1. pojem politika, politologie Politika (řecky Polis = obec) zrod: spojen s vznikem agrární společnosti, ale její prvky najdeme už v předagrární sp

1. pojem politika, politologie Politika (řecky Polis = obec) zrod: spojen s vznikem agrární společnosti, ale její prvky najdeme už v předagrární sp. (tlupy) -vztah mezi vládnoucími a ovládanými -umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy, správa věcí veřejných – nástrojem k prosazení cílů a zájmů je politická moc o jejíž získání usilují politické subjekty různými (násilnými, demokratickými) prostředky -významy: policy - politika jako program, koncepce jednání, vlastní jednání, cíl politics - politika jako střet programů, tvorba politiky historie: Sokrates – kritika athénské demokracie, upřednostňoval přísnou oligarchii, požadoval, aby se občan podrobil zákonům své obce ač k nim má výhrady (sebevražda po rozsudku obce) Platón – monarchie a aristokracie (vědění – podmínka vládnutí), spis Ústava (produktivní třída-majetek, nepodílí se na moci, třída strážců-nic nevlastní, disponují veškerou mocí, nemají soukromí ani rodinný život, třída pomocníků-vojenská třída, jinak jako strážci) Aristoteles – spis Politika – idea státu založeného na ústavě a zákonech, kritika Platóna Politologie – věda o politice (polis – řecky obec-stát, logos – řecky slovo-přeneseně věda) -předmětem je fungování státu, politických systémů, mocenských a vládních institucí, vztahy nadřazenosti a podřízenosti, politické chování lidí, moc a autorita, vztahy mezi státy -zkoumáni politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v renesanci. Jako věda se institucionalizovala koncem 19. století v USA Vývoj novodobé politologie (politické vědy) 80. l. 19. st. – 20. l. 20. st. – orientace na studium formálně právních struktur – zejména instituce spojené s vládnutím (ústavní fce Kongresu v USA atd.) Meziválečné období – nový směr (metodologický) – behavioralismus – studium politických elit (kdo co a jakým způsobem získává prostřednictvím vlivu apod.), role vlády v procesu kontroly společnosti... 50. l. 20. st. – Dvě základní pojetí politické vědy: 1. věda o státu (tradiční vymezení) 2. věda o moci (novější, modernější) Dnešní většinové pojetí předmětu pol. vědy: VĚDA O AUTORITĚ, O VLÁDÁCH, O MOCI Politická věda v českém pojetí: Do druhé světové války – hlavní proudy: – státověda jako součást právní vědy (metoda jak užitečněji studovat ústavní právo) – sociologické kořeny (Edvard Beneš) – filosofie -morální filosofie (T. G. Masaryk) vývoj po druhé světové válce poněkud ustrnul ... Rozvoj politologie po roce 1989. Hlavní témata výzkumů: - transitologie (přechod od nedemokratických systémů k demokratickým) (ČSSR – ČSFR) - vývoj stranických systémů a politických stran - teorie demokracie - komparace politických systémů - mezinárodní vztahy - poslední období též problematika regionů a politiky na úrovni obcí, krajů (vstup do EU, reforma veřejné správy) Faktory tvořící základní kategorie politiky: MOC, PANSTVÍ, STÁT, SPOLEČNOST, IDEOLOGIE, POLITICKÉ STRANY, POLITIK POLITICKÁ MOC – schopnost (možnost) rozhodování

Důvěra, autorita / tichý souhlas ovládaných s vládci. Mocí se zabývali již např. Machiavelli (přelom 15. a 16. století, Florentská republika, spis Vladař a Weber (přelom 19. a 20. století, německý sociolog, sociologie politiky a politická ekonomie) PANSTVÍ – pojem Maxe Webera - stát, stejně jako politické svazy – vztah panství nad lidmi, ovládání – musí se podrobit vynucené autoritě vládnoucích - legitimita – legitimní panství – získané tichým souhlasem ovládaných (viz. ot. 2) 2. legitimita a její druhy (dle M. Webera) – tradiční, charismatická, racionální Legitimita –oprávněnost režimu (systému vládnutí), moci Tři druhy legitimity (legitimního panství) -podle Webera: 1) tradiční – čerpá z tradic, ustavena odnepaměti a zachovává se ze zvyku – agrární, kmenové společnosti, království, monarchové (minulost i České země, Rakousko, dnes Brunei, státy Perského zálivu – Kuvajt, Omán) 2) charismatická – na základě nějakých mimořádných schopností, pověření prozřetelností, bohem Diktátoři – Hitler, Stalin ....., Napoleon (vojáci), Náboženští vůdci (Mohamed) Moc může být obrovská, ale nestabilní po neúspěších – musí mít trvale úspěch (Př. Vojenská diktatura generála Galtieriho v Argentině v 80-tých letech po porážce v konfliktu o Falklandy (s Velkou Británií) – „vládnout moc neumí a ani bojovat neumí“ – Falklandská válka – konflikt o sporné ostrovy, 1982 – obsadila je Argentina) 3) racionální – víra v platnost legálně ustavených pravidel legitimita moderních vládců – prezidentů, ministerských předsedů, poslanců moc je omezena zákony, dělba moci, určité období Legalita –právní rámec moci 3. stát – pojem, vymezení, znaky STÁT (pojem od dob renesance) -politická forma organizace společnosti se specifickými znaky: - území - státní moc (veřejná moc spočívající ve státním aparátu – možnosti donucení) - suverenita (neomezená moc nad subjekty působícími v jeho hranicích) Různé teorie vzniku státu: Teologická, teokratická, patriarchální, patrimoniální, teorie násilí, smluvní teorie, organická teorie, institucionální pojetí -znaky: OBYVATELSTVO –pevná vazba mezi členy společnosti spolu s jejich majetkem ÚZEMÍ –je hranicemi vymezeno a odděleno od jiných států MOC –je suverénní a vynutitelná, není podřízena žádné jiné vyšší mocenské úrovni, vůči ostatním státům vystupuje jako rovnocenná 4. státy podle státního zřízení (vertikální struktury moci) – unitární, federace, konfederace Formy vlády – subjekty státní moci : Autokratické – na moci se podílí pouze omezený okruh lidí – monarchie (absolutní, konstituční, parlamentní), aristokracie (šlechta), oligarchie (vláda úzké skupiny nejbohatších) Demokratické – výkon funkce hlavy státu dočasný, na základě volby - horizontální dělba moci (moc zákonodárná, výkonná, soudní) - vertikální dělba moci (státní správa, samospráva)

Vertikální struktura moci (státní zřízení)  Unitární stát - jediné mocenské centrum, jediná ústava, jediné občanství, jediná soustava nejvyšších státních orgánů - i tyto státy jsou vnitřně členěny na administrativní jednotky (regiony, provincie, správní obvody, ČR – kraje) - administrativní jednotky – podřízené, kontrola i možnost zrušení centrální vládou - ČR, SR, (První ČSR republika), Francie, Španělsko ....  Federace - rozděluje moc mezi centrum a vlády jednotliv. konstitutiv. částí federalizovaného celku - žádná z rovin není podřízena druhé - znaky: prostorové rozdělení moci (ČSFR – ČR a SR), dvoukomorový parlament ( ČSFR Federální shromáždění – sněmovna lidu a sněmovna národů 75+75 členů z obou republik, rozdělení moci mezi centrum a členy – dvojí zákonodárství, jedna právní subjektivita z hlediska mezinárodního práva - ČSFR, SRN, Rakousko, Belgie, Ruská federace  Konfederace - tvořena samostatnými státy (i z hlediska mezinárodního práva) - existence konfederace založena na mezinárodní smlouvě - centrum jen pravomoci vyplývající z mezinárodní smlouvy (zahranič. politika, obrana,cla ...) - centrum – finanční prostředky od členských států (slabost) - USA 1781 – 1787, Švýcarsko před 1848 - Rakousko – Uhersko (1867 – 1918) - Státní společenství Srbsko a Černá Hora (od února 2003 do 2006) a koneckonců Evropská unie 5. demokracie – pojem, vymezení, znaky Demokracie – vláda lidu (z řeckého démos = lid a kratos = moc, panství) -otevřená výměna myslenek -životní styl -rovnost lidí před zákonem -politická svoboda pro všechny…. Počátky – Řecko (Athény – 5. a 4. st. př. n. l.) - lidový sněm a lidový soud - scházeli se alespoň 40 krát do roka (svobodní občané, schopní nosit zbraň) Kritika demokracie – Platón a Aristoteles Aristoteles – klasifikace státních zřízení Vládnoucí vládnou ve prospěch: všech svůj Počet vládnoucích: jeden monarchie Tyranie nemnozí Aristokracie oligarchie mnozí Polieta demokracie - Demokracie – zvrácená forma vlády – množství ve prospěch chudých (nadvláda chudé většiny neusiluje o obecné blaho) - Zdravá ústavní firma – Politea – vláda množství v zájmu obecného blaha

Některé teorie demokracie (každá ovlivněna prostředím, kde žil tvůrce): Moderní teorie přímé demokracie: Jean-Jacques Rousseau (pocházel ze Ženevy – jedna z městských republik přeživší až do 18. Stol.-lid.shromáždění) - demokracie – vláda lidu: - dvě dimenze – výkon moci a zákonodárství (zde se lid nemůže nechat zastupovat – „Každý zákon, který lid osobně neschválil je neplatný, není to zákon“ - vládce je ustaven lidem a podléhá zákonům, které lid schválil Kritika masové demokracie: Alexis de Tocquelle (Francouz, aristokrat, navštívil USA) - demokracie – potlačování svobody ve jménu rovnosti - tyranie většiny – jednotlivec si nedovolí chovat se a smýšlet jinak, než jaké je většinové mínění, protože by se připravil o úctu spoluobčanů i o možnost být zvolen do politických funkcí – zmizení vynikajících osobností z veřejného života Klasická liberální teorie reprezentativní demokracie: John Stuart Mill (Brit) - na výkonu politické moci se musí podílet všichni občané – v podmínkách masových států je to možné jen v reprezentativní demokracii (moc prostřednictvím volených zástupců) - kritika britského jednokolového systému – těsná menšina voličů může zůstat bez zástupců v parlamentu, podporoval přeměnu britského systému v proporční Elitní teorie demokracie: Joseph A. Schumpeter (USA,ekonom rakouského původu) ekonomická teorie demokracie (političtí předáci ~ firmy ucházející se svými výrobky na trhu o přízeň zákazníků - teorie elitní demokracie – lid pouze právo zvolit své zástupce – vybrat osobnost (elitu), která bude stát v čele vlády Schumpeter – výkon svrchovanosti lidu minimální Rousseau - výkon svrchovanosti lidu maximální Dnešní demokracie : – zastupitelská (volby, pol. strany,..) – přímá (referendum, plebiscit) Znaky demokracie: - rovnost občanů - zásada plurality (možnost výběru) - dočasnost politické moci - kontrola lidu nad užitím moci - dělba moci (výkonná, zákonodárná, soudní) - většinový princip (závazné je rozhodnutí, které rozhodne většina – moderní demokracie konsensus) - ústavnost a právní řád (garance základních lidských práv a svobod) Polyarchie (termín Roberta Dahla – odlišení teorie (demokracie) od praxe současných demokratických států jež nazývá polyarchiemi) Mnozí termín polyarchie neuznávají Ideál politické rovnosti (dle Dahla): 1. rovné právo - pro každého občana - vyjádřit v rozhodujícím stádiu kolektivních rozhodnutí své preference – ty musí být brány jako rovnocenné k vysloveným preferencím každého jiného občana 2. účinná participace během celého procesu přijímání kolektivních rozhodnutí pro každého občana (kladení otázek, vyjadřování podpory pro preferovaný výsledek) 3. pochopení založené na informacích – pro každého občana 4. konečná kontrola programu démosem (lidmi) – co se má rozhodovat, co zařadit na

program jednání atd. 5. všichni musí mít právo rozhodovat (kromě dočasných návštěvníků a osob prokazatelně mentálně zaostalých). 6. přímá demokracie a její prvky Přímá demokracie –antické Řecko (Athény) -dnes už jen prvky (referendum, plebiscit –hlasování o suverenitě) Referendum – občané přímým hlasováním rozhodují o jednotlivém závažném plitickém problému (závaznost, konzultativnost, účast, petice) (ČR bez ústavního zákona možná jen místní referenda) další prvky přímé demokracie: - přímá volba exekutivy - prezidenta (Francie, USA,..), předsedy vlády (Izrael) - iniciovat nové hlasování – nahrazení stávajícího poslance (Kalifornie – Schwarzenegger) - posílení vazby voličů na rozhodování –primárky –výběr kandidátů na poslance, prezidenty) 7. modely dělby moci Dělba moci: - předpoklad funkčního a trvalého demokratického systému - účel: zamezení nadměrné koncentrace moci v rámci nějakého orgánu, instituce - předpokládá fungování nějakých pravidel ve společnosti nejznámější pojetí: moc výkonná, zákonodárná, soudní Dělba moci: 1. Vertikální – centrum a dílčí útvary státu – státy unitární, federace, konfederace 2. Funkční – členové politické strany jak v parlamentu tak ve vládě – osobní vazby – prolínání zákonodárné a výkonné moci – v rámci orgánů (parlamentů...) mezi sebou soupeří více politických stran – vzájemně se hlídají 3. Horizontální – parlamentní, prezidentské, poloprezidentské systémy Modely dělby moci–vl.systémy v demokracii–>model reprezentativ.(zastupit.)demokracie Moc výkonná, zákonodárná, soudní -> tři základní klasifikační podoby – systémy: - Parlamentní - Prezidentské - Poloprezidentské Prezidentský systém - slučitelný výlučně s republikánskou formou státního zřízení - přímá volba prezidenta (ne v každém státě, kde je přímá volba prezidenta je prezid.systém) - v čele státu prezident – jeho autorita není odvozena od zákonodárného sboru – je volen buď přímo, nebo metodou která logiku přímé volby zachovává (USA – volitelé) - pevně stanovené volební období prezidenta (4-8 let, odvolání je teoreticky – impeachment – obvinění ze zneužití úřadu – Nixon, Clinton) - výrazné oddělení výkonné a zákonodárné moci (vláda v čele s prezidentem není odpovědná parlamentu) - závislost vlády na prezidentovi - propojení fce hlavy státu s fcí předsedy vlády - nerozpustitelnost zákonodárného sboru - nejen USA, cca 2 až 3 desítky prezidentských systémů ve světě, zejména jižní Amerika, v mnoha zemích problémy (Venezuela...)

Problematické rysy prezidentského systému: - možné snahy změnit systém na autoritativní osobní režim – omezení možnosti několikerého zvolení - prezident nemusí být závislý na pol.stranách – soupeření prezidenta (vlády) a parlamentu Parlamentní systém - je slučitelný jak s republikánským zřízením ale i s monarchií monarchie (VB, Dánsko, Belgie, Švédsko) přímo volený prezident (Rakousko, Irsko, Island, Slovensko) parlamentem volený prezident (SRN, Česká republika) - vládě musí být vyslovena důvěra (politická odpovědnost vlády vůči parlamentu) - účast vlády v procesu tvorby práva - právo hlavy státu rozpouštět za daných okolností parlament - fce hlavy státu oddělena od fce šéfa vlády Poloprezidentský systém - případy kdy nelze systém přiřadit do parlamentního či prezidentského - výkonná moc rozdělena mezi prezidenta a předsedu vlády (oba jsou vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně nezávislí – musí spolupracovat) - prezident volen přímo – všelidovou volbou - je neodvolatelný - předseda vlády je legitimitou vázán na parlament - např. Francie

Hlavní obecné principy parlamentního, prezidentského a poloprezidentského systému Parlamentní Prezidentský Poloparlamentní Kdo má reálnou Vláda Prezident Prezident + vláda výkonnou moc Jak je volen prezident Nepřímo Přímo Přímo Kdo reálně ustavuje Prezident + Parlament Prezident vládu parlament Co rozhoduje o trvání Důvěra Důvěra prezidenta Vůle prezidenta vlády parlamentu + parlamentu Politická odpovědnost Není Není Není prezidenta Pol. odpovědnost Před Před parlamentem a premiéra a vlády parlamentem prezidentem 8. dělba moci v ČR – moc zákonodárná, výkonná, soudní – charakteristika, orgány

Území českých zemí – historický vývoj Dělba moci v moderním pojetí = ústava Začátek ústavního vývoje u nás – 1848 1. ústavní vývoj v rámci Rakouska, později Rakousko – Uherska - před rokem 1848 – absolutistická forma vlády, vrchnostenská - první ústava – vyhlášena z rozhodnutí císaře v dubnu 1848 (vyhlášena – oktrojována, bez projednání v zákonodárném sboru – rovněž většina rakouských ústav později) - další ústavy – 1849, 1861

- 1867 – prosincová ústava – již po Rakousko – Uherském vyrovnání – platná pouze pro Rakousko (Předlitavsko, Celek království a zemí v říšské radě zastoupených): moc zákonodárná – Říšská rada (Poslanecká sněmovna 516 členů – od roku 1907 všeobecné, rovné, tajné volební právo jak ho známe dnes, Panská sněmovna – 150 až 170 členů jmenovaných císařem) - zákonodárná moc na úrovni zemí (Česká, Moravská, Slezská …) – zemské sněmy (do kompetencí zemských sněmů patřily záležitosti jež Prosincová ústava výslovně nesvěřovala Říšské radě moc výkonná – vláda – jmenována císařem, odvislá rovněž od Říšské rady, odborní ministři i ministři krajánci – německý, polský, český + panovník (císař) – silné postavení Rakousko – liberální země – zejména v posledních desetiletích (19., 20. století) 2. první československá republika - Prozatímní ústava (listopad 1918) - Ústava – únor 1920 Moc zákonodárná – dvoukomorové Národní shromáždění: Poslanecká sněmovna (300 poslanců, 6 let volební období), Senát (150 senátorů, 8 let volební období), volební systém prakticky totožný (poměrný), PS širší pravomoci Moc výkonná – Prezident republiky – volen na společné schůzi obou sněmoven, 7 let volební období Vláda – ústavně odpovědná poslanecké sněmovně Moc soudní – Ústavní soud (nevelký vliv), Volební soud, Nejvyšší správní soud, soudy okresní, krajské, vrchní, nejvyšší soud, vojenské soudy 3. vývoj po roce 1938- druhá československá republika (Česko – Slovensko, 1938 – 1939) - vláda po dva roky právo nahrazovat zákony právními nařízeními, prezident se souhlasem vlády zmocněn vydávat dekrety s mocí ústavy (12/1938) federace Čechů, Slováků a karpatských Rusínů – autonomie slovenské krajiny a Podkarpatské Rusi (vlastní sněmy a vlády) - po 3/1939 protektorát, Slovenská republika, Karpátalja, prozatímní státní zřízení v Londýně - po válce – sovětská okupace-odstoupení Podkarpatské Rusi, dekrety prezidenta republiky, pokračování ústavy z roku 1920, Ústavodárné národní shromáždění (300 členů, volby v roce 1946) – již ne Senát - převrat v únoru 1948 (vývoj k němu ale už dávno předem), ústava z května 1948, socialistická ústava 1960, federalizace Československa 1968 – rozdělení pravomocí pouze formální, mocenské centrum mimo ústavní orgány – KSČ - po roce 1989 – celkem 49 ústavních zákonů (1989 – 1992) – úroveň federální i republiková – nepodařilo se však přijmout novou československou ústavu – 1991 listina základních lidských práv a svobod (je součástí Ústavy ČR) – 1992 Československý ústavní soud (Ernest Valko) – po volbách 1992 odstředivé vlastní zájmy tehdejších „mocných“ --> rozbití Československa

Ústava České republiky - přijatá Českou národní radou v prosinci 1992, připravovaná dosti narychlo v souvislosti s koncem Československa, v mnohém inspirovaná ústavou z roku 1920 dělba moci: moc zákonodárná - Parlament ČR – dvě komory – Poslanecká sněmovna a Senát Poslanecká sněmovna – 200 poslanců, 4 leté vol. období, poměrný vol. systém Senát – 81 senátorů, 6 leté vol. období (každé 2 roky třetina), většinový vol. systém Silnější postavení Poslanecká sněmovna

– hlasuje o důvěře vládě – schvaluje státní rozpočet – veto Senátu či prezidenta k zákonu může přehlasovat většinou všech poslanců (101) – může být za jistých podmínek rozpuštěna prezidentem (déle než 3 měsíce není schopná usnášení ....) spíše teoreticky Senát - zákonná opatření pokud je sněmovna rozpuštěna Ústavní zákony musí schválit sněmovna i senát (3/5 většina) a dále třeba volební zákony Možnost návrhu zákonů – poslanec či skupina poslanců, Senát, vláda, zastupitelstvo kraje Moc výkonná Prezident - hlava státu - volený na 5 let na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu (3 kola volby – první a druhá – nutná většina v každé z komor, třetí většina všech členů parlamentu) – diskuse o zavedení přímé volby – zatím nikoli – přímá volba – SR (Ivan Gašparovič) - vlastní pravomoci a pravomoci závislé na spolupodpisu předsedy vlády či některého z ministrů (kontrasignace) – čl. 62 a 63 ústavy - ČR – parlamentní systém – silnější vláda – viz. minulé téma Vláda - vrcholný orgán výkonné moci - odpovědná Poslanecké sněmovně - jmenuje ji prezident Státní zastupitelství - veřejná žaloba v trestním řízení Moc soudní - vykonávají ji nezávislé soudy - soudci jsou při výkonu své fce nezávislí - soustava soudů je čtyřstupňová – Nejvyšší soud (Brno), Nejvyšší správní soud (Brno – až od 1.1.2003), vrchní, krajské a okresní soudy Zvláštní postavení – Ústavní soud - orgán ochrany ústavnosti, zda jsou přijímané zákony v souladu s ústavou atd. - 15 soudců, jmenováni prezidentem se souhlasem Senátu na dobu 10 let - předseda Pavel Rychetský (předtím Zdeněk Kessler) Po roce 1993 četné návrhy na změnu ústavy – žádný větší ještě neprošel – úprava pravomocí Senátu, přímá volba prezidenta, úprava pravomocí prezidenta (snížení – opoziční smlouva), zúžení imunity poslanců a senátorů 9. volby – pojem, funkce, volební právo volby – uznávaný a patrně nejvíce sledovaný ukazatel kvality demokracie – časově a místně sladěný a právně upravený proces ustavování zastupitelských sborů, příp. samosprávy – výběr z více uchazečů Základní funkce voleb: - výběr kandidátů (osob, které získají právo zastupovat zájmy voličů) - výběr určitého programu hodnocení volebního aktu: 1. čistě technický prostředek vedoucí k ustavení zástupců (poslanců, zastupitelů krajů, obcí) 2. výraz určité ideje

ad 2: Politika: vztah mezi vládnoucími a ovládanými –> v demokracii však platí, že nikdo není plně suverénem –> vymezení hranic mezi oběma skupinami je proto problematické -> lze ho vymezit pouze prostřednictvím voleb -> projevení vůle voličů (spojnice mezi vládnoucími a ovládanými) -> volby ne jenom technický prostředek: Základní funkce voleb: - legitimační fce – přenášení důvěry voličů na konkrétní politickou reprezentaci (politické strany, osoby) - fce výběru – formování pro voliče nejpřijatelnější politické reprezentace - integrační fce – sjednocování názorů různých politických subjektů a následně snížení konkurenčního boje, také určitý souhlas voličů se základními hodnotami daného politického systému - kontrolní fce – časově omezená vláda a možnost alternace politiky - posilování občanského vědomí a podílu občanů na politickém životě společnosti Volby, volební právo – základní znaky - svobodné a demokratické volby – svoboda nabídky a možnost výběru - prostor pro konkurenci volebních programů (politických stran) - převedení hlasů voličů na poslanecké mandáty (techniky přepočtu) - volební právo či povinnost (Belgie, Řecko, Lucembursko, předválečná ČSR ...) - všeobecné volební právo (všichni mohou hlasovat, Francie 1789, u nás – pátá kurie 1896 – za předsedy Předlitavské vlády Kazimira Badeniho) – jiná otázka volební právo žen – později – ve většině zemí až mezi světovými válkami (ale některé švýcarské kantony až v 70-tých letech 20. století) - tajné volební právo - aktivní a pasivní volební právo (možnost volit a být volen) - rovné volební právo (každý hlas stejná váha – ne gerrymandering, volební inženýrství, majetkové cenzy) Volební techniky: - demokracie na vstupu (více stran v parlamentě, zastoupeno více názorových proudů, možné problémy se sestavením vlády) – zejména poměrné volební techniky - demokracie na výstupu (prvořadá akceschopnost, méně stran v parlamentě, např. jen dvě hlavní jako v Británii) – zejména většinové volební techniky Volební formule – matemat. výpočet, pomocí kterého se vol. Výsledky převádějí na mandáty -většinové a poměrné Základní typy volebních systémů: 1. Většinové volební techniky 2. Proporční (poměrné) volební techniky 3. Smíšené volební systémy – více variant – např.: Personalizované proporční zastoupení Paralelní systém 10. volební systémy – většinový, poměrný, smíšený volební systém Základní typy volebních systémů: 1. Většinové volební techniky - jednomandátově, jen výjimečně vícemandátové okrsky - princip prosté většiny – „první na pásce vyhrává“ (Velká Británie, USA) - princip absolutní většiny – ke zvolení nutná nadrol.většina hlasů (Francie, Senát PČR) - systém alternativního hlasování (Austrálie)

(jen jedno kolo, volič může (někdy dokonce musí) dát nejenom první ale i další hlasy (to jest koho by upřednostnil pokud se do sněmovny nedostane jejich favorit), pokud v prvním kole nemá žádný z kandidátů absolutní většinu vyloučí se ten který dostal nejméně prvních hlasů a druhé hlasy těch voličů kteří první hlas dali jemu se přerozdělí ostatním, tak se postupuje pokud nějaký z kandidátů nemá absolutní většinu) – zesílení podílu voličů na příštích poslancích (klasický většinový systém – strany postaví nějakého jen jednoho kandidáta – zde větší volnost) některé výhody většinového systému: - většinou jednodušší formování vlády (méně politických stran v parlamentu) - vláda je kontrolována relativně stabilní a jednotnou opozicí - v jednomandátových obvodech jasný vztah poslanec – obvod - voliči některé nevýhody většinového systému: - nemusí přesně odrážet rozložení politických sil v zemi (zastoupení menšin, nepříznivý pro malé strany) 2. Proporční (poměrné) volební techniky - vícemandátové volební okrsky (kraje) - pozdější využití, dnes převažují (poprvé sklonek 19. st. –Belgie,1907 –Belgie,ČSR 1920) - dvě základní varianty: 1. systémy volebního dělitele 2. systémy volebních kvót ad 1. - Mnoho variant, základní a nejběžnější – klasický d´Hondt - Dělení řadou čísel – 1,2,3,.... Listina A B C D Hlasy 400 300 200 100 :1 400 M 300 M 200 M 100 :2 200 M 150 M 100 50 :3 133 100 67 33 :4 100 75 50 25 ad 2. - Stanovení počtu hlasů na jeden mandát - Nejběžnější – tzv. Hareova kvóta – počet odevzdaných hlasů se dělí počtem přidělovaných mandátů - Hagenbach – Bischoffova metoda – odevzdané hlasy/počet mandátů plus jedna Většinou se v rámci 1.skrutinia nerozdělí všechny mandáty – další rozdělování(skrutinium) - systém největšího absolutního zbytku (mandát straně s nejvyšším množstvím nevyužitých hlasů) - systém největšího relativního zbytku (mandát straně s nejvyšším relativním poměrem zbylých hlasů) Strana Hlasy Mandáty 1.skrut. Zbytek po dělení 2.skrutinium Celkem mand. A 400 2 66 0 2 B 300 1 133 1 2 C 200 1 33 0 1 D 100 0 100 0 0 Celkem 1 000 4 1 5 Hagenbach–Bischoffov – 1 000/(5+1) = 167

některé výhody poměrného systému: - dynamičtěji a spravedlivěji přenáší vůli obyvatelstva (zastoupení i malé/menší strany) některé nevýhody poměrného systému: - tříštění politické moci - zvýšená možnost působení radikálních sil - poslanci se více ohlížejí na úzké stranické zájmy než na zájmy svého obvodu Pro omezení menších stran někdy omezovací/uzavírací klauzule – ČR/SR 5%, Izrael 1,5%, Ukrajina 3%, Rusko 7%, Turecko 10%. 3. Smíšené volební systémy – více variant – např.: Personalizované proporční zastoupení např. Německo – dva hlasy – jednomandátové obvody + kandidátní listina - funguje „kompenzačně“: mandáty, které strana získá v jednomandátových volebních okruzích jsou odečteny od celkového množství mandátů, které tato strana získala v rámci systému poměrného zastoupení - (5% nebo 3 přímé mandáty) Paralelní systém - volič má dva hlasy – jeden dává straně a jeden kandidátovi v jednomandátovém volebním obvodu např. Ukrajina do roku 2002 (225 poslanců poměrně, 225 většinově), to samé Rusko do roku 2005 11. volební systémy v ČR (parlament, kraje, obce) Poslanecká sněmovna ČR -volby se konají podle zásad poměrného zastoupení.     

14 volební krajů vázané kandidátní listiny 2 preferenční hlasy 5% volební klauzule d´Hondtova volební formule

-od roku 2002 jsou volebními obvody území nových 14-ti krajů a mandáty jsou rozdělovány podle d´Hondtovy metody: - v každém kraji se počet platných hlasů pro každou z politických stran, které celostátně překročily omezovací klauzuli, postupně dělí celými čísly počínaje číslem 1. Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku. Všechny vypočtené podíly se seřadí sestupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu kraji připadlo. U každého vypočteného podílu se uvede označení politické strany, která tohoto podílu dosáhla. Za každý podíl obsažený v seznamu připadne politické straně jeden mandát. .

Senát Parlamentu ČR -uplatňována zásada většinového volebního systému v jednomandát. volebních obvodech -ke zvolení kandidáta je třeba absolutní většina hlasů. Pokud této většiny v prvním kole žádný z kandidátů nedosáhne, koná se kolo druhé, kam postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti. -kandidáty mohou přihlašovat pol.strany a hnutí, nebo mohou kandidovat i jednotliví nezávislí kandidáti, ale musí předložit petici s nejméně 1 000 podpisy voličů z daného obvodu. Krajská zastupitelstva -zásada poměrného zastoupení -volebním obvodem je vždy území celého kraje -pro rozdělování mandátů se používá upravená d´Hondtova metoda: počet platných hlasů pro každou z politických stran, které překročily 5% práh, se postupně dělí číslem 1,42 a

dále celými čísly počínaje číslem 2. Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku. Všechny vypočtené podíly se seřadí sestupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik členů zastupitelstva kraje má být zvoleno. U každého vypočteného podílu se uvede označení politické strany, která tohoto podílu dosáhla. Za každý podíl obsažený v seznamu připadne politické straně jeden mandát.

-pro vstup do zastupitelstva se uplatňuje 5% omezovací klauzule Zastupitelstva obcí -pro přepočet hlasů využívána d´Hondtova metoda volebního dělitele -volební zákon umožňuje vedle pol.stran a hnutí kandidaturu také nezávislým kandidátům a jejich sdružením: - nezávislí kandidáti a sdružení nezávislých kandidátů musí předložit petici s podpisy voličů z obce (u jednotlivců se počet podpisů řídí velikostí obce a u sdružení se požaduje 7% voličů zapsaných v seznamech). Pokud se obec dělí na volební obvody odvíjí se počet podpisů podle velikosti obvodu. Při hlasování se může volič rozhodnout zda podpoří kandidátní listinu jedné politické formace, nebo označí jednotlivé kandidáty, třeba i z rozdílných volebních stran. Technika samotného přidělování mandátů za obec (nebo obvod) je totožná jako u voleb do Poslanecké sněmovny. Pro zisk mandátů je třeba rovněž získat více než 5% hlasů (respektive pokud má volební strana menší, než plný počet kandidátů adekvátně méně). -nastavený vol.systém se chová různě podle parametrů příslušného volebního

obvodu (obce) menší obce- se zesiluje síla nejúspěšnějších pol. formací. V málokteré malé obci spolu soupeří nějaké větší počty stran, když už tak více nezávislých („politicky neangažovaných“) kandidátů. Pražské zastupitelstvo- spolu soupeří mnoho pol.stran a jde spíše o „parlamentní“ volby svého druhu. Nevýhodou malých formací -nenaplnění celé kandidátky (kandiduje např. jen 6 kandidátů do 21 členného zastupitelstva) -volební strana z našeho příkladu může i od svých „skalních“ příznivců obdržet maximálně 6 hlasů, což ji v konečném sčítání oslabuje. Výsledky voleb v roce 2002 do Poslanecké sněmovny PČR Česká republika (volby do sněmovny 15. a 16. června 2002) ČSSD 30,20%, ODS 24,47%, KSČM 18,51%, Koalice 14,27

Výsledky voleb v roce 2006 do Poslanecké sněmovny PČR Česká republika (volby do sněmovny 2. a 3. června 2006) ODS 35,38%, ČSSD 32,32, KSČM 12,81%, KDU-ČSL, SZ

12. politické strany – pojem, funkce  zprostředkující článek mezi státem a společností  umožňují fungování demokrat.pol.systému  sdružují se v nich pol.aktivní občané se stejným zájmem cílem a názorem  odrážejí pol. vůli lidu  prostřednictvím voleb se snaží získat co největší podíl na státní moci  snaží se hájit zájmy svých stoupenců a uskutečňovat jejich cíle  představují důležitý nástroj integrace společnosti - západoevropské společnosti (státy) – prosazování politických stran cca od pol. 19 stol. Politická strana (mnoho definic) fce politických stran: - spojnice mezi společností a státem - organizace politické (státní) moci

- výběr kandidátů - kontrola moci - přispívají k politické socializaci (orientace – seznámení)

Typologie politických stran Dělení politických stran:  dle programu (ideologie): - pravicové (tradiční hodnoty) - levicové (rovnostářství, sociální spravedlnost) - dnes se již toto rozdělení trochu stírá  dle politické orientace a cílů – ideové rodiny: komunistické strany (KSČM, KSS) -zájmy zaměstnanců, dělnictva, „tvrdé jádro“, případně postupný přerod na sociálně demokratické strany sociálně demokratické strany – zájmy zaměstnanců, dělnictva, větší participace na rozhodování, ekologické otázky – New Labour – Blair liberální strany – liberalismus křesťansko – demokratické strany – role církve ve společnosti, sociální učení církve konzervativní strany – konzervativní bez napojení na církev – např.Konzervativní strana VB strany radikální pravice – proti menšinám, přistěhovalcům, idea pořádku - trest smrti, protestní strany – Front national (Le Pen), Svobodní (Rakousko, ex Haider), SPR – RSČ agrární (rolnické) strany ekologické strany – Společenství 90-Zelení (SRN) nacionální strany, strany národnostních menšin (SMK – Strana maďarské koalice – Spolužití – Együttélés), regionální strany

Dělení stran podle členství Členství – volné - vázané (průkazka) např. Labour (VB) – kolektivní členství některých odborových svazů Duverger – dělení stran na: - elitní – malý počet členů, není zájem počet členů zvyšovat, případně snaha získávat společensky významné členy – osobnosti, volná organizační struktura – např. USA (strany fungují zejména v předvolebním období) - historicky elitní strany vznikaly z parlamentu – organizace skupiny poslanců - masové – velký počet členů (vázané, formalizované členství, stranické příspěvky), organizované (centrum – kraje – místní organizace), mají tendenci se svými voliči neustále pracovat (organizace různých akcí atd.) - vznik koncem 19. století strany dělnictva

Historický vývoj politických stran - politické strany – vznik jako strany elit (19. století) – vznikají na půdě parlamentu a teprve následně získávání spojenců a podpory mimo parlament (Evropa – mnohdy omezené volební právo – statkáři, příp. šlechtici – málo lidí hodně hlasů) - postupně vzniká další typ stran – většinou již masové – specifičtí reprezentanti určitých politických zájmů (např. dělnické, rolnické strany) – rovněž v závislosti s rozšiřováním volebního práva - po II. svět. válce (resp. 60-sátá léta 20 stol.) – odklon občanů od striktně ideologického

rámce – univerzalistický charakter stran - ale zároveň 60. a 70. léta – vznikají nové – „úzce specializované“ – subjekty – hnutí a strany zelených (ekologie), nacionalistické formace (Le Pen – Národní fronta) financování politických stran: - vlastní činnost (podnikání, pronájmy, vydavatelství, propagační předměty) - sponzoring (dary politickým stranám) výhody (nezávislost na státu) nevýhody (zavázanost dárcům – neprůhlednost) - státní příspěvky – výhody (nejpřehlednější financování), -nevýhody (strany závislé na státu) – váže se na vol.výsledek – malé a nově vznikající strany nemají šanci 13. stranické systémy – typologie dle Sartoriho Stranické systémy - způsob stranické soutěže v jedné zemi, systém - určují ho např: vol.systémy (většinový – tlak na méně stran, poměrný – možno i více stran) - v systému se vyskytují různé strany (dle velikosti, koaličního potenciálu atd. – strany s koaličním potenciálem - relevantní) Typologie stranických systémů (G. Sartori) 1. monopartismus – jediná strana - často totalitní politické režimy (Africké státy) 2. hegemonní politická strana - spolu s předešlým případem – nesoutěživý systém - více stran – jedna rozhodující (i např. zajištěno zákonem) – např. Národní fronta v ČSSR 3. převládající politická strana - plně demokrat.soutěž – jedna strana však dlouhodobě získává nadrol.podíl v parlamentu - Tchai – wan, dlouhodobě v minulosti i sociální demokracie v severských zemích (Švédsko, Dánsko) 4. bipartismus - pravidelné střídaní u moci – dvě strany (velké) - jednobarevné vlády - zejména v zemích kde je většinový jednokolový systém (VB – Konzervativci x Labour) - dvě hlavní strany soutěží o středové voliče – to je umírňuje 5. umírněný multipartismus - 3 a více stran (nejpravděpodobnější 3 – 5 stran s koaličním potenciálem) - také spíše soupeření o středové voliče – ne velké ideové napětí, dostředivá soutěž - u moci se střídají různé koalice - např. SRN – CDU/CSU x SPD + FDP a Společenství 90/Zelení, tak trochu mimo systém (možné koalice – v některých spolkových zemích býv. NDR) SDP 6. polarizovaný multipartismus - počet stran větší než 3 (nejčastěji 5 a více) - velká polarizace –ostré ideolog.napětí (často krizová doba, je v sázce povaha režimu) - vyskytuje se nějaká poměrně velká antisystémová strana (příp. strany) - není možné s nimi vytvářet koalice – chtějí zrušit režim - většinou není moc možností jak vytvořit koalici – možná pouze nepatrná obměna např. Německo (Výmarská republika) 30. l. : KSN ----> Sociální demokraté <------ NSDAP např. Itálie 50.-80. l. 20. st.:Komunist.str. Itálie -----> Křesťanští demokraté <----- neofašisté 7. atomizovaný systém

- 10 případně ještě více relevantních stran - nemožnost kooperace, prakticky neexistují pravidla hry - takové systému jsou symptomem krize, přechodu, změny 14. politické strany v Českých zemích, Československu – zvláště agrární I. Rakousko (Rakousko – Uhersko) České strany (národnostně) – dále silné ještě německé, zastoupení i polské Národní strana (Staročeši) - rozvoj 60. léta 19. století - až do vzniku strany „Mladočeské“ (cca 70. léta 19. století) prakticky jediná česká politická strana – 90. léta a dál útlum - elitní politická strana (spojeno i s tehdejším volebním systémem – důležitější jeden deskový statek než tisíce členů bez hlasovacího práva) - František Ladislav Rieger, Albín Bráf (ministr orby Rakouska), Karel Mattuš Národní strana svobodomyslná (Mladočeši) - 90. léta 19. století vedoucí česká strana (volební vítězství 1891) – místo „Staročechů“ – přelom 19. a 20. století – už jen jedna z několika českých politických stran - bratři Grégrové (Eduard, Julius), Josef Kaizl (ministr financí Rakouska), později Karel Kramář (předseda 1. vlády ČSR), Alois Rašín Agrární strana - rolnické organizace už v rámci „Mladočechů“ - založena 1899 - od roku 1909 v čele Antonín Švehla, později (ČSR) Milan Hodža, František Udržal, Jan Malypetr, Rudolf Beran … Katolické strany - cca od roku 1894 (Křesťansko-sociální strana pro Čechy a Moravu) Národně sociální strana - vznik 1898 - Jaroslav Václav Klofáč Českoslovanská (Rakouská) sociální demokracie - 90. léta – masová strana – (zavedení všeobecného volebního práva – 1896 – sociální demokracie v parlamentu, rovné volební právo – 1907 - posílení) - František Mráček, Vlastimil Tusar, Bohumír Šmeral II. Československo (1918 – 1938) Stranické spektrum v Českých zemích přetrvalo z Rakouska: „Staročeši“ + „Mladočeši“ =>Československá národní demokracie Agrární strana => Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu Katolické strany => Československá strana lidová Národně sociální strana =>Československá strana národně socialistická Českoslovanská (Rakouská) sociální demokracie =>Československá sociálně demokratická strana dělnická +Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská + rozkol sociální demokracie => vznik Komunistické strany Československa (1921) - Bohumír Šmeral, Antonín Zápotocký, později Klement Gottwald + strany německé, slovenské, maďarské, rusínské … (ČSR – mnohonárodnostní stát) - mnohé kandidovaly v rámci dříve jmenovaných celočeskoslovenských stran _ Hlinkova slovenská ľudová strana - Andrej Hlinka, Josef Tiso, Vojtěch Tuka, Karol Sidor (předseda autonomní vlády

Slovenské krajiny – odmítl vyhlásit samostatnost v březnu 1939) _ Sudetoněmecká strana (vznik 1933) - Konrád Henlein, K. H. Frank Volby do Národního shromáždění ČSR (1920, 1925, 1929, 1935) 1920 vítěz sociální demokracie–po jejím rozkolu se vedoucí stranou stávají agrárníci(Švehla) 1925 a 1929 – vítěz voleb agrárníci 1935 – nejvíce hlasů Sudetoněmecká strana, nejvíce mandátů agrárníci III. Česko-Slovensko (1938 –1939) České země - Strana národní jednoty (agrárníci a další zejména pravicové strany + část národních socialistů) – Rudolf Beran - Národní strana práce (soc. demokracie + část národ. socialistů) -opozice Slovenská krajina -jednotná kandidátka - Hlinkova slovenská ľudová strana (Tiso, Tuka, Sidor …) – ozbrojené složky – Hlinkova garda Podkarpatská Rus - jednotná kandidátka – Ukrajinská národní jednota (Augustin Vološin, Július Révay) – ozbrojené složky – Karpatská síč IV. Československo (1945 – 1948) Redukce stranického systému – po jednání Londýnského a Moskevského exilu – ustavení Národní fronty – nepřipuštění obnovení agrárníků, národních demokratů atd. České země – KSČ, ČSSD, Národní socialisté, Československá strana lidová Slovensko – Demokratická strana, KSS, Strana práce, Strana sľobody Volby 1946 – vítězství KSČ (České země) a Demokratické strany (Slovensko) V. Československo (obnovení stranického systému po roce 1989) Obnova, znovuvytvoření pluralitního politického systému ČR - Občanské fórum SR - Veřejnost proti násilí -obě zastřešující politické formace, konglomeráty politických proudů Občanské fórum _ Občanská demokratická strana _ Občanské hnutí _ Občanská demokratická aliance Veřejnost proti násilí _ Hnutí za demokratické Slovensko _ Občanská demokratická únia Další české a slovenské politické strany: _ Liberálně sociální unie (Strana zemědělská – František Trnka, Strana zelených, Československá strana socialistická) _ Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko (Jan Kryčer) _ Sdružení pro republiku-Republikánská strana Československa (Miroslav Sládek) _ Unie svobody-Demokratická unie (Jiří Ruml, Pavel Němec) _ Křesťansko demokratické hnutie (Ján Čarnogurský, František Mikloško) _ Slovenská národní strana (Ján Slota) _ SMER-sociálna demokracia (Robert Fico) _ Aliancia nového občana (Pavol Rusko) _ Slovenská demokratická a křesťanská unie (Mikuláš Dzurinda) _ Strana maďarskej koalície _ Komunistická strana Slovenska (Josef Ševc)

15. politické strany versus zájmové skupiny, pluralitní a neokorporativní model demokracie

Zájmové skupiny Političtí aktéři = ne jen politické strany, ale rovněž zájmové skupiny: - politická strana - usiluje o získání a vykonávání moci - zájmová skupina - spokojí se s vykonáváním tlaku na ty, kteří u moci jsou - působí na bázi občanské společnosti dva typy zájmových skupin: 1. (politické) zájmové skupiny – prezentace ekonomických zájmů – zájmy určitého ekonomického (sociálního) sektoru – organizace obhajující zájmy zaměstnanců (různé odborové svazy), zaměstnavatelů (svazy podnikatelů apod.) 2. nátlakové skupiny – důraz kladen do oblasti ideologické – nějaké širší zájmy – „blaho všech členů společnosti“ – organizace zaměřující se na ochranu životního prostředí (hnutí Duha apod.), obhajobu lidských práv (Amnesty international), církevní organizace - mají v současné době vzrůstající vliv na politiku ( na politické strany ….) - počet aktivních zájm. a nátlak. skupin vzrůstá, posilování vazby na státní instituce - příklad – Česká lékařská komora atd. - západní Evropa – dlouhodobé a dosti úspěšné působení různých zemědělských zájmových skupin (Francie apod.) Typy zájmových skupin: Odborové svazy – organizovány dle profesního zaměření – (odborové svazy horníků, hutníků, textilních dělníků, ....) – většinou se spojují do střešních organizací - % odborově organizovaných zaměstnanců různé dle jednotlivých zemí (vyšší např. ve Velké Británii, trochu nižší ve Francii – viz např. Říchová) Církve – některé země – spolupráce mezi církvemi a politickými stranami (Německokatolická církev podporuje CSU) - dnes prosazování určitých názorových konceptů – rozvody, potraty, výchova apod. hnutí a organizace pro ochranu život. prostředí – Greenpeace, Duha apod.

Pluralitní x neokorporativní model demokracie Pluralitní model demokracie: - přítomnost velkého, ničím neomezeného počtu dobrovolných jednotek (občanských, zájmových sdružení) - žádná nemá monopol na reprezentaci zájmů v určité oblasti činnosti či hospodářském sektoru – může jich působit více paralelně - stát na tyto jednotky není výrazně vázán, byť jeho činnost je jimi nesporně ovlivněna Neokorporativní model demokracie: - relativně malý počet organizovaných skupin – reprezentují většinou pouze největší (nepodstatnější, nejrelevantnější) zájmy - výrazná vazba zájmových skupin na stát - některé země – skupinové zájmy uvedeny v ústavních textech a zapojení občanů je pokládáno za povinnost - (např. Rakousko, Švédsko) Česká republika – zájmová skupina - např. odbory

- Českomoravská konfederace odborových svazů (sdružuje 33 odborových svazů – OS KOVO, OS dopravy ...) - Asociace samostatných odborů (členem např. Odborové sdružení železničářů) 16. politické ideologie (liberalismus, konservatismus, socialismus) Politické ideologie: - soubor idejí, které člověku pomáhají ospravedlnit a vysvětlovat určité sociální akce - vysvětlují a popisují určité společenské a politické jevy - skýtají žebříček hodnot - základ politických programů - záruky identity skupin a jednotlivců - vznikají jako obraz společenských poměrů (odrážejí, ale i mění společnost) Podmiňující záležitosti ideologií: - sociální vrstva (dle vzdělání, typu zaměstnání, příjmu, způsobu života) - historie, tradice - náboženství - etnické rozložení v zemi - věková struktura - rodina (souvisí též se sociální vrstvou) - média – okamžité politické a společenské události LIBERALISMUS - základní princip – svoboda jednotlivce (jednotlivec = základní jednotka společnosti) - rovnost (především právní) - omezený stát - nositelé liberalismu – obchodníci, podnikatelé, nastupující buržoazie - konec 18. stol. společenská smlouva (John Locke) - svrchovaní jedinci se sejdou a uzavřou smlouvu o vzniku společnosti - upraveny pravomoci jednotlivců a společnosti - stát je omezený (přesně dané pravomoci) - rovnost před zákonem - do jisté míry tak vznikly USA – některé kolonie tržní uspořádání Adam Smith - Pojednání o podstatě a původu bohatství národů Z ekonomického (nejen) hlediska – liberál = stoupenec svobod – laissez – faire (vrchol 19. století – Anglie x Irsko – chudoba – brambory) Po krizi 20. a 30. let – tendence větších zásahů do ekonomiky – John Maynard Keynes Později zase návrat ke klasickému liberalismu – téměř – Milton Friedman, Friedrich August Hayek – ne všude Samozřejmě s liberalismem jsou spojena i jiná jména – Tocqueville, Montesquieu, Madison... KONSERVATISMUS (Konzervovat = uchovávat) - odpor vůči změnám - hlavně náhlým - důraz na tradice, zvyky - kladný vztah k autoritám – loajalita - vznikl jako nesouhlasná reakce s liberalismem - Edmund Burke: Úvahy o francouzské revoluci 1789 (odpor vůči VFBR) - společnost předchází a formuje člověka

- upřednostňují společenskou stabilitu: neuvážená reforma může společnost destruovat tradiční konservatismus (cca 19. století) - nerovnost lidí, odpor k demokracii, důraz na svazek mezi církví a státem moderní konservatismus - smíření s demokracií, rovnost lidí - akcent na pozvolné změny, tradice, zvyky, ceremonie nový konservatismus - po 2. světové válce, cca 70.-léta 20. století - USA – nesouhlas s radikálními 60. léty - Ekonomika – ostří liberálové – společenské otázky – konservatismus SOCIALISMUS - důraz na společnost, kolektivismus - vzniká původně z liberalismu – dovést lidskou rovnost do důsledků (i ekonom.rovnost) Utopický socialismus (30., 40. léta 19. století) - zrušení státu a vytvoření samosprávných komun - majetková rovnost, kooperace - Robert Owen (pokus ze své továrny učinit komunu) Revoluční socialismus - Karel Marx, Bedřich Engels (vědecký socialismus) - snaha o revoluční nastolení změn (až zrušení státu atp.) - změna v jisté přesně definované době – v jistém vývoji výroby a spolupráce Reformní socialismus (kolem přelomu 19 a 20 století) - sociální demokracie - postupné zlepšování životních podmínek dělnictva - k cíli se dobrat cestou postupných reforem - od liberalismu převzal lidskou svobodu a rovnost práva Politické strany v ČR: - ČSSD – reformní socialismus, ekonomicky socialismus, společensky liberálnější - ODS – spíše liberalismus – hlavně tedy v programu a v řečech - KDU – ČSL – ekonomicky spíše k liberalismu, společensky ke konzervativizmu - US – DEU – spíše liberalismus - KSČM – socialismus ekonomicky, společensky ke konzervativizmu (rozdíl tak trochu mezi politikou a plamennými řečmi na Džbáně atp.) - SZ – většinou v Evropě strany tíhnoucí spíše doleva – u nás v současné době nikoli 17. totalitní politické ideologie (komunismus, nacismus) Totalitní politický systém: - prudká centralizace moci - veřejný život se však rozšíří – prakticky dochází k likvidaci soukromí - permanentní mobilizace mas Rysy totalitních politických systémů: - existence jedné vládnoucí politické strany – je masová, centrálně organizovaná – charismatický vůdce, vytváří paralelní orgány ke státním, ozbrojené jednotky strany (Lidové milice, Hlinkova garda, Karpatská síč, ....) - ideologie – nástroj ospravedlňující změny

Komunismus, Nacismus (fašismus) - značný dogmatismus, velká agresivita - obraz nepřítele – zastrašení obyvatelstva, stálá mobilizace - komunismus – člověk determinován třídně - fašismus – čistota rasy – dějiny = boj mezi rasami, biologická záležitost - státní kontrola ekonomiky – komunismus – státní vlastnictví - fašismus – státní zmocněnci do podniků - propaganda – kontrola toku informací – i kultura, film, poezie - politický teror - expanzionizmus – vnější Totalitní režimy – rodí se z krizí - hospodářské a sociální zhroucení (Německo, Rusko) - národní trauma – ztráta velmocenského postavení (Německo) - vnesení zvenčí (Polsko, Maďarsko, ČSR) Zánik: zničení zvenčí (Německo), ekonomické problémy (SSSR) 18. EU- úloha, cíle a struktura Evropská integrace 1948 Evr. kongres v Haagu –výzva ke sjednocení Evropy na principech parlamentní demokracie a respektování lidských práv 1949 – vytvoření Rady Evropy 1950 –úmluva o lidských právech – náš stát přistoupil úmluvu 1991 1952 –Evr. společenství uhlí a oceli (Belgie,Francie, Lucembursko,Itálie,Holansko,SRN) 1957 – Římská smlouva => Evr. hospodářské společenství (koordinace obchod. unie) -připojování dalších států EUROATOM –rozšiřuje se společně s EHS -podpora jaderného výzkumu a výroby -koordinace obchodu se štěp.materiálem a otázky jaderné bezpečnosti Evropské společenství -vznikla na základě integračních organizací EHS a EUROATOMU -dále prohlubovala integrační proces a vytvářela podmínky pro zrušení hranic mezi členskými státy a zajištění volného pobytu osob, zboží a kapitálu Evropská unie 1992 – smlouva o Evropské unii (v platnost stoupila 1.11.1993) -hosp. spolupráce, ekonomická a měnová unie, společná bezpečnostní a zahraniční politika, spolupráce resortů spravedlnosti a vnitra a společné občanství Evropské instituce: Evropský parlament - poslanci voleni v přímých volbách na 5 let, nereprezentují stát, ale voliče - vytváření frakcí podle příslušnosti politické a ideologické - v EU má legislativní fci, včetně schvalování rozpočtu Rada EU - zástupci členských států na úrovni ministrů - v předsednictví se státy střídají (po půl roce) podle abecedního pořadí (rotační) - složitý hlasovací mechanismus –nejdůležitější rozhodnutí vyžadují jednomyslný hlas, v jiných případech je třeba dosáhnout kvalifikované většiny, a to na základě principu proporciality, někdy stačí prostá většina na základě rovnosti hlasů

-

schvalování legislat.aktů, přijetí nových členů, uzavírá dohody a organizacemi a státy, jež nejsou členy EU navrhuje rozpočet a určuje společnou obchodní politiku EU její rozhodnutí a uzavřené smlouvy jsou pro členské státy závazné

Evropská komise - výkonný orgán EU - její členové působí nezávisle na jednotlivých vládách a hájí zájmy celého společenství - podřízena EP – může jí vyslovit nedůvěru - navrhuje radě právní akty, kontroluje dodržování mezinárod.smluv a závazných aktů mezinárod.společenství - v případě porušení podmínek hosp. soutěže může vystavit sankce fyz. i práv. osobám Soudní dvůr - orgán soudní moci EU, sídlí v Lucemburku - 13 soudců jmenovaných na 6 let, každé 3 roky je jmenováno 7 soudců) - rozhoduje vzájemné spory mezi členskými státy Účetní dvůr - členové jmenování radou EU Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí

19. OSN - úloha, cíle a struktura - v současnosti sdružuje přes 190 států CÍL: udržovat mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy, uskutečňovat mezinárodní součinnost při řešení mezinárodních, hosp., sociálních, kulturních nebo humanitních problémů, podporovat a posilovat úctu k lidským právům a svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství Valné shromáždění OSN - zastoupeny všechny člensté státy - postavení státu není závislé na jeho velikosti, počtu obyvatel, či hosp.síle - při hlasování má každý stát jeden hlas - pro schválení je potřeba dosáhnout nadpoloviční většiny všech přítomných států - v důležitých otázkách je potřeba dosáhnout kvalifikované (dvoutřetinové) většiny - usnesení mají charakter doporučení a nejsou závazné - v případě potřeby si zřizuje pomocné orgány ( Dětský fond,..) Rada bezpečnosti - výkonný orgán OSN - 15 členů – 5 stálých, 10 nestálých (po 2 letech se obměňují) - stálí členové mají právo veta - odpovídá za udržení míru a bezpečnosti, má právo rozhodnout zda došlo k narušení míru či bezpečnosti, označit určitou akci za agresi - přijímá rozhodnutí k urdžení či uzavření míru - rozhodnutí jsou pro členy závazná Mezinárodní soudní dvůr - 15 členů, které volí VS a RD - rozhoduje mezinárodněprávní spory - rozhodnutí jsou závazná Hospodářská a sociální rada - 27 členů volených na 3 roky - každý rok obměňována jedna třetina orgánu - sjednává dohody o přidružení s jinými mezinárod.organizacemi - přijímá doporučení v otázkách hosp, kultur a soc. povahy Sekretariát - úřední aparát OSN - v čele generální tajemník, kterého na návrh RB jmenuje VS na 5 let s možností znovuzvolení - GT plní úkoly, jimiž ho obdaří orgány OSN, zastupuje OSN na mezinárod.jednáních, vede diplomat.jednání z pověření VS nebo RB, má právo iniciovat jednání RB o případech ohrožení míru - Každoročně předkládá VS zprávu o činnosti organizace