Velmocenská politika v letech

5HD304

Hospodářské dějiny světa

Velmocenská politika v letech 1871 – 1914 Vytvářejí se mocenské bloky • •

Centrální mocnosti – Dvojspolek, Trojspolek Dohoda – VB opouští politiku tzv. „skvělé izolace“ [angl. splendid isolation]

Východní otázka • •

Krize v letech 1875 – 1878 Krize na Balkáně v předvečer 1. světové války

Koloniální politika jednotlivých velmocí

• •

Roku 1871 jsou stále ještě „bílá místa“ na mapě – stále je o co bojovat V předvečer 1. světové války je většina oblastí již obsazena – získat nové kolonie lze jedině střetem s jinou velmocí – Německo usiluje o kolonie, Rakousko-Uhersko usiluje o vliv na Balkáně

Nepřátelství Francie a Německa po roce 1871 •

•

Roku 1871 je završeno sjednocení Německa na základě maloněmecké koncepce – vzniká nová velmoc, která bude značně ovlivňovat dění v Evropě Od prusko-francouzské války se datuje hluboké nepřátelství Francie a Německa - Francie musela Prusku postoupit Alsasko a Lotrinsko – touží je získat zpět, což vyvolává atmosféru permanentního napětí - Exodus obyvatel z Alsaska a Lotrinska – lidé, kteří nechtěli žít v Německu - Francie na jedné straně touží po revanši, ale na druhé straně se Německa bojí (silnější armáda, silnější ekonomika)

Zahraniční politika Otto von Bismarcka •

• •

•

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen (1. 4. 1815 – 30. 7. 1898) - Roku 1862 se stává pruským ministerským předsedou (1862 – 1890) - Roku 1871 se stává německým kancléřem (1871 – 1890) - Vysloužil si přezdívku „železný kancléř“ Bismarck netouží po velkém konfliktu – podle něj bylo Německo roku 1871 saturováno Bismarckovým cílem je konsolidace nabytého výhodného postavení Německa – získání spojenců a izolace revanšistické Francie, aby jí znemožnil odvetu (Bismarck používal i zastrašování Francie preventivní válkou) – „Pokud nemá Francie spojence, není pro nás nebezpečná.“ - Rakousko-Uhersko – získat jako spojence o „Odveta za Sadovou“ (za porážku Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866) se v rakouské politice objevuje pouze do konce 60. let o Poté převládne názor, že monarchie je nejvíce ohrožena slovanským obyvatelstvem vně (Rusko) a uvnitř státu – tento názor zastávala především maďarská šlechta, která byla od potlačení revoluce v Uhrách (1849) ruskou armádou protislovansky naladěna o Německo bylo považováno za ochránce před vnitřním slovanským nebezpečím - Rusko – udržet dobré vztahy o Při povstání v ruském záboru Polska (1863) podporoval Bismarck, jako pruský ministerský předseda, Rusko o Bismarck podporoval Rusko při dělení Osmanské říše Bismarckova zahraniční politika je schizofrenní – chtěl získat jak Rakousko-Uhersko, tak Rusko, které se vzájemně „nesnášely“ (viz. Spolek tří císařů)

Zahraniční politika VB •

• •

Britsko-ruské nepřátelství trvá již od vídeňského kongresu v souvislosti s východní otázkou – VB viděla ohrožení svých zájmů na Blízkém východě a ohrožení cesty do Indie Britsko-francouzské nepřátelství je způsobeno zájmem obou velmocí o vliv v Egyptě Britsko-německé nepřátelství se datuje až od přelomu 19. a 20. stol. v souvislosti s německou stavbou válečné flotily

© Otakar Kalenda, 2007

1

5HD304


Spolek tří císařů • •

• •

Souvisí s Bismarckovou snahou získat na svojí stranu Rakousko-Uhersko, jehož 2. vládu tvoří maďarská šlechta a rakouští nacionalisté, kteří se přiklánějí k Berlínu (viz výše), a Rusko Roku 1873 byla podepsána schönbrunnská konvence mezi Rakouskem-Uherskem (císař František Josef I.) a Ruskem (car Alexandr II.) o obraně míru – poté, co se připojilo Německo (císař Vilém I.), vzniknul Spolek tří císařů [něm. Dreikaiserbund] - Neformální aliance – monarchistická solidarita proti liberálně-demokratickému Západu - „Bezzubá organizace, která ničeho nedosáhla“ (Soukup) V červnu roku 1881 (po zavraždění cara Alexandra II.) byl Spolek tří císařů obnoven ve formálnější podobě Roku 1887 – rostoucí napětí mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem – Spolek tří císařů definitivně zaniká

Francouzsko-německé napětí v letech 1873 – 1875 • • • • • •

Impulsem byly francouzské klerikálně-monarchistické kruhy, které byly vybuzeny odchodem Němců z Francie a Bismarckovým bojem s katolickou církví Roku 1873 vydává nantský biskup pastýřský list, ve kterém požaduje navrácení (motlitba za navrácení) Lotrinska Francii Bismarck hrozil Francii preventivní válkou – snažil se hrozbami posílit pozice Německa a prohloubit izolaci Francie Slabost Spolku tří císařů – Rakousko-Uhersko a Rusko se postavily proti Bismarckově politice v této oblasti Roku 1875 byl přijat zákon, podle kterého měla Francie zvýšit stav ozbrojených sil o 150 000 mužů – Německo v tom vidělo důkaz, že se Francie zotavila z války příliš brzy Roku 1874 se ve VB dostává k moci Benjamin Disraeli (1804 – 1881) a jeho konzervativní strana, čímž se zvýšil tlak na Německo – Bismarck nakonec ustoupil

Východní krize v letech 1875 – 1878 • • • •

•

• •

Naplno se projevují rozpory Spolku tří císařů, které pramení z rozporných zájmů jeho členů Protiturecké povstání v Bosně a Hercegovině (1875) a Bulharsku (1876) se stalo předmětem zvýšeného zájmu evropských velmocí V květnu roku 1876 bylo vydáno berlínské memorandum (Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko; později se připojily Francie a Itálie), které vyzvalo Turecko, aby zastavilo válečné operace proti povstalcům, jinak hrozí zásah velmocí – VB to chápala především jako nátlak Ruska Roku 1876 se v Turecku odehrál palácový převrat – svržení sultána Abdülazíze (typický orientální tyran; plýtval státními prostředky na své útraty – např. harém s 900 konkubínami; trpěl výbuchy hněvu), jehož vládě byla vyčítána přílišná orientace na Rusko - Proti vládě sultána Abdülazíze se vytvořily a jeho pád podpořily 2 opoziční skupiny o Ultrakonzervativci – muslimské duchovenstvo o Mladoosmanské hnutí – cílem je „poevropštění“ Turecka - Na trůn byl dosazen Abdülazízův duševně zaostalý synovec Murad V. – klíčovou osobností režimu se stal stoupenec reforem Ahmed Midhat Paša (1822 – 1884), který se začal orientovat VB Midhat Paša mohl s podporou VB oslyšet hrozby Ruska a krvavě potlačit povstání – „bulharské hrůzy“ – cca 30 000 obětí, cca 12 vesnic vyhlazeno - Ohlas britské veřejnosti proti Disraelimu – kdyby byly v době „bulharských hrůz“ volby, Disraeliho konzervativci by zcela jistě utrpěli porážku - Pobouření v řadě slovanských států – roku 1876 vyhlásily Srbsko a Černá hora Turecku válku Roku 1876 poklesl ruský vliv v Turecku (viz výše) – Rusko jej chce získat násilně (generalita) zpět – ruský car Alexandr II. (1818 – 1881; vládnul v letech 1855 – 1881) měl, při vzpomínce na krymskou válku, z vojenské konfrontace obavy a proto vyčkával Na konci roku 1876 inicioval Alexandr II. svolání konference velmocí do Istanbulu – konference se sešla a vznesla požadavky k reformě (větší demokratizaci) Turecka


2

5HD304


-

• •

• •

• • •

Požadavky byly předloženy Midhadu Pašovi, který, aby mohl změnit politiku, nechal svrhnout Murada V. – na trůn byl dosazen Abdülhamid II. – na Štědrý den roku 1876 vyhlásil Midhat Paša tureckou ústavu, ve které stálo, že všichni obyvatelé Turecka jsou si rovni; díky tomuto úskoku se konference minula účinkem a na počátku roku 1877 se rozešla V dubnu roku 1877 vyhlásilo Rusko Turecku válku – diplomacie selhala Válka probíhá do jara roku 1878 – rychlý postup Ruska se nezamlouval Rakousku-Uhersku a VB, která pohrozila, že jestliže Rusko obsadí Istanbul, vstoupí do války proti Rusku - Alexandr II. vydal příkaz, aby ruská vojska dobyla Istanbul – v únoru roku 1878 zastavil ruský vrchní velitel Nikolaj Nikolajevič postup armád cca 10 km od Istanbulu v městečku San Stefano a nabídnul Turecku příměří - Turecko přistoupilo na nabídku příměří – 3. 3. 1878 byla uzavřena předběžná mírová smlouva, tzv. sanstefanský mír o Turecko muselo uznat nezávislost Rumunska, Srbska a Černé hory o Bulharsko mělo získat autonomii o Bulharské území mělo sahat až k Egejskému moři – Rusko si chtělo udělat z „Velkého Bulharska“ spojence – „satelit jako fík“ (Stellner) - Rusko bylo válkou vyčerpané – ruská vláda musela přistoupit na návrh zbývajících velmocí urovnat krizi na mezinárodním kongresu 13. 6 – 13. 7. 1878 se konal berlínský kongres – mezinárodní konference Ruska, Německa, Rakouska-Uherska, VB, Francie, Itálie a Turecka o revizi sanstefanského míru Bismarck podpořil VB a Rakousko-Uhersko a podstatně přispěl k diplomatické porážce Ruska - „Sanstefanské Bulharsko“ bylo rozděleno na autonomní Bulharské knížectví (sever – část mezi pohořím Stará Planina a Dunajem) a na provincii Východní Rumelie (jih – část mezi pohořím Stará Planina a Rodopy), která byla součástí Turecka - Nezávislost Rumunska, Srbska a Černé hory - Rakousko-Uhersko mohlo obsadit Bosnu a Hercegovinu - VB dočasně obsadila Kypr Po berlínském kongresu se ochlazují vztahy mezi velmocemi Spolku tří císařů – Rusko, ve kterém se projevují protiněmecké a protibismarckovské nálady, se odklání od Berlína V lednu roku 1879 byla v Německu zavedena přísná opatření na dovoz ruského dobytka a později vysoká ochranná cla na obilí Po ochlazení rusko-německých vztahů Bismarck pozměnil svojí alianční politiku - Větší připoutání Rakouska-Uherska k Německu – 7. 10. 1879 byl vytvořen Dvojspolek o Smlouva obsahující závazky pro případ války s Ruskem – Dvojspolek byl namířen proti Rusku ale nikoliv proti Francii o Počátek vytváření mocenských bloků - Bismarck se také pokusil „lanařit“ VB, která se nerada vázala – VB žádala, aby Německo podporovalo veškerou její koloniální politiku na Dálném východě, což bylo pro Německo nepřijatelné - Po neúspěchu s VB Bismarck opět otepluje vztahy s Ruskem, aby zabránil jeho sblížení s Francií – roku 1881 Rusko souhlasí s obnovením Spolku tří císařů

Soupeření Francie a Itálie o Tunisko • • • • •

Tunisko bylo od roku 1705 fakticky nezávislý stát – pouze formální součást Turecka – vládli mu bejové z rodu Husajní, kteří vedli autokratickou politiku a vydávali značné prostředky na luxus Vysoké výdaje vedly k zadlužování u evropských bank a poté k mezinárodnímu dohledu, což byl předstupeň obsazení Roku 1880 se ve Francii dostává k moci pravice, jejímž hlavním cílem je získání Tuniska – chtěli vyvolat konflikt a obsadit ho Roku 1881 navštívila italského krále delegace tuniských Italů a člen vládnoucího rodu v Tunisku Roku 1881 se jeden z tuniských kmenů dostal na území Francií ovládaného Alžírska – Francie vojensky obsadila Tunisko a vyhlásila nad ním protektorát (smlouva mezi Francií a tuniským bejem byla inspirací pro Adolfa Hitlera při pojmenování okupačního režimu v Čechách a na Moravě z 16. 3. 1939)


3

5HD304 •

•


Po obsazení Tuniska Francií zavládlo v Itálii rozladění – v italské politice soupeřily 2 kliky - Profrancouzská klika – jejím cílem je získání území na úkor Rakouska-Uherska - Protifrancouzská klika – jejím cílem je získání kolonií v Africe na úkor Francie; orientace na Vídeň a Berlín – po událostech z roku 1881 získala navrch a usilovala o spojenectví s Vídní a Berlínem Bismarck sice nepovažoval Itálii za rovnocenného partnera, ale vzal zavděk spojencem „zadarmo“ proti Francii – 31. 5. 1882 byl vytvořen Trojspolek – Dvojspolek existoval paralelně s Trojspolkem

Balkánská krize v 80. letech •

•

Po berlínském kongresu poklesl ruský vliv na Balkáně, čehož využily státy Dvojspolku a Trojspolku - Srbsko se dostalo do těsné závislosti na Rakousku-Uhersku – roku 1881 se srbský král zavázal, že bude prosazovat zahraniční politiku Rakouska-Uherska - Rumunsko – roku 1883 podepsalo smlouvu o vzájemné vojenské pomoci se státy Dvojspolku - Bulharsko – z vůle berlínského kongresu dosazený bulharský kníže – německý princ Alexandr I. Battenberg (vládnul v letech 1879 – 1886) – se snažil vyeliminovat ruský vliv v Bulharsku a svojí politiku orientoval na Vídeň a Berlín; Bismarck nebyl Battenbergově politice příliš nakloněn, protože chtěl udržet Rusko ve Spolku tří císařů V letech 1885 – 1887 propuká bulharská krize - Protiturecké povstání ve Východní Rumelii (1885) – povstalci vyhlásili připojení k Bulharsku - Battenberg váhal, jak budou reagovat velmoci, zejména Rusko – k souhlasu s připojením jej přiměl protiruský politik Stefan Stambolov (1854 – 1895) - Ruský car Alexandr III. (1845 – 1894; vládnul v letech 1881 – 1894) považoval připojení Východní Rumelie k Bulharsku za porušení dohod z berlínského kongresu a odvolal ruské vojenské představitele z Bulharska - Srbský král chtěl využít roztržky Bulharska s Ruskem a vyhlásil Bulharsku válku – utrpěl řadu porážek a od naprosté katastrofy jej zachránila diplomacie Rakouska-Uherska (viz výše) - VB – ministerský předseda lord Salisbury – souhlasila se vznikem „Velkého Bulharska“ jako hráze proti pronikání Ruska do Turecka - Roku 1886 byl na nátlak Ruska sesazen a vyhnán ze země Battenberg – Bulhaři vybrali za knížete bez souhlasu Ruska Ferdinanda I. Koburského (1861 – 1948; jako kníže vládnul v letech 1887 – 1908; jako car vládnul v letech 1908 – 1918) - Výsledkem bulharské krize byl pokles ruského vlivu – už nikdy nebude takový jako roku 1878

Zostření vztahů velmocí v letech 1880 – 1888 • • • •

•

Bismarck chtěl na svojí stranu získat VB a zároveň udržet Rakousko-Uhersko Napětí mezi Francií a Německem – do francouzské vlády se dostávají revanšisté (generál Boulanger) – v polovině 80. let jsou vojenské kapacity Francie a Německa vyrovnané; další krize, při které Bismarck opět hrozil preventivní válkou Roku 1887 byl prodlužen pakt Trojspolku o pět let Roku 1887 byla vytvořena Středomořská aliance – dohoda VB, Rakouska-Uherska a Itálie namířená proti Rusku a jeho případné expanzi do východního Středomoří – Bismarck se k ní nepřipojil, ale podporoval ji; zároveň téhož roku uzavřel tzv. „zajišťovací smlouvu“ s nyní poněkud izolovaným Ruskem, která Rusku přiznávala nadvládu nad Bulharskem a zaručovala blahosklonnou neutralitu Německa, pokud by se Rusko opět pokusilo dobýt Istanbul – „úžasná schizofrenie“ (Soukup) Bismarckovy zahraniční politiky, která na 19 let vyeliminovala Francii Britsko-francouzské nepřátelství v souvislosti s koloniální otázkou – střetnutí zájmů obou velmocí v Egyptě - Roku 1805 se vlády v Egyptě zmocnil stoupenec reforem Muhammad Alí (1769 – 1849) o Egypt se stává fakticky nezávislým na Turecku (součástí od roku 1517) o Roku 1819 je k Egyptu jako kolonie připojen Súdán - V 2. pol. 19. stol. sílí vliv evropských mocností spojený se stavbou Suezského průplavu


4

5HD304


Roku 1859 byla zahájena stavba, kterou vedl francouzský podnikatel Ferdinand M. de Lesseps (1805 – 1894) o Většina akcií „Všeobecné společnosti pro Suezský námořní průplav“ patřila francouzským společnostem, 44% patřilo egyptskému vládci – VB nevěřila v ziskovost projektu a „nedala do něj peníze“ o Počátkem 60. let se ukazuje, že stavba je reálná – nikdo nemá zájem akcie VB prodat o Roku 1869 byla stavba dokončena – při slavnostním otevření se hrála opera Giuseppe Verdiho (1813 – 1901) „Rigoletto“ (Verdi sice složil operu „Aida“, která se však pro nedostatek kostýmů nemohla hrát) - Egyptský vládce chedív Ismá'íl Paša byl v 70. letech natolik zadlužený, že musel prodat svůj balík 44% akcií – nabídnul jej za cenu 3 600 000 liber Francii o Francie byla ke koupi liknavá vs. britský ministerský předseda Benjamin Disraeli „zahájil útok“ na koupi balíku za cenu 4 mil. liber o VB neměla tolik peněz pohromadě a Disraeli se musel pozeptat u svých židovských známých (původně se jmenoval D'Israeli, což značilo židovský původ) – Lionel Rothschild onu částku sehnal a dal ji vládě k dispozici s nízkým úrokem 5% – VB roku 1875 v koupi předběhla Francii, ale stále ještě neměla většinu - Chedív Ismá'íl získané peníze opět časem utratil a opět hledal pomoc – zvednul se domácí odpor – chedív Ismá'íl byl svržen a na trůn byl dosazen jeho syn Muhammad Taufík Paša o Proti Taufíkovi se opět zvednul domácí odpor, který vygradoval jeho svržením egyptskou generalitou roku 1882 o VB – ministerský předseda William Gladstone (1809 – 1898) – věděla, že když domácí odpor zvítězí, může přijít o všechno – Gladstone poslal do Egypta armádu, která ho obsadila - VB v Africe expandovala od Egypta na jih s cílem spojit severní a jižní kolonie v jeden souvislý pás vs. Francie expandovala od západu na východ o Roku 1898 se střetly francouzská a britská expedice u města Fašoda na Bílém Nilu v JV-Súdánu s cílem ovládnout horní tok Nilu o „Fašodská krize“ hrozila přerůst v rozsáhlý vojenský konflikt o Roku 1899 byla krize ukončena britsko-francouzskou dohodou o rozdělení střední Afriky – Francie se stáhla a přestala usilovat o Súdán Roku 1887 udělal Bismarck „obrovskou chybu“ (Soukup) – chtěl ekonomicky oslabit Rusko a dostat ho do područí Německa – Říšská banka měla rozkaz nepřijímat ruské cenné papíry - V Rusku měla být vyvolána finanční krize a Rusko se mělo pokorně obrátit na Německo s žádostí o pomoc – Rusko se však s žádostí o pomoc obrátilo na Francii Roku 1888 se německým císařem stává nejprve Bedřich III. (syn Viléma I.) a poté Vilém II. (syn Bedřicha III.) – Vilém II. (1859 – 1941; vládnul v letech 1888 – 1918) nebyl nakloněn rusko-německému přátelství, které se Bismarck opět pokusil obnovit – nebyla prodloužena „zajišťovací smlouva“ s Ruskem a Bismarck 18. 3. 1890 odstoupil Na Bismarckovo místo říšského kancléře nastupuje Leo von Caprivi (1831 – 1899), který považoval Bismarckův zahraničněpolitický systém za příliš komplikovaný – „nechtěl hrát s pěti skleněnými koulemi najednou“ Caprivi prosazuje tzv. nový kurz německé politiky – cílem je nahradit přátelství s Ruskem přátelstvím s VB – roku 1890 byla uzavřena helgolandská smlouva, kterou se Německo za získání ostrova Helgoland vzdalo zájmů ve východní Africe (odstoupilo VB ostrov Zanzibar) o

•

•

• •

Postupné formování Dohody •

Na počátku formování Dohody stojí rusko-francouzské sbližování v letech 1892 – 1894 - Roku 1892 navrhla francouzská generalita vojenskou konvenci =► na konci roku 1893 Rusko souhlasilo =► v lednu roku 1894 francouzská nóta =► spojenectví se stalo skutečností - Zabezpečení obou partnerů – Francie se vymaňuje z izolace a má větší koloniální ambice - V Berlíně vyvolalo rusko-francouzské spojenectví otřes – Německo „pustilo“ Rusko, ale nepodařilo se připoutat VB – který vedl k opuštění politiky nového kurzu a k Capriviho odstoupení roku 1894


5

5HD304 •

•

•


VB praktikuje politiku tzv. „skvělé izolace“ [angl. splendid isolation] – neváže se v koalicích, využívá konfliktů velmocí ke svým zájmům, rozšiřuje vlastní impérium (země, které sousedí s Britskou Indií, upevňování pozic v Egyptě) - Kolem roku 1898 je VB předstižena Německem a stává se až 3. světovou velmocí – objevují se názory, že politika „skvělé izolace“ je již nedostatečná - V letech 1897 – 1898 zahajuje Německo program výstavby námořní flotily (admirál Tirpitz), s čímž má VB problém =► hledá jiného partnera - Roku 1901 umírá královna Viktorie a na trůn nastupuje její syn Eduard VII. (1841 – 1910; vládnul v letech 1901 – 1910) – frankofil, který si frustraci z dlouhého čekání na vládnutí léčil ve francouzských putykách =► ve VB vítězí profrancouzská klika - Roku 1902 končí politika „skvělé izolace“ – na místě ministerského předsedy končí Robert Salisbury (1830 – 1903) – VB má zájmy na Dálném východě a chce uzavřít spojenectví se státem, který by bránil pronikání Ruska v této oblasti (Japonsko); roku 1902 byla uzavřena smlouva mezi VB a Japonskem V letech 1902 – 1903 vzniká příznivé klima pro britsko-francouzské sbližování - Francie má zájem ovládnout Maroko – je poučena z „fašodské krize“ a chce se předem dohodnout s VB – z francouzské strany prosazovali dohodu především ministr zahraničí Théophile Delcassé (1852 – 1923) a velvyslanec v Londýně Paul Cambon, z britské strany Eduard VII. - V květnu roku 1903 navštívil Eduard VII. Paříž – kromě 3 výše uvedených příznivců dohody tím nikdo nebyl „příliš nadšen“ o Při příjezdu Eduarda VII. lidé volali: „Ať žijí Búrové, ať žije Rusko!“, pískali na něj a odvraceli se od něj v divadle o Francouzské noviny otiskly Eduarda VII. na jedné stránce společně s Janou z Arku o Přes všechny projevy nenávisti si Eduard VII. nakonec francouzský lid získal – při jeho odjezdu lidé volali: „Ať žije král!“ - Francouzský prezident ve společnosti ministra Delcassé navštívil Londýn – Eduard VII. napsal prezidentovi, aby si vzal krátké kalhoty, aby mu mohl udělit podvazkový řád, prezident odvětil, že je na to příliš starý a že nechce ani ten řád – lidé ho nadšeně vítali - „Částečně“ se podařilo „překonat vzájemný odpor“ VB a Francie – roku 1904 byla podepsána tzv. „srdečná dohoda“ (původní význam byl ironický) o Nebyla to dohoda typu Dvojspolek, která by byla proti někomu namířena, ale zároveň se stala jedním ze základních kamenů vojensko-politického systému Dohody o Francie se zavázala, že nebude VB překážet v Egyptě o VB se zavázala, že nechá Francii volnou ruku v Maroku Formování Dohody dovršilo britsko-ruské sbližování – byť se zdálo, že k němu nemůže dojít - V letech 1904 – 1905 zuřila rusko-japonská válka o Všichni očekávali, že Rusko zvítězí o Během války se „hrozivě zamotaly“ (Soukup) mezinárodní vztahy – Rusko bylo spojencem Francie, Japonsko bylo spojencem VB; VB a Francie uzavřely „srdečnou dohodu“ – Francie nakonec do konfliktu nezasáhla a křehký spojenecký systém se nezhroutil o Ochlazení britsko-ruských vztahů – roku 1904 napadla poblíž VB plavidla ruské baltské flotily, která byla vyslána na Dálný východ, britské lodě – VB žádala vysvětlení; ruská flotila přistála ve Vigu a čekala – nakonec se ruský admirál přiznal, že si britské lodě spletl s japonskými (!) a aféra byla zametena pod koberec o Ve válce zvítězilo Japonsko (bitva u Cušimy, kapitulace Port Arthuru, bitva u Mukdenu) – válkou a následnou revolucí oslabené Rusko se muselo vzdát svých ambicí ovlivňovat dění na Dálném východě – příčina zlepšení britsko-ruských vztahů - 31. 8. 1907 byla podepsána britsko-ruská dohoda – „dohoda velryby s medvědem“ o Podobně jako u „srdečné dohody“ nešlo přímo o vojenský spolek, ale o koloniální dohodu v oblastech Persie (sever s Teheránem – vliv Ruska, střed – otevřen koncesím obou zemí, jih – vliv VB), Afghánistánu a Tibetu - Ruský car Mikuláš II. (1868 – 1918; vládnul v letech 1894 – 1917) pozval Eduarda VII. do Ruska – sešli se roku 1908 na jachtě v Tallinu, neboť v Rusko v té době zuřila revoluce


6

5HD304


Použité zdroje • • • • • • • • • • • •

SOUKUP, Jaromír: 6. přednáška z předmětu 5HD213, 1. 11. 2007 [on-line]. WWW: SOUKUP, Jaromír: Přednášky z předmětu 5HD304, 19. 11. 2007, 12:45 – 14:15; 14:30 – 16:00 HAFFNER, Sebastian: Od Bismarcka k Hitlerovi, Olomouc, Votobia, 1995, ISBN 80-85885-90-5 HONZÁK, František, PEČENKA, Marek: Státy a jejich představitelé, Praha, Libri, 1998, ISBN 80-85983-45-1 [on-line]. WWW: RYCHLÍK, Jan: Nelehká cesta Bulharska do EU [on-line]. WWW: Encyklopedický slovník, Praha, Odeon, 1993, ISBN 80-207-0438-8 Oxfordský slovník světových dějin, Praha, Academia, 2005, ISBN 80-200-1054-8 Časopis 100 + 1 – 24/2007 [on-line]. WWW: Wikipedie, otevřená encyklopedie, WWW: Wikipedia, die freie Enzyklopädie, WWW: Encyklopedie CoJeCo, WWW: Materiály k předmětu 5HD213, WWW:


7

Velmocenská politika v letech

Recommend Documents