MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia
Evropeizace bezpečnostní a obranné politiky České republiky Diplomová práce
Eva Dobrovolná
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 144382 Obor: Evropská studia Imatrikulační ročník: 2007
Brno, 2009
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Evropeizace bezpečnostní a obranné politiky České republiky“ vypracovala samostatně, pouze s použitím pramenů, které jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů.
20. 4. 2009
Eva Dobrovolná
2
Děkuji touto cestou vedoucímu mé diplomové práce, doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D., za odborné konzultace, cenné připomínky a rady, které mi poskytoval, a které byly pro tuto práci nepostradatelným přínosem.
3
Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 6 2. Teoretický rámec práce ..................................................................................................... 10 2.1 Nástroje analýzy bezpečnostní politiky .......................................................................... 10 2.1.1 Politické arény a bezpečnostní a obranná politika.................................................... 12 2.2 Evropeizace ..................................................................................................................... 13 2.2.1 Koncepty evropeizace............................................................................................... 15 2.2.2 Evropeizace v oblasti bezpečnostní a obranné politiky ............................................ 19 3. Evropská a česká bezpečnostní a obranná politika......................................................... 22 3.1 Evropská bezpečnostní a obranná politika ...................................................................... 22 3.1.1 Počátky utváření bezpečnostní dimenze ES/EU ....................................................... 23 3.1.2 Vznik EBOP ............................................................................................................. 25 3.1.3 Krizový management EU a EBOP ........................................................................... 30 3.1.4 Cíle a nástroje evropské bezpečnostní a obranné politiky ........................................ 31 3.1.5 Smlouva o Ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva ............................................. 33 3.1.6 Zpráva o provádění EBS 2008: nová bezpečnostní témata EU ................................ 34 3.2 Česká bezpečnostní a obranná politika v roce 1999 ....................................................... 36 3.2.1 Legislativní rámec české bezpečnostní a obranné politiky ...................................... 37 3.2.2 Hlavní koncepční dokumenty české bezpečnostní a obranné politiky ..................... 38 3.2.3 Politické diskurzy v oblasti bezpečnosti a obrany v ČR .......................................... 40 3.3 Evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky - východiska ................................. 43 4. Proces evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky ............................................ 46 4.1 Aproximace legislativy ČR se standardy EU v oblasti bezpečnosti a obrany ................ 46 4.1.1 Legislativa týkající se zahraničních věcí, bezpečnosti a obrany .............................. 47 4.1.2 Legislativa týkající se vnitřní bezpečnosti................................................................ 49 4.1.3 Legislativa týkající se hospodářské politiky............................................................. 52 4.1.4 Změny legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky ....................... 54 4.2 Změny cílů a nástrojů české bezpečnostní a obranné politiky v souvislosti s vývojem bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU ................................................... 55 4.2.1 Bezpečnostní strategie České republiky ................................................................... 55 4.2.2 Vojenské strategie České republiky ......................................................................... 60 4.2.3 Koncepce zahraniční politiky České republiky ........................................................ 61
4
4.2.4 Změny cílů a nástrojů v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky .............................................................................................................. 63 5. Analýza aktérů v oblasti české bezpečnostní a obranné politiky ................................... 65 5.1 Přehled aktérů české bezpečnostní a obranné politiky a jejich role v procesu evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky .................................................................................. 65 5.2 Bezpečnostní a obranná politika politických stran ČR ................................................... 67 5.2.1 ODS .......................................................................................................................... 67 5.2.2 ČSSD ........................................................................................................................ 68 5.2.3 KSČM ....................................................................................................................... 69 5.2.4 KDU-ČSL, US-DEU, SZ.......................................................................................... 70 5.3 Změny diskurzů politických stran ČR v oblasti bezpečnostní a obranné politiky .......... 72 6. Závěr .................................................................................................................................... 74 7. Použité zdroje ..................................................................................................................... 78 7.1 Prameny .......................................................................................................................... 78 7.1.1 Tištěné prameny ....................................................................................................... 78 7.1.2 On-line prameny ....................................................................................................... 78 7.2 Sekundární zdroje ........................................................................................................... 89 7.2.1 Tištěné sekundární zdroje ......................................................................................... 89 7.2.2 On-line sekundární zdroje ........................................................................................ 91 8. Seznam schémat a tabulek ................................................................................................. 93 9. Seznam zkratek použitých v textu .................................................................................... 94
5
1. Úvod Počátkem roku 2009 vstoupila Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP)1 již do druhého desetiletí své existence, přičemž Česká republika na ní jako plnoprávný člen Evropské unie participuje téměř pět let. V prvním pololetí roku 2009 Česká republika navíc jakožto předsedající stát zastupuje EU v otázkách Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), odpovídá za provádění rozhodnutí přijatých v rámci SZBP a reprezentuje postoj EU v této oblasti v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích (čl. 18 Smlouvy o EU revidované Smlouvou z Nice).
Začleňování České republiky do západních bezpečnostních struktur je možné chápat jako proces, který byl započat již pádem železné opony v roce 1989. Zlomovým bodem pro možnost zapojení ČR do bezpečnostní a obranné politiky EU se ale stal rok 1999, kdy Česká republika v návaznosti na svůj vstup do Severoatlantické aliance získala také status přidruženého člena Západoevropské unie (ZEU), a zároveň byla de facto založena EBOP jako taková.
Analogicky však lze rok 1999 zvolit také jako výchozí bod pro posuzování změn, které v rámci domácí české bezpečnostní a obranné politiky přinesl přístupový proces i pozdější členství České republiky v EU. Předkládaná práce si klade za cíl analyzovat dopad procesu evropeizace2 na vývoj a podobu základního rámce české bezpečnostní a obranné politiky,3 a to zejména po roce 1999, na základě následující hypotézy: „Některé změny standardů, instrumentů a politických diskurzů v rámci české bezpečnostní a obranné politiky je možné chápat jako projevy dopadů evropeizačního procesu v této oblasti.“ 4
1 V textu práce budou upřednostňovány české názvy politik EU a české varianty jejich zkratek. 2 V českém prostředí se lze setkat se čtyřmi variantami tohoto termínu, kterým jsou „evropeizace“, „evropeanizace“, „europeizace“ a „europeanizace“ (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 12). Pro účely této práce bude preferována první z těchto variant. Samotné koncepty evropeizace budou představeny v následující kapitole. 3 Pojem „politika“ (bezpečnostní a obranná politika) je zde užíván ve smyslu policy, tedy obsahu a výstupů dané politiky. K trojdimenzionálnímu dělení politiky viz Fiala, Schubert 2000: 17 – 19. 4 Komponenty české bezpečnostní a obranné politiky vycházejí z definice domácích efektů evropeizace ve sféře policy Tanji Börzel a Thomase Risse (viz Börzel, Risse 2003:60).
6
Pro větší přehlednost bude tato hlavní hypotéza v textu ověřována pomocí čtyř logicky vyplývajících subhypotéz: 1.
Existoval počáteční nesoulad mezi evropskou a českou rovinou bezpečnostní a obranné politiky.
2.
Lze prokázat souvislost změn v legislativě České republiky v oblasti bezpečnosti a obrany s nutností aproximace legislativy ČR s právem ES/EU.
3.
Cíle a nástroje bezpečnostní a obranné politiky České republiky byly průběžně (re)definovány v závislosti na vývoji cílů a nástrojů evropské bezpečnostní a obranné politiky.
4.
Domácí politické diskurzy týkající se bezpečnostní a obranné politiky České republiky byly ovlivněny vývojem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni.
První subhypotéza je nadřazena následujícím a doplňuje je v tom smyslu, že zavádí předpoklad možnosti změny české bezpečnostní a obranné politiky. Subhypotézy číslo dvě až čtyři jsou vzájemně rovnocenné, nelze tedy kteroukoli z těchto subhypotéz označit za nadřazenou ostatním.
Hlavní hypotéza pak nebude absolutně platná, právě když nebudou na základě závěrů vycházejících z výzkumu platit všechny subhypotézy současně. V případě neplatnosti kterékoli části hlavní hypotézy však nebude prokázána její negace, pouze bude vyvrácena absolutnost její pravdivosti.
Zvolenou metodou práce pak bude zejména top-down přístup, který bude aplikován na případovou studii bezpečnostní a obranné politiky České republiky. Bude se primárně zabývat tím, zda dochází ke změnám české bezpečnostní a obranné politiky působením „shora“, z úrovně EU, tedy jestli a jakými způsoby ovlivňují procesy a struktury na úrovni EU českou bezpečnostní a obrannou politiku. Teoretickým rámcem práce bude analýza policy a vybrané koncepty evropeizace.5 Toto spojení bylo vybráno záměrně, protože koncept evropeizace v jeho současné podobě disponuje dostatečnými metodami a analytickými prostředky, aby mohl být využit v oblasti
5
Více viz kapitola 2.
7
analýzy policy (srov. Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 17-18). Zvolený charakter tématu, analýza evropeizace policy, tak bude mít k dispozici dostatek vhodných nástrojů pro výzkum, z nichž některé lze úspěšně použít právě jen ve sféře policy,6 a zároveň umožňuje ucelený náhled na dané téma.
Co se týče zdrojů práce, bude čerpáno z primárních i sekundárních, tištěných i elektronických zdrojů. Literatura v tištěné verzi bude využita zejména v úvodní části práce věnované teoretickému rámci práce a konceptualizaci základních pojmů. V rámci výzkumu pak budou využívány především tři typy primárních dokumentů, a to evropské a české právo, koncepční a strategické dokumenty České republiky i EU v oblasti bezpečnosti a obrany a programové dokumenty politických stran České republiky.
Text práce bude rozdělen do šesti základních kapitol. V úvodní kapitole bylo představeno téma práce a byl zdůvodněn jeho výběr, byla zde nastíněna hlavní hypotéza, jednotlivé subhypotézy a metoda jejich závěrečné verifikace, hlavní metoda výzkumu, teoretický rámec práce a stručný přehled zdrojů.
Druhá a třetí kapitola patří rovněž do úvodního bloku. V druhé kapitole budou objasněny koncepty využité v práci, zahrnující analýzu policy a koncepty evropeizace se zaměřením na evropeizaci policy. Třetí kapitola bude věnována vysvětlení základních pojmů práce, tedy evropské bezpečnostní a obranné politiky a české bezpečnostní a obranné politiky a jejich obsahového vymezení.
Čtvrtá a pátá kapitola pak budou tvořit těžiště práce. Ve čtvrté kapitole bude zkoumán proces přizpůsobování české bezpečnostní a obranné politiky požadavkům EU od roku 1999 se zaměřením na změny legislativy, cílů a nástrojů. Pátá kapitola bude orientována na analýzu aktérů české bezpečnostní a obranné politiky, jejich úlohy v procesu evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky a změny jejich politických diskurzů.
6
Například koncept „nesouladu“ (viz např. Börzel, Risse 2003: 60-63) je obtížně aplikovatelný na sféru politics, procesuální dimenze politiky, protože často neexistují pravidla, jak mají politics probíhat, je zde proto nutné volit jiné nástroje výzkumu.
8
Závěr diplomové práce bude přehledně sumarizovat výsledky výzkumu a dojde k verifikaci/falzifikaci jednotlivých subhypotéz a (ne)potvrzení absolutní platnosti hlavní hypotézy.
9
2. Teoretický rámec práce Jak již bylo zmíněno v úvodu, předkládaná práce účelově operuje s teoretickým rámcem, který je založen na konceptech analýzy policy a evropeizace. Toto spojení se jeví vzhledem ke zvolenému tématu práce jako poměrně logické, navíc umožní přesně definovat oblast výzkumu a napomůže jeho strukturaci. V rámci této kapitoly bude představena politologická disciplína analýzy policy a konceptuální rámec evropeizace a jejich vybrané koncepty, které budou v práci využity, a bude specifikována oblast bezpečnostní a obranné politiky obecně z pohledu analýzy policy a evropeizace.
2.1 Nástroje analýzy bezpečnostní politiky Kořeny moderní analýzy policy spadají již do první poloviny dvacátého století, kdy zejména v USA vlády7 začaly využívat služby sociálních vědců za účelem zkoumání problémů soudobých politik a rozšíření okruhu jejich potenciálních řešení. Vznik policy analysis jakožto politologické disciplíny, která spojuje teoretickou bázi s praktickou orientací, je pak datován do raných padesátých let dvacátého století, kdy došlo k prvnímu systematickému pokusu o rozvinutí přístupu zaměřeného explicitně na analýzu policy v rámci sociálních věd.8 Tento směr se dále rozvíjel v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, kdy došlo také k jeho vývoji a postupnému ustálení. (Dunn 2004: 39-43.)
Analýza policy v současném slova smyslu je politologický směr zaměřený na obsahovou stránku, determinanty a výstupy vládní politiky jako souboru relevantních politických aktérů (srov. Fiala, Schubert 2000: 13). Její výzkumná perspektiva vychází z trojdimenzionálního pojetí politiky, přičemž závislou proměnnou představuje právě sféra policy a nezávislé proměnné pak sféry polity a politics. Základní otázkou tohoto směru výzkumu v politologii tedy je, jak a v jaké míře politické instituce (polity) a politická praxe (politics) určují politické výstupy (policies). (Fiala, Schubert 2000: 22-23 a 29.)
7
Největší příliv sociálních vědců v USA v první polovině dvacátého století do vlády je spojen s administrativou Franklina Roosevelta v souvislosti s programem New Deal (Dunn 2004: 39). 8 Jde o knihu amerických vědců Harolda D. Lasswella a Daniela Lernera s názvem The Policy Sciences: Recent Developments in Scope and Method z roku 1951.
10
Tabulka 1: Konstelace závislých a nezávislých proměnných u různých výzkumných perspektiv v politologii
Zdroj: Fiala, Schubert 2000: 22.
Aplikováno na hlavní hypotézu této práce, jejím cílem je zodpovědět otázku, zdali se evropeizační proces promítl do změn policy (užšího legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky, jejích cílů a nástrojů) a politics (politických diskurzů spojených s českou bezpečnostní a obrannou politikou, jakožto jejích determinant, které pak v důsledku ovlivňují i její výsledné výstupy). Změny české bezpečnostní a obranné politiky ve smyslu policy tedy budou sledovány s přihlédnutím ke kontextu politics.
Koncepty analýzy policy využité v této práci vychází z teoretické perspektivy „teorie jednání“,9 v ohnisku zájmu tedy nebude systém, struktura a funkce v rámci dané policy, ale spíše jednání, podmínky jednání a důvody a smysl jednání politických aktérů v příslušné politické oblasti (Fiala, Schubert 2000: 52-53 a 66). Zatímco v případě vymezení evropské a české bezpečnostní a obranné politiky, jejích aktérů a změn s ní souvisejících politických diskurzů bude vhodnější uplatnit koncept politických arén, aktérů a agendy, na analýzu procesu přizpůsobování legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky a jejích cílů a nástrojů požadavkům EU bude přínosnější aplikovat pouze některé koncepty evropeizace, které budou představeny v kapitole 2.2.
9
Fiala a Schubert rozlišují v zásadě dvě obecné perspektivy policy analysis: funkcionalistický přístup zaměřený na strukturální hledisko politiky a přístup označovaný jako „teorie jednání a teorie řízení“, v jehož popředí je hledisko aktérů (Fiala, Schubert 2000: 52-53).
11
2.1.1 Politické arény a bezpečnostní a obranná politika Z hlediska analýzy policy lze na specifikaci politik ve smyslu policies aplikovat především koncept politických arén. Tento koncept vznikl původně jako poněkud provokativní reakce na behavioralistické pojetí politického systému v policy analysis v šedesátých letech dvacátého století, které přeceňovalo vliv vstupů (inputs) na konečnou podobu výstupů (outputs) dané politiky. Přístup behavioralistů redukoval ústřední politické prvky a instituce na tzv. „black box“, prvek politického systému, kterému přisuzovali pouze funkci filtru vstupů. Jinak řečeno, behavioralisté vycházeli z předpokladu, že politics v dané oblasti politiky determinuje policy, přičemž vliv polity na výslednou podobu policy byl ignorován. (Srov. Fiala, Schubert 2000, 67-68.)
Tuto logiku kritizoval Theodore J. Lowi svým demonstrativním prohlášením „policy determines politics“ (Lowi 1972: 299), což znamená, že obsah dané policy a zejména reakce a očekávání zúčastněných (outputs a feedback) podle něj mají zásadní vliv na politický rozhodovací proces a proces realizace policy (na politics). Podle Lowiho tedy dle podoby dané policy a reakcí na ni je tedy možné i předvídat struktury a podobu procesů daného politického systému. Lowi zároveň rozvedl koncept čtyř politických arén, které kopírují základní typy policy, a přiřadil jim příslušné politické prosazovací a realizační procesy.10 (Srov. Lowi 1972: 298-310). Použitím obrácené argumentace behavioralistů Lowi rozpoutal teoretickou diskuzi, jejímž důsledkem bylo zahrnutí významu politických struktur do úvah ohledně determinant výsledné podoby policy a rozšíření typologie politických arén o další dvě kategorie. (Srov. Fiala, Schubert 2000: 68-69.) Vztah mezi konkrétní podobou dané policy a procesy a strukturami, které s ní souvisejí, tedy může být definován v termínech: 1. distributivní,
2. redistributivní,
3. regulativní,
4. konstitutivní,
5. samoregulativní
a 6. persuasivní arény politiky.
Bezpečnostní a obranná politika obecně je však specifickým typem policy, kterou nelze beze zbytku zařadit pouze pod jednu z výše zmíněných kategorií politických arén. Z hlediska svého financování a oblasti působnosti vykazuje některé rysy redistributivní politiky, ovšem poskytuje i široké pole pro uplatnění různých druhů regulace. Lze uvažovat také o aréně konstitutivní politiky, protože přestože se tato policy vztahuje především na uspořádání
10
Původní čtyři typy politických arén dle Lowiho byly distributivní, redistributivní, regulativní a konstitutivní aréna policy (Lowi 1972: 299-310).
12
vnitřních poměrů v „policy-making system“, mohou k ní být přiřazeny i základní směry vládní politiky v oblasti obranné politiky (Fiala, Schubert 2000: 73). V jistých aspektech se konečně bezpečnostní a obranná politika často blíží i označení persuasivní politiky, protože její úspěch je často závislý na přesvědčovacích a vysvětlovacích schopnostech politických aktérů. (Srov. Fiala, Schubert 2000: 70-74.)
Pro účely této práce však bude bezpečnostní a obranná politika nadále zkoumána primárně jako aréna konstitutivní politiky. Výzkum tedy bude zaměřen především na změny základních směrů vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany, a to 1. v rovině legislativní, ve které bude sledováno dotváření a změny legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky v souvislosti s přistoupením k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni, 2. v rovině strategických koncepcí se zaměřením na změny základních cílů a nástrojů stanovených v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky a 3. v rovině politických diskurzů, ve které budou sledovány změny přístupů aktérů české bezpečnostní a obranné politiky, kteří mohou určovat základní směry jejího vývoje, v souvislosti s vlivem rozvíjející se bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni.
2.2 Evropeizace Fenomén evropského integračního procesu, který se začal uskutečňovat po druhé světové válce v Západní Evropě, a po konci studené války byl rozšířen i na Evropu střední a východní, vzbudil se svým specifickým průběhem nutnost reflexe mimo jiné i v sociálních vědách. Potřeba klasifikovat základní alternativy integrace vedla k zformulování tzv. integračních paradigmat, jež mají představovat koherentní pozice k zásadním bodům integrace jak z hlediska metody a struktur, tak z hlediska cílů sjednocení (Fiala, Pitrová 2003:12). Politický výzkum související s Evropským společenstvím/Evropskou unií byl tedy zpočátku zaměřen především na vlivy vedoucí k ustanovení evropské dimenze vztahů mezi jednotlivými členskými státy a vzniku evropského politického systému.11 Tento výzkum analyzoval evropskou integraci jako závislou proměnnou, výsledek různých vlivů vycházejících z nižších úrovní, zejména z úrovně národních států, lze tedy hovořit o využití bottom-up perspektivy.
11
Politický systém Evropské unie je zde chápán jako specifický politický systém, který má relevantní atributy politického systému, ale nepředstavuje stát ani v jeho nejvolnější podobě, nicméně zahrnuje struktury, procesy i konkrétní politiky (viz Fiala, Pitrová 2003: 11).
13
V souvislosti s evropskou integrací lze však uvažovat i o výzkumu, ve kterém by byl zkoumán zpětný dopad integračního procesu na politické systémy jednotlivých členských zemí ES/EU. Závislou proměnnou by byly změny tří dimenzí vnitrostátní politiky12 jako výstup vlivů z úrovně Evropské unie, využíval by tedy tzv. top-down perspektivu. V poslední době se stále častěji začíná v souvislosti s výše naznačenými změnami používat pojmu „evropeizace“ (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 12).
Samotný termín „evropeizace“ je sice v sociálních vědách využíván již od osmdesátých let dvacátého století, ale zvýšené pozornosti se pojmu dostalo zejména po roce 1999 (Featherstone 2003: 5). Jakkoli je tento nový pojem teprve pozvolně formován a v současnosti dochází k upřesňování jeho obsahu, dominantní používání pojmu13 „evropeizace“ souvisí s evropskou integrací a s tím, jak tento komplexní proces ovlivňuje různé sféry politiky ve státech, které jsou v nějakém vztahu k tomuto procesu (de facto členské a kandidátské státy) a/nebo se týká utváření nové „evropské“ politické struktury (Evropský parlament, evropské polické strany, politiky Evropské unie atd.) (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 16). V této práci však bude pojem „evropeizace“ omezen pouze na první část tohoto vymezení vycházející z top-down přístupu jako protiklad pojmu „integrace“.
Schéma
1:
Vztah
pojmů
integrace
a
evropeizace
a
bottom-up
a
top-down
perspektivy výzkumu EU
Teorie integrace
„Teorie“ evropeizace
(bottom-up perspektiva)
(top-down perspektiva)
Členské a kandidátské státy EU Zdroj: Císař 2005: 56 (upraveno).
12
Tj. polity (normativní, strukturální, ústavní aspekty politiky), politics (procesuální dimenze politiky) a policy (obsahová dimenze politiky) (viz Fiala, Schubert 2000: 17-19). 13 K dalším rovinám pojmu „evropeizace“ viz např. Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 13-17 (kapitola Mnoho „tváří“ evropeizace) nebo Featherstone 2003: 5-12 (kapitola A Typology of ‚Europeanization‘).
14
Pro účely práce se tak jeví jako nejvhodnější definice pojmu „evropeizace“ C. M. Radaelliho podle něhož evropeizace představuje: „proces a) utváření, b) difuze a c) institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, paradigmat policy, stylů, způsobů, ‚jak dělat věci‘ a sdílených hodnot, které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci utváření rozhodnutí EU, a poté inkorporovány do logiky domácího diskurzu, identit, politických struktur a veřejných politik“ (Radaelli 2003: 30), ovšem s výše vymezenou výhradou.
Je však nutné mít na paměti, že evropeizaci nelze dosud chápat jako samostatný ustálený konceptuální rámec, jde spíše o jednotlivé přístupy a koncepty. Relevantní studie k tomuto tématu jsou často formulovány v rámci již zavedených teoretických rámcích nového institucionalismu, liberálního intergovernmentalismu, multilevel governance a teorie politických sítí. (Featherstone 2003: 12.) Vybrané koncepty evropeizace použité v této práci budou představeny v následující podkapitole.
2.2.1 Koncepty evropeizace Koncept „nesouladu“ a zprostředkující faktory evropeizace Klíčovým konceptem evropeizace využitým v této práci je koncept „nesouladu“.14 Jeho základním předpokladem je existence určitého nesouladu mezi evropskými a domácími institucemi, procesy a policies, který je podmínkou pro vznik adaptačního tlaku. Tlak na adaptaci z roviny EU pak implikuje proces evropeizace v domácí rovině a platí zde, že čím vyšší je nesoulad, tím vyšší je také vznikající tlak na adaptaci. (Ne)kompatibilita vnitrostátní a evropské roviny je tedy určující determinantou nutnosti adaptace. (Srov. Börzel, Risse 2003: 59 – 63.)
Lze také uvažovat o variantě, kdy by neexistoval žádný nesoulad mezi evropskou a vnitrostátní rovinou. Nevznikl by tak tlak na adaptaci vnitrostátních struktur a nebylo by možné hovořit o jejich přizpůsobování a evropeizačním procesu jako takovém. Pro účely této práce je tato alternativa vyloučena v první subhypotéze. V kombinaci s následujícími subhypotézami tak musí vždy platit, že lze identifikovat jistý počáteční nesoulad českých vnitrostátních standardů, cílů a nástrojů a politických diskurzů s evropskou rovinou.
14
„Misfit“, někdy také používán název „incongruency“ nebo „mismatch“.
15
Autoři Thomas Risse, Maria Green Cowles a James Caporaso tuto fázi identifikace nesouladu mezi evropskými a vnitrostátními strukturami,15 při které vzniká tlak na adaptaci vnitrostátních struktur, nazývají jako „goodness of fit“, volně přeloženo jako „test souladu“. Jak již bylo výše zmíněno, jedním z možných výsledků této fáze je vznik příliš malého adaptačního tlaku, který posléze neimplikuje změny struktur na domácí úrovni. Opačným extrémním příkladem může být identifikace nesouladu v naprosto fundamentálních oblastech domácí politiky a vznik extrémně vysokého tlaku na adaptaci, který pak v důsledku také vede k tomu, že se domácí struktury nepřizpůsobí, zde ovšem z důvodu odmítnutí požadavku na adaptaci.16 Změny domácích struktur tak souvisí s případy, kdy se velikost nesouladu i adaptační tlak pohybují mezi těmito dvěma extrémy (Srov. Risse, Cowles, Caporaso 2001: 8-9.)
Samotná existence nesouladu však není dostatečnou podmínkou pro vznik změn na vnitrostátní úrovni. Je nutné vzít v úvahu i další determinanty, které ovlivňují možnosti evropeizace domácí roviny. Mezi tyto strukturální faktory, které mohou usnadnit adaptaci domácí roviny, patří zejména: 1. malé množství bodů pro uplatnění veta („veto points“) v domácím politickém systému, 2. formální instituce zprostředkovávající podporu změn (aktéři fungující jako „agenti změny“) 3. a vhodná politická a organizační kultura (zejména kooperační). (Srov. Risse, Cowles, Caporaso 2001: 9-12 a Börzel, Risse 2003: 63-69.) Prostředí, ve kterém evropeizace vnitrostátních struktur probíhá, a aktéři, kteří mohou v tomto procesu uplatňovat svůj vliv, jsou tedy další proměnnou, která současně s velikostí adaptačního tlaku může ovlivnit výsledek evropeizačního procesu a jeho dopady.
15
S pojmem „struktury“ autoři operují volně, v jejich pojetí představují jakékoli prvky domácí polity, politics nebo policy. V tomto významu bude také tento pojem používán v dalším textu. 16 Např. případy, kdy si členské země v rámci zakládajících smluv a smluvních revizí vyžádaly tzv. opt-outs, výjimky pro plnění povinností vyplývajících ze smluv v některých oblastech.
16
Obecně tak lze identifikovat tři základní předpoklady, které musí být splněny, aby se mohl realizovat evropeizační proces. Jsou to: 1. existence evropských struktur, vzniklých jako výsledek evropské integrace, 2. vznik adaptačního tlaku jako důsledku nesouladu mezi evropskou a vnitrostátní rovinou 3. a existence zprostředkujících faktorů na vnitrostátní úrovni.
Schéma 2: Proces evropeizace a změny domácích struktur Evropská integrace
Nesoulad mezi
Zprostředkující
Změny domácích
a vznik evropských
evropskou
faktory vnitrostátní
struktur
struktur
a vnitrostátní rovinou
úrovni
a vznik tlaku na adaptaci Zdroj: Risse, Cowles, Caporaso 2001: 6 (upraveno).
Výsledné dopady evropeizace na vnitrostátní úrovni Pokud se zaměříme na výsledky evropeizačního procesu, můžeme rozlišit několik variant dopadů procesu evropeizace, které se mohou projevit v domácích politických strukturách. První možnou variantou je absorpce, která je nejnižším možným stupněm adaptace vnitrostátní politiky. Členské státy zde inkorporují evropské policies nebo ideje do svých domácích struktur, ovšem změna se netýká podstatných součástí politického systému. Středním
stupněm
adaptace
je
již
akomodace
(přizpůsobení)
domácích
struktur
evropeizačnímu tlaku. Dojde k jistým změnám stávajících domácích struktur, které jsou často doplněny novými institucemi a politikami, nemění se však jejich základní rysy ani s nimi spojené kolektivní porozumění. Nejsilnějším stupněm změn v důsledku adaptačního tlaku z evropské roviny je konečně transformace, při které členské státy nahrazují dosud existující vnitrostátní policies, procesy a instituce zcela novými a zásadně odlišnými strukturami, nebo stávající struktury zásadně upravují tak, aby odpovídaly evropským požadavkům. (Srov. Börzel, Risse 2003: 69-70.)
Tanja Börzel a Thomas Risse navíc upozorňují, že na změny domácích struktur jako důsledku evropeizace je možné uplatnit dvě logiky: logiku racionálního institucionalismu a logiku sociologického institucionalismu. Jedním z aspektů, jimiž se tyto dvě logiky liší, je náhled na velikost optimálního adaptačního tlaku, který by implikoval největší možné změny 17
vnitrostátních struktur. Podle logiky racionálního institucionalismu platí, že čím vyšší je tlak na adaptaci, tím více jsou posíleni domácí aktéři, kteří zastávají funkci zprostředkujících institucí, a kteří jsou posléze schopni eliminovat vliv eventuálních veto points. Logika sociologického institucionalismu oproti tomu preferuje střední adaptační tlak, protože příliš vysoký tlak na adaptaci podle ní způsobí netečnost domácích aktérů, kteří jsou ochromeni příliš vysokými požadavky. (Srov. Börzel, Risse 2003: 70.)
Tabulka 2: Stupně domácí změny dle logiky racionálního institucionalismu (RI) a sociologického institucionalismu (SI) v závislosti na velikosti tlaku na adaptaci a přítomnosti zprostředkujících faktorů Vysoký tlak
Střední tlak
Nízký tlak
na adaptaci
na adaptaci
na adaptaci
Zprostředkující
RI: transformace
RI: transformace
faktory
SI: netečnost
SI: postupná
RI i SI: akomodace
transformace Bez
RI: akomodace
RI i SI: akomodace/
RI: netečnost
zprostředkujících
SI: netečnost
absorpce
SI: absorpce
faktorů Zdroj: Börzel, Risse 2003: 71.
Další možností reakce domácích struktur na adaptační tlak vznikající v důsledku procesu evropeizace je tedy, jak již bylo zmíněno v předchozím odstavci, netečnost domácích aktérů. Lze sice jednoznačně identifikovat nesoulad mezi evropskou a vnitrostátní rovinou, aktéři však změny neimplementují, nebo dochází pouze k jejich formálnímu přijetí bez skutečných změn struktur členského státu. Tato možnost může nastat i tehdy, kdy je vyvíjený adaptační tlak příliš nízký a nevyvolá proto odezvu v podobě změny domácích struktur. Poslední variantou v tomto výčtu je stažení se domácích aktérů, kteří odmítnou přizpůsobit domácí struktury evropským požadavkům a trvají na zachování jejich původní podoby. (Srov. Börzel, Risse 2003: 70, Radaelli 2003: 37-38).
18
2.2.2 Evropeizace v oblasti bezpečnostní a obranné politiky Vliv procesu evropeizace na změny domácích struktur členských a kandidátských států ES/EU lze zkoumat v mnoha různých oblastech a souvislostech. Přístup zaměřený na změny policies členských zemí je jen jednou z možností výzkumu v rámci široce definovaného pojmu evropeizace,17 nicméně byl také nejvíce využívaný, protože šlo o průkopnickou oblast výzkumu evropeizace (Featherstone 2003: 9-12).
Na evropské úrovni můžeme rozlišit několik způsobů vládnutí, které jsou spjaty s určitými typy policies a mechanismy evropeizace. První typ, vládnutí pomocí vyjednávání, je obecný a zahrnuje v zásadě všechny typy policies, a to ve fázi, kdy je daná policy teprve formována. Druhý typ, vládnutí pomocí hierarchie, zahrnuje oblasti, kde jsou na nadnárodní instituce převedeny významné pravomoci, a uskutečňuje se formou pozitivní, nebo negativní integrace. Zatímco typ policy, který může být označen jako „pozitivní integrace“, implikuje aktivní zavedení určité supranacionální politiky, u typu „negativní integrace“ je postačující pouhé odstranění národních překážek, které brání zavedení společné politiky. Poslední způsob vládnutí se uskutečňuje pomocí horizontálního mechanismu evropeizace a zahrnuje politiky druhého a třetího pilíře, ve kterých platí princip jednomyslnosti při hlasování v Radě, a další, tzv. koordinované politiky, ve kterých je EU pouze prostorem pro výměnu idejí a názorů. Výstupy jsou např. různá doporučení, soft law nebo dokumenty deklaratorního charakteru. (Srov. Bulmer, Radaelli 2005: 341-346.)
Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP), která je součástí Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, spadá pod poslední zmíněný typ policy. Změny domácích policies, které lze v této oblasti sledovat, jsou realizovány převážně pomocí mechanismu evropeizace, který je horizontální, policy je zde tvořena prostřednictvím mezinárodních vyjednávání. EU je v této oblasti slabá, její donucovací prostředky jsou velmi limitovány. (Viz Bulmer, Radaelli 2005: 355.) Narozdíl od policies spojených s vládnutím pomocí hierarchie jsou projevy evropeizace v oblasti koordinace obtížněji uchopitelné, protože z výše uvedeného důvodu je možnost institucí EU vytvářet tlak na adaptaci, který by nutil členské státy přizpůsobovat své politiky evropské rovině, omezená.
17
Další oblasti výzkumu jsou například změny centrálního vládnutí, subnárodních autorit, politických stran, mezinárodních vztahů, historická nebo kulturní dimenze evropeizace (viz Featherstone 2003: 5-12 nebo Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 13-17).
19
Tabulka 3: Typy vládnutí, politik a mechanizmů evropeizace Způsob vládnutí Vyjednávání
Typ policy
Forma policy
Mechanizmy
Příklady
všechny
vertikální uploading
všechny politiky
Hierarchie
pozitivní integrace
formování evropské politiky závazné vzory politik v EU
vertikální downloading, goodness of fit
např. životní prostředí, zemědělská politika Hierarchie negativní spíše pouze horizontální – např. doprava, integrace odstraňování normotvorná energetika bariér mezi soutěž (soutěž politikami čl. st. mezi různými (koordinované tradicemi politiky) regulace) Usnadněná koordinace deklarace, horizontální politiky koordinace OMC,18 mechanizmus II. a III. pilíře, dále výměna např. politika politických zaměstnanosti, zkušeností politika a idejí cestovního ruchu Zdroj: Bulmer, Radaelli 2005: 346 a 354.
V případě EU však lze hovořit i o širší definici bezpečnostní politiky na evropské úrovni, která zahrnuje nejen EBOP, ale i další politiky EU, které by bylo možné nazvat jako „politiky vnějších vztahů“ (např. Společná obchodní politika, rozvojová spolupráce, hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi nebo humanitární pomoc) a „politiky vnitřní bezpečnosti EU“ (např. azylová, imigrační, vízová politika, schengenský systém,19 boj proti terorismu a organizovanému zločinu). Bezpečnostní politika na úrovni EU by pak přesahovala rámec druhého pilíře maastrichtského chrámu a zasahovala by také do prvního, částečně i třetího pilíře, přičemž co se týče prvního pilíře, lze již hovořit o vládnutí pomocí hierarchie.
18
Open Method of Coordination, otevřená metoda koordinace. Tímto termínem bývá označován soubor mezivládních dohod a aktivit, které vytvářejí mezi členskými státy prostor bez vnitřních hranic zároveň s adekvátním posílením vnějších hranic (viz Fiala, Pitrová 2003: 599). 19
20
Pro účely této práce budou možné oblasti výzkumu změn české bezpečnostní a obranné politiky20 zredukovány pouze na sledování změn legislativního rámce bezpečnostní a obranné politiky České republiky, jejích cílů a nástrojů a politických diskurzů, které jsou s ní spjaty, přičemž tyto změny budou zkoumány v kontextu vlivu široce definované bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni. Definice nesouladu, sledované parametry a používaná kritéria analýzy budou rozvedeny v závěru třetí kapitoly.
20
Dále např. výzkum změn způsobů řešení problémů, struktury domácích příležitostí nebo rámce očekávání domácí politiky (Börzel, Risse 2003: 60; Knill, Lehmkuhl 2002: 256).
21
3. Evropská a česká bezpečnostní a obranná politika Po představení teoretického rámce práce a konceptů, pomocí kterých bude dané téma zkoumáno, je nutné také rámcově definovat základní pojmy, se kterými je v práci operováno. V první části této kapitoly bude vymezena evropská bezpečnostní a obranná politika jako první z klíčových pojmů této práce a ve druhé části bude upřesněn pojem české bezpečnostní a obranné politiky.
3.1 Evropská bezpečnostní a obranná politika Jakkoli bylo a bude v této práci na některých místech operováno s pojmy „evropská rovina bezpečnostní a obranné politiky“, „bezpečnostní a obranná politika na úrovni EU/na evropské úrovni“ nebo „evropská bezpečnostní a obranná politika“, jsou tato označení vždy používána ve smyslu širší definice bezpečnostní a obranné politiky EU (viz výše), zatímco termín Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) bude používán pouze ve smyslu nedílné součásti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, tedy užší definice evropské bezpečnostní a obranné politiky.
V práci naopak nebudou využívány pojmy „společná evropská obrana“ a „Společná evropská bezpečnostní a obranná politika“, které se svého času snažila zavádět Evropská unie, protože pojetí Evropské bezpečnostní a obranné politiky jako společné politiky EU je vzhledem k charakteru rozhodování a možnostem ne/zapojení jednotlivých členských zemí v rámci druhého pilíře za současného stavu přinejmenším sporné (Khol 2002a: 15 a Missiroli 2004: 58). V rámci Smlouvy o Ústavě pro Evropu a Lisabonské smlouvy je sice používán pojem „Společná bezpečnostní a obranná politika EU“, ovšem ten se týká pouze potenciální budoucí podoby bezpečnostní a obranné politiky EU. Vzhledem k časovému rámci práce a jejímu zaměření nebude využíván ani pojem „Evropská bezpečnostní a obranná identita“, který se úžeji vztahuje k NATO a je chápán jako budování evropského pilíře Aliance (Khol 2002a: 15).
Z hlediska obsahového vymezení pojmu lze jeho první část, bezpečnostní politiku, definovat nejen jako výlučnou doménu národního státu, ale také s jistými výhradami i jako politiku nadnárodních celků. V případě Evropské unie je také možné obecně za její bezpečnostní politiku označit souhrn opatření stanovených na evropské úrovni směřujících k eliminaci
22
společně definovaných hrozeb a k zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany členských států a jejich občanů. Obranná politika pak v kontextu EU může být také chápána jako organická součást jí nadřazené bezpečnostní politiky, která vytváří předpoklady a stanovuje společné cíle a priority v oblasti obrany členských států před vnějším napadením. (Srov. Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 7 a 9.) Bezpečnostní a obranná politika EU se ovšem zároveň nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou obranu v rámci NATO (čl. 17 Smlouvy o EU revidované Smlouvou z Nice).
3.1.1 Počátky utváření bezpečnostní dimenze ES/EU Řečeno slovy Antonia Missiroliho, existovaly jisté důvody, které zapříčinily relativně pozdní objevení se Evropské bezpečnostní a obranné politiky na radarové obrazovce Unie. Po krachu projektu Evropského obranného společenství (EOS)21 v raných padesátých letech dvacátého století alternativa obrany na dlouhou dobu zmizela z „menu“ evropské integrace. Zatímco členské státy se zaměřily na budování společného trhu a Evropského hospodářského společenství, NATO se stalo hlavním aktérem a garantem v bezpečnostní a obranné politice ES se Západoevropskou unií hrající pouze marginální roli. (Missiroli 2004: 55.)
Se změnou politického klimatu po konci studené války však nastala potřeba propojit tyto dvě zatím separátní oblasti. Krokem směrem k tomuto cíli byla Smlouva o Evropské unii, která založila Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) EU jako druhý pilíř maastrichtského chrámu. SZBP dle Smlouvy o EU zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Evropské unie, včetně budoucího vymezení rámce společné obranné politiky, která by časem mohla vést ke společné obraně (čl. J.4 Smlouvy o Evropské unii). ZEU zde byla definována jako „nedílná součást vývoje Evropské unie“ a měla vypracovávat a provádět rozhodnutí Unie, která souvisejí s obranou (tamtéž). Zároveň se Smlouvou o EU bylo
21
Projekt Evropského obranného společenství vycházel z tzv. Plevenova plánu, jehož cílem mělo být vytvoření evropské armády a sjednocení jejího velení do jednotného centra, a představoval francouzskou reakci na snahy USA o začlenění Německa do NATO. Smlouva o Evropském obranném společenství byla podepsána ministry zahraničních věcí ESUO 27. května 1952, ale z důvodů proměny vnějšího prostředí i vnitřní hospodářské a politické situace francouzský parlament odmítl 30. srpna 1954 přistoupit k její ratifikaci. Bezpečnostní garance a otázka začlenění Německa do vojenských struktur pak byla vyřešena přijetím Smlouvy o Západoevropské unii podepsané 23. října 1954. Smlouva o ZEU se však posléze stala spíše institucionálním pokusem o uspořádání poválečných vztahů, než reálným bezpečnostním uskupením, tuto funkci plnilo nadále NATO. Více viz Fiala, Pitrová 2003: 55-59.
23
podepsáno a připojeno ke smlouvě Prohlášení o Západoevropské unii, které definuje ZEU jako obrannou složku Unie a prostředek posilování evropského pilíře NATO.
Tato úprava představovala kompromis mezi zastánci dvou variant charakteru západoevropské obrany: zda má být atlantická, nebo evropská, tzn., zda v rámci NATO vybudovat evropský pilíř nebo zda má vzniknout jako samostatná bezpečnostní a obranná identita v Evropě (Rašek 2002). Právě spor mezi „atlantisty“, reprezentovanými především Velkou Británií, a „evropeisty“, vedenými tradičně Francií, představoval jednu z nejzásadnějších cleavages v oblasti společné obrany, která byla v minulosti zdrojem již zmíněného krachu Evropského obranného společenství, a která zapříčinila i relativně malý pokrok směrem k rozvoji bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU v devadesátých letech dvacátého století (více viz Missiroli 2004: 55-58). Spor mezi těmito koncepcemi byl (přinejmenším formálně) vyřešen na ministerském zasedání NATO konaném v červnu 1996 v Berlíně. Aby se zamezilo dvojité struktuře a s tím spojenému plýtvání nedostatečnými zdroji v transatlantickém rámci, shodli se Evropané a Američané na jednom evropském pilíři v rámci NATO. Tento pilíř by neměl vyloučit prvky autonomie, ale vyloučit nadbytečnosti pod heslem „separable but not separate“. (Kamp 2001: 13.)
Zkušenosti s fungováním Společné zahraniční a bezpečnostní politiky během devadesátých let, angažovanost řešení konfliktu na území bývalé Jugoslávie i vztahy se Západoevropskou unií vedly k postupné úpravě mechanismů a struktury SZBP v Amsterodamské smlouvě (Khol 2001: 7). Amsterodamská smlouva posílila spojení Evropské unie se Západoevropskou unií v tom smyslu, že Západoevropská unie měla nyní poskytovat Unii přístup k operačním prostředkům, a to zejména v otázkách zahrnujících humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru22 (čl. 17 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou). Západoevropská unie se tak de facto stala „agenturou“ Evropské unie (Khol 2002a: 10) a došlo k zahrnutí tzv. petersbergských misí ZEU do agendy Evropské unie.
22
Tyto úkoly jsou souhrnně nazývány jako petersbergské mise a byly vymezeny v rámci Petersbergské deklarace z roku 1992, na níž se usnesli ministři zahraničních věcí a obrany ZEU (viz Petersberg Declaration, Bonn, 19 June 1992).
24
Cesta k úplnému začlenění Západoevropské unie do struktur EU tak byla v devadesátých letech otevřena, ovšem největší překážkou na cestě rychlého sloučení ZEU a EU, a tím i vytvoření plnohodnotné bezpečnostní a obranné dimenze v Unii, byl především tradiční britský odpor k takovému kroku. ZEU se podle „atlantistů“ neměla dostat do pozice možné alternativy vůči NATO, ale měla působit pouze jako funkční přemostění mezi Aliancí a Unií. Francie naopak zdůrazňovala nutnost evropské autonomie nejlépe vyjádřené v posílené EU, vnitřní podstatné reformy NATO, a tím i oslabení vlivu USA v Evropě. (Khol 2002a: 10-11.) Sblížení postojů Velké Británie a Francie tedy bylo důležitým předpokladem pro možnost vzniku bezpečnostní a obranné politiky EU.
3.1.2 Vznik EBOP Z externích podnětů, které v důsledku zapříčinily změkčení pozic Velké Británie a Francie v otázce evropské bezpečnostní a obranné politiky, lze vyjmenovat především společné zkušenosti mírových sil z Jugoslávie, francouzské přehodnocení vztahů a zapojení v NATO po nástupu prezidenta Jacquese Chiraca a novou britskou evropskou politiku související s vládou Tonyho Blaira.
Důležitým stimulem pro vznik Evropské bezpečnostní a obranné politiky byla také kosovská krize. V ní se ukázalo, že Evropa, konkrétně Evropská unie, není schopna uskutečnit operaci takového rozsahu, jako bylo bombardování Jugoslávie a následná mírová akce v Kosovu, bez vojenské síly USA, a to zvláště pokud jde o zpravodajské informace, prostředky komunikace a velení, použití leteckých sil, strategickou leteckou přepravu nebo logistickou podporu (Rašek 2002). Došlo naopak ke stabilizaci NATO a posílení postavení USA v NATO, což podnítilo Velkou Británii a Francii jakožto vedoucí vojenské mocnosti Evropské unie k otevření debaty o vytvoření silnějšího prostředku zvládání krizí v rámci EU.
Radikální změna tradičního britského „ne“ myšlence autonomních evropských sil a rychlému vplynutí ZEU do EU byla poprvé manifestována na neformálním zasedání Evropské rady v Pörtschachu 24. - 25. 10. 1998, a vyvrcholila poté na prvním britsko-francouzském summitu v Saint-Malo 3. – 4. 12. 1998 (Khol 2002a: 11). Výstupem tohoto summitu byla tzv. deklarace ze Saint-Malo, ve které britský premiér a francouzský prezident vyjádřili společný zájem na tom, aby se EU stala plnohodnotným hráčem na mezinárodní scéně prostřednictvím posílení své akceschopnosti v oblasti společné obranné politiky v rámci
25
Společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně vybudování kapacit pro autonomní akce podpořených věrohodnými vojenskými silami (viz Joint Declaration Issued at the BritishFrench Summit, Sait-Malo, France, 3. – 4. December 1998). Přes zmínku o prioritě NATO v případě kolektivní obrany ovšem tento závěr znamenal shodu na nutnosti propojení budování evropského pilíře uvnitř NATO s autonomními strukturami Unie mimo Alianci (Khol 2002a: 11). Deklarace ze Saint-Malo byla následně potvrzena v závěrech předsednictví ze summitu Evropské rady konané ve Vídni 11. – 12. 12. 1998. Za podpory německého předsednictví v první polovině roku 1999 byla tato bilaterální iniciativa Velké Británie a Francie transformována do podoby Evropské bezpečnostní a obranné politiky. De facto to znamenalo počátek likvidace Západoevropské unie jakožto autonomní organizace nezávislé na EU a integrace části jejích struktur a převzetí jejích úkolů Evropskou unií (Frank, Khol 2003: 22).
Termín „Evropská bezpečnostní a obranná politika“ byl poprvé použit ve Zprávě předsednictva o posilování společné evropské bezpečnostní a obranné politiky,23 která se stala přílohou závěrů předsednictví ze summitu Evropské rady konané v Kolíně nad Rýnem 3. 4. 6. 1999. V tomto dokumentu byly v návaznosti na vstup Amsterdamské smlouvy v platnost24 a Washingtonský summit NATO25 zahrnuty cíle deklarace ze Saint-Malo ve smyslu vybudování nezbytných kapacit, a to včetně vojenských, a příslušných struktur pro vytvoření efektivního krizového řízení v rámci petersbergských úkolů, a byly stanoveny institucionální změny k jejich dosažení.26 Dále je také zmíněno rozčlenění možných budoucích operací na operace s přístupem k aktivům a kapacitám NATO a bez tohoto přístupu, kdy bude nutné využívat národní nebo mnohonárodnostní síly poskytnuté členskými státy EU. (Viz Presidency Conclusions, Cologne European Council, 3. – 4. June 1999.)
23
Presidency Report on Strengthening of the common European policy on security and defence. 1. 5. 1999. 25 23. – 25. 4. 1999, Washingtonský summit NATO uvítal nový směr vývoje směrem k upevnění Evropské bezpečnostní a obranné politiky po Amsterodamské smlouvě a byla projevena podpora iniciativě ze Saint-Malo. 26 Vytvoření Politického a bezpečnostního výboru, Vojenského výboru EU nebo Vojenského štábu EU včetně Situačního centra. V rámci summitu v Kolíně nad Rýnem 3. – 4. 6. 1999 byl také jmenován Javier Solana jako první Vysoký zmocněnec pro SZBP. (Viz Presidency Conclusions, Cologne European Council, 3. – 4. June 1999.) 24
26
Problematika vojenských kapacit zmíněných v deklaraci ze Saint-Malo byla specifikována na summitu Evropské rady v Helsinkách 10. – 11. 12. 1999 prostřednictvím tzv. Evropského základního cíle (European Headline Goal). Jeho podstatou bylo vytvoření vojenských kapacit Evropské unie do roku 2003 v rozsahu až 15 brigád (50—60 000 osob) schopných rozmístění v krizové oblasti do 60 dní od rozhodnutí o vyslání a udržitelných v prostoru nasazení po dobu 1 roku, s odpovídající leteckou a námořní podporou (500 letadel a 15 lodí), včetně logistického zajištění, průzkumu, velení a řízení. Část těchto sil musí být připravena k nasazení do 48 hodin. (Frank, Khol 2003: 23, více viz Presidency Conclusions, Helsinki European Council, 10. – 11. December 1999.)
Zásady Evropské bezpečnostní a obranné politiky byly dále rozpracovány na summitu Evropské rady v Santa Maria da Feira 19. – 20. 6. 2000. Byly stanoveny principy a forma pro uspořádání vztahů s mimounijními evropskými členy NATO a kandidátskými státy EU, které by mohly přispívat k rozvoji vojenského krizového managementu EU. Taktéž vztahy s NATO byly upraveny ve čtyřech oblastech zahrnujících bezpečnostní otázky, kapacitní cíle, přístup EU k aktivům NATO a institucionalizaci permanentních konzultací. V oblasti civilních aspektů krizového řízení se členské státy EU zavázaly vytvořit do roku 2003 kapacity zahrnující 5000 policistů, které bude možno nasadit v operacích EU, včetně možnosti rychlého nasazení části z nich.27 Jako další priority v rámci civilních aspektů krizového řízení bylo stanoveno posilování ochrany právního státu spojené s operacemi na podporu míru a pomoc při posilování civilní správy ve společnostech procházejících procesem tranzice. Závěry ze Santa Maria da Feira obsahovaly také závazek vytvořit stálé politické a vojenské struktury28 co nejdříve po summitu v Nice. (Viz Presidency Conclusions, Santa Maria da Feira European Council, 19. – 20. June 2000.)
Na summitu Evropské rady v Nice ve dnech 7. – 9. 12. 2000 byly ustanoveny stálé politické a vojenské struktury, jejichž vybudování bylo jedním z cílů Zprávy předsednictva o posilování společné evropské bezpečnostní a obranné politiky přijaté v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999 zahrnující Politický a bezpečnostní výbor, Vojenský výbor EU a Vojenský štáb EU. V přílohách závěrů předsednictví bylo přesně definováno jejich složení a rozsah působnosti. Kromě dalšího rozpracování konceptů spolupráce s NATO, mimounijními
27
Jeden tisíc policistů do třiceti dnů. (Viz Presidency Conclusions, Santa Maria da Feira European Council, 19. – 20. June 2000.) 28 Tehdejší instituce Evropské bezpečnostní a obranné politiky fungovaly na prozatímní bázi.
27
evropskými členy NATO a kandidátskými státy EU byly stanoveny principy spolupráce s dalšími potenciálními partnery.29 Důležitým závěrem bylo také potvrzení záměru Evropské unie převzít od Západoevropské unie funkce krizového managementu. (Viz Presidency Conclusions, Nice European Council Meeting, 7. – 9. December 2000.) Tímto závěrem Evropské rady byl dokončen proces začleňování Západoevropské unie, jejíž role byla postoupena Evropské unii.30 Smlouva z Nice pak reflektuje tento záměr v tom smyslu, že v článku 17 odstraňuje ustanovení, které dříve tvořily ze Západoevropské unie „agenturu“ Evropské unie pověřenou vypracováním a prováděním rozhodnutí a akcí Unie s dopadem na obranu, jež poskytovala Evropské unii přístup k operačním prostředkům (srov. čl. 17 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou a čl. 17 Smlouvy o EU revidované Smlouvou z Nice).
Otázka naplnění plánovaných kapacit Evropské bezpečnostní a obranné politiky stanovených prostřednictvím Evropského základního cíle z roku 1999 byla předmětem jednání plánovací konference v roce 2000,31 na které byl vypracován katalog dostupných sil, které by mohly zapojené státy vyčlenit pro účely operací EU. Pokrok v naplňování Evropského základního cíle byl dále zhodnocen na navazující plánovací a hodnotící konferenci v roce 2001,32 která revidovala katalog a stanovila akční plán pro napravení zjištěných nedostatků.
V návaznosti na zjištění této konference byla v závěrech Laekenského summitu Evropské rady z 14. – 15. 12. 2001 přijata deklarace o formální připravenosti kapacit EBOP k vedení některých typů operací. Zároveň však bylo konstatováno, že akceschopnost EBOP v celém spektru petersbergských úkolů je podmíněna urychleným dokončením vyjednávání s NATO ohledně přístupu k jejím kapacitám a prostředkům. (Viz Presidency Conclusions, European Council Meeting in Laeken, 14. – 15. December 2001.) Toto urychlené dokončení ve smyslu uzavření dohody s NATO však bylo komplikováno pozicí Turecka v opozici k Řecku.33
29
Jako potenciální partneři jsou zmíněni Rusko a Ukrajina, zájem o spolupráci projevila Kanada (viz Presidency Conclusions, Nice European Council Meeting, 7. – 9. December 2000). 30 Závěr Evropské rady navazuje na tzv. Marseilleskou deklaraci přijatou na setkání ministrů ZEU v Marseille 13. 11. 2000, kterou bylo rozhodnuto o utlumení aktivní činnosti ZEU a převedení jejích institucí a úkolů na EU. Z hlediska právního nicméně ZEU nezanikla a existuje nadále na základě modifikované Bruselské smlouvy souběžně s EU. (Fiala, Pitrová 2003: 592.) 31 Capabilities Commitment Conference, která se konala 20. – 21. 11 2000 v Bruselu. 32 Capabilities Improvement Conference, konala se 19. 11. 2001 taktéž v Bruselu. 33 Blíže viz např. Khol 2002b: 157-160.
28
Tzv. Rámcová úmluva, která integrovala předcházející dohody mechanismu „Berlín“34 a „Berlín plus“,35 byla uzavřena teprve 17. 3. 2003. Podle Rady EU dohody „Berlín plus“ nyní pokrývají tři hlavní prvky, které jsou přímo spojené s operacemi, a které v nich mohou být kombinovány, a to přístup EU k plánování NATO, možnosti evropského velení v rámci NATO a využití prostředků a kapacit NATO. (EU-NATO: The Framework for Permanent Relations and Berlin Plus 2003, s. 1-2.)
Od prosince 2001 tak lze hovořit o částečné funkčnosti EBOP, o plné funkčnosti pak nejpozději od března 2003, jakkoli může být polemizováno o tom, zda její prostředky a kapacity mohou být považovány za efektivní a kredibilní.36 Evropská bezpečnostní a obranná politika, vzniklá jako britsko-francouzská iniciativa v roce 1999, prošla do roku 2003 dynamickým rozvojem, který odrážel nové podněty měnícího se globálního prostředí. Evropská unie definitivně překročila rámec čistě ekonomického nadnárodního uskupení a jasně deklarovala svoji ambici hrát roli významného politického a bezpečnostního aktéra na globální úrovni za pomoci budování vojenských a policejních kapacit, instrumentů vojenského a civilního krizového řízení a snahou o kooperaci s NATO (Frank 2006: 10-11). K 1. 2. 2003 navíc vstoupila v platnost Smlouva z Nice, prostřednictvím které byl záměr Evropské unie převzít od Západoevropské unie funkci krizového managementu de iure začleněn do primárního práva EU.
Další budování prostředků a kapacit EU, stejně jako její vojenské operace, ať již byly vedeny samostatně, nebo s podporou NATO, nebudou vzhledem k zaměření práce předmětem další analýzy. Jako daleko podstatnější se jeví pochopení bezpečnostní a obranné politiky na úrovni
34
V roce 1996 se sešla Rada NATO v Berlíně a vyhlásila koncept Mezinárodních úkolových uskupení, která zajišťují mechanismy použití vojenských kapacit NATO pro ZEU. Podle závěru Rady NATO z Berlína se NATO rozhodlo, že dá své kapacity k dispozici ZEU a že budou vytvořeny konzultační mechanismy a užší vazby mezi oběma organizacemi. V této souvislosti se hovoří o tzv. „berlínském mechanismu“. (Fiala, Pitrová 2003: 587-588.) 35 „Berlín plus“ je označení pro komplexní soubor dohod mezi NATO a EU založený na závěrech Washingtonského summitu NATO z dubna 1999. Mezi jeho hlavní části patří NATO - EU Security Agreement, Dohoda přístupu k plánovacím strukturám NATO pro operace krizového managementu vedené EU, zajištěný přístup k prostředkům a kapacitám NATO pro operace krizového managementu vedené EU, Dohody o vztahu a konzultacích mezi NATO a EU během operací krizového managementu vedených EU při použití prostředků a kapacit NATO, Dohoda o použití velitelských struktur Aliance a postavení Deputy Supreme Allied Commander Europe, nejvyššího evropského vojenského činitele v integrovaném vojenském velení NATO, a přizpůsobení obranného plánování Aliance pro potřeby operací evropských sil. (Viz Berlin Plus Agreement 2006.) 36 Srov. např. Závěšický 2006.
29
EU v širším kontextu pojmu krizového managementu a analýza jejích cílů a nástrojů, které budou obsahem následujících kapitol.
3.1.3 Krizový management EU a EBOP Evropská bezpečnostní a obranná politika tvoří integrální součást Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Zároveň je však SZBP EU ústředním prvkem, nikoli však jediným, spadajícím pod označení evropských vnějších akcí, které zahrnují širší funkcionální rozsah a institucionální rámec. Pro evropské vnější akce existuje širší sada nástrojů včetně těles, programů a instrumentů spadajících pod první pilíř EU, které jsou řízeny Evropskou komisí. Obdobně lze tedy uvažovat i o tom, že stejně jako vnější akce EU nejsou limitovány pouze Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU, ani krizový management v rámci EU nemusí být uskutečňován pouze pomocí nástrojů Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Při řešení reálných mezinárodních krizí EU mohou být zahrnuty i další oblasti politik EU, které nespadají pod EBOP, především obchod, humanitární pomoc nebo finanční subvence. V praxi je tak nutné v rámci některých otázek koordinovat politiky spadající pod různé pilíře EU. (Viz Missiroli 2004: 58-59.)
V rámci Rady EU jsou rozhodnutí klíčová pro EBOP i otázky týkající se obecně evropských vnějších vztahů a akcí přijímána na úrovni Rady pro obecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC), případně na úrovni Evropské rady, která určuje základní principy, priority a směry v této oblasti, stejně jako společné strategie.37 Rozhodnutí týkající se vnějších vztahů EU jsou však přijímána i ve formátech Rady pro hospodářské a finanční záležitosti (ECOFIN) a Rady pro spravedlnost a vnitro (JHA). V rámci Evropské komise pak otázky vnějších vztahů spadají nejen pod Generální ředitelství pro vnější vztahy (DG RELEX) a Generální ředitelství pro obchod (DG TRADE), ale i pod Generální ředitelství pro rozvoj, a částečně i pod Generální ředitelství pro rozšíření. Evropská komise také disponuje kooperačním úřadem, který řídí programy vnější pomoci EU s názvem EuropeAid. Reprezentace Evropské unie v otázkách vnějších vztahů je zajištěna pomocí předsednictví EU, kterému asistuje Vysoký zmocněnec pro SZBP a Evropská komise (Srov. Fiala, Pitrová 2003: 577 a Missiroli 2004: 59.)
37
Prozatím neexistuje speciální formace Rady EU pouze pro ministry obrany, ti se v současnosti mohou setkávat pouze neformálně, nebo ve spojení s GAERC.
30
Krizový management EU v podobě EBOP, který byl primárně vytvořen pro plnění tzv. petersbergských misí, je tedy svěřen subjektům, které jsou „oddělitelné, ale ne oddělené“ od ostatních institucí EU (Missiroli 2004: 61) – viz schéma 3.
Schéma 3: Pilíře a politiky EU
Zdroj: Missiroli 2004: 60.
3.1.4 Cíle a nástroje evropské bezpečnostní a obranné politiky Pojetí bezpečnosti jako pojmu, který přesahuje rámec Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP), respektive Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, se odráží také v Evropské bezpečnostní strategii s názvem Bezpečná Evropa v lepším světě,38 která byla přijata na summitu Evropské rady v Bruselu 12. prosince 2003. Tento dokument, který vznikal v kontextu událostí následujících po 11. září 2001, zejména pak krize v Iráku a následné spojenecké invaze v roce 2003, představoval historicky první vrcholnou bezpečnostní strategickou koncepci EU.39 Ačkoli byla Evropská bezpečnostní strategie (EBS) považována za spíše deklaratorní a symbolický počin v tom smyslu, že jejím hlavním cílem bylo sblížit postoje členských států k zásadním otázkám evropské bezpečnosti a překonat neshody roku 2003, ať už mezi členskými státy, nebo mezi některými členskými státy a USA (Weiss 2004), přináší i poměrně komplexní náhled na bezpečnost Evropské unie.
38
A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003. Dřívější společné strategie EU v rámci SZBP byly přijímány pro konkrétní země nebo regionální oblasti – např. Společná strategie EU pro Rusko přijatá v Bruselu 12. 5. 1999 nebo Společná strategie EU pro Středomoří přijatá v Santa Maria da Feira 19. 6. 2000 (viz Fiala, Pitrová 2003: 573). 39
31
Dokument obsahuje hodnocení bezpečnostního prostředí, stanovení strategických cílů a vymezení nových podnětů pro evropskou politiku, která je zde chápána jako celounijní, EBS tedy shrnuje bezpečnostní témata společná všem členským státům. Strategický dokument je vždy přirozeně spíše zaměřený na vize, než na strategické zájmy, spíše na přístupy k tématům, než na konkrétní politiky, což platí obzvláště v kontextu organizace dvaceti pěti nezávislých států (Haine 2004: 50). EBS stanovila především společné jmenovatele bezpečnosti evropských zemí, přičemž vychází z analýzy globálního bezpečnostního prostředí a hlavních bezpečnostních hrozeb, a možné směry společného postupu.
Ke globálním výzvám Evropské unie podle EBS patří negativní aspekty globalizace, konflikty, bída a nemoci v rozvojovém světě, soupeření o přírodní zdroje a závislost na dodávkách energie ze zahraničí. EBS nepředpokládá masivní útok proti některému ze členských států, Evropa podle ní čelí novým hrozbám, které jsou diverzifikovanější, ne tolik nápadné a hůře předvídatelné. Mezi hlavní hrozby pro Evropu EBS řadí terorismus, obzvláště pak ve spojení se šířením zbraní hromadného ničení, dále regionální konflikty a zhroucení státní moci, zejména pak v regionech a zemích sousedících s EU, a organizovaný zločin. (Viz A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003, s. 2-5.)
Strategické cíle EBS jsou založeny na třech hlavních pilířích: rozšiřování zóny bezpečnosti v oblastech sousedících s EU, posilování mezinárodního řádu založeného na účinném systému multilaterální spolupráce a reakcích na výše vyjmenované hlavní hrozby. EBS přitom pracuje se dvěma klíčovými koncepty: účinným multilateralismem a preventivním jednáním. (Viz A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003.)
K naplnění těchto cílů EBS zmiňuje nástroje, které zdaleka ne všechny výhradně spadají pouze pod oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, respektive EBOP. V kontextu reakce na šíření zbraní hromadného ničení EBS upozorňuje také na možnost využít politický a ekonomický nátlak, ke zvládnutí akutní krize v „zhroucených“ státech humanitární nástroje a finanční subvence. V rámci posilování bezpečnosti v oblastech sousedících s EU je podle EBS nutné rozvíjet i nástroje politiky rozšiřování a sousedské politiky v kombinaci s obchodní a rozvojovou politikou. EBS ale upozorňuje i na nutnost rozvoje Evropské 32
bezpečnostní a obranné politiky včetně např. zřízení obranné agentury40 nebo rozšíření spektra misí EU. (Tamtéž.)
Podle EBS je nyní hlavní výzvou pro Evropskou unii propojit všechny tyto nástroje do jednoho celku – evropské programy pomoci a Evropský fond rozvoje, vojenské i civilní kapacity poskytnuté členskými státy a další nástroje. Je nutné vytvořit jednotné velení pro krizové situace a sladit vnější aktivity EU - diplomatické snahy, rozvojovou, obchodní i environmentální politiku. (Tamtéž, s. 13.)
3.1.5 Smlouva o Ústavě pro Evropu a Lisabonská smlouva Právě zájem na vytvoření jednotného velení pro krizové situace a soulad vnějších aktivit EU zmíněný v Evropské bezpečnostní strategii se odrazil i v obsahu Smlouvy o Ústavě pro Evropu přijaté v roce 2004, a později po jejím krachu i ve finální podobě „Lisabonské smlouvy“,41 přijaté v roce 2007, jejíž ratifikace také dosud nebyla ukončena. Změny navrhované těmito smlouvami v příslušných oblastech nicméně velice dobře reflektují směr dalšího vývoje bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni.
Obě smlouvy shodným a poměrně významným způsobem posilují rozsah působnosti Vysokého představitele pro SZBP. Smlouva o Ústavě pro Evropu dokonce počítala s jeho přejmenováním na Ministra zahraničních věcí Unie, ovšem v Lisabonské smlouvě byl tento název opuštěn ve prospěch označení Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Funkce vysokého představitele podle Lisabonské smlouvy měla slučovat jeho dosavadní působnost42 posílenou tím, že dle smlouvy se stává jediným reprezentantem Unie v záležitostech SZBP,43 nově také s funkcí komisaře pro vnější vztahy. Vysoký představitel má podle Lisabonské smlouvy zajišťovat soudržnost vnější činnosti Unie, přičemž v rámci Komise odpovídá za úkoly, které jí přísluší v oblasti vnějších vztahů, a za koordinaci dalších hledisek vnější činnosti Unie. (Viz čl. 9e a 13a Smlouvy o EU
40
Evropská obranná agentura (European Defence Agency) byla založena Společnou akcí Rady ministrů ze dne 12. července 2004. 41 Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007. 42 Funkce Vysokého představitele pro SZBP a generálního tajemníka Rady, resp. v Lisabonské smlouvě „Vysoký představitel předsedá Radě pro zahraniční věci“ (čl. 9e Smlouvy o EU revidované Lisabonskou smlouvou pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství). 43 Namísto současné vnější reprezentace Evropské unie trojicí předsedajícího státu, Vysokého představitele pro SZBP a komisaře pro vnější vztahy.
33
revidované Lisabonskou smlouvou pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.) V jedné funkci i osobě se tímto propojují dvě klíčové složky zahraniční politiky EU zahrnující SZBP (včetně EBOP) a vnější politiky Evropských společenství.44 Novinkou je podle Lisabonské smlouvy také Evropská služba pro vnější činnost,45 která má vytvářet zázemí pro funkci vysokého představitele. Tato služba má dle smlouvy působit ve spolupráci s diplomatickými službami členských států a skládá se z úředníků příslušných oddělení generálního sekretariátu Rady a Komise, jakož i z vyslaného personálu vnitrostátních diplomatických služeb. Organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost stanoví rozhodnutí Rady. (Viz čl. 13a Smlouvy o EU revidované Lisabonskou smlouvou pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.) Tato zvláštní instituce tedy má spadat pod pravomoc vysokého představitele, nicméně míra napojení na Radu a Komisi bude vysoká. Je zároveň také ponecháno na rozhodnutí Rady, jaká bude velikost a tematická šíře působnosti služby.
3.1.6 Zpráva o provádění EBS 2008: nová bezpečnostní témata EU V souvislosti s vnějším i vnitřním vývojem Evropské unie po roce 2003 vyvstala i potřeba aktualizovat Evropskou bezpečnostní strategii. Tato debata vyvrcholila v roce 2008 pod francouzským předsednictvím. Francie měla jakožto předsedající země ambici dovést právě probíhající debatu k symbolickému vrcholu, během něhož se EU mohla shodnout na zahrnutí nových bezpečnostních témat (viz Khol 2008). V návaznosti na osmnáctiměsíční program Rady vypracovaný nadcházejícím francouzským, českým a švédským předsednictvím a v souladu se závěry Evropské rady z prosince roku 200746 bylo přezkoumáno provádění Evropské bezpečnostní strategie s cílem předložit k přijetí návrhy, jak její provádění zlepšit a jak tuto strategii případně doplnit. Výsledkem se stal dokument s názvem Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie – Zajišťování bezpečnosti v měnícím se světě, který byl přijat na summitu Evropské rady v Bruselu 11. 12. 2008.
44
Společná obchodní politika, rozvojová spolupráce, hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi, humanitární pomoc. 45 Ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu nazýván jako Evropský útvar pro vnější činnost (viz čl. III-296 Smlouvy o Ústavě pro Evropu). 46 Závěry předsednictví, Evropská rada v Bruselu, 14. prosince 2007.
34
Zpráva o provádění EBS si neklade za cíl nahradit Evropskou bezpečnostní strategii, ale upevnit ji. Poskytuje příležitost prozkoumat, jak v praxi pokročil vývoj v oblasti bezpečnosti a obrany na evropské úrovni, a jak by bylo možné zlepšit provádění. (Viz Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie – Zajišťování bezpečnosti v měnícím se světě, Brusel, 11. prosince 2008, s. 3.) Zpráva sumarizuje změny evropského bezpečnostního prostředí, hodnotí dosavadní reakce EU na hrozby určené v EBS, ale také přináší rozpracování některých hrozeb, které byly v EBS zmíněny pouze okrajově, ale nově nabyly významnosti, jako je například počítačová bezpečnost, energetická bezpečnost nebo změny klimatu.
Nejvíce prostoru z výše zmíněných témat bylo ve zprávě věnováno energetické bezpečnosti, protože právě otázky (ne)zabezpečení energetické nezávislosti a dodávek diverzifikovaných zdrojů energie v posledních pěti letech významně povýšily v katalogu hrozeb bezpečnostních zájmů EU. Zpráva o provádění EBS zdůrazňuje především nutnost zkombinovat vnější a vnitřní rozměr energetické politiky EU. Stanovila také potřebu jednotnějšího trhu s energií s větším vzájemným propojením v rámci Evropy a zvláštní pozorností věnovanou nejvíce izolovaným zemím, a také krizové mechanismy pro řešení dočasného přerušení dodávek (viz Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie – Zajišťování bezpečnosti v měnícím se světě, Brusel, 11. prosince 2008, s. 5).
35
3.2 Česká bezpečnostní a obranná politika v roce 1999 Druhým z klíčových pojmů této práce, který je třeba vymezit, je česká bezpečnostní a obranná politika. V tomto případě lze vycházet z definice zmíněné v Bezpečnostní strategii České republiky z roku 1999, která definuje bezpečnostní politiku ČR jako souhrn opatření směřujících k prevenci a eliminaci rizik a z nich vyplývajících hrozeb a k zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany občanů a státu. Česká republika zajišťuje podle Bezpečnostní strategie 1999 svou bezpečnost výkonem zahraniční, obranné, vnitřně-bezpečnostní a hospodářské politiky, které jsou vzájemně soudržné, podpůrné, a mají rovnocenné postavení. (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 7.)
Obranná politika České republiky je pak podle Bezpečnostní strategie 1999 organickou součástí politiky státu uplatňované v oblasti bezpečnosti České republiky, která vytváří předpoklady, stanovuje cíle a priority v oblasti obrany státu z hlediska jeho vnější bezpečnosti a plnění smluvních závazků, přičemž obrana státu je organizována jako systém mezinárodněpolitických, vojenských, hospodářských a ochranných opatření (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 9). Jedná se zde tedy o komplexní, široké pojetí pojmů bezpečnosti a obrany, přičemž bezpečnostní a obranná politika jsou v tomto pojetí vnímány jako nadresortní, průřezové politiky, jejichž realizace se týká všech občanů.
V rámci této kapitoly bude účelově rozveden stav bezpečnostní a obranné politiky České republiky v roce 1999, a to z hlediska jejího legislativního rámce, strategických koncepcí a souvisejících politických diskurzů, na kterých budou demonstrovány základní směry vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany. Rok 1999 byl v úvodu zvolen jako počáteční bod časového rámce této práce. Navíc se v tomto roce setkávají některé důležité události pro rozvoj bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU i na úrovni ČR, jako byl vznik Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP),47 vytvoření prvního základního koncepčního dokumentu bezpečnostní politiky ČR48 a vstup ČR do NATO.49 Analýza tohoto počátečního stavu české bezpečnostní a obranné politiky dále poskytne úvodní podklady pro stanovení rozsahu nesouladu mezi bezpečnostní a obrannou politikou ČR a bezpečnostní a obrannou politikou na úrovni EU. Její další vývoj a vliv bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU na směřování české bezpečnostní a obranné politiky bude předmětem kapitol 4 a 5.
47 48
Viz kapitola 3.1.2. Již výše zmíněná Bezpečnostní strategie České republiky z roku 1999.
36
3.2.1 Legislativní rámec české bezpečnostní a obranné politiky V prvních pěti letech existence samostatné ČR chyběl základní rámec bezpečnostní a branné legislativy, a to zejména ústavní zákon o bezpečnosti. Neexistence příslušné legislativy způsobovala problémy v oblasti kompetencí jednotlivých institucí.50 (Viz Zpráva o stavu zajištění bezpečnosti České republiky 2006: 56.) Zejména v souvislosti se vstupem do NATO však bylo nutné zaměřit se na vytvoření takového legislativního rámce zahrnujícího příslušný ústavní zákon, soustavu navazujících zákonů a dalších právních norem upravujících tuto oblast a stanovujících základní práva a povinnosti státních orgánů, orgánů veřejné správy, právnických i fyzických osob při zajišťování bezpečnosti České republiky.
Ústava České republiky ve svém původním textu obsahuje jen základní ustanovení z oblasti bezpečnosti státu,51 která nepostačovala k plnému zabezpečení všech požadovaných činností v této oblasti (tamtéž). Za účelem doplnění Ústavy ČR byl v roce 1998 schválen ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, který mj. vymezuje Bezpečnostní radu státu a různé druhy krizových stavů – nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav.
Na přijetí tohoto ústavního zákona navázalo v poměrně rychlém sledu v rozmezí let 19992000 přijetí řady zákonů v oblasti vnější i vnitřní bezpečnosti, zejména zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, zákona č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR, zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon) - přehled viz následující tabulka.
49
Ke 12. 3. 2009. Dočasná absence základních ústavních norem týkajících se zajišťování bezpečnosti státu však samozřejmě neznamenala neexistenci zákonných a podzákonných předpisů regulujících oblast vnitřní a vnější bezpečnosti. Již v první polovině devadesátých let dvacátého století byl přijat zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, zákon ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii, zákon č.124/1992 Sb., o Vojenské policii i zákony nově upravující oblast zpravodajských služeb – zákon č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní a informační službě a zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR. Po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky bylo nezbytností přijetí nového zákona ČNR č. 15/1993 Sb., o Armádě ČR. (Viz Suchánek 2004: 11-12.) 51 Ústava ČR ve svém původním znění totiž úpravu problematiky bezpečnosti státu zcela pominula a upravila jen okolnosti vyhlašování válečného stavu a prezidentu republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil udělila právo jmenovat a povyšovat generály (Suchánek 2004: 11). 50
37
Tabulka 4: Vybrané právní předpisy ČR v oblasti vnější a vnitřní bezpečnosti přijaté v letech 1998-2000 Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky Zákon č. 219/1999 Sb.,
o ozbrojených silách České republiky
Zákon č. 222/1999 Sb.,
o zajišťování obrany České republiky
Zákon č. 310/1999 Sb.,
o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky
Zákon č. 239/2000 Sb.,
o integrovaném záchranném systému
Zákon č. 240/2000 Sb.,
o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon)
Zdroj: autorka.
V letech 1998-2000 tedy byl ze značné části vytvořen legislativní rámec české bezpečnostní a obranné politiky, který snižoval dosavadní legislativní deficit v oblasti bezpečnosti v ČR, a zároveň reflektoval vstup České republiky do NATO na jaře 1999. Snahu vlády52 o komplexní přístup k oblasti bezpečnosti a obrany dokresluje i přijetí Bezpečnostní strategie České republiky a Vojenské strategie České republiky v roce 1999.
3.2.2 Hlavní koncepční dokumenty české bezpečnostní a obranné politiky Bezpečnostní strategie České republiky, která byla schválena vládou dne 17. února 1999, se stala, jak již bylo výše zmíněno, historicky prvním základním koncepčním dokumentem bezpečnostní politiky České republiky. Přes některé nedostatky, které se týkaly okolností tvorby strategie, nebo jejího obsahu,53 šlo o průlomový dokument ve smyslu pokusu o vytvoření uceleného strategického rámce pro obsah bezpečnostní a obranné politiky ČR.
Bezpečnostní strategie z roku 1999 vychází z komplexního pojetí bezpečnosti, jehož základním rysem je vědomí propojenosti a vzájemné závislosti roviny politické, vojenské, hospodářské a oblasti vnitřního pořádku a ochrany obyvatel (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 3). Strategie je rozčleněna do tří základních kapitol. V rámci první kapitoly s názvem Bezpečnostní prostředí je specifikováno bezpečnostní prostředí ČR a její postavení, zájmy ČR a její bezpečnostní rizika, včetně jejich klasifikace a hierarchizace vzhledem
52 53
Menšinová vláda Miloše Zemana 1998-2002. Viz např. Rašek 1999.
38
k pravděpodobnosti jejich aktivace. V kapitole s názvem Bezpečnostní politika státu jsou stanoveny přístupy a úkoly v rámci jednotlivých politik v oblasti bezpečnosti zahrnující zahraniční, obrannou, vnitřně-bezpečnostní a hospodářskou politiku. V poslední kapitole s názvem Zajištění bezpečnosti je konečně specifikován bezpečnostní systém státu a krizové řízení a způsoby zajištění bezpečnostního systému státu v jednotlivých oblastech.
Bezpečnostní strategie ČR z roku 1999 operuje se dvěma druhy zájmů ČR. Prvním druhem jsou tzv. životní zájmy, mezi které je řazeno zajištění demokratického státního systému a svobody občanů, zachování suverenity státu a jeho územní celistvosti, jejichž charakter je trvalý. Druhým okruhem jsou strategické zájmy ČR, které se odvíjejí od ambicí, možností a reálného postavení, které ČR zaujímá ve světě, a jejich charakter je trvalý nebo dočasný, obecný nebo specifický. Mezi tyto strategické zájmy ČR lze zařadit zapojení ČR do mezinárodních bezpečnostních a obranných struktur, udržování dobrých vztahů se sousedními státy a udržení a rozvoj svobodné a konkurenceschopné tržní ekonomiky. Za „další“ specifické zájmy zmíněné v této bezpečnostní strategii lze označit eliminaci bezpečnostních rizik, které strategie zmiňuje. Dle pravděpodobnosti jejich aktivace jsou jmenovány
katastrofy,
havárie
a
epidemie,
zneužívání
standardních
mezistátních
ekonomických vztahů, individuální teroristické akce, rozsáhlé migrační vlny, násilné akce subjektů cizí moci, ohrožení základních hodnot demokracie a svobody občanů v jiných zemích, rozsáhlá a závažná diverzní činnost, hrozba agrese a vojenské napadení. (Srov. Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 5-6). Všechny tyto zájmy ČR jsou však pouze vyjmenovány, bez další kvalitativní analýzy. Za cíle Bezpečnostní strategie České republiky z roku 1999 lze tedy označit zajištění životních a strategických zájmů ČR.
K naplnění těchto cílů vyčleňuje bezpečnostní strategie některé obecné i specifické nástroje. V oblasti zahraniční politiky je zejména zmíněno členství v NATO, EU, ZEU, OBSE a OSN jako vzájemně se doplňujících organizací a využívání komparativních výhod každé z nich. Dalšími nástroji zahraniční politiky v oblasti bezpečnosti je podle bezpečnostní strategie také účast na mírových misích včetně preventivního využití vojenské síly, preventivní diplomacie a cílená sousedská politika. V rámci obranné politiky je patrná fixace na členství a plnohodnotné působení v NATO, které je vnímáno jako prostředek věrohodného odstrašení. V roce 1999 bezpečnostní strategie ještě počítá se zachováním branné povinnosti a postupným vytvářením poloprofesionální armády. V oblasti politiky vnitřní bezpečnosti jsou nástroje zajištění zájmů vázány spíše na EU ve smyslu nutnosti dosažení kompatibility 39
českých právních norem a úředních postupů s normami EU, zejména v souvislosti s přípravou na budoucí začlenění do schengenského prostoru,54 a ve smyslu prohlubování mezinárodní policejní spolupráce.55 Konečně v rámci hospodářské politiky je jako významný nástroj zajištění bezpečnosti zmíněna soustava hospodářských opatření pro krizové stavy včetně zajištění strategických zásob státu. (Srov. Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 7-15).
Navazující dokument, Vojenská strategie České republiky schválená usnesením vlády České republiky ze dne 29. března 1999, dále rozpracovala principy a zásady zajištění bezpečnosti ČR v oblasti obrany. Vojenská strategie již reflektuje vstup České republiky do NATO, které je významnou determinantou priorit výstavby, přípravy a použití armády České republiky i plánování obrany a zdrojů na ni vyčleněných. Analýza bezpečnostního prostředí a katalog zájmů ČR a potenciálních bezpečnostních rizik jsou de facto beze změn přejaty z Bezpečnostní strategie ČR z roku 1999. (Srov. Vojenská strategie České republiky 1999.)
Konečně druhý z navazujících dokumentů, Koncepce zahraniční politiky České republiky, přijatá 17. února 1999, se v části věnované agendě a úkolům české zahraniční politiky v oblasti evropské a mezinárodní bezpečnosti zabývá především úkoly vyplývajícími z vstupu ČR do NATO, zmiňuje však krátce i důsledky vyplývající z přidružení ČR k Západoevropské unii. ČR má dle koncepce zájem stát se členským státem ZEU a je připravena účastnit se diskusí o budoucnosti této organizace, přičemž podporuje vymezování kompetencí a posilování vztahů mezi ZEU a NATO. (Viz Koncepce zahraniční politiky České republiky 1999: 173-178.)
3.2.3 Politické diskurzy v oblasti bezpečnosti a obrany v ČR V této podkapitole budou představeny politické diskurzy v oblasti české bezpečnostní a obranné politiky jakožto konstitutivní arény politiky. Budou tedy zkoumány pouze přístupy některých aktérů, kteří mohou potenciálně ovlivnit základní směry vývoje bezpečnostní a obranné politiky jako součásti vládní politiky. Množina aktérů české bezpečnostní a obranné 54
Podpisem Amsterodamské smlouvy byl schengenský systém zastřešen do smluvního rámce EU, budování schengenského prostoru se tak stalo součástí agendy EU (Fiala, Pitrová 2003: 599). 55 Podle bezpečnostní strategie z roku 1999 ČR podporuje prohlubování mezinárodní policejní spolupráce, která je podle založena na čtyřech hlavních pilířích: 1. na činnosti mezinárodních policejních organizací (INTERPOL, EUROPOL a regionální pracovní skupiny), 2. na rozvoji smluvních nástrojů (dohody o policejní spolupráci v oblasti potírání organizovaného zločinu, teroristických aktivit a praní špinavých peněz), 3. na vytváření sítě styčných důstojníků a 4. na mezinárodním policejním vzdělávání (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 11).
40
politiky bude účelově zredukována pouze na politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.
Stav politické debaty o bezpečnostní a obranné dimenzi politik ČR v roce 1999 lze ilustrovat na volebních programech jednotlivých relevantních politických stran56 pro volby do Poslanecké sněmovny PČR z předchozího roku, tj. z roku 1998.57 Hlavním tématem těchto volebních programů v oblasti bezpečnosti a obrany byl především nadcházející vstup do NATO a z něj vyplývající důsledky pro českou bezpečnostní a obrannou politiku. Souvislost s přípravou na členství v EU je zmiňována spíše okrajově a všeobecně.
Volební program vítězné strany voleb, ČSSD, s názvem „Alternativa pro naši zemi“ obsahuje nejrozpracovanější náhled na bezpečnostní a obrannou politiku ČR. Co se týče branné politiky, ČSSD klade důraz především na nutnost vytvoření soustavy zákonů a strategie obrany, které musí předcházet reorganizaci a transformaci armády s cílem vytvořit efektivní obrannou sílu schopnou začlenění do evropských a euroatlantických struktur a podílu na operacích mezinárodních sil. V oblasti zahraniční politiky se ČSSD vyslovuje pro členství v Severoatlantické alianci, která je za aktivní účasti USA významným faktorem evropské bezpečnosti. ČSSD jako jediná zmiňuje i budoucí úsilí o členství v Západoevropské unii jako potenciální obranné organizaci EU, z téže motivace jako u NATO. (Viz Volební program České strany sociálně demokratické „Alternativa pro naši zemi“ 1997: 41-44.) Tyto postoje se promítly i do programového prohlášení vlády ze srpna 1998, s upřesněním, že vláda přijme zásadní dokumenty týkající se bezpečnostní, obranné a vojenské strategie České republiky a koncepci výstavby rezortu obrany do roku 2003 s výhledem do roku 2008. Vláda měla dále předložit Parlamentu návrh komplexní právní úpravy týkající se obrany státu, ozbrojených sil a vojáků. Včasné přijetí těchto základních dokumentů a jejich praktická realizace měly přispět i k hodnověrnosti České republiky jako budoucího člena NATO. (Viz Programové prohlášení vlády, Praha, srpen 1998.)
ODS v kapitole Bezpečnost svého volebního programu z roku 1998 taktéž vyslovuje bezvýhradnou podporu plnoprávné a plnohodnotné účasti ČR v NATO, jakožto představitele hodnot západní civilizace a jejich ochrany. Postavení ČR v NATO souvisí podle ODS
56
Tj. politických stran, které v příslušných volbách získaly zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR – ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL a US. 57 Mimořádné volby do Poslanecké sněmovny PČR uskutečněné ve dnech 19. – 20. 6. 1998.
41
s obranyschopností ČR a s úrovní ozbrojených sil, které musí být postaveny na dlouhodobé koncepci a odpovídající legislativě, na které naváže reorganizace a modernizace armády České republiky. (Viz Volební program ODS „Hlavu vzhůru“ pro volby do PS PČR 1998.)
KSČM představuje jedinou parlamentní stranu, jejíž náhled na oblast bezpečnosti a obrany se zásadně rozcházel s cíli a prioritami ostatních stran. KSČM se ostře vymezuje proti členství ČR v NATO, přičemž hodlá ve spolupráci s mezinárodní levicí usilovat o zrušení „agresivních mocenských bloků“, o vystoupení z NATO a v první fázi pozastavit členství ČR v tomto paktu. Kolektivní bezpečnost by podle KSČM měla být rozvíjena v rámci OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, spory by měly být řešeny prostřednictvím Charty OSN s důrazem na diplomatické a politické prostředky a prevenci vzniku sporů. (Viz Program obnovy – programový dokument V. sjezdu KSČM 1999: 8-9.)
Volební program KDU-ČSL z roku 1998 se k otázkám bezpečnostní a obranné politiky vyslovuje zejména v souvislosti s problematikou hájení zájmů ČR. KDU-ČSL prosazuje zaměřit se v této oblasti na vytváření legislativy a jednotlivých koncepcí s ohledem na legislativu EU a mezinárodní zkušenosti, s perspektivou vstupu do euroatlantických struktur. KDU-ČSL vyslovuje podporu pokračování procesu začleňování do NATO a EU a s tím související transformaci a modernizaci armády. (Viz Volební program KDU-ČSL „Jak na to“ 1998.)
Konečně Unie svobody ve svém volebním programu pro volby v roce 1998 zmiňuje, že ČR musí zajišťovat svoji bezpečnost především vlastními silami, přičemž ale vzhledem k velikosti, možnostem a poloze České republiky bude usilovat o pevné zakotvení ČR v silném a stabilním aliančním svazku. Jedinou takovou soudobou skutečně fungující strukturou byla podle US Severoatlantická aliance, proto uvádí jako prvořadý cíl vstup a plnohodnotné členství v této organizaci. Jako další priority US jmenuje plnohodnotné členství v Evropské unii a co nejširší spolupráci se sousedními státy. (Viz Volební program Unie svobody 1998.)
42
3.3 Evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky - východiska Vzhledem ke stavu bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni i na úrovni České republiky v roce 1999 nelze před tímto datem prozatím hovořit o evropeizaci české bezpečnostní a obranné politiky. V roce 1999 teprve vzniká Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU jako centrální prvek bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU. V České republice v tomto období vrcholí proces, který bychom mohli nazvat spíše westernizace, tj. začleňování České republiky do západních bezpečnostních a obranných struktur,58 a dochází k vytvoření legislativního i strategického rámce české bezpečnostní a obranné politiky. Jak bylo již dříve naznačeno v podkapitole o legislativě, v období těsně navazujícím na vznik ČR nebyly otázky bezpečnosti a obrany prioritami vládní politiky. Snahy o řešení problémů v této oblasti se projevují až v souvislosti s přípravou ČR na vstup do NATO. Legislativní změny, přijetí bezpečnostní strategie i politické diskurzy v roce 1999 tedy obecně reflektují zejména vstup ČR do NATO. Přístup ČR k evropské bezpečnostní a obranné politice se začíná formovat až po vstupu do NATO v souvislosti s perspektivou brzkého členství v EU a zapojení do bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni v plném rozsahu tohoto členství, a také v kontextu dalšího rozvoje bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU.
Proces evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky lze rozčlenit na dvě specifická období. V prvním období, od roku 199959 do roku 2002,60 se Česká republika připravuje na členství v Evropské unii a přejímá některé závazky v oblasti bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni; v případě některých opatření však tento proces pokračoval i po přistoupení ČR do EU. Za kvalitativně nový stupeň pro evropeizaci české bezpečnostní a obranné politiky pak může být označen rok 2001 a teroristické útoky 11. září, které v některých aspektech urychlily další rozvoj a ovlivnily podobu bezpečnostní a obranné
58
Dne 13. listopadu 1998 byla v Bruselu podepsána Bezpečnostní dohoda mezi Českou republikou a Západoevropskou unií, která vstoupila v platnost 13. prosince 1998, a dne 26. února 1999 Listina o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, přičemž pro ČR Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost dne 12. března 1999. 59 Resp. v předvstupním období lze zejména pro evropeizaci legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky považovat za klíčový již rok 1997, bylo v prosinci na zasedání Evropské rady v Lucemburku přijato rozhodnutí o zahájení přístupových jednání se skupinou zemí doporučenou Komisí, včetně České republiky. (Viz Přikryl 2003: 159-163.) 60 Předvstupní vyjednávání s deseti kandidátskými státy včetně ČR bylo ukončeno na zasedání Evropské rady v Kodani ve dnech 12. - 13. prosince 2002, na kterém byly uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly včetně stanovení přechodných období.
43
politiky EU, ať již v oblasti standardů, nebo strategických dokumentů, včetně Evropské bezpečnostní strategie v roce 2003.
Dopady procesu evropeizace na českou bezpečnostní a obrannou politiku budou sledovány, jak již bylo zmíněno, na příkladu změn legislativního rámce bezpečnostní a obranné politiky České republiky, jejích cílů a nástrojů a politických diskurzů, které jsou s ní spjaty. V případě legislativní oblasti tyto změny vychází z nesouladu, nebo dokonce absence příslušné legislativy, která by měla reflektovat některé standardy bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU, zejména pak v souvislosti s přistoupením k některým acquis ES/EU. Bude tedy sledován vznik nové legislativy a úpravy stávajících zákonů na úrovni ČR, jejichž účelem je sladění příslušné oblasti legislativy se standardy na evropské úrovni.
Změny cílů a nástrojů české bezpečnostní a obranné politiky budou analyzovány v rámci změn základních cílů a nástrojů stanovených v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky se zaměřením jednak na změny hlavních strategických zájmů ČR vyplývajících z analýzy bezpečnostního prostředí a definice bezpečnostních hrozeb v souvislosti s vlivem vyvíjející se bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni a jejích deklarovaných cílů a nástrojů, a za druhé se zaměřením na změny jednotlivých priorit a opatření v rámci politik spadajících pod českou bezpečnostní a obrannou politiku v téže souvislosti.
Pro rovinu politických diskurzů souvisejících s bezpečnostní a obrannou politikou bude nesoulad stanoven poměrně zjednodušeně jako absence tématu bezpečnostní a/nebo obranné politiky na úrovni EU, jakožto důležitého kontextu rozvoje české bezpečnostní a obranné politiky. Příslušné politické diskurzy budou analyzovány také s ohledem na postoje aktérů české bezpečnostní a obranné politiky vůči možnostem její evropeizace s cílem zjistit, zda se aktéři české bezpečnostní a obranné politiky chovají spíše jako zprostředkující instituce, či jako „veto points“.
Při posuzování toho, zda byla evropeizace opravdu impulsem pro změnu české bezpečnostní a obranné politiky, bude brána v úvahu především časová sekvence těchto změn, tedy jestli působení z evropské roviny předcházelo vzniku procesů vedoucích k přijetí těchto změn na domácí úrovni, a také kontrafaktuální perspektiva těchto změn, tedy zda tyto změny nemohly být zapříčiněny odlišnými vlivy, než působením z evropské roviny (více viz Radaelli 44
2004: 9-10). Evropeizace pak bude potvrzena, jestliže 1. v rovině legislativní dojde k novelizacím zákonů nebo vzniku nových zákonů v přímé souvislosti s tlakem na aproximaci české legislativy s evropským právem ze strany EU, 2. v rovině základních strategických koncepcí budou definovány nové strategické zájmy nebo jednotlivé priority a opatření, nebo dojde k jejich redefinici v přímé souvislosti s rozvojem evropské bezpečnostní a obranné politiky a jejích cílů a nástrojů a 3. v rovině politických diskurzů se jejich součástí stanou témata přístupu ČR k rozvíjející se bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni jakožto důležitého kontextu rozvoje české bezpečnostní a obranné politiky.
45
4. Proces evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky 4.1 Aproximace legislativy ČR se standardy EU v oblasti bezpečnosti a obrany V případě legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky lze hovořit o vzniku tlaku na adaptaci ze strany Evropské unie již v momentě, kdy bylo rozhodnuto o zahájení vyjednávání o vstupu České republiky do Evropské unie v roce 1997. V návaznosti na dokument s názvem Agenda 200061 bylo v prosinci na zasedání Evropské rady v Lucemburku přijato rozhodnutí o zahájení přístupových jednání se skupinou zemí doporučenou Komisí, včetně České republiky na jaře 199862 (viz Přikryl 2003: 159-163). Úvodní hodnocení v rámci Agendy 2000 mimo jiné zahrnovalo stav připravenosti české legislativy na přijetí acquis ES/EU v různých oblastech, přičemž schopnost přijmout závazky členství byla jedním z tzv. kodaňských kritérií,63 kterými Evropská unie podmínila vstup nových členských zemí. Na Agendu 2000 pak dále navázaly pravidelné každoroční zprávy o pokroku jednotlivých kandidátských zemí směrem k přistoupení, ve kterých byl monitorován postup ve slaďování jednotlivých oblastí, poslední, souhrnná zpráva pak z roku 2003.
V roce 2002 byla ukončena předvstupní vyjednávání s deseti kandidátskými státy včetně České republiky, ovšem i po jejich ukončení a vstupu České republiky do Evropské unie k 1. 5. 2004 probíhala implementace práva EU v oblasti bezpečnostní a obranné politiky do právního řádu České republiky, související především s přípravou ČR na plné připojení k schengenskému systému64 a s nutností aproximace české legislativy s novými standardy EU v oblasti boje proti terorismu po 11. září 2001.
Změny v legislativě ČR týkající se adaptace legislativního rámce široce definované české bezpečnostní a obranné politiky na požadavky EU lze sledovat v několika oblastech. V první oblasti, zahrnující některé aspekty zahraniční a bezpečnostní politiky a obrany, dochází k přizpůsobování české legislativy požadavkům Společné zahraniční a bezpečnostní politiky
61
Souhrnný materiál publikovaný Evropskou komisí 16. července 1997, který obsahoval mj. informace o stavu připravenosti kandidátských zemí, včetně stanovisek (opinion nebo avis) k jednotlivým kandidátským zemím (Fiala, Pitrová 2003: 155). 62 K samotnému formálnímu otevření negociace s první vlnou došlo 31. března 1998 (Přikryl 2003: 161). 63 Kritéria pro vstup nových členských zemí do EU stanovená na summitu Evropské rady v Kodani konaném ve dnech 21. – 22. června 1993. Více viz Fiala, Pitrová 2003: 153-154 nebo Přikryl 2003: 154-156. 64 Česká republika se plně zapojila do schengenské spolupráce 21. prosince 2007.
46
(SZBP), respektive Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). Druhá oblast zahrnuje legislativu související s vnitřní bezpečností, zde dochází k slaďování české legislativy s některými standardy EU v oblasti justice a vnitra. Konečně v třetí oblasti, zahrnující hospodářská opatření pro krizové stavy, lze také sledovat některé úpravy české legislativy vycházející z požadavků z roviny EU. Účelem této kapitoly však není vytvořit úplný přehled legislativních změn, souvisejících s evropeizací české bezpečnostní a obranné politiky, ale pouze na vybraných příkladech konkrétních právních předpisů prokázat vliv procesu evropeizace v této oblasti.
4.1.1 Legislativa týkající se zahraničních věcí, bezpečnosti a obrany Ve svém avis publikovaném v rámci Agendy 2000 v roce 1997 Evropská komise vyjádřila přesvědčení, že lze očekávat, že Česká republika bude jako člen EU schopna plnit své závazky vyplývající ze Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Česká republika byla již v té době členem OSN, OBSE, Rady Evropy, asociovaným partnerem ZEU, a byla přizvána k členství v NATO.65 Také se aktivně účastnila politického dialogu a kdykoli byla přizvána, podporovala akce EU v oblasti SZBP. Evropská komise také oceňuje zapojení ČR do mezinárodních dohod ohledně nešíření jaderných, biologických a chemických zbraní a reorganizaci ozbrojených sil ČR v souvislosti s požadavky NATO. (Viz European Commission 1997: 97-98.)
V následujících pravidelných zprávách o pokroku České republiky směrem k přistoupení do Evropské unie z roku 1998 a 1999 byl zmíněn především posun ve vyjednávání ohledně členství České republiky v NATO66 (viz European Commission 1998: 34) a kladně hodnoceno zejména zapojení ČR do multilaterální spolupráce v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně připojení se ČR k některým postojům, deklaracím a demarším, ke kterým byla ČR přizvána. ČR se například připojila ke společnému postoji o Kosovu a o omezujících opatřeních vůči Svazové republice Jugoslávii, i když Komise zmiňuje, že v České republice ještě není přijata potřebná legislativa, která by jí umožnila rychlejší reakci ohledně připojení se k mezinárodním sankcím. (Viz European Commission 1999: 56-57.)
65
Na summitu NATO ve španělském Madridu konaném ve dnech 8. – 9. 7. 1997 se členské státy se dohodly na tom, že Česká republika, Maďarsko a Polsko budou přizvány k členství v Alianci. 66 V prosinci 1997 zasedání ministrů NATO schválilo přístupový protokol pro Českou republiku, Parlament ČR schválil členství ČR v NATO v dubnu 1998 (viz European Commission 1998: 34).
47
V kontextu vzniku a rozvoje Evropské bezpečnostní a obranné politiky, a také již výše zmíněné kosovské krize, došlo v roce 2000 k některým významným změnám legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky. Především byl přijat zákon č. 98/2000 Sb., o provádění mezinárodních sankcí k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, který definoval pojem a obsah mezinárodních sankcí. Dle definice tohoto zákona se mezinárodními sankcemi rozumí soubor příkazů, zákazů nebo omezení stanovený za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti vyplývající 1. z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN přijatých podle článku 41 Charty OSN, nebo 2. ze společných postojů Rady EU, ke kterým se Česká republika na základě výzvy Rady EU připojila (§ 2 zákona č. 98/2000 Sb.). Společný postoj Rady EU, ke kterému se ČR připojila, tím byl postaven na roveň rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a Česká republika si tímto legislativním aktem zajistila možnost poměrně rychlé reakce na společné postoje přijaté v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
V roce 2000 byl také přijat ústavní zákon č. 300/2000 Sb., který pozměnil Ústavu ČR a ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Důležitou novinkou podle tohoto zákona byla změna článku 43 Ústavy ČR, podle kterého ve znění zákona 300/2000 Sb. vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů, jde-li o plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení nebo účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem (čl. 43, odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění zákona č. 300/2000 Sb.). Toto ustanovení bylo velice důležité pro možnost efektivní participace v rámci NATO a vojenských iniciativ rozvíjející se Evropské bezpečnostní a obranné politiky.
Výše zmíněný zákon o provádění mezinárodních sankcí k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti byl později nahrazen zákonem č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, který upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství67 některé povinnosti fyzických a právnických osob při uskutečňování mezinárodních sankcí za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních
67
Např. nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu nebo nařízení Rady (ES) č. 1210/2003 ze dne 7. července 2003 o určitých zvláštních omezeních hospodářských a finančních vztahů s Irákem a o zrušení nařízení (ES) č. 2465/96 (§ 1 zákona č. 69/2006 Sb.).
48
lidských práv a boje proti terorismu (§ 1 zákona č. 69/2006 Sb.). Tímto zákonem byl rozšířen okruh mezinárodních sankcí, které Česká republika uplatňuje v závislosti na Evropské unii, kromě společných postojů také na společné akce a přímo použitelné předpisy ES, kterými se provádí společný postoj nebo společná akce v rámci SZBP. Zahrnutím přímo použitelných předpisů do definice mezinárodních sankcí odpadla nutnost v předvstupním období nadále implementovat předpisy ES, kterými se provádí společný postoj nebo společná akce v rámci SZBP, do právního rámce České republiky, proto tento zákon zároveň ruší některé zákony a nařízení vlády, které byly dříve přijaty právě v návaznosti na takové předpisy.68
4.1.2 Legislativa týkající se vnitřní bezpečnosti V červnu roku 1997 byla na summitu Evropské rady v Amsterodamu dojednána konečná podoba tzv. Amsterodamské smlouvy,69 kterou byla mimo jiné komunitarizována část politik III. pilíře, zahrnující otázky azylové, vízové a imigrační politiky, a kterou byl schengenský systém včleněn do smluvního rámce EU. Tuto skutečnost již reflektuje i avis Evropské komise z roku 1997, ve kterém Komise upozorňuje, že Česká republika bude muset věnovat zvýšenou pozornost zlepšení legislativy týkající se hraniční správy, přistěhovalectví, azylu i boje s organizovaným zločinem. (Viz European Commission 1997: 88-92.) Nutnost aproximace české legislativy v oblasti vnitřní bezpečnosti s evropskou se stala ještě významnější po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost k 1. červnu 1999. Dosažení kompatibility českých právních norem a úředních postupů s normami EU se stalo i jednou z priorit ve vnitřní bezpečnostní politice, zmíněných v Bezpečnostní strategii ČR z roku 1999 (viz Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 11).
V roce 1999 byly přijaty dva zásadní zákony, kterými byla ošetřena oblast azylové a vízové politiky, a to zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a zákon 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, kterými byla nahrazena již nevyhovující legislativa v této oblasti.70 Oba tyto zákony vstoupily v platnost v lednu 2000 a byly součástí hodnocení Evropské komise v pravidelné zprávě o pokroku ČR směrem k přistoupení z roku 2000. Komise přijetí těchto zákonů hodnotí jako velký pokrok
68
Např. zákon č. 48/2000 Sb., o opatřeních ve vztahu k afghánskému hnutí Talibán (§ 24 zákona č. 69/2006 Sb.). 69 K oficiálnímu podpisu Amsterodamské smlouvy ministry zahraničních věcí EU došlo 2. 10. 1997.
49
ve zlepšování vnitřní bezpečnosti ČR směrem ke splnění evropských standardů, zároveň však zákonům vytýká některé nedostatky a vyzývá k jejich odstranění (viz European Commission 2000: 86-90). Harmonizace azylové a vízové politiky se standardy EU byla v předvstupním období dokončena v červnu 2003 přijetím zákona č. 222/2003 Sb.,71 který novelizoval právní úpravu pobytu cizinců. Důležitá změna zákona o pobytu cizinců na území ČR spočívala v rozdělení definice cizince do dvou základních kategorií, a to na občany EU a na cizince z třetích zemí, přičemž vychází z principu založení výhodnějšího postavení pro občany EU. Do zákona o pobytu cizinců na území ČR byla také implementována směrnice ES72 o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí (§ 37, odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění zákona č. 222/2003 Sb.).
Aproximace azylové a vízové legislativy se standardy EU pokračovala i po uzavření přístupových vyjednávání. Z novel zákona o pobytu cizinců na území ČR lze v této souvislosti zmínit především zákon č. 428/2005 Sb.73 Touto novelou byla do českého právního řádu implementována řada směrnic ES, které upravovaly některé aspekty právního postavení příslušníků třetích zemí a příslušníků EU, a zejména jednotný postup členských států Evropské unie v případech tranzitu občanů třetích zemí za účelem vyhoštění leteckou cestou74 (viz § 42b, odst. 1, § 87a, odst. 2, § 152, odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění zákona č. 428/2005 Sb.). Další aspekty právního postavení příslušníků třetích zemí a příslušníků EU byly upraveny zákonem č. 161/2006 Sb.,75 který také mimo jiné implementoval směrnici ES76 o vydávání povolení k pobytu občanům třetích zemí, kteří se stali oběťmi obchodování s lidmi, nebo kteří se stali objekty převaděčství, přijatou v souvislosti s bojem s organizovaným zločinem. Podle zákona č. 161/2006 Sb. bylo umožněno cizincům ze třetích zemí požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
70
Zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících a zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky. 71 Zákon č. 222/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 72 Směrnice Rady 2001/40/ES ze dne 28. května 2001 o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí. 73 Zákon č. 428/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 74 V souvislosti se směrnicí Rady 2003/110/ES ze dne 25. listopadu 2003 o pomoci při tranzitu za účelem vyhoštění leteckou cestou. 75 Zákon č. 161/2006, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 76 Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004, týkající se vydávání povolení k pobytu občanům třetích zemí, kteří se stali oběťmi obchodování s lidmi nebo kteří se stali objekty převaděčství a spolupracují s příslušnými orgány.
50
ochrany na území, jsou-li oběťmi násilné činnosti (viz § 42e, odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění zákona č. 161/2006 Sb.).
Obdobně byl novelizován i zákon o azylu, z otázek související s vnitřní bezpečností je možné zmínit například zákon č. 57/2005 Sb.,77 který implementoval některá ustanovení směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, nebo zákon č. 165/2006 Sb.,78 jehož zásadní navrhovanou změnou je zavedení institutu mezinárodní ochrany,79 která má dvě formy, azyl a doplňkovou ochranu.
Jisté legislativní změny v oblasti vnitřní bezpečnosti v ČR proběhly i v souvislosti s přípravou ČR na zapojení se do schengenské spolupráce. V předvstupním období byl například přijat zákon č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních hranic), který reflektoval budoucí závazky při zajišťování ochrany hranic (viz Hlava IV zákona č. 216/2002 Sb.), ovšem účinnost těchto ustanovení byla odložena do dne odstranění kontrol na státních hranicích80 (§ 15 zákona č. 216/2002 Sb.).
Teroristické útoky 11. září 2001 znamenaly pro Evropskou unii významný impuls pro rozšiřování okruhu standardů uplatnitelných v boji proti terorismu a organizovanému zločinu. Zásadní dokumenty evropské protiteroristické politiky byly přijaty téměř bezprostředně po zmíněných útocích, přičemž mezi nejdůležitější dokumenty patřilo mj. rámcové rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu81 a rámcové rozhodnutí Rady o boji proti terorismu82 (viz Závěšický, Rojčík 2006: 10). Zavedením tzv. evropského zatykače byly řešeny především problémy související s dříve užívaným postupem extradikce, tedy vydání osoby státem, na jehož území se osoba nachází, jinému státu na jeho dožádání za účelem trestního
77
Zákon č. 57/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 78 Zákon č. 165/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 79 Viz směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany. 80 Toto datum (21. prosince 2007) bylo stanoveno v Rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2007 o plném uplatňování ustanovení schengenského acquis v České republice, Estonské republice, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta, Polské republice, Republice Slovinsko a Slovenské republice 2007/471/ES. 81 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV).
51
stíhání, nebo k výkonu trestu, přičemž postup a pravidla extradikce si státy mezi sebou upravovaly prostřednictvím mezinárodních smluv. Přijetí evropského zatykače tento proces výrazně zjednodušilo, protože před jeho zavedením nebyl proces extradikce pouze záležitostí soudní, ale i administrativní. (Závěšický, Rojčík 2006: 50.)
Rámcové rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu bylo implementováno do českého právního řádu zákonem č. 539/2004 Sb.,83 který změnil především některá ustanovení trestního řádu ČR. V případě České republiky se zásadní změna týkala přesunutí rozhodovací pravomoci z ministerstva spravedlnosti na soudy, ministerstvo musí být pouze informováno o podání evropského zatykače doručením jeho stejnopisu (§ 405, odst. 1 a § 411 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění zákona č. 539/2004 Sb.). Byla také prolomena tzv. zásada dvojí trestnosti84 stanovením výjimek týkajících se některých přesně specifikovaných typů protiprávního jednání,85 za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky (viz § 412 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění zákona č. 539/2004 Sb.).
4.1.3 Legislativa týkající se hospodářské politiky Evropeizace legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky se částečně dotkla i některých opatření souvisejících s hospodářskou politikou ČR, jakožto jedné ze součástí české bezpečnostní politiky (viz Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 7). V bezpečnostní strategii ČR z roku 1999 je v rámci hospodářské politiky jako významný nástroj zajištění bezpečnosti zmíněna soustava hospodářských opatření pro krizové stavy včetně zajištění strategických zásob státu. (Srov. Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 7-15). Evropská komise ve svém avis z roku 1997 v kapitole Energetika pozitivně hodnotí shodu české energetické politiky s cíli EU, co se týče snah o zabezpečení zásob energetických zdrojů včetně jejich diverzifikace, zavádění principů tržního hospodářství, nebo zvyšování energetické efektivity, ovšem zmiňuje i vážné nedostatky ohledně výše nouzových
82
Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/SVV). Zákon č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 84 Zásada, podle které musel být skutek, pro který bylo požadováno předání, trestný v obou zainteresovaných zemích, tedy v zemi dožadující i dožadované. 85 Těchto typů jednání je jmenováno celkem 32, jde například o terorismus, obchod s lidmi, legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu. 83
52
zásob ropy v České republice (European Commission 1997: 75-78). Ty ještě v roce 1999 dosahovaly pouze úrovně šedesáti dní průměrné roční spotřeby, zatímco standardem EU bylo devadesát dní (European Commission 1999: 43), a to podle směrnice Rady z roku 1998 o minimálních zásobách ropy a/nebo ropných produktů.86
Bohužel, ještě v roce 2002 se České republice nepodařilo této úrovně dosáhnout, nouzové zásoby ropy dosahovaly v té době osmdesátidenní úrovně (European Commission 2002: 86), proto bylo v rámci tohoto opatření pro Českou republiku vyjednáno přechodné období do 31. prosince 2005 (viz Příloha V Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska k Evropské unii). Již po vstupu České republiky do EU byl v souladu s datem stanoveným pro toto přechodné období a výše zmíněnou směrnici zákonem č. 560/2004 Sb.,87 který změnil zákon o nouzových zásobách ropy z roku 1999, stanoven limit výše nouzových zásob ropy v úrovni nejméně devadesátidenní průměrné spotřeby v předcházejícím kalendářním roce počínaje 31. prosincem 2005 (viz § 2, odst. 2 zákona č. 189/1999 Sb., ve znění zákona č. 560/2004 Sb.).
Významnými předpisy v boji proti financování aktivit terorismu a organizovaného zločinu po 11. září 2001 se staly také směrnice ES o praní špinavých peněz, a to směrnice z roku 2001,88 která doplnila původní směrnici z roku 1991 o praní špinavých peněz o ustanovení týkající se financování terorismu a rozšíření okruhu subjektů, které mají v této oblasti povinnost spolupracovat, a navazující směrnice z let 200589 a 2008.90
Výše zmíněná směrnice ES z roku 2001 byla implementována do českého práva novelou zákona o legalizaci výnosů z trestné činnosti z roku 1996, zákonem č. 284/2004 Sb.91 Novela 86
Směrnice Rady 98/93/ES ze dne 14. prosince 1998, kterou se mění směrnice 68/414/EHS, kterou se členským státům EHS ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů. 87 Zákon č. 560/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy). 88 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/97/ES ze dne 4. prosince 2001 doplňující směrnici Rady 91/308/EHS o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz. 89 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. 90 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/20/ES ze dne 11. března 2008, kterou se mění směrnice 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, pokud jde o prováděcí pravomoci svěřené Komisi. 91 Zákon č. 284/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
53
v souvislosti se závazky vyplývajícími z práva EU zahrnula mezi opatření proti praní špinavých peněz i ustanovení týkající se boje proti financování terorismu a přesněji specifikovala a doplnila určení právnických a fyzických osob, které podléhají režimu tohoto zákona, a zapojila i další orgány do kontroly jeho dodržování. Původní zákon z roku 1996 a články týkající se jeho novelizace zákonem č. 284/2004 Sb. byly v roce 2008 zrušeny novým zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu,92 který zapracoval již výše zmíněnou směrnici ES z roku 2005.
4.1.4 Změny legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky Výše rozvedené změny legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky, které souvisely s přístupovým procesem, a později i se závazky členství ČR v EU, se dotkly legislativy všech politik, které lze zahrnout do široké definice české bezpečnostní a obranné politiky podle bezpečnostní strategie z roku 1999: zahraniční, obranné, vnitřně-bezpečnostní i hospodářské politiky, přičemž tyto změny zahrnovaly i novelizaci ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Z hlediska časové perspektivy ve všech uvedených případech vždy opatření přijatá na evropské úrovni předcházela změnám v rovině domácí legislativy. Nesoulad mezi evropským a českým právem v oblasti bezpečnostní a obranné politiky byl obecně definován již před započetím přístupových vyjednávání v dokumentu Komise s názvem Agenda 2000, konkrétní prvky nekompatibility mezi právem ČR a pravidly ES/EU byly stanoveny pomocí tzv. screeningu, který na počátku přístupových vyjednávání provedla Komise společně s ČR jako kandidátskou zemí. Další monitoring nově vznikajících právních předpisů ES/EU je v gesci odboru kompatibility, který je součástí Úřadu vlády České republiky.
Co se týče příčinné souvislosti, lze učinit několik závěrů. V počátcích procesu aproximace legislativy ČR s evropskými standardy v oblasti bezpečnostní a obranné politiky ještě nebyla zcela dokončena tvorba legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky, proto například v případě zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců na území ČR nebyl tlak ze strany EU jedinou determinantou jejich vzniku, mohl však přispět k výraznému urychlení jejich tvorby a přijetí. V případě některých dalších novelizací těchto zákonů, nebo například
92
Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
54
v případě zákonů a novel zákonů souvisejících s přípravou ČR na vstup do schengenského systému nebo s implementací opatření souvisejících s evropským zatýkacím rozkazem již lze hovořit o přímé příčinné souvislosti mezi tlakem na adaptaci vycházejícím z evropské roviny a příslušnými změnami na úrovni domácí. Minimálně v posledních zmíněných případech tedy lze potvrdit, že v rovině českého legislativního rámce proběhl proces evropeizace, který zahrnoval vytvoření nových zákonů nebo novelizaci stávajících zákonů jako přímé reakce na tlak na adaptaci ze strany EU.
4.2 Změny cílů a nástrojů české bezpečnostní a obranné politiky v souvislosti s vývojem bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU Změny základních směrů vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany lze sledovat i v rovině strategických koncepcí, a to s ohledem na změny základních cílů a nástrojů stanovených v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky, přičemž mezi tyto hlavní koncepční dokumenty budou pro účely této práce zahrnuty bezpečnostní strategie ČR a na ně navazující strategické dokumenty, které jsou v bezpečnostních strategiích ČR explicitně zmíněny, tj. vojenské strategie ČR a koncepce zahraniční politiky ČR v příslušných částech. Tyto koncepční dokumenty pak lze zkoumat jednak se zaměřením na změny hlavních strategických zájmů ČR vyplývajících z analýzy bezpečnostního prostředí a definice bezpečnostních hrozeb v kontextu vlivu vyvíjející se bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni a jejích deklarovaných cílů a nástrojů, nebo se zaměřením na změny jednotlivých priorit a opatření v rámci politik spadajících pod českou bezpečnostní a obrannou politiku v tomtéž kontextu.
4.2.1 Bezpečnostní strategie České republiky Bezpečnostní strategie České republiky z roku 1999 Jak již bylo naznačeno v kapitole 3.2.2, Bezpečnostní strategie České republiky z roku 1999 se stala prvním základním koncepčním dokumentem bezpečnostní politiky České republiky, na který navázaly její pozdější aktualizace a další koncepční dokumenty. Tato bezpečnostní strategie odráží obecný trend oslabení silových konfrontačních přístupů k zajišťování bezpečnosti a jejich nahrazování přístupy kooperativními, přičemž součástí tohoto trendu je úsilí o bezpečnější mezinárodní prostředí, vyvíjené jak v bilaterálních vztazích, tak zejména prostřednictvím mezinárodních organizací (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 3). 55
Podle BS ČR 1999 je hlavním předpokladem zajištění bezpečnosti České republiky zachování stabilní bezpečnostní situace v Evropě, přičemž základní pilíře evropského bezpečnostního systému představují NATO jako aliance pro kolektivní obranu, EU jako uskupení hospodářské a politické integrace a ZEU jako původně obranná aliance, působící v té době již v krizovém řízení a zprostředkovávající vztah mezi NATO a EU. Bezpečnosti v mezinárodním prostředí lze dle bezpečnostní strategie dosáhnout jedině kombinací principů a metod kolektivní a kooperativní bezpečnosti a kolektivní obrany, proto ČR doplňuje své zájmy o alianční a evropské prvky. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 4-7.)
Takovým „evropským prvkem“ je dle BS ČR 1999 například v oblasti zahraniční politiky nutnost zajištění státních hranic a regulace jejich prostupnosti z hlediska budoucích závazků vyplývajících z členství v EU. V oblasti zlepšování vnitřní bezpečnosti je jednou z priorit dosažení kompatibility českých právních norem a úředních postupů s normami EU, podporováno je i prohlubování mezinárodní policejní spolupráce včetně činnosti Europolu. Konečně v oblasti hospodářské politiky je zmíněno jako priorita také vytvoření dostatečných kapacit strategických zásob podle evropských standardů. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 8-13.)
Zahrnutím výše zmíněných „evropských prvků“ mezi zájmy ČR však nebyly dotčeny životní, ani strategické zájmy ČR, pouze některé priority České republiky k naplnění cílů v jednotlivých politikách ČR spadajících pod bezpečnostní politiku. Tyto priority byly přizpůsobovány perspektivě vstupu do EU zejména v oblastech zahraniční a vnitřněbezpečnostní politiky. V oblasti politiky obranné jsou však priority vázány pouze na členství ČR v NATO, zejména proto, že akceschopná obranná politika EU se v té době nacházela v deklaratorní fázi svého vývoje.93
Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2001 Novelizovaná bezpečnostní strategie České republiky z roku 2001 již vychází z postavení ČR jako člena NATO a kandidáta na členství v EU, proto v této strategii ČR rozvíjí více i svůj přístup k evropské bezpečnostní a obranné politice. V hodnocení mezinárodního prostředí ČR vychází z přesvědčení, že šíření svobody a demokracie prostřednictvím rozšiřování NATO
93
Viz kapitola 3.1.2.
56
a EU v regionu vytváří příznivé podmínky pro její bezpečnost. NATO pro ČR zůstává nadále základní bezpečnostní organizací v Evropě, v bezpečnostní strategii z roku 2001 je nicméně poprvé v rámci dokumentů tohoto typu v části věnované hodnocení mezinárodního prostředí zmíněna také Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) a načrtnuty některé body jejího dosavadního vývoje. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2001: 3-5.)
Změny mezinárodního prostředí související s vývojem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni se promítly i do definice nových strategických zájmů ČR. Vytváření Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) je v BS ČR 2001 vnímáno jako přirozená součást integračního procesu. Strategickým zájmem ČR je v tomto kontextu podpora úsilí EU o posílení schopností řešit krizové stavy a účinně zasahovat tam, kde NATO jako celek nebude angažováno. ČR má zájem účastnit se tvorby EBOP94 jak politicky, tak i svými vojenskými a nevojenskými kapacitami, včetně příspěvku do sil rychlého nasazení EU.95 Podmínkou pro zapojení ČR do EBOP je ale co nejužší spolupráce EU a NATO a posilování transatlantické vazby. Dalším strategickým zájmem ČR je aktivně se podílet na mírových operacích vedených mezinárodními organizacemi, jichž je ČR členem, nebo v nichž o členství usiluje, zájmem ČR je tedy podílet se i na mírových operacích EU. Strategickým zájmem ČR je i posilování regionální spolupráce, přičemž EU a NATO představují rámec pro rozvoj bilaterálních vztahů. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2001: 8-9.)
Co se týče jednotlivých oblastí bezpečnostní politiky a jejich priorit, v oblasti zahraniční politiky je znovu zdůrazňováno, že česká diplomacie bude usilovat o nejširší možné zapojení ČR do vytváření EBOP s cílem upevnit postavení ČR v mezinárodním společenství. V oblasti vnitřní bezpečnosti jsou zmíněny jako priority harmonizace vízové politiky v součinnosti s politikou zemí EU a implementace zásad Schengenských dohod jako prostředky boje proti nelegální migraci, zejména ve spojení s působením mezinárodního organizovaného zločinu. V oblasti hospodářské politiky ČR považuje upevňování a účelné rozšiřování mezinárodních vazeb za jednu z cest k minimalizaci bezpečnostních rizik v celosvětovém i regionálním měřítku. V souvislosti s hospodářskou politikou je také zmíněn jako jeden z cílů
94
Principy spolupráce EU s mimounijními evropskými členy NATO a dalšími kandidátskými státy EU v oblasti EBOP mimo krizová období i během krizových období včetně mechanismu zřízení Výboru přispěvatelů byly ustanoveny na summitu Evropské rady v Nice v prosinci 2000. 95 Koncepce Evropských sil rychlé reakce (European Rapid Response Forces, ERRF) byla zahrnuta do Evropského základního cíle, plánu na budování vojenských kapacit EU pro řešení krizových situací, přijatého na summitu v Helsinkách v prosinci roku 1999.
57
minimalizovat zdroje bezpečnostních rizik prostřednictvím legislativních opatření, zejména k omezení hospodářské kriminality, organizovaného zločinu, praní špinavých peněz nebo korupce. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2001: 10-15.) Je možné se domnívat, že nutnost přijetí těchto legislativních opatření byla v BS ČR 2001 takto explicitně zmíněna v návaznosti na nelichotivé hodnocení Evropské komise ohledně stavu přípravy ČR na přijetí acquis v této oblasti v pravidelných zprávách EK o pokroku kandidátských zemí směrem k přistoupení z let 1999 a 2000 (srov. European Commission 1999: 53-54 a European Commission 2000: 89-92).
Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 Zatím poslední Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 již byla vytvářena paralelně s Evropskou bezpečnostní strategií (EBS).96 Česká republika se v rámci participace na SZBP EU97 aktivně podílela i na přípravě EBS ve druhé polovině roku 2003 a usilovala o to, aby v ní byly zohledněny hlavní principy novelizované BS ČR 2003, která byla přijata vládou ČR krátce před schválením EBS (viz Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2003: 30). Tyto dvě strategie tedy nevznikaly odděleně, BS ČR mohla v některých ohledech reagovat na některá ustanovení zapracovaná v EBS.
Pokud však srovnáme předchozí bezpečnostní strategie ČR z roku 1999 a 2001 a Evropskou bezpečnostní strategii přijatou v roce 2003, zjistíme, že co se týče náhledu na hlavní hrozby, kterým čelí ČR a EU, a stanovení strategických cílů, jsou zmíněné dokumenty v těchto částech značně podobné. Již BS ČR 1999 definuje mezi hlavními bezpečnostními hrozbami98 mj. teroristické akce, organizované aktivity mezinárodního zločinu a ohrožení základních hodnot demokracie a svobody občanů v jiných zemích (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 6). V BS ČR 2001 je do katalogu bezpečnostních hrozeb zahrnuto i šíření zbraní hromadného ničení a existence regionálních konfliktů (viz Bezpečnostní strategie
96
O novelizaci BS ČR 2001 rozhodla vláda v prosinci 2002, přičemž BS ČR 2003 byla schválena 10. prosince 2003. Vypracováním EBS byl pověřen Vysoký zmocněnec pro SZBP EU Javier Solana v květnu 2003. V červnu již byla na summitu Evropské rady v Soluni předložena první verze EBS a konečná podoba dokumentu byla přijata na summitu Evropské rady v Bruselu 12. prosince 2003. 97 Česká republika byla od podpisu přístupové smlouvy v dubnu 2003 v oblasti SZBP plnohodnotně a aktivně zastoupena v příslušných přípravných orgánech Rady EU, a to na úrovni pracovních skupin, v Politickém a bezpečnostním výboru EU, ve Výboru stálých představitelů a na schůzkách politických ředitelů a evropských korespondentů. Česká republika se účastnila zasedání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy, zastoupené na úrovni ministrů zahraničních věcí, neformálních schůzek ministrů zahraničních věcí a některých schůzek EU se třetími zeměmi. (Viz Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2003: 29.) 98 Resp. v BS ČR 1999 je používán pojem „bezpečnostní rizika“, v BS ČR 2001 a 2003 již pojem „bezpečnostní hrozby“.
58
České republiky 2001: 6-7) a obdobně byly bezpečnostní hrozby definovány i v BS ČR 2003 (srov. Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 12-14). Výčet a hodnocení hlavních bezpečnostních hrozeb zmíněných v bezpečnostních strategiích ČR z let 1999 a 2001 tedy v podstatě odpovídá katalogu evropských hlavních hrozeb zmíněných v EBS99 (srov. A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003: 3-5).
Strategické zájmy ČR v oblasti vnější bezpečnosti představené v BS ČR 1999 zahrnují udržení spolehlivých spojeneckých svazků vycházejících z principů kolektivní obrany, prohlubování transatlantických vazeb a posilování funkčnosti struktur kooperativní bezpečnosti. Strategickým zájmem ČR jsou také přátelské a korektní vztahy se sousedními státy a dalšími zeměmi regionu. (Bezpečnostní strategie České republiky 1999: 5.) Již zde lze spatřovat jistou paralelu s dvěma hlavními pilíři strategických cílů uvedených v EBS, tedy s rozšiřováním zóny bezpečnosti v oblastech sousedících s EU a posilováním mezinárodního řádu založeného na účinném systému multilaterální spolupráce (srov. A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003: 7-10).
Je tedy možné konstatovat, že v rovině hlavních strategických cílů vyplývajících z analýzy bezpečnostního prostředí a definice bezpečnostních hrozeb je jejich shoda v Bezpečnostní strategii České republiky z roku 2003 a Evropské bezpečnostní strategii z téhož roku dána právě shodným vnímáním bezpečnostního prostředí a bezpečnostních hrozeb, nikoli prostým přejímáním obsahu Evropské bezpečnostní strategie.
Jednotlivé priority české bezpečnostní politiky v BS ČR 2003 pak navázaly na linii BS ČR 2001. V oblasti zahraniční politiky ČR jako země začleňující se do SZBP EU podporuje budování schopností v rámci EBOP a posilování strategického partnerství EU a NATO, v oblasti obranné politiky ČR hodlá poskytovat své ozbrojené síly pro účely mírových a humanitárních operací EU a NATO a v rámci vnitřně-bezpečnostní politiky zůstává pro ČR prioritou plná implementace Schengenských dohod. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 15-23).
99
Terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, zhroucení státní moci, organizovaný zločin.
59
4.2.2 Vojenské strategie České republiky Vojenská strategie České republiky z roku 2002 Zatímco Vojenská strategie České republiky z roku 1999 vymezuje především základní směry vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany vůči NATO (více viz kapitola 3.2.2), Vojenská strategie ČR z roku 2002, která navazuje na Bezpečnostní strategii ČR z roku 2001, se již zabývá i vztahem k bezpečnostní a obranné politice na úrovni EU. V kapitole hodnotící bezpečnostní situaci je zmíněno prohlubování SZBP EU a rozvoj EBOP, včetně stanovení již zmíněného Evropského základního cíle, přičemž jako jeden ze strategických cílů VS je zmíněna účast ČR na vytváření a realizaci EBOP (viz Vojenská strategie České republiky 2002: 3-4). Detaily tohoto zapojení ČR do vytváření a realizace EBOP však nejsou ve strategii dále rozváděny.
Vojenská strategie České republiky z roku 2004 Vojenská strategie České republiky z roku 2004, která byla schválena vládou 9. června 2004, již v návaznosti na vstup ČR do Evropské unie rozpracovává kromě principů Strategické koncepce Organizace Severoatlantické smlouvy také, jak je zmíněno v úvodu, základní principy Evropské bezpečnostní strategie (viz Vojenská strategie České republiky 2004: 5). V rovině konkrétních priorit ČR v oblasti obranné politiky se tyto skutečnosti promítly především rozšířením okruhu hlavních úkolů ozbrojených sil vyplývajících z mezinárodních smluvních závazků o zapojení ozbrojených sil ČR do přípravy vojenských kapacit EU včetně sil rychlé reakce (ERRF), přičemž výstavba ozbrojených sil ČR měla probíhat takovým způsobem, aby potenciál ozbrojených sil byl vytvářen jako jeden komplex, jehož některé prvky mohou být současně předurčeny pro různé způsoby použití, a to jak v národních podmínkách, tak pro operace NATO, EU či jiných koaličních nebo účelových uskupení (viz Vojenská strategie České republiky 2004: 8 a 10).
Vojenská strategie České republiky z roku 2008 Zatím poslední vojenská strategie ČR z roku 2008 již pouze modifikovala přístup ČR k otázce zapojení se do evropské bezpečnostní a obranné politiky v návaznosti na nový koncept EU v oblasti bezpečnostní a obranné politiky, tzv. bojových uskupení (Battlegroups),100 který byl
100
Koncept Battlegroups se stal klíčovým elementem nového hlavního cíle EU v oblasti EBOP, Headline Goal 2010, přijatého v roce 2004. Cílem bylo vytvořit bojová uskupení o síle 1500 osob schopných rozmístění
60
přijat v roce 2004 (viz Vojenská strategie České republiky 2008). Česká republika se rozhodla zapojit do tvorby bojových uskupení a v roce 2005 se zavázala vytvořit Battlegroup společně se Slovenskem, která bude připravena převzít svoje úkoly v rámci EU v druhé polovině roku 2009, přičemž vedoucí úloha (role tzv. framework nation) je určena České republice.
4.2.3 Koncepce zahraniční politiky České republiky Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006 Druhým typem koncepčních dokumentů, které mají navazovat na bezpečnostní strategii ČR, jsou koncepce zahraniční politiky ČR v příslušných částech. Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006, schválená vládou ČR 3. března 2003, už narozdíl od Koncepce ZP ČR z roku 1999 (více viz kapitola 3.2.2) vychází z postupné proměny bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni, proto se již nezabývá vztahem ČR k členství v Západoevropské unii, ale v souvislosti s blížícím se členstvím ČR v EU definuje zájmy ČR v oblasti SZBP EU a EBOP. ČR deklaruje, že se bude co nejšířeji zapojovat do procesu vytváření evropské bezpečnostní a obranné politiky, jak v oblasti vojenské, tak i civilní (viz Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006: 6).
V kapitole věnované zahraniční politice ČR v oblasti bezpečnosti zmiňuje Koncepce ZP ČR 2003-2006 dvě klíčová témata bezpečnostní politiky v této oblasti. Prvním tématem je boj proti terorismu, v jehož rámci se ČR zasazuje se o co nejširší pojetí protiteroristické kampaně se silným důrazem na mezinárodní spolupráci, která se dlouhodobě zaměří také na všechny formy boje proti mezinárodnímu organizovanému zločinu, nelegálnímu obchodu s drogami, zbraněmi a lidmi, korupci a proti všem formám financování terorismu. Základním strategickým dokumentem České republiky je dle Koncepce ZP ČR 2003-2006 pravidelně aktualizovaný Národní akční plán boje proti terorismu. Česká republika hodlá navázat na svou aktivní účast v protiteroristických aktivitách vyvíjených na půdě OSN, Evropské unie, NATO, OBSE, Rady Evropy a řady dalších organizací. (Viz Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006: 9.) Národní akční plán boje proti terorismu z roku 2003 pak cíle této účasti na půdě EU blíže specifikoval především jako úsilí o prohloubení spolupráce a integrace ve všech důležitých oblastech boje proti terorismu, tj. zejména v oblasti policejní a soudní spolupráce, v problematice zamezování financování terorismu nebo migrační,
v krizové oblasti do 10 dní od rozhodnutí o vyslání a udržitelných v prostoru nasazení po dobu 30 dní s možností prodloužení až na 120 dní.
61
azylové a celní politice. ČR se také připojila ke klíčovým jednostranným opatřením EU zaměřeným proti terorismu.101 (Viz Národní akční plán boje proti terorismu 2003.)
Druhým tématem zahraniční politiky v oblasti bezpečnosti zmíněným v Koncepci ZP ČR 2003-2006 je kontrola zbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení a mezinárodní odzbrojování. Česká republika v této oblasti zastává dlouhodobě konzistentní postoj deklarovaný opakovaně v bezpečnostních strategiích a zapojuje se do mezinárodní spolupráce proti šíření těchto hrozeb zejména na poli OSN (viz Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006: 9-10). Později se ČR připojila také ke Strategii EU proti šíření zbraní hromadného ničení včetně speciální doložky neproliferace102 a Strategii EU pro boj proti nedovolenému hromadění ručních palných a lehkých zbraní a střeliva pro ně a proti nedovolenému obchodování s nimi.103
Programové prohlášení druhé vlády Mirka Topolánka Po volbách v roce 2006 bohužel prozatím nedošlo k vytvoření nové koncepce zahraniční politiky ČR, pro období 2007-2008 však lze vycházet z příslušné části programového prohlášení vlády, které se věnuje zahraniční a bezpečnostní politice ČR. V kontextu nových bezpečnostních hrozeb a rizik vláda považuje za nezbytné udržení a další rozvíjení transatlantické vazby mezi EU a USA a využívání rámce NATO, zároveň však hodlá podporovat i výraznější převzetí zodpovědnosti členů EU za společnou bezpečnost, stejně jako společný postup EU vůči jejímu nejbližšímu okolí a sousedům, který napomůže stabilitě a prosperitě těchto oblastí, a tudíž i stabilitě EU. Vláda Mirka Topolánka tak navázala na linii předchozí koncepce zahraniční politiky včetně podpory vojenského i civilního zapojení ČR do mírových, stabilizačních i jiných misí organizovaných NATO, EU, OSN i dalšími mezinárodními organizacemi, jejichž je ČR členem. (Viz Programové prohlášení vlády Mirka Topolánka (II), leden 2007.)
101
Deklarace Rady pro všeobecné záležitosti a usnesení, které byly přijaty spolu s Akčním plánem EU v boji proti terorismu na mimořádném zasedání Evropské rady dne 21. září 2001, Závěrečná deklarace Evropské rady ze dne 19. října 2001, Společné euro-americké prohlášení o boji proti terorismu ze dne 20. září 2001, Závěry Evropské rady ze dne 15. prosince 2001, Společný postoj Rady EU, o boji proti terorismu, ze dne 27. prosince 2001, Společný postoj Rady EU o použití zvláštních opatření k boji proti terorismu. (Viz Národní akční plán boje proti terorismu 2003.) 102 Přijatá Evropskou radou 12. prosince 2003. 103 Přijatá Evropskou radou ve dnech 15. a 16. prosince 2005.
62
4.2.4
Změny
cílů
a
nástrojů
v hlavních
koncepčních
dokumentech
české
bezpečnostní a obranné politiky V kapitole 4.2 byly zkoumány změny základních směrů vládní politiky ČR v oblasti bezpečnosti a obrany v rovině strategických koncepcí, a to s ohledem na změny základních cílů a nástrojů stanovených v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky. Jak již bylo zmíněno v kapitole 3.3, přístup ČR k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni se začíná formovat až po vstupu do NATO v souvislosti s vyhlídkou brzkého členství v EU a zapojení do bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni v plném rozsahu tohoto členství. Zatímco koncepční dokumenty z roku 1999 tedy přístup k evropské bezpečnostní a obranné politice zmiňují jen velmi okrajově, v koncepčních dokumentech přijatých po roce 2000 se již změny cílů a nástrojů české bezpečnostní a obranné politiky souvisejících s procesem evropeizace týkají nejen nastavení jednotlivých priorit, ale i strategických zájmů české bezpečnostní a obranné politiky. Z hlediska časové perspektivy přitom sledované změny cílů a nástrojů bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni vždy předcházely příslušným změnám na úrovni české bezpečnostní a obranné politiky.
Z hlediska příčinné souvislosti byly tyto změny základních směrů vládní politiky ČR v rámci bezpečnostní a obranné politiky způsobeny přímým tlakem na adaptaci ze strany EU především v případě některých otázek vnitřně-bezpečnostní politiky, které na úrovni EU spadají do oblasti prvního pilíře maastrichtského chrámu. EU zde tedy mohla uplatňovat tlak na adaptaci české bezpečnostní a obranné politiky z pozice hierarchie. V případě otázek spojených se zahraniční a obrannou politikou, které na úrovni EU spadají pod oblast druhého pilíře, již byla možnost EU vyvíjet tlak na adaptaci směrem ke kandidátským zemím do jisté míry limitovaná. V návaznosti na členství ČR v NATO však mohla Evropská unie očekávat i zájem ČR na připojení se k rozvíjejícím se cílům a nástrojům SZBP EU a EBOP. Aktivní přístup ČR na tomto poli pak Evropská komise v rámci pravidelných zpráv o pokroku kandidátských zemí směrem k přistoupení do EU hodnotila velice pozitivně a nadále zapojení ČR v této oblasti podporovala.
Lze tak konstatovat, že i v případě změn v rámci základních strategických koncepcí je možné podle nastavených kritérií potvrdit vliv procesu evropeizace. V hlavních strategických dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky došlo nejen k definici nových
63
strategických zájmů a jednotlivých priorit a opatření v závislosti na vývoji evropské bezpečnostní a obranné politiky, ale tyto byly také nadále redefinovány v přímé souvislosti s rozvojem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni a jejích cílů a nástrojů.
64
5. Analýza aktérů v oblasti české bezpečnostní a obranné politiky 5.1 Přehled aktérů české bezpečnostní a obranné politiky a jejich role v procesu evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky Jak již bylo zmíněno, základním koncepčním dokumentem bezpečnostní politiky České republiky je bezpečnostní strategie České republiky, přičemž její poslední platnou verzí je Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003. Tato strategie je vládním dokumentem, který byl zpracovaný ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky a Parlamentem České republiky na principu nadstranickosti; na tvorbě dokumentu se podílela také bezpečnostní komunita ČR zahrnující zástupce státní i nestátní sféry (viz Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 5).
Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 obsahuje mimo jiné přehled bezpečnostního systému ČR, který je tvořen příslušnými prvky zákonodárné, výkonné a soudní moci, územní samosprávy, ale i právnickými a fyzickými osobami, které mají odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR. Struktura tohoto bezpečnostního systému pak zahrnuje zejména prezidenta republiky, Parlament České republiky, vládu, Bezpečnostní radu státu a její pracovní orgány, ústřední správní úřady, krajské a obecní úřady a jejich výkonné orgány krizového řízení, dále ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, zpravodajské služby, záchranné sbory, záchranné služby a havarijní služby. (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 24-25.)
Pod oblast zákonodárné moci spadá v bezpečnostním systému ČR Parlament České republiky, respektive jeho dvě komory, Poslanecká sněmovna a Senát, a jejich příslušné výbory, komise a delegace.104 Dle BS ČR 2003 je v kompetenci Parlamentu České republiky, kromě schvalování zákonů týkajících se bezpečnosti státu, také spolurozhodovat o orientaci bezpečnostní politiky státu, rozhodovat o vyhlášení stavu ohrožení státu,105 válečného stavu a o účasti ČR v obranných systémech mezinárodních organizací, jichž jsme členy, dávat souhlas k vyslání ozbrojených sil mimo území republiky a k pobytu cizích vojsk na území republiky106 (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 25).
104
Zejména v rámci PS PČR Výbor pro bezpečnost a Výbor pro obranu, a v rámci Senátu ČR pak Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. 105 Viz čl. 7 zákona 110/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 106 Viz čl. 43, odst. 1-3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (Ústava České republiky), ve znění pozdějších předpisů.
65
V oblasti exekutivní moci je vrcholným výkonným orgánem státní moci, který uskutečňuje bezpečnostní politiku státu, vláda. Vláda je odpovědná za řízení a funkčnost celého bezpečnostního systému. Je oprávněna vyhlašovat nouzový stav107 v případě závažných krizových situací, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví, majetek či vnitřní pořádek a bezpečnost. Vláda také za stanovených podmínek rozhoduje o vyslání ozbrojených sil mimo území ČR a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR, a to nejdéle na dobu šedesáti dnů.108 (Viz Bezpečnostní strategie České republiky 2003: 25.) Ze své činnosti se vláda odpovídá Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. V kompetenci vlády je také připravovat návrhy potřebných legislativních norem a základní strategické dokumenty v oblasti bezpečnosti, které představují základní rámec bezpečnostní politiky ČR a ovlivňují funkčnost bezpečnostního systému ČR. (Viz Zpráva o stavu zajištění bezpečnosti České republiky 2006: 60-61.)
Přestože, jak bylo nastíněno výše, jsou politické diskurzy v oblasti bezpečnostní a obranné politiky ČR vytvářeny i dalšími aktéry, pro účely této práce, která nahlíží na bezpečnostní a obrannou politiku primárně jako na arénu konstitutivní politiky, se jeví jako vhodné zredukovat tuto množinu pouze na politické strany zastoupené v daném období v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Postoje jednotlivých politických stran k otázkám bezpečnostní a obranné politiky jsou totiž významnou determinantou s potenciálem ovlivnit základní směry vývoje vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany, což pak platí zejména u stran vládní koalice, a zároveň v jejich rámci dochází k prolínání diskurzů politických i veřejných.
Změny diskurzů politických stran ČR související s vlivem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni pak budou zkoumány především, i když ne pouze, na příkladech volebních programů relevantních politických stran pro volby do Poslanecké sněmovny PČR. Na základě výsledků tohoto typu voleb v období 1999-2008 je možné za relevantní politické strany označit zejména Občanskou demokratickou stranu, Českou stranu sociálně demokratickou, Komunistickou stranu Čech a Moravy, Křesťanskou a demokratickou unii – Československou stranu lidovou, Unii svobody – Demokratickou unii109 a Stranu zelených.
107
Viz čl. 5 a 6 zákona 110/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Viz čl. 43, odst. 4-6 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (Ústava České republiky), ve znění pozdějších předpisů. 109 US-DEU vznikla integrací Unie svobody a Demokratické unie 27. 10. 2001.
108
66
5.2 Bezpečnostní a obranná politika politických stran ČR 5.2.1 ODS Volební program Občanské demokratické strany pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS PČR) v roce 2002 poprvé v rámci dokumentů tohoto typu deklaruje přístup ODS k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni. Tento přístup zahrnuje jistou míru nedůvěry k vyvíjejícímu se projektu EBOP a preferenci vazby české bezpečnostní a obranné politiky na NATO. Podle ODS představuje základní předpoklad pro zajištění obrany ČR její aktivní členství v NATO a jakýkoli přístup k dalším bezpečnostním a obranným projektům včetně přístupu k EBOP by měl být podmíněn zájmem na neoslabování pozice NATO a transatlantické vazby s USA. EBOP se podle ODS především nesmí vyvíjet proti zájmům NATO nebo jako jeho náhražka. ODS sice podporuje vojenskou spolupráci evropských zemí, ale je striktně proti budování „společné evropské armády“ a duplikaci vojenských struktur NATO a EU, což by podle ODS znamenalo plýtvání finančními zdroji. (Viz Volební program ODS „Volební desatero“ pro volby do PS PČR 2002: 9-10.)
Podobný opatrný přístup vůči dalšímu rozvoji EBOP ve vztahu k NATO ODS představuje i ve svém volebním programu pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004. ODS se však již v tomto programovém dokumentu vyjadřuje i k dalším aspektům v oblasti bezpečnosti. ODS deklaruje podporu rozvoji vznikající sousedské politice EU110 ve smyslu sjednocování zahraničně-politických postojů EU vůči jejímu nejbližšímu okolí a sousedům včetně adekvátního navyšování rozvojové pomoci tak, aby EU napomáhala rozvoji stability a prosperity v těchto oblastech, a tím přispívala i k vlastní stabilitě a bezpečnosti. V souvislosti se vzestupem hrozby terorismu po 11. září 2001 ODS také hodlá uvnitř EU podporovat všechny formy úzké spolupráce a koordinace represivních složek, zabývajících se potíráním organizovaného zločinu, a taktéž koordinaci azylové a migrační politiky a co nejrychlejší vstup ČR do schengenského systému. (Viz Program ODS pro volby do Evropského parlamentu „Stejné šance pro všechny“ 2004: 4-5.)
110
Evropská sousedská politika vznikla v roce 2004 mj. v návaznosti na strategický cíl rozšiřování zóny bezpečnosti v oblastech sousedících s EU zmíněný v Evropské bezpečnostní strategii.
67
Ve volebním programu pro volby do PS PČR v roce 2006, po kterých ODS sestavila vládu společně s KDU-ČSL a SZ,111 ODS kontinuálně navazuje na své dříve deklarované postoje vůči EBOP. V kapitole nazvané „PLUS pro moderní armádu“ zastává názor, že z hlediska obranného plánování a plánování sil musí být pro ČR primární požadavky NATO, přičemž do cílů v rámci EBOP by se pak ČR měla zapojovat, pouze pokud se kryjí s cíli výstavby sil v rámci NATO. ČR by se měla také vyhnout jakékoliv aktivitě jdoucí nad rámec závazků ČR vůči cílům výstavby sil NATO. (Viz Volební program ODS „Společně pro lepší život“ 2006: 48-49.)
5.2.2 ČSSD Narozdíl od ODS vnímá Česká strana sociálně demokratická vznik a rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky jako nevyhnutelnou součást integračního vývoje, přičemž ČSSD podporuje co nejširší zapojení ČR do procesu vytváření EBOP jak v oblasti vojenské, tak i v její civilní části. ČSSD se obecně v programových dokumentech období 1999-2004 jakožto vládní strana112 profilovala proevropsky a zdůrazňovala nutnost aktivního přístupu k přípravě na zapojení do politik EU. Konkrétně ve svém střednědobém programu z roku 2002 se ČSSD staví za vytvoření struktur v rámci EU, které jí umožní účinně reagovat na případné krize především v euro-atlantickém prostoru a považuje proto rozvoj kapacit EU pro zvládání krizí za důležitý a potřebný nástroj SZBP EU (viz Střednědobý program ČSSD „Lidskost proti sobectví – prosperita pro všechny“ 2002). V této souvislosti je však nutné zmínit jistou problematičnost v postoji ČSSD vůči NATO po aliančním zásahu v kosovské krizi v roce 1999. Vláda ČSSD sice formálně odsouhlasila aktivity NATO, k zásahu aliance se ale stavěla rezervovaně, což bylo způsobeno především tlakem mínění veřejnosti, která nebyla informační kampaní předcházející vstupu ČR do NATO připravena na některé aspekty členství ČR v NATO, i nejednotností české politické scény ohledně této otázky (viz Khol 2004: 36-37 a Mareš 23). Lze tedy souhlasit s tvrzením, že bezpečnostně-politické koncepce ČSSD i po kosovské krizi nadále počítají s rozhodující rolí NATO, obecně jsou však formulace sociálních demokratů stále více nakloněné i významnému posilování evropského bezpečnostního pilíře (Mareš 2000: 23). V rámci programových dokumentů také ČSSD
111
Druhá vláda Mirka Topolánka, která vládla v období 9. ledna 2007 – 26. března 2009. Od 22. 7. 1998 do 12. 7. 2002 menšinová vláda Miloše Zemana, od 15. 7. 2002 do 4. 8. 2004 vláda Vladimíra Špidly (koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU). 112
68
narozdíl od ODS explicitně neklade důraz na neoslabování pozice NATO na úkor evropského pilíře a nevyjadřuje se ani ve smyslu odmítání duplicit vojenských struktur NATO a EU.
Svůj přístup k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni ve smyslu širší definice tohoto pojmu ČSSD dále rozvádí například ve svém volebním programu pro volby do PS PČR v roce 2006. ČSSD v něm podporuje kromě podílu ČR na dalším prohlubování a rozšiřování společné evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky také podílení se na rozvíjení evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva s cílem posílit bezpečnost českých občanů, včetně vstupu ČR do schengenského systému, nebo využívání členství v Evropské unii k bezpečnému zajištění energetických zdrojů. (Viz Volební program ČSSD „Jistoty a prosperita“ 2006.)
5.2.3 KSČM Velice specifický přístup k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni, kterým se výrazně odlišuje od postojů dalších politických stran, které měly ve sledovaném období zastoupení v PS PČR, zastává Komunistická strana Čech a Moravy. Ve svém volebním programu pro volby do PS PČR v roce 2002 KSČM navazuje na své dřívější teze113 o nutnosti obnovení výlučné pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti OSN při rozhodování o použití ozbrojených sil k akcím na obranu míru, a také obnovení původního poslání OBSE jako univerzální evropské bezpečnostní organizace, přičemž odmítá členství ČR v NATO a klade si za cíl rozpuštění NATO jako přežitku blokového uspořádání světa a jeho nahrazení kolektivními strukturami bezpečnosti, čímž je ovšem myšlena především OBSE. K Evropské bezpečnostní a obranné politice jako takové se však KSČM v tomto programovému dokumentu nevyjadřuje. (Viz Volební program KSČM „S lidmi pro lidi“ pro volby do PS PČR 2002.)
Propracovanější náhled na EBOP KSČM prezentuje až ve svém volebním programu pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004, a to především ve smyslu kritiky propojení EBOP a NATO. KSČM požaduje „vymanit evropské vojenské struktury z vlivu NATO a usilovat o jejich plnou přeměnu v nástroj obrany a bezpečnosti, nikoli agrese“ a „podporovat politiku EU k větší nezávislosti na USA v oblasti zahraniční politiky,
113
Viz kapitola 3.2.3.
69
bezpečnosti i společné obrany.“ Bezpečnostní architektura Evropy by podle KSČM měla být celoevropského charakteru a důraz klade zejména na kolektivní nevojenské koncepce bezpečnosti. (Viz Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu „S Vámi a pro Vás, doma i v EU“ 2004: 4-5.)
Tento postoj zahrnující požadavek rozpuštění NATO, oslabení vlivu USA v Evropě a posílení role OBSE jako hlavní evropské bezpečnostní organizace KSČM de facto opakuje i ve svém volebním programu pro volby do PS PČR v roce 2006. Vyjadřuje se zde však i k vnitřněbezpečnostní dimenzi evropské bezpečnostní politiky, ke které zastává již poměrně vstřícný postoj. V rámci boje proti organizovanému zločinu a jeho prorůstání se zločinem mezinárodním je KSČM ochotna podporovat mezinárodní spolupráci na bázi schengenského systému, včetně prohloubení spolupráce s Europolem a Interpolem. (Viz Volební program Komunistické strany Čech a Moravy na období 2006 – 2010 pro volby do PS PČR 2006: 1619.)
5.2.4 KDU-ČSL, US-DEU, SZ Pro volby do PS PČR v roce 2002 vytvořily KDU-ČSL a US-DEU společné programové prohlášení Koalice114 s názvem „Rovné šance pro každého“. V kapitole „Koalice pro evropskou budoucnost a bezpečnost naší země“ se Koalice vyjadřuje pro podporu prohlubování SZBP EU, budování kapacit EBOP, užší koordinaci zpravodajských služeb a zásadní roli Europolu, a to zejména vzhledem k potírání mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu jakožto nových bezpečnostních hrozeb. Koalice přitom klade stejný důraz na transatlantické vztahy jako na vztah k EU. (Viz Programové prohlášení Koalice „Rovné šance pro každého“ pro volby 2002.)
Pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004 se US-DEU snažila ve svém volebním programu nadále profilovat jako proevropská strana schopná zapojit se razantně do diskuse o současných problémech i budoucím směřování Evropské unie. V oblasti bezpečnostní a obranné politiky sice US-DEU zastává názor, že systém EBOP musí být úzce napojen na NATO a musí se s ním doplňovat, přičemž transatlantickou bezpečnostní a obrannou
114
Koalice KDU-ČSL a US-DEU pro volby do PS PČR v roce 2002 navázala na spolupráci těchto stran v rámci tzv. Čtyřkoalice, která zahrnovala KDU-ČSL, US, DEU a ODA. Čtyřkoalice vznikla jako reakce na přijetí tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS po volbách v roce 1998. V roce 2001 došlo k integraci US a DEU a před volbami v roce 2002 se po krizi uvnitř Čtyřkoalice a po odchodu ODA Čtyřkoalice rozpadla.
70
vazbu považuje za nenahraditelnou a USA za klíčového a nejdůležitějšího partnera EU, zároveň však také deklaruje, že EU musí být připravena hájit své zájmy, ať již s využitím metody multilaterálního dialogu, nebo pokud je to nutné, s použitím legitimní síly. US-DEU také podporovala vytvoření úřadu evropského ministra zahraničí podle návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu za účelem sjednocení hlasu Evropské unie v celosvětových otázkách. (Viz Program US-DEU pro volby do Evropského parlamentu „Desatero české liberální politiky v Evropském parlamentu“ 2004.)
Po volbách do PS PČR v roce 2006 již US-DEU nezískala zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR. KDU-ČSL se však podařilo dosáhnout potřebného procentuálního zisku a připojila se poté k vládní koalici tvořené dále ODS a Stranou zelených. KDU-ČSL ve svém volebním programu víceméně navázala na teze výše zmíněného volebního programu Koalice z roku 2002. Rozvíjejícímu se projektu EBOP vyslovuje KDU-ČSL nadále podporu, přičemž argumentuje nutností převzetí výraznější odpovědnosti evropských členů NATO za společnou bezpečnost zejména v otázkách případných lokálních konfliktů v Evropě, je však v zásadě proti takové evropské „emancipaci“ v oblasti EBOP, jež by vedla k oslabení NATO jako celku. (Viz Volební program KDU-ČSL „Klidná síla“ pro volby 2006: 77-85.)
Poměrně kritický postoj vůči NATO, a zejména roli USA v rámci NATO, oproti tomu zastává Strana zelených, které se podařilo ve volbách do PS PČR v roce 2006 poprvé získat zastoupení ve Sněmovně. Zelení prosazují, aby se státy EU i v bezpečnostní a obranné politice výrazněji řídily zájmy společné evropské zahraniční politiky, a aby vůči USA vystupovaly sebevědoměji i v rámci NATO, a to především z důvodu odmítnutí unilaterálního postupu USA v rámci boje proti terorismu po 11. září 2001. Zelení dále považují prohloubení projektu EBOP za nezbytnou součást evropské integrace, přičemž deklarují, že budou dokonce usilovat o to, aby evropské bezpečnostní síly v budoucnu mohly nahradit NATO v Evropě. (Viz Volební program Strany zelených „Kvalita života“ 2006: 54-56.)
71
5.3 Změny diskurzů politických stran ČR v oblasti bezpečnostní a obranné politiky V rámci kapitoly 5.2 byly na příkladech postojů vybraných aktérů české bezpečnostní a obranné politiky, tj. politických stran, které v období 1999-2008 získaly zastoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, zkoumány změny jejich politických diskurzů v souvislosti s vlivem rozvíjející se bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni. Zatímco ve volebních programech z roku 1998 byl hlavním tématem v oblasti bezpečnosti a obrany především nadcházející vstup do NATO a z něj vyplývající důsledky pro českou bezpečnostní a obrannou politiku,115 po vstupu ČR do NATO v roce 1999 se již začíná formovat i přístup českých politických stran k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni, a to především v kontextu zásahu NATO v kosovské krizi, vzniku EBOP, teroristických útoků 11. září 2001 a přípravy ČR na členství v EU. V tomto případě lze jednoznačně potvrdit evropeizaci v tom smyslu, že se v rovině politických diskurzů stala jejich součástí témata přístupu ČR k rozvíjející se bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni jakožto důležitého kontextu rozvoje české bezpečnostní a obranné politiky.
V rámci hodnocení tohoto přístupu českých politických stran k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni je však třeba rozlišovat mezi jejich postoji vůči kooperaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a hospodářské politiky na evropské úrovni a postoji vůči dalšímu rozvoji Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a EBOP. V prvním případě, zejména pak v oblasti vnitřně-bezpečnostní politiky, lze konstatovat, že všechny zmíněné politické strany, dokonce včetně KSČM, podporují plné zapojení České republiky do vnitřněbezpečnostní spolupráce na evropské úrovni, obzvláště pak vstup ČR do schengenského systému, a další rozvoj spolupráce v této oblasti. Je ale nutné zmínit, že v tomto případě pro ČR neexistovala plnohodnotná alternativa k možnosti zapojení se do vnitřně-bezpečnostní spolupráce na úrovni EU.
V případě druhém však nelze hovořit o existenci konsensu ohledně náhledu politických stran ČR na novou bezpečnostně-vojenskou iniciativu EU v podobě EBOP. Ten je silně ovlivněn členstvím ČR v Severoatlantické alianci a rozdílnými názory na to, do jaké míry by měla být EBOP na NATO autonomní. Nejvíce kritický postoj vůči EBOP zastává ODS, která preferuje
115
Viz kapitola 3.2.3.
72
vazbu české bezpečnostní a obranné politiky na NATO a obává se možného oslabení pozice NATO a transatlantické vazby Evropy s USA. ODS navíc odmítá zapojení ČR do jakékoli aktivity v rámci EBOP jdoucí nad rámec závazků ČR vůči cílům výstavby sil NATO. USDEU, KDU-ČSL a ČSSD oproti tomu vyslovují opatrný souhlas s budováním EBOP jako nástroje posílení evropské bezpečnosti, pokud ovšem nebude oslabena pozice NATO jako celku. Zelení pak představují v současnosti druhý krajní bod tohoto názorového spektra, protože jejich podpora budování EBOP je spojena s názorem, že by evropské bezpečnostní síly v budoucnu mohly nahradit NATO v Evropě. Speciální představu o dalším směřování EBOP pak nabízí KSČM, která v zásadě odmítá EBOP v její současné podobě, zvláště propojení EBOP a NATO.
Jako potenciální „veto point“ evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky by bylo možné na základě postojů k EBOP deklarovaných ve volebních programech z let 2002-2006 označit ODS. ODS však v tomto období nebyla vládní stranou, proto si mohla dovolit kritičtější náhled na budování EBOP. Po vítězství ve volbách v roce 2006 a vytvoření koalice s KDU-ČSL a Stranou zelených však došlo k určitému změkčení pozice ODS. V programovém prohlášení vlády již nová vláda vyjadřuje podporu výraznějšímu převzetí zodpovědnosti členů EU za společnou bezpečnost, aniž by však došlo k narušení stávajícího bezpečnostního rámce transatlantické vazby mezi EU a USA, a pokud bude plně využíván rámec NATO (viz Programové prohlášení vlády Mirka Topolánka (II), leden 2007). Lze proto učinit závěr, že v současnosti již, pomineme-li KSČM, v rámci relevantních politických stran ČR neexistuje potenciální „veto point“ evropeizace základních směrů vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany.
73
6. Závěr Hlavním cílem této práce stanoveným v úvodu byla analýza dopadu procesu evropeizace na vývoj a podobu rámce české bezpečnostní a obranné politiky, a to zejména po roce 1999, na základě následující hlavní hypotézy: „Některé změny standardů, instrumentů a politických diskurzů v rámci české bezpečnostní a obranné politiky je možné chápat jako projevy dopadů evropeizačního procesu v této oblasti.“ Na základě poznatků získaných touto analýzou lze nyní učinit dílčí závěry a verifikovat či falzifikovat platnost jednotlivých subhypotéz, které navazují na hlavní hypotézu této práce, a poté ověřit absolutní platnost hlavní hypotézy.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, předkládaná práce účelově operuje s teoretickým rámcem, který je založen na konceptech analýzy policy a evropeizace. Z pohledu analýzy policy a konceptu politických arén bylo na bezpečnostní a obrannou politiku nahlíženo primárně jako na konstitutivní arénu politiky, výzkum byl tedy zaměřen především na změny základních směrů vládní politiky ČR v oblasti bezpečnosti a obrany. Klíčový koncept evropeizace využitý v této práci pak byl koncept „nesouladu“ (misfit), jehož základním principem je existence určitého nesouladu mezi evropskými a domácími institucemi, procesy a policies, který je podmínkou pro vznik tlaku na adaptaci domácích struktur.
První subhypotéza byla nadřazena následujícím a měla je doplnit v tom smyslu, že zavedla předpoklad možnosti změny české bezpečnostní a obranné politiky. Při posuzování toho, zda byla evropeizace opravdu impulsem pro změnu české bezpečnostní a obranné politiky, byla tudíž brána v úvahu časová souslednost těchto změn, tedy jestli integrace v příslušné oblasti na evropské úrovni, zjištění nesouladu s domácími strukturami a následné vyvíjení tlaku na adaptaci z evropské roviny na domácí struktury předcházelo vzniku procesů vedoucích k přijetí těchto změn na domácí úrovni. Tato subhypotéza byla v průběhu práce potvrzena v případě všech sledovaných komponent bezpečnostní a obranné politiky. Jako počáteční bod analýzy byl záměrně zvolen rok 1999, kdy se ČR stala členem NATO a v oblasti české bezpečnostní a obranné politiky se dostává do popředí zájmu také přístupový proces ČR k EU. V souvislosti s perspektivou brzkého členství v EU a zapojení do bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni v plném rozsahu tohoto členství, a také v kontextu dalšího rozvoje bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU pak byl zjištěn nesoulad mezi evropskou a českou rovinou bezpečnostní a obranné politiky, ať již v podobě nekompatibility,
74
nebo dokonce absence příslušné legislativy, která měla reflektovat některé standardy bezpečnostní a obranné politiky na úrovni EU, nesouladu strategických cílů a jednotlivých priorit zmíněných v hlavních koncepčních dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky s nastavením cílů a nástrojů bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni, nebo absence tématu bezpečnostní a/nebo obranné politiky na úrovni EU v rovině českých politických diskurzů.
Druhá subhypotéza měla prověřit, zda existovala příčinná souvislost změn v legislativě České republiky v oblasti bezpečnosti a obrany s nutností aproximace legislativy ČR s evropským právem. V tomto směru lze učinit závěr, že tlak na adaptaci ze strany EU mohl jednak přispět k výraznému urychlení dotvoření legislativního rámce české bezpečnostní a obranné politiky, a zároveň minimálně v případě některých zákonů a novel zákonů lze potvrdit přímou příčinnou souvislost mezi tlakem na adaptaci vycházejícím z evropské roviny a příslušnými legislativními změnami na úrovni domácí.
Třetí subhypotéza sloužila k ověření souvislosti (re)definice cílů a nástrojů české bezpečnostní a obranné politiky s vývojem cílů a nástrojů evropské bezpečnostní a obranné politiky. I v tomto případě lze potvrdit platnost této teze. V hlavních strategických dokumentech české bezpečnostní a obranné politiky došlo nejen k definici nových strategických zájmů a jednotlivých priorit a opatření v závislosti na vývoji evropské bezpečnostní a obranné politiky, ale tyto byly také nadále redefinovány v přímé souvislosti s dalším rozvojem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni a jejích deklarovaných cílů a nástrojů. Šlo zde především o strategické zájmy aktivního zapojení ČR do Schengenského systému a o zapojení ozbrojených sil ČR do přípravy vojenských kapacit EU včetně sil rychlé reakce, později také Battlegroups, v návaznosti na cíle EU boje s hrozbami terorismu, organizovaného zločinu a regionálních konfliktů.
Konečně subhypotéza číslo čtyři měla za úkol zjistit, zda domácí politické diskurzy týkající se bezpečnostní a obranné politiky České republiky byly ovlivněny vývojem bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni. Na příkladech vybraných politických aktérů s potenciálem ovlivnit základní směry vývoje vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany pak bylo prokázáno, že po vstupu ČR do NATO v roce 1999 se nejen začíná formovat přístup těchto aktérů k bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni, ale dochází dokonce
75
i k profilaci jednotlivých politických stran ČR na některých aspektech účasti ČR na bezpečnostní a obranné politice na evropské úrovni.
Na základě těchto zjištění lze tedy přistoupit k ověření platnosti hlavní hypotézy. Protože došlo k verifikaci všech stanovených subhypotéz, nezbývá než potvrdit platnost hypotézy hlavní v plném rozsahu jejího znění, byla tedy potvrzena evropeizace rámce, ve kterém se odehrává česká bezpečnostní a obranná politika.
Otázkou na závěr zůstává míra evropeizace tohoto rámce české bezpečnostní a obranné politiky. Jak mimo jiné vyplynulo z analýzy postojů politických stran ČR, v rámci jednotlivých vlád ve sledovaném období existoval obecný konsensus ohledně nutnosti aktivní participace na politikách EU spadajících pod oblast bezpečnosti a obrany, a to i přesto, že určování základních směrů vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany obecně představuje arénu pro konfliktní, ideologizované spory (Fiala, Schubert 2000: 73). Tento postoj lze přičíst zejména geopolitickému postavení České republiky a postavení ČR jako člena NATO a EU, z nichž vyplývají jisté limity možnosti vymezení se proti evropským iniciativám v oblasti bezpečnosti a obrany.
I když je bezpečnostní a zejména obranná politika České republiky primárně orientována na NATO, po přistoupení ČR k EU je tedy směřování vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany determinováno také požadavky vyplývajícími ze zapojení ČR do bezpečnostní a obranné politiky na evropské úrovni. Protože však přes cíle deklarované v Evropské bezpečnostní strategii dosud neexistuje komplexní evropská bezpečnostní politika, byly tyto požadavky, respektive v rámci konceptu evropeizace tlak na adaptaci, různé intenzity lišící se dle jednotlivých oblastí politiky spadajících pod širokou definici bezpečnostní a obranné politiky. Vyšší tlak na adaptaci domácích struktur byl vyvíjen v oblasti vnitřní bezpečnosti, zejména jejích součástí, které na úrovni EU spadají do prvního pilíře maastrichtského chrámu, zatímco v oblasti zahraniční politiky a obrany byl tento tlak na adaptaci velmi nízký.
Z tohoto důvodu lze učinit závěr, že výsledný efekt evropeizace české bezpečnostní a obranné politiky se ve sledovaných oblastech pohybuje mezi nejnižším stupněm adaptace, tedy absorpcí, a středním stupněm adaptace, akomodací. Došlo tedy k jistému přizpůsobení a doplnění vládní politiky v oblasti bezpečnosti a obrany, neměnil se však její celkový
76
charakter a tyto změny byly v souladu s českými národními zájmy. Je však možné očekávat zvyšování tohoto tlaku na adaptaci, pokud vstoupí v platnost Lisabonská smlouva.
77
7. Použité zdroje 7.1 Prameny 7.1.1 Tištěné prameny Bezpečnostní strategie České republiky (1999), Praha, Agentura vojenských informací a služeb.
Bezpečnostní strategie České republiky (2001), Praha, IIR.
Bezpečnostní strategie České republiky (2003), Praha, IIR.
Koncepce zahraniční politiky České republiky (1999), in: Veselý, Z. (ed., 2003): Československá a česká zahraniční politika 1990 – 2003 (Dokumenty), Praha, VŠMVV, s. 157-193.
Zákon č. 98/2000 Sb., o provádění mezinárodních sankcí k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, in: Pavlíček, V. a kol. (2004): Obrana, bezpečnost a krizové stavy – Souhrn vybraných právních předpisů ČR a mezinárodních smluv, Praha, Univerzita Karlova v Praze, s. 155-158.
7.1.2 On-line prameny (Platnost internetových adres byla ověřena k 20. 4. 2009.) A Secure Europe in a Better World – European Security Strategy, Brussels, 12 December 2003, on-line verze (http://consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/78367.pdf ).
Akty o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, on-line verze (http://eurlex.europa.eu/cs/treaties/dat/12003T/htm/12003T.html ).
Directive 2001/97/EC of the European Parliament and of the Council of 4 December 2001 amending Council Directive 91/308/EEC on prevention of the use of the financial system for the
purpose
of
money
laundering, 78
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/Notice.do?val=262027:cs&lang=cs&list=262027:cs,258368:cs,258144:cs,&pos =1&page=1&nbl=3&pgs=10&hwords= ).
European Commission (1997): Agenda 2000 – Commission Opinion on the Czech Republic’s Application for Membership of the European Union, Brussels, 15 July 1997, on-line verze (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/dwn/opinions/czech/cz-op_en.pdf ).
European Commission (1998): Regular Report from the Commission on Czech Republic’s Progress Towards Accession, on-line verze (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/1998/czech_en.pdf ).
European Commission (1999): Regular Report from the Commission on Czech Republic’s Progress Towards Accession 1999, on-line verze (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/1999/czech_en.pdf ).
European Commission (2000): Regular Report from the Commission on Czech Republic’s Progress Towards Accession 2000, on-line verze (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2000/cz_en.pdf ).
European Commission (2002): Regular Report from the Commission on Czech Republic’s Progress Towards Accession 2002, on-line verze (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2002/cz_en.pdf ).
Joint Declaration Issued at the British-French Summit, Sait-Malo, France, 3. – 4. December 1998,
on-line
verze
(http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/French-
British%20Summit%20Declaration,%20Saint-Malo,%201998%20-%20EN.pdf ).
Koncepce zahraniční politiky České republiky na léta 2003-2006, on-line verze (http://209.85.129.132/search?q=cache:Xas94Jx1zgJ:www.mzv.cz/servis/soubor.asp%3Fid%3D4191+KONCEPCE+ZAHRANI%C4%8C N%C3%8D+POLITIKY+%C4%8CESK%C3%89+REPUBLIKY+NA+L%C3%89TA+2003 +-+2006&cd=2&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=firefox-a ).
79
Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007, on-line verze (http://eurlex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2007:306:SOM:CS:HTML ).
Národní akční plán boje proti terorismu (2003), on-line verze (http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/aktualit/sdeleni/2003/nap/nap_text.html ).
Petersberg Declaration, Bonn, 19 June 1992, on-line verze (http://www.assemblyweu.org/en/documents/sessions_ordinaires/key/declaration_petersberg.php ).
Presidency Conclusions, Cologne European Council, 3. – 4. June 1999, on-line verze (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/Cologne%20European%20CouncilPresidency%20conclusions.pdf ).
Presidency Conclusions, European Council Meeting in Laeken, 14. – 15. December 2001, online verze (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/68827.pdf ).
Presidency Conclusions, Helsinki European Council, 10. – 11. December 1999, on-line verze (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/Helsinki%20European%20CouncilPresidency%20conclusions.pdf ).
Presidency Conclusions, Nice European Council Meeting, 7. – 9. December 2000, on-line verze
(http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/Nice%20European%20Council-
Presidency%20conclusions.pdf ).
Presidency Conclusions, Santa Maria da Feira European Council, 19. – 20. June 2000, on-line verze
(http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/Feira%20European%20Council-
Presidency%20conclusions.pdf ).
Program obnovy – programový dokument V. sjezdu KSČM, 5. prosince 1999, on-line verze (http://www.kscm.cz/article.asp?thema=3765&item=33799 ).
80
Program ODS pro volby do Evropského parlamentu „Stejné šance pro všechny“ (2004), online verze (http://archiv.ods.cz/docs/programy/program_2004e.pdf ).
Program US-DEU pro volby do Evropského parlamentu „Desatero české liberální politiky v Evropském
parlamentu“
(2004),
on-line
verze
(http://www.unie.cz/index.php?typ=UEA&showid=83 ).
Programové prohlášení Koalice „Rovné šance pro každého“ pro volby 2002, on-line verze (http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10149&IDCl=10946 ).
Programové prohlášení vlády Miloše Zemana, Praha, srpen 1998, on-line verze (http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007cr/milos-zeman/programove-prohlaseni-26626/ ).
Programové prohlášení vlády Mirka Topolánka (II), leden 2007, on-line verze (http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2007cr/mirek-topolanek-2/programove-prohlaseni-vlady-24443/ ).
Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/SVV), online verze (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:164:0003:01:CS:HTML).
Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), on-line verze (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:190:0001:01:CS:HTML ).
Rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2007 o plném uplatňování ustanovení schengenského acquis v České republice, Estonské republice, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta, Polské republice, Republice Slovinsko a Slovenské republice,
2007/471/ES,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:323:0034:01:CS:HTML ).
81
Směrnice Rady 98/93/ES ze dne 14. prosince 1998, kterou se mění směrnice 68/414/EHS, kterou se členským státům EHS ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných
produktů,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1998:358:0100:023:CS:HTML ).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, on-line verze (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:309:0015:01:CS:HTML ).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/20/ES ze dne 11. března 2008, kterou se mění směrnice 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, pokud jde o prováděcí pravomoci svěřené Komisi, on-line verze (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2008:076:0046:01:CS:HTML ).
Směrnice Rady 2001/40/ES ze dne 28. května 2001 o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění
státních
příslušníků
třetích
zemí,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:149:0034:01:CS:HTML ).
Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání
žadatelů
o
azyl,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:031:0018:01:CS:HTML ).
Směrnice Rady 2003/110/ES ze dne 25. listopadu 2003 o pomoci při tranzitu za účelem vyhoštění
leteckou
cestou,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:321:0026:01:CS:HTML ).
Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004, týkající se vydávání povolení k pobytu občanům třetích zemí, kteří se stali oběťmi obchodování s lidmi nebo kteří se stali objekty převaděčství
a
spolupracují
s
příslušnými
orgány,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32004L0081:CS:HTML ).
Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, 82
a o obsahu
poskytované
ochrany,
on-line
verze
(http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32004L0083:CS:HTML ).
Smlouva
o
Evropské
unii,
on-line
verze
(http://www.euroskop.cz/gallery/2/758-
smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf ).
Smlouva o Evropské unii revidovaná Amsterodamskou smlouvou, on-line verze (http://www.euroskop.cz/gallery/2/759-smlouva_o_eu_amsterodam.pdf ).
Smlouva
o
Evropské
unii
revidovaná
Smlouvou
z Nice,
on-line
verze
(http://www.euroskop.cz/gallery/2/760-smlouva_o_eu.pdf ).
Smlouva o Ústavě pro Evropu, on-line verze (http://www.euroskop.cz/gallery/5/1674d76e8536_54f3_43cc_8939_3aa24db08f24.pdf ).
Střednědobý program ČSSD „Lidskost proti sobectví – prosperita pro všechny“ (2002), online verze (http://www.cssd.cz/nas-program/strednedoby-program/ ).
Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu „S Vámi a pro Vás, doma i v EU“ (2004), on-line verze (http://www.kscm.cz/index.asp?managepreview=ok&thema=3303&category=&language=1& item=28372 ).
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=1%2F1993&number2=&name=&text=
Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=110%2F1998&number2=&name=&text = ).
83
Ústavní zákon č. 300/2000 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=300%2F2000&number2=&name=&text = ).
Vojenská strategie České republiky (1999), on-line verze (http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1999_3/vojstrat.htm ).
Vojenská strategie České republiky (2002), on-line verze (http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5195/Vojstr2002.pdf).
Vojenská strategie České republiky (2004), Praha, Ministerstvo obrany ČR - Agentura vojenských informací a služeb, on-line verze (http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5195/vojstr2004.pdf ).
Vojenská strategie České republiky (2008), on-line verze (http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8492/Vojensk__strategie__R-2008.pdf ).
Volební program České strany sociálně demokratické „Alternativa pro naši zemi“ (1997), online verze (http://www.cssd.cz/dokumenty/archiv/volebni-programy ).
Volební program ČSSD „Jistoty a prosperita“ (2006), on-line verze (http://www.cssd.cz/nasprogram/volebni-program/ ).
Volební program ODS „Hlavu vzhůru“ pro volby do PS PČR 1998, on-line verze (http://www.ods.cz/volby/programy/1998.php ).
Volební program ODS „Volební desatero“ pro volby do PSP ČR 2002, on-line verze (http://archiv.ods.cz/docs/programy/program_2002.pdf ).
Volební
program
ODS
„Společně
pro
lepší
život“
(2006),
on-line
(http://archiv.ods.cz/volby/weby/2006/download/docs/volebni_program_ODS.pdf ).
84
verze
Volební program KDU-ČSL „Jak na to“ (1998), on-line verze (http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10149&IDCl=10945 ).
Volební
program
KDU-ČSL
„Klidná
síla“
pro
volby
2006,
on-line
verze
(http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr=10149&IDCl=15076 ).
Volební program KSČM „S lidmi pro lidi“ pro volby do PS PČR 2002, on-line verze (http://www.kscm.cz/index.asp?managepreview=ok&thema=3283&category=&language=1& item=28319 ).
Volební program KSČM na období 2006 – 2010 pro volby do PS PČR 2006, on-line verze (http://www.kscm.cz/index.asp?managepreview=ok&thema=3306&category=&language=1& item=28394 ).
Volební
program
Strany
zelených
„Kvalita
života“
(2006),
on-line
verze
(http://www.zeleni.cz/59/rubrika/volebni-program-kvalita-zivota/ ).
Volební program Unie svobody 1998, on-line verze (http://www.unie.cz/index.php?typ=UEA&showid=83 ).
Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=219%2F1999&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=222%2F1999&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=310%2F1999&number2=&name=&text = ).
85
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=325%2F1999&number2=&name=&text = ).
Zákon 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve
znění
pozdějších
předpisů,
on-line
verze
(http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=326%2F1999&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=239%2F2000&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(krizový
zákon),
on-line
verze
(http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=240%2F2000&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních hranic), ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=216%2F2002&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 222/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=222%2F2003&number2=&name=&text = ).
86
Zákon č. 284/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=284%2F2004&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=539%2F2004&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 560/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=560%2F2004&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 57/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění
pozdějších
předpisů,
on-line
verze
(http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=57%2F2005&number2=&name=&text = ).
Zákon
č.
69/2006
Sb.,
o
provádění
mezinárodních
sankcí,
on-line
verze
(http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=69%2F2006&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 428/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=428%2F2005&number2=&name=&text = ). 87
Zákon č. 161/2006, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=161%2F2006&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 165/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, on-line verze (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=165%2F2006&number2=&name=&text = ).
Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=253%2F2008&number2=&name=&text = ).
Závěry předsednictví ze zasedání Evropské rady v Bruselu 14. prosince 2007, on-line verze (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/CS/ec/97675.pdf ).
Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie – Zajišťování bezpečnosti v měnícím se světě, Brusel, 11. prosince 2008, on-line verze (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/CS/reports/104642.pdf ).
Zpráva o stavu zajištění bezpečnosti České republiky (2006), Praha, Úřad vlády České republiky, on-line verze (http://www.army.cz/assets/files/8492/Zpr_va_o_bezpe_nosti__R_2006.pdf ).
Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2003, on-line verze (http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/zpravy_o_zahra nieni_politice_cr/rok_2003/index.html ).
88
7.2 Sekundární zdroje 7.2.1 Tištěné sekundární zdroje Börzel, T. - Risse, T. (2003): Conceptualizing the Domestic Impact of Europe, in: Featherstone, K. - Radaelli, M. (eds., 2003): The Politics of Europeanization, Oxford, Oxford University Press, pp. 57-80.
Bulmer, S. J. - Radaelli, C. M. (2005): The Europeanization of National Policy, in: Bulmer, S. J. - Lequesne, Ch. (2005): The Member States of the European Union, Oxford, Oxford University Press, pp. 338-359.
Císař, O. (2005): Europeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce, in: Dančák, B. - Fiala, P. - Hloušek, V. (eds., 2005): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu, Brno, IIPS, s. 54-71.
Dančák, B. - Fiala, P. - Hloušek, V. (2005): Evropeizace: Pojem a jeho konceptualizace, in: Dančák, B. - Fiala, P. - Hloušek, V. (eds., 2005): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu, Brno, IIPS, s. 11-25.
Dunn, W. N. (2004): Public Policy Analysis, Upper Saddle River, Prentice Hall.
Featherstone, K. (2003): Introduction: In the Name of Europe, in: Featherstone, K. – Radaelli C. M. (eds., 2003): The Politics of Europeanization, Oxford, Oxford University Press, pp. 426.
Fiala, P. – Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, CDK.
Fiala, P. - Schubert, K. (2000): Moderní analýza politiky, Brno, Barrister and Principal.
Frank, L. (2006): Bezpečnostní výzvy pro Evropskou unii a determinanty její akceschopnosti, in: Závěšický (ed., 2006): Evropská unie a její bezpečnost. Vybrané problémy evropské bezpečnosti, Brno, MPÚ, s. 9-20.
89
Kamp, K. H. (2001): Budoucnost transatlantických vztahů v oblasti bezpečnostní politiky, in: Dančák, B. (ed., 2001): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, Brno, MPÚ, s. 9-19.
Khol, R. (2001): Úvod, in: Khol, R. (ed., 2001): Česká republika a Evropská bezpečnostní a obranná politika, Praha, IIR, s. 7-8.
Khol, R. (2002a): Úvod, in: Khol, R. a kol. (2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika: národní perspektivy, Praha, IIR, s. 9-15.
Khol, R. (2002b): Turecko – problematičnost nebo oprávněná citlivost?, in: Khol, R. a kol. (2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika: národní perspektivy, Praha, IIR, s. 151164.
Khol, R. (2004): Česká bezpečnostní politika 1993-2004, in: Pick, O. - Handl, V. (eds., 2004): Zahraniční politika České republiky 1993-2004. Úspěchy, problémy a perspektivy, Praha, IIR, s. 31-44.
Knill, C. - Lehmkuhl, D. (2002): The National Impact of European Union Regulatory Policy: Three Europeanization Mechanisms, European Journal of Political Research, Vol 41, No 2, pp. 255-280.
Lowi, T. J. (1972): Four Systems of Policy, Politics and Choice, Public Administration Review, 33, pp. 298-310.
Mareš, M. (2000): Česká republika, in: Dančák, B. – Mareš, M. (eds., 2000): Zahraniční politika politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku, Brno, MPÚ, s. 12-39.
Přikryl, I. (2003): Strategie a nástroje východního rozšíření, in: Fiala, P. – Pitrová, M. (eds., 2003): Rozšiřování ES/EU, Brno, MPÚ, s. 137 – 167.
90
Radaelli, C. M. (2003): The Europeanization of Public Policy, in: Featherstone, K. - Radaelli, C. M. (eds., 2003): The Politics of Europeanization, Oxford, Oxford University Press, pp. 2556.
Risse, T. - Cowles, M. G. - Caporaso, J. (2001): Europeanization and Domestic Change: Introduction, in: Risse, T. - Cowles, M. G. - Caporaso, J. (eds., 2001): Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change, London: Cornell University Press, pp. 1-20.
Suchánek, R. (2004): Právní úprava zajišťování bezpečnosti státu v České republice, in: Pavlíček, V. a kol. (2004): Obrana, bezpečnost a krizové stavy – Souhrn vybraných právních předpisů ČR a mezinárodních smluv, Praha, Univerzita Karlova v Praze, s. 11-14.
Závěšický, J. (2006): Východiska a perspektivy Evropské bezpečnostní a obranné politiky, in: Závěšický, J. (ed., 2006): Evropská unie a její bezpečnost. Vybrané problémy evropské bezpečnosti, Brno, MPÚ, s. 99-119.
Závěšický, J. – Rojčík, O. (eds., 2006): Nebojte se (v) EU. Hrozby, reakce a budoucnost evropské bezpečnosti, Brno, MPÚ.
7.2.2 On-line sekundární zdroje (Platnost internetových adres byla ověřena k 20. 4. 2009.)
Berlin Plus Agreement, 21. June 2006, on-line text (http://www.nato.int/shape/news/2003/shape_eu/se030822a.htm ).
EU-NATO: The Framework for Permanent Relations and Berlin Plus, 11. 11. 2003, on-line text (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/03-1111%20Berlin%20Plus%20press%20note%20BL.pdf ).
Frank, L. - Khol, R. (2003): Evropské bezpečnostní struktury, in Obrana a strategie, roč. 3, č. 2, s. 17-26, on-line verze (http://www.army.cz/mo/obrana_a_strategie/2-2003cz/frank.pdf ).
91
Haine, J. Y. (2004): A historical perspective, in: Gnesotto, N. (ed., 2004): EU Security and Defence Policy: The First Five Years (1999-2004), Paris, EU Institute for Security Studies, pp. 35-54, on-line verze (http://www.iss.europa.eu/uploads/media/5esdpen.pdf ).
Khol, R. (2008): EBOP – výhled na francouzské a české předsednictví Rady EU, on-line text (http://www.natoaktual.cz/ebop-vyhled-na-francouzske-a-ceske-predsednictvi-rady-eu-pkf/tiskni.asp?c=A080908_113953_na_analyzy_m02&r=na_analyzy).
Missiroli, A. (2004): ESDP – How it works, in: Gnesotto, N. (ed., 2004): EU Security and Defence Policy: The First Five Years (1999-2004), Paris, EU Institute for Security Studies, pp. 55-72, on-line verze (http://www.iss.europa.eu/uploads/media/5esdpen.pdf ).
Radaelli, C. M. (2004): Europeanisation: Solution or Problem?, European Integration Online Papers 8(16), on-line verze (http://eiop.or.at/eiop/pdf/2004-016.pdf ).
Rašek, A. (1999): Rozpaky nad Bezpečnostní strategií České republiky, Vojenské rozhledy, 3/1999, on-line verze (http://www.101spojpr.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1999_3/rozpak.htm ).
Rašek, A. (2002): Bezpečnostní politika České republiky při vstupu do Evropské unie, Vojenské rozhledy, 2/2002, on-line verze (http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2002_2/3.htm ).
Weiss, T. (2004): Evropská bezpečnostní strategie ve světle Národní bezpečnostní strategie USA, on-line text (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=733 ).
92
8. Seznam schémat a tabulek Schéma
1:
Vztah
pojmů
integrace
a
evropeizace
a
bottom-up
a
top-down
perspektivy výzkumu ............................................................................................................... 14
Schéma 2: Proces evropeizace a změny domácích struktur ..................................................... 17
Schéma 3: Pilíře a politiky EU ................................................................................................. 31
Tabulka 1: Konstelace závislých a nezávislých proměnných u různých výzkumných perspektiv v politologii............................................................................................................. 11
Tabulka 2: Stupně domácí změny dle logiky racionálního institucionalismu (RI) a sociologického institucionalismu (SI) v závislosti na velikosti tlaku na adaptaci a přítomnosti zprostředkujících faktorů ................................................................................... 18
Tabulka 3: Typy vládnutí, politik a mechanizmů evropeizace ................................................ 20
Tabulka 4: Vybrané právní předpisy ČR v oblasti vnější a vnitřní bezpečnosti přijaté v letech 1998-2000................................................................................................................................. 38
93
9. Seznam zkratek použitých v textu DG RELEX Directorate-General for External Relations (Generální ředitelství pro vnější vztahy) DG TRADE Directorate-General for Trade (Generální ředitelství pro obchod) EBOP
Evropská bezpečnostní a obranná politika
EBS
Evropská bezpečnostní strategie
ECOFIN
Economic and Financial Affairs Council (Rada pro hospodářské a finanční záležitosti)
EK
Evropská komise
EOS
Evropské obranné společenství
EPS
Evropská politická spolupráce
ERRF
European Rapid Response Forces (Evropské síly rychlé reakce)
ES
Evropské společenství
EU
Evropská unie
EUROPOL
European Police Office (Evropský policejní úřad)
GAERC
General Affairs and External Relations Council (Rada pro obecné záležitosti a vnější vztahy)
INTERPOL
International
Criminal
Police
Organization
(Mezinárodní
organizace
kriminální policie) JHA
Justice and Home Affairs Council (Rada pro spravedlnost a vnitro)
NATO
North Atlantic Treaty Organisation (Organizace Severoatlantické smlouvy, Severoatlantická Aliance)
NBS
Národní bezpečnostní strategie (Spojených států amerických)
OBSE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
OSN
Organizace spojených národů
SZBP
Společná zahraniční a bezpečnostní politika
ZEU
Západoevropská unie
94
