VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2009
Jan Vojáček
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Podnikání a právo
Komparace kontinentálního a anglo-amerického právního systému v oblasti vybraných trestných činů (bakalářská práce)
Autor: Jan Vojáček Vedoucí práce: Mgr. Květoslav Ţák
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů.
V Praze dne 28. 5. 2009
………………… podpis studenta
Děkuji tímto Mgr. Květoslavu Žákovi za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi byly velkým přínosem při zpracovávání bakalářské práce.
Abstrakt v českém jazyce Tato bakalářská práce pojednává o komparaci trestního práva dvou dominantních právních skupin. Cílem této práce je ukázat rozdíl mezi trestně-právními normami kontinentálního a angloamerického právního systému. Na začátku je přiblíţen vývoj obou právních skupin a důvody, proč se obě kultury vyvinuly rozdílně. Dále jsou v práci zmíněny jednotlivé odlišnosti obou skupin a to hlavně v oblasti trestního práva. Další část je věnována současné trestní úpravě v těchto systémech. Vzhledem k rozlehlosti se tato práce zabývá podrobněji pouze českým a anglickým trestním právem. Zabývá se také strukturou dělení trestných činů a otázkou, zda je výhodnější kodifikace trestního práva, či nikoli. Poslední částí je komparace trestných činů. Je zde obsaţeno 6 trestných činů, které zasahují do mnoha oblastí lidského ţivota, např. vraţda, podvod, či vydírání.
Abstrakt v anglickém jazyce This bachelor thesis deals with the comparison of Criminal law of two dominant legal systems. The goal of this thesis is to disclose a difference between criminal rules of law of Civil and Common law. At the beginning there is an adumbration of historical evolution of both legal systems and also reasons, why both systems evolved differently. Afterwards individual diversities of both legal systems are mentioned, mainly in the area of criminal law. Next part of the thesis is devoted to recent criminal regulations. With regard to its extensiveness, this bachelor thesis deals only with Czech and English criminal law. It also deals with the structure of division of criminal offence and solves the question, whether it is better to codify the criminal law or not. Last part of this thesis is to compare the criminal offences. This part contains six criminal offences, which interfere with many areas of human life, including murder, fraud or blackmail.
Obsah 1. Úvod .................................................................................................................... - 2 2. Charakteristiky .................................................................................................. - 4 2.1. Kontinentální právo ..................................................................................... - 4 2.1.1. Obecná charakteristika ........................................................................... - 4 2.1.2. Francouzský podsystém .......................................................................... - 4 2.1.2.1. Obecná charakteristika .................................................................... - 4 2.1.2.2. Vývoj trestního práva ....................................................................... - 5 2.1.3. Německý podsystém ................................................................................ - 6 2.1.3.1. Obecná charakteristika .................................................................... - 6 2.1.3.2. Vývoj trestního práva ....................................................................... - 6 2.2. Angloamerické právo ................................................................................... - 8 2.2.1. Obecná charakteristika ........................................................................... - 8 2.2.2. Anglický podsystém ................................................................................. - 9 2.2.2.1. Obecná charakteristika .................................................................... - 9 2.2.2.2. Vývoj trestního práva ....................................................................... - 9 3. Odlišnosti .......................................................................................................... - 13 3.1. Prameny práva ........................................................................................... - 13 3.1.1. Psané prameny práva ........................................................................... - 13 3.1.2. Nepsané prameny práva ....................................................................... - 14 3.2. Třídění práva .............................................................................................. - 15 4. Trestní právo .................................................................................................... - 17 4.1. Obecná charakteristika .............................................................................. - 17 4.2. Trestní odpovědnost ................................................................................... - 17 4.2.1. Kontinentální systém............................................................................. - 17 4.2.2. Angloamerický systém .......................................................................... - 17 4.3. Úprava trestního práva .............................................................................. - 18 4.3.1. Trestní právo v ČR ................................................................................ - 18 4.3.2. Trestní právo v Anglii a ve Walesu ....................................................... - 20 5. Komparace trestných činů .............................................................................. - 22 5.1. Terorismus.................................................................................................. - 22 5.2. Vražda ........................................................................................................ - 23 5.3. Podvod........................................................................................................ - 24 5.4. Stalking ....................................................................................................... - 27 5.5. Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací .................................... - 28 5.6. Vydírání ...................................................................................................... - 29 6. Závěr ................................................................................................................. - 31 7. Literatura ......................................................................................................... - 33 -
1. Úvod Právo je jednou z důleţitých součástí lidského ţivota a celé lidské společnosti a jako kaţdá tato sloţka se i tato liší podle místa, kde člověk ţije. Vymezuje jeho postavení jako občana, jako obchodníka, jako zaměstnavatele a zaměstnance, jako daňového poplatníka, nebo jako autora, upravuje některé jeho vztahy a také stanovuje, jaké jeho chování je protiprávní a jaký trest následuje za tuto protiprávnost1. Vzhledem k lidské různorodosti není moţné, aby právo mělo na celé planetě stejnou podobu. Jedno z dělení je proto do několika skupin podle geografického umístění a tyto skupiny (systémy, rodiny) mají určité odlišnosti. Právo se vyvíjelo na základě různých historických událostí, v různém kulturním prostředí a proto se liší na úrovni jednotlivých států. Ale byly zde i historické události, stejně tak politické a kulturní prostředí, které ovlivnily vývoj práva ve více státech. Dalším důvodem stejných znaků právních systémů můţe být vliv jiného práva, které bylo v zemi dobrovolně převzato z jiného státu, či mu bylo násilně vnuceno. Toto dělení je téměř totoţné s kulturním dělením lidstva, a proto je zde markantní propojení s jinými částmi lidského ţivota (např. jiţ zmíněná kultura, náboţenství). Na začátku 21. století se právní systémy začínají díky globalizaci stále více propojovat. Můţeme zde vysledovat různé propojování systémů a to díky nově nastupujícím technologiím, které pomalu stírají rozdíly mezi systémy. Jiným důvodem je migrace obyvatel a to např. z Afriky, nebo Asie do Evropy, či z Latinské Ameriky do USA. Neposledním vlivem mohou být také mezinárodní instituce. Příkladem můţe být Evropská unie, kde dochází ke střetu kontinentálního a angloamerického právního systému při harmonizaci evropského práva. Obor, který se zabývá porovnáváním těchto skupin, patří do vědní disciplíny nazývané jako srovnávací právo, nebo právní komparatistika. Jako v kaţdé v neexaktní právní disciplíně, i zde existuje mnoho výkladů předmětu srovnávacího práva. Jedním z nich je výklad: „že předmětem této vědní disciplíny je poznávání a rozlišování shodných, podobných, či rozdílných prvků právních systémů“.2 Jako se liší výklad předmětu srovnávacího práva, tak také existuje i mnoho rozdělení právních systémů do skupin, podle srovnávaných aspektů. Jedno z rozdělení na základě makrokomparace s mezikomparačními prvky (komplexní srovnání právních kultur
1 2
Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 66 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 7
-2-
na srovnání existence a úpravy vybraného objektu v rámci odlišných právních kultur) je do 6 skupin a to:3 1. Kontinentálně-evropská právní kultura 2. Angloamerická právní kultura 3. Islámská náboţensko-právní kultura 4. Africká obyčejová právní kultura 5. Hinduistická náboţensko-právní kultura 6. Čínsko-japonská právní kultura V této práci se budu zabývat jen prvními dvěma systémy a to hlavně v oblasti trestního práva a vybraných trestných činů. Důvodem, proč budu porovnávat jen tyto dva systémy je fakt, ţe k těmto skupinám patří podle odhadů aţ ¾ lidské populace (i se smíšenými systémy).4 Dalším argumentem je, ţe komparace všech systémů ve všech právních odvětvích by vydalo moţná na několik desítek publikací. A neposledním důvodem je, ţe tyto dva systémy ovlivňují ţivot Středoevropana nejvíce.
3 4
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 8 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 15
-3-
2. Charakteristiky Jak bylo zmíněno výše, tato práce se bude zabývat jen kontinentálním a angloamerickým právním systémem. Z angloamerického budeme abstrahovat od americké části a bude zde zmíněna jen anglická část tohoto systému. Příčinou je relativně velká rozdílnost obou podsystémů.
2.1. Kontinentální právo 2.1.1. Obecná charakteristika Kontinentální právo je systém práva, který se vyvinul na základě recepce práva římského. Kontinentálním se nazývá proto, ţe vzniklo na evropském kontinentě (proto někdy bývá označován názvem evropský kontinentální systém) a odtud se postupně díky kolonizaci či expanzivní politice rozšířil i mimo Evropu (kolonie v Africe a Latinské Americe).5 V anglických právních textech bývá kontinentální právo označováno anglický pojmem „Civil Law“. Vzhledem k rozlehlosti evropského kontinentu nemůţe být tento systém homogenní, a proto bývá dělen ještě do několika podsystémů. Toto dělení je následek vývoje právního myšlení a také procesu vzájemného napodobování a přejímaní (francouzský občanský zákoník Code Civil). Důleţitou roli hrála zde také vlastní historie. Podsystémů je vymezeno šest a to na bázi dominantních občanských kodexů: francouzský německý rakouský švýcarský skandinávský latinskoamerický6 Podrobněji zde budou popsány dva největší podsystémy a to francouzský a německý. 2.1.2. Francouzský podsystém 2.1.2.1. Obecná charakteristika Bývá označován za prototyp kontinentálního právního systému a jeho vliv mimo hranice vlastní země je ze všech okruhů kontinentálního systému zdaleka nejrozsáhlejší. Tento vliv zasahuje ve větší či menší míře většinu západoevropských zemí, země Latinské Ameriky, 5 6
Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 112 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 113
-4-
některé země Blízkého i Dálného východu, jihovýchodní Asie a také státy, které bývaly francouzské či belgické kolonie.7 Základním pramenem je Code Civil, platný déle neţ 200 let, jenţ přejímá a rozvíjí tradiční instituty do té doby existujícího obyčejového práva i římského práva (rodinné vztahy, smlouvy, dědické právo atd.) a k tomu přibírá hodnoty, které přinesla francouzská revoluce (záruka osobních svobod, svoboda podnikání). Hlavními zásadami tohoto díla jsou formální rovnoprávnost, posvátnost vlastnictví a smluvní svoboda.8 2.1.2.2. Vývoj trestního práva Důleţitým mezníkem pro celou Evropu, nejen pro Francii je přelom 11. a 12. století, kdy do Evropy přichází velká renesance římského práva. V té pojem trestní právo ještě neexistuje a samo odvětví má jen nejasné obrysy, zato je velmi rozšířená soukromá msta namísto soudem nalézaného práva9. Aţ ve 14. století se začíná nahrazovat princip soukromé msty principem odvety veřejné, coţ je potlačení zločinu celou společností a v jejím zájmu. Hlavním cílem trestu je společenská prevence, tedy hlavní cíl jiţ není potrestání viníka, ale zastrašení jiných potenciálních pachatelů, čehoţ je docíleno velice krutými tresty pro viníka. A proto jsou obvyklé tresty smrti či různé tresty mrzačení (například za drobnou krádeţ je trest useknutí ruky). Uţ se zde zkoumá, zda se jednalo o uskutečněný trestní čin, nebo o pouhý úmysl (pokus), který podléhal mírnějším trestům. Další zkoumanou oblastí bylo úmyslné, nebo neúmyslné jednání. Neúmyslné jednání většinou bylo trestáno jen majetkovým trestem výjimečně tělesným trestem. V trestním právu se stále promítaly vlivy starobylých obyčejů s vlivy práva římského a kanonického (církevního). Po celé období absolutní monarchie zůstávalo trestní právo téměř beze změn. Pojem trestného jednání nebyl nejčastěji obsaţen v zákonech, ale v obyčejových pravidlech (nejčastější zločiny byly krádeţ, vraţda, delikty proti mravům, rouhání, kacířství, či svatokrádeţ).10 Od poloviny 18. století začíná být trestní právo cílem kritiky a to ze strany osvícenských filozofů (Montesquieu, Voltaire), kteří poţadovali zákonnost deliktů a trestných činů. Jinými slovy poţadovali, ţe trestným jednáním můţe být jen to jednání, které je výslovně popsáno v zákoně. Z toho vyplývala potřeba kodifikace právních obyčejů do formy zákona. Filozofové svého dosáhli aţ po Velké francouzské revoluci, jejíţ 7. článek zaručoval, ţe „nikdo nemůže být obviněn, zatčen či uvězněn než v případech stanovených zákonem a na základě postupu zákonem předepsaného“ (zásada zákonnosti trestního práva). Tato zásada je dnes 7
Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 114 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 10 9 Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 247-248 10 Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 268-269 8
-5-
samozřejmostí pro trestní kodexy ve většině států. V roce 1791 se objevuje první Trestní zákoník, který rušil zastaralé delikty jako kacířství, či čarodějnictví. Také dochází ke změně principu, uţ není prvořadým zastrašení potenciálních pachatelů, ale hlavní je náprava odsouzeného. Také stanovuje pro kaţdý trestný čin určitý trest. Tento zákoník znamenal jednoznačnou humanizaci a modernizaci trestního práva.11 Bohuţel ale společnost nebyla na takovou změnu připravena. Proto jsou vydávány zákony o podezřelých, jejichţ široká skutková podstata umoţňovala stíhání nejen pachatelů trestných činů, ale také politických odpůrců reţimu. Tyto zákony se tak staly nástrojem jakobínského revolučního teroru. V roce 1810 byl vydán nový Trestní zákoník (Code pénal). Zrušil pevnou sazbu trestů za určité trestné činy (byla stanovena dolní a horní hranice a poté záleţelo na úvaze soudce) a zavedl opětovné zváţení polehčujících okolností. Také zavedl rozlišení deliktů na 3 kategorie: zločiny, přečiny a přestupky. Opět se vrací princip odstrašujícího účelu, který měl chránit zájmy společnosti. Tento zákoník vydrţel přes novelizace aţ do roku 1994.12 2.1.3. Německý podsystém 2.1.3.1. Obecná charakteristika Základem tohoto subsystému je německý občanský zákoník (BGB – Bürgerliches Gesetzbuch), přijatý v roce 1896 s účinností od 1. 1. 1900. Na rozdíl od francouzského Code Civil, či rakouského obecního občanského zákoníku (ABGB – Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch) postrádá filozofický základ, coţ velmi usnadnilo jeho rozvoj a pouţití v jiných zemích světa z různých kultur (předrevoluční Čína, Japonsko, Dálný Východ).13 2.1.3.2. Vývoj trestního práva Stejně jako v případě Francie se samostatné německé dějiny začínají počítat od Verdunské smlouvy z roku 843, která rozdělovala Franckou říši na 3 části. V Německu se trestní právo vyvíjelo poněkud odlišným způsobem, neţ tomu bylo ve Francii, coţ byl následek velké decentralizace na území „říše“. Kromě státu zde velkou roli hrály země a města, ale i církev. V tomto období se nese právo ve smyslu odplaty a odstrašení všech dalších pachatelů. Nejčastějšími skutkovými podstatami jsou zrada, porušení míru, vraţda, krádeţ, kacířství či
11
Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 328-330 Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 328-330 13 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 115 12
-6-
rouhání, přičemţ trestem bývá poprava viníka, prováděná na mnoho způsobů podle viníkova provinění (za ţhářství je upálení). Pro viníka je zde ale i moţnost vykoupení.14 Další vývoj trestního práva na území dnešního Německa je od poloviny 16. století ovlivněn „Hrdelním soudním řádem císaře Karla V.“ (latinsky nazývaného Constitutio Criminalis Carolina), který obsahuje nejen trestní procesní řád, ale i materiální trestní právo. Tento zákoník uţ výslovně odlišuje pokus od dokonaného trestného činu a posuzuje také jeho subjektivní stránku a to ve smyslu úmyslu a nedbalosti. Poprvé je zde také zmiňována příčetnost pachatele a přihlíţí se také k polehčujícím okolnostem při spáchání jednotlivých trestných činů. Ale tento zákoník neodstranil spoustu jiných nedostatků této doby. Stále byla pouţívána tortura (mučení), stále zůstává princip odplaty a „zneškodnění“ pachatele. Dalším negativem zůstává postavení soudce, který je pověřen i vyšetřováním případu (před soudem vystupuje ve 2 rolích – jako soudce a vyšetřovatel) a také zůstává přípustnost analogie (neplatí princip „není trestného činu bez zákona“).15 V 19. století se jako ve Francii v 18. století objevují kritiky úpravy trestního práva. Tato kritika vede k modernizaci práva (během 19. století byly postupně vydány 3 zákoníky; poslední byl Říšský trestní zákoník z roku 1871). Trestné činy jsou rozlišovány na zločiny, přečiny a přestupky, jejichţ skutková podstata je přesně vymezena v zákoně (znamená to zákaz analogie). Také jsou stanoveny 3 prvky, které musí být splněny pro moţné potrestání pachatele. Těmito prvky jsou přítomnost skutkové podstaty, protiprávnost a zavinění. Mizí také idea odplaty, která se postupně mění na prevenci. A uţ nadále nejsou pouţívány mrzačící tresty. Je změněno postavení soudce, nyní jiţ nemá postavení vyšetřovatele, jehoţ výkon je přenesen na státního zástupce, a soudci tak přísluší pouze rozhodování soudního sporu. Také je v soudním řízení aplikována zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch ţalovaného).16 Během tzv. Výmarské republiky se trestní právo příliš nemění. Zlom přichází aţ s nástupem nacistů k moci. Trestní právo se okamţitě v jejich podání mění na nástroj teroru proti všem nepřátelům reţimu. V roce 1935 je zrušen zákaz analogie a také je připuštěna zpětná účinnost zákona, coţ je v té době uţ něco naprosto výjimečného. Také jsou vydány nové zákony, z nichţ jsou asi nejznámější právní předpisy často označované za norimberské zákony. Jsou v nich vymezeny nové skutkové podstaty trestných činů, jako je například manţelství, nebo pohlavní styk se Ţidy. Situace se ještě horší po vypuknutí 2. světové války, kdy nabývá na 14
Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 381 Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 399-401 16 Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 420-421 15
-7-
významu trest smrti (například jen za drţení zbraně) a také zde můţeme nalézt velký zásah do presumpce neviny.17
2.2. Angloamerické právo 2.2.1. Obecná charakteristika Tento právní systém je původem z Anglie a jeho počátky se začínají psát po dobytí Anglie normandským vévodou Vilémem Dobyvatelem v roce 1066. Dobytím dochází k úpadku původního ostrovního práva a ke vzniku tzv. práva obecného (common law). Z Anglie se poté postupem času během koloniální doby začalo šířit do světa (Severní Amerika, Indie, Austrálie, Nový Zéland). Na rozdíl od kontinentálního práva se angloamerické právo dlouho dobu vyvíjelo jako jeden celek (v kontinentálním můţeme vidět od počátku rozdělení do několika podsystémů, které se od sebe v některých částech lišily). Odpovědět na otázku proč tomu tak bylo, je velmi jednoduché. Angličané totiţ prosazovali své právo v koloniích násilnou cestou (na kontinentu například francouzský zákoník státy imitovaly dobrovolně) a kolonie neměly moc volnosti v tvorbě svého práva. Ale tento jednotný systém byl dlouhodobě neudrţitelný. S postupnou dekolonizací se i angloamerické právo začalo členit na podsystémy. Jednou z prvních osamostatněných zemí byly v 18. století Spojené státy americké. V některých osamostatněných státech se právo začalo vyvíjet samo, nezávisle na Velké Británii, přesto zde můţeme najít společné rysy.18 Jak je výše uvedeno, i z angloamerického práva se nakonec vyvinuly podsystémy. I zde jako v kontinentálním právo není snadné určit pomůcky, jak rozdělit právo do podsystémů. Proto zde uvedu dvoje členění tohoto právního systému. Angloamerický právní systém bývá často tříděn (a to hlavně v USA) na podsystémy práva anglického a práva USA (proto se někdy pouţívá název tohoto systému s pomlčkou, tj. anglo-americký).19 Druhým často zmiňovaným rozdělením je členění na více okruhů:20 anglický americký (USA)
17
Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva, str. 441-442 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 164 19 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 163 20 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 11 18
-8-
kanadský australský novozélandský indický právní systémy ostatních států vzniklých dekolonizací Z těchto systémů budu popisovat jen anglický. Je to z několika důvodů. Jak je uvedeno výše, všechny mají aţ do dekolonizace téměř totoţný vývoj a dalším je, ţe některé mají jen malé odlišnosti. Naopak mezi anglickým a americkým je odlišností daleko více, ale tato práce není na porovnávání uvnitř angloamerického právního systému, ale na komparaci s kontinentálním a proto bude tato práce zaměřena jen oblast trestního práva ve Velké Británii. 2.2.2. Anglický podsystém 2.2.2.1. Obecná charakteristika Anglické právo je systém práva ustálený na území Anglie a Walesu. Nejde tedy o právo celé Velké Británie, protoţe na jeho území existují menší (Severní Irsko a ostrov Man) nebo větší (Skotsko) rozdíly.21 Je to způsobeno odlišným historickým vývojem těchto zemí na britských ostrovech. Skotsko bylo po část dějin nezávislou zemí na Anglii, a proto zde existují odlišnosti. 2.2.2.2. Vývoj trestního práva Na začátku našeho letopočtu byla Británie pod nadvládou Říma, coţ byla jedinečná šance na implementaci římského práva. I kdyţ během nadvlády římské právo bylo pouţíváno, po skončení se najednou přestat pouţívalo. Římské právo tak ovlivnilo anglické aţ později a nedosáhlo takového vlivu jako v kontinentální Evropě.22 Počátky vlastního anglického vývoje lze hledat po příchodu germánských kmenů Anglů a Sasů. Na počátku 7. století vytváří nejstarší anglosaské zákoníky, které obsahují i část věnovanou trestnímu právu. Objevují se zde odstupňované trestní sazby podle společenského ostavení pachatele, je zde i moţnost vykoupení se ze zločinu (tzv. wergeld). I zde se objevuje institut krevní msty, kterou se ale nejstarší zákoníky snaţí omezit a to právě na základě vykoupení se ze zločinu. Tato snaha o omezení měla jednoduchý princip a to v případě vraţdy byla „poškozená rodina“ právem nucena
21 22
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 11 Kuklík, P., Seltenreich, R.: Dějiny angloamerického práva, s. 24
-9-
přijmout stanovenou sumu kompenzace. Pokud pachatel neměl dostatek financí, ztrácel osobní svobodu.23 Jak bylo jiţ zmíněno, mezníkem pro vývoj angloamerického práva se stal rok 1066. V tomto roce se stal králem normandský vévoda Vilém Dobyvatel. I on přispěl k vývoji trestního práva, i kdyţ spíše v procesní části, kdyţ zavedl další ordály (boţí soudy, o vině či nevině měl rozhodnout bůh). Hmotná část se přesto také dočkala změn, kdyţ byl trest smrti dočasně nahrazen krutými mrzačícími tresty (oslepení, kastrace, či useknutí tělesných údů), coţ mělo plnit účel odstrašení (totoţný princip jako na kontinentu).24 Dalším důleţitou událostí se stalo vydání Velké listiny svobod (Magna Charta Libertatum) roku 1215. Mnohými autory je pokládána za základ anglického právního vývoje, jiní v ní vidí počátek ochrany osobních práv jednotlivce. Jsou v ní obsaţeny především závazky krále, které stanovily hranice královské moci. Byly v ní obsaţeny i 2 body k trestnímu právu. Jednak to bylo ustanovení, ţe „žádný svobodný nemůže být uvězněn, zatčen, zbaven svého majetku, prohlášen za psance, poslán do vyhnanství či jinak potrestán bez řádného soudu jemu rovných nebo podle práva země“ (Kuklík, 2007). Druhým bodem byl poţadavek, aby pokuty odpovídaly závaţnosti spáchaného činu. Stinnou stránkou Magna Charty bylo její (ne)dodrţování panovníky, coţ byl mnohdy velký problém.25 Od konce 15. století se v Anglii vyvinuly 2 základní kategorie trestných činů, ty nejzávaţnější se nazývaly felonies, méně závaţné měly název misdemearours. Tento způsob rozdělení trestných činů zůstal v anglickém trestním právu aţ do roku 1967. Do nejtěţší skupiny trestů patřila velezrada, vraţda, či ţhářství. Zajímavostí je, ţe aţ do konce 13. století v případě, ţe byl někdo při páchání těchto činů dopaden, mohl být na místě usmrcen. V jiném případě podléhal jurisdikci. Od 13. století je moţné pachatele potrestat jen soudním procesem s porotou. Důleţitým bodem také je, ţe soudy vyţadovaly úmysl (mens rea) a zkoumaly příčetnost pachatele. S pachatelem mohla být také odsouzena osoba, která ho navedla, či mu radila. Velmi často pouţívaným trestným činem v této době byla velezrada (treason). Její „skutková podstata“ souvisela s útokem na královu osobu nebo jeho pravomoci, coţ bylo trestáno trestem smrti (useknutí údů a stětím). Méně závaţné zločiny (misdemearnours) byly na
23
Kuklík, P., Seltenreich, R.: Dějiny angloamerického práva, s. 28 Kuklík, P., Seltenreich, R.: Dějiny angloamerického práva, s. 31-32 25 Kuklík, P., Seltenreich, R.: Dějiny angloamerického práva, s. 40 24
- 10 -
rozhodnutí soudce, trest mohl být peněţitý, nebo tělesný (nejčastěji mrskání). Trest vězení se objevuje aţ v 18. století.26 V 16. století dochází k doplnění nových „skutkových podstat“ k zákonu o velezradě. Jak je známo, za vlád Jindřicha VIII. a jeho potomků došlo ke změně náboţenského vyznání v Anglii a nové „skutkové podstaty“ zahrnovaly hlavně popírání „oficiálního“ náboţenství. V tomto století se také uţ výrazněji odlišuje od pojmu vraţda (murder) a zabití (manslaughter). U vraţdy se vyţadovala mens rea úmyslu a hrozil trest smrti. Zabití se bralo jako čin, který byl následkem jednání v afektu, nebo v sebeobraně a soud mohl pachatele i osvobodit. V roce 1533 objevil nový trestný čin, za který bylo moţno uloţit i trest smrti a tím byl homosexuální styk (jako trestný vydrţel aţ do roku 1968).27 17. století bylo pro Anglii období neklidu a hlavně za občanské války se objevují právní předpisy s náboţenskými představami (například rouhačství). V 18. století se objevuje snaha reformovat oblast anglického trestního práva. Hlavní myšlenkou je (stejně jako v té době v Evropě, hlavně ve Francii) omezení represivních účinků trestů a nahrazení těchto účinků za preventivní. Byla snaha dosáhnout situace, aby trest odpovídal spáchanému činu, také poţadovali omezení trestu smrti a větší uplatnění finančních trestů.28 Snahy o reformaci trestního práva se prosadily aţ na začátku 19. století a zaslouţil se o něj Sir Robert Peel, který prosadil v parlamentu 8 zákonů, které měnily více jak 300 předchozích úprav v oblasti trestního práva. Podle odhadů tato reforma obsáhla téměř 4/5 trestných činů a vyřešila také jeden z tehdejších problémů trestního práva, coţ byla přílišná roztříštěnost právní úpravy. Ovšem i nadále zůstala řada trestných činů definována common law a precedenčními rozhodnutími. Jedna z hlavních myšlenek reformistů tj. trest smrti se také dočkal změn. U některých zločinů (krádeţ, vloupání do domu, podvod) byl nahrazen za trest deportace do britských kolonií (tento trest vydrţel aţ roku 1868). V této době se stále častěji objevovala otázka kodifikace trestního práva. Nakonec bylo rozhodnuto, ţe se bude nadále pokračovat jen v dílčích změnách.29 Po druhé světové válce opět probíhaly reformy trestního práva. V roce 1965 byl přijat Murder Act, kde je nahrazen trest smrti doţivotím za trestný čin vraţdy. Důleţitým zákonem je také o 2 roky později přijatý Criminal Law Act, který zrušil tradiční rozdělení trestných činů 26
Kuklík, P., Seltenreich, R.: Kuklík, P., Seltenreich, R.: 28 Kuklík, P., Seltenreich, R.: 29 Kuklík, P., Seltenreich, R.: 27
Dějiny angloamerického práva, s. 71-73 Dějiny angloamerického práva, s. 92-93 Dějiny angloamerického práva, s. 138 Dějiny angloamerického práva, s. 153-155
- 11 -
(felony a misdemeanour). Tento zákon zavedl nové „skutkové podstaty“. Dalším významným byl Theft Act z roku 1968, který vymezil nové trestné činy proti majetku (např. zpronevěra, podvod, krádeţ elektřiny). V posledních 30. letech 20. století reagoval často britský parlament na nové druhy trestných činů. Proto je v roce 1977 novelizován Criminal Law Act a rok později Theft Act. Na přelomu 70. a 80. let jsou přijaty zákony o trestných činech ekonomické povahy. Další oblastí, kterou se trestní právo v 80. a 90. letech zabývalo, byl sport a to hlavně fotbal. Řádění anglických chuligánů vyvrcholilo v roce 1985 tragédií na bruselském stadionu. Jako odpověď byl ještě v témţe roce přijat Sporting Events Act a o rok později další zákon Football Act. Bylo zakázáno podávání alkoholu na stadionech nebo vniknutí na hrací plochu. V posledních letech je celosvětovým problémem terorismus. Velká Británie byla na 11. září legislativně lépe připravena neţ většina světa a to díky konfliktům v Severním Irsku.30
30
Kuklík, P., Seltenreich, R.: Dějiny angloamerického práva, s. 181-183
- 12 -
3. Odlišnosti Jak bylo řečeno výše, jednou ze základních a moţná nejvíce viditelnou odlišností je geografické hledisko. Ovšem rozhodujícím faktorem pro klasifikaci jsou prameny práva, jejich uplatnění v jednotlivých zemích a jejich charakter. Pramenem práva je právní norma, která je základní a nedělitelnou součástí právního řádu. Vnitřní strukturu právní moci tvoří 2 normativní prvky: „zakázáno“ (nedovoleno) „dovoleno“ Z toho plyne, ţe existují jen 2 moţnosti, buď je chování dovoleno, nebo je nedovoleno (zakázáno). Další moţnost neexistuje.31
3.1. Prameny práva Prameny práva lze z hlediska právní komparatistiky rozlišovat na dva typy:32 Prameny psané (ius scriptum, lex scripta) Prameny nepsané (ius non scriptum, lex non scripta) 3.1.1. Psané prameny práva33 Psané právo je charakteristické hlavně pro evropský kontinentální systém. Určujícím stylotvorným pramenem je normativní právní akt. V kontinentálním systému není moţné vytvořit, měnit, nebo rušit právní normu jinak neţ prostřednictvím vydání normativního, tj. obecně závazného právního aktu. Postupem času se formovaly různé druhy těchto aktů: Ústavy a ústavní zákony; které jsou základními zákony států a v kontinentálním právu mají formu psaných listin, s nimiţ musí být v souladu všechny ostatní právní předpisy. Kodexy jsou také charakteristickým znakem kontinentálního práva a jsou představitelem legislativního shromáţdění právních norem určitého právního odvětví v jednom zákoně.
31
Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 54 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 55 33 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 37-38 32
- 13 -
Hlavním pramenem je tedy normativní právní akt, výsledek právotvorné činnosti a obsahující obecně závazné normy, které jsou aplikovány soudy a dalšími státními orgány na konkrétní případy. Dalším pramenem evropského kontinentálního práva je normativní smlouva (smluvní akt mezi dvěma a více stranami), jehoţ ustanovení má obecnou právní závaznost. Na rozdíl od kontinentálních států nemá Velká Británie psanou ústavu. Anglické psané právo vychází hlavně z normativních právních aktů, které tvoří zákony vydávané britským parlamentem. Tyto normativní právní akty se ale od kontinentálních liší velkým prostorem, který poskytují samotnému uváţení soudců. Vzhledem k nepsané ústavě, nemůţe nikdo namítnout u soudu protiústavnost schváleného zákona. Britský parlament je totiţ nejvyšší zákonodárný orgán v tom smyslu, ţe můţe vydat nebo zrušit jakýkoliv zákon a ţádný jiný orgán nemůţe zrušit nebo zpochybnit platnost tohoto zákona. 3.1.2. Nepsané prameny práva V kontinentálním právu má nepsané právo jen podruţný charakter a vyskytuje se v právních řádech jen zcela výjimečně a to v podobě soudního rozhodnutí, právních obyčejů nebo v podobě analogie, rozumu, či ekvity.34 Soudní rozhodnutí jako pramen práva se na kontinentu nepřipouští. Soudce zde pouze právo nalézá, ale nevytváří je. Platí zde zásada ius dicit inter partes (soudce vyhlašuje právo mezi stranami sporu), to znamená, ţe rozhodnutí je závazné jen pro strany soudního sporu, coţ je rozdíl oproti angloamerickému systému. V dnešní době má ale rozhodování vyšších soudů velmi značný význam na utváření práva. Ve Skandinávii je dokonce soudcovské právo povaţováno přímo za subsidiární pramen.35 Obyčejové právo se pouţívá jen tehdy, pokud existuje mezera v zákoně, přičemţ je právem slabším. Analogie, rozum a ekvita se uplatňují zejména v některých zemích na kontinentě (Švýcarsko a Rakousko).36 Nepsané právo hraje v anglickém systému práva podstatnou roli. Nejvýznamnějším je právo soudcovské (judge-made law, case law). Rozhodnutí soudu hrají důleţitou roli ve vývoji práva, neboť soud musí při rozhodování konkrétního případu brát zřetel na předchozí rozhodnutí soudu v dřívějších případech, které projednávaly případy stejného druhu a pokud je 34
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 38 Knapp, V.: Velké právní systémy - Úvod do srovnávací právní vědy, s. 112 36 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 38 35
- 14 -
takové rozhodnutí závazné, musí se jím řídit.37 Tyto rozhodnutí soudu bývají také označovány slovem precedenty. Dalším druhem nepsaného práva je právo obyčejové, které se dělí na 2 formy – obecné obyčeje říše a místní obyčeje. První forma obyčejů platí uţ pouze v oblasti ústavního práva. Místní obyčeje jsou pramenem práva v případě, ţe se odchylují od common law a jsou zachovány od roku 1189. Jejich vliv je ale v dnešní době jiţ nepatrný. Jiným uznávaným pramenem anglického práva je právní literatura, ačkoliv má spíše podruţný charakter. Za pramen práva jsou povaţovány jen některá věhlasná díla z minulosti. Současná literatura se jako pramen práva nevyskytuje.38 Kdyţ porovnáme oba systémy, tak v kontinentálním právu je psané právo nejdůleţitější a ostatní prameny (zejména právo obyčejové a soudcovské) mají subsidiární charakter. Naopak v common law je základním pramenem právo soudcovské, ale existují zde i jiné prameny a to zejména právo psané (zákony), které nabývá stále na významu.39
3.2. Třídění práva Dalším bodem, ve kterém se tyto dva systémy liší, je struktura práva. Toto vnitřní členění práva je různě chápáno v zemích kontinentálního a angloamerického práva. V kontinentálním sytému je charakteristickým znakem dualismus práva veřejného (ius publicum) a soukromého (ius privatum). Toto členění má své kořeny jiţ v právu římském a dochovalo se do dnešních dnů. Do oblasti soukromého práva se řadí právo rodinné, občanské, obchodní a ţivnostenské, do oblasti veřejného pak právo ústavní, správní, finanční a trestní.40 Existují i právní oblasti, které vykazují znaky obou tříd práva, např. právo pracovní. Naproti tomu anglický právní systém dualismus práva nezná. Pojem veřejné právo (public law) se zde vyskytuje, ale ne ve smyslu kontinentálního veřejného práva (je zde chápáno jako společný název pro ústavní a správní právo). Podobné je to u pojmu soukromé právo (civil law), neboť anglické právo tímto termínem označuje kontinentální systém. Základním dualismem anglického práva je rozdíl mezi common law a equity (rozsudky zaloţené na spravedlivé úvaze; nebere se zde v potaz existující precedenty nebo zvyky).41 Ani
37
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 40 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 166 39 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 165 40 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 112 41 Knapp, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy, s. 71 38
- 15 -
dělení na jednotlivá odvětví není stejné, jako je v kontinentálním, i přestoţe některá odvětví svým názvem i obsahem kontinentálnímu odpovídají. K tradičním právním odvětvím náleţí: law of property (odpovídá pojmu „věcná práva“) land law (upravuje specificky právní reţim půdy) contract law (smluvní právo) tort law (právo odpovědnosti za deliktní škodu) criminal law (trestní právo) další kasuistická právní odvětví.42
42
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 38
- 16 -
4. Trestní právo 4.1. Obecná charakteristika V rámci kontinentálního práva je trestným činem kaţdé jednání, které je protiprávní a podle zákona je trestné, přičemţ naplňuje znaky uvedené v trestním nebo jiném zvláštním zákoně. Teoretické schéma trestného činu předpokládá 3 skutečnosti: 43 Zavinění (úmysl, nebo nedbalost) Protiprávní následek Kauzální nexus (příčinná souvislost) mezi jednáním pachatele a protiprávním následkem Trestní právo je v angloamerickém pojetí okruh statutárního a obyčejového práva, upravující postih zločinů, přestupků a přečinů. Rozdílem oproti kontinentálnímu systému je v tom, ţe zde není tak výrazná hranice mezi trestním a občanským právem.44
4.2. Trestní odpovědnost 4.2.1. Kontinentální systém45 Kontinentální trestný systém byl zasaţen inkvizičním trestním procesem. Z něj je důleţité zmínit pojem „corpus delicti“, který se zde poprvé objevil. Tento pojem se stal prvním označením pro skutkovou podstatu, která se objevuje aţ později. V kontinentálním právu jsou základem 2 právní zásady týkající se trestního práva a to „nullum crimen sine lege“(ţádný zločin bez zákona) a „nulla poena sine lege“(ţádný trest bez zákona). Tyto zásady mají za výsledek omezení moci soudců, protoţe soudce zde můţe právo pouze vykládat, nikoliv tvořit. 4.2.2. Angloamerický systém46 Anglické právo nebylo zasaţeno inkvizičním procesem, jak tomu bylo u kontinentálního. Proto nedospěla k nástrojům, jako je skutková podstata, alespoň ne cestou, jakou to bylo u kontinentálního. Základní pravidla trestního práva hmotného jsou v Anglii abstrahovány od znění ústavy. Teorie v dnešní době hovoří o tzv. „state of affair“. Tento pojem
43
Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 69 Hungr, P.: Srovnávací právo - Právní kultury, s. 70 45 Gerloch, A., Maršálek, P.: Zákon v kontinentálním právu, s. 228-231 46 Gerloch, A., Maršálek, P.: Zákon v kontinentálním právu, s. 231-232 44
- 17 -
se dá definovat jako souhrn procesních a hmotně-právních skutečností, a to hlavně v okruhu skutkového průběhu a objektivní stránky, které jsou zaloţené především na jednání pachatele. Hlavní zásadou trestné odpovědnosti je v angloamerickém právu princip „actus non facit reum nisi mens sit rea“(nikdo nesmí být uznán vinným ze spáchání trestného činu, pokud není jeho vina prokázána). V tomto principu se odráţí 2 elementy a to mens rea (mentální element) a actus rea (soubor elementů ostatních). Mens rea prezentuje tzv. guilty mind (vinná mysl) a dá se povaţovat za subjektivní stránku trestného činu, zatímco actus rea je pokládáno za jednání (konání či opomenutí). Při absenci alespoň jednoho z elementů nemůţe být nikdo uznán vinný trestním činem. V angloamerickém právu nenalezla na rozdíl od kontinentu zásada „nullum crimen sine lege“ odezvu v zákonné úpravě, neboť jsou zde trestné činy, jejichţ elementy jsou výsledkem rozhodování soudů. Ovšem od 70. let ale dochází k výraznému omezení takto vzniklých trestných činů.
4.3. Úprava trestního práva Po obecné charakteristice se nyní zaměříme na jednotlivou úpravu trestního práva v obou systémech. Vzhledem k jiţ několikrát zmiňované velké rozlehlosti obou právních skupin, tato práce se zaměří jen na úpravu trestního práva ve dvou zemích. Angloamerický systém bude reprezentovat Velká Británie a to hlavně jedna její část Anglie (rozdílnost Anglie a Skotska byla zmíněna jiţ dříve) a kontinentální bude reprezentovat trestní právní řád nám nejbliţší a to český. 4.3.1. Trestní právo v ČR České trestní právo hmotné je upraveno zejména v trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Tento zákon byl od nabytí platnosti v roce 1961 (nabyl účinnost 1. 1. 1962) jiţ mnohokrát novelizován. Před rokem 1989 byl vyuţíván komunistickým reţimem k upevňování své moci na území státu. Po roce 1989, kdy v zemi nastaly mnohé politické, společenské a ekonomické změny, které byly provázeny početnou novelizací tohoto zákona. V důsledkách všech novelizací se stal trestní zákon velmi nepřehledným47. Proto bylo nutné připravit nový trestní zákoník, který by plně vyhovoval dnešní době. Po mnoha pokusech a několikaletých přípravách byl na přelomu let 2008 a 2009 přijat v Parlamentu České republiky nový trestní zákon č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník), který 47
Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 18
- 18 -
nahrazuje zákon č. 140/1961 Sb. Tento zákon by měl platit od 1. 1. 2010. Zajímavostí je, ţe i u tohoto zákona je jiţ snaha o jeho novelizaci, ačkoliv ještě není účinný (jde zvýšení věkové hranice ze 14 na 15 let48). Nyní se dostáváme k otázce, podle kterého trestního zákona se bude tato práce řídit. Tato práce se bude řídit v současnosti platným právním předpisem a tím je stále trestní zákon č. 140/1961Sb. Trestní zákon se dělí na obecnou a zvláštní část. V obecné je uvedena samotná definice trestného činu, dále pak okolnosti vylučující protiprávnost, druhy trestů, či skutková podstata trestného činu. Ve zvláštní části jsou poté popsány jednotlivé trestné činy. Trestní zákon 140/1961 Sb. vymezuje trestný čin v § 3 takto: (1) Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. (2) Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. (3) K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. (4) Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Jednotlivé trestné činy ve zvláštní část se dělí do několika skupin podle druhu trestného činu. Těchto skupin je celkem 12: I.
Trestné činy proti republice, cizímu státu nebo mezinárodní organizaci (§ 91 – 115)
II. III.
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (§ 153 - 178a)
IV.
Trestné činy obecně nebezpečné (§ 179 - 195)
V. VI. VII. VIII. IX. 48
Trestné činy hospodářské (§ 118 - 152)
Trestné činy hrubě narušující občanské souţití (§ 196 - 209a) Trestné činy proti rodině a mládeţi (§ 210 - 218b) Trestné činy proti ţivotu a zdraví (§ 219 - 230) Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (§ 231 - 246) Trestné činy proti majetku (§ 247 - 258)
K 1. 5. 2009 byla tato novela v prvním čtení Poslanecké sněmovny ČR
- 19 -
X. XI. XII.
Trestné činy proti lidskosti (§ 259 - 265) Trestné činy proti brannosti (§ 266 - 272e) Trestné činy vojenské (§ 273 - 295)
4.3.2. Trestní právo v Anglii a ve Walesu Trestní právo v Anglii není upraveno jedním zákonem, či zákoníkem, jak je tomu u nás. Existuje zde mnoho pramenů trestního práva, nejčastěji bývají zmiňovány 4 zdroje práva: 49 Common law The Draft Criminal Code 1989 The European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms Human Rights Act 1998 Některé zločiny jsou definovány common law (například vraţda, nebo zabití). Postupem času byla ale většina trestných činů kodifikována do podoby zákonů. Například majetkové a sexuální trestné činy jsou kodifikovány v podobě Theft Acts 1968 a 1978, Fraud Act 2006, nebo Sexual Offences Act 2003. Dalším pramenem trestního práva je Draft Criminal Code 1989, který byl sepsán týmem vysokoškolských profesorů. Ačkoliv není v platnosti, soudy se na něj čas od času odkazují. Dalším pramenem, který je i v České republice, je The European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), který zakotvuje minimální lidská práva, která by měla být chráněna. Je zde obsaţeno právo na ţivot, zákaz mučení a nelidského zaházení, nebo otroctví. Tato úmluva ale nezahrnuje sociální a ekonomická práva.50 Posledním zdrojem, který bývá udáván jako pramen, je Human Rights Act 1998. Tento zákon měl za cíl zlepšit začlenění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod do anglického práva.51 Nyní se dostáváme k definici trestného činu v anglickém trestním právu. I zde existuje mnoho definicí podle oboru zkoumání (sociální, humánní, kulturní), ale pro nás je nejdůleţitější ten formálně legální. Ten zní, ţe: „Co stát určí jako trestný čin, je trestný čin“.52 Jinými slovy
49
Loveless, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 20 Loveless, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 20-23 51 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 47 52 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 2 50
- 20 -
se to také dá říct takto: „Jestliže je něco zapsáno v trestním zákoně a podléhá to státnímu postihu ve formě specifického trestu, pak je tato aktivita trestným činem.“53 Vzhledem k jiţ několikrát zmiňované neexistenci kodifikace trestního práva v Anglii, není zde podobné dělení trestných činů do skupin, jako je tomu v českém trestním zákoně. I přesto zde existuje dělení, které však není tak přesně vymezeno jako v českém právu a v drobnostech liší se podle učebnic anglického trestního práva, ale podobné znaky zde můţeme najít: Homicide (zabití) - patří sem murder (vraţda) a manslaughter (zabití), českému trestnímu právu tomu odpovídají trestné činy proti ţivotu a zdraví Non-fatal non-sexual offences against the person (ne-smrtelné a nesexuální trestné činy proti osobám). Tato kategorie je velmi obsáhlá, patří sem assault (útoky) a battery (ublíţení na zdraví). Sexual offences (sexuální trestné činy). Sem patří rape (znásilnění), prostituce, nebo trestné činy proti dětem Property offences (majetkové trestné činy). Tato skupina je nejobsáhlejší a má několik podskupin. Majetkové trestné činy obsahují více skupin z českého trestního zákona. o Theft (krádeţ), handling (přechovávání kradených věcí) a robbery (loupeţ) o Fraud (podvod) o Burglary (vloupání) a blackmail (vydírání) o Criminal damages – do této skupiny patří např. arson (ţhářství), poškození cizí věci nebo počítačová kriminalita
53
Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 2
- 21 -
5. Komparace trestných činů 5.1. Terorismus V poslední době je boj proti terorismu důleţitou politickou otázkou ve všech zemích světa. Kaţdý region světa má problémy s teroristy. Od roku 2001 se v mnoha zemích přijímají zákony proti terorismu. Česká republika není výjimkou. V roce 2004 byla přijata novela trestního zákona, která zaváděla novou skutkovou podstatu, jejíţ objekt souvisí s ochranou společnosti, která je organizovaná na demokratických principech proti jakékoliv podobě jednání, která má charakter teroristického útoku.54 Teroristický útok jako trestný čin je popsán §95 trestního zákona. Skutková podstata obsahuje dlouhou řadu taxativně uvedených jednání. Zde je výběr těch nejdůleţitějších v odst. 1: a) provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví, d) naruší nebo přeruší dodávku vody, elektrické energie nebo jiného základního přírodního zdroje s cílem ohrozit tím lidské životy nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, e) zmocní se letadla, lodi nebo jiného prostředku osobní či nákladní dopravy nebo nad ním vykonává kontrolu, anebo zničí nebo vážně poškodí navigační zařízení nebo ve větším rozsahu zasahuje do jeho provozu nebo sdělí důležitou nepravdivou informaci, čímž ohrozí život nebo zdraví lidí, bezpečnost takového dopravního prostředku anebo vydá majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, Za spáchání tohoto trestného činu můţe být pachatel potrestán trestem odnětí svobody na 5 aţ 15 let a popřípadě propadnutí majetku a to i případě, ţe tímto činem jen vyhroţoval, nebo ho finančně, materiálně, či jinak podporoval. V případě naplnění skutkové podstaty uvedené v odst. 3 tohoto paragrafu (přitěţující okolnosti při spáchání trestného činu podle odst. 1 - např. člen organizované skupiny, způsobení smrti, atd.) můţe být odsouzen k trestu odnětím svobody na deset aţ patnáct let, popřípadě vedle tohoto trestu téţ propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem. Terorismu je ve Velké Británii věnována daleko větší pozornost, neţ je tomu v ČR. Je to ze dvou důvodů. Prvním jsou dlouholeté problémy s teroristickou organizací IRA v Severním
54
Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 455
- 22 -
Irsku a druhým jsou teroristické útoky v Londýně ze 7. 7. 2005. Z těchto důvodů je zde otázka terorismu upravena více do detailů. Tato problematika je upravena samostatným zákonem Terrorism Act 2006. Hned první část zákona se nazývá Encouragement of terrorism, coţ je v překladu podpora terorismu, druhá sekce se zabývá šířením teroristických publikací (publikace, prodávání, ale například i darování). Za tyto dva trestné činy je moţné v Anglii uloţit trest nepřesahující 7 let, nebo pokutu, ale je moţné uloţit oba tresty najednou. Další trestným činem je příprava trestného činu a to i pouhá asistence na této přípravě. Trestem je doţivotí. V Anglii je protizákonné i trénování teroristů. I zde je trestem odnětí svobody na doţivotí.
5.2. Vražda V české právní úpravě je vraţda vymezena v § 219 a patří do skupiny trestných činů proti ţivotu a zdraví. Objektem je lidský ţivot a objektivní stránkou je usmrcení. Není určeno, jakým způsobem a jakými prostředky toho má být dosaţeno.55 Přesná definice podle § 219 odst. 1 zní: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.“ Odst. 2 se věnuje důvodům, za které je moţné uloţit vyšší trest (dvanáct aţ patnáct let nebo výjimečný trest): „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) na dvou nebo více osobách, b) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, c) opětovně, d) na těhotné ženě, e) na osobě mladší než patnáct let, f) na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci, g) na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání, nebo h) v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.“ V anglickém právu je vraţda (murder) upravena několika zákony a to Homicide Act 2007 a 1957, Criminal Justice Act 2003 a Murder Act 1965. Definice vraţdy je v zde odlišná a můţeme zde vysledovat historický vliv common law na tuto oblast práva. Actus reus v případě
55
Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 623-633
- 23 -
vraţdy zní: „the unlawful killing of another person in the Queen`s peace“56. V překladu to je nezákonné zabití (usmrcení) jiné osoby. Co se týká termínu „Queen`s peace“, je těţce přeloţitelný, lepší bude vysvětlení tohoto pojmu. Znamená, ţe v případě války zabití nepřítele není trestným činem vraţdy ani zabití. Zajímavostí je, ţe se v případě vládnutí panovníka muţského pohlaví „Queen`s peace“ nahrazuje termínem „King`s peace“. Mens rea vraţdy je: „an intention to cause death or grievous bodily harm to the victim“ (úmyslné způsobení smrti nebo těţkého ublíţení na zdraví oběti).57 Obligatorním trestem za vraţdu je odnětí svobody na doţivotí (trest smrti byl zrušen v roce 1965). V obou právních systémech se dlouho řešilo, kdo můţe být usmrcen. Zda můţe být zavraţděn i plod, nebo ne. Kdy začíná a kdy končí lidský ţivot? Tato otázka je řešena v obou státech. Co se týká „ukončení“ lidského ţivota, v obou systémech je shoda. Lidský ţivot je ukončen biologickou smrtí mozku.5859 Co se týká „počátku“ lidského ţivota, zde se od sebe výklad liší. V českém právu se plod stává lidskou bytostí začátkem porodu.60 V anglickém trestním právu je počátkem ţivota, kdyţ se dítě narodí ţivé, je tzv.„mimo matku“ a je schopné samostatně dýchat (nebo by aspoň mělo být). 61
5.3. Podvod V českém trestním zákoně je podvod řazen do kategorie trestných činů proti majetku a jeho skutková podstata je vymezena v § 250. Nejdříve byl upraven pouze samotný podvod, ale po novele zákona z roku 1997 byly doplněny další dvě skutkové podstaty trestných činů pojistného podvodu (§ 250a) a úvěrového podvodu (§ 250b). V praxi existuje více trestných činů zakládajících se na podvodu (např. reklamační, podvod při veřejných zakázkách), ale právní úprava je spojena s rizikem, ţe se nepodaří podchytit všechny formy této trestné činnosti. Přesto lze pouţít na většinu podvodů skutkové podstaty třech zákonem definovaných podvodů. 62 Podvod podle § 250 je definován v odst. 1 takto: (1) Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu 56
Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 234 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 234 58 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 235 59 Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 634 60 Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 634 61 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 234-235 62 Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 694-695 57
- 24 -
nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Trestem je odnětí svobody na 6 měsíců aţ 3 roky nebo peněţitou pokutou, pokud způsobí-li škodu nikoli malou. V případě škody velkého rozsahu je pachatel potrestán vězením na 5 aţ 12 let. Trestem odnětí svobody na 2 aţ 8 let je pak potrestán pachatel, který: a) spáchá čin uvedený v odst. 1 § 250 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pojistný podvod je definován v § 250a. U tohoto trestného činu se na rozdíl od podvodu (§ 250) nevyţaduje, aby byla způsobena škoda nikoli malá. Skutková podstata je definována v odst. 1 a 2: (1) Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu. Výše trestů je stejná jako u podvodu (§ 250). Úvěrový podvod je vymezen v § 250b a stejně jako u pojistného podvodu se nevyţaduje, aby byla způsobena škoda nikoli malá. Kromě úvěrového podvodu je zde zmíněn i podvod dotační nebo subvenční.63 Skutková podstata je definována v ods.1 a 2: (1) Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. (2) Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. I zde výše trestů odpovídá trestům u podvodu (§ 250).
63
Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 703
- 25 -
I v anglickém trestním právu se vyskytuje pojem podvod (fraud). Tento okruh práva je upraven relativně novým zákonem Fraud Act 2006. Existují zde 3 druhy podvodu, které jsou jiného charakteru neţ v české úpravě: Fraud by false representation (podvod na základě klamných údajů, či klamné prezentace) Fraud
by
failing
to
disclose
information
(podvod
způsobený
neuveřejněním (či neuvedeným) informací) Fraud by abuse of position (podvod při zneuţití postavení) Prvního podvodu, fraud by false representation, se dopustí ten, který:64 (a) nečestně klamně (nepravdivě, falešně) prezentuje a (b) má v úmyslu na základě této prezentace i.
získat prospěch pro sebe, nebo někoho jiného, nebo
ii.
způsobit újmu někomu jinému, nebo vystavit někoho jiného nebezpečí újmy.
Actus rea je zde, ţe pachatel musel klamně prezentovat a mens rea souvisí s tím, ţe musel vědět, ţe reprezentování bylo, nebo mohlo být nepravdivé, a ţe jednal nečestně se záměrem získat prospěch (zisk), nebo způsobit újmu (škodu). Fraud by failing to disclose information spáchá osoba, která:65 (a) nepodá informace, které spadají pod zákonnou povinnost zveřejnění a (b) má v úmyslu takto i.
získat prospěch pro sebe, nebo někoho jiného, nebo
ii.
způsobit újmu někomu jinému, nebo vystavit někoho jiného nebezpečí újmy.
Tento trestný čin je relativně uţší povahy neţ fraud by false representation, i kdyţ přečnívá v oblasti mlčenlivosti, která sem na rozdíl od prvního druhu podvodu spadá. Mimo to sem spadají pojistné smlouvy, svěřenecké poměry, nebo statutární povinnosti.66 Posledním podvodem je fraud by abuse of position, kterého se dopustí osoba:67
64
Fraud Act 2006: Section 2(1) Fraud Act 2006: Section 3 66 Loveless, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 621 67 Fraud Act 2006: Section 4(1) 65
- 26 -
(a) pokud je v pozici, ve které se od ní očekává ochrana finančních zájmů nebo nečinnost vůči finančním zájmům jiné osoby (b) nečestně zneužije této pozice, a (c) má v úmyslu takto i.
získat prospěch pro sebe, nebo někoho jiného, nebo
ii.
způsobit újmu někomu jinému, nebo vystavit někoho jiného nebezpečí újmy.
Trestem za všechny tři zmíněné podvody odnětí svobody, které nepřekračuje 10 let, nebo pokutou, nebo oběma tresty.
5.4. Stalking Stalking, neboli nebezpečné pronásledování je poměrně novým zločinem, který se projevuje neustálým sledováním určité osoby, sbíráním informací o ní, obtěţováním osoby samotné či jejich příbuzných. Takto sledovanou osoby můţe toto jednání obtěţovat a můţe vyústit aţ ve strach o svůj vlastní ţivot. I přesto není stalking podle českého trestního zákona trestným činem. Vše mění aţ nově přijatý trestní zákoník, který vymezuje skutkovou podstatu trestného činu nebezpečné pronásledování v § 35468. Za tento čin budou nově hrozit aţ 3 roky odnětí svobody, nebo zákaz činnosti. Anglické trestní právo je v tomto ohledu daleko před českou úpravou. Pojem stalking zavedl jako trestný čin zákon Protection from Harassment Act 1997. Definice zákazu obtěţování je v zákoně tato:69 (1) osoba nesmí sledovat (pronásledovat) způsobem, a) jakým obtěžuje druhého, a b) pokud ví, nebo by měla vědět, že takto obtěžuje druhého. Další podmínkou je, ţe takovéto jednání je provedeno nejméně dvakrát. Na rozdíl od nově zavedeného pojmu v českém právu, v anglickém je daleko širší rozsah chování, které se dá povaţovat za stalking. Je to z toho důvodu, ţe na stalkery (lidé, kteří pronásledují) nelze 68
§ 354 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.: (1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých). 69 Protection from Harassment Act 1997: Section 1
- 27 -
aplikovat jeden, nebo dva určité rysy chování. Kaţdý totiţ svou oběť pronásleduje jiným způsobem.70 Proto v anglickém právu existují omezení, která se za stalking nepokládají. Za stalking se nepovaţuje jednání, kdy osoba, která pronásleduje, prokáţe, ţe to bylo z důvodu prevence, nebo vyšetřování zločinu, či v případě, ţe tak jednala podle zákona, anebo pokud dokáţe, ţe specifické okolnosti takovéhoto jednání byly racionální. 71 Za stalking můţe být pachatel odsouzen trestem do 6 měsíců, nebo pokutou, nebo obojím. V případě vyhroţování pouţití násilí proti pronásledované osobě můţe být stalker odsouzen k trestu odnětí svobody do 5 let, nebo pokutou, nebo oběma tresty.
5.5. Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací Tento trestný čin je upraven § 257a trestního zákona a jeho zájmem je ochrana dat uloţených na nosiči informací proti neoprávněným změnám, nebo pouţití a také ochrana programového vybavení počítače nebo jiného telekomunikačního zařízení. Takto se například chrání i další související informace, jako například bankovní, nebo obchodní tajemství, údaje o pacientech atd. Předmětem útoku je nosič informací (jeho obsahové a technické vybavení).72 Tento trestný čin je jiţ dokonán ve chvíli, kdy pachatel získá přístup k nosiči informací a poté jedná způsobem uvedeným v ustanovení § 257a ods.1 písm. a) aţ c) tj.: a) takových informací neoprávněně užije, b) informace zničí, poškodí, změní nebo učiní neupotřebitelnými, nebo c) učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače nebo jiného telekomunikačního zařízení. Pachatel trestného činu poškození a zneuţití záznamu na nosiči informací je potrestán podle § 257a ods.1: „odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty“. V případě, ţe je pachatel členem organizované skupiny, nebo způsobí-li značnou škodu, nebo získá-li sobě nebo někomu jiného značný prospěch je potrestán odnětím svobody na 6 měsíců aţ 3 roky. Pokud pachatel způsobil škodu velkého rozsahu nebo získá-li sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, je odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 aţ 5 let. V anglickém trestním právu se také vyskytuje trestný čin podobný českému činu poškození a zneuţití záznamu na nosiči informací. Je upraven zákonem Computer Misuse Act 70
Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 403 Co je a není uţ racionální, záleţí na posouzení soudu 72 Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 711-712 71
- 28 -
1990, který byl vytvořen k chránění informací na počítači. Trestný čin je nazýván jako unauthorised access to computer material. Samotný termín „computer“ není stejně jako český podobný ekvivalent „nosič informací“ definován v zákoně. Zatímco v ČR je termín nosič informací definován technickými normami (ČSN 36 9001)73, v anglickém právu si tento pojem definují samy soudy.74 U trestného činu unauthorised access to computer material je actus rea pouţití počítače k tzv. „perform any function“. V doslovném překladu to zní k vykonání nějaké funkce. Toto jednání můţe zahrnovat i pouhé zapnutí počítače. Pouhé koukání na obrazovku počítače je ovšem nedostačující. Je také důleţité podotknout, ţe není potřeba dokazovat, ţe pachatel dosáhnul zisku neautorizovaných (nedovolených) materiálů, ale pouze, ţe tomu tak zamýšlel.75 Mens rea má 3 prvky. Prvním je úmyslný přístup k programu nebo datům na nějakém počítači a to ve smyslu a) pozměnění nebo vymazání programu nebo dat, b) kopírování nebo přesunutí na paměťové medium c) pouţití těchto dat, nebo d) určitým výstupem (ať jiţ jejím zobrazením, nebo např. vytištěním). Dalším prvkem je, ţe přístup k datům musí být neautorizovaný, to znamená, ţe pachatel neměl povolení k přístupu k těmto datům. A posledním prvkem je, ţe pachatel věděl, ţe nemá dovolení k přístupu k programu, nebo datům.76
5.6. Vydírání Trestný čin vydírání je obsaţen v části trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti a je vymezen § 235. Objektem tohoto činu je svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka závisí na tom, zda pachatel „jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl“(odst. 1 § 235). V případě spáchání činu za těchto okolností je pachatel potrestán odnětím svobody aţ na 3 roky. Tento trestný čin obsahuje hojný výčet situací, za které se ukládá vyšší sazba trestu. Přísněji je pachatel potrestán, pokud vydírání spáchá jako člen organizované skupiny, nebo se zbraní, nebo pokud takový čin provede na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, 73
Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část, s. 714 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 619 75 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 619 76 Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 620-621 74
- 29 -
národnost, politické přesvědčení, nebo vyznání. Tento pachatel je odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 aţ 8 let. Pokud v případě spáchání činu uvedeného v odst. 1 pachatel způsobil škodu velkého rozsahu, trest je odnětí svobody na 5 aţ 12 let. Poslední situací je, pokud pachatel trestným činem způsobí smrt. Za takových okolností následuje trest odnětím svobody na 10 aţ 15 let nebo výjimečný trest. I v Anglii je problematika vydírání definována jako trestný čin. Vydírání (blackmail) je upraveno v zákoně Theft Act 1968. Actus reus v tomto případě je, ţe pachatel učiní neoprávněný poţadavek s hrozbou. Mens rea souvisí s tím, ţe pachatel musí jednat s tím, ţe chce získat prospěch pro sebe, nebo pro někoho jiného, nebo s úmyslem způsobit újmu (škodu) někomu jinému. V případě uznání pachatele vinným mu hrozí odnětí svobody na dobu nepřesahující 14 roků.77
77
Herring, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials, s. 593
- 30 -
6. Závěr Cílem mé práce bylo přiblíţit rozdíly v oblasti trestního práva mezi kontinentálním a angloamerickým systémem právní kultury a to hlavně na vybraných trestných činech podle české a anglické úpravy trestního práva. Těchto rozdílů není tolik jako například při komparaci obchodního práva, ale i zde lze vysledovat určité odlišnosti, co se týká úpravy trestního práva. Asi nejmarkantnějším rozdílem podle mě je neexistence pojmu skutková podstata v anglickém právu. Proto můţe laikovi z počátku dělat problémy se orientovat v anglických zákonech se zaměřením na trestní právo. V historickém vývoji mnoho větších rozdílností najít nemůţeme. Trestní právo mělo podobný vývoj v obou systémech. Ovšem velkým rozdílem zde byl vliv soudů a soudců, který je v angloamerickém systému daleko větší. Dalším faktem je, ţe trestní právo bylo často zneuţíváno vládnoucími strukturami k upevňování své moci. Toto se dělo hlavně v kontinentálním systému (ať uţ jde o nacistické Německo, nebo komunistické státy). V angloamerickém systému se toto téměř nevyskytovalo (jen v době raného novověk). Co se týká trestných činů, i zde je situace velmi podobná. Většina trestných činů je upravena téměř ve stejné podobě v obou zemích. I přesto zde existují rozdíly, které většinou vyplývají z faktu, ţe anglická společnost je o trochu „vyspělejší“. Vím, ţe tahle formulace nezní nejlíp, ale asi není lepší způsob, jak to říct. Můţeme to například vidět na zpracování problematiky terorismu, kde je Anglie daleko před českou úpravou. A je to díky neblahým zkušenostem z nedávné minulosti. Platí to i pro stalking. Ve Velké Británii je uţ v platnosti od roku 1997, zatímco česká úprava tento pojem bude znát aţ od 1. 1. 2010. Další ukázkou daleko lepší úpravy britského trestního práva můţe být problematika sportovních a to hlavně fotbalových utkání. Jakékoliv nepřístojné chování (např. i pouhé vniknutí na hrací plochu) na stadionu je tvrdě trestáno britskými soudy. Ale i zde je nutno podotknout, ţe k takto „tvrdé“ úpravě vedly události, které se staly v minulosti. Ať uţ jde o tragédii na stadionu v belgickém Bruselu78 v roce 1985, nebo o 4 roky později na stadionu Hillsborough v anglickém Sheffieldu79. I u nás se v posledních letech objevuje otázka reformy této oblasti trestního práva a zavedení podobné úpravy jako je na britských ostrovech, ale většinou to naráţí na nezájem politiků. Podle mě je to čekání jen na „prvního mrtvého“, aby se toto téma stalo „politicky důleţitým“. 78 79
39 mrtvých lidí, viníky byli angličtí fanoušci klubu Liverpool FC 96 mrtvých lidí
- 31 -
Dalším důvodem lepší právní úpravy britského trestního práva vidím v tom, ţe zde neexistuje kodifikace tohoto odvětví. Ano, na jednu stranu můţe být značně nepřehledné se vyznat v celém trestním právu, ale na druhou stranu to skýtá i určité výhody. Určitě tím je snazší novelizace, kdy se starý zákon zruší a nahradí se novým a tím pádem se kodex nestává méně smysluplným. To lze vidět na českém trestním zákoně č.140/1960 Sb., který se mnohými novelami stal lehce chaotickým. Jak jsem ale zmínil výše, u hodně trestných činů můţeme vysledovat společné znaky české a britské trestně-právní úpravy. Příkladem můţe být vraţda, která je upravena téměř totoţně v obou systémech (rozdílně je upraveno například u počátku ţivota). Stejné znaky jsou podle mě dány postupnou globalizací. Ve chvílích, kdy miliony lidí cestují po světě, je snaha, aby se právní řády všech zemí co nejvíce podobaly jeden druhému. Výjimkou není ani trestní právo. Ale toto se děje hlavně mezi kontinentálním a angloamerickým právním systémem. Musím připomenout, ţe zde existují i další právní systémy kromě těchto dvou. Například islámská náboţensko-právní kultura je v oblasti trestního práva velmi odlišná od úpravy dvou skupin, které zkoumala tato práce. O podobnou „harmonizaci práva“ se snaţí i Evropská unie, i kdyţ do trestního práva prozatím nezasahuje takovým způsobem jako například do obchodního, nebo finančního. To se ale můţe změnit díky postupné unifikaci EU. Jistě by nebylo špatné mít jeden trestní zákon pro celou EU, ale myslím, ţe kulturní rozdíly ve členských státech jsou doposud natolik velké, ţe to není otázka dne. V případě přijetí Turecka za člena EU nebude tato otázka téměř na 100% prosaditelná (díky islámským zvykům a tradicím).
- 32 -
7. Literatura a) Knižní monografie 1. HUNGR, P.: Srovnávací právo - Právní kultury. 1. vydání, Brno, KEY Publishing s.r.o. 2008, ISBN 978-80-87071-57-1 2. KNAPP, V.: Velké právní systémy – Úvod do srovnávací právní vědy. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1996, ISBN 80-7179-089-3 3. Kolektiv autorů Právnické fakulty UK: Dějiny evropského kontinentálního práva. Praha, Linde Praha a.s. 2003, ISBN 80-7201-387-4 4. KUKLÍK, J., SELTENREICH, R.: Dějiny angloamerického práva. Praha, Linde Praha a.s. 2007, ISBN 978-80-7201-688-4 5. JELÍNEK, J. A KOLEKTIV: Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část. 2. aktualizované vydání, Praha, Linde Praha a.s. 2006, ISBN 80-7201-630-X 6. GERLOCH, A., MARŠÁLEK, P.: Zákon v kontinentálním právu. 1. vydání, Praha, EUROLEX BOHEMIA s.r.o. 2005, ISBN 80-86861-06-6 7. HERRING, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials. 3. vydání, New York, Oxford University Press 2008, ISBN 978-0-19-923432-5 8. LOVELESS, J.: Criminal Law – Text, Cases and Materials. 1. vydání, New York, Oxford University Press 2008, ISBN 978-0-19-922828-7 b) Internetové zdroje: 1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky URL: http://www.psp.cz/docs/status.html 2. The Office of Public Sector Information (OPSI) URL: http://www.opsi.gov.uk/index
c) Zákony: 1. zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon 2. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník 3. Terrorism Act 2006 4. Criminal Justice Act 2003 5. Homicide Act 2007 6. Fraud Act 2006 7. Protection from Harassment Act 1997
- 33 -
8. Computer Misuse Act 1990 9. Theft Act 1968
- 34 -
