Vysoká škola polytechnická Jihlava Katedra zdravotnických studií. Pohled zdravotníků v kraji Vysočina na umírání Bakalářská práce

Vysoká škola polytechnická Jihlava Katedra zdravotnických studií

Pohled zdravotníků v kraji Vysočina na umírání Bakalářská práce

Autor: Marcela Tomanová Vedoucí práce: PhDr. Dana Polodnová Jihlava 2016

Abstrakt Bakalářská práce nese název: „Pohled zdravotníků v kraji Vysočina na umírání.“ Práce je rozdělena na dvě části. V první části se zabýváme současným stavem problematiky. Zde je vysvětlen pojem umírání a smrt. Zaměřili jsme se na potřeby umírajících pacientů. Objasnili problematiku bolesti, paliativní péče a problematiku etického umírání. Neopomněli jsme na emocionální problémy zdravotníků a duševní hygienu. V druhé výzkumné části hodnotíme výsledky kvantitativního výzkumu. Tento výzkum je zpracován pomocí tabulek a grafů.

Klíčová slova Umírání, smrt, paliativní péče, etika, emoce

Abstract Name of theme: „Look of medics at the dying in region Vysočina“ This work is divided into two parts. The first part is concerned with actual state of problems. Here is explained term dying and death. We focused on needs of dying patients. We clarified problems of pain, palliative care and problems of ethic dying. We didn´t forget emotive problems of medics and mental hygiene. We evaluate the results of quantitative investigation in the second research part. This investigation is processed in terms of tables and graphs.

Keywords Dying, death, palliative care, ethic, emotion

Poděkování Především děkuji paní PhDr. Daně Polodnové za vedení mé bakalářské práce, cenné rady, trpělivý a vstřícný přístup. Děkuji za spolupráci ochotnému personálu ve všech zdravotnických zařízeních, kde mi bylo umožněno provést výzkum. V neposlední řadě vřelé díky patří mé rodině a kolegyni, kamarádce Pavle Čecháčkové za podporu a drahocennou pomoc nejen při tvoření této bakalářské práce, ale i po celou dobu mého studia.

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 20. 4. 2016 ................................................... Podpis

Obsah 1

Současný stav problematiky...................................................................................9 1.1

Umírání ...........................................................................................................9

1.1.1

Modely umírání........................................................................................9

1.1.1.1 Domácí model umírání .........................................................................9 1.1.1.2 Institucionální model umírání ............................................................. 10 1.1.2

Fáze procesu umírání ............................................................................. 10

1.1.2.1 Pre finem – před koncem .................................................................... 10 1.1.2.2 In finem - během konce ...................................................................... 13 1.1.2.3 Post finem - po konci .......................................................................... 13 1.2

Smrt .............................................................................................................. 13

1.2.1

Rozlišení smrti ....................................................................................... 14

1.2.2

Znaky nastávající smrti .......................................................................... 14

1.3

Péče o umírající............................................................................................. 15

1.3.1

Potřeby umírajících ................................................................................ 15

1.3.1.1 Biologické potřeby ............................................................................. 15 1.3.1.2 Psychické potřeby............................................................................... 15 1.3.1.3 Sociální potřeby.................................................................................. 16 1.3.1.4 Spirituální potřeby .............................................................................. 16 1.4

Paliativní péče ............................................................................................... 16

1.4.1

Obecná paliativní péče ........................................................................... 17

1.4.2

Specializovaná paliativní péče ................................................................ 17

1.5

Bolest ............................................................................................................ 18

1.6

Etické problémy umírání ............................................................................... 19

1.6.1

Eutanazie ............................................................................................... 19

1.6.2

Dystanázie ............................................................................................. 20

1.6.3

DNR - do not resuscitate ........................................................................ 20

1.7

Emocionální problémy zdravotníků ............................................................... 21

1.7.1

Stres ....................................................................................................... 22

1.7.1.1 Stádia stresu ....................................................................................... 22 1.7.1.2 Druhy stresu ....................................................................................... 23 1.7.1.3 Zvládání stresových obtíží .................................................................. 23 1.7.2

Duševní hygiena ..................................................................................... 24

2

Výzkumná část .................................................................................................... 25 2.1

Cíl výzkumu a hypotézy ................................................................................ 25

2.2

Metodika výzkumu ........................................................................................ 26

2.3

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí......................... 26

2.4

Průběh výzkumu ........................................................................................... 28

2.5

Zpracování získaných dat .............................................................................. 28

2.6

Výsledky výzkumu ........................................................................................ 29

2.7

Diskuze ......................................................................................................... 50

2.8

Návrh řešení a doporučení pro praxi .............................................................. 54

Úvod Motto „Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje.“ Albert Schweitzer Umírání je přirozený proces, který je nevyhnutelný pro každého z nás. Každý vnímáme tento proces jinak. Lidé se bojí umírání a smrti a tento strach je umocněn tím, že nevíme, co nás čeká. Obáváme se bolesti, utrpení, samoty,

bezmocnosti,

nesoběstačnosti. Smrt jako taková se nás týká již v průběhu našeho života, přinejmenším jako zkušenost se smrtí někoho jiného. Téma „Pohled zdravotníků na umírání v kraji Vysočina“ jsem si původně záměrně nevybrala. Mám-li být naprosto upřímná, toto téma na mě „zbylo“. Dnes s odstupem času mohu říct, že jsem za to velmi vděčná. Čím více jsem do problému ohledně smrti a umírání pronikala, tím více se měnil můj postoj ke smrti vůbec a zároveň se pozitivně změnil i můj pohled na život, který žiji teď a tady. Život je krátký a každý nějakým způsobem prožíváme ten svůj. Málokoho však napadne, obzvlášť mladé, produktivní lidi, že jeho bytí na tomto světě již v příštích okamžicích nemusí pokračovat. Zatímco s přibývajícím věkem se myšlenka na smrt vtírá čím dál častěji. Já osobně pracuji na interním oddělení a s umírajícími pacienty se setkávám velice často. Mohu říci, že jsem teď vnímavější k druhým lidem a nejen, že si vážím života svého, ale i toho jedinečného života ostatních. Považuji to za přínos pro mé povolání zdravotní sestry. Přístup k člověku, který odchází z našeho světa, by měl být nejlepší právě u zdravotnického personálu, na nejvyšším žebříčku v ošetřovatelské péči. Fakt umírání a smrti je všudypřítomný, a proto nikdy neztratí svoji aktuálnost. Záměrem této práce bude co nejvěrohodněji vystihnout pohled zdravotníku na umírání a vše co s tímto tématem souvisí. Cílem práce je získat odpovědi na otázky týkající se uvedeného tématu. V současném stavu problematiky si objasníme základní pojmy umírání a smrti. Zaměříme se na potřeby umírajících. Rozebereme si problematiku bolesti a paliativní péče a poukážeme na etické aspekty umírání a emocionální problémy zdravotníků. V praktické části si vyhodnotíme dotazníkové šetření v grafické i slovní podobě.

8

1 Současný stav problematiky 1.1 Umírání Dnešní svět o umírání a smrti tolik nemluví. Lidé se o tom bavit nechtějí, a pokud přece, tak jen zběžně. To je pochopitelné, umírání a smrt není hezké téma, ale bohužel je to součást našeho života. Moderní doba nechce uznat nic, co není mladé, krásné a dokonalé a tudíž se sem umírání, smrt ani bolest nehodí. Není to totiž to, co by bylo žádoucí. Příčina může být ve strachu, který s touto problematikou souvisí. Strach ze smrti, z něčeho neznámého, kdy nikdo neví, co následuje po smrti. Souvisí s tím spoustu otazníků. Existuje něco po smrti nebo je smrt naše „konečná stanice“? Další důvod může být strach z bolestivé pomalé smrti. Proto spoustu lidí na otázku, jak si představuje svou ideální smrt, odpoví ve spánku, usnout a už se neprobudit, nejlépe tak v devadesáti letech. V dřívějších dobách se lidé tolik smrti a umírání neobávali. Před objevením antibiotik a jiných léků umírali mladí lidé často. Medicína nebyla na takové úrovni jako je teď, proto tato skutečnost byla lidmi dříve vnímána přirozeněji.

1.1.1 Modely umírání Díky medicínským pokrokům lidé ve větší míře umírají v různých zdravotnických zařízeních. Dříve tomu tak ale nebylo. Rodina se o umírajícího člověka starala sama a tímto tak mohli poznávat, co takový proces obnáší a co všechno je s ním spojeno. Haškovcová uvádí dva modely. Domácí model umírání a institucionální model umírání. 1.1.1.1 Domácí model umírání Domácí model umírání spočívá v péči ze strany rodiny. Nemocný tak dříve umíral ve svém domácím prostředí v rodinném kruhu a „hřejivé náruči“ všech zúčastněných. Když cítil, že se blíží jeho poslední chvíle, svolal rodinu, vyslovil poslední přání a se všemi se důstojně rozloučil. Následně se zavolal kněz. Ten přicházel k domu se zvonečkem, u jehož dveří cinkáním dával všem ve vsi znát, komu bude zvonit hrana. Kněz poskytoval útěchu nemocnému, prováděla se poslední večeře Páně, poslední pomazání. Pokud umírající trpěl nesnesitelnými bolestmi, přivolával se lékař, který za pomocí Morfia tlumil bolest. Při tomto modelu se členové rodiny opakovaně setkávali

9

s umírajícími a každý tedy věděl, jak vypadá umírání a smrt zblízka (Haškovcová, 2007). 1.1.1.2 Institucionální model umírání Institucionální model umírání spočívá s umístěním umírajících zprvu do chorobinců, později do nemocnic. Často tak docházelo k tomu, že se člověk cítil osamocen a opuštěn. Tento model je spojován s rozvojem ošetřovatelství. Za tímto rozvojem stojí Angličanka Florence Nightingelová (1820-1910). Jako první napsala knihu zabývající se ošetřováním nemocných. U nás vyšla v roce 1984. Do dnes jsou její zásluhy o ošetřovatelství uznávané. Postupem času, kdy se otevíraly první ošetřovatelské školy, měnila se opatrovnická činnost v činnost ošetřovatelskou s odbornými znalostmi a dovednostmi. Ve snaze zlepšit situaci se začalo užívat bílých zástěn tzv. plent. Ty ve velkých pokojích, kde byli umisťováni všichni pacienti, oddělovaly ty umírající od ostatních. Plenty sice poskytovaly určité soukromí, ale také se umírající cítil osamocen. Později byli tito jedinci umisťováni do jednotlivých pokojů, kde umírali úplně sami. Přesvědčení, že nemocní potřebují přísný klid, vytěsnilo příbuzné z účasti na péči o nemocného a umírajícího. Existovali i tzv. mimořádné propustky k denním návštěvám pro nejbližší příbuzné. Lékaři je však vystavovali výjimečně, aby nebyl narušen chod oddělení. Časem příbuzní začínali věřit, že je umírajícím v péči profesionálů nejlépe, neboť už dávno zapomněli, jak se u lůžka umírajícího chovat (Haškovcová, 2007).

1.1.2 Fáze procesu umírání 1.1.2.1 Pre finem – před koncem Fáze pre finem začíná sdělením špatné zprávy pacientovi. Dozví se, že jeho nemoc není slučitelná se životem. V této fázi je psychická pomoc a podpora velmi důležitá. Protože psychická rezignace, deprese, úzkost zhoršují rozvoj fyzické nemoci. Období, kdy se pacient s blížící se smrtí smiřuje, může být různě dlouhé. Smíření se se závažnou diagnózou probíhá v pěti fázích, které popisuje americká lékařka Elisabeth Kübler-Rossová. Přední světová odbornice v oblasti thanatologie. Jedna z prvních pracovnic, která se v moderní době začala zabývat nevyléčitelně nemocnými, umírajícími lidmi a to z psychosociálního hlediska (Svatošová, 2011).

10

1.1.2.1.1 Fáze umírání dle Elisabeth Kübler – Ross

První fáze – negace, šok, popírání nemoci Jako prvotní reakce nastupuje ochromení a otřes, dojde totiž k naprostému narušení dosavadního života. Nemocný si nechce připustit pravdu, má pochyby, zda lékař neudělal nějakou chybu. Tyto reakce se dají považovat za jakousi obranu, která má člověku pomoci se s touto skutečností vyrovnat. Nabízí se otázka, jakým způsobem sděluje lékař tuto informaci a zda je schopen lidského přístupu při informování vážného stavu. Druhá fáze – hněv, agrese Zlobí se na sebe i na okolí. Vyčítá si, že nešel dříve k lékaři. Je nepřátelský. Zabývá se otázkou „proč právě já?“. Třetí fáze – smlouvání Představuje naději, aby mohl svůj život ještě prodloužit. Chce nějakým způsobem oddálit smrt a prosí, aby měl ještě čas učinit určité věci, které doposud nestihl. Často se obrací k Bohu. Čtvrtá fáze – deprese V tomto období si člověk uvědomuje, že umírá. Kübler-Rossová zde zmiňuje dva typy deprese. Reaktivní deprese, kdy si člověk uvědomuje, co všechno ztrácí. Přípravná deprese, kdy se s tím snaží vyrovnat. Nemocný se často uzavírá do sebe, nechce přijímat návštěvy, nemá zájem o okolí, truchlí. Zde se vyznačuje důležitost psychofarmak. Pátá fáze – smíření Člověk je připraven přijmout to, že umírá a je s touto situací smířen. Zdá se být vyrovnaný a klidný. Svůj konec bude tiše očekávat. V tomto období se jeho okruh zájmů většinou zúží, vyhledává samotu, nemá náladu. Nyní je pro něj důležité vědět, že jsou jeho blízcí stále s ním a nezapomínají na něj (Kübler-Ross, 1992). Tento sled pěti fází nemusí být zachován. Může se různě prolínat nebo se vracet. Jimi si prochází jak samotný pacient, tak i jeho rodina. Existují i výjimky, které se brání myšlence, že umírají. Ve všech zmíněných fázích je ale neméně důležitý přístup lékaře, 11

neboť jak říká Elisabeth Kübler-Rossová (1992) „když má nemocný k lékaři chladný vztah, nevidí v něm svého pomocníka. Když je doktor přátelský a lidský znamená to velice mnoho“ Etický cíl všech zdravotníků by proto měla být pomoc nemocným i jejich blízkým. Pomoci dosáhnout přijetí skutečnosti, která se nedá odvrátit (Svatošová, 2011; Kübler-Ross, 1992). Podobně jako E. Kübler-Ross, vytvořil fáze reakcí na umírání i dr. Horowitz, vlastním jménem J. Křivohlavý, profesor psychologie. V té době měl zakázáno pod vlastním jménem publikovat.

1.1.2.1.2 Fáze umírání dle Křivohlavého

První fáze - výkřik Reakce výkřikem, šokem, hysterickým pláčem, vyhrocením děsu na nečekanou zprávu. Tato první fáze se jeví obdobně jako první fáze dle Kübler-Ross. Druhá fáze – popírání Popírání skutečnosti, chová se, jako by se nic nestalo. O svém zdravotním stavu nechce mluvit a nemá zájem spolupracovat na jakékoliv léčbě. Často ztrácí zájem o své okolí. Třetí fáze – intruze Z latinské slova intro, intrare – vstupovat, pomalu vcházet. Tento termín vyjadřuje vtíravé myšlenky, které se stávají jeho noční můrou. Čtvrtá fáze – vyrovnání Hledání cesty ze svízelné situace. Často zkouší různé alternativní možnosti léčby či duchovní pomoc. Zde se velmi dobře uplatňuje přítomnost blízkého člověka a psychologická pomoc. Pátá fáze - smíření Akceptování této těžké životní situace a vymanění se z intruze. Situaci dokáže brát s nadhledem (Křivohlavý, Kaczmarczyk, 1995).

12

1.1.2.2 In finem - během konce Fáze in finem, nazývá se také jako terminální stav. Spočívá ve vlastním procesu umírání a samotné smrti. Umírající se nachází v tzv. agónii, kdy slábnou jeho kognitivní funkce. Toto období bývá pro blízké umírajícího i zdravotnický personál velmi náročné. Středem zájmu celého ošetřovatelského týmu by mělo být uspokojování všech biologických, psychosociálních a spirituálních potřeb pacienta. Paliativní péče je zde žádoucí (Svatošová, 2011). 1.1.2.3 Post finem - po konci Fáze post finem zahrnuje péče o tělo zemřelého a také spolupráci a pomoc rodině. Zdravotnický personál poskytne poslední péči o tělo zemřelého s největší úctou. Do tohoto období spadá i pohřeb a veškeré rituály či tradice, které se s ním pojí (Svatošová, 2011).

1.2 Smrt „Smrti se neboj. Dokud jsi tu ty, není tu smrt, až tu bude, nebudeš tu ty.“ čínské přísloví Pro soubor znalostí a dovedností, které se zabývají problematikou umírání a smrti, používáme výraz thanatologie. A to z toho důvodu, že se v řecké mytologii objevoval bůh smrtelného spánku. Jmenoval se Thanatos. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas a odevzdával je bohovi podsvětí Hádovi. Podle řeckých bájí byl Thanatos mladý muž s černými křídly, držící v ruce vyhaslou pochodeň (Haškovcová, 2007). „Smrt je dle definice stav, kdy u živého organismu došlo k nezvratným změnám v mozku a v jejich důsledku k zániku centra dýchání, krevního běhu a postupnému rozkladu a odumírání těla.“ (Šikolová, 2013, str. 11) Zpravidla smrt, latinsky exitus, je konečným stadiem nějakého patologického procesu. Průběh smrti můžeme rozlišit na smrt náhlou, rychlou a pomalou. Náhlá smrt je často spojována s tragickou smrtí, jako je například autonehoda, či úraz. Pojem rychlá smrt bere v úvahu nemoc, která zapříčiňuje brzký skon, například infarkt myokardu. S jistotou však můžeme říci, že oba tyto druhy smrti zcela zaskočí nepřipravené 13

příbuzné. Pomalá smrt se projevuje nejrůznějšími obtížemi. Umírající strádá a příbuzní tak mají určitou dobu čas se na ztrátu svého blízkého jistým způsobem připravit. Dále můžeme členit smrt na předčasnou, nebo naopak přiměřenou, kdy se mluví o požehnaném věku. Pokud se jedná o úmyslné ukončení života, tedy o sebevraždu, u věřících dodnes převládá názor, že život pochází od Boha a člověk nemá právo rozhodovat o smrti. O sebevraždě Haškovcová píše jako o volání pomoci, a proto je zde důležitá pomoc druhých lidí (Haškovcová, 2007). Otázka života a smrti je jedna z nejstarších otázek, které si lidstvo pokládá. V době nemoci, úrazu či stáří, nemyslí člověk jen na uzdravení, ale také i na podstatu života a smrti. Smrt patří k člověku a nelze ji od života oddělit. Helena Haškovcová říká „smrt je jediná fakticita, která je v životě jistá“(Haškovcová, 2007). Avšak nečiní život nesmyslným. Pomáhá nám najít smysl života, zamyslet se nad naším vymezeným časem a plnohodnotně ho využít. V dřívějších dobách mělo náboženství velký vliv na přístup lidí ke smrti. Lidé se díky náboženství lépe vyrovnávali se smrtí blízkého a dávalo jim to naději, že smrt je konec pouze pozemského života, ale duše, která se ubírá dál, je nesmrtelná. Jistě každý z nás v něco věří. To, v co věříme, není v podstatě tak důležité jako fakt, že věříme. Víra je totiž velice silná zbraň dodávající člověku sílu.

1.2.1 Rozlišení smrti Rozlišujeme smrt klinickou, biologickou a sociální. Klinická smrt se charakterizuje jako zástava oběhu a dýchání, ale díky moderní medicíně se tento stav dá někdy zvrátit včasnou resuscitací, kdy se veškeré funkce opět obnoví. Biologická smrt je charakterizována jako smrt mozku, dochází k jeho nezvratnému ireverzibilnímu poškození. Sociální smrt se vysvětluje jako psychická rezignace, zoufalství, beznaděj, odloučenost od blízkých, společenská deprivace, osamělost. Pravděpodobně urychluje vstup fyzické nemoci. Stav, kdy člověk sice žije, ale je vyloučen ze sociálních a interpersonálních vztahů (Frankl, 2006; Vymětal, 2005).

1.2.2 Znaky nastávající smrti Znaky nastávající smrti se nemusí vyskytovat vždy, ale všechny sestry by je měly rozpoznat. Oči jsou otevřené nebo pootevřené, jakoby nevidí, hledí do dálky do jednoho bodu. Končetiny jsou chladné nebo horké z důvodu vysoké teploty. Ústa jsou otevřená

14

či pootevřená. Horní končetiny, kolena a dolní končetiny začínají tmavnout, puls slábne, dýchání je mělké, frekvence dechu se mění, slábne reakce zornic na osvit. Pacient je apatický, bez zájmu o okolí. Srdce přestane bít. Nastává konec všech vitálních funkcí (Sláma a kol., 2011).

1.3 Péče o umírající Špatenková ve své publikaci uvádí, že složitější podmínky pro kvalifikovanou péči o umírající pacienty mají nemocniční zařízení oproti hospicovému zařízení, kde se mohou naplno věnovat svým pacientům. Zdravotnických pracovníků v nemocnicích je omezený počet a musí plnit více rolí oproti zdravotníkům v hospicích. Je zde odlišný systém ošetřovatelské péče. Většinou jsou to právě sestry, které se především starají, pečují o umírající a zemřelé a domnívají se, že je nutné umírajícím tlumit bolest a poskytovat pouze základní biologické potřeby. Pokrytí všech biologických, psychologických, sociálních a spirituálních potřeb by mělo být v zájmu všech pečujících (Špatenková, 2014).

1.3.1 Potřeby umírajících 1.3.1.1 Biologické potřeby „Mezi potřeby biologické patří všechno, co potřebuje nemocné tělo“ (Svatošová, 2011, s. 21). Jsou to základní potřeby, jako je potřeba přijímat potravu, tekutiny, vyprazdňovat se, dýchat, potřeba spánku a jiné. Pacient je odkázán na péči druhých, tedy na péči zdravotnického personálu, který obstarává tyto potřeby za něj, když už sám není schopen. Mimo to, ulevuje od bolestí, ulehčuje dýchání, mírní kašel, zvládá inkontinenci a snaží se plnit pacientova přání, pokud je to možné (Špatenková, 2014). 1.3.1.2 Psychické potřeby Hospitalizovaní

pacienti cítí

potřebu

respektování

lidské

důstojnosti.

Jedna

z nejdůležitějších součástí péče o nemocné. Každá tato jedinečná neopakovatelná lidská bytost potřebuje pochopení a respekt, pocit jistoty, bezpečí a pocit, že nejsou sami. Důležitost se klade i na respektování intimity. Svoji zásadní roli zde hraje neverbální komunikace, kdy za nás mluví mimika, gesta, oči, výraz tváře, oblečení apod.

15

Z průzkumu veřejného mínění však vyplívá, že o tyto potřeby jsou umírající ochuzeni nejvíce (Mašát, 2006; Svatošová 2011). 1.3.1.3 Sociální potřeby Jedná se o vyjasnění sociálních vazeb. Majetkové záležitosti, vyřízení závěti. Většina umírajících by ráda vyřešila své majetkové otázky. Tato potřeba by nejlépe mohla být naplněna kvalifikovaným pracovníkem, který působí v oblasti poradenství pro pozůstalé (Špatenková, 2014). 1.3.1.4 Spirituální potřeby Potřeba duchovní útěchy. Pokud se nepodaří uspokojit tuto potřebu, člověk pak duševně velmi strádá. V současnosti tuto potřebu vyhledávají nejen lidé náboženského vyznání, ale někdy také nevěřící. V dnešní době už není žádný problém zařídit duchovní služby. Ing. ThLic. Aleš Opatrný působící v pastoračním středisku v Praze říká: „Dívejme se na těžce nemocné a na jejich prožívání s velkou úctou, neměřme vše měřítky našeho života ve zdraví. Připusťme, že pro nemocného mohou být spirituální hodnoty (vztahy lásky a důvěry k bližním, záležitosti nitra, vztah k Bohu, náboženské úkony) důležitější, než skutečnosti, které sleduje léčba. Uvažme, že těžce nemocný zpravidla potřebuje pomoc v těchto spirituálních tématech, jako je osobní víra, odpuštění, zpracování minulosti, které souvisí se stavem naděje v přítomnosti“ (Nemocniční kaplan, 2016). Každý zdravotník by měl aktivně vyhledávat všechny potřeby umírajícího. Tišit jeho bolest ať fyzickou, či psychickou. Pomoci mu zbavit se pocitů strachu, deprese, osamělosti a naopak udržovat pocit jistoty, důvěry, úcty a důstojnosti. (Kutnohorská, 2007).

1.4 Paliativní péče Slovo pallium pochází z latiny a znamená maska, pokrytí či zakrytí. Jednotný termín, který by definoval paliativní péči, není přesně stanoven. Bužgová uvádí, že definic paliativní péče je několik, ale všechny mají společný znak a to důraz na kvalitu života a řešení obtížných symptomů umírajících pacientů. Jde tedy o holistický přístup, kdy středem zájmu je vždy člověk. Paliativní péči můžeme chápat jako kontinuální snahu o odstraňování nebo alespoň zmírnění veškerých utrpení, jak fyzických tak i psychických. Přináší podporu těm, kterým kurativní léčba už nedokáže pomoci při 16

závěru jejich života. Umírání považuje za přirozené. Paliativní péče umožňuje nemocnému zůstat v kontaktu se svou rodinou a zůstat členem společnosti, ve které dosud žil a pracoval (Bužgová, 2015). Marková ve své publikaci uvádí, že se pozornost ošetřujícího zdravotnického personálu zaměřuje spíše na pacienty s výhledem na uzdravení. Vytvořit kvalitní zázemí pro léčbu a doprovázení umírajících je složité. Tudíž záleží na každém zdravotnickém zařízení, zda dokáže zlepšit úroveň paliativní péče. Zde se nabízí možnost vytvořit multidisciplinární tým se speciálně proškoleným týmem pracovníků, kteří by poskytovali konziliární, paliativní a odbornou péči. Tím by taková komise pomáhala naplňovat tužby a potřeby nemocných (Marková, 2010).

1.4.1 Obecná paliativní péče Považuje se za dobrou klinickou péči o pacienta ve stádiu pokročilého onemocnění. Současně komunikuje s pacientem i s jeho rodinou. Zaměřuje se na léčbu symptomů, na kvalitu života a psychickou podporu. Tyto aspekty obecné paliativní péče poskytují stávající zdravotnické struktury, aniž by se nesla v duchu „paliativní péče“ (Sláma a kol., 2007).

1.4.2 Specializovaná paliativní péče Specializovanou paliativní péči poskytuje pacientovi i rodinám tým odborníků speciálně vzdělaných v oblasti paliativní péče. Tyto členové týmu jsou vysoce kvalifikovaní a jejich hlavním zaměřením je právě paliativní péče. Specializovaná paliativní péče je indikována tam, kde péče pro svou komplexnost přesahuje možnosti obecné paliativní péče. Služby v těchto zařízeních by měli být dostupné ve všech formách péče a měly by vykazovat schopnosti jako je podpora pacienta ať je kdekoliv. Doma, v nemocnici, v pečovatelském domě, v denním stacionáři nebo ve specializovaných zařízeních. Do specializovaných zařízení paliativní péče řadíme oddělení paliativní péče, lůžkové hospice, domácí hospice, ambulance paliativní péče, denní stacionáře a konziliární týmy paliativní péče (Sláma a kol., 2007; Marková 2010).

17

1.5 Bolest „Mortalis nemo est, quem non attingat dolor morbusque.“ (smrtelný není ten, jehož se nedotkla bolest a nemoc) Cicero Bolest je varovný signál poškození tkání nebo značí hrozbu takového poškození. Pocit bolesti vzniká drážděním volných nervových zakončení, případně drážděním senzorických receptorů velmi silnými podněty. Bolest vzniká přímo v nervových drahách nebo v mozkových centrech. Vnímaná bolest má dvojí povahu, která se dělí na algognozii (vnímání bolesti, co, kde bolí a jak) a na algothymii (prožívání bolesti, jak se jí bojím, jaký význam jí přisuzuji). Vnímání, prožívání a snášení bolesti je záležitost zcela individuální, na kterém se podílí mnoho faktorů. Chronickou bolest, vyznačovanou trváním delším než 3 měsíce je nezbytné řešit jako komplexní problém, protože psychické a sociální problémy často mohou být důvodem jejího vzniku (Kalvach, 2010). Podle Gulášové (2008) patří bolest mezi nejčastější příznaky, které přivádí nemocného k lékaři. Je doprovázená nepříjemnými pocity různého charakteru, intenzity a různé délky trvání. Dosud neexistuje jednotná definice bolesti a zřejmě asi nikdy nebude mít jednoznačnou definici, protože bolest je velmi subjektivní pocit a musíme jen věřit tomu, co nám pacient popisuje. Hodnocení a léčení bolesti je velmi náročné jak pro lékaře, tak pro sestru. Není to jen medicínský problém, ale i ošetřovatelský. Cecílie Saundersová, nejvýznamnější představitelka a zakladatelka komplexní, paliativní péče a hospicové péče, dělí celkovou bolest na několik odvětví. Bolest fyzickou, kterou lze snadněji definovat než ostatní složky. Bolest fyzická je symptom, kterého se nemocní, ale i jejich rodiny nejvíce bojí. Přesně posoudit odpovídající bolest je klíč k úspěšnému tlumení. A i když je obávanou příčinou utrpení, dnešní možnosti medicíny dokážou regulovat její intenzitu na snesitelnou. Bolest sociální je spojená se ztrátou sociální role, obava o odloučení rodiny. Postrádá kontakt s „živým světem“. Bolest emoční (duševní) je pocitový komplex zahrnující duševní otřes, smutek, hněv, deprese, zármutek. Sem se řadí i fáze smíření se se závažnou diagnózou, které popsala již zmiňovaná Elizabeth Kübler-Rossová. Na rozdíl od fyzické bolesti, zde nemáme dána jasná pravidla, jak v těchto případech přesně postupovat. V tomto případě je 18

odborný pracovník (psycholog, psychiatr) na místě. Bolest spirituální (duchovní), spojená s prožíváním strachu z neznáma a pocitem ztráty smyslu. Spirituální bolest je následkem nedostatku, který pochází z dimenze duchovní. Tato problematika duchovní bolesti se v současnosti dostává postupně do popředí, neboť každý z nás vlastníme svoji duchovní dimenzi a nezáleží na tom, zda je pacient věřící, či nikoli (O'Connor, Aranda, 2005; Munzarová, 2005). „Cílem duchovní péče není zodpovězení odpovědí na poslední otázky nemocného, ani to, že ho obrátíme na víru, ale naslouchání. Otázky náboženství a spirituality by měli být přirozenou součástí ošetřovatelské péče.“ (O'Connor, Aranda, 2005, str. 67)

1.6 Etické problémy umírání Umírání a smrt je velmi obtížné odborné téma, na které lze nahlížet jak z filozofických, psychologických, sociálních, teologických hledisek, tak i z hlediska etiky. Dnešní společnost již postrádá společenské rituály, které se týkají umírání a smrti. Starý domácí model umírání, o kterém již bylo psáno, patří k minulosti. Problém tedy nastává v ritualizaci smrti, což je jev, kdy určité prvky chování ztratily svoji funkci. Péče o umírající se přesunula do nemocnic, kde je sice umírajícím poskytována péče na odborné úrovni, ale chybí lidský kontakt a rodinné zázemí. Z etického hlediska se zde otevírá mnoho problematických okruhů. Je vhodné objasnit jedny z nejdůležitějších etických aspektů a to z oblasti eutanazie, dystanázie a řadí se sem i DNR.

1.6.1 Eutanazie V kontextu úvah o umírání a smrti se nelze vyhnout ani problematice eutanazie. Pojem eutanazie pochází z řeckého eu – dobrý a thanatos – smrt. Tedy dobrá smrt, popřípadě krásná, která přichází rychle a bezbolestně. Na rozdíl od dřívějšího chápání, dnes je eutanazie definována jako šetrné usmrcení nemocného, který trpí neúnosnými bolestmi následkem neléčitelné nemoci, na vlastní žádost. Eutanazie se dělí do několika hlavních forem. Aktivní eutanazie - jde o volní jednání druhé osoby (tedy lékaře), které vede k ukončení pacientova života na jeho vlastní přání a to v podání smrtícího medikamentu.

19

Pasivní eutanazie - Jde o odepření dalších léčebných postupů nebo přerušení léčby, které by nemocnému vlastně ani nepřinášely žádný užitek, jen prodlužovaly život. Asistované suicidium – akt ukončení života nevykonává lékař, ale jde o usmrcení sebe sama za pomoci druhé osoby. Lékař radou dopomůže k tomu, aby se usmrtil pacient sám (Adam a kol., 2004; Haškovcová, 2007).

1.6.2 Dystanázie Tímto termínem je označována situace, kdy dochází k tzv. zadržování smrti. Pacient se ocitá v situaci, kdy je smrt neodvratná a přesto se různými lékařskými intervenci prodlužuje jeho utrpení. Haškovcová (2007) vidí příčinu v tom, že tím, jak se lidstvu prodloužila střední délka života, je smrt stále odsouvána a lidstvo tak nabylo dojmu, že zemřít je vlastně předčasné a nevhodné. Nesamozřejmost života, je vlastně vystřídána nesamozřejmostí smrti. „Dystanázie neboli zadržená smrt, je pak nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup.“ (Haškovcová, 2007, str. 23)

1.6.3 DNR - do not resuscitate Česká literatura častěji uvádí NR (neresuscitovat). Ordinace DNR označuje rozhodnutí o tom, že nebude u pacienta prováděná resuscitace, v případě zástavy dechu a srdeční akce. DNR ordinuje pouze lékař po celkovém zhodnocení pacientova klinického stavu. Není vnímána pouze jako medicínská záležitost, ale především jako etický i právní problém. V nemocniční péči je u nás zvykem DNR ordinovat u geriatrických terminálně nemocných pacientů. Ošetřovatelská péče však zůstává neměnná. Priorita péče je hlavně v tišení bolesti a uspokojování základních biologických potřeb. Sám pacient může dřív vyslovit přání k nepřikročení DNR, ale tato praxe se v českém zdravotnictví vyskytuje ojediněle. „V kontextu etických úvah o paliativní péči je na místě otázka, zda umírající má nebo nemá právo, popřípadě v jakém rozsahu, rozhodovat nebo alespoň spolurozhodovat o ukončení kauzální terapie. Obecně se má za to, že lékaři nepřísluší rozhodovat o tom, jak bude nemocný disponovat se zbývajícím obdobím svého života. Na druhé straně se lékař nemůže vymanit ze své odpovědnosti za nemocného, který se mu svěřil do péče. 20

Řešením může být kompromis, v němž si lékař s nemocným porozumí, je-li toho umírající ještě schopen.“ (Adam a kol., 2004, str. 426) Etických otázek týkající se pacientů, umírajících, nevyléčitelně nemocných, v terminálním stádiu onemocnění je opravdu mnoho. Neměli bychom však zapomínat na jejich práva. Respektive na práva pacientů, které jsou shrnuta v etickém kodexu, u nás přijatý roku 1992. Vyjadřují opodstatněné potřeby a přání nemocných. Právě pro jejich podstatu jsou ještě povýšeny na mravní normy. Příkladem těchto potřeb umírajících pacientů může být americká Charta umírajících. Obsahem této charty je například, že má pacient právo na to, aby s ním až do smrti bylo zacházeno jako s lidskou bytostí. Dále má právo vyjádřit své pocity, emoce týkající se blízké smrti. Má právo zemřít neopuštěn. Má právo být ušetřen bolesti. Má právo nebýt klamán. Má právo zemřít v klidu a důstojně. V neposlední řadě má právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět jeho potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mu budou pomáhat tváří v tvář v smrti a další jiné. Od doby vydání této Charty vznikaly postupně v celé řadě zemí další takové podobné dokumenty. U nás takový dokument nese název: CHARTA PRÁV UMÍRAJÍCÍCH, doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“ (viz příloha 1). (Haškovcová, 2007; Kutnohorská, 2007).

1.7 Emocionální problémy zdravotníků Každý zdravotník jistě zaujímá nějaké stanovisko ke smrti. Většina z nás se s umírajícími pacienty setkává často a proto se problematikou umírání a smrti zabýváme stále více do hloubky. Důvod může být nejistota, jak se správně chovat vůči těm, kteří odchází z našeho života. Hledáme odpověď na otázky jak se nejlépe chovat eticky a zároveň lidsky vůči umírajícím a zemřelým. Jak správně se chovat i vůči pozůstalým. Zachovávat profesionální a zároveň lidské chování není jednoduché. Každý člověk je jedinečný a každý potřebuje jiné zacházení. Co nevadí jednomu, druhému to může přijít jako naprosto nevhodné. Mnohdy je pro sestru spolupráce s umírajícími i jejich rodinami velice těžká. Očekává se od ní maximální výkon. Jsou na ní kladeny vysoké fyzické i psychické nároky. A pokud bývá svědkem umírání mladého člověka, který měl celý život ještě před sebou, emocionálně by to velice zasáhlo i nejednoho z nás. Často se pečující setkávají s nepochopením i nepřátelským postojem ze strany pacienta 21

nebo jeho rodinou. To vše, společně s řadou dalších negativních osobních prožitků je pak pro ně velmi emočně zátěžové a stresující. Při setkávání se smrtí v profesním životě je třeba volit správnou míru angažovanosti a správnou míru optimálního odstupu. Bohužel neexistuje žádný manuál, který by nám poradil, jak se má zdravotnický personál v takových situacích chovat. Záleží na přístupu každého z nás, na naší morálce a schopnosti vcítit se do potřeb druhého (O'Connor, Aranda, 2005; Adam a kol., 2004).

1.7.1 Stres Stres (angl. stress = napětí, tlak). Stres můžeme chápat jako nespecifická reakce živého organismu na situaci, kdy je vystaven mimořádným podmínkám neboli stresorům. Při stresové reakci se snižuje schopnost subjektivní kontroly. Aby se organismus s touto situací vyrovnal, zapojuje ochranné mechanismy. Stresová reakce je geneticky podmíněný obranný projev organismu, který se připravuje na boj nebo útěk. Stres se dělí na psychický a fyzický. Mohou však být vzájemně propojené, co začíná jako fyzický stres, vyvolává i reakci psychickou a naopak. Podněty, které vyvolávají stresovou reakci, nazýváme stresorem. Stresory fyziologické – nemoc, bolest, úraz, nenaplnění základních životních potřeb, strádání, ale také okolní podmínky, jako je teplo, zima, kouř, hluk, nedostatek jídla či pití aj. Stresory psychické – veškeré podněty, které jsou pro člověka náročné. Přetížení, zkoušky, termíny úkolů, strach z nesplnění očekávání, úzkost, negativní emoce, zodpovědnost aj. Sociální stresory – tlak společnosti, závažné životní události, osobní vztahy, např. úmrtí v rodině, narození dítěte, neshody v partnerství, žárlivost, hádky, rozvod, problémy s dětmi, týrání aj. (Symptomy, 2016). 1.7.1.1 Stádia stresu Poplachová fáze – jedná se o rychlé zmobilizování organismu k obraně. Organismus se udržuje v pohotovosti. Zaktivuje se sympatický vegetativní systém, vyplavují se všechny stresové hormony (adrenalin, noradrenalin, kortikosteroidní hormony).

22

Fáze adaptace – organismus se stresu začíná přizpůsobovat. Bouřlivé reakce mizí a tělo zažíná lépe hospodařit s energií. Buduje si nové obranné mechanismy, které bez poškození čelí tlakům. Fáze vyčerpání – nové obranné mechanismy již nejsou schopné správného fungování. Důsledkem toho může být nemoc, např. deprese, syndrom vyhoření, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy. V této fázi může organismus končit vyčerpáním, v nejhorším případě smrtí (Symptomy, 2016). 1.7.1.2 Druhy stresu Eustres – pozitivní stresová zátěž bez negativního dopadu. Je to běžný aktivační stres, který nás motivuje a žene kupředu. Určitá míra pozitivního stresu vede k větší odolnosti organismu při zátěžových situacích. Vede lidi k dosahování lepších výkonů. Distres – reakce organismu na vysoce zátěžové okolnosti, které spouští vyvolavače škodlivého stresu. Negativně prožívaný stres, který nepříznivě ovlivňuje duševní zdraví (Symptomy, 2016). 1.7.1.3 Zvládání stresových obtíží V první řadě je potřeba si položit otázku zda s ním chceme bojovat nebo zda ho chceme ještě dál snášet. Křivohlavý ve své publikaci píše: „Objeví-li se u někoho určitá nemoc, nestačí ji pouze správně diagnostikovat. Je třeba ji léčit. Tak je tomu nejen s nemocí, ale i se stresem. Když zjistíme, že v daném případě (u mě, u tebe) jde o stres, případně o jeho vážnější podobu (distres), je třeba něco dělat.“ (Křivohlavý, 2010, str. 29). Strategie zaměřené na řešení problému, zvané také jako kognitivní strategie, spočívají v konfrontačním způsobu zvládání stresu, hledání sociální opory (někoho, kdo by mohl pomoci), odvrácení se od problému, hledání řešení problému, hledání pozitivity na tom, co se děje, přijetí osobní odpovědnosti nebo se vyhnout stresoru útěkem (Křivohlavý, 2010). Zvládání stresu (coping) je zaměřeno na problém nebo na emoci. Pokud je řešení stresu zaměřené na problém, zaměří se člověk přímo na něj a snaží se najít správná a účinná řešení. Na emoci se člověk soustředí v takovém případě, když problém, který způsobuje jeho stres, nelze zcela vyřešit či odstranit např. úmrtí blízkého člověka (Symptomy, 2016). 23

1.7.2 Duševní hygiena Soubor poznatků a pravidel, kterými se musíme řídit, abychom udržovali a posilňovali své duševní zdraví a kondici. Duševní hygiena dává člověku pocit jistoty a zdravého sebevědomí. Zlepšuje a udržuje duševní a tělesné zdraví. Dává pozitivní energii a motivaci k řešení problémů. Zlepšuje výkonnost a postavení v práci, ve společnosti i v rodině. Nevyrovnaný a nespokojený člověk bývá problémem pro rodinu, okolí i sám sobě. Je zdrojem konfliktů a nezvládá dobře své úkoly. Nedokáže si užívat život a vidět jeho lepší, pozitivní stránky. Občas trpí i tělesnými těžkostmi. Duševní hygiena je cesta ke zdravému a správnému životnímu stylu, učí nás jak žít dlouho a zdravě (Stromzdravia.sk, 2016). Zahrnuje péči o duši, umění vnímat své představy a názory, jít za svým cílem a vědět co od života chceme a co je jeho smyslem. Umět se správně ohodnotit, radovat se z maličkostí, dokázat zahnat negativní myšlenky, pozitivně se naladit. Dále zahrnuje péči o tělo, správně a zdravě jíst, pít, dostatečné spát, věnovat se sportu, dbát na pohyb, umět správně relaxovat a odpočívat, věnovat se různým relaxačním technikám, dechovým cvičením, snížit požadavky sám na sebe. Dokázat radostně žít a chtít radostně žít. (Stromzdravia.sk, 2016). Mnozí z nás tráví čas přemýšlením o spoustě starostech. Trápíme se tím, co bylo nebo se trápíme tím, co hrozného nás teprve ještě čeká. Žijeme v přítomnosti a je třeba si uvědomit, že upínáním pozornosti na prodělaná příkoří, nám akorát ubírá emoční energii, která by se mohla lépe využít, kdybychom si užívali toho, co je teď a tady.

24

2 Výzkumná část 2.1 Cíl výzkumu a hypotézy Cíle Zmapovat přístup zdravotníka k umírajícím pacientům. Zjistit, jaký dopad má umírání pacienta na osobnost zdravotníka. Zjistit úroveň znalostí pečujících zdravotníků vztahující se k procesu umírání. Zjistit nejčastější ošetřovatelské problémy v péči o umírajícího pacienta z pohledu zdravotníka.

Hypotézy Hypotéza 1: Domnívám se, že méně než 50 % respondentů uvede, že jejich přístup a chování k umírajícím pacientům je nepříliš adekvátní. Hypotéza 2: Více než 2/3 respondentů se snaží pro blaho umírajícího pacienta činit víc, než je rámec jejich povinností. Hypotéza 3: Usuzuji, že méně než ¼ odpovídajících respondentů aktivně nabízí duchovní služby. Hypotéza 4: Domnívám se, že u nadpoloviční většiny zdravotníků, nezanechává umírající pacient negativní emocionální dopad. Hypotéza 5: Předpokládám, že u více jak 30 % respondentů je nejvíce stresující situace, umírá-li pacient v bolestech. Hypotéza 6: Předpokládám, že úroveň znalostí zdravotníků vztahující se k procesu umírání je z více jak 60 % nedostačující. Hypotéza 7: Předpokládám, že největší ošetřovatelský problém tkví v nedostatku času na poskytnutí kvalitnější péče umírajícím pacientům a v nevhodných prostorách pro důstojné umírání.

25

2.2 Metodika výzkumu Pro tuto práci byla zvolena metodika kvantitativního výzkumu. Tento výzkum probíhal formou dotazníkového šetření. Dotazník byl anonymní, obsahoval 20 otázek a byl určen pouze zdravotnickému personálu (viz příloha 2). Otázek bylo 17 uzavřených, 2 polootevřené a 1 otevřená. Na začátku dotazníku byly údaje týkající se pohlaví, nejvyššího dosaženého vzdělání zdravotníků a odpracovaných let ve zdravotnictví určené pro statistické zpracování. Otázky v dotazníku byly formulovány tak, aby navazovaly na stanovené cíle a hypotézy a aby se týkaly zvoleného tématu bakalářské práce. K prvnímu cíli, zmapovat přístup zdravotníka k umírajícím pacientům, se vztahovaly otázky 1 až 9. K druhému cíli, zjistit, jaký dopad má umírání pacienta na osobnost zdravotníka, se vztahovaly otázky 10 až 13. Ke třetímu cíli, zjistit úroveň znalostí pečujících zdravotníků vztahující se k procesu umírání, byly zaměřeny otázky 14 až 16. K poslednímu čtvrtému cíli, zjistit nejčastější ošetřovatelské problémy v péči o umírajícího pacienta z pohledu zdravotníka, se vztahovaly otázky 17 až 20. U většiny otázek měli respondenti možnost zakroužkovat pouze jednu ze dvou až čtyř odpovědí. Pouze u otázky č. 20 měli respondenti ohodnotit každou odpověď bodem 1 až 9.

2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Jako vzorek respondentů byl zvolen ošetřující zdravotnický personál a to v pozicích zdravotní sestry, zdravotničtí asistenti, ošetřovatel – é (ky), sanitář – i (ky). Výzkum byl prováděn na třech místech Vysočiny. V Jihlavě na interním oddělení, ARO a oddělení OGPN (oddělení geriatrické a následné péče). Na každém oddělení bylo rozdáno 15 dotazníků. V Třebíči na interním oddělení, ARO a oddělení LDN. Také zde bylo na každé oddělení rozdáno 15 dotazníků. V Počátkách v geriatrickém centru, kde se nachází oddělení ODN, lůžkové oddělení se sociální péčí a domov se zvláštním režimem, bylo rozdáno 20 dotazníků. Celkem bylo rozdáno 110 dotazníků a 7 jich pro nevyplnění vyřazeno. Dotazník byl určen ženám i mužům bez omezení věku. Nikdo z respondentů neměl při vyplňování dotazníku problémy.

26

Tabulka 1 Pohlaví respondentů

Pohlaví

n

%

Muži

0

0

Ženy

103

100

∑

103

100

Výzkumu se celkem zúčastnilo 103 respondentů. Všech 103 respondentů bylo ženského pohlaví, to je 100 %.

Tabulka 2 Nejvyšší dosažené vzdělání Vzdělání

n

%

Vyučen (a)

8

7,8

Střední s maturitou

54

52,4

Vyšší odborné

19

18,4

Vysokoškolské

22

21,4

∑

103

100

Nejvíce respondentek, 54 (52,4 %), uvedlo, že má vystudovanou střední školu s maturitou. Dalších 22 (21,4 %) respondentek má vysokoškolské vzdělání. 19 (18,4 %) respondentek uvedlo, že má vyšší odborné vzdělání. Nejmenší počet, tedy 8 (7,8 %) respondentek uvedlo, že jsou vyučené.

27

Tabulka 3 Odpracované roky ve zdravotnictví Odpracované roky

n

%

0-4 roky

17

16,5

5-9 let

15

14,6

10-15 let

30

29,1

16 a více let

41

39,8

∑

103

100

Nejvíce dotazovaných uvedlo, že ve zdravotnictví pracuje 16 a více let (39,8 %), 10-15 let pracuje ve zdravotnictví 30 respondentek (29,1 %), 17 respondentek uvedlo dobu 0-4 roky (16,5 %) a 15 dotazovaných odpovědělo, že ve zdravotnictví pracuje 5-9 let (14,6 %).

2.4 Průběh výzkumu Výzkum probíhal od ledna 2016 do dubna 2016 osobním předáním i osobním odběrem dotazníků ve zdravotnických zařízeních v Jihlavě, Třebíči a Počátkách. Žádost o provedení dotazníkového šetření byla potvrzena hlavními sestrami těchto vybraných zdravotnických zařízení (viz příloha 3, 4, 5).

2.5 Zpracování získaných dat K vypracování této práce pro psaný text byl použit počítačový program Microsoft Office Word 2010 a pro zhotovení tabulek a grafů Microsoft Office Excel 2010. Získané dotazníky byly zpracovávány jako celek. Pro přehlednost dat je k vypracování každé otázky použit sloupcový graf. Výsledky jsou vyjádřeny i psaným slovem pod každým tímto grafem.

28

2.6 Výsledky výzkumu Otázka č. 1: Jak vnímáte náročnost ošetřovatelské péče o umírajícího pacienta na vašem oddělení?

Náročnost ošetřovatelské péče

60 50 40 Nenáročná Náročná Velmi náročná

absolutní 30 četnost

20 10 0 odpovědi

Graf 1 Náročnost ošetřovatelské péče

Sloupcový graf znázorňuje, jak dotazované hodnotí náročnost poskytované péče pacientovi v terminálním stavu. 53 respondentek (51,5 %) poskytovanou péči hodnotí jako velmi náročnou, 47 dotazovaných (45,6 %) hodnotí péči jako náročnou a jen 3 respondentky (2,9 %) hodnotí péči jako nenáročnou.

29

Otázka číslo 2: Myslíte si, že na vašem oddělení umírají pacienti důstojně?

Důstojné umírání

80 60 absolutní 40 četnost

Ano Ne

20 0 odpovědi

Graf 2 Důstojné umírání

Většina respondentek, čili 62 (60,2 %) na otázku, zda si myslí, že na jejich oddělení umírají pacienti důstojně, uvádí ano. Zbytek, tedy 41 (39,8 %) respondentek uvedlo možnost ne.

30

Otázka č. 3: Jak byste hodnotil (a) kvalitu péče o umírajícího na vašem oddělení?

Kvalita péče

45 40 35 30 Výborná Dobrá

absolutní 25 četnost 20

Špatná Velmi špatná

15 10 5 0 odpovědi

Graf 3 Kvalita péče

45 (43,7 %) dotázaných uvedlo, že kvalitu poskytované péče na jejich oddělení vnímají jako dobrou. O něco méně dotázaných, tedy 38 (36,9 %) vnímá kvalitu péče jako výbornou. 15 respondentek (14,6 %) hodnotí péči o umírajícího pacienta jako špatnou a pouze 5 z nich (4,9 %) hodnotí kvalitu péče jako velmi špatnou.

31

Otázka č. 4: Setkáváte se někdy s neadekvátním přístupem Vašich kolegyň či kolegů k umírajícímu pacientovi?

Neadekvátní přístup

60 50 40 absolutní četnost

Často Výjimečně Nikdy

30 20 10 0 odpovědi

Graf 4 Neadekvátní přístup

Nejvíce respondentek 59 (57,3 %) uvedlo, že se s neadekvátním přístupem kolegů či kolegyň na svém pracovišti setkávají jen výjimečně. Nikdy se s neadekvátním přístupem kolegů nesetkalo 35 (34 %) respondentek a odpověď „často“ označilo 9 (8,7 %) respondentek.

32

Otázka č. 5: Snažíte se pro umírajícího pacienta udělat víc než je nutné?

Nadstandartní péče

absolutní četnost

70 60 50 40 30 20 10 0

Ne Ano

odpovědi

Graf 5 Nadstandartní péče

Tato otázka mapovala, zda se dotazované snaží pro blaho umírajícího pacienta udělat i „něco navíc“ než je nutnost. 33 (32 %) dotazovaných nedělá nic, než co musí. U kladné odpovědi měli respondentky uvést, co „navíc“ pro pacienta dělají, což bylo u 70 respondentek (68 %). Zde se některé odpovědi shodovaly. Pro další zpracování byly vybrány ty nejčastější.

33

Vybrané odpovědi Nepřetržitý kontakt s rodinou

14 Samostatný pokoj

12 10

Častější blízkost sestry, aby se necítil pacient osamocen

absolutní 8 četnost 6

Přítomnost kněze

4

Vlídné slovo

2

Psychická podpora

0 odpovědi

Jiné

Graf 6 Nejčastěji vybrané odpovědi

Největší shoda byla u 14 (20 %) respondentek a to v zajištění nepřetržitého kontaktu s rodinou. Poté se nejvíce odpovědí shodovalo v psychické podpoře pacienta a to u 13 dotazovaných (18,6 %). Dalších 11 (15,7 %) se snaží být u pacienta častěji, aby se necítil tolik osamocen. 10 (14,3 %) dotazovaných sází na vlídné slovo. V zajištění samostatného pokoje se shodovalo 6 odpovědí (8,6 %) a u posledních 9 respondentek (12,9 %) se odpovědi zcela lišily. Zde bylo uvedeno například zapalování svíčky a otevírání oken pro odchod duše, vlhčení rtů nebo snaha o splnění posledních přání.

34

Otázka č. 6: Myslíte si, že umírající pacient v komatózním stavu vnímá své okolí?

Vnímání v komatózním stavu

100 80 absolutní četnost

60

Ano Ne

40 20 0 odpovědi

Graf 7 Vnímání v komatózním stavu

Všech 99 (96,1 %) dotazovaných si myslí, že pacient v komatózním stavu vnímá své okolí. Pouze ve 4 případech (3,9 %) byla odpověď záporná.

35

Otázka č. 7: Umožňujete rodinným příslušníkům strávit u svého blízkého jeho poslední chvíle?

Umožnění posledních chvil s rodinou

120 100 80 absolutní 60 četnost 40

Ano Ne

20 0 odpovědi

Graf 8 Umožnění posledních chvil s rodinou

Absolutně všech 103 dotazovaných (100 %) umožňuje rodinným příslušníkům strávit u svého blízkého jeho poslední chvíle. U negativní odpovědi měli respondenti uvést, z jakého důvodu kontakt s rodinnými příslušníky neumožňují, ale žádná taková odpověď nebyla nikým zaškrtnuta.

36

Otázka č. 8: Nabízíte aktivně umírajícímu pacientovi či jeho rodině možnost duchovním služeb?

Možnost duchovních služeb

90 80 70 60 50 absolutní číslo 40 30 20 10 0

Ano Ne

odpovědi

Graf 9 Možnost duchovních služeb

Zajímavé bylo vědět, zda pečující zdravotníci aktivně nabízí umírajícímu pacientovi či jeho rodině duchovní služby. Většina 84 (81,6 %) uvedla, že ano a 19 (18,5 %) uvedlo, že ne.

37

Otázka č. 9: Znáte postup při zajišťování těchto služeb?

Postup při zajišťování duchovních služeb Objednávku zajišťuji přes informační centrum nemocnice Služby si zajišťuje rodina

50 40 30

absolutní číslo

20

Kontaktuji přímo kněze

10 0 odpovědi

Tuto otázku neřeším

Graf 10 Postup při zajišťování duchovních služeb

U otázky, zda znají postup při zajišťování těchto služeb, většina dotazovaných respondentek a to 42 (40,8 %) uvedlo, že kontaktují přímo kněze. Dalších 28 (27,2 %) zajišťuje objednávku přes informační centrum nemocnice. 22 respondentek (21,4 %) nechá zajištění duchovních služeb na samotné rodině a zbývajících 11 (10,7 %) tuto otázku vůbec neřeší.

38

Otázka č. 10: Pociťujete negativní emoce při umírání pacienta?

Negativní emoce

60 50 40 Nikdy Málokdy Většinou Vždy

absolutní 30 četnost 20 10 0 odpovědi

Graf 11 Negativní emoce

Z toho výsledku plyne, že 54 respondentek (52,4 %) málokdy pociťuje jakékoliv negativní emoce při umírání pacienta. 37 z nich (35,9 %) uvádí, že většinou negativní emoce pociťuje. U odpovědi nikdy a vždy je shoda. Tedy 6 (5,8 %) dotazovaných nikdy žádné emoce nepociťuje a 6 (5,8 %) negativní emoce pociťuje vždy.

39

Otázka č. 11: Rozhoduje o stavu Vašich emocí věk umírajícího pacienta?

Věk pacienta a emoce

Nepociťuji žádné emoce

100 80 60 absoulutní číslo 40 20 0 odpovědi

Emoce jsou stejné u pacientů jakéhokoliv věku Silnější negativní emoce pociťuji, umírá-li pacient mladšího věku

Graf 12 Věk pacienta a emoce

V tabulce a grafu je patrný rozdíl odpovědí. Z nichž vyplívá, že silnější negativní emoce prožívá 84 (81,6 %) respondentek, umírá-li pacient mladšího věku, dalších 19 (18,5 %) pociťuje emoce stejné bez rozdílu věku pacienta a ani jedna z respondentek neuvedla, že by nepociťovala žádné emoce.

40

Otázka č. 12: Uvažoval (a) jste někdy o změně zaměstnání, kde se nepečuje o umírající pacienty?

Změna zaměstnání

70 60 50 absolutní 40 četnost 30

Ano Ne

20 10 0 odpovědi

Graf 13 Změna zaměstnání

Graf nám porovnává, kolik dotazovaných uvažovalo o změně zaměstnání, kde se nepečuje o umírající pacienty. 67 (65,1 %) odpovědělo, že o žádné změně zaměstnání nikdy neuvažovalo a v 36 případech (35 %) byla odpověď kladná.

41

Otázka č 13: Které situace jsou pro Vás v péči o umírajícího pacienta nejvíce stresující?

Stresující situace Bolesti pacienta 25

absolutní četnost

20

Prosí-li o ukončení trápení Zdlouhavé umírní

15

Rozhovor s pozůstalými

10

Fakt, že nemůžu pomoci Umírá-li mladý člověk

5 0 odpovědi

Citový vztah k pacientovi Jiné

Graf 14 Stresující situace

Třináctá otázka zjišťuje, které situace jsou v péči o umírajícího pacienta nejvíce stresující. Zde respondentky možnost výběru neměli. Sami měli stresující situace uvést. Z celkového počtu dotazovaných odpovědělo všech 103. Opět byly vybrány nejčastější odpovědi. Nejstresovější situace je podle 21 (20,4 %) respondentek bolest pacienta. Druhou nejvíce stresující situací je fakt, že nemůžeme pacientovi pomoci, což uvádí 14 (13,6 %). Prosí-li pacient o ukončení života, je nejstresovější pro 13 (12,6 %) dotazovaných. Pro 12 (11,7 %) umírá-li mladý člověk. Pro 10 (9,7 %) citový vztah k pacientovi. 9 (8,7 %) respondentek vidí jako nevíce stresující situaci zdlouhavé umírání pacienta. 6 (5,8 %) pak rozhovor s pozůstalými. A 18 (17,5 %) respondentek uvedlo jiné vlastní důvody. Například umírá-li pacient, který si to nezaslouží, jejich odhodlanost bojovat, přítomnost rodiny, pláč pacienta, nemožnost rozloučení pacienta s nejbližšími a v jednom případě považuje respondentka za nejvíce stresovou situaci podávání jídla a tekutin umírajícímu pacientovi.

42

Otázka č. 14: Měl (a) jste v době Vašich studií předmět, který by se podrobněji zabýval procesem umírání?

Studijní předmět k procesu umírání

70 60 50 absolutní 40 četnost 30

Ano Ne

20 10 0 odpovědi

Graf 15 Studijní předmět k procesu umírání

Cílem otázky bylo od respondentů zjistit, kolik z nich mělo v době studií předmět, který by se podrobněji zabýval procesem umírání. 38 (36,9 %) jich odpovědělo, že mělo a zbývajících 65 (63,1 %) dotazovaných respondentek uvádí, že žádný takový předmět neměly.

43

Otázka č. 15: Poskytuje zdravotnické zařízení, ve kterém pracujete odborné akce, semináře týkající se této problematiky?

Odborné semináře

40 35 30 25 absolutní 20 četnost 15

Ano Ne Nevím

10 5 0 odpovědi

Graf 16 Odborné semináře

Zde se 38 (36,9 %) respondentek shoduje, že zdravotnické zařízení, ve kterém pracují, neposkytuje svým zaměstnancům žádné odborné akce nebo semináře týkající se problematiky umírání, naopak kladně odpovědělo 35 (34 %) respondentek a zbylých 30 (29,1 %) neví.

44

Otázka č. 16: Zajímáte se aktivně o akce zaměřené na problematiku umírání?

Aktivní zaměření na problematiku umírání

60 50 40 absolutní 30 abstrakt

Ano Ne

20 10 0 odpovědi

Graf 17 Aktivní zaměření na problematiku umírání

Podle odpovědí nemá aktivní zájem o akce zaměřené na problematiku umírání 60 dotazovaných (58,3 %). Naopak 43 (41,8 %) respondentek se na tyto akce aktivně zaměřuje.

45

Otázka č. 17: Máte na vašem oddělení vhodné prostory pro klidné a důstojné umírání?

Prostory k důstojému umírání

60 50 40 absolutní 30 četnost

Ano Ne

20 10 0 odpovědi

Graf 18 Prostory k důstojnému umírání

Jak znázorňuje graf 18, prostory vhodné pro klidné a důstojné umírání chybí ve zdravotnických zařízeních u 57 (55,7 %) dotazovaných. 46 (44,7 %) jich uvádí, že tyto prostory na svých odděleních mají.

46

Otázka č. 18: Umožňuje chod vašeho oddělení kontinuální péči o pacienta v terminálním stádiu?

Kontinuální péče za chodu oddělení

60 50 40 Ano Ne

absolutní číslo 30 20 10 0 odpovědi

Graf 19 Kontinuální péče za chodu oddělení

Také bylo zajímavé vědět, zda chod oddělení, ve kterém respondentky pracují, umožňuje kontinuální péči o pacienta v terminálním stádiu. Z grafu je jasné, že 60 (58,3 %) jich uvedlo ano a odpověď ne uvedlo 43 respondentek (41,8 %).

47

Otázka č. 19: Jak často polohujete pacienta v terminálním stádiu?

Polohování v terminálním stádiu

60

Vždy v pravidelných intervalech

50 40 absolutní 30 četnost

Co nejméně, abychom s ním zbytečně nemanipulovali vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu

20 10 0 odpovědi

Graf 20 Polohování v terminálním stádiu

Výsledek odpovědí na otázku, jak často jsou dotazovaní zvyklí polohovat pacienta v terminálním stádiu, byl překvapující. Ve většině případů polohují pacienta co nejméně, aby s ním zbytečně nemanipulovali vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu, což udává 59 (57,3 %) respondentek a o něco méně respondentek, tedy 44 (42,7 %), uvádí polohování vždy v pravidelných intervalech.

48

Otázka č. 20: V čem vidíte nejčastější problémy v péči o umírajícího pacienta?

Nejčastější problémy Obtížná manipulace s pacientem

1400

Nedostatek personálu

1200

Příliš administrativy

1000 absolutní četnost

Nedostatek polohovací a antidekubitních pomůcek

800

Nedostatek času

600

Problémoví rodinní příslušníci

400

Profesionální nevyzrálost

200 0 body

Nesmyslné lékařské intervence Kolektivní oportunismus

Graf 21 Nejčastější problémy v péči

U poslední otázky bylo cílem zjistit, v čem respondenti vidí nejčastější problémy v péči o umírajícího pacienta. Celkem měla otázka 9 odpovědí. Úkolem bylo ohodnotit každou jednotlivou odpověď bodem 1 až 9, kdy bod 1 znamenal nejméně častý problém. Úplně největší problém vidí respondentky v nedostatku času na pacienta. Tato odpověď získala 1320 bodů (28,5 %). Na druhé místo se řadí nedostatek personálu s 1070 body (23,1 %). Na třetím místě jsou nesmyslné lékařské intervence s 988 body (21,3 %). Na čtvrtém místě profesionální nevyzrálost s 842 body (18,2 %). Na pátém místě kolektivní oportunismus se 134 body (2,9 %). Na šestém místě je příliš administrativy s 94 body (2 %). Na sedmém místě problémoví rodinní příslušníci se 75 body (1,6 %). Na osmém místě obtížná manipulace s pacientem s 62 body (1,3 %) a na devátém místě, v čem vidí zdravotníci nejmenším problém, je nedostatek polohovacích a antidekubitních pomůcek s 50 body (1,1 %). 49

2.7 Diskuze Bakalářská práce byla vypracována za účelem zjistit jaký je pohled zdravotníků na umírání v kraji Vysočina. Celému průzkumu předešlo studium knižní literatury, internetových odkazů a dalších jiných zdrojů, které pomohli objasnit a lépe pochopit problematiku umírání. Všechny tyto aspekty, získané vědomosti a praktické zkušenosti vedly ke stanovení cílů a sestavení otázek do dotazníkového šetření. Máme zde čtyři hlavní cíle. První: Zmapovat přístup zdravotníka k umírajícím pacientům. Druhý: Zjistit, jaký dopad má umírání pacienta na osobnost zdravotníka. Třetí: Zjistit úroveň znalostí pečujících zdravotníků vztahující se k procesu umírání. Čtvrtý: Zjistit nejčastější ošetřovatelské problémy v péči o umírajícího pacienta z pohledu zdravotníka. Ke splnění těchto cílů, byly záměrně vybrány zdravotnická zařízení, kde se nejčastěji pečuje o umírající pacienty, aby zde mohl být proveden kvantitativní výzkum pomocí dotazníkového šetření. Ve vybraných zdravotnických zařízeních, tedy v nemocnici v Jihlavě, Třebíči a v geriatrickém centu v Počátkách, bez jakýchkoliv

problémů

zdravotnický

personál

vyhověl.

Z celkového

počtu

110 dotazníků (100 %) byla návratnost 93,6%, tedy 103 vyplněných dotazníků. 6,4 % zdravotníků se průzkumu nezúčastnilo. Z celkového počtu 103 dotazovaných respondentů byly ženy a většina z nich, tedy 54 (52,4 %) má středoškolské vzdělání s maturitou. Nejvíce dotazovaných má odpracováno 16 a více let ve zdravotnictví, to je 41 respondentek (39,8 %). Stanovené cíle této práce byly tedy splněny. K prvnímu cíli se vztahují tři hypotézy. Hypotéza první: Domnívám se, že méně než 50 % respondentů uvede, že jejich přístup a chování k umírajícím pacientům je nepříliš adekvátní. Této hypotézy se týkaly první 4 otázky v dotazníku. Náročnost ošetřovatelské péče vnímá většina respondentek (51,5 %) jako velmi náročnou a i přesto, ve většině případů, tedy 45 zdravotnic, hodnotí kvalitu péče o umírajícího pacienta na jejich oddělení jako dobrou (43,7 %). Umírá-li pacient na jejich oddělení důstojně, v odpovědi ANO se shoduje 62 respondentek (60,2 %), tedy většina z nich. Zásadní otázka byla, zda se respondenti někdy setkávají s neadekvátním přístupem svých kolegyň nebo kolegů k umírajícímu pacientovi. Záměrně nebylo chtěno, aby hodnotily sebe samotné. V tomto případě by se zřejmě každý hodnotil kladně. Nicméně 59 respondentek (57,3 %) se setkává s neadekvátním přístupem svých kolegů či kolegyň

50

jen výjimečně a v 35 případech (34 %) nikdy. To je velmi pozitivní a potěšující výsledek, který ovšem vyvrací první hypotézu. Hypotéza 1 se nepotvrdila. Hypotéza druhá: Více než 2/3 respondentů se snaží pro blaho umírajícího pacienta činit víc než je rámec jejich povinností. Této hypotézy se týkala pátá, šestá a sedmá otázka v dotazníku. Na otázku, zda umírající pacient v komatózním stavu vnímá své okolí, odpovědělo 99 (96,1 %) respondentek že ano, jen 4 z nich zakroužkovaly odpověď ne. A snaží se dotazované udělat pro umírajícího víc než je nutné? Ano, snaží a to v 68 %. V otázce, co například se snaží pro pacienta udělat, se ve většině 14 (20 %) případech shodovala odpověď v zajištění nepřetržitého kontaktu s rodinou. Což jasně odpovídá na další otázku, která se ptala respondentů, zda umožňují rodinným příslušníkům strávit u svého blízkého jeho poslední chvíle. Všech 103 (100 %) odpovědělo, že ano. Z toho všeho vyplívá, že se hypotéza potvrdila. Protože 68 % dotazovaných se snaží pro blaho umírajícího pacienta činit víc, než je rámec jejich povinností, což je více než 2/3 (66,7 %). Hypotéza 2 se potvrdila. Hypotéza třetí: Usuzuji, že méně než ¼ odpovídajících respondentů aktivně nabízí duchovní služby. Této hypotézy se týkala osmá a devátá otázka v dotazníku. Na otázku zda aktivně nabízí umírajícímu pacientovi nebo jeho rodině duchovní služby, jich 84 (81,6 %) odpovědělo ano, pouze v 18,5% ne. Na otázku, jak tyto služby zajišťují, většina respondentek, tedy 42 (40,8%) uvedlo, že kontaktují přímo kněze. Hypotéza se tedy vůbec nepotvrdila. Odhad byl, že duchovní služby aktivně nabízí méně než 25 % zdravotníků. Je zřejmé, že v dnešní moderní době je většina našeho národa nevěřících a to mělo zásadní vliv o úvaze k této hypotéze. Hypotéza 3 se nepotvrdila. K druhému cíli se vztahovala čtvrtá a pátá hypotéza. Hypotéza čtvrtá: Domnívám se, že u nadpoloviční většiny zdravotníků, nezanechává umírající pacient negativní emocionální dopad. Vzhledem k tomu, že výzkum probíhal ve zdravotnických zařízeních s větším procentem geriatrických pacientů, bylo usouzeno, že schopnost empatie je u geriatrických pacientů vnímána jinak. Daleko snáz ji vnímáme u mladého pacienta, protože se s tímto věkem vzhledem k tomu našemu, více ztotožňujeme. 51

Hypotézu mapovala desátá, jedenáctá a dvanáctá otázka v dotazníku. Na otázku zda respondentky pociťují negativní emoce při umírání pacienta jich 54 (52,4 %) odpovědělo, že málokdy. 67 (65,1 %) dotazovaných uvedlo, že nikdy neuvažovalo o změně zaměstnání, kde se nepečuje o umírající pacienty. Dalo se ale předpokládat, že silnější negativní emoce umírá-li pacient mladšího věku, pociťuje mnoho z nás. Respondentek toto potvrdilo 84 (81,6 %). Hypotéza 4 se potvrdila. Hypotéza pátá: Předpokládám, že u více jak 30 % respondentů je nejvíce stresující situace, umírá-li pacient v bolestech. K hypotéze se vztahovala 13. otázka v dotazníku. Ptala se, které situace jsou v péči o umírajícího pacienta nejvíce stresující. Nejstresovější situace je podle 21 (20,4 %) respondentek bolest pacienta. Druhou nejvíce stresující situací je fakt, že nemůžeme pacientovi pomoci, což uvádí 14 (13,6 %). Prosí-li pacient o ukončení života, je nejstresovější pro 13 (12,6 %) dotazovaných. Pro 12 (11,7 %) respondentek umírá-li mladý člověk. Pro 10 (9,7 %) již vytvořený citový vztah k pacientovi. 9 (8,7 %) respondentek uvádí zdlouhavé umírání pacienta. 6 (5,8 %) rozhovor s pozůstalými. A 18 (17,5 %) respondentek uvedlo jiné vlastní důvody. Z těchto odpovědí vyplívá, že nejstresovější situace je sice bolest pacienta, ale jen v 20,4 %. Hypotéza 5 se nepotvrdila. K třetímu cíli se vztahovala šestá hypotéza: Předpokládám, že úroveň znalostí zdravotníků vztahující se k procesu umírání je více jak z 60 % nedostačující. Tuto hypotézu mapovala otázka v dotazníku číslo 14, 15, 16. Otázka zněla, zda měli respondenti v době jejich studií předmět, který by se podrobněji zabýval procesem umírání. 38 (36,9 %) jich odpovědělo, že ano a zbývajících 65 (63,1 %) uvedlo, že žádný takový předmět neměli. Ve 38 % případů se respondentky shodují, že zdravotnické zařízení, ve kterém pracují, neposkytuje odborné akce, či semináře týkající se této problematiky a 30 (29,1 %) jich uvádí, že neví. Aktivní zájem o tyto akce nemá 60 respondentek, což je (58,3 %). Z těchto odpovědí vyplívá, že úroveň znalostí je u většiny dotazovaných nedostačující. Hypotéza 6 se potvrdila.

52

Ke čtvrtému cíli se vztahovala poslední sedmá hypotéza: Předpokládám, že největší ošetřovatelský problém tkví v nedostatku času na poskytnutí kvalitnější péče umírajícím pacientům a v nevhodných prostorách pro důstojné umírání. Této hypotézy se týkala otázka v dotazníku číslo 17 a 20. Vhodné prostory pro klidné a důstojné umírání má 46 dotazovaných (44,7 %) a 57 (55,7 %) jich odpovědělo, že tyto prostory na svých odděleních nemají. Na přímou otázku, v čem vidí nejčastější problémy v péči o umírajícího pacienta, se nejvíce odpovědí shodlo v 1320 bodech (28,5 %) na nedostatku času pro poskytování kvalitnější péče umírajícím pacientům. Na druhé místo se řadí nedostatek personálu, na třetí nesmyslné lékařské intervence, na čtvrtém místě je profesionální nevyzrálost, na pátém místě kolektivní oportunismus, na šestém místě příliš administrativy, na sedmém místě problémoví rodinní příslušníci, na osmém místě obtížná manipulace s pacientem a na devátém místě nedostatek polohovacích a antidekubitních pomůcek. Hypotéza 7 se potvrdila. Pro zajímavost byla do dotazníku položena i otázka (19) týkající se pravidelného polohování pacienta v terminálním stádiu. Většina dotazovaných se v 59 (57,9 %) případech shoduje, že pacienta polohují co nejméně, aby s ním zbytečně nemanipulovali vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu. 44 (42,7 %) respondentek uvádí polohování vždy v pravidelných intervalech. Tento výsledek nám ukazuje, že i když nám naše standardy ošetřovatelské péče káží pravidelné intervalové polohování, skutečnost, zřejmě z lidského hlediska, je zdá se být odlišná. Tyto výsledky byly porovnávány s bakalářskou prací všeobecné sestry na Vysoké škole polytechnické Jihlava. Nese podobný název „Pohled sestry na geriatrického pacienta v terminálním stádiu“ a byla vypracovaná v roce 2012. Autorka prováděla kvantitativní výzkum pomocí dotazníkového šetření ve dvou zdravotnických zařízeních. V Hospici sv. Josefa v Rajhradě a v Nemocnici Blansko. V otázce, jak by dotazovaní ohodnotili svou péči o pacienta v terminálním stavu, se výsledky shodují. Většina respondentů v obou případech poskytuje velmi dobrou péči. Další shoda ve výsledcích dokazuje, že ošetřovatelskou péči o umírajícího pacienta vnímají zdravotníci jako velmi náročnou. To samé i v pociťování negativních emocí, které jsou spojené s péčí o umírajícího pacienta. V obou případech více jak polovina respondentů uvádí, že tyto emoce pociťují málokdy. Při mapování nejvíce stresujících situací v péči o umírajícího opět v obou 53

případech převládá bolest nemocného. Autorka také dále zjišťovala, jaký je největší problém, který ovlivňuje kvalitu péče. Zde respondenti uvádí na prvním místě nedostatek personálu, na druhém místě nedostatek polohovacích pomůcek a lůžkových pokojů, zvláště pokoje určené pro důstojné umírání. Z našeho průzkumu, jako největší problém v péči o pacienta respondentky uváděly, nedostatek času na pacienta. Nedostatek pomůcek pro polohování řadily respondentky až na poslední místo. V čem se ale názor nelišil, byl nedostatek vhodných lůžkových pokojů, které by zajišťovaly klidný a důstojný odchod umírajícího pacienta (Braunerová, 2012).

2.8 Návrh řešení a doporučení pro praxi Z výše uvedených poznatků a dosavadních praktických zkušeností můžeme tvrdit, že práce s umírajícími pacienty je velmi fyzicky a psychicky náročná. Považuji za nutné vcítit se do biologických, psychických, sociálních a spirituálních potřeb umírajícího pacienta. Hlavní problém vidím v nedostatečném vzdělání zdravotníků, co se týká znalostí vztahující se k procesu umírání. Bylo by vhodné a přínosné, kdyby veškeré školy, které učí ať už stávající nebo budoucí zdravotníky, zahrnuly do svých učebních osnov nejen do ošetřovatelství ale i psychologie podrobnou problematiku umírání a smrti. Ve většině zdravotnických zařízení chybí odborné akce a semináře týkající se této problematiky. Je velmi důležité, aby tyto semináře byly k dispozici a my se aktivně zúčastňovali. Dále bych navrhovala aplikovat některé prvky paliativní péče na standartních odděleních. Například zbytečně neprodlužovat život pacienta nesmyslnými lékařskými intervencemi nebo pravidelné docházení multidisciplinárního týmu se speciálně proškolenými pracovníky, kteří by poskytovali konziliární, paliativní a odbornou péči. Jak již bylo popsáno v kapitole „Paliativní péče“, taková komise by mohla pomáhat naplňovat tužby a potřeby nemocných, aby byly poslední chvíle umírajícího pacienta i jeho blízkých snesitelnější. Většina respondentů se shodovalo, že jim na oddělení chybí prostory pro klidné a důstojné umírání. Osobně bych tento problém neviděla ve vytvoření „speciální 54

místnosti“ pro umírající pacienty na standartních odděleních. Obávám se, že by to sami pacienti i okolí mohli vnímat jako „konečnou stanici“. Důležité je, aby zdravotnický personál dokázal vytvořit na jejich oddělení důstojné prostředí umírajícímu pacientovi tím, že budou plnit jeho potřeby, budou empatičtí, ohleduplní a laskaví. Bylo by vhodné rozvinout obecnou diskuzi se zaměřením na informování široké veřejnosti o umírání v domácím prostředí. Naučit rodinu umírajícího pacienta a jeho nejbližší vrátit se k jeho lůžku. Naučit je, jak se u jeho lůžka chovat. Podporovat je, aby mohli jejich umírající rodinní příslušníci trávit poslední dny života doma, pokud si to sami přejí. Další bod, ve kterém se většina zdravotníků na standartních odděleních shoduje, jako například na interních odděleních, je tvrzení o nedostatku času na umírajícího pacienta. Zde bych apelovala na ošetřovatelský personál, aby využívali veškerého kontaktu s pacientem pro vzájemnou komunikaci. Ať už při ranních hygienách, podávání léků, tekutin, či jakýchkoliv výkonech, je potřeba si uvědomit, že zájem o pacienta a vlídné slovo pro něj v těchto těžkých chvílích znamená opravdu mnoho.

55

Závěr Už odpradávna bylo všem lidem jasné, že bez smrti není života. Každý z nás se s ní musí nějakým způsobem vyrovnat a je jen na nás jak to učiníme. Způsob, jakým se se smrtí vyrovnáme, je jednoznačně závislý na našem okolí, na prostředí ve kterém žijeme a hlavně na naší výchově. Tato bakalářská práce poukazuje na pacienta, který se ocitá v poslední fázi svého života. V kapitole „Současný stav problematiky“ šlo o nástin problematiky umírání a smrti, co jej charakterizuje. Obsahuje kapitoly věnované potřebám umírajícím. Má také část věnovanou paliativní péči a bolesti. Dále se zabývá etickým umíráním a emocionálními problémy zdravotníků. U problematiky umírání jsou rozebrány dva hlavní modely. Jedním z nich je domácí model umírání. Tento přežitý odkaz, by se dnes mohl podílet na úctě ke kulturním hodnotám a zkušenostem minulých generací, k úctě ke člověku, ke stáří a vést ke vzájemné spolupráci. Institucionální model umírání postrádá dříve praktikované rituály. Docházíme tedy k závěru, že v souvislosti s pokrokem medicíny vyvstává problém s umělým prodlužováním života. Středem zájmu lékaře a jeho blízkých je nemoc pacienta a ne on sám. Nemoc je důležitější, protože proti ní se dá nějak postupovat nebo bojovat. Nechme ale civilizace, je zřejmé, že nikdy nevyřešíme všechny problémy, které s sebou umírání přináší. V tomto období by se neměla snižovat kvalita péče, ale měla by se zaměřit individuálně na dobré umírání člověka. V těchto jeho těžkých chvílích ho neopouštět, být mu nablízku, a když je vzhůru, tedy nespí, tak mu naznačit, že jsme tam také, že jsme s ním a jsme ochotni mu vyhovět a povídat si sním. Poslouchat, co nám chce ještě sdělit. V našich profesích má velice podstatnou roli lidský vztah mezi pacientem a pomáhajícím. Pacient potřebuje svému lékaři věřit a u své sestry potřebuje cítit odbornost, náklonnost a trpělivost. Výzkumná část má vytyčené čtyři hlavní cíle. Zmapovat přístup zdravotníka k umírajícím pacientům. Zjistit, jaký dopad má umírání pacienta na osobnost zdravotníka. Zjistit úroveň znalostí pečujících zdravotníků vztahující se k procesu umírání. Zjistit nejčastější ošetřovatelské problémy v péči o umírajícího pacienta z pohledu zdravotníka. Pro mapování těchto cílů byl použit kvantitativní výzkum pomocí dotazníkového šetření. Dotazníky byly rozdány ve třech zdravotnických 56

zařízeních na oddělení, kde se pečuje o umírající pacienty. Nemocnice Jihlava, Nemocnice Třebíč a Geriatrické centrum Počátky. Z provedeného výzkumu je patrné, že první cíl, který se týká přístupu k umírajícím pacientům, má velmi pozitivní výsledek. I když většina zdravotníků vnímá péči o umírajícího jako velmi náročnou, tak i přesto hodnotí kvalitu péče na jejich oddělení jako dobrou, uvádí důstojné umírání a jen ve výjimečných případech se setkávají s neadekvátním přístupem k umírajícímu ze stran kolegů. Bez jediné záporné odpovědi, absolutně všichni umožňují rodinným příslušníkům strávit u svého blízkého jeho poslední chvíle. Je velmi potěšující vědět, že se většina zdravotníků snaží pro umírajícího pacienta udělat víc než je rámec jejich povinností a že aktivně nabízí duchovní služby jak umírajícímu, tak i jeho rodině. K druhému cíli této práce můžeme říct, že umírání pacientů nemá příliš velký dopad na osobnost zdravotníků, ale pouze v případě, pokud se jedná o geriatrického pacienta. Ve většině případů ani nebylo uvažováno o změně zaměstnání. V čem už ale výsledky šetření tak pozitivní nejsou, je úroveň znalostí pečujících zdravotníků vztahující se k procesu umírání. Bylo zjištěno, že chybí studijní předměty a odborné semináře, které by se zabývaly touto problematikou. Šetření nám také dále ukázalo, že největší problémy v péči o umírajícího pacienta vidí zdravotníci v nedostatku času na pacienta, v nedostatku personálu, v nesmyslných lékařských intervencích a právě v profesionální nevyzrálosti. Tyto čtyři odpovědi, jak už nám graf 21 napovídá, vyčnívají v podobě sloupců o hodně výš než zbylých jiných pět odpovědí. Důležité je, že nám tato bakalářská práce vypovídá o tom, že my pečující nejsme pouze „naprogramovaní stroje“, ale že máme city, jsme empatičtí a snažíme se plnit všechny biologické, psychické, sociální a spirituální potřeby našich pacientů. Celá tato práce poskytuje náhled na poslední fázi pacientova života, je využitelná pro všechny zdravotníky, které o umírající pacienty pečující a s těmito výsledky bych ráda seznámila prostředí, kde jsem výzkum prováděla.

57

Seznam použité literatury ADAM, Z., J. VORLÍČEK, Y. POSPÍŠILOVÁ. Paliativní medicína. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0279-7. ASOCIACE NEMOCNIČNÍCH KAPLANŮ: Nemocniční kaplan [online]. © 2011 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.nemocnicnikaplan.cz/clanek/21-Pece-o existencialni-a-spiritualni-potreby pacienta/index.htm BRAUNEROVÁ, Lucie. Pohled sestry na geriatrického pacienta v terminálním stádiu [online]. Jihlava, 2012 [cit. 2016-04-20]. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Dostupné z:https://is.vspj.cz/bp/getbp/student/29774/thema/2493. BUŽGOVÁ, Radka. Paliativní péče ve zdravotnických zařízeních: potřeby, hodnocení, kvalita života. Praha: Grada, 2015. ISBN 978-80-247-5402-4. FRANKL, Viktor Emil. Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 2006. ISBN 80-7295-085-1. GULÁŠOVÁ, Ivica. Bolesť ako ošetrovateľský problém. Martin: Osveta, 2008. ISBN 978-80-8063-288-5. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-471-3. HOSPIC BRNO: Charta práv umírajících [online]. © 2016 [cit. 2016-04-21]. Dostupné z: http://www.hospicbrno.cz/index.php/dokumenty/doc_details/13-charta-prav umirajicich KALVACH, Zdeněk. Manuál paliativní péče o umírající pacienty: pomoc při rozhodování v paliativní nejistotě. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-4-3. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sestra a stres: příručka pro duševní pohodu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3149-0. KŘIVOHLAVÝ, Jaro a Stanislav KACZMARCZYK. Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů, 1995. ISBN 80-85495-43-0. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Hovory s umírajícími Nové Město nad Metují: Signum unitatis, 1992. ISBN 80-85439-04-2. KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80247-2069-2. MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3171-1. MAŠÁT, Vladimír. Spirituální potřeby nemocného. Spirituální potřeby nemocného. 2006, 2(3), 103-104. ISSN 1801-1349. 58

MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Praha: Grada, 2005. ISBN 80247-1024-2. O'CONNOR, Margaret a Sanchia ARANDA. Paliativní péče: pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1295-4. SLÁMA, O., L. KABELKA a J. VORLÍČEK. Paliativní medicína pro praxi. 2. Praha: Galén, 2011. ISBN 978-80-7262-849-0. SLÁMA, O., L. KABELKA a J. VORLÍČEK. Paliativní medicína pro praxi. Praha: Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-505-5. STROMZDRAVIA.SK: Duševná hygiena [online]. © 2016 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://stromzdravia.sk/dusevne-zdravie/dusevna-hygiena-ako-podmienka-dusevnehozdravia/ SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-580-1. SYMPTOMY: Stres [online]. © http://www.symptomy.cz/nemoc/stres

2009

[cit.

2016-04-08].

Dostupné

z:

ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. Praha: Kalich, 2013. ISBN 978-80-7017-197-4. ŠPATENKOVÁ, Naděžda. O posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén, 2014. ISBN 978-80-7492-138-4. VYMĚTAL, Jan. Lékařská psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-740-X.

59

Seznam tabulek Tabulka 1 Pohlaví respondentů Tabulka 2 Nejvyšší dosažené vzdělání Tabulka 3 Odpracované roky ve zdravotnictví

Seznam grafů Graf 1 Náročnost ošetřovatelské péče Graf 2 Důstojné umírání Graf 3 Kvalita péče Graf 4 Neadekvátní přístup Graf 5 Nadstandartní péče Graf 6 Nejčastěji vybrané odpovědi Graf 7 Vnímání v komatózním stavu Graf 8 Umožnění posledních chvil s rodinou Graf 9 Možnost duchovních služeb Graf 10 Postup při zajišťování duchovních služeb Graf 11 Negativní emoce Graf 12 Věk pacienta a emoce Graf 13 Změna zaměstnání Graf 14 Stresující situace Graf 15 Studijní předmět k procesu umírání Graf 16 Odborné semináře Graf 17 Aktivní zaměření na problematiku umírání Graf 18 Prostory k důstojnému umírání Graf 19 Kontinuální péče za chodu oddělení Graf 20 Polohování v terminálním stádiu Graf 21 Nejčastější problémy v péči 60

Seznam příloh Příloha 1 – Charta práv umírajících Příloha 2 – Dotazník výzkumného šetření Příloha 3 – Žádost o provedení dotazníkového šetření v Nemocnici Jihlava Příloha 4 - Žádost o provedení dotazníkového šetření v Nemocnici Třebíč Příloha 5 – Žádost o provedení dotazníkového šetření v Geriatrickém centru Počátky

61