Bankovní institut vysoká škola Praha

Bankovní institut vysoká škola Praha

Odpovědnost zaměstnance za škodu Bakalářská práce

Vlastimil Bureš

březen 2012

Bankovní institut vysoká škola Praha Fakulta managementu v Písku

Odpovědnost zaměstnance za škodu Bakalářská práce

Autor:

Vlastimil Bureš Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Tröster, CSc.

Březen, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Písku, dne 28. dubna 2012 Vlastimil Bureš

Poděkování Za cenné rady, náměty a inspiraci bych chtěl touto cestou poděkovat JUDr. Petru Trösterovi, CSc., z Vysoké školy ekonomické v Praze.

Anotace

Odpovědnost zaměstnance za škodu Cílem této bakalářské práce je přiblížení problematiky odpovědnosti v pracovním právu a zaměření na právní úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Pro správné pochopení této oblasti je zde popsáno základní vymezení právní odpovědnosti a zásadní rozdíl v principu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci a zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Práce se zabývá také vymezením odpovědnosti v pracovně právních vztazích a definuje předpoklady pro vznik odpovědnosti za způsobenou škodu.

Klíčová slova: odpovědnost zaměstnance, náhrada škody, předcházení škodám, pojištění odpovědnosti za škodu

Annotation Responsibility of the employee for damage The aim of this work is to approach the issue of employee´s liability in labor law and legislation focus on employee accountability for damage caused to the employer. To correct understand this area is described here the basic definition of legal responsibility and a fundamental difference in the principle of employer liability for damage caused by employees and employees for damage caused to the employer. The paper also deals with the limitation of liability in employment relationships and defines the conditions for liability for damage caused.

Key words: responsibility of the employee, substitute for damage, prevention of damage, insurance of responsibility for damage

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1 Definování právní odpovědnosti ............................................................................................. 8 1.1 Obecný výklad právní odpovědnosti................................................................................... 8 1.2 Pracovně právní odpovědnost ............................................................................................. 9 1.3 Vznik odpovědnosti za škodu – předpoklady vzniku........................................................ 10

2 Výklad pojmů ........................................................................................................................ 12 2.1 Odpovědnost ve veřejném a soukromém sektoru ............................................................. 12 2.2 Škoda................................................................................................................................. 14

3 Obsah úpravy zákoníku práce 262/2006 Sb. ......................................................................... 18 3.1 Předcházení škodám – prevence ....................................................................................... 18 3.2 Odpovědnost zaměstnance za škodu ................................................................................. 20 3.2.1 Obecná odpovědnost za škodu ................................................................................... 20 3.2.2 Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody .......................................... 22 3.2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách .................................................... 22 3.2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí ....................................................................... 26 3.2.5 Rozsah a způsob náhrady škody ................................................................................. 27 3.2.6 Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance za škodu ..................................... 30

4 Možnost pojištění odpovědnosti za škodu ............................................................................. 32 5 Závěr ...................................................................................................................................... 34 6 Použité zdroje ........................................................................................................................ 36 7 Přílohy ................................................................................................................................... 39

Úvod Škoda obecně v českém právu vyjadřuje újmu, kterou způsobila jedna osoba (škůdce) v důsledku svého protiprávního jednání jiné osobě (poškozený) a to na majetku, penězi ocenitelných majetkových právech nebo na zdraví. Odpovědnost za škodu je upravena v občanském zákoníku, obchodním zákoníku (pro obchodní vztahy), zákoníku práce (pro pracovně právní vztahy) a dalších zvláštních předpisech (např. při výkonu veřejné moci). Problematika právní odpovědnosti není jen otázkou právní, ale můžeme jí označit také jako sociologickou, filozofickou, etickou a velmi často ekonomickou. Obecně platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (obecná odpovědnost za škodu). Tomu, kdo škodu způsobil, vzniká závazek k náhradě způsobené škody. Zákonné podmínky pro vznik obecné odpovědnosti za způsobenou škodu jsou

–

vznik

škody,

kauzální

nexus

(příčinná

souvislost

mezi

protiprávním

jednáním, způsobenou škodou a zaviněním - mírou zavinění). Všechny tyto okruhy práva mají svůj přístup k odpovědnosti, ve kterém se promítá stav úpravy práv a povinností jednotlivých subjektů v právních vztazích, upravujících dané právní odvětví. Hlavní náplní všech těchto odvětví je přimět k právní odpovědnosti subjekt, který porušil právní normu. Stejně tak je tomu i pracovním právu, které si pro svoji potřebu vytvořilo vlastní právní úpravu odpovědnostních vztahů a řeší odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci stejně jako odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Současná právní úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je obsažena v novém zákoníku práce, tj. zákonem č. 262/2006 Sb. v aktuálním znění. Tato část upravující odpovědnost za škodu, se oproti starému zákoníku práce č. 65/1965 Sb. zásadně nezměnila a její charakter zůstal až na menší změny stejný. V práci se budu nejdříve zabývat základním vymezením jednotlivých pojmů, popisem jednotlivých odpovědností, náhradou škody, prevencí a předcházením škod a možností pojištění pro případ způsobení škody. Pomocí dostupné judikatury se také zkusím přiblížit k možným problémům při výkladu a jejich častým řešením. I při využití citací starších rozhodnutí, je lze s ohledem na malé změny v úpravách považovat za relevantní.

7

1 Definování právní odpovědnosti 1.1 Obecný výklad právní odpovědnosti Předtím, než se pustím do podrobnějšího rozboru právní úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, je nutné přiblížit výklad pojmu právní odpovědnosti samotné. Institut právní odpovědnosti se nachází jak právu soukromém, tak i veřejném. Jedná se krom jiného o institut materiální, tzn. právo hmotné. Pomocí právní odpovědnosti reaguje objektivní právo na jednání subjektů, které je protiprávní (contra legem). Jeho cílem je dosažení nápravy a odstranění škodlivých následků, které vznikly tímto jednáním a dosažení stavu v souladu s právem. Právní odpovědnost vnímáme jako právní institut, ale zároveň je třeba ho vnímat také jako právní vztah. Jeho obsahem je existence zvláštních povinností, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto povinností stanovených původním právním vztahem, jehož fungování bylo protiprávním jednáním odpovědného subjektu narušeno.1 Základní rozdělení nám umožňují výklady Knappa a Lubyho. Dle V. Knappa je odpovědnost představovaná hrozbou sankce, neboť ten kdo je povinen, odpovídá za plnění povinnosti, nikoliv však za to, že jí následně nesplnil. Odpovědnost se tedy objevuje „… se vznikem povinnosti a trvá s ní latentně až do porušení povinností, kdy se latentní povinnost aktivizuje.2 Převážná část se však kloní na stranu pojetí Š. Lubyho, který nepokládá odpovědnost za hrozbu sankcí, ale přímo za onu sankci, která je důsledkem porušení práva. Takto orientovaný je např. jeden z našich autorů (např. Pracovní právo) Miroslav Bělina, který považuje odpovědnost za sankci za porušení povinnosti a nikoliv hrozbu, neboť pak by došlo k záměně pojmů povinnost, se kterou je hrozba sankce spojena a odpovědnost, která je vyjádřením samotné realizace sankce.

1 2

Brejcha 2000, str. 25 Bělina, 2007, str. 344.

8

Velmi složitý proces je i samo rozlišení jednotlivých druhů odpovědnosti při porušení různých sociálních norem. Tuto dělíme na politickou odpovědnost při výkonu politické funkce, ústavní odpovědnost, která je prezentována politicko-právní odpovědností, právní odpovědnost, ke které dochází při porušení právních povinností a morální, která je spjata s otázkou veřejného mínění a svědomí.

1.2 Pracovně právní odpovědnost Budeme-li dále do detailu rozebírat Zákoník práce a jeho jedenáctou část – Náhrada škody a v tomto případě odpovědnost zaměstnance za škodu, musíme si definovat pojem odpovědnost v pracovním právu. Stejně jako se dělí právo na různá právní odvětví, členíme i právní odpovědnost na správněprávní, občanskoprávní, trestně právní a pracovněprávní. Jednotlivé odpovědnosti se však mohou vzájemně doplňovat a prolínat. Předpokladem pro vznik pracovněprávní odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu. Porušení pracovně právní odpovědnosti nemusí vždy mít za následek pouze pracovněprávní odpovědnost, ale může mít za následek i vznik jiné odpovědnosti, třeba trestněprávní či občanskoprávní. U pracovněprávní odpovědnosti hovoříme o kvalifikovaném druhu právní povinnosti, u jejíhož vzniku jako sekundární povinnosti je předpokladem porušení primární právní povinnosti. V pracovním právu lze najít více druhů odpovědnosti: odpovědnost za škodu, odpovědnost za bezdůvodné obohacení, odpovědnost za neuspokojení nároku a odpovědnost za porušení pracovní kázně. Pro pracovněprávní odpovědnost za škodu je definováno, že ke vzniku škody musí dojít při plnění pracovních úkolů, či v přímé souvislosti s nimi. V § 274 jsou tyto podmínky popsány a je zde i výčet úkonů, které není možné zahrnout do úkonů přímo souvisejících s plněním pracovním úkolů. Mezi tyto úkony patří cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

9

V pracovněprávní odpovědnosti je vždy velmi zásadní vymezit pojmy objekt, subjekt a obsah. Tomuto se věnuji dále v kapitole Výklad pojmů.

1.3 Vznik odpovědnosti za škodu – předpoklady vzniku Vznik pracovněprávní odpovědnosti za škodu je vždy propojen se splněním podmínek definovaných zákonem. Podmínky jsou rozděleny na dvě hlavní skupiny a to dle subjektivní a objektivní odpovědnosti. U objektivní odpovědnosti zaměstnavatele musí být naplněny jen tři podmínky – porušení právní povinnosti, vznik protiprávního vztahu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (kauzální nexus). U subjektivní odpovědnosti, která se týká zaměstnance, musí být splněna ještě čtvrtá podmínka a to zavinění. V této práci se zaměříme na odpovědnost subjektivní. Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců vyplývající z pracovního poměru anebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiné povinnosti zaměstnanců, zvláštní povinnosti některých zaměstnanců a výkon jiné výdělečné činnosti. Povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou blíže popsány v § 301 až 304. Zde je uvedena mimo jiné povinnost pracovat řádně dle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených, dodržovat právní předpisy, které se vztahují k vykonávání svěřené práce, její kvalitní a včasné plnění a řádné hospodaření se svěřenými prostředky. U vedoucích zaměstnanců je to povinnost řídit a kontrolovat práci podřízených, hodnotit jejich pracovní výsledky a výkonnost, organizovat jim práci, dbát na dodržování právních a interních předpisů, vytváření příznivých pracovních podmínek a zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Způsobem, kterým může dojít k porušení povinností, může být protiprávním jednání (v tomto případě se jedná o komisivní protiprávní úkon) nebo opomenutí (které nazýváme omisivním protiprávním úkonem). Při opomenutí se jedná o pasivní chování subjektu v okamžiku, kdy měl jednat nebo vystupovat aktivně. Zákoník práce také poukazuje na jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

V ustanovení § 250 odst. 1 se mluví

o odpovědnosti zaměstnance zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovní úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Ustanovení § 261 odst. 3 poté navazuje odpovědností zaměstnance za škodu i v případě, že ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

10

Jedna z možností, kdy je možné neposuzovat protiprávnost jako protiprávní jednání, je vznik okolností, které ji vylučují. Tato je uvedena v § 251 odst. 2, kde se uvádí, že zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným. Další z nutných znaků, který zakládá existenci pracovněprávní odpovědnosti za škodu, je vznik samotné škody. Tato je popsána jako majetková újma vyčíslitelná v penězích. V určitých případech může vzniknout škoda nemajetková, kterou může být třeba vytrpění bolesti, které je následně vyjádřeno náhradou bolestného nebo újmou na zdraví, které se vyjadřuje ztížením společenského uplatnění. Definici škody se dále věnuje část zabývající se výkladem pojmů. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost (kauzální nexus) a poškozený je povinen ji prokázat. Bez této příčinné souvislosti nemůže dojít k odpovědnosti za škodu – vylučuje ji. Může se také stát, že prokazování příčinné souvislosti je poněkud obtížné a to zejména v případech, kdy příčin je několik a navíc tato souvislost mezi příčinnou a následkem musí být bezpečně prokázána – nestačí pouze pravděpodobnost jejich vzájemného vztahu. Toto zaviněné jednání musí být bezprostřední příčinou vzniku škody. U objektivní odpovědnosti se místo protiprávního jednání posuzuje pouze protiprávnost. U subjektivní odpovědnosti musí být naplněna i poslední podmínka a tou je zavinění. Tím je „… míněn vnitřní psychický stav porušitele povinnosti k jeho jednání a následku tohoto jednání.„3 Zavinění je spojením dvou částí psychiky. Jednou z nich je část rozumová, která vychází ze znalostí, vědomostí a schopnosti předvídat určitý následek nějakého konání a části druhé, kterou je volní chování, které je definováno, jako něco, co subjekt chce, popřípadě je s tím srozuměn. Spojování těchto částí a jejich intenzita dává vzniknout různým formám a mírám zavinění. Následkem je úmyslné nebo neúmyslné zavinění, které dále dělíme na úmysl přímý a nepřímý. U zavinění, které vzniklo nedbalostí, toto rozdělujeme na vědomou a nevědomou. Úkonu, kterým odpovědný prokazuje svou nevinu, se říká vyvinění – exkulpace.

3

Spirit, 2009. str. 197

11

2 Výklad pojmů 2.1 Odpovědnost ve veřejném a soukromém sektoru Je nutné konstatovat, že odpovědnost je dosti obsáhlým pojmem, který je v jednotlivých právních odvětvích chápán a upraven rozdílně. Existuje řada odlišností při vnímání tohoto pojmu ve veřejném a soukromém právu a další odlišnosti najdeme v právu pracovním. Z toho vyplývá, že při jakémkoliv vzniku škody, je nejdříve velmi důležité vyhodnotit, dle jakého práva by se tato vzniklá situace měla řešit. Velmi často dochází k překvapení, např. při neplnění smluvních závazku pocházejících z občanskoprávních předpisů, kdy se poškozený domáhá trestního řízení. V takových případech se velmi složitě dokazuje úmyslné zavinění, které je vyžadováno. Stejně tak je důležité v pracovněprávních vztazích znám právní úpravu a její zvláštnosti a správně je interpretovat. Při vzniku odpovědnosti musí být vždy, bez ohledu na právní odvětví, splněny tři primární podmínky, kterými jsou protiprávní jednání, následek tohoto jednání a příčinná souvislost. Protiprávní jednání (úkon) je nějaké konání nebo opomenutí konání (či zdržení se konání), které je v rozporu s příslušnou právní normou. Takovým příkladem může být např. použití svěřených hodnot k jiným účelům, než ke kterým byly určeny. Opomenutím může být například nesplnění oznamovací povinnosti při hrozící škodě. Následkem protiprávního jednání je obvykle vznik nějaké újmy nebo porušení právem chráněného zájmu. V případech odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli se jedná o způsobení škody, která je popisována jako újma vyjádřitelná v penězích. Příčinná souvislost (kauzální nexus) je vztahem vyjadřujícím spojitost uvedeného jednání s jeho následkem. U soudních sporů týkajících se odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, judikatura často upozorňuje na její důležitost v případech, kdy se obviněný zaměstnanec snaží prokázat přítomnost relevantních okolností, který by mu mohli při jejich uznání pomoci při stanovování menší míry jeho vlastního zavinění. V takových případech zaměstnanec musí prokázat, že takového okolnosti ke způsobení škody opravdu vedly. Teoretická možnost, že tomu tak mohlo být, je nedostačující.

12

V soukromém právu rozdělujeme čtyři druhy odpovědnosti: 1. odpovědnost za škodu, která je stěžejní náplní této práce 2. odpovědnost z prodlení 3. odpovědnost za bezdůvodné obohacení 4. odpovědnost za vady Odpovědnost za škodu je v soukromém právu tím nejobecnějším typem, který je upraven občanským, obchodním i pracovním právem. Svůj prapůvod má už i v římském právu, kde také znali tři základní podmínky pro splnění protiprávního jednání (protiprávní úkon, následek a příčinná souvislost). Při odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu se vždy jedná o skutečnou škodu. Výjimkou z toho je úmyslné zavinění dle § 257 odst. 3, který uvádí, že zaměstnavatel může požadovat po zaměstnanci, kromě náhrady vzniklé škody, také náhradu ušlého zisku. Právní odpovědnost můžeme všeobecně označit za neodmyslitelnou část všech normativních systému. Původ lze hledat v povinnosti nést následky chování, které bylo v rozporu s akceptovanými společenskými normativními pravidly. Smyslem je realizace nápravy a odstranění následků jednání contra legem. Jaromír Harvánek ve své knize Teorie práva definuje právní odpovědnost v jejím základním pojetí „…uplatnění nepříznivých právních následků, stanovených právní normou, vůči tomu, kdo porušil právní odpovědnost. Zahrnuje v sobě tedy prvek nepříznivých právních následků pro rušitele a prvek státního donucení, a to přímého nucení splnění povinnosti či nepřímého realizací sankce.“4 Z těchto informací můžeme vyvozovat, že právní odpovědnosti není jen institutem, ale zároveň i právní vztahem, jehož původ pochází jednání či jiné právní skutečností, ze které dochází ke vzniku právní odpovědnosti. Tento výčet právní odpovědnosti dle jednotlivých právních odvětví, není ucelený, tvoří pouze základní přehled.

4

Harvánek, 2008. str. 380

13

V oblasti soukromého práva vytváří tato skutečnost právní odpovědnost za vady (často se objevuje v obchodním a občanském právu), odpovědnost za bezdůvodné obohacení, odpovědnost z prodlení, odpovědnost za škodu, odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a odpovědnost za zásah do nehmotných statků a hodnot lidské osobnosti. Ve veřejnoprávní oblasti je to pak správní odpovědnost za přestupky nebo jiné správní delikty, trestně právní odpovědnost, tj. u trestných činů a ústavně právní odpovědnost, která je spojena s politicko-právním prostředím. Primární funkcí právní odpovědnosti, s ohledem na její efektivitu, je její reparační náplň, která je protěžována hlavně u majetkové odpovědnosti (funguje jako kompenzační nástroj), kde se jedná převážně o naturální (hmotné) odškodnění. Její další funkcí může být satisfakční, která se aplikuje např. při uplatňování práva na ochranu osobnosti. Funkce jsou preventivní (stimulační), které mají vést k předcházení vzniku situací, kdy dochází k porušení právní povinnosti a represivní, která mívá podpůrný charakter. Její náplní je nějaká újma pro porušitele.

2.2 Škoda Škoda, dle výkladu českého práva představuje újmu, kterou poškozená osoba pocítí na svém majetku, finančně ocenitelných majetkových právech nebo na zdraví, následkem protiprávního jednání jiné osoby (škůdce). Při určování výše škody se vychází z ceny platné v době jejího vzniku. Vzniklou škodu dělíme na skutečnou, to je ta, která představuje tu část majetku, o kterou poškozený přišel – damnum emergens (může se jednat o vyčíslení hodnoty zničené věci či náklady na opravu věci poškozené) a ušlý zisk – lucrum cessans, který je definovaný jako to, o co se mohla hodnota majetku poškozeného zvětšit, pokud by nedošlo ke vzniku protiprávního jednání. Škodou se dle ustanovení § 250 a 257 rozumí majetková újma, ke které došlo důsledkem konkrétního jednání porušující pracovní povinnosti a je zde splněna podmínka kauzálního nexusu. Převážně se jedná o skutečnou škodu. K náhradě ušlého zisku se přistupuje jen

14

výjimečně a musí být splněna podmínka úmyslného zavinění, popř. v opilosti či po zneužití návykových látek. U nedbalostního zavinění nesmí výše škody u jednotlivého zaměstnance přesáhnout částku odpovídající čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku, kterého dosáhl před porušením pracovních povinností. Při odpovědnosti více zaměstnanců, se postupuje tak, že každý z nich hradí poměrnou část vzniklé škody a to dle míry svého zavinění. Při určování výše škody se dle § 251 přihlíží zejména k okolnostem, které bránili splnění povinnosti, a k významu škody, která zaměstnavateli vznikla. Při porušení této oznamovací nebo zakročovací povinnosti je maximální výše náhrady škody trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. V momentu objektivní kumulace více škodních událostí se bude zkoumat naplnění podmínek odpovědnosti zaměstnance za každý škodní případ zvlášť. Pracovním právu od M. Galvase a kol., jsou prvky skutkové podstaty pracovně právní odpovědnosti kompletně popsány. Následující přehled vychází z této publikace a citací z judikatury5. Rozdíl mezi trestním právem a pracovním právem je v tom, že pracovní právo se nezabývá při porušení práva společenskou nebezpečností a za skutkovou podstatu je považován souhrn znaků, které svojí povahou definují určité chování jako protiprávní, případně zaviněné nebo se škodlivým následkem a které musí být splněny, aby vznikl odpovědnostní vztah. Subjektivními prvky skutkové podstaty jsou subjekt a zavinění Objektivními prvky jsou objekt, škoda, jednání subjektu a kauzální nexus (příčinná souvislost). Subjekt v pracovním právu nemůže být jakýkoliv deliktně způsobilý subjekt, je podmíněn pracovněprávním vztahem mezi subjekty.

Těmito subjekty jsou vždy zaměstnavatel

a zaměstnanec. Zaměstnancem se rozumí fyzická osoba, splňující pracovněprávní podmínky pro způsobilost, které jsou vyjmenované v § 6. Jedná se o splnění podmínky dosažení věkové hranice 15 let a doplněno o podmínku, že zaměstnavatel nesmí s touto osobou sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba

5

Galvas, 2001, str. 339-348

15

ukončí povinnou školní docházku. Zaměstnavatelem se pro účely tohoto zákona rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Objektem pracovně právního vztahu je primární pracovně právní vztah, který byl jednáním subjektu porušen a také odstranění škodlivých následků tohoto porušení. Jde o povinnost jednoho ze subjektů strpět negativní následky vybočení, např. povinnost nahradit škodu a právo druhého ze subjektů vyžadovat náhradu újmy, která byla následkem. Subjektivní stránkou je chování subjektu, které je významným prvkem odpovědnosti skutkové podstaty. Je důležité, aby aktivitu, kterou zaměstnanec konal při vzniku škody, bylo možné kvalifikovat jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Dle § 273 se plněním pracovních úkolů rozumí výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popř. zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popř. činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizována zaměstnavatelem. K těmto činnostem také patří dle judikatury § 274 úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu. Dále sem také spadá školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné způsobilosti. Ve stejném paragrafu jsou i definované činnosti, které nejsou v přímé souvislosti s plněním pracovních činností. Mezi ně patří cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

16

Je zde kladen důraz na nutnost přímé souvislosti s plněním pracovních povinností. Nepřímá souvislost není dostačující. Posuzuje se místní, časový a věcný vztah činnosti pracovníka k plnění pracovních úkolů, přičemž je rozhodující věcný vztah – zjednodušeně jde tedy o to, zda při činnosti, již byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.6

6

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1971 (stanovisko), str. 156-157

17

3 Obsah úpravy zákoníku práce 262/2006 Sb. 3.1 Předcházení škodám – prevence Zákoník práce v oblasti škod vychází právě z principu prevence a předcházení škodám, a to jak v oblasti škod, které jsou způsobeny zaměstnancem jeho zaměstnavateli, tak i škod za které odpovídám zaměstnavatel svým zaměstnancům. V akcentaci prevence se pracovní právo v oblasti odpovědnosti za škodu neliší od práva trestního či občanského. Tato prevence a snaha škodám předcházet je v zájmu obou stran a to jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele. Obecnou snahou je, aby ke škodním událostem vůbec nedocházelo, a když už k ní dojde, aby nedošlo ke vzniku škody, popř. aby vzniklá škoda co do rozsahu byla co nejnižší. Ve spojitosti s tímto cílem jsou zaměstnanec i zaměstnavatel vázaní několika povinnostmi, které jsou jim ukládány ze zákona. Zákoník práce rozděluje tyto povinnosti na stranu zaměstnance a zaměstnavatele. Této oblasti jsou věnovány právní úpravy § 248 a § 249 zákoníku práce. § 248 je věnován povinnostem zaměstnavatele. Je zde upravena povinnost zaměstnavatele svým zaměstnancům zajišťovat takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. K oprávněním zaměstnavatele z důvodu ochrany majetku patří oprávnění v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při této kontrole musí být dodržena zásada ochrany osobnosti (dbát ochranu cti, důstojnosti a soukromí). Tuto prohlídku smí provádět pouze osoba stejného pohlaví. Při nahlášení nedostatku v podobě absence potřebných pracovních podmínek, ukládá zaměstnavateli povinnost tyto nedostatky odstranit. Mezi základní povinnosti zaměstnavatele také patří soustavná kontrola práce správného plnění pracovních povinností zaměstnance, právě v souvislosti předcházení škodám. Neplnění této povinnosti bývá často jeden z argumentů zaměstnance, na který bývá poukazováno při způsobení škody ve snaze snížit míru zavinění nebo se úplně vyvinit ze způsobené škody, popř. snížit výši náhrady škody, která je na něm uplatňována.

18

V rámci zajištění pracovních podmínek musí zaměstnavatel zaměstnance mimo jiné seznámit s jeho úkoly a předpisy, které má dodržovat, zaměstnance zaškolit, vybavit potřebným materiálem a nářadím. Zaměstnanec musí mít k práci dostatečný prostor, světlo, ovzduší apod.7 V ustanovení § 249 jsou zakotveny povinnost zaměstnance a to jak obecné povahy, které se týkají předcházením škod, které mohou vzniknout v budoucnosti, ale které ještě nehrozí a povinnosti, které směřují k zabránění vzniku již konkrétních hrozících škod. Zaměstnanec je dle tohoto ustanovení povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení (toto ustanovení odpovídá § 415 občanského zákoníku, který uvádí povinnost každého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí). Hrozí-li škoda, je povinen na ní upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Pokud k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli je třeba neodkladného zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Jestliže zaměstnanec zjistí, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci. Tato oznamovací povinnost je založena na povinnosti zaměstnance ohlásit hrozící možnou škodu, kterou zjistil na pracovišti a to svému nadřízenému zaměstnanci. Je také povinen oznámit, že nemá zajištěny potřebné pracovní podmínky k plnění svých pracovních úkolů. Oznamovací povinnost má zaměstnanec za všech okolností. U případů, kdy je prokazatelně zjištěno, že ve firmě byla závada v pracovních podmínkách znemožňující řádný výkon hmotně odpovědných pracovníků známa, není třeba, aby tato závada byla hlášena zvlášť (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 42/1961). U uzavřených dohod o odpovědnosti zaměstnance je provedení písemného oznámení podmínkou pro následné odstoupení zaměstnance od těchto dohod. Toto je upraveno ustanovením § 253 odst. 1 a § 256 odst. 1 zákoníku práce.

7

Jouza, Číslo 7/2004, str. 249.

19

Při povinnosti upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance není v zákoně přesně popsáno, kterému vedoucímu zaměstnanci, je třeba předmětnou skutečnost nahlásit. Standardně je za tuto osobu považován nejblíže dostupný vedoucí zaměstnanec. Oznamovací povinnost také nerozlišuje mezi škodou, která vznikla zaměstnavateli nebo jiným zaměstnancům, či zda se jedná o škodu na zdraví či majetku, nebo na rozsahu hrozící škody. Této povinnosti je také věnováno ustanovení § 106 odst. 4 písm. f, které upravuje oznamovací povinnost vůči nadřízenému zaměstnanci ve spojitosti s bezpečnosti a ochranou zdraví při práci, popř. upozornění na nedostatky a závady na pracovišti, které by bezprostředním a zásadním způsobem mohly ohrozit zdraví a bezpečnost zaměstnanců. Povinnost zakročovací upravena ustanovením § 249 odst. 2, spočívá v aktivním jednání, které je konáno ve snaze odvrátit hrozící bezprostřední škodu. K odvrácení této hrozící škody by nestačilo upozornění nadřízeného a hrozilo by nebezpečí z prodlení. Takto konat nemusí zaměstnanec v případě, že mu v tom brání důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popř. osoby blízké.8 Povinnost zakročit zaměstnanec nemá, brání-li mu v tom důležitá okolnost, například v případě, že není dostatečně odborně vzdělán, není schopen obsluhy zařízení, strojů či dopravních prostředků, případně fyzicky schopen zakročit.9

3.2 Odpovědnost zaměstnance za škodu 3.2.1 Obecná odpovědnost za škodu Obecná odpovědnost za škodu je upravena ustanovením § 250, na které navazuje další právní úprava, která řeší zvláštní druhy odpovědnosti. Ke vzniku této odpovědnosti musí být splněny vždy současně některé podmínky, kterými jsou porušení pracovních povinností, škodlivý následek – vznik újmy vyjádřitelné v penězích, příčinná souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi a také zavinění ze strany zaměstnance, které musí zaměstnavatel

8

Osoba blízká je upravena § 116 občanského zákoníku (osobu blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní). 9

Bělina, 2008, strana 620

20

prokázat, kromě zvláštních úprav § 252 a § 255, kterými jsou odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. Tato odpovědnost se poměrně sníží, pokud vzniklá škoda byla také způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele. Podle § 250 je často postupováno u škody, která byla zapříčiněna při plnění pracovních úkolů nedbalostí vedoucího pracovníka. V těchto případech je kladen důraz na zjištěný přesné náplně práce daného zaměstnance a co přesně patřilo mezi jeho povinnosti. Dle pracovněprávních předpisů se postupuje i v případech, kdy zaměstnanec při výkonu svých pracovních povinnost způsobí škodu nejen zaměstnavateli, ale i třetí osobě. V těchto případech se poté škoda uplatňuje po zaměstnavateli, u kterého je ten, kdo škodu způsobil v pracovním poměru, a ten poté uhrazení škody požaduje na tomto zaměstnanci. Tato škoda vzniklá zaviněným jednáním plynoucím z pracovněprávních vztahů a povinnosti z ní vyplývající trvají i po skončení pracovního poměru. Zaměstnanec je odpovědný pouze za škodu, která vznikla v souvislosti s jeho zaviněným porušením pracovněprávních předpisu a to jak úmyslným, tak i z nedbalosti. V tomto případě lze po zaměstnanci požadovat náhradu vzniklé škody pouze v případech, kdy zaměstnavatel prokáže zavinění škody zaměstnancem a také kauzální nexus mezi porušením povinností a vznikem škody, které vychází z pracovněprávního vztahu. V těchto případech zákon vychází z presumpce neviny. Takzvané důkazní břemeno je v tomto případě na straně zaměstnavatele. Výjimku tvoří právě ustanovení § 252 a § 255. Zaměstnavatel, v případě naplnění všech nutných předpokladů pro vznik škody, odpovídá za následek, bez ohledu na to, zda-li zavinil vznik škody či nikoliv. V ustanoveních § 251, § 257 a § 262 je řešen rozsah a způsob náhrady škody zaměstnancem, kterým se budu věnovat v kapitole rozsah a způsob náhrady škody zaměstnancem.

21

K tématu obecné odpovědnosti zaměstnance je třeba také podotknout, že vždy je nutné „…mít na zřeteli rozdíl mezi přímou a nepřímou souvislostí s plněním pracovních úkolů. Při souvislosti jen nepřímé odpovědnost nevzniká.“10

3.2.2 Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody Ze zákona vyplývá zaměstnancům povinnost předcházet vzniku škodních událostí. Dle ustanovení § 251 může zaměstnavatel na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. V tomto případě však nesmí u dotčeného zaměstnance výše náhrady překročit trojnásobek jeho měsíčního platu. Po zaměstnanci nelze požadovat celou náhradu škody, její výše musí být stanovena s ohledem na okolnosti, které tuto situaci provázeli. Dle druhého odstavce se zaměstnanec zbavuje odpovědnosti v případech vzniklé škody, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. V tomto případě naopak vzniká nárok zaměstnanci na náhradu škody, kterou utrpěl při odvracení vzniklého nebezpečí. Jednou z podmínek je to, že zaměstnanec sám tuto situaci nevyvolal a jednal způsobem přiměřeným okolnostem případu. V tomto případě odpovědnosti se musí jednat o zavinění způsobené minimálně vědomou nedbalostí. Nevědomá nedbalost v tomto případě nedostačuje pro vznik odpovědnosti.

3.2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Odpovědnost v tomto případě může vzniknout pouze při splnění následujících podmínek definovaných v ustanovení § 252 až § 254. Se zaměstnancem musí být uzavřena dohoda o odpovědnosti

k ochraně

hodnot

svěřených

zaměstnanci

k vyúčtování (dohoda

o odpovědnosti). Za tyto hodnoty jsou považovány hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu 10

Pokorný, Hochman, 2003. Str. 275

22

nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny. Při vzniku schodku na těchto hodnotách je zaměstnanec za tento rozdíl odpovědný. Schodkem je v tomto případě rozdíl zjištěný mezi účetní evidencí a skutečným stavem. Dále musí být uzavřena platná pracovní smlouva, popř. jiná forma pracovního vztahu.11 Předmětem této právní úpravy nejsou věci, které nejsou definovány pro oběh nebo obrat. Může se jednat o motorové vozidlo, předměty, stroje, přístroje a zařízení zaměstnavatele, které jsou inventární povahy. Dohoda o odpovědnosti musí být vyhotovena v písemné podobě. Nelze ji uzavřít se zpětnou platností (retroaktivita). Musí být uzavřena s osobou starší 18 let, tzn. nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhla 18 let věku. Při ztrátě způsobilosti zaměstnance k právním úkonům nebo její omezení, není možné, aby jeho zástupce mohl za něj uzavřít tuto dohodu. Předmětem dohody o odpovědnosti můžou být jen věci, které jsou uvedeny v § 252 odst. 1 zákoníku práce. Dohoda o odpovědnosti může být také součásti pracovní smlouvy. Důležitou podmínkou je také vlastnoruční podpis dohody o odpovědnosti. Bez podpisu je dohoda neplatná. U tohoto druhu odpovědnosti nemusí zaměstnavatel zavinění prokazovat. Stačí pouze prokázat, že ke schodku na svěřených hodnotách skutečně došlo a že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je uzavřena dohoda o odpovědnosti za tyto hodnoty. Zákon vychází z předpokladu, že vždy došlo minimálně k nedbalosti ze strany zaměstnance a předpokládá se, že zaměstnanec má svěřené hodnoty po celou dobu u sebe a ovládá je nezávisle na vůli zaměstnavatele. Ke zproštění odpovědnosti (částečné nebo úplné) může dojít v případě, že zaměstnavatel zanedbáním svých povinností neumožnil zaměstnanci řádně se svěřenými hodnotami nakládat. Obvyklým důvodem pro zproštění odpovědnosti bývá prokázání ze strany zaměstnance, že se svěřenými hodnotami mohl manipulovat také někdo jiný, kdo nemá uzavřenou dohodu o odpovědnosti. Musí se ale prokázat, že škoda skutečně vznikla jako

11

Upraveno ustanovením § 74 až § 77 zákoníku práce – dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

23

následek jednání třetí osoby. Pokud se zaměstnanci nepodaří zcela nebo zčásti prokázat, že schodek vznikl bez jeho zavinění, odpovídá za tento zjištěný rozdíl v plném rozsahu. Starostí zaměstnavatele je také popsání pracovních činností, pro které je třeba mít uzavřenou dohodu o odpovědnosti. Seznam těchto činností bývá sepsán v některém z interních dokumentů firmy.12 K sepsání dohody o odpovědnosti může dojít mezi zaměstnavatelem a jednotlivým zaměstnancem nebo mezi více zaměstnanci, kteří pracují na jednom pracovišti (prodejna, sklad). Ve druhém případě se tedy jedná o společnou odpovědnost zaměstnanců, kdy všichni odpovídají za schodek společně. V ustanovení § 253 najdeme seznam důvodů, kdy může dojít k odstoupení zaměstnance od dohody o odpovědnosti. Jedná se o případy, kdy zaměstnanec vykonává jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 dnů od obdržení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Při společné odpovědnosti může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti také odstoupit, jestliže na pracoviště je zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení od dohody musí být provedeno v písemné podobě. Tato dohoda zaniká dnem doručení tohoto odstoupení od smlouvy zaměstnavateli nebo také dnem ukončení pracovního poměru. Pokud toto odstoupení není provedeno písemně, není to důvod pro neplatnost tohoto odstoupení, ale zaměstnanec musí jinak prokázat, že k odstoupení došlo. Jako u ostatních druhů odpovědnosti zaměstnance za škodu, je zde předpokladem vzniku zavinění. Nedostačuje pouze objektivní odpovědnost, ale vyvinění (exkulpace) je na straně zaměstnance. Společná odpovědnost zaměstnanců dle ustanovení § 252 je zvláštním druhem odpovědnosti, která se uzavírá obvykle s více zaměstnanci najednou (kolektiv zaměstnanců), kteří disponují na pracovišti se svěřenými hodnotami, které jsou určené k vyúčtování, v případech, kdy není možné zajistit, aby s těmito hodnotami manipuloval pouze konkrétní zaměstnanec (prodejna, sklady, nebo jiné provozy, kde se pohybuje více zaměstnanců najednou). Tato dohoda o odpovědnosti je sepisována s každým zaměstnancem zvlášť

12

Například organizační nebo pracovní řád

24

a obsahuje doložku o společné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování. Platnost každé jednotlivé dohody o odpovědnosti se poté posuzuje samostatně. Tato dohoda musí být sepsána se všemi pracovníky, kteří mají ke svěřeným hodnotám přístup a mají možnost s nimi disponovat.13 Ke vzniku smlouvy o kolektivní odpovědnosti dojde až v okamžiku podepsání všemi osobami, kterých se tento kolektivní závazek týká. V ustanovení § 254 odst. 1 zákoníku práce je definováno, kdy se provádí inventarizace. Přesný popis a podrobná úprava provádění inventarizace, kterou se zjišťují schodky, je popsána v § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Provedení inventury je proces, který stanovuje skutečný stav hodnot svěřených k vyúčtování. Inventurní výsledek se následně porovnává s účetním stavem. V případě zjištění, že skutečný stav hodnot je menší než účetní, dochází ke schodku, za který je odpovědný zaměstnanec, který má tyto hodnoty svěřeny k vyúčtování. Inventarizace se provádí při změně vedoucího zaměstnance či jeho zástupce, při změně ve skupině zaměstnanců, které pojí kolektivní odpovědnost, při odstoupení kteréhokoliv z nich. Pokud v těchto případech nedojde provedení inventury z pokynu zaměstnavatele, má kdokoliv z kolektivně odpovědných zaměstnanců právo požádat o provedení této inventury. Pakliže o provedení inventury nepožádá, zůstává v platnosti odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, který bude případně zjištěn při nejbližší inventuře. Stejný postup se uplatňuje i u zaměstnance, který přichází na pracoviště, kde platí kolektivní odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, pokud o provedení inventarizace nepožádal. Tento zaměstnanec má možnost samozřejmě od této dohody odstoupit. Provedení inventarizace hodnot svěřených k vyúčtování, není na újmu platnosti dohody o odpovědnosti. V tomto případě však musí zaměstnavatel jinými prostředky dokázat stav hodnot a prostředků, které byly zaměstnanci svěřeny na základě dohody o odpovědnosti, tzn. stav hodnot v době přebrání zaměstnancem a to, že došlo ke schodku na svěřených hodnotách.14 Pro částečné nebo úplné zproštění zaměstnance odpovědnosti za vzniklý schodek na svěřených hodnotách je dle zákona nutné, aby zaměstnanec prokázal nejen existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek mohl vzniknout zcela nebo zčásti bez jeho 13

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1984. Strana 279

14

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Co 1901/98

25

zavinění, ale i příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi a vznikem schodku. Musí tedy prokázat, že bez těchto skutečností by schodek nevznikl tak, jak vznikl. Za důvod ke zproštění odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách proto nelze považovat zjištění, že určité okolnosti (např. nedostatečná personální obsazenost prodejny) mohly mít vliv na vznik schodku, pokud není současně prokázáno, že příčinou schodku nebo jeho části skutečně byly.15

3.2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí Dalším druhem zvláštní odpovědnosti za zaměstnance za škodu je odpovědnost za ztrátu věcí, která je upravena ustanoveními § 255 a § 256. Tento druh odpovědnosti se v několika směrech podobá odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Tato odpovědnost se vztahuje na ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které jsou zaměstnavatelem svěřeny zaměstnanci. Odpovědnost je spojena pouze se ztrátou těchto věcí, nikoliv s jejich poškozením, které je posuzováno dle § 250. Nejčastěji se jedná o mobilní telefon, přenosný počítač, kalkulačka, diktafon, osobní ochranné pracovní pomůcky. Vznik této odpovědnosti je spojen s jednou ze dvou zákonem definovaných písemných forem, kterými zaměstnanec přijímá tuto odpovědnost. Tato odpovědnost se dělí na věci, jejichž hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč, které se zaměstnanci svěřují na základě písemného potvrzení a na věci, jejichž hodnota přesahuje 50 000 Kč, u kterých se se zaměstnancem uzavírá dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí. Zaměstnanec v tomto případě přebírá odpovědnost za konkrétní věc a její převzetí stvrzuje svým podpisem. Jedná se o dvoustrannou dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kde se zaměstnavatel zavazuje předat věc potřebnou k výkonu práce zaměstnanci na dobu nezbytně nutnou a tento vyjadřuje souhlas s vrácením této věci nebo nahrazením hodnoty věci v případě její ztráty. Tato dohoda může být sepsána pouze s fyzickou osobou, která v den podpisu dosáhla 18 let. Je zde také vyloučena retroaktivita. Při omezení nebo zbavení způsobilosti zaměstnance k právním úkonům, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí.

15

Usnesení KS v Ostravě, sp. zn. 16 Co 131/98, SR č. 10/1998, strana 262

26

Na rozdíl od odpovědnosti za schodek, kde se odpovědnost týkala hotovosti, cenin, zboží a materiálu, které byly předmětem oběhu či obratu, se odpovědnost za ztrátu svěřených věcí vztahuje na konkrétní předmět, který je jasně identifikovatelný a je používán výhradně zaměstnancem, který má možnost ho po celou dobu zabezpečit. Tuto odpovědnost nelze vztahovat na věci, ke kterým má přístup i někdo jiný, popř. je někdo jiný používá. Předmětem této úpravy nemůže být např. vybavení kanceláře, do které má přístup i někdo než odpovědný zaměstnanec (úklidová firma, jiný zaměstnance). K exkulpaci zaměstnance v tomto případě postačí, když prokáže, že měl věci uložené např. v uzamčené skřínce, nebo že se následkem pracovního úrazu nemohl o věci postarat. Patří sem i skutečnost, že zaměstnavatel nezajistil zaměstnanci možnost tyto věci řádně zajistit (např. poskytnutím uzamykatelné skříňky) a následkem toho došlo ke ztrátě svěřených věci. Odpovědnosti se zaměstnanec také zbaví v případě krádeže věcí. Jedna z příčin možného odstoupení zaměstnance od odpovědnosti je dle ustanovení § 256 právě nezajištění dostatečných podmínek pro zabezpečení svěřených věcí ze strany zaměstnavatele. Odstoupení od odpovědnosti musí být provedeno písemně. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od dohody uveden den pozdější. Pokud toto odstoupení není v písemné podobě, nemá to vliv na platnost odstoupení, ale může způsobit komplikace na straně zaměstnance v případě, že zaměstnavatel popře existenci tohoto odstoupení.

3.2.5 Rozsah a způsob náhrady škody Rozsah náhrady škody je v zákoníku práce v ustanoveních § 257 až 260 rozdělen dle jednotlivých druhů odpovědnosti zaměstnance za škodu. Důležitým aspektem při stanovování její výše je fakt, že je omezena na základě některých skutečností (typů a podmínek vzniku odpovědnosti a následné škody) a průměrné výše platu. U některých odpovědností a splnění předpokladů je naopak požadována náhrada v plné výši. Dalším z vlivů, který se projevuje při stanovování výše náhrady škody, je způsob právní úpravy, která je založena na soukromoprávním principu, tudíž se jedná o dispozitivní právní normu, která tituluje zaměstnavatele učinit rozhodnutí, v jaké výši bude po zaměstnanci požadovat náhradu vzniklé škody, samozřejmě v mezích upravených právní úpravou. A také, zdali vůbec bude tuto škodu uplatňovat.

27

Při určení škody se vychází z ceny v době poškození.16 Formou způsobené škody může být – ztráta, poškození, zničení, vznik povinnosti platit zbytečné penále nebo úroky, vyplácení finančních částek bez právního důvodu. Tato škoda může vzniknout zaměstnavateli, zaměstnanci nebo třetí osobě. Za škodu způsobenou třetí osobě je povinen škodu uhradit zaměstnavatel, který ji poté požaduje od zaměstnance, který škodu způsobil. Způsobem náhrady škody u obecné odpovědnosti dle ustanovení § 257 je náhrada skutečné škody zaměstnavateli a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady dle § 257 odst. 2 nesmí u škody způsobené z nedbalosti u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení pozbývá platnosti, jestliže byla škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. „Je-li věc zničena tak, že ji nelze uvést do původního stavu, je skutečnou škodou náklad nutný na pořízení nové věci po odečtení částky odpovídající opotřebení věci. Je-li věc poškozena a lze ji uvést do původního stavu, je skutečnou škodou náklad nutný na opravu. Při opravitelném poškození věci je skutečnou škodou náklad na opravu věci.“17 Dle ustanovení § 257 odst. 4 způsobí-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Dle ustanovení § 257 odst. 5 hradí při odpovědnosti více zaměstnanců, každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Byla-li úmyslná škoda způsobena neznámým pachatelem a není tedy zjištěno, zda pachatel byl nebo nebyl pracovníkem organizace, může podle judikatury organizace uplatnit nárok na poměrnou náhradu škody proti pracovníkovi, který ke vzniku této škody přispěl porušením pracovních povinností z nedbalosti, a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho zavinění.18 Dle právní dikce je rozdílný přístup k odpovědnosti zaměstnance u obecné odpovědnosti a odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které byl zaměstnanec povinen vyúčtovat 16

Galvas, Prudilová, 2005, str. 194

17

Jakubka, Jouza, Salačová, č. 1-2/2009 str. 313.

18

Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních (Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vydal Nejvyšší soud ČSSR, Praha 1980), str. 79

28

nebo odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. Obecně můžeme konstatovat, že u posledně dvou jmenovaných je přístup podstatně přísnější. U obecné odpovědnosti zaměstnance při nedbalostním zavinění platí určitý limit pro náhradu výše škody. Tento limitní strop náhrady výše škody, však u odpovědnosti za schodek a ztrátu neplatí a zaměstnanec je za výši škody odpovědný v plné výši. U ztráty svěřených věcí však dikce zákona upřesňuje: „skutečná škoda, kterou má zaměstnanec podniku nahradit v případě ztráty předmětu, které mu byly svěřeny na písemné potvrzení, je omezena na skutečnou újmu, která nastala na majetku podnik, a nelze do ní zahrnovat ušlý zisk.“19 U dohod o společné odpovědnosti zaměstnanců za svěřené hodnoty, budou za vzniklý schodek odpovědní všichni společně. Výše náhrad podílu jednotlivých zaměstnanců se bude rozpočítávat dle poměru jejich hrubého výdělku za rozhodné období. U těchto dohod bývá navíc stanoven vedoucí a zástupce vedoucího, u kterých se následně při určování výše podílu náhrad jednotlivých zaměstnanců započítává jejich plat ve dvojnásobné výši. Výše náhrady nesmí dle ustanovení § 260 odst. 2 u jednotlivého zaměstnance přesáhnout výši průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody. Nestačí-li tyto jednotlivé podíly k náhradě celé škody, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru svých dosažených hrubých výdělků. Pokud je v tomto případě zjištěna individuální odpovědnost některého ze společně odpovědných zaměstnanců za část vzniklé škody, náhrada škody se řídí povinností zaměstnance uhradit část škody, kterou mírou svého zavinění způsobil a zbytek hradí všichni společně a to způsobem popsaným výše. Ustanovení § 260 odst. 4 je věnováno způsobu výpočtu hrubých výdělku pro následné definování výše jednotlivých podílů náhrady škody. Dle zákona není možné uzavřít jiný rozsah společné odpovědnosti, než jaký umožňuje zákonná úprava. Ustanovení upravující rozsah společné odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování jsou donucující povahy a dohodou účastníků nemůže být sjednán jiný rozsah společné odpovědnosti, a to ani ve prospěch zaměstnance, ani ve prospěch podniku, ani ve vztahu mezi zaměstnanci.20 Pokud by již došlo k náhradě vzniklé škody ze strany zaměstnance a následně by se z části nebo úplně vyvinil, jednalo by se ze strany zaměstnavatele, který přijal plnění náhrady vzniklé škody, o neoprávněný majetkový prospěch. 19

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.12.1960, sp. zn. 2 Cz 121/60.

20

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 64/1961, str. 182.

29

3.2.6 Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance za škodu Tato část je upravena ustanoveními § 261 až § 264, která obsahuje popis situací a podmínky, které činí odpovědným nebo naopak zbavují odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu. Stejně jako v jiných právních oborech je tato skutečnost spojena s deliktní způsobilostí zaměstnance a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. K zodpovědnosti zaměstnance za škodu, musí být tento v době konání, nebo naopak opomenutí konán, či zdržení se konání, schopen ovládat své jednání a být schopný posoudit následky takového jednání. Pokud tomu tak je, stává se odpovědným za vzniklou škodu, v opačném případě není za způsobenou škodu odpovědným. Podobnou úpravu můžeme najít také v občanském zákoníku v ustanovení § 422. Výjimku z výše uvedeného činí: „Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.“21 Stejně jako zákoník práce v ustanovení § 262 odst. 2, se k uvedené problematice staví i ustanovení § 423 zákoníku práce, kdy tím dávají najevo, že není třeba zbavovat odpovědnosti za škodu osoby, které se do stavu, ve kterém nejsou schopny ovládnout své jednání či posoudit následky, dostali vlastní vinou, bez ohledu, zdali úmyslně či z nedbalosti. Nejčastějším příkladem v této situací bývá užití alkoholu nebo návykové látky. Zákoník práce se také v ustanovení § 261 odst. 3 zabývá odpovědností zaměstnance za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Úmysl je v tomto případě podmínkou. Definovaní dobrých mravů najdeme v judikatuře: „Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutí ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.“22 Úmysl a zavinění ze strany zaměstnance v tomto případě prokazuje zaměstnavatel. Výše náhrady škody je dle ustanovení § 262 určována zaměstnavatelem. U škody, která je způsobena vedoucím zaměstnancem, který je statutárním orgánem nebo jeho zástupce, sám

21

Zákony: sborník úplných znění zákonů a souvisejících předpisů z oblasti pracovního práva 2010 Str. 54.

22

Rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne

26.9.2007.

30

nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určuje výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil. Pokud dojde ke stanovení výše náhrady vzniklé škody jednostranným úkonem na straně zaměstnavatele, kterou hodlá poté nárokovat na zaměstnanci, je jeho povinností se zaměstnancem tuto výši škody projednat a písemně mu jí oznámit obvykle do 1 měsíce ode dne, kdy došlo ke vzniku škody a zjištění, že za ní zaměstnanec odpovídá (viz ustanovení § 263 odst. 1). Uvedená měsíční lhůta není fixní. Nedodržením této lhůty nárok zaměstnavatele nezaniká. Zákoník práce nám také upravuje způsob uzavření dohody o náhradě škody. Obsahem této dohody musí být výše požadované náhrady škody ze strany zaměstnavatele a uznání závazku ze strany zaměstnance. Forma této dohody musí být písemná. Jestliže ve firmě působí odborová organizace, musí s touto organizací být projednána jakákoliv náhrada škody, která překračuje částku 1000 Kč. Jestliže zaměstnavatel stanovil tuto výši škody jednostranně, neprojednal její výši s odpovědným zaměstnancem a odborovou organizací a tuto škodu na zaměstnanci uplatňuje, aniž by mu jí vůbec oznámil, jedná se o nárok, který ještě není dle dikce zákona splatný. Dle ustanovení § 264 může z důvodů zvláštního zřetele hodných soud výši náhrady škody přiměřeně snížit. V tomto případě je soudu přiřknuto tzv. moderační právo, kterým může soud zmírnit výši náhrady škody, přitom se vychází z posouzení, zda-li jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, okolností vzniku škody a míry zavinění škody zaměstnancem. Soud může určit výši náhrady škody, která může být nižší než skutečná škoda nebo může určit limit náhrady této škody. Při náhradě škody má zaměstnanec několik možností jak postupovat. Jsou jimi naturální plnění k odčinění škody, uvedení v předešlý stav a v poslední řadě finanční náhrada. Zaměstnavatel by takové plnění měl přijmout. Ne vždy je však poškozený povinný snést úsilí zaměstnance např. o uvedení do předešlého stavu. Jeden z důvodu může být například nedostatečná kvalifikace. Naopak firma by měla zaměstnanci poskytnout dostatečnou součinnost k odstranění škody. V této problematice by mělo jít hlavně o společnou dohodu a dostatečnou vzájemnou komunikaci mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

31

4 Možnost pojištění odpovědnosti za škodu Tím, že právní úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, je do určité míry vnímána jako subjektivní, je zaměstnanec při důsledném a zodpovědném respektování předpisů částečně chráněn. Zaměstnanec má také možnost se rozhodnout, zdali příjme zodpovědnost za svěřený předmět či hodnoty svěřené k vyúčtování. Další z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu v některých případech je úmyslné zavinění. Všechny tyto skutečnosti napovídají, že při respektování několika základních pravidel je riziko zaměstnance, že způsobí svému zaměstnavateli nebo třetí osobě škodu, vcelku malé. V tomto bodě je však třeba připomenout, že k zavinění, které podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu, stačí i nedbalost, díky které může vzniknout škoda i při nepatrné ztrátě pozornosti zaměstnance při výkonu povolání. Téměř nikdy nelze vyloučit riziko ztráty pozornosti při práci, nebo přehlédnutí některé skutečnosti, která může vést ke vzniku škodní události. Z tohoto titulu je zajímavou alternativou pro zaměstnance možnost se proti takovým situacím pojistit. Většina komerčních pojišťoven má ve svém portfoliu i tento typ pojištění. Nabídky jednotlivých pojišťoven se od sebe liší. Při uzavřeném pojištění pro případ odpovědnosti za škodu při výkonu povolání je řešení náhrady vzniklé škody následně daleko příjemnější, a to jak pro zaměstnance, tak i pro samotného zaměstnavatele. Část firem po svých zaměstnancích na určitých pozicích i toto pojištění vyžaduje – častým příkladem jsou práce ve skladu, práce s manipulační technikou, řidiči z povolání, atd. Některé z firem řeší toto pojištění i rámcově za celou firmu a nově nastupující zaměstnanec se vlastně jen připojuje k této rámcové smlouvě. Jsou i firmy, které placení pojistného svým zaměstnancům nabízejí jako bonus. Vzhledem k tomu, že právní úprava odpovědnostní za škodu má v pracovním právu svá specifika, nabízejí pojišťovny tento typ pojištění jako samostatný druh. Při pojištění má zaměstnanec, který škodu svým jednáním způsobil, nárok, aby tato vzniklá škoda byla při splnění několika podmínek zaměstnavateli uhrazena. Jedna z podmínek musí být neúmyslné zavinění. Při úmyslném zavinění pojišťovna vylučuje pojistné plnění. Další z podmínek je, že zaměstnavatel musí vyžadovat náhradu škody po zaměstnanci. Bez vzniku povinnosti plnění škody na straně zaměstnance opět nelze plnit. V případě pojistného plnění je tato částka poskytována přímo zaměstnavateli. 32

Jednotlivé druhy pojištění se od sebe u jednotlivých pojišťoven navzájem velmi liší, proto je třeba k výběru přistupovat velmi obezřetně. Při výběru je dobré porovnat několik pojištění mezi sebou a přihlédnout i k výši maximálního plnění s ohledem na hranici čtyřapůlnásobku průměrné mzdy zaměstnance. Pojištění by obecně mělo sloužit ke snížení následků vzniklé škody a vytvořit příjemné prostředí na pracovišti snížením rizika pro samotné zaměstnance.

33

5 Závěr Otázka odpovědnosti za škodu a následná náhrady škody je jedna ze složitějších oblastí práva. Stejně tak je tomu i u pracovního práva. Tomuto právnímu institutu je věnováno poměrně dost prostoru v právních úpravách. Jedná se o jeden z nejstarších vztahů, kterými se právo zabývá. Už i římské právo věnovalo významnou pozornost odpovědnosti za škodu. V soukromém právu se této nejčastější odpovědnosti za škodu věnují všechna odvětví. Samozřejmostí při úpravě odpovědnosti za škodu je důraz kladený na prevenci a předcházení rizik vzniku škody. Úprava zákoníku práce je kogentní povahy – viz ustanovení § 4b odst. 1: práva nebo povinnosti v pracovně právních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Od ustanovení uvedených v § 363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance. Úprava zákoníku práce vychází ze základního principu vzájemné odpovědnosti za škodu, dle toho, komu vznikla, to může být vůči zaměstnavateli nebo zaměstnanci. Zákoník práce nám upravuje jak obecnou odpovědnost za škodu, tak i zvláštní druhy odpovědnosti. Snahou této práce bylo přiblížit čtenáři základní rozsah právní úpravy problematiky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. Cílem bylo rozebrat jednotlivé druhy odpovědnosti a popsat příklady, kdy je zaměstnanec za škodu odpovědný a případně v jaké výši. Aktuální právní úprava – zákon 262/2006 Sb. zákoník práce ve znění pozdějších předpisů navazuje na předchozí právní úpravu – zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Už z tohoto je patrné, že v oblasti pracovního práva dlouho nedocházelo k zásadním změnám v úpravě jejího obsahu. I změny, ke kterým v nové právní úpravě došlo, nejsou nijak převratné. K základním principům obsaženým v právní úpravě patří objektivní odpovědnost zaměstnavatele, subjektivní odpovědnost zaměstnance, definovaní omezení náhrady škody u zaměstnance, pokud došlo k zavinění škody v důsledku nedbalosti či o presumované zavinění zaměstnance v některých zvláštních případech odpovědnosti a výjimky z těchto zásad. V právní úpravě se u náhrady škody promítá rozdílné ekonomické postavení mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jedním ze způsobů, jak se toto rozdílně postavení

34

projevuje je limitace odpovědnosti zaměstnance za škodu. Tento limit se však nevztahuje na škody, které vznikly úmyslným zaviněním zaměstnance, v opilosti nebo následkem použití jiných návykových látek. V těchto případech vzniká zaměstnanci odpovědnost za vzniklou škodu v plné výši. Důležité je z mého pohledu omezení odpovědnosti zaměstnance v případě, kdy ke vzniku škody dojde z nedbalosti, kdy právě tento princip odpovídá výše uvedenému nerovnému postavení subjektů v pracovněprávním vztahu (zaměstnanec vs. zaměstnavatel). Z toho vyplývá zesílená ochrana zaměstnance, která je jedním z hlavních rysů této právní úpravy. Tuto právní oblast v její současné právní úpravě bych hodnotil jako dostačující. Domnívám se, že budoucí vývoj bude směřovat k větší flexibilitě a bude dávat větší prostor pro individuální smluvní ujednání o úpravě náhrady škody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Tato volnost úpravy by však neměla mít vliv na ochrannou funkci pracovního práva. Předpokládám, že i nadále zůstane zachována horní hranice náhrady škody a to tak, aby nebyla existenčně likvidační pro zaměstnance. Složité je v této problematice určování míry nebo podílů zavinění a kauzálního nexusu. Často také dochází ze strany zaměstnavatel k přehlížení důležité povinnosti, kterou je zajišťování vhodných pracovních podmínek. U této problematiky např. nutnost zajistit zaměstnanci mít svěřenou věc pod neustálou kontrolou, popř. zajištění podmínek pro její možnost bezpečného uložení. Problém je často také v pozici zaměstnance vůči zaměstnavateli v případě, že po něm zaměstnavatel požaduje podepsání dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí či odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách určených k vyúčtování. Bez této dohody není často možné uvedenou práci vykonávat, proto v tomto bodě bývá pozice zaměstnance z části oslabena. Uvedené problémy však nevyplývají z nedostatečné nebo nepřehledné právní úpravy, ale spíše z nesprávné interpretace a používání jak ze strany zaměstnance, tak i zaměstnavatele.

35

6 Použité zdroje 1. BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo 3. vydání. Praha: C. H. Beck 2007, ISSN 18027075. 2. BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2008, ISBN 978-80-7179-607-7. 3. BREJCHA A., Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, ISBN 80-85963-92-2. 4. Česko. Zákony: sborník úplných znění zákonů a souvisejících předpisů z oblasti pracovního práva: k 1.1.2010. Český Těšín: Poradce 2010. 5. GALVAS, M.; PRUDILOVÁ, M. Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno: CP Books, 2005, ISBN 80-251-0523-7. 6. GALVAS, M. Pracovní právo: zákon, komentáře, vzory, judikatura. Brno: CP Books, 2005, ISBN 80-210-2665-0. 7. GALVAS, M a kol. Dodatek k učebnici Pracovní právo. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, ISBN 80-210-2665-0. 8. HARVÁNEK, J a kol. Teorie práva, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, ISBN 978-80-7380-104-5. 9. JAKUBKA, J.; JOUZA, L.; SALAČOVÁ, M. Zákoník práce s komentářem, Poradce č. 12/2009. Praha: Poradce s.r.o., s. 313. 10. JOUZA, L. Odpovědnost zaměstnance za škodu. In Daně, účetnictví – vzory a případy. Číslo 7/2004, s. 249. 11. Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních: sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zrráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964 -1969. Praha: Nejvyšší soud ČSSR, 1980. 12. POKORNÝ, M; HOCHMAN, J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním: praktická příručka. Praha: Linde, 2003, ISBN 80-7201-402-1. 13. SPIRIT, M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80-7380-104-5.

36

Použité judikáty: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.12.1960, sp. zn. 2 Cz 121/60. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Co 1901/98 Rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26.9.2007. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1971. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 55/1984. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 64/1961. Usnesení KS v Ostravě, sp. zn. 16 Co 131/98, SR č. 10/1998.

Právní předpisy: Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Internetové zdroje: HAVIT 1998 - 2012. HAVIT Zákony a právní normy: Zákony, vyhlášky, nařízení vlády a jiné právní

normy

České

republiky

[online].

[cit.

19.4.2012].

Dostupný

na WWW:

. ISSN 1213-7235. HAVIT 1998 - 2012. HAVIT, Zákoník práce: Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce [online]. [cit. 16.4.2012]. Dostupný na WWW: . ISSN 1213-7235. HAVIT 1998 - 2012. HAVIT Občanský zákoník: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 12.4.2012]. Dostupný na WWW: . ISSN 1213-7235.

37

WEDOS Odpovědnost zaměstnance za škodu: Pracovní právo [online]. [cit. 7.4.2012]. Dostupný na WWW: . ISSN 1214-0767. ACTUM - 2012 KOOPERATIVA POJIŠŤOVNA, A.S., VIENNA INSURANCE GROUP. Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli: Naše produkty [online]. [cit. 11.4.2012]. Dostupný na WWW: .

38

7 Přílohy Příloha č. 1 .......................... Dohoda o hmotné odpovědnosti .......................................... 1 Příloha č. 2 .......................... Dohoda se zaměstnancem o náhradě škody ........................ 3 Příloha č. 3 .......................... Dohoda o odpovědnosti ....................................................... 4 Příloha č. 4 .......................... Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů ....... 5

39

Příloha č. 1 Dohoda o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování

Zaměstnavatel: ………………………………………………………………………… Zastoupený:

…………………………………………………………………………

ze strany jedné

a zaměstnanec: Jméno a příjmení ……………………………………………………………………………. Funkce …………………………………, rodné číslo ………………………………………. Číslo obč. průkazu ………………………., bydliště ………………………………………. ze strany druhé

uzavírají ve smyslu §176 Zákoníku práce DOHODU

o převzetí odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat:

1.

Zaměstnanec přejímá hmotnou odpovědnost za svěřené hodnoty, které je povinen vyúčtovat a které převzal dne ………………. v následujících druzích a hodnotách:

2. 3. 4.

- …………………………………………………………………………………………………………… - …………………………………………………………………………………………………………. - …………………………………………………………………………………………………………. - …………………………………………………………………………………………………………. - …………………………………………………………………………………………………………. - …………………………………………………………………………………………………………. Obě strany potvrzují, že při uzavírání dohody byla provedena o hodnotách uvedených v inventurním soupise řádná fyzická inventura Zaměstnanec se zavazuje, že učiní ze své strany vše, aby zabránil schodkům na hodnotách, které mu byly svěřeny k vyúčtování, že povede všechny potřebné a předepsané zápisy (podklady) a bude sestavovat a předkládat všechny předepsané výkazy a hlášení ve stanovených lhůtách. Zaměstnavatel se zavazuje, že v souladu s ustanovením §170 Zákoníku práce zajistí zaměstnanci takové pracovní podmínky, aby mohl své povinnosti řádně plnit.

1

5.

6. 7.

8.

Obě strany prohlašují, že na pracovišti jsou všechna potřebná zařízení a zabezpečení, jakož i podmínky pro řádný výkon pracovních povinností touto dohodou převzatých s výjimkou následujících závad: …………………………………………………………………………………………………………………, které se zaměstnavatel zavazuje odstranit ve lhůtě do ………………… Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné podmínky nebo hrozí-li vznik škody, je povinen oznámit závadu svému nadřízenému. Může-li závadu odstranit sám, je povinen tak učinit. Bude-li u hodnot, které převzal zaměstnanec k vyúčtování, zjištěn schodek, je zaměstnanec povinen nahradit skutečnou škodu v plné výši. Této povinnosti se zprostí zcela, popřípadě z části, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo z části bez jeho zavinění. O výši náhrady rozhoduje zaměstnavatel, ve sporných případech soud. Dohoda o hmotné odpovědnosti zaměstnance zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem odstoupení od této dohody.

Zaměstnanec může od této dohody ustoupit, je-li převáděn na jinou práci nebo zařazen na jiné pracoviště. Odstoupení musí být písemně oznámeno zaměstnavateli. 9. Při zániku dohody o hmotné odpovědnosti musí být provedena inventarizace svěřených prostředků. 10. Zaměstnanec potvrzuje, že je obeznámen s prací ve své funkci a s předpisy pro ni stanovenými, jakož i s předpisy o své odpovědnosti.

Tato smlouva je sepsána ve dvou vyhotoveních, z nichž jedno obdrží zaměstnanec a druhé zaměstnavatel.

V ……………………………….dne…………………………………. ……………………………………

……………………………………

zaměstnanec

zaměstnavatel

Doložka o společné odpovědnosti: Zaměstnanec se zavazuje, že bude za schodek společně odpovídat s ostatními zaměstnanci, kteří uzavřou dohodu o hmotné odpovědnosti, bude-li pracovat na pracovišti s více zaměstnanci.

…………………………………..

…………………………………………

zaměstnanec

zaměstnavatel

2

Příloha č. 2

3

Příloha č. 3

4

Příloha č. 4 Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, jejichž cena převyšuje 50 tis. Kč zaměstnavatel: se

sídlem

IČ: zastoupen: tel., fax: a zaměstnanec: r.č.: trvalé bydliště: uzavírají s účinností od ............................ tuto dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. I. Zaměstnanec na základě této dohody přebírá odpovědnost za svěřené předměty, a to konkrétně za: Název

-

Inventární

číslo

II. Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

5

III. Odstoupení od dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů musí být oznámeno zaměstnavateli písemně. IV. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější. Tato dohoda je sepsána ve třech vyhotoveních, z nichž jedno obdrží zaměstnanec a dvě zaměstnavatel. V.......................................

dne

……………………………….

......................................

……………………………………

zaměstnanec podpis zaměstnavatele

6