Bankovní institut vysoká škola Praha. Řešení sporů v rozhodčím řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Řešení sporů v rozhodčím řízení

Bakalářská práce

Autor:

Josef Pilař Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Mgr. Barbora Vlachová

2016

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Táboře dne 25. 4. 2016

Josef Pilař

Poděkování Chtěl bych touto formou poděkovat paní JUDr. Mgr. Barboře Vlachové za cenné rady a ochotný přístup při vedení mé bakalářské práce.

Anotace Cílem bakalářské práce je analýza podmínek arbitráţního řízení v ČR, jeho přípustnosti, největší výhody a obtíţe vyvstalé problematiky. V práci jsou definovány základní pojmy a analýza tuzemské právní úpravy s ohledem na situaci mezinárodní a v Evropě. Hodnoceny jsou zde různé výklady právních norem a jejich aplikace do praxe. Součástí práce je analýza rozhodčích smluv, díky kterým vzniká působnost ad hod rozhodců ve věci rozhodování sporů o majetek. Dále je zde definován způsob a procesní pravidla vedení rozhodčího řízení, formou rozhodčí smlouvy a rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách. Zajímavou otázkou je doručování písemností v rozhodčím řízení, včetně rozhodčích nálezů a přiměřenosti pouţití OSŘ v dané věci. Klíčová slova Rozhodčí řízení, rozhodce, spotřebitel, rozhodčí smlouva, rozhodčí doloţka, rozhodčí nález, doručování Anotation The aim of my thesis is to analyze the conditions of arbitration proceedings in the Czech Republic, its admissibility, the greatest benefits and difficulties arising from the topic. The thesis defines the basic concepts and analysis of domestic legislation with regard to international situation and in Europe. I evaluate different interpretations of laws and their application in practice. My compilation contains an analysis of arbitration agreements, which arise due to the scope of an ad hoc arbitration in property disputes. Furthermore, it defines the way and the procedural rules of arbitration management, in the form of arbitration agreements and arbitration clauses in consumer contracts in general. The service of documents in the arbitration proceedings is pretty interesting, including arbitration awards and the adequacy of the use of the CCP in the case.

Keywords arbitration, arbitrator, consumer, arbitral contract, arbitration clause, arbitral award, delivery

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 1

Pojem rozhodčího řízení .................................................................................................................. 9 1.1

2

3

4

1.1.1

Ústavněprávní úprava ........................................................................................................ 11

1.1.2

Zákonná úprava ................................................................................................................. 12

1.2

Arbitrabilita sporu ................................................................................................................. 14

1.3

Výhody a nevýhody řešení sporů před rozhodci ................................................................... 16

Hlavní zásady právní úpravy rozhodčího řízení ............................................................................ 19 2.1

Teoretické koncepce rozhodčího řízení ................................................................................. 21

2.2

Koncepce rozhodčího řízení v judikatuře Ústavního soudu .................................................. 22

Rozhodčí smlouva ......................................................................................................................... 24 3.1

Vztah smlouvy hlavní a rozhodčí smlouvy ........................................................................... 25

3.2

Forma rozhodčí smlouvy ....................................................................................................... 25

3.3

Rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách ............................................................... 27

Způsob a pravidla vedení RŘ ........................................................................................................ 28 4.1

Přiměřenost pouţití OSŘ ....................................................................................................... 29

4.2

Určení rozhodce .................................................................................................................... 31

4.2.1

Řády a seznamy ................................................................................................................. 31

4.2.2

Appointingauthority .......................................................................................................... 33

4.2.3

Určení rozhodce jednou ze stran ....................................................................................... 34

4.2.4

Rozhodčí smlouva bez sjednání osoby rozhodce .............................................................. 34

4.3 5

Základní vnitrostátní prameny právní úpravy rozhodčího řízení .......................................... 11

Doručování v rozhodčím řízení a okamţik skončení řízení .................................................. 35

Přezkum rozhodčích nálezů ........................................................................................................... 38 5.1

Přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci ........................................................................ 38

5.2

Přezkum rozhodčího nálezu obecným soudem ..................................................................... 39

5.3

Odklad vykonatelnosti........................................................................................................... 40

5.4

Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ................................................................................. 41

5.5

Postup po zrušení rozhodčího nálezu soudem ....................................................................... 43

6

Vliv evropského práva na rozhodčí řízení v ČR............................................................................ 44

7

Mezinárodní rozhodčí řízení.......................................................................................................... 46

Závěr ..................................................................................................................................................... 49 Seznam pouţitých pramenů .................................................................................................................. 51

5

Kniţní díla ......................................................................................................................................... 51 Časopisecká díla ................................................................................................................................ 52 Normy ............................................................................................................................................... 52 Rozhodnutí ........................................................................................................................................ 53 Online zdroje ..................................................................................................................................... 54 Seznam zkratek ................................................................................................................................. 55

6

Úvod Všude tam, kde je pro řešení konfliktních situací nevýhodné obracet se na státní aparát, hledají lidé od nepaměti cesty, jak rozhodnutí svého sporu přenechat buďto vůli boţí či raději nezávislé třetí osobě (rozhodci). Ať jiţ tak činí pro obavy z vyzrazení nejrůznějších obchodních či jiných tajemství či pro sloţitost problému a specifické poţadavky na erudici arbitra či pro malou vymahatelnost práva způsobenou neefektivitou vymáhání prostřednictvím státní moci, nabízí se jim jako jedno z moţných řešení podřídit svůj spor pravomoci rozhodce. I takové mimosoudní řešení sporů však vyţaduje jistou garanci a stanovení pravidel, jimiţ budou jak rozhodci, tak strany při řešení sporu vázány. Státní

moc

propůjčuje

rozhodnutím

charakter

vykonatelnosti,

a

proto

dbá

nad dodrţováním určitých standardů před dosaţením vymoţení práv jedné ze stran. Stejně tak je tomu v České republice, kde základní zákonné mantinely počínání stran a rozhodců při vedení rozhodčího řízení stanoví zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Ve své práci jsem stanovil první cíl, tj. vymezení těchto základních limitů, v nichţ se české rozhodčí řízení pohybuje. Zejména se věnuji úskalím tuzemské právní úpravy a snaţím se vyloţit interpretační problémy, na které jsem narazil při studiu odborných pramenů zpracovávajících dotčenou problematiku. Analýzu a po té metodu srovnání diametrálně rozlišných právních stanovisek k výše zmíněnému tématu jsem shledal velmi zajímavou a doplnil jsem ji porovnáním rozhodčích řízení v zahraničí. Jako druhý cíl jsem si stanovil vymezení hlavních zásad rozhodčího řízení, kolem kterých je značná teoretická nejednotnost. Třetím závěrečným cílem mé práce je komparativní pohled na problematiku s ohledem na úpravu v právu evropském a taktéţ v kontextu mezinárodním. Tento obraz doplňuji

průběţně

doktrinálním

výkladem

publikovaným

odborníky

na

danou

problematiku v komentářích anebo v právních periodicích. V první polovině své práce vymezuji pojem rozhodčího řízení a hlavní principy fungování a teoretického chápání rozhodčího řízení. Zmiňuji zde největší výhody a také obtíţe takovéhoto řešení sporů. V druhé části se pak naší právní úpravě věnuji podrobně. V třetí části se věnuji institutu rozhodčích smluv, díky kterým vzniká působnost ad hod rozhodců ve věci rozhodování sporů o majetek. Strany se totiţ ve věci sporů o majetek skutečně mohou dohodnout. Zajímavou je taktéţ otázka rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských sporech, kterou rozvádím taktéţ v předmětné části. Část čtvrtá a pátá definuje způsob a samotná procesní pravidla vedení rozhodčího řízení včetně přezkumu rozhodčích nálezů. 7

Velmi významnou otázkou je doručování písemností ve sporu, tj. ţalob, ţalobních odpovědí, předvolání, rozhodčích nálezů, usnesení aj. Nelze však ani opomenout mezinárodní přesah rozhodčího řízení, jemuţ je věnována šestá a sedmá část mé práce, jíţ uzavírám závěrečným hodnocením.

8

1 Pojem rozhodčího řízení Vznik jakéhokoliv právního vztahu s sebou přináší moţnost sporu o plnění z tohoto právního vztahu či o výklad jednotlivých částí právních jednání, jeţ jej mohou tvořit. Ne všechny spory však jejich strany chtějí řešit před civilními soudy a ne všechny musí být řešeny ostrou výměnou stanovisek stran namísto hledání vzájemné shody, byť za cenu mírných ústupků. Rozhodčí řízení ale není ani zdaleka jediným mimosoudním způsobem řešení sporů. Je však jednou ze dvou skupin mimosoudního řešení sporů, jeţ rozlišuje odborná literatura a které se od sebe liší především závazností aktů, z nich vzešlých ingerencí a dohledu státních orgánů nad způsobem dosaţení výsledku těchto řízení. Civilněprávní nauka zná mimo rozhodčí řízení ještě velkou skupinu způsobů řešení sporů souhrnně označovanou jako ADR (Alternative dispute resolution) kam je řazena například mediace, mini-trial či konciliace. 1 Donedávna byla jedním z rozlišovacích znaků mezi těmito skupinami absence zákonné úpravy, neboť rozhodčí řízení bylo jediným mimosoudním způsobem řešení sporů, které bylo v ČR upraveno zákonem. Toto se ale změnilo přijetím zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), ve kterém je mediace vymezována jako: „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“ 2 Zákon o mediaci normativně stanovil způsob vedení mediačního řízení v ČR. Ačkoliv se tomuto způsobu řešení sporů dostalo velké podpory, jak ze strany ministerstva vnitra, tak stavovských organizací, však dle mého názoru nepřinese ţádné zásadní změny v systému řešení sporů. Do jisté míry přijetí zákona o mediaci přiblíţilo tento způsob řešení sporů rozhodčímu řízení. Mezi charakteristické znaky ADR totiţ někteří autoři řadili mimo jiné dobrovolnost stran podřízení se tomuto postupu, pohyb řízení a jeho účinků mimo přímý dosah pr ávní regulace státu a existenci smluvního vztahu. Zákon o mediaci a s ním spojené změny

1

ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 28, ISBN 978-80-7478-004-2.

2

Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o me diaci), §2a

9

jiných zákonů, zavedly do českého právního řádu také institut, tzv. povinné mediace nařízené soudem. 3 Stále však zůstal zachován dle mého názoru nejvýznamnější rozlišovací prvek mezi ADR a rozhodčím řízením a to, ţe úspěšným výsledkem ADR není vydání exekučního titulu, ale dohoda, která řeší spornou otázku. Ta se však můţe v závislosti na formulaci svého obsahu exekučním titulem stát (jestliţe např. strany svou dohodu sepíší ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti). 4 Jak v této souvislosti upozorňuje B. Klein, klíčovým principem pro smírčí řízení je alternativa způsobu řešení sporu závislá na stanoviscích a obhajobě dotčených stran, nikoli samo rozhodnutí sporné věci. 5 Účelem a směřováním ADR (a tedy i mediace) není vydání autoritativní rozhodnutí vykonatelné státní mocí, ale hledání konsenzu obou znesvářených stran. Účastníci ADR tedy proti sobě nestojí jako sporné strany, ale jako strany obchodního vztahu, které se snaţí nalézt vzájemnou shodu na jeho novém uspořádání. Rozhodčí řízení představuje oproti tomu jeden z procesů mimosoudního řešení sporů, mezi jehoţ základní charakteristické znaky patří vyloučení příslušnosti státních soudů ve prospěch jednoho či více rozhodců, nezávislost a nestrannost rozhodců a pravomoc rozhodce o věci s konečnou platností rozhodnout. 6 Právě poslední zmíněná charakteristika tedy to, ţe výsledkem rozhodčího řízení je zpravidla rozhodčí nález, který představuje závazné a vykonatelné rozhodnutí, povaţuji za hlavní znak odlišující rozhodčí řízení od ostatních alternativních způsobů řešení sporů, jako je například mediace a konciliace. Pojem rozhodčího řízení, který literatura nazývá také arbitráţ, je moţné specifikovat jako jeden z alternativních způsobů rozhodování sporů. Strany při něm docházejí k řešení sporů prostřednictvím neutrální osoby, která po provedení více či méně formální procedury

3

k tomu viz. Zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, §100, odst. 2

4


5

KLEIN, Bohuslav a Martin DOLEČEK. Rozhodčí řízení: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1.3.2007. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007, s. 4, ISBN 978-807-3572-648.

6

RŮŢIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 19, ISBN 8086898431.

10

rozhodne nálezem, jenţ je bezvýhradně uznáván státní mocí, a na poţádání vztah mezi oběma stranami zaloţený nálezem téţ státní mocí vynutitelný. 7

1.1 Základní vnitrostátní prameny právní úpravy rozhodčího řízení 1.1.1 Ústavněprávní úprava Primárním pramenem práva je v kaţdé vnitrostátní právní úpravě akt nejvyšší právní síly. V naprosté většině normativních právních systémů to budou akty ústavního pořádku. V Českém právním řádu ovlivňují právní úpravu rozhodčího řízení zejména dva základní ústavní zákony, a to Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., kterým se vyhlašuje Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Ústava v Hlavě čtvrté upravuje institucionální základy právní úpravy moci soudní. Ačkoliv zde přirozeně není obsaţena úprava přímo aplikovatelná na rozhodčí řízení, avšak čl. 81 jasně stanoví, ţe: „Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.“8 Rozhodce tak nikdy nebyl a ani být nemůţe představitelem státní moci a nedisponuje proto ani pravomocemi z toho plynoucími. Na druhou stranu je zde však v čl. 96 odst. 1 upravena zásada rovnosti, jenţ své uplatnění nalézá také v rozhodčím řízení a v čl. 82, zásada nestrannosti a nezávislosti představující silný regulativ jednání rozhodce vůči účastníkům rozhodčího řízení. Podrobnější úpravu zohledňující všechna specifika rozhodčího řízení však obsahuje jedině zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 216/1994 sb. (dále jen „ZRŘ“). Při bliţším zkoumání Listiny vyvstává otázka, zda není podřízení se rozhodčímu řízení v rozporu s čl. 36 odst. 1 LZPS stanovícím, ţe: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ 9 Osobně se domnívám, ţe nikoliv, neboť podřízení se pravomoci rozhodce je svobodnou volbou kaţdého z účastníků, kterou mohou po vzájemné dohodě kdykoliv, a to i po zahájení rozhodčího řízení, změnit. Stejný názor sdílí rovněţ i Ústavní soud ČR, v usnesení sp. zn. II ÚS 2682/08 ze dne 6. 11. 2008, kdy rozhodl, ţe odepření přístupu k soudu není svévolné, ale jedná se pouze 7

RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí.

Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 42, ISBN 80-717-9873-8. 8

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 81

9

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 36

11

o projev vůle stran rozhodčí doloţky. Dále potvrzuje Ústavní soud ČR výše uvedený závěr v souladu s předchozí judikaturou týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání. 10 Stejně tak podle A. Bělohlávka není uzavření rozhodčí smlouvy vzdáním se práva, avšak alternativou řešení této situace. Vzdání se práva by bylo podle jeho názoru v rozporu s článkem 36 LZPS jako součásti ústavního pořádku České republiky ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Dle výše uvedeného ustanovení se lze domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, taktéţ u jiného orgánu. O vzdání se práva lze hovořit, pouze pokud by strany spor nechtěly řešit vůbec. 11 Ke vzdání se práva na zákonného soudce, resp. na přístup ke spravedlnosti by tedy došlo pouze v případě, ţe by strany uzavřely smlouvu obsahující ujednání, podle kterého by se vzdávaly jakéhokoliv řešení sporu.

1.1.2 Zákonná úprava Těţiště právní úpravy rozhodčího řízení v ČR však spočívá v ZRŘ. Přijetím tohoto zákona došlo v roce 1995 k podstatnému rozšíření arbitrálních sporů v rozhodčím řízení z tehdejších sporů o majetkové nároky vznikající v mezinárodním obchodním styku dané zákonem o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů č. 98/1963 Sb., na všechny spory majetkové povahy.12 I kdyţ zákonodárce v důvodové zprávě ZRŘ uváděl, ţe rozhodčí řízení je určeno především k řešení sporů mezi obchodníky, zároveň připouštěl moţnost řešení sporů v rozhodčím řízení i na jiné neţ obchodní vztahy. 13 Značné vyuţívání rozhodčího řízení bylo patrné zejména ve sporech, v nichţ na jedné straně (obvykle jako ţalovaný) vystupoval spotřebitel, tzv. spotřebitelské spory. Ministerstvo spravedlnosti v roce 2011 dokonce

odhadovalo,

ţe

v

tomto

roce

v

ČR

byly

řešeny

převáţně

spory

10

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 2682/08 ze dne 6. 11. 2008.

11

BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; PELZL, T. Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 listiny základních práv a svobod a pravomoci soudů a ústavou garantovaných práv (institut zrušení rozhodčího nálezu v souvislosti ze zákazem revision au fond). Právník. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 7, s. 768 - 802.

12

SCHELLE, Karel a Ilona SCHELLEOVÁ. Rozhodčí řízení: historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 45 – 46, ISBN 80-864-3219-X.

13

Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb. ze dne 29. 6. 1994, [cit. 2015-09-11]. Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=71343

12

ze spotřebitelských právních vztahů, které činily většinu ze 100 tisíc projednávaných sporů. Rozmach vyuţívání rozhodčího řízení pro spotřebitelské spory ukázal nedokonalost ZRŘ v jeho tehdejší podobě. Koncepce vhodná pro podnikatelské spory, zohledňující jistou informovanost a obezřetnost při uzavírání rozhodčí smlouvy a kvalifikovaný postup účastníků v rozhodčím řízení, nemohla obstát proti nutné míře ochrany spotřebitele jakoţto slabší strany závazkového vztahu. Na tomto místě je nutné podotknout, ţe rozhodčí doloţky se často staly nástrojem pro vymáhání nároků, s nimiţ by ţalobce u obecného soudu neuspěl. Právní úprava rozhodčího řízení se proto dostala pod ostrou vlnu kritiky nejen z řad spotřebitelů a médií, ale také ze strany evropských orgánů, neboť ZRŘ přestal splňovat poţadavky evropské legislativy v oblasti ochrany spotřebitele. Objevilo se dokonce několik poslaneckých návrhů na úplný zákaz uzavírání rozhodčích smluv se spotřebiteli. Jeden z poslaneckých návrhů novelizace ZRŘ vedoucí k úplnému zákazu sjednávání rozhodčích smluv ve spotřebitelských vztazích komentoval dle mého velmi výstiţně P. Raban, kdy srovnával problematiku v poslaneckém návrhu zákona o rozhodčím řízení s obdobným řešením, jako kdybychom ve prospěch chodců zakázali automobilový prov oz s ohledem na cyklistickou, ţelezniční a lodní dopravu. Chodci jsou skutečně často zraněni řidiči následkem porušení příslušných předpisů, nicméně dopravní infrastruktura je klíčová pro fungování státu jako celku. Analogicky lze tímto dovodit potřebu řešení rozhodování sporu alternativním způsobem, toto rozhodování nelze řešit pouze domáháním se práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Klíčová je role primárně ve spotřebitelských sporech. 14 Domnívám se, ţe přespřílišná regulace či úplný zákaz sjednávat rozhodčí smlouvy se spotřebiteli by přinesly pouze zmenšení vymahatelnosti práva v České republice. Naopak bych viděl v alternativních způsobech řešení sporů cestu, jak odbřemenit obecné soudy a dosáhnout tak zefektivnění soudního aparátu. Zákonodárce proto i s ohledem na výše uvedenou evropskou legislativu přistoupil k velkému novelizačnímu kroku provedenému zákonem č. 19/2012 Sb., kterým byly s účinností od 1. 4. 2012 provedeny zásadní změny v koncepci spotřebitelského rozhodčího řízení v ČR. Nově byla zavedena povinnost sjednávat rozhodčí smlouvy

14

RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo a judikátoři. Bulletin advokacie. 2010, roč. 21, č. 6, s. 15 – 20.

13

se spotřebiteli samostatně, nikoliv jako součást hlavní smlouvy, aby nedocházelo k do té doby obvyklému zařazování rozhodčí doloţky do sloţitých obchodních podmínek. Došlo dále k rozšíření povinnosti informovat spotřebitele, jak o obsahu rozhodčí smlouvy před jejím uzavřením, tak o tom, zda se rozhodce podílel na rozhodování jiné věci, v níţ vystupoval některý z účastníků (zpravidla podnikatel). Spotřebitelské spory mohli nadále rozhodovat pouze rozhodci zapsaní ve zvláštním seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Moţnost vyškrtnout rozhodce, pokud závaţně nebo opakovaně porušil povinnosti

stanovené

ZRŘ,

měla

umoţnit

ministerstvu

dohled

nad

rozhodci

a sankcionování jejich prohřešků. Jak vyplývá z údajů zveřejněných Ministerstvem spravedlnosti, za více neţ tři roky nebyl z tohoto důvodu ţádný rozhodce ze seznamu vyškrtnut.15 Vzhledem k tomu, ţe rozhodčí doloţka je v podstatě smlouvou, je na ni moţné aplikovat také ustanovení o závazkových vztazích občanského práva a zejména pak ustanovení o závazcích

ze

smluv

uzavíraných

se

spotřebitelem

obsaţené

v

§

1810

a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“). Přímo na úpravu rozhodčího řízení pak dopadá ust. § 1814 odst. 1) písm. j) NOZ, zakazující ujednání, která ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy na ochranu spotřebitele.

1.2 Arbitrabilita sporu Pojem arbitrabilita chápeme jako okruh právních vztahů, ve kterých zákon připouští moţnost přenést rozhodování sporu do rozhodčího řízení. Je to nutná podmínka platnosti rozhodčí smlouvy, protoţe bez respektování arbitrability sporu by ve věci dle hmotného práva nastala nedovolenost předmětu smlouvy, tedy neplatnost právního úkonu, a dle procesního práva nepřípustnost sporu k řešení před rozhodci. Odborná literatura rozlišuje arbitrabilitu subjektivní a objektivní. Zatímco objektivní arbitrabilita se týká mnoţiny vztahů, v nichţ je obecně moţno výběrem stran pověřit rozhodce k nalézání práva, subjektivní arbitrabilita souvisí s povahou sporu a lze ji vymezit jako okruh otázek, které si strany v rozhodčí smlouvě vybraly. 16 Zatímco subjektivní arbitrabilita je spojena především se svéprávností, tj. způsobilostí nabývat 15

Viz Seznam rozhodců zveřejňovaný ministerstvem spravedlnosti na http://rozhodci.justice.cz/

16

RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 75, ISBN 80-717-9873-8.

14

pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), jakoţto pojmem občanského práva, je právní úprava objektivní arbitrability obsaţena zcela v ZRŘ. Tento zákonný předpis upravuje arbitrabilitu ve svých ustanoveních §1 a 2 odst. 1 a 2. Jsou to všechny majetkové spory, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichţ projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, nebo o nichţ to stanoví zvláštní zákon (např. rozhodování sporných záleţitostí náleţejících do samosprávy rozhodčích komisí spolků) a právní úprava umoţňuje v těchto sporech uzavřít smír. Výslovně jsou vyloučeny spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory. 17 Majetkovými spory jsou dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 476/2009 ze dne 23. 10. 2010 spory, které se svým předmětem přímo odráţejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, jimiţ mohou účastníci disponovat. 18 Spadá sem tedy většina sporů ze závazkových právních vztahů včetně pracovněprávních sporů majetkového charakteru (nikoliv tedy určování neplatnosti skončení pracovního poměru),19 a za určitých okolností i u určovacích ţalob (např. určení neplatnosti odstoupení od smlouvy)20 a sporů o vyklizení bytu. 21 Smír lze uzavřít ve všech věcech, kde se účastníci vztahu nacházejí v typickém dvoustranném právním poměru, ve kterém mohou vlastními dispozitivními úkony upravovat vzájemná práva a povinnosti. 22 Není tedy moţné vést rozhodčí řízení i o většině záleţitostí upravených zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Logicky tedy zejména o těch, které lze zahájit i bez návrhu, či v těch řízeních, ve kterých je navrhovatelem jejich jediný účastník. Výše uvedené závěry však nelze generalizovat, protoţe jak judikoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 29Cdo 2648/2013 ze dne 23. 9. 2010, platí: „Skutečnost, že určité soudní řízení má povahu tzv. řízení nesporného, bez dalšího neznamená, že v něm nelze uzavřít smír (ani sjednat rozhodčí doložku), neboť pro posouzení této otázky je rozhodná povaha uplatněného nároku (srov. § 99 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv obecná povaha 17

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §1, §2 odst. 1 a 2

18

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 476/2009 ze dne 23. 10. 2010.

19

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Arbitrabilita pracovněprávních sporů. Bulletin advokacie. 2007, č. 9, s. 23.

20


21


22

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 38, ISBN 9788072018420.

15

řízení jako takového; povaha řízení není sama o sobě určující pro závěr o arbitrabilitě věci.“23 S tímto nelze, neţ souhlasit. Bez znalosti konkrétních okolností daného sporu není moţné jednoznačně stanovit, zda je moţné jeho rozhodnutí v rozhodčím řízení.

1.3 Výhody a nevýhody řešení sporů před rozhodci Napříč odbornou literaturou různých autorů je obvykle zdůrazňováno, ţe řešení sporů před rozhodci představuje formu rychlého a levného řízení, kdy jak strany, tak rozhodci mohou vyuţít širokou procesní a rozhodovací volnost. 24 Jen výjimečně je však poukazováno na nevýhody rozhodčího řízení, jak činím na následujících stranách své práce. Mezi nejčastěji uváděné výhody rozhodčího řízení jsou obvykle řazeny: rychlost, jednoinstančnost,

niţší

náklady,

vykonatelnost

rozhodčího

nálezu,

neveřejnost,

kvalifikovanost, neformálnost. 25 Ačkoliv není moţné empiricky stanovit průměrnou délku rozhodčího řízení, je jeho rychlost často zdůrazňována jako výhoda oproti klasickému civilnímu řízení. Vzhledem k často proklamované „rychlosti“ soudního aparátu zavaleného velkým náporem nových případů se není ani čemu divit. Rozhodce či stálý rozhodčí soud nemá zdaleka takový nápor případů, jako soudy obecné. Produktivita práce rozhodců je navíc zvyšována tím, ţe výše souhrnu jejich ročních odměn, je dána počtem vyřízených případů. Na rychlost rozhodčího řízení má nepochybně vliv i skutečnost, ţe se zásadně jedná o řízení jednoinstanční. Ačkoliv ZRŘ obsahuje i úpravu přezkumu rozhodčího nálezu jiným rozhodcem, tato moţnost nebývá stranami sjednávána a naprostá většina rozhodčích řízení končí vydáním prvého po věcné stránce nepřezkoumatelného rozhodčího nálezu. Absence opravných prostředků na druhou stranu klade vyšší nároky na rozhodce stran odůvodnění a pregnantní zpracování výrokové části odůvodnění. Odměna rozhodce za vedení rozhodčího řízení či poplatek stálému rozhodčímu soudu bývá obvykle niţší, neţ soudní poplatek stanovený dle přílohy č. 1 k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr je však 23


24


25

K tomu viz např. ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 81 – 85, nebo ONDŘEJ, J. a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2013.

16

toliko relativní, neboť jak vyplývá např. ze Sazebníku nákladů rozhodčího řízení pro tuzemské spory Rozhodčího soudu, zatímco za vedení sporu o 100.000 Kč je ţalobce povinen zaplatit odměnu ve výši 10.000 Kč 26 (v civilním soudním řízení je to pouze 5.000 Kč).27 Od předmětu sporu přesahujícího hodnotu 200.000 Kč je však poplatková povinnost niţší v rozhodčím řízení, neboť zde hradí účastník pouze 4 % předmětného sporu, zatímco poplatek v civilním soudním řízení jej převyšuje. 28 Oproti jiným mimosoudním způsobům řešení sporů, jako mediace či konciliace, je výsledkem rozhodčího řízení rozhodnutí, jehoţ splnění je moţné vymoci v exekučním řízení. Bez této vlastnosti by rozhodčí nález byl pouze smlouvou a o výkonu povinností v něm uloţených by muselo předcházet jiné autoritativní rozhodnutí státního orgánu. Vlastní řešení sporu by pak nepříslušelo rozhodci, ale stranám či soudu. „Řízení před rozhodci je vždy neveřejné.“29 „Současně platí, že rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni.“ 30 Rozhodčí řízení se proto nabízí všude tam, kde mají strany zájem o utajování skutečností významných pro rozhodnutí, a to jak z důvodu ochrany obchodních zájmů či utajení sporu a jeho průběhu před veřejností. Pro rozhodování svého sporu si mohou strany rozhodčí smlouvy určit jakéhokoliv rozhodce. Bude-li se jejich spor týkat určité specializované činnosti, mohou za rozhodce zvolit jimi oběma uznávaného odborníka. Jistou výjimku však dle ZRŘ představuje rozhodování sporů, neboť v nich mohou být jako rozhodci určeny pouze osoby zapsané v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Zákonná úprava obsaţená v ZRŘ představuje mantinely, v nichţ se má rozhodčí řízení pohybovat. Naprostá většina norem v něm obsaţených je však dispozitivních a strany si mohou vedení řízení upravit dle své vůle tak, aby bylo bez zbytečných formalit, avšak za zachování rovnosti účastníků dosaţeno rychlého rozhodnutí ve věci.

26

Sazebník nákladů rozhodčího řízení pro tuzemské spory. [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. [cit. 2015-09-05]. Dostupný z: http://www.soud.cz/sazebniky#tuzemske-spory.

27

Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, poloţka 1 Přílohy

28

Tamtéţ.

29

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §19, odst. 3

30

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §6 odst. 1

17

Rozhodci na druhou stranu nemají donucovací pravomoc. Průběh řízení je tedy závislý na ochotě stran resp. svědků spolupracovat. Stejně tak rozhodce můţe provést výslech svědka, znalce a dotyčné strany pouze v případě, kdyţ se dobrovolně dostaví a poskytnou výpovědi.31 Některé procesní úkony sice lze provést prostřednictvím doţádání soudu dle § 20 odst. 2 ZRŘ, avšak tyto jsou zpoplatněny a dochází tak ke zvyšování nákladů řízení. Vedle tohoto právního aspektu daného tím, ţe rozhodce či rozhodčí soud nejsou nadáni státní mocí, 32 hrají významnou roli při rozhodování, zda rozhodčí doloţku do smlouvy zařadit či nikoliv také okolnosti ryze praktické. Stále ještě do jisté míry rozkolísaná judikatura zejména exekučních soudů ve vztahu k rozhodčím doloţkám a stále dosti silný protirozhodcovský trend při posuzování platnosti rozhodčích smluv obecnými soudy. Tyto okolnosti znamenaly zejména v období let 2010 - 2012 výrazný zásah do právní jistoty subjektů zařazujících ujednání o rozhodci do smluvních ujednání. Změny provedené novelou ZRŘ přitom rozbouřené vody rozhodčího řízení zklidnily pouze zčásti.

31

ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 187, ISBN 9788074004469.

32

K tomu viz. Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 435/2002 ze dne 22. 10. 2002.

18

2 Hlavní zásady právní úpravy rozhodčího řízení Stejně jako kaţdé jiné právní odvětví, se i koncepce rozhodčího řízení opírá o několik základních zásad, o nichţ budu pojednávat v následující kapitole. Samozřejmě nemám ambice obsáhnout ve svém výkladu všechny aspekty rozhodčího řízení, ale rád bych alespoň na několika příkladech demonstroval odraz těchto základních zásad v zákonné úpravě rozhodčího řízení obsaţené v ZRŘ. Obecně se dá říci, ţe rozhodčí řízení je utvářeno kumulativním působením tří sloţek: autonomie vůle (účastníků řízení a rozhodců) procesními garancemi státu jak vůči řízení samému, tak vůči jeho výsledku, tj. rozhodčímu nálezu spolupůsobením obecných soudů projevujícím se jednak ve funkcích pomocných (náhradní jmenování rozhodců, odvolávání rozhodců, výslech svědka atd.), jednak ve funkcích kontrolních (zrušení rozhodčího nálezu, uznání a výkon rozhodčího nálezu atd.).33 Rozhodčí řízení samotné je mnohými autory, jeţ reprezentuje A. Bělohlávek povaţováno projevem autonomie vůle v plné korespondenci s čl. 2 odst. 3 LZPS, kde je stanoveno: „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“Dále podotýká, že naopak nerespektování projevu vůle stran vyjádřeného v rozhodčí smlouvě by bylo porušením čl. 36, odst. 1. ve spojení s čl. 2 LZPS.34 Význam autonomie vůle pregnantně vyjádřil jiţ Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011, ve kterém je judikováno, ţe zásada autonomie vůle smluvních stran jako zásadní pilíř právního státu se promítá taktéţ do koncipování rozhodčí smlouvy. Tímto je zohledňováno právo stran domáhat se svého práva ve stanovených případech i u jiného orgánu, tj. lze dohodou stran upřednostnit řízení před rozhodci. Kaţdopádně nedochází ke vzdání se práva, které by bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. 35 Projevem autonomie vůle stran je tak v prvé řadě

33

ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 335 – 342, ISBN 978-80-7478-004-2.

34

BĚLOHLÁVEK, Alexander J., PELZL, T., Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 listiny základních práv a svobod a pravomoci soudů a ústavou garantovaných práv (institut zruše ní rozhodčího nálezu v souvislosti ze zákazem revision au fond). Právník. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 7, s. 768 - 802.

35

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011.

19

samotné podřízení jejich věci rozhodování před rozhodcem namísto řízení před obecnými soudy, na to pak navazuje autonomie ve výběru rozhodce, svobodná volba vedení řízení a v neposlední řadě také sudiště či normativní systém, jímţ se má rozhodce při vydávání rozhodčího nálezu řídit. Procesní garance státu vůči účastníkům rozhodčího řízení reprezentuje zejména právní úprava postavení stran a jejich rovnosti a s tím spojeného vyrovnávání nerovnosti faktické, zejména mezi spotřebiteli a podnikateli. V ZRŘ se toto odráţí v úpravě povinné informační povinnosti před uzavřením rozhodčí smlouvy, a moţnosti širšího uplatnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem. Projevuje se však také vůči rozhodci, jenţ je povinen poté, co náleţitě přezkoumá svou pravomoc, zachovávat nestrannost a nezávislost vůči oběma stranám řízení a řídit se podmínkami rozhodčího řízení a dodrţovat postupy, jenţ si strany v mezích ZRŘ zvolí. Na druhou stranu stát garantuje také, ţe výsledkem rozhodčího řízení bude vykonatelný individuální právní akt. Stát proto vytváří soustavu orgánů, jeţ spolu s jinými rozhodnutími vykonávají také povinnosti uloţené rozhodčím nálezem, neboť ten po nabytí právní moci nabývá dle § 23 ZRŘ účinku pravomocného soudního rozhodnutí a po marném uplynutí pariční lhůty je vykonatelný. Odraz této garance můţeme nalézt rovněţ v § 40 odst. 1) písm c) zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, kde je rozhodčí nález výslovně uveden v demonstrativním výčtu exekučních titulů, jeţ lze dle tohoto zákona vymoci. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 akcentoval rovněţ význam zákonné úpravy rozhodčího řízení a kontrolní funkce obecných soudů, kdyţ dále judikoval, ţe: „Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost.“ 36 Stát však nejen na rozhodčí řízení dohlíţí, ale také prostřednictvím pomocné funkce sou dů jeho zdárnému průběhu napomáhá. Činí tak na základě zákonného zmocnění obsaţeného v ustanovení § 20 odst. 2 ZRŘ, podle kterého „procesní úkony, které nemohou rozhodci 36


20

sami provést, provede na jejich dožádání soud. Soud je přitom povinen dožádání vyhovět , nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný.“ 37 Soud, ačkoliv si dle A. Bělohlávka můţe před vyhověním doţádání vyţádat kopii rozhodčí smlouvy, přitom není oprávněn v této fázi posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a je povinen doţádání bez dalšího vyhovět.38 Je moţné předpokládat, ţe národní úprava rozhodčího řízení bude v jednotlivých státech světa značně rozdílná a to jak z důvodů kulturních, tak právně-ekonomických. Napříč právními úpravami celého světa však lze rozhodčí řízení charakterizovat vzájemným působením a poměry jednotlivých výše uvedených sloţek.

2.1 Teoretické koncepce rozhodčího řízení Během rozvoje rozhodčího řízení vznikly v teoretické rovině čtyři nové koncepce. Těmi jsou myšleny: teorie jurisdikční, smluvní smíšená a autonomní. 39 Ačkoliv se v průběhu vyuţívání tohoto alternativního způsobu řešení sporů některé z koncepcí sblíţily, stále lze v jednotlivých právních řádech nalézt odlišnosti specifické pro jednu z níţe popsaných koncepcí. Nejdříve bylo rozhodčí řízení chápáno dle teorie jurisdikční především jako sporné řízení a rozhodci řešili spory z titulu působnosti dané státní mocí a nikoliv na základě dohody stran.40 Projev autonomie vůle stran o tom, ţe budou řešit svůj spor je zde jen jakýmsi přistoupením na zákonem stanovený a státní mocí garantovaný způsob projednání věci. Soukromoprávní subjekt (rozhodce) dle této teorie stejně jako obecné soudy právo nalézá a vydává autoritativní rozhodnutí. 41 Rozhodčí řízení bylo tak do jisté míry chápáno

37


38

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. s. 785, ISBN 9788071793427.

39

ROZEHNALOVÁ, N.. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – DaysofLaw [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2015-10-06]. Dostupné z:

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 368, ISBN 9788074000966.

41

ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 4, s. 120 - 125.

21

jako výkon státní moci, jeţ stát nejen garantuje, ale také kontroluje a dohlíţí na její řádný výkon. Smluvní teorie rozhodčího řízení oproti tomu ve své původní koncepci vnímala rozhodce jako jakéhosi zástupce stran. Ty vyberou osobu či osoby, které budou jejich spor rozhodovat a určí, jakými pravidly se mají nechat v řízení vést. Nemusí se přitom řídit pouze zákonnými či podzákonnými předpisy, ale i mimozákonnými normativními systémy. Strany sporu tak v podstatě udílejí prostřednictvím rozhodčí smlouvy rozhodcům pokyny. Rozhodčí nález je nutné optikou klasické smluvní teorie chápat jako smlouvu, jejíţ splnění je moţné vymáhat soudem. Postupem doby došlo k posunu v rámci této teorie blíţe k teorii jurisdikční. 42 V průběhu prolínání obou výše uvedených přístupů došlo ke vzniku teorie smíšené. Dle této koncepce je základ rozhodčího řízení ve svobodné volbě stran ve výběru rozhodce. Po přijetí funkce však rozhodce vystupuje jako autoritativní orgán, který vydává závazné a vykonatelné rozhodnutí. 43 Nejméně zastánců získala nejmladší teorie autonomní, která povaţuje rozhodčí řízení za řízení svého druhu bez vazby na vnitrostátní normy. Své místo nachází především v mezinárodní arbitráţi, kde je nutné překlenout rozdíly mezi jednotlivými vnitrostátními právními řády. Rozhodčí řízení by tudíţ nebylo vázáno normami národního práva, avšak prostřednictvím jeho norem můţe realizovat svůj účel (např. k doručování a výkonu rozhodčích nálezů).

2.2 Koncepce rozhodčího řízení v judikatuře Ústavního soudu Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. 435/02 ze dne 22. 10. 200244 formuloval názor na pozici rozhodce, tj. subjektu veřejné moci, kde pregnantně konstatoval závěr, ţe rozhodce nemůţe být povaţován za orgán veřejné moci sp. zn. IV. ÚS 174/02 v tomto znění: „Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 ObčZ. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah 42

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008, s. 187, ISBN 9788074000966.

43


44

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 435/2002 ze dne 22. 10. 2002

22

v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen“.45 Dle mého názoru je však nutné přisvědčit K. Růţičkovi - zastánci teorie jurisdikční, jenţ upozorňoval, ţe v případě uznání rozhodnutí Ústavního soudu by mělo za následek přiznání tzv. zprostředkovatelského postavení rozhodců, kteří nic nerozhodnou ale pouze navrhnou či doporučí řešení sporu.46 Nijak by se pak nelišili od mediátorů či jiných osob zprostředkovávajících uzavření dohod o narovnání sporných závazků. Hojně kritizovaný názor Ústavního soudu na smluvní povahu rozhodčího řízení zaznamenal první trhliny v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011, ve kterém Ústavní soud ČR konstatoval, ţe rozhodčí řízení je moţné chápat jako jeden z druhů civilního procesu. Stranám je tímto umoţněno právním řádem, aby došlo k derogaci pravomoci soudů na základě rozhodčí doloţky a zaloţily pravomoc rozhodce, který bude právo nalézat. Výstupem této aktivity bude reflexe do nálezu rozhodčího soudu – tj. autoritativního rozhodnutí. 47 Podle Ústavního soudu tedy činnost rozhodce nespočívá v narovnání práva mezi stranami, ale rozhodce při své rozhodovací činnosti právo objektivně a nezávislé na vůli stran nalézá. Ještě dále k jurisdikční teorii došlo v judikatuře Ústavního soudu ČR vydáním usnesení sp. zn. II. ÚS 4314/2012 ze dne 27. 6. 2013, ve kterém zdůraznil skutečnost, ţe Ústavní soud nálezem I. ÚS 3227/07 překonal smluvní teorii a potvrdil jurisdikční základ rozhodčího řízení (byť vycházející ze smluvní autonomie stran). 48

45

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 174/2002 ze dne 15. 7. 2002

46


47


48

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 4314/2012 ze dne 27. 6. 2013.

23

3 Rozhodčí smlouva Rozhodčí smlouva představuje základní kámen pravomoci rozhodce a potaţmo celého rozhodčího řízení. Její zákonnou definici nalezneme v § 2 odst. 1 ZRŘ. „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).“ 49 Jak upozorňuje P. Raban, české právo se tím odchýlilo od mezinárodně uznávané koncepce rozhodčích smluv a namísto odkazu na obecné rozhodčí řízení poukazuje na okruh sporů, který se stává pojmovým znakem rozhodčí smlouvy, a na subjekty, které mají rozhodčí řízení provádět. Obsahem rozhodčí smlouvy však velmi často bývá mimo určení osoby rozhodce či stálého rozhodčího soudu rovněţ sjednání výše odměny rozhodce, způsoby vedení řízení, sudiště, rozhodné právo či jiné další rozhodující prvky. Proto je nutné při sjednávání rozhodčí smlouvy do jisté míry předvídat existenci sporu a jaké podmínky pro jeho rozhodování stanovit.50 Zákonnou úpravu rozhodčí smlouvy nalezneme v § 2 a 3 ZRŘ. Zde je také klíč k rozlišování pojmů rozhodčí smlouva, smlouva o rozhodci a rozhodčí doloţka, které jsou často nesprávně zaměňovány. Rozhodčí smlouva je nadřazený pojem zahrnující v sobě jak smlouvu o rozhodci týkající se jiţ vzniklého sporu (a to dokonce i sporu, o němţ jiţ bylo zahájeno soudní řízení),51 tak rozhodčí doloţku, tj. ujednání o tom, ţe všechny spory, které v budoucnu vzniknou z daného právního vztahu či několika určených právních vztahů (typicky ze smlouvy či z více smluv mezi týmiţ účastníky). Vzhledem k tomu, ţe v porovnání s rozhodčími doloţkami je smluv o rozhodci uzavíráno naprosté minimum, jsou pojmy rozhodčí smlouva a rozhodčí doloţka často povaţovány za rovnocenné.

49

Zákon č.216/194 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §2, odst. 1

50

RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 48-51, ISBN 80-717-9873-8.

51

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2012, s. 125, ISBN 9788071793427.

24

3.1 Vztah smlouvy hlavní a rozhodčí smlouvy Zatímco spor, k jehoţ řešení byla uzavřena rozhodčí smlouva, vyvstane na základě ryze hmotněprávního

závazku,

domnívám

se

stejně

jako

např.

A.

Winterová 52

či A. Bělohlávek,53 ţe rozhodčí smlouva je proti tomu závazkem ryze procesněprávním. Ačkoliv se při posuzování její platnosti aplikují předpisy hmotněprávní, primárně míří dohoda stran k úpravě procesněprávních otázek. O vzájemném poměru rozhodčí smlouvy a smlouvy hlavní judikoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1222/2005 ze dne 19. 12. 2007, ţe neplatná smlouva nemá vliv na neplatnost doloţky rozhodčí, pokud se důvod neplatnosti sám netýká doloţky rozhodčí jako takové. Summa summarum smlouva neplatná nemá vliv na platnost doloţky rozhodčí. Je-li smlouva s rozhodčí doloţkou aplikována na všechny spory, které by mohly vzniknout z určitého vztahu dále, je relevantní i ve sporu o určení neplatnosti ve věci odstoupení od smlouvy. 54 Rozhodčí smlouva je tedy relativně samostatnou a zavazuje strany i v případě neplatnosti smlouvy hlavní. Není-li ve smlouvě hlavní uvedeno jinak, zavazuje rozhodčí doloţka i právní nástupce stran.55 Při postoupení závazků ze smlouvy hlavní proto dochází současně k postoupení práv a povinností stran vyplývajících z rozhodčí smlouvy, jeţ je součástí smlouvy hlavní. Spornou otázkou můţe být, zda se rozhodčí smlouva vztahuje rovněţ na případné posuzování platnosti postoupení smlouvy hlavní, a kdo bude účastníkem tohoto případného sporu. Vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu, kterou ve své práci uvádím, jsem toho názoru, ţe pravomoc rozhodce dle rozhodčí smlouvy by se vztahovala i na zkoumání platnosti postoupení. Účastníkem takového řízení by pak zákonitě musel být postupník.

3.2 Forma rozhodčí smlouvy Rozhodčí smlouva musí mít obligatorně písemnou formu, jinak je neplatná. „Písemná forma je přitom zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, 52

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 641, ISBN 9788072018420.

53

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, s. 125, ISBN 9788071793427.

54

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005 ze dne 19. 12. 2007.

55


25

dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly“. 56 Domnívám se, ţe sjednání rozhodčí smlouvy pomocí dálnopisu či telegrafu lze vzhledem k četnosti jejich vyuţití povaţovat za zcela výjimečné, budu se ve svém výkladu blíţe věnovat pouze sjednání pomocí elektronických prostředků. Váţnější interpretační obtíţe nepředstavuje uzavření rozhodčí smlouvy výměnou e-mailů, podepsaných uznávaným elektronickým podpisem dle zákona o elektronické komunikaci či datových zpráv odeslaných z datových schránek stran rozhodčí smlouvy. Jisté interpretační obtíţe by mohl poţadavek písemnosti rozhodčí doloţky představovat v případě smluv uzavíraných na internetu např. vyplněním určitého formuláře na internetových stránkách obchodníka. Domnívám se však, ţe i takto lze platně sjednat rozhodčí smlouvu, neboť jak k tomuto uvádí A. Bělohlávek, lze provést identifikaci osoby díky souhlasu zaslaného z elektronické adresy, prokazatelné pro určitou osobu. 57 Dokazovat tuto záleţitost by bylo zjevně obsáhlé a finančně náročné ve věci soukromoprávní povahy. Klíčové je posuzovat, kdo a jestli ze smlouvy hlavní plnil a bylo li plnění akceptováno. Dle mého názoru v souladu s A. Bělohlávkem můţe být provedení plateb u peněţních převodů zásadním identifikačním prvkem. Rovněţ sdílím názor, ţe forma peněţní platby je klíčovým faktorem k určení subjektu. Sama zásilka můţe být převzata i neoprávněnou osobou, platbu převodem z účtu provádí pouze osoby přesně identifikovatelné. Stejně tak nahlíţí na uzavření rozhodčí doloţky bez uznávaného podpisu i Z. Lisse. Postačuje, kdyţ je rozhodčí doloţka dojednána e-maily bez elektronického podpisu. Případné námitky nedostatku pravomoci rozhodce budou v kaţdém sporu posuzovány individuálně, přičemţ můţe být zkoumáno, kdo všechno má ke konkrétní e-mailové či obdobné schránce přístup, zda probíhala komunikace mezi stranami dlouhodobě apod. 58 Lze tedy uzavřít, ţe elektronické sjednání rozhodčí smlouvy je moţné za zachování písemné formy i tehdy, nejsou-li zprávy podepsány elektronickým podpisem či jednající osoby jinak ověřeny.

56


57


58

LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde Praha, 2012, s. 142, ISBN 9788072018741.

26

3.3 Rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách Jak jsem jiţ zmínil v úvodu své práce, novela ZRŘ provedená zákonem č. 91/2012 Sb., zpřísnila od 1. 4. 2012 podmínky pro uzavírání rozhodčích smluv se spotřebiteli. V prvé řadě byla zavedena povinnost sjednat rozhodčí smlouvu samostatně a nikoliv jako součást smlouvy hlavní. ZRŘ se tak v tomto směru přiblíţil německé úpravě, dle které musí být kaţdá rozhodčí smlouva na dokumentu, který byl oběma stranami osobně podepsán. V tomto dokumentu nemohou být jiţ ţádná další ujednání. 59 S dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí smlouvy musí být spotřebiteli poskytnuto náleţité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něj mohou uzavřením rozhodčí smlouvy nastat. 60 Zákonodárce tímto krokem směřoval ke zvýšení informovanosti spotřebitelů o tom, jaký dokument vlastně podepisují a jak se změní jejich postavení, bude-li spor mezi nimi a podnikatelem řešen nikoliv před obecným soudem, ale před rozhodcem. Domnívám se však, ţe i přes vyšší míru informovanosti jen málokterý spotřebitel odmítne uzavřít smlouvu, jejíţ součástí je rozhodčí doloţka. Vzhledem k tomu, ţe k podpisu smlouvy dochází aţ na samém konci procesu uzavírání adhezní smlouvy připravené podnikatelem, nelze předpokládat, ţe by se mnoho spotřebitelů nechalo odradit od „výhodného“ nákupu na splátky tím, ţe jim podnikatel předloţí k podpisu navíc jeden dokument hustě popsaný podmínkami rozhodčího řízení obsahujícími mimo jiné informace o rozhodci, jejichţ pojmovými znaky je pravdivost, přesnost a úplnost, dále ve věci rozhodování rozhodčím soudem o nároku rozhodce na honorář, formách počátku a řízení rozhodčího řízení a o tom, ţe pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný, jak to poţaduje §3 odst. 5 ZRŘ. Spotřebitelé mohou v souvislosti s řízením mít další náklady (dopravné i doručení rozhodčího nálezu).

59

ROZEHNALOVÁ, Naďeţda. Nová úprava rozhodčího řízení v SRN. Evropské a mezinárodní právo. 1999, roč. VII. č. 5. s. 15 - 21.

60


27

4 Způsob a pravidla vedení RŘ Neformální povaha rozhodčího řízení se zrcadlí především v právní úpravě způsobu vedení rozhodčího řízení. Stranám je dána poměrně velká volnost při sjednávání podmínek, jakými cestami se mají rozhodci dobrat řešení sporu. Dle platné právní úpravy obsaţené v § 19 ZRŘ platí, ţe: „Strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci.“ 61 Současně strany mohou určit pravidla pro vedení rozhodčího řízení odkazem na pravidla, která jsou k rozhodčí smlouvě přiloţena. Současně je však při sjednávání rozhodčí smlouvy nutno brát ohled na zachování rovnosti stran a jejich právo na přístup k rozhodci a moţnost před ním náleţitě jednat. S ohledem na vyšší míru ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení však současně dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 ze dne 29. 7. 2014 platí ţe, „Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).“ 62 Také v oblasti rozhodování o úpravě postupu v řízení se projevuje snaha o potírání nejrůznějších subjektů stavících se do role stálých rozhodčích soudů. Tyto tendence lze demonstrovat například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2050/2013 ze dne 17. 2. 2014, kde bylo judikováno, ţe: „Vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, takové činnosti, které spadají podle zákona č. 216/1994 Sb. výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporů.“ 63 Řády, na které lze bez jejich přiloţení k rozhodčí smlouvě odkazovat, totiţ mohou vydávat pouze stálé rozhodčí soudy. Ačkoliv dle ZRŘ platí, ţe strany určují postup taktéţ v pravidlech platných pro rozhodčí řízení, jsou-li přiloţeny k rozhodčí smlouvě, domnívám se, ţe odkazovat na jakékoliv řády by při rozhodovacím trendu obecných soudů vedlo pouze ke zrušení rozhodčího nálezu. 61

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §19 odst. 1

62


63


28

Byť judikatura potírající vydávání řádů subjekty, jeţ nejsou stálými rozhodčími soudy, směřuje spíše k ochraně účastníků před netransparentním způsobem výběru rozhodce, jakákoliv zmínka o řádu, jímţ se budou strany řídit, by patrně zapříčinila posouzení rozhodčí doloţky jako neplatné. Toto se samozřejmě netýká řádu stálého rozhodčího soudu, neboť odkaz na něj ZRŘ výslovně připouští. Proto také dochází k rozšiřování textů rozhodčích smluv a moţnost odkazovat na řády je vyuţívána jen sporadicky.

4.1 Přiměřenost pouţití OSŘ Vzhledem ke skutečnosti, ţe ZRŘ neobsahuje ucelenou úpravu všech aspektů jednotlivých fází řízení a strany rozhodčí smlouvy rovněţ většinou v rozhodčí smlouvě neupraví všechny procesní otázky, které mohou v řízení vyvstat, stanovil zákonodárce v § 30 ZRŘ pravilo, ţe na řízení před rozhodci je moţné aplikovat ustanovení zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„OSŘ"). Konkrétně ZRŘ říká, ţe „Nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“64 Odborná literatura poukazuje na nejasnosti ohledně výkladu termínu „přiměřeně,“ jenţ není v legislativních pravidlech vyloţen a můţe zavdat příčinu k dohadům, zda není rozhodce povinen aplikovat na řízení při absenci právní úpravy v ZRŘ a dohody stran, právní úpravu obsaţenou v ZRŘ. Zákonodárce však dle mého názoru nic takového nezamýšlel, neboť i důvodová zpráva k ZRŘ o uţití tohoto pravidla uvádí, ţe přiměřené pouţití občanského soudního řádu při rozhodčím řízení, pokud zákon nestanoví jinak, je stanoveno vzhledem k návaznostem na civilní řízení při rozhodčím řízení. 65 Ačkoliv není důvodová zpráva pramenem práva, je významným vodítkem k historickému výkladu tohoto významného ustanovení ZRŘ. V obdobném duchu se nese i komentář A. Bělohlávka k § 30 ZRŘ, ve kterém uvádí, ţe relace předpisů ZRŘ a OSŘ není chápána jako předpis obecný a zvláštní, ale je to zajímavý příklad fakultativní analogie. V určitých situacích lze bezpochyby pouţívat ustanovení předpisů o řízení soudním, v různorodých věcech je to dokonce nezbytné. 66 64

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §30

65

Vládní návrh zákona ze dne 1. listopadu 1994, o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: důvodová zpráva. In Sněmovní tisk. 1994, tisk 1136. [cit. 2015-11-18]. Dostupný také z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t113600.htm.

66


29

Judikatura soudů zaujímá obdobné stanovisko. Nejvyšší soud ČR o výkladu přiměřenosti pouţití OSŘ na rozhodčí řízení judikoval například v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1528/2005, kde vyslovil zcela jasný závěr, ţe: „Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono přiměřeně znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení.“ 67 Tento závěr je dle mého názoru logický a správný, neboť ne všechna ustanovení OSŘ lze vůbec na rozhodčí řízení aplikovat, neboť se v některých z nich projevuje svrchovaná moc státu. Ukládání pořádkových pokut, vyhledávání adresy trvalého bydliště a další projevy státní moci nemohou být přeneseny na rozhodce, neboť není nadán veřejnou mocí. Přímá aplikace OSŘ by navíc neodpovídala neformální povaze rozhodčího řízení. Samozřejmě je však i v rozhodčím řízení nutné zachovávat zásady, o něţ se český civilní proces opírá. Jednou z hlavních zásad, kterou je dle Nejvyššího soudu ČR bezpodmínečné zachovat, je zásada rovnosti stran, zásada dispoziční, zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, zásada projednací, zásadu neformálnosti vedení a zásada volného hodnocení důkazů. 68 Význam zásady rovnosti stran pak Nejvyšší soud ČR akcentuje rovněţ ve svém usnesení sp. zn. 23 Cdo 1521/2013 ze dne 27. 11. 2013, z něhoţ lze k dřívějším závěrům doplnit, ţe: „Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv, a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.“ 69 Zásada rovnosti stran je tak napříč názorovými proudy vykládajícími ZRŘ chápána jako stěţejní zásada, o níţ se opírají další instituty rozhodčího řízení. Nic na tom nemění ani fakt, ţe rozhodčí řízení má být rychlejší a méně formální, neţ řízení před obecnými soudy. Spolu s otázkou přímé pouţitelnosti OSŘ v rozhodčím řízení vyvstala před T. Sokolem zásadní otázka, zda má úprava obsaţená v jednacím řádu stálého rozhodčího soudu 67

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1528/2005 ze dne 25. 4. 2007. a také rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 953/2009 ze dne 29. 6. 2010.

68


69


30

zvoleného stranami pro daný spor, prioritu před ustanoveními OSŘ. Taktéţ je otázkou, jestli můţe být řešena jednacím řádem jiná forma řízení neţ podle OSŘ. T. Sokol shledal, ţe je moţné nezávislé a přednostní pouţití interních předpisů (tj. řádů a statutů) vydávaných na základě zmocnění stálých rozhodčích soudů v souladu s ustanovením věty druhé § 30 ZRŘ před OSŘ (není-li zákonem stanoveno jinak). 70 Stejně tak se domnívám, ţe s ohledem na znění § 19 ZRŘ má před OSŘ přednost jakákoliv dohoda stran rozhodčí smlouvy ohledně procesních pravidel vedení řízení, která neodporuje kogentním ustanovením zákona. Do dispozice stran tak spadá mimo jiné určení sudiště, způsob jednání (lze sjednat pouze písemný způsob jednání) či jakým způsobem má rozhodce stranám doručovat. Samozřejmě vše za zachování základních zásad rozhodčího řízení s důrazem na zásadu rovnosti stran.

4.2 Určení rozhodce V rozhodčí smlouvě bývá obvykle určen počet a jmenovitě osoby rozhodců, nebo je zde přesně specifikován způsob určení osoby a počtu rozhodců, s tím ţe daný rozhodce můţe být určen osobou, na které se strany předem dohodnou anebo způsobem uvedeným v pravidlech § 7 odst. 1 ZRŘ. Pro určení počtu je dále pravidlo lichosti. 71 Na první pohled poměrně jasné ustanovení však jiţ vyvolalo celou řadu polemik a sporů o to, jaký způsob určení rozhodce je ještě přípustný a jaký nikoliv. Věnuji proto ve své práci několik následujících stran stručnému výkladu o změnách judikatury řešící v posledních letech platnost rozhodčích smluv.

4.2.1 Řády a seznamy V dřívějších dobách nebylo výjimečné, ţe rozhodce byl určován na základě pravidel obsaţených v řádech arbitráţních center tedy právnických osob, které nejsou stálými rozhodčími soudy. Řada účastníků (především spotřebitelů na straně ţalovaných) při uzavírání smlouvy ani netušila, kdo by mohl být potenciálně jako rozhodce povolán a jakým způsobem bude určen. Nutno

podotknout,

ţe

tento

postup

zpočátku

neshledával

nikterak

vadným

ani Nejvyšší soud ČR, kdyţ například v rozhodnutí 23 Cdo 4743/2010 ze dne 23. 3. 2011, 70

SOKOL, T. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 4. s. 134 – 140. ISSN 1214-7966.

71


31

vydaném po publikaci výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v tzv. zelené sbírce, kde uvádí, ţe: „Strany se tak mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným způsobem např. ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým sdružením a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem. Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními ZRŘ, aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou.“ 72 Po poměrně dlouhou dobu proto nebylo do fungování arbitráţních center nijak zasahováno a v určování rozhodce byl ponechán velký prostor pro netransparentní postupy. Uţ s ohledem na vzrůstající vlnu kritiky, který tato praxe sklízela zejména ze stran spotřebitelských organizací, došlo k zásadní změně judikatury stran takto koncipovaných rozhodčích smluv. Tuto praxi jako první změnilo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, kde byla judikována neplatnost rozhodčí smlouvy dle § 39 občanského zákoníku, z důvodu obcházení zákona a to z důvodů buď neurčení rozhodce ad hoc, nebo neurčení konkrétní osoby s pouhým odkazem na výběr rozhodce a pravidla na určení právnické osoby, která poukazují na takovou osobu ať fyzickou či právnickou, která není určena stálým rozhodčím soudem a není jmenována ve výběru rozhodců. 73 Stěţejní myšlenka rozhodnutí Vrchního soudu byla následně potvrzena ve sjednocujícím stanovisku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, kdyţ judikoval ţe: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“74 Z výše uvedeného vyplývá, ţe pokud orgán, který nebyl stálým rozhodčím soudem, nebyl zřízen ze zákona a vykonával činnosti, které jsou v souladu s příslušnými předpisy, tj. podle zákona o rozhodčím řízení, je tímto jednáním zřejmě a zcela logicky naplněn záměr obcházet zákonná ustanovení.

Obecně platí, ţe nelze přihlíţet ke skutečnostem vytvořeným

nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se ustanovení tohoto zákona, 72


73

Usnesení Vrchního soudu ČR sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. 5. 2009.

74


32

od nichţ se nelze odchýlit ujednáním stran, nepouţilo nebo aby se jich pouţilo jinak, neţ kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly. Vydáním tohoto rozhodnutí došlo k dokonání obratu v judikaturním nahlíţení na rozhodčí smlouvy, které neobsahují přímé určení rozhodce a odkazují na řády a seznamy právnických osob, které nejsou stálými rozhodčími soudy. Takovéto rozhodčí doloţky jiţ není

moţné

povaţovat

za

platné.

Domnívám

se,

ţe

tento

vývoj

reagující

na netransparentní způsoby výběru rozhodce je zcela namístě a plně koresponduje s trendem zvýšení ochrany slabší strany přistupující na adhezní smlouvy obsahující rozhodčí doloţky.

4.2.2 Appointingauthority V současně době obsahuje ZRŘ také moţnost určení rozhodce třetí osobou, tzv. appointingauthority, neboť § 7 odst. 1 mimo jiné stanoví, ţe rozhodce můţe být určen i stranami dohodnutou osobou. Tato norma byla do ZRŘ zařazena aţ novelou zák. č. 19/2012 Sb. Do té doby vznikaly pochybnosti o moţnosti určení rozhodce appointingauthority. Závazný právní výklad ke sjednání

určení

rozhodce

třetí

osobou

před

novelou

přinesl

aţ

rozsudek

Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 ze dne 28. 11. 2013 (tedy aţ po přijetí novely), ve kterém byla judikována neplatnost rozhodčí smlouvy, dle § 39 občanského zákona, uzavřené 31. 3. 2012 z důvodu určení jediného rozhodce, který měl být jmenován dozorčí radou právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na zákla dě zákona.75 Novela tedy uzákonila moţnost určení rozhodce prostřednictvím třetí osoby i do českého právního řádu. Vzhledem k tomu, ţe se ve světě jedná o poměrně běţný způsob konstituování rozhodčího senátu, 76 jsem toho názoru, ţe se jedná o krok správným směrem. Nejvyšší soud přitom stanovil jasnou hranici rozhodnou pro posuzování platnosti takovýchto

rozhodčích

smluv.

Zatímco

tedy

rozhodčí

smlouvy

odkazující

na appointingauthority uzavřené před 1. 4. 2012 je nutné povaţovat za neplatné, po tomto datu je takovýto způsob určení rozhodce přípustný přímo ze zákona.

75

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 ze dne 28. 11. 2013.

76

ŘEZNÍKOVÁ, Michaela. Otazníky nad neplatným určením rozhodce třetí stranou. [online]. Epravo. publ. 7. 10. 2014. [cit. 2015-09-22], dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/otazniky-nadneplatnym-urcenim-rozhodce-treti-stranou-95576.html

33

A. Bělohlávek k tomu však upozorňuje, ţe je důleţité, aby i appointingauthority splňoval podmínky nestrannosti a nezávislosti a tedy vybrala nestranného a nezávislého rozhodce. 77

4.2.3 Určení rozhodce jednou ze stran Současná právní úprava interpretovaná například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29. 9. 2014: „Rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem.“ 78 Tento závěr však platí pouze, individualizovaly-li strany rozhodce jiţ v rozhodčí smlouvě s tím, ţe obě strany mají moţnost podat ţalobu a zvolit z rozhodců uvedených ve smlouvě toho, který má rozhodovat jimi zahájený spor. Naopak je moţné dle A. Bělohlávka souhlasit s tím, ţe je v rozporu se základními principy pouţitelnými na rozhodčí řízení, aby právo volit rozhodce nebo i jen ovlivnit výběr rozhodce náleţelo výlučně jedné ze stran. 79 Nikdy tedy nebude moţné uzavřít rozhodčí smlouvu s ujednáním, ţe rozhodce určí pronajímatel, zapůjčitel apod. Domnívám se rovněţ, ţe obecné soudy by neshledaly platnou ani doloţku bez vymezeného okruhu rozhodců s tím, ţe jej určí ţalobce, protoţe takovou je nutné povaţovat za odporující poţadavku na přímé určení ad hoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu povolaného k rozhodování ve věci.

4.2.4 Rozhodčí smlouva bez sjednání osoby rozhodce Strany rozhodčí smlouvy mohou uzavřít rozhodčí smlouvu i bez toho, aby v ní určily jmenovitě

rozhodce

či

způsob

jejich

určení

v

takovém

případě,

jmenuje

dle § 7 odst. 2 ZRŘ kaţdá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Tento způsob ustavování rozhodčích senátů však povaţuji za zcela výjimečný (neprobíhá-li podle pravidel stálého rozhodčího soudu), neboť na straně jedné mohou ihned po určení osoby rozhodců vyvstat otázky o jejich nepodjatosti a na straně druhé se dva určení rozhodci nemusí nikdy shodnout na osobě předsedajícího rozhodce.

77

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2012, s. 348, ISBN 9788071792970.

78

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29. 9. 2014.

79

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2012, s. 348, ISBN 9788071792970.

34

4.3 Doručování v rozhodčím řízení a okamţik skončení řízení Právní úprava doručování v rozhodčím řízení prodělala v několika posledních letech významné změny, a domnívám se proto, ţe lze vhodně demonstrovat jak odlišnosti oproti právní úpravě občanského soudního řízení tak jistou autonomii rozhodčího řízení v rámci českého civilního procesu. Po poměrně dlouhou dobu se doručování rozhodčích nálezů řídilo pravidly obsaţenými v OSŘ. Tento výklad byl plně v souladu s tehdejším zněním § 23 ZRŘ, dle kterého končilo rozhodčí řízení vydáním rozhodčího nálezu, resp. usnesení v případech, kdy se nevydával nález strany a rozhodci mohli upravovat pouze způsob a podmínky vedení rozhodčího řízení a nikoliv postup před jeho začátkem a po jeho skončení. Nemohli z tohoto důvodu například vyloučit podmínku zaslání předţalobní výzvy dle § 142a k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení nebo sjednat specifický způsob doručování rozhodnutí. Nejvyšší soud tento striktní výklad příslušných ustanovení ZRŘ potvrdil např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 ze dne 26. 4. 2007, ve kterém zcela jasně judikoval, ţe „písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o. s. ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§ 19 odst. 1, 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení.“ 80 Rozhodčí řízení v té době končilo jiţ vydáním rozhodčího nálezu a tedy vše, co po něm následovalo, jiţ bylo svázáno procesními pravidly obsaţenými v OSŘ. Tento stav však způsoboval jak účastníkům, tak rozhodcům nemalé obtíţe. Nemohli si sjednat odlišnou úpravu doručování, byli nuceni sloţitě zasílat výlučně na adresy trvalého pobytu apod., čímţ se řízení neúměrně prodluţovalo. Následně proto došlo k novelizaci ZRŘ a rozhodčí řízení jiţ dle ust. § 23 ZRŘ „končí právní mocí rozhodčího nálezu nebo doručením usnesení v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález.“ 81 Nenápadnou změnou ZRŘ došlo k zásadní změně v moţnostech doručování a postupu rozhodců v řízení. Ti jsou díky ní oprávněni disponovat 80


81

Zákon č.216/194 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §23

35

s procesními pravidly vedení rozhodčího řízení aţ do nabytí právní moci konečného rozhodnutí. Důsledky novelizace ZRŘ komentoval A. Bělohlávek uvádějící, ţe je nutné říci, ţe po novele ZRŘ je doručování usnesení, taktéţ rozhodčích nálezů povaţováno za součást postupu řízení samého, upraveného ustanovením § 19 ZRŘ, tj. strany řízení si zpravidla samy určují způsob, jak má být řízení vedeno nebo tyto otázky rozhoduje předsedající rozhodce na základě zmocnění stran popřípadě všech rozhodců. Stávající praxe soudů byla ve své době značně rozpačitá a excesivní, pokud byla srovnávána se situací v zahraničí. 82 Velice rychle našla tato změna v okamţiku skončení rozhodčího řízení odezvu také v judikatuře

Nejvyššího

soudu

ČR,

neboť

ten

ji

reflektoval

jiţ

v

usnesení

sp. zn. 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. 5. 2014, ve kterém mění své dřívější závěry ohledně doručování rozhodčích nálezů a uvádí, „Zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl mimo jiné novelizován § 23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že na rozdíl od dřívější úpravy, dle níž rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu…, podle nynější právní úpravy rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu... Jak vyplývá z důvodové zprávy, „toto řešení by mělo umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, ţe je třeba zjistit, zda se účastníci dohodli na způsobu doručování rozhodčího nálezu. Nedošlo-li k dohodě, je třeba vycházet z ustanovení občanského soudního řádu, jeţ se doručování písemností týkají.“83 V citovaném judikátu je patrné i zdůraznění autonomie vůle účastníků rozhodčího řízení, kteří si mohou upravit způsob doručování (a obdobně tedy i jiná pravidla vedení rozhodčího řízení) odlišně od zákonné úpravy. Samozřejmě je nutné stále zachovávat jiţ několikrát zdůrazňovanou zásadu rovnosti stran. Zcela zásadní dopad na právní úpravu doručování v

rozhodčím řízení měla

tzv. rekodifikace soukromého práva, která s účinností od 1. 1. 2014 doplnila do ZRŘ zcela

82


83


36

nové ustanovení § 19a stanovící, ţe postup doručování písemností, a to především na adresu datové schránky, pokud tak nelze učinit, dalším postupem je doručení na elektronickou adresu, která byla rozhodci adresátem sdělena v rozhodčí smlouvě, pokud nelze doručit elektronicky, zašle rozhodce písemnost na adresu určenou adresátem v rozhodčí smlouvě. 84 Došlo tak k úplnému odloučení právní úpravy doručování, jeţ je nyní komplexně upravena v ZRŘ. Jak změny v právní úpravě doručování komentuje v poměrně nedávném příspěvku J. Šimeček: „S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že ZRŘ rozhodci neukládá a dokonce ani

neumožňuje

např. při doručování

postupovat úřední

v řízení desku

primárně soudu

nebo

podle

OSŘ,

institutu

a využívat dožádání

tak soudu

podle § 20 odst. 2 ZRŘ při ověřování adresy trvalého pobytu účastníků. Musí postupovat dle dohody stran a¨pouze není-li takovéto dohody dle ust. § 19a ZRŘ upravujících doručování písemností v rozhodčím řízení. To vše za zachování zásady rovnosti stran a poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám.“ 85 Zákonná úprava obsaţená v ZRŘ se tak zcela osamostatnila od právní úpravy obsaţené v OSŘ. Došlo tak k odformalizování postupu rozhodců při písemné komunikaci s účastníky a zefektivnění celého procesu vedení rozhodčího řízení. Jak však s poměrně novou právní úpravou naloţí obecné soudy při posuzování zákonnosti postupu rozhodců, ukáţe pouze další vývoj.

84

Zákon č.216/194 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, §19a

85

ŠIMEČEK, J. Vliv rekodifikace soukromého práva na stanovení právní moci a vykonatelnosti rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie. 2015, č. 9. str. 37 - 39.

37

5 Přezkum rozhodčích nálezů Člověk je tvor chybující a můţe se stát, ţe se občas pochybení dopustí i stranami zvolený rozhodce. Zejména v případech, kdy si pro řešení svého sporu zvolí osobu bez právnického vzdělání, která sice můţe být odborníkem na spornou problematiku, ovšem procesní normy a jejich řádná aplikace jsou jí cizí. Česká právní úprava proto obsahuje systém institutů, které umoţní stranám rozhodčího řízení zajistit přezkoumání rozhodčího nálezu jinými osobami. V zásadě můţeme hovořit o dvou základních typech přezkumu, a to přezkum jinými rozhodci a soudní přezkum na základě návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.

5.1 Přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci K tomu, aby mohl být rozhodčí nález přezkoumán jinou osobou, je nutná shoda obou účastníků, a to jiţ při uzavírání rozhodčí smlouvy. Konkrétně první věta ust. § 27 ZRŘ stanoví, ţe: „Strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci.“ 86 Dohodu o moţnosti přezkumu musí strany zakomponovat jiţ do rozhodčí smlouvy. Domnívám se však, ţe toto omezení nemusí být bráno jako absolutní, protoţe i po vydání rozhodčího nálezu lze rozhodčí smlouvu, jakoţto smlouvu svého druhu, změnit příslušným dodatkem tak, ţe bude moţnost přezkumu připuštěna. Domnívám se, ţe takové zpětné sjednávání moţnosti přezkumu bude zcela výjimečné, protoţe jen málokterá ve sporu úspěšná strana bude mít zájem na přezkoumávání pro ni příznivého výroku rozhodčího nálezu. Přezkumu mohou být podrobeny pouze rozhodčí nálezy,

a nikoliv usnesení,

ačkoliv mohou mít na úspěch ve sporu zásadní vliv. Lhůtu pro přezkum mohou strany rozhodčí smlouvy stanovit prakticky jakoukoliv. „Nestanoví-li však rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález.“87 Za zajímavé povaţuji, ţe přezkoumáván můţe být i rozhodčí nález, který jiţ je pravomocný a na jeho základě např. byla zahájena exekuce.

86


87


38

Rozhodce se v případě podání ţádosti o přezkum nálezu můţe snadno dostat do rozporu s ustanovením § 29 odst. 2 ZRŘ, dle kterého je povinen do 30 dnů od právní moci rozhodčího nálezu, uloţit rozhodčí nález a listiny prokazující průběh řízení u okresního soudu, v jehoţ obvodu byl nález vydán. Samozřejmě lze odevzdat příslušný rozhodčí spis s nálezem do úschovy, odkud si jej přezkoumávající rozhodce můţe vyţádat, ovšem s ohledem na trvání vyřizování podání obecnými soudy, tak můţe dojít i k několikaměsíčnímu zdrţení sporu. Zvláště za situace, kdy bude dle pravomocného rozhodčího nálezu zahájena exekuce, můţe být tato situace pro neúspěšnou stranu sporu zcela kritická. Rozhodce tak musí před odevzdáním do úschovy zváţit, zda drobné pochybení a pozdní odevzdání do úschovy okresního soudu, převáţí zájem stran na rychlém a efektivním vyřešení sporu.

5.2 Přezkum rozhodčího nálezu obecným soudem Protoţe výše popsaný přezkum rozhodčích nálezů je spíše výjimečnou záleţitostí, zaměřím se ve své práci spíše na přezkum rozhodčích nálezů soudem. Kterákoliv strana rozhodčího řízení má moţnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. K podání návrhu je příslušný okresní soud, v jehoţ obvodu byl rozhodčí nález vydán. Účastníky řízení jsou účastníci rozhodčího řízení. Ovšem dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 217/2004 ze dne 10. 11. 2004 platí, ţe: „Označí-li žalobce v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu jako žalovaného rozhodčí soud, není to důvodem k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci (§ 7 OSŘ).“88 Soud je v takovém případě povinen, vyzvat ţalobce k opravě ţaloby. Ze zákona je lhůta k podání návrhu ve věci zrušení rozhodčího nálezu tříměsíční, počátek běhu lhůty je dán doručením straně, která poţaduje zrušení. Začátek běhu lhůty můţe být dán rozdílně, závisí logicky na stranách sporu, zajímavou můţe být situace, kdy je doručováno do zahraničí. Taktéţ je moţné podat návrh proti nepravomocnému rozhodčímu nálezu. Ve věci této lhůty nelze prominout zmeškání ani přiznat odkladný účinek v souladu s § 58 odst. 1 OSŘ. 89

88

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 217/2004 ze dne 10. 11. 2004.

89


39

Osobně povaţuji tuto lhůtu za poměrně dlouhou a narušující právní jistotu stran. Uţ s ohledem na lhůty k podávání opravných prostředků v civilním soudnictví je mnohem delší (ačkoliv se ve své podstatě o opravný prostředek nejedná). K povaze tříměsíční lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu se komplexně vyjádřil

Nejvyšší

soud

ČR

např.

v rozsudku

sp.

zn.

23

Cdo

3300/2009

ze dne 21. 12. 2010, kde uvádí: „Z toho vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu stojí na stanovisku, že předmětná lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem je svou povahou lhůtou procesněprávní, která se vztahuje na procesní úkon, učiněný podle shora cit. ustanovení zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů se subsidiární (podpůrnou) platností ustanovení občanského soudního řádu.“ 90 Dle Nejvyššího soudu ČR se jedná nikoliv o lhůtu hmotněprávní, nýbrţ procesněprávní. Jak uvádí A. Bělohlávek, prekluzivní lhůta není prolomena ani v případě podání ţaloby na zrušení rozhodčího nálezu spotřebitelem. 91 Stejné závěry vyplývají také z judikatury Evropského

soudního

dvora

vyjádřené

např.

v

Rozsudku

sp.

zn.

C-40/08

ze dne 6. 10. 2009, ve kterém je zcela jasně judikováno, ţe: „Je v souladu s právem Společenství, pokud je spotřebitel omezen prekluzivní lhůtou pro návrh na zrušení rozhodčího nálezu.“ 92

5.3 Odklad vykonatelnosti Ve věci odkladu vykonatelnosti v souladu s § 32 ZRŘ není relevantní sám fakt, zda je návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán. „Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný.“93 Soud tedy přezkoumává podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu na návrh povinného. Zároveň však dle judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 platí, ţe: „Nařízenou exekuci tedy lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (např. nebyla-li

90

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3300/2009 ze dne 21. 12. 2010.

91


92

Rozsudek Evrospkého soudního dvora sp. zn. C-40/08 ze dne 6. 10. 2009.

93


40

uzavřena rozhodčí smlouva).“94 Posoudí-li tedy exekuční soud rozhodčí smlouvu, na jejímţ základě byl vydán exekuční titul, jako neplatnou, můţe z vlastní iniciativy exekuci zastavit. Tím však dle mého názoru dochází k nahrazení projevu vůle povinného a narušení zásady, ţe práva náleţejí bdělým. Stejně tak platí, ţe jestliţe spotřebitel podá návrh na zrušení rozhodčího nálezu, je na soudu zváţit odklad vykonatelnosti výše uvedeného nálezu. Jak uvádějí někteří autoři, obvykle bude povaţován za závaţnou újmu dopad do majetkové sféry povinného. To však samo o sobě ještě neznamená, ţe rozhodčí nález odsuzující stranu k peněţitému plnění ve vysoké výši, bude bez dalšího důvodem pro odklad jeho vykonatelnosti. Výše vymáhané částky však nepochybně můţe být velmi významným kritériem, ze kterého lze hrozbu závaţné újmy posoudit.95 Interpretací hrozby závaţné újmy se zabýval i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 23 Cdo 268/2014 ze dne 25. 11. 2014, kde konstatoval, ţe jde například o situace, kdy sám výkon rozhodčího nálezu negativně ovlivní ekonomickou situaci povinného. Tato hrozba musí být odůvodněna konkrétně, není dostačující pouze uvést částku, která bude na povinném vymáhána, je potřeba celou situaci důsledně popsat a osvětlit detailním popisem okolností spojených s touto obavou. 96 V tomto případě se od obecného soudu očekává, ţe bude předběţně zkoumat, zda by v konkrétním případě mohly existovat důvody, pro které je moţno rozhodčí nález zrušit.

5.4 Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu Soud dle § 31 ZRŘ na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliţe: a) Byl vydán ve věci, o níţ nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu. Tedy v nearbitrabilních věcech, jako jsou věci osobního stavu, incidenční spory, spory související s výkonem rozhodnutí a další. b) Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Patrně nejčastěji vyuţívaný a judikovaný způsob rušení rozhodčích nálezů. Jedná se o případy, kdy byla jedna ze stran uvedena v omyl o povaze rozhodčí smlouvy, rozhodčí smlouva je zneuţívající klauzulí 94


95

OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: WoltersKluwer, a. s., 2015, s. 221 - 222, ISBN 9788074787140.

96

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 268/2014 ze dne 25. listopadu 2014.

41

či například neobsahuje transparentní určení rozhodce. Tento důvod musí být v rozhodčím řízení uplatněn ještě, neţ se začne jednat o věci samé. c) Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. I tento důvod musí být nejprve uplatněn v samotném rozhodčím řízení, a to neţ strany začnou jednat ve věci samé. V poslední době dochází k rušení rozhodčích nálezů z důvodu neplatného určení rozhodce, neboť appointingauthority obchází zákon tím, ţe se staví do role stálého rozhodčího soudu.97 d) Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců - lze aplikovat pouze pro senátní rozhodování. e) Straně nebyla poskytnuta moţnost věc před rozhodci projednat. Například nebylo-li jedné ze stran řádně doručováno, nebo se neměla moţnost účastnit ústního jednání pro jeho nařízení na brzkou ranní hodinu do místa vzdáleného od bydliště účastníka. f) Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným ţádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemoţnému či nedovolenému. Nejedná se však o meritorní přezkum rozhodčího nálezu, který obecným soudům nepřísluší. Jde pouze o plnění, jeţ není dle českého právního řádu dovolené (zbraně, drogy..) , anebo není moţné plnit (výměna oleje auta, které bylo ukradeno a později zcela zničeno). g) Rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu

s

právními

předpisy

stanovenými

na

ochranu

spotřebitele

nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Tento důvod pro zrušení podle mého názoru výrazně zasahuje do zákazu meritorního přezkumu rozhodčího nálezu soudem, protoţe pro jeho aplikaci musí soud zkoumat hmotněprávní povahu sporu, který rozhodčí nález řeší. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o normu s relativně neurčitou hypotézou, bude na uváţení soudu, zda ji aplikuje. h) Rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace poţadované v § 3 odst. 5, nebo jsou tyto informace neúplně, nepřesné či nepravdivé, nebo

97


42

i) se zjistí, ţe jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení ţádat o obnovu řízení.98 Ochrana spotřebitele našla odezvu i v ZRŘ, protoţe rozhodčí smlouva uzavíraná se spotřebitelem má stanoveny určité obsahové náleţitosti, jejichţ absence zakládá neplatnost tohoto ujednání. Účastník, navrhující zrušení rozhodčího nálezu, musí ve své ţalobě označit zrušovací důvod. Důvody mohou být měněny do konce tříměsíční lhůty pro podání ţaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

5.5 Postup po zrušení rozhodčího nálezu soudem Po zrušení rozhodčího nálezu soudem se nabízí dvě moţné varianty dalšího vývoje. Buď soud sám pokračuje, k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku, v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne (zrušil-li rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h), anebo zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. c) aţ f) nebo i), pokračuje se k návrhu některé ze stran v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy. Samozřejmě, se mohou i po vydání zrušovacího rozhodnutí strany dohodnout, ţe svůj spor vyřeší před obecným soudem a rozhodčí smlouvu dohodou zruší anebo napraví vady smlouvy, pro které byl rozhodčí nález zrušen, a podají novou ţalobu k rozhodci.

98


43

6 Vliv evropského práva na rozhodčí řízení v ČR Stejně jako v jiných oblastech lidského souţití, ani v oblasti právní úpravy rozhodčího řízení nelze opomíjet právní předpisy Evropských společenství (nyní Evropské unie) , zaměřené především na oblast ochrany spotřebitele interpretované zejména Evropským soudním dvorem (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále jen „SDEU“). Zcela zásadní je v tomto směru Směrnice Rady 93/13/EHS (dále jen „Směrnice“), která do evropského práva zavedla pojem „nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách“. Stěţejní definici obsahuje čl. 3 Směrnice stanovící nepřiměřenost smluvní podmínky, která nebyla sjednána individuálně, pokud je v rozporu s poţadavkem přiměřenosti.99 Směrnici závazně vyloţil SDEU v rozhodnutí o předběţné otázce C-237/02 ve věci FreiburgerKommunalbautenGmbHBaugesellschaft& Co. KG proti LudgeruHofstetterovi a Ulrike Hofstetter,100 kde zdůraznil nutnost individualizace soudního výkladu tohoto ustanovení Směrnice ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu a právnímu rámci, jenţ uzavírané

adhezní

smlouvě

stanoví

národní

právo

soudu

rozhodujícího

SDEU vyjádřil

v rozhodnutí

o nepřiměřenosti.101 Konkrétně

k

přiměřenosti

rozhodčí

doloţky

se

Asturcom v. Cristina RodríguezNogueira, kde byla uloţena obecným soudům ze zákona povinnost prověřit doloţky, zda jsou přiměřené a taktéţ zvláštní opatrnost při posuzování nařízení výkonu rozhodčího nálezu, kdyţ judikoval: „Vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o práv ním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva.“ 102

99

Směrnice Rady 93/13/EHS.

100

Rozhodnutí ESD ze dne 1. 4. 2004 ve věci C-237/02, FreiburgerKommunalbautenGmbHBaugesellschaft& Co. KG v. LudgeruHofstetterovi a Ulrike Hofstetter.

101

REICH, Norbert. More clarityafter 'Claro' [online]. Luzern: RechtswissenschaftlicheFakultät. Zveřejněno 29. 1. 2007 [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: http://www.unilu.ch/files/ercl.2007.pdf

102

Rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009 ve věci C-40/08, AsturcomTelecomunicaciones SL v. Cristina RodríguezNogueira.

44

Dále pak SDEU judikoval, ţe vnitrostátní soud dokonce můţe zrušit rozhodčí nález, pokud je v dané věci podána ţaloba na neplatnost rozhodčího nálezu. Soud zkoumá okolnosti uzavření a obsah jednotlivých ustanovení dohody.103 Navíc zde SDEU poukázal na nutnost přiměřenosti soudního přezkumu ze zákona. V rozhodnutí Océano Grupo Editorial SA v. RocióMuricanoQuintero byla jiţ tato věc řešena, kde uvádí nedosaţení cíle dle čl. 6 Směrnice v případě, ţe nepřiměřenosti podmínek by se musel dovolávat sám spotřebitel. 104 Obecný soud tak můţe nahradit opomenutí spotřebitele a namítat neplatnost rozhodčí doloţky v samém rozhodčím řízení. Nemůţe však současně nahradit jeho opomenutí, co se týče včasnosti podání takovéhoto návrhu, neboť i v rozsudku SDEU sp. zn. C-40/08 ze dne 6. 10. 2009, je zcela jasně judikováno, ţe: „Je v souladu s právem Společenství, pokud je spotřebitel omezen prekluzivní lhůtou pro návrh na zrušení rozhodčího nálezu.“105 Přejímání interpretací do výkladu českého právního řádu lze vysledovat i u Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3571/2012 uvedl, ţe „byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a žalobu na jeho zrušení podal spotřebitel, soud i podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 přezkoumá, zda není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je totiž třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení.“ 106 Vyšší míra ochrany spotřebitele v souladu s evropskou legislativou našla uplatnění i v českém právním řádu vykládaném Nejvyšším soudem ČR.

103

Rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05, Elisa MaríaMostaza Claro v. CentroMóvilMilenium SL.

104

Rozhodnutí ESD ze dne 27. 6. 2000 ve věci C-240/98, Océano Grupo Editorial SA v. RocióMuricanoQuintero.

105

Rozsudek ESD sp. zn. C-40/08 ze dne 6. 10. 2009.

106


45

7 Mezinárodní rozhodčí řízení Jak patrno z doposud provedeného výkladu, právní úprava rozhodčího řízení obsahuje nejeden výkladový problém. Stejná a mnohá další úskalí skýtá také mezinárodní rozhodčí řízení. Uţ samotná definice tohoto pojmu je totiţ nejasná. Za mezinárodní rozhodčí řízení, o jehoţ povaze nejsou pochybnosti, je povaţován dle N. Rozehnalové případ, kdy rozhodčí řízení obsahuje mezinárodní prvek a to objektivně, bez ohledu na to, zda se jedná o případ absolutního nebo relativního mezinárodního prvku. Mezinárodní prvek pak můţe spočívat v účastnících řízení (pobyt, státní příslušnost) subjektech právního vztahu, který je předmětem sporu (státní příslušnost, místo podnikání), předmětu posuzovaného právního vztahu (plnění smlouvy je v jiném státě, neţ byla uzavřena, jednání se událo v jiném státě, neţ mají strany společné sídlo).107 Rozvoj mezinárodní arbitráţe úzce souvisí s ekonomickým rozvojem regionu, z kterého pochází účastníci smluvních vztahů, z nichţ arbitráţí řešené spory vznikly. Tuto skutečnost lze mimo jiné zdokumentovat grafickým znázorněním oblastí, odkud pochází strany arbitráţí vedené před jedním z největších rozhodčích soudů, a to Mezinárodním rozhodčím soudem ICC (dále jen „ICC“).

Obr. 1 Strany arbitráţí dle regionu jejich původu 108 107

ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. s. 59 – 61, ISBN 978-80-7478-004-2.

108

HODER, L. Počty obchodních arbitráţí celosvětově rostou. [online]. PATRIA ONLINE. publ. 15. 12. 2014. [cit. 2015-09-22]. Dostupně z: https://www.patria.cz/pravo/2803053/pocty-obchodnich-arbitrazi-celosvetoverostou.html

46

Výhody neveřejnosti rozhodčího řízení a jeho nezávislosti na státní moci bez ohledu na to, kde se rozhodčí řízení koná, oceňují nejen nadnárodní korporace, jejich globalizované zájmy mnohdy ne zcela rozlišují hranice právních systémů, ale také jednotlivé státy investující mnohdy nemalé finanční prostředky do veřejných zakázek či PPP projektů (Public Private Partnerships). Počet států účastnících se mezinárodních arbitráţí, resp. počet mezinárodních arbitráţí, ve kterých vystupuje na jedné straně suverénní stát, tak stále stoupá, a to nejen ve sporech řešených před ICC, ale i jinými rozhodčími soudy.

Obr. 2: Procentní podíl států a státních subjektů jako stran arbitráţí ICC 109 Protoţe však i mezinárodní arbitráţ musí mít jistá pravidla, vznikla v roce 1976 na půdě OSN pravidla označována jako UNCITRAL Rules, arbitráţní pravidla a stala se tak prvním rozhodčím řádem, který se ujímá vedení ad hoc rozhodčích řízení a tím vystupuje proti monopolu rozhodčích institucí. 110 Tato pravidla jsou proto mezinárodně uznávána jako normy vhodné pro řešení sporů s mezinárodním prvkem a jsou tedy vyuţívány i pro neformální řešení sporů před ad hoc rozhodci bez instucionárního zabezpečení. Zajímavé komplikace mohou nastat při uplatnění a výkonu rozhodčích nálezů v zemi, která nebyla místem vydání rozhodčího nálezu (tzv. cizích rozhodčích nálezů). Ne všechny státy jsou totiţ bez dalšího ochotny vykonávat rozhodnutí pocházející z jiného státu či dokonce rozhodnutí vydané soukromými osobami v řízení, které je sice upravováno vnitrostátními normami, avšak bez přímé ingerence a dohledu státní moci nad celým průběhem řízení. 109

HODER, L. Počty obchodních arbitráţí celosvětově rostou. [online]. PATRIA ONLINE. publ. 15. 12. 2014. [cit. 2015-09-22]. Dostupné z: https://www.patria.cz/pravo/2803053/pocty-obchodnich-arbitrazi-celosvetoverostou.html

110

RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 167, ISBN 80-717-9873-8.

47

Ve věci výkonu cizích rozhodčích nálezů v tuzemské právní úpravě platí, ţe předmětný nález lze na území České republiky za splnění určitých podmínek vykonat, nicméně bránit se proti němu lze pouze prostřednictvím návrhu na odepření uznání nebo výkonu cizího rozhodčího nálezu. Nález můţe být zrušen v ČR, ale stále ještě můţe být vykonán v zahraničí. Výkon nálezu bude realizován v závislosti na veřejném pořádku předmětné země.111 Mezinárodní rozhodčí řízení tedy dle mého představuje efektivní nástroj k řešení jak velkých transakcí na úrovni sporů mezi státy a mezinárodními korporacemi, tak k řešení sporů mezi podnikateli, kteří směřují k vyřešení sporu bez narušení obchodních vztahů a dobrého jména daného podnikatele v regionu protistrany.

111

LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde Praha, 2012, s. 565, ISBN 9788072018741.

48

Závěr Rozhodčí řízení se v historii uplatnilo zejména v oblasti obchodních a pracovněprávních vztahů, ať uţ se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní řízení – arbitráţ. I přesto, ţe na počátku 90. let bylo rozhodčí řízení opomíjeno jako forma řešení sporů, v současné době jde o častý a v řadě různorodých případů velmi prospěšný způsob. K současnému stavu rozhodčího řízení však vedly mimo jiné bouřlivé změny judikatury v letech 2010 2012, kdy Nejvyšší soud ČR vydal několik přelomových rozhodnutí, jeţ zásadním způsobem změnila posuzování platnosti některých typů rozhodčích smluv. Současná úprava se přiklonila k co nejširší věcné pouţitelnosti rozhodčího řízení. Zejména v české společnosti dnes neexistují jednoznačné názory na rozhodčí řízení. K názorové hladině – zejména té negativní – přispívají i kauzy či problémy spojené s rozhodčím řízením. Sám charakter rozhodčího řízení je sporný, nelze říci, zda je veřejnoprávní či soukromoprávní. Na změny vyvolané judikaturou reagoval zákonodárce příslušnou novelizací ZRŘ mající za cíl především zlepšit ochranu spotřebitele v České republice, resp. zpřísnit podmínky pro vedení rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech. Mediální bouře, jeţ přijetí nezbytné legislativy provázela, podle mého názoru sníţila kredit rozhodčího řízení v očích adresátů citovaných právních norem, coţ mělo za následek pokles vyuţívání rozhodčího řízení, a to nejen pro řešení sporů se stranami, které mají napříč právními řády civilizovaného světa vyšší míru zákonné ochrany. Pokud jde o první cíl, ten jsem naplňoval v průběhu celé práce. Svůj druhý cíl jsem sledoval především v části čtvrté. Shrnout je tak moţné, ţe rozhodčí řízení jako účinný nástroj k řešení sporů, můţe značně komplikovat dosaţení práva, pokud nedošlo k správnému uzavření rozhodčích doloţek, neboť náš právní řád obsahuje celou řadu procesních postupů, které při včasném a správném uplatnění zajistí stranám rozhodčího řízení zachování náleţitých práv. V rozhodčím řízení více, neţ v jiném je pro jeho jednoinstančnost a rychlý průběh více, neţ v jiných typech civilních řízení nutná vyšší aktivita stran a postup dle dikce ZRŘ. Samozřejmě pro osoby práva neznalé (zejména pro spotřebitele) můţe být právní úprava rozhodčího řízení, stále ještě ne zcela jednotně vykládána soudy, nepřehledná a komplikovaná. Proto se i v současné době vyuţívá rozhodčí řízení primárně pro spory z podnikatelských vztahů, neboť u nich se předpokládá vyšší erudice účastníků a poţadavek na rychlé a efektivní vyřešení sporu. Proto se domnívám, ţe právě pro spory z podnikatelských vztahů je rozhodčí řízení vhodnou 49

cestou k jejich vyřešení za zachování obchodních vztahů protistran a bylo by velmi dobré, pokud by došlo k jeho rozšíření, k čemuţ bych rád svou prací přispěl.

50

Seznam pouţitých pramenů Kniţní díla BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2012. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 9788071792970. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. Beckovy texty zákonů s komentářem. ISBN 9788074000966. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Beckova edice komentované zákony. ISBN 9788071793427. KLEIN, Bohuslav a Martin DOLEČEK. Rozhodčí řízení: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1.3.2007. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2007. Meritum. ISBN 978807-3572-648. LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde Praha, 2012. ISBN 9788072018741. OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon

o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 9788074787140. ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013. Beckova edice právní instituty. ISBN 9788074004469. RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004. Beckova edice právní instituty. ISBN 80-717-9873-8. ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN 978-80-7478-004-2. RŮŢIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 8086898431.

51

SCHELLE, Karel a Ilona SCHELLEOVÁ. Rozhodčí řízení: historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-864-3219-X. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. ISBN 9788072018420.

Časopisecká díla BĚLOHLÁVEK, Alexander J.; PELZL, Tomáš. Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 listiny základních práv a svobod a pravomoci soudů a ústavou garantovaných práv (institut zrušení rozhodčího nálezu v souvislosti ze zákazem revision au fond). Právník. Časopis pro právní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 7. BĚLOHLÁVEK, A., J. Arbitrabilita pracovněprávních sporů. Bulletin advokacie. 2007, č. 9. RABAN, P. Autorizovaní rozhodci nebo adjudiktátoři. Bulletin advokacie. 2010, roč. 21, č. 6. ROZEHNALOVÁ, N. Nová úprava rozhodčího řízení v SRN. Evropské a mezinárodní právo. 1999, roč. VII. č. 5. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 4. SOKOL, T. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 4. ISSN 1214-7966. ŠIMEČEK, J. Vliv rekodifikace soukromého práva na stanovení právní moci a vykonatelnosti rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie. 2015.

Normy Směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 52

Rozhodnutí Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011. Rozhodnutí

ESD

ze

dne

1.

4.

2004

FreiburgerKommunalbautenGmbHBaugesellschaft&

ve

věci

Co.

C-237/02, KG

v.

LudgeruHofstetterovi a Ulrike Hofstetter. Rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05, Elisa MaríaMostaza Claro v. CentroMóvilMilenium SL. Rozhodnutí ESD ze dne 27. 6. 2000 ve věci C-240/98, Océano Grupo Editorial SA v. RocióMuricanoQuintero. Rozhodnutí

ESD

ze

dne

6.

10.

2009

ve

věci

C-40/08,

AsturcomTelecomunicaciones SL v. Cristina RodríguezNogueira. Rozsudek ESD sp. zn. C-40/08 ze dne 6. 10. 2009. Rozsudek Evropského soudního dvora sp. zn. C-40/08 ze dne 6. 10. 2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 ze dne 28. 11. 2013. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3300/2009 ze dne 21. 12. 2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1222/2005 ze dne 19. 12. 2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 953/2009 ze dne 29. 6. 2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1528/2005 ze dne 25. 4. 2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 217/2004 ze dne 10. 11. 2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29. 9. 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 ze dne 26. 4. 2007. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 476/2009 ze dne 23. 10. 2010. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 ze dne 29. 7. 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1521/2013 ze dne 27. 11. 2013. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4743/2010, ze dne 23. 3. 2011. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2648/2013 ze dne 19. 3. 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. 5. 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. 5. 2011. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2050/2013 ze dne 17. 2. 2014. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4815/2008 ze dne 5. 5. 2010. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3571/2012 ze dne 19. 6. 2013. 53

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 2682/08 ze dne 6. 11. 2008. Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 4314/2012 ze dne 27. 6. 2013. Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 174/2002 ze dne 15. 7. 2002. Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 435/2002 ze dne 22. 10. 2002. Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 435/2002 ze dne 22. 10. 2002. Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. 5. 2009.

Online zdroje Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb. ze dne 29. 6. 1994, [online]. [cit. 2015 09-11]. Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=71343 HODER, L. Počty obchodních arbitráţí celosvětově rostou. [online]. PATRIA ONLINE.

publ.

15.

12.

2014.

[cit.

2015-09-22].

Dostupné

z:

https://www.patria.cz/pravo/2803053/pocty-obchodnich-arbitrazi-celosvetoverostou.html REICH,

Norbert.

More

clarityafter

'Claro'

[online].

Luzern:

RechtswissenschaftlicheFakultät. Zveřejněno 29. 1. 2007 [cit. 2015-09-11]. Dostupné z: http://www.unilu.ch/files/ercl.2007.pdf. ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – DaysofLaw [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011 05-25].

Dostupné

z:

ŘEZNÍKOVÁ, Michaela. Otazníky nad neplatným určením rozhodce třetí stranou. [online].

Epravo.

publ. 7. 10.

2014.

[cit.

2015-09-22].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/otazniky-nad-neplatnym-urcenim-rozhodce-tretistranou-95576.html Sazebník nákladů rozhodčího řízení pro tuzemské spory. [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. [cit. 2015-09-05]. Dostupné z: http://www.soud.cz/sazebniky#tuzemske-spory. Vládní návrh zákona ze dne 1. listopadu 1994, o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: důvodová zpráva. In Sněmovní tisk. 1994, tisk 1136. [cit. 2015 11-18]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t113600.htm

54

Seznam zkratek ADR

Alternativní způsoby řešení sporů

ICC

Mezinárodní rozhodčí soud

LZPS

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

NOZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

PPP

Public Private Partnerships - Partnerství veřejného a soukromého sektoru

SDEU

Soudní dvůr Evropské unie

Směrnice

Směrnice Rady 93/13/EHS

UNCITRAL Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo Ústava

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

ZZŘ

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů

55

56

Bankovní institut vysoká škola Praha. Řešení sporů v rozhodčím řízení

Recommend Documents