VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní studia - Diplomacie
Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti (bakalářská práce)
Autor: David Šváb Vedoucí práce: Ing. Vladimír Kváča, Ph.D.
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů. V Praze dne 11. května 2010
………………… podpis studenta
Podëkování Touto cestou bych rád podëkoval vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Vladimíru Kváčovi, Ph.D. za odborné vedení a rady, a také svému otci MUDr. Petru Švábovi za rady, cenné připomínky a umožnëní mi poznat region jižní Afriky, včetnë Mozambiku.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti“ vypracoval samostatnë a použil pramenů, které uvádím v přiloženém seznamu. V Praze, dne 11. kvëtna 2010
2
Bakalářská práce „Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti“ studuje události a spojitosti, které provázely tuto zemi na jihovýchodním cípu afrického kontinentu od vyhlášení samostatného nezávislého státu v roce 1975 až po současné a budoucí možné dëní v zemi. Stëžejním tématem je občanská válka mezi vládnoucí, dříve marxisticko-leninskou stranou FRELIMO a opozičním povstaleckým hnutím RENAMO, probíhající 17 let a určující vývoj Mozambiku na dlouhá desetiletí dopředu. Práce zahrnuje jak samotný průbëh vnitřního konfliktu, tak jeho příčiny, odraz na mezinárodní scénë a také role ostatních států v konfliktu. Dále proceduru mírových jednání a role mezinárodních společenství, zejména OSN a mírové mise ONUMOZ v procesu demokratizace státu a přechodu k pluralitnímu režimu. V posledních kapitolách se pak práce zabývá samotnými důsledky války v mnoha rovinách a předpovídá pravdëpodobný a možný vývoj zemë do budoucna. Tento text pokrývá mnoho témat a je určen jak pro odborníky mezinárodních vztahů, tak také pro širokou veřejnost, zajímající se o dëní v regionu jižní Afriky.
Bachelor thesis „The Development of Mozambique After the Declaration of Independence“ studies events and links, that have happened in this country since the declaration of the independent state in 1975 up to the present and possible future evolution of the state. The fundamental topic is the civil war between the ruling and former marxist-leninist party FRELIMO and opposition rebel movement RENAMO, lasting 17 years and determining the development of Mozambique for the coming decades. The thesis covers not only the course of the internal conflict, but also its roots, its reflection on the international scene and also the role of international community, especially the one of the UN and the ONUMOZ peacekeeping mission in the process of democratisation and the transition to the multiparty system. In the last chapters, the thesis deals with the own consequences of the war on many levels and predicts a possible future evolution of the country. This text covers many topics and is dedicted to both the international relations experts and the public interested in the course of events in the region of southern Africa.
3
„Teď máme moc a můžeme skoncovat s mizérií v Mozambiku během dvou let“ – „Ne, to je moc krátká doba“ – „Dobře, během tří...“ Samora Moíses MACHEL První prezident Mozambiku, FRELIMO Ponta Vermelha, 1975
4
1. Obsah Obsah 1.
Obsah............................................................................................................................................... 5
2.
Úvod ................................................................................................................................................ 7
3.
Mozambik jako zemë....................................................................................................................... 9
4.
5.
6.
7.
8.
3.1.
Geografické vymezení Mozambiku ......................................................................................... 9
3.2.
Geopolitické uspořádání zemë ................................................................................................ 9
3.3.
Demografické rysy ................................................................................................................. 10
3.4.
Ekonomické faktory a rysy Mozambiku................................................................................. 11
Historický vývoj zemë do doby občanské války............................................................................. 12 4.1.
Koloniální období Mozambiku............................................................................................... 12
4.2.
Nástup FRELIMO .................................................................................................................... 12
4.3.
Podpora ze strany Sovëtského bloku .................................................................................... 14
4.4.
Nárůst levicové orientace FRELIMO ...................................................................................... 15
4.5.
Závërečné fáze války o nezávislost ........................................................................................ 15
4.6.
Prvotní důsledky získání nezávislosti ..................................................................................... 16
První fáze občanské války .............................................................................................................. 17 5.1.
Mocenská situace v regionu .................................................................................................. 17
5.2.
Zahraniční politika zemë po vyhlášení samostatného státu ................................................. 18
5.3.
Vytváření hnutí odporu v zemi .............................................................................................. 18
5.4.
RENAMO ................................................................................................................................ 20
5.5.
Taktiky a operace hnutí odporu ............................................................................................ 20
5.6.
RENAMO po roce 1980 .......................................................................................................... 21
Vrcholná fáze bojů 1981-1987 ...................................................................................................... 23 6.1.
První hledání řešení války ...................................................................................................... 23
6.2.
Ztroskotání prvních vyjednávání ........................................................................................... 25
6.3.
Přelomový rok 1986 .............................................................................................................. 25
6.4.
Vyvrcholení války ................................................................................................................... 25
Faktory vedoucí k mírové dohodë ................................................................................................. 26 7.1.
Politická a ekonomická liberalizace zemë ............................................................................. 27
7.2.
Zmëna postoje strategických partnerů ................................................................................. 28
7.3.
Angažovanost církve v mírovém procesu .............................................................................. 30
7.4.
Aktivita regionálních politiků ................................................................................................. 31
Mírová jednání 1990 – 1992.......................................................................................................... 31 8.1.
První fáze jednání .................................................................................................................. 32
8.2.
Druhá fáze jednání ................................................................................................................ 32
8.3.
Římské mírové dohody .......................................................................................................... 33 5
9.
ONUMOZ ....................................................................................................................................... 34
10.
Poválečný proces rekonstrukce Mozambiku ............................................................................. 36
10.1.
Předvolební fáze ................................................................................................................ 36
10.2.
Volby 1994 ......................................................................................................................... 37
11.
Důsledky občanské války a současný Mozambik....................................................................... 38
11.1.
Humanitární důsledky ....................................................................................................... 38
11.2.
Vnitropolitické důsledky .................................................................................................... 39
11.3.
Mezinárodnëpolitické důsledky ........................................................................................ 41
12.
Závër .......................................................................................................................................... 42
13.
Seznam zkratek.......................................................................................................................... 45
14.
Seznam zdrojů ........................................................................................................................... 47
14.1.
Tištëné zdroje .................................................................................................................... 47
14.2.
Elektronické zdroje ............................................................................................................ 47
15.
Přílohy........................................................................................................................................ 50
15.1.
Mapa Mozambiku.............................................................................................................. 50
15.2.
Rozmístëní jednotek ONUMOZ ......................................................................................... 51
15.3.
Rozložení parlamentních voleb 1994 a 1999 .................................................................... 52
6
2. Úvod Mozambik je jednou z nekrásnëjších zemí černého kontinentu. Jeho nekonečné pláže omývané průzračným mořem, rozlehlé hory ve vnitrozemí, subtropické podnebí či místní různorodá fauna a flora může v človëku vyvolávat pocit, že se jedná o ráj na zemi. V realitë tomu je ale však zcela jinak. Tento mnohými válkami zdevastovaný stát je ve velkých ekonomických a humanitárních problémech a není náhoda, že patří mezi ty nejchudší zemë na planetë. Každodenní ekonomicko-sociální i přírodní problémy ovlivňují život místních obyvatel a doslova rozhodují o jejich přežití či nepřežití do dalšího dne. Tomuto kontrastu se budu vënovat v této práci, konkrétnë vývoji celé zemë po vyhlášení nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 po současnou situaci. Stojí za pozornost prozkoumat, jak ozbrojený konflikt mezi vlastním obyvatelstvem, které nemëlo zkušenosti se samostatným vládnutím státu, může zdevastovat dříve relativnë bezproblémovou zemi na dlouhá desetiletí dopředu. Důraz bude kladen zejména na problém občanské války v této etapë vývoje zemë, jelikož zaujímá v moderním období Mozambiku dominantní pozici a je určujícím faktorem i jeho současného a budoucího smëřování. Cílem této práce je seznámit čtenáře s občanskou válkou v této bývalé portugalské kolonii, zejména na roli dvou hlavních politicko-vojenských stran. Dále také ale i s rolemi okolních i jiných států a mezinárodních společenství, zejména OSN, v průbëhu války, při utváření míru a přechodu k demokratickému vývoji zemë a v neposlední řadë vliv tohoto konfliktu a jeho výsledku na současné dëní v zemi, jakožto perspektivního státu na jihovýchodním cípu kontinentu. Pohled na tuto problematiku je důležitý v pochopení dnešní situace v zemi a její role v současné a budoucí jihovýchodní Africe. Zároveň jsem při hledání publikací o Mozambiku nenašel v České Republice víceménë žádné relevantní zdroje, a proto vëřím, že tato práce přispëje k porozumëní problému tohoto rozmanitého státu a umožní nahlédnout čtenářům do vëtší hloubky při zkoumání jihovýchodního cípu černého kontinentu. Mozambik jakožto pobřežní stát s přístupem k Indickému oceánu, se vcelku zatím nevyčerpanými přírodními zdroji a ekonomickým potenciálem je perspektivním obchodním a politickým partnerem nejen pro okolní státy, a proto je třeba porozumët místím problémům a jejich zárodkům, plynoucím převážnë pravë ze zmínëné války, a také možnému budoucímu rozvoji zemë. V tomto ohledu, Mozambik byl a je v jistém stínu jiné bývalé portugalské kolonie v regionu jižní Afriky, Angoly, která je v povëdomí svëta známá hlavnë díky svému ropnému bohatství, a proto si myslím, že i Mozambik si zaslouží určitou pozornost. 7
V první části práce se budu vënovat základnímu vymezení oblasti Mozambiku, jeho geografickým, geopolitickým, demografickým a ekonomickým rysům, jeho úloze v regionu a základním skutečnostem týkajících se tohoto státu. Dále se zbëžnë podíváme na stručný historický vývoj zemë, zejména na násilný přechod k nezávislosti a jeho důsledky na postkoloniální politický systém zemë. Všechna tato fakta, která budou zmínëna v úvodu práce, jsou zásadní k porozumëní začátků a průbëhu občanské války a geopolitické role Mozambiku v regionu i uvnitř samotného státu. Hlavní osou tématu je občanská válka, její etapy, vývoj, aktéři, průbëh a konec, dále také role okolních států a dalších geopolitických jednotek svëta v průbëhu války, zejména ale také při vyjednávání a utváření míru v zemi. Pozornost si také určitë zaslouží vliv studené války a tehdejšího bipolárního uspořádání svëta na celý průbëh a vývoj války v Mozambiku. Následuje proces poválečné rekonstrukce, kdy zásadní roli sehrála OSN a její peacekeepingová operace ONUMOZ (United Nations Operation in Mozambique). Tato pasáž je základním stavebním kamenem práce, jelikož právë z této etapy vývoje státu plynou současné a budoucí problémy Mozambiku. V posledních kapitolách se budu zabývat pak samotným poválečným obdobím, důsledky a vlivem této války a politického uspořádání, zejména sporů dvou hlavních znesvářených politických stran a bývalých vojenských protivníků na současné uspořádáni státu jako celku, a také na současný a možný budoucí vývoj zemë a jeho perspektivy do budoucna. V celé práci se vedle historických i současných faktů objeví i nejrůznëjší souvislosti a události, které ovlivnili vývoj této krásné zemë na jihu černého kontinentu. V prvních kapitolách práce se budu opírat o základní politické, geografické, ekonomické a demografické statistiky a data ze zdrojů faktografických, zejména ročenek a statistických publikací nejrůznëjších organizací či institucí. Tyto fakta jsou, jak již bylo řečeno nezbytná k uvedení do problematiky a vymezení a porozumëní základních souvislostí, které budou následovat v dalších částech práce. Při analýze samotné občanské války budeme vycházet pak zejména z historických dël autorů zkoumajících tento konflikt a také z publikací OSN a jiných mezinárodních organizací. Zásadním úkolem bude propojení událostí, vývoje a souvislostí v dobë války s jejich důsledky do dnešních pomërů v zemi. V závëru pak poslouží k analýze současné poválečné situace soudobé zdroje ekonomického a politického zamëření a také vlastní zkušenosti autora. K využití plného potenciálu statë a pochopení všech souvislostí čtenářem jsou však zapotřebí jeho alespoň základní znalosti regionu jižní Afriky, zejména na geografické a politické rovinë a to jak z dnešního tak historického hlediska. 8
3. Mozambik jako země 3.1. Geografické vymezení Mozambiku1 Mozambik je pobřežní zemë na jihovýchodním cípu Afrického kontinentu, omývaná Indickým oceánem. Se svojí rozlohou2 799 380 km² se řadí mezi nejvëtší státy na svëtë, konkrétnë na 35. místo. Sousedními státy jsou od severu k jihu Tanzanie, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Jihoafrická republika (dále jen JAR) a Svazijsko. Celkovë je celý Mozambik převážnë nízko položeným státem, nicménë na severu a západë zemë se nacházejí vysoké hory a náhorní plošiny. Stát je ve svém středu rozdëlen jednou z nejznámëjších řek v Africe Zambezi na severní a jižní polovinu Mozambiku, přes kterou ještë do nedávné doby neexistoval žádný most. Všechna tato fakta hrála důležitou roli v průbëhu občanské války, kdy se severní Mozambik a jeho hory stal útočištëm jedné z nesvářených stran, a dále také v poválečném vývoji. Celkovë klima v oblasti je subtropického typu, ovlivňované Indickým oceánem, nicménë zemë trpí velkými přírodními katastrofami jako obrovskými suchy nebo na druhé stranë devastujícími cyklóny a záplavami, které ovlivňují demografický a ekonomický vývoj státu.
3.2. Geopolitické uspořádání země Mozambik je v současné dobë republikou poloprezidentského typu3, v čele s prezidentem ze strany FRELIMO4 Armandem Guebuzou, jehož politická strana ovládá i národní dvëstëpadesátimístný jednokomorový parlament, tzv. Assembleia da República. Hlavní opoziční stranou je její hlavní rival, strana RENAMO5. Celý stát je rozdëlen do 11 administrativních celků, provincií od severu do středu zemë Cabo Delgado, Niassa, Nampula, Zambézia a Tete, tvořících již zmiňovaný severní Mozambik, na jih od řeky Zambezi pak provincie Sofala, Manica, Inhambane, Gaza a Maputo6. Samotné hlavní mësto Maputo (dříve Lourenço Marques) pak tvoří jedenáctou administrativní jednotku. Mezi další velká mësta patří přístavy Beira, Quelimane, Nacala, Pemba a Inhambane, dále pak vnitrozemská centra
1 2
Příloha 1 – Mapa Mozambiku
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:
3 WEISSOVÁ, Šárka, et al. Atlas mezinárodních vztahů : prostor a politika po skončení studené války. Plzeň : Aleš Čenëk, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7380-015-4 4 Frente de Libertacão de Moçambique - Front for the Liberation of Mozambique – Fronta za osvobození Mozambiku 5
Resistência Nacional Moçambicana - Mozambique National Resistance – Mozambický národní odpor
6
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:
9
Nampula, Chimoio a Tete7. Základní dopravní tepnu zemë tvoří severojižní tah protínající celý Mozambik a spojující hlavní centra státu, a také takzvaný Tete koridor, dopravní tah smëřující na západ do provincie Tete, spojující Mozambik s vnitrozemím jižní části kontinentu, zejména se Zimbabwe a Zambií.
3.3. Demografické rysy Jak již bylo řečeno, Mozambik se potýká s velkými humanitárními problémy a ty do velké míry ovlivňují demografickou stránku populace. Na obyvatelstvo v historii působily nejrůznëjší faktory, zejména pak koloniální nadvláda Portugalska a jeho obchod s otroky. Není poté divu, že úředním jazykem zemë je portugalština. Celkový počet obyvatel dosáhl, podle odhadů z června 2009, 21 669 278 obyvatel8, přičemž nejpočetnëjšími etnickými skupinami jsou Makuové (47 %) a Tsongové (23 %)9. Obyvatelé bílé pleti, potomci bývalých kolonizátorů, již v zemi zabírají velmi malou menšinu, zejména z důvodu úprku ze zemë v dobë občanské války. Náboženství nebylo ve vývoji Mozambiku důležitým činitelem a jeho struktura je i v dnešní dobë neucelená. Prolíná se zde křesťanství přinesené z Evropy kolonizátory, islám zanesený arabskými osadníky a s místní původními animistickými kulty. (křesťanství představuje přibližnë 40 %, islám 17 %, 17 % animistické náboženství a 26 % populace se nehlásí k žádné víře)10. Dokonalým příkladem je svëtoznámý ostrov Moçambique, na pobřeží východnë od Nampuly, který je pod patronací UNESCO. Zde doslova vedle sebe stojí islámské mešity, hinduistické chrámy, židovské synagogy či křesťanské kostely, což jen dokazuje, že místní obyvatelé nemají s náboženskou tolerancí žádné problémy. Tato náboženská tolerance a jistá etnická vyváženost svëdčí o tom, že občanská válka v Mozambiku nebyla žádným konfliktem s rasovým, etnickým nebo náboženským podtextem, ale zejména soubojem politických ideologií. Velkým problémem místní populace jsou tropické nemoci, jako cholera či malárie, a zejména virus HIV způsobující AIDS. Podle různých údajů až čtvrtina populace trpí touto nemocí a tím se řadí mezi nejpostiženëjší státy na svëtë. Všechny tyto faktory jsou vyjádřeny v nejrůznëjších demografických ukazatelích, jako jsou úmrtnost, kojenecká úmrtnost,
7
Zastupitelský úřad ČR v Harare, Zimbabwe. [online]. 2009 [cit. 2010-02-25]. Souhrnná teritoriální informace Mosambik. Dostupné z WWW: 8 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: 9 MINOUGUE, Kenneth, et al. Vlády a vládcové : jak se kde vládne. Praha : Fortuna Print, 2005. 320 s. ISBN 80-7321-154-8, str. 178 10
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:
10
očekávaná délka života či průmërný vëk obyvatelstva, kdy Mozambik dosahuje tëch nejhorších hodnot v porovnání s ostatními státy. Tyto všechny špatné demografické statistiky, doprovázeny nedostatečnë vyvinutým zdravotnictvím a školstvím zanechávají možné komplikace a problémy v budoucím vývoji Mozambiku. Není třeba říkat, že všechny tyto skutečnosti jsou z velké části důsledky právë občanské války. Za zmínku stojí také malá míra urbanizace, dosahující jen 37% hladiny11 a také nerovnomërné rozmístëní obyvatelstva, kdy jih je hustëji osídlený než sever zemë.
3.4. Ekonomické faktory a rysy Mozambiku Demografické a ekonomické faktory jsou hlavními problémy tohoto státu již delší dobu a je zřejmé, že je třeba v tëchto ohledech ještë velkého vývoje. Mozambik ještë v dobách koloniální nadvlády sloužil Portugalsku jako základna pro obchod zejména s otroky a žádná velká industrializace se v zemi neodehrála. I proto dnes zemë spoléhá na zemëdëlství, kde pracuje 81 % ekonomicky aktivního obyvatelstva12. Tato závislost na zemëdëlském sektoru spojená s velkými klimatickými výkyvy sebou přináší časté problémy typu hladomoru, ničení úrod v důsledku záplav, such a jiných. Průmyslové centrum zemë je umístëno okolo hlavního mësta Maputa, které je také hlavním přístavem v zemi. Nicménë zpracovatelský a strojní průmysl je v zemi nevyvinutý a proto je stát závislý na importu surovin a produktů z jiných zemí. Další, tentokrát ekonomické ukazatele nejsou z tëchto důvodů pro tento stát také příznivé13: HDP na osobu dosahuje výše jen $ 900 (2008)14, míra nezamëstnanosti 21 % a počet obyvatel pod hranicí chudoby ($1,25 na den) pak celých 70 %. Mezi hlavní obchodní partnery Mozambiku vždy patřily a patří JAR a Čína, a také Angola, druhá z bývalých portugalských kolonií, se kterou má Mozambik velkou řadu společných rysů. Celkovë zemë mëla vždy výhodné obchodní styky se státy vyznávající socialistickou až marxistickou či komunistickou ideologii, což souvisí s dřívëjší stejnou orientací vládnoucí strany FRELIMO. Toto se odráželo pak také v samotné občanské válce.
11
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: 12 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: 13 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: 14 Na samém konci svëtového žebříčku, mëřeno způsobem parity kupní síly (PPP)
11
4. Historický vývoj země do doby občanské války Při zkoumání historie Mozambiku vynecháme prehistorické či středovëké období a zamëříme se konkrétnë na události, které vedly k odstartování dlouhé občanské války. Nicménë k úplnému porozumëní tëchto okolností a zjištëní zárodků interního konfliktu je třeba nejdříve zapátrat ještë o nëkolik let dříve, a to do doby boje o nezávislost zemë na dlouhé a brutální koloniální nadvládë Portugalska, do tzv. Portugalských koloniálních válek.
4.1. Koloniální období Mozambiku Středovëká námořní velmoc na západë Iberského poloostrova vládla jihovýchodnímu pobřeží Afriky již od 16. století15. Zde vytvořila skupinu kolonií známou pod názvem Portugalská Východní Afrika (África Oriental Português), které sloužily jako základny pro obchod s otroky a svoji nadvládu si zde tato zemë udržela až do období druhé svëtové války. Po roce 1945 vypukly v koloniálním svëtë (v souladu s Wilsonovskými principy a chartou OSN) silné tendence po sebeurčení kolonií a získání nezávislosti, které vyústily v masivní dekolonizaci ve svëtovém mëřítku. Obecnë však proces získávání nezávislosti kolonií Portugalska, včetnë Mozambiku, probíhal ponëkud jinak, než u ostatních koloniálních mocností. Portugalská fašistická Druhá republika (nebo také Estado Novo), pod vedením Antonia Salazara, s cílem upevnit si moc prohlásila v roce 1951 své kolonie za součást celého státu, jako zámořské provincie a podporovala migraci Portugalců do kolonií16. Tímto krokem jen utužila svoji nadvládu nad Mozambikem, v té dobë již nazývaným Zámořská provincie Mozambik (Província Ultramarina de Moçambique)17 s hlavním mëstem Lourenço Marques. Tento fakt spojený s již dlouhodobëjším pocitem křivdy místních obyvatel kvůli jejich vykořisťování a zneužívání portugalskými kolonizátory a velikou nerovností v bohatství mezi bílými osadníky a rodilými Mozambičany černé pleti vyústily logicky k nárůstu silných nacionalistických, a v té dobë dá se říci i separatistických tendencí ze strany místní populace.
4.2. Nástup FRELIMO Sílení snah o vyhlášení nezávislosti státu a nacionalistické postoje místního obyvatelstva vedly k vytvoření nejrůznëjších disidentských politických skupin, jak uvnitř Mozambiku, tak v exilu v okolních afrických státech. Mezi hlavní patřily Mozambická národní africká unie
15
KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7
16
US Department of State [online]. 2010 [cit. 2010-03-01]. History of Mozambique .Dostupné z WWW: 17 KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7
12
MANU18, Národní demokratická unie Mozambiku UDENAMO19 a Národní africká unie za nezávislý Mozambik UNAMI20. Tyto tři regionální osvobozenecké organizace se pak spojily v jedno guerillové hnutí se širokou základnou, FRELIMO21. Tato dnes již regulérní politická strana byla založena v nejvëtším mëstë Tanzanie, Dar es Salaamu, dne 25. 6. 1962 a prvním vůdcem osvobozenecké fronty se stal Eduardo Mondlane22, který zde také vytvořil o rok pozdëji exilové sídlo hnutí. Zde se svými spolupracovníky apeloval na předání nezávislosti do rukou Mozambiku, stále ještë na nenásilné, politicko-diplomatické rovinë. Až po dvou letech neúspëšné snahy se FRELIMO rozhodlo zmënit strategii a po ozbrojeném útoku na portugalskou administrativní stanici Mueda na samém severu zemë v provincii Cabo Delgado dne 24. 9. 196423 zahájilo guerillovou válku proti ústřední vládë. Tímto činem začala Mozambická válka o nezávislost, mezi FRELIMO a Portugalskou koloniální vládou. Jako svoji základnu si osvobozenecká fronta zřídila severní provincie Cabo Delgado a Niassa, sousedící s již zmínënou Tanzanií, odkud koordinovala své útoky s velitelstvím v Dar es Salaamu. Odsud postupnë přebírala moc nad severními územími, kde vytvořila osvobozené zóny24, ve kterých spíše než ústřední vláda bylo u faktické moci právë FRELIMO. Sesadilo místní portugalskou vládou dosazené vládce a získávala si zde přízeň místních obyvatel, pracujících převážnë v zemëdëlství, se kterými postupnë zakládala kooperativní společná zemëdëlská družstva. Osvobozené části populace pak umožnila alespoň základní přístup ke vzdëlání a zdravotní péči. Dále také podnikala vojenské útoky ze sousední Tanzanie, s podporou ze Zambie a také Alžírska25, kam Fronta posílala své vojáky na výcvik. Je také třeba říci, že FRELIMO nevidëlo jako svého soupeře a utlačovatele jen 18 19 20
Mozambican African National Union - MANU União Democrática Nacional de Moçambique – UDENAMO União Nacional Africano de Moçambique independente - UNAMI
21
Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: 22
Eduardo Chivambo MONDLANE (20. 6. 1920 – 3. 2. 1969) – Příslušník početného kmene Tsonga vystudoval v Jihoafrické republice a poté v Portugalsku a Spojených státech antropologii a sociologii. Po studiích se stává pracovníkem OSN. Administrativa Antonia Salazara v nëm vidëla velký potenciál a přála si využít jeho služeb v Portugalsku, nicménë Mondlane se přidal k nacionalistickému hnutí v Mozambiku usilující o nezávislost. V roce 1962 se stává vůdcem FRELIMO. Je zavraždën v roce 1969, kdy v sídle hnutí v Dar es Salaamu v Tanzanii vybuchuje nastražená bomba. Z vraždy je podezřívána portugalská tajná policie PIDE a nëkteré složky FRELIMO nesouhlasící s jeho vedením. (Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-03]. Eduardo Mondlane. Dostupné z WWW: ) 23 Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: 24 NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 25
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: .
13
konkrétnë Portugalsko, a jeho bílé kolonizátory, ale spíše celý Západní systém hodnot a jeho vykořisťování. Proto i přes svoji africkou nacionalistickou orientaci nebylo hnutí nijak rasovë zamëřeno a mezi jeho členy se objevili i příslušníci bílé pleti nebo mulaté.
4.3. Podpora ze strany Sovětského bloku Do tohoto ozbrojeného konfliktu se posléze zapojily i jiné státy, zejména v zásobování jak potravinami, tak zbranëmi a vojenským materiálem, ale také technickém či strategickém poradenství26. FRELIMO ve svých snahách byla nejdříve podporována USA, které nabízely pomoc všem osvobozeneckým hnutím v Africe v souladu s principy bývalého prezidenta Wilsona. OSN také tlačilo na koloniální mocnosti na předání nezávislosti jednotlivým závislým územím, nicménë Portugalsko nebralo tyto výtky v potaz a pod hrozbou vystoupení ze Severoatlantické Aliance donutilo Mozambik hledat pomoc jinde27. Nacionalistická hnutí v zemi, v čele s Frontou za osvobození Mozambiku, pak našla svého spojence v Sovëtském svazu a přátelských komunistických zemích, zejména v Kubë a Čínské lidové republice. Tyto zemë poskytovaly osvobozeneckým hnutím převážnë zbraňové materiály a strategický a vojenský výcvik. SSSR v čele s Nikitou Chruščovem vidël v zemích třetího svëta spojence v boji proti imperialistickému Západu a možnost zde zřídit pro-komunistické státy, se kterými by mohl v budoucnu navázat přátelské vztahy. Guerillové jednotky byly cvičeny vojenskými experty ze Sovëtského svazu, NDR a také Kuby28, kterých bylo v té dobë v Mozambiku přibližnë 1600. Kuba v zoufalé potřebë nových politických partnerů chtëla rozšiřovat své revoluční myšlenky po celém svëtë a podporovala osvobozenecké skupiny také například v Kongu, Angole či Etiopii. Tato podpora ze strany komunistických zemí pokračovala dále i po získání nezávislosti a vydržela stranë FRELIMO po celou dobu následné občanské války. Dále také je třeba ale zmínit, že i FRELIMO pomáhalo například osvobozeneckým vojákům hnutí ZANLA29 a ZIPRA30, vojenskému křídlu hnutí ZANU v sousední Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe) ve svém boji proti bëlošské vládë. Na druhé stranë portugalským jednotkám byla poskytována vojenská a humanitární pomoc ze strany bëlošské vlády Jihoafrické republiky pod vedením premiéra Balthazara
26 27
KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7 NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8
28
Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: 29 Zimbabwe African National Liberation Army - ZANLA 30
Zimbabwe People's Revolutionary Army - ZIPRA
14
Johannese Vorstera31 a vlády Jižní Rhodesie. V neposlední řadë pak také ze zemí Západu, které se obávaly nárůstu nových komunistických vlád místních obyvatel v zemích jižní Afriky32.
4.4. Nárůst levicové orientace FRELIMO Při svém založení v roce 1962 nebylo FRELIMO nijak politicky orientováno. Poté ale na druhém sjezdu strany v červnu 1968 oficiálnë převzalo socialistickou doktrínu a po osvobození severních provincií Mozambiku, kde hnutí nastolilo kolektivistické pojetí zemëdëlství, po přijetí vojenské pomoci ze strany zemí komunistického bloku a po jistém mocenském vakuu a vzájemném obviňování mezi členy po smrti prvního vůdce hnutí Eduarda Mondlaneho v roce 1969 nabrala strana silnou levicovou až marxisticko-leninskou orientaci. V dubnu 1969 vedení FRELIMO bylo svëřeno triumvirátu Samora Machelovi, Marcelino dos Santosovi a Uria Simangovi. Tento poslední vykonával funkci viceprezidenta hnutí za dob Mondlaneho a po jeho smrti si neúspëšnë nárokoval nejvyšší post 33. Z tëchto tří vůdců se posléze k moci propracoval první zmínëný, Samora Machel.
4.5. Závěrečné fáze války o nezávislost Válka se vyvíjela dílčími úspëchy pro obë strany, guerillové útoky malých skupin jednotek FRELIMO se střetávaly s vojáky portugalské armády zejména v severních a centrálních provinciích. Autoritativní vedení Samora Machela a silné levicové cítëní místní populace v zemi mëlo za následek v 70. letech zamëřování také na civilní obyvatelstvo portugalského původu a proto došlo k velkému exodu této mozambické elity té doby zpët do Portugalska či do okolních pro-bëlošských zemí34, JAR premiéra Vorstera35 a Jižní Rhodesie pod vedením Iana Smithe. Jak již bylo zmínëno, tato poslední zemë již v té dobë, po jednostrannë vyhlášené nezávislosti na Velké Británii v roce 1965, také svádëla boj s nacionalistickými jednotkami místního černošského obyvatelstva v tzv. Zimbabwské osvobozenecké válce.
31
Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: 32 FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 33 Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: , 34 NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 35
Od r. 1961, kdy byla vyhlášena Republika, až do r. 1984 byl výkonnou hlavou státu a vlády JAR premiér. Od r. 1984 post premiéra Jihoafrické republiky zaniká a hlavou státu a výkonné moci se stává prezident. Prvním takovýmto prezidentem je Pieter Willem Botha.
15
Koloniálními válkami vyčerpaný autoritářský fašistický Estado Novo Antonia Salazara a poté Marcela Caetana utrpël levicový puč dne 25. 4. 1974. známý jako Karafiátová revoluce36, což mëlo v Portugalsku za následek přechod z diktátorského režimu k demokracii. Nová portugalská vláda poté ve spëchu k zbavení se svých kolonií předala moc přímo do rukou FRELIMO (Dohoda z Lusaky, podepsaná 7. 9. 1974) a Mozambik vyhlásil nezávislost dne 25. 6. 1974, přesnë v den třináctého výročí založení strany37, dva mësíce po Karafiátové revoluci. Oficiální název státu znël Mozambická lidová republika (República Popular de Moçambique), prvním prezidentem zemë se stal Samora Machel38 a premiérem Joaquim Chissano.
4.6. Prvotní důsledky získání nezávislosti Získání nezávislosti a ustanovení nové autoritativní levicové vlády marxisticko-leninistického vyznání v čele s Machelem a Chissanem mëlo za následek velikou nejistotu a obavy v řadách místních bílých osadníků portugalského původu, kteří neutekli ještë za dob války. Mnoho tëchto obyvatel, kteří představovali v té dobë inteligenci a elitu zemë, vzhledem k zaostání ve vzdëlávání místní původní populace, odešlo zpët do novë demokratického Portugalska 39. Celkový odhad uprchlíků se odhaduje na 300 000. S novým vedením státu přišlo mnoho zmën, například přejmenovávání mëst a ulic (hlavní mësto Lourenço Marques bylo přejmenováno na Maputo) nebo strhávání soch a památníků vënovaných portugalským hrdinům40. Masivní odliv zkušených a vzdëlaných etnických Portugalců mël za následek úpadek ekonomiky, jelikož místní populace nemëla s vedením státu a spravováním infrastruktury žádné zkušenosti. Nicménë nová vláda ustanovila jisté obchodní styky s komunistickými zemëmi pomáhajících v boji za nezávislost. Rychlé předání moci přímo do rukou autoritářského FRELIMO, které odmítlo účastnit se demokratických voleb, spojené
36
Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: 37 NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 38
Samora Moíses MACHEL (29. 9. 1933 – 19. 10. 1986) – Vojenský generál a druhý vůdce strany FRELIMO po smrti Eduarda Mondlaneho a první prezident Mozambiku po získání nezávislosti byl z chudých pomërů zemëdëlské rodiny. Nikdy nedokončil studia, nicménë se pokoušel o zdravotnickou kariéru. Kvůli vykořisťování a zneužívání místní populace ze strany portugalských kolonizátorů je přitahován marxistickými ideály a posléze se přidává k osvobozeneckému boji FRELIMO v Tanzanii. Vede první útok guerill FRELIMO v roce 1964. Poté se stává vůdcem strany a následnë prvním prezidentem zemë. Umírá při leteckém neštëstí jeho vládního speciálu v roce 1986 v horách poblíž jihoafrických hranic. Nicménë ze zapříčinëní havárie je podezřívána vláda JAR. (Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-04]. Samora Machel. Dostupné z WWW: ) 39 KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7 40
NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8
16
s ekonomickou recesí, velkou korupcí, nevydařeným centrálním plánováním, chudobou a sociální nerovností jen zesílilo napëtí v regionu a dalo podnët k vytváření prvních počátků národního hnutí odporu41.
5. První fáze občanské války Dřívëjší náhled na občanskou válku v Mozambiku vidël její hlavní strůjce v externích faktorech a hráčích, zejména v západním imperialismu a regionální strategii destabilizace ze strany apartheidní Jihoafrické republiky. Nicménë v poslední dobë se mezi odborníky objevují nové názory, které vkládají základní odpovëdnost za konflikt do rukou hráčů vnitřních42. V následujících kapitolách se budu zabývat ozbrojeným střetem dvou znesvářených stran, vládnoucí FRELIMO a kontrarevoluční RENAMO v letech 1975 až 1992, kdy tato válka skončila podepsáním mírové dohody.
5.1. Mocenská situace v regionu V 70. letech se po vlnë vyhlašování nezávislosti zemí v regionu se v jihovýchodní Africe utvořily dva proti sobë stojící mocenské proudy. Na jedné stranë pro-západní zemë s vládou bëlošských menšin, které buď přímo praktikovali rasovou segregaci svých obyvatel, nebo alespoň veřejnë prohlašovali svoji podporu bílým osadníkům na úkor černošské populace. Mezi tyto zemë patří samozřejmë apartheidní Jihoafrická republika pod vládou premiérů Vostera a pozdëji Bothy, dále také Rhodesie (po vytvoření samostatného státu Zambie ze Severní Rhodesie tedy již jen jižní část) Iana Smithe a do jisté míry i novë vzniklé Malawi, které sice mëlo již svoji místní černošskou vládu autoritářského prezidenta Hastingse Bandy, ale udržovalo diplomatické styky s JAR a proklamovalo svoji orientaci na Západ43. Odsud také získávalo materiální a finanční podporu. Proti tomuto pro-bëlošskému bloku stála na druhé stranë skupina novë vytvořených samostatných zemí s vládou místních obyvatel. V Zambii (dříve zmínëné Severní Rhodesii) se u moci uchytil další autoritářský prezident Kenneth Kaunda a v Mozambiku, jak již bylo zmínëno, došlo k předání vlády do rukou strany FRELIMO. Důležitým činitelem bylo také sílící hnutí za nezávislost v sousední Rhodesii, kde partyzánské jednotky zimbabwských domorodců svádëli boje s centrální bëlošskou vládou v Zimbabwské válce o nezávislost. Tito 41
NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8
42
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 43 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.
17
všichni hráči logicky propagovali revoluční myšlenky v okolních zemích s vládou bílé menšiny a volali po úplné nezávislosti s černošským obyvatelstvem u moci. Tato regionální bipolarita byla bez pochyby umocnëná tehdejší situací ve svëtë a rozdëlení a dopady studené války se ve velké míře promítaly i zde, v zemích jihovýchodního cípu Černého kontinentu.
5.2. Zahraniční politika země po vyhlášení samostatného státu Vládnoucí strana Mozambiku přijala po roce 1975 politiku mezinárodního aktivismu v regionu. FRELIMO jakožto osvobozenecké hnutí černošských obyvatel propagovalo v okolních zemích revoluční myšlenky, získané nejen ve své úspëšné snaze vydobýt si nezávislost své zemë na koloniální mocnosti, ale také od svých spojenců z dob války o nezávislost, Sovëtského svazu a komunistické Kuby. FRELIMO otevřenë vojensky podpořilo osvobozenecké hnutí ZANU44 Roberta Mugabeho v Rhodesii v boji proti vládë premiéra Smithe a také Africký národní kongres45 v JAR. Tëmto skupinám usilujícím o nezávislost své zemë poskytoval Mozambik své státní území k vybudování vojenských základen a podnikání přeshraničních útočných akcí. Dále také odřízlo vnitrozemskou Rhodesii od zásobovacích cest vedoucích přes mozambické přístavy, zejména Beiru. FRELIMO touto svojí nastolenou zahraniční politikou společnë se svojí silnou orientací na marxisticko-leninskou ideologii, kterou oficiálnë veřejnë vyhlásilo až v roce 197746 na 3. kongresu strany, a přirozeným spojenectvím se sovëtským blokem, stvrzeným mnoho obchodními smlouvami a smlouvami o spolupráci47, si nadëlalo mnoho nepřátel v zemích Západu společnë se sousedními JAR a Rhodesií48. Spojené státy tehdejšího prezidenta Reagana, který se vyznačoval svoji hard-line policy, tedy tvrdým přístupem ke komunistickému bloku, vidëly v této zemi na břehu Indického oceánu další nepřátelský stát. Mozambik byl na přelomu 70. a 80. let tedy plným a aktivním členem Východního bloku.
5.3. Vytváření hnutí odporu v zemi Nová vláda FRELIMO zavedla po získání nezávislosti centrálnë plánovanou ekonomiku a stát jedné strany. I přes jisté úspëchy na poli zdravotnictví a školství, levicová politika socializace venkova (socialização do campo) mëla za následek znepřátelení vëtšiny agrárního 44 45 46
Zimbabwe African National Union - ZANU African National Congress - ANC MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
47
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 48 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.
18
obyvatelstva, která činila 80 % tehdejší populace. Tento fakt spojený „nucenou modernizací“49 rurálních komunit přispël k rozsáhlé sociální deziluzi. Vládou v Maputu bylo v celé zemi nastolené kolektivní zemëdëlství, kolektivní osidlování venkova (ang. villagisation) a tradiční víra a rituály byly zakázány. Tradiční kmenoví vůdci a králové (tzv. regulos) byli zbaveni své moci, což mëlo za následek ničení původního zvykového sociálního systému. V neposlední řadë všechny církevní projekty podpory obyvatelstva byly zastaveny50. Lidé, kteří pak nesouhlasili s tëmito metodami, byli veřejnë označeni za „překážky vývoje“. Tyto autoritářské aktivity FRELIMO, plynoucí jak z militaristické minulosti strany tak z marxisticko-leniské orientace nenacházely v řadë občanů podporu a daly impuls k vytváření hnutí odporu. Nejvíce se tyto tendence projevovaly v centrálních a severních provinciích Sofala, Manica, Nampula, Tete a Zambézia, které postupnë vytvářely centrum odbojových myšlenek. Nepřátelství vůči bëlošskému režimu v Rhodesii, podpora ZANU a také přerušení zásobovacích cest do zemë vyvolalo ve vládë Iana Smithe důvod k odvetným opatřením. Po roce 1975 nejdříve jen materiálnë podporovala síly proti FRELIMO uvnitř Mozambiku. Po podepsání výše zmínëných obchodních dohod mezi ústřední vládou v Maputu a SSSR a Kubou, však rhodesijské vojenské složky v čele s rhodesijskou tajnou službou CIO51 ve velkém začaly vyzbrojovat a cvičit disidentské jednotky, nyní již pod souhrnným názvem Mozambické národní hnutí odporu - MNR (Movimento Nacional de Resistência de Moçambique)52. Tato skupina se pozdëji v roce 1983 přejmenovala na RENAMO (Resistência Nacional Moçambicana)53, tedy na Mozambický národní odpor. Hnutí nacházelo podporu hlavnë mezi zemëdëlským obyvatelstvem v severních a zejména centrálních provinciích, sousedících se spřátelenou Rhodesií. V tëchto provinciích se nacházela vëtšina zemëdëlské produkce v zemi, zatímco stále nedostatečnë vyvinutý průmysl na jihu v okolí hlavního mësta.
49
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 50 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 51
Central Intelligence Organization - CIO
52
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 53
MINTER, William. Inside Renamo : as described by the ex-participants [online]. USA : African Journals, 1989 [cit. 2010-04-02]. Dostupné z WWW: .
19
5.4. RENAMO Toto odbojové hnutí bylo, jak již bylo řečeno, de facto vytvořeno tajnou službou sousední Rhodesie CIO v letech 1975 až 1976, primárnë za účelem bojovat proti osvobozeneckým jednotkám ZANU usazených v západním Mozambiku, podporovaných vládnoucí stranou FRELIMO a operujících na rhodesijském území54. Tato část černošského obyvatelstva byla velkým přítëžím pro vládu Iana Smithe a také příčinou pádu jeho zemë a vyhlášení nového nezávislého státu. Hlavním cílem RENAMO se stal rychle ale boj proti centrální vládë v Maputu a celému FRELIMO vůbec. Zpočátku však na konci 70. let mozambický odpor nemël mnoho operujících vojáků, kterých v té dobë bylo přibližnë 50055. Rozsáhlou základnou aktivních rekrutů hnutí byli tzv. flechas (v překladu „šípy“), žoldnéři bývalé portugalské tajné policie PIDE, kteří bojovali proti FRELIMO ještë za dob války za nezávislost. Dalšími pak disidenti, kteří utekli z reedukačních táborů FRELIMO po jejich osvobození rhodesijskými jednotkami. Tyto tábory sloužily doslova ke vštípení silné levicové ideologie do mysli pochybujících obyvatel. Nëkolik odpadlických skupin z Frente ze 60. let se pak také k RENAMO přidalo v boji proti ústřední vládë. Prvním vůdcem hnutí odporu se v roce 1977 stal André Matsangaissa56, utečenec z jednoho z reedukačních táborů Fronty, který byl vycvičen v Rhodesii a následnë poslán jako vůdce do bojů se ZANU v západním Mozambiku57. Po tomto prvním generálovi se také jednotkám RENAMO pozdëji říkalo matsangas.
5.5. Taktiky a operace hnutí odporu Modem operandi hnutí RENAMO byl standardní guerillový boj. Jejich centrem byly, jak již bylo uvedeno, centrální a severo-centrální provincie při hranicích s Rhodesií, kde nacházelo mnoho stoupenců. Zde mëla své základny a podnikala vojenské nájezdy do okolních oblastí, které nemëla pod svým vlivem. Resistência koncentrovala svoje útoky na deklarované symboly úspëchu FRELIMO, jako byly školy, nemocnice nebo zdravotnické kliniky, dopravní 54
FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 55 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 56
André Matade MATSANGAISSA (? – 17.10.1979) – První vůdce opozičního hnutí a pozdëji strany RENAMO byl původnë členem vojenských složek FRELIMO. Po získání nezávislosti v roce 1975 byl umístën do Beiry. Po obvinëní z krádeže je vyloučen z mozambické armády a poslán do reedukačního tábora Sacuze poblíž Gorongosy v centrálním části zemë. Po osvobození tábora rhodesijskými jednotkami a následném výcviku v Odzi poblíž mësta Mutare v Rhodesii se stává vůdcem RENAMO a bojuje s osvobozeneckými vojáky ZANU v západním Mozambiku. Umírá v boji v roce 1979.
(United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.) 57
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
20
infrastruktura a sociální projekty58. Silnice, železnice, elektrické vedení a celá mësta a vesnice byly častými terči ozbrojených útoků. Cílem bylo jednoduše ničit ekonomickou a sociální infrastrukturu Mozambiku, ale také vyvolávat pocit nejistoty mezi obyvatelstvem. RENAMO například rozlišovalo tři typy území: daňové území (kde násilnë získávali materiální zajištëní praktikováním výpalného), kontrolované území (oblasti v blízkosti základen hnutí zahrnující vesnice a mësta) a území destrukce (vesnice a mësta pod vlivem FRELIMO, které byly určeny ke zničení)59. Působení rebelů nahrával také terén. I přestože Mozambik není nikterak hornatým státem, jeho terén je velice členitý a přírodní stavba velice různorodá. Jednotky se tak mohly ukrývat na úpatí jednotlivých hor, v rozmanitých údolích nebo v blízkosti řek. Dalo by se říci, že RENAMO působilo v krajinë vhodné právë pro guerillové povstalecké hnutí. Hnutí nemëlo žádnou propracovanou ideologii jako jeho hlavní rival, kromë z konfliktu plynoucí pro-Západní orientaci. Způsob vedení boje byl velice brutální nejen vůči FRELIMO, ale zejména vůči bëžnému obyvatelstvu, které bylo masakrováno a masovë vraždëno. Vesnice byly vypleňovány a již tak sotva dostačující zemëdëlská produkce odvádëna pod moc povstalců60. Extrémní levicová ideologie a velké brutality praktikovanými vládnoucí Frontou byly použity jako ospravedlnëní a legitimizování krutého a nelidského způsobu boje ze strany hnutí RENAMO, které samo sebe jinak označovalo jako velice demokratické61. Toto vysvëtlení se ale nyní jeví ze strany Hnutí jako velice oportunistické. Právë efektivní odpor proti odsuzované vládë Maputa si i přes všechny krutosti získal tichý souhlas místní populace s odbojem. Šlo tedy o klasickou asymetrickou válku mezi ústřední vládou a povstalci se všemi jejími prvky62.
5.6. RENAMO po roce 1980 Po smrti prvního vůdce povstalců Andrého Mastangaissy v roce 1979 se do čela Hnutí dostal pozdëjší dlouholetý vůdce a prezident strany Alfonso Dhlakama63. V tomto bodë konfliktu 58
MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
59
FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 60 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 61
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 62 EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80-245-0790-0. 63
Alfonso Marceta Macacho DHLAKAMA (nar. 1.1.1953) – Druhý a dlouholetý vůdce RENAMO se narodil ve mëstë Magunde v provincii Sofala. V boji proti vládë FRELIMO se udržel po celou dobu občanské války a v čele strany RENAMO zůstal i po podepsání mírové dohody. Nëkolikrát neúspëšnë kandidoval na post prezidenta zemë ve svobodných volbách v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Pod jeho vedením se RENAMO mnohonásobnë rozrostlo a získalo mnoho nových přívrženců. Zastával i mnoho mezinárodních funkcí v nejrůznëjších nadnárodních uskupeních.
21
mëlo RENAMO všehovšudy pouze nëkolik set rebelů kontrolovaných CIO. Pod jeho vedením se odbojové hnutí prohlásilo za „otevřeného ochránce tradičních pravidel a vůdcovství, náboženské víry a rurálních komunit, zejména ne tëch jižních“64. Dhlakama se tedy stal „ochráncem všech tëch, co byli potrestáni, perzekuováni nebo marginalizováni stranou FRELIMO“. V roce 1980 se v regionu odehrála událost, která ovlivnila průbëh války na dlouhou dobu dopředu. Takzvaná Lancasterská smlouva (Lancaster House Agreement) z prosince 1979 totiž ukončila bëlošskou vládu Iana Smithe v Rhodesii a dala prostor k vytvoření černošské vlády ZANU v čele s tehdy ještë premiérem Robertem Mugabem. Tato strana pak vyhlásila nový nezávislý stát Zimbabwe v dubnu 1980. Tento historický fakt se zprvu zdál být kritickým pro RENAMO, jelikož ztratil svého hlavního a v té dobë dá se říci i jediného spojence Rhodesii. Naopak marxistický Mozambik získal spojence nového, Mugabeho Zimbabwe, se kterým pozdëji velice úzce spolupracoval. V prvním případë byl ale opak pravdou. Hnutí odporu navázalo hlubší spojenectví s mnohem ekonomicky i vojensky vyspëlejším partnerem, Jihoafrickou republikou premiéra Pietera Willema Bothy. Dále také pak obdržela podporu z nejrůznëjších Západních zemí, například z anti-komunistických skupin v Portugalsku, SRN a Spojených státech65. JAR touto aliancí jen eskalovala svoji politiku destabilizace zemí v regionu jižní Afriky a ve snaze bránit režim apartheidu přilila olej do ohnë, jakým byl v té dobë Mozambik. Pod sponzorstvím JAR se RENAMO rapidnë rozrostlo. Z nëkolika mála set rebelů na samém konci 70. let se bëhem dvou let stala povstalecká armáda čítající okolo 8000 vojáků a efektivnost ničení infrastruktury zemë se zvýšila. Ozbrojené operace se rozšířily z centrálních provincií Manica a Sofala do jižních částí Mozambiku - Gazy a Inhambane, tedy doslova již před brány Maputa. Problém FRELIMO nespočíval jen v útocích hnutí odporu, ale také v samotné Jihoafrické republice. Ta od roku 1981 posílala své vlastní ozbrojená komanda do zemë, přes jihozápadní hranici66 a také podnikala vraždy představitelů ANC sídlících a operujících v Maputu. Hlavní mësto tedy bylo pod útokem z obou přístupných stran. Dále Jihoafrické obranné síly (South African Defence Force) vzdušnými mosty vyprošťovaly (Partido Renamo página oficial [online]. 2010 [cit. 2010-04-02]. Renamo. Dostupné z WWW: ., Mozambique. New African magazine. 2009, October 2009, s. 72-76.) 64
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 65 FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 66
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
22
povstalce RENAMO utábořené na území Zimbabwe a dávala jim vojenský výcvik v kraji Transvaal ve své zemi. Právë pod spoluprací s JAR dosáhlo RENAMO svých nejvëtších úspëchů a intenzita války se dostala na samý vrchol za svoji dobu trvání. Stát premiéra Bothy mël také ekonomickou motivaci podpory povstalců a to obchodní destabilizaci Mozambiku, čímž by přimël sousední zemë Botswanu, Svazijsko a Zimbabwe používat přístavy a transportní koridory právë Jihoafrické republiky67.
6. Vrcholná fáze bojů 1981-1987 V letech 1981-1982 konflikt eskaloval do své další fáze. Soustavné ničení infrastruktury ze strany povstalců, primárnë dopravních koridorů z Beiry a podél řeky Limpopo zanechalo vrásky zejména v Zimbabwe, jehož zahraniční obchod závisel na tëchto transportních tepnách. A proto v listopadu 1982 se souhlasem mozambické vlády premiér Mugabe vyslal více než 10000 vojáků na ochranu tëchto koridorů. Menší kontingent z Tanzanie prezidenta Nyerereho pak chránil severní tepnu přes mësto Nacala. Společnë s Malawi tyto dvë zemë přijímaly uprchlíky, kteří utekli z Mozambiku z důvodu války68. Rozsáhlé boje mezi znesvářenými stranami pustošily zemëdëlskou půdu a produkci, a vyhnaly mnoho rurálních usedlíků do velkých mëst na jihu zemë. Dalším pomyslným hřebíkem do mozambické rakve byla velká sucha mezi lety 1982 a 1984 vedoucí k hladomoru v provinciích Gaza a Inhambane, kterému podlehly desetitisíce obyvatel. V celé zemi zemëdëlská a průmyslová produkce zaznamenala velký pokles a ekonomika se objevila v recesi. Tyto faktory spojené s vysokými ekonomickými a humanitárními dopady samotné války přimëli oba protivníky hledat alternativní, nevojenské řešení konfliktu.
6.1. První hledání řešení války Vyjednávání o ukončení občanské války začaly již na počátku 80. let. Nicménë FRELIMO považovalo stále RENAMO jen za „ozbrojené bandity, kteří byli jen loutkami JAR“69. Proto se Machelova vláda rozhodla jednat s tëmi, co tyto loutky ovládají. Proto se 16. 3. 1984 v hraničním mëstë Nkomati sešli mozambický prezident Machel a ministerský předseda JAR Pieter Willem Botha a podepsali tzv. Dohodu o neútočení a dobrém sousedství (Agreement 67
Jihoafrická republika podnikala ozbrojené útoky na infrastrukturu do všech členských zemí ekonomickopolitického uskupení SADCC (Southern African Development Coordination Conference), které mëlo za účel se právë vymanit z ekonomické závislosti na režimu apartheidu JAR. 68
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 69 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.
23
on Non-agression and Good-neighbourliness - dále jen „Dohoda z Nkomati“)70. Touto dohodou se Mozambická vláda zavazovala, že již déle nebude podporovat a ukrývat členy Afrického národního kongresu, pod podmínkou, že JAR již déle nebude spojencem povstalců RENAMO. Dalším bodem pak bylo vytvoření společné bezpečností komise. FRELIMO se tak domnívalo, že se již dokáže vypořádat s osamocenými rebely. Tímto činem si ale také lehce vylepšilo svůj obraz v očích Západu a vykročilo ke své rehabilitaci na mezinárodní scénë. Záhy bylo ale jasné, že tato Dohoda z Nkomati žádný zisk nepřinese. Mozambik sice omezil přístup ANC ke své diplomatické reprezentaci v Maputu, ale JAR dohodu ignorovala a nadále skrytë materiálnë podporovala povstalce ve svém boji. V srpnu 1984 jednotky RENAMO aktivnë operovaly na celém území zemë a Maputo bylo pod čím dál tím vëtší hrozbou. Počet vojáků se již v tomto období vyšplhal na 2000071. Zásoby a potraviny si hnutí bralo od bëžných obyvatel a zbranë a munici zcizovalo od Mozambických ozbrojených sil. V roce 1985 a 1986 RENAMO otevřelo nové fronty v provinciích Tete a Zambézia a hrozilo, že získá hlavní mësto Zambézie, Quelimane, čímž by Frontë zasadilo velký úder. Pretoria však nadále popírala jakoukoliv účast na tëchto povstaleckých aktivitách72. Na druhé stranë ale FRELIMO zaznamenalo také nëkteré úspëchy. V roce 1985 na setkání tří hlav států Machela, Mugabeho a Nyerereho v zimbabwském Harare zajistili společný vojenský postup proti rebelům. FRELIMO společnë s tanzanijskými a zimbabwskými jednotkami zadržovalo postup povstalců v centrálních provinciích. Zimbabwští vojáci původnë vysláni k obranë koridoru Beira byli nyní kompletnë začlenëni do bojů v celé zemi. Celá tato ofenziva vyústila v úspëšné dobytí nejvëtší základny RENAMO, tzv. Casa Banana v provincii Sofala a dalších vëtších základen v oblasti. Zde vládní jednotky zabavily velké množství zbraní a také inkriminující dokumenty usvëdčující Jihoafrickou republiku z pokračující spolupráce s rebely po Dohodë z Nkomati, například pomocí vzdušných mostů nebo transportních linek skrz Malawi. Pretoria to vysvëtlovala tím, že udržovala kontakt s RENAMO pouze z důvodu snahy vytvořit půdu pro další mírová jednání73. Mozambik poté jednostrannë zrušil společnou bezpečnostní komisi.
70
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 71 CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 72 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 73
MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
24
6.2. Ztroskotání prvních vyjednávání Tëmito událostmi nejen ztroskotala celá Dohoda z Nkomati mezi JAR a Mozambikem, ale také již první přímé jednání mezi FRELIMO a RENAMO. Bothova vláda vedla paralelní rozhovory s obëma znesvářenými stranami, které kulminovaly v říjnu 1984 v tzv. Pretorijskou deklaraci (Pretoria Declaration). Zde se také oba dva protivníci poprvé objevili na veřejnosti společnë a na dlouhou dobu také naposledy74. Deklarace prohlašovala přímëří mezi vládou a rebely a ustanovila tříčlennou komisi zahrnující představitele FRELIMO, RENAMO a JAR. Nicménë celá tato snaha narazila na fakt, že každá bojující strana brala tuto deklaraci jako porážku té druhé, což zamezilo jakékoliv další pokračující rozhovory. Navíc FRELIMO odmítlo uznat Hnutí odporu za legitimní stranu75.
6.3. Přelomový rok 1986 V průbëhu roku 1986 mozambická vláda utrpëla hned nëkolik vážných ran. Vojenská situace FRELIMO se nevyvíjela dobrým smërem, RENAMO úspëšnë provedlo nëkolik ofenziv a v únoru znovu ovládla základnu Casa Banana. 19. října téhož roku pak vládu postihlo neštëstí, když vládní letadlo s prezidentem Machelem na palubë vracející se ze summitu v Zambii ztroskotalo na jihoafrickém území a prezident zahynul. Z havárie byla podezřívána jihoafrická tajná služba, nicménë pozdëjší vyšetřování prokázalo chybu pilota letadla. V úřadu prezidenta Machela nahradil tehdejší ministr zahraničních vëcí Joaquim Chissano76. Tento nový prezident pak nasmëroval zemi k míru a procesu rekonstrukce a následnë k mnohostranným demokratickým volbám.
6.4. Vyvrcholení války Svého nejvëtšího rozmëru dosáhla občanská válka v roce 1987. Hnutí RENAMO mëlo územní zisky v severních provinciích Tete, Nampula a Niassa a podnikalo útoky na jihu zemë77. Povstalci dobyli nëkolik vëtších mëst a zmasakrovali místní obyvatele. Vëtšina zvërstev za 74
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 75 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 76
Joaquim Alberto CHISSANO (nar. 22.10.1939) – Narozen v provincii Gaza, stal se prvním studentem černé pleti v jediné střední škole v zemi, Liceu Salazar v hlavním mëstë. Poté začíná studia medicíny v Lisabonu, ale pro svůj politický aktivismus studia nedokončuje. Hraje zásadní roli ve vyjednávání Dohody z Lusaky v r. 1974. Po získání nezávislosti zemë se stává ministrem zahraničních vëcí ve vládë FRELIMO a po smrti svého předchůdce Machela také prezidentem Mozambiku. Svoji zemi vede k mírové smlouvë s povstalci a také k poválečné rekonstrukci. Stává se prvním demokraticky zvoleným prezidentem zemë v mnohostranných volbách a poté smëruje Mozambik k opuštëní krajnë levicové politiky a k otevření k Západu. (BBC.co.uk [online]. 2007 [cit. 2010-04-04]. Profile: Joaquim Chissano. Dostupné z WWW: .) 77
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
25
dobu války byla připisována právë rebelům, i když armáda FRELIMO také jednala za rozkazy svých nadřízených. V březnu 1987 Chissano provedl rozsáhlou reorganizaci armády se zařazením zimbabwských a tanzanijských jednotek. RENAMO naopak přišlo o svého spojence Malawi, které dříve poskytovalo rebelům skrytou pomoc. Maputo pohrozilo režimu Hastingse Bandy vojenskými sankcemi, pokud nepřestane podporovat povstalce a proto tyto dvë zemë podepsali společnou bezpečnostní dohodu ke konci roku78. Otevřené útoky jihoafrických vojáků také signalizoval definitivní konec platnosti Dohody z Nkomati. V prosinci 1987 prezident Chissano vyhlásil generální amnestii pro povstalce RENAMO, nabízející snížení trestů vëznëných rebelů a beztrestnost tëch co složí zbranë a vzdají se. Bëhem jednoho roku pak vláda oznámila, že tento krok vyústil v amnestii 3000 rebelů a jejich připojení k vládë79. Dalším krokem k oslabení Hnutí odporu bylo pak oživení vztahů s JAR, čímž došlo například k trojstranné dohodë s Portugalskem o renovování nejvëtší přehrady v Mozambiku Cahora Bassa na řece Zambezi v provincii Tete. V září 1988 se Chissano setkal již s prezidentem JAR Bothou a ustanovili společnou komisi pro bezpečnost, spolupráci a rozvoj, čímž izoloval RENAMO od svého hlavního spojence a také zrušil restrikce týkající se omezení přílivu mozambických dëlníků do JAR za prací v dolech80. Touto dobou byla ekonomika Mozambiku zdevastovaná válkou a zemë závislá na zahraniční pomoci. Ústřední vláda FRELIMO nemëla kvůli zruinovanému hospodářství v moci vojensky rebely porazit a bylo jasné, že RENAMO také nedisponovalo prostředky sesadit vládu v Maputu. Tento vojenský pat spojený s mnohými politickými a ekonomickými reformami plánovanými FRELIMO a omezení podpory obou bojujících stran ze strany jejich zahraničních partnerů konečnë otevřelo cestu pro přímá mírová jednání o ukončení války a následné poválečné rekonstrukci zemë.
7. Faktory vedoucí k mírové dohodě Ještë před tím, než se podíváme na samotná vyjednávání o konci občanské války a vytvoření mírové smlouvy je třeba si nastínit jisté faktory a události, které k samotnému podpisu vedly a které ho de facto umožnily. Je jasné, že mezi hlavní příčiny snahy o ukončení konfliktu patří ekonomická devastace zemë spojená s velkými suchy v regionu v té dobë, a také další
78 79
MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
80
V roce 1986 JAR omezil přísun pracovníků z Mozambiku a vyhostil 30000 horníků pracujících v jihoafrických dolech zpët ze zemë.
26
vojenská neschopnost obou stran ukončit válku. FRELIMO by za jiných okolností s „bandity, kteří v očích vlády usilovali o moc jen terorem a destrukcí“81, samozřejmë nikdy nevyjednávalo. Nicménë právë tato patová situace a zdevastované hospodářství ji donutily zmënit svůj postoj a urychlenë jednat. Na druhé stranë Resistência která byla velice vojensky vyčerpána a organizačnë slabá byla také dohnána k vyjednávání.
7.1. Politická a ekonomická liberalizace země Jak již bylo řečeno, na konci 80. let se Mozambik nacházel v katastrofální situaci, jak ekonomicky, tak politicky, na domácí i mezinárodní úrovni. Proto musela centrální vláda FRELIMO podniknout určité kroky k obnovë fungujícího státu. K tomuto faktu jistë napomohl relativnë otevřený přístup prezidenta Chissana, který byl v tomto ohledu daleko prozíravëjší než jeho předchůdce Machel. Prvním pokusem o rekonstrukci hospodářství se stal program ekonomické obnovy z roku 1987 (Programa de Reabilitação Econômica - PRE)82. Tento proces přemëny hospodářství z centrálnë plánovaného na tržní byl v očích Západních zemí vnímán jako posun k demokratickému režimu. Reformy se ale nedëly pouze na ekonomické rovinë, ale také na politické. V roce 1989 se strana FRELIMO oficiálnë zřekla marxistickoleninské ideologie jak na domácí tak na mezinárodní scénë a přijala sociálnëdemokratický model, otevřený pro členství komukoli. O rok pozdëji vláda navrhla první ústavu zemë, zahrnující přímou volbu prezidenta zemë a vícestranné volby do Assembléia Popular. Dále obsahovala například články zamezující cenzuru, zaručující svobodu projevu a zrušení trestu smrti. RENAMO bylo přizváno k procesům zakotvených v ústavë pod podmínkou zastavení útočných operací a uznání legitimity vlády. Celý proces politické liberalizace v té dobë byl pak dovršen zmënou jména zemë z Mozambické lidové republiky na Republiku Mozambik (República de Moçambique) v srpnu téhož roku83. Přemëny tímto smërem byly vítány zemëmi Západu a Mozambik od nich začal získávat více hospodářské a politické podpory a tím jen více izoloval RENAMO. Pro oba dva aktéry byly ekonomické důvody jasným motivem k ukončení války. Mír by pro FRELIMO znamenal otevření svého trhu ekonomicky silným Západním zemím a Mozambik by se tak stal obchodním partnerem pro tyto státy. Na druhé
81
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 82 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 83
Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: .
27
stranë RENAMO kvůli velkým suchům a hladomoru v té dobë potřebovalo mírovou dohodu jako jediný prostředek udržení svého vlivu v zemëdëlských oblastech.
7.2. Změna postoje strategických partnerů Občanský konflikt bez pochyby aktivnë zasahoval do celého problému studené války a bipolarita na svëtové úrovni byla patrná i zde v Mozambiku, na úrovni regionální. FRELIMO, jak jsem již vysvëtlil, bylo dlouhodobým partnerem Sovëtského svazu a jeho satelitů a spojenců, zejména například Kuby nebo NDR. Od tëchto komunistických zemí Východního bloku dostávala Frente materiální podporu, vojenské poradenství a výcvik. Nicménë ke konci 80. let, kdy se kvůli nadmërnému zbrojení SSSR dostal na vrchol svých ekonomických a politických problémů, začala tato podpora silnë oslabovat. Ekonomicky již Sovëtský svaz nemël v moci nadále přispívat FRELIMO k vedení občanské války. Také na politické rovinë se SSSR posunulo na jinou úroveň nástupem Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS v roce 1985. S jeho následnými hospodářskými a politickými reformami vrcholícími pádem Sovëtského svazu a přemënou v Ruskou federaci ztratila ústřední vláda Mozambiku svého hlavního spojence. Tyto události znamenaly kritický bod v přísunu zejména financí do kasy ústřední vlády v Maputu a vojenské pomoci bojujícím jednotkám. Proto FRELIMO muselo hledat jinou cestu v ukončení dlouhotrvající války. V tomto smëru procesy okolo hnutí RENAMO byly daleko složitëjší. Důležitost partnerů Hnutí bëhem války byla již objasnëna. Role Rhodesie v 70. letech byla v de facto vytvoření tohoto odbojového hnutí a následné pomoci až do roku 1980. Její nástupce Jihoafrická republika pak pokračovala ve spojenectví s Resistência až do konce konfliktu. Nicménë množství podpory ze strany Bothovy vlády (a v roce 1989 nastoupivšího Frederika Willema de Klerka)84 se ke konci 80. let velice snižovalo. Důvodem byly zmínëné dohody a smlouvy o neútočení a spolupráci s centrální vládou Mozambiku a také zmënu regionální politiky JAR, která tak začala usilovnë hledat uklidnëní situace a mírové řešení konfliktu. Tato přemëna politiky destabilizace oblasti ze strany Pretorie se dočkala konce a reformy vyústily v pozdëjší poklidné předání státní moci místnímu černošskému obyvatelstvu v čele s Nelsonem Mandelou v letech 1993-1994 a konci režimu apartheidu.
84
Frederik Willem de Klerk byl (zatím) posledním bëlošským prezidentem JAR. V roce 1994 předal prezidentský úřad do rukou Nelsona Mandely, moc ve veřejných demokratických volbách zvítëzivšímu černošskému obyvatelstvu a ukončil definitivnë režim apatheidu. Společnë s Mandelou za tento čin získal Nobelovu cenu míru.
28
Daleko zajímavëjší pak ale byl postoj Spojených států a společnë s nimi i dalších Západních zemí. Z počátku konfliktu na přelomu 70. let se studená válka nacházela v etapách nazývaných Strategie kontrasíly85 a pozdëji Krize Euroraket, kdy generálním tajemníkem sovëtské komunistické strany byl Leonid Brežnëv a situace mezi obëma póly byla velice vyostřená a opravdová válka byla na spadnutí. Bylo tedy jasné, že USA vidí v mozambické marxisticko-leninské vládë FRELIMO protivníka a zařadily je na listinu nepřátelských zemí společnë s dalšími státy Sovëtského bloku. Nicménë situace se začala postupnë mënit. Mozambická vláda si začala uvëdomovat, že její přežití závisí na zahraniční pomoci a proto začala podnikat kroky k rehabilitaci státu v očích Západních zemí. Tento proces „rekolonizace“86, jak ji popisuje John Saul, mël za následek návrat vlivu Západních mocností do Mozambiku, zejména tedy USA. Vláda prezidenta Reagana nejdříve skrz JAR podporovala povstalce, přesto ale již v průbëhu druhé poloviny 80. let doházelo k určitým uvolnëním napëtí mezi Washingtonem a Maputem a State Department chtëlo odstavit vládu FRELIMO od vazeb na Sovëtský blok87. USA spustily nëkolik rozvojových projektů na ekonomické rovinë podporující soukromé investice a také projekty humanitární pomoci. Dále rozvinuly diplomatické styky mezi obëma zemëmi vrcholící v nëkolika přímých jednáních s prezidenty Machelem a pozdëji Chissanem o podpoře a zprostředkování rozhovorů s JAR a také RENAMO. Jak vyjádřil asistent ministra zahraničí pro africké záležitosti Reaganovy administrativy v letech 1981-1989 Chester Crocker „Naše priorita v tëchto setkáních byla odklonit Mozambik od sebedestrukčních střetů s Pretorií, přimët je k znovu uvážení jejich ruinující domácí politiky a také k prozkoumání jejich připravenost k opuštëní a zrušení vazeb na SSSR a Kubu“.88 Tento dialog se brzy začal vyplácet. Potraviny a základní potřeby z USA začaly proudit do zemë a další rozhovory se uskutečňovaly na téma pomoci privátnímu sektoru a zemëdëlské liberalizace. Mozambik se dále rozhodl zmrazit nebo alespoň omezit bezpečnostní vazby na komunistické zemë, vytvořit partnerský status s Evropským společenstvím a ucházet se o členství v MMF a ve skupinë Svëtové banky. Dále jako
85
EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80-245-0790-0.
86
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 87
SCOTT, James M. Deciding to intervene : the Reagan doctrine and American foreign policy. Durham, North Carolina : Duke University Press, 1996. Mozambique: Factions, fights, and the rejection of the Reagan doctrine, s. 193-213. ISBN 0-8223-1789-3. 88 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.
29
gesto otevřenosti k Západu Maputo podepsalo smlouvu o tëžbë ropy na území Mozambiku se společností Exxon a s Lehman Brothers o restrukturalizaci veřejného dluhu zemë89. Další pomoc zemi pak byla podmínëna postupným přechodem k demokracii a mnohostranným volbám. Chissano na schůzce s Reaganem ve Washingtonu v roce 1987 vyjádřil svou ochotu pokračovat v práci s USA a jinými Západními zemëmi a nalézt politické řešení konfliktu. Vnitřní situace v politických kruzích USA byla však složitá. Reaganova vláda chtëla pokračovat v budování spolupráce s ústřední vládou Mozambiku a ukončit občanskou válku velice poklidným procesem, zatímco jiné skupiny například v Kongresu chtëli podporovat povstalecké RENAMO a řešit tak konflikt vojenskou cestou. Administrativa USA tak vypracovala tzv. Gersonyho zprávu (Gersony Report), která mimo jiné90 prezentovala povstalecké Hnutí odporu jako skupinu praktikující brutální jednání, zejména vůči vlastnímu obyvatelstvu, a tím tak umlčela kritiku vlády uvnitř Washingtonu. Spojené státy se tedy staly hlavním aktérem na poli mírového řešení mozambické občanské války. Ty jí vnímaly jako událost „destabilizující nového partnera v utváření svëtového míru, kapitalismu a demokracie“91. Další státy Západu pak postupnë následovaly USA do mocenského a ekonomického vakua v Mozambiku, vytvořeného odchodem JAR a Sovëtského svazu ze scény v regionu.
7.3. Angažovanost církve v mírovém procesu Na umožnëní mírových rozhovorů se podílely i jiné, nestátní subjekty. Mezi hlavní patřila mozambická křesťanská církev, jak katolická tak protestantská. V roce 1984 se 17 protestantských kongregací spojily v jednotnou Mozambickou křesťanskou radu (Conselho Cristão de Moçambique – CCM), která se aktivnë, zatím ne však moc úspëšnë, pokoušela o zprostředkování jednání mezi obëma stranami. O 4 roky pozdëji se k této skupinë připojily i katolické skupiny, zejména místní odnož Komunity Sant’Egidio. Toto katolické společenství sídlící v Římë bylo známé svými charitativními a humanitárními aktivitami v Mozambiku a úspëšnë navázalo kontakt s vůdci RENAMO. Hlavním představitelem v tomto ohledu byl Don Jaime Gonçalves, Beirský arcibiskup92. Tento muž nëkolikrát navštívil obë strany a také
89
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 90 91
Gersonyho zpráva se také zabývala problémem občanské války ve Rwandë.
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 92 United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
30
inicioval nëkolik přímých jednání mezi ústřední vládou a povstalci, například ve Washingtonu, Kenë nebo provincii Gorongosa. I přestože ne všechna setkání byla uskutečnëna či byla úspëšná, dostatek kontaktu byl udržen mezi obëma stranami a tak množnost dalších rozhovorů byla stále na místë. Na sérii mítinků vedených hlavami okolních států v Nairobi v r. 1989 pak byl také z Gonçalvesovy iniciativy přednesen první zevrubný návrh mírové dohody.
7.4. Aktivita regionálních politiků Také místní regionální politici mëli v úmyslu přispët k mírovému procesu. Občanská válka destabilizovala i okolní zemë, zejména skrze transportní koridory a obchodní vazby jak na státní tak na soukromé úrovni. Z tëchto představitelů tzv. Front line states se postupnë prosadil jako hlavní mluvčí tehdy již prezident Zimbabwe Robert Mugabe. K tomuto politikovi se poté připojil i dlouholetý prezident Keňi Daniel arap Moi, který byl naopak sympatizantem RENAMO93. Tito dva vrcholní představitelé se pak bëhem roku 1989 pokoušeli o zprostředkování a navázání mírových jednání (např. právë v Nairobi). K nim se následnë přidaly i okolní Botswana, Malawi, také JAR a s nimi pak i další, zejména Západní zemë, např. Portugalsko, Itálie, Velká Británie a již zmínëné USA. Tato vyjednávání ukázala, že i přestože obë strany velice usilovaly o mír, nadále vůči sobë zůstávaly velice nedůvëřivé a obë diskutovaly legitimitu té druhé. RENAMO požadovalo v rozhovorech rovný status s vládou v Maputu, což FRELIMO nechtëlo akceptovat.
8. Mírová jednání 1990 – 1992 Pro to aby se tyto mírové rozhovory mohly naplno rozvinout, bylo třeba nalézt obëma stranami akceptovatelné mediátory. RENAMO bylo ochotné vést jednání v Nairobi, popřípadë Lisabonu. Na druhé stranë Maputo preferovalo společnou diskuzi se Zimbabwe a Keňou. Bëhem návštëv ve Washingtonu, Londýnë a Lisabonu na jaře 1990 prezident Chissano jednoznačnë otevřel možnost přímého usednutí k vyjednávacímu stolu s povstalci a také eventualitu dalšího uvolňování mozambického politického systému. Po sérii debat o přijatelném místë konání mírových rozhovorů, kdy se objevily návrhy jako Lisabon, Mnichov, Nairobi nebo Blantyre v Malawi se první jednání uskutečnilo právë v poslednë zmiňované zemi. To však hned záhy ztroskotalo, a proto se iniciativy chopila právë Komunita Sant’Egidio
93
SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.
31
a po schválení italskou vládou nabídla Řím jako možné místo diskuze. Tento návrh byl posléze akceptován jak vládou v Maputu v čele s Chissanem, tak rebely Alfonsa Dhlakamy.
8.1. První fáze jednání První přímé mírové rozhovory mezi představiteli FRELIMO a RENAMO probíhaly od 8. do 10. 6. 1990 v sídle Komunity Sant’Egidio v italské metropoli. Toto první setkání vyústilo ve společné komuniké prohlašující, že obë strany odloží to, co je rozdëlovalo a zamëří se na společný cíl hledání míru.94 Tento krok, jakkoli byl nezávazný, se shledal s uvítáním od Evropského společenství, USA a mnoha dalších států. Nezávislí zprostředkovatelé z řad italské vlády, Komunity a mozambické církve byli také vybráni, aby se účastnili jednání. Dalším krokem bylo pak podepsání částečné dohody o neútočení (Partial Cease-fire Agreement) dne 1. 12.95, který vyžadoval stažení všech zahraničních jednotek (zejména tedy zimbabwských) k transportním koridorům Beira a Limpopo, zatímco povstalci se zavázali na tyto dopravní tepny neútočit. I přestože se tato smlouva netýkala celého konfliktu, udržování bezpečnosti dopravy zboží a potravin tëmto územími bylo nezbytné pro devastujícími suchy postižené zemë v regionu. K dodržování této dohody byla ustanovena společná kontrolní komise (Joint Verification Commission – JVC)96, složená ze zástupců 10 nezávislých států. Delegátu RENAMO bylo umožnëno se účastnit jednání JVC v Maputu. Brzy bylo ale jasné, že dohoda nebyla úspëšná. Útoky rebelů na koridory pokračovaly pod vysvëtlením, že zimbabwské jednotky operují nadále ve všech částích zemë.
8.2. Druhá fáze jednání Další jednání byla brzdëna faktem, že RENAMO nadále neuznávalo centrální vládu v Maputu jako legitimní a její kroky k mnohostranným volbám jako oprávnëné. Nicménë 18. 10. 1991 obë strany podepsali tzv. Protokol 197, kterým povstalci de iure uznali zmiňovanou legitimitu vlády. Dále byly ustanoveny principy, na nichž bude postavena samotná mírová smlouva. Resistência se tímto dokumentem zavazovala k respektování autority vlády a státních institucí, vzdát se vojenské aktivity, a bylo také odsouhlaseno, že se toto hnutí po podepsání mírové dohody stane regulérní politickou stranou. Na druhé stranë vláda přistoupila na
94
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 95 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 96
MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
97
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
32
podmínku, že nebude projednávat žádné zásadní politické a hospodářské otázky do doby demokratických voleb plánovaných na rok 1992. Dalším bodem Protokolu 1 bylo pak ustanovení mezinárodní komise v čele s OSN zajišťující poklidný a regulérní proces demokratizace. Rozhovory nadále pokračovaly za účasti mezinárodního společenství s přímým přispëním vlád Itálie a USA. Další dva protokoly byly následnë podepsány, Protokol 2 o „kritériích a ustanoveních vytvoření a uznání politických stran“ v listopadu 1991 a Protokol 3 o „principech volebního systému“ v březnu následujícího roku98. Tento třetí protokol pak mël připravit zemi na demokratické prezidentské a parlamentní volby v dobë do jednoho roku od podepsání dohody o míru a zajišťoval základní práva občanů, jako svobodu projevu, shromažďování a pohybu, a také svobodu tisku a médií. Článek 4 tohoto dokumentu pak žádal o asistenci OSN a Organizace africké jednoty (OAU) při volebním procesu, což mëlo mimo jiné za následek vytvoření mírové mise ONUMOZ. Národní volební komise (CNE) mëla být zavedena s třetinou členů z řad RENAMO. Občasné útoky na velká mësta v Mozambiku pokračovaly ze strany povstalců v r. 1992, nicménë na začátku srpna Chissano a Dhlakama uzavřeli v Římë deklaraci o úplném zastavení bojů k 1. říjnu99. Vůdce RENAMO nejdříve odmítl nabídku o bezprostředním neútočení z důvodu potřeby zavedení mechanismů k provedení této smlouvy. Oba se však shodli na zaručení všech základních svobod všem mozambickým občanům a politickým stranám a na respektování mezinárodního společenství při monitorování a garantování budoucích voleb a implementace mírové smlouvy. Další ze série setkání pak probëhlo 18. září v hlavním mëstë Botswany, Gaborone, za účelem vyřešení vojenských otázek souvisejících s mírovou dohodou. Vše bylo tedy připraveno k samotnému podepsání mírových dohod.
8.3. Římské mírové dohody Když již byly tedy všechny základní otázky týkající se poválečného procesu rekonstrukce vyřešeny, nic nebránilo samotnému finálnímu aktu. Mírová smlouva s názvem Acordo Geral de Paz (AGP) byla podepsána Joaqiumem Chissanem a Alfonsem Dhlakamou dne 4. 10. 1992 v Římë za účasti prezidentů Botswany a Zimbabwe, ministrů z Keňi, Malawi a JAR a zástupců
98
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 99 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
33
pozorovatelů a mediátorů100. Kopie smlouvy byla ihned prezidentem Mozambiku předána zástupci Generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího s formálním požadavkem o urychlené zavedení principů obsažených v mírových smlouvách ze strany OSN. Oba dva aktéři vyjádřili ještë před podpisem přání mít jednotky OSN v Mozambiku do 15. října, kdy mëla mírová smlouva vstoupit v platnost po úspëšné ratifikaci ze strany Assembléia da República. Vojáci obou stran se mëli do týdne od ratifikace shromáždit na určených sbërných místech. Demobilizace se tedy týkala okolo 57000 vojáků vládní FRELIMO a 27000 rebelů RENAMO. Mozambická armáda Forças Armadas de Defesa de Moçambique (FADM) mëla být vytvořena do počtu 30000 vojáků spravedlivë vybraných z obou aktérů a zbytek jednotek se mël vzdát OSN do půl roku od zavedení smlouvy. Zahraniční ozbrojené síly, zejména ze Zimbabwe, se pak mëly vrátit zpët do své zemë bëhem jednoho mësíce od zavedení mírové dohody. OSN hrála v implementaci tëchto procesů hlavní roli, jak bylo určeno Protokoly a samotnou mírovou smlouvou. Nëkolik odborných komisí bylo vytvořeno ve spolupráci s Organizací, například Kontrolní a dohlížecí komise (Comissão de Supervisão e Controle – CSC) a Komise o klidu zbraní (Comissão de Cessar-fogo - CCF)101. CSC byla hlavním orgánem mající za cíl obecné dohlížení a kontrolu provedení mírové smlouvy a její předseda byl určen právë Generálním tajemníkem OSN. Dále pak úkolem CCF, složené z představitelů vlády, RENAMO a OSN, byl dohled nad regulérním procesem odzbrojení. Mimo tyto hlavní komise bylo vytvořeno mnoho dalších orgánů za účelem umožnëní návratu 4,3 milionu mozambických utečenců a bëženců do svých domovů nebo reintegrace demobilizovaných vojáků do společnosti. Další z cílů Organizace pak byl připravit Mozambik jak materiálnë, tak technicky na budoucí volby. Pokud by všechny tyto procesy byly úspëšnë zavedeny a proces odzbrojení dokončen, svobodné parlamentní a prezidentské volby se mëly uskutečnit rok po ratifikaci mírové smlouvy.
9. ONUMOZ Organizace spojených národů, jakožto hlavní aktér mírového procesu v Mozambiku mëla ve své agendë mnoho úkolů. Je jasné, že zprvu účast „Modrých přileb“ vítalo spíše RENAMO, 100
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 101 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
34
kterému by tento proces zaručoval zlepšení svého politického statusu, zatímco FRELIMO zpočátku vnímalo případnou přítomnost mírových jednotek jako omezení suverenity svého státu. Nicménë obë strany respektovaly autoritu Organizace, a proto uskutečňování jednotlivých kroků nemëlo vážné překážky. S podepsáním AGP se OSN zavázala k jedné z nejextensivnëjších peacekeepingové operace ve své historii. Cíl mise byl, dá se říci jednoduchý: „provést zemi z ozbrojeného konfliktu k demokratickým a mírovým volbám.“102 V říjnu 1992 byl Radou bezpečnosti OSN (dále jen RB) určen speciální zástupce pro Mozambik, bývalý italský politik Aldo Ajello, se kterým do Mozambiku odcestovalo 25 vojenských poradců103. V prosinci pak RB odsouhlasila návrh Ghálího na uskutečnëní operace ONUMOZ104. Skupina 7500 mírových vojenských jednotek, policie a pozorovatelů pak pozdëji dorazila do zemë s úkolem dohlížet na demobilizaci vojáků, formování nové armády FADM a na proces demokratických voleb. Velitelem jednotek OSN se v únoru 1993 stal brazilský generál-major Lélio Gonçalves Rodrigues da Silva. Rozmístëní mírových sil však bylo doprovázeno průtahy ze strany jednotlivých států podílejících se na misi při dodávání potřebných vojáků a policistů. První operační jednotky tak dorazily do Mozambiku až 1. 4. 1993 s odsunem zimbabwských vojáků střežících transportní koridory. Dále bylo potvrzeno pozdëjší navýšení příslušníků policie ze strany OSN k monitorování aktivit místních strážců pořádku a zaručení neutrality v oblastech kontrolovaných RENAMO. Na misi se podílelo mnoho států ze všech svëtových civilizačních okruhů, což mëlo zaručit úspëšnost poslání. Mezi účastníky ONUMOZ patřily například bývalé evropské koloniální mocnosti Portugalsko a Itálie, dále asijský Bangladéš a Japonsko, africká Botswana a Zambie či jihoamerické státy Argentina a Uruguay. Rozmístëní vojáků s modrými přilbami bylo patrné zejména v okolí již nëkolikrát zmiňovaných dopravních koridorů105. Mise se zúčastnili i vojáci České republiky. Celkem počet zemí participujících v misi dosáhl 26 a náklady se vyšplhaly na přibližnë půl miliardy amerických dolarů. Brzy bylo však jasné, že termín voleb do jednoho roku od podpisu AGP byl nereálný. Nicménë z iniciativy Organizace mnoho dotujících zemí potvrdilo svoji ochotu nadále poskytovat podporu a asistenci. Nejvëtší odhodlání ale však přišlo od samotných Mozambičanů, kteří vítali příchod míru do jejich zemë. 102
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 103 Rezoluce RB OSN: S-RES-782(1992) ze dne 13. 10. 1992 (UN Security Council Resolution : S-RES-782(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-0413]. UN. Dostupné z WWW: .) 104 Rezoluce RB OSN: S-RES-797(1992) ze dne 16. 12. 1992 (UN Security Council Resolution : S-RES-797(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-0413]. UN. Dostupné z WWW: .) 105
Příloha 2 – Rozmístění jednotek ONUMOZ
35
10. Poválečný proces rekonstrukce Mozambiku Bylo velice důležité, jakým způsobem se bude Mozambik vyvíjet po uzavření mírové dohody, konkrétnë jak naplní body poválečné rekonstrukce naplánovaných v samotné smlouvë a jak FRELIMO, RENAMO a OSN dovedou zemi k prvním svobodným nezávislým volbám. V červnu 1993 komise CSC formálnë oznámila odložení voleb na říjen 1994, o rok dële než bylo původnë navrženo. Po tomto setkání komise následovala schůze zemí a organizací poskytující materiální a technickou pomoc, která vyjádřila rostoucí znepokojení na mezinárodní scénë ohlednë průtahů implementace bodů v AGP a rostoucích finančních požadavků RENAMO. To požadovalo 100 mil. amerických dolarů potřebných k přemënë hnutí na politickou stranu106.
10.1. Předvolební fáze Demokratickým volbám předcházela rozsáhlá politická liberalizace v zemi, začínající již nëkolik let před podpisem mírové smlouvy, konkrétnë vládním zákonem z roku 1990 o možnosti formace nových politických skupin. Mezi stranami, které se novë objevily na politické scénë, je třeba zmínit opoziční liberální Partido Liberal e Democrático de Moçambiue vystupující pod akronymem Palmo. Strana sama sebe popisovala jako antisocialistickou a její předseda Martins Bilal v červnu 1992 prohlásil, že Palmo s osmi dalšími opozičními stranami vytvoří ve volbách „třetí sílu proti FRELIMO a RENAMO“107. OSN dále potvrdilo financování přemëny Hnutí odporu v politickou stranu ve výši 10 mil. dolarů. V březnu 1994 odstartovala společná demobilizace iniciovaná z obou mírových stran. Generál-majoři Lagos Lidimo z FRELIMO a Mateus Ngonhamo z RENAMO byli jmenováni jako náčelníci štábu FADM a 16. 10. stejného roku byla konečnë formálnë dokončena demobilizace vojáků, rozpuštëní vládních jednotek a přesunutí vojenských pravomocí na novë zformovanou mozambickou armádu. CSC vydala oficiální harmonogram mírového procesu v říjnu 1993, zahrnující volby v novém termínu v následujícím roce a o mësíc pozdëji konsensuálnë podpořila návrh hlasovacího zákona. Volební komise CNE byla slavnostnë inaugurována v únoru 1994, složená z 10 zástupců vlády, 7 z RENAMO, 3 z dalších opozičních stran a jednoho nezávislého předsedy. V dubnu téhož roku pak prezident Chissano oficiálnë potvrdil datum konání parlamentních a prezidentských voleb 27. a 28. října. V létë začala probíhat registrace voličů 106 107
MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.
36
a bylo předpokládáno, že až 7,9 milionu Mozambičanů108 se bude účastnit této historické události. Novë vytvořená politická strana RENAMO zaregistrovalo svoji přihlášku v srpnu a spolu s ní unie União Democrática (UD), složená z Palmo, Partido Nacional Democrático a Partido Nacional de Moçambique. Vše tedy bylo připraveno k prvním mnohostranným svobodným volbám v historii Mozambiku.
10.2. Volby 1994 Volby se konaly v prezidentem daném termínu 27. a 28. 10. 1994. Jen pár hodin před zahájením RENAMO stáhlo svoji kandidátku s vysvëtlením, že podmínky voleb nebyly regulérní a spravedlivé. Nicménë tësnë před vypuknutím hlasování se v důsledku tlaku mezinárodního společenství vrátilo na seznam uchazečských stran. Výsledky byly pak oznámeny komisí CNE 19. listopadu, prohlašující vítëzství vládní strany FRELIMO. V prezidentských volbách Joaquim Chissano obdržel 53,3 % hlasů a stal se tak staronovou hlavou státu. Dhlakama skončil druhý s 33,7 procenty. V proporčních parlamentních volbách vëtšinu křesel v Assembléia da República obsadilo také FRELIMO (129 z 250, RENAMO: 112 a UD: 9 křesel)109. Resistência obdržela převážnou část svých hlasů v centrálních a severních provinciích, v bývalých baštách hnutí110. V nëkterých provinciích pak i bylo stranou vítëznou. Účast voličů se vyšplhala až k 80 %, což jen potvrzuje zájem občanů o budoucí dëní v zemi. Alfonso Dhlakama pozdëji uznal výsledek voleb i přestože deklaroval, že proces provázely jisté nesrovnalosti. Mezinárodní pozorovatelé a OSN prohlásily volby za regulérní a svobodné i přes uznání nëkterých rozporuplných záležitostí, které však podle Organizace nemëly na výsledek a vërohodnost hlasování žádný vliv. Chissano byl inaugurován do funkce prezidenta 9. prosince 1994 a vláda uvedena do činnosti o čtrnáct dní pozdëji. V prosinci CCF poskytla svoji finální zprávu, podle které ONUMOZ demobilizovalo na 91 tisíc mozambických vojáků111. Z nichž okolo 11 tisíc se pak stalo jednotkami státní armády FADM. Samotný proces odzbrojení byl pak dokončen k 15. září 1994. Vëtšina mírových vojenských sil OSN, policie, poradců a dalšího personálu mise ONUMOZ opustila Mozambik
108
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 109 MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 110 111
Příloha 3 – Rozložení voleb 1994 a 1999 (CARBONE, Giovanni M.)
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
37
v březnu následujícího roku a jen malá část této skupiny zůstala v zemi pro další pozorování. Mírový proces a přechod k demokracii byl tak formálnë dokončen.
11. Důsledky občanské války a současný Mozambik 11.1. Humanitární důsledky Občanská válka mëla na Mozambik, který byl již dlouho předtím jednou z nejchudších zemí na svëtë, devastující efekt. Útoky povstalců na vesnice a mësta bylo často spojeno s rozsáhlým zabíjením či mrzačením civilistů, a mnoho obyvatel muselo opustit své domovy. Způsoby RENAMO ničit ekonomickou a sociální infrastrukturu, včetnë silnic, továren, škol a nemocnic vyústily ve velkou podvýživu, a dále ve spojení s opakovanými suchy hladomor. Okolo 1 milionu Mozambičanů zemřelo z přímých, čí nepřímých důsledků války a 3,3 milionu se stalo bëženci. Milion civilistů pak uprchlo do sousedních zemí112. Tyto nucené přesuny obyvatelstva mëly a stále mají negativní vliv na uspořádání zemëdëlství a produkce základních potravin. Rozsáhlé reintegrační programy byly v 90. letech implementovány pod vedením OSN, UNHCR a také UNICEF ve spolupráci s vládou v Maputu pro navrácení obyvatel do zemë a jejich zpëtné zapojení do socioekonomického života. Mozambická populace nicménë přes všechny rozvojové projekty mezivládních i nevládních organizací vykazuje vysoké postižení válkou. Srovnejme například základní demografické údaje Mozambiku s tëmi z blízké Botswany, kde žádná občanská válka neprobëhla: počet obyvatel pod hranicí 15 let u Mozambičanů je 44 %, zatímco u občanů Botswany jen 35 %. Gramotnost v Mozambiku je na úrovni 47,8 %, v Botswanë 81,2 %. V Botswanë připadají na 10000 obyvatel 4 lékaři, naopak v Mozambiku jen 0,22113. Mortalita 20,0 ‰ respektive 8,52 ‰, což řadí Mozambik na 5. místo v pomyslném svëtovém žebříčku, zatímco Botswanu na 92., a dále očekávaná délka života 41 a 62 let (Mozambik na samém konci svëtových statistik)114. Všechny tyto jen základní údaje svëdčí o nevyvinutém školství, zdravotnictví a sociální infrastruktuře, pramenící právë ve velkém mëřítku z dlouholeté občanské války. Velkým problémem v Mozambiku jsou také nášlapné miny, zanechané bojujícími stranami. V zemi jsou jich nadále statisíce a každým rokem zmrzačí nebo zabijí
112
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 113
WHO World Health Statistics 2009 [online]. WHO : World Health Organisation, 2009 [cit. 2010-04-16]. Dostupné z WWW: <www.who.int/whosis/whostat/EN_WHS09_Full.pdf>. – údaje z roku 2006 114
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: .
38
desítky lidí. Válka jak již bylo řečeno má stále devastující efekt na populaci a je bëžné se ve mëstech či vesnicích setkat s lidmi bez končetin, či jinak znetvořenými boji nebo jejich důsledky. I přes veškerou snahu vlády a různých NGO o zlepšení životní situace obyvatelstva bude v tomto ohledu ještë jistë zapotřebí mnoho práce a velkého vývoje.
11.2. Vnitropolitické důsledky Po roce 1994 se díky prvním demokratickým volbám ujímá vlády legitimnë zvolené FRELIMO. Nyní již sociálnëdemokratická strana začala s velkými reformami v ekonomické a sociální sféře s cílem vyvést zemi z velkých problémů zapříčinëných občanským konfliktem. Na politické scénë se tedy vytvořily dva protipóly, vládnoucí Frente a opoziční blok v čele s RENAMO a jinými malými stranami. Mezi tëmito dvëma bloky se od té doby odehrálo nespočet sporů a rozepří, vrcholící v různé demonstrace ze strany opozice. Konflikty se týkaly například voleb do obecních zastupitelství v roce 1997. O rok pozdëji Assembléia prosadila reformy týkající se výkonné moci, například zeslabení moci prezidenta a její přesun na ministerského předsedu, a také oddëlení lokálních jurisdikcí od centrální. Hlavou vlády se tedy stává premiér na místo prezidenta. Tento proces relativní demokratizace spojený s pozitivním ekonomickým vývojem po válce vynesl FRELIMO do pozice jasné jedničky na politické scénë v očích místní populace. Politika Fronty vymítit sociální nerovnosti a chudobu způsobenou válkou, zlepšit hospodářskou a sociální infrastrukturu, zdravotnictví a školství a zvýšit produktivitu v rurálních oblastech jí zajistila vítëzství v následujících volbách v roce 1999 a 2004 (do voleb v r. 2004 již vstupovala s novým prezidentským kandidátem a lídrem strany Armandem Guebuzou115). Základnou této vládnoucí strany jsou jednoznačnë jižní, hustë zalidnëné a industrializované provincie. RENAMO se nikdy nepodařilo ohrozit dominantní pozici Frente a i přes spojení se skupinou stran União Eleitoral (UE) ve zmínëných dvou volbách, koalice RENAMO-UE nenašla dostatečnou podporu. Ta naopak dlouhodobë klesá. Tento fakt může být vysvëtlen tím, že lidé pořád vidí v Resistência guerillové povstalecké hnutí podporované pro-bëlošskými režimy, a nejsou schopni zapomenout na zločiny a zvërstva, která toto hnutí za dob války provádëlo. I přes stálou rozsáhlou podporu 115
Armando Emílio GUEBUZA (nar. 20. 1. 1943) – Narozen v severní provincii Nampula, tanto bývalý generál FRELIMO za dob občanské války pokračoval v politické kariéře a zastupoval Frontu při vyjednávání mírových smluv v Římë. Pozdëji se stává předsedou strany a na začátku roku 2005 po vyhraných prezidentských a parlamentních volbách v prosinci 1994 se stává 2. prezidentem Mozambické republiky. Je znovu zvolen v roce 2009. Po ekonomických reformách prezidenta Chissana a opuštëní socialistického modelu ekonomiky se stává úspëšným podnikatelem.
(Presidência da República de Moçambique [online]. 2009 [cit. 2010-04-17]. Dostupné z WWW: .) 39
zejména v centrálních a severních provinciích, které jsou však daleko řidčeji osídleny než ty jižní, ve volbách v roce 1999 obdrželo 46 %116 hlasů a v r. 2004 již jen 29,7 %117. Na konci roku 2009 probëhly v zemi zatím poslední parlamentní a prezidentské volby, ve kterých podle očekávání opët vyhrála strana FRELIMO (v drtivém pomëru 74,7 % ku 17,7 % RENAMO)118 a Armando Guebuza obhájil prezidentský post na dalších 5 let. Občanská válka mëla s trochou nadsázky na politickou scénu v Mozambiku kladný vliv. V zemi se rozvíjí, je třeba říci stále s jistými obtížemi a nejasnostmi, pluralitní demokracie, vláda FRELIMO postupnë opouští levicovou politiku a ekonomika se mëní v otevřené tržní hospodářství. Mezinárodní společenství uznává dlouholetou vládu Fronty za legitimní a tradičnë označuje volby v zemi za férové a regulérní. Srovnejme například Mozambik se sousedním Zimbabwe, kde od získání nezávislosti v roce 1980 vládne stále jeden muž a kde k žádnému velkému internímu konfliktu a následnému zásahu mezinárodního společenství nedošlo. Mozambik se alespoň lehce rozvíjí a relativnë prosperuje, zatímco Zimbabwe se bëhem nëkolika let stalo nejchudší zemí na svëtë, kde neexistuje infrastruktura, zemë trpí hyperinflací a již oficiálnë nemá ani vlastní mënu. Nicménë moc a vliv ústřední vlády v Maputu je nadále velice silný, státní regulace rozsáhlá a mnozí zahraniční pozorovatelé vyjadřují obavy o regulérnosti a legitimitë místního řízení státu a zasahování do ostatních složek veřejné moci či ovlivňování médií. Co se týče možného vývoje do budoucna, je jasné že si FRELIMO bude udržovat svoji převahu nad svými politickými protivníky a zůstane dále u moci. Pokud nedojde k zásadním ekonomickým či sociálním problémům v zemi, nadále si udrží přízeň a podporu obyvatelstva. Zemë je v tomto smëru velice politicky stabilní což nahrává i k ustálenému ekonomickému vývoji. Pokud RENAMO bude usilovat o vládu, bude muset provést zásadní a rozsáhlé zmëny ve své struktuře a politice. Je však otázkou jestli by se za vlády RENAMO zemë neubírala ze samého dna stejným smërem a obyvatelé nepodporovali naopak právë tuto stranu. Spory mezi obëma hlavními politickými stranami se nadále vyskytují a v blízké budoucnosti také vyskytovat budou.
116
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 117
Mozambique´s 2004 General Elections. African Security Review [online]. 2005, 1, [cit. 2010-04-17]. Dostupný z WWW: . 118
Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: .
40
11.3. Mezinárodněpolitické důsledky Na mezinárodní scénë byl Mozambik po celou dobu občanské války součástí Front line states a také sovëtského bloku, s tësnými vazbami na komunistické zemë. Nicménë již bëhem vyjednávání o mírové smlouvë bylo jasné, že po válce se bude ubírat jiným smërem. V devadesátých letech došlo k různým reformám k opuštëní levicové ideologie a přechodu nejdříve na socialistický model a pozdëji na ekonomiku volného trhu. Pozitivní ekonomický růst zemë v posledních letech je ovlivnën makroekonomickou stabilitou vyvolanou aplikovanými strukturálními reformami, podporované objemnými zahraničními investicemi, rozvojovou spoluprací a exportem, který řadí Mozambik mezi přední subsaharské vývozce119. Tëmito kroky se vláda v Maputu rehabilitovala v očích Západních zemí a zaujala pevné místo v mezinárodním společenství. Mozambik je členem nejrůznëjších svëtových organizací (OSN, MMF, Svëtová banka, WTO, WHO) a je aktivní zejména v regionálních integračních procesech. Podílí se na fungování politicko-ekonomických skupin jako např. SADC. Generálním tajemníkem tohoto hlavního jihoafrického uskupení je nyní právë mozambický politik Tomaz Salomão. Zajímavé je také, že i přestože nikdy nebyl Mozambik kolonií Velké Británie, je členem Commonwealthu. Relativní politická stabilita v zemi umožnila přísun humanitární pomoci ze zahraničí a také aktivity nejrůznëjších druhů neziskových organizací. V minulosti Mozambik profitoval z výhodné polohy jako hlavní dopravní křižovatka mezi okolními zemëmi a cestami z Indického oceánu, nicménë negativní následky války a zničená infrastruktura mëla za následek přesun této dominantní pozice na JAR. Proto vëtšina států v regionu má JAR za hlavního obchodního i politického partnera, což také byl jeden z dílčích cílů podpory povstalců RENAMO ze strany vlády v Pretorii. I přes všechno otvírání k Západu, vazby z dob války na komunistické či nyní již post-komunistické zemë stále přetrvávají. Diplomatické zastoupení v Maputu má např. Kuba, KLDR, ČLR, Ruská federace nebo také Angola, se kterou má Mozambik historicky mnoho společného. Angolu a Mozambik pojí tësné politické vazby již od dob boje za nezávislost na společné koloniální mocnosti – Portugalsku. I v zemi na opačném západním pobřeží jižní Afriky po vyhlášení nezávislého státu po Karafiátové revoluci v Portugalsku propukla občanská válka mezi vládnoucí marxisticko-leninskou stranou MPLA a opozičními povstaleckými hnutími FNLA a UNITA. Spojenci jednotlivých znesvářených stran byly také Sovëtský blok, respektive JAR, 119
UNCTAD Handbook of statistics 2009 [online]. 2009 [cit. 2010-04-27]. Dostupné z WWW: .
41
USA a další Západní zemë. Proces demokratizace však v Mozambiku probëhl daleko úspëšnëji a proto je dnes pro zahraniční partnery politicky daleko lákavëjší než Angola, kde krvavý konflikt přetrvával i po oficiálním podepsání mírových smluv v roce 1991. MPLA zůstává podobnë jako FRELIMO nadále vládnoucí stranou v Angole. Tyto dvë strany byly tësnými spojenci bëhem doby obou občanských válek. Nezapomenuté vazby na státy bývalého Sovëtského bloku dokumentují také stále přetrvávající názvy místních ulic či námëstí oslavující „hrdiny“ komunistické historie, např. Lenina, Marxe nebo Castra. Dále všudypřítomné pomníky a sochy, a v neposlední řadë samotná státní vlajka, která, i přes oficinální zřeknutí se levicové ideologie ze strany vlády FRELIMO, stále nese komunistické symboly a symboly revolučního boje. Jedním z hlavních spojenců Mozambiku také nadále zůstává Zimbabwe Roberta Mugabeho. Výhled do budoucího vývoje zemë je zřejmý. Zemë bude nadále budovat otevřené tržní hospodářství a bude spolupracovat jak na bilaterálních dohodách s jednotlivými státy tak na multilaterálních vazbách na půdë nejrůznëjších regionálních a svëtových organizací.
12. Závěr Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s vývojem Mozambiku po získání nezávislosti v roce 1975 a také s možným vývojem budoucím. Tento stát si prošel velkými problémy bëhem své novodobé historie, ať již to byl boj o nezávislost na své koloniální mocnosti Portugalsku, nebo pak samotný občanský ozbrojený konflikt, který trval dlouhých 17 let. Tato válka mezi vládnoucí levicovou stranou FRELIMO a povstaleckým hnutím RENAMO způsobila devastující důsledky jak na ekonomiku a infrastrukturu státu, tak zejména na civilní obyvatelstvo. Od roku 1975 až do podepsání mírových smluv v Římë v roce 1992 mozambický vývoj ovlivňovalo mnoho faktorů. Je možné, že mnoho expertů hledá příčiny občanské války v této zemi pouze v interních faktorech, tedy politickému sporu dvou znesvářených stran, ale je třeba říci, že rozmër války byl daleko vëtší. Tento konflikt odrážel tehdejší bipolární rozdëlení svëta za dob studené války a tento fakt se projevoval i zde, na jihovýchodním pobřeží Afriky. Jak již bylo nëkolikrát řečeno, bëlošské, nebo alespoň pro-bëlošské režimy v regionu a dále Západní zemë napomáhávaly po celou dobu konfliktu povstalcům RENAMO, z obavy nárůstu moci další komunistické zemë. Naopak vládnoucí strana FRELIMO, jakožto marxistickoleninské uskupení obdrželo podporu ze zemí tehdejšího Sovëtského bloku. Byly to právë tyto zemë, které de facto občanskou válku v Mozambiku rozpoutaly, a stejné zemë také válku 42
napomáhaly ukončit. 17 let neustálých bojů spojených s tragickou situací v zemi, přírodními katastrofami a zmënou mezinárodní politiky spojenců jednotlivých bojujících stran dalo podnët k vyjednávání o přímëří a následnému uzavření mírových dohod. Není také náhodou, že tento zlom ve válce přišel ve stejné dobë, jako pád SSSR, hlavního a nezbytného spojence vládnoucí Fronty. Paralelu pak můžeme shledat v blízké Angole, která se vyvíjela víceménë stejným smërem. Následný proces demokratizace státu byl uskutečnën za účasti všech civilizačních okruhů, zejména prostřednictvím mírové mise OSN ONUMOZ, a toto jen zajistilo úspëšnost a regulérnost postupu. Celý proces demobilizace vojáků a přechodu k demokratickému zřízení pak vyvrcholil v první svobodné mnohostranné volby v Mozambiku na konci roku 1994. Vládnoucí strana FRELIMO v čele s prezidentem Joaquimem Chissanem se staronovë dostala k moci a zde setrvává až do současnosti. Na politické rovinë je Mozambik velice stabilizovaný a budoucí vývoj je snadno předvídatelný. Frente si nadále bude udržovat náskok nad svými opozičními protivníky a zůstane v čele státu ještë po dlouhou dobu. Určitý pozitivní vývoj státu jak na demografické, tak ekonomické úrovni zajišťuje vládë trvalou podporu z řad občanů, což jen potvrdily zatím poslední volby v zemi v minulém roce, kdy si FRELIMO zajistilo velkou vëtšinu v parlamentu a uštëdřilo svému hlavnímu konkurentovi rozsáhlou porážku. Mezinárodnëpoliticky si Mozambik bude nadále budovat relativnë kladnou reputaci a bude usilovat o úplnou rehabilitaci v očích svých partnerů. Je a bude aktivní na půdë celosvëtových, a zejména regionálních integračních uskupeních (např. SADC) a bude navazovat bilaterální obchodní vztahy jak se svými historickými partery z bývalých komunistických zemí, zejména Čínou, tak ale také se zemëmi Západu. Hospodářská liberalizace spojená s privatizacemi a přechodem na ekonomiku volného trhu by pak mëla zajistit přísun tolik potřebného zahraničního kapitálu. Hospodářská situace v zemi nicménë řadí Mozambik, i přes jistý pokrok v nedávných letech, stále na poslední místa svëtových žebříčků, a bude jistë zapotřebí ještë velkého vývoje, aby se tento stát vyrovnal relativnë bohatým a vyvinutým blízkým zemím, jako je JAR, Botswana nebo Namibie. Potenciál na to Mozambik má, se svými přírodními zdroji a nenasyceným trhem, ale bude zapotřebí velkého množství zahraničních investic a přílivu zmínëného zahraničního kapitálu, aby byl využit. Úpadek ekonomiky bëhem 70. a 80. let byl zajisté zapříčinën válkou, ale také odlivem tehdejší mozambické elity zejména do Portugalska. 43
I přes všechny úspëchy v sociální a ekonomické sféře panují jisté starosti z regulérnosti a demokratičnosti vládních rozhodnutí a postojů, zejména pak obava z přílišného zasahování vlády do svobody médií, potlačování lokální jurisdikce a přílišné centralizace. Mozambik má i přes otvírání svého trhu Západu také nadále tësné vazby na své dřívëjší spojence z řad bývalých, čí stále komunistických zemí, například Angolu, Kubu nebo ČLR. Nicménë se obecnë Mozambická republika označuje jako plnë demokratický stát. Demografický rozvoj je do velké míry ovlivnën přímo interním konfliktem, sociální infrastruktura je velice nevyvinutá a takové instituce jako školy, nemocnice či knihovny, které Západní svët bere za samozřejmost, jsou v Mozambiku velice vzácné. Není třeba dodávat, že tento fakt je zapříčinën právë ozbrojenými boji, zejména praktikami povstalců. Špatná situace obyvatelstva je umocnëná nejrůznëjšími nemocemi, například AIDS nebo malárií, které se hojnë vyskytují v celém regionu jižní Afriky, a dále také nášlapnými minami, jichž jsou v zemi stále statisíce. Je jisté, že tedy občanská válka ovlivnila rozvoj státu Mozambik, dá se říci na dlouhá desetiletí dopředu. Mëla jak negativní vliv na ekonomiku, pozici státu na mezinárodní scénë a zejména na obyvatelstvo. Mezi alespoň nëjaký pozitivní aspekt by patřila jasná demokratizace státu a liberalizace hospodářských a sociálních pomërů v zemi po uzavření míru. Nicménë tento stát bude muset překonat ještë velkou vzdálenost, aby se mohl vyrovnat již zmínëným zemím jako JAR nebo Botswana, kde žádná válka v posledních desetiletích neprobëhla a které se mohou mëřit s mnohými plnë vyvinutými západními zemëmi. I přes veškeré problémy a překážky vývoje zůstává Mozambik perspektivní a krásnou zemí na jihovýchodním pobřeží Afriky.
44
13. Seznam zkratek AGP: Acordo Geral de Paz – Všeobecná mírová smlouva ANC: African National Congress – Africký národní kongres CCF: Comissão de Cessar-fogo - Komise o klidu zbraní CIO: Central Intelligence Organization – Centrální tajná služba CNE: Comissão Nacional Eleitoral - Národní volební komise CSC: Comissão de Supervisão e Controle – Kontrolní a dohlížecí komise ČLR: Čínská lidová republika FADM: Forças Armadas de Defesa de Moçambique – Mozambické obranné ozbrojené síly FNLA: Frente Nacional de Libertação de Angola – Národní fronta pro osvobození Angoly FRELIMO: Frente de Libertacão de Moçambique - Fronta za osvobození Mozambiku JAR: Jihoafrická republika JVC: Joint Verification Commission – Společná kontrolní komise KLDR: Korejská lidovë demokratická republika MANU: Mozambican African National Union - Mozambická národní africká unie MNR: Movimento Nacional de Resistência de Moçambique – Národní mozambický odpor MPLA: Movimento Popular de Libertação de Angola – Lidové hnutí za osvobození Angoly NDR: Nëmecká demokratická republika NGO: Non-Governemental Ogranisation – Nevládní organizace OAU: Organisation of African Unity - Organizace africké jednoty ONUMOZ: United Nations Operation in Mozambique – Operace OSN v Mozambiku OSN: Organizace spojených národů Palmo: Partido Liberal e Democrático de Moçambiue – Liberální demokratická strana Mozambiku PND: Partido Nacional Democrático – Národní demokratická strana PNM: Partido Nacional de Moçambique – Národní strana Mozambiku PRE: Programa de Reabilitação Econômica – Program ekonomické obnovy RB: Rada bezpečnosti OSN RENAMO: Resistência Nacional Moçambicana - Mozambický národní odpor SADC: Southern African Development Community – Jihoafrické sdružení pro rozvoj SADCC: Southern African Development Coordination Conference – Jihoafrická konference o koordinaci rozvoje 45
SADF: South African Defence Force - Mozambická národní africká unie SRN: Spolková republika Nëmëcko SSSR: Svaz sovëtských socialistických republik UNITA: União Nacional para a Independência Total de Angola - Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly UD: União Democrática – Demokratická Unie UDENAMO: União Democrática Nacional de Moçambique - Národní demokratická unie Mozambiku UE: União Eleitoral – Volební Unie UNAMI: União Nacional Africano de Moçambique Independente - Národní africká unie za nezávislý Mozambik UNHCR: United Nations High Commisioner for Refugees – Vysoký komisař OSN pro uprchlíky UNICEF: United Nations International Children's Fund - Dëtský fond OSN WHO: World Health Organisation – Svëtová zdravotnická organizace WTO: World Trade Organisation – Svëtová obchodní organizace ZANLA: Zimbabwe African National Liberation Army – Zimbabwská africká národní osvobozenecká armáda ZANU: Zimbabwe African National Union – Zimbabwská africká národní unie ZIPRA: Zimbabwe People's Revolutionary Army – Zimbabwská lidová revoluční armáda
46
14. Seznam zdrojů 14.1. Tištěné zdroje EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80245-0790-0. KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7 MINOUGUE, Kenneth, et al. Vlády a vládcové : jak se kde vládne. Praha : Fortuna Print, 2005. 320 s. ISBN 80-7321-154-8 Mozambique. New African magazine. 2009, October 2009, s. 72-76. MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. SCOTT, James M. Deciding to intervene : the Reagan doctrine and American foreign policy. Durham, North Carolina : Duke University Press, 1996. Mozambique: Factions, fights, and the rejection of the Reagan doctrine, s. 193-213. ISBN 0-8223-1789-3. United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. WEISSOVÁ, Šárka, et al. Atlas mezinárodních vztahů : prostor a politika po skončení studené války. Plzeň : Aleš Čenëk, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7380-015-4
14.2. Elektronické zdroje BBC.co.uk [online]. 2007 [cit. 2010-04-04]. Profile: Joaquim Chissano. Dostupné z WWW: . Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-03]. Eduardo Mondlane. Dostupné z WWW: . Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-04]. Samora Machel. Dostupné z WWW: . CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of 47
Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: . FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: MINTER, William. Inside Renamo : as described by the ex-participants [online]. USA : African Journals, 1989 [cit. 2010-04-02]. Dostupné z WWW: . Mozambique´s 2004 General Elections. African Security Review [online]. 2005, 1, [cit. 201004-17]. Dostupný z WWW: . Partido Renamo página oficial [online]. 2010 [cit. 2010-04-02]. Renamo. Dostupné z WWW: . Presidência da República de Moçambique [online]. 2009 [cit. 2010-04-17]. Dostupné z WWW: . UNCTAD Handbook of statistics 2009 [online]. 2009 [cit. 2010-04-27]. Dostupné z WWW: . UN Security Council Resolution : S-RES-782(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-13]. UN. Dostupné z WWW: . UN Security Council Resolution : S-RES-797(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-13]. UN. Dostupné z WWW: . United Nations : United Nations Operation in Mozambique (ONUMOZ) [online]. 2001 [cit. 2010-04-13]. Dostupné z WWW: . US Department of State [online]. 2010 [cit. 2010-03-01]. History of Mozambique .Dostupné z WWW: .
48
WHO World Health Statistics 2009 [online]. WHO : World Health Organisation, 2009 [cit. 2010-04-16]. Dostupné z WWW: <www.who.int/whosis/whostat/EN_WHS09_Full.pdf>. Zastupitelský úřad ČR v Harare, Zimbabwe. [online]. 2009 [cit. 2010-02-25]. Souhrnná teritoriální informace Mosambik. Dostupné z WWW:
49
15. Přílohy 15.1. Mapa Mozambiku
50
15.2. Rozmístění jednotek ONUMOZ
United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.
51
15.3. Rozložení parlamentních voleb 1994 a 1999
CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: .
52
