VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní studia – Diplomacie

Postavení muslimských žen v zemích arabského jara – případová studie (bakalářská práce)

Autor: Ivana Hajžmanová Vedoucí práce: Mgr. Ing. Štěpánka Zemanová, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci “Postavení muslimských žen v zemích arabského jara – případová studie” vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů.

V Praze dne ..............................

.............................................. podpis studenta

Poděkování Na tomto místě bych ráda srdečně poděkovala Mgr. Ing. Štěpánce Zemanové, Ph.D. za cenné rady a podněty a její vstřícnost při vedení mé bakalářské práce.

Obsah Úvod...........................................................................................................................................1 1 . Mezinárodní právo a islámské právo.....................................................................................4 1.1. Mezinárodní právo a práva žen......................................................................................4 1.2. Islámské právo a jeho aplikace v právních rámcích zemí..............................................8 1.3. Postavení ženy dle šaríý................................................................................................9 1.4. Rozpor mezinárodního práva a šaríý..........................................................................12 2 . Egypt a jeho ženy za ústavy z roku 1971.............................................................................14 2.1. Práva a povinnosti žen dle ústavy z roku 1971, rozpor s mezinárodním právem........15 2.2. Reálný život žen v Egyptě mezi lety 1971 a 2011.......................................................16 2.3. Reálný život žen versus ústava, šaríá a mezinárodní právo........................................19 3. Arabské jaro v Egyptě a postavení místních žen..................................................................20 3.1. Protesty v Egyptě a provizorní ústava..........................................................................21 3.2. Život žen v období provizorní ústavy...........................................................................23 3.3. Život žen v letech 2011 a 2012 versus ústava, mezinárodní právo a šaríá.................25 4. Nová egyptská ústava a postavení žen.................................................................................27 4.1. Pohled nové ústavy na ženy.........................................................................................27 4.2. Situace žen v Egyptě od prosince 2012........................................................................29 Závěr........................................................................................................................................31 Zdroje.......................................................................................................................................34

Úvod „In giving rights to others which belong to them, we give rights to ourselves and to our country.“ John Fitzgerald Kennedy Práva žen jsou lidskými právy a představují fundamentální prvek každé demokratické společnosti. Nebylo tomu tak ale vždycky a trvalo celá staletí než ženy získaly svá první práva. Byly historicky determinovány k inferiornímu postavení vůči mužům a v některých kulturních celcích jsou dosud považovány za méněcenné. Jednou z těchto oblastí je i islámský svět, tedy přesněji oblast severní Afriky, Blízkého východu a část Asie. Tato inferiorita ženského pohlaví je jednou z nejvíce západem kritizovaných záležitostí týkajících se dané oblasti a zároveň jedním z nejvíce zakořeněných islámských zvyků. Ze západního pohledu je genderová nerovnost ve společnosti nepřípustná a nelze pak zemi v rámci lidskoprávní dimenze považovat za demokratickou. Rovnost všech je jedním ze základních prvků ústav a zákonů v zemích a zároveň je garantována celou řadou mezinárodních úmluv, deklarací a rezolucí. Právě tyto mezinárodní dokumenty jsou mnohdy podepisovány a ratifikovány i islámskými zeměmi, ale k jejich dodržování tam nedochází. Jednou z daných zemí je i Egypt. Stát, kde obyvatelstvo žilo během posledních třiceti let pod útlakem autoritářského režimu Husního Mubaraka, který porušoval fundamentální lidská práva. V sousedních zemích byla situace obdobná, a tak došlo na konci roku 2010 a začátku roku 2011 v severoafrických a blízkovýchodních státech k protestům nazývaných arabské jaro, které trvají až do současnosti. Iniciovány byly v Tunisku zejména z politických, sociálních a ekonomických důvodů a rozšířily se do celého regionu včetně Egypta. Ženy aktivně participovaly na revolucích ve všech státech a zasadily se tedy velkou měrou o sesazení nedemokratických vůdců a někde i nastolení nových vlád. Do ulic vyšly doufajíce v lepší budoucnost pro celý národ včetně jich samých a očekávaly zvolení demokratických vlád. Právě úspěšností jejich snahy se zabývá tato práce, pro kterou jsem si vybrala příklad Egypta jako jedné z islámských zemí, která prošla revolucí, změnou ústavy, 1

vlády i prezidenta. Práce má za úkol zjistit, zda došlo po arabském jaru a schválení nové egyptské ústavy i ke zlepšení postavení žen v zemi. Téma a danou zemi jsem si vybrala kvůli jeho znovu rostoucí aktuálnosti a důležitosti, která je způsobena stále neutěšenou situací v Egyptě, a také z důvodu zaměření příštího studia na problematiku lidských práv na Blízkém východě. Stimulem byla i znalost moderní spisovné arabštiny, která je úředním jazykem Egypta. Práce je rozčleněna do čtyř kapitol, z nichž první obsahuje teoretickou část a další tři empirickou, která analyzuje situaci žen v Egyptě během posledních čtyř desetiletí. Kapitoly jsou dále koncipovány do dvou hlavních částí, a to práv žen vycházející z dané ústavy a poté reálný život žen po dobu platnosti této ústavy. Zvolila jsem tak na základě hypotézy, že teoretická práva žen se liší od reálných práv a postavení, a za účelem komplexnosti této práce je potřeba porovnat obojí. První kapitola se zabývá mezinárodními úmluvami, deklaracemi a rezolucemi, které zakazují diskrimininaci a jiné zneužívání žen a podporují jejich rovnocenné postavení ve společnosti. Soustředím se především na Úmluvu o politických právech žen z roku 1953, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, Deklaraci na odstranění násilí páchaného na ženách z roku 1993, Pekingskou deklaraci a Platformu pro akci ze září 1995 a rezoluci 1325 o ženách, míru a bezpečnosti z roku 2000. Druhá část první kapitoly se zabývá samotným islámským právem a jeho obecnou inkorporací v muslimských státech. Stručně je zmíněna i historická determinance méněcenného postavení ženy v islámské společnosti. Dále se soustředí na postavení ženy dle šaríý, její práva a povinnosti v oblasti náboženství a ve společenské rovině a dopad těchto pravidel na právní rámce zemí. Práce se zaměřuje i na výjimky a odlišnosti v zákonech týkajících se manželství a vzájemného soužití muže a ženy v jednotlivých státech. Poslední část se pak zabývá rozporem mezinárodního práva a islámského práva. V druhé kapitole se práce nejdříve zaobírá postavením žen, které vyplývalo z původní egyptské ústavy z roku 1971. Je zde provedena analýza celé ústavy a detailně rozpracovány články týkající se postavení žen. Další část se soustředí na reálný život žen v Egyptě mezi lety 1971 a 2011, tedy od počátku platnosti ústavy do začátku nepokojů. Analýza se nejdříve zaměřuje na politická a občanská práva a dále pak na hospodářská, sociální a kulturní. V neposlední řadě zmiňuje i násilí na ženách a běžnou praxi v oblasti trestního práva. Poslední podkapitola popisuje rozpor mezi reálným životem žen a ústavou, šaríóu 2

a mezinárodním právem. Třetí kapitola hovoří o arabském jaru v Egyptě a postavení žen v zemi od ledna 2011 do prosince 2012, tedy období od suspendování původní ústavy do schválení nové ústavy. Nejdříve se práce zabývá samotným průběhem demonstrací a schválením provizorní ústavy dne 30. března 2011. Další část pak obsahuje rozbor provizorní ústavy a komparuje ji s ústavou původní a v posledních odstavcích se zaměřuje přímo na rozdíly v oblasti práv žen. Kapitola dále hovoří o reálném životě žen mezi lety 2011 a 2012 a analýza se nejdříve shodně s předchozí zaměřuje na politická a občanská práva a dále na práva hospodářská, sociální a kulturní. Poslední část se zaobírá rozporem mezi provizorní ústavou, reálným životem žen a mezinárodním právem. Vývojem v Egyptě v posledních čtyřech měsících, tedy od počátku platnosti nové ústavy dne 15. prosince 2012 do konce března 2013, se zabývá poslední kapitola. Zaměřuje se nejdříve na obsah nové ústavy a opět ho komparuje s dvěma předchozími ústavami. Dále je nová ústava porovnávána i s mezinárodními dokumenty zmíněnými v úvodní kapitole. V další části je popsán život žen během těchto měsíců, jejich politická a občanská práva a násilí vůči nim. Pro teoretickou část své bakalářské práce čerpám z mezinárodních lidskoprávních dokumentů zveřejněných na stránkách OSN a ze zahraniční literatury zabývající se islámským právem. Praktická část je vystavěna na základě zpráv a dokumentů zveřejňovaných Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických, egyptskou vládou, OSN, Human Rights Watch, Amnesty International a dalšími renomovanými organizacemi.

3

1. Mezinárodní právo a islámské právo Mezinárodní právo se postavením a nediskriminací žen zabývá celá desetiletí. Výsledkem snah mezinárodního společenství je řada rezolucí, úmluv a deklarací. Mnoho zemí je jejich signatáři včetně států, kde je zaveden islámský právní systém. Islámské právo je dnes jedním z nejdiskutovanějších právních systému na světě. Právo nazývané šaríá ovlivňovalo po staletí životy lidí a zejména žen v oblasti severní Afriky, Blízkého východu i Asie. Dnes je již muslimská kultura rozšířena i do Evropy a Ameriky a i zde se tedy setkáváme s praktikováním šaríý. Povinnosti a práva, které determinuje tento právní systém, se staly velmi citlivým tématem v mezinárodních jednáních a dalších mezivládních setkáních. A právě islámský právní systém je jednou z několika přičin hlubokých rozporů mezi západním a muslimským světem, které se neustále vyostřují.

1.1. Mezinárodní právo a práva žen V minulosti vzniklo na půdě OSN několik významných dokumentů, které podporují práva žen a jejich rovné postavení ve společnosti. Jedná se především o Úmluvu o politických právech žen z roku 1953, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, o Deklaraci na odstranění násilí páchaného na ženách z roku 1993, o Pekingskou deklaraci a Platformu pro akci ze září 1995 a o rezoluci 1325 o ženách, míru a bezpečnosti z roku 2000. V oblasti obyčejového práva nenajdeme téměř žádné normy, které by se týkaly práv žen a jejich ochrany. Práce tedy vychází z těchto pěti existujících dokumentů OSN. Za důležité je považováno, že se Charta OSN ve svých bodech odvolává na dodržování lidských práv, a tedy rovných práv mužů a žen. Stejně tak Všeobecná deklarace lidských práv zmiňuje již ve své preambuli víru v rovnost práv mužů a žen. Před Konvencí z roku 1979 vzniklo několik menších úmluv, deklarací a rezolucí, které zdůrazňovaly rovné postavení mužů a žen, ovšem jejich analýza není předmětem této práce. První zmíněná Úmluva, která pojednává o politických právech žen říká, že ženy by měly mít právo volit a být voleny bez jakékoliv diskriminace vůči mužům. Dále zdůrazňuje, že „ženy budou oprávněny zastávat veřejné úřady a vykonávat všechny veřejné funkce zřízené vnitrostátním právem za stejných podmínek jako muži bez jakékoli 4

diskriminace“ (čl. 1 – 3). Tato Úmluva byla do konce roku 2012 ratifikována 122 zeměmi včetně, např. Egypta, Maroka nebo Libanonu. Egypt tuto Úmluvu přijal bez jakýchkoliv výhrad (UN Treaty series 2013b). Nejen politické nediskriminaci ale i dalším oblastem se věnuje Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen vydaná 18. prosince 1979. Tato Úmluva vešla v platnost o téměř dva roky později, 3. září 1981 po ratifikaci dvaceti zeměmi. O osm let později byl tento dokument ratifikován již téměř sto zeměmi. Úmluva byla výsledkem práce Komise OSN pro postavení žen trvající tři desítky let. Za diskriminaci je v této Úmluvě považováno „jakékoliv činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti“ (čl. 1). V dalších článcích je uložena signatářským státům povinnost přijmout taková opatření, která zajistí nediskriminaci žen, dodržování jejich práv a dodržování těchto opatření všemi orgány a občany státu. Je tam také zmíněna výchova dítěte a povinnost obou rodičů se na ní podílet. Stejně tak jako v Úmluvě o politických právech žen se zdůrazňuje nediskriminace žen v oblasti politiky, a to jak být volena, tak i volit. Určuje také rovnost žen a mužů v oblasti národnosti jejich dítěte. Úmluva se dále věnuje rovnému přístupu žen ke vzdělání, které jim nesmí být upíráno, a ve všech situacích musí mít stejné příležitosti jako muži. Hovoří o rovnosti žen v zaměstnání, zajištění rovného odměňování, přístupu k pracovním příležitostem, k sociálnímu zabezpečení atd. Zakazuje také propouštění z důvodu těhotenství, přikazuje zaměstnavatelům vyplácet mateřskou a zajistit takové podmínky, aby žena mohla propojit své mateřské a pracovní povinnosti. Ukládá státům povinnost poskytnout ženám rovnou zdravotní péči, jakou zajišťuje mužům, a přikazuje jim zajistit ženám stejná práva ke kulturnímu životu, finančním službám a rodinným benefitům. V neposlední řadě by měly státy zajistit ty samé podmínky, jaké jsou zmíněny výše, i pro ženy žijící na venkově (čl. 2 – 13). Článek 15 ve své první části říká, že „zúčastněné státy zajistí ženě a muži rovnost před zákonem“. Poté rozvíjí, že „žena má rovné právo uzavírat smlouvy a spravovat majetek a musí s ní být zacházeno rovně ve všech fázích soudního procesu.“ Článek také říká, že jakýkoliv právní akt, který „by vedl k omezení právní způsobilosti žen, bude anulován a prohlášen za neplatný.“ V bodě čtyři článek 15 zdůrazňuje, že „zúčastněné státy zajistí 5

rovná práva mužů a žen v oblasti svobodného pohybu osob a svobodě vybrat si místo svého bydliště a trvalého pobytu.“ Další článek hovoří o rovnosti mužů a žen v manželství a rodině. Říká, že „mají stejné právo vstoupit do manželství“ a „stejné právo vybrat si svobodně svého partnera a vstoupit do manželství pouze svobodně a s splným souhlasem.“ Dále připomíná, že „mají stejná práva a povinnosti během manželství, tak k ukončení manželství.“ V dalších částech hovoří o rovné zodpovědnosti za vychovávané děti, o svobodě rozhodnutí ženy, kolik dětí bude mít. V posledním podbodě zdůrazňuje, že muž i žena v manželství mají stejná práva v oblasti „vlastnictví, získávání, řízení, správy a nakládání s majetkem.“ V neposlední řadě ještě připomíná, že manželství s dítětem je neplatné a musí být zajištěno určení nejnižšího možného věku k uzavření sňatku a zajištění jeho dodržování. K zajištění dodržování této Úmluvy a k monitorování situace v zemích jí byl založen Výbor pro odstranění diskriminace žen. Tento Výbor by měl zpravovat o situaci ve zúčastněných zemích generálního tajemníka OSN. Dle článku 24 musí státy použít všechna nezbytná opatření tak, aby byla v rámci jejich zemí zajištěna všechna výše zmíněná práva. Tato Úmluva byla podepsána a ratifikována téměř všemi státy světa včetně např. Saúdské Arábie, Afgánistánu či Egypta. Egypt přijal k této Úmluvě několik výhrad. Úplnou výhradu má k článku dvě hovořícím o zavedení

opatření a legislativy a provedení dalších kroků, které zabrání

diskriminaci žen. Zavazuje se, že povinnosti vyplývající z tohoto článku splní jen tehdy, pokud nejsou v rozporu se šaríóu. Výhrady se také týkají článku devět o národnosti dítěte, kde rozhodují, že národnost dítěte se určí podle národnosti otce. Chtějí tak zabránit situaci, kdy by dítě mělo dvě občanství a navíc argumentují, že „je obvyklé, že žena souhlasí po sňatku se spojencem, aby její dítě mělo národnost otce.“ Dále má Egypt výhradu k článku šestnáct, který hovoří o rovnosti muže a ženy v rodině. Tuto rovnost omezuje tak, aby byla v souladu se šaríóu, a ukládá muži povinnost zaplatit při svatbě a při rozvodu a plně se o manželku postarat během manželství. Naopak žena je zodpovědná za péči o majetek, ale není povinna do něj nijak investovat. Žena má také dle této výhrady omezené právo na rozvod, o tom, zda-li je oprávněna podat žádost o rozvod, rozhoduje soudce. U muže žádné takové omezení neexistuje. Egypt dále zamítnul být povinen podstoupit soudu případný spor nad interpretací této Úmluvy mezi ním a jiným státem (UN Treaty Series 2013a). Ačkoliv nenásilí vůči ženám zmiňovala již předchozí Úmluva, došlo ke vzniku samostaného dokumentu zabývajícího se touto problematikou. Jednalo se o Deklaraci o odstranění násilí páchaného na ženách, která byla schválena 20. prosince 1993 Valným 6

shromážděním OSN. Na začátku této rezoluce je definováno násilí na ženách jako „akt genderově motivovaného násilí, který ústí nebo pravděpodobně vyústí ve fyzickou, sexuální nebo psychickou újmu nebo utrpení ženy, včetně vyhrožování, donucování, svévolného zbavování svobody, ať ve veřejném či soukromém životě“ (čl. 1). Druhý článek upozorňuje, že musí být zabráněno jak psychickému, tak sexuálnímu násilí jak v rodině, tak ve společnosti. Dále Deklarace říká, že ženy musí mít stejnou právní ochranu jako muži a musí být zabráněno nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s nimi a trestání jich tímto způsobem. Zdůrazňuje, že násilí na ženách nesmí být zdůvodňováno náboženskými a jinými tradicemi (čl. 3 – 4). Dokumentem, který svým obsahem souvisí s touto Deklarací, je rezoluce 1325 o ženách, míru a bezpečnosti, která byla přijata Radou bezpečnosti OSN 31. října 2000. Tato rezoluce se zabývá především postavením žen v rámci ozbrojených konfliktů a její znalost bude důležitá v hodnocení dodržování práv žen během egyptské revoluce. Rezoluce zdůrazňuje, aby byly vzaty v úvahu zvláštní potřeby žen a dívek a to jak v místě konfliktu, tak v uprchlických táborech. Dále zdůrazňuje, že obě strany konfliktu musí zavést taková opatření, aby bylo zabráněno sexuálnímu a dalšímu násilí na ženách. Ještě před touto rezolucí vznikla v roce 1995 v Pekingu deklarace zabývající se právy žen nazývaná jako Pekingská deklarace a Platforma pro akci. Vznikla během čtvrté Světové konference o ženách, která se konala od 4. do 15. září 1995 v čínském hlavním městě. V úvodu tato Deklarace shrnuje dosavadní postup v ochraně práv žen a boji proti jejich diskriminaci. V pátém bodě říká, že se „postavení žen zlepšilo v některých důležitých oblastech v porovnání s minulými dekádami, ale že tento pokrok byl nevyrovnaný, nerovnosti mezi muži a ženami přetrvávaly a největší překážky zůstávaly, toto mělo vážné dopady na blahobyt všech lidí.“ Ve čtrnáctém bodě připomíná, že „ženská práva jsou lidská práva“. V dalších článcích se odvolává na články Konvence z roku 1979 a zdůrazňuje jejich platnost a důležitost, např. dvacátý devátý článek obsahuje zákaz veškerého násilí proti dívkám a ženám a třicátý článek zdůrazňuje rovný přístup žen ke vzdělání a zdravotní péči. Důležitou je poté příloha II, která je samotnou Platformou pro akci. Věnuje se tam dvanácti oblastem, ve kterých by mělo být zlepšeno postavení žen, a říká, jak toho dosáhnout. Za nejdůležitější pro tuto práci považuji následující povinnosti států: zajištění rovného přístupu k ekonomickým zdrojům, přístupu k půjčkám a úvěrovým institucím, ke vzdělání, včetně celoživotního vzdělávání a dalších školení. Dále by se měla vymýtit negramotnost žen, zlepšit přístup žen ke kvalitní zdravotní péči, přijmout taková opatření, 7

která eliminují násilí na dívkách a ženách a budou mu předcházet, omezení obchodu se ženami a prostituce, zdůrazňovat ženská ekonomická práva, včetně přístupu k zaměstnání a vhodných pracovních podmínek, zajistit přístup žen k informačním technologiím a médiím, posílit vyváženost povinností v domácnosti mezi muži a ženami, zajistit ženám právo rozhodovat, zajistit rovnost mužů a žen před zákonem a dosáhnout právní gramotnosti u žen, zabránit diskriminaci a zneužívání dívek. Tato Deklarace a Platforma byly jednomyslně přijaty všemi 189 státy přítomnými na konferenci. V budoucnu se tedy očekávalo, že ve spolupráci s neziskovými organizacemi, nadnárodními regionálními a subregionálními organizacemi zajistí všechny zmíněné body a dojde tak k podstatnému zlepšení postavení žen.

1.2. Islámské právo a jeho aplikace v právních rámcích zemí Výše zmíněné úmluvy, deklarace a rezoluce podepisují a ratifikují i státy aplikující islámské právo. Islámské právo neboli šaríá vzniklo ve 13. století v období tatarsko-mongolských vpádů na území islámské kultury. Původní arabský význam slova šaríá je „cesta“ a

byla vytvořena „jako morální etický kodex na obranu islámské kultury,

arabských zvyků a tradic,“ představovala jen formu občanského práva (Lehmannová 2010: 182, 196; Johnson 2013). Za dva hlavní zdroje šaríé je považován Korán a Sunna 1 a v islámu je šaríá chápána jako Boží zákon. Toto je jeden z důvodů, proč nedošlo ve většině islámských zemí k sekularizaci. Šaríá obsahuje jak morální principy, tak i konkrétní příkazy a ponaučení, jak by se měl člověk v rámci své společnosti chovat. Trestní právo tvoří její samostatnou část a patří také k těm nejkontroverznějším, aplikuje se dodnes např. v Saúdské Arábii či Pákistánu. V těchto zemích najdeme i náboženskou policii (Lehmannová, 2010: 195, 196). V občanské rovině se šaríá soustředí především na vzájemné postavení muže a ženy, práva při sňatku, rozvodu, péči o dítě a dědické právo (Johnson 2013). Obecně se šaríá inkorporuje do právních systémů zemí třemi hlavními způsoby – existencí duálního právního systému, vládou boha a úplnou sekularizací. V prvním případě, tedy při existenci duálního právního systému, si mohou obyvatelé vybrat, zda svěří věc islámskému soudu či ne. Jurisdikce těchto soudů se liší, ale v zásadě se zabývají manželstvím, rozvody, dědictvím a péčí o dítě. Tuto praxi lze vypozorovat např. v Keni nebo Indonésii. Vláda boha se uplatňuje v zemích, kde je islám uznán jako státní náboženství a šaríá je zdrojem všech zákonů. V daných oblastech je logicky kladen nejvyšší důraz na její 1 Sunna je soubor příběhů ze života Muhammada (Lehmannová 2010: 195). 8

dodržování, nejstriktnější zemí v tomto ohledu je Saúdská Arábie. Kompletní sekularizace se pak vyznačuje tím, že šaríá ovlivňuje pouze některé místní zvyky, ale muslimové tam nejsou u moci. V těchto oblastech jsou považovány za hrozbu islamistické skupiny, které se zasazují o aplikaci šaríý. Důkazem toho může být např. Turecko, kde již došlo k několika střetům. Ovšem tyto sekularizové islámské země jsou v minoritě oproti těm s náboženským právním systémem (Johnson 2013). V některých státech se řídí společnost podle šaríý po celá staletí, jedná se například o Saúdskou Arábii. Státy, kde se podle šaríý řídí trestní právo jsou již zmíněny výše, občansko-právní spory se jí pak řeší např. v Egyptě nebo Alžírsku. Dříve byli pouze muslimové povinni dodržovat šaríú, ovšem jako reakci na euroamerickou kulturu převzali islámští radikálové tzv. územní princip šaríý. Tento princip říká, že šaríá je platná pro každého, kdo se nachází na území islámského státu (Lehmannová 2010: 197).

1.3. Postavení ženy dle šaríý Postavení ženy dle muslimského práva je dnes široce diskutováno a zejména ze západního pohledu se jeví jako neakceptovatelné. Šaríá rozlišuje povinnosti muslimů na náboženské a společenské. Za náboženské povinnosti jsou považovány obřízka a odívání, ve společenské rovině hovoří především o postavení žen v oblasti manželství, rodiny, vzdělání a dědictví. Tyto oblasti jsou ovlivněny islámským právem i v zákonících daných islámských zemí včetně Egypta a působí tak na postavení místních žen. Obecně téměř ve všech společnostech, vyjma matriarchálních, byl muž považován za nadřazeného vůči ženě. Tato situace vyplynula z větší fyzické zdatnosti mužů a jejich úloze v původních společnostech, kde fungovali jako lovci a válečníci. Z podobných důvodů byla i v islámské společnosti žena podřízena muži. Muž měl nad ženou převahu díky „schopnosti vydělávat a utrácet své jmění pro dobro ženy“ (Engineer 2008: 53). Muslimský patriarchismus se ale rozvíjel po staletí pod vlivem jeho rozvoje i v sousední Byzantské a Perské říši. Je důležité si uvědomit, že za života proroka Muhammada měly ženy rovnoprávné postavení jako muži a živily se např. jako válečnice nebo náboženské vůdkyně (al-Hibri 1997: 7). V Koránu se píše, že domácí práce stejně tak jako práce mimo domov mají úplně stejnou hodnotu (Khan 2000: 60). Jak uvádí Engineer i Khan ve své knize, z Koránu nevyplývá jasně, že žena je podřízena muži. Existuje více možných výkladů, jak pochopit slova proroka Muhammada (Engineer 2008: 55 – 64; Khan 2000: 51 – 54). Ovšem ženy byly postupně 9

zbavovány svých práv, k čemuž docházelo především během formování škol ižtihád,2 které se vyvíjely různě v rámci mnoha komunit. Školy byly ovlivněny komunitními hodnotami, které byly velmi patriarchální. Na konci vývoje těchto škol již muži dominovali celé justici. Druhým důležitým momentem bylo přijetí takhajur doktríny. Ve své podstatě byla tato doktrína neškodná, ovšem v moderní období byla použita k rozšíření patriarchalismu při kodifikování muslimského rodinného práva (al-Hibri 1997: 7 – 10). Na základě těchto událostí, extremizací moderního islámu a striktním aplikováním šaríý v některých muslimských zemích došlo k úplnému nebo částečnému odsunutí žen z veřejného života. Šaríá ukládá mnoho náboženských povinností bez rozlišování pohlaví, těmi se ale tato práce zabývat nebude. Ovšem dvěma zásadními povinnostmi, které značně poškozují ženy, jsou obřízka a zákaz nahoty. Téměř každý muž muslim je obřezaný, což vychází z judaistické tradice a nepředstavuje větší problém. Ovšem i ženy jsou k tomuto kroku nuceny a především v afrických zemích jsou podmínky pro tento zákrok velmi špatné a psychické a fyzické následky pro ženu nedozírné. Navíc tato tradice nemá žádný náboženský základ a je spíše pohanského charakteru. Druhým kontroverzním zákazem je zákaz nahoty u žen, která je definována jako viditelnost všeho mimo obličeje a rukou od zápěstí. Z toho tedy vyplývá povinnost zahalení celého těla včetně křivek a obrysů a v některých zemích dokonce i očí. Opět je potřeba říci, že ani tento zvyk není spojen se základy islámského náboženství a prorokem Muhammadem (Potměšil 2008). Další oblastí jsou povinnosti ženy ve společenské rovině, které podporují nerovné postavení ženy ve společnosti a především v manželství. V muslimských zemích nemá žena právo vybrat si svého partnera svobodně, protože je považována za mentálně slabší než muž, a tudíž neschopná toto učinit (Engineer 2008: 116). Dále nemá právo uzavřít manželství, musí to za ni udělat zákonný zástupce, kterým je většinou její otec (al-Hibri 1997: 11). Toto pravidlo se mírně liší v jednotlivých myšlenkových islámských školách, např. škola Hanafi zastává názor, že dospělá žena, která nikdy předtím vdaná nebyla, má právo manželství odmítnout, nikoliv ale nezletilá dívka, za tu vždy rozhoduje zákonný zástupce. Hanafi dále říká, že dospělá žena může dokonce sama uzavřít manželství, tzn. bez zákonného zástupce. Ovšem tento zákonný zástupce může požádat o zrušení takovéhoto manželství, pokud vybraný manžel není vhodný (Equitas 2009: 47; Krivenko 2009: 61). Další tři sunnitské školy – Hanbali, Maliki a Šafií – za žádných okolností nepovolují ženě uzavřít 2 Právní školy reprezentující velké množství myšlenkových proudů v rámci islámu. Dodnes se zachovalo pouze pět hlavních škol: Hanafi, Maliki, Šafíí, Hanbali (sunnitské) a Džafari (šíítská). Každá muslimská země pak aplikovala myšlenky některé z těchto škol (al-Hibri 1997; 7,8).

10

manželství bez zákonného zástupce (Krivenko 2009: 60). Ačkoliv v islámu není manželství povinné, jsou k němu muži i ženy silně povzbuzování zejména z důvodu, že v rámci manželství je nezbytný sex, který umožňuje plození potomstva, ke kterému prorok vyzývá v Koránu (Engineer 2008; 117). Muž od ženy v manželství očekává potomka, nejlépe mužského pohlaví, a pokud mu ho nedá, má právo oženit se s jinou ženou. Žena jako matka je nejvíce ceněná ve společnosti. Dále pak žena musí toto dítě vychovat, a pokud je dítě špatně vychováno, je to vždy její chyba a musí ho napravit. Dále žena musí výborně zorganizovat rodinný život jak jako matka, tak jako manželka a zajistit, aby nevznikaly žádné problémy (Khan 2000: 31 – 33; 56). Korán ale říká muži, aby si byl vědom, „že má práva nad ženou stejně tak jako ona má nad ním“ (Khan 2000: 55). Ovšem tato věta je již dnešními muslimy spíše zapomínána. Základními povinnostmi ženy v manželství je její poslušnost manželovi a uspokojení manželovy sexuální touhy (Krivenko 2009: 64). První pravidlo, tzv. taáh, tedy poslušnost manželovi, zakazuje ženám vycházet z domova bez mužského doprovodu. Je možné učinit nějaké výjimky jako např. pokud jde navštívit svoji rodinu. Pokud je žena neposlušná, muž má právo se s ní rozvést. Toto pravidlo taáh se ale liší v různých islámských zemích (al-Hibri 1997: 12 – 13). Co se týká povolení bít ženu, pokud není poslušná, jeho výklad je velmi sporný. Nejpřiměřenějším výkladem tohoto práva mužů je zřejmě to, že bití ženy mužem je tělesným trestem, který může být proveden pouze, pokud o tom rozhodne soud na základě dostatečných důkazů (Krivenko 2009: 65 – 66). Dále je dle islámského práva povolena polygamie, ovšem striktně zakázána polyadrie, tedy jedna žena v manželství s více muži (Nasir 2009: 25). Celkově lze shrnout, že v manželství má žena silně nerovné postavení vůči muži a muž má právo rozhodovat o všech záležitostech (Krivenko 2009: 68). V oblasti rozvodu má primární právo na jeho iniciování manžel. Žena o něj může požádat pouze v určitých důvodech jako je např. duševní choroba manžela (alHibri 1997: 14 – 15). V oblasti práva na vzdělání existuje povinnost žen vzdělávat se v náboženských věcech stejně tak jako muži (al-Hibri 1997: 42). Islám je náboženství vzdělání a prorok vyzývá své následovatele ke čtení a vzdělávání se (Nasir 2009: 15). Ovšem přístup žen k obecnému vzdělání byl postupně omezován, nejdříve se někteří, např. al-Kvabisi, domnívali, že žena by se měla vzdělávat pouze ve věcech, které jí budou užitečné. Dále zastával názor, že bude bezpečnější, pokud se dívky nebudou učit ani psát. Jeho názory byly postupně podporovány dalšími muži vyznávajícími islám a rozšířily do celého 11

muslimského regionu (al-Hibri 1997: 42). Dodnes je většině žen v islámské společnosti upíráno vzdělání a mají přístup pouze k náboženským informacím (Nasir 2009: 15 - 17). V předislámské době neměly ženy žádná dědická práva. V té době měly výsadu na obdržení dědictví pouze „bojující“ mužští potomci a veškeré ženy byly z dědického práva vyloučeny. Od zavedení šaríý už ale může dědit jak matka, tak dcera, tak manželka. Počítání jednotlivých dědických podílů se pak velmi liší a záleží na počtu dětí popř. sourozenců. Zpravidla ale žena nemá významně menší podíl než muž (Nasir 2009: 19 – 20). Obřízka se vyžaduje například ve státech jako je Egypt nebo Somálsko, celkově se jedná především o africké státy. Zahalení ženy je vyžadováno ve všech islámských zemích, ale např. v Turecku lze vidět i obličej ženy. Oproti tomu v Saúdské Arábii musí mít ženy dokonce i oči zakryté mřížkou (Potměšil 2008). Podle marockého zákoníku může například žena bez otce uzavřít manželství bez povolení zákonného zástupce. Tento zákoník dokonce obsahuje dodatek o tom, že žádná žena nesmí být do sňatku nucena proti své vůli. Jordánský zákoník povoluje rozvedené a rozumné ženě starší 18 let vdát se též bez souhlasu zákonného zástupce. Kuvajtské zákony jsou v tomto téměř stejné, jen musí být žena starší 25 let. Kuvajtský zákoník dále říká, že „manželský svazek má spojit dvě duše v pokoji, lásce a soucitu.“ Popírá tedy pohled na ženu, jako na objekt „sexuálního pobavení“ (al-Hibri 1997: 12). Z druhé strany je ale potřeba zmínit, že tento zákoník dovoluje soudcům nařídit ženě přestěhovat se k muži, pokud to odmítá učinit. Pokud se i přes tento příkaz žena nepřestěhuje, nemůže ji k tomu nijak donutit, pouze ji prohlásí za neposlušnou (al-Hibri 1997: 12). Tuniský zákoník např. nevyžaduje poslušnost u ženy, ale musí muže respektovat jako hlavu rodiny. Dále dokonce umožňuje rozvod na požádání ženy, ovšem jen ve vybraných případech (alHibri 1997: 10 – 13). Celkově se zákoníky shodují ve věci věku dívky na vdávání. Neměla by to být dívka, která je ještě dítětem, předpokládá se, že ke svatbě je připravena mladá dívka, která je panna, popřípadě již jednou vdaná žena (Krivenko 2009: 60). Vzdělávání je naprosto zakázáno ženám v Saúdské Arábii. Naopak v Bahrajnu, Kuvajtu a Jordánsku se zákony proti vzdělávání žen změkčují (al-Hibri 1997: 35).

1.4. Rozpor mezinárodního práva a šaríý Lze říci, že základní pravidla šaríý jsou zcela v rozporu s danými úmluvami. Samotné pojetí ženy v islámské společnosti je v kontrastu s danými úmluvami, které všechny zdůrazňují rovnost mezi muži a ženami. Ve své podstatě je tedy šaríá v rozporu se samotnou Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv. Tento rozpor je pak dále potvrzen 12

dalšími jejími příkazy jako je např. ženská obřízka. V oblasti společenských povinností je v rozporu s Úmluvou OSN o odstranění všech forem diskriminace žen povinnost ženy přijmout jí vybraného manžela a být rozvedena s tím, který pro ni není vhodný. V rozporu s touto Konvencí i je povinnost ženy mít dítě, starat se o celou domácnost, zákaz vycházení z domu bez manžela a malá možnost požádat o rozvod. V rozporu s Deklarací o odstranění násilí páchaného na ženách je povolení ženu bít. Upírání vzdělávání je též porušováním jejich práv a v rozporu s uvedenými dokumenty. V neposlední řadě je potřeba zmínit, že ačkoliv je Egypt signatářem, a dokonce i ratifikoval Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, plnění některých jejích důležitých bodů se přesto vyhýbá. Je tomu tak kvůli výhradám, které k ní přijal a které považoval za rozporuplné se šaríóu. Upřel tak egyptským ženám rovné právo k rozvodu či k rozhodnutí o národnosti jejího dítěte. Egypt uniká i povinnosti zavést všechna nezbytná opatření, aby k diskriminaci žen nedocházelo.

13

2. Egypt a jeho ženy za ústavy z roku 1971 Egypt je sunnitskou zemí, která podepsala výše zmíněné dokumenty. Zároveň je také státem, který dlouhá desetiletí lavíroval mezi sekularismem a islámským státem. Plně se o sekularizaci začalo mluvit až po egyptské neúplné nezávislosti v roce 1922, především v návaznosti na sekularistické reformy v Turecku. Zastáncem tohoto proudu byl např. Ali Abd al-Razik, který hlásal, že prorok chtěl oddělit vládu a náboženství. Dodnes existují podobné proudy v Egyptě, ale své myšlenky již nevyjadřují tak otevřeně. Druhým proudem bylo Muslimské bratrstvo založeno roku 1928, které volalo po islámském pořádku ve státě. Ve čtyřicátých letech minulého století se vliv Bratrstva rozšířil a začalo se mluvit o islámském obrození v celém Egyptě. Toto období bylo ale přerušeno „Free Officers“ 3, kteří Egypt sekularizovali (Shepard 1996: 40 – 41). Za vlády druhého egyptského prezidenta Sadata, za kterého byla země spíše formálně sekularizovaná, došlo ke znovu zformování Muslimského bratrstva a ke druhému islámskému obrození, ve kterém islamisté volali po zavedení šaríý. Právě tento prezident přijal novou ústavu v roce 1971, která měla zaručovat více svobody ve státě. Sadat byl nakonec v roce 1981 zavražděn a k moci se dostal Husní Mubarak, který hledal vhodnou cestu mezi sekularizmem a islamisty. Ovšem islamisté získávali za jeho vlády více moci v zemi a angažovali se neoficiálně v politickém životě nebo právnických profesních spolcích. V roce 1992 byl zavražděn vůdce sekularistů a to odstartovalo v zemi vlnu nepokojů a bojů mezi sekularisty a islamisty, které přetrvávaly až do roku 2011. V celém tomto období byl tedy Egypt státem s tzv. muslimským sekularizmem. To znamená, že stát uznává islám jako náboženství, ale nepřikazuje aplikovat šaríú. Ovšem právě egyptská ústava z roku 1971 byla považována za muslimsky sekularizovanou, ačkoliv byla spíše muslimská a jejím hlavním zdrojem byla šaríá, dále pak anglické a francouzské právo (Shepard 1996: 40 – 41; Freedom House 2005).

3

Militantní egyptská skupina

14

2.1. Práva a povinnosti žen dle ústavy z roku 1971, rozpor s mezinárodním právem Již v úvodu ústavy, která byla schválena referendem v roce 1971, je uvedeno, že ve jménu Alláha budou Egypťané vykonávat povinnosti vycházející z této ústavy. V dalších článcích je islám prohlášen státním náboženstvím a šaríá hlavním zdrojem legislativy. Je zakázáno zakládání takových politických stran, které by byly založeny na diskriminaci pohlaví, a stát má povinnost garantovat rovnost všem občanům. Článek jedenáct říká, že „stát bude garantovat vyváženost povinností ženy v domácnosti a ve společnosti zajišťujíce ji rovné postavení vůči mužům v politické, sociální, kulturní a ekonomické oblasti bez toho, aniž by byla porušena pravidla islámské jurisprudence.“ Dále ústava potvrzuje, že práce je právem každého občana a upozorňuje, že všichni občané mají nárok na sociální a zdravotní pojištění a na penzi. V otázce vzdělání zmiňuje, že „vzdělání je právo garantované státem. Jeho první fáze je povinná a stát by měl dále rozšířit tuto povinnost i na další fáze.“ Univerzity a vědecká centra ve státě by měly nezávislé. V následujícím článku je pak uvedeno, že základem vzdělávání je náboženské vzdělávání. Státu je dále uložena úloha bojovat s negramotností. Zbytek druhé části ústavy se zabývá druhy a způsoby vlastnictví a dalšími ekonomickými záležitostmi (čl. 1 – 39). Třetí část egyptské ústavy se věnuje osobním svobodám, právům a povinnostem a pro tuto práci je jednou z nejdůležitějších částí. Hned ve článku čtyřicet je připomenuto, že „všichni občané jsou si před zákonem rovni“. Ovšem v řádce pod tím je vyjmenováno, kde všude jsou si rovni: „Mají stejná veřejná práva a povinnosti bez jakékoliv diskriminace v oblasti rasy, etnického původu, jazyka nebo víry.“ Jak lze vidět, nehovoří se zde o diskriminaci na základě pohlaví. Následovně říká, že „osobní svoboda je přirozené právo“ a „nikdo nesmí být zatčen, kontrolován, zadržen a nesmí být nikomu omezena jeho svoboda nebo omezen jeho volný pohyb s výjimkou nařízení vyšetřování a ochrany společnosti.“ Dále zakazuje nucené přemísťování a stěhování jakéhokoliv občana a odkazuje se na výjimky v zákonech. Uvádí také, že občané mají právo volit a povinnost účastnit se veřejného života v zemi. Dále je zmíněno budoucí zavedení systému, který by zaručoval minimální počet žen v obou parlamentních komorách (čl. 40 - 62). Čtvrtá část ústavy hovoří o suverenitě práva. Ve svých článcích říká, že jakýkoliv trest musí být nařízen soudem a nelze ho vykonávat na někom svévolně bez tohoto nařízení. 15

Upozorňuje, že osoba je považována za nevinnou až do prokázání viny a má právo na obhajobu, a zakazuje provádění jakýchkoliv trestných činů. Poslední článek z této části pak připomíná, že tresty by měly „být vydávány ve jménu lidu“ (čl. 66 – 72). Části pátá a šestá hovoří o systému vlády, státních orgánech a dalších administrativních záležitostech. Část sedmá se nazývá „Nová pravidla“ a věnuje se Radě Šura a Národnímu shromáždění a jejich vzájemnými vztahy a pravomocemi a dále pak tisku. Tato ústava byla po prvních dnech egyptské revoluce v roce 2011 suspendována. Jak lze vidět z analýzy této ústavy není tam žádný článek, který by odporoval mezinárodním úmluvám. Naopak se zdá, že s nimi byla naprosto v souladu. Podporovala rovnost mezi lidmi, povinnost vzdělávání pro všechny, právo na práci či právo volit pro všechny občany. Ovšem například v otázce diskriminace tam není žádná zmínka o nerovnosti mezi muži a ženami. Diskriminace na základě pohlaví byla zmíněna pouze v oblasti zákazu zakládání politických stran s tímto podtextem. Ačkoliv byla tedy ústava založena na šaríé, v oblasti práv žen nebyla tak striktní jako v jiných islámských státech a většina pravidel, která z ní vycházejí, nebyla inkorporována do tohoto dokumentu.

2.2. Reálný život žen v Egyptě mezi lety 1971 a 2011 Za vlády prezidenta Sadata byl zaveden silný prezidentský systém, na který navázal i prezident Husní Mubarak. Ten dokonce vyhlásil ve státě výjimečný stav, který obnovoval každé tři roky až do začátku arabských nepokojů v roce 2010. Právě tento výjimečný stav omezoval práva obyvatel v celé zemi včetně žen. Mubarakova žena Suzanne Mubarak se ovšem právům žen věnovala4 a díky ní, aktivní občanské společnosti a dalším organizacím podporujícím práva žen, došlo přesto v posledních dekádách k posunu kupředu v této oblasti. Ženy se mohly vzdělávat, rozvádět bez souhlasu manžela či pracovat ve státní nebo soukromé sféře. V roce 2000 byla dokonce založena Národní rada pro ženy, jejíž úkolem bylo posilovat jejich postavení v zemi. Na druhou stranu ženy neměly rovné postavení v oblasti práva a spravedlnosti. Jen velmi málo žen pracovalo na ministerských postech či univerzitách. Bylo tam také mnoho žen, kterým nikdy nebyly vydány občanské průkazy, protože nebylo nikde zaznamenáno jejich narození. Tato situace pak měla za následek upírání občanských práv daným ženám (Freedom House 2005; OSN 2004: 2, 22 - 23).

4 Suzanne Mubarak založila hnutí The Suzanne Mubarak International Women for Peace Movement, které získalo v Egyptě rozsáhlou podporu (OSN 2004: 10).

16

V oblasti politických práv žen docházelo k velkým rozporům mezi zákony a praxí ve státě. Nejen ženy ale i muži měli v tomto směru velmi omezené možnosti. A ačkoliv měly ženy od roku 1956 volební právo, jejich šance na to zúčastnit se voleb, byla velmi malá. I možnost kandidovat do voleb byla pro ženy spíše nereálná kvůli výši nákladů s tím spojených. Zastoupení žen ve vysoké politice se rovnalo 2 – 5 % a volební účast žen se pohybovala kolem pouhých 35 %. Ovšem Egypt měl např. velvyslankyni v USA či v Japonsku a existovaly i soudkyně (Freedom House 2005; Světová banka 2009: 29; OSN 2004: 3, 12). V oblasti občanských práv a postavení žen došlo v posledním desetiletí k několika významným posunům. V roce 2000 a 2004 byly v zemi přijaty dva zákony, které dovolovaly ženám rozvod bez souhlasu muže a dále rozšířily práva ohledně národnosti dítěte, které se narodí egyptské ženě a neegyptskému muži (Světová banka 2009: 18, 31). V běžné právní praxi mělo ženské svědectví stejnou hodnotu jako to mužské (U.S. Department 2001). Ovšem diskriminace žen byla hlavně v oblasti rozsudků o majetku nebo dědictví. V případě dehonestujícího chování byly ženy trestány mnohem častěji než muži za ten samý prohřešek. Trestní právo bylo tedy v tomto využíváno diskriminačně. Zákon zakazoval sňatky dívek mladších 18 let, ovšem zejména ve venkovských oblastech bylo toto porušováno (Světová banka 2009: 18; Freedom House 2005). Celkově lze ale říci, že průměrný věk vdávaných dívek během daného období vzrostl (Světová banka 2009: 12). Muži se mohli rozvádět z důvodu neposlušnosti své ženy a v tomto případě pak žena neměla právo na žádné finanční vyrovnání (Freedom House 2005). Problémem byl i volný pohyb žen, kdy musely žádat o povolení otce či manžela, aby si mohly pořídit cestovní pas a vyjet ze země (U.S. Department 2001). Oblast ekonomických práv a rovnosti příležitostí byla opět velmi diskriminační. Panoval např. obrovský nepoměr mezi mužskými a ženskými vlastníky půdy – 8,4 mil. mužů vůči 340 tis. žen v letech 1999 a 2000. Jako majitel půdy byl vždy uváděn muž a pokud zemřel, měla by bývala dědit žena, ovšem majetek spíše připadal synům. Navíc ženy dostávaly o polovinu méně dědictví než muži, v oblasti finančního dědictví, pokud ale muž zdědil více, musel ženu vyplatit (Freedom House 2005; U.S. Department 2001). Ačkoliv vláda spustila několik programů na podporu vzdělání a zaměstnanosti dívek a žen, ještě v roce 2000 byl v zemi velký nepoměr gramotných žen a mužů – 63 % mužů vůči 34 % žen (U.S. Department 2001; OSN 2004: 7). Poměr dívek a chlapců na univerzitách byl téměř vyrovnaný. Statistiky Světové banky dokazují zlepšení v oblasti zapsaných dívek na prvním a 17

druhém stupni ZŠ, jejichž číslo vzrostlo o 40 % mezi lety 1980 a 2000 (Freedom House 2005). Ženy ve vedoucích pozicích byly velmi vzácné, ale i přesto působily jako

lékařky,

právničky,

manažerky

obchodů

a

v dalších

vyšších

pozicích

(Světová banka 2009: 18, 30). Tyto ženy také vlastnily své vlastní auto. Většina venkovských žen se živila zemědělstvím, ale vzrostl i počet žen, kterým byly poskytovány mikro a malé půjčky na vlastní podnikání. Média byla převážně vedena ženami, např. ředitelkou národní televize byla žena, muži dominovali ve zpravodajství a mediálně politických záležitostech. V roce 2003 byla dokonce spuštěna mediální kampaň, která zdůrazňovala ženská práva a měla zlepšit postavení žen v zemi (Freedom House 2005; OSN 2004: 5, 15). Výzkum provedený Světovou bankou dále dokazuje, že v zemi byl velký rozdíl v nezaměstnanosti obou pohlaví, v roce 2006 se jednalo o poměr 21 % nezaměstnaných žen vůči 7 % mužům (Světová banka 2009: 7). Dále je třeba zmínit, že průměrný plat žen byl téměř třetinový v porovnání

s

muži.

Ženy

s dětmi

většinou

nemohly

být

v práci

povýšeny

(Freedom House 2005). V oblasti sociálních a kulturních práv žen v Egyptě bylo opět možno pozorovat nesoulad mezi tím, co je psáno v ústavě, a realitou. Ženy neměly rovný přístup ke zdravotnímu pojištění ani zdravotní péči, např. ženy s nižším pracovním postavením pak neměly zajištěnou zdravotní péči ani důchod. V Egyptě byly také zakázány potraty a ženská obřízka (od roku 1996). Druhé zmíněné se i přesto stále vykonávalo a v roce 2008 bylo zaznamenáno 97 % obřezaných žen mezi 18 a 49 lety (Amnesty International 2009; U.S. Department 2001; Freedom House 2005). V oblasti důchodů a sociálních služeb byly opět ženy velmi znevýhodňovány a diskriminovány, zejména pak ve venkovských oblastech. (Freedom House 2005; OSN 2004: 15). V oblasti bezpečnosti ženy čelily diskriminaci i navzdory prohlášením uvedeným v ústavě. Násilí vůči ženám bylo v Egyptě velkým problémem po celou dobu platnosti ústavy. Celkově lze říci, že právo v zemi bylo velmi přísné v oblasti násilí na ženách především ve veřejném životě a téměř vůbec nepojednávalo o domácím násilí. Dokonce znásilnění vlastním manželem, verbální nebo psychické zneužívání nebo bití ženy, které nevedlo k vážným zraněním, nebylo považováno za trestné (Freedom House 2005). Žádné vládní autority ani policie se o toto nezajímaly (Freedom House 2005). Docházelo k tomu zejména proto, že dané státní orgány považovaly „integritu rodiny za významnější než blahobyt ženy“ (U.S. Department 2001). Výzkum dokazuje, že násilí na ženách v zemi dokonce rostlo. V roce 1995 uvedla americká vláda, že každá třetí žena byla v manželství alespoň jednou bita a 18

o 13 let později Světová banka publikovala, že během roku 2008 se již 85 % egyptských žen stalo

obětí

domácího

násilí

nebo

jakékoliv

(U.S. Department 2001; Světová banka 2009: 15).

jiné

formy

sexuálního

obtěžování

Jako důvod k rozvodu z manželčiny

iniciativy to bylo bráno jen tehdy, pokud existoval očitý svědek těchto činů (U.S. Department 2001). Na veřejnosti ženy také často čelily obtěžování, urážkám a docházelo k mnoha znásilněním (Freedom House 2005).

2.3. Reálný život žen versus ústava, šaríá a mezinárodní právo Jak lze vyvodit z předchozí analýzy, reálný život egyptských žen byl v rozporu s jejich ústavou, a dokonce i s podepsanými mezinárodními dokumenty, a šaríá byla aplikována jak ve veřejném, tak v soukromém životě. V oblasti práva byla porušována garantovaná rovnost všech před zákonem, kdy byly ženy diskriminovány v oblasti rozsudků o majetku, a i trestní právo bylo používáno diskriminačně. Osobní svoboda žen byla omezována především nevydáváním cestovních pasů bez souhlasu manžela nebo otce. Z ústavy dále plyne, že každý trest musí být nařízen soudem, ale i přesto muži trestali své ženy bitím sami. Celkově bylo bití žen a další násilí na nich nejen v rozporu s ústavou ale i s mezinárodně právními dokumenty podepsanými Egyptem. Jednalo se např. o garanci rovného postavení v sociální či politické oblasti, které bylo porušováno. Zejména pak sociální oblast byla velmi diskriminační, kdy ženy zejména ve venkovských oblastech měly omezený přístup k důchodům a sociálním službám. Z ústavy plyne i nárok všech občanů na sociální a zdravotní pojištění, který byl ženám opět upírán. Ani vzdělání jako právo garantované státem nebylo zaručeno všem dívkám a poměr gramotných mužů a žen byl značně odlišný. Z druhé strany Egypt uspěl v oblasti boje s touto negramotností, která se i přesto snižovala. Na pracovním trhu byly ženy také diskriminovány, ale ne v tak velké míře jako v ostatních oblastech. Ačkoliv měly až třetinové platy v porovnání s muži, mohly dosáhnout na vedoucí pozice ve státě i soukromých společnostech. Dále měly přístup k podnikání, půjčkám nebo mohly vlastnit auto. Nejvíce diskriminovány byly ženy s dětmi a na venkově.

19

3. Arabské jaro v Egyptě a postavení místních žen Arabské jaro, jak novináři nazvali vlnu nepokojů v arabském světě, začalo na konci roku 2010 povstáním v Tunisku a přesunulo se postupně do dalších muslimských států. Ženy a dívky se aktivně zapojily do bojů za demokracii a sociální a zdravotní reformy ve svých zemích. V lednu 2011 začalo povstání i v egyptských městech. Demonstrace byly vedeny proti prezidentu Mubarakovi, který už zemi vládl přes 30 let. Ženy, které tam vykročily do ulic, měly mnoho očekávání v oblasti svých občanských a politických a dalších práv. Předpokládaly, že po revoluci budou překonány kulturní předsudky a ony se stanou aktivními občankami s rovným postavením a příležitostmi jako muži (Komsan 2011). Největší demonstrace propukly v zemi 25. ledna 2011, kdy lidé protestovali ve velkých městech po celém Egyptě. Tato povstání byla velmi brutálně potlačena policií. Stovky protestujících byly zabity a tisíce zraněny. Celkově bylo během lednových a únorových protestů zabito 846 lidí, z čehož většina ve dnech 25. a 26. ledna. Byla vypnuta i mobilní a internetová síť, aby se znesnadnila komunikace, a prezident povolal na potlačení nepokojů armádu. V dalších dnech prezident Mubarak oznámil rezignaci (11. února 2012) a předal své místo polnímu maršálovi Muhammadu Husajnu Tantavimu a Nejvyšší radě ozbrojených sil přenechal legislativní a exekutivní pravomoci. Dále byla suspendována ústava a rozpuštěn parlament (Amnesty International 2012a: 1). Po lednových a únorových protestech začala v březnu provizorní vláda pracovat na reformách a dodatcích k ústavě. Nově vzniklý dokument byl nazván Prozatímní ústava a jeho definitivní podoba byla přijata Nejvyšší radou ozbrojených sil po schválení referendem dne 30. března 2011 (ACE: Electoral Knowledge Network 2011). Na přelomu roku 2011 a 2012 se v zemi konaly parlamentní volby, ve kterých zvítězilo Muslimské bratrstvo. I přes anulaci voleb a zrušení nově vytvořeného parlamentu Nejvyšší radou ozbrojených sil byl nakonec v červnu prohlášen vítězem prezidentských voleb Muhammad Mursí, vůdce Muslimského bratrstva (Human Rights Watch 2013).

20

3.1. Protesty v Egyptě a provizorní ústava Provizorní ústava z 30. března 2011 obsahovala 63 článků, z nichž některé byly převzaté z původní ústavy a jiné dopsané na základě protestů v zemi. Mnoho z původních článků bylo vypuštěno, např. čl. 8 až 31, které se týkaly práva na zaměstnání, vzdělání a zdravotnických a sociálních služeb. Dále zcela opomíjela kapitolu týkající se tisku a jeho svobody. Tento dokument byl spíše zaměřen na základní práva a principy a poté na politické uspořádání státu. Stejně tak jako u předchozí ústavy bylo jejím primární zdrojem islámské právo. Provizorní ústava říkala, že všichni občané si jsou před zákonem rovni, ale stejně tak jako předchozí ústava zmiňovala různé druhy zakázané diskriminace mimo diskriminace genderové. Novým byl článek pojednávající o ekonomice státu. V původní ústavě hovoří o ekonomice, která by měla být v souladu s plánem státu, zatímco v provizorním dokumentu hovoří o „podpoře ekonomických aktivit a sociální spravedlnosti, ochraně všech forem vlastnictví a pracovního práva.“ Další rozdíl se týkal soukromého vlastnictví, kterému byla opět garantována ochrana a mohlo být odejmuto pouze v případě soudního nařízení. V původní ústavě bylo určeno, že soukromé vlastnictví mělo mít „sociální funkci a mělo sloužit národní ekonomice v rámci plánu“ (čl. 1 – 14). Některé články provizorní ústavy měly změněná slova či celé věty, ale obsah zůstal totožný. Jednalo se např. o článek obsahující zásadu nevydávání politických azylantů. Ačkoliv byl v obou ústavách formulován odlišně, jeho význam zůstával stejný. To samé se týkalo článku o placení daní a dalších poplatků (čl. 15 – 18). V oblasti politických práv a pravomocí jednotlivých orgánů státu, došlo ke změně v době trvání mandátu prezidenta. Období se zkrátilo ze šesti na čtyři roky a nebylo potvrzeno, že může být znovuzvolen. Byl také změněn systém, jakým se může potencionální kandidát zúčastnit voleb. Pokud neměl podporu v parlamentu nebo místních radách, stačilo mu „svolení 30 000 registrovaných voličů z 15 governátů s nejméně 1000 svoleními z každého governátu.“ Toto pravidlo bylo důležité zejména pro nezávislé kandidáty včetně žen, kteří neměli politickou ale občanskou podporu. V této části bylo pak mnoho pravidel zjednodušeno, či se jimi tento provizorní dokument nezabýval z důvodu očekávání navržení nové detailní ústavy (čl. 25 – 45). Co se týká justice a obrany, bylo změnou neprohlášení prezidenta za hlavu 21

policejní moci. Dále byl zcela nový článek 56, který pojednával o Nejvyšší radě ozbrojených sil a jejích pravomocích. Tou nejdůležitější bylo svěření státních záležitostí do jejích rukou. Dále měla na starosti legislativu, státní rozpočet, jmenování členů Lidového shromáždění, svolávání jednání rady Šura a Lidového shromáždění, vydávání zákonů, reprezentování státu navenek i dovnitř, jmenování a odvolávání premiéra a ministrů, jmenování a odvolávání vojáků, úředníků státní správy a ambasadorů a udělování amnestie. Dále si udělili pravomoc vykonávat další aktivity, které náleží prezidentovi a jsou v souladu s právem (čl. 56). Vyhlašování výjimečného stavu ve státě podléhalo stejným pravidlům v obou dvou ústavách, nepřibyly tedy žádné nové mechanismy, které by zabraňovaly jeho zneužívání, jak tomu bylo za prezidenta Mubaraka (čl. 59). Pravomoce Šury, vlády a Lidového shromáždění se také výrazně nezměnily. Části staré ústavy pojednávající o nich byly spíše zestručněny a shrnuty do několika článků (čl. 32 – 48). Stejně tak byla zpracována pojednání o Nejvyšším ústavním soudu, soudní moci a Národní obranné radě (čl. 49 – 52, 54). Důležitou změnou bylo neprohlášení prezidenta za vrchního velitele ozbrojených sil (čl. 53, 55). Novým byl článek 60, který se týkal budoucích kroků provedených ve státě vedoucích k sestavení nové ústavy. „Členové Lidového shromáždění a Šury by se měli do šesti měsíců po svém zvolení setkat na jednání, ke kterému vyzve Nejvyšší rada ozbrojených sil, a založit stočlenné ustavující shromáždění, které převezme práci spojenou s tvořením návrhu nové ústavy.“ Od ustanovení toho výboru do předložení návrhu ústavy by nemělo uplynout více než 6 měsíců. Tento návrh měl být do 15 dnů od jeho dokončení předán občanům, aby ho schválili v referendu. Po jeho schválení by se stal okamžitě platným. V posledních článcích bylo stanoveno, že do té doby než bude zvolena Šura, Lidové shromáždění a prezident, bude Nejvyšší rada ozbrojených sil vykonávat pravomoci vycházející z této ústavy. Provizorní ústava nesměla být nijak dodatkována a stala se platnou druhý den od jejího publikování ve věštníku (čl. 61 – 63). Z analýzy provizorní egyptské ústavy lze vidět, že nebyl dán větší důraz na dodržování práv žen a dívek, jejich nediskriminaci či větší ochranu v době nepokojů. Naopak některá důležitá ustanovení v této oblasti byla vynechána v porovnání s původní ústavou. Jednalo se o garanci rovnosti pohlaví, zdůraznění vyváženosti povinností ženy v domácnosti a nediskriminace v sociální, kulturní, politické a ekonomické oblasti, ochranu mateřství a rovný přístup všech obyvatel ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění a penzi. Dále nebyly stanoveny žádné kvóty na počet žen v ustavujícím shromáždění pro sepsání návrhu 22

nové ústavy. Nebyl tedy zaznamenán žádný posun v této oblasti, naopak došlo ke zhoršení postavení žen dle ústavy. Tato ústava byla zároveň v rozporu s mezinárodně závaznými dokumenty, kterých je Egypt signatářem. Nezajištění politické reprezentace žen odporovalo jak Úmluvě z roku 1953, tak té z roku 1979. Negarantování všech dalších výše zmíněných práv bylo také v rozporu s Úmluvou z roku 1979. V této ústavě byla tedy šaríá silněji promítnuta i když ne explicitně. Jednalo se spíše o vynechání důležitých ustanovení týkajících se práv žen než přikazování toho, co vyžaduje islámské právo.

3.2. Život žen v období provizorní ústavy Ačkoliv ženy hrály velmi důležitou roli během lednových a únorových protestů, jejich postavení ve společnosti a práva se ani v reálném životě nezměnily. Již během protestů byly zaznamenány velmi kontroverzní kroky vůči ženám. Zadržené svobodné občanky musely podstoupit testy panenství a pokud jimi neprošly, hrozil jim trest prostituce. Dle Amnesty International jsou testy panenství srovnatelné s mučením. Ženy byly v zadržení vojáky bity a ponižovány (Human Rights Watch 2012b). V oblasti politických práv žen došlo během let 2011 a 2012 k výraznému zhoršení. Dle hodnocení Světového ekonomického fóra se Egypt v hodnocení politických práv žen dostal na 125. pozici ze 133 hodnocených zemí a v hodnocení přítomnosti žen v parlamentu spadl na 128. místo ze 131 zemí. V parlamentu byly přítomny pouze tři ženy a ve výboru k navržení nové ústavy pracovalo šest členek (Egyptian Center for Women´s Rights 2013b: 5, 7, 14). V květnu 2011 byl dodatkován egyptský zákon o politických právech. Tento zákon zrušil kvótu počtu 64 žen v Lidovém shromáždění a určil pouze, že každá strana musí mít na své kandidátce alespoň jednu ženu a nebylo garantováno, že žena bude umístěna vysoko na kandidátce (Human Rights Watch 2012b: 5). Jako reakci na tuto legislativu začaly různé neziskové organizace pořádat workshopy pro ženy, aby je informovaly o možnosti zúčastnit se voleb a co pro to bylo třeba udělat. Ženy se v tomto období nenacházely na žádných vysokých pracovních pozicích (Amnesty International 2011: 2, 5, 7). K velké represi žen v oblasti politických práv došlo během voleb do Lidového shromáždění, kdy byly šířeny zprávy o stažení kandidátek vybraných žen, ačkoliv to nebyla pravda. Dále byly ženy před volebními místnostmi bity, aby utekly pryč a nevolily. Především Muslimské bratrstvo využívalo chudé ženy, kterým za jejich hlas zaplatili, dále tato strana 23

připravila pro voliče falešné kandidátky, na kterých chyběla jména nezávislých ženských kandidátek. Některým kandidátkám byl také upřen vstup do volební místnosti a nemohly tedy volit (Komsan 2011). V oblasti občanských práv došlo k posunu až 16. října 2011, kdy vydala Nejvyšší rada ozbrojených sil dekret, kde zakazovala diskriminaci na základě pohlaví, původu, náboženství, jazyka a víry (U. S. Department 2011: 25 - 26). V oblasti hospodářských práv byla také zaznamenána vyšší diskriminace než během předchozích desetiletí. Po povstáních byla neaktivní Národní rada pro ženy i Centrum Suzanne Mubarakové, pouze Egyptské centrum pro ženská práva zůstalo funkčním a kritizovalo postupnou eliminaci žen ze společnosti (U. S. Department 2011: 27 - 28). Ještě v únoru roku 2011 bylo ženám zakázáno pracovat jako soudkyně (Human Rights Watch 2011). Pro ženy bylo velmi obtížné obdržet půjčky a byly silně odrazovány od jakéhokoliv druhu vlastnictví. Dále byly diskriminovány v oblasti práce, přetrvával velký rozdíl mezi příjmy mužů a žen, v tomto roce byly ženské platy průměrně o 77 % nižší než mužské. Vzrůstající muslimský vliv a další tradice v zemi ztěžovaly i vzdělaným ženám přístup k vyšším pracovním pozicím a budování kariéry. Téměř celá ekonomika byla řízena vojensky a protože ženy se ve vojenství uplatnit nemohly, byly vyloučeny automaticky i z veškerých zaměstnání v oblasti ekonomiky (U.S. Department 2011: 27 – 28). V červnu 2011 byla dokonce koalicí neziskových organizací sepsána Charta egyptských žen, kde žádaly dodržování jejich práv a nediskriminaci vůči mužům. Signatářky a signatáři argumentovali tím, že ženy se účastnily protestů stejně tak jako muži a až dosud byly velmi aktivní. Žádali tedy dodržení hesel revoluce svoboda, důstojnost a sociální spravedlnost pro všechny občany bez genderové diskriminace. Dále žádali dodržování mezinárodních smluv garantujících ženám rovná práva, rovnost ekonomických a sociálních práv, zrušení diskriminující legislativy a podporu žen pomocí politik vlády a médií. Do konce června bylo pod Chartou více než 500 000 podpisů (UN Women 2011). V únoru 2011 byl učiněn i jeden pozitivní krok a to dodatkování trestního zákona, které vedlo ke zpřísnění trestů v případě obtěžování či urážení žen. Zvýšila se jak doba možného uvěznění, tak přibyl i trest smrti či změna běžného uvěznění na těžké uvěznění. Tyto články neovlivňovaly výrazně danou problematiku, ale měly spíše upozornit na to, že Nejvyšší rada ozbrojených sil brala násilí vůči ženám vážně a chtěla ho eliminovat (Amnesty International 2012a: 31). I přes tento dekret a výše zmíněné dodatky trestního zákona byly ale ženy po celou dobu odrazovány od nahlašování znásilnění a dalších trestných činů vůči nim na policejních stanicích. Znásilnění manželem zůstávalo legálním. I domácí násilí 24

pokračovalo a dle průzkumu 81 % žen se stále domnívalo, že manžel či otec má právo je bít (U. S. Department 2011: 25 - 26). V oblasti sexuálního obtěžování žen se Egypt umístil v roce 2012 na druhém místě na světě hned za Afgánistánem (Egyptian Center of Women´s Rights 2013b: 24). V této oblasti se angažovaly neziskové organizace a poskytovaly ženám poradenství a pomoc. V oblasti plánování rodiny nebyly zavedeny vládou žádné restrikce a byla zvýšena pomoc těhotným ženám a ženám s dětmi. OSN zaznamenalo 79 % porodů s asistencí odborného personálu a 58 % žen a dívek mezi 18 a 49 lety užívajících antikoncepci (U.S. Department 2011: 25 - 26). Ženy během těchto dvou let pokračovaly v protestech a požadovaly splnění hesel lednové revoluce, ovšem jejich snaha měla jen nepatrný výsledek (Egyptian Center for Women´s Rights 2013b: 26 - 17). Nejvyšší rada ozbrojených sil se za mučení žen a další činy páchané proti nim omluvila a slíbila vše vyšetřit a podniknout kroky, aby se toto již neopakovalo, ale ve skutečnosti se nic nestalo (Amnesty International 2012a: 31). Dokonce, když se moci ujalo Muslimské bratrstvo, navrhovalo snížit věkovou hranici na vdávání, dekriminalizovat ženskou obřízku a zakázat rozvody z manželčiny iniciativy, po veřejném pobouření byly ale tyto návrhy staženy (Human Rights Watch 2013).

3.3. Život žen v letech 2011 a 2012 versus ústava, mezinárodní právo a šaríá Na základě předchozí analýzy lze konstatovat, že téměř ve všech oblastech došlo ke zhoršení životních podmínek žen. Byly ještě více vytlačovány ze společnosti, než tomu bylo za Husního Mubaraka a ani jim provizorní ústavou nebyla garantována taková práva jako předtím. Lze tedy říci, že provizorní ústava byla porušována, ale ne již v takovém rozsahu jako ta původní. Důvodem byl samozřejmě její nedostatečný důraz na práva žen, vynechání podstatných článků týkajících se dané problematiky a velmi malá regulace této oblasti. Šaríá byla opět praktikována mnohem více, než dovolovala ústava, např. v rozporu s ústavou, ale v souladu se šaríóu bylo domácí násilí na ženách, kdy manželé nečekali na rozhodnutí o vinně či nevinně ženy a bili ji. Postup jak Nejvyšší rady ozbrojených sil, tak porevolučního parlamentu byl v rozporu s Úmluvou o politických právech žen, kdy jim tato práva nebyla garantována a převládala snaha o zamezení přístupu žen k politice. Toto úsilí bylo patrné především během voleb do Lidového shromáždění. Dále byla egyptská praxe v rozporu s Úmluvu o odstranění 25

všech forem diskriminace žen, kdy byla naopak diskriminace zákonem podporována a ženy byly marginalizovány. Deklarace na odstranění násilí páchaného na ženách a rezoluce 1325 byly očividně také porušovány. Docházelo k tomu ve veřejném životě zejména během protestů při brutálních zákrocích armády ale i domácnostech po celou dobu platnosti provizorní ústavy.

26

4. Nová egyptská ústava a postavení žen Egyptská ústava byla navržena dříve jmenovaným ústavním shromážděním dne 30. listopadu 2012. Během následujících čtrnácti dnů se pak konalo referendum, ve kterém mělo obyvatelstvo rozhodnout o schválení ústavy (Human Rights Watch 2013). Již před jejím schválením apelovalo OSN i Human Rights Watch na její revizi zejména v oblasti lidských a ženských práv. Na základě toho došlo k několika modifikacím, jako bylo např. zakázání mučení nebo odstranění článku, který říkal, že rovnost žen a mužů bude zachována jen tehdy, pokud to bude v souladu s islámským právem. Následujícím referendem ústava prošla a vstoupila v platnost dne 15. prosince 2012 (Saleh 2013; Human Rights Watch 2012a).

4.1. Pohled nové ústavy na ženy Nová ústava obsahuje 236 článků, tedy podobný počet jako ústava z roku 1971. Tento dokument hned ve své preambuli připomíná lednovou revoluci a úsilí všech obyvatel o změnu a zejména „chléb, svobodu, sociální spravedlnost a lidskou důstojnost.“ Dále hovoří o boji mužů i žen za tyto hodnoty a říká, že v zemi, kde ženy nemají zaručenou důstojnost, ani samotná země ji nemá. Zdůrazňuje rovnost příležitostí mezi muži a ženami a zakazuje jakékoliv formy diskriminace či jiného upřednostňování mužů. Tři z úvodních jedenácti článků v preambuli tedy zdůrazňují roli žen a jejich nediskriminaci, toto nebylo zmíněno ani v jedné z předchozích ústav. V první části ústavy byl islám opět prohlášen státním náboženstvím a šaríá jako hlavní zdroj legislativy. Stejně tak jako v ústavě z roku 1971 bylo zakázáno zakládání politických stran, které by byly založeny na genderové diskriminaci. Znovu pak opakuje již princip zmíněný v preambuli týkající se rovnosti příležitostí všech občanů. Dále zdůrazňuje i harmonizaci povinností ženy v rodině a ve veřejném životě a slibuje zajištění speciální ochrany pro matky živitelky, rozvedené ženy a vdovy. Připomíná i rovnost všech při dědění soukromého majetku (čl. 1 – 30). Druhá část ústavy hovoří o právech a svobodách a dává důraz na rovnost všech před zákonem a nediskriminaci v oblasti veřejných práv a povinností. Říká také, že osobní 27

svoboda je přirozená a nedotknutelná a nikomu nesmí být zakázáno cestovat nebo omezovat jeho pohyb. Ukládá povinnost jednat s každým s důstojností a nikoho neponižovat ani nezraňovat. Na konci pak znovu zdůrazňuje „svobodu pohybu a výběru, zda-li zůstat či odejít“ (čl. 31 – 42). V oblasti ekonomických a sociálních práv má stát opět za úkol bojovat s negramotností obou pohlaví a musí zajistit každému občanovi přístup ke zdravotní péči. Je zmíněna i práce a právo na ni, které má každý egyptský občan. Všichni mají také právo na spravedlivý příjem, důchod, sociální pojištění a zabezpečení a další ochranu spojenou se zaměstnáním. Dále je zdůrazněno, že každý trest může být uložen a vykonán pouze soudně a svobody a práva jedinců nesmí být ničím poškozeny (čl. 43 – 81). Část třetí a čtvrtá se zabývá uspořádáním legislativní, exekutivní, soudní a vojenské moci. V těchto oblastech jsou ženy zcela vynechány a v daných článcích ústavy o nich není jediná zmínka. Není tedy zajištěna jejich reprezentace v těchto orgánech ani nediskriminace v případě využívání jejich služeb (čl. 81 – 216). V páté kapitole je znovu zdůrazněno, že islámské právo a islámská jurisprudence jsou zdroji této ústavy. Dále tam jsou uvedena kritéria pro volby do Sněmovny reprezentantů, kde je garantována polovina křesel farmářům a pracujícím, pro ženy žádná kvóta neexistuje. Poslední článek této kapitoly také zrušil veškerá ústavní nařízení, která byla provedena mezi lednovou revolucí a dnem vstupu v platnost této ústavy (čl. 216 – 236). Dvě první části se podobají ustanovením z ústavy z roku 1971, ovšem právě v oblasti práv žen je nová ústava stručnější než původní dokument. Nová ústava zmiňuje velmi obecně nediskriminaci v několika svých článcích, zatímco původní ústava rozvíjela i hlavní pole nediskriminace, jakými byla oblast politická, sociální, kulturní a ekonomická. Zejména v politické oblasti je tato ústava nedostačující, protože v žádné své části neuvádí minimální počty žen ve státní správě, politických útvarech a dalších státních organizacích. Ústava nezmiňuje ani rovný přístup žen ke vzdělání, svobodu projevu a víry a ani nezajišťuje ochranu žen (i mužů) před vzetím k vojenským soudům. Vypuštěn byl také článek o zákazu obchodování se ženami. Nelze říci, že je tento dokument v rozporu s mezinárodními úmluvami, ale nezajišťuje jejich dodržování ve státě a nezajišťuje ani nadřazenost mezinárodního práva nad národním (Amnesty International 2012b). Na základě nové ústavy může docházet 28

k porušování politických práv žen a také k nedodržování Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen. Dále nenásleduje pekingskou Platformu pro akci, která zemím ukládá boj s nezaměstnaností či negramotností žen. Ačkoliv se tedy tento dokument ve svém úvodu na ženy odvolává a vypadá velmi ambiciózně v této oblasti, jeho obsah ženám zaručuje méně práv než obsah ústavy z roku 1971.

4.2. Situace žen v Egyptě od prosince 2012 Egyptská ústava je zatím v platnosti několik měsíců a práva žen, ačkoliv garantována pouze minimálně, jsou již porušována. V oblasti politických práv žen nedošlo v těchto měsících k žádné změně oproti letům 2011 a 2012. Nebyly vytvořeny či změněny kvóty zajišťující ženám křesla v legislativních a exekutivních institucích ani jim nebylo umožněno jinak participovat na politickém životě. Zejména Egyptské centrum pro ženská práva obviňuje vládu ze systematického vylučování žen z politického života a eliminování jejich politických práv. Zatím bez jakéhokoliv úspěchu požadují navrácení k předrevoluční kvótě minimálně 64 žen v Lidovém shromáždění namísto současného požadavku minimálně jedné ženy na volební kandidátce (Egyptian Center for Women´s Rights 2013c). Ženám jsou upírána i občanská práva a vláda dokonce upozorňuje, že dovolit ženám cestovat, pracovat a používat antikoncepci bez manželova svolení by mohlo zničit egyptskou společnost. Toto prohlášení bylo učiněno ve spojitosti s vyzváním dalších islámských států k odsouzení a zamítnutí Deklarace o právech žen cílené na ukončení násilí na ženách a dívkách. Deklarace byla schválena OSN v březnu 2013 (Nichols 2013; Asian News International 2013). Ženy jsou odrazovány od participace na protestech a zastrašovány vycházet samy do ulic politicky motivovanými útoky. Útoky probíhají podle většinou stejného scénáře, kdy skupina patnácti až dvaceti mužů utvoří kruh kolem jedné nebo dvou žen a snaží se je vysvléci a sexuálně urážet a obtěžovat. Při těchto útocích asistují i ozbrojené složky a vláda ani prezident neodsoudili útoky a nebyly podniknuty žádné právní kroky proti útočníkům. Takováto situace nenastala za vlády Mubaraka ani Nejvyšší rady ozbrojených sil (Tadros 2013). Zatím nejvážnějším problémem, kterému ženy čelí, je právě stále rostoucí násilí vůči nim. Zejména po atacích na Tahrírském náměstí během dvouletého výročí revoluce se stoupajícím počtem útoků a jejich větší brutalitou začalo zabývat i UN Women. Vedoucí sekce UN Women, Michelle Bachelet, urgovala prezidenta Mursího k zavedení legislativy a mechanismů na ochranu žen (UN News Center 2013a). Během těchto protestů bylo 29

zaznamenáno minimálně 25 žen, které byly sexuálně uráženy a fyzicky napadány. Jak říká Vysoký komisař OSN pro lidská práva Navi Pillay, v Egyptě se stále více rozšiřuje sexuální násilí vůči ženám a u mužů převládá pocit beztrestnosti za tyto činy (UN News Center 2013b). K těmto prohlášením se připojil i Pan Ki-mun, avšak navzdory tomu egyptská vláda stále tvrdí, že ženská práva nejsou její prioritou. Na základě těchto událostí poskytují některé egyptské neziskové organizace ženám ochranu během veřejných shromáždění (Asian News Monitor 2013). Navzdory všem výše zmíněným faktům se ženy nevzdávají a dále za svá práva bojují. Tyto snahy bylo možno pozorovat během Mezinárodního dne žen, 8. března 2013, kdy znovu vyšly do ulic po celém Egyptě a odsoudily útoky na ženské aktivistky a požadovaly nediskriminaci a participaci na veřejném životě. Ovšem opět byly napadány a uráženy a to nejen o prostestující ženy, ale i o novinářky pouze monitorující situaci. Egyptské centrum pro ženská práva dokonce začalo nazývat toto systematické pronásledování všech žen zločinem proti lidskosti (AllAfrica.com 2013, Egyptian Center for Women´s Rights 2013a).

30

Závěr Po analýze všech tří posledních ústav Egypta, tedy ústavy z roku 1971, provizorní ústavy z roku 2011 a současné ústavy z prosince 2012, stejně tak jako života žen během těchto ústav lze zjistit odpověď na v úvodu položenou otázku. Všechny tři ústavy byly založeny na islámské jurisprudenci a jejich zdrojem byla šaríá, ovšem i přesto se postavení žen během jejich platnosti měnilo. Ačkoliv první ústava nebyla zcela bezchybná v oblasti práv žen, neodporovala žádným mezinárodním dokumentům a soustředila se na nediskriminaci žen a jejich rovné postavení. Realita těmto prohlášením zcela neodpovídala a i přes zavedení několika zákonů podporujících ženy po roce 2000 neměly rovné postavení ve společnosti. Byly více nezaměstnané, negramotné, sociálně znevýhodňované a měly výrazně menší příjmy. Byly sexuálně obtěžovány, musely podstupovat obřízku či poslouchat svého manžela. Z druhé strany ale mohly obdržet půjčky od bank na vlastní podnikání, měly i vysoké politické funkce a média byla převážně řízena ženami. V tomto období byla tedy práva žen porušována i přesto, že v ústavě byla opačná prohlášení. Příkazy šaríý vůči ženám nebyly explicitně zmíněny v ústavě, ale byly vyžadovány a praktikovány v životě reálném. Provizorní ústava byla v porovnání s dvěma dalšími velmi stručná a zaměřená spíše na politické než lidskoprávní změny. Některé důležité články týkající se práv žen byly ale oproti předchozí ústavě vynechány a z právního hlediska se postavení žen zhoršilo, protože jim bylo garantováno méně práv než předtím. Byly zastoupeny ve velmi nízkém počtu v ustavujícím shromáždění k sepsání nové ústavy. Jejich platy byly čtvrtinové v porovnání s mužskými a byly vyloučeny ze zaměstnání ekonomické povahy. Zintenzivňoval se útlak žen a ataky na ně, rostlo i sexuální násilí a ponižování. Z analýzy plyne, že armáda hrubě porušovala práva žen během protestů, kdy např. prováděla testy panenství na zadržených dívkách a ženách nebo je bila. Lze tedy konstatovat, že během tohoto období se postavení žen zhoršilo na obou stranách – právní i v reálném životě. Docházelo k tomu zejména na základě nedostatečné právní úpravy a vzrůstajících islámských vlivů v zemi, které kladly větší důraz na dodržování šaríý.

31

Nová ústava byla silně kritizována kvůli nedostatečné ochraně žen již od jejího navržení. Nakonec byla po několika drobných modifikacích schválena a v prosinci 2012 vstoupila v platnost. V oblasti práv žen není dostatečná a nezajišťuje jejich nediskriminaci ve vzdělávání, zaměstnávání a politice. V platnosti také zůstal zákon, který zrušil minimální kvótu žen ve státních institucích, a vláda odmítá dokumenty na ochranu žen schválené OSN. Stále roste násilí na ženách i dívkách a zastrašování a dochází k jejich postupné eliminaci ze společnosti. V posledních měsících, kdy platí nová ústava, se tedy postavení žen právně zhoršilo a i v reálném životě dochází k neustálé deterioraci. Arabské jaro, ačkoliv na něm ženy velmi participovaly, jim nepřineslo žádné zlepšení a naopak se nyní nachází v ještě horší pozici než předtím. V posledním destiletí vlády prezidenta Mubaraka dokonce docházelo ke zlepšování pozice žen, ale všechny podobné snahy byly prezidentem Mursím a Muslimský bratrstvem zastaveny. Vládnoucí elita v zemi se přiklání ke stále striktnějšímu praktikování šaríý a dokonce navrhuje zákony, které by některá její pravidla zlegalizovaly, zatím ale bez většího úspěchu. Práce dokazuje, že změna ústavy v Egyptě měla negativní dopad na práva a postavení žen v zemi. Eliminace žen ze společnosti probíhala postupně již od schválení provizorní ústavy na konci března 2011. Ženy měly garantováno nejvíce práv dle prvotní ústavy z roku 1971 a na základě dvou dalších ústav již nebyla zajištěna nediskriminace v takové míře jako předtím a některé důležité články v této oblasti byly úplně vynechány. V oblasti reálného života žen jsme mohli sledovat obdobný vývin. Ačkoliv v roce 1971 nebyly ženy diskriminovány jen formálně, v průběhu desetiletí se jejich pozice ve společnosti zlepšila a po roce 2000 byly schváleny dva významné zákony podporující práva žen. Ovšem paradoxně po lednových a únorových demonstracích se jejich postavení začalo postupně zhoršovat a velmi rostlo násilí na nich. Muslimské bratrstvo otevřeně mluví o vyloučení žen ze společnosti a nebezpečí, které můžou přinést, pokud budou mít více práv. Žádná z těchto ústav explicitně neodporovala mezinárodním dokumentům a úmluvám, ovšem například ta z prosince 2012 ale nezajišťuje to, že některé mezinárodní úmluvy budou dodržovány. Reálné rysy života žen v Egyptě byly v rozporu s mezinárodním právem, kdy byly ženy diskriminovány a vždy v inferiorním postavení vůči mužům. Bylo ale možné najít i výjimky, především za éry prezidenta Mubaraka, jako např. zaměstnávání žen v médiích, či jmenování významných egyptských velvyslankyň. Je tedy jasné, že egyptské ženy zdaleka boj za svá práva a rovné postavení ve společnosti nevyhrály a čeká je ještě dlouhá cesta. Arabské jaro jim ovšem dalo naději, že 32

změna v zemi je možná, a proto nepřestávají demonstrovat proti krokům prováděných Muslimským bratrstvem a dalšími složkami státu, i přesto že jsou jejich manifestace stále hruběji potlačovány. Jak lze ale vidět, v tomto boji nejsou sami a podporuje je jak mezinárodní společenství, tak místní neziskové organizace. O tom, zda nakonec dojde k naplnění jejich snah a nadějí, napoví více příští měsíce možná i roky.

33

Zdroje ACE: THE ELECTORAL KNOWLEDGE NETWORK. Egypt: Interim Constitution (2011) [online]. 2011 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://aceproject.org/eroen/regions/mideast/EG/egypt-interim-constitution-2011/view. al-HIBRI, Azizah. Islam, Law and Custom: Redefining Muslim Women´s Rights. American University International Law, 1997. 1-44. AllAfrica.com. Women to March Around Egypt Denouncing Violence. Washington: Al Bawaba (Middle East) Ltd. [online]. 2013, 2013-03-05 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://search.proquest.com.ezproxy.vse.cz/docview/1314836017. AMNESTY INTERNATIONAL. Annual Report 2012 – Egypt [online]. 2012a [cit. 2013-0315]. Dostupné z: http://www.amnesty.org/en/region/egypt/report-2012#section-5-7. AMNESTY INTERNATIONAL. Brutality unpunished and unchecked: Egypt´s military kill and torture protesters with impunity [online]. Refworld – The Leader in Refugee Decision Support. 2012b, 2012-10-02 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/pdfid/506be85e2.pdf. AMNESTY INTERNATIONAL. Egypt – Amnesty International Report 2008 [online]. 2009 [cit. 2013-03-28] z: http://www.amnesty.org/en/region/egypt/report-2008. AMNESTY INTERNATIONAL. Egypt’s new constitution limits fundamental freedoms and ignores the rights of women. Refworld: The Leader in Refugee Decision Support [online]. 2012c, 2012-02-30 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/country,,,,EGY,,50bde4d72,0.html. AMNESTY INTERNATIONAL. Women demand equality in shaping new Egypt [online]. Říjen 2011 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.amnesty.org/en/library/asset/MDE12/050/2011/en/3e4485b9-2498-4859-8478ea10df52b37d/mde120502011en.pdf. ASIAN NEWS INTERNATIONAL. Egypt's Muslim Brotherhood rejects 'anti-Islam' UN charter on women. Al Bawaba (Middle East) [online]. 2013, 2013-03-18 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://search.proquest.com.ezproxy.vse.cz/docview/1317515840. ASIAN NEWS MONITOR. Egypt: Rising Violence Against Egyptian Women Worries Rights Activists. Thajsko: Thai News Service Group [online]. 2013, 2013-01-05 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://search.proquest.com.ezproxy.vse.cz/docview/1266391355. 34

Constitution of the Arab Republic of Egypt 1971. Egypt State Information Service [online]. 1971 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://www.sis.gov.eg/en/LastPage.aspx? Category_ID=208. ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. 1948, 1948-1210 [cit. 2013-04-25] Dostupné z: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020101. EGYPTIAN CENTER FOR WOMEN´S RIGHTS. On the Egyptian Women´s Day Muslim Brotherhood Expresses their Attitude to Women through Slapping Them [online]. Káhira 2013a, 2013-03-16 . Dostupné z: http://ecwronline.org/blog/2013/03/16/on-the-egyptianwomens-day-muslim-brotherhood-expresses-their-attitude-to-women-through-slapping-them/. EGYPTIAN CENTER FOR WOMEN´S RIGHTS. Report on Egyptian Women Conditions in 2012 [online]. 2013b, 2013-01-22 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: http://ecwronline.org/pdf/reports/2013/egyptian_women_conditions_in2012.pdf. EGYPTIAN CENTER FOR WOMEN´S RIGHTS. Shoura Council Seizes Women´s Seats in the Parliament and Kicks Women out of the Political Life [online]. Káhira 2013c, 2013-04-04 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://ecwronline.org/blog/2013/04/04/shoura-council-seizeswomens-seats-in-the-parliament-and-kicks-women-out-of-the-political-life/. ENGINEER, Asghar Ali. Rights of Women in Islam. New Delhi: Sterling Publishers Pvt. Ltd., 2008. 3. 53 – 117. ISBN 978-81-207-3933-8. EQUITAS – International Centre for Human Rights Education. Women´s right in Muslim Communities: A Resources Guide for Human Rights Educators [online]. Květen 2009 [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://equitas.org/wpcontent/uploads/2010/11/research_EQUITAS_Sharia.pdf. FREEDOM HOUSE. Women's Rights in the Middle East and North Africa – Egypt [online]. 2005, 2005-09-14 [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/47387b6a46.html. HUMAN RIGHTS WATCH. Egypt: New Constitution Mixed on Support of Rights. Refworld: The Leader in Refugee Decision Support [online]. 2012a, 2012-11-30 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/country,,,,EGY,,50b8a2c02,0.html. HUMAN RIGHTS WATCH. Egypt: World Report 2011. Refworld: The Leader in Refugee Decision Support [online]. 2011 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/country,COI,HRW,ANNUALREPORT,EGY,,4d3e801a1a,0.ht ml. HUMAN RIGHTS WATCH. World Report 2012: Egypt. [online]. 2012b [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.hrw.org/world-report-2012/world-report-2012-egypt. HUMAN RIGHTS WATCH. World Report 2013: Egypt. [online]. 2013 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: http://www.hrw.org/world-report/2013/country-chapters/egypt. 35

INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Charta OSN [online]. [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://www.osn.cz/system-osn/o-osn/?i=173. JOHNSON, Toni; VRIENS, Lauren. Islam: Governing Under Shariah [online]. Council on Foreing Relations, 2013 [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://www.cfr.org/religion/islamgoverning-under-sharia/p8034. KHAN, Maulana Wahiduddin. Woman in Islamic Shariah. Non Basic Stock Line, 2000. ISBN: 978-8185063768. KOMSAN, Nehad Aboul. The Status of Egyptian Women in 2011. Egyptian Center for Women´s Rights [online]. 2011, 2011-12-29 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://ecwronline.org/blog/2011/12/29/the-status-of-egyptian-women-in-2011/. KRIVENKO, Ekaterina Yahyaoui. Women, Islam and International Law: Within the Context on the Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination Against Women. Leiden: Koniklijke Brill NV, 2009. 60 – 68. ISBN 978-90-04-17144-2. LEHMANNOVÁ, Zuzana. Paradigma kultur. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 182 – 195. ISBN 978-80-7380-297-4. NASIR, Jamal J. The Status of Women under Islamic Law and Modern Islamic Legislation. Leiden: Koniklijke Brill NV, 2009. 3. 15 – 25. ISBN 978-90-04-17273-9. NICHOLS, Michelle. Egypt´s Islamist warn giving women some rights could destroy society. Reuters [online]. 2013, 2013-03-04 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/2013/03/15/us-women-un-rights-idUSBRE92E03D20130315. OSN. Beijing Declaration and Platform for Action [online]. In: Peking, 1995 [cit. 2013-0308]. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/beijing/platform/. OSN. Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women. [online] In: Ženeva, 1979 [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/ OSN. Convention on the Political Rights of Women [online]. In: New York, 1953 [cit. 201303-08]. Dostupné z: http://treaties.un.org/doc/Treaties/1954/07/19540707%200040%20AM/Ch_XVI_1p.pdf. OSN. Declaration on the Elimination of Violence against women. [online] In: Ženeva, 1993 [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://www.unhchr.ch/huridocda/huridoca.nsf/%28Symbol %29/A.RES.48.104.En. OSN. Member States Responses to the Questionnaire on Implementation of the Beijing Platform for Action (1995) and the Outcome of the Twenty-Third Special Session of the General Assembly (2000) – Egypt [online]. 2004 [cit. 2013-03-08] Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/Review/responses/EGYPT-English.pdf. 36

OSN. UN Resolution on Women, Peace and Security [online]. In: Ženeva, 2000 [cit. 2013-0308]. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/osagi/wps/#resolution. POTMĚŠIL, Jan. Průvodce šaríóu. Britské listy [online]. 2008, 2008-01-11 [cit. 2013-0310]. ISSN: 1213-1792 Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/38240.html. SALEH, Nivien. The 2012 Constitution of Egypt. Thunderbird School of Global Management [online]. 2012 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://niviensaleh.info/constitution-egypt-2012translation/. SHEPARD, William E. Muhammad Said al-Ashmawi and the Application of the Sharia in Egypt. International Journal of Middle East Studies [online]. 1996, roč. 1, č. 28, s. 39-58 [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/176114? seq=1&Search=yes&searchText=Egypt&searchText=Muhammad&searchText=E.&searchTex t=William&searchText=alAshmawi&searchText=Application&searchText=Sharia&searchText=SHEPARD %2C&list=hide&searchUri=%2Faction%2FdoBasicSearch%3FQuery%3DSHEPARD%252C %2BWilliam%2BE.%2BMuhammad%2BSaid%2Bal-Ashmawi%2Band%2Bthe %2BApplication%2Bof%2Bthe%2BSharia%2Bin%2BEgypt%26fromHomePage%3Dtrue %26acc%3Don%26wc%3Don%26fc %3Doff&prevSearch=&item=1&ttl=2&returnArticleService=show. SVĚTOVÁ BANKA. The Status and Progress of Women in the Middle East and North Africa [online]. 2009 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://siteresources.worldbank.org/INTMENA/Resources/MENA_Gender_Compendium2009-1.pdf. TADROS, Maris. Tearing Egypt apart. Open Democracy [online]. 2013, 2013-01-31 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://search.proquest.com.ezproxy.vse.cz/docview/1283051589. U.S. DEPARTMENT OF THE STATE. Country Reports on Human Rights Practices – Egypt [online]. 2001 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2000/nea/784.htm. U.S. DEPARTMENT OF THE STATE. Country Reports on Human Rights Practices – Egypt [online]. 2011 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/humanrightsreport/index.htm#wrapper. UN NEWS CENTER. Egypt: UN concerned about rising violence against female protesters [online]. 2013a, 2013-01-31 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=44046#.UWv0d6LDB5B. UN NEWS CENTER. UN rights chief urges all parties in Egypt to engage in dialogue and end use of force [online]. 2013b, 2013-01-29 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=44020&Cr=Egypt&Cr1=#.UWv4c6LDB5A. UN TREATY SERIES. Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against 37

Women. Status of the Treaty [online]. 2013a [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/reservations-country.htm. UN TREATY SERIES. Convention on the Political Rights of Women. Status of the Treaty [online]. 2013b [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx? src=TREATY&mtdsg_no=XVI-1&chapter=16&lang=en#3. UN WOMEN. Egyptian Women´s Charter: Partners in the Revolution and in Building Democratic Egypt [online]. Červen 2011 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.unwomen.org/wp-content/uploads/2011/06/charter-egyptian-women-en.pdf.

38

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Recommend Documents