VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní a evropská studia - diplomacie

Mezinárodní mediace v etnickém konfliktu: případová studie Šrí Lanka (diplomová práce)

Autor: Petr Návrat Vedoucí práce: prof. Zuzana Lehmannová

2

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů.

V Praze dne 19. srpna 2006.

………………… podpis studenta

3

Obsah: Předmluva .................................................................................................................. 8 Úvod......................................................................................................................... 11 I. ČÁST 1.1.

Teorie mediace a metodologie práce .................................................... 14 Mediace a teorie řešení konfliktů............................................................... 14

1.1.1.

Jak definujeme konflikt? .................................................................... 15

1.1.2.

Etnický vnitrostátní konflikt ................................................................ 15

1.1.3.

Řízení versus řešení konfliktů............................................................ 16

1.1.4.

Zprostředkování (mediace) - definice a charakteristiky ...................... 17

1.2.

Indikátory zdařilosti mediace ..................................................................... 18

1.2.1.

Zralost konfliktu a jeho intenzita ........................................................ 19

1.2.2.

Podstata sporu .................................................................................. 20

1.2.3.

Protivníci a jejich vzájemný vztah ...................................................... 21

1.2.4.

Motivace protivníků k mediaci............................................................ 23

1.2.5.

Charakteristiky mediátora.................................................................. 23

1.2.6.

Motivace mediátora ........................................................................... 26

1.2.7.

Strategie mediátora ........................................................................... 26

1.2.8.

Mezinárodní souvislosti ..................................................................... 29

1.3.

Metodologie práce..................................................................................... 30

1.3.1. II. ČÁST -

Analyzované období.......................................................................... 30 Kořeny konfliktu................................................................................. 32

2.1.

Nástin demografie ostrova ........................................................................ 32

2.2.

Cesta ke konfliktu...................................................................................... 33

2.2.1.

Soužití v britské kolonii ...................................................................... 33

2.2.2.

Nezávislost........................................................................................ 34

2.2.3.

Vláda UNP a tamilské požadavky...................................................... 34

2.2.4.

„Sinhala Only“ (1956) ........................................................................ 35

4

2.2.5. 2.3.

Sénánájakův a Čelvanájakamův pakt................................................ 36

Tamilský odpor se sjednocuje ................................................................... 38

2.3.1.

Vznik TUF ......................................................................................... 38

2.3.2.

Rezoluce z Vattukkóttai ..................................................................... 39

2.3.3.

Návrat liberální UNP.......................................................................... 40

2.4.

Vznik militantních hnutí ............................................................................. 40

III. ČÁST 3.1.

Indické zprostředkování..................................................................... 45

Indický postoj do roku 1983....................................................................... 45

3.1.1.

Indie odmítla podpořit ITAK ............................................................... 45

3.1.2.

Otázka repatriace indických Tamilů ................................................... 46

3.1.3.

Delimitace hranic, ostrov Kaččattívu.................................................. 46

3.1.4.

Dobré vztahy Gándhíové a Bandáranajákové ................................... 47

3.1.5.

Geopolitická situace v pol. 80. let a aktivity rozvědných služeb na

ostrově

47

3.1.6.

Otázka výcvikových táborů na indickém území.................................. 48

3.2.

Od nečinnosti k intervenci ......................................................................... 49

3.2.1.

Přelomový rok 1983 .......................................................................... 49

3.2.2.

Indie vstupuje na scénu..................................................................... 50

3.3.

První indická iniciativa............................................................................... 52

3.3.1. 3.4.

Vyjednávaní G. Párthasárathiho a všestranická konference .............. 52

Mírové rozhovory v Thimphu..................................................................... 55

3.4.1.

Šrílanská politika Rádžíva Gándhího................................................. 55

3.4.2.

První kolo jednání v Thimphu ............................................................ 56

3.4.3.

Druhé kolo jednání v Thimphu........................................................... 58

3.4.4.

Rozbor neúspěchu rozhovorů v Thimphu .......................................... 60

3.5.

Jednání na základě „Dohody z Dillí“ .......................................................... 61

3.5.1.

Nárůst násilí a dominance LTTE ....................................................... 62

3.5.2.

Jednání v rámci příprav na konferenci SAARC.................................. 63

5

3.5.3.

„Návrh z 19. prosince“ ....................................................................... 65

3.5.4.

Kolombo se připravuje na ofenzívu.................................................... 66

3.5.5.

Blokáda Jápané................................................................................. 67

3.6.

Indicko – Šrílanská Smlouva z roku 1987.................................................. 69

3.6.1.

Kdo smlouvu inicioval? ...................................................................... 70

3.6.2.

Příprava textu smlouvy ...................................................................... 72

3.6.3.

Prabhákaran vzdoruje ....................................................................... 75

3.7.

Mise IPKF ................................................................................................. 79

3.8.

Shrnutí indické role ................................................................................... 79

IV. ČÁST -

Norské zprostředkování..................................................................... 81

4.1.

Vývoj konfliktu od odchodu IPKF po začátek norského zprostředkování ... 81

4.2.

Norsko se ujímá své role........................................................................... 83

4.2.1.

Začátek mediace ............................................................................... 83

4.2.2.

Rozhovory o rozhovorech.................................................................. 85

4.2.3.

LTTE dobývá Jápanéský poloostrov.................................................. 86

4.2.4.

Pat a jednání o přechodné vnitřní radě.............................................. 88

4.2.5.

Snaha o posílení důvěry mezi protivníky ........................................... 89

4.2.6.

Odlišné pohledy na norskou úlohu..................................................... 92

4.2.7.

Úder na letišti a parlamentní krize ..................................................... 93

4.3.

Nová vláda se pouští do jednání s LTTE................................................... 95

4.3.1.

Smlouva o příměří ............................................................................. 97

V. ČÁST -

Komparace indického a norského zprostředkování ........................... 99

5.1.

Která mediace uspěla? ............................................................................. 99

5.2.

Analýza dynamiky konfliktu ......................................................................100

5.2.1.

Zralost konfliktu k mediaci ................................................................100

5.2.2.

Intenzita konfliktu..............................................................................101

5.3.

Charakteristika stran konfliktu ..................................................................101

5.3.1.

Identifikovatelnost a fragmentace stran ............................................101

6

5.3.2.

Rozložení sil mezi protivníky ............................................................102

5.3.3.

Motivace a ochota stran přijmout mediaci.........................................103

5.4.

Charakteristika mediátorů ........................................................................104

5.4.1.

Nestrannost mediátora .....................................................................104

5.4.2.

Vliv mediátora...................................................................................105

5.4.3.

Status mediátora ..............................................................................106

5.4.4.

Strategie mediátora ..........................................................................107

5.5.

Mezinárodní kontext.................................................................................109

5.6.

Závěr........................................................................................................110

Doslov .....................................................................................................................113 Přílohy: ....................................................................................................................115 Příloha č.1 - Indicko-šrílanská smlouva (1987) ....................................................115 Příloha č.2 - Smlouva o příměří (2002) ................................................................119 Příloha č. 3 - Mapa Jápanéského poloostrova .....................................................126 Příloha č. 4 - Mapa Šrí Lanky ..............................................................................127 Bibliografie ..............................................................................................................128

7

Předmluva Ať zastáváme jakýkoliv světonázor, každý bude souhlasit s tím, že od začátku lidstva jsou naše dějiny provázeny konflikty. Se vznikem prvních státních útvarů vznikly i první mezistátní a vnitrostátní konflikty a války. A i když se od té doby mezinárodní systém značně změnil, konflikty ve svých nejrůznějších podobách a projevech nevymizely. Naopak, s technickým pokrokem se zvětšil dopad ozbrojených konfliktů na civilní obyvatelstvo. Zatímco ve válkách feudálních panovníků umírali žoldáci na bitevním poli, hlavními obětmi dnešních střetů jsou mnohdy podstatě sporu vzdáleni civilisté. Bitevní pole se přesunula do středů měst. Je zřejmé, že konflikt je přirozeným sociálním jevem, nemá tedy smysl domnívat se, že jednou vymizí. Konflikty nemůžeme zrušit, musíme se naučit je efektivně řešit. Můžeme si položit otázku, proč technický pokrok nepřinesl také pokrok do oblasti urovnání konfliktů? Proč jsme při sledování večerních zpráv neustále svědky toho, jak se jedna strana sporu snaží konflikt vyřešit zneškodněním svého protivníka za použití hrubého fyzického násilí? V arzenálu všech armád najdeme výdobytky moderní doby: rádiové vysílačky, nášlapné miny, raketomety. Naproti tomu v myslích státníků a vůdců

národnostních

povstání

a

guerillových

hnutí

se

moderní

nástroje

mezinárodních vztahů jako: mírové řešení konfliktů, ochrana lidských práv a respekt mezinárodního práva uplatňují jen sporadicky. Proč zaostává rozšíření moderních institutů řešení konfliktů za používáním moderních technologií? Tato práce si neklade za cíl odpovědět na tuto spletitou otázku. Snahou autora však je přispět do diskuse o nenásilném řešení sporů. Můžeme se domnívat, že čím větší prostor bude této tématice poskytnut a čím větší osvěty se jí dostane, tím větší je pravděpodobnost, že si příští generace státníků osvojí i moderní, nenásilné techniky řešení konfliktů. Mediace, neboli zprostředkování, se zdá být jednou z nejčastějších metod mírového urovnání konfliktů.1 Jedná se o nenásilnou formu, jak překonat protichůdné zájmy a požadavky stran konfliktu pomocí dobrovolného angažmá třetí strany. Je-li zprostředkovatel úspěšný, může jeho iniciativa výrazně zkrátit trvání konfliktu a ušetřit

1

Například v Bercovitchově souboru 131 vnitrostátních etnických konfliktů s celkem 2 467 pokusy o jejich

řešení připadlo celých 1 741 (70,6 %) na mediaci (Bercovitch 2003, s. 63).

8

mnoho ztrát na životech. Použití mediace k urovnání konfliktu s sebou přináší i mnoho rizik jak pro strany konfliktu, tak i pro samotného mediátora. Její neúspěch může podstatně oddálit okamžik urovnání sporu a zapříčinit nárůst počtu obětí konfliktu a strádání civilního obyvatelstva. V neposlední řadě ztroskotání pokusu o mediaci sporu může poškodit renomé samotného mediátora. Kdy má tedy smysl řešit spor mediací? Jak by měla mediace probíhat, aby byla úspěšná? Jakých chyb by se měl potenciální zprostředkovatel jednání mezi stranami konfliktu vyvarovat? Přesně na tyto otázky se pokusím nalézt odpověď v předkládané práci. Jelikož se domnívám, že nejlepší je se poučit z chyb druhých, rozhodl jsem se postavit

předkládanou

práci

na

komparaci

dvou

pokusů

mezinárodního

zprostředkování vnitrostátního etnického konfliktu na Šrí Lance. První, indické zprostředkování probíhalo mezi léty 1983 až 1990. Druhý, norský pokus o deset let později od roku 1999. Takovýto časový odstup, jakož i diametrální odlišnost států, které se odhodlaly přijmout roli zprostředkovatele, poskytuje této komparaci tři srovnávací roviny: 1. rovina mediátora – sleduje odlišnosti v přístupu k mediaci a použití mediační strategie mezi oběma zeměmi, ať už jsou determinovány velikostí a mocenskou sílou země, jejím zainteresováním na průběhu konfliktu, nebo předchozími zkušenostmi z mediace v jiných konfliktech, 2. rovina konfliktu – sleduje změny v charakteristice konfliktu a jeho aktérů v důsledku vývoje od okamžiku, kdy přijala roli mediátora Indie, k přijetí zprostředkovatelské role Norskem, 3. rovina mezinárodního kontextu – sleduje rozdíly v mezinárodněpolitickém kontextu (vztahy mezi světovými mocnostmi a jejich podpora mediace, situace v regionu Jižní Asie), při kterém k mediaci došlo. Při volbě šrílanského konfliktu pro tuto komparaci sehrála ne nepodstatnou úlohu i skutečnost, že jsem měl možnost sledovat jeho průběh, seznámit se s požadavky protivníků a dopady války na civilní obyvatelstvo při svém ročním pracovním pobytu na Šrí Lance. Snad tato přímá zkušenost přispěla i ke kvalitě předkládané studie. K výběru tématu mediace pro mou studii mě vedla v neposlední řadě úvaha nad uplatněním české diplomacie. Domnívám se, že zahraniční politika České republiky, malého státu bez velmocenských ambicí, by se v budoucnu mohla ucházet o roli zprostředkovatele ať už v mezinárodním, nebo vnitrostátním konfliktu. Než k tomu však dojde, je třeba, abychom se poučili z chyb ostatních a řídili se poznatky států

9

s největšími zkušenostmi a úspěchy na poli zprostředkování. Jen tak je možné dosáhnout úspěchu.

10

Úvod Cílem předkládané práce je dopátrat se příčin neúspěchu indického zprostředkování ve šrílanském konfliktu a zamyslet se nad tím, proč byli norští zprostředkovatelé úspěšnější. Co zapříčinilo neúspěch indického zprostředkování? Dopustila se indická diplomacie chyb, nebo byl nezdar předurčen vnějšími faktory? Proč byla o 15 let později norská mediace úspěšná? Přičinily se o to norské zkušenosti se zprostředkováním, nebo se tak stalo díky příznivější situaci? Postup, který nás přivede k odpovědi na tyto otázky, se skládá ze tří kroků. Nejprve je nutné definovat faktory, které mají vliv na úspěšnost zprostředkování, a určit, které z nich jsou exogenní, tedy nezávislé na jednání mediátora, a které jsou endogenní, tedy takové, které může zprostředkovatel ovlivnit. V druhém kroku se seznámíme s vývojem etnického konfliktu a průběhem indické a norské mediace. V závěru práce pak srovnáme charakteristiky klíčových faktorů mediace v obou případech, abychom získali odpověď na výše položené otázky. Diplomová práce se skládá z pěti částí. V první části, věnované teorii mediace, jsem se snažil zasadit zprostředkování konfliktu do teorie řešení konfliktů. Věnuji se zde definici základních pojmů: konflikt, vnitrostátní a etnický konflikt, mediace a pozastavuji se nad trendem odlišení řešení konfliktů od staršího pojetí řízení konfliktů. Pro strukturu samotné studie je stěžejní kapitola 1.2 věnovaná determinantám zdařilé mediace, jak jsem je přejal z publikovaných studií předních odborníků oboru. V kapitole 1.3 jsem z uvedených determinant vybral ty, které považuji za relevantní pro naši studii, a učinil jsem z nich faktory, jež budu sledovat při komparaci obou mediací. Až definice těchto faktorů umožnila stanovit přesnou metodologii práce, která je v této kapitole zpřesněna. Dříve, než se budeme zabývat komparací, je nezbytné seznámit čtenáře s pozadím šrílanského etnického konfliktu a jeho vývojem před vstupem Indie na scénu. Činím tak v druhé části práce, kde rozebírám etnické složení ostrova, kořeny konfliktu a vývoj obou jeho protagonistů. Samostatná kapitola je věnována vzniku militantních tamilských hnutí, která se na eskalaci konfliktu v 80. letech podílela. Ve třetí části se už zaměřuji na indické zprostředkování. Po shrnutí indického postoje ke šrílanskému konfliktu před rokem 1983 přecházím k popisu událostí, které Indii vedly k přijmutí role prostředníka. Indickou mediaci jsem rozdělil do čtyř fází: jednání Párthasárathiho, mírové rozhovory v Thimphu, jednání na základě „Dohody z Dillí“ a

11

poslední rozhovory o textu indicko-šrílanské smlouvy z roku 1987. Jednotlivé fáze považuji za logicky konzistentní, ohraničené zřejmým předělem. Následující čtvrtá část sleduje norskou mediaci. Než jsem se pustil do jejího popisu, bylo nutné v první kapitole této části čtenáře seznámit s vývojem událostí od odchodu Indických mírových sil v roce 1990. Po prozkoumání počátku norského angažmá se věnuji popisu situace na válečné frontě Jápanéského poloostrova v roce 2000 a 2001, vnitropolitickému vývoji země a konečně i průběhu jednání s norskou delegací. Neomezil jsem se jen na samotnou úlohu norské delegace. Sledoval jsem všechny tři linie: stav na frontě, vnitřní politickou situaci a samotné jednání. Ukázalo se totiž, že jsou navzájem provázané. Pátá část je syntézou celé diplomové práce. Na základě charakteristik určených v první části práce setříděných do čtyř okruhů: analýza dynamiky a stádií konfliktu, charakteristika stran konfliktu, charakteristika mediátora a mezinárodní kontext, srovnávám situaci indického a norského zprostředkování podloženou jejich popisy uvedenými ve třetí a čtvrté části. Závěry práce jsou shrnuty v poslední kapitole páté části. Při shromažďování literatury jsem se snažil využívat především primárních pramenů. Jsou jimi především obě smlouvy, indicko-šrílanská smlouva z roku 1987 a smlouva o příměří mezi šrílanksou vládou a LTTE z roku 2002, které můžeme považovat za výsledek zprostředkovatelských snah jednotlivých mediátorů. Jejich původní znění čtenář nalezne v příloze diplomové práce. Klíčovým zdrojem se staly paměti dvou přímých účastníků zprostředkování. Prvním je bývalý indický velvyslanec v Kolombu a pozdější první náměstek indického ministra zahraničí, ale především velký diplomat J. N. Díkšit2. Díkšitova monografie věnována jeho působení v Kolombu „Assignment Colombo“ je podle mého soudu psána s kritickým nadhledem a odstupem, i když nezastírá, že její autor pracoval celý život v indické diplomatické službě. Na výpověď druhého přímého protagonisty obou mediací politického teoretika LTTE Antona Bálasingama jsem musel pohlížet s větší opatrností. Jeho kniha „War and Peace, Armed Struggle and Peace Efforts of Liberation Tigers“ má tendenci sklouzávat do propagandistického žánru, který se projevuje vyzdvihováním úspěchů „Tamilských Tygrů“ a neuváděním nepříjemných skutečností. Veškeré přejímané informace jsem byl proto nucen ověřovat z dalších zdrojů. I přes tento značný handicap je zmíněná publikace strhujícím vhledem do

2

V anglickém přepisu J.N. Dixit.

12

každodennosti separatistického hnutí. Za další autory významných prací k tématu etnického konfliktu Šrí Lanky považuji indického historika a diplomata Avtára Singh Bhásína, českého indologa a drávidistu Jana Filipského a šrílanského odborníka na mezinárodní vztahy Róhana Gunaratnu. Líčení norské

mediace vychází z

typově odlišných pramenů (s výjimkou

Bálasingamových pamětí). Jelikož se jedná o poměrně nedávné události, nejsou ještě dostatečně zpracovány v odborné literatuře a mými hlavními zdroji byly články v periodicích. Doplňující informace jsem shromáždil z několika článků v odborných časopisech věnovaných norské mediaci na Šrí Lance. Při kompilaci poznatků teorie mediace jsem vycházel především z nesčetných prací na toto téma z pera novozélandského profesora mezinárodních vztahů Jacoba Bercovitche. Přínosná byla i studie Marieke Kleiboer přinášející přehled hlavních názorových proudů problematiky zprostředkování od význačných autorů oboru. V teorii řešení konfliktů jsem vycházel z konceptu Petera Wallensteena. Při přepisu vlastních jmen a geografických názvů jsem se držel pravidel uplatňovaných českými indology. Jedná se zejména o transliteraci geografických názvů podle jejich označení hlavním úředním jazykem oblasti. Z důvodu jednotnosti jsou všechny geografické názvy Šrí Lanky užívány v jejich sinhálské verzi i pokud se jedná o místa v ryze tamilských oblastech (např. místo tamilského Jálppánam používám Jápané). Jelikož se však do mnohých českých tištěných médií dostávají nesprávné přepisy z angličtiny (například Jaffna pro Jápané, Trincomalee pro Trikunámalé), které se objevují i v kartografických publikacích, uvádím je často při první zmínce v závorce. Chtěl bych poděkovat vedoucí mé diplomové práce profesorce Zuzaně Lehmannové za mnoho podnětných doporučení v průběhu psaní textu. Dále bych chtěl poděkovat svým přátelům etnoložce a tamilistce Mgr. Zuzaně Hrdličkové a BBS. Radovanu Kautskému za trpělivé revidování mé práce. Velmi vděčný jsem rovněž PhDr. Janu Filipskému za pomoc s českým přepisem méně známých indických a šrílanských jmen a geografických názvů. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat své mamince Heleně a sestře Lence za pomoc s jazykovou korekturou textu.

13

I. ČÁST 1.1.

Teorie mediace a metodologie práce Mediace a teorie řešení konfliktů

Než si objasníme pojem mediace, pokládám za užitečné nastínit kontury oboru řešení konfliktů, do jehož předmětu studium zprostředkování (mediace) patří. Vede mě k tomu především skutečnost, že tento obor je dosud v českém prostředí poměrně málo rozvinut a vymezení pojmů, kterých tento obor užívá, není dostatečně ustálené. Řešení konfliktů a paralelní obor mírová studia se jako podobory mezinárodních vztahů začaly formovat v 50. a 60. letech, i když již v 19. století vznikaly organizace zabývající se výzkumem ozbrojených konfliktů a míru.3 Na přelomu 50. a 60. let vznikly první universitní instituty, které se studiem míru a analýzou ozbrojených konfliktů zabývaly soustavně, a to především v Severní Americe a Skandinávii (1959 Michiganská universita, 1959 The International Peace Research Institute in Oslo PRIO, 1966 Stockholm International Peace Research Institute – SIPRI). V počáteční fázi se řešení konfliktů soustřeďovalo na konflikt studené války a jaderné zastrašování. S postupným uvolněním napětí v 70. letech se pozornost přesunula na lokální a vnitrostátní konflikty. S koncem studené války se předefinovaly základní pojmy oboru. Zásadní proměnou prošel koncept bezpečnosti. „Zatímco v období bipolární konfrontace byla koncipována především jako vojensko-politická bezpečnost státu, v devadesátých letech se nejen vědci, ale i představitelé států a mezinárodních organizací kloní k představě širšího pojetí bezpečnosti, kdy ohroženou entitou jsou spolu se státem taky lidský jedinec a společnost a hrozby mají jak vojensko-politický, tak environmentální, ekonomický či společensko-kulturní charakter.“4 Tato proměna přístupu k bezpečnosti změnila vnímání dosavadních principů mezinárodních vztahů – suverenity a teritoriální integrity. Do popředí zájmu mezinárodních organizací se dostala bezpečnost jedince a podmínky jeho fyzické existence. Při řešení mezinárodních i vnitrostátních konfliktů se začalo postupovat mnohem komplexněji.

3

Americká Massachuttes peace society působila od 20. let 19. století.

4

WAISOVÁ 2005, s. 30.

14

1.1.1.

Jak definujeme konflikt?

Waisová definuje konflikt v mezinárodních vztazích jako „sociální situaci, která vzniká, pokud dva či více aktérů, z nichž minimálně jeden je státem, usiluje o získání téhož statku v oblasti národních hodnot a témat a tento statek nestačí k uspokojení základních potřeb všech aktérů“5. Konflikty v mezinárodních vztazích můžeme dále dělit na mezistátní a vnitrostátní. Vnitrostátní konflikty se odehrávají v rámci jednotek mezinárodního systému – státu. V takových konfliktech se opoziční skupina (vojenská junta, národnostní hnutí, atd.) staví proti vládě. Podstata konfliktu se musí vztahovat ke státu, nebo k vládní moci a funkcím. Pokud jsou do konfliktu zapojeny vnější síly (ovšem nikoliv vojensky), jedná se o vnitřní konflikt pod vnějším vlivem.6 Podle sledování Sollenberga a Wallensteena bylo ze 111 konfliktů zaznamenaných mezi léty 1989 – 2000, 95 vnitrostátních a pouze 7 mezistátních.7 Většina vnitrostátních konfliktů se neomezuje na jeden stát, ale postupně se „přelijí“ do sousedních států a stanou se z nich konflikty mezinárodní. Tomuto jevu se říká internacionalizace vnitrostátního konfliktu. Ve skutečnosti není jednoduché určit, jestli je daný konflikt čistě vnitrostátní, nebo mezinárodní. Co se etnických konfliktů týká, jak uvádí Bercovitch, nejčastěji bývají internacializovány těmito skutečnostmi8: •

odchodem uprchlíků za hranice země,

•

když je jedna z etnických skupin konfliktu zastoupena i v jiných státech,

•

když vůdcové jedné etnické skupiny hledají útočiště v jiném státě,

•

prostřednictvím teroristických aktivit jedné ze skupin konfliktu v jiném státě,

•

ale patří sem i internacionalizace vnitrostátního konfliktu díky diplomatickým aktivitám ať už jiných státníků nebo mezinárodních organizací (RB OSN).

1.1.2.

Etnický vnitrostátní konflikt

Předmětem našeho zájmu je mediace v etnickém vnitrostátním konfliktu, který se odehrává na Šrí Lance od počátku 80. let minulého století. Jak uvádí Bercovitch z 309 mezinárodních konfliktů započatých v období 1945–1995 obsahovalo 131 etnickou

5


6

Tamtéž, s. 38.

7

SOLLENBERG, WALLENSTEEN 2001, s. 633.

8

BERCOVITCH 2003, s. 58.

15

složku. V 90. letech přitom podíl etnických konfliktů v důsledku rozpadu bipolárního systému dále vzrostl.9 Abychom si mohli etnický konflikt definovat, je potřeba si ujasnit, co se skrývá pod označením etnická skupina nebo etnická komunita. Etnická skupina je takové pojmenované společenství, které má pocit samostatné, kolektivní identity, společný původ, sdílenou historii a kulturu, příslušnost k určitému území a určitý stupeň soudržnosti.10 Za etnickou skupinu tak považujeme jak celé národy, tak i menšiny a jednotlivé komunity. Etnický konflikt pak není nic jiného než „spor o důležitých politických, ekonomických, sociálních, kulturních nebo teritoriálních otázkách mezi dvěma nebo více etnickými komunitami“11. K etnickému konfliktu dojde ve chvíli, kdy skupiny se samostatnou identitou považují vládní strukturu neschopnou uspokojit jejich základní potřeby.12 Když vláda není schopna uspokojit základní potřeby nebo jejich uspokojení určité etnické skupině odpírá, ta se cítí ukřivděna a vzniká celospolečenské napětí. Snaha etnické skupiny odstranit neoprávněné odpírání určité potřeby (práva na bezpečnost, práci, vzdělání v mateřském jazyce, atd.) je typická pro průběh etnického konfliktu.

1.1.3.

Řízení versus řešení konfliktů

Tradiční přístup, nazývaný „conflict management“ (ve francouzštině gestion de la crise), který se omezoval jen na prevenci eskalace konfliktu, jeho zastavení, či zmírnění jeho destruktivních dopadů, se ukázal jako nedostatečný. V 90. letech tak byl nahrazen přístupem označovaným pojmem řešení konfliktů (conflict resolution). Tento přístup se „snaží odkrýt a řešit příčiny, které vedly ke konfliktu, a transformovat vztahy mezi stranami sporu tak, aby se ukončení jednoho konfliktu nestalo příčinou dalšího konfliktu (musí dojít především k uspokojení základních potřeb [a zájmů, pozn. autora] stran sporu).“13 Řešení konfliktu tak nekončí přijetím dohody mezi protivníky, ale pokračuje obnovou a rekonstrukcí území, institucí země a občanské společnosti tak, aby byl nastartován demokratický vývoj a hospodářský rozvoj oblasti. Jedině rozsáhlá post-konfliktní rekonstrukce může předejít opětovné eskalaci sporu.

9


10

přejato od SMITH, A. The Ethnic Sources of Nationalism. In Ethnic Conflict and International Security.

ed. Brown M.. Princeton : Princeton University Press, 1993. podle citace v GUIBERNAU, REX, 1997. 11

BROWN, Michael E., Causes and implications of ethnic conflict In GUIBERNAU, REX, 1997.

12

srovnej s BERCOVITCH, DEROUEN 2004. s. 148.

13


16

Řešení konfliktů definuje přední badatel tohoto oboru Peter Wallensteen jako „situaci, kdy strany konfliktu uzavřou dohodu, která řeší jejich hlavní neshody, přijmou navzájem svoji pokračující existenci a ukončí všechny násilné akce proti sobě navzájem“14. Wallensteen zdůrazňuje, že dohoda nabývá obvykle podoby psaného oficiálního dokumentu, ale její součástí jsou i neformální, mnohdy neveřejná, nebo dokonce tajná ujednání, která ani nemusí být zaznamenána. Podmínka přijetí pokračující existence druhé strany odlišuje mírovou úmluvu od kapitulace, při které poražená strana opouští sporné území a ztrácí svůj vliv v oblasti. V mírové smlouvě naopak strany přijímají jedna druhou jako partnera do budoucna. Nikdo nezíská všechno, ale nikdo ani všechno neztrácí. Nejdůležitějším bodem zůstává skutečnost, že obě strany ukončí násilné akce. Metody vědního oboru řešení konfliktů dnes podle Waisové zahrnují: 1. analýzu dynamiky konfliktu, 2. analýzu příčin konfliktu, 3. analýzu racionálních a strategických kalkulací aktérů konfliktu.15 Při analýze etnického konfliktu Šrí Lanky budeme sledovat všechny tři roviny.

1.1.4.

Zprostředkování (mediace) - definice a charakteristiky

Ať už se jedná o konflikt vnitrostátní nebo mezinárodní, existuje řada metod jak ovlivnit jeho průběh a výsledek. Konflikt bývá v praxi mezinárodních vztahů řešen silou a nátlakem, nebo nenásilnými akcemi. Mezi nenátlakové nakládání s konfliktem bývá nejčastěji zahrnováno: •

vyhýbání se nebo ignorace konfliktu,

•

rozhodnutí na základě arbitráže,

•

přímé, nezprostředkované rozhovory mezi stranami konfliktu,

•

mezinárodní mediace prostřednictvím třetí strany.

Dále se již budu zabývat pouze mediací, coby nepostradatelným nástrojem řešení konfliktů definovaném v novodobém širším pojetí.

14

WALLENSTEEN 2002, s. 8.

15


17

Mezinárodní mediaci dle mého názoru nejšířeji definoval Bercovitch jako „proces urovnání konfliktu, související se stranami konfliktu, ale odlišný od jejich vlastních snah, kde strany sporu nebo jejich reprezentanti hledají pomoc, nebo přijmou nabídku pomoci od jednotlivce, skupiny, státu, nebo organizace, aby změnil, ovlivnil, nebo zapůsobil na vnímání nebo chování stran, aniž by se uchýlil k použití fyzické síly, nebo se dovolával moci zákona“16. Na rozdíl od arbitráže je mediace dobrovolná a bývá zřizována ad hoc. Mediátor je aktivní při stanovování agendy jednání, může předkládat vlastní návrh, vyvíjet nátlak na jednu ze stran, aby přijala kompromis, nebo změnila své stanovisko. Nikdy však nesmí použít fyzického nátlaku. Základním znakem mediace je dobrovolnost. Strany konfliktu si ji dobrovolně vybraly, nebo dobrovolně přijaly její nabídku od třetí strany jako formu řešení vzájemného konfliktu. Vztah mezi zprostředkovatelem a stranami konfliktu v čase většinou netvoří jednu homogenní spojitost. Lze jej rozdělit do navzájem značně odlišných fází, většinou se uvádějí tři: (1) příprava mediace, (2) mediační rozhovory, (3) post-mediační aktivity.

1.2.

Indikátory zdařilosti mediace

O úspěšnosti mediace při urovnání konfliktu se vede mezi odborníky diskuse již více než tři desetiletí. Snaží se najít odpověď na tyto otázky: V jakých konfliktech je možné dosáhnout dlouhodobé dohody stran pomocí mediace? Kdy je nejlepší moment s mediací začít, aby byla úspěšná? Jaké strategie má mediátor použít? Jaké jsou motivace protivníků mediaci přijmout? Badatelé zabývající se problematikou zprostředkování se při hledání odpovědí na tyto otázky soustřeďují na komparaci faktorů přítomných v každém mediačním procesu. Vyberou si soubor uskutečněných mediací, který testují pohledem předem zvolených faktorů. Snaží

se

pak

vysledovat

souvislost

mezi úspěšností

mediace

a

charakteristikou konkrétního faktoru v daném případě zprostředkování. Výsledkem takových analýz je přehled faktorů, které indikují úspěšnost mediace. Předním výzkumníkem v této oblasti je profesor novozélandské University v Canterbury Jacob Bercovitch, který vede již řadu let výzkum na statistickém souboru všech mediací za období 1945 – 1995.

16

BERCOVITCH 1999, s. 405. Citát: “a process of conflict management, related to but distinct from the

parties’ own efforts, where the disputing parties or their representatives seek the assistance, or accept an offer of help, from an individual, group, state or organization to change, affect or influence the parties’ perceptions or behaviour, without resorting to physical force or invoking the authority of the law”.

18

Než si vymezíme, které indikátory budeme sledovat v námi analyzovaných mediacích Indie a Norska, pokládám za užitečné uvést přehled základních faktorů a charakteristik tradičně sledovaných při analýzách mediace. Jedná se o faktory charakterizující konflikt (zralost konfliktu k mediaci, intenzita konfliktu, podstata sporu), faktory charakterizující strany konfliktu (vymezení a soudržnost stran, politický režim, vztah protivníků a rozložení moci mezi nimi), předmětem zájmu je i motivace protivníků k mediaci a dále faktory charakterizující mediátora ( jeho nestrannost, vliv a status), jeho motivaci a strategii. V kapitole 1.3 z těchto faktorů vybereme jen ty relevantní pro naše srovnání.

1.2.1.

Zralost konfliktu a jeho intenzita

Prvním ze všeobecně sledovaných faktorů je „zralost“ konfliktu k započetí mediace. Mnoho badatelů v oboru zdůrazňuje důležitost správného načasování mediace konfliktu. Předpokládá se, že cyklus konfliktu tvoří odlišné fáze, přičemž některá stádia jsou více vhodná k zahájení mediace než jiná. Jednotlivé fáze jsou charakterizovány změnou postojů zúčastněných stran. Na to, kdy je nejvhodnější začít s mediací, existují v podstatě dvě stanoviska. Podle prvního je nejvýhodnější začít ve chvíli, kdy by nezdar začínající mediace přivodil stav nouze pro strany konfliktu. Podle Zartmana17 je konflikt zralý řešení, pokud: 1. Je konflikt v mrtvém bodě, který poškozuje obě strany. Tento mrtvý bod následoval po katastrofě, nebo se katastrofa blíží. 2. Snahy obou stran vnutit unilaterální řešení jsou blokovány a bilaterální řešení začíná být možné. 3. Mocenský poměr se změnil tak, že strana, která měla převahu, ji ztrácí a druhá strana zlepšuje své postavení. Podle Stedmana18je ideální moment pro mediaci determinován vnitřními změnami stran konfliktu jako je vzestup nového vůdce, náhlá nejednotnost vedení nebo ztráta jednoty vlády ohledně válečných cílů. Jak v Zartmanově tak Stedmanově teorii se tedy vyplatí čekat na vhodný okamžik pro začátek mediační iniciativy.

17

ZARTMAN, I.W. Ripe for Resolution: Conflict and intervention in Africa. New York : Oxford University

Press, 1985. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 364. 18

STEDMAN, S.J. 1991. Peacemakeing in Civil War: International mediation in Zimbabwe, 1974-1980,

Boulder, CO: Lynne Rienner. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 363.

19

Dle druhého stanoviska je vždy nejlepší začít mediaci v prvotní fázi konfliktu, dříve, než protivníci překročí práh násilí a konflikt si vyžádá značné oběti (Edmead, 1971)19. V takovéto ranné fázi je možné zvážit možnosti urovnání, než se konflikt zakoření a strany zaujmou neoblomné postoje. Ve výše zmíněném Bercovitchově statistickém výzkumu konfliktů nebyla nalezena souvislost mezi načasováním mediace a její úspěšností. Nicméně studie potvrdila, že čím delší dobu samotná mediace probíhá, tím menší je její šance na úspěch.20 Intenzita konfliktu je dalším znakem, který má podle některých badatelů vliv na úspěšnost mediace. Měření intenzity konfliktu je dost sporné, někteří autoři ji měří počtem ztrát, které každý z protivníků utrpěl. Některé studie argumentují tím, že čím větší má konflikt intenzitu, tím více jsou pozice stran konfliktu polarizované a mají větší sklon jakékoliv mediační snahy odmítnout. Raději se budou snažit vyhrát za každou cenu. Tuto hypotézu potvrzuje i studie Bercovitche. Dle jeho výzkumu s rostoucím počtem obětí konfliktu klesá pravděpodobnost, že mediace bude úspěšná. Zdlouhavé a intenzivní konflikty by tak měly být urovnávány jinými formami než mediací. Jiní autoři (Jackson, Young) však namítají pravý opak. Čím větší je intenzita konfliktu, tím větší je pravděpodobnost, že zprostředkování bude přijato a uspěje jako metoda jak zmírnit ztráty.

1.2.2.

Podstata sporu

Podstata sporu, tedy jeho příčina, je důležitou determinantou zdařilosti mediace. Jak ukázala historie, některé typy konfliktů jsou pro řešení formou mediace vhodnější než jiné. Bercovitch rozlišuje mezi těmito pěti typy důvodů ke konfliktu: 1. otázka nezávislosti – protivníci mají protichůdné nároky na jedno území, 2. otázka ideologie – spor se vede o povahu politického uspořádání, jeho základní hodnoty a přesvědčení, 3. bezpečnostní otázky – týkající se hranic a území, 4. otázky národního sebeurčení v konfliktech o nezávislost, 5. ostatní konflikty (například o nerostné bohatství).21

19

EDMEAD, F. 1971. Analyzes and Prediction in International Mediation. New York: UNITAR Study.

podle citace v KLEIBOER 1996. 20


21

BERCOVITCH, LANGLEY, 1993, s. 676-7.

20

Ve své studii dochází k závěru, že ve sporech, ve kterých by případný úspěch jedné ze stran znamenal zásadní změnu současného uspořádání (separatistická hnutí, bezpečnostní otázky, změny hranic), je mediace méně úspěšná, než ve sporech o náboženských a ideologických otázkách.22 Pozdější studie Bercovitche zaměřená na občanské války potvrdila, že mediace v náboženských občanských válkách má větší šanci na úspěch než v občanských válkách, kde jedna strana usiluje o odtržení území, nebo autonomii.23

1.2.3.

Protivníci a jejich vzájemný vztah

Při charakteristice stran konfliktu a jejich vzájemného vztahu se většina badatelů zaměřuje na pět (5) faktorů: identifikaci stran, jejich soudržnost, typ politického režimu, předchozí a současný vztah stran a rozložení moci mezi nimi. Mediace může být úspěšná pouze tehdy, jsou-li strany sporu jasně identifikovatelné co se týká jejich členů a území. Ve šrílanském konfliktu je z tohoto hlediska problematické definovat tamilskou stranu. Jak si ukážeme v kapitole 2.4, tamilská militantní opozice byla velmi nejednotná a jednotlivé skupiny často bojovaly i proti sobě. Ve srovnání indické a norské mediace budeme sledovat jak se jednotlivé iniciativy vyrovnaly s tímto problémem. Důležitým faktorem je míra vnitřní soudržnosti protivníků. Jestliže tvoří jednu ze stran několik vnitřních frakcí, mediátoři musí návrhy projednávat se všemi frakcemi. Takováto situace je o to složitější, protože nesoudržná strana se může vymlouvat na neústupnost jedné z frakcí při vyjednávání o navrhovaném kompromisu. Čím více frakcí má jedna ze stran konfliktu, tím snazší je pro její vyjednavače se na ně odvolávat, když chtějí ospravedlnit svoji neústupnost. Povaha politického režimu států konfliktu se ukázala být dalším směrodatným indikátorem úspěšnosti. Jak dokazuje studie Bercovitche, mediace konfliktů, jejichž strany uplatňovaly vícestranický systém, byla úspěšná z 36 % oproti pouhé 6%

22

BERCOVITCH, Jacob, ANAGNOSON, J.T., WILLE, D. Some Conceptual Issues and Empirical Trends

in the Study of Successful Mediation in Ineternational Relations. Journal of Peace Research. 1991, vol. 1991, no. 28, s. 23-35. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 364. 23

BERCOVITCH, DEROUEN 2005, s. 111.

21

úspěšnosti v konfliktech mezi státy s jednostranickým politickým systémem.24 Vysvětlení je jednoduché. Konfliktní vztahy vznikají mezi demokraciemi stejně jako mezi nedemokratickými státy, rozdíl je v tom, že demokratické režimy své spory zpravidla neřeší vojensky. Dalším důležitým faktorem je historie a povaha vztahu mezi protivníky. Strany konfliktu

s dlouhodobě

dobrým

vzájemným

vztahem

jsou

mnohem

více

zainteresovány na tom, aby si tento vztah uchovaly, než strany, jejichž vztah je jen krátkodobý25. Bercovitchova studie tuto tezi potvrzuje, nicméně zjistila, že předcházející vztah protivníků ovlivňuje výsledek mediace jen nepatrně.26 Jak důležité je rozložení síly mezi protivníky pro výsledek mediace? Názory odborníků se rozcházejí. Mnozí poukazují na to, že rovnovážné postavení stran konfliktu je nezbytné pro úspěšnou mediaci. Jednoznačná převaha jedné ze stran ztěžuje pozici mediátora, který je nazírán silnější stranou jako překážka k dosažení jejího cíle absolutního vítězství. Takováto nerovnost tak odradí silnější stranu od přijetí mediace, nebo pokud s ní svolí, bude ji odrazovat od přijímání ústupků.27 Najdou se však i autoři, kteří v nerovnosti sil protivníků nevidí problém nebo ji dokonce považují za prospěšnou. Podle Deutsche nerovnost sil dává od začátku jasný signál, která ze stran musí přijmout více ústupků. V takovéto situaci záleží především na slabší straně, aby přiznala svou pozici a následně vyjádřila ochotu učinit více ústupků28.

24



RUBIN, J.Z. Dynamics of Third Party Intervention: Kissinger in the Middle East. Rubin, J.Z.. New York :

Praeger, 1981. Introduction, s. 3-43. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 367. 26



KLEIBOER 1996, s. 368.

28

DEUTSCH, M. The Resolution of Conflict: Constructive and Destructive Processes. New Haven : Yale

University Press, 1973. citovano podle KLEIBOER 1996, s. 368.

22

1.2.4.

Motivace protivníků k mediaci

Nezbytnou podmínkou úspěchu mediace je bezesporu ochota stran přijmout pomoc mediátora. Proč se vlastně strany konfliktu rozhodnou pro mediaci? Jaké jsou jejich motivy? Následující přehled ukazuje obvyklou motivaci protivníků k mediaci: 29 1. Předpokládají, že zapojení mediátora do sporu jim přinese příznivější uspořádání sporu, než kdyby jej řešili sami. 2. Očekávají, že účast mediátora zajistí implementaci mírové smlouvy a sníží tak riziko jejího porušení protivníkem. Mediátor může implementaci zaručit přímo jejím monitoringem, nebo nepřímo pouze svou přítomností. 3. Mohou se rovněž domnívat, že intervence třetí strany jim pomůže zachovat si tvář na domácí i mezinárodní scéně, když udělají zásadní ústupek. (Tento motiv sehrál svoji úlohu když Írán přijal mediaci Alžírska v konfliktu ohledně zadržování amerických rukojmích v Teheránu v letech 1979-80). Mezi taktické důvody přijetí mediace dále náleží: 4. Jedna nebo obě strany chtějí získat čas na dozbrojení, doplnění kapacit, aby později mohly pokračovat v boji proti druhé straně. Nebo se snaží pouze oddálit rozhodnutí, jestli mají zvýšit vojenské úsilí, nebo přistoupit na požadavky druhé strany. 5. Dalším strategickým motivem může být myšlenka, že mediace jim umožní vylepšit vztahy s mediátorem a protivníkem. 6. Mezi motivy se uvádí i snaha stran použít mediátora jako obětního beránka a svalit na něj vinu, pokud vyjednávání ztroskotá.

1.2.5.

Charakteristiky mediátora

Charakteristiky mediátora se zaměřují na jeho šanci být přijat stranami konfliktu, což je nezbytné pro to, aby zvládnul svou úlohu. Obzvláště důležité jsou tři vlastnosti mediátora: nestrannost, síla jeho vlivu a jeho postavení a renomé. Nestrannost mediátora není lehké definovat. Pokud hovoříme o jeho nestrannosti máme na mysli nestrannost jeho záměrů, důsledků jeho jednání nebo projevů mediace? Dále nestranností můžeme myslet nestrannost vůči protivníkům nebo vůči

29

srovnej s ZARTMAN, I.W. Ripe for Resolution: Conflict and intervention in Africa. New York : Oxford

University Press, 1985. citovano v KLEIBOER 1996, s. 366. a BERCOVITCH 1999, s. 406.

23

předmětu sporu. Jak uvádí Kleiboerová, většina badatelů nestranností mediátora myslí to, jak je vnímán stranami sporu.30 Klasická teze říká, že nestrannost mediátora je nezbytná pro úspěch mediace. Pokud je mediátor nestranný, získá si důvěru stran konfliktu, které jej proto přijmou jako svého prostředníka. Bez toho není úspěch mediace možný. Kleiboerová však zmiňuje i opačné stanoviska, že mediátor nemusí být nestranný, aby byl úspěšný.31 Podle zjištění Wehra a Lederacha v prostředí tradičních vztahů, kde záleží na původu politika a jeho sepjetí s regionem, jak tomu je například v prostředí Střední Ameriky, je pro strany konfliktu přijatelnější zaujatý „insider“, než nestranný mediátor zvenčí (outsider).32 Bercovitch, ale rovněž i Touval a Zartman jdou ještě dál. Z pohledu protivníků totiž může být zaujatý zprostředkovatel zajímavou volbou, pokud má silnější vazbu na dominantnější stranu konfliktu. Protěžování, které vyplývá z této vazby je vyváženo mediátorovou schopností silnější stranu ovlivnit. Slabší strana, která nemá žádný zvláštní vztah ke zprostředkovateli, očekává, že mediátor svých vazeb využije, aby protivníka ovlivnil. Tuto tezi potvrzují studie věnované např. angažmá SSSR ve sporu mezi Pákistánem a Indií, americké mediaci v izraelsko-libanonském konfliktu nebo Kissingerově snaze v Jomkipurské válce.33 Co se nestrannosti mediátora ve vztahu k předmětu sporu týká, rozlišuje Touval a Zartman mezi obrannými a expansionistickými motivy. Obranný motiv může stát zaujmout ve chvíli, kdy konflikt v regionu ohrožuje současnou mocenskou rovnováhu, nebo může poskytnout záminku jiné mocnosti, aby v oblasti intervenovala. Když naopak jiný stát chce využít konfliktu k posílení svého vlivu v oblasti nebo k posílení své moci a získání dalších prostředků, hovoříme o expansionistickém motivu mediátora.34

30


31

Tamtéž, s. 369.

32

WEHR, P., LEDERACH, J.P. Mediating Conflict in Central America. Journal of Peace Research. 1991,

no. 28, s. 85-98. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 369 33


34

ZARTMAN, I.W., TOUVAL, S. International Mediation: Conflict Resolution and Power Politics. Journal

of Soucial Issues. 1985, no. 41, s. 27-45. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 370.

24

Mnozí autoři poukazují na to, že více než nestrannost mediátora, je pro úspěšnost mediace rozhodující jeho vliv a kapacity, kterých si oba protivníci váží. Vliv mediátora je definován jako jeho schopnost vyvinout tlak na jednu, nebo obě strany konfliktu, aby přijaly podmínky předloženého urovnání. Tlak na strany může mediátor vyvíjet jak hmotnými prostředky, například odepřením, či poskytnutím hospodářské, nebo vojenské pomoci, nebo nehmotnými v podobě morálního, či psychologického nátlaku. Ani u této charakteristiky mediátora nejsou badatelé jednotní, co se jejího vlivu na úspěch

zprostředkování

týká.

Mnohé

empirické

studie

ukazují,

že

vliv

zprostředkovatele na strany konfliktu je nezbytný, aby je přiměl přijmout ústupky a přistoupit na kompromisní dohodu. Na druhé straně, někteří autoři tvrdí, že za některých okolností může nedostatek zprostředkovatelova mocenského vlivu přispět k úspěchu. Skutečnost, že takový zprostředkovatel nemůže uplatňovat žádný z výše zmíněných typů sankcí, může napomoci růstu jeho důvěryhodnosti a upřímnosti jeho úmyslu v očích znesvářených stran. Takový zprostředkovatel je pak oběma stranami snáze přijat.35 Mnoho badatelů varuje před přílišným uplatňováním vlivu na strany konfliktu. Pokud mediátor nabídne za každý přijatý ústupek kompenzaci z vlastního plnění, může to vést k neochotě stran přijmout v budoucnu jakýkoliv kompromis bez poskytnutí kompenzace třetí stranou. V opačném extrému, při přílišném uplatňování nátlaku hrozí, že strany nebudou ochotny udělat v budoucnu žádný ústupek, aniž by na ně nebyl učiněn nátlak. Obecně pak nad vynucenými kompromisy visí hrozba brzkého neúspěchu urovnání. Pokud byly ústupky přijaty jen pod nátlakem a nestojí za nimi žádné vnitřní přesvědčení, ani změna přístupu protivníka, je velice pravděpodobné, že po odchodu mediátora ze scény se konflikt rozhoří nanovo. Jak uvádí Kleiboerová, někteří analytici zdůrazňují, že u neutrálního zprostředkovatele je nedostatek mocenského vlivu důležitý, zatímco neobjektivní mediátoři potřebují mocenský vliv, aby přinesli úspěšné řešení.36 Poslední ze sledovaných charakteristik je status mediátora. Pod tímto pojmem se rozumí renomé zprostředkovatele, jeho dosavadní výsledky a odborná způsobilost. Status mediátora můžeme rozdělit do dvou složek: jeho postavení osoby mediátora

35

YARROW, C.H. Quaker Experiences in International Conciliation. New Haven : Yale University Press,

1978. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 372. 36


25

v instituci, která zprostředkuje spor (poziční status) a postavení samostatné instituce (instituční status). Mediátor jedná jako reprezentant státu, mezinárodní organizaci, popřípadě nevládní organizace. Instituční status závisí na postavení, legitimitě a vlivu organizace, v jejimž jménu mediátor vystupuje. Naopak poziční status je odvislý od postavení mediátora v instituci, kterou reprezentuje. Jeho pozice musí být dostatečně silná k tomu, aby během jednání mohl zavázat vládu nebo organizaci, za kterou jedná, ke krokům, které slíbí. Obecně platí, že čím vyšší status má mediátor, tím větší má zprostředkování šanci na úspěch.37 Praxe ukázala, že status mediátora musí být v rovnováze se statutem stran konfliktu. Pokud je status mediátora příliš nízký, protivníci jej přehlížejí a neberou jeho iniciativu vážně. Překážkou však může být i příliš vysoký status mediátora při interakci s představiteli stran sporu.

1.2.6.

Motivace mediátora

Stát, organizace nebo jednotlivec se rozhodne pro roli mediátora, pokud k tomu je někým pověřen, nebo pokud z toho může získat prestiž, uznání, vděčnost nebo zvýšit svůj vliv. Mediátor se rozhodne přijmout mediaci většinou z těchto důvodů38: a) chce být nápomocný při odblokování dlouhodobého konfliktu, b) chce rozšířit své názory na metody řešení konfliktů a zvýšit svoji profesionální prestiž, c) chce být aktivní v konfliktu, který by jinak mohl poškodit jeho zájmy, d) vidí v mediaci možnost jako rozšířit a posílit svůj vliv.

1.2.7.

Strategie mediátora

Mediátorovo chování je poslední z proměnných ovlivňujících výsledek mediačního procesu, které zde uvedeme. Chování zprostředkovatele můžeme označit jako jeho strategii nebo taktiku při mediaci. Ve skutečnosti mediátoři často taktiku mění během zprostředkování podle toho, jak to vyžaduje dynamika konfliktu. Naše pojetí taktiky tak je nutno chápat jako statickou akademickou abstrakci, která má napomoci pochopit spletitost chování zprostředkovatele. Výběr správné strategie a související taktiky se „projeví v dosažení hlavních záměrů mediace, a to:

37


38


26

e) změny atmosféry konfliktu (například zachováním diskrétnosti, stanovením lhůt, jak to učinil president Carter v Camp Davidu) f) změny vnímání stran toho, co je v sázce ( lze toho dosáhnout strukturováním programu jednání, rozpoznáváním a atraktivním prezentováním nových témat). g) změny motivace stran dosáhnout mírového výsledku (např. použitím mírného nátlaku).“39 Bercovitch

vysvětluje

typologii

strategií

poprvé

publikovanou

Touvalem

a

40

Zartmanem . Jejich typologie obsahuje tři základní strategie: komunikační a ulehčovací strategie, formulační strategie a direktivní strategie. Použití těchto strategií má změnit nebo ovlivnit rysy konfliktu nebo povahu vzájemného vztahu a vzájemné komunikace stran. K tomu abychom mohli pochopit jak široká je paleta nástrojů, které může prostředník použít, je nezbytné objasnit základní typy strategií mediátora. Uvádím zde tedy celý přehled taktik (neboli nástrojů zprostředkovatele) ke každé ze základních strategií jak je uvádí Bercovitch.41 Při

uplatňování

komunikační

a

ulehčovací

strategie

(facilitace)

představuje

zprostředkovatel jen určitý komunikační kanál mezi stranami sporu, aby zajišťoval dobrou informovanost. Může například pendlovat s písemnými návrhy dohody. Mezi jeho základní prostředky patří: •

kontaktovat strany

•

poskytovat chybějící informace

•

získat si jejich důvěru

•

ulehčovat odhalování informací

•

sjednat

mezi •

rozvíjet rámec pro porozumění

výměnu

informací

stranami •

identifikovat témata, sporné body a •

aktivně naslouchat

zájmy •

•

pomoci přeformulovat téma

podporovat

smysluplnou

komunikaci

39


40

TOUVAL, S., ZARTMAN, I.W. International Mediation in Theory and Practice. Boulder : Westview

Press, 1985. 41

Bercovitch 1999, s. 408-9.

27

•

vyjasnit situaci a definovat problémy

•

poskytovat kladné hodnocení

•

poskytnout důvěrnost a útěchu

•

shrnout stanoviska a zájmy stran

•

•

vyhýbat se stranění jednomu

zabezpečit, aby zájmy všech stran byly projednány

•

rozvinout

dobrý

vztah

k oběma

stranám Mediátor aplikující formulační strategie postupuje o poznání aktivněji. Přichází s novým pohledem, může stranám přímo pomáhat znova definovat problémy, nebo navrhovat formulace dohody. Používá těchto prostředků: •

•

vybírá místo setkání

má

pod

kontrolou

časové

rozvržení •

rozhoduje, kdo se jednání zúčastní

•

dbá, aby se jednoduché body projednaly jako první

•

udává tempo setkání a formality

•

sestavuje pořad jednání

•

rozhoduje

•

udržuje

o

prostředí

setkání,

zasedacím pořádku •

strany

za

jednacím

stolem •

sepisuje protokol

pomáhá stranám zachovat si tvář

•

•

navrhuje jednací řád

snaží se, aby se průběh jednání soustředil na problémy

•

zdůrazňuje společné zájmy stran

Direktivní strategie jde ve své aktivitě ještě dál. Mediátor použije svůj mocenský vliv, aby doslova vmanipuloval protivníky k přijetí dohody. K tomu využívá těchto taktik: •

•

mění očekávání stran

navrhuje, jaké ústupky mohou strany učinit

•

bere na sebe zodpovědnost za

•

ústupky

pomáhá vyjednavačům vzít zpět svůj závazek a zachovat si přitom tvář

•

•

určuje šíři urovnání

28

pomáhá

sestavit

formulace

urovnání •

předkládá samostatné návrhy

•

odměňuje strany za ústupky

•

dává stranám na vědomí, jaké

•

pomáhá

náklady by nesly, pokud by se

navrhnout

konstrukci

přijatelného řešení

nedohodly •

•

ukládá časové lhůty

tlačí na strany, aby ukázaly flexibilitu

•

•

poskytuje a filtruje informace

slibuje materiální pomoc, nebo straší odchodem z vyjednávání

Podle Becovitchových závěrů jsou aktivnější mediační strategie (formulační a direktivní) účinnější v mezinárodním zprostředkování a dokážou postihnout širší spektrum konfliktů, než strategie méně aktivní (omezující se pouze na usnadnění komunikace protivníků).42 Kochan však varuje před unáhleným použitím aktivních strategií v situacích, kdy konflikt není zralý pro urovnání (stanoviska protivníků jsou příliš vzdálená). Zároveň podotýká, že v jiných případech, když jsou vhodné podmínky pro mediaci, se zprostředkovatel nedobere zdařilého konce, pokud nepřistoupí k aktivnější strategii.43 Kochan tak vlastně dochází k závěru, že účinnost mediační strategie je podmíněna kontextem mediace.

1.2.8.

Mezinárodní souvislosti

Mezinárodní situace, při které se odehrávají zprostředkovatelské rozhovory, ovlivňuje výsledek mediace. Obzvláště relevantní je v této souvislosti vliv jiných aktérů a konfliktů, které se odehrávají souběžně. Ekonomické a politické zájmy uplatňované třetími stranami mohou průběh mediace výrazně ovlivnit v obou směrech. V případě občanských válek, v jejichž důsledku opustí zemi značné množství uprchlíků, se vláda této země dostává pod tlak sousedů, kterým příchod uprchlíků působí značné vnitropolitické komplikace. Ve šrílanském konfliktu budeme sledovat vliv tamilských uprchlíků v indickém státu Tamilnádu na rozhodování indické diplomacie o zásahu do

42


in the Study of Successful Mediation in Ineternational Relations. Journal of Peace Research. 1991, vol. 1991, no. 28, s. 16. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 375. 43

KOCHAN, T.A., Step-by-step in the Middle East from the perspective of the labour mediation process.

In Dynamics of Third Party Intervention: Kissinger in the Middle East. Ed. Rubin, J.Z.. New York : Praeger, 1981. podle citace v KLEIBOER 1996, s. 375.

29

konfliktu. Mezinárodní vztahy znají případy, kdy sousední země významně přispěly k přijetí kompromisu mediací, jakož i případy, kdy jejich politika přijatou dohodu potopila (například syrské odmítnutí Američany dohodnuté úmluvy mezi Izraelem a Libanonem v roce 1983).

1.3.

Metodologie práce

Základními metodami předkládané práce je historický přístup, analýza a komparace. V předcházející kapitole jsem nastínil nejnovější teoretické poznatky v oblasti mezinárodního zprostředkování. Uvedl jsem soubor faktorů charakterizujících zprostředkování, pomocí nichž lze určit, zda má mediace šanci na úspěch. S použitím těchto faktorů budu v závěrečné, páté části práce, hodnotit a komparovat indickou a norskou mediaci. Ne všechny z uvedených determinant úspěšnosti mediace jsou relevantní pro naše srovnání. Vzhledem k tomu, že od indického zprostředkování k norskému se zásadně nezměnil politický režim na ostrově a ani se nemohla změnit tradice vztahů mezi protivníky, nebudu při své komparaci tyto faktory uvažovat. Než se však mohu do takového srovnání pustit, je nezbytné seznámit čtenáře s historickým vývojem šrílanského etnického konfliktu a uvést jeho zásadní milníky. Jen s touto dějepisnou „výbavou“ je možné provést závěrečnou komparaci.

1.3.1.

Analyzované období

V případě indického angažmá budu sledovat období od roku 1983 po podpis indickošrílanské smlouvy v červenci 1987. Norské zprostředkování zachytím od jeho iniciace v roce 1999 po podpis smlouvy o příměří a její implementaci v únoru 2002. V obou případech je tak sledované období jasně ohraničeno přijetím určité dohody. Stanovit si sledované období při koncipování této práce nebylo lehkým úkolem. Bylo předem vyloučeno, abych na omezeném prostoru obsáhnul celé období indické a norské iniciativy na Šrí Lance. Pro charakteristiku odlišných přístupů obou zprostředkovatelů a dalších odlišností to ani není nutné. Navíc, pokud bych se skutečně rozhodnul obsáhnout celých 7 let indického angažmá (1983-1990) a 7 let norského (1999-2006), byl bych přinucen k větší povrchnosti a neobsáhnul bych všechny detaily a nuance zprostředkování, které však pokládám za rozhodující při přesné analýze mediačního procesu.

30

Bylo by možné namítat, že norské zprostředkování podpisem smlouvy o příměří neskončilo a pokud se omezuji pouze na tuto fázi, vyhýbám se analýze problémů, které sledujeme ve vývoji na Šrí Lance od poloviny roku 2003. Na takovouto výtku musím opáčit, že každá akademická práce si musí stanovit období, které bude analyzovat. Jelikož jsem považoval za žádoucí, aby mnou zvolené období bylo ukončeno určitou událostí, rozhodnul jsem se omezit analýzu norského prostřednictví na období do podpisu smlouvy o příměří. V této souvisloti se naskytá otázka, jestli nesrovnávám nesrovnatelné. Konečným cílem indického zprostředkování bylo mírové urovnání. Norsko vstoupilo do mediačního procesu se stejným záměrem. Jak jsem ale uvedl výše, při komparaci se omezím jen na období do podpisu dohody o příměří. V indickém případu analyzujeme snahu o konečné mírové řešení, zatímco v norském případu je předmětem mé studie pouze dohoda o příměří. Domnívám se však, že pokud chceme komparací zjistit, co zapříčinilo indický neúspěch a jaké faktory naopak stojí za dílčím úspěchem norského zprostředkování, můžeme od této skutečnosti částěčně abstrahovat.

31

II. ČÁST 2.1.

Kořeny konfliktu Nástin demografie ostrova

Ostrov Šrí Lanka byl od počátku své existence pevně spjat s děním na Indickém subkontinentu. Dnešní obyvatelé Šrí Lanky přišli z oblastí dnešní Indie. Šrílanští Tamilové migrovali do severní části ostrova již v průběhu 1. tisíciletí před Kristem přes Palkovu úžinu, která dělí Indii od Šrí Lanky. Dnešní většinová populace Sinhálců přišla rovněž z Indického poloostrova. Na rozdíl od Tamilů jsou však Sinhálci potomky arijských osadníků ze severní části Indie. Přišli ve dvou vlnách v průběhu 6. a 5. století před Kristem. První osadníci se na ostrov plavili ze severozápadu Indie, z oblasti dnešního Gudžarátu, další pak ze severovýchodu z oblasti dnešního Bengálska a Urísy. Mezi arijskými kmeny získali postupně převahu Sinhálci a jejich jméno se rozšířilo jako označení všech indoárijských migrantů. Původní kmeny, které obývaly džungle centrální části země, se postupně smísily s árijskými přistěhovalci. Další etnickou skupinu ve společnosti představují muslimové (tradičně nazývaní Mauři, aj. Moors), arabského, nebo arabsko-indického původu. Mluví sice buď sinhálsky nebo tamilsky, a velmi často oběma jazyky, ale etnicky se považují za samostatnou skupinu. Dále žijí na ostrově dvě malé minority – Burgheři, míšenci mezi Sinhálci a Evropany, kteří mluví jazykem podobným portugalštině, a Malajálamci, potomci obyvatel z indické Kéraly. Britští plantážníci zamíchali s etnickým složením ostrova, když v průběhu 19. století dopravili do hornaté části země, Kandyjského království - tradičního centra sinhálské kultury, rodiny chudých námezdních dělníků z indického Tamilnádu. Jejich odlišný sociální původ a geografická vzdálenost od Tamilů žijících na severu a východě ostrova, však byly překážkou jejich integrace do komunity šrílanských Tamilů. Vžilo se tak pro ně označení indičtí Tamilové. Kromě lingvistické a etnické odlišnosti Sinhálců a Tamilů je výrazným dělícím prvkem rozdílné náboženství a s ním do jisté míry spjatá kulturně historická zkušenost. Tamilové vyznávají hinduismus (s výjimkou početných potomků křesťanských konvertitů) a tamilština má v hinduistickém světě zvláštní postavení jako jazyk s nepřetržitou literární tradicí starou více než 2000 let. Jedná se o prastarý drávidský jazyk, v němž byly napsány mnohé náboženské zpěvy. Šrílanští Tamilové jsou navíc

32

částí rodiny 75 miliónů mluvčích. Největší část z nich, 53 miliónů44, žije v indickém státu Tamilnádu, dále pak v Singapuru a Malajsii. Početné komunity tamilských emigrantů

jsou

také

ve

všech

významných

světových

centrech,

zejména

v metropolích Austrálie, Velké Británie a Kanady. Sinhálci vyznávají mahajánový směr buddhismu. Přijetí buddhismu, které vrcholilo ve 3. století př. K., přispělo k rychlému utváření jejich národní kulturní identity.45 Sinhálci představují na dnešní Šrí Lance s 20 milióny obyvatel etnickou většinu čítající podle statistik 70 % populace. Tamilům se přisuzuje podíl až 20 % a Maurům 7 %. 46

2.2. 2.2.1.

Cesta ke konfliktu Soužití v britské kolonii

Když Britové dovršili v roce 1796 dobývání nizozemských koloniálních držav dobytím Cejlonu, který prohlásili roku 1803 svou korunní kolonií, soustředili se na získání moci na celém území ostrova. V cestě jim stálo Kandyjské království ve středu země. I to se jim však v roce 1815 podařilo dobýt a potlačili i následná povstání svobody chtivých Kandyjců. V té době již tamilské obyvatelstvo obývalo i pás východního pobřeží ostrova. Jelikož Britové zpočátku moc nedůvěřovali Sinhálskému obyvatelstvu, které si podmanili, upřednostňovali v počátečních fázích konsolidace své moci na ostrově služby tamilské minority. Postupně se z nich tak stal nástroj britské koloniální vlády. Dalším z důvodů byla skutečnost, že Tamilové byli jejich „staří známí“, které důvěrně znali ze svých koloniálních držav v jižní Indii. Důsledkem této britské sympatie bylo naprosto disproporcionální zastoupení Tamilů na správě země až do doby, kdy ostrov získal nezávislost. Tamilové postupně získali převahu i v podnikatelské sféře.

44

Zdroj: Strnad 2003, s. 893. Číslo představuje počet všech obyvatel Indie, jejichž rodnou řečí je

tamilština.

V Tamilnádu

žije

celkem

62

milionů

obyvatel

podle

sčítání

lidu

v roce

2001

(zdroj:censusindia.net). 45

FILIPSKÝ 2003, s. 277.

46

V roce 2001 provedl Šrílanský statistický úřad census, v jeho výsledcích se však neobjevují údaje za

kraje severní a východní provincie: Trikunámalé, Jápané, Mannár, Madakalapuva, Kilinočči, Mulaittivu a Vavunija. Bez zahrnutí těchto oblastí, v nichž mají šrílanští Tamilové převahu, čítal podíl Sinhálců 81,89 %, šrílanských Tamilů 4,37 %, indických Tamilů 5,08 %, Maurů 8 % , Burgherů 0,21 % a Malajců 0,28 %. Zdroj: http://www.statistics.gov.lk.

33

2.2.2.

Nezávislost

Protibritské nálady a národnostní hnutí byly na Cejlonu mnohem umírněnější a vlažnější než v sousední Indii. První významná politická strana Cejlonský národní kongres (CNC)47 vznikla až v roce 1919 (srovnej se vznikem Indického národního kongresu v roce 1885). Obě etnika v ní byla integrována a společně se podílela na boji za národní samostatnost. Podstatným vítězstvím národního hnutí, do jehož čela se Cejlonský národní kongres postavil, bylo zavedení všeobecného volebního práva v roce 1931. Když byl Cejlon 4. února 1948 prohlášen nezávislým dominiem v rámci Britského společenství národů, Británie si pojistila svůj vliv na ostrově svěřením jeho správy do rukou probritsky orientovaných liberálních politiků Sjednocené národní strany (UNP)48. Když se k moci dostala sinhálská většina, dostávali se Tamilové pod sílící tlak kvůli své úloze, kterou sehráli za britské nadvlády.

2.2.3.

Vláda UNP a tamilské požadavky

I když Brity nastartovaný ústavní model byl dostatečně vyvážený a poskytoval dostatek prostoru pro menšiny, šrílanská politika zůstala prostoupena etnickým nepřátelstvím a podezříváním. Vláda UNP pod vedením premiéra Dona Stephena Sénánájaky razila ideál celocejlonské národnosti a vlastenectví na základě geografické příslušnosti k jednomu územnímu celku – ostrovu Cejlon. Zároveň prosazovala sekularismus a neutralitu státu k náboženství. Jako vyjádření své snahy o dobré soužití všech menšin, přizvala do vládní koalice hlavní stranu cejlonských Tamilů – Cejlonský tamilský kongres (ACTC49). Jeho předseda G. G. Ponnambalam se stal ministrem průmyslu, ale také zrádcem v očích radikálnějšího křídla. To se pod vedením S. J. V. Čelvanájakama v roce 1949 odštěpilo a založilo Federální stranu (ITAK50), která požadovala pro Tamily autonomii v rámci federace.

47

Ceylon National Congress

48

United National Party, ve 40. letech představovala umírněné křídlo národnostního hnutí.

49

All Ceylon Tamil Congress

50

z tamil.: Ilankai Tamil arasu katči.

34

2.2.4.

„Sinhala Only“ (1956)

Neúspěch v druhých parlamentních volbách roku 1952 přiměl opoziční Šrílanskou stranu svobody (SLFP51) ke změně strategie. Začala apelovat na jedinečnost sinhálské a buddhistické kultury a její výsadní postavení na ostrově. Tato rétorika přinesla jejímu předsedovi Salomonu Bandáranájakovi premiérské křeslo po volbách v roce 1956. Úspěchu svého bloku dosáhl díky podpoře a agitaci buddhistických mnichů. Během své vlády byl pod vlivem radikálních buddhisticko nacionálních skupin, které mu dopomohly k moci. Ihned po volbách se začalo pracovat na jazykovém zákonu, který měnil výsadní postavení angličtiny. Původní záměr UNP, aby úředními jazyky byly oba mateřské – sinhálština i tamilština, byl smeten SLFP ze stolu. Požadavek sinhálštiny jako jediného oficiálního jazyka byl obhajován poslanci SLFP jako jediná možnost zaručující přežití tohoto jazyka. Mezi sinhálským obyvatelstvem se objevoval názor, že pokud bude elita mluvit anglicky, sinhálština se bude vytrácet z povědomí (sinhálštinou mluvilo na 7 mil. obyvatel, tamilsky 1,5 mil, ale Tamilové mohli čerpat z kultury 30 milionového Tamilnádu). V reakci na přijetí zákona „Sinhala Only“ vyzval ITAK k přeměně země na federaci a vytvoření tamilského státu na lingvistickém základě a zrovnoprávnění jazyků. Premiér chtěl předejít ohlášeným akcím občanské neposlušnosti, a tak se dohodl s Čelvanájakamem na ústupcích v podobě užívání tamilštiny v Severní a Východní provincii a ustavení okresních rad, na které by se převedla část vládních pravomocí. Tlak radikálního křídla SLFP, který vyvrcholil při obléhání premiérovy residence, však Bandáranájaka přiměl dohodu s Čelvanájakamem (označovanou za BandáranájakůvČelvanájakamův pakt) odvolat. K prvním násilným střetům mezi oběma komunitami došlo v květnu 1958, když dav rozvášněných Sinhálců, kterému nevyšel plán přepadnout vlak s delegáty tamilské konference, začal v okolí Polonnaruvy pustošit tamilskou osadu a masakrovat její obyvatele. Během několika dní se nepokoje rozšířily na celé území a vyžádaly si na 300 – 400 lidských životů. Spojenectví s buddhistickými extrémisty se stalo Bandáranájakovi osudným. V roce 1959 podlehl zraněním z atentátu zorganizovaného zhrzeným duchovním, který očekával, že mu podpora premiéra přinese výhody.

51

Sri Lanka Freedom Party

35

Ve volbách roku 1960 vítězí UNP, není ale schopna sestavit vládu. Volby se proto opakují a vyhrává je vdova po premiérovi Sirimávó Bandáranájaková, která pokračuje v politickém kurzu svého muže. Představitelé tamilských stran na protest proti zavádění sinhálštiny jako jediného úředního jazyka bojkotují úřady v Severní a Východní provincii. Vláda na to reaguje vyhlášením výjimečného stavu na severu a východě a zastavením činnosti Federální straně. Její poslanci přecházejí do opozice k UNP.

2.2.5.

Sénánájakův a Čelvanájakamův pakt

Mimořádné volby roku 1965 vyhrála UNP a do své koalice začlenila i Federální stranu (ITAK). Za podporu UNP v koalici slíbil předseda strany Sénánájaka nahradit v praxi neuskutečněný Bandáranájakův a Sénánájakův pakt z roku 1956. Dohoda, jíž bylo dosaženo 24. března 1965, nabízela upřednostňování tamilských osadníků při rozdělování půdy bezzemkům ve Východní a Severní provincii. Měly se podle ní posílit pravomoci okresních rad a navrhovala drobné ústupky v otázce používání tamilštiny jako úředního jazyka. Tyto skromné návrhy, které měly potenciál zabránit vyhrocení vzrůstajícího napětí mezi Sinhálci a Tamily, narazily na odpor ze strany opoziční SLFP. Když v lednu 1966 prosadila vládní koalice v parlamentu směrnice upravující uplatnění tamilštiny jako jazyka místní samosprávy v Severní a Východní provincii, rozpoutala SLFP a její levicoví spojenci proti tomuto kroku vlnu nepokojů. K jejich potlačení byla vláda nucena vyhlásit výjimečný stav. Opozice, spojená ve svém požadavku s vlivným buddhistickým duchovenstvem, obviňovala vládu z tajné dohody s ITAK s cílem rozdělit zemi. I přes tyto vlny protestů byla opatření přijata a Sénánájaka se na demonstraci vůle ke smíření s tamilskou menšinou zúčastnil jako čestný host Tamilského sjezdu. Situace se vyhrotila v polovině roku 1968, když se vláda vedená UNP chystala splnit druhou část paktu – přijetí zákona o okresních radách, na něž měly být převedeny určité pravomoci z centrální vlády. Sinhálská veřejnost v tomto návrhu spatřovala „zárodek federálních struktur a hrozbu rozdělení země“52 a přinutila vládu UNP, v níž samotné se vytvořila opozice proti tomuto návrhu, od přijetí zákona odstoupit. Tamilská Federální strana (ITAK) v reakci na toto rozhodnutí vystoupila z vlády. V důsledku hospodářských obtíží a neschopnosti vyřešit tamilskou otázku propadla UNP ve volbách roku 1970. S více než tříčtvrtinovou většinou v parlamentu se vlády

52


36

ujala středo-levá koalice Jednotné fronty složené ze SLFP, socialistické (trockistické) LSSP a Komunistické strany Cejlonu. Ihned po sestavení vlády se vítězná koalice pustila do práce na nové ústavě, která měla nahradit Soulburyho ústavu, sepsanou Brity před udělením nezávislosti. V nové ústavě zakotvila, přes odpor tamilských stran, sinhálštinu jako jediný oficiální jazyk země a vyhradila „prvořadé místo“ buddhismu. Státoprávní změny v ústavě „narušily jemnou rovnováhu záruk a kontrolních mechanismů …a znamenaly posun od demokratických principů k autoritářskému stylu vládnutí“53. Dvoukomorový parlament byl zredukován na jednokomorový, zákony nemohly být přezkoumány nezávislými soudy, byl vypuštěn článek zajišťující ochranu menšin před přijímáním diskriminačního zákonodárství. Vzrůstající sinhálský šovinismus, rostoucí úloha buddhistického duchovenstva, které apelovalo na mýtus o tom, že Buddha si určil sinhálský národ jako vyvolený, a především neuskutečnění ani minimálních požadavků vtělených do Bandáranájakova – Čelvánájákova ale i Senánájákova – Čelvánájákova paktu, vedlo ke změnám v postojích tamilských představitelů. Pod tíhou nepokojů z 50. a 60. let a přetrvávajících diskriminací ve školství a státní správě se postupně posouval tamilský požadavek od autonomie v rámci federace k vytvoření samostatného státu, vyčleněním Severní a Východní provincie ze Šrí Lanky. Velký dopad na náladu tamilského národnostního hnutí měl vznik Bangladéše a jeho válka za nezávislost s Pákistánem v roce 1971. Mezi vývojem v obou zemích bylo možné vést četné paralely. Tamilové si začali dělat naděje, že Indie by mohla přijít na pomoc jejich věci tak, jako intervenovala ve válce za nezávislost Bangladéše. Oficiální místa v Dillí i Čennaji však veškerou podporu odmítala. Politika vlády Jednotné fronty dále radikalizovala postoje tamilské společnosti. V rámci znárodňování, které vláda považovala za lék velmi neutěšené hospodářské situace, byly čajové plantáže v hornaté části země dávány výhradně do správy Sinhálcům, kteří bránili šanci na lepší zaměstnání pro horské Tamily. Byl zakázán dovoz filmů a literatury z Indie. Na místa ve státní správě byli přednostně přijímání kandidáti vzdělaní v sinhálštině. Vláda jednotné fronty postupovala autoritářsky i proti vlastní opozici, odhlasovala si prodloužení volebního období o dva roky a na rok částečně zakázala činnost UNP. Od roku 1971 byl navíc zaveden systém „standardizace“ maturitních známek pro přijetí na vysoké školy. Jelikož Tamilové tradičně (i v důsledku blízkých vztahů s Brity)

53

Tamtéž, s. 335.

37

kladli velký důraz na vzdělání, bylo zastoupení tamilských studentů na šrílanských universitách výrazně nad paritou jejich zastoupení ve společnosti. Vláda obhajovala pozitivní diskriminaci Sinhálců u přijímacích řízení snahou umožnit universitní vzdělání i studentům z nerozvinutých oblastí, kde není tolik možností pro studium. Tamilové podle nového zákonu potřebovali k přijetí na universitu lepší maturitní známku než Sinhálci, a to i v případě, že studenti obou etnik skládali zkoušku v angličtině. V průběhu první poloviny 70. let klesl podíl tamilských studentů z 50 % na 20 % v oboru medicíny, a ze 40 % na 13 % v technických oborech. Zároveň vláda Tamilům znemožnila studium na indických universitách. Tato diskriminační opatření měla přímý dopad na radikalizaci tamilské mládeže, která si začala hledat mimoparlamentní cesty k odporu.

2.3. 2.3.1.

Tamilský odpor se sjednocuje Vznik TUF

V reakci na proti-tamilskou vládní politiku se tamilské strany rozhodly vystupovat na obranu svých požadavků společně a v květnu 1972 se sdružili v Tamilskou jednotnou frontu (TUF). TUF sdružoval poprvé jak představitele šrílanských Tamilů Federalní stranu (ITAK) vedenou Čelvanájakamem a Ponnambalamův Tamilský kongres (ACTC), tak i organizaci horských Tamilů, Cejlonský dělnický kongres (CWC). K uskupení se připojila ještě Tamilská progresivní fronta54. TUF přijal šestibodový program požadující: 1. zrovnoprávnění tamilštiny se sinhálštinou, 2. přeměnu Šrí Lanky v sekulární stát, 3. ústavně zaručená práva etnickým menšinám, 4. liberální postup při udělování občanství, 5. decentralizaci státní správy, 6. zrušení kastovního systému. Vláda Jednotné fronty tyto požadavky ignoruje. TUF tak přechází k úvahám o osamostatnění tamilské části ostrova jako jediné alternativy k dosažení důstojného a rovnoprávného postavení. Ta je nakonec formulována ještě během Čelvanájakamova předsednictvím. TUF proklamuje svůj cíl vyhlášení samostatného státu – Tamilského

54

Adanga tamil munnani, NOVOTNÝ 2004, s. 33.

38

Ílamu - zahrnujícího Severní a Východní provincii. Nabádá k nenásilným protestům formou stávek. V lednu 1974 si vláda proti sobě poštvala široké spektrum Tamilů po té, co policie zasáhla proti účastníkům mezinárodního kongresu tamilských studií v Jápané, a tento zásah zapříčinil smrt 9 lidí. Radikální skupiny tamilské mládeže na to začaly se sérií odplatných atentátů. Jednou ze skupin byli i Tamilští Noví Tygři vedeni Vélupillai Prabhákaranem, který se sám přihlásil k atentátu na starostu Jápané. Ten byl obviňován z podílu na brutálním zásahu proti účastníkům konference. V roce 1976 zakládá Prabhákaran profesionální guerillovou armádu Tygři osvobození Tamilského Ílamu (LTTE).

2.3.2.

Rezoluce z Vattukkóttai

Tamilská parlamentní opozice se v reakci na předešlé události rovněž radikalizuje. TUF se v roce 1975 přejmenovává na Tamilskou sjednocenou osvobozeneckou frontu (Tamil United Liberation Front - TULF), aby tak zdůraznil odklon od federálního řešení. Na výročním sjezdu v květnu 1976 ve Vattukkóttai přijal TULF rezoluci, v níž formuluje požadavek obnovení samostatného státu Tamilský Ílam. Rezoluce se odvolává na historické rozdělení ostrova mezi Sinhálce a Tamily a vyjmenovává příkoří, která v oblasti vzdělání, zaměstnání, náboženství a kultury musejí v současnosti Tamilové snášet. Rezoluce vyjádřila závěr sjezdu: „obnovu a rekonstituci Svobodného suverénního sekulárního socialistického státu Tamilského Ílamu, založeného na právu na sebeurčení vlastní každému národu“55. Obnovu samostatného státu považoval TULF za nevyhnutelnou pro zachování existence tamilského národa na ostrově. Sjezd v prohlášení vyzývá TULF, aby formuloval: „plán akcí a zahájil bez zbytečného otálení zápas za získání svrchovanosti a svobody tamilského lidu“56. Zároveň vyzval tamilský lid a mládež, aby se plně odevzdali boji za svobodu a nepovolili, dokud nebude dosaženo cíle. Jednalo se o jasný signál vládě, že tamilská veřejnost čekala příliš dlouho na prahu, teď jej překročila a již nebylo cesty zpět.

55

„…restoration and reconstitution of the Free, Sovereing, Secular, Socialist State of Tamil Eelam based

on the right of self-determination inherent to every nation“. BHASIN 2004, s. 48. 56

„a plan of action and launch, without undue delay, the struggle for winning the sovereignty and

freedom of the Tamil nation“. BHASIN 2004, s. 48.

39

2.3.3.

Návrat liberální UNP

Parlamentních voleb roku 1977 se TULF účastnil jako blok tamilských stran. Strany jednotné fronty v nich naprosto pohořely, komunisté a socialisté se vůbec nedostali do parlamentu a SLFP získala pouhých 8 křesel ze 168 přidělovaných. Absolutním vítězem se stala UNP pod vedením J. R. Džajavardhany, když získala větší než ústavní většinu 140 mandátů. TULF se se 14 křesly stala hlavní opoziční stranou a její nový

předseda

Appápillai

Amirtalingam,

který

vystřídal

zesnulého

S. J. V. Čelvanájakama, získal funkci vůdce opozice. V povolební atmosféře se v zemi opět rozhořely ohně komunálních násilností, které započaly přepady vlaků mezi Kolombem a tamilským Jápané. V nepokojích přišlo o život podle oficiálních údajů 128, dle jiných zdrojů až 250 lidí57. Zdroje se však shodly na skutečnosti, že obětmi byli v převážné míře Tamilové žijící v oblastech obydlených sinhálskou většinou. Představitelé UNP po volbách udělali vstřícné gesto a vyzvali k usmíření obou etnik, k zapomenutí minulých křivd a ke spolupráci v nové éře. Ve své reakci Amirtalingam odmítnul odpustit a zapomenout a zdůraznil, že Tamilové „nechtějí mír za každou cenu, ne za cenu ztráty cti, sebeúcty a svobody“58. Tragický momentem bylo vypálení Jápanéské knihovny při policejní razii 1. června 1981. Knihovna obsahovala unikátní tamilské rukopisy, jejichž autory byli převážně šrílanští Tamilové. Tamilská veřejnost tento akt pokládala za vrchol kulturního vandalismu. Další ranou tamilským aspiracím byla změna ústavy učiněná Džajavardhanou. Jeho vládou využila ústavní většiny a zavedla v nové ústavě presidentský systém vlády, potvrdila sinhálštinu jako oficiální jazyk a buddhismus za státní náboženství. Došlo k porušení vyváženého systému „brzd a vah“, omezujícího moc exekutivy.

2.4.

Vznik militantních hnutí

Události roku 1976 - 1977 měly katalyzační vliv na vznik tamilských militantních skupin. Během začátku roku 1977 zemřeli tři významní tamilští politici uplynulých 30 let a zároveň představitelé umírněného proudu Čelvanajákam a Tiruččelvam z ITAK a Ponnambalam z ACTC. Dokud byla tato generace naživu, neodvážily se militantní skupinky mladých Tamilů otevřeně oslovit veřejnost. Na indickém subkontinentu

57

BHASIN 2004, s. 50.

58

Tamtéž, s. 51 „…we do not want peace at any cost, not at the cost of our honour, self-respect or

freedom“.

40

projevuje tradičně mladší generace velkou úctu a respekt k mínění starších a ve srovnání s evropskými zvyklostmi se velmi zřídka pouští do aktivit, které jí starší generace neschválila. Z tohoto pohledu lze říci, že Čelvanajákamova generace do svého odchodu brzdila radikalizaci tamilské mládeže. Rezoluce z Vattukkóttai, pod kterou se stará generace ještě podepsala, se pro mladé zmilitarizované Tamily stala výzvou k boji a Čelvanájakam, který celý svůj život trval na nenásilném odporu, byl paradoxně po své smrti prohlášen duchovním otcem militantních skupin. V 70. letech se uskupilo pět etablovaných militantních mládežnických organizací, pro něž se vžilo označení velká pětka. V principu každá z nich měla dvě křídla. Politické, které se prezentovalo na veřejnosti, a bojové, které organizovalo násilné akce. Propojení obou křídel a jejich provázanost, či oddělenost byla u jednotlivých militantních organizací různá a jejich podoba se během konfliktu dále měnila. Mezi vůdci jednotlivých organizací panovaly nevraživé vztahy a rivalita, navzájem si vyřizovali své účty. Dějištěm bojů těchto organizací se stávala i jihoindická metropole Čennai59. Cílem mé práce není hlouběji proniknout do spletité struktury tamilských militantních organizací, nicméně pro pozdější výklad a analýzu protivníků je nezbytné uvést jejich základní rysy a vztahy mezi nimi. Z frakce TUF – Tamilského mládežnického svazu – se v roce 1973 oddělili Tamilští noví tygři (TNT). V květnu 1976 z nich zakládá Véllupilai Prabhákaran profesionální guerillovou armádu nazvanou Tygři osvobození Tamilského Ílamu (LTTE)60. Prabhákaran se později projeví jako vynikající vojenský stratég a organizátor. LTTE se profiluje jako kulturně-nacionalistická organizace61, která se soustřeďuje výhradně na boj za Tamilský Ílam62. Uma Mahéšvaran, který zastával funkci hlavního velitele LTTE, po neshodách s Prabhákaranem založil vlastní skupinu Lidovou osvobozeneckou organizaci

59

Čennai je hlavní město indického svazového státu Tamilnádu. Dříve se pro něj používalo Brity

zavedené označení Madrás. 60

Liberation Tigers of Tamil Eelam

61

Novotný 2004, s. 40.

62

Ílam představuje tradiční tamilské označení ostrova Lanky, Tamilský Ílam pak má označovat území

ostrova tradičně obývaná šrílanskými Tamily.

41

Tamilského Ílamu (PLOT)63. Mezi Mahéšvaranem a Prabhákaranem panovala vzájemná nevraživost a obě organizace proti sobě otevřeně bojovaly.64 PLOT například obvinil Tamilské Tygry, že zaútočili na bojovníky ostatních tamilských skupin v období, kdy se vládní armáda chystala k útoku na Jápané. Vojsko tak mohlo vstoupit do oblasti, pro Tamily klíčové, jednodušeji, než kdyby jej stihnul protiútok hned od počátku. Bojovníci PLOT byli vycvičeni v táborech palestinských radikálů v Libanonu a Sýrii. Po podpisu indicko-šrílanské smlouvy bojovaly jednotky PLOT po boku indické armády proti LTTE. Umá Mahéšvaran byl zabit roku 1989, po jeho smrti se organizace rozpadá. Další z organizací velké pětky byla Osvobozenecká organizace Tamilského Ílamu (TELO)65 založená na přelomu 60. a 70. let Tangadureiem. Svým zaměřením byla v porovnání s ostatními stranami nejumírněnější a zaměřovala se převážně na sociální témata. Skupina příležitostně spolupracovala s LTTE. Od poloviny 80. let její činnost velmi zeslábla. V současné době sdružuje jen pár desítek členů.66 V Londýně vznikla v roce 1975 Revoluční organizace studentů Ílamu (EROS)67. Jejími zakladateli byli levicově zaměření tamilští studenti a vedle pobočky v Londýně otevřeli další v Čennaji pod názvem GUES68. EROS se jako jediná strana zaměřovala na východní pobřeží, obydlené kromě tamilských hinduistů i tamilsky mluvícími muslimy. Ve svém programu je zapojili do společného tamilského boje při zohlednění muslimských specifických aspektů. Tím si získali v oblasti značnou podporu a stali se významnou politickou silou ostrova. Členové EROS spolupracovali s LTTE a podnikali společná vojenská cvičení jak na severu ostrova, tak v zahraničí (Libanon). Skupina spolupracovala s indickou zpravodajskou službou RAW69, která se podílela na výcviku

63

People’s Liberation Organization of Tamil Eelam. Od roku 1983 bývá označována anglickou zkratkou

PLOTE, aby se vyhnula shodě s nelichotivým anglickým významem slova „plot“ (Novotný 2004, 43.). 64

PLOTE vedla s LTTE spor o označení „Pulihal“ – Tygři. Šlo vněm o následnictví původní organizace a

Tamilských nových tygrů. Tygr byl tradičním symbolem tamilských království a rovněž ztělesňoval protiváhu sinhálského znaku lva. 65

Tamil Eelam Liberation Organization.

66

NOVOTNÝ 2004, s. 48.

67

Eelam Revolutionary Organization of Students.

68

General Union of Tamil Students.

69

Research and Analysis Wing.

42

jejich členů v Indii.70 Ideologie EROS byla postavena na boji za svobodu pracujícího lidu. Cílem nebyla jen svoboda Tamilů, ale po dosažení emancipace tamilského etnika by boj pokračoval proti buržoazii jihu, až by byl celý ostrov osvobozen od útlaku buržoazie71. Proto se v názvu strany nevyskytuje přívlastek tamilský, ale pouze označení Ílam zahrnující celou oblast Šrí Lanky. Okolo roku 1980 se mezi londýnským vedením EROS a šrílanskou frakcí objevily neshody, které vedly až ke vzniku nové organizace, která se vyčlenila z EROS a ke které se přidalo i čennajské křídlo GUES. Nová organizace přijala jméno Lidová osvobozenecká fronta Ílamu (EPRLF)72. Zprvu působila především mezi lidem, který se snažila agitovat k odporu proti nespravedlnostem páchaných vládou. Po nepokojích roku 1983 se EPRLF zradikalizovala, vystoupila na veřejnost a stála za několika násilnými akcemi. Někteří členové prošli rovněž výcvikem v Indii a Libanonu. Hlavním cílem strany bylo „osvobození celé země od útlaku buržoazie“, kterého lze dosáhnout pouze pokud se celé hnutí sjednotí a ve společné guerillové válce zvítězí nad vládní armádou. „Tak dosáhnou Tamilové první fáze boje za Ílam, v němž budou žít společně dělníci a rolníci všech etnik bez útlaku nejvyšších vrstev“73. Po indické intervenci hnutí spolupracuje s IPKF, po jejich odchodu se soustředilo na obranu obyvatelstva před LTTE, což ji přineslo jen ztrátu podpory a úpadek. Na Jápané se vrátilo po jeho dobytí vládními vojsky v roce 1996. Nejsilnější tamilskou opoziční stranou stojící proti LTTE je Lidově-demokratická strana Ílamu (EPDP)74. Hlavní postavou EPDP je Douglas Dévánanda, který byl dříve členem TELO a EROS a podílel se na vzniku EPRLF s Padmanábanem. Jejich roztržka, která se jako mnoho jiných bitek militantních hnutí odehrála v indickém Čennaji, vedla k zatčení Dévánandy. Ten se po propuštění postavil do čela nově vzniklého EPDP (1990) a začal spolupracovat se šrílanskou vládou v boji proti LTTE, k čemuž ho motivovala i vražda jeho bratra příslušníky „Tygrů“. Po smrti Čelvanájakama se do vedení TULF dostává mladý Amirtalingam, který si svými řečnickými dovednostmi v parlamentu rychle získal sympatie Tamilů. V cestě za

70


71

Tamtéž, s. 52.

72

Eelam People’s Revolutionary Liberation Front. Původní název Eelam People’s Liberation Front

(EPLF) byl obohacen o přívlastek Revolutionary v roce 1981. 73


74

Eelam’s People Democratic Party.

43

samostatností zastával umírněné názory. Na politické scéně se snažil spolupracovat se všemi frakcemi tamilské opozice sdružené do TULF, ale rovněž s militantními skupinami. Bezvýsledná vyjednávání s vládou však postupně zapříčinila, že se podpora tamilské veřejnosti přesunula od tamilských politických stran k militantním organizacím. Umírnění představitele TULF se snažili této situaci přizpůsobit a proti násilným akcím neprotestovali. Jistou úlohu zde sehrál i strach z útoků mládežnických organizací, včetně vlastní mládežnické frakce TULF proti takzvaným vnitřním zrádcům, kteří podle nich kolaborovali s kolombskou vládou. Politici TULF tak násilné akce těchto organizací tolerovali. Amirtalingam se stal nakonec obětí revanšistického atentátu LTTE.

44

III. ČÁST 3.1.

Indické zprostředkování

Indický postoj do roku 1983

Až do roku 1977 předstírala indická diplomacie nevšímavost k etnickému problému svého jižního souseda, který pokládala za jeho vnitřní záležitost. Šíře nepokojů roku 1977 si však žádaly i reakci Dillí. Zákonodárné shromáždění indického svazového státu Tamilnádu přijalo jednohlasně rezoluci vyjadřující hluboký šok z vývoje na Šrí Lance a vyzvalo centrální vládu, aby na ostrov vyslala speciálního vyslance se statutem ministra kabinetu k prošetření situace a diskusím se šrílanskou vládou. Dillí požadavku z Madrásu částečně vyhovělo, když požádalo svého velvyslance na Šrí Lance, aby navštívil oblasti nepokojů a informoval znepokojené Tamily v Indii o vývoji na ostrově. Vláda UNP přijala novou ústavu, která slibovala splnění požadavků Tamilů. Jejich uvedení do praxe se však neuskutečnilo. Se vznikem tamilského mládežnického militantismu, vzrůstala i intenzita vládních represivních zásahů. Vláda povolala na sever ostrova armádní složky, aby pomohly už tak posílené policii. Jelikož však jak policii, tak armádu tvořili z mnoha důvodů prakticky výhradně Sinhálci, měly represivní akce obou složek podtext boje jednoho etnika proti druhému. Sinhálští příslušníci armády a policie se navíc v zákrocích nechovali stejně, jako při zásazích proti Sinhálcům a počínání bezpečnostních sil se tak začínalo jevit jako genocida. 75

3.1.1.

Indie odmítla podpořit ITAK

Indické intervence ve válce Bangladéše o nezávislost na Pákistánu v roce 1971 byla šrílanskými Tamily sledována s velkým zaujetím. Tamilská veřejnost začala spekulovat o možnosti indické podpory. V roce 1972 podniknul předseda Federální strany Čelvanájakam cestu do Indie, aby zjistil do jaké míry nalézají nové požadavky šrílanských Tamilů podporu u indické vlády. Výsledky jednání s politickými představiteli Tamilnádu (M. G. Rámačandrou) je zatím jen utvrdila v tom, že v boji za sebeurčení stojí šrílanští Tamilové sami a nemohou se spoléhat na pomoc zvenčí. Pro indickou zahraniční politiku 70. let nepředstavovala tamilská otázka žádnou prioritu. I když bylo možné vést mezi vývojem v obou

75

zemích

četné

paralely. Odpor východních Bengálců

Podíl Tamilů v ozbrojených silách dosahoval sotva 5%. FILIPSKÝ 2003, s. 343.

45

proti

pákistánskému centru se podobně jako na Cejlonu vzedmul po nastolení urdštiny jako úředního jazyka v 50. letech a vedl až k vyhlášení boje za nezávislost. Je třeba si uvědomit, že otázka nezávislosti Východního Pákistánu byla inherentní již vzniku Pákistánu v roce 1947 vydělením z Britské Indie. Indie měla zájem oslabit potenciál svého souseda, který ji od svého vzniku ohrožoval. Boj východních Bengálců za vlastní nezávislost tak Indie přivítala jako možnost jak „amputovat“ kus území svého protivníka. Takové důvody k intervenci na Šrí Lance rozhodně chyběly, takže podobná akce by byla z vojensko-strategického hlediska těžko obhájitelná. Indie se dále obávala, že separatistické tendence na Šrí Lance by navíc mohly vzbudit podobné nálady v Tamilnádu, ve kterém rovněž působila separatistická hnutí76. Tyto síly by se mohly pokusit vytvořit pantamilský stát spojením Tamilnádu a Tamilského Ílamu.

3.1.2.

Otázka repatriace indických Tamilů

Indicko-šrílanským zahraničně politickým vztahům dominoval od 50. let 20. století spor o státní příslušnost tzv. indických Tamilů, kterým bylo odepřeno šrílanské občanství.

Jejich

počet

dosahoval

v 60.

letech

takřka

miliónu

osob77.

Bandáranájaková obnovila rozhovory na toto téma s Dillí v roce 1964. Výsledkem, který byl částečným úspěchem šrílanské premiérky, byla dohoda o repatriaci 525 000 osob. Cejlon se zavázal udělit občanství 300 000 plantážních Tamilů a o zbývajících 150 000 mělo být rozhodnuto později. K návratu do Indie se však přihlásilo jen 400 000 osob, zatímco zájemci o šrílanské občanství dvojnásobně překročili stanovenou hranici. Definitivní dohody se podařilo dojednat Bandáranájakové až v roce 1974. Dohodla se s Indirou Gándhíovou, že ze zbylých 150 000 osob indického původu, polovina získá indické a polovina šrílanské státní občanství.

3.1.3.

Delimitace hranic, ostrov Kaččattívu

Delimitace hranic v Palkově úžině a především spor o ostrov Kaččattívu zatěžoval vztahy obou zemí po desítky let. Na ostrov Kaččattivu, který byl využíván indickými rybáři k přestávkám a sušení sítí a stal se i jejich oblíbeným poutním místem, si činila

76

Tamilnádu byl první stát, který pohrozil Dillí odtržením, když se v 60. letech uvažovalo o zavední

hindštiny jako úředního jazyka pro celou Indii. 77


46

nárok Šrí Lanka. Smlouvy z roku 1974 a 197678 mezi oběma zeměmi přiřkly ostrov Šrí Lance. Ta se ale zavázala, že nebude bránit indickým rybářům v pobytu na ostrově. Smlouvy nicméně potvrzují svrchovanost nad zdroji (tedy i rybolovem) Šrí Lance.

3.1.4.

Dobré vztahy Gándhíové a Bandáranajákové

Mnozí autoři připomínají význam přátelských vztahů mezi Indirou Gándhíovou a Sirimávó Bandáranájakovou.79 S představiteli vůdců SLFP rodinou Bandaránajáků udržovala indická dynastie Nehrú-Gándhí velmi vřelé vztahy a Gándhíová byla blízká přítelkyně Sirimávó Bandáranájakové. Tradiční dobré vztahy mezi oběma rodinama bývají označovány za jednu z příčin indické nevšímavosti k diskriminaci šrílanských Tamilů v 70. letech. Když po volbách v roce 1977 vystřídal Bandáranájakovou Džajavardhana a Gándhíová se v roce 1980 stala podruhé premiérkou, ochladly mezi oběma zeměmi vztahy. Několik uštěpačných poznámek z úst Džajavardhany se indické premiérky velmi dotklo. Nevraživost mezi hlavními představiteli se tak promítla do vztahů mezi Dillí a Kolombem. Džajavardhana zastával názor, že po odchodu Britů z Jižní Asie, se Indie stala násilníkem, který se snaží ovládat menší země regionu.

3.1.5.

Geopolitická

situace

v pol.

80.

let

a

aktivity

rozvědných služeb na ostrově Indická politika vůči Šrí Lance musí být nazírána v širší perspektivě geopolitické situace jižní Asie v první polovině 80. let. Klíčovým aspektem byla sovětská invaze do Afghánistánu v prosinci 1979. Afghánští bojovníci byli ve svém boji proti sovětským vojskům podporováni a cvičeni americkými experty v Pákistánu. Spojené státy tak měly silnou vojenskou přítomnost v oblasti. V této souvislosti, nechtěla Indie dopustit, aby etnického konfliktu na Šrí Lance využila některá z velmocí k tomu, aby si na ostrově zřídila vojenskou základnu. Pro Indii leží Šrí Lanka v oblasti jejího eminentního zájmu, dění na ostrově bezprostředně ovlivňuje bezpečnost Indie. Z geografického hlediska, mělkost Palkovy úžiny nedovoluje velkým nákladním lodím, aby při obeplouvání Indie propluly užinou kolem indického břehu. Lodě plavící se z jednoho indického pobřeží na druhé, tak musí obeplout i Šrí Lanku.

78

jedná se o smlouvy mezi Indií a Šrí Lankou z 28. června 1974, 23. března 1976, 31. července 1976 a

22. listopadu 1976. 79

DIXIT 2002, BHASIN 2004.

47

Tamilská otázka nebyla jediným sporným bodem v indicko-šrílanských vztazích 80. let. Indie viděla velmi nerada aktivity západních mocností na šrílanském území. Džajavardhana požádal o pomoc při postupu proti tamilským militantním skupinám Pákistán a Izrael. Rovněž podepsal dohodu se Spojenými státy, která jim umožňovala výstavbu a provoz vysílačky rozhlasové stanice Hlas Ameriky na západním pobřeží ostrova. Indie měla potvrzené zprávy, že toto zařízení by mělo sloužit i ke špionážním účelům. Šrí Lanka rovněž podepsala kontrakt s americkými společnostmi na opravu 100 podzemních nádrží na uskladnění pohonných hmot v přístavu Trikunámalé. Indie se rovněž účastnila tenderu na rekonstrukci strategických reservoárů z 2. světové války . Přestože nabídla nejnižší cenu a nejlepší podmínky, zakázku nezískala. Aktivity cizích států ve strategických odvětvích země, byly vnímány Indirou Ghándiovou jako provokace.

3.1.6.

Otázka výcvikových táborů na indickém území

Naproti tomu Kolombo obviňovalo Indii z podpory tamilských militantních skupin a jejich výcviku na indickém území. Premiér Prémadása dokonce otevřeně zaútočil na Indii, když ji vyzval: “aby Šrí Lanku otevřeně napadla a nehrála si na schovávanou“80. Indický ministr zahraničí Ráo na to v prohlášení položil otázku, zda je indický strašák vytahován, aby odvedl pozornost šrílanské veřejnosti od etnického problému ostrova. Indie podporovala výcvik tamilských mládežnických organizací na území Tamilnádu s vědomím Indiry Gándhíové. Rozhodla se k jejich podpoře, protože nechtěla připustit, aby hledali podporu u jiné mocnosti. Zprvu se cvičení účastnili PLOT, EROS a TELO ale nikoliv LTTE. Prabhákaran byl toho mínění, že boj by měli vézt šrílanští Tamilové sami, Indii potřebují pouze pro materiální podporu a uznání legitimity tamilských požadavků. Americký generál Vernona Walter sdělil Kolombu, že Američané mají k dispozici satelitní fotografie výcvikových táborů v jižní Indii. Kladl si podmínku, pokud tyto tábory Indie neuzavře, Spojené státy tyto snímky dají k dispozici médiím.

80

Projev Ranasinhy Prémadásy v Parlamentu Šrí Lanky, 24. května 1984, in BHASIN 2004, s. 94.

48

3.2.

Od nečinnosti k intervenci 3.2.1.

Přelomový rok 1983

Na začátku roku 1983 se Prabhákaran vrátil z exilu v Tamilnádu na Šrí Lanku a plně se ujal vedení LTTE. Aby Tygři získali silnější mandát coby zástupci hlasu Tamilů, vyzvalo LTTE Tamily, aby bojkotovali volby do místních zastupitelstev vyhlášené na květen 1983. Prabhákaran se tak snažil vyšachovat stranu TULF z politické scény, aby požadavky Tamilů musely být řešeny mimoparlamentní cestou přes LTTE. Předvolební období provázely četné násilnosti a několik atentátů na kandidáty UNP. Samotné volby pak byly poznamenány útoky na volební místnosti a policii, při kterých přišlo o život mnoho Sinhálců. Tamilové z velké části v den voleb zůstali doma. President Džajavardhana následně prohlásil dialog s TULF za neplodný, protože mají strach z LTTE a nedokážou proti nim nic prosadit. Oznámil, že další ústupky Tamilům nebudou provedeny, dokud nebude teroristické hnutí vymýceno ze Šrí Lanky. Dle názoru Avtára Singh Bhasíná se v této situaci Džajavardhana projevil jako dost krátkozraký politik. Místo, aby podniknul opatření, která by odstranila příčiny násilností81. V noci z 23. na 24. července 1983 uskutečnilo komando LTTE vedené samotným Prabhákaranem přepadení vojenského konvoje nedaleko Jápanéské univerzity. O život přišlo 13 vojáků. Druhý den byly jejich ostatky vystaveny blízko centra Kolomba. Historikové popisují následující vývoj jako protitamilskou histerii určitých skupin sinhálské společnosti vyvolanou zprávou o teroristickém útoku a pohledem na zohavená těla mladých vojáků (všichni byli Sinhálci). „V příštích dnech hlavní město zcela paralyzovaly běsnící davy vyzbrojené noži, železnými tyčemi a nádobami s benzínem…, jež cíleně napadaly příbytky, obchody a provozovny Tamilů, které loupily a vypalovaly a jejich majitele často nelítostně vraždily.“82 Tento tamilský pogrom se stal zásadním mezníkem vztahu mezi oběma etniky ostrova. Jen v hlavním městě bylo zabito na 2000 lidí, celkem byl zničen majetek za dvě miliardy rupií a 79 000 lidí přišlo o domov. Vládě bylo kladeno za vinu, že na násilí ihned nereagovala a nevyhlásila zákaz vycházení okamžitě, ale až druhý den večer. Amirtalingam označil útok na vojenský konvoj za produkt atmosféry nekonečného trýznění Tamilů a neschopnosti vlády řešit stížnosti Tamilů vůči bezpečnostním

81

BHASIN 2004, s. 60.

82

FILIPSKÝ 2003, s. 343-344.

49

jednotkám. Džajavardhana připustil, že napětí mezi oběma etniky v uplynulých 40 letech rostlo, ale příčinu násilností svedl na tamilskou podporu separatismu83. Jednalo se o první útok proti šrílanským jednotkám, kterým LTTE vyhlásilo válku jako okupační armádě Jápanéského poloostrova, a zároveň o největší a naprosto bezprecedentní živelné násilí na Tamilech. „O tom, že pogromy byly předem připravené a dobře organizované svědčí skutečnost, že útočníci měli k dispozici seznamy voličů s přesnými adresami.“84 Vláda se ani tentokrát nepoučila a místo toho, aby vyšla vstříc tamilským požadavkům, zakázala v srpnu 1983 činnost umírněnému TULF. Jeho vedení se přesunulo do Tamilnádu. Parlament navíc přijal 6. dodatek ústavy, podle něhož museli všichni poslanci a pracovníci státní správy přísahat na unitární ústavu. Jelikož takovou přísahu poslanci za TULF odmítli, byli vyloučeni z parlamentu. Vláda tak dala paradoxně větší prostor militantní LTTE, jako jedinému obhájci tamilských požadavků.

3.2.2.

Indie vstupuje na scénu

Pogrom na Tamily otřásl veřejností v indickém Tamilnádu. Pohled na Tamily, kteří jsou masově zabíjeni na pár desítek kilometrů vzdáleném ostrově, vyburcoval vládní i opoziční

strany

svazového

státu

k rozsáhlým

protestním

pochodům

napříč

Tamilnádem. Do jižní Indie se rovněž plavily přes Palkovu úžinu davy tamilských uprchlíků, které vyhnaly nepokoje z jejich domovů. Takže jejich počet dosáhnul v létě 1983 100 až 120 tisíc (jiné zdroje uvádí až 250 tisíc, DIXIT 2002, s. 13). Ministři z Tamilnádu v ústřední vládě v Dillí apelovali na premiérku, aby přijala patřičná opatření. Indický vysoký komisař pro Šrí Lanku85, který zrovna pobýval v Novém Dillí, byl okamžitě poslán do Kolomba, aby sdělil šrílanské vládě oficiální indické znepokojení nejvyšší úrovně. Indie stála před nelehkým rozhodnutím. Díky podpoře a výcviku RAW operovaly buňky tamilských militantních organizací v oblastech Tamilnádu. Militantní organizace financovaly část svých aktivit černým obchodem s drogami na indické půdě. Shromažďovaly zbraně a další vybavení a pašovaly je na rybářských člunech na Šrí

83

BHASIN 2004, s. 61.

84


85

V zemích, které dříve patřily pod Britskou korunu, se pro označení velvyslance jedné země britské

koruny v druhé zemi patřící pod britskou korunu používá titul vysoký komisař (angl. High Commissioner). V textu používám označení vysoký komisař a velvyslanec jako synonym.

50

Lanku. Jejich členové stáli nad zákony jako mnoho bosů indického podsvětí, na které byli napojeni. Rivalové ve vedení jednotlivých organizací si v Čennaji vyřizovali navzájem účty. Tyto aktivity destabilizovaly situaci na vlastním území Indie. Na druhé straně ale otázka šrílanských Tamilů byla nesčetněkrát diskutována poslanci z Tamilnádu, kteří měli v Lók sabha86silný vliv. Dolní komora byla doslova zmítána dlouhými diskusemi, v nichž byla vláda obviňována z nečinnosti vůči utrpení Tamilů na ostrově. Šrílanská vláda v odpovědi Dillí označila indickou protestní nótu za vměšování se do vnitřních záležitostí. Indira Gándhíová reagovala na tiskové konferenci v Čenaji: „Indie je proti jakémukoliv separatistickému hnutí v jakékoliv suverénní zemi a nepřimhuřuje oko nad terorismem.“87 Připojila však, že chápe znepokojení obyvatel Tamilnádu. Indie si chtěla ověřit informaci korespondenta UPI88, která tvrdila, že se Šrí Lanka v obavách z indické angažovanosti obrátila o pomoc na regionální sousedy Pakistán, Bangladéš a spřátelené velmoci Velkou Británii a USA. I přes to, že Kolombo informaci dementovalo, Indie pro jistotu kontaktovala diplomaty zmíněných zemí. Dala jim najevo, že podporuje uzemní celistvost Šrí Lanky, ale zároveň si nepřeje, aby jakákoliv jiná země byť i z regionu, podnikala jakékoliv aktivity na ostrově. Indie tak chtěla potvrdit platnost doktríny, která označovala region Jižní Asie za „indický dvorek“89, ve které si Indie nepřála vojenské operace jiných zemí. Indická media se proti Džajavardhanovi vyjadřovala velmi kriticky, padla i přirovnání k Hitlerovi. Veřejné mínění bylo velmi negativně naladěno, a tyto nálady byly okamžitě ventilovány parlamentem. Indira Gándhíová ujistila Kolombo, že Indie nepředstavuje hrozbu pro jeho teritoriální integritu, zdůraznila však, že kvůli historickým a kulturním vazbám na tamilskou komunitu nemůže zůstat nedotčena nedávnými událostmi.90 Prezident Džajavardhana si uvědomoval závažnost indického stanoviska a rozhodnul se proto využít osobní diplomacie, aby vylepšil vztah s Dillí. V srpnu 1983 vyslal do Indie svého bratra H.W. Džajavardhanu jako svého zvláštního vyslance. Měl ujistit Indii o opatřeních, která podniká Kolombo k uklidnění situace na severu a východně ostrova. Jednalo se o implementaci zákonů týkajících se okresních rozvojových rad,

86

Lók Sabha – označení dolní komory Indického parlamentu.

87

BHASIN 2004, s. 73.

88

UPI – United Press International.

89

narážka na Monroeovu doktrínu USA.

90

projev k Lók Sabha 12. srpna 1983 in BHASIN 2004, s. 77.

51

používání tamilštiny jako národního jazyka, amnestie pro tamilské politické vězně, odvolání drakonických zákonů a ukončení diskutabilních zásahů bezpečnostních sil na severu ostrova. Indira Gándhíová sdělila H. W. Džajavardhanovi, že tato opatření nejsou dostatečná, aby uspokojila přání tamilské společnosti. Džajavardhana na to reagoval slovy, že Kolombo je otevřeno jakýmkoliv návrhům, které budou respektovat jednotu země. Indira zde viděla příležitost pro Indii a nabídla, že její země bude působit

jako

prostředník

v řešení

etnického

problému

Šrí

Lanky.

Premiér

Džajavardhana tuto nabídku přijal.

3.3.

První indická iniciativa

Zvláštním vyslancem indické premiérky pro tamilskou otázku byl jmenován Tamil G. Párthasárathi. Jako předseda Rady politického plánování91 byl blízkým poradcem Ghándiové a stal se klíčovou postavou v koncepci indické zahraniční politiky vůči Šrí Lance. Měl zkušenosti z vyjednávání kašmírské otázky a hlavně měl důvěru celého spektra šrílanských Tamilů od TULF po militantní hnutí92.

3.3.1.

Vyjednávaní G. Párthasárathiho a všestranická konference

Párthasárathi předal už 28. srpna 1983 prezidentu Džajavardhanovi osmibodový návrh řešení etnického konfliktu. Jedním z bodů návrhu bylo i spojení Východní a Severní provincie (mimo okresu Ampárai – kde tvoří většinu muslimové) do samostatného státu v rámci nově vytvořené federace Šrí Lanka. Vyslovení takového návrhu na samém počátku jednání bylo velmi netaktické. Sinhálská veřejnost nebyla absolutně připravena takovýto požadavek akceptovat, byla velmi citlivá jakýmkoliv územním ústupkům. Šrílanská strana na tento návrh vůbec nereagovala. Místo toho prezident Džajavardhana začíná jednat o ukončení konfliktu přímo s TULF. Začátek jednání však podmiňuje zřeknutím se separatistických požadavků tamilských reprezentantů. Jednání jsou však v samém začátků zablokována, jelikož TULF odmítá přijmout jakékoliv podmínky před začátkem jednání. Zvláštní vyslanec Indie se snaží při své druhé návštěvě v říjnu 1983 o usmíření stran. UNP to ale odmítá a obviňuje Indii z vměšování se do vnitřních záležitostí. Indický ministr zahraničí vysvětluje roli

91

Policy planning committee.

92

DIXIT 2002, s. 21.

52

zvláštního vyslance jako pouhý komunikační kanál mezi TULF a šrílanskou vládou, který má pomoci najít společný základ k vyřešení problému. Tamilské militantní složky mezitím dávají najevo své znechucení z postupu TULF. Považují jej za nedúrazné, vyčerpané a neschopné dosáhnout konce diskriminace. Vedení TULF podezírají, že podlehlo návrhům Zvláštního vyslance a některé skupiny dokonce hrozily vedeni TULF likvidací, pokud přijmou návrh, který nebude obsahovat Ílam. Párthasárathi pokračoval v diskusích s tamilskými skupinami na všech úrovních a šrílanskou vládou a na základě těchto konzultací vypracoval návrh opatření shrnutých v dokumentu nazvaném „Annexure C“. Návrh obsahoval přenesení pravomocí na okresní a krajské rady a opatření, která měla zmírnit dopad diskriminačních prosinhálských zákonů. Annexure C se měl projednat na všestranické konferenci v lednu 1985. Džajavardhanovi se však nepodařilo přimět ostatní sinhálské strany k účasti. Párthasárathiho návrh byl nepřijatelný pro obě strany. TULF reprezentující Tamily trval na zřízení regionální rady pro spojenou Severní a Východní provincii. Již tento požadavek brali jako ústupek ze svého původního trvání na samostatném státu. Regionální rada podle nich měla mít exekutivní pravomoci omezené na určité oblasti, mezi ty měl patřit veřejný pořádek, soudnictví, sociální a hospodářský rozvoj, rozdělování půdy a kultura. Toto bylo pro sinhálskou stranu nepřijatelné a zejména nacionalistická SLFP protestovala. Maximálním ústupkem pro ně bylo přenesení pravomocí na krajské, nikoliv provinční rady. SLFP strašila veřejnost, že přizpůsobení se tamilským požadavkům znamená učinit první krok k jejich nezávislosti. Druhá Párthasárathiho iniciativa tak nepřinesla žádné konkrétní řešení. Na všestranické konferenci v prosinci 1984 Amirtalingam varoval ostatní, že čas k uspořádání konfliktu se krátí, obyvatelé Severní a Východní provincie jsou doslova obléháni a jsou stále obětmi násilností, znásilňování, žhářství a zabíjení.93 Rok 1984 přinesl další nepokoje. V dubnu vzplanulo násilí na Jápanéském poloostrově mezi Tamily a sinhálskými armádními složkami. Indická vláda vyjádřila svou nespokojenost s pomalým postupem politických jednání. Šrílanská média to kontrovala obviněními Indie z dodávek zbraní tamilským militantním skupinám. V květnu se vedou ve stínu dubnových událostí další nekonečné debaty v dolní komoře indického parlamentu. Někteří poslanci za Tamilnádu vyzývají centrální vládu

93

Proslov Amirtalingama na všestranické konferenci, 21. prosince 1984, in BHASIN 2004 s. 87.

53

k intervenci na ostrově (poslanci z jiných států prosazovali pouze politické řešení). Indický ministr zahraničí Narasinha Ráo uklidňuje znepokojené poslance a zároveň apeluje na šrílanskou vládu, že v důsledku rozmístění armádních složek v tamilských oblastech a vzrůstu napětí v násilnostech, bylo promarněno mnoho lidských životů. Opoziční SLFP v okamžité reakci na ministrova slova, nařkla Ráa z vměšování se do vnitřních záležitostí, UNP ale kritiku zmírnila. U příležitosti oslav indického Dne nezávislosti 15. srpna 1984, věnovala Indira Gándhíová záměrně celou pasáž oficiálního projevu situaci na Šrí Lance. Kritizovala Kolombo, že v boji proti teroristům postupuje nepřiměřeně, což má za následek smrt mnoha civilistů. Zdůraznila, že Indie nechce zasáhnout, „napřáhli jsme přátelskou ruku, aby se dosáhlo závěru přijatelného pro všechny.“94 Indie měla strach z dalšího přílivu uprchlíků do Tamilnádu. Dillí zároveň opětovně ujistilo Kolombo, že přijme opatření, aby se zamezilo aktivitám, které mohou být zaměřeny proti Šrí Lance z indického území. Na počátku roku 1985 projevila Indie zklamání z nezdaru v pořadí už třetí všestranické konference konané v lednu 1985. Indický ministr zahraničí obvinil z nezdaru Džajavardhanu, sinhálské strany a zatvrzelé buddhistické duchovenstvo. Upozornil, že dokud nebude zajištěna bezpečnost, nebudou se moci domů vrátit uprchlíci přebývající v Tamilnádu. Budoucí indický velvyslanec na Šrí Lance J. N. Díkšit ve svých pamětech tvrdí, že se Džajavardhana záměrně snažil jednání všestranické konference zdržovat. Záměrně využil neúčasti SLFP, aby odložil přenesení pravomocí na místní samosprávné celky. Přesto, že se jednalo o konferenci stran, pozval tam i zástupce buddhistických duchovních, kteří byli ještě méně nakloněni záměru delegovat moc na krajské orgány. Díkšit se domnívá, že se tak premiér snažil získat čas na dozbrojení, aby mohl být problém vyřešen silou.95 Indie si rovněž stěžovala na napadání rybářů v Palkově úžině šrílanským námořnictvem. Šrí Lanka zde viděla příležitost, jak zamezit pašování vojenské výzbroje z Tamilnádu. V březnu slovně zaútočil Džajavardhana na Indii, žádal konec podpory teroristů ukrývajících se v Tamilnádu a navrhnul společnou ostrahu námořní hranice. Indie se k tomu nevyjádřila. Naopak začala vyvíjet větší tlak na Šrí Lanku. Na jaře už opět burácela Lók sabha plamennými projevy poslanců, vybízejícími centrální vládu k urychlenému řešení tamilské otázky. Pobyt tamilských uprchlíků, jejichž počet

94

Projev Indiry Gándhiové v Červené pevnosti, Dillí, 15. srpna 1984, in BHASIN 2004, s. 97.

95

DIXIT 2002, s. 23.

54

se přiblížil 100 000, přinášel Tamilnádu mnoho sociálních a bezpečnostních pro blémů.

3.4.

Mírové rozhovory v Thimphu

Indira Ghándíová se stala 31. října 1984 obětí atentátu spáchaného dvěma síkhskými členy její ochranky. Pomstili se tak své premiérce za její rozkaz k útoku na Amritsarský Zlatý chrám, ve kterém se opevnili militantní Síkhové požadující nezávislost.

3.4.1.

Šrílanská politika Rádžíva Gándhího

Džajavardhana si sliboval, že se změnou na premiérském postu se změní i politika Indie. Předpokládal, že s Rádžívem Gándhím bude lépe vycházet, než s jeho matkou. Rádživ Gándhí se s Džajavardhanou krátce sešel po pohřbu, kterého se šrílanský president zúčastnil. Gándhí při setkání naznačil, že se pokusí o nový začátek v indickém zprostředkování a dal najevo, že se zasadí o objektivnější postoj a větší nestrannost Indie při mediaci. Přesto Gándhí zdůraznil, že problém bude možné vyřešit pouze pokud budou legitimní požadavky Tamilů splněny. Nicméně Džajavardhana chtěl ze situace profitovat. Nedlouho po svém návratu z Dillí vedl paralelu mezi sikhsým hnutím za samostatnost a požadavky šrílanských Tamilů. Rádžív Gándhí se cítil srovnáním ponížen. Bezprostředně na něj reagoval osobním dopisem Džajavardhanovi, ve kterém označil obě situace za nesrovnatelné96 a zdůraznil, že jeho vláda nebude měnit politický kurz vůči Šrí Lance započatý jeho matkou.97 Radživ Ghándí chtěl ve šrílanském konfliktu dosáhnout rychlého úspěchu. Zvláštního vyslance G. Párthasárathiho, kterého považoval za příliš opatrného diplomata, vyměnil za Róméše Bhandárího na přelomu února a března 1985. Bhandárí se stal jako první náměstek ministra zahraničních věcí98 klíčovou figurou indického zprostředkování. Už jen volba osoby z nejvyššího postu indické diplomatické služby,

96

Obě snahy Tamilů i Síkhů se skutečně mohou zdát na první pohled identické. Je třeba si ale uvědomit,

že Indie neodepírala Síkhům žádná práva a Síkhové nebyli diskriminování, o čemž svědčí mimo jiné jejich přítomnost v centrálním kabinetu a dokonce v samotné ochrance premiérky. 97

Dopis Rádžíva Gándího Džajavardhanovi z 20. listopadu 1984, in BHASIN 2004, s. 99.

98

Anglický termín „Foreign Secretary“, který v organizační struktuře Ministerstava zahraničních věcí Indie

označuje nejvýše postaveného kariérního diplomata (člena Indian Foreign Service), překládám do češtiny jako první náměstek ministra zahraničních věcí.

55

dávala tušit, že vyřešení šrílanské otázky představovalo prioritu zahraniční politiky nového premiéra. Bhandárí přicestoval do Kolomba v květnu 1985 a podařilo se mu dosáhnout průlomu v dosavadním vyjednávání se šrílanskou vládou. Kolombo poprvé přistoupilo na účast při rozhovorech přímo s představiteli Tamilů. Doposud se totiž takovéto schůzce šrílanští představitelé bránili. Domnívali se, že by jen podpořila legitimitu tamilských separatistů.99 Bhandárí Džajavardhanu ke schůzce přiměl, když zmínil příklad vyjednávání Gándhího s ásámskými a paňdžábskými separatisty.100 Džajavardhana uskutečnil oficiální návštěvu Dillí 1. června 1985. Gándhí se k výsledku návštěvy stavěl spíše skepticky, o to víc byl překvapen, když shledal Džajavardhanu

„krotkého

jako

beránka“

a

ochotného

ke

kompromisům.

Džajavardhana na setkání po Gándhího náléhání slíbil vyhlásit amnestii pro příslušníky tamilských militantních skupin a stáhnout vojsko ze Severní a Východní provincie, jestliže rebelové odevzdají zbraně a bude obnoven mír. Zároveň nastínil administrativní změny v neklidných provinciích. Ve třech krocích: 1. volby do Krajských rad, 2. krajské rady získají větší pravomoci, 3. vytvoření Koordinační rady pro Severní a Východní provincii. Šrílanský premiér naznačil ochotu jednat s tamilskými představiteli při splnění dvou podmínek: Indie zastaví podporu militantních skupin a nepodpoří požadavek samostatného tamilského státu. Radžív Gándhí se Džajavardhanovi zavázal k tomu, že Indie nebude podporovat teroristické činy vedené z indického území na Šrí Lanku.101

3.4.2.

První kolo jednání v Thimphu

Po červnovém setkání představitelů obou států byl v Kolombu vyhlášen čtyřfázový rámec pro příměří mezi šrílanskou vládou a tamilskými organizacemi zprostředkovaný indickou vládou. Vojenské akce se tak během rozhovorů měly přerušit. Předmětem návrhů ze strany Kolomba bylo odstranění kontrolních stanovišť, která byla rozeseta doslova po celém území Severní a Východní provincie a povolení rybaření

99

DIXIT 2002, s. 25.

100

Ásám a Paňdžáb jsou indické svazové státy, v kterých byla v 80. letech minulého století rovněž

aktivní separatistická hnutí. 101

DIXIT 2002, s. 25.

56

v bezpečnostních zónách do 5 km od pobřeží. Dále bylo zdůrazněno, že tato opatření budou bezpečnostní složky respektovat, pokud dohodu neporuší některá byť jen frakce z militantních skupin. Pro potřeby rozhovorů se Indii podařilo sjednotit všechny tamilské skupiny, politickou stranu TULF i militantní skupiny do jednoho celku, který přijal označení Národní osvobozenecká fronta Ílamu (ENLF)102. Indie musela pohrozit představitelům stran a militantních hnutí, že pokud nevytvoří jedno těleso pro vyjednávání, nemusí jim být v budoucnu přiděleno indické vízum. Jako místo rozhovorů bylo vybráno hlavní město Bhútánu Thimphu. Bylo nejen na neutrální půdě, ale jeho horská poloha rovněž stěžovala přístup médií, takže delegace nebyly nikým rušeny. První kolo rozhovorů se odehrávalo v první půli července 1985. Delegaci

šrílanské

vlády

vedl

bratr

prezidenta

Džajavardhany,

Hector W.

Džajavardhana, který měl statut prezidentova vyslance. Tamilskou stranu zastupovali jak delegáti politických stran, sdružených od roku 1972 v TULF, tak i představitelé militantních hnutí PLOTE, LTTE, EPRLF, TELO a EROS. Hned na začátek je nutno poznamenat, že Prabhákaran, který se rozhovorů účastnil za LTTE, byl předem velmi skeptický k jeho výsledkům. Dopředu bylo dáno, že výsledek jednání musí být v souladu s dosavadní šrílanskou ústavou. Tím byla předem možnost Ílamu zavržena. Prabhákaran ale jiné řešení než Tamilský Ílam nepodporoval. Díkšit popisuje počátek jednání jako neplodné dohadování o procedurálních a právních základech. Tento průběh měl deprimovat i Bhandárího, který se v jednu chvíli neudržel a osočil se na jednoho z tamilských představitelů. Celá tamilská delegace pak opustila sál. Tamilští vyjednavači odmítli návrh předložený šrílanskou vládou, který podle nich byl jen přepracovanou verzí návrhů již odmítnutých na všestranické konferenci. Vláda tedy vyzvala ENLF, aby předložili svůj návrh. Tamilští představitelé na toto nebyli připraveni, zformulovali tak pouze čtyři principy, na kterých by uspořádání etnického konfliktu mělo stát: 1. uznání samostatné národní identity šrílanských Tamilů, 2. uznání existence domoviny šrílanských Tamilů,

102

Eelam National Liberation Front.

57

3. uznání práva na sebeurčení tamilského národa, 4. přiznání občanských a základních práv všem Tamilům, kteří považují ostrov za svou vlast (pozn. autora: týká se indických Tamilů centrální oblasti). 103 Hector Džajavardhana odjel projednat návrh do Kolomba. Vedl tam diskuse se svým bratrem ohledně uznání práva na sebeurčení. Prezident Džajavardhana by s tímto požadavkem souhlasil, pokud by vedl k autonomii, ale rozhodně by byl proti, pokud by se za ním skrývala snaha o samostatnost. Představitelé tamilských politických stran napsali dopis Ghándímu, ve kterém jej žádali o porozumění a vedli paralelu se situací v Indii. Poukázali na to, že federální řešení na indický způsob považují za jediný nástroj, jak se uchránit před případnou šikanou ze strany většinové populace Sinhálců.

3.4.3.

Druhé kolo jednání v Thimphu

Rádživ Gándhí vzkázal po prvním kole rozhovorů do Kolomba, že Indie přikládá druhému kolu rozhovorů velký význam a apeluje na Džajavardhanu, aby vyšel v maximální možné míře vstříc tamilským požadavkům. Tento požadavek byl šrílanskému premiérovi předán v písemné neoficiální formě. Džajavardhana byl však jakékoliv vstřícnosti dalek. Přitom ale další jednání nezavrhl. Premiér Prémadása i ministr národní bezpečnosti Lalit Atulatmudali byli proti vyjednávání s tamilskými militanty. Bhandárí se sešel v Madrásu s představiteli tamilských hnutí. Nabádal je, aby nekladli nedosažitelné požadavky, ale aby byli realističtí tak, aby získali počáteční ústupky, na kterých budou moci dále stavět. Tamilové však namítali, že ztratili důvěru a slibům šrílanské vlády nevěří. Proto budou trvat na všech svých požadavcích. Šrílanská delegace se vrátila na druhé kolo rozhovorů, probíhající v Thimphu v srpnu 1985, s odmítavým stanoviskem k tamilským čtyřem principům. Proti prvnímu principu uznání samostatné národní identity namítala, že identitu je možné přiznat pouze celému šrílanskému národu, nikoliv jazykové a náboženské skupině, termín národ je v jejich pojetí spojen se státem. Tamilové se mohou dle vládního vyjádření těšit z práva na sebeurčení v rámci demokratického zřízení Šrí Lanky. Umožňují jim to volby a politický proces. Toto právo ale nemůže být chápáno jako právo určité skupiny odloučit se a vytvořit samostatný stát. Respekt územní celistvosti byl Kolombem rovněž odmítnut, mimo jiné proto, že diskutované území není jediným územím, které

103

Zdroj: Thimphu Declaration, 13. července 1985. on-line: South Asian Terrorism Portal, www.satp.org.

58

obývají Tamilové, kteří tvoří početnou komunitu i v jiných částech. A do čtveřice Hector Džajavardhana odmítnul i čtvrtý princip, když argumentoval tím, že indičtí Tamilové mají své vlastní zástupce a tato otázka proto nepatří na tato jednání. Nakonec vyzval ENLF, aby se vzdal všech bojových aktivit a aby všechny organizace uzavřely všechny výcvikové tábory doma i v zahraničí a vrátily se k politickým debatám. Tamilská reprezentace zůstala i přes odmítnutí svých čtyř principů neoblomná. Prohlásila, že je neustále otevřena k dalším jednáním, ale jakékoliv dlouhodobé vyřešení etnického konfliktu není možné bez uznání těchto čtyř nezcizitelných práv. Rozhovorům, které uvízly na mrtvém bodě, přispěchal na pomoc Róméš Bhandárí. Pendloval mezi oběma stranami, ale narazil na neoblomnost Tamilů. Tamilové si úplně neuvědomovali, že Indie nemůže podpořit jejich nároky na sebeurčení, jelikož sama u sebe doma čelí tlakům separatistických hnutí (Síkhové, Ásám). Větší úspěch měl Bhandárí u šrílanské delegace. Přesvědčil Hectora Džajavardhanu, aby vyhověl alespoň částečně tamilským požadavkům. Šrílanští vyjednavači přišli s novým návrhem shrnutým v dokumentu „Nástin struktury nižších státních celků participačního systému vládnutí“104. Návrh dával větší pravomoci a účast na rozhodování místním orgánům při zachování politické a hospodářské jednoty ostrova. Tamilští vyjednavači opět potvrdili svou neústupnost a návrh kategoricky odmítli, jelikož nenaplňoval žádný ze čtyř principů, které jsou podle nich nezbytným rámcem jakéhokoliv racionálního dialogu se šrílanskou vládou. Indie si tak uvědomila, že její možnost ovlivnit postoje tamilských představitelů je omezena. Tamilská delegace opustila 17. srpna 1985 jednání na protest proti vojenskému zásahu šrílanské armády, při kterém ve dvou vesnicích zahynulo na 200 Tamilů. ENLF považoval zásah za snahu zastrašit Tamily, aby přijali vládní návrh. Bhandárí navrhl oběma delegacím, aby se na cestě z Thimphu zastavili v Dillí k dalším konzultacím. ENLF tento návrh odmítl s odůvodněním, že nemůže jednat, když jsou jiní Tamilové masakrováni. Hector Džajavardhana nabídku přijal a na cestě z Thimphu se zastavil na týden v Dillí. Výsledkem jednání byl koncept, pro který se vžilo označení „The Delhi Accord“ (Dohoda z Dillí). Obsahoval návrhy, jež vycházely vztříc Tamilům. Jednalo se převážně o přesunutí pravomocí na vyšší územně správní celky. I když návrh nepřisuzoval právo krajům rozhodovat o financích a ani nepropojil

104

An Outline of the Structure of the Sub-national units of a Participatory System of Government.

59

Severní a Východní provincii, šrílanský parlament a vláda jej odmítly s odůvodněním, že odporuje unilaterální ústavě.

3.4.4.

Rozbor neúspěchu rozhovorů v Thimphu

Tento naprostý kolaps rozhovorů učinil šrám obrazu Indie jako regionální mocnosti, která dokáže zprostředkovat řešení a uhlídat si tak pořádek ve svém regionu. Na druhou stranu musíme kladně hodnotit, že se Indii podařilo alespoň uspořádat první setkání šrílanské vlády s představiteli jak tamilských politických stran, tak militantních skupin. A dokonce se jí povedlo přimět představitele všech tamilských frakcí, aby vystupovali jednotně na platformě ENLF. Co tedy bylo příčinou indického neúspěchu? Pokud bychom měli začít s analýzou u Indie, je třeba podotknout, že ačkoliv se Róméš Bhandárí poučil z chyb svého předchůdce G. Párthasárathiho, byla mu vytýkána jistá ukvapenost. Jak uvádí Díkšit, Bhandárí nikdy úplně neporozuměl spletitostem vztahů mezi Sinhálci a Tamily. Jednání se snažil dovést rychle ke konci, takže mnohdy problémy spíše přecházel, než aby je do hloubky prodiskutoval. Jistou roli v tom sehrála i skutečnost, že Bhandárí měl na jaře 1986 odejít do penze, jednání tak chtěl uspíšit, aby se došlo k dohodě před tímto termínem.105 O

mnoho

závažnější příčinou

byla

nezainteresovanost

šrílanské

vlády

na

zprostředkovaných rozhovorech. Je pravda, že průlomem v postoji Kolomba byla vůbec skutečnost, že vládní delegace zasedla za jednací stůl s tamilskými separatisty. Šrílanská vláda se však účastnila rozhovorů jen proto, aby Rádžív Gándhí neměl důvod podporovat tamilské militantní skupiny. Ve skutečnosti nemělo Kolombo žádny záměr vyjít vstříc tamilským požadavkům. Tamilové byli na jednáních více zainteresováni a i ty skupiny, které si od něj mnoho neslibovaly, se jej účastnily, aby si zajistily indickou podporu. Tamilská militantní hnutí kalkulovala s tím, že když šrílanská vláda nesplní jejich požadavky, budou se moci dožadovat indické materiální a finanční podpory s větší legitimitou. Bohužel to pouze ukazovalo, že ani jedna ze stran se nesnažila dojít k dlouhodobému řešení konfliktu. Problematická byla samotná role prezidentova vyslance Hectora Džajavardhany. Nemohl se opírat o žádný ústavní ani politický mandát. I když vyjednal kompromis v Dillí, Džajavardhana jej mohl odmítnout a jako argument použít negativní stanovisko parlamentní i vnitřní vládní opozice. Sám premiér Prémadása byl proti indické angažovanosti a konflikt nerealisticky považoval za vnitřní záležitost Šrí Lanky.

105

DIXIT 2002, s. 42.

60

3.5.

Jednání na základě „Dohody z Dillí“

V druhé polovině roku 1985 upozornili Tamilové na masivní zbrojení Šrí Lanky. Džajavardhana opakoval, že Indie stále dovoluje teroristickým organizacím operovat na indickém území, konflikt tak považuje za vojenskou otázku, která musí být vyřešena vojensky. Svými slovy navíc vyhrotil postoj k Dillí, když prohlásil, že Šrí Lanka má nepřítele jak uvnitř, tak zvenčí, musí proto zbrojit, aby byla připravena na případnou invazi. I přes neúspěch v Thimphu se Indie rozhodla v roli mediátora pokračovat tak, aby v delší časové perspektivě přiměla šrílanskou vládu ke kompromisu. Snahou indického ministerstva zahraničí bylo, aby Kolombo přistoupilo na: 1. Sjednocení Severní a Východní provincie a jejich uznání za tamilskou vlast. 2. Poskytnutí skutečné autonomie tomuto území, postoupením pravomocí v administrativě, financích a rozvojových otázkách. 3. Uznání tamilštiny jako oficiálního jazyka a odstranění dosavadních diskriminačních opatření. 4. Proporcionální zastoupení Tamilů v politických, správních a obranných orgánech země. Indie chtěla přesvědčit Tamilské představitele, aby se vzdali myšlenky na rozdělení ostrova a upustili od násilných činů a jejich příprav v Indii. Podle Díkšita byl Džajavardhana ochotný přistoupit na tyto kompromisy: 1. Částečně přenést pravomoce na tamilské provincie, centrum by však rozhodovalo o všech otázkách financí a bezpečnosti. 2. Zajistit paritní zastoupení Tamilů v centrálních orgánech stání správy, symbolické zastoupení v policii, ale žádné v armádě. 3. Uznat Tamilštinu národním jazykem 4. Byl proti spojení Severní a Východní provincie Premiér Prémadása byl proti jakémukoliv kompromisu s Tamily. Prosazoval vojenské potlačení tamilských militantů a rázný diplomatický postoj proti Indickému angažmá.106

106

DIXIT 2002, s. 49.

61

Díkšit dále uvádí strategii šrílanské diplomacie tak, jak ji během roku 1986 analyzoval:107 1. pokračovat v rozhovorech s Indií a Tamily, jejichž cílem by mělo být přijetí kompromisu,

který

by neobsahoval žádný ze

základních

tamilských

požadavků, aby si Sinhálci udrželi rozhodovací moc nad celým ostrovem. 2. zdržovat rozhovory, aby nedošly rychle k výsledku. 3. využít dobu rozhovorů k vybudování silné armády a k oslabení pozic tamilských militantů vojenskými operacemi. 4. hledat vojenskou a politickou pomoc u spojenců (Šrí Lanka byla v čilém styku s Pákistánem, který ji v letech 1985-6 dodával jak vojenské vybavení, tak i armádní experty, kteří se podíleli na výcviku šrílanské armády). 5. vést diplomatickou a mediální kampaň o indické podpoře tamilských bojových hnutí a indickém zasahování do vnitřních záležitostí Šrí Lanky. Bhandárí se do Kolomba vrátil na začátku února 1986. Indický velvyslanec Díkšit tuto návštěvu připravoval jednáním s oběma stranami sporu. Bhandárí chtěl pokračovat v diskusích s vládou Šrí Lanky. Za jejich základ si zvolil kompromis dohodnutý v Dillí v srpnu 1985 tzv. Dohoda z Dillí i přesto, že jej původně Kolombo odmítlo. V březnu 1986 odešel Bhandárí do penze, jeho pozice prvního náměstka ministra zahraničí byla svěřena A. P. Vénkatéšvaranovi. Indické ministerstvo zahraničních věcí si vytyčilo nový časový rámec. Chtělo dotáhnout rozhovory do takové fáze, aby bylo možné dohodu presentovat na summitu SAARC108, který se konal v listopadu 1986 v Bengalúru. Rádžív Gándhí pověřil vyjednáváním mladé státní ministry Natvara Sinha a Čidambarama.

3.5.1.

Nárůst násilí a dominance LTTE

Během jara 1986 dále eskalovalo násilí na Jápanéském poloostrově. Tamilské organizace podnikaly odvetná opatření proti šrílanské armádě. Začátkem květnu 1986 usmrtil výbuch v ústřední telegrafní kanceláři v Kolombu 11 pracovníků. Armáda začala s obléháním a bombardováním celého Jápanéského poloostrova, za což sklidila kritiku mezinárodního společenství. Indický ministr zahraničí vyjádřil 19. května 1986 znepokojení nad zprávami o bombardování Jápanéského poloostrova, které

107 108

tamtéž. South Asian Association for Regional Cooperation.

62

mělo za následek smrt mnoha civilistů a zničení nemocnice. Šrílanské ministerstvo obrany tyto informace zpochybnilo, ale Indie se dala slyšet, že pokud vojenské operace nepřestanou, bude její nabídka zprostředkovacích služeb ohrožena. V pokračující diplomatické přestřelce dávalo Kolombo opakovaně na vědomí Indii, že její kontrola nad tamilskými militantními skupinami je omezená a že dokud tyto skupiny neskončí násilí, neustanou ani armádní operace. V období 1983-86 rostla popularita LTTE a v porovnání s obdobím před rokem 1983 se stala dominantní skupinou mezi „velkou pětkou“ tamilských militantních organizací. Docílila toho velmi cílenou propagandou a bojem proti ostatním skupinám. V roce 1986 už byla suverénně nejlépe vyzbrojenou organizací a v létě 1986 pronikly do tisku zprávy, že plánuje vyhlásit jednostranně samostatnost. Jak se zvyšoval vliv LTTE, klesala podpora Amirtalingamovi a TULF, což viděla Indie s rozčarováním, jelikož v její strategii byl klíčovým partnerem pro vyjednávání tamilské otázky s Kolombem.

3.5.2.

Jednání v rámci příprav na konferenci SAARC

Ministři Čidambaram a Natvar Sinh přijeli na začátku května projednat návrhy na decentralizaci správy a postoupení pravomocí tamilským provinciím. Předkládané návrhy byly vypracovány indickými experty na ústavní právo a byly provedeny detailní studie demografie a hospodářských a etnických charakteristik obou provincií. Atmosféru jednání však ovlivnil atentát na civilní letadlo na kolombském letišti, při kterém zemřelo 16 osob. Indická delegace právě jednala se šrílanským ministrem vnitra. Když ten obdržel zprávu o atentátu, obvinil indické ministry, že atentát zinscenovala indická RAW, aby tak šrílanskou vládu zastrašila při vyjednávání. Nicméně indičtí ministři byli nakonec úspěšní a vláda Šrí Lanky souhlasila s návrhem založeném na Dohodě z Dillí s výhradou propojení Severní a Východní provincie. Džajavardana chtěl nechat návrh potvrdit TULF a posléze i na všestranické konferenci, která probíhala od července do října 1986. Všestranickou konferenci se opoziční SLFP rozhodla bojkotovat. Všechny ostatní strany včetně tamilské TULF se ale jednání zúčastnily. Konference měla schválit nezbytné dodatky ústavy, zákon o vytvoření provinčních ministerských rad a rozdělení pravomocí centrálních a provinčních úřadů. Džajavardhana a TULF se nemohli dohodnout na rozdělení pravomocí v oblasti financí, spravedlnosti a bezpečnosti. Konference rovněž nepodpořila požadavek spojení provincií a jejich označení za tamilskou domovinu.

63

Indie navrhovala Džajavardhanovi, aby návrh ve světle měnících se poměrů na tamilské straně neprojednával jen s TULF, ale rovněž s mladou generací sdruženou v militantních hnutích. Toto premiér odmítnul. Džajavardhana chtěl požadavek Tamilů na spojení provincií obejít tak, že vydělí z východní provincie muslimské části kraje Ampárai a Madakalapuva, z kterých by se vytvořila nová muslimská provincie. Sinhálské oblasti kraje Ampárai by se připojily k existující provincii Uva a sinhálské oblasti kolem strategického přístavu Trikunámalé by byly spravovány z centra. Zbývající části Východní provincie by se pak mohly připojit k Severní Provincii. Indie s takovýmto „chytračením“ nesouhlasila. Paralelně s diskusemi na Šrí Lance, byly návrhy diskutovány jednotlivými tamilskými frakcemi v exilu v Tamilnádu. Aby Tamilové tyto návrhy schválili, byly předloženy ke schválení i vládě v Tamilnádu, která jim tak poskytla svou podporu. Na summitu SAARC v Bengalúru v listopadu 1986 byla přítomna delegace TULF i LTTE. Indická diplomacie si od vrcholného setkání slibovala, že zde dojde k dohodě ohledně spojení provincií a přenosu pravomocí. Džajavardhana však nebyl sto specifikovat, v jakém časovém horizontu by došlo ke spojení provincií a k přenosu pravomocí. Indický vyjednávací tým se sešel třikrát s vůdcem LTTE Vélupillai Prabhákaranem. Ten trval na tom, že Džajavardhana musí specifikovat časový rámec, ve kterém budou tamilské požadavky, zejména spojení provincií a přenesení pravomocí, splněny. Navíc mu nestačily jen vnitřní záruky, ale požadoval, aby takový časový harmnonogram garantovala Indie. Prabhákaran tak neurčité Džajavardhanovy návrhy nepřijal a na Summitu SAARC nebyla žádná dohoda oficiálně prezentována. Indická diplomacie zprostředkovala i setkání Džajavardhany s Prabhákaranem, který přislíbil

účast

až

po

intervenci

předsedy

státní

vlády

Tamilnádu

M. G.

Rámačandrana.109 Dle Bhasina měl Prabhákaran Džajavardhanovi říct, že si pevně stojí za svým požadavkem Ílamu a žádné kompromisní řešení není možné.110 Indie se cítila ztrapněna, Prabhákaran se již však těšil velké popularitě jak v Tamilnádu, tak mezi šrílanskými Tamily a Indická diplomacie na něj nemohla vyvinout větší nátlak.

109

M. G. Rámačandran pocházel z tamilské rodiny, která se vrátila do Tamilnádu ze Srí Lanky. Proslul

jako herecká hvězda tamilských filmů a vůdce drávidského nacionálního hnutí. Byl předsedou vlády Tamilnádu v období 1977- 1987. 110

BHASIN 2004, s.130.

64

Určitou dohrou jednání v Bengalúru byla peripetie ohledně zabavení telekomunikační techniky LTTE. Indie chtěla dát Prabhákaranovi signál, že donekonečna s její podporou nemůže počítat. Policie dostala příkaz, aby zabavila komunikační techniku LTTE v Indii. Když Prabhákaran začal na protest držet hladovku, centrální úřady uvedly ve strachu z reakce veřejnosti v Tamilnádu, že nařízení nepřišlo od nich. Telekomunikační aparatura byla LTTE nakonec vrácena. I tento incident vedl k rozhodnutí šéfa LTTE přestěhovat vedení organizace do Jápané v lednu 1987.

3.5.3.

„Návrh z 19. prosince“

Rádžíva Gándhího neodradil od hledání mírového řešení konfliktu ani neúspěch na summitu SAARC. V druhé polovině prosince 1986 přijeli do Kolomba minsitři Čidambaram a Natvar Sinh k sérii jednání s ministry financí a vnitra, prezidentem Džajavardhanou, ale i muslimskými poslanci z Východní provincie. Muslimští předáci vyslovili obavy z tamilské převahy, se kterou by se museli potýkat po spojení se Severní provincií. Výsledkem jednání byl 6 bodový návrh, pro který se vžil název „Návrh z 19. prosince“. Díkšit shrnuje návrh do těchto bodů111: 1. Šrí Lanka souhlasila, že zváží vytvoření postu vicepresidenta země, tento post by byl obsazen Tamilem. 2. Území současné Východní provincie bez volebního obvodu Ampárai by mohlo utvořit novou Východní provincii. 3. Pro novou Východní provincii bude vytvořena provinční rada. 4. Institucionální vazba mezi Severní a novou Východní provincií bude dále detailně stanovena tak, aby vyhovovala zainteresovaným stranám. 5. Šrílanská vláda bude ochotná zvážit návrh druhé fáze ústavního vývoje, možné spojení Severní a Východní provincie po zjištění přání obyvatel samostatně v Severní a Východní provincii. 6. Pět muslimských poslanců z Východní provincie může být pozváno k návštěvě Indie, aby prodiskutovali záležitosti vzájemného zájmu s tamilskou stranou pod záštitou vlády Indie. Tento návrh byl předán indickým vyjednavačům, aby s ním seznámili vládu státu Tamilnádu, TULF a ostatní militantní skupiny se zprávou, že pokud budou vojenské

111

DIXIT 2002, s. 63.

65

operace militantů pozastaveny, bude tento návrh začátkem autonomie tamilských oblastí a postoupení pravomocí. Šrílanská média ale začala kampaň, ve které tento návrh označila za indické řešení (blízké tamilské představě o jednotě dvou provincií), které je Šrí Lance vnucováno. Než tak mohl Návrh z 19. prosince dojít naplnění, byla atmosféra pokažena mediální kampaní a co víc, rozsáhlými násilnostmi armádních jednotek na severu.

3.5.4.

Kolombo se připravuje na ofenzívu

Během roku 1986 se šrílanská vláda přes pokračující jednání s Indií a tamilskými militanty zaměřila na rozsáhlé dozbrojování. Armádní důstojníci a členové nově vytvořeného zvláštního komanda112 byli cvičeni v Pákistánu a Izraeli. Vláda rovněž vytvořila ze sinhálských vesničanů jednotky domobrany113, vyzbrojené lehkými střelnými zbraněmi. Tyto výlučně Sinhálské sbory byly po celou dobu konfliktu kritizovány za porušování lidských práv a šikanu tamilského obyvatelstva. Země jednala s Pákistánem rovněž o stavbě telekomunikačně-výzvědného zařízení, které by monitorovalo pozice a přesuny indické armády v jižní Indii. Stupňující se bojovou náladu nezklidňovala ani buddhistická obec. Naopak mnozí mniši vybízeli k radikálnějšímu postupu proti Tamilům. Podle zpráv Indického velvyslanectví v Kolombu inicioval ministr vnitra Lalit Atulatmudali útoky na muslimské obyvatelstvo východní části ostrova, které pak ozbrojené složky sváděly na LTTE a jiné tamilské militantní organizace. Snažil se u muslimů vyvolat strach a důvod k tomu, aby je mohl vyzbrojit. Muslimové následně napadali své tamilské sousedy, jež bránili odplatnými útoky tamilští militanti. Atulatmudalimu se tak podařilo znepřátelit dvě menšinové komunity země, které tvoří většinu obyvatel Východní provincie a obě mluví tamilsky. Narušením vztahu muslimské komunity s tamilskou, se vláda snažila vytvořit uvnitř Východní provincie opozici k tamilskému požadavku přenesení pravomocí a sloučení Východní provincie se smíšeným hinduisticko-muslimským obyvatelstvem se Severní dominantně hinduistickou.114 Ke konci roku 1986 začal ministr Atulatmudali veřejně obhajovat vojenskou akci proti tamilským militantním skupinám. Nepřijali podle něj žádný z předkládaných návrhů,

112

Special Task Force.

113

Home Guards Force.

114

DIXIT 2002, s. 70-71.

66

jejich jedinou snahou je rozdělení země. Pokud nepřestanou s násilnými akcemi, bude podle něj vláda nucena začít rozsáhlou vojenskou akci.

3.5.5.

Blokáda Jápané

Dne 4. ledna 1987 přinesl týdeník „The Weekend“ zprávu, že LTTE začíná uvádět v život svou správu poloostrova Jápané de facto. Otevírá vlastní poštovní službu, zřizuje dopravní policii, vydává své poznávací značky pro automobily, začíná vybírat daně. O dva dny později informoval opoziční předák SLFP Anura Bandáranájak parlament, že aniž by LTTE oficiálně vyhlásilo nezávislost, je na této cestě, a jestli vláda nezareaguje nyní, bude pozdě.115 Vláda na zprávy reaguje vyhlášením okamžité palivové blokády poloostrova Jápané, která má za cíl ochromit paralelní administrativu budovanou „Tygry“. Kolombo podniklo masivní vojenský útok na pozice LTTE na Jápanéském poloostrově, rebelové však překvapivě vzdorovali. Jelikož se jednalo o první použití bombardérů šrílanského letectva, mnoho bomb netrefilo zamýšlené cíle. Na hustě osídleném poloostrově Jápané si tak bombardování vyžádalo stovky civilních obětí.116 Jen na Jápanéském poloostrově opustilo své domovy na 90 000 osob. Blokáda, která se podle proklamací šrílanské vlády měla omezit pouze na palivo, zapříčinila na poloostrově situaci blízkou hladomoru. Začátkem února 1987 Indie protestovala proti nastolenému embargu a vojenskému zásahu spojenému s bombardováním. Indie Kolombu pohrozila, že pokud nepřestane s vojenskou operací proti Tamilům, neukončí blokádu Jápané a nebude sledovat plán Dohody z 19. prosince, Indie nebude ochotna pokračovat v roli mediátora. Kolombo oponuje, že pokud militanti zastaví útoky, šrílanská vláda zastaví vojenskou operaci, vyhlásí amnestii, ukončí embargo a začnou rozhovory. Indie takovou odpověď považuje za vyhýbavou a ve světle okolností má pochybnosti o její vážnosti. Rádžív Gándhí cítil, že musí zakročit. Vojenský tlak na populaci pokračoval a šrílanské jednotky úspěšně postupovaly. Gándhí napsal Džajavardhanovi tajnou soukromou depeši. Důrazně jej žádal, aby se vrátil k politickému jednání, dokud je to ještě možné. Pokud nebudou vojenské operace zastaveny, bude těžké vrátit se k jednacímu stolu. Začátkem března odsouhlasil poslanecký klub vládní UNP vládní ofenzívu a odmítnul žádost Indie o její zastavení. Gándhí si uvědomoval závažnost situace. Pověřil

115

BHASIN 2004, s. 132-4. DIXIT se o zřizování paralelní administrativy nezmiňuje.

116

DIXIT 2002, s. 90.

67

bývalého ministra zahraničních věcí Dineše Singha, aby během bleskové návštěvy Kolomba přesvědčil Džajavardhanu, aby zvážil indické naléhání. Šrílanský premiér cítil, že na takovou iniciativu musí reagovat. Potvrdil svou podporu Dohodě z 19. prosince. Vyhlásil 10 denní klid zbraní od poloviny dubna, pokud se do té doby podaří Indii získat od militantů jasný signál, že chtějí pokračovat v politickém dialogu. V dubnu zmasakrovalo LTTE 127 Sinhálců ve Východní provincii a podniklo atentát na autobusovém nádraží v Kolombu, při kterém zahynulo na 100 civilistů117. Indie tyto incidenty odsoudila a vyjádřila zármutek, ale nedokázala tamilské rebely odradit od dalšího násilí. Šrí Lanka doufala, že tyto události podpoří legitimitu jejího zásahu v očích mezinárodní veřejnosti. Indická vláda však byla pod velkým tlakem poslanců z Tamilnádu slepá k násilí. Odsoudila palivovou blokádu a vojenské operace. Ministerstvo zahraničí odrazovalo indickou vládu od případné vojenské intervence. V květnu 1987 bylo Kolombo přesvědčeno, že masivní vojenské operace přinášejí své ovoce. LTTE je zatlačeno a moc nechybí, aby se armáda ujala kontroly nad celým severem. Džajavardana prohlásil, že boj potrvá do té doby, než bude Jápané osvobozeno. V noci z 25. na 26. května zahájila šrílanská armáda masivní útok v síle jedné divize s krycím názvem „Operace osvobození“. LTTE se rychle stáhlo. Na celém poloostrově byl vyhlášen zákaz vycházení a armáda zatýkala mladé tamilské muže, které podezřívala činnosti v LTTE. Indická diplomacie si uvědomila, že kdyby Kolombo uspělo ve vojenské akci, vyjednávací pozice, ke které Tamilové s pomocí Indie dospěli, by byla rázem ztracena. Byli by nuceni přijmout, co by jim šrílanská vláda nabídla. To by byla těžká rána indické diplomacii a obrazu Indie jako regionální velmoci. Velvyslanec Díkšit osobně tlumočil Džajavardhanovi Gándhího indické ultimatum večer 27. května. Pokud Džajavardhana bude pokračovat v operaci, Indie bude nucena přehodnotit svou politiku. Džajavardhana přesto odmítnul ukončit vojenskou akci s odůvodněním, že jej k ní vedou vnitrostátní důvody. Následující den uspořádal Radživ Gándhí tiskovou konferenci, ve které odsoudil vojenské útoky na Jápané jako nehumánní a nepřiměřené cíli zneškodnit militantní skupiny. Prohlásil, že Indie udělala vše proto, aby bylo nalezeno mírové řešení pro jednotu Šrí Lanky. Je zřejmé,

117

Zdroj: BBC News, On This Day, 21 April.

[online]:http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/april/21/newsid_2525000/2525415.stm.

68

že Šrí Lanka po dobu rozhovorů hrála pouze na čas, aby mohla uskutečnit vojenské řešení.118 Obětmi násilí těchto vojenských úderů bylo již 4000 civilistů. Šrí Lanka byla vyrozuměna, že pokud nepřestane s vojenským zásahem, Indie se postará o to, aby Tamilové nebyli poraženi a Jápané dobyto. Aby Dillí ukázalo, že to myslí vážně, rozhodlo se narušit ekonomickou blokádu severu a poslat na neozbrojených rybářských člunech Indického červeného kříže zásoby na Jápanéský poloostrov, přičemž požádala Kolombo o spolupráci. To odmítlo pomoc s odůvodněním, že ji nepotřebuje, a čluny se musely vrátit na indický břeh. Šrílanský tisk oslavoval indické ztrapnění. Indie se proto rozhodla shazovat pomoc z nákladních letadel doprovázených stíhacími letouny. Kolombo to považovalo za agresi na nezávislost a územní celistvost ostrova. Podle Díkšita Šrí Lanka uvažovala o svolání mimořádného zasedání Rady Bezpečnosti OSN, aby projednala indické narušení územní integrity. Myšlenku však zamítla, protože si uvědomovala, že Indie by předložila materiály dosvědčující násilí na tamilských obyvatelích Jápané páchaném šrílanskými složkami. Letecké zásobování Jápané zastavilo šrílanskou ofensivu. Kolombo posléze povolilo zásobování Jápané z Indie po moři za dohledu vlád a Červeného kříže obou zemí. Obyvatelé Jápané přísun potravin a pohonných hmot po šestiměsíční blokádě nadšeně vítali a oceňovali indickou snahu.

3.6.

Indicko – Šrílanská Smlouva z roku 1987

Šrílanka si uvědomila, že proti Indii, která disponuje mnohonásobně větším ekonomickým a vojenským potenciálem nemá šanci prosadit svůj záměr a musí proto nastoupit cestu smíření. Dne 15. června 1987 byla podepsána dohoda o Indické humanitární pomoci severu, která tak legalizovala indickou akci. Kolombo pochopilo, že vojenské řešení etnického problému je pod vlivem indického faktoru vyloučeno a že ani žádné politické řešení není možné bez přímé účasti Indie, a to i přes její slabý vliv na LTTE. Zároveň bylo zřejmé, že Indie už nemůže být pouze zprostředkovatelem jednání, ale musí být přímo jednou z jeho stran. Indie se postavila do role peacemakera, který navíc vyvíjel nemalý tlak na obě strany, aby přijaly kompromis. Tato kapitola se bude snažit najít odpověď na otázku, do jaké míry byla iniciativa podpisu mezistátní indicko-šrílanské smlouvy čistě iniciativou indickou. Jakých

118

Vyjádření ministerského předsedy R. Gándího z 28. května 1987 in BHASIN 2004 s. 142.

69

prostředků Indie použila, aby přiměla k podpisu presidenta Džajavardhanu a získala souhlas od LTTE? Odpověď na tyto otázky považuji

za stěžejní pro hodnocení

nástrojů a motivů indického zprostředkování. Pokusím se je najít především v pamětech dvou přímých účastníků jednání, indického velvyslance v Kolombu J. N. Díkšita a hlavního ideologa LTTE Antona Bálasingama.

3.6.1.

Kdo smlouvu inicioval?

O inicializaci a průběhu rozhovorů o textu indicko-šrílanské dohody existuje více verzí. Díkšit uvádí, že návrh podepsat mezistátní dohodu mezi vládami Šrí Lanky a Indie, ve které by Indie hájila zájmy šrílanských Tamilů, přišel od LTTE v druhé polovině června 1987. Podle něj měl reprezentant LTTE v Singapuru kontaktovat předního redaktora indického deníku „The Hindu“ N. Ráma s návrhem ke kompromisu. V bodech návrhu slevila militantní organizace ze svého požadavku nezávislého Tamilského Ílamu a navrhovala autonomii sjednocené Severní a Východní provincie, která měla být uznána za tamilskou domovinu. Návrh měl rovněž obsahovat požadavek uznání tamilštiny jako oficiálního jazyka, přenesení pravomocí na tamilskou administrativu nové provincie a proporcionální zastoupení Tamilů v bezpečnostních složkách celé země. Kompromisní dohodu měla se šrílanskou vládou podepsat přímo Indie zastupující tamilské zájmy. Dle velvyslancových poznámek se mezi 25. a 30. červnem 1987 konalo v Dillí na deset schůzek, z nichž 3 vedl sám Rádžív Gándhí, na kterých se tento návrh LTTE projednával. 119 Hlavní vyjednávač a politický poradce Vélupillai Prabhákarana Anton Bálasingam ve svých pamětech toto Díkšitovo tvrzení kategoricky odmítá. Bálasingam je pokládán za ideologa LTTE a je pevně spjat s jejich politikou od začátku 80. let. Společně s Prabhákaranem byl přítomný už na jednáních v Thimphu a vůdce doprovázel jako jeho pravá ruka i na jednání o textu indicko-šrílanské dohody. Bálasingam zdůrazňuje, že v té době LTTE žádného reprezentanta v Singapuru nemělo, a že pokud k předání takovéto zprávy vůbec došlo, šlo o akci indické tajné služby, která měla za úkol pomoci průlomu ve vyjednávání mezi indickou vládou a Kolombem. Bálasingam dodává, že taková iniciativa nemohla vzejít od LTTE, jelikož by byla proti jejich základnímu principu, právu Tamilů na sebeurčení.120

119

DIXIT 2002, s. 117-119.

120

BALASINGHAM 2004, s. 98-99.

70

Kdo má tedy pravdu? Indický diplomat, nebo ideolog a teoretik LTTE? Pokusme se analyzovat situaci na přelomu června a července 1987. Květnová ofenzíva šrílanské armády zatlačila tamilské militanty až do severovýchodního koutu Jápanéského poloostrova. Indická humanitární intervence, po které šrílanské jednotky zmírnily vojenské aktivity, zachránila vedení organizace takříkajíc pět minut před dvanáctou. Zdecimované LTTE potřebovalo čas pro obnovení svého vojenského potenciálu a nábor posil. Jeho oslabená pozice by pro vyjednávání se šrílanskou vládou byla nevýhodná, takže pověření Indie, aby vedla jednání jménem Tamilů, by mělo své opodstatnění. Otázkou zůstává, jestli taková iniciativa, pokud k ní došlo, byla míněna vážně, nebo jestli šlo jen o zdržovací taktiku. Tygři mohli sázet na zkušenosti z minulých jednání, která se táhla dlouhé měsíce a nakonec vždy narazila na neústupnost sinhálské strany. Je tedy možné, že i tentokrát předpokládali nekonečná jednání bez výsledku, která by jim dala čas doplnit své kádry. Pokud bychom přistoupili na Bálasingamovo tvrzení, že celá záležitost singapurské spojky je podvrh, mohli bychom si položit otázku: K čemu by takový podvrh indické straně byl? Velvyslanec Díkšit byl Dillí instruován, aby návrh osnovy dohody při prvních konzultacích s Džajavardhanou nevydával za oficiální indický, ale pouze za svůj. Zajímavou postavou spletitého příběhu je bezesporu i redaktor jednoho z hlavních indických denníků „The Hindu“ N. Rám. V 80. letech se kvůli přátelskému vztahu se šrílanským ministrem pro územní rozvoj Gámini Disánájakou stal neoficiálním komunikačním kanálem mezi Kolombem a Dillí. V současné době je pro svoji 30 letou novinářskou praxi celosvětově uznávaný a stal se hlavním editorem deníku The Hindu.121 Právě přes Disánájaku se šrílanská vláda dozvěděla o kompromisním návrhu LTTE ze Singapuru. Přistoupíme-li na to, že zpráva ze Singapuru byla zinscenovaná indickou tajnou službou, stále není jasné, koho by mohla ovlivnit. Šrílanská vláda sama věděla, že LTTE je na pokraji sil a zpráva a jeho ochotě ke kompromisu ji tedy nemusela zajímat. V jejím zájmu bylo tuto organizaci zničit. Domnívám se tedy, že z logické úvahy vyplývá, že indická vláda nemohla mít zájem na tom, aby šrílanská vláda nabyla dojmu, že Tygři chtějí ústupek pod záštitou Dillí. Celé jednání o textu smlouvy bylo tajné, bez účasti médií, takže snahy o manipulaci veřejného mínění můžeme rovněž vyloučit.

121

JEYARAJ, D.B.S. N. Ram: First Indian National to Get "SRI LANKA RATHNA" Award. Uthayam

[online]. 2005, no. December [cit. 2006-07-08]. Dostupný z WWW: .

71

3.6.2.

Příprava textu smlouvy

Během července inicioval indický velvyslanec v Kolombu J. N. Díkšit sérii rozhovorů s ministry a presidentem. Podle Díkšita Indická diplomacie záměrně nepředložila žádný svůj oficiální návrh, ale nechala jej vypracovat šrílanskou vládou. Pro případ, že by Kolombo chtělo nastartovat protiindickou mediální kampaň, bylo Indií upozorněno, že Dillí disponuje důkazy o zvěrstvech páchaných na Tamilech šrílanskými ozbrojenými složkami. Šrílanská vláda stále nejevila snahu dobrat se politického východiska konfliktu. Dle Díkšita chtěli opět jen získat čas a pokračovat ve vojenských akcích. Hlavními oponenty byl ministr vnitra Lalit Atulatmudali a premiér Prémadása. Během července směřovala na Jápanéský poloostrov těžká vojenská technika. Vše nasvědčovalo tomu, že armáda plánovala další ofenzívu. Velvyslanec Díkšit při jednání s Atulatmudalim zdůraznil, že Indie nebude nečinně přihlížet obnovení blokády Jápané a za žádných okolností nedovolí, aby vojenská operace proti Tamilům byla úspěšná. Zároveň naznačil, že Indie bere na vědomí jednání Šrí Lanky s Pákistánem a Čínou a že si Šrí Lanka musí uvědomit, že její územní celistvost závisí na dobrých vztazích s Indií. Toto byl jasný signál pro šrílanskou vládu, že Indie vojenské řešení problému za žádných okolností nedovolí a že Kolombu nezbývá nic jiného, než začít jednat o kompromisu. Gámini Disánájaka předal N. Rámovi zprávu pro LTTE. Obsahovala tyto body: 1. Obě strany by měly okamžitě zastavit vojenské operace. 2. LTTE a šrílanské jednotky mají zůstat na svých základnách v současných pozicích. 3. Šrílanská vláda uzná Východní a Severní provincii za tamilskou etnickou oblast. 4. Bude moc nabídnout dodatečné ujednání o spolupráci obou provincií. 5. Indie by měla být prostředníkem a garantovat jednání dohody. 6. Postoupení pravomocí by mělo být podle návrhů z prosince 1986.

LTTE však odpovědělo, že nebude vyjednávat, dokud se šrílanské jednotky nestáhnou z Jápané. Na to nemohla šrílanksá vláda přistoupit. Jednání s LTTE tak bylo zablokováno a text celé smlouvy byl dohodnut pouze mezi Dillí a Kolombem. Čtenář se může ptát, proč LTTE, které jednání o kompromisu iniciovalo, najednou změnilo názor. Domnívám se, že odpovědí může být první sebevražedný atentát LTTE spáchaný kapitánem Millerem 4. července 1987. Miller vjel dodávkou naloženou

72

výbušninami do objektu místního vojenského velitelství v Nelliady. Dle oficiálních pramenů zemřelo na 40 vojáků, LTTE však uvedlo, že ztráty šrílanské armády šly do stovek.122 I když Tygrům nebudeme věřit, je jisté, že v sebevražedných útocích objevili novou formu boje. Je možné, že se domnívali, že jim podobné akce dopomůžou k jejich cílům rychleji, než legitimní jednání. Tamilští Tygři založili zvláštní oddíl „Černých tygrů“ vycvičených pro sebevražedné úkoly. Den Millerovy akce je každoročně oslavována jako „Den černých tygrů“. Detailní popis jednání o textu smlouvy uvádí J. N. Díkšit v kapitole „Birthpangs of Accord“ své knihy „Assignment Colombo“. Pokusím se na jejím základě pouze shrnout základní charakteristiku jeho průběhu potřebnou pro pozdější analýzu. Poté, co Indie důrazně dala najevo, že vojenské řešení nepřipadá v úvahu a že si nepřeje ani žádné zdržování, začal Džajavardhana jednat o textu smlouvy. O celém vyjednávání přitom zprvu věděli jen nejbližší Džajavardhanovi poradci a někteří ministři. Džajavardhana měl velké obavy z toho, jak bude podpis takové smlouvy přijat. Využíval proto Díkšita, aby sám jednal s vlivnými ministry své vlády, aby je postavil před indické stanovisko. Sepsáním návrhu dohody pověřil kompromisu vstřícného ministra územního rozvoje Gámini Disánajáka. Indie záměrně Kolombu žádný vlastní návrh nepředložila, Disánaják měl vycházet z bodů návrhu, které sdělilo LTTE přes svou singapurskou spojku Rámovi, a z textu Dohody z 19. prosince. Džajavardhana při prosazování smlouvy čelil opozici ministra národní obrany Lalita Atulatmudaliho,

premiéra

Prémadásy

a

několika

dalších

vlivných

ministrů.

Atulatmudali v rozhovorech pro média obratně naznačil obsah Díkšitových rozhovorů. V novinách se objevily titulky vyzývající presidenta Džajavardhanu, aby nepodlehnul indickému nátlaku. Gámini Disánajáka měl připravený návrh textu smlouvy 12. července. Džajavardhana souhlasil s: 1. označením tamilštiny za oficiální jazyk rovnocenný sinhálštině, 2. ustavením Severní a Východní provincie v jednu administrativní jednotku, 3. uznáním tamilské národnostní příslušnosti a chtěl zaručením bezpečnost Tamilů,

122

BALASINGHAM 2004, s. 97.

73

4. uznáním Severní a Východní provincie jako historických území tamilsky mluvícího obyvatelstva.123 Džajavardhana navrhnul, aby ve smlouvě byly uvedeny pouze základní principy a detaily, které by nemusely být přijatelné pro sinhálskou veřejnost, budou vloženy do tajného dodatku. Díkšit pak upozornil Džajavardhanu, že premiér Gándhí podpisem takové smlouvy jako její garant podstupuje nemalá rizika. Šrílanka by proto měla Indii zaručit naplnění jejich zájmů v oblasti. Bylo dohodnuto, že toto zajištění indických zájmů bude přislíbeno formou výměny dopisů při podpisu smlouvy. Šrí Lanka se v tajném dodatku zavazovala: •

postupně

stáhnout

z ostrova

příslušníky

britských,

pákistánských,

izraelských a jihoafrických vojenských a rozvědných sil, •

přetvořit svoji zahraniční a bezpečnostní politiku a omezit své vztahy s USA, Pákistánem, Čínou, Izraelem a Jižní Afrikou,

•

dát Indii záruky, že přístavy a letiště Šrí Lanky nebudou využívány státy nepřátelskými vůči Indii, nebo které negativně zasáhly indické strategické zájmy.

•

splnit ujištění z roku 1985, že Indii bude dána možnost spravovat trikunámalské palivové nádrže a že zabrání zahraničním rozhlasovým stanicím (Hlas Ameriky) na svém území, aby byly používány pro vojenské účely zeměmi jako USA a Západní Německo.124

Díkšit byl přizván 15. července na zasedání šrílanské vlády, kde se měl návrh smlouvy projednávat. Ministři byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna připouštěla, že smlouva nebude sinhálskou veřejností bez problémů přijata, ale pokládala ji za jediné možné východisko dlouhotrvajícího etnického konfliktu a oživení dobrých vztahů s Indii (takové stanovisko zastával kromě jiných Gámini Disánájaka a Ranil Vikramasinha – budoucí šrílanský premiér). Proti nim stála skupina vedená Lalitem Atulatmudalim, které byl zásadně proti smlouvě, především v otázce spojení provincií a uznání tamilštiny za oficiální jazyk.

123

DIXIT 2002, s. 132.

124

Tamtéž, s. 133.

74

President Džajavardhana tedy navrhoval kompromis. Okamžitě by se přijala opatření z Dohody z 19. prosince a kontroverzní návrhy by byly provedeny s odstupem dvou let. Díkšit na to okamžitě zareagoval. Takovéto ustoupení by mělo dlouhotrvající závažný dopad na indicko-šrílanské vztahy. Vláda nakonec nechala rozhodnutí na Džajavardhanovi. Ten si vyžádal od Díkšita ujištění, že v případě silné opozice a hrozby svržení z funkce, mu Indie zajistí bezpečnost a stabilitu jeho vlády. Prezident chtěl dokončit sestavování návrhu dohody 17. července. V tento den si k sobě zavolal Díkšita. Sdělil mu, že ministr Atulatmudali je tvrdě proti stažení vojska do kasáren z pozic, které dobyli při ofenzívě na přelomu května a června a nesouhlasí s rozpuštění domobrany. Džajavardhana navrhoval, aby se o textu smlouvy vedla širší diskuse a počkalo se na premiéra Prémadásu, až se vrátí do země z cesty do Japonska. Díkšit však byl neústupný, připomněl prezidentovi, že jakékoliv zdržování by znamenalo konec indické mediace. Indie by při tom ale nepřihlížela nečinně útokům na Tamily. Džajavardhana tak Díkšita požádal, aby přesvědčil Atulatmudaliho, vrchního generála Ranatungu a jeho syna Ravího. Díkšit se sešel s každým zvlášť. Nepodařilo se mu přesvědčit jen ministra národní obrany Atulatmudaliho. Džajavardhana nakonec návrh parafoval 18. července. Díkšit tentýž den odlétá k jeho projednání do Dillí. Jádrem nových dohod byla Dohoda z 19. prosince rozšířená o spojení Severní a Východní provincie. Země měla dosáhnout prakticky federální podoby, kde by v čele každé provincie stál hlavní ministr s kabinetem. Taktickým ústupkem bylo opatření, podle kterého mělo být sloučení obou provincií revidováno referendem konaným rok po jejich sloučení. Během konfliktu ubylo ve východní provincii tamilské obyvatelstvo a Kolombo kalkulovalo s tím, že referendum vyzní ve prospěch samostatnosti Východní provincie.

3.6.3. Rádžív

Gándhí

Prabhákaran vzdoruje projednal

jednotlivé

body

dohody

s vedoucími

ministerstva

zahraničních věcí. Kontaktoval ministra obrany, aby povolal příslušné jednotky do stavu pohotovosti, aby mohly asistovat v případě, že by Džajavardhanovi po podpisu smlouvy hrozilo svržení opozicí, nebo armádou. První náměstek indického velvyslance v Kolombu Hardíp Purí odjel do Jápané projednat obsah smlouvy s Prabhákaranem. Hardíp dostal instrukce, aby vůdci LTTE

75

neukázal celý text, ale pouze jeho hlavní body.

125

Prabhákaran s náčrtem smlouvy

v podstatě souhlasil, kladl si dvě podmínky: 1. všechny vojenské tábory šrílanské armády postavené po 25. květnu 1987 v oblasti Jápané budou odstraněny a jednotky se stáhnou do kasáren 2. k dalším rozhovorům bude do Indie dopraven oficiálním letadlem indického letectva . Návrh smlouvy byl z taktických důvodů zkonzultován i s vládou Tamilnádu a jejím předsedou M. G. Rámačandranem, který jej podpořil. V Tamilnádu byla ukázána rovněž TULF a lídrům ostatních militantních hnutí. TULF dostal k nahlédnutí její pracovní verzi, nebyla mu ale dána možnost přednést vlastní návrh. Jeho představitelé měli k dohodě výhrady, ale nepostavili se proti, jelikož viděli, že Dillí je připraveno svůj návrh prosadit. Klíčovou osobou byl nyní Prabhákaran. Jak uvádí Bhásín, Dillí si docela věřilo, jelikož Prabhákaran signalizoval svou odhodlanost podpořit smlouvu přes N. Ráma. Jeho přijetí dohody tak bylo považováno za pouhou formalitu.126 Prabhákaran byl do Dillí dopraven až 24. července (5 dní před plánovaným podpisem), tedy až poté, co byl konečný text schválen jak Rádžívem tak Džajavardhanou 22. července. Na prvním setkání měl Díkšit Prabhákarana a přítomného Bálasingama informovat, že obě vlády dosáhly dohody, „která poskytuje spravedlivé a rozumné východisko tamilského etnického problému“. „Měli byste dohodu přijmout“, řekl a podal jim text smlouvy s tím, že se vrátí za dvě hodiny.127 Prabhákaran viděl celý text poprvé. Když se Díkšit vrátil, sdělili mu, že není sto takovou smlouvu schválit. Domníval se, že bude moci obsah smlouvy dojednat s Džajavardhanou a podílet se na jejím znění. Ze samotných ustanovení mu vadila dočasnost spojení provincií za podmínky uspořádání referenda. Zároveň požadoval, aby všechny vojenské tábory v Severní a Východní provincii byly před podpisem smlouvy uzavřeny. Hlavním důvodem však bezesporu byla podmínka odzbrojení militantů. „Prabhákaran zrudnul, když jsem mu přeložil tento odstavec“, líčí Bálasingam osudný moment128. Byl zděšen ze skutečnosti, že by

125

DIXIT 2002, s. 142.

126

BHASIN 2004, s. 155.

127


128

Tamtéž, s. 102.

76

LTTE měla do 72 hodin po podpisu dohody složit zbraně. To by jej a jeho kádry nechalo napospas sinhálské armádě. Argumentoval tím, že pokud by celý plán nevyšel, Tamilové by už neměli další příležitost se takto vyzbrojit. Když diskuse a přesvědčování s indickými diplomaty ztroskotaly, poslal Rádžív Gándhí letadlo do Čennaje pro M. G. Rámačandrana, aby Prabhákarana přesvědčil. Ten však trval na svém a smlouvu podpořit odmítnul. Rámačandran měl podle Bálasingama Prabhákaranovi při soukromém rozhovoru vyslovit podporu v jeho rozhodnutí obsah smlouvy nepřijmout129. Vélupillai Prabhákaran veřejně odmítnul návrh 27. července, dohodu označil za zradu na důvěře, kterou Tamilové Indii dali a zopakoval své rozhodnutí pokračovat v ozbrojeném boji. Takovéto

prohlášení

by

podpisu

smlouvy

ublížilo.

Následující

den

se

s Prabhákaranem sešel sám Radžív Gándhí, nechtěl už po něm podporu smlouvy, ale slib, že se proti ní nebude stavět. Rádžív naznačil, že opatření ze smlouvy nejsou konečná, jedná se o první kroky. Šrílanská vláda nebyla ochotna svolit k větším kompromisům. Gándhí přislíbil Prabhákaranovi tyto ústupky: •

LTTE nemusí odevzdávat všechny zbraně, jen „na oko odevzdá několik starých pušek“.

•

Pokud LTTE přestane vybírat v Jápané daně pro svůj provoz, bude dostávat od Indie 5 miliónů indických rupií měsíčně na své provozní náklady.

•

Indie bude tlačit na Džajavardhanu, aby využil své možnosti oddálit referendum ve Východní provincii o jejim setrvání ve společném celku se severem.

•

Indie zaručí, aby v prozatímní vládě Severovýchodní provincie měla LTTE dominantní zastoupení.130

Výsledkem setkání však bylo jen smířlivější diplomatické vyjádření, ze kterého však bylo zřejmé, že Prabhákaran s dohodou nesouhlasí.131

129


130

Vycházím z popisu setkání dle BALASINGHAM 2004, s. 107 – 109. Můžeme se však domnívat, že

k nim skutečně došlo. Jelikož i Dikšít pruběh schůzky komentuje takto: „Indie poskytla LTTE nezbytné záruky ohledně jeho další bezpečnosti, účasti na šrílanské politice a jeho hlavní úlohu v navrhované vládě severovýchodních provincií.“ DIXIT 2002, s. 150. 131

BHASIN 2004, s. 160.

77

V popisu průběhu jednání delegace LTTE v Dillí se Díkšit a Bálasingam výrazně liší. Odlišnosti nejsou v obsahu jednání, nebo stanovisek jednotlivých aktérů, přirozeně Díkšit je ve svém popisu mnohem opatrnější a neprozrazuje kontroverzní detaily. Zásadní rozpor nalézáme v líčení zacházení s delegací LTTE. Podle Bálasingama byli s Prabhákaranem drženi v hotelu Ashoka v izolaci bezpečnostní vazby hlídáni ozbrojeným komandem. Neměli žádný kontakt s okolním světem, telefonní linka byla odpojena.132 Díkšit tato tvrzení LTTE odmítá. LTTE bylo poskytnuto vše, o co si řeklo. Jejich delegace chtěla být ubytována na veřejném místě. Jelikož nevěřili policii chtěli, aby se o jejich bezpečnost staraly specializované jednotky. Byl mu dán k dispozici telefon s možností volání do zahraničí. Díkšit připouští, že jediným omezením byl zákaz styku s médii, omezení, ke kterému se během rozhovorů o smlouvě zavázala i šrílanská a indická vláda.133 V této souvislosti je zajímavá zmínka Bhásína o prohlášení LTTE údajně učiněném 27. června 1987. Prabhákaran v něm měl nařknout Gándhího, že podvedl tamilskou důvěru. Svou návštěvu Dillí přirovnal ke vkročení do léčky.134 I tato prohlášení měla být diskutována při schůzce Prabhákarana s Gándhím 28. července 1987, kde byl vůdce Tygrů přesvědčen, aby zmírnil svoje vyjádření a mluvčí LTTE měl následně jeho výroky dementovat. Ponechme stranou Prabhákaranovy skandální výroky, zamysleme se nad tím, že pokud tedy skutečně došlo ke kontaktu Prabhákaran s médii, je tvrzení Bálasingama, že se v Dillí ocitli v izolaci, minimálně nepřesné. Když se Díkšit vrátil do Kolomba 27. července, aby dohlédl na přípravy návštěvy Gándhího, narazil na podobné těžkosti. Premiér Prémadása se už vrátil z cesty do Japonska. Za podpory ministra Atulatmudaliho odmítal schválit podpis smlouvy. Džajavardhana se obával reakce veřejného mínění a opozice uvnitř vlastní strany a požadoval odklad podpisu o několik týdnů. Díkšit na to odpověděl, „pokud bude návštěva premiéra odložena, tak by se taky nemusela uskutečnit vůbec a smlouva by vyhasla

bez 135

budoucnosti“.

možnosti

politického

řešení

etnického

problému

v dohledné

Džajavardhana zkusil ještě jednou přesvědčit Díkšita, aby ve

smlouvě byla vyškrtnuta ustanovení o tamilštině coby oficiálním jazyku a o spojení

132


133

DIXIT 2002, s. 151.

134

BHASIN, 2004, s. 157.

135

DIXIT 2002, s. 149.

78

provincií. Když se mu Díkšita nepodařilo přesvědčit, sdělil mu, že podpisem podstupuje velké riziko, ale že se bude držet programu navrženého indickým premiérem. Indicko-šrílanská smlouva o nastolení míru a normálního stavu na Šrí Lance136 byla podepsána 29. července 1987 indickým ministerským předsedou Gándhím a šrílanským prezidentem Džajavardhanou v Kolombu. Samotná smlouva obsahovala opatření týkající se urovnání etnického konfliktu. Byli k ní však připojeny dopisy, které zajišťovaly indické strategické zájmy v oblasti, ale také závazek Indie, že nedovolí výcvik a zásobování militantních skupin na svém území a bude deportovat ty, kteří se takových aktivit zúčastnili.

3.7.

Mise IPKF

V dodatcích smlouvy byla uvedena klauzule, která umožňovala prezidentu Šrí Lanky pozvat Indické mírové jednotky (IPKF)137, aby zabezpečily ukončení bojů, pokud to bude nutné. Smlouva uváděla, že k ukončení bojů musí dojít do 48 hodin po podpisu smlouvy a militantní skupiny musí odevzdat zbraně do 72 hodin od ukončení bojů. Byly tak záměrně nastaveny nereálné lhůty, navíc v situaci, kdy samotné provedení složení zbraní nebylo nijak zajištěno. V samotný den podpisu smlouvy si obě strany vyměnily dopisy, které zvaly IPKF na ostrov, aby asistovaly ukončení bojů. Radživ Gándhí veřejně oznámil účast indické armády až 30. června 1987, když se první jednotky začaly vyloďovat na Jápanéském poloostrově. Jednotky LTTE odmítly složit zbraně a za nedlouho se postavily proti IPKF. Přestože Indie zvýšila svou vojenskou přítomnost na ostrově v roce 1988 na 60 000 mužů, LTTE se jim porazit nepodařilo a jednotky opustily ostrov v březnu 1990. Území, které opustily, za nimi obsazovaly kádry „Tygrů“. Indické jednotky přišly během svého pobytu na ostrově o více než 1000 mužů. Tato smutná bilance přivedla některé komentátory k označení anabáze „indickým Vietnamem“.

3.8.

Shrnutí indické role

Indie byla do konfliktu vtažena v roce 1983 úzkým napojením významného svazového státu Tamilnádu na Tamily žijící na druhé straně Palkovy úžiny. Od samého začátku

136

Indo-Sri Lanka Agreement to Establish Peace and Normalcy in Sri Lanka, kopii smlouvy v originálním

znění přikládám jako přilohu č. 1. 137

Indian Peace Keeping Force.

79

podporovala administrativa vedená Indirou Gándhíovou tamilská militantní hnutí na svém území. Vedla ji k tomu obava, že pokud by nedostávali podporu od Indie, byla by o to víc závislá na jiných zemích, které by se snažily uplatnit svůj vliv v indickém regionu. Velmi přesným příkladem byla americká pomoc Pákistánu, který byl hlavní oporou afghánských bojovníků proti sovětské invazi. Indie tedy cítila, že se o tamilské jednotky postará raději sama. Indie na druhé straně neustále veřejně proklamovala řešení v rámci unitární šrílanské ústavy, vylučovala tedy jakoukoliv možnost desintegrace ostrova. Věděla proč to dělá, v samotném indickém svazu bylo dost skupin se separatistickými tendencemi, pro které by případný vznik Tamilského Ílamu byl vítaným precedentem. Navíc v tomto případě hrozilo, že by se jisté odstředivé tendence mohly projevit i v samotném Tamilnádu, kde idea pantamilského státu nebyla mrtvá. Indické trvání na celistvosti Šrí Lanky však stálo v rozporu se snahami tamilských militantních organizací a po deklaraci z Vattukkóttai i se záměry tamilské politické reprezentace. A i kdyby se šrílanští Tamilové podvolili soužití ve federaci, sinhálská strana nebyla ani takového ústupku schopna. Indie tak stála sevřena v trojúhelníku, tvořeném jejími samotnými limitami - požadavky Tamilů a maximálními ústupky možnými ze sinhálské strany. Kromě toho se však dopustila i mnoha chyb v samotném zprostředkování vyjednávání. Jelikož „nehrála fér“ vůči Kolombu, když kryla podporu militantních organizací, nemohla se těšit z jeho důvěry. Musela se tedy spolehnout na zastrašení silou. Zároveň ovšem nespolupracovala naprosto otevřeně ani s tamilskou stranou, která byla navíc velmi nejednotná. Dillí se podařilo tamilskou stranu sjednotit pro jednání v Thimphu do ENLF pouze pod výhružkami , že jejim představitelům nebude už nikdy umožněno navštívit Indii. Při vypracování Indo-šrílanské smlouvy stála reprezentace Tamilů dokonce naprosto mimo jednání. Dohoda jim byla předložena, ale nebylo jim umožněno ji jakkoliv pozměnit, či doplnit. Jestliže se nemohli účastnit rozhovorů o příměří, které měli respektovat, není divu, že jej v závěru nerespektovali.

80

IV. ČÁST - Norské zprostředkování 4.1.

Vývoj konfliktu od odchodu IPKF po začátek norského zprostředkování

Jak jsem již zmínil v úvodu, cílem této práce není předložit souhrn všech událostí dvacetiletého etnického konfliktu. Abychom však mohli pokračovat v líčení událostí vedoucích k přijetí norské mediace oběma protivníky, nastíním v této kapitole přehled vývoje etnického konfliktu v průběhu 90. let. V presidentských volbách v prosinci 1989 vystřídal Džajavardhanu dosavadní premiér a zatvrzelý odpůrce dohody s Indií Ranasinha Prémadása. Ihned po svém uvedení do funkce zahájil rozhovory s Dillí o stažení indických jednotek. Poslední indičtí vojáci opustili ostrov v březnu 1990. Šrílanská vláda Prémadásy a LTTE se koncem 80. let neobvykle sblížily vzájemným úsilím o odchod indických jednotek. Jak uvádí Díkšit, Kolombo dokonce LTTE dodávalo zbraně, aby mohlo účinně bojovat proti IPKF.138 Obě strany přijaly příměří a v květnu 1989 začaly rozhovory. Skutečné odhodlání k míru dal Prémadása najevo svou občasnou přítomností ve vyjednávacím týmu a osobními setkáními s LTTE. Vzhledem k přátelským vztahům s LTTE a potřebou vojenských sil při potlačení povstání ultralevicové Lidové osvobozenecké fronty (JVP)139, nezaujímala šrílanská armáda pozice uvolňované odchodem IPKF tak, jak doufalo Dillí. Naopak z oblasti stáhlo i policejní posily. LTTE se tak mohla snadno etablovat na celém východě a severu a značně posílit svou pozici. Separatisté v rozhovorech postoupili značně daleko, ale přesto se rozhodli v červnu 1990 příměří porušit a ozbrojený konflikt se rozhořel nanovo. Dne 21. května 1991 se stal Rádžív Gándhí obětí sebevražedného atentátu během volební kampaně v Tamilnádu. Soudy z činnu obvinily na 21 osob, které měly být napojeny na LTTE. Vedení organizace mělo být s atentátem srozuměno. Tento čin nadobro odvrátil indické veřejné mínění od podpory LTTE. Další mírové iniciativy se ujala parlamentní komise, vedená opozičním předákem. Její členové zastupující vládní i opoziční strany se domluvili na mechanismu přenesení

138

DIXIT 2002, s. 286-288.

139

Džanata vimukti peramuna (angl. zkratka JVP).

81

pravomocí na místní orgány Severní a Východní provincie. Bylo to poprvé, co se na míře přenesení pravomocí dohodly dvě hlavní strany SLFP a UNP. Tamilští představitelé však nadále trvali na spojení obou provincií, což parlamentní návrh nenavrhoval.140 V červnu 1991 propukly boje mezi separatisty a vládními jednotkami označované jako „Druhá ílamská válka“. V květnu 1993 spáchalo LTTE sebevražedný atentát na prezidenta Prémadásu, který následkům utrpěných zranění podlehnul. Funkci presidenta převzal D. B. Vidžétunga. V rozhovorech s tamilskými militanty podstatněji

nepokračoval.

Konflikt

považoval

výhradně

za

problém

boje

s terorismem.141 I z tohoto důvodu nezískala UNP dostatek hlasů v parlamentních volbách a vítězem se stalo Lidové spojenectví (svaz SLFP, socialistů LSSP a komunistů MEP) vedené dcerou Bandáranájaky Čandrikou Kumáratungovou.142 V listopadu téhož roku se konaly také presidentské volby. Kandidát za UNP Gámini Disánájak, který patřil mezi umírněné členy této strany a sehrál aktivní úlohu při indickém mírovém úsilí, byl při sebevražedném

atentátu

zabit.

Vláda

z jeho

zorganizování

obvinila

LTTE.

Kumáratungová ve volbách drtivě zvítězila s programem mírových rozhovorů. Údajně získala mnoho hlasů i od tamilských voličů.143 Po vítězství ve volbách se Kumáratungová pustila v říjnu 1994 do mírových rozhovorů. Prvních po pětileté přestávce. Jednání se uskutečnilo přímo v LTTE ovládaném Jápané. Rozhovory však dlouho netrvaly a v dubnu 1995 ztroskotaly. Obě strany se obviňovaly ze zapříčinění neúspěchu. Vláda se rozhodla pro vystupňování vojenského tlaku. Od poloviny roku 1995 spustila rozsáhlou ofenzívu, která vyvrcholila koncem roku dobytím Jápané, největšího města tamilské části ostrova. Od začátku roku 1996 pokračovala šrílanská armáda v útoku a v květnu 1996 vytěsnila „Tygry“ z celého Jápanéského poloostrova. Pro LTTE to byla zdrcující porážka. V Jápané už stačili vybudovat na vládě nezávislou samosprávu, vybírali daně, provozovali vlastní soudy, policii. Separatisté se byli nuceni stáhnout do neprostupných džunglí severní části ostrova známých pod označením Vanni. V jeho

140

DE SILVA 2001, s. 458.

141


142

Její manžel, oblíbený filmový herec Vidžaja Kumáratunga byl pro svůj smířlivý postoj k tamilské

otázce zabit extrémistou z JVP v roce 1984. 143

DE SILVA 2001, s. 458.

82

středu si postupně zbudovali nové administrativní centrum kontrolovaných území v městě Kilinočči. Šrílanská armáda dále pokračovala v květnu 1997 třetí fází útoku. Jejím cílem bylo osvobodit silnici A9 spojující přes nejsevernější vládou ovládané město Vavunija Jápanéský poloostrov se zbytkem země. Je to jediná suchozemská komunikační tepna pro tak velkou aglomeraci jakou je Jápané. Jejím dobytím by se značně usnadnilo jak civilní, tak vojenské zásobování celého poloostrova, které dosud probíhalo pouze po moři a leteckým mostem. Po počátečním úspěchu však tato operace ztroskotala a LTTE uhájilo své pozice v centrální části Severní provincie. Vládní armádě se nicméně podařilo na krátkou dobu (září 1996 - červen 1998) ovládnout i samotné Kilinočči. Separatisté se tak přesunuli, podobně jako při ofenzívě IPKF, do džungle. Jediným sídlem, které zůstávalo pod jejich kontrolou bylo Mulaittívu. Během bleskové akce v listopadu 1999 LTTE dobylo zpět území a sídla, ze kterých je od roku 1996 vytlačila armáda. Akce vyvrcholila v dubnu 2000 dobytím vojenské základny Sloního průsmyku, při kterém se separatisté zmocnili cenného vojenského vybavení šrílanské armády. „Tygři“ se zdáli být připraveni dobýt zpět celý poloostrov. Armáda byla přinucena zmobilizovat všechny síly, aby v červnu 2000 definitivně odrazila útok militantů na Jápané. Snahou vojenské akce vlády Jednotné shody bylo oslabit pozice LTTE natolik, aby je bylo možné přinutit k přijetí jiného řešení konfliktu, než samostatnosti Tamilského Ílamu, za který bojovali. Tato strategie Kumáratungové se označovala spojením „válkou k míru“ (war for peace). Souběžně s ofenzívou se vláda snažila prosadit ústavní reformu, která by přiblížila uspořádání země federaci. Přenesení pravomocí na provincie mělo vytvořit prostor pro životaschopnou alternativu separatistickým tendencím. Pro svůj návrh však nedokázala zajistit potřebný počet hlasů v parlamentu. Jelikož se proti změně, tak jako už mnohokrát od 50. let, postavily radikálnější sinhálské skupiny. Než aby utrpěla politickou porážku a na vždy tak znemožnila přijetí nové ústavy, stáhla návrh z jednání parlamentu.

4.2. 4.2.1.

Norsko se ujímá své role Začátek mediace

První zmínka o účasti norských vyjednávačů v jednání mezi šrílanskou vládou a LTTE je zachycena v rozhovoru presidentky Čandriky Kumáratungová pro BBC. Během volební kampaně v prosinci 1999 se stala terčem sebevražedného atentátu, při 83

kterém přišla o levé oko. Rozhovor poskytla krátce po svém znovuzvolení při léčebném pobytu v Británii. Kumaratungová poprvé uvedla, že od poloviny roku 1997 byli do jednání s LTTE zapojeni vnější mediátoři. Zmínila generálního tajemníka Britského společenství národů Emeku Anyaokua a norskou vládu. Anyaoku měl asistovat mírovým rozhovorům po dobu 18 měsíců. Jednání však ztroskotala.144 Z dopisu norského zástupce ministra zahraničních věcí Raymonda Johansena Prabhákaranovi datovaného v Bálasingamových pamětech „listopad 2000“ vyplývá, že Norsko bylo v kontaktu s oběma stranami od jara 1999.145 Když Kumáratungová kontaktovala norské diplomaty, stanovila podmínky, za kterých si přála, aby dialog s LTTE navázali. Údajně se jednalo o „stanovení přesného časového harmonogramu rozhovorů, složení zbraní, veřejné zřeknutí se požadavku samostatného státu, pořádání rozhovorů v tajnosti a nevyhlašování příměří“.146 Osobou jednající ve jménu LTTE v Oslu byl Dharmalingam Sarvéndra šéf Tamilského koordinačního výboru s centrálou v Norsku, organizace fungující jako odnož LTTE. Po něm přejal vůdčí úlohu v jednáních Bálasingam, který k tomu byl instruován Prabhákaranem z Vanni. S norskou delegací se sešel v září 1999. Souhlasil s rozhovory s norskými představiteli, ale některé z návrhů Kumáratungové zamítl. S ohledem na blížící se presidentské volby odsunulo LTTE pokračování rozhovorů na dobu po volbách. Vítězství ve volbách dalo staronové presidentce Kumáratungové čerstvý mandát k pokračování v rozhovorech o potenciálním norském angažmá v konfliktu. Její mandát byl posílen skutečností, že jedním z ústředních témat volební kampaně jejího hlavního oponenta Ranila Vikramasinhy bylo zahájení mírových rozhovorů s LTTE. I když sama Kumáratungová byla před volbami k přímým rozhovorům poněkud vlažná, změnila po volbách názor. Během ledna 2000 se do Kolomba dostavila první oficiální norská delegace pověřená přípravou rozhovorů. Vedl ji náměstek pro rozvojovou spolupráci a lidská práva Leiv

144

Extracts from President Kumaratunga's interview. BBC News [online]. 1999-12-30. [cit. 2006-07-27].

Dostupný z WWW: . 145

BALASINGHAM 2004. s 342.

146

JEYARAJ, D.B.S. A Norwegian initiative. Frontline. 2000, vol. 17, is. 05. citát: „Kumaratunga laid down

certain condi tions such as a definite time-frame, laying down of weapons, public renouncement of the demand for a separate state, talks being conducted in secrecy, and the non-declaration of a ceasefire.“

84

Lunde. Jeho úkolem bylo shromáždit názory širšího spektra zainteresovaných stran etnického konfliktu včetně ostatních tamilských stran.147 Norský ministr zahraničí Knut Vollebaek navštívil 12. února Bálasingama v Londýně. Nezbytným předpokladem pro tuto schůzku bylo, že si LTTE nebude klást podmínky typu stáhnutí vojenských jednotek z Jápanéského poloostrova. Bálasingam navrhoval, aby v případě, že rozhovory postoupí do určité úrovně, Norsko přešlo z role facilitátora k mediátorovi148. Aby tedy nebylo pouhým komunikačním kanálem, ale aktivně participovalo na rozhovorech. Norský ministr zahraničních věcí Vollebaek navštívil Kolombo 16. února 2000. Při své jednodenní návštěvě jednal s presidentkou Kumáratungovou a ministrem zahraničí Lakšmou Kadirgámarem149 i s vůdcem opoziční UNP Ranilem Vikramasinhou.150 Na závěr své návštěvy ministr zahraničí Vollebaek prohlásil: „na základě požadavku presidentky a na přání LTTE, jsem dnes informoval presidentku Kumáratungovou, že Norsko je ochotné přijmout náročný úkol pokusit se sblížit strany k vzájemnému dialogu.“151 Norská diplomacie tak oficiálně přijala úlohu mediátora ve šrílanském konfliktu.

4.2.2.

Rozhovory o rozhovorech

Konečné rozhodnutí norské diplomacie přijmout tuto úlohu následovalo po důkladné analýze postojů a stanovisek všech zúčastněných stran. Během čtyřhodinového rozhovoru s presidentkou byly probrány i detaily průběhu jednání. Jejich konečná podoba ale čekala na potvrzení na následné schůzce Norů s LTTE. Během příštích týdnu se mělo připravit samotné setkání obou stran sporu na neutrální půdě.

147 148

JEYARAJ, D.B.S. A Norwegian initiative. Frontline. 2000, vol. 17, is. 05. Pojem faciliátor užívám tak, jak byl použit v argumentaci LTTE a šrílanské vlády. V souvislosti

s členěním meditačních strategií uvedenén v první části můžeme označit facilitaci rozovorů za totožnou s komunikačně ulehčovací strategií mediátora. Pro tento text bych tedy mediaci držící se komunikačně ulehčovací strategie a facilitaci považoval za synonyma. 149

Lakšman Kadirgámar byl Tamil křesťanského vyznání s britským vysokoškolským vzděláním. Ve

vládě Kumáratungové zastával funkci ministra zahraničních věcí od roku 1994. Pro presidentku to byl bezesporu strategický tah, svěřit takto významnou funkci Tamilovi, aby mezinárodnímu společenství ukázala, že šrílanská vláda dáva prostor představitelům všech etnických menšin. Kadirgámar byl zastřelen 12. srpna 2005. Z činu byla obviněna LTTE, důkazy však chybí. 150

SAMBANDAN , V.S.. Norwegian envoy meets Chandrika . The Hindu. 17.2.2000, s. 1.

151

JEYARAJ, D.B.S. A Norwegian initiative. Frontline. 2000, vol. 17, is. 05.

85

Zvažovalo se mezi Londýnem a Oslem. Pokud by se na těchto přípravných „rozhovorech o rozhovorech“ podařilo dosáhnout konkrétních výsledků o programu dalšího jednání, časovém rámci a podmínkách pozemního uspořádání, pak by vstoupilo v platnost vzájemně přijatelné příměří. Analytici rovněž předpovídali pravděpodobnost omezení válečných akcí před přijetím příměří. Zajímavé bylo stanovisko opoziční UNP vedené Vikramasinhou. Poprvé v historii, totiž opozice vyzývala vládu k jednání s tamilskými separatisty. V minulosti byla klasickým šrílanským scénářem situace, kdy opozice tvrdě odsuzovala snahy vlády k příměří. Další

fáze

příprav

rozhovorů

pokračovala

v Oslu

v dubnu

2000

mezi

Dharmalingamem Sarvéndrou a Bálasingamem reprezentujícími LTTE a představiteli norské vlády. Předmětem jednání byla revize starých návrhů opatření k přenesení pravomocí na provincie. Tamilští Tygři při svých požadavcích vycházeli ze čtyř základních požadavků prezentovaných v roce 1985 při jednáních v Thimphu, zejména právu na sebeurčení a uznání šrílanských Tamilů za samostatný národ (viz. kap. 3.4.2). Během těchto rozhovorů však bylo zřejmé, že rozhodující souboj se právě neodehrává za jednacím stolem, ale na bojištích severní Šrí Lanky.

4.2.3.

LTTE dobývá Jápanéský poloostrov

Když Kolombo nepřistoupilo na požadavek LTTE uzavřít před začátkem předběžných rozhovorů příměří, separatisté zaútočili v březnu 2000 na pozice šrílanské armády na jihu Jápanéského poloostrova. Podle některých zdrojů „Tygři“ zaútočili jen několik dní před plánovanou ofenzívou šrílanské armády, která chtěla dobít centrální Vanni. V souladu se strategií Čandriky Kumáratungové, „válkou k míru“, chtělo šrílanské vedení dosáhnout maximálních územních zisků, aby si tak přichystalo snazší vyjednávací pozici. Tamilští Tygři však vládu o několik dní předběhli. Poučeni minulým nezdarem, LTTE nejprve dobylo okolí Sloního průsmyku (Elephant Pass), osady na východním a západním pobřeží. Zmocnilo se celého východního pobřeží poloostrova až po Kudarappu, než zaútočilo na samotnou komunikační tepnu tím, že obsadili vesnici Pállaj (viz. mapa Jápanéského poloostrova v příloze č. 3).152 Vojenský tábor ve Sloním průsmyku a Ijakačči se tak ocitli v obklíčení. Zemí se šířily informace o tom, že LTTE chce zaútočit přímo na Jápané. Presidentka Kumáratungová přikázala třem armádním náčelníkům, aby veleli operacím přímo

152

JEYARAJ, D.B.S. Another LTTE offensive. Frontline. 2000, vol. 17, is. 8, s. na.

86

z Jápané a prohlásila, že armáda se z poloostrova nestáhne, „i kdyby mě mělo LTTE zabít“. 153 Během dubna pokračovalo LTTE v útoku a 21. dubna 2000 obsadilo Sloní průsmyk, strategickou základnu, kterou se separatistům nikdy nepodařilo dobít, ani když spravovali Jápanéský poloostrov v první polovině 90. let. Vojenská základna na Sloním průsmyku a nedalekém Ijakačči byla vstupní bránou na Jápanéský poloostrov. Postupem podél severovýchodního pobřeží se separatisté dostali navíc dostatečně blízko k letišti v Paláli na to, aby jej mohli ostřelovat granátomety. Palálijské letiště, v severovýchodním cípu poloostrova, představovalo primární strategický cíl. Bylo součástí leteckého mostu, pomocí nějž se na poloostrov dopravovala výzbroj, vojáci, velitelé, ale rovněž i civilní obyvatelstvo. Podle různých údajů se na poloostrově nacházelo okolo 20 až 40 tisíc vojáků. Pokud by „Tygři“ postupovali dále směrem na Jápané, nezbývalo by Kolombu, než je urychleně evakuovat po moři. Londýnská kancelář LTTE vydala 8. května prohlášení, ve kterém vyzývala k uzavření dočasného příměří, které by umožnilo bezpečnou evakuaci vojenských jednotek z Jápané. Nepřistoupením na příměří, podle prohlášení, přejímá vláda zodpovědnost za katastrofální důsledky vojenských ztrát.154 Presidentka Kumáratungová tuto nabídku v projevu k národu ihned odmítla s odůvodněním, že nechce nechat 500 000 tamilských obyvatel Jápané napospas LTTE.155 V květnu postupovaly jednotky separatistů dále na západ na Jápané. LTTE tvrdilo, že jejich rakety zasáhly řídící věž Jápanéského letiště v Paláli. Jejich propaganda vybízela vojáky rozhlasem a ampliony v sinhálštině, aby se vzdali.156 Koncem května boje ustaly na mrtvém bodě. Zdecimovanou šrílanskou vládu vojenskými neúspěchy přiletěl podpořit náměstek amerického ministra zahraničí Thomas Pickering. Vyjádřil stanovisko americké vládynepodpořit vznik dalšího nezávislého státu na ostrově. Zdůraznil, že bez mezinárodního uznání, „bude Tamilský Ílam mrtvou planetou“.157 Vyslal tak jasný signál Prabhákaranovi, že svého

153

tamtéž. Presidentka narážela na předešlý atentát, při kterém přišla o pravé oko.

154

SAMBANDAN, V.S. Advantage LTTE. Frontline. 2000, vol. 17, is. 10.

155

tamtéž.

156

JEYARAJ, D.B.S. The battle for Jaffna. Frontline. 2000, vol. 17, is. 11.

157

SUBRAMANIAN, N. The Sri Lanka standoff, Frontline. 2000, vol. 17, is. 12.

87

cíle nedosáhne pouze vojensky. Pickering rovněž upozornil na potenciální humanitární katastrofu, bude-li pět set tisíc obyvatel Jápanéského poloostrova delší dobu odříznuto od zbytku ostrova. Tento apel byl mnohými brán jako výzva pro obě strany k příměří.

4.2.4.

Pat a jednání o přechodné vnitřní radě

V červnu 2000 podniklo LTTE dva teroristické útoky v Kolombu. Při prvním, spáchaném na průvod k oslavám padlých hrdinů, zemřel jeden z ministrů vlády spolu s manželkou a 22 dalšími účastníky. Za indickou stranu přijel šrílanskou vládu podpořit ministr zahraničí Džasvant Sing mimo jiné s nabídnkou půjčky ve výši 100 miliónů dolarů, která však měla být použita na jiné, než vojenské účely.

158

Návštěva

měla v Kolombu rovněž rozptýlit pachuť po výroku ministerského předsedy Tamilnádu, který prohlásil, že by Šrí Lanka měla být rozdělena po způsobu Československa. Indický ministr zahraničí však zohlednil přání Čennaje a uvedl, že řešení konfliktu není bez účasti LTTE možné, jakož není možné ani řešení, které by nerespektovalo integritu ostrova.159 Pro norskou diplomacii byla důležitá vytrvalost jak americké, tak indické podpory. Návštěva Singa uspíšila dohodu mezi vládní koalicí a UNP o podobě decentralizace administrativy. Kumáratungová a Vikramasinha se domluvili na ustavení prozatímní rady, která by spravovala Severní i Východní provincii. Do pěti let mělo o trvalosti spojení provincií rozhodnout referendum. V prozatímní radě měli zasednout představitelé všech tamilských stran včetně LTTE. Tento návrh byl prezentován tamilským stranám. Bálasingam návrh odmítnul podpořit s odůvodněním, že nenaplňuje ani základní požadavky z Thimphu. Účast LTTE na rozhovorech o přenesení pravomocí vláda podmínila složením zbraní. Bálasingam takovou podmínku odmítnul. Uvedl, že LTTE kontroluje 70 % území, které nárokuje, a v takové situaci nesloží zbraně - jediný nástroj své obrany, jen aby získalo pár křesel v prozatímní radě pro Severní a Východní provincii. Zdůraznil, že příměří a rozhovory připadají v úvahu jen pokud armáda stáhne jednotky z Jápané.160

158

SUBRAMANIAN, Nirupama. Terror and Hope, Frontline. 2000, vol. 17, is. 13.

159

CHERIAN, John. Reassuring mission, Frontline. 2000, vol 17, is. 13.

160

rozhovor Bálasingama pro Tamil Guardian, 2000-7-1. dostupny z www:

http://www.tamilnation.org/conflictresolution/tamileelam/cbkproposals/000701bala.htm

88

Rovněž TULF, po konzultaci s „Tygry“, odmítnul o návrhu jednat s odůvodněním, že současná situace v Jápané, neumožňuje takové jednání. Názor, že bez LTTE nemá význam o správních změnách jednat, zastávalo i TELO. Pragmatičtější EPDP a PLOTE, by návrh podpořily. Bez tamilských stran však vládní koalici a UNP chyběly hlasy ke schválení nové ústavy, jež si vyžadovalo dvou třetinovou většinu všech hlasů. Vláda byla navíc obviněna JVP a extrémními místy z buddhistických kruhů ze snahy rozdělit zemi. Kumaratungová se nakonec rozhodla návrh nové ústavy parlamentu nepředkládat. Presidentka Kumaratungová se postupně dostávala pod silný tlak. V říjnu se měly konat řádné parlamentní volby. Před těmi minulými slíbila, že zemi přivede k míru. Její strategie válkou k míru dostala silnou ránu. Za každou cenu se teď chtěla dobrat alespoň nějakého výsledku. Když koncem června přiletěl na ostrov zvláštní norský vyslanec Erik Solheim, nemohl, než konstatovat, že LTTE bude ochotno jednat, až bude rozhodnuto o osudu Jápané. Bylo patrné, že minimálně do parlamentních voleb není pro norské vyjednavače prostor. Říjnové volby sice koalice stran Lidového spojenectví (PA)161 vedená SLFP Kumáratungové vyhrála, získala však jen 107 křesel a do koalice přizvala EPDP a muslimskou stranu SLMC, kteří zajistili potřebnou parlamentní většinu (115 hlasů). Složení předvolební aliance Lidového spojenectví však doznalo oproti předchozímu volebnímu období změny. Členství extrémní sinhálské strany MEP162 znemožňovalo přijetí nové ústavy v její předvolební podobě.

4.2.5.

Snaha o posílení důvěry mezi protivníky

Čandrika Kumáratungová po volbách prohlásila, že chce pokračovat v jednáních s LTTE prostřednictvím Norů. Ministr zahraničí Lakšman Kadirgámar odcestoval ihned po volbách na oficiální návštěvu Norska.163 Kolombo se však stavělo k záměrům „Tygrů“ velmi skepticky. Obviňovalo je z blamáže, když tvrdili, že LTTE nemá zájem na skutečném začátku mírových rozhovorů. K přímému setkání s norskou delegací vedenou zvláštním vyslancem pro Šrí Lanku Erikem Solheimem a vůdcem LTTE Vélupillai Prabhákaranem došlo ve Vanni 1. listopadu 2000. Prabhákaran při něm demonstroval ochotu začít jednání s vládou za

161

People’s Alliance.

162

Mahajana Eksath Peramuna.

163

SUBRAMANIAN , Nirupama . Norwegian envoy meets LTTE chief. The Hindu. 2.11.2000.

89

podmínek, že dojde k ukončení bojů a vláda uvolní ekonomické embargo uvalené na území kontrolované LTTE. Erik Solheim označil po setkání vůdce LTTE za „ vážně zainteresovaného na politických jednáních o urovnání etnického konfliktu země“164. Nicméně dodal, že není jasné, kdy dojde k samotným rozhovorům mezi vládou a separatisty, „může k nim dojít během několika týdnů, nebo několika let“.165 Tématem rozhovorů byla opatření, která mohou obě strany přijmout, aby k sobě získaly vzájemnou důvěru potřebnou k začátku mírových rozhovorů. Přestože nebylo zveřejněno, o čem konkrétně s Prabhákaranem norská delegace jednala, setkání bylo zlomem v dosavadním vývoji. Poprvé po několika letech vystoupil vůdce LTTE z izolace a setkal se se zahraniční delegací. LTTE to jistě přidalo na legitimitě. O výsledcích rozhovoru následně Solheim seznámil presidentku. Zástupce ministra zahraničních věcí Norska Raymond Johansen informoval v listopadu 2000 obě strany, že na základě diskusí s presidentkou Kumáratungovou a vůdcem LTTE Prabhákaranem dospěl k názoru, že už lze předložit oběma stranám návrh úmluvy o humanitárních opatřeních.166 Návrh úmluvy vybízel obě strany aby: •

Vláda umožnila pohyb zboží nevojenského charakteru do separatisty ovládané oblasti Vanni a LTTE zabezpečilo volný pohyb zboží přes své území k občanům Jápané.

•

Se obě strany zdržely napadání civilních objektů. Atentáty, nástražné výbuchy, sabotáže a zastrašování politických stran a jedinců bude bráno jako porušení úmluvy.167

Norský návrh úmluvy rovněž obsahoval zřízení mezinárodní humanitární monitorovací mise, která by dohlížela na pohyb zboží. Prabhákaran Norům odpověděl, že o jejich návrhu vážně uvažuje. Ve své řeči u příležitosti Dne hrdinů, 27. listopadu, prohlásil, že je připravený k mírovým rozhovorům, pokud vláda ukáže přívětivou tvář a bude souhlasit s odvoláním hospodářské blokády. Zároveň ale zopakoval, že nestrpí okupaci tamilské domoviny,

164

SUBRAMANIAN , Nirupama . Prabhakaran keen on settlement: Solheim. The Hindu. 3.11.2000.

165

Tamtéž.

166


167

Tamtéž, s. 343.

90

a že „jsou odhodláni osvobodit Jápané“.168 Šrílanský premiér reagoval slovy: „vojenské akce budou ukončeny, až se LTTE vydá na demokratickou cestu.“169 Před vánocemi 2000 učinil Vélupillai Prabhákaran vstřícné gesto. Vyhlásil jednostranné příměří na období jednoho měsíce od 24. prosince 2000 do 24. ledna 2001. Presidentská kancelář Kumáratungové však vydala prohlášení, které toto příměří nepřijalo a oznámila, že šrílanská armáda bude pokračovat v bojích. O příměří se bude moci uvažovat až ve chvíli, kdy rozhovory dospějí do určité fáze. Do té doby nehodlá přerušit vojenské operace. Tygři příměří třikrát následně o měsíc prodloužili. V LTTE převládalo přesvědčení, že nabídlo v přípravné fázi rozhovorů již dost ústupků (vyhlášení příměří, slib Solheimovi, že nebudou podnikat atentáty na jihu ostrova) a očekávalo, že Kolombo vyjádří svou ochotu k rozhovorům přistoupením na příměří a zrušením embarga na dovoz zboží do území kontrolovaných LTTE. Ukázkou kyvadlové diplomacie norského vyjednavače Erika Solheima byla návštěva Kolomba 4. března 2001. Solheim se setkal s prezidentkou Kumáratungovou a ministrem zahraničních věcí, jakož i předsedou opoziční UNP Vikramasinhou, aby s nimi projednal soubor opatření, která by měla před začátkem rozhovorů posílit důvěru stran (tzv. confidence-building measures - CBMs). Před odletem informoval o rozhovorech i indického velvyslance v Kolombu Gopalkrišnu Gándhího.170 Norsko chtělo, aby o průběhu příprav rozhovorů byla informována jak Indie, tak i opozice. Poté odletěl na setkání s Bálasingamem do Londýna. V březnu 2001 vyhovělo Kolombo požadavkům LTTE a zrušilo embargo na dovoz 24 komodit do Vanni. Na začátku dubna šrílanská vláda vyhlásila pětidenní příměří na období oslav sinhálského a tamilského nového roku. Tygři na důkaz dobré vůle propustili čtyři zadržované osoby, mezi nimi vojáka zajatého v roce 1993.

171

Zároveň

ale LTTE přišlo s novými požadavky. Chtělo, aby vláda zrušila i omezení dovozu paliva a cementu do oblastí pod správou LTTE. Jejich konstantním požadavkem bylo, aby vláda Šrí Lanky zrušila zákaz LTTE, který vydala po bombovém útoku na buddhistickou svatyni v Kandy v roce 1998. Představitel politického křídla LTTE Tamilčelvam prohlásil: „Tygři se nebudou za žádných okolností účastnit mírových

168

SUBRAMANIA, Nirupama. Prabhakaran wants talks, "liberation" too. The Hindu. 28.11.2000.

169

tamtéž.

170

SUBRAMANIAN , Nirupama . Solheim finalizing set of CBMs. The Hindu. 6.03.2001,

171

SURYANARAYAN, V. Towards Peace, with caution. Frontline. 2001, vol 18, is. 09.

91

rozhovorů jako nezákonná skupina“.172 Ministr zahraničních věcí Šrí Lanky Kadirgámar nicméně v interview s N. Rámem uvedl, že vláda bude schopna do konce dubna 2001 ohlásit termín prvních přímých rozhovorů.173 V dubnu 2001 Kolombo ukázalo, že by si rádo vylepšilo vyjednávací pozici a že se ještě nezřeklo strategie válkou k míru. V prohlášení, které odvolávalo jednostranný klid zbraní od 24. dubna 2001 Prabhákaran uvedl, že v jeho důsledku ztratili na 160 mužů a přišli o významné pozice na Jápanéském poloostrově.174 Vláda totiž v prvním měsíci příměří využila a postoupila až na linii 15 km severně od Sloního průsmyku. Získala tak rozsáhlé území, které ztratila při „tygří“ ofenzívě v dubnu 2000. LTTE tomuto postupu nevzdorovalo. Kolombo prohlásilo, že separatisté jsou příliš slabí na to, aby opětovali útok. Vědělo však o jejich zbrojení a náboru čerstvých sil.175 Šrílanská armáda dlouho neotálela a několik hodin po konci příměří v ranních hodinách 25. dubna zaútočila na obrannou linii (Kiláli – Nágar Kóvil), kterou o rok dříve vybudovali „Tygři“ po dobytí východní části poloostrova. O významnosti této ofenzívy svědčila i přítomnost zástupce ministra obrany a pozvaných novinářů v Jápané. Bojů se účastnily dvě divize šrílanské armády včetně elitní jednotky. Během prvního dne se Tygři takticky stáhli a vlákali tak postupující vojáky na své území. Separatisté upevnili své postavení mezi dvěma divizemi a spustili palbu z minometů. Mnozí ustupující vojáci uvízli ve skrytých minových polích. Podle informací tisku bylo jen během prvního dne v jápanéských nemocnicích provedeno na 160 amputací. Kvůli rozsáhlým ztrátám ukončilo vojenské velení útok po třech dnech 28. dubna 2001. O život přišlo na 200 vojáků, LTTE oznámilo ztrátu 75 členů, šrílanské orgány však uvedly, že jich zemřelo při nejmenším 190.176

4.2.6.

Odlišné pohledy na norskou úlohu

Během přípravné fáze rozhovorů bylo zřejmé, že na roli Norska existují mezi Kolombem a LTTE rozdílné názory. Norský ministr zahraničních věcí Thorbjorn

172


173

Rozhovor s L. Kadirgamarem. I can confirme that the peace process is moving. Frontline. 2001 vol 18,

is. 08. 2001. 174


175

SUBRAMANIA, Nirupama. Starting all over again. Frontline. 2001, vol. 18, is. 10.

176

Tamtéž.

92

Jagland byl pozván na krátkou návštěvu Kolomba 7. července 2001. Presidentka Kumáratungová s ním jednala o několika otázkách. První se týkala požadavku LTTE začít rozhovory po zrušením svého zákazu šrílanskou vládou. Presidentka Jaglandovi sdělila, že tento požadavek považuje za snahu separatistů vyhnout se rozhovorům. Navrhovala, aby se začalo s rozhovory a podle jejich průběhu by mohl být zákaz LTTE zrušen později. Pokud by bylo odvolání zákazu naprosto nezbytné pro začátek rozhovorů, „Tygři“ by měli deklarovat, že se vzdávají nároků na Ílam, pozastavit ozbrojený boj a vyhlásit moratorium na teroristické akce. Druhým požadavkem Kumáratungové bylo, aby byl Solheim v roli hlavního vyjednavače nahrazen někým služebně starším, alespoň na úrovni náměstka ministra. Vyčítala mu, že poskytnul příliš mnoho informací médiím a navíc vzbuzoval svým přátelským chováním k LTTE u Sinhálců zdání, že straní Tamilským Tygrům. LTTE reagovalo prohlášením, podle kterého Kolombo nemůže požadovat nahrazení Solheima, aniž by to projednalo s vedením separatistů. Musí podat jasné vysvětlení, proč chtějí na jeho postu změnu.

4.2.7.

Úder na letišti a parlamentní krize

V časných ranních hodinách 24. července 2001 proniklo speciální komando LTTE, oděno v armádních uniformách, do přísně střeženého prostoru vojenského letiště v Katunájace, 20 km severně od Kolomba. Než stačila místní jednotka zasáhnout, zničilo komando pomocí protitankových střel a granátometů tři stíhačky, dvě helikoptéry a tři výcvikové letouny. Poté se ozbrojenci přemístili na sousední mezinárodní letiště, kde zničili dva nové Airbusy Šrílanských aerolinií a tři poškodili. Dohromady zasáhli polovinu vzdušné flotily národního dopravce. Žádní civilisti nebyli zraněni. Celé 14 členné komando bylo v následné přestřelce zabito, někteří členové spáchali sebevraždu. Pro šrílanskou vládu to byl šok. Její armáda byla zasažena v nejcitlivějším místě a přišla o drahou výbavu. Útoku na mezinárodním letišti, který sledovali zahraniční turisté z odbavovací haly, se dostalo bohaté celosvětové publicity. Turistický ruch, jedno z nejvýnosnějších odvětví země, utrpělo těžkou ránu. Už šlo těžko tvrdit, že je postaráno o bezpečnost turistů na jihu a konflikt se odehrává pouze na severu ostrova. LTTE se tak na chvíli zbavila nepříjemných stíhacích letounů izraelské výroby Kfir, které začaly 30. června 2001 bombardovat jejich pozice na Jápanéském poloostrově.

93

Dali tak vládě najevo, že je silou nepřinutí k jednacímu stolu, pokud nebude vyhověno jejich podmínce zrušení zákazu jejich činnosti. Útok byl navíc spáchán v pro vládu těžkém období. Krize začala, když presidentka odvolala ministra muslimské strany SLMC, strana na to reagovala odchodem z koalice. Čandrika Kumáratungová odročila 10. července 2001 parlamentní zasedání, když její nyní již jen menšinové vláda hrozilo, že bude vystavena hlasování o nedůvěře. Zároveň vyhlásila referendum na 21. srpna, které mělo schválit novou ústavu země. Přerušením schůze parlamentu, kterou ji ústava umožňuje na 60 dnů, si prezidentka vytvořila čas na řešení vládní krize. Kumáratungová se pokusila život kabinetu prodloužit o další rok, když se dohodla na jeho podpoře JVP. Tato ultra nacionální strana, přitom stála za atentátem na jejího manžela v roce 1988. Musela navíc souhlasit s tím, že jí navrhovaná změna ústavy a především jakékoliv přenesení pravomocí na místní samosprávu bude pozastaveno. JVP sice uvedlo, že nemá nic proti tomu, aby rozhovory s LTTE pokračovaly, pokud se separatisté zřeknou požadavku samostatného státu, zároveň ale trvalo na svém dlouhodobém stanovisku odmítajícím norské zprostředkování, kvůli jeho stranění LTTE.177 Partnerství JVP s vládní SLFP ale netrvalo dlouho. Během října opustilo 9 poslanců řady SLFP a přešli k opoziční UNP. Čandrika Kumáratungová rozpustila parlament a svolala nové volby na 5. prosince 2001.178 Předvolební kampani dominovalo téma míru. Ve volebním prohlášení UNP sliboval Ranil Vikramasinha, že do mírového procesu zahrne všechny politické strany i LTTE179. V září 2001 rezignovala norská levicová vláda a byla utvořena nová vláda konzervativců s křesťanskými demokraty. Novým ministrem zahraničních věcí se stal Jan Petersen. Jeho první náměstek, Vidar Helgesen, byl zodpovědný za šrílanský mírový proces spolu s Erikem Solheimem, který zůstal zvláštním vyslancem přesto, že byl členem nevládní socialistické strany. To ukazuje, že kontinuita v norského zprostředkování byla pro norské politické strany přednější.

177

NIRUPAMA, Subramania. Survival stakes. Frontline. 2001, vol. 18, is. 19.

178

NIRUPAMA, Subramania. Alliances of opportunity. Frontline. 2001, vol. 18, is. 23.

179

BALASINGHAM 2004,s. 354.

94

4.3.

Nová vláda se pouští do jednání s LTTE

Vítězem voleb se stalo UNP, když získalo 109 křesel a utvořilo koalici s muslimskou stranou SLMC, která obhájila 5 míst ve sněmovně. Vládní koalice tak měla se 114 hlasy těsnou převahu v 225 členném parlamentu. Naopak strana presidentky Kumáratungové utrpěla výraznou porážku, ztratila 30 poslaneckých mandátů. Předseda UNP Ranil Vikramasinha byl jmenován premiérem 9. prosince 2001.180 Voliči tak jasně vyjádřili svoji podporu straně, která slibovala okamžitý začátek mírových rozhovorů. UNP však neměla úplně volné ruce. Od roku 1978 byla Šrí Lanka vedena exekutivním presidentem a premiér byl v podstatě loutkou. Po volbách 2001 se ocitla poprvé v situaci, kdy president a premiér pocházeli ze soupeřících stran. Vikramasinha dal ve svém inauguračním projevu na vědomí, že nebude pouze figurkou presidentky. Kumáratungová jej nechala sestavit vládu. Nový premiér se ihned po svém uvedení do funkce setkal s norským velvyslancem v Kolombu Westborgem a sdělil mu přání vlády pokračovat v dialogu s LTTE. Přes norské zprostředkovatele rovněž vzkázal LTTE, že jeho vláda brzy uskuteční opatření, která přinesou odlehčení a zadostiučinění Tamilům. Tamilští Tygři vyhlásili na důkaz dobré vůle měsíční příměří od 24. prosince 2001 a požádali Vikramasinhu, aby se k příměří připojil. Při vyhlášení příměří LTTE mimo jiné uvedlo: „Jestliže Vláda Šrí Lanky odpoví shodně na naše gesto dobré vůle a ukončí ozbrojené akce proti našim jednotkám a přijme okamžitá opatření k odstranění ekonomického embarga a jiná omezení, LTTE zváží prodloužení období příměří, aby vytvořilo přátelské poměry pro stabilní mír a snížení napětí“.181 Vláda vyhlásila přiměří na stejnou dobu o dva dny později. Vedení LTTE si však už 27. prosince 2001 stěžovalo šrílanské vládě, že její jednotky pokračují v prohledávacích akcí, cesty na severu a východě ostrova jsou blokovány nesčetnými kontrolními stanovišti. Toto nepřispívá ke snižování napětí, ale naopak může vyvolat další konflikty.

180

NIRUPAMA, Subramania. In quest for peace - somehow. Frontline. 2001, vol. 18, is. 26.

181

Tisková zpráva LTTE z 19.12.2001 podle zveřejnění v: LTTE declares month-long ceasefire.

Tamilnet.com [online]. 2001-12-19, [cit. 2006-08-07]. Dostupný z WWW: .

95

Premiér požadavku obratně využil. V odpovědi separatistům vyjádřil ochotu vypracovat parametry a pravidla pro oboustranné příměří, na místo dvou jednostranných příměří. Ve zprávě adresované vedení LTTE stálo: „…abychom se vyhnuli dalším nedorozuměním, je žádoucí, aby obě strany okamžitě zmrazily pozemní stav a neodbytně odsouhlasily parametry a pravidla, podle kterých má příměří fungovat“.182 Ranil Vikramasinha oficiálně požádal norského premiéra 27. prosince 2001, aby Norsko obnovilo svou zprostředkovatelskou úlohu. Ustanovil výbor pro mírový proces pod vedením dvou ministrů vlády a mírový sekretariát. LTTE bylo požádáno, aby rovněž zaslalo oficiální požadavek Norsku, aby pokračovalo ve zprostředkování. Norská delegace přijala zodpovědnost sestavit na základě jednostranných příměří rámec pro přijetí dokumentu stvrzujícího příměří mezi oběma stranami konfliktu. Vyzvali oba protivníky, aby jim předložili návrhy příměří. LTTE svůj návrh odevzdalo 7. ledna. Vidar Helgesen a Erik Solheim se několikrát sešli s Bálasingamem v Londýně a následně s představiteli šrílanské vlády v Kolombu, aby našli kompromis přijatelný pro obě strany. Bálasingam probíral návrhy na dálku s Prabhákaranem, ten se sám jednání o přípravě dohody o příměří neúčastnil. Norská delegace se setkala s Bálasingamem 15., 22. a 28. ledna. Po každém kole jednání s LTTE odletěla norská delegace seznámit s jeho stanoviskem Kolombo. Premiér Vikramasinha v parlamentu otevřel debatu o případném zrušení zákazu LTTE. Dostalo se mu však kritiky ze strany bývalého ministra zahraničí za SLFP Kadirgámara. V polovině ledna 2002 vyzvali norští mediátoři obě strany, aby prodloužily jednostranná příměří končící 24. ledna. Ty tak učinily. LTTE na důkaz odhodlanosti k příměří propustilo 10 válečných zajatců. Obě strany se rovněž dohodly na otevření silnice A9 - hlavní cesty na sever ostrova, která byla od poloviny 90. let uzavřena. Šrílanská vláda a LTTE se nesešly osobně k podpisu Dohody o příměří. Oboustranně schválený text dohody nejprve podepsal Prabhákaran ve Vanni 22. února 2002. A vzápětí jej norští vyjednavači předložili k podpisu Ranilu Vikramasinhovi. Současně byla na norském ministerstvu zahraničních věcí uspořádána tisková konference, na které ministr Petersen prohlásil: „Prostřednictvím tohoto zformalizovaného příměří se strany zavazují ukončit násilné akce. Zavazují se obnovit normální stav pro obyvatele Šrí Lanky, ať jsou Sinhálci, Tamilové, Muslimové nebo ostatní. A zavazují se přijmout

182

Odpověď Ranila Vikramasinhy vedení LTTE převzato z BALASINGHAM 2004, s. 357-8.

96

mezinárodní monitorovací misi, vedenou Norskem, která bude provádět monitoring na místě.“183

4.3.1.

Smlouva o příměří

Smlouva o příměří vstoupila v platnost následující den 23. února 2002. Smlouva obsahuje čtyři části: pravidla pro příměří, opatření k nastolení normálního stavu, část věnovanou mezinárodní monitorovací misi, a podmínky vstupu v platnost a odvolání smlouvy. Původní text smlouvy přikládám jako přílohu č. 2. První článek uvádí neuzavřeným výběrem aktivity, kterých se obě strany zříkají. Patří mezi ně pozemní útočné akce všeho druhu, včetně teroristických činů, atentátů a vražd. Letecké bombardování a útočné námořní operace. Šrílanské ozbrojené síly však mají chránit bezpečnost a teritoriální integritu celého ostrova, aniž by se uchýlily k útočným akcím proti LTTE. Článek dále ustavuje 600 metrovou demilitarizovanou zónu mezi územím pod kontrolou LTTE a šrílanské vlády podle stavu k 24. prosinci 2001. Tamilské militantní skupiny (kromě LTTE) mají být odzbrojeny a jejím členům mělo být nabídnuto místo v armádě. Členům armády i LTTE je umožněno vstoupit do oblasti kontrolované druhou stranou, pokud jsou neozbrojeni a v civilu. LTTE má umožnit všem civilistům průjezd po silnici A9 z Jápané do Kandy. Neozbrojení členové LTTE jsou oprávněni se pohybovat po celém území severovýchodu ostrova (včetně oblastí pod vládní kontrolou), aby tam mohli vykonávat politickou činnost. Druhý článek obsahuje opatření k návratu k mírovému stavu. Ozbrojené síly mají opustit náboženské stavby a zpřístupnit je veřejnosti. Dále mají být uvolněny všechny veřejné budovy a školy. Strany mají zrevidovat počet kontrolních stanovišť a zavést opatření, která by zabránila obtěžování obyvatelstva. Strany by měly zajistit volný pohyb zboží, kromě vojenského a takového, které je uvedeno v dodatku ke smlouvě. Mělo přestat zatýkání na základě teroristického zákona, osoba může být zadržena jen podle trestního zákoníku. Rodinní příslušníci vězňů měli mít možnost návštěv. Třetí článek dohody o příměří ustavil Šrílanskou mezinárodní monitorovací misi (SLMM), jejíž vedoucí je jmenován Vládou Norského království. Smlouva dále přesně stanovila, že jejími členy mají být občané severských zemí, mise má mít kancelář v Kolombu i Vanni a bude působit ve všech krajích Severní a Východní provincie.

183

Projev ministra zahraničí Norského království Jana Petersena podle citace v: Norway announces

permanent ceasefire in Sri Lanka Tamilnet.com [online]. 2002-02-22, [cit. 2006-08-07]. Dostupný z WWW: < http://www.tamilnet.com/art.html?catid=13&artid=6727 >.

97

Monitorovací mise má dohlížet na dodržování jednotlivých ustanovení příměří a vyšetřovat případy jeho porušení. Strany se rovněž dohodly na zřízení místních monitorovacích výborů v šesti krajských městech. Každý z nich mají tvořit dva zástupci jmenovaní šrílanskou vládou a dva jmenovaní za LTTE, pátým členem bude mezinárodní pozorovatel. Tyto výbory se mají snažit projednat spory ohledně příměří na místní úrovni a sloužit SLMM jako poradní orgán. Strany smlouvy se rovněž zavázaly zajistit bezpečnost SLMM a volný pohyb, aby se mohla okamžitě přemístit do oblasti, ve které došlo k porušení příměří. Aby bylo možno vyřešit spory na nejnižší úrovni, měli by mezi sebou velitelé šrílanské armády a LTTE navázat spojení. Poslední článek určuje i způsob vypovězení příměří. Strana, která chce ukončit Dohodu o příměří tak musí dát vědět se 14 denním předstihem. Dohoda o příměří pochopitelně nepředstavuje mírovou smlouvu. Neřeší etnický konflikt a uspořádání ostrova. Díky ní, se však zastavily boje, bylo definováno území kontrolované separatisty a pravidla chování šrílanské armády a LTTE. Největším přínosem je příměří pro civilisty. Zajistilo jim volný pohyb prakticky po celém ostrově. Japanéský poloostrov otevřelo zbytku ostrova, takže mohlo být obnoveno jeho zásobování. Na sever a východ ostrova se vrátil činorodý život. Otevíraly se nové obchody, lidé začínali opravovat a stavět nové domy. Školy a university obnovily svoji činnost. Na východní pobřeží se vrátili turisté. Život se tak vrátil k normálu a mohlo začít jednání o konečném uspořádání.

98

V. ČÁST -

Komparace indického a norského

zprostředkování V předcházejících dvou částech jsme si ukázali průběh indického a norského zprostředkování. V této závěrečné části se pokusím o jejich hodnocení pohledem na obvyklé charakteristiky mediace tak, jak jsem je uvedl v první části práce.

5.1.

Která mediace uspěla?

Samotná indická vláda přiznala, že její snaha o urovnání konfliktu na ostrově byla neúspěšná. Nejen, že se jí nepodařilo urovnat spor, ale Indie se na tři roky stala třetí stranou válečných akcí a přímým účastníkem bojů. Stalo se tak proto, že dohoda, která měla konflikt vyřešit, tedy indicko-šrílanská smlouva, nebyla stranami sporu brána vážně. V konečném důsledku mělo Kolombo a LTTE společný zájem: ukončit indickou intervenci na ostrově. Z mediátora se stal společný nepřítel obou protivníků. Proč tomu tak bylo? Jakých chyb se Indie při své zprostředkovatelské snaze dopustila? Norské angažmá zatím rovněž nepřineslo konečné mírové řešení. S pomocí norského prostřednictví se ale dosáhlo největšího pokroku za 20 let, když obě strany souhlasily se zastavením bojů, uznaly hranice kontrolovaného území v té podobě, v jaké se nacházely, a dohodly se na určitém modus vivendi společného soužití. Byly vytvořeny mechanismy, které řešily případy porušení příměří a obě strany se zavázaly respektovat jasně daná pravidla. Navíc dobrovolně přijaly mezinárodní pozorovatele, aby porušování příměří vyšetřovali. Norům se tak podařilo vytvořit prostředí příznivé pro samotné mírové rozhovory o konečném uspořádání ostrova. A i když budeme skeptičtí a budeme pochybovat, že ve světle eskalace napětí na ostrově od roku 2005, bude konečného mírové řešení s pomocí Norska dosaženo, je jisté, že Norské zprostředkování Dohody o příměří usnadnilo život více než dvěma milionům obyvatel severovýchodu Šrí Lanky. V následujících třech kapitolách si zanalyzujeme jednotlivé charakteristiky indického a norského zprostředkování. A ukážeme si, kde se Indie pravděpodobně dopustila chyby, nebo kde bylo její jednání odsouzeno k nezdaru kvůli externím vlivům, které nemohla ovlivnit.

99

5.2.

Analýza dynamiky konfliktu

5.2.1.

Zralost konfliktu k mediaci

V jaké fázi byl konflikt při vstupu Indie na scénu a jak se tato situace lišila od situace kdy bylo ke zprostředkování pozváno Norsko? Indie nebyla k mediaci vyzvána. Indíra Gándhíová nabídla indické prostřednictví Džajavardhanovi s dostatečnou razancí, takže pro Šrí Lanku bylo jen těžce představitelné, že by tuto nabídku nepřijala. Pokud by se Kolombo chtělo samo podívat po zemi, která by mohla přijmout roli mediátora, narazilo by na indickou zahraniční politiku Gándhíové, která se dívala na iniciativu jiných států v Jižní Asii s nedůvěrou. Indie se pro zprostředkování rozhodla v roce 1983 na základě vnitropolitické situace. Do jižní Indie prchaly davy šrílanských Tamilů před probíhajícím pogromem a laxní reakce Kolomba vzbudila vlny protestů politiků z Tamilnádu (viz. kap. 3.2.2). Indíra Gándhíová, jako představitelka regionální mocnosti musela jednat. Šrílanský konflikt však nebyl v žádné z fází určených Zartmanem za příhodné k začátku mediace (viz. kap. 1.2.1). Konflikt se nedostal do mrtvého bodu, Kolombo stále ještě bylo v pozici vnutit Tamilům své řešení a nezdálo se, že by v blízké době hrozila změna poměru sil. Šrílanská vláda se cítila dost silná na to, aby si prosadila řešení, které bylo přijatelné pro sinhálské veřejné mínění. O indické zprostředkování nestála. Norsko bylo Kolombem kontaktováno v první polovině roku 1999 a oficiálně přijalo úlohu mediátora v únoru 2000. LTTE krátce před tím dobylo zpět ztracené pozice na severu ostrova a během dubna 2000 dokonce získalo Sloní průsmyk a východní část Jápanéského poloostrova (viz kap. 4.1 a 4.2.3). Pak se pohyb fronty zastavil a ani jedna strana nebyla schopna dobýt další území. LTTE čelilo šrílanské armádě, která investovala obrovské prostředky do moderní výzbroje a výcviku svých jednotek. Kolombo na druhou stranu bylo svědkem bezprecedentní hospodářské stagnace zesílené krizí cestovního ruchu po útoku separatistů na mezinárodní letiště. Koncem roku 2001 se navíc odehrála významná změna na šrílanské politické scéně (viz kap. 4.3). Příchod nového premiéra Vikramasinhy, který vyhrál volby na základě mírového programu, přesně odpovídá Stedmanově podmínce vnitřní změny jedné ze stran konfliktu, která uvolní zablokovanou situaci a napomůže úspěšnosti mediace (viz kap. 1.2.1). Indie tak v porovnání s Norskem vstupovala do mediačního procesu ve fázi konfliktu nepříznivé pro počátek zprostředkování. V roce 2000 byla situace výrazně odlišná. 100

LTTE se natolik vojensky etablovalo, že jej šrílanská armáda nebyla schopna ze severu ostrova vytlačit. A pokud by se k tomu odhodlala, stalo by se tak za cenu vysokých lidských ztrát. Zásadním přelomem pak bylo vítězství UNP ve volbách roku 2001. Nový premiér Vikramasinha měl větší zájem na dosažení míru a nebyl tolik zatížen předešlým vývojem konfliktu. Zastavením vojenských akcí si získal důvěru LTTE.

5.2.2.

Intenzita konfliktu

Jak jsem uvedl v první části práce, Bercovitchovy studie ukázaly, že se vzrůstající intenzitou konfliktu, obvykle měřenou počtem obětí, klesá pravděpodobnost úspěšnosti mediace (viz kap. 1.2.1). Z tohoto pohledu se dá říci, že Indie měla lepší výchozí pozici, než Norsko, které se zprostředkování ujalo o 17 let později v situaci, kdy si konflikt vyžádal již na 60 000 obětí. Realita však byla odlišná. Norské zprostředkování mělo větší podporu, než indické. Zdá se, že více než intenzita konfliktu měřená kumulovanými ztrátami na životech, je důležitější obecné vnímání intenzity konfliktu. V roce 1983 byla zkušenost s pogromem na Tamily velmi živá, a během 4 let indického prostřednictví nevymizela. Názory na řešení situace byly u obou stran značně polarizované. Pro Indii bylo obtížné přinutit oba protivníky k ústupkům. V roce 2000 už byli válkou unaveni jak Tamilové tak Sinhálci. Pocit ukřivděnosti a snaha o odplatu a zadostiučinění, která mezi Tamily panovala v 80. letech, byla o 15 let později překonávána přáním zastavit válečné útrapy.

5.3.

Charakteristika stran konfliktu

Od konce indického k počátku norského zprostředkování uplynulo 10 let. Během této doby se změnily nejen pozice a stanoviska protivníků, ale i oni samotní. V následujících třech podkapitolách ukáži, čeho se změny základních rysů stran konfliktu týkaly.

5.3.1.

Identifikovatelnost a fragmentace stran

Co se identifikace a vymezení stran konfliktu týká, ke změnám došlo hlavně na tamilské straně. Na jedné straně konfliktu byla stále jasně vymezená šrílanská vláda usilující o zachování jednoty ostrovního státu. Proti ní stála tamilská opozice, jejíž struktura se při norské mediaci značně lišila od té, s kterou se potýkalo Dillí. V 80. letech byla Indie nucena jednat jak s politickými představiteli sdruženými v TULF, tak i s představiteli všech 5 militantních skupin (viz kap. 3.4 – 3.6). Indii se všechny 101

tamilské frakce podařilo sjednotit do jednoho orgánu jen při rozhovorech v Thimphu (viz kap. 3.4.2). Při jednáních o textu indicko-šrílanské smlouvy jednali s každou z frakcí zvlášť. V roce 2000 sice stále existovaly i jiné tamilské militantní organizace mimo LTTE, Tamilským Tygrům se však podařilo činnost ostatních minimalizovat. Byli jedinými, kdo kontroloval určité území, navíc na něm vykonávali faktickou správu. Ostatní tamilské organizace nedocílily ničeho, co by Tamilové mohli považovat za politický úspěch. Ve volbách 2001 získala 15 křesel TNA184 (Tamilská národní aliance) spojení čtyř tamilských stran. Všechny podporovaly LTTE jako jediného zástupce Tamilů. Norská delegace tak měla značně usnadněný úkol. Na obou stranách jednala o příměří jen s jednou jasně definovanou entitou. Pokud jde o fragmentaci stran konfliktu, nemůžeme hovořit pouze o tamilských frakcích, ale musíme brát v úvahu i situaci na celošrílanské politické scéně a to především v ohledu na vztah vládní strany a opozice. V období indické mediace byl na Šrí Lance u moci prezident Džajavardhana a jeho pravicová UNP. Populistická levice opírající se o hlasy chudších obyvatel sinhálského jihu ostrova byla zásadně proti textu indicko šrílanské smlouvy. Jak jsem popsal v kap. 3.6 Džajavardhana musel prosadit podpis smlouvy nejen proti parlamentní opozici, ale i proti opozici ve vlastní straně. Naproti tomu norskou iniciativu podporovaly po celou dobu obě strany vládní SLFP i opoziční UNP. Bylo to poprvé, co se vládní strana shodla s opozicí na mírovém plánu.

5.3.2.

Rozložení sil mezi protivníky

Když do konfliktu vstoupila Indie, bylo LTTE nejlépe organizovanou tamilskou militantní organizací, která na svém kontě již měla několik atentátů. Nebyla však jedinou složkou, takže pokud porovnáváme síly obou protivníků, nemůžeme se v tomto období omezit pouze na Tamilské Tygry. Nicméně i tak je možné říci, že šrílanská armáda měla obzvláště po masivním dozbrojování a tréninku svých jednotek izraelskými a pákistánskými specialisty převahu. V roce 1987 ji rovněž ukázala na bitevním poli. Během vojenských operací v květnu se jí podařilo zatlačit LTTE až do východního cípu Jápanéského poloostrova. Z totální porážky zachránila separatisty až indická intervence (viz kap. 3.5.9).

184

Tamil National Alliance.

102

V roce 2000 bylo rozložení sil mezi oběma protivníky vyrovnané. LTTE kontrolovalo celý sever Šrí Lanky vyjma západní části Jápanéského poloostrova. Jednalo se tedy o pás území široký asi 100 km sahající od západního k východnímu pobřeží. Dále mělo pod svou kontrolou izolované oblasti ve východní části ostrova v krajích Trikunámalé a Madakalapuva (Batticaloa). LTTE disponovalo i specializovanými útvary: námořními jednotkami (tzv. Sea Tigers), protivzdušnou obranou a sebevražednými oddíly (tzv. Black Tigers). Prabhákaranovi se podařilo vybudovat velmi disciplinované jednotky, jejichž oddanost boji za Tamilskou domovinu ztělesňuje kyanidová kapsle, kterou nosí každý příslušník LTTE. Je zavázán raději spáchat sebevraždu, než aby upadl do zajetí. Ani jedna ze stran neměla v roce 2000 výraznou převahu a nemohla tak sama dosáhnout snadného vítězství. I v tomto ohledu byla situace při norském zprostředkování příznivější pro dosažení dohody.

5.3.3.

Motivace a ochota stran přijmout mediaci

Jaká byla motivace tamilských separatistů a šrílanské vlády přijmout indickou nabídku zprostředkování? Tamilové cítili, že mají v Indii silného spojence, který jim pomůže prosadit jejich požadavky. Věřili, že se na Dillí mohou spolehnout jako na staršího bratra, který je nenechá napospas sinhálské diskriminaci. Tamilnádu mělo v zemi dostatečný vliv, aby přimělo centrální vládu k intervenci na pomoc šrílanským Tamilům. Těžko bychom však hledali motivaci na straně šrílanské vlády. Domnívám se, že Kolombo žádnou motivaci k přijetí Indické nabídky nemělo. Přijalo ji, protože mu nic jiného nezbývalo. Nejraději by si v tu chvíli vyřešilo tamilskou otázku samo. Tamilské militantní hnutí chtělo vojensky porazit a následně přistoupit na minimum politických ústupků. Většina ministrů Džajavardhanova kabinetu pokládala konflikt za boj proti terorismu (viz kap. 3.5). O 15 let později byli k přijetí zprostředkovatele motivovány obě strany. Čandrika Kumáratungová si byla vědoma, že etnický konflikt nemůže vyřešit pouze silou. Po celou dobu, co zastávala prezidentskou funkci, se snažila prosadit změnu ústavy, která by delegovala více pravomocí tamilským oblastem. K dosažení míru se zavázala ve volebním slibu a před parlamentními volbami 2000 jej chtěla dodržet. Pro norské prostřednictví se rozhodla kvůli jeho praktickým výhodám při jednání s LTTE. Celou dobu je považovala za „facilitátory“ rozhovorů, tedy očekávala od nich především usnadňování komunikace se separatisty.

103

Motiv LTTE k přijetí norské mediace není tak jednoznačný. Po těžkých bojích o Sloní průsmyk byly jejich jednotky zdecimované. Není pochyb o tom, že si přáli příměří a návrat k normálnímu stavu. Otázkou však zůstává, zda byli motivování dosažením svého cíle mírovými rozhovory, nebo jestli přijali norské prostřednictví pouze pro to, aby dosaženým příměřím získali čas k obnově svých kádrů a výzbroje a konsolidaci dobytých pozic. I když nejednoznačnost motivu LTTE k přijetí mediace vrhá stín na norskou konečnou úspěšnost v dosažení trvalého mírového řešení, můžeme konstatovat, že obě strany byly motivovány přistoupit na norské prostřednictví. V případě indické mediace tomu tak nebylo.

5.4.

Charakteristika mediátorů

Charakteristika obou mediátorů by nám měla odpovědět na otázku, proč mělo Kolombo výhrady k indickému zprostředkování? A v pozdějším případu, jestliže podle slov ministra zahraničí Lakšmana Kadirgámara, dostala Šrí Lanka nabídku zprostředkování od 16-20 zemí.185 Proč si vybrala právě Norsko?

5.4.1.

Nestrannost mediátora

Jak jsem uvedl v kapitole 1.2.5 nestrannost mediátora definujeme jak vůči stranám sporu, tak i vůči předmětu sporu. Podívejme se nejprve na vztah mediátora k předmětu sporu. Indie byla do konfliktu vtažena jeho dopadem na její vnitřní politickou situaci prostřednictvím více než sta tisíc uprchlíků v Tamilnádu a aktivitami tamilských militantních organizací na vlastním území. Jelikož se konflikt odehrával v prostoru, který považuje za primární sféru svého vlivu, dá se říci, že byla povinována premisami své zahraniční politiky do eskalujícího konfliktu zasáhnout. Kolombo mělo Indii za regionální velmoc, která tvrdě prosazuje své zájmy v oblasti. Pokud bychom použili Touvalovu a Zartmanovu klasifikaci motivace mediátora (viz kap. 1.2.5), označili bychom indický motiv zprostředkování za obranný. Nedá se říci, že by Norsko nemělo svůj vlastní zájem na vyřešení etnického konfliktu, pomineme-li obecný zájem, který by měla mít každá demokratická země k ukončení konfliktu kdekoliv na světě. Norsko se stalo oblíbenou destinací žadatelů o azyl z řad Tamilů prchajících před válečným konfliktem a etnickou diskriminací na Šrí Lance.

185

SAMBANDAN, V.S. A Nation on the brink. Frontline. 2000, vol. 17, issue 11.

104

Tato skutečnost určitě stačila k tomu, aby byl konflikt pro norskou diplomacii zajímavým, rozhodně ji však nenutila k intervenci. Okolnosti, za jakých Indie zasáhla do konfliktu, ji předurčovaly k tomu, aby byla označena za stranící Tamilům. Když v roce 1983 Indira Gándhíová takřka vnutila indické zprostředkovatelství Kolombu, bylo krátce po pogromu spáchaném na Tamily, ke kterému Indie nemohla mlčet. Navíc do šrílanského tisku pronikly zprávy o indické podpoře výcviku militantních tamilských skupin na svém území. V očích sinhálské veřejnosti, tak byla považována za jasného ochránce Tamilů. Indické protěžování tamilské strany odporovalo podmínce úspěšné mediace podle klasické teze (viz kap. 1.2.5), která tvrdí, že nestrannost mediátora je nutná proto, aby si získal důvěru znepřátelených stran, bez níž není úspěch zprostředkování možný. Straněním tamilské straně Indie vzbudila nedůvěru v Kolombu vůči jakýmkoliv svým návrhům. Pokud bychom chtěli aplikovat poznání Touvala a Zartmana, že mediátor s podporou dominantnější strany sporu, vyvažuje svoji zaujatost schopností tuto stranu ovlivnit. Jak jsme si popsali výše (kap. 5.3.2), Tamilové představovali v 80. letech slabší stranu konfliktu. I podle této druhé teze představovala indická podpora Tamilů překážku pro zdárný konec zprostředkování. Norsko bylo ve vztahu k oběma protivníkům neutrální, vůči oběma uplatňovalo stejný postup. Přenášelo návrhy od jedné strany k druhé, veškeré změny probíralo jak s Kolombem, tak s představiteli LTTE. I tak se nevyhnulo nařčení zejména ze strany šovinistických sinhálských stran, že dává moc prostoru požadavkům separatistů. Důvěru šrílanské vlády však neztratilo.

5.4.2.

Vliv mediátora

I v této charakteristice se oba zprostředkovatelé zásadně lišili. Indie měla dostatek prostředků, jak pohrozit, nebo stimulovat Kolombo i tamilská hnutí a strany, aby přistoupili na jí navrhovaná řešení. Dillí se například podařilo tamilské strany sjednotit pro jednání v Thimphu do ENLF pod výhružkou, že jejím představitelům už nebude nikdy vydáno indické vízum. Kolombu pak Indie slibovala, že pokud podepíše indickošrílanskou smlouvu, přestane tolerovat činnost tamilských militantních organizací na svém území. Během jednání o textu smlouvy indický velvyslanec v Kolombu šrílanskou vládu upozornil, že Indie disponuje důkazy o násilnostech páchaných na Tamilech v Jápané (viz kap. 3.6.2). Když se Džajavardhana obával, že podpis smlouvy by mohl ohrozit jeho pozici, dočkal se ubezpečení ze strany Dillí, že tomu

105

nedá dopustit. Indie během zprostředkování několikrát pohrozila odstoupením od mediace „se všemi z toho vyplývajícími následky“ (viz kap. 3.5.5 a 3.6.2). Norsko žádnými nátlakovými prostředky nedisponovalo. Ve chvílích, kdy proti sobě protivnící válčili na Jápanéském poloostrově, místo aby jednali o modalitách příměří, se jen stáhlo do ústraní a čekalo, až bude k jednání vhodná příležitost. O to více je možné Oslem dosažené přímeří považovat za dohodu, která vyšla čistě ze svobodné vůle protivníků a jako taková by měla mít delšího trvání, než dohody, jichž bylo dosaženo nátlakem (viz kap. 1.2.5).

5.4.3.

Status mediátora

Nejprve budu analyzovat instituční status obou mediátorů a posléze jejich poziční status (definice viz kap. 1.2.5). Indie začínala hrát roli zprostředkovatele ve šrílanksém konfliktu bez předchozích zkušeností s mediací. Když se Norsko ujímalo role zprostředkovatele ve šrílanském konfliktu, mělo už za sebou několik zprostředkovatelských úspěchů. Asi nejznámější je úloha Norska, kterou sehrálo při jednáních o Dohodě z Osla mezi Palestinci a Izrealem z roku 1993. Na svém kontě má však i méně známější mírové procesy v Guatemale (1996), Kypru, Kosovu (1999) a Kolumbii (2000)186. Ve své roli zprostředkovatele se může spolehnout i na slušné domácí akademické zázemí , které mu poskytují instituce jako je oselský Mezinárodní institut pro mírový výzkum (PRIO). Indie takové zkušenosti a akademické zázemí postrádala. Při srovnání pozičního statusu indických a norských mediátorů narazíme na zajímavou skutečnost. Během indického zprostředkování došlo na pozici mediátora ke třem změnám. Celkem pět osob zastávalo po určitou dobu tuto funkci. Prvním mediátorem za vlády Gándhíové byl Párthasárathi, jednání v Thimphu zprostředkoval Rádžívem dosazený Bhandárí, po něm následovali ministři Čidambaram a Singh. Jejich role vyvrcholila při formulaci „Návrhů z 19. prosince“. Když tyto snahy nevedly k cíli, byla samotná diskuse o textu indicko-šrílanské smlouvy v roce 1987 zprostředkována po tradiční diplomatické linii, tedy přes indického velvyslance v Kolombu Díkšita a jeho prvního náměstka Hardípa Purího (který kontaktoval LTTE). Po celou dobu indického zprostředkování se zdá, že jednotliví mediátoři byli nejen zprostředkovateli mezi tamilskou stranou a Kolombem, ale do značné míry i vládou v Dillí. Neměli dostatečnou pravomoc, aby mohli sami rozhodovat o směřování

186

BULLION 2001, s. 76-77.

106

rozhovorů. S postupujícím časem, čím bylo indické zprostředkování víc direktivnější, stávali

se

zahraničních

zprostředkovatelé věcí,

nebo

pouhými

samotného

vykonavateli premiéra.

rozhodnutí

V poslední

fázi

ministerstva indického

zprostředkování, při jednáních o indicko-šrílanské dohodě, byl dialog veden pouze mezi indickým premiérem a presidentem Šrí Lanky. Velvyslanec Díkšit pouze vykonával pokyny z Dillí a vzájemně tlumočil stanoviska obou stran. Norské zpostředkování si zachovalo personální kontinuitu. Když v Norsku došlo na podzim 2001 k vystřídání levicové vlády za konzervativní, zůstala hlavní osoba účastnící se zprostředkování, Erik Solheim, zvláštním vyslancem přesto, že byl členem nevládní socialistické strany (viz kap. 4.2.7). Oslu se podařilo uspokojit i kolombské námitky, aniž by musel Solheim opustit zprostředkovatelský tým. Šrílanská vláda si v červnu 2001 stěžovala norskému ministru zahraničních věcí na „nízký“ statut Erika Solheima a jeho přílišnou vztřícnost vůči LTTE (4.2.6). Když byl Solheim na půdě šrílanského parlamentu obviňován ultranacionalistickou JVP z náklonosti k „Tygrům“, nikdo z vlády se jej nezastal.187 Norský tým tak byl v souvislosti se zmíněnými změnami ve vládě pozměněn. Vedoucím zprostředkovatelů se stal první náměstek ministra zahraničních věcí Vidar Helgesen, Erik Solheim zůstal zvláštním vyslancem a tým doplňoval norský velvyslanec v Kolombu Jon Westborg. Personální kontinuita zprostředkování tak byla zajištěna a status zprostředkovatelů byl posílen. V porovnání s indickými mediátory, měli norští zprostředkovatelé větší autonomii na vládě.

5.4.4.

Strategie mediátora

Když budeme posuzovat aktivity indického a norského zprostředkování, dojdeme k poznatku, že Indie uplatňovala direktivní strategii, zatímco norské zprostředkování bylo méně aktivní. Indie sama předkládala návrhy řešení. Už první indický zprostředkovatel Párthasárathi přišel s vlastním návrhem na urovnání konfliktu. Dillí vyvíjelo nátlak na obě strany, aby přistoupily na kompromis a ukázaly flexibilitu. Například když ztroskotalo druhé kolo rozhovorů v Thimphu, přiměl Róméš Bhandárí šrílanské představitele, aby se zastavili v Dillí, kde se nakonec zrodil návrh známý pod názvem „dohoda z Dillí“ (viz kap. 3.4.3). Bhandárí si navíc počínal ukvapeně, neseznámil se detailně s historií konfliktu

187

JEYARAJ, D. B. S., The Facilitator fracas, Frontline. 2001 vol. 18, is. 13.

107

a neporozuměl spletitosti vztahů mezi oběma etniky. Měl tendenci, problémy spíše obcházet, než je prodiskutovat. Norští mediátoři tvořili pouze komunikační kanál mezi Kolombem a LTTE. Soustřeďovali se na předávání informací mezi oběma stranami. Takticky se omezovali na kyvadlovou diplomacii. Svou roli nikomu nevnucovali, před začátkem rozhovorů o příměří, na přelomu roku 2001 a 2002, si Oslo nechávalo opětovně písemně potvrdit, že obě strany souhlasí s tím, aby zprostředkovalo rozhovory. Během zprostředkování se vyhýbalo stranění a vyvíjení jakékoliv formy nátlaku na protivníky. Projednávalo s oběma stranami opatření, která by měla posílit důvěru stran (tzv. confidence-building measures) a nastolit příznivý vztah mezi Kolombem a LTTE. Norské zprostředkování se tak pohybovalo na pomezí komunikační a formulační strategie (definice viz kap. 1.2.7). LTTE a šrílanské vedení se rozcházeli v názoru na roli norských zprostředkovatelů. LTTE několikrát dalo na vědomí, že by přivítalo mnohem aktivnější úlohu zahraničních zprostředkovatelů.188Vláda presidentky Kumáratungové trvala na roli Norů jako facilitátorů, nikoliv mediátorů rozhovorů (vymezení pojmu viz kap. 4.2.1). Nepřála si, aby předkládali vlastní návrhy urovnání a vynášeli kritické soudy. Potřebovali je k tomu, aby zprostředkovali rozhovor mezi stranami, které spolu dlouho pouze válčily, a aby mezi nimi vytvořili potřebnou důvěru k rozhovorům.189 Pokud bychom použili Kochanovu tezi, že účinnost mediace je podmíněna kontextem, v jakém se právě konflik nachází (viz závěr kap. 1.2.7), kde autor tvrdí, že ani aktivní strategie nemusí vést k úspěchu, nemají-li protivníci zájem na konsensu. Můžeme soudit, že ani indická velmi aktivní role, kdy Dillí oběma stranám „servírovalo“ návrhy řešení a tlačilo na obě strany, nestačila k tomu, aby byl konflikt urovnán, protože oba protivníci k jeho urovnání nebyli motivováni. Na druhé straně se můžeme domnívat, že pokud by Norsko disponovalo prostředky k direktivní strategii, po té, co se mu podařilo sjednat příměří a nastolilo tak atmosféru příznivou k mírovým rozhovorům, direktivní strategie by byla kratší cestou ke konečnému urovnání sporu a úspěšnému zakončení mediace.

188


189

Rozhovor s L. Kadirgamarem. I can confirme that the peace process is moving. Frontline. 2001 vol 18,

is. 08. 2001.

108

5.5.

Mezinárodní kontext

V této kapitole si ukážeme, jak ovlivnila mezinárodní situace indické a norské zprostředkování. Bipolární uspořádání 80. let přimklo hlavního indického rivala, Pákistán, k USA (viz. kap. 3.1.7). Strach z toho, že by se i Šrí Lanka mohla dostat pod vliv USA, nebo jiné mocnosti, přiměl Indii k podpoře tamilských militantních skupina a později přispěl i k tomu, že se Indie stala zprostředkovatelem. Dillí si tak chtěla uchovat vliv na dění na ostrově, který spadal do oblasti jeho strategického zájmu. Norsko bylo v jiné pozici. Jako malá a neutrální země nevytvářelo obavy u Indie, že se v jeho oblasti zájmu angažuje velká mocnost. Právě obava z Indické reakce zabránila USA, aby se do konfliktu nějak angažovaly.190Když se šrílanská diplomacie rozhodovala pro norskou mediaci, vyhradila si podmínku, že norská strana bude o všech svých krocích informovat Indii.191 Světový vývoj ovlivnil i stanovisko LTTE. Tíživým omezením, které je postihlo, bylo zapsání na seznam teroristických organizací v USA v roce 1997 a tudíž faktický zákaz jejich činnosti. Hnutí se nepodařilo toto rozhodnutí zvrátit. Další zemí, která se pro tento krok odhodlala, byla v roce 2000 Velká Británie. Po teroristických útocích z 11. září se změnil pohled dalších zemí, Austrálie zakázala organizaci činnost v roce 2001. Tato opatření ztěžovala zahraniční financování organizace z peněz tamilské diaspory. Úbytek financí se podepsal na vojenské připravenosti LTTE odrážet útoky šrílanské armády. Světové mínění se po 11. září obrátilo proti LTTE a šrílanská vláda proto získávala ve válce proti separatistům větší podporu ze zahraničí. Americké označení LTTE za teroristickou organizaci ale nebránilo v participaci separatistů na mírových rozhovorech. I když je USA nepovažovali za jediné představitele Tamilů, americký velvyslanec v Kolombu Ashley Wills souhlasil s tím, aby „Tygři“ byli partnery šrílanské vlády v mírových rozhovorech. Wills dal najevo, že si dokáže představit přeměnu LTTE v mírovou politickou organizaci.192 Označení za teroristickou organizaci, která pašuje zbraně a obchoduje s drogama, poškodilo image „Tygrům“ v zahraničí. LTTE si uvědomilo, že účast na mírových rozhovorech jeho renomé vylepší.

190

JEYARAJ, D. B. S., A Norwegian initiative, Frontline. 2000, vol. 17, is. 05.

191


192

SUBRAMANIAN , Nirupama . End violence and start talks, U.S. tells LTTE. The Hindu. 8.03.2001.

109

5.6.

Závěr

Na základě faktorů analyzovaných v páté části můžeme pro indickou mediaci vyvodit následující závěr. Indie byla vývojem konfliktu přinucena začít mediaci v situaci, kdy ještě nedošlo k patu. Šrílanská vláda měla značnou převahu a chtěla konflikt vyřešit sama. Tato fáze konfliktu tak k počátku mediace nebyla vhodná. I když byl konflikt teprve v počátku eskalace, stanoviska protivníků byla značně polarizovaná, takže jen obtížně přijímali kompromisy. Tamilská strana byla navíc obtížně identifikovatelná a rozdělena do mnoha frakcí. President Džajavardhana rovněž narážel na nejednotnost vlastní strany a protesty opozice. Hlasy proti mírovému urovnání s tamilskými militantními organizacemi se navíc mohly opírat o skutečnost, že šrílanská vláda měla v konfliktu vojenskou převahu a mohla pokračovat pouze ve vojenském řešení. Z těchto důvodů Kolombo postrádalo motivaci k přijetí indického zprostředkování. Naopak tamilští militanti a politické strany byli k indickému zprostředkování motivováni. Uvědomovali si, že bez pomoci Indie by je šrílanská armáda rychle porazila. Kvůli indickému protěžování tamilské strany přistupovalo Kolombo k indické iniciativě od začátku s nedůvěrou. Indické návrhy přijímalo jen za značného nátlaku Dillí, aniž by s nimi samo souhlasilo. Indira Gándhíová i její syn Rádžív zvolili ke zpostředkování direktivní strategii, která měla vyvážit indickou zaujatost a vést k uskutečnění přesné představy o konečném řešení. Zprostředkování tak bylo řízeno přímo indickou vládou, která však neměla dostatečné zkušenosti s mediací konfliktu. V úvodu práce jsem si položil otázku, jestli byl indický neúspěch zapříčiněn chybami indické diplomacie, nebo se tak stalo kvůli vnějším vlivům. Je zřejmé, že vnější vlivy, na indickém zpostředkování nezávislé, iniciativě Dillí nepřály. Konflikt nebyl zralý ke zprostředkování, poměr sil protivníků byl značně nerovnovážný, oba protivníci nebyli názorově jednotní a svá stanoviska často měnili. Indie se však rovněž dopustila chyb při zprostředkování. Během celého období se jí nepodařilo získat důvěru šrílanské vlády. Příčinou byla především indická náklonnost a neoficiální podpora tamilských militantních hnutí na svém území. Absenci motivace šrílanského vedení k mírovým rozhovorům a neochotu tamilských představitelů ke kompromisům Dillí kompenzovalo direktivní strategií mediace. Ústupky šrílanské vlády tak byly vynucené a postrádaly širší podporu politických stran. Nakonec ani nejsilnější z militantních organizací LTTE nevyjádřilo svoji podporu indicko-šrílanské smlouvě. Záměr mírového řešení konfliktu tak byl předem odsouzen k neúspěchu. Indická mediace tedy ztroskotala na vnějších

110

vlivech nepříznivých pro zprostředkování, ale rovněž na chybách indické diplomacie. Největší chybou byla volba mediační strategie nevhodné pro danou fázi konfliktu. Z poznatků o norském zprostředkování, které jsme uvedli v kapitolách páté části, vyplývá následující. Norsko přijalo požadavek šrílanské vlády a LTTE v situaci, kdy byl konflikt na mrtvém bodě. Oba protivníci byli vyčerpáni dvě desetiletí trvajícím konfliktem a i veřejné mínění upřednostňovalo mírové řešení. Poměr sil mezi oběma stranami byl vyrovnaný. Timilskou stranu zastupovalo pouze LTTE, které získalo výlučnou pozici a podporu tamilských parlamentních stran. Na šrílanské straně měli rozhovory podporu obou nejsilnějších politických stran. Po volbách roku 2001 navíc došlo ke změně ve vedení šrílanské strany. Vítězství Vikramasinhy, představitelé nové politické generace, odblokovalo pat jednání s LTTE. Obě strany si uvědomily, že válečnými operacemi nedosáhnou svých cílů, a rozhodly se o nich jednat. Motivace k přijetí norského zprostředkování tak nechyběla ani jedné straně. Norsko navíc nemělo zásadní vlastní zájem na výsledném řešení konfliktu a k oběma stranám přistupovalo nezaujatě. Nedisponovalo žádným vlivem, který by mohlo použít k donucení stran ke kompromisu.

Získalo si tak od obou protivníků důvěru, která byla znásobena

norskými zkušenostmi ze zprostředkování jiných konfliktů. Norští mediátoři uplatňovali taktiku na pomezí komunikační a formulační strategie. A získali si pro své zprostředkování podporu regionální i světové velmoci. I v případě norské mediace si na závěr odpovím na dříve položené otázky. Proč si obě strany vybraly k mediaci právě Norsko? A jaké byly příčiny úspěchu norského zprostředkování? Norsko bylo pro úlohu mediátora vybráno pro svoji nezaujatost pro podstatu sporu a neutralitu vůči protivníkům. Se zprostředkováním mělo předcházející zkušenost, ze které mohlo během tohoto nelehkého úkolu vycházet. Protože se jedná o malou zemi, z jiné geografické oblasti, neměla ani Indie, ani jiná velmoc výhrady k norskému zprostředkování. Norskému zprostředkování na rozdíl od Indie přály vnější vlivy. Norové začali se zprostředkováním v příhodné fázi konfliktu. Ani jedna strana nedokázala dosáhnout svého cíle vojensky a oba protivníci byli motivováni začít jednat o příměří. Obě strany konfliktu byly jednotné a Norsko mohlo na tamilské straně jednat pouze s LTTE. Oproti Indii však norská diplomacie zvolila i lepší taktiku. Svým neutrálním přístupem k oběma stranám a absencí jakýchkoliv nátlakových prostředků si získala jejich důvěru pro zprostředkování. Před začátkem rozhovorů sjednala u obou protivníků opatření, která měla vést k důvěře mezi Kolombem a LTTE k začátku rozhovorů.

111

Přijaté návrhy pocházely přímo od obou protivníků, kteří se jimi cítili zavázáni. Mediační strategie na pomezí komunikační a formulační byla vhodná pro získání důvěry mezi protivníky a mediátorem, ale i mezi protivníky navzájem. Norové tak přijali roli mediátora v situaci, která byla mediaci příznivá, a navíc uplatnili pro tuto fázi vhodnou strategii.

112

Doslov Ve dnech, kdy dopisuji tuto práci, přicházejí ze Šrí Lanky zprávy o opětovném začátku bojů mezi vládními jednotkami a LTTE. Mírový proces se po podpisu příměří ubíral správným směrem. Během roku 2002 se dařilo oběma stranám implementovat ustanovení smlouvy o příměří. V září 2002 zrušila vláda zákaz LTTE a separatisté se zřekli požadavku samostatného státu. Od září 2002 do března 2003 se uskutečnilo celkem šest setkání obou stran k mírovým rozhovorům za norského zprostředkování. Oba protivníci se dohodli na federálním uspořádání země a poskytnutí autonomie tamilským oblastem. V dubnu 2003 však LTTE od mírových rozhovorů upustilo. Na vládní straně se projevily neshody ohledně budoucnosti rozhovorů mezi vládou UNP vedenou Vikramasinhou a presidentkou Kumáratungovou ze SLFP. Politická krize vedla k předčasným parlamentním volbám v dubnu 2004. Vyhrála je předvolební seskupení SLFP a ultra nacionalistické JVP, které utvořilo koalici se stranou buddhistických mnichů JHU. V březnu téhož roku se od LTTE odštěpila frakce operující v kraji Batticaloa (Madakalapuva) vedená plukovníkem Karunou. Extrémní nacionalistické vládní strany JVP a JHU zpochybňovaly úlohu Norska v mírovém procesu a odmítaly přistoupit na další kompromisy. Když vláda přistoupila na účast LTTE ve společném systém rozdělení zahraniční pomoci pro oblasti postižené tsunami, JHU vystoupila z vládní koalice. Během roku 2005 pozvolna eskalovalo napětí. Po té, co byl údajně členem LTTE zavražděn šrílanský ministra zahraniční Lakšman Kadirgámar, byl v celé zemi vyhlášen výjimečný stav, který umožňuje policii zadržovat podezřelé osoby bez rozhodnutí soudu. V lednu 2006 bylo na pláži v Trikunámalé zavražděno 5 studentů. Očití svědci z vraždy obvinili armádní složky. V dubnu 2006 bylo LTTE obviněno ze zorganizování sebevražedného atentátu na velitele šrílanské armády gen. Fonseku. Šrílanská armáda na čin reagovala bombardováním táborů LTTE v Sampúru v kraji Trikunámalé. V důsledku leteckých útoků opustilo své domovy několik tisíc rodin. Záminkou k rozpoutání nejintenzivnějších bojů od roku 2001 a k faktickému konci příměří se stala blokáda vodní nádrže Mavil Aru v kraji Trikunámalé. Celý spor začal, když farmáři z oblasti pod kontrolou LTTE uzavřeli v červenci 2006 zavlažovací kanál, který přivádí vodu na pole 8 000 rolníků všech etnických skupin ve vládou kontrolované oblasti. Tamilští rolníci požadovali, aby jim vláda zajistila přístup k pitné vodě a zabezpečila volný průchod osob a zboží přes demarkační linii. Není pochyb o

113

tom, že tato iniciativa byla koordinována s vedením separatistů. Šrílanksá armáda začala s bombardováním oblasti vodní nádrže, aby si zajistila její kontrolu. Tamilští Tygři posléze napadli město Mutúr, jehož převážně muslimské obyvatelstvo bylo nuceno uprchnout. LTTE se nakonec z oblasti stáhlo, ve městě však přišlo o život několik stovek lidí. Z východní části ostrova se boje přesunuly začátkem srpna 2006 na Jápanéský poloostrov. Vláda zaútočila na obranou linii LTTE. Separatisté se snažili postoupit směrem k Jápané od jihu a zároveň ostřelovali letiště v Paláli. Vláda zastavila provoz na silnici A9 spojující Jápanéský poloostrov se zbytkem ostrova. Na Jápanéském poloostrově byl vyhlášen zákaz vycházení. Zdá se, že začala další fáze občanské války. Přestože se tato práce zabývala norským zprostředkováním do podpisu smlouvy o příměří v roce 2002, můžeme na základě naších poznatků vyvodit ve světle vývoje konfliktu v roce 2006 tyto postřehy. Norská komunikační strategie mediace byla vhodná pro prvotní fázi mírového procesu. Jestliže strany nejsou ochotny dále jednat, nemělo by smysl, aby se zprostředkování chopil jiný mediátor, i kdyby měl k dispozici direktivnější strategii. Takovéto chyby se už dopustila Indie. Vstup jiné mocnosti by navíc narazil na odmítavé stanovisko Dillí. Domnívám se proto, že jedinou institucí, která může ukončit šrílanský konflikt je OSN. K jeho ukončení bude zapotřebí rozmístění mírových sborů na ostrově, zapojení členů LTTE do obraných sil země a samosprávy tamilských území a postupná demokratizace hnutí. OSN by se měla rovněž zapojit do postkonfliktní rekonstrukci, která by zajistila dlouhodobý mír a překonala nespokojenost stran konfliktu s dohodnutým příměřím. Mírové sbory OSN by se měly podílet na vybudování nových institucí, sestavení nové ústavy země a po nějakou dobu dohlížet na dodržování zákonů. Nory vyjednané příměří bylo ideální příležitostí pro začátek takového procesu. Je škoda, že jej mezinárodní společenství nevyužilo.

Petr Návrat, srpen 2006.

114

Přílohy: Příloha č.1 - Indicko-šrílanská smlouva (1987) THE INDO-SRI LANKA ACCORD Sri Lanka Agreement To establish peace and normalcy in Sri Lanka The president of the Democratic Socialist Republic of Sri Lanka, his excellency Mr. J.R. Jayawardene, and the Prime Minister of The Republic of India, His Excellency Mr. Rajiv Gandhi, having met at Colombo on July 29, 1987. Attaching utmost importance to nurturing, intensifying and strengthening the traditional friendship of Sri Lanka and India, and acknowledging the imperative need of resolving the ethnic problem of Sri Lanka, and the consequent violence, and for the safety, wellbeing and prosperity of people belonging to all communities of Sri Lanka. Have this day entered into the following agreement to fulfil this objective 1. In this context, 1.1 Desiring to preserve the unity, sovereignty and territorial integrity of Sri Lanka: 1.2 Acknowledging that Sri Lanka is a ``multi-ethnic and a multi-lingual plural society'' consisting, inter alia, of Sinhalese, Tamils, Muslims (Moors) and Burghers: 1.3 Recognising that each ethnic group has a distinct cultural and linguistic identity which has to be carefully nurtured: 1.4 Also recognising that the Nothern and the Eastern Provinces have been areas of historical habitation of Sri Lankan Tamil speaking peoples, who have at all times hitherto lived together in this territory with other ethnic groups: 1.5 Conscious of the necessity of strengthening the forces contributing to the unity, sovereignty and territorial integrity of Sri Lanka, and preserving its character as a multi-ethnic, multi-lingual and multi- religious plural society , in which all citizens can live in eqality, safety and harmony, and prosper and fulfil their aspirations: 2. Resolve that: 2.1 Since the Government of Sri Lanka proposes to permit adjoining provinces to join to form one administrative unit and also by a Referendum to separate as may be permitted to the Nothern and Eastern Provinces as outlined below: 2.2 During the period, which shall be considered an interim period (i.e. from the date of the elections to the Provincial Council,as specified in para 2.8 to the date of the referendum as specified in para 2.3), the Nothern and Eastern Provinces as now constituted, will form one administrative unit, having one elected provincial council. Such a unit will have one Governor, one Chief Minister and one Board of Ministers. 2.3 There will be a Referendum on or before 31st december,1988 to enable the people of the

115

Eastern Province to decide whether: a) The Eastern Province should remain linked with the Nothern Province as one administrative unit, and continue to be governed together with the Nothern Province as specified in para 2.2 or: b) The eastern province should constitute a separate administrative unit having its own distinct provincial council with a separate Governer, Chief Minister and Board of Ministers. The president may, at his discretion, decide to postpone such a referendum. 2.4 All persons who have been displaced due to ethnic violence or other reasons, will have the right to vote in such a referendum. Necessary conditions to enable them to return to areas from where they were displaced will be created. 2.5 The Referendum, when held,will be monitered by a committee headed by the Chief Justice, a member appointed by the President, nominated by the Government of Sri Lanka, and a member appointed by the president, nominated by the representatives of the Tamil speaking people of the Eastern Province. 2.6 A simple majority will be sufficient to determine the result of the Referendum. 2.7 Meetings and other forms of propaganda, permissible within the laws of the country, will be allowed before the Referendum. 2.8 Elections to Provincial Councils will be held within the next three months, in any event before 31st December 1987. Indian observers will be invited for elections to the Provincial Council of the north and east. 2.9 The emergency will be lifted in the Eastern and Nothern Provinces by Aug. 15, 1987. A cessation of hostilities will come into effect all over the island within 48 hours of signing of this agreement. All arms presently held by militant groups will be surrendered in accordance with an agreed procedure to authorities to be designated by the Government of Sri Lanka. Consequent to the cessation of hostilities and the surrender of arms by militant groups, the army and other security personnel will be confined to barracks in camps as on 25 May 1987. The process of surrendering arms and the confining of security personnel moving back to barracks shall be completed within 72 hours of the cessation of hostilities coming into effect. 2.10 The Government of Sri Lanka will utilise for the purpose of law enforcement and maintenance of security in the Nothern and Eastern Provinces the same organisations and mechanisms of Government as are used in the rest of the country. 2.11 The President of Sri Lanka will grant a general amnesty to political and other prisoners now held in custody under The Prevention of Terrorism Act and other emergency laws, and to combatants, as well as to those persons accused, charged and/or convicted under these laws. The Government of Sri Lanka will make special efforts to rehabilitate militant youth with a view to bringing them back into the mainstream of national life. India will co-operate in the process. 2.12 The Government of Sri Lanka will accept and abide by the above provisions and expect all others to do likewise. 2.13 If the framework for the resolutions is accepted, the Government of Sri Lanka will implement the relevant proposals forthwith. 2.14 The Government of India will underwrite and guarantee the resolutions, and co-operate in the implementation of these proposals. 2.15 These proposals are conditional to an acceptance of the proposals negotiated from 4.5.1986

116

to 19.12.1986. Residual matters not finalised during the above negotiations shall be resolved between India and Sri Lanka within a period of six weeks of signing this agreement. These proposals are also conditional to the Government of India co-operating directly with the Government of Sri Lanka in their implementation. 2.16 These proposals are also conditional to the Government of India taking the following actions if any militant groups operating in Sri Lanka do not accept this framework of proposals for a settlement, namely, a) India will take all necessary steps to ensure that Indian territory is not used for activities prejudicial to the unity, integrity and security of Sri Lanka b) the Indian navy/coast guard will cooperate with the Sri Lankan navy in preventing Tamil militant activities from affecting Sri Lanka. c) In the event that the Government of Sri Lanka requests the Government of India to afford military assistance to implement these proposals the Government of India will co-operate by giving to the Government of Sri Lanka such military assistance as and when requested. d) the Government of India will expedite repatriation from Sri Lanka of Indian citizens to India who are resident here, concurrently with the repatriation of Sri Lankan refugees from Tamil Nadu. e) The Governments of Sri Lanka and India will co-operate in ensuring the physical security and safety of all communities inhabiting the Nothern and Eastern Provinces. 2.17 The government of Sri Lanka shall ensure free, full and fair participation of voters from all communities in the Nothern and Eastern Provinces in electoral processes envisaged in this agreement. The Government of India will extend full co-operation to the Government of Sri Lanka in this regard. 2.18 The official language of Sri Lanka shall be Sinhala. Tamil and English will also be official languages. 3. This agreement and the annexure thereto shall come into force upon signature. In witness whereof we have set our hands and seals hereunto. Done in Colombo, Sri Lanka, on this the twenty-ninth day of July of the year one thousand nine hundred and eighty seven, in duplicate, both texts being equally authentic.

Junius Richard Jayawardene

Rajiv Gandhi

President of the Democratic

Prime Minister of the

Socialist Republic of Sri Lanka

Republic of India

ANNEXURE TO THE AGREEMENT 1. His Excellency the President of Sri Lanka and the Prime Minister of India agree that the Referendum mentioned in paragraph 2 and its subparagraphs of the agreement will be observed by a representative of the election Commission of India to be invited by His Excellency the President of Sri Lanka. 2. Similarly, both heads of Government agree that the elections to the provincial council mentioned in paragraph 2.8 of the agreement will be observed and all para-military personnel will be withdrawn from the eastern and northern provinces with a view to creating conditions conducive to fair elections to the council.

117

3. The President, in his discretion shall absorb such para-military forces, which came into being due to ethnic violence, into the regular security forces of Sri Lanka. 4. The President of Sri Lanka and the Prime Minister of India agree that the Tamil militants shall surrender their arms to authorities agreed upon to be designated by the President of Sri Lanka. The surrender shall take place in the presence of one senior representative each of the Sri Lanka Red Cross and the Indian Red Cross. 5. The President of Sri Lanka and the Prime Minister of India agree that a joint Indo-Sri Lankan observer group consisting of qualified representatives of the Government of Sri Lanka and the Government of India would monitor the cessation of hostilities from 31 July 1987. 6. The President of Sri Lanka and the Prime Minister of India also agree that in the terms of paragraph 2.14 and paragraph 2.16(c) of the agreement, an Indian peace keeping contingent may be invited by the President of Sri Lanka to guarantee and enforce the cessation of hostilities, if so required.

Zdroj: Peace in Sri Lanka : The Official Website of the Sri Lankan\'s Government Secretariat for Coordinating the Peace Process (SCOPP) [online]. 2006 , August.22.2006 [cit. 2006-08-22]. Dostupný z WWW: .

118

Příloha č.2 - Smlouva o příměří (2002) Ceasefire Agreement AGREEMENT ON A CEASEFIRE BETWEEN THE GOVERNMENT OF THE DEMOCRATIC SOCIALIST REPUBLIC OF SRI LANKA AND THE LIBERATION TIGERS OF TAMIL EELAM

Preamble The overall objective of the Government of the Democratic Socialist Republic of Sri Lanka (hereinafter referred to as the GOSL) and the Liberation Tigers of Tamil Eelam (hereinafter referred to as the LTTE) is to find a negotiated solution to the ongoing ethnic conflict in Sri Lanka. The GOSL and the LTTE (hereinafter referred to as the Parties) recognize the importance of bringing an end to the hostilities and improving the living conditions for all inhabitants affected by the conflict. Bringing an end to the hostilities is also seen by the Parties as a means of establishing a positive atmosphere in which further steps towards negotiations on a lasting solution can be taken. The Parties further recognize that groups that are not directly party to the conflict are also suffering the consequences of it. This is particularly the case as regards the Muslim population. Therefore, the provisions of this Agreement regarding the security of civilians and their property apply to all inhabitants. With reference to the above, the Parties have agreed to enter into a ceasefire, refrain from conduct that could undermine the good intentions or violate the spirit of this Agreement and implement confidencebuilding measures as indicated in the articles below. Article 1: Modalities of a ceasefire The Parties have agreed to implement a ceasefire between their armed forces as follows: 1.1 A jointly agreed ceasefire between the GOSL and the LTTE shall enter into force on such date as is notified by the Norwegian Minister of Foreign Affairs in accordance with Article 4.2, hereinafter referred to as D-day. Military operations 1.2 Neither Party shall engage in any offensive military operation. This requires the total cessation of all military action and includes, but is not limited to, such acts as: a) The firing of direct and indirect weapons, armed raids, ambushes, assassinations, abductions, destruction of civilian or military property, sabotage, suicide missions and activities by deep penetration units; b) Aerial bombardment;

119

c) Offensive naval operations. 1.3 The Sri Lankan armed forces shall continue to perform their legitimate task of safeguarding the sovereignty and territorial integrity of Sri Lanka without engaging in offensive operations against the LTTE. Separation of forces 1.4 Where forward defence localities have been established, the GOSL’s armed forces and the LTTE's fighting formations shall hold their ground positions, maintaining a zone of separation of a minimum of six hundred (600) metres. However, each Party reserves the right of movement within one hundred (100) metres of its own defence localities, keeping an absolute minimum distance of four hundred (400) metres between them. Where existing positions are closer than four hundred (400) metres, no such right of movement applies and the Parties agree to ensure the maximum possible distance between their personnel. 1.5 In areas where localities have not been clearly established, the status quo as regards the areas controlled by the GOSL and the LTTE, respectively, on 24 December 2001 shall continue to apply pending such demarcation as is provided in article 1.6. 1.6 The Parties shall provide information to the Sri Lanka Monitoring Mission (SLMM) regarding defence localities in all areas of contention, cf. Article 3. The monitoring mission shall assist the Parties in drawing up demarcation lines at the latest by D-day + 30. 1.7 The Parties shall not move munitions, explosives or military equipment into the area controlled by the other Party. 1.8 Tamil paramilitary groups shall be disarmed by the GOSL by D-day + 30 at the latest. The GOSL shall offer to integrate individuals in these units under the command and disciplinary structure of the GOSL armed forces for service away from the Northern and Eastern Province. Freedom of movement 1.9 The Parties’ forces shall initially stay in the areas under their respective control, as provided in Article 1.4 and Article 1.5. 1.10 Unarmed GOSL troops shall, as of D- day + 60, be permitted unlimited passage between Jaffna and Vavunyia using the Jaffna-Kandy road (A9). The modalities are to be worked out by the Parties with the assistance of the SLMM. 1.11 The Parties agree that as of D-day individual combatants shall, on the recommendation of their area commander, be permitted, unarmed and in plain clothes, to visit family and friends residing in areas under the control of the other Party. Such visits shall be limited to six days every second month, not including the time of travel by the shortest applicable route. The LTTE shall facilitate the use of the Jaffna-Kandy road for this purpose. The Parties reserve the right to deny entry to specified military areas.

120

1.12 The Parties agree that as of D-day individual combatants shall, notwithstanding the two-month restriction, be permitted, unarmed and in plain clothes, to visit immediate family (i.e. spouses, children, grandparents, parents and siblings) in connection with weddings or funerals. The right to deny entry to specified military areas applies. 1.13 Fifty (50) unarmed LTTE members shall as of D-day + 30, for the purpose of political work, be permitted freedom of movement in the areas of the North and the East dominated by the GOSL. Additional 100 unarmed LTTE members shall be permitted freedom of movement as of D-day + 60. As of D-day + 90, all unarmed LTTE members shall be permitted freedom of movement in the North and the East. The LTTE members shall carry identity papers. The right of the GOSL to deny entry to specified military areas applies. Article 2: Measures to restore normalcy The Parties shall undertake the following confidence-building measures with the aim of restoring normalcy for all inhabitants of Sri Lanka: 2.1 The Parties shall in accordance with international law abstain from hostile acts against the civilian population, including such acts as torture, intimidation, abduction, extortion and harassment. 2.2 The Parties shall refrain from engaging in activities or propagating ideas that could offend cultural or religious sensitivities. Places of worship (temples, churches, mosques and other holy sites, etc.) currently held by the forces of either of the Parties shall be vacated by D-day + 30 and made accessible to the public. Places of worship which are situated in "high security zones" shall be vacated by all armed personnel and maintained in good order by civilian workers, even when they are not made accessible to the public. 2.3 Beginning on the date on which this Agreement enters into force, school buildings occupied by either Party shall be vacated and returned to their intended use. This activity shall be completed by D-day + 160 at the latest. 2.4 A schedule indicating the return of all other public buildings to their intended use shall be drawn up by the Parties and published at the latest by D-day + 30. 2.5 The Parties shall review the security measures and the set-up of checkpoints, particularly in densely populated cities and towns, in order to introduce systems that will prevent harassment of the civilian population. Such systems shall be in place from D-day + 60. 2.6 The Parties agree to ensure the unimpeded flow of non-military goods to and from the LTTEdominated areas with the exception of certain items as shown in Annex A. Quantities shall be determined by market demand. The GOSL shall regularly review the matter with the aim of gradually removing any remaining restrictions on non-military goods. 2.7 In order to facilitate the flow of goods and the movement of civilians, the Parties agree to establish checkpoints on their line of control at such locations as are specified in Annex B.

121

2.8 The Parties shall take steps to ensure that the Trincomalee-Habarana road remains open on a 24hour basis for passenger traffic with effect from D-day + 10. 2.9 The Parties shall facilitate the extension of the rail service on the Batticaloa-line to Welikanda. Repairs and maintenance shall be carried out by the GOSL in order to extend the service up to Batticaloa. 2.10 The Parties shall open the Kandy-Jaffna road (A9) to non-military traffic of goods and passengers. Specific modalities shall be worked out by the Parties with the assistance of the Royal Norwegian Government by D-day + 30 at the latest. 2.11 A gradual easing of the fishing restrictions shall take place starting from D-day. As of D-day + 90, all restrictions on day and night fishing shall be removed, subject to the following exceptions: (i) fishing will not be permitted within an area of 1 nautical mile on either side along the coast and 2 nautical miles seawards from all security forces camps on the coast; (ii) fishing will not be permitted in harbours or approaches to harbours, bays and estuaries along the coast. 2.12 The Parties agree that search operations and arrests under the Prevention of Terrorism Act shall not take place. Arrests shall be conducted under due process of law in accordance with the Criminal Procedure Code. 2.13 The Parties agree to provide family members of detainees access to the detainees within D-day + 30. Article 3: The Sri Lanka Monitoring Mission The Parties have agreed to set up an international monitoring mission to enquire into any instance of violation of the terms and conditions of this Agreement. Both Parties shall fully cooperate to rectify any matter of conflict caused by their respective sides. The mission shall conduct international verification through on-site monitoring of the fulfilment of the commitments entered into in this Agreement as follows: 3.1 The name of the monitoring mission shall be the Sri Lanka Monitoring Mission (hereinafter referred to as the SLMM). 3.2 Subject to acceptance by the Parties, the Royal Norwegian Government (hereinafter referred to as the RNG) shall appoint the Head of the SLMM (hereinafter referred to as the HoM), who shall be the final authority regarding interpretation of this Agreement. 3.3 The SLMM shall liaise with the Parties and report to the RNG. 3.4 The HoM shall decide the date for the commencement of the SLMM’s operations. 3.5 The SLMM shall be composed of representatives from Nordic countries. 3.6 The SLMM shall establish a headquarters in such place as the HoM finds appropriate. An office shall be established in Colombo and in Vanni in order to liaise with the GOSL and the LTTE, respectively. The

122

SLMM will maintain a presence in the districts of Jaffna, Mannar, Vavuniya, Trincomalee, Batticaloa and Amparai. 3.7 A local monitoring committee shall be established in Jaffna, Mannar, Vavuniya, Trincomalee, Batticaloa and Amparai. Each committee shall consist of five members, two appointed by the GOSL, two by the LTTE and one international monitor appointed by the HoM. The international monitor shall chair the committee. The GOSL and the LTTE appointees may be selected from among retired judges, public servants, religious leaders or similar leading citizens. 3.8 The committees shall serve the SLMM in an advisory capacity and discuss issues relating to the implementation of this Agreement in their respective districts, with a view to establishing a common understanding of such issues. In particular, they will seek to resolve any dispute concerning the implementation of this Agreement at the lowest possible level. 3.9 The Parties shall be responsible for the appropriate protection of and security arrangements for all SLMM members. 3.10 The Parties agree to ensure the freedom of movement of the SLMM members in performing their tasks. The members of the SLMM shall be given immediate access to areas where violations of the Agreement are alleged to have taken place. The Parties also agree to facilitate the widest possible access to such areas for the local members of the six above-mentioned committees, cf. Article 3.7. 3.11 It shall be the responsibility of the SLMM to take immediate action on any complaints made by either Party to the Agreement, and to enquire into and assist the Parties in the settlement of any dispute that might arise in connection with such complaints. 3.12 With the aim of resolving disputes at the lowest possible level, communication shall be established between commanders of the GOSL armed forces and the LTTE area leaders to enable them to resolve problems in the conflict zones. 3.13 Guidelines for the operations of the SLMM shall be established in a separate document. Article 4: Entry into force, amendments and termination of the Agreement 4.1 Each Party shall notify its consent to be bound by this Agreement through a letter to the Norwegian Minister of Foreign Affairs signed by Prime Minister Ranil Wickremesinghe on behalf of the GOSL and by leader Velupillai Pirabaharan on behalf of the LTTE, respectively. The Agreement shall be initialled by each Party and enclosed in the above-mentioned letter. 4.2 The Agreement shall enter into force on such date as is notified by the Norwegian Minister of Foreign Affairs. 4.3 This Agreement may be amended and modified by mutual agreement of both Parties. Such amendments shall be notified in writing to the RNG.

123

4.4 This Agreement shall remain in force until notice of termination is given by either Party to the RNG. Such notice shall be given fourteen (14) days in advance of the effective date of termination. ANNEX A The Parties agree to ensure the flow of non- military goods to and from LTTE dominated areas of the Northern and Eastern Province, as well as unimpeded flow of such goods to the civilian population in these areas. Non military goods not covered by article 2.6 in the Agreement are listed below: - Non military arms/ammunition - Explosives - Remote control devices - Barbed wire - Binoculars/Telescopes - Compasses - Penlight batteries

Diesel, petrol, cement and iron rods will be restricted in accordance with the following procedures and quantities: - Diesel and petrol The Government Agents (GA) will register available vehicles; tractors and motorcycles in the LTTE controlled areas. The GA will calculate the required weekly amount of diesel and petrol based on the following estimate: Trucks/Buses 250 litre/week 4 wheels tractor 310 litre/week 2 wheel tractor 40 litre/week Petrol vehicle 30 litre/week Motorcycles 7 litre/week Fishing vessels 400 litre/week

- Cement Cement required for rehabilitation and reconstruction of Government property; registeret co-operatives; or approved housing projects implemented by the GOSL and international NGOs and more affluent members of the society; will be brought in directly by relevant institutions under licenses issued by Government Agents. The GA shall stipulate the monthly quantities permitted for such project based upon planned and reported progress. Cement required for indvidual shops/constructions/house owners/rehabilitation-initiatives will be made available through the co-operations on a commercial basis. The monthly import for this purpose wil be limited to 5000 bags during the first month and thereafter 10 000 bags/month. Individual sales by the cooperatives will be registered and limited to 25 bags per household.

124

- Iron rods Iron rods for building constructions will be brought in to the LTTE controlled areas under licenses issued by the GA. A monthly reassessment will be made to assess the possibilites of removal of the above restrictions. ANNEX B Checkpoints agreed in § 2.7 are as follows:

-

Mandur - Paddirupur - Kaludaveli Ferry Point - Anbalantivu Ferry Point - Mamunai Ferry Point - Vanvunateevu - Santhiveli Boat Point - Black Bridge - Sitandy Boat Point - Kiran bridge - Kinniyadi Boat Point - Valachenai - Makerni - Mahindapura - Muttur - Ugilankulam - Omanthai

Zdroj: Peace in Sri Lanka : The Official Website of the Sri Lankan\'s Government Secretariat for Coordinating the Peace Process (SCOPP) [online]. 2006 , August.22.2006 [cit. 2006-08-22]. Dostupný z WWW: .

125

Příloha č. 3 - Mapa Jápanéského poloostrova

Zdroj: Eelamweb.com.

126

Příloha č. 4 - Mapa Šrí Lanky

Zdroj: CIA 2001.

127

Bibliografie A. Monografie a články v odborných časopisech •

BALASINGHAM, Anton. War and Peace : Armed Struggle and Peace Efforts of Liberation Tigers. 1st edition. Mitcham : Fairmax Publishing, 2004. 514 s.

•

BERCOVITCH, Jacob, DEROUEN, Karl Jr. Mediation in Internationalized Ethnic Conflict: Assessing the Determinants of a Successful Process. Armed Forces & Society. 2004, vol. 30, no. 2, s. 147-170.

•

BERCOVITCH, Jacob, DEROUEN, Karl. Managing Ethnic Civil Wars: Assessing the Determinants of Successful Mediation. Civil Wars. 2005, vol. 7, no. 1, s. 98-116.

•

BERCOVITCH, Jacob, LANGLEY, Jeffrey. The Nature of the Dispute and the Effectiveness of International Mediation. The Journal of Conflict Resolution. 1993, vol. 37, no. 4, s. 670-691.

•

BERCOVITCH, Jacob. Encyklopedia of Violence, Peace and Conflict. Vol. 2. Lester Kurtz. San Diego : Academic Press, 1999. Mediation and Negotiation Techniques, s. 403-412.

•

BERCOVITCH, Jacob. Managing Internationalized Ethnic Conflict. World Affairs. 2003, vol. 166, no. 1, s. 56-68.

•

BULLION, Alan. Norway and the Peace Process in Sri Lanka. Civil Wars. 2001, vol. 4, no. 3, s. 70-92.

•

Conflict, Conflict Resolution & Peace Building : An Introduction to Theories and Practices. Jayadeva Uyangoda. Colombo : University of Colombo, 2005. 365 s.

•

DE SILVA, K.M. Sri Lanka's Prolonged Ethnic Conflict: Negotiating a Settlement. International Negotiation. 2001, no. 6, s. 437-469.

•

DEVOTTA, Neil. Control democracy, institutional decay, and the quest for Eelam: Explaining ethnic conflict in Sir Lanka. Pacific Affairs. 2000, vol. 73,

128

is. 1, s. 55. •

DIXIT, J. N. Asignment Colombo, New Delhi: Konark Publishers, 2002. 393 s.

•

ECKHARDT, Ivan. The Guatemalan Civil War: The Bipolarisation of an Internal Conflict. Perspectives. 2006, is. 25, s. 23-42.

•

EVANS, Gareth. Prévenir les conflits: un guide pratique. Politique étrangere. 2006, no. 1, s. 93-104.

•

FILIPSKÝ, Jan, et al. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. 1. vyd. Praha : NLN, 2003. Šrí Lanka, s. 273.

•

GANGULY, Rajat. Sri Lanka's ethnic conflict: at a crossroad between peace and war. Third World Quarterly. 2004, vol. 25, no. 5, s. 903-918.

•

CHADDA, Maya. Kin State Intervention in Ethnic Conflicts: Lessons from South Asia. The Journal of Asian Studies. Ann Arbor: May 2000.Vol.59, Iss. 2; pg. 465, 2 pgs. 2000, vol. 59, is. 2, s. 465.

•

GUNARATNA, Rohan. Sri Lanka’s Ethnic Crisis & National Security. 1st editionColombo: South Asian Network on Conflict Research, 1998. 416 s.

•

International

Negotiation :

Analysis,

Approaches

Issues.

Victor

A.

Kremenyuk. 2. . San Francisco : Jossey-Bass, 2001. 556 s. •

KLEIBOER, Marieke. Understanding Success and Failure in International Mediation. The Journal of Conflict Resolution. 1996, vol. 40, no. 2, s. 360389.

•

NOVOTNÝ, Radek. Tamilský nacionalismus na Šrí Lance. Praha, 2004. 83 s. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Filipský.

•

SHASTRI, Amita. Regional Powers and Small State Security: India and Sri Lanka, 1977-90. The Journal of Asian Studies. 1997, vol. 56, is. 1, s. 225.

•

SINGH BHASIN, Avtar. India in Sri Lanka : Between Lion and the Tigers.

129

2004th edition. New Delhi : Vijitha yapa publications, 2004. 353 s. •

SOLLENBERG, M, WALLENSTEEN, P. Major Armed Conflicts. Journal of Peace Research. vol. 2001, no. 38, s. 629-644.

•

SOMASUNDARAM,

Ramash.

Strategic

Significance

of

Sri

Lanka.

Pannipitiya:Stamford Lake,2005. 234 s. •

STRNAD, Jaroslav, et al. Dějiny Indie. 1. vyd. Praha : NLN, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9.

•

The

Ethnicity Reader :

Nationalism,

Multinationalism and

Migration.

GUIBERNAU, Montserrat, REX, John. 1st edition. Cambridge : Polity Press, 1997. 336 s. •

WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha : Portál, 2005. 206 s.

B. Články ostatních periodik •

CHERIAN, John. Reassuring mission, Frontline. 2000, vol 17, is. 13.

•

JEYARAJ, D. B. S., A Norwegian initiative, Frontline. 2000, vol. 17, is. 05.

•

JEYARAJ, D. B. S., The Facilitator fracas, Frontline. 2001, vol. 18, is. 13.

•

JEYARAJ, D.B.S. Another LTTE offensive. Frontline. 2000, vol. 17, is. 8.

•

JEYARAJ, D.B.S. N. Ram: First Indian National to Get "SRI LANKA RATHNA" Award. Uthayam [online]. 2005, no. December [cit. 2006-07-08]. Dostupný z WWW: .

•

JEYARAJ, D.B.S. The battle for Jaffna. Frontline. 2000, vol. 17, is. 11, s.

•

LTTE declares month-long ceasefire. Tamilnet.com [online]. 2001-12-19, [cit. 2006-08-07]. Dostupný z WWW: .

•

SAMBANDAN , V.S.. Norwegian envoy meets Chandrika . The Hindu.

130

17.2.2000, vol. •


•

SAMBANDAN, V.S. Advantage LTTE. Frontline. 2000, vol. 17, is. 10.

•

SUBRAMANIA, Nirupama. Alliances of opportunity. Frontline. 2001, vol. 18, is. 23.

•

SUBRAMANIA, Nirupama. In quest for peace - somehow. Frontline. 2001, vol. 18, is. 26.

•

SUBRAMANIA, Nirupama. Prabhakaran wants talks, "liberation" too. The Hindu. 28.11.2000,

•

SUBRAMANIA, Nirupama. Starting all over again. Frontline. 2001, vol. 18, is. 10.

•

SUBRAMANIA, Nirupama. Survival stakes. Frontline. 2001, vol. 18, is. 19.

•

SUBRAMANIAN , Nirupama . End violence and start talks, U.S. tells LTTE. The Hindu. 8.03.2001.

•

SUBRAMANIAN , Nirupama . Nowegian envoy meets LTTE chief. The Hindu. 2.11.2000,

•

SUBRAMANIAN , Nirupama . Prabhakaran keen on settlement: Solheim. The Hindu. 3.11.2000,

•

SUBRAMANIAN , Nirupama . Solheim finalizing set of CBMs. The Hindu. 6.03.2001,

•

SUBRAMANIAN, N. The Sri Lanka standoff, Frontline. 2000, vol. 17, is. 12.

•

SUBRAMANIAN, Nirupama. Terror and Hope, Frontline. 2000, vol. 17, is. 13.

•


131

•

Terrorised Tamils. Far Eastern Economic Review. 1989, vol. 145, is. 33, s. 20.

•

The Lesser Evil. Far Eastern Economic Review. 1990, vol. 148, is. 14, s. 10.

•

rozhovor Bálasingama pro Tamil Guardian, 2000-7-1. dostupny z www: http://www.tamilnation.org/conflictresolution/tamileelam/cbkproposals/000701b ala.htm

•

Extracts from President Kumaratunga's interview. BBC News [online]. 199912-30. [cit. 2006-07-27]. Dostupný z WWW: .

132

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Recommend Documents