VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní studia - diplomacie
Soudobá politika NATO na Blízkém východě a v severní Africe (bakalářská práce)
Autor: Martina Knapová Vedoucí práce: Ing. Yvona Novotná, Ph.D. Akademický rok: 2012/2013
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů.
V Praze dne
…………
………………… podpis studenta
ii
Poděkování: Ráda bych tímto poděkovala Ing. Yvoně Novotné, Ph.D. za její vždy vstřícný, podnětný a instruktivní přístup při vedení této bakalářské práce.
iii
Obsah Obsah ......................................................................................................................................... iv Úvod ........................................................................................................................................... 1 Teoreticko-metodologická východiska .......................................................................... 4
1 1.1
Hypotézy .................................................................................................................... 5
1.2
Blízký východ ............................................................................................................ 7
1.3
Časové členění práce .................................................................................................. 8 Počátky vztahu NATO – Blízký východ ...................................................................... 10
2 2.1
Vznik NATO, vývoj a globalizace zájmů ................................................................ 10
2.1.1
Aktivita Velké Británie a Francie na Blízkém východě a v severní Africe
v letech 1918 – 1990 ................................................................................................................ 12 2.1.2
Vývoj politiky USA v regionu širšího Blízkého východu ................................. 12 Rozvoj institucionalizovaných vztahů mezi NATO, středomořskou oblastí a Perským
3
zálivem ..................................................................................................................................... 15 3.1
Středomořský dialog ................................................................................................ 17
3.1.1
Důvody vzniku a jejich důsledky ....................................................................... 18
3.1.2
3.1.1.1
Pohled evropských zemí ............................................................................. 20
3.1.1.2
Pohled USA ................................................................................................ 21
3.1.1.3
Pohled zemí Blízkého východu .................................................................. 22
Podoba a vývoj MD............................................................................................ 24 3.1.2.1
Podoba MD ................................................................................................. 25
3.1.2.1.1 Politická dimenze ................................................................................... 25 3.1.2.1.2 Praktická dimenze................................................................................... 26 iv
3.1.2.2
Situace v NATO .......................................................................................... 28
3.1.3
Cíle dialogu možnosti jejich naplňování ............................................................ 29
3.2
Istanbulská kooperační iniciativa ............................................................................. 30
3.2.1
Doba a důvody vzniku iniciativy ....................................................................... 31
3.3
3.2.1.1
Cíle, obsah iniciativy a jejich skutečné naplňování .................................... 32
3.2.1.2
Praktický dopad a postoje států regionu ..................................................... 33
Komparace analýzy obsahu ICI a MD, dílčí závěry ................................................ 36 Hledání společných zájmů Severoatlantické aliance a zemí regionu ........................... 37
4 4.1
Problémy reálné spolupráce ..................................................................................... 38
4.1.1
Vnímání NATO v regionu.................................................................................. 38
4.1.2
Transatlantické vztahy........................................................................................ 39
4.1.3
Úroveň integrace regionu ................................................................................... 40
4.1.4
Nedostatek pobídek ............................................................................................ 41
4.2
Hrozby, kterým čelí NATO a region Blízkého východu ......................................... 42
4.2.1
Hrozby, kterým čelí západní státy ...................................................................... 42 4.2.1.1
4.2.2
Dílčí shrnutí ................................................................................................ 49
Hrozby, kterým čelí region MENA .................................................................... 50 4.2.2.1
Dílčí shrnutí situace a analýza společného postupu zemí regionu .............. 53
4.3
Společné zájmy a společný postup? ......................................................................... 54
4.3.1
Společný postup až doposud – závěrečné shrnutí .............................................. 54
4.3.2
Společné zájmy i do budoucnosti ....................................................................... 56 4.3.2.1
Čeho chtějí MD a ICI dosáhnout? .............................................................. 57
4.3.2.2
Cesta pro dosažení priorit MD a ICI ........................................................... 58 v
4.3.2.2.1 Zlepšení image NATO............................................................................ 58 4.3.2.2.2 Zapojení Turecka .................................................................................... 61 4.3.2.2.3 Hledání
cesty
pro
spojení
islámu
a demokracie
a jednání
s islamistickými stranami ......................................................................................... 63 4.3.2.2.4 Dílčí shrnutí- SWOT analýza ................................................................. 64 Závěr......................................................................................................................................... 66 Zdroje ....................................................................................................................................... 67 Primární ................................................................................................................................ 67 Sekundární ............................................................................................................................ 68 Knižní
68
Internetové 69 Seznam nejčastějších zkratek ................................................................................................... 74 Seznam obrázků a tabulek ........................................................................................................ 75 vi
Úvod Téma, které jsem si zvolila ke zpracování ve své bakalářské práci, je role Severoatlantické aliance (NATO na Blízkém východě a v severní Africe. NATO bylo původně vojenskou aliancí chránící severoatlantický prostor na jeho vlastním území. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“1 S koncem studené války se ale změnilo vnímání bezpečnosti, změnily se regiony, odkud pochází většina hrozeb, a tím byl nucen se změnit i způsob obrany severoatlantického prostoru. NATO se v duchu svých původních principů - chránit svobodu a bezpečnost členských zemí politickými a vojenskými prostředky – stává politicko-vojenskou aliancí a obrací se k oblastem, které byly do této doby na okraji jeho zájmů. Může nabídnout rozsáhlou expertízu a v regionu MENA2 vymínit hrozby pro alianci nebezpečné, může rovněž přispět ke stabilizaci celého regionu. Ve své politice ale naráží na předsudky z minulosti, nízkou politickou a ekonomickou integraci celého regionu a další problémy. Možnosti naplnění předurčených cílů a jejich skutečná realizace jsou předmětem analýzy práce. Cílem této bakalářské práce je analyzovat politiku NATO na Blízkém východě a v severní Africe. Pro umožnění této analýzy jsem si stanovila následující výzkumné otázky: 1) Jaké jsou politiky NATO ve vytyčené oblasti? Jaké jsou odlišnosti a společné znaky ve Středomořském dialogu a Istanbulské kooperační iniciativě? 2) Jaký má NATO prostor k naplňování vytyčených cílů, jaké aspekty politiku NATO činí složitější? Kde a jakým způsobem se nabízí prostor k prohloubení spolupráce? a. Vnímání ze strany států regionu (politické reprezentace i veřejnosti) b. Konsenzus na poli transatlantických vztahů c. Současný stav v kontextu probíhajících změn v regionu d. Role Turecka jako mostu mezi Aliancí a regionem
1
Severoatlantická aliance. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001[cit. 2013-05-22]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance#cite_note-1 2 Middle East and North Africa (Blízký východ a severní Afrika)
1
V první kapitole se zaměřuji na teoreticko-metodologická východiska práce. V druhé zkoumám předurčující momenty vztahů jednotlivých členských zemí NATO a regionu MENA. Tyto předurčující momenty jsou důležitým aspektem současných vztahů a z toho důvodu musí být brány v úvahu při tvorbě budoucí strategie institucionálních forem vztahů mezi Severoatlantickou aliancí a regionem MENA. Ve třetí kapitole po provedení počáteční analýzy komparuji dvě formy vztahů mezi zeměmi NATO a zeměmi regionu. Jednou z forem je Středomořský dialog a druhou je Istanbulská kooperační iniciativa. Jak je dále řečeno, každá z nich má jinou dobu vzniku, jiný politický kontext vzniku a zaměřuje se na jinou část regionu MENA. Čtvrtá kapitola se nejprve zabývá analýzou problémů spolupráce NATO – MENA. Další část popisuje hrozby, kterým čelí západní svět a hrozby, kterým čelí region MENA. Na základě společných jmenovatelů těchto hrozeb definuji priority obou regionů, které se do určité míry prolínají. Tento průnik dává možnost formulovat strategii na základě společných hrozeb a sdílených cílů. Závěrečná část na základě provedené analýzy formuluje návrh budoucí agendy a body, na které by se NATO mělo zaměřit pro úspěch jeho partnerských snah. Práce čerpá z několika pramenů. První kategorií jsou prameny primární, mezi které patří Washingtonská smlouva NATO, příručky o NATO z let 1995 a 2006 a zakládající dokumenty MD3 a ICI4. Druhou kategorií jsou prameny sekundární, které jsou rozděleny na internetové zdroje, zejména články a analýzy západních analytiků a expertů z regionu a knižní zdroje. Mezi hlavní knižní prameny mohu zařadit publikaci Moustafy Orfyho: NATO and the Middle East : the geopolitical context post-9/11, což je jediná publikace, která analyzuje obě formy vztahů NATO-MENA v širokém kontextu a zároveň se zabývá i rolí jednotlivých členských zemí NATO v regionu. Vzhledem k tomu, že Moustafa Orfy je egyptský diplomat, kniha nabízí západním viděním světa neovlivněný pohled na NATO a jeho zájmy v regionu.
3 4
Mediterranean Dialogue (Středomořský dialog) Istanbul Cooperation Initiative (Istanbulská kooperační iniciativa)
2
Druhou hlavní publikací, je kniha Oliviera Roye: The Politics of chaos in the Middle East, který nabízí netradiční pohled na aktuální změny rovnováhy sil v regionu a na základě deskripce jednotlivých procesů navrhuje aktéry, se kterými by Západ měl jednat. V práci používám prvky dvou metod. Prvky metody shody spočívají v aplikaci liberálníhoinstitucionalismu na vysvětlení úspěchu MD, jako opatření na posílení důvěry mezi NATO a regionem MENA. Celkově proces vývoje vztahů mezi oběma celky odpovídá postulátům zmíněné teorie. (vysvětleno v první kapitole). Rovněž používám prvky metody analýzy. Tato metoda spočívá v nalezení prvotních faktorů, které proces vývoje vztahů ovlivnily a následném rozboru vývoje vztahů v návaznosti na definované faktory. V kontextu existujícího rámce definuji aktuální hrozby a priority obou regionů a formuluji, jak vztahy NATO-MENA mohou pokračovat dál a za jakých podmínek.
3
1
Teoreticko-metodologická východiska
Na začátku této práce je nezbytně nutné se zamyslet nad tím, z jakých teorií mezinárodních vztahů budeme čerpat. Jak již bylo řečeno, tato práce studuje alianční politiku v regionu Blízkého východu. Tento fakt již předpokládá alianční spolupráci, v konkrétním případě dosažení konsenzu na poli transatlantických vztahů. Vzhledem k účelu existence Severoatlantické aliance se jedná o konsenzus v rámci bezpečnostní politiky. Navíc samotná iniciativa a partnerství s regionem Blízkého východu a severní Afriky je založena na předpokladu, že spolupráce je schopna minimalizovat zkreslené vnímání ohledně NATO, coby vojenské aliance soudobé pro studenou válku. Existuje předpoklad, že tato spolupráce bude prospěšná pro všechny zúčastněné strany a že spolupráce jako taková bude plodit další spolupráci, což je samotnou existencí Středomořského dialogu i Istanbulské kooperační iniciativy potvrzeno. Zároveň, i přestože některé státy mají ze spolupráce větší zisky než jiné, relativní zisky budou pro strany zúčastněné v partnerství důležitější. Tato podpora spolupráce, dialogu a komunikace je poplatná aspektům reality, které analyzuje liberalismus. Jak píše i Radka Druláková, liberální teorie pomáhají pochopit fungování institucí, spolupráci v rámci mezinárodních organizací a úlohu mezinárodních organizací a dalších nestátních aktérů v dnešním světě.5 Jak uvádí Mohammed Moustafa Orfy ve své publikaci NATO and the Middle East : the geopolitical context post-9/11: 1. Dialogový proces NATO ukazuje možnost partnerství národů a rozvíjí schopnost dotčených stran k přijetí vzájemné spolupráce (Arabové – Izraelci, Arabové - Západ). Dále směřuje k rozvinutí společného porozumění bezpečnostním hrozbám a nejlepším způsobům jak jim čelit. Dialogový proces pomáhá přeměnit převažující postoje my proti nim. Je třeba vzít v úvahu dlouho trvající nepřátelství mezi stranami, založení tohoto procesu v takto negativní atmosféře je velkým úspěchem a potvrzuje užitečnost liberálně institucionální teorie v pochopení rozvíjejícího se vztahu.
5
DRULÁKOVÁ, Radka et al. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia., str. 16 Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2008. 99 s. ISBN 978-80-245-1449-9.
4
2. Síla myšlenek k budování důvěry nezbytné pro vykonávání vyžadované spolupráce v různých oblastech, zahrnující vojenskou a bezpečnostní oblast. Tato forma spolupráce je v regionu bezprecedentní. Zatímco idea spolupráce byla presentována a diskutována v následujících se kolech konzultací bez dosažení konkrétního výsledku, zvláště v první fázi vztahu (94 – 9/11) výsledky mohly být zaznamenány v druhé fázi role NATO na Blízkém východě ( 9/11 – 2006) 3. Liberálně institucionální teorie podtrhuje dopad individuálního vnímání světové bezpečnosti. Z toho důvodu byl probíhající proces věnován tréninkovým programům, jež pomáhají řešit individuální předsudky. 4. NATO – Aliance demokratických států, pomáhá ulehčit podezřením směrem k Západu a podpořit kooperativní aktivity. 5. Dostupnost informací každému účastníku ohledně politik NATO. Stejně důležité je, že každý partner má šanci informovat ostatní o svých vlastních zájmech, informacích a politice. Dvousměrná cesta rozsévání informací je nezbytná pro budování důvěry v plné konformitě s nejdůležitějšími postuláty liberálního institucionalismu. 6. Vždy existuje prostor pro pokrok a rozvoj mezi různými entitami v rámci dialogu. Progresivita je jeden z hlavních principů již od 90 let.6 Je patrné, že liberalismus jako takový je stěžejní teorií, o kterou je možné se v této práci opřít a o kterou by se měla opírat i Aliance v rámci plánování svého dialogu. Konkrétně se budu opírat o institucionální liberalismus. Tento je naprosto stěžejní teorií, protože je založen na chápání organizací s danou strukturou a danou agendou, jako základu globální spolupráce.
1.1 Hypotézy Dále jsem si stanovila následující hypotézy, které se odvíjejí z výzkumných otázek práce7 a jsou stanoveny na základě teoretických předpokladů, které nám poskytne zejména institucionální liberalismus.
6
ORFY, Mohammed Moustafa. NATO and the Middle East : the geopolitical context
post-9/11. 1st publ. London: Routledge, 2011. Routledge studies in Middle Eastern politics. ISBN 978-0-415-59234-5. 1)
7
Jaké jsou politiky NATO ve vytyčené oblasti? Jaké jsou odlišnosti a společné znaky ve Středomořském dialogu a Istanbulské kooperační iniciativě?
5
1. Středomořský dialog a Istanbulská kooperační iniciativa mají z důvodu odlišného vzniku jiný obsah, jiný formát jednání, mohou být předmětem jiného vývoje, ale přesto čelí společným výzvám. 2. Vzhledem k tomu, že spolupráce na určité úrovni další spolupráci obvykle usnadňuje ne-li podporuje, prostor NATO k naplňování cílů se během doby trvání partnerství rozšířil. 3. Předsudky směrem k NATO, které činí politiku organizace složitější, jsou následující: kolonialistická minulost Velké Británie a Francie. Realpolitika USA8 směrem k regionu a převažující vnímání, že NATO je pouze prodlouženou rukou Spojených států. v neposlední řadě fakt, že NATO je považováno za vojenskou alianci studené války a její politická role není široce známá. 4. V návaznosti na otázku role USA je rovněž nutno zmínit předpoklad, že transatlantické vztahy v době po studené války prošly vývojem od postupného osamostatnění Evropy po trhlinu ve vztazích v době administrativy George Bushe a politiky s jeho vládou spojené až po opětovné sblížení v době nástupu Barracka Obamy. 5. V kontextu současných změn režimů v regionu se nabízí prohloubení role Turecka v rámci partnerství NATO; jako země, která spojila demokracii a islám. Má vazby na země regionu a je jim kulturně mnohem blíže než Evropa a Západ. Přesto Turecko jako země nearabská nemá situaci ideální a jeho potenciál a vůle podporovat politiku NATO je předmětem diskuse. Z uvedených hypotéz vyplývá, že je nutné zaměřit se na oba dialogy zvlášť. Zároveň je nutné zanalyzovat vývoj obou forem partnerství a určit, kde se zvětšil prostor k naplňování cílů NATO, které cíle stále naplnit nedokáže a z jakého důvodu. Konečně je nutné zaměřit se na roli jednotlivých členů NATO, na vliv USA v rámci organizace, na druhé straně rovněž na vliv a potenciál politiky EU a konečně na možnosti Turecka v rámci probíhajících procesů.
2) Jaký má NATO prostor k naplňování vytyčených cílů, jaké aspekty politiku NATO činí složitější? Kde a jakým způsobem se nabízí prostor k prohloubení spolupráce? a. Vnímání ze strany států regionu (politické reprezentace i veřejnosti) b. Konsenzus na poli Euro – Atlantických vztahů c. Současný stav v kontextu probíhajících změn v regionu d. Role Turecka jako mostu mezi Aliancí a regionem 8
Jedná se o pragmatické sledování národních zájmů, to znamená o snahu Spojených států amerických zajistit si stabilní prostředí pro podporu proti Sovětskému svazu a zároveň stabilní zdroj energetických dodávek.
6
1.2 Blízký východ Označení oblasti, které v této práci používám, se netěší jednotné shodě. Podstatně se liší vymezení pojmu dle anglosaského a evropského kontinentálního hlediska. Blízký východ dle evropského pojetí označuje státy Turecko, Sýrie, Libanon, Izrael, Palestina, Jordánsko a Egypt, tj. část skupiny tzv. Mašreku. Státy Arabského poloostrova, Irák, Kuvajt, Írán se řadí do Středního východu. Maghreb zde obvykle zahrnuje severní Afriku až po Egypt. Oproti tomu v anglicky mluvících zemích se všeobecné používá pojem Middle East (Střední východ), který zahrnuje země od severní Afriky až po Írán. Logicky existují různé definice regionu Blízkého východu. Podle studie Moustaffy Orfyho je Blízký východ regionem počínajícím Marokem na západě k arabským zemím Zálivu na Východě, arabský svět a Izrael.9 Pro účely této práce bude vhodné zvolit označení oblasti zahrnující jak země severní Afriky, tak oblast Blízkého východu a Perského zálivu. Tomuto odpovídá rovněž název práce zahrnující oba regiony. V Evropském kontextu tomuto odpovídá označení MENA. ( Middle East, North Africa), jak je patrné z následujícího obrázku, tak americký kontext si pro tuto oblast vystačí s označením Middle East.
1-1 Region MENA10
9
ORFY, Mohammed Moustafa. NATO and the Middle East : the geopolitical context post-9/11. 1st publ.
London: Routledge, 2011. Routledge studies in Middle Eastern politics. ISBN 978-0-415-59234-5. 10
Middle East and North Africa. In: U.S. Energy Information Administration [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.eia.gov/countries/mena/
7
Tato oblast zahrnuje jak země Středomořského dialogu, tak Istanbulské kooperační iniciativy a
další země. Pro zjednodušení a vzhledem k frekvenci výskytu přijímám definici
encyklopedie Britannica: Britannica definuje Blízký východ jako země okolo jižních a východních břehů Středozemního
moře,
rozléhající
se
od
Maroka
k Arabskému
poloostrovu
a Iránu a někdy za něj. 11 Tato definice pokrývá celou oblast analýzy. Toto budu činit s vědomím, že jednotlivé části regionu mohou mít přesnější názvy a naše chápání termínu je jedním z možných, byť v literatuře, o kterou se práce opírá, nejčastějším. Pokud bude nutno věnovat se jen části regionu, bude používán pojem označující jen zkoumanou oblast.
1.3 Časové členění práce Kapitola týkající se počátečních vztahů NATO a Blízkého východu (tj. kapitola 2) představuje období mezi roky 1949 až 1991, což znamená mezi založením NATO a koncem studené války. Přičemž vzhledem ke kolonialistické politice Velké Británie a Francie zmiňuji některé události mezi první a druhou světovou válkou, které měly vliv na pozdější důvěru k „Západu“ jako takovému a v rámci naší práce konkrétně k NATO. Ve třetí kapitole se pohybuji mezi rokem 1991 až do současnosti, přičemž rok 1994 je velmi důležitý - rok založení Středomořského dialogu. Rok 2001 je zlomovým vzhledem k útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a následné zásadní změně politiky USA směrem k Blízkému východu.
Poprvé došlo aktivaci článku číslo 5 Washingtonské smlouvy.
Započala operace v Afghánistánu jako součást „Regime change policy“. NATO se v regionu začalo mnohem víc angažovat a Středomořský dialog přestal být tažen pouze zeměmi tohoto regionu. Od této chvíle se pomalu posouváme od dialogu k partnerství a dialog ve formátu NATO + 1 dostává multilaterální rozměr NATO + N.
11
Middle East. In: Middle East(region, Asia) -- Britannica Online Encyclopedia [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/381192/Middle-East
8
V roce 2004 na summitu NATO v Istanbulu se ze Středomořského dialogu stává dialog posílený a zároveň je založena Istanbulská kooperační iniciativa. Tato iniciativa je formou partnerství cílenou na země Perského zálivu. Vzhledem k tomu, že v době jejího vzniku probíhají v regionu dvě vojenské operace a hrozba terorismu a šíření zbraní je velmi vysoká, má tato iniciativa z počátku rozměr čistě vojenský. Rok 2006 a summit v Rize přináší další reformy politik NATO, které budou zmíněny v průběhu práce. Posledními zlomovými událostmi je změna politiky USA v období nástupu prezidenta Obamy a dále arabská povstání počínající na začátku roku 2011 a trvající doposud, přičemž není možné opomenout na operaci NATO v Libyi, která proběhla s podporu Ligy arabských států.
9
2 Počátky vztahu NATO – Blízký východ Jak již patrno z názvu kapitoly, první část práce se zabývá počátečními vztahy organizace Severoatlantické smlouvy a celku označeného pojmem Blízký východ. Cílem kapitoly je najít předurčující momenty vztahů mezi Blízkým východem a Severoatlantickou aliancí. Oba zmíněné celky, každý velmi odlišný, je nutno definovat z hlediska podstaty, zájmů, jednolitosti a vztahů k druhému celku. NATO, coby aliance států, je volným svazkem, který hlasuje na základě úplného konsenzu. Navíc přes čtyřicet let existoval jako organizace oponující organizaci Varšavské smlouvy. Vnější politika Severoatlantické aliance se profilovala až po konci studené války, společně s proměnou bezpečnostní situaci, začalo být nutné řešit hrozby společně s jinými regiony a rovněž se v těchto regionech přímo angažovat. Blízký východ se od rozpadu Osmanské říše zásadně proměnil. Během dvacátého století v tomto regionu proběhly procesy, jmenovitě pan-arabismus, pan-islamismus, dekolonizace, vznikl zde Arabsko-Izraelský konflikt a několikrát se proměnily role externích aktérů.
2.1 Vznik NATO, vývoj a globalizace zájmů Organizace Severoatlantické smlouvy je aliance 27 států ze severní Ameriky a Evropy, která se zavázala naplňovat cíle Severoatlantické smlouvy podepsané ve Washingtonu 4. dubna 1949. Ve shodě se smlouvou, základní rolí NATO je chránit svobodu a bezpečnost členských zemí politickými a vojenskými prostředky. NATO brání společné hodnoty spojenců, demokracii, individuální svobodu, existenci právních států, mírové řešení sporů a propaguje tyto hodnoty po celém Euro-Atlantickém prostoru. NATO je mezivládní organizací, ve které si každý člen zachovává svou suverenitu. Všechny rozhodnutí NATO jsou schvalována společně na základě konsenzu. Spojenci díky tomu si zachovávají prostor pro nezávislou akci s ohledem na společná rozhodnutí a společné operace.
10
Dialog a spolupráce s ne-členy NATO pomohl překonat rozdělení éry studené války a rozšířit bezpečnost a stabilitu daleko za hranice NATO. Aliance prohlubuje a rozšiřuje svou spolupráci s Ruskem a Ukrajinou a ostatními partnerskými zeměmi – z nichž některé se již staly členy – stejně jako se zeměmi Středomořského dialogu a v širším Středním východě.(str. 15, NATO Handbook)12 Co je z této definice důležité? Nejprve fakt, že NATO je organizací/ vojenskou aliancí západní civilizace, která vznikla na počátku studené války a dlouhou dobu se formovala v konfrontaci s organizací Varšavské smlouvy, potažmo rozšiřovala konflikt USA-SSSR i na další státy. Zlom ve vývoji přinesl konec studené války a pokračující proces globalizace. Rostoucí závislost na ropě, technologický pokrok, stoupající interdependence přinesl nutnost řešit hrozby v místě jejich vzniku. Zároveň se těžiště činnosti přesunulo z převážně vojenské oblasti i do ostatních oblastí bezpečnosti a podstatně více cílů je dosahováno na základě vzájemné spolupráce a dialogu. Druhým bodem, který je v rámci definování Aliance důležitý, je fakt, že si každý členský stát zachovává prostor pro nezávislou akci. Tudíž pokud je naší cílem sledovat politiku organizace v určitém regionu, je nezbytné zaznamenat a analyzovat vliv nezávislého jednání členských států v rámci tohoto regionu na vnímání organizace, případně formování jejich zájmů. Podívám se tedy dále na způsob angažování a vývoj některých států Severoatlantické aliance, konkrétně Francie, Velká Británie, USA. Pro zdůvodnění nadcházejícího rozboru navrhuji následující hypotézu: alianční politiku na Blízkém východě v letech 1949-1991 ovlivnil: 1) Proces dekolonizace. Proměna role Velké Británie a Francie 2) Vznik Izraele, arabsko-izraelský konflikt 3) Angažmá USA vzhledem k Arabsko-Izraelskému konfliktu a vzhledem k rostoucí závislosti na ropě. Rovněž vzhledem k soupeření USA – SSSR v tzv. třetím světě. 4) Zvyšující se závislost Euroatlantického prostoru na ropě
12
NORTH ATLANTIC TREATY ORGANISATION. NATO Handbook. 1. vyd. Brussels: NATO Public Diplomacy Division, 2006. ISBN 92-845-0178-4. Dostupné z: www.nato.int
11
2.1.1 Aktivita Velké Británie a Francie na Blízkém východě a v severní Africe v letech 1918 – 1990 Anglie a Francie, coby bývalé koloniální velmoci, se v analyzovaném regionu angažují postupně již od 19. století. Obě země, velmoci 19. století ovlivňují situaci v Osmanské říši a vědomy si problémů tohoto nemocného muže na Bosporu si pomalu rozdělují tamní oblasti. Po skončení první světové války se Anglie a Francie dostávají do regionu jako správci mandátních oblastí. Toto postupně vyústí v krátké období neokolonialismu. Hranice států jsou stanoveny uměle, dle zájmů velmocí. V regionu však probíhá nacionalistické obrození a jednotlivé země konečně osvobozené od nadvlády Osmanské říše sní o novém arabském impéria a zejména se snaží osamostatnit. Postupně přicházejí na to, že mandátní správa neplní proklamovaný účel. Tím je příprava na nezávislost a dochází ke vzpourám. Koloniální velmoci postupně přestávají situaci zvládat. Země pod britskou nadvládou si těsně po konci druhé světové války nezávislost vybudou. Ve státech Levanty se mandátní správa udržela mnohem déle. V průběhu studené války jsou proti svému zájmu evropské velmoci nuceny se z regionu Blízkého východu stáhnout. Zlom přichází již v roce 1947, kdy Velká Británie opouští Indii a její přítomnost v Zálivu tak pozbývá zjevného důvodu. Francie podobně vede válku v Indočíně, kterou postupně prohrává a její zájem zůstávat v severní Africe byl již jasně kolonialistický a ekonomický. Avšak i přes snahy o dosažení slávy Francie prohrává tato země v padesátých letech válku s Alžírskem, a přestože vliv Francie v oblasti severní Afriky přetrvává, tak po suezské krizi a nuceném stažení se, již postrádá vojenskou přítomnost. 2.1.2 Vývoj politiky USA v regionu širšího Blízkého východu Ještě na začátku 20. století se Spojené státy orientovaly na Jižní Ameriku a Pacifik. Dokonce i po 1. světové válce Woodrow Wilson odmítl možnost těžit Blízkovýchodní ropu s důrazem na izolacionismus a podporu dekolonizace. V průběhu celého meziválečného období se Spojené státy orientují spíše na vnitřní politiku; mimo jiné v důsledku hospodářské krize.
12
Zlom této situace přináší druhá světová válka a to v několika aspektech. Ze všeho nejdůležitější fakt: USA jsou nuceny podpořit Evropu a zapojit se do války. V průběhu války si je vládnoucí administrativa Spojených států vědoma, že úroveň vztahů mezi Evropou a severní Amerikou, coby nejvyspělejšími částmi světa zůstane intenzivní. Zároveň si je vědoma, že bude nutné vytvořit organizaci efektivnějšího typu, než byla Společnost národů. Spojené státy se tedy již podruhé angažují v globálním dění a tentokrát se neplánují stáhnout zpět. Dále druhá světová válka eskaluje zárodky procesu dekolonizace. Velká Británie a Francie situaci v koloniích přestávají zvládat. Spojenci se však během války na Blízkém východě pohybují a v počáteční fázi je oblast Maghrebu jejich hlavním útočištěm. Co však vztahy Blízkého východu a západních mocností ovlivní negativně, je fakt, že tam vojska Anglie a Francie zůstanou ještě do roku 1947 a v některých zemích i déle. Důležitost celé oblasti se s vyhlášením Trumanovy doktríny zcela mění. Avšak přesto Američanům nejde o oblast jako takovou, hlavní prioritou je zabránit komunismu, potažmo Sovětskému svazu před další expanzí a strategicky zajistit Evropu. Studená válka a konflikt se Sovětským svazem mají však pro alianční politiku důsledek velmi významný – vznik Severoatlantické aliance. Dalším faktorem, který ovlivnil zahraniční politiku Spojených států, je vznik Izraele. Již během druhé světové války je jasné, že Britové situaci nezvládají.13 Britové se v roce 1947 stahují z Indie a jejich přítomnost na Blízkém východě pozbývá důvodu. Ve stejném roce předávají správu Izraele OSN, vojenská posádka se stahuje o rok později. Dne 14.5 1948 je vyhlášen samostatný stát Izrael a jen o pár hodin později na něj útočí arabské státy. Vztahy Izraele se Spojenými státy jsou prezidentem Reaganem nazvány „Special relationship“. Izrael je zároveň dlouhodobým příjemcem americké zahraniční pomoci. Americká přítomnost je tedy na Blízkém východě po vzniku Izraele již trvale vázána.
13
Na jedné straně stojí Izraelci, spojeni v rámci sionistického hnutí, kteří navíc masivně přijíždějí do Palestiny, vzhledem k tomu, že v Evropě probíhá holocaust a v ostatních zemích nejsou vzhledem k hospodářské krizi vítáni. Izraelci se odvolávají na Balfourovu deklaraci slibující vznik samostatného státu. Nedostatek pravomocí a trvající britská přítomnost v Palestině podněcuje útoky hebrejských nacionalistů. Na druhé straně stojí protestující Palestinci, kteří nesouhlasí se vznikem Izraele v jakékoliv podobě a jejichž podporu Britové potřebují v boji proti zemím Osy.
13
Během studené války jsou Spojené státy soustředěny na Sovětský svaz a téměř každý jejich krok je možné dát do souvislostí s předpokládanou, či chtěnou reakcí komunistického bloku. Přesto je zde pár momentů i tendencí, které vliv USA na Blízkém východě ovlivnily. Patří mezi ně ovlivnění revoluce v Íránu a následný převrat v roce 1979 a závislost na energetických surovinách.14 Konec studené války přináší potenciální konec existence unikátní spojení severní Ameriky a západní Evropy, NATO musí hledat nový „raison d‘être“. V návaznosti na pomoc státům východní Evropy a tzv. Partnership for Peace se i Severoatlantická aliance přizpůsobuje globalizaci hrozeb, změně důležitosti aktérů a v důsledku lobování jihoevropské části Aliance v roce 1994 zakládá Středomořský dialog. Tímto bodem začíná Alianční politika na Blízkém východě. Vzhledem k výše popsanému je jasné, že organizace složená ze západních mocností, které se ve dvacátém století vměšovaly do události jak v severní Africe, tak v Perském zálivu; organizace považovaná za pozůstatek studené války, organizace, která je v dané době profilovaná jako čistě vojenská aliance musí změnit svou image a zvýraznit svou politickou roli. Jak k tomuto došlo a jaké to mělo důsledky pro roli této Aliance na Blízkém východě, již řeší další kapitola.
14
Počátkem padesátých let dochází k intervenci v Íránu a dosazení režimu Šáha Rezy Páhlavího. Toto úsilí však eventuálně končí fiaskem v roce 1979 kvůli islámské revoluci. Angažmá Spojených států na Blízkém východě dále ovlivnila jednak jejich a jednak evropská závislost na energetických surovinách. Tato je natolik důležitým ekonomickým zájmem, že po sobě následující americké administrativy upřednostňovali nedemokratické vůdce, avšak stabilní spojence. Zájem o stabilní dodávky ropy v důsledku zapříčinil americkou realpolitik a ve značné míře, tedy i současné arabské mínění ohledně Spojených států.
14
3
Rozvoj institucionalizovaných vztahů mezi NATO, středomořskou oblastí a Perským zálivem
Třetí kapitola se zabývá vznikem a vývojem institucionální podoby vztahů mezi NATO a severní Afrikou a NATO a Perským zálivem. Analyzuje vliv evropských a amerických priorit na vývoj těchto vztahů. Komparuje geopolitické a časové odlišnosti v prioritách Středomořského dialogu a Istanbulské kooperační iniciativy, přístup blízkovýchodních států k těmto iniciativám a důvody k němu. Tato kapitola je důležitou analýzou pro nalezení společných zájmů Severoatlantické aliance a zemí regionu a tedy určení současných reálných možností obou forem partnerství: MD, ICI. Kapitola se pohybuje od roku 1991 do současnosti. Kapitola je rozdělena na tři základní části: Středomořský dialog, Istanbulská kooperační iniciativa a v závěru obě iniciativy komparuje. Po skončení studené války se zásadně mění bezpečnostní situace na celém světě. Po minulých čtyřicet let byly Spojené státy nepřetržitě angažované v Evropě a jejím nejbližším okolí. Sovětský svaz se rozpadá zevnitř a roku 1991 studená válka oficiálně končí. Následující události se již odehrávají ve zcela jiném schématu než události předchozí.15 Množí se oblasti mimo kontrolu státních subjektů a zároveň byť zdánlivě nezávisle, v důsledku rozpadu Sovětského svazu se téměř mimo kontrolu ocitá velké množství zbraní hromadného ničení. Vyvstává otázka reakce v případě, že se zbraně hromadného ničení dostanou pod kontrolu nestátních subjektů. Dalším zlomovým momentem je operace Pouštní bouře, která byť získává globální podporu, má i stinné stránky. Masakr iráckých vojáků16 není zeměmi regionu přijat dobře. Dále v rámci snahy o zajištění stability zůstávají americká vojska v Saúdské Arábii, zemi, kde se nacházejí dvě nejvýznamnější poutní místa vyznavačů islámu: Mekka a Medína. Tento fakt je později brán jako jeden z důležitých podnětů pro akce Al-Káidy.
15
. Od čistě vojenských hrozeb se najednou odkláníme k hrozbám ekonomickým (bezpečnost dodávek energií, dostupnost zdrojů, finanční bezpečnost), sociálním (migrace, nestabilita, chudoba), politickým (zhroucení států, selhávání státní moci). 16 Operation Desert Slaughter. In: Global Research [online]. 2008 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.globalresearch.ca/operation-desert-slaughter/7920
15
Rovněž je možno pozorovat změnu priorit politiky Spojených států. Zadržování komunismu je konec. Evropě z východní strany nehrozí bezprostřední nebezpečí a Spojené státy americké se stávají jedinou supervelmocí světa. Mohou se soustředit na ekonomické zájmy, zajištění jen vlastních dodávek surovin a konflikty, kterých se zúčastní, jsou již vybírány na základě ekonomických priorit. Předpokládá se tedy, že se Evropa bude schopna bránit sama, tedy alespoň, že bude schopna samostatnějších akcí než v době studené války. Zároveň však se hrozby, kterým Evropa čelí, mění, jak charakterem, tak oblastí, kde vznikají a rovněž se mění i povaha aktérů.17 Po studené válce však situace začíná pomalu měnit. Operace Pouštní bouře, imigrace z arabského světa do Evropy, konflikt mezi Izraelem a Palestinou utvrdily alespoň státy severní části Středomoří, že bude nutné podniknout společné kroky. Tyto kroky usnadnil pokrok v blízkovýchodním mírovém procesu: konference v Madridu a dohody z Oslo. V rámci Evropské unie vzniká roku 1995 Barcelonský proces. V rámci NATO je zakládán Středomořský dialog.
17
… Vzhledem k tomu, že problémy Blízkého východu, nebyly posledních padesát let považovány za ohrožující životy, chyběla snaha dosáhnout konsenzu ohledně evropské politiky v regionu. (ROBERSON, B.A. ROUTLEDGE. The Middle East and Europe: The power deficit., s.3; 1. vyd. London: Routledge, 1998. ISBN 0415-14045-5)
16
3.1 Středomořský dialog V této části kapitoly nejprve popíši cíle dialogu, jeho počátky, postoje jednotlivých hráčů a jeho podobu, kterou nabyl v důsledku výše uvedených aspektů. Stránky NATO definují původ dialogu a jeho cíle takto: Dialog odráží pohled Aliance na fakt, že bezpečnost v Evropě je těsně spojená s bezpečnostní a stabilitou ve Středomoří. Je integrální součástí adaptace NATO na bezpečnostní prostředí po studené válce. Zároveň je důležitou částí alianční politiky spolupráce. Celkový cíl Středomořského dialogu je tento: přispět k regionální bezpečnosti a stabilitě, dosáhnout lepšího vzájemného porozumění, rozptýlit jakékoliv mylné představy o NATO mezi dialogovými zeměmi.18 Klíčovými principy MD jsou nediskriminace, sebe-odlišení, zahrnování, oboustranné angažování, nevnucování, komplementarita a vzájemné posilování, diverzita.19 Země dialogu jsou ukázány na následující mapě:
3-1 Mediterranean Dialogue/ Středomořský dialog20
18
NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm? 19 NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm? 20 Introduction to NATO. In: Národní institut pro strategická studia [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.db.niss.gov.ua/docs/nato/nato/sco13.html
17
Skutečnost, že bezpečnost Evropy je na stabilitě regionu severní Afriky a Blízkého východu značně závislá, měla vždy vliv i na Evropskou politiku vůči regionu. Toto se projevilo v rámci upřednostňování stability před demokracií a přehlížení některých procesů – zbrojení, sporů atp. Oproti tomu Spojené státy měly po studené válce zájmy čistě mocenské a ekonomické a dočasná nestabilita je tolik neovlivňovala. Na rozdíl od Evropy se však soustředily spíše na země Perské zálivu. Historicky byla severní Afrika centrem zájmu spíše evropských zemí: zejména Francie, Španělska, Itálie a Řecka. Na začátku vývoje byl vznik dialogu zejména důsledkem tlaku evropských států a to zejména středomořských států.21 Spojené státy americké lobovaly za to, aby byl do dialogu přijat i Izrael, což se nakonec stalo a na dlouhou dobu odklonilo dialog pouze na bilaterální rozměr: NATO + 1. Nejprve se zaměřím na jednotlivé subjekty, tedy na pohled jednotlivých subjektů, na důvody vzniku dialogu a jaké měly tyto důvody dopad na dialog a jeho vývoj. Rozeberu vývoj dialogu, zejména reakce na důležité změny a následné uzpůsobení dialogu. Podívám se blíže na cíle dialogu a jeho skutečný dopad na angažmá NATO v oblasti. 3.1.1 Důvody vzniku a jejich důsledky Důvody vzniku, jak je uvádí začátek této kapitoly, lze shrnout v následující tabulce. Jejich dopady mají vliv jednak na charakter dialogu, rovněž na jeho vývoj a konečně na iniciativy jednotlivých států NATO a zemí regionu.
21
BUREŠ, Jaroslav. Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO. Str. 2 Ústav mezinárodních vztahů: Resumé [online]. 2003 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/72874/rm03_09_03_Bures.pdf
18
Tabulka 1 Vnímané hrozby
Vnímané hrozby Terorismus Ilegální migrace
Místo vzniku Chudé, nedemokratické státy Nedemokratické státy, nestabilní státy
Zbraně hromadného ničení
Nestabilní oblasti s přístupem k materiálům nutným na výrobu těchto zbraní a s programy na jejich výrobu Státy, které nemají pod kontrolou většinu svého území, chudé státy, nestabilní oblasti s těžko dostupným terénem, etnicky nehomogenní oblasti
Zhroucené státy
Ohrožené regiony Celý svět západní část světa, zejména oblasti přilehlé regionům odchodu Aktéři nepřátelští držitelům, v případě, že by ZHN padly do rukou nestátním aktérům, byl by ohrožen celý svět Sousední země těchto států
Státy, které se do dialogu zapojily, jsou: Alžírsko, Egypt, Izrael, Maroko, Mauretánie a Tunisko. Z tohoto všechny státy mají na svém území oblasti, které nejsou pod jejich kontrolou, s výjimkou Izraele nelze mluvit o intenzivní redistribuci prostředků směrem k občanům. Tyto země jsou dlouho vedeny autoritativními režimy. Mezi jednotlivými státy dialogu existují dlouholeté spory a žádná z arabských zemí nechce a vzhledem k veřejnému mínění ani nemůže otevřeně jednat s Izraelem. Každá z těchto zemí dává velký důraz na zbrojení. Armádám chybí demokratická kontrola, nicméně jejich role v těchto zemích je velmi značná. Izrael, byť to otevřeně nepřiznal, vlastní jaderné zbraně, některé z ostatních zemí (Egypt, Alžírsko) se o jejich výrobu pokoušely Tyto země jsou zdrojem migračních vln do Evropy a někdy dále na západ. Vzhledem k nestabilitě a nesouhlasu veřejnosti s režimem a zejména komunikací režimu se Západem vzniká vlna protestu, která se může projevit teroristickými akcemi. Je patrné, že hrozby nejčastěji vnímané po konci studené války, mají všechny svůj původ na Blízkém východě a v severní Africe. Je-li připočtena důležitost regionu, pro energetickou bezpečnost Evropy a severní Ameriky, je jasné, že se jedna z iniciativ měnící se Aliance, zaměřila právě do těchto zemí. Překvapením již mohou být neshody mezi státy přímo ovlivněnými situací ve Středomoří (Itálie, Portugalsko, Španělsko), zbytkem Evropy a severní Amerikou. Nyní práce rozebere stanoviska zemí NATO.
19
3.1.1.1 Pohled evropských zemí Evropská unie je historicky ekonomickou silou, nikoliv vojenskou. Ekonomické vazby ve Středomoří nutily evropské státy upřednostnit stabilitu a totalitární režimy před demokratizací a destabilizací. Charakter hrozeb týkajících se regionu si však vynutil změnu strategie. To, co chce Evropa jako celek v regionu dosáhnout, se dá shrnout do těchto bodů: Nutnost zajištění stability v regionu Středomoří a potažmo zabránění migraci Nutnost zajištění stabilních dodávek energií Potlačit nebezpečí terorismu a šíření zbraní hromadného ničení Největšími zastánci dialogu byly Itálie, Španělsko a Portugalsko. Tyto země byly nejvíce ovlivněné migrací z Maghrebu a hrozilo jim tudíž největší nebezpečí v případě destabilizace regionu. Poněkud výjimečný je postoj Francie v rámci NATO, která dává přednost barcelonskému euro-středomořskému dialogu a málo se angažuje v dialogu NATO. Francie je silně podezíravá vůči aktivitám NATO v západním Středomoří, které považuje za svoji doménu. Oproti EU, kde má silné pravomoci Francie, v NATO dominují USA.22 Velká Británie nebyla proti, avšak s větším ohledem na jiné priority (východní rozšíření NATO) a s důrazem na nízký rozpočet dialogu. Stojí za zmínku, že většina aktivit je založena na samofinancování zúčastněnými zeměmi. Severské země podporovaly blízkovýchodní mírový proces, avšak vzhledem k jejich geografické oddělenosti se do praktické dimenze příliš nezapojovaly. Německo rovněž s důrazem na východní rozšíření NATO a Partnership for Peace program nebylo dialogu příliš nakloněno. Německo mělo obavy, že se NATO začne významně orientovat na Jih a ono ztratí dosavadní roli nejdůležitějšího partnera USA v Evropě.23 Celkově však dialog nakonec získal podporu, byť dlouhou dobu jen jako nízko úrovňová, nepolitická záležitost.
22 23
Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO,PhDR. Jaroslav Bureš, str. 7 Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO, PhDR. Jaroslav Bureš, str. 8
20
Jak uvádí Jaroslav Bureš: Mezi bezprostřední důvody, jež urychlily zahájení dialogu, patřily: konec studené války a odchod sovětské flotily ze Středomoří; zahájení blízkovýchodního mírového procesu a jeho viditelné úspěchy; rozběhnutí barcelonského euro-středomořského partnerství; napětí ve vztazích Řecko – Turecko.24 Rozhodně lze říci, že z důvodů primárně ekonomických měl v Evropě dialog větší podporu než v USA. Země severního Středomoří dlouhodobě lobovaly za politickou dimenzi a společná vojenská cvičení. Některé z jejich návrhů byly uskutečněny v průběhu transformace dialogu po 11. září 2001. Ostatní země měly primární zájem na udržení stability a větším angažmá NATO v regionu, s důrazem na udržení nízkých rozpočtových výdajů a důležitosti samo-financování aktivit zúčastněnými zeměmi. Vliv na udržení velvyslanecké úrovně dialogu během větší části 90. let měl postoj USA. 3.1.1.2 Pohled USA Stanovisko USA vůči Středomořskému dialogu prošlo od roku 1994 do současnosti zásadní změnou. Jejíž vliv lze zaznamenat již na změně Strategického konceptu NATO z roku 1999 oproti roku 1991 a na větší podpoře NATO vůči tzv. „ hrozbám nespadajícím pod článek 5 Washingtonské smlouvy.“ Změna se dále projevuje zejména po 11. září 2001, kdy je poprvé vyvolán článek 5 a NATO zahajuje svou první operaci v důsledku útoku na jednoho z členů Aliance. Tímto však nebyl evropský stát a operace samotná se odehrává mimo euroatlantický prostor.25
24 25
Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO, PhDR. Jaroslav Bureš, str. 3 Myšlena operace Enduring Freedom
21
V 90. letech měli Spojené státy na Blízkém východě na paměti zejména mírový proces26 a zajištění dodávek surovin. V rámci NATO bylo jejich hlavní prioritou východní rozšíření a konečné oslabení Ruska. Z tohoto důvodu se po roce 2001 psaly články typu: Od diplomatického tržiště po skutečné partnerství27. Dialog se skutečně záhy mění, zlomovým momentem je Pražský summit NATO, který přidává politickou dimenzi a umožňuje multilaterální diskusi dialogu ve formátu NATO + n. Je povýšen na partnerství (Enhanced Mediterranean dialogue) na summitu v Istanbulu v roce 2004. Všechny tyto změny probíhají v důsledku zásadní změny priorit politiky Spojených států, jako nejvlivnějšího člena Severoatlantické aliance. Toto může být jeden z důvodů, proč je současná celková aktivita NATO vnímána jako legalizace a institucionalizace politiky USA. (viz kap. 4.2 Problémy reálné spolupráce) Aby byla doplněna poslední část analýzy, zaměřím se na počáteční přijetí dialogu zeměmi severní Afriky a Blízkého východu. 3.1.1.3 Pohled zemí Blízkého východu Tato část kapitoly se věnuje přijetí, či spíše důvodům nepřijetí dialogu v regionu. Cílům, kterých se jednotlivé země snaží dosáhnout a jak se měnil pohled zemí na dialog během jeho průběhu. Konec kapitoly klade otázky, jak ovlivní současné události v regionu budoucí vývoj dialogu. Stejně jako pro země Severoatlantické aliance, tak i pro země Blízkého východu nastartoval konec studené války procesy změn, které pokračují dodnes. Mezi tyto změny patří proměna principů alianční politiky, ztráta ochrany jedné ze supervelmocí, populační růst, zvýšení vzdělanosti a nedostatek pracovních míst.
26
Myšleny dohody z Oslo a aktivita prezidenta Billa Clintona
27
HELLE, Malmvig. From Diplomatic Talking Shop to Powerful Partnership?: NATO’s Mediterranean Dialogue and the democratisation of the Middle East. In: DIIS Brief [online]. 2004 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2004/hma_nato.pdf
22
Je užitečné si připomenout, že dobu po druhé světové válce ovlivňoval na jedné straně arabský nacionalismus a na druhé straně kolonizační odkaz Francie a Velké Británie. Tento odkaz, v podobě současných hranic států, ovlivňuje celý region Blízkého východu dodnes. Arabský nacionalismus, vzhledem k tomu, že nedokázal naplnit očekávání obyvatel, je v průběhu osmdesátých a devadesátých let postupně střídán islámským nacionalismem.28 Žádný z těchto projevů není Západem přijímán pozitivně a za každou cenu se snaží udržet u moci byť nedemokratické, avšak zároveň ne-islámské vlády. V kontextu těchto procesů je postoj států k dialogu následující: Izrael k dialogu zpočátku nemá důvěru, jeho snahy o zapojení narůstají až poté, co se v rámci MD více angažují Spojené státy. Jeho postoje se začaly postupně měnit a od roku 2001 patřil Izrael mezi nejaktivnější země dialogu, i když jeho role měla určité limity. Arabské země by zřejmě reagovaly velmi podrážděně na sbližování NATO s Izraelem v oblastech, jako informatika věda a vojenství29. Dodnes se soustředí zejména na bilaterální dimenzi, kde se však zapojuje intenzivně. Maroko a Tunisko se od počátku staví k dialogu rezervovaně. Mají silné podezření vůči zaměření NATO. Vlády těchto zemí od spolupráce s Aliancí očekávají posílení vlastní legitimity. Alžírsko a Jordánsko k dialogu přistupují až později. Alžírsko z důvodu občanské války na jeho území, která tam probíhá od roku 1991 a dosud není plně ukončena. Z tohoto důvodu se od data přistoupení aktivně angažuje zejména v operacích zaměřených na boj proti terorismu. Egypt zpočátku nebyl aktivním účastníkem. Během vývoje dialogu se však jeho pozice měnila. V roce 2007 vstoupil do programu individuální spolupráce. Pobřežní kontrola, válka proti terorismu, výměna informací a stabilizace citlivých oblastí byly identifikovány jako klíčové body pro spolupráci. Otázkou zůstává ochota egyptské vlády dále spolupracovat v kontextu její radikální proměny.
28
Toto hnutí jako takové se projevuje například důležitostí první palestinské intifády, důležitostí Muslimského bratrstva, či probíhají válkou v Alžírsku, kde organizace FIS likviduje představitele státní moci. 29
Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO, PhDR. Jaroslav Bureš, str. 9
23
Jordánsko má zvláště silnou reputaci v rámci vojenského tréninku a vzdělávání. Trénuje irácký vojenský personál a bezpečnostní složky. Podobnou asistenci nabídlo Jordánsko v Afghánistánu. V rámci dialogu se zapojilo v operacích na Balkáně. Je patrné, že pohledy a priority jednotlivých zemí se velmi liší. Navíc je nutné si uvědomit, že jednotlivé země MD mají mezi sebou mnohem často mnohem větší spory, než evropské země, nebo jsou pro ně jejich spory důležitější. Dialog se navíc nepotýká jen s roztříštěností názorů vlád. Zároveň je celkově celý proces téměř neznámý arabské veřejnosti, a pokud je známý, je přijímám velmi negativně. Toto odsouvá jednání za zavřené dveře a redukuje cíle, kterých je možno dosáhnout. Země jsou navíc rozdrobeny i etnicky a značnou moc zde často mají islámské organizace, jejichž vstřícnost vzhledem k dialogu se diskutuje nyní vzhledem k Arabskému jaru a jejich nástupu k moci. Druhým důležitým faktem je celková nedůvěra vůči NATO. Pokud od někoho tyto státy očekávají vojenské aktivity, jsou to Spojené státy. NATO může být považováno pouze za jejich prodlouženou ruku. Celkově panuje domnění, že NATO je vojenskou aliancí. Ekonomickými oblastmi se zabývá EU, G8, OSN a další celky. Politická dimenze NATO není dosud příliš široce známá.30 3.1.2 Podoba a vývoj MD Jak již bylo uvedeno výše, Středomořský dialog je založen roku 1994 a to na summitu NATO v Londýně. S výjimkou, Alžírska a Jordánska, které přistupují později, se zeměmi dialogu stávají: Izrael, Maroko, Mauritánie a Tunisko a Egypt. Kapitola nejprve obsahuje část, která objasní současnou podobu MD a rovněž vývoj, kterým k této podobě bylo dospěno a druhá část: Situace v NATO, objasňuje, vyjednávání v rámci Aliance a jejich vliv na podobu dialogu.
30
Stěžejní otázkou, která z této kapitoly vyplývá, je tato: Jak ovlivní nástup islámských vlád zapojení zemí do dialogu a jak na to může Severoatlantická aliance reagovat? V důsledku postupné ztráty totalitních režimů, alespoň částečně nakloněných Západu, je vůbec možné v dialogu úspěšně pokračovat.
24
3.1.2.1 Podoba MD S ohledem na podobu Středomořského dialogu je možné najít několik úhlů pohledu. Tím základním, který pochází z oficiálních zdrojů Severoatlantické aliance, je fakt, že v současnosti v dialogu lze nalézt politickou a praktickou dimenzi. Druhým faktem, který podobu dialogu ovlivňuje, je forma jednání. Jednání začala na bázi NATO + 1, avšak od roku 2002, kdy se MD posouvá blíže k podobě partnerství, existuje forma jednání NATO + 7. 3.1.2.1.1 Politická dimenze Politické konzultace ve formátu NATO+1 jsou konány pravidelně jak na úrovni velvyslanců, tak na pracovní úrovni. Tyto diskuze poskytují příležitost pro sdílení pohledů jak na témata týkající se bezpečnostní situace ve Středomoří, tak na další vývoj praktické a politické dimenze Dialogu. V roce 2011 byla založena Komise pro politiku a partnerství ( Political and Partnerships Committee), která je zodpovědná za všechna partnerství severoatlantické aliance. V rámci oboustranných politických jednání se nabízí formát NATO + 7, Severoatlantická rada + 7 (North Atlantic Council + 7). Tato jednání obvykle následují po summitech NATO. V červnu 2004 na summitu v Istanbulu byl MD pozvednut na partnerství a to díky založení ambicióznějšího a rozšířenějšího rámce, který značně zdůraznil obě dimenze Dialogu. Od té doby je pozorovatelný konstantní nárůst v počtu a kvalitě konzultací NATO-MD. V rámci politické dimenze dále probíhají konzultace jak na bilaterální, tak multilaterální úrovni; jak v ministerském, velvyslaneckém tak v pracovním formátu. Roku 2006 se sešli představitelé NAC (North Atlantic Council) se všemi členy dialogu a to v Rabatu v Maroku a roku 2011 se konalo v San Remu v Itálii první setkání Poradenské skupiny pro politiku se zeměmi dialogu. Politická dimenze rovněž zahrnuje návštěvy úředníků NATO, včetně Generálního tajemníka v zemích dialogu. Účelem těchto návštěv je vést politické konzultace na vysoké úrovni s relevantními hostitelskými autoritami a to na téma spolupráce v rámci MD. Nový Strategický koncept NATO přijatý na summitu v Lisabonu v listopadu 2011 identifikuje kooperativní bezpečnost jako jednu ze tří klíčových priorit aliance a dává možnost posunout partnerství pro příští generace. Středomořští partneři byli aktivně zapojeni do debaty vedoucí k jeho přijetí. 25
Strategický koncept NATO se obrací k MD stanovujíc, že: „ Jsme pevně odhodlání rozvíjet přátelské a kooperativní vztahy se všemi zeměmi Středomoří a míníme dále rozvinout Středomořský dialog. Budeme se snažit prohloubit spolupráci s aktuálními členy a být otevřeni k přístupu dalších zemí v regionu.“31 Politická dimenze tedy spočívá zejména v konzultacích mezi představiteli NATO a představiteli zemí Dialogu. Do roku 2001 byla otázkou formátu NATO+1. a to z toho důvodu, že otázky bezpečnosti a vojenství jsou všemi zeměmi považovány za velmi citlivé a vzhledem k úrovni integrace regionu je často nejsou tyto země ochotny projednávat ani mezi sebou. Probíhající konzultace byly během let trvání dialogu zaměřeny na posílení důvěry vůči NATO a rozptýlení předsudků (viz. Kap. Cíle dialogu) a na vzájemný přenos informací. Zároveň od roku 1997 kdy je založena Mediterranean Cooperation Group, předchůdkyně Political and Partnerships Committee, se země Dialogu podílejí na tvorbě jeho obsahu, což ho posouvá blíže k partnerství. Toho je poté dosaženo rokem 2004 na summitu v Istanbulu. Dialog se mění na partnerství v době probíhajících operací v Afghánistánu a Iráku. Tj. v době, kdy je nutná zejména praktická činnost a tudíž je zemím nabídnuta účast na cvičeních a spoluúčast v rámci některých operací NATO. Země Dialogu se již rovněž plně podílí na tvorbě programu a nabídka aktivit pro Dialog se rozrůstá z počtu desítek na více než 700. Toto se však již týká zejména praktické dimenze. 3.1.2.1.2 Praktická dimenze Obrátím-li se nejprve k oficiálním materiálům NATO, popíši obsah praktické dimenze takto: Směrnice praktické spolupráce mezi NATO a Středomořským dialogem jsou stanoveny v ročním Pracovním programu, který má za cíl posílení partnerství skrze kooperaci v oblastech týkajících se bezpečnosti. Roční Pracovní program zahrnuje semináře, workshopy a další praktické aktivity na poli modernizace a ozbrojených sil, krizového plánování, pobřežní ochrany, malých a lehkých zbraní, veřejné diplomacie, vědecké a environmentální spolupráce, rovněž zahrnuje konzultace ohledně terorismu a proliferace ZHN. Program rovněž zahrnuje vojenskou dimenzi.32
31
NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-0519]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm? 32
NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-0519]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm?
26
Oproti dnešnímu stavu však byla počáteční podoba jiná: Důraz byl kladen pouze na civilní plánování, spolupráci mezi civilními a vojenskými složkami, lékařskou evakuaci a civilní ochranu33 (Larrabee et al. 1998, p. 49). Zlom přinesly nejprve mise na Balkáně, kterých se některé státy dialogu rovněž účastnily na straně NATO a poté útok na Světové obchodní centrum. V důsledku těchto událostí došlo k posílení jak politické, tak praktické dimenze. v roce 200, poprvé od zahájení MD navštívili země středomořského dialogu vysocí oficiální představitelé NATO a byli přijati vysokými představiteli příslušných zemí. Po 11. září 2001 se dostal dialog NATO – Středomoří do centra pozornosti a jeho úroveň se zvýšila. Mezníkem byl summit NATO, jenž byl uspořádán v Praze a byl zaměřen na nové výzvy a rizika, kterým Aliance bude muset v tomto období čelit. Strategická koncepce NATO z roku 1999 se stala metodickým rámcem. Alianční země a Středomoří zahájily éru partnerství, jež měla zahrnovat spolupráci v boji proti terorismu, islámskému extremismu a šíření ZHN. … Počítalo se rovněž s větší angažovaností středomořských masových vzdělávacích prostředků. Hlavní důraz byl kladen na spolupráci v oblasti boje proti terorismu. (ochrana a výměna tajných informací; konzultace;
spolupráce
bezpečnostních
služeb;
expertní
schůzky).
Začala
se rozbíhat
multilaterální forma schůzek ve formátu 7+19 pod dohledem Vojenského výboru pracovní skupiny pro spolupráci, které byly určeny pro schůzky vojáků.34 Praktická dimenze v průběhu vývoje přinesla bližší poznání mezi zeměmi dialogu a zvýšila interoperabilitu. Jejím důsledkem byla mimo jiné podpora některých arabských zemí operaci v Libyi a jejich účast na ochraně Středomoří a operacích probíhajících za účelem zabránění pirátství a terorismu.
33
STIVACHTIS, YANNIS a a Benjamin JONES. NATO’s MEDITERRANEAN DIALOGUE: AN ASSESSMENT., str. 6; In: Research Institute for Europaen and American Studies - 34
Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO, PhDr. Jaroslav Bureš, str. 5
27
3.1.2.2 Situace v NATO Práce se dále zaměří na vliv diskuzí v rámci NATO na zaměření dialogu. Z tabulky je snadné si všimnout, že ještě před zahájením dialogu Aliance hledala své zaměření a novou definici hrozeb ve zcela novém bezpečnostním prostředí. Avšak již v té době si byla vědoma toho, že útok ze strany státního aktéra na území NATO není pravděpodobný. Dále že na důležitosti nabývají nové druhy bezpečnosti a nové oblasti, zejména periferie Evropy. V roce 1999 byla situace již zcela jiná, jak dokumentuje tabulka. Tabulka 2 Strategické koncepty
Vnímané hrozby
Strategický koncept 1991 Nejasně definované, posun od vojenských hrozeb
Přínosy pro MD
N/A
Proklamace Středomoří
Strategický koncept 1999 Terorismus, ZHN, nestabilita na periferii euroatlantického prostoru Multilaterální forma jednání
vůči Spojenci si také přeji Během udržet mírové a vztahy se zeměmi jižního středomoří. Stabilita a mír zemí jižní periferie Evropy jsou důležité pro bezpečnost Aliance, jak ukázala válka v zálivu roku 1991. Toto je rovněž způsobeno proto, že posílení vojenské síly a proliferace zbraňových technologii umožnila dosáhnout některými z nich teritorium členů aliance.
summitu ve Washingtonu roku 1999, NATO proklamovalo?: „ bezpečnost v celé Evropě je těsně spojená s bezpečností a stabilitou ve Středomoří.
35
Strategický koncept 2011 Terorismus, ZHN, Zhroucené státy Hledání způsobů komunikace s regionu v průběhu Arabského jara Jsme pevně odhodlání rozvíjet přátelské a kooperativní vztahy se všemi zeměmi Středomoří a míníme dále rozvinout Středomořský dialog. Budeme se snažit prohloubit spolupráci s aktuálními členy a být otevřeni k přístupu dalších zemí v regionu.“35
NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-0519]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm?
28
Dalšími důležitými momenty byly summity v Praze roku 2002 a v Istanbulu roku 2004.36 3.1.3 Cíle dialogu možnosti jejich naplňování Je patrné, kým byl dialog vytvořen, za jakých priorit. Původní iniciativa vzešla ze strany států severního Středomoří. Byla přijata v době úspěšně probíhajícího mírového procesu na Blízkém východě; v době, kdy Aliance ztratila svůj původní důvod existence, avšak zároveň se objevila nutnost reakce na zásadní změnu bezpečnostního prostředí. Severoatlantická aliance se při zahajování dialogu obracela k oblastem v okolí euroatlantického prostoru s cílem naplnit svůj nový strategický koncept podtrhující partnerství a spolupráci. Vzhledem k tomu, že se jednalo o oblast, která Alianci považovala za vojenské uskupení studené války, která by stejně jako Varšavská smlouva mělo postupně zaniknout, navíc mezi jejich členy patřily Spojené státy, mající na Blízkém východě vlastní zájmy a Francie a Velké Británie do značné míry zodpovědné za podobou států v regionu, bylo jasné, že jedním z prvních cílů musí být vysvětlení transformace NATO a opatření na posílení důvěry. Druhým proklamovaným cílem bylo rozptýlení předsudků a NATO a rovněž rozptýlení předsudků mezi jednotlivými státy. Dva výše zmíněné cíle dialogu jsou však těžko měřitelné. Zda došlo k jejich naplnění, závisí na vnímání jednotlivých zúčastněných představitelů a zemí. Nezpochybnitelným faktem je nárůst konzultací a vzájemných aktivit i sdílení informací mezi Středomořím a NATO. Zároveň vzhledem k vývoji v posledních dvaceti letech dialog zásadně nabyl na důležitosti.
36
Summit v Praze 2002 Znovu potvrzujeme, že bezpečnost v Evropě je těsně spojená s bezpečností a stabilitou ve Středomoří. Proto jsme se rozhodli podstatně zaktualizovat politickou i praktickou dimenzi Středomořského dialogu jako integrální části aliančního kooperativního přístupu k bezpečnosti. v tomto ohledu podporujeme intenzivní, praktickou spolupráci a efektivní interakci v bezpečnostní oblasti včetně témat týkajících se terorismu, všude tak kde může NATO poskytnout přidanou hodnotu. Potvrzujeme, že MD a další mezinárodní úsilí včetně Barcelonského procesu EU jsou komplementární a vzájemně posilující.( Prague Summit Declaration. In: NATO Press Release (2002) [online]. 2002 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/pr/2002/p02-127e.htm) Summit v Istanbulu 2004 Nejvýznamnější změny MD proběhli v roce 2004 v průběhu Istanbulského summitu. Ministři zahraničí NATO hledali další pokrok následující pokrok dosažený v Praze roku 2002. Nový rámec pro MD zahrnul více vojenské spolupráce než kdy předtím. Enhanced Dialogue měl za cíl: Zdůraznění existujícího politického dialogu, dosažení interoperability, rozvinutí reformy obrany a přispění k boji proti terorismu. (SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. a more Ambitious and Expanded Framework for the Mediterranean Dialogue. 2004. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-C0CF8CBF-15B825AD/natolive/official_texts_59357.htm?selectedLocale=en).
29
Helle Malmvig považuje za důležité, že došlo k udržení dialogu i přestože, se jedná o jediné fórum, kde diskutují arabské země a Izrael. Zároveň je nutné zmínit, že k nárůstu nabízených aktivit došlo i přes krach mírového procesu na Blízkém východě a operace v Afghánistánu a Iráku. Přes složitou měřitelnost je možno říci, že dialog do určité míry posílit kredibilitu NATO v regionu, což je pozorovatelné na společných operacích, konferencích a podpoře NATO při operaci v Libyi. Na druhou stranu si je rovněž nutné uvést, že všechna jednání probíhají za zavřenými dveřmi a že i za téměř 20 let trvání dialogu je politická role NATO v regionu veřejnosti buď naprosto neznámá, nebo široce odmítaná. Mezi skeptiky také panuje názor, že země se do dialogu zapojují jen proto, že hledají zdroje pro modernizaci armádních složek a podporu západních zemí. Tudíž sledují vlastní cíle.
Autorka práce tedy navrhuje pokračovat dál v duchu liberálního institucionalismu, v logice odpovídající následující citaci: Logika pro spolupráci mezi účastníky spočívá na faktu, že „ silné a důvěryhodné vztahy mezi NATO a zeměmi Středomoří a Perského zálivu vybudují důvěru a podpoří vzájemné porozumění“ ( Rizzo 2007, p. 10). Tento styl vztahu staví na konceptu, že společná práce, sdílení expertízy a spolupráce učiní NATO a účastníky MD schopnější poradit si v novém bezpečnostním prostředí po studené válce.37 Avšak pro větší úspěšnost dialogu je nutné stanovit si realističtější cíle. Je nutné dále rozvíjet transparentnost dialogu a podpořit veřejnou diplomacii, tak aby byla tato role NATO a cíle dialogu známy širší veřejnosti.
3.2 Istanbulská kooperační iniciativa Je-li analyzováno angažmá NATO na Blízkém východě a v severní Africe, je nutné se zaměřit na minimálně dvě geografické oblasti. Převážně Maghreb, společně s Egyptem a Izraelem a Perský záliv. První z oblastí je region totožným s rozsahem MD. Druhá z oblastí do jisté míry kopíruje rozsah Istanbulské kooperační iniciativy (ICI).
37
STIVACHTIS, YANNIS a a Benjamin JONES. NATO’s MEDITERRANEAN DIALOGUE: AN ASSESSMENT., str 7; In: Research Institute for Europaen and American Studies -
30
K tomu, aby byly zodpovězeny otázky, čeho a jakým způsobem může NATO v regionu MENA dosáhnout, je nutno po analýze MD hlouběji prozkoumat i ICI. Díky analýze politiky NATO v rámci ICI budu schopna porovnat obě formy partnerství ve vztahu ke geopolitické oblasti, na kterou se soustředí a vzhledem k době jejich vzniku. ICI je zahájena až v roce 200 a je její historie kratší než historie dialogu. Budou rozebrány okolnosti jejího vzniku a její následná podoba. Rovněž se zaměřím na cíle iniciativy a možnosti jejich naplňování. 3.2.1 Doba a důvody vzniku iniciativy Základní rozdíl mezi MD a ICI dokládá následující citace: Středomořský dialog byl zahájen v kontextu proměny mezinárodních vztahů a mírového politického klimatu. Istanbulská kooperační iniciativa (ICI) vznikla v období napjatých vztahů, které byly vytvořeny vojenskými intervencemi v Afghánistánu a Iráku a zvyšující se intenzitou íránské nukleární krize.38 Již před summitem NATO v Istanbulu je jasné, že bude třeba rozšířit Středomořský dialog a že NATO, pokud chce své cíle v regionu naplnit, musí oslovit i další země. V danou chvíli se však Aliance obracela k zemím, které měly se Západem spíše ekonomické vztahy (energetické zdroje), byly velmi blízko nestabilním, výše zmíněným státům (Afghánistán, Irák, Írán). Politické vztahy neměly ve zvýšené míře historii. Geografická poloha těchto států a jejich strategická důležitost však nutnost angažovat se v těchto státech vynucovali. Z těchto důvodů v době vojenských operací vzešla iniciativa, která měla za cíl zmírnit nedůvěru ropných monarchií zálivu. Soustřeďovala se v rámci bilaterální spolupráce na témata jako je reforma obrany, interoperabilita, boj proti terorismu, sdílení poznatků tajných služeb, omezení šíření ZHN, monitorování a asistence s pobřežní bezpečnostní a krizové civilní plánování. 39
38
SCATAMICCHIA, Donatella. NATO and the Greater Middle East: a challenge for multilateral dialogue and a need for a public diplomacy function. Str. 2; In: NATOWATCH [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.natowatch.org/sites/default/files/NATO_and_the_Greater_Middle_East__Donatella_Scatamacchia_ Final.pdf 39 SCATAMICCHIA, Donatella. NATO and the Greater Middle East: a challenge for multilateral dialogue and a need for a public diplomacy function. Str. 3; In: NATOWATCH [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.natowatch.org/sites/default/files/NATO_and_the_Greater_Middle_East__Donatella_Scatamacchia_Final.pdf
31
Iniciativa byla primárně otevřená zemím Gulf Cooperation Council. Přijali ji: Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené Arabské Emiráty zatímco Saudská Arábie a Omán k iniciativě nepřistoupily.40 3.2.1.1
Cíle, obsah iniciativy a jejich skutečné naplňování
Cíle a obsah iniciativy nejlépe popíše její zakládající dokument: Cílem iniciativy je posílit bezpečnost a regionální stabilitu skrze nové transatlantické angažování v regionu. Toto může být dosaženo aktivní spoluprací NATO se zeměmi regionu a to na poli bezpečnosti, zvláště skrze praktické aktivity, kde NATO může nejvíce přispět k rozvinutí schopnosti zemí operovat se státy Aliance včetně přispění k misím vedeným NATO, bojovat proti terorismu, kontrolovat a omezit tok materiálů potřebných pro výrobu ZHN, potlačit ilegální obchod se zbraněmi…41 Z Istanbulské kooperační iniciativy je možné vydedukovat následující cíle: PRAKTICKÁ KOOPERACE V TĚCHTO OBLASTECH •
Poradenství ohledně reformy obrany, rozpočtování bezpečnostních složek, obranné plánování a vztahy mezi civilními a vojenskými složkami.
•
Podporovat spolupráci vojenských složek za účelem interoperability skrze participaci na zvolených vojenských cvičeních a dalších vzdělávacích aktivitách, které mohou pozvednout schopnost účastnících se zemí operovat společně s NATO.
•
Bojovat proti terorismu včetně sdílení informací a námořní spolupráce •
Pozvat státy, které dají najevo zájem k účasti na operaci Active Endeavour za účelem zvýšení schopnosti odstrašit, bránit se a chránit proti terorismu skrze námořní operace v oblasti OAE ( Operation Active Endeavour Area)
•
Přispět k práci Aliance týkající se ZHN
40
ICI vznikla, aby doplňovala širší reformní agendu a další element podpory pro vlastní reformy na Širším středním východě, tím, že angažuje země se zájmem o posílení bezpečnostní a stability. 41
SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. Istanbulská http://www.nato.int/docu/pr/2004/p04-096e.htm
32
kooperační
iniciativa.
2004.
Dostupné
z:
•
Podporovat spolupráci v bezpečnostní oblasti a oblasti civilního krizového plánování s možností připojit se k některým aktivitám programu Partnerství pro mír
Dále s vědomím toho, že NATO může být v regionu špatně chápáno, bylo v rámci implementace ICI plánováno podat aktuální informace o NATO a to zejména vládám a odborné veřejnosti. Zároveň byly plánovány pravidelné konzultace pro možnost dozvědět se pohled účastnících se zemí. Bylo plánováno zachovat pouze formát 27+n. Iniciativa měla doplnit specifické vztahy NATO se zeměmi Dialogu. Potom, co byla rozebrána zamýšlená podoba ICI, se práce obrátí k reálné možnosti jejího uskutečnění. Toto autorka práce považuje za průnik skutečných postojů Aliance k vedení ICI a postojů zúčastněných, případně nezúčastněných států regionu. 3.2.1.2 Praktický dopad a postoje států regionu Postoje účastnících se států ilustruje autorka práce následující tabulkou:
33
Postoj vůči iniciativě Tabulka 3 Stanoviska vůči ICI
Stát
Postoj
Priority
Katar
Kuvajt
Spojené Arabské Emiráty
Saudská Arábie
Omán
Království Bahrajnu přikládá velkou důležitost statutu a roli NATO v podpoře mezinárodní bezpečnosti a míru. Ve světle společných cílů se Bahrajn připojil k ICI již při jejím zahájení roku 2005-42
Katar, který je členem ICI od roku 2004 se aktivn ě zapojuje do nabízený ch aktivit a rovněž přispěl k operaci Unified Protector v Libyi.43
Kuvajt a ostatní státy GCC se těší na budování strategie bezpečnostní spolupráce s NATO (vyjádření představitele Kuvajtu). Scheffer řekl, že spolupráce mezi NATO a státy zálivu se zvýšila na poli politických kontaktů, sdílení informací a vojenské interoperability. ” (Agence France-Presse, December 12, 2006)
Aktivní účastník.
Saudská Arábie se jako regionální hegemon odmítla účastnit dialogu s ostatními zeměmi podstatně menší rozlohy.44
Omán
Afghánistán
Bezpečno stní spoluprác e
Íránská krize
Zapojil se do operací v Afghánistánu a Libyi.
N/A
N/A
Bahrajn
Pirátství Energetická bezpečnost Program spolupráce
individuální
Politický dialog, Spolupráce v civilních oblastech
Bezpečno stní záruky46
ZHN
úplně neodmítl spolupráci s NATO a během posledních let bylo míněno, že je pro užší spolupráci. Předpokládá se, že se snaží udržet nekonfliktní vztahy s Íránem.45
izraelskoPalestinský konflikt
Operace v boji proti terorismu
42
NATO. In: Kingdom of Bahrajn: Ministry of Foreign Affairs [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.mofa.gov.bh/?TabId=123&language=en-US 43 Qatar Armed Forces Representatives visiting the NATO C3 Agency. In: NATO - News[online]. 2011, 3.8.2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-36170C02-031EB996/natolive/news_76844.htm 44 SAMAAN, Jean-Loup. NATO in the Gulf: Partnership without a cause. Research-Division NATO Defense College [online]. 2012, č. 83, s. 8 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.isn.ethz.ch/isn/DigitalLibrary/Publications/Detail/?lng=en&id=153600 45
SAMAAN, Jean-Loup. NATO in the Gulf: Partnership without a cause. Research-Division NATO Defense College [online]. 2012, č. 83, s. 8 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.isn.ethz.ch/isn/DigitalLibrary/Publications/Detail/?lng=en&id=153600 46
NATO WEIGHING NATURE OF POSSIBLE TIES TO QATAR. In: US Embassy Diplomatic Cables from WikiLeaks [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: https://dazzlepod.com/cable/07USNATO172/
34
Postoje Aliance Je-li vzata v úvahu si aktivitu Aliance, snahu Spojených států a odhodlání všech zemí zapojit se do ICI, je její nízká známost poměrně překvapivá. Postoje k regionu stejně jako u MD samozřejmě prošly vývojem, jehož posledním zlomovými body jsou tvorba nové strategického konceptu a arabské jaro/ arabská povstání. Region však pro Západ neztratil na důležitosti, ba právě naopak. Následující body jsou Alianci opakovaně vytýkány a to u obou iniciativ: •
Nedostatek transparence •
Jsou známy programy a nabídky. Jsou známy formáty jednání. Avšak mnoho informací již oznámených není. Mezi tyto patří odpověď na otázku, která země si vybírá jakou aktivitu, rozpočtování atp.
•
„ Případ od případu“ •
Ve snaze umožnit flexibilní přístup států jsou všechny žádosti hodnoceny případ od případu, což na druhou stranu může vyvolat dojem "dvojího metru"
•
Snaha ovlivnit region nebo sledování vlastních zájmů •
Státy regionu si opakovaně stěžovaly, že NATO v oblasti sleduje vlastní zájmy (kontrola okolí Iráku, zabezpečení ropných polí), mír ale není jejím cílem.
•
USA vs. EU •
Byť je koordinace vztahů mezi USA a EU předmětem vývoje a obě uskupení mají stejné cíle, způsob jak k nim dospět a žebříček priorit se již zásadně liší. Složitá cesta ke konsenzu zpomaluje hladký průběh iniciativy.
Postoje k Alianci a cesta k naplnění cílů iniciativy jsou v současné době předmětem horkých diskuzí. Jednak jak ICI, tak MD již existují více jak deset let a otvírá se tak prostor pro analýzu, což je však znesnadněno chybějícími údaji. V neposlední řadě v kontextu arabského jara je otázkou, jak bude dále NATO v regionu přijímáno a co může organizace pro tvorbu pozitivního image udělat? Na toto v důsledku hlubší analýzy problémů spolupráce odpovídá čtvrtá kapitola.
35
3.3 Komparace analýzy obsahu ICI a MD, dílčí závěry Ve výše uvedené části kapitoly autorka práce zejména na základě oficiálních pramenů NATO a stanovisek jednotlivých zemí a dále na základě již provedených analýz vysvětlila současný záběr a geopolitický kontext obou forem partnerství v regionu MENA, tj. MD a ICI. Uvádím tedy pro účely další analýzy toto: •
Středomořský dialog vzniká v období rozvoje mírových procesů. Istanbulská kooperační iniciativa je zahájena v době napjatých vztahů jak mezi Západem a regionem MENA, tak mezi USA a EU.
•
Středomořský dialog zahrnuje jak politickou tak praktickou dimenzi. ICI je zejména praktickou iniciativou. MD má na výběr od formátu NATO + 1 po formát NATO + n. ICI zůstává bilaterálním programem.
•
MD se potýká s kolonialistickými vztahy mezi Západem a zeměmi účastnícími se dialogu, nedůvěrou k USA a se zapojením Izraele do dialogu. Zároveň je problémem způsob financování.
•
ICI je mladší iniciativou, která naráží na předchozí neexistenci vazeb mezi NATO a GCC. Zároveň se nepočítalo s nezapojením se Saudské Arábie. NATO má v oblasti špatný obraz a jeho politická role je zcela neznámá. Je zajímavé si všimnout, že nejaktivnějšími hráči jsou malé země, které dost možná hledají u NATO bezpečnostní záruky.
•
Obě iniciativy fungují na stejné logice, liberálně-idealistického základu. Předpokládá se, že probíhající spolupráce podpoří její rozvoj a prohloubení. Obě iniciativy potřebují přesněji definovat své cíle, zvýšit průhlednost aktivit a zároveň musí reagovat na nedostatek finančních prostředků a probíhající změny v regionu.
36
4
Hledání společných zájmů Severoatlantické aliance a zemí regionu
Cílem kapitoly je zhodnotit průběh dosavadní spolupráce a analyzovat využitý a možný prostor vztahů. Kapitola poskytuje odpověď na otázku, kde NATO může reálně přispět k vývoji prospěšnému jak pro euro-atlantický prostor, tak pro region. Kapitola je členěna na tři části: První část analyzuje problémy reálné spolupráce. Toto vyplývá z výsledků komparace MD a ICI a z rozboru jejich podoby a vývoje. Druhá část analyzuje hrozby, kterým čelí NATO a region MENA, třetí část rozebírá dosavadní spolupráci a možný prostor vztahů. V závěrečné části kapitoly jsou brány v úvahu současné změny v regionu: Arabská povstání a zvýšení role islamistických politických stran. Toto přináší kontroverzní téma kompatibility Islámu a demokracie. S ohledem na analyzované téma se budeme snažit nalézt prostor pro možné navýšení spolupráce za pomoci Turecka, coby příkladu islámské demokracie, která je členskou zemí NATO.
37
4.1 Problémy reálné spolupráce První část závěrečné kapitoly si klade následující otázky: Jakým problémům NATO v oblasti čelí, čím jsou tyto problémy způsobeny a jakým směrem by měla směřovat další jednání ohledně vývoje dialogu? 4.1.1 Vnímání NATO v regionu NATO jako „převlek pro USA“ Spojené Státy přicházejí na Blízký východ pozdě a také díky tomu zde mají více pozitivní image než evropské země v 19. a 20. století. Spojené státy do té doby nebyly zapojeny do žádného regionálního konfliktu a neměly znatelné koloniální ambice.47 I přes počáteční pozitivní image se angažmá USA v regionu začíná zásadně měnit po druhé světové válce a to ze dvou důvodů: •
Zadržování komunismu a bránění aktivitám SSSR v regionu
•
Podpora Izraele48
Současný antiamerikanismus má více důvodů, mezi něž patří: Tvorba spřátelených režimů.49 Sankce vůči Iráku a jimi způsobené problémy Iráčanů, trvající během celých 90. let a následná invaze do Afghánistánu a Iráku, obojí alespoň částečně schválené zbytkem Západu velmi zhoršilo image NATO v oblasti. Situaci podrobněji dokumentuje následující citace:
47
PRADOS, Alfred B. Middle East: Attitudes toward the United States., strana 5 In: CRS Report for Congress [online]. 2001 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://assets.opencrs.com/rpts/RL31232_20011231.pdf 48
Rozebírat izraelsko-palestinský konflikt není v rozsahu této práce možné. Je však nutné zmínit, že Special relationship mezi USA a Izraelem je arabským veřejným míněním vnímáno silně negativně. Stejný dopad na přijetí Západu v regionu má i budování nelegálních osad Izraelců na palestinském území. Faktem dále je, že stanovisko USA a stanoviska evropských zemí vůči Izraeli se liší. Evropa je s ohledem na toto téma vůči Izraeli méně tolerantní a vede pragmatičtější politiku vůči Palestině. Přitom koordinovaná politika EU a USA vůči regionu je předpokladem efektivního řízení iniciativ NATO. 49 Vzhledem k tomu, že státy jako Egypt, či Saudská Arábie jsou na USA ekonomicky závislé, v rámci přátelských vztahů jdou mnohem dále než by mohly čistě v souladu s veřejným míněním. Z toho důvodu došlo k uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem a Saúdská Arábie umožnila USA vojenskou přítomnost na svém území. Dopady byly zmíněny v úvodu 3. kapitoly.
38
Obecná nedůvěra vůči NATO v arabském světě je jednou z hlavních bariér intenzivní spolupráce. NATO je vnímáno široce jako nástroj USA a symbol západní vojenské moci. Když bývalý generální tajemník Willy Claes poznamenal, že islámský fundamentalismus je Alianci velkou hrozbou stejnou, jako byl komunismus, bylo to interpretováno jako důkaz, že NATO hledá svůj nový raison d‘être na Blízkém východě. Současná válka v Iráku a eskalující izraelsko-palestinský konflikt v mnoha způsobech podpořily podezření Arabů ohledně záměrů a politik Západu. Proto byly řeči o partnerství a spolupráci vnímané jako přetvářka NATO a čistá rétorika vlád arabských členských států.50 Je tedy patrné, že politika Spojených států dávána do souvislostí s aktivitami NATO nebudí v regionu důvěru. Z toho důvodu jsou probíhající jednání tajná a politická role NATO zůstává arabské veřejnosti neznámá. Za současné situace je tedy složité dosáhnout ambiciózních cílů, které by tímto veřejným míněním musely být schváleny. 4.1.2 Transatlantické vztahy Transatlantické vztahy v průběhu devadesátých let procházejí dynamickým vývojem. Tento vývoj je provázený změnou priorit částí NATO. NATO však jako unikátní aliance spojující USA a evropské státy a hlasující na základě konsenzu nutně vyžaduje shodu mezi jednotlivými členy. Odklon USA a Evropy se dále zintenzivňuje s doktrínou regime change prezidenta Bushe a chystanou intervencí v Iráku. USA se spolehnou na koalici spojenců a NATO, vzhledem k protestům Francie a Německa, z operace na počátku vynechají. Postupné sblížení pak nastává až na summitu v Rize v roce 2006, kdy je uznáno, že jak USA, tak Evropa bojují proti stejným hrozbám a jejich bezpečnost je provázaná.51 Koordinace politik USA, EU a NATO však nadále zůstává problematická, a pokud má být politika NATO prováděna efektivně, musí být předmětem jednání v rámci euroatlantických struktur.
50
Dr. MALMVIG, Helle, From Diplomatic Talking Shop to Powerful Partnership? NATO’s Mediterranean Dialogue and the democratisation of the Middle East, May 2004, DIIS Brief, page 6 51
Princip nedělitelnosti bezpečnosti Spojenců je zásadní a naše solidarita nám dává sílu čelit novým výzvám společně. /The principle of the indivisibility of Allied security is fundamental, and our solidarity gives us the strength to meet new challenges together. (Riga Summit Declaration. http://www.nato.int/docu/pr/2006/p06-150e.htm)
In: NATO
Press
39
Release [online].
2006
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
4.1.3 Úroveň integrace regionu Předmětem této práce je alianční politika ve vztahu k rozsáhlému a diverzifikovanému regionu. Vzhledem k záběru Aliance, lze předpokládat, že jde zejména o spolupráci v bezpečnostní oblasti. Toto však nemá v této oblasti historickou obdobu. Bezpečnost a bezpečnostní témata jsou velmi citlivým tématem. Některými experty (Buzzan Barry, kap. The Middle East: a perennial conflict formation52) je celá oblast považována za jeden regionální komplex. Přesto se ukazuje, že bezpečnostní podmínky v jednotlivých zemích mají zásadní odlišnosti. Toto velmi znesnadňuje multilaterální vyjednávání v rámci NATO – region MENA. Cestou vpřed by mohla být podpora států ve tvorbě společné bezpečnostní strategie. Podrobněji se tomuto věnuji v poslední části kapitoly.
52
BUZAN, Barry a WAEVER, Ole. Regions and powers: the structure of international security. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. xxiv, 564 s. Cambridge studies in international relations; 91. ISBN 978-0-521-89111-0.
40
4.1.4 Nedostatek pobídek Jak MD, tak ICI do značné míry ve svém vývoji navázaly na úspěch programu Partnerství pro mír (PfP). Navíc došlo v průběhu jejich vývoje k propojení některých aktivit a nyní tedy si země MD a ICI mohou z omezené nabídky činností PfP rovněž vybírat. Zemím je dále nabízena možnost spoluúčasti na cvičeních a v operacích.53 Od roku 2002 si země MD vytvářejí v rámci konzultací s NATO vlastní pracovní programy. Zároveň se tyto země měly možnost vyjádřit k novému strategickému konceptu Aliance schválenému roku 2011. V rámci aktivit je dále nabízena asistence s reformou sektoru obrany a bezpečnostních složek. Partnership for Peace byl ale úspěšný, jako program v rámci euro-atlantického prostoru, který pro většinu zemí znamenal přípravné období ke členství. Toto členským zemím PfP umožnilo snadnější sdílení informací s NATO a snadnější propagaci změn požadovaných NATO, byť tyto změny mohly představovat výdaj z veřejného rozpočtu. Země MENA se však samy nevnímají jako geografický celek společný s NATO, ani od partnerství, do kterých se zapojily, neočekávají členství. Navíc jak bylo uvedeno výše, mají vůči NATO negativní předsudky a spolupráci s Aliancí by vládám jejich občané rozhodně neschválili. Je tedy otázkou, co NATO může zemím nabídnout, tak aby podpořilo jejich aktivní angažmá v rámci partnerství. Poté, co jsou známa témata pro diskusi (veřejná diplomacie, koordinace jednání, izraelsko – palestinský konflikt a nabídky partnerství), se další část kapitoly věnuje analýze hrozeb, kterým čelí region NATO a kterým čelí MENA.
53
Izrael a Maroko se účastní mise Active Endeavour Katar a Spojené Arabské Emiráty se zúčastnily operace v Libyi.
41
4.2 Hrozby, kterým čelí NATO a region Blízkého východu Aby práce našla průnik společných zájmů NATO a regionu MENA, v první části kapitoly jsou rozebrány hrozby, kterým čelí Západ. Autorka práce předpokládá, že definice hrozeb uvedená v National Security Strategy USA, Evropské bezpečnostní strategii a v Novém strategickém konceptu poskytne vhodnou definici aktuálních hrozeb, tak jak je vnímají západní státy. Z těchto dokumentů je také čerpána základní strategie, kterou západní státy proti těmto hrozbám staví. Hrozby, kterým čelí region MENA (Blízký východ a severní Afrika) jsou předmětem analýz tamních expertů, jednotlivých států oblasti, rovněž OSN a dalších mezinárodních organizací. Na základě těchto analýz budou navrženy postupy, jak čelit těmto hrozbám. Druhá část kapitoly začíná analýzou společného postupu zemí regionu MENA a Severoatlantické aliance v průběhu trvání partnerství. Poté hledá odpověď na otázku, jak v dialogu postupovat dál, tak abychom se vhodně pohybovali v rámci prostoru omezeném problémy spolupráce (kap. 4.1), případně přispěli k jejich řešení, a zároveň zvolili vhodnou strategii vzhledem k intenzivně se vyvíjejícím hrozbám. 4.2.1 Hrozby, kterým čelí západní státy V následující tabulce autorka práce formuluje hrozby, uskutečněné a probíhající aktivity a cíle proklamované v jednotlivých strategických dokumentech tří základních celků „západního“ světa. Dále autorka analyzuje iniciativy vzniklé za účelem efektivní strategie v boji s těmito hrozbami.
42
Tabulka 4: Vnímání hrozeb v EU, USA a v NATO
Hrozby
Evropská bezpečnostní strategie
Národní bezpečnostní strategie USA 2010
Nový strategický koncept 2010
Terorismus54 Šíření ZHN55 Regionální konflikty56 Selhání státu Organizovaný zločin
Teroristický útok jadernými zbraněmi Šíření jaderných zbraní
Proliferace ZHN a prostředků doručení Terorismus Konflikty za hranicemi NATO a jejich důsledky Kyber-útoky Ohrožení energetické bezpečnosti
Aktivity Evropský zatykač, kroky Posílit efektivitu NPT
Cíle
jak blokovat financování teroristických organizací. Posílení pravomocí MAEE.57 Intervence v Balkánu, Afghánistánu a DRK.
Ukončení intervencí (Írák, Afghánistán) Aktivity v oblasti nových druhů bezpečnosti ( kybersecurity, space security)
Budování bezpečnosti v okolí Evropy Vyřešení arabskoizraelského konfliktu. Intenzivnější vztahy s arabským světem Efektivní multilateralismus
Zničit Al-Kaidu a její násilné extrémistické spřízněnce v Afghánistánu, Pákistánu a po celém světě Šířit mír, bezpečnost a příležitosti na Širším Středním východě Hledat mír mezi Araby a Izraelci Jednat s Íránem58
Podpora partnerství a spolupráce Mise Active Endeavour Tréninková mise v Afghánistánu Aktivity v oblasti crisis management, aktivní spolupráce s dalšími mezinárodními hráči. Podpora sdílení informací v rámci NATO Rozvíjet možnosti obrany proti různým druhům ohrožení Pokračování v transformaci Aliance v odpovědi na bezpečnostní výzvy Fundamentální a trvající účel existence Aliance je obrana svobody a bezpečnosti všech jejích členů politickými a vojenskými prostředky.59
Jak je z výše analyzovaných dokumentů patrno, jak Evropská unie, tak USA, potažmo NATO čelí stejným hrozbám (terorismus, šíření ZHN, zhroucené státy).
54
The most recent wave of terrorism is global in its scope and is linked to violent religious extremism. It arises out of complex causes. These include the pressures of modernisation, cultural, social and political crises, and the alienation of young people living in foreign societies. This phenomenon is also a part of our own society. Europe is both a target and a base for such terrorism: European countries are targets and have been attacked. Logistical bases for Al Qaeda cells have been uncovered in the UK, Italy, Germany, Spain and Belgium. Concerted European action is indispensable. (European Security Strategy. In: Europa: Summaries of EU Legislation [online]. 2003 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/fight_against_organised_crime/r00004_en.htm) 55 We are now, however, entering a new and dangerous period that raises the possibility of a WMD arms race, especially in the Middle East… The most frightening scenario is one in which terrorist groups acquire weapons of mass destruction. In this event, a small group would be able to inflict damage on a scale previously possible only for States and armies. (European Security Strategy) 56 Problems such as those in Kashmir, the Great Lakes Region and the Korean Peninsula impact on European interests directly and indirectly, as do conflicts nearer to home, above all in the Middle East. Violent or frozen conflicts, which also persist on our borders, threaten regional stability. Conflict can lead to extremism, terrorism and state failure; it provides opportunities for organised crime. Regional insecurity can fuel the demand for WMD. The most practical way to tackle the often elusive new threats will sometimes be to deal with the older problems of regional conflict. ( European Security Strategy) 57 Mezinárodní Agentura pro Atomovou Energii (IAEA) 58
Národní bezpečnostní strategie USA(http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_strategy.pdf) 59
SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. Strategic Concept for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Treaty Organization. 2010. Dostupné z: http://www.nato.int/strategicconcept/pdf/Strat_Concept_web_en.pdf
43
Strategická důležitost regionu Severní Afriky a Blízkého východu (MENA) není náhodná vzhledem k tomu, že všechny tyto hrozby s touto oblastí určitým způsobem souvisí (vznik, transitní region, projev). Vzhledem k již sedmdesát let trvajícímu systému vztahů mezi USA a Evropou a vzhledem k současné úrovni globalizace není s podivem, že jejich bezpečností strategie nejen v rámci NATO jsou do jisté míry provázané, stejně jako jejich stabilita a bezpečnost. Projevy této provázaností jsou spolupráce mezi USA a EU, společné kroky k zabránění šíření jaderných zbraní atp. Vzájemná závislost USA a EU se projevuje nutností koordinace jednotlivých iniciativ, případně nutností jejich společného vedení. Je zřejmé, že iniciativa či orgán, který je hrozbě nejlépe připraven čelit, by k tomu měli být zmocněni a v tomto podpořeni. V rámci této kapitoly se tedy autorka práce pokusí usoudit, kterým z výše uvedených bezpečnostních výzev nejlépe čelí jaká entita a vzhledem k záběru práce, kterým z výše uvedených hrozeb nejlépe čelí NATO na Blízkém východě. 1. Terorismus Severoatlantická aliance definuje terorismus takto: Zákonem nepodložené užití nebo hrozba silou či násilím proti lidem nebo majetku za účelem zatlačit nebo vystrašit vlády a společnosti k dosažení politických, náboženských a ideologických cílů.60 Jsou – li hledány prostředky na potlačení teroristických akcí, je nutné pátrat po příčinách a znacích terorismu, a v tomto případě zejména globálního terorismu. a. Pocit, že neexistuje jiné řešení b. Absence právního státu, nedemokratická zřízení, zhroucení státu c. Chudoba d. Zásadní nespokojenost s určitou situací; s politikou některého subjektu e. Ospravedlňující ideologie f. Podpora společnosti odkud globální terorismus pochází g. Boj slabšího proti silnějšímu h. Rychlá modernizace a urbanizace
60
NATO’s military concept for defence against terrorism. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 2011, 4.1.2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_69482.htm
44
i. Hegemonie a nerovnost j. Represe zahraniční okupací61 Je patrné, že příčiny a spouštěcí momenty terorismu jsou velmi komplexní a z větší části společenské a ekonomické. Panuje všeobecný názor, že terorismus pramení v zemích, kde chybí efektivní demokratická státní kontrola, obyvatelé zažívají chudobu, represe a mají pocit vnějšího útisku. Zároveň jsou schopni najít si ospravedlňující ideologii a s její pomocí své akce ospravedlňovat. Tímto získávají podporu společnosti. Případné hroucení státu a následná absence státní kontroly dále usnadní přístup ke zbraním a dalšímu potřebnému vybavení. Rychlá urbanizace a modernizace zvyšují anonymitu ve společnosti, destabilizují její tradiční strukturu. Zároveň v jejich rámci se do společnosti dostává dříve nedostupné vybavení: počítače, mobilní telefony atd.… Skutečnost, že tyto příčiny nacházejí souběh ve značné míře právě v regionu MENA, je známa nejen odborné veřejnosti. Jak tedy na akce výše definované povahy efektivně odpovědět? Je zřejmé, že odpověď na takto rozsáhlý a diverzifikovaný fenomén musí být rovněž podobného charakteru. Nejprve se nabízí řešení ekonomických příčin. Podpora ohrožených skupin společnosti, řešení chudoby, špatného přístupu ke vzdělání, nezaměstnanosti… V těchto oblastech se dlouhodobě angažuje OSN, MMF, Světová banka, Evropská unie a další organizace. Hegemonie, nerovnost a případné represe jsou nejlépe potlačeny demokratizačním úsilím. Zde má NATO rozsáhlé zkušenosti z aktivit v rámci programu Partnerství pro mír. Asistence s rozvojem civilní kontroly vojenských složek, civilně-vojenské vztahy jsou rovněž v nabídce MD a ICI. Byť je toto v regionu Blízkého východu citlivým tématem, předpokládá se využití kapacity NATO v této oblasti. S terorismem jsou v současné době spojeny nejen preventivní, ale i represivní akce, či akce spojené s reakcí na útoky. V těchto NATO nabízí rozsáhlou expertízu.
61
Výše uvedený seznam sestavila autorka práce na základě příčin uvedených bezpečnostním analytikem Janem Schneiderem na přednášce v rámci RMSSP institutu PSSI (jaro 2011) a na základě analýzy dostupné na této adrese: http://www.transnationalterrorism.eu/tekst/publications/Root%20and%20Trigger.pdf (viz. seznam zdrojů)
45
2. Šíření ZHN Toto je všeobecně považováno za jednu z nejnebezpečnějších hrozeb současného bezpečnostního prostředí. Zejména v podobě ZHN v rukou nestátních aktérů. Z toho důvodu probíhá rozsáhlá aktivita ve snaze celému procesu zabránit. Na této činnosti se podílí zejména OSN, Mezinárodní agentura pro atomovou energii a rovněž EU, USA a NATO. Přítomnost těchto zbraní v různých státech regionu MENA je pro země NATO důvodem pro angažmá v regionu. Aktuálním problémem je v současné chvíli jaderný program Íránu. Byť jednání probíhají zejména ve formátu USA – Írán, nebo na půdě OSN, je možná společná akce NATO rozhodně ke zvážení. 3. Zhroucené státy Z definice zhrouceného státu vyplývá následující: Dochází ke ztrátě politické fyzické kontroly území státu státní mocí a rovněž ke ztrátě monopolu na použití fyzické síly, rovněž dochází k erozi legitimní moci činit kolektivní rozhodnutí, k neschopnosti poskytovat veřejné služby a k neschopnosti komunikovat s ostatními státy z pozice plnohodnotného člena mezinárodní komunity.62 Pohlédnu-li se na níže uvedenou mapu je zřejmé, které regiony fenomén selhání státu nejvíce postihuje. Také je patrné, že region Blízkého východu je v několika případech přímo zasažen či se zhroucenými státy sousedí. Znovu je nutné říct, že ekonomické příčiny selhání státu jsou nejlépe řešeny organizacemi na toto se specializujícími, případně na poli OSN. Na druhou stranu mise týkající se akutní kontroly oblasti, případně v rámci postkonfliktní rekonstrukce či obnovy státní moci, jsou oblasti, se kterými má Severoatlantická aliance zkušenost z operací na Balkáně, v Afghánistánu a Iráku. Toto je tedy jeden z dalších bodů, kde NATO může jednat jménem Západu prostřednictvím svých partnerství například také na Blízkém východě a v severní Africe.
62
Failed state. In: Princeton: Failed State Definition [online]. [cit. http://www.princeton.edu/~achaney/tmve/wiki100k/docs/Failed_state.html
46
2013-05-19].
Dostupné
z:
4-1 Failed State Index63
4. Regionální konflikty (zejména na Blízkém východě) Regionální konflikty jako takové byť omezeného rozsahu mají v dnešním globalizovaném světě rozsáhlé dopady zejména v oblasti migrace, ztráty státní kontroly, umožnění aktivit organizovaného zločinu atd. Rovněž pokud vezmu v úvahu společnost na Blízkém východě a roli nestátních hnutí, zapojením těchto hnutí se snadno rozšíří z vnitrostátních na regionální případně ještě dále. Možnosti řešení těchto konfliktů je nutno zvažovat případ od případu, stejně tak zapojení třetích stran. Na Blízkém východě a v severní Africe mezi mnoha mezistátními spory omezeného rozsahu probíhají již dlouhou doba dva konflikty, do kterých jsou určitým způsobem zapojeny i země NATO, a které získaly mezinárodní publicitu. Izraelsko-palestinský konflikt Jak již bylo řečeno výše, izraelsko-palestinský konflikt je velmi komplexní téma, které se této práce týká jen částečně a není možno ho tedy v rozsahu této práce analyzovat. Je však užitečné si položit otázku možné role NATO v tomto konfliktu. Tato diskuze v rámci NATO a v odborných kruzích probíhala zejména okolo roku 2004, v době nejvyššího navýšení aktivit v rámci MD a ICI. Debata nakonec skončila s následujícím výsledkem:
63
(Failed State Index 2012. In: Fund for Peace [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://ffp.statesindex.org/rankings-2012-sortable) Mapa dokumentuje tzv. Failed state index vytvářený institutem Fund for Peace. Failed state index: Vychází z 12 indikátorů, každý z nich je hodnocen 0–10 body (0 nejnižší a 10 nejvyšší míra zranitelnosti) � 4 indikátory jsou sociální � 2 ekonomické � 6 indikátorů je politických
47
Po svém setkání s izraelským premiérem Arielem Sharonem a palestinským vůdcem Mahmudem Abbasem, Scheffer na summitu v Egyptě deklaroval, že NATO není zapojeno v řešení izraelsko – palestinského konfliktu a že pro vstup NATO do konfliktu ještě nejsou podmínky. Scheffer také zmínil, že zapojení v arabsko-izraelském konfliktu bude záviset na třech podmínkách: A. Funkční mírová dohoda mezi oběma stranami B. Mandát OSN C. Žádost Izraele a Palestiny o zapojení Aliance do řešení konfliktu. Scheffer dále podotknul, že NATO si v regionu musí pozvednout image před jakýmkoliv zapojením do konfliktu.64 NATO by tedy za výše zmíněných podmínek roli v konfliktu mohlo hrát. V současné době je organizace schopna podpořit jednání, tato však probíhají v jiných formátech, byť s účastí některých členských států NATO. Mise v Súdánu Od června 2005 do prosince 2007 NATO pomáhalo Africké unii rozšířit její misi na udržení míru v Dárfuru. Úkolem aliance bylo poskytnout vzdušnou dopravu dalších peacekeepers do regionu a trénink personálu AU. Podpora NATO nezahrnovala poskytnutí bojových jednotek. Podpora Aliance skončila 31.12 2007, kdy byla operace AMIS předána OSN/ Misi Africké unie v Dárfuru. Aliance vyjádřila svou připravenost zvážit další žádosti o podporu novým peacekeepingovým silám složeným z udržitelů míru a civilních policistů.65 V současné době poskytuje NATO Africké unii podobnou asistenci v Somálsku. Další výzvy Výše jsem analyzovala současné bezpečnostní hrozby, kterým Aliance čelí. Dále považuji za nutné zmínit následující:
64
Speech by NATO Secretary General, Jaap de Hoop Scheffer. In: NATO Online Library[online]. 2005 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/speech/2005/s051012b.htm 65 Assisting the African Union in Darfur, Sudan. In: North Atlantic Treaty Organisation [online]. 2012, 30.3.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SID-0BC5C9BA7DE72E13/natolive/topics_49194.htm?selectedLocale=en
48
1. Od roku 2009 jsou jakékoliv akce NATO omezeny dopady finanční krize. Byť se NATO tyto dopady snaží zmírnit iniciativami typu „ Smart Defence“66 jsou finanční limity omezení. I tak lze říci, že tvorba partnerství a globální sdílení břemen je více než vhodnou strategií, jak si poradit s touto výzvou. 2. V souvislosti s finančními omezeními a i tímto způsobeným zmenšením misí v Afghánistánu a Iráku se jedná o budoucnosti Aliance po skončení těchto v historii NATO největších misí. Tomuto se podrobněji věnuji v následující kapitole. 3. V regionu Blízkého východu se NATO potýká se značnými společenskými změnami vedoucími k státním převratům a nestabilitě. Aliance v této souvislosti vedla operace Unified Protector v Libyi. Zároveň se zvažuje způsob intervence v Sýrii. Celkové dopady arabských povstání jsou předmětem diskuzí nejen v rámci NATO, ale i v rámci odborné veřejnosti. Tato práce dané téma podrobněji diskutuje v návaznosti na analýzu hrozeb, kterým čelí region MENA. 4.2.1.1 Dílčí shrnutí Hrozby, kterým čelí západní část světa, jsou velmi komplexní, mají mnoho znaků i mnoho příčin. Vyžadují také komplexní odpověď jak státních tak nestátních aktérů a to na globální úrovni. Z mnoha historických i geopolitických důvodů značná část těchto hrozeb souvisí s regionem MENA. V tomto regionu může NATO přispět zejména díky své expertíze v rámci operací na udržení míru, v boji proti terorismu a řešení regionálních konfliktů. V kontextu vhodné situace v mezinárodní komunitě může rovněž nabídnout expertízu v oblasti demokratizace státní moci. Další část kapitoly analyzuje situaci regionu MENA v současném bezpečnostním prostředí.
V těchto časech šetrnosti, se počítá každé euro, každý dollar a každá libra. Smart defence je novým způsobem myšlení o generování moderních obranných kapacit, které Aliance potřebuje pro nadcházející desetiletí a dále do budoucna. Je to nový druh kultury spolupráce, který podporuje spojence ve společném rozvoji, zisku a udržování vojenských kapacit pro provedení zásadních úkolů Aliance odsouhlasených ve strategickém konceptu NATO.(NATO - Smart Defence. In: North Atlantic Treaty 66
Organisation [online]. 2012, 22.1.2013 http://www.nato.int/cps/en/natolive/78125.htm)
[cit.
49
2013-05-19].
Dostupné
z:
4.2.2 Hrozby, kterým čelí region MENA Poté, co jsem analyzovala současné bezpečnostní hrozby a výzvy, kterým čelí EU, USA a zejména NATO, a došla jsem k závěru, že značná část těchto hrozeb má projevy či vzniká na Blízkém východě a v severní Africe, se za účelem postupného nalezení průniku priorit NATO a regionu MENA věnuji hrozbám a v důsledku toho i prioritám zemí MENA v aktuálním bezpečnostním prostředí a mezinárodním řádu.67 Jak je patrno, region MENA teď čelí mnoha projevům a důsledkům nestability. Budu analyzovat zejména ty, které, v důsledku jeho priorit, ovlivňují jeho vztahy s NATO a chování v rámci partnerství. 1. Etnické složení států, totalitární vůdci a přístup k etnikům Etnická homogenita je jedním
z nejdůležitějších předpokladů stability. Vzhledem
k migrujícímu charakteru společnosti arabského světa a vzhledem k umělému stanovení hranic koloniálními režimy Velké Británie a Francie vypadá etnické složení blízkovýchodních zemí takto:
4-2 Etnické složení států na Blízkém východě68
67
Přitom v rámci vykonávané analýzy definujeme bezpečnostní hrozbu jako původce daného děje a bezpečnostní výzvu jako výsledek analýzy hrozeb a rizik. Předpokládáme, že hrozbou, tedy původcem děje, je jakýkoliv důvod ohrožení bezpečnosti a to jak politické, státní, tak ekonomické, energetické, sociální atp. V rámci předpokladu, aktéři mezinárodních stavů upřednostňují stabilitu, mír a bezpečnost za účelem možného ekonomického růstu a tvorby obchodních a sociálních vztahů. 68
Middle East Ethnic Groups. In: Jewish Virtual Library: a Division of the American-Israeli Cooperative Enterprise [online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/ethnicMEmap.html
50
Z výše uvedené ilustrace lze při zkoumání usoudit, že nejhomogennějším státem regionu je Izrael. Ten se však potýká s komunikací s početnou arabskou menšinou. Dále je nutno přiznat, že země Maghrebu nejsou v ilustraci uvedeny. I tak situace v nich není odlišná. Toto etnické složení je nutné mít na paměti při ovlivňování státních zřízení či jiných politických událostí. I v případě propagace demokracie je nutné pamatovat na pečlivý politologický výzkum a názor expertů, protože se nedá očekávat, že v takto etnicky diverzifikované oblasti by mohla fungovat demokracie evropského typu, kde jsou země mnohem homogennější a i tam lze najít mezi jednotlivými systémy rozdíly. 2. Terorismus a počty útoků v těchto zemích Terorismus v zemích regionu MENA nejen vzniká, ale zároveň tam často dopadá. Rovněž destabilizační efekty terorismu mají dopad na migraci, jsou spojeny s organizovaným zločinem a finančními náklady na krizový management. Následující mapa ilustruje tzv. Global Terrorism Index s údaji roku 2011.
4-3 Global Terrorism Index 201169
Na ilustraci si je zřejmé, že Irák je nejvíce zasaženou zemí na světě. Z regionu MENA jsou postiženy rovněž Alžírsko, Izrael a Egypt, Libanon a Jemen. 70
69
Heat map: Terrorism around the World: The US is among the Least Affected. In: Jewish Virtual Library: WorldViews [online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/wp/2012/12/06/heat-map-terrorism-around-the-world-the-us-is-among-the-least-affected/) 70 Pořadí zemí viz. Report str. 4. Dostupné na: Global Terrorism Index Report. In: Vision of Humanity [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.visionofhumanity.org/wp-content/uploads/2012/12/2012Global-Terrorism-Index-Report1.pdf
51
3. Demografické podmínky, nebezpečí selhání/ hroucení států, ohrožení ekonomické bezpečnosti, státní kontrola a podoba státních aktérů V oblasti sociální a ekonomické bezpečnosti lze nalézt patrně nejvíce hrozeb a tím pádem i výzev, kterým tento region čelí. Zdá se zřejmé, že v této oblasti se nachází většina priorit vlád tohoto regionu. Mezi faktory ovlivňující sociální bezpečnost patří vysoká porodnost, věková struktura společnosti a s vysokým podílem mladých lidí. Ti se potýkají se složitým přístupem ke kvalitnímu vzdělání a následným složitým uplatněním. Druhou skupinou procesů tvoří nadnárodní hnutí ve společnosti, které se tyto problémy snaží vyřešit. Od počátku dvacátého století se jednalo o arabský nacionalismus71. Zastánci tohoto hnutí se snažili nahradit Osmanskou říši regenerací arabského impéria.72 V rozhledu několika dalších desítek let však země čelí problémům, které nedokážou v rámci arabského nacionalismu řešit, a tak vyvstává další hnutí, a tím je islámský fundamentalismus či jinými slovy politický islám73. V rámci politického islámu si uzurpují část politické moci organizace nestátního charakteru a postupně se dostávají do politiky. Tyto organizace mají ve společnosti značnou roli, jsou všeobecně přijímané, oproti zkorumpovaným a zrádných nacionalistickým režimům. Toto je zřejmé z úspěchu Hamásu ve volbách v Palestině a Muslimského bratrstva ve volbách v Egyptě, jeho roli v Tunisku a dalších zemích. Obyvatelé regionu MENA teď stojí před otázkou, který směr si zvolit a jak zkombinovat svou touhu po demokratických svobodách a zejména ekonomickém blahobytu s volbou jediné formy opozice konsolidované proti nacionalisticky, ne-nábožensky orientovaným režimům. Odborná veřejnost a mezinárodní komunita si v tomto kontextu klade otázku kompatibility Islámu a demokracie a možné role Turecka jako příkladu úspěšné kombinace obojího. 71
Arabský nacionalismus byl od svého vzniku nacionalismem utlačeného národa a byl značně podněcován vnějšími faktory, zatímco v zemích západní Evropy byl
hlavně projevem narůstání kapitalistických výrobních vztahů, a tudíž rezultátem působení vnitřních procesů. Nacionalismus v arabské oblasti Předního východu probíhal v prvé řadě jako reakce proti cizí nadvládě (nejprve turecké později, britské nebo francouzské) a nikoliv jen jako výraz ekonomického růstu buržoazie.(MUZIKÁR, Josef, o Arabském nacionalismu, www.mezinarodnivztahy.com/article/download/470/503) 72
. Po koloniálním zásahu evropských mocností však arabská jednota upadá a jednotlivé arabské státy s nehomogenním etnickým složením si upevňují místo v mezinárodní komunitě. 73 Forma instrumentalizace Islámu činností jednotlivců, skupin a organizací za účelem sledování politických cílů. Poskytuje politické odpovědi na aktuální společenské změny a to směřováním do budoucnosti, což má základy ve znovunalezených konceptech vypůjčených z islámské tradice. (Guilain Denoeux, “The Forgotten Swamp: Navigating Political Islam”, Middle East Policy, June 2002, p. 61)
52
Západ oproti tomu musí k těmto hnutím zaujmout stanovisko a ve chvíli, kdy se stanou politickými aktéry, je na rozhodnutí států a mezinárodních organizací, zda je za takové budou považovat a s nimi jednat či nikoliv. Oliver Roy ve své knize The Politics of Chaos in the Middle East směřuje k tomu, že tato hnutí mají v regionu vliv natolik velký, že jednání s nimi, je jedinou možností sledování zájmů Západu v regionu. 4. Současná situace Současná situace regionu MENA je natolik složitá, tak proměnlivá a tak nestabilní, že je možné snadno usoudit, že pro jednotlivé vlády je sama o sobě bezpečnostní hrozbou. Vezmu-li v úvahu, že minimálně tři země: Egypt, Tunisko a Lybie diskutují své politické uspořádání, v nedávných dobách tam proběhla jednání o ústavě a volby; Lybie se navíc potýká s důsledky války a vysokou vyzbrojeností obyvatelstva; v Sýrii zuří občanská válka, která je pořád imunní proti fyzickému vnějšímu zásahu, mír mezi Izraelem a Palestinou je stále v nedohlednu a jednání mezinárodní komunity s Íránem nenacházejí úspěšný konec, je jasné, že zvolit vhodnou politickou strategii omezenou vnitřními problémy a vnější nestabilitou je téměř nemožný úkol. 4.2.2.1 Dílčí shrnutí situace a analýza společného postupu zemí regionu Státy s vnitřními problémy, jaké má většina států v regionu MENA, se většinou soustředí na řešení těchto problémů a automaticky se odklání od zahraniční politiky. V tomto regionu jsou problémy vnitrostátní a mezistátní natolik provázané, že vyžadují koordinovanou a propojenou akci. Vzhledem k historickým vztahům jednotlivých zemí a vzhledem k vážnosti těchto problémů je však zároveň nutná intervence třetích stran. Otázkou zůstává, kdo se má stát touto třetí stranou a kdo je nejlépe vybaven zapojit se do odpovědi na výzvy a kdo je ve vztazích s regionem nejlépe přijat. Touto třetí stranou se stávají jak státy, zejména USA, tak mezinárodní organizace počínaje OSN a pokračujíce OBSE, G8, Evropskou unií a NATO. NATO jako jediná organizace se kromě okrajového demokratizačního úsilí zaměřuje na operace na udržení míru a bezpečnostní sféru.
53
Z analýzy v tuto chvíli vyplývá, že role NATO v regionu MENA je omezená a komplementární. V druhé části kapitoly navazuji analýzou aktivit, které NATO v rámci své politiky v regionu vykonávalo, a jejich dopadu.
4.3 Společné zájmy a společný postup? Tato část kapitoly nejprve zhodnotí způsob využití partnerství a dopad tohoto využití. Toto bude možné učinit díky předešlé analýze cílů, podoby a principů MD a ICI. Dále bude možné zhodnotit, zda průnik v zájmech, prioritách a možnostech regionu MENA a Severoatlantické aliance nabízí další možnosti využití MD a ICI. Rovněž bude možné komparovat využití průniku společných zájmů a jeho skutečnou podobu. Vzhledem k tomu, že předpokládám následující: MD i ICI mají za určitých podmínek širší prostor k využití. V rámci této kapitoly se ptám: Jakým způsobem by společný manévrovaný prostor mohl být lépe vymezen a kam pravděpodobně budou jak Dialog, tak Iniciativa v příštích letech směřovat? 4.3.1 Společný postup až doposud – závěrečné shrnutí Dovolím si nejprve krátké shrnutí limit manévrovacího prostoru vzájemných vztahů. Vztahy
mezi
NATO
a Středomořím
a poté
i
regionem
Perského
zálivu
byly
rozvinuty poměrně nedávno. Byť MD již trvá téměř dvacet let a ICI je o deset let mladší. Obě iniciativy narážely již od svého vzniku na mnoho složitých překážek. 1. Kolonialistická minulost části zemí NATO. ( VB, Francie) 2. Zájmy USA na Blízkém východě a zároveň vnímání USA v oblasti. 3. Nejednotnost NATO a počáteční neochota USA MD podpořit a následné problémy v transatlantických vztazích (válka v Iráku) 4. Celkový image NATO v regionu. Jeho pojetí coby vojenské aliance, se silným vlivem USA, bez skutečného zájmu o mír na Blízkém východě. Výtky států MENA vůči NATO z důvodu netransparentnosti, z toho důvodu, že konečné cíle dialogu nejsou známy atd. Absolutní nepřijetí médii a veřejností ve státech MENA 5. Nejednotnost regionu. Vzájemné spory mezi zeměmi Středomoří. Nedůvěra mezi členy ICI. Neochota arabských zemí jednat s Izraelem.
54
6. Neúspěšný vývoj blízkovýchodního mírového procesu a dvě intervence v sousedství regionu vedené USA. Do těchto intervencí se NATO posléze zapojilo. 7. Finanční problémy v rámci NATO a rozpočtová omezení dialogu. 8. Aktuální proměny společnosti na BV. Těžká představitelnost budoucího vývoje v jednotlivých zemích, jejich zahraničně-politických priorit a dalšího směřování. a. Egypt a Tunisko. Nástup islamistických stran. b. Poválečná Libye. Vyzbrojená populace, nestabilní státní zřízení. c. Občanská válka v Sýrii. Přes tyto početné překážky se jak MD, tak ICI rozvinuly do určité úrovně, která je na základě průzkumů74 pokládána alespoň za částečný úspěch. Rozvoj vztahů motivovaly problémy, kterým oba regiony čelí, a cíle, kterých mohou dosáhnout společně. NATO již od změny své politiky a počátku globálního směřování volí zásadu spolupráce na základě společných hrozeb a sdílených zájmů. Podívám se teď na to, jak tuto zásadu naplňuje na Blízkém východě a z jaké části využívá priorit sdílených s regionem BV.
Společné priority Stabilní region MENA Ekonomický růst regio nu MENA Zvýšení počtu pracovních míst Společná strategie regionu ve světě Boj proti terorismu
Hrozby, kterým čelí NATO Nové druhy ohrožení Ztráty hrozby ze strany státních aktérů a noví původci hrozeb Terorismus Šíření ZHN Regionální konflikty Masová imigrace organizovaný zločin Jaderný Irán
Hrozby na BV Sociální změny Radikalizovaná společnost Obrovský populační nárust Vysoká nezaměstnanost Snadná dostupnost zbraní hroucení států, ztráta kontroly nad územím Teroristické útoky
4-4 Průnik priorit75
74
ORFY, Mohammed Moustafa. NATO and the Middle East : the geopolitical context post-9/11., p: 67; 1st publ. London: Routledge, 2011. Routledge studies in Middle Eastern politics. ISBN 978-0-415-59234-5. 75
Analýza na základě zdrojů práce
55
Jednotlivé priority se za dvacet let trvání MD postupně měnily a většina z nich nabývala na intenzitě. I v tomto duchu je nutné analyzovat vývoj dialogu. Terorismus je ukázkovým příkladem. Byť se protiteroristické akce stávaly důležitějšími již v průběhu 90. let, září 2001 bylo pro celou mezinárodní komunitu zlomem. Rovněž i v důsledku destabilizace regionu, byť ze „ západního“ popudu, kontakty mezi NATO a regionem MENA narůstají. V důsledku prohlubování vzájemné důvěry, narůstá účast zemí MD a ICI na cvičeních NATO a jejich spoluúčast na směřování ICI a MD. Ostatní zájmy také nabíraly na intenzitě. Vzhledem k současné situaci v regionu je jeho nutná stabilizace imperativem. NATO poměrně úspěšně zasahovalo v Libyi. Události však mají ekonomické příčiny a další aktivity spadají do záběru jiných organizací. NATO nabídlo spoluúčast v rámci boje proti terorismu, kontroly šíření ZHN, boje proti organizovanému zločinu a demokratické kontroly ozbrojených složek. Z tohoto zejména boj proti terorismu byl většinou států přijat pozitivně. Byť i ostatní témata vedou k naplnění společných priorit, narážejí na svou citlivost a názorovou nejednotnost jak v Alianci, tak v regionu. Celkově však došlo k pozitivnímu posunu a existují sice omezené základy, přesto však základy pro činnost v budoucnosti. Jak by tato spolupráce měla vypadat? Jaké body by měly být prioritní a co jednotlivé regiony mohu udělat pro naplnění svých priorit? Co naopak mohou udělat pro dosažení ideální úrovně spolupráce? 4.3.2 Společné zájmy i do budoucnosti Na úvod poslední části čtvrté kapitoly si položím otázku: Kdo čeho míní dosáhnout? Již jsou známy priority pro stabilizaci a zvýšení prosperity jednotlivých regionů, byly vydedukovány zájmy, které z cílu zajištění míru a bezpečnosti plynou jak pro NATO, tak pro region MENA.
56
Ovšem, jak situace napovídá, tak byť cílová situace dialogu MD a iniciativy ICI by byla prospěšná pro všechny, tak pro státy MENA jsou v současnosti často důležitější krátkodobé cíle, zároveň nůžky mezi proklamovanými prioritami státních orgánů těchto zemí a zájmy občanské společnosti se zásadně otvírají. Občanská společnost navíc získává prostředky pro komunikaci, vysokou interakci a propojení. V důsledku toho je možné pozorovat změny, které plní stránky médií již od konce roku 2010. Prioritou představitelů režimů je často podpora vlastní sítě kontaktů a vlastní prospěch, udržení vnitřní stability států je rovněž důležitým zájmem. Občanská společnost volá po zvýšení možnosti uplatnění, zlepšení ekonomické situace, svobodě slova, větší možnosti zasahování do politiky a po celkové stabilizaci regionu. V zájmu NATO je stabilní region, ze kterého nepocházejí hrozby ohrožující euro-atlantický prostor; region, který produkuje stabilní dodávky ropy a plynu za minimální možné ceny. Prioritou NATO je rovněž vhodný partner pro mezinárodní vztahy mezi členy Aliance a regionu. Z tohoto vyplývá, že byť cíl může být stejný, liší se cesta k jeho naplnění, jeho aktuální důležitost a kontext ostatních priorit. Pro účely této práce však předpokládám, že MD a ICI jsou založeny na základě definice společných hrozeb a sdílení zájmů. Pokud tedy doposud ve společném zájmu bylo společné vzdělávání části civilních a ozbrojených státních složek, politický dialog, zvyšování interoperability a postupné zvyšování kontaktů, všechno za účelem boje proti terorismu, zvyšování pobřežní bezpečnosti a naplnění dalších cílů dialogu, ptám se, jak se vztahy mohou vyvíjet dál a jak jejich vývoj ovlivnit ve prospěch cílů MD a ICI. Dále se rovněž ptám, jak naplnit cíle, které splněny nebyly (dosažení vzájemné důvěry jak mezi regionem a NATO, tak mezi zeměmi regionu navzájem, pozitivní image NATO v regionu). Hledám tedy cestu k naplnění priorit, které stanovila Aliance a které jsou na základě této práce zároveň cestou k naplnění zájmů zemí regionu. 4.3.2.1 Čeho chtějí MD a ICI dosáhnout? Dialog a Iniciativa jsou dle posledních dvou klíčových dokumentů Aliance zásadní součástí strategie Partnerství a Kooperace. Bez nich by NATO nemohlo být zapojeno do úsilí směřujícího k vyřešení globálních problémů. 57
Dlouhodobým cílem MD a ICI je zvýšení kontaktů mezi Aliancí a regionem za účelem odstranění předsudků v regionu přebývajících. Stabilizace regionu a demokratizace zemí je rovněž cílem dlouhodobého horizontu. Střednědobým cílem je destrukce teroristických hnutí a kontrola zbraní hromadného ničení, zajištění bezpečnosti ve Středomoří, zabránění ilegální imigraci a uzavření cest organizovanému zločinu. Byť důvěra mezi regionem MENA a NATO již částečně vrostla a současná půda pro vztahy je mnohem lepší a celkový dopad dialogu je hodnocen jako částečně úspěšný (naplnění podpůrné role NATO směrem k dalším iniciativám), k naplnění ostatních cílů zatím nedošlo a navíc v současnosti došlo k dalším typům destabilizace regionu. Jak tedy může NATO, potažmo jak mohou MD a ICI své cíle naplnit? Na tuto otázku odpoví závěrečná část poslední kapitoly práce. 4.3.2.2 Cesta pro dosažení priorit MD a ICI 4.3.2.2.1 Zlepšení image NATO Zlepšení image NATO je první a základní nutností pro jakýkoliv úspěšný vývoj dialogu. Vzhledem k výraznější roli veřejného mínění v regionu MENA, rostoucímu počtu nezávislých médií a zvyšujícímu se počtu svobodných voleb, je nutné, aby NATO ovlivnilo ty, kteří byli z Dialogu a Iniciativy do této doby vynecháni. Důvody špatného image Aliance jsou de facto lehce paradoxní: Existuje významné zmatení pojmů „ Západ“ a NATO, stejně jako mezi akcí v regionu MENA vedenou individuálními státy a Aliancí jako celkem. Akce jako spolčení Velké Británie, Francie a Izraele proti Egyptu, podpora Izraele Spojenými státy, bombardování Lybie v roce 1986, operace v Afghánistánu a Iráku byly vedeny skupinou států, které jsou rovněž členy NATO. Nebylo to NATO, kolektivní Aliance, kdo podnikl tyto akce, ale arabská veřejnost v tomto nevidí rozdíl. Tyto činy jsou viděny v širším paradigmatu, ve kterém se Západ spolčuje proti Východu, hledaje kontrolu obchodních cest a přístup k ropě.76
76
ABDEL SALAM Mohamed, “The Modes of Arab Conspiracy Theories,” Arab Insight, Vol. 2, No. 2, Summer 2008, pp. 89-101, available from www.google.it/url?q=www.arabinsight.org/aiarticles/200.pdf&sa=U&ei=UsSyTuGQLMTHtAbGvqGYBA&ved=0CBIQFjAA&usg=AFQjCNFM_8omB6S1rHTB rtXe_llRhRYqWw.
58
Připomenu zde citaci generálního tajemníka W. Claese77 a doplním k ní následující: Jeho výrok způsobil silnou reakci mezi spojenci (zvláště od Turecka), což ho donutilo komentář stáhnout a deklarovat, že islámský fundamentalismus ani není součástí agendy v rámci MD, vzhledem k tomu, že náboženský fundamentalismus žádného druhu není záběrem NATO. Za druhé Aliance má od roku 2009 již dva muslimské státy (Albánie, Turecko). Avšak současné vnímání, postavené na desetiletích vzájemné nedůvěry, že NATO je imperialistický, militaristický blok hledající dominanci nad arabskými státy, klade NATO do pozice oběti rozšířeného antagonismu mezi „západním“ a arabským světem.78 Jak tedy ale image NATO zlepšit? Jak ukázat arabskému světu, že NATO, jako Aliance nepřejímá kolonialistické tendence jednotlivých členů a jak arabský svět přesvědčit, že společné zvládání současných hrozeb je pro všechny prospěšné a že bezpečnost není hra s nulovým součtem? Na základě této práce, autorka formuluje následující doporučení: 1. Zvýšení aktivit veřejné diplomacie. Byť existují v jednotlivých zemích MD a ICI kontaktní ambasády NATO, tyto ambasády nemají velkou publicitu. Na stránkách NATO je pouze vysvětlující článek a seznam těchto ambasád. Jednotlivá centra nemají webové stránky, ani veřejnou agendu. Vezmu-li v úvahu rozlohu jednotlivých zemí, zdá se, že jedno velvyslanectví v jednom státě je poměrně málo.79
77
Když bývalý generální tajemník Willy Claes poznamenal, že islámský fundamentalismus je Alianci velkou hrozbou, stejnou jako byl komunismus, bylo to interpretováno jako důkaz, že NATO hledá svůj nový raison d‘être na Blízkém východě. Současná válka v Iráku a eskalující Izraelsko-Palestinský konflikt v mnoha způsobech podpořili podezření Arabů ohledně záměrů a politik západu a v důsledku toho, řeči o partnerství a spolupráci byly snadno vnímané jako přetvářka a čistá rétorika arabských členských států. (Dr. MALMVIG, Helle, From Diplomatic Talking Shop to Powerful Partnership? NATO’s Mediterranean Dialogue and the democratisation of the Middle East, May 2004, DIIS Brief, page 6) 78
Arab Perspectives on NATO. In: North Atlantic Treaty Organization: NATO Review [online]. 2005 [cit. 201305-19]. Dostupné z: www.nato.int/docu/review/2005/issue4/english/art3.html. 79 NATO Contact Point Embassies: Helping NATO to work closely with its Partners. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 2012, 21.2.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_49190.htm
59
2. Větší porozumění regionu Aktivity veřejné diplomacie by měly být založeny na větším porozumění regionu, jak z kulturního, tak jazykového hlediska. Jak píše Florence Gaub v analýze pro Strategic Studies Institute, v rámci NATO je problém zaměřit se na tak rozličný a zároveň tak homogenní region. 80 V rámci kontaktu se zeměmi MENA, je tedy nutné vybudovat jednotný bezpečnostní slovník81 a dát těmto zemím prostor pro jejich návrhy a jednat o seřazení jednotlivých priorit. Rovněž znalost arabštiny a překládání textů NATO do tohoto jazyka by vzhledem k jeho roli v daném kulturním celku, mělo hodně pozitivní dopad a zároveň by pomohlo rozšíření publicity dialogu a jeho vlastnímu fungování (komunikace v průběhu operací, školení atp.) 3. Větší podíl regionu na tvorbě vztahů Prvním z témat, které si značná část států přeje řešit je izraelsko-palestinský konflikt. Značná část arabského světa totiž tento konflikt považuje za příčinu migrace, role nestátních hnutí, terorismu a nestability. Byť role NATO v tomto konfliktu je komplikovaná, lze hledat konsensus ohledně většího zapojení evropské části NATO do jeho řešení (podporováno arabským světem, proti jsou Izrael a USA). Zároveň lze formulovat podmínky pro jednání s Hamásem, coby aktuálním vedoucím orgánem palestinského zřízení. Dalším návrhem by patrně byly konkrétní projekty, požadované arabskou společností, jako například odminování části egyptského pobřeží atp.82 Jakákoliv komunikace a akce v rámci MD, či ICI by měla být správně vysvětlena. Rovněž je důležité vysvětlit to přes správné kanály. Vzhledem k relativně nízké dostupnosti internetu se nabízí televize, noviny a přímý kontakt. Možným návrhem je vypracovat vhodnou expertízu ohledně potřeb jednotlivých zemí. Při této tvorbě doporučuji se obrátit na experty na bezpečnostní problematiku a kulturní zvyklosti pocházející z regionu, zároveň na média regionu a vzdělávací instituce.
80
81 82
GAUB, Florence. STRATEGIC STUDIES INSTITUTE MONOGRAPH. Against All Odds: Relations Between NATO and the MENA Region. 2012. ISBN 1-58487-535-6. Dostupné z: http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB1112.pdf
Perspektivy a možnosti rozvoje Středomořského dialogu, Jaroslav Bureš, kapitola 5 Perspektivy a možnosti rozvoje Středomořského dialogu, Jaroslav Bureš, Závěr
60
Závěrem lze říci, že pokud se zlepší efektivita dialogu, a tento tak dosáhne větších úspěchů, lze předpokládat i jeho lepší přijetí. Toto je však podmíněno výběrem správných aktérů jednání, správným stylem jednání a respektem vůči aktérům důležitým v regionu MENA. Rovněž jednotná strategie a agenda vůči regionu by efektivitu dialogu jistě velmi podpořily.
4.3.2.2.2 Zapojení Turecka Turecko, coby člen NATO, bylo v práci zatím stranou. Prozatím jsem v této práci rozlišovala evropskou a americkou část NATO. Turecko, by jistě bylo součástí spíše té první. Avšak sama pozice Turecka v Evropě je předmětem diskuzí. Jako člen NATO je Turecko státem, který dává na zbrojení nejvíce po USA. Co se týče jeho zaměření během studené války a nadále, bylo dost zaměstnáno spory s Řeckem ohledně Kypru. Z toho důvodu se nestalo významným obhájcem ani MD ani ICI. Od roku 2000 se však důležitost Turecka postupně zvyšuje. Bylo zařazeno mezi země MIST83, což značí, že jeho ekonomický růst je silně perspektivní. Zároveň přes aktuální spory s Izraelem preferuje politiku nulových problémů se sousedy a velmi se angažuje například v Africe. Jeho vztahy s Íránem rovněž umožňují vzájemné jednání a kurdský problém je v současnosti na dobré cestě. K tomuto je možné přičíst, že se jedná o muslimskou, demokratickou zemi. Možnost většího zapojení Turecka do vztahů NATO – MENA je logickou dedukcí. Bezpochyby mohlo nabídnout užitečnou perspektivu ohledně vládních reforem, role armády ve státě atp. Otázkou však je, jak se k tomuto staví Turecko. Dle vyjádření tureckých diplomatů84 je země ochotna být příkladem, ale rozhodně svou roli nebude vnucovat. Celkově ve své zahraniční politice, jak uvedl ministr zahraničních věcí Davutuglu85, dodržuje několik zásad:
83
Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Každá země MIST reprezentuje vice než jedno procento HDP. Každá z těchto zemí je v G20.A reálné HDP v této skupině bylo mezi 5 a 8 procenty v každém z nedávno uplynulých let. . (Dostupné z: The New Economic Potential in the MIST. In: NIELSEN, Christine. Open Markets [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://openmarkets.cmegroup.com/4534/the-new-economic-potential-in-the-mist,) 84 Beseda JDI ( Junior Diplomatic Initiative), Turecké velvyslanectví v Praze, 7.11.2013
61
i.
Nulové problémy se sousedy
ii.
Pozice centrálního státu
iii.
Stabilizace
a udržení
okolního
regionu
v míru
skrze
dialog
a kooperaci Jedním příkladem tureckého přístupu je operace v Libyi, kde si nakonec Turecko uvědomilo, že NATO je silný nástroj k prosazení zájmů a že bez NATO by o situaci v Libyi nerozhodovalo. Dá se tedy očekávat, že: Jakmile se bezpečnostní prostředí na Blízkém východě stane více nestabilním a rizikovým v důsledku arabského jara, Turecko postupně přivítá robustního bezpečnostního hráče, kterým je NATO jako spolehlivý pilíř své bezpečnostní a obranné politiky a bude s tímto aktérem zacházet jako s efektivním instrumentem ve své zahraničně politické oblasti.86 Z pohledu Turecka operace v Libyi přinesla po dlouhé době zlepšení image Aliance díky tomu, že přinesla osvobození země od diktátora a byla dotažena do konce. V důsledku operace poté Turecko podpořilo sankce proti Sýrii bez mandátu OSN. Celkově je turecké angažmá v regionu v rámci NATO podmíněno zlepšením přijetí Aliance v oblasti, což by snížilo politické náklady v turecké vnitrostátní politice. Pokud k tomu nedojde, tak se dá očekávat, že Turecko bude podporovat vztahy NATO - MENA pouze na nízké úrovni a bez agendy typu demokratizace a dobrého vládnutí. Klíčové principy vedoucí tureckou pozici na zapojení NATO v regionu by byly voluntarismus, partnerství dle individuálního případu a bilaterální fóra založená na potřebách.
87
Pro rozvoj dialogu ale turecké priority rozhodně je možné považovat za inspirativní:
85
KARDAS, Saban. CARNEGIE ENDOWMENT FOR INTERNATIONAL PEACE. Turkey on NATO’s Role in the MENA: Perspectives from a “Central Country”. Str. 1; 2012. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kardas_Brief.pdf 86 KARDAS, Saban. CARNEGIE ENDOWMENT FOR INTERNATIONAL PEACE. Turkey on NATO’s Role in the MENA: Perspectives from a “Central Country”. Str. 3 2012. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kardas_Brief.pdf 87
The key principles guiding Turkey’s position on NATO’s involvement will be voluntarism, caseby-case partnership, and needs based cooperation on loose bilateral forums. (KARDAS, Saban. CARNEGIE ENDOWMENT FOR INTERNATIONAL PEACE. Turkey on NATO’s Role in the MENA: Perspectives from a “Central Country”. 2012. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kardas_Brief.pdf)
62
Obecně Turecko považuje formát 28+n za startovní pozici a podobu dialogu NATO+1 za efektivnější, vzhledem k diverzifikaci dialogu vhodnější a lépe se hodící vzhledem k odlišným potřebám jednotlivých států. Vzhledem k riziku neporozumění ze strany veřejnosti, myšlenka přímé role NATO v potenciálních partnerských zemích zahrnující fyzickou přítomnost není vítána a kooperace by měla mít formu hlavně trénování a vzdělávání relevantního personálu. Příspěvek NATO by mohl být sestaven zejména z asistence při modernizaci ozbrojených sil, reformy bezpečnostního sektoru, tvorby strategických dokumentů, reorganizace civilně-vojenských vztahů atd. Programy by měly za cíl zvýšit známost vojenských představitelů regionu MENA s NATO.88 4.3.2.2.3 Hledání cesty pro spojení islámu a demokracie a jednání s islamistickými stranami Výše popisovaná stanoviska Turecka ukazovala na jednu skutečnost. Turecko je zemí zapojenou do transatlantických struktur, zemí s demokratickým zřízením a téměř stoprocentně muslimskou populací. Samozřejmě je nutné vzít na vědomí historii Turecka a reformy provedené v první polovině dvacátého století. Avšak pokud je kombinace demokracie a Islámu možná v Turecku, logicky se nabízí dojít k názoru, že bude uskutečnitelná v jiných zemích rovněž. Otázkou však je, kdo k demokratizaci může dát podnět a jaká bude její konečná podoba. Vhodným dotazem by také byla doba procesu demokratizace. Doktrína Regime Change tyto otázky překvapivě pomíjela a nesetkala se s úspěchem. 89
Autorka práce považuje za vhodné vzít v úvahu fakt, že přestože evropské země jsou
etnicky velmi homogenní, jejich kultura prošla obdobím sebereflexe a mají podobnou historii, podobné klimatické podmínky a podobnou základnu přírodních zdrojů, mají politické systémy, kde lze najít zásadní odlišnosti. Tyto systémy se navíc vyvíjely minimálně desítky let a na základě expertízy vnitrostátních odborníků.
88
KARDAS, Saban. CARNEGIE ENDOWMENT FOR INTERNATIONAL PEACE. Turkey on NATO’s Role in the MENA: Perspectives from a “Central Country”. Str. 4; 2012. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kardas_Brief.pdf 89 Viz. Současná situace v Afghánistánu a Iráku
63
Nelze tedy předpokládat, že region s velmi hrdou kulturou, která sní o vzniku arabského impéria a který se teprve před sto lety zbavil nadvlády Osmanské říše a po této nadvládě se potýkal s kolonialistickými tendencemi evropských zemí, bude mít cestu k demokracii odlišnou od evropské. Že tato demokracie bude mít jinou podobu než demokracie evropská, že vývoj směrem k ní bude trvat určitý čas a že bude přijatelný jedině na základě vnitřních motivů a perspektivy vlastních obyvatel? Dle názoru autorky je toto rozhodně zásadním bodem a pravděpodobně tedy bude pro MD a ICI vhodné body ohledně demokratizace nezahrnovat. Je tedy možné se ztotožnit s tureckým stanoviskem. Další otázkou je, s kým by Aliance v současné době měla jednat a jestli má Západ změnit své priority ohledně vhodných partnerů u jednacího stolu Po zvolení Hamásu v Palestině ve volbách 2006 USA odmítly s tímto orgánem komunikovat coby s teroristickou organizací. V současné době panuje na Západě nervozita z důvodu nástupu stran typu Islámské bratrstvo do vlády v Egyptě.90 Pokud „Západ“ bude schopen islamistické strany přijmout a vyslechnout jejich požadavky, zvýší tím šanci, že region dostane status plnohodnotného partnera a nejen zdroje nezbytných surovin, který bohužel leží zrovna na „dopravním uzlu“ mezi Evropou, Asií a Afrikou. Úspěch MD a ICI tedy může záležet na větším prostoru pro naplnění priorit regionu MENA. 4.3.2.2.4 Dílčí shrnutí- SWOT analýza Před tím, než budu formulovat úplný závěr práce, pokusím se na základě následující SWOT analýzy MD a ICI determinovat vývoj dialogu v budoucnosti.
90
Uvědomíme-li si však jak značnou mají tato uskupení v regionu MENA roli a v kolika oblastech ovlivňují život společnosti – tvorba názorů v náboženské a civilní oblasti, dostatečná jednota pro zformování opozice totalitárním režimům, nabídnutí alternativy ve chvíli kdy mají obyvatelé regionu pocit oběti konfliktu mezi západem a teroristickými extrémisty, docházíme k jedinému závěru, stejně jako Olivier Roy v knize The Politics of Chaos in the Middle East, že „ Západ“ nemá jinou volbu než právě s těmito stranami jednat.
64
Tabulka 5 SWOT analýza
Silné stránky
Slabé stránky
NATO jako Aliance demokratických států a tudíž vedoucí stabilní politiku bez pravděpodobnosti agrese Téměř 20 let poměrně úspěšně vyvíjejících se vztahů Nabídka expertízy v klíčových oblastech (reforma ozbrojených složek, boj proti terorismu) Současné sblížení strategie USA a EU Pozitivní dopad operace v Libyi Značný souběh priorit NATO a region MENA
Kolonialistická minulost Francie, VB, Portugalska a Itálie Nezávislé akce USA v regionu Podpora USA vůči Izraeli a izraelskopalestinský konflikt jako celek Špatný image NATO Citlivost bezpečnostních témat v regionu Nedostatek pobídek ke spolupráci
Příležitosti
Hrozby
Zapojení Turecka za dodržení určitých podmínek (formát, obsah agendy) Formulování jednotné bezpečnostní strategie společně s regionem, podpora regionu MENA v tvorbě vlastní bezpečnostní strategie Zvýšení aktivit veřejné diplomacie Nalezení cesty pro zlepšení image NATO Demokratizace regionu
Dopad Bushovy politiky Nízká politická a ekonomická integrace regionu Špatná koordinace jednání EU – NATO
65
Závěr Závěrem může být konstatováno následující: Analýza politiky NATO na Blízkém východě a v severní Africe byla provedena. Byly definovány předurčující momenty vztahů NATO – MENA a zlomové body vývoje těchto vztahů. Na základě těchto bodů byla analyzována skutečná témata agendy NATO – MD a NATO-ICI a zároveň i formát jednání v rámci těchto institucí. Analýza potvrdila, že teorie liberálního institucionalismu je teorií nejlépe popisující tento proces. Vztahy se začaly rozvíjet v době míru a fungovaly jako opatření na posílení důvěry. Přes početné překážky došlo v rámci institucionálních rámců k rozvoji vztahů a dá se předpokládat, že se v duchu této teorie budou vyvíjet i nadále. Shoda dialogového procesu s premisami liberálního-institucionalismu tedy byla nalezena. Za použití zmíněné analýzy a následné komparace MD a ICI a v širším kontextu situace v regionu byly definovány problémy reálné spolupráce NATO a zemí oblasti. V poslední části práce autorka pokračovala definicí současných hrozeb a priorit zvlášť pro jednotlivé subjekty „Západu“ a zvlášť pro region MENA. Na základě průniku priorit a omezení problémy spolupráce byly v samotném závěru kapitoly definovány předpoklady úspěšné cesty vpřed a provedena SWOT analýza vzájemných vztahů. Cíl práce byl tedy naplněn. Hypotézy práce byly potvrzeny až na rozsah možné role Turecka, které je omezeno názory a prioritami turecké veřejnosti. Práce na základě analýzy navrhla v praxi využitelná opatření pro vztahy NATO a MENA. Rovněž definovala témata pro rozsáhlejší analýzu (definice komunikační strategie směrem k regionu, nalezení pobídek pro země regionu, tolerance odlišností podob demokracie). Komplexní analýza vývoje témat a zlomových bodů vztahů NATO – MENA spadá do velmi aktuálního kontextu role Západu a nově důležitých oblastí, ukazuje na aspekty globalizace a roli jednotlivých regionů a organizací v ní.
66
Zdroje Primární 4. NATO
Mediterranean
Dialogue.
NORTH
ATLANTIC
TREATY
ORGANIZATION. Severoatlantická aliance [online]. [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_60021.htm?selectedLocale=en 5. NATO
Istanbul
Cooperation
Initiative.
NORTH
ATLANTIC
TREATY
ORGANIZATION. Severoatlantická aliance [online]. [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_58787.htm?selectedLocale=en 6. SEVEROATLANTICKÁ
ALIANCE. Istanbulská
kooperační
iniciativa.
2004.
Dostupné z: http://www.nato.int/docu/pr/2004/p04-096e.htm 7. SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. Komuniké Washingtonského summitu. 1999. Dostupné z: http://clinton2.nara.gov/WH/New/NATO/statement3.html 8. NATO. NATO Handbook. 1. vyd. Brusel: NATO Public Diplomacy Division, 1995. ISBN 92-845-0083-4. 9. Prague Summit Declaration. In: NATO Press Release (2002) [online]. 2002 [cit. 201305-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/pr/2002/p02-127e.htm 10. SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. a more Ambitious and Expanded Framework for the Mediterranean Dialogue. 2004. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/SIDC0CF8CBF-15B825AD/natolive/official_texts_59357.htm?selectedLocale=en 11. SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE. Strategic Concept for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Treaty Organization. 2010. Dostupné z: http://www.nato.int/strategic-concept/pdf/Strat_Concept_web_en.pdf 12. The Alliance's New Strategic Concept. In: NATO - Official Text: The Alliance's New Strategic Concept (1991) [online]. Londýn, 1991 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_23847.htm 13. NATO. In: Kingdom of Bahrajn: Ministry of Foreign Affairs [online]. [cit. 2013-0519]. Dostupné z: http://www.mofa.gov.bh/?TabId=123&language=en-US 14. Qatar Armed Forces Representatives visiting the NATO C3 Agency. In: NATO News[online].
2011,
3.8.2011
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
http://www.nato.int/cps/en/SID-36170C02-031EB996/natolive/news_76844.htm 67
z:
15. NATO WEIGHING NATURE OF POSSIBLE TIES TO QATAR. In: US Embassy Diplomatic Cables from WikiLeaks [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: https://dazzlepod.com/cable/07USNATO172/ 16. The Alliance's Strategic Concept. In: NATO - Official Text: The Alliance's Strategic Concept Approved by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Washington D.C. [online]. Washington, 1999 [cit. Dostupné
2013-05-18].
z:
http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_27433.htm 17. Riga Summit Declaration. In: NATO Press Release [online]. 2006 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/pr/2006/p06-150e.htm 18. European Security Strategy. In: Europa: Summaries of EU Legislation [online]. 2003 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/fight_against_organi sed_crime/r00004_en.htm 19. Národní bezpečnostní strategie USA. In: Whitehouse [online]. 2010 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_strategy.p df 20. Speech by NATO Secretary General, Jaap de Hoop Scheffer. In: NATO Online Library[online].
2005
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.nato.int/docu/speech/2005/s051012b.htm
Sekundární Knižní 1. BUZAN, Barry a WAEVER, Ole. Regions and powers: the structure of international security. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. xxiv, 564 s. Cambridge studies in international relations; 91. ISBN 978-0-521-89111-0. 2. CAVATORTA, Francesco a Vincent DURAC. The Foreign policies of the European Union and the United States in North Africa: diverging or converging dynamics?. 1st publ. London: Routledge, 2010. ISBN 978-0-415-48337-7. 3. DOKOS, Thanos P. Countering the proliferation of weapons of mass destruction: NATO and EU options in the Mediterranean and the Middle East. London: Routledge, 2008. 230 s. Contemporary Security Studies. ISBN 0-7146-5606-2. 68
4. DRULÁKOVÁ, Radka et al. Mezinárodní vztahy I: úvod do studia. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2008. 99 s. ISBN 978-80-245-1449-9. 5. LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého východu. Praha: Lidové noviny, 1997. 383 s. Dějiny států. ISBN 80-7106-191-3. 6. MOORE, Rebecca R. NATO's new mission: projecting stability in a post-Cold War world. Westport, Conn.: Praeger Security International, 2007, 115 - 141. ISBN 9780275992965.
7. ORFY, Mohammed Moustafa. NATO and the Middle East : the geopolitical context post-9/11. 1st publ. London: Routledge, 2011. Routledge studies in Middle Eastern politics. ISBN 978-0-415-59234-5. 8. ROY, Olivier. The Politics of chaos in the Middle East. New York: Columbia University Press, 2008. vi, 167 s. The CERI series in comparative politics and international studies. ISBN 978-0-231-70032-0. 9. WINROW, Gareth M. Dialogue with the Mediterranean: the role of NATO's Mediterranean initiative [online]. New York: Garland, 2000. Garland reference library of social science; v. 1471. Contemporary issues in European politics; v. 7 [cit. 201203-13]. Dostupné z:
. 10. NORTH ATLANTIC TREATY ORGANISATION. NATO Handbook. 1. vyd. Brussels: NATO Public Diplomacy Division, 2006. ISBN 92-845-0178-4.
Internetové 1. ABDEL SALAM Mohamed, “The Modes of Arab Conspiracy Theories,” Arab Insight, Vol. 2, No.
2, Summer 2008, pp. 89-101, available from
www.google.it/url?q=www.arabinsight.org/aiarticles/200.pdf&sa=U&ei=UsSyTuGQLMTHtAbGvqGYBA&ved=0CBIQFjAA&usg =AFQjCNFM_8omB6S1rHTBrtXe_llRhRYqWw. 2. DUFOURCQ, Jean, ed. a BORGOMANO-LOUP, Laure, ed. Horizons de securite en mediterranee et au moyen-orient: communaute d'interests et defis communs = Looking to the future: common security interests and challenges in the Mediterranean and the Middle East. 1st ed. Rome: NATO Defense College, 2005. 153 s. ISBN 88-87967-27-X. 3. ČERNÝ, Oldřich, Corbin P. MILLER a Jan HAVRÁNEK. NATO and the greater Middle East: conference proceedings. 1. vyd. Praha: Prague Security Studies Institute, 2004. Dostupné z: http://www.pssi.cz/soubory/NATO%20GME.pdf 69
4. FILÍPKOVÁ, L., HESOVÁ, Z., KARÁSEK, T., KUBÍKOVÁ N., KUŽVART J., ZÁHORA J.. NATO and the Arab Spring: Challenge to Cooperation, Opportunity for Action?. Policy Paper 1/2012 [online]. 2012 [cited 28-05-12], p. 1–19. Available from http://www.amo.cz/publikace/nato-and-the-arab-spring-challengeto-cooperation-opportunity-for-action.html 5. GAUB, Florence. STRATEGIC STUDIES INSTITUTE MONOGRAPH. Against All Odds: Relations Between NATO and the MENA Region. 2012. ISBN 1-58487Dostupné
535-6.
z:
http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB1112.pdf 6. How to revitalize the dialogue between NATO and the Maghreb countries [online]. Řím, Itálie: NATO Defense College, 2010 [cit. 2012-05-28]. ISSN 2076-0949. Dostupné z: http://www.ndc.nato.int/research/series.php?icode=1 7. MALMVIG, Helle. DANISH INSTITUTE FOR INTERNATIONAL STUDIES. a NEW ROLE FOR NATO IN THE MIDDLE EAST?: ASSESSING POSSIBILITIES AND BARRIERS FOR AN ENHANCED MEDITERRANEAN DIALOGUE [online]. 1. vyd. Copenhagen: Vesterkopi AS, 2005 [cit. 2012-05-28]. ISBN 87-7605-078-5. Dostupné z: http://www.diis.dk/sw162.asp
8. MALMVIG, Helle. From Diplomatic Talking Shop to Powerful Partnership?: NATO’s Mediterranean Dialogue and the democratisation of the Middle East. In: Danish Institute for International Studies [online]. [cit. 2012-05-28]. Dostupné z: http://www.diis.dk/graphics/publications/briefs2004/hma_nato.pdf 9. GORDON, Phillip. THE EMIRATES CENTER FOR STRATEGIC STUDIES AND RESEARCH. NATO's Growing Role in the Greater Middle East. 1. vyd. ABU DHABI: The Emirates Center for Strategic Studies and Research, 2006, 35 s. ISBN 9948-00-830-8. Dostupné z: http://www.brookings.edu/views/papers/gordon/emirates20060530.pdf 10. PRAGUE SECURITY STUDIES INSTITUTE. NATO and the Greater Middle East: Conference Summary - Policy Paper. 1. vyd. Praha, 2009, 40 s. ISBN 80903792-2-2. Dostupné z: http://www.pssi.cz/download/docs/80_nato-and-the-greatermiddle-east.pdf
11. What future for NATO’s Istanbul Cooperation Initiative? [online]. Řím, Itálie: NATO Defense College, 2010, January 2010 [cit. 2012-05-28]. ISSN 2076-0949. Dostupné z: http://www.ndc.nato.int/research/series.php?icode=1
70
12. ROBERSON, B.A. ROUTLEDGE. The Middle East and Europe: The power deficit. 1. vyd. London: Routledge, 1998. ISBN 0-415-14045-5. 13. SAMAAN, Jean-Loup. NATO in the Gulf: Partnership without a cause. ResearchDivision NATO Defense College [online]. 2012, č. 83, s. 8 [cit. 2013-05-18]. Dostupné
z:
http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-
Library/Publications/Detail/?lng=en&id=153600 14. HAGEL, Chuck. NATO Expands Its Boundaries. USA Today [online]. 2012, č. 132, s. 4 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.thefreelibrary.com/NATO+expands+its+boundaries.-a0114740982 15. BLANCHE, Ed. NATO & the Middle East. Middle East [online]. 2005, č. 353, s. 6
[cit.
2013-05-18].
Dostupné
z:
http://www.questia.com/library/1G1-
128792700/nato-the-middle-east-the-nato-alliance-is-making 16. Middle
East
and
North
Administration [online].
Africa.
[cit.
In: U.S.
Energy
Information
Dostupné
2013-05-19].
z:
http://www.eia.gov/countries/mena/ 17. Middle
East.
In: Middle
Encyclopedia [online].
East(region, [cit.
Asia)
--
2013-05-19].
Britannica
Online
Dostupné
z:
http://www.britannica.com/EBchecked/topic/381192/Middle-East 18. Operation Desert Slaughter. In: Global Research [online]. 2008 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.globalresearch.ca/operation-desert-slaughter/7920 19. NATO Mediterranean Dialogue. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 15.6.2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z:
http://www.nato.int/cps/en/SID-
40B6C9C5-E0449287/natolive/topics_60021.htm? 20. Introduction to NATO. In: Národní institut pro strategická studia [online]. 15.6.2012
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.db.niss.gov.ua/docs/nato/nato/sco13.html 21. BUREŠ, Jaroslav. Perspektivy a možnosti rozvoje středomořského dialogu NATO. Ústav mezinárodních vztahů: Resumé [online]. 2003 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/72874/rm03_09_03_Bures.pdf
22.HELLE,
Malmvig. From Diplomatic Talking Shop to Powerful Partnership?: NATO’s
Mediterranean Dialogue and the democratisation of the Middle East. In: DIIS Brief [online].
2004
[cit.
2013-05-19].
http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2004/hma_nato.pdf
71
Dostupné
z:
23.STIVACHTIS,
YANNIS
aa
Benjamin JONES.
NATO’s
MEDITERRANEAN
DIALOGUE: AN ASSESSMENT. In: Research Institute for European and American Studies
- -
24. SCATAMICCHIA, Donatella. NATO and the Greater Middle East: a challenge for multilateral
dialogue
and
In: NATOWATCH [online].
a need
for
[cit.
a public
diplomacy
2013-05-19].
function.
Dostupné
z:
http://www.natowatch.org/sites/default/files/NATO_and_the_Greater_Middle_East__Donatella_Scatamacchia_Final.pdf 25. PRADOS, Alfred B. Middle East: Attitudes toward the United States. In: CRS Report for Congress [online].
2001
[cit.
Dostupné
2013-05-19].
z:
http://assets.opencrs.com/rpts/RL31232_20011231.pdf 26. NATO’s military concept for defence against terrorism. In: North Atlantic Treaty Organization[online]. 2011, 4.1.2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_69482.htm 27. Exploring Root and Trigger Causes of Terrorism. In: Terrorism, Security and the Rule of Law[online].
2007
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.transnationalterrorism.eu/tekst/publications/Root%20and%20Trigger.pdf 28. Failed state. In: Princeton: Failed State Definition [online]. [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.princeton.edu/~achaney/tmve/wiki100k/docs/Failed_state.html 29. Failed State Index 2012. In: Fund for Peace [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://ffp.statesindex.org/rankings-2012-sortable
30. Assisting the African Union in Darfur, Sudan. In: North Atlantic Treaty
Organisation [online].
2012,
30.3.2012
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.nato.int/cps/en/SID-0BC5C9BA7DE72E13/natolive/topics_49194.htm?selectedLocale=en 31. NATO - Smart Defence. In: North Atlantic Treaty Organisation [online]. 2012, 22.1.2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/78125.htm
32. Middle East Ethnic Groups. In: Jewish Virtual Library: a Division of the American-Israeli Cooperative
Enterprise [online].
2013
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/ethnicMEmap.html 33. Heat map: Terrorism around the World: The US is among the Least Affected. In: Jewish Virtual Library:
WorldViews [online].
2013
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/wp/2012/12/06/heat-map-terrorism-around-theworld-the-u-s-is-among-the-least-affected/
72
34. Global Terrorism Index Report. In: Vision of Humanity [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.visionofhumanity.org/wp-content/uploads/2012/12/2012-GlobalTerrorism-Index-Report1.pdf 35. KARDAS,
Saban.
CARNEGIE
ENDOWMENT
FOR
INTERNATIONAL
PEACE. Turkey on NATO’s Role in the MENA: Perspectives from a “Central Country”. 2012. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kardas_Brief.pdf 36. The New Economic Potential in the MIST. In: NIELSEN, Christine. Open Markets [online].
2012
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
http://openmarkets.cmegroup.com/4534/the-new-economic-potential-in-the-mist
37. Arab Perspectives on NATO. In: North Atlantic Treaty Organization: NATO Review [online]. 2005 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: www.nato.int/docu/review/2005/issue4/english/art3.html. 38. NATO Contact Point Embassies: Helping NATO to work closely with its Partners. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 2012, 21.2.2012 [cit. 2013-0519]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_49190.htm 39. MUZIKAR, Josef. o ARABSKÉM NACIONALISMU. In: Ústav mezinárodních vztahů [online].
2005
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
z:
www.mezinarodnivztahy.com/article/download/470/503
40.DENOEUX, Guilain. The Forgotten Swamp: Navigating Political Islam. In: Middle East Policy[online].
2002
[cit.
2013-05-19].
Dostupné
http://www.blackwellpublishing.com/content/BPL_Images/Journal_Samples/mepo10611924~9~2~057/057.pdf
73
z:
Seznam nejčastějších zkratek NATO Severoatlantická Aliance MD Mediterranean Dialogue (Středomořský dialog) ICI Istanbul Cooperation Initiative (Istanbulská kooperační iniciativa) MENA Middle East and North Africa (Blízký východ a severní Afrika) NAC North Atlantic Council (Severoatlantická rada) MAEE Mezinárodní agentura pro atomovou energii NPT Non Proliferation Treaty ZHN Zbraně hromadného ničení PfP Partnership for Peace
74
Seznam obrázků a tabulek 1-1 Region MENA ..................................................................................................................... 7 3-1 Mediterranean Dialogue/ Středomořský dialog ................................................................. 17 4-1 Failed State Index .............................................................................................................. 47 4-2 Etnické složení států na Blízkém východě ......................................................................... 50 4-3 Global Terrorism Index 2011............................................................................................. 51 4-4 Průnik priorit ...................................................................................................................... 55
Tabulka 1 Vnímané hrozby ...................................................................................................... 19 Tabulka 2 Strategické koncepty ............................................................................................... 28 Tabulka 3 Stanoviska vůči ICI ................................................................................................. 34 Tabulka 4: Vnímání hrozeb v EU, USA a v NATO................................................................. 43 Tabulka 5 SWOT analýza ........................................................................................................ 65
75
