ZELENÍ
BÓDHISATTVOVÉ
Tándzin Gjamccho- 14. dalajláma. Foto: Dušan Luzný.
59
TÁNDZIN GJAMCCHO
Jedním z nejznámějších a nepopulárnějších buddhistů dneška je patrně 14. dalajláma Tándzin Gjamccho (tib. Bstan-'dzin-rgja-mccho), který zdaleka nevystupuje jen jako nejvyšší představitel tibetského buddhismu, ale též jako politik a myslitel globálního významu. Jeho primární snahou bylo mírové osvobození Tibetu z područí Číny, ale tato snaha přerostla svůj lokální význam a začala symbolizovat usilování o všeobecné dosa žení míru a přijetí globální zodpovědnosti. V roce 1989 byly dalajlámovy zásluhy v této oblasti oceněny Nobelovou cenou míru, jejíž udělení on sám chápal jako „vítězství" tibetského lidu a jako mezinárodní uznání hodnot soucítění, odpuštění a l á s k y . Narodil se 6. července 1935 v malé vesničce Tangccher v Amdu jako Lhamo Dóndub. Dva roky před jeho narozením zemřel 13. dalajláma Thubtán Gjamccho (tib. Thub-bstanrgja-mccho) a pověřená skupina lamů se vydala vyhledat chlapce, který se měl stát novým dalajlámou. Nový dalajláma byl rozpoznán v malém Lhamo Dóndubovi, který byl poté odvezen do Lhasy, kde se mu dostalo patřičné přípravy pro výkon tohoto poslání. V roce 1939 byl chlapec prohlášen za duchovního vůdce tibetského lidu a o rok později, 22. února 1940, oficiálně uveden do funkce. V té době byl již novicem a nesl mnišské jméno Džampal Ngawang Lozang Ješe Tándzin Gjamccho. Pětiletý chlapec zahájil náboženská studia, přičemž jeho mocenské funkce vykonával regent. V říjnu 1950 vtrhla do Tibetu čínská vojska, čímž začalo období často kruté persekuce a likvidace buddhismu. 17. listopadu téhož roku převzal mladý Tándzin Gjamccho plnou moc v Tibetu a stal se hlavou státu. Následující roky byly naplněny vykonáváním státních funkcí a studiem buddhismu, které mladý dalajláma v roce 1959 formálně završil slože ním nejvyšších zkoušek a získáním titulu geše. Vztah dalajlámy k čínským okupantům je obtížné přesně vystihnout. B y l poznamenán směsicí dobrotivosti a naivity. Dalajláma si byl stále více vědom hrůz, které čínská vojska v Tibetu prováděla (např. letecké bombardování buddhistického kláštera Lithang v Khamu), současně však podlehl představě rozvoje a modernizace Tibetu. V počátcích okupa ce Tibetu dokonce získal pozitivní vztah k možnosti připojení Tibetu ke komunistické Číně. Do jisté míry ho k tomu vedla i určitá podobnost buddhismu a marxismu. Dalajlá movi se líbila idea rovnosti a spravedlnosti pro všechny, nesouhlasil však s marxistickým materialismem. 1 dnes je přesvědčen, že spojení buddhismu a marxismu je možné a že může mít pozitivní výsledky v politické praxi . V této souvislosti dalajláma o sobě v roce 1990 napsal: 108
109
108 Tándzin Gjamccho, Svoboda v exilu: Autobiografie 14. dalajlámy, Praha: Práh 1992, s. 243. 109 lbid.,s. 88.
60
ZELENÍ
BÓDHISATTVOVÉ
Pokud ... mám vůbec jakou politickou „příslušnost", myslím, že jsem pořád z poloviny marxista. Nemám nic proti kapitalismu, pokud je prováděn humánním způsobem, avšak moje vlastní náboženské přesvědčení ve mně vyvolává sklon spíše k socialismu a interna cionalismu, kteréžto oba směry více ladí se zásadami buddhismu. Jinou sympatickou věcí na marxismu je pro mne jeho poučka, že člověk je v konečné instanci odpovědný za svůj vlastní osud. To přesně odráží buddhistickou p ř e d s t a v u . 110
Do dalajlámova vztahu k čínským okupantům zřetelně zasahovala jednak buddhistická představa všezahrnující lásky a soucitu, jednak určitá pragmatičnost. Když byla v roce 1989 při demonstracích v Tibetu usmrcena či zraněna řada Tibeťanů, zaútočili jejich spoluobčané nejen na policisty, ale v některých případech i na nevinné čínské civilisty. Dalajlámu tato skutečnost velmi zarmoutila a celou situaci komentoval slovy: Uchylovat se k násilí nemá pro Tibeťany vůbec žádný smysl. Kdyby Čína se svou miliardou obyvatel, proti našim šesti miliónům, chtěla, mohla by snadno vyhladit celý tibetský národ z povrchu zemského. Mnohem konstruktivnější je snažit se pochopit svého domnělého nepřítele. Učit se odpouštět je mnohem užitečnější než pouze zvedat kameny a vrhat je na předmět svého hněvu. Tím spíš, že šlo o vyloženou provokaci. Neboť právě v podmínkách největšího protivenství existuje také nejvělší možnost udělat něco dobrého, a to jak pro sebe samého, tak pro j i n é . " 1
Ve stejném měsíci, v němž dalajláma v roce 1959 formálně ukončil svá studia, vypukly spontánní lidové nepokoje proti čínské okupaci. Veden ideou nenásilí se dalajláma snažil situaci vyřešit mírovou cestou a davy uklidnit. Lidé však byli přesvědčeni, že jeho život je ohrožen, a tak obklopili jeho sídlo a nechtěli se rozejít. V této vyhrocené situaci hrozil čínský vojenský zásah, který by jistě znamenal velké krveprolití, a dalajláma proto zvolil řešení, které v dané chvíli pokládal za nejpřijatelnější. V noci 17. března 1959 tajně odešel z Lhasy a pak pokračoval dále přes horské průsmyky, až po třech týdnech překročil indickou hranici. Čínská vojska v době dalajlámovy nepřítomnosti bombardovala Norbulingku (Park klenotů), který tradičně sloužil jako letní sídlo dalajlámů, a poté zaútočila i na palác Pótala, tradiční sídlo tibetské vlády. Zraněných a zabitých byly tisíce. Následovaly další boje a další vraždění. Tibeťané začali masově opouštět svou vlast a nové domovy nacházeli především v nově budovaných osadách na indickém území. Hlavní exilové sídlo dalajlámy je v Dharamsale, obci nacházející se v hornaté severozápadní části Indie. Činnost dalajlámy se od té doby orientuje na několik vzájemně spjatých oblastí. Hlavním cílem je samozřejmě osvobození Tibetu. Dalajláma si však byl od počátků svého exilu vědom, že dosažení tohoto cíle bude výsledkem dlouhodobého snažení, a proto také pečoval o co nejlepší podmínky pro tibetské uprchlíky. Mezi nimi bylo množství vzdě laných mnichů, a proto dalajláma podporoval jejich cesty do západních zemí. Zde vznikla 110 111
Ibid.s. 248. //w/.,s. 242.
TÁNDZIN
CJAMCCHO
61
celá řada tibetských buddhistických center a díky tomu se tibetský buddhismus v osmde sátých a devadesátých letech 20. století stal jednou z nejpopulárnějších podob buddhismu na Z á p a d ě . Čínská okupace Tibetu tedy přinesla zcela jiný výsledek, než plánovali její protagonisté - kultura Tibetu nejenže nezanikla, ale globalizovala se. Kultura, jejíž centrum leželo v zaostalé, hornaté a chudé zemi, se stala známou v bohatých a mocných státech a zaujala místo význačného prvku v politice globálního světa. Vědomí existence globální kultury se v případě dalajlámy spojuje se základními buddhistickými poučkami o vzájemné podmíněnosti a souvislosti všech věcí. Podle dalajlámy se v dnešním globálním světě stále více rozšiřuje a prohlubuje provázanost jednotlivých částí, což by se mělo odrazit v prosazování obecných zájmů a potlačování zájmů partikulárních. Jednotlivé problémy dnešního světa (sociální, ekonomické, poli tické apod.) nelze řešit izolovaně od dalších problémů - je nutno k nim přistupovat z mezinárodního a celospolečenského hlediska. Dřívější problémy byly lokální, a mohly být tedy řešeny na lokální úrovni. Dnes je situace jiná a vyžaduje jiný p ř í s t u p . " 112
3
14. dalajláma a šejk Abbas Mohadžerani. Foto: Dušan Luzný 112 Srov. např. Mariin Baumann, „Creating a European Palh to Nirvána: Historical and Conteinporary Developinents of Buddhism in Europe", Journal ofContemporary Religion, I0/I, 1995, s. 62. 113 Srov. José Ignacio Cabezón, „Buddhist Principles in the Tibetan Liberation Movement", in: Christopher S. Qucen - Sallic B. King (eds). Enf>ai>ed Buddhism..., s. 301.
62
ZELENÍ
BÓDH1SATTV0VÉ
Důraz na mírové řešení problémů v kontextu globální vzájemné závislosti je patrný z dalajlámova návrhu řešení situace v Tibetu. Ve svém projevu pro americké kongresma ny v roce 1987 nastínil dalajláma tzv. Pětibodový mírový plán, který usiloval o následující cíle: 1. Přeměna celého Tibetu v mírovou zónu. 2. Zřeknutí se politiky násilného přemisťování čínského obyvatelstva, které ohrožuje samu existenci Tibeťanů jako národa. 3. Respektování základních lidských práv a demokratických svobod Tibeťanů. 4. Obnova a ochrana přírodního prostředí Tibetu a zastavení využívání Tibetu ze strany Číny při výrobě jaderných zbraní a jako skládky jaderného odpadu. 5. Zahájení seriózních jednání o budoucím statusu Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem. Pokud by se přistoupilo na dalajlámovu vizi Tibetu jako bezjaderné mírové zóny, umožnilo by to zmírnit napětí v celé oblasti a vytvořit nárazníkovou zónu mezi dvěma nejlidnatějšími a nejmocnějšími zeměmi Asie - Indií a Čínou. S podobným návrhem přišel Nepal, další himalájská země ovlivněná buddhismem. Prosazení těchto idejí by znamenalo vznik zóny míru a nenásilí (sa. ahinsá). Za klíčové prvky této zóny považuje dalajláma následující body: (a) Celá Tibetská náhorní plošina bude demilitarizována. (b) Výroba, zkoušky a skladování jaderných zbraní a jiné výzbroje na Tibetské náhorní plošině budou zakázány. (c) Tibetská náhorní plošina bude přeměněna v největší světový přírodní park či biosféru. Budou vydány přísné zákony na ochranu volně žijící zvěře a rostlinstva; využívání přírodního bohatství bude pečlivě regulováno, aby nedocházelo k narušování příslušných ekosystémů; v obydlených oblastech se bude provádět politika trvale udrži telného rozvoje. (d) Výroba a používání jaderné energie a jiných technologií, produkujících nebezpečný odpad, budou zakázány. (e) Národní zdroje a politika budou směrovány k aktivní podpoře míru a ochraně životního prostředí. Organizace věnující se prosazování míru a ochraně všech forem života najdou v Tibetu pohostinný příbytek. (f) V Tibetu bude podporováno zřizování mezinárodních a regionálních organizací pro prosazování a ochranu lidských p r á v . ' Jak je zřejmé, v dalajlámově přístupu se mimo jiné silně prosazuje propojení sociál ních, politických a ekologických problémů. Zóna ahinsy představuje prostor s praktickou ochranou všech živých tvorů - zvířat, rostlin a lidí - , a proto musí být úsilí o ochranu 114
15
114 Tándzin G jamccho, Svoboda v exilu..., s. 230; srov. též Jeho Svatost XIV. Dalajláma, O Tibetu a tibetském buddhismu, Panorama: Praha 1992, s. 75-82. 115 Tándzin Gjamccho, Svoboda v exilu..., s. 230-231.
TÁNDZIN
CJAMCCHO
63
lidských práv vzájemně sladěno s ochranou práv zvířat a rostlin. Ohleduplnost vůči všem živým tvorům tvoří jeden ze základních kamenů buddhistického světonázoru a poru šování tohoto príncipu je pro buddhisty vnitřně nepřijatelné. Dalajláma např. při líčení utlačovatelské čínské politiky uvádí, jak byli veřejně ponižováni mniši a mnišky, když byli nuceni zapojovat se do kampaně za hubení hmyzu, myší a ptáků, ačkoliv to zásadním způsobem odporuje Buddhovu u č e n í . Univerzální zodpovědnost, kterou dalajláma svou činností prosazuje, zahrnuje přijetí zodpovědnosti za sebe samého, druhé lidi, další živé bytosti a za celou planetu. Tato zodpovědnost musí vycházet z lásky a soucitu a je založena na buddhistickém konceptu „probuzené mysli" (sa. bódhičitta). Podle tohoto konceptu jsou všechny vnímající bytosti postiženy utrpením, a proto by všechny myšlenky a činy jedince měly být orientovány na snižování utrpení všech živých bytostí. V situaci všeobecné nevědomosti a z ní vyvěrající bezmoci je potřeba hledat příčinu utrpení a snažit se o dosažení buddhovství. Hlavním účelem dosažení buddhovství je snaha přimět všechny vnímající bytosti k tomu, aby se osvobodily od strasti a jejích příčin. Mysl, která je tímto směrem orientována, se nazývá bódhičitta. Tato mysl je typická pro bódhisattvy, a tedy i pro 14. dalajlámu, který je stejně jako předchozí dalajlámové považován za pozemské vtělení Avalókitéšvary, bódhisattvy soucitu a milosrdenství. Proto také Tándzin Gjamccho uzavřel svoji autobiografii krátkou modlitbou: 116
111
118
Dokud tento vesmír bude trvat, dokud v něm živé bytosti budou přebývat, kéž zde i já mohu setrvat, abych rozptyloval utrpení s v ě t a ! 119
116 117 118 119
lbid.,s. 101. José Ignacio Cabezón, „Buddhist Principles in theTibelan Liberation Movement...", s. 306. 14. dalajláma Tándzin Gjamccho, Úvod do buddhismu, Praha: Radost 1990, s. 33-34. Tándzin Gjamccho, Svoboda v exilu..., s. 251.
ZELENÍ
BÓDHISATTVOVÉ
Komerční využití buddhismu; Bódhgája. Foto: Dušan Luzný
