VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
OBOR PODNIKÁNÍ A PRÁVO
Diplomová práce na téma: „Řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů na úrovni EU“
2013
Autor: Bc. Lucie Homolková Vedoucí práce: doc. JUDr. Zbyněk Švarc, Ph.D.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne ……………………
…………………………….. Podpis studenta
Poděkování: Na tomto místě bych ráda vyjádřila své poděkování vedoucímu mé práce, panu doc. JUDr. Zbyňku Švarcovi, Ph.D., za usměrnění mého tématu, poskytnutí odborných rad a vřelého přijetí v případě jakéhokoliv problému.
OBSAH: Seznam zkratek ...................................................................................................................................... - 3 Úvod ........................................................................................................................................................ - 4 1.
2.
Obchodní závazkové vztahy........................................................................................................... - 7 1.1.
Obchodní právo ČR ................................................................................................................ - 7 -
1.2.
Prameny obchodního práva .................................................................................................... - 8 -
1.3.
Pojem obchodní závazkový vztah .......................................................................................... - 9 -
1.3.1.
Vznik obchodního závazkového vztahu ........................................................................... - 10 -
1.3.2.
Smluvní volnost ............................................................................................................... - 11 -
Způsoby řešení sporů ze závazkových vztahů ............................................................................ - 12 2.1.
Vyjednávání ......................................................................................................................... - 12 -
2.2.
Alternativní způsoby řešení sporů ........................................................................................ - 12 -
2.2.1.
Mediace ............................................................................................................................ - 13 -
2.2.2.
Rozhodčí řízení ................................................................................................................ - 14 -
2.2.3.
Smírčí řízení ..................................................................................................................... - 16 -
2.2.4.
Konciliace ........................................................................................................................ - 17 -
2.3. 3.
Soudní řízení ........................................................................................................................ - 18 -
Právní úprava řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů na úrovni EU ... - 22 3.1.
Evropské mezinárodní právo soukromé ............................................................................... - 23 -
3.2.
Příslušnost soudu v obchodních věcech ............................................................................... - 25 -
3.2.1.
Obecná příslušnost ........................................................................................................... - 28 -
3.2.2.
Zvláštní příslušnost .......................................................................................................... - 29 -
3.2.3.
Výlučná příslušnost .......................................................................................................... - 31 -
3.2.4.
Dohodnutá příslušnost...................................................................................................... - 32 -
3.2.5.
Přezkoumání soudní příslušnosti...................................................................................... - 33 -
3.2.6.
Litispendence ................................................................................................................... - 33 -
3.2.7.
Závislá řízení .................................................................................................................... - 35 -
3.2.8.
Předběžná opatření a zajištění důkazu ............................................................................. - 35 -
3.2.9.
Revize Nařízení Brusel I .................................................................................................. - 35 -
3.3.
Rozhodné právo pro smluvní závazkové vztahy .................................................................. - 37 -
3.3.1.
Smluvní volba rozhodného práva..................................................................................... - 40 -
3.3.2.
Rozhodné právo při neexistenci smluvní volby ............................................................... - 41 -
3.3.3.
Specifická ustanovení pro rozhodné právo ...................................................................... - 43 -
3.3.4.
Materiální a formální platnost smlouvy ........................................................................... - 48 -
3.3.5.
Nezpůsobilost stran .......................................................................................................... - 48 -
3.3.6.
Dokazování ...................................................................................................................... - 49 -
3.3.7.
Více právních systémů ..................................................................................................... - 49 -
3.4.
Alternativní způsoby řešení sporů ........................................................................................ - 50 -
3.4.1.
Smírčí řízení ..................................................................................................................... - 50 -
3.4.2.
Rozhodčí řízení ................................................................................................................ - 51 -
3.4.3.
Mediace ............................................................................................................................ - 52 -
-1-
4.
Uznání a výkon rozhodnutí .......................................................................................................... - 57 4.1. 4.1.1.
Uznání soudního rozhodnutí ............................................................................................ - 58 -
4.1.2.
Vykonatelnost soudního rozhodnutí ................................................................................ - 60 -
4.1.3.
Opravné prostředky .......................................................................................................... - 61 -
4.1.4.
Předběžná a zajišťovací opatření ..................................................................................... - 62 -
4.1.5.
Prohlášení vykonatelnosti ne však v plném rozsahu ........................................................ - 63 -
4.1.6.
Další ustanovení ............................................................................................................... - 63 -
4.1.7.
Revize Nařízení Brusel I .................................................................................................. - 64 -
4.2.
5.
Uznání a výkon soudního rozhodnutí ................................................................................... - 57 -
Uznání a výkon jiných než soudních rozhodnutí .................................................................. - 64 -
4.2.1.
Soudní smír ...................................................................................................................... - 64 -
4.2.2.
Rozhodčí nález ................................................................................................................. - 65 -
4.2.3.
Mediační dohoda .............................................................................................................. - 66 -
Spor tuzemského a zahraničního podnikatele – praktický postup ........................................... - 68 5.1.
Zadání příkladu .................................................................................................................... - 68 -
5.2.
Řešení příkladu ..................................................................................................................... - 69 -
5.3.
Shrnutí dílčích závěrů ........................................................................................................... - 74 -
Závěr ..................................................................................................................................................... - 76 Použité zdroje ....................................................................................................................................... - 79 Seznam schémat ................................................................................................................................... - 83 -
-2-
SEZNAM ZKRATEK ADR
Alternativní způsoby řešení sporů (Alternative Dispute Resolution)
Bruselská úmluva
Úmluva, ze dne 27. 9. 1968, o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Komise
Evropská komise, výkonný orgán Evropské unie
Nařízení Brusel I
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Nařízení Řím I
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)
Newyorská úmluva
Vyhláška č. 74/1959 Sb., ze dne 6. listopadu, o Úmluvě a o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva)
Občanský zákoník
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění Nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb.
Obchodní zákoník
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění
Revize Nařízení Brusel I
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění)
Římská úmluva
Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. června 1980
SFEU
Smlouva o fungování Evropské unie
SDEU
Soudní dvůr Evropské unie (původně ESD)
Směrnice o mediaci
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES, ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech
Zákon o mediaci
Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, v platném znění (zákon o mediaci) -3-
ÚVOD „Řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů na úrovni EU“ je tématem, kterému bych se ráda věnovala v rámci své diplomové práce. Pro jeho volbu mne inspirovalo sice několik skutečností, nicméně tou nejdůležitější zdá se být předmět International Law, který jsem absolvovala v zimním semestru akademického roku 2011/2012 na zahraničním výjezdu v Nizozemí. V rámci tohoto předmětu jsme se zabývali problematikou mezinárodní úmluvy CISG, Incoterms 2000 a řešením sporů v případech, kdy jedna ze smluvních stran není spokojena s plněním, respektive kdy došlo k porušení některého ze smluvních ustanovení. Pro účely tohoto kurzu však nebylo důležité, jak by zněl závěrečný soudní rozsudek, ale jak by tato situace v reálném životě byla řešena, tedy jak by se poškozená strana vůbec domohla svého smluvního práva. V případech, kdy obě ze smluvních stran jsou příslušníky stejného státu a k plnění má dojít rovněž na území daného státu, odpověď na možnost řešení sporu je víceméně jednoduchá – poskytuje nám ji totiž příslušná zákonná úprava daného státu. Tato jednoduchost ale zaniká v okamžicích, kdy takto vzniklý spor v sobě rovněž zahrnuje přeshraniční prvek. V těchto případech musíme totiž přistoupit ke kolizním ustanovením, která by nám měla pomoci daný spor řešit. A právě ona kolizní ustanovení a jejich praktické aplikování byly předmětem jmenovaného kurzu, které mne natolik zaujaly, že bych jej ráda využila a zahrnula do této diplomové práce, především pak do její praktické části. Vzhledem ke skutečnosti, že ČR stejně tak jako Nizozemí a dalších 25 států jsou členy Evropské unie, přičemž tento počet není rozhodně konečný, ale právě naopak dochází stále k dalšímu rozšiřování, proto bych se ráda tématikou řešení obchodní sporů ze smluvních závazkových vztahů zabývala na úrovni EU. Dle mého názoru se tak (nejen) díky stále rozšiřujícímu se počtu členských států jedná především o aktuální, ale současně i zajímavou problematiku. Tuto práci bych pak ráda koncipovala z pohledu českého podnikatele, kterýžto vstupuje na evropský trh a uzavírá kontrakty s podnikateli jiných členských států. Vyústěním této diplomové práce je pak praktická část zabývající se rozborem soudního řešení sporu s přeshraničním prvkem. Celá diplomová práce by pak měla dát odpověď na otázku, zdali současná evropská právní úprava ohledně řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů je dostatečná a jednoduše aplikovatelná, přičemž důraz v této práci je kladen především na soudní způsob řešení obchodních sporů. Součástí této práce bude rovněž stanovení, jaké změny bych v této problematice navrhovala. Základní metodu, kterou jsem si pro vypracování práce zvolila, je metoda analýzy a syntézy. Ráda bych nejprve analyzovala a zhodnotila jednotlivé právní úpravy způsobů řešení sporů na úrovni Evropské unie, jejich obsah, aplikovatelnost a okolnosti, za kterých mohou být využity a -4-
následně jednotlivé dílčí poznatky uplatnila během syntézy v rámci praktické části této diplomové práce. Ve druhé kapitole je rovněž využívána metoda komparativní, jelikož dochází k porovnání jednotlivých možností řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů. Metoda analogie je pak uplatněna mezi strukturou druhé, třetí a čtvrté kapitoly. Celá práce bude rozdělena do pěti samostatných, avšak tematicky provázaných kapitol. Ačkoliv byla v rámci celkového zadání obsažena současně i šestá kapitola zabývající se možnostmi výkonu cizího rozhodnutí, nebude s ohledem na předpokládaný rozsah zmiňovaná oblast do diplomové práce již zahrnuta. V rámci první kapitoly bych se nejprve ráda věnovala obecnému výkladu a vysvětlení pojmu obchodní závazkový vztah. Vzhledem ke skutečnosti, že tato diplomová práce je koncipována z pohledu českého podnikatele, bude tento pojem objasněn v rámci tuzemského právního řádu. Nedílnou součástí této kapitoly bude taktéž vysvětlení pojmu smluvní volnost, která představuje základní charakter soukromoprávních vztahů. Druhá část této práce bude věnována problematice řešení obchodních sporů ze závazkových vztahů, tedy způsobům, jakými je možno vzniklý spor urovnat, a základním odlišnostem při jejich aplikaci. Důvodem, proč je do práce vložena rovněž i tato kapitola zabývající se právní úpravou na území České republiky, je snaha o dosažení všeobecné orientace v problematice diplomové práce a vytvoření vazby s evropským právním prostorem, kterému budou věnovány následující dílčí části. Pozornost třetí kapitoly je již obrácena na právní úpravu řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů na úrovni EU. Součástí této kapitoly bude nejprve definování pojmu přeshraniční prvek, který představuje jakýsi pomyslný vstup do aplikace evropského práva. Celá kapitola bude pak rozdělena na tři tematické bloky, a sice příslušnost soudu, rozhodné právo a alternativní způsoby řešení sporů, jež v současné době představují vzrůstající fenomén. Největší část této kapitoly bude samozřejmě věnována Nařízení Brusel I (a jeho schválené revizi) a Nařízení Řím I, která představují stěžejní právní prameny této práce. Zabývat se však budu pouze ustanoveními, jež tematicky spadají do obsahu této práce, tedy pouze článkům, které se týkají obchodních závazkových vztahů vznikajících na základě smlouvy. Poslední část této kapitoly pak bude věnována evropské právní úpravě v oblasti alternativních způsobů řešení sporů. Rozsah zpracování této tématiky bude analogicky odpovídat druhé kapitole, přičemž největší prostor bude ponechán Směrnici o mediaci a jejímu zapracování do tuzemské právní podoby prostřednictvím zákona o mediaci. V rámci čtvrté části bych se ráda zabývala, zdali rozhodnutí (ať již soudní či mimosoudní) vydané na území jednoho členského státu je rovněž uznatelné a vykonatelné na území jiného členského státu a za jakých podmínek. Rovněž i tato část se bude zabývat především Nařízením
-5-
Brusel I a právním předpisům, které upravují možnost uznání a výkonu jiných než soudních rozhodnutí. Závěrečná část této práce se pak bude týkat praktické ukázky, jak by se český podnikatel domohl svého práva vyplývajícího ze smlouvy vůči německému podnikateli a to prostřednictvím soudního řízení. Praktický postup je zaměřen na zodpovězení jednotlivých otázek týkajících se příslušnosti soudu, rozhodného práva, uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí a dalších okolností a eventualit, které by mohly ovlivnit jednotlivé závěry celého případu. Hlavní prameny této práce představují především tuzemské a evropské právní předpisy, jakož i jejich odborné komentáře, které jsou obsaženy v české a zahraniční specializované literatuře. Nedílnou součástí této práce je rovněž zahrnutí judikatury Soudního dvora Evropské unie, u které bych se ráda snažila využít pouze novějších a tematicky zajímavých rozhodnutí, a odborné články publikované v časopisech či elektronických zdrojích. Literatura, která je nutná k využití odborných statí této práce je převážně volně dostupná, ovšem neexistuje příliš mnoho aktuálních odborných publikací, které by podrobně rozebíraly jednotlivé části Nařízení Řím I a Brusel I. Většina autorů se vyjadřuje pouze k otázce aplikovatelnosti a všeobecnému obsahu těchto právních předpisů. Současně musím i připustit, že s ohledem na novost a vhodný koncept Nařízení Řím I není z této oblasti velký výběr judikatury Soudního dvora Evropské unie. Posledním problémem v rámci pramenů této práce je omezené množství odborných komentářů ke schválené revizi Nařízení Brusel I., to stejné platí o nové Směrnici o mediaci a zákonu z něj vyplývajícího.
-6-
1. OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY V rámci této kapitoly bych se ráda věnovala obecnému výkladu a definici pojmu smluvní závazkový vztah. Vzhledem ke skutečnosti, že téma diplomové práce bylo zvoleno pouze na úrovni obchodního závazkového vztahu, bude tento pojem definován především v rámci této kategorie. Aby kapitola byla plně konzistentní a podávala všeobecný podklad pro následující části této práce, ráda bych se nejprve věnovala problematice obchodního práva ČR jako takového, dále jeho prameny, které představují všeobecný poklad a věcnou souvislost s problematikou evropského práva, a následně pojmu obchodní závazkový vztah, především tedy možnostmi jeho vzniku a definováním pojmu smluvní volnost. Nedílnou součástí této kapitoly bude samozřejmě stanovení rozdílu mezi smluvním a mimosmluvním závazkovým vztahem, jež je pro účely následujících částí diplomové práce stěžejní a to především z hlediska použití příslušných právních norem.
1.1.
Obchodní právo ČR
Obchodní právo České republiky je definováno jako „soubor právních norem upravujících majetkoprávní postavení podnikatelů a vztahy vznikající mezi nimi v souvislosti s jejich podnikatelskou činností.“1 Toto právní odvětví tedy kodifikuje především vztahy mezi podnikatelskými subjekty, kdy pod pojmem podnikatel je pak dle obchodního zákona chápána: „osoba zapsaná v obchodním rejstříku; osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění; osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů; osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.“2 Aby však nedošlo k myšlenkovému pochybení, že předmětem úpravy obchodního práva jsou čistě a pouze vztahy mezi podnikatelskými subjekty, je nutno na tomto místě poznamenat, že ve specifických záležitostech upravuje obchodní právo rovněž vztahy mezi subjekty nepodnikatelskými a právní vztahy mezi státní sférou a podnikatelem3. Vzhledem ke skutečnosti, že obchodní právo upravuje vztahy mezi podnikateli na principu vzájemné ekvivalence neboli rovného postavení mezi subjekty, spadá tak především toto právo vedle občanského a rodinného do skupiny tzv. práva soukromého.4 Vedle zmíněné ekvivalence jsou pro soukromé právo dále charakteristické tyto zásady5: dodržování smluv, nepoškozování,
1
§ 2 odst. 1, hlava I, díl I, obchodní zákoník. § 2 odst. 2, hlava I, díl I, tamtéž. 3 Pravděpodobně nejvíce příkladným pro vztah podnikatel-stát by bylo uvedení Obchodního rejstříku a právní úpravy týkající se vedení účetnictví. Zdroj: KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-245-0919-9, s. 5. 4 SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-116-8, s. 66-67. 5 ŠVARC, Zbyněk et al. Právo v podnikání. [D.] 1, Základy soukromého práva. Praha: Prospektrum, 1998. 513 s. ISBN 80-7175-061-1, s. 32-33. 2
-7-
ochrana dobré víry a autonomie vůle6. Rovněž i zde je však nutno podotknout, že vymezení obchodního práva pouze na úrovni práva soukromého není zcela správné, jelikož právní úprava týkající se vztahu podnikatel – stát (např. ochrana hospodářské soutěže) překlenuje do práva veřejného, které je naopak založeno na principu tzv. subordinace neboli nadřízenosti státu vůči ostatním subjektům.7
1.2.
Prameny obchodního práva
Prameny obchodního práva ČR je možno rozdělit na dvě základní skupiny - vnitřní a vnější. Mezi tzv. vnitřní prameny obchodního práva se řadí legislativa vytvořená zákonodárci ČR, kterou je možno dále ještě dělit na část základní a pomocnou. Mezi vnější prameny obchodního práva se pak řadí právní úprava vyplývající z mezinárodních smluv a aktů přijatých orgány Evropské unie. 8 Za základní vnitřní prameny obchodního práva je považován občanský a obchodní zákoník.9 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění představuje tzv. obecnou právní úpravu, naopak zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění plní funkci speciálního právního předpisu a disponuje tak výlučnou právní předností před úpravou obecnou. V případě, že by však některá problematika v obchodním zákoníku upravena nebyla, použije se občanský zákon (např. zástavní právo). Zde je rovněž nutné podotknout, že platnost současného občanského zákona by měla být ukončena koncem roku 2013 a nahrazena od počátku roku 2014 novým občanským zákoníkem, zákonem č. 89/2012 Sb., ve kterém jsou rovněž upravena relativní majetková práva. Občanský a obchodní zákoník však nepředstavují jediné dva vnitřní prameny vážící se k problematice obchodního práva. Vedle nich existuje totiž celá řada dalších zákonů, které upravují dílčí problematiku a řadí se tak mezi pomocné vnitřní prameny. Jsou to mj. zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěž, v platném znění, zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění, zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v platném znění zákon č. a zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění.10 Podnikatelé České republiky nejsou však v rámci svých smluv vázáni pouze právní úpravou ČR, nýbrž současně i legislativou, která představuje tzv. vnější pramen. Jedná se tedy především 6
„Tato zásada znamená především volnost uzavírání smluv, volnost výběru jejich typů, volnost výběru druhého subjektu smluvního vztahu, volnost utváření obsahu smluv, volnost určení formy smluvních vztahů apod.“ Zdroj: SPIRIT, Michal. Soukromé právo: (vybrané otázky). Vyd. 2. Praha: Oeconomica, 2008. 180 s. ISBN 978-80-2451327-0, s. 11. 7 SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-116-8, s. 65-67. 8 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 20-23. 9 KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-245-0919-9, s. 6-7. 10 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 21. -8-
o legislativu vyplývající z mezinárodních smluv publikovaných ve Sbírce mezinárodních smluv. Příkladem může být Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (ČSR vázána od 1.4.1991) nebo Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR; ČSR vázána od 3.12.1974). Vztah tuzemské právní úpravy a mezinárodních smluv upravuje § 756 obchodního zákona, který říká, že ustanovení tohoto zákona budou použita v případě, kdy mezinárodní smlouva, která byla zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv, nestanoví něco jiného. Tato skutečnost je samozřejmě podmíněna okolností závaznosti dané smlouvy pro Českou republiku (§ 756 tamtéž). Do oblasti vnějších pramenů obchodního práva nespadají pouze mezinárodní smlouvy, ale rovněž právní akty, které byly vytvořeny legislativními orgány Evropské unie a jež jsou pro Českou republiku závazné.11
1.3.
Pojem obchodní závazkový vztah
Obchodní závazkový vztah jako takový není nikde právně definován. V rámci obecného ustanovení obchodního zákona v § 261 odst. 1 lze nalézt pouze ustanovení (jak bylo již zmíněno výše), že „tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti,“ která je dle § 2 odst. 1 stejného zákona definována jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“ Je tedy zcela zřejmé, že dané právní ustanovení nepopisuje pojem závazkového vztahu, ale pouze je vázáno k pojmu „obchodní“. Z toho důvodu je pro vymezení pojmu závazkový vztah nutné přistoupit k použití obecného právního předpisu, tedy občanského zákona (viz kap. 1.2.). Ten ve svém § 488 uvádí: „závazkovým právním vztahem je takový právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.“ Jedná se tedy o typ právního vztahu, kdy jednomu z účastníků (dlužníkovi) vzniká povinnost poskytnout určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, která je označována jako plnění, a to ve prospěch druhého účastníka (věřitele), který má naopak oprávnění toto plnění od dlužníka požadovat. Právo věřitele na plnění je označováno jako pohledávka, u dlužníka je tato povinnost označena jako dluh. V zásadě nemůže existovat pohledávka bez náležejícího dluhu a dluh bez náležející pohledávky - jedná se tedy vlastně o totéž, pouze vyjádřeno ze strany dlužníka nebo ze strany věřitele. Práva a povinnosti jsou rovněž doplněny podmínkou součinnosti, kde věřitel je povinen plnění převzít, naopak dlužník je oprávněn tuto součinnost vyžadovat. Objektem závazkového právního vztahu je pak to, „k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů (cíl právního vztahu).“12,13 11
KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-245-0919-9, s. 6. 12 SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-116-8, s. 69. 13 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Svazek 2, § 488-880. Praha: Linde, 2008. s. 1397-2639. Zákony - komentáře. ISBN 978-80-7201-687-7, s. 1407-1408. -9-
Souhrnně jsou pak pro obchodní závazkové vztahy charakteristické především následující znaky: (1) individuálně určený počet subjektů – tyto právní vztahy mohou vzniknout minimálně mezi dvěma (možno ale i více) individuálně určenými subjekty, kdy jedna ze stran vystupuje v pozici dlužníka a druhá v pozici věřitele; (2) relativní povaha závazkového vztahu obsahem těchto právních vztahů je souhrn práv a povinností, jedná-li se o závazkový vztah vzniklý ze smlouvy, smluvní strany jsou v pozici jak věřitelů, tak i dlužníků; (3) vzájemnost práv a povinností – práva a povinnosti ze závazkového vztahu vznikají vůči subjektům navzájem, přičemž povinnost jednoho odpovídá právu druhého14 a jako poslední (4) majetkový charakter závazkového vztahu - v rámci závazkových vztahů dochází k dispozicím s majetkovými hodnotami, kde jak práva, věci, tak ale i jiné majetkové hodnoty mohou být předmětem závazkových vztahů. 15 1.3.1. Vznik obchodního závazkového vztahu Závazkové právní vztahy mohou vzniknout na základě různých skutečností, které jsou dle české legislativy označovány jako právní skutečnosti16. Dle § 489 současného občanského zákona tyto vztahy pak konkrétně vznikají „z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“17 Ze zákonné definice jasně vyplývá, že závazkové právní vztahy je možno dělit na smluvní a mimosmluvní a to podle právního důvodu jejich vzniku. Smluvním závazkovým vztahem je takový právní vztah, který vzniká výhradně ze smlouvy. Tu můžeme na obecné úrovni definovat „jako ujednání dvou nebo více stran o jejich vzájemných právech a povinnostech [vznikajících] na základě svobodných, určitých, navzájem adresovaných a obsahově shodných projevů vůle stran,“18 přičemž projev vůle stran je pak ztělesněn v návrhu smlouvy a jeho přijetím. Vlastní smlouva však právní vztah pouze nezakládá, ale rovněž ho může měnit nebo rušit. Naopak mimosmluvním závazkovým vztahem je takový právní vztah, který je založen na protiprávním úkonu nebo škodné události, přičemž mezi subjekty v době vzniku neexistoval žádný smluvní vztah. Z hlediska obchodních závazkových vztahů však lze pokládat za běžnější a tedy více častou formu – formu smluvní.19 14
Např. § 610, obchodní zákoník: „Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu.“ V tomto případě vzniká odesílateli za přepravu věci právo na úplatu a odesílateli povinnost úplatu zaplatit. 15 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 193. 16 „Právní skutečnost lze definovat jako takové skutečnosti, s nimiž právní normy spojují právní následky, zejména vznik, změnu a zánik subjektivních práv a povinností.“ Zdroj: SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-807380-116-8, s. 69. 17 §489, občanský zákoník. 18 KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-245-0919-9, s. 103. 19 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 202. - 10 -
O obchodní závazkový vztah se však všeobecně bude jednat, dojde-li ke splnění subjektivního a objektivního hlediska. Objektivní hledisko tkví ve skutečnosti, že závazkový vztah vzniká mezi podnikateli, naopak v rámci subjektivního hlediska musí být zřejmé, že vzhledem k okolnosti vzniku tohoto závazkového vztahu, je zcela nepochybné, že se týká podnikatelské činnosti těchto podnikatelů.20 1.3.2. Smluvní volnost V rámci smluvního ujednání dochází k úpravě práv a povinností vyplývajících pro jednotlivé smluvní strany, což představuje obsah závazkového vztahu. Vzhledem ke skutečnosti, že základní charakteristikou soukromoprávních vztahů je jejich dispozitivnost, může být obsah závazkového vztahu vymezen dle vůle smluvních stran, jichž se týká. Z toho vyplývá, že práva a povinnosti smluvních stran mohou být upravena odchylně od ustanovení zákona, nicméně s výjimkou kogentních ustanovení, jež jsou taxativně vyjmenována v § 263 obchodního zákona.21 Obsah obchodních závazkových vztahů týkajících se mezinárodního obchodu bude navíc ještě determinován kogentními a dispozitivními normami, které jsou obsaženy v mezinárodních úmluvách a právních aktech EU a které jsou pro Českou republiku závazné.22
20
DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002. 4 sv. ISBN 80-7273-071-1, s. 3270. ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 200-201. 22 Tamtéž, s. 201. 21
- 11 -
2. ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ ZE ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ Existence smluvních závazkových vztahů, jakož i práv a povinností z nich vyplývajících zakládá rovněž potenciální možnost vzniku sporů plynoucích právě z daných ujednání či dodatečně vzniklých okolností týkající se uzavřené smlouvy. Zájmem obou (či více) dotčených stran ve většině případů pak bývá daný spor efektivním způsobem vyřešit a pokračovat či ukončit trvání dané smlouvy. Optimální řešení sporů však nemusí vždy být zcela jednoduchou záležitostí a právě na základě toho, respektive dle složitosti případu se využívá odlišný postup a metoda řešení daného sporu. Právě problematika zabývající se jednotlivými možnostmi a způsoby řešení obchodních sporů vzniklých ze smluvních závazkových vztahů je primárním obsahem této kapitoly. Jednotlivé způsoby je možné rozdělit zhruba do tří skupin a to dle jejich oficiálnosti, časové náročnosti, finanční nákladnosti a přítomnosti „třetí“ nezávislé strany. První skupinu, a sice nejméně oficiální a finančně téměř nenákladnou představuje metoda vyjednávání. Skupinu druhou, relativně formálnější, tvoří ostatní23 alternativní způsoby řešení sporů. Poslední skupina je zastoupena soudním řízením, kteréžto představuje oficiální, časově nejnáročnější a současně i finančně nejnákladnější, nicméně v určitých případech nevyhnutelnou možnost ukončení konfliktu smluvních stran. Každá z následujících podkapitol se vždy zabývá podrobnějším popisem dané „skupiny“.
2.1.
Vyjednávání
Vyjednávání představuje nejnižší stupeň alternativního způsobu řešení sporů, v rámci kterého dochází k přímému kontaktu smluvních stran. Ty se snaží prostřednictvím společného jednání ať již ústního či písemného nalézt a dosáhnout řešení konfliktu, které by bylo akceptovatelné oběma (všemi) dotčenými stranami.24 Snahou vyjednávání je tak dojít ke sblížení odlišných stanovisek a řešení sporu.25
2.2.
Alternativní způsoby řešení sporů
Po vyjednávání představuje tzv. ADR (Alternative Dispute Resolution) neboli alternativní způsob řešení sporu relativně oficiálnější, ačkoliv i v tomto případě stále mimosoudní a daleko jednodušší možnost řešení konfliktu smluvních stran než prostřednictvím soudního řízení.
23
JÍLKOVÁ, Renata. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? in Bulletin advokacie 10/2002, s. 69. Uvádí „vyjednávání“ v rámci alternativního způsobu řešení sporů, nicméně dle mého názoru je vhodnější „vyjednávání“ vydělit do samostatné skupiny, jelikož se jedná o přímý kontakt mezi smluvními stranami a to zpravidla bez existence třetí nezainteresované strany. Ta je typická především pro zbylé možnosti ADR. Z toho důvodu uvádím tuto možnost separátně. 24 Tamtéž, s. 69. 25 KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-245-0919-9, s. 143. - 12 -
Právní úprava týkající se jednotlivých možností ADR není komplexně stanovena v jediném právním předpisu, ale je kodifikována v dílčích zákonech či jejich částech. Všeobecně je pro ADR typická jeho dobrovolnost (jsou zde samozřejmě i výjimky, např. soud může nařídit mediaci), jinými slovy na stranách sporu záleží, zdali přistoupí k dané formě řízení či nikoliv. V rámci ADR dochází rovněž k uplatňování odlišných principů a pravidel než během soudního řízení, stejně tak jako „hlavní líčení“ probíhá před odlišnými osobami než u soudu. Vždy se však musí ale jednat o osoby nestranné a do daného sporu nezainteresované.26 Mezi alternativní způsoby řešení obchodních sporů na území České republiky patří především: mediace, rozhodčí řízení, konciliace a smírčí řízení.27 2.2.1. Mediace Mediace představuje možnost řešení sporu na základě tzv. zprostředkovatelské činnosti. Strany sporu se během asistovaného vyjednávání snaží dohodnout a na základě jejich aktivního přístupu nalézt řešení sporu. Jediným výsledkem mediace je tedy mediační dohoda sporných stran.28 Právní úprava mediace byla původně zakotvena pouze v zákoně č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, v platném znění - tuto formu mediace je však možné využít pouze v souvislosti s trestním řízením a k řešení sporu mezi poškozeným a obviněným.29 Mediační a probační služba je navíc pro účely tohoto zákona chápána jakožto organizační složka státu a účetní jednotka30, navíc tento způsob mimosoudního řešení sporu je vykonáván „ve vztahu k soudům, státním zastupitelstvím a orgánům Policie České republiky [speciálními středisky], které působí v sídlech okresních soudů nebo naroveň jim postavených obvodních nebo městských soudů.“31 Od 1.9.2012 však nabývá v účinnosti rovněž zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), v platném znění, na základě kterého se zařazujeme mezi moderní právní systémy, které kladou důraz na smírné řešení sporu.32 Jedná se tak o velmi důležitý krok kupředu v oblasti mimosoudního řešení sporů. Nový zákon o mediaci především podrobněji upravuje požadavky na osobu mediátora a dohled jeho činnosti, průběh mediačního řízení a současně i správní delikty v souvislosti s mediační službou. 26
ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 377. 27 Tamtéž, s. 377-378. 28 Dle § 6, zákona o mediaci, může být mediace ukončena rovněž na základě jiné právní skutečnosti (podjatost mediátora, uplynutí doby pro mediaci apod.), nicméně tyto skutečnosti však nevedou k vyřešení sporu, pouze k ukončení mediačního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že tato kapitola se zabývá možnostmi řešením sporů, neuvádím ostatní právní skutečnosti v hlavním textu práce. 29 Probační a mediační služba České republiky. Metodický postup střediska PMS ČR v rámci přípravného řízení a řízení před soudcem. Dostupné z: https://www.pmscr.cz/download/MEDIACE_metodika_textova_cast_bez_priloh. pdf [cit. 11-02-2013]. 30 § 1 odst. 2, zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, v platném znění. 31 § 3 odst. 2, tamtéž. 32 NĚMEC, Petr. Zákon o mediaci schválen. Dostupné z: http://mediator-praha.cz/cs/publikace/ 20_zakon-o-mediaci schvalen [cit. 11-02-2013]. - 13 -
Jak již bylo zmíněno výše, jedná se tedy o tzv. asistované vyjednávání. Roli prostředníka a zprostředkovatele vytváří osoba jménem mediátor. Tím může být pouze fyzická osoba, která je zapsána v seznamu mediátorů33 a to po splnění veškerých zákonem o mediaci stanovených podmínek (§16 odst. 1). Jedná se především o způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, dokončené vysokoškolské vzdělání (navazující magisterské studium) a úspěšné složení mediační zkoušky. Mediátor rovněž nesměl být v předchozích 5 letech před podáním přihlášky na zápis vyškrtnut z výše uvedeného seznamu pro opakované porušování zákona o mediaci. Podmínkou je rovněž nezávislost a nezainteresovanost na daném případu. Dohled nad činností mediátorů vykonává ministerstvo spravedlnosti a to pokud není mediátor advokátem34. Nicméně ani po schválení nového zákona není osoba mediátora předurčena k poskytování právního poradenství (na rozdíl od konciliátora, podkapitola 2.2.4.), ani ke hledání důkazů (na rozdíl od rozhodce, podkapitola 2.2.2.), pouze řídí komunikaci dotčených stran. Z toho důvodu nebude metoda mediace příliš využitelná v oblasti komplikovaných právních sporů. Tento způsob řešení sporu může být užit na základě smluvního ujednání (dohoda již v rámci smlouvy), ad hoc (upřednostnění pro užití již vzniklého sporu, pouze však na základě dohody smluvních stran) nebo se může jednat o iniciaci soudce, který daný postup doporučí (tzv. připojená mediace).35 2.2.2. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení neboli arbitráž je upravena v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu soudních nálezů, v platném znění. Dle prvního paragrafu zmiňovaného zákona doplněného o poznatky z odborné publikace Základy obchodního práva36 lze tento mimosoudní způsob řešení sporů uplatnit pouze pro rozhodování majetkových nároků a to za předpokladu, že nevznikly v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo v insolvenčním řízení. Rozhodčí řízení není rovněž povoleno u případů, které se týkají takového předmětu sporu, pro nějž je dle občanského soudního řádu vyloučena možnost uzavřít smír.37 Na rozdíl od mediace jsou tedy v rámci právní úpravy rozhodčího řízení zakotveny okolnosti, za kterých lze, respektive nelze tento postup uplatnit. Důvodem může být skutečnost, že na rozdíl od mediační dohody poskytuje rozhodčí nález závazné řešení právního konfliktu. Tento způsob řešení sporu může být využit pouze na základě uzavření písemné rozhodčí smlouvy. Nedodržení písemné formy zakládá dle zákona neplatnost daného smluvního
33
§ 15 odst. 1, zákon o mediaci: „Seznam je informačním systémem veřejné správy, které spravuje ministerstvo.“ § 13, tamtéž. 35 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 380. 36 Tamtéž, s. 373-374. 37 Jedná se o případy, kdy hmotné právo vylučuje možnost uzavřít dohodou smír - např. řízení o rozvodu, prohlášení za mrtvého apod. Zdroj: SUM, Tomáš. Soudní smír z 6.2.2006. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/soudni -smir-38282.html [cit. 10-02-2013]. 34
- 14 -
ujednání.38 Rozhodčí smlouva může být uzavřena ve formě rozhodčí doložky nebo prostřednictvím smlouvy o rozhodci. Rozdílem ve smluvním ujednání je okamžik uzavření dané smlouvy. Rozhodčí doložka je zakomponována již při uzavírání jiné realizační smlouvy a to jakožto dohoda o řešení případného budoucího konfliktu smluvních stran - nikoliv však v rámci soudního, ale rozhodčího řízení. Není-li realizační smlouva uzavřena v písemné formě, nezakládá to nenutnost uzavřít rozhodčí doložku písemně. Naopak Smlouva o rozhodci je stranami uzavírána až po vlastním vzniku sporu - na základě této dohody je pak možné uplatnit řešení konfliktu před rozhodčím orgánem.39 Konflikt smluvních stran řešený prostřednictvím rozhodčího řízení je rozhodován rozhodčím orgánem. Tím může být jeden nebo několik (vždy se však musí jednat o lichý počet40) rozhodců nebo stálý rozhodčí soud.41 K základním charakteristikám rozhodce patří42: Funkci rozhodce může zastávat každá fyzická osoba, která je dle práva České republiky zletilá a způsobilá k právním úkonům, žádné další podmínky ani odborné způsobilosti na ní nejsou kladeny; přijetí této funkce však musí být stvrzeno písemně. Rozhodcem může být pouze osoba nestranná a do daného sporu nezainteresovaná, která je (nebyla-li této povinnosti zproštěna) rovněž vázána zachováním mlčenlivosti v souvislosti s výkonem této funkce. Způsob, podmínky a počet stanovení rozhodců by měl být součástí rozhodčí smlouvy. Není-li počet stanoven ve smlouvě (ani v závazném vnitřním předpisu stálého rozhodčího soudu), každá ze stran si zvolí vždy po jednom rozhodci a ti si pak jmenují rozhodce předsedajícího, jedná se tedy o tříčlenný orgán. K základním charakteristikám stálého rozhodčího soudu patří43: Tyto rozhodčí orgány mohou být zřízeny pouze na základě zákona, nejedná se však o státní instituci. Stálé rozhodčí soudy si zpravidla vytvářejí vlastní vnitřní předpisy, což jim umožňuje znění zákona (§ 13 odst. 2). Podmínkou je však zveřejnění daných předpisů v Obchodním rejstříku. V současné době na území ČR působí tyto 3 stálé rozhodčí soudy44: (1) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, (2) Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů a (3) Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. Stálým rozhodčím soudem s obecnou působností je však pouze první jmenovaný, zbylé dva soudy řeší pouze specializované otázky ((2) – finanční instrumenty, (3) – komodity, se kterými se obchoduje na daných burzách). 38
§ 3 odst. 1, část první, zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu soudních nálezů, v platném znění. ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 374. 40 § 7 odst. 1, část druhá, zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu soudních nálezů, v platném znění. 41 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 374 - 375. 42 § 4 - § 12, část druhá, zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu soudních nálezů, v platném znění. 43 § 13, část druhá, tamtéž. 44 Konzultační centrum Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. MORAVCOVÁ, Marie. Odpověď na dotaz týkající se seznamu rozhodčích soudů v ČR. Dostupné z: http://kc.soud.cz/index.php/cz/oblast_dotazu/3 [cit. 10-02-2013]. 39
- 15 -
Pro rozhodčí řízení před rozhodčím soudem nebo ustanoveným rozhodcem jsou pak dále charakteristické především tyto znaky45: řízení je zahájeno žalobou, jejíž obsah má obdobné náležitosti jako v případě žaloby soudní; místo konání rozhodčího řízení je stanoveno dle dohody smluvních stran, případně na základě rozhodnutí jmenovaného rozhodce; postup rozhodčího řízení je dán na základě dohody smluvních stran nebo dle závazných předpisů stálého rozhodčího soudu; rozhodce je oprávněn vyslýchat znalce, svědky či strany pouze, pokud k tomu dají dobrovolný souhlas a za předpokladu, že se k projednání dostaví, není zde, na rozdíl od soudního řízení, procesní povinnost; rozhodce se řídí výlučně platnou hmotněprávní úpravou České republiky, pokud strany dají výslovný souhlas, může rovněž rozhodovat na základě ekvity; platí zde zásada neveřejnosti jednání, zpravidla ústní projednání46, neformálnost a rovnost stran. Rozhodčí řízení může být ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením. Rozhodčí nález má shodné účinky s pravomocným rozsudkem a je rovněž soudně vykonatelný. Naopak usnesení je vydáno namísto rozhodčího nálezu v případech, kdy rozhodce odmítá dále pokračovat v rozhodčím řízení z důvodu neplatnosti, neexistence rozhodčí smlouvy, zpětvzetí žaloby apod. Rozhodčí řízení je jednoinstanční, pokud si smluvní strany nedohodnou přezkum prostřednictvím dalšího rozhodčího orgánu. Nedošlo-li k dobrovolnému plnění povinnou stranou, může oprávněná osoba podat návrh na výkon soudního rozhodnutí dle OSŘ. Pokud jde o zrušení rozhodčího nálezu, to je možné pouze soudem na návrh kterékoliv z oprávněných stran, byl-li podán do 3 měsíců od doručení jeho znění navrhovateli a týká-li se zákonem stanovených okolností zrušitelnosti rozhodčího nálezu – ty jsou taxativně stanoveny v § 31 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a týkají se především závažných procesních vad spojených s rozhodčím řízením (např. neplatnost rozhodčí smlouvy, rozhodování nepovolaným rozhodcem, usnesení nebylo vydáno většinou rozhodců apod.).47 2.2.3. Smírčí řízení Tento způsob řešení sporu může mít povahu jednak tzv. praetorského smíru, případně soudního smíru. Pro paretorský smír je především charakteristické, že se nachází na pomezí soudního a mimosoudního, jelikož použití tohoto prostředku je možné pouze v situacích, kdy by za jinak 45
ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 374-376. 46 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění ve svém § 19 odst. 3 obsahuje dispozitivní ustanovení, které umožňuje účastníkům řízení, aby byl spor řešen bez ústního jednání. Současně ale v § 31 odrážka e) normuje skutečnost, v rámci které právě ono neústní projednání může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, nicméně doktor Kohout k tomuto ve svém článku uvádí: „(…) absence ústního jednání v rozhodčím řízení (za situace, kdy nebylo sjednáno jeho vyloučení), není bez dalšího zrušovacím důvodem podle ustanovení § 31 písm. e), a to za předpokladu, že strany rozhodčího řízení dostanou dostatečnou možnost věc před rozhodcem projednat jiným způsobem (…)“ Zdroj: KOHOUT, Martin. Absence ústního jednání jako zrušovací důvod ve smyslu ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení z 15.9.2010. Dostupné z: http://www.epravo.cz /top/ clanky/absence-ustniho-jednani-jako-zrusovaci-duvod-ve-smyslu-ustanoveni-31-zakona-o-rozhodcim-rizeni66192.html [cit. 10-02-2013]. 47 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 376-377. - 16 -
stejných okolností rozhodoval soud. Smír je uzavřen ještě před zahájením vlastního soudního řízení (tedy v rámci předběžného řízení). Právní úprava je zakotvena v § 67 až § 69 OSŘ.48 Naopak v případě soudního smíru se jedná o smír, k jehož uzavření došlo až po zahájení soudního řízení. Právní úprava je v tomto případě zakotvena v § 99 a 114a odst. 2 odrážka b) OSŘ.49 2.2.4. Konciliace Konciliace představuje určitou formu smírčího řízení, které je někdy rovněž považováno za tzv. kvalifikovanou mediaci – dochází rovněž k navržení řešení sporu. Jednání probíhá za současné přítomnosti dotčených stran a třetí nezávislé osoby – konciliátora, jehož úkolem je zprostředkování komunikace mezi dotčenými stranami. Rovněž i on se snaží prostřednictvím právních rad dovést strany sporu ke smíru. Obecně tedy konciliátor zastává významnější roli než mediátor.50 Vedle výše zmiňovaných alternativních způsobů řešení sporu může rovněž oprávněná smluvní strany pro uplatnění svého práva využít tzv. svépomoci. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o jednostranný akt, není pro něj zcela jednoznačné zařazení mezi alternativní možnosti řešení sporů a stojí tak částečně na jeho pomezí.51 Svépomoc je v rámci současného právního řádu upravena v občanském zákoníku a to v § 6, který stanovuje: „Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah odvrátit.“52 Z dikce zákona je tedy zřejmá podmínka subjektivního práva, neoprávněnosti, bezprostřednosti, přiměřenosti zásahu a vazba k osobě, která je tím ohrožena. V rámci nového občanského zákoníku, platného od 1.1.2015, je rovněž doplněna podmínka: „a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.“53 Řešení obchodní sporů prostřednictvím ADR vzrůstá v současné době na své oblibě a to nepochybně z důvodu zvětšujícího se množství smluvních závazkových vztahů a tím pádem sporů z nich vznikajících, na základě kterých dochází k prodlužování soudního řízení a čekacích dob na jednotlivá stání a tím pádem i k prodražování daného řízení. Rychlost vyřešení daného případu se pak dle Hospodářské komory ČR pohybuje okolo 60 dnů od podání stížnosti.54
48
§ 67, OSŘ: „Připouští-li to povaha věci, lze navrhnout u kteréhokoli soudu, který by byl věcně příslušný k rozhodování věci, aby provedl pokus o smír (smírčí řízení) a, došlo-li k jeho uzavření, aby rozhodl i o jeho schválení (…)“. 49 ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 377 – 378. 50 Tamtéž, s. 378. 51 Tamtéž, s. 377. 52 § 6, občanský zákoník. 53 § 14 odst. 1, nový občanský zákoník. 54 Okresní hospodářská komora Teplice. Mimosoudní řešení sporů z 2.5.2011. Dostupné z: http://ohkteplice.mcdev. cz/mimosoudni-reseni-sporu-3.aspx [cit. 14-02-2013]. - 17 -
Z daných čísel tedy zcela jasně vyplývá, že mimosoudní způsob představuje nepochybně rychlejší a tím pádem podstatně levnější způsob řešení sporu.
2.3.
Soudní řízení
Posledním způsobem, jakým je možno docílit řešení podnikatelského sporu, je prostřednictvím soudního řízení. Právo na soudní ochranu, potažmo soudní řízení spadá mezi základní práva každého subjektu, která jsou chráněna Ústavou55. Právní úprava týkající se rozhodování sporů mezi podnikatelskými subjekty je zakotvena především v občanském soudním řádu. Daný zákon upravuje na území České republiky postupy soudních orgánů a účastníků řízení a rovněž právní vztahy, které právě v důsledku soudního řízení vznikají. Občanský soudní řád však není jediným právním dokumentem, který se vztahuje k soudnímu řízení, další záležitosti spadající do této oblasti jsou dále kodifikovány v následujících předpisech, předně: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění a dále pak v zákoně č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, zákoně č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích v platném znění, zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění; zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, zákoně č. 283/93 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění a zákoně č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, v platném znění. Součástí právní úpravy ČR týkající se soudního řízení a okolností s ním spojených nejsou pouze její vnitrostátní právní předpisy, ale (jak vyplývá již z výše uvedeného výčtu) rovněž úprava mezinárodní, potažmo legislativa Evropské unie. Dle charakteristiky daného právního dokumentu je pak upřednostněno použití vnitrostátní nebo naopak mezinárodní legislativy (viz třetí kapitola).56 Na rozdíl od mimosoudního řešení sporů, pro které je charakteristický především neformální průběh celého řízení, soudní proces se naopak vyznačuje zcela formálním a oficiálním postupem pro jednotlivé fáze soudního řízení. Civilní proces se všeobecně rozděluje na základní dvě části – řízení nalézací a řízení exekuční. V rámci řízení nalézacího, kteréžto je možno dále rozdělit na řízení sporné a nesporné, dochází k soudnímu zjišťování ohledně práv a povinností.
55
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., v platném znění. ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 339-341. 56
- 18 -
Naopak v rámci fáze exekuční neboli vykonávací dochází k aplikaci stanovisek z fáze nalézací. Vedle řízení nalézacího a exekučního stojí ještě řízení zajišťovací, které umožňuje poskytnutí předběžné soudní ochrany při ohrožení nebo porušení práv. Pro řízení sporné (viz řízení nalézací), které je předmětem této diplomové práce, jsou pak charakteristické následující znaky: soudní řízení je zahájeno na návrh oprávněné osoby (soudní žalobou); strany stojící proti sobě se nazývající žalobce a žalovaný; rozsudek soudu má deklaratorní účinek neboli dané řízení zjišťuje nebo potvrzuje existenci, případně neexistenci práv a povinností (naopak nesporné řízení – soudní rozhodnutí má konstitutivní charakter - dané právo nebo povinnost mění, zrušuje nebo zakládá57) a mezi hlavní zásady řízení patří zásada dispoziční (spor zahájen na základě žaloby), zásada projednací (strany sporu musí poskytnout a označit potřebné důkazy) a zásada formální pravdy (soud rozhoduje pouze na základě skutečností a důkazů, které mu byly předloženy nebo které vyšly během řízení najevo). 58,59 Subjekty soudního řízení jsou během civilního procesu obligatorně zastoupeny dvěma skupinami – soudy a účastníky řízení. Soud představuje státní orgán, který je dle § 7 odst. 1 OSŘ povolán k rozhodování sporů a jiných právních záležitostí, které vyplývají mj. z obchodních vztahů a to za předpokladu, že daná skutečnost není již projednávána jinými orgány. Obchodní spor v prvním stupni soudního řízení je rozhodován samosoudcem, při vyšších stupních rozhoduje senát. Ze zákona je vyloučena možnost, aby stejnou záležitost projednával stejný soudce v rámci první i druhé instance, to stejné platí i o dovolání (§14 odst. 2 OSŘ). Soudcem může rovněž být pouze osoba nestranná (vyloučení soudce z důvodu podjatosti § 14 - § 17a OSŘ). Druhým subjektem soudního řízení jsou jeho účastníci. Jedná-li se o řízení sporné, je jím osoba žalobce (podává žalobu k soudu) a osoba žalovaná. Účastníci řízení musí být rovněž způsobilí býti účastníky soudního řízení (= mít právní subjektivitu) a mít procesní způsobilost (= mít způsobilost k právním úkonům), jinak musí být během soudního řízení zastoupeni. Vedle účastníků soudního řízení figurují u soudu ještě osoby zúčastněné soudního řízení a tím mohou být soudní znalci, svědci apod. Tyto osoby se soudního líčení aktivně účastní, nicméně o jejich právech a povinnostech se nejedná.60 Důležitou skutečností pro soudní řízení je rovněž stanovení příslušnosti soudu a to jak věcné, místní, tak i funkční. Věcná příslušnost se v rámci soudnictví ČR stanovuje dle právní obtížnosti a skutkové podstaty. Pro obchodní spory jsou zpravidla věcně příslušné soudy krajské (§ 9 odst. 57
SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-116-8, s. 122 - 123. 58 Mezi základní zásady sporného řízení pak dále patří: zásada rovnosti účastníků (rovná práva účastníků před soudem), zásada volného hodnocení důkazů (soud hodnotí veškeré důkazy samostatně a pak ve vzájemné souvislosti a to dle jeho vnitřního přesvědčení), zásada veřejnosti, ústnosti a písemnosti, zásada jednotnosti řízení (soudní řízení tvoří jeden celek od vlastního zahájení až po vydání rozhodnutí) a zásada rychlosti řízení (efektivnost řízení). Zdroj: ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 344-345. 59 Tamtéž, s. 341-342. 60 Tamtéž, s. 345-347. - 19 -
3 OSŘ). Místní příslušnost znamená konkrétní místo soudu, ke kterému je žaloba zasílána, obecně se jedná o místo bydliště, sídlo nebo místo podnikání žalovaného (žalovaný x žalující). V rámci obchodních sporů je rovněž dovolena dohoda o prorogaci, tedy dohodnutí se, který soud bude místně příslušný pro daný spor. Vzhledem ke skutečnosti, že soudnictví České republiky je dvouinstanční, funkční příslušnost stanovuje, který soud bude příslušný pro rozhodnutí o opravných prostředích proti soudu první instance. V případech, kdy obchodní spor byl v první instanci projednáván krajským soudem, rozhoduje ve druhém stupni soud vrchní (§ 10 odst. 2 OSŘ). Pravomocí soudů v civilních záležitostech je pak celá oblast soukromoprávní úpravy hmotného práva, tedy i práva obchodního. Omezení pravomoci soudů může být normováno pouze na základě zákona.61 Na rozdíl od výše zmiňovaných mimosoudních prostředků řešení obchodních sporů musí v případě soudního řízení dojít ke splnění určitých podmínek (a to nejen na začátku, ale rovněž tyto podmínky musí být naplněny během celého řízení), aby soud mohl jednat a vynést ve věci samé rozhodnutí. Jedná se především o výše charakterizované atributy, tedy pravomoc a příslušnost soudu, zahájení žalobou, způsobilost býti účastníkem soudního řízení a procesní způsobilost (jinak musí být v řízení zastoupen), nepodjatost soudce a dále pak aktivní a pasivní legitimace62, uhrazení soudních poplatků, překážka litispedence nebo bylo již ve věci samé rozhodnuto. Nedojde-li ke splnění daných podmínek, soud řízení - do jejich naplnění - zastaví. Pokud by soud rozhodl v dané věci, zakládá to možnost pro uplatnění řádných, případně mimořádných opravných prostředků (viz níže).63 Soudní řízení končí vydáním soudního rozhodnutí, které může mít podobu soudního rozsudku, usnesení,
platebního
rozkazu
nebo
směnečného
a
šekového
platebního
rozkazu.
Nejvýznamnějším soudním rozhodnutím ve věci samé je pak (1) rozsudek, který je vždy vyhlašován jménem republiky a veřejně. Právní moc doručeného rozsudku nabývá okamžikem, kdy není možno rozsudek již napadnout odvoláním. Vykonatelnost rozsudku je dle zákona pak spojena s marným uplynutím lhůty pro plnění, tedy nebyla-li v rozsudku stanovena povinnost plnit, rozsudek je vykonatelný ve stejném okamžiku jako nabytí právní moci.64 V určitých případech rozhoduje soud namísto rozsudku (2) usnesením, kteréžto je spojeno především s rozhodnutím v rámci řízení nesporného (např. zpětvzetí návrhu, rozhodnutí o smíru apod.). Naopak (3) platební rozkaz představuje rozhodnutí vydané soudem v tzv. zkráceném řízení a to bez přítomnosti a vyjádření žalovaného, tedy pouze na základě žaloby týkající se peněžitého plnění. Proti platebnímu rozkazu je možnost podání odporu. (4) Směnečný a šekový platební 61
ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 346. 62 „Věcná legitimace plyne z hmotného práva. Žalobce je aktivně legitimován, když má skutečné právo, jehož ochrany se domáhá, žalovaný je pasivně věcně legitimován, když má skutečně povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhá.“ Zdroj: Tamtéž, s. 346. 63 Tamtéž, s. 347-348. 64 § 161 odst. 1 a 2, OSŘ. - 20 -
rozkaz se rovněž týká peněžitého plnění, nicméně plynoucího ze směnky či šeku, které musí být k žalobě připojeny. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat námitky, které však mají (na rozdíl od odporu) pouze odkladný účinek proti nabytí právní moci a vykonatelnosti.65 Jak bylo zmíněno již výše, soudnictví České republiky je dvouinstanční (na rozdíl od rozhodčího řízení) a opravňuje tak k podání (jediného) řádného opravného prostředku – odvolání. To může být uplatněno pouze proti rozsudku nebo usnesení (na rozdíl od platebního rozkaz – odpor, směnečný a šekový platební rozkaz – námitky) a musí být podáno pouze v okamžiku, kdy ještě nedošlo k nabytí právní moci soudního rozhodnutí a za předpokladu, že zákon v daném případě podání odvolání nevylučuje.66 Vedle řádných opravných prostředků je možné rovněž využít mimořádných opravných prostředků, které se týkají specifických záležitostí. Je jím dovolání, žaloba na obnovu řízení a žaloba na zmatečnost. V rámci (1) dovolání dochází k přezkoumání pravomocného rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu z hlediska správnosti právních závěrů daného případu. Na tento právní prostředek však není právní nárok, zákon totiž může stanovit výjimky, kdy dovolání přípustné není. V případě obchodního sporu se jedná např. o situace, kdy peněžité plnění nepřekročí částku 50.000 Kč. O dovolání rozhoduje vždy Nejvyšší soud ČR. Pro dovolání je rovněž charakteristická nemožnost předložení nových poznatků a důkazů, kteréžto jsou naopak typické pro (2) žalobu na obnovu řízení, kdy se účastník domáhá nápravy právě ve skutkovém stavu věci. Tento právní prostředek je však možné uplatnit pouze ze zákonem stanovených důvodů a sice, kdy dochází k předložení nových důkazů a skutečností, o kterých účastník bez své viny nemohl vědět nebo se jedná o takové důkazy, které byly již známy, ale nemohly být předloženy a nyní by mohly ovlivnit (zlepšit) konečné rozhodnutí. O umožnění tohoto opravného prostředku rozhoduje soud první instance, tedy soud, který o dané věci rozhodoval v prvním stupni řízení. Posledním zmiňovaným mimořádným prostředkem je (3) žaloba na zmatečnost, která může být uplatněna pro zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, kdy došlo k porušení principů civilního soudnictví.67
65
ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-322-3, s. 351-356. 66 Tamtéž, s. 357-359. 67 Tamtéž, s. 359-362. - 21 -
3. PRÁVNÍ ÚPRAVA ŘEŠENÍ OBCHODNÍCH SPORŮ ZE SMLUVNÍCH ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ NA ÚROVNI EU Obsahem předešlé kapitoly, která bezprostředně navazovala na problematiku týkající se právní úpravy a vymezení pojmu obchodní závazkový vztah, bylo pojednání zabývající se možnostmi řešení sporů vzniklých právě z daného smluvního ujednání a to dle právní úpravy ČR. Tyto dvě kapitoly představovaly úvodní vstup do problematiky této diplomové práce a současně i podklad pro následné zhodnocení úpravy těchto záležitosti v rámci evropského právního prostoru, kterou se zabývají následující části této práce. Vzhledem ke skutečnosti, že tematika prvních dvou kapitol byla stanovena pouze na úrovni právní úpravy ČR, bude v rámci této kapitoly nejprve definován a doplněn pojem evropské mezinárodní právo soukromé a s tím související termín přeshraniční prvek, který představuje základní pojem pro nadnárodní, respektive evropskou problematiku (nejen) v oblasti obchodních závazkových vztahů. Nedílnou součástí je rovněž pojednání o pramenech evropského mezinárodního práva soukromého a to s ohledem na všeobecnou orientaci v problematice. Součástí druhé podkapitoly je pojednání o problematice soudní příslušnosti v obchodních věcech, respektive stanovením jaký soud je v případě přeshraničního sporu kompetentní vést soudní řízení a rovněž rozhodnout ve věci samé. Tato záležitost je na úrovni Evropské unie upravena v rámci Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dané Nařízení, jak je zřejmé již z vlastního názvu, neupravuje pouze otázky soudní příslušnosti, ale rovněž záležitosti výkonu a uznání soudního rozhodnutí, nicméně tato problematika je z hlediska věcné návaznosti upravena až ve čtvrté kapitole této práce. Kolizní ustanovení ohledně soudní příslušnosti jsou nezbytným právním dokumentem, který (nejen) podnikatelům stanovuje, který soud bude oprávněn vést soudní řízení, respektive ke kterému soudu je rovněž nutno podat žalobu, případně odvolání, dovolání apod. Určení příslušnosti soudu může rovněž podnikatelům s předstihem povědět více o průběhu soudního řízení (např. „italské torpédo“ viz kap. 3.2.6). Vzhledem ke skutečnosti, že ani novelizace Bruselské úmluvy ve formě Nařízení Brusel I (viz kap. 3.2.) neodstranila veškeré nedostatky, které jsou spojeny s rozsudky soudů v civilních záležitostech na úrovni EU, byla s ohledem na dubnovou zelenou knihu68 vypracována Evropským parlamentem a Radou revize tohoto Nařízení, jejíž aplikovatelnost a účinnost je
68
Zelená kniha o posouzení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (KOM(2009)175). Tuto knihu posuzující dosavadní aplikaci a všeobecnou kvalitu zpracování Nařízení Brusel I zveřejnila Komise EU dne 21. dubna 2009. Dostupné z: https://www .euroskop.cz/84 61/12752/clanek/revize-narizeni-brusel-i/ [cit. 06-04-2013]. - 22 -
spojena s datem 10. ledna 2015 (některé články již od 10. ledna 201469). Schválenou revizí a změnami, které jsou s ní spojeny, bych se ráda zabývala v poslední části této podkapitoly a nastínila tak změny, které lze v budoucnu očekávat, a jejich důležitost a opodstatněnost. Třetí část této práce logicky navazuje na vyřešenou otázku soudní příslušnosti. Zabývá se totiž aktuální problematikou rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy s přeshraničním prvkem. Rozhodné právo je zde chápáno jako právní systém, respektive právní normy které budou aplikovány na smluvní závazkové vztahy vzniklé na úrovni EU. Podkapitola bude tedy věnována Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Stanovení rozhodného práva představuje velmi důležitý element z hlediska vzniklého sporu, jelikož v případech, kdy se obchodní spor týká smluvního ujednání mezi podnikateli různých členských států, je zcela nezbytné vyřešit otázku, podle kterého právního systému bude daná záležitost vyřešena. S tím samozřejmě souvisejí konsekvence soudního rozhodnutí ve věci samé. Poslední subkapitola této části je pak věnována aktuální problematice a možnostem řešení obchodních sporů prostřednictvím alternativního, tedy mimosoudního způsobu řešení sporů na úrovni EU. V rámci této části dochází k propojení problematiky ADR na úrovni České republiky a na úrovni Evropské unie s ohledem na propojení práva evropského společenství a práva vnitrostátního prostřednictvím pramenů evropského mezinárodního práva soukromého. Tato část pak bude především zaměřena na rozhodčí řízení, které představuje již standardní a po dlouhou dobu zavedený způsob řešení sporů mimosoudní cestou, a mediaci, u které dochází v posledních letech k jejímu rozvoji a zvýšení počtu takto vyřešených sporů a to právě i s ohledem na novou směrnici EP a Rady 2008/52/ES, ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, kterou bych se ráda v této části věnovala. Aby tato část působila komplexně ve vztahu na vnitrostátní úpravu, bude rovněž v rámci této kapitoly zmínka o ostatních možnostech ADR na úrovni EU.
3.1.
Evropské mezinárodní právo soukromé
Evropské mezinárodní právo soukromé představuje regulátora v oblasti soukromoprávních vztahů a tím pádem i obchodních, jež mají přispět k jednotnosti právní úpravy mezi členskými státy EU. Na základě evropských právních aktů tak dochází k regulaci jak smluvních, tak i mimosmluvních závazkových vztahů vznikajících v rámci EU a obsahujících tzv. přeshraniční prvek. Přeshraniční prvek (ekvivalentem může být prvek mezinárodní, zahraniční nebo rovněž cizí) nemá na půdě Evropské unie dosud jednomyslnou definic a zpravidla ji tak nahrazují jednotlivá
69
Článek 81, kapitola VIII, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění). - 23 -
ustanovení a preambule nařízení a směrnic.70 Všeobecně je však spatřován především ve skutečnosti, že jedna ze smluvních stran je cizincem, případně se na území jiného členského státu nalézá její bydliště nebo obvyklý pobyt, v případě právnické osoby se může jednat o umístění sídla v zahraničí. Příkladem může být smlouva o distribuci uzavřená mezi společností ABC, s.r.o. sídlící v Plzni (ČR) a společností DEF, AG. sídlící ve Frankfurtu (Německo) - cizím prvkem je v rámci daného smluvního ujednání skutečnost, že smluvní strany mají sídlo na území jiného členského státu. Bydliště nebo sídlo společnosti je však pouze jedním z atributů, ve kterém může být spatřován přeshraniční prvek. V souvislosti se smluvním ujednáním může být cizí prvek zakotven rovněž v plnění smlouvy nacházející se v zahraničí, místo výkonu práce na území jiného členského státu nebo v nemovitosti, která je umístěna v zahraničí. Nicméně ať již přeshraničí prvek souvisí s umístěním nemovitosti nebo zahraniční osobou, jedno je zcela zřejmé, musí se jednat o prvek, který je v dané situaci relevantním a ne pouze zanedbatelným. Nerelevantním prvkem může být např. skutečnost, kdy rakouská společnost (nájemce) sídlící na území ČR nezaplatí nájemní smlouvu, která byla uzavřena dle legislativy a pro účely pronájmu na území ČR, a pronajímající bude chtít danou společnost z tohoto důvodu žalovat u soudu skutečnost, že se jedná o rakouskou společnost, je v danou chvíli zanedbatelná. Přeshraniční prvek je pak především důležitý pro stanovení rozhodného práva a soudní příslušnosti v případě dodatečně vzniklého sporu (viz později).71 Stejně tak jako soukromoprávní úprava v české legislativě není stanovena pouze v jediném dokumentu, roztříštěnost právní úpravy evropského mezinárodního práva soukromého (a procesního) je rovněž značná.72 Všeobecně můžeme prameny práva Evropské unie rozdělit na právo primární a sekundární. Součástí práva primárního jsou především zakládací smlouvy a jejich revize, nicméně z hlediska problematiky EMPS nepatří mezi přímé právní dokumenty, ale sekundární právo, které naopak představuje nejdůležitější pramen EMPS, z nich vychází. Druhou skupinu tedy představují normy sekundárního práva, které je tvořeno nařízeními, směrnicemi, rozhodnutími, doporučeními a stanovisky. Rozdíly mezi jednotlivými druhy právních aktů jsou následující – nařízení představuje právní akt, který je závazný v celém svém rozsahu; kdežto směrnice je závazná pouze co do výsledku, nikoliv však ve formě začlenění do vnitrostátní právní úpravy; naopak rozhodnutí představuje právní akt s individuální povahou, jež je závazný pouze pro jeho adresáty a doporučení a stanoviska nemají přímý účinek, jedná se pouze o doporučení. Evropské mezinárodní právo soukromé (a procesní) ve svých předpisech upravuje v rámci přeshraničních soukromoprávních záležitostí především tyto 3 okruhy: 70
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 149. 71 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 3-6. 72 Tamtéž, s. 37-46. - 24 -
(1) Kolizní normy - stanovení rozhodného práva, které bude na danou situaci použito. (2) Příslušnost jednotlivých soudů členských států v civilních záležitostech. (3) Uznatelnost a výkon cizích soudních (i jiných) rozhodnutí soukromoprávní povahy. V současné době a to především s rozvojem počtu přeshraničních záležitostí dochází ke vzniku další (zvláštní) skupiny zabývající se civilním řešením sporů s přeshraničním prvkem, do které spadá směrnice o mediaci, evropský platební rozkaz apod. Jedná se tedy o již výše zmiňované mimosoudní řešení sporů, případně zkrácené soudní řízení. 3.2. Příslušnost soudu v obchodních věcech Nařízení Brusel I vstoupilo v platnost v roce 2002 a nahradilo tak tehdejší právní úpravu – Bruselskou úmluvu z roku 1968. V současné době je sice Bruselská úmluva prakticky spíše již historii, nicméně má velký význam z hlediska právní judikatury SDEU, která je použitelná rovněž na ustanovení v Nařízení Brusel I. Nové Nařízení ale i tak odpovídá principům a struktuře původní Bruselské úmluvy, přináší však drobné změny vyplývající ze zkušeností Soudního dvora Evropské unie, jakož i soudů členských států.73 Toto Nařízení je rovněž označováno jakýmsi „double instrumentem“, jelikož upravuje otázky jak soudní příslušnosti v obchodních a občanských věcech, tak současně i uznání a výkon rozhodnutí v těchto záležitostech.74 Všeobecná oblast působnosti Nařízení Brusel I je pak vymezena z věcného, časového a územně personálního hlediska:75 Nařízení Brusel I vstoupilo v platnost 1. března 2002. Pro Českou republiku se však stalo závazným až po jejím vstupu do Evropské unie, a sice 1. května 2004. Z hlediska časové působnosti (článek 66) může být tedy Nařízení aplikováno na řízení, k jejichž zahájení došlo až po vstoupení Brusel I v platnost a dále na veřejné listiny, které byly sepsány rovněž až po tomto okamžiku. Toto ustanovení však nemá kogentní charakter. Výjimky, a sice uplatnění Nařízení v dřívějším časovém okamžiku, představují následující dvě (na sobě nezávazné) okolnosti ustanovené v článku 66 odst. 2 Brusel I: V obou členských státech (stát původu, dožadovaný stát) byla v okamžiku zahájení řízení již platná Bruselská úmluva nebo Luganská úmluva (jejich vstoupení v platnosti předcházelo zahájení řízení) nebo v ostatních případech, kdy příslušnost soudu byla stanovena na základě tohoto Nařízení, případně dle dohody mezi členskými státy (stát původu, dožadovaný stát), která byla platná v okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení.76
73
STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8, s. 6. 74 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 132. 75 Článek 1, kapitola I, Nařízení Brusel I. 76 STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8, s. 47-49. - 25 -
Věcná působnost Nařízení Brusel I je stanovena v článku 1 první kapitoly tohoto Nařízení, který ustanovuje, dojde-li ke kolizi jednotlivých soudních systémů, použije se Nařízení Brusel I na určení soudní příslušnosti v případě občanských a obchodních záležitostí, jakož i uznání a výkonu soudního rozhodnutí (viz double instrument). Z věcné působnosti Nařízení Brusel I jsou však pojmově vyňaty následující okolnosti: celní, daňové či správní záležitosti; osobní stav a způsobilost fyzické osoby; majetkové vztahy mezi manželi, ze závěti, z dědictví; sociální zabezpečení; rozhodčí řízení a konkursy a vyrovnání. Důvodem je skutečnost, že některé oblasti jsou upraveny v rámci zvláštní právní úpravy (např. úpadkové řízení - Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení), naopak jiné nejsou na úrovni EU doposud upraveny vůbec (např. dědické řízení). Do působnosti Nařízení Brusel I nespadá ani rozhodčí řízení, jelikož téměř všechny členské státy EU jsou rovněž i smluvními státy Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (viz kap. 4.2.2.) a současně i některé státy jsou smluvními státy Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1961 (viz kap. 3.4.2.). Dle judikatury SDEU tak nespadá do působnosti Nařízení Brusel I rozhodčí řízení jako takové, ale současně ani řízení před soudy členských států, které tomuto řízení pomáhají. Na druhou stranu ale do kompetence Nařízení Brusel I spadá „řízení o předběžném opatření k zajištění nároku, který je podroben rozhodčí doložce, protože jak SDEU uvedl, takové řízení neslouží k provedení rozhodčího řízení – rozsudek SDEU č. C-391/95 ve věci Van Uden.“77,78 ► Ačkoliv rozhodčí řízení nespadá do kompetence Nařízení Brusel I, je možné, aby soudy členských států mohly přezkoumávat platnost rozhodčích doložek? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 185/07 ve věci Allianz SpA a Generali Assicurazioni Generali SpA v. West Tankers Inc79 z 10. února 2009. Společnost West Tankers Inc. způsobila škodu společnosti Erg Petroli SpA, kterážto se obrátila na své pojistitele Allianz a Generali, aby jí odškodnění vyplatili. To bylo uhrazeno, zároveň však obě pojišťovny podaly regresní žalobu proti společnosti West Tankers Inc. k italskému soudu. Žalovaná společnost však namítla, že italský soud z důvodu uzavřené nájemní smlouvy s rozhodčí doložkou a řídící se anglickým právem není pro daný spor příslušný a podala návrh k britskému soudu, aby pojišťovnám Allianz a Generali bylo zakázáno u italského soudu pokračovat v soudním řízení (tzv. anti-suit injunction). House of Lords se však obrátil na SDEU. Ten se k dané problematice vyjádřil následovným způsobem – ačkoliv rozhodčí řízení nespadá do působnosti Nařízení Brusel I, není možné, aby soudům členských států nebyl dovolen přezkum platnosti rozhodčích doložek, jelikož by tímto v případě společností Allianz a Generali došlo ke znemožnění užití článku 77
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 131 – 132. 78 Tamtéž, s. 131. 79 LYČKA, Martin, KUNC, Bohumil a ŠLÉGLOVÁ, Klára. Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Praha: Linde, 2010. 447 s. ISBN 978-80-7201-812-3, s. 390-391. Rozsudek SDEU č. C – 185/07 ve věci Allianz SpA a Generali SpA proti West Tankers Inc, SbSD, 2009, I – 00663. - 26 -
5 odst. 3 tohoto Nařízení (příslušnost soudu pro účely škodné události je u místa soudu, kde k této události došlo). A dále pak, vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí o soudní příslušnosti náleží výlučně samotnému soudu, důvěru mezi soudy nepočítaje, není možné uplatnit tzv. antisuit injunction vůči jinému soudu. Pokud jde o územně personální působnost, tak ta je zakotvena ve třetí odrážce Preambule tohoto Nařízení, která praví, že tento právní akt je možné uplatnit pro oblast civilních záležitostí s přeshraničním prvkem ve smyslu 3. kapitoly („Justiční spolupráce v občanských věcech“) SFEU. Dle článku 81 odst. 2 SFEU je tato spolupráce mezi členskými státy obsažena především ve „(…) vzájemném uznávání a výkonu soudních a mimosoudních rozhodnutí mezi členskými státy, přeshraničním doručování soudních a mimosoudních písemností, slučitelnosti kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech (…),“80 případně „(…) rozvíjení alternativních metod urovnávání sporů (…).“81 Pod pojmem členské státy jsou chápány všechny členské státy Evropské unie. Výjimku představuje pouze Dánsko, u kterého se jednotlivá ustanovení Nařízení Brusel I aplikují na základě dohody mezi EU a Dánskem o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, která byla podepsaná v Bruselu v roce 2005 (účinnost od 1.7.2007).82,83 Obrátíme-li nyní pozornost k pojmu příslušnost soudu tak, jak uvádí profesorka Pauknerová v knize Evropské mezinárodní právo soukromé84, dochází v rámci druhé kapitoly Nařízení k terminologickému problému z hlediska překladu a všeobecnému výkladu pojmu „příslušnost“. Český právní systém totiž spojuje pojem „příslušnost“ s věcnou, funkční a místní kompetencí soudu (viz kap. 2.3.), kdežto z hlediska výkladu evropského práva je obsahem tohoto pojmu oprávnění justičního orgánu rozhodovat, což je z hlediska českého práva zaneseno do pojmu „pravomoc“. Z hlediska výkladu českého práva tak došlo k záměně pojmu příslušnost namísto pravomoci, avšak vzhledem ke skutečnosti, že daný pojem se již vžil v praxi, zůstává nadále a je na soudních orgánech ČR, aby se s danou problematikou vyrovnaly samy. Příslušnost soudu je pak možné rozdělit do následujících kategorií: obecná příslušnost (kap. 3.2.1.), zvláštní příslušnost (kap. 3.2.2.), výlučná příslušnost (kap. 3.2.3.) a dohodnutá příslušnost (kap. 3.2.4.). Pro účely stanovení soudní příslušnosti pro smluvní závazkové vztahy je však nejprve ještě vhodné definovat pojem „bydliště“, jelikož od tohoto institutu se ve velmi častých případech odvíjí stanovení příslušnosti soudu pro vzniklý spor. Článek 59 odst. 1 k tomu uvádí: „Pro 80
Článek 81 odst. 2 odrážky a), b), c), kapitola 3, SFEU. Článek 81 odst. 2 odrážka g), kapitola 3, tamtéž. 82 Preambule, odrážka 21, Nařízení Brusel I: „Dánsko se podle článků 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství, přijetí tohoto nařízení neúčastní, a proto pro ně není závazné ani použitelné.“ 83 STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8, s. 6. 84 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 133. 81
- 27 -
posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.“ Pokud je však soudní řízení vedeno v členském státě, kde daná osoba nemá své bydliště, musí soud přistoupit k využití práva tohoto jiného členského státu, aby mohl rozhodnout, zdali tato osoba má na území daného (jiného) členského státu své bydliště. V případě obchodních společností, jiných právnických osob nebo sdružení fyzických, případně právnických osob je pod pojmem bydliště chápáno sídlo, hlavní provozovna nebo ústředí.85 ► Jakým způsobem bude stanoveno bydliště osoby, jejíž pobyt není znám? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 327/10 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi86, tedy spor mezi českou obchodní společností a německým občanem. SDEU z daného případu dovodil, že daná problematika není v rámci Nařízení Brusel I upravena vůbec a je tedy nutné se zaměřit konkrétně na daný případ a ověřit, zdali je možné Nařízení Brusel I vůbec využít a jaká ustanovení z něj. Tento spor konkrétně: jedná se o spotřebitelskou smlouvu, žaloba ze strany smluvního partnera může být tedy zaslána pouze k soudu členského státu, kde má bydliště spotřebitel (čl. 16 odst. 2, Nařízení Brusel I), a tento soud pak musí dle svého vnitrostátního práva rozhodnout, zdali se opravdu na území daného členského státu nachází jeho bydliště či nikoliv (čl. 59 odst. 1, Nařízení Brusel I). Pokud by byla odpověď negativní, soud by musel dle čl. 59 odst. 2 ověřit, zdali má žalovaná osoba bydliště v jiném členském státě. Vzhledem ke skutečnosti, že občan Lindner opomněl informovat Hypoteční banku a.s. o změně svého bydliště, použije se pro účely soudní příslušnosti poslední známé bydliště, příslušným bude tedy soud německý. Současně ale i SDEU dovozuje, že pro uplatnění spravedlnosti může soud členského státu přistoupit k uplatnění vnitrostátních procesních pravidel, pokud se předtím ujistil, že proběhla veškerá pátrání ohledně pobytu žalovaného. 3.2.1. Obecná příslušnost Obecná příslušnost soudu vyplývající z prvního odstavce druhého článku (kapitola II) praví, že osoby, nehledě na jejich státní příslušnost, mohou být žalovány u soudu členského státu, na jehož území se nachází jejich bydliště. Tento základní předpoklad je však možno aplikovat pouze s podmínkou „nestanoví-li toto Nařízení jinak,“87 tedy jinými slovy, pokud není v dalších článcích nebo revizích tohoto Nařízení stanoveno něco jiného, je možno vycházet z předpokladu uvedeného v první větě této podkapitoly. Ani podmínka státní příslušnosti není v tomto směru důležitým elementem a na osobu se z hlediska práva bude pohlížet, jakoby příslušníkem daného členského státu byla. Bydliště žalobce není rovněž důležité.88
85
Článek 59 a 60 odst. 1, Nařízení Brusel I. Rozsudek SDEU č. C – 327/10 ve věci Hypoteční banka, a.s. proti Udo Mike Lindner, dosud nezveřejněn. 87 Článek 2 odst. 1 – první věta, kapitola I, Nařízení Brusel I. 88 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 306. 86
- 28 -
Obecné ustanovení třetího článku dále stanovuje, že osoby, jejichž bydliště se nachází na území některého z členských států, mohou být žalovány u justičních orgánů jiného členského státu na základě oddílů 2-7 tohoto Nařízení (viz následující podkapitoly), „tj. pravidel o tzv. exorbitantní příslušnosti - toto ustanovení bývá také nazýváno ustanovením o „vyloučení soudů,“ neboť skutečně vylučuje případy, kdy by osoba s bydlištěm v členském státě byla žalována na základě exorbitantní příslušnosti, zakotvené v národním právu některého členského státu, jehož ustanovení jdou nad rámec Nařízení Brusel I.“89 Soudní příslušnost nelze stanovit dle přílohy č. 1 tohoto Nařízení („Pravidla pro určení příslušnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 a čl. 4 odst. 2“).90 Obecné ustanovení čtvrtého článku dále stanovuje, že u osob, jejichž bydliště se nenachází na území ani jednoho z členských států, se příslušnost soudů jednotlivých členských států stanoví podle vnitrostátní právní úpravy těchto členských států, s výjimkou článků 22 („Výlučná příslušnost“) a 23 („Ujednání o příslušnosti“) tohoto Nařízení. Druhý odstavec tohoto článku dále říká, že „proti takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto státě, zejména na pravidla uvedená v příloze I, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci.“91,92 3.2.2. Zvláštní příslušnost Zvláštní příslušnost na rozdíl od obecných ustanovení vymezuje okolnosti, za kterých je přípustné žalovat osobu v jiném členském státě, než ve kterém se nachází její bydliště. Důvodem k tomuto opatření je užší vztah mezi vlastním sporem a justičními orgány, které jsou z hlediska okolností logičtěji oprávněnější jednat v dané věci, než orgány, které se nacházejí v členském státě bydliště žalovaného. Je však zapotřebí, aby toto ustanovení bylo vykládáno úzce a nedošlo tak ke konfliktu soudů, které by v daném případě byly příslušné v dané věci rozhodovat. Ačkoliv se jedná o komplikovanější článek, jeho praktický význam je zřejmý.93 Přestože Nařízení Brusel I vymezuje různé okolnosti, za kterých je použita v případě sporu tzv. zvláštní příslušnost jako např. deliktní žaloby, adhezní řízení nebo výživné, je z hlediska tématu této práce důležitý především článek 5 odst. 1, ve kterém je zakotvena zvláštní příslušnost v případě sporu ze smluvních závazkových vztahů. Dále je uveden článek 6 týkající se zvláštní příslušnosti pro žaloby dle věcné souvislosti a příslušnost pro pojistné smlouvy (článek 8 – 14).
89
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 137. 90 Tamtéž, s. 137. 91 Čl. 4 odst. 2, oddíl 1, kapitola II, Nařízení Brusel I. 92 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 307. 93 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 138-139. - 29 -
Žaloby ze smluvního závazkového vztahu Ze smluvního závazkového vztahu může být osoba, jejíž bydliště se nachází na území některého z členských států, žalována u soudu v jiném členském státě, „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být plněn,“94 přičemž místem plnění (není-li domluveno jinak), je v případě prodeje zboží ze smlouvy vyplývající místo na území některého z členských států, kam zboží bylo nebo mělo být doručeno, a v případě poskytování služeb jím je ze smlouvy vyplývající místo na území některého z členských států, kde služba byla nebo měla být poskytnuta. 95 ► Který soud je místně příslušný, bylo-li zboží dodáváno současně na více různých míst na území jednoho členského státu? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 386/05 ve věci Color Drack GmbH v. Lexx International Vertriebs BmbH96 z 3. května 2007. Jedná se o takové místo plnění, které přináší nejužší vztah mezi smlouvou a daným soudem, v tomto případě tedy místo, které dle ekonomických kritérií můžeme označit jako místo hlavního dodání zboží. Místně příslušným soudem je v tomto případě tedy soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního dodání. Nelze-li místo hlavního dodání určit, může žalobce podat žalobu dle své volby v souladu s výše uvedeným. ► Který soud je místně příslušný, nelze-li stanovit místo, kam zboží mělo být nebo bylo doručeno? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 87/10 ve věci Electrosteel Europe sa a Edil Centro SpA97 z 9. června 2011. Pokud není možné stanovit soudní příslušnost dle čl. 5 odst. 1 odrážky b (místo dodání zboží) bez odkazu na hmotné právo aplikovatelné na danou smlouvu, je tímto místem místo, kde došlo nebo mělo dojít k fyzické předávce daného zboží a tím pádem i nabytí oprávnění ze strany kupujícího se zbožím disponovat a to v konečném místě stanoveného prodeje. Příslušnost soudu dle věcné souvislosti Tato zvláštní příslušnost vyplývá z předpokladu, že žaloby, u nichž je zřejmá věcná souvislost, by měl projednávat stejný soud. V případě, že má osoba bydliště na území jednoho z členských států, může být žalována rovněž na území jiného členského státu v těchto čtyřech případech98: (1) pokud je žalováno více osob, pak u soudu místa, kde má jiný ze žalovaných místo bydliště a to v případech, kdy právní nároky jsou velmi úzce spojeny a je tedy účelné o nich rozhodnout v jednom řízení tak, aby se zabránilo odporujícím si rozhodnutím jednotlivých soudů; (2) v otázkách intervenčních žalob a žalob o záruku – v těchto případech je pak příslušný stejný soud, jako u kterého byla podána původní žaloba; (3) u vzájemných žalob, pokud se daná žaloba 94
Článek 5 odst. 1 odrážka a), oddíl 2, kapitola II, Nařízení Brusel I. Článek 6 odst. 1, tamtéž. 96 Rozsudek SDEU č. C – 386/05 ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, SbSD, 2007, I – 03699. 97 Rozsudek SDEU č. C - 87/10 ve věci Electrosteel Europe SA proti Edil Centro SpA, dosud nezveřejněn. 98 Článek 6, oddíl 2, kapitola II, Nařízení Brusel I. 95
- 30 -
týká stejné smlouvy, případně stejné skutečnosti jako byla původní žaloba, pak je příslušným soudem soud, kde došlo k podání původní žaloby a (4) u věcných práv k nemovitostem, kde příslušným soudem je soud, na jehož území se daná nemovitost nachází. Příslušnost soudu pro pojistné smlouvy Nařízení Brusel I se rovněž zabývá otázkou ochrany slabší smluvní strany a vymezuje tak pro ni zvláštní soudní příslušnost. Konkrétně se pak tato ustanovení týkají soudní příslušnosti pro spotřebitelské, individuální pracovní a pojistné smlouvy. Pro účely této diplomové práce a rovněž i s ohledem na věcnou souvislost s následující podkapitolou, rozhodným právem, uvádím pouze zvláštní příslušnost pro účely pojistných smluv, která je obsažena ve 3. oddíle (čl. 8 – 14) tohoto Nařízení.99 Pokud jde o pojem „pojištění“, je nutno ho vykládat autonomně, tedy dle vnitrostátní právní úpravy. Všeobecně se může ale jednat pouze o tzv. soukromoprávní pojištění, soudní příslušnost nelze uplatnit na sociální pojištění, případně jiná veřejnoprávní. Dopravní pojištění do věcné působnosti Nařízení Brusel I ale spadá.100 Článek 9 tohoto Nařízení zakotvuje všeobecnou soudní příslušnost pro případ žaloby pojistníka. Ten může být zejména žalován u soudu členského státu, kde má své bydliště. V případě žaloby týkající se pojištění odpovědnosti či pojištění nemovitého majetku, může být rovněž žalován u soudu místa, kde došlo ke škodné události. Tento výčet soudních příslušností není však úplný, pojistitel může být rovněž žalován u soudů členských států dle ustanovení článku 11. Naopak osoba pojistitele může žalobu podat pouze u soudu členského státu, na jehož území se nachází bydliště žalovaného, kterým může být pojistník, pojištěný, případně oprávněná osoba. Výjimku představuje vzájemná žaloba, která se podává u soudu členského státu, kde byla podána žaloba původní. Od těchto ustanovení se lze odchýlit pouze dohodou (článek 13).101 Vzhledem ke skutečnosti, že pojistná smlouva nepředstavuje typickou formu smluvního závazkového vztahu mezi podnikateli, neuvádím zde z tohoto důvodu podrobnější komentář k jednotlivým ustanovením. 3.2.3. Výlučná příslušnost Výlučná soudní příslušnost vedle již zmiňované zvláštní příslušnosti udává další výjimku pro stanovení soudní příslušnosti a to bez ohledu na bydliště jak žalovaného, tak žalujícího. Jedná se o takovou situaci, kdy pro určitou záležitost jsou kompetentní pouze některé soudy a rozhodnutí vydané jiným soudem by nebylo uznatelné, natož pak vykonatelné. V případě, že by u takového 99
STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8, s. 24. 100 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 145. 101 Tamtéž, s. 145. - 31 -
soudu došlo k zahájení řízení, soud se v dané věci prohlásí za nepříslušný a řízení zastaví. Tento článek se vztahuje ke všem fázím a instancím soudního řízení.102 Z hlediska smluvních závazkových vztahů je důležitý především odst. 1 a 5 tohoto článku. První paragraf se týká okolností věcných práv a nájmu nemovitosti, pro které je příslušný soud členského státu, ve kterém se daná nemovitost nachází. Druhý zmiňovaný odstavec je pak spojen s příslušností soudu pro výkon soudního rozhodnutí, kde kompetentním soudem může být pouze takový soud, na jehož území bylo nebo by mělo být soudní rozhodnutí vykonáno. 3.2.4. Dohodnutá příslušnost Jak vyplývá z Preambule Brusel I (čl. 14) a rovněž článku 23 odst. 1 tohoto Nařízení, respektuje tento právní dokument rovněž smluvní volnost a umožnuje tak smluvním stranám ujednání o soudní příslušnosti. Výjimku představuje pouze soudní příslušnost v oblasti smluv se slabší smluvní stranou (viz kap. 3.2.2.) a výlučná příslušnost soudu (viz kap. 3.2.3.). Pokud daná smlouva nespadá mezi tuto oblast, pak mají smluvní strany (stejně tak jako v případě rozhodného práva, viz kap. 3.3.1.) možnost zvolit si své sudiště. Podmínkou však v tomto případě (na rozdíl od Nařízení Řím I) představuje skutečnost, že alespoň jedna ze smluvních stran již vzniklého nebo možného budoucího sporu má na území daného členského státu své bydliště. Pokud tato podmínka nebyla dodržena, ostatní soudy členských států mohou rozhodovat v daném sporu pouze v případě, že by zvolený soud (soudy) odmítl v dané věci provést rozhodnutí. Nezbytnou podmínkou doložky o sudiště je rovněž existence přeshraničního prvku a samozřejmě i skutečnost, že daný spor spadá do kompetence Nařízení Brusel I (viz úvodní část kap. 3.2.). Doložka o sudišti by pak měla být dle článku 23 odst. 1 odrážky a) uzavřena v písemné formě nebo písemným potvrzení ústního ujednání, nicméně může být uzavřena i v jiné formě, pokud tato forma odpovídá obchodním zvyklostem smluvních stran nebo zvyklostem v mezinárodním obchodě, rovněž tedy i elektronickými prostředky, pokud umožňují, aby dohoda byla trvale zachována. Nedohodnou-li se strany jiným způsobem, ujednání o sudišti je chápáno jako výlučné.103 ► Je možné, aby doložka o sudišti sjednaná mezi původním kupujícím a výrobcem zavazovala rovněž dalšího nabyvatele? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C-543/10 ve věci Refcomp SpA proti Axa Corporate Solutions Assurance SA a další104 ze 7. února 2013. Daný spor se týká vadných kompresorů, které byly nainstalovány během renovace budov ve francouzském Courbevoie. Zmíněné kompresory byly vyrobeny italskou společností (Refcomp 102
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice.ISBN 978-80-7400-034-8, s. 145. Komentář k článku 22, oddíl 6, kapitola II, Nařízení Brusel I. 103 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6, s. 307. Komentář k článku 23, oddíl 7, kapitola II, Nařízení Brusel I. 104 Rozsudek SDEU č. C – 543/10 ve věci Refcomp SpA proti Axa Corporate Solutions Assurance SA a další, dosud nezveřejněn. - 32 -
SpA) a dodány jiné společnosti (Climaveneta), taktéž italské, která provedla jejich instalaci. Mezi těmito dvěma společnostmi existovala smluvní doložka o italském sudišti. Kompresory však prokazatelně nefungovaly tak, jak by měly, a znalecký posudek s jistotou prokázal výrobní vadu kompresorů. Na základě tohoto posudku francouzská společnost Axa Corporate (zadavatel renovace budov) podala žalobu u tribunal de grande instance de Paris proti výrobci (Refcomp SpA) a to dle článku 5 odst. 1 (pokud předmět sporu představují nároky ze smlouvy, sudištěm je členský stát místa, kde závazek byl plněn). Společnost Refcomp SpA však zpochybnila příslušnost daného soudu a poukázala na doložku o sudišti. Spor se dostal až ke cour de cassation (kasační soud ve Francii), který vznesl předběžnou otázku k SDEU. Ten se k dané věci vyjádřil následovným způsobem – článek 23 odst. 1 se vztahuje na situace, kdy byla s jistotou prokázána dohoda mezi smluvními stranami o příslušnosti soudu a tato dohoda byla rovněž danými stranami skutečně odsouhlasena. Účinky z takto vzniklé dohody je pak možné uplatnit pouze ve vztazích mezi těmito stranami a nelze je uplatňovat vůči třetí osobě. V tomto případě by bylo tedy zásadně nezbytné, aby třetí strana projevila souhlas s danou doložkou. Příslušným soudem v tomto případě je soud francouzský. 3.2.5. Přezkoumání soudní příslušnosti Soudní orgán členského státu před zasláním žaloby protistraně musí nejprve přezkoumat, zdali se nejedná o výlučnou příslušnost soudu jiného členského státu (viz kap. 3.2.3). Zvláštní příslušnost dle ostatních článků Nařízení Brusel I soud však již nezkoumá, a pokud se žalovaná strana k soudu dostaví (nikoliv však ve věci nepříslušnosti soudu nebo výlučné příslušnosti jiného soudu), stane se soud pro dané řízení příslušným. V případě, že by však osoba s bydlištěm na území jednoho členského státu byla žalována na území jiného členského státu a k řízení se nedostavila, soud se prohlásí za nepříslušný, pokud z Nařízení nevyplývá, že je pro daný spor příslušným.105 Dle článku 26 odst. 2 může soud rovněž řízení přerušit, dokud nebude prokázáno, že žalovaná osoba měla možnost obdržet návrh na zahájení soudního řízení a to v dostatečném předstihu tak, aby měla možnost se s danou žalobou seznámit a připravit se na vlastní jednání před soudem. Pokud dochází k zaslání tohoto návrhu do jiného členského státu, uplatní se článek 19 Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, ze dne 29. května 2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, který se týká situace, kdy se žalovaná strana nedostavila k soudnímu řízení.106 3.2.6. Litispendence Pro vysvětlení pojmu litispendence, respektive překážky litispendence je vhodné užití § 83 odst. 1 OSŘ, který tento pojem definuje: „Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo 105 106
Článek 24 a 26 odst. 1, oddíl 8, kapitola II, Nařízení Brusel I. Článek 26 odst. 2 a 3, oddíl 8, kapitola II, tamtéž. - 33 -
u soudu jiné řízení.“ Přeneseme-li tento poznatek na úroveň soudní příslušnosti pro spory s přeshraničním prvkem, jedná se o záležitost, kdy není možné, aby řízení mezi stejnými stranami sporu a ve stejné věci probíhalo u více než jednoho soudu některého z členských států. Pokud by došlo k zahájení takového řízení, soudní orgán, u kterého bylo zahájeno řízení v pozdějším časovém okamžiku, řízení přeruší, dokud nebude stanovena příslušnost soudu, kde řízení bylo zahájeno jako první, a poté se prohlásí za nepříslušný. Stejná situace by nastala v případě, pokud by pro daný spor byla stanovena výlučná příslušnost u více než jednoho soudu.107 Pojem „mezi stejnými stranami“ a „v téže záležitosti“ vyložil Soudní dvůr EU autonomně. V případě stran sporu se o téže účastníky nejedná, pokud u druhého soudního řízení je více účastníků než u řízení prvního, a překážka litispendence se pak vztahuje pouze na strany sporu, které byly rovněž účastníky soudu prvního. Tato skutečnost však není důvodem, aby zbylí účastníci nepokračovali v soudním řízení. Z hlediska pojmu v téže záležitosti se pak jedná o skutkovou podstatu daného sporu a aplikovatelné právo, na kterém původní žaloba spočívala.108 Pokud jde o zahájení soudního řízení, tak na rozdíl od Bruselské úmluvy, je tento okamžik již definován a to v článku 30 odst. 1 a 2, přičemž do daných ustanovení je zakotven procesní rozdíl v rámci jednotlivých vnitrostátních úprav týkajících se osoby, která je odpovědná za doručení žaloby, tedy soudní orgán nebo žalující osoba.109 V otázce překážky litispendence je pravděpodobně nejznámější, ale současně i velmi kritizovanou kauzou rozsudek SDEU č. 116/2002 ve věci Erich Gasser GmbH v. MISAT Srl.110, známý rovněž pod názvem „italské torpédo“. Tento případ se dotýká článku 27 odst. 1 tohoto Nařízení ohledně skutečnosti, kdy soudní orgán, u kterého bylo řízení zahájeno v pozdějším časovém okamžiku než u soudu prvního, musí řízení přerušit a posečkat, dokud se první soud neprohlásí za příslušný.111 V tomto případě pak došlo záměrně k zahájení řízení nejprve u italského soudu společností MISAT, jelikož italské soudnictví je známé svou zdlouhavostí jednání a umožňuje tak nepřiměřeně protahovat soudní řízení, a až poté společností Gasser u soudu rakouského, který však byl stranami pro danou smlouvu prorogován, tedy smluvně zvolen. Tento jev, kdy je snahou nejprve napadnout doložku o smluvní volbě soudu a tím pádem se snažit o protahování celého procesu, se v současné literatuře, ale i soudní praxi nazývá „italským torpédem“. Tato kauza rovněž iniciovala zákonodárce EU k revizi a usměrnění daného ustanovení Nařízení Brusel I a zabránění tak zpochybňování volby sudiště. Soud, který
107
Článek 27 a 29, oddíl 9, kapitola II, Nařízení Brusel I. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 157. 109 Tamtéž, s. 158. 110 Rozsudek SDEU č. C – 116/2002 ve věci Erich Gasser GmbH v MISAT Srl, SbSD, 2003, I – 14693. 111 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 158. 108
- 34 -
byl zvolen v rámci smluvního ujednání, by tak měl být rovněž kompetentním pro rozhodnutí ohledně platnosti takovéto doložky.,112 3.2.7. Závislá řízení Překážka litispendence (článek 28, oddíl 9, kapitol II) však není jediným případem, kdy soud, u nějž bylo řízení zahájeno v pozdějším časovém okamžiku, může přerušit soudní řízení. Druhou okolností jsou totiž tzv. závislá řízení. Jedná se o situaci, kdy jednotlivá řízení spolu související (mající úzký vztah) byla zahájena u více soudů jednotlivých členských států zároveň. V těchto případech, aby nedošlo k vynesení rozsudků, jež by si navzájem odporovaly, může soud takovéto řízení přerušit, případně se prohlásit na návrh jedné ze stran sporu nepříslušným, pokud je první soud dle tohoto Nařízení příslušným a spojení těchto žalob je dle práva tohoto členského státu možné a přípustné. 3.2.8. Předběžná opatření a zajištění důkazu Poslední článek tohoto Nařízení týkající se soudní příslušnosti (článek 31, oddíl 10, kapitola II) se zabývá navrhováním předběžného113 a zajišťovacího opatření114 v rámci soudního řízení. Pro účely Nařízení Brusel I je možné uplatňovat tato opatření u soudu jednoho členského státu, ve kterém jsou kodifikována a to současně i za předpokladu, že příslušným soudem pro rozhodnutí daného sporu je však soud jiného členského státu. Předpokladem je ale reálné spojení mezi daným soudem členského státu a opatřením, které je navrhováno, např. se v daném státě nachází majetek dlužníka.115 Na tomto místě by bylo vhodné uvést komentář k současné právní úpravě ohledně příslušnosti soudu v obchodních věcech, nicméně s ohledem na plánovanou revizi tohoto Nařízení by tyto poznatky mohly působit jako nadbytečné a z toho důvodu přistupuji rovnou k oblastem, ve kterých prostřednictvím revize tohoto Nařízení dojde ke změnám. 3.2.9. Revize Nařízení Brusel I S ohledem na závěry Komise z dubna roku 2009116 a konstatování tehdejšího (ale i současného) místopředsedy Komise Jacquese Barrota, že „nadešel čas, aby byl dosažen skutečný volný pohyb rozsudků v EU,“117 přijímá Evropský parlament a Rada (EU) Nařízení č. 1215/2012, ze 112
WEINHOLD, Daniel. Brusel (je) jednička z 3.1.2011. Dostupné z: http://weinhold.blog.ihned.cz/ c1-49156850brusel-je-jednicka [cit. 26-03-2013]. 113 § 74 odst. 1, OSŘ: „Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“ 114 § 78 odst. 1, tamtéž: „Před zahájením řízení o věci samé lze na návrh zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.“ 115 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 159. 116 STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8, s. 7. 117 Výrok Jacquese Barrota z dubna 2009. Dostupné z: https://www .euroskop.cz/8461/12752/clanek/revize-narizenibrusel-i/ [cit. 06-04-2013]. - 35 -
dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), ve kterém (s ohledem na téma této kapitoly) přináší následující změny a úpravy (mezi důležité změny patří rovněž zrušení doložky vykonatelnosti, nicméně ta bude s ohledem na věcnou souvislost zmíněna až v rámci čtvrté kapitoly): Jednou z velmi podstatných a pozitivně hodnocených změn je rozšíření článku 29 (nově 31) týkající se dohod o soudní příslušnosti. Tento článek byl zaveden rovněž mj. z důvodu zefektivnění těchto dohod a vyloučení tak možnosti tzv. „italského torpéda“ (viz kap. 3.2.6.). Pokud se strany nedohodnou jinak, dohoda o soudní příslušnosti je pokládána za příslušnost výlučnou. Důvodem je, aby strany z vlastní iniciativy nezahajovaly řízení u jiných soudů členských států, řízení tak neprodlužovaly a současně i dodržovaly ujednání takovýchto dohod. Tato ustanovení se nevztahují na ujednání se slabší smluvní stranou. Rovněž článek 24 (nově 27) Nařízení Brusel I je stále platný.118 Všeobecně je pak posílena spolupráce mezi soudy členských států a řešení situace litispendence a závislých řízení.119 Oproti původní právní úpravě je však vložena rovněž úprava zabývající se litispendencí a závislými řízeními ve vtahu ke třetím zemím, tedy v situaci, kdy běží paralelní řízení v některém ze členských států a současně i u soudu některého ze třetích států, přičemž příslušnost soudu v případě daného sporu byla odvozena jakožto obecná nebo zvláštní dle revidovaného znění Nařízení Brusel I. Článek 33 a 34 této revize pak dále vymezuje okolnosti, za kterých soud členského státu může takovéto řízení přerušit. Třetí velmi podstatnou a rovněž i opodstatněnou změnou, kterou přináší revidované znění Nařízení Brusel I, je vynětí dvou vedle sebe možných paralelních řízení a to rozhodčího a soudního, kteréžto mohou zapříčinit nejen průtahy ve vlastním řízení, ale rovněž vydání dvou neslučitelných rozhodnutí. V situacích, kdy by soud členského státu měl zkoumat platnost rozhodčí doložky, může v souladu s vnitrostátními předpisy odkázat na dané rozhodčí řízení, případně rozhodčí řízení zcela přerušit nebo zastavit a poté přezkoumat platnost a způsobilost doložky. Nařízení se nově rovněž nevztahuje na žaloby týkající se ustanovení rozhodčího soudu, rozhodčího řízení jako takového, pravomocí rozhodců, žalobami pro zrušení, uznání a výkon, přezkum a odvolání rozhodčího nálezu.120 Z výše zmíněných změn zcela jasně vyplývá, že revize Nařízení Brusel I se snaží vylepšit a zdokonalit sporné a nedostatečně upravené otázky, které se během desetiletého užívání tohoto Nařízení objevily. Budoucí aplikace Nařízení Brusel I by tak měla být od platnosti a účinnosti 118
ELIÁŠOVÁ, Petra. 79034: Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti v EU – jaké změny lze očekávat v souvislosti s přepracováním Nařízení Brusel I? z 1.12.2011. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/pravidla -urcovani-mezinarodni-prislusnoti-v-eu-jake-zmeny-lze-ocekavat-v-souvislosti-s-prapracovanim-narizeni-brusel-i79034.html [cit. 06-04-2013]. 119 Oddíl 9: Překážky litispendence a související řízení, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění). 120 Odrážka 12, Preambule, tamtéž. - 36 -
obměněného právního předpisu jednodušší, rychlejší a měla by přispívat k předvídatelnosti výsledků sporů, což je základním atributem a záměrem Nařízení Brusel I v oblasti soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech na území Evropské unie.
3.3.
Rozhodné právo pro smluvní závazkové vztahy
Nařízení Řím I vstoupilo v platnost v roce 2009 a nahradilo tak tehdejší právní úpravu – Římskou smlouvu z roku 1980.121 Její obměna je spatřována v nutnosti implementace nových právních skutečností, které se během dvacetiletého vývoje změnily a dále jakožto odezva Haagského programu z roku 2004 přijatého Evropskou radou. Tento program apeloval na důležitost vzájemné spolupráce v oblasti kolizních norem týkajících se smluvních závazkových vztahů a jejich rozvoje. Předpokladem vzniku tohoto Nařízení byla rovněž snaha na zlepšení fungování vnitřního trhu v oblasti předvídání výsledků sporů, volbě rozhodného práva a souladu s Nařízením Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I, viz kap. 3.2.) a Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím II).122,123 Nařízení Řím I představuje právní akt, který je z titulu „nařízení“ závazný pro všechny členské státy. Výjimku a tedy odmítnutí členským státem použít některého z ustanovení tohoto Nařízení může představovat pouze skutečnost „zjevné neslučitelnosti s veřejným pořádkem místa soudu.“124 Svou právní podstatou přineslo Nařízení Řím I jednotnou kolizní úpravu v problematice rozhodného práva, přičemž šestá odrážka preambule k tomu uvádí: „Základem systému kolizních norem v oblasti smluvních závazků by měla být možnost svobodné volby.“125 Jinými slovy – určení rozhodného práva na základě nařízení je učiněna pouze u smluvních závazkových vztahů, kde nedošlo k volbě práva na základě výslovného smluvního ujednání (viz kap. 3.3.2. a 3.3.3). Smluvním stranám není rovněž zakázáno, aby do svých kontraktů vložily odkaz na mezinárodní úmluvu, případně nestátní normu (Preambule, 13 odrážka). Oblast působnosti Nařízení Řím I je pak vymezena z věcného, časového a územně personálního hlediska. Z hlediska časové působnosti (kap. IV, čl. 29) se Nařízení Řím I vztahuje na smlouvy, které byly uzavřeny po datu jeho použitelnosti, nemá tedy retroaktivní účinek. Nařízení vstoupilo 121
Vztah k Římské úmluvě dle Článku 24 odst. 1 a 2 Nařízení Řím I: (1) Toto nařízení v členských státech nahrazuje Římskou úmluvu kromě případů, kdy se jedná o území členských států, která spadají do územní působnosti uvedené úmluvy a na která se toto nařízení v souladu s článkem 299 Smlouvy nevztahuje. (2) V rozsahu, v jakém toto nařízení nahrazuje ustanovení Římské úmluvy, se jakýkoli odkaz na tuto úmluvu považuje za odkaz na toto nařízení. 122 Nařízení Brusel I je věnována následující kapitola. Nařízení Řím II není předmětem této práce, nicméně z hlediska právních základů je k Nařízení Řím I vztaženo, proto bylo na tomto místě, stejně jako v preambuli Nařízení Řím I, zmíněno. 123 Preambule, pátá a sedmá odrážka, Nařízení Řím I. 124 Článek 21, kapitola III, tamtéž. 125 Preambule, jedenáctá odrážka, tamtéž. - 37 -
v platnost dne 24. července 2008, nicméně dle ustanovení Evropského parlamentu a Rady může být uplatněno pouze na smlouvy, které byly uzavřeny po 17. prosinci 2009. Na smlouvy, které nespadají do tohoto období, budou použity právní úpravy platné k danému datu – především tedy Římská úmluva. Věcná působnost Nařízení Řím I je stanovena v čl. 1 a 2 druhé kapitoly tohoto Nařízení, které ustanovují, dojde-li ke kolizi právních řádů, použije se Nařízení Řím I na smluvní závazkové vztahy v občanských a obchodních záležitostech. Článek 1 tohoto Nařízení dále taxativně uvádí, na kterou problematiku nemůže být tento právní akt bezprostředně aplikován, jsou jím především celní, daňové či správní záležitosti; osobní stav a způsobilost fyzických osob; rodinné vztahy (nebo vztahy se stejným účinkem) včetně vyživovací způsobilosti; majetkové vztahy mezi manželi, ze závěti, z dědictví; rozhodčí smlouvy a řízení; otázky týkající se obchodních společností, jiných právnických osob a sdružení (vznik, zánik, vnitřní uspořádání apod.); záležitosti týkající se trustu; závazkové vztahy z převoditelných cenných papírů; pojistné smlouvy (pod tento bod však nespadají pojistné smlouvy, které byly uzavřeny dle článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES, ze dne 5. listopadu 2002, o životním pojištění) a zavazování zmocněncem jinou osobu, případně obchodní společnost a to vůči třetí osobě. Důvodem, proč se Nařízení Řím I na některé okolnosti nevztahuje, je skutečnost, že dané oblasti práva jsou buďto upraveny v jiném právním dokumentu a jejich začlenění do Nařízení Řím I by bylo nevhodné nebo na evropské, případně ani mezinárodní půdě nejsou doposud upraveny vůbec (např. dědictví126). Nařízení Řím I bude tedy vztaženo na občanské a obchodní závazkové vztahy s výjimkou výše uvedených skutečností a dále s výjimkou závazkových vztahů, které vyplývají z předsmluvního ujednání. Na tyto závazkové vztahy nebude Nařízení použito, jelikož jsou (i dle judikatury SDEU) kvalifikovány jako deliktní a jsou tak výslovně upraveny v článku 12 (Předsmluvní odpovědnost) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007, ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).127 Všeobecně se pak rozhodné právo stanovené dle Nařízení Řím I a dle principu univerzální použitelnosti128 aplikuje na129 výklad smlouvy a práva, plnění závazků, které byly ujednány ve smlouvě, důsledky porušení plnění vyplývajících ze smlouvy (včetně škody), právní možnosti zániku závazkového vztahu a právní důsledky při neplatnosti smlouvy.
126
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 239. 127 Tamtéž, s. 557. Komentář k desáté odrážce, preambule, Nařízení Řím I. 128 Článek 2 oddíl 1, kapitola I, Nařízení Řím I: „Právo určené na základě tohoto nařízení se použije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv.“ 129 Článek 12 odst. 1, tamtéž. - 38 -
Bez ohledu na rozhodné právo pro výše uvedené skutečnosti se pro způsob plnění a opatření, které je povinen učinit věřitel, pokud došlo k plnění s vadami, přebírá právo země, ve které dochází k plnění.130 Pokud jde o prostorově personální působnost Nařízení Řím I (kap. I, čl. 1 a 2), pak vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o nařízení, jedná se o normativní právní akt, který je (na rozdíl od směrnice) bezprostředně závazný pro členské státy Evropské unie. Jediné dva členské státy, které nepřistoupily k tomuto ujednání, je Dánsko a Velká Británie. Na základě této skutečnosti se nacházejí v tzv. opt-out pozici, neboli Nařízení Řím I pro ně není použitelné ani závazné. Výjimka k tomuto postoji je však stanovena v článku 1 odst. 4: „ V tomto nařízení se „členským státem“ rozumějí všechny členské státy, na které se vztahuje toto nařízení. V článku 3 odst. 4 a článku 7 se však tímto pojmem rozumí všechny členské státy.“ Článek 7 ustanovuje rozhodné právo pro specifické pojistné smlouvy a článek 3 odst. 4 se zabývá použitelností práva ES v případě, že smlouva je spojena s jedním, případně více členskými státy EU a kde volba práva byla zvolena na úrovni nečlenského státu.131 Nařízení rovněž zakotvuje vztah k mezinárodním smlouvám: „Tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy. Toto nařízení se však použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto nařízením.“132 Omezení použití Nařízení Řím I je zakotveno v rámci imperativních ustanovení133. Jedná se o taková ustanovení, která jsou z hlediska ochrany veřejných zájmů zásadní pro stát až do té míry, že jejich aplikace je upřednostněna v jakékoliv situaci spadající do oblasti jejich působnosti a to nehledě na to, jaké právo by bylo na základě tohoto Nařízení na smlouvu za jinak stejných okolností použito. Ochrana veřejných zájmů je v tomto případě chápána z hlediska hospodářského, společenského a politického uspořádání. Tímto nařízením není rovněž „v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu.“134 Pokud imperativní ustanovení uzákoňuje plnění smlouvy jako protiprávní, je rovněž možné použití imperativních ustanovení země, kde mají být, případně již byly plněny povinnosti, které vyplývají ze smlouvy. V případě, že není zcela zřejmé, zda mají být dané klauzule použity, měl by se vzít v potaz účel, povaha a důsledky, které by vyplynuly v případě jejich použití, jakož i nepoužití. 130
Článek 12 odst. 2, Nařízení Řím I. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 259. 132 Článek 25 odst. 1 a 2, kapitola III, Nařízení Řím I. 133 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 273: Pojem „imperativní ustanovení“ je třeba odlišit od výrazu „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“, uvedeného např. v čl. 3 odst. 3 Nařízení Řím I, a je třeba jej brát úžeji. Komentář k článku 9, kapitola II, Nařízení Řím I. 134 Článek 9 odst. 2, kapitola II, Nařízení Řím I. 131
- 39 -
Poslední poznámkou k všeobecné působnosti Nařízení Řím I je článek 20 (kap. III), který doplňuje skutečnost uplatnění rozhodného práva - pokud je v tomto Nařízení stanoveno použití právních norem některé země, jedná se o použití pouze platných norem této země s výjimkou jejích právních aktů vyplývajících z mezinárodního práva soukromého. Odchýlení od tohoto článku může připustit pouze samo Nařízení Řím I. Stejně tak jako tomu bylo v případě Nařízení Brusel I je nejprve vhodné ještě definovat pojem „obvyklé bydliště“, od kterého se ve velmi častých případech odvíjí právní systém (ustavení), jež bude na daný vztah aplikován. Obvyklým je dle článku 19, kapitoly III u obchodních společností, právnických osob a sdružení místo, kde se nachází jejich ústřední správa, u podnikajících fyzických osob je tímto místem místo, kde se nachází jejich hlavní místo podnikání. Pokud však dojde k uzavření smlouvy „prostřednictvím pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny nebo pokud podle smlouvy musí být plnění poskytnuto takovou pobočkou, zastoupením nebo provozovnou, považuje se za obvyklé sídlo místo, ve kterém se nachází pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna.“135 Obvyklé bydliště je pak vždy vztaženo k datu uzavření smlouvy, jinými slovy - pokud by došlo během trvání tohoto závazkové vztahu ke změně ústřední správy, hlavního místa podnikání nebo obvyklého sídla, bude na smlouvu uplatněno rozhodné právo dle původní ústřední správy, hlavního místa podnikání nebo obvyklého sídla (článek 19, odst. 3, kapitola III, Nařízení Brusel I). 3.3.1. Smluvní volba rozhodného práva Jak vyplývá z preambule Nařízení Řím I (a jak bylo zmíněno rovněž i výše), tento právní instrument je konstruován především na principu svobodné volby práva. To znamená, že se smlouva bude řídit právem, které bylo stranami výslovně zvoleno nebo které jasně vyplývá z některého ustanovení uzavřené smlouvy (např. odkaz na právní předpis jiného právního řádu). Tímto právem může být jakékoliv právo bez ohledu na spojení se smlouvou, tím pádem i právo třetího státu tzv. neutrální právo. Autonomie vůle stran je totiž, jak bylo současně i potvrzeno rozsudkem SDEU z 24. ledna 1991 ve věci Alstom Atlantique136, základním právem, které je nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu a volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Smluvní svobodou tak zajišťuje stranám možnost vyloučení hmotné právní úpravy, která znemožňuje výkon těchto svobod.137 Svobodná vůle stran se rovněž projevuje i ve skutečnosti, že rozhodné právo se může týkat jak celé smlouvy, tak pouze některých jejích ustanovení, stejně tak jako možnost dodatečně změnit volbu práva. To stejné se týká právního řádu, který by měl být na danou smlouvu aplikován. 135
Článek 19 odst. 1 a 2, kapitola III, Nařízení Řím I. Rozsudek SDEU č. C-339/89 ve věci Alstom Atlanique SA v. Compagnie de construction mécanique Sulzer SA., 1991, I – 00107. 137 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 586. 136
- 40 -
Volba rozhodného práva a jeho vymezení může být učiněna v podstatě kdykoliv, tedy v době vzniku, v průběhu nebo v okamžiku zániku právního vztah. Není však možné provést výběr rozhodného práva po vlastním ukončení smlouvy, jelikož by se v tuto chvíli mohlo jednat spíše o vznik jiného, nového právního vztahu. Volba či změna rozhodného práva pak nesmí být rovněž v rozporu s článkem 11 (Formální platnost smlouvy), článkem 10 (Souhlas smluvních stran a materiální platnost) a článkem 13 (Nezpůsobilost smluvních stran) tohoto Nařízení (podrobněji viz 3.3.4. a 3.3.6.) a nesmí mít současně ani nepříznivý dopad na práva třetích osob (platí především v případě změny rozhodného práva).138 Může však nastat rovněž situace, ve které jsou všechny významné prvky dané smlouvy spojeny s právem určité země, nicméně volba práva byla výslovně stanovena na úrovni jiného právního systému - i v této situaci poskytuje Nařízení Řím I článkem 3 odst. 3 odpověď, která praví, že volba jiného práva může být učiněna, nicméně smluvní strany se nemohou odchýlit od ustanovení, která jsou pro daný právní systém chápána jako kogentní, tedy volba práva se může v daném případě týkat pouze norem dispozitivních a nemůže tím pádem dojít k zamezení použití kogentních norem, které by se za jinak stejných okolností na daný případ aplikovaly. Nutno na tomto místě rovněž poznamenat, že ačkoliv zhruba před 30 lety byla výslovná volba práva v rámci smluvního ustanovení v podstatě spíše výjimkou, v dnešní době představuje neopominutelné ustanovení a to i v situacích, kdy lze možnou existenci přeshraničního prvku pouze očekávat (i latentního – skrytého) nebo rovněž i ve smlouvách, kde přeshraniční prvek v podstatě chybí. Důvodem může být jednak vliv anglického práva, kde lze na čistě tuzemské spory (tzv. bez přeshraničního prvku) aplikovat i cizí právní řád nebo se může jednat o všeobecné podnikatelské povědomí o nutnosti volby rozhodného práva v rámci smluvních ustanovení s ohledem na možnost dodatečného shledání přeshraničního prvku, případně o časovou úsporu v podnikání vytvořenou prostřednictvím tzv. univerzálních smluv. Ať již podnikatelé do smluvních ustanovení ujednání o volbě práva zahrnují účelově či nadbytečně, představuje autonomie volby práva v současné době základní kolizní princip.139 3.3.2. Rozhodné právo při neexistenci smluvní volby Volba práva představuje možnost, nikoliv však nutnou podmínku smluvního ujednání. V případech, kdy si smluvní strany výslovně rozhodné právo nezvolí, případně se jedná o volbu neplatnou nebo omezenou, bude stanoveno dle čtvrtého článku, kapitoly II, tohoto Nařízení. Ten, oproti původnímu platnému právnímu předpisu – Římské úmluvě, totiž zakotvuje taxativní výčet jednotlivých smluvních typů a právo k nim rozhodné při neexistenci jeho předchozí volby. Daná klauzule tedy řeší situace, kdy právo nebylo stanoveno dle článku 3 a aniž by došlo 138
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 586 - 594. Komentář k článku 3 odst. 1, kapitoly II, Nařízení Řím I. 139 Tamtéž, s. 683-684. - 41 -
k dotčení ustanovení článků 5-8 týkajících se specifických smluvních typů (kap. 3.3.3). Rozhodné právo je v daných případech určováno dle skutkových okolností, které jsou pro daný závazkový vztah chápány jako klíčové. Ve většině případů je rozhodné právo především stanovováno na úrovni osoby, která poskytuje plnění typické pro dané smluvní ujednání.140 Konkrétně je pak odkaz na jednotlivé právní systémy následující: u smlouvy o koupi zboží je jím obvyklé bydliště prodávajícího; u smlouvy o poskytování služeb je to obvyklé bydliště poskytovatele této služby; stejně tak u smlouvy o distribuci je jím obvyklé bydliště distributora; v případě věcných práv k nemovitostem je rozhodným právem právo země, na jehož území se daná nemovitost nachází; to stejné platí v případě nájmu nemovitosti, nicméně pokud se jedná o dočasné užívání nemovitosti fyzickou osobou pro soukromé účely a za předpokladu, že doba pronájmu nepřekročí šest po sobě následujících kalendářních měsíců, řídí se smlouva právem země, kde se nachází obvyklé bydliště pronajímatele; u franšízových smluv je jím obvyklé bydliště osoby, které byla franšíza udělena; v případě dražby se určuje rozhodné právo dle místa konání a nakonec u smluv uzavíraných „(…) v rámci mnohostranného systému141, který sdružuje nebo umožňuje sdružování početných zájmů třetích osob na nákupu či prodeji finančních nástrojů, jak je vymezeno v čl. 4 odst. 1 bodu 17 směrnice 2004/39/ES, v souladu s pevně stanovenými pravidly a který je řízen jednotným právem, se řídí tímto právem.“142,143 Je však zcela zřejmé, že potenciálně uzavřená smlouva nemusí vždy spadat ani do jedné z výše zmiňovaných typů smluv, případně může být smlouva naopak vztažena ke dvěma či více bodům. V daných případech by tak mohlo dojít k nejednoznačnosti rozhodného práva. Druhý odstavec (čl. 4, kap. II) však tuto eventualitu doplňuje a stanovuje, že rozhodným právem pro tyto účely bude obvyklé bydliště osoby, která poskytuje plnění, jež je charakteristické pro danou smlouvu (tzv. těžiště smlouvy). Další výjimku ze zmiňovaných typů smluv představuje úniková doložka, která má zamezit rigidnímu používání Nařízení Řím I. Tato doložka upravuje skutečnost, kdy v rámci smlouvy byla výslovně provedena volba rozhodného práva nebo došlo ke stanovení rozhodného práva při neexistenci jeho volby a tím pádem by za jinak stejných okolností soud použil toto rozhodné právo, nicméně okolnosti smlouvy a případu navozují, že smlouva je zjevně úžeji propojena s právním řádem jiné země. Na základě principu aplikace nejužšího spojení144 bude pak toto
140
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 262-264. 141 Preambule, 18 odrážka, Nařízení Řím I: „Co se týká rozhodného práva, nedojde-li k jeho volbě, měly by být za mnohostranné systémy považovány takový systémy, v jejichž rámci probíhají obchody, jako jsou regulované trhy a mnohostranné systémy obchodování uvedené v článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, bez ohledu na to, zda závisejí na ústřední protistraně či nikoli.“ 142 Článek 4 odrážka h), kapitola II, tamtéž. 143 Článek 4, kapitola II, tamtéž. 144 Preambule, odrážka 20, tamtéž. - 42 -
právo dle únikové doložky upřednostněno před volbou práva, případně dodatečně zvoleným jiným rozhodným právem.145 Princip nejužšího spojení je zahrnut rovněž v rámci posledního bodu článku čtyři, jež stanovuje, pokud nebude možné rozhodné právo určit dle skutečností, které byly parafrázovány v této podkapitole (s výjimkou únikové doložky), bude na smlouvu aplikováno právo země, s kterým je smlouva v nejužším kontaktu. Toto ustanovení je v rámci celého článku velmi důležité, jelikož bezpochyby přispívá ke komplexnímu řešení daného případu. Na druhou stranu zde mohou ale rovněž vzniknout právní skulinky a možná nejistota, jelikož různé právní systémy kladou odlišný důraz na důležitost právních domněnek, stanovených v článku 4 tohoto Nařízení.146 3.3.3. Specifická ustanovení pro rozhodné právo Vedle všeobecného ustanovení týkajícího se rozhodného práva při neexistenci jeho volby zakotvuje Nařízení Řím I rovněž podrobnější pravidla pro stanovení rozhodného práva v případě specifických záležitostí. Jedná se o smlouvy spotřebitelské, pojistné, individuální pracovní, o přepravě a rozhodným právem pro obchodní pohledávky. Vzhledem ke skutečnosti, že diplomová práce je vymezena pouze na úrovni čistě obchodních sporů, tedy mezi podnikateli, následující části této podkapitoly budou věnovány pouze smlouvám o přepravě, pojistným smlouvám a rozhodným právem v případě obchodních pohledávek. Pro individuální pracovní smlouvy a spotřebitelské smlouvy je totiž charakteristické, že nejméně jedna ze stran sporu vystupuje v pozici nepodnikatele. Pro rozhodné právo u smluv o přepravě je charakteristické: Daná problematika je zakotvena v článku 5, kapitoly II, Nařízení Řím I, přičemž tento článek je tematicky rozdělen na 2 části, a sice přeprava zboží a přeprava osob. V případě přepravy zboží, nedošlo-li k volbě práva dle článku 3 tohoto Nařízení (viz kap. 3.3.1.), použije se dle článku 5 odst. 1 rozhodné právo dle „obvyklého bydliště dopravce za předpokladu, že se místo převzetí nebo místo doručení nebo obvyklé místo bydliště odesílatele nacházejí rovněž v této zemi.“ Pokud však tento požadavek není zcela splněn, použije se právo země, kam má být zboží dle dohody stran doručeno.147 Naopak u přepravy osob, nedošlo-li k volbě práva dle článku 3 tohoto Nařízení (viz kap. 3.3.1.), použije se dle článku 5 odst. 2 rozhodné právo dle „obvyklého bydliště cestujícího za předpokladu, že se v této zemi nachází rovněž místo odjezdu nebo místo 145
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 265. 146 Tamtéž, s. 266. 147 „Pro účely tohoto nařízení se „odesílatelem“ rozumí každá osoba, která uzavře s přepravcem smlouvu o dopravě, a „dopravcem“ se rozumí smluvní strana, která se zaváže přepravit zboží, ať již přepravu sama vykoná, či nikoli. Pro účely tohoto nařízení se „odesílatelem“ rozumí každá osoba, která uzavře s přepravcem smlouvu o dopravě, a „dopravcem“ se rozumí smluvní strana, která se zaváže přepravit zboží, ať již přepravu sama vykoná, či nikoli.“ Zdroj: Preambule, odrážka 22, Nařízení Řím I. - 43 -
určení.“ V případě, že tento požadavek není zcela splněn, použije se právní úprava země, ve které se nachází obvyklé bydliště dopravce. Na rozdíl však od přepravy zboží, v případě přepravy cestujících je volba práva omezena na následujících 5 možností – obvyklé bydliště cestujícího, obvyklé bydliště nebo ústřední správa dopravce, místo odjezdu nebo místo určení. Rovněž i v případě smluv o přepravě lze využít tzv. únikové doložky, kdy z okolností smlouvy nebo případu je zřejmé, že je úžeji spojena s právem jiné země. Toto použití je podmíněno skutečností, že nedošlo k předchozí volbě práva.148 Pro rozhodné právo u pojistných smluv je charakteristické: Dle odrážky 23 Preambule Nařízení Řím I patří pojistné smlouvy (vedle individuálních pracovních smluv, pojistných smluv a smluv o přepravě zboží) mezi tzv. smlouvy uzavírané se slabší smluvní stranou. Z toho důvodu jim Nařízení věnuje zvláštní pozornost a zdůrazňuje důležitost přijetí vhodnějších opatření než prostřednictvím obecných norem. Zde je rovněž možná vhodné podotknout, že v případě českého právního systému je pojistná smlouva upravena pouze v rámci občanského zákona a spadá tak mezi tzv. absolutní neobchody a to i za předpokladu, že alespoň jedna ze smluvních stran musí být v tomto případě vždy v pozici podnikatele (pojišťovna). Důvodem může být skutečnost, že většina pojistných smluv byla doposud uzavřena dle občanského zákona a proto by přesun do obchodního zákoníku mohl způsobit přílišné komplikace.149 V rámci nového občanského zákoníku bude pojistná smlouva upravena jakožto součást závazků z odvážných smluv (§ 2756 - § 2883). Právní úprava těchto smluv v Nařízení Řím I (kap. II, čl. 7) se vztahuje na všechny pojistné smlouvy kryjící velká rizika
150
bez ohledu na skutečnost, zda se kryté riziko nachází či
nenachází na území členského státu (tato úprava nebyla součástí Římské úmluvy151) a rovněž na všechny další smlouvy, která kryjí rizika, jež se nacházejí na území členských států.152 Členský stát, ve kterém se dané riziko nachází, se v rámci obchodních sporů stanoví dle směrnice EHS153 pro (1) budovy, budovy a jejich obsah, pokud je obsah pojištěn stejnou smlouvou, jakožto členský stát, kde se pojištěný majetek nalézá; v případě (2) pojištění vozidla jakožto členský stát registrace vozidla; pro účely (3) rizika na cestách, kde podmínkou je maximálně čtyř měsíční smlouva, je jím členský stát, kde došlo k uzavření této smlouvy a v případě ostatních záležitostí 148
Článek 5 odst. 3, kapitola I, Nařízení Řím I. BEJČEK, Josef a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. l, 535 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7179-781-4, s. 32-33. 150 Pojem velké riziko je definováno v čl. 5 odrážka d) první směrnice Rady 73/239 EHS, ze dne 24. července 1973, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu. 151 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 270-272. 152 Tamtéž, str. 270. Komentář k článku 7 odst. 1, kapitola I, Nařízení Řím I. 153 Článek 2 odrážka d), druhá směrnice Rady 88/357/EHS, ze dne 22. června 1988, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního, kterým se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb. 149
- 44 -
je jím členský stát dle obvyklého bydliště (fyzické osoby, fyzické podnikající osoby), případně provozovny (právnické osoby) pojistníka. Pokud jde o rozhodné právo, tak rovněž i v případě pojistných smluv je umožněna volba práva smluvními stranami. V případě smluv ohledně krytí velkých rizik není tato volba limitována, nicméně v případě ostatních pojistných smluv, může být zvoleno pouze právo154: (a) členského státu, kde se v okamžiku uzavření smlouvy nachází riziko; (b) země obvyklého bydliště pojistníka; (d) pokud se tato smlouva uzavírá pro případ události, k níž došlo v jiném členském státě, než kde se nachází pojištěné riziko, pak právo daného státu nebo (e) pokud se smlouva kryjící dvě či více rizik, které se nacházejí v různých členských státech, uzavírá v souvislosti s výkonem podnikatelské nebo profesionální činnosti či výkonem svobodného povolání, pak právo jakéhokoliv členského státu nebo země obvyklého bydliště pojistníka. V případech, kdy nebyla provedena volba práva smluvními stranami, je rozhodným právem pro případ pojistných smluv velkého krytí právo země obvyklého bydliště pojistitele, v ostatních případech právo státu, kde se v okamžiku uzavření smlouvy nachází riziko dané pojistné smlouvy. Pro účely rozhodného práva pro pojistné smlouvy s velkým krytí lze využít rovněž i institutu únikové doložky.155 V tomto případě lze zcela bez nadsázky konstatovat, že úprava rozhodného práva pro případ pojistných smluv je poměrně komplikovaná a nepřehledná, i když sjednocení více směrnic s odlišnou implementací v jednotlivých členských státech do jedné se zdá být alespoň tak pokrokem. Nařízení Řím I však stále předpokládá vnitrostátní kolizní úpravu pro pojistné smlouvy a tento postoj ani nevyvracuje, což dokládá druhá část článku 7 odst. 3: „Pokud v případech a), b) nebo e) poskytují uvedené členské státy větší míru volnosti při volbě rozhodného práva pro pojistné smlouvy, mohou smluvní strany této volnosti využít.“156 Úprava rozhodného práva pro pojistné smlouvy tak není zcela uzavřená. Pro rozhodné právo u obchodních pohledávek je charakteristické: V případě obchodních pohledávek (práva věřitele na plnění od dlužníka, § 488 OZ) Nařízení Řím I zakotvuje rozhodné právo pro jejich smluvní nebo zákonné postoupení, započtení či společnou odpovědnost více dlužníků. Cesí neboli postoupením pohledávky dochází k smluvnímu převodu pohledávky z postupitele (cesionáře, původní věřitel) na postupníka (cedenta, nový věřitel). Dochází-li k postoupení pohledávky, dochází rovněž k převodu příslušenství a veškerých práv s ní souvisejících.157 Pro účely nařízení Řím I je pod pojmem postoupení pohledávky obsažen jak smluvní převod, 154
Článek 7 odst. 3, kapitola I, Nařízení Řím I. Článek 7 odst. 2, kapitola I, tamtéž. 156 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 271 – 272. 157 § 524 odst. 2, občanský zákoník. 155
- 45 -
převod pohledávky spojený se zajištěním závazku, tak zastavení pohledávky a jiné možnosti jejího zajištění.158 Na základě článku 14 se tak na vztah mezi postupitelem a postupníkem použije rozhodné právo, které se dle tohoto Nařízení použije rovněž na smlouvu uzavíranou mezi těmito dvěma smluvními stranami. Určení rozhodného práva pro postoupenou pohledávku je tak důležité nejen pro nově vzniklý vztah mezi postupníkem a postupitelem a dalšími právními skutečnostmi spojenými s postoupenou pohledávkou, ale především z hlediska určení všeobecné možnosti převoditelnosti pohledávky.159 Vedle smluvní cese zakotvuje Nařízení Řím I rovněž právo rozhodné pro cesi zákonnou. V rámci této skutečnosti dochází k uspokojení věřitele ze strany třetí osoby, tedy „určuje právo, kterým se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl věřitel vůči dlužníkovi podle práva rozhodného pro jejich vztah.“160 Společná odpovědnost více dlužníků rozhoduje o právu, které by bylo uplatněno pro případ, že by za uspokojení pohledávky byl odpovědný více jak jeden dlužník. Pokud již došlo k částečnému nebo k úplnému plnění ze strany jednoho dlužníka, pak právo rozhodné pro regresivní právo, které může být uplatněno vůči zbylým spoludlužníkům, bude totožné jako právo závazkového vztahu vůči věřiteli. Námitky ostatních dlužníků vůči věřiteli mohou být uplatněny pouze dle práva, které je současně i všeobecně rozhodné pro celý závazkový vztah vůči věřiteli.161 Neméně důležitým ustanovením je pak případ započtení pohledávky162 tedy situace, kdy věřitel a dlužník mají vůči sobě pohledávky stejného druhu. V tom případě je možné tyto pohledávky započíst a tím dojít k zániku tohoto vzájemného dluhu. Pokud právo rozhodné nebylo stanoveno výslovně ve smlouvě, pak je rozhodujícím právem právo pohledávky, proti které dochází právě k tomuto započtení. Pro lepší názornost a orientaci v problematice rozhodného práva uvádím schematický přehled postupu jeho stanovení pro smluvní závazkové vztahy. Výchozím bodem je textové pole s názvem „Smluvní volba práva“ a dále je nutno postupovat dle šipek:
158
Článek 14 odst. 3, Nařízení Řím I. Např. dle českého právního systému § 525 odst. 1 a 2 občanského zákona „nelze postoupit pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Dále postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí. Postoupení pohledávky jako takové nesmí být rovněž ani v rozporu dohodě s dlužníkem.“ 160 Článek 15, kapitola II, Nařízení Řím I. 161 Článek 16, kapitola II, tamtéž. 162 Započtení dle § 580 občanského zákona: „Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plenění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.“ 159
- 46 -
Schéma č. 1: Určení rozhodného práva. Zdroj: vlastní zpracování.
Smluvní volba práva
ANO
NE
Rozhodné právo dle smluvního ustanovení
Rozhodné právo dle Nařízení Řím I
Jedná se o některý z následujících smluvních typů: -
smlouva o přepravě, spotřebitelská smlouva, pojistná smlouva nebo individuální pracovní smlouva,
Smlouva o přepravě → čl. 5 Spotřebitelské smlouvy → čl. 6 Pojistné smlouvy → čl. 7 ANO
případně o postoupení obchodní pohledávky, jejího započtení nebo společnou odpovědnost více dlužníků z této pohledávky?
Ind. pracovní smlouvy → čl. 8
Postoupení pohledávky → čl. 14 Započtení pohledávky → čl. 17
NE
Společná odpovědnost → čl. 16
Aplikace článku č. 4
Jedná se o některý z následujících smluvních typů: -
smlouva o koupi zboží, smlouva o poskytování služeb, věcné právo k nemovitosti, nájem nemovitosti, franšízová smlouva, smlouva o distribuci, smlouva o koupi zboží v dražbě, nákup/prodej finančních nástrojů?
ANO
Aplikace článku č. 4 odst. 1 a 2
NEBO
Úniková doložka → čl. 4 odst. 3
NE
- 47 -
Aplikace článku č. 4 odst. 4
3.3.4. Materiální a formální platnost smlouvy V případě pochybností ohledně platnosti a vlastní existence smlouvy, případně některých jejích ustanovení, tedy materiální platnosti smlouvy, bude tato nejasnost rozhodnuta podle práva, které by bylo dle tohoto Nařízení použito, pokud by smlouva nebo její ustanovení byla platná. Bylo-li by však na základě okolností zřejmé, že chování smluvní strany není přiměřené stanovovat dle přechozí věty (a práva v ní zakotveném), je smluvní straně povoleno odvolat se na právo jejího obvyklého bydliště a to pro potřeby zjištění, že nebyl z její strany proveden souhlas.163 Pokud jde o formální platnost smlouvy, tak ta se v rámci Nařízení Řím I určuje dle následujících dvou kritérií164: (1) Byla-li smlouva uzavřena mezi smluvními stranami (případně jejich zmocněnci), kteří se nacházejí v době uzavření smlouvy ve stejné zemi, pak se platnost smlouvy stanoví dle Nařízení Řím I nebo dle práva země, ve které došlo k jejímu uzavření. (2) Pokud však smlouva byla uzavřena mezi smluvními stranami (případně jejich zástupci), kteří se v době uzavření smlouvy nacházejí v odlišných zemích, pak se platnost smlouvy stanoví dle Nařízení Řím I nebo dle práva země, ve které se v daném okamžiku vyskytovala jedna ze smluvních stran (případně její zástupce), nebo se použije právo země, ve kterém se nacházelo obvyklé bydliště jedné ze smluvních stran a to k datu uzavření smlouvy. V rámci druhého odstavce článku 11 je rovněž kodifikováno rozhodné právo v případě jednostranného právního úkonu týkajícího se zamýšlené nebo již uzavřené smlouvy. Ten je na základě tohoto ustanovení určován dle Nařízení Řím I a dle práva země, ve které došlo k tomuto jednostrannému úkonu, nebo dle práva země, v níž se v dané době nacházelo obvyklé bydliště strany, která tento úkon učinila.165 Zcela odlišně a bez možnosti smluvního odchýlení je v rámci tohoto Nařízení definována rozhodná legislativa pro účely stanovení formální platnosti smlouvy týkající se věcného práva k nemovitosti nebo jejího nájmu. Tam bude rozhodným právem vždy právo země, ve které se daná nemovitost nachází a to bez ohledu na skutečnost, kde byla smlouva uzavřena a které právo by se za jinak stejných okolností na danou smlouvu dle Nařízení Řím I aplikovalo.166 3.3.5. Nezpůsobilost stran Uzavírají-li dvě smluvní strany smlouvu v jedné zemi, je možné, aby se jedna ze smluvních stran dodatečně odvolala z důvodu své nezpůsobilosti. Tato skutečnost je ale akceptovatelná pouze v případě, že druhá smluvní strana v okamžiku uzavření smlouvy o této skutečnosti již prokazatelně věděla, případně nevěděla, ale to pouze na základě své nedbalosti. Vzhledem ke 163
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 273 -274. Komentář k článku 10, kapitola II, Nařízení Řím I. 164 Tamtéž, s. 274. 165 Článek 11 odst. 2, kapitola II, Nařízení Řím I. 166 Článek 11 odst. 5, kapitola II, tamtéž. - 48 -
skutečnosti, že podmínkou uplatnění tohoto článku je místo, kde se osoby v době uzavření smlouvy nacházejí, je zřejmé, že Nařízení Řím I neposkytuje ochranu smluvní straně uzavírající kontrakt na dálku, tedy především prostřednictvím prostředků dálkové komunikace a to ačkoliv smlouva byla uzavřena v dobré víře. 167 3.3.6. Dokazování Pro případ použití právních domněnek168 a důkazních břemen169 bude uplatněno právo, které je rozhodné pro konkrétní závazkový vztah. Stejně tak možnost jejich užití bude stanoveno dle výkladu tohoto práva. Nařízení Řím I dále k tomuto stanovuje: „Smlouva nebo jiný právní úkon může být prokázán jakýmkoli důkazním prostředkem přípustným podle práva země, v níž má soud sídlo, nebo některého z právních řádů uvedených v článku 11 [formální platnost], podle kterého je právní úkon formálně platný, za předpokladu, že soud může tento důkaz provést.“170,171 3.3.7. Více právních systémů V případě, že se některý stát skládá z dvou a více územních jednotek, přičemž každá tato územní jednotka disponuje vlastní právní úpravou kodifikující smluvní závazkové vztahy, potom bude tato územní jednotka i pro účely Nařízení Řím I chápána za samostatnou zemi, tedy Nařízení Řím I vychází z tzv. fikce samostatného státu.172 Úprava však neřeší situace, kdy rozhodné právo spočívá na volbě stran, tedy v případech, kdy je ve smlouvě zakotveno rozhodné právo např. americké, kde právní úprava na úrovni jednotlivých států je převažující než na úrovni federace.173 Nařízení Řím I samozřejmě nemusí být uplatněno pro případ kolize mezi právními systémy daného (jednoho) státu.174 Z hlediska právní úpravy rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy se Nařízení Řím I a to i s ohledem na nízký výskyt předběžných otázek ze strany soudů členských států jeví jakožto dostatečným instrumentem ve zmiňované oblasti. Důvodem může být jednak skutečnost, že Nařízení Řím I vhodně reagovalo na nové jevy a okolnosti závazkových vztahů, které nebyly 167
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 1533. Komentář k článku 13, kapitola II, Nařízení Řím I. 168 SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-116-8, s. 70: „Právní domněnky (presumpce) jsou konstrukce stanovené právními normami, které vyvolávají právní následky bez ohledu na to, zda určitá skutečnost reálně existuje či nikoliv.“ 169 Důkazní břemena jsou spojena s civilním řízením sporným (viz kap. 2.3.), pro které je mj. charakteristická zásada projednací. Na stranách sporu je předložit soudu potřebné důkazy, které podpoří jejich tvrzení. Tyto důkazy jsou pak označovány jako věcná břemena. Zdroj: ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 344. 170 Článek 18 odst. 2, kapitola II, Nařízení Řím I. 171 Článek 18, kapitola II, tamtéž. 172 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5, s. 1816. 173 Tamtéž, s. 1816-1817. 174 Článek 22, kapitola III, Nařízení Řím I. - 49 -
upraveny v rámci Bruselské úmluvy, současně se ale může rovněž jednat o využívání tzv. volby práva (viz kap. 3.3.1.) v rámci smluvních ujednání (s ohledem na kogentní ustanovení). Jedinými ne zcela jednoznačně a dostatečně upravenými oblastmi jsou pojistné smlouvy, otázka více právních systému a nezpůsobilost stran. Dne 17. června 2013 by měla rovněž Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru předložit zprávu týkající se uplatňování tohoto Nařízení, případně navrhnout změny.175 V současné době však není žádná revize v oblasti rozhodného práva hlášena.
3.4.
Alternativní způsoby řešení sporů
Poslední oblastí této kapitoly je právní úpravě řešení sporu prostřednictvím alternativního způsobu. Jak bylo zmíněno již v předcházející kapitole (viz kap. 2.2.), mezi alternativní způsoby řešení obchodních sporů na území České republiky patří především mediace, rozhodčí řízení, konciliace a smírčí řízení. Metodu vyjednávání, ačkoliv se jedná rovněž o mimosoudní způsob řešení sporu, není nutné zmiňovat, jelikož tento postup je vždy prvním způsobem, jakým se sporné strany snaží dosáhnout smírného řešení sporu a to bez účasti třetí nezávislé osoby. Naopak pro zbylé metody je právě ona přítomnost nezávislé strany typická. Z hlediska alternativního způsobu řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů s přeshraničním prvkem jsou na úrovni Evropské unie upraveny především tyto mimosoudní způsoby: smírčí řízení, rozhodčí řízení (částečná vazba) a nově rovněž mediace. Pokud jde o konciliaci jakožto asistované vyjednávání, během kterého může konciliátor poskytovat rovněž právní rady (viz. kap. 2.2.4.), tak ta v současné době na mezinárodní úrovni upravena není. Samozřejmě je zřejmé, že jednotlivé vnitrostátní úpravy členských států mohou zahrnovat rovněž i jiné možnosti alternativního způsobu řešení sporů, nicméně účelem této práce je pouze kvalifikování takových způsobů řešení sporů, které jsou zakotveny v mezinárodní, respektive evropské legislativní úpravě. 3.4.1. Smírčí řízení Smírčí řízení představuje pomyslnou hranici mezi soudním a mimosoudním způsobem řešení sporu (viz kap. 2.2.3.). V rámci evropské legislativy nemá smírčí řízení vlastní právní úpravu, každopádně z hlediska obsahu článku 58 Nařízení Brusel I týkajícího se uznání a vykonatelnosti soudem schváleného smírčího řízení v jiném členském státě (viz kap. 4.2.1.) a z důvodu české vnitrostátní právní úpravy smírčího řízení v rámci OSŘ lze dovozovat, že rovněž na vlastní průběh ať již praetorského nebo soudního smíru bude aplikováno Nařízení Brusel I. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah bude stanoveno dle Nařízení Řím I (viz kap. 3.3.).
175
Článek 27, kapitola III, Nařízení Řím I. - 50 -
3.4.2. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení, ačkoliv se to může zdát jakkoliv zvláštní vzhledem k množství regulovaných oblastí Evropskou unií, nemá v současné době žádnou konkrétní legislativní úpravu v rámci normativních právních aktů EU.176 Evropské právo a rozhodčí řízení se však i tak střetávají v různých oblastech, které nejsou zcela přesně vymezeny. Během rozhodčího řízení je např. možné uplatňovat, respektive aplikovat evropské právo (užívá se tak především v oblastech soutěžního práva). Jak však vyplývá z ustanovení článku 1 odst. 2 Nařízení Brusel I a soudní judikatury SDEU, není rozhodcům povoleno pokládat předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropského unie, což potvrzuje především rozhodnutí č. 102/81 ve věci Nordsee V. Reederei Mond177 z 23. března 1982.178 V rámci této předběžné otázky SDEU dovodil, že rozhodčí doložka má výlučně soukromoprávní charakter, jelikož jakákoliv závaznost vyplývá pouze ze smluvního ujednání. Právě proto nelze rozhodce ani stálé rozhodčí soudy pokládat za soud či soudní tribunál některého z členských států.179 Druhou oblastí, ve které dochází ke střetu rozhodčího řízení a evropské problematiky je Nařízení Brusel I, kde je povolena možnost paralelního (soudního a rozhodčího) řízení při přezkoumávání platnosti rozhodčí doložky. Tento nedostatek bude však v souvislosti se schválenou revizí Nařízení Brusel I (viz kap. 3.2.9.) odstraněn.180 Během rozhodčího řízení s přeshraničním prvkem je tedy nutno přistoupit k využití jiných mnohostranných, případně dvoustranných úmluv zabývajících se danou problematikou. Z hlediska mezinárodního práva v oblasti obchodních závazkových vztahů je otázka průběhu rozhodčího řízení upravena především v Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (vyhláška č. 176/1964 Sb.), která byla vypracována na půdě Organizace spojených národů (OSN). K podpisu této mnohostranné úmluvy došlo dne 21. dubna 1961, nicméně pro Českou republiku, respektive v té době ještě pro Československo vstoupila v platnost až ode dne 11. února 1964. Účelem ratifikace této úmluvy byla snaha o odstranění překážek, které by mohly negativně ovlivňovat a zabraňovat mezinárodní obchodní arbitráži mezi fyzickými a právnickými osobami evropských států neboli měla sloužit k rozvoji evropského obchodu. Všeobecně se pak tato 176
ROZEHNALOVÁ, Naděžda a GONSORČIKOVÁ, Miluše. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 77s. Edice multimediálních pomůcek PrF MU; č. 3. ISBN 80-210-35153, s. 59. 177 Rozsudek SDEU č. 102/81 ve věci „Nordsee“ Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & CO. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG, SbSD, 1982, 01095. 178 KYSELOVSKÁ, Tereza. Interakce rozhodčího řízení a evropského práva in Days of Law: the Conference Proceedings, Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z: http:// www.law. muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Kyselovska_Tereza_1058_.pdf. [cit. 10-04-2013]. 179 FOJTÍK, Luboš. Proč nemůžou rozhodci klást předběžné otázky k ESD z 21.04.2010. Dostupné z: http://www. elaw.cz/cs/mezinarodni-pravo-a-pravo-eu/208-proc-nemuzou-rozhodci-klast-predbezne-otazky-k-esd. html [cit. 1004-2013]. 180 KYSELOVSKÁ, Tereza. Interakce rozhodčího řízení a evropského práva in Days of Law: the Conference Proceedings, Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z: http:// www.law. muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Kyselovska_Tereza_1058_.pdf. [cit. 10-04-2013]. - 51 -
úmluva zabývá záležitostmi mezinárodní obchodní arbitráže jakožto její organizací, průběhem řízení, námitkami nepříslušnosti rozhodce, soudní příslušností, rozhodným právem, rozhodčím nálezem a rovněž okolnostmi jeho možného zrušení. Nevztahuje se však na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu. Z ustanovení Evropské úmluvy pak vychází zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (viz kap. 2.2.), kde pátá část tohoto zákona se zabývá právě problematikou úpravy vzhledem k zahraničí, a sice rozhodným právem a otázkou uznání a výkonu. Rozhodným právem, které by pak bylo během rozhodčího řízení aplikováno, je právní řád, který si strany zvolily, v ostatních případech by byla použita kolizní právní legislativa (§ 37 tohoto zákona), tedy i rovněž Nařízení Řím I. Nevýhodou takovéto úmluvy je samozřejmě skutečnost, že je závazná pouze pro státy, které přistoupily k její ratifikaci.181 3.4.3. Mediace Právní úprava mediace je zakotvena ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES, ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Tato směrnice byla přijata s ohledem na květnové závěry Rady z roku 2000 týkající se stanovení zásad v oblasti alternativních metod řešení sporů, kteréžto by měly zajistit jejich vývoj a fungování a dále s ohledem na dubnovou zelenou knihu (GREEN PAPER on alternative dispute resolution in civil and commercial law) zabývající se současnou právní úpravou v prostředí ADR, která byla představena Komisí v roce 2002 a dávající podnět k hromadné konzultaci mezi členskými státy.182 Na základě těchto podnětů a jejich odborných závěrů vstupuje v platnost dne 12.6.2008 Směrnice o mediaci, tedy rámcový právní předpis, který měl být za účelem souladu s vnitrostátní právní úpravou promítnut legislativními orgány jednotlivých členských států do vnitrostátního zákonodárství nejpozději do 21. května 2011.183 Česká republika byla vedle Rakouska, Finska a Švédska jednou z posledních zemí, která přijala zákon zabývající se právní úpravou tohoto mimosoudního způsobu řešení sporu, jelikož zákon o mediaci (kap. 2.2.1.) vstupuje v platnost až 1.9.2012, tedy více než jeden rok po závazně stanoveném datu.184 Dánsko se této Směrnice opět neúčastní a není pro něj tedy použitelná ani závazná.185 Vzhledem ke skutečnosti, že se z pohledu pramene evropského práva jedná o směrnici a nikoliv o nařízení, je na zákonodárcích daného členského státu ponecháno, v jaké formě pronikne Směrnice o mediaci do vnitrostátního práva. Závazné je však dosažení souladu s obsahem této Směrnice co do výsledku. Všeobecně by se tak dle Preambule této Směrnice měla mediace vztahovat na taková sporná řízení s přeshraničním prvkem, kdy se strany snaží vzniklý spor
181
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3, s. 52-54. 182 Odrážka 3 a 4, Preambule, Směrnice o mediaci. 183 Odrážka 12, Preambule, tamtéž. 184 Úřední věstník EU. Směrnice o mediaci v členských státech z 13. září 2011. Dostupné z: http://eur-lex. europa.eu/ LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2013:051E:0017:0020:CS:PDF [cit. 01-04-2013]. 185 Odrážka 30, Preambule, Směrnice o mediaci. - 52 -
dobrovolným jednáním urovnat prostřednictvím mediátora. Členské státy musí rovněž v rámci své vnitrostátní právní úpravy „ošetřit“ okolnosti uznání a vykonatelnosti mediační dohody (viz kap. 4.2.3.).186 Metodu mediace však není možné uplatnit pro všechny druhy sporu, nelze ji uplatnit pro domáhání se práv a povinností, o kterých dle rozhodného práva nemohou rozhodovat strany samy, zejména pak celní, daňové a správní záležitosti, případně „na odpovědnost státu za jednání či opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperií)“187 a dále pro účely smírčího a rozhodčího řízení, znalecká určení a současně ani na druh řízení, který je veden subjektem, jenž je oprávněn poskytovat formální doporučení týkající se daného sporu. Členské státy jsou rovněž povinny podporovat odbornost mediátorů a zajistit takové mechanismy, kterými bude kontrolována kvalita a úroveň mediačních služeb, současně pak všeobecnou veřejnou informovanost o možnosti využití mediace jakožto mimosoudního způsobu řešení sporu. Naopak mediátoři by měli být rovněž informováni ohledně existence Evropského kodexu chování pro mediátory, který byl vydán 2. července 2004, a možnosti členství v něm. Jedná se o jednotlivé zásady stanovené Komisí, kterými mohou být jednotliví zprostředkovatelé dobrovolně zavázáni a týkající se způsobilosti, jmenování a odměny mediátorů, jejich nezávislosti a nestrannosti, vlastního průběhu procesu a jejich důvěrnosti.188 Za Českou republiku se účastní tohoto kodexu v současné době pouze 3 mediátoři, nejvíce mediátorů nebo organizací mediátorů zastupuje Francii a Německou spolkovou republiku.189 Pro účely Směrnice o mediaci je pak pod pojmem přeshraniční spor chápán takový spor, kde alespoň jedna ze stran má v rozhodném okamžiku bydliště nebo obvyklé zdržování se na území odlišného členského státu než zbylé strany sporu. Rozhodným okamžikem může být souhlasný projev vůle stran s využitím mediaci při vzniku sporu, nařízení nebo doporučení soudu využít mediační způsob, případně nařízená povinnost mediace dle vnitrostátního právního systému. Obvyklé bydliště je určováno dle článku 59 a 60 Nařízení Brusel I (viz kap. 3.2.).190 Do vnitrostátní právní úpravy musí být rovněž dle článku 8 této Směrnice zakomponováno ustanovení zabývající se během promlčecích a prekluzivních dob, kteréžto by ve snaze řešení sporu mimosoudní a tím pádem i smírčí cestou neměly znemožnit pozdější zahájení soudního nebo rozhodčího řízení. Odstavec se však nevztahuje na ujednání vyplývající z mezinárodních smluv, jejichž členem je daný členský stát.
186
Odrážka 8, 13 a 19, Preambule, tamtéž. Článek 1 odst. 2, Směrnice o mediaci. 188 Evropský kodex chování pro mediátory. Dostupné z: http://ec.europa.eu/civiljustice/adr/adr_ec_code_conduct_ cs.pdf [cit. 01-04-2013]. 189 European Code of Conduct for Mediators, List of Organisation. Dostupné z: http:// ec.europa.eu/civil justice /adr/adr_ec_list_org_en.pdf [cit. 04-04-2013]. 190 Článek 2 odst. 1 a 3, Směrnice o mediaci. 187
- 53 -
Současná právní úprava mediace v českém právu: Jak již bylo zmíněno výše, Směrnice o mediace přešla do české vnitrostátní právní úpravy zákonem o mediaci, který byl schválen všemi přítomnými poslanci (176).191 V jednotlivých ustanoveních zákona jsou zakotveny nejen požadavky kladené evropským zákonodárným orgánem pro účely přeshraničním sporů, ale rovněž jsou zde upraveny podmínky využití mediace pro vnitrostátní případ řešení sporu touto mimosoudní cestou (možnost uplatnění na vnitrostátní úrovni – Preambule, odrážka 8, Směrnice o mediaci). Vzhledem ke skutečnosti, že původní právní úprava kodifikovala mediaci, respektive probační a mediační službu pouze v souvislosti s trestním řízením a k řešení sporu mezi poškozeným a obviněním (viz kap. 2.2.1.), byl tento zákon konstruován zcela nově a to s ohledem na Směrnici o mediaci a stále se rozvíjejícímu počtu úspěšně vyřešených sporů prostřednictvím této alternativní metody. Důvodová zpráva k tomuto zákonu dále uvádí, že mediační dohody akceptovatelné oběma stranami, se povede v zahraničí dosáhnout zhruba v 70% až 80% případů a to především díky k oběma stranám vyváženému postavení mediátora, který se snaží stranám pomoci a rovněž jim ukázat sporný bod v širších souvislostech.192 V rámci zákona dochází k velmi podrobné úpravě výkonu činnosti a odborné způsobilosti mediátora (viz kap. 2.2.1.), vlastnímu průběhu řízení při mediaci, jakož i o orgánech dohledu a přestupcích a správních deliktech. Zákon rovněž ustanovuje působnost hostujícího mediátora. V souvislosti s vytvořením zákona o mediaci dochází ke změně OSŘ, občanského a obchodního zákoníku, notářského řádu193, zákona o advokacii194, živnostenského zákona195, zákona o soudních poplatcích196 a zákona o správních poplatcích197. Změny v jednotlivých zákonech se týkají především vložení slov či části vět ohledně mediace a skutečností s ní spojených, jakož i pozastavení běhu promlčecích a prekluzivních dob v případech, kdy je zahájena mediace dle zákona o mediaci (dle požadavků Směrnice o mediaci), začlenění činnosti mediátora do živnostenského zákona, ustanovení poplatků spojených s jeho odbornou zkouškou apod. Dle odborné veřejnosti je tento nový zákon s ohledem na ustanovení v něm kodifikovaná přijímán vcelku pozitivně, jediné co je zákonodárcům České republiky vytýkáno, je jejich neaktivita v oblasti s informováním široké veřejnosti ohledně tohoto způsobu řešení sporu.198
191
NĚMEC, Petr. Zákon o mediaci schválen. Dostupné z: http://mediator-praha.cz/cs/publikace/20_zakon-o-mediacischvalen [cit. 02-04-2013]. 192 Důvodová zpráva k zákonu o mediaci z 15. června 2011. Dostupné z: http://mediator-praha.cz/docs/zakon-omediaci-duvodova-zprava.pdf [cit. 02-04-2013]. 193 Zákon Českého národní rady č. 358/1992 Sb. ze dne 7. května 1992, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění. 194 Zákon č. 85/1996 Sb. ze dne 13. března 1996, o advokacii, v platném znění. 195 Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění. 196 Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. 197 Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, v platném znění. 198 SVATOŠ, Martin. Evropské aspekty mediace a dalších ADR. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ evropske-aspekty-mediace-a-dalsich-adr-88570.html [cit. 02-04-2013]. - 54 -
Usnesení Evropského parlamentu, ze dne 13. září 2011, o provádění směrnice o mediaci ve členských státech, jejím dopadu a využití ze strany soudů (2011/2026(INI), publikováno v Úředním věstníku Evropské unie dne 22. únoru 2013199: Evropský parlament zhodnocuje zavedení Směrnice o mediaci k 13. září 2011 v pozitivním světle a konstatuje její přijetí jako vysoce účelné. Upozorňuje na skutečnost, že jedině prostřednictvím alternativního způsobu řešení sporu, je možné mezi spornými stranami zjednat nápravu, která je založena na vzájemné dohodě a řešením, které je přijatelné pro všechny ze zúčastněných stran, a dále k tomu dovozuje, že tohoto řešení by nikdy nebylo možné docílit prostřednictvím soudního orgánu. Evropský parlament si rovněž všímá vlastní iniciativy členských států v oblastech, které jsou nad rámec požadavků této Směrnice a přispívají tak k efektivnějšímu řešení sporů a odlehčení činnosti soudů. Týká se tak především finančních pobídek motivujících účastníky k využití mediace. Např. v Bulharsku představují finanční pobídky uhrazení 50% výše státního poplatku, pokud byl již případ předložen k soudu, nicméně strany se dodatečně rozhodly vyřešit spor tímto mimosoudním prostředkem. V Rumunsku je dokonce tato výše uhrazena zpět v plné výši. Obdobná ustanovení je možno nalézt taktéž v Maďarsku a současně i v Itálii, kde jsou dokonce veškeré mediační dohody osvobozeny od poplatků a kolkovného. Naopak některé členské státy se v důsledku vysoké přetíženosti činností soudů staví k myšlence povinného využití mediace a nemožnosti tak využít soudního řízení, dokud nebude prokázána snaha vyřešit spor nejprve touto mimosoudní cestou. Povinnost by však v tomto případě neměla být chápána negativně, ale naopak jakožto efektivnější způsob řešení sporu. Povinné využití mediace je umožněno Směrnicí o mediaci (článek 5 odst. 2). Vedle finančních pobídek je dalším institutem, který vznikl tzv. nad rámec této Směrnice, mediační rada. Tento vnitrostátní orgán byl založen v Rumunsku a jedná se o autonomní právní subjekt, který se snaží prosazovat mediační službu a dále mj. poskytuje školení, dokládá odbornou kvalifikaci mediátorů, vypracovává návrhy, které by měly sloužit jakožto podklad pro další legislativu v oblasti mediace apod. Tuto vnitřní iniciativu hodnotí Evropský parlament velmi kladným posudkem. Na druhou stranu ale Evropský parlament současně i vybízí členské státy ke zvyšování informovanosti široké veřejnosti o možnostech a vůbec všeobecnému využití mediace. Má za to, že by vnitrostátní orgány měly vytvářet programy, jejichž cílem by byla podpora alternativního způsobu řešení sporů vyzdvihujícího jeho výhody, tedy časovou a finanční úsporu, neformálnost a míru úspěšnosti. Do budoucna Evropský parlament uznává, že je důležité, aby na evropské půdě byly stanoveny podmínky výkonu povolání mediátora, které by měly zajistit zvýšení kvality a úrovně této 199
Úřední věstník Evropské unie C 51 E, 22. únor 2013, svazek 56. - 55 -
služby. Současně vybízí Komisi, aby se zabývala oblastmi, které se členské státy dobrovolně rozhodly uzákonit nad rámec této Směrnice. Závěrem části týkající se právní úpravy řešení sporů na úrovni Evropské unie prostřednictvím alternativního způsobu je nutno říci, že evropští zákonodárci se snaží tuto formu v rámci svých právních aktů podporovat a vylepšovat její legislativní úpravu. Kladem může být rozhodně Směrnice o mediaci a její zpětná vazba Usnesením Evropského parlamentu, ze dne 13. září 2011, o provádění směrnice o mediaci ve členských státech, jejím dopadu a využití ze strany soudů (2011/2026(INI) (viz kap. 3.4.3.). Co by však do budoucna mělo být rozhodně tématem, je sjednocení rozhodčího řízení v evropských záležitostech a to s ohledem na rozvíjející se počet členských států Evropské unie, tím pádem zvětšující se množství přeshraničních kontraktů a sporů z nich vyplývajících. Aby došlo k odlehčení činnosti soudů, je nutné obrátit se na ADR, kde rozhodčí řízení hraje v tuto chvíli stále velkou roli, jelikož rozhodčí nález disponuje shodnými účinky jako pravomocný soudní rozsudek a je rovněž soudně vykonatelný (viz kap. 2.2.2.), z toho důvodu by bylo vhodné provést sjednocující legislativu.
- 56 -
4. UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ Uznání a následný výkon rozhodnutí představují z hlediska řešení ať již obchodního nebo všeobecně jiného sporu velmi důležitá ustanovení, která zajišťují, aby soudní rozhodnutí vydané v jednom členském státě bylo rovněž uznatelné a vykonatelné na území jiného členského státu. Pokud by tomu totiž tak nebylo, nemělo by soudní rozhodnutí pro účastníky sporů s přeshraničním prvkem takřka žádný význam. To stejné platí o mimosoudním způsobu řešení sporů. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny předchozí kapitoly (kromě první) jsou vždy tematicky rozděleny na 2 části, a sice soudní a mimosoudní způsob řešení sporu, bude tomu tak z důvodu přehlednosti rovněž i v rámci této kapitoly. Jak již bylo řečeno v přecházející části, stěžejním právním předpisem pro účely soudní příslušnosti, ale i uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, je Nařízení Brusel I, kterýžto je přesně z tohoto důvodu nazýván tzv. double instrumentem (viz kap. 3.2.). První část této kapitoly bude tedy věnována opět tomuto Nařízení, především kapitole III týkající se uznání a výkonu soudních rozhodnutí a jiných právních instrumentů s tím souvisejících. Závěrem této části bude rovněž řečeno, s jakými změnami v souvislosti se schválenou revizí tohoto Nařízení (viz kap. 3.2.9.) je zapotřebí do budoucna počítat. Druhá část této kapitoly pak pojednává o uznání a výkonu jiných než soudních rozhodnutích (viz kap. 3.4.), především tedy rozhodčích nálezů, mediačních dohod a smírčích řízení.
4.1.
Uznání a výkon soudního rozhodnutí
Uznání a výkon soudního rozhodnutí jsou v rámci Nařízení Brusel I upraveny v článcích 32 až 56 (kapitola III tohoto Nařízení), přičemž dle vlastních slov profesorky Pauknerové jsou jednotlivé články „koncipovány poměrně sevřeně a přehledně.“200 Důvodem je mj. výslovný zákaz přezkoumávat cizí soudní rozhodnutí ve věci samé, současně není ani povoleno přezkoumat příslušnost soudu, který v dané věci rozhodnul. 201 Pro účely Nařízení Brusel I není stěžejní, o jaké soudní rozhodnutí se jedná, jelikož tento pojem je nutno vykládat autonomně, tedy dle vnitrostátní právní úpravy. Demonstrativně jím tedy může být rozsudek, příkaz, usnesení, případně nařízení výkonu rozhodnutí. Stejná aplikace práva, jaká se vztahuje na uznání a výkon rozhodnutí, je rovněž současně i vztažena na náklady řízení, které byly vyčísleny soudním úředníkem. Uznání a výkon soudních rozhodnutí není vázán podmínkou nabytí právní moci. 202
200
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 161. 201 Článek 36 a 37, oddíl 1, kapitola III, Nařízení Brusel I. 202 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 308. Komentář k článku 32, kapitola III, Nařízení Brusel I. - 57 -
► Vztahuje se článek 32 (pojem rozhodnutí) rovněž na prohlášení soudu o jeho nepříslušnosti? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 456/11 ve věci Gothaer Allgemeine Versicherung AG a další proti Samskip GmbH 203, německé společnosti se sídlem v Holandsku, z 15. listopadu 2012. Ujednání o příslušnosti soudu z konosamentu – islandské soudy. Pojišťovny podaly žalobu k holandskému soudu (obchodní soud v Antverpách) a následně i k Odvolacímu soudu v Antverpách, který se prohlásil za nepříslušný, jelikož v konosamentu byla uvedena výlučná příslušnost soudu islandského. Německé pojišťovny tedy zaslaly žalobu k Landgericht Bremen (Německo), společnost Samskip však namítla již původní rozhodnutí o nepříslušnosti. Německý soud se obrátil na SDEU, který k tomu dovozuje, že článek 32 Nařízení Brusel I se vztahuje na veškerá soudní rozhodnutí, tedy i na prohlášení soudní nepříslušnosti na základě smluvního ustanovení o soudní příslušnosti mezi dotčenými stranami. 4.1.1. Uznání soudního rozhodnutí Nařízení Brusel I je koncipováno na základě automatické uznatelnosti neboli na principu ipso iure a z toho důvodu není potřeba žádného dalšího úkonu, tedy jiného zvláštního řízení, aby rozhodnutí vydané v jednom členském státě bylo uznáno na území jiného členského státu. Ačkoliv za určitých specifických okolností nemusí dojít k uznání soudního rozhodnutí (viz třetí odstavec této části), představuje tento článek velmi důležité ustanovení, jelikož smluvním stranám, respektive stranám sporu poskytuje určitou jistotu spojenou se soudním rozhodnutím a strany se tak nemusí obávat, že by jejich práva a povinnosti vyplývající ze smluvních závazkových vztahů nebyla tzv. vyslyšena. 204 Pokud by bylo sporné, zdali má být rozhodnutí uznáno, může jakákoliv ze smluvních stran uplatňující „uznání jako hlavní věc v daném sporu (…) navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno.“205 V České republice by o tomto speciálním uznávacím řízení rozhodoval rozsudkem příslušný okresní soud dle bydliště povinného, případně dle místa výkonu206, přičemž „je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud [rovněž] rozhodnout.“207 Konkrétní okolnosti, za kterých nedojde k uznání soudního rozhodnutí na území jiného členského státu, než ve kterém bylo soudní rozhodnutí vydáno, jsou zakotveny v článku 34 odst. 1 až 4 Nařízení Brusel I. Je jím především zjevný rozpor s veřejným pořádkem na území tohoto členského státu – jedná se o důvod, který by měl být dle SDEU využit pouze ve zcela 203
Rozsudek SDEU č. C – 456/11 ve věci Gothaer Allgemeine Versicherung AG a další proti Samskip GmbH, dosud nezveřejněn. 204 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 162. 205 Článek 33 odst. 2, kapitola III, Nařízení Brusel I. 206 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 309. 207 Článek 33, odst. 2 a 3, oddíl 1, kapitola III, Nařízení Brusel I. - 58 -
výjimečných situacích a pouze ze předpokladu, že by uznání soudního rozhodnutí bylo v rozporu s podstatnou právní zásadou a porušovalo by ji tak, přičemž SDEU je rovněž kompetentní stanovovat hranice, ve kterých se soudy členských států mohou dovolávat této výhrady. Dalším důvodem je skutečnost, že soudní rozhodnutí bylo učiněno tzv. v nepřítomnosti žalovaného, kterému „nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost.“208 Posledním možným důvodem je Res iudicata a obdobné překážky, tedy neslučitelnost s rozhodnutím, které bylo vydáno v řízení mezi stejnými stranami v tomto státě, případně pro neslučitelnost s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v řízení mezi stejnými stranami, pro stejný nárok a za předpokladu, že dřívější rozhodnutí splňuje náležitosti, aby bylo uznatelné. Důležitým v tomto případě však není, zdali rozhodnutí bylo vydáno v jiném členském státě nebo u soudů ze třetích států. 209 ► Je soud dožadovaného členského státu oprávněn přezkoumat opravný prostředek proti rozhodnutí o uznání a výkonu soudního rozhodnutí z důvodu uvedeného v článku 34 odst. 2 Nařízení - nedoručení návrhu na zahájení soudního řízení? Odpověď přináší rozhodnutí SDEU o předběžné otázce č. C – 619/10 ve věci Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd210 z 6. září 2012. První zmiňovaná společnost má sídlo v Anglii, druhá v Lotyšsku. K lotyšskému soudu byla doručena kopie soudního rozhodnutí vydaného High Court of Justice s návrhem na uznání a výkon. Seramico Investments Ltd nejprve u krajského soudu v Rize a následně u kasačního soudu namítá, že bylo porušeno její právo, jelikož se nemohla u soudu bránit a to z důvodu, že jí nebyla doručena žaloba podaná u High Court of Justice. Kasační soud v Lotyšsku se obrací na SDEU, zdali je v této záležitosti oprávněn přezkoumat důkazy. SDEU k tomu dovozuje, že soud dožadovaného členského státu je oprávněn ve věci samé provést hodnocení důkazů a posoudit, zdali soudní řízení proběhlo v souladu s článkem 34 odst. 2 a pokud by tomu tak nebylo, je oprávněn v souladu s článkem 45 zamítnout prohlášení vykonatelnosti (viz kap. 4.1.3.). K uznání rozhodnutí nedojde rovněž ani v případech, kdy došlo k porušení ustanovení Nařízení Brusel I, konkrétně pak ustanovení týkajících se problematiky pojištění, spotřebitelských smluv a výlučné příslušnosti a současně ani v případě, bude-li se jednat o skutečnost popsanou v článku 72 tohoto Nařízení, tedy z důvodu dohod, kterými byly členské státy vázány před vstupem Nařízení v platnost.211 208
Článek 34 odst. 2, oddíl 1, kapitola III, Nařízení Brusel I. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 162-163. 210 Rozsudek SDEU č. 619/10 ve věci Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd, dosud nezveřejněn. 211 ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 308. 209
- 59 -
Dle článku 36 tohoto Nařízení nesmí být v žádném případě rozhodnutí vydané v jiném členském státě, tedy cizí soudní rozhodnutí, znovu přezkoumáno ve věci samé. Toto ustanovení má zcela zásadní roli a smluvním stranám (stranám sporu) zajišťuje jistotu, že dané soudní rozhodnutí je takříkajíc konečné. Není tedy možné pro neuspokojivý výsledek domáhat se soudního přelíčení ve věci samé u soudu jiného členského státu. Během řízení o uznání rozsudku může soud toto řízení přerušit, jestliže byl u soudu, kde bylo soudní rozhodnutí vydáno, podán řádný opravný prostředek. Dle SDEU je v tomto případě možno pod pojmem řádný opravný prostředek chápat prostředek, na základě kterého by mohlo dojít ke změně, případně zrušení soudního rozhodnutí, o jehož uznání se žádá. Obdobné platí pro rozhodnutí vydané v Irsku a Spojeném království (článek 37 odst. 2). 212 4.1.2. Vykonatelnost soudního rozhodnutí Jak bylo rovněž již zmíněno výše, základním předpokladem, aby daný soudní spor přinesl oběma stranám nějaký užitek, musí být v právní úpravě rovněž zakomponován vedle prvku uznání, současně i možnost výkonu soudního rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, než ve kterém se o jeho uznání a výkon žádá. Primárním předpokladem výkonu soudního rozhodnutí dle profesorky Pauknerové je tzv. exequatur neboli zvláštní řízení o prohlášení vykonatelnosti, které je ustanoveno v článcích 3842 a dále v článcích 53-56 Nařízení Brusel I. Z hlediska česká legislativy se však jedná o nadbytečný právní element, který je mnohdy kritizován a to i na úrovni EU, nicméně stále je v aktuální právní úpravě obsažen.213 Základní myšlenka exequatur je zakotvena v prvním odstavci článku 38 odst. 1: „Rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné,“214 přičemž předpokladem je skutečnost, že toto cizí soudní rozhodnutí by bylo rovněž vykonatelné ve státě původu a to z hlediska formálního.215 Ustanovení týkající se Spojeného království jsou rovněž i v tomto případě upravena odchylně.216 Návrh na prohlášení vykonatelnosti musí být podán u soudu, případně jiného příslušného orgánu, který je uveden v příloze II Nařízení Brusel I. V české republice je pro tyto účely příslušný okresní soud nebo soudní exekutor (viz kap. 4.1.1.), přičemž díky vytvoření tohoto 212
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 162-165. 213 Tamtéž, s. 165-166. 214 Článek 38 odst. 1, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I. 215 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 166. Profesorka k tomu dále zmiňuje rozsudek ESD č. C-267/97 ve věci Éric Coursier v. Fortis Bank, SA, Nartine Coursier, née Bellami, SbSD, 1999, I-2543. 216 Článek 38 odst. 2, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I: „Ve Spojeném království však bude takové rozhodnutí vykonáno v Anglii a Walesu, ve Skotsku nebo Severním Irsku poté, co bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany v této části Spojeného království zaregistrováno za účelem výkonu.“ - 60 -
nového institutu byla v rámci českého práva provedena současně i novelizace zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním217 (§ 68a - § 68c)218. Místní příslušnost soudu se stanoví na základě druhého odstavce článku 39, tedy dle „bydliště strany, vůči níž je výkon navrhován, nebo podle místa výkonu.“219 Postup, dle kterého je tento návrh podáván, se řídí výlučně právem tohoto členského státu. K návrhu na výkon rozhodnutí musí být rovněž přiloženy písemnosti, jež jsou stanoveny v článku 53, především tedy rozhodnutí soudu daného členského státu. U veškerých písemností není zapotřebí ověřování, případně jiné podobné formality (článek 56), nicméně soud nebo jiný orgán příslušný pro výkon rozhodnutí si může vyžádat překlad takovýchto písemností. Ten může být učiněn pouze oprávněnou osobou. Jakmile dojde ke splnění výše zmiňovaných formalit, rozhodnutí se stane vykonatelné. Prohlášení vykonatelnosti je pak doručeno straně, vůči níž byl tento výkon navrhován. „Rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti se bez odkladu sdělí navrhovateli postupem stanoveným právem dožadovaného členského státu. Prohlášení vykonatelnosti se doručí straně, vůči níž je výkon navrhován, spolu s rozhodnutím, pokud jí toto ještě nebylo doručeno.“220 Řízení o prohlášení vykonatelnosti je dvouinstanční (viz kap. 4.1.3.), přičemž v rámci první instance dochází pouze k přezkumu formálních náležitostí.221 4.1.3. Opravné prostředky Stejně tak, jak je tomu v autonomním právu České republiky, může kterákoliv ze stran (v tomto případě smluvních stran) podat opravný prostředek směřující proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo proti prohlášení vykonatelnosti. Opravný prostředek proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nelze podat u kteréhokoliv soudu nebo orgánu, ale musí být podán u příslušného orgánu stanoveného v příloze č. III Nařízení Brusel I. V případě České republiky je příslušným orgánem opět okresní soud. Opravný prostředek je rovněž následně projednáván v souladu s Nařízením Brusel I a to podle právních předpisů, které upravují řízení sporná. Pokud se strana, proti které je tento výkon navrhován, nedostaví k soudu stanoveného dle přílohy č. III, postupuje se dle ustanovení o „Přezkoumání příslušnosti a přípustnosti“, konkrétně pak dle článku 26 odst. 2-4 Brusel I a to i v případě nenachází-li se bydliště této strany v žádném z členských států.222 Stejně tak proti prohlášení vykonatelnosti lze podat opravný prostředek. Lhůta na jeho podání je jednoměsíční a počíná běžet od doručení prohlášení. Tato lhůta může být taktéž dvouměsíční, 217
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění. ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6., s. 310-311. 219 Článek 39 odst. 2, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I. 220 Článek 42 odst. 1 a 2, oddíl 2, kapitola III, tamtéž. 221 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 167. 222 Tamtéž, s. 167. 218
- 61 -
ale to pouze v případě, nachází-li se bydliště strany, vůči které je daný výkon navrhován, na území jiného členského státu, než kde bylo původní rozhodnutí o vykonatelnosti vydáno. Lhůta začíná běžet taktéž okamžikem doručení a to buď osobně, případně do místa bydliště. Další prodloužení této lhůty je výslovně vyloučeno. Rozhodnutí o opravném prostředku je možno taktéž soudně napadnout, ale pouze opravným prostředkem výslovně stanoveným v příloze číslo IV tohoto Nařízení. V České republice je touto možností pouze žaloba na zmatečnost nebo dovolání. Tyto výslovně zmíněné opravné prostředky proti rozhodnutí o opravných prostředcích je možno uplatnit pouze v případě, jedná-li se o rozhodnutí o opravných prostředcích v souvislosti s prohlášením vykonatelnosti.223 Pokud byl opravný prostředek podán na základě článků 43 nebo 44, soud je oprávněn zrušit nebo zamítnout rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti pouze v případě, pokud došlo k okolnostem výslovně definovaným v článku 34 a 35 tohoto Nařízení. Soudní orgán je oprávněn neprodleně vydat soudní rozhodnutí, přičemž cizí rozhodnutí není možno přezkoumávat ve věci samé. Soudní orgán je ale taktéž oprávněn řízení přerušit, pokud proti tomuto cizímu rozhodnutí byl ve státě původu (právní úprava týkající se Irska a Spojeného království je i v tomto případě upravena odlišně224) podán řádný opravný prostředek nebo stále běží zákonná lhůta pro podání řádného opravného prostředku. Soud může rovněž stanovit lhůtu, do které musí být opravný prostředek podán, může rovněž „(…) výkon rozhodnutí podmínit složením jistoty, kterou sám stanoví.“225,226 4.1.4. Předběžná a zajišťovací opatření Předběžná a zajišťovací opatření představují nepostradatelný institut práva České republiky, především pak pro obchodně-právní vztahy227. Jejich právní úprava je zakotvena v občanském soudním řádu, zákoně č. 99/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak v § 74 § 77a pro předběžná opatření a § 78 - § 78a pro zajišťovací opatření. Občanský soudní řád v případě předběžných opatření v § 74 odst. 1 uvádí: „Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“228 Naopak pro zajišťovací opatření je základní kodifikace v § 78 odst. 1 následující: „Před zahájením řízení o věci samé
223
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 168. 224 Článek 46 odst. 2, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I: „Pokud bylo rozhodnutí vydáno v Irsku nebo ve Spojeném království, je každý opravný prostředek, který je přípustný v členském státě, v němž bylo rozhodnutí vydáno, řádným opravným prostředkem ve smyslu odstavce 1.“ Odstavec 1 je v tomto případě myšlen text diplomové práce, ke kterému se váže tato poznámka pod čarou. 225 Článek 46 odst. 3, oddíl 2, kapitola III, tamtéž. 226 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8, s. 168. 227 PODDANÁ, Jana. 68027. Předběžná opatření v českém právu z 5.11.2010. Dostupné z: http://www.epravo.cz/ top/clanky/predbezne-opatreni-v-ceskem-pravu-68027.html [03-04-2013]. 228 § 74 odst. 1, OSŘ. - 62 -
lze na návrh zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.“229 Institut předběžného a zajišťovacího opatření je rovněž upraven v Nařízení Brusel I a to v článku 47, odstavci prvním, který praví - pokud musí dojít nejprve k uznání soudního rozhodnutí v souladu s Nařízením Brusel I, může navrhovatel podat návrhy na zajišťovací nebo předběžná opatření. Tato opatření musí pak být v souladu s dožadovaným členským státem (státem, kde se o uznání rozhodnutí žádá). Prohlášení vykonatelnosti není pro tyto účely nezbytné. Odstavec první je tedy vztažen k situaci před prohlášením vykonatelnosti, naopak zbylé dva odstavce tohoto článku směřují k situaci po takovémto prohlášení. Jedná se především o ochranná opatření a zajištění majetku během zákonné lhůty, která běží pro možnost podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti. 4.1.5. Prohlášení vykonatelnosti ne však v plném rozsahu Ustanovení článku 48 tohoto Nařízení se zabývá částečným prohlášením vykonatelnosti, která může nastat v okamžiku, kdy cizí rozhodnutí obsahuje více nároků. V tomto případě je příslušný orgán, u nějž se žádá o výkon rozhodnutí, oprávněný vydat prohlášení vykonatelnosti pouze na určitou část nároků (jeden nebo více). Z praktického hlediska představuje toto ustanovení velmi důležitou myšlenku, na základě které může být rozhodnutí rozděleno na část nároků, které spadají do věcné působnosti tohoto Nařízení a na nároky, které do takovéto působnosti Nařízení nespadají. Odstavec druhý k tomu dále uvádí, že „navrhovatel může požádat, aby bylo prohlášení vykonatelnosti omezeno pouze na část nároků vyplývajících z rozhodnutí.“230,231 4.1.6. Další ustanovení Nařízení Brusel I se ve svých článcích zabývá rovněž dalšími okolnostmi týkajícími se uznání a výkonu soudního rozhodnutí, přičemž z hlediska obchodních sporů jsou nejdůležitějšími body tyto 3 následující ustanovení. V případě (1) penále je prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí o jejich zaplacení možné až ve chvíli, kdy členský stát původu stanoví jejich výši s konečnou platností. Prohlášení vykonatelnosti je následně vydáno v dožadovaném členském státě. Pokud jde o (2) záruku, tak po straně, která navrhuje výkon cizího rozhodnutí na území jiného členského státu, aniž by byla jeho účastníkem, nesmí být vyžadována žádná právní záruka ani jistota. V členském státě, kde je podáván návrh na prohlášení vykonatelnosti, není možno vybírat (3) žádné poplatky, jejichž výše je určena dle hodnoty předmětu sporu.232
229
§ 78 odst. 1, OSŘ. Článek 48 odst. 2, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I. 231 Článek 48, oddíl 2, kapitola III, tamtéž. 232 Článek 49, 51 a 52, oddíl 2, kapitola III, tamtéž. 230
- 63 -
4.1.7. Revize Nařízení Brusel I Nejdůležitější změnou v rámci přepracované verze Nařízení Brusel I (viz kap. 3.2.9.) je zrušení často kritizované doložky o vykonatelnosti. Dle nového znění, v případě že je soudní rozhodnutí vykonatelné v členském státě původu, je rovněž automaticky vykonatelné v dožadovaném členském státě a to aniž by bylo zapotřebí dalšího řízení v podobě prohlášení vykonatelnosti. Naopak nově je v rámci přepracovaného znění upraven proces tzv. odepření výkonu, tedy situace, kdy navrhovatel žádá, aby výkon soudního rozhodnutí byl odepřen. Tento návrh je podáván u soudů členských států stanovených dle přepracovaného znění tohoto Nařízení. Jejich seznamy by členské státy Komisi měly předložit do 10. ledna 2014, stejně tak jako seznamy soudů, kam je možno podat opravný prostředek proti rozhodnutí o odepření výkonu. Opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti byl zrušen. Pokud jde o uznání soudního rozhodnutí, nenabývá přepracovaná verze významných změn. Nově je však rovněž stanovena možnost tzv. odepření uznání, pro které je vyžadován stejný postup jako v případě odepření výkonu. Ustanovení týkající se penále a záruky byly ponechány ve stejném znění, ustanovení ohledně poplatků a předběžných a zajišťovacích opatření v článku 49 byla vypuštěna. V rámci revize týkající se uznání a výkonu rozhodnutí, dochází z hlediska řešení obchodních sporů prostřednictvím soudního řízení ke kladným změnám, které přispívají k rychlosti a ke zvýšení možné předvídatelnosti výsledku sporu. Především obměněná právní úprava zabývající se problematikou z opačné strany, tedy nikoliv řízením o prohlášení vykonatelnosti, ale naopak možným odepřením uznání a výkonu rozhodnutí bude mít pozitivní dopad na obchodní spory.
4.2.
Uznání a výkon jiných než soudních rozhodnutí
Paralelně ke třetí kapitole týkající se právní úpravy řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů na úrovni EU je koncipována tato kapitola, která se zabývá právní otázkou uznání a výkonu rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že v předešlé části byly objasněny okolnosti uznání a výkonu soudního rozhodnutí, bude tato podkapitola s ohledem na vnitřní konzistenci celé práce a navázání na problematiku zmiňovanou v podkapitole 3.4. věnována naopak uznání a výkonu jiných než soudních rozhodnutí, respektive bude se týkat soudního smíru (2.2.3.), rozhodčích nálezů (viz kap. 2.2.2.) a mediačních dohod (viz kap. 2.2.1.). Zbylé způsoby mimosoudního řešení sporů nejsou uvedeny ze stejného důvodu, který byl vysvětlen v úvodu kapitoly 3.4. Problém uznání a vykonatelnosti vyplývá ze závěru následujících kapitol. 4.2.1. Soudní smír Soudní smír, který byl uzavřen v průběhu soudního řízení mezi spornými stranami, je dle článku 58 Nařízení Brusel I vykonatelný za stejných okolností jako veřejné listiny, jejichž právní úprava je pak zakotvena v článku předcházejícím. Ta říká, že výkon je podřízen všeobecné - 64 -
právní úpravě týkající se soudních rozhodnutí, z čehož vyplývá, že rovněž i soudní smír je vykonatelný stejným způsobem jako tato rozhodnutí. Nutným předpokladem vykonatelnosti dle Nařízení Brusel I je taktéž splnění podmínky věcné působnosti. Důvodem pro zamítnutí prohlášení vykonatelnosti může být již zmiňovaná výhrada veřejného pořádku (čl. 57 odst. 1). 4.2.2. Rozhodčí nález Vedle Evropské úmluvy o obchodní arbitráži (viz kap. 3.4.2.) je druhou nejdůležitější mnohostrannou úmluvou v oblasti rozhodčího řízení Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (vyhláška č. 74/1959 Sb.), která byla přijata v roce 1958 v New Yorku, odtud získala název Newyorská úmluva. Pro Českou republiku, respektive v té době ještě pro Československo se stala závaznou ode dne 6. listopadu 1959. Tato úmluva nahradila původní právní akty platné z dvacátých let - Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923 (vyhláška č. 191/1931 Sb.) a Ženevskou úmluvu o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků (vyhláška č. 192/1931 Sb.).233 Podpisem této úmluvy oprávněným zástupem státu a následnou ratifikací dochází k zavázání se daného smluvního státu k povinnosti uznat písemnou rozhodčí smlouvu, jakož i povinnosti soudů daného smluvního státu zastavit soudní řízení, pokud v daném sporu byla uzavřena platná písemná rozhodčí smlouva. Závazek uznání písemné smlouvy však není jediným hlavním bodem Newyorské úmluvy, jelikož její obsah je současně i vztažen na uznání a následný výkon rozhodčího nálezu na území jiného signatářského státu234, přičemž „tato Úmluva [byla] otevřena k podpisu dne 31. prosince 1958 pro kteréhokoliv člena Organizace spojených národů a také pro kterýkoliv jiný sát, který je nebo se stane členem některé odborné organizace Organizace spojených národů nebo který přistoupil nebo později přistoupí ke Statutu Mezinárodního soudního dvora nebo kterému se dostane pozvání Valného shromáždění Organizace spojených národů.“235 V současné době má Newyorská úmluva více než 140 členů.236 Obsahem Newyorské úmluvy je taktéž vymezení nezbytných písemností, které jsou zapotřebí předložit u příslušného orgánu členského státu, aby došlo k uznání a následnému výkonu rozhodčího nálezu (článek 4). Současně tato Úmluva rovněž definuje náležitosti, za kterých 233
ROZEHNALOVÁ, Naděžda a GONSORČIKOVÁ, Miluše. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 77s. Edice multimediálních pomůcek PrF MU; č. 3. ISBN 80-210-35153, s. 60. 234 Česká republika využila článku I odst. 3 Newyorské úmluvy, na základě kterého se zavazuje uplatňovat tuto Úmluvu pouze na rozhodčí nálezy vydané na území některého ze smluvních států. Pro rozhodčí nálezy vydané na území nesmluvních státu bude uplatněna zásada reciprocity. Zdroj: ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3, s. 53. 235 Článek VIII odst. 1, vyhlášky č. 74/1959 Sb., ze dne 6. listopadu, o Úmluvě a o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva). 236 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3, s. 53. - 65 -
může členský stát, respektive příslušný orgán odepřít uznání a výkon cizího rozhodnutí (článek 5).237 Vedle této mnohostranné úmluvy je Česká republika vázána stejně tak i dvoustrannými dohodami o tzv. právní pomoci. Podpis takovýchto smluv měl sloužit nejen k vzájemné pomoci mezi soudy a jinými orgány signatářských zemí pro uznání a výkon soudních rozhodnutí (nyní nahrazeno na evropské úrovni především Nařízením Brusel I), ale v některých případech rovněž pro účely rozhodčích nálezů. Pokud jde o obsah těchto dvoustranných smluv, kterými je Česká republika vázána, týkají se pouze závazku uznání a výkonu rozhodčích nálezu a smírů a důvodech pro jejich odepření. Česká republika (s ohledem na evropskou tematiku této práce) má tuto dvoustrannou úmluvu obsahující řešení otázky uznání a výkonu rozhodčího nálezů uzavřenou s těmito zeměmi: Kyprem (vyhláška č. 96/1983 Sb.), Portugalskem (vyhláška č. 23/1931 Sb.), Rumunskem (vyhláška č. 1/1996 Sb.), Španělskem (vyhláška č. 6/1989 Sb.), Slovenskem (vyhláška č. 209/1993 Sb.) a Slovinskem (vyhláška č. 207/1964 Sb.).238 Pokud jde o přednost v aplikaci Newyorské úmluvy nebo dvoustranných smluv, není tato otázka prozatím zcela vymezena. Všeobecně však zpravidla v praxi dochází k využití té úmluvy, jejíž ustanovení jsou „nejpříznivější k zachování platnosti rozhodčího řízení a výkonu rozhodčího nálezu.“239 Typickým příkladem může být nemožnost doložení veškerých dokumentů žádaných dle Newyorské úmluvy či prolomení požadavku v rámci dvoustranných smluv na nutnou písemnou formu rozhodčí smlouvy.240 Problém aplikovatelnosti právní úpravy vyplývá již z předchozího odstavce, všeobecně je pak nutno připomenout rovněž závěry uvedené v rámci kapitoly 3.4. (str. 55-56) týkající se rozhodčího řízení. Na druhou stranu je ale nutno vzít v potaz celosvětový rozsah Newyorské úmluvy a s tím související následky v případě vytvoření paralelní právní úpravy na území Evropské unie. 4.2.3. Mediační dohoda V rámci Směrnice o mediaci je v článku 6 odst. 1 a 2 stanoveno, že členské státy musí zajistit, aby obsah písemné mediační dohody zahrnující závěry mediačního řízení mohl být učiněn vykonatelným, přičemž tohoto může být dosaženo prostřednictvím rozsudku nebo rozhodnutí soudního nebo jiného příslušného orgánu, případně veřejnou listinou. Směrnice o mediaci rovněž v odrážce 20 Preambule odkazuje na možnost aplikace Nařízení Brusel I (viz kap. 4.1.). Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o směrnici a nikoliv nařízení, je na zákonodárcích ponecháno, jakou formou bude dané ustanovení Směrnice o mediaci implementováno do 237
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3, s. 53. 238 Tamtéž, s. 55. 239 Tamtéž, s. 51. 240 Tamtéž, s. 51. - 66 -
vnitrostátní legislativy. Do českého právního řádu, jak bylo řečeno již v podkapitole 3.4.2., se Směrnice o mediaci promítá zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, v platném znění (zákon o mediaci). Na rozdíl od výše zmiňovaných mimosoudních způsobů řešení sporů není dle české legislativy mediační dohoda, která byla stvrzena pouze mediátorem, bezprostředně vykonatelná a nelze se tedy samovolně domáhat její exekuce bez nutnosti soudu. Toto se týká i situace, kdy v pozici mediátora vystupuje advokát, ačkoliv v původním návrhu zákona mohli advokáti připojit k mediační dohodě rovněž doložku vykonatelnosti, nebylo toto ustanovení zákona nakonec schváleno241. Aby byla mediační dohoda vykonatelná, je nutné, aby byla sepsána ve formě notářského zápisu opatřeného zmiňovanou doložkou vykonatelnosti, případně by jí musela být dohoda, která byla uzavřena během soudního řízení formou soudního smíru, nebo by se muselo jednat o mediaci, která přešla do rozhodčího řízení.242
241
VAŇASOVÁ, Markéta. 85399. Mediace v novém kabátě…aneb o krok vpřed a nebo zpátky? Dostupné z: http:// www.epravo.cz/top/clanky/mediace-v-novem-kabateaneb-o-krok-vpred-a-nebo-zpatky-85399.html [cit. 09-04-2013]. 242 NĚMEC, Petr. Co je mediace. Dostupné z: http://mediator-praha.cz/cs/mediace [cit. 09-04-2013]. - 67 -
5. SPOR TUZEMSKÉHO A ZAHRANIČNÍHO PODNIKATELE – PRAKTICKÝ POSTUP V rámci předcházejících kapitol byla rozebrána problematika právní úpravy a možností řešení sporů na úrovni Evropské unie z pohledu českého podnikatele. Součástí této závěrečné části bude stanoven praktický postup, na základě kterého by byl řešen spor mezi tuzemským a zahraničním podnikatelem s využitím předcházejících teoretických částí. Ačkoliv problematika řešení sporů byla definována jak na úrovni soudního řízení, tak mimosoudního řešení sporu, bude součástí této kapitoly stanoven pouze postup, jakým by se oprávněná osoba, tedy v tomto případě podnikatel, domohla svého práva na základě soudního řízení. Důvodem je skutečnost, že tato diplomová práce byla konstruována především s důrazem na soudní proces a jelikož soudní řízení a s tím související příslušnost soudu, rozhodné právo a následné uznání a výkon rozhodnutí představují složitější a tím pro praktický postup rovněž zajímavější problematiku na rozdíl od alternativního způsobu řešení sporu.
5.1.
Zadání příkladu243
Obchodní společnost ABC, s.r.o., IČ 54550989, DIČ CZ54550989, sídlem Novodvorská 14/3, 142 00 Praha 4, zapsaná v obchodním rejstříku vedeným Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 136588 uzavřela dne 20. listopadu 2012 během obchodního jednání v Norimberku smlouvu o nájmu dopravního prostředku244 s obchodní společností DEF, GmbH., sídlem Marienplatz 45, 353 01 Mnichov, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Obvodním soudem v Mnichově (Handelsregister des Amtsgerichts München) pod číslem HRB 897780, Ust ID: DE 456 768 980. Obsahem smlouvy byl pronájem 5 motorových vozidel značky BMW řady 6 Coupé (barva: červená) pro firemní účely společnosti ABC, s.r.o. Délka pronájmu všech motorových vozidel byla stanovena od 1.4.2013 (včetně) do 1.10.2013 (včetně). Společností DEF, GmbH měly být automobily dne 1.4.2013 nejpozději ve 13,00 přistaveny před sídlem společnosti ABC, s.r.o. Nájemné bylo ujednáno na 100.000 Kč za každý automobil, celková částka tedy činila 500.000 Kč. Platba nájemného byla rozdělena do dvou stejnoměrných částek, přičemž prvních 250.000 Kč mělo být českou společností uhrazeno nejpozději poslední pracovní den v březnu 2013 na účet Komerční banky č. 0100/67680898900, druhá částka je splatná s datem 30.6.2013. Smlouva byla vytvořena v písemné formě a vlastnoručním podpisem stvrzena jednateli obou společností. Jménem české společnosti jednal Ing. Michal Krátký (státní příslušnost česká), jménem německé společnosti Dr. jur. Günter Storm (státní příslušnost rakouská). 243
Všechny níže uvedené informace jsou zcela fiktivní, nejsou založeny na žádné konkrétní události. Dle § 630 odst. 1 a 2, obchodního zákona se „(1) Smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu (nájemné). (2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.“ 244
- 68 -
Následný vývoj událostí: Obchodní společnost ABC, s.r.o. podala dne 25. března 2013 příkaz k úhradě první platby na výše zmiňovaný účet u Komerční banky. Částka byla dne 26. března 2013 na tento účet připsána. Obchodní společnost DEF, GmbH dne 27. března 2013 příjem peněz potvrdila, avšak auta s datem 1.4.2013 přistavena nebyla. Od té doby společnost DEF, GmbH na jakékoliv výzvy nereaguje. Reakce společnosti ABC, s.r.o.: Společnost ABC, s.r.o. se rozhodla proti společnosti DEF, GmbH podat žalobu pro neplnění ze smlouvy.
5.2.
Řešení příkladu
Níže uvedené části popisují postup, jakým bude dovozena nejprve soudní příslušnost a následně rozhodné právo a uznání a výkon soudního rozhodnutí. V rámci řešení praktického příkladu se rovněž zabývám eventualitami, s nimiž je (nejen) v tomto případě nutno počítat a okolnostmi, které by mohly ovlivnit jednotlivé vyřčené závěry. 1.) Přeshraniční prvek (viz kap. 3.1.) Prvním bodem, který je nutno v daném případě stanovit, je skutečnost, zdali daný spor v sobě zahrnuje rovněž přeshraniční neboli mezinárodní prvek. Pokud by takovýto prvek v daném smluvním závazkovém vztahu obsažen nebyl, rozhodné právo a soudní příslušnost, jakož i uznání a výkon rozhodnutí by nebylo nutné rozebírat, jelikož odpověď na tuto otázku by smluvním stranám jednoduše dávala vnitrostátní právní úprava. V tomto případě však skutečnost, že se jedná o dvě společnosti, z nichž jedna sídlí na území České republiky a druhá na území Německa, zakládá přeshraniční prvek v podobě sídla společností. 2.) Členství v Evropské unii (viz kap. 3.1.) Vzhledem ke skutečnosti, že se dle prvního bodu jedná o spor s přeshraničním prvkem, je nutné přistoupit k aplikaci mezinárodního práva. Aby bylo možné využít rovněž tzv. evropské právo, musí být nejprve stanoveno, zdali obě obchodní společnosti, respektive státy, na jejichž území se nachází jejich sídlo, jsou rovněž členskými státy EU a v případě, že nejsou, zdali se účastní alespoň některých jejích právních aktů. V tomto případě je možné aplikovat evropské právo, jelikož Česká republika přistoupila k Evropské unii 1. května 2004 a Spolková republika Německo patří mezi státy, které stály u jejího zrodu. 3.) Soudní příslušnost (viz kap. 3.2.) Okolnost, že daný spor je sporem s přeshraničním prvkem a obě společnosti sídlí na území členských států EU, umožňuje využití některých z právních aktů evropského mezinárodního práva soukromého a procesního (viz kap. 3.1.). První otázkou, kterou společnost ABC, s.r.o. musí vyřešit, je soudní příslušnost, respektive skutečnost, který soud jakého členského státu bude oprávněný jednat, tedy provést soudní řízení. Soudní příslušnost v obchodních věcech - 69 -
s přeshraničním prvkem je pak na úrovni EU určována dle Nařízení Brusel I. Rovněž i v tomto případě je nutné nejprve ověřit, zdali soudní řízení mezi společností ABC, s.r.o. a DEF, GmbH spadá do jeho příslušnosti (viz úvodní část kap. 3.2.): Z hlediska časové působnosti lze Nařízení použít na řízení, k jejichž zahájení došlo až po vstoupení Brusel I v platnost, tedy po 1. březnu 2002. Smlouva byla uzavřena 20. listopadu 2012, k jejímu porušení došlo dne 1.4.2013, je tedy zřejmé, že soudní řízení nebude zahájeno dříve než v roce 2013. Soudní řízení tedy spadá do časové působnosti Nařízení Brusel I. V případě, že by smlouva byla uzavřena v dřívějším časovém okamžiku a tím pádem soudní řízení začalo před 1. březnem 2002, byla by pro účely stanovení soudní příslušnosti aplikována Bruselská úmluva (nutno nejprve ověřit členství obou zemí) či jiný právní předpis (viz str. 25). Pokud jde o věcnou působnost, Nařízení se vztahuje na soudní řízení v občanských a obchodních věcech, s výjimkami stanovenými v kap. 3.2.2. a 3.2.3. této práce. V tomto případě se jedná o soudní řešení sporu mezi dvěma podnikateli (viz kap. 1.3.) - soudní řízení spadá do věcné působnosti Nařízení Brusel I. Poslední zbývá ověřit prostorově personální působnost. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o nařízení, je tento právní akt bezprostředně závazný v celém svém obsahu pro všechny členské státy EU - soudní řízení spadá do prostorově personální působnosti Nařízení Brusel I (bod 2). Po ověření, že soudní řízení z hlediska časového, věcného a prostorově personálního spadá do působnosti Nařízení Brusel I, je nutné stanovit příslušnost soudu, u kterého může společnost ABC, s.r.o. žalovat protistranu. Rovněž i v případě soudní příslušnosti je smluvním stranám povoleno, aby si s ohledem na výlučnou příslušnost soudu (viz kap. 3.2.4.) ujednaly své sudiště. Dle výše uvedených údajů je však zřejmé, že soudní příslušnost smluvními stranami zvolena nebyla a z toho důvodu je nutné stanovit soudní příslušnost dle ustanovení Nařízení Brusel I. Všeobecně mohou být osoby, nehledě na jejich státní příslušnost, žalovány u soudu členského státu, na jehož území se nachází jejich bydliště (viz kap. 3.2.1.), pokud jde však o žalobu ze smluvního závazkového vztahu, tak ta věcně spadá do tzv. zvláštní příslušnosti (viz kap. 3.2.2) a místo sudiště tak bude stanoveno dle čl. 6 odst. 1, oddíl 2, kapitola 2, a sice jakožto soudní příslušnost pro žalobu ze smluvního závazkového vztahu (viz kap. 3.2.2.). Tento odstavec definuje, za jakých okolností může být osoba mající bydliště na území jednoho členského státu žalována u soudu v jiném členském státě, a tím je okolnost „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být plněn.“245 Vzhledem ke skutečnosti, že závazek mezi společností ABC, s.r.o. a DEF, GmbH měl být plněn na území České republiky, bude podle tohoto ustanovení příslušným soudem soud český, konkrétně pak s ohledem na sídlo společnosti Městský soud v Praze. 245
Článek 6 odst. 1, oddíl 2, kapitola II, Nařízení Brusel I. - 70 -
Pokud by v daném případě chtěla společnost ABC, s.r.o. žalovat německou společnost DEF, GmbH musí žalobu zaslat k výše zmiňovanému soudu. Procesním právem je právo soudu, který je pro daný spor příslušným, tedy české procesní právo, konkrétně pak OSŘ (viz kap. 2.3.). 4.) Rozhodné právo (viz kap. 3.3.) Byla-li soudní příslušnost stanovena, je nezbytné přistoupit k řešení otázky rozhodného práva, jež bude na daný spor aplikováno. Nedošlo-li totiž k výslovné volbě práva smluvními stranami, bude stanoveno příslušným soudem. Určení rozhodného práva je důležité zejména z hlediska stanovení všeobecné platnosti smlouvy, dále pro účely plnění, zániku, porušení smlouvy, jakož i materiální a formální platnosti a pro případ uplatnění právních domněnek a důkazních břemen (viz úvodní část kap. 3.3. a dále pak kap. 3.3.4., 3.3.5. a 3.3.6.). Pro smluvní závazkové vztahy je rozhodné právo na úrovni EU stanovováno dle Nařízení Řím I. Aby byla možná aplikace tohoto Nařízení, je nutné nejprve ověřit (stejně jako v případě soudní příslušnosti), zdali kontrakt mezi společností ABC, s.r.o. a DEF, GmbH spadá do jeho působnosti (viz úvodní část kap. 3.3.): Z hlediska časové působnosti lze Nařízení použít na smlouvy uzavřené po 17. prosinci 2009. Tato smlouva byla uzavřena dne 20. listopadu 2012. Smlouva tedy spadá do časové působnosti Nařízení Řím I. V případě, že by smlouva byla uzavřena v dřívějším časovém okamžiku, byla by na smlouvu aplikována Římská úmluva (nutno ověřit nejprve členství obou zemí) či jiný právní předpis (viz str. 37). Pokud jde o věcnou působnost, Nařízení Řím I se vztahuje na smluvní závazkové vztahy v občanských a obchodních věcech, s výjimkami stanovenými v úvodní části kap. 3.3. této práce. V tomto případě se jedná o závazkový vztah mezi dvěma podnikateli (viz kap. 1.3.) smlouva spadá do věcné působnosti Nařízení Řím I. Poslední zbývá ověřit prostorově personální působnost. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o nařízení, je tento právní akt bezprostředně závazný v celém svém obsahu pro všechny členské státy EU - smlouva spadá do prostorově personální působnosti Nařízení Řím I (viz bod 2). Po ověření, že smlouva z hlediska časového, věcného a prostorově personálního hlediska spadá do působnosti Nařízení Řím I, je nutné stanovit právní řád, který bude na daný závazkový vztah aplikován. Všeobecně Nařízení Řím I vychází ze smluvní volnosti (viz kap. 1.3.2. a 3.3.1.), tedy skutečnosti, že smluvním stranám je povoleno, s ohledem na imperativní ustanoveni (str. 39), rozhodné právo si zvolit. Dle výše uvedených údajů je zřejmé, že rozhodné právo smluvními stranami zvoleno nebylo. Z toho důvodu je nutné určit rozhodné právo při neexistenci smluvní volby a k tomu je vhodné využít mnou vytvořené schéma č. 1: Určení rozhodného práva na str. 47 této práce. Pohyb podél šipek ve schématu je následující:
- 71 -
Smluvní volba práva → NE → Rozhodné právo dle Nařízení Řím I (řečeno již výše).
Jedná se o některý z následujících smluvních typ: smlouva o přepravě, spotřebitelská smlouva, pojistná smlouva nebo individuální pracovní smlouva, případně o postoupení obchodní pohledávky, její započtení nebo společnou odpovědnost více dlužníků z této pohledávky? → NE → Aplikace článku č. 4.
Jedná se o některý z následujících smluvních typů: smlouva o koupi zboží, smlouva o poskytování služeb, věcné právo k nemovitosti, nájem nemovitosti, franšízová smlouva, smlouva o distribuci, smlouva o koupi zboží v dražbě nebo nákup/prodej finančních nástrojů? → ANO, smlouva o nájmu dopravního prostředku je smlouvou o poskytování služeb → Aplikace čl. 4 odst. 1 a 2. → čl. 4 odst. 1 odrážka b) : „smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště“ (viz str. 41) - poskytovatelem služby v tomto případě je společnost DEF, GmbH, přičemž u obchodních společností je obvyklým bydlištěm místo, kde se nachází jejich ústřední správa; okolnost národnosti, jakož i bydliště jednatelů společností jsou v tomto případě irelevantními informacemi, rozhodné právo bude německé.
Namísto aplikace článku 4 odst. 1 a 2 je rovněž možné uplatnit tzv. únikovou doložku. V daném případě však pravděpodobně nebude využita, jelikož skutečnost, že je služba poskytována na území České republiky, nezakládá bezprostřednost jejího použití (str. 42 této práce).
Jelikož nedošlo k volbě rozhodného práva pro daný závazkový vztah, bude na smlouvu o nájmu dopravního prostředku aplikováno německé právo. V případě, že by však strany rozhodné právo měly zájem dodatečně změnit, je to možné, volba práva však nesmí být v rozporu s článkem 11 (Formální platnost smlouvy), článkem 10 (Souhlas smluvních stran) a článkem 13 (Nezpůsobilost smluvních stran) tohoto Nařízení a nesmí mít současně ani nepříznivý dopad na práva třetích osob (viz str. 40). Takto zvolené právo se pak na základě principu všeobecné použitelnosti aplikuje na: výklad smlouvy a práva; plnění závazků, které byly ujednány ve smlouvě; důsledky porušení plnění vyplývajících ze smlouvy; právní možnosti zániku závazkového vztahu a právní důsledky při neplatnosti smlouvy (viz str. 38). Rovněž i pro případ užití právních domněnek a důkazních břemen bude uplatněno právo, které je rozhodné pro konkrétní závazkový vztah, a sice právo německé (viz kap. 3.3.6.). Pokud jde o rozhodné právo, které bude použito v případě pochybností ohledně platnosti a vlastní existence smlouvy (materiální platnost smlouvy), tak tím bude právo, které by dle Nařízení Řím I bylo použito, pokud by smlouva nebo její ustanovení byla platná, tedy v tomto případě opět právo německé (viz kap. 3.3.4.). Z hlediska formální platnosti smlouvy (viz kap.
- 72 -
3.3.4.) bude rovněž užit tento právní řád, jelikož byla-li smlouvy uzavřena mezi smluvními stranami (případně jejich zmocněnci), kteří se nacházejí v době uzavření smlouvy ve stejné zemi, pak se platnost stanoví dle Nařízení Řím I nebo dle práva země, ve které došlo k jejímu uzavření (viz str. 48). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva byla zmocněnci uzavřena v Norimberku, což je německé město, uplatnilo by se tedy právo německé. 5.) Uznání soudního rozhodnutí (viz kap. 4.1.1.) Další fáze, která následuje po soudním řízení, je proces uznání soudního rozhodnutí vydaného u soudu jiného členského státu, než kde se o jeho uznání žádá. Rovněž i uznání cizího soudního rozhodnutí je upraveno v Nařízení Brusel I. Tento proces je koncipován na principu ipso iure, tedy automatické uznatelnosti. Existují však i okolnosti, za kterých by nedošlo k uznání cizího soudního rozhodnutí (např. zjevný rozpor s veřejným pořádkem, viz kap. 4.1.1.), v tomto případě se však pravděpodobně nebude žádná týkat této kauzy. Soudní rozhodnutí vydané Městským soudem v Praze by bylo automaticky uznáno ve Spolkové republice Německo. 6.) Vykonatelnost soudního rozhodnutí246 (viz kap. 4.1.2.) Posledním bodem celého procesu, neméně však důležitým, je zajištění vykonatelnosti soudního rozhodnutí. I v tomto případě je nutno postupovat dle Nařízení Brusel I (viz kap. 4.1.2.), který ve svém článku 38 odst. 1 praví: „Rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoliv zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.“247 Návrh na prohlášení vykonatelnosti musí být podán u soudu, případně jiného příslušného orgánu, který je uveden v příloze II Nařízení Brusel I. Pro účely prohlášení vykonatelnosti ve Spolkové republice Německo musí být tento návrh podán k předsedovi senátu u Landgericht. V tomto případě jím bude Landgericht München. K návrhu na prohlášení vykonatelnosti musí být přiloženy písemnosti, které jsou stanoveny v článku 53, stejně tak může soud dožadovaného členského státu žádat jejich překlad oprávněnou osobou. Řízení o prohlášení vykonatelnosti je dvouinstanční a řídí se právním řádem dožadovaného členského státu. V souladu s kapitolou 4.1.6. této práce rovněž nesmí být po straně, která navrhuje výkon cizího rozhodnutí na území jiného členského státu, aniž by byla jeho účastníkem (ABC, s.r.o.), vyžadována žádná právní záruka ani jistota. V členském státě, kde je podáván návrh na prohlášení vykonatelnosti, není možno vybírat žádné poplatky, jejichž výše je určena dle hodnoty předmětu sporu.
246 247
Tento postup je nutný, dokud nenabude v účinnosti revize Nařízení Brusel I (viz kap. 4.1.7.). Článek 38 odst. 1, oddíl 2, kapitola III, Nařízení Brusel I. - 73 -
7.) Opravné prostředky (viz kap. 4.1.3.) Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoliv ze stran, v tomto případě obchodní společnost ABC, s.r.o. nebo DEF, GmbH podat opravný prostředek u soudu, případně jiného příslušného orgánu, který je uveden v příloze III Nařízení Brusel I. Na území Spolkové republiky Německo je tento opravný prostředek podáván u Oberlandesgericht, v tomto případě Oberlandesgericht München. Proti prohlášení vykonatelnosti může být taktéž podán opravný prostředek. Lhůta na podání je jednoměsíční a začíná běžet od jeho doručení straně, vůči které je výkon navrhován. Rozhodnutí o opravném prostředku je možno rovněž napadnout, ale pouze dalším opravným prostředkem výslovně stanoveným v příloze IV tohoto Nařízení. Ve Spolkové republice Německo je možné uplatnit Rechtsbeschwerde, tedy tzv. právní stížnost.
5.3.
Shrnutí dílčích závěrů
Obchodní spor mezi společností ABC, s.r.o. a DEF, GmbH je sporem s přeshraničním prvkem, jelikož sídla těchto dvou společností se nacházejí v odlišných státech. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika, stejně tak jako Spolková republika Německo patří mezi členské státy Evropské unie, je možné na tento spor aplikovat evropské právní předpisy. Na základě Nařízení Brusel I je soudní příslušnost stanovena u Městského soudu v Praze, naopak dle Nařízení Řím I bude na smlouvu použit německý právní řád. Během soudního řízení bude uplatněn český právní předpis, tedy Občanský soudní řád. Rozhodnutí Městského soudu v Praze bude automaticky na území Spolkové republiky Německa uznáno, avšak pro účely prohlášení vykonatelnosti je nutno podat jeho návrh k předsedovi senátu u Landgericht München. Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti nebo proti prohlášení vykonatelnosti je možno podat opravný prostředek. Toto rozhodnutí lze dále napadnout pouze prostřednictvím Rechstbeschwerde, čili právní stížností. Jak vyplývá z výše uvedených bodů týkajících se praktického postupu, který by podnikatelem byl využit v případě snahy domoci se svých práv a povinností prostřednictvím soudního řízení, aplikace Nařízení Brusel I a Nařízení Řím I nebyla v tomto případě nikterak obtížná a záludná. Samozřejmě je však zcela zřejmé, že tento konkrétní příklad měl sloužit pouze k názornosti, vysvětlení postupu a zohlednění teoretických částí popsaných v předcházejících kapitolách. V běžném podnikatelském prostředí však existují rovněž komplikovanější spory, u nichž je sice využit obdobný postup, nicméně způsob uplatnění ať již Nařízení Řím I nebo Brusel I nemusí být v daném případě zcela jednoznačný, ba právě naopak může být velmi sporný. Z toho důvodu jsou soudními orgány jednotlivých členských států pokládány tzv. předběžné otázky k SDEU (viz kap. 3 a 4) týkající se objasnění aplikace konkrétního ustanovení ohledně daného - 74 -
případu. Přičemž daleko více nežli v případě Nařízení Řím I se jich vztahuje k Nařízení Brusel I, z čehož plyne závěr, že ne ve všech oblastech je zcela jednoznačná možnost aplikace tohoto právního předpisu. Druhou velmi diskutovanou oblastí v rámci tohoto Nařízení je již několikrát zmiňovaný návrh na prohlášení vykonatelnosti, který je mnohými chápán jako tzv. krok zpět. Jak již ale bylo zmíněno v předcházejících částech, tento nedostatek bude se schválenou revizí Nařízení Brusel I odstraněn.
- 75 -
ZÁVĚR V úvodní části byly vytyčeny směrodatné cíle, k nimž by celá tato práce měla směřovat. Jednalo se zejména o zhodnocení evropské právní legislativy ohledně řešení obchodních sporů ze smluvních závazkových vztahů z hlediska její dostatečnosti a jednoduché aplikovatelnosti a to s důrazem na soudní způsob řešení sporů, tak současně i uvedení problémů, u nichž bych navrhovala případnou změnu. Domnívám se, že se mi těchto cílů podařilo dostát. Pomyslným vstupem do stěžejní problematiky této diplomové práce a to s ohledem na zamýšlenou koncepci, kterou je pohled českého podnikatele, jenž prostřednictvím své obchodní činnosti vstupuje do evropského právního prostoru, byly první dvě kapitoly zabývající se vymezením pojmu obchodního závazkového vztahu a možnostem řešení sporu z něj vznikajícího v rámci tuzemské právní úpravy. Tyto dvě kapitoly byly velmi důležité z hlediska pochopení celé problematiky a zpracování právního podkladu, na který se v rámci jednotlivých kapitol následně odkazuji. Prostřednictvím definování pojmu přeshraničního prvku v úvodní části třetí kapitoly dochází následně k propojení tematiky na úrovni ČR a Evropské unie. První oblastí, kterou jsem se v rámci této kapitoly zabývala, je soudní příslušnost v obchodních věcech. Tato tématika byla zpracována dle Nařízení Brusel I. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o právní předpis, který je v dané oblasti platným již více než deset let, je zřejmé, že je možné najít (s ohledem na téma této diplomové práce) určité nedostatky, které se během jeho aplikace objevily. Tento závěr dokazuje i nesčetné množství předběžných otázek zaslaných soudy členských států k Soudnímu dvoru Evropské unie. Současně je ale nutno poznamenat, že velké množství problematických oblastí jako otázka „italského torpéda“, nedostatečná úprava v oblasti litispendence a závislých řízení, stejně tak i původně možná paralelní řízení budou s účinností schválené revize Nařízení Brusel I odstraněny. Druhá oblast třetí kapitoly byla věnována rozhodnému právu, které by na daný smluvní závazkový vztah bylo aplikováno. Tato záležitost je právně upravena v Nařízení Řím I. Pokud jde o vhodnost zpracování tohoto právního předpisu, je s ohledem na velkou absenci judikatury Soudního dvora Evropské unie a současně i na závěry profesorky Pauknerové a profesora Bělohlávka zřejmé, že tento právní předpis splňuje svůj účel. Současně i aplikovatelnost tohoto Nařízení se zdá být poměrně přehledná, což dokazuje mnou zpracované schéma této záležitosti na str. 47 této práce. Z hlediska využití tohoto právního předpisu je rovněž důležitá skutečnost, že je založen na smluvní volbě práva a kladně je taktéž hodnocena i úniková doložka. Případné nesrovnalosti mohou však činit situace s více právními systémy, jejichž okolnosti nejsou v rámci Nařízení Řím I zcela přehledně upraveny, a dále otázky nezpůsobilosti stran, které mohou být uplatněny pouze za určitých okolností. - 76 -
Poslední část třetí kapitoly je obrácena k alternativním možnostem řešení obchodních sporů, především pak ke smírčímu řízení, rozhodčímu řízení a mediaci. Nutno podotknout, že evropští zákonodárci se snaží tuto formu v rámci svých právních předpisů podporovat a vylepšovat její legislativní úpravu, přičemž důraz je kladen především na rozvoj a aplikaci metody mediace. Otázkou do budoucna by však mohlo být sjednocení záležitostí týkající se rozhodčího řízení. Uznání a výkon rozhodnutí je téma, kterému byla věnována čtvrtá kapitola, jejíž struktura analogicky odpovídá předcházející části. Taktéž byla rozdělena na část soudní a mimosoudní. Z hlediska uznání a výkonu soudních rozhodnutí je v této oblasti nejdůležitějším právním předpisem, stejně tak jako tomu bylo v případě soudní příslušnosti, Nařízení Brusel I. Otázka uznání soudního rozhodnutí je koncipována na tzv. principu ispo iure, což je pro potenciální účastníky sporu velmi důležité, jelikož jim tento předpoklad zajišťuje automatické uznání v dožadovaném členském státě. Zásadním je rovněž článek, ve kterém je obsažen výlučný zákaz přezkoumávat cizí soudní rozhodnutí, současně není ani povoleno přezkoumat příslušnost soudu, který v dané věci rozhodoval. Obrátíme-li nyní pozornost k výkonu rozhodnutí, které je podmíněno podáním návrhu na vykonatelnost u příslušného orgánu, jedná se o proces, který je odbornou veřejností velmi kritizován. Tento požadavek bude však s revizí Nařízení Brusel I odstraněn a nahrazen institutem tzv. odepření výkonu, který jednoznačně přispěje ke zvýšení předvídatelnosti výsledku sporu, což představuje velmi zásadní změnu v oblasti výkonu soudních rozhodnutí. Jak bylo řečeno již výše, druhá část čtvrté kapitoly byla věnována uznání a výkonu jiných než soudních rozhodnutí, především tedy soudnímu smíru, rozhodčímu nálezu a mediační dohodě. V případě aplikovatelnosti rozhodčího nálezu je zřejmá nevyřešená otázka přednosti Newyorské úmluvy či dvoustranných mezinárodních dohod, současně je zde polemizováno nad vytvořením evropského právního předpisu, který by zohledňoval veškeré aspekty rozhodčího řízení. Pokud jde o uznání a výkon mediační dohody, není dle zákona o mediaci, pokud nebyla opatřena doložkou vykonatelnosti od soudního notáře, případně uzavřena v rámci soudního smíru, vykonatelná. Skutečnost, zdali se jedná o vhodné ustavení či nikoliv, ukáže až praktické užití tohoto zákona (ve Směrnici je otázka uznání a výkonu ustanovena otevřeně). Poznatky, o kterých bylo pojednáváno v prvních čtyřech kapitolách, jsem následně uplatnila v rámci závěrečné části, která představovala vyústění celé diplomové práce. Prostřednictvím praktického rozboru jsem se snažila vyřešit situaci sporu ze smluvního závazkového vztahu mezi tuzemským a německým podnikatelem. Vzhledem ke skutečnosti, že celá diplomová práce byla zaměřena především na soudní řešení sporu, konstruovala jsem praktický příklad rovněž v tomto duchu. Domnívám se, že se mi v rámci závěrečné části podařilo zahrnout veškeré dílčí parametry, které jsou nezbytné objasnit v případě soudního řešení přeshraničního sporu. Pokud jde o aplikaci článků Nařízení Řím I, prokázala jsem, že je poměrně jednoznačná a potvrdila tak - 77 -
závěry učiněné výše. Rovněž i v tomto případě byla relativně jednoduchá aplikace ustanovení Nařízení Brusel I, nicméně důvodem byl především výběr smluvního typu - i nadále je tak nutno mít na paměti závěry uvedené na str. 75 této práce. Všeobecně je však pro praktické využití obou právních předpisů nezbytná povědomá orientace v problematice a právních záležitostech. K tématu diplomové práce jsem se snažila přistupovat svědomitě a dbala tak na zpracování tématiky prostřednictvím různých odborných zdrojů. Hlavními prameny mi byly především zákonná právní úprava České republiky a právní předpisy Evropské unie, doplněné judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Potýkala jsem se však s problémem ne příliš velkého množství aktuální odborné literatury, která by komentovala konkrétní části jednotlivých nařízení. Zpravidla byla pozornost zaměřena vždy pouze na všeobecnou problematiku a nikoliv na rozbor obsahu jednotlivých článků. Současně i s ohledem na novost byla nízká dostupnost jakýchkoliv odborných komentářů ke Směrnici o mediaci, zákonu o mediaci a revizi Nařízení Brusel I, proto jsem musela přistoupit k využití odborných článků dostupných v právních časopisech, případně internetových zdrojích. Závěrem této práce bych ráda uvedla, že jsem s výběrem tématu spokojena, jelikož zcela jistě přispělo k doplnění mých vědomostí ohledně řešení sporů ze smluvních závazkových vztahů dle českého právního řádu, současně vedlo i k markantnímu prohloubení těchto znalostí analogicky v rámci evropského právního prostoru. Vzhledem ke skutečnosti, že téma obchodních sporů je v dnešní době opravdu velmi aktuální a to s ohledem na rostoucí se počet členských států Evropské unie a zvětšující se záměry podnikatelů uspět jak v tuzemském, tak současně i ve světovém měřítku, bylo vhodné se jím zabývat. Zpracování této problematiky taktéž zlepšilo mou orientaci v evropské právní legislativě, což považuji za velký osobní přínos.
- 78 -
POUŽITÉ ZDROJE 1. Odborné publikace:
BEJČEK, Josef a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. l, 535 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7179-781-4.
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2009. 2 sv. (clxviii, 1316 s.; s. 1317-2684). ISBN 978-807400-176-5.
DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002. 4 sv. ISBN 80-7273-071-1.
ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Svazek 2, § 488880. Praha: Linde, 2008. s. 1397-2639. Zákony - komentáře. ISBN 978-80-7201-687-7.
KALINOVÁ, Miluše, HÁSOVÁ, Jiřina a ŠVARC, Zbyněk. Obchodní právo pro navazující magisterské studium. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2005. 227 s. ISBN 80-2450919-9.
LYČKA, Martin, KUNC, Bohumil a ŠLÉGLOVÁ, Klára. Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Praha: Linde, 2010. 447 s. ISBN 978-80-7201-812-3.
ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 473 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380-181-6.
PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2008. xxxii, 409 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-034-8.
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3.
ROZEHNALOVÁ, Naděžda a GONSORČIKOVÁ, Miluše. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 77s. Edice multimediálních pomůcek PrF MU; č. 3. ISBN 80-210-3515-3.
SPIRIT, Michal. Soukromé právo: (vybrané otázky). Vyd. 2. Praha: Oeconomica, 2008. 180 s. ISBN 978-80-245-1327-0.
- 79 -
SPIRIT, Michal a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 263 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380116-8.
STONE, Peter. EU Private International Law. Second edition. UK (Cheltenham): Edward Elgar Publishing Limited, 2010. ISBN: 978 1 84844 083 8.
ŠVARC, Zbyněk et al. Právo v podnikání. [D.] 1, Základy soukromého práva. Praha: Prospektrum, 1998. 513 s. ISBN 80-7175-061-1.
ŠVARC, Zbyněk a kol. Základy obchodního práva. 3. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 978-80-7380322-3.
2. Právní úprava ČR:
Vyhláška č. 74/1959 Sb., ze dne 6. listopadu, o Úmluvě a o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (Newyorská úmluva).
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.
Zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění.
Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, v platném znění (zákon o mediaci).
Zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, v platném znění.
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění.
3. Právní úprava EU:
Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění)
- 80 -
Směrnice EP a Rady 2008/52/ES, ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech.
Směrnice Rady 88/357/EHS, ze dne 22. června 1988, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního, kterým se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb.
Směrnice Rady 73/239 EHS, ze dne 24. července 1973, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu.
Smlouva o fungování Evropské unie.
Zelená kniha o posouzení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (KOM(2009)175).
4. Judikatura Soudního dvora Evropské unie
Rozsudek SDEU č. C – 185/07 ve věci Allianz SpA a Generali SpA proti West Tankers Inc, SbSD, 2009, I – 00663.
Rozsudek SDEU č. C-339/89 ve věci Alstom Atlanique SA v. Compagnie de construction mécanique Sulzer SA., 1991, I – 00107.
Rozsudek SDEU č. C – 386/05 ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, SbSD, 2007, I – 03699.
Rozsudek SDEU č. C - 87/10 ve věci Electrosteel Europe SA proti Edil Centro SpA, dosud nezveřejněn.
Rozsudek SDEU č. C – 116/2002 ve věci Erich Gasser GmbH v MISAT Srl, SbSD, 2003, I – 14693.
Rozsudek SDEU č. C – 456/11 ve věci Gothaer Allgemeine Versicherung AG a další proti Samskip GmbH, dosud nezveřejněn.
Rozsudek SDEU č. C – 327/10 ve věci Hypoteční banka, a.s. proti Udo Mike Lindner, dosud nezveřejněn.
Rozsudek SDEU č. 102/81 ve věci „Nordsee“ Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & CO. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG, SbSD, 1982, 01095.
Rozsudek SDEU č. C – 543/10 ve věci Refcomp SpA proti Axa Corporate Solutions Assurance SA a další, dosud nezveřejněn.
- 81 -
Rozsudek SDEU č. 619/10 ve věci Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd, dosud nezveřejněn.
5. Odborné články v časopisech
JÍLKOVÁ, Renata. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? in Bulletin advokacie 10/2002.
6. Internetové zdroje:
Hospodářská komora České republiky o
Konzultační centrum Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR (kc.soud.cz): o
http://ohkteplice.mcdev.cz/mimosoudni-reseni-sporu-3.aspx
http://kc.soud.cz/index.php/cz/oblast_dotazu/3
Masarykova univerzita, Právnická fakulta (law.muni.cz): o
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/ Kyselovska_Tereza_1058_.pdf
Oficiální stránky Evropské komise (ec.europa.eu): o
http://ec.europa.eu/civiljustice/ adr/adr_ec_code_conduct_cs.pdf
o
http:// ec.europa.eu/civil justice/adr/ adr_ec_list_org_en.pdf
Právní portál (elaw.cz): o
http://www.elaw.cz/cs/mezinarodni-pravo-a-pravo-eu/208-proc-nemuzou-rozhodciklast-predbezne-otazky-k-esd.html
Probační a mediační služba České republiky (pmscr.cz): o
https://www.pmscr.cz/download/MEDAICE_metidika_textova_cast_bez_priloh.pdf
Profesionální stránky mediátora Mgr. Petra Němce (mediator-praha.cz): o
http://mediator-praha.cz/cs/mediace
o
http://mediator-praha.cz/docs/zakon-o-mediaci-duvodova-zprava.pdf
o
http://mediator-praha.cz/cs/publikace/20_zakon-o-mediaci-schvalen
Přístup k právu Evropské unie (eur-lex.europa.eu): o
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2013:051E:0017:00 20:CS:PDF
Věcně o Evropě (euroskop.cz): o
https://www.euroskop.cz/8461/12752/clanek/revize-narizeni-brusel-i/
Zpravodajský portál (ihned.cz): o
http://weinhold.blog.ihned.cz/c1-49156850-brusel-je-jednicka - 82 -
Žižlavský & partneři, advokátní kancelář, insolvenční správci (epravo.cz): o
http://www.epravo.cz/top/clanky/predbezne-opatreni-v-ceskem-pravu-68027.html
o
http://www.epravo.cz/top/clanky/soudni-smir-38282.html
o
http://www.epravo.cz/top/clanky/absence-ustniho-jednani-jako-zrusovaci-duvod-ve -smyslu-ustanoveni-31-zakona-o-rozhodcim-rizeni-66192.html
o
http://www.epravo.cz/top/clanky/pravidla-urcovani-mezinarodni-prislusnoti-v-eujake-zmeny-lze-ocekavat-v-souvislosti-s-prapracovanim-narizeni-brusel-i79034.html
o
http://www.epravo.cz/top/clanky/evropske-aspekty-mediace-a-dalsich-adr88570.html
o
http://www.epravo.cz/top/clanky/mediace-v-novem-kabateaneb-o-krok-vpred-anebo-zpatky-85399.html
SEZNAM SCHÉMAT Schéma č. 1: Určení rozhodného práva………………………………………………….... -47-
- 83 -
