VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
DIPLOMOVÁ PRÁCE 2012
Veronika Růžičková
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Politologie
Stát blahobytu, střední třída a demokracie:
předpoklady, rizika a východiska
Autor: Veronika Růžičková Vedoucí práce: doc. PhDr. Karel Müller, Ph.D.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne …………...........
………………….............
podpis studenta
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé diplomové práce, panu docentu Müllerovi, za jeho ochotu, trpělivost, cenné připomínky i rady, jež mi poskytoval po celou dobu psaní této práce.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 1. CHARAKTERISTIKA STÁTU BLAHOBYTU ........................................................................................... 10 1. 1. Vymezení pojmu ........................................................................................................................ 10 1.2. Definice státu blahobytu ............................................................................................................ 11 1.3. Typologie .................................................................................................................................... 13 1.4. Sociální politika ........................................................................................................................... 16 1.4.1. Základní charakteristika a podstata pojmu .......................................................................... 16 2. HISTORICKÉ POZADÍ .......................................................................................................................... 20 2.1. Souvislosti vzniku státu blahobytu ............................................................................................. 20 3. STŘEDNÍ TŘÍDA ................................................................................................................................. 23 3.1. Pojem „střední třída“ ................................................................................................................. 23 3.2. Střední třídy staré a nové ........................................................................................................... 23 3.3. Stát blahobytu a střední vrstvy ................................................................................................... 24 4. GIDDENSOVA TŘETÍ CESTA ............................................................................................................... 27 4.1. Obecně k pojmu Třetí cesta ........................................................................................................ 27 4.2. Důvody pro přehodnocení sociálně‐demokratické ideologie ...................................................... 28 4.3. Pět dilemat ................................................................................................................................. 32 4.3.1. Globalizace ........................................................................................................................... 33 4.3.2. Individualismus .................................................................................................................... 34 4.3.3. Levice a pravice .................................................................................................................... 35 4.3.4. Politický mechanismus ......................................................................................................... 36 4.3.5. Environmentalismus ............................................................................................................ 37 4.4. Politika Třetí cesty ...................................................................................................................... 37 4.4.1. Stát blahobytu a otázka nerovnosti ..................................................................................... 39 4.4.1.1. Možná řešení nerovnosti ve společnosti – daně a přerozdělování ............................ 40 4.4.1.2. Důvody po reformu státu blahobytu .......................................................................... 43 4.4.1.3. Nerovnost, dlouhodobá chudoba a sociální exkluze .................................................. 44 4.4.2. Politika třetí cesty a problém globalizace ............................................................................ 47 4.4.3. Stát a občanská společnost .................................................................................................. 50 4.5. Shrnutí hlavních myšlenek Třetí cesty......................................................................................... 51 4.6. Kritici Třetí cesty ......................................................................................................................... 53 4.6.1. Prázdnota Třetí cesty ........................................................................................................... 54
4.6.2. Třetí cesta jako politický kompromis ................................................................................... 56 4.6.3. Nedemokratičnost Třetí cesty ............................................................................................. 57 4.6.4. Anglosaský projekt ............................................................................................................... 58 4.6.5. Ostatní problematické aspekty ............................................................................................ 58 4.6.5.1. Existuje několik Třetích cest ........................................................................................ 58 4.6.5.2. Autoritářské sklony Třetí cesty .................................................................................... 59 4.6.5.3. Environmentální problematika .................................................................................... 59 4.6.5.4. Fatální omyl Třetí cesty ............................................................................................... 60 4.6.5.5. Třetí cesta jako z nouze ctnost .................................................................................... 61 4.6.5.6. Kritika státu blahobytu – Lafferova křivka................................................................... 63 4.6.7. Shrnutí kritiky Třetí cesty ..................................................................................................... 63 Závěr ...................................................................................................................................................... 65 Zdroje .................................................................................................................................................... 70
Úvod Vznik státu blahobytu bývá označován za společenský důsledek procesu industrializace. Výrazná společenská proměna, v jejíž návaznosti došlo k rozvolnění tradičních vztahů i vazeb solidarity, společně s nastupující liberalistickou tradicí zesílily potřebu budování sociálního státu, přestože tehdejší politika laissez‐faire a důraz na nezávislost a soběstačnost jedinců žádala prakticky opak. Ačkoliv jedni byli svobodní, druzí byli na těchto svobodných existenčně závislí a neměli žádnou právní ochranu, ani žádné jistoty. Snižování sociálních rizik tak bylo jednoznačně nutné pro udržení důvěry v demokracii i pro zachování kapitalismu. V současné době se hovoří o možné krizi státu blahobytu, a to z různých důvodů, které si později uvedeme. Snaha udržet stát blahobytu i nadále funkční je stále přítomna a je vhodné věnovat jí dostatečnou pozornost. Je třeba zaměřit se na možné nesnáze, kterým budeme muset čelit, respektive které se již do značné míry projevují a je potřebné na ně vhodně reagovat. S ohledem na podstatné společenské změny, mezi které řadíme například masový vstup žen na trh práce a flexibilizaci práce, globalizační procesy, nárůst individualismu a naopak pokles solidarity, se významně proměňuje prostředí, ve kterém stát blahobytu funguje. Počátky státu blahobytu sahají přibližně do poslední třetiny 19. století a za jeho „zlatý věk“ je označováno období dvaceti let po druhé světové válce. Pole působnosti se postupně rozšiřovalo a s ním pak narůstalo i množství aktivit, kterými se stát blahobytu zabýval a jejichž prostřednictvím garantoval vlídné sociální prostředí všem členům společnosti. V podmínkách 70. let 20. století tento typ demokratického státního uspořádání nejlépe prosperoval, avšak již zmiňované společenské změny společně se změnami demografickými, na které se váže otázka dostatečnosti finančních zdrojů pro tento systém, bývají označovány za faktory nesnází státu blahobytu. Jak by se měl stát blahobytu s těmito potížemi vyrovnat? A jaké aktivity by měl vlastně zastávat – měl by být zaměřen pouze a výhradně na ochranu před upadnutím do chudoby (z čehož vyplývá orientace na členy společnosti s nízkými příjmy a minimální systém přerozdělování), jak je tomu do určité míry například ve Velké Británii, nebo být naopak „všeobjímající“ a usilovat o zajištění relativně vysokého životního standardu pro všechny členy společnosti (za cenu značného přerozdělování), ke kterému dochází například ve Švédsku? Je stát blahobytu teprve na cestě ke krizi, nebo se v ní už nachází? Způsobují tuto situaci vnitřní problémy, nebo je krize státu blahobytu pouze symptomem
7
jiných, možná i závažnějších problémů? Dosáhli jsme za pomoci státu blahobytu vysokých nároků na životní úroveň, které, zdá se, zapříčinily neúnosný nárůst sociálních výdajů, nebo je to spíše otázka demografických změn, kdy se zvýšila délka života, nicméně se snížil poměr pracovně aktivních občanů v produktivním věku, či se jedná ještě o jiné faktory? Příkladem těchto okolností může být situace v Řecku, kdy se stát blahobytu dostal do krize v důsledku korupce, vysokého podílu šedé ekonomiky, dlouhodobě vyšší společenské spotřeby nad ekonomickou výkonností, neefektivního a nedostatečného výběru daní, přebujelého státního aparátu a dluhové krize, která vznikla v návaznosti těchto faktorů. Jako velmi aktuální se také jeví otázka, zda je stát blahobytu spíše přítěží, či naopak komparativní výhodou. Tato diplomová práce neusiluje o jednoznačné zodpovězení výše nastolených otázek, jelikož si je autorka vědoma, že optimální odpověď v tomto případě neexistuje. Státy blahobytu totiž vznikaly v jednotlivých zemích rozdílně, v důsledku toho se od sebe liší, mají různé formy a předpoklady, a proto žádný z nich čistě nekopíruje „učebnicové“ modely. Ačkoliv někteří zastánci státu blahobytu, příkladem Berend (2003: 17‐23), nesouhlasí s tvrzením, že se stát blahobytu nachází v krizi (spíše se podle nich jedná o určité dílčí problémy), o neschopnosti pokrýt například výdaje na důchody, na které si musíme stále více půjčovat, se mluví čím dál více. S jistotou to platí v českém prostředí, kdy se mezi nejčastěji skloňované pojmy v médiích (ať už z úst propagátorů či naopak odpůrců) zajisté řadí slovo reforma. Tento fakt dokazuje aktuálnost a zároveň i společenský význam výše zmíněných otázek, na které by měly reformní kroky reagovat. Abychom porozuměli problematice státu blahobytu, je nutné si nejprve vymezit základní pojmy, jako jsou sociální stát; reziduální, institucionální a pracovně‐výkonový stát blahobytu; dále liberální, korporativistický (či konzervativně‐korporativistický) a sociálně‐ demokratický model; sociální politika a princip sociální spravedlnosti, sociální solidarity, subsidiarity a princip participace atd. Tomu se věnuje první kapitola této diplomové práce s názvem Charakteristika státu blahobytu. V další kapitole se zaměříme na historické pozadí státu blahobytu, které poukazuje na souvislosti jeho vzniku v návaznosti formování industriální společnosti, a lze tak stát blahobytu označit za společenský důsledek procesu industrializace. Třetí kapitola s názvem Střední třída poukazuje na vzájemný vztah státu blahobytu a středních vrstev, které jsou označovány za „posledního sponzora“ sociální politiky (Keller 2005: 115). Poslední, čtvrtá kapitola s názvem Giddensova Třetí cesta podrobně analyzuje jeden z návrhů jak reagovat na společenské, ekonomické a technické 8
změny, které vývoj státu blahobytu doprovází. Přední britský sociolog Giddens je „ideovým otcem“ Třetí cesty, kterou dává do souvislosti s obnovou sociální demokracie. Giddens (2001: 32) hovoří o pěti dilematech – jmenovitě globalizace, individualismus, pravice a levice, politické jednání a prostředí a ekologické problémy – se kterými je nutné se vypořádat. Následně analyzuje otázku nerovnosti, navrhuje její možná řešení a uvádí důvody pro reformu státu blahobytu. Program Třetí cesty zajisté vyvolává kritické ohlasy, kterými se tato diplomová práce taktéž zabývá, aby uvedla ucelený pohled na danou problematiku. Je tento program relevantní a může se stát vzorem pro reformu státu blahobytu? Přináší nějaká zásadní a nová řešení? V čem zejména spočívají kritické ohlasy Třetí cesty ‐ jsou to spíše ekonomické, ideologické či jiné pozice, ze kterých je hodnocena? Co se literatury týče, je vhodné rozdělit práci na dvě části – teoretickou, která se věnuje konceptu státu blahobytu obecně, a prakticko‐empirickou, která se zabývá programem Třetí cesty, jenž navrhuje konkrétní kroky. Teoretické části, tedy vzniku státu blahobytu, jednotlivým typům a odchylkám od nich, historickému exkurzu a problematice střední třídy je věnována řada děl. Ze zahraniční literatury jmenujme například Gøstu Esping‐ Andersena (1990), Nicholase Barra (1993), Asu Briggse (1988) a Richarda Morrise Titmusse (1987). Z českého prostředí se základními díly pro tuto část práce staly spisy Jana Kellera (2000, 2005), Martina Potůčka (1995) a Miloše Večeři (2001). Stěžejní zdroje pro praktickou část tvoří knihy Anthonyho Giddense (2001, 2004) věnované Třetí cestě a v návaznosti na ni díla či články jejích kritiků, např. Ralf Dahrendorf (1999), Steve Farrell a Diane Aldenová (1999), Jeff Faux (1999), Tibor R. Machanan (1999) a další. V českém prostředí můžeme za nejznámější kritiky Třetí cesty označit Václava Klause (1999) a Jana Kellera (2005), zmiňme však podstatnou skutečnost, že oba dva tento program kritizují ze zcela odlišných postojů. Celkově lze označit jak množství relevantních zdrojů k tomuto tématu, tak i jejich dostupnost za nadstandardní a pro účely této práce zcela uspokojivou.
9
1. CHARAKTERISTIKA STÁTU BLAHOBYTU 1. 1. Vymezení pojmu V českém prostředí je užíváno několik pojmů sloužících k označení problematiky, které se budeme věnovat. Ať se jedná o pojmy jako stát blahobytu, stát všeobecného blahobytu, stát sociálních služeb, stát veřejných sociálních služeb, sociální stát, asistenční stát, stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv či stát všeobecné prosperity, všechna tato pojetí se snaží definovat stát vykonávající sociální politiku. Večeřa (2001: 25), který daný výčet pojmenování uvádí, se však domnívá, že některé pojmy ‐ jmenovitě stát blahobytu, asistenční stát a sociální kapitalismus ‐ mohou vést k mylnému pochopení jejich významu. Upřednostňuje pojem sociální stát, i když si je vědom, že i proti tomuto pojmu, který v odborných pracích patří mezi nejčastěji užívaný, lze taktéž vznést určité námitky. 1 V této práci budeme ve většině případů používat pojem stát blahobytu (jak již samotný název práce napovídá), který vychází z doslovného překladu anglického termínu welfare state. Toto označení prvně vyslovil anglický duchovní při svém kázání. Londýnský arcibiskup se pokusil dát prostřednictvím tohoto pojmu přístup Velké Británie do kontrastu s jejím tehdejším úhlavním nepřítelem Německem. Pro Velkou Británii byl symbolický welfare state, neboli stát orientovaný na blahobyt a sociální pomoc, kdežto Německo označil přístupem warfare state, tedy státem orientovaným na válku (Večeřa 2001: 35). Nicméně širší veřejnost zaznamenala označení stát blahobytu díky lordu Beveridgeovi, s jehož jménem je formování státu blahobytu spojováno. Lord William H. Beveridge (1879 – 1963), britský ekonom a sociální reformátor, byl požádán, aby se podílel na přípravě národního pojišťovacího zákona. 2 V rámci těchto změn stanovil první povinné pojištění v nezaměstnanosti na světě. Později vypracoval první ucelený systém sociálního zabezpečení s názvem Sociální pojištění a navazující služby. Nechal se inspirovat opatřeními tehdejšího amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta (1882 – 1945), přesněji zákonem o sociálním zabezpečení, přičemž Beveridge tato opatření zpracoval systematičtěji. On sám dával přednost spojení social service state (Večeřa 2001: 23). 1
Již samotný přívlastek „sociální“ může být matoucí. K jeho vymezení se dostaneme později v kapitole 1.4. Sociální politika. 2 BBC History: Wiliam Beveridge. [online]. [cit. 2012‐02‐24]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/beveridge_william.shtml
10
Po krátkém historickém exkurzu se však vraťme k problematice této kapitoly, tedy samotnému vymezení pojmu. Dostáváme se tak k základní otázce, co slovo blahobyt vlastně značí. Ze slovotvorby lze vydedukovat, že blahobyt znamená jakési „blažené“ (šťastné) bytí. Tento stav „hojnosti“ si však každý z nás představuje jinak a v tomto ohledu nároky jednoho nemusí zcela vyhovovat požadavkům dalších. Nás ale tento fenomén zajímá z hlediska sociální politiky ze strany státu. „Můžeme říci, že v kontextu sociální politiky pojem welfare vyjadřuje stav slušného bytí (blahobytu), zajišťovaného v případě sociální nouze formou pomoci ze strany státu (pak jde o „public welfare“, tj. hrazené z daní) nebo společnosti (pak jde o „private welfare“, tj. poskytované církvemi, charitativními organizacemi apod.)“ (Večeřa 2001: 23). Jedná se tedy o takové aktivity garantované státem a vykonávané prostřednictvím státních institucí, které si za svůj cíl kladou opatření vlídného sociálního prostředí pro všechny jedince. Jinak řečeno, stát se stal jakýmsi ručitelem uspokojení určitých potřeb garantovaných všem členům společnosti, bez ohledu na jejich schopnost zajistit si tyto potřeby a potažmo slušné bytí samostatně. Výše uvedená citace obsahuje také složku nestátní, tzv. private welfare. V tomto smyslu hovoří Musil (1996: 12) o tzv. welfare mix, jehož podstatou je vize „smíšené ekonomiky současného sociálního státu, na níž se vedle veřejného sektoru účastní i sektor soukromý a dobrovolný“. Podle Roseho (Musil 1996: 14) jsou producenty blahobytu čtyři instituce, mezi něž patří stát, soukromé podniky zaměřené na zisk, soukromé, ale neziskové asociace a rodiny nebo domácnosti.
1.2. Definice státu blahobytu Měli bychom přesněji definovat, o jaké aktivity ze strany státu se jedná. V tomto ohledu však nepanuje shoda, jelikož představy, tak jako následné budování a fungování státu blahobytu se nejen v jednotlivých zemích, ale i ve formulacích jednotlivých odborníků liší. Podívejme se na vymezení státu blahobytu ze strany několika znalců, kteří se dané problematice věnují. Asa Briggs (1988: 183) považuje za stát blahobytu „stát, ve kterém je organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činností státních orgánů a institucí) užita ve snaze upravit hru tržních sil alespoň ve třech směrech“. Za prvé je třeba garantovat jednotlivcům a rodinám minimální příjem bez ohledu na tržní hodnotu jejich práce či jejich
11
majetku. Dále pak snížit míru nejistoty prostřednictvím pomoci ze strany státu při překonávání nepředvídatelných sociálních událostí jako je stáří, nemoc či nezaměstnanost. Třetím směrem je snaha zajistit takový stav, kdy všem občanům bez rozdílu postavení či sociálního statutu, poskytne stát ty nejlepší dostupné standardy sociálních služeb (zejména v oblasti školství a zdravotnictví). Harry Girvetz (Kaufmann 1997: 21) označuje sociální stát za „institucionální přijetí právní odpovědnosti společnosti pro blaho svých členů v základních otázkách“. Z českého prostředí je známým odborníkem Jan Keller (2005: 10), který o státu blahobytu mluví jako o „velkém pojišťovateli“ nemajetných. Říká, že stát blahobytu vytváří sociálně smírné prostředí, koriguje základní rozdělení příjmů trhem a díky více či méně štědrému přerozdělování „podporuje životní úroveň středně a méně zámožných domácností prostřednictvím veřejně subvencovaných dávek, či službami v oblasti vzdělanosti, zdraví a sociální pomoci“ (Keller 2005: 12‐13). Večeřa (2001: 11) uvádí, že „moderní stát v podobě sociálního státu zajišťuje vedle sociálních aktivit všechny běžné funkce státu, ať už jde o činnosti obrácené dovnitř státu (např. zabezpečení vnitřního pořádku a bezpečnosti občanů, stanovování pravidel hospodářské spolupráce apod.), nebo navenek (v mezinárodních vztazích). I sociální stát zůstává státem jako specifickou politickou institucí společnosti, představuje sociální fenomén sui genesis“. Potůček (1995: 35) definuje stát blahobytu takto: „sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Sociální stát pečuje o tři základní „cílové skupiny obyvatelstva“: o chudé, o pracující a o občany. A o mnohé další…“ 3 Z těchto definic vyplývá, že stát blahobytu je nutno vnímat v širším kontextu. Jedná se o moderní stát se všemi svými atributy, který vymezuje podmínky pro fungování sociální politiky jednak institucionálně, jednak legislativně. Podstatné je, že ani tematiku státu blahobytu nelze zkoumat z pohledu jedné společenské vědy – tedy jednodimenzionální analýzou za použití jedné vědní disciplíny. Jedná se o interdisciplinární obor, který využívá 3 POTŮČEK, Martin. Sociální stát: hybné síly, funkce, typy a rozpory. 2005 [cit. 2012‐02‐26]. Dostupné z: http://www.martinpotucek.cz/index.php?option=com_rubberdoc&view=category&id=45%3Aprezentace&Item id=64&lang=cs
12
poznatků vědních oborů jako je zejména sociologie, právní věda, ekonomie, politologie a sociální filozofie (Večeřa 2001: 7).
1.3. Typologie
S ohledem na změnu role státu, historické souvislosti a vývoj společnosti neexistuje (a
ani existovat nemůže) univerzální model státu blahobytu. Tak jako nenalezneme všeobecně
platný vzor, neobjevíme ani jednotnou typologii. Těch existuje několik a vznikají právě na základě historických, ekonomických a společenských odlišností. Zaměřme se nejdříve na dvě základní typologie, které pochází od britského sociologa Titmusse (1907 – 1973) a dánského sociologa a politologa Esping‐Andersena. Z nich můžeme vyvodit možnou orientaci a podobu státu blahobytu. Dále uveďme jejich revizi ze strany německého sociologa Leibfrieda a poté ještě typologii britského sociologa Giddense, který je rovněž „ideovým“ otcem tzv. Třetí cesty – koncepce, jíž se bude tato práce později zabývat.
Ze 70. let minulého století – období označované jako „zlatý věk“ 4 státu blahobytu ‐
pochází dělení Richarda H. Titmusse (Večeřa 2001: 64) tři typy, a to sociální stát reziduální, institucionální a pracovně‐výkonový. Reziduální sociální stát má kořeny v liberální tradici, ze které vyplývá, že trh společně s rodinou jsou výchozími instituty k uspokojení lidských potřeb. V případě, že tyto dvě primární oblasti v naplňování daných aktivit selžou, přichází na řadu role státu. „Státní intervence do sociální oblasti jsou proto spíše minimální než optimální“ (Večeřa 2001: 64). U tohoto typu státu blahobytu dochází k zajištění pouze základních existenčních nezbytností a součástí tohoto přístupu není snaha o řešení sociální stratifikace ve společnosti. Bývá často spojován s americkou tradicí individuální odpovědnosti. Institucionální sociální stát můžeme dát naopak do rozporu s výše uvedeným reziduálním vzorem. Tento typ se totiž soustředí na univerzální pokrytí všech občanů a rozšiřuje aktivity státu na oblast kultury, vzdělání a zdravotnictví. „Oproti předchozímu typu považuje veřejné sociální služby a sociální politiku vůbec za vlastní, legitimní funkci moderního sociálního státu. Jako základní cíl zdůrazňuje sociální bezpečí a zvýšení sociální rovnosti, což má integrovat společnost a snižovat sociální napětí a konflikty“ (Večeřa 2001: 65). Soustředí se tak nejen na stěžejní oblasti sociální politiky, ale za svůj cíl si taktéž klade integrační funkci sloužící ke sjednocení společnosti. 4
Tedy období, kdy byl tento model na vrcholu.
13
Pracovně‐výkonový sociální stát je spojen s rolí institucí státu blahobytu v ekonomice. „Sociální potřeby jsou v tomto třetím modelu uspokojovány zejména na základě zásluh a pracovního výkonu beneficienta“ (Večeřa 2001: 64). Podstatná je tak v tomto modelu produktivita práce členů společnosti. Druhou obecně uznávanou typologii poskytl Gøsta Esping‐Andersen, který se soustředil na odlišnosti uspořádání vztahu mezi státem, rodinou a trhem. Taktéž definoval tři typy státu blahobytu, jmenovitě liberální, korporativistický (konzervativně‐korporativistický) a sociálně‐demokratický model (Večeřa 2001: 65). Liberální „režim“ státu blahobytu neobsahuje univerzální pojetí přerozdělování a je zaměřen na členy společnosti s nízkými příjmy. Jsou zde podporovány soukromé systémy sociálního zabezpečení, a není tolik znatelná výraznější úloha sociálního pojištění. „Esping‐ Andersen upozorňuje, že účelem minimalizace dávek v liberálním režimu je omezit sklon žádat podporu místo práce (Musil 1996: 19). Večeřa (2001: 65) míní, že jde v podstatě o reziduální welfare state (tedy jakýsi zbytkový či doznívající stát blahobytu) a za vzorové země uvádí USA, Kanadu a Austrálii a s určitými odchylkami také Velkou Británii, Dánsko a Švýcarsko. Konzervativně‐korporativistický sociální stát „nevychází z liberální posedlosti trhem, ale promítá se zde dědictví korporativistického státu. Stát je připraven nahradit trh coby zdroj sociálního zabezpečení. Je kladen důraz na zachování statusových rozdílů a redistributivní působení je proto zanedbatelné“ (Večeřa 2001: 65). V tomto modelu je mnohdy patrný silný vliv církve. Za konzervativně‐korporativistický stát lze označit Rakousko, Německo, Francii a Itálii. Sociálně‐demokratický stát blahobytu usiluje o relativně vysoký životní standard, který se snaží členům dané společnosti rovnoměrně poskytnout. „Všechny vrstvy a třídy jsou zahrnuty do jednoho univerzálního systému pojištění, vyplácené dávky jsou odstupňovány podle výše výdělku. Všichni jsou zavázáni, všichni těží a všichni se cítí být zavázáni platit“ (Musil 1996: 19). Do této kategorie můžeme zařadit Švédsko. 14
Srovnání obou výše uvedených typologií – Titmussovy a Esping‐Andersenovy – poskytl Martin Potůček (1995: 40). Oba tyto modely mají řadu společných rysů. Jejich porovnání uvádí následující tabulka. Tabulka č. 1: Hlavní znaky států blahobytu Typ sociálního státu
Reziduální
Pracovně‐výkonový
Institucionální
Charakteristika
Liberální
Konzervativní
Sociálně‐demokratický
Odpovědnost státu za uspokojení potřeb
Minimální
Optimální
Úplná
Rozdělování podle potřeb
Marginální
Sekundární
primární
Rozsah povinně poskytovaných služeb
Omezený
Extenzivní
Úplný
Populace pokrytá povinně poskytovanými službami
Menšina
Většina
Všichni
Výše příspěvku
Nízká
Střední
Vysoká
Část národního důchodu určená pro služby poskytované státem
Nízká
Střední
Vysoká
Zkoumání potřebnosti (means test)
Primární
Sekundární
Marginální
Charakter klientů
Chudáci
Občané
Členové společnosti
Status klientů
nízký
Střední
vysoký
Zdroj: POTŮČEK (1995), str. 40 (přehled zpracován C. Jonesem)
Je nezbytné zmínit, že jednotlivé státy blahobytu obvykle nespadají čistě do jednoho z modelů. Spíše se prolínají, sbližují a přebírají určité vlastnosti jinak spíše odlišných celků. Typologie naopak značí konzistentní typy a prostřednictvím ustálených vlastností vytyčuje určité alternativy vývoje států blahobytu. Typologie může být vhodným klíčem pro ty státy, které hledají cesty, jak sociální politiku definovat (případně redefinovat) a zejména na které oblasti se zaměřit. V období 90. let 20. století to byly především postkomunistické země, 15
nyní bychom mohli tuto skutečnost aplikovat např. na situaci v Číně, kde funkčnost státu blahobytu byla vždy spíše rozporuplná a v současné době je zde patrná snaha model reformovat. Jako poslední model, který revidoval stávající, obecně uznávané typologie, uveďme tzv. model zemí Latinského pobřeží, jehož autorem je německý sociolog Leibfried. Existuje v Evropě vedle skandinávského (sociálně‐demokratického), bismarckovského (tedy korporativistického) a anglo‐saského (čili liberálního) modelu a patří do něj Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko. „Tento model v sobě spojuje některé rysy ve smyslu Esping‐ Andersenem definovaného liberálního a korporativistického režimu“ (Musil 1996: 21). Je zde významná funkce rodiny, systém zdravotní péče je nastaven univerzálně a relativně velkoryse.
1.4. Sociální politika Pod pojmem sociální politika si lze představit mnohé. Jedná se o část politiky veřejné, a jak samotný název vypovídá, věnuje se sociálním tématům. Jelikož je problematika sociální politiky úzce spjata se státem blahobytu, je pro tuto práci třeba vymezit si alespoň základní východiska a principy, ze kterých sociální politika vychází.
1.4.1. Základní charakteristika a podstata pojmu Pojetí obsahu či povahy sociální politiky jsou různorodé a potíže s vymezením konceptu sahají k jejímu vlastnímu zrodu. To dokazuje zamyšlení významného českého národohospodáře Josefa Macka (1887 – 1972). V jeho stati o tom, co je sociální politika, se dočteme, že „politikou sociální rozumíme takovou politiku, při níž by členské (funkční) zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Politikou nesociální nebo protisociální rozumíme politiku, která by určitým činitelům přinášela víc prospěchu, než by oni jako členové společnosti za svou společenskou funkci zasluhovali. Jak sdělat definici sociální politiky, aby připouštěla různost směrů, ale aby přece všechny tyto směry měly něco společného, co je odlišuje od politiky protisociální nebo nesociální? Zdá se nám, že když takto se otázka položí, není možno na ni odpověděti“ (Macek 1923: 7‐10). Přestože od výše zmíněného tvrzení uplynula relativně dlouhá doba, zdá se, že naše představy o sociální politice zůstávají stále mlhavé a spíše neucelené. Potůček (1995: 30) 16
tvrdí, že v našem prostředí bývá mnohdy (ať již podvědomě či účelově) pojem sociální politika spojován „s čímsi nezdravým, s nepatřičnými rezidui byvšího socialismu“. Ivo Patta, spolupracovník Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy 5 , taktéž neuvádí přesnou definici (protože i podle něj není možné přesně říci, co pojem sociální politika značí), ale vymezuje tuto problematiku prostřednictvím základní podmínky pro dobrou sociální politiku, a to „uspokojovat zájmy lidí ve společnosti způsobem trvale prospěšným celku“. 6 Jako hlavní cíl sociální politiky uvádí Potůček (1995: 30‐31) zabraňování sociálním a ekonomickým ohrožení provázející občany v průběhu jejich života, eventuálně dále tvorba takových podmínek, které budou příznivé pro rozvoj jednotlivců a sociálních skupin. 7 Sociální politiku jako takovou označuje za produkt sociálního státu, který zprostředkuje a řídí vztahy mezi jednotlivcem a společností. 8 Krebs (2005: 17‐23) označuje sociální politiku jako politiku, „která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. Skutečnost, že sociální realita je složitá, že je různě chápána a je obtížné ji integrálně postihnout, je příčinou toho, že neexistuje ani jednoznačná definice sociální politiky, ale naopak určitá libovůle v jejím chápání, a to jak v teorii, tak i v praxi“. Nyní se podívejme na základní principy sociální politiky, které Krebs (2005: 27‐37) zmiňuje ‐ princip sociální spravedlnosti, sociální solidarity, subsidiarity a princip participace. Jednotlivá východiska mají svůj základ v tzv. sociálně politických doktrínách a nepochybně ovlivňují interpretaci výše uvedených základních principů. V evropském kontextu je tradičně představují myšlenky konzervativního směru, křesťanského sociálního učení a demokratického socialismu. 9 Vraťme se zpět k jednotlivým principům. Princip sociální spravedlnosti již svým názvem evokuje význam pro celý koncept sociální politiky. „Sociální spravedlnost lze vymezit 5
Vedoucím tohoto centra je Martin Potůček. PATTA, Ivo. 2. Co je sociální politika?. In: Demografie [online]. 2008‐10‐28 [cit. 2012‐03‐18]. Dostupné z: http://www.demografie.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=75&Itemid=48 7 Více k definování sociální politiky viz Marshall (1973), Titmuss (1979) či Mishra (1971). 8 POTŮČEK (2005). 9 U konzervativního směru se jedná se o formu liberalismu, který klade důraz na osobní svobodu a individuální zodpovědnost, není zde podpora solidarity ze strany státu a tedy ani redistribuce ve společnosti, jelikož stoupenci předpokládají, že to vede k oslabení tržního mechanismu. Podle křesťanského sociálního učení je v určité míře postavení jedince předurčeno společenským systémem, žádoucí je zejména odstranění bídy. Demokratický socialismus propraguje především přerozdělování, kterým se snaží zajistit důstojné životní podmínky všem jednotlivcům. 6
17
pravidly, podle nichž jsou ve společnosti přerozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce atd.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny“ (Krebs 2005: 28). Přestože s pokusem stanovit konkrétní význam onomu spravedlivému konání nikdo zcela neuspěje, 10 nalezneme shodu v tom ohledu, že podstata sociální spravedlnosti hodnotově vychází z myšlenek humanismu, lidského dobra a prospěchu. Princip sociální solidarity odkazuje na společenskou soudržnost, ochotu vzájemně si vypomoci a poskytnout podporu. Princip vychází z předpokladu, že člověk je, jak uvedl již Seneca, „tvor společenský a pro společenství byl zrozen“. Z tohoto důvodu lidská existence nezávisí pouze na sobě sama, ale jistou měrou je ovlivněna a formována ostatními ve společnosti a soužitím s nimi. Děje se tak „na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství“ (Krebs 2005: 33). S ohledem na aktéry můžeme hovořit o solidaritě mezinárodní, celostátní, přes solidaritu regionální až po solidaritu v rámci rodiny či jedinců. 11 „V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře realizuje (naplňuje) především pomocí redistribuční a transferové politiky státu“ (Krebs 2005: 33). Keller (2005: 91‐103) přímo zmiňuje, že solidarita je předpokladem pouhé existence společnosti, nejen předpokladem jejího fungování, nicméně v této souvislosti doslova hovoří o krizi solidarity. Nejprve uvádí rozpad tzv. primární solidarity, fungující na základě skupinové příslušnosti, který byl urychlen industrializací, poté rozvoj uměle budované sekundární solidarity vrcholící vybudováním státu blahobytu. Tato instituce se stala novou sociální oporou a začala suplovat přirozenou primární solidaritu, která byla postupně značně narušena. Ideální mechanismus pro zabezpečení představoval systém sociálního pojištění. Keller se však domnívá, že právě svým fungováním stát blahobytu solidaritu ohrožuje. „I když byl sociální stát od počátku založen na moderních hodnotách meziindividuální a meziskupinové (sekundární) solidarity, spolu s jeho vývojem dochází pozvolna k zeslabování všech forem solidarity a tento proces se projevuje současně v mnoha oblastech a vztazích. Všechny tyto případy desolidarizace sílí v průběhu druhé poloviny 20. století a slévají se na jeho konci do podoby akutní krize sociálního státu“ (Keller 2005: 92). 10
Jelikož postojů bychom nalezli zajisté mnoho ‐ od většiny těch, kteří deklarují spravedlivé chování ve společnosti, až po ty, kteří obhajují proces přerozdělování příjmů a šancí. 11 Příkladem mezinárodní solidarity je činnost světových organizací jako je Červený kříž, SNS, OSN, OECD. Celostátní solidarita je patrná např. v oblasti kulturního rozvoje, rodinné politiky a péče o sociálně slabé. V rámci regionální solidarity se formují různé místní sociální skupiny, spolky či charity.
18
Ačkoliv Krebs (2005: 17‐23) zmiňuje hojnou redistribuční a transferovou politiku státu, neshoduje se s názorem Kellera (2005: 91‐103), když tvrdí, že je však „významná i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. často založená na filantropii. Význam takovéto dobrovolné solidarity v sociální politice je značný a se změněnou rolí státu v sociální politice v současné době roste“ (Krebs 2005: 33). Princip subsidiarity značí propojení solidarity s osobní odpovědností. Člověk by tak podle tohoto principu měl pomoci nejprve sám sobě, a pokud to není možné, měla by jej zastoupit rodina jakožto jednotlivci nejbližší sociální skupina, ke které jedinec patří. Pakliže ani rodina není schopna pomoci si vlastním přičiněním a až když se dostane do značných nesnází, „volá na pomoc jiná společenství“ (Krebs 2005: 35). Stát by tak měl v roli pomocníka sloužit jako poslední útočiště. Princip participace představuje možnost podílet se na společenském životě, tím pádem i na sociální politice. „Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření (převážně státu), ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. To ovšem předpokládá, že občané jsou dobře vzdělaní a informovaní, že si uvědomují svá práva i zodpovědnost zároveň, že jsou dostatečně zralí a vyspělí pro odpovědné sociální jednání a že stát je v tom podpoří. Proto širší uplatňování principu participace je záležitostí vyspělých společenství“ (Krebs 2005: 36).
19
2. HISTORICKÉ POZADÍ 2.1. Souvislosti vzniku státu blahobytu
Ačkoliv bývá stát blahobytu spojován zejména s obdobím po druhé světové válce,
kořeny těchto myšlenek jsou v evropské společnosti patrné tisíce let. „Soudí se – a bude to jistě pravda – že se o to postaraly ideály křesťanství a humanistická tradice, její podstatou je ochrana slabších, podpora strádajících a zajištění lidsky důstojných podmínek pro neprivilegované. Péče o chudé má tedy v Evropě dlouhou tradici, v zásadě platí, že přibližně do konce 18. století se o chudé starala církev, poté přešla tato povinnost krátce na šlechtické vrchnosti, aby přibližně v polovině 19. století podle německého vzoru přešla na obce.“ 12 Počátky státu blahobytu lze zasadit do doby vzniku industriální společnosti, a můžeme tím pádem stát blahobytu označit za společenský důsledek procesu industrializace. S ním totiž dochází k urbanizaci, tedy procesu stěhování vesnického obyvatelstva za prací do měst, která přináší podstatné společenské proměny. Dochází ke změnám jednak dělby, jednak i organizace práce, ale také k proměně mezilidských vztahů. 13 Krok za krokem vzniká trh zboží, půdy i práce, proměňuje se tudíž organizační struktura společnosti a „tyto společenské změny narušily i tradiční struktury sociální solidarity, které tvořily základ sociální ochrany proti sociálním rizikům, a to rodinu, cechovní solidaritu a církevní a obecní charitativní aktivity. Sociální mobilita a urbanizace zvláště, stejně jako vyhranění individualismu, tuto situaci ještě dále umocnily“ (Večeřa 2001: 56). Z této výrazné společenské proměny, rozvolnění tradičních vztahů a nastupující liberalistické tradice nezávislosti a soběstačnosti jedince jasně vyplývá nezbytnost budování státu blahobytu, přestože tehdejší politika osvícenců laissez‐faire prakticky žádala opak. „Problém doby byl v tom, že Evropa byla v té době po ekonomické stránce nesmírně úspěšná, výrazně svou výkonností odskočila od světa, ale pro dělníky, kterých ostatně stále přibývalo, byla doslova hororem z hlediska jejich života. [...] Evropa byla bez zákonů a nikdo netrestal útoky proti 12
VEBER, Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu: sborník z konference : Hradec Králové, 5.10.2005. Hradec Králové: Regionální evropské informační středisko, 2005, s. 9‐10. 13 „Práce přestala mít přirozený rytmus přírody a individuální volnost pracovního tempa, změnil se styl práce a její dělba, vytvořil se trh práce“ (Večeřa 2001: 56). Dále také došlo k „zejména narušení tradičních mezilidských vazeb, oslabení primárních společenských skupin, větší zprostředkovanosti společenských vztahů, růstu významu sekundárních společenských skupin, změnám struktur hierarchie sociálního statusu ve prospěch formální rovnosti, oslabení sociální kontroly a další“ (Večeřa 2001: 56).
20
lidskosti, svoboda jedněch vedla k absolutní závislosti druhých, revoluce, stávky, pouliční bouře i demonstrace byly na denním pořádku a tržní společnost v této podobě zcela zesměšnila revoluční hesla o svobodě, rovnosti a volnosti lidí“ (Veber 2005: 10 – 11). Tehdejší „absolutní“ kapitalismus prosazující Smithovu neviditelnou ruku trhu, vyjadřující principy svobodného a zcela neomezeného tržního hospodářství, postupně začal ukazovat své slabiny. „Už tehdy se prokázalo, že plně platí známá věta Karla Poppera: svoboda ničí sebe samu, pokud je neomezená“ (Veber 2005: 11). S počátky budování státu blahobytu bývají často spojována tři významná jména ‐ německý kancléř Otto von Bismarck (1815 – 1898) a dva angličtí ekonomové, John M. Keynes (1883 – 1946) a William H. Beveridge (1879 – 1963) (Veber 2005: 11). Kníže Otto von Bismarck se zasadil o vytvoření první soustavy povinného pojištění na světě. Přestože patřil mezi konzervativní politiky, díky průkopnickým návrhům se z něj stal významný sociální reformátor. Byl si vědom nebezpečí jakýchkoliv sociálních napětí a z tohoto důvodu nechal zakázat sociálně demokratické hnutí. 14 Mezi lety 1883 – 1889 Bismarck jednal s říšským sněmem a po nelehkém vyjednávání byly postupně přijaty významné inovace stávajícího systému. Došlo k přijetí zákona o nemocenském pojištění, o úrazovém pojištění a o pojištění pro případ invalidity a stáří (Veber 2005: 13). „Výsledkem Bismarckova postupu bylo, že všechny nejdůležitější složky sociálního pojištění byly v Německu zavedeny ještě před vypuknutím první světové války“ (Potůček 1995: 13). Britský ekonom Keynes ve svém díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936 definoval standardy pro budoucí ekonomické myšlení. Touto prací reagoval na hospodářskou krizi třicátých let minulého století. Chtěl totiž chránit jak demokracii, tak i kapitalismus a právě probíhající krize s důvěrou v toto uspořádání značně otřásla. „Obhájil nezbytnost státní sociální politiky v zájmu dalšího zachování kapitalismu a pro její úspěšnou realizaci navrhl využití daní jako vhodného přerozdělovacího nástroje. [...] Keynes přesvědčil evropskou i světovou demokratickou veřejnost, že v zájmu její další existence je bezpodmínečně potřeba neutralizovat negativní dopady trhu a přijmout nové zásady jeho dalšího standardního fungování“ (Veber 2005: 12). Podařilo se mu prokázat, že absolutně svobodná tržní společnost nedokáže bezproblémově fungovat a existovat. Řešení viděl v nutných státních zásazích a uvádí se, že byly poprvé úspěšně využity v programu „Nový úděl“ (New Deal) 14
Což lze chápat jako určitý paradox, jelikož byla zakázáno hnutí, které obvykle budování institucí státu blahobytu a jeho následné fungování prosazovalo a podporovalo.
21
amerického prezidenta F. D. Roosevelta (Veber 2005: 12). Co se posledního významného jména spojeného se vznikem státu blahobytu týče, bylo již v této práci zmíněno – připomeňme, že se jedná o ekonoma Beveridge a posléze i politika, který vytyčil podmínky prvního povinného pojištění v nezaměstnanosti na světě a později rozpracoval systém sociálního zabezpečení. Postupně tak nahradil starý, spíše nahodilý, systém novou ucelenou strategií, jejímž obsahem bylo nejen sociální pojištění, ale i rodinné přídavky a státní zdravotnická služba. Strategie zakládala na předpokladu vysoké zaměstnanosti (Barr 1992: 32‐33). Pro úplnost je vhodné zmínit dosud nejmenovaného evropského sociálního myslitele Karla G. Myrdala (1898 – 1987), který byl zároveň švédským ekonomem i politikem. Ve svých dílech se věnoval zejména problematice sociálních teorií a konceptu státu veřejných sociálních služeb. Vzhledem k tehdejší značné populační krizi ve Švédsku bylo nutné přijmout taková opatření, která by tento nepříznivý vývoj zvrátila. A tak byla v roce 1934 přijata studie 15 navrhující zavedení mateřských příspěvků (a dalších opatření podporujících porodnost), přídavků na děti, příspěvků na bydlení, obecně dostupné zdravotní péče a návrh výuky a stravování ve školách zdarma. Tato odborná práce zajisté vedla k tomu, že se již od 40. let minulého století ve Švédsku vyvíjela všeobecná sociální politika (Potůček 1995: 15‐ 17).
15
jejímž spoluautorem byl právě Myrdal
22
3. STŘEDNÍ TŘÍDA 3.1. Pojem „střední třída“
Pro některé je střední třída neustále se rozšiřující společenská vrstva, pro jiné naopak
značí skupinu uzavírající se sama do sebe. 16 Jedni v ní vidí potenciál pro integraci společnosti, v očích druhých se jeví pouze jako beznadějně konformní masa. Na jednu stranu demokratickou společnost stabilizuje, na druhou ji v záchvatech statusové paniky destabilizuje a rozkládá (Keller 2000: 10). Keller upozorňuje, že samotný pojem „střední vrstva“ je historicky chápán jinak v USA a jinak v Evropě. Ve Spojených státech amerických se vždy vyznačovala průměrným, typickým, většinovým Američanem, kdežto v evropské tradici se toto označení ukázalo jako příznačné pro společensky značně vyprofilovanou kategorii, spíše menšinovou část společnosti.
Měli bychom si vymezit samotné sousloví „společenská třída“. Giddens (1999: 257) ji
definuje jako „rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na jejich způsob života“. Důraz na ekonomickou oblast je značný, početnost střední třídy je totiž považována za jeden z ukazatelů prosperity společnosti.
3.2. Střední třídy staré a nové
Stará střední třída je tvořena drobnými nezávislými podnikateli či živnostníky, majiteli
malých obchodů a soukromě hospodařícími zemědělci (Giddens 1999: 265‐266). Keller (2000: 12) dodává, že „přesně na míru starých středních vrstev a jejich drobného rodinného vlastnictví jsou šity hlavní zásady liberalismu s jeho filozofií svobody a autonomie člověka v moderních poměrech a rovněž celá liberální koncepce občanské společnosti“. Období první třetiny 19. století v Americe se vyznačovalo existencí staré střední třídy. Jak zmiňuje Keller (2000: 12‐19), na rozdíl od Evropy zde neexistovala silná vrstva neproduktivní aristokracie a nebyl zde ani byrokratizovaný stát. Až nástup velkých korporací proměnil život typického samostatného vlastníka, a charakter americké společnosti se tak radikálně změnil. Také rychlejší a kapitálově náročnější technický vývoj a ekonomické krize poznamenaly tuto tradiční střední třídu a snižovaly její počet, resp. zvyšovaly závislost na velkých firmách, kterými nebyli jednotliví vlastníci schopni čelit. 16
V této práci je střídavě používán a zaměňován termín střední vrstva/vrstvy a střední třída. Přestože tato označení nejsou zcela shodná, pro účely této práce postačí základní vymezení. Více viz Keller (2005: 9‐11).
23
Nová střední vrstva v podobě zaměstnanců organizací nastupuje v průběhu
20. století. „Nepopiratelná expanze nových středních vrstev [...] vedla již od 30. let ke snahám prezentovat střední třídu jako perspektivního prostředníka mezi krajními póly společnosti. Po druhé světové válce vedla tato expanze dokonce k představám o společnosti naplněné pouze jedinou velkou střední třídou“ (Keller 2000: 29). Leč tato představa byla iluzorní a jak Keller dodává, ukázalo se, že nová střední třída je velmi různorodá. To prakticky znemožňuje definovat jakýsi společný zájem středních vrstev. V souvislosti s novou střední vrstvou se totiž hovoří o minimálně dvou velmi odlišných částech. Těmi jsou tzv. vyšší a nižší střední třída. Podle Giddense (1999: 266) se vyšší střední třída skládá zejména z odborníků či pracovníků v řídících funkcích. Nižší střední třída je definována širším výčtem. Patří sem např. nižší úředníci, zdravotní sestry a učitelé.
Keller (2005: 105) v souvislosti s modernizací sociálního státu zmiňuje, že ve středních
vrstvách se udrží pouze ti, jež mají alespoň nějaké prostředky připojištění, zpravidla na podnikové úrovni. V opačném případě může dojít k přesunu do nižších vrstev u těch, kterým zbylo pouze základní, minimální sociální zajištění.
3.3. Stát blahobytu a střední vrstvy Keller (2005: 106‐109) uvádí, že stát blahobytu vzniká v době, kdy dochází k počátku úpadku starých středních vrstev, tedy v poslední třetině 19. století. Právě stát blahobytu asistoval od přelomu 19. a 20. století potomkům starých středních vrstev při integraci do velkých zaměstnaneckých firem. „V důsledku toho nedošlo spolu s úbytkem starých středních vrstev od konce 19. století k tak extrémní polarizaci společnosti, jakou předvídal marxismus.“ (Keller 2005: 107). „Zlatý věk“ státu blahobytu znamenal ochranu právě střední vrstvy. Ačkoliv šlo o vzájemně výhodné soužití, nejednalo se pouze o kompenzaci nižších příjmů ze strany státu, ale byla ve velké míře poskytována sociální práva ve formě dotací na vzdělání, kulturu, zdravotní péče, rozvoje sítě veřejných služeb a veřejné dopravy a starobních penzí. 17
Střední vrstvy se rozrůstaly, poskytované služby se rozšiřovaly a zlepšovaly, a občané tudíž
nebyli nuceni k tvorbě větších finančních rezerv, které by pokryly případná sociální rizika. 17
Kompenzací nižších příjmů bylo umožněno dostat se do střední vrstvy i méně kvalifikovaným pracovníkům. Co se vzdělání týče, potomci ze středních stavů studovali na vysokých školách častěji než potomci z nižších vrstev, avšak zároveň si jejich rodiče nemohli dovolit vzdělání v celé míře hradit – narozdíl od vyšších vrstev (Keller 2005: 107).
24
Podstatně větší část jejich příjmů tedy mohla být využita na spotřebu. 18 To mělo za důsledek vznik nových pracovních míst a vyšší státní příjmy, což také znamenalo další zvýšení sociálních výdajů společně s rozšířením poskytovaných služeb. Keller (2005: 107) dodává, že přesně tímto způsobem se rozvíjela spirála poválečného blahobytu. Tato pomyslná spirála byla nicméně narušena s příchodem globalizačních procesů, kdy došlo k rozvolnění vztahů mezi firmami a zemí, ve které se nacházejí. Keller (2005: 108) zmiňuje, že globalizace „umožňuje firmám a také nejvyšším příjmovým kategoriím tlačit na výrazný pokles svých daní pod pohrůžkou, že ze země odejdou. Doba relativní sociální citlivosti firem je minulostí“. 19 Zde můžeme spatřovat jeden z hlavních důvodů, proč jsou systémy, tak jak jsou nastaveny, nadále neudržitelné – střední třída se jednoduše stala hlavním sponzorem státu blahobytu a logicky není v jejích silách celý systém „utáhnout“ 20 . Stát blahobytu se tak stává zadluženější, aby mohl dostát svým závazkům. „Stále méně přestává být schopen poskytovat středním vrstvám všechno to, co jim dával během poválečných desetiletí. Docházejí mu peníze na zdravotnictví, marně je hledá na školství, nemá je na podporu veřejné dopravy a ještě méně jich má na podporu kultury. Zvlášť citelně mu chybějí v systému penzijního zabezpečení“ (Keller 2005: 108). Z výše zmíněného vyplývá, že občané se již nemohou spoléhat zcela na státní sociální podporu a jsou nuceni postarat se o daný výčet služeb stále více sami. To má za důsledek snížení jejich kupní síly, což vede ke zvyšování nezaměstnanosti a zároveň i k poklesu finančních prostředků na veřejné výdaje. Keller (2005: 108) říká, že v důsledku těchto změn se stát blahobytu bude více a více přibližovat anglosaskému systému, který je zaměřen jen na ty nejpotřebnější z chudých. V tomto ohledu s ním ani nelze nesouhlasit, zaměření státu blahobytu na ty nejchudší a postarání se o jejich životní minimum je logickým vyústěním těchto proměn. 21 Vzniká však paradox, kdy by střední třída měla do systému dávat stále více, ačkoliv sama bude stále méně dostávat. Poválečná symbióza státu blahobytu a středních vrstev je zatím v nedohlednu. „Atmosféra ve společnosti se radikálně 18
Taktéž docházelo k individualizaci společnosti, která se však stává pro stát blahobytu svým způsobem osudnou, jelikož střední třída zapomněla, proč o vznik státu blahobytu stála a individuální blahobyt se postupně dostal do popředí (Keller 2005: 113). 19 Na druhou stranu je nutné vzít v potaz tzv. CSR projekty (Corporate Social Responsibility) značící společenskou odpovědnost firem, které se podílí na řadě sociálních a ekologických dobrovolných programů. Nicméně i ty mohou sloužit k legitimizaci zisků těchto firem. 20 Ona však, narozdíl od velkých firem, nemůže hrozit odchodem ze země, aby jí byly poskytnuty výhody, tak jak je mají korporace. 21 To vše za předpokladu, že nedojde k razantnější proměně státu blahobytu. Jedním z odborníků, kteří se tomuto tématu věnují, je Anthony Giddens a jeho „Třetí cestě“, která přispěla do diskuze ohledně hledání možného řešení, je věnována celá 4. kapitola.
25
mění. Dřívější víra v to, že pokud možno všichni se již brzy stanou členy široké a prosperující střední vrstvy, se rychle vytrácí a na její místo nastupuje strach z uzavírání se úspěšných do vlastního světa a z polarizace celé společnosti. Sociální rizika se začínají stále více týkat středních vrstev“ (Keller 2005: 108‐109). Kromě nejistot ohledně rychle se měnících požadavků na trhu práce autor také upozorňuje i na rostoucí křehkost rodiny a dále nízké příjmy, které stabilitu středních vrstev taktéž ohrožují. Poněkud nešťastná je reakce střední třídy na tento neblahý vývoj, když se podle Kellera (2005: 109) snaží přesunout co nejvíce rizik na ještě bezbrannější skupiny. Nicméně logika tohoto kroku je zde zcela patrná – čím méně budou přispívat do státní pokladny, jejíž dávky budou zaměřeny zejména na chudé obyvatelstvo, tím více jim zbude na pokrytí vlastních výdajů v podobě školného, dopravy, zajištění v případě nemoci a nezaměstnanosti. Dostáváme se tím do bludného kruhu, protože pokud se stát blahobytu zaměří zejména na nižší vrstvy, poměrně snadno ztratí podporu zbytku společnosti a zejména střední třídy, která je pro jeho existenci zásadní. V této souvislosti Keller (2005: 115) hovoří o „posledním sponzorovi“ a určitém dilema, která se vyskytuje – o co více bude střední třída hradit stát blahobytu, tím sociálně potřebnější se sama stane a tím více pak zatíží stát blahobytu do budoucna. Nakonec Keller (2005: 117) zmiňuje jakousi absurditu myšlenky, kdy by střední vrstvy zachránilo vzdělání, jež by sloužilo jako investice a zároveň pojištění do budoucna. Keller (2005: 118) se domnívá, že myšlenka takového pojištění je scestná – čím více lidí se tímto způsobem bude chtít pojistit, tím méně budou ve skutečnosti pojištěni, jelikož vzájemná konkurence srazí cenu jejich práce. Nezdá se tedy, že důraz na vzdělání sám o sobě by v tomto ohledu byl řešením.
26
4. GIDDENSOVA TŘETÍ CESTA 4.1. Obecně k pojmu Třetí cesta „Třetí cesta: koncepce takové ekonomiky, která by byla alternativou jak státního socialismu, tak kapitalismu volného trhu; v různých dobách usilovali o Třetí cestu konzervativci, socialisté a fašisté“ (Heywood 2008: 153). 22 Nejvíce termín používali sociální demokraté a socialisté. „Těsně po válce měli sociální demokraté za to, že jsou to právě oni, kdo najde cestu odlišnou od amerického tržního kapitalismu i sovětského komunismu“ (Giddens 2001: 31). V 70. letech 20. století použil označení Třetí cesta český ekonom a reformátor Ota Šik, který jím označil tržní socialismus. Ve Švédsku Třetí cesta pro tehdejší sociální demokracii znamenala zejména důležitou programovou obrodu (Giddens 2001: 31). Na začátku 90. letech 20. století Třetí cestu razil Bill Clinton, o něco později Gerhard Schröder a Tony Blair, nicméně „kritici považují Třetí cestu v tomto pojetí za oprašování dávno zapomenutých myšlenek neoliberalismu“ (Giddens 2001: 31). 23 Podívejme se, jak problematiku Třetí cesty charakterizuje Heywood (2001: 153‐155). „Třetí cesta (Third way) obecně znamená jakousi alternativu jak kapitalismu, tak socialismu. Ve své moderní podobě Třetí cesta označuje konkrétněji jakousi alternativu staré sociální demokracie a neoliberalismu. Třebaže Třetí cesta je (nejspíš z povahy věci) označení nepřesné a otevřené mnoha interpretacím, lze přesto vyjmenovat určitá témata, která jsou pro ni příznačná. Prvním je názor, že socialismus, přinejmenším v podobě státních zásahů prezentovaných jako příkazy shora, je mrtev. […] Ruku v ruce s tím jde celková akceptace globalizace a přesvědčení, že kapitalismus se změnil v jakousi „informační společnost“ či 22 Jinými slovy řečeno, Třetí cesta označuje koncept různých směrů, které mají společné to, že hledají alternativu (jakousi zlatou střední cestu) mezi těmito ideologicky zakotvenými systémy. Nelze přesně dohledat, kdy bylo toto označení prvně použito, nicméně snaha nalézt nějakou ideální cestu je ve společnosti patrná snad od nepaměti. Na počátku 20. století pojmenování Třetí cesta použili tzv. progresivisté, kteří patřili mezi zastánce sociálních, politických a ekonomických reforem a stáli v opozici ke konzervativcům. Populární se výraz stal ve 20. letech 20. století v souvislosti s pravicovými uskupeními (Giddens 2001: 30). Taktéž jej použil například Mussolini, který označil italský fašismus, charakterizovaný korporativismem, za „třetí cestu“ mezi kapitalismem (Heywood 2008: 234). V 50. letech 20. století s termínem Třetí cesta pracovali němečtí ordoliberalisté, kteří státu připisovali poněkud větší úlohu než zastánci laissez‐faire. Příkladem byl ekonom Wilhem Röpke, duchovní otec sociálně tržní ekonomiky, který třetí cestou označoval „ekonomický humanismus“. ATTARIAN, John. The maturing of a humane economist. In: Bussiness Library [online]. 2003 [cit. 2012‐05‐08]. Dostupné z: http://findarticles.com/p/articles/mi_m0354/is_3_45/ai_n6140123/?tag=content;col1 23 Ke kritice samotné se dostaneme později, a to v kapitole 4.6. Kritické ohlasy.
27
„znalostní ekonomiku“. […] Tím druhým, co Třetí cestu charakterizuje, je důraz na pospolitost a morální zodpovědnost. […] Za třetí, stoupenci Třetí cesty obvykle ve společnosti zdůrazňují konsens. […] Za čtvrté, tradiční socialistickou orientaci na rovnost nahradila Třetí cesta orientací na začleňování do společnosti.“ 24
Anthony Giddens se k dané problematice prvně knižně vyjádřil v roce 1998, kdy vyšlo
jeho dílo Třetí cesta: Obnova sociální demokracie. 25 Giddensova kniha vznikla jako reakce na debatu kolem státu blahobytu objevující se koncem 70. let 20. století. V té době totiž přestala panovat shoda v otázce fungování státu blahobytu, jelikož došlo k zásadním ekonomickým, společenským a technickým změnám. Již z názvu je patrné, že Třetí cesta v Giddensově pojetí je spjata se sociálními demokraty. Jsou to právě oni, na koho je Třetí cesta mířena, když autor říká: „Osobně věřím, že sociální demokracie může nejen přežít, ale i prosperovat, a to na ideologické i praktické úrovni. To ovšem pouze za předpokladu, že sociální demokraté budou ochotni přehodnotit své stávající názory důkladněji než doposud. Je třeba, aby našli třetí cestu“ (Giddens 2001: 9).
4.2. Důvody pro přehodnocení sociálně‐demokratické ideologie Jak tvrdí Giddens (2001: 18), „sociální demokracie starého stylu vnímala kapitalismus volného trhu jako příčinu mnoha problematických jevů, ale věřila, že je lze zmírnit nebo odstranit pomocí státních intervencí“. Účast státu v některých oblastech tudíž byla brána za nepostradatelnou, například státní zásahy do tržní ekonomiky či účast v rodinném životě. Celkově lze shrnout, že stát měl zasáhnout v takových oblastech, kam negativně dopadalo působení trhu (resp. jeho působení nebylo dostatečné), dosáhnout větší rovnosti ve 24 Pro zajímavost uveďme, že termínem Třetí cesta byla v 90. letech 20. století nazvána izraelská politická strana (Krupp 1999: 207). V USA vznikl odborný think‐tank s názvem Třetí cesta, který „odpovídá na americké výzvy moderními myšlenkami zaměřenými na střed“ (http://thirdway.org/). V českém prostředí se nedávno dokonce objevila občanská iniciativa s názvem „Třetí cesta – cesta zdravého rozumu“. Její členové se označují za „skupinu nespokojených občanů, kteří usilují o změnu našich životních podmínek“ a to vlastní občanskou vůli, jelikož na základě zkušeností již nevěří, že by vůle politická mohla něco změnit. Mezi základní body programu tohoto hnutí patří nezávislé a svobodné šíření informací; zakládání místních občanských buněk, jejich informačních a koordinačních center (jako efektivní nástroj místní samosprávy); přímá demokracie a decentralizace; asertivní nenásilí; obchod a podnikání; veřejně prospěšný sektor a bezpečnost samosprávných obcí a měst. Na internetových stránkách této občanské iniciativy (www.treti‐cesta.cz) nalezneme knihy s názvem Třetí cesty, jmenovitě V čem to žijeme, Jiná demokracie a Jiná globalizace. V té první z nich se jejich autor Petr Moravec zamýšlí nad tím, proč právě Třetí cesta: „Pojem třetí cesta je ve světě znám. Vím dokonce o knize stejného názvu nějakého anglického autora“(Moravec Třetí cesta: 1). Oním anglickým autorem je míněn Anthony Giddens, jehož úvahám o Třetí cestě se budeme na následujících stranách věnovat podrobněji. 25 V českém překladu kniha vyšla o tři roky později viz GIDDENS, Anthony. Třetí cesta: obnova sociální demokracie. Praha: Mladá fronta, 2001, 149 s.
28
společnosti a ochránit občany během jejich života, což byly tehdejší cíle státu blahobytu. Nicméně začalo být žádoucí do zavedeného smýšlení sociální demokracie zavést nové otázky, zejména z oblasti ekologie a globalizace, kterým tato ideologie nevěnovala větší pozornost. Důležité je také zmínit, že levice byla vždy vázána na socialismus, který „přinejmenším jako systém ekonomického zřízení již neexistuje“ (Giddens 2001: 13). Socialistická ekonomická teorie totiž značně podcenila schopnost kapitalismu inovovat, adaptovat se a zvyšovat produktivitu. „Od poloviny let sedmdesátých, ještě dlouho před rozpadem Sovětského svazu, byla sociální demokracie stále více konfrontována s filozofiemi volného trhu, především s nástupem thatcherismu a reaganismu – obecněji označovanými za neoliberalismus“ (Giddens 2001: 21). Jednalo se o myšlenky volného trhu, a tudíž kritiky socialismu. Sociální demokraté proto museli začít reagovat na nástup neoliberalismu a na problémy, se kterými se socialismus potýkal. Pro nastínění významných rozdílů mezi těmito dvěma politickými filozofiemi se podívejme na následující tabulku, která shrnuje jejich základní myšlenky a postoje. Tabulka č. 2: Porovnání staré levice s novou pravicí Klasická sociální demokracie (stará levice) Všudypřítomná účast státu v sociální i ekonomické sféře života
Thatcherismus nebo liberalismus (nová pravice) Minimální role státu
Převaha státu nad občanskou společností
Autonomní občanská společnost
Kolektivismus
Tržní fundamentalismus
Keynesiánské řízení poptávky a korporativismus
Morální autoritářství a silný ekonomický individualismus
Omezená úloha trhů: smíšená ekonomika nebo sociálně tržní hospodářství
Selektivnost trhu práce stejně jako u ostatních trhů
Plná zaměstnanost
Akceptovaná nerovnost
Silné rovnostářství
Tradiční nacionalismus
Komplexní pojetí sociálního státu, který své občany chrání „od kolébky až do hrobu“ Lineární modernizace
Sociální stát jako záchytná síť Lineární modernizace
Nízké ekologické vědomí
Nízké ekologické vědomí
Internacionalismus
Realistická teorie mezinárodního uspořádání
Součást bipolárního světa
Součást bipolárního světa
Zdroj: Giddens (2001), str. 17.
29
Giddens (2001: 17) uvádí, že obdobná hrubá srovnání sice zvyšují riziko zkreslení, nicméně zmíněné rozdíly jsou skutečné a důležité. Pozůstatky klasické sociální demokracie jsou stále poměrně silné. Pokud se podíváme na srovnání jednotlivých doktrín, je patrné, že nesouhlas nové pravice se státem blahobytu je značný, pokud má stát zastávat funkci pouze jakési záchranné sítě. „Sociální stát je vnímán jako zdroj veškerého zla, stejně jako kdysi chápala revoluční levice kapitalismus“ (Giddens 2001: 21). Pokud bychom se z pohledu liberálů zamýšleli nad tím, co zajistí společnosti blahobyt, došli bychom k závěru, že je to ekonomický růst. „Blahobyt by měl být chápán nikoli ve smyslu výhod poskytovaných státem, nýbrž jako maximalizace ekonomického pokroku, a tady celkové bohatství tím, že bude trhům umožněno dělat zázraky“ (Giddens 2001: 22).
Nejen proud sociální demokracie ale i neoliberalismus v dané podobě prochází
určitou krizí. Důvodem je, že na jedné straně klade důraz na konzervatismus a tradiční hodnoty ve společnosti 26 a na straně druhé zdůrazňuje úlohu volného trhu a vkládá naděje do nekončícího ekonomického růstu. „Nic však tradici nerozleptává více, než „neustálá revoluce“ tržních sil. Dynamika tržní společnosti podkopává tradiční autority a narušuje lokální společenství“ (Giddens 2001: 23). Ačkoliv by bylo jistě zajímavé zkoumat napětí v rámci neoliberalismu, vraťme se zpět k problematickým bodům sociální demokracie, abychom se posléze dostali k samotnému tématu Třetí cesty.
Podívejme se na jednotlivé sociální rysy ve společnosti, které v podobě
keynesiánského modelu sociálního státu byly brány za samozřejmost, avšak s následným rozvojem již platit přestaly: ‐
„sociální systém a především rodinná forma, kde muž je živitel a žena‐matka se stará o domácnost, což počítalo s jednoznačnou definicí plné zaměstnanosti;
‐
homogenní trh práce, ve kterém muži ohrožení nezaměstnaností, především manuální dělníci, byli ochotní dělat jakoukoliv práci za mzdu, která jim i jejich rodinám umožňovala přežít;
‐
převaha masové produkce v klíčových sektorech ekonomiky, která pro většinu pracovní síly vytvářela stabilní, ač nevděčné podmínky práce;
26
ve formě kontinuity tradic
30
‐
elitářský stát s malými skupinami veřejně zainteresovaných expertů ve státní správě, kteří ve veřejném zájmu kontrolovali používanou fiskální a měnovou politiku;
‐
národní ekonomiky, které fungovaly především v rámci státních hranic, neboť keynesiánství předpokládalo převahu domácí ekonomiky nad zahraničním obchodem se zbožím a službami“(Matzner, Streeck 1991: 3‐4, citováno z Giddens 2001: 24).
Giddens (2001: 24) dává za pravdu pravicovým kritikům, když říká, že ačkoliv bylo rovnostářství staré levice ve svém úmyslu ušlechtilé, mělo občas opačné výsledky. Jako vhodný příklad podle něj poslouží dědictví sociálního inženýrství, které dnes můžeme pozorovat v podobě rozpadajících se sídlišť s vysokou kriminalitou. „Stát blahobytu, který je většinou považován za ústřední myšlenku politiky sociální demokracie, dnes vytváří téměř stejný počet problémů, jaký se snaží řešit“ (Giddens 2001: 24). K této problematice Keller (2005: 94) dodává, že „vážný problém sociálního státu spočívá v tom, že i když se formálně odvolává na myšlenku solidarity, sám svým fungováním solidaritu v nejednou ohledu ohrožuje, podrývá a rozkládá“. Aby sociální demokracie obstála, je nutné si dané změny uvědomit a aktivně podle nich jednat, což se podle Giddense (2001: 25) minimálně od počátku 80. let 20. století již děje. „Od původních slibů rozšířit veřejné vlastnictví průmyslu a od keynesiánského řízení poptávky bylo upuštěno a byla omezena závislost na odborech. Tematizovaly se ekologické otázky, nesehrály však klíčovou roli a nebyly efektivně zasazeny do programového rámce“ (Giddens 2001: 25). Strany se taktéž musely potýkat s proměnou voličské základny, došlo totiž k podstatné změně třídních poměrů 27 . Také došlo k proměně preferencí, což dokazuje Inglehartova teze hodnotových změn, ze které vyplývá, že po dosažení určitého stupně blahobytu se voliči začnou zajímat více o kvalitu svého života než o ekonomiku. „Na základě srovnání průzkumů z řady vyspělých zemí dochází Inglehart k názoru, že s rostoucím blahobytem se skutečně snižuje význam hodnot ekonomického úspěchu a růstu. Snaha o maximální ekonomický zisk je nahrazena potřebou seberealizace a smysluplné práce“ (Giddens 2001: 27). Nelze již spoléhat na tradiční pravolevé dělení a to z toho důvodu, že politická volba již neodpovídá třídní příslušnosti. „Vznikají nová dilemata politické podpory, 27
příkladem značný úbytek továrních dělníků, masový vstup žen na trh práce, zvyšující se počet voličů „mediánů“
31
současně však nové možnosti konsenzu. Sociálnědemokratické strany se již nemohou spoléhat na trvalou podporu jednoho třídního bloku“ (Giddens 2001: 29). S ohledem na dané změny a vymizení tradiční polarizace je třeba si vytvořit identitu novou, která bude odpovídat společensky i kulturně rozmanitějšímu prostředí (Kitschelt 1994: 33, citováno z Giddens 2001: 29). Pokud se vrátíme zpět k tabulce č. 2 porovnávající starou levici a novou pravici, u obou z nich zjistíme, že se zformovaly v souvislosti s bipolárním dělením světa. Sociální demokracie byla orientována na socialismus, se kterým byla vždy spojována, kdežto nová pravice je spojována s kapitalismem. Otázkou zůstává, zda „má levicová politika ještě nějaký význam v době, kdy komunismus na Západě naprosto ztroskotal a socialismus v obecnější rovině v podstatě zanikl“ (Giddens 2001: 30). Giddensovým cílem je snažit se přijít na to, kde se nachází debata o budoucnosti sociální demokracie. Autor vychází z pojetí, že „Třetí cesta se týká myšlenkového rámce a rámce tvorby politiky, které se snaží sociální demokracii přizpůsobit světu, jenž se za posledních dvacet či třicet let [kniha z roku 1998] podstatně změnil. Je to Třetí cesta v tom smyslu, že se snaží přesáhnout sociální demokracii starého stylu i neoliberalismus“ (Giddens 2001: 31). Giddens (2001: 9) si je vědom, že pojem Třetí cesta byl v minulosti spojován s různými politickými postoji, nejčastěji jej však používají sociální demokraté. Termín sám o sobě nemá žádný konkrétní význam a Giddens jej užívá k označení obrody sociálních demokratů. „Je třeba, aby našli Třetí cestu“ (Giddens 2001: 9).
4.3. Pět dilemat Poté, co jsme si objasnili důvody k obměně identity sociální demokracie, se postupně podívejme na jednotlivá témata, které jsou pro budoucí program sociální demokracie zásadní, a měla by se jimi proto zabývat. Jedná se o následujících pět velkých problematik. ‐
„Globalizace – o co se přesně jedná a jaké má důsledky?
‐
Individualismus – v jakém smyslu, pokud vůbec, se moderní společnost stává více individualistickou?
‐
Pravice a levice – jak máme chápat tvrzení, že již nemají žádný význam?
‐
Politické jednání a prostředí – opouští politika ortodoxní mechanismy demokracie?
‐
Ekologické problémy – jak by měly být začleněny do politiky sociální demokracie?“ (Giddens 2001: 32). 32
4.3.1. Globalizace Pokud bychom se zaměřili na období 80. let 20. století, v odborné literatuře a v tisku byl termín globalizace téměř k nenalezení. Od té doby na něj však narážíme prakticky neustále – „žádný politický projev není kompletní nebo podnikatelská příručka akceptovatelná, aniž by se nějak nevyjadřovaly ke globalizaci. V sociálnědemokratických akademických kruzích i literatuře se o globalizaci zaníceně debatuje“ (Giddens 2001: 32‐33). Globalizace je často chápána jako ekonomická, a je tak středem mnohých ekonomických a politických diskuzí (Beres 1998, citováno z Giddens 2001: 33). Náhled na problematiku globalizace je samozřejmě ovlivněn politickými postoji. Pro zastánce klasické sociální demokracie tak znamená v první řadě mýtus, výmysl neoliberálů, maximálně pokračující proces dlouhodobějších trendů. Na druhé straně pro některé globalizace značí podstatně pokročilý fenomén. Váže se k ní revoluce v oblasti komunikací a zvyšování významu informačních technologií. Giddens (2001: 35) hovoří o působení globalizace ve více směrech. Prvním je „oddalování“ od národního státu tím, že oslabuje některé pravomoci národních států. Další je „tlak směrem dolů“, kterým zároveň působí na obnovu místních identit ve smyslu lokálního nacionalismu. Třetím směrem je „působení do stran“ ve smyslu vytváření nových kulturních či ekonomických regionů, které se leckdy dostávají za hranice národních států. Pokud se zaměříme na Evropskou unii jakožto integrační celek, je patrné, že hranice mezi jednotlivými státy se do určité míry stírají, respektive stávají se vágnějšími, než kdysi bývaly. Avšak k tomu Giddens (2001: 36) dodává, že přes tyto integrační tendence národní stát nezaniká a působnost vlády jako celku není omezována, ale spíše se rozšiřuje. „Státy si zachovávají, a v blízké budoucnosti i zachovají, nad svými občany i navenek značnou správní, ekonomickou a kulturní moc. Často však budou moci vykonávat tyto pravomoci pouze za aktivní spolupráce s jinými státy, s vlastními oblastmi a regiony, nadnárodními skupinami a organizacemi“ (Giddens 2001: 36). Nelze v této souvislost opomenout zmínit vliv nevládních organizací či organizací nadnárodního charakteru, které se na daném systému vládnutí podílejí. Nepovažujme však globalizaci za přírodní sílu, i když se o ní často takto mluví. Jsou to totiž státy, firmy či jiné skupiny, které se na globalizačním procesu aktivně podílejí (Giddens 2001: 37). 33
4.3.2. Individualismus
Giddens (2001: 37) tvrdí, že „kolektivismus se stal jedním z nejvýznamnějších rysů,
kterými se sociální demokracie lišila od konzervatismu, jenž kladl ideový akcent na význam jednotlivce“. Nutnost reagovat na změny přišla v 70. letech 20. století společně s neoliberalismem, rostoucím individualismem a změnami v životním stylu lidí, do určité míry zapříčiněnými státem blahobytu. Podstatné je si vymezit, co konkrétněji individualismus přináší. „Jsme svědky nástupu „generace‐já“ vytvářející společnost „osobních zájmů“, která nevyhnutelně podkopává společné hodnoty a starost o veřejné problémy?“ (Giddens 2001: 38). Měnící se společnost směrem k individualismu zajímá nejen levici, ale i pravici. Úvahy se vedou zejména o tom, nakolik jsou důsledky upřednostňování zájmů jednotlivce ničivé pro celkovou solidaritu ve společnosti. Z pohledu sociálních demokratů byla tato situace zapříčiněna thatcherismem zdůrazňujícím úlohu jednotlivce, bez výrazného spoléhání se na stát. Neoliberálové společně s konzervativci spatřují podněty jinde, když dávají výše zmíněný stav za vinu toleranci 60. let 20. století, která odstartovala proces morálního úpadku ve společnosti. Giddens (2001: 38) tvrdí, že žádná z hypotéz (ať již sociálních demokratů či neoliberálů a konzervativců) po důkladném prozkoumání neobstojí, jestliže z výzkumů vyplývá, že rozpor je nutné vystavět znovu a jinak. „Generace‐já“ je zavádějícím označením nového individualismu, který nesignalizuje proces morálního úpadku. Ba naopak, průzkumy ukazují, že dnešní generace mladých je vůči širšímu okruhu morálních otázek citlivější než generace předchozí“ (Mulgan 1998, citováno z Giddens 2001: 38). Nejedná se nicméně o hodnoty spojené s tradicí, spíše jsou to postmaterialistické hodnoty. Příkladem mohou být ekologické problémy a otázka lidských práv. Beck nový individualismus definuje takto: „Není thatcherismem, ani tržním individualismem, ani atomizací. Naopak jde o „institucionalizovaný individualismus“. Například většina práv a výhod sociálního státu je určena spíše jednotlivcům než rodinám. V mnoha případech předpokládají zaměstnanost. Zaměstnanost zase implikuje vzdělání a obojí dohromady mobilitu. Lidé jsou pak těmito požadavky pobízeni chovat se jako individuality: plánovat, chápat se a utvářet jako individuality.“ 28 „Shrneme‐li si, nový individualismus je spojen s ústupem tradice a zvyků, představuje fenomén spojený s působením globalizace pojímané šířeji než jen jako působení trhů. Sociální stát svou roli 28
BECK, Ulrich. The cosmopolitan manifesto. New statesman [online]. 1998‐03‐20 [cit. 2012‐05‐09]. Dostupné z: http://www.highbeam.com/doc/1P3‐27845377.html
34
sehrál: sociální instituce vytvořené pod záštitou kolektivismu usnadnily jednotlivcům osvobodit se od daností minulosti. Naši dobu je třeba chápat jako období morálního přechodu, ne morálního úpadku“ (Giddens 2001: 39). Je nutné si uvědomit, že sociální soudržnost nelze zaručit působením států či spoléháním se na tradice. V dnešní době je kladen důraz na aktivitu lidí i s ohledem na životní styl, který si osvojí. Zároveň je třeba přijmout zodpovědnost za vzniklé důsledky takového chování a nalézt novou rovnováhu mezi odpovědností individuální a kolektivní. Nový individualismus souvisí s tlakem k větší demokratizaci, život se stává aktivnější, otevřenější, a proto je žádoucí více vnímat své prostředí, než tomu bylo u předchozích generací. Nečekejme však, že se objeví pouze pozitivní dopady (Giddens 2001: 39).
4.3.3. Levice a pravice
Společně s Velkou francouzskou revolucí na konci 18. století se objevilo dělení na
levici a pravici (Giddens 2001: 39). Ačkoliv již od samého počátku bylo nesnadné a obtížné jej definovat, stále je toto dělení přítomno. „Levice a pravice nejsou ideologie. S jejich pomocí byl ale vždy popisován spor mezi politickými postoji, hodnotami, idejemi, ideologiemi a programy, mezi politickými stranami, hnutími a skupinami voličů, který je přirozeně přítomen v každé demokratické společnosti.“ 29 Italský politolog Norberto Bobbio (1996: 16) uvádí, že politika je nezbytně konfliktní, a tudíž kategorie levice a pravice stále ovlivňují politické myšlení. Nejedná se však o dělení pouze na základě polarizace, je také důležitá otázka postoje k rovnosti ve společnosti. Přestože je rovnost relativním pojmem, lze shrnout přístup levice jako ten, který více podporuje větší rovnost a přístup pravice jako takový, který uznává hierarchické rozvrstvení společnosti. Giddens (2001: 42) k tématu rovnosti dodává: „Je třeba se ptát: rovnost mezi kým, čeho a v jaké míře? Levice usiluje o snížení nerovnosti, její je však možno vykládat různě. Problém nelze chápat tak, že levice chce omezit všechny nerovnosti, zatímco pravice je chce vždy zachovat. Záleží na kontextu“. Podle Bobbia (1996: 16) však ono rozlišování na levici a pravici, přestože v dnešní době již nemá takovou váhu jako dříve, zcela nevymizí. Jádrem tohoto dělení je podle něj právě ona zmiňovaná nerovnost. Giddens Bobbiovu definici dále 29
PLETICHÁ‐VLACHOVÁ, Klára. Levice a pravice: Prázné pojmy, se kterými se zbytečně „haraší“, nebo něco víc?.Revuepolitika:Politicko‐společenská revue Centra pro studium demokracie a kultury [online]. 2001‐09‐20 [cit. 2012‐03‐29]. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1111/levice‐a‐pravice
35
rozpracovává. Klíčovým tématem pro levici je sociální nerovnost a je potřebné dodat, že v jejich chápání by to měl být stát, který ji má zabezpečit, a sehrát tak klíčovou roli. „Raději než mluvit o sociální spravedlnosti jako takové je přesnější říkat, že být vlevo znamená věřit v politiku emancipace. Rovnost je ze všeho nejdůležitější, protože na ní závisí životní možnosti, blahobyt a sebedůvěra“ (Giddens 2001: 43). Otázka rovnosti patří mezi klíčová témata k zajištění sociální soudržnosti, která je pro stabilní společnost rozhodně žádoucí. Radikální pravice naopak věří v ekonomický, kulturní protekcionismus a národní izolacionismus jakožto reakci na globalizaci (Giddens 2001: 42‐44). Emancipační politika levice by měla být podle Giddense (1994: 90‐92) doplněna tzv. politikou pro život (life politics). Zatímco emancipační politika se zabývá životními možnostmi, politika pro život se věnuje životním rozhodnutím. Podle Giddense by sociální demokraté měli přehodnotit svůj postoj k politickému středu, jakožto kompromisu mezi levicí a pravicí. „Pojem levý střed není zcela nevinným označením. Obnovená sociální demokracie musí být nalevo od středu, neboť jejím ústředním zájmem zůstane sociální spravedlnost a emancipační politika. „Střed“ by však neměl být chápán jako bezobsažný“ (Giddens 2001: 46).
4.3.4. Politický mechanismus
Ačkoliv existují ucelené programy jednotlivých politických stran, je zásadní otázkou,
jak jej naplnit. Pro některé znamená pokles vlivu státních vlád a politických stran proces depolitizace, jiní jej považují za růst politické angažovanosti a aktivismu. Například Beck (2004: 302‐307) mluví o vzniku tzv. sub‐politiky, kde dochází k přesunu politiky z půdy parlamentu do sféry společenských skupin. Tyto skupiny jsou zaměřeny na jednotlivé problémy. Občanské iniciativy v podobě sociálních hnutí, nevládních organizací a ostatních občanských sdružení přebírají do svých rukou moc a na politiky „nečekají“. Představa, že by tyto skupiny mohly převzít role vlády v oblastech, kde selhává, je však iluzí. Právě vláda je tou institucí, která má různorodé nároky jednotlivých skupin smiřovat a hledat konsensus. Navíc nelze podle Becka klesající zájem o stranickou a parlamentní politiku přirovnat k depolitizaci. 36
4.3.5. Environmentalismus Téma ekologie patří mezi zásadní oblasti, kterým by se reformovaná sociální demokracie měla věnovat. „Předtuchy hrozící globální katastrofy se poprvé objevily v 60. letech a brzy byly vystřídány konkrétními předpověďmi. Varovaly, že přírodní zdroje jsou spotřebovávány hrozivým tempem a že znečištění narušuje ekologickou rovnováhu, nezbytnou pro přírodní kontinuitu. Tato naléhavá varování vyvolala masivní odezvu kritiků, kteří zastávali názor, že je naopak možný neomezený hospodářský růst. Vycházeli především z neoliberální ekonomické teorie, podle níž každou překážku růstu vyřeší tržní principy“ (Giddens 2001: 53). Koncept trvale udržitelného rozvoje se stal hlavním zájmem ekologických skupin. Avšak co si pod pojmem trvale udržitelného rozvoje představit? Existují desítky různých definic, nicméně cíl zůstává prakticky totožný, a to „uspokojit své současné potřeby bez ohrožení možnosti uspokojení potřeb generací budoucích“. 30 Giddens (2001: 54) zdůrazňuje, že bychom měli dát přednost prevenci před nápravou již vzniklého stavu. „Není příliš přesvědčivé předpokládat, že ochrana životního prostředí a ekonomický rozvoj jdou dobře dohromady – jeden z nich musí být někdy nutně v rozporu s druhým“ (Giddens 2001: 54). Z důvodu nejednotnosti názorů odborníků nelze přijmout určité závěry v této otázce. Jako obvyklý prostředek, jak případným ekologickým hrozbám čelit, se tak nabízí princip obezřetnosti.
4.4. Politika Třetí cesty
Představili jsme si pět základních dilemat, kterým sociální demokracie čelí, a nyní se
zaměřme na samu politiku Třetí cesty, která by měla být určitým pojítkem právě výše zmíněných dilemat a současně i reakcí na ně. „Konečný cíl Třetí cesty by měl spočívat v pomoci občanům zorientovat se v hlavních převratných změnách naší doby: globalizaci, změnách v osobním životě a v našem vztahu k přírodě“ (Giddens 2001: 60). Podle Giddense (2004: 55‐59) existuje šest základních charakteristických bodů Třetí cesty. Za prvé, Třetí cesta přistupuje na dění odstartované rokem 1989 a upírá pozornost politickému středu. Dále prosazuje tři sféry moci – vládu, ekonomiku a společenství občanské společnosti, které by měly být vedeny k zájmu o sociální solidaritu a sociální 30
World Commission on Environment and Development: Our Common Future, Oxford University Press, Oxford, 1987, str. 8. Citováno z GIDDENS (2001), str. 54.
37
spravedlnost. Za třetí volá po nové společenské smlouvě založené na hesle „žádná práva bez zodpovědnosti“. Také volá po vytvoření nové smíšené ekonomiky, tzn. nalézt rovnováhu mezi regulací a deregulací, národním a nadnárodním. Za šesté, cílem Třetí cesty je podporovat vývoj diverzifikované společnosti postavené na rovnostářských principech a posledním bodem je fakt, že Třetí cesta nepodceňuje globalizaci. Mezi hodnoty uznávané Třetí cestou řadí Giddens (2004: 62) rovnost, ochranu sociálně slabých, svobodu jako autonomii, žádná práva bez povinností, žádná autorita bez demokracie, kosmopolitní pluralismus a filozofický konzervatismus. Třetí cesta by měla řešit způsob, jak znovu vytvořit společenskou solidaritu a jak reagovat na ekologické problémy.
Následující tabulka porovnává přístup sociální demokracie a Třetí cesty k různým
oblastem, a upozorňuje tak na oblasti, kde dochází k nesouladu jednotlivých koncepcí. Po nastínění základních východisek Třetí cesty se danou problematikou budeme zabývat podrobněji. Tabulka č. 3: Pnutí v rámci socialismu SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE
TŘETÍ CESTA
Ideologická
Pragmatická
Národní stát
Globalizace
Industriální společnost
Informační společnost
Politika tříd
Pospolitost
Smíšená ekonomika
Tržní hospodářství
Plná zaměstnanost
Plná zaměstnatelnost
Rovnost výsledků
Rovnost příležitostí
Péče o „vyvržené“
Meritokracie
Sociální spravedlnost
Šance pro všechny
Sociální práva
Práva a povinnosti
Péče „od kolébky do hrobu“
„workfare“
Stát sociálně‐reformistický
Stát konkurenční/tržní
Zdroj: HEYWOOD (2008), str. 154.
38
4.4.1. Stát blahobytu a otázka nerovnosti
Pokud se podíváme na tabulku č. 3: Pnutí v rámci socialismu na předchozí straně,
Heywood (2008: 154) v ní uvádí v souvislosti s Třetí cestou meritokracii. Giddens (2001: 88‐ 89) však tomuto pojetí oponuje a domnívá se, že právě nekompromisní meritokratická společnost (pokud by vůbec byla uskutečnitelná) by ve výsledku vedla k ohrožení sociální soudržnosti. Neoliberální model založený na rovnosti příležitostí (tedy meritokracie, jak ji Giddens chápe) by tudíž nerovnost ve společnosti naopak mohl značně zvýšit. Jako příklad uvádí fenomén na trhu práce v podobě „vítěz bere vše“, který lze spojit právě s působením meritokratického principu. V této souvislosti zmiňuje, že nepatrně talentovanější člověk může mít nesrovnatelně vyšší příjmy, než mají ostatní. Ve společnosti založené čistě na meritokratickém principu by tak docházelo ke značné sestupné mobilitě. Ta by měla za následek sociálně rušivé důsledky, a proto lze předpokládat, že plně meritokratická společnost by pravděpodobně vytvořila vysokou míru sociální a kulturní diverzity. „Z těchto poznámek nevyplývá, že meritokratické principy nejsou pro rovnost významné. Potvrzují však, že tyto principy k dosažení rovnosti nestačí a ani nemohou být použity k jejímu vymezení“ (Giddens 2001: 88‐89). Jak lze tedy rovnost chápat? „Nová politika definuje rovnost jako inkluzi [začlenění osob do většinové společnosti] a nerovnost jako exkluzi [vyřazení osob z většinové společnosti]. Je však třeba tyto pojmy blíže vysvětlit. Inkluze ve svém nejširším významu označuje občanství, občanská a politická práva a povinnosti, kterými by měli disponovat všichni členové společnosti nejen formálně, ale i fakticky. Označuje také příležitosti a veřejnou angažovanost. Ve společnosti, kde zůstává práce klíčem k sebevědomí a životnímu standardu, je kontext příležitosti určován hlavně přístupem k práci. Dále přístupem ke vzdělání, který by byl významný i tehdy, kdyby vzdělání nebylo tak rozhodující z hlediska pracovních příležitostí. Pro současnou společnost jsou příznačné dvě formy exkluze. Jednou z nich je exkluze těch, kteří se nacházejí na společenském dně a jsou odříznuti od hlavního proudu příležitostí, které společnost nabízí. Na vrcholku dochází k dobrovolné exkluzi, vzpouře elit“ (Giddens 2001: 89‐90).
Ekonom Sen hovoří o „potenciálu základních možností“ (capability set), na který by se
měla soustředit politika rovnosti. „Potenciál základních možností“ chápe jako celkovou míru svobody, kterou lze využít k vytvoření podmínek pro spokojený život. V tomto smyslu je svoboda chápána v kontextu sociálního potenciálu, „není totéž co egoistická svoboda, jak ji 39
nahlíží neoliberální ekonomická teorie“ (Giddens 2004: 91). Otázka rovnosti a nerovnosti se točí kolem uplatnění a rozvíjení se. Pokud se zaměříme na problematiku nedobrovolné nezaměstnanosti, v mnoha případech vede ke ztrátě spokojenosti, sebeúcty, nadbytku volného času, a tím i k nedostatečné seberealizaci. „Mělo by být jasné, že tolik zdůrazňovaná rovnost příležitostí předpokládá redistribuci bohatství a příjmů. Pro tuto úvahu existuje celá řada dobrých argumentů, ale dva z nich jsou naprosto zásadní. Zaprvé – víme, že rovnost příležitostí ve výsledku přináší nerovnost. Aby se zmírnila tato konečná nerovnost, nezbývá než použít dodatečnou redistribuci, která zajistí všem jedincům rovnou šanci na kvalitní život i bez ohledu na jejich rodinný původ. […] Druhým argumentem je fakt, že na světě budou vždy lidé, jejichž možnosti budou vždycky limitované, nebo lidé, kterým se zkrátka moc nedaří. Ovšem ani jim by neměla být upírána šance na uspokojující život“ (Giddens 2004: 92). Rovnost a nerovnost je tedy úzce spjata s možností seberealizace. 4.4.1.1. Možná řešení nerovnosti ve společnosti – daně a přerozdělování
„Sociální demokracie vybízí k ráznému řešení problému nerovnosti: navrhuje
„bohatým brát a chudým dávat“ (Giddens 2004: 92). Otázkou je, zda je toto východisko vůbec proveditelné. Giddens (2004:102) se domnívá, že i v dnešní době je toto řešení možné a dobře realizovatelné. Jako vhodný nástroj se podle něj jeví progresivní zdanění, jež je považováno za důkaz solidarity ve společnosti a nabízí způsob, jak prakticky řešit ekonomické přerozdělování. Britský ekonom Nicholas Barr (2001: 1) v této souvislosti zmiňuje dvě funkce státu blahobytu. První z nich nazývá tzv. funkcí „Robin Hood“, která značí právě zmiňované přerozdělování ve smyslu, že „stát odebírá prostředky bohatým, aby mohl dávat chudým“. Maďarský profesor Berend (2003: 17‐23) na základě výpočtů profesorů Falkinghamové a Hillse zmiňuje, že touto formou je ve Velké Británii přerozdělována přibližně jedna třetina celkových nákladů, které stát blahobytu spotřebuje. Dostáváme se tudíž ke zbylým dvěma třetinám v britském modelu, které Barr (2001: 1) přisuzuje tzv. funkci „prasátka“ (piggy bank). Aby mohl stát blahobytu zajistit dostatek zdrojů pro své instituce, získává zdroje od jednotlivých občanů, kterým se vybrané peníze vrací v různých obdobích jejich životního cyklu (např. formou důchodu, poskytnutím zdravotní péče, vzděláním pro budoucí generace atd.) (Barr 2001: i‐vii).
Podle Giddense (2004: 99‐106) by měli moderní sociální demokraté pochopit velký
význam progresivního zdaňování. Považuje jej totiž za způsob, jak prakticky řešit ekonomické 40
přerozdělování. Zároveň však upozorňuje na sporné body, které se k tomuto řešení vážou a se kterými je třeba se vypořádat. Jako první diskutabilní otázku je nutné si nějakým způsobem vymezit, co vlastně znamená být bohatý. „Počítáme‐li s daní příjmu, pak se kategorie „bohatých“ musí rozšířit o velký počet čistě zámožných lidí, pokud chceme docílit významnějších výnosů a dosáhnout adekvátního přerozdělení“ (Giddens 2004: 99). Zároveň by však neměla být talentovaným lidem upřena motivace zbohatnout. Za druhé, je nutné si uvědomit, že vysoké daně z příjmu by v důsledku vedly ke značným daňovým únikům, na které upozorňuje Lafferova křivka. Pokud by byla zavedena prudce odstupňovaná daň z příjmu, v jistém smyslu by mohl takto nastavený systém působit jako penalizace brzdící tvorbu pracovních míst a tím negativně ovlivnit ekonomickou prosperitu. Třetí sporný bod se zabývá myšlenkou, že v některých situacích by mohlo být spíše žádoucí zvolit opačný postup, tedy daně nadále nezvyšovat či je případně snížit. „Snižování daní má značně pozitivní vliv na ekonomiku a zároveň přispívá ke zlepšení sociální spravedlnosti. Jestliže se toto opatření používá citlivě, dochází také ke stimulaci investic. Výsledkem je vyšší zisk i zvýšení čistých mezd, čímž se zvětší příliv daňových výnosů z celé ekonomiky“ (Giddens 2004: 100‐101). Za čtvrté, „fiskální politiku nelze oddělovat od reformy vládního systému a státu. Vláda už prostě nemůže od občanů „vybírat“ daně, aniž by zajistila, že jejich výnosy budou efektivně využity a že manipulace s nimi bude naprosto transparentní“ (Giddens 2004: 101). Podle Giddense pocit, že je velká část peněz daňových poplatníků „promrhána“, převládá v celé EU, Spojených státech a dalších zemích. Z toho nám vyplývá, že ani Česká republika není výjimkou. Občané pak na základě tohoto pocitu mohou krácení daní považovat za opodstatněné. Jako poslední, pátý bod, je nutné vymyslet plán, jak nejlépe pomoci nemajetným a znevýhodněným občanům. Dle Giddense (2004: 101) „existuje obecný vztah mezi ekonomickou rovností a výší prostředků vynakládaných na provoz sociálního státu. Skandinávské státy, které na sociální stát vynakládají nejvíc, jsou také nejvíce rovnostářskými společnostmi. To však neznamená, že zvýšení výdajů na existující sociální systém pomůže snížit nerovnost“. I takto nastavený systém má však své problémy a slabiny. Podle Esping‐ Andersena (1990: 177‐183) „je jedno, zda levicové či pravicové, všechny analýzy švédského modelu se vesměs shodují na tom, že extrémně rovnostářská struktura platů brání práci přes čas nebo zlepšování dovedností a zvyšování kvalifikace. Nejvyšší dosažitelný plat je prostě příliš nízký“.
41
Zhodnotit a porovnat různé daňové systémy a jejich redistribuční efekt na společnost
by bylo složité a není obsahem ani Třetí cesty, ani této práce. Giddensova (2004: 102‐106) Třetí cesta nicméně navrhuje určitý model, který by měl být z pohledu redistribuce pro společnost žádoucí. Sociální demokracie musí ve všech zemích prosazovat poměrně vysoký daňový základ, aby byl stát schopen pokrýt výdaje na veřejnou a sociální politiku a zároveň mohl udržet nerovnost v rozumných mezích. Míra zdanění spojená se sociálními transfery je důležitějším faktorem redistribuce, než je stupeň progresivity u daně z příjmu. Třetí cesta navrhuje pokusit se nastavit daňový základ tak, aby se odvíjel od politiky s cílem vytvořit co nejvíce pracovních možností. Do jejího programu také patří zavádění zelených daní, které mají odradit od podnikatelských aktivit ty, kteří svou činností škodí životnímu prostředí, a zároveň vylepšit stav státní pokladny. Giddens (2004: 104) v tomto případě navrhuje přesunout daňovou zátěž zejména na energii, odpad a dopravu, aby tím nebyly poškozeny ekologicky čisté provozy. Daňová zátěž by měla být převedena zejména na spotřebu spíše než příjmy, jelikož právě spotřeba podléhající progresivnímu zdanění je tou oblastí, kde by bylo možné ušetřit. Právě úspory a investice budou sloužit jako hlavní motor dlouhodobého ekonomického růstu. Z programu navrhovaného Třetí cestou by neměly být v žádném případě vynechány majetková daň a daň z dědictví, jelikož podle autora této Třetí cesty není neomezené převádění bohatství z generace na generaci v souladu s proklamovanou rovností příležitostí. Naopak by měla být pozitivně motivovaná dobročinnost. Jednotlivé státy by spolu měly začít spolupracovat a společně se podílet na koordinaci výběru daní od nadnárodních společností.
Závěrem k této problematice Giddens (2004: 105) dodává, že problém týkající se
zabezpečení přiměřeného zdanění je stále aktuální. V případě, že daňoví poplatníci budou nespokojeni s tím, jak stát s těmito penězi vynakládá, budou se pravděpodobně placení daní snažit vyhnout. „Sociální demokraté musí přistoupit k daním kreativně a propojit daňovou strategii se strukturální reformou vládního systému a státu“ (Giddens 2004: 106).
42
4.4.1.2. Důvody po reformu státu blahobytu
Za ústřední bod filozofie Třetí cesty lze označit reformu sociálního systému. Pro tuto
reformu totiž existují tři závažné důvody, tak jak je Giddens (2004: 106‐116) uvádí. Za prvé, sociální systém, tak jak je strukturován, nereflektuje společenské a ekonomické změny, ke kterým v současné době dochází. Vznikají nová rizika a nerovnost se vyvíjí jinak, než tomu bylo dříve. S tzv. flexibilizací práce, jak o ní píše Keller (2005: 27‐29), došlo k upřednostňování dílčí a krátkodobé práce na omezenou dobu a k přechodu od klasického zaměstnaneckého poměru k volnějším vztahům. Giddens (2004: 106‐116) dále zmiňuje masový vstup žen na pracovní trh, který klade mnohem větší nárok na počet pracovních míst. Další významnou změnu tvoří rodiny živené pouze jedním rodičem a zvyšující se nároky na vzdělání. Díky vyspělé lékařské péči dochází k prodlužování života a dochází k transformaci systému zdravotní péče, což zajisté přináší nové problémy. Za druhé uveďme velmi důležitou poznámku, že přinejmenším v některých ohledech a v některých zemích již přestává stát blahobytu, tak jak je nastaven, být udržitelný. Keller (2005: 27‐29) míní, že rozvoj sociálního státu nastal v situaci, kdy byl relativně nejméně potřebný – sociální rizika nebyla nikterak významná. V poválečných letech byla rodina vcelku stabilní a příjem hlavního živitele rodiny (muže) dostačoval k zajištění slušné životní úrovně. Ženy v této době ještě nevstupovaly masově na trh práce, nebyl tedy takový tlak na zaměstnanost, která se pohybovala v nízkých hodnotách. Došlo k zajištění výrazné ochrany práce, rozvinutí regulace pracovního trhu a plné rozvinutí sociálního občanství. V polovině 70. let 20. století nicméně tento příhodný stav skončil, když došlo k prudkým změnám na trhu práce. V té době se i rodina stává křehčí. „Postupující krize sociálního státu je tedy souběžnou krizí všech tří součástí systému: národního státu, trhu práce a nukleární rodiny. Tento souběh krizových procesů vede k tomu, že potíže sociálního státu mění přinejmenším od devadesátých let 20. století radikálně svoji povahu. Už se nejedná zdaleka jen o problémy financování, či o dysfunkčnost příliš zbyrokratizovaného státního aparátu. Jde již přímo o princip solidarity a o koncepci sociálních práv, která se měla podle poválečných představ stát hlavním trumfem a vyvrcholením moderní demokracie.“ (Keller 2005: 19‐20). Giddens (2004: 106‐107) uvádí na příkladu důchodových závazků, které slíbily vlády např. v Německu, Itálii či Japonsku, nemožnost jejich naplnění. Mimo jiné poukazuje na vysokou zadluženost některých států – ty musí splácet z daňových výnosů úroky a na investice do systému 43
sociálního zabezpečení logicky nezbývají finance. „Tato napjatá situace plodí nové sociální konflikty. Bouří se daňoví poplatníci, dochází k mezigeneračním střetům, ti, kterým se to nedaří, kritizují ty, kteří dokážou systém využívat ve svůj prospěch“ (Giddens 2004: 106‐107). Již zmiňovaný Berend (2003: 17‐23) mezi faktory nesnází státu blahobytu řadí podstatné demografické změny, kdy dochází k prodloužení délky života a snížení poměru aktivních 31 obyvatel. Za další faktor těchto změn jmenuje rostoucí počet sociálně vyloučených, jelikož se rapidně zvýšil podíl imigrantů a chudých. Za třetí je nutné vzít v potaz, že sociální stát má svá vlastní omezení a specifické rozpory, které je třeba bez otálení řešit. Pravděpodobně nejzávažnějším problémem, vedle otázky financování státu blahobytu, je problematika nerovnosti a chudoby. Zásadní je v této souvislosti zmínit téma sociální exkluze. „Proč mluvit o exkluzi, když to, oč doopravdy jde, je chudoba a deprivace? Popravdě řečeno, s myšlenkou sociální exkluze nepřišla Třetí cesta a její zastánci, ale UNESCO a analytici EU, kteří pro to měli pádné důvody. „Sociální exkluze“ zaměřuje naši pozornost na sociální mechanismus, který zapříčiňuje nebo podporuje různé druhy deprivace. Některé z nich tu ještě donedávna nebyly – například klesající poptávka po nekvalifikovaných nebo nedostatečně kvalifikovaných pracovnících. Další jsou důsledkem samotného sociálního státu (tzv. past chudoby) nebo sociálního inženýrství, které nepřineslo zamýšlené ovoce“ (Giddens 2004: 107). Mezi tyto potíže můžeme také zařadit problematiku tzv. okrajové zástavby. Tyto městské čtvrti či sídliště byly původně stavěny za účelem zmírnění chudoby, leč jejich dopad byl opačný – staly se místem sociální a ekonomické pohromy (Power 2000: 1‐20). 4.4.1.3. Nerovnost, dlouhodobá chudoba a sociální exkluze
Pro pochopení problematiky sociální exkluze je nutné si uvědomit, že neznamená
totéž co chudoba či deprivace, není tedy pouze otázkou ekonomické úrovně. Jak argumentuje Giddens (2004: 108), „problém exkluze vypovídá o zablokování přístupu k příležitostem, které jsou běžné pro členy většinové společnosti“. Sociální exkluze může vyústit do takové podoby, kdy je jedinec zcela oddělen od celé společnosti. Ostatní případy mohou znamenat nedostatečnou dostupnost pracovních příležitostí. Je však rozdíl mezi sociální deprivací a samotnou exkluzí, jelikož „deprivovaní jsou zkrachovalé existence, exkludovaní nedostali ani sebemenší šanci“ (Leiser, Leibfried 1999: 246). 31
myšleno pracujících
44
„Obranné mechanismy, kterými se může společnost bránit proti sociální exkluzi, tak je
navrhuje politika Třetí cesty, se včetně myšlenky osobní zodpovědnosti, kterou tolik zdůrazňuje, dobře doplňují s celým jejím programem. Nová společenská smlouva, která si zakládá na propojení zodpovědnosti a práv, musí být postavena na reformě sociálního státu […] V současné době se rozhodně nedá říci, že by daňový poplatníci získávali „spoustu skvělých výhod na oplátku“ za to, jak poctivě platí daně, když obrovské sumy plynou lidem, kteří nepracují, namísto aby tyto peníze šly na vzdělávání nebo zdravotní péči. Je vidět, jak je pro společnost důležité, aby měla dynamický trh práce, který umožňuje snadný přístup k zaměstnání“ (Giddens 2004: 109). Giddens dodává, že i politici zastávající Třetí cestu si velmi dobře uvědomili, jak je důležitý strategický plán k vytváření dalších pracovních míst, když jej zařadili do svých programů a návrhů k reformě sociálního systému. 32 Aby mohl být sociální systém reformován, vládní zásahy budou nezbytné. Stát by měl přestat chudobu považovat za trvalý a definitivní stav, zajistit možnost zvyšování kvalifikace (investice do lidského kapitálu) a směřovat redistribuci na mladší věkové skupiny (prostřednictvím příspěvků na děti, rodičovské dovolené, mateřských školek a investic do předškolního vzdělávání). „Pokud lidé, kteří žádají o sociální podporu, tolik touží po nezávislosti, vyplatí se do nich investovat. To samé platí pro skupiny jedinců, kteří nemají možnost pracovat: děti, postižené a nemocné, přestárlé a další. Je nesmysl, aby tyto skupiny obyvatelstva byly v rámci přechodu z pasivní na aktivní sociální politiku ještě více znevýhodněny. Mnohem rozumnější je mobilizovat jejich akční potenciál a pokusit se nějakým způsobem snížit jejich nesamostatnost. Proto by se sociální politika měla také zaměřit na zlepšení situace postižených a na boj s předsudky“ (Giddens 2004: 112). Nelze však opomíjet otázku ufinancovatelnosti takovýchto aktivit, na kterou kritici často naráží. Harvardský profesor David Ellwood (1998: 51) upozorňuje na fakt, že se sociální systém stará pouze o to „kdo“, nicméně vůbec jej nezajímá „proč“. Je žádoucí tuto logiku změnit a zaměřit se na to, jaký problém konkrétně jedinec má a jak by bylo možné mu pomoci, namísto pouhého zjištění příjmu a počtu dětí.
Dlouhodobá chudoba je další z oblastí, které se Třetí cesta věnuje. Třetí cesta
propaguje tzv. perspektivní politiku, kdy by specifická pomoc, kterou si tento problém žádá, 32
Příkladem uvádí Clintonův Výnos o sociální reformě Spojených států (Welfare Reform Act in the US) z roku 1996, jehož část byla věnována programu zaměstnanosti viz http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/PLAW‐ 104publ193/pdf/PLAW‐104publ193.pdf
45
nepřicházela pouze od vlády (což platí i pro ostatní sociální podporu). Cílem je zapojit do řešení co nejvíce institucí. Zajímavá je úvaha amerického ekonoma a profesora Michaela Portera (1996: 56‐71), který zkoumal možnosti chudinských čtvrtí v USA. Ukázalo se, že navzdory značnému potenciálu vládních zdrojů nebyly snahy o ustavení stabilní ekonomické základny v těchto centrech příliš účinné. Chudinské čtvrti byly zejména podporovány prostřednictvím sociálních dávek. Ač jsou tyto strategie leckdy životně důležité, nenabízejí ucelenou koncepci, jež by vedla k celkovému rozvoji a zvýšení úrovně v této oblasti. Aby mohl být problém řešen komplexně, vyžaduje to zcela jiný přístup, míní Porter. Je třeba využít několika potenciálů chudých městských čtvrtí: strategické umístění v blízkosti center, existence místní tržní poptávky, propojení s regionálními uskupeními a lidské zdroje. Omezením pro rozvoj podnikání je naopak často nízká úroveň komunikace, nedostatečná odborná kvalifikace, omezený přístup k půjčkám atd. Spoluprací mezi firmami, vládou a neziskovým sektorem lze vyřešit spoustu problémů. Vládní zdroje by měly být použity zejména na zajištění bezpečnosti v těchto čtvrtích, podporu renovací a obnovy životního prostředí a na pokrytí dalších investic, na nichž stojí fungující ekonomické prostředí.
Co se týče sociální exkluze, je nutné vzít v potaz, že se neodehrává pouze u
nemajetných, ale i na vrcholu společnosti. Třetí cesta se zamýšlí nad tím, jak zmírnit sociální nerovnost a jak předejít rozvoji mechanismů, které stojí za vznikem sociální exkluze. Řešení spatřuje především v možnostech, které nabízejí progresivní příjmy, daně z majetku a dědictví, a také stimulace dobročinnosti. Již zmiňované progresivní zdanění spotřeby by tak de facto sloužilo i jako daň z luxusu (Giddens 2004: 119‐121).
Shrňme si, jaké stanovisko zaujímá Třetí cesta k problému nerovnosti. Velký důraz
klade na dynamický model egalitářství 33 a v souvislosti s nerovností hovoří o pluralismu. Všímá si změn faktorů ovlivňujících nerovnost a reaguje na ně. Prosazuje nový systém sociálního zabezpečení, který pomůže ušetřit výdaje (tam, kde je to nezbytně nutné) a bude brát ohled na nové ekonomické a společenské podmínky. Tento systém sociálního zabezpečení by se měl vypořádat s nezdravými důsledky starého sociálního systému. „Sociální a ekonomické politika jsou spojené nádoby, a proto by sociální výdaje měly být nastaveny podle toho, jaký přináší výsledný efekt pro ekonomiku jakožto celek. To je také jedním z důvodů, proč je kladen takový důraz na politiku aktivní zaměstnanosti“ (Giddens 2004: 123). Třetí cesta si je plně vědoma sociální exkluze, které se týká nejen nejnižších 33
princip všeobecné rovnosti
46
vrstev, ale i vrcholu společnosti. S oběma je třeba bojovat. Giddens (2004: 123) upozorňuje, že „tak jako i v jiných oblastech politiky, proti nerovnosti není možné bojovat pouze na úrovni jednotlivých národů. Přestože je problematika globální ekonomické správy a regulace moci nadnárodních společností extrémně složitá, měli bychom se k ní postavit čelem“.
4.4.2. Politika třetí cesty a problém globalizace
Aby globální model mohl fungovat, je nezbytné dosáhnout rovnováhy mezi vládou,
ekonomikou a občanskou společností, kterou zatím postrádáme. Které globalizační změny by měla Třetí cesta podporovat? Giddens (2004: 124‐161) říká, že obecně všechny, které mají pozitivní vliv pro rozvoj lokálních a národních podmínek. Následně vytyčuje 5 základních oblastí, na které se musíme především soustředit – správa globální ekonomiky, globální ekologická správa, globalizace a regulace korporátní moci, války: staré a nové a globální demokracie. Za prvé, správa globální ekonomiky myšlena ekonomickou globalizací podle Giddense postupuje vcelku úspěšně 34 , přesto je třeba řešit možné destabilizační efekty zejména prudkého přílivu kapitálu (nadhodnocení měny, jeho promítnutí do cen majetku a tím nafouknutí celého hospodářství). Jedním z možných řešení se jeví vybudovat přiměřený regulační systém, který by dohlížel na finanční transakce. V této souvislosti bude nejspíše potřebné zřídit světovou finanční autoritu, která by dohlížela, aby systém fungoval efektivně, 34
V této souvislosti je nezbytné si uvědomit, že Giddensovy myšlenky byly formulovány v roce 2004. Chybí tak reflexe ekonomické krize, kdy původně krize na americkém hypotečním trhu v roce 2007 postupně přerostla ve světovou finanční krizi, která propukla následující rok. V současné době je také aktuální dluhová krize šířící se eurozónou. Avšak z Giddensových myšlenek ještě před krizí 2008 vyplývá jeho apel na zřízení světové finanční autority, která by sloužila k odstranění rizik ve světové ekonomice, a dále na vytvoření pravidel pro půjčování státům. V roce 2010 se Giddens v jednom ze svých článků pro Guardian vyjádřil za použití myšlenek Sigmunda Freuda, že každá krize může být pozitivním podnětem pro jednotlivce a zároveň možností začít znovu. Giddens podporuje myšlenku nové smlouvy (new deal), která bude působit proti dvěma globálním krizím – jednak ekonomické recesi, jednak klimatickým změnám. Domnívá se, že jsme na pokraji velké revoluce – zániku tzv. ekonomik fosilních paliv. Je nutné uvědomit si důsledky a soustředit se zejména na pracovní místa. Také bylo již po delší dobu patrné, že pokud se vyspělé země dostanou nad určitý stupeň prosperity, ekonomický růst jednoznačně nemusí znamenat vetší osobní a sociální blahobyt. Nyní tak máme čas na pozitivní kritiku konzumního stylu života, která může být brána i politicky. Taktéž máme čas na to si uvědomit, že obnova neznamená návrat ke „společnosti peněz“ (loads‐of‐money society). Éra thatcherismu spojená s deregulací je pryč a jak tvrdí Giddens, „stát je zpět“. Ekonomická oblast, změna klimatu a energetická politika si žádají aktivné plánování, kdy je však třeba vyhnout se chybám předchozích generací. Samozřejmě musíme nalézt novou roli tržně orientovaných mechanismů. Komplexní finanční nástroje „vyšly z módy“ (vinou ekonomického kolapsu), nicméně budeme je i nadále potřebovat, protože (dostatečně regulované) jsou často klíčem k dlouhodobým investicím. „Dědečkem“ celého procesu nazývá globalizaci, která probíhala rychlým tempem bez odpovídajících mezinárodních kontrol. Účinná regulace světových trhů, kterou Giddens navrhoval již v roce 2004, je tak nezbytná pro zvládnutí jednak finančního sektoru, jednak klimatických změn. Zpětné hodnocení je velmi významné pro politické lídry, když finanční krize dala ránu zavedeným způsobům myšlení.
47
a eliminoval tak rizika světového hospodářství. Dále by mělo dojít k sestavení pravidel pro mezinárodní finanční spolupráci, na které by se tato světová instituce měla podílet. Čelní představitelé sociální demokracie by měli vyzkoušet zdaňování spekulativních měnových transakcí. Druhou možností pak je vytvoření pravidel (již v předstihu), za kterých si státy mohou půjčovat. Stát by si mohl vypůjčit pouze v krizové situaci, zato by mu byla pomoc poskytnuta okamžitě. Na základě těchto dvou navržených řešení je jednoznačně patrné, že Třetí cesta volá po vybudování globální centrální banky. Je si vědoma, že tento plán je ambiciózní a než by došlo ke vzniku instituce, navrhuje převést některé povinnosti globální centrální banky na jiné instituce. Za druhé, Třetí cesta si plně uvědomuje, že s pokrokem, který věda a technika přináší, jsou spojena i jistá rizika. Přestože nelze odhadnout dopady či vůbec stanovit, zda dochází ke globálnímu oteplování 35 , je nutné klást velký důraz na prevenci. Častým problémem, který se v dnešní době vyskytuje, je tzv. únava z informovanosti. O globálních problémech se hovoří tak dlouho, že již tato problematika není zřejmě brána zcela vážně. Zodpovědnost spojená s riziky by měla být přenesena z vlády na konkrétní původce. Cílem Třetí cesty v této oblasti je „demonopolizovat“ odbornou znalost a do vyjednávání politiků a vědců zapojit i širokou veřejnost. Giddens (2004: 141) zmiňuje to, „že se vyspělé státy výrazně podepsaly na současném stavu životního prostředí, ještě nemusí znamenat, že nerozvinuté státy budou muset na své cestě za ekonomickým růstem projít stejným vývojem“. Za třetí, podle Třetí cesty bychom měli usilovat o to, aby se korporace nestaly podle názvu jedné známé knihy „pány světa“ (Korten 2001: 1). Podívejme se na jednotlivé úkoly, které Třetí cesta vytyčuje vládě. Za prvé by měla prosazovat takovou politiku, která povede k posílení hospodářské soutěže na národní a mezinárodní úrovni, a zabránit tak její monopolizaci na úrovni globální. Za důležitý nástroj pro řešení této problematiky spatřuje Giddensova Třetí cesta účinnou kontrolu a vymahatelnou legislativu. Dále by vláda měla spolupracovat s nevládními organizacemi a se skupinami reprezentujícími třetí (neziskový) sektor. Společně by měly monitorovat korporátní aktivity jak na celosvětové, tak i místní úrovni. Za třetí by měla vláda u těchto korporací aktivně rozvíjet smysl pro zodpovědnost, a to pomocí daňové stimulace a přísné kontroly jejich chování. Na zodpovědné chování navazuje problematika odpovědného chování k životnímu prostředí, které je jedním ze stěžejních témat. Páté doporučení pro vládu se zabývá návratem zkomercionalizovaného 35
Monitoring totiž není dlouhodobý.
48
prostoru k veřejnému užívání, které by vláda všude tam, kde je to možné, měla podporovat a zabránit úplné komercionalizaci veřejnoprávních médií. Média by měla být podle Giddense (2004: 148) regulována, jelikož jsou nástrojem kontroly a rozvoje veřejné sféry a nemělo by docházet k jejich monopolizaci. Dalším úkolem vlády je vést firmy k tomu, aby, kde to jen trochu lze, umožnily svým zaměstnancům získat akciový podíl na společnosti, v níž pracují. Daňová stimulace by sloužila jako motivace a akcie by mohly být zahrnuty do důchodového plánu. Poslední doporučení Třetí cesty v této oblasti zní, že vláda má podporovat podniky a odbory, aby spolupracovaly na ekonomické restrukturalizaci, a to navzdory komplikacím, které provázejí technologický vývoj. Je zřejmé, že mezi vedením podniků a odbory dochází ke střetu zájmů, ale všude tam, kde je to možné, by měly spolupracovat. Odbory by měly aktivně prosazovat zaměstnanost a podporovat vzdělávací programy a také pomáhat rozvíjet vztahy mezi zaměstnanci a širším společenstvím. Za čtvrté uvádí Giddens tzv. války staré a nové. Jsme svědky toho, že státy neustále přibývají, jelikož místní etnické skupiny a „národy bez státu“ o autonomii usilovat nepřestanou (Guibernau 1999: 149‐162). Většina konfliktů se nyní odehrává v místním kontextu, podstatně méně jich pak zasahuje celé státy. Podle britské profesorky Mary Kaldorové (2007: 72‐94), vedoucí Střediska pro studium globálního vládnutí, se války probíhající v 80. a 90. letech 20. století výrazně liší od „starých ozbrojených konfliktů mezi státy“. Tato změna podle ní odráží postup globalizačního procesu. Giddens (2004: 153) zmiňuje, že „konflikty propukají tam, kde stát ztrácí legitimitu, kde se daří kriminalitě a kde upadá občanská společnost“. Z toho, co zde již bylo zmíněno, vyplývá, že střety mívají podobu hodnotových a konfliktů, často se jedná o prosazování etnických zájmů. Typickým znakem těchto bojů je velké množství uprchlíků a fakt, že terčem bývají civilisté. Tyto novodobé války mají lokální, současně i globální povahu. „Neintervenovat nepřichází v úvahu, vždyť zapojení ostatních je přímo znakem těchto konfliktů“ (Giddens 2004: 155). Při řešení je nutné opírat se o univerzální zásady mezinárodního práva a nastolit podmínky pro rekonstrukci občanské společnosti. „Úkolem vlády je vytvořit svět, kde se i velmoci budou muset řídit mezinárodním právem“ (Giddens 2004: 155). Pátým bodem je problematika globální demokracie. Dochází ke globálnímu demokratizačnímu procesu a zvyšuje se počet států s demokratickým zřízením. Globalizace tento demokratický proces aktivně podporuje, když „udržet u moci autoritářskou vládu je dnes daleko náročnější“ (Giddens 2004: 158). Jako příklad určitého experimentu uvádí 49
Giddens (2004: 159) vznik Evropské unie, kdy se poprvé v historii státy dobrovolně vzdaly dílu své skutečné a právní suverenity, aby mohly vytvořit společný fond svých zdrojů. Evropská unie nepředstavuje ani supervelmoc, ani určitý typ federace, nýbrž pokus o vytvoření nové vládní struktury. Což je také důvod, proč tak často naráží na nejrůznější překážky. Přestože bývá Evropská unie uváděna za příklad demokratizace, bývá často kritizována pro své „demokratické limity“ – unie byla postavena na elitách, evropská komise je výrazně byrokratická, evropský parlament má omezený vliv a evropské volby jednotlivé občany příliš nezajímají. Na nich je potřeba zapracovat – zlepšit transparentnost, snížit korupci a omezit byrokratickou hierarchii, omezit vliv Bruselu, zavést přímou volbu pro některé vysoké posty atd. Giddens v evropském projektu vidí jakousi platformu k ještě globalizovanějšímu nadnárodnímu demokratickému systému. Na globalizační proces je nutné podívat se i z jiné perspektivy, a to vzrůstající závislosti světových systémů. Zde je patrné, že globalizace je potenciálním zdrojem krize. Případný kolaps světového finančního systému, jak tomu bylo roku 1929, by měl v dnešní době mnohem ničivější následky 36 . K tomu Giddens (2004: 161) dodává, že „budou‐li se ekonomické rozdíly i nadále prohlubovat, začne dříve nebo později docházet k násilným střetům privilegovaných a společensky utlačovaných skupin“.
4.4.3. Stát a občanská společnost
Giddens (2001: 64‐66) v rámci Třetí cesty klade důraz na rozšiřování a prohlubování
demokracie tak, aby vláda mohla spolupracovat s institucemi občanské společnosti. Demokracie si žádá vznik odpovědnějšího občanství a k její krizi dochází, pokud demokracie není dostatečně demokratická. Vzhledem k tomu, že se snižuje víra v politiky 37 , je třeba demokracii prohloubit ‐ učinit ji „demokratičtější“. Existují všeobecné principy, které k této problematice Giddens (2001: 66‐70) uvádí. Nejprve zmiňuje potřebu decentralizace, která však nesmí být jednosměrná 38 . Za druhé je třeba rozšířit role veřejné sféry. Zde navrhuje ústavní reformu vedoucí k větší transparentnosti a otevřenosti a také nové kontrolní mechanismy proti korupci. Je nutné si uvědomit určitou nesnáz v tomto bodě, kdy reformy mají provádět ty instituce, které mají být samy reformovány. Z toho vyplývá, že musí být 36
Ekonomická krize mezi lety 2007‐2010 zapříčinila největší pokles právě od Velké hospodářské krize. Nezbývá než věřit, že nedochází ke snižování víry v demokracii jako takovou. 38 Za příklad uvádí Evropskou unii, která není ani superstátem, ani pouhou zónou volného obchodu. 37
50
jasně patrná vůle měnit. Za třetí je nutné zvýšit správní efektivitu, protože jsou firmy leckdy schopny reagovat rychleji než samotné vlády, které za nimi zaostávají. Panuje tak všeobecná nedůvěra na všech úrovních vlády. Za čtvrté je žádoucí přímější kontakt vlády s občany pomocí „experimentů s demokracií“ v podobě přímé demokracie, elektronických referend, občanských soudů atd. Giddens si uvědomuje nutnost kosmopolitní perspektivy a domnívá se, že by měl vzniknout „nový demokratický stát“ – decentralizovaný, transparentní, efektivní, bez nepřátel, s mechanismy přímé demokracie a vládou jakožto manažerem rizika.
Co se týče samotného vztahu státu blahobytu a občanské společnosti, podle
Giddense (2001: 71‐77) patří podpora aktivní občanské společnosti mezi základní součásti politiky Třetí cesty. Úpadek občanské společnosti je znatelný – dochází k oslabování smyslu pro solidaritu, roste kriminalita, rodiny a manželství jsou křehčí a dochází častěji k jejich rozpadu. Obnova občanské společnosti by měla spočívat v partnerství vlády s občanskou společností, dále v obnově pospolitých forem lokální iniciativy, ochraně místní veřejné sféry, prevenci kriminality vycházející z místních společenství a demokratické rodině. Stát by tak měl s občanskou společností jednat jako s partnerem, oba prvky by se měly vzájemně podporovat i kontrolovat 39 . Zmiňovaný třetí sektor může přispět díky charitě či dobrovolným pracím 40 . I díky těmto aktivitám by postupně mohlo dojít k vytvoření dobrovolnické ekonomiky a politice obnovy pospolitostí. Giddens (2001: 77) upozorňuje, že stát může občanské společnosti způsobit zkázu, jak se tomu stalo např. v komunistických zemích a SSSR. Dodává, že pokud je občanská společnost zdravá, tak chrání jedince před expanzí a zneužíváním státní moci.
4.5. Shrnutí hlavních myšlenek Třetí cesty
Třetí cesta nastiňuje dialog o levém středu a upozorňuje na jednotlivé body, které je
nutné zahrnout do proměny sociálnědemokratického programu. Politika Třetí cesty nemá být pokusem o zaplnění prázdného místa mezi klasickým socialismem a filozofií volného trhu. Už vůbec nemá být chápána jako kapitulace před neoliberalismem. Přikládá velký význam aktivní vládě a veřejné sféře, kterou však nelze slučovat se státem. Zároveň Třetí cesta nevěří v to, že by se o lidi postaral samotný trh jako takový, což je typické pojetí 39 40
S tím souvisí již zmiňované téma pospolitosti (community). Významné jsou ve firmách již zmíněné CSR projekty.
51
neoliberálů. „Třetí cesta nabízí řešení jak restrukturalizovat zastaralou doktrínu sociální demokracie tak, aby byla schopná se vyrovnat s globalizační smrští a proniknout do znalostní ekonomiky. Jelikož obě tyto novinky přinášejí celou řadu nových fenoménů a komplikací, nedá se jednoznačně určit, jsou‐li pozitivní či zda bychom se jejich budoucích dopadů měli spíše obávat“ (Giddens 2004: 162). Jedno je však jisté – je třeba na ně reagovat. Restrukturalizace státu a vládního systému se tak podle Třetí cesty jeví jako nutná a žádoucí. Přestože si dle Giddense (2004: 163) stát i nadále zachovává významné postavení v ekonomickém životě i dalších oblastech, ani stát samotný neumí nahradit trhu či veřejnou sféru. Do nich může pouze tu a tam zasahovat. Z tohoto důvodu by se vláda měla snažit vytvořit ekonomicky stabilní prostředí, dále investovat do vzdělání a klást důraz na rozvoj infrastruktury. Také by měla regulovat nerovnost a pokusit se zajistit takové podmínky, aby každý jedinec měl možnost individuální seberealizace.
Třetí cesta zdůrazňuje potřebu demokratického dialogu, který slouží k ochraně
morálních hodnot. Ačkoliv trh tyto hodnoty ani nevytváří, ani neochraňuje, levice by ho neměla brát jako „nutné zlo“. „Jelikož tržní soutěž přináší výsledky, jaké v žádném jiném systému nemají obdoby, můžeme říci, že tržní ekonomika nemá konkurenci. Šance na ekonomickou prosperitu, kterou tržní ekonomika přináší, přitom představuje pouze jednu z mnoha výhod. I když samotný trh nezakládá instituci občanství, funguje v tomto ohledu jako určitý katalyzátor a dokonce působí proti sociální nerovnosti. Stav tržní ekonomiky se odvíjí od stavu společenských institucí, to znamená, že reflektuje jak globální podmínky, tak i lokální situaci“ (Giddens 2004: 163). Poznávacím znakem zdravé společnosti pak je to, zda dokáže udržet rovnováhu mezi vládou, trhem a občanskou společností.
Mezi klíčové cíle Třetí cesty patří ochrana a posilování občanské sféry, jelikož se tento
myšlenkový proud domnívá, že stát nelze vyvažovat pouze trhem, a je tudíž zapotřebí i veřejná složka v podobě občanské společnosti. Nová společenská smlouva pak tyto tři oblasti – vládu, trh a občanskou sféru – spojí a současně propojí globalizaci s individualismem. Tato společenská smlouva bude za zásadní považovat především důraz na občanská práva a také na zodpovědnost. Třetí cesta je totiž zastáncem hesla „žádná práva bez zodpovědnosti“, platících jak pro jednotlivce, tak i pro skupiny. Právě vláda by měla nejenom regulovat, nýbrž především motivovat občany, aby si zodpovědnost za své skutky uvědomili.
Dále klade významný důraz na investice do lidského kapitálu. Vzhledem k tomu, že
podmínky znalostní ekonomiky zcela mění situaci, bude muset vláda přijít na nový způsob, 52
jak do lidského kapitálu investovat a tím také docílit, aby byla reforma sociálního systému úspěšná. Soustředit by se měla především na daňovou stimulaci a podporu vzdělání. Za konečný cíl si Třetí cesta klade maximalizaci zaměstnanosti, jež umožní lidem najít optimální kompromis mezi prací a rodinnými povinnostmi. Nelze však opomíjet i ty, kteří se momentálně nacházejí mimo pracovní trh – systém by měl bojovat proti izolaci, závislosti na něm a nedostatečné možnosti seberealizace.
Následující úkol Třetí cesty tvoří redukce kriminality a obnova rodinného života. Co se
kriminality týče, Giddens (2004: 165) říká, že by se sociální demokraté neměli obávat razantních postupů, protože zločinnost představuje pro většinu současných společností závažný problém. „Přestože společnost jako celek, zdá se, prosperuje, pokles kriminality neodpovídá míře ekonomického růstu. Zločin jde často ruku v ruce s nerovností a deprivací“ (Giddens 2004: 165).
Co se týče problému nerovnosti, byl mu věnován v rámci Třetí cesty značný prostor.
Přestože tradiční levice vyčítá Třetí cestě nedostatečnou pozornost této oblasti, podle Giddense již sama nemá co nabídnout. Z tohoto důvodu je nutné nazřít problém nerovnosti zcela jinak. Původní předpoklad, že snížením deficitu dojde k poklesu veřejných investic a tím k ohrožení chudé části obyvatel, se ukázal jako chybný. Pokud je totiž snížení deficitu navázáno na vhodná makroekonomická opatření, trh práce je stimulován a ekonomika expanduje.
Přestože se Třetí cesta soustředí zejména na vyspělé průmyslové státy, i
v rozvojových zemích dochází k obdobným diskuzím. Důležitý faktor pro její naplnění činí revize státu a začlenění rozvojových států do systému mezinárodní kontroly, o níž také tato práce pojednává.
4.6. Kritici Třetí cesty
Politice Třetí cesty bývá vytýkáno mnohé, ať už se jedná o kritiku „z vlastních řad“ či
kritiku ze strany pravice, ale i středu samého. Mezi nejčastější výtky z konzervativních kruhů patří buď naprostý nedostatek jakéhokoliv osobitého rázu Třetí cesty, nebo naopak považují její program za souhrn všeobecně známých názorů a politických postojů. Kritika zleva spočívá v tom, že v Třetí cestě spatřuje pravicovou filosofii v lepším světle (Giddens 2004: 7).
53
Politika Třetí cesty vznikala v jisté míře jako reakce na období útlumu konzervativní politiky a pravicového smýšlení, které bylo značně zasaženo tzv. Asijskou krizí (Giddens 2004: 7). Giddens je o programu Třetí cesty přesvědčen a domnívá se, že bude ústředním tématem politické diskuze nadcházejícího období – a to mnohem více, než tomu bylo předtím u neoliberalismu či ještě dříve u sociální demokracie. Podle Giddense (2004: 7) „politika Třetí cesty bude udávat tón veřejného dialogu nadcházejících let“. Giddens ve své knize pojednává zejména o kritice zleva, nicméně my se postupně budeme zabývat debatou širší a zaměříme se jednotlivě na možná úskalí – v chápání odpůrců – a poté si kritiku uceleně shrneme.
4.6.1. Prázdnota Třetí cesty Podle článku, který roku 1998 vyšel v britském Economistu, 41 je snaha definovat politickou filozofii Třetí cesty srovnatelná s „bojem s nafukovacím panákem – když už se vám podaří jej chytit za jednu nohu, veškerý horký vzduch se bleskurychle přenese do druhé“. Velkou myšlenkou údajně je, že Třetí cesta žádnou velkou myšlenku neobsahuje, je naplněna hlubokou prázdnotou. Zastánci Třetí cesty se shodnou v tom, čím Třetí cesta není – ani starou levicí, ani novou pravicí. Někdy to však vypadá, že třetí cesta je pouhý kompromis. Tibor R. Machanan, americký profesor filozofie a člen Institutu Ludwiga von Misese 42 , napsal v roce 1999 článek s názvem „Žádná Třetí cesta“. 43 V článku nejprve analyzuje, proč podle Ludwiga von Misese socialismus selhal – jedná se podle něj totiž o nemožný ekonomický systém, jelikož plánovaná ekonomika není schopna efektivně alokovat zdroje. Pouze volný trh toto umožňuje, protože cenový systém zde slouží jako prostředek komunikace mezi spotřebiteli a výrobci. Stále více lidí však podle Machanana nechápe, že všechny tzv. humánní socialistické experimenty neuspěly. Bojují tak za něco, co se nazývá Třetí cesta – systém přerozdělování bohatství, který má udržet všechny produktivní lidi jako tvrdě pracující, navzdory tomu, že jim zabaví značnou část jejich bohatství. Přístup Třetí cesty k veřejné politice zahrnuje snahu přijít na to, do jaké míry je většina produktivních občanů ochotna tolerovat vládní vyvlastňování bez významnějšího odporu. Machanan dodává, že v Evropě a dalších zemích je tolerance značná, jelikož obyvatelé jsou ochotni se ve velké míře 41 The Ecomonist (2008). Goldilocks politics. [online]. 2008‐12‐17 [cit. 2012‐05‐01]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/179847 42 Tento institut, pojmenovaný po významném rakouském ekonomovi a kritikovi státních zásahů do ekonomiky, „sdružuje lidi, kteří věří ve svobodu, individualismus a ochranu soukromého vlastnictví“. 43 MACHAN R., Tibor. No Third Way. In: Ludwig von Mises Institute [online]. 1999‐11‐27 [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.mises.org/daily/338
54
podrobit státní moci, a to s ohledem na jejich dlouholetou historii feudálního práva, kdy občané nebyli považováni za autonomní, nýbrž za „předměty“. Lidé tak ztrácí své bohatství kousek po kousku a důvod, proč Třetí cesta funguje, je, že lidé neznají konkrétní čísla, tedy celkovou výši toho, oč vlastně přichází. Ta by je podle Machanana přiměla ke změně. Jedním z důvodů k sepsání americké ústavy bylo dle Machanana pokusit se touto cestou zabránit, aby se systém nezvrhl v něco podobného Třetí cestě. Pokud však v politice chybí integrita a veřejnost je méně ostražitá, i přes snahy o vyrovnaný rozpočet, jsou tato opatření nedostatečná. Podle Alana Ryana (1999: 77‐88), britského profesora politologie, Třetí cesta není žádnou novinkou, ačkoliv sama tvrdí, že je jasně odlišitelným a životaschopným politickým přístupem. Ryan se domnívá, že filozofie Třetí cesty je revizí jedné velmi staré myšlenky, sahající do období zhruba před sto lety, kdy se na britské scéně objevil Nový liberalismus. Zastává totiž stejné názory, které propagovali právě Noví liberálové. Jedná se například o snahu vyhnout se nadměrné převaze státu nad společenským a ekonomickým životem, ale zároveň nesouhlas s tím, aby byl trh ponechán svému vlastnímu osudu. Dalším bodem je to, že obavy a znepokojení nad poklesem úrovně vzdělání a nad nárůstem kriminality se objevily již na počátku 20. století. Ryan si však myslí, že dnešní Třetí cesta nenabízí účinné řešení těchto problémů, a tudíž postupem času ustoupí do pozadí stejně jako její předchůdce ve formě Nového liberalismu. Na jednu stranu Třetí cesta usiluje o to, aby bylo omezeno zasahování do trhu za všech okolností, na druhou stranu například k otázkám kriminality zaujímá neakceptovatelně autoritářské stanovisko. Bývalý německý ministr financí Oskar Lafontaine (1999: 274) se vyjádřil, že „Třetí cesta není žádnou cestou“ (Der dritte Weg ist ein Holzweg). Celý koncept Třetí cesty byl omezen zejména na ekonomické kategorie, a zabývat se tak otázkami typu „Jakou společnost vlastně chceme, jak by mělo vypadat naše soužití?“ se jeví jako vedlejší, bezvýznamné. Podle něj je však nutné regulovat finanční trhy, aby společenské cíle vždy měly přednost před cíli ekonomickými – „ne trh, ale demokraticky zvolené vlády a parlamenty musí činit rozhodnutí, která určí budoucnost naší společnosti“. Americký ekonom Robert Higgs 44 označil Giddensovu Třetí cestu za „špatně přestrojenou druhou cestu, despotismus s cukrovou polevou pro ty, kteří si myslí, že otroci 44 HIGGS, Robert. The So‐Called Third Way. In: The Independent Review. 2000, roč. 4, č. 4. [online]. [cit. 2012‐ 05‐04]. Dostupné z: http://www.independent.org/publications/tir/article.asp?a=267
55
mohou být přemluveni k tomu, aby milovali své pány“. Giddense označil za intelektuálního guru Tonyho Blaira, který věří v to, že po pádu socialismu vytvořil nový manifest pro levici. Giddensova kniha Třetí cesta: obnova sociální demokracie podle Higgse znamená zoufalou snahu levicových intelektuálů obhájit intervencionismus, „znovuobjevit“ rozkazovačný řídící stát a bránit ho před thatcherovskými, reaganovskými a libertariánskými nepřáteli. Higgs v závěru dodává, že není Třetí cesty. Jeff Faux (1999: 75), další americký ekonom, označil Třetí cestu za „intelektem těžko uchopitelnou záležitost“, která představuje tak široký pojem, že „spíše než cestu s nějakým konkrétním cílem připomíná politické parkoviště“. Pokud shrneme jednotlivé názory kritiků, lze říci, že prázdnota Třetí cesty je spatřována zejména proto, že nic jako Třetí cesta podle oponentů prakticky neexistuje. Jedná se buď o prázdnou filozofii, nebo o pouhé opakování toho, co se již v rámci politického myšlení dávno objevilo. Třetí cesty rozhodně nepřináší ucelenou strategii, jelikož se příliš zaměřuje na ekonomickou oblast právě na úkor oblastí jiných. Důvodem, proč stále dochází k debatě o Třetí cestě, tvoří přirozená inklinace občanů k tolerování státní moci. Nicméně si neuvědomují, jak nákladný ve skutečnosti je státní aparát sloužící k přerozdělování, a z tohoto důvodu může takto nastavený systém přetrvávat. Giddensova Třetí cesta je spíše beznadějnou snahou obhájit tzv. humánní socialistické experimenty, které nabíraly na váze zejména po selhání socialismu.
4.6.2. Třetí cesta jako politický kompromis Podle již zmiňovaného Fauxe (1999: 67‐76) je Třetí cesta zejména hledáním logického odůvodnění pro politický kompromis mezi levicí a pravicí, ve kterém se levice nebezpečně přibližuje pravici. Třetí cesta se tak nedokázala stát filozofií, která by posunula tvorbu koncepcí v politice za dělení „nalevo a napravo“. Dále Třetí cesta reprezentuje pohled na svět, který je vlastní sektoru mnohonárodních korporací. Podle nich může trh efektivně fungovat pouze za předpokladu, že vláda bude jen minimálně zasahovat. Faux se domnívá, že tento přístup zapříčiňuje narůstající nepřátelství vůči globalizaci. Dle Stuarta Halla (1998: 9‐14), britského sociologa, se politici Třetí cesty 45 vyhýbají radikalismu a za všech okolností upřednostňují „zlatou střední cestu“. Namísto toho, aby se pokusili o opravdovou přeměnu, stali se zastánci „politiky bez nepřátel“ a nakonec berou 45
s odkazem na Nové labouristy a Tonyho Blaira
56
svět takový, jaký je. Noví labouristé se domnívají, že globální trhy se mohou samy regulovat, podlehli tak podle Halla širokému a generalizujícímu pohledu na globalizaci, který propůjčuje projektu Třetí cesty „pochybnou legitimitu“, a považuje ji za nějaký mocný přírodní zákon, jemuž nelze poručit. Přestože si podle něj Třetí cesta všímá zvyšující se sociální nerovnosti, neuvědomuje si, že mohou existovat určité strukturální zájmy bránící spravedlivějšímu rozdělení bohatství a životních šancí. Mimo jiné diskurs Třetí cesty postrádá trvalý vztah k moci. Třetí cesta se snaží být všezahrnující (all inclusive), nemá tak žádné nepřátele a může patřit všem.
4.6.3. Nedemokratičnost Třetí cesty Steve Farrell, americký profesor politické ekonomie, a Diane Aldenová 46 , americká politoložka, uveřejnili společný článek, podle kterého se populární Třetí cesta „náhle objevila jako zvíře ukrývající se před socialistickou neúrodnou půdou komunismu a fašismu“. Základy tomuto modernímu omylu podle autorů položil již Platón ve svém manifestu pro předkřesťanské komunistické tyranie, republiky; v 19. století Karl Marx v komunistickém manifestu a dalších pracích; a ve 20. století Adolf Hitler ponořením se do fašismu, který ztotožňoval s Třetí cestou, neboli bezpečnou alternativou mezi dvěma extrémy, komunismem a kapitalismem. Zastánci dnešní Třetí cesty by však těžko připustili tyto souvislosti. Podle autorů propaganda Třetí cesty láká důvěřivé fanatiky a milovníky svobody díky demokratickým výzvám, které však skrývají velmi antiliberální definice. Příkladem volný obchod pro Třetí cestu znamená přijmout rozhodnutí mezinárodních organizací, i když s nimi nesouhlasíme. Zastánci Třetí cesty věří v právo na soukromé vlastnictví ve smyslu kolektivního vlastnického práva, nikoliv individuálního. To znamená, že důsledně podporují vznik družstev, kde zaměstnanci, nikoliv jednotlivci, vlastní podnikání. Třetí cesta tak vede ke zrušení práva na soukromé vlastnictví a navždy podrobení jedince státu. Farrell s Aldenovou varují před její demokratickou a progresivní prezentací. Třetí cesta není ani demokratická, ani progresivní, není bezpečná, je „komunismem ve skříni“ (closet communism). 46
FARRELL, Steve; ALDEN, Diane. 21st Century Democracy and the Third Way. In: The Perfect Law of Liberty: Miscellaneous Articles by Steve Farrell and Diane Alden [online]. 1999‐10‐20 [cit. 2012‐05‐06]. Dostupné z: https://sites.google.com/site/heavenlybanner/miscellaneous‐articles‐by‐steve‐farrell‐and‐diane‐ alden/21st‐century‐democracy‐and‐the‐third‐way
57
4.6.4. Anglosaský projekt Erkki Tuomioja 47 , současný finský ministr zahraničních věcí, se ve své řeči z roku 1998 zamýšlí nad tím, proč by měly být britské zkušenosti hodnotné pro debatu o budoucnosti státu blahobytu, když Velká Británie není sociálním státem – rozhodně ne ve smyslu, jak ho chápe většina lidí v severských zemích. Velká Británie, kterou Tuomioja zmiňuje společně s USA, má jedno z největších nerovných rozdělení příjmů a v žebříčku zemí OECD oba státy zaujímají přední místa, co se největších případů chudoby týče. Tuomija dodává, že Giddens tento fakt interpretuje tím, že státu blahobytu se nedaří úspěšně bojovat proti chudobě a snížit příjmovou nerovnost. Pokud bychom se na tuto problematiku podívali z pohledu severských států, zde se sociálnímu státu mimořádně dařilo v odstranění chudoby. Tuomioja tedy přichází s alternativním výkladem, že jak Velkou Británii, tak USA, nelze nazvat státy blahobytu. Přesto je Třetí cesta anglosaským projektem a usiluje o revizi státu blahobytu, i když z těchto podmínek nevychází. Dále je pro autora nesnadné pochopit, co je myšleno tzv. novou smíšenou ekonomikou v protikladu k původnímu severskému modelu, když boje o veřejné vlastnictví v severských zemích nikdy neměly ústřední postavení, jak tomu bylo ve Velké Británii. Pokud se zaměříme na doporučení Třetí cesty směrem k sociální demokracii, která by se měla reformovat, Tuomioja míní, že většina evropských sociálních demokratů nebude souhlasit. Reformy jsou zajisté potřeba, ne však z důvodu sociálně‐demokratického selhání, nýbrž kvůli neexistenci podmínek (ve formě celoživotní práce na plný úvazek a keynesiánství), na kterých byl původní model severského sociálního státu postaven.
4.6.5. Ostatní problematické aspekty 4.6.5.1. Existuje několik Třetích cest Britský profesor Luke Martell a sociolog a politolog Stephen Driver (2000: 147‐161) věnovali Třetí cestě obsáhlejší článek, v němž analyzují význam tohoto myšlenkového proudu. Autoři tvrdí, že Třetí cesta nepřekoná starou levici a novou pravici. Levice a pravice totiž zůstávají důležitým označením i pro současnou politiku, Třetí cesta se je nicméně snaží spojit. Martell a Driver se domnívají, že mezi starou levicí a novou pravicí je prostor nejen pro Třetí cestu, ale i další politické postoje s různými hodnotami. Shodují se na tom, že je nesnadné nalézt pro Třetí cestu definici a popisují ji pomocí podmínek a hodnot, prostředků 47
TUOMIOJA, Erkki. Blairism ‐ Europe's Shining Beacon or Low‐watt Glow?. In: Erkki Tuomioja [online]. [cit. 2012‐05‐07]. Dostupné z: http://www.tuomioja.org/index.php?mainAction=showPage&id=1043
58
a role vlády. Giddensovo pojetí rovnosti příležitostí bez egalitářského přerozdělování podlamuje tento koncept, protože umožňuje narůstání nerovnosti, které pak brání rovným příležitostem. Z jejich hodnocení vyplývá, že koncept Třetí cesty není tak radikální, jak se Giddens domnívá. Dále autoři dodávají, že Třetích cest může být několik a mohou se měnit podle obsahu hodnot jako je rovnost, komunita a individualismus, a podle jejich významu a důležitosti. 4.6.5.2. Autoritářské sklony Třetí cesty Německo‐britský sociolog, politolog, filozof a liberální politik Ralf Dahrendorf (1999: 25‐27) vyjádřil krajní nedůvěru v obrození sociální demokracie, zvláště v podobě Třetí cesty. Zamýšlel se nad tím, jak někdo mohl vůbec vzkřísit koncept s tak pochybnou minulostí, jako je Třetí cesta, která je spojována s Francem a Titem – s antidemokratickými formami politiky zejména s korporativistickými či syndikalistickými cíli. Současné provedení je anglosaským projektem, jakýmsi konceptem „Blair‐Giddens“, do velké míry neúspěšným pokusem o vytvoření „velké koncepce“ naší doby. Podle Dahrendorfa nic takového jako koherentní Třetí cesta nikdy nebude existovat. Objevily se nové problémy, kterým je nutné čelit, zatím však nikdo systematické řešení nenabízí. Reforma státu blahobytu je nutná a Dahrendorf spatřuje cestu v ustoupení od všeobecného vyplácení dávek. Také zdůraznil úlohu občanské společnosti, která by měla začít řešit ty úkoly, se kterými si stát není schopen poradit. Neodkladným úkolem je znovu vymezit hranice mezi soukromým a veřejným, najít způsob, jak veřejný prostor ochránit. Třetí cesta se podle něj nalézá v zajetí trhu, ačkoliv trh se nedokáže postarat o zmiňovanou veřejnou sféru. Koncept třetí cesty nařkl z absence důrazu na svobodu a otevřenou společnost a upozornil na její „autoritářské sklony“. 4.6.5.3. Environmentální problematika Bývalý americký viceprezident a známý ekolog Al Gore za sporný bod Třetí cesty považuje to, že tato politická filozofie neřeší téma ekologie. Giddens (2004: 28) uznává, že jak sociálním demokratům, tak ani Třetí cestě samotné, se dlouhodobě nedaří sloučit důraz na ekonomický růst a tvorbu pracovních míst s ekologickým myšlením. Ekologičtí aktivisté se domnívají, že politici Třetí cesty nejsou schopni či spíše ochotni schvalovat preventivní opatření, jelikož není v jejich zájmu čelit síle korporací (Giddens 2004: 28). Přesto Giddens tuto problematiku velmi zdůrazňuje a snaží se na ni reagovat. 59
4.6.5.4. Fatální omyl Třetí cesty
Kritika Třetí cesty zaznívá i v našeho prostředí, když se Václav Klaus 48 ve svém projevu
na zasedání Montpelerinské společnosti zmínil, že se celý život snažil bojovat proti třetím cestám mezi socialismem a svobodou. 49 Těsně po pádu komunismu se Klaus vyjádřil, že „Třetí cesta je nejrychlejší cestou to třetího světa“. Předpokládal, že tento typ myšlení je zcela zdiskreditován, a tudíž s ním nikdo znovu nepřijde. Zástupce třetích cest Klaus považuje za odpůrce liberalismu věřícího ve svobodu a svobodné trhy, taktéž odpůrce individualismu, kteří propagují „starý produkt v novém balení“. Je u nich patrná víra v socialismus s hluboce zakořeněným etatismem a kolektivismem a celý koncept je založen na zneužití humanistických či pseudohumanistických myšlenek, což je samo o sobě nebezpečné. „Třetí cesta není cestou uzavřené skupiny lidí, nepředstavuje dobře definovanou politickou strukturu a není ani jasnou filosofií nebo ideologií.“ Klaus poukazuje, že „termín Třetí cesta byl v minulosti užíván velmi různými lidmi – používal ho Franco ve Španělsku, Tito v Jugoslávii, švédští sociální demokraté po válce, Ota Šik v naší zemi v období Pražského jara (a dá se říci, že tento termín dokonce vyvolal sovětskou invazi), v období perestrojky ho používal Gorbačov, používá ho Clinton a jeho „noví demokraté“, Blair a jeho noví labouristé, ale i Václav Havel a jemu blízcí v postkomunistických zemích a mnozí další. Každý z nich chtěl a chce být i nyní považován za ztělesnění moderní doby, pokroku, rozumu, moudrosti a otevřenosti“. Již při přípravě svého projevu Klaus zjistil, že téma Třetí cesty není dostatečně definováno, v celé diskuzi podle něj chybí seriózní akademické příspěvky, a Třetí cesta tak zůstává vágním konceptem, když její zástupci nikdy nediskutují metody, pomocí nichž by museli realizovat své cíle a potřeby. Klaus tyto zastánce označuje za propagandisty. Třetí cestu 90. let považuje za „nový pokus zachránit socialismus, sociáldemokratismus a stát blahobytu“. 50 Je přesvědčen, „že jsou jen dvě cesty lidské společnosti a že je Třetí cesta 48
KLAUS, Václav. Třetí cesta a její fatální omyl. [online]. 1999‐08‐30 [cit. 2012‐06‐26]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2069 49 Jedná se o sdružení jednotlivců s liberálním smýšlením, které vzniklo po druhé světové válce v souvislosti s debatou o budoucnosti liberalismu. Mezi její významné členy patřili profesoři Friedrich von Hayek, Milton Friedman a James Buchanan. SYROVÁ, Tereza. Mont Pelerin Society. Economix [online]. 2009, č. 1 [cit. 2012‐06‐ 26]. Dostupné z: http://www.economix.cz/clanek/mont‐pelerin‐society‐montpelerinska‐spolecnost/352 50 Klaus zmiňuje, že již samotný název Giddensovy knihy „Třetí cesta: Obnova sociální demokracie“ dává dohromady Třetí cestu se sociální demokracií. Giddens je podle něj alespoň dostatečně upřímný, zatímco ostatní tento fakt skrývají.
60
eufemistickým a zavádějícím termínem pro cestu druhou ‐ socialismus“. Upozorňuje na relativně úspěšné předstírání, kdy zastánci Třetí cesty podporují liberální hospodářskou ekonomiku, ale to dle Klause samozřejmě není pravda. „Neměli bychom se nechat svádět jejich rétorikou. Nikdy nediskutují detaily, nikdy neprozrazují, co mají na mysli, když mluví o regulaci a nikdy neříkají jak vyřešit vážné finanční problémy vysoké úrovně státních výdajů, nezbytné pro financování jimi navrhovaných sociálních programů.“ Třetí cesta se objevuje nejen v politickém životě, ale i na mezinárodním poli a v morální a kulturní oblasti. 51 Právě v těchto oblastech spatřuje větší nebezpečí, než že by viděl okamžitou hrozbu v ekonomické sféře.
Klaus se nevymezuje pouze vůči Třetí cestě, ale také vůči státu blahobytu jako
takovému. Považuje ho za „rozpínavý stát, byrokratizaci společnosti, pokusy zájmových, nátlakových skupin polepšit si na úkor ostatních, nenávistná a iracionální nedůvěra v svobodné trhy a v jejich protagonisty – musíme očekávat, že nová vlna třetích cest může zkomplikovat naše snahy obhajovat svobodné trhy a svobodu vůbec, protože může svést některé z těch, kteří nás původně podporovali“. Za cíl považuje s třetími cestami bojovat a rozkrývat „nevinný humanismus“ zástupců, jelikož tak nevinný není. 4.6.5.5. Třetí cesta jako z nouze ctnost
Keller (2005: 133‐139) v kapitole „Třetí cesta a jiné zlepšovací návrhy“ hovoří o dvou
slabinách, které se váží i k Třetí cestě. 52 Navrhovaná řešení jsou podle něj buď pouze dílčí, tudíž jsou schopny celkovou krizi zmírnit jen okrajově, nebo jsou naopak natolik radikální, že jsou v dnešní době zcela neprůchodná. Podle něj projekt Třetí cesty zvláštním způsobem spojuje oba nedostatky. Upozorňuje na Giddensovo nekritické přejímání imperativů ekonomiky, které se odráží v přístupu k fenoménu narůstající flexibility na trhu práce. Ta má za následek rostoucí nejistotu všech vrstev zaměstnanců. Giddens (2000: 78) se totiž neztotožňuje s Kellerovým předpokladem, že flexibilita nutně zvyšuje „pracující chudobu“. 53 51
V rámci politického život uvádí za příklad apolitickou politiku Václava Havla. V souvislosti s mezinárodním polem Klaus upozorňuje na odstoupení zastánců Třetí cesty jakožto stoupenců levice od pacifismu a jejich odhodlání šířit své myšlenky i násilím, pokud to bude třeba. Co se morální a kulturní oblasti týče, dává Třetí cestu do souvislosti se vznikem komunitarismu (nebo‐li „občanské společnosti“), kdy se nám snaží vnutit nový etický systém a tím i své názory na morálku a kulturu. 52 „Zlepšovací návrhy“ se zabývají tím, jak se vypořádat s neblahými vlivy globalizace na stát blahobytu. 53 Fenomén „pracující chudoby“ značí takový stav, kdy flexibilizace práce sice opticky snižuje v zemi míru nezaměstnanosti, ale za cenu vyššího podílu nízko placené práce. Společně s tím narůstá riziko, kdy se výdělečně činný člověk může nacházet na hranici bídy nebo pouze těsně nad ní.
61
Dostává se tak dle Kellera do ideologické linie, kterou do života uvedla Margaret Thatcherová, a která se snaží legitimizovat nárůst neplnohodnotných forem zaměstnání. „Giddens pouze konstatuje, že flexibilizace práce je inovativní a vysoce kreativní záležitost, aniž by prozradil, jak pomocí neplnohodnotných pracovních kontraktů zajistit dostatečný odvod daní a pojistného, či jak při úbytku plnohodnotných pracovních kontraktů zajistit financování nezaměstnanosti.“ (Keller 2005: 136‐137). Keller uznává, že Giddens věnuje poměrně velkou pozornost daním, nicméně nezabývá se podle něj ani okrajově snižováním daní ze strany vlád jednotlivých zemí, snažících se tímto krokem přilákat cizí investory. Co však zaznívá jako velká výtka, je, že sociolog Giddens vůbec neanalyzuje dopad prováděných reforem na jednotlivé sociální vrstvy. Výsledkem Třetí cesty jsou pak pouze zbožná přání, při jejichž uskutečňování by tento projekt využíval výhod globalizace a minimalizoval její hrozby. Keller (2005: 138) dodává, že všechna jeho přání jsou milá, leč nereálná – pokud by totiž bylo možné tyto kroky naplnit, vůbec by nevznikla krize státu blahobytu a „Tony Blair by nemusel vymýšlet „třetí cestu“. 54 Kritikům Třetí cesty pak Keller dává za pravdu, když uznává, že tento projekt obsahuje mnohem více vnitřních rozporů než reálných návrhů řešení. Mezi rozpory patří např. proklamovaná podpora soudržnosti rodin a zároveň doporučení růstu pracovní flexibility, která ji však ohrožuje. I v rovině politické strategie je projekt Třetí cesty značně rozporuplný – obrací se zejména na úspěšné, vysoce mobilní a samostatné vrstvy – ti však sociální demokracii nijak zvlášť nepotřebují. Ostatním doporučuje důvěřovat svým politikům, přestože už ani samotné vlády nejsou schopny čelit náporům tržní nejistoty. Z těchto výše zmíněných důvodů Keller (2005: 138) označuje Třetí cestu jako z nouze ctnost. „Vychází z toho, že sociální stát už nelze v dnešní podobě udržet. Jeho postupnou likvidaci, vynucenou vnějšími i vnitřními okolnostmi, vydává za příležitost k ustavení výkonnější, pružnější, modernější společnosti. Avšak to co teoretici Třetí cesty vydávají za modernější sociální svět, se shodou okolností do písmene kryje s tím, co obsahují manažerské příručky pro řízení firem, tedy příručky, které se sociálnem ani okrajově nezabývají. Sociální stát tak má být zachráněn podle naprosto stejných receptů, podle kterých byly řízeny ekonomické procesy, které přivedly tentýž sociální stát na pokraj kolapsu“ (Keller 2005: 138). Na závěr Keller dodává, že v Třetí cestě sice nevidí zrušení státu blahobytu, ale jeho selektivní proměnu v podobě výrazného 54
Příkladem těchto přání je podřízení trhů etickým standardům, vytváření pracovního prostředí vlídného vůči rodinám ze strany firem, zavedení daně z luxusní spotřeby, regulace světových finančních trhů, zdanění spekulativních finančních transakcí, vznik celoplanetárního ekologického managementu, regulace velkých korporací a rozbití celosvětových monopolů (Keller 2005: 137‐138).
62
oslabení jeho funkce opory (sociálního) občanství. Tato proměna by mu umožnila zachovat si pouze ty kvality, které jednak rozkládají (tak jako i trh) a jednak suplují vazby přirozené solidarity. Stát blahobytu by se tak za těchto okolností změnil v jakýsi trpěný „užitečný přívěšek“ tržních sil, rozhodně už by nebyl jejich protiváhou. 4.6.5.6. Kritika státu blahobytu – Lafferova křivka Již citovaný Tibor R. Machan 55 zmínil, že žádná Třetí cesta neexistuje a všechny obdobné humánní socialistické experimenty selhaly. Patří mezi zastánce volného trhu a své názory ohledně vysoké tolerance evropského obyvatelstva ke státní moci podporuje prostřednictvím tzv. Lafferovy křivky. Ta ilustruje, jak může daňové zatížení a další „útoky“ ze strany státu setrvat i přes „nestoudný“ dopad na životy lidí. Až na vrchol křivky budou lidé tolerovat „násilí“, protože bojovat s výběrčími daní je příliš nákladné. Nicméně v určitém bodě se lidé začnou bránit – vzbouří se či odmítnou platit. 56
4.6.7. Shrnutí kritiky Třetí cesty Giddens (2004: 29‐32) ve své knize uvedl rekapitulaci kritických ohlasů k Třetí cestě, kde jednotlivé postřehy roztřídil do několika málo kategorií. Za prvé, podle kritiků se jedná o těžko uchopitelný politický projekt, který se nedá vymezit a který postrádá cíl. Oponenti se domnívají, že Třetí cesta značí prázdný pojem, který nepřináší žádnou stěžejní myšlenku. Působí na ně tak, jako by se jednalo pouze o znouze ctnost. Dále Třetí cesta sklouzává k jistému druhu konzervativizmu a nedostatečně reprezentuje levicové názory. Pro levici je 55 MACHAN R., Tibor. No Third Way. In: Ludwig von Mises Institute [online]. 1999‐11‐27 [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.mises.org/daily/338 56 Jedná se o Lafferův bod, který je pro každého jedince individuální.
63
tento projekt málo radikální. Někteří naopak podezřívají tento program z nedemokratičnosti a antiliberálních sklonů. Za třetí, tento program respektuje neoliberální rámec, zvláště ve vztahu ke globálnímu trhu. Globalizaci podle kritiků bere jako hotovou věc, dostatečně nebojuje proti nerovnosti příjmů, majetku nebo moci. Dalším sporným bodem je to, že se v zásadě jedná o anglosaský projekt a pro vysoce vyvinuté státy již nepřináší nic relevantního. Kritici se také domnívají, že Třetí cesta nemá žádnou jinou zvláštní ekonomickou taktiku než nechat trh na pokoji. Tím se přibližuje již zmíněnému neoliberalismu. Například podle Alana Ryana (1999: 77‐88) se Třetí cesta nese na vlnách ekonomické prosperity a nepřináší žádné řešení, pokud dojde k ekonomickému zvratu. Za šesté, Třetí cesta pouze symbolicky uznává ekologické problémy, ale nezná žádný efektivní způsob, jak je řešit. Podle kritiků je v této otázce značně povrchní. Smiřuje se tak s ničivými důsledky světového ekonomického rozvoje. Na závěř ještě zmiňme kritiku z ryze ekonomických důvodů, k jejíž účelům je využívána Lafferova křivka. Evropská společnost se zdá být poměrně hodně tolerantní k vysokému daňovému zatížení, jakmile však daňová sazba přesáhne určitou mez (ta je u každého jedince jiná), lidé, jednoduše řečeno, přestanou platit daně, a naplňovat tak státní pokladnu. Pokud by se tomu tak stalo, nezbývaly by dostatečné prostředky na zavedené systémy sociálního zabezpečení, což by pro stát blahobytu jistě znamenalo vážné potíže.
64
Závěr Cílem této diplomové práce bylo v teoretické části analyzovat základní východiska a principy státu blahobytu, jeho jednotlivé typy, dále souvislosti jeho vzniku a provázanost se středními třídami, v empiricko‐praktické části posléze rozebrat program Třetí cesty navrhující reformu sociálního systému. Třetí cesta by měla sloužit jako určitá alternativa staré sociální demokracii a neoliberalismu (Heywood 2001: 153). Jedná se o projekt, který nabízí konkrétní kroky, jak se vypořádat se změnami, na něž by měl stát blahobytu reagovat. Zároveň slouží i jako projekt obnovy staré sociální demokracie. Autorka využívá kvalitativního výzkumu v průběhu celé práce, s jehož pomocí usiluje o ověření či vyvrácení nastolených hypotéz. Ty jsou v podobě série otázek uvedeny v úvodu. Pro přehlednost si je znovu uveďme. Je stát blahobytu teprve na cestě ke krizi, nebo se v ní již nachází? Způsobují tuto situaci vnitřní problémy, nebo je krize státu blahobytu pouze symptomem jiných, možná i závažnějších problémů? Jak by se měl stát blahobytu vyrovnat s potížemi? A jaké aktivity by měl vlastně zastávat – měl by být zaměřen pouze a výhradně na ochranu před upadnutím do chudoby, nebo být naopak „všeobjímající“ a usilovat o zajištění relativně vysokého životního standardu pro všechny členy společnosti? Dosáhli jsme za pomoci státu blahobytu přílišných nároků na životní úroveň, které, zdá se, zapříčinily neúnosný nárůst sociálních výdajů, nebo je to spíše otázka demografických změn, kdy se zvýšila délka života, nicméně se snížil poměr pracovně aktivních obyvatel, či ostatních faktorů, např. korupce, vysokého podílu šedé ekonomiky, dlouhodobého „životu nad poměry“, přebujelého státního aparátu či dluhové krize? Je stát blahobytu vůbec žádoucí, nebo je naopak přítěží? Co se projektu Třetí cesty týče, je tento program relevantní a může se stát vzorem pro reformu státu blahobytu? Přináší nějaká zásadní a nová řešení? V čem zejména spočívají kritické ohlasy Třetí cesty ‐ jsou to spíše ekonomické, ideologické či jiné pozice, ze kterých je hodnocena? Pod pojmem stát blahobytu si zřejmě každý z nás představuje něco odlišného. Tento fakt dokazuje nemožnost poskytnutí jednotné definice, která by byla schopna uceleně vymezit daný koncept. Odborníci se alespoň shodují v tom smyslu, že stát blahobytu je specifickou politickou institucí, která má minimalizovat míru nejistoty občanů a vytvářet sociálně smírné prostředí. Existuje několik „učebnicových“ typů státu blahobytu, které taktéž vymezují rozdílný výčet aktivit, kterými by se měl zabývat. Richard H. Titmuss (Večeřa 2001: 64) rozeznává tři typy, a to sociální stát reziduální, institucionální a pracovně‐výkonový. Kořeny
65
reziduálního státu blahobytu sahají k liberalismu a tento typ klade důraz na rodinu a trh. Ty označuje za výchozí instituty k uspokojení lidských potřeb. Zásahy do ekonomiky ze strany státu jsou zde minimální. Až v případě selhání výše zmíněných institutů přichází na řadu stát garantující zajištění pouze existenčních nezbytností. Institucionální stát blahobytu značí prakticky přesný opak reziduálního typu. Stát je garantem stěžejních oblastí sociální politiky a navíc se snaží co nejvíce společnost integrovat. Pracovně‐výkonový stát blahobytu staví na zásluhách občanů a z tohoto důvodu je zde významná produktivita práce členů společnosti. S jiným dělením přišel Gøsta Esping‐Andersen, který se soustředil na odlišnosti uspořádání vztahu mezi státem, rodinou a trhem. Taktéž definoval tři typy státu blahobytu, jmenovitě liberální, korporativistický (konzervativně‐korporativistický) a sociálně‐demokratický model (Večeřa 2001: 65). Liberální model se soustředí na občany s nízkými příjmy a je možné jej ztotožnit s modelem reziduálním. Korporativistický stát blahobytu se vymaňuje ze sféry trhu a věnuje se zajištění sociálního zabezpečení bez vlivu trhu. Poslední, sociálně‐demokratický typ si klade za cíl rovnoměrně zajišťovat relativně vysoký životní standard. Celkově se u státu blahobytu jedná o takové aktivity, které mají směřovat k vytvoření a udržení příznivých podmínek pro občany. V tomto ohledu se stát (označovaný jako stát blahobytu) jednoznačně stal garantem sociální politiky a sociálního zabezpečení a při jejich utváření a naplňování staví na několika principech. Těmito principy jsou princip sociální spravedlnosti, sociální solidarity, subsidiarity a participace. V evropském prostředí tyto principy tradičně představují myšlenky liberalismu, křesťanského sociálního učení a demokratického socialismu. Mezi průkopníky myšlenky státu blahobytu patřili Otto von Bismarck, z anglického prostředí pak John M. Keynes a William H. Beveridge. První z nich přispěl k vývoji státu blahobytu zavedením vůbec první soustavy povinného pojištění na světě. Známý ekonom Keynes navrhoval možnost zásahů do ekonomiky, pokud bude docházet k negativním dopadům trhu na společnost. Beveridge definoval první ucelený systém sociálního zabezpečení. Hlavní nástroj státu blahobytu při provádění sociální politiky je sociální zabezpečení, které tvoří stěžejní prostředek k vyrovnání sociálních nerovností prostřednictvím státního rozpočtu. Ekonom Barr (2001: 1) v této souvislosti uvádí dvě funkce státu blahobytu – první z nich nazval funkcí „Robin Hood“, kdy dochází k přesunu peněz od bohatých k chudým, a druhou funkcí je pomyslné „prasátko“ značící průběžný systém financování. Obvykle dochází ke kombinaci obou forem a jejich neustálému vývoji. Je důležité si uvědomit, že tato forma zabezpečení by mohla mít u části občanů negativní dopad na pracovní morálku (pokud 66
nebudou ekonomickými důvody přinuceni pracovat) a dále také skutečnost, že sociální systémy, tak jak jsou dnes nastaveny, mohou být do budoucna neudržitelné z důvodu jejich finanční náročnosti. Tu vlády sociálních států obvykle řeší půjčkami, které v sobě skýtají hrozbu dluhové krize. Toto tvrzení již prokazuje současnost, kdy i přes různá opatření (v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, škrtů v sociálních oblastech a zvyšování daní, jednak DPH, ale i daní spotřebních a daní ze zisku) stále dochází k růstu státních dluhů. Nejenže se nedaří růst státního dluhu zastavit, je třeba jej snižovat. Míru zadlužení vyspělých zemí lze označit za alarmující. Japonský státní dluh dosahuje výše přes 200 % HDP, v Itálii míra zadlužení překonala 100 %, V Německu, tak jako ve Francii, se státní dluh pohybuje již kolem 80 % a takto bychom mohli jmenovat další země. V tomto ohledu diskuze probíhá zejména v souvislosti spíše s periferními ekonomikami, za které lze označit například Portugalsko či Řecko, nicméně je nutné si uvědomit, že i u vyspělých zemí je míra zadlužení vysoká. Lze stát blahobytu udržet a reformovat, nebo se v důsledku výše zmíněných nesnází může zhroutit? Zastánci státu blahobytu jsou pevně přesvědčeni, že sociální stát je komparativní výhodou, kterou bychom si i nadále měli udržet, pokud chceme být konkurenceschopní ve stále více globalizovaném světě. Sociální politika mimo jiné pomáhá udržet smír ve společnosti, jelikož ve větší míře nedochází k takzvanému rozevírání nůžek. Oponenti státních zásahů a stoupenci laissez‐faire naopak míní, že stát blahobytu omezuje jak svobodu jedince, tak i volného trhu, a upozorňují na jeho krizi, ať již z důvodu vysokých nákladů, jeho neefektivnosti či určité míry nespravedlnosti. Tato práce nastínila, že záleží na konkrétních okolnostech a že argumentace obou stran je relevantní a racionální. V souvislosti se státem blahobytu nelze opomenout vztah ke střední třídě. Na jednu stranu pomohl rozšířit tuto společenskou vrstvu, na druhou stranu ji „odnaučil“ spoléhat se na sebe sama či na nejbližší okolí, když převzal většinu odpovědnosti a poskytl sociální záruky. Takto nastavený systém fungoval poměrně dlouho, a to díky poválečně prosperitě. Nástup globalizace společně s rozkládáním společenské solidarity a zvyšujícími se výdaji na sociální politiku tento harmonický vztah narušily. Pro úspěšnou existenci státu blahobytu a jeho funkčnost je rozhodně žádoucí stabilní a co nejširší střední vrstva, která bude v daný systém i nadále věřit, jelikož je stabilizačním prvkem tohoto systému. Pokud se totiž začne více soustřeďovat na sebe sama, protože nebude dostávat dostatečné sociální záruky ze strany státu, systém bude ohrožen jednak nedostatkem důvěry, jednak i zvyšujícím se
67
nedostatkem financí. Tento nedostatek financí bude zapříčiněn neochotou střední třídy podílet se výrazným dílem na naplňování finančních prostředků do státní pokladny. Anthony Giddens navrhuje specifický program Třetí cesty, který by měl sloužit jako alternativa k neoliberalismu a staré sociální demokracii. Klade značný důraz na akceptaci novodobého fenoménu globalizace. Zdůrazňuje konsensus a preferuje začleňování do společnosti před tradiční socialistickou orientací na rovnost. Soustředí se na posílení role občanské společnosti (neziskových organizací a sociálních hnutí), vyplňující prostor mezi státem a jednotlivci. Důležité místo v tomto programu zaujímá oblast environmentalismu a zdůraznění prevence před nápravou již vzniklých ekologických škod. Existuje sedm základních hodnot konceptu Třetí cesty. Jmenovitě to jsou rovnost (ve smyslu rovnosti příležitostí), ochrana zranitelných, svoboda, žádná práva bez vlastní zodpovědnosti, žádná autorita bez demokracie, kosmopolitní pluralismus a filosofický konzervativizmus. Celý koncept se zabývá řadou otázek, bohužel však neposkytuje ucelenější strategii, jak jednotlivých cílů dosáhnout. Z konkrétních kroků Giddens navrhuje progresivní zdanění, klade důraz na tržní hospodářství a zároveň žádá odpovědné chování k životnímu prostředí, podporuje informační společnost a obnovu rodinného života, zdůrazňuje aktivní roli vlády, která by měla vytvářet ekonomicky stabilní prostředí a vymahatelnou legislativu, bojovat proti kriminalitě, podporovat vzdělání a rozvoj infrastruktury. Aby nedocházelo k finančním krizím, navrhuje Giddens (2004: 124) zřízení světové finanční autority, která by sestavila pravidla pro mezinárodní finanční spolupráci a dohlížela na jejich dodržování. I kvůli ne zcela propracovanému programu Třetí cesty (ve smyslu návrhu konkrétních kroků, jak vytyčených cílů dosáhnout) se k němu váže poměrně široká diskuze a kritika. Ta přichází jak ze strany levice, tak i pravice. Pro levici je tento projekt málo radikální, dále jej kritizují za přibližování se pravici a akceptaci neoliberalismu, pro zastánce pravicových hodnot zase znamená obhajobu sociální demokracie, snažící se ukázat ji „v lepším světle“. Za prvé, pro oponenty značí Třetí cesta prázdný pojem, který neobsahuje žádnou stěžejní a přínosnou myšlenku. Prakticky tak Třetí cesta podle nich vlastně neexistuje. Za druhé, někteří v ní spatřují nepřijatelný politický kompromis mezi levicí a pravicí. Třetí cesta se tak vyhýbá radikalismu, jelikož propaguje konsensus. Snaží se zahrnout vše, proto nemá žádné nepřátele a může patřit prakticky všem. Dále je podezřívána z nedemokratičnosti a autoritářských kroků, když ji v určité podobě propagoval již Karl Marx či Adolf Hitler. Přes lákavé demokratické výzvy skrývá antiliberální prvky. Za čtvrté, oponenti ji neuznávají, protože je 68
podle nich ryze anglosaským projektem. Dodávají, že Velká Británie ani není státem blahobytu ‐ pokud je nahlížena ze skandinávské optiky ‐ tak jak by vůbec autor Třetí cesty, který je Brit, mohl znát řešení. Za páté, neobsahuje žádnou zvláštní ekonomickou strategii než „nechat trh na pokoji“ (laissez‐faire) – tím se velmi přibližuje neoliberalismu. Za šesté, přestože se hlásí k odpovědnému chování k životnímu prostředí, je jí vytýkána povrchnost, jelikož nenabízí v této otázce ucelený program. Za sedmé, je považována za vágní projekt, jakási z nouze ctnost. Poslední, osmý bod kritizuje projekt Třetí cesty z ryze ekonomických důvodů. Uvádí Lafferovu křivku, na které demonstruje poměrně vysokou toleranci evropského obyvatelstva ke státní moci. Vysoký výběr daní značí určité násilí ze strany státu, a pokud se míra zdanění vyšplhá nad únosnou a tolerovanou mez, lidé již odmítnou platit a vzbouří se. Na závěr dodejme, že Giddensova koncepce Třetí cesty inspirovala bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a bývalého německého spolkového kancléře Gerharda Schrödera, kteří ji během svého funkčního období uváděli v praxi. Přestože jsou po našem rozboru kritické ohlasy ve většině případů opravdu na místě, zdá se, že tento program bude i nadále významnou součástí diskuzí zejména v souvislosti s obnovou sociální demokracie, která by do svých programů měla zakotvit novodobé problematické aspekty. Restrukturalizaci státu a vládního systému považuje filozofie Třetí cesty za žádoucí, a pokud přihlédneme na dopady novodobých finančních či měnových krizí, jeví se tento požadavek jako určitá nutnost. Ačkoliv je program Třetí cesty významným a diskutovaným projektem, bylo by vhodné do něj více reflektovat kritiku (jak zleva, tak zprava), která by mohla danému konceptu ještě více rozšířit a prohloubit myšlenkový základ, a učinit ho tak životaschopnější a efektivnější. Tato práce zmínila jednotlivé koncepty státu blahobytu, které se od sebe liší, a následnou diskuzi zaměřenou zejména na program Třetí cesty. Neustálý vývoj jednotlivých modelů společně s nepřetržitě přítomnou diskuzí upozorňují na snahu systém optimalizovat a nalézt ideální uspořádání. Dosavadní vývoj napovídá, že se jedná o nikdy nekončící proces.
69
Zdroje Odborná literatura ATTARIAN, John. The maturing of a humane economist. In: Bussiness Library [online]. 2003 [cit. 2012‐05‐08]. Dostupné z: http://findarticles.com/p/articles/mi_m0354/is_3_45/ai_n6140123/?tag=content;col1 BARR, Nicholas. The economics of the welfare state. 2nd ed. London: The orion publishing group, 1993. 495 p. ISBN 0‐297‐82158‐X. BARR, Nicholas. The welfare state as piggy bank: information, risk, uncertainty, and the role of the state. New York: Oxford University Press, 2001, 295 s. ISBN 01‐992‐4659‐9. BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Vyd. 1. Překlad Otakar Vochoč. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 431 s. POST, 9. sv. ISBN 80‐864‐2932‐6. BECK, Ulrich. The cosmopolitan manifesto. New statesman [online]. 1998‐03‐20 [cit. 2012‐05‐09]. Dostupné z: http://www.highbeam.com/doc/1P3‐27845377.html BEREND T., Iván. The Welfare State; Crisis and Solutions [Schriftenreihe des Europa Institutes Budapest]. 2003, s. 17‐23 [cit. 2012‐03‐06]. Dostupné z: http://www.europainstitut.hu/pdf/beg19/berend.pdf BERES, Pervenche. The social democratic response to globalisation. In: European Social Democracy: Transformation in Progress. Edited by Rene CUPERUS and Johannes KANDEL. Amsterdam: Wiardi Beckman Stichting/Friedrich Ebert Stiftung, 1998. 302 p. ISBN 90‐72575‐58‐X. BOBBIO, Norberto. Translated and introduced by Allan CAMERON. Left and right. Cambridge: Polity, 1996, 124 s. ISBN 978‐074‐5615‐615. Collected essays of asa briggs: images, problems, standpoints, forecasts. S.l.: Univ Of Illinois Press, 1988. 333 p. ISBN 02‐520‐6005‐9. DAHRENDORF, Ralf. Whatever happened to liberty? In: New Statesman. 1999, roč. 128, č. 6, s. 25‐27. DRIVER, Stephen; MARTELL, Luke. Left, Right and the third way.In: Policy & Politics. 2000, roč. 28, č. 2. s. 147– 161. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.sussex.ac.uk/Users/ssfa2/leftrightandthethirdway.pdf ELLWOOD, David. Dynamic policy making: an insider´s account of reforming US welfare. In: The Dynamics of Modern Society: Poverty, Policy and Welfare. 1st pub. Bristol: Policy Press, 1998. 320 s. ISBN 18‐613‐4059‐1.
70
FARRELL, Steve; ALDEN, Diane. 21st Century Democracy and the Third Way. In: The Perfect Law of Liberty: Miscellaneous Articles by Steve Farrell and Diane Alden [online]. 1999‐10‐20 [cit. 2012‐05‐06]. Dostupné z: https://sites.google.com/site/heavenlybanner/miscellaneous‐articles‐by‐steve‐farrell‐and‐diane‐ alden/21st‐century‐democracy‐and‐the‐third‐way FAUX, Jeff. Lost on the third way. In: Dissent. 1999, roč. 46, č. 2, s. 67‐76. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.dissentmagazine.org/article/pdfs/fauxspring99.pdf GIDDENS, Anthony. Beyond left and right: the future of radical politics. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1994, 276 s. ISBN 08‐047‐2451‐2. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 594 s. ISBN 80‐720‐3124‐4. GIDDENS, Anthony. This climate crunch heralds the end of the end of history. The Guardian [online]. 2009‐03‐ 11, [cit. 2012‐06‐25]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2009/mar/11/climate‐change‐ carbon‐emissions GIDDENS, Anthony. Třetí cesta: obnova sociální demokracie. Vyd. 1. Překlad Alena Gregorová. Praha: Mladá fronta, 2001, 149 s. Myšlenky (Mladá fronta), sv. 2. ISBN 80‐204‐0906‐8. GIDDENS, Anthony. Třetí cesta a její kritici. Vyd. 1. Překlad Adéla Vopěnková. Praha: Mladá fronta, 2004, 182 s. Myšlenky (Mladá fronta), sv. 20. ISBN 80‐204‐1208‐5. GIVERTZ, Harry. Welfare state. In: KAUFMANN, Franz‐Xaver. Herausforderungen des Sozialstaates. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1997, 193 s. ISBN 35‐181‐2053‐0. GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. Vyd. 2. Praha: Argo, 2000, 374 s. ISBN 80‐720‐3310‐7. GUIBERNAU, Montserrat. Nations without states: political communities in a global age. 2nd ed. Malden, Mass.: Blackwell Publishers, c1999, 216 s. ISBN 07‐456‐1801‐4. HALL, Stuart. The great moving nowhere show. In: Marxism Today. Special Issue, November/December, 1998, s. 9‐14. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.amielandmelburn.org.uk/collections/mt/pdf/98_11_09.pdf HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 362 s. ISBN 978‐807‐3801‐373.
71
KALDOR, Mary. New and old wars: organized violence in a global era. 2nd ed., repr. Cambridge: Polity, 2007, 216 s. ISBN 07‐456‐3863‐5. KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Vyd. 1. Praha: Slon, 2005, 158 s. ISBN 80‐864‐2941‐5. KELLER, Jan. Vzestup a pád středních vrstev. 1.vyd. Praha: Slon, 2000, 123 s. ISBN 80‐858‐5095‐8. KITSCHELT, Herbert. The transformation of European social democracy. New York: Cambridge University Press, 1994, 345 s. ISBN 05‐214‐5715‐7. KORTEN, David C. When corporations rule the world. 2nd ed. Bloomfield, Conn.: Kumarian Press, 2001, 384 s. ISBN 18‐872‐0804‐6. KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 3., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2005, 502 s. ISBN 80‐735‐7050‐5. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80‐7021‐265‐9. S. 207. LAFONTAINE, Oskar. Das Herz schlägt links. München: Econ, 1999, 316 s. ISBN 34‐301‐5947‐4. LEISERING, Lutz; LEIBFRIED Stephan. Time and poverty in western welfare states: United Germany in perspective. New York: Cambridge University Press, c1999, 379 s. ISBN 05‐215‐9013‐2. MACEK, Josef. Co je sociální politika? In: Sociální revue. 1923, s. 7 – 10. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://ciks.vse.cz/edice/Macek/socialnipolitika.aspx MATZNER, Egon; STREECK, Wolfgang. Beyond keynesianism. Elgar: Aldershot. 1991, s. 3‐4. MORAVEC, Petr. Třetí cesta: V čem to žijeme. In: Třetí cesta: cesta zdravého rozumu [online]. [cit. 2012‐03‐24]. Dostupné z: http://www.treti‐cesta.cz/Pro%C4%8D%20t%C5%99et%C3%AD%20cesta%201.pdf MULGAN, Geoff; WILKINSON, Helen. Freedom's children: work, relationships and politics for 18‐34 year olds in Britain today. London: Demos, 1998. 139 p. ISBN 18‐983‐0927‐2. MUSIL, Libor. Typologie sociálního státu, "welfare mix" a kontinuita tradic. In: Vývoj sociálního státu v Evropě:čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996, s. 9‐30. Studijní texty (Doplněk), sv. 4. ISBN 80‐85765‐62‐4.
72
PORTER, Michael. The competitive advantage od the inner city. Harvard Bussiness Review. May‐June, 1995, s. 56‐71. Dostupné z: http://www.uc.edu/cdc/urban_database/food_resources/competitive‐advantage‐of‐inner‐ city.pdf POTŮČEK, Martin. Sociální politika. Vyd. 1. Praha: Slon, 1995, 142 s. ISBN 80‐858‐5001‐X. POWER, Anne. Social exclusion and the future of cities. 2000, s. 1‐20. [online]. [cit. 2012‐03‐18]. Dostupné z: http://eprints.lse.ac.uk/6470/1/Social_Exclusion_and_the_Future_of_Cities.pdf RYAN, Alan. Britain: recycling the third way. In: Dissent. 1999, roč. 46, č. 2, s. 77‐88. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.dissentmagazine.org/article/?article=1655 SYROVÁ, Tereza. Mont Pelerin Society. Economix [online]. 2009, č. 1 [cit. 2012‐06‐26]. Dostupné z: http://www.economix.cz/clanek/mont‐pelerin‐society‐montpelerinska‐spolecnost/352 HIGGS, Robert. The So‐Called Third Way. In: The Independent Review. Spring, 2000, roč. 4, č. 4. [online]. [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.independent.org/publications/tir/article.asp?a=267 VEČEŘA, Miloš. Sociální stát: východiska a přístupy. 2., upravené vyd. Praha: Sociologické nakl., 2001, 112 s. ISBN 80‐85850‐16‐8. VEBER Václav; VÍT, Karel. Budoucnost evropského sociálního modelu: sborník z konference : Hradec Králové, 5.10.2005. Hradec Králové: Regionální evropské informační středisko, 2005, 50 s. ISBN 80‐254‐6637‐X.
Internetové zdroje BBC History: Wiliam Beveridge. [online]. [cit. 2012‐02‐24]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/beveridge_william.shtml The Economist (2008). Goldilocks politics. [online]. 2008‐12‐17 [cit. 2012‐05‐01]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/179847 KLAUS, Václav. Třetí cesta a její fatální omyl. [online]. 1999‐08‐30 [cit. 2012‐06‐26]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2069 MACHAN R., Tibor. No Third Way. In: Ludwig von Mises Institute [online]. 1999‐11‐27 [cit. 2012‐05‐04]. Dostupné z: http://www.mises.org/daily/338
73
PATTA, Ivo. 2. Co je sociální politika?. In: Demografie [online]. 2008‐10‐28 [cit. 2012‐03‐18]. Dostupné z: http://www.demografie.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=75&Itemid=48 PLETICHÁ‐VLACHOVÁ, Klára. Levice a pravice: Prázné pojmy, se kterými se zbytečně „haraší“, nebo něco víc?.Revuepolitika:Politicko‐společenská revue Centra pro studium demokracie a kultury [online]. 2001‐09‐20 [cit. 2012‐03‐29]. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1111/levice‐a‐pravice Third Way: fresh thinking [online]. c2012 [cit. 2012‐05‐08]. Dostupné z: http://thirdway.org/ Třetí cesta: cesta zdravého rozumu [online]. [cit. 2012‐03‐24]. Dostupné z: www.treti‐cesta.cz TUOMIOJA, Erkki. Blairism ‐ Europe's Shining Beacon or Low‐watt Glow?. In: Erkki Tuomioja [online]. [cit. 2012‐ 05‐07]. Dostupné z: http://www.tuomioja.org/index.php?mainAction=showPage&id=1043 USA. Public Law 104–193. In: 110 STAT. 2105. 1996‐08‐22. Dostupné z: http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/PLAW‐ 104publ193/pdf/PLAW‐104publ193.pdf POTŮČEK, Martin. Sociální stát: hybné síly, funkce, typy a rozpory. 2005 [cit. 2012‐02‐26]. Dostupné z: http://www.martinpotucek.cz/index.php?option=com_rubberdoc&view=category&id=45%3Aprezentace&Item id=64&lang=cs
74
