Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Spolkové republiky Německo

Bankovní institut vysoká škola Praha Právo a veřejná správa

Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Spolkové republiky Německo

Bakalářská práce

Autor:

Tomáš Šťastný Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Ing. Jan Šolta, CSc.

Praha

duben 2013

1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze 30.dubna 2013

Tomáš Šťastný

2

Poděkování

Rád bych věnoval poděkování Ing. Janu Šoltovi, CSc. za podporu při psaní této bakalářské práce a za jeho cenné rady.

3

Anotace: Tato bakalářská práce se zabývá moderním vývojem hospodářských dějin Spolkové republiky Německo a jejich vlivem na celoevropský vývoj a na vývoj České republiky. Je zde popsán poválečný ekonomický vývoj Německa s ohledem na pokračující evropský integrační proces a speciální pozornost je věnována na německé znovusjednocení po pádu komunistických reţimů v Evropě v roce 1990 a na spolupráci s Českou republikou. Právě tato spolupráce se stala základem novodobých velmi úspěšných vztahů mezi Českem a Německem, a to nejen v oblasti hospodářské, ale také především politické a kulturní.

Klíčová slova:

Spolková republika Německo, evropská integrace, Česká republika, ekonomický vývoj

Annotation: This work deals with modern development of economics of the Federal Republic of Germany and their influence to european development and to the development of the Czech Republic. It is described the economic progression of Germany after the World War II with connections to the european integratin process. Special attention is taken to the german reunification in 1990 after the fall of comunistic regimes in Europe and especially to the cooperation with the Czech Republic. This cooperation became an important basis to the new very succesfull relations between the Czech Republic and the Federal Republic of Germany not only in the economic area, but mainly in a political and cultural level.

Keywords:

Federal Republic of Germany, european integration, Czech Republic, development of economy

4

Obsah: Úvod…………………………………………………………………. 6 1. Deskripce vývoje hlavních makroekonomických agregátů….. 7 1.1 Obecná charakteristika SRN …………………...7 1.2 Dějiny německého státu po 2. světové válce…………….8 1.3 Úvod do historie ekonomického vývoje SRN…………...10 1.4 Spolupráce SRN s ostatními státy………………………. 12 1.4.1 Francie…………………………………………………14 1.4.2 USA…………………………………………………….16 1.5 Nejvýznamnější spolkové země z pohledu ekonomické spolupráce s ČR………………………………………….. 17 1.5.1 Bavorsko-výkladní skříň Německa………………….. .17 1.5.2 Bádensko-Württembersko……………………………19 1.5.3 Severní Porýní-Vestfálsko……………………………20 1.5.4 Sasko………………………………………………….21 2. Role SRN v procesu evropské integrace………………………. 22 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7

Evropská integrace jako záruka míru………………….. 22 Německo hnacím motorem integračního procesu……… 27 Evropa jde od „šestky“ ke „dvanáctce“………………… 28 Otevírání se východu……………………………………30 Na cestě k novému evropskému pořádku………………. 31 Znovusjednocení Německa……………………………...33 Německo těsně po sjednocení…………………………...36

3. Německo jako hlavní ekonomický partner ČR………………...38 3.1

Obnovení spolupráce po pádu komunismu……... 39

3.2

Cesta ČR do Evropské unie……………………… 41

3.3

Role Česka v zahraničním obchodě SRN……….. 43

Závěr………………………………………………………………….46 Seznam pouţité literatury……………………………………………. 47 5

Úvod:

Ekonomika a hospodářská politika Německa patří k těm nejzajímavějším a snad také nejrůznorodějším v rámci jednoho státu. Německo si během posledního století prošlo velmi bouřlivým vývojem, v rámci kterého se u něj střídaly různé politické systémy, velmi citlivá byla také otázka územní celistvosti ve druhé polovině 20. Století a v neposlední řadě vztahy se sousedními státy, které jsou do dnešní doby otázkou stále otevřeně diskutovanou a stále není jasné, zda se někdy vrátí do podoby neposkvrněné ne vţdy čistou minulostí. Pro Českou republiku je jedním z prioritních zájmů udrţovat s touto zemí co nejlepší vztahy, ať uţ se jedná o vztahy politické či hospodářské. Spolková republika Německo je náš jednoznačně největší obchodní partner a je v našem vlastním zájmu tento oboustranný vztah co nejvíce rozvíjet, jelikoţ se zde stále nachází obrovský nevyuţitý potenciál, který byl také způsoben zpřetrháním původním předválečných mezilidských vazeb, kterému dále nepomohla ani více neţ čtyřicetiletá izolace a naše hospodářská stagnace v rámci bývalého východního bloku. Cílem této práce bude popsat a analyzovat vývoj ekonomiky a hospodářské politiky této světové velmoci především po jeho znovusjednocení v roce 1990 a ukázat konkrétní body, které se podařily zrealizovat v celém rozsahu a ze kterých ostatní, především evropské státy čerpají zkušenosti. Není zde uveden pouze popis stávající situace a jak k ní Německo dospělo, ale také konkrétní analýzy tamního trhu a další moţnosti jeho rozvoje i s ohledem na co nejrozsáhlejší spolupráci s Českou republikou. Součástí práce bude také charakteristika jednotlivých spolkových zemí zaměřená na obyvatelstvo, strukturu průmyslové výroby a vnější orientace jak v rámci Spolkové republiky jakoţto federace, tak v rámci spolupráce evropské a světové.

6

1 DESKRIPCE VÝVOJE HLAVNÍCH MAKROEKONOMICKÝCH AGREGÁTŮ

1.1 Obecná charakteristika SRN

Německo (oficiálním názvem Spolková republika Německo, zkratka SRN, německy: Bundesrepublik Deutschland, zkratka BRD) je středoevropský stát. Na severu sousedí s Dánskem, omývá jej Severní moře a Baltské moře, na východě sousedí s Polskem a Českem, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Rozloha Německa je 357 021 km2. Území státu se nachází v mírném podnebném pásu. Německo má přibliţně 82 milionů obyvatel, coţ z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie.

Dějiny Německa začínají v 8. století christianizací germánských kmenů, obývajících území nynější Spolkové republiky Německo. V 10. století vznikla Svatá říše římská, jeţ existovala aţ do roku 1806. V době svého největšího územního rozsahu zahrnoval tento státní útvar teritorium dnešního Německa, Rakouska, Slovinska, Česka, západního Polska, Nizozemska, Belgie, Lucemburska, východní Francie, Švýcarska a většiny severní Itálie. Od poloviny 15. století se tento poměrně heterogenní celek nazýval „Svatou říší římskou národa německého“.

7

Po ní následoval nejprve Německý spolek v letech 1815–1866, německé císařství (1871– 1918), výmarská republika z let 1919–1933 a nakonec nacistické Německo (také nazývané „Třetí říše“) od roku 1933 aţ do skončení druhé světové války v roce 1945. Poválečná historie Německa zahrnuje dějiny Spolkové republiky Německo („západní Německo“) a současně dějiny Německé demokratické republiky („východní Německo“) mezi léty 1949 aţ 1990 a současné Německo.

Německo je federativní demokratickou parlamentní republikou tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, G8 a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika třetí největší na světě a v roce 2007 byla největším světovým exportérem. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Ţivotní úroveň je v Německu vysoká a funguje tam velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo povaţováno za světového vůdce.

1.2

1

Dějiny německého státu po 2. světové válce

Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské, přičemţ Francie rovněţ kontrolovala celé území Sárska na západě Německa, zejména kvůli rozsáhlým zásobám uhlí a obavám z jeho zneuţití Německem v budoucnu jakoţto jednou z hlavních komodit pro těţký průmysl. Hlavní město Berlín bylo také rozděleno do čtyř sektorů. Kaţdá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naloţit s poraţeným Německem.

8

Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, coţ USA, Spojené království a Francie uznaly aţ dodatečně. Pro tento okamţik v dějinách Německa se vţil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jeţ nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepouţilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.

Mapka poválečného rozdělení Německa na jednotlivé sektory, správní oblasti pod kontrolou jiných států a odstoupená území jiným státům:

2

1

http://europa.eu/about-eu/countries/member-countries/germany/index_cs.htm

2

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Map-Germany-1947.svg

9

1.3 Úvod do historie ekonomického vývoje SRN

Po druhé světové válce bylo Německo ekonomicky a sociálně na dně. Navíc rozdělení na okupační zóny, kde v západních začal být obnovován svobodný trh a ve východní vznikal socialistický systém, oslabilo dlouholeté vnitroněmecké hospodářské vztahy. Poválečnou měnovou reformou v západních sektorech se podařilo nastartovat velmi rychlý ekonomický růst, současně ale byli občané sociálně zajištěni. Tehdejší západní Německo se stalo exportní zemí, strojírenská výroba a její kvalita získaly opět celosvětově vynikající pověst. Například v automobilovém průmyslu se podařilo SRN proniknout i na zavedené trhy do USA. Naopak obnova Východu postupovala pomalu a s menší zahraniční pomocí ostatních, především socialistických zemí. Východní Německo bylo sice jedním z tahounů celé RVHP, nedostatky typické pro centrálně plánované ekonomiky se ale objevily i zde. Přes 95 % všech podniků tvořil státní sektor, soukromý byl zastoupen pouhými dvěma aţ třemi procenty. Snad nejvíce kontrastním místem se stalo hlavní město Berlín, kde v západní části existovalo prosperující město, naopak východní část města se potýkala s velkými nedostatky v oblasti zboţí i sluţeb.

Po hospodářsky úspěšných letech 1988 a 1989 přišel ekonomický boom západního Německa po znovusjednocení v letech 1990 a 1991. I přesto bylo však hospodářství velmi zatíţeno; východní spolkové země byly ekonomicky velmi slabé, navíc sem bylo nutné investovat enormní sumy na modernizaci a rozvoj průmyslu a obnovu a rekonstrukci infrastruktury a měst. Německo bylo poměrně silně zasaţeno Ekonomickou krizí započatou roku 2008, do které se dostalo počátkem druhé poloviny téhoţ roku a německý HDP klesal aţ do poloviny roku 2009, kdy začal opět rapidně stoupat. Následoval rekordně silný růst německé ekonomiky během roku 2010 a pokračující i v roce 2011. Silný růst byl zapříčiněný nejprve zejména exportními úspěchy, zejména ve Východní Asii, a postupně také obnovující se domácí poptávkou. Rychlý postkrizový růst ekonomiky s sebou přinesl také rapidní pokles

10

nezaměstnanosti, jeţ v Německu klesla aţ pod hranici 3 milionů nezaměstnaných, coţ přestavovalo přibliţně 7,1% míru nezaměstnanosti, nejniţší od června 1992. Německo jako čtvrtá největší ekonomika světa poskytuje obrovské spektrum té nejkvalitnější a nejpreciznější průmyslové produkce, zejména produkty s vysokou přidanou hodnotou – to znamená technologicky precizní odvětví, automobilová výroba a v neposlední řadě přímo masivní sektor sluţeb a jejich poskytování.

Sami Němci nejčastěji označují systém ve své zemi jako „sociální trţní hospodářství“ a stále kladou velký důraz na to, aby jejich země zůstala státem sociálním, kde je stát schopen se o své občany v případě nouze postarat, podobně jako je tomu například ve Francii nebo severských zemích Skandinávie. V neposlední řadě je třeba zmínit sektor zemědělství, který sice z hlediska ekonomiky netvoří tak velký podíl, ale vytváří nedílnou součást ekonomické struktury kaţdé země a nejinak je tomu i v případě našeho západního souseda. Ten se kromě snahy o co největší soběstačnost zaměřuje kromě klasických komodit i na pěstování náročných energeticky zpracovatelných plodin.

V rámci jednotného trhu v rámci Evropské Unie je také Německo velmi citlivé na vnější vývoj v ostatních zemích, kromě toho se ale potýká s poměrně velkými strukturálními problémy na domácí scéně. Většina těchto problémů pramení z jeho znovusjednocení před více neţ dvaceti lety, kdy tzv. nové spolkové země ve východní části země stále trpí niţší ţivotní úrovní neţ část západní. Kaţdoroční transfery od západních spolkových zemí těm určené těm východním, označen jako „solidární daň“, stále dosahují obrovských částek, coţ samozřejmě po tak dlouhé době vyvolává ve starých spolkových zemích značné napětí a diskuze, ţe by tento transfer finančních prostředků by měl být sniţován nebo dokonce postupně ukončen. Největších rozměrů dosáhl ihned po sjednocení po roce 1990, kdy bylo potřeba postavit nebo zrekonstruovat zanedbanou infrastrukturu a tak začlenit východní část země do vnitrostátních struktur.

11

V posledních letech však byl hospodářský růst země v mezinárodním porovnání spíše podprůměrný. K tomu přispěly nejen právě trvající problémy s integrací spolkových zemí bývalého východního bloku – bývalé NDR.

1.4 Spolupráce SRN s ostatními státy

Jedním z hlavních pilířů tzv. hospodářského zázraku Německa po druhé světové válce se stal obchod a navázání velmi těsných obchodních a hospodářských kontaktů zejména s okolními státy a dalšími evropskými a světovými partnery. V dnešní době tak probíhá čilá spolupráce na příklad s Francií a ekonomické duo těchto dvou zemí je někdy také označováno jako ekonomický motor Evropy. SRN si udrţuje aktivní saldo obchodní bilance, které má dokonce rostoucí tendenci. Rozhodující roli v zahraničním obchodu Německa sehrává dlouhodobě v obou směrech zhruba 20 zemí. Nejdůleţitějším obchodním partnerem SRN roku 2011 zůstala - stejně jako v předchozích více neţ dvaceti letech - Francie. Česká republika si i v roce 2012 udrţela 12. příčku, nicméně celkový objem exportu do ČR po krizovém roce 2009 a roce 2010 opět stoupl. Největší vývozy realizuje SRN do Francie, největší dovozy realizovala v roce 2011 SRN překvapivě nikoliv z Číny jako v minulých letech, ale z Nizozemska.

SRN si dlouhodobě udrţuje aktivní saldo obchodní bilance, které má jiţ téměř od 60.let minulého století stále rostoucí tendenci. Obchodní výměna je nejintenzivnější především s ostatními zeměmi EU, z největších obchodních partnerů mimo Evropu stojí za zmínku Spojené státy americké, Čína, Japonsko, Turecko, Rusko nebo Brazílie. Přihlédneme-li k vyspělosti německé ekonomiky, převáţnou většinu vývozu tvoří export tzv. hotové produkce, který tvoří více neţ 85% vyvezeného zboţí. Dále následuje vývoz polotovarů s 5% podílem a export surovin tvoří pouhé 1% z tohoto spektra.

12

3

V rámci dovozu dominuje podobně jako u vývozu hotová produkce tvořící více neţ dvě třetiny veškerých importů do země. I přes samostatnost v zemědělské produkci patří důleţité místo tzv. agrárním dovozům, které jsou tvořeny hlavně zemědělskými komoditami a mající zhruba 7% podíl v dovozním spektru. Vzhledem k poměrně nízké surovinové základně Německa tvoří dovoz surovin více neţ 10% a bez těchto dovozů by se německý průmysl a celková produkce země neobešla. Nejvýznamnějšími exportními poloţkami SRN jsou dopravní technika (včetně vývozu osobních vozů a jejich náhradních dílů, motorů a aviatické techniky), dále elektrotechnické přístroje a zařízení včetně sdělovací techniky a téţ stroje včetně kancelářské techniky a obráběcích strojů. Dohromady reprezentují tyto tři skupiny kolem 45 % hodnoty veškerého exportu země. K důleţitým vývozním artiklům patří rovněţ chemické výrobky včetně gumárenských a plastikářských produktů, dále i farmacie. Celkově se dá konstatovat, ţe přidaná hodnota německým výrobků patří k těm nejvyšším na světě a kvalita německého zboţí je povaţována za jednu z nejvyšších, ne-li nejvyšší na světě. Německé výrobky jsou tak pokládány za synonymum ke kvalitě a značka „Made in Germany“ je po celém světě velmi vysoce ceněná.

3

https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/EconomicSectors/IndustryManufacturing/IndustryManufacturing.html

13

1.4.1

Francie

Francie je dlouhodobě jednoznačně nejvýznamnější obchodní partner Německa. Letos se navíc slaví padesátileté výročí podpisu tzv. Elysejské smlouvy o spolupráci a přátelství, která na začátku druhé poloviny 20. století poloţila základ k úplně novému rozměru spolupráce těchto dvou evropských velmocí a která měla za cíl do této doby tyto dvě znesvářené strany udobřit. Historicky se totiţ vztahy těchto dvou zemí vyznačovaly spíše vzájemnou rivalitou, která do jisté míry přetrvává dodnes.

Z dnešního pohledu se zdá, ţe existují přinejmenším dva důvody, proč francouzsko-německý tandem bude i nadále hlavním manaţerem evropské krize. Vývoj v posledních letech ukázal, ţe Evropské instituce nedisponují pravomocemi, které by jim umoţnily vyvést EU z krize. Nevznikla ani ţádná skupina států, která by s Paříţí a Berlínem spolupracovala a podílela se na řešení krize. Snahy o vytvoření neformálních diskusních fór větších evropských států dosud vţdy selhaly. Paříţ a Berlín by však přesto měly usilovat o vznik různě sloţených mezivládních pracovních skupin, kde by se jejich představitelé setkávali při řešení pro ně důleţitých témat.

Jako jeden z hlavních bodů si tyto dvě země vytyčily odstranění zbývajících překáţek pro přeshraniční pohyb pracovníků. Druhou je sladění některých sociálních politik, včetně společného schématu podpory v nezaměstnanosti. Vzhledem ke značným rozdílům v pojetí francouzské a německé sociální politiky, která je v obou státech na velmi vysoké úrovni, se zejména v Německu tato otázka setkává s mnoha odpůrci a v budoucnu bude pravděpodobně velmi těţce prosaditelná.

14

Mezi pozicemi Berlína a Paříţe k evropským návrhům jsou velké rozdíly, coţ se projevilo jiţ při způsobu přijetí společné evropské měny Eura. Rozdíly mezi oběma zeměmi navíc ještě zvýraznila dluhová krize. Německo dokázalo reformovat sociální politiku i pracovní trh a překonat negativní ekonomické dopady sjednocení. Francie se naopak potýká s propadem průmyslové výroby a Francouzi, na rozdíl od Němců, berou globalizaci spíše jako hrozbu. Jedinou výhodou Francie ve srovnání s Německem je lepší demografický výhled.

Velmi důleţitý je v tomto ohledu především historický náhled. Fakt, ţe po válce převzal ve Francii moc Charles de Gaulle, měl pro celou Evropu dalekosáhlé důsledky. První generálovo opatření spočívalo v tom, ţe v dohodě spolu se spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem zachránili společný trh, jemuţ hrozilo, ţe padne za oběť vytvoření společné obchodní zóny, kterou podporovali především tradičně konzervativní Britové. Francouzi ve shodě s Němci důrazně odmítali britský návrh, který měl pro Británii obrovské výhody plynoucí z jejího členství v Commonwealthu. Mělo jít o velkou zónu volného obchodu, která z britského pohledu zajišťovala zachování současné obchodní suverenity, coţ poţadovali jiţ zmínění Britové, nicméně pro Němce byla tato zóna nepřijatelná a chtěli postoupit dále.

A i přestoţe byl De Gaulle známým odpůrcem nadnárodních koncepcí a tradičním obhajovatelem jednotných národů, podařilo se Němcům v čele s Adenauerem Francouze přesvědčit a francouzský prezident se stal stoupencem společného trhu.

15

1.4.2

Spojené státy

Z neevropských zemí jsou Spojené státy spolu s Japonskem a Čínou nejvýznamnějším obchodním partnerem spolkové republiky. Zároveň tyto dvě země zůstávají obrovskými rivaly v oblasti průmyslové produkce. V roce 2012 dokonce Německo ve světovém ţebříčku konkurenceschopnosti Spojené státy přeskočilo. Vývoj v německé ekonomice se vydal odlišným směrem od USA. Poslední data také potvrzují, ţe v Německu dochází ke zpomalení. V USA se naopak zdá, ţe zpomalení, ke kterému došlo v posledním čtvrtletí minulého roku, bylo jen přechodným jevem. Jestliţe porovnáme výstupy našeho modelu s vývojem akciových trhů, je patrné, ţe mají podobné rysy. I akciové trhy totiţ zřejmě čekají, ţe bude docházet k odtrţení vývoje v USA od vývoje v eurozóně. Za pozornost ovšem stojí to, ţe trhy hodnotí rozdílně vývoj v Německu. Německé akcie se totiţ odtrhly od ostatních evropských trhů a konvergují směrem k americkým akciím. Popsaný vývoj a zejména zvětšující se mezera mezi Německem a USA také naznačují, ţe za krizi v eurozóně a pokusy o její řešení je placena skutečně vysoká cena. Mezi oběma státy ovšem existuje velmi vysoká závislost jak z pohledu obchodní výměny, tak v oblasti bankovní, kde spolu oba státy velmi úzce spolupracují a vnímají se jako bezrizikoví partneři.

16

1.5 Nejvýznamnější spolkové země z pohledu ekonomické

spolupráce s ČR

1.5.1

Bavorsko – výkladní skříň SRN

Svobodný stát Bavorsko je územně největší ze šestnácti spolkových zemí Spolkové republiky Německo, co do obyvatelstva pak druhá nejlidnatější, zároveň patří mezi nejbohatší spolkové země Německa. Hlavním městem je Mnichov. Za uplynulých padesát let se Bavorsko proměnilo z agrární země v evropský region inovací a špičkových technologií. Naleznete tu skvělou infrastrukturu, výborný vzdělávací systém a mnoho podnikatelských sítí. Nespornou výhodou Bavorska je i jeho klastrová strukturální politika. Kromě úzkého propojení hospodářství a vědy usiluje Bavorsko o rozvoj znalostně náročných oborů jako např. IT či nejpokročilejší nanotechnologie. Díky úspěšné strukturální politice dosahuje Bavorsko v celoněmeckém srovnání předních pozic co do ekonomického růstu, dynamiky zaměstnanosti a přílivu investic. V první polovině roku 2012 rostla bavorská ekonomika reálně o 1,1 procenta. Průměrná meziroční míra inflace v roce 2012 činila 2,2 procenta. Ve stejném období mírně poklesla míra nezaměstnanosti na 3,7 %. Zahraniční obchod představoval stejně jako v předchozích letech základní hospodářský faktor. V roce 2012 se stejně jako v předchozích dvou letech zvýšily objemy vývozu i dovozu. Vývozy bavorského zboţí a sluţeb vzrostly v roce 2012 téměř o čtyři procenta, dovozy do Bavorska se pak zvýšily o více neţ jedno procento. Saldo zahraničního obchodu skončilo v roce 2012 s přebytkem 18,5 mld. eur.

17

Hospodářské ukazatele Bavorska v letech 2007 - 2012

rozloha

km2

70.550

počet obyvatel

mil.

12,5

12,5

12,5

12,5

12,6

HDP (nominální) v EUR

mld.

434,5

437,8

423,9

433,6

446,4

růst HDP (reálný)

%

3,0

0,0

-4,7

3,9

2,9

HDP / obyvatele (nominální) v EUR

tis.

34,7

35,0

33,9

35,3

míra inflace

%

2,3

2,7

0,6

1,1

2,1

2,2

míra nezaměstnanosti

%

5,3

4,2

4,8

4,5

3,8

3,7

vývoz v EUR

mld.

152,4

154,3

122,3

144,0

160,0

165,8

z toho do ČR

mld.

4,8

5,1

3,9

4,6

5,2

5,1

5

https://www.statistik.bayern.de/

18

12,6

1.5.2

Bádensko-Württembersko

Bádensko-Württembersko je jak co do rozlohy (přes 35 000 km²), tak do počtu obyvatel (10,7 milionu) je třetí největší spolkovou zemí. Hlavním městem je historická württemberská metropole Stuttgart. Přestoţe má tato spolková země poměrně málo přírodních zdrojů v porovnání s ostatními částmi Německa, jiţ dlouhodobě se jedná o jeden z nejrozvinutějších evropských regionů s nejniţší nezaměstnaností. Má zde sídlo řada významných společností pokrývající spektrum od automobilového průmyslu, přes farmaceutické firmy a společnosti působící v oblasti IT a softwaru. Ekonomický úspěch je často přisuzován dominanci malých a středních podniků, které jsou tahouny zdejší ekonomiky. Region je i přes absenci přírodních surovinových zdrojů rozsáhle industrializován, zejména oblast kolem hlavního města Stuttgartu. Podle mnohých ekonomů se jedná o nejúspěšnější ze všech šestnácti spolkových zemí, dokonce úspěšnější neţ Bavorsko nebo oblast Porýní. Leţí zde více neţ 8800 podniků s více neţ dvaceti zaměstnanci, ale jen zhruba 400 podniků s více neţ 500 zaměstnanci. Významnou roli v ekonomickém úspěchu sehrává také vysoký stupeň diverzifikace průmyslových odvětví a především to, ţe země leţí na hranicích s dalšími dvěma velmi vyspělými státy, s nimiţ probíhá velmi aktivní mezinárodní obchod, dosahujících velmi vysokých čísel. Konkrétně se jedná o Francii a Švýcarsko. Právě tyto dvě země představují pro Bádensko-Württembersko jedny z nejvýznamnějších ekonomických partnerů, z regionálního hlediska je nejdůleţitější ve Francii leţící, z historických důvodů také z velké části německojazyčné Alsasko a příhraniční švýcarské kantony, především důleţitá průmyslová oblast u města Basileje.

19

1.5.3

Severní Porýní-Vestfálsko

Severní Porýní-Vestfálsko je nejlidnatější a čtvrtá největší spolková země Německa. Leţí na západě země na řekách Rýn, Ruhr a Ems. Její metropolí je velkoměsto Düsseldorf. Severní Porýní-Vestfálsko je průmyslovou základnou Německa. Území zahrnuje oblast Porúří, které bylo dlouhodobě nejdůleţitější průmyslovou oblastí celého Německa. V 19. století bylo hnacím motorem hornictví a následně hutnictví kovů. Dnes odtud pochází mnoho z vývoje moderního průmyslu a IT. V současnosti stát Porýní-Vestfálsko usiluje o větší propojení se státy Beneluxu, se kterými jej spojují hospodářské zájmy, spojené hlavně s vývozem a dovozem zboţí, i kulturou. Ještě v šedesátých letech byla tato spolková země známa jako země uhlí a ţeleza, nicméně od té doby se mnohé změnilo. Stala se součástí tzv. německého hospodářského zázraku. Tak se nazývá období nečekaně rychlého a dynamického rozvoje Německa po druhé světové válce. I přestoţe centra německých měst včetně Porúří po válce leţela v ruinách, podařilo se většinu průmyslové výroby přesunout do bezpečných oblastí a tak německá průmyslová produkce v roce 1945 byla vyšší neţ před vypuknutím války v roce 1938. Region celého Porúří byl nejvýznamnější evropský průmyslový region a Spojenci měli po válce eminentní zájem toto území kontrolovat. Později, kdyţ byla většina uhelných dolů uzavřena, země se potýkala s poměrně vysokou nezaměstnaností a bylo potřeba provést hluboké strukturální reformy, které měly podpořit ekonomický růst, který byl do té doby pod národním průměrem. Reformy se podařilo realizovat v poměrně krátkém čase, nezaměstnanost v zemi výrazně klesla pod úroveň 8% a region se stal ekonomicky nejvýznamnější spolkovou zemí. Z českého pohledu se jedná o druhou ekonomicky nejvýznamnější spolkovou zemi pohledu hned po Bavorsku a před BádenskemWürttemberskem.

20

1.5.4

Sasko

Ve východní části Německa je pro Českou republiku ekonomicky nejvýznamnější spolková země Sasko. Jedná se o zemi s Českem sousedící a protoţe i Sasko bylo v rámci bývalé NDR součástí RVHP, nebylo třeba od roku 1990 budovat hospodářské vztahy zcela nově, ale mohlo se i navázat na tuto předchozí spolupráci. Přestoţe Sasko zdědilo zastaralou strukturu výroby a sluţeb právě z dob komunismu, podařila se v této zemi velmi úspěšná a rychlá proměna na trţní ekonomiku a to i za pomoci finanční pomoci od západních spolkových zemí, která stále přetrvává, byť v čím dál menší míře. Za pomoci těchto prostředků byla dobudována a modernizována léta zanedbávaná infrastruktura a postupně byla opravována i centra měst.

Přestoţe se obecně všechny východní spolkové země po sjednocení potýkaly s úbytkem zejména mladých obyvatel směřujících hlavně za prací a lepším ţivotem do západních spolkových zemí, dají se pozorovat i významné úspěchy. Zářným příkladem jsou velká saská města jako Lipsko nebo hlavní město Dráţďany, kterým se podařilo přilákat spoustu investic a tak se tato města stala naopak velmi ţádaná i pro občany ze „starých“ spolkových zemí. V současné době tak můţeme pozorovat poměrně rychlý ekonomický růst a také počet obyvatel těchto měst se kaţdoročně zvyšuje. Dráţďany se staly sídlem mnoha softwarových společností a tak se zdejší oblasti přezdívá Silicon Saxony.

21

2 ROLE SRN V PROCESU EVROPSKÉ INTEGRACE

2.1 Evropská integrace jako záruka míru

V roce 1951 byly uzavřeny Paříţské smlouvy jako snaha o prevenci hrůz, které si ještě všichni pamatovali po skončení 2. Světové války. Tato dohoda zaloţila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO) a vstoupila v platnost roku 1952. Uhlí a ocel byly v této době povaţovány za nejvíce strategické suroviny a právě regulace a kontrola jejich těţby a vyuţití měly zabránit případnému dalšímu zneuţití pro válečné konflikty. V březnu 1957 pak byly uzavřeny další dohody, tzv. Římské smlouvy. Vzniklo tak EHS (Evropské hospodářské společenství) a EURATOM (Evropské společenství pro atomovou energii). Signatářské státy byly Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a právě Německo (tehdy pouze západní část). V oce 1967 se tato 3 společenství států sloučila a začalo se mluvit o Evropských společenstvích (zkratka ES). V této době zároveň dochází k prvnímu rozšíření. Ke společenstvím se přidává Spojené království, Irsko a Dánsko, a to k 1.1. 1973. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko.

22

Dalším velice důleţitým mezníkem v prohlubování spolupráce mezi těmito evropskými státy bylo přijetí Schengenské úmluvy, která měla postupně odbourávat bariéry pro volný pohyb zboţí a sluţeb, který byl pro další rozvoj nezbytný. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jeţ vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Můţeme tak hovořit o faktickém odstranění bariér na společných vnitřních hranicích, coţ se odráţí z praktického hlediska například ve volném projíţdění těchto hranic bez hraničních kontrol a z toho plynoucího komfortu cestování.

Neméně důleţitým milníkem bylo uzavření Maastrichtské smlouvy, která se stala základem právní subjektivity Evropských společenství a nově zavedla pojem Evropská Unie. Byly zavedeny tzv. 3 pilíře, které zastřešovaly rozdílné agendy v oblasti spolupráce těchto států. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko. Vzhledem k tomu, ţe se na přelomu 80. a 90. let zhroutily komunistické totalitní reţimy v zemích střední a východní Evropy, musela se Evropská unie připravit n moţné rozšíření právě o tyto státy. Na nově vzniklou politickou situaci v Evropě zareagovala EU přijetím Smlouvy z Nice, která byla přijata v roce 2001. Ta předpokládala především sníţení počtu komisařů a mnohem větší váhu velkých států v rozhodovacích procesech. Dále v roce 2004 došlo k dosud největšímu rozšíření o 10 států, především postkomunistických. Konkrétně se jednalo o tyto státy: Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Kypr, Malta, Slovinsko, Estonsko, Lotyško a Litva. Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímţ základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu, z níţ byly odstraněny sporné body a pasáţe, které byly v referendech odmítnuty ve Francii a Nizozemsku. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, jako Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. K poslednímu rozšíření EU došlo v roce 2007, kdy byly přijaty balkánské státy Rumunsko a Bulharsko.

23

Tabulka s informacemi o členských zemích EU:

země

vstup

obyvatel (mil., 2010)

rozloha (km²)

HDP (PPP) na hlavu, 2010

křesel v EP od 2009

hlasů v Radě

USD / % EU

Belgie €

1952

10,6

30 528

36 274

118

22

12

Bulharsko

2007

7,6

110 879

12 052

39

17

10

2004

10,5

78 867

24 987

81

22

12

Dánsko

1973

5,5

43 094

36 764

119

13

7

Estonsko €

2004

1,3

45 228

18 274

59

6

4

Finsko €

1995

5,3

338 145

34 401

112

13

7

Francie €

1952

63,8

643 427

34 092

111

72

29

Irsko €

1973

4,4

70 273

38 816

126

12

7

Itálie €

1952

60,1

301 340

29 109

94

72

29

Kypr €

2004

0,8

9 251

28 045

91

6

4

Litva

2004

3,4

65 300

16 997

55

12

7

Lotyšsko

2004

2,3

64 589

14 330

46

8

4

Lucembursko €

1952

0,5

2 586

80 304

260

6

4

Maďarsko

2004

10,0

93 028

18 815

61

22

12

Malta €

2004

0,4

316

24 081

78

5

3

Německo €

1952

82,3

357 022

35 930

116

99

29

Česká republika

24

Nizozemsko €

1952

16,4

41 543

40 777

132

25

13

Polsko

2004

38,2

312 685

18 837

61

50

27

Portugalsko €

1986

10,6

92 090

23 113

75

22

12

Rakousko €

1995

8,3

83 871

39 454

128

17

10

Rumunsko

2007

21,5

238 391

11 766

38

33

14

Řecko €

1981

11,2

131 957

28 833

94

22

12

Slovensko €

2004

5,4

49 035

22 267

72

13

7

Slovinsko €

2004

2,0

20 273

27 900

90

7

4

1973

60,9

243 610

35 053

114

72

29

Španělsko €

1986

44,8

505 370

29 418

95

50

27

Švédsko

1995

9,1

450 295

37 775

123

18

10

500,0 4 324 782

30 835

736

345

6

Spojené království

EU celkem

6

27 členů

http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie

25

Evropská unie dnes:

7

7

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EU27-further_enlargement_map.svg

26

2.1 Německo hnacím motorem poválečné integrace

Ihned po válce se objevily snahy navţdy eliminovat válečný konflikt v Evropě a byla zahájena rozsáhlá spolupráce především mezi Německem a Francií v celé řadě oblastí a byly zcela nově restartovány vztahy mezi oběma zeměmi. Prvním kancléřem spolkové republiky byl zvolen bývalý kolínský vrchní starosta Konrad Adenauer. 4.dubna 1949 došlo navíc k podpisu Severoatlantického paktu, spojujícího Spojené státy a Kanadu s deseti evropskými státy. Fakt, ţe se Německo opět ocitlo na politické scéně, mu velmi ulehčil další cestu do Evropy. Prakticky se to projevilo v případě Sárska. V případě této německé spolkové země se jednalo o přílišnou angaţovanost Francie o toto území z důvodu obrovských zásob černého uhlí, které by mohlo být vyuţito ve zbrojařském průmyslu. Francie se obávala zneuţití těchto zdrojů Německem a chtěla, aby území zůstalo pod její správou, Němci naopak bojovali proti politickému a hospodářskému odtrţení tohoto území od Německa, coţ vyústilo v plebiscit, ve kterém se obyvatelé Sárska vyslovili pro setrvání v jednom svazku s Německem a Sársko se tak stalo novou spolkovou zemí. I přes toto poměrně sloţité poválečné období bylo vedeno mnoho iniciativních kroků, které se snaţily překonat francouzsko-německé rozpory a vybudovat jednotnou západní Evropu. Nejvýznamnějším z nich byl plán Francouze Roberta Schumana, která vycházel z myšlenky Jeana Monneta a navrhoval zřízení společné výroby a prodeje uhlí a hutnických výrobků. Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer přijal Schumanův plán, čímţ dosáhl dvou cílů naráz. Na jedné straně ukotvil NSR pevně na západě, aniţ by se vzdal myšlenky na sjednocení s východní, Sověty ovládanou částí země. Na druhé straně tím zahájil výstavbu nové Evropy, jeţ se z pouhé spolupráce změnila v opravdovou integraci. Německo (NSR), Francie, Itálie a země Beneluxu (Nizozemsko, Belgie, Lucembursko) zaloţily Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Paříţská smlouva (1951) svěřila nadnárodní moc Nejvyššímu orgánu sloţenému z devíti členů, nezávislých na národních vládách.

27

Původní nesouhlas německých socialistů, francouzských komunistů a několika zaměstnavatelských organizací v resortu uhlí a oceli v členských zemích nezabránil vzniku evropského trhu uhlí a oceli v roce 1953.

Benelux, spojující od roku 1944 Nizozemsko, Belgii a Lucembursko na základě integrace jejich hospodářské politiky, sehrál při vytváření ESUO rozhodující úlohu. Pro Německo s kancléřem Konradem Adenauerem v čele bylo ESUO skvělou příleţitostí, jelikoţ mu umoţnilo dostat se z diplomatické izolace vzniklé po skončení války. Velká Británie, jíţ leţelo na srdci uchování její svrchovanosti a hospodářských svazku s Commonwealthem, zůstávala stranou těchto snah o obnovu v kontinentální Evropě.

2.3 Evropa jde od „šestky“ ke „dvanáctce“

V roce 1968 vyvolal tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle, zastánce Evropy států, hlubokou krizi. Šest měsíců uskutečňovala Francie v Radě EHS pasivní politiku „prázdné ţidle“. Teprve smírem Francie a Německé spolkové republiky se Evropské hospodářské společenství dostalo z této slepé uličky. Krátce poté se spojily orgány ESVO, EHS a Euratomu a vytvořily jednu společnou Radu, Komisi, Poradní sněm a Soudní dvůr.

Celní unie vznikla roku 1968, tedy o dva roky dříve, neţ se původně předvídalo. Nejhorší krize byla tedy zaţehnána, v mezivládních jednáních a v jednáních na úrovni evropských orgánů zvítězil pragmatismus jednotlivých vlád, především vlády francouzské, která si uvědomovala potřebu stále těsnější integrace na evropském kontinentu, jednak s ohledem na stále těsnější hospodářské vazby na spolkovou republiku, jednak jako nutnost z důvodu rozdělení Evropy ţeleznou oponou na dva nesmiřitelné tábory.

28

Avšak uţ v roce 1973 hrozilo evropskému domu, ţe proţije tytéţ krizové okamţiky jako v roce 1967. Důvodem bylo připojení tří nových zemí – Velké Británie, Irska a Dánska, coţ výrazně oslabilo dosavadní evropskou strukturu. Především přistoupení skeptické Velké Británie znamenalo pro evropské integrační snahy vedené Francií a Německem váţný problém. V roce 1973 navíc vypukla ropná krize, coţ se projevilo v přijetí opatření ochrany trhu a protekcionismu v Dánsku a v Itálii, které pošlapávaly zásady a duch celého společenství. V tomto ovzduší plném sporů se jako prvotní úkol jevilo vytvoření společného trhu, po kterém tak dlouho uţ volaly Francie s Německem. Tyto snahy však naráţely především na dvě překáţky. První se týkala zachování společné zemědělské politiky (PAC), coţ byl hlavní poţadavek Francie, druhá se pak týkala rizika kolísání měn mezi jednotlivými členskými státy. Problém společné zemědělské politiky zůstal nevyřešen, coţ jen dosvědčují demonstrace rolníků a chovatelů, na druhé straně byl však vytvořen Evropský měnový systém (EMS), který vstoupil v platnost v roce 1979. Tento systém zajistil relativní stabilitu měnových kurzů, nezúčastnila se ho pouze Velká Británie. Tuto záruku relativní měnové bezpečnosti dále zajišťovalo vytvoření umělé referenční měny ECU (European Currency Unit). V roce 1974 se z iniciativy německého kancléře Helmuta Schmidta a francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga rozhodli vedoucí představitelé států a vlád propůjčit svým pravidelným schůzkám charakter instituce. Krátce nato vznikla nová společná organizace – Evropská rada, která se brzy prosadila jako instituce zásadního významu. Dále existoval paralelně také Evropský parlament, jehoţ pravomoci ale zůstaly nadále omezené, přestoţe se je on sám snaţí neustále rozšířit o nové kompetence. EHS se dále rozšiřovalo o nové státy, tentokrát především z jiţní Evropy. Ekonomiky těchto zemí byly oproti ekonomikám dosavadních států EHS méně vyspělé a tak bylo společenství postaveno před nové problémy, protoţe by mohlo dojít k narušení rovnováhy v rámci společenství jako celku. Konkrétně se jednalo o přistoupení Španělska, Portugalska a Řecka. Dohody se Španělskem a Portugalskem byly o mnoho sloţitější, protoţe Francie v nich spatřovala moţného konkurenta především pro své vinaře a v různých oblastech zemědělství, jako například pěstování zeleniny. Tyto obavy se nakonec později ukázaly jako naprosto oprávněné. 29

2.3 Otevírání se východu

Ve východním bloku přeţívala počátkem sedmdesátých let tzv. breţněvovská linie, která tvrdě doléhala jednak na občany samotného Sovětského svazu, ale i na občany ostatních východoevropských a středoevropských států, které byly sovětskými satelity. Obecným pravidlem platícím ve všech těchto státech zůstávala nadále strnulá nehybnost na poli zahraniční politiky, zároveň ale nastává oteplování vztahů mezi západním a východním blokem.

Studená válka jiţ byla v této době přeţitkem, coţ bylo dáno rovnováhou jaderných sil obou bloků a především eminentní zájem Německé spolkové republiky na vyřešení německého problému.

V NSR například měla ústava pouze provizorní název „Grundgesetz“ (základní zákon), aby tak otázka sjednocení obou německých států zůstala nadále otevřená. Spolková republika navíc neuznala ani otázku nové poválečné německo-polské hranice na řekách Odra a Nisa, v rámci které se Polsko posunulo směrem na západ především na popud Sovětského svazu. Nová koncepce východní politiky (Ostpolitik) západoněmeckého kancléře Willyho Brandta normalizovala vztahy spolkové republiky s ostatními státy střední a východní Evropy a poloţila nový základ v jejich rozvoji.

30

Kancléř uznal dluh Německa z druhé světové války i její důsledky, například onu komplikovanou otázku nové německo-polské hranice na Odře a Nise. V tomto období relativního uvolnění podepsali čtyři váleční spojenci (Spojené státy, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz) řadu dohod usnadnující styky mezi východním a západním Berlínem. Willy Brandt i nadále pokračoval ve svých snahách o uznání obou německých států. V roce 1972 došlo k ratifikaci smlouvy zásadního významu, na základně které byla Německá demokratická republika uznána mnoha západními zeměmi a oba německé státy byly posléze přijaty do Organizace spojených národů v roce 1973. Kancléřovy snahy se dále odrazily v umoţnění uskutečnění první celosvětové konference o evropské bezpečnosti.

2.4 Na cestě k novému evropskému pořádku

Ať uţ byl dosavadní vývoj na evropském kontinentu jakýkoliv, hlavním cílem spolkové republiky zůstávalo i nadále znovusjednocení se svým východním protějškem a to za jakoukoliv cenu. Cesta k němu se začala pomalu otevírat v půlce osmdesátých let, kdy se v zemích střední a východní Evropy, jakoţto i v samotném Sovětském svazu udály dalekosáhlé a nepředvídané proměny. Vyhlášením tzv. perestrojky (přestavby) a glasnosti (transparentnosti) v Sovětském svazu zahájil šéf státu a strany KSSS Michail Gorbačov proces s netušenými následky.

Přitom byl ještě při svém zvolení do čela strany povaţován za Breţněvova spojence a příznivce. Nebylo jiţ dále moţné přehlédnout, ţe komunismus jiţ nestačí drţet krok se Západem a to i přes jeho usilovnou propagandu. Na počátku roku se ještě zdálo komunistické panství ve východním Německu a ostatních sovětských satelitních státech dostatečně pevné. Během několika následujících měsíců však došlo k nečekanému zhroucení komunistických reţimů v těchto státech, coţ otevřelo cestu k opětovnému sjednocení Německa. 31

Symbolem pádu NDR bylo zboření symbolu komunistické despocie – Berlínské zdi. Kdyţ NDR oslavovala v říjnu 1989 za přítomnosti Michaila Gorbačova čtyřicáté výročí svého zaloţení, bylo uţ v zemi cítit značné napětí, jeţ bylo důsledkem masového útěku jejích obyvatel do ciziny. Její občané prchali přes nově otevřené maďarsko-rakouské hranice i přes velvyslanectví SRN v Praze.

Masové demonstrace ve východním Berlíně, v Dráţďanech, ale především asi největší z nich v Lipsku vedly k odstoupení dosavadního čelního představitele státu Ericha Honeckera, jehoţ nový nástupce Egon Krenz rozhodl, ţe hranice do SRN budou otevřeny, coţ se k radosti Berlíňanů rovnalo pádu nenáviděné zdi protínající napříč celé město jiţ od roku 1961. K této historické události nakonec došlo 9. listopadu 1989. Egon Krenz musel sám brzy nato odstoupit z čela státu a začaly přípravy na konání prvních svobodných voleb.

32

2.6 Znovusjednocení Německa

Německé znovusjednocení (Deutsche Wiedervereinigung) je proces připojení Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo, který vyvrcholil 3. října 1990. A znamenalo definitivní konec poválečného rozdělení Německa a znovuobnovení německé

8

8

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Flag_map_of_Germany_(separation).svg

33

Po pádu zdi v roce 1989 uběhlo ještě jedenáct měsíců, neţ došlo ke znovusjednocení Německa. To odpovídalo vůli Němců v obou německých státech.

V prvních (a posledních) svobodných volbách do Lidové sněmovny 18. března 1990 hlasovali východní Němci velkou většinou pro strany, které poţadovaly rychlé připojení NDR ke spolkové republice. Smluvně bylo toto mezi oběma německými státy dojednáno v létě 1990 stejně jako předtím měnová unie. Zároveň se Spolková republika a NDR dohodly se čtyřmi mocnostmi, které nesly zodpovědnost za Berlín a Německo jako celek, tedy se Spojenými státy, Sovětským svazem, Velkou Británií a Francií, ve smlouvě „dva plus čtyři“ (dva německé státy spolu s vítěznými mocnostmi ve válce USA, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem) na zahraničně politických a bezpečnostně politických podmínkách německé jednoty. Západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který byl zastáncem rychlého postupu sjednocení za jakoukoliv cenu, zvítězil ve volbách 18. března 1990 a získal si velkou část východoněmeckého obyvatelstva.

Německá otázka byla v roce 1990 vyřešena ve smyslu starého poţadavku „jednoty ve svobodě“. Mohla být vyřešena jen ve shodě se všemi sousedními zeměmi, a to znamená pouze zároveň s řešením dalšího problému století – polskou otázkou. Konečné a mezinárodně právně závazné uznání polské západní hranice na Odře a Nise bylo předpokladem znovusjednocení Německa v hranicích z roku 1945.

Jako právní a ústavní stát, jako spolkový a sociální stát pokračuje znovusjednocené Německo v tradicích, které sahají daleko do 19. století. Totéţ platí o všeobecném rovném volebním právu a parlamentní kultuře, která se vyvinula uţ v říšském sněmu císařství. Nelze přehlédnout i územní kontinuitu – smlouva „dva plus čtyři“, mezinárodně právní zakládací listina opětně sjednoceného Německa, znovu zakotvila maloněmecké řešení, oddělenou státnost pro Německo a Rakousko. Velmi zvláštní, i kdyţ na druhou stranu přirozenou pozici zastávala Francie, která v německém sjednocení viděla moţnou budoucí dominanci velkého, jednotného a silného Německa, z pohledu nové doby jiţ hlavně z ekonomického pohledu. Podobný postoj zaujímala i Velká Británie.

34

Brzy však došlo ve vyjednávání k řadě vzájemných kompromisů a následná jednání se jiţ nesla v mnohem přátelštějším duchu.

Od 1. července 1990 začala mezi oběma německými státy platit měnová unie, dále dne 19. srpna převzala NDR ústavu spolkové republiky. Východní Němci i bonnská konzervativní vládní koalice se nehledě na námitky z levé strany západoněmeckého politického spektra rozhodli podstatně neměnit existující text základního zákona (ústavy) SRN. Ve smlouvě zakotvili rozdělení bývalé Německé demokratické republiky na pět nových spolkových zemí, na jejichţ území se rozšíří působnost Ústavy SRN. Představitelé NDR se tedy ve smlouvě zavázali, ţe jednoduše přistoupí ke stávající SRN. Za hlavní město sjednocené země byl určen Berlín, otázku sídla vládních a parlamentních institucí smlouva podobně jako další sporná témata ještě neřešila. Její součástí se naopak stala řada ustanovení v právní, sociální, finanční a kulturní oblasti.

12. září 1990 pak byla v Moskvě podepsána Smlouva o konečném uspořádání vztahů k Německu. Tento zásadní dokument upravoval sjednocení Německa z pohledu mezinárodního práva. Přijetím této smlouvy ztratilo platnost právo a odpovědnost Spojenců ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku. V článku 7 je ustanoveno, ţe „sjednocené Německo je v této věci plně suverénní ve vnitřních i zahraničních záleţitostech“ Smlouva dále zavazovala členské státy k tomu, aby zachovávaly omezenou kapacitu ozbrojených sil Německa na úrovni 300 000 muţů. Po tomto podpisu uţ německému znovusjednocení nestálo nic v cestě. Všemi Němci nejvíce očekávaný den nastal 3. října 1990, kdy bylo Německo znovusjednoceno a započala tak zcela nová kapitola moderních německých dějin. Tento okamţik, kdy byla Německá demokratická republika plně integrována do struktur SRN, je také mnohdy označován za definitivní konec poválečného rozdělení Evropy na dva ideologicky protichůdné tábory. Celoněmecké volby z 2. prosince 1990 vedly k vítězství křesťanských demokratů nad demokraty sociálními a před Německem stála celá řada nových překáţek a výzev. Hospodářské a sociální problémy bývalé východní části na sebe nenechaly

35

dlouho čekat a objevily se tam tytéţ těţkosti, s jakými se potýkaly i ostatní postkomunistické státy. Ekonomická výkonnost nových spolkových zemí byla oproti starým spolkovým zemím zhruba třetinová a infrastruktura byla po více neţ čtyřiceti letech v ţalostném stavu. Tato situace vyţadovala okamţité řešení a spolková vláda ihned po sjednocení započala s obrovskými finančními transfery na podporu a obnovu východní části země.

2.7 Německo těsně po sjednocení

"Veškerý německý národ se vyzývá, aby ve svobodném sebeurčení usiloval o jednotu a svobodu Německa." 9

Teprve po čtyřech desetiletích došla naplnění tato věta z preambule Ústavy Spolkové republiky Německo (SRN) z roku 1949. Dva německé státy, rozdělené čtyřicet let, se sjednotily právě 3. října 1990. Sjednocení Německa mělo být pro Německo cestou ke zlepšení ekonomiky a ţivotního standardu lidí. Alespoň tak to prorokoval v roce 1990 tehdejší kancléř Helmut Kohl. Nic takového se ale nestalo. Západoněmečtí investoři sice na chudší východ zavítali, ale nalezli zde jen konkurence neschopné a krachující podniky. Počáteční nadšení vyvěrající ze znovu sjednocení země nahradilo postupem času vystřízlivění. Někdejší NDR se podobně jako celý bývalý východní blok i po téměř dvou desetiletích transformace stále jen obtíţně vypořádává s dědictvím komunistické diktatury. Západní spolkové země investovaly ohromné finanční sumy do obnovy východu (především do zdevastované infrastruktury), přesto na území bývalého východního Německa panuje vysoká nezaměstnanost.

9

výrok Helmuta Kohla z roku 1990; http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/30896-jednota-a-svoboda-nemecka-se-naplnila-kohl-

muzem-sjednotitelem/

36

Jelikoţ ţivotní úroveň je zde stále o dost niţší neţ na západě, spousta převáţně mladých lidí odsud nadále odchází. Silnou podporu si v „nových zemích“ udrţuje postkomunistická PDS, nástupnická strana SED, a rovněţ různí pravicoví extremisté. Většina východoněmeckých občanů věřila, ţe se jejich ţivotní úroveň rychle přiblíţí k ţivotní úrovni občanů SRN a unifikace proběhne v řádu několika měsíců. Skutečnost se však ukázala podstatně sloţitější, coţ vedlo k velkému rozčarování a frustraci mnoha východních Němců. Lidem ţijícím v dřívějším „Západním Německu“ se zase nelíbily velké odvody směřující na obnovu hospodářství ve východní části země. Nová solidární daň, kterou platily staré západní spolkové země na obnovu východu, v Německu označovaná jako „Soli“, se prakticky ihned stala terčem kritiky západních spolkových zemí i samotných měst v nich leţících. I kdyţ bylo tehdejší Východní Německo jedním z tahounů celé RVHP, nedostatky typické pro centrálně plánované ekonomiky se ale objevily i zde. Přes 95 % všech podniků tvořil státní sektor, soukromý byl zastoupen pouhými dvěma aţ třemi procenty. Snad nejvíce kontrastním místem se stalo hlavní město Berlín, kde v západní části existovalo prosperující město, zatímco východní „Demokratický Berlín“ se potýkal s neustálými nedostatky v oblasti zboţí i sluţeb. Po hospodářsky úspěšných letech 1988 a 1989 přišel ekonomický boom západního Německa právě po znovusjednocení v letech 1990 a 1991. I přesto bylo však hospodářství velmi zatíţeno; východní spolkové země byly ekonomicky velmi slabé, navíc sem bylo nutné investovat enormní sumy na modernizaci a rozvoj průmyslu i měst. Roku 1993 následovala recese. Od roku 1994 nastal však opět 8letý, poměrně rychlý hospodářský růst v přibliţné výši 1,5 %. Po stagnaci v letech 2001 aţ 2003 ekonomika opět roste: roku 2004 o 1,2 %, roku 2005 o 0,9 % i roku 2006 – o 2,8 %. Nezaměstnanost však stoupla z 2,5 milionů (v roce 1992) aţ na 4,8 milionů v roce 2005. 10

10 https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/NationalEconomyEnvironment/NationalAccounts/DomesticProduct/Tables/ImportantEc onomicIndicators.html

37

3 NĚMECKO JAKO HLAVNÍ EKONOMICKÝ PARTNER ČESKÉ REPUBLIKY

Spolková republika Německo byla jiţ od vzniku samostatné České republiky jejím hlavním hospodářským a ekonomickým partnerem. Česká ekonomika je velmi provázaná se svým západním sousedem a je na jejím vývoji značně závislá, coţ vzhledem k vyspělosti Německa přináší celou řadu výhod, na druhou stranu to má i svá úskalí, pramenící z přílišné jednostranné orientace na německý, potaţmo evropský trh. Česká republika je vyspělá země, řazená mezi nejvyspělejší státy světa. Zároveň je velmi liberální a výhradně proexportně orientovaná, přičemţ nejvyšší vývozy směřují právě do sousední spolkové republiky.

Velmi váţným problémem pro obě ekonomiky bylo zpřetrhání historických těsných hospodářských vazeb zaviněných vypuknutím druhé světové války a následnými čtyřmi desetiletími komunistických reţimů ve střední a východní Evropě. Obě země byly odděleny neproniknutelnou ţeleznou oponou, stejně jako samotné území Německa, coţ znamenalo prakticky konec tradičních obchodních vazeb. Částečné uvolnění i v obchodní oblasti došlo v sedmdesátých letech během tzv. „Ostpolitik“ německého kancléře Willyho Brandta, který se snaţil postupně stabilizovat vztahy se zeměmi bývalého východního bloku, přičemţ eminentní zájem měl především o sousední státy, konkrétně Německou demokratickou republiku, Československo a Polsko. Konečný pád obchodních a politických bariér nastal nicméně aţ po pádu komunistického reţimu v Československu v listopadu 1989, kdy mohlo být započato postupné obnovování dávno zpřetrhaných sousedských vazeb a především navazování nových.

38

3.1 Obnovení spolupráce po pádu komunismu

Po druhé světové válce došlo v důsledku společenských změn, spojených s nástupem socialistického zřízení, k významným změnám v československém hospodářství. Všechny průmyslové podniky byly zestátněny. Zemědělství bylo násilně kolektivizováno a vznikla jednotná zemědělská druţstva. Ekonomika státu začala být řízena centrálně na základě celostátního hospodářského plánu. Základním ekonomickým zákonem byl pětiletý plán, jemuţ se podřizovalo hospodářství celé země. Československý průmysl se začal orientovat směrem na východ a na těţký průmysl, náročný na suroviny a energii. Orientace na těţký průmysl se pak nepříznivě odrazila ve vysokém ekologickém zatíţení krajiny.

Po pádu komunismu v roce 1989 Československo nastoupilo etapu návratu k trţní ekonomice. Přechod od centrálně plánovaného hospodářství na ekonomiku trţní nebyl bezbolestný a celou transformaci provázela řada problémů. Země, která se v předchozím období orientovala na trhy východního bloku, rozpadem těchto trhů a zejména bývalého SSSR ztratila odbytiště pro své strojírenské výrobky. Docházelo proto k omezování zbrojní výroby, těţkého strojírenství i těţby hnědého a černého uhlí. To mělo za následek enormní nezaměstnanost v určitých regionech (zejména severní Čechy a severní Morava). Vlivem strukturálních změn v československém průmyslu představovala transformace také významnou změnu v obchodním spojení se světem – země se přestala orientovat jen na trhy bývalého východního bloku a začala usilovat o získávání obchodních partnerů i mezi vyspělými světovými ekonomikami. K hlavním z nich se zařadilo sousední Německo jako jeden z nejvyspělejších států světa. Nicméně i tam se začaly objevovat těţkosti vzešlé ze znovusjednocení obou částí této země, kde se v někdejším východním Německu začaly nacházet stejné problémy, jako právě v Československu.

Na území bývalého Československa ovšem došlo ještě k jedné nenadálé změně. Vzhledem k rozsáhlým sociálním a hospodářským změnám uvnitř státu vypluly na povrch dávné národnostní problémy, které byly za socialismu systematicky potlačovány a nesměly být 39

oficiálně interpretovány. Jednání mezi oběma národními vládami v rámci federace nepřinesla ţádné konkrétní východisko k novému uspořádání státu a tak bylo mezi nejvyššími představiteli obou částí federace rozhodnuto, ţe společný stát přestane ke konci roku 1992 existovat. K 1. lednu tak vznikly dva nové samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika a mapa Evropy tak byla bohatší o jeden stát.

Česko se tak nemuselo potýkat pouze s neblahým dědictvím socialismu, ale byly rovněţ zpřetrhány tradiční, několik desetiletí trvající svazky se Slovenskem. Aby se zmírnily dopady rozdělení, byla mezi představiteli obou zemí dohodnuta alespoň celní unie. Z českého pohledu se jiţ od počátku existence samostatného státu jevila hospodářská spolupráce s Německem, aktivně započatá ještě za dob československé federace, přičemţ uţ tehdy měly uzavřené dohody se SRN dopad hlavně na českou stranu. Česko po svém vzniku zdědilo strukturu průmyslu z bývalé ČSSR (Česká socialistická republika se na výrobě v celé zemi podílela sedmdesáti procenty – z toho Čechy 43 % a Morava se Slezskem 27 %), jeţ byla nevhodná, energeticky náročná, neekologická, zastaralá a orientovaná na vojenskou výrobu pro celek větší, neţ byla země sama (tedy vývoz do Sovětského svazu). Sortiment vyráběného zboţí byl širší, neţ si země mohla dovolit; zahraniční obchod byl monopolizován a v porovnání se zeměmi Západní Evropy byl relativně malý. Ještě před rozpadem ČSFR došlo k některým základním změnám (uvolnění regulace všech cen, umoţnění soukromého podnikání apod.) Zatímco před sametovou revolucí tvořilo státní vlastnictví 97 %, roku 1998 jiţ bylo 80 % všech společností v soukromých rukou. Dále proběhly některé restituce, restrukturalizace a technologické modernizace, umoţněné jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Mnohým lidem se navrátil majetek zabavený po roce 1948. Od roku 1995 je Česko členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

40

3.2 Cesta České republiky do Evropské unie

Po mnoha desetiletích komunistické nadvlády a s tím spojené odloučení země od tradičních vazeb na západní Evropu začínalo být čím dál více jasné, ţe se Česká republika jiţ brzy stane plnohodnotným členem evropské rodiny. Zájem Československa o členství v Evropských společenstvích (ES) vyjádřilo uţ volební heslo Občanského fóra „Zpátky do Evropy". V prosinci 1990 zahájilo Československo s ES rozhovory o uzavření asociační dohody. O rok později ji Československo, spolu s Maďarskem a Polskem, podepsalo. Na svém zasedání v Kodani v červnu 1993 rozhodla Evropská rada, ţe asociované země ze střední a východní Evropě, které si to přejí, se mohou stát členy Evropské unie. Zároveň bylo stanoveno, ţe ke vstupu dojde, jakmile bude země schopná přijmout všechny povinnosti spojené se členstvím, bude splňovat ekonomické a politické podmínky a bude mít dostatečnou administrativní a soudní kapacitu potřebnou k převzetí tzv. evropských acquis.

Zároveň se v roce 2000 konal summit v Nice, kde Evropská unie probírala právě rozšíření východním směrem včetně České republiky. Vzhledem k velkému nejdorázovému přistoupení nových členů, největším v dějinách společenství, musela být také dohodnuta reforma společných evropských institucí, které musely být přizpůsobeny novému počtu členů. I zde ovšem došlo k počáteční diskriminaci Česka a Maďarska oproti některým starým členským zemím. Přestoţe jsou Česko a Maďarsko země počtem obyvatel zhruba srovnatelné s Belgií, Portugalskem a Řeckem, dostaly v Evropské radě i v Evropském parlamentu méně křesel – konkrétně 11 křesel v Radě a 20 křesel v EP

41

Výsledek referenda o vstupu ČR do EU:

11

Byla uzavřena celá řada dvoustranných (nejčastěji Česko – Německo) a také multilaterálních smluv, které Českou republiku stále více přibliţovaly směrem ke vstupu do Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. Z nejvýznamnějším mezníkům patří vstup Česka do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999 a následný vstup do Evropské unie 1. 5. 2004. Roku 2004 také následovalo přistoupení k Schengenským dohodám, na jejichţ základě se 21. prosince 2007 stala Česká republika součástí Schengenského prostoru.

11

https://www.euroskop.cz/803/sekce

42

Obrovské zrychlování vzájemného obchodu a spolupráce se samozřejmě pozitivně odráţelo na obou stranách společné hranice. Začaly se utvářet zcela nové přeshraniční vazby nebo dokonce obnovovat staré, mnohdy ještě předválečné. To bylo důleţité hlavně směrem k Bavorsku, kam byla po válce navíc vysídlena drtivá většina sudetských Němců, kteří si své někdejší „know-how“ odnesli do své nové vlasti.

3.3 Role Česka v zahraničním obchodu SRN

Česká republika se jiţ tradičně zařazuje mezi přední obchodní partnery SRN. V Německém vývozu byla ČR na 13. místě (po Španělsku, Polsku, Švýcarsku, Číně a těsně před Ruskem, Švédskem, Japonskem, Jiţní Koreou či Maďarskem), v dovozu je na v pořadí 11. místě (za Ruskem, Švýcarskem, Rakouskem, ale před Polskem a Japonskem). Podílí se necelými 3% na celkovém vývozu, podíl dovozu je o něco vyšší a to necelé 4%. Celková obchodní bilance je pro Českou republiku kladná. Největší obchodní přebytky zaznamenáváme především ve vývozu dopravních prostředků a to především automobilů. Neméně důleţitý je také subdodavatelský řetězec automobilek, ze kterých největší část produkce směřuje právě k nejrůznějším výrobcům ve spolkové republice. Vyspělé německé hospodářství s vysokým stupněm otevřenosti světovému trhu soustřeďuje ve všech oborech hlavní konkurenci prakticky z celého světa, avšak zároveň nabízí spolupráci v širokém spektru průmyslových oborů a komodit, které jsou velmi perspektivní také z pohledu České republiky, která se v těchto oborech uplatňuje především jako subdodavatel výrobků nejvyšší kvality, které poté mohou být uplatněny v německé výrobě. Dále existují rozsáhlé moţnosti zakázkové výroby či kooperací. Ty se nabízejí ve všech odvětvích zpracovatelského průmyslu v Německu, zvláště pak v oblasti strojírenství, automobilového, elektrotechnického a kovozpracujícího, plastikářského průmyslu, dodávek pro investiční celky nebo vysoce rozvinuté ekologické technologie. Obstarávání subdodávek v zahraničí jiţ není doménou pouze velkých firem a výrobců.

43

Dnes jsou to i malé a střední německé firmy, které hledají kooperační partnery v sousedních zemích včetně ČR. Obecně platí, ţe Česká republika je v Německu vnímána vzhledem ke své průmyslové tradici a geografické blízkosti jako uznávaný partner, z čehoţ se také snaţí těţit a to nejen na německém trhu. Avšak hlavní směr zvyšování konkurenceschopnosti českých firem nejenom v Německu nemůţe být do budoucna zakládán na nízkých cenách a mzdách, ale na kvalitativních faktorech produktivity, zvyšujících konečné efekty vývozu. Aby české produkty uspěly, je nutné, aby firmy změnily své postavení na německém trhu, a to z pozice subdodavatelů do pozice generálních dodavatelů. V tomto směru má Česká republika stále obrovské rezervy a čeští výrobci tak mají stále velmi těţkou pozici v rámci svého rozsáhlejšího uplatnění. Bohuţel je nutné konstatovat, ţe v posledních několika letech ve vztahu k Německu i k ostatním západoevropským zemím naše podnikatelská sféra v tomto ohledu většího pokroku nedosáhla. Nadále platí, ţe exporty do Německa pocházejí hlavně od firem pod zahraniční kontrolou. Navíc řada českých firem, které do Německa vyváţejí, tam nemá vlastní podnikatelskou bázi – jsou velmi často závislé na různých mezičláncích v dodavatelském řetězci. Pokud chceme i nadále udrţet dosavadní vysokou úroveň vzájemné obchodní výměny, musí se Česká republika snaţit v zemi udrţet hlavní nositele českých exportů do Německa, tj. firmy pod zahraniční kontrolou, které tvoří naprostou většinu v Česku sídlících podniků. Pokud přihlédneme ke konkrétním typům mezistátních obchodů, tak kromě klasických forem přímých obchodů nabývají na významu další formy obchodní a hospodářské spolupráce zahraničních firem s firmami českými, s čímţ souvisí investiční aktivity zahraničních společností v České republice. Z těchto společností jsou na našem trhu nejaktivnější právě Němci, podílející se více neţ 40% zahraničního kapitálu. Odhaduje se, ţe v Česku působí více neţ 4000 německých společností. Z hlediska kapitálové angaţovanosti se jedná jak o stoprocentně vlastněné pobočky německých podnikatelských subjektů, tak i různé formy smíšených společností s různou kapitálovou účastí, a to jak z většího spektra cizích vlastníků, tak například firmy německo-české.

44

Nejvíce německých investic v České republice směřuje dlouhodobě do výroby motorových vozidel, obchodu a obchodních sluţeb, peněţnictví, výroby elektropřístrojů. První významnou německou investici v ČR po roce 1990 představuje investice koncernu Volkswagen do Škody Mladá Boleslav, která se řadí mezi tři největší přímé zahraniční investice v České republice vůbec. V roce 2002 přibyla akvizice Transgasu a distribučních krajských společností německou společností RWE Gas AG za 4,1 mld. Euro. K dalším německým investičním projektům v ČR v devadesátých letech patří např. investice firem Siemens, AEG, Continental, Linde, Deutsche Telekom, Robert Bosch, Schoeller, Knauf, Paul Hartmann, Messe Düsseldorf, Schade, TDW, Osram, Hella-Autotechnik, Hebel, E.ON.

Vysoký podíl německých investic na celkové sumě přímých zahraničních investic v České republice lze mimo příznivé investiční klima vysvětlit částečně také tím, ţe nadnárodní společnosti často investují v ČR přes své pobočky registrované v Německu. Tímto způsobem mohou vyuţívat dobrých kontaktů v českém prostředí, které tyto pobočky v České republice většinou mají.

K největším investicím z České republiky směrem do Německa patří investice Agrofert Holdingu SKW Stickstoffwerke Piesteritz GmbH a investice EP Energy, a.s. (EP Energy je dceřinno společností EPH – Energetický a průmyslový holding, a.s.) do důlní společnosti Mitteldeutsche Braunkohlengesellschaft mbH (MIBRAG). 12

12

http://www.export.cz/BISOURCE/TerritoryDetail_db.aspx?GROUP=7&CNTR=6

45

Závěr:

Německo sehrálo v evropském integračním procesu vedoucí roli. Společně s Francií vţdy utvářelo motor evropské ekonomiky a právě novodobá poválečná spolupráce těchto dvou zemí otevřela dveře pro budování zcela nové Evropy. Po německém znovusjednocení se splnil sen všech Němců o jednotném národu, který byl po válce rozdělen na dvě poloviny z politické vůle vítězných mocností, které si tehdy rozdělily celou Evropu. I přes problémy východní části země se můţe Německo pyšnit celosvětově výbornou reputací, která se neomezuje pouze na špičkový průmysl a pověstnou německou preciznost v nejrůznější výrobě. Pro Českou republiku Německo představuje nepostradatelný článek a to nejen po stránce ekonomické, ale také politické a kulturní. S naším největším sousedem nás pojí řada historických vazeb, velmi blízká kultura a v neposlední řadě také tradiční proněmecká orientace zejména v hospodářské oblasti. Německo bývá často povaţováno za zemi, kterou bychom si v mnoha ohledech měli brát za vzor – ať uţ se jedná pouze o stránku ekonomickou nebo celkové pojetí společnosti. Aţ budoucnost ukáţe, kam se budou česko-německé vztahy dále ubírat. Dnes jsou z hospodářského i politického hlediska asi nejlepší ve více neţ tisícileté historii. A nepomohla tomu jen takřka revoluční česko-německá deklarace z roku 1997, ale především osobní kontakty lidí, které dnes i přes bouřlivou historii dosáhly skvělé úrovně a tím se odbourávají poslední psychologické překáţky a předsudky v myslích lidí. A je jen na nás, který směr nastavíme.

46

Seznam použité literatury: Bibliografie: 1. DELOUCHE Frédéric a Jacques Aldebert. Dějiny Evropy. Argo a Odeon, 1995. ISBN 80-85794-06-9 2. DUZOSELLE Jean-Baptiste, Jacques Le Goff, Karl Dietrich Erdmann. Evropa a Evropané. Praha: Fortuna Print, 2002. ISBN 80-7321-022-3

Internetové zdroje: 3. bavorský statistický úřad [cit. 2013-02-01] https://www.statistik.bayern.de/ 4. Česko-německá obchodní a průmyslová komora; tschechien.ahk.de/cz/ 5. český portál o exportu [cit. 2013-02-01] http://www.export.cz/BISOURCE/TerritoryDetail_db.aspx?GROUP=7&CNTR=6

6. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. VOLBY.CZ. Volby [online]. ČSÚ, 209-2013 [cit. 2013-02-09]. Dostupné z: http://www.volby.cz/ 7. mapa poválečných okupačních zón http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Map-Germany-1947.svg 8. mapa současné EU http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EU27-further_enlargement_map.svg 9. názorná mapa německého znovusjednocení http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Flag_map_of_Germany_(separation).svg

10. německý statistický úřad [cit. 2013-02-01] https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/NationalEconomyEnvironment/NationalAccounts/DomesticProduct/Tables/ImportantEconom icIndicators.html

11. německý statistický úřad [cit. 2013-02-01] https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/EconomicSectors/IndustryManufacturing/IndustryManufacturing.html

12. oficiální portál Bavorska; http://www.bayern.de 13. portál EU [cit. 2013-02-01] http://europa.eu/about-eu/countries/member-countries/germany/index_cs.htm 14. portál Ministerstva zahraničních věcí České republiky – Velvyslanectví České republiky v Berlíně; http://www.mzv.cz/berlin/cz/obchod_a_ekonomika/nemecka_ekonomika/vyvoj_nemeckeho_hospodarstvi_1 .html

15. Smlouva o Evropské unii (92/C 191/01), čl. B [online]. EU, 1992 [cit. 2013-02-01]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/758-smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf 16. Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství (1957) [online]. EU, 1957 [cit. 2013-02-01]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/11957E/word/11957E.doc

47

17. souhrnné teritoriální a hospodářské informace; http://www.businessinfo.cz/cs/zahranicniobchod-eu/teritorialni-informace-zeme/nemecko.html

18. velvyslanectví Francouzské republiky [cit. 2013-02-01] http://www.france.cz/-Francie-v-Ceske-republice19. Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze; http://www.prag.diplo.de/ 20. výrok Helmuta Kohla z roku 1990 [cit. 2013-02-01] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/30896jednota-a-svoboda-nemecka-se-naplnila-kohl-muzem-sjednotitelem/

48