na jejich prosbu se jeví – jako tomu bývá často v Janově evangeliu – záhadná, avšak právě proto vystupuje její bohatý význam. Ježíš říká dvěma učedníkům a skrze ně, řeckému světu: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek. (12,23-24). Co v této souvislosti ta slova znamenají? Ježíš chce říci: Ano, k setkání mezi mnou a Řeky dojde, nebude to ale prostý rozhovor mezi mnou a několika osobami, které žene především zvědavost. Mou smrtí, která se dá přirovnat k pšeničnému zrnu, co padá do země, nadejde hodina mého oslavení. Z mé smrti na kříži vzejde velká plodnost: „odumřelé pšeničné zrnko“ – symbol mého ukřižování – se ve vzkříšení stane chléb života pro svět; bude světlem pro národy a kultury. Ano, k setkání s řeckou duší, s řeckým světem, dojde v oné hloubce, na níž ukazuje pšeničné zrno, které do sebe nasává síly země i nebe a stává se chlebem. Jinými slovy, Ježíš prorocky mluví o Církvi Řeků, Církvi pohanů, Církvi světa jako plodu své Paschy. Pradávné tradice spatřují v Ondřejovi, který toto slovo tlumočil Řekům, nejen tlumočníka několika Řeků v právě zmíněném setkání s Ježíšem, nýbrž považují ho za apoštola Řeků ve létech, která následovala po Letnicích. Uvědomují nás, že ve zbývajícím životě byl hlasatelem a tlumočníkem Ježíše pro řecký svět. Petr, jeho bratr, dospěl z Jeruzaléma přes Antiochii do Říma, aby tam konal své všeobecné poslání. Ondřej byl naopak apoštolem řeckého světa: tak se v životě i ve smrti jeví jako opravdoví bratři - bratrství, které se symbolicky vyjadřuje ve zvláštním vztahu stolce římského a cařihradského, vskutku sesterských církví. Pozdější tradice, jak jsem se zmínil, vypráví o Ondřejově smrti v Patrasu, kde i on podstoupil trest ukřižování. V tom svrchovaném okamžiku však, podobným způsobem jako bratr Petr, žádal, aby byl přibit na kříž odlišný od toho Ježíšova. V jeho případě jde o kříž ve tvaru písmene X, kdy je totiž příčně břevno skloněno, proto je nazýván „kříž sv. Ondřeje“. Krátce před svým ukřižováním - podle starobylého vyprávění (z počátku 6. století), nadepsaného: „Ondřejovo utrpení - měl apoštol říci: „Buď pozdraven, ó kříži, slavnostně uvedený Kristovým tělem a ozdobený jeho údy, jako vzácnými perlami. Dříve než na tebe Pán vystoupil, naháněl jsi pozemský strach. Nyní však, obdařen nebeskou láskou, jsi přijímán jako dar. Věřící vědí kolik je v tobě radosti, kolik máš připraveno darů. S jistotou tedy a naplněn radostí přicházím k tobě, abys i mne přijal jásajícího jako učedníka toho, který byl na tebe pověšen ... Ó blažený Kříži, který jsi přijal vznešenost a krásu Pánových údů!… Uchop mě a nes mě daleko od lidí a odevzdej mě mému Mistru, aby mě skrze tebe přijal ten, který mě skrze tebe vykoupil. Buď pozdraven ó Kříži, vskutku buď pozdraven!“ Jak patrno, je tu velmi hluboká křesťanská spiritualita, která vidí v kříži nejen nástroj mučení, ale spíše nesrovnatelný prostředek plného připodobnění se Vykupiteli, pšeničnému Zrnu, padlému do země. Odtud se musíme naučit velmi důležité lekci: naše kříže nabývají hodnotu, jsou-li chápány a přijímány jako podíl na kříži Kristově, padne-li na ně odlesk jeho světla. Jen tímto Křížem jsou i naše utrpení zušlechtěna a nabývají svůj pravý smysl. Apoštol Ondřej, nás tedy učí ochotně následovat Ježíše (srv. Mt 4,20; Mk 1,18), mluvit o Něm s nadšením všem, s nimiž se setkáme, a především pěstovat s Ním opravdu důvěrný vztah, s vědomím, že pouze v Něm můžeme najít poslední smysl svého života i své smrti.

AMALFI „Den co den sem přicházejí tisíce turistů, aby obdivovali krásy kouzelné přírody a umění, jež proměnilo skály ve svatyně… Přijď a přines nám bohatství svého lidství, my bychom ti rádi nabídli vroucnost našeho přátelství. Čekáme tě.“ (Beniamino Depalma, arcibiskup Amalfi-Cava de'Tirreni)

Amalfské pobřeží - pohled z Ravella

Jedinečným svědectvím o úloze, kterou měli obyvatelé Amalfi v šíření hodnot evangelia na Východě a zvláště v zemi Ježíšově jsou dějiny počátků Suverénního Maltézského řádu. Řád maltézských rytířů byl založen fra Gerardem Sassem, šlechticem z osady Scala, která se prostírá na amalfském pobřeží. Byl mužem „osvědčené svatosti, jenž po dlouhý čas a během války, jež vedla k dobytí Jeruzaléma křižáky (1. Křížová výprava v r. 1099) sloužil v městské nemocnici, založené Amalfskými. Mons. Cesario D´Amato, emeritní opat kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě a historik amalfských kořenů, ve své knize L'Origine dell'Ordine Ospedaliero di S. Giovanni di Gerusalemme (1974) datuje založení amalfském nemocnice v Jeruzalémě do let 1020-1048. Podle zpráv, jež nacházíme v Dějinách Normanů, sepsaných v letech 1080-1089 montecassinským mnichem Amatem, byla nemocnice vybudována jistým Maurem, synem Pantaleona, „šlechtice z Amalfi, který žil bezustání před Bohem“. Mezi mnoha dobrými díly (daroval i bronzové brány dómu v Amalfi, opatství na Montecassinu a sv. Pavla za hradbami) založil v Jeruzalémě

nemocnici se záměrem „přijímat zdravé i nemocné“, kteří se vydali na pouť k Svatému Hrobu. Kláštery a hospice postavili „amalfští obchodníci naproti branám chrámu Pánova zmrtvýchvstání“. Svými sbírkami rovněž zajišťovali chod nemocnice. Během dobývání Jeruzaléma, k němuž došlo v průběhu první křížové výpravy, byl Gerardo de Saxo jedním z mnichů či dobrovolníků, kteří přijímali chudé v hospicu, zasvěceném sv. Janovi. Během obléhání „se muslimové obávali, že by jim mohl činit úklady a proto ho uvrhli do vězení“. Křižáci, kteří pak vstoupili do Jeruzaléma, jej nalezli „v temném a krutém žaláři, přikovaného okovy a zmučeného mnohým trýzněním…. Svatý muž, i přesto že bil dobitý, se ihned s velkou horlivostí a láskou vrátil ke své svaté službě pohostinnosti“. Jakmile Gottfried z Bouillonu vstoupil do Jeruzaléma, chtěl navštívit nemocnici a byl jí tak nadšen, že jí věnoval některé ze svých držav ve Francií. Tak se začalo vytvářet jmění nemocnice, která za krátký čas „značně rozmnožila svá vlastnictví i renty“. Tyto dary se už nedávaly opatství, ale přímo nemocnici, která tak začala nabývat vlastní ekonomické nezávislosti. Fra Gerard stál před nutností postavit fungování nemocnice na nových základech. Zrodil se tak nový řeholní řád, první v dějinách Církve, jenž vznikl s přesně daným cílem, totiž sloužit chudým. Špitální řád sv. Jana Jeruzalémského dosud existuje a je znám rovněž pod názvem Maltézští rytíři.

DÓM

Dóm v Amalfi je zasvěcen svatému Ondřeji, k němuž se pojí následující zázrak. Psal se 27. červen 1544. Tu se na moři znenadání objevily pirátské lodi. Obyvatelé Amalfi byli zděšeni. Sebrali se proto na modlitbách v katedrále a prosili o ochranu svého patrona, sv. Ondřeje, apoštola. Tu se moře začalo vzdouvat jako za velké bouře a přinutilo pirátské lodě odplout. Všichni volali: zázrak! Na poděkování za obdrženou milost, Amalfští zasvětili 27. červen připomínce této události.

Katedrála byla postavena v IX. století. V roce 990 byla rozšířena, když dóže Mansone III. získal od papeže Jana XV. „její povýšení na biskupský kostel s hodností metropolitního chrámu“. V roce 1203 pak byl rekonstruován. V roce 1208 chrám prožíval nejprestižnější okamžik svých dějin, kromě toho, že byla už téměř dokončena jeho architektonická struktura. Pietro Campano, učený muž z amalfském šlechtické rodiny, papežský legát v Sýrii, jehož Inocenc III. jmenoval kardinálem, přinesl do Amalfi tělo apoštola Ondřeje, jemuž už byl zasvěcen městský kostel. Díky získání relikvií a papežského jmenování, se amalfském chrámu dostává nové výsady, neboť od této chvíle se nazývá „katedrála“. Po přinesení ostatků se poprvé kostel nazývá „ecclesia maior“ zatímco ještě před pár lety se objevoval rovněž název „ecclesia mater“.

Interiér dómu Promlouvá stylem pozdního baroka. V letech 1690-1724 prošel restaurováním, které uskutečnil Arcangelo Guglielmelli, nejslavnější architekt té doby. Trojlodní interiér, ve tvaru latinského kříže, je rozdělen dvaceti pilíři. Strop z počátku XVIII. století, zdobený zlatými kazetami, jež jsou dílem neapolského řezbáře Francesca Goriho, dává ve čtyřech velkých obrazech, jejichž autorem je Solimenův žák Ondřej z Asty -, číst svědectví „jednoho ze Dvanácti“: bičování sv. Ondřeje, jeho ukřižování, zázrak many a obraz světce vyvýšeného na kříž. Od stejného autora pochází i obraz na hlavním oltáři, po jehož stranách jsou dva mozaikami zdobené ambony z konce XII. století. Obdiv si zaslouží i starobylá křtitelnice z červeného egyptského porfýru, pocházející z Paestum, která spočívá v první kapli nalevo. Z levé lodi, mezi čtvrtou a pátou kaplí, vede schodiště do krypty.

Krypta dómu Byla vybudována v roce 1253 a obnovena v roce 1719. Stěny schodiště zdobí obrazy: Madony s Dítětem, sv. Jana a Ondřeje a Pieta ze XVI. století. Oltáři, jehož autorem je Domenico Fontana, vévodí bronzová socha sv. Ondřeje, vytvořená Michelangelem Naccherinem a věnovaná španělským králem Filipem III., přičemž oltářní architráv uzavírají dvě mramorové sochy – sv. Štěpána a sv. Vavřince s dílny Pietra Berniniho. Pod oltářem se uchovávají relikvie svatého apoštola Ondřeje, přenesené v roce 1208 kardinálem Pietrem Capuanem při návratu ze Svaté země. Kosti sv. Ondřeje, uložené v nádherně zdobeném relikviáři, vydávají zvláštní substanci, zvanou ´mana´.

Nejslavnější poutníci a zázrak many

Mezi nejslavnějšími poutníky, kteří v minulých staletích překročili práh dómu v Amalfi, historikové uvádějí návštěvu královny Jany z Neapole s manželem Ludvíkem a pár staletí nato pouti španělských vicekrálů. Mezi nesčetnými poutníky je třeba připomenout sv. Brigitu Švédskou, patronku Evropy, která se na hrobě sv. Ondřeje modlila v roce 1366, snad právě v den jeho svátku, 30. listopadu, na závěr své pouti po jižní Itálii. Ještě předtím však jedna starobylá i místní tradice uvádí, že k hrobu sv. Ondřeje připutoval i sv. František z Assisi. Zástupy zbožných ctitelů svatého patrona Amalfi se ještě rozrostly počínaje 29. listopadem 1304, v důsledku tzv. ´zázraku many´, kdy jeden starý poutník, vracející se ze Svaté země, si povšiml, že z vázy nad urnou světce vyvěrají jakoby gumovité bublinky podobné jinovatce. Od tohoto okamžiku byly relikvie přemístěny tak, aby se mana, během svých častých výlevů, mohla díky kanálku uchovávat. Amalfští tento jev chápou jako znamení, že apoštol nad nimi drží svou ochrannou ruku. Nádoba je položena na hrobě světce v kryptě dómu.

Bronzová brána dómu

Vstupní brána dómu byla ulita v Konstantinopoli v roce 1066 a katedrále přímořské republiky, svému rodnému městu ji daroval bohatý obchodník Pantaleon z Maura. Do této konstantinopolské série patří i dvě brány baziliky sv. Marka v Benátkách, rčená sv. Klementa, a ta, kterou daroval Leo z Molina, kurátor baziliky v letech 1112-1138. Tepaným křídlům brány vévodí kříž, připomínající Ježíšovu oběť, skrze niž se člověku dostalo věčné spásy. Čtveřice kazet znázorňuje přímluvu Panny Marie a svatých, kteří orodují za Církev u Krista, aby dal člověku vstoupit do chrámu, tedy do Božího království.

Rajský klášter

Byl vybudován v polovině XIII. století (1266-1268) učencem a filantropem Filipem Augustaricciem, arcibiskupem Amalfi. Rozkládá se poblíž starobylé baziliky sv. Kříže. Arcibiskup měl v úmyslu vytvořit hřbitov, kde by kosti mrtvých mohly znovu vyrašit, podle dogmatu o vzkříšení, jako ráj, a odtud také název kláštera. Prameny říkají, že jako první tu byl pohřben arcibiskupův bratr Jan, který zemřel v roce 1282, jenž skoro čtyřicet let působil jako soudce svého města a je autorem reformy Consuetudines Amalphiae. S pohřbíváním na tomto místě se ustalo počínaje XVI. stoletím. Z kláštera je rovněž nádherný výhled na věž dómu.

Bazilika sv. Kříže

Nejvznešenější stavbou starobylé přímořské republiky Amalfi je tzv. „druhotná katedrála“ – bazilika sv. Kříže. Původní struktura stavby pochází ze VI. století. Původně byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie a svatým Kosmovi a Damiánovi. Architektonicky byla původně trojlodní bazilikou. Bazilika sv. Kříže, svou klasickou formou dávných křesťanských chrámů, tvořila po staletí jediný architektonický komplex s katedrálou. Dnes se v ní nachází dómské muzeum.

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu za uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi