FARNÍ INFORMÁTOR NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ – 12. KVĚTNA 2013
Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice.
Poutníci na místě, odkud Ježíš vystoupil na nebesa, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš, vítěz nad smrtí, sedí po pravici Otce jako přímluvce a prostředník všech lidí. V této víře vzývejme Boží milosrdenství a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Svatého otce Františka, aby vedl tvůj lid k pravé vlasti, kterou máme v nebi. Prosme na úmysl dnešního Světového dne sdělovacích prostředků: aby sociální sítě jako brány pravdy a víry byly i novými prostory pro evangelizaci. Za věřící v Číně, aby pod ochranou Panny Marie z Še-šan zůstávali věrnými svědky Kristovy lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev. Za ženy a matky naší farnosti, aby prožívaly radost ze svého povolání k účasti na stvořitelském díle Božím a odpovědně chránily velký dar života. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy nebeského Jeruzaléma. K: Otče, tys všechno završil v Kristu. Dej, ať si počínáme jako spolupracovníci tvého plánu, jehož cílem je naše spása a tvá chvála. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. května 2013 DEN
NEDĚLE 12. května
LITURGIE
FARNOST
SLAVNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ SVĚTOVÝ DEN SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ
SVÁTEK MATEK
PONDĚLÍ 13. května
PANNA MARIA FATIMSKÁ
ÚTERÝ 14. května
SVÁTEK – SV. MATĚJ, APOŠTOL
STŘEDA 15. května
STŘEDA PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
ČTVRTEK 16. května
SVÁTEK SV. JAN NEPOMUCKÝ, KNĚZ A MUČEDNÍK, HLAVNÍ PATRON ČECH
PÁTEK 17. května
PÁTEK PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
SOBOTA 18. května
SOBOTA PO 7. NEDĚLI VELIK. SV. JAN I., PAPEŽ A MUČED.
SLAVNOST
NEDĚLE 19. května
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče SLÁMOVY, OLEJNÍKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu SV. KŘEST – JAROSLAV JIŘÍ DOBEŠ za + Josefa CHYTILA, DRYSICE manželku, rodiče a sourozence 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 PODIVICE–18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za +Annu JANSKOU, manžela, duše v očistci a Boží požehnání 18.00 za + rodiče ŠÉNOVY PODIVICE a DRAGONOVY 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Vladimíra JANSKÉHO, DRYSICE manželku a děti 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + rodiče VLACHOVY, PUSTIMĚŘ zetě, vnuka, a Boží požehnání 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za +Jana a Štěpánku STRATILOVY, zetě, živou a + rodinu 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 PUSTIMĚŘ za + Annu PETŘÍČKOVOU, živou a zemřelou rodinu 8.00 za + Aloise MARKA, DRYSICE dvoje rodiče, živou a + rodinu 9.30 PODIVICE za +rodiče KROMBHOLZOVY a duše v očistci 11.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00
POŘAD BOHOSLUŽEB: 19. - 26. května 2013 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEDĚLE 19. května
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO
KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ
PONDĚLÍ 20. května ÚTERÝ 21. května STŘEDA 22. května
ČTVRTEK 23. května
SV. KLEMENT MARIA HOFBAUER, KNĚZ SV. BERNARDIN SIENSKÝ, KNĚZ SV. KRYŠTOF MAGALLANES A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
SV. RITA Z CASCIE, ŘEHOLNICE
ČTVRTEK,
7. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK
PÁTEK 24. května
7. TÝDNE V MEZIDOBÍ DEN MODLITEB ZA CÍRKEV V ČÍNĚ
SOBOTA 25. 5. SV. BÉDA CTIHODNÝ, KNĚZ A U. C. SLAVNOST
NEDĚLE 26. května
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.30 DRYSICE 18.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30
za + Annu PETŘÍČKOVOU, živou a zemřelou rodinu za + Aloise MARKA, dvoje rodiče, živou a + rodinu za +rodiče KROMBHOLZOVY a duše v očistci MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST
za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za Boží požehnání pro S.M.Sebastianu VESELSKOU MÁJOVÁ POBOŽNOST
za + Jana KNAPA, manželku, rodiče a sourozence MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST
na poděkování za 70 let života PUSTIMĚŘ živou a +rod. SMEJKALOVU 18.00 a POHLODKOVU PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ na poděkování za 80 let života živou a +rod. BENÍČKOVU 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 na poděkování za 80 let života PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 SRNCOVU a ŠEDOVIČOVU za +Vojtěšku SLAVÍKOVOU, DRYSICE manžela, vnuka Zdeňka, 9.30 živou a zemřelou rodinu za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE manžela, vnučku a duše v oč. 11.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00
FARNÍ INFORMÁTOR SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 19. KVĚTNA 2013
Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.
„Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (Lk 24,49). Poutníci na chrámové hoře v Jeruzalémě, u Zdi nářků, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 3. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v síle Ducha svatého máme jistotu, že naše modlitba bude vyslyšena. Vyprošujme si tedy na Zmrtvýchvstalém hojnost darů Ducha: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Církev, aby jako Pánovo Tělo rostla v jednotě i s ohledem na různost darů, charizmat a služeb. Prosíme Boha Otce, aby svatým Duchem upevnil naši víru, rozmnožil lásku a dal nám sílu vydávat svědectví Ježíši Kristu. Všem křesťanům vyprošujme dary moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Prosme za všechny věrné zemřelé, ať ve světle Ducha pravdy patří na tvou slávu. K: Duch svatý, jenž z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků, ať nás skrze našeho Pána Ježíše uvádí do společenství s Otcem a učiní nás hodnými jeho milosrdné lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SKT 1,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů. Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodu, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: ”Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe." ŽALM 67
Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí. Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub. Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu. 2. ČTENÍ – EF 1,17-23
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících , jeho nesmírně velká moc působením jeho účinné síly. Tak se už projevila jeho síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nade všecka knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všecko panstvo - a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, 'všechno mu položil k nohám'. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá. EVANGELIUM – LK 24,46-54
Zakončení svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich (a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili) a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha. 3
Nanebevstoupení
/zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
Nejsou všechny námitky inteligentní, ale na neinteligentní námitku není vždycky snadné najít hned inteligentní odpověď. Jedna z takových námitek se vyslovila tímto způsobem. Evangelium nám vypravuje, že byl Kristus ukřižován. Zemřel. Třetího dne vstal z mrtvých. Ale čtyřicet dní nato vystoupil na nebesa. Na první pohled je to všechno jednoduché. Ale teď vystoupil skeptik se svou námitkou. Podle učení všech náboženství, lidé, kteří v tomto životě něco dobrého udělali, jsou odměněni po smrti. Jdou do nebe. Jak si to nebe představit, v tom se ovšem lidé různí. Ale základní pravda je vždycky táž. Po smrti se dostanou dobří do nového, lepšího světa, do věčného života. V životě Kristově se však vyskytuje něco docela zvláštního. Vstal z mrtvých, tj. navrátil se nazpět do života na zemi. A pak teprve vystoupil na nebe. Proč to zpoždění? Vždyť je to, jakoby dvakrát zemřel! Je zajímavé, že tato námitka tak překvapila i jednoho profesora teologie tak, že nevěděl, co má odpovědět. Dokážeme to my? Začneme tedy od počátku, abychom si uvědomili, co je v křesťanství doopravdy nového. Kristus zemřel. Smrt spravedlivého zasluhuje nebe. Proč tedy nevstoupil hned na nebe? Ve Věřím v Boha vyznáváme dokonce opak: „Byl ukřižován, umřel a vstoupil do pekel“. Nebylo tedy nebe, ale něco úplně jiného. Nechceme říci peklo, mluvíme tedy o „předpeklí“, ale i to je něco velmi temného. Odporuje to tedy všeobecné víře náboženství, že jdou spravedliví, sotva zemřeli, hned do nebe? Solověv tvrdí, že je potřeba už jednou provždy skončit s názory, jakoby smrt sama byla něco dobrého, brána do věčného života. Jaké jsou názory na smrt u primitivních lidí? Musíme říci, že jsou pesimistické. Lidé nepovažují smrt za vysvobození, ale za smutný konec lidského života na zemi. Většinou se věří v posmrtný život, ale nikdo tam nepospíchá. Je to říše stínů. Podle řecké mytologie je Charon, nevrlý, nesympatický převozník, který převáží duše zemřelých přes řeku na druhý břeh. Proto se dávala mrtvému do úst mince, aby měl čím zaplatit převoz a nemusel být tvrdě odháněn od loďky. A na druhé straně nečeká nic přívětivého. Je to podsvětí a střeží je obluda, trojhlavý pes Kerberos. Nikdo se nedostane odtud ven. A tam? „Lépe je být na zemi pastýřem než v podsvětí králem“, hlásá pověstný výrok ze starořecké mytologie. Představy jiných národů nejsou lákavější. A Bible? Starý zákon je docela v tomto pojetí. Říše zemřelých je šeól, podsvětí, „údolí stínů a smrti“. Jaký postoj má člověk zaujmout k této skutečnosti? Moderní ateismus to prostě popře, jako popřel Boha: po smrti nic není, člověk se rozpadne, zmizí. Těžko říci, nakolik si jsou jisti ti, kdo to tvrdí. Obyčejně se jim těžko umírá. Ale i ti, co v život posmrtný věří, neradi 4
tam pospíchají, zvláště ne ti, kterým se tu na zemi poměrně dobře vedlo. L.N.Tolstoj pěkně vylíčil různý postoj v povídce Tři smrti. Tam se proti sobě staví mladá šlechtična, která umírá uprostřed své rodiny, která ji se vší péčí obsluhuje. Ale všechno je naplněno melancholií, těžkým smutkem. Naproti tomu umírá starý chudák v hostinci a už před smrtí se k němu dobývají s otázkou, komu odkáže boty, jediné co má. A přesto umírá celkem klidně, odevzdaně. Nemá, čeho by litoval. Symbol jeho postoje je „třetí smrt“ v přírodě, mladé jedličky, kterou utnou, aby z ní udělali kříž na hrob toho starého chudáka. Podťata zavzdychne a je konec. Nikdo pak už na to nemyslí. Byli to řečtí filosofové platónského rázu, kteří vymysleli nauku o nebi pro duše, které se zbaví nepříjemného těla, které se smrtí osvobodí od bláta hmotného světa a budou se pak na věčnosti živit úchvatným pohledem na krásné ideje. Nauka je vznešená, ale kolik lidí jí doopravdy věřilo? Slouží dodnes jako ozdobné řeči při pohřbu. Ale není křesťanská a není pravdivá. A přece i my věříme v nebe. Ale je to něco jiného. Není to indiánské věčné loviště, není podzemní říše mytologií, ale není to ani nadhvězdný svět čistých idejí pro nehmotné bytosti. Nebeské království je království Kristovo. Kristus pak se narodil na této zemi, obětoval se, aby království Boží přinesl na zemi. Ale právě proto musel vstát z mrtvých. Musel nás osvobodit od toho všeho, co sebou přináší smrt, tj. zničení nejenom lidského života, ale i celé země. Smrt nám zaměňuje rodný domov za jakousi lepší matnou cizinu. Tak tomu učí nekřesťanská náboženství. Máme-li tedy kratičko vyjádřit rozdíl mezi křesťanstvím a jinými systémy, dá se to říci jedním slovem. Pro všechny ostatní je smrt odchod z tohoto světa, pro nás se má stát návratem. Nestane se to však hned, v jednom okamžiku. Mezi Kristovou smrtí a vzkříšením jsou tři dny pobytu v hrobě. Jaký to byl stav? Jeho tělo bylo pod zemí, ale duše se už navrátila k Otci. nebyl to platónský útěk z bídného světa, ale doba očekávání, které je podstatou dějin, až se uskuteční nová země a nové nebe. I to má být návratem, který je kosmický. Bible začíná stvořením světa. Líčí to postupně. To připomíná sv. Janu Zlatoústému jiný obraz: přípravu stolu pro hodovníky. Nejdříve se všechno ustrojí a nakonec se objeví pozvaný, aby zasedl. Ten pozvaný byl první člověk. Bohužel skončila první hostina tragicky. Musí se tedy všechno připravit znovu. Ale bude to daleko velkolepější. Ke stolu už mají zasednout všichni vyvolení synové Adamovi spolu s Kristem a celým nebem. Z toho vidíme jasně, že vzkříšení z mrtvých a nebe patří opravdu k sobě. Překonala se propast, která nebe a zemi rozděluje. Vidíme však také, že je nauka o vzkříšení z mrtvých jedinečným poselstvím křesťanským, nikde jinde se nevyskytuje. Proto se také nesnažíme křesťanské nebe srovnávat s posmrtným životem, jak se líčí v jiných náboženstvích. Ale je tu ještě jedna námitka, které si musíme všimnout. Týká se osudu lidských duší před vzkříšením z mrtvých, před posledním soudem. Přece i o nich tvrdíme, že jsou už v nebi. Ale nebeské království se ještě plně neuskutečnilo. Jaký je jejich stav? Můžeme odpovědět jenom přirovnáním ke stavu Krista po tři dny před zmrtvýchvstáním. Duše je už u Otce, ale tělo je ještě v hrobě. Je to stav provizorní, je to ještě smrt, ale je to už i život, obojí současně. „Život a smrt se utkaly v souboji“, zpívá velikonoční hymnus. Kdo z nich zvítězí, víme. Je to stav duší věrných zemřelých. Ale v jistém stupni i nás samých, kteří ještě žijeme. Vždyť cítíme denně, jak tělo odumírá, jak se pozemská pouť den ze dne zkracuje. Ale proto nás církev vybízí, abychom duchem už přebývali v nebi. Rozdělujeme se vnitřně, ale je to s vírou, že se zase sjednotíme se sebou, se všemi a se vším, až se nebe vrátí na zemi. 5
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: ”Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.” ŽALM 104
Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – 1KOR 12,3B-7.12-13
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ”Ježíš je Pán.” Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. EVANGELIUM – JAN 20,19-23
Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ”Pokoj vám!” Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: ”Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.” Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ”Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” 6
Svatodušní svátek
/zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
Poslední svátek velikonoční doby má různá jména. Česky říkáme letnice, ale to není příliš liturgické. V církevním kalendáři byzantském je označen jako svátek Nejsvětější Trojice, u nás jako svátek svatého Ducha, ale to neodpovídá názvu latinskému a řeckému pentecostes. Je to ostatně svátek dost pozdní. Kdy a jak vznikl? Ve staré církvi se dlouho s neobyčejným důrazem slavily velikonoce. Nebyl to jenom jeden den, ani týden, ale celá velikonoční doba: sedm týdnů, tj. sedmkrát sedm dní, obraz dokonalosti světa. Sedmý týden uzavírá osmá neděle, obraz začátku budoucího věku. Protože je to dohromady 50 dní, dalo se jim název pentecostes, doslova „padesátina“. V této velikonoční době, době radosti, se neklekalo na kolena a byly vyloučeny postní dny. Připomínalo se ovšem nejenom vzkříšení Kristovo, ale všecko, co s tím souvisí: vystoupení na nebe, seslání Ducha svatého, založení církve, svědectví o jeho zázračné přítomnosti ve věřících ve způsobu různých darů. Ale liturgický rok nemá rád slavení všeho v jednom, ale jednotlivé události se připojují k jednotlivým dnům. Proto se připomínka seslání Ducha svatého spojila s posledním padesátým dnem, a tak vznikl dnešní svátek. Z homilií církevních Otců si připomeňme tři zajímavé motivy, které při této příležitosti rozvíjejí v kázáních. Prvnímu z nich můžeme dát titul: založení nové smlouvy boha s lidmi. O první základní smlouvě nám vypravuje kniha Exodus (24 a násl.). Izraelité vyšli zvláštním Božím zásahem z egyptského otroctví a shromáždili se na úpatí hory Sinaje. Mojžíš však vystoupil na vrchol hory, tam mluvil s Hospodinem, odtud přinesl desky zákona. Ty byly jakoby smluvním kontraktem: budou-li židé zákon zachovávat, Bůh se zavazuje, že bude při nich a bude je chránit. Co se stalo na počátku Nového zákona? Ježíš jako nový Mojžíš vystoupil na nejvyšší horu, tj. na nebe, až k samému Otci. Odtud pak posílá na zem jako kontrakt s učedníky ne už desky psaného zákona, ale Ducha svatého do srdcí í věřících. Nebudou-li jeho hlasu vzdorovat, Bůh bude s nimi po všechny dny až do skonání světa. Druhé téma, které Otcové církve rozvádějí při této příležitosti je srovnání svatodušního divu s babylónskou věží. Vypravování bible o babylónské věži uzavírá prvních deset kapitol Genese, které se mohou nazvat přehled dějin světa a lidstva až do počátku vyvoleného národa. Vypravování je charakteristické. Lidé stavějí věž, tj. vymýšlejí ideály, kterými se chtějí povznést nad všední život. Ta věž je jako chrám, druh náboženství, a její cíl je také politický a humanitní: sjednotit všechny lidi v jednotném ideálu. Výsledek? Rozptýlení, zmatek, vzájemné neporozumění. Podle rabínských židovských vykladačů vzniklo u babylónské věže 70 jazyků, z nichž ani jeden nerozumí druhému. Ve spisech církevních Otců najdeme srovnání tohoto starozákonního tématu s vypravováním Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého (kap. 2). Apoštolové, kteří zůstali po nanebevstoupení Páně v Jeruzalémě, nestaví věž lidských ideálů, ale modlí se o pomoc, o osvícení. To přichází shůry k nim. I oni začnou mluvit různými jazyky, ale s tím rozdílem, že jim všichni rozumějí. Jsou tedy oni povoláni k tomu, aby sjednotili rozptýlené lidstvo ne na základě nějakých lidských ideálů a programů, ale v Duchu svatém, který se stává duší univerzální církve, spojující všechny národy a rasy v jednotě Kristova těla. Třetí text bible, kterého užívají Otcové církve při srovnání s vypravováním o seslání Ducha svatého, je podobenství z Ježíšova kázání o tom, že se nemůže nalévat nové víno 7
do starých měchů, ale do nových (Mt 9,17; Lk 5,37-38). Jak k tomu přišli, vždyť tu jde o témata tak rozdílná? Všimli si toho, co říkali židé, když slyšeli, že mluví apoštolové mnoha jazyky. Komentovali to takto: „Jsou opilí, jsou plni sladkého vína (Sk 2,12). Smáli se jim, poznamenává sv. Augustin, ale ve skutečnosti říkali pravdu. Apoštolové byli jako opilí, ne však vínem, ale osvícením Ducha svatého, který dává radost. Je dvojí opilost: jedna je omamnými nápoji, ta zbavuje člověka úsudku a svobodného rozhodování; jiná je opilost pravdou, při té se naopak mysl rozjasňuje a svoboda zvětšuje. Opilí vínem se často smějí, ale je to radost přihlouplých. Duch svatý dává naopak pravou radost, chuť a odvahu do života. Proto se v podobenství evangelia říká, že je nové víno výbojné ve svém kvašení. Apoštolové se chystali k založení nové církve, která se měla stát kvasem, duchovní revolucí pro celý svět. To nové víno se ovšem musí nalévat do nových měchů. Ty jsou obrazem srdce, které má pravdu Ducha svatého přijmout. Nezmění-li se člověk vnitřně, nemůže přijmout osvícení Boží milosti. Tři motivy, které jsme vybrali z homilií Otců, nám ukazují jejich neobyčejnou schopnost vidět jednotlivá zjevení bible v jejich vzájemné souvislosti, a proto i souvislost církevních svátků mezi sebou. To je také myšlenka, která inspirovala liturgickou reformu na II. vatikánském koncilu. Církevní rok má být symbolicky viditelným obrazem dějin spásy a dějin celého světa. Ten vývoj je veden Duchem svatým a vede k jednomu poslednímu cíli, k trvalému sestupu Boha do světa. Do tohoto světového dění se musíme zařadit i my svým vlastním pokrokem, Proto se s celou církví modlíme: „Přijď, ó Duchu přesvatý, světla svého bohatý paprsek v nás ráčíš vlít!“
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (5. 5. 2013) PUSTIMĚŘ: 4.800,-Kč DRYSICE: 4.200,-Kč PODIVICE: 850,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Za ty, jimž je svěřeno vykonávání spravedlnosti, aby vždy jednali bezúhonně a podle svého svědomí. 2. Za kněžské semináře, zvláště v misijních církvích, aby formovaly pastýře podle Kristova srdce, zcela oddané hlásání evangelia. 3. Aby děti již v rodině dostávali od rodičů pevný základ křesťanského života. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
8
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XLVII. SVĚTOVÉMU DNI SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ 12. května 2013
„Sociální sítě jako brány pravdy a víry i nové prostory pro evangelizaci“
Drazí bratři a sestry! S blížícím se Světovým dnem sdělovacích prostředků roku 2013 bych vám chtěl nabídnout některé úvahy na stále důležitější téma, které se týká způsobu, jakým dnes lidé mezi sebou komunikují. Chtěl bych se zamyslet nad rozvojem digitálních sociálních sítí, které přispívají ke vzniku nové „agory“, veřejného a otevřeného prostranství, kde lidé sdílejí své myšlenky, informace a názory a kde rovněž mohou vstupovat do života nové vztahy a nové formy společenství. Jestliže tyto prostory posuzujeme správně a vyváženě, přispívají k prosazování takových způsobů dialogu a diskuse, které – pokud se vedou s úctou a respektem k privacy, se zodpovědností a oddaností pravdě – mohou posilovat svazky jednoty mezi lidmi a účinně napomáhat harmonii lidské rodiny. Výměna informací se může stávat skutečnou komunikací, komunikační spojení mohou dozrávat v přátelství a kontakty usnadňovat společenství. Je-li posláním sociálních sítí uvádět do chodu tuto velkou potencialitu, pak lidé, kteří do nich vstupují, se musí snažit, aby byli autentičtí, neboť v těchto prostorech se nejen předávají myšlenky a informace, ale v konečném důsledku lidé sdělují sebe samotné. Rozvoj sociálních sítí vyžaduje od svých uživatelů 9
úsilí o to, aby budovali vztahy, nacházeli přátelství, hledali odpovědi na své otázky, bavili se, ale také aby byli intelektuálně stimulováni a sdíleli své schopnosti a znalosti. Network se tak stále více stává součástí celkového propojení celé společnosti, neboť spojuje lidi na základě těchto základních potřeb. Společenské sítě jsou tedy živeny tužbami zakořeněnými v lidském srdci. Kultura social network a změny ve formě a stylu komunikace představují náročnou výzvu všem, kdo chtějí hovořit o pravdě a o hodnotách. Jak je tomu také u jiných sdělovacích prostředků, smysl a účinnost různých forem sdělení jsou i zde často určovány více jejich popularitou než důležitostí a hodnotou jejich obsahu. Popularita je pak často spojena spíše se slávou či s přesvědčovacími strategiemi než s logickou argumentací. Diskrétní hlas rozumu může být někdy potlačován rozruchem z přemíry informací a nedokáže vzbudit pozornost, jakou si získává ten, kdo se vyjadřuje podmanivějším způsobem. Social media tedy vyžadují nasazení ode všech, kdo si uvědomují hodnotu dialogu, rozumné debaty a logické argumentace. Potřebují lidi, kteří se snaží kultivovat způsoby rozhovoru a hledají vyjádření, apelující na ty nejvznešenější tužby účastníků komunikačního procesu. Dialog a debata mohou vznikat a rozvíjet se také tehdy, když se při nich berou vážně i nositelé jiných myšlenek, než jsou ty naše. „Vzhledem ke kulturní odlišnosti je třeba usilovat o to, abychom nejen akceptovali existenci kultury toho druhého, ale také se snažili nechat se jí obohacovat a nabízet jí to dobré, pravdivé a krásné, co máme my“ (Projev na setkání se světem kultury, Belém, Lisabon, 12. května 2010). Výzva, jíž musí čelit obsažnost sociálních sítí, je jejich schopnost těžit z plné účasti věřících, kteří si přejí sdílet Ježíšovo poselství a hodnoty lidské důstojnosti, prosazované jeho učením. Věřící si totiž stále více uvědomují, že radostná zvěst, pokud ji nelze poznávat i v digitálním prostředí, může potom chybět ve zkušenosti mnoha lidí, pro něž je tento prostor zásadně důležitý. Digitální prostředí není nějakým paralelním nebo čistě virtuálním světem, ale pro mnoho lidí, zvláště mladých, je součástí jejich každodenního života. Sociální network je plodem interakce lidí, ale pak také sám dává nové formy komunikační dynamice, která utváří vztahy. Vnímavá pozornost vůči tomuto prostředí je tedy důležitým předpokladem pro smysluplnou přítomnost v něm. Schopnost používat nové výrazové prostředky se vyžaduje nejen proto, abychom drželi krok s dobou, ale právě proto, aby nekonečné bohatství evangelia mohlo nacházet nové výrazové formy, které jsou schopné zasáhnout mysl a srdce všech. V digitálním prostředí je psané slovo často doprovázeno obrazy a zvuky. Tak jako Ježíšova podobenství, každé účinné sdělení vyžaduje zapojení představivosti a citovosti u všech, které chceme pozvat k setkání s tajemstvím Boží lásky. Ostatně víme, že křesťanská tradice byla vždy bohatá na znamení a symboly; mám na mysli např. kříž, ikony, obrazy Panny Marie, jesličky, kostelní vitráže a malby. Podstatnou část uměleckého dědictví lidstva vytvořili umělci a hudebníci, kteří se snažili zachytit pravdy víry. Autentická přítomnost věřících v sociálních sítích se projevuje tím, že předávají dál pravý zdroj své naděje a své radosti – víru v Boha, oplývajícího milosrdenstvím a láskou, kterou zjevil v Ježíši Kristu. Takové sdílení nespočívá pouze ve výslovném hlásání víry, ale i ve svědectví, to znamená ve způsobu, jímž se komunikují „volby, preference a úsudky, které jsou v hlubokém souladu s evangeliem, i když se o něm výslovně nehovoří“ (Poselství pro Světový den sdělovacích prostředků 2011). Zvláště důležitým způsobem, jak vydávat svědectví, je ochota darovat 10
se druhým a být disponibilní, trpělivě a s úctou se zajímat o jejich otázky a pochybnosti na cestě, na níž hledají pravdu a smysl lidského života. Vznik sociálních sítí, zaměřených na dialog o víře a na víru, potvrzuje důležitost a význam náboženství ve veřejné a společenské debatě. Pro ty, kdo dar víry přijali s otevřeným srdcem, se nejradikálnější odpověď na otázky člověka o lásce, pravdě a smyslu života – otázky, jež na sociálních sítích nechybějí – nachází v osobě Ježíše Krista. Je přirozené, že člověk, jenž má víru, touží po jejím ohleduplném a citlivém sdílení i s těmi, s nimiž se setkává v digitálním prostředí. Má-li však sdílení naší víry schopnost přinášet plody, je to koneckonců vždycky jen díky vlastní síle Božího slova dotýkat se lidských srdcí, jež předchází našemu úsilí. Víra v moc Božího působení musí vždy překonávat jistotu, vkládanou do používání lidských prostředků. Jsme povoláni k pozornému rozlišování i v digitálním prostředí, kde se snadno rozeznívají příliš ohnivé a konfliktní tóny a kde mnohdy může převládnout senzacechtivost. Vzpomeňme si přitom, že Eliáš nerozeznal Boží hlas v prudkém a silném větru ani v zemětřesení a v ohni, ale „v tichém a jemném vánku“ (1 Král. 19,11-12). Musíme důvěřovat v platnost toho, že základní touhy člověka milovat, být milován a nacházet smysl a pravdu – ty, které Bůh sám vložil do lidského srdce – umožňují také ženám a mužům naší doby, aby byli vždy a všude otevřeni tomu, co blahoslavený kardinál Newman nazýval „laskavým světlem“ víry. Sociální sítě mohou být nejen nástrojem evangelizace, ale i faktorem lidského rozvoje. Například v některých zeměpisných a kulturních prostředích, kde se křesťané cítí izolováni, mohou sociální sítě posilovat vědomí jejich faktické jednoty s univerzálním společenstvím věřících. Sítě usnadňují sdílení duchovních a liturgických pramenů a umožňují lidem, aby se modlili s posíleným vědomím, že jsou blízko těm, kdo vyznávají tutéž víru. Autentické a vzájemné zapojení se do otázek a pochybností těch, kdo jsou od víry vzdáleni, nám má umožnit, abychom si sami uvědomili potřebu posilovat modlitbou a reflexí svou víru v Boží přítomnost i svou účinnou lásku: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící“ (1Kor 13,1). Existují sociální sítě, které v digitálním prostředí poskytují dnešnímu člověku možnosti pro modlitbu, meditaci a sdílení Božího slova. Tyto sítě však také mohou otevřít dveře k jiným dimenzím víry. Právě díky kontaktu, který začal nejprve online, objeví mnoho lidí důležitost přímého setkání, zážitku společenství anebo také pouti, což jsou vždy důležité prvky na cestě víry. Když se snažíme zpřítomňovat evangelium v digitálním prostředí, můžeme tím také zvát lidi, aby prožili modlitební setkání nebo liturgickou slavnost na nějakém konkrétním místě, v kostele nebo v kapli. Důslednost a jednota ve výrazech naší víry a našeho svědectví by neměly chybět v žádném prostředí, kam nás život postaví, ať už fyzickém, nebo digitálním. Jakýmkoli způsobem a kdykoli jsme s druhými lidmi, vždy jsme povoláni, abychom až do posledních končin země dávali poznat Boží lásku. Prosím, aby vás Boží Duch vždy provázel a dával vám světlo, a ze srdce vám všem žehnám, abyste se stali skutečnými hlasateli a svědky evangelia. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Ve Vatikánu 24. ledna 2013, na svátek sv. Františka Saleského 11
Za vznikem „černé legendy“ o Piu XII. stojí komunisté! „Černá legenda“ o papeži, který byl Hitlerovým přítelem a podporoval totalitní režimy, se nezrodila – jak často tvrdila proti papeži Pacellimu zaměřená publicistika - , v židovském prostředí jako odpověď na domnělé mlčení Pia XII. stran Shoah, nýbrž v komunistickém prostředí v době, kdy se krátce před koncem druhé světové rýsovalo rozdělení světa na dva protichůdné bloky, jeden pod sovětským vlivem, druhý pod americkým. Papež, jehož morální autorita byla zvláště ve válečném období v západních státech všeobecně uznávána, byl sověty a mezinárodním komunizmem považován za největšího evropského spojence „amerických imperialistů“. Komunizmus se totiž měl podle ambiciózního stalinského plánu, rozšířit v evropským zemích, v nichž už existovala významná dělnická hnutí a organizace, na základě různých modelů spojenectví a spolupráce s Moskvou, využívaje přitom vážné poválečné ekonomické krize a politicko organizační slabosti států. Dnes, po pádu Berlínské zdi a „sametové revoluci“, jakož i pádu komunistických režimů ve všech evropských zemích, panuje jistým způsobem podceňování vlivu, který tato ideologie v poválečné Evropě měla: obecně z poraženého nepřítele už nejde strach a události minulosti se hodnotí s jistou smířlivostí a omlouváním. Podle mého názoru je však třeba historické viny komunizmu vyšetřit, vyložit a odsoudit jako ostatní totalitní režimy, které ovládaly a zbrocovaly krví „nesmírně dlouhé“ a dramatické minulé století. Z historických pramenů, jak uvidíme, vyplývá, že „obviňování“ Pia XII., přítele Hitlera, Mussoliniho a dalších fašistických diktátorů, je staršího data, než zanícené a dosud rozporuplné obviňování papeže z mlčení nad vyhlazováním židů v Evropě. V historické oblasti, zvláště pak v těchto posledních letech se mnozí shodují, že toto „obviňování“ se odvíjelo ve velmi zvláštním historicko-politickém kontextu spjatém s vytvářením izraelského státu, mnohokrát napadaného a ohrožovaného okolními arabskými státy ve snaze omezit či anulovat „nárok“ na vytvoření suverénního stát na území považovaném za teritorium islámské ummy. Tento „nárok“ či lépe toto právo Izraelců, se z právního 12
hlediska zakládalo na Rezoluci Spojených národů č. 181 (ze dne 29. listopadu 1947), která rozdělila palestinské teritorium na dvě části, na základě principu „dva národy, dva státy“. Z hlediska morálního však nový stát postavil svůj základ na událostech spjatých s Shoah, kdy v průběhu II. světové války přišlo v koncentračních nacistických táborech v srdci Evropy o život šest miliónů Židů. Chápání těchto událostí a jejich teoretické zpracování, v poválečných letech jen zanedbatelně rozvinuté, si začalo razit cestu až na počátku šedesátých let. Okolnosti spjaté s procesem s Eichmannem (1960), k němuž došlo v izraelském Tel Avivu a který skončil popravou zločince v roce 1962, značně přispěly k tomu, že se genocida evropských Židů stala z morálního hlediska zakládající událostí vzniku státu Izrael. S. Romano v této souvislosti píše: „Až do té chvíle byly určujícími prvky izraelské identity sionistická epopea, těžké prosazování židovské přítomnosti v Palestině, boj o život, vítězná válka proti arabským státům… Případ Eichmann změnil rámec a přispěl k tomu, že se z židovské genocidy stal základní kámen budování státu Izrael. Stát zákopníků a rolnických vojáků tak nahradila kolektivní sebeprezentace, coby státu obětí a jejich potomků“. Drama Vikář od R. Hochhutha, poprvé představené v Paříži v roce 1963, o němž se v uplynulých desetiletích mluvilo až příliš, rozšířilo mezi intelektuály a široké publikum obvinění mlčícího a indiferentního papeže tváří v tvář údělu Židů; papeže, který se spojil s diktátory své doby ze strachu z ateistického a revolučního komunizmu. Takto byl Pius XII. postaven před tribunál dějin a posazen na lavici obžalovaných za události Shoah. Toto obvinění jakožto „spoluviníka“ rozšířilo kromě Německa pole zodpovědnosti za to, co se stalo „nenáviděným a opovrhovaným“ Židům v křesťanské Evropě. Pro protikatolickou historickou literaturu pak už bylo hračkou vytvořit legendu o mlčícím papeži a Hitlerově příteli; literaturu, která slavila v uplynulých letech velké úspěchy v anglosaském prostředí, a která je dnes podrobena vážné a poctivé historické kritice1. Tato fakta byla a jsou dodnes zneužívána radikálním a neústupným hebraizmem, jehož zájmem je živit starý spor s katolickou Církví kvůli jejímu antijudaizmu, zastávanému mnoha katolíky až do II. vatikánského koncilu. Nedávné postoje židovského světa k procesu beatifikace Pia XII. se tak vracejí do tohoto klimatu neopodstatněného tlaku vůči Svatému Stolci. Okolnosti, o nichž jsme se zmínili, spadají do rámce mezinárodně-historického kontextu šedesátých let minulého století, dosud ovládaného logikou studené války, kdy už byl papež Pius XII. po smrti a na Petrův Stolec usedl Jan XIII., který si svou srdečností získal za pár let sympatie i mnoha nevěřících. Samotný Pius XII. byl v průběhu dlouhých a nesmírně těžkých let svého pontifikátu velmi oblíben a požíval velké vážnosti katolíků celého světa i respektu ze strany významných osobností své doby. Zpráva o jeho smrti (9. října 1958) byla všude přijata s hlubokým pohnutím a lidskou účastí. Státníci, diplomaté, představitelé různých náboženství, ti všichni posílali do Vatikánu soustrastná poselství, v nichž zdůrazňovali prozíravé dílo papeže v průběhu konfliktu ve prospěch míru, a především humanitární přínos, kterým Svatý Stolec ulehčil strádání obětí války, zvláště pak Židů, povětšině v evropským zemích. Navíc existují stovky dopisů, zaslané papeži – a to už z prvních poválečných měsíců – od jednotlivých Židů či zástupců židovských komunit (a to jak na místní, tak mezinárodní úrovni), v nichž mu děkují za pomoc prokázanou Židům 1
Mezi největšími exponenty antipacelliánské historické literatury uveďme J. Cornwella a jeho knihu Hitlerův papež. Tajné dějiny o Piu XII., M. Phayera, Katolická Církve a Holocaust, D. Goldhagena, Morální otázka. Katolická Církev a Holocaust. 13
„za časů pronásledování“, a to jak ze strany církevních představitelů, tak i odvážnými katolíky a samotným Svatým Stolcem.
Vatikán a studená válka Mezinárodní komunizmus, od prvního období studené války, považoval – jak už bylo řečeno – Vatikán a papeže za úhlavní nepřátele věci komunizmu a za přirozené stoupence Spojených států a kapitalistických zájmů v Evropě. Udeřit na katolickou Církev a zdiskreditovat v očích věřících její dílo brali jako oslabení „kontrarevoluční“ a protikomunistické činnosti, kterou vyvíjí. Tam, kde nemohla být umlčena, jak tomu bylo v zemích komunistického bloku, se měla zdrcující a mířenou propagandou napadat její morální autorita a prestiž u lidí tím, že se jí měly připisovat zločiny a odpovědnost za události právě skončené války. Tento střet mezi Vatikánem a Sovětským svazem se vyostřil už v posledních válečných letech, kdy papež – tehdy už naprosto přesvědčen o vítězství spojenců – pranýřoval, že postup ruských vojsk v severovýchodní Evropě se velmi záhy změnil v okupaci těchto jimi „osvobozených“ území. Ve své velké jasnozřivosti navíc bral komunistické strany a hnutí v zemích západní Evropy jako „pátou kolonu“ komunistických záměrů, připravených zahájit činnost, jen co se ukáže vhodná příležitost, aby celý kontinent vzplál revolucí. Pius XII., prostřednictvím zástupců u Svatého Stolce při různých příležitostech upozorňoval prezidenty Roosevelta, M. Taylora i americkou administrativu (která byla obecně ochotná naslouchat papežovým podnětům) na komunistické nebezpečí pro budoucnost demokratické a křesťanské Evropy. Následné události, jako nastolení postojů konkurence-opozice mezi dvěma velmocemi v různých částech světa (podívejme se např. v Evropě na případ Řecka, Polska a hranic mezi Jugoslávii a Itálii, v Árii pak choulostivá otázka Iránu) a důsledky polarizace mezinárodní politiky mu daly plně za pravdu. Jaký byl postoj, který Pius XII. zaujímal ve válečných letech vůči sovětskému Rusku, která počínaje rokem 1941 stálo na straně spojenců? Je třeba především připomenout, že během konfliktu, dle již osvědčené tradice Svatého Stolce, zaujímal vůči válčícím stranám postoj formální neutrálnosti, a to tím spíše, že na obou stranách boje stály země a národy s dávnou křesťanskou a katolickou tradicí. Některé skutečnosti, jejich věrohodnost nelze popřít, jako např. úloha, kterou měl papež v tom, že přivedl k setkání některé exponenty protinacistického odboje s představiteli londýnské vlády, nás vedou k myšlence, že papež si přál zhroucení hitlerovské moci v Německu a nastolení demokracie v této zemi, kterou měl tak rád. Respektování principu neutrality, a dle našeho mínění, snaha žádným způsobem nepodporovat nacizmus, který už v plné šíři odkryl svou zločineckou a otevřeně protikřesťanskou tvář (katolická Církev v Německu byla pronásledována a Konkordát z roku 1933 byl neustále porušován, a to i přes protesty Svatého Stolce), vedly papeže k tomu, že nevyhlásil žádnou protikomunistickou či antisovětskou „křížovou výpravu“ – i přesto, že o to byl mnohokrát žádán -, aby tak oslabil, jak se mnozí domnívali, nejobávanějšího Hitlerova nepřítele. Papež na tuto otázku Hitlerovým vyslancům odpověděl, že katolická Církev i přesto, že odmítá komunistickou doktrínu jako neslučitelnou s křesťanstvím, miluje a váží si ruského národa a jeho starobylé křesťanské tradice. 14
Nicméně, na takzvané „rudé nebezpečí“ papež upozorňoval s velkou jasnozřivostí zvláště v posledních měsících války. V tomto ohledu přináší Diář konzultací prestižního jezuitského periodika, La Civiltà Cattolica obavy, jež papež vyslovil řediteli bulletinu. P. Giacomo Marteganimu: „Svatý otec – říká se v nótě z 11. prosince 1944 – vyjadřuje své mínění o válečných událostech, jejich vývoji a svou úzkost nad komunizmem, který zachovává své formy protikřesťanské činnosti, a vzbuzuje vážné obavy z vítězství totality ve světě… Jeho úzkost vzhledem k nebezpečím, kterým jde vstříc Církev je veliká, zatímco hrozby proti jeho osobě jej nechávají klidným. Toto nebezpečí nejprve hrozilo od nacizmu, nyní však se soustředilo v komunizmu, který získává stoupence i mezi katolíky“. P. Martegani si k tomuto tématu dne 2. dubna 1945 poznamenal: „Pokud jde o mezinárodní situaci, Svatý otec zmínil slabost spojenců vzhledem k Rusku. Příčinou byla skutečnost, že potřebovali jeho pomoc k rychlému ukončení války, a převaha sovětského vlivu na konferenci v Jaltě, proti níž zazněly reakce jak z latinskoamerických republik, tak ze severoamerického senátu. Změna na postu prezidenta Spojených států, na jaře roku 1945 (prezident F. D. Roosevelt zemřel 12. dubna a po něm nastoupil H. S. Truman), vzbuzovala i ve Vatikáně naději na změnu zaměření americké zahraniční politiky, považované doposud až za přehnaně vstřícnou vůči Moskvě, a větší uvědomění si „komunistické hrozby“ v Evropě. „Když papež mluvil o Rooseveltově smrti – poznamenal si P. Martegani 16. dubna 1945 – vzpomněl na přátelské vztahy, které s ním v Americe měl i na gesto, které učinil, když do Vatikánu poslal svého osobního zástupce, jakož i na návštěvy u papeže, které konali jeho vysocí mimořádní zmocněnci. Při návratu z Jalty se chtěl setkat s papežem, ale nemoc mu v tom zabránila. Pokud jde o jeho nástupce Trumana z baptistické sekty, ale konzervativního smýšlení, má se za to, že jeho postoj vůči Rusku by měl být rozhodnější a méně shovívavý vůči bolševizmu“. Papežovy úvahy stran nového amerického prezidenta se ukázaly být velmi na místě; ostatně Trumana – pobádaný rádci a vyslanci, kteří „na místě“ s úzkostnými obavami sledovali politický vývoj ruského spojence – zaujal okamžitě vůči politickým rozhodnutím Moskvy velmi kritický, ba až nepřátelský postoj, takže Spojené státy se mobilizovaly, a to jak pod hrozbou nové války, tak i v oblasti ekonomické pomoci posílané do zemí zdecimovaných válkou, kde byla hrozba komunistické infiltrace největší, aby zastavily pronikání „rudého nebezpečí“ do Evropy. S postupem času, jak se předpokládalo, vztah mezi Vatikánem a americkou administrativou byl stále užší a pevnější, zvláště ve společném boji proti mezinárodnímu komunizmu – pochopitelně v odlišných oblastech a odlišnými prostředky.
Útok mezinárodního komunizmu proti Piu XII. Mezinárodní komunizmus v čele s Moskvou, zaujal v posledních měsících války vůči Vatikánu velmi agresivní postoj: evropský komunistický tisk začal otevřeně kritizovat papežovy výzvy ke smíření a míru, stejně jako jeho návrh na vytvoření nového mezinárodního řádu, založeného na křesťanství a na respektování práva.Útoky proti papeži začaly po jeho vánočním rozhlasovém poselství roku 1944, v němž Pius XII. odsoudil totalitní režimy a volal po nutnosti nastolení demokracie v zemích zpustošených válkou. Už tehdy ukázal na tuto formu vlády jako na nejvhodnější k zajištění bezpečnosti a prosperity národů. Toto rozhlasové poselství, jemuž se v demokratickém a umírněném 15
tisku dostalo velkého uznání, bylo naopak příkře kritizováno levicí. Exemplárním byl v tomto ohledu komentář, publikovaný v pařížském deníku Combat: mnozí lidé – píše se v novinách radikální levice – už několik let čekali, že se zvedne hlas, který by odsoudil nacizmus a řekl jasně, na které straně je zlo: „Našim tajným přáním bylo, aby tento hlas zazněl ve stejném okamžiku, kdy toto zlo triumfovalo a pohlcovalo síly dobra. Že to bylo řečeno dnes, kdy diktátorský duch ve světě vrávorá, považujeme za zřejmý důvod k radosti… Přáli jsme si však, aby papež promluvil v těžkých dobách boje, a odsoudil to, co bylo třeba odsoudit. Církev se nemusela obávat o sebezáchovu: ani v poutech by nepřestala být tím, čím je. A naopak by našla sílu, kterou jí dnes už váháme přiznat“. Tento útok, opakovaný v mnoha dalších denících, byl velmi silný. Jeho cílem bylo zdiskreditovat Církev a papeže tím, že se obviní z toho, že v těžkých chvílích mlčeli a starali se více o vlastní zájmy než o dobro národů podrobených nacistickému jhu. Byla to však promluva Pia XII. ke kardinálskému sboru, pronesená 2. června 1945, u příležitosti jeho jmenin (sv. Evžen), která uvedla do pohybu soustředěnou kampaň útoků na osobu papeže. V tomto významném poselství prošel papež zápas, jenž Svatý Stolec vedl počínaje pontifikátem Pia XI. proti nacizmu a proti protikřesťanským doktrínám, které šířil. Stran Konkordátu mezi Svatým Stolcem a Třetí říší z roku 1933, - v odpověď na obviňování, která se kvůli tomuto úkonu na Svatý Stolec vznášela -, papež řekl, že podpisem smlouvy papež pochopitelně nemínil „schvalovat učení a směřování nacionálního socializmu“, ani se nedomníval, že tím uklidní či dostane pod kontrolu německého diktátora, nýbrž chtěl jen na kolik to bylo možné, uchránit Církev ještě tvrdšího pronásledování, když dá Svatému Stolci právní nástroj, aby mohl na diplomatické úrovni protestovat. „Pokračujíce v díle našeho předchůdce – řekl papež – My sami jsme se během války neustávali zvláště v našich poselstvích stavět proti ničivým a neúprosným aplikacím nacionálně socialistické doktríny, jež vedly až k těm nejrafinovanějším vědeckým metodám, jak mučit a potlačovat často nevinné lidi, neporušitelné požadavky a zásady lidstva i křesťanské víry“. V této promluvě Svatý otec rovněž vyzýval vítězné mocnosti k umírněnosti, aby se ve vztahu k poraženým národům nenechávali unášet duchem msty. Souhlasil s tím, aby se dle zákona potvrdila odpovědnost (a to i individuální), byly potrestány násilnosti, ale aby se nepřičítala vina celému „německému národu“, už tak těžce stíhanému hladem a spojeneckým bombardováním, „kolektivní vina“ za tak strašnou a nelidskou válku. Víme, že ne všichni, a to ani v katolickém prostředí, nesdíleli s papežem stejný názor“.2 Toto poselství, které vyzývalo křesťanské národy k uklidnění a k budování nového mezinárodního řádu, založeného na spravedlnosti a demokracii, bylo mezinárodním komunistickým tiskem dovedně zneužito k vytvoření legendy o papeži, příteli Hitlera a německých nacistů. Při různých příležitostech, ale především v tomto období si Pius XII. posteskl P. Marteganimu nad útoky vedenými Rádiem Moskva proti jeho osobě: „Svatý otec – uvádí v jedné poznámce Diáře konzultací dne 12. února 1945 – mi říkal o kampani Rádia Moskva proti Vatikánu, které jej obviňuje, že se přimlouvá za tak trestuhodnou 2
V tomto ohledu je nesmírně zajímavá žádost, kterou nový francouzský velvyslanec u Svatého Stolce, katolický filozof J. Maritain, vznesl ke Svatému Stolci stran německé otázky, o níž papež mluvil 2. června 1945: „Vyslanec Maritain – uvádí s datem 25. května 1945 sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, mons. Tardini – říká, že snad nadešla chvíle pronést nejen slova soustrasti a útěchy, nýbrž i politování nad krutostmi, spáchané Němci a vědeckými systémy používanými při mučení a útisku lidí, velmi často nevinných. Veřejné mínění očekává, že bude utvrzeno ve svém morálním smýšlení, když uvidí, jak Církev tyto nelidské činy odsuzuje“. 16
zemi jako je Německo“. Krátce před svými jmeninami, 29. května 1945, se k této záležitosti papež znovu vrátil: „Svatý otec oznámil, že u příležitosti svých jmenin pronese ke kardinálům projev o vztazích, které měl s nacizmem a o svých zápasech, které vedl na obranu zájmů Církve v Německu. Připomněl pak štvavou kampaň, kterou proti Vatikánu vede Rádio Moskva a svévole sovětské vlády před spojenci v okupovaných zónách, které musely být rozděleny podle Jaltských dohod. Rádio Moskva skutečně hned po papežově projevu, proneseném 2. června, komentovalo papežovo poselství zase velmi silnými slovy, a to jako doposud nikdy. Pius XII. byl obviňován z toho, že byl Hitlerovým papežem, že neodsoudil nacionální socializmus, že mlčel k nacistickým zvěrstvům: „Kdo slyšel papežův projev u příležitosti svátku sv. Evžena – komentovalo Rádio Moskva -, zůstal nadmíru udiven, když se dověděl, že Vatikán v průběhu uplynulých let vlády Hitlera v Evropě, si vůči nacistickým zločinům počínal s odvahou a nebojácností. Fakta toho, co Vatikán skutečně dělal, však vypovídají o opaku. Ostatně, pokud si takto Vatikán počínal, jednal tak proto, aby pokračoval v bdělé politice ochrany Hitlera a Mussoliniho. Z lásky k pravdě připomeneme některé statě a skutečnosti… V době, kdy nacizmus aspiroval na uchvácení moci, současný papež Pius XII. se jmenoval monsignor Pacelli a zastával funkci apoštolského nuncia v Paříži, a byl to právě on, kdo inspiroval sblížení s Hitlerem a prosazoval ideu koaliční vlády tvořené katolíky a nacisty. Když se Hitler chopil moci, byl už kardinál Pacelli ve Vatikáně, kde jako státní sekretář řídil jeho zahraniční politiku … Pokud jde o pozici Vatikánu během války, tato vycházela z logiky předcházející benevolence vůči nacizmu a fašizmu. Žádné krutosti Hitlerovců nevyvolaly u Vatikánu odpor a rozhořčení. Vatikán mlčel když fungovaly německé továrny na smrt, když se kouřilo z komínů Majdanku a Osfensilu, když se na pokojné obyvatelstvo Londýna snesly stovky bombardování, kdy hitlerovská doktrína o eliminaci a vyhlazování ras a národů se změnila v krutou pravdu. Svět však uslyšel hlas Vatikánu, když se Hitler zachránil po známém atentátu z července minulého roku a do generálního štábu Führera dorazila gratulace k jeho „zázračné záchraně“; svět slyšel hlas Vatikánu vícekrát a to i z jiných důvodů. Hlasy, které vycházely z Vatikánu vyzývaly k milosrdenství a odpuštění nacistickým zločincům“. Tento text je nesmírně zajímavý ze dvou důvodů. Jeho cílem bylo především nasměrovat mezinárodní komunistický tisk k protipacelliovské a protivatikánské propagandě. Navíc, v tomto textu jsou už přesně a podrobně naznačena všechna témata „černé legendy“ o Piu XII.; poprvé se v něm mluví o mlčení k masakru Židů, kteří však v textu nejsou citováni výslovně; to ukazuje na antisemitské zaměření v moskevských komunistických vládních kruzích. V každém případě tyto důvody následně opakoval, mnohdy pouze mechanicky, komunistický a Rusku nakloněný evropský tisk, ale také noviny blízké umírněné levici. Touto propagandou se dokonce nechaly ovlivnit i některé „katolické-sociální“ kruhy. Protipacelliovská propaganda našla úrodnou půdu jak v Itálii, tak ve Francii a Německu, a to nejen v prostředí radikální levice, nýbrž i v křesťansko-sociálních intelektuálních kruzích. Vatikánu se vyčítalo, že podpisem Konkordátu v roce 1933 přispěl k mezinárodnímu uznání nového hitlerovského režimu, a následně jej podporoval, a to i přes protináboženské postoje, které nacizmus zaujímal, a to vše ze strachu z komunizmu, který považoval za skutečného nepřítele Církve a křesťanství. Zajímavá je v tomto ohledu dlouhá relace zaslaná do Vatikánu v posledních měsících roku 1945 jedním německým intelektuálem, zřejmě evangelíkem (jeho jméno totiž dokument neuvádí), v němž jsou jak 17
Pius XI. tak Pius XII. obviňováni z podpory Hitlera a z toho, že tak pomohli ke zkáze Německa i Evropy. Existuje-li tu kolektivní vina – říká -, pak ji nelze připisovat svévolně Němcům, ale „jedině křesťanství“, protože ve svém vznešeném civilizačním poslání selhalo. „Vím dobře – pokračuje autor – že němečtí biskupové se proti Hitlerovým postojům postavili pastýřskými listy. Tyto listy však kolovaly tajně; z ruky do ruky, ale protože nebyly publikovány, nikdy se ke všem Němcům nedostaly. Vím rovněž, že mnoho katolických kněží bylo vězněno v koncentračních táborech, a to jen proto, že pronesly pár vět proti nacizmu. To však nemá nic společného s oficiální pozicí, kterou zaujal Vatikán. Řím se nikdy proti Hitlerovi a jeho straně otevřeně nevyslovil; nikdy s ním nepřerušil vztahy, nikdy nevypověděl Konkordát, který s ním podepsal. Navíc, nikdy nebyl z Německa odvolán vatikánský nuncius“. Pisatel pak „prorockým“ tónem pokračoval: „Stačila by jedna jasná instrukce z Říma, aby katoličtí kněží vytvořili společnou linii proti Hitlerovi. Je možné, že tento by odvlekl všechny německé kněze a řeholníky do koncentračních táborů, aby je zahubil. Tak by jednali v duchu evangelia a pomohli německému národu, aby si uvědomil závažnost situace. Podobné názory přispěly k vytvoření a živení legendy o papeži, který se zkompromitoval s nacizmem a nějakým způsobem nese odpovědnost za „udržení“ hitlerovského režimu, legendy, kterou si však v politickém klimatu oněch let, poznamenaných ideologicko-politickou opozicí studené války, nedovolil nikdo z hlediska historického napadnout. Černá legenda o Pacellim, příteli Hitlerově a mlčícím k nacistickým zločinům, vytvořená – jak jsme viděli – k propagandistickým účelům, je na hony vzdálena historické realitě. Tato legenda, jak bylo řečeno, byla pak v šedesátých letech obohacena o další témata a podněty (jako např. o papežovo mlčení o Shoah), také těchto se však často zneužívalo jen k pošlapávání katolické Církve a jejího neustálého vydírání. Studie poslední doby přispěly k tomu, že bylo možné analyzovat postavu a dílo Pia XII. s větší objektivitou a odstupem, mimo legendu a ideologie, které ji až příliš dlouho držely v područí. Jsme přesvědčeni, že budoucí otevření vatikánských archivů, týkajících se pontifikátu Pia XII., stejně jako i dalších vládních archivů ve světě, přispěje k objasnění této choulostivé záležitosti a zjedná spravedlnost papeži, který i v nesmírně těžkém období války byl moudrým činitelem pokoje a učitelem lidstva. 18
Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce (středeční generální audience papeže Františka, 17. dubna 2013)
Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich (a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili) a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. (Lk 24,50-53)
Drazí bratři a sestry, v Krédu nacházíme tvrzení, že Ježíš „vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce“. Ježíšův pozemský život kulminuje událostí Nanebevstoupení, když přechází z tohoto světa k Otci a usedá po Jeho pravici. Jaký je význam této události? Jaké jsou její důsledky pro náš život? Co znamená rozjímat Ježíše sedícího po pravici Otce? Nechme se v tom vést evangelistou Lukášem. Začněme momentem, kdy se Ježíš rozhodl vydat na svou poslední pouť do Jeruzaléma. Svatý Lukáš zaznamenal: „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Během „výstupu“ do svatého města, kde se uskuteční jeho „exodus“ z tohoto života, Ježíš už vidí cíl, nebe, avšak dobře ví, že cesta, která jej dovede k Otci prochází křížem, poslušností Božímu plánu lásky. Katechismus katolické církve praví, že „vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení při nanebevstoupení“ (662). Také nám musí být v našem křesťanském životě jasné, že vstup do Boží slávy vyžaduje každodenní věrnost Jeho vůli, i když si žádá oběť, někdy změnu našich plánů. Ježíšovo Nanebevstoupení se uskutečnilo konkrétně na Olivové hoře, nedaleko místa, kam se utekl k modlitbě před svým utrpením, aby se hluboce spojil s Otcem. Znovu tak vidíme, že modlitba nám dává milost žít ve věrnosti Božímu plánu. Lukáš na nám konci svého evangelia vypráví o události Nanebevstoupení velice stručně. Ježíš vyvedl učedníky „směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha“ (24,50-53). Tak praví svatý Lukáš. Chtěl bych v tomto vyprávění poukázat na dva body. Předně, Ježíš během svého Nanebevstoupení činí kněžské gesto požehnání a učedníci zajisté vyjadřují svoji víru klaněním, poklekají a sklání hlavu. Toto je první důležitý bod: Ježíš je jediný a věčný Kněz, který svým utrpením prošel smrtí a hrobem, vstal z mrtvých a vystoupil do nebe; je u Boha Otce, kde se za nás stále přimlouvá (srov. Žid 9,24). Jak tvrdí svatý Jan ve svém prvním listu (srov. 2,1-2), On je náš přímluvce. Je ale krásné to slyšet! Když je někdo předvolán k soudu nebo se má zodpovídat, první věc, kterou udělá, je, že vyhledá advokáta, aby jej hájil. My máme jednoho, který nás hájí vždycky, brání nás před úklady 19
ďábla, brání nás před námi samotnými, před našimi hříchy. Drazí bratři a sestry, takovéhoto advokáta máme, nemějme strach, jít k němu prosit o odpuštění, žádat požehnání, žádat milosrdenství. On nám vždycky pomáhá, je naším advokátem, vždycky nás hájí. Nezapomínejte na to. Ježíšovo Nanebevstoupení nám tedy dává poznat tuto tak útěšnou skutečnost našeho putování: v Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, naše lidství vstoupilo k Bohu. On nám otevřel přístup; je jako horolezecký průvodce, který při výstupu na nějakou horu dosáhne vrcholu a přitahuje nás k Sobě, vede nás k Bohu. Svěříme-li mu náš život, necháme-li se Jím vést, máme jistotu, že jsme v bezpečných rukách, v rukách našeho Spasitele, našeho přímluvce. Druhý bod: svatý Lukáš referuje, že apoštolové, jakmile viděli, že Ježíš vystoupil do nebe, vrátili se do Jeruzaléma „s velikou radostí“. Zdá se nám to poněkud divné. Obvykle, když jsme odděleni od svých blízkých, svých přátel nějakým definitivním rozloučením a zejména v důsledku smrti, máme v sobě přirozený smutek, protože už neuvidíme jejich tvář, neuslyšíme více jejich hlas, nebudeme se moci těšit z jejich sympatií, z jejich přítomnosti. Nicméně, evangelista zdůrazňuje hlubokou radost apoštolů. Jak je to možné? Právě proto, že pohledem víry chápou, že ačkoli je odňat jejich očím, zůstává Ježíš stále s nimi, neopouští je, a v Otcově slávě je jim oporou, vede je a přimlouvá se za ně. Svatý Lukáš podává skutečnost Nanebevstoupení také v úvodu Skutků apoštolů, aby zdůraznil, že tato událost je článkem, který připojuje a spojuje Ježíšův pozemský život k životu církve. Tady svatý Lukáš zmiňuje také oblak, který vzal Ježíše z očí učedníkům, kteří zůstávají rozjímat Krista vystupujícího k Bohu (srov. Sk 1,9-10). Zasahují tedy dva muži v bělostných šatech, kteří je vybídli, aby nestáli a nehleděli k nebi, ale sytili svůj život a své svědectví jistotou, že se Ježíš vrátí právě tak, jak Jej viděli odcházet do nebe (srov. Sk 1,10-11). Právě pobídka plynoucí z rozjímání Ježíšovy vlády umožňuje, aby se nám od Něho dostalo síly nést a dosvědčovat evangelium v každodenním životě: rozjímat a jednat, ora et labora učí svatý Benedikt. Obojí je nezbytné v našem životě křesťanů. Drazí bratři a sestry, Nanebevstoupení neindikuje Ježíšovu absenci, ale říká nám, že je Živý mezi námi novým způsobem; nenachází se už na nějakém konkrétním místě světa jako před Nanebevstoupením. Nyní je součástí vlády Boží, přítomen v každém prostoru a času, nablízku každému z nás. V životě nikdy nejsme sami, máme tohoto advokáta, který nás očekává a který nás hájí. Nikdy nejsme sami. Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Pán nás vede a spolu s námi mnoho bratří a sester, kteří v tichosti a ve skrytu, ve svém rodinném a pracovním životě, ve svých problémech a těžkostech, v svých radostech a nadějích každodenně žijí víru a společně s námi přinášejí světu vládu Boží lásky ve vzkříšeném Kristu, který vystoupil do nebe je naším přímluvcem. Děkuji. 20
Služebnice Boží S.M. Eliška Pretschnerová OSF * 26.9.1911 - † 4.5.1993 Ve Vzpomínkách o svém dětství píše stručně: "Narodila jsem se 26. září 1911 v Nových Zámcích, okres Nymburk. Můj otec byl hraběcí lesní. Bydleli jsme na samotě v lese, kde byla bažantnice a kde se chovala různá zvěř. Šlechtici z okolních zámku tam pořádali hony. Maminka se starala o nás pět dětí. Chodila jsem do obecné školy ve Svídnici se sestrou Liduškou, cesta trvala půl hodiny. Po ukončení obecné školy jsem začala chodit do měšťanské školy v Roždalovicích, a to tři roky, potom ještě rok do pokračovacího kurzu v Městci Králové. Tatínek si přál, abychom všichni vystudovali nějakou školu. Byli jsme tři děvčata a dva chlapci. Nejstarší sestra Marie vystudovala obchodní školu, bratr Jan reálku a železničářský kurz. Já jsem po dokončení kurzu při měšťanské škole začala studovat Učitelský ústav v Chrudimi, kde vyučovaly naše sestry a několik civilních profesorů. Za mnou podle věku byla sestra Ludmila, která byla učitelkou, a nejmladší, bratr Josef, vystudoval gymnázium." Tyto osobní vzpomínky na dětství, které bylo v harmonické rodině jistě velmi šťastné, ve volné přírodě uprostřed lesů, vytvářelo základní prvky charakteru Aničky, jak jí v rodině říkali. O studiu na Učitelském ústavě v Chrudimi se zmiňuje ve svých vzpomínkách, že se velmi bránila jít do školy, kde učily řeholní sestry, "protože by se tam musela pořád modlit". Původně měla jít na Učitelský ústav do Jičína, ale tatínek rozhodl, že půjde do Chrudimi, protože tam jsou sestry. Při náhodných návštěvách v pozdějších letech prozradil na ni bratr Josef, že měla v úmyslu se po studiích vdát, chtěla si vzít kominíka. Již po prvním roce studia v Chrudimi zatoužila Anička po vstupu do kláštera, přitahoval ji život řeholních sester. Bylo to také vlivem četby knihy "Dějiny duše sv.Terezie Ježíškovy", kterou jí nabídla k přečtení spolužákyně a kamarádka a také pozdější sestra Kongregace, Anna Nechvílová. Knihu vydala Kongregace v rámci svého knižního apoštolátu. Když Anička přednesla doma přání vstoupit do kláštera, nenarazila na velký odpor. Otec trval pouze na tom, že musí nejdříve ukončit školu. Studovala tedy dál, stále s 21
výborným prospěchem. Krásně zpívala, měla hluboký, měkký hlas, který se dobře hodil do pěveckého sboru. Anička plně respektovala přání otce, aby do maturity o vstupu do kláštera nemluvila. Ve svých vzpomínkách se přiznává, že během studií ochabla její víra a nadšení pro řeholní život. Velkou zásluhu na konečném rozhodnutí mela opět přítelkyně Anna Nechvílová, o které již byla zmínka, a především sestry, které si velmi oblíbila. Ihned po maturitě nastoupila tedy do kandidatury Kongregace Školských sester OSF v Praze-Břevnově. Celý rok se věnovala s ostatními čekatelkami prohlubování náboženského vzdělání a života víry. Při obláčce 12.8.1931 dostala jméno Eliška a žila rok noviciátu s příkladnou horlivostí a věrností. První sliby skládala l3. srpna 1932. Studovala dále rok na Reálném gymnáziu Kongregace v Praze na Vinohradech, aby mohla být přijata na Karlovu univerzitu, kde se k přijetí vyžadovala maturita na gymnáziu. Přihlásila se ke studiu matematiky a fyziky, i když studium těchto předmětů bylo pro ni velmi náročné. Viděla však, že gymnázium potřebuje učitele těchto předmětů, proto si je bez váhání zvolila. Před ukončením studia, kdy ji čekala už jen závěrečná zkouška, byly vysoké školy z nařízení Velkoněmecké říše uzavřeny. Sestra Eliška vyučovala pak své předměty až do likvidace všech ostatních škol a zabrání budov pro potřeby německé mládeže. Sestry se musely vystěhovat a Eliška byla zavolána do mateřince v PrazeBřevnově, kde byla v r. 1942 ustanovena místní představenou. Dosavadní představená byla po S.M. Domitilla byla po úmrtí generální představené V. M. Xaverie zvolena na její místo. Sestra Eliška zůstala v mateřinci až do konce války. Pracovala v domě, po obsazení budovy mateřince internátem německých studentek se stěhovala s členkami generální správy i s dalšími sestrami do velmi stísněných podmínek v Alemance, malém penzionátě v zahradě mateřince. Nevešly se tam, proto prosily u sester boromejek a i jinde u kněží o pomoc a přístřeší. Sestra Eliška vyučovala v této době náboženství v okrajových částech Prahy, jako byla Šárka, Lysolaje a další. V r. 1945 skončila válka. Kongregaci byly vráceny školy, také vysoké školy byly otevřeny a sestra Eliška mohla ukončit studia. Zpočátku dojížděla do gymnázia z mateřince, kde se starala o početnou skupinu novicek. Když byl noviciát v r.1948 vzhledem k nejisté politické situaci přemístěn do Chrudimi, odešla sestra Eliška na Vinohrady, aby vystřídala ve funkci představené nemocnou S.M. Benediktu Dragounovou. Zůstala zde jen do konce roku 1949, kdy v rámci komunistického politického a společenského systému byly všechny školy Kongregace převzaty státem. Nové podmínky, nové situace pomáhaly růstu osobností. Ne ovšem vždy a u každého. Zde je namístě vzpomínka sestry Václavy, která byla svědkem pro ni otřesné situace: 22
Sestra Eliška se vracela ze spořitelny, kde právě odevzdala splátku dluhu-půjčky na stavbu nové budovy gymnázia. U vchodu ji očekávali tři představitelé nové státní komunistické moci a strohým způsobem ji žádali, aby jim odevzdala všechny klíče od budovy, protože Kongregace již není vlastníkem. Sestra Eliška odevzdala klidně požadované klíce a spolu se sestrami, které byly právě přítomny, odešla do kaple, kde všechny zpívaly děkovný chvalozpěv '"Te, Deum, laudamus" (Bože, chválíme Tebe). V očích sester se objevily slzy, ale sestra Eliška byla pokojná, a jak později prohlásila, cítila se v té chvíli jako opravdová františkánka. Začalo nové období života církve, jejích členů, hierarchie, řádů, kongregací. Mnoho velkých osobností, známých i neznámých, osvědčilo svou věrnost Bohu a církvi. I sestra Eliška bude svědkem. Sestry se opět stěhují, každá podle svého poslání. Sestra Eliška byla znovu zavolána do mateřince, aby zde převzala službu představené. Bylo to jen do podzimu r.1950, kdy byla všechna ženská řeholní společenství komunisty svezena do soustřeďovacích táborů a byl nad nimi ustanoven tvrdý dohled. Sestry provincie ze školských a výchovných zařízení byly svezeny do soustřeďovacího střediska – desítky let neobývaného objektu v Krnově. Zde jako představená komunity z mateřince vytvářela sestra Eliška pro všechny sestry opravdový domov až do prosince r.1951, kdy byla poslána po obtížném vyjednávání s příslušnými úřady ještě s 11 sestrami do nemocnice v Podbořanech u Žatce, kde měly sestry nahradit sestry německé národnosti, které se stěhovaly do Německa. Po třech letech radostné a obětavé služby musely sestry k zármutku lékařů, ošetřujícího personálu i pacientů odejít v rámci komunistického projektu likvidace vlivu církve do služeb v sociálních ústavech. Sestra Eliška je poslána do Budeniček, k mentálně postiženým děvčatům. Tuto práci neznala, byla to hlavně pracovní rehabilitace a výchova 105 děvčat s různým stupněm mentálního postižení. Brzy si však zamilovala tuto práci, s radostí chodila s děvčaty na nařízené brigády do chmelnic a na družstevní pole, k pracím ve velké ústavní zahradě a rozsáhlém parku. Všichni si ji zamilovali, a proto nastal velký smutek, když ji po osmi měsících provinciální představená z příkazu generální představené v Říme zavolala do Slatiňan. Zde měla podle generální správy převzít službu provinciální představené. Bála se, vnitřně zápasila, jak o tom svědčí zápisky v jejím deníku, ale sklonila se pokorně před vůlí Boží. V komunitě ve Slatiňanech bylo v té době 63 sester. S.M. Eliška byla i místní představenou. Služebnice všech, až do krajního vyčerpání, v neustálém ohrožení a sledování ze strany komunistického úřadu, žila svůj Bohu zasvěcený život v pokoře, v radostném rozdávání lásky a pochopení. Sestra Eliška zůstala ve Slatiňanech až do konce roku 1969. Bohatě naplněný obsah těchto let, kdy ve Slatiňanech bylo středisko činnosti Sekretariátu řeholních společností a sestra Eliška jednou z jeho hybných sil, poznáme alespoň trochu ze vzpomínek sester. Začátkem ledna r.1970, po zvolení nové provinciální představené, je poslána do Cetechovic u Kroměříže dokončit opravy a úpravy dalšího domova pro starší a nemocné sestry. Zde se, podobně jako předtím v Hoješíně, zařadila do skupiny pro nejtěžší práce, zařizovala vše při úpravě domu a současně se starala o menší skupinu novicek. V následujících těžkých letech, především při soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny sestry 23
příkladem svou prostou a neokázalou statečností. Byla vždy tam, kde byla situace nejtěžší. Otevřené srdce, citlivý přístup, pohotovost pustit se do neobtížnější práce byly velkou podporou vyšším představeným a všem sestrám dodávaly pocit bezpečí. Stejně tak tomu bylo i v době politického uvolnění v letech 1967 až 1969, kdy nedbala varovných hlasů k potřebné opatrnosti a s malou skupinou odvážných pracovníků stála v první linii boje, kde se nikdo nemohl šetřit, nemohl ukrýt. Hodnota života, i sebe více skrytého, ale ponořeného do Boha, vyzařuje světlo a je pro druhé zárukou a jistotou o správnosti cesty. Sestra Eliška se v roce 1969 dostala na zvláštní povolení do Říma, do sídla generální správy, rovněž tak na mimořádnou generální kapitulu v témže roce do Merana, kam byla vyslána ještě s dalšími delegátkami provincie. Koncem roku 1970 je do Říma svolána generální kapitula, na které se měla zvolit nová generální správa Kongregace a zároveň uvést v život všechna doporučení daná koncilem v dekretu Perfectae caritatis pro obnovu řeholního života. Sestra Eliška jako zvolená delegátka jede s úzkostí. Při mimořádné generální kapitule, konané v létě předchozího roku, poznaly delegátky kapituly mimořádné kvality této sestry. Ano, nemohlo to být jinak, S.M. Eliška Pretschnerová z České provincie byla zvolena generální představenou. Všechny úzkosti těchto chvil svěřila v několika řádcích svému deníku. Ona, sestra z komunistické země, bez znalosti jazyků, pod neustálým podezíravým dohledem své země, má stát v čele Kongregace. A přece přijímá tuto službu, bude sloužit. Byla to představená podle ducha koncilu: prostá služebnice, bez výsad, vpravdě živá oběť. Komunistické státní úřady v tehdejším ČSSR bedlivě sledovaly její činnost, prověřovaly také rozsáhlou činnost tehdy již zakázaného Sekretariátu řeholních společností. Když přijela do vlasti ohledně prodloužení svého pobytu v Itálii a také v rámci povinné vizitace provincií v Československu, byla řadu hodin vyslýchána a nakonec zadržena na území Československa na plných 14 měsíců. Marné byly prosebné dopisy, jak se o nich zmiňuje ve svých vzpomínkách, celé dny pokorného čekání na přijetí u ministra a dalších vlivných osobností. Stačilo, aby jen řekla některá jména, a mohla odejet. Neřekla, byla připravena jít do vězení, k soudu, také o smrti se zmiňuje ve svých zápiscích. Konečně po celých čtrnácti měsících dostává telefonický vzkaz, aby se urychleně připravila k odletu. Odletěla letadlem, které přivezlo státního vatikánského sekretáře Mons. Cassaroliho. Mimo jiné měl s vládou Československa jednat ve věci S.M. Elišky. Po návratu do Říma opět pokračuje v přerušené službě až do další řádné generální kapituly v r.1977 při které byla opětovně zvolena generální představenou Kongregace. Sestry z ostatních provincií, i když sestru Elišku většinou neznaly, vycítily osobnost. Ve funkci 24
generální představené zůstala sestra Eliška po opětovném zvolení až do června 1983, kdy skončilo šestileté období její služby. V září téhož roku se vrací sestra Eliška do vlasti, žije v domově pro starší a nemocné sestry v Hoješíně. Zde pracuje podle svých sil až do úplného vyčerpání. Umírá 4. května 1993. Je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech V srdcích sester Kongregace zůstává mnoho vzpomínek na sestru Elišku. Mnohé žily v její blízkosti a pracovaly s ní, ostatní se s ní setkávaly jako s provinciální, později generální představenou. V posledních letech života to byla skromná trpitelka, vděčná za každou službu. Vidíme mladou sestru Elišku v době studií, vidíme ji jako učitelku na Gymnáziu na Vinohradech, a jako magistru novicek, jako představenou komunity. Tvář vždy laskavá, pokojná, svědectví plného odevzdání se Bohu a službě. Byla služebnicí a vzorem chudoby, příkladem zachovávání řeholní kázně. Dobře se žilo s touto sestrou, jejíž pouhá přítomnost byla povzbuzením a radostí. Náhodně objevená, pečlivě skrývaná askeze poodhalila jeden ze zdrojů její vnitřní síly a pravdivosti. Po svém jmenování představenou komunity v Gymnáziu v Praze předstoupila před sestry se slovy: „Sestry, přišla jsem vám sloužit.“ A sloužila. Toto nové pojetí, anebo lépe řečeno správné uskutečňování úřadu představené bylo tak objevné, tak františkánsky pravdivé, že přítomné sestry nikdy nezapomněly na tento okamžik. Sestra, která bydlela v místnosti vedle sestry Elišky, nemohla pochopit, jak si tato sestra mohla najít při svém velkém pracovním zatížení čas pro každou sestru vždyť jich bylo v komunitě čtyřicet. Na zaklepání se ozvalo vždycky milé a radostné „dál“. Potom mnohdy dlouhé chvíle rozhovorů v klidu, v pohodě. A za chvíli další a další ťukání na dveře s radostnou výzvou ke vstupu. V komunitě vznikaly nové vztahy, vztahy služby, podílení se na autoritě, vztahy svobody v závislosti, jak po letech definoval slib poslušnosti Druhý vatikánský koncil v Dekretu Perfectae caritatis. Rok 1948 a následující léta byly doby úzkostí, obav, politických a samozřejmě náboženských represí. Sestra Eliška, (bylo to již po uzavření Gymnázia a ostatních škol Kongregace) se právě vracela ze spořitelny, kde odevzdala poslední splátku půjčky na stavbu nové budovy Gymnázia. V budově ji očekávali představitelé nové státní moci a vyzvali ji, aby jim ihned odevzdala všechny klíče od budovy, protože vlastníkem je nyní stát. Sestra Eliška klidně předala klíče. Věděla, že přišel čas vydávat svědectví. Odchází se sestrami do kaple a tam zpívají chvalozpěv „Te Deum laudamus ...“. Následovalo zabrání a vystěhování všech budov Kongregace, kde byla školská a výchovná činnost. Již před tím bylo sestrám zakázáno jakkoliv veřejně působit. Sestra Eliška odchází do mateřince v Praze-Břevnově a pomáhá při různých pracích v domě. Přichází rok 1950, soustředění a internace všech řeholníků a řeholnic. V dubnu to byla náhlá noční akce vůči mužským řeholím, v září přišly na řadu ženské kongregace. V našem případě byly nejdříve svezeny sestry z mateřince, potom sestry z ostatních zařízení kromě ústavů pro mentálně postižené a domovy důchodců. V nemocnicích sestry prozatím ještě zůstaly. Autobus odváží sestry daleko, do opuštěného, desítky let neobývaného kláštera minoritů v Krnově. Sestra Eliška jako představená komunity z mateřince bere na sebe ochotně řešení nově vzniklé situace, kterou pokládá pro františkánky v daných okolnostech za 25
nejlepší. Jak bydlet a žít v budově, kterou řidič autobusu, když marně hledal v městě udanou adresu, označil jako neobyvatelnou budovu? Sestra Eliška však hned prohlásila, že je to dobrý domov a dala se radostně do práce. Když se pořádně zametly široké chodby s dřevěnou prohnilou podlahou, bylo to podle ní docela pěkné. Že v noci běhaly mezi sestrami uloženými na chodbách malé myšky, vyděšené nezvyklým pohybem v domě? Vždyť jsou to také Boží tvorové a svatý František by s nimi a za ně jistě velebil Boha. Když se místnosti pořádně vydrhly, vyvětrala se letitá plíseň a vše se trochu zařídilo nejnutnějším nábytkem, nesla se již z klidných srdcí sester denně k Bohu společná modlitba chval a díků. Byl to již klášter, denně byla v kostele sloužena mše svatá a místní kněz s radostí přijal duchovní péči o novou komunitu. Byla zde také „Hra na radost“, kterou sestra Eliška hrála se sestrami celou bytostí. Mají se přece dobře, jsou spolu, všechno by mohlo být mnohem horší. Bůh je miluje a posílá jim i dobré lidi, kteří přinášejí jídlo a další nutné věci. Bylo však třeba pracovat, aby si společenství vydělávalo na denní chléb. Několik sester pomáhalo v místní nemocnici, další byly žádány do ústavů pro mentálně postižené děti a mládež. Primář nemocnice v Podbořanech žádal o sestry pro jejich nemocnici. Sestry jsou z internace postupně uvolňovány. Sestra Eliška byla poslána s menší skupinou sester do Podbořan. Nikdo se nedivil, že malá okresní nemocnice se v krátké době stala vzorem v čistotě, pořádku a vzorné péči o pacienty. Práce sester v nemocnicích byla však pouze dočasná, jejich služba byla přes všeobecnou oblibu pokládána za ideologicky škodlivou. Sestry tedy musely z Podbořan odejít a byly rozeslány do různých ústavů. Sestra Eliška odchází do Budeniček u Slaného, kde je ústav pro mentálně postižená děvčata. Stará se o děvčata, učí je pracovat, chodí s nimi do zahrady a na pole, kde čekaly dlouhé řady cukrovky na jednocení a podzimní sklizeň. Po roce je sestra Eliška povolána do Slatiňan, do míst, kde sestry Kongregace začínaly žít již po roce 1888. Je zde představenou komunity, tehdy velmi početné, v domě je kolem 70 sester. Kromě administrativní práce, ke které je ustanovena, pomáhá u mentálně postižených dětí. Všechny ji milovaly, i když mnohé nedovedly její jméno ani vyslovit. Pracuje také v zahradě. Obnovuje výsadbu stromů v malém parku před domem, zakládá na prázdném pozemku ovocný sad. Ohání se krumpáčem a lopatou, vždy radostně, s chutí a úsměvem jde v čele sester na nařízené brigády v okolí obce. Bylo třeba jít brzy ráno, ještě před čtvrtou hodinou, aby přišly včas zpět k ranní modlitbě a na mši svatou. Potom nastoupily na svou vlastní pracovní směnu. Nadřízeným úřadům se však větší soustředění sester zdálo nebezpečné, bylo třeba zesílit dohled, a to pokud možno nenápadně. Byli proto na určitá klíčová pracoviště přijímáni 26
civilní pracovníci. Měli být ostražití a pravidelně hlásit i náznak eventuelní politické diverze anebo zvýšené náboženské aktivity v klášteře, tedy v ústavě. Sestry toto vše věděly, ale pod vedením sestry Elišky pracovaly klidně dál, vůči novým pracovníkům se chovaly prostě, zdvořile, bez odporu jim předávaly své funkce. Výsledek? Nepřátelský postoj se pomalu měnil, spolupráce byla vzorná, i když ne vždy ihned a přirozeně s výjimkami. V roce 1954 je sestra Eliška jmenována provinciální představenou. Je to nejvyšší funkce v provincii, nová etapa života. Nyní slouží celé provincii, všem sestrám, povede je v době opravdu těžké jako pravá služebnice a laskavá, moudrá matka. Ústav ve Slatiňanech se stal pro ústavy tohoto typu a především pro nově zakládané ústavy vzorovým zařízením. Bylo třeba zařadit do služeb v sociální oblasti sestry, které ještě zůstávaly v internačních táborech a chodily do práce na pole, do továren anebo na lesní práce. Tyto sestry však potřebovaly praxi, odborné zaškolení. Byly tedy posílány do Slatiňan, kde viděly jak příkladnou péči o mentálně postižené svěřence, tak zároveň kulturní úroveň života celého zařízení. Setkávaly se zde rovněž se sestrou Eliškou, která, jak již bylo řečeno, změnila úřad představené, tedy i provinciální představené, v radostnou službu sestrám. Dovedla pro sebe najít tu nejobtížnější práci, dělala ji s chutí a radostně, vytvářela ovzduší pokoje. Dávala a pomáhala, obracela v dobré to, co bylo zamýšleno jako zlé. Byla to nová cesta a sestra Eliška ji pro ty, které viděly a chápaly, ozařovala svým příkladem. Česká katolická charita, která měla za úkol vést přesnou evidenci sester a dbát na plnění všech opatření a příkazů Ministerstva kultury, nebránila zpočátku občasnému setkávání sester, naopak je podporovala k organizování odborné přípravy a zkvalitnění práce sester v ústavech. Sestry využívaly této možnosti a obohacování. Vedení ústavů sociální péče převzal v r. 1960 stát prostřednictvím okresních a krajských úřadů. Sestry ihned pocítily, že proces jejich likvidace bude postupovat rychleji. Dorost již od r. 1950 přijímat nesměly, na minimum byly omezeny kontakty mezi generální správou v zahraničí i sestrami v jiných státech. Sestry, které dovršily důchodový věk, musely ihned odejít ze zaměstnání i z komunity, kde jako nepracující nesměly žít, a to i v případech, kde budova byla vlastnictvím sester. Kam měly tedy odejít sestry, které celý svůj život dávaly druhým v obětavé službě? Bylo třeba hledat a budovat pro ně domov. Sestra Eliška tedy hledala. Chodila, jezdila, bezúspěšně klepala na dveře příslušných úřadů, pokorně čekala na vyřízení žádosti. Většinou byla zamítavá anebo spojená s podmínkami, pro staré a nemocné sestry nepřijatelnými. Odpovědné orgány nechtěly a také někde nesměly ani slyšet o tom, že by v jejich městě nebo obci mohly žít řádové sestry. Nakonec se podařilo koupit polorozbořený zámeček v Hoješíně u Seče. Můžeme říci, že doslova vlastníma rukama, přirozeně kromě řemeslným prací, se podařilo sestře Elišce spolu se sestrami ze Slatiňan vybudovat aspoň trochu přijatelné obydlí pro sestry. Provincie těžce sháněla finanční prostředky, sestry totiž dostávaly v době, kdy ústavy byly řízeny Charitou, pouze vestiář, tedy nepatrný plat, jakýsi „příspěvek na oblečení“. Největší péči při budování domova věnovala sestra Eliška úpravě kaple. Moderně, ale prostě a vkusně řešený sakrální prostor obdivoval každý. Již v roce 1959 mohly první sestry přijet na Hoješín, do jednoduchého, po mnoha stránkách málo vyhovujícího obydlí, ale byl to domov a sestry 27
zde byly šťastné. Když vše bylo již hotovo, byly sestry povinné nabídnout přebudovaný objekt státu jako dar, protože jako společenství nesměly nic vlastnit.
Rok 1960 a další léta byly začátkem velkých změn a úkolů pro celou Církev a tím samozřejmě pro řády a kongregace. Sestra Eliška je provinciální představenou, generální správa Kongregace sídlí v Římě. Osobní kontakty s generální představenou a její radou nejsou možné, korespondence je zdlouhavá a přísně kontrolovaná. Sestra Eliška i v těchto podmínkách pozorně sleduje všechna jednání Koncilu, s rizikem obstarává a získává překlady koncilních dokumentů. Získané materiály sestry rozepisují a posílají do všech komunit provincie i dalším kongregacím. Jak radostná, jak tvůrčí byla tato doba! Všechny sestry žily s Církví v tomto období hledání cest a nového svědectví Církve jako Radosti a Naděje. V komunitách jednotlivě i společně sestry četly, studovaly a ukládaly do svých srdcí všechno to, o čem Otcové Koncilu rozhodovali. Konečně dostaly do rukou očekávaný Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života. Zde již byly jasně vytyčeny úkony pro všechny řeholní instituty: Návrhy na nové konstituce, návrat ke kořenům, k charismatu zakladatele, přizpůsobení současnému životu. Sestra Eliška se ihned dala do práce. Obstarávala potřebné materiály, aby se každá sestra mohla svobodně vyjádřit k otázkám, které všem sestrám Kongregace zasílala generální správa. Jak krásné jsou vzpomínky na společná jednání komunit, kdy každá sestra svobodně přicházela se svým názorem a zároveň svobodně s úctou respektovala názory druhých. Sestra Eliška hledá cestu ke kořenům, jde do Grazu, odkud přišly první sestry. Hledá v diecézních archivech potřebnou korespondenci a zápisy. Archivy však neexistují, byly bez evidencí rozvezeny na různá místa. Sestra Eliška se nevzdává. Za pomoci přátel konečně nachází ve sklepě v zámečku v Zámrsku zaprášené, plísní pokryté fascikly, ve kterých jsou všechny záznamy o počátcích Kongregace v naší zemi.
Přechodné období politického uvolnění bylo pro Církev u nás jakýmsi nadechnutím a nabráním sil. Kromě nepřímo daného povolení k přijímání dorostu zdála se situace vhodná také ke splnění požadavku Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života: k ustanovení Konference vyšších řeholních představených. Jak začít? Biskupové a představení řádů byli ve vězení nebo v internaci. Bůh však pomáhá vždy a všude. Po šestnácti letech vězení se vrací P. Jan Bárta OFM. V tvrdých podmínkách, kterými prošel nezlomen, promyslil, jak žít řeholní život v situacích, kdy všechny vnější struktury jsou zničeny. Necelé dva roky stačily, aby lidé zapálení láskou, stateční a odvážní, dokázali obdivuhodné dílo. P. Bárta 28
našel spřízněnou duši v sestře Elišce, jako teologa získal P. Ambrože Svatoše, tehdejšího provinciála dominikánů, a další pomocníky z řad druhých řádů. Společně zakládají Sekretariát řeholních společností. Tím bylo dosaženo poměrně pevné jednoty při snaze o osvobození od tvrdého státního dohledu a svévolného postupu státu v záležitostech Církve. Sestra Eliška se starala o získávání potřebných informací, se sestrami ve Slatiňanech je rozmnožovala a rozesílala dál. Z dnešního pohledu bylo vše konané nedokonale, primitivní metodou a bylo velmi náročné na čas. A přece to byly doby velké radosti, doby růstu a dospívání ve víře, projevy opravdové lásky a věrnosti Církvi. Lidé se poznávali, podporovali se navzájem, přestávali se bát. Pro řeholnice, které byly dlouho záměrně drženy v izolaci, byl tu náhle přístup k úplným pokladům. Velkou práci vykonal Sekretariát ŘS při uskutečňování liturgické reformy. Pod vedením P. Bárty a P. Svatoše sestavovaly a rozmnožovaly sestry ve Slatiňanech texty pro lekcionář, pro zpěvy mezi čteními. Další sestra hudebnice obstarávala hudební doprovod. Znamenalo to pracovat na těchto úkolech převážně v noci, protože práce v zaměstnání musela být v každém případě vykonána vzorně. Byl to vlastně jediný druh apoštolátu, který sestry mohly vykonávat. Sestra Eliška bděla nad kvalitou služeb, nad radostným svědectvím života a hlavně šla sama vstříc osobním příkladem. Sestra Eliška pomáhala radou i finančně při úpravách chrámových interiérů podle směrnic liturgické reformy. Sestry jezdily zpívat do okolních i vzdálenějších kostelů, aby pomohly věřícím snadněji přijmout pro ně nové a ne vždy dobře chápané změny v liturgii. Stejně tomu bylo i při úpravě breviáře, aby se sestry mohly modlit společně s Církví. To už byla doba tzv. Normalizace a všechny tiskoviny, které se objevily bez povolení k tisku, byly závažným přestupkem a jejich autoři a ti, kdo se na tisku a jejich rozšiřování podíleli, byli tvrdě potrestáni. Mnozí z řad kléru a řeholníků nabádali při těchto akcích k opatrnosti. Co když se všechno vrátí do starých kolejí, Církev bude na tom ještě hůře. Měli pravdu, protože doba normalizace po r. 1969 tvrdě ukončila slibný vývoj. Nebylo však již možno plně umlčet tak statečné bojovníky, mezi které sestra Eliška bezesporu patřila. Sekretariát řeholních společností byl samozřejmě zakázán. Důsledky byly tvrdé: Zjišťování jmen organizátorů Sekretariátu, jména spolupracovníků, jejich adresy atd. Sestra Eliška bere na sebe hlavní vinu, neřekne jména, mlčí. Je to doba vydávání svědectví, doba skrytého hrdinství. Sekretariát sice neexistuje, ale věci již nelze vrátit zpět. Také sestry se změnily, kongregace o sobě vědí, spolupráci již není možno ohrozit. Některé řády a kongregace začínají odvážně přijímat dorost, v první řadě jsou to františkáni a naše Kongregace v Čechách i na Slovensku. 29
Sestra Eliška končí v r. 1969 období své služby jako provinciální představená a odchází do domova pro staré a nemocné sestry, tedy Charitního domova pro řeholnice v Cetechovicích u Kroměříže. Tam bylo také nutno dokončit úpravy objektu, aby zde sestry mohly žít modlitbou a dávat samy sebe za Církev, za dobro Kongregace.
Sestra Eliška žije v Cetechovicích, zná pouze sestry České a Slovenské provincie a několik sester německé národnosti, které mohly po r. 1947 odjet do Říma. V létě 1969 je svolána mimořádná generální kapitula Kongregace do Merána v Itálii. To ještě doznívá příznivější politické klima, takže všechny volené delegátky z České a Slovenské provincie dostávají povolení kapituly se účastnit. Sešly se zde sestry ze všech provincií, neznaly se , komunikace prostřednictvím překladatelek byla pomalá a nedostatečná. Přesto našly sestry společnou řeč, řeč lásky. Sestra Eliška se zde stala pro všechny objevem. Překvapila šíří rozhledu, moudrostí a zároveň skromností. Není divu, že v příštím roce byla na řádné generální kapitule v Římě zvolena generální představenou Kongregace. Domů se již nevrátila, zůstala s povolením našich úřadů v Římě. Z řečí znala sestra Eliška pouze rodný jazyk a obstojně německy. Sestra z komunistické země, kterou skoro nikdo nezná, je generální představenou mezinárodní Kongregace? Je to možné? Vždyť mnohé sestry z druhého konce světa ani nevědí, kde je její rodná země. Nejvyšší úřad v Kongregaci dostává v osobě sestry Elišky opět nový obsah: službu. Intenzívně se učí italsky a anglicky, k úžasu všech pracuje na zahradě, v domě a s úsměvem odmítá námitky, že se to na „madre generale“ nehodí. Se slzami v očích vzpomínají ještě dnes mnohé sestry z USA na dopis, který brzy po zvolení zaslala sestra Eliška představeným jejich provincií. Prosila v něm, aby jí do Říma poslaly fotografie všech sester, aby je poznala, až k nim přijde na návštěvu. Každé sestře osobně psala k svátku i k jubileu. Milovala Církev, milovala sestry, žila i jako generální představená příkladně chudě, jako pravá františkánka. Navázala kontakty s představenými Nepomucena a pomohla jim velkoryse ve finanční tísni. Když viděla, že seminaristé v Nepomucenu vnitřně trpí odloučeností od vlasti a že pocit vykořenění je u některých velmi silný, vždyť vyhlídky na návrat do vlasti neexistovaly, rozhodla se jim pomoci. Požádala tedy, aby mohli přijíždět do komunity sester na Monte Porzio poblíž Říma. Zde bylo několik sester české národnosti, mluvilo se většinou česky. Sestra Eliška organizovala pro seminaristy akce jako česání oliv, sklizeň ovoce, pomoc na zahradě. Práce nebyla podstatná, šlo o to, že zde byl domov, česká jídla, písničky atd. I na klinice, jejíž budova patřila Kongregaci, se našla lékařská pomoc v čas naléhavé potřeby. Osobnost sestry Elišky přerostla brzy rámec neznámé sestry z Československa. Byla vybrána jako členky byra pro řízení práce na novém znění Řehole III. regulovaného řádu 30
sv. Františka za středoevropské a východoevropské země. Byla aktivní při schůzích a jednáních Unie vyšších řeholních představených. V budově generalátu poskytovala ubytování sestrám studentkám z afrických misijních kongregací. Rovněž místní farnost mohla při větších akcích kdykoliv použít prostory generalátu. Kongregaci řídila sestra Eliška moudře, s pokorou a oddaností. Proto byla opětovně zvolena za generální představenou i na další šestileté období. Předtím šla však křížovou cestou ve vlasti, kam se musela dostavit k potvrzení žádosti o prodloužení pobytu v Itálii. Povolení k návratu však státní orgány i přes opakované žádosti a intervence sester ze zahraničí stále odkládaly. Jak píše sestra Eliška ve svých vzpomínkách, byla ihned po svém příletu do Prahy odvezena z letiště do smutně proslulé budovy v Bartolomějské ulici, kde byla šest hodin vyslýchána. Výslechy pokračovaly, přibývaly hodiny ponižujícího čekání před úřadovnami Ministerstva kultury na slibované povolení k návratu do funkce generální představené do Říma. Celých čtrnáct měsíců trvalo toto napětí, až nakonec byla během jednoho dne cesta povolena. To když oznámil svůj příjezd do Prahy státní sekretář Vatikánu, pozdější kardinál Agostino Cassaroli. Sestra Eliška se během doby svého úřadu starala, aby práce na nových konstitucích Kongregace pokračovala v zastoupení všech provincií, aby bylo za spoluúčasti všech sester správně formulováno charisma Kongregace. Sestrám obou provincií v Československu se snažila posílat všechny informace z dění v Církvi, takže dostávaly papežské encykliky, exhortace, apod. v překladu své řeči mnohem dříve, než se komunistickou cenzurou prověřené a upravené dostaly na stůl tehdejším církevním představeným. Opakovaně posílala sestrám do vlasti knihy vydávané Křesťanskou akademií, i když se velmi často vracely zpět jako nežádoucí literatura. Sestra Eliška prožila s komunitou v generalátě, s lékaři i dalšími pracovníky kliniky Villa Betania velkou a radostnou událost. 19. prosince 1982 navštívil Svatý otec Jan Pavel II. naši kliniku, promluvil s vedením a pracovníky kliniky, srdečně pozdravil sestru Elišku, ale nejvíce času věnoval, jako vždy při svých návštěvách, nemocným. Vnitřní život sestry Elišky můžeme tušit a sílu její víry i velikost pokory můžeme vidět ve chvílích, kdy po generální kapitule v roce 1983 odevzdává řízení Kongregace nově zvolené generální představené. Odchází, a jak je psáno v naší Stoleté cestě: „Odešla tiše a pokorně, bez oslav a díků. V srdcích sester zůstala vzorem pravé františkánky a služebnice. Byla milována sestrami celé Kongregace a vážena všemi, kdo ji znali.“ 31
V září 1983 se vrací sestra Eliška zpět do vlasti. Jejím domovem se stal Hoješín, domov, který pomáhala budovat. A protože podle vlastního úsudku měla dost sil, zařadila se do práce. Měla noční služby u nemocných sester, pracovala v zahradě mezi milovanými stromy a keři. Překládala pro sestry vhodné články z cizojazyčných časopisů, opisovala různé potřebné materiály ke studiu a k formaci sester. Snažila se, aby sestry byly dobře informovány o dění v Církvi a měly všechny publikace o životě v řeholním zasvěcení a jeho prožívání v současné době. Nedovedla odpočívat, její život byl řád, byla to harmonie oběti a služby. V roce 1988 slavila naše Kongregace sté výročí svého trvání. Přes všechny překážky a obavy se nečekaně podařilo několika českým sestrám odcestovat do Říma, aby se zde mohly účastnit kongregačních oslav v generalátu. Jednou z těchto sester byla i S.M. Eliška OSF. Fotografie zachycuje S.M. Elišku při audienci u Svatého otce Jana Pavla II. v rámci oslav stého jubilea Kongregace. O rok později byla S.M. Eliška delegátkou naší provincie při generální kapitule. Tehdy se setkala se Svatým otcem naposledy. Postupně přibývalo potíží hlavně pohybových a sestře Elišce zůstala jen malá místnost s kouskem půdního prostoru a malým oknem. Přibývalo bolestí, ubývalo sil, opakovaly se pneumonie. Jasných chvilek zůstávalo málo. Přece však se její krásné oči rozzářily, třeba jen na okamžik, když ji navštívila generální představená s členkami generální správy anebo když ji při šedesátém výročí slibů navštívil Otec biskup Otčenášek. Pozemský čas sestry Elišky se naplnil dne 4. května 1993. Pohřbena byla 8. května na hřbitově ve Slatiňanech za účasti generální představené S.M. Lucety Macíkové a členek generální rady, které právě končily zasedání generální správy Kongregace a provinciálních představených tentokráte v naší zemi. Na pohřbu byli přítomni i velcí přátelé S.M. Elišky: Otec biskup Otčenášek a pan opat Vít Tajovský OPraem, kteří dlouhá léta nesli statečně kříž pronásledování pro svou věrnost. Mnoho krásných slov bylo o sestře Elišce řečeno v kapli kláštera při zádušní mši svaté i u hrobu na slatiňanském hřbitově. Pohřbu se dále zúčastnilo velké množství kněží, generální í provinciální představené různých kongregací, velký počet sester, přátel a známých. Kondolenční dopisy hovořily v superlativech o té, která v těžké době byla příkladem věrnosti, lásky a statečnosti. Jeden z přátel sestry Elišky psal ve svém dopise: „Sestra Eliška byla zajisté obdařena povoláním k řeholnímu životu. Ale právě proto, že současně znala matematiku, fyziku a jazyky, dosáhla vyváženosti své osoby a mohla více porozumět různým lidem. Toto porozumění, spojené s opravdovou, upřímnou láskou, kterou dnes již skoro nikdo nezná, vyvolalo i u lidí Církvi nepřátelských 32
pocit úžasu a tolerance. Myslím, že sestra Elišky je typ moderní, realistické světice. Prosme ji o přímluvu v nebi a prosme Pána, aby došla v Církvi oficiálního ocenění své lásky, statečnosti a krajní obětavosti.“ Sestry Kongregace, kterou milovala, pro kterou žila, mají její odkaz, její stopy. Kterýsi básník napsal, že je stopa, která hřeje, a stopa, která zebe. Až bude srdce svírat úzkost, bolest a chlad, vstoupí i ony do šlépějí sestry Elišky. Zahřejí, dají radost a odvahu. A především: jsou to stopy věrné následovnice sv. Františka. Dne 1. června 2001 byl zahájen v královéhradecké diecézi proces blahořečení S.M. Elišky OSF. 10.6.2006 byla S.M. Elišce OSF Institutem františkánských studií udělena in memoriam Plaketa sv. Anežky České za celoživotní přínos pro rozvoj františkánské spirituality u nás i ve světě a za mimořádné úsilí o uskutečňování reforem po II. vatikánském koncilu v našich zemích. Cenu převzala S.M. Květa Vinklárková OSF, provinční představená.
MODLITBA ZA VYSLYŠENÍ
Všemohoucí, věčný Bože, Tvá služebnice Eliška Pretschnerová z Kongregace Školských sester sv. Františka naplnila své řeholní zasvěcení službou spolusestrám i Církvi v době vnitřních proměn církevního života i v čase pronásledování věřících ze strany světa, vždy plná lásky spojené s prostotou evangelia. Dopřej nám, prosíme, aby byla povýšena k úctě oltáře, a na její přímluvu vyslyš prosbu, kterou Ti předkládáme. Skrze Krista našeho Pána. Amen. Případná vyslyšení sdělte, prosím na adresu:
[email protected]. 33
sv. GIANNA BERETTA MOLLA (1922-1962)
LÉKAŘKA, MANŽELKA A MATKA, CO MILOVALA AŽ DO KRAJNOSTI „Když myslím na naši velkou vzájemnou lásku, nemohu než děkovat Pánu. Je vskutku pravdou, že láska je tím nejkrásnějším pocitem, který Bůh vložil do nitra lidí. A my se máme stále rádi, jako teď, Petře. Tolik bych si přála povyprávět ti vše, co vnímám, co v srdci mám, avšak nejde mi to, a ty, který už dobře znáš mé pocity, mně stejně dokážeš přečíst. Milovaný Petře, jsem si jistá, že mne vždy budeš činit šťastnou tak, jako jsem nyní a že Pán vyslyší tvé modlitby, protože jej prosí srdce, které ho vždy milovalo a svatě mu sloužilo... Tak s Boží pomocí a požehnáním uděláme všechno, aby se naše nová rodina stávala maličkým večeřadlem, v němž nad všemi našimi city, touhami i jednáním bude vládnou Ježíš. Můj Petře, schází jen pár dní a cítím se tak dojata, že přijmu svátost lásky. Staneme se Božími spolupracovníky ve stvoření, můžeme mu tak dát děti, které by ho milovaly a sloužily mu. Petře, dokáži být manželkou a matkou, po jaké jsi vždy tolik toužil? Právě to chci, protože si to zasloužíš a protože tě tolik miluji.
(z dopisu snoubenci Pietro Mollovi, 4. září 1955)
Gianna se narodila 4. října 1922, o svátku svatého Františka z Assisi, hluboce věřícím rodičům v Magentě, kteří jí na křtu 11. dne téhož měsíce - dali jméno Giovanna Francesca. Byla desátou z třinácti dětí, z nichž pět zemřelo v útlém věku a tři zasvětili svůj život Bohu: Enrico jako kapucínský misionář v Brazílii, jenž přijal řeholní jméno padre Alberto; Giuseppe, kněz Gianna (první zleva), matka Maria, Virginia, Amalia, otec Alberto, Francesco v diecézi Bergamo a (za Giannou), Ferdinando, Zita, Enrico (otec Alberto) e Giuseppe, v den 25. výročí svatby rodičů, Bergamo, 12. října 1933. Virginia, canossiánská řeholnice, misionářka v Indii. Otec Albert chtěl, aby všechny děti dosáhly vysokoškolského vzdělání a sám jim dával příklad křesťanského života: den co den chodíval na mši svatou, ještě než odešel do práce. Matka Maria De Micheli byla prostou, ale současně energickou ženou: říkalo se o ní, že děti napomíná pouhým pohledem. Byla 34
jim stále nablízku: naučila se dokonce latinsky a řecky, aby je mohla lépe sledovat při studiu. V rodině se Gianna naučila tomu nejpodstatnějšímu, pozornosti k potřebným i vůči misiím, v typickém duchu františkánské spirituality. V tomto duchovním prostředí přistoupila jako pětiletá k prvnímu svatému přijímání (4. dubna 1928) v Bergamu, kam se rodina přestěhovala. Od toho dne chodívala s maminkou každé ráno na mši svatou: „svaté příjímání“ se jí stalo „nezbytným každodenním pokrmem“. Dva roky nato, 9. června 1930, přijala v bergamském dómě svátost biřmování. Prožívala průzračné mládí, zahrnujíc láskou bratry i sestry, aniž by kdy zahálela: milovala pěkné věci, hudbu, malířství, výpravy do hor. Kvůli otcovu zdravotnímu stavu se rodina přestěhovala roce 1937 do Quinto al Mare u Janova. Tady Gianna začala navštěvovat Katolickou akci a klasické gymnázium. I přesto, že se nijak zvlášť ve svém úsilí a výsledcích nelišila od ostatních, byla tato léta časem hlubokého duchovního zrání. Neomezila se jen na denní svaté přijímání: rozhodla se i pro týdenní svatou zpověď u téhož zpovědníka (počátek duchovního vedení) a pravidelně navštěvovala kurzy duchovních cvičení. A právě v průběhu jedněch exercicií (16.-18. března 1938), udělala zásadní zkušenost svého života. Bylo jí tehdy šestnáct, když si do poznámek napsala: „Chci se bát smrtelného hříchu jako by to byl had; raději tisíckrát zemřít, než urazit Pána Boha“. Zkoušky nescházely: na rok musela ze zdravotních důvodů přerušit studium (1938-39), a právě v roce klasické maturity přišla o oba rodiče: maminka zemřela 29. dubna 1942 a tatínek 10. září téhož roku. Gianna se spolu se sourozenci přestěhovala do Magenty a zapsala se na lékařskou fakultu (nejprve v Miláně a potom v Pávii), kde se následně specializovala na pediatrii. Její spiritualita ji činila stále ryzejší: denně byla na mši svaté, konala návštěvy Nejsvětější svátosti oltářní a meditace; modlila se růženec. Stále více se také angažovala v apoštolátu: milovala Boha a toužila po tom, aby ho milovali i jiní. Tak ji bylo možné spatřit na konferencích Dam svatého Vincence, v univerzitní federaci italských katolíků (Fuci) a v Katolické akci. Dojem, jaký zanechávala, shrnula její spolužačka z gymnázia: „Gianna Gianna na vrcholu Jazzi, Gruppo del Monte Rosa, rozdávala svůj široký úsměv, plný lásky a klidu, léto 1952. odlesk průzračné a hluboké radosti klidné duše“. Tak se Gianna připravovala dát odpověď na své povolání, neboť „naše časné i věčné štěstí záleží na tom, jak dobře sledujeme své povolání“. Jistou dobu se domnívala, že jejím povoláním je stát se laickou misionářkou v Brazílii. Později však poznala, že její cestou je manželství. V roce 1954 totiž potkala muže svého života, inženýra Pietra Mollu, vedoucího v průmyslovém podniku, který rovněž působil v Katolické akci a jako angažovaný laik ve své farnosti v Meseru. 35
Na slavení „svátosti lásky“ se připravovala třídenní modlitbou, kterou navrhla i nastávajícímu manželovi, s nímž pak 24. září 1955 vstoupila do manželství ve farním kostele sv. Martina v Magentě. Svou manželskou lásku prožívali ve světle víry: „Petře, tolik tě miluji –napsala mu 10. června 1955 – mám tě stále před očima, počínaje ránem, když na mši svaté při obětování přináším spolu s mou prací i tu tvou, tvé radosti, útrapy, a pak po celý den až do večera“. A dále, aby nám dala nahlédnou do stylu jejich vztahu: „Jak tě učinit šťastným? – píše později Petrovi. Ty bys mi odpověděl, abych stále byla hodná, milá a chápající, jako teď“. Jejím snem bylo mít hodně dětí a skutečně se narodily: Pierluigi (19. listopadu 1956), Maria Zita (Mariolina, 11. prosince 1957), Laura Enrica Maria (Lauretta, 15. července 1959). ve třetím měsíci čtvrtého těhotenství se ukázal fibrom na děloze. Tak začal její holokaust. Nechala se operovat a výslovně žádala, aby odstranili nádor, aniž by ohrozili dítě, které nosila pod srdcem, přestože si byla vědoma smrtelného nebezpečí, jemuž byla vystavena: „Na mě nedbej“ – řekla chirurgovi, který ji měl operovat a který jí představoval rizika, jímž se vystavuje, pokud bude pokračovat těhotenství – „stačí, když se bude dařit dítěti“. Aniž by se přestala usmívat, prožívala v modlitbě a vstřícnosti posledních šest měsíců, očekávajíc narození děvčátka, jemuž dali jméno Gianna Emanuela. Světlo světa spatřila na Bílou sobotu, 21. dubna 1962, v nemocnici sv. Gerarda v Monze. Několik dnů před porodem – vzpomíná manžel – „mi řekla výslovně, pevným a současně jasným tónem, s pohledem tak hlubokým, na který nikdy nezapomenu: „Budete-li muset volit mezi mnou a dítětem, žádné váhání; volte - a to požaduji -, dítě. Je zachraňte“. Po týdnu svíravých bolestí kvůli septickému zánětu pobřišnice, která ji postihla, byla Gianna na vlastní přání přenesena domů na Ponte Nuovo jen krátce před smrtí, k níž došlo v osm hodin ráno, v sobotu 28. dubna 1962. Až do posledního okamžiku své agónie opakovala: „Ježíši, miluji tě. Ježíši, miluji tě.“ Byla uložena na hřbitově v Meseru, zatímco se lavinovitě šířila pověst o svatosti jejího života i o gestu lásky, který jej korunoval. Diecézní proces blahořečení se konal v Miláně (19801986) a v Bergamu (1980-1984). Kromě toho došlo v roce 1977 v brazilském Grajaú k zázraku na její přímluvu: uzdravení jedné maminky při čtvrtém těhotenství. papež Jan Pavel II. zázrak schválil v roce 1992. Gianna byla beatifikována 24. dubna 1994 jako „matka rodiny“, co milovala až do krajnosti. V průběhu Svatého roku 2000 došlo na její přímluvu k dalšímu zázraku v diecézi Franca (São Paulo, Brazílie): děvčátko, čtvrtá dcera mladých manželů, dokázala vyrůst v mateřském lůně i přes nenahraditelnou ztrátu plodové vody, a narodila se zcela zdravá. V neděli, 16. května 2004, ji Jan Pavel II. kanonizoval. 36
„Láska je tím nejkrásnějším citem, který Bůh vložil do nitra lidí“ /slova Gianny Beretty Molly citovaná Janem Pavlem II. v homílii svatořečení/
Chci vám vyprávět dějiny ženy, kterou papežové a biskupové dávali za vzor křesťanskému lidu už předtím, než byla beatifikována. Pavel VI. o ní mluvil před modlitbou Anděl Páně, 23. září 1973 jako o „matce z milánské diecéze, která – aby zachránila život dítěti, obětovala - v rozvážném darování - ten svůj“. Totéž o ní řekl i milánský kardinál C. M. Martini v dubnu 2002, u příležitosti 40. výročí jejího úmrtí: „Rok co rok, den co den doslova v každičkém okamžiku se Gianna Beretta Molla odevzdávala do Boží vůle, v lásce a službě každému z jeho tvorů, ale i v maličkostech, podporována naprostou důvěrou v Boží prozřetelnost“. Jan Pavel II. pak představil její životní poselství při kanonizaci na náměstí svatého Petra, 16. května 2004, těmito slovy: „...Po příkladu Krista, který miloval svoje ... a miloval je až do krajnosti (Jan 13,1), tato svatá matka rodiny zůstala hrdinským způsobem věrna závazku, který přijala v den svatby. Nejvyšší oběť, jež zpečetila její život dosvědčuje, že jedině ten, kdo má odvahu zcela se odevzdat Bohu a bratřím, realizuje sebe sama. Kéž by naše doba – po příkladu Gianny Beretty Molly, dokázala objevit ryzí, čistou a plodnou manželskou lásku, prožívanou jako odpověď na Boží povolání!“ Na II. vatikánském koncilu bylo slavnostně prohlášeno, že „Pán Ježíš hlásal svatost života všem i každému ze svých učedníků, ve všech stavech“, a proto tedy „všichni věřící, jakéhokoli stavu či úrovně, jsou povoláni k plnosti křesťanského života a k dokonalosti v lásce“, a že „je to jediná svatost, kterou ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, pěstují v rozmanitých životních stylech i v různosti úkolů“. Častokrát slyšíme otázku: „Proč jsou stále prohlašováni za svaté jen řeholníci anebo lidé, kteří završili život ve zvláštních formách zasvěcení se Bohu?“ Přitom se vždy znovu a znovu vnímá volání po příkladech svatých, kteří žili běžným životem, uprostřed práce a rodiny, s manželem či manželkou a dětmi, v každodenních radostech i strastech. Skrývá-li se v otázce představa, že se můžeme stát svatými i bez upřímného a naprostého sebedarování Bohu, toužíme po velkém kroku, ale mimo cestu. Jsme však na správné cestě, skrývá-li se v ní touha nechat tím, v čem svatost spočívá („milovat bližního celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“), prostoupit každodenní i obecný rytmus našeho života. Když se nějaký čas po smrti Gianny Beretty Molly tázali jejího manžela, skromně odvětil: „Nikdy jsem si neuvědomoval, že žiji po boku světice“. Dodává však, že toto 37
konstatování se opírá o tehdy rozšířené přesvědčení, že svatost se musí projevovat množstvím výjimečných událostí (jakýmsi stálým ponořením do zázračného). když se pak zamýšlel nad životem své ženy, pochopil, „že svatost je každodenností života, prožívaného v Božím světle“. Dále říká: „Gianna byla úchvatnou, ale naprosto normální ženou. Byla krásná, inteligentní, hodná. Ráda se smála. Byla rovněž moderní, elegantní. Jezdila autem, milovala hory a velmi dobře lyžovala. Líbily se jí květiny a hudba. Po léta jsme měli předplaceny koncerty milánské konzervatoře. Ráda cestovala. Já jsem často odjížděl z pracovních důvodů do zahraničí, a pokud to bylo jen trochu možné, brával jsem ji sebou. Navštívili jsme Holandsko, Německo, Švédsko, a skoro celou Evropu...“. Bude proto dobře, když vyjdeme od onoho světla, jež znenadání vrhlo světlo na celý obraz jejího života, počínaje obdobím sedmi měsíců, kdy srdce manželky a matky pronikla „dokonalá Láska“. Na začátku léta 1961 prožívala lékařka Gianna Beretta Molla a inženýr Pietro Molla šťastné manželství: ona s profesionalitou, kompetencí a oddaností pracovala v ambulanci, zatímco on řídil svou továrnu o třech tisících zaměstnanců. Rodině, v níž vládl naprostý soulad, Bůh požehnal třemi krásnými dětmi. Všechny byly ještě malé – od dvou do pěti let. Pro rodiče byly bohatstvím – tolik proto toužili po dalším plodu své lásky. V jednom jejím dopise čteme: „Jsem s Pietrem a našimi třemi dětmi tak šťastná, a děkuji za to Bohu. Tolik bych si přála ještě další děťátko“. A vskutku, v srpnu se ohlásí nové mateřství. Radost se však záhy začně mísit s vážnými obavami: vedle dělohy rostl velký fibrom a bylo proto zapotřebí rychlého a naléhavého chirurgického zákroku. Gianně bylo ihned jasné, co ji čeká. Tehdejší medicína nabízela dvě řešení, považovaná pro záchranu života matky za bezpečná: totální laparotomii s vynětím jak fibromu tak dělohy; anebo vynětí fibromu za cenu přerušení těhotenství. Třetí řešení, které spočívalo ve vynětí fibromu, aniž by došlo ke kontaktu dítěte, vystavovalo život matky velkému nebezpečí. V klinické zprávě té doby čteme: „Šev, praktikovaný na děloze v prvních měsících těhotenství, se často kolem čtvrtého, pátého měsíce těhotenství uvolní, a pacientka je vystavena smrtelnému nebezpečí; o tomto riziku doktorka Gianna dobře ví“. Navíc, i pokud by v následujících měsících bylo všechno v pořádku, znovu vyvstane značné riziko ve chvíli porodu. Ještě předtím, než doktorka Beretta odešla do nemocnice, navštívila kněze, u nhěož se obvykle zpovídala. Ten jí povzbudil, aby neztrácela naději a dodal jí odvahy. „Ano, done Luigi, odvětila mu žena – tolik jsem se v těchto dnech modlila. S vírou a nadějí jsem se svěřila do rukou Božích, i proti hrozivému konstatování lékařské vědy, která mi říkala: ‚buď život matky nebo život jejího stvoření‘. Ano, důvěřuji Bohu, ale nyní je na mně, abych naplnila svou povinnost matky. Znovu předkládám Pánu oběť svého života. jsem připravena na všechno, jen abych zachránila svého tvora“. Sama vypráví o svém prvním setkání s chirurgem: „Profesor mi ještě před operací řekl: ‚Co budeme dělat, zachráníme vás anebo dítě? ‚Nejprve zachraňte dítě!, řekla jsem mu bez váhání. ‚O mne se nestarejte‘. Po operaci mi pak řekl: ‚Zachránili jsme dítě“. Profesor byl žid, respektoval přání pacientky, i když její volbu nesdílel. Jedině on a Gianna věděli o hlubokém smyslu onoho „Zachránili jsme dítě“. Tato slova byla zvěstí dalších měsíců utrpení, jejichž délka bude totožná s trváním těhotenství. 38
Když ji měl znovu před očima v osudové chvíli porodu, profesor uprostřed smíšeného obdivu a vědecké bezradnosti zvolal: „Hle, katolická matka!“ Tato slova zněla jako jedno z proroctví, kterým Bůh dá zaznívat i z úst vzdálených. První zákrok se podařil: hrdinná volba byla učiněna. Zdálo se, že se vše vrací do normálního stavu. Gianna se znovu chopila práce doma i v ambulanci; sama si léčila obtíže a bolesti spojené s nebezpečným těhotenstvím, aniž by koho obtěžovala. Nikomu se ani nezmínila, jen aby neznepokojila děti a manžela. Nadále žila běžným životem, neztratila dokonce ani úsměv, a nikdy nepřestávala věřit. Do porodu zbýval měsíc a manžel musel z pracovních důvodů odjet do Paříže. Gianna jej prosila, aby jí přivezl nějaké módní časopisy. „Pokud mě tu Bůh ponechá – řekla mu – chci se pěkně obléct“. A vskutku, tyto časopisy se dosud uchovaly spolu s poznámkami, které si udělala u modelů, které se jí líbily. Nyní, když byla prohlášena za svatou, staly se relikviemi i tyto časopisy. Nejde o banalitu, je to výzva, abychom se naučili novému způsobu hodnocení. Čas od času se jí zmocnila úzkost z přetrvávajícího nebezpečí, ale snášela ji sama v modlitbě a vážném sebedarování, jen aby ušetřila své drahé. na jejím pracovním stole pak našli lékařské články otevřené na kapitole o „rizikovém těhotenství“. Sám manžel později dosvědčil: „stále a naléhavě se mi v mysli vracela její žádost, aby „se zachovalo těhotenství“, ale neodvažoval jsem se to domyslet. Neodvažoval jsem se o tom se ženou mluvit. Krátce nato mi řekla: ‚Pietro, potřebuji, abys ty, který jsi ke mně vždycky tak hodný, byl na mne hodný ještě více v tuto dobu, protože tyto měsíce jsou pro mě hrozivé‘. Nadále jsem ji viděl klidnou. Jako obvykle se starala o naše děti i o své pacienty. Jednoho dne jsem si všiml, jak se zvláštní pozorností uklidila dům, uspořádala skříňky, skříně ... jako by se měla vydat na dalekou cestu...“. Pouze bratru – knězi,. svěřila Gianna stav své duše: „To největší má teprve přijít. Těžko tyto věci pochopíš. Když nastane chvíle, buď já nebo on“. Nebyla to výzva, ale projev něhy vůči té maličké bytosti, co nosila pod srdcem. Ale vraťme se k manželovu vyprávění: „Půldruhého měsíce před narozením našeho dítěte se přihodilo něco, co mne vyděsilo. Právě jsem odcházel do práce, už jsem si zapínal kabát, když Gianna, – vidím ji jako dnes – opřená předtím o skříň v předsíni, přišla ke mně bez jediného slova. Neřekla: ‚Posaďme se‘, ‚počkej chvíli‘, ‚promluvme si‘. Nic. Přistoupila ke mně, jak tomu bývá, když se musí říci těžké věci, co tíží, ale o kterých se tolik přemýšlelo, a k nimž se chce ‚vrátit‘. Řekla mi: ‚Pietro, prosím tě ... bude-li se muset volit mezi mnou a dítětem, rozhodněte se pro dítě, ne pro mne. Žádám tě o to‘. Tak. Nic jiného. Nebyl jsem s to říci jediné slovo. Znám velmi dobře svou ženu, její velkorysost, ducha oběti. Beze slova jsem vyšel z domu“. Totéž mu opakovala i před porodem. Podobně říkala i své přítelkyni: „jdu do nemocnice, ale nevím, zda se vrátím. Mé těhotenství je těžké; musí zachránit jednoho nebo druhého; já chci, aby žilo mé dítě“. „Ale už máš tři děti, postarej se spíš o sebe!“ „Ne, ne, chci, aby žilo dítě“. Jiné známé, kterou potkala u kadeřníka, řekla: „Modli se, modli se i ty! Během tohoto těhotenství jsem tolik studovala a tolik se modlila za svého tvora... Modli se, abych byla ochotna konat vůli Boží“. Sám Bůh chtěl, aby její utrpení začalo právě na Velký pátek, roku 1962. Jedna nemocniční sestra vzpomíná: „Potkala jsem ji na schodech, když šla na příjem. Řekla mi: ‚Sestřičko, 39
jsem tady. Přišla jsem, abych tu umřela‘. Přitom však její tvář byla tak dobrá, tak průzračná. Dodala jen: ‚Stačí, aby se dařilo dítěti, na mně nezáleží!“ Celou noc trvala hrozná muka. Na Bílou sobotu, v jedenáct dopoledne přišla na svět císařským řezem krásná a zdravá holčička. Bylo to právě ve chvíli, kdy se podle liturgie před II. vatikánským koncilem, odvazovaly zvony, aby se rozezněla radost Zmrtvýchvstání. Když se probrala z narkózy, přinesli jí maličkou. manžel vypráví: „Dívala se na ní dlouhým mlčenlivým pohledem. Tiskla ji s nevýslovnou něžností. Beze slov ji lehce hladila“. Její utrpení pak pokračovalo další dlouhý týden, kdy ji septický zánět pobřišnice vedl do hrobu, aniž by se pro její záchranu dalo cokoli dělat. Poslední dny prožívala v pokorném sebeobětování, jako na oltáři, modlila se a prosila, aby jí nedávali uklidňující prostředky, protože chtěla zůstat při vědomí, vzývajíc ukřižovaného Krista a jeho matku, aby ji uvedli do ráje. Ve středu po velikonocích se probrala z komatu a řekla manželovi: „Petře, nyní jsem uzdravena. Byla jsem už tam..., a kdybys věděl, co jsem viděla! Jednoho dne ti to povím. Ale protože jsem byla příliš šťastná, bylo mi příliš dobře, s našimi úžasnými dětmi, překypujícími zdravím a milostí všeho nebeského požehnání, poslali mě zpátky sem dolů, abych zase trpěla, protože před Boží tvář nelze předstoupit bez mnohého utrpení“. Zbývaly jí tři dny útrap, podle oné tajemné míry, v níž je každému – úradkem dobrého Boha Otce – určeno doplňovat na svém těle Kristovo utrpení. Projděme nyní významná údobí Giannina života, ve světle této Křížové cesty, jež vtiskla její osobnosti tvář věčnosti. Manžel píše dále, jako by s ní rozmlouval: „Nekonalas věci výjimečné, žádné mimořádné kající skutky, nevyhledávalas odříkání pro odříkání, hrdinství pro hrdinství. Pociťovalas a plnila své povinnosti mladé dívky, manželky, matky a lékařky, s naprostou odevzdaností do Boží vůle, v duchu touhy po svatosti, pro sebe i pro druhé“. Výjimečnými byli bezesporu i rodiče Gianny Beretty: manželský pár z počátku století, se spoustou dětí (Gianna byla desátým ze třinácti dětí), pro který byla víra základem každého dne, v práci i při výchově, v úvahách i citech, v radostech i životních křížích. Když Gianna potkala sedm let po jejich smrti svého snoubence, vyprávěla mu o nich: „moji svatí rodičové, tak upřímní a moudří, onou moudrostí, v níž se zračila jejich dobrá a spravedlivá duše, naplněná bázní Boží“. Když se pak vdávala, kladl jí kněz (jeden z rodných bratří) na srdce: „Gianno, nestavím ti před oči svaté, ale naši maminku. Vzpomeň si, jak byla vždy přívětivá, trpělivá, pracovitá, stále spojená s Bohem a to jak ve chvílích radosti tak v utrpení“. Další z bratří vzpomíná: „Déšť ne déšť, zima či horko, maminka brzy ráno vedla své děti na mši svatou a ke svatému přijímání. Nebudila nás příkazem či nařízením, ale přívětivým pozváním; přitom nás hladila po tváři a nechávala na nás, zda vstaneme anebo budeme pokračovat v spánku. pomáhala nám mluvit s Pánem Ježíšem před svatým přijímáním i po něm; brávala si nás sebou do lavice, a samotné nás nechávala jen na chvíli po svatém přijímání, abychom si s Ním povídali, a pak teprve začala ona: nechávala nás opakovat vlastní slova: nebyly to čtené modlitby, ale sama je skládala, tak prosté a nádherné“. Svatost vždy závisí na důvěrnosti s Pánem Ježíšem, a důvěrnost začíná vždy setkáním. Žít ve skutečně křesťanské rodině znamená, že k tomuto (nadpřirozenému) setkání s Bohem, který se stal člověkem dochází „přirozeně“, tak jako je přirozené stýkat se den co den 40
s maminkou, tatínkem, s jejich poučeními a příkladem, s jejich starostlivostí a obavami, s jejich káráním i odpuštěním: jedním slovem, s jejich vírou, nadějí a láskou. Snadno pak dochází k zázraku obrácení se k Ježíši, se stejnou lehkostí, s jakou se dítě obrací za hlasem či obličejem matky. Tady má své kořeny i Giannina svatost. tento dar rodiny se pak rozšířil na tradici, totiž na proud církevního život, který ji uchvátil a nesl. Pokusme se shrnout rozhodující okamžiky tohoto toku. Když se blížil šestnáctý rok jejího života, účastnila se duchovních cvičení v přípravě na velikonoce. Dochovaly se nám její poznámky, které sama nazvala: Vzpomínky a modlitby Gianny Beretty. Jedna z těchto modliteb začíná slovy: „Ježíši, slibuji ti, že se ti podřídím ve všem, co dopustíš, aby se stalo. Jen mi dej poznat svou vůli. Dále pak máme seznam jedenácti předsevzetí, či životních rozhodnutí, a vskutku stojí za přečtení, abychom poznali, jak se utváří křesťanské svědomí v tak choulostivých létech mladistvého věku. Činím svatý slib, že budu dělat všechno pro Ježíše. Všechna svá dílo, všechny neúspěchy, obětuji Ježíši. Činím slib, že abych sloužila Bohu, nebudu už více chodit do kina, nebudu-li vědět zda se promítá něco, co stojí za shlédnutí, zda je to slušné, není to pohoršlivé a nemorální. Raději chci zemřít, než se dopustit těžkého hříchu. Těžkého hříchu se chci štítit jako hada a opakuji: raději tisíckrát zemřít, než urazit Pána. Chci se modlit k Pánu, aby mi pomohl a nedostala se do pekla, tedy vyhnout se všemu, co by mohlo škodit mé duši. Den co den se modlit jeden Zdrávas za šťastnou hodinu smrti. Modlím se k Pánu, aby mi dal pochopit své nezměrné milosrdenství. Z lásky k Ježíši poslouchat a studovat, i když se mi nechce. Chci ode dneška říkat své modlitby na kolenou: jak ráno v kostele, tak večer v mém pokojíku u postele. Chci snášet jakoukoli výtku... cesta pokory je tou nejkratší, jak dosáhnout svatosti. Modlit se k Pánu, aby mi dal vejít do ráje. Vždy říkat, že se bojím, abych se tam nedostala, tak se budu modlit a s Boží pomocí vejdu do nebeského království, se všemi svatými i dalšími dušemi. Na základě těchto předsevzetí není zatěžko vybavit si tón a příchuť kázání, která se tehdy pronášela. Někdo by snad namítl, že z nich promlouvá až přílišný moralizmus. Je však jisté, že je v nich skryta i hluboká upřímnost a touha milovat Ježíše skutky a nejen vyplňováním dotazníků kuriím, či nic neříkajícími nezávaznými zvučnými prohlášeními a pěknými citáty, jak tomu často bývá. Tato předsevzetí se navíc stala životním programem, který Gianna uplatňovala v prostředí Katolické akce. Slovy i příkladem učila svá děvčata, že je třeba činit pravdu přitažlivou a sami dávat přitažlivý, a pokud možno hrdinský příklad, protože člověk vždy potřeboval vidět, vnímat a cítit; nenechá se jen tak získat slovem. Proto je třeba být živými svědky vznešenosti a krásy křesťanství. To všechno jsou výňatky ze schémat, která Gianna, jako univerzitní studentka, připravovala pro dívčí mládež Katolické akce. po univerzitních studiích medicíny – absolvovaných uprostřed velkých obtíží válečné doby – začala pracovat v ambulancích Magenty a Mesera, a neopomíjela přitom ani aktivní účast v politice, zvláště ve volbách roku 1948. Několik let se intenzívně zamýšlela nad svým povoláním. Neměla by 41
následovat jednoho ze sourozenců, který potom, co se stal lékařem, vstoupil ke kapucínům a odjel jako misionář do Brazílie? Víme rovněž, z několika poznámek na okraji receptáře, jak prožívala svou lékařskou profesi: „Krása našeho poslání. Všichni na světě pracujeme jistým způsobem ve službě lidem. my však pracujeme přímo na člověku. Předmětem našeho bádání i práce je člověk, který nám říká ... ‚Pomoz mi‘, a čeká od nás plnost své existence ... naše poslání nekončí ani ve chvíli, kdy už léky nepomáhají. Je tu duše, kterou je třeba přivést k Bohu. je tu Ježíš, který říká: „Kdo navštěvuje nemocného, mne navštěvuje‘. kněžské poslání: jako se kněz dotýká Ježíše, tak se ho i my dotýkáme v těle našich nemocných, chudých, mladých, starých i dětí. Kéž se dá Ježíš poznat uprostřed nás. Kéž by našel mnoho lékařů, kteří by se mu nabídli“. I to jsou zřejmě body z nějaké konference, které se účastnila. Komentářem však je svědectví těch, kdo její ambulanci navštívili a viděli, jak je s pokorou naplňuje až do posledního okamžiku, kdy už v pokročilém těhotenství vykonávala poslední návštěvy ještě než odešla do nemocnice umřít. Další rozhodující etapa na cestě svatosti začala v roce 1955, kdy se ve třiatřiceti letech zasnoubila s inženýrem Pietrem Mollou. Rok 1954 byl vyhlášen „rokem mariánským“ a Gianna se vypravila na pouť do Lurd. Po návratu své kamarádce přiznala: „Byla jsem v Lurdech, abych prosila Pannu Marii, co mám dělat: mám-li odejet do misií anebo se vdát. Jakmile jsem dorazila domů, přišel pan Pietro“. Poznali se při návštěvě cinefora v kulturním centru Magenty, vídali se v divadle Scala, na baletním představení o slavnosti na ukončení roku a v domě Berettových si společně připíjeli na nový rok. Příležitosti lépe se poznat byly od té chvíle čím dál častější, a v únoru 1955 se zasnoubili. Zmínil jsem se o prvních setkáních z vnějšího pohledu, řekli bychom světského, aniž bych promluvil o hlubokém niterném setkání jejich duší už od prvních tušení – a to právě proto, abych ukázal, že toto „vyprávění o svatosti“ zapadá do naprosto normálního prostředí naší moderní společnosti. „Stále více jsme si rozuměli“, vzpomíná Pietro. oba dva si všímali, že mají táž přání i touhy, naděje i jistoty. Pietro dodává: „Čím více Giannu znám, tím více nabývám přesvědčení, že lepší setkání pro mne Bůh nemohl připravit“. Když byla Gianna ještě malá, řekl jí jednou kněz, že měla štěstí, když měla matku, která se podobala „silné ženě“ o níž mluví Bible v knize Přísloví. Vzpomněla si na to, když dostala snubní prsten. Tehdy svému snoubenci napsala: „Můj nejmilejší Petře, jak ti za ten nádherný prsten poděkovat? Drahý Petře, abych opětovala tvůj dar, dávám ti své srdce a budu tě stále milovat tak, jak tě miluji nyní. Myslím, že ti udělá radost, když budeš v předvečer našich zásnub vědět, že jsi pro mne nejdražší bytostí, k níž jsou stále obráceny mé myšlenky, city, touhy, a že se nemohu dočkat chvíle, kdy budu moci být navždy tvá ... Ráda nad tím úryvkem přemítám: ‚Ženu silnou, kdo ji najde? ... Srdce jejího muže se na ni může spolehnout ...atd.‘! Petře, kéž bych pro tebe mohla být tou silnou ženou Bible! mně se však naopak zdá a cítím to, že jsem slabá ...“. Snoubenec na to odpověděl: „Ty jsi pro mne silnou ženou Bible. Po tvém boku je má radost dokonalá“. Krátce před svatbou se mu svěřila: „Petře, jsi můj, a už teď se cítím být s tebou jednoho srdce a jedné duše ... tvé radosti jsou i mými, stejně jako všechno, co tě naplňuje starostmi a zarmucuje, naplňuje starostmi a zarmucuje i mě. Když myslím na naši velkou vzájemnou lásku, nemohu než děkovat Pánu Bohu“. 42
Všechny dopisy oplývají pravou a lidskou něhou, jíž víra není ničím cizím. naopak, tato láska je ztělesněním jejich vzájemné víry. Podívejme, jak si představovala budoucnost: „S Boží pomocí a požehnáním uděláme všechno, aby se naše nová rodina stávala maličkým večeřadlem, v němž nad všemi našimi city, touhami i jednáním bude vládnou Ježíš. Můj Petře, schází jen pár dní a cítím se tak dojata, že přijmu svátost lásky. Staneme se Božími spolupracovníky ve stvoření, můžeme mu tak dát děti, které by ho milovaly a sloužily mu“. Nyní dopis z lyžařského kempu, adresovaný snoubenci, který musel z důvodů pracovního vytížení v továrně zůstat ve městě: „Mrzí mne, že jsi měl v pondělí tolik práce. V myšlenkách jsem stále u tebe, a pokud bych mohla, ráda bych ti pomohla. Včera a dnes se vrátilo nádherné slunce. Ráno vstávám v osm (jaká to povalečka! Ty už jsi v práci), protože v 8.30h je tady mše svatá. Věř, že nikdy jsem si tak nevychutnala mši svatou a svaté přijímání jako v těchto dnech. Velmi pěkný a udržovaný kostelík je však pustý. Kněz nemá ani ministranta, a tak Pán je tu pro mě a pro tebe, Petře, neboť od nynějška tam, kde jsem já, jsi i ty“. Manžel si později vzpomíná na onen čas slovy: „Byla jsi pro mě, den ode dne víc, úžasným stvořením, které mi předávalo radost ze života ... radost z naší nové rodiny, nyní už tak blízké, radost z Boží milosti“. Ke svatbě si Gianna nechala ušít překrásné šaty z obzvlášť drahocenné látky. Sestře to vyložila slovy: „Víš, vybrala jsem ji tak krásnou proto, že z ní chci dát potom ušít mešní roucho pro některého z mých synů, který se stane knězem“. Zůstáváme v úžase tváří v tvář tomuto stálému spojení lásky lidské a té posvátné, duchovním i profánním myšlenkám. Tento úžas nás však přivádí k závažnému konstatování, že křesťanství je vskutku právě takovým setkáním, podobně jako v Ježíši je nerozlučně spojeno božství s lidstvím. Ten, kdo dospěje do tohoto bodu, v němž je obsaženo celé křesťanské učení, má před očima neustále dva aspekty v jejich naprosté harmonii. Přechod jednoho do druhého se mu zdá tak přirozeně nadpřirozený a tak nadpřirozeně přirozený! Kdo však se této živé syntéze vzdálí, nebo ji chce pochopit pouhým rozumem, zakouší nutně ve svém nitru rozkol: Ze šťastného údobí manželství a rodinného života, požehnaného třemi ratolestmi, uvádím vzpomínku, kterou si na ni uchoval manžel: „Neustále jsi měla radost ze života, těšila ses nádheře stvoření, horám a jejich sněhové pokrývce, koncertům symfonického orchestru, divadlu, jako za tvého mládí a časů našeho zasnoubení. Doma jsi byla stále činná: nevzpomínám si, že bych tě kdy viděl zahálet ... I přes povinnosti v rodině jsi chtěla pokračovat ve svém lékařském poslání v Meseru, především kvůli citu a dobrotě, která tě pojila s mladými maminkami, tvými 43
starci, chronickými pacienty ... Tvá předsevzetí, tvé činy byli vždy v naprosté shodě s tvou vírou, s tvým duchem ... lásky tvého mládí, s naprostou důvěrou v Prozřetelnost a se stálým duchem pokory. Za všech okolností se vždy odvolávala na Boží vůli a svěřovala se jí. Den co den, jak vzpomínám, jsi měla svou modlitbu, svou meditaci, svůj rozhovor s Bohem, své díkůvzdání za dar našich úžasných dětí. A bylas tak šťastná“. Poté, co jsme završili naše putování, aniž bychom opomenuli tisíceré radosti spojené s trojím porodem, či starostlivost a úzkosti, provázející růst dětí, musíme se ještě jednou vrátit k oněm posledním měsícům, ve kterých ji Bůh žádal, aby mu darovala všechno. Nešlo o hrdinské gesto, učiněné se zavřenýma očima, nýbrž o sedmiměsíční rozvážné sebeobětování (jak je nazval Pavel VI.). Byla to doba zcela prodchnutá rozhodnutím: „nezachraňujte mě, ale dítě“. Abychom pochopili tuto matčinu rozvahu, mohli bychom se zastavit u otázky, kterou si pokládali všichni. Od ženy z lidu, která - vědouc o její volbě, prohodila hrozné: „Jak omezená!“, po přítelkyni, která jí namítla: „Máš tři děti. mysli spíše na to, abys žila ty“, od manžela, jenž v téže víře sdílel manželčino rozhodnutí, ale nedokázal na to ani pomyslet a už vůbec o tom mluvit k samotné Gianně, která na smrtelné posteli řekne sestře: „Kdybys věděla jaká je to bolest, když se opouštějí maličké děti!“. Co ji tedy vedlo k takovému rozhodnutí? Bylo to jistě jasné vědomí, že musí poslechnout Boha, který říká: „Nezabiješ“. Sama jednou jako lékařka říkala dívce, která ji žádala o potrat: „S dětmi se nežertuje!“ Nelze pečovat o tři děti a to další tomu obětovat. Manžel sám, i přes zdrcující muka, vysvětluje, co vedlo ženu k oběti: „To, co udělala, nedělala proto, aby ‚šla do nebe‘. Udělala to proto, že se cítila matkou... K pochopení jejího rozhodnutí nelze za prvé opomíjet její hluboké přesvědčení, coby matky a lékařky, že tvoreček, kterého nosila pod srdcem už byl plnohodnotným člověkem, se stejnými právy jako ostatní děti, přestože byl počat teprve před dvěma měsíci. Je darem Božím, jemuž náleží posvátná úcta. Nemůžeme také zapomenout na velkou lásku, kterou k dětem chovala: milovala je víc než sebe samu. Ani nelze přehlížet její důvěru v prozřetelnost. Jako manželka a matka byla totiž přesvědčena, že je pro mne i naše děti nepostradatelná, ale v onom zcela konkrétním okamžiku je nezbytná pro maličkého tvora, který se v ní rodí...“. Konečně jsme dospěli k rozhodujícímu slovu, onomu dávnému slovu, které zůstává jediným světlem k němuž můžeme vzhlížet, i když se život zdá být temný a jen stěží čitelný: Boží Prozřetelnost. Není-li Boží Prozřetelnost, pak se tvor může zmítat, dělat propočty, dokonce i zabíjet v přesvědčení, že zlepšuje život svůj i jiných. Existuje-li pokorná, prostá, dávná víra v Prozřetelnost – ta, jíž Kristus dal synovskou a otcovskou tvář – pak mysl člověka začíná poznávat její zřejmost. Proto bylo Giannino rozhodnuti „rozvážné“, jak řekl papež, „rozvážnou reakcí“, jak s odvahou napsal manžel. A bylo zřejmé, že pro tři ostatní děti byla nezbytná, ale pro to, co nosila pod svým srdcem byla nepostradatelná. Bez ní se Bůh mohl „postarat“ o ostatní děti, ale ani Bůh se nemohl „postarat“ o to, které 44
nosila ve svém lůně, pokud by ho odmítla. Lauretta Molla, třetí z dětí, o něž se postaral sám Bůh, byly tehdy tři roky. V šestnácti pak vzpomíná maminku v jedné školní práci: „Byly mi tři roky a snad jsem ani nechápala smysl všech těch rozžatých svíček a toho pláče ... Do paměti se mi však nejvíce vryl její obraz pravé matky, vědomé si svých povinností vůči rodině ... Vykonávala svou práci lékařky s takovou pečlivostí a štěstím, a nejraději léčila děti, zvláště ty nejpotřebnější. Mezi všemi pocity, co jsem zažila, tím největším zůstává hluboký obdiv, který ve mně vzbuzuje vzpomínka na maminku, která pro své dítě obětovala vlastní život ... Mohu říct, že jsem skutečně pyšná, že jsem měla matku tak velké odvahy, co dokázala pravdivě žít, jak si přál Bůh... Cítím, že je mi stále nablízku a pomáhá mi, jako by ještě byla naživu“. Vše ostatní je svěřeno jménu, jaké dostal plod tak nesmírné oběti. zatímco matka ještě ležela na smrtelném lůžku, přinesli děvčátko do kostela ke křtu a dali jí jméno Gianna Emanuela: jméno matky spojené se jménem Ježíšovým, jež znamená „Bůh s námi“. Tatínek pak zasvětil děvčátko Panně Marii, jak Gianna tak ráda činívala. Neměli ani připravený hrob. S hlubokým pohnutím jim proto farář dal k dispozici ústřední kapli hřbitova v Meseru. Giannina rakev tak spočinula v hrobce kněží. I to bylo znamením Boží něhy tváří v tvář oběti matky. Nejstarší syn – Pierluigi, jemuž tehdy bylo pět a půl – se ptal otce: „Proč je maminka zavřená?“Kam maminka jde?...“ A naléhal: „Vidí mě maminka? Dotýká se mě? Myslí na mě?“. Nakonec praví: „Maminka si zaslouží zlatou schránku“. proto jakmile byla rodinná hrobka dokončena, přál si manžel, aby zadní stěnu vyzdobili zlacenou mozaikou. Je na ní obraz Gianny, jak své děvčátko klade k nohám lurdské Madony. Latinský nápis z knihy Zjevení říká: „Buď věrný až k smrti!“
„Mimořádná nositelka poselství Boží lásky. Po příkladu Krista, který „miloval svoje ... a miloval je až do krajnosti“ (Jan 13,1), tato svatá matka rodiny zůstala hrdinsky věrná úkolu, který přijala v den uzavření manželství. Kéž by naše doba dokázala po příkladu svaté Gianny Beretty Molly objevit ryzí, čistou a plodnou krásu manželské lásky, prožívané jako odpověď na Boží povolání!“ (Jan Pavel II. v homílii svatořečení) 45
SANCTVS IOANNES NEPOMVCENVS HONORIS TVTOR IN ANGVSTIIS FORTIS ADIVTOR (1) (latinský nápis na soše sv. Jana Nepomuckého v Pustiměři včetně zašifrovaného letopočtu)
„Sv. Jan Nepomucký: je jistě nejznámější světec v celém světě. Na všech mostech stojí. A proč na mostech? Poněvadž vlny života všecky někam zanášejí. Ale bývá obyčejně znázorněný s prstem na ústech jako patron mlčení, tajemství zpovědního. Ale i ti, kdo nejsou kněží mají tajemství. A jaká? Nikdy se nemá mluvit o zlém. Má se vždycky mluvit o dobrém. Obyčejně to ilustruji v cizině jednou českou básničkou – Petr Křička, Jednička lomeno jednou. Starý pan učitel vždycky dával jenom jedničky – z pravopisu jednička, úprava jednička. A autor říká: ´jednou jsem přinesl úkol. Byla to samá kaňka a samá pravopisná chyba. Starý učitel se nad tím zamyslel a nakonec napsal: jednička lomena jednou, až na ty pravopisné chyby.´ Jak by to bylo pěkné kdybychom mysleli vždycky o druhém jednička lomeno jednou až na ty pravopisné chyby.“ (Tomáš kardinál Špidlík - žehnání obnovené sochy sv. Jana Nepomuckého na návsi v Pustiměři, 7.8.2005)
SVATÝ JAN NEPOMUCKÝ A JEHO DOBA V boji, který se rozpoutal proti církvi v Čechách koncem 14. století, hrály nejdůležitější úlohu dvě postavy: král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Václav, korunovaný na 46
přání svého otce jako tříleté nemluvně přes varování pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, byl odmalička vychováván jako budoucí král. V patnácti letech, opět na přání Karla IV., byl zvolen králem římským, a tak mu byla otevřena cesta k císařské koruně. Za dva roky potom stal nad otcovou rakví. V prvních nesnadných letech samostatné vlády nacházel mladý král oporu v členech rady svého otce, mužích zkušených a vybraných. Z nich však brzy někteří zemřeli, jiní byli zneschopněni stářím nebo časem oddáleni od dvora. Na jejich místo si mladý král vybíral úředníky, často prostšího původu, a ponechával jim rozsáhlou pravomoc ve vyřizování záležitostí. Jednou z osob, v které vkládal Karel IV. veliké naděje, byl mladý a vzdělaný arcibiskup Jan z Jenštejna, jehož ještě před svou smrtí jmenoval kancléřem svého syna. Schizma, jež vypuklo roku 1378 – a dvojpapežství – nesmírně ztížily situaci. Jenštejnovi se podařilo s pomocí některých rádců udržet Čechy a krále, spřízněného s francouzským dvorem, při římském papeži Urbanu VI., o jehož pravosti byl osobně zcela přesvědčen. Jeho přímočarý postup proti českým rozkolníkům, kteří se snažili zvrátit jeho plány, způsobil už v roce 1381 roztržku s královým bratrancem, asi jednadvacetiletým moravským markrabětem Prokopem, který okázale přechovával sesazeného děkana Konráda z Veselé, stoupence vzdoropapeže Klimenta VII. Když se schylovalo k násilnému zákroku proti arcibiskupovi, Jenštejnovi úředníci i s generálním vikářem uprchli z Prahy. Snad jim nahnaly strach násilnosti popudlivého krále proti vratislavské kapitule dva měsíce předtím. Spor byl urovnán, ale rozdělení mezi králem a arcibiskupem vzrůstalo. Arcibiskup Jan se po těžké nemoci r. 1380 věnoval ještě horlivěji duchovnímu životu a na mnoho věcí pohlížel jinak, než světácký král; ten se právě tehdy začal obklopovat novými rádci, kteří mu ze ziskuchtivosti více lichotili. Jasný postoj ohnivého arcibiskupa, až vášnivě oddaného římskému papeži a církvi, vzbuzoval mu záští mnoha nepřátel v Německu, protože stál v cestě jejich osobních, ne vždy upřímně myšlených zájmů. A brzy se stal stejně nepohodlný královským oblíbencům, mezi nimiž nechyběli ani duchovní toužící po bohatých obročích. Arcibiskup byl tedy z rady a od krále oddalován a nakonec roku 1384 zbaven kancléřství. Tím se však napjatá situace nezlepšila. Byl sice zbaven vlivu politického, ale jeho vážnost a moc jako hlavního představitele církve v Čechách zůstávala. Církev totiž byla za doby Karla IV. obohacena zbožnými nadacemi a odkazy, které jí dodaly nového lesku a nové vážnosti. A právě po jejích pokladech prahnul král a jeho milci. Již za sporu s vratislavskou kapitulou spojil dobré s užitečným a zabavením statků chtěl ochromit také její moc. Podobným způsobem si počínal i v Čechách. Byl v tom napodobován svými milci, kteří s jeho podporou páchali podobné krádeže a násilí. Tak se stává dlouhý zápas bojem krále a jeho okolí proti arcibiskupovi, který se snažil hájit jak svobody církve, tak i její práva. V červnu 1383 povolal král Václav Jana z Jenštejna na hrad Karlštejn, tam ho uvěznil a dal plenit církevní majetky. Příčinu k tomu zavdal spor jednoho králova milce s arcibiskupem. Tím dal příklad ostatním, aby podobným způsobem okrádali kostely, kláštery a nemocnice a nepohodlné faráře nahrazovali povolnými. Dovolával-li se arcibiskup u krále spravedlnosti, nedosáhl ničeho. Ani sám se už necítil bezpečný: bylo mu vyhrožováno smrtí, nutili ho k složení úřadu, a když odmítal, dály se pokusy ho otrávit. V těchto těžkých letech měl málo úspěchů při zajišťování bezpečnosti své diecéze. Když se násilnosti proti duchovenstvu množily, vyhlásil na pachatele církevní tresty, klérus se však ze strachu zdráhal je provádět. Pro svou osobní bezpečnost a 47
k ochraně arcibiskupských statků byl nucen opevnit tvrze a hrady a najímat žoldnéře k jejich obraně, čímž upadl do velkých dluhů. Pražské katedrální kapitule, stěžující si na násilné zabrání statků s vědomím královým a na jiná příkoří, mohl jen přislíbit svou přímluvu u krále a připomenout, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání s budoucí odplatou, kterou Spasitel svým věrným jednou dá: „Sluší se snášet příkoří raději než úspěchy ve světě plném utrpení, a je třeba, hledíme-li na proměnlivost světa, v němž není nic jistého ani stálého, abyste snášeli dočasně křivdu, jež se na vás páše, než se Všemohoucí postará o nápravu“. Ač se Jan z Jenštejna stával občas pod tíhou dlouhého utrpení netrpělivým, přece se naučil snášet stálá nebezpečí s duševní vyrovnaností. Když se mu v roce 1382 podařilo uniknout útoku a jen tak si zachránil život, potěšil ho jeho důvěrník a zpovědník, roudnický augustinián Petr Klarifikátor dopisem, v němž mu psal: „Běda, Otče, udeřila poslední hodina, nastaly zlé časy, v nichž pravda vymizela na zemi a spravedlnost se ukrývá v nebi! ... Nesčetné obludy obcházejí touto tmavou nocí a hledají si pokrm. Ovečky tvé pastvy se proměnily ve vlky, beránci v temné dravce ... Dobrý pastýři, co si počneš s tou zvěří? Řeknu-li: utečte, svedu vás k nedbalosti; poradím-li vám opak, abyste se proti nim postavil, vydám vás na pospas krutým šelmám, které vztekle na svého pastýře cení zuby“. Nakonec mu pouze doporučuje, aby si vybral dobré rádce, důvěřoval jim a po příkladu starozákonního kněze Jetra jim ponechal v jednání volnou ruku, zvláště běží-li o záležitosti správní, a sám aby ustoupil do pozadí. V odpovědi si však arcibiskup postěžoval: „Jakpak budu moci snášet nářek chuďasů, pláč vdov a stížnosti sirotků, horšících se nad mým jednáním? Mám snad já, který nakonec musím vydávat počet ze svého správcovství, považovat za nedůstojné skládat účty se svými spoluslužebníky?“ Již po prvních těžkých zkušenostech byl přesvědčen, že jeho nerovný zápas o uhájení církevních svobod neskončí jinak než násilnou smrtí; často však prohlašoval, že se nevzdá a že bude pro svobodu církve a k dosažení její jednoty bojovat až k smrti. Myšlenka na mučednictví se v jeho spisech skutečně často objevuje. Na ně se připravoval a po něm toužil; obával se jen, aby k němu měl dost síly. Papeže Urbana VI., když se k němu dosti nešetrně neprávem zachoval, ujišťoval v březnu 1387, že nechce ze strachu od svého stáda utíkat, nýbrž že mu zůstane věrný až do smrti. V dobách tak pohnutých nebylo snadné najít oddané spolupracovníky a úředníky, a Jan z Jenštejna se nechtěl spokojit s lidmi průměrnými, třebas mu to navrhoval Petr Klarifikátor. Brzy po svém nastoupení, v roce 1380, přinutil svými prosbami starého, zkušeného a ctnostného bývalého generálního vikáře mistra Borše z Mrákotic, aby se stal jeho oficiálem (nejvyšším soudcem v diecézi). Při té příležitosti mu však jasně naznačil, že od něho očekává vykonávání spravedlnosti přes všechny překážky. Boreš ho ujistil, že s ním rád půjde i na smrt, bude-li toho třeba. Když však došlo k prvnímu výbuchu pronásledování, i on od arcibiskupa utekl a nechal ho v rukou krále jako ostatní úředníci. Arcibiskup mu psal, když se bouře uklidnila: „Neuvědomuješ si, že jsi už sužován stářím a denně očekáváš záchvat horečky ... nebo nějaké jiné choroby, která může lehce učinit konec lidskému životu, a přece se bojíš podlehnout meči, který zasloužil mučedníkům věčné koruny? Dvojí totiž je smrt: 48
jedna, co skličuje duši všelijakým trápením; jiná, kdy člověk podléhá meči, a ta – je-li dobrovolná a pro spravedlnost – činí z něj mučedníka... Ta je záslužná“. Ale nejen stálé nebezpečí života, nýbrž i strach o pozemský majetek odradil arcibiskupovi většinu prelátů a přátel: nabádali ho a zapřísahali, aby pro zachování osobní bezpečnosti a statků přecházel všechny zločiny a násilnosti mlčením. Byla jen hrstka těch, kteří ho povzbuzovali, aby započatý boj statečně dokončil; ale ti, jak si sám stěžuje, jej v hodině zkoušky sledovali jen z povzdálí, protože nepatřili k jeho okolí. Veřejnost však, jak se zdá, prostý lid a ti, kteří neměli na boji osobní zájmy, sympatizovali s arcibiskupem, snad kromě značné části bázlivého nebo poddajného kléru. Když drama vrcholilo, vyzýval neméně výmluvně arcibiskupa, v anonymním ovšem letáku, mistr Štěpán z Kolína z pražské univerzity: „Kdo o tom pochybuje, že budeš připojen ke sboru svatých, podstoupíš-li pro obranu duchovního stavu a svobody církve časnou smrt? Co jiného přidružilo k nebeským zástupům onoho svatého arcibiskupa Tomáše canterburského, ne-li vztek tyranů?“ Na podzim roku 1389 se objevuje po boku arcibiskupově nový generální vikář: Jan z Pomuku. Začínal již před léty svou práci na pražské konsistoři jako notář, písař generálních vikářů a konečně po svém návratu z několikaletého studia v Padově, odkud si přinesl doktorát církevního práva, byl ustanoven na místo starého osvědčeného vikáře mistra Kunše z Třebovle. Nezdá se, že to byl muž průměrný, jak se snaží z předpojatosti dokazovat někteří historici, kněz poskvrněný lakomstvím. Už ta okolnost, že býval tajemníkem asketického Jana z Jenštejna a že ten ho ustanovil i svým prokurátorem, svědčí o důvěře, jaké u něho požíval. Tím méně je pravděpodobné, že tak zbožný muž, který si vybíral své hlavní úředníky velmi opatrně a který po léta horlil ve svých kázáních proti lakomým kněžím a mnohoobročnictví, by byl strpěl vedle sebe hrabivce a dokonce ho jmenoval svým generálním vikářem. O schopnostech Janových svědčí ostatně i to, že za studií v Padově byl na rok 1386 zvolen rektorem zaalpských studentů a že ho arcibiskup považoval za schopného k úřadu generálního vikáře právě v době, kdy se chystal na pouť milostivého léta 1390 do Říma a kdy jeho nepřítomnosti v diecézi mohlo být zneužito k dalším násilnostem. Pěkně a jasně vysvětlil Jan z Jenštejna v svém kázání o dobrém pastýři, jak si představoval svého generálního vikáře: „Dobrý pastýř má také mít dva až tři psy: neodvažuje-li se zasáhnout sám proti vlkům, lépe se mu daří se psy a bezpečněji se brání. Když musí od stáda poodejít a vlk snad by chtěl stádo napadnout, psi štěkáním vlka odeženou nebo aspoň přivolají pastýře. Stejně i Kristus, dobrý pastýř, pravil v evangeliu, že každá věc je pojištěna výpovědí dvou nebo tří svědků; z toho vyplývá, že biskup má mít dva nebo tři psy, totiž úředníky, aby spolu s ním střežili stádo, a kde by sám na vlky nestačil, aby měl na pomoc ony psy ..., aby pro něho svědčili a mohli dokázat jeho nevinu“. Jan z Pomuku se stal generálním vikářem v době, když arcibiskup neměl skutečných přátel, poněvadž prý bylo lepší výt s vlky. V jednom kázání si na to trpce stěžoval, že ti, které kdysi míval rád a byli jeho přáteli, pomlouvali ho a vykládali jeho upřímné snahy ve zlém, a ti, kteří se zavázali přísahou věrnosti, vymlouvali se na zlou dobu. Na podzim 1392 se situace začala přiostřovat. Bezpráví páchaná na kněžích, vykonavatelích arcibiskupových příkazů a papežských bul, a zabírání majetků, pohnulo 49
arcibiskupa k ostrému zásahu. Nejprve krále soukromě napomenul, snad již dříve, ale když se Václav dále nechával ovlivňovat svými rádci, napomenul ho veřejně v přítomnosti jeho rady, a se souhlasem a jménem svého kléru mu písemně odevzdal všechny stížnosti, aby zjednal nápravu. Odpovědí snad bylo násilné usmrcení tří duchovních z rozkazu královského podkomořího Zikmunda Hulera, zapřisáhlého arcibiskupova nepřítele. Na jaře 1393 král chtěl na radu svých milců provést svůj plán na odtržení části pražské arcidiecéze a zřízení diecéze nové. Tak chtěl omezit vliv arcibiskupův a současně dát papežem jmenovat nového biskupa, patrně jednoho ze svých oblíbených duchovních – Václava Králíka z Buřenic. Novou diecézi chtěl nadat statky benediktinského kláštera v Kladrubech. Vhodnou příležitost k tomu poskytla smrt stařičkého opata Racka. Benediktini si však zvolili nového opata Olena, jehož volba byla řádně vyhlášena, a když do stanoveného termínu se nepřihlásil nikdo, kdo by odporoval, generální vikář Jan z Pomuku ji potvrdil 10. března. V téže době předvolal také k arcibiskupskému soudu královského podkomořího Zikmunda Hulera, aby se odpovídal ze svých kacířských výroků a rouhání. Když se nedostavil, exkomunikoval ho. Zikmund o tom zpravil krále a vyložil celou záležitost jako schválnost arcibiskupa a jeho úředníků. Král vzplanul svým obvyklým hněvem. Chtěl bez milosti utratit jak arcibiskupa, tak i jeho vikáře. Ti – když viděli k čemu se schyluje - utekli do Roudnice, kde obyčejně arcibiskup pobýval během postu. Objevili se tam zakrátko i dva královi milci jako vyslanci – jedním z nich byl králův zpovědník – kteří ujišťovali královou dobrou vůlí a touhou po narovnání. Jenštejn tedy měl přijít do Prahy. Současně se však dostal arcibiskupovi do ruky i lístek od krále, v němž ho žádal o vydání všech arcibiskupských hradů a aby odešel z Čech; byla připojena vyhrůžka, že bude utopen, pokusí-li se o něco proti králi. Na radu generálního vikáře a oficiála, ale s obavami, arcibiskup přece jen do Prahy přijel. Druhého dne se sešel s králem. Byli přítomni i generální vikář, oficiál Mikuláš Puchník a kanovník Václav Knobloch. Hned při setkání dal Václav v hněvu všechny zatknout, vyslýchat a mučit. Stařičkého děkana katedrální kapituly Bohuslava z Krňova zranil na hlavě svým mečem. Nejkrutěji v mučírně týral generálního vikáře Jana z Pomuku s oficiálem, které sám pálil pochodněmi, až omdlévali. Mikuláš Puchník však byl nakonec s ostatními propuštěn, když zastrašeni slíbili, že nebudou o mučení mluvit. Mikuláš Puchník se za několik dní objevil ve svém úřadě. Jan z Pomuku, poněvadž byl tak zmučen, že měl propálené boky a nemohl zůstat naživu, byl svázán, na rozkaz králův vláčen ulicemi a kolem deváté hodiny večer, 20. března, shozen z mostu do Vltavy. Arcibiskup sám hned na počátku jednání se králi vymkl z rukou, setrval tajně pár dní v Praze a pak z města uprchl. Jednání bylo obnoveno, ale opět ztroskotalo, když si král přál, aby arcibiskup dal dovolení k zcizení některých církevních statků, co násilně držel moravský markrabě Prokop, a když chtěl, aby jemu samému přiřkl patronátní práva, která králi předtím nikdy nepatřila – tím chtěl zřejmě dodat zákonitosti násilným dosazováním svých oblíbenců na církevní obročí. Jan z Jenštejna jasně poznal, že veškeré jeho snahy jsou marné a že nemůže dále svůj úřad vykonávat. Odešel tedy tajně v den sv. Vojtěcha k papeži Bonifáci IX. do Perugie, kde mu písemně odevzdal stížnosti a žádal o nápravu, o vyhlášení církevních trestů proti králi a jeho našeptávačům a o zajištění svobodného vykonávání svých práv. Málo však pořídil. 50
Již ve své stížnosti papeži Jan z Jenštejna (v červenci 1393, pouhé tři měsíce po událostech) označil svého bývalého generálního vikáře titulem „martyr sanctus – svatý mučedník“ a jeho smrt nazývá mučednictvím. Těžko připustit, že by jeho slova byla pouhým básnickým obratem. Jen on mohl plně zhodnotit zásluhy svého vikáře, poněvadž jediný snad znal všechny podrobnosti i důvody, jež jeho smrti předcházely. Ta byla zapsána i v mnoha soudobých kronikách domácích i zahraničních. jsou to ovšem stručné záznamy události, kterou nijak nechtějí hodnotit. V létě 1393 vyschla v Praze Vltava. Tato pohroma byla uváděna do spojitosti s utopením Janovým. Petr Klarifikátor, který už roku 1402 psal posmrtný životopis arcibiskupa Jenštejna, učinil v něm zmínku i o smrti Jana z Pomuku. Prý je o ní psáno podrobněji jinde a vědí o ní celé Čechy, proto se o ní nešíří. Praví pouze, že Jan se stal Boží milostí mučedníkem a že byl oslaven skvělými zázraky. Bohužel vypsání smrti a zázraků se nedochovalo. Nebylo asi příliš rozšířeno, a není nepravděpodobné, že to byly záznamy úřední. Památka Janova však přesto přežila nepřízeň časů, i když jak text Jenštejnovy stížnosti zachovaný mimo Čechy, tak tento životopis Klarifikátorův zapadly. Pozdější úcta se vyvíjela kolem Janova hrobu v katedrále sv. Víta v Praze a čerpala údaje o jeho smrti, jak se zdá, z ústního podání, stejně jako kronikáři vzdálení i cizí. Nemalý podíl na tom, že se kult vyvíjel jen zvolna, mají nepochybně události domácí: válka šlechty proti Václavu IV., která začala v roce 1394. Pak hned následovala bouřlivá léta působení Husova, dlouholeté husitské války. V nich vzalo za své nesmírné množství klášterů a chrámů a s nimi i mnoho psaných dokladů. Ještě před husitskými válkami udává ve své „Chronicon generale“ řezeňský augustinián Ondřej, když hovoří o násilné povaze Václava IV., že také dal utopit slavného mistra teologie Jana, který mu pravil, že není hoden říkat si král ten, kdo nevládne dobře. Vídeňský dvorní dějepisec a profesor Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, který dlel v roce 1433 tři měsíce v Praze jako jeden z vyslanců bazilejského koncilu, opakuje ve svém díle „Chronica regum Romanorum“ z r. 1499 zprávu Ondřejovu, ale dodává k ní, že Jan byl zpovědníkem královna byl utopen „také, jak se říká, protože se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství“. Zmiňuje se o tom i pražský kanovník Pavel Žídek ve své „Správovně“ (1470); ten tu zřejmě opakuje starou místní tradici. Tak se stalo, že se v době husitských válek a po nich zdůrazňovala jednou první jindy druhá příčina jeho smrti, aniž by se obě uváděly současně. /ínežousvkíncomopýncomitcecnárhcoýkcumopennajýtavs/
ČEŠTÍ MUČEDNÍCI /zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
„Muži, kteří tvořili české dějiny“. Takové bylo téma písemné práce k maturitě. Studenti je ovšem rozvinuli po svém, podle svých zlomkových vědomostí z historie. Z pestré směsi osobností tam vystupoval Alexandr Veliký, Caesar, Žižka, Napoleon. Profesorka češtiny, která práce opravovala, byla nespokojená: „Nedovedete pochopit, že dějiny nevytvářejí jenom válečníci a vlády? Světem daleko více hýbou spisovatelé, básníci, myslitelé! Nikdo z vás nejmenoval Danta, Descarta, Rousseaua!“ Studentů se nezastal ani profesor dějepisu. On už studoval Karla Marxe a považoval písemný výtvor žáků za produkt staré buržoazní historiografie. Dějiny přece netvoří jedinci, ale lid, masová hnutí, zakořeněná v sociálních 51
a hospodářských strukturách. Studenti tyto kritiky přijali dost rovnodušně. Jim záleželo především na tom, aby nebylo v písemce mnoho pravopisných chyb. To se totiž klasifikovalo na prvním místě. postoj k historii jim byl celkem lhostejný. Jako se mladý člověk posadí ke stolu a nestará se, kdo a jak uvařil oběd, tak se také vrhne do života své doby a nestará se o to, kdo ji vytvořil, komu vděčí za svou aktuální tvářnost. A přece se tato reflexe jednoho dne dostaví. Přijde jako obyčejně k obědu a jídlo chybí nebo není takové jaké čekal. A hned se ptá: Kdo to dnes vařil? Kdo měl vařit a zanedbal svou povinnost? Podobný zážitek se projeví i v otázce světových dějin. Student udělal doktorát, těší se ze života. A najednou zjistí, že nemůže najít zaměstnání, že společnost pro něho nemá místo. Kdo je odpovědný za to, že je dnešní společnost taková? Vláda? Zastaralé názory na svět? U jiných se ta zkušenost dostaví později. Na počátku místo našli, pracovali, našetřili si peníze a najednou se dívají s obavou na stáří. Možná o všecko přijdou. Kam ten svět jde? Kdo je odpovědný za velkou krizi, kterou svět prožívá? Jinými slovy: Kdo dělá dějiny světa? Filozofie dějin je oblíbené téma moderní filozofie. Ale pro křesťany je to stará otázka: Bible jsou dějiny spásy a teologie je neoddělitelná od dějin Církve. I tam se stále ptáme: Kdo je odpovědný za to, že jsou dnes křesťané takoví, jací jsou a jak je zná svět? Je však zajímavé, že profesoři církevních dějin slyšeli v nové době podobné námitky jako studenti, kteří psali maturitní písemku. Starší učebnice se skutečně omezovaly na vypočítávání životopisů a činností představitelů veřejného života v Církvi. Začalo se sice sv. Petrem, ale odbyl se kratičce. potom už byly stránky zaplněny velkými papeži: Řehořem Velikým, Bonifácem VIII., Lvem XIII., atd. Proti tomuto podání historie se ovšem bouřili ti, kteří studovali církevní literaturu. Ti hlásali odjakživa, že do života křesťanů zasáhli daleko více křesťanští myslitelé, spisovatelé. Ne nadarmo dostali titul svatí Otcové, učitelé. Kdyby nebylo sv. Kardinál Špidlík na Karlově mostě, na místě, kde byl svržen do Vltavy sv. Jan Nepomucký. Augustina, sotva bychom mi katolíci dnes mysleli tak, jak myslíme, a to nejenom my, katolíci, ale i evangelické církve; vždyť Martin Luther byl augustinián. Ruskému filozofu-teologovi z minulého století – Chomjakovovi, osobnímu příteli našeho Šafaříka, se zdálo i toto druhé pojetí jednostranné. On už tenkrát v zásadně vyznal, že první a rozhodující místo v dějinách křesťanů patří lidu. Církev je Boží lid. Že jsme křesťany my, Slované, za to vděčíme především našim matkám, našim vesnicím, naší lidové tradici. Vidíme tu tedy trojí pohled na skutečnost dějin. Nebudeme tu řešit, který z nich je nejúplnější. Ale jakoby žertem, ve skutečnosti však vážně, přidáme ještě pohled čtvrtý. Nejrozšířenější dějiny Církve, které všichni známe a které jsme mívali doma zavěšené na zdi, se jmenují kalendář. I to je seznam mužů a žen, kteří vytvářeli dějiny. Jsou tak slavní, že si jejich jména dáváme při křtu, zasvěcujeme jim kostely, oslavujeme jejich výročí. Jací jsou to lidé? 52
Latinsky se úplný církevní kalendář jmenuje Martyrologium, seznam mučedníků. Slovo mučedník má v našem slovníku ovšem pěkný zvuk. Znamená skutečně velikána, někoho, „kdo si stojí v slovu, koho dar nesvede, prosba nezlomí, komu moje píseň slávou zazvoní“. Představujeme si někoho, kdo měl odvahu postavit se v římské aréně proti celému světu a svědčit o pravdě před zvrhlým císařem a rozlícenou lůzou velkoměsta. Máme-li na mysli tento obraz a tento ideál, přiznejme si upřímně, nezní to zbožně, nechce se nám to vyslovit, ale že jsme v duchu tak trochu při našich národních mučednících rozpačití? jsou cosi malého, nemají světový formát Kolosea, z Circa Maxima. Jsou vůbec praví? Měl jsem jako student profesora dějepisu, ateistu, který ničil jejich jméno, kde jen mohl. Svatá Ludmila? Oběť rodinné hašteřivosti. Svaty Václav? Třenice o trůn. Svatý Vojtěch? Nestálost na místě, až ho zabili tam, kde neměl chodit. Svatý Jan nepomucký? Toho vynalezli jezuité na parádu v barokních kostelech. Svatý Jan Sarkander? Začínal štvát na počátku „temna“. Měl jsem tenkrát pocit, že se tu děje křivda. Ale jak může odpovědět mladý gymnazista profesoru historie. Napadla mě přitom jedna myšlenka: vždyť katoličtí historikové také nehleděli na smrt Jana Husa a na pobělohorské emigranty s velkou sympatii. Nanejvýš omlouvají kostnickou hranici jako tragický omyl. Dovedl bych odpovědět na to očerňování našich mučedníků dnes? Myslím, že ano. Nemusel bych k tomu být ani na vědecké úrovni profesora historie. Jenom bych mu řekl: „Váš obraz a ideál mučedníka se nekryje s tím, které uctíváme v církevním kalendáři, s tisíci jmen, která čteme v Martyrologiu. Jistě jsou mezi nimi velké osobnosti po lidské stránce, spisovatelé, jako sv. Irenej, Cyprián, vojenští hodnostáři jako sv. Šebestián, velcí právníci jako sv. Tomáš Morus. Ale veliká většina jsou lidé obyčejní, často se zachovalo jen jméno, a i to nejednou mylně. Zvláštní je na tom ta okolnost, že největší úcty se nedočkali ti velcí, slavní, ale malé děti, mladá děvčátka, jako sv. Anežka, sv. Lucie, sv. marie Goretti. Uctívání křesťanských mučedníků staví do zvláštního světla problém velikánů lidstva a tvůrců dějin. Můžeme ho shrnout do několika slov: Dějiny jsou neustálý boj, měření sil, politických, kulturních, hospodářských. Podle Darwinovy přírodní teorie silnější vítězí, slabí podléhají. Silní se často dopouštějí násilí, slabí jsou často zabiti. Nezlomná víra všech pohanů zní: Rozhodující vliv mají ti, kdo vyhráli. Úplně na opačném pólu stojí Kristus, který se stal základním kamenem lidských dějin tím, že prohrál, že byl zabit; který prohlásil za blahoslavené, za šťatstné ty, kteří pláčí, kteří jsou pronásledováni, zabíjeni, protože jim patří Boží království, tj. poslední vítězství a poslední forma lidských dějin. Ti, kdo patří k tomuto druhu, jsou lidé různých sociálních vrstev a převážně patří k těm, které evangelium blahoslaví jako chudé. Jsou to ti, na které si vládci světa nebo odpůrci troufají. Hází je, jako sv. Jana, do řeky, aby je voda odnesla, aby se o tom nevědělo. A přece řeka života vynese na povrch právě je a lid postaví jejich sochy na mostech a rozcestích, aby překlenuli rozdvojené a udávali směr. V tom je naše útěcha. Kolik je i dnes těch, kteří musí mlčet jako sv. Jan, ale poslední slovo do dějin vyřknou oni. Kolik je těch, kterým vlastní bratři ukládají o život jako sv. Václavovi, a přece koruna ponese jejich jméno, ne jméno bratrovraha. Kolik je těch, kteří jako sv. Vojtěch nenacházejí pochopení u svých, a přece tradice vlasti bude nesena jejich duchem. Podle slov evangelia jsou všichni semeno, které padá do půdy a přinese užitek stonásobný (Mt 13,8) jim samotným, i zemi, ze které vyšli. Dějiny, tedy i naše dějiny, výmluvně osvětlují zásadu, že daleko lepší než pronásledovat je pronásledování trpět. 53
Dějiny křesťanských misií v Číně Křesťanství zapustilo v Číně své kořeny již ve velmi dávných dobách. To, co se už od prvních křesťanských staletí vědělo na Západě o rozsáhlém východním území, zvaném Čínská říše, ukazovalo jasně, že jedním z nejvýznačnějších rysů jeho obyvatel je hluboké náboženské smýšlení, jež chová vůči Nejvyššímu Bytí a současně zbožná synovská úcta k předkům. Tyto prvky se zřejmě staly styčnými body setkání s křesťanským náboženstvím. Proto nepřekvapí, že po pádu Západořímské říše a následném rostoucím významu Byzance, se někteří hlasatelé evangelijního poselství vydávali dále na východ od Konstantinopole, která se stala středem římské říše. Ponecháme-li stranou zcela kriticky nepřijatelnou legendu o tom, že v Číně kázal už svatý apoštol Tomáš, je nicméně historicky dokázáno, že v roce 635 se v hlavním městě tehdejší "Střední říše" v provincii Šen /v níž se 120 čínských mučedníků svatořečených Janem Pavlem II. 1. října 2000 nachází dnešní hlavní město Peking, Beijing) vyskytovalo křesťanství v nestoriánské formě. Tuto skutečnost dokazuje i stéla vytesaná v roce 781: je na ní kříž, pod nímž se nachází následující čínský nápis: "Kámen o šíření jasného náboženství v Číně, pocházejícího z Velkého Zzinu", neboli středozemního východu. Pak následuje výklad pravd vyznávaných v "křesťanském Krédu". Misionáři - téměř výlučně cizí mniši - byli na císařském dvoře přijati s úctou, načež mohli šířit "radostnou zvěst až do nejzazších končin Číny, budovat kostely a kláštery. Za přispění osobností vysoké kultury, především Taoistů, byly přeloženy křesťanské knihy, které sebou misionáři přinesli. Krátce nato však bylo křesťanství v Číně téměř zcela potlačeno, neboť císařským dekretem z roku 845 byl z Číny vypuzen budhizmus, který sem byl přenesen z Indie, a současně bylo potlačeno i nestoriánské křesťanství. Nicméně, někteří z těchto nestoriánských křesťanů se přesunuli ze severu více na jih, takže je pravdou, že Marco Polo se během svých cest v letech 1275-1292 s některými z nich setkal jak na severu, tak ve vnitrozemí a na jihu této rozsáhlé říše. Vzhledem k šířením mongolského impéria, které svého času sahalo od Mongolska a Číny až k Dalmácii a k Jaderskému moři, se pozornost katolické Církve obrátila k obyvatelstvu této rozlehlé říše: tak se zrodila myšlenka papeže Inocence IV. vstoupit do kontaktu s Mongoly veden nepochybně snahou přivést je ke křesťanství, ale také záměrem 54
mít je jako spojence křižáckých výprav proti muslimům, a s jejich pomocí je přepadnout zezadu. Svatý otec proto v roce 1245 poslal k mongolskému dvoru jako papežského legáta Fra Giovanni da Pian di Carpine, jednoho z prvních spolupracovníků sv. Františka Xaverského a prvního cestovatele, kterému se podařilo vypravit na Dálný východ po souši. Jeho mise, podobně jako mise francouzského dominikána André de Lonjumeau, který byl v roce 1249 vyslán k mongolskému císaři francouzským králem sv. Ludvíkem, a následně pak mise flámského minority Guglielmo da Rubrak, který se vypravil v roce 1253 a po dvou letech se vrátil, nedosáhly pozitivních výsledků. Zásluhu o první katolickou misi do "Střední říše" získal italský františkán Giovanni da Montecorvino, který dospěl po moři až k východnímu pobřeží Číny, a podařilo se mu ¨v roce 1294 dorazit až do "královského města" Pekingu, dnešního Beijing. Během prvních let svého pobytu udělil tento neúnavný misionář několik tisíc křtů a v hlavním městě postavil nejméně tři kostely. Na počátku roku 1300 bylo do Číny vysláno několik dalších františkánských misionářů, z nichž někteří byli biskupové, kteří se měli postarat o biskupské svěcení Giovanni da Montecorvina, jakož i o apoštolskou posloupnost v této zemi. Nicméně, v polovině století misionářské nadšení ochablo, což konečně nepřekvapí vezmeme-li v potaz skutečnosti jakými jsou např. velké vzdálenosti, jež tyto kraje dělily od křesťanských zemí, známe kulturní rozdíly, jež existují mezi obyvatelstvem těchto dvou geografických území, aniž bychom zmiňovali obtíže s komunikací, způsobené jazykovou odlišností, způsobem myšlení a kulturou. Jak napsal jeden věhlasný sinolog, ve XIV. století bylo v Číně kolem 30.000 katolíků, tito však z velké části nebyli Číňany: dějiny křesťanů v prvotní a středověké Číně, "nejsou dějinami křesťanské Číny, nýbrž dějinami křesťanů, žijících v Číně". Nový a významný rozmach katolických misií v Číně i křesťanství v tomto velkém a vznešeném národě, nastal v XVI. století, především díky apoštolskému charizmatu, který byl vlastní Ignáci z Loyoly a misijnímu podnětu, jenž dal Tovaryšstvu Ježíšovu /SJjezuité/, které sám založil. Nejhorlivějším apoštolem tohoto díla byl František Xaverský, kterého v roce 1549 poslal na Východ sám sv. Ignác z Loyoly. Projektantem mise na Dálném Východě i její výjimečnou vůdčí postavou byl dobře známý Alessandro Valignano; tím však, kdo tuto misi uskutečnil byl mimořádně nadaný a zbožný, slavný Matteo Ricci. Ten totiž, díky svým známým intelektuálním a vědeckým kvalitám, a zvláště pak díky svému náboženskému smýšlení, které jej vedlo k přizpůsobení se Kristu Pánu, Bohu, který se stal člověkem a tedy nám podobným kromě hříchu, - se dokázal natolik přizpůsobit zvykům, obyčejům i mentalitě Číňanů, že se mu na tomto nesmírně rozsáhlém území podařilo položit neotřesitelné základy katolické Církve.
Matteo Ricci a jeho předchůdci Nebyli bychom však spravedliví vůči dějinám misií v Číně, kdybychom opomenuli předchůdce Mattea Ricciho, kterým byl puglieský jezuita Michele Ruggieri. Ten dle Valignaniho plánu čínských misií dospěl v roce 1579 až do Macaa, přičemž už tehdy začal se studiem čínštiny, - bez kniha a s učiteli, kterým nerozuměl: a přece, byl to on, kdo uvedl Ricciho na čínském území a provázel jeho první kroky v Číně. Avšak ani zde bychom nebyli spravedliví k dějinám, kdybychom nepřipomenuli skutečnost, že kromě Ruggieriho, 55
- v období asi 30 let, které uplynuly od smrti sv. Františka Xaverského, který zemřel v roce 1552 na ostrově Sancian, několik desítek kilometrů od pevniny, - a vstupem Ruggieriho a Ricciho na čínské území, 10. září 1583, značný počet dalších misionářů se snažil bušit na brány Číny, i když marně. Bylo mezi nimi 25 jezuitů, 22 františkánů, 2 augustiniáni a jeden benediktin. Ruggieri a Ricci se však prozíravě dokázali usídlit ve městě Šiuhing, které bylo sídlem místokrále provincie Kwatung. Mezitím co byl Ruggieri poslán Valignanem do Říma, aby připravil papežskou misi k čínskému císaři, Ricci pokračoval v činnosti a v letech 1583-1601 založil na jihu i na severu pět nových sídel, a dospěl až do Nanchina a Pekingu (Beijing), kde setrval až do své smrti v roce 1610. V čínském vnitrozemí se nesetkal se žádným katolíkem, ani se žádným dávným potomkem těch, kdo byli pokřtěni františkány ve XIV. století. Když umíral, zanechával 2.500 křesťanů pastýřské péči 16 misionářů, z nichž polovinu tvořili Číňané. Počínaje posledními desetiletími XVII. století byli do Číny posíláni různí katoličtí misionáři: byli vybíráni s velkou pečlivostí, přičemž kromě ducha víry a lásky, se kladl důraz na jejich kulturní schopnosti a jejich kvality v rozličných vědních oborech, zvláště pak v astronomii a matematice. Právě díky nim si totiž misionáři získali velké uznání čínských badatelů, a tak mohlo dojít k navázání velmi prospěšných vztahů, zvláště na poli astronomie, a tedy k úpravě kalendáře, který byl pro Číňany politickým předmětem vysoké hodnoty. Tyto vztahy pak jim často otevíraly mnohé brány, dokonce až na císařský dvůr. Tak se rozvíjely plodné kontakty s různými velmi schopnými osobnostmi.
Kvalita duchovního života a duch evangelia Kvalita duchovního života těchto misionářů přivedla mnoho lidí z vysokých kruhů k touze hlouběji se seznámit s duchem evangelia, a tedy poznat křesťanské náboženství. Katecheze misionářů se přitom opírala o charakteristické prvky čínské kultury a čínský způsob myšlení. Na konci XVI. století a začátku XVII. století mnozí z těchto "katechumenů" požádali po řádné přípravě o křest, a stali se horlivými křesťany, přičemž nezůstávali nic dlužni své hrdosti na svou čínskou identitu a kulturu. V tomto období se křesťanství chápalo jako skutečnost, která se nikterak nestaví proti nejvyšším hodnotám tradic čínského národa, ani se nad ně nepovyšuje, nýbrž je obohacuje o nové světlo a novou dimenzi. Díky vynikajícím vztahům, které existovaly mezi některými misionáři a samotným císařem K'ang Hsi, a také díky jejich neocenitelným službám, které prokázali pro nastolení mírových vztahů mezi ruským "carem" a "synem nebes", totiž čínským císařem, vydal císař v roce 1692 první dekret o náboženské svobodě, podle něhož mohli všichni jeho 56
podřízení vyznávat křesťanské náboženství, a všichni misionáři mohli kázat na jeho rozsáhlých panstvích. V důsledku toho se značně rozvinula misijní činnost a hlásání evangelia přivedlo velké množství Číňanů ke světlu Kristovu a k žádosti o křest. Bohužel, strastiplná otázka "čínských obřadů", která se už po několik desetiletí diskutovala mezi členy největších řeholních řádů v Číně, přispěla ke zhoršení situace. Způsob jakým se tato diskuze vedla, rozlítila císaře K'ang Hsi natolik, že začal s krutým pronásledováním (navíc mocně podporovaným z nedalekého Japonska), které se rozšířilo na celé území. V následných vlnách - od prvního desetiletí XVII. století do poloviny XIX. století, - mu padlo za oběť mnoho misonářů a věřících laiků, přičemž bylo zničeno také mnoho kostelů. Když Tataři rodu Manciú obsadili území Fuijan, ukázali své velké nepřátelství ke křesťanství 15. ledna 1648, kdy zabili kněze kazatelského řádu - Francesca Fernández de Capillas. Po věznění a mučení jej sťali, když se spolu s ostatními modlil tajemství bolestného růžence.
Čínský prvomučedník Francesco Fernández de Capillas byl Apoštolským Stolcem označen za prvomučedníka Číny. V polovině následujícího, XVIII. století, přesně v roce 1748 bylo v důsledku vlny pronásledování, které vypuklo v r. 1729, zabito dalších pět španělských misionářůdominikánů, kteří vykonávali misijní činnost v letech 1715-1747. Nová fáze režimu pronásledování křesťanského náboženství začala v XIX. století. Císař Kia-Kin (1796-1821) vydal proti katolíkům mnoho přísných dekretů. První z nich vydal v r. 1805; další dva z roku 1811 byly zaměřeny proti čínským křesťanům, kteří studovali, aby mohli přijmout kněžská svěcení a proti kněžím, kteří šířili křesťanské náboženství. Dekret z r. 1813 pak zprošťoval jakéhokoli postihu čínské křesťany, kteří se dobrovolně zřeknou křesťanské víry; současně však trestal všechny ostatní. V této době podstoupilo mučednictví několik čínských laiků různých vyznání a společenských vrstev; někteří z nich byli horlivými katechety, jako např. Petr Ou, který pocházel z pohanské rodiny, a když v r. 1796 přijal křest, zasvětil svůj další život hlásání pravdy křesťanského náboženství. Po nich vyznal svou věrnost Kristu Joseph Tchang-Ta-Pong, laický katecheta a obchodník, pokřtěný v r. 1800, jenž se stal duší misií ve městě Kouy-Yang. Byl uvězněn a 12. března 1815 uškrcen. Z této doby pocházejí i další mučedníci: Jean Gabriel Taurin Dufresse z Pařížských zahraničních misií. biskup, zatčený 18. května 1815 a popravený 14. září téhož roku. Augustin Tchao, čínský diecézní kněz, který byl předtím vojákem - jedním z těch, kdo týrali Mons. Dufresse z Chengdu v Beijingu. Byl hluboce dojat trpělivostí těchto mučedníků a požádal tehdy o přijetí mezi čekatele křtu. Po přijetí křtu se přihlásil do semináře a stal se knězem. Při pronásledování byl zatčen a podroben krutému mučení, jemuž nakonec podlehl v r. 1815. Giovanni da Triora, O.F.M., kněz, odsouzený na smrt a zardoušen 7. února 1816. Joseph Yuen, který slyšel Mons. Dufresse vyprávět o křesťanské víře, byl uchvácen její krásou a stal se příkladným katechumenem. Později, po přijetí 57
kněžského svěcení, se zcela věnoval hlásání evangelia v různých krajích; v srpnu 1816 byl zatčen a 24. června 1817 popraven. Několik let nato zemřel mučednickou smrtí Francis Regis Clet z Kongregace misií, který třicet let svého života obětoval misionářskému životu, a hlásal evangelium ve třech rozlehlých provinciích čínské říše; byl zatčen, uvržen do vězení a podroben strašlivému mučení. S vědomím císaře byl popraven 17. února 1820. V roce 1823 byl odsouzen k smrti Taddea Lieou, čínský diecézní kněz, který odmítl zříci se víry: řekl, že je kněz a zůstane věrný náboženství, které hlásal. Dva další čínští katecheti - Petr Lieou a Joachin Ho, kteří poté, co strávili několik let v exilu, byli opět zatčeni a odsouzeni k smrti zardoušením, protože se nechtěli zříci své víry. August Chapdelaine, M.E.P., kněz francouzské diecéze Coutances: vstoupil do semináře Pařížských zahraničních misií, poté se v r. 1852 vydal lodí přímo do Číny; koncem roku 1854 dorazil do Guangvi. Dvě léta nato byl zatčen, mučen, odsouzen k smrti a v únoru téhož roku popraven. Laurent Pe-Man, čínský laik, prostý dělník, který doprovázel bl. Chapdelaina do přistřeší, které bylo misionáři poskytnuto; spolu s ním byl zatčen a předveden před soud. Protože jej nemohli přinutit, aby se zřekl víry, byl 25. února 1856 sťat. Agnes Tsao-Kouy, vdova: pocházela z dávné křesťanské rodiny a věnovala se výchově mladých děvčat, která se teprve nedávno obrátila po kázání bl. Chapdelaina; byla zatčena, odsouzena k smrti a popravena 1. března 1856. Další čínští křesťané podstoupili mučednickou smrt 29. července 1861: dva seminaristi, dva laici, z nichž jeden byl prostým rolníkem a vdova, která pracovala jako kuchařka v semináři. Během této doby se na politickém poli odehrálo několik události, které měly dopad na křesťanské misie v Číně. V říjnu roku 1840 chtěl císařský komisař Guadongu potlačit obdchod s opiem, který byl tehdy v rukou Angličanů, a dal vysypat do moře 20 tisíc beden této drogy. To se stalo záminkou pro bezprostřední válku, kterou Angličané vyhráli. Po jejím skončení musela Čína v roce 1842 podepsat první mezinárodní dohodu moderní doby, po níž krátce nato následovala dohoda s Amerikou a Francii. Z toho vytěžila Francie, která se místo Portugalska jako ochranná velmoc ujala misíí; načež následovaly další dva dekrety: první, z roku 1844 dovoloval Číňanům vyznávat katolické náboženství, a druhý v r. 1846, kterým byly zrušeny dávné tresty proti katolíkům.
V roce 1907 - první milion katolíků Od té doby mohla Církev žít na veřejnosti a konat svou misijní činnost. Počet katolíků tak rostl závratnou rychlostí, takže v roce 1907 dosáhl prvního milionu a za dalších čtyřicet let dosáhl tří milionů. Výchovné instituty, ve kterých konaly svou činnost i řádové sestry, se neomezovaly pouze na útulky a sirotčince, jako tomu bylo předtím, ale vznikaly i střední školy a ženské koleje. Misijní činnost se rozvíjela i na poli univerzitního a vědeckého vzdělání, které katolickým i nekatolickým studentům poskytovala tři střediska: univerzita "Aurora", založená a řízená francouzskými jezuity v Šanghaji; katolická univerzita v Pekingu, založená americkými benediktiny, která pak přešla pod správu misionářů-verbistů; univerzita v Tientsin, rovněž řízená francouzskými jezuity a ženská sekce univerzity "Aurora" spravovaná sestrami Božského Srdce. V Zikawei, nedaleko Šanghaje se 58
nacházelo velmi uznávané středisko meteoro-logického výzkumu, specializované na studium vanutí větrů, které bylo založeno už v roce 1850 francouzskými jezuity. Díky různým novým kulturním institutům vysoké úrovně, i díky jejich všeobecně uznávané činnosti se postupně vytvářely hlubší vztahy mezi Církví a Čínou, s jejími bohatými kulturními tradicemi. Tato spolupráce s čínskými představiteli stále více přispívala k vzájemnému uznání a sdílení pravých hodnot, kterými se musí řídit každá občanská společnost. V této atmosféře se neslo téměř celé století šíření křesťanských misií, vyjma období, kdy bylo třeba čelit zrodu "Sdružení spravedlnosti a harmonie"(všeobecně známé pod názvem "Boxers"), které povstalo na začátku XX. století a zapříčinilo mučednictví mnoha křesťanů. Je známo, že se na tomto povstání podílely všechny tajné organizace i nenávist vůči cizincům, která se hromadila během posledních desetiletí XIX. století kvůli politickým a společenským událostem, které následovaly po tzv. "opiové válce", i kvůli vnuceným dohodám se západními mocnostmi.
Vlna pronásledování Zcela odlišná však byla vlna pronásledování misionářů, i když se jednalo o Evropany. Jejich krveprolití bylo vedeno z čistě náboženských motivů: byli povražděni ze stejného důvodu jako čínští věřící, kteří se stali křesťany. Nesporné historické dokumenty jasně dokládají nenávist vůči křesťanům, která vedla "Boxers" k vraždění misionářů i místních věřících, kteří se odmítli zříci své víry. Proti nim byl 1. července 1900 vydán dekret, v němž se v podstatě říká, že čas dobrých vztahů s evropskými misionáři a jejich křesťany patří minulosti: misionáři se musí neodkladně vrátit do svých vlastí a věřící musí být přinuceni k apostazi /zřeknutí se víry/, a to pod trestem smrti. Následně vypuklo pronásledování, při němž zemřeli mučednickou smrtí někteří misionáři i mnoho Číňanů: 4 francouzští jezuitští misionáři, františkánů, 7 sester, 52 čínských laiků (mužů, žen i dětí: nejstaršímu bylo 79 let a dvěma dětem necelých 9let). Je velmi dojemné procházet dlouhý výčet jmen mučedníků a srovnávat jejich věk. Skutečnost, že tak značný počet věřících čínských laiků obětoval svůj život pro Krista spolu s misionáři, kteří jim hlásali evangelium, ukazuje na hloubku vztahů, kterými pojí víra v Krista, která spojuje v jednu rodinu příslušníky odlišných ras i kultur, takže jsou navzájem solidární nikoli z politických důvodů, ale proto, že vyznávají náboženství, jenž hlásá lásku, bratrství, pokoj a spravedlnost.
Požehnání čínským katolíkům před bazilikou Proměnění Páně na Hoře Tábor, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 27. února 2013 59
Modlitba k Panně Marii v Še-Šan Památka Panny Marie Pomocnice křesťanů - 24. května - uctívané v mariánské svatyni Še-šan v Šanghaji, je dnem modliteb za církev v Číně. "V tento den katolíci celého světa – zvláště ti, kteří jsou čínského původu – vyjádří svou bratrskou solidaritu a starostlivost o vás tím, že budou Pána dějin prosit o dar vytrvalosti ve vydávání svědectví. Je jisté, že vaše minulá i současná utrpení pro svaté jméno Ježíšovo a vaše neochvějná věrnost jeho náměstkovi budou odměněny, byť se někdy může zdát, že vše je smutným nezdarem“(Benedikt XVI. v listu čínským katolíkům, 2008).
Ó nejsvětější Panno, Matko vtěleného Slova i Matko naše, uctívaná jako Pomocnice křesťanů ve svatyni Še-šan, k níž v oddané zbožnost vzhlíží celá čínská Církev. Dnes k tobě přicházíme, abychom vroucně prosili o tvou ochranu. Shlédni na Boží a veď ho s mateřskou starostlivostí po cestách pravdy a lásky, aby byl za všech okolností kvasem harmonického soužití všech občanů. Poslušným „ano“, vysloveným v Nazaretě jsi dala souhlas k tomu, aby se Boží Syn stal v tvém panenském lůně tělem a tak začal v dějinách dílo Vykoupení, na němž jsi pak ochotně spolupracovala, když jsi dovolila, aby tvou duší pronikl meč, až do vrcholné hodiny kříže, kdy jsi nehnutě setrvala na Kalvárii po boku svého Syna, který umíral, aby člověk mohl žít. Od tohoto okamžiku ses novým způsobem stala Matkou všech, kdo ve víře přijímají tvého Syna Ježíše a rozhodli se jej následovat tím, že na sebe berou jeho kříž. Matko naděje, jež jsi v temnotě Bílé soboty kráčela v neochvějné důvěře vstříc velikonočnímu úsvitu, dej svým synům, aby i v nejtemnějších dobách dokázali ve všech situacích rozpoznávat znamení láskyplné Boží přítomnosti. Naše Paní z Še-Šan, pomáhej všem lidem v Číně, kteří navzdory každodenním obtížím nepřestávají věřit, doufat a milovat, aby se nikdy nebáli mluvit k světu o Ježíši, a k Ježíšovi o světě. V soše, která se vypíná nad svatyní, zvedáš do výše svého Syna a ukazuješ ho světu s náručí otevřenou v gestu lásky. Pomáhej katolíkům, aby stále zůstávali věrohodnými svědky této lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev . Matko Číny i Asie, oroduj za nás, nyní i navěky. Amen. 60
Svatá Rito, Patronko v zoufalých případech, oroduj za nás. Svatá Rito, Přímluvkyně v nemožných případech, přimlouvej se za nás.
Pustiměřští poutníci při eucharistii v bazilice sv. Rity v Casci, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 3. července 2011
Jakkoli můžeš být nešťastný nad tím, co tě sužuje, neboj se otevřít s důvěrou své srdce této maličké, velké řeholnici z Cascie. Svatá Rita umí promluvit k tvému srdci svou mimořádnou láskou, zanítit to tvé a svou přímluvou jej učinit ještě hodnějším Boha. Svatá Rita po staletí zanechává svou pečeť lásky skrze mimořádná uzdravení, obrácení a osvobození z posedlostí, kterých se jí dostává od Boha, dodnes je blízká tomu, kdo ji vzývá, protože láska nezná čas, ale trvá věčně. Přímluva svaté Rity je tak mocná, že zbožný lid ji vzývá jako „Světicí v případech nemožných a přímluvkyní v zoufalých“. Nač tedy čekáš, přesvědč se i ty o její mocné přímluvě. Kdoví, snad i tvoje vytrvalost bude odměněna a budeš se moci připojit k těm, kdo děkují Bohu, že jim dal tuto velkou světici. 61
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství „Nebojte se! Otevřte, s tebou. Na jeho přímluvu ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ nám podle své vůle uděl milost .... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie „z oděvu bl. Jana Pavla II.“ 62
