Bankovní institut vysoká škola Praha

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Přirozené a pozitivní právo, vymezení pojmů a vztah v našem právním řádu Bakalářská práce

Autor: Iva Böhmová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: JUDr. Jan Tuláček

Karlovy Vary

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Karlovy Vary dne 25. 04. 2012

……………………………. Jméno a Příjmení

Poděkování

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Janu Tuláčkovi za pomoc, velkou trpělivost a vedení celé práce.

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá vývojem dvou hlavních teoretických konceptů – přirozeného a pozitivního práva. V práci jsou za pomoci metody komparativní a historicko-sociologické analyzovány styčné body obou teorií a zároveň i jejich rozdíly. Teorie je aplikována na případ České republiky. Dále jsou v práci analyzovány otázky morálky, etiky a lidských práv spojených s jednáním občanů ve společnosti.

Klíčové pojmy: Přirozené právo, pozitivní právo, právo v ČR, morálka, etika, lidská práva, právní řád.

Annotation

This bachelor thesis focuses on two main theoretical approaches – Natural law and Positive law. In the thesis there are analyzed the differences and similitudes of both concepts. The theory is applied in the example of the Czech Republic. Also other concepts as moral, ethics, human laws are analyzed in this bachelor thesis.

Key words Natural law, positive law, law in the Czech Republic, moral, ethics, human rights.

OBSAH

ÚVOD ..................................................................................................................... 7 1. FILOZOFIE PRÁVA ........................................................................................... 9 2. GENEZE POJMU PRÁVO ................................................................................ 10 3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁVNÍCH POJMŮ A KATEGORIÍ ................ 11 3.1. Spravedlnost a rovnost .................................................................................... 11 3.2. Vztah práva a ostatních normativních systémů ................................................ 12 3.3. Právo a morálka .............................................................................................. 12 3.3.1. Základní kategorie morálky .......................................................................... 13 3.3.2. Odlišnosti práva a morálky ........................................................................... 13 3.4. Mrav, morálka a etika ..................................................................................... 14 4. FENOMÉN PRÁVA.......................................................................................... 15 4.1. Různé teorie práva .......................................................................................... 17 5. PRÁVNÍ PRINCIPY, PRÁVNÍ ZÁSADY A PRÁVNÍ NORMY ...................... 17 6. PŘIROZENÉ PRÁVO A POZITIVNÍ PRÁVO ................................................. 18 6.1. Přirozené právo (ius naturale) ......................................................................... 18 6.2. Pozitivní právo (ius positivum) ....................................................................... 21 6.2.1. Právní pozitivizmus...................................................................................... 22 6.2.2. Zákonný pozitivizmus .................................................................................. 23 6.2.3. Etický pozitivizmus...................................................................................... 23 6.3. Právní vědomí ................................................................................................. 24 7. VÝVOJ PRÁVA V ČSFR/ČR PO ROCE 1989 ................................................. 25 7.1. Právní systém České republiky ....................................................................... 26 7.2. Prameny práva v ČR ....................................................................................... 26 7.2.1. Druhy normativních právních aktů ............................................................... 26 8. LISTINA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD ............................. 27 8.1. Vznik Listina základních lidských práv a svobod (LZPS) ............................... 28 8.2. Ideové zdroje LZPS ........................................................................................ 29 8.3. Struktura Listiny základních práv a svobod ..................................................... 29 8.3.1. Obsah Listiny základních práv a svobod ...................................................... 31

9. ÚSTAVNÍ SOUD ČR A JEHO PŘEDCHŮDCI ................................................ 34 9.1. První republika................................................................................................ 34 9.2. Druhá světová válka ........................................................................................ 34 9.3. Vývoj po únoru 1948 ...................................................................................... 34 9.4. Vývoj po roce 1989......................................................................................... 35 9.5. Ústavní soud České republiky ......................................................................... 36 9.5.1. Postavení Ústavního soudu .......................................................................... 36 9.5.2. Složení Ústavního soudu ČR ........................................................................ 36 9.5.3. Kompetence Ústavního soudu ČR ............................................................... 37 9.5.4. Rozhodnutí Ústavního soudu ....................................................................... 38 9.6. Příklad nálezu Ústavního soudu ve vztahu k přirozenému právu ..................... 39 10. PŘIROZENOPRÁVNÍ MYŠLENÍ A LIDSKÁ PRÁVA V SOUČASNOSTI .. 40 10.1. Lidská práva ................................................................................................. 44 10.2. Lidská důstojnost a přirozené právo .............................................................. 44 11. PRAKTICKÝ PŘÍKLAD STŘETU PŘIROZENÉHO A POZITIVNÍHO PRÁVA .... 45

11.1. Vývoj případu ............................................................................................... 45 11.2. Role přirozeného práva v případu.................................................................. 46 ZÁVĚR ................................................................................................................. 50 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 52 SEZNAM TABULEK ........................................................................................... 55

ÚVOD Jednání v souladu s právem nemusí vždy znamenat spravedlivé zacházení se subjekty, které právu podléhají. Ani jejich rovnost není vždy zaručena. Tento problém se řeší v teorii a konec konců i v praxi vyčleněním práva přirozeného vedle práva pozitivního. První zmíněné je nepsané a nepodléhá hranicím států ani vůli jednotlivých politických představitelů. Je dáno každému člověku již s jeho narozením. Oproti tomu právo pozitivní je do značné míry ovlivnitelné vládnoucím režimem. Jedná se totiž o právní řád dané země, o souhrn právních norem v určitém státě platných. Příkladem může být období druhé světové války, kdy fašistický režim sice jednal v souladu se svým právním řádem, tedy na základě pozitivního práva, ale toto jednání bylo velmi vzdáleno právu přirozenému. Dalším rozporem dvou výše zmíněných práv může být komunistický režim, který velmi dbal svého právního řádu a z pohledu pozitivně právního se choval korektně, ale z pohledu teorie přirozeného práva byly komunistické aktivity často protiprávní. Příkladem může být, že Ústava ČSSR z roku 1960 zahrnovala sice soustavu státních orgánů podobnou jako v demokratických státech a jejich ustavování bylo také formálně demokratické, ale svobodná soutěž politických názorů byla omezena ve prospěch KSČ, jejíž vedoucí úloha byla v ústavě zakotvena. Vlastnictví také nebylo jednotně upraveno, ale preferovalo se státní socialistické, v druhé řadě družstevní, pak až následovalo osobní a nakonec soukromé vlastnictví, kterému právo neposkytovalo téměř žádnou ochranu. Bylo úplně vyloučeno osobní vlastnictví tzv. výrobních prostředků. V historii lidstva je možno nalézt mnohem více příkladů, kdy striktní výklad práva (především pozitivního) vedl k závažným tragédiím. Cílem práce je vymezit pojmy přirozené a pozitivní právo, možnost jejich uplatnění v právním systému ČR. Dále také odpovědět na otázku v tomto znění: Jakým směrem se vyvíjí právo v ČR?

Nabízejí se dvě hypotézy: 1. Právo v ČR tenduje k přirozenoprávní teorii

2. Právo v ČR tenduje k pozitivně právní teorii

7

V práci je použita metoda komparativní a metoda empiricko-analytická. Zvolila jsem ten typ metod, protože se nejlépe hodí pro dosažení cílů, které jsem si stanovila, viz výše. Komparativní metoda má zásadní význam pro společenské vědy, především kvůli značnému omezení možnosti využití experimentální metody.

Samotná práce je koncipována do jedenácti částí. První kapitola se věnuje tématu filozofie práva. Budou zmíněny základní filosofické přístupy např. přirozenoprávní a pozitivistický přístup. Druhá kapitola je věnována genezi pojmu právo a různým pohledům na spravedlnost. Ve třetí kapitole jsou vymezeny a porovnány základní právní pojmy jako spravedlnost a rovnost, právo a morálka, mrav a etika. Dále je v této kapitole popsán vztah práva a ostatních normativních systémů. Samotnému fenoménu práva je věnována čtvrtá kapitola, kde jsou zmíněny i různé teorie práva. V páté kapitole jsou popsány právní principy, právní zásady a právní normy. V následující šesté kapitole jsou podrobně analyzovány pojmy přirozené právo a pozitivní právo, které jsou pro tuto práci stěžejní. Celá sedmá kapitola zachycuje vývoj práva v České republice od roku 1989 až po současnost. Velká část práce je mimo jiné věnována Listině základních lidských práv a svobod v osmé kapitole. Devátá kapitola nabízí čtenáři vhled do problematiky Ústavního soudu v ČR spolu s jeho vývojem od první republiky po současnost. Podkapitoly se zabývají postavením, složením a kompetencemi Ústavního soudu. Dále je zde zmíněn příklad nálezu Ústavního soudu ve vztahu k přirozenému právu. Předposlední kapitola nastiňuje přirozenoprávní myšlení a pohled na lidská práva v současnosti mezi pozitivisty a iusnaturalisty. V poslední kapitole je uveden praktický příklad střetu přirozeného a pozitivního práva.

8

1. FILOZOFIE PRÁVA Téma, co je právo nebo co by mělo být, řeší především filosofie práva a teorie práva. Je to pouze soubor právních norem, jejich součet, tedy objektivní právo, nebo jsou to i subjektivní práva z objektivních právních norem vyplývající, případně ještě něco dalšího? A kde je v pojmu právo místo na spravedlnost? Jediná obecně přijímaná definice neexistuje - to je jediné, co víme jistě. Pokud budeme pojímat právo jen jako souhrn právních norem, tedy především zákonů, jak je pojímal např. německý právní filosof a teoretik Hans Kelsen (po 2. sv. válce působil v USA), nemusíme zde spravedlnost vůbec nalézt. Protože potom je právo vymezeno jenom technicky, bez ohledu na hodnoty. Spravedlnost je hodnota, co je spravedlivé, je také dobré. Co je nespravedlivé, je špatné. Základní filosofické přístupy se rozlišují dle přístupu k této elementární otázce. Právo jako spravedlnost, jako instituci založenou na určitých hodnotách, chápe přirozenoprávní přístup. Právo jako soubor právních norem pokládáme za přístup pozitivistický. Historická škola rozumí pod pojmem právo zvyklosti a sociologický přístup pojímá právo jako vyrovnávání soupeřících zájmů. Ani teorie přirozenoprávní netvrdí, že právo rovná se spravedlnost. Uvádí, že existují některé principy, které musejí být v pozitivním právu určitého státu zachovány, aby se tento stát mohl nazývat demokratickým. Jsou to principy základní, například rovnost před zákonem, přednost individua před státem apod. Tyto principy jsou vyjádřeny v našem pozitivním právu v Listině základních práv a svobod a v řadě mezinárodních aktů o lidských právech, které Česká republika ratifikovala. Příkladem může být Úmluva o právech dítěte, která byla ratifikována Federálním shromážděním ČSFR v roce 1991.1 Dále také můžeme zmínit nedávno ratifikovanou Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Stalo se tak v roce 2009.2 Přirozenoprávní filozofie se řadí mezi nejstarší filozofie práva západní civilizace. Její historie sahá až do starého Řecka a spojuje se s ní mnoho významných představitelů v průběhu vývoje dějin. Mezi nejvýznamnější reprezentanty se často zmiňují řecký filozof Aristoteles (384-322

1

Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. [online]. [cit. 2012-04-05]. Dostupné z www:

(http://www.worldcat.org/title/sbirka-zakonu-ceske-a-slovenske-federativni-republiky/oclc/73427320) 2

EU ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné

z www: (http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/pre_releases/11_4_cs.htm)

9

př.n.l.), velký středověký teolog a filozof Sv. Tomáš Akvinský (1224-1274), zakladatel mezinárodního práva Hugo Grotius (1583-1645) a politický filozof, který přímo ovlivnil koncepci vlády v čase americké revoluce, John Locke (1632-1704). Dále to jsou i současní představitelé přirozenoprávní školy.

2. GENEZE POJMU PRÁVO Právo je důležitý společenský normativní systém, který však není jediný a také není ani nejstarší. Kořeny sahají zhruba do dob 3 - 5 tisíc let před n. l. Přesto je fenoménem mnohem mladším než například náboženství a morálka, které budou níže podrobněji popsány. První písemné zmínky o právu najdeme v zákonících přibližně z období 3 tisíce let před n.l., ale také v literárních dílech starověkého Egypta, Řecka a hlavně Říma, v básních, dramatech a eposech - například i ve známé Homérově Iliadě. V těchto dobách byla významná koncepce pohledu na spravedlnost, která je s právem spojována. Existovaly totiž různé názory na to, co je spravedlnost a tím i na sílu provázanosti mezi právem. Klíčovým obdobím pro filosofické úvahy o pojmu spravedlnost se považuje antika. Avšak první stopy spravedlnosti se objevují již dříve, a to v orientálních zemích jako Izrael či Egypt, kde mají čistě božský nádech a ústředním elementem je poslušnost božstvu. Tyto tendence pak přecházejí do antického světa, kde se setkáváme s pojmy poctivost, slušnost, způsobnost, ospravedlnění a také spravedlnost v podobě bohyně Diké. Již zde je první milník v pohledu na spravedlnost, protože v mytologii byla odlišována od bohyně Diké bohyně Athéna, na kterou bylo pohlíženo jako na „pramen moudrosti soudců a sněmovníků“. Z toho vyplývá, že téměř od počátku byla spravedlnost oddělena od soudních rozhodnutí. Neměli bychom opomenout zmínit skutečnost, že v samotných počátcích fenoménu spravedlnosti byla součástí tohoto pojmu, a to ať již proces rozhodoval sám soudce nebo rozhodovali občané, odveta. Důkazem tohoto jevu je jeden z nejstarších dochovaných písemných právnických památek od mezopotamského vládce Chammurabiho zákoník z 18. století před n. l. Zde se uplatňovaly staré semitské právní normy se zásadou odvety (oko za oko, zub za zub), které někdy zacházely až do krajností. Na 2,25 metru vysoké kamenné stéle bylo vytesáno 282 ustanovení, paragrafů zabývajících se různými otázkami z obchodního, rodinného, majetkového a trestního práva, nařízení týkající se otroctví, cen, mezd, atd. Na vývoj práva v Evropě neměl Chammurabiho zákoník žádný vliv. 10

Historicky nejstaršími normativními systémy jsou tedy nepochybně náboženské a morální normy. Nebylo prakticky možné, aby ve věku prvobytně pospolné společnosti člověk existoval jako individuum. Nutností této epochy bylo dodržování pravidel tlupy. Z nedodržení pravidel a neochoty se podřídit vyplývalo vyřazení z tlupy, což znamenalo tehdy faktický zánik jedince. Bylo tedy nutné už od počátku existence lidstva nějaká pravidla, založená na zvyku, formulovat. Ta se ovšem ještě nezapisovala, tito lidé ani písmo neznali, ale cítili tato pravidla jako nutná, a jejich dodržování se vynucovalo. To bylo vlastně tehdejší přirozené právo, omezené však vždy na určité etnikum, určitý kmen či rod. Antropologové na základě výzkumů "primitivních" etnik, třeba na Nové Guineji, pokládají za jasné, že již v předstátním období, tedy mezi lidmi žijícími v kmenech a rodech, právo existovalo (např. americký antropolog českého původu Pospíšil). S růstem a zdokonalováním výroby, a tím i rostoucí majetkovou nerovností přestalo rodové zřízení jako organizace života dostačovat. Při rozkladu rodové společnosti, k němuž docházelo z různých příčin, vzniká zvláštní veřejná moc, tedy stát. Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je garantováno silou zákona a může být vynuceno státní mocí = VZNIKÁ PRÁVO. Stát jako orgán veřejné moci má zájem na určité regulaci vztahů, na určitém chování všech členů. Proto žádoucí chování prohlásí právní normou a vynucuje jeho plnění. Právo je tudíž spojeno se vznikem státu.

3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁVNÍCH POJMŮ A KATEGORIÍ 3.1. Spravedlnost a rovnost Spravedlnost patří mezi základní koncept dobrého uspořádání lidských vztahů, regulativní ideu pro uspořádání společnosti a zvláště pro právo. Aristoteles spravedlnost považuje za nejdůležitější ze ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také „dobro pro druhé“.3 Při formálním pohledu na spravedlnost je důležité brát tento pojem jako relativní, je tedy vždy v relaci k určité hodnotě a nelze na něj nahlížet bez ohledu na bližší specifikace. Zásadní pro vysvětlení spravedlnosti je oddělit od sebe dva odlišné pojmy, a to spravedlnost právní od 3

Stanford Encyclopedia: Aristotle's Ethics, 2011. [online]. [cit. 2012-03-25].

(http://plato.stanford.edu/entries/aristotle-ethics/)

11

Dostupné z www:

spravedlnosti obecné, která první zmiňovanou přesahuje. Spravedlnost lze chápat jako stav, kdy má jedinec „za rovných podmínek rovná práva a povinnosti.“ Právní spravedlnost je základním kamenem nestranného rozhodování všech soudců. Spravedlnost lze dělit dle Aristotela na spravedlnost komutativní a distributivní. V návaznosti na spravedlnost by bylo dobré zmínit také pojem formální rovnost. Formální rovnost v pozitivním právu je minimem spravedlnosti tímto právem chráněným.4 Princip rovnosti bývá spojován i s dalšími hodnotami jako například výše zmiňovanou spravedlností a lidskými právy.5

3.2. Vztah práva a ostatních normativních systémů Právo je jeden z mnoha normativních systémů. Dalšími systémy, které existovaly mnohem dříve a jsou platné dodnes, jsou především morálka, zvyklosti, náboženství, tradice, aj. Všechny normativní a regulativní systémy mohou být použity současně a v některých částech se překrývají. Mezilidské vztahy a chování lidí jsou upravovány minimálně dvěma či více systémy. Pokud se tyto systémy překrývají, je důležité, aby působily v souladu. Po vztahové stránce mezi systémy je nejdůležitější a nejzávažnější vztah práva a morálky, který je popsán níže.

3.3. Právo a morálka Pod pojmem morálka chápeme mravy, obyčeje, zvyky a používáme ho pro hodnocení chování a jednání člověka ve vztahu k jiným lidem. Neboli je to souhrn pravidel chování, který v určitém společenství vysvětluje chápání dobra a zla, určuje, co je čestné a nečestné, spravedlivé a nespravedlivé. Morálka (z lat. moralitas) je soubor právních chování daných jedinci zvenku, skupinou, společností, je to svět pravidel heteronomních. Etnologie i antropologie práva ukázaly, že právo kdysi vzniklo ze společného mravu a morálky, které složitější společnosti začaly kodifikovat a vymáhat prostředky státní moci.6 4

BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., VEVERKA, V.: Základy teorie práva a právní filozofie. Praha, CODEX 1996, s.

303. ISBN 80-85963-06. 5

BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P., KÜHN, Z.: Rovnost a diskriminace. Praha, C. H. Beck 2007, s. 7. ISBN 978-

80-7179-584-1. 6

SOKOL, J.: Moc, peníze a právo. Plzeň, A. Čeněk 2007, s.154 ISBN 978-80-7380-066-6.

12

Morální normy: 

Kladné morální normy – upřímnost, přátelství atd.



Záporné morální normy – lež, egoismus, netolerance, závist



Náboženské morální normy – křesťanství - Desatero, islám - Korán (5 morálních zásad), buddhismus – Pančašíla, judaismus - Desatero

Morálka je obvykle spojena s náboženstvím, s vírou v bohy nebo jen v jednoho boha, velmi těsně. Morální normy bývají totiž odvozovány z boží autority, například křesťanská víra odvozuje svoje morální názory z desatera božích přikázání, islámská víra ze svaté knihy, z Koránu, apod. To se obvykle označuje za heteronomní morálku, zatímco ta morálka, která vychází z lidského úsudku a obejde se bez nadpřirozeného (nebo vůbec vnějšího) zdroje, se nazývá autonomní.

3.3.1. Základní kategorie morálky 

dobro x zlo – dobro je nejvýznamnější a nejvyšší morální stupeň, kterým hodnotíme lidského chování.



spravedlnost x nespravedlnost – neexistuje jasné a jednotné vymezení těchto pojmů. V odvětví práva je vždy spojena s rovností, respektive rovného zacházení.



čestnost x nečestnost – jednotlivé společnosti uznávají určité formy cti, které regulují názor na to, co je čestné a co ne. Elementární částí cti je mínění, které mají o hodnotě člověka lidé kolem něho, ale i on sám. Cti nemůže člověka zbavit nikdo jiný než on sám.

Právo a morálka je tedy velmi významná dvojice pojmů, která vedle sebe působí, a které normují a regulují chování jedinců.

3.3.2. Odlišnosti práva a morálky Po vysvětlení obou pojmů je třeba i zmínit jejich odlišnosti, a to především ve způsobu závaznosti a ve způsobu vzniku, které jsou pro názornost uvedeny v Tabulce 1 a Tabulce 2 na následující straně:

13

Tabulka 1: Odlišnosti ve způsobu závaznosti Působení MORÁLNÍCH norem: vnitřní

aspekt

=

morální

Působení PRÁVNÍCH norem:

uvědomění působí většinou pod hrozbou vnější sankce.

člověka. Chová-li se v rozporu s ním, sankcí Lidé jednají podle práva většinou ze strachu jsou výčitky svědomí.

před trestem, před státním donucením.

vnější aspekt – tím je tlak veřejného mínění. Projevuje

se

schvalováním

nebo

odsouzením určitého chování. Zdroj: autorka

Tabulka 2: Odlišnosti ve způsobu vzniku MORÁLNÍ normy: Jsou

výsledkem

pravidelného,

Působení PRÁVNÍCH norem: dlouhodobého jsou vytvářeny zákonodárnou mocí, mohou se

zvykem

potvrzeného často měnit, bývají doplňovány a rušeny.

uplatňování určitých pravidel Zdroj: autorka

V současnosti je velmi zdůrazňována a často citována zásada: Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Nejčastěji se jí ovšem dovolávají ti, kteří přestoupí meze slušnosti a různým způsobem se obohacují, ovšem tak, že to zákon přímo neporušuje. Je důležité zmínit, že v právu jsou i normy, a není jich málo, které nemají žádný morální aspekt, jsou morálně (hodnotově) neutrální. Např. různé technické normy, třeba stavební zákon nebo pravidla silničního provozu.

3.4. Mrav, morálka a etika Mrav, morálka a etika jsou slova, která jsou synonymem pro to, čím se řídí svobodné rozhodování a jednání. Význam byl původně totožný: jak latinské mos, moris, tak řecké éthos znamenalo společně mrav. Slovo mrav je pak odvozeno od staročeského mrav, označujícího to, co se líbí nebo co je vhodné.7

7

HAVRÁNEK a kol. : Teorie práva. Praha, Aleš Čeněk, 2008 ISBN 978-80-7380-104-5.

14

Existují názory, že mravy považujeme za určité zvyky, návyky a obyčeje regulující chování v určité oblasti společenského života. Diference mezi kolektivním „mravem“ a individuální morálkou definoval Hegel a po něm například Paul Ricoeur. Morálka se často vymezuje pomocí restrikcí a zákazů, např. v biblickém Desateru. Morálka v užším smyslu znamená individuální přesvědčení o tom, co jedinec dělat nemá – dokonce i kdyby to ostatní dělali. Zřetelným příkladem je opět Bible: Nepřidáš se k většině, když páchá zlo. Německý sociolog Niklas Luhmann proto říká, že morálka i právo jsou „kontrafaktické“:8 Morálka je tedy souhrn právních jednání daných člověku zvenčí, celkem nebo společností. V případě morálky je měřítkem pro posouzení konformity určitého chování se sociálně přijímanými normativními standardy svědomí. Pokud mluvíme o mravnosti a morálce, tak se jedná o stejný jev. V tomto názoru se ale mnozí autoři rozcházejí. Někteří tvrdí, že morálka je chápána jako normativní systém, mravnost pak jako stupeň zachovávání jím stanovených předpisů ve společnosti. Negativně přistupující teoretici argumentují právě tím, že mravnost na rozdíl od morálky nemusí být kotvena a reflektována svědomím. Objevují se i názory, že je právo minimum morálky. Což však není přesné, neboť jakou morálku můžeme najít v čistě technických normách, např. stavebního práva? To jde mimo morálku.

4. FENOMÉN PRÁVA Společnost nemůže žít bez řádu a pravidel. Právo snižuje míru chaosu (entropie) ve společnosti a stabilizuje poměry. Ale to jen v tom případě, pokud je samo relativně stabilní a pokud se dodržuje. Každá revoluce, byť provázená chaosem, vytvořila nový řád. Právo je také ovlivňováno vývojem společnosti (spontánně se vyvíjí i přirozené právo) => věci nelze vracet zpět. Slovo právo nemůžeme jednoznačně definovat bez bližšího určení. Je možné jej chápat z mnoha pohledů. Teorií, které se zabývají právem, je velmi mnoho a nelze jednoznačně určit, která je nejvhodnější. Jedna z teorií charakterizuje právo takto: Právo je soubor pravidel chování, která jsou všeobecně závazná. Je ovšem třeba, aby se dotyčný ocitl v situaci, kterou daná norma předvídá. Dále je nutné, aby soubor pravidel chování byl vynutitelný státní mocí.

8

platí, i když je někteří porušují

15

Právo je pojem, který je možné definovat dvojím způsobem. Z objektivního hlediska se jedná o: soubor právních norem – pravidel (příkazů, zákazů a dovolení), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů. V subjektivním smyslu je to oprávnění osoby nějak se chovat. Účelem práva je uspořádávat vztahy ve společnosti. Dochází k regulaci chování, a to buď formou preventivní, kdy dochází k nabádání od porušení dané normy. Nebo formou sankcionální, kdy se jedná o vynucení chování dle určité normy. Nejznámějšími a nejvýznamnějšími normativními a regulačními systémy jsou morálka, náboženství, politika, právo, pravidla slušného chování a další. Nejprve je třeba věnovat pozornost dvěma rozdělením práva, a to na: 1. objektivní a subjektivní, 2. přirozené a pozitivní. Pojem objektivní právo chápeme v normativním smyslu, tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států).9 Má formální určitost a je obsaženo v oficiálních státem uznaných pramenech práva. Stabilní právní úprava přežívá svého normotvůrce, změnu státního režimu i stát. Právní principy jsou součástí objektivního práva. Subjektivní právo představuje možnost chování zaručenou právním subjektům objektivním právem, tj. právními normami. Nakolik je tato možnost chování státně a mocensky uznána a zaručena, přestavuje subjektivní pozitivní právo.10 Zahrnuje samotnou možnost chování a tomu odpovídající právní povinnost jiného právního subjektu. Když mluvíme o subjektivním právu, mluvíme o nároku na něco, svobodě či oprávnění něco činit. Právo se rovněž dělí na pozitivní právo a přirozené právo. Tento dualismus je založen na představě, že vedle pozitivního práva, tj. pravidel chování a tomu odpovídajícího chování uznaného a zaručeného státem, existuje na státu (státech) nezávislé, vyšší přirozené právo. Přirozené právo je nezávislé na vůli a činnosti lidí. Je nárokem člověka, který plyne z jeho místa ve světě a jako takové je stabilní a neměnné. Původ přirozeného práva hledali filosofové v přírodě, boží vůli a později v rozumu. Pozitivní právo, tj. platné právo, je právo vytvořené lidmi. Pozitivní i přirozené právo je pro tuto práci natolik zásadní, že jim budou věnovány samostatné kapitoly. 9

GERLOCH, A.: Teorie práva 4. Vyd. Praha, Aleš Čeněk, 2007, ISBN: 978-80-7380-023-9.

10

GERLOCH, A.: Teorie práva 4. Vyd. Praha, Aleš Čeněk, 2007, ISBN: 978-80-7380-023-9.

16

4.1. Různé teorie práva a) Přirozenoprávní (jusnaturální) – vznikla ve filozofii starověkého Řecka. Dělí právo na dvě skupiny, a to na přirozené právo a pozitivní právo. b) Pozitivněprávní (juspozitivistická) – vznikla v 19. století. Je charakterizována tím, že předmětem studia teorie práva učinil pozitivní, tj. platné a existující právo. Právní teorie měla podle něho studovat a zobecňovat texty platných zákonů a norem. c) Sociologický přístup – věnuje značnou pozornost sociálnímu působení práva. Těžiště vývoje práva a jeho obsahu nespatřuje ani v zákonodárství, ani v právní vědě, ani v judikatuře vyšších soudů, ale ve společnosti samé, v cílech, záměrech, potřebách a zájmech.

Aspekty pohledu na právo mohou být např. normativní, sociální, axiologické, mocenské nebo také informační. Problémem kvality práva, jeho spravedlností či nespravedlností se zabývá teorie a filosofie práva.11 Normativní rovina zprostředkovává vazbu na jiné společenské normativní systémy a vyjadřuje tak povahu práva jako svébytného společenského fenoménu.

5. PRÁVNÍ PRINCIPY, PRÁVNÍ ZÁSADY A PRÁVNÍ NORMY Je třeba rozlišovat právní principy a právní zásady. Právní principy představují, podle právní teorie, řídící ideje právní regulace. Latinsky principium znamená začátek, počátek. Lze tedy říci, že principy v právu jsou určitá východiska, z nichž bychom měli dále rozvíjet platné právo. Nebo že je to základ právní stavby, čili právního řádu. Právní principy jsou formulovány obecně, právě proto mohou tvořit základ, a tedy mohou být tím, co nazýváme jinak přirozeným právem. Některé principy mohou mít povahu právních norem, ale nemusí to tak být.12 V souvislosti s pojmy právo přirozené a právo pozitivní je nutné objasnit pojmy: právní norma a právní zásada. Právní normou rozumíme pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou (má podobu některého z pramenů práva), a jehož zachování je státní mocí vynutitelné. Je to tedy představa minimálního povinného chování, která musí 11

GERLOCH, A.: Teorie práva 4. Vyd. Praha, Aleš Čeněk, 2007, ISBN: 978-80-7380-023-9.

12

Podle ČECHÁK P.: Principy jako řídící ideje právní regulace. In: Ondrej Hamulák(ed.): Principy a zásady v

právu. Teorie a praxe. Praha, Leges 2010 ISBN 978-80-87212-59-2.

17

být v souladu s textem normativního aktu. Právní zásady stejně tak jako právní principy jsou velmi obecné nepsané normy, které jsou svou podstatou velmi podobné právnímu obyčeji. Dle Knappa13 je norma ve svém původním obecném významu pravidlo stanovící, že má něco být. To platí i pro normu právní. Z hlediska kvantitativního byla právní norma případně charakterizována jako nejmenší (molekulární) rozumná část právního řádu, který sice má svou vnitřní strukturu, a tím i své strukturální části, ve vztahu k právnímu řádu jako celku je ale sama částí, a to jeho částí základní (elementární). Právní normy v tomto smyslu jsou, obrazně řečeno, stavebními kameny právního řádu. Z hlediska kvalitativního jsou základními znaky právní normy, jejichž úhrn je pro ni specifický, její regulativnost, právní závaznost, obecnost a vynutitelnost státním donucením.14 V případě právních zásad je lze obecně rozlišit na ty, které mají nenormativní a ty, které mají normativní význam. Ve svém normativním významu se právní zásady blíží nenormativním obyčejům a slouží především jako interpretační pravidla. Pramenem práva jsou jen výjimečně. Do oblasti aplikace obecných zásad právních jako pramene práva náleží i natural justice (přirozená spravedlnost).15

6. PŘIROZENÉ PRÁVO A POZITIVNÍ PRÁVO 6.1. Přirozené právo (ius naturale) Přirozené právo argumentuje, že jsou zde od přirozenosti dané právní principy, jejichž účelem je dosažení spravedlnosti. Tyto principy nesmí právo platné ve státě opomenout, pokud chce zůstat právem. Právo pozitivní není ani úplné, ani nutně spravedlivé, ale ani apriori nespravedlivé. V prvním případě je důvodem fakt, že nemůže pojmout veškeré myslitelné situace reálného života. Důvodem neúplnosti spravedlnosti je pak fakt, že obecně formulovaná právní norma může být v některých konkrétních případech příliš tvrdá. Z výše uvedeného důvodu současné právní řády připouštějí odchýlení státního orgánu při aplikaci dané normy od jejího přesného znění, pokud je to v souladu s účelem nebo ideou zákona a stejně tak v případě, že to lépe vyhovuje obecně chápanému pojmu přirozeného 13

KNAPP, V.(2010): Teorie Práva, Praha C.H. Beck , ISBN 80-7179-028-1. s.147

14

KNAPP, V.(2010): Teorie Práva, Praha C.H. Beck , ISBN 80-7179-028-1. s.148

15

KNAPP, V.(2010): Teorie Práva, Praha C.H. Beck , ISBN 80-7179-028-1. s.137

18

práva nebo spravedlnosti. V případě, že pozitivní úprava pro určitý právní případ chybí, je očekáváno rozhodnutí dle analogie nebo na základě obecných principů daného právního řádu (např. zásady dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku apod.). Teorie zdůrazňující význam pozitivního práva na úkor práva přirozeného se někdy nazývá juspositivismem, opačný směr se jmenuje jusnaturalismus. Zakladatelem právního pozitivismu je John Austin (1790–1859). Dle názoru juspositivistů jsou jusnaturalisté přehnaně subjektivní – příkladem může být situace soudce. Pokud se daný člověk necítí jasně vázán pozitivním právem, daleko pravděpodobněji je možné, že se při svém rozhodování bude řídit subjektivními pohnutkami a vnějšími vlivy, což celkově může vést ke značné neobjektivitě rozhodování. Opačným problémem se může jevit právo totalitních režimů, kdy z pohledu juspozitivizmu abnormální sledování dikce norem může vést k odtržení od společenské reality a vážným společenským důsledkům. Takto je možné i velmi jednoduše využít juspozitivizmu v totalitních režimech k represím, utlačování určitých skupin obyvatel. Například ve svobodných volbách, provedených podle ústavy a podle zákonů, v Německu v roce 1932 kandidovala mimo jiné také Hitlerova NSDAP. Nezískala sice většinu, volby tedy nevyhrála, nicméně na základě politického taktizování německých politiků byl Hitler jmenován říšským kancléřem. Až do tohoto momentu se vše odehrálo podle práva. Nicméně Hitlerovi se podařilo využít nabyté funkce k tomu, že se postupně stal absolutním vládcem, vůdcem německé říše. Všechny následné zákony, které měly represivní, totalitní a případně rasistický charakter, schválil parlament na základě vládních návrhů podle pozitivního práva. K nacistické diktatuře tedy došlo vcelku zákonným postupem. Tato zkušenost byla také příčinou, že předválečný módní právní pozitivismus (charakterizovaný jmény Hans Kelsen a u nás tzv. brněnskou školou, spojenou s osobou Františka Weyra a dalších) byl po válce nahrazen přirozenoprávním přístupem (hlavně Gustav Radbruch), který měl zabránit tomu, aby se pozitivní právo bralo jako absolutní hodnota sama o sobě. Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišné sledování dikce zákonů a tvrdí, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu. Může se stát, že i nechtěně (oproti výše zmíněnému případu totalitní moci) může dojít přílišným sledováním normy dojít k rozhodnutí, které zcela evidentně odporuje spravedlnosti. Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané 19

situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v případech revolučních změn v konkrétních zemích, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného a je snahou ho za každou cenu změnit. Jedním ze zakladatelů dnešního přirozeného práva byl Gustav Radbruch a Lon L. Fuller (1902–1978). Jejich pokračovateli a předními dnešními jusnaturalisty jsou G. Grisez, J. Finnis, R. George a Joseph Boyle. John Finnis přesvědčivě argumentuje, že klasičtí naturalisté zásadu lex iniusta non est lex nechápali tak, že nespravedlivý zákon není právo, ale pouze tak, že nespravedlivý zákon není morálně závazný. S koncepcí, že nespravedlivý zákon není právo, přišli až nacističtí soudci. Ti neuznávali zákony Výmarské republiky jako právo, pokud byly v rozporu se spravedlností (jak ji nacisté chápali). Dnes mluvíme o Radbruchově formuli a nikomu nevadí, že je to původně nacistický konstrukt.16 Tady je dobře vidět relativita obecných závěrů – nacisté samozřejmě pokládali za nespravedlivé ty zákony, které podle našeho hlediska byly spravedlivé, rozhodně tedy obecně spravedlivější, než ty nacistické. Pocházelo to z frustrace Němců z prohrané války, své postavení poražených chápali jako nespravedlivé, včetně např. povinnosti platit tzv. válečné reparace nebo územních ztrát, hlavně ve prospěch Francie. Nelze však tvrdit, že Radbruchova formule je původně nacistický konstrukt. Radbruch totiž přesně řekl toto: "Pozitivní právo má zásadně přednost, ledaže by bylo nesnesitelně nespravedlivé nebo jím byla vědomě popírána rovnost lidí, obsažená v samém pojmu práva."17 A uznávali snad nacističtí soudci rovnost před zákonem? Nikoli, rovnější byli Stammgenosse, příslušníci lepší rasy. Pozitivistickými kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu. To samozřejmě má svoje racionální jádro - např. A. Ross dokonce řekl: Přirozené právo, stejně jako děvka, poslouží každému. 18 Hans Kelsen zase napsal: "Spravedlnost jest iracionální ideál. A jakkoli je snad nepostradatelný lidskému chtění a jednání, lidskému 16

SOBEK,

T.

(2009):

Zákonný

pozitivismus? [online].

[cit.

2012-04-12].

Dostupný z www:

http://teorieprava.blogspot.com/2009/03/pravni-pozitivismus-se-v-soucasne-dobe.html 17

HRDINA, I. – MASOPUST. Z. : Chrestomatie ke studiu filosofie práva, Praha, Leges,2011, ISBN 97-880-

872-1271-4. s.432 18

HRDINA, I. – MASOPUST. Z. : Chrestomatie ke studiu filosofie práva, Praha, Leges,2011, ISBN 97-880-

872-1271-4. s.432

20

poznání zůstává nepřístupný. Jemu je zůstaveno pouze pozitivní právo."19 Když se ale podíváme na naše stávající zákony a na to, jak jsou aplikovány, zjistíme, že lidskému poznání leckdy zůstává nepřístupné i vyložení našeho pozitivního zákona, paragrafu. Jak by bylo možné, kdyby platilo Kelsenovo tvrzení, že dva soudy vyloží tentýž pozitivní paragraf aplikovaný na tutéž situaci různým způsobem? Vždyť stejně jako se dva soudy nemusí shodnout na tom, co je v daném konkrétním případě přirozeným právem, neshodnou se ani na tom, co je právem pozitivním. A to jednak v tom smyslu, že se neshodnou ani na tom, jaký konkrétní paragraf na konkrétní situaci aplikovat, jednak v tom smyslu, že shodnou-li se na aplikaci určitého paragrafu, neshodnou se na způsobu aplikace, tedy například jestli určité právo žalobci přiznat, či nikoli. Pojem přirozeného práva (z lat. ius naturale) lze chápat několika způsoby. Zaprvé jako druh práva, který je protikladem pozitivního, tedy právo nepsané jako protiklad práva psaného. Dále je možno chápat přirozené právo jako svým způsobem ideální právo. V některých případech může být přirozenoprávní rovina předmětem právní filozofie. Přirozenoprávní teorie je vzhledem k latinskému základu, často nazývána jusnaturalizmem. Přirozené právo je subjektivní právo, které předchází normativní úpravě. Jsou to principy a nezadatelná subjektivní práva. Vzniká a existuje nezávisle na státu. Ve vztahu k pozitivnímu právu se nejčastěji objevují tyto pojmy: 

prepositivní – předchází pozitivnímu právu



suprapositivní – nadřazeno pozitivnímu právu

Obecně se přirozené právo opírá o argumentaci různých společenských směrů: a) teologie – Bůh je zdrojem věčného (nadpřirozeného) práva, b) naturalizmus – přirozený, na Boží vůli nikoli nutně závislý, věčný řád věcí, c) antropologie – člověk má určité věčné a nezměnitelné atributy, které jsou základem přirozeného práva, d) racionalizmus – člověk má již vrozená práva, jejichž existence je rozumná a rozumně zdůvodnitelná.

6.2. Pozitivní právo (ius positivum) Pozitivní právo je v podstatě to samé, co právo psané či právo objektivní, tzv. právo platné. Jinými slovy lze říci, že pozitivní právo je právem platným v daném státě, objektivně 19

HRDINA, I. – MASOPUST. Z. : Chrestomatie ke studiu filosofie práva, Praha, Leges,2011, ISBN 97-880-

872-1271-4. s.432

21

zformulované čili sepsané, objektivně existující. Pozitivněprávní teorie je, vzhledem k latinskému základu, často nazývána juspozitivizmem. Pozitivní právo je dané státem, právo platné. Právní pozitivismus je možno charakterizovat tzv. monistickým přístupem. Charakteristiky pozitivního práva jsou především tyto: 

zákon jako rozhodující pramen práva,



analyzuje objektivní i subjektivní práva,



právní povinnosti odvozeny od právních norem,



rozlišuje právo a morálku.

6.2.1. Právní pozitivizmus Právní pozitivizmus se v současné době chápe jako obecná teorie práva. To znamená, že se nezabývá specifickými vlastnostmi nějakého konkrétního právního řádu, např. českého nebo německého práva, ale zabývá se samotným pojmem právo, tedy v principu každým možným právním řádem. Právní pozitivista se jakožto pozitivista zabývá tím, čím se právo obecně liší od jiných společenských institucí. Právní pozitivizmus je definován na dvou tezích: 1) Teze společenského faktu: Pro každý možný právní řád platí, že jeho platnost a obsah jsou determinovány nějakými společenskými (institucionálními) fakty. 2a) Teze oddělitelnosti (exkluzivní pozitivizmus): Pro každý možný právní řád platí, že jeho platnost je nezávislá na jeho morální kvalitě. 2b) Teze oddělitelnosti (inkluzivní pozitivizmus): Není pravda, že pro každý možný právní řád platí, že jeho platnost je závislá na jeho morální kvalitě.

Exkluzivní a inkluzivní pozitivismus jsou dva druhy právního pozitivismu, protože jsou to dvě odlišné odpovědi na stejnou otázku a to: Jaký je vztah práva a morálky napříč všemi právními řády.

22

6.2.2. Zákonný pozitivizmus S termínem zákonného pozitivizmu se pojí dvě hlavní teze: 

Teze identity: Jediný pramen práva je zákon. Tedy právo = zákony.



Teze závaznosti: Zákon je pro soudce kategoricky závazný. Tedy soudce za žádných okolností nesmí judikovat contra legem.

Je otázkou, jakou mají teze povahu a jestli se vztahují na kterýkoliv právní řád. Teze identity určitě ne. Je přece pojmově možný i právní řád, který nezná zákony. Implicitně pak ani teze závaznosti zákona. Pokud např. nějaký právník v Německu mezi válkami hlásal tezi závaznosti zákona, a takových právníků bylo dost, tak tím jistě nemyslel, že v každém myslitelném právním řádu je zákon pro soudce kategoricky závazný, ale myslel tím pouze to, že to je doktrína aktuálního německého práva. Co tedy přesně znamená tzv. zákonný pozitivismus? Na první pohled by se mohlo zdát, že zákonný pozitivista je ten, kdo vedle teze společenského faktu a (nějaké) teze oddělitelnosti ještě akceptuje tezi identity nebo tezi závaznosti zákona, takže bychom řekli, že zákonný pozitivismus je nějaký druh právního pozitivismu. Jenomže, právě toto je zavádějící. Teze identity a teze závaznosti neodpovídají na otázku What is a law? (což je otázka právního pozitivismu – ptáme se na právo obecně, v angličtině je člen neurčitý), ale na otázku What is the law? (např. Jaké je současné německé právo? – ptáme se na konkrétní zákon), a proto nemá smysl mluvit o zákonném pozitivismu jako nějakém druhu právního pozitivismu.20 Tezi identity můžeme označit jako heuristický legalismus. To znamená názor, že prameny práva se omezují na zákony: Jediné právo u nás je zákon a nic jiného není důležitější. Tezi závaznosti můžeme chápat jako formalismus v závaznosti zákona: Zákony u nás musí soudce bezpodmínečně respektovat, jakkoli jsou hloupé nebo nespravedlivé. Zákon je zákon a s tím nelze nic dělat.21

6.2.3. Etický pozitivizmus Etický pozitivizmus je druh právního pozitivizmu, kdy se jeho autoři pokoušejí odlehčit právně pozitivistické paradigma a obohatit jej o etické, morální a demokratické hodnoty.

20

Sobek,

T.:

Zákonný

pozitivismus?,

2009,

[online].

[cit.

2012-04-12].

Dostupný z www:

http://teorieprava.blogspot.com/2009/03/pravni-pozitivismus-se-v-soucasne-dobe.html 21

Sobek,

T.:

Zákonný

pozitivismus?,

2009,

[online].

[cit.

2012-04-12].

http://teorieprava.blogspot.com/2009/03/pravni-pozitivismus-se-v-soucasne-dobe.html

23

Dostupný

z www:

Stoupenci tzv. etického (morálního, demokratického, normativního) pozitivismu jsou např. J. Waldron, T. Campbell, J. Allen, F. Schauer, J. Goldsworthy,

6.3. Právní vědomí Právní vědomí je pojem, který je nejčastěji charakterizován jako odraz platného práva, případně jako generátor jeho změn. Existují dva základní přístupy: 1) De lege lata – dle platného zákona Řeší, co má být po platném právu, co je v souladu s právem a co je protiprávní. Jedná se o postup, který spočívá v dodržování právních norem pozitivního práva nebo ve vědomí jeho porušování.

2) De lege ferenda – hodnocení pozitivního práva z hlediska správnosti a spravedlnosti => představy o možných změnách v zákonech, právních předpisech, pramenech práva a event. návrhy těchto změn

Právní vědomí je dále možné dělit na individuální a skupinové. Zahrnuje na úrovni precepce, identifikace a argumentace jak rovinu de lege lata, vycházející z míry znalostí platného práva, tak i rovinu de lege ferenda, založenou na jeho hodnocení platného práva (tj. zahrnuje znalosti i hodnocení platného práva). Právní vědomí je navenek prezentováno názory, postoji (postoje občanů k platnému právu) a chováním. Ale vědomí není chování. Určité chování může z určitého vědomí vyplývat, ale není to jedno a totéž. Je určováno vazbami na rozdílné potřeby, hodnoty a zájmy. Můžeme je nazvat součástí veřejného mínění. To se totiž může vztahovat k nejrůznějším věcem. Mínění znamená hodnocení všeho možného, například hodnocení politiků. Veřejné mínění lze s určitou mírou přesnosti zjišťovat sociologickými technikami. Vztahuje-li se k právu, jde o právní vědomí tzv. laické veřejnosti. Jaký má toto právní vědomí vztah k platnému právu? Může být s platným právem v souladu, může být vůči němu absolutně v rozporu, ale fakticky právní vědomí v něčem právo akceptuje a v něčem ne. A to buď proto, protože platné právo lidé pořádně neznají, anebo proto, protože je znají, ale mají k němu kritický vztah, myslí si třeba, že je nespravedlivé. Například existují různé tzv. právní pověry, tedy přesvědčení lidí - právních laiků, že je určitá situace nějak upravena, ale ono to tak není. Obvykle právní pověra vzniká proto, že určitá právní úprava existovala někdy v minulosti, a lidé nezaznamenali změnu. Svého času bylo třeba dost lidí 24

přesvědčeno, že do 24 hodin po uzavření manželství mohu prohlásit jednostranně manželství za neplatné. Nebo si dodnes hodně lidí myslí, že notář je něco jako advokát, tedy že zastupuje zájmy toho, kdo si u něj nějakou práci objedná, třeba předmanželskou smlouvu. Ale notář musí přitom působit nestranně, musí tedy radit jak nastávající manželce, tak nastávajícímu manželovi, bez ohledu na to, kdo z nich s ním tuto věc dojednával. Veřejné mínění je obecný pojem k právnímu vědomí. Veřejným míněním chápeme aktuální stav individuálního i skupinového vědomí zjistitelný prostředky jeho výzkumu. Oproti tomu pojem společensky relevantní právní vědomí charakterizuje právní vědomí veřejně mocenských orgánů a institucí tvořících, interpretujících a aplikujících právní normy, resp. jejich představitelů. Jedná se tedy o soustavu oficiálních názorů a postojů ovlivňujících společenské působení práva, které nemusí být nutně shodné s veřejným míněním, a které není ani zcela totožné s pojmem objektivní pozitivní právo, i když z něho nutně musí vycházet. Je možno nalézt příklad, kdy veřejné mínění jde proti společensky relevantnímu právnímu vědomí. Jedním z příkladných témat může být otázka trestu smrti. Dalším mohou být daně.

7. VÝVOJ PRÁVA V ČSFR/ČR PO ROCE 1989 Před rokem 1989 bylo naše právo ovlivněno tzv. ideologií marxismu-leninismu. Podle ústavy z roku 1960 měla vedoucí úlohu ve společnosti a státu KSČ, čímž byla tato ideologie postavena jako jediná a politicky a právně závazná pro všechny obyvatele tehdejší ČSSR. Zákony byly přijímány sice voleným parlamentem, ale podle pokynů KSČ, vláda jednala také tak. Mocenské centrum bylo na ÚV KSČ, tam se rozhodovalo, který zákon bude schválen a jak bude vláda postupovat. Formálně však měla moc jak vláda, tak parlament. Systém fungoval způsobem tzv. převodových pák - tedy faktická moc byla na ÚV KSČ, do reality byla převáděna působením voleného parlamentu a vlády a dalších státních a správních orgánů. Prokurátoři i soudci jednali dle pokynů komunistické strany a v případě znelíbení se, jim hrozily významné represe. Období po roce 1989 je možné charakterizovat jako velmi složitou dobu pro právo i právníky. Snaha o očistu socialistického právního systému se nepodařila zcela a bývalých struktur bylo odstraněno jen velmi málo. Celkově došlo k úpadku renomé práva a i v současnosti je na právo hleděno s despektem, často jako na věc, kterou si lze koupit. 25

7.1. Právní systém České republiky Česká republika vznikla 1. ledna 1993 po rozdělení České a Slovenské federativní republiky. Pro právní řád ČR je tedy charakteristické, že v podstatě vznikl převzetím (recepcí) právních předpisů platných v ČSFR v den jejího zániku, tj. 31. 12. 1992, stejně tak tomu bylo i v případě mezinárodního práva a mezinárodně právních nároků i povinností. Součástí práva nově vzniklé České republiky, se staly tyto zákony: 

Ústavní zákony ČNR č. 1/1993 Sb. – Ústava ČR



Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb. – o opatřeních souvisejících se zákoníkem ČSFR – pro nově vzniklou ČR zůstávají v platnosti veškeré zákony platné v ČSFR s výjimkou těch, které jsou podmíněny existencí ČSFR.



Z federálních předpisů přešla do Ústavy ČR i Listina základních práv a svobod, znovu vydaná jako zákon č. 2/1993 Sb.



Dále ústavní zákony, kterými byly vymezeny státní hranice.

Nový státní útvar (ČR) vznikl ústavní cestou, na základě dohody obou subjektů, tedy České i Slovenské republiky. Právní řád ČR patří do kontinentálního systému právní kultury, což znamená, že základním pramenem práva je normativní právní akt. Ústava je nejen základním zákonem státu, ale má zároveň i postavení zákona nevyšší právní síly a všechny ostatní právní normy s ní musí být v souladu. Normou vyšší právní síly než Ústava ČR jsou pouze mezinárodní smlouvy o lidských právech.

7.2. Prameny práva v ČR Prameny práva v České republice jsou složeny z těchto aspektů: -

normativní právní akty (právní předpisy tvoří hlavní a zásadní pramen)

-

mezinárodní smlouvy, které mají přímou závaznost

-

rozhodnutí Ústavního soudu, které mají specifickou zákonodárnou funkci

7.2.1. Druhy normativních právních aktů Je možno charakterizovat tři druhy normativních právních aktů: 1) Zákonodárné akty – zákony včetně ústavních, které jsou vydávány Parlamentem ČR. Vydává je parlament. Dále se jedná o zákonodárná opatření Senátu ČR, neboť Poslanecká

26

sněmovna ČR může být na základě jasně stanovených pravidel rozpuštěna. V tomto období přichází role Senátu, který je nerozpustitelný. 2) Normativní akty orgánů výkonné moci, sem patří: -

Rozhodnutí prezidenta republiky – Ústavou udílené amnestie

-

Nařízení vlády – k jeho přijetí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády

-

Právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů

3) Obecně závazné vyhlášky orgánů územních samosprávních celků: -

obecně závazné vyhlášky krajů

-

obecně závazné vyhlášky obcí

8. LISTINA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD Listina základních práv a svobod se, podle čl. 3, stala součástí ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla může domáhat každý, jen některá práva a svobody jsou vázané na státní občanství. 22 Z výčtu čl. 112 Ústavy vyplývá, že Listina je víceméně samostatným úsekem ústavního pořádku ČR. Dne 16. prosince 1992 se Česká národní rada usnesla na zasedání předsednictva o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Veškeré právní předpisy musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod, respektive s Ústavou ČR. Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody.23 Listina je pramenem ústavního práva a je srovnatelná z hlediska právní síly s ústavními zákony, ačkoliv není jako ústavní zákon v současnosti formálně označena.24 Pro všechna

22

PALÚŠ, I. Listina základních práv a svobod jako právní dokument. Právní obzor, 1991, čís. 8, s. 391-398.

ISSN 0032-6984 23

ZIMEK, J. Ústavnost a český ústavní vývoj. 3., nezměněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 179 s.

(Edice učebnic Právnické fakulty; sv. 380.) ISBN 80-210-4094-7. S. 172. 24

KLÍMA, K, et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 1019

s. [dále jen Klíma et al. (2005)]. ISBN 80-86898-44-5. S. 55.

27

základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci.25

8.1. Vznik Listina základních lidských práv a svobod (LZPS) Listina základních práv a svobod původně vycházela především z Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropské sociální charty, ale také z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867.26 Po roce 1989 bylo přijetí úpravy základních práv nevyhnutelné. Měla respektovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, její dodatkové protokoly a judikaturu Evropského soudního dvora ve Štrasburku. Byl nutný konsensus Federálního shromáždění a obou národních rad, které přišly s vlastními návrhy na tuto úpravu. Na společné chůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů 8. až 9. ledna 1991 byl společný návrh projednán a přijat. Původně tedy byla Listina nesena ústavním zákonem č. 23/1991, jenž jí zajišťoval nadústavní charakter. Při přechodu z federálního do právního řádu ČR byla Listina nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. 27 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. je doposud platný a účinný v České i Slovenské republice. V České republice má však právní sílu pouze obecného zákona, a tím samotná Listina přišla o svůj nadústavní charakter, který ji zajišťoval uvozovací ústavní zákon. Od 1. 1. 1992 vylučuje aplikaci nesouladných předpisů. Při schvalování Ústavy České republiky je dekonstitucionalizována a je spolu s Ústavou znovu publikována ve sbírce zákonů jako příloha usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení LZPS jako součásti ústavního pořádku ČR, nestojí tedy jako samostatný ústavní zákon.28

25

SLÁDEČEK, V.; MIKULE, V; SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky: Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck,

2007. 949 s. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 37. 26

KLÍMA, K, et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 1019

s. ISBN 80-86898-44-5. s. 601 a 603 27

BAHÝĽOVÁ, L; FILIP, J; MOLEK, P, PODHRÁZKÝ, M; SUCHÁNEK, R; ŠIMÍČEK, V, VYHNÁLEK, L.

Ústava České republiky. 1. vyd. Praha : Linde, 2010. 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. S. 65-67. 28

Prostředky ochrany základních práv a svobod, [online]. [cit. 2012-04-04].

(http://ius.tulacek.eu/ustavni-pravo/pfuk/ustavko/zkouska/otazka-51)

28

Dostupné z www:

8.2. Ideové zdroje LZPS Listina základních práv a svobod vychází z přirozenoprávního filosofického základu, koncepce přirozených práv člověk byla nejdůležitějším zdrojem při tvorbě Listiny - v preambuli je uváděna vedle práv občana a svrchovanosti zákona (podstatným zdrojem přirozeného práva byl racionalismus). Zároveň nese principy svrchovanosti zákona a právního státu (znak pozitivismu), princip solidarity (vůči slabším a v rámci veřejného blaha) v úzkém spojení s povinnostmi v demokratickém státě. Listina reprezentuje celosvětové standardy lidských práv a vědomě navazuje na historické vzory, jakou jsou například již výše zmíněné Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 (přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka / lidé se rodí a zůstávají svobodni a rovni v právech / meze svobod ve svobodě druhých) či Deklarace nezávislosti Spojených států amerických + pozdější dodatky. 29 Na tvorbu Listiny taktéž působily ústavní tradice státu, vzory jiných demokratických států (Německa, USA) i ideje a formulace převzaté z mezinárodních dokumentů o lidských právech. Podobu Listiny ovlivnila i politická a sociální filozofie katolicismu a náboženské tradice. Z důvodové a zpravodajské zprávy vyplývá i inspirace Paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Paktem o občanských a politických právech, jakož i Úmluvou o lidských právech a základních svobodách a Evropskou sociální chartou (Rady Evropy). Interpretace práv a svobod (i povinností) je ovlivňována mimo jiné i mezinárodními závazky ČR, zvláštní význam mají závazky k EU (Listina základních práv EU).30

8.3. Struktura Listiny základních práv a svobod Při celkovém právním náhledu na Listinu ji ani vnitřně normativně nelze vidět jako monolitní text. Listina v zásadě obsahuje právní principy a ani tyto nejsou stejnorodé. V tomto smyslu lze v Listině vidět jak principy všeobecné, které se vztahují k celé koncepci Listiny a právního řádu („státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon“), tak konkrétnější, které se vztahují pouze k určité části

29

Prostředky ochrany základních práv a svobod, [online]. [cit. 2012-04-04].Dostupné z www:

(http://ius.tulacek.eu/ustavni-pravo/pfuk/ustavko/zkouska/otazka-51) 30

Prostředky ochrany základních práv a svobod, [online]. [cit. 2012-04-04]. Dostupné z www:

(http://ius.tulacek.eu/ustavni-pravo/pfuk/ustavko/zkouska/otazka-51)

29

Listiny („každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu“). Listina obsahuje řadu norem – principů vztahujících se na část v ní upravené ústavní materie, např. na fyzickou a duševní integritu osoby („osobní svoboda je zaručena“). Řada ustanovení Listiny spolu souvisí a je třeba je vykládat společně, systémově i vzájemně. Zvláštní význam v Listině mají blanketní normy, které předpokládají konkretizaci běžným zákonem (právo na ochranu zdraví). Listina však také umožňuje omezení základních práv a svobod běžným zákonem (možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu). To je typický prvek ústavních norem potvrzující, že základní právo nemusí být neomezené, abstraktní.31 Listina má 44 článků členěných do šesti hlav. Hlava první garantuje některá práva, hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod, hlava třetí upravuje práva národnostních menšin, hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava pátá se zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá pak upravuje společná ustanovení. Listina základních práv a svobod je logicko – strukturálně členěna na Preambuli a šest hlav viz Tabulka 3: Obsah hlav LZPS.

31

KLÍMA, K. Ústavní právo. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, a.s. 1995, 225 s. ISBN 80-85865-63-7

30

Tabulka 3: Obsah hlav LZPS Hlava

Obsah

první

Obecná ustanovení

druhá

třetí

čtvrtá

pátá

šestá

Lidská práva a základní svobody

Doplňující informace normativní hmotně právní pojetí právního státu, charakterizuje základní ustanovení, která jsou východiskem jejich výkladu LZPS. člení se na Oddíl první (Základní lidská práva a svobody) a na Oddíl druhý (Politická práva). Hlava druhá stanovuje katalog základních práv a svobod, která jsou v zásadě přímo uplatnitelná32.

Práva národnostních

obsahuje základní antidiskriminační ustanovení českého ústavního

a etnických menšin

pořádku.

Hospodářská, sociální a kulturní práva Právo na soudní a jinou právní ochranu Ustanovení společná

zahrnuje i práva ekologická, vyžaduje plnění ze strany státu.

obsahuje právo procesní a základní zásady pro soudní řízení. výjimky, interpretační a realizační pravidla a ustanovení o azylu cizincům.

Zdroj: autorka

8.3.1. Obsah Listiny základních práv a svobod Preambule V případě Preambule Listiny základních práv a svobod můžeme mluvit o snaze povýšit ochranu lidských a občanských práv v rámci České republiky na světový standard. Opírá se o některé důležité tradiční právní ideje a některé obecné závazné demokratické principy. Výslovně Preambule Listiny například uznává neporušitelnost přirozených práv člověka, uznává práva občana a svrchovanost národa. Dále například navazuje na principy a hodnoty humanismu či na demokratické a samosprávné tradice národa. Součástí Preambule je také morální odsouzení situace republiky v době, kdy základní lidská práva a svobody byly potlačovány. 32

SLÁDEČEK, V.; MIKULE, V.; SYLLOVÁ, J.: Ústava České republiky: Komentář. 1. vyd. Praha : C. H.

Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 39.

31

Hlava první – Obecná ustanovení Hlavu první tvoří články 1 – 4 Listiny základních práv a svobod. První článek ustanovuje její základní pilíř. Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i ve svých právech. Základním právům jsou přiřazeny jejich konkrétní vlastnosti: nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost. Druhý článek uvádí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Může se jednat o tzv.

sebeomezení státní moci. V čl. 3 odst. 1 se vylučuje jakákoliv výjimka ve vztahu k lidským právům. Základní práva a svobody jsou zaručeny všem a to bez rozdílů pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství či například politického či jiného smýšlení. Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody Hlavu druhou tvoří dva oddíly: Základní lidská práva a svobody a Politická práva. Hlava druhá je tvořena 18 - ti články Listiny. V článku 5 je podrobně analyzována právní subjektivita člověka k úkonům. Jedná se o právní subjektivitu, která znamená nejen práva, ale též povinnosti. Uvádí se zde i právo na život a naopak trest smrti je vyloučen. Dále jsou zde záruky nedotknutelnosti osoby člověka i jeho soukromí, osobní svoboda, zachování jeho lidské důstojnosti, právo vlastnit majetek. Zaručena je také svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí či náboženského vyznání. Oddíl druhý zmiňuje svobodu projevu, právo na informace, nepřípustnost cenzury. Zaručeno je petiční právo, právo se pokojně shromažďovat či se svobodně sdružovat. Článek 22 udává, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Hlava třetí – Práva národnostních a etnických menšin Hlava třetí obsahuje články 24 – 25 a řeší práva národnostních a etnických menšin. Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Příslušnost k jakékoliv národnostní či etnické menšině tak nesmí občana České republiky nijak znevýhodňovat. Hlava čtvrtá – Hospodářská, sociální a kulturní práva Hlava čtvrtá je tvořena čl. 26 – 35 Listiny. Je zde garantováno právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Každý občan má právo prostřednictvím práce získávat prostředky pro uspokojení svých životních potřeb. Stát se zavazuje k přiměřenému hmotnému zajištění občanů, kteří toto právo 32

nemohou bez svého zavinění vykonávat. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Hlava čtvrtá dále garantuje právo na zvláštní pracovní podmínky pro ženy, mladistvé osoby nebo zdravotně postižené. Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Všichni občané mají též právo na ochranu zdraví, vzdělání, výsledky tvůrčí činnosti či například na příznivé životní prostředí. Hlava pátá – Právo na soudní a jinou právní ochranu Hlavu pátou tvoří čl. 36 – 40 Listiny. V této části je garantována právo na možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Každý má tak právo na spravedlivý proces. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Dle čl. 40 každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Jedná se tedy o presumpci neviny. Hlava šestá – Ustanovení společná Hlava šestá se skládá z čl. 42 – 44 a definuje pojem „občan“ jako každého člověka v případě základních práv a svobod, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Pro úplnost je možno uvést, kterými smlouvami je ČR vázána: 

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,



Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace,



Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti,



Evropská úmluva o potlačování terorismu,



Úmluva o právech dítěte,



Evropská sociální charta,



a další.

33

9. ÚSTAVNÍ SOUD ČR A JEHO PŘEDCHŮDCI 9.1. První republika Historie ústavního soudnictví na našem území začíná již krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavní listiny z roku 1920, zřízen zvláštní Ústavní soud Československé republiky. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poprvé byl Ústavní soud Československé republiky ustaven 17. listopadu 1921. Jeho předsedou se stal Karel Baxa. Poté, co v roce 1931 uplynulo funkční období prvního soudu, byl však další soud ustanoven teprve v roce 1938 (pod předsednictvím Jaroslava Krejčího, dosavadního tajemníka Ústavního soudu, který se později zkompromitoval jako předseda protektorátní vlády). Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná.33

9.2. Druhá světová válka V období 2. světové války v Čechách a na Moravě žádný orgán ústavního soudnictví nepůsobil. Na Slovensku po vzniku samostatného státu byla přijata ústavním zákonem č. 185/1939 Sl. z., Ústava Slovenské republiky, která zavedla Ústavní senát, jehož pravomocí mělo být posuzování ústavnosti zákonů a nařízení s mocí zákona. Ústavní senát se měl skládat ze senátních prezidentů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Předsedou se měl stát první prezident Nejvyššího soudu. Nicméně jak bývá v totalitních státech obvyklé, Ústavní senát nakonec zřízen nebyl 34.

9.3. Vývoj po únoru 1948 Ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., Ústavou 9. května byla pravomoc posuzovat ústavnost zákonů svěřena předsednictvu Národního shromáždění. To bylo také oprávněno podávat

33

Ústavní

soud

České

republiky,

[online].

[cit.

2012-03-04].

Dostupné

z

(http://swww.usoud.cz/pages/historie.html) 34

SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, ISBN: 80-7179-289-6. str. 31

34

www:

závazný výklad zákonů. Podrobnosti měl stanovit zvláštní zákon, který ale nebyl vydán. Ústavním zákonem č. 100/1960 Sb., Ústavou ČSSR byla pravomoc posuzovat ústavnost převedena na celé Národní shromáždění, které bylo oprávněno rušit zákony Slovenské národní rady, nařízení nebo usnesení vlády a obecně závazné nařízení krajského národního výboru pro nesoulad s ústavou nebo se zákonem, nikoli již zákony, které samo přijalo. Nový ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci upravil v hlavě šesté Ústavní soud ČSSR. Byl charakterizován jako soudní orgán ochrany ústavnosti, jehož členové jsou při rozhodování nezávislí a rozhodují jedině na základě Ústavy ČSSR a zákonů Federálního shromáždění35. Problémem ovšem bylo, že nikdy nedošlo ke schválení prováděcího zákona a Ústavní soud tak ve skutečnosti až do roku 1989 neexistoval.

9.4. Vývoj po roce 1989 Reálně fungující Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen až po pádu komunistického režimu na základě federálního ústavního zákona z února 1991. Tento federální soud byl dvanáctičlenný a každá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, jejichž funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo město Brno. Předsedou Ústavního soudu ČSFR byl jmenován Ernest Valko. Přes svoji krátkou existenci posoudil federální ústavní soud více než tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud České republiky.36 Po rozpadu československé federace i Ústava samostatné České republiky ze 16. prosince 1992 počítala s existencí Ústavního soudu. První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993. Toho dne Václav Havel, tehdejší prezident republiky, jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu, a to, s ohledem na tehdejší neexistenci Senátu, se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu. Stalo se tak pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním a za sídlo soudu určil město Brno.

35 36

SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, ISBN: 80-7179-289-6. str. 37 Stránky

Ústavního

soudu,

[online].

[cit.

(http://www.concourt.cz/clanek/historie)

35

2012-03-04].

dostupné

z

www:

Jmenováním prvních dvanácti soudců Ústavního soudu tedy započala nová etapa ústavního soudnictví, navíc v nově se formujícím státě. 37

9.5. Ústavní soud České republiky 9.5.1. Postavení Ústavního soudu Ústavní soud ČR byl zřízen ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou ČR. Ústavní soud má s ohledem na svoji funkci zvláštní postavení a v souladu s tím jsou předpoklady na jeho soudce, činnost, správu, jakož i pravidla pro řízení před ním zakotveny ve speciálním zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud si také přijímá vlastní kancelářský a spisový řád.38 Ústavní soud je typem orgánu specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví, neboť žádný jiný orgán nemůže přezkoumávat ústavnost zákonů a existuje pouze jeden Ústavní soud se sídlem v Brně39. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.40

9.5.2. Složení Ústavního soudu ČR Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenování na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního

37

Stránky

Ústavního

soudu,

[online].

[cit.

věd

[online].

2012-03-04].

dostupné

z

www:

dostupné

z www:

(http://www.concourt.cz/clanek/historie) 38

Ústav

státu

a

práva,

Akademie

ČR,

[cit.

2012-03-12].

(http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=50) 39

FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, ISBN

80-210-2592-1. str. 392 40

Stránky ústavního soudu, [online]. [cit. 2012-03-04]. dostupné z www: (http://www.concourt.cz/clanek/2023)

36

soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.41 Předseda Ústavního soudu: a) zastupuje Ústavní soud navenek, b) vykonává správu Ústavního soudu, c) svolává zasedání pléna Ústavního soudu, d) určuje pořad jeho jednání a řídí jednání, e) jmenuje předsedy senátů Ústavního soudu, f) plní další úkoly, které mu ukládá zákon. Mezi tyto další úkoly patří zejména rozdělování agendy soudu mezi senáty42, rozhodování o vyloučení asistenta soudce, soudního znalce nebo tlumočníka v případech, u kterých rozhoduje plénum Ústavního soudu, informování prezidenta republiky o uvolnění místa soudce. Rozhoduje o zbavení mlčenlivosti asistenta, v případě vyloučení soudce zpravodaje podle § 38 odst. 1, přiděluje návrh jinému soudci zpravodaji. Dále vyhlašuje nález v případech, kdy rozhoduje plénum. Předává redakci Sbírky zákonů nálezy v této sbírce uveřejňované. Všichni soudci Ústavního soudu tvoří jeho plénum. Pro jednání a usnášení je nutná přítomnost alespoň deseti soudců.43 Ochrana soudce Ústavního soudu je velmi vysoká. Nelze jej trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Soudce Ústavního soudu lze zadržet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností. Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu.44

9.5.3. Kompetence Ústavního soudu ČR Kompetence Ústavního soudu vymezuje čl. 89 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ČR. Ústavní soud ČR rozhoduje45:

41

42 43

Ústavní soud v ČR, [online]. [cit. 2012-03-04]. dostupné z www: (http://www.propravo.cz/ustavni-soud/) Jsou tvořeny třemi soudci Organizace Ústavního soudu České republiky [online]. [cit. 2012-03-15].

dostupné z www:

(http://ustavni2.juristic.cz/50653/clanek/ustava1.html) 44

Ústavní soud v ČR, [online]. [cit. 2012-03-04]. dostupné z www: (http://www.propravo.cz/ustavni-soud/)

45

Stránky ústavního soudu, [online]. [cit. 2012-03-04]. dostupné z www: (http://www.concourt.cz/clanek/2023)

37

1. o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, 2. o zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem, 3. o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, 4. o ústavní stížnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod, 5. o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, 6. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy České republiky, 7. o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky, 8. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy České republiky, 9. o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, 10. o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, 11. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, 12. o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy České republiky s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.

9.5.4. Rozhodnutí Ústavního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a nelze se proti nim odvolat. Pokud jde o formy rozhodnutí, ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, v ostatních věcech usnesením. Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a protože podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, považují se za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. Soudce, který s přijatým rozhodnutím nesouhlasí, má právo k rozhodnutí připojit své odlišné stanovisko. Toto oprávnění je u Ústavního soudu exkluzivní, protože soudci obecných soudů je nemají. Všechny své nálezy a vybraná usnesení včetně odlišných stanovisek Ústavní soud 38

zveřejňuje v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvýznamnější nálezy se vyhlašují v oficiální Sbírce zákonů. Kromě toho Ústavní soud všechna svá rozhodnutí zveřejňuje v internetové databázi na svých webových stránkách.46

9.6. Příklad nálezu Ústavního soudu ve vztahu k přirozenému právu Mezi rozhodnutími Ústavního soudu nalezneme mnoho příkladů aplikace přirozeného práva, jedním z nich je dle mého názoru i rozhodnutí o nerovném vyplácení důchodů z roku 2010. Dne 16. 4. 2010 vynesl Ústavní soud toto rozhodnutí: Ústavní soud dnes veřejně vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07 z 23. března 2010, jímž shledal ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zakotvující v nynějších výších tzv. redukční hranice pro stanovení výpočtového základu procentní výměry důchodu, protiústavním, neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců.47 Podnětem ke zrušení předmětného ustanovení byl návrh Krajského soudu v Ostravě, který projednával správní žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž byl žalobci přiznán od 1. 2. 2006 plný invalidní důchod ve výši 13.346 Kč měsíčně s odůvodněním, že důchod je tvořen základní výměrou, která činí 1.470 Kč měsíčně, a procentní výměrou, která činí 11.876 Kč. Tato procentní výměra byla vypočtena z osobního vyměřovacího základu zjištěného za rok 1986 až 2005 ve výši 68.635 Kč. Žalobce napadl výši přiznaného důchodu i při vědomí, že jeho výše byla stanovena v souladu se zákonem, a poukázal na to, že celková výše důchodu činí pouze 19 % z jeho příjmu, což nepovažuje za přiměřené hmotné zabezpečení. Poukázal na skutečnost, že dle zpráv Ministerstva práce a sociálních věcí ČR činila v r. 2004 průměrná výše důchodu 44 % k hrubému průměrnému příjmu (k čisté mzdě 57 %), a na to, že výše jeho důchodu 13.346 Kč k příjmu 68.635 Kč (19 %) zakládá naprostou nerovnost jeho osoby k ostatním poživatelům důchodu. Napadené ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění v současné době (s promítnutím zvýšení částek nařízením vlády) zní: Výpočtovým základem je osobní vyměřovací základ (§ 16), 46 47

Stránky ústavního soudu, [online]. [cit. 2012-03-04]. dostupné z www: (http://www.concourt.cz/clanek/2023) HAROK,

V.

Ústavní soud se zbláznil?,

2010 [online].

http://harok.bigbloger.lidovky.cz/c/134053/Ustavni-soud-se-zblaznil.html

39

[cit. 2012-04-09].Dostupné z www:

pokud nepřevyšuje částku 10 500 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 10 500 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 10 500 Kč se počítá v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 10 500 Kč do 27 000 Kč se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad 27 000 Kč se počítá 10 %.48 Ve svém nálezu se Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, „zda poměr mezi výší příjmu, pojistného na důchodové pojištění a výší důchodu za stávající právní úpravy naplňuje ústavní požadavek „přiměřenosti“ hmotného zabezpečení ve stáří (resp. při nezpůsobilosti k práci či ztrátě živitele) a nezakládá namítanou nerovnost účastníků důchodového pojištění.“ Na tuto problematiku pohlížel zejména optikou ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny (právo na přiměřené hmotné zabezpečení) a ustanovení čl. 1 Listiny (princip rovnosti).49 Ústavní soud poukázal především na fakt, že lidé s vyššími příjmy do systému více přispívají (po tu dobu co jsou ekonomicky aktivní), ale v případě vyplácení důchodů jejich předchozí aktivní příspěvky nejsou reflektovány.

10. PŘIROZENOPRÁVNÍ MYŠLENÍ A LIDSKÁ PRÁVA V SOUČASNOSTI Panuje už dlouhá staletí diskuze mezi pozitivisty a iusnaturalisty řešící otázku o původu a povaze lidských práv. Teorie lidských práv se zvláště od novověku rozvíjí spolu s přirozenoprávními teoriemi. Toto propojení vysvětluje snahy o praktické prosazování lidských práv. Výsledkem dlouhodobého úsilí jsou mezinárodní kodifikace a mezinárodními zárukami dodržování lidských práv. Lidská práva se v průběhu vývoje dějin lidstva prokázala svou nezbytností pro stabilitu společnosti, mravního sebeurčení jednotlivce a elementární hodnotou pro demokratické vlády. „Za napjaté nálady, která se zmocnila celé země, došlo k prvnímu revolučnímu aktu – zástupci třetího stavu, nemohouce se dohodnout s duchovenstvem a šlechtou, prohlásili se 17. června 1789 za Národní shromáždění a ujali se ústavodárných prací. Na schůzi 4. srpna bylo 48

NEMRAVOVÁ, O. K nálezu Ústavního soudu ve věci důchodového pojištění. 2010. [online]. [cit. 2012-04-

09].

Dostupné

z www:

http://www.epravo.cz/top/clanky/k-nalezu-ustavniho-soudu-ve-veci-duchodoveho-

pojisteni-63051.html 49

NEMRAVOVÁ, O. K nálezu Ústavního soudu ve věci důchodového pojištění. 2010. [online]. [cit. 2012-04-

09].

Dostupné

z www:

http://www.epravo.cz/top/clanky/k-nalezu-ustavniho-soudu-ve-veci-duchodoveho-

pojisteni-63051.html

40

přijato zrušení stavovských privilegií a feudálních práv a 26. Téhož měsíce došlo k vyhlášení práv člověka a občana. Tímto aktem skončila éra absolutismu a byl položen základ k svobodné a demokratické Francii. Tím také bylo prakticky zpečetěno vítězství doktrín, které po celé 18. století sváděly boj s absolutismem. Lví podíl měly na něm ovšem nauky Montesquieuova a Rousseauova, ne však jediný. Poprvé objevily se deklarace práv za americké revoluce v ústavodárných aktech jednotlivých kolonií. Jejich smyslem bylo zaručit přirozená práva, nezadatelná práva občanů, zvláště svobodu, rovnost a majetek.“50 Otázkou zůstává, zde tyto práva bychom měli spíše řadit mezi práva pozitivní nebo přirozená (morální). Tvrzení, že jsou člověku pozitivní práva účelově přiznány zákonodárcem, ať už jde o mezinárodní společenství nebo suverénní státní moc, je příliš krátkozraké a mnozí kritikové by s tím mohli nesouhlasit. Každý člověk vnitřně asi cítí, že základní lidská práva, která jsou lidem nejvlastnější a nejzákladnější, stát předcházejí a není možné je odvodit od pouhé autority suverénního zákonodárce. Základní lidská práva jsou bytostně spjata s existencí racionální a společenské bytosti, neboli slovy osvícenských teorii, s naší přirozeností. O důležitosti lidských práv v současnosti málokdo pochybuje, avšak panují mezi odborníky odlišné názory na zdůvodnění existence lidských práv. Zda jsou práva absolutně platnými a věčnými atributy lidských bytostí vyplývající z přirozenosti nebo jestli jsou sice prepozitivními, ale historicky a teritoriálně podmíněnými mravními konvencemi se stále vedou spory. Mezi zastánce přirozenosti lidských práv patří výhradně iusnaturalisté, z nichž mnozí zastávají teologické zdůvodnění lidských práv. I přesto iusnaturalisté netrvají na univerzálnosti a neměnnosti lidských práv, a berou v úvahu fenomén stále se vyvíjející společnosti. V současnosti vévodí odlišný názor, který zastávají oba myšlenkové tábory, jak iusnaturalisté, tak i pozitivisté, že lidská práva jsou mravní konvence dané historickým a teritoriálním předpokladem. Linii dělící oba proudy tvoří buď spojovací, či dělící výroky o vztahu mezi právem a morálkou. S evolucí západního křesťanského právního myšlení je těsně spjata představa lidských práv jako subjektivních a prepozitivních nároků odvozených z přirozenosti člověka. První zmínky o této koncepci můžeme sledovat již v raném novověku v době osvícenství. V právní filosofii je i v současnosti zastávána tato koncepce a pozitivní úpravy lidských práv na ni odkazují. V současnosti se již neklade tak velký důraz na roli čistého rozumu, lidská přirozenost je spíše pojímána jako sociální interakce, komunikace a vzájemná spolupráce s ostatními lidmi. 50

TOMSA, B.: Kapitoly z dějin filosofie práva a státu. Praha, Karolinum, 2005, ISBN: 80-246-1001-9. s.132

41

V dávné historii a především ve vývojové epoše osvícenství byly pojmy přirozená práva a lidská práva považovány za synonyma. Můžeme se setkat s větvením nebo dokonce záměnou celého sousloví lidská práva s pojmy, jakými jsou například právo občanské, politické, sociální, kulturní, solidarity atd. Mohlo by se zdát, že pojem lidské právo se pojí především k mezinárodnímu společenství a jeho úmluvám. Ovšem realita je poněkud jiná. Lidská práva jsou sice bezpochyby mezinárodní, protože nejsou lidem daná státem, ale jsou upravena v ústavách, nikoli jen v mezinárodních smlouvách.

Takovéto pojmové a terminologické odlišnosti jsou důkazem nynější

nejednotnosti v chápání původu a charakteru lidských práv a to především z historického hlediska. Odlišnosti v obecném rámci výchovy k demokracii a občanství, k chápání lidských práv jsou dány i teritoriálně. Každá země a každý národ měl a bude mít svou vlastní představu a koncepci. Lidská práva vycházejí z dlouhodobé zkušenosti. Např. právo na život, zdraví, soukromé vlastnictví, listovní tajemství, svobodné volby, nedotknutelnost obydlí atd. Avšak i v dnešní době jsou podmíněny stavem kultury dané společnosti a můžeme se setkat s odlišným přístupem k dodržování těchto práv. Americké Prohlášení nezávislosti zřejmě poprvé v zákonném textu formuluje lidská práva. Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenu takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.51 Z textu prohlášení je patrné, že prvními právy zmíněnými v zákonném textu byly práva na: život, svobodu a osobní štěstí. „Je však velkým nedorozuměním, vidí-li občan v realizaci své osobnosti pouze práva, nikoli své povinnosti. Platón považoval demokracii hned po tyranii za nejhorší zřízení, protože je založeno na ztrátě autority. Lidé nechtějí nikoho poslouchat a obec s demokratickou ústavou je na nejlepší cestě upadnout do chaosu. Podobá se lodi, kde se plavci hádají o kormidlo, ale

51

Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických (4. 7. 1776) [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupný z www:

http://www.historie.upol.cz/19/prameny/nezavislost.htm

42

nemají ponětí, o co všechno se kormidelník musí starat.52 V ČR je v dnešní době patrný jeden druh demokracie a právního nazírání, který se projevuje v oblasti zdravotních zákonů. Nad pevným základem mravních norem stojí o pomyslný schod výše lidská práva formulována člověkem vůči státní moci, která dříve byla omezována v tom, co v božském či přirozeném právu bylo svěřeno člověku. Proto se v deklaracích nemluvilo o povinnostech. Po tisíciletí se mluvilo výhradně o povinnostech a ty tedy zůstávaly v platnosti. Odvolání k Bohu to stvrzovalo, nepřímo do těchto deklarací zavádělo Desatero a další. Stejně tak měly zůstat v platnosti rodinné vztahy. Lidská práva jsou však jen jednou stránkou lidské existence, v životě člověka však musí být pro zdravý vývoj jedince i společnosti vyvažována lidskou odpovědností. Důraz věnovaný lidským právům je nutné kombinovat s výchovou ke zdravému způsobu života, sociální odpovědností. Dosud bohužel, převažuje opačný trend – k rozšiřování práv. Ohlédneme-li se do minulosti, do období francouzské Deklarace, nalézáme zcela jasné mezníky. Práva mi nedává žádná „příroda“, nýbrž druzí lidé, moji spoluobčané. Autoři první francouzské Deklarace cítili, že k právům nutně patří odpovídající povinnosti a v preambuli to také uvedli. Z pozdějších formulací se povinnosti tiše vytratily. Bezesporu na škodu věci. Jiná zásadní nesnáz se týká vymahatelnosti těchto práv. Situace je poměrně jasná tam, kde tato práva omezují stát nebo nějakou určitou instituci. Ale co třeba hned s tím prvním, s právem na život? Koho má žalovat člověk, umírající hladem? Oběť zemětřesení nebo povodně? Stát? To bychom se vrátili k docela jiné představě společnosti, která deleguje všechnu starost o své blaho absolutnímu panovníkovi, kterého pak také může svrhnout, když přijde neúroda, jak to známe z dob bývalých. Nejlepší odpovědí je, že stát je povinen zajistit takové podmínky, tedy takovou právní úpravu, aby člověk nebyl státem nebo jinými subjekty ohrožován na životě. To je dáno třeba normami trestního zákona, zakazujícími vraždit, zabíjet, mučit apod. Dále, že člověk nesmí být stíhán a trestán, pokud nespáchal čin, v zákoně označený za trestný. Pokud si člověk není schopen vydělat na živobytí z důvodů, které jsou mimo něj, má právo na určité zabezpečení ze strany státu. A tak podobně.

52

BÍLÝ, J. Základy státovědy, politologie a sociologie. Praha, Euroflex, 2005, ISBN: 978-80-7418-015-6. s.86

43

10.1. Lidská práva Ve 20. století se pojem důstojnost člověka stal východiskem zdůvodnění existence právních norem. Tento pojem se ale už objevuje v antice. Podle Cicera je důstojnost založena v přirozenosti člověka, která je myšlena jako přirozenost duchovní.

V teologickém a

filosofickém myšlení středověku byla základem představy idea stvoření člověka k obrazu Božímu, která byla zdůvodňována účastí člověka na Božské racionalitě. Renesance stavěla představu na myšlence autonomie člověka. Poté stál v centru pozornosti náhled, že si sami ukládáme zákon našeho jednání a naše místo není předem stanoveno. Člověk utváří formu svého života. Důstojnost člověka spočívá v jeho svobodě, v tom, koho ze sebe učiní.

10.2. Lidská důstojnost a přirozené právo V souvislosti s teorií přirozeného práva se stala důstojnost centrálním pojmem politické filosofie a filosofie práva. V 18. stol. byl koncept lidské důstojnosti formulován jako základ teorií lidských práv a neoddělitelně spojen s myšlenkou, že lidská práva mají universální platnost: mají platit vždy, všude a pro každé individuum bez výjimky. Lidská důstojnost je tedy v počínající moderně formálně konkretizována vyhlášením základního práva na vlastnictví, tedy i vlastnictví vlastní osoby a věcí. Tato vlastnicko-individualistická báze, na níž spočívají veškeré úvahy o lidských právech, způsobila mnohé potíže jak pro teorii, tak pro praxi. Etické reflexe o problému lidské důstojnosti jsou v nejpřesvědčivější formě u Kanta. Podle něj je člověk svobodný, svoboda však spočívá výhradně v sebeurčování a v ukládání zákona sobě samému. Jen to jej může skutečně zavazovat. Jednání podle přírodních žádostí je nesvobodné. Autonomie lidské vůle je základem důstojnosti člověka jakožto člověka. Koncept lidské důstojnosti není v praktické filosofii moderny pojímán ontologicky ani antropologicky, ale normativně. Důstojnost člověku nepřísluší proto, že jej Bůh nebo příroda vyznamenaly, lidská důstojnost vyplývá z jeho schopnosti svobodného sebe-určování, je hodnotou, kterou nelze dále zdůvodňovat a kterou proto nepodmíněně uznáváme. Lidská práva jsou základní práva, tj. patří každému člověku nehledě na jeho pohlaví, etnický a sociální původ. Tato práva jsou dnes chápána jako základ a zároveň jako výraz lidské důstojnosti. Představují ale více než jen pouhý morální apel.

44

11. PRAKTICKÝ PŘÍKLAD STŘETU PŘIROZENÉHO A POZITIVNÍHO PRÁVA V České republice byl na počátku roku 2012 velmi medializován případ řidiče autobusu Romana Smetany z Olomouce, který pomalovával plakáty různých politických stran v předvolební kampani před parlamentními volbami v roce 2010. Tento případ lze aplikovat jako střet pozitivního a přirozeného práva.

11.1. Vývoj případu V roce 2010 v průběhu předvolební kampaně před parlamentními volbami poškozoval Roman Smetana plakáty politických stran. Přimalovával zobrazeným politikům tykadla a na některé plakáty připisoval kritické výrazy, v nichž politiky označoval za lháře, korupčníky apod. Nevybíral si konkrétní politickou stranu, nicméně nejvíce z poškozených plakátů, kterých bylo přibližně 30, bylo prezentací Občanské demokratické strany. Ta právě jako jediná žalovala Romana Smetanu u soudu. Škodu za poškození plakátů přitom vyčíslila na 15 000 Kč. Soud tuto částku nerozporoval a dal ji obžalovanému k úhradě jako trest, společně se sto hodinami veřejně prospěšných prací. To obžalovaný neakceptoval, stejně tak odmítl domácí vězení, které soudkyně později zvažovala. "Odmítám vykonat uložený trest obecně prospěšných prací, stejně tak odmítám, aby mi byl přeměněn na odnětí svobody. Jsem přesvědčen, že slušní a poctiví lidé do vězení nepatří," napsal Smetana v prohlášení Probační a mediační službě České republiky, která měla dohlížet na vykonání trestu.53 Soud obžalovanému nakonec změnil trest na 100 dní odnětí svobody. Pikantním faktem celé věci je, že soudkyně případu Markéta Langerová je manželkou lídra ODS v Olomouckém kraji Ivana Langera, který ve volbách v roce 2010 i přes první pozici na kandidátce neuspěl, protože byl takzvaně „vykřížkován“. Případnou podjatost soudkyně několikrát odmítla.

53

"Zdobitel" stranických plakátů do vězení nenastoupil, ČT24, [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupný z www:

(http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/169636-zdobitel-stranickych-plakatu-do-vezeni-nenastoupil/)

45

11.2. Role přirozeného práva v případu Případ vyvolal vlnu diskuzí o svobodě projevu a omezování lidských práv. Vzniklo i několik petic a sbírek na podporu Romana Smetany. Z pohledu pozitivně-právního je postup soudkyně bezpochyby ospravedlnitelný, ovšem přirozené právo v tomto případě stojí na opačném pólu. Listina základních lidských práv a svobod v Oddílu druhém, v sekci Politická práva, předkládá teze, které mohou oponovat soudu v Olomouci. Článek 17 uvádí54: (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Pokud se na případ zaměříme z pohledu přirozeného práva, dojdeme spíše k závěru, že poslání Romana Smetany do vězení je nespravedlivé. Tento pohled kromě aktivistů a sympatizantů obžalovaného sdílí i některé významné osobnosti veřejného života v České republice. Například herečka a možná kandidátka na prezidentku Táňa Fišerová uvedla, že by pan Smetana do vězení jít neměl a dodala, že něco podobného se ještě v České republice nestalo. „Už samotný fakt, za co byl Roman Smetana vůbec odsouzen, mně připadá fatální a domnívám se, že je to signál, že v této zemi skutečně svoboda slova končí, nebo že je velmi zásadně ohrožena,“ řekla. ODS, která Romana Smetanu zažalovala o náhradu škody, podle ní žije z daní občanů, které dostane na různé předvolební akce a své činnosti. „Za druhé, to je přece politická reklama, která je vylepena do veřejného prostoru. A možná, že by vůbec stálo

54

Listina

základních

práv

a

svobod,

[online].

(http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html)

46

[cit.

2012-03-26].

Dostupná

z www:

za diskusi, co je to veřejný prostor. My to samozřejmě bereme jako jakousi nepsanou domluvu, že veřejný prostor mohou strany čas od času tímto způsobem využívat, ale je to věc k úvaze. Někomu to opravdu může vadit,“ řekla Táňa Fischerová.55 Podobně se vyjadřují i další osobnosti. "Odsouzení pana Romana Smetany velmi posunulo mez omezování svobody vyjadřování," domnívá se Petr Uhl, novinář deníku Právo.56 Tématu nespravedlivého odsouzení a neadekvátního trestu se věnuje i český helsinský výbor a další instituce. "Mají být lidé trestáni za to, že vyjádří svůj politický názor tím, že namalují nějaké obrázky na politické plakáty? Já si myslím, že politický názor takto vyjadřovat lze," komentuje to František Valeš, právník Českého helsinského výboru.57 "Co udělal pan Smetana, patří úplně běžně k výbavě všech politických kampaní, které jsme tady zažili. Domalovávání čehokoliv na plakáty konkurence běžně dělají regulérní strany v rámci své kampaně," připomíná Jindřich Šídlo, komentátor Hospodářských novin.58 Výsledek celého případu je zatím nejistý, ale obžalovaný již dříve deklaroval, že do vězení nenastoupí. Byla mu nabídnuta i pomoc ze strany politiků jiných politických stran. Dokonce místopředseda KDU-ČSL, která byla také mezi “pomalovanými“ stranami, nabídl řidiči pomoc a sepsal petici pro prezidenta republiky v tomto znění:59

Vážený pane prezidente republiky,

rád bych Vás jako představitel jednoho z poškozených požádal o milost pro pana Romana Smetanu, řidiče Dopravního podniku města Olomouce. Pan Roman Smetana poškozoval před volbami v roce 2010 reklamy politických stran, a to i reklamy KDU-ČSL, a byl za to soudem 55

Roman Smetana do vězení nepatří, shodla se Fischerová s Kaštilem, Český rozhlas, [online]. [cit. 2012-03-

28]. Dostupný z www: (http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/roman-smetana-do-vezeni-nepatrishodla-se-fischerova-s-kastilem--1038464) 56

"Zdobitel" stranických plakátů do vězení nenastoupil, ČT24, [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupný z www:

(http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/169636-zdobitel-stranickych-plakatu-do-vezeni-nenastoupil/) 57

"Zdobitel" stranických plakátů do vězení nenastoupil, ČT24, [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupný z www:

(http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/169636-zdobitel-stranickych-plakatu-do-vezeni-nenastoupil/) 58

"Zdobitel" stranických plakátů do vězení nenastoupil, ČT24, [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupný z www:

(http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/169636-zdobitel-stranickych-plakatu-do-vezeni-nenastoupil/) 59

1. místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka žádá o milost pro řidiče autobusu Romana Smetanu, [online].

[cit.

2012-03-30].

Dostupný

z www:

(http://www.ceska-media.cz/politika/424164/tiskova-zprava-1-

mistopredseda-kdu-csl-marian-jurecka-zada-o-milost-pro-ridice-autobusu-romana-smetanu)

47

odsouzen. KDU-ČSL jako poškozená strana žádným způsobem neusilovala ani o náhradu škody, ani o potrestání viníka, ale na druhou stranu v žádném případě jednání odsouzeného Romana Smetany neschvaluje. S ohledem na výši způsobené škody však nepovažujeme za efektivní, aby odsouzený nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody a po dobu odnětí svobody nevykonával svou práci. Jsme přesvědčeni, že soud mohl využít možnosti projednat žalobu, ale od potrestání upustit kvůli relativně nízké škodě a nízké společenské nebezpečnosti. Odsouzení pana Smetany považuji za případ, který by měl být vyřešen prostřednictvím milosti prezidenta republiky. Jako místopředseda KDU-ČSL Vás tedy žádám o její udělení.

S pozdravem Marian Jurečka místopředseda KDU-ČSL

Roman Smetana však tuto nabídku i další odmítl s tím, že se bude bránit sám. Celý případ by se mohl stát do budoucna i precedentem pro další podobné situace a možná i pro nové definování chápání přirozeného práva, respektive jeho platnosti a využitelnosti. Případ mohl mít ještě daleko větší dopad, pokud by se dotyčný nechoval vyloženě extrémně a odmítavě ve své pozici. Pan Smetana, čili obžalovaný, se rozhodl svůj případ řešit nekompromisně – tím, že odmítl jakékoli možnosti, které mu právo dávalo, čímž chtěl asi ukázat, že právo, tedy pozitivní právo, v jeho případě nemělo být vůbec aplikováno. Poukázal tak na absurditu použití práva na jeho případ.

Nicméně justice jako taková zde příliš velkou morální újmu

neutrpěla. Tu utrpěl jen konkrétní soudce. Justiční systém každého demokratického státu, a tedy i náš, je totiž nastaven tak, aby bylo možné odstranit chyby. Čili soudní systém je dvouinstanční, navíc doplněný možností tzv. výjimečných opravných prostředků (hlavně dovolání k Nejvyššímu soudu) a, pokud by definitivní soudní rozhodnutí znamenalo zásah do ústavních práv obžalovaného či odsouzeného, je možná ještě ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Obžalovaný má tedy možnost se prvoinstačnímu rozsudku úspěšně bránit a dost často je konečné rozhodnutí opačné, než to první. Takže, objektivně vzato, si myslím, že pan Smetana by posloužil nejen sobě, ale i věci jako takové, kdyby se odvolával, a ideální by bylo, kdyby musel podat ústavní stížnost. Tím by se případ daleko více medializoval, vyvstala by ještě více na povrch jeho obecná, principiální povaha, a Ústavní soud by velmi pravděpodobně ústavní stížnost uznal za oprávněnou., a tedy 48

trestní stíhání pana Smetany za neoprávněné. Odůvodnění jeho nálezu by pak mohlo sloužit nejen jako určitý precedens pro další podobné kauzy, ale jako významné teoretické právní stanovisko. Prakticky by tak jistě k nějakému dalšímu takovému křiklavému případu už nedošlo. Postup zvolený panem Smetanou je sice legitimní, ale bohužel se tím tak rychle stal z obžalovaného odsouzeným, že jeho případ spíše zapadne, a hlavně vyvolá úplně jiné diskuse, než jaké vyvolat mohl, protože nyní se bude hlavně operovat tím, že nenastoupil trest, což mu budou přičítat k tíži i mnozí z těch, kdo by jinak jeho kauzu hájili. Odsouzenec na útěku vždy hůře prokazuje svou nevinu.

49

ZÁVĚR Pozitivní a přirozené právo existují vedle sebe již dlouhá staletí. Hlubší historii má právo přirozené, ale v současnosti je více praktikováno právo pozitivní. Tak aby bylo právo ve státě vyváženo, je ideální stav ten, kdy jsou obě práva kombinována. Tento stav je celkově nejpřínosnějším pro osoby pohybující se v právním prostředí dané země. Nejvhodnější situací je, když ve státě funguje kvalitní pozitivní právo, na jehož nepřesnosti, či omyly, dohlíží přirozené právo zakotvené obvykle v ústavě dané země. Pro využití přirozeného práva je obvykle třeba, aby soudní systém měl možnosti opravných prostředků po prvoinstančním rozhodnutí, což ČR i naprostá většina zemí ve světě splňuje. Jakýmisi reprezentanty a osobami, které hájí principy přirozeného práva v ČR, jsou ústavní soudci. V průběhu posledních dvaceti let v naší zemi, bylo vydáno mnoho rozhodnutí Ústavního soudu a významná část těchto rozhodnutí byla charakterizována principy přirozeného práva. Příkladem může být v práci analyzovaný případ přehodnocení vyplácených důchodů, kdy za pomoci přirozenoprávní teorie bylo rozhodnuto o tom, že člověk, který celý produktivní život aktivně a významně přispíval do systému, by měl dostat adekvátní důchod. Cílem této práce bylo odpovědět na otázku: Jakým směrem se vyvíjí právo v ČR? Přičemž byly navrženy dvě hypotézy: 1. Právo v ČR tenduje k přirozenoprávní teorii a 2. Právo v ČR tenduje k pozitivně právní teorii. Vzhledem k analýze v práci realizované jsem došla k závěru, že v České republice převažuje pozitivní právo, čímž byla falzifikována první hypotéza a naopak verifikována druhá hypotéza. Oporou pro toto rozhodnutí je fakt, že většina soudních rozhodnutí je skončena v první instanci, maximálně ve druhé při odvolání dotyčného. Případy, ve kterých se postupuje dle přirozeného práva (především rozhodnutí Ústavního soudu v ČR), jsou v poměru k pozitivně právním rozsudkům ve významné menšině. Příkladem může být i případ pana Smetany a jeho odsouzení ve věci malování na předvolební plakáty. Ač se tento případ na první pohled může zdát jako stvořený pro střet pozitivního a přirozeného práva, tak nakonec k žádnému reálnému konfliktu nedošlo, neboť skončil v první instanci (je ale třeba podotknout, že v tomto sporu by v případě pokračování procesu mělo přirozenoprávní stanovisko významnou váhu a reálnou naději na zvrácení předchozího rozhodnutí).

Souboj pozitivně právních a přirozeně právních idejí se odehrál v médiích

formou různých deklarací a diskuzí na dané téma. Bezpochyby byl také zneužit pro politické účely, kdy byla snaha především ze strany politiků se blýsknout před veřejností, případně očernit politického soupeře. 50

Ale reálný odraz na soudní proces daná situace neměla, neboť pan Smetana se neodvolal a tudíž se z daného případu nemůže stát ani precedens pro případné podobné rozsudky v budoucnu. Závěrem, je možno na tomto příkladu ilustrovat, že ač by aplikace přirozenoprávní měla v tomto případě velký smysl, nedošlo k ní. Takto se děje i v mnoha dalších případech, což jen obhajuje verifikovanou hypotézu, že v právu v České republice převažuje pozitivně právní teorie. Je třeba ovšem zmínit, přirozenoprávní teorie není zanedbatelná.

51

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bibliografie: 1. BAHÝĽOVÁ, L; FILIP, J; MOLEK, P, PODHRÁZKÝ, M; SUCHÁNEK, R; ŠIMÍČEK, V, VYHNÁLEK, L. Ústava České republiky. 1. vyd. Praha : Linde, 2010. ISBN 978-80-7201-814-7. 2. BÍLÝ, J. Základy státovědy, politologie a sociologie. Praha, Euroflex, 2005, ISBN 978-80-7418-015-6. 3. BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P., KÜHN, Z.: Rovnost a diskriminace. Praha, C. H. Beck 2007, s. 7. ISBN 978-80-7179-584-1. 4. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., VEVERKA, V.: Základy teorie práva a právní filozofie. Praha, CODEX, 1996, ISBN 80-85963-06. 5. ČECHÁK P.: Principy jako řídící ideje právní regulace. In: Ondrej Hamulák(ed.): Principy a zásady v právu. Teorie a praxe. Praha, Leges 2010. ISBN 978-80-8721259-2. 6. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-2592-1. 7. GERLOCH, A. (2007), Teorie práva 4. Vyd. Praha, Aleš Čeněk, ISBN: 978-80-7380023-9. 8. HARVÁNEK a kol. (2008): Teorie práva. Praha, Aleš Čeněk, ISBN 978-80-7380104-5. 9. HRDINA, I. – Masopust. Z. (2011): Chrestomatie ke studiu filosofie práva, Praha, Leges, ISBN 97-880-872-1271-4. 10. KLÍMA, K, et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, ISBN 80-868-9844-5. 11. KLÍMA, K. Ústavní právo. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, a.s. 1995, ISBN 80858-6563-7. 12. KNAPP, V.(2010): Teorie Práva, Praha C.H. Beck, ISBN 80-7179-028-1. 13. PALÚŠ, I. Listina základních práv a svobod jako právní dokument. Právní obzor, 52

1991, čís. 8, ISSN 0032-6984. 14. SLÁDEČEK, V.; MIKULE, V; SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky: Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007, ISBN: 978-80-7179-869-9 15. SLÁDEČEK, V. Ústavní soudnictví. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, ISBN: 807179-289-6. 16. SOKOL, J. Moc, peníze a právo. Plzeň, A. Čeněk, 2007, ISBN 978-80-7380-066-6. 17. TOMSA, B. Kapitoly z dějin filosofie práva a státu. Praha, Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1001-9. 18. ZIMEK, J. Ústavnost a český ústavní vývoj. 3., nezměněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006, ISBN 80-210-3058-5.

Internetové zdroje: 1. 1. místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka žádá o milost pro řidiče autobusu Romana Smetanu, [online]. [cit. 2012-03-30]. Dostupný z www: (http://www.ceskamedia.cz/politika/424164/tiskova-zprava-1-mistopredseda-kdu-csl-marian-jureckazada-o-milost-pro-ridice-autobusu-romana-smetanu) 2. EU ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z www: (http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/pre_releases/11_4_cs.htm) 3. HAROK, V. Ústavní soud se zbláznil?, 2010 [online]. [cit. 2012-04-09]. Dostupné z www: (http://harok.bigbloger.lidovky.cz/c/134053/Ustavni-soud-se-zblaznil.html) 4. Listina základních práv a svobod, [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupná z www: (http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html) 5. NEMRAVOVÁ, O. K nálezu Ústavního soudu ve věci důchodového pojištění. 2010. [online]. [cit. 2012-04-09]. Dostupné z www: (http://www.epravo.cz/top/clanky/knalezu-ustavniho-soudu-ve-veci-duchodoveho-pojisteni-63051.html) 6. Organizace Ústavního soudu České republiky [online]. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z www: (http://ustavni2.juristic.cz/50653/clanek/ustava1.html) 7. Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických (4. 7. 1776) [online]. [cit. 201253

03-09]. Dostupný z www: http://www.historie.upol.cz/19/prameny/nezavislost.htm) 8. Prostředky ochrany základních práv a svobod, [online]. [cit. 2012-04-04]. Dostupné z www: (http://ius.tulacek.eu/ustavni-pravo/pfuk/ustavko/zkouska/otazka-51) 9. Roman Smetana do vězení nepatří, shodla se Fischerová s Kaštilem, Český rozhlas, [online]. [cit. 2012-03-28]. Dostupný z www: (http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/roman-smetana-do-vezeni-nepatrishodla-se-fischerova-s-kastilem--1038464) 10. Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. [online]. [cit. 2012-04-05]. Dostupné z www: (http://www.worldcat.org/title/sbirka-zakonu-ceske-a-slovenskefederativni-republiky/oclc/73427320) 11. SOBEK, T. (2009): Zákonný pozitivismus? [online]. [cit. 2012-04-12]. Dostupný z www: http://teorieprava.blogspot.com/2009/03/pravni-pozitivismus-se-v-soucasnedobe.html 12. Stanford Encyclopedia: Aristotle's Ethics, 2011. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z www: (http://plato.stanford.edu/entries/aristotle-ethics) 13. Stránky

Ústavního

soudu,

[online].

[cit.

2012-03-04].

[cit.

2012-03-04].

dostupné

z

www:

(http://www.concourt.cz/clanek/historie) 14. Ústavní

soud

v

ČR,

[online].

dostupné

z www:

(http://www.propravo.cz/ustavni-soud/) 15. Ústav státu a práva, Akademie věd ČR, [online]. [cit. 2012-03-12]. Dostupné z www: (http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=50) 16. Ústavní soud České republiky, [online]. [cit. 2012-03-04]. Dostupné z www: (http://swww.usoud.cz/pages/historie.html) 17. "Zdobitel" stranických plakátů do vězení nenastoupil, ČT24, [online]. [cit. 2012-0326]. Dostupný z www: (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/169636-zdobitelstranickych-plakatu-do-vezeni-nenastoupil/)

54

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Odlišnosti ve způsobu závaznosti…………………………… str.14 Tabulka 2: Odlišnosti ve způsobu vzniku……………………………….. str.14 Tabulka 3: Obsah hlav LZPS…………………………………………….. str.31

55