Bankovní institut vysoká škola Praha

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Právní jednání podle nového občanského zákoníku Bakalářská práce

Autor:

Petra Vašíčková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Ondřej Kuchař

Praha

červen 2014 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

podpis autora V Praze dne 22. června 2014

Petra Vašíčková, DiS.

2

Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Ondřejovi Kuchařovi, a to především za jeho trpělivost, kritiku a odbornou pomoc při vypracování mé bakalářské práce. 3

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá právním jednáním podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které nahradilo dlouhodobě zaţitý termín právní úkon, dosud uţíván podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zaměřuje se na způsob, náleţitosti, druhy, obsah a výklad právního jednání. Dále vysvětluje podstatu existence, vad, platnosti a neplatnosti, účinnosti a následků právního jednání. Samostatná kapitola je věnována smlouvě, jako nejfrekventovanějšímu právnímu titulu Klíčová slova: právní jednání, vůle, vada, platnost, neplatnost, smlouva

Annotation This thesis deals with a legal act (in Czech: právní jednání) in accordance with Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, which has replaced the long-term well-established expression legal act (in Czech: právní úkon) used in accordance with Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code, as amended. It focuses on the way of acting, types, content and interpretation of legal act. It also explains the nature of existence of legal acts, their defects, validity and invalidity of the legal acts, effectiveness and consequences of the legal acts. A separate chapter is devoted to contract as the most frequent legal title. Key words: Legal act, will, defect, validity, invalidity, contract, agreement

4

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 7 Zvolené metody zpracování........................................................................................................ 9 1.

Nový občanský zákoník .................................................................................................... 10

2.

Právní jednání.................................................................................................................... 11 2.1.

Pojem právního jednání ............................................................................................. 11

2.2.

Způsob právního jednání............................................................................................ 13

2.3.

Náleţitosti právního jednání ...................................................................................... 14

2.3.1.

Subjekt právního jednání........................................................................................ 14

2.3.2.

Vůle právního jednání ............................................................................................ 16

2.3.3.

Projev vůle právního jednání.................................................................................. 18

2.3.4.

Předmět právního jednání ...................................................................................... 21

2.4.

Druhy právních jednání.............................................................................................. 21

2.4.1.

Právní jednání podle subjektu ................................................................................ 22

2.4.2.

Právní jednání podle kauzy .................................................................................... 22

2.4.3.

Právní jednání adresovaná a neadresovaná ............................................................ 23

2.4.4.

Právní jednání mezi ţivými a právní jednání pro případ smrti .............................. 23

2.4.5.

Právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické ................................................ 24

2.4.6.

Právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená .......................................................... 24

2.4.7.

Neúměrné zkrácení a lichva ................................................................................... 24

2.4.8.

Právní jednání formální a neformální..................................................................... 26

2.4.9.

Právní jednání pojmenovaná a nepojmenovaná ..................................................... 26

2.5.

Obsah právního jednání ............................................................................................. 26

2.6.

Výklad právního jednání ............................................................................................ 28

3. Perfekce, existence, zdánlivost, platnost a neplatnost, účinnost a neúčinnost právního jednání ...................................................................................................................................... 29 3.1.

Perfekce, existence, zdánlivost .................................................................................. 29

3.2.

Platnost a neplatnost .................................................................................................. 30

3.2.1.

Právní jednání spíše platné neţ neplatné ................................................................ 30

3.2.2.

Absolutní a relativní neplatnost ............................................................................. 31

3.2.3.

Konvalidace, dodatečné schválení a konverze ....................................................... 34

3.2.4.

Účinnost a neúčinnost právního jednání ................................................................ 35

3.2.5.

Relativní neúčinnost právního jednání ................................................................... 36 5

4.

Občanskoprávní povinnosti a protiprávní jednání ............................................................ 39

5.

Smlouva jako nejčastější právní jednání ........................................................................... 40 5.1.

Smluvní proces........................................................................................................... 42

5.2.

Zvláštní způsoby uzavírání smluv ............................................................................. 45

5.2.1.

Draţba .................................................................................................................... 45

5.2.2.

Veřejná soutěţ o nejvhodnější nabídku.................................................................. 45

5.2.3.

Veřejná nabídka ..................................................................................................... 46

5.2.4.

Smlouva o smlouvě budoucí .................................................................................. 46

5.3. 5.3.1.

6.

Obsah smlouvy .......................................................................................................... 47 Obchodní podmínky jako součást smluv ............................................................... 47

5.4.

Forma smlouvy .......................................................................................................... 48

5.5.

Účinky smlouvy ......................................................................................................... 49

5.5.1.

Změna okolností ..................................................................................................... 49

5.5.2.

Smlouva ve prospěch třetí osoby ........................................................................... 50

Závěr ................................................................................................................................. 51

Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 53

6

ÚVOD Příchod nového občanského zákoníku vyvolal značné obavy z důvodu novou právní úpravu přečíst, seznámit se s ní a nastudovat ji, coţ samo o sobě je náročné s ohledem na mnoţství ustanovení, která jsou v novém, nyní současném, občanském zákoníku obsaţena. Kromě novosti panuje strach z jeho aplikace, archaických termínů a potřebného pochopení celé problematiky. Nový občanský zákoník má 5 částí a končí článkem 3081, na rozdíl od starého občanského zákoníku, který měl 9 částí a končil paragrafem 879 e. Důleţitou změnu nalézáme jiţ v první větě, neboť nový občanský zákoník byl přijat Parlamentem, kdeţto starý Federálním shromáţděním České a Slovenské Federativní Republiky. Nelze si také nepovšimnout, ţe v textu nového občanského zákoníku se jiţ nevyskytuje výraz „zrušen“ nebo „zrušeny“. Nový občanský zákoník přinesl poměrně podstatnou změnu v dosud uţívané terminologii. Jedním z nových pojmů je právní jednání, a právě pojetí právního jednání je tématem této bakalářské práce. Navracíme se tak zpět k římskoprávní tradici negotia. Tato práce je rozdělena na pět částí, přičemţ první část stručně popisuje přechod od staré, několik desítek let zaţité právní úpravy k nové, která přináší velký zásah do ţivota lidí. Druhá část se přímo zaměřuje na pojetí právního jednání, avšak nedefinuje ho, neboť nový občanský zákoník pouze stanovuje, jaké právní následky vyvolá. I přesto lze i nadále vycházet z dosavadních definicí, které se zřejmě stanou součástí právní doktríny. Součástí této kapitoly je způsob, jakým právně jednáme, dále nezbytné náleţitosti právního jednání, bez nichţ by právní jednání neexistovalo, jeho třídění dle různých kritérií, sloţky právního jednání, které jsou jeho obsahem a výklad právního jednání, a to podle obsahu, nikoli podle názvu. Další část se zabývá perfekcí neboli hotovostí právního jednání, jeho existencí a právním jednáním, které označujeme jako zdánlivé v případě nesplnění náleţitostí, například absence základního znaku, kterým je vůle a její váţnost. Je zde nastíněn i nový pohled na právní jednání, kdy se na něj hledí spíše na platné, neţ jako na neplatné právní jednání. Neplatnost je nyní zcela výjimečnou vlastností. Zároveň jsou zde vysvětleny pojmy relativní neplatnosti, kterou osoba u soudu uplatňuje sama a absolutní neplatností, kterou soud zjistí ex officio. V souvislosti s neplatností je zmíněna konvalidace neboli odstranění vad, ratihabice neboli dodatečné schválení a konverze, čili řešení problémů neplatnosti právního jednání pro případ splnění náleţitostí jiného právního jednání. Nejsou zde opomenuty vlastnosti právního jednání, kterými jsou jeho účinnost a neúčinnost a institut pro ochranu věřitele tzv. relativní neúčinnosti, jeţ nahradila termín odporovatelnost. Obsahem předposlední kapitoly je občanskoprávní povinnost spočívající v povinnosti něco dát, konat a něčeho se zdrţet. Občanskoprávní povinnost předchází právním následkům, které mohou být v souladu s právem, či naopak, označována jako protiprávní jednání. Poslední, tedy pátá, kapitola je zaměřena na nejvýznamnější a nejčastější druh právního jednání, vyvolávající právní následky, kterým je smlouva, její smluvní proces, způsob uzavírání smlouvy, její obsah, forma a účinky. 7

Z důvodu, ţe se jedná o tak mladou normu a nejsou zkušenosti s její aplikací, domnívám se, ţe úprava je dostatečná a úvahy de lege ferenda proto nečiním.

8

Zvolené metody zpracování V této bakalářské práci byly pouţity platné právní úpravy zákonů a to následujících: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

9

1. Nový občanský zákoník Schválením vládního návrhu občanského zákoníku byl završen dlouhodobý proces nového kodexu, který byl zahájen v roce 2000, ačkoliv pokusy o rekodifikaci materie soukromého práva nalezneme jiţ v 90. letech minulého století. Občanské právo bylo na území dnešní České republiky poprvé legislativně uceleno v Obecném zákoníku občanském (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch - ABGB) z roku 1811, který s určitými úpravami platil aţ do roku 1950. Po vzniku samostatné Československé republiky bylo jiţ v roce 1920 rozhodnuto o přípravě nového, který by sjednotil právní úpravu civilního pro české země i Slovensko. Zpracovaný návrh však nebyl ke konci první republiky a následujícího období pro nepříznivé politické podmínky přijat. V duchu sovětského práva, které odmítalo tradiční kontinentální koncepci soukromého práva s cílem učinit toto odvětví součástí veřejného práva, byl přijat občanský zákoník z roku 1950 a na něj navazující socialistický zákoník z roku 1964. Tento zákoník zrušil mnohé tradiční právní instituty. K částečné nápravě došlo v roce 1982 a v demokratických podmínkách byla přijata rozsáhlá novela v roce 1991. Následující velké mnoţství novel pak nepřineslo ţádné podstatné koncepční změny. Během posledních dvaceti let bylo podniknuto několik pokusů od základu rekodifikovat občanské právo. Zásadní rekodifikací českého soukromého práva došlo v roce 2012 přijetím zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Nahradil tak normu z roku 1964, která byla od pádu komunismu více neţ čtyřicetkrát novelizována. Na rozdíl od ostatních zákonů zasáhl do ţivota úplně všech lidí a je velmi pravděpodobné, ţe si budeme zvykat velmi dlouho. Tématicky je rozdělen do pěti částí, a to na obecnou část, kde jsou vymezeny jednotlivé pojmy; rodinné právo, které se dotýká institutu manţelství, vztahů mezi příbuznými, vztahů mezi rodiči a dětmi; absolutní majetková práva, definující vlastnictví, právo k cizím věcem a problematika dědění; relativní majetková práva, obsahující různé druhy smluv, závazků z deliktního jednání a tedy i odpovědnost za škodu; a legislativní část, která se zabývá především legislativně technickou problematikou, jako je například zrušení některých stávajících zákonů nebo jejich částí.

10

2. Právní jednání Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněţ jen „NOZ“) pouţívá výrazu právní jednání ve stejném významu, jako byl ve starém občanském zákoníku z roku 1964 uţíván výraz právní úkon. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník uvedla, ţe nejvýznamnějšími právními skutečnostmi jsou lidská jednání, s nimiţ jsou spojeny právní následky. Rozeznává se jednání volní, jimiţ se vyjadřuje chtění a mimovolní, konání a opomenutí, zejména nevykonání činnosti uloţené právním předpisem a činy nedovolené a právní jednání. Právní jednání pak jsou roztříděna na jednání jednostranná, např. závěť, veřejný příslib apod., dvoustranná, např. smlouvy a další jiná třídění. Osnova chtěla být přístupnější k lidskému chápání, oprostila se od tohoto třídění a začala pouţívat termín právní úkon, kterým byl vyznačen vlastní obsah a vyhovoval jazykově nejen pro jazyk český, ale i slovenský. Časem se však ukázalo tento přístup jako falešný, řada případů teoretického roztřiďování se do normativních textů vrátila novelou tehdy platného občanského zákoníku a pojetí právního úkonu vedlo nejednou k scholastickým závěrům, a také důvod najít kompromis pro český a slovenský jazyk odpadl. Osnova NOZ se nakonec vrací k tradiční české terminologii a v rámci toho také k pojmu právní jednání, který také lépe vyhovuje po jazykové stránce.1 Opouští se tak od koncepce právního úkonu, dlouhodobě zaběhnutého termínu staré právní úpravy, která se za posledních několik desítek let pouţívala a je nahrazena koncepcí novou. Obsah pojmu právní úkon není totoţný s obsahem pojmu právní jednání, je širší, nevyvolává pouze ty následky, které s ním spojuje zákon, ale především následky, jeţ jsou v něm vyjádřeny, a pak i ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe.

2.1. Pojem právního jednání Právním jednáním se rozumí takové chování subjektu práva, které je schopno vyvolat právní následky, tj. vznik, změnu nebo zánik práva a/nebo povinností, které -

jsou v něm uvedené,

-

plynou ze zákona,

1 Důvodová zpráva k NOZ

11

-

plynou z dobrých mravů, jako pravidel chování,2

-

plynou ze zvyklostí,

-

plynou ze zavedené praxe stran.

Abychom tedy mohli mluvit o právním jednání, je zapotřebí vůle, navenek projevená, která má právní následky. Důvodová zpráva porovnává starou právní úpravu s novou, konkrétně ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který spojuje nedostatek vůle, váţnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, přičemţ nová právní úprava vychází z pojetí, ţe v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná. O právní jednání tedy nejde, pokud nejde pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Dojde-li mezi stranami k dodatečnému vyjasnění, pak se nepřihlíţí k jeho vadě a hledí se na to, jako tu právní jednání bylo od počátku. Čili co je vyjádřeno slovy nebo jinak, se vyloţí podle úmyslu jednajícího, zda byl takový úmysl druhé straně znám nebo o něm musela vědět. A pokud není moţné zjistit úmysl, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlíţí k praxi zavedené mezi stranami v právním styku k tomu, co právnímu jednání předcházelo, ale i k tomu, jak daly strany následně najevo, jaký obsah a výklad k právnímu jednání přikládají. NOZ váţe se vznikem, změnou nebo zánikem práv plnění podmínky. „Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou.“3 Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, pak se má za to, ţe podmínka je odkládací.

2 II.ÚS 249/97: „Dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovaných a uznávaných zásad, jejichţ dodrţování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby kaţdé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. 3 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. § 548 odst.2

12

2.2. Způsob právního jednání Právně lze jednat konáním nebo opomenutím, a to výslovně nebo jiným způsobem, ale nesmí vzbuzovat pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Podle ust. § 546 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník je moţné jednat ve smyslu právním pozitivně, a to konáním, anebo negativně, tedy nekonáním. Konání spočívá -

v dání (dare),

-

v činění (facere).

Nekonání spočívá v situaci, kdy -

osoba, která je povinna něco konat, svou povinnost nesplní (non facit),

-

osoba má nějaké právo, přičemţ můţe dojít ke dvěma situacím, a to kdy taková osoba nekoná neboli se zdrţí (omitere) a svého oprávnění nevyuţije, nebo strpí (pati), někdo její právo omezuje nebo omezil, a nebrání takovému omezení prostředky, které ji právní řád k obraně poskytuje.

Kromě konání a opomenutí neboli nekonání, lze právně jednat -

výslovně,

-

způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, vhledem k okolnostem, o tom, co chtěl jednající projevit či vyjádřit a

-

mlčky.

Pokud hovoříme o výrazu výslovně, pak jde bezpochyby o jednání vyjádřené slovy. Druhý výše zmíněný způsob je označován jako konkludentní, coţ znamená ten, jenţ je v něčem obsaţen. Osoba se vůči třetím osobám chová tak, aniţ by pouţívala slova a je patrné, co chce projevit, tedy jakou vůli chce projevit. Podle právní teorie, třetím nevýslovným projevem je jednání mlčky. Na rozdíl od osoby jednající konkludentně, při tomto jednání osoba nekoná nic. Nijak se nechová. Jde o zvláštní druh nekonání. Obecně neplatí zásada o tom, ţe kdo mlčí, souhlasí (qui tacet, consentire videtur), naopak platí zásada, kdo mlčí, o tom nelze mít za to, ţe souhlasí (qui tacet, consentire non videtur).

13

Z toho vyplývá, ţe mlčení můţe být projevem vůle jen tehdy, lze-li z něj vyvodit, ţe se skutečně jedná o projev vůle určitého obsahu. Právně je moţné jednat po právu, anebo protiprávně, a to podle toho, zda objektivní právo právní jednání schvaluje (aprobuje), nebo neschvaluje, zakazuje (reprobuje). Obojí můţe opět spočívat v konání nebo v nekonání.4

2.3. Náležitosti právního jednání K existenci a platnosti právního jednání je dle NOZ nezbytné splnění řadu poţadavků a náleţitostí. Občanskoprávní teorie rozlišuje zpravidla čtyři (někdy pět skupin) takové náleţitosti: -

náleţitost subjektu, tj. osoby, která projev vůle činí,

-

vůle,

-

projevu (totiţ vůle),

-

předmětu projevu vůle,

-

popř. také vzájemného poměru vůle a jejího projevů5

2.3.1.

Subjekt právního jednání

Náleţitosti subjektu, který právně jedná je, aby byl osobou v právním slova smyslu, tj. aby měl právní osobnost, a aby tato osoba byla v dostatečné míře svéprávná. Svéprávnost, tedy způsobilost fyzické osoby znamená nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Vzniká postupně podle stavu psychické vyspělosti fyzické osoby. 6 Kaţdý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním jen co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých.

4 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.158 5 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.158 6 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.216

14

Plně svéprávnou se osoba stává nabytím zletilosti, tj. dovršením osmnáctého roku věku. NOZ zmiňuje i jiné věkové hranice, které se týkají např. nedovršení alespoň dvanácti let dítěte při jeho souhlasu s osvojením prostřednictvím jeho opatrovníka, dále např. povolení uzavřít manţelství nezletilému, který dovršil šestnácti let věku a v neposledním příklad člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku věku, kterého není moţné prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němţ uplyne dvacet pět let od jeho narození. Avšak tyto zvláště stanovené věkové hranice nemají vliv na nabytí zletilosti vázané výlučně na dovršení osmnáctého roku věku. Výše uvedený příklad uzavření manţelství před osmnáctým rokem je další skutečností nabytí plné svéprávnosti. Taková nabytá svéprávnost se neztrácí ani zánikem manţelství, ani prohlášení manţelství za neplatné. A posledním způsobem nabytí plné svéprávnosti můţe dojít na základě rozhodnutí soudu, tj. přiznáním svéprávnosti. Pro občanskou procesní způsobilost je určující svéprávnost podle hmotného občanského práva. Před soudem můţe účastník občanského soudního řízení samostatně jednat v takovém rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti. „Vyžadují-li to okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně.“7 Podle ust. § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, osoba, která není plně svéprávná, je právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné. Neplatné je i takové právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Důvodová zpráva k NOZ hovoří o klíčovém pojmu osoby, tedy právním subjektu, k němuţ se vztahují práva a povinnosti jako účinky právního řádu, se kterým je spojena kategorie právní osobnosti, která má při celkovém pojetí různý charakter, a to právní osobnost člověka a právní osobnost právnických osob. Rozdíl je v tom, ţe člověk má přirozené a mezinárodně uznané právo na to, aby jeho právní osobnost byla uznána všude, a není moţné toto uznání odmítnout.

7 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ust. § 23

15

Kdeţto právnická osoba takové přirozené právo nemá a je věcí státu přizná-li různým entitám tohoto druhu způsobilost mít práva a povinnosti.8 V souladu s tím osnova rozlišuje způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost práva a povinnosti vlastním jednáním nabývat, tedy svéprávnost. Toto označení současně nahrazuje dosavadní výraz způsobilost k právním úkonům. Důvodová zpráva označuje svéprávnost za termín věcně správný, neboť vyjadřuje, ţe kdo je s to nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem vlastním jménem, je osobou práva (sui iuris).9 Shrneme-li výše uvedené, NOZ bere na vědomí člověka, jakoţto subjekt přirozených práv, kterého zákon respektuje a uznává, naproti tomu právnickou osobu musí zákon k tomu, aby se právním subjektem stala, prohlásit a konstituovat.

2.3.2.

Vůle právního jednání

Podstatou právního jednání, resp. vůbec kaţdého jednání je vůle. Vůle bývá definována jako psychický (vnitřní) vztah jednající osoby k zamýšlenému následku; vůle je chtění, zájem na dosaţení nějakého výsledku, popř. následku.10 Právní jednání tedy řídí vůle jednajícího, přičemţ obsahem této vůle je vyvolat právní následky, které jsou přímo v tomto právním jednání vyjádřeny. Bez vůle jednající osoby právní jednání není. Podle ust. § 6 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník má kaţdý jednat poctivě a v dobré víře, zároveň se přihlíţí k tomu, zda byl v dobré víře ten, komu bylo právní jednání adresováno. Nutno upozornit i na rozdíl mezi právním jednáním a pouhou společenskou úsluhou. V tomto případě musí být zřejmé, ţe spolu nechtějí jednat s právními následky, ţe se nechtějí vázat tak, jak zákon předpokládá. Bez potřebné vůle jedná ten, kdo byl k právnímu jednání donucen. Vůle donucené osoby se neutvářela svobodně. Svobodu vůle vylučuje fyzické násilí a psychické násilí, které se zpravidla označuje jako bezprávná výhrůţka. Jedná se o případ, kdy je pod hrozbou vynucováno něco, co takto vynucováno být nesmí nebo se hrozí něčím, co se provést nesmí a je 8 Důvodová zpráva k NOZ 9 Důvodova zpráva k NOZ 10 ZUKLÍNOVÁ M., Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – Komentář, srovnání se zahraničí a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, 192 s. ISBN 978-80-7201-918-2 str. 21

16

zákonem zakázáno, anebo něčím, co je oprávněn provést, avšak není tím oprávněn hrozit s cílem vynutit si určité právní jednání na jiné osobě. „Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozící nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnou neplatnost právního jednání.“11 Vůle nestačí být jen svobodná, ale také váţná. Otázka, zda úkon byl učiněn váţně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichţ je zřejmé, ţe jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhoţ právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, ţe jednající nečiní úkon váţně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující váţnost vůle, tzn., ţe neváţnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo moţno namítat vţdy, ţe úkon nebyl učiněn váţně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek váţnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protoţe k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska váţnosti vůle.12 Simulovaná neboli neváţná jednání jsou projevy vůle na oko, právní jednání „jakoby“. Zatímco simulace je zastírající, kdy jednající můţe simulovat právní jednání, aniţ by měl v úmyslu jednat právně vůbec, lze také právně jednat, určitou vůli projevovat, ale mít přitom jinou vůli, která má podstatu jiného právního jednání, tzv. disimulovaného, označováno také za zastřené. Jestliţe má být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Z Judikatury: Uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, ţe jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací smlouva platně nevznikne. Proto v případě, ţe účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu

11 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. § 587 odst. 1 12 NS 23 Cdo 346/2008

17

ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darováním této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřená písemně a z jejího znění není zřejmé, ţe šlo o darování.13 Řádná vůle musí být prostá omylu. Omyl je dalším případem vady právního jednání. Pokud někdo jedná v omylu a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.14 Rozlišuje se omyl podstatný a nepodstatný. Podstatný, týkající se rozhodující okolnosti, která má pro právní jednání zásadní význam, takţe kdyby ke zmýlení nebylo došlo, nebylo by právně jednáno. Podstatný je omyl v předmětu plnění (in corpore), v jakosti plnění (in qualitate), v osobě spolukontrahenta (in persona) a v jednání samém (in negotio). Nepodstatný omyl se týká vedlejší okolnosti. Rozlišuje se omyl prostý a omyl úmyslně vyvolaný, tj. lest. K tomu, aby omyl měl pro právní jednání negativní následky, aby mohlo dojít k sankcionování, musí jít o omyl rozhodné okolnosti, anebo o omyl, který byl vyvolán úmyslně, lstí, s tím, ţe spolukontrahent o omylu jednajícího buď musel vědět, nebo jej dokonce sám způsobil. Jinak řečeno, pokud byl vyvolán lstí, bude takové jednání v omylu neplatné. Chybí-li lest, nevede omyl k neplatnosti, ale osoba uvedená v omyl má proti původci omylu právo na přiměřenou náhradu. Dále je třeba vůle jednajícího neovlivněnou stavem tísně, ve spojení s nevýhodnými podmínkami. NOZ řadí zneuţití tísně k jiným stavům, které poniţují kvalitu stavu jednajícího. Např. smlouva je neplatná, při jejímţ uzavírání zneuţije tísně, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany druhé a slíbí či poskytne plnění, jehoţ majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

2.3.3.

Projev vůle právního jednání

Projev vůle musí splňovat určité náleţitosti: -

musí být dostatečně určitý,

-

musí být srozumitelný a

-

musí mít náleţitou formu.

Určitost je vlastnost právního jednání, která spočívá v jeho jednoznačnosti tak, aby se z něj dalo vyvodit bez pochyb o co se jedná, o jaké jednání jde, čeho se týká, jaké povinnosti a jaká práva 13 NS Cdo 101/2001 14 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. § 23 „Vyvolá-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Má-li však osoba podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, povaţuje se i tato osoba za původce omylu.“

18

z něj mají vzniknout, změnit a zaniknout, a co je předmětem. Nelze-li pro jeho neurčitost zjistit jeho obsah ani výkladem, pak o právní jednání nejde. Projev vůle můţe být mezi stranami dodatečně vyjasněn, k jeho vadě se nepřihlíţí a hledí se na právní jednání jako by tu bylo od počátku. Pokud jde o náleţitost srozumitelnosti, občanskoprávní teorie rozeznává srozumitelnost absolutní, tj. pro kaţdého, a relativní, tj. pouze pro někoho. Absolutní srozumitelnost má negativní právní následky. Je tedy právně relevantní (viz ust. § 553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Záleţí na tom, zda jde o právní jednání adresované určité osobě, anebo právní jednání neadresované, anebo právní jednání v podobě prohlášení vůle. NOZ stojí na zásadě bezformálnosti. Kaţdý má právo si zvolit libovolnou formu, pakliţe není ve volbě formy omezen ani ujednáním ani zákonem. Proto se rozlišuje forma stanovená zákonem vţdy kogentním ustanovením a forma určená dohodou, ujednaná stranami. Právní jednání má mít formu ústní, písemnou nebo tzv. přísnou písemnou formu, tj. formu veřejné listiny.15 Ústní forma je zákonem stanovená pro vybraná právní jednání rodinného práva, např. prohlášení o uzavření manţelství a o otcovství. Písemná forma znamená jakékoliv vyjádření psané neboli zrakem vnímatelné, na jakémkoliv materiálu. K tomu, aby šlo o platné právní jednání v písemné formě, zákon vyţaduje podpis jednajícího,

přičemţ

vlastnoruční

podpis

můţe

být

nahrazen

mechanickými,

popř. elektronickými prostředky. Písemnou formu zákon vyţaduje pro taková právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakoţ i právní jednání, kterým se právo mění nebo ruší. Pokud v písemné formě jedná osoba, která nemůţe číst a psát, ale je schopna seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek či prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem. V případě, ţe listinu podepsat nemůţe, učiní

15 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.162

19

namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připojí jméno jednajícího. Výše zmíněnou veřejnou listinou se rozumí listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, např. rozsudek soudu, nebo listina, kterou za veřejnou prohlásí zákon. Z veřejných listin má největší význam notářský zápis, který pořizují notáři podle ustanovení notářského řádu.16 Důvodová zpráva přikládá právní význam veřejné listiny v tom, ţe zakládá kaţdému plný důkaz o tom, kým a kde byla vystavena, co je v ní potvrzeno. Avšak není vyloučeno, ţe ji jiná vyhotovená veřejná listina zruší. Je tedy nutné chránit dobrou víru těch, jimţ byla předloţena první veřejná listina a kteří jednají v důvěře v ní, ačkoliv byl její obsah následně zrušen. Dle této důvodové zprávy se navrhuje stanovit, ţe vůči třetím osobám se lze obsahu listiny odvolat jen po jeho zveřejnění ve veřejném seznamu nebo po předloţení druhé listiny třetí osobě.17 Naproti tomu kaţdá listina, jejímţ obsahem je právní jednání, např. závěť nebo smlouva, nebo listina zaznamenávající, oznamující, či osvědčující existenci právního nebo jiné právní skutečnosti, např. plná moc, povaţována za listinu soukromou. Pokud se někdo dovolává skutečností obsaţených v soukromé listině, musí dokazovat pravost a správnost takové listiny coţ je vyjádření standardního pravidla civilního procesu. Naopak se zakládá vyvratitelná právní domněnka pro případ, kdy je soukromá listina pouţita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce; v takových případech se má se za to, ţe pravost a správnost listiny byla uznána. Důkazní břemeno (opaku) je pak přesunuto na takovou osobu, proti které se soukromá listina pouţívá. Vyţaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit právním jednáním nejméně ve stejném, anebo v přísnější formě; vyţaduje-li určitou formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, ledaţe si strany ujednaly, ţe se uplatní prvně řečené. Nedostatek stanovené nebo ujednané formy mohou strany (vadu jednání odstranit) i dodatečně.18 16 Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ust. § 62 „Notáři sepisují o právních úkonech notářské zápisy.“ 17 Důvodová zprava k NOZ 18 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.163

20

2.3.4.

Předmět právního jednání

Předmětem právního jednání se rozumí to, čeho se právní jednání týká, popř. to, čeho se týkají práva a povinnosti právním jednáním zaloţené. NOZ o předmětu nehovoří, hovoří jen o věcech. Nicméně i z obsahu zákoníku samotného je zřejmé, ţe existují i jiné entity neţ věci, které mají právní povahu, věcmi v právním slova smyslu nejsou, ale jsou předmětem práv a povinností.19 Teorie povaţuje za náleţitosti předmětu právního jednání jeho moţnost a dovolenost. Moţností se rozumí, ţe to, čeho se právní jednání týká, zejména plnění, které má být poskytnuto na základě smlouvy, je fyzicky, objektivně moţné. Právně relevantní je ovšem jen to, co je moţné dnes. Je-li ujednáno plnění, které je dnes, popř. v čase, kdy má být plněno, nemoţné, má to negativní důsledky pro platnost právního jednání. Rozlišuje se nemoţnost počáteční, totiţ při uzavření smlouvy, a následná, totiţ v čase, kdy má dojít ke splnění; následná nemoţnost vede, resp. můţe vést k zániku závazku. Typickým nemoţným předmětem např. kupní smlouvy nebo darovací smlouvy je „modré z nebe“20 Předmětem majetkového právního jednání není lidské tělo, jeho součásti, to, co z lidského těla pochází. Toto je příklad nedovolenosti předmětu právního jednání, kdy plnění není moţné z nějakého právního důvodu, zejména, vylučuje-li to zákon.

2.4. Druhy právních jednání Právní teorie třídí právní jednání podle různých kritérií: -

právní jednání podle subjektu,

-

právní jednání podle kauzy,

-

adresované a neadresované právní jednání,

-

právní jednání mezi ţivými,

-

pro případ své smrti,

-

právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické,

19 ZUKLÍNOVÁ M., Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – Komentář, srovnání se zahraničí a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, 192 s. ISBN 978-80-7201-918-2 str. 23 20 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.164

21

-

právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená,

-

neúměrné zkrácení a lichva,

-

právní jednání formální a neformální a

-

právní jednání podle pojmenované a nepojmenované.

2.4.1.

Právní jednání podle subjektu

Podle subjektu se člení právní jednání na -

právní jednání jedné strany nebo jedné osoby a

-

právní jednání dvou či více stran

Příkladem právního jednání jedné strany je návrh na uzavření smlouvy nebo závěť. V tomto případě vzniká právní jednání jeho učiněním, pokud není třeba, aby došlo druhé straně. Typickým příkladem pro právní jednání dvou a více stran je smlouva. Zde dojde k právnímu jednání v okamţiku, kdy své právní jednání učiní poslední z kontrahujících stran. Pokud na kaţdé straně vystupuje více neţ jedna osoba, pak se hovoří o pluralitě subjektů.

2.4.2.

Právní jednání podle kauzy

Podle kauzy rozlišujeme: -

právní jednání kauzální a

-

právní jednání abstraktní.

Z hlediska existence kauzy lze dojít k závěru, ţe nemá-li právní jednání kauzu, zřejmě nemá potřebnou míru váţnosti a jde o jednání simulované. Z hlediska vyjádření kauzy, je pravidlem, zda právní jednání vyjadřuje kauzu či nikoli. A zásadním hlediskem je dokazování kauzy. S tím je spojeno ust. § 1791 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.21 Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li v něm kauza plnění vyjádřena, věřitel v případě sporu, musí důvod závazku prokázat. Zatímco u cenného papíru, věřitel kauzu neprokazuje, ledaţe by to vyţadoval zákon. Cenný papír sám ztělesňuje právo na plnění. Závazek odpovídající tomuto právu nemůţe být jiný neţ abstraktní.

21 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. § 1791 odst. 1„Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehoţ základě má dluţník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.” a zákon č. 89/1992 Sb. občanský zákoník ust. § 1791 odst. 1„ Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaţe to zákon zvlášť stanoví.”

22

2.4.3.

Právní jednání adresovaná a neadresovaná

Starý občanský zákoník neobsahoval pravidlo, jeţ by obecně stanovilo, od kterého okamţiku je účinné adresované právní jednání. Nová právní úprava ustálila teorii dojití a NOZ s tímto novým pravidlem výslovně počítá. Adresovaná jednání jsou jednání určena určité osobě, přičemţ předpokladem je perfekce jiţ zmíněného pojmu dojití. Tím se rozumí, ţe projev vůle jednající osoby dosáhne dispoziční sféry adresáta, tzn., aby se adresát měl moţnost se s projevem vůle seznámit. Neadresovaná právní jednání ţádného adresáta nemají, jsou hotová neboli perfektní svým učiněním. Např. připojením podpisu jednajícího, ať uţ na listině, nebo elektronické listině, je otázkou platnosti, nikoli existence právního jednání. V zájmu ochrany osoby ne plně svéprávné se zavedlo nové pravidlo, které účinky právního jednání adresované nepřítomné ne plně svéprávné osobě odkládá, a to aţ do okamţiku, kdy takový projev vůle dojde do sféry vlivu jejího zástupce. Novinkou je vyvratitelná právní domněnka doby dojití, která má za cíl usnadnit počítání lhůt. Předpokladem je, ţe zásilka, o které víme, ţe byla odeslána i doručena, byla doručena v určitý okamţik. Pokud taková informace chybí, pak nemůţeme ani předpokládat časový okamţik doručení.

2.4.4.

Právní jednání mezi živými a právní jednání pro případ smrti

Právní jednání je termín, který označuje jakékoli jednání, uskutečněné mezi ţivými osobami. Příkladem právního jednání mezi ţivými (inter vivos) je smlouva či návrh na uzavření smlouvy. Nikdy tedy nemůţe jít o odkaz nebo závěť, protoţe takové jednání je uskutečňováno pro případ smrti, tedy případ, kdy jednající tzv. pořizuje pro případ své smrti (mortis causa). Pořízeními pro případ smrti jsou dědická smlouva, závěť a dovětek. V širším slova smyslu sem můţeme zařadit i prohlášení o vydědění a povolání vykonavatele závěti či správce pozůstalosti. NOZ značně rozšířil moţnosti, jak o svém majetku pro případ smrti pořídit. Nově jsou formulovány podmínky, za kterých lze svého potomka vydědit, nově je upravena i moţnost uzavřít dědickou smlouvu nebo s potomkem smlouvu o zřeknutí se dědického práva. V závěti lze také ustanovit vykonavatele závěti nebo správce dědictví. Ale jedná se o nové instituty a je vhodné se před jejich vyuţitím poradit s notářem.

23

2.4.5.

Právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické

Právní jednání a práva a povinnosti jimi zaloţená se rozlišují podle toho, zda jsou povinné plnit obě smluvní strany, zda jsou tyto povinnosti vzájemné, zda tyto povinnosti jsou vzájemně podmíněné a provázené. Synallagmatická právní jednání jsou taková, která zakládají vzájemnou povinnost, a to podmíněně. Strany, které mají plnit navzájem, můţe splnění poţadovat jen ta strana, která sama jiţ dluh splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou. Ten kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, můţe své plnění odmítnout aţ do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno, ale to jen v případě, je-li plněné druhé strany ohroţeno okolnostmi, které nastaly a které mu nebyly a neměly být známy, kdyţ smlouvu uzavřel. K tomuto odstavci lze dodat, ţe je moţné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k splnění nebo k zajištění plnění a po jejím marném uplynutí odstoupit od smlouvy. Podle ust. § 1913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník jedna strana nemůţe odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy proto, ţe dluh druhé strany vzniklý z jiného právního důvodu nebyl splněn řádně a včas.

2.4.6.

Právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená

Úplatná jsou právní jednání, při kterých si dá jednající od jiného slíbit vzájemné ekvivalentní plnění, a to buď v penězích, nebo v jiné majetkové hodnotě. Pokud není slíbeno ani ţádáno nějaké plnění druhé strany, jde o právní jednání bezplatné, příkladem můţe být darování nebo zápůjčka. V případě, ţe druhá strana vzájemné plnění poskytne, nikoli však rovnocenné, jedná se o právní plnění smíšené.

2.4.7.

Neúměrné zkrácení a lichva

Existuji dva pohledy na nerovné smlouvy. Prvním z nich je neúměrné zkrácení (laesio enormis), neboli zkrácení přes polovic. Představuje institut právní ochrany slabší strany před právním jednáním, které by bezdůvodně zkracovalo její práva tím, ţe protiplnění ani zdaleka nedosahuje ekvivalence a představuje tak zásah do spravedlivého uspořádání mezi osobami.

24

V úpravě tohoto institutu se odráţí zásada ekvivalence v tom smyslu, ţe plnění i protiplnění nemají být v příkrém rozporu a ţe mají odpovídat zásadám spravedlnosti. Úprava neúměrného zkrácení vznikla v římském právu a v současné době upravují stejný institut vedle rakouského práva např. francouzský, italský nebo švýcarský. V národních i nadnárodních úrovních se tomuto institutu často vytýká, ţe ohroţuje smluvní strany nejistotou, např. v případě koupě věci, jejíţ obecná cena následovně prudce stoupne. To návrh řeší formulací pravidla, podle kterého se ustanovení o neúměrném zkrácení nepouţije v případě, ţe se nepoměr plnění a protiplnění zakládá na skutečnosti, o níţ strana, která výhodu získala, při uzavření smlouvy nevěděla ani vědět nemusela. Ze zřejmých důvodů se úprava neúměrného zkrácení nepouţije ani v případech, kdy riziko ztráty nebo naděje na zisk nutně provází povahu obligace (např. při burzovních obchodech nebo sázce a hře) nebo kdy si tyto aspekty závazku strany nutně musely uvědomit nebo je dokonce samy chtěly. Rovněţ v případě, ţe je stranou podnikatel, u něhoţ se předpokládá profesionální chování, se pravidlo o neúměrném zkrácení v jeho prospěch neuplatní. Podle výsledků odborných diskuzí k této otázce jiţ nad návrhem věcného záměru se však nenavrhuje stanovit jako relevantní kritérium právě polovinu ceny, neboť to by mohlo vést k některým tvrdostem. Z toho důvodu se přejímá konstrukce známá např. ze švýcarského práva (čl. 21 OR)22 Druhým právním jednáním je situace, kdy jedna ze stran zneuţije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit nebo poskytnout plnění, jehoţ hodnota je v hrubém nepoměru k vlastnímu plnění. Zákaz lichevních smluv se také objevuje v řadě občanských kodexů, např. Německo, Nizozemí, Rakousko, atd. Navrţená úprava bere v úvahu tyto zahraniční vzory, ale zejména vychází z vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 a přihlíţí rovněţ k pojetí lichvy v ust. § 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.23 „(1) Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,

22 Důvodová zpráva k NOZ 23 Důvodová zpráva k NOZ

25

a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo c) způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.“24

2.4.8.

Právní jednání formální a neformální

Právní jednání, pro která ani zákon, ani ujednání stran nestanoví ţádnou formu nebo neurčuje ţádnou formu, se pokládají za neformální. Bezformálnost zůstává jako zásada tedy zachována. Jednající osoba má právo si zvolit libovolnou formu. Tato svoboda můţe být omezena jen ustanovením zákona, nebo ujednáním s druhou stranou.25

2.4.9.

Právní jednání pojmenovaná a nepojmenovaná

Jde v zásadě o to, zda právní jednání má v zákoně nějaké pojmenování, název, anebo nemá, ale v uţším smyslu jde o to, zda občanský zákoník upravuje tu kterou smlouvu jako tzv. typ, anebo ne. Občanský zákoník z roku 2012 sice jednotlivé smlouvy pojmenovává, ale pododdíly, v nichţ je ta která smlouva jako typová uvedena, označuje podle závazku, jehoţ je smlouva základem (přesněji: právním důvodem). To na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který měl označení té které smlouvy v nadpisech jednotlivých oddílů části věnované závazkovému právu.26

2.5. Obsah právního jednání Obsahem právního jednání jsou tzv. sloţky právního jednání, které se rozděluji na podstatné, pravidelné a nahodilé (essentialia, naturalia, accidentalia negotii). 24 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ust. § 218 25 NS 28 Cdo 295/2012: Občanský zákoník sice vychází z principu bezformalnosti právních úkonů, takţe právní úkon můţe být učiněn buď výslovně, tj. ústně, či písemně nebo i konkludentně způsobem, který nevzbuzuje vzhledem ke všem okolnostem případu pochybnosti o tom, co jim chtěl takto jednající projevit. Výjimečně se však určitá forma k platnosti právního úkonu poţaduje. Tuto formu můţe určit buď zákon, či dohoda subjektů. Pokud smlouva byla vyhotovena písemně, nelze k její změně či zrušení přikročit jinak, neţ ve smluvně dohodnuté formě, v daném případě opět písemně. 26 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.167

26

Podstatné sloţky jsou takové sloţky, bez kterých by právní jednání nebylo tím jednáním, o které má jít. Jsou nezbytné pro existenci, neboť kdyţ sloţky v právním jednání nejsou, jedná se pak o právní jednání zdánlivé, tj. po právu neexistující. Příkladem esenciálních sloţek u kupní smlouvy jsou předmět, a kupní cena. Pravidelnými sloţkami se rozumí sloţky, které se v právním jednání zpravidla objevují a pokud určeny nejsou, nemá to na právní jednání negativní vliv a ujednání o nich nahradí zákon. Jedná se především o dohodu času a místa plnění. Nahodilé jsou pak takové sloţky, které se v právním jednání vyskytují tu a tam, občas čili nahodile, např. podmínky, doloţení času nebo příkaz. Podmínka je takové vedlejší ustanovení v právním jednání, kterým se právní následky (účinky, účinnost) právního jednání činí závislými na skutečnosti, o které v době právního jednání není jednajícímu nebo jednajícím známo, zda nastane, popř. kdy nastane, anebo zda uţ nastala. Nemusí jít, a zpravidla ani nejde, o právní skutečnost, stačí, ţe jde o nějakou součást objektivní reality, vnějšího světa (např. není jisté, zda příští měsíc bude sněţit).27 Rozlišujeme především podmínky odkládací a rozvazovací. O těchto podmínkách bylo jiţ zmíněno v kapitole 2.1. Pojem právního jednání. Pro připomenutí je podmínka odkládací, kdyţ je nastoupení právních následků právního jednání závislé na jejím splnění. Podmínka je rozvazovací v případě, je-li s jejím plněním spojen zánik právních následků. A v případě pochybností se předpokládá spíš odloţení právních následků neţ jejich zánik. Podmínky nesmí být nedovolené, ani v rozporu s dobrými mravy, ani nemoţné. Pokud panuje nejistota ohledně toho, zda se podmínka splní či ne, lze říci, ţe podmínka je tzv. pendentní (conditione pendente), tedy ţe podmínka visí, je zavěšená. Splní-li úmyslně podmínku osoba, která k tomu není oprávněná ve svůj prospěch, pak se ke splnění nepřihlíţí. A pokud podmínku osoba zmaří záměrně, aniţ je k tomu oprávněna a nesplnění takové podmínky je v její prospěch, povaţuje se podmínka, jako by byla splněna.

27 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.183

27

Dalším vedlejším ustanovení v právním jednání je doloţení času (dies). Jedná se o dobu, po jejímţ uplynutí mají nastat právní následky právního jednání, anebo právní následky, které jiţ dříve nastaly. Je to určení konkrétní doby.28 Co se týká příkazu (modus), jde o vedlejší ustanovení v bezplatných právních jednáních, kterým ten, kdo disponuje majetkovou hodnotou vůči jiné osobě tak, ţe tato osoba tuto hodnotu získá, aniţ by měla majetkovou hodnotu poskytnout, dává této osobě příkaz.

2.6. Výklad právního jednání NOZ sjednocuje pravidla pro výklad právního jednání. Snaţí se odbourat tu praxi, která příliš lpí na jazykovém vyjádření. Právní jednání se tudíţ posuzuje podle obsahu, nikoli podle názvu. Pokud je to moţné, pak právní jednání se vykládá podle úmyslu jednajícího, a to za předpokladu, ţe tento úmysl byl druhé straně znám nebo o něm musela vědět. V případě, ţe to moţné zjistit není, přizná se právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla dávala osoba v postavení toho, jemuţ je projev vůle určen. Má-li při výkladu pouţitý výraz různý význam, lze si jej vyloţit víc neţ jedním způsobem, vyloţí se v pochybnostech k tíţi toho, kdo se takto vyjádřil jako první. Dle předchozího občanského zákoníku se právní úkon interpretoval podle smyslu pouţitých slov a jejich spojení. Poněvadţ jazykové výrazy připouštějí dvojí výklad, přihlíţelo se při jejich výkladu i ke skutečné vůli toho, kdo jich pouţil, tj. k tomu, co tím pouţitým jazykovým výrazem chtěl vyjádřit.

28 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. (§ 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8, str. 1336. Důvodová zpráva: Doloţením času (dies) rozumíme jisté údálosti, na které závisí vznik změna nebo zánik nějakého právního následku. Podle toho se rozeznává dies a quo, tj.den (čas), od kterého právní následek vzniká, a dies ad quem, tj. den (čas), kterým rávní účinky končí. Na rozdíl od podmínky, která je spojena s nejistou údálostí v budoucnu, je tedy doloţení času spojeno s jistou událostí, která v budoucnu nastat musí. Zatímco tedz podmínka spojuje vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinnosti s tím, zda nějaká skutečnost v budoucnu snad nastane, doloţení času spojuje tytéţ následky, aţ nějaká skutečnost natane. Obě situace je potřebné z tohoto důvodu funkčně odlišit.

28

3. Perfekce, existence, zdánlivost, platnost a neplatnost, účinnost a neúčinnost právního jednání 3.1.

Perfekce, existence, zdánlivost

Perfekcí se rozumí hotovost právního jednání. Právní jednání, které není perfektní, není dovršeno, proto neexistuje. Jedná se tak o právní jednání zdánlivé (non negotium). Součástí perfekce jsou náleţitosti právního jednání vymezené ust. § 6 aţ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Kaţdý má povinnost jednat poctivě, jedná-li nepoctivě či protiprávně, nesmí z toho mít prospěch. Předpokládá se jednání nejen poctivé ale i v dobré víře a osoba, která zneuţila svého práv, se nemůţe dovolat právní ochrany. Chybí-li nebo nejsou-li splněny některé náleţitosti projevu vůle, jedná se pak o právní jednání zdánlivé. Představuje novou kategorii, kterou dosavadní právo neznalo.29 Takové jednání se jako právní jednání pouze jeví, ale o právní jednání nejde, protoţe postrádá základní pojmový znak právního jednání, kterým je vůle nebo tato vůle nedosahuje prvek váţnosti. V NOZ jsou taxativně vymezeny vady právního jednání, kterými právní jednání můţe být postiţeno a navíc na různých místech zavádí určitou právní fikci zdánlivého právního jednání.30 Díky ust. § 553 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který umoţňuje dodatečně vyjasnit obsah jednání a odstranit tak vadu neurčitosti či nesrozumitelnosti, se na zdánlivé jednání hledí, jako by bylo právním jednání od počátku. V případě, kdy v důsledku fyzického donucení jedná osoba, která vede ruku druhé osoby, zákon stanoví, ţe o právní jednání jednající osoby nejde a jde tak o zdánlivé právní jednání. Osoba, která byla k právnímu jednání přinucena hrozbou tělesného nebo duševního násilí, vyvolávající důvodné obavy, a i přesto v této důvodné obavě právně jednala, není její právní jednání zdánlivé, po právu existuje, trpí vadou a je sankcionováno neplatností. Osoba však

29 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. (§ 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8, str. 1337. Důvodová zpráva: V důsledku absence vůle osnova rozlišuje právní jednání zdánlivá a neplatná. Se zdánlivými právními jednáními (nebo ujednáními) osnova počítá na různých místech a zpravidla je označuje tak, ţe se k nim nepřihlíţí. V důsledku toho jsou takové projevy vůle mimo právo a nemjí relevanci. Jde-li např. o zdánlivé dílčí ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu, jako by byla od počátku bez takového ujednání, a není moţné dovozovat týţ právní následek, jaký ust. § 576 spojuje s neplatností části právního jednání, jímţ můţe být in eventum i neplatnost celého projevu vůle. Jiný rozdíl mezi zdánlivými a neplatnými právními jednáními se pojí s právem na náhradu škody. 30 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. §551„ O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednajícího.”, ust. § 552 „ O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena váţná vůle.” a ust. § 553 „O právní jednání nejde, nelze-li pro neúčinnost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.”

29

můţe neplatnost namítnout či se jí dovolat. Zároveň má právo na náhradu způsobené újmy od osoby, která její jednání ovlivnila. Kromě vady, kdy chybí váţná vůle jednajícího, se za právní jednání nepovaţuje případ, v kterém není moţné pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost zjistit obsah právního jednání, a to ani výkladem. Můţe se tedy uplatnit zákonem stanovená fikce existence právního jednání s účinky ex tunc, tj. od okamţiku, kdy bylo právně jednáno, pokud si obsah strany dodatečně vyjasní. K tomu lze doplnit, ţe zhojit je moţné jen vadu něčeho, co je, ne toho, co není. O zdánlivém právním jednání jde ale také v těch případech, kdy NOZ pouţívá výrazu „nepřihlíţí se“. Rozumí se tím právní jednání, k němuţ se nemá přihlíţet, neexistuje, je tedy jen zdánlivé. Právní norma, která takový výraz obsahuje, je vţdy kogentní.

3.2. Platnost a neplatnost Podle důvodové zprávy povaze soukromého práva a rozumné potřebě běţných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, ţe je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání neţ pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Proto je také tato zásada výslovně formulována jako první právní pravidlo uvozující ustanovení o neplatnosti právních jednání.31

3.2.1.

Právní jednání spíše platné než neplatné

Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné neţ jako na neplatné a aby bylo platné neboli perfektní nesmí, jak jiţ bylo uvedeno v předchozí části, trpět vadami a nebylo tak neplatné nebo prohlášeno za neplatné. Neplatnost je tedy zcela výjimečnou, a to negativní vlastností právního jednání. Neplatností, nulitou (negotium nullum) se rozumí negativní následek vady právního jednání, která spočívá v nedostatku náleţitostí, který zákon pro právní jednání stanoví. Neplatnost právního jednání závazně stanoví soud a soudem prohlášené právní jednání se povaţuje za neplatné. K důvodům neplatnosti právního jednání se důvodová zpráva vyjádřila následovně: Ustanovení o hlavních důvodech neplatnosti uvádějí jako tyto důvody rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem, počáteční nemoţnost plnění, nezpůsobilost nebo neschopnost právně jednat a nedostatek formy.

31 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. (§ 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8, str. 1419

30

Pokud jde o rozpor se zákonem vyţaduje se, aby závěr o neplatnosti vyţadoval smysl a účel zákona. Opouští se tedy široký koncept § 39 „platného“ občanského zákoníku. I představitelé současné doktríny poukazují, ţe jakýkoliv rozpor se zákonem nezakládá neplatnost. Také ze širokého komparatistického srovnání evropských právních úprav vyplývá, ţe pojetí § 39 „platného“ občanského zákoníku není do budoucna udrţitelné. Obcházení účelu zákona není jako důvod neplatnosti výslovně uvedeno, nicméně není pochyb, ţe i to zakládá rozpor se zákonem a navrţené znění úvodního ustanovení kryje i tento případ. Smysl a účel zákona vyţaduje závěr o neplatnosti v případech, kdy jde o neplatnost sledující jako základní cíl ochranu určité osoby. To je důvod k závěru o relativní neplatnosti. Návrh v tom směru přejímá myšlenku první věty § 267 odst. 1 obchodního zákoníku. Smysl a účel zákona vyţaduje i to, aby ani projevy soukromé vůle nenarušovaly veřejný pořádek; bude-li rozpor s veřejným pořádkem zjevný, povede to k závěru o absolutní neplatnosti právního jednání (za předpokladu, ţe byl současně porušen i zákon). Také zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá důvod k závěru o absolutní neplatnosti.32

3.2.2.

Absolutní a relativní neplatnost

Zásadním kritériem rozlišení je, zda je neplatnost zákonem stanovena: -

na ochranu zájmu – jen, či především – určité osoby,

-

anebo nikoli, totiţ je stanovena v zájmu obecném čili veřejném, v zájmu všech, v zájmu celé společnosti, anebo alespoň v zájmu širšího okruhu osob, nikoli (tak či onak) určených.33

Pokud soud rozhoduje o absolutní neplatnosti, přičemţ je nepodstatné, kdo nebo co pouze rozhodování soudu vyvolá, je jeho rozhodnutí jen deklaratorní. Soud zjistí, ţe právní jednání je neplatné, protoţe absolutně neplatné právní jednání se povaţuje za neúčinné od samého počátku. Rozdílem mezi absolutní a relativní neplatností je především v tom, ţe absolutní neplatnost nemusí být u soudu uplatněna, neboť soud takovou neplatnost zjistí ex efficio, naopak relativní neplatnosti má osoba dotčená sama u soudu uplatnit. Neudělá-li to, a dokud soud závazně nestanoví, ţe právní jednání je neplatné, povaţuje se právní jednání za platné. 32 Důvodová zpráva k NOZ 33 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.188

31

Teprve potom, kdy oprávněná osoba neplatnost namítne a popřípadě i prokáţe, bude mít rozhodnutí soudu za následek, ţe napadené právní jednání bude právně neplatné se zpětnými účinky, tedy od okamţiku, kdy bylo právně jednáno s relevantní závadou. A tím se na něj bude hledět jako na neúčinné.34 Osnova se výslovně hlásí ke staré zásadě, podle níţ nemůţe nikdo získat výhodu z vlastního protiprávního činu. Proto se navrhuje zakázat straně, která způsobila neplatnost právního jednání, tuto neplatnost namítat nebo z ní těţit. Odnětí práva k námitce neplatnosti se ovšem vztahuje jen k takovému právnímu jednání, jehoţ vada vyvolává relativní neplatnost, protoţe k absolutní neplatnosti se přihlíţí ex officio. Na to poukazuje ust. § 579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník výrazem "námitka neplatnosti", jímţ se míní námitka jako hmotněprávní úkon ve smyslu ust. § 587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Leč ani v případě absolutní neplatnosti právního jednání nemůţe být straně, která neplatnost vyvolala, přiznána z neplatného právního jednání výhoda. Tím spíš totéţ o neplatnosti relativní.35 Absolutní neplatnost nastává v případech, o kterých to stanoví zákon. Mezi důvody neplatnosti, které stanoví zákon, patří zjevný rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem, a to za podmínky, ţe právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek a konečně zaloţení povinnosti k plnění od počátku nemoţnému.36 Nesmíme opomenout i absolutní neplatnost, která je následkem právního jednání v případě nedostatečné způsobilosti právně jednat neboli svéprávnosti. Jedná-li sám nezletilý, přestoţe má jednat jeho zákonný zástupce, zákon uvádí i výjimku, týkající se povahy přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilého, souhlasu zákonného zástupce k určitému právnímu jednání, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno, například k provozování obchodního závodu, či jiné obdobné výdělečné činnosti, avšak přivolením soudu. Zjevně jde o zřejmý rozpor se smyslem a účelem zákona, které je dáno na ochranu nezletilých v zájmu zachování veřejného pořádku.

34 Pozn. osoba, která způsobí neplatnost, nemá právo namítnout jeho neplatnost a nemůţe z neplatného právního jednání pro sebe uplatňovat výhodu. Naopak, je povinna škodu způsobenou nahradit straně, která o neplatnosti nevěděla. 35 Důvodová zpráva k NOZ 36 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. §551„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, ţe právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemoţnému.”

32

Závada v jednání osoby, která má svéprávnost omezenou a které byl ustanoven opatrovník, je důvodem neplatnosti relativní. Bude tedy záleţet, zda ten, na jehoţ ochranu je takový důvod neplatnosti stanoven, se neplatnosti dovolat. K tomu je třeba připomenout, ţe zákon pamatuje i na moţnost dodatečného schválení, kdy postačí k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností soudem bez návrhu stran. Pokud jde o nesplnění náleţitosti formy právního jednání, bude sankce různá, záleţí na smyslu a účelu stanovení formy. Formu si mohou strany ujednat samy, pak se k tomu bude přistupovat, v případě sankcí, jako k neplatnosti relativní. Avšak stanoví-li zákon, s ohledem na veřejný pořádek, povinnost zachovat určitou formu právního jednání, bude mít nezachování formy za následek absolutní neplatnost. Pokud je stanovena bez ohledu na veřejný pořádek, ale obsah a účel zákonné ustanovení vyţaduje, půjde o jednání relativně neplatné. Tím ţe se neplatné právní jednání povaţuje za neúčinné, nemůţe mít ani ţádné právní následky. A pokud je neplatností stiţena jen část a tuto část lze oddělit od ostatního platného, postupuje se ve prospěch existence a platnosti právního jednání, takţe neplatnou je jen ta určitá část a to jen v případě, ţe by k právnímu jednání došlo i bez ní.37 Novinkou je i případ neplatnosti právního jednání z důvodu nezákonného rozsahu. Soud můţe k návrhu strany změnit rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností mezi stranami. Není vázán tím, co mu strany navrhly, ale uváţí, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, kdyby rozpoznala závadu působící neplatnost včas. Jinými slovy, pokud si strany sjednají jiný neţ zákonem povolený rozsah, pak nemusí automaticky nastat neplatnost, ale kterákoliv strana se můţe obrátit na soud s ţádostí, aby soud tento rozsah změnil, a to tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností. „Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran při tom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.“38

37 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. §551„ Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, ţe by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.” 38 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. § 577

33

Ohledně závad jako jsou např. chyby v psaní nebo počtech nejsou právnímu jednání na újmu a nemají za následek neplatnost jednání a nehledí se na to ani, jako na zdánlivé právní jednání, pokud je jeho význam nepochybný. Důvodová zpráva se k tomuto vyjádřila následovně: Právní pravidlo o chybách v psaní a o početních chybách se přejímá s dosavadní úpravy (ust. § 37 odst. 3 platného občanského zákoníku). Nově navrţená formulace spočívající ve slovech, ţe tyto chyby „nejsou právními jednání na újmu“, kryje jak to, ţe se z uvedených důvodů nelze dovolat neplatnosti právního jednání, ani jeho neexistence pro neurčitost nebo nesrozumitelnost.39

3.2.3.

Konvalidace, dodatečné schválení a konverze

V souvislosti s neplatností je nutné zmínit i následující termíny: -

konvalidace,

-

ratihabice a

-

konverze.

Konvalidace znamená zhojení, uzdravení. Nejedná se o nápravu neplatnosti, nýbrţ o odstranění vady právního jednání. Vada, která je sankcionována relativní neplatností, můţe konvalidovat, ale skutečnost vlastně nemá právní význam, neboť v případě relativní neplatnosti je důleţité jen to, zda se osoba neplatnosti dovolá či ne. V NOZ můţeme nalézt zvláštní případ konvalidace, kdy neplatnost právního jednání pro nedostatek formy je moţné odstranit dodatečným zhojením. Strany dodají svému právnímu jednání tu formu, kterou zákon stanovil nebo tu, kterou si samy dříve ujednaly. Ratihabice neboli dodatečné schválení se vyskytuje ve spojitosti s osobou, která má mít k jednání souhlas jiné osoby, nicméně jednala sama a zde lze vadnost právního jednání napravit tím, ţe osoba dodatečně právní jednání schválí. Ten, kdo je dotčen, má právo dovolat se neplatnosti takového jednání. Zakládá se vyvratitelná domněnka v případě, kdy zákon stanoví, ţe k účinnosti smlouvy je zapotřebí rozhodnutí nějakého orgánu veřejné moci, smlouva nabývá účinnosti teprve tehdy, kdy rozhodnutí nabude právní moci. Avšak pokud návrh na takové rozhodnutí nepodala osoba, která k tomu byla z nějakého důvodu povinna do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, ţe smlouva se od počátku ruší. 39 Důvodová zpráva k NOZ

34

Konverze je řešení problému neplatného právního jednání pro případ, kdy toto jednání splňuje náleţitosti jiného, a to platného právního jednání. Platí pak toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, ţe vyjadřuje vůli jednající osoby.

3.2.4.

Účinnost a neúčinnost právního jednání

Účinnost je také vlastností právního jednání, ale svou povahou zcela odlišnou od platnosti; zatímco platnost, resp. neplatnost právního jednání souvisí se splněním či nesplněním zejména náleţitostí právního jednání, účinnost, resp. neúčinnost právního jednání vypovídá o tom, zda právní jednání jiţ vyvolalo, anebo dosud nevyvolalo, resp. je schopné, anebo není schopné vyvolat právní následky čili účinky, tj. vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností.40 U jednostranných právních jednání nastává účinnost zásadně pro toho, jak stanoví zákon. Nelze však vyloučit, ţe jednající osoba odsune počátek účinnosti svého právního jednání na jinou dobu. U adresovaného právního jednání nabývá účinnost v okamţiku, kdy dojde adresátovi. Neadresované právní jednání nabývá účinnosti svým učiněním, svým vznikem. Dvoustranné právní jednání, smlouva, nabývá účinnosti obdobně podle ustanovení zákona, anebo ujednáním stran. Ovšem pokud jsou strany v bezprostředním styku, vzniká smlouva vyslovením souhlasu druhé strany s nabídkou. Tím nabývá smlouva účinnosti, pokud nedošlo k jinému ujednání. Nejsou-li strany přítomny na jednom místě, pak smlouva vzniká souhlasným projevem vůle v okamţiku, kdy dojde do dispoziční sféry navrhovatele, přičemţ opět můţe dojít k jinému ujednání stran. Jedná-li se o otázku nemovitosti, je třeba rozlišovat, zda jde o nemovitou věc zapsanou ve veřejném seznamu, jako je například katastr nemovitostí, nebo o nemovitou věc takto nezapsanou. Jde-li o nezapsanou, právo k ní vzniká, převádí či zaniká účinností smlouvy, která je právním důvodem takového následku. U nemovité věci zapsané, se vlastnické právo nabývá zápisem, konkrétně vkladem, do takového seznamu. Existují tu tzv. obligační účinky čili závazkověprávní a věcné účinky. Obligační účinky znamenají vázanost stran smlouvou. Naproti tomu, má-li dojít např. k nabytí vlastnictví, není moţné ujednání stran, ale zákon stanoví, kdy tyto účinky nastanou, a to zápisem do veřejného seznamu. 40 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.195

35

Je-li předmětem smlouvy movitá věc, mohou si strany ujednat účinnost smlouvy k jakémukoliv dni. Vedle účinnosti obligačněprávní a věcněprávní bych měla zmínit i absolutní a relativní neúčinnost. Absolutní neúčinnost znamená, ţe smlouva nemá právní účinky, nemá je vůči nikomu a relativní neúčinnost znamená, ţe smlouva nemá právní účinky jen vůči určité osobě.

3.2.5.

Relativní neúčinnost právního jednání

Došlo k značnému rozšíření úpravy odporovatelnosti, která byla právním institutem pro ochranu věřitele, kdy se věřitel mohl vyhnout negativním následkům právních jednání dluţník. Dle judikatury: Ţalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat, má-li být jeho ţaloba úspěšná, ţe dluţníkův odporovaný právní úkon, tedy právní úkon napadený odpůrčí ţalobou, objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, tedy odporovatelný právní úkon dluţníka, zejména vede ke zmenšení majetku dluţníka a ţe v důsledku něho nastalé zmenšení majetku dluţníka má současně za následek, ţe věřitel nemůţe dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho majetku, ačkoliv nebýt těchto úkonů by se z majetku dluţníka uspokojil.41 Důvodová zpráva k této problematice odporovatelnosti se postavila následovně: Osnova se vrací k institutu relativní neúčinnost právních jednání, a opouští tak pojem odporovatelnost (§ 42a stávajícího občanského zákoníku). Důvodem této změny je fakt, ţe odporovatelnost je institutem práva procesního, zatímco neúčinnost institutem práva hmotného. Dosud platná úprava odporovatelnosti v § 42a občanského zákoníku je jen redukovanou a málo funkční obdobou příslušné úpravy v občanském zákoníku z r. 1950. Osnova nesleduje rozmoţení stávajících skutkových podstat neúčinnosti. Respektuje se skutečnost, ţe relativní bezúčinnost právních jednání je právní institucí doplňkovou, vzhledem k základnímu významu úpravy platnosti a neplatnosti právních jednání. Návrh tedy usiluje spíše o prohloubení a propracování stávající úpravy. V té souvislosti se inspiruje odpůrčím řádem (čl. III. zákon č. 64/1931 Sb.), z něhoţ, ovšem s podstatnými redukcemi a deformacemi, vyšla jak úprava v občanském zákoníku z r. 1950, tak i úprava v občanském zákoníku dosavadním. Úprava relativní neúčinnosti právních jednání v občanském zákoníku bude uţitelná jen mimo případy úpadkového řízení.42

41 NS 30 Cdo 1606/2004 42 Důvodová zpráva k NOZ

36

První změnou tedy byla v terminologii. V NOZ najdeme odporovatelnost pod pojmem relativní neúčinnost a je komplexně vymezena v ust. § 589 aţ § 599 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, jakoţto právo věřitele domáhat se soudu, aby určil, ţe právní jednání dluţníka vůči němu nemá právní účinky, a to v případě, jestliţe dluţník jednal tak, aby zkrátil moţnost věřitele uspokojit z dluţníkova majetku svou vykonatelnou pohledávku. Čili relativní neúčinnost znamená, ţe nenastává neplatnost, ale právní jednání nemá účinky vůči věřiteli, který se neúčinnosti dovolal, vůči všem je jednání nadále účinné. Kromě zkrácení věřitele musí být splněna i další podmínka, ţe pohledávka je vykonatelná. Změnila se i délka rozhodné doby pro podání ţaloby, prodlouţila se ze tří na pět let od jednání dluţníka. Taková ţaloba, kterou věřitel podal, se označuje jako odpůrčí ţaloba. Občanský zákoník taxativně stanovuje, pro jaká jednání můţe věřitel podat odpůrčí ţalobu bez ohledu na to, o jaké právní jednání šlo, ale vţdy se jednalo o úmysl zkrátit věřitele.43 Dále má věřitel právo odporovat právnímu jednání, které lze označit za mrhání majetkem, kupní nebo směnné smlouvě, kterou dluţník v posledním roce uzavřel, anebo proti jednání dluţníka, kdy v posledních dvou letech bezúplatně poskytoval majetek třetím osobám. Posuzuje se i opomenutí, kterým dluţník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě způsobil vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy vůči sobě samému. Věřitel podává odpůrčí ţalobu vůči druhé straně nikoliv vůči svému dluţníku. Touto stranou je obvykle ten, kdo z věřitelova jednání měl majetkový prospěch. Dojde-li ke kladnému rozhodnutí ve prospěch věřitele, tedy takovému, podle kterého nemá napadené právní jednání dluţníka vůči věřiteli ţádné účinky, získá právní titul k tomu, aby se mohl domáhat proti ţalované osobě uspokojení pohledávky, přičemţ ţalovaný má uspokojit z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dluţníkova majetku. Osoba, které vznikl prospěch z odporovaného jednání dluţníka, se v důsledku kladného rozhodnutí o odpůrčí ţalobě povaţuje za nepoctivého drţitele. Avšak jeho dědic nebo jiný právní nástupce je za nepoctivého 43 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. §590 „Věřitel se můţe dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dluţník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dluţník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dluţníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuţ v posledních dvou letech došlo mezi dluţníkem a osobou jemu blízkou nebo které dluţník učinil ve prospěch takové osoby, ledaţe druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dluţníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.“

37

drţitele povaţován jen tehdy, jestliţe mu byly známy okolnosti, které podle zákona zakládají věřitelovo právo odporovat právnímu jednání dluţníka. U bezúplatného plnění, kdy příjemce jednal poctivě, má povinnost uspokojit věřitele v takovém rozsahu, v jakém byl obohacen. Pokud by se stalo, ţe třetí osoba, která by jinak mohla být odpůrčí ţalobou napadena, nabyla věci, z níţ by se jinak věřitel mohl uspokojit, takové právo, ţe se věřitel nemůţe neúčinnosti právního jednání domáhat, je tato osoba povinna věřiteli nahradit škodu.44 Tak jak bylo výše uvedeno, ten kdo má vůči věřiteli povinnost, můţe se jí třetí osoba zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dluţníkem. Aby třetí osoba splnila povinnost vůči věřiteli, můţe se obrátit na věřitelova dluţníka a ţádat od něj vrácení vzájemného plnění, anebo splnění pohledávky, která oţivla proto, ţe se věřitel dovolal neúčinnosti.

44 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str. 200

38

4. Občanskoprávní

povinnosti

a

protiprávní

jednání Právní jednání vyvolávající právní důsledky můţe být v souladu s právem, tak i v rozporu, které tak označujeme výrazem protiprávní jednání, popř. protiprávní čin. Bez vůle jednajícího, směřující k právním následkům, by o právní jednání ani nešlo. Právním následkům předchází občanskoprávní povinnost, která spočívá v povinnosti něco dát (dare“), něco konat (facere), něčeho se zdrţet (bittere) a něco strpět (pati). Realizaci takové povinnosti označujeme jako splnění. Směřuje buď vůči jiné určité osobě občanského práva neboli relativní působení občanskoprávní povinnosti, anebo vůči všem jiným neurčitým osobám neboli (erga omnes) absolutní působení občanskoprávní povinnosti. Nejčastěji vzniká občanskoprávní povinnost ze smluv (ex contractu), a to z dvoustranných či vícestranných právních jednání. Jsou zpravidla smlouvami, které jsou vzájemně podmíněnými, vznikají povinnosti na obou stranách, a tím obě strany zavazují k určitému vzájemnému plnění. Obě smluvní strany mají občanskoprávní povinnost smlouvu dodrţet, zásada (pacta sunt servanda). Občanskoprávní povinnost z jednostranných právních jednání přichází v úvahu tam, kde povinnost zavazuje pouze jednu jednající osobu, např. u návrhu na uzavření smlouvy anebo tam, kde je moţnost jednostranného právního jednání u jiţ existujícího závazku, např. dovolené odstoupení od smlouvy. U těchto jednostranných právních jednání platí zásada jejich uzavřeného počtu (numerus clausus), tj. přicházejí pouze tam, kde to předpokládají občanskoprávní normy. Důvodem vzniku občanskoprávní povinnosti jsou protiprávní jednání, někdy označované jako neoprávněné zásahy. Na rozdíl od právních jednání, jeţ jsou právem aprobovaná, tedy v souladu s objektivním právem, jsou projevy vůle v rozporu s právem, tedy reprobovány, a tím spojeny s nepříznivými právními následky. A není rozhodující, zda se jedná o komisivní protiprávní jednání či omisivní protiprávní jednání stejně tak, zda jde o zaviněné nebo nezaviněné protiprávní jednání. Typickým příkladem protiprávního činu je porušení povinnosti z uzavřené smlouvy.

39

5. Smlouva jako nejčastější právní jednání Poslední kapitola je zaměřena na nejfrekventovanější právní titul právního jednání, vyvolávající právní následky, totiţ vznik, změnu zánik práv a povinností, tedy smlouvu. Na úvod je třeba uvést, zásadu týkajících se sledování přechodných pravidel, a to zásadu retroaktivity, konkrétně vymezenou ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Otázkou zde je, která právní úprava se má pouţít. Pro smlouvy uzavřené před účinností NOZ, se pouţije právní úprava platná a účinná v době, kdy smlouva byla uzavřena, čili to, co vzniklo za starého občanského zákoníku se bude řídit právě touto právní úpravou. Například u smlouvy uzavřené v roce 2013, ze které vyplývá, ţe závazek bude dokonán v roce 2014, se práva a povinnosti budou posuzovat podle staré úpravy, stejně tak i změny smlouvy. Samozřejmě stranám nebrání nic v tom, aby se nedohodly jinak a rozhodnout se podřídit NOZ. Pokud navrhovatel výslovně neurčí, ţe se má budoucí závazek řídit novým občanským zákoníkem, vede přijetí tohoto návrhu (ať k němu dojde před účinností, nebo po ní nového občanského zákoníku) ke vzniku smlouvy s obsahem podle návrhu, tedy závazek bude podřízen starému právu. Je třeba upozornit, ţe občanský zákoník pro podřízení závazku novému občanskému zákoníku poţaduje výslovně ujednání stran, tudíţ předpokládá, ţe bez něj se řídí starým právem. Zbývá dodat, ţe kdyby byl návrh přijat s výhradou, ţe se má závazek řídit novým zákoníkem, nedošlo by zde vůbec ke konsensu a smlouva by nevznikla.45 Pojetí smlouvy jako takové se nemění, neboť jde stále o konsenzuální projev vůle zúčastněných stran, které tímto zřizují mezi sebou závazek a musí se řídit obsahem smlouvy. Jinak se dá vymezit jako dvou nebo vícestranné právní jednání, které vzniká úplným a bezpodmínečným přijetím návrhu na uzavření smlouvy. Jedná se o klasický model nabídky, jejíţ přijetí jiţ není kogentním pravidlem. Obecně sice platí, ţe smlouva je uzavřená v okamţiku, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti neboli dojitím navrhovateli, avšak strany se mohou dohodnout například, ţe k uzavření smlouvy dojde ve chvíli, kdy akceptant přijetí odešle. Můţe dojít i tzv. právní fikci, kdy kontrahenti povaţují smlouvu za uzavřenou i přesto, ţe si neujednali vše, co chtěli nebo zapomněli. Pak se taková smlouva povaţuje za neuzavřenou.

45 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůleţitější změny.1. vydání. Olomouc: ANAG, spol. s r.o., 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2, str. 220-221

40

Pokud však dá smluvní strana najevo, ţe určitá skutečnost je pro ni významná, ţe je předpokladem pro uzavření smlouvy, pak o této skutečnosti musí dojít k dohodě, zde nelze konsensus fingovat a platí vyvratitelná právní domněnka, ţe smlouva nebyla uzavřena. V takovém případě nezavazuje ani ujednání o ostatních náleţitostech, přestoţe o nich byl vyhotoven zápis (tzv. punktace).46 Nová právní úprava zahrnuje i tzv. předsmluvní informační povinnost, tedy předsmluvní odpovědnost „culpa in contrahendo“. Úzce souvisí s ochranou poctivých osob. Vedle smluvní svobody, ať uţ svobodně se rozhodnout vstupovat do smluvních vztahů, vybírat si s kým takový vztah uzavřít, či ukončit, je důleţitá poctivost. 47 Kdo se v právním styku nechová poctivě, vystavuje se riziku, ţe bude muset nahradit škodu, která druhé straně vznikne. Týká se to především skutečností, zásadní pro konečné rozhodnutí smlouvu uzavřít či ne. Strany mají povinnost se navzájem pravdivě a úplně informovat, a pokud tak neučiní, hledí se na to, jako na delikt s následkem hradit škodu. Například, jedná-li profesionál se slabší stranou, pak nejvíce informací musí spotřebiteli poskytnout podnikatel. Je třeba zároveň hodnotit chování druhé strany, zda tato strana vyuţila moţnosti si podané informace ověřit, jestliţe takovou moţnost měla. NOZ pamatuje i na ochranu před zneuţitím související se sdělováním informací. Jestliţe jedna strana získá při jednání o smlouvě důvěrné informace o straně druhé, musí dbát na to, aby tyto údaje nebyly zneuţity či prozrazeny, a tím, o co se obohatila, vydá druhé straně zpět. Náhradu škody lze poţadovat i v případě bezdůvodného přerušení vyjednávání smlouvy. Týká se to nákladů vynaloţených na kontraktaci (negativní interesse), které vznikly v důsledku poţadavků druhé strany, které nejsou běţnými náklady, s nimiţ se musí počítat. Proto ust. § 1729 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník uvádí maximální výši náhrady škody (pozitivní interesse).

46 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůleţitější změny.1. vydání. Olomouc: ANAG, spol. s r.o., 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2, str. 222 47 Důvodová zpráva k předsmluvní povinnosti stanovuje následky porušení poctivosti v právním styku v případech, kdy někdo zahájí jednání s jiným jen na oko nebo v takovém jednání pokračuje, aniţ má v úmyslu smlouvu uzavřít, anebo kdyţ jednání o smlouvě téměř uzavřené bez příčin přeruší. Stejně tak je třeba pamatovat i na případy výměny informací směřujících k uzavření smlouvy stvrzující, ţe výsledkem kontraktace bude smlouva, a osvědčujících zájem smlouvu uzavřít. Výměna informací, často důvěrné povahy, však zavazuje stranu, které byly sděleny, k udrţení důvěrnosti tak, aby informace nebyly zneuţity k tíţi toho, kdo je poskytl. Porušení zásad poctivého jednání při jednání o uzavření má vést k povinnosti nahradit škodu z toho vzniklou, případně k vydání bezdůvodného obohacení.

41

Dalším důleţitým prvkem je závaznost smluvních projevů. Jiţ zmíněna zásada „pacta sunt servanda“ je v občanském zákoníku stanovena jako daný slib, který zavazuje a smlouvy mají být splněny. Smlouvy strany zavazují a je s tím spojen také závazek státu nad právním postupem dohlíţet a chránit. Smlouvu, kterou jsme dobrovolně, poctivě a v dobré víře uzavřeli, nemůţeme kdykoliv změnit, ani zrušit. Nejen zákon, ale sama smlouva na základě dohody kontrahentů můţe stanovit, kdy je moţné smluvní ujednání změnit a kdy je moţno vyvázat se ze smluvního ujednání a jeho následků. Nelze tedy opomenout další zásadu, a to zásadu smluvní svobody, zahrnující nejen výše zmíněnou moţnost smlouvu měnit a rušit ale i svobodu vůbec smlouvy uzavírat, svobodu smluvního partnera, volby předmětu, času, místa plnění ze smlouvy a volby typu a formy smlouvy. Pokud si strany svobodně ujednají nebo stanoví-li tak zákon smlouvu a závazek z ní je moţné zrušit výpovědí s výpovědní lhůtou a bez výpovědní lhůty. Zanikají tak práva a povinnosti ze smlouvy vzniklé. Jiným moţným způsobem zrušení smlouvy je u závazku s plněním jednorázovým, a to odstoupením od smlouvy, kdy se spíše jedná o sankci za porušení smluvní povinnosti a závazek se tak od počátku zrušuje.

5.1. Smluvní proces Smluvní proces vzniká návrhem na uzavření smlouvy48, pokračuje jeho přijetím a končí dojitím přijetí tomu, kdo návrh učinil. Podle občanského zákoníku musí být z návrhu neboli nabídky zřejmé, ţe ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níţ nabídku činí. Osobami, které se tohoto smluvního procesu účastní, jsou navrhovatel neboli oferent a ten, komu nabídka směřuje adresát neboli oblát, a to do té chvíle, neţ se souhlasný projev se stane přijetím neboli akceptací. Poté se z adresáta stává přijímající, akceptant.

48 Důvodová zpráva: Dosavadní termín návrh na uzavření smlouvy je nahrazen jednoslovný, termínem nabídka, jak také odpovídá doslovnému překladu výrazu oferta (offerre = nabízet). Poukázat lze i na vţitou mezinárodní terminologii: anglické offer, franckouzské offre, španělské oferta, italské offerta, němeské Angebot atd. O nabídku půjde, bude-li z ní zřejmé, kdo ji činí, a o jakou smlouvu se v nabídce jedná. Osnova ustupuje od podmínky platného občanského zákoníku, ţe nabídka můţe být učiněna osobě, protoţe to v řadě případů vede k situaci, kdy faktický oferent získává právní postavení toho, komu je uzavření smlouvy nabízeno, čímţ se právní postavení stran paradoxně obrací. Se zřetelem k tomu se navrhuje připustit, ţe nabídka můţe být učiněna i vůči neurčitým osobám (typicky se tímto způsobem uzavírají např. smlouvy při parkování aut za úplatu na parkovišti). Se zřetelem k tomu se mj. i zvláštním ustanovením stanoví vyvratitelná domněnka, podle níţ je ofertou i vystavení zboţí s návrhem ceny. Určité právní jednání je nabídkou, lze-li prostým přijetím takové nabídky uzavřít smlouvu.

42

Projev vůle nabízejícího je návrhem na uzavření smlouvy se zřejmým úmyslem ji uzavřít s adresátem. Daný slib zavazuje. Zároveň projev vůle oferenta musí obsahovat podstatné náleţitsti smlouvy. V případě, ţe tento návrh není dostatečně určitý, neobsahuje podstatné náleţitosti, anebo z něj neplyne vůle oferenta být smlouvou vázán a oblát nabídku přijme, pak ve smyslu zákona o nabídku nejde. Nabídka je adresované právní jednání, které je hotové, perfektní ve chvíli, kdy dojde do dispoziční sféry obláta. Bez onoho dojítí nemá právní následky. Jak jiţ bylo zmíněno, NOZ přináší do českého právního řádu zásadní úpravu předsmluvních jednání, včetně jejich odpovědnostních důsledků. Jedná se o tzv. negociaci. Kaţdý můţe svobodně projevovat vůli se snahou uzavřít smlouvu, ale neodpovídá za to, ţe smlouvu posléze uzavře. Avšak v případě, ţe zahájí negociaci, jednání pokračuje, jako by chtěl smlouvu uzavřít nebo dospějí-li negociací tak daleko, ţe je velice pravděpodobné, ţe smlouvu uzavřou, pak ustoupení jedné strany je nepoctivým jednáním, přestoţe ţe takový úmysl ve skutečnosti nemá, je pak odpovědný za všechnu újmu, kterou kontrahentovi způsobí. Ačkoliv daný slib zavazuje, je nabídka zásadně odvolatelná. Podle ust. § 1736 zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník je nabídka neodvolatelná, pokud to je v ní výslovně vyjádřeno, anebo se se tak strany dohodnou. Nabídka je také neodvolatelná, plyne-li to z jednání stran o uzavření smlouvy, z jejich obchodního styku nebo zvyklostí. Odvolání nabídky však musí dojít adresátovi dříve, neţ odešle přijetí nabídky. Platí to o všech právních jednáních, které jsou v písemné formě. Nabídku můţe oferent i zrušit. Takovým projevem bere zpět projev vůle, který dojde straně před doručením do dispoziční sféry nebo alespoň současně s ním. Nabídka nezaniká ani zemře-li jedna ze stran nebo ztratí právní schopnost jednat. To, co jiţ bylo právně učiněno, přechází na právního zástupce. Oferent můţe v nabídce uvést i lhůtu pro přijetí. Pokud se tak nestane, stanoví se v ust. § 1734 a § 1735 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník podpůrná délka lhůty pro přijetí.

43

„Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu

nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě.“49 Bezodkladně se rozumí bez nepřiměřeného odkladu neboli ihned. „Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené

v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky.“50 Lhůta pro přijetí nabídky běţí od okamţiku, kdy se projev vůle nabízejícího stal nabídkou, tedy od okamţiku dojití projevu adresátovi. S marným uplynutím lhůty určené oferentem nebo stanovené zákonem k přijetí nebo s odmítnutím nabídky se pojí zánik nabídky. Adresát nemá povinnost se k nabídce jakkoli vyjadřovat. Pokud má zájem smlouvu uzavřít, pak musí nabídku přijmout a musí tak učinit včas. Podle současné právní úpravy platí, ţe nabídka se musí shodovat s její akceptací .V případě, ţe k nabídce připojí výhrady, dodatky nebo jiná omezení, nabídku tím samým odmítá a jeho projev vůle se vůči původnímu oferentovi stává novou nabídkou neboli protinávrhem a on tak oblate. Je-li však nabídka pozměněna nepodstatně, zůstává nabídkou a projev vůle adresáta akceptací. Samozřejmě za předpokladu, ţe oferent takové drobné změny neodmítne. Jinak by nabídka zanikla. Jestliţe akceptace nabídky byla pozdní, má právní účinky včasného přijetí jen za předpokladu, ţe nabízející adresáta bez zbytečného odkladu vyrozumí, ţe přijetí povaţuje za včasné, anebo můţe místo vyrozumění jednat podle své nabídky. Jestliţe z přijetí nabídky v písemné formě plyne, ţe by za určitých okolností bylo doručeno včas, kdyby přeprava probíhala obvyklým způsobem, zákon připisuje pozdnímu přijetí právní účinky včasného přijetí. Přijetí nabídky nemusí být výslovné, stačí jej akceptovat i kokludentním jednáním podle obsahu nabídky, a to plněním podle této nabídky.

49 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. §1734 50 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. § 1735

44

Okamţik perfekce souhlasného projevu vůle je zároveň okamţikem uzavřením smlouvy. Smlouva můţe vzniknout, i kdyţ se adresát začne chovat v souladu s nabídkou a začne relevatně jednat. Nastane-li situace, kdy oferta je adresována více osobám, pak se stává perfektní v okamţiku, kdy dojde poslednímu z adresátů. Všichni musí projevit souhlas vůči nabízejícímu, a to včas, přičemţ dojitím projevu vůle posledního akceptanta je smlouva uzavřená. NOZ odstranil poţadavek určitosti osob u nabídky, která nyní můţe být učiněna i vůči neurčitému okruhu osob. V návaznosti na to se u reklamních letáků, katalogů nebo u vystavení zboţí v obchodě stanoví vyvratitelná právní domněnka, ţe se jedná o nabídku, pokud je v ní vyjádřena vůle být ji vázán (s výhradou vyčerpání zásob); v opačném případě by se jednalo pouze o “invitatio ad offerendum”, tj. výzvu k podání nabídek.51

5.2. Zvláštní způsoby uzavírání smluv Uzavírání smluv podle základního modelu kontraktace vyjádřené schématem podání oferty oblátovi a její akceptací je typické, ale nedochází k ní v praxi vţdy. Časté jsou případy, kdy strany tvoří smlouvu společně, případně, kdy si dohodnou odchylky od zákonné úpravy kontraktačního procesu (např. nabídka, příjetí, potvrzení) apod. Osnova nechce těmto postupům bránit a nechce ani konstruovat vznik smlouvy k jinému okamţiku, neţ jaký strany zamýšlely. Z toho důvodu se navrhuje stanovit, ţe dohodnou-li si strany jiný postup pro uzavírání smlouvy, pouţijí se na takový případ ustanovení o nabídce a jejím přijetí přiměřeně. NOZ výslovně uvádí tři způsoby, kdy smluvní proces o přijetí nabídky uvedený výše se pouţije přiměřeně i na případy, kdy si strany ujednají jiný postup pro uzavření smlouvy.

5.2.1.

Dražba

Draţbu, kdy při draţbě je smlouva uzavřená příklepem a nabídka se zruší podáním vyšší nabídky.52

5.2.2.

Veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku

Veřejnou soutěţ o veřejnou nabídku je zvláštní způsob uzavírání smlouvy, kdy dochází k vyhlášení soutěţe neurčitým osobám. Vyhlašovatel tak činí výzvu k podávání nabídek. 51 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůleţitější změny.1. vydání. Olomouc: ANAG, spol. s r.o., 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2, str. 224 52 Důvodová zpráva: Zatímco v reţimu veřejného práva představuje zvláštní právní skutečnost, draţba v reţimu soukromého práva představuje zvláštní způsob kontraktace.

45

V písemné formě vymezí obecným způsobem předmět plnění a ostatní zásady zamýšlené smlouvy, a určí způsob podávání nabídek a lhůtu jejich podání a oznámení vybrané nabídky. Uveřejněné podmínky nelze měnit nebo soutěţ zrušit, ledaţe si to v podmínkách soutěţe vyhradil. Nestanoví-li podmínky soutěţe něco jiného, nabídku nelze po uplynutí lhůty, která je určená pro předkládání nabídek. Vyhlašovatel vybere nejvhodnější nabídku a oznámí její přijetí. V případě, ţe oznámí její přijetí po lhůtě určené v podmínkách soutěţe, smlouva nevznikne, pokud vybraný navrhovatel bez zbytečného odkladu sdělí vyhlašovateli, ţe přijetí nabídky odmítá jako opoţděné. Vyhlašovatel má právo odmítnout všechny nabídky, bylo-li to stanoveno v podmínkách soutěţe. Navrhovatelé, kteří neuspěli, jsou bez zbytečného odkladu vyrozuměni po ukončení soutěţe.

5.2.3.

Veřejná nabídka

Veřejnou nabídku se rozumí projev vůle navrhovatele obracející se na neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy. Veřejnou nabídku je moţné odvolat, pokud navrhovatel uveřejnil odvolání před přijetím veřejné nabídky, a to způsobem, kterým byla zveřejněna. Kdo včas a nejdříve navrhovateli oznámí, ţe nabídku přijímá, je tím smlouva uzavřená. V případě, ţe přijme nabídku více osob, smlouva se uzavře s tou osobou, kterou si navrhovatel zvolí. Není-li určena lhůta k přijetí nabídky, platí za ni lhůta přiměřená povaze veřejné nabídky. Navrhovatel oznámí příjemci uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu a ostatní známí, ţe neuspěli. Oznámí-li uzavření smlouvy později, smlouva nevznikne, pokud příjemce odmítne uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo potvrzení od navrhovatele o uzavření smlouvy.

5.2.4.

Smlouva o smlouvě budoucí

Touto smlouvou se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít budoucí smlouvu, a to po vyzvání a ujednané lhůtě. Vzniká tak povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu v souladu se

46

smlouvou o smlouvě budoucí. Pokud tak zavázaná strana neučiní, můţe oprávněná strana poţádat o určení obsahu soud nebo osoba určená ve smlouvě. Obsah je stanoven na základě návrhu stran, okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena a účelu, který má tato smlouva sledovat. Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu včas, povinnost uzavřít smlouvu zaniká. Nastane-li změna okolností a zavázaná strana tuto změnu včas neoznámí, nahradí oprávněné osobě újmu, která z toho vznikne.

5.3. Obsah smlouvy Podle obsahu se smlouvy se rozlišují: a) typové, pojmenované, nominátní a atypové, atypické, nepojmenované, innominátní, b) bezúplatné, u nichţ se přepodkládá, ţe se dluţník chtěl zavázat spíše méně neţ více, c) smlouvu, která není typově upravena a strany si mohou ujednat, ţe určitá část obsahu smlouvy bude dojednána později, dodatečně, ale musí to být podmínkou uzavřené smlouvy, pričemţ podmínkou účinnosti smlouvy je i ujednání stran, ţe určitou náleţitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud a d) takové smlouvy, u nichţ si kontrahenti mohou část smlouvy ponechat dle obsahu obchodních podmínek, na které odkazují a které bývají i součástí smluv a jsou tak přiloţeny jiţ k nabídce, pokud acceptant neprohlásí, ţe podmínky zná. Odchylná ujednání pak mají přednost před zněním obchodních podmínek.

5.3.1.

Obchodní podmínky jako součást smluv

NOZ se problematikou obchodních podmínek zabývá, přestoţe ji nijak zvlášť nevymezuje. Pouze stanoví, ţe je lze pouţít jako součást podmínek smlouvy. Jedná se o soubor ujednání, která jsou předem připravena jako celek jednou ze stran. Obvykle obsahuji práva a povinnosti. Aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy, je potřeba, aby se s jejich obsahem mohla druhá strana seznámit. Obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi jsou povaţovány za obecně známé, tudíţ na ně stačí pouze odkázat. V ostatních případech se obchodní podmínky ke smlouvě připojují, druhé straně předávají nebo se zasílá hypertextový odkaz na jejich umístění na internetu nebo je druhá strana musí znát, například z předchozích závazků.

47

Obchodní podmínky obsahují i tzv. překvapivé klauzule, před kterými NOZ stranu chrání. Jedná se o ustanovení, které strana nemohla očekávat a jsou tak neúčinné, nepřijala-li je výslovně. Vychází se z toho, ţe druhá strana většinou obchodní podmínky nestuduje. Je tedy chráněna důvěra v poctivost protistrany. Zde se nejedná o ochranu slabší strany, ale o ochranu kaţdého smluvního partnera. Na tato překvapivá ustanovení lze upozornit typografickým zvýrazněním a druhá strana podpisem stvrdí, ţe souhlasí s jejich zahrnutím do smlouvy. Další moţností je výslovné upozornění na tato ujednání a musí být v hrubých rysech charakterizovány. Zároveň NOZ řeší střed obchodních podmínek tzv. knock-out rule. Podmínky, které si odporují a smlouva je přesto uzavřena, muţe se jedna ze stran po výměně projevů vůle bránit a to bez zbytečného odkladu. Účelem je zabránit jedné straně ovládnout tak smluvní vztah. NOZ se v souvislosti s obchodními podmínkami věnuje problematice stanovení pravidel pro sjednání změny obchodních podmínek určitého typu smluv. Uzavírá-li strana smlouvy s větším počtem osob, které zavazuje k dlouhodobému opětovnému plnění stejného druhu a jiţ při jednání je zjevné, ţe bude potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, ţe strana můţe obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit s tím, ţe druhá strana bude mít právo takové změny přijmout nebo závazek ve výpovědní době vypovědět.

5.4. Forma smlouvy Smlouva můţe mít formu ústní nebo písemnou, neboli formu úředního zápisu. Je-li smlouva uzavřena slovy, platí o jejím obsahu to, co bylo stranami shodně řečeno, v pochybnostech platí pravidla ust. § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník 53 Pokud smlouva není uzavřená slovy, pak se vyţaduje, aby z okolností uzavření smlouvy byla zřejmá vůle stran ujednat podstatné náleţitosti. Bere se zřetel nejen na jejich chování, ale zároveň na ceníky, veřejné nabídky nebo jiné objektivní skutečnosti, které vyţadují písemnou povahu. V případě, ţe smlouva byla uzavřena v jiné neţ písemné formě, závisí na vůli stran, jestli si obsah smlouvy písemně potvrdí.

53 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.178

48

„Učiní-li tak při podnikání stran jedna z nich vůli druhé v přesvědčení, že její potvrzení zachycuje obsah smlouvy věrně, platí smlouva za uzavřenou s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případech, že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne“54 Dohoda stran uzavřít smlouvy o určité formě zakládá vyvratitelnou domněnku o tom, ţe kontrahenti nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodrţena. Platí to i tehdy, kdyţ jedna ze stran projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

5.5. Účinky smlouvy Právní následek neboli účinek smlouvy znamená, ţe působí jen vůči smluvním stranám, tj. strany zavazuje. Je moţné ji změnit nebo zrušit, a to jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Má-li působit i vůči jiným osobám, pak pouze v konkrétních případech stanovených zákonem. Jestliţe zákon stanoví, ţe vznik následků smlouvy, je podmíněno rozhodnutím státního orgánu, pak je její účinnost nastane aţ ve chvíli, kdy zákonem poţadované rozhodnutí nabude právní moci. Nepodá-li strana návrh na rozhodnutí jednoho roku od uzavření smlouvy, povaţuje se to, jako by nikdy uzavřena nebyla a smlouva se od počátku ruší. Stejně tak to platí v případě, ţe návrh byl zamítnut.

5.5.1.

Změna okolností

Nastane-li situace, kdy po uzavření smlouvy se změní okolností a plnění podle smlouvy se tak stane obtíţnějším pro některou ze stran, neznamená to, ţe povinnost splnit dluh jiţ není třeba.55 54 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. § 1757 odst. 2 55 Důvodová zpráva k ust. § 1764 aţ 1766: Vychází se ze zásady, ţe smlouva strany zavazuje a ţe strany jsou povinny chovat se podle toho, co si ve smlouvě ujednaly. Zároveň se bere v potaz, ţe mohou nastat i po uzavření smlouvy nepředvídané změny okolností takového rázu, ţe zvlášť hrubě naruší poměr zájmů stran, jak jej kaţdá ze stran při kontraktaci prosazovala a jak tyto zájmy smlouva odráţí. To si i ve zdejším prostředí uvědomovala i tradiční judikatura: např. Nejvyšší soud ČSR v r. 1922 dospěl

k závěru, ţe

„Doloţka „rebus sic stantibus“ má význam nejen při smlouvě o smlouvě budoucí, nýbrţ při úplatných smlouvách vůbec. Účinek její nespočívá nutně jen v nároku na zrušení smlouvy, nýbrţ se můţe projevit i v tom, ţe se zjedná hospodářský soulad mezi plněním a protiplněním“ (č. 1680 Váţného sbírky, obdobně např. č. 5 021 z r. 1925, 14 312 z r. 1935 a další). Na těchto základech byla vybudována doktrína o hospodářské nemoţnosti plnění, resp. (správněji) o nedostiţnosti plnění, opřená o hledisko dobrých mravů. Poválečná doktrína i judikatura však vycházejí důsledně z pravidla, ţe rozpor s dobrými mravy zakládá neplatnost či odepření právní ochrany, ţe však poukazem na zásadu dobrých mravů nelze zaloţit právo nové. Lze proto mít důvodně za to, ţe by rozhodovací praxe bez výslovné úpravy, jak je navrţena, tendovala k jiné tendenci, neţ je zachování smlouvy. Navrhuje se proto stanovit, ţe v úzce vymezeném počtu případů a za splnění striktně formulovaných podmínek bude straně zaloţeno nejen právo domáhat se zrušení

49

Avšak dojde-li ke změně okolností, které způsobí hrubý nepoměr mezi stranami, buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným sníţením hodnoty předmětu plnění, znevýhodněná strana se muţe domáhat obnovení jednání o smluvním plnění, prokáţe-li, ţe takovou změnu nemohla předpokládat ani ovlivnit. Soud rozhodne o obnovení rovnováhy práv a povinností stran podle svého vlastního uváţení, pokud se strany v přiměřené lhůtě nedohodnou. A soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud právo nebylo dotčenou stranou uplatněno v přiměřené lhůtě, která činí dva měsíce.

5.5.2.

Smlouva ve prospěch třetí osoby

Má-li dluţník podle smlouvy plnit třetí osobě, nikoli věřiteli, musí s tím třetí osoba souhlasit. Právo poţadovat plnění třetí osobou vychází z obsahu, povahy a účelu smlouvy a má se za to, ţe jej nabyla, pokud má být plnění k jejímu prospěchu. Pakliţe třetí osoba toto právo odmítne, hledí se na ní, jako by právo na plnění nenabyla a neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy, můţe věřitel plnění ţádat pro sebe. NOZ stanoví i případ, kdy se osoba zaváţe zajistit pro věřitele, aby mu třetí osoba něco splnila, zavazuje se tím, ţe se u třetí osoby přimluví, aby ujednané plnění poskytla. Kdyţ třetí osoba tak neučiní, bude dluţník povinen nahradit věřiteli škodu, kterou utrpí.

závazku, ale i jeho úpravy. Podmínkou je, ţe změna okolností, která takové právo zaloţí, bude podstatná, nepředvídatelná a dotčenou stranou neovlivnitelná. Vychází se tedy z pojetí, ţe clausula rebus sic stantibus je mlčky ujednána v kaţdé smlouvě. Výhrada tohoto typu však nekryje takovou změnu poměrů, jeţ byla vyvolána prostým vývojem ekonomiky a trhu, nebo která pojmově spadá do okruhu tzv. běţného podnikatelského rizika. Pravidelně půjde o důsledky následného působení náhodných vlivů z vnějšku. Navrţená úprava nebrání stranám ujednat si něco jiného a výslovně zdůrazňuje, ţe převzetí rizika změny okolností některou ze stran vylučuje její právo domáhat se změny závazku.

50

6. Závěr Touto bakalářskou prací jsem se snaţila přiblíţit pojem právního jednání, který nahradil zaběhnutý termín právní úkon, pouţívaný posledních několik desítek let. Nejde však jen o prostou změnu terminologie, ale jde do určité míry o změnu koncepce a určitých souvislostí. Jde jak o právní jednání v uţším slova smyslu, kdy projev vůle směřuje k vyjádření následků, tak právní jednání v širším významu, kdy vznikají následky ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe. Tato práce přináší nejen nové výrazy pojící se s právním jednáním a vysvětluje je, ale zahrnuje i určitou komparaci se starou právní úpravou. Nový občanský zákoník zavádí značnou bezformálnost právních jednání, právo si zvolit pro právní jednání libovolnou formu, pokud zákon nebo ujednání nestanoví odlišně. Rozlišuje náleţitosti, které jsou nezbytné pro vznik právního jednání a náleţitosti, které jsou nezbytné pro platnost právního jednání. Písemná forma jiţ není obligatorní. Nesrozumitelnosti a neurčitost právního jednání nebo neurčitý projev vůle mezi stranami lze podle NOZ zhojit tím, ţe dojde k dodatečnému vyjasnění. Zpřesňuje právní úpravu odporovatelnosti právních jednání a nazývá ji relativní neúčinností. Zároveň přináší i zásadu přiměřenosti. Podle této zásady platí, ţe vzájemná plnění v závazkovém právním vztahu by neměla být bezdůvodně nepřiměřená a zavádí instituty neúměrného zkrácení a lichvy. V rámci procesu uzavírání smluv zavádí informační povinnost. Zásadní myšlenkou pro nový občanský zákoník představují principy našeho ústavního pořádku. Značný význam má zvláště Listina základních práv a svobod s důrazem na prioritu svobody člověka před státem. Právě hledisko lidské svobody zdůrazňuje nový občanský zákoník, především klade důraz na přirozené právo člověka. Vychází se z domněnky, ţe lidé jednají poctivě a v dobré víře, a pokud někdo tvrdí opak, pak to musí dokázat. NOZ staví na kritériu průměrného rozumu, vychází z domněnky, ţe kaţdý, kdo je svéprávný, je nadán alespoň průměrným rozumem a schopností jej s běţnou péčí a opatrností pouţívat, a z předpokladu, ţe to kaţdý od druhého můţe důvodně očekávat. Naproti tomu se u osoby určité profese či kvalifikace očekává profesionalita spojená s tímto povoláním. Vezmeme-li v úvahu, ţe lidi jsou svobodní a svéprávní, dokáţou si své soukromé záleţitosti uspořádat sami, pak to vede k závěru, ţe mezi nimi by mělo platit to, co si sami ujednají a jaká práva a povinnosti si vzájemně sjednají smlouvou. Smlouva strany zavazuje a z obsahu pro ně vyplývá jejich právo, které si kontrahenti vytvořili. Vedle tohoto autonomního 51

práva existuje i právo vnější, které jim je stanovené či snad nařízené, a to nehledě na jejich vůli. Samo o sobě tato skutečnost vnějších pravidel není nic špatného. Lidé k ní přistupují jako k samozřejmosti a spoléhají na pravidla stanovená zákonem. Ta nastoupí tehdy, kdy je jich potřeba, např. v případě konfliktu. Řekněme, ţe v zákoně jsou stanovená pravidla racionálního chování. Avšak díky svobodě, kterou nám NOZ poskytuje, je moţné některé vnější pravidla vyloučit a ujednat si ve smlouvě něco jiného. Samozřejmě ne vţdy se od zákona odchýlit můţeme. Existují dva mezníky, které není moţné překročit a které nový občanský zákoník přímo stanoví. Ujednání odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. Pojem dobrých mravů je lidem dobře znám a vnímán jako zvyklost slušných lidí. Zatímco dobré mravy působí v oblasti mezilidských vztahů, veřejný pořádek zajišťuje fungování jako celku a staví na hodnotách představující základy konkrétního sociálního a hospodářského zřízení. Chrání se tím určité hodnoty např. bezpečnost obchodu, určitých osob, atd. Není proto na místě se jich dovolávat v případě, kdy k rozumnému výsledku vedou zákonná ustanovení. Minimalizují je i pravidla NOZ o neplatnosti právních jednání, konkrétně ust. § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. NOZ přináší zúčastněným osobám více volnosti v rozhodování. Otázkou je, v jaké míře rozhodovat o tom, zda poukáţou na neplatnost právního jednání, či nikoli. Díky nové právní úpravě se na právní jednání hledí spíše na platné neţ neplatné, tento nový princip je nesmírně významný a předpokládá se, ţe v rámci běţných právních vztahů kaţdý jedná tak, aby jeho jednání bylo platné a v souladu se zákonem. Tedy hledají se důvody, aby smlouva či jiné právní jednání byly povaţovány za platné, na místo, aby byly napadány neplatností. Myslím, ţe tato nová právní úprava a přístup by mohl být pro lidi přínosnější, neboť dává záruku určité právní jistoty. Pokud jednáme dle svého nejlepšího svědomí a vědomí, pak by se soud mohl přiklonit k názoru, ţe naše jednání bylo správné a tudíţ platné. Dosud se totiţ vycházelo z absolutní neplatnosti právních jednání a soud se tak musel zabývat neplatností právních úkonů i tehdy, kdyţ se této neplatnosti nikdo ze zúčastněných stran přímo nedovolával. Díky nové právní úpravě bude soud rozhodovat o neplatnosti, aţ na základě námitky dotčené osoby, hovoříme zde o tzv. relativní neplatnosti. Kladu si otázku, zda nová právní úprava lidem přinese více uţitku nebo problémů z hlediska aktuálních potřeb společnosti a modernímu způsobu ţivota. Na to zatím jistá odpověď neexistuje. Spíše se s tím pojí určitá předpojatost a snad i strach. Dejme si čas a šanci osvojit ji. 52

Seznam použité literatury DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8 ZUKLÍNOVÁ M., Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – Komentář, srovnání se zahraničí a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, 192 s. ISBN 978-80-7201-918-2 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZ, L., Nový občanský zákoník. Nejdůleţitější změny.1. vydání. Olomouc: ANAG, spol. s r.o., 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2 ELIÁŠ, K., ZUKLÍNOVÁ, M., GAŇJ., SVATOŠ, M., Nový občanský zákoník - s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Ostrava: Sagit, 2012, 1120s. ISBN 978-80-7208-922-2 LAVICKÝ, P., Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého práva. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 284 s. ISBN 978-80-7357-991-3 TICHÝ, L., Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, 390 s. ISBN 978-80-7400-483-4 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. (§ 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8 Právní předpisy Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 4/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Ostatní http://www.epravo.cz http://www.obcanskyzakonik.justice.cz http://novy-obcansky-zakonik.cz http://www.systemaspi.cz http://www.wolterskluver.cz http://www.ipravnik.cz http://www.zakony.centrum.cz

53

54