FARNÍ INFORMÁTOR NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ – 17. KVĚTNA 2015
Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice.
"SALVE RITA VAS AMORIS, SPONSA CHRISTI DOLOROSA, TU DE SPINIS SALVATORIS PULCHRA NASCERIS UT ROSA". (BOLESTNÁ SNOUBENKO KRISTA, NÁDOBO LÁSKY,- RITO,- BUĎ ZDRÁVA, TY Z TRNU SPASITELE, JAK RŮŽE ZRODILA SES KRÁSNÁ). Relikviář svaté Rity. Peregrinatio Ad Miracula Fidei, Cascia, Itálie, 17. června 2014 (foto David Steiner).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš, vítěz nad smrtí, sedí po pravici Otce jako přímluvce a prostředník všech lidí. V této víře vzývejme Boží milosrdenství a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za svět křesťanských sdělovacích prostředků, aby skrze mlčení a upřímné naslouchání Slovu nacházel cestu hlásání evangelia. Za křesťanské rodiny, aby jako místa vzájemné komunikace, naslouchání a úcty, byly prostředím, kde se všichni učíme, co znamená sdílení prokazované a přijímané lásky. Vzbuď v srdcích mládeže naší farnosti touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Marie vyslovovala své "ano" tvým božským vnuknutím. Za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám i farnostem. Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy nebeského Jeruzaléma. K: Otče, tys všechno završil ve svém Synu, Ježíši Kristu. Skrze něho Tě prosíme o sílu Ducha svatého, abychom dokázali naplnit poslání hlásat evangelium všemu stvoření, které nám svěřil v den, kdy byl vzat do nebe. Neboť on s Tebou ... L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. - 24. května 2015 DEN
NEDĚLE 17. května
PONDĚLÍ 18. května ÚTERÝ 19. května
STŘEDA 20. května
ČTVRTEK 21. května
PÁTEK 22. května
SOBOTA 23. května
LITURGIE
FARNOST
SLAVNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
PODIVICE 11.00 SVĚTOVÝ DEN PODIVICE SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ 18.30 PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. JAN I., PUSTIMĚŘ PAPEŽ A MUČEDNÍK 18.00 ÚTERÝ PODIVICE PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 8.00 DRYSICE 17.30 STŘEDA DRYSICE PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18.00 SV. KLEMENT MARIA PODIVICE HOFBAUER, KNĚZ 18.30 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. KRYŠTOF MAGALLANES, PUSTIMĚŘ KNĚZ A DRUHOVÉ, MUČED. 18.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. RITA Z CASCIE, ŘEHOLNICE
SOBOTA PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SLAVNOST
NEDĚLE 24. května
DRYSICE 9.30
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ
PODIVICE - 18.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST P. MARIA - POMOCNICE KŘESŤANŮ
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu VŠETULOVU a ZBOŘILOVU s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání za +Josefa CHYTILA, manželku, rodiče, sourozence a Boží požehnání pro rodinu za +rodiče KROMBHOLZOVY a celou zemřelou rodinu MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST
za +Františka SMEJKALA, manželku, živou a + rodinu za dar zdraví pro blízkou osobu MÁJOVÁ POBOŽNOST
za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice MÁJOVÁ POBOŽNOST MÁJOVÁ POBOŽNOST
za + Josefa LUSKU, dvoje rodiče a živou rodinu MÁJOVÁ POBOŽNOST
za + Emila ŠARKOZIHO, + rodiče, sourozence, živou a + rodinu
PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.30 za kladné vyřízení PODIVICE těžké životní situace 8.00 PUSTIMĚŘ za + Jiřího PLHA, živou a + rod. BALÁŽOVU a PLHOVU 8.00 za + Andělu KOLÁŘOVOU, DRYSICE manžela a děti 9.30 za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE manžela, vnučku a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu
POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. - 31. května 2015 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEDĚLE 24. května
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ
PODIVICE - 18.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST P. MARIA - POMOCNICE KŘESŤANŮ
PONDĚLÍ 25. května
SV. BÉDA CTIHODNÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE SV. ŘEHOŘ VII., PAPEŽ
ÚTERÝ 26. května
SV. FILIP NERI, KNĚZ
STŘEDA 27. května
SV. AUGUSTIN Z CANTERBURY, BISKUP
ČTVRTEK 28. května
ČTRVTEK 8. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 29. května
PÁTEK 8. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTA 30. května
SV. ZDISLAVA SLAVNOST
NEDĚLE 31. května
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Jiřího PLHA, živou a + rod. BALÁŽOVU a PLHOVU 8.00 za + Andělu KOLÁŘOVOU, DRYSICE manžela a děti 9.30 za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE manžela, vnučku a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 18.00 za + rodiče ŠVARCOVY PODIVICE a zetě 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Filoménu SUROU, DRYSICE manžela a dva zetě 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.30 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Vojtěšku a Jana PUSTIMĚŘ RYŠÁNKOVY a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + rodiče SNÍDALOVY, PUSTIMĚŘ POSPÍŠILOVY, živou a +rod. 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.30 za + Angela Ferdinanda PODIVICE BUZZACARO a rodiče 8.00 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ a dvoje rodiče 8.00 za + Karla a Marii DRYSICE ALTMANNOVY 9.30 za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, dceru, živou a +rod. 11.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.30
FARNÍ INFORMÁTOR SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 24. KVĚTNA 2015
Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v síle Ducha svatého máme jistotu, že naše modlitba bude vyslyšena. Vyprosme si na Zmrtvýchvstalém hojnost darů Ducha: L: PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ. Prosme za Církev, aby jako Pánovo Tělo rostla v jednotě i s ohledem na různost darů, charizmat a služeb. Za věřící v Číně, aby pod ochranou Panny Marie z ŠeŠan zůstávali věrnými svědky Kristovy lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev. Všem křesťanům vyprošujme dary moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží. Prosme za děti, které letos poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby je Duch svatý proměňoval v tajemství Boží slávy, jako proměňuje Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice křesťanů, Peregrinatio Vultum tuum, Domine, requiro, 13. května 2010, Turín, Itálie chléb a víno v Kristovu (foto Vojtěch Bureš). přítomnost. Prosme za naše farní společenství, aby i přes různost darů rostlo v jednotě, pokoji a radosti v Duchu svatém. Za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám i farnostem. Prosme za všechny věrné zemřelé, ať ve světle Ducha pravdy patří na tvou slávu. K: Duch svatý, jenž z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků, ať nás skrze našeho Pána Ježíše uvádí do společenství s Otcem a učiní naše modlitby hodnými jeho milosrdné lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SKT 1,1-11 Čtení ze Skutků apoštolů. Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe." ŽALM 47 (48), 2-3. 6-7. 8-9
Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí. Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub. Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu. 2. ČTENÍ – EF 4,1-13 Čtení z listu svatého apoštola Efesanům. Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Bůh a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste všichni povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: ´Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.´ Když však ´vystoupil´, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost. EVANGELIUM – MK 16,15-20
Zakončení svatého evangelia podle Marka. Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela. 3
Tomáš Špidlík
„Maranathà“ „Maranathá“, „Přijď, Pane“, byla jednou z proseb prvních křesťanů. Podle svatého Pavla jsou křesťané „těmi, kdo milují parúsii“ (2Tim 4,8), kdo s radostí čekají na druhý příchod Pána. Jestliže tomu tak mnohdy není, je to i proto, že vzniklo přesvědčení, že existují dva různé životy a jednoho dne se musí nevyhnutelně jeden opustit, aby se přešlo do druhého. To pak činí člověka tragicky rozděleným. Navíc, jistá teologie, se chopila témat, která se vztahují k eschatologii (smrt, soud, peklo, život věčný, …), vypočítává je jedno vedle druhého, a tím přeměnila symboly v logický systém, bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu životu. Kardinál Špidlík prochází patristické a východní prameny, které popisují poslední časy jako nové stvoření, jako setkání Boží činnosti s dozráváním světa, kde dějiny nejsou jen materiálem pro soud, ale také „stavebními kameny“, z nichž povstane nový Jeruzalém.
Nebe Touha po nebi K tomu, abychom si uvědomili kolikrát a v jak rozmanitých případech se vyskytuje slovo „nebe“ v Písmu svatém, stačí, abychom nahlédli do biblických konkordancí. Je však příznačné, že první stvoření světa začíná oddělením země a nebe, zatímco poslední slova Apokalypsy vyjadřují vroucí přání, aby k jejich dokonalému sjednocení došlo co nejdříve. Výraz není jednoznačný. První význam slova „nebe“ lze označit za skoro „geografický“: část vesmíru nad zemí. Druhý význam můžeme nazvat metaforický, nikoli však ve smyslu profánním: je snadné si představit, že vše, co je šlechetné a krásné se nachází „nahoře“, zatímco to, co protiřečí našim ideálům, zůstává „dole“, nejen na zemi, ale dokonce v podzemních propastech. Třetí význam, jehož Bible užívá nejraději, je teologický: nebe označuje Boží přebývání, oblast Božího života, zatímco země je vyhrazena lidem: „Nebesa jsou nebesy Pána, zemi však dal lidským synům“ (Žl 115,16). Vzhledem k tomu, že náboženství je vztahem mezi Bohem a lidmi, cíl morálního života tíhne k dosažení spojení nebe se zemí. Myšlenka na nebe živí a vyjadřuje křesťanskou naději. Je častým motivem v životě mučedníků, z nichž první, svatý Štěpán, zatímco je kamenován zvolá: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“ (Sk 7,56). Křesťané jsou v liturgických textech vyzýváni, aby často rozjímali o nebi, „aby naše srdce pevně přilnula k tomu, v čem je pravá radost“ . Není však snadné představit si nebe. V Dictionnaire de spiritualité nacházíme následující popis: „Nebe, jak víme, je místem, kde se ´svatí´ radují ve společném patření na Boha; je to intuitivní vidění, láska a blažená radost Nejsvětější Trojice, plné ukojení všech tužeb v Bohu, naprosté uskutečnění všech očekávání, všech mohutností přirozenosti a milosti, jinými slovy, dokonalé štěstí, výsada těch, které smrt zastihne ve stavu milosti“. Církev hájila oprávněnost a správnost touhy po nebi proti falešným názorům, které se domnívaly, že kvůli ní se člověk soustředí na svůj zájem a tím umenší pozornost věnovanou dobročinné lásce. Byl proto odsouzen názor mistra Eckharta, podle něhož 1
1
4
Pondělí po 5. neděli velikonoční; Litanie ke všem svatým: Ut mentes nostras ad caelestia desideria erigas!
dokonalí nechtějí jednat pro nějakou odměnu, tedy ani pro nebeské království. Toto mínění bylo odmítnuto i na Tridentském koncilu proti Martinu Lutherovi a posléze proti jansenistům a dalším stoupencům „ryzí lásky“. Svatí, kterým se dostalo nějakého nebeského vidění potvrdili, že touhou po nebi se cítili posíleni ke konání všech skutků lásky. Je pochopitelně banální námitka ateistických materialistů, podle níž Církev příslibem nebes, který funguje jako jistý druh opia, odvádí chudé od pozornosti, věnované zlepšení sociálních podmínek na zemi. Na druhé straně se Bible radikálně distancuje od těch, kteří by chtěli dosáhnout nebeských ideálů pouhými lidskými silami. Symbolicky, ale rozhodně, je to vyjádřeno už na počátku v protikladu mezi stavbou Babylónské věže (srv. Gen 11) a vidění Jakubova žebříku, co sestupoval z nebe na zemi (srv. Gen 28). Babylónskou věží končí to, co bychom mohli nazvat dějiny lidstva, vyhnaného z ráje, jež marně hledá, jak dosáhnout spojení s nebem. Následující kapitolou Geneze, dvanáctou, začínají dějiny vyvoleného národa, a jejich základním rysem je stálá Boží prozřetelnost, která pozvolna sestupuje z nebe pro spásu světa. Nazýváme-li lidské úsilí řeckým výrazem anábasis, „výstup“, pak Boží dílo ve světě je katabasis, „sestup“. Druhé umožňuje to první.
Nebe v Písmu V Písmu svatém se setkáváme se dvěma protichůdnými aspekty: na jedné straně je nebe představováno jako nedostupný Boží příbytek; na druhé pak se ztotožňuje s Boží přítomností ve světě. Pro Židy, stejně jako pro nás, nebe označuje část vesmíru, odlišného od země. Bůh stvořil nebe a zemi (srv. Gen 1,1). Je částí vesmíru, člověku nepřístupnou. Nikdo nevystoupil do nebe (srv. Jan 3,13). Přesvědčení, že budou moci dosáhnout nebe bylo bláznovstvím stavitelů Babylónské věže (srv. Gen 11,4). N´Do nebe je umístěn Boží trůn a kolem něho shromažďuje svůj dvůr, „nebeské vojsko“, a dává účinné příkazy až do končin země (srv. Iz 6,1ss). Tento náboženský význam je zdůrazněn v Novém zákoně, kde se nebe ztotožňuje s „Božím královstvím“. Tím, že se Bůh umísťuje do nebe, ukazuje se na jeho transcendenci. Ale vzhledem k tomu, že on sám zasahuje ve světě, „je celá země plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Je blízko svým vyvoleným, s nimiž rozmlouvá. Tím se spontánně navazuje styk mezi nebem a naším světem, symbolický vyjádřený v Jakubově vidění žebře mezi nebem a zemí (srv. Gen 28,12). Důvodem této komunikace je postoj Všemohoucího shlédnout a pokorné a duchem zkroušené (srv. Iz 66,2). Náboženský postoj k tomuto Bohu je dvojí. Na jedné straně je vzýván, aby sestoupil z nebe a pomohl lidem v jejich bídě. „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil! Před tebou by se rozplývaly hory“ (Iz 63,19). Na druhé straně čteme o lenochovi, který kráčel na zemi s Bohem a „nebylo ho, protože si ho Bůh vzal“ (srv. Gen 5,24). To je pak ještě konkrétněji popsáno v údělu Eliáše (2Král 2,11). Apokalyptičtí vidoucí – Ezechiel, Zachariáš, Daniel – jsou uvedeni do vidění nebeských tajemství. Oba aspekty, jež proroci představují jako přání, se plně uskutečňují v Ježíšově vtělení. Přítomnost andělů při jeho narození je znamením, že Bůh skutečně protrhl nebesa a je opravdu Emanuel, Bůh s námi. Poté, co završil své spasitelské dílo, vystoupil znovu na nebesa, ale předtím své apoštoly ujistil, že se tam vrací, aby svým, které zanechává na 5
zemi, připravil místo (srv. Jan 14,2-3). Současně však jsou apoštolové ubezpečeni příslibem, že opět sestoupí na zemi a to definitivně (srv. Sk 1,11).
„Místo“ nebe Na dva protichůdné pohledy následuje dvojí odpověď na otázku, zda se může nebe představovat jako území, místo. Kde je? Mimo zemi a současně na zemi? Chceme-li mluvit o Bohu jako takovém, lze jeho „místo“ chápat jen v obrazném smyslu. Jen takovým však nemůže zůstat, neboť Bůh je Stvořitelem nebe a země. Vyvstává tedy nová otázka: jak si představit jeho přítomnost v jeho díle? Když se scholastici zamýšleli nad tajemstvím eucharistie, rozlišovali různé způsoby, kdy je něco někde přítomné. Hmotné věci jsou přítomné pro jiné skrze hmotný kontakt. Lidé jsou rozumoví, mohou vnímat přítomnost druhých prostřednictvím vzpomínky, myšlenky. Lidský´á vzpomínka je sama o sobě slabá. Docela jinou sílu je třeba připisovat božskému myšlení. To, co Bůh myslí, skutečně existuje; proto je Bůh všude tam, kde jedná. Celý vesmír je příbytkem Stvořitele, protože On všude jedná. Přesto však nejedná na všech místech stejně. Už při prvním stvoření božská činnost vrcholí stvořením člověka jako Božího obrazu. Názvem „ráj“ je označena jeho všeobecná přítomnost ve světě, když jí ještě nestál v cestě hřích. Takto byl vesmír zamýšlen na počátku a k tomuto stavu má dospět na konci, k definitivnímu sestupu nebe na zemi. To právě vyjadřuje biblická mluva, když říká, že se má uskutečnit Boží království. Ježíšovým vtělením a jeho dílem se tento cíl již uskutečnil v jeho osobě. Skrze vtěleného Krista je Bůh přítomen ve světě novým způsobem, jedná tu především ve svátostech Církve, avšak jeho privilegovaným místem jsou lidé. Proto Ježíš říká apoštolům: „Boží království je uprostřed vás“ (Lk 17,21). Někteří svatí měli zcela mimořádná vidění této skutečnosti, jako svatý Pavel „uchvácený do třetího nebe“, takže nevěděl, zda v těle či mimo tělo (srv. 2Kor 12,2).
Stav duší v nebi Když se v eschatologických pojednáních mluví o nebi, pozorujeme, že výraz „nebe“ se tu často vzdaluje bohatství biblických významů. Věříme, že po smrti duše spravedlivých, oddělené od těla, docházejí do dokonalého stavu prožívání Boží přítomnosti, tedy, že jsou „už v nebi“. Odtud přitáhnou k účasti na slávě i svá těla. Vstanou na konci věků. Výjimečným eschatologickým stavem je však případ Panny Marie, od chvíle, kdy byla vzata do nebe i s tělem. Pokud jde o křesťany, i přesto, že žijí na zemi, mají v srdci už nyní patřit na svůj domov v nebi. Po smrti budou duše požívat dokonalé blaženosti, kterou scholastická teologie nazývá „blažené patření“. Tato terminologie odpovídá tradici řeckých Otců, pro něž obraz Boží v člověka spočívá ve schopnosti poznávat. Má-li člověk dokonalé poznání, lze říci, že je dokonale blažený. Termín se však propůjčoval různým vykonstruovaným diskuzím o povaze tohoto nebeského poznání, když toto se přirovnává k lidskému poznání, jaké máme na zemi v těle. Nelze na ně například aplikovat zásadu, podle níž poznání začíná smysly (nihil est in intellectu quod prius non fuerit in sensu), a způsob, jímž se Boží podstata představuje duším, které nemají oči uniká procesům popsaným v psychologii, a to jak 6
empirické, tak rozumové. Nechceme se pouštět do těchto diskuzí, jen považujeme za užitečné zmínit názor, vyslovený v tomto případě svatým Bazilem. Podle něj dochází ke komunikaci Boha s lidmi skrze slovo, kterým se na nás obrací, zvláště v Písmu svatém a skrze viditelný svět. Připouští-li, že svět je „Božím slovem“, poznává, že je nucen – podobně jako mnozí jeho současníci – nastínit jistou teorii o jazyku, přejímající učení stoiků o čtyřech stádiích poznání: vjem, obraz či představa, myšlenka ve vlastním slova smyslu a nakonec přenos pomocí akustického hlasu, phoné. Tento pak v tom, kdo ho slyší, probudí vnitřní obraz a nakonec ideu. Je tomu u Božího slova stejně, jako u lidského, totiž, je i ono nárazem vzduchu? Odpověď je pochopitelně negativní. Jde o slovo, které nepotřebuje phoné. Ale je to vůbec možné? K tomu, aby se v myšlení lidí zrodil nějaký obraz, používá se akustických symbolů. Bůh však může zasáhnout a působit na rozum přímo. K něčemu podobnému, říká Bazil, dochází ve snech: „jako ve snu, naše mysl vnímá slova a hlasy, aniž by se vzduch hnul, a naše ucho zaznamenalo jakýkoli zvuk, stejně tak si musíme představit Pánův hlas, promlouvající k prorokům. Analogie mezi snem a prorockou inspirací byla učiněna už u Origena. Podle něj je „vhodnější stát se přímým pozorovatelem Logu, naslouchat mu, když nás učí bez prostředníků“. Nepřekvapí nás tedy, že antičtí autoři brali sny proroků vážně. Tím větší význam musí mít slova, kterými se Bůh obrací na blažené, kteří „spí spánkem pokoje“ v nebeském patření. To vysvětluje i způsob, jak mohou duše zesnulých komunikovat se světem. Nicméně, příliš jednoduchý popis nebeského stavu nevylučuje různé námitky. Představovat smrt a oddělení od těla jako příčinu blaženosti je nepochybně platónskou řečí. Pro křesťany je smrt vnitřně vázána na stav hříchu; jako taková nemůže být příčinou nebeské slávy. Ježíš vystoupil na nebesa po svém zmrtvýchvstání. Předpokládáme-li, že duše oddělené od těla požívají stavu dokonalého patření, potom vzkříšení, k němuž má dojít na konci věků, skoro jakoby přidávalo nepodstatný doplněk. Nepřekvapuje nás tedy, že východní Církve, které nejsou vázány na řeckou platónskou tradici, umísťují duše spravedlivých na celou dobu, která předchází všeobecnému vzkříšení, do „pekel“, kde nutně sestupují po smrti. Jak tato dvě tvrzení uvést v soulad s učením našich katechizmů? Otázka není tak těžká, jak se zdá. Jedná se o „peklo“ do kterého už sestoupil Kristus, aby tam přinesl niterný vztah s Bohem a zvěst o konečném vítězství nad smrtí. Není snad takový i stav duší, které už umísťujeme do „nebe“? není to místo, nýbrž stav, který je třeba označit za přechodný. Připouštíme to i my, když říkáme, že mrtví spí spánkem pokoje a očekávají, že budou probuzeni hlasem polnice anděla z Apokalypsy. Také při této příležitosti je třeba zopakovat upozornění, že termíny, užívané v eschatologii, jsou symbolické. Proto jeden může být protichůdným doplněním jiného. Očekávání definitivního oslavení, stejně jako podíl na něm, je svým způsobem pěkně vyjádřena v mínění maronitských křesťanů: duše pokřtěných, dlící v pekle, i přesto, že už jsou ontologicky vzkříšeny, čekají na zjevení tohoto stavu, až se Kristus sám ukáže ve slávě. Viditelný projev neviditelných božských skutečností se vyjadřuje biblickým termínem „sláva“. Latinský výraz je filologicky blízký slovanskému glagol, „slovo“. Slavným je tedy to, o čem se mluví. Řecké dóxa odkazuje na sloveso dokein, „to, co se jeví“. K pochopení biblických textů je však užitečné připomnět hebrejské kábod, „to, co má 7
váhu“. Vidět „Pánovu slávu“ znamená mít účast na projevu jeho moci, na jeho důležitosti. Bůh nakonec slibuje, že shromáždí všechny národy: „všechny národy uzří jeho slávu“ (Žl 97,6; srv. Hab 2,24). Bude to Ježíšův „den slávy“, až přijde, aby soudil živé i mrtvé; splývá s oslavením spravedlivých i celého vesmíru. To znamená dokonalé sdílení lásky se všemi ostatními.
Spojení živých se svatými v nebi Naše spojení se svatými je v Kristově Těle. Není nepodstatné, že připomínka svatých se už od nejstarších dob cituje v eucharistické modlitbě, jako anamnéza života Církve. Tato připomínka má v úmyslu prostřednictvím některých vynikajících postav zpřítomnit dějiny spásy, které se po Letnicích odehrávají v celých dějinách světa. Východní Církve ustálily velmi brzy svůj sanktorál. Nebyzantské Církve vůbec neznají jména po VI. století. Naopak byzantský sanktorál, zvláště pak počínaje X. stoletím, usiloval o to stát se ekumenickým, a přejal nejvěhlasnější světce různých krajin impéria. Rusové se ukázali být ještě vstřícnějšími vůči nedávným světcům, a po příkladu Říma, vypracovali proceduru kanonizace, i když uchovali oprávněnost kultu, vycházející z aktuálního stavu: souhlas křesťanského lidu se totiž pokládal za výraz víry Církve. Ústředním pohledem této víry – jak píše Jan Kronštadtský – je, že „svatí po smrti žijí“, že jsou nám blízcí během liturgie. „Často slyším Matku Boží zpívat její nádherný chvalozpěv, co proniká srdce …, slyším zpěv Mojžíšův, hymnus Zachariášův … Hle, pro vás důkaz nesmrtelnosti duše: tito lidé zemřeli, a po své smrti řídí náš život; zemřeli a znovu mluví, dávají nám poučit se, povzbuzují nás, působí na nás“. Různé východní Církve vyhradily větší či menší prostor úctě svatých Starého zákona. Zdá se, že tento kult nachází svůj původ ve výroční připomínce posvěcení chrámů, které jsou jim zasvěceny ve Svaté zemi. Nelze také přehlédnout psychologický a národní význam úcty svatých. Svatí představují pro věřící duchovní rodinu, jejíž přítomnost, především v kostele, vnáší atmosféru duchovní srdečnosti a něhy. Liturgický kalendář svátků svatých zdobí přísloví a lidová rčení, která se vztahují na všechny projevy každodenního života. Pro sedláky je „svatý, co seje“, jiný „sklízí seno“, atd. Snadno se tak chápe opozice národa proti zavedení gregoriánského kalendáře namísto juliánského; při sledování nových dat, mnohé z těchto zvyků skutečně ztratily svůj smysl.
Přímluva svatých Svatí v nebi se podílejí na životě světa. Jejich patření na Boha zahrnuje osobní vztah, účast na jeho díle. Východní liturgie vzývají Krista s čistou a požehnanou Pannou Marii, Matkou Boží, s anděly a se všemi svatými (závěr modliteb). Jednota v Krista zahrnuje solidaritu všech údů Církve, nebeské i pozemské. Nebeská blaženost uchovává komunitní, církevní charakter. Otázkou je vědět, jako chápat vzývání toho či onoho patrona, daného světce, abychom obdrželi jeho osobní přímluvy. Latinští teologové často kladou důraz na skutečnost, že Kristovo všeobecné prostřednictví není nikterak umenšeno podpůrným prostřednictvím světců a že jejich vzývání je dobrovolné. Křesťané na Východě, jak bylo řečeno, si dokáží představit Boha nebo Krista jen uprostřed svatých: Kristovo prostřednictví je tajemstvím celého Krista, ve 8
všech jeho údech. Modlitba jednotlivého člověka se tedy vždy začleňuje do přímluvy svatých, kteří jsou skutečným cementem mezi „živými kameny“ Církve. Jestliže tedy člověk žijící zde na zemi v církevním společenství neztrácí svou osobnost a své vztahy s ostatními, tyto vztahy nejsou anulovány ani v nebeském společenství; naopak, jsou posíleny, protože jsou očištěny. Pravoslavná víra vyznává, že „naše Paní, Matka Boží, andělé i všichni svatí jsou mi velmi blízcí, když je vzývám s čistým a bezúhonným srdcem, jsou blízcí jako má duše, a slyší mě jako já slyším sám sebe“. Jan Kronštadtský, který tato slova napsal, se ptá: „Jak nás mohou svatá slyšet?“ A odpovídá: „Svatá duše, spojená s Bohem jako s duchovním sluncem, ve světle tohoto duchovního slunce, jež osvěcuje celý svět, poznává všechny lidi i potřeby těch, kdo se modlí“. Vidíš tedy jak je snadné rozmlouvat se svatými! Stačí očistit pohled srdce, intenzívně jej upřít na nějakého známého světce, požádat ho o to, po čem toužíme a dostaneme“. Stejnou otázku si ve své knize Pravoslavná dogmatická teologie klade Makarij Bulgakov; a dává přirovnání s dioratickým darem světců, kteří ještě žijí na tomto světě. A dodává: „Proč nyní nepřipustit, že se duším všech spravedlivých v nebi dostává od Boha takového osvícení, že, když stojí přímo před jeho trůnem, kontemplují vše, co se odehrává na zemi ve světle Boží osoby?“.
Ráj Jestliže jsme zmínili dva rozdílné aspekty v chápání nebe, pak ještě rozvláčnější je termín „ráj“. Na jedné straně se jednoduše ztotožňuje s nebem, na druhé potom označuje původní stav stvořeného lidstva před hříchem, tak, jak je popsán v prvních kapitolách Geneze. Některé obrazy, převzaté ze starobylých mytologií našly místo v Bibli. Bůh, který ráno prochází svou zahradou (srv. Gen 3,8), připomíná obraz příbytku božstev na privilegovaném místě, jež jim bylo vyhrazeno (persky pardés, hebrejsky eden), se představuje jako rozkošná zahrada (jak ji známe např. z Písně písní), „místo odpočinku, světla a pokoje“ (římský kánon). Je tu však podstatný rozdíl. V Bibli zahradu vysázel Bůh pro lidi, i když se tu sám prochází. Představivost dokáže snadno vypočítat jeho výsady: svobodné požívání plodů, ovládání živočichů (2,19s), harmonické soužití prvotního páru (2,18.23s), mravní nevinnost, jež nezná stud (2,25). To vše je zaručeno důvěrným vztahem k Bohu, který však byl vystaven zkoušce. Jak tyto obrazy vysvětlit? Svatý Augustin klade otázku přímo a rozlišuje tři možnosti: výklad literární, duchovní, anebo oba dohromady (corporaliter, spiritualiter, utroque modo). On sám se kloní k třetímu výkladu. Prostí čtenáři Bible před ním nepochybovali o historické existenci ráje. Ale už židovský Filón, coby filozof, upřednostňoval alegorický výklad. Otcové Církve nepopírají zjevně skutečnou existenci prvotního stavu člověka, ale ve výkladech se soustřeďují na to, že jej vykládají jako ideální Boží předlohu, kterou máme mít před očima pro budoucnost. Někteří nedávní racionalisté se proto mýlí, když chtějí biblické vyprávění omezit na jakýsi druh pouhého mravního projektu pro budoucnost. To, co Bůh „navrhuje“, to nemůže zbavit reálné existence. Vraťme se tedy k tomu, co Augustin moudře praví o významu utroque modo. Vyplývají z toho tři postoje, jak meditovat nad významem ráje pro duchovní život: nostalgicky si připomínat, co jsme ztratili, hledět do budoucna k tomu, več doufáme, že dosáhneme, cítit se uprostřed těchto dvou mezí. První způsob pomáhá k poznání závažnosti hříchů; druhý posiluje naději. Ten, 9
kdo se cítí uprostřed, uvědomuje si svou odpovědnost a naučí se měřit jak svou slabost, tak svůj pokrok ve svatosti. Je samo sebou, že všechny tři aspekty se prolínají, jak vidíme například v úvahách sv. Řehoře Nysského.
Duchovní ráj Mystičtí autoři rádi kontemplují nebeský ráj už existující v jeho rozličných zapojeních do duchovního života pod různými aspekty. Tady jsou ty hlavní. Na prvním místě je pravým rájem sám Kristus. Ideál dávného ztraceného ráje je plně znovu dosažen a zdokonalen v Ježíšově vzkříšeném těle. Když říká kajícímu lotrovi, že s ním bude v ráji (srv. Lk 23,43), rovná se to příslibu osobního spojení a ztotožnění s ním samotným, jak nastiňuje svatý Ambrož, když vykládá Lukášův úryvek. Celá Církev je duchovní zahradou, v níž kvetou svatí; Kristus pak je řekou, která ji zavlažuje čtveřicí evangelií, píše Hypolit. Obraz se následně používá v křestních katechezích. Cyril Jeruzalémský říká katechetům: „Každému a každé z vás se brzy otevře brána ráje“. Rájem je Maria, neboť je Matkou Církve. Velmi lyricky je toto téma rozvinuto ve východních liturgiích. Jeden etiopský hymnus oslavuje Marii jako zahradu, chráněnou cheruby a serafy. Podobně píše Heřman z Konstantinopole: „Tys rájem, Bohem vysázeným …, Bůh poslal cheruby, aby kolem tebe kroužili s ohnivým mečem a zabránili hadovým podlým intrikám přístupu k tobě“. Rájem je klášter, kde mají lidé podíl na životě andělů. Jde o téma hojně rozvinuté v mnišské literatuře, aby ukázalo na eschatologickou povahu tohoto povolání. Rájem je každá duše, která žije křesťansky. To široce vyložil Řehoř Nysský.
Freska Vyhnání z ráje v kapli sv. Anny v Pustiměři 10
Hledání ráje podle Řehoře Nysského V čem spočíval hřích prvních lidí? Když biblický text vykládal sv. Bazil, ukázal na nestřídmost, rozhodnutí jíst zakázané ovoce; proto zůstává v potomstvu dědičnou žádostivostí a nestřídmost se dává na první místo v seznamu osmi neřestí. Mnozí zastávali názor, že dědičný hřích lze ztotožňovat se žádostivostí. Toto mínění bylo výslovně odmítnuto Církví, neboť žádostivost, přestože z hříchu pochází, není sama o sobě hříchem. Hlubší úvahy v tomto ohledu nacházíme u Bacilova bratra, Řehoře Nysského. Řehoř nepochybuje o platnosti ideálu: skrze očišťování se vracíme k rajské nevinnosti. Tento stav vidí vyjádřen v termínu parrésia, svobodný přístup k Bohu, příbuznost s ním. To přináší trojí svobodu: aphtharsii, neporušitelnost, vysvobození ze smrti; theorii, kontemplaci, která zbavuje nevědomosti; eleutherii, dokonalou svobodu v jednání. V současném stavu si důsledky prvotního hříchu nejsilněji uvědomujeme ve smrti, ale z morálního hlediska musíme být velmi obezřetní, abychom poznali, jak se dědičný hřích zmocnil lidské svobody. Nestřídmost nemohla být prvním hříchem našich prarodičů, vzhledem k tomu, že byli svobodni od žádostivosti. Had se na ně obrátil s jiným pokušením: „budete jako Bůh, poznávat dobro a zlo“ (Gen 3,5). „Poznávat“ se v hebrejštině neomezuje na poznání teoretické, nýbrž znamená skutečnou a konkrétní zkušenost poznaného. Adam a Eva svým svobodným rozhodnutím udělali zkušenost zla. Potrestání tedy nepřišlo jako trest uložený zvenčí, nýbrž jako nevyhnutelný důsledek samotného činu, a znamenal ztrátu tří základních Božích darů: přivodil tedy smrt, omyly a klamné představy v poznání, a hlubokou ztrátu svobody. Pokud by však člověk naprosto přišel o svobodu, nebyl by s to se vrátit. Proto Řehoř říká, že Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství, dovolil, aby si člověk sebou odnesl – jako připomínku ráje – omezenou svobodu, zvanou proaíresis, „svobodnou vůli“, schopnost volit mezi dobrem a zlem, poznávat, zakoušet dobro a zlo. Vyvstává ale problém:proč je člověk trestán, když volí zlo, byla-li mu tato možnost volby dána Bohem? Anebo, jak se nedávno ptal Berďajeva: Není to snad Bůh, kdo stvořil peklo, když stvořil člověka svobodného? Řehoř odpovídá: od Boha pochází eleuthería, svoboda, jež nezná žádné zábrany v konání dobra, stejně jako se cítí svobodný ženich, kdy mu nic nebrání, aby si vzal svou nevěstu. Proaíresis nám byla dána, abychom, abychom se vrátili k rajské eleutherii, když v jednotlivém konání volíme dobro. Pokud si zvolíme zlo, používáme téže schopnosti nikoli k pozvolnému návratu od prvotního hříchu k původní eleutherii, nýbrž k dalšímu vzdalování se od ní. Každá volba zla je tedy proti povaze proaíresis, je použitím svobody proti svobodě, jednáním proti nám samotným a proti lásce Boží, která nám tento dar nezaslouženě udělila.
Ikonografické obrazy nebe: Nanebevstoupení Páně Ikona nanebevstoupení je ikonou kristologickou, či spíše eklesiologickou. Kristus, jenž vystoupil na nebe, zůstává na zemi živý v Církvi. Církev je znázorněna 11
apoštoly, uspořádanými ve dvou skupinách: jedna je v pohybu – symbol činnosti, druhá pak v klidu – symbol kontemplace: představují jakoby dvě ptačí křídla k letu k výšinám. Viditelně Církev zůstává na skalnaté Olivové hoře. Její díla, symbolizovaná stromy oliv, nesou plody nahoře, v nebi. Naopak, apoštolové zůstávají na zemi a nebe k nim sestoupilo ve formě dvou andělů. Potvrdila se tedy „svatá proměna“: od chvíle, kdy Kristus jako člověk vystoupil na nebesa, sestoupilo nebe na zem. Proto dva andělé uprostřed apoštolů, odění do nebeského šatu, tvoří kalich, do něhož je umístěna ta, která je „ctihodnější než cherubové a nesrovnatelně slavnější než serafové“, Matka Boží, symbol Božího lidu, celé Církve. Tato pozice „kalicha“ připomíná Rublevovu Trojici, kde za kalichem, viditelným na oltáři, se v neviditelném kalichu obětuje Otci za spásu světa Beránek Boží, Syn. Církev, která se v „andělském kalichu“ odevzdává nebi, je lidstvo přinášené Synu, aby mohl mysticky prodloužit své tělo v dějinách a tak pokračovat ve spáse. Tak tedy v toku časů roste tajemství Mariina mateřství. I Církev se stává pozemským průnikem do nebeského otcovství. Poté, co Boží Syn, od věčnosti zrozený z Otce, sestoupil aby se narodil jako člověk, lidské děti se rodí v Církvi jako adoptivní děti Boží. Postava Matky Boží, ve srovnání s různobarevnými šaty apoštolů, je velmi prostá, ale milá, přičemž malíř ji chtěl dal ústřední postavení mezi Božím lidem v modlitbě. Proto je zobrazena v postoji modlící se. Předmětem její modlitby je příchod Ducha svatého, neustálá epiklesis. Je rovněž snoubenkou, která volá: „Přijď, Pane Ježíši, Maranathá“ (Ap 22,20), vyjadřujíc tak blaženou naději v očekávání druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Lidstvo od věků hledí k nebi v přesvědčení, že tam jsou obsažena všechny ideály a veškerá krása. Andělé však napomínají k opaku: „proč stojíte a hledíte k nebi?“ (Sk 1,11). Je třeba spíše objevovat neviditelné, ale reálné nebe pod prostým zjevem Boží služebnice.
Mariino zesnutí Existuje analogie mezi ikonou Zesnutí Panny Marie a Anástasis, Kristovým vzkříšením. Západní obrazy rozlišují v životě Krista dva momenty: před smrtí, sestup do pekel, a pak vzkříšení. Na Východě je naopak vzkříšením už samotný sestup do pekel. Stejný koncept je vyjádřen na mariánských ikonách: „zesnutí“ je tu už probuzením v Božím království. Na prvním místě tu pozorujeme skutečnost smrti: duše vychází z těla. Ale nevystupuje sama do nebe, jak by si to přálo platónské pojetí. Do rukou ji bere Kristus: „duše spravedlivých jsou v Boží ruce“ (Moudr 3,1). Kristus drží duši své matky se stejnou něžností, s jakou ona držela ve svém náručí Boha vtěleného do dítěte. Na obrazech barokních kostelů je Maria znázorněna, jak slavnostně vystupuje na nebe s oslaveným tělem; užaslí apoštolové hledí vzhůru. 12
Tady však byli zázračně přeneseni, aby vykonali patřičný smuteční obřad nad zemřelou. Ale i tu hledí ohromeni. Nevidí Matku Boží vystupovat do nebe, ale naopak, Krista, jak sestupuje na zem se slávou, která je mu vlastní na konci věků. Jeho matka má už předem účast na posledním příchodu Krista, neboť ona je éschaton, dosáhla nejzažší dokonalosti stvoření. Jako by Ježíš říkal: „Jestliže mi matka dala fyzické tělo pro život pozemský, já jí nyní dávám život věčný v jejím pozemském těle“. Jako bizardní se může jevit scéna před rakví, zobrazená na mnohých ikonách. Nějaký žid se chce rukou dotknout Mariina těla, ale anděl mu ji bleskově usekne. Legenda s prostoduchostí vyjadřuje přísné napomenutí: zákaz přistupovat k tajemství posmrtného života se stejnou zvědavostí a stejnými metodami poznání, jež náleží fenomenologickému světu. K tomu, aby viděli tělesnýma očima neviditelné, byli apoštolové zázračně osvícenou vírou přeneseni do oblak.
„Z tebe se raduje všechno stvoření“ Jsou to první slova hymnu svatého Jana Damašského. Když se uskuteční přání, rodí se radost. Co je přáním celého tvorstva? Řečtí otcové odpovídají jedním slovem: theopoíesis, zbožštění, podobenství s Bohem, být plni Boha. V Marii, milostiplné, se toto přání uskutečnilo. Vesmír tedy vzhlíží k Matce Boží, vidí v ní prvotinu a vrchol vlastní evoluce. Kruh obnoveného ráje tvoří na ikoně nesmírnou vnější aureolu. Uvnitř se tyčí kupole velkého chrámu. Tato stavba, připomínající Božskou Moudrost, je symbolem celé všeobecné Církve, velké Matky, která rodí myriády adoptivních Božích dětí. Zdi velkého chrámu chrání ty, kdo jsou živými kameny mystické Kristovy stavby. Objevíme tu lidi ze všech „kmenů, plemen, národů a jazyků“ (Ap 5,9), biskupy, mučedníky, mnichy i knížata. Tvoří jednolitou masu, a přece každý z nich jakoby byl namalován samostatně. Církev je jediným společenstvím, v němž duchovní přilnutí k jiným neničí, ale naopak plně dává vyniknout osobnosti každého, a kde hierarchická struktura jde ruku v ruce s rovností všech lidí s ohledem na Boží milost. Nicméně, malíř dal jistou přednost ženám. Jim je od přirozenosti dáno být nositelkami života. Ony se proto v jistém smyslu více radují z dokonalosti nové Evy, jež dala lidský život vtělenému Bohu. Maria, nyní oslavena, je zobrazena jako živý trůn, na němž spočívá ten, jenž vládne vesmíru. Dokonalá harmonie obrazu znamená, že prvotní řád světa je znovu nastolen a zdokonalen. 13
Nebe - realita, předmět očekávání, příslibů a naděje (zamyšlení Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
Vypadá to jako žert, ale vůbec to žert nebyl. Zemřela matka a děvčátko se ptalo, kde je? „V nebi.“ – „A kde je nebe? Mohu se tam za ní podívat? Navštívit ji?“ - Ta otázka přivedla dospělé do rozpaků. Nakonec řekli děvčeti: „Navštívíš maminku, jistě, když budeš hodná, ale moc s tou návštěvou nespěchej! To má čas.“ Není tu zvláštní protiklad? Na jedné straně tvrdíme, že cíl našeho života je přijít do nebe, ale na druhé straně tam nespěcháme. Je to cosi podobného, jako kdybychom studentovi zdůrazňovali, že chodí do gymnázia, aby udělal maturitu, ale pak bychom mu poradili, aby s maturitou nespěchal. Liturgické modlitby nás vybízejí, abychom už teď přebývali myslí v nebesích, ale tělo a práce nás drží na zemi a jsme tomu rádi. Tato nedůslednost je zaviněna také tím, že slovo „nebe“ není jednoznačné. Má různé významy. Může to být oblast astronomů a astronautů. Ale v nebi umísťujeme také Boha, anděly a svaté. Jistě tu nejde o stejné nebe. To bychom si před smrtí místo zpovědi z hříchů raději předplatili let do stratosféry. I Bible od počátku rozlišuje dvojí nebe. Jedno je fyzické, viditelné. Na počátku stvořil Bůh „nebe a zemi“ (Gn 1, 1), tj. zemi a oblohu. Ostatně má české slovo nebe stejný kořen jako německé Nebel, mlha, mraky, obloha. Ale podle Bible je také jiné nebe, neviditelné, kde bydlí Bůh. Zajímavé je, že pohled na nebe viditelné nás povzbuzuje, abychom myslili na to druhé, neviditelné. Obloha má totiž zvláštní průzračnost. My už dávno víme, že je nebeská báň jenom optický klam. Staří Židé ještě věřili v její skutečnost a obdivovali její solidnost a pevnost. Vždyť jsou na ní připevněna nebeská znamení: slunce, měsíc a hvězdy. Báň je všechny udrží. Ale přesto vnuká i ona myšlenku, že vesmír není tou bání uzavřený, že nad ní existuje ještě jiný svět. Ale ani to viditelné nebe není bez tajemství. Člověk, který před ním stojí, cítí, jak je jeho pohled krátký, jak mu oči nestačí k tomu, aby prohlédnul do daleka. Nikdo nevystoupil na nebe (Jan 3, 13). Tu bláznovskou myšlenku měl babylonský král (srov. Gn 11, 4). Žalm 115, 16 naopak napomíná Izraelity: „Nebesa jsou nebesy Božími, synům Adamovým dal zemi.“ Aby dnešní astronauti neprotestovali, upozorňujeme, že řecký překlad Bible, Septuaginta, užívá množného čísla: nebesa. Jedno je, jak jsme řekli, viditelné, druhé je duchovní, neviditelné; a Bůh bydlí v tom druhém. Když se tedy jeden z bláhových astronautů chlubil, že na nebi nepotkal žádného anděla, případně mu odpověděl jeden žurnalista: „Počkej, až spadneš, uvidíš jich víc, než ti bude milé!“ Z druhé strany si však hleděli Židé i to duchovní nebe, které je Boží příbytek, nějak obrazně představit. Je to jakoby obrovský palác nad hukotem vod a bouří. Je tam armáda 14
nebeských sil, stále připravená vykonat daný rozkaz. Pán tam sedí na vyvýšeném trůně a podle Žalmu 2,2nn se jenom směje, když pozemští panovníci se proti němu spiknou. Jeho oči však pozorují všechny Adamovy syny, vidí jejich činy a čte myšlenky srdce. Ale také jejich bída mu neunikne a pospíchá, aby pozvedl chudého z prachu (Ž 113, 4). Starozákonní obrazy o nebi tedy vyjadřují především Boží nepřístupnost, jeho transcendenci. Ale ta propast přesto není tak nepřekonatelná, jak by se zdálo. Nebe je nepřístupné pro pozemšťany. Ale není země nedosažitelná pro Boha. Stále sleduje běh světa, zasahuje. A někdy, i když výjimečně, sestupuje nebe k lidem. Tak tomu bylo např. ve vidění patriarchy Jakuba, který pozoroval, jak andělé sestupují z nebe a pak zase vystupují po žebři, který sahal ze země až do nebe (Gn 28, 12). A jak je tomu ve zjevení Nového zákona? Slovo nebe, nebeské království, je časté v Ježíšových ústech. Ale nikdy to není nějaké území, které by mělo samo v sobě hodnotu. Je vždycky spojeno s Bohem, který je náš Otec na nebesích. Není tu nebe, ve kterém by si Otec zvolil své sídlo, ale je tu Otec, a tam, kde je On, tam je nebe. Důsledek z toho je jasný. Je-li Otec stále se Synem, tak tedy tam, kam přijde Syn, je už nebe. Když přišel na svět, přiblížilo se k nám „Nebeské království“. Nebe je tedy boží přítomnost, jeho otcovská péče o všechno stvořené, o nebeské ptactvo, o dobré i zlé lidi, kterým všem dává své slunce (Mt 5, 45). Lidé jsou bohužel pro tuto skutečnost slepí. Aby ji dosvědčil, Kristus o ní stále mluví a říká lidem to, co sám viděl, protože z nebe na zem sestoupil (Jan 3, 11). Když Ježíš mluví o nebi, nemluví o něm jako o něčem vzdáleném, neznámém, ale jako o světě, který je jemu samému vlastní, který je jeho domovem, který dobře zná. Zná totiž dobře svého Otce, který mu zjevuje svá tajemství. Tak ovšem nemůže mluvit nikdo jiný, leda ten, „kdo sestoupil z nebe, Syn člověka“ (Jan 3, 13). Ale on sestoupil z nebe, aby se tam zase vrátil, přirovnává sám sebe k chlebu z nebe (Jan 6, 33). Tou nebeskou stravou živeni, pozvednou se do nebe i jeho učedníci, do věčného života, do společnosti s Otcem na nebi. Pro Syna člověka je tedy nebe otevřené. Při křtu v Jordáně je vidět, jak Duch svatý sestupuje na něho z nebe (Jan 1, 32). Slibuje už prvním učedníkům, že uvidí nebe otevřené (Jan 1, 51). Zažili to především v okamžiku, kdy i na ně o letnicích Duch svatý sestoupil s velikým hlukem v podobě ohnivých jazyků (Sk 2, 2). Ježíš tedy z nebe sestoupil a do nebe se navrátí spolu se svými učedníky. Ale to není v protikladu s druhou pravdou. Protože je tu na zemi spolu s Otcem a učedníci jsou s ním, všichni už vlastně nebeský život žijí. Nepotřebují tedy, aby je ze země vzal. Mají nebe na zemi. Je to realita, kterou prožívají prozatím v tajemství a ve vývoji, v očekávání plného uskutečnění. Vůle Boží už vládne světem, ale přesto se ještě teď modlíme: Buď, staň se tvá vůle na zemi jako na nebi! Nebe je tedy realita, ale současně ještě i předmět očekávání, příslibů, naděje. Píše sv. Pavel Filipským (3, 20-21): „My máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je schopen všechno si podmanit.“ Patříme už tedy do nebeského Jeruzaléma, tam je naše vlast. Ale čekáme, až plně sestoupí na tuto zemi, „krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“. Autor Apokalypsy k tomu dodává: „A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo (Zj 21, 2-4).“ 15
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Nebe - skryté tajemství Jeden kaskadér si natáhl mezi dva mrakodrapy lano. Lidé tušili, že se něco připravuje, a tak se zastavovali a se zvědavostí čekali, co se bude dít. Najednou se objevil provazochodec s vyvažovací tyčí a přešel po laně z jednoho mrakodrapu na druhý. Lidé plní nadšení mu tleskali. Kaskadér se jich ptá: kdo z vás věří, že přejdu na druhou stranu i bez této tyče? Zvedlo se asi 100 rukou. Tento kousek byl o něco těžší, než ten první, ale podařilo se přejít na druhou stranu. Opět byl slyšet mohutný potlesk. Za chvíli se kaskadér opět objevil a ptá se: Kdo z vás věří, že přejdu na druhou stranu a budu před sebou tlačit kolečka? Zvedlo se už jen asi 50 rukou. I tento kousek se mu podařilo předvést. Lidé zase nadšeně tleskali. Napětí však začalo vrcholit, když kaskadér prohlásil: Kdo z vás, kteří mi tak fandíte, věříte, že přejedu na druhou stranu s kolečkama a v nich bude sedět člověk? Nastala chvíle ticha. Pak se zvedla asi šestice rukou. Kaskadér pak říká: A kdo z vás šesti si sedne do těch koleček? Tu všechny ruce náhle klesly dolů. Myslím, že tato situace je velmi blízká životu každého z nás, věřících. Právě dnes slyšíme o tom, že Ježíš vystoupil na nebesa a že také my jednou přijdeme k němu do věčné slávy. Je však nějaká věčnost? Nikdo z říše mrtvých se nevrátil, aby nám to řekl. Většina lidí v našem národě, ale i v našem okolí v Boha nevěří, a tím už vůbec ne v život věčný. Po smrti nic není. Žijeme jeden život a pak možná se převtělíme, tvrdí další. Proto i nám hrozí nebezpečí, že podlehneme trendu doby a budeme žít jakoby skutečně náš život zde na zemi byl definitivní a konečný. Carlo Caretto napsal větu: Pojetí nebe bez opory Božího slova vede přímo k ateizmu nebo náboženské vlažnosti. Kde tedy to nebe je a jak to tam vypadá? Nebe je tam nahoře, stejně jako tady dole; nebe je nekonečně daleko, ale i nekonečně blízko. Nebe je všude, protože Bůh je všudypřítomný. Nebe je skryté tajemství. A jak to v tom nebi vypadá? Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Bude tu naplnění všeho, co v pozemském životě nemůžeme dosáhnout, 16
anebo jen v mlhavém světle. Je to návrat do ráje, do stavu bez hříchu, štěstí, pokoje a radosti s Bohem. Tento pohled nám dává Písmo svaté a my se máme proto spolehnout na Krista jako na toho kaskadéra z našeho příběhu, že nás na tu druhou stranu převeze. To je naše víra. Máme tedy jen v této tiché víře očekávat život věčný a pohrdat pozemkám životem? To jistě ne. Jaký život, taková věčnost. Kristus praví nám všem: Jděte do celého světa …. A jak konkrétně naplňovat toto Ježíšovo přání, jeho závěť, ze které máme žít, dokud on nepřijde, to nám sdělil apoštol Pavel: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Snažte se v něm o mírnost, pokoru, trpělivost a navzájem se snášejte v lásce. Bůh chce po nás jen jedno: abychom ve svém povolání, kterého se nám dostalo, ať už jsme žáci, studenti, učni, řemeslníci, učitelé, inženýři, lékaři, otcové, matky, kněží, dědečkové, babičky, vdovy či vdovci, zkrátka ať děláme cokoliv, usilovali o to, aby z našeho života bylo zřejmé, že nežijeme pro peníze, moc a slávu, ale k prospěchu dětí a těch, s nimiž žijeme nebo jsou nám svěřeni. Kristus totiž nemá jiné ruce, nohy, ústa, než právě ty naše. On proto odešel, aby mohl být přítomen všude na celém světě v nás, skrze svého Ducha, kterého nám dal. Jeho ujištění „já jsem s vámi“, ať nás v našem svědectví stále provází. Amen.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Abychom odmítali kulturu nezájmu, a tak dokázali mít starost o trpící bližní, zejména nemocné a chudé. 2. Za křesťany, kteří žijí v sekularizovaném kulturním prostředí, aby jim přímluva Panny Marie pomáhala hlásat Krista. 3. Za naše biskupy a kněze, aby uměli dobře rozpoznávat znamení času.
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (3. 5. 2015)
PUSTIMĚŘ: 5.700,-Kč
DRYSICE: 1.800,-Kč
PODIVICE: 1.600,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
17
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ ŽALM 104
Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – GAL 5,16-25
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! EVANGELIUM – JAN 15,26-27; 16,12-15
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí." 18
Duch svatý (zamyšlení Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
V Písmu se často mluví o Duchu Páně, Duchu Božím, o Duchu Kristově, Duchu pravdy apod. Teologické příručky vztahují všechny texty k Duchu svatému, třetí božské osobě. Není to výklad násilný? Vždyť i v moderních jazycích se často vykytuje slovo „duch“. Říkáme, že je v českém národě dosud živý duch Havlíčkův, Masarykův, že by všichni františkáni měli mít ducha sv. Františka z Assisi. Nikoho přitom nenapadne, že by v nich měla bydlet duše dávno zemřelého světce. Jde tu jen o mentalitu, o stejné názory, o stejnou inspiraci. Tento přibližný, přenesený význam slova „duch“ stačí, jak se zdá, i k vysvětlení textů sv. Pavla, když říká, že křesťané mají ducha Kristova, ducha Božího (Řím 8, 9). Kdyby bylo Písmo jenom profánní knihou, jistě by tento všeobecný význam slova „duch“ docela stačil, v mnoha případech by nebylo třeba hledat význam hlubší. Netvrdíme ani, že je to výklad nesprávný. Otázka je však, je-li úplný. Vždyť i samy profánní výrazy, nemají-li být planými frázemi, vyžadují jakýsi pevný existenciální podklad. Řekněme, že Češi mají dosud „ducha Havlíčkova". Těžko bychom totéž tvrdili o Portugalcích, o Brazilčanech. Typicky „Havlíčkova ducha“ mohou mít jenom ti, kdo jej, jak se říká literárním, ale případným výrazem, sáli s mateřským mlékem. Máme mentalitu Havlíčkovu ne proto, že jsme přečetli nějaké jeho úvahy a satirické verše, ale protože jsme s ním stejného rodu. Když pak jeho myšlenky čteme, cítíme, že nám jsou blízké. Podobná úvaha, jenomže v daleko hlubší dimenzi, je nutná k pochopení textů sv. Pavla. Křesťané mají „ducha Kristova“ ne proto, že četli evangelium, vždyť je ještě neměli v ruce, ale proto, že ho dostali při křtu, že v této svátosti s Kristem „srostli“ (srv. Řím 6,5), že jsou s ním stejného rodu, “účastni božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Plně se tu uskutečňuje Kristův příslib nového života v Bohu (srv. Jan 14,6). Naprosto odlišný je postup při zakládání nových hnutí politických, sociálních, kulturních. Lidé, které pojí jednotná idea, přijímají nového člena tak, že ho přeškolí, indoktrinují, naučí ho, jak myslet a jak propagovat nauku. Když se to podaří, říkají, že už si osvojil „ducha“ společnosti. Nemůžeme se ubránit banálnímu přirovnání, ale rozdíl mezi takovým spolkem a církví je asi jako mezi ptákem vycpaným a živým. Kristovi učedníci ovšem také mají společné myšlení, názory. Jejich souhrn se jmenuje víra. Ale toto myšlení vychází z jednoty života, ze společné „duše církve“, tj. z Ducha svatého, není importované zvenku jako něco cizího. Ježíš svým učedníkům po tři léta vysvětloval zásady Božího království, zdálo by se, že je přeškoloval jako nějaký zakladatel nového hnutí. Ale on sám jim prohlásil otevřeně, že jeho pravdy pochopit nemohou, dokud nepřijde Duch svatý, který je naučí všemu (Jan 14,26). Pak se jim Kristovo kázání stane vnitřním požadavkem života. V tomto intencionálním pojetí je potřeba rozumět textům Písma i tradice, které mluví o Duchu svatém v přirovnáních, v metaforách, v náznacích. Ježíšův příslib svátosti křtu u sv. Jana (3,5) mluví o znovuzrození z vody a Ducha svatého. Podobnými slovy líčí Bible hned 19
na počátku začátek vší stvořené existence, vznik života: „Duch Boží se vznášel nad vodami (Gen 1,2).“ Ve křtu se rodí nový tajemný život z Ducha svatého a z vody. V nicejsko-cařihradském vyznání se Duch svatý nazývá řecky zoopoion, doslova „ten, kdo činí živým“, oživovatel. Řečtí Otcové si při této příležitosti vzpomněli na teorie prvních evropských myslitelů o vzniku života na zemi. Podle Taleta z Milétu pochází všechno z vody. Tam, kam pronikne voda, tam je život. Nazývá tedy Klement Alexandrijský Ducha svatého nebeskou vodou, která zavlažuje pustinu země a dělá z ní ráj. Voda je jen jedna a přece je v růži červená, v lilii bílá, ve fialce fialová. Podobně jeden Duch svatý se stává v lidech mučedníkem, učitelem, prorokem, každému dává zvláštní životní tvar. Všecky projevy křesťanského života jsou tedy přímými důsledky Ducha svatého. Svatý Pavel jim říká charismata nebo plody Ducha a vypočítává jich mnoho: ?Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase týž Duch poskytuje poznání, jinému opět se dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha svatého dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými jazyky a jiný má dar, aby uměl vykládat co tím jazykem bylo řečeno. Toto všechno působí jeden a tentýž Duch (1 Kor 12, 8-11).? Všichni jsou si však vědomi, že je jich tak mnoho a tak různých, jak bohatý je život formami, je to „mnohotvárná Boží moudrost“ (Ef 3, 10). Souhrnně se však dají pěkně vystihnout výrazem, že Duch svatý nás vede ke Kristu, doslova „uvádí do Krista“, tj. dělá z každého jednotlivce i z celku obraz Kristovy dějinné skutečnosti. Jsou tedy jména Ducha svatého podobná nebo docela totožná z názvy, kterých se užívá o Kristu. Ježíš sám dává věřícím pramen živé vody (srov. Jan 4,14), tou vodou pak je Duch svatý. Mesiáš je světlo světa osvětlující každého člověka, který přichází na svět (Jan 1,4n); Duch svatý je světlo srdcí. Souvislosti mezi těmito dvěma „světly“ vysvětlují církevní Otcové veršem žalmu: „V tvém světle uvidíme světlo (Ž 35,10).“ V Duchu svatém poznáváme Krista. Proto u hlav tzv. učitelů církve, jako např. sv. Řehoře Velikého, sv. Basila, se maluje holubice: učí Kristovu nauku inspirací Ducha. Za viditelný důkaz síly Ducha svatého se od počátku považují mučedníci. Odjakživa se považovali za hrdiny ti, kdo položili život za své přesvědčení. Konec antického světa se hrdinstvím nevyznačoval. Je to doba dekadentní, požitkářská. A přece se tu našli lidé, kteří se dali předhodit šelmám, stít, přibít na kříž. Byly mezi nimi i ženy a malé děti. Ti, kdo je znali, je nepovažovali za siláky, ale obdivovali v nich sílu Ducha, který je ve „slabém těle“, tj. ve slabém člověku. Jsou tedy svědkové, řecky a latinsky martyres, že tento Duch skutečně existuje a působí. V očích světa to bylo svědectví silnější než proroctví a zázraky. Duch svatý však je od počátku viditelný navenek ještě v jiném, a to hlavním projevu. Římská říše usilovala o sjednocení celého tehdejšího světa. K dispozici měla obrovské vojenské, státní, jazykové a kulturní možnosti. A přece se tzv. pax romana, mír pod nadvládou císařského Říma, udržoval jen násilím a nakonec se rozpadl, jako se nutně rozpadá vše umělé. Na zříceninách vzniká nová jednota světa v Duchu a v pravdě, jednota těla Kristova, církve. Proto už sv. Pavel považuje za nejvyšší charisma, nejpodstatnější projev Ducha svatého lásku, tj. vzájemné pouto života v Bohu. „Lásku však kdybych neměl, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon (1 Kor 13, 1).“ 20
POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K XLIX. SVĚTOVÉMU DNI SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ
17. května 2015 Sdělovat rodinu: přednostní prostředí pro setkání v nezištné lásce Drazí bratři a sestry, téma rodiny se nachází v centru důkladné církevní reflexe a synodního procesu, který předpokládá konání dvou synod: jedné mimořádné, která skončila, a druhé řádné, svolané na letošní říjen. V této souvislosti jsem považoval za vhodné, aby se téma příštího Světového dne sdělovacích prostředků vztahovalo k rodině. Vždyť rodina je prvním místem, kde se učíme komunikovat. Návrat k tomuto výchozímu momentu nám může pomoci jednak k tomu, aby komunikace byla autentičtější a lidštější, i k tomu, abychom nazírali rodinu z nového úhlu pohledu. Nechme se inspirovat evangelním obrazem Mariiny návštěvy u Alžběty (Lk 1,9-56). „Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: ‚Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!‘“ (verše 41-42) Tato epizoda nám především ukazuje komunikaci jako dialog, který se propojuje s řečí těla. První odpověď na Mariin pozdrav dává dítě, které se radostně pohnulo v Alžbětině lůně. Zaplesat radostí ze setkání je v určitém smyslu archetypem a symbolem veškeré další komunikace, jíž se učíme ještě dříve, než přijdeme na svět. Lůno, které je naším domovem, je první „školou“ komunikace tvořenou nasloucháním a tělesným kontaktem, kde se v chráněném prostředí a za upokojujícího tlukotu matčina srdce učíme sbližovat s vnějším světem. Takovéto setkání dvou bytostí, které jsou si tak blízké a zároveň jedna od druhé tak odlišné, setkání plné příslibů, je naší první zkušeností s komunikací. Je to zkušenost společná nám všem, protože každý z nás se narodil z matky. I po příchodu na svět v určitém smyslu zůstáváme „v lůně“, jímž je rodina. Je to lůno tvořené různými lidmi ve vzájemném vztahu: rodina je „místo, kde se učíme respektovat odlišnost druhých“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 66); odlišnost pohlaví a generací, které komunikují především tím, že se navzájem přijímají, protože mezi nimi existuje pouto. Čím širší je tato škála vztahů a čím větší je věková různost, tím se prostředí našeho života obohacuje. Je to svazek, jenž je základem pro slovo, a slovo samo o sobě svazek zase upevňuje. Slova nevynalézáme, ale můžeme je používat, protože jsme je přijali. V rodině se učíme hovořit „mateřským jazykem“, to znamená jazykem našich předků (srov.2 Mak 7,25.27). V rodině vnímáme, že nás druzí předešli, že nám vytvořili podmínky k životu i k tomu, abychom my sami mohli plodit život a vytvářet něco dobrého 21
a krásného. Dávat můžeme, protože jsme dostali, a tento blahodárný kruh představuje pro rodinu srdce její schopnosti být vnitřně spojená i komunikovat; všeobecně řečeno, je paradigmatem každé komunikace. Zkušenost se svazkem, který nás „předchází“, rovněž způsobuje, že rodina je prostředím, kde se odevzdává modlitba jako základní forma komunikace. Když maminka a tatínek uspávají své právě narozené děti, často je svěřují Bohu, aby nad nimi bděl; a když jsou trochu větší, modlí se s nimi jednoduché modlitby a s láskou připomínají i další osoby – prarodiče, ostatní příbuzné, nemocné a trpící i všechny, kdo Boží pomoc potřebují nejvíce. Tak se většina z nás v rodině naučila náboženskému rozměru komunikace, jež je v křesťanství cele proniknuta láskou, Boží láskou, která se nám daruje a kterou my darujeme druhým. V rodině existuje hlavně schopnost obejmout se, snášet se, doprovázet se, interpretovat pohledy i mlčení, spolu se smát i plakat, a to vše mezi osobami, které si navzájem nezvolily jedna druhou, ale přesto jsou jedna pro druhou tak důležité, že jim to umožňuje vzájemně pochopit, co doopravdy znamená komunikace jako objevování a vytváření blízkosti. Zkracovat vzdálenosti, vycházet si vstříc a přijímat jeden druhého je důvodem k vděčnosti a k radosti; z Mariina pozdravu a z radostného pohnutí dítěte pramení požehnání od Alžběty a po něm následuje krásný chvalozpěv Magnificat, v němž Maria chválí záměr Boží lásky s ní i se vším lidem. „Ano“ vyslovené s vírou je zdrojem, z něhož pramení důsledky přesahující nás samotné a expandující do celého světa. „Navštěvovat“ znamená otevírat brány, neuzavírat se ve svých obydlích, ale vycházet a jít druhému vstříc. Také rodina je živá, pokud žije v otevřenosti, jež ji přesahuje; rodiny, které mají tuto vlastnost, mohou předávat své poselství života a společenství, mohou poskytovat útěchu a naději rodinám nejvíce zraněným a způsobovat, že poroste samotná církev, jež je rodinou rodin. Rodina je více než cokoli jiného místem, kde se žije každodenní pospolitost a kde se zakoušejí limity jak vlastní, tak těch druhých, i malé a velké problémy v soužití a ve vzájemném vycházení. Dokonalá rodina neexistuje, ale není třeba mít strach z nedokonalosti, z křehkosti a ani z konfliktů. Je třeba naučit se jim čelit konstruktivním způsobem. Proto se rodina, kde se lidé mají rádi i se svými hranicemi a hříchy, stává školou odpuštění. Odpuštění představuje komunikační dynamiku, v níž se narušená a rozbitá komunikace může napravit vzájemně vyslovenou a přijatou lítostí a díky tomu se může rozvíjet. Dítě, které se v rodině naučí naslouchat druhým, hovořit uctivě, vyslovit svůj názor bez popírání názoru těch druhých, bude ve společnosti tvůrcem dialogu a smíření. Pokud jde o limity a komunikaci, hodně se můžeme naučit od rodin s dětmi, které jsou poznamenané jedním nebo vícerým postižením. Motorický, smyslový nebo inteligenční deficit vždy představuje pokušení uzavírat se. Avšak díky lásce rodičů, sourozenců a dalších blízkých lidí se může stát stimulem k otevřenosti, ke sdílení a k inkluzivní komunikaci. Škola, farnost i různá sdružení mohou pomáhat tomu, aby se člověk stával otevřenější ke všem a nikoho nevylučoval. Ve světě, kde se tak často zlořečí, hovoří se špatně, rozsévá se koukol a naše lidské prostředí se znečišťuje pomluvami, může rodina být školou komunikace chápané jako dobrořečení. A to i tam, kde zdánlivě převažuje neodvratnost nenávisti a násilí, tam, kde jsou rodiny mezi sebou rozděleny kamennými zdmi nebo stejně tak neproniknutelnými zdmi předsudků a zášti, i tam, kde existují zdánlivě dobré důvody, abychom řekli „tak 22
dost“. Ve skutečnosti platí, že dobrořečení místo zlořečení, navštěvování místo odmítání a přijetí místo boje jsou jedinými způsoby, jak zlomit spirálu zla, jak svědčit o tom, že dobro je vždy možné, a jak vychovávat děti k bratrství. Nejmodernější sdělovací prostředky, které jsou především pro mladší již nezbytné, mohou komunikaci v rodině a mezi rodinami buď zabraňovat, nebo jí mohou napomáhat. Bránit jí mohou tehdy, pokud se poslech stane důvodem k úniku a k fyzické izolaci a nasycuje se jím každý okamžik ticha a očekávání, přičemž se člověk odnaučuje, že „mlčení je integrální součástí komunikace a bez něj neexistují slova s hutným obsahem“ (Benedikt XVI., Poselství ke 46. Světovému dni sdělovacích prostředků, 24. 1. 2012). Prospívat jí mohou tehdy, když napomáhají ke sdílení a ke spoluúčasti, k udržování kontaktu se vzdálenými, k poděkování a k žádosti o odpuštění a ke stále nové možnosti setkat se. Budeme-li každodenně objevovat tento živoucí střed, jímž je setkání jako „živý začátek“, dokážeme náš vztah s technologiemi řídit místo toho, abychom se jimi nechávali vést. I v této oblasti jsou prvními vychovateli rodiče. Ale nesmí v tom zůstávat sami; křesťanské společenství je povoláno stát po jejich boku, aby dokázali učit děti životu v prostředí komunikace podle kritérií důstojnosti lidské osoby a obecného dobra. Dnešní výzva tedy spočívá v tom, abychom se znovu naučili vyprávět, a nejen jednoduše vytvářeli a konzumovali informaci. To je směr, kterým nás vedou dnešní mocné a cenné komunikační prostředky. Informace je důležitá, ale nestačí, protože velmi často zjednodušuje, staví proti sobě rozdílnosti a různé pohledy s požadavkem zařadit se k jednomu nebo k druhému, místo toho, abychom upřednostňovali celostní pohled. Koneckonců ani rodina není nějakým předmětem, o němž se sdělují různé názory, jaké máme, nebo nějakým kolbištěm, kde se vedou ideologické boje, ale je prostředím, kde se učíme zblízka komunikovat; ona je subjektem, který komunikuje, je „komunikujícím společenstvím“. Je společenstvím, které dokáže doprovázet, slavit a přinášet plody. V tomto smyslu lze obnovit pohled, jenž je schopný rozpoznávat rodinu jako trvalý velký zdroj, a nikoli jako problém nebo krizovou instituci. Média mají často tendenci představovat rodinu ne jako konkrétní místo pro život, ale jako nějaký abstraktní model, který lze buď přijmout, nebo odmítnout, obraňovat ho, nebo na něj útočit; anebo jako něčí ideologii, která stojí proti někomu jinému, místo abychom ji viděli jako prostředí, kde se všichni učíme, co znamená komunikovat v lásce, kterou dáváme i přijímáme. Vyprávět znamená pochopit, že naše životy jsou propojeny do jediného děje a že každý z mnoha hlasů je nenahraditelný. Nejkrásnější rodina, která je hlavním aktérem, a ne problémem, je taková, jež dokáže na základě svého svědectví sdělovat krásu a bohatství vztahu mezi mužem a ženou i vztahu mezi rodiči a dětmi. Nebojujme za obranu minulosti, ale s trpělivostí a s důvěrou pracujme ve všech oblastech našeho každodenního působení pro vytváření budoucnosti. Ve Vatikánu 23. ledna 2015, vigilie svátku sv. Františka Saleského
23
RODINA - 13. Manželství (II.) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 15. dubna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V našem cyklu katechezí o rodině se dnes přímo dotkneme krásy křesťanského manželství. To není pouhý obřad, který se koná v kostele, s květinovou výzdobou, šaty a fotkami... Křesťanské manželství je svátost, která se slaví v církvi a která také vytváří církev, neboť dává počátek novému rodinnému společenství. Apoštol Pavel to shrnuje známým výrokem: „Toto tajemství – říká o manželství - je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,32). Pavel inspirovaný Duchem svatým tvrdí, že láska mezi manžely je obrazem lásky mezi Kristem a církví. Nepředstavitelná důstojnost! Ve skutečnosti je však vepsána ve stvořitelském plánu Boha a bezpočet křesťanských manželů ji navzdory svým omezením a hříchům spolu s Kristovou milostí uskutečnili! Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané jsou povoláni se mít rádi jako nás miloval Kristus a „podřizovat se jedni druhým“ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem Krista a církve. Je zřejmé, že tato analogie je nedokonalá, ale je třeba chápat její duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň jednoduchý a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují Boží milosti. Manžel – říká Pavel – má mít svou ženu rád „jako vlastní tělo“ (Ef 5,28); milovat ji jako Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25). A vy, zde přítomní manželé, rozumíte tomu? Milovat vlastní manželku jako Kristus miluje církev – to je míněno vážně, nikoli žertem! Účinek této radikální oddanosti požadované po muži láskou a důstojností ženy podle příkladu Krista, musel být v samotné křesťanské komunitě mimořádný. Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní vzájemnost oddanosti a úcty uzrával v dějinách postupně, ale nakonec převážil. Svátost manželství je obrovský úkon víry a lásky: dosvědčuje odvahu víry v krásu stvořitelského úkonu Boha a život oné lásky, která pobádá jít stále dál, za sebe i za rodinu samu. Křesťanské povolání mít rád bezvýhradně a bezmezně je spolu s Kristovou milostí základem svobodného souhlasu, kterým je manželství vytvářeno. Církev sama je plně zapojena do dějin každého křesťanského manželství: roste jeho úspěchy a strádá jeho nezdary. Musíme se však vážně ptát: přijímáme my sami jakožto 24
věřící a také jako pastýři až do nejzazších důsledků tento nerozlučitelný svazek dějin Krista a církve s dějinami manželství a lidské rodiny? Jsme ochotni tuto odpovědnost na sebe seriózně brát? Znamená to, že každé manželství jde cestou lásky, kterou Kristus chová k církvi. A to je velkolepé! V hloubi tohoto stvořitelského mystéria, poznaného a obnoveného ve svojí ryzosti, se otevírá druhý velký horizont, který charakterizuje svátost manželství. Rozhodnutí „vzít se v Pánu“, toto rozhodnutí, zahrnuje misionářskou dimenzi, což znamená ochotu srdce zprostředkovávat Boží požehnání a Pánovu milost všem. Křesťanští manželé mají totiž jakožto manželé účast na poslání církve. K tomu je zapotřebí odvahy! Proto, když zdravím na generálních audiencích novomanžele, říkám jim, že jsou odvážní. Milovat jako Kristus miluje církev - to vyžaduje odvahu! Slavení této svátosti nemůže ponechávat stranou tuto spoluzodpovědnost rodinného života za obrovské církevní, misijní poslání lásky. Život církve se pokaždé obohacuje krásou svatební smlouvy, stejně jako se ochuzuje pokaždé, když je zohyzděna. Aby církev mohla nabízet všem dary víry, lásky a naděje, potřebuje také, aby manželé odvážně prokazovali věrnost svojí svátostné milosti! Boží lid potřebuje jejich každodenní putování ve víře, lásce a naději spolu se všemi radostmi a námahami, které s sebou v manželství a rodině toto putování nese. Směr cesty je tak vyznačen navždy. Je to trasa lásky, totiž mít rád jako miluje Bůh, navždy. Kristus nepřestává pečovat o církev, stále ji miluje a chrání a neustále odstraňuje z její lidské tváře skvrny a vrásky všeho druhu. Dojemná a překrásná je tato zář Boží síly a něhy, která se předává od manželství k manželství, od rodiny k rodině! Svatý Pavel má pravdu: toto je skutečně „veliké tajemství“! Muži a ženy dostatečně odvážní, aby nesli tento poklad v „hliněných nádobách“ svého lidství, jsou bytostným zdrojem pro církev a pro celý svět. Bůh jim za to natisíckrát žehnej! 25
TOVÁRNA MÍRU V pondělí, 11. května 2015, přijelo za papežem Františkem zvláštním vlakem na sedm tisíc žáků italských základních škol, kteří se účastní projektu nazvaného „Továrna na mír“. První setkání výchovného projektu v těchto dnech hostí římské sídlo Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). „Továrnu míru“ podporují osobnosti ze světa politiky, diplomacie, školství a různé nevládní organizace, přičemž zdůrazňují, že „iniciativa vychází z dětí samotných“. A proč název „továrna“? “Protože mír je třeba stavět cihlu po cihle a cihlami v továrně na mír jsou děti. Jsou totiž účinným zdrojem změny. Právě ony mohou uskutečnit pravou revoluci srdce.“ Po pestrém dopoledním programu ve vatikánské aule Pavla VI. několik malých hostů položilo Svatému otci otázky, týkající se řady témat, kterým však bylo společné slovo „mír“ či „pokoj“. Mezi tazateli byli děti různých národností, sociálních a zdravotních kategorií. Papež František odložil text připravené promluvy a v závěru setkání spatra zodpověděl celkem třináct dotazů. První se ptala Chiara, kterou zajímalo, zda se někdy papež hádal se sourozenci. “Ať zvedne ruku, kdo se nikdy nepohádal se sourozencem nebo někým v rodině. Všichni jsme se někdy pohádali. Důležité je se nakonec usmířit, nezakončit den bez usmíření. Někdy je pravda na naší straně a druhý člověk se mýlí, tehdy nežádám o prominutí, ale udělám vstřícné gesto a přátelství pokračuje. (…) Také já jsem se mnohokrát pohádal a hádám se také dnes. Trošku se rozohním, ale pak se snažím usmířit. Hádka je lidská, důležité je však, aby u ní nezůstalo, ale aby po ní nastal mír.“ Neunavuje vás neustálé pobývání mezi lidmi? Nechtěl byste mít někdy od nich pokoj?, zněl další dotaz “Mnohokrát toužím po troše klidu a rád bych si více odpočinul, to je pravda. Ale kontakt s lidmi neodnímá pokoj. Samozřejmě s sebou přináší hluk, zmatek, pohyb, ale tím se pokoj nevytrácí. O pokoj nás obírá neláska, žárlivost a závist, chamtivost a okrádání druhých lidí. Pobývat s lidmi je krásné, i když to unavuje a já nejsem žádný mladík, ale nezbavuje pokoje.“ Egyptský chlapec ocenil přijetí, jakého se mu dostalo v místní škole. Proč vlivní lidé školství více nepomáhají?, ptal se. “Proč ti, kdo mají moc, nepomáhají školství? Mohli bychom se ptát ještě šířeji: Proč tolik mocných lidí nechce mír? Protože žijí z válek, ze zbrojního průmyslu, a to je vážné. Tito lidé vydělávají na průmyslu smrti a chtějí stále víc. Víte, nakolik nám škodí žádostivost po bohatství. A tady vidíme, že se vše točí kolem peněz – ekonomický systém 26
se točí kolem peněz a nikoli kolem člověka, muže a ženy. Penězům se mnoho obětuje a vedou se války na jejich obranu. Válkou se více vydělá! Vydělají se peníze, ale ztrácejí životy, kultura, výchova a mnohé další. A proto tito lidé nechtějí školu. Jeden starý kněz, kterého jsem před léty poznal, říkával: Ďábel vstupuje peněženkou. Chamtivostí. A proto tito lidé nechtějí mír.“ Niternější téma navodila otázka pacienta římské dětské nemocnice: „Proč jsem se narodil se zdravotními problémy, i když jsem nic špatného neudělal? A co dělat, aby děti jako já netrpěly?“ “Rafaeli, to, co jsi vyslovil, mne dojalo a zasáhlo. Je to jedna z nejtěžších otázek a neexistuje na ní odpověď. (…) Musíme pouze hledět k nebi a čekat na odpověď, kterou nenacházíme. Ale na druhou otázku mohu odpovědět. Jak ulehčit dětem v utrpení? Tím, že jsme jim nablízku, a na tom je třeba hodně pracovat. Mně se kupříkladu nelíbí říkat, že je dítě postižené. Nikoli, to dítě má jiné schopnosti. Každý máme nějaké schopnosti. Někteří nám dávají pocítit, že život není snadný. Všichni mají schopnost nám něco dát a něco pro nás udělat.“ Dva dotazy vedly do vězení. Kladli je nezletilý vězeň z římské věznice a dívka s otcem ve výkonu trestu. „Existuje odpuštění pro člověka, který se dopustil něčeho špatného?“, obrátila se k papeži. “Bůh odpouští všechno. My ale nedokážeme odpustit. Je jednodušší plnit věznice, než pomoci v další životní cestě tomu, kdo se zmýlil. Ve vězení nenajde odpuštění. Co to znamená odpustit? Pomoci člověku, aby vstal, a znovu jej zapojit do společnosti. Musíme se takto naučit odpouštět. Všichni se můžeme dopustit těch nejhorších chyb, a proto nikdy nesuďme. Pomáhejme si v tom, abychom znovu povstali a vrátili se do společnosti.“ Devítiletému chlapci nebylo zrovna jasné, co je to mír, o kterém všichni okolo mluví. Žádal papeže o vysvětlení. Mír není jenom absence války, ale také radost, přátelství, spravedlnost, dostatek potravy a zdravotní péče pro všechny děti, odpověděl Petrův nástupce. “Mír vyžaduje práci, není to klidná nečinnost. Pravý mír se dosahuje prací, řešením problémů a potřeb, které všichni mají ve své vlasti, rodině, společnosti. Takto se utváří „řemeslný“ mír.“ Změní se něco po dnešním setkání?, zněl závěrečný dotaz. „Vždycky, když se něco dobrého a krásného společně dělá, se něco změní“, loučil se papež s italskými dětmi z „Továrny míru“. 27
"Žijte jako domov, v němž panuje bratrství" Petrův nástupce přivítal 7. května v aule Pavla VI. více než sedm tisíc členů a příznivců Sportovního svazu kraje Latium, který slaví 115 let od svého založení. Jak papež připomenul, v době vzniku této sportovní asociace byl sport výsadou majetných lidí, zatímco cílem nového svazu bylo šířit sportovní činnost do všech sociálních kategorií. “Vaše morální a sportovní dědictví symbolicky vyjadřuje Sallustiovo latinské motto: “Concordia parvae res crescunt, discordia maximae dilabuntur”. Bylo by zajímavé požádat o překlad někoho z přítomných mladých lidí…Ale možná je lepší to nedělat, i když ve skutečnosti překlad není složitý. Motto říká: Svornost přivádí malé věci k velkému rozmachu, nesvornost i ty největší k jistému pádu. A to je krásně řečeno.“ Krajský sportovní svaz italského hlavního města od počátku zdůrazňoval rovnocennost a důstojnost všech sportovních disciplín, pokračoval papež František. “V Itálii, stejně jako mé vlasti – Argentině – hrozí, že převáží diskuse o fotbalu a jiné sporty se budou zanedbávat, přestože má každá sportovní disciplína svou vlastní hodnotu. A to nejenom fyzickou a sociální, nýbrž také morální, protože lidem – zejména dětem a mládeži – dává možnost, aby se zdokonalovali ve vyrovnanosti, sebeovládání, obětavosti a loajálnosti vůči druhým. Tuto poslední vlastnost – oddanost a věrnost vůči druhých, bych rád zdůraznil, protože tak trochu všude kolem nás naopak narůstá zrada. Když se mi někdo nehodí, tak se ho zbavím. Ve sportu však loajálnost roste.“ Bible nás učí, že lidská bytost je jednotou duše a těla, upozornil dále papež a vyzval své hosty, aby společně se sportovní činností rozvíjeli také duchovní a náboženský rozměr. “Někdy se stává, že dospívající mládež kvůli tréninku nebo závodům nejde na mši nebo na katechismus… To však není dobré znamení! Značí to, že se vytratil hodnotový žebříček. Rovněž tak nelze zanedbávat studium, přátelství, službu chudým. Kvůli sportu nelze zanedbat vše ostatní. Nikoliv, dělejte vše společně…“ Díky Bohu dosud existují muži a ženy, kteří při vrcholovém sportu nepřestali s životem víry a službou svým bližním, zakončil římský biskup svou promluvu ke sportovcům své diecéze. 28
Svatá Rita z Cascie (1381 - 22. května 1447) Rita se narodila kolem roku 1381 v Roccaporeně (Umbrie), vesnici patřící pod město Cascia, jako jediná dcera manželů Antonia Lotty a Amaty Ferry. Rodiče byli hluboce věřící. Při křtu, který jí byl udělen v Cascii, dostala jméno Markéta. Život svaté Rity byl plný mimořádných událostí a jedna z nich se odehrála už v útlém dětství. Když rodiče ponechali maličkou chvíli bez dozoru, protože pracovali na poli, slétl se kolem ní roj včel. Přestože včely maličkou dokonale pokryly, žádná z nich ji nebodla. A tu náhodou běžel kolem košíku do něhož byla Rita uložena nějaký rolník, který se zrovna poranil kosou na ruce, a spěchal, aby co nejdříve vyhledal ošetření. Když viděl včely, jak lítají kolem děvčátka, hned je začal odhánět. Jak tak mával rukama aby včely zahnal, zjistil ke svému úžasu, že rána se zcela zahojila. Tradice nám vypráví, že Rita pocítila velmi záhy řeholní povolání, a že ji dokonce navštěvoval anděl z nebe, když se uchylovala do maličkého přístřešku, aby se tam modlila. Rita od dětství toužila po mnišském stavu. Rodiče, kteří už byli pokročilého věku, ji však ještě jako mladičkou (bylo jí 13 let) zasnoubili s Paolem Ferdinandem Mancinim, mužem, jenž byl znám svou neústupnou a tvrdou povahou. Rodiče byli naopak podle tradice 'usmiřovateli v Kristu' v politických a rodových bojích mezi guelfy a ghibelliny. Rita, navyklá povinnosti neodporovat se tedy v 17-18 (1397-1398) provdala za mladého důstojníka, jenž velel posádce v Collegiacone. Z manželství se narodili dva synové, zřejmě dvojčata: Giangiacomo 29
Antonio a Paolo Maria, kterým se dostalo veškeré mateřské lásky, něhy a péče. Svou vlídností a něžnou láskou, jakož i tolikerou trpělivostí, dokázala Rita proměňovat manželův charakter a činit jej vstřícnějším. Jejich manželský život však po osmnácti letech ukončila vražda manžela, k níž došlo uprostřed noci nedaleko Torre di Collegiacone, jen několik kilometrů od Roccaporeny. Velmi sklíčena krutou událostí hledala Rita útočiště a útěchu v modlitbě. Věrna Kristu a jeho evangeliu, naléhavě a vroucně se ve svých modlitbách obracela k Bohu také s prosbou za odpuštění vrahům svého manžela. Současně se však chopila úsilí o usmíření, počínaje u svých synů, kteří v duchu dobového smýšlení chápali jako svou povinnost pomstít smrt otce. Vše se zdálo marným. Rita pochopila, že synové se s odpuštěním nesmíří. Nechtěla dopustit, aby jejich ruce byly potřísněny krví msty, a prosila úpěnlivě Boha, aby jim v tom zabránil; modlila se, aby raději zemřeli, než aby se stali vrahy. A vskutku, oba zemřeli v mladistvém věku, ani ne rok po otcově smrti. Rita zůstala sama. Bylo jí něco přes třicet. Cítila, jak v jejím nitru znovu rozkvétá a dozrává touha jít za hlasem povolání, po němž už jako děvčátko tolik toužila. Poté, co uklidnila a usmířila rodiny, chtěla vstoupit do kláštera augustiniánek sv. Maří Magdalény v Casci. Jako vdova po zavražděném však byla třikrát odmítnuta. Legenda vypráví, že se Ritě podařilo překonat všechny závory a zavřené brány na přímluvu sv. Jana Křtitele, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, kteří jí pomohli uskutečnit přelet z „útesu“ až do konventu v Casci, způsobem pro ni nepochopitelným. Mnišky byly přesvědčeny, že jde o zázrak a když viděly 30
její úsměv, přijaly ji do svého středu. V tomto klášteře Rita prožila 40 let v modlitbě a pokání. Zvláště lnula ke Kristovu utrpení. Její srdce bylo stále před Ukřižovaným. Bylo to na Velký pátek roku 1432. Rita se vrátila do konventu hluboce dojata poté co slyšela nějakého kazatele zaníceně promlouvat o Kristově umučení. Padla na kolena před křížem, který se dodnes uchovává v oratoři kláštera, a prosila Krista, aby ji dopřál alespoň nepatrnou účast na svém utrpení. Byla vyslyšena. Tajemným způsobem byla na čele poraněna trnem z Kristovy trnové koruny. Patnáct let - až do smrti v roce 1447 - ji tato rána působila nesmírné bolesti a současně hlubokou vnitřní radost, neboť měla účast na spasitelném utrpení božského Vykupitele - jenž je zdrojem pravého míru. Tato rána je na jejím neporušeném těle patrná dodnes. Rita se uchýlila do své cely a „nemluvila s nikým, než s Bohem“. Navíc nosila cilicium, které jí působilo bolest, podrobovala své tělo mnoha umrtvováním: až do konce svého života spala na zemi Poslední léta jejího života provázela nemoc. Asi pět měsíců před smrtí, uprostřed zimy, když všude venku byl krutý mráz a vše pokrýval sníh, přišla ji navštívit jedna z příbuzných. Když se loučily, ptala se světice, co by si přála. Rita odpověděla, že by ráda růži ze své zahrady. Když se příbuzná vrátila do Roccaporeny, zašla skutečně do zahrádky. Tu ke svému velkému úžasu spatřila uprostřed sněhu nádherně rozkvetlou růži, vzala ji a odnesla Ritě. Tak se sv. Rita stala světicí „Trnu“ a „Růže“. Ještě než Rita zavřela oči naposled, měla vidění Ježíše a Panny Marie, kteří ji zvali do ráje. Jedna ze spolusester viděla její duši, jak vystupuje do nebe provázena anděly a současně se v tu chvíli samy od sebe rozezněly kostelní zvony, zatímco celý klášter se naplnil líbeznou vůní a z její cely vyzařovalo jasné světlo jak by do ní vstoupilo slunce. Psal se 22. květen roku 1447. Svatá Rita byla beatifikována 180 let a kanonizována 453 let po své smrti. K slavnostní kanonizaci došlo 24. května 1900 a stala se tak první světicí XX. století.
Svatá Rito, Patronko v zoufalých případech, oroduj za nás Svatá Rito, Přímluvkyně v nemožných případech, přimlouvej se za nás. 31
Novéna ke svaté Ritě (Novéna ke cti svaté Rity se modlí celá každý den, buď soukromě nebo spolu s jinými)
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 1. Uctíváme tě, světice z Cascie, pro tvou věrnost křestním slibům. Vypros nám u Pána, abychom s radostí a důsledností žili naše povolání ke svatosti a přemáhali zlo dobrem. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 2. Uctíváme tě, slavná svatá Rito, pro tvé svědectví lásky k modlitbě v každém údobí života Pomoz nám zůstávat ve spojení s Ježíšem, protože bez Něj nemůžeme dělat nic a spásy můžeme dojít, jen když vzýváme jeho jméno. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 3. Uctíváme tě, světice odpuštění, pro sílu a odvahu, kterou jsi projevila v nejtragičtějších chvílích svého života. Přimlouvej se za nás u Pána, abychom i v nejtěžších situacích překonali všechny pochybnosti a strach vírou ve vítězství lásky. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 4. Uctíváme tě, svatá Rito, znalkyně rodinného života, pro příklad ctnosti, který jsi nám zanechala: jako dcera, jako manželka a matka, jako vdova i řeholnice. Pomáhej nám, aby každý z nás zúročil dary, které dostal od Boha, a plněním svých každodenních povinností zaséval naději a pokoj. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 5. Uctíváme tě, světice trnu a růže, pro tvou pokornou a pravou lásku k Ježíši ukřižovanému. Pomáhej nám litovat svých hříchů a jako ty jej milovat skutky a v pravdě. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 32
LITANIE K SVATÉ RITĚ Plodem Ducha svatého je láska. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je pokoj. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je radost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je trpělivost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je odpuštění. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je čistota. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je věrnost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je sebeovládání. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je naděje. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji.
Otče náš ...
Závěrečná modlitba Pane Ježíši, předkládáme ti dnes rukama svaté Rity naše osobní situace a naši velikou touhu po dobru našich rodin a našich společenství. Sešli nám, Pane Ježíši Kriste, Ducha svatého, aby naše jednání i slova, byla stejně jako u svaté Rity inspirována tvým evangeliem a vedena tvou milostí. Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen. Na přímluvu svaté Rity ať nám žehná všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen. 33
MODLITBY K SVATÉ RITĚ Pod tíhou bolesti se k tobě, drahá svatá Rito, utíkám s důvěrou, že budu vyslyšen. Prosím tě, vysvoboď mé ubohé srdce z úzkostí, které mě skličují a mé duši, plné starostí, navrať pokoj. Ty, kterou Bůh předurčil jako přímluvkyni v zoufalých případech, mi vypros milost, o kterou tě vroucně prosím (uvede se úmysl prosby).
Jestliže jsou mé viny překážkou vyslyšení mé prosby, vyžádej mi od Boha milost pokání a odpuštění skrze upřímnou zpověď. Nedopusť, abych už nadále proléval slzy hořkosti. Světice trnu a růže, odměň mou velkou naději, kterou v tebe vkládám, a budu všude šířit poznání tvého velkého soucitu vůči sklíčeným duším. Snoubenko Ukřižovaného Ježíše, pomáhej mi dobře žít a dobře umřít. Amen.
Svatá Rito z Cascie, vzore manželek, matek rodin a řeholnic, utíkám se k tvé přímluvě v nejtěžších chvílích svého života. Ty víš, jak často mě sužuje zármutek, protože nedokážu najít východisko z tolika bolestných situací. Vypros mi od Pána milosti, které potřebuji. Zvláště pak pokojnou důvěru v Boha a vnitřní mír. Dej, ať napodobím tvou sladkou mírnost, tvou sílu ve zkouškách a tvou hrdinnou lásku. Dej, ať má utrpení jsou ku prospěchu všech mých drahých a ať všichni dojdeme věčné spásy. Amen. 34
«Rialza il povero dall’immondizia» Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione»
("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání")
Giovanni kardinál Coppa
IV. Bílý den (6) 3. V Římě kvůli latině Toho roku se naplnila očekávaná příležitost opustit starý dědův dům, protože maminka s velkým předstihem pomýšlela na budoucí manželství mého bratra a na vhodnější příbytek pro syna-kněze, a stěhovali jsem se tam bez jakéhokoli nadšení. Nový byt se nacházel na městském náměstíčku, které se mamince nelíbilo kvůli chování jistých řemeslníků z nedaleké dílny. A nebyl daleko ani od dědečkova domu. Bylo třeba radikální změny, protože především žel nad smrtí Gigiho časem rostl. Ale jak to udělat? Bylo třeba jít dál, mezi každodenními návštěvami hřbitova a útrapami života. Bylo třeba něčeho jiného. Rok nato se o nás nečekaně postarala Prozřetelnost a nabídla nám neuvěřitelnou příležitost, aniž bychom pro to hnuli prstem. Dva měsíce po smrti mého bratra začal IV., poslední akademický rok, a koncem října jsem se vrátil do Milána, opouštěje s lítostí rodiče, kteří už byli po pravdě i unavení, aby mi platili poplatky za univerzitu a kolej. Tatínek si nad tím důvěrně posteskl kan. Nizzovi, našemu dobrosrdečnému učiteli morální teologie v semináři, a strýci malířky Diny Bellotti, který ho povzbudil těmito slovy: "Ale, pane Pavle, podstupte tuto oběť, kdoví, zda se váš syn po studiích na univerzitě nestane biskupem?" Otec pak tuto odpověď podával napůl pobaveně a napůl naštvaně jako velmi divný objev a spolu s námi se nad ním smál. Nicméně, onoho jara jsem dostal stipendium na univerzitě, což poměrně omezilo náklady. Mezi obory toho roku jsem si vybral Církevní dějiny, které přednášel profesor Agostino Saba, významný historik, který pak byl biskupem v Sassari: během přednášek rád vedl debaty se studenty na různá zajímavá témata, a když jednou mluvil o starých papežských dokumentech, zdůraznil, že u Římské kurie se pokračuje v jejich sestavování v latině, protože je to jazyk Církve a dodal: "Kupříkladu, teď mě z Vatikán u žádají o jméno nějakého "latinisty" pro kuriální úřad". Těmto zprávám jsme naslouchali bez jakéhokoli přehnaného zájmu, ale vůbec by mne ani nenapadlo, že profesor Saba mluví o mně. Skutečně si mě pár dní nato zavolal a sdělil mi, že dal mé jméno Monsignoru Amletu Tardinimu, Regentovi Apoštolské kanceláře a svému velkému příteli, který jej žádal o jméno nějakého studenta kněze z univerzity, experta na latinu, protože chtěl obnovit úřad, kde zaměstnanci, odcházející do důchodu, opisovali opakující se schémata pro papežské buly. Tak v tehdejší době kancelář fungovala. 35
Monsignor Saba si zjišťoval informace o případných latinistech univerzity Cattolica u nějakého studenta z Ludovicianum, a dostalo se mu odpovědi: "Latinista? Ale vždyť je tu don Coppa z Fakulty literatury, který už má za sebou písemnou zkoušku z latiny!" A tak předal moje jméno do Říma. Ve skutečnosti, na konci prvních dvou let studia s nejtěžšími zkouškami, jsem udělal onu písemnou zkoušku z latiny, protože jsem si myslel, že po náročných ústních zkouškách z latinské gramatiky a literatury, jsem nikdy neuměl ta latinsky jako tehdy, a rozhodl jsem se udělat i tu písemnou. Dosáhl jsem 27, což byl rekord, protože zkoušku, která byla skutečným strašákem, opakovali několik let i doktorandi. tak se o mě rozšířila fáma o latinistovi. Profesor Saba mi oznámil, že regent v těch dnech napsal mému biskupovi, aby ho požádal o mé uvolnění. Zůstal jsem celý zkoprnělý: jít jen tak do Říma, abych psal latinsky! Já, který jsem to chtěl mít dokonce co nejrychleji za sebou! Tu zkoušku jsem skutečně dělal "abych měl latinu za sebou"! Jistě, lichotilo mi to, a nemohl jsem ani odmítnout, vida, že jsem s tím neměl co do činění. Viděl jsem v tom zásah Boží prozřetelnosti, která nás neustále překvapuje, "hraje si na zemi, a její rozkoší je stýkat se s lidmi" (srv. Přísl 8,31), neboť je to On, kdo námi disponuje. Po Gigiho neštěstí se mi tato změna, která přerovnala život mně i rodičům, jevila rovněž jako znamení nesmírné Pánovy něhy v našem utrpení. Byla vigílie slavnosti svatého Josefa, den akademického volna, a já se hned vypravil vlakem do Alby, abych informoval biskupa a představené semináře a požádal o radu jak se zachovat, spirituála semináře, dona Vigolunga, s nímž jsem zůstal nadále v kontaktu. Jeho odpovědí bylo kategorické: "Musíš jít, je to zřejmá Boží vůle, vždyť pro to, abys šel do Říma, jsi sám nedělal nic". Mluvil jsem o tom i s rodiči, neboť eventuální stěhování, pokud dá biskup souhlas, by se dotklo i jich. Tak velké změny by to v rodině znamenalo. Monsignor Carlo Stoppa, nástupce Monsignora Grassiho, ke mně velmi shovívavý, který o tom ještě nevěděl, mne zamyšlen vyslechl a řekl mi, že se mnou po návratu z Univerzity počítali v semináři, proto bylo rozhodnutí svízelné i pro něj. Stále však opakoval: "Ale jak říci Římu ne?" Požádal mě, abych o tom v semináři nemluvil, dokud nedorazí list Monsignora Tondiniho, který přišel den nato. Biskup informoval představené a sdělil jim i své souhlasné stanovisko. To všechno však bylo pro mne velkým trestem, protože většina z nich, mezi nimi i nějaký ten kněz ve městě, nevěřili, že celá záležitost šla mimo mě a pak tu byla naléhavá potřeba učitele latiny. Nicméně stávající vyučující, kolegy i alumny velmi ceněný, prohlásil, že je ochoten pokračovat. Ovšem setkání, která jsem měl v oněch dnech s představenými v semináři, byla pro mě krajně trpká. V Albě i v diecézi tomu bylo jinak. Komentáře o tom, že máme kněze z Alby na Římské kurii, byly velmi pozitivní, samozřejmě se špetkou ironie, a moudře se chápalo jak tomu je ve skutečnosti. Rozloučil jsem se s drahými, zašel jsem i do Gorzegno a Castino, abych se rozloučil s donem Benedettem a donem Armandem s velkými sliby, že se o letních prázdninách vrátím. Do Říma jsem odjížděl 21. dubna 1952. Tam mi Monsignor Tondini zajistil ubytování v Leoniánské koleji pro studující kněze. Už den nato jsem se setkal s Monsignorem Tondinim na Sekretariátu a 1. května začala má oficiální služba: začínal mariánský měsíc, jak regent - po přísaze věrnosti papežskému tajemství - s opravdovou zbožností zdůraznil, a bylo to dobré znamení. Začal nový život. A byla to právě latina, která mne přivedla do Vatikánu, aniž bych si to vůbec představoval. Tajemství Prozřetelnosti, nic jiného se nedá říct.
36
JUBILEUM MILOSRDENSTVÍ „Církev prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství, které je plodem vlastní zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho moci“ (Evangelii gaudium) – tato slova z programové exhortace současného pontifikátu uvedla brífink, který v Tiskovém středisku Svatého stolce přiblížil Svatý rok milosrdenství, vyhlášený papežem Františkem. Jeho rámcovými daty budou 8. prosinec 2015 – slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, a 20. listopad 2016 – slavnost Ježíše Krista Krále. Arcibiskup Salvatore Fisichella, předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, ihned vymezil, že Rok milosrdenství není a nechce být velkým jubileem roku 2000. “Nemá smysl je srovnávat, protože každý Svatý rok s sebou nese svou zvláštnost a vlastní cíle. Papež si přeje, aby nadcházející jubileum prožívaly jak římská, tak místní církve. (…) Poprvé v dějinách jubilejních roků bude možné otevřít Svatou bránu – Bránu milosrdenství – také v jednotlivých diecézích, zejména v katedrálách, zvláště významných kostelech nebo důležitém poutním místě.“ Příští jubileum bude tematické s cílem církev navrátit jejímu prvotnímu poslání – tedy být znamením milosrdenství a dosvědčovat je. Toto poslání výmluvně ztělesní tzv. Misionáři milosrdenství, trpěliví a chápaví kněží, které papež vyšle do diecézí na Popeleční středu. Mons. Fisichella popsal rovněž logo a motto jubilejního roku. Motto Milosrdní jako Otec vybral papež František z Lukášova evangelia „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Logo je dílem jezuity o. Marka Ivana Rupnika. “Je to obraz oblíbený v prvotní církvi, protože vyjevuje Kristovu lásku, která ve Vykoupení naplňuje mystérium svého Vtělení. Obraz Syna, který nese na ramenou ztraceného člověka. Dobrý pastýř se dotýká lidského těla natolik hluboce a láskyplně, že mění jeho život.“ Svatý rok má být poutí, a proto bude první – lednová (19.-21.1.2016) – zastávka v jeho bohatém kalendáři patřit právě poutním organizátorům, kteří mají vykročit za hranice běžné turistiky. V dubnu (3.4.2016) příštího roku se do Říma sjedou zástupci spirituality milosrdenství, tedy řeholní instituty, asociace a hnutí, jejichž charismatem je milosrdná láska. V květnu (29.5.) a červnu (3.6.) budou své jubileum slavit jáhni a kněží. Na září (25.9.) připadne jubileum katechetů a katechetek. Zvláštní setkání jsou vyhrazena také nemocným a zdravotně postiženým poutníkům (12.6.) a dospívající mládeži (24.4.). Výjimečnou událostí se stane listopadové jubileum vězňů (6.11.). “Papež si přeje, aby jubilejní rok prožívali také vězni a aby jej někteří s ním slavili v bazilice sv. Petra. Nevím, jestli to bude uskutečnitelné, zatím zjišťujeme možnosti, jak věc zrealizovat. Myslím, že jubileum vězňů s papežem by mohlo hodně lidí povzbudit, že by se k nim mohlo přiblížit slovo naděje.“ 37
Jubilejní rok ovšem není pouhým výčtem akcí, zdůraznil arcibiskup Fisichella. Jeho druhou perspektivou bude několik symbolických kroků papeže Františka směrem k existenciálním periferiím, tedy k lidem na okraji společnosti, chudým a trpícím. Předpokládá se také konkrétní materiální gesto vůči některé z těchto kategorií, které později zůstane jako památka na jubileum. Nic bližšího v této souvislosti zatím hlavní organizátor jubilea nesdělil, nicméně již vyzval ke spoluúčasti také místní církve. “Tyto chvíle, které papež stráví na sociálním okraji, budou mít symbolickou hodnotu. Žádáme ale biskupy a kněze, aby ve společenství s papežem uskutečnili totéž ve svých diecézích. Každý člověk tak pocítí konkrétní znamení církevní blízkosti a milosrdenství.“ Papežská rada pro novou evangelizaci nezapomněla ani na poutníky, kteří navštíví Řím individuálně bez poutní organizace. Budou jim vyhrazeny některé kostely v historickém jádru města, kde se budou moci duchovně připravit na průchod Svatou branou. Mons. Fisichella v závěru brífinku reagoval na dotazy novinářů a vysvětlil, odkdy se papež zabýval myšlenkou vyhlásit jubilejní rok. “Při jedné soukromé audienci jsme s papežem mluvili o různých věcech, které se týkají nové evangelizace. Papež mi tehdy – bylo to 29. srpna – řekl: Jak by se mi líbilo jubileum milosrdenství! Z této myšlenky, která byla podle mého soudu skutečným vnuknutím Ducha, všechno vzniklo…“ Otázkám zajištění bezpečnosti při jubilejních oslavách bude věnována zvláštní tisková konference. Předseda Papežské rady pro novou evangelizaci nicméně soudí: “Co se týče bezpečnosti, mohu již uvést, že příští týden se poprvé setkají představitelé státu Vatikán se zástupci Italské republiky. My však máme ještě větší jistotu, která pochází shora a která určitě podpoří všechny zodpovědné za naši bezpečnost a veškeré naše úsilí.“ 38
Modlitba k Panně Marii v Še-Šan 24. květen Prohlášení Apoštolského stolce, které modlitbu provází, cituje text papeže Benedikta XVI. čínským věřícím z 27. května 2007 a připomíná jeho přání slavit 24. květen, den Panny Marie Pomocnice křesťanů, která je uctívána v mariánské svatyni Še-šan v Šanghaji, jako den modliteb za církev v Číně. "V tento den katolíci celého světa – zvláště ti, kteří jsou čínského původu – vyjádří svou bratrskou solidaritu a starostlivost o vás tím, že budou Pána dějin prosit o dar vytrvalosti ve vydávání svědectví. Je jisté, že vaše minulá i současná utrpení pro svaté jméno Ježíšovo a vaše neochvějná věrnost jeho náměstkovi budou odměněny, byť se někdy může zdát, že vše je smutným nezdarem“. U příležitosti letošního dne modliteb za čínské věřící, zveřejnil papež Benedikt XVI. modlitbu k Panně Marii v Še-Šanu, kterou při modlitbách za církev v Číně mohou použít věřící celého světa.
Ó nejsvětější Panno, Matko vtěleného Slova i Matko naše, uctívaná jako Pomocnice křesťanů ve svatyni Še-šan, k níž v oddané zbožnost vzhlíží celá čínská Církev. Dnes k tobě přicházíme, abychom vroucně prosili o tvou ochranu. Shlédni na Boží a veď ho s mateřskou starostlivostí po cestách pravdy a lásky, aby byl za všech okolností kvasem harmonického soužití všech občanů. Poslušným „ano“, vysloveným v Nazaretě jsi dala souhlas k tomu, aby se Boží Syn stal v tvém panenském lůně tělem a tak začal v dějinách dílo Vykoupení, na němž jsi pak ochotně spolupracovala, když jsi dovolila, aby tvou duší pronikl meč, až do vrcholné hodiny kříže, kdy jsi nehnutě setrvala na Kalvárii po boku svého Syna, který umíral, aby člověk mohl žít. Od tohoto okamžiku ses novým způsobem stala Matkou všech, kdo ve víře přijímají tvého Syna Ježíše a rozhodli se jej následovat tím, že na sebe berou jeho kříž. Matko naděje, jež jsi v temnotě Bílé soboty kráčela v neochvějné důvěře vstříc velikonočnímu úsvitu, dej svým synům, aby i v nejtemnějších dobách dokázali ve všech situacích rozpoznávat znamení láskyplné Boží přítomnosti. Naše Paní ze Še-Šanu, pomáhej všem lidem v Číně, kteří navzdory každodenním obtížím nepřestávají věřit, doufat a milovat, aby se nikdy nebáli mluvit k světu o Ježíši, a k Ježíšovi o světě. V soše, která se vypíná nad svatyní, zvedáš do výše svého Syna a ukazuješ ho světu s náručí otevřenou v gestu lásky. Pomáhej katolíkům, aby stále zůstávali věrohodnými svědky této lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev . Matko Číny i Asie, oroduj za nás, nyní i navěky. Amen. 39
BENEDIKT XVI PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM (meditace Svatého Otce v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, 2. května 2010)
Drazí přátelé, je to pro mě tolik očekávaný okamžik. Před svatým Plátnem jsem stál už při mnoha jiných příležitostech, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou: snad proto, že mě plynutí let činí ještě vnímavějším k poselství této jedinečné Ikony; možná, a řekl bych především proto, že tu jsem jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci Církev, ba celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost sdílet s vámi krátkou meditaci, k níž mě vede podtitul tohoto slavnostního výstavu: „Tajemství Bílé soboty”. Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto tajemství, Ikonou Bílé soboty. Je totiž pohřebním plátnem, do něhož bylo zavinuto mrtvé tělo ukřižovaného muže, které se ve všem shoduje s tím, co nám evangelia vyprávějí o Ježíšovi, který byl ukřižován kolem poledne, a kolem třetí odpoledne vydechl naposled. Nastal večer, a protože byl den příprav, tedy vigílie sobotní slavnosti Paschy, Josef z Arimatie, bohatý a vážený člen velerady, požádal odvážně Pontského Piláta, zda by mohl pohřbít Ježíše do svého nového hrobu, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Když se mu dostalo svolení, koupil lněné plátno, a poté, co sňal Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je do plátna a uložil do onoho hrobu (srv. Mk 15,42-46). Tak to podává evangelium svatého Marka, a s ním se shodují i ostatní evangelisté. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do úsvitu dne po sobotě a Turínské plátno nám poskytuje obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během té doby, která byla chronologicky krátká (asi půldruhého dne), avšak co do své hodnoty a svého významu byla nezměrná, nekonečná. Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné starobylé homilii: “Co se stalo? Dnes na zemi panuje hluboké mlčení, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... Bůh zemřel v těle a sestoupil, aby otřásl říší pekel” (Homilie na Svatou sobotu, PG 43, 439). V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus “byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých”. Milovaní bratři a sestry, lidstvo se v naší době, zvláště poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k tajemství Bílé soboty. Skrytost Boha je zásadní, skoro podvědomou součástí spirituality dnešního člověka, jako prázdnota v srdci, která se stále více rozšiřuje. Na konci 19. století Nietzsche napsal: “Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!” Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej opakujeme při Via Crucis, aniž bychom si možná plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, koncentračních táborech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba ve stále větší míře stává Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny, kdo se ptají po životě, zejména nás, věřící. Také my máme co do činění s touto temnotou. 40
A přece, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má zcela opačný aspekt, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako „fotografický dokument”, který v sobě skrývá „pozitiv” i „negativ”. A skutečně je tomu tak: nejtemnější tajemství víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, která nezná hranice. Bílá sobota je „zemí nikoho“ mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. Ale do této „země nikoho“ vstoupil Jeden, Jediný, který jí prošel se znameními svého Umučení pro člověka: „Passio Christi. Passio hominis“. A plátno k nám mluví přesně o této chvíli, přesně dokládá onen jedinečný a neopakovatelný interval v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejen naše umírání, ale také naše setrvání ve smrti. Nejradikálnější solidarita. V tomto „čase za hranicí času“ Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“. Co znamená tento výraz? Chce říci, že Bůh, který se stal člověkem, šel až tak daleko, že vstoupil do nejzažší a absolutní samoty člověka, kam nepronikne žádný paprsek lásky a kde panuje naprostá opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: „peklo“. Ježíš Kristus tím, že zůstal ve smrti, překročil bránu této poslední samoty, aby i nás vedl překročit ji spolu s Ním. Všichni jsme někdy zažili onen děsivý pocit opuštěnosti, a největší strach ze smrti nám nahání právě toto, podobně jako děti jsme se báli zůstávat po tmě sami a jedině přítomnost někoho, kdo nás miluje, nás dokázala naplnit bezpečím. Hle, právě to se odehrálo na Bílou sobotu: v říši smrti zazněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: že totiž Láska pronikla „do pekel“: i v nejhlubší temnotě naprosté lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá a najít ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije díky tomu, že je milována a může milovat; jestliže tedy i do prostoru smrti pronikla láska, potom i tam přišel život. V hodině nejzažší samoty nebudeme nikdy sami: „Passio Christi. Passio hominis.“ To je tajemství Bílé soboty! Právě odtud, z temnoty smrti Božího Syna, vzešlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A hle, když se dívám na toto posvátné Plátno očima víry jako bych vnímal cosi z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale současně je zářivé; a mám za to, že jestliže jej přicházejí uctít tisíce a tisíce lidí – nepočítaje ty, kteří je kontemplují prostřednictvím obrazů – je tomu tak proto, že v něm nevidí pouze temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství, vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí sice Ježíšovu smrt, ale tuší jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tu přebývá láska. Toto je moc Turínského plátna: z tváře tohoto „Muže bolesti“, který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa, i naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti, naše hříchy „Passio Christi. Passio hominis“ – z této tváře vyzařuje slavnostní majestát, paradoxní svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo vypovídá, ono samo je slovem, jemuž můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Plátno? Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zvláště ona mohutná skvrna u boku, vytvořená krví a vodou, jež hojně vyřinuly z velké rány po bodnutí římským kopím; tato krev a tato voda mluví o životě. Je jako pramen, zurčící v tichu, a my jej můžeme vnímat, naslouchat mu v tichu Bílé soboty. Drazí přátelé, povždy chvalme Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto svatého místa budeme odcházet, nesme v očích obraz Plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky. 41
Krásná Boží Máti, perlo křtinských strání, ten, kdo srdce dá ti, dojde požehnání! J. E. GIOVANNI KARDINÁL COPPA, ČESTNÝ OBČAN DRYSIC PŘI MŠI SVATÉ NA ZAHÁJENÍ VELKÉHO KŘTINSKÉHO JUBILEA, 1. KVĚTNA 2010
1. Milí věřící z Moravy a z celé České republiky zde ve Křtinách přítomní i vy, kteří se zúčastníte této mše svaté také prostřednictvím televize. Připomínáme si 800. výročí události, kdy se v roce 1210 během děsivé bouře nedaleko odtud, v Bukovince, zjevila Panna Maria. Od toho okamžiku se Křtiny staly místem milosti a milosrdenství pro mariánské poutě, které sem přicházejí už po osm staletí. Dneškem také začíná Velké křtinské jubileum s možností získat plnomocné odpustky, jak to rozhodl a ustanovil brněnský pan biskup, Mons. Vojtěch Cikrle, kterého velmi srdečně zdravím. A pozdravuji vás všechny, drazí bratři a sestry, kteří jste v tak hojném počtu připutovali, i vás, kteří sledujete přímý přenos! S velkou radostí si znovu připomínám poutě, kterých jsem se po deset let zúčastňoval, a v paměti mi zůstávají mše svaté, které jsem slavil s nespočetnými zástupy věřících při hlavním svátku Panny Marie Křtinské. 2. Křtiny jsou jedním z mnoha mariánských poutních míst, kterými je Morava posetá. Tady, a podobně v celé české zemi, ať už jsou to krásná údolí nebo hory, je Maria vroucně uctívána. Toto místo má dlouhé dějiny. Po zjevení v Bukovince zde byl postaven velký 42
chrám s přilehlým klášterem premonstrátů, kteří se věnovali službě poutníkům. 24. září 1237 papež Řehoř IX. svěřil toto místo do ochrany svatého Petra. Poutě pokračovaly i během náboženských válek: původní kostel byl zničen, ale v období středověké gotiky zde byly vybudovány dva nové. Dobové kroniky hovoří o řadě zázraku, které se ve Křtinách staly; počet poutníku neustále vzrůstal, takže ročně dosahoval počtu 50 až 60 tisíc. Důležitost, kterou zdejší místo během staletí získalo, si vyžádala vybudování této baziliky, opravdového klenotu barokního umění, podle plánu architekta Santiniho. Její základní kámen byl položen v roce 1728 a celá stavba byla dokončena v roce 1744. Nádherná socha Panny Marie byla do svatyně umístěna 1. května 1750, v roce, kdy byla bazilika požehnaná. Její posvěcení se pak uskutečnilo roku 1771. Vždy si s dojetím vzpomínám, jak papež Jan Pavel II. v Apoštolské nunciatuře požehnal pro malého Ježíška a Svatou Pannu korunky, kterými byly sochy slavnostně korunovány v dubnu 1997. Tyto historické poznámky by se mohly jevit jako strohé. Je v nich ale cítit srdce Moravy tlukoucí láskou k Panně Marii. V oněch osmi staletích sem přicházely tisíce a tisíce poutníku, aby ji prosili, aby u ní hledali ochranu ve válečných dobách, v čase morové nákazy, sociálních krizí, aby před ní, jako nejsladší Matkou, prolévali své slzy, předkládali radosti, aby jí děkovali za obdržené milosti a dary. Kolik lidí se zde usmířilo s Bohem, kolik se jich tu sytilo Kristem v eucharistii, kolik jich právě tady začalo žít novým životem! Jejich jména jsou zapsána v Boží knize! Křtiny jsou útočištěm pro srdce, oázou pokoje, úsekem naší pozemské cesty, na kterém se setkáváme s Matkou, očekávající nás a vedoucí k Bohu.
3. Moji drazí, poutě a putování jsou symbolem našeho života. Jako poutník se choval Abrám, o kterém jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Uposlechl Hospodina, který ho vybídl, aby "vyšel ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu" (srov. Gn 12,1) a aby šel do neznáma. Jistě, my když se vydáváme na nějakou pouť, dobře víme, 43
kam směřujeme; nevíme však, jaké věci nám na této pouti Bůh připravuje. On odplatí naše oběti spojené s nepohodlím cesty, vychází nám vstříc se svou milostí, odpouští nám naše hříchy, naplňuje nás radostí, dává nám poznat, jak to sám svým Božím slovem říká, že máme sledovat cestu, která se jemu líbí. Kdo se vydává na pouť, nemůže zabloudit. Povrchnost současného životního stylu může způsobit, že v životě někdy ztratíme správný směr. Ale pouť nám připomíná, k jakému hlavnímu cíli směřujeme, napomíná nás, že máme kráčet před Hospodinem (1Král 8,25); s vírou, jakou měl Abrám, "v zákoně Hospodinově" (srov. Ž 119,1), ve spravedlnosti (Iz 33,15), v pravdě (Přísl 28,6), ve světle, podobně jako on je ve světle (1 Jan 1,7). Také Maria se vydala na dlouhou a namáhavou cestu, aby byla nablízku své příbuzné Alžbětě, jak jsme to vyslechli v úryvku evangelia. Maria je vedena tím Bohem, kterého nese ve svém lůně, a ten ji nabádá jít cestami lásky. Ona přináší Ježíše Alžbětě, která pod srdcem zachytí radostný pohyb svého dítěte a chválí Mariinu víru. Maria nese lásku a v lásce se dává do služby druhým. Během pouti vzrůstá také naše vnímavost vůči trpícím a potřebným, vyžaduje od nás způsob života, vyjádřený přikázáním lásky, jak nám to řekl pán Ježíš: "zůstaňte v mé lásce" (Jan 15,9). 4. Náš život se nezrodil náhodou, nejsme jako cizí tělesa, která povstala z prázdnoty a k nicotě směřují; my jsme součástí projektu Boží lásky, která zná každého z nás, plánu lásky, milosrdenství a něžnosti k nám všem, kteří jsme jeho syny a dcerami. Bůh nás miloval jako první, když jsme s ním ještě byli znepřáteleni, a svého Syna vydal za nás na smrt na kříži. Svatý Pavel to s novou platností podtrhl ve druhém čtení: "Je-Ii Bůh s námi, kdo proti nám? .. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? .. Kdo nás odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!" (Řím 8,31n.,34). Ano, v mariánských svatyních nacházíme Boží přízeň, která nás miluje, která nám v naší křehkosti rozumí, která nás těší v našich útrapách a v beznaději. Lásku, která nám dává Božský život, ten, který nám Ježíš zasloužil svou láskou, když za nás zemřel na kříži. Plnomocné odpustky, které je zde možné získat v těchto šesti měsících, jsou znamením této Boží lásky, jeho odpuštění a milosrdenství. 5. Naše životní putování, jak nám je na příkladech Abráma a svaté Panny Marie předložilo Písmo svaté, vyžaduje z naší strany velkou věrnost církvi a Svatému otci. Je krásné, že 44
právě jeden papež, Řehoř IX., před mnoha staletími postavil Křtiny pod ochranu svatého Petra: takže když sem přicházíme, máme vědět, že jdeme pod ochranou (ve stínu) svatého Petra, sub umbra Petri! Církev nás miluje, nechce panovat, ale sloužit. A papež je služebníkem služebníků Božích. Nejmilejší, Svatý otec Benedikt XVI. vás má rád; dokázal vám to v loňském září během své pouti do Čech a na Moravu. Je informován o tom, že jsem dnes s vámi, a posílá vám všem svůj pozdrav a své požehnání s přáním, aby příklad víry, který jste v oněch nezapomenutelných dnech dali, byl vždycky rozpoznávacím znamením vašeho života, korouhví vašeho křesťanského putování zde na zemi. 6. Milé sestry, milí bratři. Na této pouti, kterou je náš život zde na zemi, nás Maria vede k Bohu, podává nám Syna, kterého něžně drží ve svých rukou, a ukazuje se nám jako Matka. Ta, která podobně jako my byla poutnicí, nás provází na cestách světa, často strmých a neschůdných. Ona nás předchází v tomto putování, které chceme uskutečňovat ve víře a s láskou, s vytrvalostí ve zkouškách, s důvěrou a věrností. Provází nás na celé cestě, protože je Odigitria, jak ji nazývají naši řečtí bratři, totiž ta, která správnou cestu ukazuje a která nám ji skrze odpuštění pomáhá nalézt, kdykoli jsme ji ztratili. Maria nás učí, jak se vždycky zalíbit Pánu jako jeho děti. Panno Maria Křtinská, veď nás do ráje! Pomoz nám vzdávat čest Bohu Otci, napodobovat tvého Syna Ježíše a následovat Ducha svatého, jehož pečeť jsme obdrželi v okamžiku našeho křtu a biřmování! Krásná Boží Máti, perlo křtinských strání, ten, kdo srdce dá ti, dojde požehnání! Amen.
Drahá Eminence, má vlast včera ocenila Váš přínos o šíření duchovního dědictví vepsaného do srdce našeho národa. O dnešní historické slavnosti bych rád tuto vděčnost vyslovil ve Vaší mateřštině: Sua Eminenza Reverendissima, riconoscimento di onore – Gratias agit e medaglia „De scientia et humanitate optime meritis" conferitaLe nel´anno 2001 (lo stesso della cittadinanza onoraria di Drysice) dimostrano quanto Lei é stimato e vicino all´anima del mio popolo. Felice ricorrenza del ottavo centenario di questo santuario della Madonna ´sub umbra Petri´, che ci ha radunati alla soglia del mese mariano e la stessa ricorrenza della cittadina di Drysice, dove Lei presiedeva la Santa Messa nella chiesa della Nativitá della Madonna, presentando in omelia il messaggio di Fatima, ci fanno sentire nella Sua presenza, carissima Eminenza, una straordinaria vicinanza della Madre della Chiesa che accompagna il nostro cammino di fede. In questa occasione unica ci sia permesso esprimerLe i nostri piú cordiali auguri per il Suo 45
genetliaco che festeggierà nel giorno della festa della Chiesa Madre di tutte le Chiese. Il compianto cardinale Špidlík amava ripetere che auspica di giungere l´etá di novant´anni in quanto seguendo le statistiche ci sono pocchi che dopo novanta muoiono. Arrivato a questa meta, di nuovo non perdeva il Suo gusto di visione profetica, e annunciava che Dio stesso dopo il diluvio ha consegnato all´uomo di vivere 120 anni. Sua Eminenza Le auguriamo di piú e preghiamo il Signore di accompagnarLa abbondantemente della Sua Benedizione. Fra poco partiamo in pellegrinaggio „Vultum tuum, Domine, requiro“ che ci porta nella Sua amata regione natia di Piemonte per inginocchiarsi dinanzi a Santa Sindone. Lei domani accompagna il Santo Padre a Torino. La preghiamo di ricordarci come facciamo noi con tanta devozione per Lei, presiedendo dinanzi alla Sindone una Santa Messa alla chiusura del giorno di Ostensione proprio nel giorno della Madonna di Fatima. Eminenza, grazie!“
Vaše nejctihodnější Eminence, čestné uznání ´Gratias agit´ a medaile ´De scientia et humanitate optime meritis´, jež Vám byla udělena v roce 2001 (stejně jako čestné občanství Drysic) ukazují, jak požíváte úcty a jak jste blízký duši mého národa. Šťastná souvislost osmého století této mariánské svatyně „sub umbra Petri“, která nás shromáždila na prahu mariánského měsíce, a téhož výročí obce Drysice, kde jste předsedal mši svaté v kostele Narození Panny Marie a v homílii představil poselství Fatimy, nám dávají zakoušet ve Vaší přítomnosti, drahá Eminence, mimořádnou blízkost Matky Církve, která provází naše putování víry. Při této jedinečné příležitosti nám budiž dovoleno vyslovit Vám co nejsrdečnější blahopřání k Vašim narozeninám, které oslavíte v den svátku mateřského chrámu všech kostelů. Zesnulý kardinál Špidlík rád opakoval, že touží po tom, dožít se devadesátky, protože podle statistik jich po devadesátce málo umírá. Ani poté, co této mety dosáhl, neztratil svou prorockou vizi a prohlásil, že sám Bůh dal člověku po potopě žít 120 let. Vaše Eminence, přejeme Vám mnohem víc a modlíme se, aby Vás Pán provázel hojností svého požehnání. Zakrátko se vydáme na naši pouť „Vultum tuum, Domine, requiro“, která nás zavede do Vašeho milovaného rodného Piemontu, abychom poklekli před Turínským plátnem. Vy zítra provázíte Svatého otce do Turína. Prosíme Vás, vzpomeňte na nás, stejně jako i my v hluboké usebranosti budeme pamatovat na Vás při mši svaté, které budu předsedat před Turínským plátnem na závěr dne výstavu právě o památce Panny Marie Fatimské. Eminence, děkujeme!“ Dne 30. dubna 2010 se konala v Černínském paláci Ministerstva zahraničních věcí ČR slavnost udílení letošních cen Gratias Agit. Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR PhDr. Jan Kohout vyznamenal patnáct osobností z celého světa, které významně přispěly k šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Mezi vyznamenanými byl J. E. kardinál Giovanni Coppa, dlouholetý apoštolský nuncius v ČSFR a ČR. 46
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 PÁTEK, 19. ČERVNA MARIAZELL, 9.00: Eucharistie v Gnadenkapelle nejslavnější mariánské svatyni Evropy. BRESCIA - 18.30: pouť a nešpory ve svatyni Santa Maria delle Grazie. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 20. ČERVNA MILANO - bazilika svatého Ambrože - 11.00: Eucharistie, procesí do krypty a depositio votivní svíce. Milánský dóm 14.00: Provázená prohlídka: dómu, modlitba u hrobu sv. Karla Boromejského; baptistéria - Krédo na místě, kde byl pokřtěn sv. Augustin; Ave Maria na terasách milánského dómu.
SOTTO IL MONTE, statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII. Lago di Como. Nocleh s polopenzí.
47
NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích sv. Jana Bosca (200. výročí narození): VALDOCCO, CHIERI, COLLE DON BOSCO. TORINO - 18.15: pouť k Turínskému plátnu u příležitosti mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 23. ČERVNA TORINO - katedrále sv. Jana Křtitele 7.00: Eucharistie před Turínským plátnem. LA SALETTE: křížová cesta. 18.00: Eucharistie v bazilice, 20.30: světelný průvod. Nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA rodné město Giovanniho kardinála Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949). Nocleh s polopenzí.
48
ČTVRTEK, 25. ČERVNA ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro. 10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.
MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně. SCHIO. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 28. ČERVNA SCHIO: 7.30: Eucharistie ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.
EHRENHAUSEN - Te Deum v kostele, procesí a depositio votivní svíce v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti. 49
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 MARIAZELL (1 - poutní svatyně), MILANO (2. bazilika sv. Ambrože), TORINO (3. bazilika Panny Marie Pomocnice - sv. Jan Bosco; 4. katedrála sv. Jana Křtitele - Turínské plátno), LA SALETTE (5 - poutní svatyně), ALBA (6. katedrála sv. Vavřince - Giovanni kard. Coppa), PAVIA (7. bazilika san Pietro in Ciel d´Oro - sv. Augustin), SCHIO (8. sv. Giuseppina Bakhita), EHRENHAUSEN (9. sarkofág arcibiskupa Th. Kohna), PUSTIMĚŘ (10. poutní svíce)
PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ) DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE
CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.100,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 50
