14. dalajlama Tändzin Gjamccho SVOBODA V EXILU vlastní životopis Překlad Josef Kolmaš
Copyright © 1990 by Tenzin Gyatso, The Fourteenth Dalai Lama of Tibet Translation © Josef Kolmaš, 1992, 2011, 2012 ISBN 978-80-87561-07-2 (epub) ISBN 978-80-87561-08-9 (mobi)
Dalajlamova předmluva k prvnímu českému vydání S potěšením se dozvídám, že moje kniha Svoboda v exilu, v níž vyprávím příběh svého života, má vyjít v češtině. Vzhledem k rostoucímu zájmu o instituci dalajlamy líčím v knize léta své mladosti a výchovy v Tibetu a rovněž roky strávené v exilu od doby, kdy se Číňané zmocnili naší země. Co mně jako dalajlamovi hlavně leží na srdci, je blaho našeho lidu, uchování tibetské buddhistické kultury a činorodý zájem o světový mír. K tomu patří nejen pochopení tibetských tradic, nýbrž také snaha po ocenění výsledků rozvoje moderního světa. Lidé v Československu vědí, jaký rozval dokáže způsobit strnulá ideologie a vojenský vpád, které naši lidé v Tibetu stále ještě na sobě zakoušejí a s nimiž se váš lid již úspěšně vyrovnal. Doufám, že čtenáři naleznou v knize leccos zajímavého a že nyní, kdy opět získali svobodu, je to bude inspirovat k projevu sympatií k tibetské věci a k její podpoře. 24. dubna 1992 Tändzin Gjamccho
Dalajlamova předmluva Dalajlama – pojem, který vyvolává v lidech různé představy. Pro některé jsem „živý buddha“, pozemské ztělesnění Avalókitéšvary, bódhisattvy soucítění. Pro jiné jsem „bůh a král“. Koncem padesátých let jsem byl pro lidi místopředsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců Čínské lidové republiky. A když jsem se pak uchýlil do exilu, byl jsem nazýván kontrarevolucionářem a parazitem. Mně osobně se v souvislosti s tímto slovem vybavuje něco jiného. Pro mne je dalajlama titul vyjadřující úřad, který zastávám. Jsem prostý člověk, k tomu náhodou Tibeťan, a zvolil jsem si dráhu buddhistického mnicha. Jako prostý mnich tu předkládám svůj životní příběh – v žádném případě to nebude kniha o buddhismu. Vedou mne k tomu dva důvody. Předně stále více lidí se chce něco dozvědět o dalajlamovi. Za druhé existuje řada historických událostí, které bych zde chtěl uvést na pravou míru. Pro časovou tíseň jsem se rozhodl vylíčit svůj příběh anglicky. Nebylo to nikterak snadné, protože moje schopnosti vyjadřovat se v tomto jazyce jsou omezené. Jsem si také vědom toho, že některá má slova nemusí přesně vystihovat onen hlubší smysl, který jsem měl na mysli. Ale stejně tak by tomu bylo u překladu z tibetštiny. Musím rovněž dodat, že jsem měl k dispozici pouze omezený počet pramenů ke studiu a že i moje paměť, jako paměť kohokoli jiného, je děravá. Konečně bych chtěl poděkovat příslušným činitelům tibetské exilové vlády, jakož i panu Alexandru Normanovi za pomoc, které se mi od nich v tomto směru dostalo. Dharamsala květen 1990
1. DRŽITEL BÍLÉHO LOTOSU Z Tibetu jsem uprchl 31. března 1959. Od té doby žiji v indickém exilu. Čínská lidová republika vyslala v letech 1949–1950 vojsko, které přepadlo naši zemi. Téměř celé jedno desetiletí jsem byl politickým a duchovním vůdcem svého lidu a usiloval o znovunastolení mírových vztahů mezi našimi dvěma národy. Ukázalo se však, že to byl nesplnitelný úkol. A tak jsem dospěl k smutnému závěru, že svému lidu budu moci lépe prospět zvenčí. Když se ohlížím nazpět do dob, kdy byl Tibet ještě svobodnou zemí, uvědomuji si, že to byla nejlepší léta mého života. Dnes jsem nesporně šťastný, avšak způsob, kterým žiji nyní, je přirozeně zcela jiný než ten, pro který jsem byl vychován. A třebaže nemá smysl propadat pocitům nostalgie, přesto se neubráním smutku při pomyšlení na minulost. Připomíná mi strašlivé utrpení našeho lidu. Ve starém Tibetu nebylo všechno v pořádku. A přesto je možné po pravdě říct, že náš způsob života představoval cosi zcela ojedinělého. Určitě obsahoval mnohé, co stálo za zachování a co je nyní navždy ztraceno. Řekl jsem, že slovo dalajlama vyvolává v různých lidech různou představu a že pro mne znamená pouze úřad, který zastávám. Dalaj je slovo mongolské a znamená „oceán“, lama je slovo tibetské a významem odpovídá indickému slovu guru, které označuje učitele. Dohromady se slova dalaj a lama obvykle volně překládají jako „oceán moudrosti“. Ale myslím, že je to nedorozumění. Původně bylo slovo dalaj mongolským překladem osobního jména třetího dalajlamy Sönam Gjamccha. Gjamccho znamená v tibetštině „oceán“. Jiné, ještě nešťastnější takové nedorozumění vzešlo z čínského překladu slova lama termínem chuo-fo, „živý buddha“. To je špatně. Tibetský buddhismus nic takového nezná. Uznává pouze, že některé bytosti, mezi nimi i dalajlama, si mohou vybrat způsob svého převtělení. Těmto lidem se říká tulku (převtělenci). Pochopitelně dokud jsem žil v Tibetu, být dalajlamou znamenalo něco nesmírně významného. Znamenalo to, že jsem vedl život na hony vzdálený starostem a útrapám drtivé většiny tibetského lidu. Kamkoli jsem se vydal, všude mě doprovázela družina služebnictva. Býval jsem obklopen vládními ministry a rádci, oděnými do přepychových hedvábných rouch, lidmi pocházejícími z nejvznešenějších šlechtických rodů v zemi. Mými každodenními společníky byli skvělí učenci a duchovní velkých ctností. Kdykoli jsem opouštěl Potálu, tento velkolepý dalajlamovský zimní palác o tisíci komnatách, doprovázel mne průvod stovek lidí. V čele průvodu kráčíval ngagpa, znalec magických formulí, nesoucí symbolické „kolo života“. Za ním jela skupina tatarů, „jezdců na koních“, oděných do pestrých tradičních úborů s praporci v rukou. Následovala skupina nosičů, kteří nesli klece s mým zpěvným ptactvem a také moje osobní věci zabalené do žlutého hedvábí. Další část průvodu tvořili mniši z Namgjalu, dalajlamova vlastního kláštera v Potále. Každý z nich třímal praporec popsaný posvátnými texty. Za nimi jeli na koních hudebníci. Pak následovaly dvě skupiny duchovních funkcionářů – první, hodnostně nižší, měli úlohu nosičů; druzí, mniši z řádu cedungů, byli členy vlády. Za nimi vedli pacholci skupinu krásně vyšňořených koní z dalajlamových stájí. Potom následoval další jízdní oddíl vezoucí státní pečeti. A konečně za nimi jsem měl místo já. Dvacet mužů, všichni důstojníci armády ve svých zelených uniformách a červených přilbicích, neslo můj žlutý palankin. Na rozdíl od nejvyšších světských úředníků, kteří měli vlasy sčesány do drdolu na temeni hlavy, měli tito důstojníci vlasy spleteny do jednoho dlouhého copu, splývajícího jim po zádech. Palankin, jenž byl žluté barvy, aby se tak naznačila příslušnost jeho majitele k mnišskému stavu, byl podpírán ještě dalšími osmi muži v dlouhých chalátech ze žlutého hedvábí. Vedle něho jeli na koních čtyři členové kašagu, dalajlamova vládního kabinetu, doprovázení kusung depönem, náčelníkem dalajlamovy tělesné stráže, a magčiem, vrchním velitelem nepočetné tibetské armády. Ti kráčeli
s šavlemi tasenými k pozdravu. Byli oblečeni do uniforem, které se skládaly z modrých kalhot a žluté haleny pošité zlatými prýmky. Na hlavách měli helmy se střapci. Tuto hlavní skupinu obstupovala eskorta singhů, klášterních policistů. Tito muži, z nichž každý měřil nejméně sto osmdesát centimetrů, vypadali vskutku hrozivě. Široké ramenní vycpávky jim dodávaly ještě impozantnějšího vzhledu. V rukou měli dlouhé biče, které neváhali kdykoli použít. Za palankinem kráčeli moji dva učitelé – starší a mladší (mým starším učitelem byl tehdejší tibetský regent, zastávající tento úřad po dobu mé nezletilosti). Pak následovali moji rodiče a ostatní členové rodiny. A konečně za nimi se ubírala početná skupina světských úředníků z šlechty i prostého lidu, seřazených podle hodností. Zpravidla se také dostavili téměř všichni obyvatelé hlavního města Lhasy, aby mne spatřili, kdykoli jsem se někam vydal. Všude panovalo posvátné ticho a nezřídka se objevily i slzy – to když lidé skláněli své hlavy anebo padali v úctě na zem, jakmile jsem kolem nich procházel. Byl to docela jiný život, než jaký jsem poznal jako malý chlapec. Narodil jsem se 6. července 1935 a dostal jméno Lhamo Döndub. To znamená doslova „bohyně splňující přání“. Tibetská jména lidí, míst a věcí často působí v překladu velmi poeticky. Například slovo Cangpo, název jedné z nejdůležitějších řek v Tibetu, představující horní tok mohutné indické Brahmaputry, znamená „očišťovač“. Naše vesnice se nazývala Tagccher, „Řvoucí tygr“. Byla to nevelká, chudá osada na kopci s výhledem do širokého údolí. Její pastviště nebyla dlouhodobě osídlena ani využívána, sloužila pouze kočovníkům. Důvodem byla nevyzpytatelnost místního podnebí. V době mého raného dětství byla naše rodina jednou z přibližně dvaceti podobných, které na té půdě vedly nejistou existenci. Tagccher leží na dalekém tibetském severovýchodě, v provincii Amdo. Tibet je možno z geografického hlediska rozdělit do čtyř hlavních oblastí. Severozápad tvoří Čhangthang, oblast zmrzlých pouští, táhnoucí se více než tisíc kilometrů od východu na západ. Chybí zde téměř jakákoli vegetace a v celé té pustině žije pouze malý počet otužilých kočovníků. Na jih od Čhangthangu leží provincie Ü-Cang. Tuto oblast lemuje z jihu a jihozápadu mohutný Himálaj. Směrem od Ü-Cangu se k východu prostírá provincie Kham, nejúrodnější, a proto i nejlidnatější krajina naší země. Na sever od Khamu se rozkládá Amdo. Podél východního okraje Khamu a Amda se táhne tibetská hranice s Čínou. Krátce před tím, než jsem přišel na svět, si v Amdu zřídil svoji oblastní vládu, loajální k Čínské republice, muslimský vojenský diktátor Ma Pu-fang. Moji rodiče byli drobní rolníci. Nebyli nevolníky, protože nebyli vázáni na žádné pány, ale v žádném případě nepatřili ani mezi šlechtu. Měli pronajatý malý kousek půdy, který sami obdělávali. Hlavní zemědělskou plodinou v Tibetu je ječmen a pohanka, a ty také moji rodiče pěstovali spolu s brambory. Často se však stávalo, že jejich celoroční práce přišla nazmar v důsledku krupobití nebo sucha. Chovali také několik kusů domácího zvířectva, které představovalo spolehlivější zdroj zemědělské produkce. Vzpomínám si například na pět či šest dzomo (kříženec jaka s krávou), od kterých jsme měli mléko, a na větší množství slepic, které nám snášely vejce. Dále jsme chovali smíšené stádo snad osmdesáti ovcí a koz a můj otec měl téměř vždy jednoho či dva anebo dokonce i tři koně, které měl velice rád. K tomu naše rodina vlastnila ještě několik jaků. Jak je jedním z darů matky přírody lidstvu. Může žít v jakékoli výšce nad 3000 metrů, takže se ideálně hodí pro Tibet. V nižších polohách zpravidla hyne. Jako soumar i jako zdroj mléka (v případě samice, nazývané di) a masa představuje jak vskutku hlavní produkt vysokohorského zemědělství. Jiným takovým typickým tibetským produktem je ječmen, který moji rodiče také pěstovali. Když se zrno ječmene upraží a pomele na jemnou mouku, vznikne campa. V Tibetu se sotva najde jídlo, jehož součástí by nebyla campa. Já ji dokonce i v exilu mívám každý den. Samozřejmě, že se nepožívá v podobě mouky. Nejdříve ji musíte smíchat s nějakou tekutinou, zpravidla s čajem, ale může to být
třeba i mléko (tomu já dávám přednost) nebo jogurt či dokonce tibetské pivo čhang. Potom tu směs promnete prsty okolo stěn misky a vytvoříte z ní malé kuličky. Jinak může posloužit také jako základ pro kaši. Tibeťanům campa velmi chutná, ale z cizinců, podle mých zkušeností, ji mají v oblibě jen málokteří. A Číňané, ti o ni už vůbec nestojí. Většina z toho, co moji rodiče na poli vypěstovali, sloužilo výlučně k naší obživě. Můj otec však příležitostně nějaké obilí či několik ovcí prodal, ať už putujícím kočovníkům, nebo do nedalekého Siningu, hlavního města provincie Amdo, vzdáleného tři hodiny jízdy na koni. Peníze se v těch odlehlých venkovských oblastech moc nepoužívaly a většina obchodů se prováděla výměnou. A tak můj otec vyměňoval přebytky z každoroční sklizně za čaj, cukr, bavlněné látky, někdy i za nějaké laciné šperky či železné nářadí. Občas se vracíval domů i s novým koněm, z něhož míval vždy velkou radost. Koním dobře rozuměl a v kraji se dokonce těšil pověsti koňského léčitele. Dům, ve kterém jsem se narodil, byl pro onu oblast Tibetu typický. Postaven byl z kamene a hlíny, do čtverce, s rovnou střechou na třech stranách. Jedinou jeho zvláštností byly okapové žlaby k odvádění dešťové vody, zhotovené z vydlabaných větví jalovce. Mezi dvěma „rameny“ či křídly domu byl malý dvorek, v jehož středu stál vysoký stožár. Na něm, připevněn nahoře a dole, visel praporec popsaný bezpočtem modliteb. Místo pro zvířata bylo za domem. Uvnitř domu bylo šest místností: kuchyně, kde jsme trávili většinu času, když jsme byli doma, domácí svatyně s malým oltářem, kde jsme se všichni každé ráno shromažďovali k obětem, pokoj mých rodičů, volný pokoj pro případné návštěvníky, komora s našimi zásobami a konečně stáj pro dobytek. My děti jsme neměly samostatnou ložnici. Já jako dítě jsem spával u maminky a později v kuchyni u kamen. Co se nábytku týče, židle ani postele jsme neměli. Ke spaní sloužila vyvýšená místa v pokoji mých rodičů a v pokoji pro hosty. Také jsme měli několik pestře pomalovaných dřevěných skříní. Podlahy byly rovněž dřevěné s úhledně položenými prkny. Můj otec byl střední postavy a velice živého temperamentu. Vzpomínám si, jak jsem ho jednou zatahal za knír a jak mne za to pádně uhodil. Byl to však dobrák, který nikdy vůči nikomu nechoval zášť. Vypráví se o něm tento zajímavý příběh z doby, kdy jsem já měl přijít na svět. Byl tehdy již několik týdnů nemocen a upoután na lůžko. Nikdo pořádně nevěděl, co mu vlastně je, a lidé se začali strachovat o jeho život. A tu zrovna v den, kdy jsem se narodil, zčistajasna pookřál. Nemohlo to být vzrušením z toho, že se opět stává otcem, neboť moje matka mu přivedla na svět již osm dětí, i když pouze čtyři z nich zůstaly naživu. (V rolnických rodinách, jako byla naše, se z nezbytí vkládala naděje do početné rodiny, a moje matka měla celkem šestnáct dětí, z nichž přežilo sedm.) Co toto píši, už nežije můj bezprostředně starší bratr Lozang Samtän a moje nejstarší sestra Cchering Dolma, avšak dva další moji starší bratři a moje mladší sestra a mladší bratr jsou dosud naživu a vede se jim dobře. Moje maminka byla určitě ten nejhodnější člověk, kterého jsem poznal. Byla opravdu báječná a jsem si jist, že si ji museli zamilovat všichni, kdo ji poznali. Vyznačovala se mimořádným soucítěním. Vzpomínám si, jak mi jednou vyprávěla o tom, že v sousední Číně vypukl veliký hlad. Ten vyhnal mnoho ubožáků za hranice ve snaze najít potravu. Jednoho dne se u našich dveří objevila dvojice Číňanů s mrtvým děckem v náručí. Prosili moji matku o jídlo a ona jim ho ochotně dala. Potom ukázala na jejich děcko a otázala se, nepotřebují-li pomoci s pohřbem. Když pochopili její úmysl, naznačili záporným pohybem hlavy, že si nic takového nepřejí, že chtějí děcko sníst. To moji maminku tak vyděsilo, že je hned pozvala dovnitř a nabídla jim všechno, co jsme měli ve špižírně, než je s lítostí opět nechala odejít. Nikdy nedopustila, aby od nás žebráci odešli s prázdnou, i když to mnohdy znamenalo připravit vlastní rodinu o jídlo a vystavit nás samé hladu. Cchering Dolma byla o osmnáct roků starší než já. V době, kdy jsem přicházel na svět, pomáhala mamince v domácnosti a asistovala při mém porodu. Když mne maminka porodila, sestra si všimla, že
jedno moje oko není jaksepatří otevřené. Bez meškání přiložila palec k mému zpěčujícímu se víčku a silou je rozevřela – naštěstí bez nežádoucích následků. Cchering Dolma byla rovněž ta, která mi podala mou první stravu, jíž byl podle tradice nápoj připravený z kůry zvláštního keře rostoucího v tom kraji. O tomto nápoji se věřilo, že zajistí děcku pevné zdraví. To tedy v mém případě opravdu vyšlo. Později mi sestra řekla, že jsem nebýval příliš čistotné děcko – jen mne vzala do náruče, už jsem ji zašpinil! Se svými třemi staršími bratry jsem nepřišel do častého styku. Nejstarší bratr Thubtän Džigme Norbu byl již uznán za převtělence vysokého lamy Tagccher-rinpočheho (rinpočhe je titul duchovních učitelů a znamená doslova „velevzácný“) a byl uveden do slavného kláštera Kumbum, vzdáleného několik hodin jízdy na koni. Další bratr Gjallo Döndub byl o osm roků starší než já a v době, kdy jsem se narodil, byl už ve škole v sousední vesnici. Doma zůstal pouze můj o tři roky starší bratr Lozang Samtän. Ale i toho poslali do Kumbumu, aby se stal mnichem, a tak ani jeho jsem skoro neznal. Samozřejmě že tehdy nikoho ani nenapadlo, že bych mohl být čímkoli jiným než obyčejným děckem. Bylo téměř nemyslitelné, že by se v jedné a téže rodině mohlo narodit více převtělenců, a moji rodiče si určitě nemysleli, že bych mohl být prohlášen za dalajlamu. Otcovo uzdravení představovalo sice jakési příznivé znamení, ale nikdo mu nepřikládal žádný velký význam. Podobně ani já jsem neměl nejmenší tušení, co mne čeká. Moje nejranější vzpomínky jsou docela obyčejné. Někteří lidé kladou na první vzpomínky velký důraz. Já nikoli. K mým nejranějším zážitkům, pokud si vzpomínám, patří například to, jak jsem pozoroval děti, které se praly, a jak jsem se přidal na stranu slabšího. Také si vzpomínám, jak jsem poprvé spatřil velblouda. Ti jsou zcela běžní v různých částech Mongolska a občas je někdo přivedl přes hranice i k nám. Ten velbloud mi připadal obrovský, vznešený a zároveň velice hrozivý. A vzpomínám si rovněž, jak jsem jednoho dne zjistil, že mám červy – běžné onemocnění v zemích Východu. Na jednu věc si vzpomínám, že jsem ji jako velice malý chlapec měl obzvlášť rád, a sice na návštěvy kurníku, kam jsem s maminkou chodíval sbírat vejce. Rád jsem tam zůstával, i když maminka již odešla, vysedával v slepičím hnízdě a kvokal. Jinou mou dětskou zábavou bylo balit věci do pytle, jako bych se měl vydat na dalekou cestu. „Půjdu do Lhasy, půjdu do Lhasy,“ jsem přitom říkával. Toto, spolu s mým naléháním, abych směl sedět vždy v čele stolu, bylo později vykládáno jako náznak toho, že jsem si musel být vědom svého předurčení k velkým věcem. Jako malé děcko jsem míval také množství snů, které by se rovněž daly vykládat obdobným způsobem, ale rozhodně nemohu tvrdit, že bych o své budoucnosti po celou tu dobu cokoli věděl. Matka mi později vyprávěla o několika případech, jež by bylo možno považovat za znamení mého vyššího zrození. Například nikomu kromě ní jsem nedovolil používat svou jídelní misku. Nikdy jsem také neměl strach z cizích lidí. * Dříve nežli povím o tom, jak ve mně objevili dalajlamu, musím říct pár slov o buddhismu a jeho dějinách v Tibetu. Zakladatel buddhismu je historická postava. Byl to Siddhártha, prohlášený za Buddhu Šákjamuniho. Narodil se před více než 2500 roky. Jeho učení, dnes známé jako dharma neboli buddhismus, bylo uvedeno do Tibetu v průběhu 4. století našeho letopočtu. Trvalo však stovky let, než se buddhismu podařilo nahradit domorodé bönistické náboženství a plně se v Tibetu prosadit, ale nakonec byla celá země tak důkladně obrácena na novou víru, že buddhistické zásady ovládly celou společnost na všech jejích úrovních. A třebaže Tibeťané jsou od přírody národ dosti výbojný a velice bojovný, byl jejich rostoucí příklon k náboženské praxi rozhodujícím činitelem, přivodivším izolaci země. Před přijetím buddhismu obývali Tibeťané velikou říši, která ovládala centrální Asii a na jihu zahrnovala velké části dnešní severní Indie, Nepál a Bhútán. Patřila k ní dokonce i velká část čínského území. V roce 763 n. l. se tibetská vojska načas zmocnila čínského hlavního města Čchang-anu a
vynutila si na Číňanech příslib odvádění tributu a jiné ústupky. Avšak s tím, jak rostlo nadšení Tibeťanů pro buddhismus, nabývaly i vztahy Tibetu k jeho sousedům stále více duchovní, nežli politické povahy. To platilo zejména pro poměr k Číně, kde se mezi oběma zeměmi vyvinul specifický vztah „kněze (Tibet) a jeho patrona (Čína)“. Mandžuští císařové, kteří sami byli buddhisty, nazývali dalajlamu „králem vykladačem buddhismu“. Základním dogmatem buddhismu je učení o vzájemné propojenosti všech jevů, neboli zákon o příčině a následku. To zjednodušeně řečeno znamená, že vše, co jednotlivá bytost prožívá, je odvozeno prostřednictvím skutků z motivace. Motivace je tak u kořene jak skutků, tak prožitků. Z takovéhoto nazírání se pak odvozuje buddhistická teorie vědomí a znovuzrození. Tato teorie hlásá, že vědomí nutně musí být kontinuální, protože příčina rodí následek, který se opět stává příčinou jiného následku. A tak to jde stále dokola, přičemž prožitky a dojmy se hromadí od jednoho okamžiku k druhému. Z toho plyne, že v momentě fyzického skonu je ve vědomí každé bytosti zachován otisk či stopa všech jejích minulých prožitků a vjemů, jakož i skutků, které jim předcházely. To je známo jako karma, což znamená „skutek“. Vědomí se svým průvodcem karmou se tak potom „znovunarodí“ v novém těle – zvířecím, člověčím nebo božském. Uvedu to na jednoduchém příkladu. Osoba, ať muž či žena, která za života zle nakládala se zvířaty, se může ve svém příštím životě velmi snadno zrodit jako pes, který bude patřit někomu, kdo se ke zvířatům nechová dobře. A podobně ctnostné chování v tomto životě může napomoci k příznivému znovuzrození v životě příštím. Buddhisté dále věří, že vědomí je svou podstatou v zásadě neutrální, a že je tudíž možné vymanit se z nekončícího koloběhu zrození, utrpení, smrti a nového zrození, jež s sebou život nevyhnutelně přináší. Ovšem pouze tehdy, když jsme se zcela zbavili negativních důsledků karmy včetně všech světských náklonností. Když jedinec dospěl až do tohoto stádia, lze usuzovat, že jeho vědomí dosáhlo nejprve vysvobození a posléze buddhovství. Avšak podle tibetské buddhistické tradice bytost, která dosáhla buddhovství, byť již vysvobozena ze sansáry neboli „kruhu strastí“, jak je fenomén bytí nazýván, se bude znovu vracet na svět, aby pracovala pro blaho všech ostatních cítících bytostí, a to tak dlouho, až bude každá z nich vysvobozena. A nyní tedy můj případ. Já jsem považován za převtělení každého z dosavadních třinácti tibetských dalajlamů, z nichž ten první se narodil v roce 1351. Dalajlamové pak jsou pokládáni za pozemská ztělesnění Avalókitéšvary či Čänräziga, bódhisattvy soucítění, „Držitele bílého lotosu“. A tak se věří, že i já jsem ztělesněním či projevem Čänräziga, ve skutečnosti již sedmdesátým čtvrtým v linii, která sahá až k bráhmanskému chlapci, žijícímu v době Buddhy Šákjamuniho. Lidé se mě často ptají, zda tomu opravdu věřím. Na to není lehké odpovědět. Ale když dnes jako šestapadesátiletý uvažuji o svých zkušenostech z tohoto přítomného života – také s ohledem na svou buddhistickou víru – nevím, proč bych se nemohl cítit duchovně spjat nejen s předchozími třinácti dalajlamy a Čänräzigem, nýbrž také se samotným Buddhou. * Ještě mi nebyly ani tři roky, když do Kumbumu dorazila „vyhledávací skupina“, vyslaná tibetskou vládou k vyhledání nového dalajlamova převtělence. Přivedla ji tam řada znamení. Jedno z nich souviselo s nabalzamovaným tělem mého předchůdce, 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha, který zemřel v roce 1933 ve věku padesáti sedmi let. Když totiž jeho tělo spočinulo na trůně, ukázalo se, že jeho hlava směřující původně obličejem k jihu, se stočila k severovýchodu. Krátce nato regent, jinak vysoce postavený lama, měl následující vidění: při pohledu na hladinu posvátného jezera Lhamö-lhaccho v jižním Tibetu uviděl na ní zřetelně tři tibetská písmena A, KA a MA, která upoutala jeho pozornost.
Potom se mu zjevil obraz třípatrového kláštera s tyrkysovými a zlatými střechami a dále cesta vedoucí od něj k hoře. Nakonec spatřil malý domek se zvláštně tvarovanými okapovými žlaby. Protože si byl jist, že písmeno A představuje severovýchodní provincii Amdo, byla tam vyslána vyhledávací skupina. Když její členové dorazili do Kumbumu, začali tušit, že jsou na správné stopě. Vztahovalo-li se písmeno A ke slovu Amdo, pak usoudili, že písmeno KA by mohlo označovat klášter Kumbum, který byl skutečně třípatrový a měl tyrkysové střechy. Teď už potřebovali jenom najít tu horu a dům se zvláštními žlaby. A tak začali pátrat po okolních vesnicích. A když spatřili na střeše domu mých rodičů zkroucené větve jalovce, nabyli jistoty, že nový dalajlama nemůže být daleko. Nicméně aniž by vyjevili pravý účel své návštěvy, požádali pouze o možnost přenocování. Keucchang-rinpočhe, jenž byl vedoucím skupiny, předstíral, že je sluha, a po celý večer pozoroval nejmladší dítě v rodině a hrál si s ním. Děcko ho poznalo a zvolalo: „Sera lama, Sera lama“ – Sera byl rinpočheho mateřský klášter. Druhého dne odešli, ale jenom aby se zakrátko znovu vrátili, už jako oficiální deputace. Tentokrát s sebou přinesli řadu předmětů, které patřily mému předchůdci, spolu s několika jinými, které mu však nepatřily. Ve všech případech děcko správně identifikovalo předměty patřící 13. dalajlamovi, pravíc: „To je moje, to je moje“. A toto více méně přesvědčilo vyhledávací skupinu, že objevila nového dalajlamova převtělence. Avšak před vynesením konečného rozhodnutí bylo zapotřebí prověřit ještě dalšího kandidáta. Netrvalo to však dlouho a chlapeček z Tagccheru byl uznán novým dalajlamou. Tím chlapečkem jsem byl já. Nemusím vám povídat, že si z toho všeho moc nepamatuji. Byl jsem ještě příliš malý. Jediný, na koho si dobře vzpomínám, byl člověk s velice pronikavýma očima. Ty, jak se ukázalo, patřily jistému Khjenrab Tändzinovi, jenž se stal mým komořím a později mne učil psaní. Jakmile vyhledávací skupina dospěla k závěru, že dítě z Tagccheru je opravdovým převtělencem dalajlamy, byla o tom do Lhasy poslána zpráva regentovi. Oficiální potvrzení však bylo očekáváno až za několik týdnů. Do té doby jsem měl zůstat doma. Mezitím nám však místní guvernér Ma Pu-fang začal dělat potíže. Nakonec mne však moji rodiče přece jen odvezli do Kumbumu, kde jsem byl slavnostně instalován během obřadu, který se konal za rozbřesku. Na toto si dobře pamatuji, neboť jsem byl překvapen, že mne vzbudili a oblékali ještě před východem slunce. Také si vzpomínám, že jsem seděl na trůně. V Kumbumu začalo poněkud neradostné období mého života. Moji rodiče se tam nijak dlouho nezdrželi a já jsem záhy v tom novém, neznámém prostředí zůstal sám. Pro malé děcko je vždycky velice těžké, když je odloučeno od svých rodičů. Dvě věci mi však byly v klášteře útěchou. První z nich bylo to, že tam už byl můj starší bratr Lozang Samtän. Ten se o mě dobře staral, třebaže byl pouze o tři roky starší než já, a brzy jsme se velmi skamarádili. Mojí druhou útěchou bylo, že bratrův učitel byl jeden velice hodný starý mnich, který mne často ukrýval v záhybech svého hávu. Vzpomínám si, že mi dokonce jednou dal broskev. Ale jinak jsem se tam povětšině cítil dost nešťastný. Nechápal jsem, co to znamená být dalajlamou. Pokud vím, byl jsem pouze malým chlapcem mezi mnoha dalšími. Nebývalo nijak neobvyklé, že do kláštera odcházely děti ve velmi útlém věku, a tak se mnou zacházeli jako s každým jiným. Mnohem bolestnější vzpomínky mám na jednoho svého strýce, který byl také mnichem v Kumbumu. Jednou večer při modlení jsem mu strhl jeho modlitební knížku. Knížka, jak je tomu ostatně u tibetských knih zvykem, měla volné, nesvázané listy, a tak se mu všechny rozsypaly. Strýc mne chytil a pořádně mne zpohlavkoval. Byl strašně rozhněvaný a já jsem z něho měl hrůzu. Doslova celé roky mne ještě děsívala jeho velice tmavá, od neštovic poďobaná tvář a jeho divoký knír. Kdykoli jsem ho později spatřil, dostal jsem strach.
Když už bylo jisté, že se opět shledám se svými rodiči a že společně pojedeme do Lhasy, začal jsem vzhlížet ke své budoucnosti s mnohem větším nadšením. Jako každé jiné dítě, i mne vzrušovala představa cestování. Ale cesta se mohla uskutečnit až asi za osmnáct měsíců, protože mne Ma Pu-fang nechtěl do Lhasy pustit, dokud nedostane velké výkupné. A když je obdržel, žádal ještě víc, to už ale nedostal. A tak jsem se mohl vypravit do hlavního města Tibetu až v létě roku 1939. Když konečně nadešel ten velký den – bylo to týden po mých čtvrtých narozeninách – vzpomínám si, že všude panovalo obrovské nadšení. Početný průvod tvořili nejen moji rodiče a bratr Lozang Samtän, ale také členové vyhledávací skupiny a rovněž velké množství poutníků. Doprovázelo nás také několik vládních úředníků spolu s bezpočtem mezkařů a průvodců. Tito lidé, obsluhující karavanní cesty v Tibetu po celý svůj život, byli pro jakékoli dlouhé cestování naprosto nepostradatelní. Přesně věděli, kde překročit kterou řeku i kolik času zabere průchod horskými průsmyky. Po několikadenním putování jsme opustili území spravované Ma Pu-fangem a tibetská vláda formálně oznámila, že moji kandidaturu přijímá. Vstoupili jsme nyní do jedné z nejodlehlejších a zároveň nejkrásnějších končin světa – do gigantických velehor lemujících nekonečné rovné pláně, kterými jsme prolézali jako mravenečci. Občas jsme narazili na proud tající ledové tříště, jíž jsme se s hlučným cákáním přebrodili. Každých několik dní jsme míjeli malé osady, choulící se v zářivé zeleni pastvin anebo jakoby přichycené na úbočích hor. Někdy jsme v dálce zahlédli klášter, trůnící neskutečně vysoko na vrcholku strmého svahu. Ale většinou terén představoval pouze vyprahlý pustý prostor, po němž se proháněl jen divoký vítr obtěžkaný prachem a jejž bičovala hrozivá krupobití jako memento dosud stále živých sil přírody. Cesta do Lhasy nám trvala tři měsíce. Velice málo si z ní pamatuji, kromě údivu nad vším, s čím jsem se poprvé setkával: obrovská stáda divokých jaků dongů táhnoucí planinou, menší houfy divokých oslů kjangů, sem tam se mihly i antilopy gowa a horské kozy nawa, které běžely tak lehce a rychle, že to klidně mohli být duchové. Také se mi líbila obrovská hejna kejhajících hus, která jsme čas od času spatřili. Většinu cesty jsem absolvoval s Lozang Samtänem v jakémsi palankinu, neseném párem mul (říká se mu delčham, „mulí nosítka“). Ponejvíce jsme se spolu škádlili a přeli, jak to mají malé děti ve zvyku, a nezřídka došlo i na rvačku. To vystavovalo naše nosítka nebezpečí, že se s námi převrhnou. V takové chvíli poháněč zvířata zastavil a přivolal moji matku. Když nahlédla dovnitř, uzřela vždy totéž: brečícího Lozang Samtäna, zatímco já seděl na sedačce s vítězoslavným výrazem ve tváři. Bratr byl sice o něco starší, ale já jsem byl zase mnohem drzejší. A třebaže jsme opravdu byli nejlepšími kamarády, nedokázali jsme spolu vycházet zadobře. Jeden nebo druhý z nás něco prohodil, to vedlo k hádce a záhy následovaly rány a slzy – ale ty slzy patřily vždycky jemu, nikdy mně. Lozang Samtän měl tak dobráckou povahu, že své větší síly nikdy proti mně nepoužil. Naše výprava se konečně přiblížila ke Lhase. Tehdy už byl podzim. Když jsme se nacházeli ještě ve vzdálenosti několikadenního pochodu od města, vyšla nám naproti delegace vyšších vládních úředníků a doprovodila nás až k pláni Doguthang, tři kilometry od bran hlavního města. Tam byl zbudován obrovský stanový tábor. Uprostřed tábora se tyčil velký modrobílý „stan“, zvaný mačha čhenmo, „velký páv“. Mému zraku připadal tehdy obrovský. V něm se nacházel nádherně vyřezávaný dřevěný trůn, vynášený pouze u příležitosti vítání mladičkého dalajlamy vracejícího se domů. Obřad, který potom následoval a kterým na mne bylo vloženo duchovní vůdcovství tibetského lidu, trval celý den. Ale dnes už si z toho moc nepamatuji. Vzpomínám si jen, že se tam pořád mluvilo o „návratu domů“ a že tam byl nekonečný dav lidí. Nikdy jsem si neuměl představit, že by jich mohlo být tak mnoho. Podle všech dobových zpráv jsem si na čtyřletého chlapce počínal bezvadně – dokonce tak soudili i někteří nejvýše postavení mniši, kteří se přišli osobně přesvědčit, zda jsem opravdovým
převtělencem 13. dalajlamy. Potom, když už to všechno skončilo, jsem byl spolu s Lozang Samtänem dopraven do Norbulingky, která se nachází západně od Lhasy. Norbulingka, „Park klenotů“, sloužila obyčejně jen jako letní sídlo dalajlamů. Tentokrát však regent rozhodl, že se tam mám zdržet až do konce příštího roku (1940), než budu v paláci Potále, sídle tibetské vlády, formálně uveden na trůn. Do té doby nebyl důvod, abych v Potále přebýval. To se ukázalo jako velmi velkorysé rozhodnutí, neboť Norbulingka byla mnohem příjemnější než Potála. Byla obklopena zahradami a tvořilo ji několik nízkých budov, uvnitř světlých a vzdušných, na rozdíl od Potály, kterou jsem mohl vídat v dálce vznešeně se tyčící nad městem a která byla uvnitř tmavá, studená a ponurá. A tak jsem měl celý ten rok jenom pro sebe – byl jsem zbaven veškeré odpovědnosti, hrál jsem si s bratrem a pravidelně navštěvoval svoje rodiče. Byly to také poslední chvíle mé světské svobody, které mi byly ještě dopřány.
