Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Francie

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Francie Diplomová práce

Autor:

Yuliya Yussupova Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Šolta Jan, CSc.

Červen 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze 22 června 2011

Yuliya Yussupova

Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce Ing. Janu Šoltovi CSc., za odbornou pomoc, konzultace a cenné náměty a připomínky. V Praze 22 června 2011

Yuliya Yussupova

Anotace: Francie je po staletí představovala kulturní, vojenskou a ekonomickou velmoc a v současnosti je jedním z nejvýznamnějších členů Evropské unie. Tato diplomová práce je zaměřena na vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Francie od roku 1945. Druhá kapitola je věnovaná postavení francouzské společností v budování Evropské Unii. Cílem diplomové práce je analyzování vývoje ekonomiky a hospodářské politiky Francii po druhé světové válce zejména v souvislosti s jejím členstvím v evropské integrace. Annotation: France is represented by centuries of cultural, military and economic power, and is currently one of the most important members of the European Union. This thesis is focused on development economics and economic policy of France since 1945. The third chapter is devoted to the position of French companies in the construction of the European Union. The aim of the thesis is to analyze the development of the economy and economic policy of France after the Second World War, particularly in relation to its membership in the European integration.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Vývoj francouzského hospodářství od roku 1945 .............................................................. 7 1.1

Čtvrtá republika (1945 – 1958) .................................................................................. 8

1.2

Pátá republika (od roku 1958) .................................................................................. 10

1.3

Sociální a ekonomická povaha poválečné Francii ................................................... 11

1.3.1 Indikativní plánování .......................................................................................... 12 1.4

Ropné krize a pomalý hospodářský růst .................................................................. 23

2. Postavení Francie v Evropské unii .................................................................................... 27 2.1

ESUO ....................................................................................................................... 29

2.2

Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom ............................................ 30

2.3

Delorsova zpráva...................................................................................................... 32

2.4

Maastrichtská smlouva............................................................................................. 33

2.5

Komparace ekonomik EU ........................................................................................ 35

3. Základní charakteristika a makroekonomická analýza vývoje francouzské ekonomiky .................................................................................................................................................. 45 3.1 HDP a hospodářský růst ............................................................................................ 45 3.2

Inflace ....................................................................................................................... 50

3.3

Nezaměstnanost a trh práce ...................................................................................... 51

3.4

Zahraniční obchod .................................................................................................... 55

3.5

Sektory francouzského hospodářství ........................................................................ 61

3.5.1 Zemědělství......................................................................................................... 61 3.5.2 Průmysl ............................................................................................................... 63 3.5.3 Sluţby ................................................................................................................ 65 4. Současný stav ekonomiky a aktuální problémy hospodářské politiky Francie ............ 67 Závěr ........................................................................................................................................ 70 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 72 Seznam tabulek ....................................................................................................................... 74 Seznam grafů .......................................................................................................................... 76

Úvod Tato diplomová práce je zaměřena na vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Francie od roku 1945. V období po druhé světové válce francouzské hospodářství přetrpělo velký počet změn. V průběhu minulého století ve Francii proběhlo dvojité reformování politického systému (od III republiky do V republiky). Změnila se i celková geopolitická situace země: od metropole obrovské koloniální říše, Francie se stala jedním z „motorů“ evropské integrace, vstoupila do vojensko-politického spojenectví s některými západoevropskými zeměmi, včetně Německa, které bylo po dlouhou dobu její nepřítelem. Nejdůleţitějším výsledkem dvacátého století pro Francii bylo celková modernizace národního hospodářství: změny ve struktuře průmyslové odvětví, zemědělství a sektoru sluţeb, a úpravy spojené s účasti ve světové ekonomice. První kapitola povídá především o důleţitých politických změnách ve Francouzské společnosti a její sloţité ekonomické a sociální-ekonomické situace v období po druhé světové válce. Obsahem druhé kapitoly je postavení Francii v Evropské unii. Návrhy Jeana Monneta, Roberta Schumana a Jacquese Delorsa sehrály důleţité role v budování Evropského společenství. Vývoj francouzské ekonomiky je těsně spojen s vývojem ekonomik vyspělejších zemí Evropské Unii. Třetí kapitola popisuje základní charakteristiku a makroekonomický vývoj francouzské ekonomiky, její postavení ve světě, a srovnání francouzské ekonomiky s ekonomikami Evropské Unii. Ve čtvrté kapitole je uveden současný stav ekonomiky a aktuální problémy hospodářské politiky Francii spojené především s minulou světovou krizí, návrhy na budoucí vývoj a odstranění negativních dopadu krizi. Cílem diplomové práce bylo analyzování vývoje ekonomiky a hospodářské politiky Francii po druhé světové válce zejména v souvislosti s jejím členstvím v evropské integrace. Pro vypracování diplomové práce byly vyuţítý převáţně aktuální internetové zdroje. Veškeré statistické údaje a ročenky poskytují OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), INSEE (Institut National de la Statistique et des Études. Národní ústav statistiky a ekonomických studií), Evropská centrální banka, IMF (International Monetary Fund) a statistické údaje Evropské Komise EUROSTAT.

6

1. Vývoj francouzského hospodářství od roku 1945 Francie má velkou a významnou historie. Do roku 1945 Francie přetrpěla velký počet válek a politických i ekonomických změn. První světová válka v rocích 1914-1918 byla pro Francie jedním z mála konfliktů v dějinách, kdy její nepřítel ohroţoval samotnou existenci národa. „Zářijový program 1914“ německých představitelů měl za cíl oslabit Francii do té míry, „aby se uţ nemohla stát významnou mocností“1. První světová válka měla stejný koloběh idejí v rámci světa socialistů. K internacionálistům patřili Evropané všeho druhu, od Němce Kautského po Francouze Jaurěse, od Rusa Plechanova po Belgičana Huysmanse. Válka, která propukla, byla evropská, ale evropské i socialistické hnutí ji podporovalo a popíralo její legitimitu. Francie se ocítila uprostřed toho bojů a ţivě byla zúčastněná všech diskusi toho období. Vzniklá dohoda mezí Francie a Velké Británii kontrolovala velkou koloniální říše a byla v roli opozice vytvořeného Dvojspolku Německa a Rakousko-Uherska. Po skončení první světové války Clemenceau byl povaţován za „otce vítězství“, jeho energická osobnost, stojící v čele vlády od roku 1917, dokázala pozvednout morálku a zlepšit politickou i vojenskou situaci. Velkým sociálním problémem toho období ve Francii bylo stárnutí francouzské společností jako následek první světové války, ve které zahynulo skoro dva miliony a půl lidí. Většina těch, kdo přeţili válku, měli váţné tělesné zranění. Statistika poválečného období ukazuje na velké problémy s populací ve Francii. Populační deficit objevoval se v takovém poměru, ţe v roce 1936 bylo jen 31 procent lidi mladších 20 let a 15 procent jich bylo starších šedesáti let. Raymond Poincaré, který byl prezidentem Francie v letech 1913-1920, vedl úspěšnou finanční politiku a zesílil frank. André Tardieu, který nastoupil po něm, zachovával jeho linii. Ve všech výrobních odvětvích účetní bilance byla kladná: těţba uhlí 55 milionů tun, ţelezné rudy 51 milionů tun, stejně pozitivně se projevovala výroba ocelí a elektřiny. Francie byla po Spojených státech druhým největším výrobcem automobilů, byla zajištěna plna zaměstnanost. Rezervy zlata ve Francouzské bance stouply z 18 miliard franku v roce 1927 na 80 miliard v roce 1930.

1

Marc, Ferro. : Dějiny Francie, 2006, str. 245

7

Ve chvíli, kdy ve Spojených státech vypukla v roce 1930 hospodářská krize, francouzská moc vystřídala těţké časy. V roce 1932 v důsledku devalvace libry sterlingu a měn, které byli k ní přidruţeny, došlo k propadu vývozu a dokonce i k poklesu objemu výroby. Japonská konkurence zasáhla úpadek textilního průmyslu a zemědělské výroby, padla Compagnie générale transatlantique.2 První následky úpadku se projevily ve státním rozpočtu, a ten vykazoval deficit pěti miliard, v roce 1933 dokonce jedenáctí miliard dolarů. Pro vyrovnání deficitu André Tardieu směroval k investiční politice, která by měla za cíl oţivit hospodářství Francie: výstavba silnic, elektrifikace venkova, výstavba penzionů pro veterány a rozvoj spotřeby. Pro obnovení a vyrovnání obchodní bilance byly zvýšeny celní poplatky a zavedena spotřební daň u všech produktu pocházejících ze zemí, které devalvovaly měnu. Navíc byly stanovený dovozní kvóty a byl zcela zakázán dovoz komodit ohroţujících stabilitu ekonomiky, tj. zemědělských produktu, zejména obilí. Byla zavedena malthusiánská politika, která omezovala určitou produkce, především vinice. V průmyslu byl uveden do praxe zákon, který omezoval zakládání nových firem s mnoha pobočkami, s cílem vyhnuti poklesu cen v důsledku konkurence. Tato rozhodnutí jsou doprovázena celou sérií deflačních opatření, která postihují především úředníky. Jejich počty byly redukovány a platy se sníţili. V roce 1935 Pierre Laval zrychluje tempo, kdyţ o 10 procent sníţil státní výdaje, coţ se bezprostředně týkalo důchodů, platů, půjček atd. Na začátku roku 1942 aktivně se projevovali politické akce, získáním Churchillovy podpory, ale především teritoriální základny ve Francouzské rovníkové Africe, vytvoření Národního výboru, který by přímo vládl Svobodné Francií. Současně s postupným prosazováním Svobodné Francie ve světě bylo pro de Gaulla zjevně zásadním úkolem předstoupit před Francouze ve Francii.

1.1

Čtvrtá republika (1945 – 1958)

V průběhu let 1944-1947 ve Francii byl označen tzv. tripartismus. V zemi tehdy vytvořily koaliční vládu tři politické strany: katolické Hnutí francouzského lidu (MRP), Francouzská socialistická strana (SFIO) a francouzští komunisté. V roce 1945 se předsedou vlády stal generál Charles de Gaulle, který byl velmi slavným činitelem ve Francouzské společnosti. V roce 1939 Charles de Gaulle byl velitelem tankového

2

„Námořní společnost, která byla usazena v roce 1861 jako pokus o oţivení Francouzského obchodního loďstva. Známý v zámoří jako francouzský Line“ http://en.wikipedia.org

8

pluku, v roce 1940 se stal velitelem nově formované 4. tankové divize, a za bojové úspěchy a projevenou statečnost byl povýšen na brigádního generála. Díky šikovné zahraniční politice v roce 1944 se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Ale pro neshody s komunisty a demokratickými socialisty v roce 1946 podal demisi. Pak v čele vlády stanuli komunisté a sociální demokraté a společně vytvořili novou ústavu a ustanovili IV. republiku. V Národním shromáţdění disponovaly všechny tři strany přibliţně stejným počtem mandátů, které by mohly spolupracovat pro ústavu 4. republiky a efektivně řízenou země. Komunisté se pod vedením předsedy Maurice Thoreze domnívali, ţe uchopit státní moc lze legální cestou prostřednictvím parlamentních voleb. Proto s nimi byla spolupráce ze strany dalších dvou uskupení komplikovaná. Další nejistotou v udrţení jednotnosti vlády byla americká politika, která signalizovala, ţe je ochotná poskytnout Francii hospodářskou pomoc, pokud se ovšem komunisté nebudou účastnit na vládě. Intenzita sporů mezi komunisty a dvěma dalšími stranami eskalovala na počátku roku 1947. K rozpadu vlády tripartity nakonec vedla stávka v Renaultových závodech. Během ní došlo k hlasování o nedůvěře vlády. Komunističtí poslanci, včetně svých ministrů, hlasovali pro vyslovení nedůvěry. Třetí vláda Léona Bluma padla. Novou pak vytvořil 5. května 1947 socialista Paul Ramadier jiţ bez účastí komunistů. Tím se skončila éra tripartismu. „Čtvrtá republika po sobě zanechala dojem období plného politické nestability a sociálních problému. Svým způsobem byla ukončena násilným státním převratem v Alţíru 13. května 1958 a jeho peripetie překryly hlubokou změnu, kterou prošla francouzská společnost a která vedla k modernizaci země. O specifické nestabilitě tohoto období vypovídá skutečnost, ţe se Francie ocitla na průsečíku dvou historických smrští: studené války a dekolonizace.“3 Velká Británie a Nizozemsko musely čelit pouze dekolonizaci, Itálie jen studené válce, rozdělení a okupování Německo ani jednomu, ani druhému. Francie byla vystavena oběma a zaţila politické zemětřesení, které připomíná nejtěţší období jejích dějin. Nejprve je tu studená válka, prodluţování ve Francii stávkami připomínajícími povstání, které rozpoutali komunisté a extrémní levice v okamţiku, kdy prestiţ SSSR dosahovala vrcholu. Na opačném pólu stojí Charles de Gaulle, zbavený moci na samém počátku čtvrté republiky, ostatně stejně jako brzy nato i komunisté. Ve Štrasburku zakládá Sdruţení francouzského národa (RPF), aby mohl lépe přitápět pod kotlem a kritizovat stávající poměry. 3

Marc, Ferro.: Dějiny Francie, 2006, str. 322

9

1.2

Pátá republika (od roku 1958)

Poválečná francouzská politika vykazovala velkou nestabilitu – časté výměny vlád a problémy v koloniích. A povstání v jedné z nich – Alţírsku – přispělo k de Gaullovu návratu. V roce 1958 byl de Gaulle zvolen prezidentem a ustanovil V. republiku. Vlastně vytvořil zcela nový ústavní reţim, který vţil název polo-prezidentský nebo gaullismus. Ústava páté republiky udělala prezidentovi větší moc. A délka prezidentského mandátu byla stanovena na sedm let, prezident rovněţ disponoval vyšší výkonnou mocí, volební kolegium se mělo skládat z členu obecních rad, vysokých představitelů státní správy, z poslanců i senátorů, coţ činí dohromady přibliţně osmdesát tisíc osob, zatímco do té doby byl volen jen poslanci a Senátem. Prezident by jmenoval premiéra, mohl by rozpustit Národní shromáţdění, vyhlásit referendum a odvolat se na článek 16, který mu uděluje zvláštní pravomoci, pokud je ohroţen stát nebo jeho nezávislost. Tato ústava ukončila nadvládu parlamentu. Prezident republiky byl povinen radit se s jeho předsedou pouze v případě, kdy chtěl parlament rozpustit, a nebyl uţ parlamentem volen. Ústava navíc stanovila, ţe poslanecká funkce je neslučitelná s ministerskou, coţ vztahy mezi vládou a parlamentem uvolnilo. Parlament však mohl vládu svrhnout, pokud jí vyjádřil nedůvěru hlasy absolutní většiny poslanců. Po roce 1958 je kaţdá etapa gaullistické vlády poznamenána soustavným omezováním moci Národního shromáţdění. Postupně došlo k odvolávání ministrů na základě rozhodnutí prezidenta republiky (návrh premiéra byl čistě formální záleţitostí), poté v březnu 1960 prezident odmítl svolat parlament, přestoţe parlamentní většina měla právo o to poţádat, a nakonec bez předchozích konzultací nahradil Michela Debrého neznámým Georgesem Pompidouem, přestoţe předtím byla Debrému vyjádřena důvěra. K pobouření stoupenců francouzského Alţírska se přidává i běsnění „nezávislých", roztrpčených odvoláním Pinaye, a posléze i hněv MRP kvůli sarkastickým výrokům generála de Gaulla na téma evropského projektu. V roce 1962 de Gaulle navrhl, aby byl prezident republiky volen ve všeobecných volbách. Proti výzvy de Gaulle byly postaveny všechny strany od komunisté po nezávislé, s výjimkou gaullistické UNR (Svaz pro novou republiku). V roce 1968 novou myšlenkou de Gaulle byla účast Francouzů na politickém ţivotě: předpokládal reformu, jeţ by poskytla větší pravomoci regionálním radám. Aţ bude tento princip přijat, musí se tato účast rozšířit na celý hospodářský a společenský ţivot, od univerzit aţ po továrny. Reforma na regionální úrovni

10

předpokládala i reformu Senátu, který ba se měl stát jakousi vrchní regionální radou, ale zbavenou legislativní, případně i konzultativní pravomoci. Na dědictví sil, které se odvolávají na generála de Gaulle, zaráţí především fakt, ţe se jako fénix neustále obrazují, pokaţdé však pod jiným jménem. Pět různých názvů za jeho ţivota, tři po smrti. RPF, které vytvořil sám de Gaulle v roce 1947, vystřídala roku 1953 URAS Jacquese Chaban-Delmase, v roce 1958 je to UNR Rogera Freye, UNRUDT Jacquese Baumela v roce 1962, UD páté republiky a Roberta Poujada v roce 1968, UDR Reného Tomasiniho v roce 1971, RPR Jacquese Chiraka v roce 1976 a posléze v roce 1998 znovu RPF, jak si přál Philippe Séguin, aţ na to, ţe se ze Sdruţení francouzského lidu stalo Sdruţení pro Francii pod vedením Charlese Pasquy.

1.3

Sociální a ekonomická povaha poválečné Francii

Vývoj Francii po válce byl do jisté míry poznamenán rozdělením území během války na dvě odlišné zóny. Po své kapitulaci v roce 1940 byl sever Francie okupován Německem a zbytek francouzského území měl statut svobodné zóny. Struktura národního hospodářství se skládala z rozsáhlého sektoru a z průmyslu, který měl tehdy velmi nízkou konkurenceschopnost v důsledku strukturální zaostalosti. Vnitropolitická situace byla zatíţena rozpadem celkem rozsáhlého koloniálního impéria a podařilo se ji stabilizovat aţ v průběhu 60. let. Potenciální hospodářsky rozkvět Francie byl oslaben dvěma poválečnými konflikty, coţ je určitý evropský unikát. To byla válka v Indočíně v letech 1946-1954 a následně válka v Alţírsku v letech 1954-1962, tedy v době, v níţ se všechny evropské státy věnovaly poválečné obnově. V případě Francie totiţ nešlo jen o odříznutí od tradičních zdrojů surovin a zemědělských produktů, ale i o změně související s ústupem ze světové politiky a diplomacie. A to je také jeden z důvodů, proč byla Francie vlastně iniciátorem evropského integračního procesu. Druhým byl nedostatek vlastních surovin potřebných k rozvoji průmyslu. Hospodářská politika Francie v poválečném období byla silně ovlivněna levicovými vládami, které realizovaly rozsáhlé sociální reformy. Míra zestátňováni podniků ve Francii, byla v západní Evropě nejrozsáhlejší jak z hlediska šíře oborů, tak i počtu podniků. Etatizace se týkala energetiky (dosud má stát v rukou 90% podíl), těţebního průmyslu, automobilového, leteckého průmyslu a také bankovního sektoru včetně pojišťoven. Celkově francouzský státní 11

sektor vytvářel 20% HDP. Rozsáhlá investiční činnost státu vedla sice k zmírňování cyklických výkyvu, ale také k rostoucímu státnímu zadluţení a ke značné cenové a následně i měnové destabilizaci.

1.3.1 Indikativní plánování Od roku 1947 začala ve Francii éra indikativního plánování, které bylo právě zde nejrozšířenější ze všech evropských státu, a to aţ do roku 1984. Francie se zabývala koordinaci hospodářské činnosti ex ante v trţně konformním prostředí. Na rozdíl od keynesiánství, které se zaměřovalo na stranu agregátní poptávky, bylo indikativní plánování intervencionistickou politikou, zaměřenou na stranu nabídky. Indikativní plány měly kooperativní efekt pro různé lobby, měly informační charakter pro soukromý sektor a závazný charakter pro státní subjekty. Toto období hospodářské politiky bylo pro Francie etapou silného státního intervencionismu. Prostřednictvím indikativního plánování Francie chtěla dosáhnout celkové obnovy a trvalého růstu, který by jí vrátil zpátky mezi ekonomicky nejvyspělejší země Evropy a světa. V ekonomické teorii D. Fišer vysvětluje pojem indikativního plánování pomocí následující definice: „Indikativní plánování je plánování státní hospodářské politiky v podmínkách reálně fungujícího trhu, plánování slučitelné s trhem, tj. využívající pouze hospodářsko-politických nástrojů slučitelných s trhem a doplňující tyto zděděné nástroje o kooperativní a informační efekt samotného plánování. Jeho vztah k trhu bývá označován jako doplněk, korektor a posléze i usměrňovatel vývoje.“4 Vláda Francii se vytvářela několikaleté plány, které se stávaly rámcovým programem její činnosti, obvykle na období pěti let. Plán byl určitým návodem pro postup vládních orgánů a ostatních trţních subjektů. Indikativní plánování předpokládalo cenovou tvorbu, vytvoření orgánu, státní instituce, která byla odpovědná nejen za stanovení cíle plánování, ale i za jeho dosaţení. Institucionálním zajištěním indikativního plánování ve Francii byly parlament a vláda, potom hlavní plánovací úřad a jemu podřízené orgány, např. regionální plánovací úřady, apod. „Indikativní plánování bylo ve Francii oficiálně zavedeno dekretem, který byl přijat 3. ledna 1946. Rozhodnutí o indikativním plánování učinila prozatímní vláda v čele s generálem de 4

D., FIŠER Pojetí a úloha indikativního plánování v podmínkách trţní ekonomiky, 1990

12

Gaullem, která iniciovala vytvoření tzv. Plánu modernizace a vybavení. Z něho vznikl První plán, tzv. Monnetův plán. Jeho sestavením byl pověřen nově zaloţený vládní orgán Generální komisariát pro plánování - Commissariat Général du Plan.“5 Politickým důvodem zavedení indikativního plánování bylo zaloţení plánovacího úřadu jako odpověď komunistickým členům kabinetu, kteří podporovali a snaţili se prosadit stalinistický model plánování. Ekonomickým důvodem bylo celkové oslabení francouzské ekonomiky po válce. Proto plán představoval klíčový prvek mobilizace francouzských sil dosaţení nejdůleţitějších cílů, především k rekonstrukci a modernizaci francouzské ekonomiky. Posledním důvodem, souvisejícím s vyjednáváním francouzských představitelů s vládou USA kvůli finanční pomoci před i během Marshallova plánu, bylo to, ţe francouzská vláda uţ nechtěla získávat prostředky právě ze zdrojů americké pomoci. „Realizace indikativního plánování probíhala prostřednictvím řady individuálních plánů. Kaţdý z nich představuje odlišnou fázi vývoje francouzského plánování. Významná změna v sestavování plánů se pak uskutečnila na konci 80. let, kdy byly nahrazeny plánovanými kontrakty. Tabulka č. 1 zahrnuje všechny indikativní plány aţ do doby ukončení jejich sestavování. Vţdy tři plány měly jeden obecný společný cíl, podle kterého se označují. Kaţdý plán měl odlišný hlavní cíl. Lišily se i prostředky, kterými se mělo dosáhnout stanovených cílů.“6 Plány lze rozdělit do několika charakteristických skupin: plány rekonstrukční, růstové, krizové a strategické. Kaţdá skupina těch plánu byla zaměřena na jinou problematiku. Tabulka č. 1 také zobrazuje hodnotu předpokládaného růstu, která byla stanovena u prvního aţ devátého plánu, a skutečný dosaţený růst v daném období.

5 6

Furová, L., Hospodářská politika poválečné Francie, 2010, str. 41 Furová, L., Hospodářská politika poválečné Francie, 2010, str. 42

13

Tabulka 1 Chronologický přehled plánů a úspěšnost plnění plánů 1947-1988 Typ plánu

Plán

Předpokládané tempo Skutečné tempo růstu (v %) růstu (v %)

Období

I. 1947-1953 4,4 II. 1954-1957 4,9 III. 1958-1961 4,3 IV. 1962-1965 5,5 1962-1975 V. 1966-1970 5 Růstové VI. 1971-1975 5,9 VII. 1976-1980 5,2 1976-1988 VIII. 1981-1985 2,7-3,2 Krizové IX. 1986-1988 1,6-2,2 7 Zdroj: Furová L. Hospodářská politika poválečné Francii 1946-1961 Rekonstrukční

5,2 4,5 6,3 6,3 5,8 3,8 3,8 1,2 1,1

Mezi roky 1946 a 1950 bylo vytvořeno tři projekty. Hlavními cíli bylo změna francouzského hospodářství, modernizace Francie a začlenění do evropského společenství. První myšlenkou, kterou francouzský politik Jean Monnet zformuloval, byla potřeba rekonstruovat, ale ne všude stejným způsobem. Soudil rovněţ, ţe nedostatky hospodářství zděděné z minulosti jsou významnější neţ škody, způsobené válkou. Další myšlenkou, kterou uvedl do praxe, bylo vytvoření společné platformy z účastí zaměstnavatelů, odborů a státní správy a nepodnikat další kroky, dokud se tyto tři strany neshodnou na odpovědí navrhovatelům hospodářského plánu, tj. Jeanu Monnetovi a jeho spolupracovníkům René Marjolinovi, Pierru Urimu a Étiennu Hirschovi. Byla tak stanovena hierarchie prioritních oblastí, na jejímţ vrcholu se ocitla rekonstrukce energetiky, uhelných i vodních elektráren, hutnictví a výroby zemědělských strojů. Ale k rozjetí toho plánu a dosaţení všech úkolu Francie se nemohla dostat samostatně. Vlády Félixe Gouina a po něm i Bidaulta si byly vědomy, ţe prostředky měly by byt na to půjčeny. Ministerstvo financí však nemělo stejné myšlenky. Představitele uţ nechtěli jako po první světové válce obětovat ekonomický rozvoj, „správné věci“ a finanční stabilizaci. Ale nebylo jiného východiska: tlak na Německo nedokázal naplnit poţadavky plánu, další úsporná opatření po anglicku by nebyla přijata veřejným míněním, spojení s Beneluxem by pobouřilo Brity a Němce a nepřineslo by jistý výsledek. Posel Léon Blum, vyslaný ţádat o peníze do Washingtonu, uzavřel dohodu s Byrnsem, ţe z dluţné částky 3,5 miliardy dolarů bude zbývat

7

Furová, L., Hospodářská politika poválečné Francie, 2010, str. 42

14

jenom 720 milionů, půjčka bude činit 300 milionů a ještě 650 milionů budou na nákupy ve Spojených státech. Kromě toho dohoda mezi Blumem a Byrnsem otevřela francouzské sály americkým filmům. V červnu 1948 byl zaloţen Marshallův plán, kterému předcházela pomoc Turecku a Řecku, zaměřená proti sovětské hrozbě a komunistickému převratu. Marshallův plán umoţnil realizace velké částí cílů obsaţených v plánu modernizace. ECA (americká Hospodářská agentura pro spolupráci) dohlíţela na měnovou rovnováhu a dovolila určitou svobodu činností osobám odpovědným za plán. Ale skoro negativně reagovala na otázky, tykajících pomoci znárodněnému podniku, a netlačila na rozvoj nejpokročilejších odvětví: zpracování ropy, antibiotik, letectví, výzkumu, elektroniky a zemědělsko-potravinářského komplexu. Průmyslovým odvětvím budoucnosti zkrátka Marshallův plán nijak nepomáhal. Američané se nezajímali o modernizaci francouzského průmyslu, ale o rozvoj otevřené, soutěţivé ekonomiky, která se otevírala jejich kapitálu, ale zůstávala jim podřízena. „Program boje proti převratu, jímţ Marshallův plán původně byl“, proměnil Jean Monnet8 v nástroji modernizace. V roce 1950 Jean Monnet, vystoupil znovu v roli iniciátora, podal zprávu o ekonomické situaci s návrhem vytvoření ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli). Rychlý vzestup těţby uhlí v Německu, a to zdvojnásobeni v průběhu jednoho roku, vyvolával obavy z obnovení hospodářské a politické agresivity Německa. Cílem bylo provázat uhlí, základ německé ekonomiky, s ocelí, která byla silnou stránkou Francie, aby se zabránit novému konfliktu. ESUO bylo jádrem autonomního evropského ekonomického seskupení uprostřed Evropy státu. Podle představ Jeana Monneta se Evropské společenství uhlí a ocelí mělo rozšířit o další produkty – atomovou energii a zemědělské produkty. Ale k tomu došlo aţ později. Proces realizaci projektu zpomalila válka v Koreji a koloniální krize ve Francii. Demografická situace Důleţitým bylo celkové zlepšení zdraví a prodlouţení délky ţivota francouzského obyvatelstva v poválečném období. Celkový počet obyvatel v roce 1946 byl 40 125 tisíc lidi, v roce 1965 se změnil na 45 465 tisíc. V 90. letech počet obyvatel ve Francii byl větší neţ 56 577 tisíc lidi.

8

Marc, Ferro. : Dějiny Francie, 2006, str. 347

15

Tabulka 2 Počet obyvatel ve Francii 1946-2010 (v tis.) Rok

1946

1950

1955

1960

1965

1970

1975

1980

1990

2000

2010

Počet

40125

41647

43228

45465

48562

50528

52600

53731

56577

58858

62799

obyv. Zdroj: INSEE9 Tak v roce 1950 počet lidi starších 65 let bylo 4,764 miliony, a v roce 1975 jejich počet dosáhl 7,142 miliony. V roce 1846 bylo 232 000 osob starších 80 let, jejich počet se zvětšil do 536 000 v roce 1956, a v roce 1975 počet osob dosáhl 1 467 000 lidi. Procentní podíl úmrtnosti v roce 1950 byl 12,8 procent na tisíc obyvatel, coţ je mnohém niţší, neţ bylo v roce 1910 – 19,4 procent, a v roce 1987 úmrtnost se sníţila do 9,5 procent. Tabulka 3 Počet obyvatel ve Francii podle věkových skupin (1950-1975). V mil.obyv. Věk/Rok

1950

1955

1960

1965

1970

1975

0-19

12,633

13,405

14,789

16,633

16,726

16,842

20-64

24,434

24,954

25,533

26,204

27,484

28,743

65+

4,764

5,040

5,351

5,933

6,565

7,142

Zdroj: Society at Glance 2011 – OECD Social Indicators – OECD 201110

Nezaměstnanost a trh práce Míra nezaměstnanosti ve Francii v letech 1961-1970 byla docela nízká a nepřesahovala 2% úroveň. Situace pak se změnila od roku 1971, v důsledku ropné krize a zpomalení hospodářského růstu ve Francii. Míra nezaměstnanosti se zvětšila o více neţ 4% a dosáhla 6,4 procentního bodu v letech 1971-1980. Tabulka 4 Míra nezaměstnanosti ve Francii v letech 1961-1980 (v %)

Míra nezaměstnanosti

1961-1970

1971-1980

2,0

6,4

Zdroj: Eurostat11

9

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATnon02145

10 http://dx.doi.org/10.1787/888932381760 11 Somers, F.: European Union Economies. A Comparative Study, cit. dilo. Eurostat.

16

Podstatnou společenskou změnou byl přechod od podílu na celkové zaměstnanosti a celkové výrobě prvního sektoru - zemědělství, rybolov, těţba surovin, k „sekundárnímu“ (průmyslové zpracování) a sektoru sluţeb. Graf 1 Struktura Národního hospodářství v r. 1946

% Podíl na celkové zaměstnanosti

Zemědělství Průmysl Služby

Zdroj: The Great Compression of the Wage Structure in France12 V roce 1946 procentní podíl na celkové zaměstnanosti byl v zemědělství 36%, v průmyslu 32%, v sluţbách 32%, kdyţ například v roce 1990 ten podíl se změnil na 10,5% zemědělství, 51,2% průmysl, 38,3% sluţby a v roce 1999 na 7,2-43,9-48,6.13 V sektoru sluţeb se do počtu aktivních zaměstnanců stal stabilní sloţkou obchod, velký skok prodělalo vzdělání, bankovnictví a zdravotní sluţby, poněvadţ počet jejich aktivních pracovníků se v průběhu třiceti let od roku 1945 zpětinásobil, v případě státního vzdělání stoupl ještě více. V průběhu jednoho století se postavení vesnice a města převrátilo. Do roku 1975 poklesl celkový počet venkovského obyvatelstva z poloviny na méně neţ třetinu, zatímco mezi lety 1925 a 1946 byly počty obyvatel ve městech a na venkově téměř vyrovnané. Stručně řečeno, za třicet let se tvář země a společnosti změnila mnohem více neţ v průběhu předchozích sto padesáti let. Pokroky ve výrobě a produktivita spojená s racionální organizací práce umoţnily úţasný skok během období 1945-1975, zvýšení spotřeby a zlepšení ţivotních podmínek. Tento pokrok byl velkým v případě domácích spotřebičů a pohodlného bydlení, značný v případě potravin, především obilnin, chovu kuřat a prasat, sériové výroby i veřejných staveb. Potřebná práce na

12

http://federation.ens.fr/ydepot/semin/texte1011/VER2011GRE.pdf The Great Compression of the Wage Structure in France, 1969-2008 13 http://federation.ens.fr/ydepot/semin/texte1011/VER2011GRE.pdf The Great Compression of the Wage Structure in France, 1969-2008

17

tunu obilí, jako základního produktu, vyţadovala v roce 1946 35 hodin, v roce 1975 jenom 10 hodin práce. Výnosy na počátku 19. Století dosahovali 9 metrických centů na hektar, v roce 1945 15 metrických centů a 42 metrických centů v roce 1974. S pomalením rostla produktivita v pěstování brambor, vina, chovu skotu a ovcí a řemeslné malovýroby. Technický pokrok a růst produktivity, který nebyl nikdy tak vysoký jako po roce 1946, vyvolal pokles cen spotřebního zboţí. Základy tohoto vývoje poloţil svým způsobem Marshallův plán a Monnetův plán jej podpořil. Cyklus byl přerušen a skončil ve chvíli, kdy se současně projevil vliv několika faktorů. Nejprve růst cen ropy znamenal konec uţívání levné a dostupné energii. Pak se zahltil trh, který byl neschopen dále absorbovat trvale vysokou výrobu automobilů, ledniček i potravin. Pak vliv industrializace některých zemí třetího světa, které přestávají být odběrateli zboţí a stávají se dokonce konkurenty. A dokonce rozpad obchodu a mezinárodního peněţního systému. Růst HDP Indikátory hospodářského růstu ve Francii byly aţ do 70. let, tak jako v jiných zemích, velmi příznivé. Doba po druhé světové válce ve Francii se projevovala tak, ţe ukazatel reálného HDP se zvyšoval v průměru aţ o 5,4% ročně. V hospodářské oblasti nastala po prvním ropném šoku v roce 1973 hluboká krize. Francie zasáhla recese a průměrný růst HDP v 70. letech se pohyboval kolem 2%, teprve aţ v polovině 80. let došlo ve francouzské ekonomice k oţivení a následnému, průměrnému 3% růstu HDP. V roce 1984 oţivení bylo označeno ročním růstem HDP 4,5%, coţ bylo největším od roku 1973, k nemuţ přispělo sníţení cen ropy na konci roku 1985. Graf 2 Vývoj HDP ve Francii 1947-2000 (v%)

8

HDP

6 4 HDP

2 0 1947 1958 1966 1976 1981 1983 1985 1987 1989 1991 1993 1995 1997 1999

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů OECD14 14

http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=EO88_INTERNET

18

Tabulka 5 vývoj HDP ve Francii 1947-1985 (v %) Rok

1947 1954 1958 1962 1966 1971 1976 1980 1981 1982 1983 1984 1985

HDP 5,2

4,5

6,3

6,3

5,8

3,8

3,8

1,7

0,9

2,4

1,2

1,5

1,7

Zdroj: OECD15 Inflace Inflace ve Francii do roku 1961 se pohybovala kolem 5% ročně. Velmi výrazné zvýšení bylo označeno v roce 1974, tedy po prvním ropném šoku. Tehdy míra inflace vzrostla téměř dvojnásobně, ze 7,3% v roce 1973, na 14,8%. V roce 1983 přijala francouzská vláda protiinflační politiku, která spočívala v zavěšení francouzského franku na německou marku a indexové vázání mezd. Následkem protiinflační politiky bylo sníţení roční míry inflace do 8% v roce 1985, dokonce i do 5% v roce 1988. Graf 3 Vývoj inflace ve Francii v letech 1961-1989 (v %)

Francie 16 14 12 10 8 Francie

6 4 2 1990

1989

1988

1987

1986

1985

1984

1983

1982

1981

1980

1979

1978

1977

1976

1975

1974

1973

1971

1965

1961

0

Zdroj: Historie Světového Hospodářství16 Tabulka 6 Vývoj inflace ve Francii v letech 1961-1989 (v %) Rok

1961

1965

1971

1973

1974

1975

1976

1977

1978

1979

Inflace 5,0

6,2

9,2

7,4

13,5

12,1

10,7

9,5

9,3

11,5

Rok

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Inflace 13,2

12,5

11,1

10,2

9,1

8,0

6,0

5,0

4,5

5,0

Zdroj: Historie světového hospodářství17 15 16

http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=EO88_INTERNET Ţídek, Libor.: Historie světového hospodářství, str 51.

19

Zahraniční obchod Dynamika růstu zahraničního obchodu ve Francii byla označena obrovským nárůstem v poválečném období. V roce 1948 objem dovozu a vývozu byl 5,8 miliard EUR, a v roce 1960 dosáhl 9,9 miliard EUR, v roce 1980 celkový objem dovozu a vývozu byl 163,2 miliard EUR, v roce 2000 665,3 miliard EUR. Dlouhodobě Francie vyváţí zejména do zemí Evropské Unii (Německo, Itálie, Rakousko, Velká Británie a nové členské země). Významnými partnery Francie jsou třetí země, Asie a dále Amerika, Afrika a Blízky východ. Dalším významným obchodním partnerem je v rámci třetích zemi Rusko. V roce 1960 francouzská obchodní bilance byla kladná, celkový objem vývozu byl na 0,5 miliard EUR větší, neţ celkový objem dovozu (tabulka 5). V roce 1965 a od té doby je deficitní. Nejvíce francouzská obchodní bilance byla zatěţovaná platbami za energetické zdroje (ropa, plyn). Tak např. v roce 1960 objem vývozu energie byl 0,2 miliard EUR, oproti tomu objem dovozu ve stejném roce byl 1 miliard EUR, coţ je pětkrát větší neţ objem vývozu. V roce 1980 byl obrovský nárůst dovozu, celkový objem 25,5 miliard EUR, kdy objem vývozu byl jenom 3,8 miliard EUR. V tabulce 5 můţeme sledovat vývoj zahraničního obchodu Francii, celkovou tendence změn objemu dovozu a vývozu a také vývoj podle jednotlivých sektorů zahraničního obchodu.

17

Ţídek, Libor.: Historie světového hospodářství, str 51.

20

Tabulka 7 Vývoj Zahraničního obchodu ve Francii 1960-2000 (v mld. EUR) 1960 1965 1970 1975 1980

1985

1990

1995

2000

Zemědělství, lesnictví, rybolov Vývoz

0,3

0,6

1,1

2,2

4,7

9,3

10,2

9,0

10,4

Dovoz

1,1

1,2

1,5

2,5

4,5

7,3

6,7

7,6

8,2

Zemědělský a potravinářský průmysl Vývoz

0,5

0,7

1,3

3,1

6,7

12,9

18,1

23,7

28,4

Dovoz

0,5

0,7

1,3

2,7

5,8

11,6

14,3

17,8

21,1

Spotřební průmysl Vývoz

0,7

1,0

1,6

3,4

7,0

13,7

20,8

28,4

45,0

Dovoz

0,2

0,6

1,4

3,1

8,1

15,2

27,0

32,1

51,9

Automobilový průmysl Vývoz

0,5

0,6

1,7

4,2

8,7

13,9

22,0

25,7

43,3

Dovoz

0,1

0,3

0,8

1,6

4,9

9,8

18,5

22,3

34,2

Kapitálových statků Vývoz

0,8

1,4

3,3

8,4

16,9

31,0

39,9

49,1

85,4

Dovoz

0,6

1,2

3,1

5,9

13,0

23,1

40,8

43,4

77,4

Vývoz

2,3

3,1

5,9

12,5

26,3

47,4

56,7

73,7

103,4

Dovoz

1,3

2,4

5,8

11,4

27,5

46,5

66,6

75,7

110,7

Vývoz

0,2

0,3

0,5

1,2

3,8

6,8

6,2

6,4

11,6

Dovoz

1,0

1,4

2,5

8,8

25,5

38,1

20,4

15,7

34,2

Vývoz

5,2

7,7

15,3

34,9

74,0

134,9

173,9

216,0

327,5

Dovoz

4,7

7,9

16,4

36,0

89,2

151,5

194,4

214,6

337,8

Bilance

0,5

-0,2

-1,1

-1,1

-15,2

-16,6

-20,5

-1,4

-10,2

Meziproduktů

Energie

Celkem

Zdroj: samostatná práce podle data INSEE

18

18

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF08403

21

Veřejné výdaje Tabulka 8 Vývoj veřejných výdajů (v % HDP) 1870 – 1980 Rok

1870

1913

1920

1937

1960

1980

Francie

12,6

17

27,6

29

34,6

46,1

Zdroj: Historie světového hospodářství19 Vývoj veřejných výdajů se ve Francii projevoval docela rychlým tempem růstu. Tak v roce 1870 veřejné výdaje ve Francii byli 12,6 procent na celkovém podílu HDP, v roce 1920 tento podíl dosáhl 27,6 procentního bodu, v roce 1960 – 34,6 procent, a v roce 1980 se zvětšil do 46,1 procent. Veřejné zadlužení Celkové veřejné zadluţení nebylo i přes silný státní sektor ve Francii příliš vysoký: v období 1961-1970 nepřevyšoval 30% HDP, v 70 i 80 letech i přes vysoké výdaje sociálního charakteru se dluh pohyboval v rozmezí 30-35% HDP. Tabulka 9 Vývoj státního dluhu ve Francii v letech 1961-1980 (v %)

Veřejný dluh

1961-1970

1971-1980

31,0

35,0

Zdroj: Eurostat20 Některé úspěchy, dosazené během třiceti let, mohli uţ před ropnou krizí představovat stíţnosti ve vývoji v budoucnosti. Jsou to příliš vysoké náklady na mzdy a sociální dávky, které dosahují stejné výše jako ve Spojených státech a v Japonsku, kde je produktivita vyšší. Dále je to nevýhodná struktura zahraničního obchodu, neboť Francie vyváţí především to, co vyrábějí i jiné země (například automobily), ale jen málo nedostatkového zboţí, po němţ mezinárodní poptávka stoupá. Textilní průmysl a hutnictví navíc naráţejí na tvrdou konkurenci zemí třetího světa. Dalším paralyzujícím faktorem je bezesporu přemíra předpisů, které ztěţují rychlé přizpůsobení se trhu.

19

Libor, Ţídek. : Historie světového hospodářství, str. 11

20

Somers, F.: European Union Economies. A Comparative Study, cit. dilo. Eurostat.

22

Kumulace těchto handicapů naplno zasáhla hospodářství a společnost v okamţiku, kdy se proces globalizace zrychlil a zvýraznil. Růst nezaměstnanosti a růst státních výdajů se staly jeho nejhoršími a nejhůře předvídatelnými důsledky.

1.4

Ropné krize a pomalý hospodářský růst

Údaje se však mění s krizí z roku 1974. Zejména nezaměstnanost, která se trvale usadila především v sekundárním sektoru. Neţ se však projevila krize, nebyly úspěchy zdaleka vnímány všemi jako pokrok. Nejprve proto, ţe transformace si vyţádala mnoho obětí, navzdory tomu, ţe se zvýšila ţivotní úroveň a změnil způsob ţivota většiny Francouzů. „Podle plánovací komise i podle OECD představovala recese let 1974-1975 jen nešťastnou souhru náhod. Všechno začalo zmatky, které následovaly po ropné krizi vzešlé z jomkippurské války, tj. z útoku Egypta a Sýrie, jehoţ cílem bylo získat zpět území okupovaná Izraelem. OPEC se vzápětí pokusil tlačit na Západ tím, ţe zdvojnásobil a posléze ztrojnásobil cenu ropy. To spolu s ostatními faktory hrálo roli rozbušky. Mnozí se však domnívali, ţe k nápravě postačí přizpůsobit ekonomiku novým cenám energie. Recese byla také připisována na vrub zemí třetího světa, které začínaly budovat svůj průmysl, a neměla prý trvat dlouho. A tak politici nejdříve dva roky a nakonec deset let hovořili o „světle na konci tunelu" ohlašujícím nový vzestup.“21 Příčinou druhé velké krize (jako první byla vnímaná krize roku 1929, kterou stvořila trţní ekonomika a ukončila ji válka) bylo vyčerpání z překotného růstu, jehoţ faktory ztratily soudruţnost. Ropná krize byla pro Francie mnohem citelnější neţ pro jiné země, protoţe jejím rozhodnutím bylo dávat přednost naftě a silniční dopravě na úkor jiných zdrojů energie a ţelezniční a vodní dopravy. I dokonce Francie v té době sama neprodukovala pohonné hmoty, protoţe ropná loţiska na Sahaře jiţ patřila Alţírsku. Třebaţe náznaky recese objevovali jiţ před ropnou krizí, přinejmenším ve Spojených státech, Pompidouova Francie jako by se zabydlela v procesu neomezeného růstu. Rozběhla modernizaci průmyslu, uvolňovala přebytky, které umoţnily snadnější přerozdělování zdrojů, a vyřešila tak některé sociální problémy zdůrazněné revoltou v roce 1969. Šok a zastavení růstu sníţili diskontní sazbu do 11 procent, kvůli tomu zemi postihlo období stagflace, do té doby neznámé kombinace zastavení růstu a inflace vyvolané růstem cen ropy. 21

Marc, Ferro.: Dějiny Francie, 2006, Str.371

23

Tato inflace dosáhla ve Francii 10 procent proti 11 procentům ve Spojených státech, 25 procentům v Japonsku a 7 procentům v Německu. Protoţe od roku 1946 byla výše mezd navázána na výši cen, začaly mzdové náklady strmě narůstat. Inflace se stala procesem, který se sám udrţoval při ţivotě. Průmyslová kapacita země byla v roce 1975 vyuţívána jen ze 70 procent. To sníţilo rentabilitu podniků a nastartovalo cyklus úpadků. Jejich oběťmi se staly nejdříve malé a střední podniky, které neměly dostatečné zdroje, aby přeţily. Rychle se stoupla i nezaměstnanost a v roce 1975 dosahuje počtu 420 000 pracujících, tedy hranice, jíţ se obával Georges Pompidou.22 První reakcí výrobců na kombinaci důsledků recese a růstu cen ropy bylo zvýšení cen. Ve Francii stoupla cena automobilů mezi roky 1973 a 1975 téměř o 50 procent. To byl způsob, jak kompenzovat pokles objemu zisku, který vyplýval z poklesu objemu prodeje. Pro vládu boj proti inflaci představoval podmínku návratu k plné zaměstnanosti. Tlak na mzdy měl za cíl zamezit zhoršení postavení podniků a nezbytnost takového tlaku byla o to naléhavější, ţe platy byly indexovány cenami. Ale prodej domácích spotřebičů (ledniček, myček nádobí, televizorů atd.) nikdy nestoupl tolik jako v předcházejících deseti letech, takţe výrazný pokles platů by byl poškodil výrobu spotřebního zboţí. Navíc diskuse o růstu a zlepšení ţivotních podmínek, obnovené po roce 1968, naučily zaměstnance bouřit se proti jakékoli stagnaci kupní síly. Tváří v tvář stávkám chtěli politikové předejít přívalu poţadavků, který by mohl vést k oţivení revolučních nálad. Dosaţení rovnováhy bylo obtíţné: veřejné mínění si víc neţ zpomalení růstu inflace zapamatovalo politiku úsporných opatření, zavedenou Barrovou vládou, ale také „hon na zaostávající", tj. na podniky přeţívající jen díky subvencím. Jejich zánik zrychluje růst nezaměstnanosti. Od chvíle, kdy se hospodářství ve Francii podobně jako v ostatních vyspělých zemích uchýlilo k automatizaci jako poslednímu prostředku, bylo moţné tvrdit, ţe země vstupuje do postindustriálního období. Ale vysoký počet nezaměstnaných byl stále tu a brzy dosáhl milionu v roce 1980. Ve skutečnosti se v průběhu posledních desetiletí výdaje v důsledku relativního poklesu cen spotřebního zboţí (ledniček, televizorů atd.) přesunují do oblasti sluţeb, zejména těch, které souvisejí se zdravím a volným časem. Nové rozloţení výdajů vedlo k rozvoji sektorů odpovídajících novým poţadavkům. Příkladem můţe být nárůst počtu zábavních lodí a stavba lodí pro výletní plavbu, které se objevují o deset let později a zajišťují v nevelkém měřítku

22

Marc, Ferro, Dějiny Francie, str.372

24

nový rozvoj loděnic, zdánlivě jiţ odsouzených k zániku. Jde samozřejmě o marginální příklad, svědčí však o oţivení sekundárního sektoru novými cestami. Pro vyřešení problému sociálních a ekonomických vztahu, vyvolaný krizí zrodilo se dvě hlavní koncepce. První je to návrat ke konkurenčnímu pracovnímu trhu, která byla zvolená Američany, v radikálnější podobě Margaret Thatcherovou ve Velké Británii, a ve velmi umírněné podobě i Raymondem Barrem za prezidenta Giscarda ďEstaing a Fabiusem za prezidenta Mitterranda. Druhou koncepci byl návrat k souladu mezi produktivitou zvýšenou díky lepším metodám organizace výroby a větším podílem pracujících na masové spotřebě, který následně vede ke zvýšení produkce. Toto řešení si zvolilo Švédsko, Rakousko a Francie za první vlády jmenováné Francoisem Mitterrandem, coţ byla vláda Pierra Mauroye. Kritika ochranitelského státu, podněcujícího vyplácení aţ příliš vysokých sociálních dávek, postupně otevřela cestu liberálním doktrínám, které nakonec zvítězily. Velebení podnikatele vedlo zakrátko k omezení role státu, stále větší svobodě trhu a zpochybňování znárodňování. Pro některá stará průmyslová odvětví, ještě včera vzkvétající, to je začátek konce a na jejich zaměstnance se šklebí blíţící se úpadek. Z historického pohledu je najevo, ţe Francie prošla několika velkými krizemi: protestantskou reformací v 16. století, s níţ jsou spojeny „náboţenské války", revolucí roku 1789, na kterou dodnes navazují politické dějiny země, první světovou válkou, spojenou s ideologickými konflikty, které dodnes zcela nevyhasly, ropnou krizí a krizí současného období. Ale skutečnosti, které tuto krize vyvolali, byly stejně tak evropského jako francouzského původu. V 80. letech Francie se zabývala podporou hospodářského vývoje, který byl do značné míry spojen se specifiky francouzské politické sféry i odrazem měnících se podmínek v Evropě. V r. 1981 nastoupil do úřadu prezidenta socialista F. Mitterand, který prosazoval (a také realizoval) posílení státního intervencionismu. Na počátku 80. let proběhla ve Francii vlna zestátňování průmyslu a bank, coţ byl tehdy (z evropského hlediska) protisměrný vývoj. Došlo i k další vlně etatizace a k posílení sociálního zabezpečení zvýšením sociálních dávek. V r. 1984 však došlo, stále ještě za Mitteranda, který byl prezidentem aţ do r. 1995, ke konzervativnímu obratu v hospodářské politice. Monetaristický obrat v roce 1984 se vyznačoval redukcí daní firem, poklesem povinných sociálních odvodů a proinvestiční politikou, zaměřenou na technologické inovace. Byly sníţeny daně podnikatelům včetně povinného příspěvku do sociálních fondů a začala být uplatňována proinvestiční a proexportní politika. Součástí byl plán restrukturalizace průmyslu. Později v roce 1986 Francie přistoupila 25

k reprivatizaci části státního vlastnictví. V sociální politice se Francie zaměřovala spíše na ochranu pracovní síly, a to především na systém sociálních dávek a podpor. Byla velmi populačně orientovaná a poskytovala plošné přídavky na děti, podporu v mateřství a rodičovské dávky. V daňové oblasti Francie odpovídala vývoje vysoké úrovni veřejné spotřeby – daňová zátěţ byla středně vysoká a to 43,8%, s vyšším zdaněním v podobě nepřímých daní.

26

2. Postavení Francie v Evropské unii Od začátku historii o zaloţení Evropské unie Francie patřila ke skupině nejvyspělejších zemí členských států. Komparativně ekonomiky členských státu lze rozdělit do tří základní skupin. Hlavními kritérii jsou ekonomický potenciál, institucionální aspekty, postoj k procesu ekonomické integrace, jejích realizována hospodářská politika, role státu v ekonomice (sociální politika, daně, přímá ekonomická činnost státu) a základní makroekonomické ukazatele: ekonomický růst, inflace, nezaměstnanost. V průběhu druhé poloviny 20. století se Evropa zásadně měnila a změnila; v západní Evropě se výrazně změnily ekonomické a politické vztahy a ještě hlubší proměnu zaznamenala Evropa východní. Jednalo se o vzájemný účinek ekonomických, politických a sociálních faktorů, o interakci iniciativ, vyvolaných výsledky 2. světové války s logikou působení trţního hospodářství v podmínkách vyţadujících právě na evropském kontinentu značné ohledy na sociální dimenzi a potřeby rekonstrukce. Postupně, v rámci sloţitého úsilí politických aktérů i významné podpory převáţné části veřejnosti západní Evropy, byly vytvářeny základy procesu, jenţ vedl k překonávání přehrad a bariér mezi evropskými národy. Po negativních zkušenostech s ekonomickým a politickým nacionalismem bylo jen logické, ţe si politické elity z minulosti vzaly poučení, ţe po r. 1945 prakticky všechny významnější levicové i pravicové proudy zdůrazňovaly potřebu překonat stará nepřátelství a utvářet novou identitu Evropy: v kontextech otevírající se hospodářské i politické spolupráce a interdependence. Druhá světová válka dala směrodatný impuls pro nové cíle a metody mezinárodně ekonomických i politických vztahů a komunikaci státu na evropském kontinentu. Ten byl poznamenán především vlastními účinky ničivé války i ztrátou hospodářského a politického vlivu evropských mocností ve prospěch dvou supervelmocí, USA a Sovětského svazu. Poválečná situace, která se v Evropě vytvořila (především v západní), byla velmi specifická: součástí připravovaných konkrétních projektů byl i značně kritický přístup k bilanci období trţních ekonomik a společností mezi dvěma světovými válkami, charakteristického hlubokou hospodářskou i sociální krizí, ztroskotáním demokratických politických alternativ a nástupem fašistických mocenských struktur, především v Německu, ale nejen tam. Koncepce národního státu přinesla hořké plody šovinismu, protekcionismu a nakonec i válku jako pokračování politiky jinými prostředky. 27

Na tomto historickém pozadí se formovaly základní motivace integračního procesu. Za prvé, to byla potřeba Evropanů překonat předchozí krajně nepříznivé zkušeností s nacionalisticky orientovanými státními strukturami a hospodářské politickými koncepcemi a k tomu si vytvořit příslušnou koncepci spolupráce. Nová, povalečná Evropa měla nabídnout i novou alternativu souţití evropských národů, jehoţ klíčovou součástí by bylo nezvratné a monitorované začlenění německé společností, jejího hospodářství, politiky, i obrany do institucionálních struktur, směřujících ke komplexní integraci. Za druhé, významným motivem integračního úsilí bylo přání dosáhnout na evropském kontinentu konečně situace, která by zajišťovala mír a bezpečnost. Za třetí, to byla reakce na rychle se upevňující vliv Sovětského svazu ve střední a východní Evropě a rýsující se dlouhodobé rozdělení Evropy na dvě politicky, bezpečnostně, ale i ekonomicky zásadně odlišné části, které v poválečném období byly spíše orientovány na konfrontaci neţ na kooperaci. Západní Evropa povaţovala proto integrační formu spolupráce, opírající se o Evropská společenství, i za ochranu před komunistickým vlivem a expanzivní strategií SSSR. Za čtvrté, motivem uskutečňování integračního projektu byla i neskrývaná touha občanů, podnikatelských i dalších vrstev po volném pohybu v Evropě. Specifický zájem na liberalizaci pohybu výrobních faktorů měla přirozeně rodící se podnikatelská sféra, vyuţívající moţností, které se nabízely v rámci Marshallova plánu, a rodící se spolupráce v rámci Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Za páté, úzká součinnost států i občanů po všech negativních zkušenostech z rivalit předválečného období byla povaţována i za prostředek ke zvyšování hospodářského blahobytu a sociální stability. Válkou váţně narušená i technologicky zaostalá produkční infrastruktura západní Evropy si vyţadovala zásadní regeneraci a modernizaci. Ale otcové integračních projektu ne směrovali k metodě plánovaného rozdělování zdrojů, která byla charakteristická pro Francie, Nizozemsko a Velkou Británie ovlivněných silnými pozicemi sociálně demokratických a socialistických stran, ale k postupnému vytváření společného trhů, který by zajistil volný pohyb zboţí, osob, sluţeb i kapitálu. Společný trh měl na dostatečně velké ploše přispět k rozvoji vzájemného zahraničního obchodu i k vyšším odbytovým příleţitostem. Konečně, za šesté, významnou motivační roli hrálo i to, ţe „Evropa“ očekávala v souvislosti s připravovanou integrační spoluprací i zesílení mocenského postaveni evropského centra ve světě.23

23

Cihelková E., Jakš M. a kol., Evropská integrace - Evropská unie str. 5-7

28

2.1 ESUO Klíčovou roli pro celkovou perspektivu integračního procesu sehrála iniciativa francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, dotýkající se úpravy spolupráce v sektoru uhlí a oceli na základě myšlenek Jeana Monneta, tehdy významného představitele francouzského komisariátu pro plán. Jean Monnet se domníval, ţe pro ukončení francouzsko-německého antagonismu a kontrole ekonomického vzestupu sousední země by bylo vhodné sjednotit to, co představuje válečnou sílu kaţdé z těchto zemí a vytvořit Evropské společenství uhlí a oceli. Samo sebou to znamenalo, ţe smlouvy o těchto produktech nahradí tradiční vyjednávání mezi vládami. Původně francouzská myšlenka budování sjednocené Evropy představuje podnik, jehoţ výsledek zavdává podnět k rozporuplným analýzám. V roce 1952 zaloţené Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) si kladlo za cíl vytvořit pro dva významné produkty, uhlí a ocel, společný trh. Tím se měla umoţnit společná kontrola, plánování a odbyt. Základním motivem integračního námětu nebyla ani tak úvaha ekonomická, jako spíše snaha zaloţit proces odstraňování německo-francouzského nepřátelství a poloţit základ pro evropskou federaci. Mechanismus rozhodování měl také zamezit eventuálnímu ohroţení Francie Německem a navíc zajišťoval i spolurozhodování Francie nad uhelnými zásobami západního Německa. ESUO bylo pro další integrační vývoj důleţité ne tím, jaké sektory ekonomiky zahrnulo, ale svou institucionální podstatou: bylo to poprvé, kdy se sektor, který byl tradičně v kompetenci národních států, dostal do kompetence nadstátní organizace. Zakládajícími členskými státy se vedle Francie a Německa staly Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a Itálie. Velká Británie, evropský stát, který v podstatě podporoval myšlenky sjednocování kontinentální Evropy, ale velmi opatrně zvaţoval, s ohledem na svou parlamentní historii, i historické a kulturní vazby na USA, vše, co by mohlo vést k omezení suverenity státního rozhodování. Cílem ESUO bylo postupně zrušit mezi členskými státy cla a další omezení na trzích s ocelářskými a hutními výrobky a s uhlím a nastolit společný trh mezi státy „šestky" v uvedených

komoditách.

Z hlediska

modelového

třídění

vycházelo

ESUO

z

tzv.

funkcionalistické metody, tj. z úvahy, ţe integrace jednoho ze sektorů ekonomiky věcnou logikou a Interdependenčními souvislostmi a tlaky povede k akceptaci integrace sektorů 29

dalších, aţ nakonec proces zahrne celé hospodářství. Nositelé projektu proto předpokládali, ţe integrace ekonomických sektorů nakonec povede i k politické integraci členských států, účastnících se projektů sektorové integrace. V roce 1952 tehdejší francouzský premiér René Pleven byl iniciátorem pokusu o nastartování politické integrace v rámci tzv. Evropského obranného společenství. Ale stejně jako v případě ESUO to se skončilo nezdarem. Ve stejném roce „šestka“ usilovala o vypracování ústavy pro další seskupení, pro tzv. Evropské politické společenství, které by mělo zahrnovat koordinaci zahraniční politiky účastnických států. Nakonec však byl v r. 1954 tento projekt zamítnut francouzským Národním shromáţděním. Podle některých názorů z té doby se do klesající ochoty k politicko-obranné integraci promítly i změny ve vnějším prostředí, konkrétně v SSSR, kdy smrt J. V. Stalina v roce 1953 podstatně přispěla k určitému oslabení percepce sovětské hrozby v západní Evropě. Další výstavba integrační

spolupráce

se

tak

vrátila

k

politice

pomalých

kroků,

k trajektorii

funkcionalistického modelu, předpokládajícího postupné propojování sektoru za sektorem.

2.2 Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom V roce 1957 byla podepsána tzv. Římska smlouva, kterou bylo zaloţeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Euratom upravoval podmínky spolupráce na poli mírového vyuţívání jaderné energie a její bezpečnosti. EHS směřovalo k vytvoření společného trhu, zabezpečujícího volný pohyb výrobních faktorů v řadě sektorů ekonomik členských států. Přístupy zúčastněných zemí, které byly zakladateli tří Evropských společenství, jejich zájmy i střety obnaţily komplexní pozice ve formující se poválečné západní Evropě a z dnešního pohledu napověděly hodně i o jejich dlouhodobých prioritách a preferencích ve vztahu k celému projektu integrace Evropy na bázi Římských smluv, později doplňovaných další primární legislativou. Francie měla zájem na určité ochraně svého průmyslu v liberalizujícím se poválečném prostředí a na moţnostech rozvoje svého zemědělského sektoru, dále na kontrole politiky vyuţívání jaderné energie pro mírové účely, přičemţ si chtěla zachovat nezávislost, pokud jde o její vyuţití pro obranné účely. Netajila se tím, ţe má strategický zájem na organizování takové integrační spolupráce, která zahrne SRN a která by vázala demokratické Německo na 30

jeho partnery způsobem, který by přesahoval logiku společného trhu a zabezpečoval formování nezvratných vazeb spolupráce. Tento zájem dokonce ještě fixovala v r. 1963 samostatnou bilaterální, smlouvou o přátelství a spolupráci, která jde v některých směrech podstatně dále neţ Římské smlouvy. V roce 1960 se začalo fungovat Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO), podle návrhu Velké Britanii, která neměla zájem o komplexnějším integračním projektu „šestky“. Spolu s Velkou Británií se na tomto podílely státy Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko a Švýcarsko. V tom byl i strategický motiv, vyjadřovaný zejména Brity: nabídnout demokratické Evropě konkurenční alternativu ekonomické spolupráce, opírající se ovšem „pouze" o vytváření pásma volného obchodu, a to ještě jen s průmyslovými výrobky. Koncepce ESVO nebyla však spojena s vytvářením institucí nadstátního charakteru a nekladla si za cíl ani širší politické cíle, jako tomu bylo v případě ESUO a EHS. Kdyţ v roce 1961 Velká Britanie podala svou první přihlášku do Evropských společenství, narazila se na odpor Francie. Po dalším úsilí a trvajícím dlouhém zamítavém postoji Francie, a osobně prezidenta de Gaulla, se koncem 60. let změnily vnitřní i vnější podmínky. I s ohledem na růst ekonomického vlivu Německa v Evropě nakonec Francie s prezidentem Pompidouem podporovala britský vstup a tak se Velká Británie (spolu s Irskem a Dánskem) stala v r. 1973 členem Evropských společenství. I nadále si však zachovává svůj specifický postoj a zdrţenlivost k těm integračním iniciativám, které by výrazněji posilovaly supranacionální tendence. V německo-francouzských vztazích bylo dosaţeno významného stabilizačního kroku v roce 1963 podpisem smlouvy o přátelství, která vyjadřovala zájem Adenauera a de Gaulla vytvořit trvalou a hustou síť vzájemné spolupráce, jeţ měla zahrnovat i politickou a bezpečnostní sloţku. Těsná součinnost Francie a Německa se stala motorem integrační spolupráce uvnitř ES a politické unie. Významnou plochou zájmových střetů, v níţ opět hrála důleţitou roli Francie, se staly uprostřed 60. let rozhodovací procesy. V rámci šesti států Společenství se stále více ukazovalo, ţe se střetávají dvě integrační koncepce, jedna s důrazem na federalizovanou Evropu, širší vyuţívání nadstátních orgánů a většinové hlasování (k té se přikláněla Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Německo) a druhá, která se přikláněla spíše k mezivládní formě spolupráce, bez dalšího posilování role nadstátních orgánů a s tendencí k jednomyslnosti. Tento trend představovala Francie. K tomu bylo v lednu 1966 dosaţeno důleţitého kompromisu (tzv. Lucemburský kompromis), který umoţňoval, aby se v rozporných otázkách hledal konsenzus.

31

2.3 Delorsova zpráva Komise za vedení tehdejšího svého předsedy Jacquese Delorse24 zpracovala příslušný návrh („Delorsův balík"), který schválilo mimořádné zasedání Evropské rady v Bruselu v roce 1988. Na tomto zasedání byl z iniciativy Francie, Itálie a Německa ustaven Výbor pro hospodářskou a měnovou unii. Pracovní skupina, pod vedením předsedy Komise ES Jacquese Delorse, byla sloţena z guvernérů centrálních bank členských zemí ES, třech nezávislých expertů a dalšího člena Komise ES, a mela za úkol vypracování plánu přechodu členských zemí ES k hospodářské a měnové unii. „Delorsova zpráva“ se stala závazným dokumentem vymezujícím základní organizační principy vytváření skutečné hospodářské a měnové unie v rámci ES. Delorsova zpráva zdůraznila, ţe jediné vytvoření měnové unie se společnou měnou zajistí plné vyuţívaní výhod vnitřního trhu. Navrhováno bylo vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech stádiích. První stádium se mělo zaměřit na urychlení hospodářské konvergence a na posílení koordinace měnových politik. Těţiště druhého stádia by spočívalo v technických přípravách na zavedení jednotné měny. Poslední třetí stádium by započalo neodvolatelným zafixováním měnových kurzů, které by bylo následováno nahrazením národních měn. Na Delorsovu zprávu navázala mezivládní konference, od níţ se očekávalo vypracování právního a institucionálního rámce měnové unie včetně podmínek jejího dosaţení. Delorsova zpráva se stala základem jednání o EMU. Zpráva navazovala na Wernerovu zprávu a obsahovala návrh na: zavedení úplné směnitelnosti měn; úplnou liberalizaci toků kapitálu a plnou integraci kapitálových trhů; neodvolatelnou fixaci měnových kurzů; zavedení společné měny nahrazující měny národní, koordinaci rozpočtové politiky členských zemí; zřízení Evropského systému centrálních bank v čele s Evropskou centrální bankou jako nezávislou institucí; makroekonomickou konvergenci; 24

„Francouzský ekonom a politik, který byl v letech 1985-1995 předsedou Evropské komise. Během svého předsednictví Delors vedl důleţité reformy rozpočtu a poloţil tím důleţité základy k uvedení jednotné měny.“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Jacques_Delors

32

Harmonogram přípravy a realizace EMU ve třech stadiích: Stadium: 1.7.1990-31.12.1993 Stadium: 1.1.1994-31.12.1998 Stadium: 1.1.1999-30.6.2002 Tato konference zahájila činnost v prosinci 1990 a zakončena byla v prosinci 1991 uzavřením Smlouvy o Evropské unii (Treaty on European Union), neoficiálně nazývané Maastrichtská smlouva.

2.4 Maastrichtská smlouva V listopadu 1993 vstoupila v platnost „Maastrichtská smlouva“, která byla schválena Komisi společně s podepsáním Smlouvy o Evropské unii v roce 1991. Konstrukce „Evropské unie" definovala celou integrační stavbu především jako „novou etapu utváření stále uţšího svazku mezi národy Evropy, v nichţ jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíţe občanovi" (čl. 1 Smlouvy o EU). Tento svazek je institucionálně zakotven na jiţ vytvořených Evropských společenstvích, doplněných dalšími politikami a formami spolupráce. Tento proces probíhá způsobem, který mezi členskými vztahy respektuje soudrţnost a solidaritu. Maastrichtská smlouva uvaţovala nejen ekonomicko-sociální cíle, ale také mimoekonomické aktivity: společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) a spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti a justice. Oba sektory sice fungují se specifickými nástroji a opírají se v podstatě stále o jednomyslnost členských států, ale byla nastoupena cesta k jejich opatrnému začleňování do konstrukce integrace. „První pilíř“ pro Evropskou společenství, „druhý pilíř“ pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a „třetí pilíř“ pro justici a vnitřní bezpečnost, vyjadřují křehkou integrační stavbu EU, která zatím nebyla ani vybavena právní subjektivitou. Maastrichtská smlouva téţ kodifikovala jako součást primárního práva a pravidla pro hospodářskou a měnovou unie. V roce 2002 se stává euro jediným platným platebním prostředkem ve dvanácti členských státech Evropské unie, které současně splnily i příslušná kritéria pro vstup do unie hospodářské a měnové. Smlouva rozšířila kompetence EP, sblíţila se volební období Komise a EP, moţnost tzv. spolurozhodování EP zahrnuje vnitřní trh, ochranu spotřebitele, ţivotní prostředí, transevropské dopravní, energetické a spojové sítě.

33

Ale dokonce Maastrichtská smlouva nevyřešila vše, co původně měla, a tak jiţ v době její přípravy se počítalo s brzkým svoláním nové mezivládní konference s dalšími revizními prvky. Ratifikační proces se zdrţel vstoupení smlouvy v platnost, do listopadu roku 1993. Maastrichtská konvergenční kritéria Realizace EMU a nahrazení národních měn jednou společnou měnou předpokládaly určitý mezistupeň (období) jehoţ obsahem bylo vytvoření oblasti měnové stability splněním tzv. nominálních

konvergenčních

kritérií

jednotlivými

členskými

zeměmi.

Nominální

konvergenční kritéria, stanovená EU (s cílem dosáhnout cenové stability, zabezpečit konvergenci úrokových měr, zajistit stabilitu a zdravý vývoj veřejných financí) a podmiňující vstup do měnové unie (na rozdíl od nepovinných reálných konvergenčních kritérií), byla v konkrétní podobě tato: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejniţší mírou inflace, dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o moţnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejniţší mírou inflace, deficit veřejných financí (státní rozpočet a místní rozpočty) nesmí převýšit 3% HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP země v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU, měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem a alespoň dva roky před prověřením moţnosti vstupu do závěrečného stadia devalvovat svou měnu oproti měnám členských zemí EU. Při hodnocení plnění konvergenčních kritérií orgány EU, na jejichţ základě bylo 2. 5. 1998 rozhodnuto o tom, které země se zapojí do procesu realizace EMU, bylo konstatováno, ţe: • Průměrná míra inflace za celou EU činila 1,6 %, referenční hodnota byla 2,7 % (1,2 % + 1,5 %) a s výjimkou Řecka všechny země dané kritérium splnily. • Průměrná dlouhodobá úroková míra za celou EU činila 6,1 v%, referenční hodnota byla 7,8 % (5,8 % + 2,0 %) a rovněţ s výjimkou Řecka všechny země splnily dané kritérium. • Rozpočtový deficit za celou EU činil 2,4 % HDP a při referenční hodnotě 3 % jej opět s výjimkou Řecka všechny země splnily.

34

• Veřejný dluh za celou EU dosáhl 72,1 % HDP při referenční hodnotě 60 %. S výjimkou Lucemburska, Francie a Finska ţádná země daný limit nesplnila, ale bylo přijato kompromisní řešení spočívající v tom, ţe dané kritérium bude povaţováno za splněné, pokud se podíl veřejného dluhu na HDP bude sniţovat. Tím bylo i toto kritérium povaţováno za splněné. • Kritérium stability měnových kurzů splnily všechny země s výjimkou Řecka, Velké Británie a Švédska, které se nezapojily do Evropského měnového systému a nebyly tudíţ vázány povinností udrţovat svůj kurz v rámci stanoveného rozpětí. S ohledem nav dosaţený stupeň konvergence národních ekonomik se členem EMU nemohlo stát Řecko. Naproti tomu Velká Británie, Dánsko a Švédsko v zásadě mohly být na základě plnění konvergenčních kritérií do EMU přijaty, ale neprojevily politickou vůli, nezbytnou pro plné členství v EMU.

2.5 Komparace ekonomik EU Hospodářská politika členských států Evropské Unie je sice značně koordinovaná, je však praktikována ve své většině individuálně. Existuje celá řada oblastí, ve kterých se státy nevzdávají své suverenity a prosazují své vlastní priority hospodářského vývoje. Obecně platí, ţe ekonomiky EU jsou charakterizovány jako smíšené s vysokým podílem státu v hospodářském vývoji. Ostatně ve skupině vyspělých ekonomik jsou to právě evropské země, u nichţ je tento podíl měřený poměrem státního rozpočtu na HDP největší - pohybuje se v rozmezí 40-50 %. Výjimkou je Velká Británie, kde podíl státního rozpočtu je niţší neţ 30 % HDP. Pro většinu členských zemí Unie je typické budování tzv. státu blahobytu, který se vyznačuje vysokou mírou redistribuce vytvořeného produktu, vysokou veřejnou spotřebou a mimořádně rozsáhlými systémy sociálního zabezpečení. Přesto ale právě v této kategorii vykazují jednotlivé členské ekonomiky nejvýraznější rozdíly. Rozdíl se především existuje v daňových systémech, jsou individuální a i přes zdůrazňování nutnosti konvergence daňových politik k tomu státy nejsou ochotny přistoupit, přestoţe je tím sniţována funkčnost vnitřního trhu. Míra celkové daňové zátěţe se v průměru pohybuje kolem 43 % HDP. Existují ovšem zřetelné odchylky: nejniţší daňové zatíţení uplatňují Portugalsko a Španělsko, a to ve výši 34 %, nejvyšší má nyní Dánsko 53 % HDP. Neuvaţuje se ani do budoucna o sjednocení daní z příjmů, pouze byl vysloven poţadavek na uţší spolupráci v daňové oblasti. „Rozumná

35

míra daňové soutěţe v EU je zdravá a měla by být moţná"25. Tomuto stanovisku odpovídá i praxe 90. let, kdy byla vydána směrnice Rady, týkající se harmonizace některých nepřímých daní, a to spotřebních. U daně z přidané hodnoty byly stanoveny minimální hranice. Touto směrnicí byl stanoven termín do konce r. 1997. Je pravda, ţe došlo k jisté, ne však úplné konvergenci a zároveň se projevila i jistá divergence v oblasti přímých daní. Na konci 90. let přistupují mnohé evropské země k daňovým reformám, které se projevují sniţováním daňové zátěţe právě u důchodových daní. Daňová směrnice z června 2003 by měla znamenat jasný posun směrem k vyšší harmonizaci daňové politiky. Členské země se shodly na automatické výměně informací o úrokových výnosech především u nerezidentů. Právě výnosy z depozit nerezidentů z členských zemí Unie by měly být přísněji úročeny. Vyšší sazba daně z úroků bude nabíhat postupně v letech 2004 aţ 2010 z 15 % na 35 %. A co je důleţité - daňové výnosy budou rozděleny mezi členskou zemi, v níţ je depozitum drţeno, a domovskou zemi majitele konta. Tím by se měly minimalizovat daňové úniky v rámci EU. Vedle cílů, priorit a pouţívaných metod sociální politiky a daňové praxe se jednotlivé státy odlišují i mírou přímé ekonomické činnosti státu. Jsou země Unie, jeţ prošly v poválečném období mohutnými vlnami etatizace, kdy se stát nezanedbatelně podílel na tvorbě produktu 1 např. Francie, Velká Británie, Itálie a Řecko. Naopak jinde etatizace nebyla natolik silná a stát plnil spíše jen regulatorní a kontrolní funkce. To je příklad Švédska. Celkově je však pro Evropu ve srovnání s dalšími ekonomikami skupiny vyspělých zemí typická vyšší hospodářská aktivita státu. Některé členské státy privatizovaly masivně, jiné okrajově a privatizaci zatím připravují. I to je diferenciačním kritériem EU. HDP Růst HDP ve Francii ve srovnání s Německem ukazuje docela malý rozdíl dvou hospodářství. Průměrný HDP ve Francii v období 1986-1996 byl niţší neţ v Německu o 0,5 procento. V dalších letech HDP Německa vykazovalo tendence ke sníţení a do roku 1999 dosáhl úrovně 1,9 procento, naopak tempo růstu HDP ve Francii v roce 1999 dosáhl 3,2 procentního bodu. V roce 2005 celkový rozdíl dvou ukazateli 1,1 procento.

25

Strategie Komise schválená 24. 5. 2001

36

Tabulka 10 Tempo růstu HDP ve Francii a Německo v letech 1986-2005 (v %) 1986-96

1997

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Francie

2,1

2,2

3,5

3,2

4,1

1,8

1,1

1,1

2,3

2,0

Německo

2,6

1,8

1,8

1,9

3,5

1,4

0,0

-0,2

0,7

0,9

Zdroj: OECD26 Ţivotní úroveň v jednotlivých zemích EU je docela různá. Nejvyšší HDP na obyvatele (v PPS) v roce 2007 ukazovalo v Lucembursko a nejniţší v Bulharsku. Evropská Unie se snaţí zmenšit propast mezi svými nejbohatšími a nejchudšími členy, posílit evropské hospodářství, aby bylo konkurenceschopnější, a vytvořit více pracovních míst, aby všichni mohli mít vyšší ţivotní úroveň. Ve Francii HDP na obyvatele v PPS v roce 2007 byl na úrovni 26 300, coţ na 500 eur méně neţ v Německo, ale větší na 2000 eur neţ HDP Itálie v tomto roce. Tabulka 11 HDP na obyvatele v PPS27 v EU-27 (2007) Země

HDP v PPS

Země

HDP v PPS

Lucembursko (LU)

65 700

EU-27

23500

Irsko (IE)

34 200

Kypr (CY)

21600

Nizozemsko (NL)

30 700

Řecko (EL)

22900

Rakousko (AT)

30 000

Slovinsko (SI)

20700

Dánsko (DK)

29 600

Česká republika (CZ)

18500

Belgie (BE)

28 200

Portugalsko (PT)

17500

Spojené Království (UK)

27 800

Malta (MT)

18100

Švédsko (SE)

29 300

Maďarsko (HU)

15300

Finsko (FI)

27 500

Estonsko (EE)

16100

Německo (DE)

26 900

Slovensko (SK)

15000

Francie (FR)

26 300

Litva (LT)

13200

Itálie (IT)

24 300

Polsko (PL)

12300

Španělsko (ES)

24 700

Lotyšsko (LV)

12600

Bulharsko (BG)

8600

Rumunsko (RO)

9100

Zdroj: Eurostat. 26

http://dx.doi.org/10.1787/888932348339 OECD Economic Outlook, Volume 2010 Issue 2 – No. 88 – OECD 2010 27 HDP na 1 obyvatele v PPS – podíl HDP na 1 obyvatele v eur a parity kupní síly vyjádřené v eur na PPS (standardy kupní sily).

37

Hrubý domácí produkt (HDP) Evropské unie, tj. objem zboţí a sluţeb, které její hospodářství produkuje, neustále roste. Po přistoupení nových členských států v roce 2004 je nyní HDP EU vyšší neţ HDP Spojených států. Třetí místo podle objemu HDP obsadilo Japonsko s celkovým HDP 3197,6 miliard eur. Nejniţší HDP v této skupině je u Ruska a to 610,6 miliard eur. Tabulka 12 HDP v miliardách eur (2007) Země HDP (mld. eur) EU-27 12276.2 US 10094.5 Japonsko 3197.6 Čina 1787.3 Rusko 610.6 Zdroj: MMF, Eurostat. Ve všech státech EU produkuje více neţ 60% HDP sektor sluţeb (ten zahrnuje např. bankovnictví, cestovní ruch, dopravu a pojišťovnictví). Průmysl a zemědělství, i kdyţ zůstávají stále důleţité, jiţ hodně ze svého hospodářského významu v minulých letech ztratily. V roce 1997 procentní změna HDP v Evropské unii sestavovala 2,7 procent, kdyţ současně ve Spojených státech ten byl 4,5, v Japonsku 1,6 procento. Přestoţe HDP Evropské unie stále roste, v posledních letech byl jeho růst pomalejší neţ ve Spojených státech, ale rychlejší neţ v Japonsku. Tak v roce 2006 HDP Evropské unii byl 3,0 procento, coţ o 0,8 procent vyšší neţ v Japonsko, které se ukázalo 2,2 procento, ale na 0,3 procento niţší neţ 3,3 procentní úroveň HDP ve Spojených státech. Tabulka 13 Růst HDP (procentní změna za období 1997-2006) Rok EU-27 Spojené státy (US) Japonsko (JN) 1997 2.7 4.5 1.6 1998 2.9 4.2 -2.0 1999 3.0 4.4 -0.1 2000 3.9 3.7 2.9 2001 2.0 0.8 0.2 2002 1.2 1.6 0.3 2003 1.3 2.5 1.4 2004 2.5 3.9 2.7 2005 1.7 3.2 1.9 2006 3.0 3.3 2.2 28 Zdroj: Eurostat. 28

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tsieb020

38

Trh práce a nezaměstnanost Evropský trh práce se vyznačuje mimořádnou institucionální ochranou pracovní síly. Také proto je povaţován za nejvíce rigidní; mzdy zde vlastně nevykazují pruţnost směrem dolu, jsou elastické pouze směrem nahoru. Systém ochrany pracovní síly, délka a způsob výpovědi neumoţňují firmám rychleji reagovat na změny v agregátní poptávce. V kombinaci se značným sociálním zabezpečením, velkou výší podpor v nezaměstnanosti a velmi příznivým způsobem jejich poskytování (i kdyţ jsou mezi členskými státy velké rozdíly) je rigidita trhu práce hlavní příčinou dlouhodobé masové nezaměstnanosti. Evropa se od ropného šoku z r. 1973 dosud nevzpamatovala a i přes niţší míru nezaměstnanosti neţ v 70. letech se v 90. letech stále potýkala s 10% průměrem. Jen pro srovnání - nezaměstnanost v USA se v poslední dekádě pohybovala kolem 3,5-4 %, v Japonsku během krizového vývoje konce 90. let kolem 5 - 7 %. V období 1989-1998 (viz. Tabulka 12) největší míra zaměstnanosti byla ve Švédsku a to 75,7%. Nejniţší míra zaměstnaností v tomto období z vybrané skupiny státu byla ve Španělsku s velikosti 50,3 procento. Francie se v průběhu těch let nacházela na úrovni 61,2 procento, a to bylo větší neţ v Lucembursku (60,7%), Belgii (58,9%), Polsku (58,3%) a Itálii. Situace se celkově změnila v průběhu období 1999-2008, kde na prvním místě bylo Dánsko (78,3%) a na posledním Belgie (62,7%). Míra zaměstnaností ve Francii celkově se zvětšila o 3,5 procento a dosáhla tím úrovně 63,1%. Období dvou let 2009 a 2010, kvůli světové krizi, projevilo se spadem všech ukazatelů země. Míra zaměstnanosti v Dánsko se sníţila o 1,3 procento, proto v roce 2010 míra zaměstnaností byla 77,7%. V Německu se naopak projevila tendence ke zvýšení o 0,5 procento – 75,1%. Ve Francii míra zaměstnanosti v roce 2010 ve srovnání s rokem 2009 zůstala skoro stejná, rozdíl jenom 0,2 procento, tak v roce 2009 to bylo 63,2%, a v roce 2010 se sníţilo do 63,0%. Tabulka 14 Míra zaměstnanosti lidí ve vybraných státech Evropské Unii v letech 19892010 (v %) Země/Rok

1989-98

1999-08

2009

2010

Švédsko (SE)

75,7

74,6

73,9

--

Dánsko (DK)

75,2

78,3

79,0

77,7

Spojené království (UK)

69,7

72,0

70,9

70,5

Česká republika (CZ)

69,0

65,7

66,3

65,2

Německo (DE)

68,0

70,8

74,6

75,1

39

Rakousko (AT)

67,7

69,3

72,2

72,0

Nizozemsko (NL)

67,3

75,9

77,6

76,9

Finsko (FI)

64,8

68,4

69,0

68,9

Francie (FR)

61,2

63,1

63,2

63,0

Lucembursko (LU)

60,7

64,2

64,9

65,0

Belgie (BE)

58,9

62,7

63,4

63,2

Polsko (PL)

58,3

54,3

58,4

58,8

Itálie (IT)

53,4

57,3

58,5

58,0

Maďarsko (HU)

51,9

55,4

54,5

54,6

Španělsko (ES)

50,3

62,1

61,1

59,9

Zdroj: OECD Economic outlook29 Celková struktura zaměstnanosti v Evropské Unii v období 1998-2006 (viz. Graf 1) se projevila zvětšením procentního počtu zaměstnaných ve sluţbách a to z 65% v roce 1998 a 69% v roce 2006. Procento pracovních sil zaměstnaných v průmyslu a zemědělství se v tomto období projevilo tendence ke sníţení, tak v zemědělství v roce 1998 bylo zaměstnáno 8% lidí a v roce 2006 jejich bylo jenom 6%. V průmyslu v roce 1998 – 27% lidi, a v roce 2006 – 25% zaměstnaných. Míra nezaměstnanosti Řešení nezaměstnanosti je pro EU zcela zásadní. Míra nezaměstnanosti se v jednotlivých zemích i regionech různá. V roce 2002 byla nejniţší v Lucembursko (2,6%) a v Nizozemsku (2,8), nejvyšší pak ve Španělsko (11,1%). Ve Francii míra nezaměstnanosti v roce 2002 byla 8,6%, stejně jako v Itálii. Pak v roce 2009 nejniţší míra nezaměstnanosti byla v Nizozemsko (3,4%) a Dánsko (3,4%). Francouzská míra nezaměstnanosti dosáhla 9,5% v roce 2009, a ta byla niţší neţ v Maďarsko (10,0%) a Španělsku (18,0%), ale dá se to vidět v tabulce 7, ţe míra nezaměstnanosti ve Francii v roce 2009 byla mnohem větší neţ v zbylých vybraných zemích. Celkově míra nezaměstnaností EU dosáhla v roce 2009 počet nezaměstnaných 9,5% ekonomický aktivního obyvatelstva EU-27 ve srovnání se 6,3 % ve Spojených státech.

29

http://dx.doi.org/10.1787/888932348700 OECD Economic outlook, Volume 2010 Issue 2, No.88, Employment rates.

40

Tabulka 15 Míra nezaměstnanosti vybraných státu EU v letech 2002-2009 (v %) Země

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Lucembursko (LU)

2,6

3,8

5,0

4,6

4,6

4,2

4,9

5,4

Nizozemsko (NL)

2,8

3,7

4,6

4,7

3,9

3,2

2,8

3,4

Rakousko (AT)

4,2

4,3

4,9

5,2

4,8

4,4

3,8

4,8

Dánsko (DK)

4,6

5,4

5,5

4,8

3,9

3,2

2,8

3,4

Spojené království (UK)

5,1

5,0

4,7

4,8

5,4

5,3

5,6

7,6

Maďarsko (HU)

5,8

5,9

6,1

7,2

7,5

7,4

7,8

10,0

Švédsko (SE)

6,0

6,7

7,6

7,7

7,0

6,1

6,2

8,3

Česká republika (CZ)

7,3

7,8

8,3

7,9

7,2

5,3

4,4

6,7

Belgie (BE)

7,5

8,2

8,4

8,5

8,3

7,5

7,0

7,9

Francie (FR)

8,6

9,0

9,3

9,3

9,2

8,4

7,8

9,5

Německo (DE)

8,4

9,3

9,8

10,7

9,8

8,4

7,3

7,5

Itálie (IT)

8,6

8,4

8,0

7,7

6,8

6,1

6,7

7,8

Finsko (FI)

9,1

9,0

8,8

8,4

7,7

6,9

6,4

8,2

Španělsko (ES)

11,1

11,1

10,6

9,2

8,5

8,3

11,3

18,0

Zdroj: Eurostat.30 Inflace Vývoj inflace v zemích Evropské Unie od roku 1992 ukazoval pozitivní trend ke sníţení. Směrovaní křivky dolu na Grafu v období 1992-2000 je výsledkem intenzivního vedení společné měnové politiky členských státu. V roce 2004 ukazatele měřené HICP dosahovaly průměrné hodnoty 2,1 %. Ve srovnání s předcházejícím rokem tedy celkově nedošlo ke změně. Ceny ropy v roce 2004 byly vyšší, neţ se předpokládalo. V prosinci byla průměrná cena za barel ropy typu Brent v eurech o 25 % vyšší neţ průměrná cena v prosinci 2003. Tento vývoj vyvolával výrazný přímý tlak na růst spotřebitelských cen energie v eurozóně, které v roce 2004 zaznamenaly růst v průměru o 4,5 %, zatímco v roce 2003 jejich růst představoval 3 %. Vyšší ceny ropy a další zvýšení nepřímých daní a regulovaných cen byly hlavními faktory, které vyvíjely tlak na růst cen. Tyto trendy byly kompenzovány dalším posilováním eura, podmínkami útlumu poptávky a výrazným poklesem ročního tempa růstu cen nezpracovaných potravin. Přes výrazný tlak vývoje cen ropy na růst spotřebitelských cen v eurozóně se projevovaly minimální známky kumulace výraznějších fundamentálních 30

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-GK-10-001/EN/KS-GK-10-001-EN.PDF

41

inflačních tlaků v ekonomice eurozóny. Ceny výrobců rostly v roce 2004 průměrným ročním tempem ve výši 2,3 % ve srovnání s 1,4 % v roce 2003, a to především v důsledku růstu cen energie a zboţí pro spotřebu mezi členskými státy. Byly ovšem zaznamenány pouze omezené signály významného promítání tohoto růstu do cen v pozdější fázi výrobního řetězce. Obdobně byl růst mezd v roce 2004 i nadále utlumený v kontextu pokračujícího mírného růstu a vývoje na trhu práce. V lednu 2005 celková inflace měřená HICP poklesla na 1,9 %, coţ představuje ve srovnání s prosincem 2004 pokles o 0,5 procentního bodu. Tento pokles měl příčiny v řadě sloţek HICP a jeho hlavní hnací silou byly změny ve srovnávací základně. Odráţel také dodatečné příznivé účinky zpomalení meziročního růstu cen energií, pokles cen nezpracovaných potravin a rozsáhlejší slevy při sezonních výprodejích v některých zemích eurozóny. V současnosti inflace spotřebitelských cen se očekává opětovný nárůst z docela velmi nízké úrovni. Ale to zůstává relativně nízké v roce 2010 na přibliţně 1 – 1,25% a 1,5 % v roce 2011 v EU. To je způsobeno (značné) zpomalení ekonomiky, poměrně umírněné obnovy a poměrně slabý růst mezd je tlumící efekt, zatímco některé tlak bude pocházet z ceny komodit znovu. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi bude méně zřetelný, neţ byly před krizí, a inflační očekávání jsou dobře ukotvena. Graf 4 Vývoj Inflace v EU v letech 1992-2012 (v %)

Zdroj: European Commission (Eurostat) and European Central Bank calculations based on Eurostat data

42

Zajištění dodávek energie Více neţ polovina energie, kterou EU spotřebuje, musí být dodávána odjinud. Závislost jednotlivých zemí na dovozu se však velmi liší: Kypr, Lucembursko a Malta jsou odkázány na dovoz téměř úplně, Dánsko je naopak čistým vývozcem energie a Polsko a Spojené království jsou závislé na dovozu relativně málo. Celková míra závislosti EU na dovozu energie dosáhla v roce 2005 52,3% a předpokládá se, ţe s ubýváním domácích zdrojů se tato závislost bude zvyšovat. V současnosti získává EU asi 50% plynu, který spotřebuje, pouze ze tří zdrojů – z Ruska, Norska a Alţírska. Aby EU vyřešila rostoucí závislost na dovozu, velmi se snaţí zlepšit energetickou účinnost, vytvářet obnovitelné zdroje a rozšiřovat okruh externích dodavatelů. Tabulka 16 Čistá závislost na dovozu energie jako procento z celkové spotřeby, EU-27 (2005) Země Belgie (BE) Bulharsko (BG) Česká republika (CZ) Dánsko31 (DK) Německo (DE) Estonsko (EE) Irsko (IE) Řecko (EL) Španělsko (ES) Francie (FR) Itálie (IT) Kypr* (CY) Lotyšsko (LV)

Závislost na dovozu v% 78.3 47.1

Země Lucembursko (LU) Maďarsko (HU)

Závislost na dovozu v% 98.0 62.9

27.4

Malta (MT)

100.0

-51.6 61.6 25.8 89.5 68.5 81.2 51.6 84.5 100.7

Nizozemsko (NL) Rakousko (AT) Polsko (PL) Portugalsko (PT) Rumunsko (RO) Slovinsko (SI) Slovensko (SK) Finsko (FI) Švédsko (SE) Spojené království (UK)

37.8 71.8 18.0 88.2 27.4 52.2 64.6 54.7 37.2

56.0

13.9

Litva (LT) 58.4 *Kypr dovezl více energie, neţ za příslušný rok spotřeboval. Přebytek byl uloţen do zásob. Zdroj: Eurostat.

31

Záporná číslice označuje, ţe Dánsko bylo čistým vývozcem energie.

43

Efektivnější vyuţívání energie a přechod na obnovitelné zdroje, které produkují menší mnoţství znečišťujících látek, jsou také součástí strategie EU pro boj proti globálnímu oteplování způsobenému spalováním fosilních paliv, obzvláště uhlí a ropy. Spalování fosilních paliv k výrobě energie uvolňuje do atmosféry oxid uhličitý, coţ přispívá ke globálnímu oteplování. EU si vytyčila cíl vyrábět do roku 2010 21% elektřiny z obnovitelných zdrojů, jako je energie větrná, solární, vodní, geotermální a energie získaná z biomasy. Dopad krize Třebaţe Evropská unie rychle reagovala na krizi, její důsledky jsou dalekosáhlé. Krize způsobila velký pokles ekonomické činnosti, vedla k výraznému nárůstu nezaměstnanosti, výraznému propadu produktivity a silně oslabila veřejné finance. Očekává se, ţe produkce v jedenácti členských státech nedosáhne do konce roku 2012 úrovně, jakou měla před krizí. V roce 2010 vzrostlo veřejné zadluţení celkem na 85 % HDP v eurozóně, a na 80 % v celé EU. K dopadu krize na rozpočet se připojí negativní důsledky demografického vývoje, které budou v dlouhodobém horizontu představovat dodatečnou zátěţ pro státní rozpočet ve výši asi 4,5 %. Strukturální nedostatky, které nebyly vyřešeny před krizí, jsou nyní ještě zjevnější a naléhavější. Tato krize si vybírá na evropské společnosti vysokou daň, třebaţe ji zmírňují zdejší sociální systémy. Hlavním problémem je růst nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti mezi výdělečně činnými osobami činí 9,6 %. V řadě zemí dosahuje míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi aţ 40 %. Odhaduje se, ţe asi 80 milionů lidí v Evropě ţije pod hranicí chudoby. Ekonomická krize zasáhla celý svět, avšak její dopad není po celém světě stejný. Zatímco nezaměstnanost a veřejný schodek narostly ve Spojených státech výrazněji neţ v Evropské unii, rozdíly v produktivitě práce mezi EU a USA se krizí ještě zvětšily. Cenová a nákladová konkurenceschopnost představuje i nadále problém. Rychle rostoucí ekonomiky se k hospodářskému růstu navrací rychleji, třebaţe některé z nich se také potýkají se závaţnými hospodářskými problémy. Evropská unie proto musí vyuţít této krize k rozhodnému řešení zmíněného problému týkajícího se její konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku.32

32

http://ec.europa.eu/europe2020/pdf/cs_final.pdf

44

3. Základní charakteristika a makroekonomická analýza vývoje francouzské ekonomiky 3.1 HDP a hospodářský růst Hospodářství Francie zaujímá podle velikosti objemu HDP třetí místo po Německu a Velké Británii mezi státy Evropské unie. Indikátory hospodářského růstu byly aţ do 70. let, tak jako v jiných zemích, velmi příznivé. V letech po druhé světové válce 1946-1970 ve Francii ukazatel reálného HDP se zvyšoval v průměru aţ o 5% ročně. V 70. letech se pohyboval ekonomický růst kolem 2%. V 80. letech růst HDP ve Francii kolísal mezi 2% a 3%, a v roce 1988 se stoupl na 4,6% a 4,2% v roce 1989. Průměrné tempo vývoje HDP ve Francii v letech 1980-1985 (1,63%) bylo větší, neţ v Belgii (1,53%), Německu (1,19%), Rakousku (1,58%), Velké Británii (1,49%) a Nizozemsku (0,9%). Francie v těch letech byla na druhém místě po Dánsku, průměr HDP ve státě v letech 1980-85 byl 2,21%. Tabulka 17 Vývoj HDP některých zemi EU (1980-2009) v % Rok 1980 1986 1991 1996 2001 -

-

-

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

-

1985 1990 1995 2000 Francie 1,63

3,27

1,16

2,82

1,8

1,0

1,1

2,3

2,0

2,4

2,3

0,1

-2,5

Německo 1,19

3,45

2,47

2,01

1,36

0,1

-0,2

0,74

0,91

3,56

2,78

0,7

-4,6

3,36

2,08

4,04

1,92

0,07

0,33

2,23

2,04

3,39

1,88

-3,9

0,7

3,33

1,66

3,43

2,46

2,09

2,8

2,95

2,17

2,78

2,68

-0,1

-4,8

Dánsko 2,21

1,45

2,35

2,86

0,7

0,46

0,38

2,29

2,44

3,39

1,58

-1,1

-5,2

Rakousko 1,58

2,58

2,07

2,99

0,52

1,65

0,8

2,55

2,46

3,59

3,72

2,17

-3,8

3,1

2,0

2,85

0,71

1,36

0,78

3,06

2,02

2,69

2,79

0,79

-2,6

Nizozemsko 0,9 Velká 1,49 Británie

Belgie 1,53 Zdroj: MMF33

Devátá dekáda byla dekádou zpomalení. Na začátku 90. let indikátory hospodářského růstu ve Francii byly docela nízké. Tempo růstu HDP se pohybovalo kolem 1-1,5% ročně. Dokonce v roce 1993 míra HDP ve Francii dosáhla záporné hodnoty -0,9%. To bylo následkem nedostatků základních reforem a stárnutí populace ve Francii, které ohroţovaly ve 33

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/01/weodata/index.aspx

45

střednědobém horizontu finanční a ekonomickou rovnováhu národního hospodářství. Parlamentem pak byly navrţené opatření k reformě důchodového systému a zdravotního pojištění, zaměřené na úpravu veřejných výdajů v budoucnosti. Současně s tím vláda byla nucená vyřešit problémy s veřejným rozpočtem, vysokou úrovní nezaměstnanosti a nízkým ekonomickým růstem. V roce 1994 došlo k oţivení ekonomického růstu ve Francii, růst HDP stoupl na 2,2%, a v roce klesl 1996 1,1%. Od roku 1997 tempo růstu HDP ve Francii se vyznačovalo rychlým tempem nárůstu, např. v roce 2000 tempo růstu HDP dosáhlo 4,1% bodu. Ale Francie v letech 1996-2000 (průměr HDP 2,82%) byla na pátem místě po Nizozemsku (4,04%), Velké Británií (3,43%), Rakousku (2,99%), Dánsku (2,86%) a Belgii (2,85%). V roce 2001 roční míra HDP klesla na 1,8%, další pokles pokračoval v roce 2002, kdy HDP vzrostl jenom o 1%. „V prosinci roku 2003 vládou byl oznámen plán podpory národní konkurenceschopnosti. Byla vytvořena Strategická Rada, která se skládá ze zástupců 20 vedoucích firem Francie. Rada měla za cíl analyzování efektivity hospodářské politiky a formulování souvisejících doporučení. Byly poskytnuty daňové úlevy pro zahraniční odborníky, francouzské společností přitahovaly vysoce kvalifikované manaţery, kteří měli zkušenosti v národních společnostech, byly zrušeny karty zahraničního podnikatele atd.“34 Stabilizační program 2004-2006, vytvořený vládou v roce 2002 zahrnoval dvě verze ročního tempo růstu HDP v tomto období 2,5 a 3%. Skutečně v roce 2004 růst HDP ve Francii dosáhl 2,4%, a to bylo mimo jiné následkem zlepšení vnějších ekonomických faktorů (růst vývozu do Asie, Velké Británii a USA). Pak do roku HDP ve Francii 2007 tempo růstu se pohybovalo v rozmezí 2-2,5% ročně. V roce 2007 tempo růstu HDP ve Francii bylo větší neţ v Dánsku (1,58%) a Nizozemsku (1,88). Světová krize od roku 2008 zatáhla francouzskou ekonomiku do recese. V roce 2008 tempo růstu HDP bylo jenom 0,1%, dokonce v roce 2009 statistika uvádí zápornou hodnotu HDP a to aţ -2,5%. Tabulka 18 Vývoj HDP ve Francii 1980-2009 (v %) Rok

1980 1982 1985 1987 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997

HDP 1,7 Rok

2,4

1,7

2,5

2,6

1

1,4

0

2,2

3,2

4,1

1,8

1

1,1

2,3

2

2,4

Zdroj: INSEE35

35

1,1

2,2

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

HDP 3,5

34

2,1

ČERNIKOV, G. Ekonomika Francie: tradice a nejnovější tendence. 2005 str. 195 http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF08112

46

2,3

0,1

-2,5

Graf 5 Vývoj HDP ve Francii (v %)

HDP 5 4 3 2

HDP

1 0 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008

Zdroj: zpracováno na základě údajů INSEE36 Vývoj HDP na jednoho obyvatele v stalých cenách se ve Francii dlouhodobě projevuje stálým nárůstem. Z tabulky 17 vyplývá, ţe v roce 1980 HDP na jednoho obyvatele ve Francii byl 17 373.8 EUR, a to bylo vice neţ ve Velké Británií (13 841.9 EUR na obyvatele) ve stejném roce. V roce 1985 se stoupl o 900 EUR na obyvatele, tj. 18 274 EUR. Ve srovnání s Německem (18 647.5 EUR), HDP na jednoho obyvatele ve Francii bylo niţší o 400 EUR ve stejném roce. Byl vyšší neţ v Nizozemsku (18 088.2 EUR) a ve Velké Británií (15 358 EUR). V roce 2000 objem HDP na jednoho obyvatele byla 24 430 EUR, v roce 2005 – 25 563 EUR na obyvatele. V roce 2008 objem HDP na jednoho obyvatele ve Francii vzrostl na 26 330.5 EUR. Francie byla na pátem místě po Rakousku (32 083 EUR), Belgii (32 007 EUR), Nizozemsku (29 705 EUR) a Německu (27 723 EUR). Tabulka 19 HDP na jednoho obyvatele ve vybraných zemích EU (1980-2008) v EUR37 Rok

1980

1985

Francie

17 373.8

18 274

Německo

17 438.8 18 647.5 21 306.8 22 882.2 25 134.4 25 758.7 27 723.7

Nizozemsko

17 511.4 18 088.2 20 677.9 22 223.4 26 243.8 27 345.7 29 705.8

Velká Británie

13 841.9 15 358.6 17 868.8 22 309.6 22 509.3 24 671.8 25 542.4

Rakousko

19 061.8 20 443.1 22 847.2 24 445.6 28 096.4 29 614.1 32 083.4

Belgie

19 516.6

20 501

1990

37

2000

2005

2008

20 917.3 21 717.3 24 430.2 25 563.2 26 330.5

23 615.7

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů IMF

36

1995

25 631 38

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF08112 Údaje uvedený v stalých cenách

47

29 146.4

30 787

32 007.3

Celkový objem HDP ve Francii v roce 1980 byl 933.51 miliard EUR, coţ řadilo Francie na druhé místo mezi zeměmi EU po Německu (1 399.02 miliard EUR). V průběhu deseti let objem HDP ve Francii stoupl na 1 186 miliard EUR v roce 1990. Francie stále byla na druhém místě po Německu (1 680.85 mld. EUR) mezi zeměmi EU. Do roku 2000 Francie se řadila na třetí místo podle celkovému objemu HDP. Na prvním místě byla Velká Británie 3 033.64 miliard EUR, na druhém Německo s objemem 2 062 miliard EUR, na třetím místě Francie – 1 442.9 miliard EUR. V roce 2008 objem HDP ve Francii stoupl na 1 640.5 miliard EUR, to bylo niţší neţ v Německu (2 273.7 mld.) a Velké Británií (3 080.86 mld.) ale větší neţ v ostatních zemích Evropské Unii. Tabulka 20 HDP ve vybraných zemích EU (1980-2008) v mld. EUR (v stalých cenách) Rok

1980

Německo

1985

1990

1995

2000

2005

1 399.02 1 419.22 1 680.85

1 867.69

2 062.91

2 121.02 2 273.7

Francie

933.51

1 010.26 1 186.19

1 256.22

1 442.9

1 563.9

1 640.5

Velká Británie

623.81

539.29

1 170.46

1 331.64

3 033.64

2 625.3

3 080.86

Nizozemsko

247.78

262.13

309.17

342.77

417.96

446.28

488.54

Belgie

192.37

202.30

235.61

259.97

299.13

323.60

344.30

Rakousko

143.90

154.50

175.41

194.30

225.09

243.58

267.46

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů Mezinárodního Měnového Fondu

2008

39

Struktura národního hospodářství Současná struktura národního hospodářství ve Francii je velmi odlišná od struktury v roce 1946, kdy v zemědělství, lesnictví a rybolov bylo 36%, 32% v průmyslu, a 32% v sluţbách. V roce 1999 tento podíl se změnil na 7,2% - zemědělství, 43,9% - průmysl a 48,6% - sluţby.40 V roce 2007 zemědělství, lesnictví a rybolov tvořilo 5,5% důchodu francouzského HDP, těţba a průmysl – 20,5%, stavebnictví – 5,5% a sluţby 68,5%.

38

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/01/weodata/weoselgr.aspx

39

World Economic outlook database, april 2011 dostupný s WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/index.aspx 40 http://federation.ens.fr/ydepot/semin/texte1011/VER2011GRE.pdf The Great Compression of the Wage Structure in France, 1969-2008

48

Graf 6 Struktura HDP ve Francii v r. 2007

HDP Zemědělství, lesnictví, rybolov 5,5% Těžba a průmysl 20,5% Stavebnictví 5,5%

Služby 68,5%

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů INSEE41 Poskytování sluţeb pro podniky i jednotlivce, které v současnosti tvoří skoro 70% celého hospodářství. Průmyslové výroby tvoří téměř 20% národního hospodářství, poskytují více neţ 30% pracovních míst, 40% investic a skoro 80% vývozu. Francie se pyšní se značnými zásobami významných nerostných surovin jako ţelezo, uranové rudy, bauxit, draslík a jiné. Zásoby tvoří základ pro těţební a těţký průmysl Francouzské ekonomiky. Barevná metalurgie země zaujímá jedno z předních míst ve světovém ţebříčku, výroba oceli je na třetím místě v západní Evropě. Hlavními odvětví mimo jiné průmyslu ve Francii jsou strojírenství (2,6% světové produkce), letectví (Francie hrála důleţitou roli v Evropské kosmické agentuře), automobilový průmysl (čtvrté místo ve světové ekonomice), potravinářský průmysl (podle velikostí vývozu Francie na druhém místě po USA), elektronický, počítačový, loďařství a elektrotechnický průmysl. Relativně menší roli v celkovém francouzském hospodářství, ale stejně důleţitou pro světový prestiţ, hraje výroba a prodej luxusního zboţí. Francie je jedna z nejvyspělejších zemí v rozvoji jaderné energetiky: vice neţ 75% energie se vyrábí v jaderných elektrárnách.42 Základnu zemědělství ve Francii tvoří soukromé vlastnictví půdy. Rozhodující podíl zemědělské produkce se vytváří ve velkých zemědělských podnicích, ale počet malých a středně-velkých podniků je převládajícím ve Francii. Podle objemu zemědělské výroby Francie obsazuje jedno z vedoucích míst v západní Evropě. Francie je významným výrobcem 41

http://www.bdm.insee.fr/bdm2/choixTheme.action%3Bjsessionid%3D6355CAD79D14483AA0F031992F46A 501%3Fcode%3D1&usg=ALkJrhjS3EVjznHDYH5xTC2_QVftvw21Ww 42 ČERNIKOV, G. Ekonomika Francie: tradice a nejnovější tendence. 2005 str. 96

49

pšenice, másla, hovězího masa, sýru (více neţ 400 druhů). Dobytkářství poskytuje více neţ 50% celkové produkce zemědělství. Francie má tradičně největší podíl na vývozu vína ve světě. Francouzské zemědělce jsou hlavními odpůrci geneticky modifikovaných produktů v Evropě, proto francouzské výrobky jsou tradičně vysoce ceněny, díky jejích kvalitě.

3.2 Inflace Míra inflace ve Francii je vyvolána přechodnými faktory. Od začátku roku 1990 inflace ve Francii byla téměř systematický niţší neţ v celé eurozóně, s průměrnou odchylkou 0,5 procentního bodu. Inflace ve Francii celkově měla tendence ke sníţení, od roku 1990 míra inflace 3,38%, se sníţila na 2,36% v roce 1992, na 1,28% v roce 1997 a dokonce 0,5% v roce 1999. V roce 1996 došlo ke krátkému překročení míry inflace podle Maastrichtských konvergenčních kritérií. V tomto roce míra inflace byla na úrovni 2,08%. Tabulka 21 Vývoj inflace ve vybraných zemích EU v letech 1990-1999 (v %) Rok

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

Francie

3,38

3,21

2,36

2,1

1,66

1,77

2,08

1,28

0,66

0,56

Německo

2,68

3,47

5,04

4,47

2,71

1,72

1,19

1,53

0,6

0,63

Nizozemsko

2,5

3,1

3,2

2,6

2,7

2,0

1,42

1,85

1,77

2,03

Velká Británie

7,03

7,41

4,29

2,49

2,07

2,62

2,44

1,81

1,56

1,31

Dánsko

2,65

2,09

1,42

1,62

1,94

1,96

2,21

1,44

2,15

3,14

Rakousko

2,76

3,11

3,42

3,23

2,71

1,6

1,79

1,15

0,82

0,51

Belgie

3,45

3,16

2,24

2,49

2,39

1,26

1,79

1,49

0,91

1,12

Zdroj: vlastní sestavení na základě údajů IMF

43

V rocích 2000 a 2001 míra inflace ve Francii byla téměř 1,8%, pak v roce 2002 – 1,9%. V roce 2003 a 2004 roční míra inflace ve Francii stoupla do 2,2% a 2,3%. To bylo mezi jiné následkem zvýšení cen tabákových výrobků ve Francii. V letech 2005-2007 roční míra inflace ve Francii se nacházela pod úrovní 2%. V roce 2008 inflace stoupla na 3,15%. To bylo vyvoláno především vývojem cen ropy, růstem cen spotřební energie a celkovým zvýšením cen v eurozóně.

43

World Economic outlook database, april 2011 dostupný s WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/index.aspx

50

Tabulka 22 Vývoj inflace ve vybraných zemích EU v letech 2000-2008 (v %) Rok

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Francie

1,82

1,78

1,93

2,16

2,34

1,9

1,9

1,6

3,15

Německo

1,4

1,9

1,35

1,03

1,79

1,92

1,78

2,27

2,75

Nizozemsko

2,34

5,1

3,82

2,23

1,38

1,52

1,65

1,58

2,21

Velká Británie

0,86

1,18

1,27

1,36

1,34

2,04

2,30

2,34

3,62

Dánsko

2,34

2,4

2,11

1,16

1,79

1,89

1,70

3,41

1,31

Rakousko

1,95

2,29

1,7

1,29

1,95

2,1

1,69

2,2

3,22

Belgie

2,67

2,43

1,55

1,5

1,86

2,53

2,33

1,81

4,49

Zdroj: vlastní sestavení na základě údajů IMF

44

3.3 Nezaměstnanost a trh práce Demografické změny Demografický vývoj ve Francii od roku 1980 se projevuje relativně rychlým nárůstem populace ve Francii. V roce 1980 počet obyvatel ve Francii byl 53 731 000 lidi, v roce 1990 ten počet stoupl na 56 577 000 lidi. Od roku 2000 počet obyvatel zvýšil 58 858 000 lidi, vzrostl do 62 135 000 lidi v roce 2008. Tabulka 23 Počet obyvatel ve Francii v letech 1980-2008 (v tis.) Rok

1980

1990

2000

2005

2008

Populace

53 731

56 577

58 858

60 963

62 135

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů INSEE45 Rozdělení obyvatelstva podle věkových skupin ve Francii odráţí problematiku stárnutí populace. Od roku 1991 počet obyvatel do 19 let zůstal skoro stejným v roce 2008. Procentní podíl se zmenšil na 24,9 v roce 2008. Ve druhé skupině lidí 20-54 let, věku tzv. pracovní schopnosti počet lidi od roku 1991 se zvětšil na 2 miliony v roce 2008. Stejně se zvětšil počet lidi důchodového věku od roku 1991 na 2,1 miliony lidi v roce 2008. Procentní podíl věkové skupiny lidi starších 55 let stoupl na 28,3% v roce 2008.

44 45

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx http://www.insee.fr/fr/ffc/figure/NATnon02145

51

Tabulka 24 Rozdělení obyv. ve Francii podle věkových skupin v r. 1991 a 2008 (v tis.) Věk

Do 19 let

v%

20-54

v%

55-90 a více

v%

1991

15 728

27,8

27 100

47,9

13 482

24,3

2008

15 471

24,9

29 079

46,8

17 584

28,3

Zdroj: vlastní sestavení na základě údajů INSEE46 Migrace je ve Francii dlouhodobým demografickým problémem. Roční přirůstek migrantu ve Francii je větší neţ 120 000 lidi. Jsou to především imigranti z afrických zemi, zejména z bývalých francouzských kolonií Alţírsko, Maroko a Tunisko a jiné. V roce 2007 celkový počet imigrantů představuje 5 252 696 osob, coţ je téměř 10% celkového obyvatelstva Francii. Tabulka 25 Počet migrantů ve Francii podle země narození v roce 2007 V%

Počet osob

Evropa

38,4

2 018 102

Afrika

42,3

3 523 617

Alţírsko

13,4

702 811

Maroko

12,3

645 695

Tunisko

4,4

231 062

Ostatní Africké země

12,3

644 049

Asie

14,0

735 863

Turecko

4,5

234 540

Kambodţa, Laos, Vietnam

3,1

162 063

Ostatní zemi Asie

6,5

339 260

Amerika a Oceánie

5,2

275 114

Celkem

100

6 552 696

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů INSEE47 Míra migrace ve Francii od roku 1985 se pohybovala kolem 11%. Počet migrantů v roce 1985 byl 5 910 041 lidi, v roce 2000 se zvětšil o půl milionu lidi a byl 6 474 000 lidi. V roce 2010 procentní podíl na celkovém počtu obyvatel je 11%, počet migrantů 6 944 000 lidi.

46

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF02235

47

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=etrangersnat

52

Tabulka 26 Vývoj počtu imigrantů ve Francii v letech 1985-2010 Rok

1985

Počet migrantu 5 910 041

v%

1990

v%

2000

v%

2010

v%

11

5 657 000

10

6 474 000

11

6 944 000

11

48

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů Světové banky Trh práce

Tabulka 27 Struktura zaměstnanosti ve Francii v letech 1980 a 2009 v% Rok

1980

2009

Zemědělství

10,3

3,8

Průmysl

35,2

24,3

Služby

54,5

71,9

Zdroj: zpracováno samostatně na základě údajů Eurostat

49

Podle celkového podílu na trhu práce ve Francii v roce 2009 největší procento zaměstnaných je v sektoru sluţeb a to 71,9%. V průmyslové odvětví 24,3% a zemědělství 3,8% zaměstnaných. Vývoj od roku 1980 projevil sníţením zaměstnaných v zemědělství z 10,3% na 3,8% v roce 2009, v průmyslu z 35,2% zaměstnaných na 24,3%. Procento zaměstnaných v sektoru sluţeb od roku 1980 se zvětšilo z 54,5% na 71,9% v roce 2009. Graf 7 Struktura zaměstnaností ve Francii v roce 2009

Sektory (%)

Zemědělství 3,8% Průmysl 24,3% Služby 71,9%

Zdroj: Eurostat50

48

http://data.worldbank.org/indicator/SM.POP.TOTL.ZS

49

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/labour_market/introduction

50

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/labour_market/introduction

53

Jedním z hlavních zaměstnavatelů francouzského průmyslu jsou automobilové společností. „Peugeot-Citroen“ a „Renault“ kaţdý poskytuje 800 tisíc pracovních míst, z toho v předvýrobních etapách a ve výrobě kaţdý cca 330 tisíc pozic, ostatní jsou pozice jako prodej, servis a opravy. Podle předpovědi francouzské Národní agentury pro zaměstnanost (ANPE), francouzský automobilový průmysl vytvoří nejméně dalších 25 tisíc nových pracovních míst v průběhu několika let v budoucnu. V oblasti informačních technologií poptávka pro nové odborníky byla zvláštně vysoká v letech 1999-2001. Zatímco potřeba IT specialistů nyní se o něco zmenšila, obecně platí, ţe šance pro získání zaměstnání v této oblasti jsou poměrně vysoké, a to zejména ve státní správě. Nyní v tomto sektoru zaměstnává 300 tisíc lidí. Bankovní sektor francouzské ekonomiky zaměstnává 350 tisíc lidí, z toho pojišťovny poskytují 240 tisíc pracovních míst. Přibliţně jedna-třetina zaměstnanců v kaţdém z těchto hospodářských odvětví se blíţí důchodovému věku. Potravinářský průmysl jako celek a zejména vinařský průmysl – je národní hrdosti francouzského hospodářství. Vína, vyrobené z hroznů vyrábějí 200 tisíc vinařů. Ačkoliv vinice ve Francii obsazují pouze 1,6% celého území, na jejich sluţby, výrobu a uvádění na trh vína zaměstnávají odhadem 25% celkového počtu pracovníků v zemědělské výrobě.

Nezaměstnanost Míra nezaměstnanosti ve Francii je dlouhodobě vysoká. V letech 1980-1990, nejniţší míra nezaměstnanosti byla v roce 1980 – 6,34%, největší v roce 1986 – 10,5%. V letech 1981-1985 se pohybovala v rozmezí 7,43%-10,23%. Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské Unii v letech 1980-1990 míra nezaměstnanosti byla větší neţ v Německu (min. 3,35% v roce 1980 a max. 8,12% v roce 1985), Rakousku (min. 1,6% v roce 1980 a max. 3,8 v r. 1984). Míra nezaměstnanosti byla niţší neţ ve Velké Británií (6,49% v roce 1980 a 11,77% v roce 1984).

54

Tabulka 28 Míra nezaměstnanosti ve vybraných zemích EU (1990-2008) v % Rok

1990

1992

1994

1996

1998

2000

2002

2004

2006

2008

Francie

8,97

9,85

11,68

11,58

11,06

9,08

8,9

9,23

9,22

7,81

6,15 Německo Velká 7,04 Británie Nizozemsko 5,85

6,34

8,20

8,66

9,05

7,52

8,35

9,77

9,83

7,3

9,83

9,65

8,15

6,3

5,53

5,19

4,78

5,4

5,5

5,32

6,77

5,95

3,82

2,83

2,75

4,57

3,91

2,75

2,34

3,15

3,95

3,91

4,36

3,93

3,6

4,3

5,2

4,4

9,2

8,5

7,5

8,4

8,3

7,0

Rakousko

7,4 6,4 8,6 9,7 Belgie Zdroj: zpracováno na základě údajů IMF51

V období 1990-2000 míra nezaměstnanosti ve Francii byla větší neţ v Německu, Dánsko, Velké Británií Nizozemsku, Rakousku a Belgii. V roce 1994 míra nezaměstnanosti dosáhla 11,68%, pak se sníţila o 0,1% v roce 1996, dokonce klesla na 8,9% v roce 2002. V roce 2004 míra nezaměstnanosti ve Francii (9,23%) byla niţší neţ v Německu (9,77%) a také v roce 2006, míra nezaměstnanosti ve Francii byla 9,22%, v Německu 9,83%.

3.4 Zahraniční obchod Francouzské hospodářství je silně integrováno do světové ekonomiky. Zahraniční obchod je významným faktorem hospodářského růstu. Jeho struktura ve francouzské ekonomice má určité vlastnosti. Významný podíl v něm dlouhodobě byl u zemědělských výrobků a surovin – 20%. V současné době vedoucí postavení v zahraničním obchodě země zaujímá stroje a zařízení (43% vývozu a 39% dovozu). Největší podíl na světovém trhu v této skupině je u letadel, elektrotechnického vybavení a investiční zařízení pro výstavbu velkých průmyslových zařízení, různé typy zbraní. Vývoz letecké techniky, lokomotiv, automobilů je na druhém místě světového trhů; chemické výrobky – na třetím; ve vývozu vojenských technologii byla Francie na druhé pozice po Spojených státech v roce. V roce 2001 Francie byla na čtvrtém místě podle objemu exportu ve světě. Objem exportu dosáhl 361 075 milionů EUR. Na prvním místě byly USA - objem exportu byl 816 219 milionu EUR, na druhém Německo - 638 282 milionu EUR, na třetím místě Japonsko 450 384 milion EUR. V roce 2010 největším exportérem ve světě byly Spojené státy, objem exportu dosáhl 963 347 milionu EUR. Na druhém místě Německo (957 135 mil. EUR), na 51

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx

55

dalším Japonsko (580 704 mil. EUR), po něm Nizozemsko (432 496 mil. EUR). Francie v roce 2010 byla aţ pátým největším exportérem ve světě. Objem exportu ve Francii dosáhl 432 496 milionu EUR. Tabulka 29 Export vybraných zemi (v mil. EUR) v letech 2001- 2010 Rok

2001

Spojené státy

816 219

Spojené státy

963 347

Německo

638 282

Německo

957 135

Japonsko

450 384

Japonsko

580 704

Francie

361 075

Nizozemsko

432 496

Velká Británie

304 505

Francie

392 745

Kanada

291 490

Itálie

337 584

272 990

Velká Británie

306 002

Itálie Zdroj: Eurostat52

2010

Podle velikosti objemu Importu ve světě Francie obsadila 5. místo v roce 2001. Objem importu dosáhl 366 914 milionu eur. V roce 2010 Francie byla na čtvrtém místě po Spojených státech (1 483 365 mil. EUR), Německu (804 737 mil. EUR), Japonsku (522 456 mil. EUR). Objem importu ve Francii v roce 2010 dosáhl 456 895 milionu EUR. Tabulka 30 Import vybraných zemi (v mil. EUR) v letech 2001-2010 2001

2010

Spojené státy

1 317 635

Spojené státy

1 483 365

Německo

542 786

Německo

804 737

Japonsko

390 018

Japonsko

522 456

Velká Británie

383 860

Francie

456 895

Francie

366 914

Velká Británie

422 491

Zdroj: Eurostat53 Francie je dlouhodobě největším exportérem pšenice, vína, kukuřice a alkoholických nápojů. V roce 1975 Francie byla čtvrtým exportérem po Spojených státech, Kanadě a Austrálii. Objem exportu pšenice v roce 1975 byl 6 280 510 tun. Do roku 2008 podle objemu exportu 52

http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/submitViewTableAction.do

53

http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/submitViewTableAction.do

56

pšenice Francie obsadila druhé místo ve světovém exportu po Spojených státech. Objem exportu v roce 2008 dosáhl 16 292 600 tun, objem exportu v Americe 30 093 400 tun. Francie je prvním největším exportérem vína. Od roku 1975 objem exportu 676 555 000 dolarů, se zvětšil na 10 000 600 000 dolarů v roce 2008. Druhým největším exportérem je Itálie, objem exportu v roce 2008 - 5 277 540 dolarů. V roce 1975 Francie byla třetím největším exportérem Kukuřice, vývoj exportu do roku 2008 usadil jí na druhé místo po Spojených státech. Tak v roce 2008 objem exportu kukuřice byl 3 530 930 000 dolarů ve Francii, a 13 884 500 000 dolaru ve Spojených státech. V období 1975-2008 Francie byla druhým největším exportérem alkoholických nápojů po Velké Británii. Objem exportu od roku 1975 466 536 000 dolaru, se změnil na 3 864 330 000 dolaru v roce 2008. Tabulka 31 Export vybraných výrobků ve světě 1975-2008 1975

1980

1985

1990

2000

2008

Pšenice (tuny) Spojené státy

30 966 700 35 756 100 24 809 600 27 557 000 27 830 200 30 093 400

Kanada

1 188 900

17 016 300 17 006 800 17 954 500 18 771 700 15 781 400

Austrálie

7 860 070

14 876 400 15 703 900 11 506 700 17 724 400

Francie

6 280 510

9 888 600

16 942 600 17 165 200 18 034 100 16 292 600

Francie

676 555

1 735 330

1 917 950

4 254 690

5 044 350

10 000 600

Itálie

389 376

819 740

801 736

1 432 810

2 229 580

5 277 540

Spojené státy

4 447 830

8 571 030

5 311 980

6 205 800

4 682 570

13 884 500

Argentina

517 768

-

-

-

-

3 530 930

Francie

415 693

868 717

815089

1 853 830

1 195 760

2 298 110

Velká Británie

899 367

1 939 800

1 480 260

3 415 440

5 683 560

6 752 110

Francie

466 536

1 004 570

852 567

2 580 580

1 963 610

3 864 330

8 278 010

Víno (1000 $)

Kukuřice (1000 $)

Alkoholických nápojů (1000 $)

Zdroj: Faostat

54

Francie je třetím vývozce strojů a dopravních prostředku v Evropské unii po Německu a Velké Británii. Podíl na celkovém exportu strojů a dopravních prostředku od roku 1999 (17,5%) se sníţil v roce 2010 na 10,0%, ale Francie je stále na třetím místě. Procentní podíl 54

http://faostat.fao.org/site/342/default.aspx

57

vývozu chemických výrobku ve Francii usazuje jí na druhé místo v Evropské unii. V roce 2010 podíl byl 12,4%. Největším v tomto roce bylo Německo s podílem 23,8%. Objem vývozu surovin ve Francii se stále sniţuje procentní podíl 9,3% v roce 1999 se sníţil na 6,5% v roce 2010. Francie je čtvrtým státem s největším objemem vývozu surovin. Podíl výrobního zboţí v roce 2010 byl 10%, coţ je méně neţ ve Velké Britanií o 0,1%, a Itálií o 5,7%. Podíl na celkovém vývozu nápojů a tabákových výrobku usazuje Francie dlouhodobě na první místo. Procentní podíl v roce 1999 byl 21,7% z celkového vývozu, a v roce 2010 byl 19,5%. Tabulka 32 Zahraniční obchod EU podle komodit v r. 1999 a 2010 v % Export

1999

2010

Stroje a dopravní prostředky Německo

31,5

37,4

Velká Británie

14,6

11,5

Francie

17,5

10,0

Itálie

9,8

9,8

Chemické výrobky Německo

26,6

23,8

Francie

14,5

12,4

Velká Británie

14,9

11,4

Suroviny Německo

13,6

14,6

Nizozemsko

13,4

13,6

Velká Británie

9,4

12,0

Francie

9,3

6,5

Německo

21,2

25,0

Itálie

18,5

15,7

Velká Británie

13,7

10,1

Francie

11,7

10,0

Výrobní zboží

Nápoje a tabák Francie

21,7

19,5

Velká Británie

13,3

8,4

12,4

13,7

Nizozemsko Zdroj: Eurostat

58

Hlavními obchodními partnery Francie v Evropské unii jsou Německo, Itálie, Velká Británie, Nizozemsko a Švýcarsko. V roce 2009 francouzská obchodní bilance dosáhla většinou záporné hodnoty, to znamená, ţe objem vývozu byl menší v tomto roce neţ celkový objem dovozu. Tak například objem vývozu do Německa byl 55,4 miliard EUR, objem dovozu 71,4 miliard. Kladná bilance pro tento rok byla u obchodu s Velkou Británii, objem vývozu (24,5 miliard EUR) byl větší neţ objem dovozu (18,3 miliard EUR). Celkový objem vývozu do Evropských zemi je v hodnotě 238,2 miliard EUR, objem dovozu 274,3 miliard EUR. Obchod Francii s Amerikou v roce 2009 tvořil zápornou bilance. Objem vývozu byl 29,9 miliard EUR, objem dovozu v stejném roce 34,7 miliard EUR. Hlavními Asijskými partnery Francii jsou Čina (7,9 miliard EUR objem vývozu v roce 2009, 29,8 miliard EUR objem dovozu) a Japonsko (4,8 miliard EUR, dovoz – 7,8 miliard EUR). Celkový objem vývozu ve Francii v roce 2009 byl 340,9 miliard EUR, objem dovozu 399,8 miliard EUR. Tabulka 33 Zahraniční obchod Francie v r. 2009 v mld. EUR Země Vývoz do Evropská unie 214,0 Německo 55,4 Itálie 28,4 Velká Británie 24,5 Nizozemsko 13,9 Švýcarsko 10,1 Evropa 238,2 Afrika 23,3 Amerika 29,9 Blízký východ 13,7 Asie 33,2 Čina 7,9 Japonsko 4,8 Celkem 340,9 Zdroj: vlastní sestavení na základě údajů INSEE55

Dovoz z 240,1 71,4 31,5 18,3 16,7 9,7 274,3 20,0 34,7 6,6 57,7 29,8 7,8 399,8

Bilance -26,2 -15,9 -3,0 6,1 -2,8 0,3 -36,1 3,2 -4,7 7,1 -24,5 -22,2 -3,0 -58,9

V posledním desetiletí se výrazně zvýšil objem dovozů (který činí aţ 21% HDP) v důsledku změn v konkurenceschopnosti francouzských produktů. Francie je také velkým dovozcem zahraničního kapitálu. USA je největším investorem do Francie. Zahraniční kapitál ve Francii je soustředěn především v klíčových a velmi často v modernějších odvětvích francouzského

55

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF08467

59

průmyslu, kde si pak udrţuje vedoucí pozici. Například, v rafinérském průmyslu je 52% kontrolováno zahraničními investory, chemickém – 55%, zemědělských strojů – 50% produkce, počítače a informační nástroje – 49%, přesné přístroje – 36%. Většinou je zahraniční kapitál investován do velkých významných společností. Obchodní bilance Francie je tradičně pasivní. Schodek vnikl hlavně kvůli nerostným surovinám, chemických a spotřebitelských produktů, včetně spotřební elektroniky. V roce 2000 objem francouzského zahraničního obchodu činil 36,5% HDP. Pozitivní tendence se vykazuje podíl vývozu zemědělských produktu a potravin. V roce 2000 objem celkového dovozu dosáhl 1,563.6 miliard franku, zatímco vývoz 1,713.3 miliard franků. Tabulka 34 Vývoj zahraničního obchodu ve Francii v letech 2000-2010v mld. EUR 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Zemědělství, lesnictví, rybolov Vývoz 10,4 9.7 10.4 10.5 10.4 10,4 10,8 11,9 13,8 Dovoz 8,2 8.5 8,6 8,7 8,7 8,9 9,1 9,8 10,4 Zemědělský a potravinářský průmysl Vývoz 28,4 28.6 29,7 29,5 29,8 30,5 32,9 35,3 37,0 Dovoz 21,1 22.3 22,8 22,8 23,5 24,2 25,8 28,1 31,1 Spotřební průmysl Vývoz 45,0 48.8 50,7 49,8 52,0 55,0 59,0 60,9 62,9 Dovoz 51,9 54.8 56,6 56,5 60,0 63,8 67,7 71,7 73,9 Automobilový průmysl Vývoz 43,3 46.9 48,3 49,4 53,5 52,2 51,1 51,3 46,0 Dovoz 34,2 35.7 37,2 37,8 41,3 43,4 45,5 50,5 49,5 Kapitálových statků Vývoz 85,4 86.7 83,0 76,7 81,3 84,3 94,4 98,2 102,1 Dovoz 77,4 78.0 72,1 69,0 74,2 80,1 86,9 92,5 93,6 Meziproduktů Vývoz 103,4 101,9 99,4 96,8 103,2 107,8 120,2 126,2 124,8 Dovoz 110,7 106.0 101,7 100,1 108,8 115,7 127,8 139,0 138,2 Energie Vývoz 11,6 11.4 10,9 11,1 12,2 17,2 19,4 18,7 25,8 Dovoz 34,2 33.2 31,5 33,1 40,0 54,6 65,0 63,8 84,0 Celkem Vývoz 327,5 334.1 332,3 323,9 342,3 357,4 387,8 402,5 412,4 Dovoz 337,8 338.4 330,5 328,1 356,4 390,7 427,9 455,5 480,7 Bilance -10,2 -4.3 1,8 -4,2 -14,1 -33,3 -40,0 -53,0 -68,3 56 Zdroj: zpracováno na základě údajů INSEE

56

http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=0&ref_id=NATTEF08403

60

2009 11,5 9,9 34,0 29,8 61,3 72,5 33,9 39,2 88,7 82,3 97,6 107,4 16,1 56,7 343,1 397,7 -54,6

3.5 Sektory francouzského hospodářství 3.5.1 Zemědělství „Francie jako největší evropský producent a vývozce zemědělských výrobků značně profituje ze štědré subvenční politiky Evropské unie i přesto, ţe význam zemědělství neustále klesá.“57 Podíl zemědělství ve Francii v roce 2010 byl pouze 2% HDP a zabývalo se tím skoro 6% ekonomický aktivního obyvatelstva, ale to přináší 25% výroby zemědělských produktu v Evropské unii (podle celkové hodnoty). V letech 1980-1985 podíl zemědělství ve Francii byl 5,0% HDP. Do roku 1996 se sníţil na 3,0% HDP, dokonce v roce 2010 podíl zemědělství byl 2,0% HDP. „Francie disponuje největší rozlohou zemědělské a orné půdy v Evropě, přední místo zaujímá í v přepočtu na obyvatele. V rostlinné výrobě dominuje pěstování pšenice (významná je i produkce ječmene a kukuřice) a cukrové řepy. Dále se pěstují brambory, slunečnice, olivy, chmel, tabák, a dokonce i rýţe. Významná je produkce rozmanité zeleniny a ovoce. Normandie a Bretaň jsou proslulé pěstováním jablek, výrobou moštů (cidr) a jablečné pálenky (calvadosu). Akvitánie na jihozápadě je rovněţ známá svými švestkami. Broskve a meruňky se pěstují v teplém údolí Rhóny.“ 58 Tabulka 35 Zemědělství ve Francii (% HDP) 1980-

1986-

1991-

1996-

2001-

2006-

1985

1990

1995

2000

2005

2010

4,0

3,0

3,0

2,0

2,0

Zemědělství 5,0 Zdroj: World Bank59

Francie je čtvrtým největším vývozcem zemědělských produktu ve světě po USA, Kanadě a Austrálii. Zvláštní a velmi značnou role hraje Francie ve vývozu obilí (100-150 milionu tun ročně, hlavně pšenice a kukuřice) na světovém trhu. „Hodnotou produkce převaţuje jiţ ţivočišná výroba. Vláda podporuje orientaci rolníků na chov dobytka a produkci masa, a tím i sníţení přebytků obilovin a olejnin. Převládá chov skotu na maso i mléko, významný je i chov prasat Dříve tradiční ovce jsou rozšířeny na méně úrodných vysočinách a horách střední a

57

http://www.zemepis.net/zeme-francie

58

http://www.zemepis.net/zeme-francie

59

http://data.worldbank.org/indicator/NV.AGR.TOTL.ZS?page=5

61

jiţní Francie.“60 Francie je významným vývozcem vína ve světě. Objem vývozu vína ve Francii od roku 1961 (400 361 tun) stoupl na 1 345 510 tun v roce 2008. Tabulka 36 Vývoj exportu vybraných zemědělských produktu ve Francii (r. 1961 a 2008) 1961 (tuny)

1000 USD

2008 (tuny)

1000 USD

Ječmen

1 943 800

88 680

Pšenice

16 292 600

5 598 810

Pšenice

1 048 500

63 850

Kukuřice

6 137 570

2 298 110

Kukuřice

697 000

34 760

Ječmen

5 024 690

1 497 630

Cukr

449 000

55 180

Voda

4 480 580

1 063 910

Brambory

445 020

17 925

Řepka

2 101 920

1 275 600

Víno

400 361

145 553

Brambory

1 889 810

545 724

Mouka

328 100

27 500

Cukr

1 867 850

1 459 610

Voda

132 244

2 030

Víno

1 345 510

10 000 600

Maso Květák a brokolice Pivo

112 380

8 260

Nápoje

929 463

701 517

99 755

54 105

Mouka

786 480

449 431

76 357

9 342

Mléko

739 161

514 411

Mléko

71 897

14 156

Jablko

684 081

770 849

Sýr

595 349

3 797 720

Olej

355 286

465 037

Syrovátka

343 173

408 584

Kuřecí maso

342 688

932 803

Zdroj: FAOSTAT

61

Formy skupinového zemědělství jsou velmi časté ve Francii, nejvýznamnějšími z těchto organizací jsou různé typy druţstv. Druţstva fungují ve všech zemědělských oborech. Zobrazují 50% produkce vinařství, 30% konzervované zeleniny, a více neţ 25% v ţivočišné výrobě, více neţ 40% mléčných výrobků apod. Management francouzského zemědělství je regulován státními specializovanými agenturami. Navíc k dispozici je specializovaná francouzská banka „Caisse Nationale de Credit Agricole” a nadace pro dlouhodobý hospodářský a sociální rozvoj. Velký vliv na vývoj strukturální politiky zemědělství ostatních

60

http://www.zemepis.net/zeme-francie

61

http://faostat.fao.org/site/342/default.aspx

62

zemí Evropské unie má Evropský zemědělský orientační fond62. Zemědělství ve Francii je vysoce mechanizováno. Francie je na druhém místě po Nizozemsku, Německu a Dánsko podle technickému vybavení a pouţívání chemických hnojiv.

3.5.2 Průmysl Významnými obory francouzského průmyslu byly letecký a vojenský průmysl, všeobecné strojírenství, obrábění kovů, automobilový průmysl, hutnictví, elektronika a elektronický průmysl, jaderna energetika, léčiva, parfém a chemický průmysl. Francie je stále více zaměřuje na vyspělé

technologické produkty, které posilují

konkurenceschopnost

průmyslových výrobků. Vedoucí pozice pro Francii zajišťují komunikační prostředky, výroba nových materiálů, biotechnologie, mikroelektronika a také oblast energetiky. Ve srovnání s jinými evropskými státy v zemi působí méně velkých společností. Charakteristický je rozsáhlý státní sektor, jehoţ podíl se však v posledních letech sniţuje. Podíl průmyslu ve Francii v roce 2010 byl téměř 18,0% HDP. V roce 1981 podíl byl 31,0%, pak bylo sníţení v roce 1985 na 29,0%, na 27,1% v roce 1990, na 23,0% v roce 2000 a na 21% v roce 2005. V roce 2009 tento podíl ještě sníţil na 19,0% HDP. Tabulka 37 Podíl průmyslu ve Francii na HDP v % (1981-2009) Rok

1981

1985

1990

1995

2000

2005

2009

Zemědělství 31,0

29,0

27,1

25,2

23,1

21,0

19,0

Zdroj: Světová Banka63 Energetika je docela rozvinutým oborem ve Francii, zaloţena převáţně z dovozu energetických zdrojů: uhlí, ropa, zemní plyn, jaderné palivo. Vlastní zdroje energie zemi jsou sotva poloviční, proto většinu Francie zajišťuje dovozem především ze zemí EU. Elektřina se ve Francii vyrábí v jaderných elektrárnách, a má jeden z nejvýznamnějších podílů zemí Evropské Unii a celém světě. Výroba energii ve Francii v roce 1981 byla 63 971 kilotun, v roce 2009 stoupla na 128 834 kilotun. Dovoz energii ve Francii od roku 1981 byl 66% z celkového objemu vyuţívané energie, do roku 2009 procentní podíl se sníţil na 49%.

62

European Agricultural Guidance and Guarantee Fund (EAGGF)

63

http://data.worldbank.org/indicator/NV.IND.TOTL.ZS/countries

63

Tabulka 38 Produkce Energii ve Francii 1981-2009 1981

1990

2000

2009

Německo

192 314

186 167

135 334

128 256

Velká Británie

207 397

207 998

272 474

159 408

Francie

63 971

111 869

130 802

128 834

8 107

9 795

11 250

7 414,0 Rakousko Zdroj: Světová banka64

Francie prodělala úpadek tradičních odvětví - těţby uhlí, ocelářství a textilní výroby, koncentrovaných na severu, a na druhé straně rozvoj moderního strojírenství, elektroniky a chemického průmyslu. Rozsáhlá petrochemie byla vybudována v přístavech na dováţené ropě. Uhelný průmysl od roku 2001 se nachází v krizi, jeho produkce stále klesá. V roce 2001 se ve Francii bylo vyrobeno 7,5 miliony tun uhlí, v průběhu následujících 5 let – jenom 3,5 milionu tun. Nepatrnými jsou ropa a zemní plyn, i kdyţ továrny ve Francii zpracovávají více neţ 75 milionů tun dováţené ropy. Francie má velmi rozvinutý průmysl hutnictví, je jedním z největších producentů hutnictví neţelezných kovu, přičemţ 2 místo v západní části Evropy a 5 v Evropě po Rusku, Německu, Itálii a Ukrajině. Na výrobu neţelezných kovu se pouţívá zejména místní suroviny. Francie produkuje zhruba 12 milionu tun ţelezné rudy a taví více neţ 13 tun surového ţeleza, 20 milionu tun oceli. Francie velmi bohatá na hliník, měď, zinek a olovo. Těţba bauxitu je na prvním místě v západní Evropě (490 tun) ale tavení hliníku (620 tun) je niţší neţ v Norsku a Rusku. Strojírenství je také významnou odvětví francouzského průmyslu. Jeho vedoucí odvětví je dopravní zařízení. Nicméně, některá odvětví, zejména automobilový průmysl se dodnes rozvíjejí. „Francie zaujímá v Evropě 2. místo v produkci automobilů a 3. ve výrobě oceli, je rovněţ hlavním producentem civilních a vojenských letadel. Jejich vývoj je realizován v rámci společných evropských projektů, jako Airbus. Francie je také na čele evropského kosmického výzkumu. Velmi významná je výroba dalších dopravních prostředků (vysokorychlostní ţelezniční soupravy), zbraní, umělých vláken, pneumatik a světově proslulé kosmetiky. Vysokou úroveň si udrţuje textilní průmysl soustředěný na severu a v

64

http://data.worldbank.org/indicator/EG.EGY.PROD.KT.OE/countries

64

Paříţi - centru světové módy a výroby oděvu. Velmi rozsáhlé, rozmanité a kvalitní je potravinářství.“65 V chemickém průmyslu Francie vyrábí hnojiva, plast, syntetický kaučuk, čistící prostředky, léky a jiné. Chemické závody jsou obvykle zaloţeny na levných surovinách a levné energii. Textilní průmysl je důleţitou odvětví lehkého průmyslu Francie, který se pochází v tradičních regionech – severu, kde pěstují len, a produkuje se vlna. Mezi další odvětví, významným zůstává potravinářský průmysl. Je charakteristický malými podniky se sídlem v malých místech a na venkově. Vedoucími odvětví jsou maso, mléčné výrobky, konzervárny, pekařství, výroba alkoholických nápojů. Kosmonautika je jedním z nejnovějších oborů ve Francii. Francie je jednou z nejvyspělejších zemí v leteckém průmyslu, stejně jako ve výrobě zbraní. V leteckém průmyslu, zaměstnává kolem 100 tisíc lidí. Přibliţně polovina produkce je určena na vývoz. Kosmický průmysl byl vyvinut v rámci mezinárodní spolupráce a spojuje asi 15 zemí. Příkladem takové spolupráce je program Arianespace, který je zaloţen z velmi těsného plánu zahájení v příštích letech Ariane-5, který zprostředkovává oběţnou dráhu náklad o hmotnosti 6 tun (4 tun, oproti Ariane-4 "). Bio-průmysl je odvětví, který sahá do budoucna. Francii patří přední místo ve vývoji a tvorbě enzymů aromatických látek v genetickém inţenýrství pouţívá se zejména v zemědělství pro produkci nových high-tříd osiv. Práce v této oblasti jsou velmi různorodé a mají vliv na mnoha odvětví hospodářství: inovativní léčiva, zemědělsko-potravinářského komplexu, energetiky a ochrany ţivotního prostředí, atd. V důsledku toho se obrat průmyslových podniků působících v "zeleném trhu", tj. ekospolečnosti se pohybuje kolem 4,5 miliardy eur. „Paramount“ pro úpravu vody, následuje čištění vzduchu a recyklace.

3.5.3 Služby Sluţby hrají rozhodující roli ve tvorbě HDP Francii. Finanční, úvěrová sféra a pojišťění nejvýznamnější ze všech odvětvových kategorii sluţeb francouzské ekonomiky. Francouzské banky obsazují 4 místa, ze 25 předních světových bank. Také důleţitá role cestovního ruchu, který kaţdoročně zvětšuje podíl v ekonomice. Francie je jednou z nejnavštěvovanější zemí ve

65

http://www.zemepis.net/zeme-francie

65

světě (přibliţně 75 milionů zahraničních turistů ročně navštěvují Francie). Francouzský cestovní ruch na třetím místě světových ekonomik po USA a Španělsko. Roční obrat 34,5 miliard eur. Přebytek obchodního salda v tomto odvětví dosahuje více neţ 13,1 miliardy eur. Tabulka 39 Podíl Služeb ve Francii na HDP (1981- 2009) v %

Služby

1981

1985

2000

2005

2009

64

66

69

72

74

Zdroj: Světová banka66 Objem finančního kapitálu burzovních akcie kótovaných v paříţské burze, dosahuje 884 miliard eur. Tím se umísťuje Francie na sedmou pozice ve světě. Největšími bankami ve Francii jsou: „BNP Paribas“, „Credit Agricole“, „Societe Generale“ a „Credit Lyonnais“. Obchod sluţbami ve Francii v roce 2009 činí 10,2% celkového HDP. V roce 1981 podíl byl 12,3%, v roce 1990 11,6% HDP, v roce 2000 se sníţil na 11,2% HDP. Tabulka 40 Obchod Službami ve Francii 1981-2009 v %HDP 1981 Služby

12,3

Zdroj: Světová Banka

1985

1990

1995

2000

2005

2009

11,3

11,6

9,6

11,2

10,7

10,2

67

V rámci pojištění roční obrat sestavuje 210 miliard eur, upevňuje tím postavení francouzského pojišťovnictví na čtvrtém místě ve světové klasifikaci. Pojišťovna „AXA“ je velmi známou a jednou z důvěryhodných pojišťoven ve světě, je na druhém místě v Evropě. Dalšími nejvýznamnějšími pojišťovnami ve Francii jsou „CNP Insurance“, „BNP Insurance“ a „AGF Insurance“.

66

http://data.worldbank.org/indicator/BX.GSR.CCIS.ZS/countries

67

http://data.worldbank.org/indicator/BX.GSR.CCIS.ZS/countries

66

4. Současný stav ekonomiky a aktuální problémy hospodářské politiky Francie Globální světová krize se zatáhla Francie do ekonomické recese, která bude mít dlouhodobé dopady na její hospodaření. HDP, který se projevoval relativně stálým růstem v průběhu několika předešlých let, ztratil svou dynamiku jiţ v roce 2008, kdy tempo růstu bylo jen 0,1% HDP. Očekávaná recese však byla méně strmá, neţ v mnohých sousedních zemí a eurozóně jako celku. Fiskální politika Francii, spolu s měnovou politikou prováděných ECB, byly zaměřeny na obsahující hospodářský pokles, a přispěly k výraznému vlivu automatických stabilizátorů. Byl proveden plán obnovy HDP ve výši 1,25%. Dopad toho plánu začal byt patrným v roce 2009, zejména v automobilovém průmyslu. Plán pro obnovu se skládal především z veřejného investování a podpory všech podniků. Kromě toho, byly zrušeny místní ţivnostenské daně, které byly navrţeny v roce 2008 a měly za úkol podporovat investiční rozhodnutí od roku 2010. Francouzská vláda oznámila investiční program, který je zaměřen na financování výdajů pro podporu hospodářského potenciálního růstu, a které budou pravděpodobně financovány prostřednictvím emise dluhových cenných papírů („Grand Emprunt“), jejích dopad na veřejné finance však stále neznámy68. Ve srovnání s koncem roku 2008 úvěrová kritéria jsou méně přísné a úrokové sazby se postupně sniţují v důsledku masivní státní intervence. Odolnost domácí poptávky ve Francii hrála významnou roli: byla zpomalena soukromá spotřeba, výrazně ale zůstala pozitivní. Reálný disponibilní důchod byl charakteristický mírným zvýšením v průběhu roku 2009, za předpokladu ţe pokles příjem z výdělečné činnosti, zejména díky výraznému nárůstu nezaměstnanosti a poklesu přijmu z jiných zdrojů (finanční aktiva a skutečné nemovitosti), by měl být více neţ kompenzován poklesem inflace a zvýšením veřejných transferů. Vzhledem k tomu, relativně velké státky veřejného sektoru na rozdíl od ostatních zemí eurozóny, hraji silnou stabilizační role v současném útlumu, a ukazuje se jako důvod pro méně dynamickou recese. Zejména příspěvky na sociální zabezpečení, které pomáhají financovat státní výdaje a mohou váţit na míru zaměstnanosti a poškození konkurenceschopnosti.

68

European economy 10/2009, European comission, str. 99

67

Výrobní sektor dosáhl nejniţších pozic a vykazuje slabé známky vyuţití, a to zejména v důsledku dočasných opatření ve prospěch automobilového průmyslu ve Francii, ale také i v ostatních zemích EU. Nicméně, nejisté vyhlídky v oblasti poptávky a nedostatečného vyuţití výrobních kapacit v kombinaci s rozšířeným poklesem zisku a je třeba, aby podniky posílily jejich bilance. Míra inflace měřena v HICP v roce 2009 projevila se tempem těsně pod nulou, většinou pohaněna základními účinky spojené s prudkým nárůstem cen potravin a způsobených o růst cen energie. Spotřebitelské ceny v roce 2009 byly zvýšeny o 1,1%, v roce 2010 o 1,2% a předpokládané ceny v roce 2011 o 1,4%. Obchodní politika Francie určitým způsobem bránila růst ekonomiky za posledních šest let. To je spíše příznakem řady nedostatku na straně nabídky. Analýza francouzského zahraničního obchodu se označuje středně-vysoké úrovní technologii francouzského vývozu, ale však na nedostatečné úrovní výdaje v oblasti výzkumu a vývoje, zejména v středně-velké podniky, coţ vede k situaci inovace následovníku. Na tomto pozadí, francouzské vývozce sníţily své marţe s cílem potlačit ztrátu z hlediska cenové konkurenceschopnosti. I přes mírný růst HDP, zaměstnanost pokračovala ve svém rozšíření přibliţně o 1% v roce 2008. V letech 2009 a 2010 úroveň zaměstnanosti odráţel celkovou slabost hospodářství. Celkem zaměstnanost klesla zhruba o 1,75% v roce 2009 a 0,75 procentního bodu v roce 2010. Míra nezaměstnanosti v roce 2009 dosáhla 9,5% bodu a v roce 2010 - 10,5%. Míra nezaměstnaností ve Francii je jednou z hlavních a docela tradičních slabin francouzské ekonomiky. Jednou z největších výzev francouzské ekonomice je zvýšit sazbu zaměstnanosti (64,6% v roce 2007) o další modernizaci na trhu práce, které by pomohly ekonomice k zadání účinného tempo růstu, tím ţe by stimulovaly hospodářskou činnost a přispívaly ke zlepšení veřejných účtů. Chudoba fungování trhu práce ve Francii se projevuje v poměrně nízké míře účasti na obou koncích věkového spektra (mladé i starší pracovníky), vysoká míra nezaměstnanosti

a

nízký

počet

průměrného

počtu

odpracovaných

hodin.

Míra

nezaměstnanosti mladých skočila s jiţ vysoké úrovni (ve srovnání s evropskými normy) 19,4% v roce 2007, kdyţ v ostatních zemích EU v tomto období míra nezaměstnanosti byla na úrovni 15,4%. V roce 2009 se schodek veřejných financí výrazně porostl, na 8,3% HDP vzhledem k obtíţnému ekonomickému ţivotnímu prostředí a opatřením na obnovu, dopad byl 1,2% HDP ve srovnání s 1% v minulosti. Očekává se, ţe schodek mírně poklesne v roce 2010 bez 68

úsilí o konsolidace. V roce 2010 pozitivní vliv (0,75% HDP) byl předpokladem pro vyrovnání nových opatření plánu obnovy, v návrhu zákona o rozpočtu ve výši 0,5% HDP (v podstatě zrušení místní podnikatelské daně), normální fungování automatických stabilizátorů a zvýšení úrokových plateb. Výchozí pozice veřejných financi před krize nebyla optimální i kvůli silnému růstu v předchozích letech. V důsledku toho Francie v roce 2008 neměla menší prostor pro expanzivní politiku, neţ kdyby provedena obezřetnější politika: jako výsledek, deficit jiţ porušila hranici 3% HDP v roce 2008. Veřejný dluh v roce 2010 dosáhl 85,2%, ve srovnání s téměř 70% na konci roku 2008. Omezení výdajů by měly byt základem pro trvalou fiskální konsolidaci. Fiskální rámce zaměřené na kontrolu vývoje veřejných výdaje na všech vládních úrovních byly zavedeny v posledních letech, a je nyní přináší první výsledky.69

69

Tato kapitola zpracovaná na základě zdrojů „Národní program Francii 2008-2010“ dostupný z www: http://ec.europa.eu/archives/growthandjobs_2009/pdf/member-states-2008-2010reports/france_nrp_2008_en.pdf

69

Závěr Francie je jednou z ekonomicky nejvyspělejších zemí Evropské unii a světa. V 50. letech Francie hrála významnou roli v budování Evropského společenství, její postavení v tomto procesu bylo značným, jak z hlediska ekonomického, tak i politického. Pozitivním ukazatelem francouzské ekonomiky dlouhodobě je zejména vysoká produktivita práce na hodinu a systém sociálního zabezpečení. Sluţby a průmysl dlouhodobě hrají rozhodující roli ve tvorbě HDP Francii. V průmyslu úspěšná jsou tradiční odvětví jako automobilový průmysl a letecký průmysl, textilní průmysl, potravinářský průmysl a ţelezniční vybavení. Francie je největším evropským producentem zemědělských výrobku. V rostlinné výrobě dominuje pěstování pšenice (významná je i produkce ječmene a kukuřice). Roční růst HDP ve Francii v posledních letech je téměř shodný s průměrným růstem HDP v zemích eurozóny. Míra inflace od počátku 21. století se úspěšně drţí okolo 2%, se rovněţ pohybuje na podobných hodnotách jako průměr členských zemí eurozóny. Hlavním problémem francouzské ekonomiky je dlouhotrvající vysoká míra nezaměstnanosti a velký počet imigrantů. V posledních letech daří se udrţovat míru nezaměstnanosti pod 10%, ale je stálé vyšší neţ v ostatních zemích eurozóny. V roce 2010 počet imigrantů dosáhl 6 944 000 lidi, coţ představuje 11% celkového obyvatelstva ve Francii. Francie dlouhodobě neplní kritérium veřejného dluhu, jehoţ poměr k HDP překračuje 60% hranici. Naopak schodek veřejných financí se v posledních letech podařilo sníţit pod 3% HDP. Obchodní bilance ve francouzské ekonomice je tradičně pasivní. Rozdíl je především ve vývozu a dovozu energie. Celkově Francie dováţí více neţ 60% spotřeby energie ročně. Jednou z největších výzev francouzské ekonomice je zvýšit míru zaměstnanosti o další modernizaci na trhu práce, které by pomohly ekonomice k zadání účinného tempo růstu, tím ţe by stimulovaly hospodářskou činnost a přispívaly ke zlepšení veřejných účtů. Nedostatky fungování trhu práce ve Francii se projevují v poměrně nízké míře účasti nezaměstnanosti na obou koncích věkového spektra (mladé i starší pracovníky). Navíc v současné době existují rizika, ţe zaměstnavatelé mohou povzbudit předčasný odchod do důchodu. Kromě toho, daňové škrty pro práci přesčasových hodin mohou být motivováním zaměstnavatelé upřednostnit přesčas nad přijímáním nových pracovníků. 70

Aktuálním tématem francouzské ekonomiky je především nastartování hospodářského růstu, stabilizace veřejných finance a sníţení míry nezaměstnanosti. V roce 2008 francouzskou vládou byl proveden národní plán obnovy hospodářského růstu, který by směroval do výši 1,25% ročně. Plán pro obnovu se skládá především z veřejného investování a podpory všech státních podniků. Kromě toho, byly zrušeny místní ţivnostenské daně, které byly navrţeny v roce 2008 a měly za úkol podporovat investiční rozhodnutí od roku 2010. Byl oznámen investiční program se zaměřením na financování výdajů pro podporu hospodářského potenciálního růstu. Plán obnovy byl také zaměřen na zmírnění poklesu ve stavebnictví. Po poklesu aktivity, poklesly i světové poptávky pro francouzské výrobky v roce 2009-2010, coţ se týkalo jak zboţí, tak i sluţeb.

71

Seznam použité literatury 1. BĚRDIČEVSKÝ, J.; OSMOLOVSKÝ, S. Historie vesmíru. Moskva. 2001 2. CHRISTOPHER, BOOKER; NORTH, RICHARD. Skryté dějiny Evropské integrace od roku 1918 do současnosti. 2006. ISBN 80-7364-026-0 3. BRAMIN, S. Historie Evropy. 1998. 4. CIHELKOVÁ, EVA.; JAKŠ, JAROSLAV.; A KOL. Evropská integrace – Evropská unie. 2004. ISBN 80-245-0854-0 5. CIHELKOVÁ, EVA. Světová ekonomika Obecné trendy vývoje, Beckova edice ekonomie, 2009 ISBN 978-80-7400-155-0 6. ČERNIKOV, G. Ekonomika Francie: tradice a nejnovější tendence. 2005 7. DOČKAL, VÍT. (ed.); KOZLOVÁ, MICHAELA.; VRATISLAV, HAVLÍK.; PAVEL, VERNER. Regionální politika EU a naplňování principu partnerství Případové studie České Republiky, Německa, Francie a Slovinska. Brno 2006. ISBN 80-210-4012-2. 8. DRAKE, HELEN. French relation with the European union. 2005. ISBN 0- 415-30576-4. 9. FIŠER, D. Pojetí a úloha indikativního plánování v podmínkách tržní ekonomiky, 1990 ISBN 00-0209-228. 10. FERRO, MARC. Dějiny Francie. 2006. ISBN 80-7106-888-8. 11. FUROVÁ, L. Hospodářská politika poválečné Francie, Diplomová práce, Brno. 2010 12. LIVANOV, L. Vsemirnaya Istoriya. учёбное пособие. 2002. 13. MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha 2006. ISBN 80-245-1053-7 14. OECD territorial reviews, France, OECD publishing 2006 ISBN 92-64-02265-1 15. ZAGLADIN, N. Historie Rusku a světa do konce 19 století. 6 vyd. Moskva. 2006. 16. ŢÍDEK, LIBOR. Historie Světového hospodářství. Brno 2001. ISBN 80-210-1926-3 17. ŢÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 391 s. ISBN 97880-7380-035-2.

72

Internetové zdroje: 1. Evropská centrální banka. Dostupný z WWW: http://www.ecb.int/ 2. Národní program Francii 2008-2010. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/archives/growthandjobs_2009/pdf/member-states-2008-2010reports/france_nrp_2008_en.pdf

3. Organizace pro Spolupráce a Rozvoj. Dostupný z WWW: http://www.oecd.org/ 4. Mezinárodní měnový fond. Dostupný z WWW: http://www.imf.org/ 5. Institut national de la Statistique et des études ékonomiques: http://www.insee.fr/en/ 6. Francouzský statistický úřad. Dostupný z WWW: http://www.statistique-publique.fr/ 7. Eurostat. Dostupný z WWW: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/ 8. Zavedení eura. Dostupný z WWW: http://www.zavedenieura.cz/ 9. Agence France Trésor. Dostupný z WWW http://www.aft.gouv.fr/index.php3?lang=en 10. France Diplomatie. Dostupný z WWW: http://www.diplomatie.gouv.fr/en/ 11. Evropská komise. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/economy_finance/eu/countries/france_en.htm 12. Věcně o Evropě. Dostupný z WWW: http://www.euroskop.cz/ 13. Francouzská banka. Dostupný z WWW: http://www.banque-france.fr/ 14. International Monetary Fund. Dostupný z WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2009/cr09233.pdf 15. Velká encyklopedie Wikipedie. Dostupný z WWW: http://ru.wikipedia.org/ 16. Český statistický úřad. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace 17. Food and Agriculture Organization of the United Nations. Dostupný z WWW: http://faostat.fao.org/ 18. Světová banka. Dostupný z WWW: http://www.worldbank.org/ 19. http://www.mesec.cz/dane/ekonomika/pruvodce/hruby-domaci-produkt/ 20. http://www.zemepis.net/zeme-francie

73

Seznam tabulek Tabulka 1 Chronologický přehled plánů a úspěšnost plnění plánů 1947-1988........................ 14 Tabulka 2 Počet obyvatel ve Francii 1946-2010 (v tis.)........................................................... 16 Tabulka 3 Počet obyvatel ve Francii podle věkových skupin (1950-1975). V mil.obyv. ........ 16 Tabulka 4 Míra nezaměstnanosti ve Francii v letech 1961-1980 (v %) ................................... 16 Tabulka 5 vývoj HDP ve Francii 1947-1985 (v %) ................................................................. 19 Tabulka 6 Vývoj inflace ve Francii v letech 1961-1989 (v %) ................................................ 19 Tabulka 7 Vývoj Zahraničního obchodu ve Francii 1960-2000 (v mld. EUR) ........................ 21 Tabulka 8 Vývoj veřejných výdajů (v % HDP) 1870 – 1980 .................................................. 22 Tabulka 9 Vývoj státního dluhu ve Francii v letech 1961-1980 (v %) .................................... 22 Tabulka 10 Tempo růstu HDP ve Francii a Německo v letech 1986-2005 (v %) .................... 37 Tabulka 11 HDP na obyvatele v PPS v EU-27 (2007) ............................................................. 37 Tabulka 12 HDP v miliardách eur (2007) ................................................................................ 38 Tabulka 13 Růst HDP (procentní změna za období 1997-2006).............................................. 38 Tabulka 14 Míra zaměstnanosti lidí ve vybraných státech Evropské Unii v letech 1989-2010 (v %) ......................................................................................................................................... 39 Tabulka 15 Míra nezaměstnanosti vybraných státu EU v letech 2002-2009 (v %) ................. 41 Tabulka 16 Čistá závislost na dovozu energie jako procento z celkové spotřeby, EU-27 (2005) .................................................................................................................................................. 43 Tabulka 17 Vývoj HDP některých zemi EU (1980-2009) v % ................................................ 45 Tabulka 18 Vývoj HDP ve Francii 1980-2009 (v %)............................................................... 46 Tabulka 19 HDP na jednoho obyvatele ve vybraných zemích EU (1980-2008) v EUR ......... 47 Tabulka 20 HDP ve vybraných zemích EU (1980-2008) v mld. EUR (v stalých cenách) ...... 48 Tabulka 21 Vývoj inflace ve vybraných zemích EU v letech 1990-1999 (v %) ...................... 50 Tabulka 22 Vývoj inflace ve vybraných zemích EU v letech 2000-2008 (v %) ...................... 51 Tabulka 23 Počet obyvatel ve Francii v letech 1980-2008 (v tis.) ........................................... 51 Tabulka 24 Rozdělení obyv. ve Francii podle věkových skupin v r. 1991 a 2008 (v tis.) ....... 52 Tabulka 25 Počet migrantů ve Francii podle země narození v roce 2007 ................................ 52 Tabulka 26 Vývoj počtu imigrantů ve Francii v letech 1985-2010 .......................................... 53 Tabulka 27 Struktura zaměstnanosti ve Francii v letech 1980 a 2009 v% ............................... 53 Tabulka 28 Míra nezaměstnanosti ve vybraných zemích EU (1990-2008) v % ...................... 55 Tabulka 29 Export vybraných zemi (v mil. EUR) v letech 2001- 2010 ................................... 56 74

Tabulka 30 Import vybraných zemi (v mil. EUR) v letech 2001-2010 .................................... 56 Tabulka 31 Export vybraných výrobků ve světě 1975-2008.................................................... 57 Tabulka 32 Zahraniční obchod EU podle komodit v r. 1999 a 2010 v % ................................ 58 Tabulka 33 Zahraniční obchod Francie v r. 2009 v mld. EUR ................................................ 59 Tabulka 34 Vývoj zahraničního obchodu ve Francii v letech 2000-2010v mld. EUR ............ 60 Tabulka 35 Zemědělství ve Francii (% HDP) .......................................................................... 61 Tabulka 36 Vývoj exportu vybraných zemědělských produktu ve Francii (r. 1961 a 2008) ... 62 Tabulka 37 Podíl průmyslu ve Francii na HDP v % (1981-2009) ........................................... 63 Tabulka 38 Produkce Energii ve Francii 1981-2009 ................................................................ 64 Tabulka 39 Podíl Sluţeb ve Francii na HDP (1981- 2009) v %............................................... 66 Tabulka 40 Obchod Sluţbami ve Francii 1981-2009 v %HDP................................................ 66

75

Seznam grafů Graf 1 Struktura Národního hospodářství v r. 1946 ................................................................. 17 Graf 2 Vývoj HDP ve Francii 1947-2000 (v%) ....................................................................... 18 Graf 3 Vývoj inflace ve Francii v letech 1961-1989 (v %) ...................................................... 19 Graf 4 Vývoj Inflace v EU v letech 1992-2012 (v %) ............................................................. 42 Graf 5 Vývoj HDP ve Francii (v %) ......................................................................................... 47 Graf 6 Struktura HDP ve Francii v r. 2007 .............................................................................. 49 Graf 7 Struktura zaměstnaností ve Francii v roce 2009 ........................................................... 53

76