VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní studia - diplomacie

Úloha soft power v zahraniční a bezpečnostní politice Francie bakalářská práce

2014

Autor: Mgr. Hana Borová Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Eichler, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila jsem všechny citace z pramenů. V Praze dne 11. května 2014

……………………… Hana Borová

Poděkování Na tomto místě chci poděkovat doc. PhDr. Janu Eichlerovi, Ph.D. za vedení mé práce.

Abstrakt V teoretické části práce je na základě prací Josepha S. Nye vysvětlen koncept soft power. Následující část se zabývá hodnocením jeho pozice v zahraniční a bezpečnostní politice Francie. Případová studie je založena na analýze situace vedoucí k vojenské operaci Irácká svoboda. Důraz je kladen především na pozici Francie, kterou jasně zastávali prezident Jacques Chirac a ministr zahraničních věcí Dominique de Villepin.

Klíčová slova soft power, Francie, Irácká svoboda

Abstract The theoretical part is based on the work of Joseph S. Nye and his concept of soft power. The following section deals with evaluation of the position of soft power in foreign and security policy of France. The case study is based on analysis of the situation leading towards the military operation Iraqi Freedom. Emphasis is put on the position of France, which was at that time held by President Jacques Chirac and Foreign Minister Dominique de Villepin.

Key words soft power, France, Iraqi Freedom

OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................... 1 1

2

Teoretické východisko ................................................................................................... 2 1.1

Definice moci a dalších důležitých pojmů .............................................................. 2

1.2

Joseph S. Nye a jeho definice soft power ............................................................... 7

1.2.1

Cesta k pojmu soft power ................................................................................ 7

1.2.2

Soft power ....................................................................................................... 9

1.2.3

Soft power a veřejná diplomacie ................................................................... 11

1.2.4

Smart power ................................................................................................... 14

Přístup Francie k uplatňování soft power – obecná východiska ................................. 16 2.1

Zahraniční a bezpečnostní politika ....................................................................... 16

2.2

Kulturní diplomacie .............................................................................................. 17

2.3

Frankofonie ........................................................................................................... 21

2.4

Úpadek Francie ..................................................................................................... 24

3 Případová studie – Analýza pojetí soft power během mandátu prezidenta Chiraka v době irácké krize ............................................................................................................... 26 3.1

Co předcházelo druhé irácké válce ....................................................................... 26

3.2

Operace Irácká svoboda ........................................................................................ 29

3.3

Kdo zvítězil ........................................................................................................... 35

ZÁVĚR ................................................................................................................................ 38 Použité zkratky .................................................................................................................... 39 Seznam použité literatury .................................................................................................... 40 Přílohy .................................................................................................................................... I

ÚVOD Koncept soft power (měkká síla) se stal v mezinárodních vztazích již všeobecně známým. Jeho používání se ale často setkává se zjednodušováním. Autorka se proto rozhodla ponořit se do konceptu Josepha S. Nye hlouběji a aplikovat ho na Francii, protože je to země, ke které má blízko. Aby předkládaná práce nezůstala pouze v obecné rovině, je její součástí kapitola o aplikaci konceptu soft power na konkrétní situaci, a to iráckou krizi, která vyústila vojenskou operací Irácká svoboda. Cílem práce je tedy zhodnotit, jak se soft power prosazuje v bezpečnostní a zahraniční politice Francie a odpovědět na otázku, zda dokáže ryze diplomatický přístup zabránit ozbrojenému konfliktu? Práce je rozdělena do tří velkých kapitol. První je čistě teoretická a seznamuje se základními termíny z oblasti mezinárodních vztahů. Z větší části se věnuje práci J. S. Nye a přibližuje jeho pojetí soft power, dále vztah k veřejné diplomacii a vývoj myšlenkového konceptu směrem k smart power. Druhá kapitola se věnuje pouze Francii a hodnotí do jaké míry a v čem přesně můžeme najít prvky soft power v jejím vystupování na mezinárodním poli. Poslední část práce tvoří případová studie, která se věnuje především období před vypuknutím operace Irácká svoboda a analyzuje, jaké postoje a argumenty zastával francouzský prezident Jacques Chirac a ministr zahraničních věcí Dominique de Villepin. Jejich postup bude vzhledem k situaci porovnán se strategií amerického prezidenta George W. Bushe. Pro práci byly použity prameny nejrůznějšího původu. Pro vypracování první kapitoly se jedná především o odborné knihy a články, jejichž autorem je sám J. S. Nye. Druhá kapitola se kromě toho opírá i o informace zveřejněné na internetových stránkách institucí, jichž se práce týká. Pro analýzu postoje Jacqua Chiraca během irácké krize byly použity přepisy jeho proslovů, rozhovorů, odborné články, novinové zprávy a jeho vlastní memoáry.

1

1 Teoretické východisko Na následujících řádcích bude definován pojem moc, stejně tak jako další důležité pojmy, které budou v práci použity. Jedná se především o vymezení mezinárodních vztahů, bezpečnostních vztahů, zahraniční politiky a přiblížíme si základní znaky realistické a liberalistické teorie mezinárodních vztahů.

1.1 Definice moci a dalších důležitých pojmů Vědní disciplínou zaštiťující ostatní pojmy jsou mezinárodní vztahy (dále MV). Přesné zařazení a vymezení není jednoznačné a samotní specialisté na studium mezinárodních vztahů nejsou jednotní. Jedni řadí tento obor pod vědy politické, jiní ho považují za samostatný obor společenských věd.1 Jedna skupina vědců tvrdí, že je to obor, který se začal pomalu formovat až na počátku 20. století, druhá skupina tvrdí, že jeho tradice sahá do počátků velkých civilizací, jako je stará Čína. 2 Poprvé byl pojem mezinárodní vztahy v našem chápání termínu použit v 80. letech 18. století anglickým filozofem, ekonomem a právníkem Jeremy Benthamem.3 Vymezit, čím se tento obor zabývá, je snad ještě složitější, než ho zařadit do systému společenských věd. „Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o postupném rozšiřování pojetí mezinárodních vztahů od úzkého, tradičně státocentrického pojetí mezinárodních

vztahů

jako

diplomaticko-strategických

vztahů

států,

směrem

k inkluzivnímu, širokému pojetí, které zahrnuje příhraniční transakce jakéhokoliv druhu a kde státy již nejsou jedinými aktéry.“ 4 Původně se tedy veškerý zájem oboru soustředil především na vztahy diplomatické, vojenské a strategické. Se změnami mezinárodního systému, které přineslo 20. století, tedy se vznikem mezinárodních organizací a rostoucím vlivem nestátních aktérů, se proměnilo i chápání mezinárodních vztahů, jež se rozšířilo z výše uvedených vztahů také na vztahy hospodářské, sociální, kulturní, ekologické, vědecké, atd. Studium mezinárodních vztahů pokrývá v podstatě všechny okruhy zájmu lidského života a do centra jeho pozornosti se dostávají témata nejvyšší závažnosti, jako je válka a mír, konflikt a spolupráce, chudoba a rozvoj nebo etika a morálka.5

1

DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia. Praha: Oeconomica, 2010, s. 7. (Při opakovaném citování díla bude v poznámkách uvedena zkrácená citace.) 2 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 16. 3 Tamtéž, s. 16. 4 DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 7. 5 Tamtéž, s. 7-8.

2

Podle kategorizace UNESCO z roku 1948 6 se mezinárodní vztahy člení na mezinárodní politiku, mezinárodní organizace a správu a mezinárodní právo. Kromě těchto tří velkých skupin můžeme pod pojmem mezinárodní vztahy najít mnoho dalších podoborů, např.:7 diplomatická studia, environmentální studia, analýzu zahraniční politiky, historická mezinárodní studia, lidská práva, mezinárodní etickou sekci, mezinárodní bezpečnostní studia či mírová studia. Všechny tyto podobory jsou pro studium mezinárodních vztahů velice důležité. V této práci budou hrát důležitou úlohu válečné konflikty a přístup jednotlivých aktérů k nim, proto bude nyní přiblížena oblast bezpečnostních vztahů. Zajištění bezpečnosti je základní potřebou každého jednotlivce,8 každého jednoho státu a zprostředkovaně celého mezinárodního systému. Na mezinárodním poli je bezpečnost státu stále chápána jako základní hodnota, která musí být zaručena, aby se stát mohl svobodně rozvíjet. Zajištění bezpečnosti je vždy relativní, stejně tak jako sama bezpečnost subjektu, a nikdy nemůže být úplné. Bezpečnost můžeme definovat dvěma způsoby, pozitivně a negativně. Podle pozitivního vymezení bezpečnosti se stát může cítit bezpečný, pokud je dostatečně chráněn a je tak zajištěna jeho existence. Negativní vymezení je potom založeno na nepřítomnosti naléhavé hrozby.9 Bezpečnost je „nahlížena pozitivně jako stav založený na mezinárodním právu, spolupráci mezi organizacemi, státy i jejich příslušníky, nahrazením síly sdílením a ochranou společných hodnot a na základě společné obrany proti konkrétním ohrožením bezpečnosti. Sdílení hodnot poté omezuje pravděpodobnost

použití

síly,

dochází

k dlouhodobé

stabilizaci

mezinárodního

prostředí.“10 Jak již bylo uvedeno výše, bezpečnost a její zajištění jsou relativní. U států můžeme hovořit o objektivní a subjektivní bezpečnosti. U prvně jmenované ohrožení státu a jeho hodnot skutečně neexistuje či skutečně existuje. Subjektivní vymezení je založeno, jak již z názvu vyplývá, na subjektivním pocitu strachu. Může se tak stát, že subjekt se cítí ohrožen, i když reálné nebezpečí nehrozí nebo naopak.11 6

Mezinárodní vztahy řadí do politických věd. WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů, s. 17. 7 Následující rozdělení do 27 sekcí prezentuje strukturu International Studies Association, jejíž oficiální internetové stránky jsou přístupné zde: ISA's Sections. ISA - International Studies Association [online]. 2014 [cit. 2014-03-16]. Dostupné z: . 8 Podle A. Maslowa je uspokojení potřeby bezpečí druhou nejakutnější potřebou, hned po fyziologických potřebách. Stejně vysoko řadí potřebu bezpečí i R.B. Cattell, K.B. Madsen či H.S. Sullivan, viz VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 63-73. 9 EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, s. 11-12. 10 DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 73. 11 EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, s. 13.

3

Pojem mezinárodní bezpečnost se vztahuje k celému společenství a jde o stav, kdy je mír zajištěn. Vychází se z přesvědčení, že celý svět je natolik propojen, že udržení bezpečnosti jednoho státu je závislé na bezpečnosti celého mezinárodního systému.12 Cílem každého státu je zajistit jeho bezpečnost jak vnitřní, tak vnější. „Vnější bezpečnost je v podstatě vnímána jako hájení existence státu v mezinárodním společenství a vnitřní slouží k zajištění bezpečnosti na území daného státu.“ 13 Především vnější bezpečnost se snadněji zajišťuje mocnému státu. Co to ale je mocný stát? Následující řádky se budou věnovat ústřednímu pojmu předkládané bakalářské práce, tedy pojmu moc. Téma moci provází lidstvo od počátku věků. Její vnímání a pojetí se s časem mění. Každé dějinné období považuje za výraz moci něco jiného. 14 Na počátku novověku se za nejmocnější považovaly námořní mocnosti se svými koloniemi. V 18. století to byly státy s nejvyšším počtem obyvatel považovaným za zdroj daní a rekrutů pro armádu. O století později se jako klíčové mocnosti ukázaly ty, jež disponovaly bohatou železniční sítí a rozvinutým průmyslem. 15 A po konci druhé světové války rozhodovalo o mocenském postavení vlastnictví atomové zbraně a vyspělých technologií. Moc se ale nevztahuje pouze na státy. Rodiče mají moc nad svými dětmi, učitelé nad žáky, zaměstnavatelé nad zaměstnanci. Jak bychom tedy mohli moc definovat obecně? Americký politolog Robert Dahl definuje moc jako „schopnost přimět ostatní k tomu, aby činili to, co by jinak nedělali.“16 Tato definice v sobě obsahuje nejednoznačnost, protože moc v tomto pojetí není nic absolutního, je relativní a váže se k našemu vztahu k ostatním. Proto můžeme hovořit o moci stejně tak, když pozorujeme rozhovor nadřízeného a podřízeného, jako když se odehrávají jednání na mezinárodní úrovni. Jelikož se práce bude zabývat především Francií jako státem a jejím postavením na mezinárodním poli, budou podrobněji objasněny pojmy velmoc a regionální mocnost. Výše uvedené pojmy dovolují rozlišovat státy podle objemu a druhu moci. Velmoc může být charakterizována jako stát, „který dokáže zajistit svoji bezpečnost a přežití nezávisle na ostatních státech.“ 17 Velmoc disponuje významnými kapacitami v oblasti

12

DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 73-74. Tamtéž, s. 75. 14 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů, s. 63. 15 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization. New York : Routledge, 2004. s. 54. 16 Tamtéž, s. 53. Všechny přímé citace z angličtiny a francouzštiny přeložila autorka. 17 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů, s. 64. 13

4

armády, ekonomie a politiky. Na rozdíl od hegemona18 ale není schopna nastavit pravidla pro celý mezinárodní systém a tato pravidla vymáhat, případně trestat jejich porušení. Střední mocnost se nachází mezi velmocí a malým státem. Při bližším pohledu na vojenskou sílu, zdroje a strategickou pozici střední mocnosti je zajímavým rysem, že v době míru bude žádat o podporu velmoci. Někteří badatelé uvádějí jako další charakteristiku středních mocností, že kromě toho, že disponují menší mocí než velmoci, používají především jiný druh moci, tzv. soft power (dále SP). Velmoci oproti tomu spoléhají především na hard power (tvrdá moc, dále HP).19 Do oboru MV patří i zahraniční politika státu, která se jako vědní disciplína vyvíjí od poloviny 20. století. Zahraniční politika se od vnější oddělila v roce 1648 s nastolením vestfálského systému národních států, jenž přinesl státům rovnost bez ohledu na jejich velikost a moc, suverenitu ve věcech vnějších a zaručoval, že do vnitřních záležitostí jednotlivých států nesměl nikdo zasahovat. Do popředí se dostal i termín raison d´état, tedy státní zájem, jehož hlavním cílem byla existence státu a jeho blahobyt.20 Podstatu zahraniční politiky se pokusilo vyjádřit mnoho badatelů v různých definicích.21 Společné mají to, že jsou obvykle státocentrické a soustředí se na to, jak stát realizuje své zájmy v mezinárodním prostředí. I když vlivem globalizace a interdependence dochází k pluralitě aktérů mezinárodních vztahů, stále je to především stát, kdo se snaží prosazovat cíle své zahraniční politiky na mezinárodním poli. Cíle a jejich prosazování jsou ovlivněny nejen vnitřním prostředím daného státu, kde dochází k formulaci priorit, ale také jeho vnějším prostředím, ve kterém jsou implementovány. Každý stát vede svou zahraniční politiku jinak. Rozhoduje o tom mnoho faktorů. Jako nejvýraznější můžeme uvést: velikost státu, politický systém, hospodářskou vyspělost, geografickou polohu a identitu.22 Cíle zahraniční politiky můžeme definovat přesněji jako „průnik žádoucího a objektivně možného v úsilí státu. Cíle by měly být definovány pouze v tomto rozsahu, neboť ne vše, co je pro stát žádoucí, je současně i možné.“23 Pro tuto práci je důležité dělení cílů

18

Ovládá ostatní státy při zachování jejich vnitřní autonomie a stanovuje pravidla v rámci systému. DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. s. 13. 19 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů, s. 64. Vysvětlení pojmů hard power a soft power bude věnována celá následující kapitola, proto jsou zde zmíněny jen k dokreslení. 20 Propagátorem raison d´état byl především kardinál Richelieu, viz ALLAIN, Jean-Claude et al. istoire de la diplomatie fran aise. Paris: Perrin, c2005, s. 286-287. 21 DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 56. 22 DRULÁKOVÁ, Radka, DRULÁK, Petr. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Praha: Oeconomica, 2007, s. 11-15, 56. 23 DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 64.

5

zahraniční politiky z hlediska obsahu na cíle mocenské, ideové a ekonomické. Mocenské cíle jsou charakterizovány snahou států ovlivňovat dění na mezinárodní scéně ve svůj prospěch, ať už se tak děje použitím síly, sankcí nebo latentního vlivu a zajistit tak bezpečnost státu. Ideovým cílem státu je šíření základních hodnot a norem daného státu. Tak se stát snaží vybudovat si v zahraničí dobré jméno díky jeho pověsti tolerantní společnosti, zájmu o rozvojovou pomoc či kvalitní diplomatickou službou. 24 A konečně hlavním ekonomickým cílem je zvýšení prosperity a blahobytu státu.25 K dosažení cílů jsou potřeba specifické prostředky. I když existuje nepřeberné množství nástrojů zahraniční politiky a jejich použití se řídí především danou specifickou situací, můžeme je rozdělit do čtyř velkých skupin na prostředky vojenské, ekonomické, diplomatické a ideové. 26 Především poslední dvě skupiny patří mezi prostředky, jež se snaží využívat státy, které se nemohou pyšnit velmocenským potenciálem. Na tomto místě je třeba uvést ještě jeden podobor mezinárodních vztahů, a to je teorie mezinárodních vztahů, která se snaží vysvětlit principy fungování tohoto komplikovaného systému jinak, než na základě historického vývoje. Mezi hlavní přínosy teorií patří především možnost pozitivního poznání reality MV, poskytují nám vodítko pro orientaci v realitě, dále nám umožňují normativní poznání reality, které vyjadřuje představu toho, jak by vše mělo být v optimálním případě a nakonec nám pomáhají odhalit zákonitosti reality a dokonce mohou ony samy realitu ovlivnit.27 Vzhledem k rozsahu a cíli této práce zde budou pouze načrtnuty základní charakteristiky dvou nejvýraznějších teorií mezinárodních vztahů, realistické a liberální teorie. Realistický pohled existuje v politickém myšlení již několik set let,28 nicméně jako teoretický přístup se konstituoval až po první světové válce. Mezi znaky realistického pohledu na MV patří především zásadní role přisuzovaná racionálně jednajícímu státu. Ostatní aktéři jsou považováni za bezvýznamné. Rozhodujícím motivem konání je pro realisty shromažďování moci a jakýkoliv problém či otázka MV je tedy od moci odvozena. Realisté se soustředí především na materiální zdroje moci, které bývají ztotožňovány s vojenskou silou. Jelikož je mezinárodní systém anarchický, vládne mu nepřátelství a rivalita, které znemožňují trvalou spolupráci a mír, je válka stále přítomna. Cílem každého 24

Především na ideových cílech je založena zahraniční politika Francie. DRULÁKOVÁ, Radka, DRULÁK, Petr. Tvorba a analýza zahraniční politiky, s. 23-26. 26 DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia, s. 65-67. 27 Jedná se o princip sebenaplňujícího se proroctví. Viz DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů, s. 29-31. 28 Představitelé realistického pohledu v politickém myšlení: Thúkýdidés, N. Machiavelli, T. Hobbes, J. J. Roussea, H. J. Morgenthau. WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů, s. 106-108. 25

6

státu jak je zajistit jeho bezpečnost. 29 Tím se ovšem dostává do začarovaného kruhu zvaného bezpečnostní dilema, protože prostředky, kterými si jeden stát zajišťuje vlastní bezpečnost, ohrožují bezpečnost druhého státu. 30 Pocit ohrožení pak může stát za počátkem konfliktu, bude uvedeno ve třetí kapitole. Liberální či liberálně-idealistická tradice navazuje na mnoho filozofických směrů, ať již se jedná o stoicismus, středověkou scholastiku, osvícenství či liberalismus, což dokládá její obrovskou rozmanitost. Liberalisté vycházeli z přesvědčení, že lidskou přirozeností je konat dobro a za zlo jsou zodpovědné špatné instituce. K vybudování trvalého míru ve světě má přispět ustavení světové organizace, primát a respekt k mezinárodnímu právu a proces odzbrojování, na jehož konci by kvůli nedostatku zbraní války jednoduše nebyly možné.31 Pro liberalisty není jediným a výlučným aktérem MV stát, důležitou roli mají i firmy, veřejné mínění a vnitrostátní subjekty. Svůj nezastupitelný vliv má kromě vojenství i oblast hospodářská, normativní, etická či kulturní.

32

Liberalismus prošel vývojem k neoliberalismu, o tom ale bude pojednávat další kapitola, zasvěcená J. S. Nyovi.

1.2 Joseph S. Nye a jeho definice soft power V následující kapitole bude velice stručně shrnut život J. S. Nye33 a přiblížena jeho cesta k definování konceptu SP. Další části budou věnovány osvětlení tohoto fenoménu, jeho vztahu k veřejné diplomacii a pojmu smart power.

1.2.1 Cesta k pojmu soft power Joseph S. Nye je jeden z nejvýznamnějších teoretiků mezinárodních vztahů současnosti, o čemž svědčí mnohá prestižní ocenění jako Wodrow Wilson Award udělená Univerzitou v Princetonu v roce 2004 či členství v British Academy od roku 2007. 34 V současné době vyučuje na John F. Kennedy School of Government Harvardovy Univerzity, jejíž děkanem byl deset let. Jeho kariéra je s Harvardem spojena od roku 1964, 29

DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů, s. 54-55. HOLSTI, K. International politics: a framework for analysis. 7th ed. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice Hall, 1995, s. 5. 31 PLECHANOVOVÁ, Běla. Úvod do mezinárodních vztahů: výběr textů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2003, s. 20-21. 32 DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů, s. 72-73. 33 Strukturovaný životopis viz příloha 1. 34 Tato a mnohá další ocenění jsou uvedena v životopise publikovaném na stránkách Harvardu. NYE, JR., Joseph S. Curriculum Vitae. In: Http://www.hks.harvard.edu/ [online]. 4. 9. 2013 [cit. 2014-0325]. Dostupné z: . 30

7

kdy zde obhájil doktorskou práci z politologie. Během svého života pracoval v administrativě prezidenta Cartera a zodpovídal za vytvoření a realizaci strategie nešíření jaderných zbraní (1977-1979); předsedal Federální zpravodajské radě (1993-1994) a v době mandátu prezidenta Clintona byl zvláštním poradcem ministra obrany pro záležitosti mezinárodní bezpečnosti (1994-1995).35 V současné

době

patří

tento

Američan

mezi

nejuznávanější

teoretiky

mezinárodních vztahů. Časopis Foreign Policy ho v roce 2011 prohlásil za akademika majícího největší vliv na americkou zahraniční politiku a zároveň ho zařadil mezi sto největších globálních myslitelů.36 Do historie MV se tento představitel neoliberálního institucionalismu zapsal především vytvořením konceptu SP, který je dnes na mezinárodním poli již běžně používaným termínem. K definování této nové myšlenky vedla dlouhá cesta. Zpočátku svých studií byl J. S. Nye zaujat Morgenthauovým realismem a oceňoval čistotu jeho uvažování, i když mu způsob jeho argumentace plně nevyhovoval. Centrum svého zájmu tedy J. S. Nye přesunul konstruktivistickým směrem a zajímal se o regionální integrace. V 60. letech začal spolupracovat s Robertem O. Keohanem a díky tomu vznikla mnohá díla zabývající se mezinárodními vztahy z pohledu obchodu, peněz, nadnárodních korporací, terorismu apod. V 80. letech se pomalu bortil Sovětský svaz a nebylo jasné, kam se svět bude ubírat. Spojené státy americké měly již v té době jasnou vojenskou převahu s obrovským arzenálem jaderných zbraní, nepopiratelnou ekonomickou sílu, ale také obrovský potenciál správně využít třetí zdroj moci. Tak J. S. Nye „rozvinul koncept soft power vztahující se k síle přitažlivosti, která vychází z kultury a hodnot a je příliš často opomíjená."37 Poprvé tak hovořil o „druhé tváři moci,“ která lidi sdružuje, a tak mohou spolupracovat, než aby jim něco vnucovala.38 Poprvé byl koncept SP rozvinut v knize Bound to Lead, napsané v roce 1989. V následujícím desetiletí a půl se koncept pomalu dostával do povědomí a začali ho používat politici a diplomaté po celém světě, stejně tak žurnalisté a akademici. Bohužel se tento pojem nevyhnul vulgarizaci a zjednodušení (Coca Cola a modré džíny v případě Spojených států amerických). SP je ale mnohem více než to. Podrobně mu budou věnovány následující podkapitoly. 35

NYE, JR., Joseph S. Curriculum Vitae. In: Http://www.hks.harvard.edu/ [online]. 4. 9. 2013 [cit. 2014-0325]. Dostupné z: . 36 AVEY, Paul C., Michael C. DESCH, James D. LONG, DANIEL MALINIAK, Susan PETERSON a MICHAEL J. TIERNEY. The Ivory Tower Survey. Foreign Policy. 2012, č. 191, s. 90-93. 37 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 5. 38 Tamtéž, s. 1-5.

8

Nové milénium s sebou přineslo i nové hrozby. Jejich ikonickým obrazem je 11. září 2001 ztělesňující hrůzu a strach z teroristů, které ovládly masy lidí. V této době, kdy je snadné zkontaktovat kohokoliv kdekoliv na světě a kdy se radikální skupiny mohou snadno dostat ke zbraním hromadného ničení, již k zajištění bezpečí nestačí jen obrovská vojenská moc. Trestání či válčení se státy, které podporují terorismus, může pomoci, ale nevykoření tento problém. Po úspěšných vojenských akcích jako byl Afghánistán, vidí mnoho analytiků zastávajících realistický pohled na svět Spojené státy jako impérium, které snese srovnání se starověkým Římem nebo britským impériem 19. století. Samozřejmě nikdo nemůže upřít Američanům největší výdaje na armádu, ekonomickou moc a kulturu, která má tak široký záběr, že dokáže oslovit každého na planetě. Jejich postavení je nicméně jiné než měla Velká Británie, protože neovládají státní aparáty a zahraniční politiku ostatních států. Všichni tvůrci zahraniční politiky si musejí dát pozor a nesmějí podlehnout pokušení zjednodušit a překroutit současné světové rozložení moci a soudobé světové problémy. Amerika je nemůže vyřešit sama. Musí spolupracovat s ostatními. Úspěch tohoto cíle závisí i na tom, jak dokáže využít SP, jak dokáže přesvědčit ostatní, že s nimi počítá, že se o ně zajímá a že je potřebuje.39

1.2.2 Soft power O konceptu SP padlo několik zmínek výše, nyní bude objasněn podrobněji. Moc je zásadní pojem v dějinách lidstva a její zdroje se s vývojem civilizace mění a můžeme říci, že je jich stále více. Mezi zdroje moci, které přijdou každému na mysl, pokud hovoříme o státech, můžeme zařadit velikost jejich populace a území, přírodní zdroje, ekonomickou a vojenskou sílu a politickou stabilitu. Vyjmenované položky konstituují jádro HP. 40 Využití tohoto typu moci se může omezit pouze na politiku cukru a biče.41 Existují ale i jiné cesty, jak stát může dosáhnout vytyčených cílů, a to při využití nepřímých cest uplatnění moci. Tento aspekt moci, tedy „přimět ostatní, aby chtěli, co chcete vy, může být nazván nepřímá nebo kooptivní moc. Je v přímém kontrastu k aktivnímu nařizovacímu způsobu přinutit ostatní dělat, co chcete.“42 K přesvědčování ostatních mohou posloužit

39

Joseph S. Nye pracoval na konceptu SP v dalších letech a publikoval knihy, zabývající se tímto tématem a reagující na změny, které s sebou přinesly změny ve společnosti. Jejich seznam je v Příloze č. 1. 40 NYE, Joseph S. Soft Power. Foreign Policy [online]. 1990, č. 80, s. 153-171 [cit. 2014-04-15], Dostupné z: , s. 154. 41 Inducement (“carrots) and threats (“sticks“), viz NYE, Joseph S. Bound to lead: the changing nature of American power. New York: Basic Books, 1991, s. 31. 42 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 56.

9

nehmotné zdroje moci daleko lépe než zdroje HP. J. S. Nye tedy definuje SP jako „schopnost ovlivnit ostatní a získat žádoucí výsledky skrze přitažlivost spíše než nátlak.“43 Zdroje SP se v soudobé mezinárodní politice stávají stále důležitějšími, a to především s ohledem na měnící se strukturu distribuce moci ve světě. Patří mezi ně kultura, politické hodnoty a zahraniční politika státu, pokud je nazírána jako legitimní nebo mající morální autoritu.44 Pokud stát dokáže přesvědčit ostatní partnery o tom, že jeho moc je legitimní, bude se mu snadněji prosazovat. V případě, že jeho vystupování bude nahlíženo jako arogantní, bude SP poškozována.45 Můžeme tedy říci, že „důkaz síly není ve zdrojích, ale ve schopnosti změnit chování států.“46 Pro 21. století bude mít větší roli moc pramenící z informací a vlastnění technologií. To ale neznamená, že vojenská a ekonomická moc bude odsunuta na druhou kolej. HP bude mít stále podstatný vliv na postavení státu na mezinárodním poli, protože vojenská moc je důležitá pro bezpečnost státu. 47 Pokud se ale jakýkoliv stát nenaučí zacházet citlivě se SP, nedosáhne kýžených úspěchů ani s největší armádou. Svět se změnil a velcí státníci a diplomaté na to musejí zareagovat. Ke změně podstaty moci velkých států došlo hlavně kvůli pěti trendům, a to: ekonomické závislosti, nadnárodním aktérům, nacionalismu slabých států, rozšíření technologie a měnícím se politickým otázkám. S rozvojem technologií se zrychlila komunikace a zvýšila se ekonomická propojenost států v celosvětovém měřítku. V tomto ohledu mají dnes na státy a jejich politiky obrovský vliv nadnárodní korporace a především jejich investice. Tradiční HP, tedy početné vojsko a nejmodernější zbraně, se stávají stále dražšími a udržovat si nejmodernější početnou armádu si může dovolit jen skutečně bohatý stát. Se změnami, které přineslo 20. století, se změnila i podstata moci. „Moc se mění z bohatství kapitálu na bohatství informací.“48 Informací se nám dostává stále více a jejich moc spočívá především v jejich vlastnění či jejich znalosti před veřejným rozšířením. A tak schopnost včas zareagovat a adekvátně odpovědět na novou informaci se stává zásadním zdrojem moci.49

43

NYE, Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-15], Dostupné z: , s. 94. 44 Tamtéž, s. 96. Zdroje SP viz příloha č. 2. 45 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 57, 69. 46 NYE, Joseph S. Soft Power. Foreign Policy [online]. 1990, č. 80, s. 153-171 [cit. 2014-04-15], Dostupné z: , s. 155. 47 NYE, Joseph S. Bound to lead: the changing nature of American power, s. 33. 48 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 75. 49 Tamtéž, s. 73-76.

10

Tyto změny vedou k druhé možnosti, jak mít vliv nad ostatními a to způsobem, který je příznivější pro obě strany. Jeden aktér následuje druhého, protože chce. Samotná SP není nic nového, koneckonců i ji využíval Sovětský svaz k šíření myšlenky komunismu především po druhé světové válce. 50 V dnešním světě má větší atraktivitu kultura a ideologie Spojených států amerických. Americké filmy jsou ve světě nejdistribuovanější, což platí i o televizních pořadech.

51

Angličtina se jasně stala dominujícím jazykem

v ekonomii a na internetu. V angličtině je 45% dostupných internetových stránek, zatímco ve francouzštině je to pouze 5%. 52 Na americké střední školy a univerzity každý rok přijede studovat nejvíce zahraničních studentů na světě.53 S americkou kulturou se šíří i duch amerických idejí. Při uplatnění evropského pohledu na věc je to dáno asi především zažitou opozicí ze studené války, kdy ze Západu přicházel pocit svobody a z Východu restrikce a útlak. Navíc si s sebou USA nesou snad od nepaměti auru země splněných přání a šíří americké hodnoty spojené s lidskými právy. Americká kultura je velice otevřená a to jí pomáhá při ovlivňování ostatních. Tisíce a možná miliony lidí by chtěly ve Spojených státech žít a jsou ochotni dokonce obětovat své životy, aby se tam dostaly. 54 V každém případě se dnes vlivem rozmanitých trendů stávají zdroje SP stále důležitějšími. Především při jednáních mezi největšími a nejrozvinutějšími státy. V neposlední řadě hraje svou roli také fakt, že použití HP se s vývojem moderních zbraní stává stále dražším.55

1.2.3 Soft power a veřejná diplomacie Veřejná diplomacie má velice dlouhou tradici jako prostředek podporování SP každého státu. Jejím cílem je získat srdce a rozum, a tak dosáhnout kýžených výsledků jen díky přitažlivosti („attraction“). Rozdíl mezi mocí měřenou výsledky v chování a mocí vyjádřenou ve zdrojích je zásadní k pochopení rozdílu mezi veřejnou diplomacií a SP. 50

V mnoha zemích se po druhé světové válce dostali do vlády komunisté – Francie, Itálie. V Československu vyhrála volby konané 26. května 1946 komunistická strana Československa. BĚLINA, Pavel a kol. Dějiny zemí Koruny české. II., Od nástupu osvícenství po naši dobu. Praha: Paseka, 2003, s. 254-260. 51 Pronikání amerických filmů na zahraniční trhy a jejich obrovská obliba to dosvědčují. Viz MARTEL, Frédéric. Mainstream: en u te sur cette culture ui pla t tout le monde. Paris: Flammarion, c2010. 52 200 millions de francophones: une entité politique ?. In: Géopolitis [online]. 8. 10. 2008 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: . 53 Podle průzkumu QS Top universities je z 10 nejlepších univerzit na světě 6 z USA (včetně 1. a 2. místa). QS World University Rankings 2013. QS TOP UNIVERSITIES [online]. 2013 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: . 54 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 78-79. 55 Tamtéž, s. 75-78.

11

„Zdroje, které produkují soft power, vychází z velké míry z hodnot organizace nebo státu vyjádřených v jejich kultuře, v příkladech, které dává v mezinárodní praxi a politikách a ve způsobu jakým vede své vztahy s ostatními. Veřejná diplomacie je nástroj, který vlády používají k mobilizaci těchto zdrojů, aby komunikovaly a přitáhly pozornost veřejnosti ostatních zemí spíše než jejich vlád.“56 Veřejná diplomacie se tedy snaží získat na svou stranu veřejnost, a to např. vysíláním ať již rádiovým či televizním, financováním kulturních vývozů a zajišťováním studijních výměn. 57 Samozřejmě nelze očekávat, že jakýkoliv kulturní export bude mít úspěch. Je třeba vědět, koho chceme zaujmout a tomu přizpůsobit výběr. Do konzervativních muslimských zemí by tak určitě nebylo vhodné uvést film plný nahoty a násilí s vírou, že zrovna takový prostředek pomůže posílit pozitivní obraz země v zahraničí. V tomto případě by spíš hrozil opak a těm je třeba se vyhýbat. I když je kontrola a užívání SP pro státy komplikovaná, nezmenšuje to její význam. Veřejná diplomacie čerpá ze zdrojů SP. Její využívání začalo v USA až relativně pozdě, a to během první světové války. S rozšířením rádia bylo zahájeno i vysílání v cizích jazycích a rádio se stalo velice důležitým zdrojem informací. Ve 30. letech Rosseveltova administrativa prosazovala názor, že „americká bezpečnost záleží na její schopnosti hovořit a získat si přízeň občanů jiných států.“58 Za druhé světové války to byla především vysílání amerických rádií jako Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa. Tyto prostředky šířily SP Spojených států nejúčinněji. Během studené války se schopnost šířit americké hodnoty a kulturu sdělovacími prostředky ukázala jako jeden ze zásadních prostředků, který dopomohl k pádu Sovětského svazu. Bohužel, když zmizel jasně vymezený nepřítel, snížily se výdaje na SP. Po září 2001 byla SP znovu objevena a začalo se do ní investovat více peněz.59 Veřejná diplomacie je široký pojem, který zahrnuje nejenom tlumočení informací a budování pozitivního obrazu státu v zahraničí, ale i budování dlouhodobých vztahů, jež umožňují prosazování politiky v přívětivějším prostředí. Tyto prostředky se setkávají ve třech dimenzích veřejné diplomacie. První je každodenní komunikace, která poskytuje vysvětlení politických rozhodnutí na mezinárodní, ale i domácí půdě. Proto by se státníci 56

NYE, Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-16], Dostupné z: , s. 95. 57 Především v posledně jmenovaném jsou USA velice úspěšné. Tamtéž, s. 95-96. 58 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 91. 59 NYE, Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-16], Dostupné z: , s. 96-99.

12

měli stejně ochotně obracet na domácí jako zahraniční reportéry. Druhá dimenze sestává ze strategické komunikace, která je založena na prezentaci sady témat, která jsou pro stát důležitá. Třetí dimenze se soustředí na budování a upevňování dlouhodobých vztahů přes klíčové osobnosti, dlouholeté studijní výměny, výcviky, semináře, konference a přístupy k mediálním kanálům. V průběhu času tak prošlo americkými kulturními a akademickými výměnami na 700 000 lidí, včetně budoucích hlav států. V této dimenzi se dostáváme i do osobní roviny. Je kladen důraz na vytváření přátelství a trvalých pocitů náklonnosti, které se mohou ukázat jako rozhodující v napjaté situaci. Ze zkušenosti totiž každý ví, že přátelé jsou tolerantnější a odpouštějí snadněji.60 Pro vybudování kvalitní veřejné diplomacie je důležitá důvěryhodnost. Každý stát si ji buduje a hýčká a jeho cílem je ji pokud možno nezdiskreditovat. Státy musí soutěžit o důvěryhodnost s dalšími aktéry mezinárodních vztahů, ať už máme na mysli nevládní organizace, mezivládní organizace, korporace nebo média. S technologickým a informačním rozvojem se ke každému jedinci dostává stále více informací a stává se obětí jejich hojnosti, protože v obrovském množství informací je těžké se zorientovat a vybrat, co je relevantní. Každý si podvědomě touží ulehčit práci, a proto snadněji uvěří důvěryhodnému zdroji.61 Efektivní veřejná diplomacie musí být založena na dvou základních komponentech, naslouchání a mluvení. Je důležité zprávu sdělit, ale abychom mohli zvolit správná slova, musíme vědět, komu ji sdělujeme, musíme trpělivě naslouchat a poznat partnera. Slova, která mohou být účinná pro domácí publikum, mohou být, stejně pronesena, kontraproduktivní v zahraničí.

62

Zářným příkladem může být pojem „válka proti

terorismu,“ který uvedl na mezinárodní scénu americký prezident George W. Bush. Na americké půdě se jeho projev setkal s pozitivním ohlasem, zatímco v zahraničí byly státníci opatrnější. S postupem času bylo dokonce britským diplomatům používání tohoto termínu zakázáno, protože prý pomáhalo rekrutovat nové členy Al-Káidy. Každý řečník na mezinárodním poli musí mít na mysli, že hovoří k rozmanitému publiku.63

60

NYE, JR., Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-16], Dostupné z: , s. 101-102. 61 Tamtéž, s. 100. 62 PETERKOVÁ, Jana. Public diplomacy - an instrument of foreign policy. Praha: Oeconomica, 2008. 20 s. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů; vol. II, 13/2008. Recenzované studie, s. 8. 63 NYE, JR., Joseph S. The future of soft power in US foreign policy. PARMAR, Inderjeet a Michael COX. Soft power and US foreign policy: theoretical, historical and contemporary perspectives. New York: Routledge, 2010, s. 4-5.

13

A nakonec je důležité, aby se proklamace jednoho státu vůči ostatním nemíjely účinkem na jeho vlastní půdě. Pokud Spojené státy kritizují ostatní za porušování lidských práv a přitom na povrch vyplouvají stále nové aféry o tom, jak se chovali američtí vojáci k vězňům na Blízkém východě, má to spíše kontraproduktivní účinek. V takovém případě je třeba se důkladně zamyslet a uvážit, zda by nebylo vhodnější poukázat na chyby, které se staly a vyvodit z nich důsledky. Na druhou stranu je třeba vyvarovat se toho, aby se veřejná diplomacie nezvrhla v propagandu. Tato podkapitola může být shrnuta s tím, že „veřejná diplomacie je důležitým nástrojem v arzenálu smart power, 64 ale inteligentní veřejná diplomacie vyžaduje pochopení role důvěryhodnosti, sebekritiky a občanské společnosti ve vytváření soft power.“65

1.2.4 Smart power Joseph S. Nye tento pojem poprvé uvedl ve své knize Soft Power: The Means to Succes in World Politics v roce 2004. Vedlo ho k tomu především přesvědčení, že i když je SP velice důležitá, nedokáže vyřešit všechny problémy. Proto také nikdy nepopíral důležitost vojenské bezpečnosti, dokonce o ní prohlásil: „Je jako kyslík. Bez něho vše ostatní zvadne.“66 Na druhou stranu, v našem světě nelze vše vyřešit pouze hrubou silou. Státníci by měli být především diplomaté a měli by se snažit ozbrojeným konfliktům zabránit. V tom jim pomáhá SP. V duchu této jednoduché myšlenky je smart power definována jako kombinace HP (donucení a placení) a SP (přesvědčování a přitažlivost).67 Smart power proklamuje administrativa Baracka Obamy jako střed jeho politické vize. Ale tento koncept není vlastní pouze USA, jmenovat můžeme např. Singapur, který posílil své vojenské zdroje, ale přitom pilně pracuje na sponzorování diplomatických aktivit v rámci ASEANu. Z historie nelze opomenout brilantního politika Otto von Bismarcka, který po vyhraných bitvách dokázal soustředit své zájmy do budování koalic a vlastního státu.68 Moc je v dnešním světě rozdělena ve schématu, které připomíná šachy hrané na třech úrovních.69 Na vrchní desce jde o pole, které je zasvěcené vojenské síle a vládnou na 64

Chytrá síla, viz dále. NYE, JR., Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-16], Dostupné z: , s. 108. 66 NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization, s. 100. 67 NYE, Joseph S. The future of power. 1st ed. New York: PublicAffairs, c2011, s. xiii. 68 Tamtéž, s. 209. 69 Three-dimensional chess game. NYE, Joseph S. The future of power, s. xv. 65

14

něm Spojené státy. Prostřední deska už nemá jednoznačného vůdce. Je to deska ekonomické moci, na které si své místo budují státy jako USA, Japonsko, Evropská unie a v neposlední řadě země BRIC. Nejspodnější deska je nejrozmanitější, na ní má své místo každý. Na této úrovni jde o mezinárodní vztahy mezi státními, ale i nestátními aktéry a o všechna témata, která se v mezinárodních vztazích vyskytují. Náš svět se skládá z těchto tří dimenzí najednou. Někteří lidé se ale soustředí pouze na vybrané roviny. Pro lidi, kteří svět vidí skrze realistickou optiku, je nejdůležitější první úroveň a ostatní opomíjejí. Liberálně institucionální optika oproti tomu pro ostatní dvě desky nevidí tu nejvrchnější. Smart power vyžaduje kontextuální inteligenci, jakousi syntézu („liberální realismus“), která dokáže brát v potaz všechny tři dimenze najednou a podle toho se rozhodovat.70 Není pochyb o tom, že světovou velmocí počátku 21. století jsou Spojené státy americké. Aby si úspěšně udržely toto postavení, musí se naučit efektivně používat smart power. A nutno podotknout, že Obamova administrativa se o to snaží.71 I jiné státy by ale měly umět pracovat se soft power, resp. smart power. Jak se s tímto úkolem vypořádává Francie, bude náplní následující kapitoly.

70 71

NYE, Joseph S. The future of power, s. xv, 213. Tamtéž, s. 231-234.

15

2 Přístup Francie k uplatňování soft power – obecná východiska Francie je stát, který si vydobyl celosvětové renomé především díky lahodným vínům, silně aromatickým sýrům, bagetám, lahodné kuchyni plné prazvláštních delikates, filmovému festivalu v Cannes, Johance z Arku, Králi Slunce, Paříži a Eiffelově věži. Nicméně většina významných okamžiků v dějinách země galského kohouta je spojena s událostmi více či méně časově vzdálenými. Od konce druhé světové války se Francie pomalu dostávala do stínu mocnějších států, ze kterého se dnes snaží vystoupit především snahou prezentovat se společně s Německem jako vedoucí motory EU. Napoleonův bojovný lid se dnes prezentuje jako nositel mírových hodnot, ochránce lidských práv a propagátor vzdělání. Francie si tak buduje svou SP. Následující stránky budou věnovány zhodnocení toho, jak se jí to daří, a to především bližším pohledem na její zahraniční a bezpečnostní politiku, kulturní diplomacii, Frankofonii a poslední část bude zamyšlením nad tím, zda je či není Francie jako mocnost v úpadku.

2.1 Zahraniční a bezpečnostní politika „Francie, stejně jako Spojené státy věří, že má ve světě zvláštní úlohu.“72 Stále přetrvává pocit, že Francie má svou civilizační misi (mission civilisatrice) a že, jak řekl Dominique de Villepin, premiér za prezidenta Chiraca, „srdcem naší národní identity je neustálé hledání hodnot, které mohou být sdíleny s ostatními.“73 Na mezinárodním poli si Francie stále drží významné postavení především jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN a také jako neopominutelná část EU. V minulosti se především Charles de Gaulle snažil pozvednout Francii znovu na vrchol a vymezoval se především proti USA. I proto v roce 1966 vystoupila z vojenských struktur NATO.74 Jacques Chirac pozměnil tento přístup a snažil se profilovat Francii jako stát, který spolupracuje s ostatními. Na konci 20. století bylo zřejmé, že vojenská síla je stále třeba a že Francie sama v globálním měřítku v podstatě nic nezmůže, stejně tak síly EU nemohou mít celosvětový dosah, vzhledem k početnosti členských států a náročnosti komunikace. Funkce NATO se ukázala jako nezbytná a sám Jacques Chirac připustil, že

72

BELKIN, Paul. France: Factors Shaping Foreign Policy, and Issues in U.S.-French Relations. Current Politics & Economics of Europe [online]. 2011, roč. 22, č. 4, s. 661-692. [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: , s. 670. 73 Tamtéž, s. 671. 74 ALLAIN, Jean-Claude et al. istoire de la diplomatie fran aise, s. 883-884.

16

svět se mění a je třeba vidět tyto změny realisticky a uvědomit si, že NATO již není jen regionálním uskupením, ale má celosvětový dosah. Za jeho mandátu se ale napětí, které panovalo mezi Francií a USA, nejsilnějším členem této organizace od konce druhé světové války, výrazně nezmenšilo. Ba právě naopak, jak bude uvedeno v další kapitole. Nicméně s nástupem nových prezidentů se situace změnila. Nicolas Sarkozy se intenzivně snažil vylepšit vztahy s USA a Francie se v dubnu 2009 navrátila do struktur Severoatlantické aliance. Spolupráci napomohla i nová orientace Obamovy administrativy, která se více orientovala na SP, resp. smart power.75 V nové bezpečnostní strategii prezentované v tzv. „Livre blanc sur la défense et la sécurité nationale“ vydané na jaře 2013 se prezentují dvě hlavní osy francouzské bezpečnostní politiky. Francie si chce uchovat svou nezávislost 76 a mít k dispozici dost prostředků k vlastním akcím, nicméně druhým cílem je, aby takové akce získaly jednak národní a především mezinárodní legitimitu na půdě Severoatlantické aliance a EU.77 Francouzská zahraniční politika se profiluje především jako šiřitelka a ochránkyně celosvětových hodnot. Mezi oblasti zájmu patří rozvojová pomoc, humanitární pomoc v krizových oblastech, spolupráce ve vzdělávání, obrana a bezpečnost, odzbrojování a nešíření jaderných zbraní, kulturní, ekonomická, digitální a vědecká diplomacie, lidská práva, životní prostředí a udržitelný rozvoj, mezinárodní právo a propagace Frankofonie společně s francouzským jazykem.

78

Mezinárodní problémy vždy raději řeší na

multilaterální platformě a přeje si, aby všechna opatření od ekonomických sankcí po vojenské akce byla legitimní a prošla přes fórum OSN.79

2.2 Kulturní diplomacie V zahraniční politice každého státu hraje diplomacie velice důležitou roli. Jak bylo uvedeno výše, důležitým typem diplomacie je veřejná diplomacie, již některá pojetí charakterizují jako „nástroj pro prosazování cílů zahraniční politiky v zahraničí,“ či jako „proces komunikace se zahraniční veřejností zaměřený na dosažení pozitivních představ 75

Viz kapitola 3. Francie je jednou ze zemí, která vlastní jaderné zbraně. 77 Bílá kniha národní obrany a bezpečnosti. Livre blanc sur la défense et la sécurité nationale 2013. [online] Paris: Documentation française, 2013. ISBN 978-2-11-009358-5 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: , s. 19-26, 61-68. 78 Politique étrangère de la France. Ministère des Affaires étrangères et du Développement international [online]. 2014 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: . 79 BELKIN, Paul. France: Factors Shaping Foreign Policy, and Issues in U.S.-French Relations. Current Politics & Economics of Europe. 2011, roč. 22, č. 4, s. 661. 76

17

o dané zemi.“ 80 Veřejná diplomacie je spojena se zahraniční a kulturní diplomacií. V předkládané práci bude respektováno následujícího rozdělení: do zahraniční politiky patří zahraniční kulturní politika, která se odehrává ve dvou rovinách a to v rovině kulturní diplomacie a tradiční diplomacie. Cílem kulturní diplomacie je přiblížit kulturu dané země zahraničnímu publiku formou různých akcí, výměnou významných osobností, výukou jazyka, zahraničním televizním a rozhlasovým vysíláním. Takto definovaná kulturní politika může být zařazena do kategorie veřejné diplomacie. Cílem je vybudovat na základě poznání jiné kultury porozumění a důvěru, která může pomoci vztahům v oblasti politické a ekonomické. Tradiční rovina diplomacie v tomto duchu znamená uzavírání mezistátních dohod o kulturní spolupráci apod. 81 Veřejná diplomacie je spojena s pojmem SP, jak bylo řečeno výše. J. S. Nye definoval cíle veřejné diplomacie z dlouhodobého hlediska. Než stát naváže dlouhodobé pevné vztahy, musí projít přes fáze seznamování se se zemí poskytovatele, zvyšování obliby, vytváření vazeb až k ovlivňování publika.82 Každá z těchto fází je důležitá a nesmí se podcenit. Kulturní diplomacie patří do tohoto rámce, soustředí se na širší zahraniční publikum a její doménou je budování dlouhodobých vztahů. I když její výsledky nejsou vždy ihned vidět, nemůžeme je popřít. Ovšem špatně vedená zahraniční politika státu může tyto výsledky snadno ohrozit.83 Francie si na budování kulturní politiky zakládá a je v ní velice úspěšná. Používá pro tyto aktivity zastřešující výraz zahraniční kulturní činnost státu. 84 Mezi pojmy nerozlučně spojované s kulturní diplomacií Francie patřil donedávna rayonnement, tedy přeneseně vyzařování francouzské kultury do celého světa. Nyní je nahrazován pojmem diplomatie d´influence (diplomacie ovlivňování), který naznačuje snahu Francie posílit své postavení na mezinárodním poli a zdůrazňuje oficiální rovinu věci. Od ostatních států se liší především tím, že oplývá největší a nejvíce geograficky rozšířenou sítí zahraničních center,85 ústřední roli hraje stát a ministerstvo zahraničních věcí. Kulturní politika má své stálé místo v zahraniční politice Francie od vzniku páté republiky a samozřejmě je to

80

Obě citace viz VESELÝ, Zdeněk. Diplomacie: (teorie - praxe - dějiny). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 28. 81 TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008, s. 11-12. 82 Viz příloha č. 3. 83 TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 11-20. 84 Action culturelle extérieure de l´État. TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 11, 43-44. 85 V roce 2007 měla Francie 145 kulturních center a institutů a 224 poboček Alliance française. Je to nejvíce ze všech států na světě. TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 44-45.

18

francouzský jazyk, který spojuje všechny oblasti kulturní diplomacie. „Francouzština je vnímána jako nositelka francouzské kultury, jako instituce i prvek národní identity.“ 86 Francouzové jsou na svůj jazyk velice pyšní a hýčkají si ho. Proto se i nyní těší zvláštní vážnosti Francouzská akademie a četné výbory bdí nad správným užíváním neologismů. Francie se všemožně snaží chránit svůj jazyk před vlivem angličtiny.87 Z historického hlediska můžeme prvky kulturní diplomacie najít již v počátcích monarchie. Francouzština se stala hned po latině druhým jazykem používaným po celé Evropě. K šíření jazyka přispěly přirozeně i zámořské objevy a v době osvícenců cesty význačných jedinců na zahraniční královské dvory.

88

Až do francouzské revoluce

používaly francouzský jazyk v běžné komunikaci pouze elity. Revoluce s sebou přinesla celou řadu změn. Francouzové se cítili jako národ vyvolený k šíření svobody a na území státu sjednocovali jazykovou politiku i díky školství. Francouzština se úspěšně šířila i v koloniích, kde byla uplatňována asimilační politika.89 Druhá světová válka s sebou přinesla předěl, jehož důsledkem bylo i oslabení vlivu Francie. Francie již není velmocí a plně se soustředí na budování systému působení na poli kulturní diplomacie, který byl nastolen již po roce 1945 a kontinuálně trvá dodnes. Na změny, které s sebou přinesla druhá polovina 20. století, především dekolonizace, musela Francie zareagovat. Především obohatila koncept rayonnement o coopération (spolupráci). Tak vznikají i první myšlenky na spojení frankofonního území. Po konci studené války přesunula Francie do svého zorného úhlu země bývalého sovětského bloku, kde opět začala otevírat svá kulturní zastoupení. V EU se Francie snaží udržet v čele v tandemu s Německem. Hlavním cílem působení kulturní politiky Francie byla vždy Evropa a nyní již bývalé kolonie. Asie se na seznam center zájmu dostala až v posledních letech, zatímco spolupráce s USA byla vždy chladná.90 Celková vize kulturní politiky až do roku 2020 je zpracována v Livre blanc sur la politi ue étrangère et européenne de la France.91

86

Tamtéž, s. 46. Podle zákona no 84-88 musí být v rádiích 40% všech písní ve francouzštině a polovina z nich od nových talentů. Viz LOI no 94-88 du 1er février 1994 modifiant la loi no 86-1067 du 30 septembre 1986 relative la liberté de communication. [online]. 1994. [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: . 88 Voltaire v Prusku, Diderot v Rusku, viz TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 49. 89 Tamtéž, s. 47-51. 90 Tamtéž, s. 55-56. 91 Bílá kniha francouzské zahraniční a evropské politiky. La France et l'Europe dans le monde - Livre blanc sur la politi ue étrangère et européenne de la France 2008 - 2020. [online]. 2008, 224 s. [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: . 87

19

Hlavní úlohu v šíření kulturní diplomacie má ve Francii Ministère des Affaires étrangères et du Développement international. Export knižní a filmové produkce spadá do kompetencí Ministère de la Culture et de la Communication.92 Na centrální úrovni působí také státní agentury, které jsou rozděleny na tematické oblasti kulturních výměn (CulturesFrance, 2006), podpory studentské mobility (CampusFrance, 2007) a francouzské výuky v zahraničí (Agence pour l´enseignement fran ais

l´étranger – AEFE,

1990).93 Francie se soustředí na šíření svého jazyka a kultury především přes média. Distribuci filmů v dané zemi má podporovat audiovizuální atašé. Francie je jedinou zemí, která má v rámci zastupitelských úřadů tuto funkci vytvořenou. Pokud se jedná o televizní a rozhlasové vysílání, Francie se nesoustředí pouze na jeden televizní kanál či rádio. 94 Z nejznámějších frankofonních televizních stanic, které mají i velice kvalitní internetové stránky, je třeba jmenovat TV5 Monde, France 24, Euronews a ARTE (francouzskoněmecká televizní stanice). Na poli rozhlasovém je nejrozšířenější rádio RFI, které se soustředí ve velké míře na dění na africkém kontinentě, odkud pramení i jeho oblíbenost na tomto území. Francie silně vnímá, že šíření kultury přes média a moderní technologie pomáhá budovat její SP, ale potřebovala by své působení v zahraničí sjednotit.95 Francie, tak jako každá země, má v zahraničí své zastupitelské úřady. Ty francouzské ale koordinují činnost mnoha francouzských organizací. Budování spolupráce v zahraničí probíhá i skrze kulturní centra. Do francouzské sítě v zahraničí tedy můžeme zahrnout: „kulturní centra a instituty, kulturní oddělení zastupitelských úřadů, francouzské školy v zahraničí a výzkumná centra. Můžeme mezi ně počítat také pobočky Alliance fran aise, které úzce spolupracují s kulturními centry.“96 Tyto organizace nejsou spojeny žádnou společnou značkou. Francie má dnes ve světě 101 francouzských institutů,97 161 services de coopération et d´action culturelle a 445 Alliances françaises (AF), které uzavírají dohody o spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí.98 Součet všech poboček

92

V ČR je jeho ekvivalent Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury. TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 57-61. 94 Tabulka televizních a rozhlasových stanic viz příloha č. 4. 95 TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 61-66. 96 Tamtéž, s. 70. 97 Francouzský institut v Praze založil v roce 1920 Ernest Denis. Jeho působení bylo velice plodné až do roku 1951, kdy byl zavřen. Znovuotevření se dočkal v roce 1990 a zprostředkovává francouzskou kulturu dodnes. Nabízí jazykové kurzy, organizuje kulturní akce a v mediatéce zpřístupňuje různorodé materiály. Francouzský institut v Praze [online]. 2014 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . 98 Le ministère des Affaires étrangères et du Développement international (MAEDI) en chiffres. In: France Diplomatie [online]. 2013 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . 93

20

řadí Francii na první místo mezi „kulturnědiplomatickými velmocemi.“ Ovšem různorodost jejich pojmenování zkresluje příjemci obraz a schopnost orientace v celkové struktuře francouzských organizací.99 I přes obrovský počet poboček v zahraničí můžeme pozorovat, že Francie se stále soustředí především na Evropu a severní Afriku. V Asii je počet kulturních center minimální a na americkém kontinentě rovněž. Francie „zaspala“ a do budoucna by se měla snažit dohnat světový vývoj a přestrukturovat svou přítomnost v zahraničí.100

2.3 Frankofonie Frankofonie vychází z Francie a jazyka Molièrova. Dnes, ve 21. století, jsou francouzština, i díky Frankofonii, společně s angličtinou jedinými dvěma jazyky, kterými se mluví na pěti kontinentech. 101 Svým rozsahem navazuje Frankofonie na bývalé koloniální území Francie, nicméně jejími členy jsou i země, které francouzskými koloniemi nebyly. Co je tedy vedlo k tomu, stát se členy tohoto uskupení? Francouzština se šířila po světě nejen jako diplomatický jazyk, ale především jako kolonizační jazyk. Francie se řadila mezi úspěšné země a svůj vliv rozšířila z Evropy především do Afriky, ale i do Asie a Severní Ameriky. I když se v druhé polovině 20. století staly z kolonií nezávislé státy, francouzština a vliv francouzské kultury zde zůstal. Duchovním otcem slova frankofonie je zeměpisec Onésime Reclus (1837-1916), pod jehož perem se objevilo kolem roku 1880 při jeho úvahách o francouzském koloniálním osudu. V jeho pojetí je hlavním spojovacím prvkem čistě jazyk a píše se s malým „f“. 102 Ovšem otcem zakladatelem Frankofonie s velkým „F“ můžeme nazvat jiného význačného muže, Léopolda Sédara Senghora (1906-2001), prvního senegalského prezidenta. Jeho spolupracovníky byli první tuniský prezident Habib Bourguiba (19032000), první nigerijský prezident Hamani Diori (1916-1989) a Charles Hélou (1913-2001), prezident dnešního Parlamentního shromáždění Frankofonie. 103 Iniciativa tedy nevzešla V Čechách je celkem 6 Alliances françaises – v Brně, Liberci, Pardubicích, Plzni, Ostravě a Českých Budějovicích. Francouzský institut v Praze [online]. 2014 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . 99 TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 71-72, 75. 100 Tamtéž, s. 75-79. 101 DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L'Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle. Paris: Harmattan, c2008, s. 25. 102 Tamtéž, s. 29-30. 103 O jeho významném postavení a důležitosti svědčí fakt, že byl 2. června 1983 zvolen členem Francouzské akademie jako první spisovatel černé pleti. DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 33-35.

21

z Evropy, ale především z Afriky. První frankofonní organizace „Agence de coopération culturelle et téchni ue“ (ACCT) vznikla podpisem charty 20. března 1970104 v Niamey na mezinárodní konferenci frankofonních států.105 Postupně se etablovaly instituce, komise, summity106 a konference tvořící nedílnou součást Frankofonie. Tyto instituce ji prezentují navenek a vytváří z ní politickou organizaci. Během let se ovšem měnily jejich názvy. Z ACCT se přes jiná pojmenování stala v roce 2005 OIF, tedy Organisation internationale de la Francophonie, jejímž hlavním představitelem je Sécrétaire général. Již dvanáct let je jím bývalý senegalský prezident Abdou Diouf.107 Jeho vize frankofonie je následující: „Frankofonie, to není pouze jazyk, ale také např. hodnoty, sdílené koncepty, právní nebo lékařské tradice, vše co vytvořilo sílu frankofonní civilizace. Boj za jazyk jde za hranice jazyka. Ve Frankofonii není žádná touha po nadvládě. Je založena pouze na sdílení idejí.“108 Charta Frankofonie, přijatá v roce 2005, definuje cíle Frankofonie velice široce. Mezi společné hodnoty sdílené všemi členy OIF patří např. nastolení a rozvoj demokracie, podpora právního státu a lidských práv, intenzivní dialog mezi kulturami a civilizacemi, posilování solidarity a podpora vzdělání.109 Především tyto hodnoty přispívají k tomu, že v dnešní době Frankofonie sdružuje 77 států,110 z nichž 50 je členskými státy Organisation internationale de la Francophonie a 27 států má status pozorovatele. V současné době je nejvíce frankofonních obyvatel v západní Evropě a Maghrebu, zatímco nejvíce členských

104

Od roku 1988 je 20. březen mezinárodním dnem Frankofonie. Po celém světě probíhají v březnu festivaly. Každý rok se to týká i České republiky, viz Dny Frankofonie 2014. Francie v České republice [online]. 2014 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: . 105 Chartu podepsalo 21 států, které tak založily první frankofonní instituci. DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 42. 106 Od roku 1986 se představitelé států a vlád států pravidelně scházejí na summitu, který se jmenuje „Sommet de la Francophonie.“ Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2013 [cit. 201404-19]. Dostupné z: , seznam summitů viz příloha č. 5. 107 DEREUMAUX, René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 49. 108 MORTAIGNE, Véronique, DE ROU , Emmanuel. Le fran ais ne vous appartient plus. Nous l´avons en partage, Le Monde, 27. 4. 2006. 109 Organisation internationale de la Francophonie. Charte de la Francophonie [online]. 2005 [cit. 2014-0419]. Dostupné z: , s. 2. Viz příloha č. 6. 110 Je to více než třetina členských zemí OSN (nyní má 193 členů), což představuje na mezinárodním poli silný hlas. Členské státy viz příloha č. 7.

22

zemí OIF se nachází na africkém kontinentě. 111 Jednotlivá témata mají v gesci četné komise a konference, které se jimi zabývají.112 Sílu Frankofonie poznaly všechny členské státy UNESCO, když byla 20. 10. 2005 přijala Úmluva UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů. Všechny frankofonní státy se jasně postavily na stranu Francie, která se stala hlavním mluvčím celého bloku. 113 Vůbec téma kulturní rozmanitosti se stalo v podstatě osobním tématem prezidenta Jacqua Chiraca, který se po celou dobu příprav výsledného textu zasazoval o prosazení tohoto usnesení.114 „Frankofonie se tak angažovala a vložila veškeré úsilí do jednání v UNESCO, která vyústila vypracováním a přijetím mezinárodního donucovacího právního nástroje, který poskytne nepopiratelný právní základ politikám ochrany a rozvoje kulturní rozmanitosti.“115 Francie, stát s obrovskou literární tradicí, se snaží podporovat frankofonní umělce a kulturní rozmanitost i tím, že je zařadila na seznam laureátů ryze francouzských literárních cen.116 Frankofonie se zasazuje o budování demokracie po celém světě a bojuje za to, aby ozbrojený konflikt nebyl prvním řešením problémů.117 Je pravda, že všechny členské státy nejsou přímo ukázkové demokracie, 118 ale nastolení tohoto uspořádání je vnímáno jako nejvyšší cíl, ke kterému, pravda, ještě vede dlouhá cesta. Materiálem, který jasně dokazuje toto odhodlání, je Deklarace z Bamako z roku 2000, základní text OIF vyjadřující

111

Z 28 zemí EU je členem OIF či pozorovatelem celkem 17 zemí, včetně České republiky. Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2013 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: . 112 Podrobné vymezení jejich polí působnosti a cílů viz DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 57-80. 113 Proti hlasovaly jen dva státy – USA a Izrael. Celé období počátku 21. století je signifikantní opozicí mezi Francií a USA. TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost, s. 102. 114 Zásadní projev pronesl v roce 2002 v Johannesburgu, kdy představil svou vizi globalizace založenou na dialogu kultur. Intervention de M. Jac ues C IRAC Président de la Républi ue lors de la table ronde "Biodiversité, diversité culturelle et éthi ue" l occasion du Sommet mondial du développement durable [online]. 3. 9. 2002 [cit. 2014-04- 18]. Dostupné z:< http://www.jacqueschirac-asso.fr/archiveselysee.fr/elysee/elysee.fr/francais/interventions/discours_et_declarations/2002/septembre/fi001946.html>. 115 DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L'Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 87. 116 Např. Laureátem „Le Prix Rénaudot“ byl v roce 2008 guinejský spisovatel Tierno Monénembo a „Le prix Goncourt“ byla ve stejném roce udělena spisovateli afghánského původů Atiqovi Rahimimu. "Notre Francophonie": quelles forces, quelles faiblesses ?. In: Géopolotis [online]. 18. 10. 2010 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . 117 Tamtéž, s. 93. 118 V srpnu 2008 byla pozastavena veškerá spolupráce s Mauritánií a její členství po vojenském státním převratu. Viz L’OIF suspend la Mauritanie. RFI [online]. 27.8. 2008 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: .

23

odhodlání posílit roli Frankofonie v budování míru, demokracie a lidských práv. 119 V tomto úsilí chce spolupracovat i s dalšími institucemi, a proto byl v roce 2006 podepsán protokol o spolupráci s Evropskou komisí.120 Frankofonie dnes již není organizací spojenou pouze na základě jednoho jazyka, ale společenstvím států, které sjednocují společné hodnoty. Členství v této organizaci je dobrovolné a na všech rozhodnutích spolupracují státy společně. Sama organizace se stále vyvíjí a chtěla by posílit svůj hlas ve světě.

2.4 Úpadek Francie Francie byla v minulosti nepopiratelně skutečnou světovou velmocí. Postupně ale ztrácela pozice ve prospěch Velké Británie, Německa a samozřejmě Spojených států amerických. Po konci studené války se k soupeřům na světové scéně přidávají posilující asijské země. Stejně jako ostatní evropské státy trpí Francie ekonomickou krizí, která postihla svět v posledních letech. Už před krizí se ale ozývaly hlasy, že je třeba změnit směr, kterým se tato země ubírá. Většina společnosti stále vnímá jako nejzásadnější okamžik dějin Velkou francouzskou revoluci. Je pravda, že to byl moment, který změnil fungování státu a společnosti, ale od té doby uplynulo již přes 200 let. Celý svět se výrazně proměnil, ale Francie na to dostatečně nereaguje. Potýká se s obrovským neefektivním státním aparátem, rostoucí nezaměstnaností, nejlepší vědci utíkají do USA, klesá výkonnost ekonomiky, veřejné školství ustupuje soukromému a armáda postrádá nejmodernější vybavení, a tak není schopna vést ve 21. století sama velkou válku. 121 Vyjmenované problémy se samozřejmě netýkají pouze jediného státu na světě. Jsou ale další, které už jsou ryze francouzské. Zlomovým okamžikem se staly prezidentské volby v roce 2002. Do druhého kola se proti stávajícímu prezidentovi Jacquovi Chiracovi probojoval Jean-Marie Le Pen, lídr Front national, která se profiluje jako extremistická pravicová strana. Ve druhém kole se

119

Déclaration de Bamako. Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: . 120 DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L'Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle, s. 96. 121 BAVEREZ, Nicolas. La France qui tombe. Paris: Perrin, 2004, s. 15, 62-80, 94-95.

24

k urnám dostavilo skoro 80% voličů a Le Pen byl na hlavu poražen. 122 Nakonec extremismus nevyhrál, ale ve společnosti je stále přítomen.123 S tím souvisí problémy, které s sebou přináší vysoký počet imigrantů, kteří žijí především na okrajích velkých měst. Většina z nich nemá práci, mladí se odmítají vzdělávat a druhá generace žijící ve Francii má problémy s identitou. Toto napětí vybuchlo na podzim 2005 po náhodné smrti dvou adolescentů na okraji Paříže. Nepokoje se šířily po velkých městech celé země a někde musel být dokonce vyhlášen výjimečný stav. Po necelém měsíci se situace uklidnila, ale napětí zůstalo.124 Francie tak ztrácí pověst země, která je otevřena všem bez rozdílu. Ústup můžeme pozorovat i v používání francouzštiny v mezinárodních vztazích. Na půdě EU „se podíl francouzštiny jako zdrojového jazyka dokumentů vytvořených institucemi snížil ze 40 % v roce 1990 na méně než dnešních 6 %. Zatímco dokumenty sepsané původně v angličtině se zvýšily ze 45 na 80 %.“ 125 Francouzština zmizela jako jazyk tiskových konferencí Evropské komise a stejně tak v Evropské službě pro veřejnou činnost.126 Nicméně je stále oficiálním jazykem v 29 zemích světa127 a podle odhadů se počet lidí mluvících francouzsky v roce 2050 zvýší až na 700 milionů lidí, především díky rozvoji Afriky.128 Francie tedy již není středobodem světa, ale stále si udržuje významnou pozici, především díky tomu, že je členem EU, OSN a nyní již i NATO. Pochopila, že v současném světě již sama nic nezmůže a soustředí proto veškerou svou aktivitu na multilaterální fóra. A co se týká vnitřních reforem, které je třeba udělat k udržení fungujícího státu, doufejme, že se generál de Gaulle mýlil, řka: „Francie je zemí, která uskutečňuje reformy pouze při příležitosti revolucí.“129

122

V druhém kole získal Jacques Chirac 82,21% hlasů, Jean-Marie Le Pen 17,79%. Résultats de l'élection présidentielle 2002. Ministère de l´intérieur [online]. 2002 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . 123 Výsledky komunálních voleb z 23. a 30. března 2014 to dokazují. FN získala 12 měst. Élections municipales et communautaires 2014. Ministère de l´intérieur [online]. 2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . 124 Violences urbaines : comment gérer la crise. RFI [online]. 2. 11. 2005 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . 125 Francophonie, l’atonie des autorités. Le Monde diplomatique [online]. 17. 3. 2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . 126 Tamtéž. 127 Všechny jsou členy Frankofonie, viz příloha č. 7. 128 Všechny tyto státy jsou členy OIF. V zemích Maghrebu ale francouzština oficiálním jazykem není. Dénombrement des francophones. Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2010 [cit. 201404-23]. Dostupné z: . 129 BAVEREZ, Nicolas. La France qui tombe. Paris: Perrin, 2004, s. 133.

25

3 Případová studie – Analýza pojetí soft power během mandátu prezidenta Chiraka v době irácké krize Celá kapitola bude věnována především vztahu Francie za prezidenta Chiraca 130 a Spojených států amerických za administrativy G. W. Bushe131 v době irácké krize. Sama operace Irácká svoboda nezačala ze dne na den, a proto je třeba nastínit situaci, která válce předcházela. Nejprve bude stručně načrtnuta situace druhé poloviny 90. let a pozice, jaké tyto dva státy zastávaly. Největší pozornost bude následně věnována období před vypuknutím vlastní vojenské operace v Iráku.

3.1 Co předcházelo druhé irácké válce Po skončení studené války se svět změnil. Jasné rozdělení na dva tábory bylo najednou pryč a nepřítel nebyl snadno identifikovatelný. Přesto ze světa nezmizel, jen byl k nalezení jinde. Nejsilněji se to ukázalo 11. září 2001, kdy se kvůli teroristickým útokům zřítily obě věže Světového obchodního centra. Již před nimi ale docházelo ve světě ke konfliktům a válkám, kterých se účastnily státy Západu.

Spojené státy se staly

supervelmocí, která zasahovala a zasahuje téměř ve všech koutech světa. Cíl této práce bude zaměřen na její působení a vztahy se zemí Blízkého východu, s Irákem. Irácký stát ovládal po desetiletí 132 diktátor Saddám Husajn. Jeho režim byl k vlastním lidem velice tvrdý a nebál se výpadů vůči sousedním státům. Do prvního otevřeného konfliktu s USA tak vstoupil v srpnu 1990, když Irák obsadil Kuvajt.133 Na toto porušení státní suverenity a tedy porušení mezinárodního práva zareagovaly Spojené státy v čele s prezidentem G. H. Bushem razantně. Získaly pro celou akci podporu po celém

130

Prezidentem od 17. 5. 1995 do 16. 5. 2007. Jeho nejbližším spolupracovníkem v době irácké krize byl ministr zahraničních věcí Dominique de Villepin. Jacques Chirac. Elysée: Présidence de la Républi ue [online]. 2012 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 131 Prezidentem od 20. 1. 2001 do 20. 1. 2009. Nejbližšími spolupracovníky byli viceprezident Richard Cheyney, ministr obrany Donald Rumsfeld a ministr zahraničí Colin Powell. Biography of President George W. Bush. The White House: President George W. Bush [online]. 2009 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 132 Prezidentem Iráku se stal Saddám Husajn 16. 7. 1979. Konec jeho režimu na jaře 2003. Viz dále a BIMAN, Stanislav, ed et al. Kronika 20. století. Praha: Fortuna Print, mezi 2000 a 2002, s. 1152. 133 Irácká vojska vpadla do Kuvajtu 2. 8. 1990. OTTO, Hans-Dieter. Vojenské omyly v dějinách: od bitvy u Salaminy po válku v Iráku. 1. vyd. Praha: Brána, 2007, s. 196.

26

světě a s mandátem RB OSN 134 vytlačily Husajnova vojska zpět do Iráku. Celá akce vstoupila do obecného povědomí pod názvem Pouštní bouře.135 I Francie se o Blízký východ zajímala již od 60. let, tedy od vlády prezidenta de Gaulla. Irák se stal hlavní zemí arabského Mašreku, s kterým měla Francie ekonomické vazby zaměřené na konci 20. století především na ropu a obchod. Jacques Chirac pokračoval v budování gaullistické politiky v tomto regionu. To ovšem nezabránilo Francii postavit se v roce 1991 jednoznačně na stranu spojenců. Respektování mezinárodního práva bylo v tomto okamžiku přednější. V polovině 90. let se ovšem ekonomické vztahy začaly pomalu a tiše obnovovat.136 Na stranu Iráku se Jacques Chirac postavil i v roce 1996. Po skončení operace Pouštní bouře byly na Irák uvaleny sankce, které decimovaly obyvatelstvo. Ve francouzském tisku byly dokonce označeny za „tichou genocidu iráckého lidu.137 V dubnu při svém proslovu v Káhiře se francouzský prezident vyslovil pro znovuzačlenění Iráku do mezinárodního společenství, pokud budou uspokojivě naplněny rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Jasně řekl: „Pokud Irák realizoval všechny rezoluce, sankce budou muset být zrušeny. Mezinárodní společenství nemůže zůstat netečné ke zhoršení humanitární situace této země.“138 V jeho proslovu tak zazněla podpora humanitární pomoci, jeden z klíčových bodů francouzské zahraniční politiky. Navíc nebylo náhodou, že tato slova byla pronesena v muslimské zemi. Setkala se s vřelým ohlasem a vystihla zvyšující se nespokojenost, kterou již pět let trvající sankce vyvolávaly ve Francii a arabském světě.139 Na druhé straně Atlantského oceánu zatím pomalu sílily hlasy volající po svržení režimu Saddáma Husajna. Neokonzervativci se od druhé poloviny 90. let začali důrazněji vyslovovat k tomuto problému. Podle jejich otevřeného dopisu prezidentu Clintonovi se svržení iráckého režimu mělo stát cílem americké zahraniční politiky a již zde vyslovují 134

Nejdůležitější byly především rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 660 (2. 8. 1990; odsuzovala invazi a požadovala stažení iráckých vojsk z Kuvajtu) a rezoluce č. 678 (29. 11. 1990rá opravňovala členské státy použít všechny nezbytné prostředky k implementaci rezoluce č. 660. Security Council Resolutions. United Nations Security Council [online]. 2014 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 135 Vlastní vojenský zásah se uskutečnil mezi 17. 1. – 28. 2. 1991. EICHLER, Jan. Terorismus a války v době globalizace. 2., dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2010, s. 110-128. 136 STYAN, David. Jacques Chirac's ' non ': France, Iraq and the United Nations, 1991-2003. Modern & Contemporary France. 2004, roč. 12, č. 3, s. 373-376. 137 AUBRAC, Lucie, AUBRAC, Raymond et al. Génocide froid en Irak. Le Monde. 19. 1. 1996. 138 Discours de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue l université du Caire [online]. 8. 4. 1996 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 139 STYAN, David. Jacques Chirac's ' non ': France, Iraq and the United Nations, 1991-2003. Modern & Contemporary France. 2004, roč. 12, č. 3, s. 375-376.

27

myšlenku, že Spojené státy by se neměly nechat oslabit trváním na jednotnosti rozhodování Rady bezpečnosti OSN.140 Samotný Irák nahrál radikálnějšímu přístupu, když v srpnu přerušil spolupráci se zbrojními inspektory. Po sérii jednání141 a příslibů se nakonec ukázalo, že irácký postoj ke spolupráci se nezměnil a pracovníci OSN byli z Iráku odvoláni. Den poté, tedy 16. prosince 1998 začala čtyřdenní operace Pouštní liška. Přes rozporuplné reakce ve světě bylo nakonec konstatováno, že způsobené škody znemožnily Iráku na delší dobu výrobu zbraní hromadného ničení a akce tedy měla v tomto smyslu pozitivní dopad.142 Francouzský prezident se vyjádřil v tom smyslu, že irácký lid opět trpí kvůli svému vůdci a při řešení tohoto konfliktu je třeba myslet především na něj. Z jeho pohledu problém nevyřeší násilí, ale jednání. 143 Dokonce vidí Francii jako zprostředkovatele jednání o řešení krize v Iráku, protože ta kvůli vojenskému zásahu nezmizela. 144 Francouzská diplomacie se stále vymezovala především vůči humanitárnímu problému, který se v Iráku zvětšoval, nicméně nezapomínala na možnou hrozbu pocházející z tohoto státu a byla pro přísnou kontrolu zbrojení. Již tehdy ale viděla vojenské operace jako poslední možné řešení. Zásadní zlom do světové politiky přinesly teroristické útoky 11. září 2001. V celých Spojených státech zavládl strach a panika a změnilo se i chování celé administrativy. Prezident Jacques Chirac již několik okamžiků po útocích vyjádřil svou podporu USA. „Přirozeně ujišťuji prezidenta George W. Bushe o mé plné podpoře. Francie vždy odsuzovala a bezvýhradně odsuzuje terorismus a považuje za nezbytné, aby se proti terorismu bojovalo všemi prostředky.“145 Nakonec přišla odpověď v podobě vojenské akce

140

Letter to President Clinton on Iraq [online]. 26. 1. 1998 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 141 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1205 (5. 11. 1998) vyzívá k obnovení spolupráce. Security Council Resolutions. United Nations Security Council [online]. 2014 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . 142 Letecký útok vedly USA a Velká Británie. BIMAN, Stanislav, ed et al. Kronika 20. století, s. 1524-1525. 143 Déclaration de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, la suite de l intervention militaire des États-unis et de la Grande-Bretagne en Irak [online]. 17. 12. 1998 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: . 144 Déclaration de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, la suite de la fin de l intervention militaire des États-Unis et de la Grande-Bretagne en Irak [online]. 20. 12. 1998 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: . 145 Intervention de M. Jac ues C IRAC Président de la Républi ue la suite des attentats ayant frappé les Etats-Unis [online]. 11. 9. 2001 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: .

28

Trvalá Svoboda, jež měla jasný mandát Rady bezpečnosti OSN146 a celosvětovou podporu. Operace začala 7. října 2001 a za týden bylo dobyto hlavní město Bagdád, svržena vláda Tálibánu a nastolena vláda v čele s prezidentem Karzáím. Z vojenského hlediska to byla precizně provedená akce. Po tomto úspěchu se Spojené státy začaly poohlížet po možnosti vyřešit irácký problém.147

3.2 Operace Irácká svoboda Bushova administrativa pilně pracovala na přípravě vojenského zásahu v Iráku. Důvodem pro celou akci byly především dva předpoklady, a to: Saddám Husajn byl zapleten do teroristických útoků 11. září 2001 a vlastní arzenál zbraní hromadného ničení, které může použít proti Spojeným státům a jejich spojencům. Válka proti terorismu a státům „osy zla“148 se stala od poloviny roku 2002 prioritou Bushovy strategie.149 Jacques Chirac se v září 2002 vyjádřil ke změně postoje vůči Spojeným státům od teroristických útoků. Zdůraznil, že Francie stále cítí silné pohnutí při vzpomínce na výše zmíněné útoky a považuje se za přítele USA. Nicméně nehodlá mlčet, pokud s něčím nesouhlasí. Novou Bushovu doktrínu považuje za velice nebezpečnou a k hrozbě, kterou představuje Irák, dodává: „K mimořádnému problému, jakým je reakce vůči Iráku chci předně říci, že se stále hovoří o důkazech, ale já jsem ještě žádné neviděl. […] Neříkám, že neexistují, ale jednoduše jsem ještě nic neviděl.“150 Toto vztahuje k domnělému spojení Saddáma Husajna s teroristy. Zároveň kritizuje unilateralismus v současném světě. Podle jeho mínění je třeba, aby byl jakýkoliv vojenský zásah zaštítěn souhlasem mezinárodního společenství. Zároveň zdůrazňuje, že rezoluce Rady bezpečnosti Iráku se týkají zákazu výroby zbraní hromadného ničení. Nikde není psáno, že cílem OSN je změnit irácký režim. Dodává k tomu, že na celém světě je mnoho režimů, které se nelíbí ať již jednotlivým státům nebo mezinárodnímu společenství, ale není možné je bezdůvodně napadnout. Pro 146

V rezoluci Rady bezpečnosti č. 1378 (14.11. 2001) byl Tálibán odsouzen za to, že používal Afghánistán jako základnu terorismu sítě al-Káidy a dalších teroristických skupin. Security Council Resolutions. United Nations Security Council [online]. 2014 [cit. 2014-05-02]. Dostupné z: . 147 EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, s. 216-220. 148 Irák, Írán a Severní Korea. George W. Bush použil poprvé toto označení v projevu o stavu unie 29. 1. 2002. Text of President Bush's 2002 State of the Union Address. The Washington Post [online]. 29. 1. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . 149 EICHLER, Jan. Terorismus a války v době globalizace, s. 273-277. 150 Interview accordée par M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, au "New York Times" [online]. 9.9. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: .

29

Francii prozatím neexistují důkazy o tom, že je Irák hrozbou pro celý svět, a proto volá po návratu inspektorů a teprve pouze pokud Irák nesplní dané podmínky a Rada bezpečnosti rozhodne o vojenském zásahu, byl by na místě. Uvnitř OSN začíná krystalizovat rozdělení na dvě skupiny, a to na jedné straně Spojené státy a Velká Británie a na druhé straně ostatní státy. Francouzské a německé postoje k sobě mají blízko, ale nejsou v žádném případě totožné. Německo se totiž rezolutně staví proti jakémukoliv vojenskému zásahu, byť by byl s posvěcením Rady bezpečnosti OSN. Francie si nemůže dovolit být tak striktní. V každém případě je pro rezoluci Rady bezpečnosti, na základě které se na území Iráku vrátí inspektoři. Pokud by jejich návrat nebyl umožněn, vyčká druhé rezoluce, která rozhodne o vojenském zásahu na základě nesporných důkazů.151 Tak definoval francouzský prezident jasně pozice, které on a jeho spolupracovníci budou zastávat až do vypuknutí vojenské operace Irácká svoboda. Jsou to právě výše uvedené argumenty, ze kterých při dalších jednáních a nátlaku neustoupili. Ve Spojených státech byla v září 2002 po několika měsících příprav Radou národní bezpečnosti přijata doktrína, která kladla důraz na prevenci v boji proti terorismu.152 Ve stejném měsíci předstoupil americký prezident před Valné shromáždění OSN a označil Irák za hrozbu pro mír. Podle jeho slov již byli představitelé OSN dostatečně trpěliví a vyzkoušeli mnoho variant diplomatických jednání a nátlaku, na které Saddám Husajn nereagoval. Připomněl také, že úplnou jistotu o tom, že irácký režim vlastní jadernou zbraň, dostane celý svět poté, až ji použije. Nabízely se tedy dvě možnosti, návrat inspektorů nebo preventivní zásah.153 Irák překvapil všechny zúčastněné, když 16. září přistoupil na návrat inspektorů. Spojené státy v tomto gestu viděly pouze snahu o protahování situace, ale Francie, Rusko a Čína to chápaly jako dobrý signál a chopily se možnosti jednat. Začalo se tedy intenzivně pracovat na formulování rezoluce.154 Prezident Bush a jeho administrativa by raději viděli rozhodnější řešení iráckého problému, a tak 16. října americký Kongres oficiálně schválil, že prezident může použít americké ozbrojené síly, aby prosadil rezoluci Rady bezpečnosti

151

Tamtéž. LAURENS, Henry. Arabský Orient za časů Ameriky: od války v Zálivu k válce v Iráku. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013, s. 171-172. 153 Toto prohlášení se uskutečnilo v symbolický okamžik, přesně jeden rok a den po útocích na budovy WTC. Statement by President Bush United Nations General Assembly. United Nations [online]. 12. 9. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . 154 LAURENS, Henry. Arabský Orient za časů Ameriky: od války v Zálivu k válce v Iráku, s. 181-182. 152

30

OSN, týkající se Iráku, a navíc může chránit národní zájmy proti nebezpečí, které tento stát představuje.155 Americký prezident tak získal oficiální povolení k vedení války. Francie ovšem stále trvala na své pozici, tedy multilaterálním jednání a rezoluci OSN. Prezident Jacques Chirac ve svém proslovu na summitu Frankofonie v Bejrútu156 zopakoval, že jejím hlavním cílem je přispět k trvalému míru a ukončení stávajících konfliktů. Dodal, že „v moderním světě by uchýlení se k použití síly mělo být až tou poslední možností. I tak by bylo přijatelné pouze v případě obrany nebo rozhodnutí kompetentních mezinárodních instancí. […] Všechny nás musí podněcovat stejná logika práva, jelikož ta jediná nás trvale ochrání před dobrodružným pokušením.“

157

V závěrečném prohlášení z konference se všechny státy vyslovily pro jasný primát mezinárodního práva a prvořadou roli OSN, dovolávajíce se kolektivní odpovědnosti za řešení irácké krize. 158 Francie tak již zapojila do svého snažení vyřešit iráckou krizi diplomaticky i státy spojené v OIF. Velké snažení států, které byly proti vojenskému zásahu, přineslo své ovoce, když byla 8. listopadu 2002 jednomyslně schválena rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1441. V ní je dopodrobna uvedeno, jak má postupovat Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC), Mezinárodní agentura pro jadernou energii (IAEA) a jaké jsou požadavky vůči Iráku. 159 Není v ní uvedeno nic o použití síly, jak požadovaly Spojené státy.160 Ty se bezúspěšně snažily dodat důkazy o zbraních hromadného ničení na iráckém území. Irák do týdne rezoluci přijal a na konci listopadu začala komise pracovat. V prosinci dodala irácká strana zprávu, ve které tvrdila, že nevlastní zbraně hromadného ničení. Spojené státy ale tuto zprávu odmítly s tím, že Irák vlastní jaderné zbraně. Bližší informace ale nechtěly poskytnout.161

155

USA. Authorization for Use of Military Force Against Iraq Resolution of 2002. In: Public and Private Laws [online]. 16. 10. 2002, Public Law 107-243 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . 156 IX. summit Frankofonie se konal v Bejrútu, v Libanonu od 18. - 20. října 2002. Viz příloha č. 5. 157 Actes de la IXe Conférence des chefs d´État et de gouvernement des pays ayant le français en partage. Organisation Internationale de la Francophonie [online]. 2002 [cit. 2014-05-03]. s. 151. Dostupné z: . 158 Tamtéž, s. 5. 159 Security Council Resolutions. United Nations Security Council [online]. 2014 [cit. 2014-05-02]. Dostupné z: . 160 Na konic září vypracovaly USA a Velká Británie svůj vlastní projekt rezoluce, ve které jsou uvedena pravidal pro inspektory OSN, ale také případné oprávnění k použití síly. Francie tento text jasně odmítla. Je nezbytné, aby byly vypracovány dvě rezoluce. CHIRAC, Jacques a BARRE, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel. Paris: NiL, 2011. 607 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-2-84111-519-8, s. 378-379. 161 Tato informace se ukázala jako falešná. LAURENS, Henry. Arabský Orient za časů Ameriky: od války v Zálivu k válce v Iráku, s. 183-187.

31

V lednu následujícího roku francouzští politici dále bránili svou pozici. Francouzský prezident ve své řeči k vojákům připustil, že Francie je připravena na všechny možnosti. Před diplomaty nicméně jasně řekl, že vojenský zásah by byl možný pouze na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a směrem ke Spojeným státům připomněl, že pouze tato instituce představuje legitimní prostředek řešení krize. „Odmítněme rázně pokus o unilaterální akci,[…] vkládejme dál důvěru do rukou inspektorů OSN.“ 162 Stejně tak vyzýval Irák k aktivní spolupráci. Opět padla zmínka o zvláštním zatajování domnělých důkazů proti Husajnovu režimu. Tisk spekuloval o tom, že kvůli tomuto přístupu by cílem Spojených států nemuselo být odzbrojení a že „využití OSN a epizoda s obnovením kontrol by jim sloužila pouze jako poskytnutí času k vojenským přípravám.“163 Nedůvěra k postupu Američanů stoupala a přispívali k tomu především spolupracovníci prezidenta Bushe. Richard Cheney164 řekl, že práce inspektorů na místě stejně k ničemu nevede. Francie sice přikládala největší důraz prohlášením amerického prezidenta, ale pokud se jeho spolupracovníci

vyjadřovali

podobným

způsobem,

na

důvěryhodnosti

to

jeho

administrativě nepřidávalo.165 Americké vojenské jednotky se začaly shromažďovat kolem iráckých hranic a 18. ledna 2003 bylo ohlášeno posilování mobilizace v Perském zálivu. O dva dny později rozhodla Velká Británie poslat do této oblasti i své jednotky. Francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin vystoupil před svými protějšky v Radě bezpečnosti OSN, jíž v lednu Francie předsedala.166 De Villepin se tu jasně vyjádřil k irácké otázce a jejímu vojenskému řešení. „Pokud je válka jediným způsobem řešení konfliktu, dostáváme se ihned do slepé uličky. Mezinárodní společenství musí jasně ukázat důkaz své iniciativy a představivosti. […] Jednostranná vojenská intervence musí být vnímána jako vítězství zákonu silnějšího, útok na primát práva a mezinárodní morálky.“ 167 Mezinárodní společenství by se mělo vyhnout vedení ozbrojeného konfliktu, který by ohrozil nejen životy civilistů a koneckonců i vojáků, ale především by prohloubil propast mezi kulturami a posílil terorismus. A jestli se uskuteční jednostranný vojenský zásah, Francie bude žádat

162

GUERREY, Béatrice, TRÉAN Claire. M. Chirac prépare l´opinion à une éventuelle guerre contre l´Irak. Le Monde. 9. 1. 2003. 163 Tamtéž. 164 Viceprezident během mandátu George W. Bushe. 165 Interview accordée par M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, au "New York Times" [online]. 9.9. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . 166 VILLEPIN, Dominique de a Christoph BERTRAM. n autre monde: débat. Paris: L'Herne, c2003, s. 56. 167 Tamtéž., s. 57.

32

potvrzení jeho legitimity a účinnosti této intervence. Toto byly naprosto správné argumenty, které se později ukázaly jako velice důležité. Podle francouzské logiky vidění irácký problém nemohl být zjednodušen na „pouhou“ změnu režimu. Celá situace byla mnohem složitější, a proto bylo hlavním cílem francouzské diplomacie odzbrojení Iráku. Francie se začala čím dál tím více vyhraňovat vůči přístupu Spojených států. I proto Dominique de Villepin řekl, že „dnes je zapotřebí riskovat mír, budovat mír, což mnohdy vyžaduje mnohem více úsilí než vést válku.“168 V Paříži se na konci ledna 2003 uskutečnila konference k 40. výročí francouzskoněmecké spolupráce.169 I když Jacques Chirac nejevil vůči svému východnímu sousedovi žádnou zvláštní vřelost, pochopil, že jejich spojení bylo naprosto nevyhnutelné a nezbytné pro fungování Evropy. 170 Proto se francouzský prezident a německý kancléř vyjádřili společně k irácké krizi. Podle obou bylo třeba mít k vojenské akci novou rezoluci Rady bezpečnosti OSN a také sdíleli názor, že „válka je vždy to nejhorší řešení. Je to vždycky konstatování neúspěchu.“171 Jejich společná proklamace byla o to důležitější, že Německo bylo v roce 2003 členem Rady bezpečnosti OSN,172 a po Francii se stalo předsedajícím státem. Pro Spojené státy tak bylo nemožné prosadit jednohlasně rezoluci opravňující k použití všech nezbytných prostředků. Na konci ledna 2003 se ve zprávě o stavu Unie 173 snažil George W. Bush opět přesvědčit svět o tom, že jediným řešením iráckého problému je jeho likvidace. Podle jeho slov měly tajné služby důkazy o tom, že je Saddám Husajn ve spojení s teroristy a poskytuje jim ochranu. Stejně tak tvrdil, že by irácký diktátor mohl použít zbraně hromadného ničení či chemické zbraně přímo proti Spojeným státům. Proto chtěl

168

Tamtéž, s. 66. Původní smlouva byla podepsána 22. ledna 1963. Konference se tedy uskutečnila po 40 letech na den přesně. MARTIN-GENIER, Patrick. Le couple franco-allemand à l´épreuve du temps. Le Monde. 21. 1. 2013. 170 FULDA, Anne. Chirac et l´Allemagne : des liens plus raisonnés qu´affectifs. Le Figaro. 21. 2. 2003. 171 Interview conjointe de M. Jac ues Chirac, Président de la Républi ue, et M. Gerhard SC ROËDER, Chancelier de la Républi ue Fédérale d Allemagne, invités du Journal de France 2 et de ARD et interrogés par M. Olivier MAZEROLLE et M. lrich WICKERT l occasion du 40eme anniversaire du traité de l Élysée [online]. 22. 1. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z : . 172 Jako jeden z deseti nestálých členů. Conseil de sécurité des Nations nies [online]. 2014 [cit. 2014-0504]. Dostupné z: . Členové Rady bezpečnosti viz příloha č. 8. 173 Publikováno 28. 1. 2003. 169

33

navrhnout Radě bezpečnosti OSN, aby proti Saddámu Husajnovi postupovala přísněji a pokud se nepodvolí, chtěl zasáhnout.174 V Radě bezpečnosti se na začátku února opět střetly americký a francouzský názor na řešení situace. Americký ministr zahraničí Colin Powell se pokusil přesvědčit ostatní členy Rady o důvěryhodnosti amerických důkazů proti Iráku, nicméně se mu to nepodařilo. Jeho řeč byla založena na „podezřeních a domněnkách.“ 175 Naproti tomu vystoupil Dominique de Villepin s návrhem jak konkrétně zvýšit efektivitu práce inspektorů. Připomněl, že jednohlasným odsouhlasením rezoluce č. 1441 se všechny státy zavázaly respektovat práci inspektorů. Podle jejich zpráv se prozatím nenašel jediný důkaz o zbraních hromadného ničení na území Iráku. Existovala ale ještě neprobádaná místa, a proto se musela zefektivnit práce inspektorů.176 I když se Colinu Powelu nepodařilo připojit k americkému pohledu „ani většinu Rady (bezpečnosti OSN) ani veřejného mínění, tlak Spojených států na Bagdád stále rostl.177 Francie s Německem a Ruskem se zatím snažily přesvědčit většinu členů Rady bezpečnosti OSN o křehkosti argumentů předložených USA tváří v tvář možným důsledkům. Po v zásadě pozitivním hodnocení zprávy inspektorů z Iráku, se Jacques Chirac k celé situaci vyjádřil pro týdeník Time Magazine. 178 Válka by podle něho přinesla do regionu nestabilitu a obával se negativních reakcí především v muslimském a arabském světě, i proto řekl: „Jsem proti střetnutí civilizací.“179 Nepopřel, že je nezbytné odzbrojit Irák, ale pokud fungují inspektoři OSN, není třeba prozatím zasahovat. Označil Francii za přítele Spojených států a zemi, která není pacifistická, nicméně věří, že Irák lze odzbrojit bez vyhlášení války a bránil se předložení nové rezoluce.180 Francouzské stanovisko se stalo základem deklarace věnující se Iráku. Ta byla výsledkem francouzsko-afrického summitu, který se konal 21. 2. 2003 v Paříži. 174

Text of President Bush's 2003 State of the Union Address. The Washington Post [online]. 28. 1. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . 175 O několik let později je sám uznal za založené na mylných informacích. CHIRAC, Jacques a BARRE, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel. Paris: NiL, 2011, s. 390. 176 VILLEPIN, Dominique de a Christoph BERTRAM. n autre monde: débat, s. 62-72. 177 Tamtéž, s. 73. 178 Interview proběhlo 16. 2. 2003. 179 Narážka na knihu Samuela Huntingtona, která nese stejný název. Jacques Chirac se tedy chtěl vyhnout válce západní civilizace s islámskou. Interview accordée par M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, l hebdomadaire "Time Magazine", (édition américaine) [online]. 16. 2. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . 180 Tamtéž.

34

Francouzský prezident tak získal podporu 52 afrických států. Nejvíce ale všechny zajímal postoj tří z nich, totiž Kamerunu, Angoly a Guiney, 181 které patřily mezi desítku nestálých členů Rady bezpečnosti OSN.182 Aby bylo zajištěno, že tyto tři státy nezměnily stanovisko, vydal se na jejich návštěvu na začátku března francouzský ministr zahraničí.183 Ve Washingtonu také nezaháleli a utužovali vztah se svými spojenci. Tak na konci února americký prezident ohlásil, že je připraven předložit text druhé rezoluce. Velká Británie, Spojené státy a Španělsko chtěly předložit návrh, který jasně umožní použití síly proti iráckému režimu. Na začátku března francouzský a ruský ministr zahraničí jasně řekli, že jejich země tento text nenechají projít.184 Domnique de Villepin předstoupil před Radu bezpečnosti OSN a ještě jednou podtrhl hlavní linie francouzské diplomacie: změna režimu v Bagdádu nebyla cílem rezoluce č. 1441, válka proti Iráku by mohla snadno místo boje proti terorismu terorismus posilovat a nechtěl riskovat zvýšení nestability tohoto regionu. Francouzský postoj získal silný mezinárodní ohlas a Spojené státy svou neústupností ztratily mnoho ze sympatií, které měly po 11. září.185 Francouzský prezident pak 10. března 2003 v televizním rozhovoru jasně prohlásil, že Francie bude proti druhé rezoluci předložené v Radě bezpečnosti OSN a pokud by snad měla rezoluce získat nadpoloviční většinu hlasů, využije možnosti práva veta. 186 Po tomto prohlášení bylo zřejmé, že žádná rezoluce nemůže být schválena. Přes tento neúspěch předložil George W. Bush 17. března 2003 Iráku ultimátum, podle kterého měl Saddám Husajn a jeho synové do 48 hodin opustit Irák, jinak dojde k ozbrojenému konfliktu. Ultimátum nebylo splněno, a tak, nehledě na názor většiny členů OSN, začala 20. března 2003 vojenská operace Irácká svoboda.

3.3 Kdo zvítězil Americkým velitelům nelze upřít, že operaci Irácká svoboda zvládli precizně a vítězství dosáhli snadno. Vojenská akce byla prohlášena za skončenou 1. 5. téhož roku. Jak se ale ukázalo, francouzský postoj k vojenskému konfliktu byl prozíravější. Není samozřejmě pochyb o tom, že bylo ze seznamu diktátorů odškrtnuto další jméno, irácký lid 181

V březnu předsedala Radě bezpečnosti OSN. Irak : Chirac obtient le soutien de l’Afrique. RFI [online]. 21. 2. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . 183 Tournée de M. de Villepin dans les pays africains du Conseil de sécurité. AFP Infos Fran aises. 7. 3. 2003. 184 VILLEPIN, Dominique de a Christoph BERTRAM. n autre monde: débat, s. 81-82, 91-92. 185 LAURENS, Henry. Arabský Orient za časů Ameriky: od války v Zálivu k válce v Iráku, s. 192-194. 186 CHIRAC, Jacques a BARRÉ, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel, s. 399. 182

35

si ale moc nepolepšil. V zemi zavládl chaos a skvělá vojenská akce se zvrhla v dlouhou asymetrickou válku, která oficiálně skončila až v roce 2011.187 Celá anabáze příprav vojenského zásahu v Iráku ukázala, že přístup Francie, kladoucí důraz na SP a multilaterální jednání, měl ve světě jasnou podporu a odezvu. Země galského kohouta využila spříznění se státy Frankofonie, které se postavily na její stranu, a také již desetiletí budovanou spolupráci s Německem. I proto nebyla schválena druhá rezoluce Rady bezpečnosti OSN a francouzská diplomacie mohla slavit vítězství. Bohužel se ale ukázalo, že pokud se SP, tedy multilaterálnímu jednání a hledání řešení bez použití síly, postaví HP, ztělesněná nejsilnější armádou na světě a neoblomným odhodláním skoncovat s nenáviděným režimem, nemá šanci na úspěch. Spojené státy americké si zaslepeným přístupem k Iráku velice pošramotily tak dlouho budovanou pověst a po celém světě klesla jejich obliba.188 Americká zahraniční politika tak potom byla charakterizována jako ta, která „upřednostňuje jednostrannou akci před mezinárodní shodou, použití síly před diplomacií, preventivní válku před odstrašováním, vytváření koalic ad hoc oproti trvalým spojenectvím.“189 Dostala se tak do opozice proti základním principům SP. Francie se naopak snažila veškerou svou silou, váhou a diplomatickými styky získat prim pro přístup založený na přitažlivosti jejich politiky. I když se jí to nepovedlo ve všech zemích Evropy,190 na celosvětové úrovni můžeme říci, že uspěla. Po skončení války byla na zbraních hromadného ničení zajímavá pouze jedna věc, a to jejich nepřítomnost na iráckém území. Proti všem prognózám a domnělým důkazům se nenašly žádné chemické ani biologické zbraně.

191

Spolupráce Saddáma Husajna

s al-Kájdou se také nepotvrdila. Političtí představitelé států, které byly jasně pro válku, si ve svých domovinách vysloužili kritiku a svou horlivost zaplatili politickou smrtí.192 Síla SP se v tomto konkrétním případě ukázala jako nedostatečná. Bohužel podlehla nátlaku, resp. byly její výdobytky ponechány stranou jako nepotřebné a bránící 187

Prezident Obama prohlásil 21. 10. 2011, že válka v Iráku skončila a všechny jednotky se vrátí domů do konce roku. Obama announces end of Iraq war, troops to return home by year end. CBS NEWS [online]. 21. 10. 2011 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . 188 Výzkumy veřejného mínění to ukázaly v mnoha zemích, včetně muslimských. NYE, Joseph S. U.S. Power and Strategy After Iraq. Foreign Affairs. 2003, roč. 82, č. 4, s. 69. 189 BAVEREZ, Nicolas. La France qui tombe, s. 28. 190 V lednu 2003 vyjádřily v otevřeném dopise představitelé osmi evropských zemí svou podporu politice George W. Bushe. Byly to Velká Británie, Španělsko, Maďarsko, Dánsko, Itálie, Portugalsko, Polsko a Česká republika. CHIRAC, Jacques a BARRE, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel, s. 388. 191 OTTO, Hans-Dieter. Vojenské omyly v dějinách: od bitvy u Salaminy po válku v Iráku, s. 203-205. 192 Ve Španělsku probíhaly obrovské demonstrace proti válce v Iráku. Veřejné mínění se prosadilo v následujících volbách, kdy José-María Aznar prohrál. EICHLER, Jan. Terorismus a války v době globalizace, s. 284, 305.

36

opravdovému zásahu proti aktuální celosvětové hrozbě. Jak se ukázalo, hrozba tak akutní nebyla a Spojené státy se zapletly do zdlouhavé asymetrické války. Z pohledu SP tedy jednoznačně prohrály. Spojené státy se příliš fixovaly na jednu jedinou dimenzi z trojrozměrného modelu J. S. Nye, tedy na vojenskou sílu. Francie tak mohla kromě argumentu neopodstatněnosti vojenského zásahu z hlediska důkazního upozorňovat i na americký unilateralismus a jednostranné používání síly, které by se mohlo stát nebezpečným, pokud by ho začaly prosazovat i ostatní státy. Pokud chceme žít ve světě, ve kterém jsou respektována rozhodnutí mezinárodních organizací, mezinárodní právo a lidská práva, nemělo by k podobným situacím docházet. I když žijeme ve 21. století, neznamená to, bohužel, že tomu tak bude. SP je sama o sobě krásnou myšlenkou, ale jak se ukázalo a ukazuje, její vliv je patrný až po letech trpělivé práce. Jedna neuvážená či zbrklá akce může celé toto snažení zničit. Přesto by neměla být opomíjena, třeba se i díky ní jednoho dne dočkáme takového světa, ve kterém nebude třeba utíkat se k použití zbraní a diplomacie a multilaterální shoda budou hrát vždy a za všech okolností prim. Francie se k tomuto ideálu snažila svým neoblomným postojem během irácké krize přiblížit. Možná je to postoj příliš idealistický, ale bez ideálů se náš svět neobejde.

37

ZÁVĚR Cílem bakalářské práce bylo zhodnotit, jak se koncept SP prosazuje v zahraniční a bezpečnostní politice Francie v obecné rovině, a analyzovat jeho přínos při řešení irácké krize. Na základě představení konceptu J. S. Nye bylo ukázáno, jak si Francie buduje dobrou pověst na celosvětové úrovni. Cizince přitahuje nejen kulturou, vyhlášenou gastronomií a šarmem francouzských žen, ale i důrazem na vyšší hodnoty. Je to především celá instituce Frankofonie, která pomáhá šířit myšlenky, na kterých je založena francouzská zahraniční politika. I když stál u zrodu této mezinárodní organizace především sdílený jazyk, stala se dnes něčím víc. Snaží se pozvednout svůj hlas i při řešení závažných otázek, na které musí hledat odpovědi celosvětová společnost 21. století. Francouzská veřejná diplomacie je možná až překvapivě zdatná. Ať už jsou to Francouzské aliance, instituty, ovládnutí mediálního prostoru francouzskými stanicemi, důraz na šíření a výuku jazyka, či její rozsáhlá síť ambasád a velvyslanectví, svědčící o významu, který diplomacii přikládá. Všechny tyto prvky dávají dohromady obraz státu, který si svou SP hýčká. Ukázalo se to především při krizi, která vyústila ve vojenskou operaci Irácká svoboda. Francie se představila jako země, která si jasně stanovila strategii podloženou argumenty a po celou dobu z ní neustoupila. Snažila se všemi prostředky zabránit neopodstatněnému ozbrojenému konfliktu a v souladu s podstatou SP přilákat a přesvědčit co největší počet států, aby ji následovaly. Francouzský prezident a ministr zahraničí byli hlasateli vize mírového řešení. Zapojili veškerý svůj um a po desetiletí budované vazby s ostatními státy, aby se jim podařilo naklonit si většinu zemí světa, a nutno podotknout, že uspěli. Spojené státy americké společně s Velkou Británií a dalšími spojenci si nakonec prosadily svou, nehledě na většinové mínění Rady bezpečnosti OSN. Zároveň se tím zpronevěřily základní myšlence této organizace, tedy co nejširšímu konsensu. Francie sice v tomto boji prohrála, nicméně touto prohrou dokázala, že je partnerem, který dodrží, co slíbí, stojí si pevně za názorem, kterému věří, a je na něho spolehnutí. Prohrála i SP, vývoj dalších let ale ukázal, že tato politika byla moudrá a prozíravá. Spojené státy si totiž v Iráku zničily dobrou pověst a nyní ji musí těžce znovu budovat. Historie nás sice naučila, že snažit se vyjednat mír za každou cenu se nevyplácí, stejně tak se ale nevyplácí za každou cenu bojovat. Budoucnost tak zřejmě patří těm, kteří dokážou najít zlatou střední cestu a budou se řídit smart power.

38

Použité zkratky ACCT

Agentura pro kulturní a technickou spolupráci (Agence de coopération culturelle et téchnique)

AEFE

Agentura pro výuku francouzštiny v zahraničí (Agence pour l´enseignement français à l´étranger)

AF

Francouzská aliance (Alliance française)

ASEAN

Sdružení národů jihovýchodní Asie (Association of South East Asian Nations)

BRICS

Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika

EU

Evropská unie

HP

tvrdá moc (hard power)

IAEA

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (International Atomic Energy Agency)

MV

mezinárodní vztahy

NATO

Severoatlantická aliance (The North Atlantic Treaty Organization)

OIF

Mezinárodní organizace Frankofonie (Organisation internationale de la Francophonie)

OSN

Organizace spojených národů

SP

měkká moc (soft power)

UNMOVIC

Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (United Nations Monitoring, Verification and Inspection Commission)

UNESCO

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization)

USA

Spojené státy americké (United States of America)

39

Seznam použité literatury 200 millions de francophones: une entité politique ?. In: Géopolitis [online]. 8. 10. 2008 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: . Actes de la IXe Conférence des chefs d´État et de gouvernement des pays ayant le français en partage. Organisation Internationale de la Francophonie [online]. 2002 [cit. 2014-0503]. s. 151. Dostupné z: . ALLAIN, Jean-Claude et al. istoire de la diplomatie fran aise. Paris: Perrin, c2005, 1050 p. ISBN 22-620-2182-1. AUBRAC, Lucie, AUBRAC, Raymond et al. Génocide froid en Irak. Le Monde. 19. 1. 1996. AVEY, Paul C., Michael C. DESCH, James D. LONG, DANIEL MALINIAK, Susan PETERSON a MICHAEL J. TIERNEY. The Ivory Tower Survey. Foreign Policy. 2012, č. 191, s. 90-93. BAVEREZ, Nicolas. La France qui tombe. Paris: Perrin, 2004. ISBN 22-620-2163-5. BĚLINA, Pavel a kol. Dějiny zemí Koruny české. II., Od nástupu osvícenství po naši dobu. 9. vyd. Praha: Paseka, 2003. 336 s. ISBN 80-7185-606-1. BELKIN, Paul. France: Factors Shaping Foreign Policy, and Issues in U.S.-French Relations. Current Politics & Economics of Europe [online]. 2011, roč. 22, č. 4, s. 661692. [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: . BIMAN, Stanislav, ed et al. Kronika 20. století. 1. české vyd. Praha: Fortuna Print, mezi 2000 a 2002, 1568 s. ISBN 80-732-1069-X. Biography of President George W. Bush. The White House: President George W. Bush [online]. 2009 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . Conseil de sécurité des Nations nies [online]. 2014 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . Déclaration de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, la suite de la fin de l intervention militaire des États-Unis et de la Grande-Bretagne en Irak [online]. 20. 12. 1998 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: . Déclaration de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, la suite de l intervention militaire des États-unis et de la Grande-Bretagne en Irak [online]. 17. 12. 1998 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z:
40

elysee.fr/elysee/elysee.fr/francais/interventions/discours_et_declarations/1998/decembre/fi 003036.html>. Dénombrement des francophones. Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2010 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . DEREUMAU , René-Maurice a Emmanuel CAULIER. L'Organisation internationale de la francophonie: l institution internationale du Ie siècle. Paris: Harmattan, c2008, 155 p. Collection Diplomatie et stratégie. Discours de M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue l université du Caire [online]. 8. 4. 1996 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . Dny Frankofonie 2014. Francie v České republice [online]. 2014 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: . DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178725-6. DRULÁKOVÁ, Radka. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, 100 s. ISBN 978-802-4514-499. DRULÁKOVÁ, Radka, DRULÁK, Petr. Tvorba a analýza zahraniční politiky. 2. přeprac. vyd. Praha: Oeconomica, 2007, 183 s. ISBN 978-802-4511-849. EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 328 s. ISBN 978-807-3675-400. EICHLER, Jan. Terorismus a války v době globalizace. 2., dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2010, 397 s. ISBN 978-802-4617-909. Élections municipales et communautaires 2014. Ministère de l´intérieur [online]. 2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . Francophonie, l’atonie des autorités. Le Monde diplomatique [online]. 17. 3. 2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . Francouzský institut v Praze [online]. 2014 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . FULDA, Anne. Chirac et l´Allemagne : des liens plus raisonnés qu´affectifs. Le Figaro. 21. 2. 2003. GUERREY, Béatrice, TRÉAN Claire. M. Chirac prépare l´opinion à une éventuelle guerre contre l´Irak. Le Monde. 9. 1. 2003.

41

HOLSTI, K. International politics: a framework for analysis. 7th ed. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice Hall, 1995, xii, 399 p. ISBN 01-309-7775-6. CHIRAC, Jacques a BARRE, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel. Paris: NiL, 2011. 607 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-2-84111-519-8. Intervention de M. Jac ues C IRAC Président de la Républi ue lors de la table ronde "Biodiversité, diversité culturelle et éthi ue" l occasion du Sommet mondial du développement durable [online]. 3. 9. 2002 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Interview accordée par M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, l'hebdomadaire "Time Magazine", (édition américaine) [online]. 16. 2. 2003 [cit. 2014-0504]. Dostupné z: . Interview accordée par M. Jac ues C IRAC, Président de la Républi ue, au "New York Times" [online]. 9.9. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . Interview conjointe de M. Jac ues Chirac, Président de la Républi ue, et M. Gerhard SC ROËDER, Chancelier de la Républi ue Fédérale d Allemagne, invités du Journal de France 2 et de ARD et interrogés par M. Olivier MAZEROLLE et M. lrich WICKERT l occasion du 40eme anniversaire du traité de l Élysée [online]. 22. 1. 2003 [cit. 2014-0504]. Dostupné z : . Intervention de M. Jac ues C IRAC Président de la Républi ue la suite des attentats ayant frappé les Etats-Unis [online]. 11. 9. 2001 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: . Irak : Chirac obtient le soutien de l’Afrique. RFI [online]. 21. 2. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . ISA's Sections. ISA - International Studies Association [online]. 2014 [cit. 2014-03-16]. Dostupné z: . Jacques Chirac. Elysée: Présidence de la Républi ue [online]. 2012 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . La France et l'Europe dans le monde - Livre blanc sur la politi ue étrangère et européenne de la France 2008 - 2020. [online]. 2008, 224 s. [cit. 2014-04-17]. Dostupné z:

42

. LAURENS, Henry. Arabský Orient za časů Ameriky: od války v Zálivu k válce v Iráku. Vyd. 1. Překlad Lena Arava-Novotná. Praha: Academia, 2013, 374 s. I. století, sv. 27. ISBN 978-802-0022-462. Le ministère des Affaires étrangères et du Développement international (MAEDI) en chiffres. In: France Diplomatie [online]. 2013 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Letter to President Clinton on Iraq [online]. 26. 1. 1998 [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: . Livre blanc sur la défense et la sécurité nationale 2013. [online] Paris: Documentation française, 2013. ISBN 978-2-11-009358-5 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: . LOI no 94-88 du 1er février 1994 modifiant la loi no 86-1067 du 30 septembre 1986 relative la liberté de communication. [online] 1994. [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: . L’OIF suspend la Mauritanie. RFI [online]. 27.8. 2008 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: . MARTEL, Frédéric. Mainstream: en u te sur cette culture ui pla t Flammarion, c2010. ISBN 978-208-1236-172.

tout le monde. Paris:

MARTIN-GENIER, Patrick. Le couple franco-allemand à l´épreuve du temps. Le Monde. 21. 1. 2013. MORTAIGNE, Véronique, DE ROU , Emmanuel. Le fran ais ne vous appartient plus. Nous l´avons en partage, Le Monde, 27. 4. 2006. "Notre Francophonie": quelles forces, quelles faiblesses ?. In: Géopolotis [online]. 18. 10. 2010 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . NYE, Joseph S. Bound to lead: the changing nature of American power. New York: Basic Books, 1991. xx, 307 s. ISBN 0-465-00744-9. NYE, Joseph S. Curriculum Vitae. In: Http://www.hks.harvard.edu/ [online]. 4. 9. 2013 [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://ksgfaculty.harvard.edu/faculty/cv/JosephNye.pdf NYE, Joseph S. Power in the global information age: from realism to globalization. New York : Routledge, 2004, viii, 231 p. ISBN 04-157-0017-5. 43

NYE, Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 94-109 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: . NYE, Joseph S. Soft Power. Foreign Policy [online]. 1990, č. 80, s. 153-171 [cit. 2014-0415]. Dostupné z: . NYE, Joseph S. The future of power. 1st ed. New York: PublicAffairs, c2011, xviii, 300 p. ISBN 978-158-6488-925. NYE, Joseph S. The future of soft power in US foreign policy. PARMAR, Inderjeet a Michael COX. Soft power and US foreign policy: theoretical, historical and contemporary perspectives. New York: Routledge, 2010, s. 4-11. ISBN 02-038-5649-X. NYE, Joseph S. U.S. Power and Strategy After Iraq. Foreign Affairs. 2003, roč. 82, č. 4, s. 60-73. Obama announces end of Iraq war, troops to return home by year end. CBS NEWS [online]. 21. 10. 2011 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2013 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: . Organisation internationale de la Francophonie. Charte de la Francophonie [online]. 2005 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: . OTTO, Hans-Dieter. Vojenské omyly v dějinách: od bitvy u Salaminy po válku v Iráku. 1. vyd. Praha: Brána, 2007, 232 s. ISBN 978-80-7243-312-4. PETERKOVÁ, Jana. Public diplomacy - an instrument of foreign policy. Praha: Oeconomica, 2008. 20 s. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů; vol. II, 13/2008. Recenzované studie. ISBN 978-80-245-1465-9. PLECHANOVOVÁ, Běla. Úvod do mezinárodních vztahů: výběr textů. Vyd. 1. Překlad Vladimír Petkevič. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2003, 288 s. ISBN 80-861-3022-3. Politique étrangère de la France. Ministère des Affaires étrangères et du Développement international [online]. 2014 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: . QS World University Rankings 2013. QS TOP UNIVERSITIES [online]. 2013 [cit. 201404-14]. Dostupné z: . Résultats de l'élection présidentielle 2002. Ministère de l´intérieur [online]. 2002 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z:
44

resultats/Presidentielles/elecresult__presidentielle_2002/%28path%29/presidentielle_2002/ FE.html>. Security Council Resolutions. United Nations Security Council [online]. 2014 [cit. 201404-29]. Dostupné z: . Statement by President Bush United Nations General Assembly. United Nations [online]. 12. 9. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . STYAN, David. Jacques Chirac's ' non ': France, Iraq and the United Nations, 1991-2003. Modern & Contemporary France. 2004, roč. 12, č. 3, s. 371-385. DOI: 10.1080/0963948042000263167. Text of President Bush's 2002 State of the Union Address. The Washington Post [online]. 29. 1. 2002 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . Text of President Bush's 2003 State of the Union Address. The Washington Post [online]. 28. 1. 2003 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008, 128 s. ISBN 978-808-6506-739. Tournée de M. de Villepin dans les pays africains du Conseil de sécurité. AFP Infos Fran aises. 7. 3. 2003. USA. Authorization for Use of Military Force Against Iraq Resolution of 2002. In: Public and Private Laws [online]. 16. 10. 2002, Public Law 107-243 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2003, 210 s. ISBN 80-246-0015-3. VESELÝ, Zdeněk. Diplomacie: (teorie - praxe - dějiny). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 493 s. ISBN 978-807-3803-322. VILLEPIN, Dominique de a Christoph BERTRAM. Un autre monde: débat. Paris: L'Herne, c2003, 667 p. ISBN 28-519-7432-7. Violences urbaines : comment gérer la crise. RFI [online]. 2. 11. 2005 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: . WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 248 s. ISBN 978-807-3801-779.

45

Přílohy 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Životopis Josepha S. Nye Soft power – zdroje, rozhodčí legitimity a příjemci Fáze veřejné diplomacie Hlavní francouzské a frankofonní rozhlasové a televizní stanice vysílající do zahraničí. Seznam summitů Frankofonie Charta Frankofonie Status států a rok přístupů k Frankofonii Členové Rady bezpečnosti OSN v roce 2003

I

1. Životopis Josepha S. Nye JOSEPH S. NYE Narozen 19. ledna 1937 Ženatý, má 3 děti Vzdělání Princeton University A.B. 1958, Public Affairs Oxford University B.S. 1960, Filozofie, Politologie a Ekonomie Harvard University Ph.D. 1964, Politické vědy Pracovní zkušenosti (výběr) 2004 University Distinguished Service Professor, Harvard University 2005 Winant Visiting Professor, Balliol College, University of Oxford 1995-2004 Dean, John F. Kennedy School of Government and Don K. Price Professor of Public Policy, Harvard University 1994-95 U.S. Assistant Secretary of Defense for International Security Affairs 1993-94 Chairman, National Intelligence Council 1989-93 Director, Center for Science & International Affairs and Clarence Dillon Professor of International Affairs, Harvard University 1989-92 Associate Dean for International Affairs, Harvard University 1977-79 Deputy Undersecretary of State for Security Assistance, Science and Technology Publikace (výběr) The Future of Power (New York: Public Affairs, 2010) The Powers to Lead (Oxford, Oxford University Press, 2008) The Power Game: A Washington Novel (New York: Public Affairs, 2004) Soft Power: The Means to Success in World Politics (New York: Public Affairs, 2004). Power in the Global Information Age: From Realism to Globalization (London: Routledge, 2004). The “Democracy Deficit” in the Global Economy: Enhancing the Legitimacy and Accountability of Global Institutions, A Report to the Trilateral Commission: 57, coauthored with Jessica P. Einhorn, Bela Kadar, Hisashi Owada, Luis Rubio, and Soogil Young (Washington, D.C.: The Trilateral Commission, 2003). Addressing the New International Terrorism: Prevention, Intervention, and Multilateral Cooperation, A Report the Trilateral Commission: 56, co-authored with Yukio Satoh and Paul Wilkinson (Washington, D.C.: The Trilateral Commission, 2003). The Paradox of American Power: Why the World’s Only Superpower Can’t Go it Alone, (New York: Oxford University Press, 2002). Understanding International Conflicts: An Introduction to Theory and History, 7th ed. (New York: Longman, 2008). Global Competition After the Cold War: A Reassessment of Trilateralism, co-authored with Kurt Biedenkopf and Motoo Shiina (New York: The Trilateral Commission, 1991).

II

Bound to Lead: The Changing Nature of American Power, (New York: Basic Books, 1990). Nuclear Ethics, (New York: The Free Press, 1986). Living with Nuclear Weapons. A Report by the Harvard Nuclear Study Group. (Cambridge: Harvard University Press, 1983). Power and Interdependence: World Politics in Transition, co-authored with Robert O. Keohane (Boston: Little Brown and Company, 1977; 3d edition with additional material, New York: Longman, 2000). Zdroj: NYE, JR., Joseph S. Curriculum Vitae. In: Http://www.hks.harvard.edu/ [online]. 4/9/2013 [cit. 201403-25]. Dostupné z: http://ksgfaculty.harvard.edu/faculty/cv/JosephNye.pdf obrázek: Joseph Nye [online]. 2013 [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://joenye.com/about

2. Soft power – zdroje, rozhodčí legitimity a příjemci

ZDROJE SOFT POWER, ROZHODČÍ A PŘÍJEMCI Zdroje Soft Power

Rozhodčí důvěryhodnosti a legitimity

Příjemci Soft Power

Zahraniční politiky

Vlády, média, nevládní organizace (NGO), mezivládní organizace (IGO)

Zahraniční vlády a veřejnost

Domácí Média, NGO, IGO hodnoty a politiky Vysoká kultura Vlády, NGO, IGO Pop kultura

Zahraniční vlády a veřejnost Zahraniční vlády a veřejnost

Média, trhy

Zahraniční veřejnost

Zdroj: NYE, JR., Joseph S. Public Diplomacy and Soft Power. Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2008, č. 616, s. 107

3. Fáze veřejné diplomacie Fáze veřejné diplomacie Projevy (příklady) 1. seznámení

zvyšování povědomí o dané zemi, oživení/změna stávajících představ

2. zvyšování obliby

vytváření pozitivní percepce, snaha vidět realitu ze stejné/blízké perspektivy vědecké a kulturní spolupráce, studijní výměny

3. vytvoření vazeb 4. ovlivňování

investice/obchodní spolupráce se zemí poskytovatele, podpora zahraničněpolitických pozic poskytovatele

Zdroj: TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008, s. 17.

III

4. Hlavní francouzské a frankofonní rozhlasové a televizní stanice vysílající do zahraničí. základní charakteristika

vysílá/ dosah funguje od

partneři

rozhlas zpravodajská rozhlasová stanice

Evropa, Asie a Oceánie, Blízký a Střední východ, 1995 Afrika, Latinská Amerika a Antily

TV5 Monde

frankofonní stanice se všeobecným zaměřením

1983

CFI (Canal France International)

databáze frankofonních programů

Afrika, Asie/Oceánie, střední 1989 a východní Evropa, arabské země

mezinárodní zpravodajská stanice

Plánováno jako globální TV zatím vysílá v Evropě, na Blízkém východě, New Yorku 2006 a Washingtonu DC. Francie Vysílacími jazyky jsou zatím angličtina, arabština a francouzština.

RFI (Radio France Internationale)

Francie

televize

France 24

Euronews

evropská zpravodajská televize

1992

Francie, Belgie, Evropa, Asie/Oceánie, Afrika, Švýcarsko, Amerika, Blízký východ Kanada

Evropa, Asie, Afrika, Amerika, Blízký východ

Francie

Francie, Itálie, Španělsko, Rusko, Švýcarsko (hlavní akcionáři)

Zdroj: TOMALOVÁ, Eliška. Kulturní diplomacie: francouzská zkušenost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008, s. 63-64.

IV

5. Seznam summitů Frankofonie rok

místo konání

17. - 19. 2. 1986

I. summit ve Versailles (Francie)

2. – 4. 9. 1987

II. summit v Québecu (Kanada-Québec)

24. – 26. 5. 1989

III. summit v Dakaru (Senegal)

19. – 21. 11. 1991

IV. summit v Paříži (Francie)

16. – 18. 10. 1993

V. summit v Grand-Baie (Mauricius)

2. – 4. 12. 1995

VI. summit v Cotonou (Benin)

14. – 16. 11. 1997

VII. summit v Hanoji (Vietnam)

3. – 5. 9. 1999

VIII. summit v Monctonu (Kanada-Nový Brunšvik)

18. – 20. 10. 2002

IX. summit v Bejrútu (Libanon)

26. – 27. 11. 2004

X. summit v Ouagadougou (Burkina Faso)

28. – 29. 9. 2006

XI. summit v Bukurešti (Rumunsko)

17. – 19. 10. 2008

XII. summit v Québecu (Kanada-Québec)

23. – 24. 10. 2010 12. – 14. 10. 2012

XIII. summit v Montreux (Švýcarsko) XIV. summit v Kinshase (Demokratická republika Kongo)

2014

XV. summit se uskuteční v Dakaru (Senegal).

Zdroj: Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2013 [cit. 2014-01-05]. Dostupné z: http://www.francophonie.org/, zpracování vlastní.

6. Charta Frankofonie Charta Frankofonie z Antananariva, 22. listopadu 2005 Odstavec 1 : Cíle Článek 1: Cíle Frankofonie, vědoma si vazeb, které vytváří mezi svými členy sdílením francouzského jazyka a univerzálních hodnot, přející si je využít ve službách míru, spolupráce, solidarity a trvalého rozvoje, má za cíl pomoci: zavedení a rozvoji demokracie, prevenci, vedení a urovnání sporů a podpoře právního státu a lidských práv; zesílení dialogu mezi kulturami a civilizacemi; sbližování národů díky jejich společným znalostem; posílení jejich solidarity za pomoci akcí multilaterální spolupráce za účelem podpořit rozvoj jejich ekonomik; podpora vzdělání a vzdělávání. Summit může Frankofonii přiznat i jiné cíle. Frankofonie respektuje suverenitu států, jejich jazyk a kulturu. V otázkách vnitřní politiky zachovává nejstriktnější neutralitu. Zdroj: ORANISATION INTERNATIONALE DE LA FRANCOPHONIE. Charte de la Francophonie. 2005. Dostupné z: http://www.francophonie.org/IMG/pdf/charte_francophonie.pdf.

V

7. Status států a rok přístupů k Frankofonii jméno státu

rok přístupu status

Belgie*, Bénin*, Burkina Faso*, Burundi*, Čad*, Francie*, Gabon*, Haiti*, Kanada*, Lucembursko*, Madagaskar*, Mali*, Mauricius, Monako*, Niger*, Pobřeží slonoviny*, Rwanda*, Senegal*, Togo*, Tunisko, Vietnam, Kanada-Québec Laos Libanon, Středoafrická republika* Kamerun* Seychely*

1970 1971 1972 1973 1975 1976

člen člen člen člen člen člen

Demokratická republika Kongo*, Džibutsko*, Kanada-Nový Brunšvik, Komory* Dominika, Guinea-Bissau, Vanuatu* Mauritánie, Valonsko-bruselská federace Guinea*, Maroko, Republika Kongo*, Svatá Lucie Egypt Rovníková Guinea* Bulharsko, Kambodža, Rumunsko Kapverdy, Moldavsko, Švýcarsko* Polsko Albánie, Svatý Tomáš a Princův ostrov Česká republika, Litva, Slovinsko Makedonie Slovensko Andorra, Řecko Gruzie, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko Ghana, Kypr Mozambik, Srbsko, Ukrajina Arménie Lotyšsko, Thajsko

1977 1979 1980 1981 1983 1989 1991 1996 1997 1999 1999 2001 2002 2004 2004 2006 2006 2008 2008

člen člen člen člen člen člen člen člen pozorovatel člen pozorovatel člen pozorovatel člen pozorovatel přidružený člen pozorovatel člen pozorovatel

Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Dominikánská republika, Estonsko, Spojené arabské emiráty Katar Uruguay

2010 2012 2012

pozorovatel přidružený člen pozorovatel

Zdroj: Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2013 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: http://www.francophonie.org/, zpracování vlastní. Ve státech označených * je francouzština oficiální jazyk. Zpracováno podle: Dénombrement des francophones. Organisation internationale de la Francophonie [online]. 2010 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: .

VI

8. Členové Rady bezpečnosti OSN v roce 2003. Pět stálých členů: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké, Velká Británie Deset nestálých členů: Angola, Bulharsko, Guinea, Chile, Kamerun, Mexiko, Německo, Pákistán, Sýrie, Španělsko Sdílely americké stanovisko: Velká Británie, Španělsko, Bulharsko Sdílely francouzské stanovisko: Čína, Rusko, Angola, Guinea, Kamerun, Německo; Chile, Mexiko (jejich podpora byla nejistá, protože mají velice silné ekonomické vztahy se Spojenými státy); Sýrie, Pákistán Zdroj: Conseil de sécurité des Nations nies [online]. 2014 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . CHIRAC, Jacques a BARRE, Jean-Luc. Mémoires. 2, Le temps présidentiel. Paris: NiL, 2011. 607 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-2-84111-519-8, s. 388-401.

VII