VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace : Mezinárodní politika a diplomacie Vedlejší specializace : Studia frankofonních zemí

Diplomová práce

Formování francouzského politického systému skrze přímou volbu prezidenta republiky

Autor :

Štěpán Vojnár

Vedoucí diplomové práce :

PhDr. Martin Nechvátal, Csc.

Prohlašuji, že tuto diplomovou práci jsem vypracoval sám. Veškerou literaturu a další zdroje, se kterými jsem pracoval, uvádím v seznamu na konci této práce.

………………………………………………….

2

Obsah Úvod.................................................................................................................................... 4 1. Postavení prezidenta republiky ve francouzském politickém systému do roku 1962 a způsob jeho nominace....................................................................................................... 10 1.1 Ústava druhé republiky – velké ambice ............................................................. 10 1.2 Ústavy třetí a čtvrté republiky - od klasického parlamentarismu k inauguraci chryzantém .................................................................................................................... 17 1.3 1958: Změna politického systému – nové prvky................................................ 22 2.

Proč chtěl Charles de Gaulle přímou volbu prezidenta?............................................ 26 2.1. Proč ne v roce 1958 ? ......................................................................................... 26 2.2. Francouzský prezident jako iniciátor reformy.................................................... 30

3. Průběh ústavní a politické krize z roku 1962 : Okolnosti zavedení přímé volby prezidenta republiky do politického systému V. republiky .............................................. 34 3.1. Jak se (ne)mění ústava........................................................................................ 34 3.2. Spor o změnu ústavy a politická krize............................................................... 37 3.2.1. Argumenty navrhovatelů ústavní reformy .................................................. 37 3.2.2. Argumenty odpůrců ústavní reformy .......................................................... 38 3.3. Dvojí úspěch francouzského prezidenta a gaullistické koncepce vedení státu... 41 4. Právní a politické důsledky zavedení přímé volby hlavy státu : postavení reformy v politickém systému V.republiky .................................................................................... 45 4.1. Význam přímé volby prezidenta pro francouzský politický systém – teoretické koncepty a rozdílné pohledy.......................................................................................... 45 4.2. Příklady vlivu přímé volby prezidenta na politický život V. republiky ............. 48 A) Nový stranický systém : bipolarizace po francouzsku.................................. 48 B) Vzájemný vztah aktérů na politické scéně a instituce prezidenta po zavedení přímé volby hlavy státu ............................................................................................. 50 4.3 Prezidentské volby a přístup hlavy státu ............................................................ 53 4.4 Změna délky mandátu přímo voleného prezidenta a prezidentské volby z roku 2002 : Je Francie na cestě k VI. republice? ................................................................... 58 Závěr ................................................................................................................................. 64 Seznam literatury a dalších zdrojů .................................................................................... 68 Résumé : Formation du système politique français par le biais de l´élection du Président de la République au suffrage universel direct ................................................................... 72 Přílohy............................................................................................................................... 74 a) Články 6 a 7 Ústavy V. Francouzské republiky vztahující se k volbě prezidenta republiky po změnách z roku 1962 a 2000 ..................................................................... 74 b) Prezidentské volby v letech 1965, 1969, 1974, 1981, 1988, 1995 a 2002 ............. 76

3

Úvod Reforma z roku 1962 dala smysl ústavě z roku 1958. V roce 1962, možná, víc než v roce 1958, byla V. republika založena.

BECKER Jean - Jacques:Histoire politique de la France depuis 1945 (Armand Colin, Paříž 2000, str. 96)

Autoři zabývající se dějinami francouzské republiky se často shodují v jednom bodě : podat stručnou a zároveň výstižnou charakteristiku tamního politického systému je téměř nemožné.1 Ačkoliv patří Francie mezi země s vysokou mírou politické stability, je členem nejdůležitějších mezinárodních organizací, ve kterých mnohdy zaujímá klíčové postavení (OSN, EU), její politický vývoj byl vždy pestrý a v mnoha ohledech i dynamický. Pro konkrétní příklad není nutné vracet se hluboko do historie, stačí zmínit několik konkrétních událostí z poslední doby : odmítavé stanovisko Francie k americké invazi do Iráku, debatu o zákazu nošení muslimských šátků na veřejných školách, zamítnutí návrhu evropské ústavy, již řadu let se opakující nepokoje ve velkých městských aglomeracích vyvolané nespokojenými přistěhovalci, anebo nedávné protesty studentů vůči reformě zákoníku práce, jenž byly svým významem a intenzitou přirovnávány k obdobným nepokojům z roku 1968. Vrátíme-li se ještě o pár let zpět, vybaví se nám jako další příklad této dynamiky i poslední prezidentské volby v roce 2002, které byly poznamenány podobným zájmem i napětím.

1

Srov. : Michel Perottino : Francouzský politický systém, Slon, Praha 2005, str. 21.

4

Vedle obrovského překvapení, které na domácí politické scéně a v zahraničí vyvolal nečekaný postup kandidáta extrémně-pravicové Národní Fronty Jeana-Marie Le Pena do druhého kola voleb a neméně překvapivý a v historii konání prezidentských voleb i bezprecedentní

výsledek, se

kterým prezident Jacques Chirac obhájil svůj post (82,1%), byl jedním z hlavních atributů tehdejších prezidentských voleb kratší mandát nové hlavy státu. Od roku 2002 je francouzský prezident volen pouze na pět let, zatímco jeho předchůdci byli voleni se sedmiletým mandátem.2 Poslední prezidentské volby měly zároveň i určitou symbolickou hodnotu. Od ústavní reformy zavádějící přímou volbu prezidenta republiky v roce 2002 uplynulo čtyřicet let. V roce 1962, čtyři roky po přijetí nové ústavy (tzv. Ústavy V. republiky), jenž významným způsobem zasáhla do vztahů mezi nejvyššími státními orgány a posílila roli exekutivy, zejména pravomoci prezidenta republiky, se Charles de Gaulle rozhodl změnit způsob volby hlavy státu. Narazil tím na odpor ze strany Parlamentu i odborné veřejnosti, avšak po úspěšném referendu v říjnu 1962 se mu povedlo změnu ústavy prosadit. Prezident volený podle Ústavy z roku 1958 nepřímo, sborem 80 000 volitelů, je od roku 1965 volen občany ve všeobecných přímých volbách. Vedle politické praxe dokládá význam ústavní změny z roku 1962 i vztah občanů samotných k této reformě. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 1990 realizovaného pro Institut Charlese de Gaulla, v němž dotázaní měli odpovědět na otázku Co nejvíce oceňujete na díle generála de Gaulla?, 87 % z nich uvedlo přímou volbu prezidenta republiky, těsně následovanou

2

S výjimkou krátkého období II. republiky (1848-1851), kdy podle Ústavy z 4.listopadu 1948 měl mít prezident pouze čtyřletý mandát.

5

slavnou Výzvou z 18. června 1940 a osvobozením Francie v roce 1944 (85 %).3 Výše, v hrubých rysech popsaná komplexnost francouzského politického systému mě tedy vedla k vymezení složky, pomocí níž bych chtěl tento systém charakterizovat. Tímto pomocným elementem bude právě přímá volba prezidenta republiky a obecně role prezidenta v systému. V předkládané diplomové práci se zabývám zejména těmito otázkami: Jaké důvody vedly prezidenta Charlese de Gaulla k zavedení přímé volby hlavy státu a proč k reformě přistoupil až v roce 1962, čtyři roky po vyhlášení ústavy V. republiky? Které okolnosti provázely zavedení ústavní reformy modifikující způsob volby prezidenta? Jak se změnila povaha režimu po roce 1962, lze-li považovat zavedení přímé volby prezidenta republiky za zlomové a jakým způsobem je možné charakterizovat dopad ústavní reformy z roku 1962 na politický systém, politickou kulturu ve Francii, ale i samotnou instituci prezidenta republiky v praktické rovině? (Pro zodpovězení této otázky bych se chtěl zaměřit zejména na vztah prezidenta k ostatním hráčům na politické scéně ve Francii - dalším ústavním institucím, politickým stranám a občanům). Cílem diplomové práce je tedy podat: a) analýzu příčin a důvodů, které vedly k nastolení otázky zavedení přímé volby hlavy státu v roce 1962, b) charakteristiku okolností, které doprovázely projednávání reformy způsobu volby prezidenta a diskusi o ní na domácí politické scéně, tedy ústavní a politickou krizi v závěru roku 1962, c) analýzu skutečností a aspektů souvisejících s následným dopadem reformy na politický systém V. republiky. (V této části se zároveň 3

podle CHANTEBOUT Bernard:La Constitution française. Propos pour un débat, Dalloz, Paříž 1992, str.131

6

pokusím v hrubých rysech vrátit k posledním prezidentským volbám z roku 2002, ale částečně i těm následujícím, jenž jsou plánovány na jaro 2007). Současně bych rád uvedl, že zvýšený důraz na události roku 1962, který kladu v této diplomové práci, je záměrný a osobně jej nepovažuji za skutečnost, která by snad mohla odvádět pozornost od hlavního tématu. Již v úvodu zmíněný citát z knihy J. J. Beckera poukazuje na význam těchto událostí pro současný francouzský politický systém. K orientaci na události spojené s politickou a ústavní krizí v roce 1962 ve Franci, jenž byla vyvolána návrhem na zavedení přímé volby prezidenta, mě nicméně vedl i jiný důvod. Jde o téma, kterým jsem se zabýval v bakalářské práci „Zavedení přímé volby prezidenta republiky ve Francii v roce 1962“, obhájené v květnu 2002 na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Pod pedagogickým vedením PhDr. Michela Perottina, PhD.4 jsem se v této bakalářské práci zaměřil na charakteristiku zmíněných událostí. K tématu volby prezidenta republiky ve Francii se vracím po čtyřech letech, tentokrát s jiným záměrem. Ve snaze zaměřit se detailněji na vztah prezidentských voleb a současného politického systému ve Francii, jsem částečně opustil historický přístup a nahradil jej vzhledem k volbě tématu přístupem spíše politologickým anebo právnickým. Převážně deskriptivní charakter bakalářské práce, jejíž jádro spočívá v popisu událostí z roku 1962 (druhá kapitola diplomové práce), jsem v diplomové práci nahradil metodou, která se více opírá o reflexi a analýzu charakterizovaného tématu. Pro tento účel jsem využil původní francouzské prameny (zejména text Ústavy V. Francouzské republiky anebo paměti Charlese de Gaulla), ze kterých uvádím citace s vlastním překladem. 4

Pan Michel Perottino je pedagogem FSV UK. V roce 2005 publikoval v nakladatelství Slon knihu Francouzský politický systém. (viz pozn. č. 1 a odkaz v seznamu literatury).

7

Pro lepší pochopení prezidentských voleb, resp. postavení prezidenta ve francouzském politickém systému, se v první části diplomové práce zběžně zabývám i II. Francouzskou republikou (1848 - 1851), jenž poprvé ve francouzské ústavní historii zavádí instituci prezidenta republiky, voleného navíc po vzoru americké ústavy přímo. Prostor je zde věnován i III. a IV. Republikou a systému volby hlavy státu podle Ústavy z roku 1958, který reforma z roku 1962 nahradila. Je zajímavé pozorovat, že argumenty zastánců i odpůrců lidově voleného prezidenta v roce 1848 a 1962 se velmi podobaly. Zvolené téma diplomové práce není v české odborné literatuře popsáno dostatečným způsobem (Jednou z výjimek je nedávno vydaná kniha Michela Perottina Francouzský politický systém, která se volbou prezidenta republiky a postavením prezidenta v systému obecně zabývá), proto jsem se při vypracování tohoto tématu opíral zejména o francouzskou odbornou literaturu. Knihy, ze kterých jsem čerpal, je možné rozdělit na dva hlavní okruhy: práce historické povahy (obsahově se zabývající z velké části první fází V. republiky, tzv. gaullistickou republikou, tj. obdobím od roku 1958 do r.1969) a práce politologického, event. ústavněprávního charakteru, přičemž druhý okruh, kterému dominují zejména knihy politologů M.Duvergera, J.Massota a J-J. Chevalliera, z nichž jsem čerpal nejčastěji, je vzhledem k zaměření práce obsáhlejší. Vedle francouzské odborné literatury, dostupné zejména ve Francouzském kulturním institutu, jsem pracoval i s vybranými prameny dotýkajícími se dané problematiky. Jednalo se v první řadě o Ústavu V. republiky z roku 1958, včetně dodatků, články a projevy prezidenta de Gaulla a dalších osobností politického života ve Francii, výsledky průzkumů veřejného mínění, legislativních a prezidentských voleb, apod.

8

Z internetových zdrojů jsem konzultoval oficiální internetové stránky Ústavní Rady ve Francii, stránky prezidenta republiky a portál Institutu Charlese de Gaulla, která je věnovaná politické činnosti tohoto státníka.

9

1. Postavení prezidenta republiky ve francouzském politickém systému do roku 1962 a způsob jeho nominace

Cílem následující úvodní kapitoly je podat charakteristiku způsobu volby prezidenta republiky a jeho postavení v politickém systému do roku 1962. Vzhledem k tématu diplomové práce je zde věnován zvláštní prostor zejména bodu 1.1, kde jsem se pokusil detailněji objasnit pozadí prvního pokusu o zavedení přímé volby hlavy státu v roce 1848. Volbě prezidenta a jeho pozice v politických systémech III., IV. a počátku V. republiky jsou věnovány další body této kapitoly.

1.1 Ústava druhé republiky – velké ambice

Termín prezident republiky se poprvé objevuje v Ústavě z 4. listopadu 1848 (tzv. Ústavě II. republiky).5 Spolu s abdikací krále Ludvíka Filipa 24.února 1848 padla i Červencová monarchie, výsledek povstání z července 1830 proti Karlu X. z Bourbonské dynastie. Nový republikánský režim, který byl krátce na to ve Francii vyhlášen, byl postaven před otázku volby politického systému a jeho institucí. Pokud jde o výkon exekutivy, jediným bodem, na kterém se podle Jeana Massota účastníci diskuse o nové podobě ústavy shodovali, byla potřeba svěřit výkonnou moc v budoucí republice pouze jedné osobě a nikoliv 5

V období I. republiky (1792-1804) se ve Francii vystřídaly tři různé formy exekutivy:1) exekutiva vykonávaná kolektivně spolu s legislativními pravomocemi:Konvent , 2) exekutiva vykonávána kolektivně a oddělená od shromáždění:Direktorát , 3) exekutiva vykonávána de facto pouze jedním mužem:Konzulát. Titul prezident republiky pro označení hlavy státu však nebyl v tomto období nikdy použit. (podrobněji viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France La Documentation française, Paříž 1977, str.7-11).

10

shromáždění nebo konventu, jak tomu bylo v počáteční fázi I. republiky. Naproti tomu otázka titulu držitele výkonné moci, způsob jeho volby a rozsah pravomocí jemu svěřených, byly předmětem ostrých sporů.6 Většina členů osmnáctičlenného výboru pověřeného redakcí ústavy (comité de constitution) se nepřiklonila k návrhu Julese Grévyho a Félixe Pyata, aby osobě, které bude náležet správa výkonné moci, byl svěřen titul Předseda Rady ministrů (Président du Conseil des ministres) a dala po vzoru americké ústavy přednost instituci prezidenta republiky. Debata okolo volby hlavy státu se soustředila okolo dvou protichůdných stanovisek : volby prezidenta republiky Shromážděním na jedné straně a jeho výběru v přímých volbách na straně druhé. Odpůrci lidové volby hlavy státu neskrývali své obavy z toho, že zmíněný systém by ve svém důsledku mohl usnadnit stoupencům monarchie, bonapartistům a osobám bezprostředně spojeným s předchozím zřízením, jejichž počet nebyl zanedbatelný

7

, zpětný návrat k moci. Instituce

prezidenta republiky by tak mohla být snadno transformována do podoby jiného orgánu, který se s republikánským zřízením v tradičním pojetí neslučuje : krále nebo císaře. Jeden z největších odpůrců přímé volby hlavy státu a později, v letech 1879 - 1887 prezident republiky, Jules Grévy, vyjádřil své obavy takto : Prezident republiky má všechny královské atributy (…), ale to, co neměl král a to, co prezidentu republiky umožní dostat se do podobně výhodné pozice, je fakt, že bude volen přímo. Milióny hlasů mu dodají nesmírnou moc. Ve Shromáždění bude dále moci počítat s více či méně důležitou podporou. Přílišná moc bude jediným výsledkem přímé volby. Ta navíc svěřená pouze jednomu muži, jakkoliv se bude nazývat 6

král nebo

viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 11-12. 7 Z 880 poslanců zvolených 23.dubna 1848 do Ústavodárného shromáždění bylo přibližně 200 orleanistů – umírněných zastánců republikánského zřízení a 100 katolických legitimistů – stoupenců restaurace monarchie a svěření moci do rukou vnuka bývalého krále Karla X.

11

prezident, je monarchistickou mocí..8 Ve stejném duchu, ale naléhavěji, formuloval své výhrady proti lidové volbě prezidenta i další z tábora zastánců výběru hlavy státu prostřednictvím Shromáždění, Martin de Strassbourg: Nechat volit prezidenta republiky v přímých volbách, znamená vystavit republiku samotnou.9 10 Mezi zastánci držitele výkonné moci voleného Shromážděním se zároveň vyhranily dvě odlišné koncepce. Zmíněný Grévyho návrh ústavního ukotvení funkce Předsedy Rady ministrů jmenovaného Shromážděním na neurčité období, s možností impeachementu a návrh požadující, aby osoba, jíž bude náležet titul Prezident republiky, disponovala jasně stanovenou délkou mandátu, bez možnosti odvolání z funkce.11 Je možná poněkud paradoxní, že ani zastánci přímé volby se netajili částečnými obavami ve vztahu k tomuto způsobu designace. Alphonse de Lamartine, jeden z předních zastánců lidové volby a kandidát na funkci prezidenta republiky v prosinci 1848, byl ochoten možná rizika spojená s tímto způsobem hlasování akceptovat. Svou tezi obhajoval takto: Vím, že existují jména, která přitahují davy podobně jako přelud (…) Vím to a obavám se toho víc, než kdo jiný (…) Avšak i přes tuto strach nahánějící osobní odpovědnost za nebezpečí, která mohou postihnout naše instituce nebo samotnou republiku (…) neváhám se vyslovit ve prospěch věci, kterou posuzujete jako nejvíc nebezpečnou : lidovou volbu prezidenta!12 Nepomohla ani další Grévyho intervence, kdy připomněl plebiscit z roku 1802, který umožnil Napoleonovi stát se doživotním konzulem. Po bouřlivé debatě dali poslanci v ústavě schválené 4. listopadu 1848 přednost 8

viz GUETTIER Christophe:Le président sous la Ve république, PUF, Paříž 1995, str. 11 viz MORABITO Marcel:Histoire constitutionnelle de la France (1789 – 1958), Montchrestien, Paříž 2000, str. 227 10 Podobný ráz budou mít ostatně i argumenty odpůrců zavedení přímé volby prezidenta v roce 1962 a na tyto výroky, které mohou působit až vizionářsky v kontextu událostí bezprostředně následujících po zvolení Ludvíka Napoléona Bonaparta prezidentem republiky v prosinci 1848, odkazovat. 11 viz podrobněji “Amendement Leblond” a “Amendement Grévy” tamtéž, str. 227-228 12 viz RÉMOND René:La vie politique en France depuis 1789 (Tome 2:1848 – 1879) , Armand Colin, Paříž 1969, str. 86 9

12

Lamartinově koncepci přímo voleného prezidenta republiky - s čtyřletým mandátem po vzoru americké ústavy

13

a možností být znovu zvolen.

V případě, že by kandidát na tuto funkci, volený občany mužského pohlaví starších 21 let ve všech francouzských departmentech a Alžírsku, nezískal většinu odevzdaných hlasů (s minimálním počtem dvou milionů), měl být prezident volen v tajném hlasování jednokomorým legislativním orgánem – Shromážděním. Volba by vycházela ze seznamu pěti kandidátů, kteří získají v přímých volbách nejvíce hlasů. První, a na příštích 117 let také poslední, přímá volba prezidenta republiky byla stanovena na 10. prosince 1848. Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec konzula, doživotního konzula a císaře Napoleona Bonaparte, se v tomto vítězném souboji (5 534 520 odevzdaných hlasů) střetl s pěti kandidáty. Byli jim L.- E. Cavaignac, předseda prozatímní vlády (1 442 302 hlasů), A. - A. Ledru Rolin, advokát a levicově orientovaný demokrat (371 431 hlasů), chemik a socialistický kandidát F. - V. Raspail (36 920 hlasů), A. de Lamartine, básník a ministr zahraničních věcí v prozatímní vládě (17 910 hlasů) a monarchista, generál Changarnier (4 790 hlasů).14 Výsledky prosincových prezidentských voleb je možné interpretovat z pohledu dvou faktorů : osobnostního a politického. Osobnostní činitel byl logický. Byl spojený především s vítězovým jménem. Příbuzenství s Napoleonem Bonapartem zajistilo vítězi voleb dostatečnou publicitu. Leckdo by s nadsázkou prohlásil, že stejně jako v případě zvolení George W. Bushe americkým prezidentem v roce 2000, pomohlo kandidátovi 13

Ústava Spojených států amerických dále posloužila jako vzor pro vytvoření funkce viceprezidenta voleného podle Ústavy z 4.listopadu 1848 Shromážděním na základě seznamu tří kandidátů předložených prezidentem v měsíci, který následuje volbu prezidenta republiky. V případě uvolnění úřadu prezidenta se vice-prezident podle Ústavy II.republiky měl ujmout této instituce (viz Hlava V, Článek 70 Ústavy). Vice-prezidentem byl 20.ledna 1849 zvolen Georges – Henri Boulay de la Meurthe, nicméně vzhledem k příliš krátkému období fungování nového režimu a zejména osobě prezidenta, který měl o směřování republiky jiné představy než její tvůrci, tato funkce, tak jak je v článku 70 charakterizována, nenabyla konkrétního významu. Viceprezident Boulay de la Meurthe byl po převratu v prosinci 1851 jmenován do nově vzniklé druhé komory – Senátu, kde nehrál prakticky žádnou roli. 14 podle FRÉMY Dominique:Quid des Présidents de la République, Paříž 1981, str.261

13

příjmení jeho příbuzného, tak i volbu synovce Napoleona provázely podobné okolnosti.

Politická nezkušenost venkovských voličů

15

, kteří

svého volebního práva právě nabyli, bývá zmiňována jako další a důležitý důvod úspěchu Ludvíka Napoleona Bonaparte. Podle René Remonda byla volba Napoleonova synovce zároveň výrazem nespokojenosti voličů, která se nahromadila ve společnosti za předchozích osm měsíců od pádu Červencové monarchie, stejně jako projevem postrevolučního chaosu.16 Jejich hlas měl význam politického protestu proti oligarchiím : dnes by bylo možné říci, že se jednalo o spontánní revoltu vůči

všemu, co bylo namířeno proti orámování nebo odplavení jejich

aspirací :stranickým aparátům, prostředníkům všeho druhu, novinám…17 Je zajímavé na tomto místě rovněž poznamenat, že tak drtivého vítězství, ve kterém budoucí císař Napoleon III. získal 74, 5 % hlasů, se podařilo v přímých prezidentských volbách konaných po roce 1962 dosáhnout teprve v roce 2002, a to Jacquesi Chiracovi. Tehdy úspěch Ludvíka Napoleona Bonaparta pokořil ziskem 82,1 % odevzdaných hlasů. 18 Následující události, které bylo možné do jisté míry předvídat již po vyhlášení výsledků 20. prosince 1848, jsou dobře známé.19 Dodejme však ještě několik slov k samotné úloze hlavy státu v politickém systému II. republiky, kterou měla zastávat. Ta je známá méně.

15

ale také například analfabetismus, který se v některých obvodech s většinou venkovské populace přímo dotýkal až poloviny oprávněných voličů 16 René Remond faktory a význam vítězství L. N. Bonaparte rozebírá detailně v knize La vie politique en France depuis 1789 (Tome 2:1848 – 1879) , Armand Colin, Paříž 1969, str. 76 – 80. 17 tamtéž, str.78 18 Ve vztahu k přímé volbě prezidenta v období V.republiky je možné v tomto ohledu ostatně provést ještě další srovnání. Vyšší volební neúčast v roce 1848 během prezidentských voleb (24,9 %) než legislativních, konaných v dubnu zmíněného roku, (16,4%) je v kontrastu s praxí současného režimu, pro který je charakteristický opačný jev. (Vyšší neúčast v prosincových volbách je zpravidla vysvětlována částečným vystřízlivěním z revoluční euforie jara roku 1848 a přístupem demokratických voličů, přesvědčených již předem o neúspěchu jim blízkých kandidátů.) 19 Pro období let 1848 - 1851 jsou charakteristické zejména konflikty mezi Shromážděním, zvoleným v květnu 1849 a prezidentem, který nebyl ochoten smířit se s rolí, kterou mu ústava přidělila. Tento konflikt vyústil 2.prosince (výročí bitvy u Slavkova) státní převratem, po kterém následoval pád republiky a zavedení II. císařství (1852 – 1870).

14

Znamená-li přímá volba hlavy státu ve svém důsledku také její větší legitimitu, popřípadě i vyšší autoritu (odvislou nicméně od osobnosti kandidáta a

výkladu ústavy), její postavení a pravomoci v politickém

systému by měly logicky odpovídat těmto předpokladům. Ústava II. republiky nicméně tuto logickou implikaci nenaplňovala. Pokud jde o postavení prezidenta, jenž měl podle nové ústavy zastávat, encyklopedie vydaná u příležitosti prezidentských voleb v roce 1981 Quid des Présidents de la République hodnotí jeho pravomoci jako dost neurčité.20 Navíc, i přesto, že byl volený přímo a tedy de facto symbolicky odpovědný bezprostředně před voliči a nikoliv před Shromážděním,21 nebyly prezidentovy pravomoci příliš rozsáhlé. Jean Massot v této souvislosti zmiňuje klasickou interpretaci, podle které II. republika byla odsouzena k zániku mimo jiné i díky rozporu mezi odpovědností, kterou přímá volba prezidentovi dávala a slabými pravomocemi, kterými podle ústavy disponoval.22 L. de Parieu, další z odpůrců přímé volby, roli hlavy státu okomentoval podobně, ale formou metafory: Dáte mu … dubové kořeny, tak aby v jeho koruně mohla vyrůst jen ve větru se kývající třtina. 23 Opět s trochou nadsázky a imaginace lze prohlásit, že do podobné role by se mohl dostat i prezident republiky České republiky, v případě, že by byla zavedena jeho přímá volba, tak jak se o ní již řadu let diskutuje. Vyšší míra legitimity, jíž by takto hlava státu nabyla, by se neslučovala s relativně omezenými pravomocemi, jichž prezident podle naší ústavy požívá. (Srovnání s příkladem druhé francouzské republiky je nicméně částečně

20

viz FRÉMY Dominique:Quid des Présidents de la République, Paříž 1981, str. 291 Je vhodné nicméně poznamenat, že odpovědnost prezidenta republiky nebyla v Ústavě II.republiky nijak detailně rozebrána. Článek 68 zmiňuje odpovědnost prezidenta republiky (a ministrů), avšak není již dále stanoveno před kým nebo před čím je prezident odpovědný. 22 viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 11 23 viz RIALS Stéphane:La présidence de la République, PUF, Paříž 1981, str. 6 21

15

zavádějící, možnost nastolení diktatury tak jako v případě roku 1848 je v dnešních podmínkách je velmi omezená.) Maurice Duverger se pokusil zamyslet nad otázkou, zda-li režim, který II. republika přijala, byl prezidentský nebo poloprezidentský.24 Podobně jako v americkém politickém systému II. republika nedisponovala funkcí předsedy vlády, prezident nemohl rozpustit Shromáždění, které zase nemohlo odvolat prezidenta ani nutit jeho ministry k demisi vyslovením nedůvěry. To může vést k tezi, že politický systém II.republiky byl prezidentský.

Nicméně

možnost

prezidentovy

volby

ministrů

ve

Shromáždění, jejich odpovědnost obsažená v ústavě (jejími autory míněná jako politická, přesto nijak konkrétně nespecifikovaná) a praktický výklad ústavy ze strany Shromáždění, které se na rozdíl od prezidenta pokusilo politický systém posunout k parlamentnímu režimu, v kombinaci s přímou volbou hlavy státu, vedou Duvergera k tezi, že systém II. republiky by se dal charakterizovat spíše jako poloprezidentský.25 Jakkoliv politologové systém II. republiky charakterizují, většina z nich se shoduje v názoru, že takto konstruovaný režim byl již od počátku vystaven možnosti převratu. Tato možnost byla navíc posílena profilem a přístupem samotné osoby prezidenta republiky, zvoleného v přímých volbách. Lidová volba ve svém důsledku hlavě státu umožnila smazat její právní inferioritu, která jí byla ústavodárci přisouzena, a

tak počáteční snaha oslabit

prezidentovu roli na úkor jednokomorového legislativního orgánu vyšla na prázdno. V kombinaci s přímou volbou navíc přispěla k dalšímu zániku

24

Francouzský politolog M. Duverger, autor termínu poloprezidetnský režim, se touto otázkou zabývá ve své knize Le système politique français, PUF, Paříž 1990, str. 97-99 25 Ten chápe obecně jako režim, který je bližší prezidentskému než parlamentnímu režimu dualismem termínu suverenita lidu, vyjádřená přímou volbu:Prezident republiky a parlament (anebo alespoň jedna z jeho komor) jsou si rovny svou legitimitou, neboť obě instituce jsou voleny občany. (Duvergerův termín poloprezidentský režim však nebyl přijat všemi politology), viz tamtéž, str. 188

16

republikánského zřízení ve Francii, jenž najde své definitivní uplatnění až o čtvrtstoletí později, v období III. republiky.

1.2 Ústavy třetí a čtvrté republiky - od klasického parlamentarismu k inauguraci chryzantém

Od roku rokem 1875, kdy byly přijaty ústavní zákony kodifikující nový režim, vyhlášený po pádu císařství v roce 1870, je instituce prezidenta republiky trvalou součástí francouzského ústavního práva.

26

Naproti tomu

způsob volby hlavy státu, který zakladatelé II. republiky použili, nenajde své trvalé uplatnění dříve než v druhé polovině 20.století. Do roku 1962 dali Francouzi přednost prezidentovi republiky volenému nepřímo. Přijetím ústavních zákonů z roku 1875

27

se podařilo překonat určité

provizorium, které po prohrané prusko - francouzské válce a vyhlášení republiky v roce 1870 ve Francii panovalo a novému režimu dodat nový právní rámec. Podle „Ústavy“ z roku 1875, respektive článku 2 ústavního zákona z 24.února 1875 o organizaci veřejných mocí, byl prezident republiky volen na sedm let absolutní většinou hlasů členů Poslanecké sněmovny a Senátu, sdružených v Národní shromáždění na společné schůzi.28 Způsob volby, kteří zakladatelé III. republiky zvolili, zaručoval v prostředí nepřivyklém demokratickému fungování institucí a prostředí s výrazným zastoupením monarchistických tendencí větší stabilitu úřadu prezidenta. Nicméně podle článku 6 ústavního zákona z 24.února 1875 nebyla hlava 26

Samozřejmě s výjimkou krátkého období Vichistického režimu. Jednalo se o tři ústavní zákony:o organizaci Senátu ( z 24.února 1875), o organizaci veřejných mocí-výkonné a zákonodárné (z 25.února 1875) a o vztazích mezi těmito veřejnými mocemi (z 16.července 1875). Navzdory této fragmentárnosti ústavněprávní kodifikace III. republiky, vyvolávající snad i nadále dojem určité provizornosti, byl však její režim dosud nejdéle fungujícím od roku 1789. 28 Schůze Národního shromáždění probíhaly a dosud probíhají na zámku ve Versailles. 27

17

státu s výjimkou vlastizrady nijak odpovědná a podle článku 2 téhož zákona ji bylo možné kdykoliv, po skončení jejího mandátu, znovu zvolit. Jestliže ve srovnání s rokem 1848 nově přijatý způsob volby prezidenta představoval určité zastínění instituce hlavy státu, její pravomoci byly naproti tomu ústavními zákony III. republiky posíleny. Pravděpodobně nejvýraznější a také nejdiskutovanější prezidentovou pravomoc byla obsažena v článku 5 ústavního zákona z 24.února 1875. Podle něj mohla hlava státu před vypršením svého mandátu rozpustit Poslaneckou sněmovnu se souhlasem Senátu.29 Louis Blanc, republikán, pravomoci hlavy státu v „Ústavě“ z roku 1875 okomentoval slovy : Máme krále, kterému chybí jen dědičnost trůnu.30 Podobný názor má i René Remond. Podle něj byl prezident v roce 1875 de facto král z Ústavní Charty z roku 1830.

31

V ústavních zákonech III.

republiky nicméně existovaly dva prvky, které situaci hlavy státu oslabovaly : zmíněný způsob její designace a nutnost kontrasignace každého prezidentova aktu odpovědným ministrem (článek 3 zákona z 25.února 1875). Pokud jde o reálný výklad ústavy v historii III .republiky je možné rozlišit dva typy prezidentství : prezidentství orléanistického typu podle „ústavy“ z roku 1875 maršála Mac Mahona (1873 - 1879), monarchisty, který instituci hlavy státu považoval za jakýsi substitut panovníka a pro neshody s parlamentem musel v roce 1879 odstoupit,

a prezidentství v duchu

klasického parlamentarismu podle tzv. „Grévyho ústavy“ (resp. jeho projevu) z roku 1879, která předurčila ráz francouzského politického systému až do druhé poloviny 20.století.

29

Pravomocemi prezidenta III. republiky se podrobněji zabývá Vladimír Klokočka v publikaci Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996, str. 193-194 30 viz CHEVALLIER Jean – Jacques:Histoire des institutions politiques de 1789 à nos jours, Dalloz, Paříž 1985 31 RÉMOND René:La vie politique en France depuis 1789 (Tome 2:1848 – 1879) , Armand Colin, Paříž 1969, str. 317

18

V roce 1879 se J. Grévy (1879 - 1887) při své inauguraci zavázal, že nikdy nebude oponovat parlamentu a nepůjde do boje proti němu. Podřízený s upřímností (…) parlamentnímu režimu, nevstoupím nikdy do boje proti národnímu zájmu, vyjádřeném ústavními orgány. 32 Od tohoto vítězství zastánců parlamentarismu se odvinula konvence, podle níž byla respektovaná zásada, že veškeré ústavní dispozice, včetně prezidentových pravomocí, budou interpretovány vždy ve smyslu výhodném pro legislativu.33 Skutečným šéfem exekutivy se tak stal ministerský předseda. Právě pro tento reálný výklad ústavy bývá III. republika označována za příklad klasického parlamentarismu, ačkoliv její „ústava“

z roku

1875

vytváří

spíše

režim

tzv.

parlamentarismu

orléanistického. Jaký byl

vztah volby prezidenta a jeho pravomoci v III.

republice ?

Zatímco II. republika představovala určitý rozpor mezi posílenou legitimitou prezidenta, vyjádřenou přímou volbou a jeho podřadným postavením v ústavě (v praxi byl nicméně prezident II.republiky skutečnou autoritou - „pánem hry“, což však neodpovídalo zase teoretické koncepci režimu), III. republika tento protiklad nesmazala, pouze ji přenesla do jiné roviny. Relativně silný prezident byl podle ústavy volen nepřímo, avšak díky „Grévyho konvenci“ a následné praxi politického režimu byl tento nesoulad smazán, podobně jako v případě přístupu Ludvíka Napoléona Bonaparte. Teprve ve IV. republice byla volba prezidenta republika zcela kompatibilní s jeho postavením, v teorii i v praxi. Výše popsaná praxe III. republiky spočívající ve snaze oslabit instituci prezidenta republiky a zbavit ho reálných pravomocí, tak aby v politickém systému zastával vzhledem k úřadu ministerského předsedy minoritní 32

RÉMOND René:La vie politique en France depuis 1789 (Tome 2:1848 – 1879), Armand Colin, Paříž 1969, str. 347 33 Za konec Grévyho konvence považují někteří právě rok 1962. Ten označují za počátek tzv. “de Gaullovy ústavy”.

19

úlohu, se promítla do textu Ústavy z 27.října 1946 (tzv. Ústavy IV. republiky). Podle Vladimíra Klokočky se postavení prezidenta v ústavě z roku 1946 pohybovalo již v normě klasického parlamentarismu.34 Ústava IV. republiky převzala systém volby hlavy státu parlamentem. Prezident měl zároveň i nadále disponovat sedmiletým mandátem.35 Volba hlavy státu v IV.republice se tedy nijak výrazně nelišila od způsoby volby v republice předchozí.36 Jediným podstatným prvkem v novém politickém systému, který nenavazoval na žádný z předchozích režimů obou republik, byla možnost znovu zvolit prezidenta pouze jednou (Hlava V, článek 29). Mnohem větší odlišnosti ve srovnání s režimem III. republiky zaznamenala reálná designace prezidenta. Volba hlavy státu byla v prvním případě v roce 1946, kdy byl prezidentem zvolen poslanec Národního shromáždění Vincent Auriol - poznamenána dohodou socialistů a komunistů, v druhém případě - v roce 1953, kdy byl ve 14. kole zvolen senátor René Coty (zprvu úplný outsider) výsledkem tiché podpory politických stran. Nebyly tak organizovány přípravné schůze politických stran, které předcházely většině prezidentských voleb v období III. republiky. Některé z pravomocí, které prezident podle Ústavy z roku 1946 ztratil, přešly na ministerského předsedu (Président du Conseil des ministres), s jehož institucí již ústavní text počítal. Generál de Gaulle nazýval toto inferiorní právní postavení hlavy státu v politickém systému posměšně i když velmi trefně - inaugurací chryzantém. Ještě před vyhlášením ústavy, 27.října 1946, de Gaulle, který odstoupil z funkce předsedy prozatímní vlády v lednu 1946, navrhl vlastní koncepci 34

viz KLOKOČKA Vladimír:Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996, str. 195 viz Hlava V, článek 29 Ústavy z 27.října 1946. Volbě hlavy státu se dále věnují články 11 (Hlava II), a články 30, 40 ,41 a 44 (Hlava V). 36 Pouze první návrh ústavy, odmítnutý v referendu v květnu 1946, počítal s 2/3 většinou nutnou pro zvolení prezidenta v prvních třech kolech a s případnou 3/5 většinou v kolech následujících.Hlasování poslanců mělo být veřejné. (viz Hlava VI, článek 96 návrhu Ústavy z 19.dubna 1946). 35

20

hlavy státu a politického systému, jenž byla zcela v protikladu k připravovanému návrhu. Učinil tak 16.června 1946, v Bayeux, prvním osvobozeném městě po vylodění spojenců v Normandii. Ve své „Ústavě z Bayeux“, která se stala o dvanáct let později inspirací pro Ústavu V.republiky, požadoval de Gaulle v první řadě posílení významu výkonné moci a instituce hlavy státu. Od hlavy státu, umístěné nad politickými stranami (...) musí být odvozena výkonná moc.(…) Jí má náležet právo určovat národní zájem, pokud jde o výběr osob se zaměřením odlišným od vůle parlamentu (…) Jemu náleží být arbitrem nad politickými kombinacemi (…) A jemu náleží, v případě že bude vlast v nebezpečí, být garantem národní nezávislosti a smluv uzavřených Francií. Pro takto koncipovanou hlau a státu, která nebude podléhat zájmu politických stran a stane se podle de Gaulla jakýmsi národním arbitrem prosazujícím kontinuitu uprostřed kombinací parlamentu, navrhl autor projevu v Bayeux i změnu způsobu jejího výběru. De Gaullův prezident měl být i nadále volen parlamentem, nicméně okruh osob, které budou hlavu státu vybírat, by byl mnohem širší. Volen sborem, který zahrnuje parlament, ale který je mnohem rozsáhlejší a složen způsobem, tak aby byl skutečným prezidentem Francouzské Unie a republiky. Jednalo se tu tedy de facto o systém sboru volitelů, použitý pro volbu prezidenta republiky v prosinci 1958. Ačkoliv Charles de Gaulle v Bayeux navrhl ve svém důsledku model prezidentského režimu,37 blízký americkému politickému systému, jeho projev neobsahuje zmínku o prezidentovi voleném přímo. Léon Blum na stránkách periodika socialistického uskupení SFIO, Le Populaire, přesto o týden později napsal : Je nutné poznamenat, že pro takto koncipovanou hlavu exekutivy, rozšíření volebního sboru nebude stačit.(…) Veškerá suverenita vychází

nutně z lidu (…) Je třeba sestoupit až ke zdroji

37

Nicméně více prezidentského než jakým byl režim Ústavy z roku 1958, jehož předlohou se projev v Bayeux stal.

21

suverenity, což znamená obnovit přímou volbu šéfa exekutivy. Takový je logický závěr tohoto systému. 38 V době, kdy de Gaulle pronášel svůj projev, hlasy požadující prezidentský režim a přímou volbu hlavy státu byly ojedinělé.39 Lidovou volbu prezidenta republiky odmítl i jeden z předních autorů Ústavy z roku 1958, Michel Debré, když v roce 1945 v knize Refaire la France napsal, že přímá volba prezidenta republiky by znamenala, že našim dětem bude vládnout generál na způsob vojenských převratů.40 A svůj názor nezměnil ani v roce 1958, v době kdy byl generál de Gaulle povolán do čela francouzské vlády v naději, že se mu podaří vyřešit alžírskou krizi, jenž se stala bezprostředním důvodem pádu režimu IV.republiky. 41

1.3

1958: Změna politického systému – nové prvky

Není třeba na tomto místě popisovat dobře známé okolnosti pádu IV.republiky a přípravy nové ústavy, schválené v referendu 28.září 1958.42 Zmíním se pouze o postavení prezidenta podle této ústavy a o způsobu volby prezidenta v ní obsažené. Nikdy ve francouzské ústavní historii neměl prezident tak silné postavení jako v V. republice. Jak již bylo zmíněno, hlavní inspirací pro tvůrce ústavy 38

viz CHAGNOLLAUD Dominique : De Gaulle, l´homme qui voulait être président, In:L´HISTOIRE, číslo 258, říjen 2001, str. 57 39 V období IV.republiky požadavek na zavedení prezidentského režimu vzneslo jen několik osobností zabývajících se ústavním právem, jako například Francois Luchaire, Georges Vedel, anebo Maurice Duverger (viz DUVERGER Maurice:La république des citoyens, Éditions Ramsay, Paříž 1982, str.89) 40 viz TOUCHARD Jean:Le gaullisme 1940 – 1969, Editions du Seuil, Paříž 1978 41 Tehdy jako osoba, která měla hlavní slovo při práci na nové ústavě, obhajoval před Státní radou (Conseil d´Etat) nový politický systém, jenž měli Francouzi schválit v referendu o několik týdnů později, 4.října 1958. Součástí jeho projevu byl i pohled na roli prezidenta a způsob jeho volby. 42 viz například:BECKER Jean – Jacques:Histoire politique de la France depuis 1945 (Armand Colin, Paříž 2000, nebo ORT Alexandr : Jak se dostat k moci, Mladá Fronta, Praha 1990; popisující okolnosti pádu IV. republiky a povolání de Gaulla do čela francouzské vlády.

22

byl generálův pohled na instituci prezidenta republiky v Bayeux v roce 1946. Ústavou z 4. října 1958 byla v první řadě posílena prestiž a legitimita hlavy státu, a to způsobem jeho volby. Zcela v duchu de Gaullova původního záměru byl vytvořen systém sboru volitelů (collège électoral) v počtu zhruba 80 000 členů. Byli v něm byli zastoupeni: a) všichni členové parlamentu, což představovalo 465 poslanců Národního shromáždění a 230 senátorů, b) členové generálních rad - voleného sboru departementu (conseillers géneraux) (3149 osob pro metropolitní Francii), c) všichni starostové v počtu cca 38 000 osob a přibližně stejný počet členů obecních rad a dalších regionálních zastupitelů v metropoli i zámořských teritoriích. Ke zvolení kandidáta byla potřeba absolutní většina v prvním kole, prostá většina postačovala v kole druhém.43 V takto vytvořeném systému byl zcela redukován dosavadní dominantní vliv členů parlamentu (vzhledem k celkovému počtu osob, které měly právo volit hlavu státu tvořili poslanci a senátoři méně než 1%) na úkor zástupců malých obcí. (31 401 členů sboru volitelů tvořili starostové obcí s méně než 1000 obyvateli). Nerovnoměrné zastoupení volitelů ve sboru bylo kritizováno z různých stran, avšak jedním z hlavních důvodů pro zavedení sboru volitelů byla snaha oslabit politické strany, jelikož ty se v řadě případů na lokální úrovni neprosazovaly z důvodu „kontroly“ místními volenými zástupci, tzv. notables. Podobný dopad ostatně existuje ve francouzské politice stále, a to v případě senátních voleb. Posílení významu volby prezidenta bylo doplněno i posílením jeho pravomocí a postavením v politickém systému vůbec. V letech 1946 - 1958 43

Charles de Gaulle byl v prosinci 1958 zvolen prezidentem poté, co obdržel 78,5% odevzdaných hlasů. Takový úspěch v prezidentských volbách nezaznamenal ani Ludvík Napoléon Bonaparte v roce 1848, přestože byl tehdy volen v přímých volbách. Úspěch prvního prezidenta V. republiky se podařilo pokořit až současné hlavě státu J. Chiracovi v květnu 2002 ziskem 82,1 % odevzdaných hlasů v 2. kole.

23

stál prezident na pomyslném mocenském žebříčku úplně vespod. V roce 1958 byly pravomoci hlavy státu, mající dosud spíše protokolární charakter a připomínající tedy jen jakousi inauguraci chryzantém (viz zmíněná de Gaullova parafráze), změněny v její prospěch.44 V systému V. republiky je prezident definován jako osoba, která bdí nad zachováním ústavy a zajišťuje svým rozhodováním řádný chod orgánů veřejné moci, jakož i kontinuity státu.45 Podle článku 5, který obsahuje pravděpodobně nejobecnější charakteristiku hlavy státu, je prezident dále ručitelem státní nezávislosti, územní celistvosti, zachování dohod Společenství a smluv. Slovo rozhodování (arbitrage) zde zároveň figuruje jako jedno z klíčových pro pochopení role hlavy státu v politickém systému. V tomto systému, který M. Duverger zpočátku nazývá orléanistickým parlamentarismem, později - po zavedení přímé volby v roce 1962 poloprezidentským režimem, je prezident hlavní institucí výkonné moci. Má právo rozhodovat bez nutnosti kontrasignace příslušného ministra (s výjimkou aktů

zmíněných článkem 19), disponuje mimořádnými

pravomocemi v případě ohrožení institucí republiky (článek 16), může po konzultaci s ministerským předsedou rozpustit Národní Shromáždění (článek 12), jmenuje ministerského předsedu (článek 8), předsedá ministerské radě a Francouzskému Společenství, které zároveň zastupuje (článek 9, resp. 80) a na návrh vlády nebo na návrh obou komor může předložit k referendu každý návrh zákona týkající se organizace orgánů veřejné moci (článek 11).46

44

O významu postavení prezidenta v politickém systému vypovídá již jen řazení jednotlivých hlav v ústavě z roku 1958, které ve srovnání s Ústavou IV.republiky bylo opačné. Prezidentu republiky je věnována již II. Hlava, následují kapitoly o vládě a parlamentu. 45 Viz článek 5 ústavy 46 Právě článek 11 bude hrát významnou úlohu v následujících letech gaullistické republiky (referendum o právu na sebeurčení Alžírska v roce 1961, o jeho nezávislosti v roce 1962 a o uspořádání regionů a reformě Senátu v roce 1969). V procesu revize ústavy v roce 1962 bude jeho použití označeno za neústavní.

24

I přes další pravomoci zmíněné ústavou není francouzský prezident naprostým suverénem exekutivy jako ve Spojených státech. Vedle instituce hlavy státu totiž existuje ještě úřad ministerského předsedy. Politická praxe od poloviny 80.let 20.století pak dokazuje, že soužití (cohabitation) obou nemusí být vždy jednoduché. Podle politologů měla ústava vytvořená v roce 1958 dvojznačný charakter. V jejím praktickém naplňování se totiž V. republika mohla přiklonit jak k parlamentarismu, tak k prezidentskému modelu politického systému. Ústavní reforma z roku 1962 tuto ambivalenci v mnohém nejen skryje, ale promítne se do politické reality ve Francii natolik, že změní nejen vztahy mezi veřejnými institucemi, systém politickým stran, který se bipolarizuje, postavení prezidenta republiky, ale v neposlední řadě i vztah občanů k samotné instituci a s tím související politickou kulturu.

25

2. Proč chtěl Charles de Gaulle přímou volbu prezidenta?

Když byl 22.srpna 1962 na de Gaulla spáchán neúspěšný atentát ze strany členů Organizace tajné armády (OAS) u obce Petit-Clamart, měl již francouzský prezident představu o potřebě změnit způsobu volby šéfa exekutivy. Tento neúspěšný pokus podnícený stoupenci francouzského Alžírska se de Gaulle pokusil využít ve svůj prospěch jako záminku. Necelé čtyři roky po vyhlášení nové ústavy požadoval francouzský prezident přímo volenou hlavu státu. Pročpak najednou taková zásadní změna? 2.1. Proč ne v roce 1958 ? Jak bylo zmíněno v první části, negativní dopad prvního pokusu o zavedení přímé volby v roce 1848 hrál v obavách odpůrců přímo volené hlavy státu významnou roli. Politická praxe od dob III. republiky resp. republikánskodemokratická kultura navíc neumožňovala hlavě státu skutečně vládnout, takže za těchto okolností znovuzavedení lidové volby

nebylo ani na

místě.47 Situace se změnila v roce 1958, kdy byla přijata Ústava V. republiky. Jak však

dokazuje

jeden

z komentářů

publikovaných

ve

sborníku

Commentaires sur la constitution du 4 octobre 1958, vydaném v roce 1959, vzpomínky na rok 1848 byly ve Francii stále přítomné, i přes značný časový odstup a změnu politických reálií. Vláda nepřevzala tuto myšlenku, neboť, s přihlédnutím k historické zkušenosti, stejně jako

etatické a

centralizované struktuře naší země, bylo možné se obávat, že prezident 47

Maurice Duverger nicméně ve své knize La VIe République et le Régime présidentiel zmiňuje průzkum veřejného mínění z roku 1956 týkající se případné reformy institucí, v němž byla přímá volba šéfa exektutivy (konkrétně ministerského předsedy, neboť ten měl v letech 1946-1958 rozsáhlejší pravomoci než prezident) zmíněna jako jedno z možných řešení. Tehdy se pro toto řešení vyslovilo 31% dotázaných, zatímco zachování současného stavu uvítalo jen 11% respondentů. (viz DUVERGER Maurice:La VIe République et le Régime présidentiel, Fayard, Paříž 1961, str.135-136).

26

republiky, volený za těchto podmínek, by se mohl jednoho dne dostat do pokušení stát se diktátorem. 48 Ani Charles de Gaulle, iniciátor změny ústavy v roce 1962, v tuto chvíli nepomýšlel pro účel volby prezidenta na víc, než jen vytvoření sboru volitelů čítajícího přibližně 80 000 členů, jelikož již tento způsob znamenal zásadní změnu ve způsobu designace hlavy státu a v historii francouzských republik nebyl nikdy předtím použit. Podle Ústavy z roku 1958 měl být prezident V. republiky volen způsobem, jak jej de Gaulle navrhl před dvanácti lety ve svém návrhu z Bayeux o reorganizaci politického systému.49 Vedle de Gaulla odmítl přímou volbu i hlavní tvůrce ústavy z roku 1958 a předseda vlády v letech 1958 - 1962, Michel Debré. Ve svém projevu před Státní radou 27.srpna 1958 se pokusil negativní stanovisko blíže charakterizovat.50 Podle něj by případné zavedení přímé volby hlavy státu bylo neslučitelné s posláním prezidenta jako národního arbitra, tak jej definuje článek 5 ústavy. V. republika by se tak podle tvůrce její ústavy navíc stala prezidentskou republiku, což nebylo i přes posílení exekutivy v rámci politického systému záměrem iniciátorů změny režimu. Prezident, který je volen ve všeobecných přímých volbách, je politickým šéfem, spojeným s každodenní prací vlády a vedením; přistoupit na přímou volbu znamená přistoupit na prezidentský model ústavy.51 Podle této Debrého teze by tedy přímá volba hlavy státu byla de facto v rozporu se samotnou koncepcí režimu, kterým se ústava z roku 1958 vyznačuje, respektive v rozporu s cílem jejích tvůrců, kteří, jak v úvodu tohoto projevu popisuje, chtěli obrodit parlamentní režim, nebo lépe řečeno jej spíše zavést, protože

48

viz DUVERGER Maurice:La république des citoyens, Éditions Ramsay,Paříž 1982,str.86 viz předchozí kapitola 50 Michel Debré přímo voleneho prezidenta odmítl již v v roce 1945, kdy se diskutovalo ve Franciii o poválečném politickém uspořádání, a to v knize Refaire la France (viz předchozí kapitola) 51 viz MAUS Didier /ed./:Les grands textes de la pratique constitutionnelle de la Ve République, Paříž 1998, str.6 49

27

republika nikdy neuspěla v pokusu jej zřídit.

52

Prezidentský režim, stejně

jako režim Shromáždění Michel Debré odmítl.: Prezidentský režim není v současné době ve Francii schopen fungování. 53 Ve svém projevu vyjádřil odmítavý postoj k případnému zachování již etablovaného způsobu volby prezidenta republiky, tj. oběma komorami parlamentu. Volba rozšířeným sborem volitelů, jehož členy nebudou pouze poslanci a senátoři, měla v duchu Debrého teze vyjádřené v projevu před Státní radou zajistit legitimitu hlavy státu. Aby byla zajištěna legitimita hlavy Francouzské republiky, je třeba, aby jeho volba odpovídala obrazu politické Francie.54 Neopomněl zároveň připomenout, že systém sboru volitelů nebyl vytvořen proto, aby se prezidentem republiky stal de Gaulle, který, podle slov M. Debré tento mechanismus nepotřeboval.55 Debré dále požadoval, aby spolu s politickými reprezentanty metropolitní Francie volili hlavu státu i zástupci Francouzského Společenství, tak aby vedle legitimity prezidenta byla zajištěna i legitimita hlavních představitelů států v něm sdružených. Byla to však právě otázka participace členských států na volbě prezidenta, která v době, kdy se zrodil režim V.republiky, představovala další argument proti lidové volbě hlavy státu. Ústavou

z roku 1958 bylo zřízeno Společenství (Communauté). Podle

článku 81 ústavy se členské státy podílely na volbě prezidenta způsobem charakterizovaným článkem 6. Prezident Francouzské republiky je tak zastoupen v každém státě Společenství. Za podmínek obsažených v ústavě a v případě, že by bylo dodrženo všeobecné volební právo, volit prezidenta by vedle voličů metropolitní Francie mohli i obyvatelé zámořských území a zmíněných států Společenství, tedy : černé Afriky, Madagaskaru, Tichomořských ostrovů a dále Alžírska, jenž, rozdělené na tři 52

viz tamtéž, str. 2 viz tamtéž 54 viz tamtéž, str.6 55 Poukaz na to, že šlo podobně jako v případě Ústavy z roku 1958 o systém šitý na míru de Gaullovi, nebyl v této době ojedinělý. Kritizována byla dále i v první kapitole již zmíněna určitá disproporce osob ve sboru volitelů, který měl prezidenta volit. 53

28

departementy, bylo integrální součástí metropole. Byla to právě alžírská otázka,

jenž

v počáteční

fázi

V.

republiky

představovala

nejkomplikovanější vnitropolitický problém. Právě z důvodu nedořešeného vztahu se svými koloniemi a otázky budoucnosti Alžírska se Francie možnosti zavedení přímé volby prezidenta zřekla. O konkrétních souvislostech volby prezidenta a vztahy Francie ke svým zámořským územím se Michel Debré vyjadřuje knize Une certaine idée de la France : Francie, z právního hlediska, zahrnovala území situovaná mimo Evropu, jejíž obyvatelstvo, ve svém celku, bylo početnější než obyvatelstvo metropole. Nebylo možné vážně pomýšlet na přímou volbu.56 Dalším nebezpečím mohlo být silné postavení Komunistické strany Francie (PCF). Vezmeme-li v úvahu, že volební systém do Národního shromáždění je podobně jako systém uplatňovaný pro volbu prezidenta dvoukolový a podíváme-li se na výsledky, kterých PCF dosáhla v prvním kole legislativních voleb v roce 1958, je snadné pochopit obavu, že v dané situaci by přímo volený prezident mohl snadno pocházet právě z řad PCF.57 V roce 1962 podpora Komunistické strany Francie nijak neklesla,58 nicméně byly zde jiné okolnosti, které možnost zavedení přímé volby již dovolovaly

- vyřešená otázka bývalých kolonií a otázka budoucnosti

Alžírska. A v první řadě zde byl zčistajasna prezentovaný záměr francouzského prezidenta lidovou volbu hlavy státu obnovit.

56

viz DEBRÉ Michel:Une certaine idée de la France, Fayard, Paříž 1972, str.145 V prvním kole voleb do Národního shromáždění v roce 1958 získali komunisté 19,21% hlasů a ve volbách v roce 1962, které následovaly bezprostředně po referendu o přímé volbě prezidenta, dokonce 21,87% hlasů, tedy více než socialistické uskupení SFIO (15,70%, resp. 12,43%). Vzhledem k použití většinového volebního systému však PCF získala jen 10 mandátů v roce 1958, resp. 41 o čtyři roky později. (Výrazný propad v prvních kolech legislativních voleb na úkor socialistů zaznamenali komunisté až v 80. a 90.letech.) 58 V prvním kole voleb do Národního shromáždění se PCF umístila na druhém místě za gaullistickým Svazem pro republiku (UNR). 57

29

2.2. Francouzský prezident jako iniciátor reformy

Nelze s jistotou odpovědět na otázku, kdy přesně se v de Gaullově hlavě zrodila myšlenka na znovuzavedení přímé volby prezidenta republiky. Ačkoliv ve svých Pamětech naděje (Mémoires d´espoir) píše, že jeho cílem nebylo provést vše naráz, 59 z čehož by bylo logicky možné vyvodit tezi, že se touto myšlenkou snad zabýval už v době, kdy si vytvářel svou představu o fungování politických institucí ve Francii a zejména instituci hlavy státu, tj. bezprostředně po druhé světové válce. Nicméně de Gaullův projev z Bayeux z roku 1946, kde tuto vizi představil, zmínku o prezidentu republiky voleném přímo neobsahuje. Podle Jeana Louise Debré si generál de Gaulle dlouhou dobu přál, aby volba prezidenta byla aktem odpovědných osob : poslanců, senátorů, ale hlavně starostů, generálních a obecních radů…, osob s kontaktem na politický, ekonomický a sociální život země.60 V roce 1941, v londýnském exilu, prohlásil, že přímá volba prezidenta by byla de facto pod dominancí politických stran podobně jako ve Spojených státech,

61

zatímco jeho prezident, jak upřesnil

v Bayeux, měl stát nad politickými stranami.62 Zmínku o přímo voleném prezidentovi neobsahuje žádný jeho oficiální projev anebo vyjádření pro média, a to až do roku 1961. Tehdy začal opatrně odhalovat svůj záměr. Stejně jako nebylo jasné, kde se v de Gaullově hlavě tento nápad zrodil, nebylo zpočátku ani zřejmé, co konkrétně zamýšlí a jak to chce provést.

59

viz DUVERGER Maurice:La république des citoyens, Éditions Ramsay, Paříž 1982, str.86 viz tamtéž 61 viz tamtéž, str. 87 62 To, že je přímá volba prezidenta pod vlivem politických stran, je nicméně realitou politické kultury i ve Francii. V historii V.republiky nebyl dosud zaznamenán případ, kdy by byl zvolen prezident, který by stál mimo významné parlamentní strany. Pravdou však zůstává, že ve Spojených státech, kde existují pouze dvě hlavní politické strany, je tento jev výraznější. Volba prezidenta je zde totiž ve svém důsledku vždy poznamenána výběrem mezi jedním nebo druhým kandidátem. 60

30

11.dubna 1961 na tiskové konferenci oznámil, že pro posílení „osobní rovnice“ (l´équation personnelle) budoucího prezidenta, je možné uvažovat o tom, že bude třeba, aby byl vybírán národem v přímých volbách. 63 Jedenáct dní poté následoval puč alžírských generálů a začátek rozhovorů s Frontou národního osvobození (FLN) o sebeurčení Alžírska, které i přes odpor francouzských kolonistů vyústily k přijetí Evianských dohod o nezávislosti země. Alžírská válka byla vyřešena a objevila se zde obava, aby de Gaulle, povolaný na přelomu května a června 1958 do čela francouzské vlády, v naději, že to bude právě on, komu se tento konflikt podaří vyřešit, nebyl opět poslán do ústraní své rezidence v Colombey. Po vyřešení alžírské otázky totiž opět propukla stará animozita vůči de Gaullově osobnosti; zdálo se, že politické strany jej už, na rozdíl od roku 1958, kdy se první z Francouzů stal opět prvním ve Francii, nebudou potřebovat. Sbor volitelů se přikláněl k možnosti volby „umírněnějších“ hráčů politické scény : Antoinu Pinayovi nebo Alainovi Poherovi, a to i přesto, že další prezidentské volby se měly konat až v roce 1965. V kontextu těchto událostí začal de Gaulle jako zakladatel nového režimu uvažovat o svém „nástupci“. Jednalo se mu zejména o to, aby i budoucí prezident byl stejně silný jako ten současný. Aby i další osoby, které budou po něm vládnout z Elysejského paláce, disponovaly podobnou prestiží jako on - „muž z Londýna“ , vůdčí osobnost francouzského odboje a první z Francouzů.64 Vybaven těmito atributy, v roce 1958, kdy nastupoval do čela francouzské politiky, lidovou volbu nepotřeboval. V podstatě mu šlo tímto i určitou banalizaci okolností, které ho vynesly do funkce předsedy vlády a později prezidenta, tzn. potvrdit je demokratickou, přímou volbou. Nikoliv pro sebe, jenž, jak bylo řečeno tuto volbu nepotřeboval, jako spíše pro svého 63

viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 63 64 Tuto svoji prestiž nazýval de Gaulle dvojí legitimitou : legitimitou vzešlou z voleb a zejména historickou legitimitou, prověřenou 18.červnem 1940 a dalšími událostmi včetně roku 1958.

31

nástupce, tak aby i jemu bylo zajištěno důstojné místo a postavení v politickém systému. De Gaullův záměr navíc odpovídal praxi režimu v prvních čtyřech letech V. republiky. V letech 1958 - 1962 se téměř veškerá domácí politika, spojená hlavně s alžírskou otázkou, odehrávala přímo mezi prezidentem a občany bez jakéhokoliv prostředníka - formou tiskových konferencí, prezidentových televizních projevů, jeho návštěv departementů a zejména referend

: konaných 8.ledna 1961 (o schválení politiky sebeurčení

Alžírska) a 8.dubna 1962 (o schválení Evianských dohod). Parlament, vláda a politická reprezentace země byly odsunuty do pozadí. De Gaullova personalizace moci a jeho politický styl vyvolávaly opět v myslích stoupenců klasického republikánského zřízení

65

narážky na již

v minulosti použitý termín republikánská monarchie, později nazývaný gaullistickou republika (a to pro celé období de Gaullova prezidentství). Za těchto podmínek a v dané chvíli, kdy byl v praxi prezident skutečným kapitánem hry a ve své vlastní interpretaci ústavy vylučoval jakoukoliv dyarchii exekutivy,66 bylo zavedení jeho přímé volby a tedy institucionální ukotvení gaullistické praxe zcela na místě . Byla zde i obava, aby politické strany po skončení de Gaullova mandátu neposunuly výklad ústavy více k parlamentnímu způsobu vlády namísto de Gaullova prezidentského stylu, jak tomu ostatně bylo již v období III. republiky. Tehdy hrál prezident v politickém systému minoritní úlohu, a to i přes možnost disponovat pravomocemi, které mu ústavní zákony z roku 1875 přisuzovaly. Tuto tezi de facto podporuje Maurice Duverger ve své knize La Cinquième République, kde hovoří o dvojznačnosti Ústavy z roku 65

Mezi nimiž vynikl zejména budoucí francouzký prezident,věčný de Gaullův kritik a oponent Francois Mitterrand, který režim V. republiky odmítal již od počátku a politický styl jejího zakladatele nazýval permanentním převratem (viz jeho kniha Le coup d´Etat permanant). Měl tím na mysli de Gaullův svérázný výklad ústavy; o porušení ústavy hovoří zejména v souvislosti se způsobem vyhlášení referenda o přímé volbě prezidenta v roce 1962. 66 Jde o termín, který charakterizuje koexistenci dvou autorit na vrcholu exekutivy, disponující podobnou legitimitou nebo alespoň autoritou. Na tiskové konferenci v lednu 1964 de Gaulle prohlásil, že není možné akceptovat jakoukoliv dyarchii existující na vrcholu exekutivy.

32

1958, pokud jde o spolupráci prezidenta a vlády. Ve svém důsledku se totiž původní ústavní text snažil zachovat parlamentní režim, pro nějž je charakteristické určité zastínění role hlavy státu, a zároveň prezidentovi dodat důležitou roli : dva protichůdné aspekty stojící vedle sebe.67 Reforma z roku 1962 o přímé volbě prezidenta, jako prvek prezidentského režimu, tuto dvojznačnost do určité míry snížila tím, že posílala druhý z obou aspektů. 8.června 1962, v televizním projevu, francouzský prezident oznámil, že cestou přímé volby, bude možné v budoucnosti zaručit, (…) aby republika mohla být uspořádaná a trvalá.

68

Krátce na to vyšel v deníku Le Monde

titulek : Generál de Gaulle předpokládá pro tento podzim ústavní referendum a legislativní volby. Článek upřesnil de Gaullovo nepřímou narážku tím, že referendum se bude týkat přímé volby prezidenta republiky.69 Žádné konkrétní kroky však v této věci provedeny nebyly, a to až do osudného 22.srpna 1962, kdy byl na de Gaulla spáchán neúspěšný atentát, který následující události v mnohém uspíšil.

67

viz DUVERGER Maurice:La Cinquième République, Paříž 1974, str. 117-118. viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 63-64. 69 Viz tamtéž, str.64 68

33

3.

Průběh ústavní a politické krize z roku 1962 : Okolnosti zavedení přímé volby prezidenta republiky do politického systému V. republiky

Někdy se tvrdí, že neúspěšný pokus o atentát na francouzského prezidenta z 22.srpna 1962 u obce Petit-Clamart byl příčinnou ústavní změny na podzim téhož roku. Jak však bylo charakterizováno v předchozí kapitole, původ reformy a důvody pro její přijetí měly mnohem širší kořeny a pozadí. Toto datum je nicméně možné označit za klíčové; neúspěšný atentát se stane předehrou, anebo lépe řečeno generálovou záminkou, pro přijetí definitivního rozhodnutí.

3.1. Jak se (ne)mění ústava

Svůj záměr změnit ústavu, tak aby byla zaručena kontinuita státu,70 oznámil francouzský prezident rovný týden po incidentu u Petit-Clamart, 29.srpna na zasedání Rady ministrů. Vládní komuniké z 12. září jeho záměr potvrzuje:(…) odhalil svůj úmysl navrhnout národu, aby rozhodl cestou referenda, má-li být prezident volen v přímých volbách.71 Co bude obsahem reformy a jakým způsobem by měla být přijata, se dozvěděla Francie 22. září z generálova televizního projevu : Po ukončení mého sedmiletého období nebo v případě úmrtí, které jej ukončí před jeho vypršením, bude příští prezident republiky volen přímo. (...) Jakou cestou by měl národ projevit své rozhodnutí? Tou nejdemokratičtější - cestou

70

viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 64 71 viz tamtéž

34

referenda.72 Na politické scéně se tak objevily hned dvě kontroverzní témata : podstata změny ústavy a způsob jejího provedení. De Gaulle chtěl tedy změnit ústavu cestou referenda. Podíváme-li se nicméně na ústavní text V. republiky v žádném jejím článku takovou proceduru nenajdeme. Změně ústavy se věnuje Hlava XIV, článek 89. Podle něj náleží prezidentovi, na návrh předsedy vlády (a dále členům parlamentu) právo předložit návrh na změnu ústavy. Takový záměr však musí schválit ve shodném znění obě komory parlamentu. Teprve poté může být změna s konečnou platností předložena ke schválení občanům v referendu, případně poslancům a senátorům sdruženým v Kongresu (tj. na společném zasedání obou komor parlamentu). Pro změnu ústavy však francouzský prezident navrhl jiný postup - Článek 11. Podle něj má prezident právo předložit v referendu každý návrh zákona obsahující organizaci orgánů veřejné moci, a to na návrh vlády v období parlamentního zasedání nebo po společném návrhu obou sněmoven. Článek

11

se

stal

v období

de

Gaullova

prezidentství

jedním

z nejcharakterističtějších, o které se opírala jeho politika. Do roku 1969 byl použit čtyřikrát (dvakrát před revizí ústavy v říjnu 1962), z toho všechna referenda, s výjimkou posledního - o reformě Senátu v roce 1969, dala kladnou odpověď. Byl to vlastně jeden ze základních klíčů de Gaullovy politiky, v němž francouzský prezident viděl účinný nástroj přímé komunikace s občany a zároveň způsob, jak snadno obejít váhavou, často až nepřátelskou vůli parlamentu. V těchto referendech, která podle některých kritiků de Gaullova politického stylu nebyla vzdálena praxi bonapartistických plebiscitů, hrál prezident prvořadou úlohu - vždy přicházela iniciativa z jeho strany; svůj záměr navíc

72

viz DE GAULLE Charles:Discours et messages, Tome 4:Pour l´effort 1962-1965, Plon, Paříž 1976, str.23

35

vyhlašoval dříve než byl projednán vládou, tedy přesně v protikladu k tomu, co vyžaduje ústava.73 Vyhlášení referenda obvykle předcházela dramatizace okolností a zvyšování napětí ze strany prezidenta. Jeho výsledek často spojoval se svým dalším působením v úřadu prezidenta republiky a na politické scéně vůbec. Tak tomu bylo i v roce 1962, kdy v televizním projevu z 18.října prohlásil: Jestliže vaše odpověď bude:„Ne“ ! , jak si to přejí všechny staré politické strany, aby mohly obnovit režim neštěstí (…), anebo bude-li většina „Ano“! slabá, průměrná, náhodná, je evidentní, že moje poslání skončí vzápětí, bez návratu.

74

Podobně pojal i své poslední referendum

z roku 1969, které jeho působení na politické scéně definitivně ukončilo. Článek 11 se z pohledu právníků vztahoval pouze k legislativnímu referendu, nikoliv ústavnímu, proč tedy jeho použití ? Pro zodpovězení této otázky je třeba pochopit okolnosti panující na tehdejší politické scéně, zejména rozložení politických sil v parlamentu a vztah politických stran k de Gaullovi. V případě použití standardního způsobu revize (tedy takového, jak je charakterizován článkem 89) a s přihlédnutím ke složení obou komor parlamentu, neměl prezident žádnou šanci reformu prosadit. Zvláště Senát, který se v počáteční fázi V. republiky stal centem proti-gaullistické opozice, by tento postup zcela jistě zablokoval. Právě proto se de Taille přiklonil k použití zmíněného kontroverzního způsobu, čímž proti sobě opět zmobilizoval politickou opozici.

73

Ve smyslu článku 11 je to totiž de facto vláda, která navrhuje referendum. viz DE GAULLE Charles:Discours et messages, Tome 4:Pour l´effort 1962-1965, Plon, Paříž 1976, str.36

74

36

3.2. Spor o změnu ústavy a politická krize

3.2.1. Argumenty navrhovatelů ústavní reformy

Od chvíle, kdy de Gaulle v televizní projevu z Elysejského paláce 20.září 1962 oficiálně představil svůj záměr reformovat způsob volby prezidenta, opíral se o tři hlavní důvody, proč by tato reforma měla být přijata cestou referenda : 1) Ústava byla schválena referendem, 2) Ústava upřesňuje, že státní svrchovanost náleží lidu, který ji vykonává prostřednictvím svých zástupců nebo formou referenda (článek 3), 3) Článek 11 dovoluje prezidentovi republiky předložit cestou referenda každý návrh zákona obsahující organizaci veřejných mocí. Viděno z tohoto úhlu, nezáleží na povaze takového zákona, tj. zda- li je běžný anebo ústavní. Ke třetímu argumentu se přiklonil i ministerský předseda Georges Pompidou ve svém vystoupení před Národním shromážděním 4. října 1962. Pro podporu tohoto argumentu připomněl případ ústavních zákonů III. republiky, resp. zákon z 25.února 1875. Tento Zákon o organizaci veřejných mocí (Loi relative à l´organisation des pouvoirs publics) se vztahoval i ke způsobu volby prezidenta. Pro podporu použití článku 11 na místo ústavou předepsaného způsobu v článku 89 Pompidou uvedl, že záměrem generála de Gaulla, jako autora ústavy, je použít ústavní články ve shodě s určením, které pro ně předpokládal. 75 Francouzský

prezident

prezentoval

referendum

jako

výběr

mezi

gaullismem, který znamená budoucnost, modernitu, příliv nových a mladých tváří, vládní stabilitu a důvěru vyjádřenou přímou volbou; a všemi

75

ROUSSEAU Dominique:

37

starými stranami, které chtějí znovunastolení jejich režimu neštěstí, rozdělení, neschopnosti, bezmocnosti a demokracie bez lidu. 76

3.2.2. Argumenty odpůrců ústavní reformy Politické scéně podzimu roku 1962 však jasně dominovaly negativní postoje odpůrců plánu francouzského prezidenta a způsobu jeho provedení. Proti referendu byla

většina právníků a odborníků na ústavní právo.

Z jejich pohledu se použití článku 11 vztahovalo pouze na zákony běžné povahy. Ačkoliv text článku hovoří o možnosti předložit cestou referenda každý návrh zákona obsahující organizaci veřejných mocí (tj. hlavní argument zastánců použití referenda), ústava pro potřeby ústavních zákonů předpokládá jiný postup, obsažený v Hlavě IV, článku 89. Názory odvolávající se na neústavnost použití referenda v procesu revize ústavy odbyl de Gaulle obviněním právníkům z politické angažovanosti a zatuhnutí ve výkladu pojmu „parlamentní režim“, takovém jaký byl v době, kdy studovali právo.77 Tak jako v případě dalších de Gaullových veřejných vystoupení a názorů, i zde se objevoval lehký nádech zveličování skutečnosti, související s generálovým osobitým politickým stylem.78 Na stranu odpůrců referenda se oficiálně přidala i Státní rada 1.října, avšak na politické scéně stanovisko jejích členů nemohlo vyvolat jinou než jen teoretickou odezvu, jelikož stanoviska Státní rady, která ve Francii plní úlohu hlavního poradního orgánu vlády, mají pouze konzultativní

76

viz tamtéž, str.41 viz CHEVALLIER Jean-Jacques:Histoire des institutions et des régimes politiques de la France de 1789 à nos jours, Dalloz, Paříž 1985, str.756 78 Nesmyslnost poukazu na politickou angažovanost právníků odmítajících použití článku 11 ilustruje Jean-Jacques Chevallier na postoji dvou specialistů na veřejné právo, E.Capitanta a P.Lampué, z opačného tábora. Jestliže například R.Capitant, profesor veřejného práva, politicky velmi angažovaný, zcela v duchu gaullistického proudu veřejně obhajoval ústavnost postupu francouzského prezidenta. P.Lampué, který podporoval stejný způsob revize, se svým názor zůstal pouze na poli právní vědy; (viz tamtéž, str. 756) 77

38

charakter.79 V podobné situaci byla i Ústavní rada (Conseil constitutionnel), která z oficiální pozice nemohla k této otázce zaujmout stanovisko.80 Z právního hlediska totiž nebylo v její kompetenci posoudit oprávněnost prezidentova rozhodnutí použít referenda; podle článku 60 ústavy je totiž pravomoc Ústavní rady v této věci omezena pouze na řádný průběh jeho konání a dále vyhlášení výsledků. Rada disponuje pravomocemi v záležitosti volby prezidenta republiky, její role je však i zde ústavou limitována, a to na pouhou kontrolu průběhu volby, vyhlašování výsledků a přezkum stížností (článek 58). Do debaty na straně odpůrců referenda a přímé volby hlavy státu se zapojili i vedoucí ústavní a političtí činitelé, mezi nimiž zejména předseda Senátu Gaston Monerville, který francouzského prezidenta obvinil z hrubého porušení povinností a

požadoval jeho přísné potrestání, neboť spáchal

zločin - chtěný, promyšlený a potupující ústavu.81 Druhá komora parlamentu tak po těchto slovech, která její předseda vyslovil 30. září na kongresu Radikální strany ve Vichy a zopakoval je ještě s větším důrazem 9. října přímo v Senátu, zvýraznila svou roli hlavního centra opozice proti Elysejskému paláci. K předsedovi Senátu se přidali i další známé osobnosti poválečného a mnohdy ještě předválečného politického života ve Francii : François Mitterrand (viz zmíněný odkaz na jeho knihu Permanentní státní převrat), 79

Nepřímo vstoupila Státní rada do diskuse o referendu ještě jednou, 19.října, kdy napadla vládní nařízení z 1.června o zřízení Vojenského justičního soudu (Cour militaire de Justice), vytvořeného ve svém důsledku pro rychlé souzení příslušníků OAS. V atmosféře probíhající politické krize byla ze strany prezidenta osočena z netolerovatelné usurpace, proti se postavil i kabinet G.Pompidou v oficiálním komuniké. 80 Dva z členů Ústavní rady do debaty týkající se použití referenda nicméně vstoupili. Na straně odpůrců tohoto způsobu revize ústavy tak učinil bývalý prezident René Coty, který v této souvislosti použil termínu ústavní převrat. Negativní stanovisko ke způsobu revize ústavy zaujal i předseda Ústavní rady Leon Noel v dopise zaslaném prezidentu republiky, byť jeho osobní názor na zavedení přímé volby byl kladný. Je možné namítnout, že ani jeden neměl právo se k proceduře revize vyjádřit, nicméně jejich pozice v Ústavní radě byla částečně odlišná od postavení dalších členů. - L. Noel byl předseda Rady a R. Coty se jako bývalý prezident stal jejím členem automaticky. (Podle ústavy má bývalý prezident republiky právo stát se členy Ústavní rady). 81 viz CHEVALLIER Jean-Jacques:Histoire des institutions et des régimes politiques de la France de 1789 à nos jours, Dalloz, Paříž 1985, str.760

39

bývalý předseda vlády, socialista Guy Mollet, nebo někdejší ministr III. a IV. republiky Paul Reynaud. Ten na konferenci politických stran odmítajících zavedení přímé volby prezidenta - tzv. Kartelu Ne (Cartel des Non) – prohlásil : Pro nás republikány je Francie zde (v parlamentu) a jinde ne. Od roku 1789 zástupci lidu vědí, že spolu, dohromady jsou národ a že neexistuje žádné vyšší vyjádření lidu…82 Poslední výrok velmi dobře ilustruje situaci, jaká krátce před vypuknutím politické krize a v jejím průběhu ve Francii panovala. Vzhledem k tomu, že v případě použití článku 11 by byl parlament postaven zcela mimo hru, bylo zcela logické, že v debatě o smyslu reformy a o způsobu jejího přijetí na straně odpůrců vystupovali vedle právníků členové parlamentu a vůbec parlamentní politické strany nejčastěji. Veřejné mínění hrálo v této debatě pouze okrajovou roli. Dekret rozhodující o vypsání referenda o přímé volbě hlavy státu podepsal prezident 2.října. Datum referenda bylo stanoveno na 28.října. V reakci nato Paul Reynaud, hlavní představitel Kartelu ne, kam se v průběhu následné kampaně sdruží socialisté, radikálové, katolické MRP a nezávislí, 5.října inicioval v Národním shromáždění vyslovení nedůvěry vládě G. Pompidoua. Počtem hlasů 280 poslanců z 480 byl poprvé a naposled v období V. republiky svržen vládní kabinet. Námitky poslanců vůči vládě G. Pompidou se však týkaly výhradně prezidenta. Ten byl obviněn z porušení ústavy, jejímž je strážcem a skutečnosti, že ve své iniciativě vyhlásit referendum nereagoval

na návrh vlády, jak mu to

předepisuje ústava.83 V návrhu na odvolání kabinetu se dále objevila stará obava ze zopakování situace z roku 1848 : Přihlížejíc k faktu, že tak otvírá (= prezident) cestu, která může vést jednoho dne (…) ke svržení republiky a

82

tamtéž, str. 761 De Gaulle se svou iniciativou vyhlásit referendum přicházel vždy sám. Náležitosti předepsané článkem 11 tak obratně obešel pouhou konzultací s vládou, jejíž předseda mu pak následně “navrhl” záměr vyhlásit referendum. 83

40

zrušení občanských svobod (…) vyslovuje nedůvěru vládě v souladu s článkem 49, odstavcem 3 ústavy. 84 Nový kabinet nebyl vytvořen, francouzský prezident využil svého ústavního práva a rozpustil Národní shromáždění. Legislativní volby byly stanoveny na 18. a 25.listopadu.

3.3. Dvojí úspěch francouzského prezidenta a gaullistické koncepce vedení státu

V kampani před referendem proti sobě stály dva bloky : zmíněný převážně levicový Kartel ne vstupující do agitace s heslem obrana republikánských zásad a proti osobní moci

85

, podporovaný dále Komunistickou stranou

Francie Maurice Thoréze na jedné straně a na straně druhé osamocené pravicové Národní sdružení pro republiku (UNR), blízké de Gaullovým názorům, které jako jediné z parlamentních stran zavedení přímé volby prezidenta podporovalo. Celý probíhající boj byl interpretován jako zápas mezi IV. republikou a de Gaullem. Pravděpodobně pod vlivem převládajících negativních argumentů vůči referendu, nebyl výsledek kladných odpovědí ohromující a drtivý, nicméně 62,25 % „ano“ proti 37, 75% negativních odpovědí z celkového počtu odevzdaných hlasů nebylo slabých, průměrných a už vůbec ne náhodných. De Gaulle ve svých Pamětech naděje píše : Ve svém duchu jsem si zafixoval, že kladný výsledek kolem šedesáti procent vypovídající o odmítnutí těch zhruba třiceti, mě uspokojoval. 86

84

viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 66 85 viz BECKER Jean – Jacques:Histoire politique de la France depuis 1945, Armand Colin, Paříž 2000,str. 94 86 viz MASSOT Jean:La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977, str. 67

41

Možný odchod z politiky, který de Gaulle nastínil ve svém projevu z 20. září, se tedy nekonal, nicméně není na škodu poznamenat, že počet kladných odevzdaných hlasů byl ve srovnání s třemi předchozími referendy (1958 - o schválení ústavy : 79,2 %, 1961 - o schválení politiky národního sebeurčení Alžírska : 75,2 % a duben 1962 - o schválení Evianských dohod: 90,6 %) nejnižší. Zdá se, že většina Francouzů nebyla ovlivněna tématem procedurálního postupu změny ústavy, jako spíše jejím obsahem. Právnická a mnohdy až akademická diskuse o správnosti použití postupu francouzského prezidenta, stejně jako obavy z možné návratu do období II. republiky, kdy Ludvík Napoleon Bonaparte zneužil svůj mandát získaný v přímých volbách pro svržení republiky, nepůsobily na veřejné mínění tak, jako hlavní motto kampaně francouzského prezidenta : Budete to vy, kdo zvolí prezidenta republiky. Podobného jevu jsme ostatně svědky v současné době i u nás. Průzkumy veřejného mínění dotazující se na možnost zavedení přímé volby prezidenta, v nichž mají drtivou převahu zastánci takto volené hlavy státu, potvrzují, jak samotný fakt, že občané budou moci participovat na této volbě v mnohém zastiňuje další okolnosti, popřípadě i dopad možné reformy. V ČR by byla vytvořena instituce slabého prezidenta voleného přímo, avšak i nadále bez výraznějších pravomocí v exekutivě. Její hlavou by byl, jako doposud, předseda vlády. Podobně jako ve Francii v roce 1962 i u nás je veřejné mínění v mnohém více ovlivněno heslem : Budete to vy, kdo zvolí prezidenta republiky, než dalšími aspekty možné reformy. Výsledky referenda se pokusil zvrátit předseda Senátu Gaston Monerville u Ústavní rady námitkou, že vyhlášení referenda bylo protiústavní. Rada odpověděla rozhodnutím z 6.listopadu 1962, ve kterém tuto námitku odmítla s poukazem, že není v její kompetenci návrh předsedy Senátu posoudit. Rozhodnutí Ústavní rady se tak do budoucna stalo jakýmsi

42

právním precedentem, podle něhož se ústavnost Rady vztahuje pouze na zákony schválené parlamentem, nikoliv na ty přijaté v referendu. Legislativní volby 18. a 25 listopadu znamenaly konečné dějství zápasu, který francouzský prezident vyhlásil politickým stranám. Jeho přáním, se kterým vstupoval do předvolební kampaně - opět se svým charismatem a nenapodobitelnou dikcí - , bylo aby následující volby potvrdily výsledek referenda a výběrem mužů „ano“ odsoudily ničivý režim politických stran. Ve volbách, o nichž francouzský prezident prohlásil, že vnesly na světlo jeden ze základních fakt současné politiky, že totiž strany minulosti nereprezentují národ, národ, který hlasoval pro „ano“ navzdory jim a který teď zajistí širokou většinu pro renovaci politiky 87 zvítězili gaullisté (koalice UNR-UDT

88

sdružená v Asociaci pro V. republiku) ziskem 31,9 %

odevzdaných hlasů v prvním kole a počtem 233 ze 482 poslaneckých křesel v kole druhém. Nikdy předtím žádná jiná politická strana nepokořila hranici 30 % odevzdaných hlasů. Ve francouzské politice se pomalu začaly rýsovat první známky nového politického jevu - bipolarizace politického spektra, která se bude vyvíjet v dalších letech. Volby v roce 1962 významně ovlivnil jejich skrytý podtext; ve skutečnosti se totiž volilo pro nebo proti de Gaullovi. Od tohoto okamžiku

se

stranický

systém

transformoval

multipartismu, jaký země znala v období

-

od

nestabilního

IV. republiky, přešel

k bipolarizaci, jevu ještě více charakteristickém pro systém s přímou volbou prezidenta, právě odhlasovanou v referendu. V roce 1962 vyhrál de Gaulle svůj boj proti stranám včerejška (partis de jadis) hned dvakrát a lze říci, že se tak revanšoval IV. republice za svůj vynucený odchod v letech 1946.

87

viz CHEVALLIER Jean-Jacques:Histoire des institutions et des régimes politiques de la France de 1789 à nos jours, Dalloz, Paříž 1985, str.765. 88 UDT – Demokratická unie práce sdružující levicově orientované gaullisty

43

Potvrzení jeho dvojího vítězství z roku 1962 přinesly prezidentské volby v roce 1965, a to hned třikrát: 1) ze strany voličů, 85 % volební účastí, 2) ze strany opozičních kandidátů, kteří i přes svůj program akceptovali volbu prezidenta lidem, což potvrzuje kandidatura představitele levice François Mitterranda, 3) ze strany samotného de Gaulla, který po té, co se zdálo, že váhá, má-li se voleb vůbec zúčastnit, svoji kandidaturu oznámil na poslední chvíli a 19.prosince 1965 byl zvolen prezidentem republiky, konaných poprvé od roku 1848 přímo.89 V zemi byla etablována nová ústavní rovnováha, proto se v této souvislosti někdy hovoří o „Ústavě z roku 1962“, byť spolu se změnou článků 6 a 7 dotýkajících se přímé volby prezidenta nebyly změněny žádné další články, takže pravomoci hlavy státu zůstaly netknuty. Došlo však určitému posunu logiky a fungování celého režimu, pro nějž se vžije nejčastěji užívaný Duvergerův termín poloprezidentský.

89

De Gaulle nicméně nepočítal s nižší než 50 % podporu v prvním kole. Proto byl zvolen až v kole následujícím.

44

4.

Právní a politické důsledky zavedení přímé volby hlavy státu : postavení reformy v politickém systému V.republiky

Ačkoliv snaha zavést přímou volbu prezidenta republiky do politického systému V. vzbuzovala v roce 1962 rozporuplné reakce, skutečnost, že hlava státu je volena v přímých volbách, je dnes respektována celým politickým spektrem bez větších výhrad.90 Na první pohled se po roce 1962 nezměnilo téměř nic - změněny byly totiž jen dva z původních 92 článků ústavy, reforma z roku 1962 se však do politického sytému V. republiky zapsala velmi výrazně, a to z teoretického i praktického pohledu.

4.1. Význam přímé volby prezidenta pro francouzský politický systém – teoretické koncepty a rozdílné pohledy Podle Maurice Duvergera znamenala reforma z roku 1962 konec parlamentního systému etablovaného ve Francii od roku 1875 a nastolení smíšeného režimu - poloprezidentského. Poloprezidentský

režim, viděno

z pohledu

autora tohoto

termínu,

neznamená, že by měl prezident méně pravomocí než hlava státu ve Spojených státech, ale že existuje instituce prezidenta voleného v přímých volbách, jenž disponuje vlastními pravomocemi jako prezident v USA a vedle toho je tu ještě premiér a vláda. Obě tyto instituce jsou odpovědné parlamentu, jenž je může donutit k demisi, podobně jako v parlamentním režimu.

90

Rozpory týkající se volby prezidenta směřovaly po roce 1962 ve své většině k diskusi o délce prezidentského mandátu. (viz dále)

45

Někteří politologové a právníci nicméně termín poloprezidentský režim neuznávají a pro charakteristiku systému V. republiky používají termín prezidentský parlamentarismus,91 poukazující spíše na převahu prvků parlamentního režimu před prvky prezidentského režimu. Tento rozdílný přístup ke klasifikaci politického systému V. republiky svědčí o již naznačeném ambivalentním charakteru francouzské ústavy. Maurice Duverger se domnívá, že přijetím reformy z roku 1962 byla tato dvojznačnost skryta příklonem k prezidentským prvkům politického systému před prvky parlamentního systému (resp. racionalizovaného orleanistického parlamentarismu) z počáteční fáze V. republiky. Proti Duvergerovi a jeho koncepci poloprezidentského režimu stojí někteří autoři, kteří buď neuznávají název, jímž se systém V. republiky označuje,92 anebo rovnou odmítají označovat rok 1962 za zlomový. Bernard Tricot se domnívá, že přímá volba prezidenta nijak zásadně nezměnila charakter režimu, i když znamenala zásadní změnu,93 jelikož bez ní by nebylo rovnováhy docílené v roce 1958 a režimu by tak hrozil zánik, jenž by pravděpodobně následoval po de Gaullově odchodu z politiky. Podobně i Dominique Rousseau polemizuje s tvrzením, že rok 1962 znamená zlom v dosavadní parlamentární tradici.94 Na jednu stranu přiznává spolu s ostatními autory, že reforma z roku 1962 znamenala konec

91

Jako systém prezidentského parlamentarismu označuje V. republiku například Vladimír Klokočka v publikaci Ústavní systémy evropských států (Linde, Praha 1996). Podobně definují politický systém V. republiky i Shugarta a Carey. (SARTORI Giovanni:Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur , podnětů a výsledků. SLON , Praha 2001. 92 Zatímco například G. Sartori uznává a používá Duvergerovo označení poloprezidentský režim, (který podle něj musí obecně mít duální strukturu autority, tj. ve své ústavě zavést nějakým způsobem dyarchii prezidenta, který je hlavou státu, a premiéra, který stojí v čele vlády), polemizuje s autorem tohoto označení v názoru, že francouzský poloprezidentský systém je totéž, co střídání prezidentského systému (když se prezidentská a parlamentní většina shodují) a parlamentarismu (když se neshodují). Viz podrobněji tamtéž, str. 128-133 93 vit TRICOT Bernard, HADAS-LEBEL Raphael:Les institutions politiques francaises, PUF,Dalloz, Paříž 1985, str. 123 94 viz ROUSSEAU Dominique, Droit constitutionnel et institutions politiques de la Ve République, Eyrolles, Paříž 1991str. 43-47

46

tzv. „Grévyho ústavy“,95 na druhé straně však polemizuje s názorem, že princip prezidencialistické interpretace byl odvozen od změny reformou dotčených článků 6 a 7. Referendum podle něj pouze kodifikovalo stávající rozdělení moci. V roce 1962 vládl de Gaulle stejným způsobem jako v počáteční fázi svého sedmiletého období. Jediný bod, jenž D. Rousseau považuje za zlomový, je posun v chápání smyslu ústavního textu, který v roce 1958 vyzníval příznivě pro parlament a teprve de Gaullovým úsilím se mu podařilo vtisknout prezidentský charakter, byť v případě V. republiky nelze hovořit o prezidentském režimu. Navíc, kromě článků 6 a 7, nebyla v roce 1962 změněna žádná další ústavní dispozice - všechny ty, jenž vymezují parlamentní režim zůstaly zachovány. Z politického systému nezmizela funkce předsedy vlády, vláda byla i nadále odpovědná Národnímu shromáždění, které ji mohlo odvolat. Jinak řečeno, reforma z roku 1962 nijak neomezila pravomoci parlamentu, podle D. Rousseau byla pouze vedle parlamentární interpretace zrovnoprávněná i prezidencialistická. Výše zmíněnou tezi podporuje i Georges Vedel, podle nějž má Francie v současné době dvě ústavy : parlamentární z roku 1958 a prezidentskou z roku 1962. To, že byla během let upřednostněna ta druhá nebrání první v tom, aby stále existovala, vždy připravená fungovat. Vše záleží na politické konjunktuře,96 ale také přístupu prezidenta republiky samotného. Například Pierre Avril vymezuje několik odlišných fází podle toho, jakou úlohu v nich hraje prezident v praktické rovině : plebiscitární principát v období de Gaullova prezidentství v 60.letech, prezidentská vláda a parlamentní vláda.97

95

viz podrobněji první kapitola viz tamtéž, str. 45 97 podle PEROTINO Michel:Proměny francouzského politického systému:změna délky mandátu Prezidenta republiky, In:Politologická revue, č.2, prosinec 2001, str. 115 96

47

4.2. Příklady vlivu přímé volby prezidenta na politický život V. republiky A) Nový stranický systém : bipolarizace po francouzsku De Gaulle byl pánem politické hry již od počátku svého prezidentství, po roce 1962 si nepřisvojil žádné další pravomoci, naopak lze říci, že jeho situace se na politické scéně do jisté míry zkomplikovala, neboť spolu s ukončenou alžírskou krizí začaly politické strany - dosud mlčící a akceptující generálovu vůdčí roli, dávat prezidentovi opět najevo svou nelibost vůči jeho vlastní osobě a usilovaly o jeho odchod. Legislativní volby z roku 1962 mu zajistily zformování stabilní většiny, takže tato nepřízeň politických protivníků nijak neomezila jeho politický styl ani v následujících letech gaullistické republiky. To byl první, bezprostřední efekt politické krize z podzimu 1962. V první fázi V. republiky, do přijetí reformy o přímé volbě prezidenta a následných legislativních voleb, se na politické scéně nepodařilo vytvořit stabilní většinu totožnou s prezidentskou. Zastánci de Gaullovy politiky měli do roku 1962 v Národním shromáždění většinu, nejednalo se však o absolutní většinu, a tak se musel francouzský prezident spoléhat především na své charisma. Situace se změnila po legislativních volbách, kdy se de Gaulle mohl opřít o většinu, tvořenou politickou aliancí mezi UNR, jenž se identifikovala jako monopol gaullistické identity a nezávislými republikány Valéry Giscard d´Estainga. De Gaulle řídil zemi stejným způsobem jako před rokem 1962, avšak od této chvíle mohl odvozovat svůj osobní vliv od politické strany, která stála za ním.98

98

Za dané situace se nicméně mohl se stát i jejím vězněm. Tuto hypotetickou situaci, která mohla po volbách v roce 1962 nastat, zmiňuje Dominique Rousseau (viz jeho kniha, str. 50)

48

Ve francouzské historii se v roce 1962 poprvé objevil většinový fenomén (fait majoritaire), který představoval v politické rovině totéž, co přímá volba v rovině ústavně-právní. V legislativních volbách nebyli progaullističtí kandidáti zvoleni pod jménem předsedy vlády, ale prezidenta, což byla první známka budoucího propojení legislativních a prezidentských voleb. Pod vlivem přímé volby prezidenta bipolarizoval,99 respektive se

se stranický systém V. republiky

v 70. a 80. letech vytvořil tzv. systém

bipolární čtveřice (quadrille bipolaire). Co tento termín znamená? Na pravé straně politického spektra se podařilo většinový pól vytvořit nejdříve - právě v roce 1962, a to okolo dominantní UNR a skupiny nezávislých budoucího prezidenta Valéry Giscarda d´Estainga. Pravý střed, vedený v prezidentských volbách v roce 1965 Jeanem Lecanuetem (15,86% hlasů), se do pravé aliance zapojil až v následujících prezidentských volbách a stal se tak součástí prezidentské většiny G. Pompidoua, aby o pět let později pak podpořil i d´Estainga. Počínaje rokem 1974 se pravice i její střed vždy sjednocují do stejné aliance - prezidentské, parlamentní a vládní. Od šedesátých let probíhal i proces sjednocování levice. V prvních přímých prezidentských volbách podporovali socialisté, radikálové a komunisté stejného kandidáta - F. Mitteranda (45,5 % hlasů v 2.kole), ale již o dva roky později se levicové spojenectví rozpadlo v parlamentních volbách. K znovu sjednocení levice došlo v roce 1972 podepsáním společného levicového programu a novou podporou Mitterranda v prezidentských volbách roku 1974 a 1981,100 kdy se podařilo de Gaullovu rivalovi z šedesátých let konečně dosáhnout i na nejvyšší instituci.

99

Vliv je třeba hledat i ve většinovém volebním systému a dále pak i instituci referenda, které ve své podstatě znamená i nepřímé hlasování o člověku, který s otázkou předloženou v referendu přišel. 100 V roce 1974 kandidoval Mitterrand za sjednocenou levici hned v 1. kole, ale v roce 1981 spolu s ním kandidoval i za komunisty Georges Marchais , takže podporu PCF získal až v druhém kole.

49

Od osmdesátých let levicová a pravicová aliance fungují dál, přestože již v současné době nelze hovořit o systému bipolární čtveřice, neboť každou alianci již netvoří pouze dvě strany, tak jako v 70. a 80. letech, ale tři strany - v případě pravice : Sdružení pro republiku (RPR), Demokratická unie pro Francii (UDF) a Liberální demokracie (DL), jenž se v roce 2000 sdružily do koalice UMP (Union pour la majorité présidentielle). V případě levice jde o Socialistickou stranu (PS), komunisty a Zelené, koalici, která vládla Francii až do voleb v roce 2002. Mimo to je třeba ještě přihlédnout k existenci dalších politických stran, zejména extrémní pravice, jíž dominuje Národní Fronta J.-M. Le Pena. V prostředí francouzské politické scény nelze tedy hovořit o bipolarizaci politického spektra, tak jak je známá například ve Spojených státech nebo Velké Británii, ale spíše o vzniku dvou aliancí, levicové a pravicové, s nimiž se občané identifikují zejména při prezidentských volbách. 101 Díky jejich vzniku a s přihlédnutím ke specifikům politického systému V. republiky, zejména dualitě exekutivy se objevily na francouzské politické scéně i dva nové termíny : alternace (výměna prezidentské a legislativní většiny najednou) a kohabitace (soužití obou těchto většin).

B) Vzájemný vztah aktérů na politické scéně a instituce prezidenta po zavedení přímé volby hlavy státu a) Politické strany Na podzim roku 1962 vystupoval de Gaulle s úmyslem skoncovat s ničivým režimem všech starých stran, tak aby hlava státu, v duchu jeho projevu z Bayeux, mohla stát skutečně nad politickými uskupeními. Jeho dvojí 101

Výjimkou byly pouze volby v roce 1969 a 2002, kdy se levicový kandidát v prvním kole neprosadil.

50

vítězství z roku 1962 bývá interpretováno jako výhra nad stranami včerejška, nicméně podařilo se opravdu instituci hlavy státu vymanit z jejich úplného vlivu? Praxe dosavadních prezidentských voleb, konaných od roku 1965, svědčí spíše o negativní odpovědi. Vyjmutí volby prezidenta z režie politických stran rozšířením volebního kolegia na všechny oprávněné voliče bylo dosaženo jen částečně. Jejich vliv na volbu samotnou zůstal zachován, ačkoliv se tak děje nepřímo. Výběr kandidátů, shromažďování potřebných 500 podpisů (dříve 100) nutných pro podání kandidátky, financování kampaně, apod. - to vše logicky probíhá pod jejich vedením. Praxe dokazuje, že čím je politická strana větší, tím je získání potřebných podpisů pro jejího kandidáta snazší. Ve Francii navíc nebyl dosud zaznamenán případ, kdy by byl v prezidentských volbách zvolen kandidát stojící mimo některou z významných politických stran. Avšak pro získání hlasů nerozhodnutých voličů v druhém kole, se musí kandidáti levice i pravice částečně distancovat od svých mateřských stran a de facto se tak postavit nad ně. Ve Spojených státech je volba prezidenta poznamenána výběrem jednoho nebo druhého kandidáta. Ve Francii je stran několik, proto i „relevantních“ kandidátů může být více.102 V konečném důsledku dochází k nemalému tříštění voličských hlasů. Vítězný kandidát je tak vázán na podporu poražených kandidátů z prvního kola a tím i politických stran, které tyto kandidáty nominují a ve volbách podporují. V tomto ohledu se ukazuje, že být předsedou politické strany je pro druhé kolo výrazná nevýhoda, neboť takový kandidát přesvědčí voliče o tom, že není svázán se svou mateřskou stran mnohem hůř, než kandidát, který jím není. (viz například neúspěch premiéra Lionela Jospina v druhém kole prezidentských voleb konaných v roce 2002). 102

Pro ilustraci může posloužit případ prezidentských voleb z roku 2002. Ačkoliv ty byly již prezentovány jako Jacquese Chiraca a Lionela Jospina, do hry vstoupil nečekaně i třetí kandidát – Jean-Marie Le Pen a kandidáta Socialistické strany odsunul až na 3. místo.

51

b) Národní shromáždění, Senát a občané

Zavedením přímé volby prezidenta došlo k rozšíření demokratické legitimity o další instituci. Legitimitu Národního shromáždění získala po roce 1962 i instituce prezidenta republiky, jelikož i ta druhá byla nyní, přímým reprezentantem lidu, a to díky skutečnosti, že o její podobě rozhodují sami občané. Ve srovnání s Národním shromážděním, kolektivním orgánem, je však prezident republiky, z určitého pohledu, ve výhodnějším postavení. Další ústavní činitelé - předseda vlády, který volen není, a předsedové NS a Senátu, kteří jsou voleni volenými, nemohou disponovat takovou legitimitou jako prezident republiky. Podle M. Duvergera reforma zvrátila stav charakteristický pro klasické parlamentní režimy, kde hlava státu je vzdálenější demokratické legitimitě více než například vláda nebo premiér. Po roce 1962 totiž získal prezident vyšší demokratickou legitimitu než právě vláda a její předseda, instituce, které ji získávají nepřímo přes Národní shromáždění.103 Pokud jde o prezidentovi pravomoci, ty byly podle Duvergera do roku 1962 nominálně přiznány hlavě státu, avšak vykonávala je vláda. Po reformě byla interpretace ústavy převrácena zavedením prezidentských prvků do parlamentního režimu a prezident tak disponuje skutečnými, nikoliv pouze nominálními pravomocemi. Zcela analogicky, tak jako byla rozšířena demokratická legitimita o další ústavní instituci - prezidenta republiky, nového rozměru nabylo i postavení samotných občanů - voličů - v politickém systému. Pojem suverenita lidu (ve Francii souveraineté populaire), jako atribut všech demokratických režimů, byl zavedením přímé volby hlavy státu rozšířen. V současné době,

103

Viz DUVERGER Maurice:Le système politique francais, PUF, Paříž 1990, str. 180-181

52

ze tří nejvyšších ústavních institucí - prezident, NS, Senát - pouze zástupce druhé komory parlamentu nemohou občané jmenovat přímo. Na tomto místě je vhodné se ještě, v poměru prezident vs. občané, zmínit o de Gaullově vztahu k použití referenda, kterého používal jako dalšího prostředku přímého mandátu od lidu. V období gaullistické republiky prezident čas od času prověřoval svoji politickou prostřednictvím referenda, které pak působilo dojmem plebiscitu. Činil tak i přes svou „historickou legitimitu“ a fakt, že i on byl pro své druhé volební období zvolen v přímých volbách. Ve všech případech, kdy de Gaulle vyhlásil referendum, zbavoval vládu jejích pravomocí (jak bylo popsáno výše - de Gaulle přicházel s návrhem na vyhlášení referenda vždy sám). V roce 1962 obešel de Gaulle parlament, zbavil ho jeho legitimních pravomocí v otázce změny ústavy, čímž jednal proti jeho vůli. Po odchodu de Gaulla z politiky bylo ze strany jeho nástupců od praxe používání referenda jako otázky důvěry upuštěno a svůj mandát prezident získával a eventuelně potvrzoval výhradně v prezidentských volbách.

4.3 Prezidentské volby a přístup hlavy státu Jakkoliv se politologové a právníci v pohledu na význam roku 1962 pro francouzský politický systém rozcházejí, je jisté, že v roce 1962 skutečně nedošlo k závažnější změně ústavy (a v tom se shoduje většina autorů), pouze byly institucionalizovány praktiky de Gaullova politického stylu z let 1958 - 1962. Reforma o přímé volbě prezidenta republiky se nijak výrazně nepromítla do politické praxe následujících let gaullistické republiky - generál de Gaulle vykonával svou funkci jako by byl volen lidem. Činil tak z důvodu již zmíněné „historické legitimity“, která mu, vedle osobního charismatu a

53

rozsáhlých pravomocí - jenž mu ne vždy podle ústavy náležely, ale často si je ve své vlastní interpretaci ústavy přivlastňoval - dávala podobnou autoritu jako přímá volba. Reforma z roku 1962 tedy v první řadě převedla gaullistický koncept prezidentské politiky z praxe i do teorie, tak aby mohl být použit i u jeho nástupců. Nicméně gaullistický koncept v této podobě nebyl u dalších francouzských prezidentů aplikován, byť prezidentský primát byl ve francouzské politice je stále zřejmý. Cílem zastánců zavedení přímé volby prezidenta bylo dodat budoucímu prezidentovi podobnou legitimitu, jakou disponoval de Gaulle a zajistit mu tak i odpovídající autoritu odpovídající jeho pravomocím v ústavě. To jsou však premisy, které nelze vztahovat na každého prezidenta, vždy totiž záleží na jeho osobnosti a přístupu k těmto pravomocím, které zůstávají stálé stejné, ale v závislosti na osobnosti dané osoby mohou nabývat jiných rozměrů. Zavedení přímé volby učinilo z prezidenta hlavní centrum výkonné moci v zemi, avšak žádný z nástupců prvního prezidenta V. republiky ve svém politickém stylu nepoužíval takového charismatu jako právě de Gaulle. Jeho nástupci se dále drželi teze, že prezident republiky je hlavním šéfem exekutivy,104

ale zaujali zcela jiný přístup k termínu odpovědnost. Na

rozdíl od de Gaullovy politické odpovědnosti, kterou prověřoval v referendech, byla odpovědnost, zmiňovaná v projevech prezidentů v postgaullistickém období, chápána spíše jako smluvní, tedy ve smyslu, že se budou angažovat v plnění programu, na jehož základě byli většinou občanů zvoleni do svého úřadu.

104

Zajímavý byl například posun v přístupu k instituci prezidenta republiky ze strany F. Mitterranda. Zatímco v šedesátých let vystupoval jako hlavní kritik režimu V. republiky a zastánce parlamentního režimu, o dvacet let později, již jako prezident, v televizním projevu prohlásil : Předseda vlády a ministři musí vykonávat politiku definovanou prezidentem republiky, tedy tezi zcela opačnou ve srovnání se svými postoji v období gaullistické republiky. (viz MORABITO Marcel:Le chef de l´Etat en France, Montchrestien, Paříž 1996, str. 145)

54

Článek 11 ústavy již u de Gaullových nástupců nebyl používán jako prostředek k potvrzení důvěry, v post-gaullistickém období se rovněž žádný z prezidentů osobně neangažoval ve vedení svého “tábora” během legislativních voleb způsobem, jak tomu činil de Gaulle v šedesátých letech. Legislativní volby, do jejichž kampaně se de Gaulle neváhal nikdy aktivně zapojit, se tak více méně staly jen otázkou potvrzení/nepotvrzení důvěry občanů. M. Morabito v souvislosti s komparací politického stylu prvního prezidenta V. republiky a jeho nástupců, píše o de Gaullově césaristické logice, která byla nahrazena monarchistickou logikou jeho nástupců.105 Ti odmítli nadále prověřovat svou politickou odpovědnost ještě před vypršením mandátu, avšak s určitými odlišnostmi si podle M. Morabita uchovali de Gaullovu koncepci autority, kterou generál nejlépe načrtl v lednu 1964 na tiskové konferenci : Musí být jasně srozumitelné, že nedělitelná autorita státu je celá svěřena prezidentovi skrz lid, který ho volí a že neexistuje žádná jiná moc, ani ministerská, ani civilní, ani vojenská, ani soudní, která by se mu mohla rovnat, neboť pouze on vytváří svrchovanou doménu, která je jemu vlastní spolu s těmi, kde přenechává vedení jiným (..) i za normální situace je rozdíl mezi funkcí a polem působnosti prezidenta a premiéra.106 Samozřejmě, je potřeba přihlédnout k situaci, kdy prezident nedisponuje většinou v Národním shromáždění a nemůže se tak plně projevit, protože přestává být skutečnou autoritou. Nicméně do roku 1986, kdy se objevila první kohabitace, byla tato možnost čistě hypotetická. Kohabitace je ve francouzské politice situací, kdy je prezident republiky nedobrovolně zbaven možnosti vést svou politiku, za kterou byl zvolen do svého úřadu. Oba představitelé exekutivy, prezident i premiér jsou součástí

105

viz tamtéž, str. 143 viz MAUS Didier /ed./:Les grands textes de la pratique constitutionnelle de la Ve République, Paříž 1998, str.16-17

106

55

jiného politického spektra a ve svých názorech mohou tedy jen těžko nalézt úplnou shodu.107 V roce 1986 se prezident, který byl do té doby šéfem většiny - kapitánem politické scény, stal arbitrem, rozhodčím nad politickými stranami. Podle některých politologů tak došlo ke zvrácení „gaullistické ústavy“ z roku 1962, jelikož vláda má za této situace de facto volný prostor a možnosti prezidenta, který je nucen předsedou vlády jmenovat vůdce opozičního tábora, jsou omezeny. Jiný myšlenkový proud se opírá o tezi, že Francie v období kohabitace je stále prezidencialistickým či premiérsko-prezidentským režimem. Podle tohoto proudu za kohabitace dochází k určité transformaci mocenské hierarchie ve prospěch původního textu ústavy z roku 1958, přijatého před „Ústavou z roku 1962“. Ačkoliv prezident již nezasahuje do každodenní politiky, stále zastává nejdůležitější místo v zemi. Stává se tak opravdovým arbitrem země, tak jak zmíněno v článku 5 ústavy. Postaven nad politické strany, stává se jejich rozhodčím. Do jisté míry je tato „neangažovanost“ i výhodou, jelikož prezident není svázán s vládní politikou, kterou může kritizovat a získat tak eventuelně na popularitě zúročitelné v následujících prezidentských volbách, tedy pokud se rozhodne se znovu kandidovat. Tak jako tak, měla kohabitace významný dopad na politickou praxi. Jde o jev, který souvisí s existencí duality výkonné moci ve Francii, a to v první řadě, avšak její

kořeny je možné hledat i v samotné volbě prezidenta

republiky. Vznik takové situace je tím víc pravděpodobný, čím širší je kolegium, volící hlavu státu. V situaci kdy, parlament nemůže kontrolovat volbu šéfa exekutivy, nemůže ani prosadit jemu blízkého kandidáta, který by po svém zvolení nalezl shodu s předsedou vlády, jehož důvěru musí získat (v případě Francie důvěru Národního shromáždění). 107

Taková situace nastala zatím třikrát, v letech 1986-1988 (F. Mitterrand vs. J. Chirac), 19931995 (F. Mitterrand vs. E. Balladur) a 1997-2002 (J. Chirac vs. l. Jospin).

56

Je nicméně jasné, že výše zmíněnou tezi lze považovat za reálnou pouze za předpokladu, bude-li prezident volen Národním shromážděním ve stejném volebním období, kdy dolní komora vyjádří důvěru i předsedovi vlády. V následujícím volebním období může být složení NS jiné a poslanci, tak zvolí prezidenta, jim blízkého, avšak jiné politické příslušnosti než je předseda vlády, jemuž dalo důvěru předchozí NS. Kohabitaci tak nelze vyloučit ani za situace, kdy by hlavu státu volil parlament. Jako příklad lze uvést kohabitaci bývalé levicové vlády v České republice (2002-2006) a prezidenta republiky Václava Klause (od r.2003). Výsledek přímé volby je náhodnější než volba parlamentem, která je v druhém případě plně pod kontrolou politických stran. Ty do jejího průběhu a kampaně v případě přímé volby vstupují poměrně výrazně - není možné si totiž představit zvolení kandidáta bez podpory některé z nich. Lze říci, že kohabitace je zároveň důsledkem i dalšího jevu, spojeného s volbou prezidenta. Prezident volený do roku 2002 na sedm let přesahuje délkou svého mandátu funkční období Národního shromáždění, voleného jen na pět. V ideální situaci, kdy by prezident i Národní shromáždění byly voleny ve stejnou dobu, délka mandátu hlavy státu vždy přesáhne délku mandátu dolní komory parlamentu. Po dvou letech, kdy dojde na novou volbu prezidenta se nálada voličů může změnit a ti se mohou přiklonit ke kandidátovi, který náleží k jinému táboru, než tomu, jemuž dali důvěru před dvěma lety ve volbách do Národního shromáždění. Nastane tak kohabitace.

57

4.4 Změna délky mandátu přímo voleného prezidenta a prezidentské volby z roku 2002 : Je Francie na cestě k VI. republice? Ve snaze eliminovat pravděpodobnost vzniku kohabitace vyvstala v posledních letech stará otázka délky mandátu hlavy státu. S iniciativou zkrátit volební období hlavy státu na pět let, tak aby byla upevněna prezidentská autorita v případě slabé většiny, přisel G.Pompidou v roce 1973, třináct let předtím než se objevila první kohabitace. Nicméně až do roku 2001 zůstal tento návrh pouze na poli politických a právnických debat. Reforma o zkrácení prezidentského mandátu na pět let byla odhlasováno v referendu 2001 a spolu s ní tak z francouzského politického zmizela republikánská tradice, etablovaná od roku 1873, volit hlavu státu na sedm let.108 Reforma zkracující mandát hlavy státu v sobě nese tyto charakteristiky a problémy : • Z teoretického hlediska pětiletý mandát obohatí demokratické prostředí ve Francii : voliči budou hlavu státu volit nejen přímo, ale nyní i častěji.109 • Po změně mandátu, a to je důležité, by parlamentní vláda, měla vymizet ve prospěch prezidentské. Ta je spojená zejména s obdobím kohabitace. Časová shoda legislativních a prezidentských voleb by totiž měla tento jev eliminovat.

108

V současné době pouze ve dvou západoevropských státech – Itálii a Irsku prezident disponuje sedmiletým mandátem. Zatímco v Itálii je hlava státu volena parlamentem a zástupci regionů, Irové, podobně jako Francouzi volí prezidenta v přímých volbách. V obou zemích je však hlava státu zastíněna institucí předsedy vlády a její postavení v politickém systému je spíše symbolické. 109 Nevýhodou častějšího konání prezidentských voleb může být únava voličů a do jisté míry tak i znevážení významu volby, na které poukazovali ti, jenž obhajovali původní sedmiletý mandát.

58

Zároveň se předpkládalo, že pětiletý mandát by měl více posílit postavení prezidenta, což znamená i návrat k původní gaullistické vizi silné hlavy státu. Spolu s reformou zkracující mandát prezidenta někteří francouzští politici dokonce vyzvali k dalším ústavním změnám. Zatímco bývalý premiér E. Balladur přišel s návrhem na přizpůsobení francouzského politického systému prezidentskému režimu amerického typu - což by nicméně dále předpokládalo zrušení instituce předsedy vlády, odpovědnosti vlády před Národním shromážděním nebo práva prezidenta republiky rozpustit parlament, skupina socialistů vytvořila v roce 2001 Konvenci pro VI. republiku (C6R), která navrhuje proměnu politického systému ve Francii opačným směrem.(mj. vytvoření instituce prezidenta republiky voleného na pět let parlamentem). Spolu s reformou zkracující mandát prezidenta došlo i k obrácení pořadí prezidentských a legislativních voleb, z nichž ty druhé by se měly původně konat před prezidentskými, tak aby byl dodán celé reformě smysl. Pro zachování logiky větší důležitosti prezidentských voleb a aby mohla být zvolena prezidentská většina, NS rozhodlo v roce 2002, tedy roce konání posledních voleb, o předsunutí prezidentských voleb před legislativní. Pro zachování této logiky (tedy zvolení prezidentské většiny) je nicméně nutné, aby si totéž přáli i voliči. Je tedy otázkou, jak se zachovají v první řadě sami občané. To bylo možné pozorovat poprvé v legislativních volbách konaných v červnu 2002. Levicový kandidát a premiér Lionel Jospin v nich zcela propadl po té, co nezískal dostatečný počet hlasů pro postup do druhého kola. V tom naopak nečekaně uspěl předseda Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Jeho protikandidátovi pravicovému Jacques Chiracovi pak už k vítězství chybělo jen velmi málo. V roce 2002 získal vítěz prezidentských

59

voleb

dosud

největší

podíl

voličstva

v historii

konání

přímých

prezidentských voleb. Z hlediska rovnováhy výkonné moci by v roce 2002 bylo bývalo ideální, aby zvítězila pravice. Tak se i stalo, když vládní socialisty drtivě porazila pravicová kaliční UMP (tehdy Union pour la majorité présidentielle, tedy Sdružení pro prezidentskou většinu). V roce 2002 to byla pravice, kdo lépe pochopil význam reformy zkracující prezidentský mandát, tak aby odpovídal mandátu dolní sněmovny. Vytvořením koalice pravicových stran se jí podařilo zajistit si většinu v NS a zároveň přízeň prezidenta. UMP tak vytvořila dvojí, prezidentskou většinu. Skončilo období kohabitace charakterizované odlišnou politickou příslušností prezidenta a vlády. Po volbách v roce 2002 se soudilo, že nová pravicová vláda bude mít více prostoru pro svou vlastní politiku, a to v první řadě díky snadné většině, kterou jí dali voliči, ale i z důvodu volnosti v rozhodování, resp. nevměšování se ze strany prezidenta. Když se nicméně podíváme zpět na uplynulých pět let a výsledky, kterých francouzská vláda dosáhla, musíme být v hodnocení opatrnější. Řadu reforem, které UMP v roce 2002 slibovala, se nepodařilo realizovat, i přes zmíněné lehčí okolnosti. Stačí vzpomenout na loňskou novelu pracovního zákoníku, jenž měla rozmělnit dosavadní rigiditu trhu práce a usnadnit absolventům škol nalézt první zaměstnání. Byli to právě studenti, kteří proti reformě nejvíc vystupovali. Tlaku veřejného mínění, odborů a možné hrozbě generální stávky pak ustoupil i prezident, který byl vládnímu návrhu nakloněn a v první polovině roku 2006 vyzval k jeho stažení. Tento praktický příklad ukazuje, že prezidentská většina nemusí vládě nutně garantovat prostor pro bezproblémové naplňování jejích politických cílů. Výsledky vládnutí kabinetů J.P. Raffarina a D. Villepina tedy nepotvrzují obavy těch, kteří v souvislosti se zkrácením prezidentského mandátu varovali před nadměrným posíleném role prezidenta. Na druhou

60

stranu nelze hovořit ani o opaku, tedy o posílení prezidentovy role. Podíváme-li se na předchozí mandát J. Chiraca (1995-2002) a ten současný, těžko nalezneme nějaké výrazné odlišnosti. V některých ohledech naopak prezident selhal. Například v roce 2005, kdy se mu nepodařilo před voliči obhájit Evropskou ústavu, přestože patřil v roce 2000 po summitu Evropské rady v Nice k jejím iniciátorům a hlavním zastáncům. Pro bezproblémové fungování logiky prezidentské většiny je důležitá role prezidenta i v jiném ohledu. Možné ukončení prezidentského mandátu (k němuž může ze strany hlavy státu dojít i dobrovolně) znamená vypsání nových prezidentských voleb a případné následné rozpuštění NS. Pokud prezident po rozpuštění NS nezíská

potřebnou většinu, vznikne opět

kohabitace. Podle právníků a politologů by nicméně měla vymizet její praktická nevyhnutelnost z let 1986, 1993 a 1997. Reforma zkracující mandát prezidenta republiky je první změnou článku 6 ústavy od roku 1962. Obě reformy, z roku 1962 i z roku 2000, mají dokonce cosi společného. Ani jedna nevedla k proměně pravomocí prezidenta republiky, avšak obě dvě vedly k významné proměně systému. V druhém případě důsledky této změny zatím nelze přesně odhadnout, nicméně je možné, že postavení prezidenta republiky, zvoleného na stejnou dobu jako mandát poslanců, se promění podobným způsobem jako po přijetí reformy v roce 1962. Hovoří-li se dnes o „Ústavě z roku 1962“, nelze vyloučit, že v budoucnu se setkáme na stránkách učebnic francouzského ústavního práva i s termínem „Ústava z roku 2000“. Byť tomu okolnosti fungování současného pravicového kabinetu tomu zatím příliš nenasvědčují, jde o názor, který francouzští politologové dosud prosazují. Tak jako v jiných oborech a disciplínách i zde je třeba čekat na dlouhodobé výsledky. Leccos odhalí i nadcházející prezidentské a legislativní volby. Uspěje v nich kandidát UMP, v řadě ohledů kontroverzní, ministr vnitra Nicolas

61

Sarkozy nebo se voliči přikloní ke kandidátce Socialistické strany Ségolène Royal ? Vstoupit do hry může nicméně i Jacques Chirac, jehož třetí kandidatura by byla za běžných okolností vyloučená, avšak díky reformě z roku 2000 je možná. Současná francouzská politická scéna je polarizována víz než kdy jindy – pravice je oslabená díky klesající popularitě současného prezidenta, matadora politického života od poloviny sedmdesátých let, neúspěchům současného kabinetu či zdánlivě iracionálním důvodům, které již zazněly v průběhu referenda Evropské ústavě (začlenění Turecka do EU, vstup pracovníků z nových členských zemí na francouzský trh práce, apod.). Lehké to nebudou mít ani socialisté. Ačkoliv se jim podařilo do prezidentských voleb vyslat oblíbenou a uznávanou kandidátku, trpí Parti Socialiste vzhledem k UMP (dnes Union pour un mouvement populaire) větší roztříštěností a omezenějšími možnosti pro vytvoření případné koaliční vlády. V některých ohledech připomíná současná PS naší ČSSD. To, co se podařilo ve Francii UMP, tedy vytvoření koalice pravicových stran, je na levé části politického spektra nemožné. Jak ve Francii, tak i v ČR jsou obě socialistické

strany

de

facto

jedinými

„seriózními“

levicově-

demokratickými politickými silami. Rýsuje se tedy na francouzské politické scéně nová kohabitace ? To se ukáže již na jaře 2007. Reforma z roku 2000, modifikující článek 6 ústavy, prohloubila již několik let staré diskuse o možnosti proměny politického systému ve Francii. To, zda-li bude přechod k VI. republice potřeba, může ukázat již blízká budoucnost. Pokud jde však o přímou volbu prezidenta republiky, je velmi málo pravděpodobné, že by z politického systému vymizela, a to i přesto že F. Mitterrand ve vztahu k tomuto způsobu volby v roce 1961, na stránkách deníku L´Express řekl : Táži se, zda-li potřeba personalizace politické

62

činnosti, jejího převtělení do člověka, kterému jsou svěřeny obrovské pravomoci, není potřebou kompenzace z důvodu chybějící stabilní politické tradice nebo revoluční ideologie.110

110

viz MORABITO Marcel:Le chef de l´Etat en France, Montchrestien, Paříž 1996, str. 152

63

Závěr V roce 1848 bylo zavedení přímé volby hlavy státu předčasné. V prostředí, ovlivněném

silnými

tendencemi

k restauraci

svržené

monarchie,

bonapartistickými sentimenty a nedostatkem zkušenosti s demokratickým pojetím politického režimu umožnila přímá volba hlavy státu synovci bývalého doživotního konzula a císaře Napoleona Bonaparte, Ludvíku Napoleonovi Bonapartemu, obnovit po státním převratu v roce 1852 císařství a zrušit republikánské zřízení. To nalezlo své trvalé uplatnění ve francouzských politických systémech až o čtvrtstoletí později. Negativní zkušenost roku 1848 ovlivnila republikánskou politickou kulturu ve Francii natolik, že zabránila opětovnému zavedení přímé volby hlavy státu, nejen v roce 1875 a 1946, ale i v roce 1958, kdy prezident republiky svými pravomocemi převyšoval všechny své předchůdce od roku 1848. Když v roce 1962 přišel de Gaulle s návrhem zavést znovu přímou volbu prezidenta republiky, jeho návrh vyvolal odmítavá stanoviska politických stran a právníků poukazujících na protiústavnost a nedemokratičnost takové změny ústavy. Jestliže to byli pouze gaullisté, kteří v roce 1962 podpořili reformu ústavy, po více než čtyřiceti letech je tento důkaz síly režimu,111 resp. fakt, že prezident republiky je volen občany v přímých volbách, akceptován de facto celým politickým spektrem. Lze dokonce říci - a úvodní motto převzaté z knihy J.- J. Beckera, Histoire politique de la France depuis 1945, to potvrzuje, že přijetí reformy v roce 1962 bylo skutečným zakládajícím aktem V. republiky, který její ústavě dodal smysl. 111

Tedy fakt, že se se de Gaullovu koncepci silného prezidenta disponujícího nyní i širší legitimitou podařilo převést i do teoretické roviny a že se tak podařilo V. republiku nasměrovat způsobem, jaký pro ni její první prezident předpokládal. Označení Důkaz síly režimu používá J.-J Chevallier jako název kapitoly věnující se okolnostem změny ústavy v roce 1962 ve své knize : Histoire des institutions politiques de 1789 à nos jours, ( Dalloz, Paříž 1985).

64

Vždyť téměř veškeré dění spojené s celonárodními volbami, konanými po přijetí reformy, se točilo v první řadě okolo prezidentských voleb - a to je jen jeden z důsledků změny ústavy v roce 1962. Přímá volba sama o sobě nestačila k proměně prezidenta republiky v absolutního monarchu, důsledku, kterého se obávali de Gaullovi kritikové, svěřila mu ovšem mimořádnou legitimitu, stal se, jak to pojmenoval V. G. d´Estaing jediným národním vyvoleným (le seul élu national). Zavedením spojnice mezi hlavou státu a občany chtěl de Gaulle ve svém důsledku snížit vliv politických stran. Nicméně praxe prezidentských voleb ukázala, že sázka na marginalizaci jejich vlivu nebyla správná. Politické strany vystupují i nadále jako výrazný prvek bojů o prezidentský post. Jsou zároveň jakýmsi svědkem politické činnosti kandidátů, kteří bez jejich podpory nemají téměř žádnou šanci uspět. V neposlední řadě se svou činností promítají i do dalšího z dopadů přímé volby prezidenta republiky bipolarizace volebního systému. Po roce 1962 se dále podařilo dodat instituci prezidenta republiky širšího pojetí legitimity, resp. demokratické legitimity a autority, kterými předtím disponovala pouze dolní komora parlamentu, jako jediná přímo volená instituce. Po reformě byla interpretace ústavy převrácena zavedením prezidentských prvků do parlamentního režimu a prezident tak od roku 1962 disponuje skutečnými, nikoliv pouze nominálními pravomocemi. Reforma o přímé volbě prezidenta a s tím spojený posun politického systému V. republiky k prezidentskému režimu měla zároveň garantovat možnost snadné prezidentské vlády, nicméně zkušenosti s kohabitací poukázaly na jev, se kterým se V. republika nikdy předtím nesetkala. Toto soužití prezidenta a opoziční parlamentní většiny může být omezeno zkrácením mandátu prezidenta na pět let, což znamená první změnu článku 6 ústavy od roku 1962 a zřejmě i nejvýraznější proměnu postavení hlavy

65

státu v politickém systému za poslední čtyři desetiletí. O reálném dopadu této reformy se nicméně v tuto chvíli zatím jen spekuluje. Dnes je přímo volená hlava státu charakteristickým rysem politických systémů čím dál většího počtu evropských států. V západní Evropě jsou takovými zeměmi Finsko, Island, Irsko, Portugalsko, Rakousko.112 Ve střední a východní Evropě se otázka přímo volené hlavy státu dostala na pořad dne po pádu totalitních režimů na přelomu 80. a 90. let a zmíněné západoevropské státy spolu s Francií dále následovaly například i : Bulharsko, Chorvatsko, bývalé Srbsko a Černá Hora, kde byl prezident volen federálním parlamentem), Litva, Makedonie, Moldavsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko a Ukrajina. O zavedení přímé volby prezidenta republiky se aktuálně již několik let diskutuje i v ČR. 113 Ve většině ze zmíněných států hraje přímo volený prezident i nadále minoritní úlohu ve vztahu k ostatním politickým institucím, zejména instituci ministerského předsedy, a to jak v západoevropských státech, tak i středo- a východoevropských státech. Je to současná V. Francouzská republika, která je na evropském kontinentě stále považována za klasický model politického systému, disponujícího institucí přímo volené hlavy státu a vlády odpovědné před parlamentem. Duvergerův termín poloprezidentský režim, jímž klasifikoval systém V. republiky po zavedení přímé volby prezidenta republiky v roce 1962, bývá v první řadě spojován právě s Francií a podle některých autorů výhradně s Francií. Nedojde-li k závažnější změně současné ústavy nebo dokonce její úplné proměně přechodem k VI. republice , jak se o tom v poslední letech čím dál

112

V minulosti mezi ně patřilo i Německo v období Výmarské republiky. Zvláštností zemí středovýchodní Evropy je, že v řadě parlamentních režimů je hlava státu volena přímo, ačkoliv v klasickém republikánském parlamentarismu jsou prezidenti voleni parlamentem. 113

66

více diskutovalo, je velmi pravděpodobné, že systém V. republiky bude označován jako charakteristický model poloprezidentského režimu i nadále.

67

Seznam literatury a dalších zdrojů Literatura • AVRIL Pierre : La Ve République. Histoire politique et constitutionnelle, PUF, Paříž 1987. • BECKER Jean – Jacques : Histoire politique de la France depuis 1945, Armand Colin, Paříž 2000. • BERNSTEIN Serge : La France de l´expansion 1. La république gaullienne 1958 - 1969, Editions du Seuil, Paříž 1989. • BOUTIN Christophe, ROUVILLONS Fréderic : Quinquennat ou septennat?, Flammarion, Paříž 2000. • DEBRÉ Michel : Une certaine idée de la France, Fayard, Paříž 1972. • DUVERGER Maurice : La VIe République

et le Régime

présidentiel, Fayard, Paříž 1961. • DUVERGER Maurice : La Cinquième République, Paříž 1974. • DUVERGER Maurice : La république des citoyens, Éditions Ramsay, Paříž 1982. • DUVERGER Maurice : Le système politique francais, PUF, Paříž 1990. • CHANTEBOUT Bernard : La Constitution française. Propos pour un débat, Dalloz, Paříž 1992. • CHEVALLIER Jean – Jacques : Histoire des institutions politiques de 1789 à nos jours, Dalloz, Paříž 1985. • FRÉMY Dominique : Quid des Présidents de la République, Paříž 1981. • GUETTIER Christophe : Le président sous la Ve république, PUF, Paříž 1995. • KLOKOČKA Vladimír : Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996, str. 1995.

68

• MASSOT Jean : L´Arbitre et le capitaine. La responsabilité présidentielle, Champs Flammarion, Paříž 1987. • MASSOT Jean : La Présidence de la République en France, La Documentation française, Paříž 1977. • MORABITO Marcel : Le chef de l´Etat en France, Montchrestien, Paříž 1996. • MORABITO Marcel : Histoire constitutionnelle de la France (1789 1958), Montchrestien, Paříž 2000. • NOVÁK Miroslav : Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia, SLON, Praha 1997 • PEROTTINO Michel : Francouzský politický systém, Slon, Praha 2005 • PIERRARD Pierre : Enyclopédie de la III. République, Larousse, Paříž 1968. • RIALS Stéphane : La présidence de la République, PUF, Paříž 1981. • RÉMOND René : La vie politique en France depuis 1789 (Tome 2:1848 - 1879), Armand Colin, Paříž 1969. • ROUSSEAU Dominique : Droit constitutionnel et institutions politiques de la Ve République, Eyrolles, Paříž 1991. • SARTORI Giovanni : Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur , podnětů a výsledků. SLON , Praha 2001. • SVATOŇ Jan : Vládní orgán moderního státu. Jeho původ, význam a vývoj v některých evropských zemích, Akcent, Třebíč 1997. • TOUCHARD Jean : Le gaullisme 1940 - 1969, Éditions du Seuil, Paříž 1978. • TRICOT Bernard, HADAS-LEBEL Raphael : Les institutions politiques francaises, PUF,Dalloz, Paříž 1985.

69

• VOJNÁR Štěpán : Zavedení přímé volby prezidenta republiky ve Francii v roce 1962, bakalářská práce, Institut mezinárodních studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, 2002. Články a sborníky • DUHAMEL Olivier, PARODI Jean-Luc /ed./ : La Constitution de la Cinquième République; Paříž 1988. • CHAGNOLLAUD Dominique : De Gaulle, l´homme qui voulait être président, In : L´Histoire, č. 258, říjen 2001. • PEROTTINO

Michel

:

Proměny

francouzského

politického

systému:změna délky mandátu Prezidenta republiky, In:Politologická revue, č.2, prosinec 2001. Prameny • BASH Charles de, PONTER Jean-Marie /ed./ : Les constitutions de la France, Dalloz, Paříž 1989. • DUPEUX Georges /ed./ : La France de 1945 à 1965, Armand Colin, Paříž 1969. • GAULLE Charles de : Discours et messages, Tome 4:Pour l´effort 1962-1965, Plon, Paříž 1976. • KLOKOČKA Vladimír, WAGNEROVÁ Eliška /ed./ : Ústavy států evropské unie, Linde, Praha 1997. • MAUS Didier /ed./ : Les grands textes de la pratique constitutionnelle de la Ve république, La documentation française, Paříž 1998.

70

Internet • www.conseil-constitutionnel.fr • www.elysee.fr • www.charles-de-gaulle.org

71

Résumé : Formation du système politique français par le biais de l´élection du Président de la République au suffrage universel direct

Beaucoup d´auteurs partagent le même avis : l´élection présidentielle joue un rôle primordiale dans le système politique français. L’élection du chef de l’État au suffrage universel direct a été adoptée en 1962 pour la seconde fois dans l´histoire constitutionnelle du pays : utilisée pour la première fois en 1848, permettant à Louis Napoléon Bonarte de s´emparer du pouvoir et de violer la Constitution pour établir le Second Empire. Abandonnée dans les deux républiques suivantes, l’élection au suffrage universel direct a été de nouveau introduite dans le droit constitutionnel quatre ans après l’avènement de la Ve République, devenant l´un des éléments majeurs de la vie politique française actuelle et du système politique français actuel. Ce mémoire a pour but de : -

présenter une approche historique de l´exécutif depuis 1848 en France, en focalisant sur les modes de scrutin présidentiel adoptés dans les Constitutions précédentes ainsi que dans celle de 1958, puis révisée en 1962, ainsi que d’examiner la position du Président de les trois Républiques antérieures.

-

analyser les causes de l´instauration de l’élection du Président de la République au suffrage universel direct, notamment les motifs qui ont mené le général de Gaulle à présenter la question au pays en 1962.

72

-

caractériser la procédure de la révision, les positions des défenseurs et des adversaires de la révision ainsi que la querelle juridique liée surtout à l´utilisation du référendum de l’article 11 pour réviser la Constitution.

-

analyser les conséquences de la réforme de 1962, tant du point de vue du système politique actuel en général que de ses effets pratiques. L´auteur met également un accent particulier sur l´analyse des dernières élections présidentielles (2002) pour pouvoir juger en bref l´avenir du système politique en France.

73

Přílohy a) Články 6 a 7 Ústavy V. Francouzské republiky vztahující se k volbě prezidenta republiky po změnách z roku 1962 a 2000

114

(v původní francouzské verzi, bez překladu, zdroj : Internetové stránky Ústavní Rady http://www.conseil-constitutionnel.fr/textes/constit.htm) -----------------------------

Article 6 : Le Président de la République est élu pour cinq ans au suffrage universel direct. Les modalités d'application du présent article sont fixées par une loi organique.

Article 7 : Le Président de la République est élu à la majorité absolue des suffrages exprimés. Si celle-ci n'est pas obtenue au premier tour de scrutin, il est procédé, le quatorzième jour suivant, à un second tour. Seuls peuvent s'y présenter les deux candidats qui, le cas échéant après retrait de candidats plus favorisés, se trouvent avoir recueilli le plus grand nombre de suffrages au premier tour. Le scrutin est ouvert sur convocation du Gouvernement. L'élection du nouveau président a lieu vingt jours au moins et trente-cinq jours au plus avant l'expiration des pouvoirs du président en exercice. En cas de vacance de la Présidence de la République pour quelque cause que ce soit, ou d'empêchement constaté par le Conseil Constitutionnel saisi par le Gouvernement et statuant à la majorité absolue de ses membres, les fonctions du Président de la République, à l'exception de celles prévues aux articles 11 et 12 ci-dessous, sont provisoirement exercées par le Président du Sénat et, si celui-ci est à son tour empêché d'exercer ces fonctions, par le Gouvernement. En cas de vacance ou lorsque l'empêchement est déclaré définitif par le Conseil Constitutionnel, le scrutin pour l'élection du nouveau président a lieu, sauf cas de force majeure constaté par le Conseil Constitutionnel, vingt jours au moins et trente-cinq jours au plus après l'ouverture de la vacance ou la déclaration du caractère définitif de l'empêchement. Si, dans les sept jours précédant la date limite du dépôt des présentations de candidatures, une des personnes ayant, moins de trente jours avant cette date, annoncé publiquement sa décision d'être candidate décède ou se trouve empêchée, le Conseil Constitutionnel peut décider de reporter l'élection. Si, avant le premier tour, un des candidats décède ou se trouve empêché, le Conseil Constitutionnel prononce le report de l'élection. En cas de décès ou d'empêchement de l'un des deux candidats les plus favorisés au premier tour avant les retraits éventuels, le Conseil Constitutionnel déclare qu'il doit être procédé de nouveau à l'ensemble des opérations électorales ; il en est de même en cas de décès ou d'empêchement de l'un des deux candidats restés en présence en vue du second tour. 114

Tedy reformě zavádějící přímou volbu hlavy státu (1962) a reformě zkracující její mandát se sedmi na pět let (2000).

74

Dans tous les cas, le Conseil Constitutionnel est saisi dans les conditions fixées au deuxième alinéa de l'article 61 ci-dessous ou dans celles déterminées pour la présentation d'un candidat par la loi organique prévue à l'article 6 ci-dessus. Le Conseil Constitutionnel peut proroger les délais prévus aux troisième et cinquième alinéas sans que le scrutin puisse avoir lieu plus de trente-cinq jours après la date de la décision du Conseil Constitutionnel. Si l'application des dispositions du présent alinéa a eu pour effet de reporter l'élection à une date postérieure à l'expiration des pouvoirs du président en exercice, celui-ci demeure en fonction jusqu'à la proclamation de son successeur. Il ne peut être fait application ni des articles 49 et 50 ni de l'article 89 de la Constitution durant la vacance de la Présidence de la République ou durant la période qui s'écoule entre la déclaration du caractère définitif de l'empêchement du Président de la République et l'élection de son successeur.

75

b) Prezidentské volby v letech 1965, 1969, 1974, 1981, 1988, 1995 a 2002 (zdroj : Laurent de Boissieu : Le Portail de la vie politique francaise, převzato, http://francepolitique.free.fr/FPR.html ) -----------------------------

76

77