VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Podnikání a právo
DĚDICKÉ PRÁVO V TEORII A PRAXI …………………………………………………………………………………………………
(bakalářská práce)
Autor: Kristina Tůmová Vedoucí práce: doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D.
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.
V Praze dne
…………
………………… podpis studenta
PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Michalu Spiritovi, Ph.D. za odborné vedení této práce a všem, kteří mi poskytli cenné rady při jejím zpracování.
ABSTRAKT Téma bakalářské práce „Dědické právo v teorii a praxi“ je věnováno nejvýraznějším změnám mezi novým a starým občanským zákoníkem v oblasti dědického práva. Nový zákoník rozšířil ustanovení týkající se dědění a přinesl zpět některé pojmy z občanských zákoníků minulých let. Cílem teoretické části je seznámit čtenáře s vývojem dědického práva na územní České republiky od začátku 20. století až do současnosti. Pro praktickou část byl vybrán konkrétní případ dědického řízení, posuzovaný podle starého zákoníku, na kterém je ukázáno, jak nedostatečná úprava může ovlivnit výklad zákona. Závěrem je práce doplněna modelovou situací, která by nastala, pokud by hlavní otázka případu byla projednávána podle nového občanského zákoníku.
Klíčová slova dědické právo, dědictví, pozůstalost, testament, intestátní posloupnost, pořizovatel, zůstavitel, občanský zákoník, římské právo, testamentární posloupnost, dědic
SUMMARY Subject of the Bachelor thesis „Inheritance law in theory and practice” is dedicated to the most significant changes between new and old Civil code, in the right of succession area. New Civil code broadened the provisions concerning inheritance and brought back some expressions used in previous civil codes. The goal of the theoretical part is to familiarize readers with the evolution process of Inheritance law in the Czech Republic territory from the beginning of 20th century until the present day. A concrete case was chosen for the practical part, judged by the old Civil code. In the case is shown, how insufficient legislation can affect interpretation of the law. In the conclusion a model situation is added to illustrate what would happen if the important questions in this case were heard by the new Civil code.
Key words: Inheritance law, inheritance, estate (of the deceased), testament, intestate succession, legator, testator, Civil code, Roman law, testamentary succession, heir
OBSAH
I. Úvod ................................................................................................................................ 7
Teoretická část II. Historický exkurz do vývoje dědického práva na území dnešní České republiky 2.1 Dědění podle římského práva ............................................................................. 8 2.2 Dědické právo na území České republiky ........................................................... 9 2.2.1 Obecký zákoník občanský (1925-1950) ................................................. 10 2.2.2 Občanský zákoník (1951-1964) ............................................................. 13 III. Úprava dědického práva podle zákona č. 40/1964 Sb. a zákona 358/1992 Sb. 3.1 Vznik nároku na pozůstalost ............................................................................. 15 3.2 Dědění ze zákona ............................................................................................. 15 3.3 Dědění ze závěti ............................................................................................... 16 3.4 Správce dědictví ............................................................................................... 17 IV. Úprava dědického práva podle současného zákona 89/2012 Sb. 4.1 Obecné změny.................................................................................................. 18 4.2 Náhradnictví a svěřenské nástupnictví .............................................................. 20 4.3 Formy závěti .................................................................................................... 21 4.4 Vedlejší doložky k závěti ................................................................................. 22 4.5 Dědická smlouva .............................................................................................. 23 4.6 Odkaz............................................................................................................... 23 4.7 Zákonná posloupnost........................................................................................ 24 4.8 Zákoník práce .................................................................................................. 24
Praktická část V. Praktický případ podle staré úpravy 5.1 Okolnosti případu ............................................................................................. 26 5.2 Dědické řízení .................................................................................................. 27 5.3 Zvláštní okolnosti při sepsání a podpisu závěti ................................................. 28 5.4 Znalecké posudky............................................................................................. 29 5.5 Předmět žaloby a rozhodnutí ............................................................................ 30 5.6 Rozbor případu ................................................................................................. 31 5.7 Dopad NOZ na praktický případ ....................................................................... 33 VI. Závěr ........................................................................................................................... 35 VII. Seznam použité literatury ........................................................................................... 37
I. ÚVOD
Ve své bakalářské práci se věnuji úpravě dědického práva a jeho vývoji na území České republiky. Dědické právo vychází z práva římského, kde se postupem času ukotvily základní principy dědění. Ty zásadní byly přejaty do občanských zákoníků přijatých na našem území a postupně upravovány. Se stále vzrůstající potřebou změny ale některé postupem času zcela vymizely a byly nahrazeny srozumitelnějšími variantami, zejména pro potřeby praxe. V teoretické části se zabývám pouze zásadními ustanoveními dědického práva, jako jsou určení nároku na pozůstalost, možnosti odmítnutí dědictví, vydědění a dědění ze zákona a ze závěti. V teoretické části jsem pomocí komparativní metody porovnávala změny v novém občanském zákoníku se starým zákonem platným dokonce minulého roku. Zákon č. 40/1964 Sb. se dědickému právu a nároku na pozůstalost věnoval velmi málo a úprava nedostačovala praktickým potřebám. Paragrafy byly sice velmi snadno pochopitelné a vykladatelné, ale některým scházelo bližší určení. S novým občanským zákoníkem, který vstoupil v platnost 1. 1. 2014 se do českého práva (včetně toho dědického) vrátilo mnoho pojmů z minulých zákoníků, platných ještě v dobách Rakousko-Uherska, s nadějí, že se podaří tyto nedostatky odstranit. Jestli se to povedlo, ukáže teprve praxe. V teorii se věnuji obecným změnám v novém občanském zákoníku 1, pojmům náhradnictví a svěřenské nástupnictví, formám závěti a dodatkům k ní, dědické smlouvě a odkazu. V praktické části se zabývám starým občanským zákoníkem, podle kterého je případ, který jsem si vybrala, posuzován. Cílem je poukázat na různý výklad ustanovení zákona při nedostatečné úpravě a jednoduchosti paragrafů. Budu se ale také věnovat změnám, které přinesl NOZ (schválený ve třetím čtení Poslaneckou sněmovnou v listopadu 2011), a jejich případnému dopadu na případ, pokud by byl posuzován podle nové úpravy.
1
dále NOZ
7
Teoretická část
II. HISTORICKÝ EXKURZ DO VÝVOJE DĚDICKÉHO PRÁVA NA ÚZEMÍ DNEŠNÍ ČESKÉ REPUBLIKY
Dědické právo je samo o sobě široký pojem, proto se v teoretické části zabývám jen těmi důležitými okruhy a zmiňuji jen paragrafy, které se buď během let výrazně změnily, souvisejí s praktickou částí (dědickým případem) nebo těmi, ke kterým se NOZ zase vrátil.
2.1 Dědění podle římského práva De hereditatibus discpiciamus, quarum duplex condicio est: nam vel ex testamento, vel ab intestato ad nos pertinet. – Pojednejme o pozůstalostech, které jsou dvojího druhu: připadají nám totiž podle testamentu, nebo intestátně (ze zákonné posloupnosti).2 Dědické právo, jak ho známe dnes, v sobě nese počátky z práva římského. Přibližně v této době vzniklo odkazování závětí (testamentem), kdy zůstavitel určil nejzpůsobilejšího syna za dědice své usedlosti. Uplatňovala se univerzální sukcese, kdy dědic nabýval celkového postavení zůstavitele. Vedle toho se používalo i legatum – singulární sukcese, kterou se na dědice převáděly jednotlivé kusy majetku. Testament byl zprvu úplně volný a omezován začal být až mnohem později. Nejprve se jednalo o ústní formu, protože pořizovatel projevoval svoji vůli na lidovém shromáždění. Až poté se začala prosazovat i závěť písemná. 3 V římském právu dědic ručil bez omezení za pozůstalostní dluhy a syn se nemohl zříct dědictví po svém otci (odmítnutí dědictví tedy neexistovalo). I toto však prošlo vývojem 2 3
Bubelová K., Dostalík P.: Praktikum z římského práva. 2. vydání. Praha: Leges 2013, str. 178 Schelleová I. a kol., Dědictví a dědické právo, Brno: Computer Press, a. s., 2007, str. 8
8
a zejména díky zásahům prétora byly položeny základy moderního dědického práva. Dědic, který přebíral dědictví s dluhy, měl nyní možnost si rozmyslet, zda dědictví přijme či nikoli. Z tohoto důvodu římští právníci vypracovali dvě důležité zásady – delační a adiční. Podle delační zásady heredes extranei4 nenastupují dědictví automaticky, ale napřed se jim pozůstalost nabídne. Oproti tomu adiční zásadou dědicové pozůstalost nabývali až zvláštním právním aktem. Odkázání dědictví testamentem bylo v té době hojně používáno a považovalo se za jednu ze základních povinností řádného římského občana. Závěť se chovala ve velké úctě a ve sporných případech soudci raději využívali nejrůznějších výkladů, včetně umělých právnických konstrukcí, jen aby byl testament zachován v platnosti. Nicméně například v případech náhlé smrti, kdy nastupovali dědicové ze zákona, vedle sebe stály obě posloupnosti (testamentární i intestátní) a v závislosti na každém konkrétním případu se navzájem vylučovaly. Až za císaře Justiniána byly v intestátním dědickém právu ustanoveny čtyři dědické třídy. 5
2.2 Dědické právo na území České republiky Účastníci dědického řízení se mohou domoci nároků pouze prostřednictvím předepsaného formálního postupu. Na našem území se vždy jednalo o občanskoprávní proces, tedy řízení před justičním orgánem. Podle základní zásady právní úpravy se jak hmotněprávní dědické vztahy, tak i procesní postup řídí právem, které je platné v době úmrtí zůstavitele. Je ovšem nutné rozlišovat časovou prodlevu mezi sepsáním závěti (tj. datem jejího vzniku) a datem vzniku jejích právních účinků. Právní úkon sepsání závěti je proto nutné posuzovat podle práva platného v době, kdy nastal, a právní účinky tohoto úkonu (a zamýšlené právní důsledky) zase podle práva platného v době úmrtí zůstavitele. Naopak v procesní úpravě se dané řízení musí řídit stanovenými pravidly z existující organizační struktury justice a dalších státních orgánů v dané době. Ta kromě úpravy postupu řízení obsahuje také ustanovení, která vycházejí z existujících podmínek v době platnosti
4 5
„vnější dědicové“, odjinud, cizí kapitola 2.1 - Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha: Panorama 1981, str. 46-47
9
příslušného předpisu. Jsou však spíše administrativně-technická a nejsou objektivně aplikovatelná. 6
2.2.1 Obecný zákoník občanský (1925-1950) Zákon č. 946/1811 na území České republiky platil od 1. 1. 1812 do 31. 12. 1950. Zmíněná ustanovení tohoto zákona, která obsahují právní úpravu dědění, jsou z platného znění od 1. 1. 1925 v paragrafech 531 až 824. V § 531 je pozůstalost definovaná jako souhrn práv a závazků zemřelého, s výjimkou práv a závazků vázaných přímo k osobě zůstavitele. Zvláštností tohoto zákona je, že se dědictví nenabývalo okamžikem smrti. Tato pozůstalost se úmrtím zůstavitele stala tzv. ležící pozůstalostí. Tento soubor obsahoval veškerý majetek, ať už dědicům známý nebo ten, který by se objevil v budoucnu. Pozůstalost zastupoval dědic poté, co mu soud nebo opatrovník svěřil její správu. Úmrtím zůstavitele vzniklo dědici (povolanému na základě dědické smlouvy, závěti nebo ze zákona) právo nabízenou pozůstalost přijmout. Domnělí dědicové se tak mohli k uplatnění svého dědického práva přihlásit. Podle právní síly se dědické tituly řadily7: 1. dědická smlouva – o této části uvedené pozůstalosti nebylo možné sepsat testament 2. závěť – v rozsahu pořízeném v závěti bylo vyloučeno dědění ze zákona 3. zákon V rámci jedné pozůstalosti mohly tituly existovat i vedle sebe. Vzhledem k tomu, že dědění ze závěti mělo přednost před děděním ze zákona, obecně platila zásada, že v případě pochybností nebo nepřesností v závěti se výklad vždy použil v její prospěch tak, aby se vůle zůstavitele splnila co nejlépe (přejato z římského práva). Tento občanský zákoník uváděl i pojem odkaz. Mohlo se jednat o jednotlivou věc, několik věcí nebo částku peněz. Osoba (označována jako odkazovník), které byl takový kus majetku odkázán, nebyla dědicem, ale měla pouze nárok na vydání odkazu vůči dědici. Jediný 6
kapitola 2.2 - Bílek P., Šešina M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. XIII 7 Toto bylo přejato i do NOZ.
10
dědic byl tedy právním nástupcem zůstavitele. Jednalo se u něj o takzvanou univerzální sukcesi – vstupu do všech práv a závazků zůstavitele, které byly předmětem pozůstalosti, najednou. Aby dědic pozůstalost skutečně získal, vyžadovalo se splnění uvedených předpokladů:
smrt zůstavitele
pozůstalost musela existovat (majetek i dluhy, případně jen jedno z nich)
existoval způsobilý dědic v okamžiku nápadu dědictví (jeho předpoklady – byl v době úmrtí zůstavitele naživu, svědčil mu některý z dědických titulů uvedených výše, nebyly u něj nalezeny skutečnosti vylučující delaci8, nezřekl se dědického práva smlouvou se zůstavitelem podle § 551, nebo jím nebyl vyděděn)
došlo k projednání dědického práva před soudem a soud pozůstalost odevzdal dědici Zajímavou částí zákona jsou paragrafy o vydědění neopominutelných dědiců, kdy jim
zůstavitel mohl odebrat právo na povinný díl. Důvody vydědění byly vyjmenovány v několika ustanoveních zvlášť pro děti a rodiče. K vydědění mohlo dojít i mlčky tzv. negativní závětí. Zůstavitel jednoduše ustanovil jiné osoby než neopominutelného dědice, tomu ale stále zůstávalo právo na povinný díl. Rozebíraný zákoník uvádí také pojem svěřenské náhradnictví. Jednalo se o úmluvu zůstavitele a jeho dědice (fiduciáře), kterému bylo zůstavitelem přikázáno, aby dědictví, které po něm přijal, po své smrti nebo v jiném uvedeném případě (například dosažení zletilosti) přenechal druhému ustanovenému dědici (fideikomisař). Fideikomisař byl tedy dědicem zůstavitele a musel podat přihlášku do řízení o dědictví. V případě, že nastala podmínka, kdy se měla pozůstalost přenechat druhému ustanovenému dědici, bylo nutné znovu zahájit řízení o dědictví po původním zůstaviteli. Toto bylo zachováno i v následujícím zákoně č. 141/1950 Sb. v § 565, ale pouze v případě, že k úmrtí došlo před 1. 1. 1951. V zákoně č. 40/1964 toto bylo zrušeno ustanovením § 859 odst. 2 a pak znovu obnoveno v NOZ. V úpravě zákona bylo přípustné celkem šest forem sepsání závěti:
8
napsaná vlastní rukou (holografní závěť)
Tedy nesměl být nehoden dědického práva (uvedeno v ustanoveních § 540,542-543 a 121).
11
napsaná jinou osobou, podepsaná zůstavitelem a třemi svědky (alografní závěť)
ústní
písemná nebo ústní učiněná před soudem
společná závěť manželů Závěť napsaná jednou z uvedených forem se dala zrušit nově sepsanou platnou závětí
(pokud v ní zůstavitel neurčil, že má stará plně nebo částečně platit také), odvoláním (ústním nebo písemným podle formy závěti), zničením závěti zůstavitelem nebo pokud dědění ze závěti zaniklo. Dědění ze zákona následovalo až po dědění v případě existence závěti. Nastupovalo tedy v těchto případech:
zůstavitel nezanechal platnou poslední vůli ani dědickou smlouvu
závěť pozbyla platnosti (§ 778)
závěť nebyla platně pořízena o celé pozůstalosti (například v případě, že dědicovi byl připsán konkrétní podíl a o zbytku poslední vůle nebyla, pak nastupovalo dědění ze zákona)
dědic přijmout pozůstalost nechtěl nebo ji přijmout odmítl
zůstavitel omezil dědické právo závětního dědice rozvazovací podmínkou (která se splnila) nebo lhůtou (která skončila) Co se dědických tříd týká, zákoník z roku 1812 uvádí čtyři. První zahrnuje manželské
děti a jejich potomky, stejně jako děti nemanželské, pokud byly na žádost otce legitimovány, aby měly stejná práva při dědění jako děti manželské (§ 753). Ve druhé třídě jsou uvedeni rodiče a sourozenci zůstavitele a jejich potomci (tj. neteře a synovci). Třetí třída zahrnuje prarodiče, tety a strýce zůstavitele a jejich potomky. Do poslední třídy pak zákon zařadil zůstavitelovy první praprarodiče. Dědické právo přeživšího manžela bylo upraveno zvlášť. Vedle dědiců v první třídě měl manžel nárok na čtvrtinu pozůstalosti, ve druhé a třetí třídě na polovinu, a pokud nebyli dědicové v první ani druhé třídě a ani prarodiče, dědil manžel pozůstalost celou. To, co manželovi připadalo podle svatební nebo dědické smlouvy, se mu
12
vždy připočetlo k dědickému podílu. Také mu jako přednostní odkaz náležely movité věci, které patřily k manželské domácnosti, popřípadě věci nutné pro jeho vlastní potřebu. Podle ustanovení § 823, mohl právní prostředek použít ten, kdo se domníval, že má lepší nebo stejné dědické právo jako dědic, kterému byla pozůstalost odevzdána. Rozlišovaly se dva druhy žalob: dědická (žaloba na vydání celého dědictví nebo podílu na něm) a vlastnická (žaloba na vydání jednotlivé věci z dědictví). 9
2.2.2 Občanský zákoník (1951-1964) Zákon č. 141/1950 Sb. vstoupil v platnost 1. 1. 1951 a platil do 31. 3. 1964. V oblasti dědického práva přinesl značné zjednodušení, oproti předchozímu zákoníku této oblasti věnoval jen padesát dva paragrafů. Zásadní změna nastala už v úvodním paragrafu (§ 509), který stanovil, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. To se přeneslo do zákona č. 40/1964 Sb., který platil do konce minulého roku. Touto větou se prakticky zrušilo ustanovení o ležící pozůstalosti. Přinesl i další změny do dědického práva:
došlo k omezení odkazů – nově se nedalo odkázat právo, pohledávka nebo nemovitost
byla zrušena dědická smlouva mezi manžely (rovněž si společně nemohli pořídit závěť)
nebylo možné darování pro případ smrti
vznikla zásada preferování dědění ze zákona před děděním ze závěti (§ 513 – „nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nabývají dědictví dědici ze zákona“), uvolněný díl tedy nenarostl ostatním dědicům ze závěti
upustilo se od svěřenského náhradnictví
jako forma závěti byly zrušeny privilegované testamenty10
9
kapitola 2.2.1 - Bílek P., Šešina M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 3-19 10 Soukromý testament sepsaný při mimořádných podmínkách, rozlišovaly se celkem čtyři druhy (podle typu byly podmínky buď zpřísněny nebo zjednodušeny).
13
už se dále nerozlišovala závěť a dovětek
aby dědic nebyl omezován v nakládání se zděděným majetkem, byly zrušeny některé pořizovací volnosti zůstavitele, a tím posíleno postavení dědice – podmínky ustanovení o nabytí dědictví na určitou dobu nebo po určité době od smrti zůstavitele, příkaz uložený dědici pro naložení majetku určitým způsobem nebo vykonání něčeho; zůstala tak jen odpovědnost za závazky zůstavitele
omezen byl počet dědických skupin (v dřívějším zákoníku třídy) – manžel byl vedle potomků zařazen do první skupiny a jako dědicové druhé skupiny se ustanovili vedle manžela rodiče, sourozenci a prarodiče zůstavitele a nově členové společné domácnosti
zrovnoprávnilo se postavení manželských a nemanželských dětí coby dědiců Tento zákon úpravu dědictví oproti minulému zjednodušil, spoléhal se víceméně na
dosavadní praxi, bez uvedení složitějších pravidel nebo podrobnější úpravy jednotlivých institutů. Vzhledem k rozsáhlému znárodňování majetku, či jiným způsobům přechodu na stát, do dědictví přecházel pouze tzv. osobní majetek menšího rozsahu. 11 Paradoxem zůstává, že většinu toho, co tento zákoník zrušil (a co bylo poté přejato do starého občanského zákoníku), se znovu obnovilo v NOZ. Jde například o dovětek a svěřenské náhradnictví. 12 Dědické skupiny se nově rozrostly o dvě, byli do nich zahrnuti i vzdálenější příbuzní a přechod majetku na stát se tím stal téměř vyloučeným.
11
kapitola 2.2.2 - Bílek P., Šešina M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 105-106 12 v NOZ svěřenské nástupnictví
14
III. ÚPRAVA DĚDICKÉHO PRÁVA PODLE ZÁKONA 40/1964 Sb. (vybrané paragrafy) A ZÁKONA 358/1992 Sb.
Dědické právo je ve starém občanském zákoníku upraveno v části sedmé (§ 460-487, tedy pouze dvacet sedm paragrafů). Tento zákoník platil od roku 1964 až do 31. 12. 2013, kdy byl nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb. Zákon č. 358/1992 Sb. neboli Notářský řád, upravuje postupy a činnosti notářů v situacích pořizování závětí a rozhodování o dědických věcech. Dědické řízení se jinak řídí občanským soudním řádem. 13
3.1 Vznik nároku na pozůstalost Viventis non datur hereditas. – Nelze získat pozůstalost od žijícího.14 Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460). Zákon zná dvě možnosti dědění – ze zákona a ze závěti, přitom může nastat situace, kdy se použije obou dědických institucí zároveň. Pokud závěť neexistuje nebo je prohlášena za neplatnou, nastupují na řadu dědici ze zákona. Je-li závětí nabývána jen část dědictví, zbývající části se nabývají ze zákona (§ 461). V případě, že závěť neexistuje (nebo je neplatná) a nepřihlásí se žádní dědicové, majetek propadne státu (§ 462).
3.2 Dědění ze zákona V tomto zákoníku je rozděleno do čtyř dědických skupin (§ 473-475a). V první dědí zůstavitelovy děti (pokud nežijí, tak jejich děti, tj. vnoučata), manžel nebo partner, každý rovným dílem. Jestliže zůstavitel potomky nemá, ve druhé skupině nastupují jako dědicové manžel nebo partner, který dědí vždy nejméně polovinu. Dále mohou dědit zůstavitelovi rodiče (pokud žijí) a ti, kteří se zesnulými žili nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné 13 14
zákon č. 99/1963 Sb. Bubelová K., Dostalík P.: Praktikum z římského práva. 2. vydání. Praha: Leges 2013, str. 178
15
domácnosti. Pokud není manžel ani partner a žádný ze zůstavitelových rodičů již nežije, ve třetí skupině dědí rovným dílem jeho sourozenci (jestliže nežijí, dědí jejich děti, tj. neteře a synovci) a ti, kteří s ním po dobu nejméně jednoho roku před smrtí žili ve společné domácnosti. Ve čtvrté skupině jsou pak zahrnuti prarodiče zůstavitele, popřípadě jejich děti.
3.3 Dědění ze závěti Zákon uznává tři typy závětí – holografní, alografní a formou notářského zápisu. Závěť je projevem vlastní vůle zůstavitele. Aby byla platná, musí v ní být uveden den, měsíc a rok vyhotovení a musí být podepsaná zůstavitelem. Tento zákon neuznává závěť více osob. Holografní závěť je napsaná a podepsaná vlastní rukou. Oproti tomu závěť alografní napsaná vlastní rukou být nemusí (může být tedy napsaná například na počítači nebo na stroji), ale pro platnost musí být vlastní rukou podepsaná a v obsahu zůstavitel jasně projeví, že se jedná o jeho poslední vůli. Tento typ závěti vyžaduje nejméně dva svědky. 15 Jestliže je zůstavitel negramotný, projevuje svojí poslední vůli před třemi svědky současně. V listině se uvede, že zůstavitel neumí číst a psát a všichni svědci se pod tuto poslední vůli podepíší (§ 476c). Třetí formou závěti je notářský zápis. Zvláštním zákonem se stanovuje, kdy je nutné učinit úkon před svědky a kdy formou notářského zápisu. Nezletilé osoby, kterým je více jak patnáct let, mohou svou poslední vůli projevit pouze touto formou. Závětí zůstavitel ustanovuje dědice, případně určuje jejich práva a podíly na dědictví (pokud podíly nejsou určeny, má se za to, jako by byly stejné). Přičemž nezletilým potomkům se ze závěti musí dostat alespoň tolik, na kolik mají právo ze zákona a zletilým alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich podílu ze zákona (§ 479). Dědic má možnost pozůstalost odmítnout. To provede buď ústním prohlášením u soudu, nebo písemným prohlášením (§ 463). Dědictví ale musí odmítnout celkově, nelze se zříct jen části. Závěť je možně zrušit platnou poslední vůli napsanou později nebo odvoláním. Zůstavitel může zrušit svoji poslední vůli také tím, že zničí listinu, na které je napsána.
15
Ti musí být způsobilí k právním úkonům, nesmí být smyslově postižení, musí znát jazyk, ve kterém je závěť napsaná a nesmí mít ze závěti jakýkoliv prospěch.
16
Zůstavitel má právo potomka vydědit, pokud se dopustil následujícího (§ 469a odst. 1):
neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, stáří nebo jiných závažných případech – pomoc musí být skutečně potřebná vzhledem k událostem
neprojevuje o něj opravdový zájem
byl odsouzen pro úmyslný trestný čin (s odnětím svobody nejméně jednoho roku)
vede trvale nezřízený život Není možné vydědit potomka pro případ, že by se v budoucnu zachoval způsobem, pro
který by mohl být vyděděn.16 Jednotlivé body můžou být vykládány různě, rozhodnutí o jejich oprávněnosti se liší případ od případu.
3.4 Správce dědictví Až do skončení projednání o dědictví soudem může být ustanoven správce dědictví. Ten má stejná práva a povinnosti k majetku jako měl zůstavitel, ovšem úkony, které by přesahovaly rámec obvyklého nakládání s majetkem, může provést jen se souhlasem dědiců nebo soudu. Dokud má správce majetek, který náleží do dědictví, ve správě, nemohou s ním dědici nijak nakládat (§ 480a). Správou a řízením o pozůstalosti mohou být podle zákona 358/1992 Sb. pověřeni notáři (§ 3).
16
Mikeš J., Muzikář L.: Dědické právo, Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 87
17
IV. ÚPRAVA DĚDICKÉHO PRÁVA PODLE SOUČASNÉHO ZÁKONA 89/2012 Sb. (vybrané paragrafy)
Zákon č. 89/2012 Sb. vstoupil v platnost 1. ledna 2014 a vnesl, kromě jiného, i změny do dědického práva.17 Nová úprava dává zůstaviteli mnohem větší práva, jak naložit se svým majetkem. Už srovnáním počtu paragrafů staré a nové úpravy vidíme rozdíly – starý občanský zákoník problematice dědění věnoval dvacet sedm paragrafů, v nové úpravě se paragrafy rozrostly na dvě stě čtyřicet pět.
4.1 Obecné změny Nově zavedeným pojmem je právo na pozůstalost, která tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností, které se váží přímo na jeho osobu. Paragraf 1476 uvádí jako možné instituce dědictví dědickou smlouvu, závěť a zákon (v tomto pořadí). Na rozdíl od starého zákoníku tedy předkládá právo na dědění ze závěti před děděním ze zákona. Novinkou je nahrazení slova nabývá slovem vzniká v § 1479 („Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele.“). Podle Listiny základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1) je dědění zaručeno, slovo vzniknout je tedy značně zavádějící (pokud autoři nemají na mysli, že vzniká právo dědit konkrétnímu dědici). Dědické právo jako takové je upraveno právním předpisem, existuje tedy pořád, ale ve chvíli, kdy někdo zemře, se stává nabyvatelným, realizovatelným. Dědického práva, které ještě nevzniklo, ale vzniknout má, se může dědic zříci (§ 1480), tato možnost v minulých zákonících uvedena nebyla. Pokud se toto dědic rozhodne učinit, je pro tento úkon vyžadována smlouva se zůstavitelem, a to ve formě veřejné listiny (za tu se považuje pouze notářský zápis). Jestliže se ve smlouvě nestanoví jinak, rozhodnutí se vztahuje i na potomky dědice. Kdyby se dědic zřekl pouze práva na povinný podíl, má stále právo dědit z hlediska dědické posloupnosti (§ 1484). Pozůstalost se dá odmítnout jen po
17
upraveno v Hlavě III.
18
smrti zůstavitele, odmítá-li neopomenutelný dědic, může tak učinit s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1).18 Kromě zřeknutí se dědictví a odmítnutí má dědic ještě možnost se svého práva vzdát. To, co je nyní v zákoníku výslovně napsáno se dřív právě při dědických řízeních obcházelo – dědic prohlásil, že pozůstalost přijímá a dědit chce. V rámci uzavřené dohody pak ohlásil, že se dědictví vzdává ve prospěch jiného a vyplatit nechce (kdyby jednoduše odmítl, jeho podíl by se rozdělil mezi další dědice a jejich podíl by se tak navýšil, touto cestou se to nestalo). Neopominutelný dědic se tímto vzdává i svého nároku na povinný díl, toto platí i vůči jeho potomkům (§ 1490 odst. 1). Pokud bylo dědictví opatřeno příkazem, nařízením odkazu nebo jiným, a které podle zůstavitele může splnit jenom jím osobně určený dědic, této povinnosti se vzdáním dědictví nezbavuje. NOZ upravuje tři právní důvody dědění – pořízení pro případ smrti, zákon a dědickou smlouvu. Pořízením pro případ smrti se potom míní závěť, dědická smlouva nebo dovětek. Tímto pořízením je částečně omezeno právo zůstavitele na možnost volně disponovat se svým majetkem. Nelze tak zkrátit povinný díl neopominutelného dědice, který se práva na tento podíl nezřekl a nedošlo ani k jeho vydědění zůstavitelem. 19 Závěť je v § 1494 definovaná jako odvolatelný projev vůle, kde zůstavitel pro případ své smrti ustanovuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně odkaz. Stále platí, že závěť musí mít zákonem předepsané náležitosti (viz předchozí kapitola), jinak je neplatná. Právo povolat dědice náleží výhradně zůstaviteli. Nemůže tak pověřit jinou osobu, aby za něj toto vykonala, ani rozhodnutí učinit společně s jinou osobou. Důležitý (a musím říct i vítaný) je § 1497, který vysloveně uvádí, že zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn. Starý zákoník se takto detailně tvorbou závěti vůbec nezabýval a její úprava byla velmi obecná. Obsahem závěti může být i dovětek. Tím může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku nebo jim uložit příkaz. O dovětku platí obdobně to, co je ustanoveno v závěti (§ 1498). Velmi zvláštní je § 1500 o připadnutí pozůstalosti dědicům. Pokud je povoláno několik dědiců a podíly nebyly určeny, rozdělí si vše rovným dílem 18
V předchozím zákoníku musel odmítnout nebo přijmout celé dědictví, výjimka povinného dílu se neuplatňovala (zákon č. 40/1964 Sb. § 466). 19 Schelle K., Schelleová I.: Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str. 49
19
(odst. 1). V případě, že jsou podíly určeny a přesto pozůstalost ještě existuje, mají na tento zbytek právo zákonní dědicové. Toto neplatí, pokud zůstavitel „zřejmě“ zamýšlel dědicům odkázat celou pozůstalost, ale omylem při výčtu něco přehlédl. Tento úmysl se však v některých případech bude možná jen těžko dokazovat či obhajovat a může vyvolat zbytečné spory.
4.2 Náhradnictví a svěřenské nástupnictví Principem obecného náhradnictví je podle NOZ povolání náhradního dědice za původního pro případ, že se původní dědic nedožije nápadu dědictví. Za náhradníky může zůstavitel postupně povolat další náhradníky. Náhradnictví zanikne, jestliže povolaný dědic dědictví nabyde. Svěřenské nástupnictví ustanoví dědice s podmínkou, že po své smrti nebo v zůstavitelem určených případech, přenechá pozůstalost nástupnickému dědici. Za zřízení svěřenského nástupnictví se považuje i situace, kdy zůstavitel povolá za dědice někoho, kdo v době smrti zůstavitele ještě není na světě (zákoník tedy pamatuje na všemožné situace). Toto nástupnictví zanikne, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch, kteří nebyli zůstavitelovými současníky. Nástupnictví zaniká nejpozději do uplynutí sta let od smrti zůstavitele (to i v případě, že sám nařídí delší dobu). Další možností jeho zániku je, když už není žádný ze svěřenských nástupců nebo nenastane případ, pro který bylo zřízeno (§ 1516). Úprava svěřenského nástupnictví20 umožňuje zůstaviteli svobodně nakládat se svým majetkem a respektuje jeho autonomii vůle, proto je uveden ve většině občanských zákoníků evropských států (například Rakousko, Německo – právě tato úprava byla inspirací). Tento institut je praktický i v případě, že přední dědic není způsobilý o svém majetku pořizovat (například nedosahuje požadovaného věku). 21
20
též fideikomisární substituce Schelle K., Schelleová I.: Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str. 53 21
20
4.3 Formy závěti Závěť je pořizovatelem osobní, formální, jednostranný a kdykoliv odvolatelný projev vůle o tom, komu v případě jeho smrti připadne jeho majetek. Prokáží-li se nedostatky náležitostí závěti jako jednostranného právního úkonu, je prohlášena za neplatnou, a to buď absolutně, nebo relativně. V případě absolutní neplatnosti závěť existuje, ale nevyvolá právní účinky, které zůstavitel jejím sepsáním zamýšlel. Pokud je neplatná relativně, považuje se za platnou, ale vyvolává právní účinky pouze za předpokladu, že osoba, která je tímto úkonem dotčena, se neplatnosti nedovolá. 22 Jako písemné formy závěti NOZ uvádí pořízené soukromou (holografní, alografní) nebo veřejnou listinou. Závěť vyžaduje písemnou formu, to neplatí, pokud byla pořízena s úlevami. Ty platí:
pro nenadálou událost v bezprostředním ohrožení života (může se pořídit ústně, pokud jsou přítomni tři svědci)
panuje-li obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by stihl pořídit závěť formou veřejné listiny (jeho vůli může zaznamenat starosta obce za přítomnosti dvou svědků)
při vážném důvodu se může uzavřít na palubě lodi nebo letadla registrovaného pod Českou republikou (zaznamená ji velitel plavidla nebo letadla za přítomnosti dvou svědků)
při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích (poslední vůli zaznamená velitel vojenské jednotky ČR nebo jiný voják v hodnosti nejméně důstojníka za přítomnosti dvou svědků) Tyto závěti pozbývají platnosti, jestliže je zůstavitel na živu po uplynutí dvou týdnů
(v případě bezprostředního ohrožení) nebo tří měsíců (v ostatních případech). Tato doba nezačne běžet, dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny (§ 1549). Závěť holografní, pořízená soukromou listinou, tedy sepsaná a podepsaná vlastní rukou zůstavitele, nevyžaduje přítomnost svědků. Není-li listina napsána vlastní rukou zůstavitele, musí být jím podepsaná před dvěma svědky a pořizovatel musí výslovně 22
Schelle K., Schelleová I.: Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str. 55-56
21
prohlásit, že se jedná o jeho poslední vůli. Závěť nemusí být sepsána v českém jazyce, zůstavitel si může zvolit jazyk, který sám ovládá. Zůstavitel má právo projevit svou poslední vůli formou veřejné listiny. Ten, kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, se přesvědčí, že je tento projev vykonán s rozvahou, vážně a bez donucení. Pokud se prokáže podstatný omyl zůstavitele, je ustanovení závěti, kterého se týká, prohlášeno za neplatné (§ 1529). Neplatné bude i v případě, bude-li prokázáno, že se vůle zůstavitele zakládala na mylné pohnutce. Jestliže se ukáže, že osoba nebo věc byla jen nesprávně popsána zůstavitelem, je ustanovení závěti platné.
4.4 Vedlejší doložky k závěti Zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz. Podmínka musí být dědicem nebo odkazovníkem vykonána znovu po smrti zůstavitele, a to i v případě, že již byla splněna za jeho života. K nemožné rozvazovací podmínce se nepřihlíží, stejně tak právo s nemožnou odkládací podmínkou je neplatné. Doložením času zůstavitel někomu omezuje právo. Není-li jisté, že tento čas nastane, na zůstavitelné právo se pohlíží jako na podmíněné. Doložení času se posoudí jako nemožná podmínka, je-li jisté, že takto vyměřená doba nastat nemůže. Toto neplatí, prokáže-li se, že se zůstavitel při určování času jen zmýlil. Příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka. Zůstavení práva se tedy zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže by zůstavitel projevil jinou vůli. Nelze-li příkaz splnit přesně, měl by být proveden alespoň tak, aby mu bylo přibližně vyhověno. Právo vymáhat příkaz nemá jen osoba, která těží z příkazu, ale i vykonavatel závěti nebo jiná osoba k tomu v závěti povolaná. Směřuje-li příkaz k veřejnému prospěchu, může splnění příkazu vymáhat i příslušný orgán veřejné moci.
22
4.5 Dědická smlouva NOZ se vrací k dědické smlouvě, která byla účinná před rokem 1950. Touto smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka. Pro tento typ se vyžaduje forma veřejné listiny. Dědickou smlouvu nelze pořídit o celé pozůstalosti. Volná musí zůstat jedna čtvrtina, aby s ní mohl zůstavitel pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Jestliže by chtěl smluvnímu dědici odkázat i tuto čtvrtinu, může tak učinit v závěti. Smlouva nebrání zůstaviteli v tom, aby se svým majetkem mohl disponovat za svého života podle uvážení. Smluvní strana povolaná za dědice nemůže své právo převést na jinou osobu, není-li tak sjednáno. Strany se mohou dohodnout, že zůstavitel majetek převede na smluvního dědice ještě za svého života. Ten se sepíše do veřejné listiny, pokud by zůstavitel získal ještě další majetek za svého života nebo nějaký nepřevedl, dědická smlouva se vztahuje jen na takto sepsaný majetek, není-li dohodnuto jinak. Povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením závěti, aby nabylo účinnosti, zrušení vyžaduje souhlas smluvního dědice také formou veřejné listiny.
4.6 Odkaz Instituce odkazu odkazovníka zásadně neztěžuje povinností přispět na úhradu zůstavitelových dluhů, proto je často využívána k dobročinným a všeobecně prospěšným účelům. Současná právní úprava efektivnost podobných opatření zůstavitele omezuje, proto se v podstatě nevyužívá možnost zřídit závětí nadaci, ačkoliv je to právní úpravou umožněno. 23 Odkazem zůstavitel ukládá v pořízení pro případ smrti osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Za odkaz se považuje i darování, které je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije. Zůstavitel může při odkazu ustanovit náhradnictví nebo svěřenské nástupnictví. Za odvolání odkazu se má, jestliže zůstavitel: odkázanou věc zničí nebo zcizí a znovu jí nenabyde odkázanou věc změní takovým způsobem, že je to již věc jiná
23
Schelle K., Schelleová I.: Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a. s., 2013, str. 68-69
23
odkázanou pohledávku vymůže a vybere
4.7 Zákonná posloupnost Pokud nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti či její části (§ 1633). Nedědí-li žádný dědic v zákonné posloupnosti, připadne dědictví státu. Na něj se pak hledí jako na zákonného dědice, nemá ale možnost dědictví odmítnout. NOZ rozšířil dědické skupiny ze čtyř na šest – mimo jiné také proto, aby se o majetek zůstavitele mohlo přihlásit více pozůstalých a jen minimum připadalo státu. V prvních čtyřech skupinách se nic na zákonné posloupnosti nezměnilo. V páté dědické třídě dědí prarodiče rodičů zůstavitele. Jak prarodičům z otcovy, tak z matčiny strany připadne polovina dědictví. Z dvojice prarodičů (manželů) připadne každému polovina toho dílu, který zdědili společně. Jestliže nedědí nikdo z páté dědické třídy, v šesté třídě dědí děti sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů, přechází právo na jeho děti. K dědickým skupinám bylo ještě přidáno ustanovení o několikerém příbuzenství (§ 1641). Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany.
4.8 Zákoník práce Smrti zůstavitele se nedotýká jen dědické právo, ale i zákoník práce. Mzda se do dědictví nepočítá, dědí se ale nároky na odškodnění. Ustanovení upravuje právní následky smrti zaměstnance, spočívající jak v zániku nároku, tak v přechodu práv a povinností na jiné osoby. Přecházet však mohou pouze taková práva a povinnosti, které na základě pracovněprávních vztahů před smrtí zaměstnance vznikly a v okamžiku smrti ještě existovaly. Ty se pak projevují v podobě peněžitých nároků zaměstnance nebo zaměstnavatele.
24
Pokud dědictví po zemřelém zaměstnanci nenabyl žádný dědic, jeho nároky přecházejí na stát. Paragraf 328 říká o smrti zaměstnance: (1) Peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovně právního vztahu uvedeného v §3 větě druhé postupně na jeho manžela, dětí a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. (2) Peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobených úmyslně. 24
24
Vysokajová M., Kahle B., Doležílek J.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 438
25
Praktická část
V. PRAKTICKÝ PŘÍPAD PODLE STARÉ ÚPRAVY
Ambulantoria est voluntas defunctis usque ad vitae supremumexitum. – Proměnlivá je vůle zůstavitele až do poslední chvíle jeho života.25 Případ, kterému se ve své práci věnuji, začal v roce 2005, k dnešnímu dni není stále dořešen. Všechna jména jsou změněna, případně nahrazena písmeny. Případ využívám pouze jako studijní a praktický materiál v rámci své bakalářské práce. Hlavní otázkou, kolem které se točí celý případ, je podle mého názoru, kam až vede hranice zastoupení a definice právního úkonu závěti – do jaké míry jedná zůstavitel osobním úkonem a dobrovolně a do jaké míry je jeho závěť z donucení?
5.1 Okolnosti případu Úvodem seznámím s okolnostmi případu, které předcházely začátkům soudních procesů. Pan AB (nemocný rakovinou) nesepsal závěť. Měl za sebou již několik operací, prakticky byl hospitalizován od května 2005. Den před další operací téhož roku v srpnu mu v nemocnici byla předložena k podepsání závěť, nadiktovaná advokátce jeho dcerou „podle zůstavitelova přání“. Pan AB závěť podepsal, okolnosti a jeho zdravotní stav v době podpisu rozeberu podrobně později. Pan AB zemřel na nádorové onemocnění o dva měsíce později, v říjnu 2005. Za sebou zanechal kromě peněžních prostředků i rozsáhlé pozemky u města XY. Po zemřelém zůstali jako dědicové jeho dcera a tři děti jeho zesnulého syna (vnoučata). Z vnoučat zletilého věku nedosáhla pouze jediná vnučka. 25
Bubelová K., Dostalík P.: Praktikum z římského práva. 2. vydání. Praha: Leges 2013, str. 178
26
5.2 Dědické řízení V dědickém řízení dcera zemřelého pana AB předložila alografní závěť, která obsahovala prohlášení dvou osob označených jako svědky závěti. Závěť ustanovovala dceru zemřelého jako dědičku ideálních tří čtvrtin veškerého majetku, zbytek pak připadal na vnoučata. Jedno z vnoučat bylo nezletilé, zákonný zástupce se za něj dovolal relativní neplatnosti závěti. Při vypořádání by se tomuto nezletilému vnoučeti muselo dostat podílu v rozsahu, který stanovil zákon (o to by se snížil podíl závětní dědičky). Ovšem lze namítnout (a také bylo žalující stranou v řízení namítnuto), jestli jde o osobní úkon, když byla závěť, sice obhajována jako „podle zůstavitelova přání“, ale přesto předpřipravená za nepřítomnosti zůstavitele a jemu předaná pouze k podpisu. Všichni dědici (vnoučata) tak namítli absolutní neplatnost závěti, a to právě z důvodu, že nešlo o úkon zemřelého, protože ho neučinil osobně a nebyly splněny zákonné podmínky při ustanovení svědků závěti. Zákonný zástupce nezletilé dědičky (v tomto případě její matka) jejím jménem namítl ještě relativní neplatnost závěti. To znamená, že ve vztahu k ní jako nezletilé dědičce byla závěť, která zvýhodňovala dceru zůstavitele na úkor dětí jejího bratra (syna zesnulého AB), neplatná a jako takové se jí muselo dostat 1/6 z celkové hodnoty dědictví. 26 K této námitce se připojili i nevlastní bratři nezletilé dědičky (vnuci zesnulého AB). Pokud by byla závět prohlášena za neplatnou, každé z dětí by obdrželo 1/6 z majetku zůstavitele a současné by jako dědici mohli namítat bez omezení zákona započtení předchozích darů, které vyčerpala dcera zemřelého většinou z jeho účtu, v celkové výši přibližně Kč 3.600.000,- na její dědický podíl. Vnuci mohli namítnout pouze absolutní neplatnost závěti. Notář dědice neodkázal na určení, zda dcera je, či není dědičkou ze závěti.
27
Z toho
důvodu žalobci podali žalobu sami a prokazovali, že mají naléhavý právní zájem na určení, že dcera zemřelého není dědičkou ze závěti, přičemž otázku zda závěť je nebo není neplatná, musí soud v rozsudku a v rozhodování řešit jako otázku předběžnou.
26
Podle § 479 zákona 40/1964 Sb. se „nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona“. 27 v případě odkázání notářem by nemuseli prokazovat naléhavý právní zájem
27
5.3 Zvláštní okolnosti při sepsání a podpisu závěti V rámci soudního řízení byla vyslechnuta advokátka, která připravila a vytvořila listinu, sepsanou jako závěť tak, jak jí o to požádala dcera zemřelého pana AB. Vypověděla, že jí sepsala a připravila ve své kanceláři, včetně názvu „závěť pana AB“ (zůstavitele) a ostatních povinných údajů a sama sebe a svého zaměstnance označila jako svědky při podpisu závěti. S takto vyhotovenou listinou dojela do nemocnice ve městě, kde byl pan AB hospitalizován a připravován na operaci následující den. Uvedla, že v nemocnici zůstaviteli listinu přečetla, vysvětlila obsah a pan AB v pololeže v posteli podepsal listinu nejméně ve dvou vyhotoveních a darovací smlouvu a plnou moc (celkem se jednalo o devět podpisů). Vše poté předala dceři zůstavitele. Argumentace žalující strany proti platnosti závěti se opírala hned o několik bodů. Tím prvním bylo, že zůstavitel podle ostatních členů rodiny i ošetřujícího personálu nemocnice, byl v den podpisu závěti podroben vyšetřením a pár hodin před podpisem závěti se stěží podepsal na souhlas s vyšetřením (podle výpovědí skoro neudržel v ruce psací potřeby a v souvislosti s přípravou na operaci byl pod vlivem léků a oslaben). Je tedy otázkou, jak se zvládl podepsat na devět listin týkající se závěti, když pár hodin předtím se sotva podepsal dokument o seznámení se s operací. Jeho zdravotní stav by se musel během několika hodin radikálně zlepšit. Dalším důvodem, kterým strana argumentovala pro prohlášení závěti za neplatnou, byly zvláštní okolnosti při podepisování (a i sepsání) samotné závěti. Zůstavitel by měl s vyhotovením testamentu výslovně souhlasit a být přítomen při jejím sepisování, i když jinou osobou a na psacím stroji. Podle žalující strany napsání závěti bez zůstavitele a zanesení k podepsání do nemocnice není tímto případem. Mělo by se jednat o projev jeho vůle, který lze v tomto případě zpochybnit. Bylo také známo, že dcera disponovala občanským průkazem zůstavitele a listiny týkající se správy jeho majetku za něj při častých pobytech v nemocnici dlouhodobě podepisovala pod jeho jménem. Vyvstávají zde tedy jisté pochybnosti o tom, kdo listinu závěti a darovací smlouvu skutečně podepsal. Co se týká svědků při podepsání závěti – podle § 476b zákona č. 40/1964 musí zůstavitel před svědky prohlásit, že se jedná o jeho poslední vůli, což všichni stvrdí svým podpisem. V tomto případě byli svědci ustanovení předem (a zůstavitel je rolí svědků
28
nepověřil), jednalo se o advokátku dcery zemřelého a jejího asistenta. I z těchto důvodů žalující strana volala po prohlášení závěti za neplatnou a rozdělení dědictví podle zákona.
5.4 Znalecké posudky S ohledem na stanovisko znalce z oboru psychologie, advokátka zastupující žalující stranu podala žádost v prosinci 2010 na vypracování konzultativního znaleckého posudku o duševním stavu pana AB v den podpisu závěti. Žalující strana udávala, že v den podpisu byl zemřelý zmatený, pletl si členy rodiny a mluvil z cesty. Naopak druhá strana odporovala tím, že myšlení a projev zemřelého byly normální a příprava na operaci neměla na duševní zdraví žádný vliv, což potvrdila i advokátka a její zaměstnanec, kteří pana AB v tento den navštívili kvůli podpisu závěti. Posudek byl vypracován znalkyní z oboru zdravotnictví a psychiatrie. Ta měla za úkol zodpovědět na následující otázky: (1) Zda byl zemřelý v den podpisu závěti schopný posoudit obsah úkonu, dostatečně se soustředit na text listiny a uvědomit si důsledky tohoto úkonu. (2) Jestli je reálné, aby se zemřelý byl schopný v tento den podepsat na úřední dokumenty (celkem devětkrát), když mu dávky léků nedovolovaly se řádně podepsat na srozumění s vyšetřením. (3) Vyloučit nebo vyvodit, zda zemřelý trpěl dalšími poruchami psychického charakteru, které mohly zejména vyplývat z jeho věku a zdravotních problémů. Tento znalecký posudek byl už třetí v pořadí, první dva vypracovali znalci z oboru písmoznalectví a psychologie stanovení soudem. Sice přiznali, že v předcházejících měsících a v den úkonu byl zemřelý AB ve špatném fyzickém stavu, který se odrážel i na stavu psychickém, nicméně ve svých závěrech uvedli, že schopnosti pana AB byly v den sepsání závěti natolik zachovány, že byl způsobilý zvládnout právní úkon sepsání závěti a posoudit jeho význam včetně právních následků. Znalec z oboru psychologie se odvolával na ošetřující personál, který by takové chování musel v předoperační přípravě rozpoznat a znalec z oboru písmoznalectví uvedl, že „podpis na závěti je s nejvyšší pravděpodobností podpisem zemřelého zůstavitele“. Znalkyně pověřená advokátkou posudek znalce z oboru psychologie zpochybnila, mimo jiné kvůli jeho nepřezkoumatelnosti a udávání důvodů, které nikde předtím zmíněny 29
nebyly, a také z hlediska, že většinu svých úvah opíral o tvrzení žalované strany a uváděl je jako zjištěná fakta. Znalkyně pověřená advokátkou dospěla k těmto závěrům: (1) S ohledem na svůj zdravotní stav v den podpisu závěti je nepravděpodobné, že by byl zemřelý AB schopen vnímat a plně se soustředit na obsah úkonu včetně jeho právních následků. (2) Vyjádřila též nepravděpodobnost, že by zemřelý AB byl schopný v dopoledních i odpoledních hodinách podepsat devětkrát listiny s tahem písma, ve kterém je zjevná energie a vypsanost ruky. (3) Znalkyně nezjistila z dokumentace, která jí byla předložena a ani z dalších informací, že by posuzovaný trpěl duševní poruchou, která by právní úkon mohla ovlivnit. Jelikož se podepsání listiny o seznámení s operací provádělo již po několikáté za sebou a stále ve stejné formě, je zde důvodné si myslet, že tomuto úkonu zemřelý rozumět mohl. Soud k tomuto znaleckému posudku vůbec nepřihlédl a znalkyni nevyslechl. Právní námitky nijak nevyhodnotil a jenom uzavřel, že podle jeho přesvědčení byly podmínky stanovené zákonem pro závěť, pořízenou jako alografní, splněny.
5.5 Předmět žaloby a rozhodnutí Jako předmět žaloby se projednávalo ve věcech – určení, že účastnici řízení nejsou dědici ze závěti (určení dědického práva) a o určení, že podíl nezletilé dědičky určený závětí, se rovná jejímu zákonnému dědickému podílu. Soud prvního stupně se rozsudkem o určení, že účastníci nejsou dědici ze závěti, rozhodl žalobu zamítnout a žalobcům přisoudil úhradu nákladů na řízení vůči žalované a okresnímu soudu. Odůvodnil to tím, že se „nejedná o klasický druh žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem… ale jedná se o speciální žalobu…“. Jak jsem již výše uvedla, žalobci se domáhali prohlášení závěti za absolutně neplatnou, jelikož podle nich zemřelý AB nebyl ve stavu, kdy by byl schopen učinit tak složité právní úkony a svědci jím nebyli pověřeni k podepsání závěti. Žalovaná strana 30
(dcera zemřelého) namítala, že k této žalobě žalobci přistoupili až potom, co Policie ČR v řízení neprokázala padělání podpisu zůstavitele ani to, že by nebyl schopen si uvědomovat důsledky svého jednání. S tímto shledáním policie souhlasila i žalovaná. Soud vycházel pouze z posudků znalců z oborů psychologie a písmoznalectví, posudek vytvořený znalkyní, která byla k vypracování pověřena advokátkou žalobců, prohlásil za neopodstatněný a nadbytečný. S přihlédnutím ke všem důkazům rozhodl, že zemřelý AB byl duševně i fyzicky schopný v daný den závěť pořídit. Účast svědků závěti podle soudu nebyla náhodná (byli s tím předem seznámeni) a zůstavitel už předtím projevil svoji vůli závěť sepsat. Požadavky v ustanovení § 476b občanského zákoníku mohou být podle soudu splněny v době úkonu i v jiném pořadí, než je uvedeno v zákoně. S tohoto lze vyvodit, že zemřelý AB podle soudu pořídil závěť osobně, nebyl nikým zastoupen a soud tak označil závěť za platnou. Advokátka vnučky podala k soudu druhého stupně odvolání proti rozsudku okresního soudu s návrhem, aby jeho rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Krajský soud ale odvolání označil jako neopodstatněné a rozsudek okresního soudu potvrdil v celém jeho znění, s nemožností odvolání. Dovolání umožnil jen v případě, pokud by dovolací soud dospěl k tomu, že napadené rozhodnutí by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání neproběhlo, soud vyměřil dědičce (která je studentkou bez příjmu) soudní poplatek ve výši Kč 10.000,-. Ta jej nezaplatila a soud dovolací řízení zastavil. V této věci tedy není právní názor Nejvyšší soudu ČR známý.
5.6 Rozbor případu Zákon nepřipouští při projevu vůle zůstavitele a pořizování závěti žádné zastoupení, či výkon údajné vůle zůstavitele prostřednictvím jiné osoby. To vyplývá z § 476b starého občanského zákoníku i z kontextu všech navazujících ustanovení občanského zákona, jež se týkají pořízení či zrušení závěti (nejen z jazykového, ale i logického výkladu). I z historického kontextu právní úpravy si pořízení závěti nelze vyložit jinak než tak, že jde o nezastupitelný úkon, který je projevem ryze osobní povahy. Z právního hlediska je zásadní, jak má být právní předpis vyložen a aplikován. V tomto případu hraje důležitou roli otázka platnosti závěti. Je platným právním úkonem, tedy platnou závětí podle § 476b a 476 (odst. 1,2,3) listina označená jako závěť, která byla pořízená sepisovatelem, který postupoval podle pokynu a příkazu osoby jiné než zůstavitele 31
(a již závěť zvýhodňuje)? Zůstavitel sám závěť nepořídil, nebyl přítomen při sepsání závěti, k pořízení závěti a k jejímu obsahu nevyslovil žádné pokyny (pouze ty, které tvrdila jeho dcera – žalovaná), ani sám neustanovil svědky. K tomu listina byla napsána v jiném městě, než se právě nacházel zůstavitel a v jiném čase. Za svědky označila advokátka sebe a svého zaměstnance a do textu taktéž uvedla bez vědomí a souhlasu zůstavitele, že prohlašuje před dvěma přítomnými svědky, že jde o jeho závěť. K možnosti jednání třetí osoby za pořizovatele závěti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 21Cdo 2968/2006. Uvedl, že „právní úkon pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti a není možné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce.“ Tento závěr by se dal vztáhnout i na pořizování právního úkonu, kdy osoba, která není notářem, na pokyn jiné osoby (a podle její vůle), bez jednání s pořizovatelem a bez jeho přítomnosti, vyhotoví listinu označenou jako závěť a tu předloží zůstaviteli k podpisu. Další otázka, která se nabízí, je: Může být nedostatek osobního projevu vůle, tj. právního úkonu pořízení závěti, nahrazen tím, že osoba, která napsala listinu podle pokynů jiné osoby, tuto listinu „pořizovateli“ závěti přečte a vysvětlí mu její obsah a zůstavitel ji následně podepíše? Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí j. č. 21Cdo 2346/2011 uvedl: „Závěť sepsaná podle ustanovení § 476b občanského zákoníku (alografní závěť) je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali, nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.“ V předmětné věci vypověděla osoba, která listinu sepsala, že jednala na pokyn žalované a obsah listiny napsala podle jejího sdělení, tedy její vůle, jak sama uvedla. Jedná se o osobní úkon zůstavitele, je-li zde pochybnost, že náležitosti stanovené v § 476b občanského zákoníku nebyly splněny? Dále je v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soudu uvedeno: „Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b občanského zákoníku zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že 32
jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.“ Je v pořádku řešit nedostatek povolání svědků závěti tím, že zůstavitel podepíše listinu, kde předem sepisovatelka listiny označila jako svědky sebe a svého zaměstnance? Advokátku a jejího zaměstnance zemřelý AB jako svědky nepovolal a tato skutečnost nemůže být napravena tím, že předem připravený text na výzvu této osoby podepsal. Podle § 479 se nezletilým potomkům musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona. V závěti zanechané zemřelým AB, na vnoučata vyšla ¼ celkového majetku. Notář na žádost o vyjádření se k hodnotě dědického podílu uvedl, že výše neopominutelného dědického podílu vnučky se rovná jejímu zákonnému podílu (tedy 1/6). Tady praxe předešla novou úpravu – kdo zemřel před zůstavitelem, nedědí. Jelikož otec vnoučat zemřel ještě před svým otcem, nelze ho považovat za dědice a podíl, který by nikdy nemohl nabýt, nelze považovat za právo potomků na tento podíl. Ten se tedy určuje jen v závislosti na tom, jestli jsou zletilí nebo nezletilí. Na podíl svého předka by tedy měli nárok jen v případě, že by povolaný dědic, který by mohl dědit, dědictví odmítnul, byl vyděděn nebo místo jeho pobytu by nebylo známo.
5.7 Dopad NOZ na praktický případ Toto je úvahová srovnávací situace, která mohla nastat v případě, kdyby se od začátku postupovalo podle NOZ a jaké (a jestli nějaké) změny by tento postup do případu vnesl. Jedná se pouze o posuzování platnosti závěti z laického pohledu podle výkladu v zákoníku, ne o rozhodnutí soudů. Starý občanský zákoník o dědění ze závěti říká, že zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo jí zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V probíraném případu se jednalo o závěť alografní (§ 476b), tedy závěť, kterou zůstavitel vlastní rukou nenapíše. Nikde není psáno, že by ji měl napsat sám, je zde pouze uvedeno, že jí musí vlastní rukou podepsat a před přítomnými svědky výslovně prohlásit, že se jedná o jeho vůli. Podle prohlášení advokátky toto zemřelý AB před nimi jako svědky
33
učinil, ovšem nebyla zde žádná jiná strana, která by to dosvědčila, a zákon víc ustanovení o závěti neupravoval. V novém občanském zákoníku jsou ustanovení týkající se závěti mnohem více specifická. Podle § 1496 právo povolat dědice náleží výhradně zůstaviteli. Nemůže tak povolání dědice svěřit jiné osobě. Dále by měl zůstavitel projevit svoji vůli tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn. Zde by se dalo tedy namítnout, že pan AB svou vůli dost jasně neprojevil, když mu byla závěť napsaná advokátkou jen předložena k podpisu. Dědici byli v závěti povoláni podle pořadí, které určila dcera zemřelého, tato závěť by tedy nesplňovala hned dvě zákonná ustanovení, která by podpořila dovolání proti neplatnosti závěti.
34
VI. ZÁVĚR
Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na srovnání nejdůležitějších ustanovení dědického práva v novém a starém občanském zákoníku. Z nové úpravy zákona vyplívá, že zůstavitel má mnohem větší volnost k tomu, jak naložit se svým majetkem. Došlo také k výraznému navýšení paragrafů, které se zabývají až detailně jednotlivými částmi dědického práva. Nějaké paragrafy jsou podle mého názoru vítané, například upřesnění formy závěti a vůle zůstavitele, také rozšíření dědických tříd (i když ty jsou pro praxi spíše nepoužitelné). Jiné úpravy dědické právo spíše ztěžují, ať už výklad, či samotný postup při dědickém řízení. Také znovuobnovení termínů ze zákoníků před rokem 1964 dědické právo spíše zahltilo, než zjednodušilo. V nové úpravě se vyskytuje pár paragrafů, které jsou srozumitelné pro laika (a možná ze začátku i pro většinu právníků) až po jejich několikátém přečtení. Nabízí se tedy otázka, jestli NOZ skutečně věci ulehčil nebo spíše více zkomplikoval a učinil je pro laika nepochopitelné. Je to možná dáno také tím, že se nový zákoník zabývá v úpravě dědického práva až přílišnými detaily, které se v praxi mohou ukázat jako nepoužitelné a až příliš komplikované. Například se jedná o § 1488 – co plyne ze slovního výkladu - dědic zemře v odmítací lhůtě a jeho dědic má zbytek této lhůty a ještě svojí pro odmítnutí dědictví – toto je až zbytečně složitě popsáno. Jako další příklad uvedu § 1482 o probíhání řízení o rozvod manželství v den zůstavitelovy smrti, zahájené na jeho návrh, pokud se manžel dopustil činu domácího násilí a na to navazující § 1483, o vyloučení potomka pachatele takového činu. Toto je myslím velmi nejasné – proč by měl být vyloučen potomek v případě, že se na činech svého rodiče nepodílel a vinu nenese? Pro některé paragrafy se nabízí různá interpretace. Například v případě, že bude chtít zůstavitel neopominutelného dědice vydědit, ale nebude mít dostatečné právní důvody pro tento úkon, ustanovením § 1501, lze obejít ustanovení o vydědění a dědice tak v dědění alespoň omezit. Je zajímavé, že praxe v některých případech předešla novou úpravu, například v § 1479 NOZ ustanovuje, že kdo zemře před zůstavitelem nebo současně s ním, nedědí.
35
V rozebíraném případu v minulé kapitole se jednalo o syna zůstavitele, který zemřel mnoho let před ním a tak přešla pozůstalost zákonně na jeho potomky (zůstavitelova vnoučata). Praxe je ale stále taková, že lidé buď svůj majetek vypořádávají za svého života, nebo dojde na dědění ze zákona. Ani závětní dědění se nevyužívá tak často. Jisté je, že pokud si zůstavitel svůj majetek uspořádá a převede ještě za svého života, dědicové budou navzájem tento krok respektovat daleko více, než kdyby jim byl majetek zanechán závětí. Jestli se tedy nová úprava prokáže jako užitečná, se ukáže až postupem času. Zatím kolem NOZ vyvstává jen nejasnost a komplikovanost.
36
VIII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
[1] Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha: Panorama, 1981 [2] Bílek P., Šešina M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 [3] Bubelová K., Dostalík P.: Praktikum z římského práva. 2. vydání. Praha: Leges, 2013 [4] Knapová M., Švestka J.: Občanské právo hmotné. 4. vydání. Wolters Kluver, 2005 [5] Mikeš, J.: Dědictví a právo. 1. vydání. Praha: Informatorium, 1993 [6] Mikeš J., Muzikář L.: Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s. 2007 [7] Schelle K., Schelleová I.: Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a. s. 2013 [8] Schelleová I. a kol.: Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Brno: Computer Press, a. s., 2007 [9] Šima A., Suk M.: Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. 11. vydání. Praha: C. H. Beck. 2011 [10] Vysokajová M., Kahle B., Doležílek J.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer. 2008
37
POUŽITÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY
[1] Notářský řád, zákon č. 358/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů [2] Občanský soudní řád, zákon č. 99/1963 Sb. [3] Zákon č. 1/1993 Ústava ČR, článek 1 a 4; v návaznosti na LZPS 2/1993 v platném znění, čl. 11 odst. 1 „Každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje“. [4] Zákon č. 40/1964 Sb. část sedmá, Hlava II zakotvená v současné úpravě platné do 31. 12. 2013, §473-487 (starý občanský zákoník) [5] Zákon č. 89/2012 Sb. Hlava III, §1475-1720 (nový občanský zákoník) [6] Zákon č. 262/2006 Sb. §328 (Zákoník práce)
38
