Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Ruské federace

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomie a sociálních věd

Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Ruské federace Bakalářská práce

Autor:

Anastasia Ponomarenko Bankovní management, Komerční bankovnictví

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Jan Šolta, CSc.

červen 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 29. června 2011

Anastasia Ponomarenko

-2-

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucí bakalářské práce Ing. Janu Šoltě, CSc. za cenné připomínky a odborné rady, které mi velmi pomohly k vypracování této práce.

-3-

Anotace Práce se zabývá vývojem ekonomiky a hospodářské politiky Ruské federace. V práci bude popsána situace po rozpadu Sovětského svazu, jeho důvody a důsledky. Podrobně budou probrány tržní reformy roku 1991-1992. V poslední části bude formou srovnávacích tabulek provedena analýza základních ekonomických veličin s cílem prozkoumat vývoj ekonomiky Ruské federace. Annotation This work deals with development economics and economic policy of the Russian Federation. The thesis will describe situation after the collapse of the Soviet Union, its causes and consequences. More detail will be provided market reforms in 1991-1992. The last part of this work carries out an analysis for fundamental economic values in the form of comparative tables to examine the economic development of the Russian Federation.

-4-

Obsah Úvod.......................................................................................................................................................6 1.Situace po rozpadu SSSR........................................................... 7 1.1Důvody rozpadu SSSR...................................................................................... 7 1.2Dokončení zhroucení a likvidaci sovětských mocenských struktur ................. 9 1.3Důsledky zhroucení Sovětského svazu do Ruské federace. ........................... 10

2.Vývoj samostatné ekonomiky Ruské federace. ..................... 12 2.1Liberalizace ..................................................................................................... 13 2.2Privatizace ....................................................................................................... 15 2.3Ekonomická krize ........................................................................................... 22

3.Vyvoj zakladnich ekonomickych velicin................................... 27 3.1Růst ekonomiky .............................................................................................. 27 3.2Zaměstnanost................................................................................................... 30 3.3Inflace .............................................................................................................. 33 3.4Vyrovnané vztahy se zahraničím. ................................................................... 37 Seznam použité literatury ................................................................................. 47 Internetové zdroje .............................................................................................. 47 Seznam tabulek................................................................................................... 47 Seznam obrázků .................................................................................... 48 -5-

Úvod

Téma této bakalářské práce je „Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Ruské federace―. Ekonomika je z mého pohledu velice zajímavá a neustále se vyvíjí a transformuje po celém světě. Jedná se především o vědu, která zkoumá chování subjektu, které se projevuje ekonomicky. Otázka ekonomiky v době Sovětského svazu souvisí s potřebou analýzy efektivity hospodářské politiky minulých let pro zajištění budoucího rozvoje státu. Jednoduše řešeno je nutné poznat historii rozvoje ekonomiky, aby bylo možné předpovídat její další vývoj. Vybrala jsem si toto téma, protože jsem se narodila v době rozpadu Sovětského svazu. V dnešní době se zabývám ekonomikou a proto bych chtěla pochopit situaci, která vznikla v Rusku v letech 1992-2005. Cílem práce je popsat vývoj utváření ekonomiky po rozpadu SSSR a analyzovat přístupy hospodářské politiky v tomto období. V první části popíšu situaci po rozpadu SSSR. Uvedu důvody, které způsobily rozpad Sovětského Svazu a dále důsledky vytváření Ruské federace. Ve druhé části se zaměřím na to, jakým způsobem se utvářela samostatná ekonomika a zároveň se podívám na reformy liberalizace a privatizace, které zpracoval E.Gajdar, což podmínilo vznik tržní ekonomiky. Následující krize v ekonomice od roku 1998 vedla nakonec k jejímu růstu, o čemž budu hovořit v poslední části bakalářské práce. Tato závěrečná část je zaměřena především na vývoj základních ekonomických veličin, kterými jsou hrubý domácí produkt, úroveň zaměstnanosti, inflace a zahraniční obchod. Na základě těchto veličin se pokusím srovnat mezinárodní a ruskou ekonomiku.

-6-

1.Situace po rozpadu SSSR V této kapitole proskoumáme situaci po rozpadu Sovětského svazu.

1.1Důvody rozpadu SSSR Svaz sovětských socialistických republik byl svazový stát, který existoval od 29.prosince 1922

do

26.prosince

1991

na

území

dvou

světadílů –

Evropy

a

Asie.

SSSR obsadil šestou část obyvatelné země a jednalo se o rozlohou největší státní útvar v dějinách lidstva. Sovětský svaz se rozkládal na svazové republiky (v různých letech od 4 do 16 republik), které podle Ústavy byly suverénními státy a každá svazová republika byla volná vystoupit ze Svazu. Od počátku 80. let občané Ruska začali mít různé sociální problémy: vznikly kupony na nákup jídla a tím pádem i dlouhé fronty, byl naprostý zmatek veřejných financí. V roce 1985 Gorbačov byl zvolen generálním tajemníkem KSSS a začalo se znovu mluvit o trhové ekonomice. Po jeho zvolení byly umožneny nájemné vztahy, dochází ke vzniku kooperativů, rozvíjelo se podnikatelství. Je nutno říct, že ekonomika se kvantitativně rozvíjela, zatímco další vývoj se zastavil. Na konci 80. let Sovětský svaz nezvládal narůstající problémy. Uvedeme některé z nich: -

obrovské výdaje na obranu státu, které byly v té době ale velmi vyčerpávající

-

neefektivní fungování ekonomiky: upřednostnění rozvoje těžkého a zbrojního průmyslu

-

úpadek cen na ropu, plyn a minerální hnojivo, které dávaly velké příjmy

-

Závislost na dovozu zrna

-

Válka v Afghánistánu a Černobylská havárie, které vyžadovaly obrovské materiální zdroje;

-

Zprostředkování miliardových nenávratných půjček desítkám různých zemí;

-

Neefektivní správní systém a využití pracovních sil;

-

Neschopnost vlády rychle a profesionálně reorganizovat ekonomiku jako ve výspělých státech. Například v Číně, Singapuru a Jižní Koreje;

-

Nespokojenost populace s životní úrovni

-

Degradace a následný rozpad jediné vládnoucí strany. -7-

Politickou

a

ekonomickou situaci

v

SSSR do

konce roku

1991 lze

označit

za katastrofální. Za jeden rok se národní důchod snížil o více, než 11% , hrubý vnitrozemský produkt - o 13%, průmyslová výroba - o 2,8%, zemědělství - 4,5%, ropa a uhlí - o 11%, surové železo 17%, výroba potravin - více než 10%. Sklizeň zrna snížila se o 24%, a jeho zakoupení –o 34%. Výrazně se snížil obrat zahraničního obchodu - 37%, zatímco vývoz klesl o 35%, dovoz o 46%. Výrazně se zvýšily finanční ukazatele. Zisk z podniků se zvýšil o 1,9 krát; dvakrát se zvýšily finanční příjmy populace, penežní emise - 4,4 krát. Spotřebitelské ceny se zvýšily více než

dvojnásobně (o 101,2%),

což

nebylo typické

pro socialistické

hospodářství - před

rokem nárůst cen činil pouze 5%. A to všechno - na pozadí absence omezení poptávky , která se v pozdějších letech stala hlavním faktorem hospodářského

poklesu. Kromě

toho, čerpaní peněz

do

ekonomiky

pokračovalo, dokonce i zesilovalo se. Značně negativní role v tomto hraje soupeření svazových a ruských mocenských orgánu, které soutěžily v přijetí nových sociálních

povinnosti, což

spočívalo v povzbuzení rozpočtového deficitu a financování nepromyšlených investičních programů. Vnější dluh se zvýšil o 76 miliard dolarů a vnitřní dluh - o 5,6 miliard dolarů. Zlaté a devizové rezervy výrazně klesly, a poprvé za dobu existenci zlatová zásoba činila méně než 300 tun (289,6 tuny od 1. ledna 1992). Nedostatek devizových příjmů na zaplacení vnějšího dluhu činil až 10 měsíců v roce 1991 (před vytvořením vlády Jelcinovy reformy Gajdar) 10,6 mld. Kč. Pro pokrytí tohoto deficitu, poslední svazová vláda prodala zlaté rezervy o 3,4 miliardy dolarů a promrhala finanční prostředky podniků, organizací, místních úřadů, které byly vedeny v účetnictví Vneshekonombank SSSR na 5,5 miliardy dolarů. Rychle se ztrácí kontrola nad finančními procesy i peněžním oběhem. Zesílí se proces dolarizace

ekonomiky

a

rostly

administrativní

omezení

meziregionálního

obchodu.

Bývalé sovětské republiky začaly zavádět skutečné substituty peněz (talony, zákaznické kupony, atd.), a v některých případech (Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva) i připrava na zavedení plnohodnotné národní měny. To všechno zvyšovalo peněžní nabídku a tlačílo ji do ruského území a tim zhoršovalo obtížnou finanční situaci. -8-

Schodek státního rozpočtu překročíl plánovaný v roce 1991 6-krát a dosáhl přibližně 21% HDP. Bývale sovětske republiky skutečně zastavily převod finančních prostředků do rozpočtu Evropské unie. Toto hodnocení deficitu v roce 1991 lze považovat za minimální. Podle hodnocení

Světové banky, které vycházely z poměru financování rozpočtového deficitu

(účetnictví podniků, úspory, saldo obchodní bilance běžného účtu externího) deficit ve výši 30,9% HDP1. Do kategorie deficitu se zahrnují téměř všechny druhy zboží. Zhoršil se poměr hotovosti úspor v inventáři (5-násobek ve srovnání s 1970 a více než 2-krát ve srovnání s 1985.). Zásoby v maloobchodě klesly Začal se

na rekordně nízkou

rozpadat Sovětský

demografické krize,

svaz, který

která vedla k

politické arény

se

konal na

nezávislosti

hodnotu.

začátku společné

15 republik SSSR a

jako nezávislých

hospodářské

a

vzniku globální

státu.

Po zhroucení

Sovětského svazu republiky bývalého Sovětského svazu, SNS2 a Pobaltíjsou predstavuji "postsovětsky prostor."

1.2Dokončení zhroucení a likvidaci sovětských mocenských struktur 25.prosince 1991 SSSR prezident Michail Gorbačov oznámil ukončení své činnosti jako prezidenta Sovětského svazu, podepsal dekret o skládání sil Nejvyššího velitele sovětských ozbrojených sil a předal kontrolu nad strategickými jadernými zbraní prezidentu Borisu Jelcinovi. Orgány SSSR jako

subjekty mezinárodního práva zanikly prosince 91. Rusko se

prohlásilo za pokračovatele Sovětského svazu v mezinárodních institucích, převzalo dluhy a pohledávky Sovětského svazu a prohlásilo se majitelem veškerého majetku SSSR v zahraničí. Zpočátku se předpokládalo, že každý stát bude sdílet odpovědnost zahraničních dluhu, a mít vlastní zájem na majetek bývalého Sovětského svazu.

Ale jen Rusko mohlo držet

své závazky

shodli,

v

dluhy bývalých Takové řešení

oblasti zahraničních sovětských

dluhu. Proto, brzy se

republik výměnou

umožnilo udržet svou

za vzdání

pozici na zahraničních

že Rusko by

převzalo

se kvůli podílu

na majetku.

finančních trzích,

zahraniční

infrastruktury a zajistit si důvěru potenciálních partnerů.

1

Russian Economic Reform. Crossing the Threshold of Structural Change. World Bank, 1992. Společenství nezávislých států (SNS) je organizace zahrnující 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu: Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. 2

-9-

Podle údajů RF, na konci roku 1991 závazky bývalého Sovětského svazu se odhadují na 93,7 miliardy a prostředky - 110,1 miliardy. Vklady Vnesheconombankbyly o 700 milionů dolarů. Touha distancovat od sovětské ekonomiky od roku 1989, která vstoupila do fáze akutní krize, postrčilo bývalé sovětské republiky k zavedení národních měn. Sovětský rubl je zachován pouze v RSFSR, ale hyperinflace (v cenách roku 1992 se zvýšil o 24 krát v následujících letech v průměru 10 krát za rok), je téměř kompletně zničil, to byl důvod pro výměnu Sovětského rublu v Rusku v roce 1993 . Od 26. července do 7. srpna 1993 v Rusku se konala konfiskační měnová reforma, během níž byly oběhu peněz z Ruska zabaveny státní pokladniční poukázky, státní banky. Reforma také vyřešila problém pro oddělení měnových systémů Ruska a dalších zemí SNS, použití rublu jako zákonné platidlo v domácí peněžní oběh. Během 1992-1993 téměř všechny

sovětské

republiky

zaváději

svou

vlastní

měnu.

Zhroucení Sovětského svazu také vedlo k rozpadu jednotné armády. Během prvních měsíců CIS vůdců hlavních sovětských republik zvažuje vytvoření jednotného ozbrojení sil SNS, ale tento vývoj neobdržel. Ministerstvo obrany SSSR sloužil jako vrchní velení ozbrojených sil Spojených CIS, před událostmi z října 1993. Až do května 1992, po rezignaci Michaila Gorbačova "jaderný kufřík", byl ministrem obrany SSSR Jevgenije Shaposhnikov. Nejprve přišlo ministerstvo války v SSSR v souladu se zákonem ", na ministerstva republikánské a státní výbory RSFSR" ze dne 14. července 1990, a byl nazýván "Státní výbor RSFSR z důvodů veřejné bezpečnosti a ve spolupráci s Ministerstvem obrany a KGB." V roce 1991 několikrát reformovaná. Ozbrojené síly Ruské federace vznikly na základě dekretu prezidenta Ruské federace Borise Jelcina na 07.05.1992 № 466 "O vytvoření ozbrojených sil Ruské federace." V souladu s touto

vyhláškou, nově

vytvořené ministerstvo

obrany Ruské

federace.

Dne 07.5.1992 Boris Jelcin převzal nejvyšší velitel ozbrojených sil Ruské federace.

1.3Důsledky zhroucení Sovětského svazu do Ruské federace. 12. června 1991 byl Boris Jelcin zvolen prezidentem RSFSR, obdržel 45.552.041 hlasů, což představuje 57,30 procenta z počtu voličů. Zhroucení Sovětského

svazu vedlo

k téměř okamžitému

jehostoupenci široký program reforem.Nejradikálnější byli první kroky:

-10-

zahájení Jelcina

a

-

V ekonomické

oblasti: liberalizaci cen 2.1.1992, ohlašoval

začátek "šokové terapie"; -

V politické

oblasti: zákaz Komunistické strany Sovětského svazu (listopad 1991),rozpuštění Nejvyšší rady (21. září - 4. října 1993). K ekonomickým problémům na začátku 1990 se přidala politická krize. V některých oblastech Ruska po rozpadu Sovětského svazu zesílila se paratistická nálada. Například v Čečensku nepoznali ruskou suverenitu na svém území. V Tatarstánu se chystali zavést vlastní měnu a odmítli platit daně do státního rozpočtu. Borius Jelcinovi se podařilo přesvědčit regionální vůdcí o podepsaní Federalní smlouvy dne 31. března 1992, byl podepsán prezidentem a vedoucími regionů (s výjimkou Republiky Tatarstán a Čečensko), a 10. dubna - je obsažena v ústavě RSFSR. Zhroucení Sovětského svazu přineslo zavedení nových nezávislých států a změnu státní příslušnosti, nahrazení sovětských pasů na národní. V Rusku, nahrazení sovětských pasů skončilo až v roce 2004. U některých post-sovětských zemí se založil vízový režim. Z bývalého Sovětského svazu, Rusko ponechává bezvízový režimu s následujícími státy: Arménie Ázerbájdžán (pobyt do 90 dnů) Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán (pobyt do 90 dnů) Moldavsko (pobyt do 90 dnů) Tádžikistánu (s uzbecké vízum) Uzbekistánu (tádžické vízum) Ukrajina (pobyt do 90 dnů). Po rozpadu Sovětského svazu existoval nejistota mezi hranicemi bývalých sovětských republik. Proces vymezení hranic táhnul až

do 2000s. Vymezení rusko-kazašské hranici

provedena až v roce 2005, estonsko-lotyšská hranice byla prakticky zničena v době vstupu ČR do EU.

-11-

Nedostatek hranice

mezi Ruskem

a

Ukrajinou v Kerčském průlivu vedlo ke

konfliktu ostrova Tuzla .Rozpory v hranicích vedly k územním požadavkům Estonska, Lotyšska a Ruska. Nicméně,

v roce 2007 byla podepsana smlouva

mezi Lotyšskem a Ruskem,

což vyřešilo všechny problémy.

2.Vývoj samostatné ekonomiky Ruské federace. Reformy v Rusku začaly v lednu 1992, ovšem postup řidili odborníci, kteří neměli žádnou zkušenost s reformami. Do čela řízení reforem se dostal Boris Jelcin, bývalý člen komunistické strany, a Jegor Gajdar, který předtím v letech 1990 až 1991 pracoval jako ředitel VŠ hospodářské politiky ústavu Akademie národního hospodářství. Oficiálními poradci byli jmenováni zahraniční odborníci jako Jeffrey Sachs z Harvardovy univerzity a Richard Layard z London School of Economics, a také švédský ekonom Anders Aslund, atd. V literatuře se často vyskytují protichůdné názory na vývoj ekonomických reforem v Rusku v letech 1991 až 1992. Takové hodnocení je nejednoznačné kvůli rozdílům v chápání ekonomické situace. Mnoho výzkumných pracovníků věří, že reformy Jegora Gajdara, neboli tzv. "šoková terapie", vedly ke katastrofálním následkům v ruské ekonomiky a vyústily v řadu společenských neduhů3. Jegor Gajdar v svých knihách ospravedlňuje sebe a své reformy. Píše, že reformy zabránily hospodářskému kolapsu, ba i občanské válce a diktatuře, dále přispěly ke stabilizaci ekonomiky, zformování nové třídy vlastníků a také k reformování tržních vztahů, takže nedošlo k sociální katastrofě4. Strategie a taktika reformy se ukázaly jako účinné, ekonomika se vyhnula kolapsu, více než bylo možného v letech 1992-1993. Ale přesto se reformy nedotkly toho, co bylo opravdu důležité – restrukturalizace ekonomiky, masivní investice, zmodernizování technické základny, vznik zdravé střední třídy. Reformy nebyly dodnes dovedeny do zdárného konce, byly jednoduše přerušeny.5 V polovině listopadu 1991 se Jelcin dostal do čela první vlády, která prováděla reformy v Rusku, a následně podepsal balíček deseti prezidentských dekretů a nařízení vlády, kterými plánoval realizovat konkrétní kroky směrem k tržnímu hospodářství. 3

L.I. Abalkin: Neispolzovannyj shans poltora goda v pravitelstve. Moskva 1991, s. 304, V.I. Vlasin: Ekonomika kracha. Chto dalshe? Saratov 1994, s 67. 4 J.T. Gajdar: Gosudarstvo I evoljucia. Kak otdelit sobtvennost ot vlasti I povysit blagosostojanie rossian. SanktPeterburg 1997, s. 145 5 J.T. Gajdar Anomalii ekonomicheskogo rosta. Moskva, 1997, s. 278

-12-

Podstatou reformy z let 1991 až 1992 jsou: Liberalizace cen Privatizace

2.1Liberalizace Liberalizace cen - prvek hospodářské politiky ruské vlády na počátku devadesátých let, který spočíval v uvolnění statního řízení v oblasti tvorby cen. V předchozích letech v sovětské ekonomice byly regulovány ceny naprosté většiny průmyslových výrobků (práce, služby). V roce 1991, vedla krize ke ztrátě kontroly nad růstem peněžní zásoby v ekonomice a pokračující pokles produkce k poklesu rozsahu tovární nabídky . Pokusy o postupný přechod od pevných cen na smluvní zdaleka neřešily problém. Do konce roku 1991 dosáhl poměr peněžní zásoby k produktové nabídce na trojnásobek úrovně v minulosti, což je důkaz o alarmující ekonomické nevyrovnanosti. To se projevilo rostoucím nedostatkem většiny zboží, zejména potravin ve velkých městech. Pro většinu odborníků bylo zcela zřejmé, že je nezbytné provést transformaci na tržní ekonomiku, což by vyžadovalo deregulaci cen. Předpokládalo se předat funkci tvorby cen přímo podnikatelským subjektům, čímž by byly stanoveny ceny na základě hospodářské soutěže, tedy odvozené ze současné nabídky a poptávky. Radikální liberalizace spotřebitelských cen byla provedena 2. ledna 1992 v souladu s vyhláškou RSFSR z 12 března 1991 č. 297 "o opatřeních k liberalizaci cen", u 90% maloobchodních cen, a 80% velkoobchodních cen bylo upuštěno od státní regulace. Cenová kontrola řady společensky významného spotřebního zboží a služeb (např. chléb, mléko, veřejná doprava) zůstala a dokonce u určitých služeb a zboží pokračuje dodnes. Zpočátku byly marže z těchto produktů omezeny, ale od březnu 1992 se uvolnilo i toto omezení. Liberalizace cen realizovaná v roce 1992 byla zaměřena na řešení některých problémů. Za prvé, to byla možnost omezit stav finanční nerovnováhy v ekonomice. Za druhé, liberalizace cen v krátkém období zlikvidovala finanční převisy vzniklé inflační měnové politice předchozích let. Za třetí, změny v relativních cenách umožnily efektivnější alokaci výrobních zdrojů. Za čtvrté, mechanismus volných cen pozitivně zapůsobil na vznik konkurence. Konečně, odstranění nedostatků ovlivnilo chování domácností tak, že se snížila poptávka, a zároveň to omezilo i ztráty při čekání ve frontách.

-13-

Následná liberalizace měnové politiky následovaná zavedením jednotného měnového kurzu (vnitřní směnitelnosti rublu) v létě roku 1992 vedla k poklesu dovozních dotací pro podniky. Otevření ekonomiky vůči zahraničním trhům bylo stejně důležitým elementem jako liberalizace cen. V poměrně krátkém období tak byl umožněna realizace spotřebitelského dovozu do Ruska a řešení problému stálého dificitu zboží, když toto řešení vychází z tržního základu. Hospodářské reformy v prvních měsících roku 1992 měly komplexní charakter. Vláda kladla důraz hlavně na zdravé veřejné finance. Šlo především o prudký pokles výdajů na obranu,což stimulovalo pozitivní strukturální posun směrem k demilitarizaci ekonomiky. V důsledku liberalizace cen se zrychlil celkový pokles výroby. Tento jev byl pozorován ve všech postkomunistických zemích. Hlavním faktorem takového prudkého poklesu v těchto zemích je umělý charakter ekonomického růstu, k němuž docházelo v posledních desetiletích socialismu a který byl založený na využívání přírodních zdrojů Sovětského svazu. Podstatným důvodem pro snížení objemu výroby bylo zařazení tržních mechanismů: omezení poptávky a zvýšení konkurence ze strany zahraničních výrobců. Cenová liberalizace odhalila nejen skutečné rozměry potlačené inflace, ale i skutečnou výši nadprodukce v socialistické ekonomice. Snížení spotřeby vlády je také nutné uvést mezi faktory, které určovaly velikost takového poklesu produkce. Pokles reálného objemu daní a fiskálních deficitů neměl stimulační účinek na výrobu, která se dále postupně klesala až do konce procesu finanční stabilizace v roce 1997. Mírné

zpomalení

poklesu

v

důsledku

úvěrový

infuzí

bylo

dočasné.

Z toho vyplývá, že pokles HDP v Rusku v období let 1992 až 1996 probíhal v důsledku strukturálních změn, bez ohledu na probíhající fiskální a měnové politiku, a proto mu nemělo být bráněno prostřednictvím státních zásahů. V prvních měsících reforem účinek komprese poptávky zesiloval díky všeobecnému narušení hospodářských vazeb, což vedlo k výraznému snížení dodávek. Přerušení spojení bylo nevyhnutelné, také kvůli nedostatečně vyvinutým tržním mechanismům a obtížnému vyhledávání osob. Snad právě proto nevynakládalo mnoho podnikových ředitelů žádné úsilí k vyhledávání nových dodavatelů a odběratelů. Většina podnikatelů prostě nebyla schopná adekvátně posoudit dopad probíhajících změn. Prudký nárůst cen v roce 1992 vedl k znehodnocení aktiv, což ovlivňovalo všechny podniky stejně. Jejich reakce na tento "šok", ukázala výrazné rozdíly v chování, schopnosti a motivaci managementu. Důsledkem liberalizace cen bylo pro většinu firem zvýšení barteru, který byl používán nejen kvůli deficitu peněžních prostředků, ale také za účelem daňového -14-

úniku. Pro mnoho podniků bylo zvyšování množství vzájemných neuhrazených pohledávek v roce 1992 do značné míry určeno nedokonalostí systému vzájemného vypořádání. V některých případech se dodávky uskutečňovaly setrvačností, bez ohodnocení vhodnosti zachování tradičních spojení. Určitou roli při zlepšování vzájemných pohledávek také hrála vysoká inflace, která vytvořila stimuly k umělému zpožďování plateb ze strany podniků, stejně tak jako ze strany finančních zprostředkovatelů. Reakcí hospodářských subjektů a státu na inflační šok v roce 1992 se projevil zásadní Podstatou je to, že pokud vláda nechce, aby podniky krachovaly, manažeři budou aktivně používat tuto pohnutku ve vlastním zájmu, k vlastnímu prospěchu. To vytváří situaci negativní selekce, která dává výhodu nejhorším firmám. Zejména vedení těchto společností odmítají restrukturalizaci výroby, a zároveň tyto podniky pokračují ve výrobě zastaralých výrobků a realizují nepeněžní vztahy výměny.

2.2Privatizace V druhém stupni transformace ekonomiky byla provedena privatizace, které byla přidělena primární role během reformování národního hospodářství. Privatizace v Rusku - převod státního majetku Ruské federace do soukromé vlastnictví, který proběhla v Rusku od roku 1990. Ve skutečnosti přípravy velkých privatizace začaly na podzim roku 1991. Od samého počátku, to, že privatizace je jedním z klíčových prvků ekonomické reformy, přinutilo v listopadu roku 1991 vládu, aby vypracovala privatizační legislativu, ale zároveň neměli reálnou možnost okamžitě převzít řízení provozu v průběhu privatizace. Jedním z rysů programu ekonomických reforem bylo nejprve provedeni liberalizace cen, a teprve poté oficiální privatizace. To mělo několik důvodů: -

Neschopnost čekat na velkou privatizaci, což sleduje klasický kanon (to znamená, že po mnoho let), v důsledku silného deficitu obchodního bilance v roce 1991;

-

V podmínkách neuvolněných cen byl jakýkoliv státní podnik v podstatě státní institucí k administrativnímu rozdělení nedostatkového zboží, což by ve výsledku vedlo bez volné ceny k vážným sociálním konfliktům; -15-

29. prosince 1991 ruský prezident podepsal dekret „na zrychlení privatizace státních a městských podniků―, podle něhož byl schválen projekt vytvořený na základě programu státní privatizace pro rok 1992. „Základním ustanovením programu privatizace státních a městských podniků v Ruské federaci v roce 1992." Realizace začala od 1. ledna 1992. Shrnutí situace na začátku privatizace: -

Nedostatek solventních obyvatel;

-

Nulový zájem zahraničních investorů;

-

Přítomnost více než 240.000 státních a komunálních podniků (to vyžadovalo obecný a standardní postup privatizace);

-

Potřeba co nejvyšší tempa právní privatizace (zpočátku) k omezení spontánní privatizace.

Důležitým výsledkem privatizace se stalo založení ekonomicko-právních mechanizmů a institucionální struktury. Zejména u (údaje za rok 1997): -

Podnikové sféry (více než 30 000 nl);

-

Trhu cenných papírů, včetně infrastruktury obchodování a sekundárního trhu akcií privatizovaných společností (tržní kapitalizace v září 1997 měla hodnotu více než 100 miliard dolarů);

-

Systému institucionálních investorů;

-

Sociální třídy, kterou lze nazvat vrstva vlastníků (asi 40 milionů akcionářů díky formální masové privatizace). Podle odhadů SPC a Ministerstva hospodářství Ruska, činil podíl veřejného sektoru na

HDP v roce 1994 38% a v roce 1996 23%. Podíl privatizovaných podniků, byl 37% a 39%, podíl soukromého podnikání 25% a 38%. Pro pochopení dynamiky privatizovaných podniků je třeba vzít v úvahu skutečnost, že do konce roku 1994 byly prakticky všechny hlavní ruské podniky transformovány na akciovou společnost, proto se podíl podnikového sektoru na HDP nemohl výrazně změnit v roce 1995. -16-

Celková situace v oblasti privatizace od druhé poloviny roku 1994 do roku 1996 byla nejistá, podobně jako v roce 1991, kdy už byly dány rámcové zákony, ale zákonná privatizace teměř se nekonala zejména získala politický faktor (politickou vůli, pokud jde o politické nejistoty), kdy prudce zesílily lobbyistické touhy a také zesílil spontánní proces privatizace, kdy oficiální prohlášení nemělo reálnou bází. V letech 1992 až 1994, bylo v procesu privatizace ignorováno investiční zaměření prodeje podniků snadno odůvodněno kuponovým modelem6, podřízeny jiným cílům. Nicméně na začátku nové etapy bylo měnové dilema "investice-rozpočet" jasně vyřešeno v letech 1995 a 1996 ve prospěch rozpočtu. Toto bylo kvůli krátkodobým politickým motivům řešením krátkého taktické úkolu. Kritériem pro výběr hlavní metody prodeje, bez ohledu na odvětví a region bylo maximalizovaní příjmů federálního rozpočtu.

Tabulka č. 1: Základní ukazatele privatizace v Rusku Kumulovaný úhrn s1.01.1992 roku 1. Státní podniky nezávislé rovnováze 2. Podaných žádostí (jednotky) 3. Odmitnuto (jednotky) 4. Aplikace jsou v plném proudu (zařízení) 5. Realizovaných aplikací (jednotky) 6. Prodejní ceny nemovitosti 7.Hodnota majetku v realizovaných aplikací (v mld. rublů. Ve starých ceny) 8. Státní podniky, které byly převedeny na akciové společnosti, jejichž akcie byly uváděny na trh (jednotky) 9. Státní podniky, které byly převedeny na akciové společnosti, jejichž akcie jsou uváděny na trh (jednotky) Pramen: http://gosimno.ru/

k 1.01. 1993

k 1.01. 1994

k 1.07. 1994

k 1.01. 1995

k 1.01. 1996

k 1.01. 1997

k 1.01. 1998

204998 102330 5390 46628

156635 125492 9985 24992

138619 137501 11488 19308

126846 143968 12317 17491

90778 147795 13295 13214

89018 149008 13642 12327

88264 155660 15607 10305

46815

88577

103796

112625

118797

123744

126825

57

752

1107

1867

2510

3230

5723

193

653

958

1092

1618

2205

2875

2376

14073

20298

24048

27040

29882

30900

22216

20886

20606

16826

14663

14115

11885

13868

14978

15658

12806

12198

11844

10413

6

Kupónová privatizace je privatizační metoda, při které občané státu dostanou možnost levného nákupu, případně obdrží zdarma tzv. kupónové knížky s určitým počtem tzv. kupónů, za které mohou následně získat vlastnický podíl v kterékoliv státem vlastněné společnosti, která je státními orgány do kupónové privatizace uvolněna.

-17-

Tabulka č. 2: Federální rozpočet, příjmy z privatizace v letech 1995 – 1997 Druhy příjmů 1. Prodej pozemků 1105 * 1081 (mld. rublů) 1.1. Akcie akciových společností 1.2. Společnosti, které nejsou veřejné obchodní společnosti 2. Dividendy (mld. rublů) 3. Pronájem majetku státu (v mld. rublů). 4. Převodu akcií do zástavy (v mld. rublů). 5. . Splacení dluhů před rozpočtem AS, jejichž akcie jsou zastaveny nebo prodány v investičních nabídkách (v mld. rublů). 6. Dluhopisy ropné společnost "Lukoil" (v mld. rublů) 7. Prodej podniků (v mld. rublů) 8. Prodej nemovitostí 9. Prodej pozemků 10. Ostatní Celkem (mld. rublů) Pramen: http://www.gks.ru/

Skutečný příjem v roce 1995 1105 -

Skutečný příjem v roce 1996 1081 1076 5

Skutečný příjem v roce 1996 15646 26

92,8 116,7 3573,7

3 -

407 305 -

887,6

-

-

7319,4

39 24 33 352 1532

168 67 46 542 18 654

1543,5

Jak můžeme vidět z Tabulky č. 1, která se vyznačuje stabilní a trvale snižovanou mírou náboru nových objektů v tomto procesu. Nejintenzivnější dobrovolné privatizace (alespoň dle podání žádosti), probíhaly v roce 1993. V letech 1994 až 1997 můžeme vidět snížení počtu nových objektů. Podle ministerstva státního majetku Ruské federace, se v roce 1997 v soukromém sektoru "přesunulo" asi 3000 společností (v roce 1995 – 6000, v roce 1996 – 5000). V důsledku toho bylo od 1. ledna 1998 v sektoru privatizovaných firem kolem 127 tisíc společností (ve srovnání s 124 tisíci společností na začátku roku 1997). V letech 1995 až 1997 bylo charakteristické použití různých nestandardních metod privatizace, jako například zástavní aukce, převod federálních akcií v regionech pro pokryti federálního dluhu, konverze dluhů do cenných papírů, atd .To bylo spojené s mnoha faktory: -

Neúspěšná peněžní privatizace v letech 1995 a 1996

-

Společný zájem vlády (zvýšení příjmů státního rozpočtu) a řady bank (kontrola v průmyslových a těžebních korporacích)

-

Obrovská zadluženost podniků vůči státu

-18-

-

Vznik nové války o vlastnictví mezi velkými finančními a průmyslovými skupinami v Rusku. V jistém smyslu tato situace ovlivnila rychlé (ve srovnání s praxí v minulosti) zavedení

nového zákona o privatizaci. Vláda zaměřená na příjmy z "individuálních projektů" (za podmínek, které vlastně stanoví výkonná moc), se vyhýbala další konfrontaci s Dumou ohledně obecného rámci privatizačního procesu. Formální zákaz privatizace půdy podniků (nebo spíše obvyklé odkazy na jiné federální zákony) také nebyl kamenem úrazu, protože tento postup mohl ještě být proveden podle příslušných dekretu prezidenta RF. Oficiálně zákon7 nabyl platnosti dne 2. srpna 1997. Mezi hlavní inovace patří: -

Důraz (už v titulu) není na společnosti a majetku (majetkové účasti státu);

-

Privatizace (deregulace) již není povinná každoroční plánovanou událost vlády a provedená v souladu s plánem prací a s každoročně Dumou schvalovaným programem;

-

V privatizačním programu musí být seznam objektů v rámci privatizace za daný rok (v závislosti na aktuální situaci), a seznam strategických podniků, a dále privatizace, které jsou zakázány (mohou být privatizovány pouze v souladu s federálním zákonem);

-

Rozšířená sada metod privatizace

-

Cena majetkových komplexů je definována společně na základě základního kapitálu, účetní rovnováhy a tržní hodnoty;

-

Zavedeny komerční konkursy s investičními podmínkami, investiční konkursy jsou zrušeny

-

Byl obnoven pojem „leasing― a „tržní hodnota―. Nový zákon měl velký význam. Praxe ukazuje, že i zmínka o možnosti přijetí toho či

onoho normativního aktu má většinou přímý vliv na očekávání ekonomických subjektů (investorů).

7

Oficiálně nový zákon "o privatizaci státního majetku a základech privatizace obecního majetku Ruské federace" (č. 123 – FZ, podepsal prezident Ruské federace 21.července 1997)

-19-

Je třeba poznamenat, že šlo o novou etapu boje o zachování kontroly v některých odvětvích ekonomiky, která má značně zesílila se začátkem jednání ve vládě ohledně varianty prodeje federálních balíků akcii. Jak můžeme vidět, masivní prodej ze zbývajících státních balíků akcii nepřinesl a nemohl přinést výrazné rozpočtové příjmy. V roce 1995 a 1996 bylo získané poměrně malá částka ve výši 1 bilionu rublů. V souladu s upraveným plánovaným příjmem federálního rozpočtu na rok 1995 (zákon ze dne 27. prosince 1995), příjmy z prodeje majetku musely být 4785,4 mld. rublů, při celkovém plánovaném příjmu ve výši 4991,8 mld. rublů. Formálně byl tento rozpočet vypracován na úkor zástavní aukcí, které dohromady jako příjmy z privatizace tvořily ve federální rozpočtu 70,8%. Dle rozpočtu na rok 1996 činily příjmy z privatizace 12,3 bilionů rublů. GKI věřil realistickému odhadu ve výši 8,5 bilionu rublů. Výsledek byl zcela rozdílný – 1,032 billion rublu. V návaznosti na rok 1996 zvažovala vláda privatizaci v roce 1997 jako prostředek k řešení rozpočtových problémů. Zkušenosti z minulých let ukázaly pro rozpočet extrémně nízkou účinnost masivního prodeje v "peněžní" privatizace a tak bylo rozhodnuto, aby příjmy vznikly z několika velkých obchodů. V tomto ohledu si někteří pozorovatelé stále mylně spojují novou etapu s pojmem "osobní projekt" po zahájení peněžní a kuponový etapy privatizace. Ve výsledku má komplex opatření zaměřených na privatizaci zvláštní význam pro země, regiony nebo odvětví federálního majetku a zajišťuje nezávislý odhad předprodejní ceny majetku. Hlavním cílem jednotlivých projektů je maximalizovat federální příjmy, přilákat

investice

a

také

zvýšit

efektivitu

privatizovaného

majetku.

4,1 bilionů z prodeje státního majetku. Podle zákona "O federálním rozpočtu na rok 1997" bylo z příjmů z privatizace do příjmů federálního rozpočtu určeno na 6,5 bilionu rublů, včetně 2,3 bilionu na dividendách a na nájem. Vzhledem k tomu, mnoho výhod z dividend a nájemného je určeno pro řadu významných společností (Gazprom, Lukoil, UES Ruska) a některých ministerstev (Ministerstvo železnic, Minoboronprom, atd.), druhý údaj je naprosto nereálný.

-20-

Přesto, jak ukazují výsledky roku 1997 kvůli několika velkým transakcim federální rozpočet převyšoval úkol privatizace téměř trojnásobně. Proto na konci roku 1997 celkové příjmy z privatizace činily 23,7 bilionu rublů, z nichž 18,654 bilionu rublů obdržel federální rozpočet (dle plánu - 6,525 bilionu, včetně prodeje 4,179 bilionu). Jak se dalo očekávat, jiné zdroje (kromě velkých projektů), zatím nepřinesli konkrétní příjmy: z pronájmu federálního majetku příjem v roce 1997 činil 305 miliard rublů (1939000000000dolarů proti plánu), přijaté na veřejné akciové dividendy-407 miliard rublů (proti planovaných 270 miliard ). V letech 1999-2003. Privatizace jako prvek ekonomické reformy není tak naléhavé. To platí jak pro jeho roli jako páteř (velmi důležité pro první polovinu 90. let.) a orientace rozpočtové privatizace prodeje (s různou mírou úspěšnosti dominoval ve druhé polovině 90. let.). Proces privatizace v pádu role vývoje v tranzitivních ekonomikách se cítil zejména

na

zvýšení

aktivity

od

roku

1999,

kritiky

aplikované

modelů.

Pokud jde o další systémové reformy, privatizaci vytvářela jasně danou cestu k corporate governance a restrukturalizaci privatizovaných podniků. Pokud jde o příjmy státního rozpočtu základu (v roce 1999 - financování deficitu státního rozpočtu), přešel do popředí problém racionalizace a efektivnosti hospodaření s majetkem státu. Investiční složka privatizačních transakcí se tradičně blíží nule. Jedním z výsledků privatizace v Rusku je vznik země oligarchů. V roce 2000 bylo osm miliardářů v Rusku. Na začátku roku 2005 bylo v Rusku 27 světoznámých oligarchů, jejichž majetek dohromady činil 100 miliard dolarů. „Shrneme-li výsledky privatizace, lze říci, že privatizace vedla k tomu, že v Rusku, společnost, v níž platilo, že "méně než 10% ruských rodin má mezi sebou rozdělených až 90% národního důchodu", ke konci roku 1998 byla privatizováno 131 700 podniků v zemi, což bylo 92% z celkového počtu firem privatizovaných v letech 1992 - 2005. Většina firem je již v současné době v majetku soukromého sektoru.‖8 Mnoho

velkých

ruských

společností

je

již

registrovaných

v

zahraničí.

„Ano, máme-li hovořit o velkém průmyslu, 95% z toho všeho je v zahraniční jurisdikci. Co se týká hlavních ruských podniků: průmysl, banky a všechno ostatní – jde o cizí jurisdikci, to je pravda. To znamená, že sice jde o jména ruských občanů, ale oni mají něco na Kypru nebo Gibraltaru, nebo v Lucembursku, ale toto "něco" už vlastní podnikání v Rusku.

8

www.finam.fm.

-21-

Dále se opakovaně zvýšil počet společných podniků a organizací se zahraniční majetkovou účastí. Významná část zisku z těchto podniků jde do zahraničí. Podíl státních a komunálních podniků na celkové průmyslové produkci od roku 1995 prudce poklesl, v roce 2005 představoval pouze 6%.

2.3Ekonomická krize Ekonomická krize v roce 1998 byla jednou z nejhorších hospodářských krizí v historii Ruska. Hlavní důvody selhání byly: - obrovský státní dluh Ruska, vytvořený mimo jiné zhroucením asijských ekonomik, - krize likvidity, - pokles světových cen energetických zdrojů a surové kůže, což tvořilo základ ruského exportu, - populistická ekonomická a hospodářská politika, - stavba „pyramid― za krátkodobé státní dluhopisy. Vzhledem k těmto faktorům byla ekonomika Ruska hodně zranitelná. Default byl ohlášen 17.srpna 1998. Zvláštní význam mají události ze srpna 1998 zejména díky tomu, že k nim došlo v době, kdy se zdálo, že post-komunistická krize byla z velké části překonána, když v roce 1997 poprvé od ekonomické reformy v letech 1991 až 1992 nastal alespoň mírný, ale stále růst HDP a průmyslové výroby. Dokonce i politická situace se začala stabilizovat. Situace v září 1997 byla příznivá pro ruské finanční trhy (vážený průměrný výnos na GKO9, OFZ na trhu poklesl na úroveň 20% ročně, RTS-1 byl asi 500 bodů), což umožnilo prezidentu Jelcinovi prohlásit, že Rusko, do roku 1999 odmítne finanční pomoc poskytovanou MMF (řeč byla také o přípravné pracích pro redenominaci rublu). Nicméně, dne 27. října 1997 index Dow Jones Industrial Average poklesl na rekordní hodnotu 554 bodů, a toto datum je někdy považován za začátek finanční krize v Rusku. Události v Asii a Rusku v letech 1997 až 1998 byly názorným příkladem vzniku nové povahy interakce prvků globálního finančního systému. 9

státní krátkodobé obligace

-22-

Již během prvního týdne krize, se vážený průměrný výnos na trhu pro státní dluh zvýšil z 22% na 28% ročně. Objemy obchodování následně vzrostly. Ve stejné době došlo k prudkému poklesu cen ruských eurobondů. Aby bylo možné držet úrokové sazby na relativně nízké úrovní, RF Centrální banka začala zvyšovat svůj podíl na GKO. Dne 11. listopadu 1997 centrální banka zvýšila refinanční sazbu z 21% na 28%, což ani tak nestačilo k zajištění rovnováhy na trhu státního dluhu. Intervence na trhu GKO dovolila bance Ruska zabraňovat zvyšování sazeb na více než 30% do posledního listopadového týdne. Nicméně, zvýšená poptávka po zahraniční měně ze strany nerezidentů, kteří prodali své balíčky vládních dluhopisů, vedla k rychlému poklesu rezerv a ohrozila stabilitu kurzové politiky. V listopadu byly devizový rezervy centrální banky sníženy z 22,9 miliardy dolaru na 16,8 miliardy dolarů. Listopadová ztráta zásob vyústila v prudký nárůst podílu krátkodobého dluhu na mezinárodních rezervách. Obrázek č. 1: Sazba refinancovaní Centrální Banky RF v roce 1997-1998

СтавкарефинансированияЦБРФв1997-1998гг.

160% 140% 120% 100% 80% 60% 40%

Pramen: http://www.cbr.ru/

Obrázek č. 2: Vztah kratkodobeho státniho dluha vůči devizových a zlatých rezerv

-23-

12.09.98

24.07.98

04.06.98

15.04.98

24.02.98

05.01.98

16.11.97

27.09.97

08.08.97

19.06.97

30.04.97

11.03.97

01.12.96

0%

20.01.97

20%

31.8.98

30.6.98

30.4.98

28.2.98

31.12.97

31.10.97

31.8.97

30.6.97

30.4.97

28.2.97

31.12.96

Отношениекраткосрочногогосударственногодолгак золото-валютнымрезервам 3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0

Pr amen: http://www.cbr.ru/

Nyní můžeme říct, že Centralní Banka Ruska by neměla držet nízký úroveň úrokových sazeb v GKO-OFZ trhu, bylo nutné, aby se zabránilo jejich růstu před založením tržní rovnováhy. Pomocí včasného a výrazného zvýšení refinancování s odpovídajícím zvýšením úrokových sazeb z vládních cenných papírů by útok na ruský rubl mohl být mnohem méně intenzivní. Kromě nedostatečné politikou centrální banky, ani vláda neměla žádný konkrétní program ke snížení veřejných výdajů a deficitu státního rozpočtu. Dalším faktorem, který zhoršoval situaci na finančních trzích, byly změny v sestavě vlády provedené na konci listopadu 1997. Investoři ztratili víru ve schopnost výkonné moci provést smysluplné úpravy fiskální politiky. V posledním listopadovém týdnu roku 1997 centrální banka ztratila o více než čtvrtinu devizových rezerv, dále se vzdala snahy udržet nízké úrokové sazby a odešela z GKO-OFZ trhu. Vážený průměr výnosů vládních závazků zvýšil o 40% ročně. V lednu 1998 došlo k výraznému poklesu cen ruských cenných papírů ve výši 30%. Obecný pokles RTS-1 od 6. října 1997 do konce ledna dosáhla 50,9%. V důsledku odlivu portfoliových investic z Ruska, což dále zvyšovalo tlak na kurz rublu, došlo k rychlému nárůstu úředního směnného kurzu amerického dolaru, což dále vedlo k růstu

-24-

cen. Lednové pokusy centrální banky urychlit znehodnocení rublu vyústilo v prudké zvýšení úrokových sazeb na trhu GKO. V únoru až dubnu 1998 nastalo na trzích období relativní stability. Velmi pozitivní vývoj byl výsledkem řady kroků prezidenta a vlády, kteří vnesli světlo do dalšího vývoje hospodářské politiky. Zejména prezident se podílel na zpřísnění fiskální politiky a plánech k dosažení primárního přebytku federálního rozpočtu v roce 1998. Vláda vytvořila po provedení obměny "12 hlavních opatření hospodářské a sociální politiky." Tento dokument definuje osobní odpovědnost všech členů vlády a zástupců prezidentské administrativy při provádění činností souvisejících se zlepšení rozpočtové politiky, a které by vedly k normalizaci situace s úhradou nedoplatků mezd, apod. Došlo k řadě dalších akcí, což bylo pozitivním signálem pro investory. V únoru MMF schválil tříleté prodloužení úvěrů na jeden rok v Rusku. Michel Camdessus naznačil, že Rusko dostane další úvěr ve výši 700 milionů dolarů, a pokud budou všechny smlouvy dodrženy, bude moci získávat půjčky až do roku 2000. Dne 24. února Rusko a Spojené království plně souhlasí s podmínkami restrukturalizace ruského dluhu u Pařížského klubu. Centrální událostí tohoto období byla změna vlády: 23. března prezident odmítl kabinet ministrů Viktora Černomyrdina a nominoval Sergeje Kirijenka jako úřadujícího premiéra. Mezi květnem a srpnem 1998 vyvrcholila krize: default, kolaps rublu, a to se všemi sociálně-politickými a ekonomickými důsledky. Na 90-dnů bylo zastaveno plnění závazků z půjček cizincům, dále transakce na trhu a hypoteční operace. Nákup a prodej GKO byl taktéž přerušen. Současně s pozastavení plateb na GKO centrální banka přechází na plovoucího kurzu v hranicích pásma směnného kurzu 6 až 9,5 rublů kvůlí dolaru. Kurz dolaru klesl na polovinu. Ve stejný den banky zastavily vydávání vkladů. CBR vydala prohlášení, v němž vysvětlila, že "problém bankovního systému Ruska je, že závazky většiny bank, a to zejména velkých, denominovány v měnách a majetku - v rublech. V případě znehodnocení a jejich očekávané velké díry v rozvaze, nejsou srovnatelné s objemem forwardové závazky. " Ke konci roku 1998 vznikla v zemi následující situace: Hrubý domácí produkt za rok se snížil v porovnání s rokem 1997 o 5,3%, průmyslová produkce byla meziměsíčně nižší o 5,2%. Inflace v roce 1998 byla 84%. Výsledkem bylo, že oficiální směnný kurz dolaru vzrostl z 5.96 -25-

rublu za dolar na 20,62 rublů / dolar. Dále obecně platí, že se v roce 1998 rezervy zlata a valut CBR snížily zhruba o 31,3% na 5,5 miliardy amerických dolarů (17 784 - 12 223 milionů dolarů, tj. 31,3%). Daňové příjmy státního sektoru se snížily z 36% HDP v roce 1997 na 31,9% HDP v roce 1998. Celkové příjmy dosáhly 40,5% a 35,5% HDP. Avšak vzhledem k selhání vlády ve snaze o vrácení většiny domácího dluhu a omezení vedlejších úroků poklesly federální výdaje o 9,2 procentního bodu. Rozpočtový schodek se snížil z 7,4% HDP na 3% HDP. Devalvace rublu a zmrazení domácího vládního dluhu zhoršily problémy ruských bank, které se nahromadily v důsledku systémových nedostatků spojených s domácím bankovním systém a souvisejícím státním protekcionismem, nízkou kvalitou managementu, přijetím vysokého rizika směnného kurzu, apod. V období srpna až září krize zasáhla cely bankovní systém. Platby mezi podniky a také jejich placení daní byly v problémových bankách zpožděno. Na trhu prakticky přestal existovat mezibankovní úvěr. Populace začala vybírat své vklady z bank. Během druhé poloviny roku 1998 centrální banka zrušila licenci 77 bankám, včetně Inkombank (v Rusku jde o největší soukromou banku), ICB, Mosbusinessbank a několik dalších, které byly před srpnem roku 1998 v žebříčku prvních sto ruských bank podle kapitálu. Odhad krize byl překonán během několika měsíců, ale důvěra v bankovním systému nebylo možné obnovit až do roku 2000. V období od července do října 1998 se nominální hodnoty vkladů do obchodních bank se snížily o 18,6% (z 167,2 až 136,1 miliardy rublů). V reálném vyjádření to odpovídá snížení vkladů o téměř na 46%. Až do konce prosince roku 1998 byl nominální růst vkladů mírně vyšší než 3,6%. Proto se obecně od července do prosince roku 1998 vklady domácností se snížily o 15,6% (jmenovitý objem) a 52,4% (v reálném vyjádření). Podíl vkladů v Spořitelně Ruska na celkových vkladech se zvýšil z 76,7% na 83,5%. Finanční krize také vedla k prudkému poklesu životní úrovně. Podíl chudých lidí překročí 38%, což se promítlo v růstu sociálního napětí ve společnosti, které se projevilo zejména zvýšení počtu nepokojů. Ale na konci roku 1998, kdy se vládě podařilo splatit část dluhu na mzdách a sociálních dávkách vůči veřejnosti, se trochu zlepšila společensko-politická situace v zemi. Podle odborníků měla krize v roce 1998 pozitivní vliv pro zlepšení konkurenceschopnosti ruské ekonomiky. Vzhledem k devalvaci rublu ceny dováženého zboží v zemi prudce vzrostly, zatímco ceny domácího zboží v zahraničí klesly, což umožnilo vývozcům proniknout na trhy, kam se dřív nedostali. Krize roku 1998 dala šanci ukázat sílu domácího průmyslu, při omezení -26-

dovozu a zvýšené možnosti vývozu. Ve věci veřejné politiky finanční krize přinutila úředníky k více odpovědnému přístupu k rozpočtu. Malé a střední podniky mohly realizovat své plány a začaly se tak rozvíjet ve velké podniky. Hlavním výsledkem krize v roce 1998 by bylo možné určit opuštění surovinového modelu a rozvoj dalších hospodářských odvětví, která byla před finanční krizí vytlačena dovozem.

3.Vyvoj zakladnich ekonomickych velicin. Účinnost těchto reforem v dobe 1992-2005 na trhu, se podíváme na z hlediska makroekonomických ukazatelů a zdraví ekonomiky - "Magic čtyřúhelník".

Magic čtyřúhelník se skládá ze čtyř hlavních makroekonomických ukazatelů:  Růst ekonomiky – ukazatelem je tempo růstu reálného HDP  Stabilní zaměstnanost – ukazatelem je míra nezaměstnanosti  Cenová stabilita – ukazatelem je míra inflace  Vyrovnané vztahy se zahraničím – ukazatelem je saldo platební balance

3.1Růst ekonomiky Ekonomický růst představuje zvýšení potenciálního GNP (HDP) a většinou se měří jako roční tempo růstu reálného GNP (nebo reálného potenciálního produktu) určité země. Hrubý domácí produkt (HDP, v mezinárodních pramenech GDP z anglického Gross Domestic Product) je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. Hrubý domácí produkt (HDP) vyjadřuje velikost ekonomiky. Změna HDP za určité období vyjadřuje rychlost hospodářského růstu země. HDP přepočtený na jednoho obyvatele lze použít jako hrubé měřítko životní úrovně a relativního bohatství společnosti. Přepočtem HDP na jednoho obyvatele se měří životní úroveň v jednotlivých zemích10.

10

http://www.miras.cz/

-27-

Tabulka č. 3: HDP 1991-2005

Ukazatele Hrubý domácí produkt, mld. rub. (19921997 gg .- bilionů rublů) HDP na obyvatele, rub. (1992-1997 gg .rublů) Tempo růstu HDP (ve stálých cenách) v procentech předchozího roku GDP-index deflátoru, v procentech předchozího roku Ukazatele Hrubý domácí produkt, mld. rub. (19921997 gg .- bilionů rublů) HDP na obyvatele, rub. (1992-1997 gg .rublů) Tempo růstu HDP (ve stálých cenách) v procentech předchozího roku GDP-index deflátoru, v procentech předchozího roku Ukazatele Hrubý domácí produkt, mld. rub. (19921997 gg .- bilionů rublů) HDP na obyvatele, rub. (1992-1997 gg .rublů) Tempo růstu HDP (ve stálých cenách) v procentech předchozího roku GDP-index deflátoru, v procentech předchozího roku

1991

1992

1993

1994

1995

1.4

19.0

172.0

611.0

1429.0

9.4

128.0

1155.0

4115.0

9628.0

95.0

85.5

91.3

87.3

95.9

228.6

1589.5

988.4

407.9

243.9

1996

1997

1998

1999

2000

2008.0

2343.0

2630.0

4823.0

7306.0

13552.0 15837.0 17807.0

32763.0

49835.0

96.4

101.4

94.7

106.4

110.0

145.8

115.1

118.6

172.5

137.6

2001

2002

2003

2004

2005

17027.2

21609.8

8944.0

10819.2 13208.2

61267.0 74457.9 91364.8 118391.4 150997.0 105.1

104.7

107.3

107.2

106.4

116.5

115.5

113.8

120.3

119.3

Pramen: http://www.gks.ru/

Posoudíme dynamiku HDP Ruska na grafu: Obrázek č. 3: Dynamika HDP -28-

Pramen: vlastní tvorba na základě http://www.gks.ru/

Na počátku 90. let kvůli zhroucení Sovětského svazu a náhlému přechodu k tržnímu hospodářství Rusko zasáhla hluboká deprese. V první polovině 90. let HDP Ruska výrazně poklesl. K tomuto poklesu přispěla řadu reforem Jegora Gajdara známých jako "šoková terapie". Jedním z důsledků "šokové terapie" byl pokles průmyslové a zemědělské výroby. Reformy uvrhly ekonomiku do doby primitivní akumulace kapitálu s charakteristickými rysy jako privatizace, korupce, podvody, spekulativní kapitál, což negativně ovlivnilo úroveň HDP Ruska. V letech 1991-1997 HPD pomalu roste, ale v roce 1998, když země porazila hospodářská krize, lze pozorovat poslední prudký pokles HDP Ruska. Mezi její hlavními důvody byly: -

obrovské státní dluhy Ruska, vytvořeny zhroucením asijských ekonomik,

-

krize likvidity,

-

nízké světové ceny surovin, které tvořily základ exportu Ruska,

-

stavba pyramid státních pokladničních poukázek (krátkodobé státní dluhopisy). Reálný růst HDP v Rusku byl zaznamenán až na začátku 21. století. Stalo se to díky

rostoucím cenám energií a exportovaných kovů. Na začátku 21. století podíl velkoobchodu a maloobchodu, těžby a výroby na HDP začal růst. Nicméně, podíl zemědělské a průmyslové výroby na HDP poklesl. Během krize v Ruské federaci HDP na obyvatele byl výrazně nižší než v roce 1990. Po krizi v roce 2002 nikdy nedosáhl úrovně roku 1990. -29-

Pokles HDP, průmyslové a zemědělské výroby v době hospodářské krize 20. století byly nejnáročnější pro Rusko. Ani první světová válka, ani Velká říjnová revoluce roku 1917 a druhá světová válka nevedly k tak výraznému poklesu HDP. Nejkonzervativnější odhad pro období krize – národní bohatství Ruska kleslo o více než polovinu, zhoršila se také účinnost jeho použití. Růst HDP začal v roce 2000, a to především díky růstu světových cen energií, kovů a ropy. Akademik Dmitrij Lvov, specialista v oblasti prognózování sociálně ekonomického vývoje přechodové ekonomiky, poukazuje na to, že "75% hodnot vytvořených v Rusku jsou původem z přírodních zdrojů. Naopak práce přinesla pouze 5% národního bohatství. Nicméně tato procenta nám dávají dvě třetiny všech vybraných daní. Zatímco ropa, zemní plyn, dřevo, kov aj. mohou dát pouze 13% daňových příjmů. "

3.2Zaměstnanost Za nezaměstnaného je v ekonomické teorii považována osoba schopná a ochotná pracovat, která však nemůže najít placené zaměstnání. Obecně se (dle metodiky Mezinárodní organizace práce) za nezaměstnaného považuje osoba, která: je starší patnácti let, aktivně hledá práci, je připravena k nástupu do práce do 14 dnů. Za vážný ekonomický problém je považována dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá práci déle než 1 rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do práce. Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ku všem osobám schopným pracovat (tedy zaměstnaným i nezaměstnaným).

-30-

Tabulka č. 4: Počet ekonomicky aktivních obyvatelů, zaměstnáních a nezaměstnaních (tisíc člověk)

1992

1995

1996

1997

Obyvatelstvo

148561

148291

148028

Ekonomicky aktivní obyvatelstvo

74946

70861

69660

147802 68079

Zaměstnaní v ekonomice

71068

64149

62928

60021

Nezaměstnaní-celkem

3877 1998

6712 1999

6732 2000

8058 2001

Obyvatelstvo

146890

146303

145649

Ekonomicky aktivní obyvatelstvo

147539 67339

72175

71464

70968

Zaměstnaní v ekonomice

58437

63082

64465

64664

Nezaměstnaní-celkem

8902 2002

9094 2003

6999 2004

6303 2005

Obyvatelstvo

144963

144168

143474

142753

Ekonomicky aktivní obyvatelstvo

71919

72391

72949

73431

Zaměstnaní v ekonomice

65766

66432

67274

68168

Nezaměstnaní-celkem

6153

5959

5674

5262

Pramen: http://www.gks.ru/

Podle Federální státní statistické služby průměrný roční počet zaměstnaných osob v ruském hospodářství se v 1992-2000 snížil o více než 5 milionů lidí. Mnozí vědci a politici předpokládali, že kvůli mladé tržní ekonomice masová nezaměstnanost vypukne hned po uplatnění reforem. Ještě v dubnu 1991 byl přijat Zákon o zaměstnanosti v RSFSR, podle něhož stát uznal právo každého občana RSFSR na vlastnictví schopností produktivně a tvořivě pracovat a zároveň přestal být zodpovědný za zajištění plné zaměstnanosti. Na druhou stranu vláda se zavázala zajistit finanční podporu (dávky v nezaměstnanosti) a sociální podporu (profesní rekvalifikaci, hledání volných pracovních míst pro nezaměstnané atd.) všech těch, kteří získali status oficiálně registrovaných nezaměstnaných. Po roce 1997 úroveň zaměstnání v Rusku klesla mnohem rychleji než míra poklesu HDP

-31-

Tabulka č. 5: Dynamika počtu zaměstnanosti a HDP v Rusku v letech 1992-1997 HDP ve stálých Počet cenách,% předchozího zaměstnanců,% předchozího roku roku 1 2 3 1992 86 98 1993 91 98 1994 87 97 1995 96 98 1996 95 98 1997 100 99 1992 — 1997 62 87

Sazby snížit pružnost pracovního poměru ke snížení HDP 4 0,14 0,22 0,25 0,50 0,33 0,34

Pramen: http://www.gks.ru/

Celkem se v období reforem zaměstnanost v Rusku snížila o 8,8 milionů lidí. Rychlý růst počtu registrovaných nezaměstnaných v roce 1992 (9,4 krát více) můžeme vysvětlit jak

prudkým poklesem HDP v "šokové" době reformy, tak i

statusovými

bonusy,

které dostávali

občane

se

některými materiálními a statutem

oficiálně

registrovaných nezaměstnaných. Tabulka č. 6: Dynamika počtu registrovaných nezaměstnaných osob v Rusku v průběhu reforem.

1 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998

Počet registrovaných nezaměstnaných (na začátku roku), tisíce lidí

Růst za rok, tisíce lidí

2 61,5 577,7 835,5 1635,8 2327,0 2506,0 1998,7

3 516,2 257,8 800,3 691,2 179,0 -507,3

Rostoucí počet registrovaných nezaměstnaných na 1% pokles HDP, tisíc lidí 4 36,9 28,6 66,7 172,8 29,8 - (*)

Pramen: http://www.minzdravsoc.ru/

V roce 1993, kdy pokles HDP byl 1,6 krát nižší než v roce 1992 a počet nezaměstnaných meziročně vzrostl pouze o 40%, zdálo se, že výhody nezaměstnanosti pro obyvatelé Ruska byly vyčerpány. V roce 1994 se tempo poklesu HDP zase zrychlilo. Jedním z důsledků stalo zvýšení absolutního i relativního ročního přírůstu počtu nezaměstnaných. Počet nezaměstnaných se zvýšil během roku o více než 800 tisíc, totiž téměř dvojnásobně. -32-

V letech 1995-1996 tempo poklesu se zpomalilo. Snížil se jak roční absolutní přírůst tak i relativní přírůst počtu registrovaných nezaměstnaných, které odpodívaly 6712 tis. (42%) a 6732 tis. lidí lidí. (7,7%). V

roce

1997 byl

zaznamenán

mírný nárůst HDP

a

počet registrovaných

nezaměstnaných se poprvé od začátku reforem snížil o více než 20%. Toto snížení bylo pozorováno ve většině regionů sub-federální úrovni: jen v 17 (19%) regionech se ten počet zvýšil, přičemž o více než 10% – v pouhých 5 regionech. Situace se zhorsila kvůli defaultu v roce 1998, během něhož mnoho společností nezvládaly znehodnocení peněz a proto zanikly. Od roku 2000 se ekonomika uzdravuje, výchozí úroveň zaměstnanosti se postupně začal růst a již ke konci roku 2005 je patrný nárůst zaměstnanosti o 3 milióny lidí. V průběhu reforem ruského hospodářství ruští reformátoři a jejich zahraniční konzultanti a poradce

byli zaměřeni na rychlou privatizaci státních podniků, zatímco průmysl upadal,

nevytvářely se nová pracovní místa aj. Průmyslový stát se přeměnil v zemi surovin a tržní ekonomiky. Z tabulky vidíme, že za 10 let počet obyvatel v Rusku vzrostl o 4,5 milionů lidí, avšak počet zaměstnanců v průmyslu, stavebnictví a zemědělství značně klesl. Např. počet zaměstnanců v průmyslu během období reforem klesl o 8 milionů lidí, totiž více než o třetinu Naopak se výrazně zvýšil počet manažerů a zaměstnanců bank. Avšak největší nárůst pracovníků byl zaznamenám v oblasti obchodu. Počet obchodů v roce 1994 překročil počet stavitelů.

3.3Inflace Inflace je definována jako růst všeobecné cenové hladiny v čase, neboli jako snížení kupní síly peněz. V původním a ekonomy často uvažovaném významu však inflace neznamená růst cen, ale zvyšování (nafukování) peněžní zásoby. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou: - Deflátor DPH - Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer price index) - Index cen výrobců (PPI – Producer price index) -33-

Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, za které jsou směňovány. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Obyvatelé Ruska na počátku reformy měli hodně úspor v Sberbance – v roce 1990 více než 216 miliard rublů při příjmech z rozpočtu ve výše 160 miliard rublů – a také rublů v hotovosti. Naopak stát měl katastroficky málo zboží, proto vznikl nápad zkonfiskovat je u národa docela slušnou cestou. Místo toho, aby vláda za peníze nabídla občanům ziskové hutnické podniky na zpracování barevných a železných kovů, podniky chemického průmyslu, energetiky aj., ropná a plynová pole, nemovitost, která se stavěla a která byla již postavena, stavební firmy, pozemky pro výstavbu chat a chalup, zahraniční auta a další dovážené zboží, jednoduše prudce zvýšila ceny a tím znehodnotila úspory svých občanů. V roce 1992 vstoupila v platnost jedna z reforem Jegora Gajdara, tzv. liberalizace cen. Ceny na zboží byly uměle sníženy, na bankovkách se začaly objevovat další nuly, začala se hyperinflace.

Tabulka č. 6: Indexy spotřebitelských cen zboží a služeb v Ruské federaci v letech 1991-2002 (vždy na konec období,%)

Prosince v% k prosinci předchozího roku

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

260,4

2608,8

939,9

315,1

231,3

121,8

111,0 184,4

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

136,5

120,2

181,6

115,1

112,0

111,7

110,9

Prosince v% k prosinci předchozího roku Pramen: http://www.gks.ru/

Tento graf je svědectví toho, že reformy v Rusku byly nepromyšlené a spontánní, že nikdo z reformátorů neměl program těchto reforem a že jim chyběla elementární ekonomická gramotnost. Mnohé z těchto cílů a metod hospodářské politiky tehdejší vlády 90. let byly vytvořeny na základě pokynů mezinárodních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu. -34-

Hlavním cílem makroekonomické stabilizace situace v Rusku bylo především snížení inflace na úroveň, která vzhledem k průmyslové investice (méně než 40 procent ročně) není nebezpečná. Tento problém byl vyřešen pouze v roce 1997. Metody hospodářské politiky v letech 1995-1998 byly naprosto neúčinné: politici neustále přijímali stejná opatření, a to navzdory skutečnosti, že výsledky byly pokaždé negativní. Vláda pořád sázela na velmi omezený rozsah měnových a fiskálních opatření. Níže je uvedena charakteristika hlavních z těchto opatření: Absolutní přednost opatření k boji proti inflaci nad opatřeními k podpoře investic a výrobě, přinášejících kapitál Jako hlavní a prakticky jediné opatření na kontrolu inflace se používalo snížení nabídky peněz. Toto opatření zahrnovalo také zpoždění s vyplácením důchodů, nezaplacení za výrobky státní zakázky, nesplnění finančních závazků vůči organizacím financovaným ze státního rozpočtu, apod. Aplikace nadhodnocení ruského rublu jako opatření k omezení inflačních očekávání. Ukládaní velkých daňových sazeb s cílem snížit deficit rozpočtu. Financování deficitu rozpočtu pomocí prodeje státních pokladničních poukázek (krátkodobé státní dluhopisy aj.). Přičemž objem jejich nasazení neustále rostl (z 160 miliard rublů v roce 1995 až 502 miliard rublů v roce 1997) a požadované množství poptávky se udržovalo pomocí vysoké úrokové sazby a značným zapojením spekulativních fondů ze zahraničí. Zaměření na zahraniční kapitál požadovalo odstranění mnohých omezení vývozu kapitálu do zahraničí. Absolutní přednost ideologických a daňových důvodů privatizace nad motivaci k hledání účinných majitelů. Tato opatření ani zčásti nesplnili očekávání jejich autorů. Atmosféra všeobecné nedůvěry a nejistoty nepřála čistě peněžním protiinflačním opatřením. Ačkoliv míra inflace klesla, na trhu nevznikly podněty, které by umožnily aktivaci procesů ekonomické modernizace a růstu investic. Jako předtím hospodářské subjekty nepovažují finanční situaci v Rusku za stabilní, myslí, že míra rizika je příliš vysoká a proto se snaží neinvestovat do dlouhodobého hmotného majetku. Hospodářská státní politika vlády v těchto letech nebyla schopna účinně řešit problémy spojené s inflaci, která nastala v důsledku výbuchů cen na světovém trhu.

-35-

Další aspekty hospodářské politiky 1995-1998 také měly negativní důsledky pro dynamiku výroby v zemi. Výrazné snížení nabídky peněz vedlo ke zvýšení nedoplatků, směnnému obchodu a offsetům, což vedlo také ke značnému růstu transakčních nákladů firem. Nadhodnocený kurz ruského rublu významně snižoval cenovou konkurenceschopnost ruských výrobců. Financování rozpočtového deficitu na úkor půjček na finančním trhů také mělo několik negativních následků pro ekonomiku. Za prvé, vysoká ziskovost operací se státními cennými papíry odtahovala finanční prostředky z reálného sektoru ekonomiky do finančního sektoru. Za druhé, orientace výdajů státního rozpočtu na refinancování státních cenných papírů výrazně snižovalo možnosti státu zachovat sociální a ekonomickou stabilitu Ruska. Za třetí, prudký nárůst státního dluhu vedl k výraznému zvýšení rizika spojeného s kolísáním kurzů cenných papírů a kurzu ruského rublu. Za čtvrté, liberalizace mezinárodních transakcí s měnou oslabila obranu ruského hospodářství před vnějšími tlaky na ruský rubl a na odliv kapitálů. V srpnu 1998 úřady ztratily prostředky na financování krátkodobého státního dluhu a udržení kurzu rublu. 17. srpna 1998 byl vyhlášen default státních pokladničních poukázek (krátkodobé státní dluhopisy aj.) a ve skutečnosti bylo také oznámeno odmítnutí podporovat kurz rublu. Toto znamenalo kolaps makroekonomické politiky od roku 1992. V důsledku finanční krize ruská ekonomika dostala těžkou ránu, což vedlo k prudké devalvaci rublu, poklesu výroby, výraznému zvýšení inflace, klesající životní úrovni. Ekonomická krize byla krátkodobá a brzy byla nahrazena rozsáhlým ekonomickým růstem. Významnou roli v přechodu od recese k růstu hráli změny v makroekonomické politice. Do konce roku 1998 řada firem v Rusku byly připraveny zvýšit svou výrobu, v Rusku jim chyběla jen příznivá makroekonomická situace. Jakmile hospodářská politika vlády stala více méně relevantní a stát poskytl podnikům podmínky nezbytné pro jejich činnost, ekonomika Ruska začala růst. Nová makroekonomická politika byla více zaměřena na skutečné potřeby ekonomiky. Změny se dotkly především finanční a protiinflační politiky.

Za prvé, obnovení ekonomického růstu bylo považováno za prioritu důležitější, než snižování inflace. Za druhé, využívání nadhodnocení kurzu jako prostředku snižování inflace bylo uznáno za neefektivní. Po srpnu 1998 vývoj kurzu ruského rublu stal na cestu tržní ekonomiky. Ačkoliv -36-

přechod k tržnímu směnnému kurzu vedl ke krátkodobému nárůstu cen (především kvůli prudkému růstu dovozních cen), jeho další účinky byly přínosem pro ekonomiku. Zejména znehodnocení kurzu rublu výrazně snížilo náklady ruských podniků, měřené v dolarech, což výrazně zvýšilo konkurenceschopnost ruských firem. Navíc, tržní směnný kurz zmírnil schopnost akumulovat devizové rezervy, a to přivedlo k větší stabilitě finančního systému. Za třetí, měnová regulace stala pružnější. Přestože zůstala politika omezování nabídky peněz vůči zadržování inflace, byly podniknuty kroky k odstranění zpoždění s výplatou důchodů a platů. Za čtvrté, na finančním trhu bylo rozhodnuto odmítnout obnovení státních pokladničních poukázek, protože bylo uznáno, že hrazení rozpočtového deficitu pomocí velkých půjček představuje významné riziko pro ekonomickou stabilitu a neposkytuje dostatečný účinek na zdržování inflace. Kromě toho, faktické odstranění trhu státních pokladničních poukázek snížilo rentabilitu investic do cenných papírů, čím zároveň povýšilo atraktivitu investic do komoditních aktiv, v důsledku čeho značná míra nově nezávislých financí byla zaměřena na reální sektor ekonomiky, což bylo jedním z faktorů obnovení ekonomického růstu. Za páté, na konci roku 1998 a v roce 1999 byla úspěšně aplikována regulace cen přirozených monopolistů (železnice, elektroenergetika, plynový průmysl) jako ekonomického nástroje, v důsledku čeho před rokem 2000 tempo růstu cen produktů přirozených monopolů bylo přibližně 1,7 krát nižší než průměrné tempo růstu cen v ekonomice. V důsledku tohoto opatření se podařilo zpomalit míru inflace a dát další impuls k růstu produktivity v ekonomice, protože v té době mnohé ruské firmy dokázaly snížit poměrné náklady na dopravu a energii.

3.4Vyrovnané vztahy se zahraničím. Platební bilance, přesněji platební bilance zahraničního obchodu, je peněžní vyjádření ekonomických transakcí mezi určitou zemí a jejími zahraničními partnery za určité období (běžně za účetní rok). Platební bilance zahrnuje export a import služeb a zboží, příchozí i odchozí zahraniční investice, dary a přesuny finančních prostředků. Tabulka č. 7: Obrat zahraničního obchodu

Obrat

1995

1996

1997 Mld. USD

1998

1999

2000

145

157.8

158.9

132.4

115.1

149,9

-37-

zahraničního obchodu Vývoz Dovoz Přebytek obchodní bilance

82.4 62.6

89.7 68.1

86.9 72.0

74.4 58.0

75.6 39.5

105,0 44,9

19.8

21.6

14.9

16.4

36.1

60,1

V % k předchozímu roku Obrat zahraničního obchodu Vývoz Dovoz

123,1

108.8

100.7

83.3

86.9

130,2

122,3 124,1 2001

100.0 108.8 2002

96.9 105.7 2003

85.6 80.6 2004

101.6 68.1 2005

139,0 113,5

Mld. USD Obrat zahraničního obchodu Vývoz Dovoz Přebytek obchodní bilance

155,6

168,3

212,0

280,6

369,2

101,9 53,8

107,3 61,0

135,9 76,1

183,2 97,4

243,8 125,4

48,1

46,3

59,9

85,8

118,4

V % k předchozímu roku Obrat zahraničního obchodu Vývoz Dovoz

103,8

108,1

126,0

132,4

131,6

97,0 119,8

105,3 113,4

126,7 124,8

134,8 128,0

133,1 128,8

Pramen: http://www.gks.ru/

Liberalizace zahraničního obchodu v roce 1992 vytvořila silné podněty pro rozvoj obchodních vztahů mezi Ruskem a zahraničím. Role vnějšího sektoru v ekonomice je do značné míry určuje zaměření produkce hlavních průmyslových odvětví na zahraničním trhu. Prudký pokles domácí poptávky povzbudil nabídku místních výrobků na světovém trhu, proto v prvních letech reformy zahraniční obchod byl nejrychlejším rostoucím sektorem, jediným zdrojem tvrdé měny výdělku. Kromě toho v podmínkách hluboké recese, která zasáhla také potravinářský a lehký průmysl, nákup z dovozu doplňoval poptávku obyvatel po potravinách a spotřebním zboží. Maximální míra zahraničního obchodu se vyvinula v období největší ekonomické recese (v letech 1994-1995). Obecný pokles produkce v nejmenší míře dotkl odvětví, jejichž produkce šla na odbyt a bylf konkurenceschopná na světových trzích. To znamená, že existující mezinárodní poptávky po energetických zdrojích, kovové výrobky, výrobky ze dřeva a dalších surovin umožnily domácím výrobcům při poklesu domácí poptávky a rozšíření nevyplacení -38-

výplat aj. prodávat své výrobky na zahraničních trzích, a tím udržet objem domácí výroby. V důsledku těchto procesů narůstá surovinová orientace ruského vývozu. Struktura a základní kvalitativní parametry ruských vývozů stále více liší od obecného směru vývoje mezinárodního obchodu, který spočíval v

postupném zvýšení podílu zpracovaných

výrobků. Světová banka odhaduje, že odpovídající podíl na světě vzrostl z 65% v roce 1980 na 80% v roce 2005. Podíl zpracovaných produktů ve struktuře exportních dodávek v posledních letech nepřekročil

1/3

a

měl

tendenci

se

snižovat.

V období před krizi největší růst nastal z obratu zahraničního obchodu v roce 1995 (123%), ale tento rok byla zaznamenána tendence zpomalení dynamiky zahraničního obchodu, a v roce 1996 povzbuzující

úcinky liberalizace na

vývoj

zahraničního

obchodu

v

podstatě

byly

vyčerpány. Drtivé vlivy na dynamiku zahraničního obchodu začaly ovlivňovat další faktory, zejména globální ekonomické prostředí. Surovinová

politika

vývozu ruského zahraničního obchodu

nestabilních dynamikách světových

cen

na

suroviny.

V

je v

závislosti

roce

1998 došlo

na k

prudkému poklesu zahraničního obchodu Ruska. V roce 1998 se jeho objem snížil v porovnání s rokem 1997 o 16,6% a dosáhl 132,4 miliard amerických dolarů, včetně exportu – o 14,3% (74,4 miliard USD), import – o

19 4% (58,0 miliard USD). Krize ve světové

ekonomice vedla ke snížení obratu zahraničního obchodu, což výrazně omezilo stabilizující vliv obchodu na ruskou ekonomiku.

-39-

Obrázek č. 4: Dynamika ruského obratu zahraničního obchodu (%)

Pramen: http://www.cbr.ru/

V roce 1999 faktory, které určovaly dynamiku zahraničního obchodu Ruska, bylo výrazné zlepšení situace na světovém trhu ropy a nízké platební schopnosti obyvatelstva a podniků. Rostoucí ceny ropy a všech druhů energie vedly k postupnému oživení ruského vývozu. Zároveň růst cen dováženého zboží v důsledku devalvace rublu vedl k překotnému poklesu dovozu. V roce 1999 se obrat zahraničního obchodu oproti předchozímu roku klesl o 13,1% na 115,1 miliardy dolarů, vývoz (75,6 miliard dolarů) zůstal prakticky na úrovni roku 1998 (nárůst o 1,5%), dovozu (39,5 miliard dolarů) klesl o 31,9%. Na konci roku 1999 vývoz překročil dovoz o 1,9 krát. Během tohoto roku došlo k postupnému oživení vývozu, zejména do zahraničí. V roce 2000 se podle údaju MMF celkový světový hospodářský růst dosáhl 4,7%, což byl nejvyšší růst za posledních deset let. Toto bylo způsobeno zejména rychlým zotavením asijských ekonomik, rychle rostoucími výroby v Rusku a ostatními transformujícími se ekonomikami. Podle Světové banky se obchodní objem v roce 2000 zvýšil o 12,5% oproti roku 1999. To bylo nejvyšší tempo růstu ve světovém obchodu již od počátku 70. let. Oživení světové ekonomiky mělo pozitivní dopad na vývoj ruského zahraničního hospodářského komplexu. Obrat zahraničního obchodu Ruska v roce 2000 činil 149,9 miliardy dolarů. Pozitivní saldo zahraničního obchodu se zvýšilo na 60,2 miliardy dolarů, což byla -40-

rekordní úroven za posledních 10 let. Dynamika indexů zahraničního obchodu se také zlepšila. Světové ceny vývozu vzrostly zhruba o třetinu, a úroven světových cen pro ruské zboží klesla o 6%. Snížení aktuální ceny dovozů z Ruska bylo nejen kvůli oslabování měn obchodních partnerů Ruska ve vztahu k dolaru, ale také v důsledku strukturálních změn v dovozu Ruska. Vyrostl podíl

výrobků

s

nižším

zpracováním

a

sníženou

kvalitou

zakoupeného

zboží.

Mezi údaji o objemu světové výroby a obchodu v roce 2000 a v roce 2001 je vidět nápadný rozdíl. Zatímco v roce 2000 byl zaznamenán rekordní nárůst v oblasti obchodu a výroby za posledních 10 let, v roce 2001, když světový růst HDP klesl o 2,2%, světový obchod poprvé od roku 1982 poklesl o 1,5%. Existují tři hlavní faktory, které způsobily pokles světového zahraničního obchodu: výrazný pokles objemu dovozu z USA, pokles poptávky v západní Evropě a světový spad trhu high-tech výrobků. Nicméně ruský obrat zahraničního obchodu v roce 2001 dosáhl nejvyšší úrovne za posledních 10 let. Podle banky Ruska to činilo 155,6 miliardy dolarů, což se ve srovnání s rokem 2000 zvýšilo o 3,8%. Přebytek obchodní bilance dosáhl 48,1 miliardy dolarů, což bylo o 20% méně než v roce 2000. Ruský vývoz v roce 2001 dosáhl 101,9 miliardy dolarů (pokles o 3%), dovoz – 53,8 miliardy (o 19,8%). Export. Vývozní činnost má zásadní vliv na formování hlavních makroekonomických ukazatelů v Rusku. S růstem HDP o 6% v letech 1996-2005. Vývoz ve stejném období se zvýšil o 19,6% a významně přispěl k překonání důsledků krize v srpnu 1998. Podíl čistého vývozu zboží a služeb na HDP vzrostl z 3,5% v roce 1995. na 10,6% v roce 2005 Ruský podíl na exportech zboží se snížil z 2-2,5% na počátku 90. let na 1.4-1.7% na konci dekády. Zároveň udržovani poměrně vysoké finanční hodnoty ruského vývozu zajišt’ovaly výhradné cenové faktory, zatímco v reálném vyjádření dynamika ruského exportu je výrazně nížší, než světový průměr. Tradičně silné

a relativně stabilní jsou pozice Ruska na pohonných hmotách a

surovinovém trhu.Zejména Rusko je největším vývozcem zemního plynu, diamantů, hliníku, niklu a dusíkatých hnojiv, druhé a třetí místo pro vývoz ropy a ropných produktů, drží třetí a čtvrté místo pro vývoz elektřiny, potaše a barevných kovů. Rusky podíl na hodnotě světového obchodu je s minerálními palivy - 9-10%, hnojiva - 12-14%, železných a neželezných kovů - 67%. -41-

Obrázek č.5: Komoditní struktura ruského vývozu (%)

Pramen: vlastní tvorba na základě http://www.gks.ru/

Za výjímkou surovinoeho trhu a trhu materiálu význam Ruska jako vývozce je poměrně velký. Za prvé, jedná se o obranu a související zboží a technologií. Tak, v období 19932000. Rusko se nacházelo na třetím místě na světě ve vývozu zbraní a vojenského materiálu do USA a Velké Británii. Rok 2002 byl rekordním rokem v oblasti ruských zbraní do zahraničí - 4,82 miliardy dolarů,

což

představuje

4,5%

celkového

ruského

vývozů.

Struktura dodávek ruských zbraní nyní dominuje letecké techniky, což představuje až do roku 2004 zhruba 75%, coz je shodná s celosvětovým trendem na trhu se zbraněmi. Ve stejné době vývozu ruského vojenského vybavení pozemních sil a protivzdušné obrany držel druhé a třetí místo, když na světovém trhu, které jsou v opačném pořadí. Kromě zbraní a vojenské techniky, Rusko zaujímá

tradičně silnou pozice na trhu

energetických zařízení a kompletní výstavbu energetických zařízení v zahraničí. Zejména, odhady pro rok 1999 se podíl ministerstva pro atomovou energii na světovém trhu zařízení a služeb pro jaderné elektrárny byl asi o 11%. -42-

Nicméně, ve většině případů, Ruske postavení na trzích hotových výrobků i civilních high-tech produktu je velmi slabé. Podíl domácích strojů, zařízení a dopravních prostředků na celkovém světovém vývozu strojů a výrobků není vyšší než 0,3-0,4% a její nákladové parametry výnosu více podobné hodnotám pro nově industrializované zemí a téměř srovnatelné s objemy dodávek z předních průmyslových zemí. Import. Podíl Ruska na celosvětovém dovozu v rozsahu 0,5-1,3%, podle celní statistiky (0,7

-

1,9%

rozpětí

v

metodice

platební

bilance).

Největší hodnota tohoto ukazatele byla zaznamenána v roce 1996, nejmenší - po krizi v letech 1999-2000. V pozdních 80. letech dovozy z Ruska činily 3-4% světa. V roce 2000, Rusko se zařadilo

na

28

v.

Seznamu

hlavních

dovozců.

Závislost na domácím trhu od dovozů se významně zvýšila v polovině 90. let, kdy se podíl zahraničních produktů na komoditních maloobchodních zdrojů více než 50%. Zvýšená poptávka po zahraničním zboží udržela svou vysokou kvalitu a technické vlastnosti, odvážný design a balení, dlouhou trvanlivost (na jídlo), stejně jako silná reklamní kampaň. Kromě toho, založeny v roce 1995 a existujici až do poloviny roku 1998 měny koridor zabespecil trvalé zlepšování ziskovosti

dovozní

operace,

na

základě

reálné

apreciace

rublu.

Ve skutečnosti, v průběhu roku 2001 byla plně obnovena. Prudký nárůst fyzického objemu dovozu z přírodních produktů vedl k nárůstu dovozu na domácím trhu, a to především v segmentu

spotřebitelů

a

zvýšení

konkurenčních

tlaků

na

domácí

výrobce..

Teritoriální struktura dovozů z Ruska se odlišuje poměrně vysokou koncentrací, a to i v roce 2001 bylo více než 45% všech nákupů v pěti hlavních obchodních partnerů v Rusku - Němecuo, Bělorusku,

Ukrajině,

USA

a

Kazachstánu.

V komoditní struktuře dovozu dominují stroje a zařízení, stejně jako spotřební zboží - potravin, textilu, oděvů a obuvi, spotřební elektroniky, automobilů, nábytku, léků a dalších produktů

-43-

-44-

Závěr

V této bakalářské práci jsem se zabývala vývojem ekonomiky a hospodářské politiky Ruské federace. Soustředila jsme se především na období let 1992 až 2005. Popsala jsem vývoj utváření ruské ekonomiky a prozkoumala přístupy hospodářské politiky. V první části jsem rozebrala situaci po rozpadu SSSR, což vedlo ke vzniku nových nezávislých států. Rusko se prohlásilo za pokračovatele Sovětského svazu v mezinárodních institucích, převzalo dluhy a pohledávky Sovětského svazu a zároveň se prohlásilo za majitele veškerého majetku SSSR v zahraničí. Ve druhé části této práci jsem popsala způsoby, jak se utvářela samostatná ekonomika a nové reformy. Například liberalizace v cenové oblasti. Liberalizace cen byla zaměřena na řešení některých problému. V důsledku se zrychlil pokles výroby, došlo ke zvýšení daní, deficitů a prudkému nárůstu cen, který vedl k znehodnocení aktivit. Další reformou byla privatizace, kterou lze chápat jako převod státního majetku Ruské federace do soukromého vlastnictví, které proběhlo v roce 1990. V důsledku toho vznikaly základní ekonomicko-právní mechanismy a institucionální struktury. Zejména podnikové sféry, trh korporačních cenných papíru a systém institucionálních investorů. Privatizace byla prováděna velmi rychle, a tím pádem se aktiva prodávaly takřka zadarmo. Přírůstek do státního rozpočtu tak byl velice nízký. Ve třetí části jsem se zabývala vývojem základních ekonomických veličin. Na počátku 90. let HDP výrazně klesal. Kvůli defaultu došlo v roce 1998 k propadu HDP a projevila se hospodářská krize. Na začátku 21. století dochází k nárůstu HDP díky růstu světových cen za suroviny. Počet zaměstnaných se během krize snížil o více než 5 milionu lidí. Od roku 2000 se ekonomika vyvíjí a zaměstnanost začala narůstat. Ke konci roku 2005 je patrný nárůst o 3 mil. lidí. Na začátku 90.let se Rusko nacházelo ve stavu hyperinflace. Hlavním cílem makroekonomické stabilizace situace v Rusku bylo její snížení. V roce 2005 činila inflace 13,5 procent. Liberalizace zahraničního obchodu v roce 1992 umožnila rozvoj obchodních vztahu Ruské federace a jiných státu. Na počátku reforem byl zahraniční obchod nejvíce rozvojovým sektorem. V době krize došlo ke snížení objemu zahraničního obchodu, ale rychlé vystoupení z krizové situace umožnilo jeho nárůst. V roce 2005 tvoří suroviny největší část exportu, a -45-

největší část importu jsou pak dopravní prostředky. Co se týče mezinárodních vztahu, lze říct, že po rozpadu SSSR se ekonomika Ruské federace dynamicky vyvíjí a zaujímá významnou úlohu v mezinárodní ekonomice.

-46-

Seznam použité literatury 1. Gajdar, Jegor. Ekonomika perechodnogo perioda. Ocherki ekonomicheskoj politiki I postkommunisticheskoj Rossii 1991-1997. Moskva: IEPP 1998, ISBN 08-25-0687-9. 2. Kudrov, Vladimir. Mirovaja ekonomika. Moskva: BEK 1999, ISBN 08-67-0897-50. 3. Abalkin, Lev: Neispolzovannyj shans poltora goda v pravitelstve. Moskva 1991, ISBN 07-58-0845-34. 4. Vlasin, Vyacheslav: Ekonomika kracha. Chto dalshe? Saratov: KLL 1994, ISBN 08-477809-56. 5. Kozyrev, Vladimir. Osnovy sovremennoj ekonomiki. Moskva: ESMO 2000, ISBN 0856-6804-12. 6. Gusejnov, Radim. Istorija ekonomiki Rossii. Moskva, ESMO 2000, ISBN 08-76-670417.

Internetové zdroje 1) MIRAS.CZ [online]. c.2010 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW: 2) GOSKOMSTAT[online]. 2011 [cit. 2011-05-10]. Dostupné z WWW: 3) CB RF [online]. c.2011 [cit. 2011-05-13]. Dostupné z WWW: 4) MINZDRAVSOC [online]. c.2011 [cit. 2011-05-13]. Dostupné z WWW: http://www.minzdravsoc.ru/docs/laws/89

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Základní ukazatele privatizace v Rusku Tabulka č. 2: Federální rozpočet, příjmy z privatizace v letech 1995 – 1997 Tabulka č. 3: HDP 1991-2005 Tabulka č. 4: Počet ekonomicky aktivních obyvatelů, zaměstnáních a nezaměstnaních -47-

Tabulka č. 5: Dynamika počtu zaměstnanosti a HDP v Rusku v letech 1992-1997 Tabulka č. 6: Dynamika počtu registrovaných nezaměstnaných osob v Rusku v průběhu reforem. Tabulka č. 7: Indexy spotřebitelských cen zboží a služeb v Ruské federaci v letech 1991-2002 Tabulka č. 8: Obrat zahraničního obchodu

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Sazba refinancovaní Centrální Banky RF v roce 1997-1998 Obrázek č. 2: Vztah kratkodobeho státniho dluha vůči devizových a zlatých rezerv Obrázek č. 4: Dynamika HDP Obrázek č. 4: Dynamika ruského obratu zahraničního obchodu Obrázek č.5: Komoditní struktura ruského vývozu Obrázek č. 6: Komoditní struktura dovozů z Ruska

-48-