VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2013
Martin Vodraška
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
OBOR: MEZINÁRODNÍ OBCHOD
Kuba – diktatura ve světě demokracie (bakalářská práce)
Autor: Martin Vodraška Vedoucí práce: Ing. Radek Čajka
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů. V Praze dne …………
………………… podpis studenta
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce Ing. Radku Čajkovi za jeho cenné rady při zpracování tématu a své rodině a blízkým za podporu a trpělivost.
ÚVOD................................................................................................................... - 1 1 KUBA – ZÁKLADNÍ INFORMACE ................................................................. - 3 1.1 Vymezení regionu Kuby .............................................................................. - 3 1.2 Geografie a přírodní aspekty ........................................................................ - 3 1.3 Obyvatelstvo................................................................................................ - 4 2 HISTORICKÝ VÝVOJ A JEHO DÍLČÍ EKONOMICKÉ DŮSLEDKY ............ - 8 2.1 Objevení Kuby ............................................................................................ - 8 2.2 Dlouhá léta kolonizace ................................................................................. - 8 2.2.1 Počátek kolonizace................................................................................ - 8 2.2.2 Uvolnění španělského vlivu .................................................................. - 9 2.2.3 Ekonomické důsledky kolonialismu .................................................... - 10 2.3 Boj za nezávislost ...................................................................................... - 10 2.3.1 Ekonomické důsledky bojů za nezávislost ........................................... - 11 2.4 Plattův dodatek a změna režimu ................................................................. - 12 2.4.1 Kubánská republika ............................................................................ - 12 2.4.2 Ekonomické důsledky období první republiky ..................................... - 14 2.4.3 Nástup diktatury.................................................................................. - 14 2.4.4 Ekonomické důsledky období mezi lety 1925 a 1952 .......................... - 16 2.5 Kubánská revoluce..................................................................................... - 16 2.5.1. Ekonomicko-politické důsledky revoluce ........................................... - 18 2.6 Castrova Kuba – přechod ke komunismu ................................................... - 18 2.6.1 Karibská krize ..................................................................................... - 19 2.6.2 Ekonomické důsledky přechodu země ke komunismu a Karibské krize - 20 2.6.3 Kuba členem Sovětského bloku........................................................... - 21 2.6.4 Ekonomické důsledky kubánsko-sovětské spolupráce ......................... - 22 2.6.5 Kuba po rozpadu Sovětského svazu .................................................... - 23 3 POLITICKÝ SYSTÉM .................................................................................... - 24 -
3.1 Státní orgány a volby ................................................................................. - 24 3.1.1 Volební systém ................................................................................... - 25 3.2 Sociální systém .......................................................................................... - 27 3.2.1 Zdravotnictví ...................................................................................... - 27 3.2.2 Školství ............................................................................................... - 28 4 HLAVNÍ ATRIBUTY EKONOMIKY STÁTU DNES ..................................... - 29 4.1 Vybrané makroekonomické ukazatele v novém tisíciletí ............................ - 29 4.2 Segmenty hospodářství .............................................................................. - 30 4.3 Cestovní ruch............................................................................................. - 31 4.4 Kuba a demokracie .................................................................................... - 32 5 PERSPEKTIVY DALŠÍHO VÝVOJE ZEMĚ .................................................. - 33 ZÁVĚR ............................................................................................................... - 35 SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ ....................................................................... - 38 POUŽITÉ ZDROJE ............................................................................................ - 39 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................. - 42 PŘÍLOHY ........................................................................................................... - 42 -
ÚVOD „They talk about the failure of socialism but where is the success of capitalism in Africa, Asia and Latin America?“
Fidel Alejandro Castro Ruz, Statement of 1991, during the fall of USSR Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil Kubu, jednu z posledních zemí světa ovládaných totalitním režimem. I přesto, že jsem tento ostrov neměl možnost doposud navštívit, rozporuplné emoce, které Kubánská republika na mezinárodní scéně vzbuzuje, jsou tak silné, že jsem se rozhodl tomuto tématu věnovat podrobněji. Přes celosvětový trend, který vede k neustálé liberalizaci a globalizaci, se stále na karibském ostrově udržuje takřka neměnný systém s povolenou mocí jediné politické strany vedené jediným mužem. Názory na toto fungování státu jsou velmi rozdílné. Jedni zastávají negativní názor a kritizují kubánský systém pro porušování lidských práv, druzí naopak zdůrazňují, že Kuba je jediným otevřeným kritikem politiky Spojených států amerických. Protože však věci nejsou pouze černobílé, rozhodl jsem se ve své práci zabývat touto problematikou z více možných úhlů pohledu. V úvodu své práce se budu věnovat základními informacemi o Kubě, zejména to bude vymezení regionu a jeho geografická charakteristika. Následně navážu demografickými údaji o obyvatelstvu a historií osídlení. Zajímat mě bude dále historický vývoj země a jeho dílčí ekonomické důsledky s tím spojené. V této části práce bude zmíněna cesta formování států od prvotního osídlení, přes dlouhé období kolonizace, až k bojům za nezávislost. Připomenu v kontextu důležitý význam Kubánské revoluce a přechod země k totalitnímu režimu pod vládou jednoho muže. Pro lepší pochopení fungování státu se v druhé části práce zaměřím i na současný politický a sociální systém a jejich specifika v dnešním demokratickém světě. V samotném závěru pak zanalyzuji hlavní atributy současné ekonomiky země a pokusím se predikovat možný vývoj do budoucnosti. Ačkoliv je diktátorský režim všeobecně hodnocen velmi negativně, vzhledem k faktu, že na tomto ostrově vydržel
-1-
až do dnes, budu se snažit se zamyslet nad možností, zda socialistický model má dnešnímu světu stále co nabídnout. Cílem mé práce je tedy provést historický rozbor událostí při cestě ostrova k totalitnímu režimu, zhodnocení a vytyčení možné perspektivy země do budoucna vzhledem k současnému stavu země. Pozornost by si zasloužila i jiná témata, zejména porušování lidských práv na Kubě či podrobnější analýza vlády bratrů Castrových, není ale možné veškeré tyto oblasti zmapovat v rámci této práce. Pro svou práci budu využívat v oblasti historických událostí převážně českou literaturu, ekonomická data budu porovnávat mezi oficiálními kubánskými, pokud budou k dispozici, a nezávislá dostupná data například z OSN. Při sbírání aktuálních ekonomických dat se budu pravděpodobně hojně setkávat s neobjektivními údaji nebo jejich úplnou absencí.
-2-
1 KUBA – ZÁKLADNÍ INFORMACE 1.1 Vymezení regionu Kuby Kubánská republika, jak bylo již zmíněno v úvodu, je ostrovní zemí. Leží ve Střední Americe v ústí Mexického zálivu a nachází se mezi 74° a 85° západní délky a mezi 20° a 23° severní šířky. Patří do souostroví Velkých Antil v Karibském moři. Území 110 860 km2 zahrnuje hlavní ostrov Kuba, který zaujímá 94% celkové rozlohy, dále pak Ostrov mládeže a přes 4 000 malých ostrovů. Hlavním městem je Havana.[1]
Obrázek 1 Poloha Kuby v rámci Střední Ameriky a světa, zdroj: Cuba. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:LocationCuba.svg
Nejbližšími sousedními státy jsou severovýchodně Bahamské ostrovy, dále pak východním směrem Haiti, na jihu ostrov Jamajka, severně Spojené státy americké (poloostrov Florida) a na západě Mexiko (poloostrov Yucatán). Právě strategická poloha této země hraje dle mého názoru velmi důležitou roli v historickém a politickém vývoji, jak bude zmíněno v dalších kapitolách této práce, na rozdíl od rozlohy, která není příliš důležitá.
1.2 Geografie a přírodní aspekty Tři čtvrtiny povrchu tohoto karibského ostrova tvoří nížinné roviny. Na západě a východě země se pak roviny mění ve vrchoviny. Členitost povrchu je značná, důkazem je velké množství zátok, zálivů a přírodních pláží, které jsou často vyhledávaným místem turistů z celého světa.
-3-
Na jihovýchodě země se nachází nejvyšší pohoří Kuby – Sierra Maestra, kde se nachází logicky i nejvyšší hora Pico Turquino – 1 994 m.n.m. [2] Dalším aspektem, který ovlivňuje život na ostrově, jsou klimatické podmínky. Subtropické podnebí dává jasnou tvář zemědělství ostrova s typickým střídáním období sucha s obdobím dešťů. Průměrné roční teploty se zde pohybují, vlivem působení Golfského proudu, okolo 25°C. V období od července do listopadu postihují tuto oblast cyklóny a tropické bouře. [3] S tím úzce souvisí i flóra a fauna. Typicky se zde tedy můžeme setkat na příklad s různými druhy palem a orchidejí. Palmy jsou pro tento region tak typické, že jednu z nich mají Kubánci dokonce ve svém národním znaku – palmu královskou. V živočišné říši se zde objevuje především obrovské množství druhů ptactva, ryb i mořských živočichů. Na ostrově se nachází velký počet národních parků jak na pevnině, tak v moři, dva z nich jsou pak zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Životní prostředí má zde ale i své stinné stránky – problémem jsou lovy volně žijících živočichů, znečištění mořských zálivů v okolí ostrova a zásahy státu do tohoto odvětví. [3] Kubánské řeky mají pro ostrov spíše lokální význam, vzhledem k tvaru ostrova jsou krátké a množství vody v nich záleží na úhrnu srážek. K zavlažování se využívají umělé vodní nádrže. Přítomnost minerálních pramenů nahrává lázeňství. Myslím, že všechny zmíněné faktory ovlivňují hlavně cestovní ruch této země, kterému se podrobněji věnuje jedna z dalších kapitol bakalářské práce. Turisty sem lákají slunné počasí, vysoké teploty, písečné pláže, teplé a čisté moře plné korálů pro vášnivé potápěče, bohatá flóra a fauna, kulturní a přírodní památky. Američané jsou navíc zvýhodněni polohou ostrova, Evropané si sem zase odcestují odpočinout v období sucha, v době, kdy na starém kontinentu nevládne přívětivé počasí (listopadduben).
1.3 Obyvatelstvo Na území dnešní Kuby žily původně indiánské kmeny Guanahatabejů, Siboneyů a Taínů, kterých dohromady čítalo asi 300 tisíc. Na ostrov přišli z Jižní Ameriky. Po kolonizaci v 15. a 16. století byly však tyto kmeny násilně potlačovány a téměř vyhlazeny. Počet obyvatel dnes je však mnohem vyšší. Výsledky nejstaršího sčítání lidu z roku 1774 udávají 171 620 obyvatel. Dalších sto let docházelo ke stabilnímu růstu -4-
počtu obyvatel vlivem poměrně dobré hospodářské situace, až na konci 19. století je znát jistá stagnace, kdy počet obyvatel osciluje mezi 1,5 a 1,6 milionu obyvatel. Od roku 1907 je však opět velmi znatelný nárůst počtu obyvatel Kuby, jehož síla postupem 20. století slábla. Data z roku 2010 udávají více než 11,2 milionu obyvatel, kde lehce převládají ženy. Poslední sčítání lidu proběhlo 15. – 24. září 2012 a výsledky budou známy v červnu 2013. [4] Většina obyvatel žije ve městech. Největší koncentrace je v okolí hlavního města Havany (2,2 milionu obyvatel) a v okolí druhého největšího města Santiago de Cuba (440 tisíc obyvatel). Až do poloviny 19. století se ale většina obyvatel soustředila jen v západní části ostrova, rozvojem průmyslu se ve 20. století více zalidnila i jeho východní část. Jak celosvětový trend naznačuje i kubánské obyvatelstvo stárne, respektive se obyvatelstvu Kuby prodlužuje délka života. Zatímco v roce 1907 tvořila skupina starších 60 let pouze 4,6 % počtu obyvatel, dnes je to již 17,8 %. Zároveň počet dětí (věková skupina 0-14 let) se dramaticky zmenšila téměř o polovinu, z 36,6 % na 17,3 %.
A podle odhadů kubánského statistického úřadu bude tento trend
pokračovat i nadále. V roce 2025 bude podíl dětí o další 3 p.b. nižší, tedy 14,3 %, kdežto podíl seniorů vzroste na více než čtvrtinu kubánské populace, přesněji 26,1 %. Průměrný věk obyvatelstva je 37,3 let a odhaduje se, že do roku 2025 to bude 44 let. Průměrná délka života necelých 78 let. [4] „Na Kubě existuje pouze kubánská národnost. Někteří občané mají dvojí národnost po rodičích, podle toho, odkud se na Kubu přistěhovali. Tato druhá národnost však slouží pouze pro usnadnění cestování do původní vlasti rodičů. Nikde jinde se na Kubě neuvádí.“ [5] Kubánské občanství se získává buď narozením, nebo udělením. Zároveň kubánská ústava neuznává dvojí občanství. Pokud občan Kuby získá občanství jiné země, své původní občanství automaticky ztrácí. Z etnického hlediska převládají na ostrově mulati (51 %), následují běloši (37 %), černoši (11 %) a Asiati (1 %). Z náboženského hlediska je známo, že jsou zde zastoupeni katolíci, ateisté, judaisté a příslušníci afrických náboženství. Přesné údaje však nejsou k dispozici. Před nástupem Fidela Castra se ovšem 85 % obyvatelstva hlásilo k římskokatolické církvi. [4] Vzdělání obyvatel je primárně dobré, drtivá většina (zhruba 98 %) je zcela gramotná, to znamená, že umí číst, psát a počítat, i díky masové školící kampani -5-
bývalého diktátora Fidela Castra. Další stupně vzdělání dosahují však nízké úrovně. Studenti se povinně musí učit marxismu-leninismu a celý systém školství je ideologicky deformován režimem. Dalším příkladem je absence přístupu k odborné literatuře ze zbytku světa, členství studentů v ideologicky zabarvených mládežnických organizacích či cenzura internetu. Odpovídající uplatnění studentů na trhu práce je politicky podmiňováno. Úředním jazykem je na Kubě španělština, pro obchodní styk se používá i angličtina. Turisté zde pro komunikaci využívají i francouzštinu, italštinu nebo němčinu. [5] Dlouhodobý problém, který dle mého názoru notně souvisí se stávajícím režimem, je emigrace. Dříve docházelo k masivnímu odchodu lidí, kteří tak reagovali na aktuální dění v zemi – revoluce v 50. letech 20. století nebo Castrova revoluce. Až v roce 1963 došlo k omezení počtu udělených víz Kubánců. Od roku 1994 může být uděleno maximálně 20 tisíc víz Kubáncům cestujícím do USA, jež jsou nejčastějším cílem emigrantů i uprchlíků. Proto také počet žádostí značně převyšuje počet vydaných víz. Důsledkem toho jsou pokusy obyvatel o ilegální útěk, i vzhledem k finanční náročnosti pořízení víz. V poslední době je však v této záležitosti znát jisté uvolnění. (viz kapitola 4.3). Jak je patrné z Obrázku 2, věkové složení kubánské populace se dá graficky znázornit ve věkové pyramidě regresivního typu. Prakticky to znamená, že kubánská populace vymírá. Pozoruhodné je, že tento typ pyramidy je typický pro vyspělé státy světa, Kuba je však stále řazena mezi ty rozvojové. To má vzhledem ke stále se snižující porodnosti (od roku 2004 do roku 2009 o 7,5 %; viz. [4]) přímý vliv na stárnutí populace a ekonomickou zátěž na obyvatele, což jistě rozvoji země pozitivně nepřispívá. Fertilita dosahuje hodnoty 1,6. Vláda již na tato fakta zareagovala, podobně jako řada evropských zemí, zvýšením hranice odchodu do důchodu z 55 na 60 let pro ženy a z 60 na 65 let pro muže. Tyto hranice však mohou být dále zvyšovány. [6]
-6-
Obrázek 2 Věková pyramida kubánské populace, zdroj: Cuba’s Population Pyramid, 2010. The Cuban Economy [online]. 2010 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://thecubaneconomy.com/articles/tag/demography.
Z dostupných zdrojů zatím není jasné, jak se země hodlá s tímto nepříznivým demografickým vývojem vypořádat. Určitě by se měla zaměřit na zvýšení počtu nově narozených dětí, ale na druhé straně také zlepšit životní úroveň obyvatel v postproduktivním věku. Otázkou zůstává, zda změna populační politiky nebude příliš ekonomicky náročná a málo efektivní.
-7-
2 HISTORICKÝ VÝVOJ A JEHO DÍLČÍ EKONOMICKÉ DŮSLEDKY Historie Kubánské republiky je velice bohatá, proto jsem si v této kapitole vybral pouze podle mého názoru důležité historické události, které měli dopad na vývoj země a které zde podrobněji rozeberu.
2.1 Objevení Kuby Kromě pár kamenných nástrojů, nalezených na území Kuby, toho o původních obyvatelích ostrova moc nevíme. První důležitý milník v dějinách této země je tedy bezesporu 27. říjen 1492, kdy výprava Kryštofa Kolumba dorazila na lodi Santa Maria k severovýchodnímu pobřeží ostrova a na místě dnešního města Baracoa zarazila do písku dřevěný kříž. Při pokračování této plavby narazil mořeplavec ještě na ostrov Haiti a Jamajku. Kuba se následně stala centrem, odkud Španělé vyráželi na další objevné plavby. [7]
2.2 Dlouhá léta kolonizace 2.2.1 Počátek kolonizace Kuba se nedlouho po svém objevení stala středem zájmu Španělů. První španělští kolonizátoři se na tomto území usadili v roce 1511, výpravu vedl Diego Velázquez de Cuéllar, který se stal zároveň prvním guvernérem Kuby. První založenou osadou byla zmíněná Baracoa (původním názvem Puerto Santo). Během následujících 4 let bylo založeno dalších 6 osad, mezi nimiž nechyběla ani největší kubánská města současnosti – Santiago de Cuba a Havana (původním názvem San Cristóbal de La Habana). V letech 1515 – 1556 bylo hlavním městem ostrova Santiago de Cuba, následně bylo vystřídáno Havanou. Španělé si poměrně rychle podmanili většinu ostrova, a to i přes početní převahu a odpor domorodců v čele s odhodlaným Hatueyem, který byl později usmrcen na hranici. Po tomto exemplárním potrestání odpor místních obyvatel polevil a Velázquez rozdělil půdu i s obyvateli mezi své spolupracovníky. V této době docházelo současně k dovážení zotročené pracovní síly z Afriky. Chování skotu a pěstování tabáku či cukrové třtiny v této oblasti stále rostlo na významu. [7]
-8-
2.2.2 Uvolnění španělského vlivu Během 16. a 17. století se ostrov v Karibiku stával častým cílem evropských pirátů, jimiž byli zejména Francouzi, Angličané a Holanďané. I proto docházelo k masivnímu budování opevnění kolem Havany a zřizování míst pro opravy a stavbu nových lodí. Španělská nadvláda nad ostrovem však nadále trvala. Změnu přinesl až rok 1648, kdy v Evropě skončila třicetiletá válka, která zapříčinila postupnou ztrátu vlivu Španělska nejen v Karibiku, ale v celé Americe. Jamajku si nově podmanila Anglie, severní část Hispanioly (dnešní Haiti) pak Francie. Kuba, najednou obklopena jinými velmocenskými koloniemi, se tak pro španělskou vládu náhle stala důležitým a strategickým místem. Společnost této doby se dělila na nejvýše postavené úředníky, důstojníky a představitele církve, níže pak obchodníci a kreolové (obyvatelé kolonie, narození v Americe) a nejníže stála ve společenské hierarchii vrstva chudiny. Španělská nadvláda na Kubě vzala za své i počátkem 18. století v průběhu války o španělské dědictví (1701 – 1714). Kubánské přístavy byly totiž úspěšně zablokovány Angličany a místní obyvatelé ztratili prakticky jediný z jejich příjmů. Z krize hospodářství vyvedla Kubu až nová éra obchodu, kdy Španělsko přenechalo část trhu Anglii. Konec španělské války zároveň znamenalo střídání politické garnitury, na trůn se dostal rod Bourbonů. I přes veškeré tyto jasné aspekty, které naznačovaly zájem Angličanů o Kubu, se podařilo Španěly znovu nepříjemně překvapit. Polovina roku 1762 znamenala anglickou okupaci hlavního města Havany, když přístav obklopilo několik desítek anglických lodí.
Dalším krokem bylo zrušení veškerých obchodních omezení
mezi britskými a kreolskými obchodníky a značné zintenzivnění vzájemné spolupráce. Navrácení ostrova zpět pod španělskou korunu zajistila až o rok později podepsaná pařížská mírová smlouva, která taktéž ukončila rozsáhlý ozbrojený konflikt evropských mocností – Sedmiletou válku. Španělsko zareagovalo provedením celé řady reforem, které měli za cíl zejména posílit zdejší španělský vliv, nakonec však došlo k uvolnění a havanský přístav byl zpřístupněn volnému obchodu s veškerým zbožím. Otevřením přístavu došlo také k rozvoji zemědělství, zejména pak plantáží s cukrovou třtinou, a následné výroby cukru. Později kubánský cukr převzal i poptávku ze Saint Dominique (dnešní Dominikánská republika), jehož trh s cukrem zanikl v roce 1791 po povstání otroků na tamních francouzských plantážích. [7] -9-
2.2.3 Ekonomické důsledky kolonialismu Ačkoliv kolonialismus znamenal pro Kubu naprostou likvidaci původního obyvatelstva a degradaci na pouhé otroky, v tomto období lze nalézt i pozitivní události, předurčující Kubě její významnou pozici do budoucna. Tvář hospodářství se z primitivního zemědělství před koloniální érou, přes kontrolovaný chov dobytka a drůbeže na počátku kolonialismu, dostává do klíčové role výrobce a vývozce třtinového cukru. Významným artiklem je také kvalitní kubánský tabák, hlavně díky silné poptávce v blízkých Spojených státech amerických. Za nejvýznamnější lze dle mého názoru považovat změny v obchodování země. Jednoznačný růst významu havanského přístavu a navázání obchodních vztahů s Angličany mělo později za následek vytvoření volného obchodu, což byl hlavní podnět k dalšímu budoucímu rozvoji.
2.3 Boj za nezávislost Nespokojenost místních obyvatel se španělskou nadvládou stále rostla, myšlenkám o kubánské nezávislosti napomáhaly i paralelně probíhající povstalecké boje v jiných španělských koloniích. Povstalecké snahy však byly eliminovány dobře fungující armádou a královskou správou na ostrově. Protože španělská vláda cítila zvyšující se napětí v kubánské společnosti, snažila se také aktivně angažovat k utlumení spikleneckých plánů, což se jí částečně podařilo na příklad dosazením kreolských zástupců do významných úřadů. Po další léta docházelo spíše jen k lokálním povstáním, které nebylo těžké rychle potlačit. V 2. polovině 30. let 19. století se díky neschopnosti španělské vlády přijmout jakoukoliv svou kritiku octla řada kreolských představitelů, kteří prosazovali rovnoprávnost místního obyvatelstva, ve vyhnanství či byla vězněna z politických důvodů. [8] Důležitým mezníkem a zároveň počátkem války za nezávislost se pak z dnešního pohledu zdá být rok 1868. Tu, po dlouhých přípravách, 10. října vyhlásil vůdce organizace za úplnou nezávislost Kuby Carlos Manuel de Céspedes. Boje již od samotných počátků doprovázely rozpory mezi samotnými povstalci. Část z nich požadovala okamžité řešení otázky otroků, druhá část byla pro vyřešení otázky až po vyhraném boji za svobodu. V dubnu následujícího roku bylo ustanoveno Ústavodárné shromáždění a Carlos Manuel de Céspedes byl zvolen prezidentem. - 10 -
Z této situace se ale nepodařilo najít východisko. Tlak na vyřešení vztahu k otroctví byl tak velký, že se de Céspedes rozhodl na svůj úřad rezignovat a emigrovat. Při útěku ze země byl však zajat a popraven. Kubánské hnutí nedokázalo po deseti letech bojů zcela vymanit Kubu ze španělské nadvlády. Boje byly ukončeny mírem v únoru 1878, jímž Kuba získala určitý stupeň samosprávy, což následně vedlo ke zrušení otroctví v roce 1886. [8] Nespokojenost obyvatel stále pokračovala. Proti španělské přesile však neměly lokální spory šanci na úspěch a po zkušenostech z minulých let se Kubánci po celá 80. léta 19. století raději soustředili na zakládání politických stran a uskupení, jako tomu bylo na příklad v případě Kubánské revoluční strany, založené José Martím v roce 1892. Strana spojovala kubánské politiky žijící v exilu, stejně jako žil sám Martí. Strana získávala víc a víc stoupenců, čemuž nahrávala i všeobecná nespokojenost s režimem v zemi. Kubánci se opět dali do boje, konkrétně v únoru roku 1895, pod vedením Josého Martího, Antonia Macei a Máxima Gómeze. Postupnými a tvrdými boji, kde padl i sám velitel Martí, a především intervencí Spojených států amerických se podařilo zbavit se španělské nadvlády nad Kubou. Pařížská mírová smlouva, která byla podepsána bez jediného zástupce Kuby, pak znamenala oficiální ukončení španělsko-americké války a postoupení ostrova pod správu USA. [8] 2.3.1 Ekonomické důsledky bojů za nezávislost Boje za nezávislost znamenaly pro kubánské plantáže a cukrovary krušné časy. Řada z nich byla totiž za války vypálena a zničena, což mělo za následek snížení objemu sklizené třtiny a vyvezeného cukru. Navíc vlivem zrušeného otroctví došlo ke značnému poklesu pracovní síly na plantážích. Mnoho z otroků totiž uprchlo ze země a majitelé byli nuceni půdu spíše pronajímat. O základy pro budoucí soukromou železniční síť se postarali majitelé těchto plantáží tím, že stavěli první tratě od rozsáhlých pozemků s úrodou k okolí cukrovarů. Zároveň tím přispěli k vyššímu využití potenciálu práce, tím následně k vyšším ziskům, jež využili převážně k investování do další půdy. Postupné začlenění Spojených států do kubánského hospodářství bylo pro ekonomiku země patrně tím nejdůležitějším, co se v uvedeném období událo. Snažila se tomu zabránit už španělská vláda v průběhu 90. let 19. století, kdy byly patrné snahy omezit obchod s USA, výsledkem však byla ekonomická krize. - 11 -
Cukrovarnictví bylo zřejmě nejvýznamnějším atributem kubánské ekonomiky. Přinášelo masivní příliv kapitálu z USA do země, což postupně znamenalo faktické zahrnutí Kuby do hospodářského systému USA. Byl vidět i jistý posun v proceduře výroby cukru. Nově je vyvážen z Kuby polotovar, rafinování do finální podoby pak již probíhá v místních amerických závodech. Podobná, i když ne až tak patrná, byla změna v tabákovém průmyslu. Kuba se dočkala po letitých bojích za nezávislost pouze faktické změny v tom, že po nadvládě Španělů se dostala do okupace Američany, nezávislost Kuby byla jen formální. Američané si vytvářeli postupně pozici, kdy kubánský odbyt měl být majoritně závislý na americkém trhu, zejména pak co se cukru týče.
2.4 Plattův dodatek a změna režimu Závislost ostrova na Spojených státech v podstatě zakotvil v kubánské ústavě tzv. Plattův dodatek, přijatý dne 21. února 1901. „Ministrem války Elihuem Rootem zformulovaný Plattův dodatek, který museli Kubánci roku 1901 převzít do své ústavy, stanovil, že všechny mezinárodní smlouvy, které Kuba uzavřela, požadovaly schválení americkým
Kongresem.
Navíc
byly
USA
oprávněny
vojensky
zasáhnout,
pokud považovaly teritoriální integritu nebo vnitřní pořádek ostrova za ohrožený; a nakonec bylo námořnictvem Spojených států umožněno provozovat vojenskou základnu Guantanamo (což činí dodnes). Ačkoliv USA tedy oficiálně uznaly nezávislost Kuby, prakticky zřídily protektorát nad tímto ostrovem,…“ [9] Tento dokument měl být také součástí připravované kubánsko-americké obchodní smlouvy o spolupráci. Ačkoliv se široká kubánská veřejnost stavila z počátku radikálně proti další nadvládě jiného státu, postupně si uvědomovali, že pokud se chtějí zbavit okupačních vojsk na ostrově, bude nutné s tímto dodatkem souhlasit a respektovat jej. 20. května 1902 vznikl nový samostatný stát, což zároveň znamenalo konec pobytu okupační armády na ostrově. V prezidentských volbách, které se konaly již o 5 měsíců dříve, byl zvolen Tomás Estrada Palma, který porazil další dva kandidáty, kterými byli Maximo Gomez Baez a Bartolome Maso. Palma obdržel přes 74 % platných hlasů a volební období bylo na 4 roky. [10],[11] 2.4.1 Kubánská republika Od roku 1902 je tedy v kubánských dějinách datována tzv. první republika. Hned následující rok došlo k podpisu řady smluv se Spojenými státy – například - 12 -
hospodářské dohody, která upravila cla na vyvážený cukr ve prospěch USA, či smlouva o pronájmu a výstavbě vojenské základy Gauntanamo. Pod správu amerických majitelů se také dostala většina z kubánských dolů, třetina plantáží s cukrovou třtinou včetně jediné rafinérie, prakticky celý tabákový průmysl, železniční doprava či veřejná doprava v hlavním městě, Havaně. Jak Plattův dodatek legitimoval a jak se situace v nově vzniklé republice nestabilizovala, několikrát byla nutná intervence americké armády k uklidnění společnosti. Předmětem sporů byla, jak se dalo očekávat, americká nadvláda nad ostrovem. Liberálové kladli důraz na alespoň částečné vymanění nově vzniklé republiky z vlivu USA, zatímco konzervativci nikoliv, vzhledem k faktu, že řada jejich členů patřila mezi příznivce dřívější spolupráce se Španělskem. Tento stav vyhrocovaly blížící se prezidentské volby, kde proti sobě měli stanout konzervativec a nynější proamerický prezident Estrada Palma a kandidát liberální strany Alfredo Zayas. Přestože liberální strana měla v zemi širší politickou základnu, díky nečistým praktikám Palmových příznivců a bojkotu voleb liberální společností nakonec obhájil prezidentství Estrada Palma. Ten však v čele státu nevydržel dlouho, liberálové se totiž nehodlali s tímto smířit a vyvolali ozbrojené povstání, které ukončilo vládu konzervativní strany a způsobilo i odstoupení samotného Palmy z funkce. Úřadu se následně ujal americký guvernér Charles Magoon (1906 – 1909). [2] Nestabilita země a napjatá situace ve společnosti způsobovali, že vnitrostátní problémy pokračovaly i v dalších letech. Důkazem toho bylo roku 1912 uskutečněné černošské povstání, způsobené nerovným postavením barevného obyvatelstva ve společnosti. Černoši byli často diskriminováni v armádě či měli omezené volební právo. Toto povstání však bylo z americké strany radikálně potlačeno americkou armádou, výsledkem bylo na tři tisíce mrtvých Afroameričanů. [7] Z hlediska mezinárodního významu znamenal rok 1917 vstup Kuby do první světové války na straně dohodových mocností, vnitropoliticky znamenal pro zemi tento rok další spory. V tomto roce se totiž konaly prezidentské volby, ve kterých své postavení v čele státu obhájil konzervativec a proamerický politik Marío García Menocal. S jeho intenzivní spoluprácí s USA nesouhlasili stoupenci liberálů, jeho znovuzvolení tedy zapříčinilo jejich ozbrojenou revoltu. Spojené státy se pochopitelně postavily na stranu prezidenta a provedly další vojenskou intervenci na ostrově. Menocalovi pak nedělalo žádný problém povstání potlačit. Ještě
- 13 -
ve stejném roce na ostrově proběhla generální stávka za zvýšení mezd, což kubánská vláda následně akceptovala. Menacol svůj mandát řádně dokončil do roku 1921, kdy se nově zvoleným prezidentem stal Alfredo Zayas (1921 – 1924). 2.4.2 Ekonomické důsledky období první republiky Zakotvením Plattova dodatku v kubánské ústavě a následným podepsáním řady bilaterálních dohod s USA ztratila Kuba možnost zcela hospodářské a politické nezávislosti. Naopak se dostala pod kontrolu Spojených států. Dalo by se říct, že na nich byla závislá. Důkazem tomu mohou být následující fakta: v roce 1880 vyvážela Kuba do USA 80 % svého cukru, do roku 1912 toto číslo vzrostlo na 98 %. Zároveň činila v tomto roce 72 % celkového exportu Kuby cukrová třtina, 19,5 % pak tabák. [14] Na druhou stranu, bylo i v zájmu Američanů starat se o hospodářství Kuby, a tak se do místního hospodářství stále zvětšoval objem přímých investic, během dvou desetiletí se téměř ztrojnásobil. [12] Příliv kapitálu paradoxně pokračoval i během první světové války, kdy celý region profitoval z oslabení úlohy Velké Británie. Proto také v tomto období Kuba zaznamenala hospodářskou konjunkturu, způsobenou také zvýšenou cenou cukru na světovém trhu. Nutno podotknout, že i přes masivní zintenzivnění přílivu investic na ostrov, se finance nerozdělovaly zcela rovnoměrně. Docházelo k narůstání rozdílů mezi sociálními vrstvami obyvatelstva, čemuž přispěl i silný růst cen potravin v druhém desetiletí téhož století. Zintenzivnění výroby mělo za následek také zvyšující se poptávku po pracovní síle. Tu zaplnili často nádeníci z okolních ostrovů. Za vlády Alfeda Zayase se pak projevila hospodářská krize ostrova, kterou vyřešil poskytnutý úvěr od USA. V době krize však přistěhovalí pracovníci nebyli ve společnosti příliš vítaní. 2.4.3 Nástup diktatury Po létech krize nebylo těžké najít téma, které bude fungovat v předvolebním boji na širokou veřejnost. Generál Gerardo Machado Morales sliboval hospodářskou obnovu a prosperitu. Po svém zvolení do úřadu prezidenta v roce 1925 k tomu však dodal ještě tvrdý postup vůči opozici a začal vládnout diktátorsky. Po třech letech od svého zvolení navíc změnil kubánskou ústavu, kdy si rozšířil pravomoci - 14 -
a prodloužil funkční období. Všeobecný odpor proti vládnoucí garnituře zesílil vlivem celosvětové hospodářské krize 1929, kdy celou zemí zmítala bída. Hrozila občanská válka, kterou by jen těžko korigovala armáda. V roce 1933, kdy kubánská vláda neměla už ani podporu vojsk a Spojené státy pozměnily politiku vůči tomuto regionu, se Machado rozhodl uprchnout ze země. [2] Následovaly politické turbulence, kdy prozatímní vládu vystřídal nově zvolený prezident Ramón San Grau Martín po boku velitele ozbrojených sil Fulgencia Batisty, ne však na dlouho. I přesto se však Grauova vláda snažila prosadit celou řadu sociálních či ekonomických reforem, podařilo se jí také jednostranně vypovědět Plattův dodatek. Na druhou stranu se jí podařilo navázat diplomatické vztahy jen s malým počtem latinskoamerických států. Americký aparát vykazoval vůči této vládě značnou nedůvěru, zvažoval i další vojenskou intervenci na ostrově, v zájmu zachování neutrální postavení však od tohoto plánu ustoupil. Čí role se v této době postupem času zásadně upevňovala, byl právě Batista. Během let 1934 – 1940 se v prezidentském úřadu vystřídala řada, více či méně loutkových, prezidentů, kteří neměli skutečné pravomoci. Sám Batista osobnostně rostl a stával se z něj přesvědčivý demagog a populista. Jeho postavení bylo dáno také provedením armádní čistky při získání jeho pravomocí a také proamericky orientovanou politikou. Do úřadu prezidenta se nechal zvolit až v roce 1940, kdy během svého prezidentování dále utužoval vztahy s USA. [2] V tom samém roce vstoupila v planost nová ústava, která mimo jiné upravila pracovní zákoník a zamezila diskriminaci žen v zemi. Během druhé světové války sloužily kubánské námořní základny jako výcvikový prostor pro vojáky Spojených států a Velké Británie. V roce 1943 navázala Kuba diplomatické vztahy se Sovětským svazem. [13] K dalšímu střídání v prezidentském postu došlo roku 1944. Sám Batista nekandidoval, poslal do prezidentského boje svého spřízněnce, který ovšem neuspěl. Do čela státu se vrátil opět Ramón San Grau Martín a Batista se stáhl do politického exilu na Floridu. Grauovu stranu (Opravdová Kubánská revoluční strana) zužovaly problémy a vnitřní rozkoly, které byly způsobeny zejména špatným plněním nacionalistických cílů jejich programu a rozmáhající se korupce. Nakonec to vedlo k rozdělení strany a vytvoření nového politického uskupení Ortodoxní strany kubánského lidu, v čele
- 15 -
s Eduardem Chibásem. Tato strana byla velice populární mezi mladou městskou generací střední vrstvy, členem byl i tehdy jednadvacetiletý Fidel Castro Rúz. Navzdory sílící podpoře demokratických sil v zemi a stále většímu odporu kubánských občanů k americkým myšlenkám se prezidentem v roce 1952 nestal žhavý kandidát Roberto Agramonte, ale po svém politickém návratu a uskutečněném státním převratu se prezidentem země jmenoval sám Fulgencio Batista. Plánované volby byly odloženy bez určitého termínu, ústava z roku 1940 zrušena a odbory zakázány. [2] 2.4.4 Ekonomické důsledky období mezi lety 1925 a 1952 Za necelých třicet let došlo na Kubě k důležitým změnám. Ekonomiku však zpočátku ovlivnila celosvětová krize, nastartována černým pátkem na newyorské burze (24. října 1929), během níž ztratila čtvrtina Kubánců zaměstnání. Kubánské cukrovarnictví a tudíž i téměř celá ekonomika ostrova byla krizí tvrdě zasažena. Prezident Machado se následky snažil mírnit aplikováním represivních opatření. Celé období provázely nepokoje a sociální problémy, které měly negativní vliv na hospodářství v podobě obrovských ekonomických ztrát. Zrušení Plattova dodatku za vlády Graua mělo znamenat novou Kubu, úplné vymanění se z amerického vlivu to ale díky nestabilní politické situaci na ostrově neznamenalo. V očích veřejnosti docházelo ke zhoršování obrazu Spojených států, to mělo za následek vytváření řady názorových a politických skupin, včetně Opravdové Kubánské revoluční strany. Kuba byla přijata do Organizace spojených národů 24. října 1945. V neposlední řadě měly na kubánskou ekonomiku velký vliv změny ve stanovených kvótách a clech na cukr z americké strany. Ve výsledku se Kubánci dočkali za spolupráci ve druhé světové válce a politickou loajalitu v té době spíše trestu v podobě amerického stabilizačního programu týkajícího se ceny cukru. [15]
2.5 Kubánská revoluce Když se Batista chopil násilně pomocí armády moci v zemi, získal si zpočátku popularitu
díky
radikálnímu
odsouzení
předcházejících
korupčních
praktik
ve vedení země. Zrušenou ústavou, která byla nejliberálnější v historii Kuby, dal však jasný vzkaz lidu, jak to s nimi ve skutečnosti myslí. Na základě toho vznikla vcelku rychle řada skupin, jejichž členové, inspirováni myšlenkami José Martího, usilovali - 16 -
o skutečně nezávislou Kubu a svržení diktátora. Příkladem takové skupiny je Hnutí mládeže století, při jehož vzniku stál i Fidel Castro. [16] Po půlroce příprav se toto hnutí pokusilo o změnu v politickém vedení, když 26. července 1953 proběhlo napadení kasárna Moncada ve městě Santiago de Cuba. Bylo však neúspěšné. Většina povstalců byla zabita přímo na místě, nebo následně uvězněna a souzena. Mezi souzené patřil i sám Castro. Díky svému právnickému vzdělání se hájil sám a při své závěrečné řeči obhajoby vyslovil program již vzniklého Hnutí 26. července, známého pod zkratkou „M-26-7“. Osvobození z věznice na ostrově Isla de Pinos se Castro a další odsouzení dočkali o dva roky později, kdy Fulgencio Batista překvapivě vyhlásil všeobecnou amnestii. Ihned po ní se Castro uchýlil do exilu v Mexiku, kde se sešel s argentinským lékařem Che Guevarou, s kterým, jako s nejbližším spolupracovníkem, připravoval plán na svržení Batisty z postu prezidenta. Povstání mělo proběhnout na konci roku 1956. Stalo se tak podle plánu v prosinci 1956, kdy došlo k vylodění posádky Castrovy lodě Granma na kubánském pobřeží. Krátce po vylodění na sebe bojovníci upoutali pozornost vojenských oddílů a letectva prezidenta Batisty, to však už revolucionáři měli namířeno do hor Sierra Maestra na východě země, kde byla zahájena partyzánská válka. Po počátečních neúspěších Castrova jednotka dokázala jak povolané armádě, tak samotnému kubánskému lidu, že je schopna boje a vzdoru. [16] K důležité události následně došlo v březnu 1957, kdy byl přepaden prezidentský palác v Havaně. K přímému střetu s hlavou státu však nedošlo, ačkoliv se útočníci, většinou z řad studentských příznivců Castra, dostali až do prezidentské kanceláře. Po prvotním zmatení vojska se poté podařilo vpád útočníků potlačit a většinu pachatelů zneškodnit. Boje v horách nadále pokračovaly. Během roku 1958 se misky vah postupně převažovaly na stranu Castrových bojovníků, posílených podporou kubánské společnosti či fyzickým posílením dezertujících vojáků z armády. Naopak neschopnost Batistových velitelů armády čelit hůře vyzbrojeným povstalcům následně vedlo k celonárodnímu povstání 2. ledna 1959. Poslední den roku 1958 stačil Batista ještě abdikovat a den na to opustit zemi. [17]
- 17 -
2.5.1. Ekonomicko-politické důsledky revoluce Protože uskutečněná revoluce je spíše aktem politickým, rád bych v této podkapitole analyzoval spíše ekonomicko-politické důsledky této události. Krátce po skončení vítězné revoluce začaly probíhat procesy s lidmi, kteří nějakým způsobem buď bojovali proti revoluci, nebo byli členy administrativy Fulgencia Batisty. I to byl pravděpodobně jeden z možných důvodů, proč se tisíce lidí rozhodlo ostrov opustit. Nejzávažnější zločiny byly trestány popravou, vedené Che Guevarou a Raúlem Castrem. Jak velký počet odsouzených, tak velký počet emigrantů, měli vliv na snížení počtu ekonomicky aktivních obyvatel. Postoj kubánského obyvatelstva vůči americké politice zůstával nadále velmi kritický. Vzhledem k neúspěšným pokusům Kubánců v bojích za nezávislost ostrova považuji tento fakt za pochopitelný. Vzhledem k budoucímu vývoji, kterému se bude věnovat podkapitola následující, nebyl způsob provedení revoluce ten správný. V průběhu revoluce došlo také k jedné zajímavé události, pro kterou má dnešní režim svou vlastní interpretaci. 13. březen je každoročně připomínán jako významný mezník v období Castrovy revoluce - v roce 1958 došlo v tento den k napadení prezidentského paláce. Celá akce je považována za Castrův významný čin, ačkoliv se o ní sám Fidel Castro dozvěděl až zpětně.
2.6 Castrova Kuba – přechod ke komunismu Členové porevoluční vlády, která byla ustanovena hned v lednu roku 1959, byli především členové Hnutí 26. července. Prezidentského úřadu se ujal Manuel Urrutia Lléo. Fidel Castro, který doposud ovládal armádu a měl tudíž v rukou skutečnou moc, se v únoru téhož roku stal ministerským předsedou. Jeho cílem se, navzdory touhám široké veřejnosti po svobodném a demokratickém státu, stalo soustředění veškeré moci do rukou kubánské vlády. Na ostrově se dosazením Castra do vlády politický život značně zrychlil a došlo k další politické turbulenci. Kubánská vláda totiž připravila k podepsání prezidentovi zákon o pozemkové reformě, který stanovoval maximální hranici pozemkového majetku osob, což omezilo převážně americké vlastníky. Prezident Urrutia odmítl tento zákon podepsat. Následně byl donucen opustit post prezidenta Kubánské republiky a vzdát se moci. Americko-kubánské vztahy se prosazením této agrární reformy zhoršily. - 18 -
Vystřídání prezidentů nic neměnilo na dalším prosazování Castrových zájmů v zemi. Na konci roku 1959 proběhla schůzka Fidela Castra, jakožto kubánského předsedy vlády, a amerického velvyslance Philipem Bonsalem. Schůzka ukázala, že Kuba nechce být již závislá na americkém trhu. K zabavení pozemků řadě Američanů přibylo ještě znárodnění několika amerických společností. V polovině roku 1960 došlo odmítnutí objednané dodávky cukru americkou stranou, což by za normálních okolností mělo fatální důsledky pro kubánskou ekonomiku, která sedo té doby soustředila převážně na americký trh. V tu dobu však již platila uzavřená dohoda mezi Kubou a Sovětským svazem o hospodářské pomoci a odběru milionu tun cukru ročně. Vztahy mezi USA a Kubou definitivně upadly. [18] Právě z této doby pochází obchodní embargo Kuby trvající až do dnešní doby. Veškeré akce, které Američané podnikali proti kubánskému režimu, jen posilovali vztahy mezi Havanou a Kremlem. Počátkem následujícího roku se Kuba definitivně přidala do komunistické skupiny zemí, veřejně se k tomuto směru Castro přihlásil v prvomájovém projevu v roce 1961. Spojené státy po ztrátě vlivu na Kubě připravovaly řadu akcí, které by pomohly narušit systém ostrova a zbavit Castra moci, včetně úplné likvidace jeho osoby. Protože ale nechtěly zhoršit vztahy s ostatními zeměmi světa, zvolily proto formu tajných akcí, připravovaných organizací CIA. Jedna z nich se udála v první polovině roku 1961. Kubánští exulanti, cvičeni americkými veliteli ve Střední Americe, připravovali námořní výsadek na ostrově. Přímá účast americké armády v této akci ale nepřipadala v úvahu, protože by pravděpodobně vyvolala odvetnou akci ze strany Sovětského svazu. Celá invaze na ostrov se opírala o hlavní fakt, a to, že na ostrově vládne široká nespokojenost
s Castrovým režimem
mezi
obyvatelstvem.
Exulanti počítali
s okamžitou podporou místních, jakmile se vylodí u kubánských břehů. Tento předpoklad se ale ukázal jako lichý. Celé boje v dubnu 1961 trvaly nakonec jen pár dní a pro kubánskou armádu, vybavenou a vycvičenou armádou Sovětského svazu, nebyl žádný problém tuto špatně naplánovanou akci ze strany Spojených států potlačit. Pro celou akci historici používají název Invaze v zátoce Sviní. [18] 2.6.1 Karibská krize Zdálo by se, že americko-kubánské vztahy už nemohou být nepřátelštější, ale opak je pravdou. Zásluhu na tom nejspíše má i snaha Sovětského svazu ukázat - 19 -
svou vojenskou moc před USA. A tak započaly plány rozmístění sovětského arzenálu na Kubě, který měl chránit zemi před oprávněně obávanou a opakovanou invazí Američanů na ostrov. [18] Na základě uzavřené sovětsko-kubánské vojenské smlouvy byl v červenci 1962 zahájen přesun vojenského vybavení na Kubu. V polovině října pak na strově stály raketové komplexy, připravena byla armáda vojáků a nesčetné množství dalšího vojenského vybavení, vzbuzující strach každému nepříteli. Potom co se k americkému prezidentovi Kennedymu dostaly do rukou fotografie rozmístěných, špatně maskovaných sovětských zbraní na ostrově a poté co se pozoroval značný postup militarizace ostrova, vzkázal prezident Spojených států jasné ultimátum o demontáži sovětských raket na Kubě. Kreml naproti tomu reagoval jasným požadavkem o odstranění amerických raket z Turecka a Itálie, díky kterým se tento spor značně vyhrotil. Země, které v tomto okamžiku stály na pokraji jaderné války, svým vzájemným požadavkům nakonec vyhověly. Sovětský svaz své rakety středního doletu z ostrova opět odvezl, USA ty své z Itálie a Turecka taktéž. Kubánská vláda celému vyjednávání paradoxně spíše přihlížela, když byla vyřazena z jakéhokoliv jednání mezi USA a SSSR. [18] Konflikt, který se zdál být jako hrozba pro celý svět a mohl by znamenat v podstatě zánik ostrova, se opět překlenul „pouze“ do Studené války. Zároveň vztahy mezi Kubou a SSSR díky Castrovu nesouhlasu s vyřazením Kuby z vyjednávací pozice v období Karibské krize nepatrně ochladly. 2.6.2 Ekonomické důsledky přechodu země ke komunismu a Karibské krize V tomto období došlo v kubánské ekonomice k značným změnám. Celé hospodářství se totiž postupně z amerického vlivu dostalo do vlivu sovětského. Nejprve došlo tedy ke schválení pozemkové reformy, kdy došlo k přesunutí 47 % půdy v držení amerických občanů do vlastnictví domácích obyvatel. Následně nastalo znárodnění řady amerických společností, mezi které patřily například rafinerie na zpracování ropy Texaco, která odmítla zpracovávat sovětskou ropu, či Esso a Shell. [7] Spojené státy se snažily vyvíjet na Kubu jistý ekonomický tlak, protože bylo známo, že ekonomika ostrova je na americké poptávce relativně vysoce závislá. Kýžené ovoce to ale nepřineslo. Situace využil Sovětský svaz a hospodářská pomoc pro Kubu znamenala vymanění se ostrova z výlučné závislosti na USA. Smlouva - 20 -
o dodávkách cukru do SSSR obsahovala podmínku, že 20 % ceny budou Rusové platit v dolarech, zbytek měl rozměr materiální. Kubáncům se tedy dostalo zásobování naftou, sovětskými stroji, pšenicí či chemickými produkty. Americké výrobky však v zemi chyběli. Na samotnou industrializaci ostrova nebyli finance, Kubánci si proto nemohli chybějící zboží vyrábět sami. Jeden z mála obchodů, který se v 60. letech uskutečnil mezi Havanou a Washingtonem, bylo výkupné za zajatce bojů v Zátoce Sviní. Téměř rok totiž bylo pár rebelujících exulantů drženo na ostrově, na konci roku 1962 byli propuštěni za potraviny a léky zpátky do USA. Rok 1962 znamenal pro Kubu také plné obchodní embargo od Spojených států. Znamenalo to zastavení veškerého obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To by se mohlo zdát být spíše trestem pro kubánskou ekonomiku. Ve skutečnosti dopady měly charakter dvousečné zbraně. Nátlak, který chtěly Spojené státy tímto krokem vyvinout, by byl jistě velký na daný režim, nesměla by být ale k dispozici ekonomická alternativa v podobě Sovětského svazu. Navíc, Spojené státy připravily určité ztráty i pro vlastní hospodářství, když zavedením embarga přišly o zajímavý zahraniční trh s možností investic. Dle údajů Amerického ministerstva zahraničí stálo Sovětský svaz udržení aktivní kubánské ekonomiky 5 miliard dolarů ročně. [19] Mezi důležité úspěchy vlády Fidela Castra bylo odstranění negramotnosti kubánského lidu a významná podpora vzdělávání. V roce 1961 totiž proběhla národní kampaň za gramotnost, které se účastnilo
na 100 000 mladých učitelů.
Dle kubánského sčítání lidu v roce 1953 dosahovala míra negramotnosti 23,6 %. Když vzdělávací kampaň skončila, stupeň negramotnosti klesl na 3,9 %. Celá akce navíc měla pozitivní vliv na širokou veřejnost, vládu přiměla podporovat i další stupně vzdělání v zemi a zajistila zemi kvalifikovanou pracovní sílu. [20] Jak toto období mělo vliv na samotnou kubánskou populaci, dobře zachycuje následující úryvek z knihy M. Leinera: „Když jsem se zeptal jednoho rolníka v horách na východě země, „Co je kubánský komunismus?“, odpověděl: „Nevím co je komunismus, ale pozemková reforma, lékaři a nemocnice zdarma a moje šance naučit se číst a psát je to, co pro mě znamená Kubánská revoluce.“ [20] 2.6.3 Kuba členem Sovětského bloku Revoluce, která byla konečně úspěšná, měla ambice se šířit do ostatních zemí, kde měla zamezit proamerickým náladám. Při jednom takovém pokusu v Bolívii - 21 -
v roce 1967 byl zabit kubánský revolucionář Ernesto Che Guevara. Castro následně pokračoval ve své autoritativní politice, posilující jeho moc. K tomu mu měla pomoci Komunistická strana Kuby, kterou nechal ustanovit. V roce 1971 se uzavřely státní hranice, obyvatelé ostrova již nemohli za normálních okolností opustit zemi, pouze pokud prezident republiky hranice opět otevřel. Dalším příkladem podporování revoluce a prosovětských režimů v ostatních zemích byl konflikt v Angole, kdy se několik tisíc kubánských vojáků angažovalo v bojích pro tamní sovětskou spolupráci. Až v roce 1976 se stal oficiální hlavou země Fidel Castro, když se ujal funkce předsedy státní rady (prezident) Kuby. Hospodářská spolupráce se Sovětským svazem se během následujících let nadále utužovala, aplikování znaků plánované ekonomiky, to vše vedlo k tomu, že roku 1972 Kuba vstoupila do Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Na základě toho byly v kubánské ekonomice nastavovány například pětileté plány v letech 1976-1980 s růstem ekonomiky 3,5 %, respektive 1981–1985 s růstem ekonomiky 7,3 %. [17] 2.6.4 Ekonomické důsledky kubánsko-sovětské spolupráce Na přelomu 60. a 70. let 20. století ekonomika země stagnovala, jakoby snad kubánská vláda nevěděla kam dál. Plán diverzifikace hospodářství, který by zemi částečně zbavil závislosti na vývozu jediné komodity, cukrové třtiny, nebyl již aktuální, a tak se ostrov vrátil zpět v čase, kdy za dob nadvlády Španělů byla situace obdobná. Členství v RVHP a silná spolupráce země se Sovětským svazem přinášela Kubáncům následně řadu výhod. Během této doby plynula na ostrov řada pomoci – ve formě půjček, zboží či přímých investic, což zlepšilo životní podmínky obyvatel, vedlo to ke zkvalitnění zdravotnictví, školství a dalšího pozitivního rozvoje ekonomiky se stabilním růstem. Veškerý tento ekonomický růst se také odrazil ‚na všeobecné dobré náladě v kubánské společnosti. Navíc, zmíněný růst 7,3 % v první polovině 80. let je v rámci Latinské Ameriky naprosto ojedinělý, kdy ve zbytku tohoto regionu byl zaznamenán růst 1,2 %.[7]
- 22 -
2.6.5 Kuba po rozpadu Sovětského svazu V roce 1989, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu a kdy se postupně zcela úplně zastavily dotace z nástupnického Ruska. Kuba se ocitala na pokraji kolapsu ekonomiky, a to úplně sama. Graf 1 Znázornění vývoje HDP 10%
7,8%
5%
2,5% 0,7%
2,5%
0,7%
6,2%
5,6%
1999
2000
1,2%
0% 1989 -5%
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
-2,9%
-10% -10,7%
-11,6%
-15% -14,9% -20% Zdroj: Estudio de caso: Cuba. Aplicación de instrumentos económicos en la política y la gestión ambiental [online]. 2003 [cit. 2013-04-23]. ISBN 92-1-322085-5. http://www.eclac.cl/publicaciones/xml/8/12538/lcl1791e.pdf , vlastní zpracování.
Dostupné
z:
Země se záhy dostala do hluboké hospodářské recese, která trvala dlouhé 4 roky a jejíž vrchol nastal v roce 1993. Kubánská historie pro tuto dobu používá pojem „Periodo especial“ (Zvláštní období). Jak je patrné z grafu, kubánská ekonomika začala opět růst až v roce 1994, uspokojení a naději mezi obyvateli ostrova přinesl až výsledek ekonomiky za rok 1996. Během krize byl největším problémem nedostatečný přísun ropy. Do té doby se země totiž zcela spoléhala na dodávky ze Sovětského svazu, které již nebyly k dispozici. V roce 1993 obdržela Kuba pouze 40 % objemu dodávek z roku 1989. Dále docházelo k častým výpadkům, či plánovaným odpojení elektrické energie. Potraviny se rozdělovaly na principu přídělového systému, a to i z důvodu rapidního poklesu produktivity v zemědělství. Životní úroveň obyvatel země najednou klesala, což mělo mnohdy za následek řešení této situace útěkem z ostrova na primitivních plavidlech z dřeva a pneumatik. Země byla tedy nucena hledat nové
- 23 -
obchodní partnery, což byly především země třetího světa. Přijala také některé prvky tržního hospodářství, když začala pomalu vznikat Kuba jako turistická destinace či bylo povoleno soukromé podnikání v oboru služeb a drobných řemesel. Americký dolar byl následně uznán druhou měnou v zemi.
3 POLITICKÝ SYSTÉM Dle platné kubánské ústavy z roku 1992 je Kuba „nezávislý a suverénní socialistický stát pracujících, uspořádaný se všemi a pro dobro všech jako demokratická republika na principech rovnosti, pro radost z politické svobody, sociální spravedlnosti, individuálního i kolektivního blahobytu a lidské solidarity.“ [21] Ke kubánským státním symbolům patří kubánská vlajka (Příloha 1), jež v sobě připomíná boje za nezávislost – bílé pruhy, krveprolití v bojích Kubánců za nezávislost – červená barva, tři ideály revoluce (volnost, rovnost, bratrství) – klín a svobodu, symbolizovanou bílou hvězdou, dále pak kubánská hymna La Bayamesa, která taktéž připomíná kubánské boje za svobodu, a státní znak (Příloha 2), na němž je znázorněn klíč, který symbolizuje strategickou polohu ostrova v Karibské oblasti. Článek 53 Ústavy se zabývá svobodou slova. Občanům je zaručena svoboda slova, projevu a tisku, ale je omezena oficiální ideologií státu. Všechna média má na ostrově v rukou stát, je proto vysoce nepravděpodobné, že by poskytovala objektivní informace. Celé toto omezení je ale v rámci ideologie pro blaho celé společnosti. Obecně by se dalo tedy říci, že Kubánci mají většinu občanských práv omezenu vládní ideologií a režimem. Zmíněný příklad s omezením svobody projevu v podstatě znamená, že svoboda projevu zde neexistuje. Ač by se tedy mohlo zdát, že žití na ostrově není zrovna vlídné, dle mého názoru jsou obyvatelé ostrova režimu buď vděční za služby, které mají bezplatně (školství, zdravotnictví) a které jsou v daném regionu nadstandardní, nebo vnímají jako společného nepřítele Spojené státy, což je podporováno masivní protiamerickou politikou režimu.
3.1 Státní orgány a volby Nutno podotknout, že kubánský systém rozdělení státní moci je značně odlišný od toho českého. Kubánský politický systém se totiž opírá pouze o moc lidu. - 24 -
Mezi vyšší orgány státní moci patří Národní shromáždění lidové moci (Asamblea Nacional de Poder Popular), Státní rada (Consejo de Estado), Rada ministrů (Consejo de Ministros) a Rada národní bezpečnosti. Lidovou moc následně místně zastupují nižší složky státního aparátu. Podobnou úlohu, jako má u nás parlament, má na Kubě Národní shromáždění lidové moci. Každý z počtu 609 poslanců Národního shromáždění je volen do svého pětiletého mandátu svobodnou, přímou a tajnou volbou. Podrobně se pravomoci tohoto orgánu zabývá Článek 75 kubánské Ústavy. Za zmínku však stojí pár zajímavých faktů, které mandát kubánského poslance upravují. Poslanci, dle Článku 82, pobírají za výkon své funkce stejný plat jako v zaměstnání. Dále pak jsou povinni svým voličům pravidelně předkládat výsledky svého působení ve funkci, jak upravuje Článek 84. [21] Úzce spojena s Národním shromážděním je Státní rada. Jejích 31 členů jsou právě zástupci s Národního shromáždění, mandáty těchto dvou orgánů jsou tedy rovnocenné. Pravomoci Státní rady jsou stanoveny Článkem 90 Ústavy. Vládu země tvoří Rada ministrů, která je výkonnou složkou moci. Je zavázána pravidelně komunikovat s Národním shromážděním o plnění svých úkolů. Její pravomoci jsou stanoveny Článkem 98 Ústavy. [21] Rada národní bezpečnosti má za úkol řídit zemi v době válečného konfliktu, všeobecné mobilizace či vyhlášeného stavu nouze. Pokud se tato kapitola věnuje politickému systému, je nutné ještě uvést skutečnosti o politickém spektru země. Jedinou politickou stranou v zemi je Komunistická strana Kuby (Partido Comunista de Cuba – PCC). Výkonným orgánem strany je tzv. politbyro, jehož 25 členů volí jiný orgán strany, a to Ústřední výbor. Není divu, že strana má obrovský vliv na chod celé země. Formování komunistických idejí je zaručeno Svazem mladých komunistů, jejichž členové jsou politicky aktivní a pomáhají v různých kampaních od svých 15 let. 3.1.1 Volební systém Podle Kubánské ústavy, Článku 132, má právo volit každý starší 16 let, nezávisle na pohlaví. Jsou stanoveny pouze dvě výjimky: pokud je občan dle rozhodnutí soudu mentálně nezpůsobilý a pokud spáchal trestný čin, díky němuž ztratil právo volit. Právo být zvolen má každý Kubánec starší 18 let. [21]
- 25 -
Celý politický, tedy i volební systém je založen na pyramidovém principu. V praxi to znamená, že jedinec, který se chce stát součástí vrcholové politiky státu, musí být zvolen občany jako zástupce do Národního shromáždění, z něhož pak může být znovu zvolen do Rady ministrů či Státní rady. Podoba volební kampaně je však zcela odlišná od té, kterou známe u nás. Ústava totiž jakoukoliv aktivitu ve prospěch své kandidatury zakazuje. Do všeobecného povědomí se kandidát dostane prostřednictvím svých životopisů s fotografií, vyvěšených v prostorách bank, pošt a podobných veřejných institucí. Přestože volební účast není nijak vynucována zákonem či ústavou, pohybuje se pravidelně od roku 1986 vysoko nad 90 %, s vrcholem v roce 1993, kdy účast dosáhla hodnoty 98,71 %. Od tohoto roku je patrný mírný útlum s výraznějším poklesem v roce 2013, jak naznačuje následující graf. Graf 2 Znázornění volební účasti ve volbách do Národního shromáždění lidové moci 100,00% 98,00% 96,00% 94,00% 92,00% 90,00% 88,00% 86,00% Volební účast
1986
1993
1998
2003
2008
2013
97,66%
98,71%
98,35%
97,64%
96,98%
91,27%
Zdroj: Voter turnout data for Cuba. International Institute for Democracy and Electoral assistance [online]. 5.10.2011 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.idea.int/vt/countryview.cfm?id=56, vlastní zpracování.
Volební systém země vykazuje jisté známky demokratických principů. Jak bylo zmíněno, volby jsou svobodné, tajné a přímé a volební právo není omezováno žádným menšinám. Vlivem existence pouze jediné politické strany však nelze hovořit o demokracii. Lidé mohou zvolit nejrůznější osobnosti, které hodnotí podle svých představ za nejvhodnější, ti jsou však v rámci jednoho dovoleného - 26 -
ideologického proudu zastánci stále stejných názorů. Je tedy limitován základní princip demokracie, a to svoboda volby z více možností a tudíž je téměř nemožná jakákoliv změna, jež je v demokratickém systému zaručena mj. právě existencí více politických stran a proudů. Na druhou stranu, poslanci jsou do svých funkcí voleni z místních okrsků, což v důsledku znamená, že zvolený poslanec je zástupce lidu ve své pozici a má tedy „lidový mandát“ s vyšším stupněm reprezentativnosti a odpovědnosti. Za velice zajímavou a inspirativní část politického systému považuji ohodnocení poslanců za svůj mandát. To, že poslanec není na Kubě považováno za povolání má jistě velice příznivý vliv na státní kasu. K zamyšlení by bylo, zda by se tento model nedal aplikovat, pravděpodobně v omezené podobě, i v českém prostředí, například u funkce senátorů.
3.2 Sociální systém 3.2.1 Zdravotnictví Článek 50 Kubánské ústavy stanovuje právo na péči, která je poskytována veškerému obyvatelstvu země: „Stát toto právo garantuje poskytováním bezplatné lékařské a nemocniční péče, která je zprostředkována sítí zdravotnické služby na venkově, poliklinikami, nemocnicemi a specializovanými léčebnými centry, dále poskytováním bezplatné stomatologické péče a prosazováním zdravotnické osvěty, zdravotnického vzdělávání, pravidelných lékařských prohlídek, všeobecného očkování a dalších kroků vedoucích k prevenci šíření nemocí. Každý občan se na tomto programu podílí skrze sociální a masové organizace.“ [21] Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) připadá na ostrově na jednoho lékaře 170 obyvatel. [22] Zároveň dle sestaveného žebříčku zdravotnických systému světa z roku 2000 zaujímá ten kubánský 39. pozici s 118. nejvyššími výdaji do zdravotnictví. Pro porovnání uvedu, že české zdravotnictví zaujalo kvalitativně 48. místo s 40. nejvyššími výdaji a německé 25. místo s 3. nejvyššími náklady. [23] To, že je v zemi poměrně vysoké množství vystudovaných lékařů, je dáno velice bohatým výběrem z lékařských fakult v terciárním vzdělávání. Celkem sena Kubě nachází 22 lékařských fakult na 11,2 milionu obyvatel. Porovnejme stejné údaje s Českou republikou, kde připadá 6 lékařských fakult na 10,5 milionu obyvatel. Kvantita ale samozřejmě neznamená kvalitu. Vzhledem k tomu, že je v zemi téměř vše kontrolováno státním aparátem, docházelo v minulosti k masivnímu a rychlému - 27 -
vzdělání zdravotníků s pochybnými výsledky jen k zajištění dostatečného množství lékařů a naplnění propagandy. Dále je v zemi častá nerovnocennost v péči, kdy státním úředníkům a jejich rodinám je poskytována zcela jiná, lepší lékařská péče než zbytku obyvatelstva. Přístup k aktuálním informacím a odborné literatuře podléhá schválení
režimem.
„Chátrají
nemocnice,
infrastruktura
obecně,
budovy
ajejich vybavení, vázne zásobování potravinami. Důsledkem chaotické situace je, že nemocní, kteří přicházejí k hospitalizaci, si musí donést vlastní ložní prádlo, potraviny a někdy i pitnou a užitkovou vodu.“ [24] Zemi velice sužuje nedostatek léků a zdravotnického vybavení. 3.2.2 Školství Právo na vzdělání opět upravuje Ústava, konkrétně Článek 51, kde se píše: „Každý má právo na vzdělání. Toto právo je garantováno bezplatným a širokým systémem školství, internátních škol a stipendií všech druhů a na všech úrovních vzdělávání a vzhledem k tomu, že všechny školní pomůcky jsou poskytovány zdarma, dává toto všem dětem a mladým lidem, bez ohledu na ekonomickou situaci rodiny, možnost
studovat
v souladu
s jejich
schopnostmi,
sociálními
požadavky
a socioekonomickým rozvojem.“ Dále je v Ústavě zakotveno, že celý vzdělávací systém navazuje na myšlenky Marxe a Martího a na tradiční vzdělávací postupy země, což vede k myšlence vštěpování jisté ideologie už od zahájení povinné školní docházky. [21] Nejenom samotné vzdělávání, ale i stravování ve školách a uniformy, které jsou v primárních a sekundárních vzdělávacích zařízeních povinné, jsou zdarma. Dále je striktně omezena kapacita jednotlivých tříd. V základních školách nesmí počet žáků ve třídě přesáhnout 25, na středních pak 15. [25] Nejstarší vysokou školou země je University of Havana, založena v roce 1728. Se svými 15 fakultami patří i mezi největší univerzity země. [26] Zajímavou informací jsou výdaje do školství na Kubě, je zde totiž investováno 10 % státního rozpočtu právě do edukace populace, oproti 4 % ve Velké Británii či2 % ve Spojených státech jsou tyto náklady vysoké. [25] Položil jsem si tedy otázku, jaké je to být studentem vysoké školy na Kubě. Názor mladého člověka je formován už od raného věku ideologií státu. I přesto, že procento jednotlivců užívající internet od roku 2000 do roku 2011 rapidně narostl, dle oficiálních údajů Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) z 0,54 % na 23,23 % - 28 -
(ve skutečnosti to pravděpodobně budou zhruba 3 %), ve srovnání s vyspělým světem je to žalostně málo. Rychlost připojení je taktéž nízká a řada internetových serverů je cenzurována. Svobodný přístup k informacím je tedy velice limitován a student si jen velice obtížně utvoří vlastní názor v souvislostech jiných faktů. Pokud by se student ideologicky neztotožnil s režimem, jeho budoucí uplatnění v zemi je takřka vyloučeno.
4 HLAVNÍ ATRIBUTY EKONOMIKY STÁTU DNES V této kapitole bych se rád zaměřil na hlavní znaky ekonomiky Kuby dnes, či obecně v 21. století.
4.1 Vybrané makroekonomické ukazatele v novém tisíciletí Vzhledem k totalitnímu režimu na ostrově budu v této části práce při nesouladu dat upřednostňovat data Ekonomické komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik (CEPAL) oproti Statistickému úřadu Kuby (ONE), kde jsou data pravděpodobně zkreslena a propagandisticky upravena. V novém tisíciletí se kubánská ekonomika dle dat CEPAL nenacházela v recesi. Ukazatel HDP dosáhl svého vrcholu v roce 2006, kdy hospodářství vykazovalo růst 12,1 %. V roce 2009, kdy svět zasáhla hospodářská krize, se místní ekonomice podařilo udržet růst, byť výrazně nižší než v předchozích letech, 1,4 %. Od tohoto roku je patrné opětovné oživení, poslední dostupné údaje z roku 2010 a 2011 udávají růst 2,4 %, resp. 2,7 %. Kubánské HDP je stabilně nad průměrem celé oblasti Karibiku. [27] Co se nezaměstnanosti týče, je dlouhodobě vykazována jako nízká, ačkoliv režim ve své podstatě chce udržovat plnou zaměstnanost. Do roku 2009 se počet lidí bez práce pohyboval okolo 1,9 % populace, od tohoto roku mírně rostl na 3,2 % v roce 2011. Reálné číslo však bude pravděpodobně vyšší. [28] S tím úzce souvisí i mzda, kterou zaměstnaní za provedenou práci pobírají. Po prodělané krizi na začátku 90. let minulého století mzdy rapidně klesly. V roce 1993 pobíral průměrný Kubánec pouze 10,1 % toho, co pobíral v roce 1989. Situace se od té doby mírně zlepšila, dle mého názoru však nedostatečně, když v roce 2010 dosahovala hodnota úrovně roku 1989 stále pouhých 27,1 %. Dle ONE byl průměrný měsíční výdělek na ostrově v roce 2011 455 CUP (kubánské peso), - 29 -
tj. v přepočtu necelých 13 eur. Významný nárůst mezd byl zaznamenán po roce 2007, kdy byla přijata opatření ke zvýšení průměrných mezd – například povolení k vykonávání
více
než
jednoho
zaměstnání,
což bylo
předtím zakázáno,
nebo legalizace výplaty mezd v cizích měnách, či v CUC (kubánské konvertibilní peso). [27], [28] Co v statistických údajích vydávané kubánskou vládou chybí, jsou údaje o inflaci. Navíc je inflace kontrolována stanovováním fixních cen vládou. Dle dat z CEPAL jsou ve vývoji inflace v novém tisíciletí patrné dva vrcholy. V roce 2002 dosáhla 7,3 %, poté spadla do deflačního pásma na hodnotu -3,8 % v roce 2003 a následně rostla až do druhého vrcholu v roce 2007 na 10,6 %. Od té doby se pohybuje do 2 %. [27]
4.2 Segmenty hospodářství Pro lepší charakteristiku ekonomiky země se následně zaměřím na jednotlivé sektory hospodářství. Hlavním zdrojem ekonomiky je těžba niklu a kobaltu, částečně se těží také ropa, která spolu se zemním plynem patří hlavním zdrojům primární energie země. Obecně existuje na ostrově problém nedostatku elektrické energie a nutné hospodárné zacházení s ní. Dodávky ropy, které zde dříve zajišťoval Sovětský svaz, nahradila částečně Venezuela. V zemědělství lze pozorovat značnou neefektivitu. Ačkoliv je zde zaměstnáno okolo 20 % obyvatelstva, jeho přínos do HDP země není ani 4%. Dost významnou roli hrál v kubánském zemědělství zcela jistě cukr. Vlivem restrukturalizace zemědělství vzal cukrovarnický průmysl ale pomalu za své. Sklizně za posledních několik let jsou na samotném dně za celou historii Kuby. Díky kvalitním kubánským doutníkům má významnou roli také tabákový průmysl. Produkce se v posledních letech ale zmenšuje, v roce 2011 klesla dokonce pod hranici 20 000 tun vyprodukovaného tabáku, v roce 2006 to bylo ještě necelých 30 000 tun. Další důležitou součástí primárního sektoru je rybolov, vzhledem k tomu, že se nacházíme na ostrovním státě. Svého vrcholu dosáhl v roce 2009, kdy bylo vyloveno 52 588 tun ryb, v roce 2011 to bylo už jen necelých 36 500 tun. [29] V sekundárním
sektoru
lze
pozorovat
významnou
roli
stavebnictví,
potravinářského (rum, tabák, mořské plody, džusy, káva), farmaceutického (léky) a spotřebního průmyslu. - 30 -
Terciární sektor se velice dynamicky rozvíjí, zejména díky cestovnímu ruchu, kterému se podrobněji budu věnovat v následující části mé práce. Dále pak sem můžeme zařadit zdravotnické služby, jejichž charakteru jsem se zabýval v kapitole 3.2.1.
4.3 Cestovní ruch Počet turistů, kteří zavítají na ostrov, a z toho plynoucí příjmy pro zemi začátkem tohoto tisíciletí rapidně rostou. V roce 2000 navštívilo Kubu 1,77 milionu turistů, v roce 2011 tomu bylo o více než třetinu více – 2,72 milionu turistů. Nejvíce jich bylo z Kanady, Velké Británie, Itálie a Španělska. Během celého roku je nejvíce turistů na ostrově v období sucha, které trvá zhruba od listopadu do dubna. Příjmy z cestovního ruchu překonaly v roce 2011 hranici 2 500 milionu CUC. [30] To, že si Kuba svou významnou rolu ve světě turismu uvědomuje, potvrzuje i existence speciální Ministerstva cestovního ruchu a jeho marketingové kampaně „Auténtica Cuba“, která má za úkol přilákat na ostrov co nejvíce turistů. Tato kampaň má i svůj webový portál autenticacuba.com, kde láká na perfektní počasí v zemi, nedotčenou a velkolepou přírodu, barvitý noční život a výrazné historické automobily. Zároveň připomíná slova Kryštofa Kolumba, že jde o „nejkrásnější ostrov, co mohlo kdy lidské oko zahlédnout“. Většina turistů jezdí na ostrov za odpočinkem, k rekreaci u moře. Nejznámějším letoviskem je v tomto regionu Varadero. K ubytování je možné využít pouze oficiální hotely pro turisty. Důležitým atributem pro vysoký rozvoj cestovního ruchu je vzhledem k ostrovnímu charakteru země letecká doprava. Nachází se zde 6 mezinárodních letišť a dalších 19 místních letišť, nejdůležitější z nich jsou Letiště José Martí v Havaně a Letiště Juan Gualberto Gómez ve Varaderu. [32] Naopak cestovní ruch samotných Kubánců není nikterak zajímavý. Sami odcestovat ze země mohli donedávna jen těžko, povolení k tomu si žádalo výdaje několika měsíčních platů a nebylo automaticky schvalováno všem. 14.1.2013 přišel ale zlom, kdy kubánská vláda částečně otevřela hranice. Důvodem pro uvolnění striktních pravidel pro výjezdy domácího obyvatelstva byly pro současného prezidenta Raúla Castra čistě ekonomické. Kubánci, kteří chtějí pracovat v cizině, budou rodinám na Kubě zasílat finance, které by mohly domácí ekonomice pomoci. K vycestování bude
stačit
nyní pouze pas a délka pobytu
v zahraničí
se prodloužila
z 11 na 24 měsíců. Pravidla však nebudou platit pro všechny stejně. Protože se Kuba - 31 -
bojí migrace vysoce kvalifikované pracovní síly, tzv. „odliv mozků“, lékaři, vědečtí pracovníci či příslušníci armády budou nadále jisté povolení potřebovat. Problém s vydáním cestovního pasu by mohli mít také lidé, kteří mají záznam v trestném rejstříku či mají nesplacené závazky vůči státu. Úřady mají navíc možnost nevydat pas občanům
z důvodu
„obranných
a
bezpečnostních
zájmů
země“,
toto
by
se pravděpodobně týkalo Kubánců, kteří vystupují proti Castrovu režimu. [31]
4.4 Kuba a demokracie Jak již bylo zmíněno, politický systém Kuby vyznačuje některé symboly demokracie (volby, forma parlamentu, ústava). O demokracii se nedá tedy příliš hovořit. Na druhou stranu, nejedná se ani o žádnou krvavou vládu jako třeba v Chille vláda generála Pinocheta. Takový obraz o Kubě se ale snaží podporovat některá, převážně americká média. Obecně vztah mezi Kubou a USA je stále velice komplikovaný. Hospodářské, obchodní a finanční embargo ze strany USA je stále v platnosti, v posledních letech dochází k jeho zmírňování, úplné zrušení podle názoru USA nepřipadá v úvahu, dokud Kuba neprojde reformami dle amerických představ. V listopadu 2012 vydalo Generální shromáždění rezoluci, ve které odsuzuje toto embargo. Bylo tomu již po jednadvacáté. [33] A právě tento postoj Spojených států dle mých názorů brání k postupnému vzniku demokracie na ostrově. Těžko si lze představit, že by demokratické myšlenky byly na ostrově prosazeny silou či nějakou třetí stranou. K vytvoření demokracie je potřeba existence střední třídy, která zde nemůže vzniknout, pokud kubánská ekonomika bude záměrně ničena americkou blokádou obchodu. V očích kubánské veřejnosti tato politika USA určitě přispívá k utužení režimu, má tedy spíše kontraproduktivní efekt. Rád bych v této souvislosti zmínil kubánskou blogerku, která svou kritikou tamního režimu získala mezinárodní uznání a mnoho ocenění. Yoani Sánchez, jejíž blog Generace Y je překládán do 17 světových jazyků, zaznamenává své poznatky o aktuálním životě na ostrově. V únoru 2013 navštívila autorka i Českou republiku, když po dvaceti zamítnutých žádostech o výjezdní doložku jí nakonec režim dovolil vycestovat.
- 32 -
5 PERSPEKTIVY DALŠÍHO VÝVOJE ZEMĚ Možná predikce dalšího vývoje země je velice obtížná. Na základě dříve zmíněných faktů však uvedu to, co by zemi pravděpodobně mohlo v následujících letech potkat a co by bylo pro ni pozitivní či negativní. Současná podoba režimu, který bych nazval jakýmsi „castrismem“, je silně závislá na tom, jak dlouho se udrží Raúl Castro u moci. Dosavadní mandát prezidentství mu končí v roce 2018, kdy mu bude 86 let, o další funkční období prý usilovat nebude. O jeho nástupci se může jen spekulovat, je ale již teď jasné, že tím by měla začít nová éra země. [34] Jisté je, že k přeměně země v moderní stát je ještě dlouhá cesta. Nutná bude politická i ekonomická transformace. K tomu, aby proběhla úspěšně, by bylo dobré se poučit, nebo spíše se vyhnout modelu transformace východní Evropy v 90. letech minulého století, kdy neefektivními restitucemi a děravými zákony došlo k rozkradení velkého množství majetku podniků, které mohli konkurovat na trhu v celosvětovém měřítku. Restituce majetku je zde navíc dost sporná. Domnívám se totiž, že Kuba nemá vůči svým bývalým kolonizátorům žádné závazky, vzhledem ke škodám, které na tomto území způsobili. I co se týče privatizace, je třeba postupovat obezřetně. Místní školství a zdravotnictví je totiž vzorem pro řadu zemí v tomto regionu. Co se politických reforem týče, měly by se začít formovat až po plném zapojení Kuby do celosvětového obchodu, tedy po jistém ozdravení hospodářství země a jeho spolehlivém fungování. To skýtá ale risk v tom, že ekonomické reformy musí přijmout stávající politická reprezentace. Problém, který jsem již zmínil, je embargo ze strany USA. Kubánská ekonomika je tím výrazně ochuzena o potencionálního nejbližšího a nejvýznamnějšího obchodního partnera, což její ekonomický rozvoj brzdí. Na druhou stranu, pokud se ohlédneme zpět do historie, Plattův dodatek, který z Kuby udělal kolonii Spojených států, mají obyvatelé stále živě v mysli, a proto jsou nejspíše Kubánci plni obav z obnovy tohoto pořádku, než aby nesouhlasili se stávajícím režimem. Nejdůležitějším obchodním partnerem je pro Kubu dnes Venezuela, zejména díky dodávkám ropy. Jaká bude spolupráce těchto dvou států v budoucnu? Zatím není úplně jasné, smrt venezuelského prezidenta Hugo Cháveze v březnu tohoto roku vzájemným vztahům spíše uškodila. Bez venezuelské ropy se totiž režim na Kubě zcela jistě zhroutí.
- 33 -
Na čem lze ale stavět bez větších reforem je cestovní ruch. Cestovní ruch je nyní pilířem celé ekonomiky. Vedla k tomu i bídná sklizeň cukrové třtiny, která v minulosti byla považována za největší devízu země, poklesl prodej tabákových výrobků a ceny niklu poklesly. Země tedy láká turisty, nic jiného ji v aktuální situaci ani nezbývá. V nejbližších pěti letech, kdy bude u moci stále mladší z bratrů Castrových, se totiž nedá očekávat, že by se režim nějak výrazně měnil, i když jisté uvolňování je již patrné. Raúl Castro se při svém znovuzvolení nechal slyšet, že ve své funkci není proto, aby obhajoval kapitalismus. Hodlá hájit revoluci a rozvíjet a vylepšovat socialismus. Jeho nástupce, o kterém se nejčastěji mluví jako o současném prvním viceprezidentovi Migueli Díaz-Canelovi. Zatím není jasné, zda by přinesl výrazné změny v zemi, nebo by zastával zkostnatělé názory bývalých vůdců. Další změny se předpokládají v produkci potravin. Zemědělství se nutně musí zefektivnit tak, aby se ostrov stal opět potravinově více soběstačný. Náklady na dovážené komodity výrazně zatěžují rozpočet země a je dlouhodobě neudržitelný. Obecně by se tedy dalo odvodit, že budoucí vývoj je čitelný do roku 2018, kdy bude pokračovat prosazování reforem, jež bylo započato, aby se kubánská ekonomika udržela při životě. Dlouhodobější prognózy by byly nyní pouhou domněnkou.
- 34 -
ZÁVĚR Tato bakalářské práce se zabývala jednou z posledních totalitních zemí světa, kdy jako cíl jsem si stanovil provést historický rozbor událostí při cestě ostrova k totalitnímu režimu, zhodnocení a vytyčení možné perspektivy země do budoucna vzhledem k současnému stavu země. V první části práce jsem upozornil na strategickou polohu ostrova, která patrně předurčovala veškerý vývoj na ostrově, protože země byla často objektem zájmu světových velmocí. Demografickým problémem nejenom Kuby je stárnutí obyvatelstva, jež si žádá efektivní úpravu populační politiky země. Objevil jsem paradox v demografickém složení země, kdy aktuální složení kubánské populace odpovídá
vyspělým
rozvinutým
státům,
přesto
že
se
Kuba
řádí
stále
k těm rozvojovým. V druhé části jsem se věnoval historické otázce. Éra kolonialismu utvořila z primitivního způsobu hospodaření obyvatel klíčovou roli zemědělství pro zemi, zejména zpracování cukrové třtiny a tabáku. Významnou úlohu hrály v dějinách země Spojené státy americké. Jednak pomohly místním obyvatelům vymanit se z dlouho trvající nadvlády Španělů, podstatně ekonomicky pomohly zemi svými investicemi a rozvojem technologií v průmyslu. Na druhou stranu si Kubu zavázaly Plattovým dodatkem, faktická nezávislost ostrova byla stále jen tajným přáním Kubánců. Postupně se obraz USA v očích ostrovanů zhoršoval, což více či méně úspěšně vyjadřovali veřejně a snažili se vymanit i z jejich vlivu. Polovina 20. století je příznačná politickými turbulencemi a častým střídáním politických reprezentantů. Proběhla Kubánská revoluce, jež je oslavována na ostrově dodnes a k moci se postupně dostával Fidel Castro. Rozpoutání Studené války ve světě současně znamenalo transformaci hospodaření Kuby. Z amerického vlivu se země začala orientovat na Sovětský svaz, čemuž odpovídal i neefektivní způsob hospodaření. Toto období dalo jasnou tvář ekonomice státu dnes, vzhledem k uvalení obchodního embarga od Spojených států. Období prosperity RVHP rychle ukončil rok 1989 a rozpad sovětského bloku, kdy se Kuba ocitla sama ve světě demokracie. Třetí kapitola, která se věnuje politickému a sociálnímu systému, dává jistý obraz o životě na ostrově, na základě nichž můžeme pochopit pozitiva, která v tomto režimu místní obyvatelé vidí. Ty jednak spočívají ve strategii volby menšího zla (režimu) oproti tomu většímu zlu (USA) a jednak v zajištění bezplatných
- 35 -
zdravotnických služeb a školství, jejichž úroveň mohou Kubáncům ostatní obyvatelé Karibiku a celé Latinské Ameriky zatím jen závidět. Režim vykazuje jisté známky demokracie v podobě existence podoby parlamentu či svobodné, přímé a tajné volby. Volební účast, ač není vynucována zákonem, je pravidelně vysoká. Problémem místního režimu ale stále zůstává absence základního principu demokracie, a to možnost volby politického názoru, což ovlivňuje i školství a formování názoru mladých lidí. Jediná legitimní politická strana, Komunistická strana Kuby, totiž ovlivňuje chod celé země. Jedinec, který by chtěl získat dobré pracovní místo nejen v politice, nemá v podstatě jinou možnost, než být členem strany nebo být politicky angažovaný. Loajalitu ke straně zajišťuje od nízkého věku obyvatel Svaz mladých komunistů. Čtvrtá část práce se zaměřuje na současnou podobu hospodářství země. Makroekonomické údaje země jsou relativně pozitivní, ekonomika vykazuje stálý růst i přes celosvětovou recesi a nízkou nezaměstnanost. Tyto údaje však jsou pravděpodobně ideologicky zkresleny. Problémem je vysoké množství obyvatel zaměstnaných v zemědělství, ale tomu odpovídající velice nízký přínos do HDP země. Špatná situace je i co se průměrného výdělku týče. Obyvatelé stále nedosahují ani úrovně mezd z roku 1989. Obecně je chudoba na ostrově velice rozšířená, střední třída však ve společnosti prakticky neexistuje. Bývalá „cukřenka Evropy“ již ztrácí své významné postavení v cukrovarnictví díky stále klesajícím sklizním a restrukturalizaci hospodářství. Největší význam je tedy kladen cestovnímu ruchu, což dokazuje i marketingová kampaň „Auténtica Cuba“, lákající turisty z celého světa. Zmiňován je v této souvislosti i postoj Kuby k demokracii a patrnost jistého uvolňování režimu v posledních letech, které je demonstrováno například částečným zrušením omezení vycestování Kubánců ze země. V poslední části mé práce se věnuji jistým prognózám do budoucna. Dospěl jsem k závěru, že částečně čitelný je vývoj do roku 2018, který bude ve znamení prohlubování reforem. Poté, vzhledem k naznačované změně ve vedení země, kdy pravděpodobně skončí léta vlády bratrů Castrových, je vývoj nejasný. O možném nástupci Raúla Castra se zatím pouze spekuluje, nejčastěji je v této souvislosti skloňováno jméno aktuálního 1. viceprezidenta země, Miguelu Díaz-Canelovi. Věřím, že kubánská společnost se své demokracie dočká a po skončení mandátu současného prezidenta se Kuba vydá tím správným směrem v cestě účinných reforem. K demokratickému fungování státu je ale nutné naplnění předpokladu vzniku - 36 -
střední třídy, jak z této bakalářské práce vyplývá. Následně poté by mohla Kuba využít svého hospodářského potenciálu, zejména v dalším rozvoji cestovního ruchu. K celkovému
zlepšení
situace
by
vedlo
i
urovnání
vztahů
s USA,
jakožto reprezentantem západního světa. Na druhou stranu o to možná místní obyvatelé nestojí. Životní styl na ostrově je diametrálně odlišný od toho, co známe v Evropě. Pochopit ho, je dle mého názoru velice obtížné. Přestože obyčejní Kubánci nedisponují moderním materiálním vybavením, úplnou svobodou či velkou sumou peněz, život mají možná spokojenější než většina z nás.
- 37 -
SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ Obrázek 1 Poloha Kuby v rámci Střední Ameriky a světa ...................................... - 3 Obrázek 2 Věková pyramida kubánské populace ................................................... - 7 Graf 1 Znázornění vývoje HDP ........................................................................... - 23 Graf 2 Znázornění volební účasti ve volbách do Národního shromáždění lidové moci 26 -
- 38 -
POUŽITÉ ZDROJE [1] www.cia.gov [online]. unknown [cit. 2013-01-11]. The world fackbook. Dostupné z https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cu.html [2] OPATRNÝ, J. Stručná historie států: Kuba. Praha: Libri , 2002. 100 s. [3] CHALUPA, P. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002. 152 s. [4] La Oficina Nacional de Estadísticas: República de Cuba. [online]. [cit. 2013-0111]. Dostupné z: http://www.one.cu/aec2010/esp/03_tabla_cuadro.htm [5] Kuba: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné
z:
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/index.html [6] Cuba Faces Challenge of Aging Population. PATRICIA GROGG. IPS [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné z: http://www.ipsnews.net/2012/09/cuba-faces-challengeof-aging-population/ [7] GOTT, R. Kuba: Nové dějiny, Praha: BB/art, 2005, s.460 [8] POLIŠENSKÝ, J. Stručné dějiny Kuby. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. 224 s. [9] HEIDEKING, Jürgen a Christof MAUCH. Dějiny USA [online]. Praha: Grada Publishing a.s., 2012 [cit. 2013-03-09]. ISBN 9788024728940. [10] May 20, 1902: Cuba; Independent Republic or Neo-Colony of the United States?. In:
Voltaire
network
[online].
2010
[cit.
2013-03-09].
Dostupné
z:
http://www.voltairenet.org/article165483.html [11] NOHLEN, D (2005) Elections in the Americas: A data handbook, Volume I, s.758 [12] TWOMEY, Michael J. Century of Foreign Investment in the Third World [online]. London: Routledge, 2000 [cit. 2013-03-10]. ISBN 02-031-8594-3. Dostupné z: http://site.ebrary.com.ezproxy.vse.cz/lib/vsep/docDetail.action?docID=10035312&p0 0=investment%20cuba%201900 [13] NÁLEVKA, V. Fidel Castro - Podzim diktátora. Praha : Epocha, 1996. 87 s. [14] THORP, Rosemary. Progress, Poverty and Exclusión: An Economic History of Latin America in the 20th Century [online]. 1998 [cit. 2013-03-16]. ISBN
- 39 -
9781886938359.
Dostupné
z:
http://www.google.cz/books?id=SJgPdhEgK8sC&hl=cs&source=gbs_navlinks_s [15] DYE, Alan a Richard SICOTTE. The U.S. Sugar Program and the Cuban Revolution. JSTOR [online]. 2004, roč. 64, č. 3 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3874816 [16] FIALA, Jaroslav. Kubánská revoluce a počátek vlády Fidela Castra. Historický obzor, 201005-201006, 21(5/6), s. 121-137. ISSN 1210-6097 [17] TRENTO, A. Castro a Kuba – od revoluce k dnešku, Praha: Levné knihy Kma, 2006 [18] NÁLEVKA, V. Karibská krize, Praha: ISV, 2001, s.241 [19] FERRER, Carlos. Základy amerického embarga vůči Kubě. Národní zájem nebo politická hra?. In: Latin-American Insight [online]. 2011 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: http://www.respektinstitut.cz/wp-content/uploads/PUBLICACION_1_checo.pdf [20] LEINER, Marvin. The 1961 national Cuban literacy campaign. National literacy campaigns: Historical and comparative perspectives, 1987, 173-196. [21] Cuba. Constitution of the Republic of Cuba. In: Constitution. 1992. Dostupné z: http://www.cubanet.org/ref/dis/const_92_e.htm [22] Medical know-how boosts Cuba's wealth. In: BBC NEWS [online]. 2006 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/4583668.stm [23] The World Health Report 2000. In: World Health Organization [online]. 2000 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.who.int/whr/2000/en/whr00_en.pdf [24] Několik úvah o kubánském zdravotnictví. Roithova.cz [online]. 2007 [cit. 201304-07]. Dostupné z: http://www.roithova.cz/kuba/428/ [25] Latin lessons: What can we learn from the world’s most ambitious literacy campaign?. In: The Independent [online]. 2010 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/world/americas/latin-lessons-what-can-we-learnfrom-the-worldrsquos-most-ambitious-literacy-campaign-2124433.html [26] Historia de la UH. Universidad de la Habana [online]. 2012 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uh.cu/universidad/historia-de-la-uh [27] MESA-LAGO, Carmelo. ECONOMIC COMMISSION FOR LATIN AMERICA AND THE CARIBBEAN (ECLAC). Social protection systems in Latin America and the Caribbean: Cuba [online]. United Nations, Santiago, Chile, 2013 [cit. 2013-0420].
Dostupné
z:
http://www.eclac.cl/publicaciones/xml/2/49342/2013-94-
W.510_Social_protection_systems_CUBA_web.pdf - 40 -
[28] Anuario estadístico de Cuba 2011: Empleo y Salarios. In: La Oficina Nacional de Estadísticas: República de Cuba [online]. 2012 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.one.cu/aec2011/datos/07%20Empleo%20y%20Salarios.pdf [29] Anuario estadístico de Cuba 2011: Agricultura, Ganadería, Silvicultura y Pesca. In: La Oficina Nacional de Estadísticas: República de Cuba [online]. 2012 [cit. 201304-20]. Dostupné z: http://www.one.cu/aec2011/datos/09%20Agricultura.pdf [30] Anuario estadístico de Cuba 2011: Turismo. In: La Oficina Nacional de Estadísticas: República de Cuba [online]. 2012 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.one.cu/aec2011/datos/15%20Turismo.pdf [31] Konec povolení k výjezdu. K cestě za hranice postačí Kubáncům nově jen pas. Ale ne všem. IHNED.cz [online]. 14.1.2013 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59119910-konec-povoleni-k-vyjezdu-k-ceste-za-hranicepostaci-kubancum-nove-jen-pas-ale-ne-vsem [32] Instituto de Aeronáutica Civil de Cuba [online]. rok vydání neuveden [cit. 201304-21]. Dostupné z: http://www.iacc.gov.cu/ [33] OSN odsoudila embargo USA proti Kubě. Britské listy [online]. 14.11.2012 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/66064.html [34] Raúl Castro dál povede Kubu, rezignovat chce v roce 2018. Zprávy.rozhlas.cz [online].
25.2.2013
[cit.
2013-04-21].
Dostupné
http://www.rozhlas.cz/zpravy/amerika/_zprava/kubansky-parlament-znovu-zvolilraula-castra-do-cela-zeme--1179745 [35] Encyklopedie Wikipedia [online], Dostupné z: http://cs.wikipedia.org
- 41 -
z:
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 Kubánská vlajka ................................................................................... - 42 Příloha 2 Kubánský státní znak ............................................................................ - 42 -
PŘÍLOHY
Příloha 1 Kubánská vlajka, zdroj: Cuba. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001[cit. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Flag_of_Cuba.svg.
2013-04-23].
Dostupné
z:
Příloha 2 Kubánský státní znak, zdroj: Cuba. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001[cit. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Coat_of_Arms_of_Cuba.svg.
- 42 -
2013-04-23].
Dostupné
z:
