VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2013

Bc. Olga Filípková

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní obchod

Práva a povinnosti společníků ve společnosti s ručením omezeným (diplomová práce)

Autorka: Bc. Olga Filípková Vedoucí práce: JUDr. Radim Kříž

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Práva a povinnosti společníků ve společnosti s ručením omezeným“ vypracovala samostatně, řádně vyznačila všechny citace a v přiloženém seznamu literatury uvedla veškeré použité prameny.

V Praze dne 18. dubna 2013

……….……………. Olga Filípková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce JUDr. Radimu Křížovi za jeho vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi velmi pomohly při zpracování diplomové práce a přispěly tak k jejímu zkvalitnění. Dále mé poděkování patří rodině a nejbližším přátelům za podporu po celou dobu studia, které si nesmírně vážím.

Obsah Úvod..................................................................................................................................7 1 Společnost s ručením omezeným ..................................................................................9 1.1 Znaky společnosti s ručením omezeným ................................................................. 10 1.2 Vztah společníka ke společnosti s ručením omezeným ............................................ 12 2 Obecně k právům a povinnostem společníků ............................................................. 15 3 Práva společníků ......................................................................................................... 18 3.1 Majetková práva .....................................................................................................18 3.1.1 Právo na podíl na zisku .................................................................................... 18 3.1.2 Právo na vypořádací podíl ................................................................................ 23 3.1.3 Právo na podíl na likvidačním zůstatku ............................................................ 27 3.1.4 Právo na přednostní převzetí vkladů na zvýšení základního kapitálu ................. 28 3.2 Nemajetková práva ................................................................................................. 29 3.2.1 Právo podílet se na správě společnosti .............................................................. 29 3.2.1.1 Právo účasti na valné hromadě ...................................................................30 3.2.1.2 Právo hlasovat na valné hromadě ............................................................... 32 3.2.2 Právo kontrolovat činnost společnosti............................................................... 34 3.2.2.1 Právo na informace o záležitostech společnosti .......................................... 35 3.2.2.2 Právo nahlížet do dokladů společnosti........................................................ 36 3.2.2.3 Právo podat jménem společnosti žalobu ..................................................... 37 3.2.2.4 Právo podat žalobu na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady ....... 38 3.3 Práva menšinových společníků ............................................................................... 43 3.4 Právo disponovat obchodním podílem .................................................................... 45 3.4.1 Právo převést obchodní podíl ........................................................................... 45 3.4.2 Právo zastavit obchodní podíl ........................................................................... 48 4 Povinnosti společníků ..................................................................................................50 4.1 Majetkové povinnosti ............................................................................................. 50 4.1.1 Vkladová povinnost ......................................................................................... 50 4.1.2 Povinnost k plnění mimo vklad ........................................................................ 57 4.1.2.1 Povinnost zaplatit emisní ážio .................................................................... 57 4.1.2.2 Povinnost příplatková ................................................................................ 59 4.1.2.3 Povinnost přispět na vytvoření rezervního fondu ........................................ 60 4.1.3 Povinnost ručit za závazky společnosti ............................................................. 62 4.1.3.1 Ručení společníků za trvání společnosti ..................................................... 62 4.1.3.2 Ručení společníků po prohlášení konkursu na majetek společnosti ............. 64 4.1.3.3 Ručení společníků po zániku společnosti ................................................... 64

4.1.3.4 Zvláštní případy ručení .............................................................................. 65 4.1.4 Povinnost převzít uvolněný vklad .....................................................................65 4.2 Nemajetkové povinnosti ......................................................................................... 66 4.2.1 Povinnost loajality ............................................................................................ 66 4.2.2 Zákaz konkurence ............................................................................................ 67 4.2.3 Povinnost osobní účasti na řízení společnosti ................................................... 69 5 Zákon o obchodních korporacích ............................................................................... 71 5.1 Dopady na samotnou společnost ............................................................................. 72 5.2 Dopady na práva a povinnosti společníků ............................................................... 77 Závěr .............................................................................................................................. 80 Seznam literatury ........................................................................................................... 83 Knižní publikace .......................................................................................................... 83 Odborné články ............................................................................................................ 84 Právní předpisy............................................................................................................. 84 Judikatura ..................................................................................................................... 85 Elektronické zdroje....................................................................................................... 85

Úvod Mezi obchodními společnostmi patří společnost s ručením omezeným k nejoblíbenějším a nejčastěji zakládaným. Důvodem hojného využívání této právní formy je vyvážená kombinace prvků a rysů jak společností kapitálových, tak společností osobních, na jejichž pomezí stojí. Společnost s ručením omezeným tak představuje přechodnou formu společnosti, v níž jsou propojeny výhody a naopak vyloučeny nevýhody typické pro obě kategorie společností – společníci neručí neomezeně za závazky společnosti, ale nejsou společnosti odcizeni natolik, že jí nejsou vůbec známi. Těsnější osobní vztahy společníků a jejich jasné a relativně stabilní složení je zaručeno jejich ohraničeným počtem a určitými omezeními převoditelnosti obchodních podílů. Právě skrze obchodní podíl společník realizuje svá práva a povinnosti v míře dané zákonem a společenskou smlouvou. Právní úprava společnosti s ručením omezeným poskytuje dostatečnou variabilitu jak vnitřní organizace společnosti, tak i právního postavení společníka. Její snadné založení, jednoduchá struktura orgánů i poměrně značný rozsah volnosti právní úpravy na jednu stranu umožňuje společníkům podnikat přesně podle potřeb a charakteru činnosti jejich společnosti, na druhou stranu láká k nepoctivým úmyslům a podvodným jednáním. Společnost s ručením omezeným lze zakládat za nejrůznějšími účely. Jeví se jako ideální forma pro provozování malých a středních podniků, je vhodná jednak k činnostem zaměřeným na zisk, jakož i k činnostem neziskové povahy, může být využívána pro rodinné podnikání i pro podnikání veřejnoprávních subjektů. Jako kapitálová společnost může být také součástí podnikatelského seskupení, tzv. koncernu. Primárním cílem diplomové práce je zhodnocení právního postavení společníka ve společnosti s ručením omezeným, a to prostřednictvím analýzy jeho jednotlivých práv a povinností. Přestože jsou daná práva a povinnosti rozebírána odděleně, je třeba z důvodu jejich propojenosti na ně nahlížet v rámci celku a ve vzájemných souvislostech. K naplnění vytyčeného cíle a podání uceleného pohledu na danou problematiku pokládám za vhodné stručně nastínit charakteristické rysy samotné společnosti s ručením omezeným. Za neméně důležitý cíl práce si kladu zamyšlení nad některými změnami, které nastanou účinností zákona o obchodních společnostech a družstvech. Mým záměrem je k jednotlivým problematickým otázkám předložit jak názory teorie, tak soudní praxe a zaujmout k nim vlastní stanovisko.

7

Předkládaná diplomová práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole si nedovolím opomenout charakteristiku společnosti s ručením omezeným jako takové, včetně její povahy, právní úpravy a jejího vývoje a objasním obecné otázky týkající se jejího společníka a jeho vztahu ke společnosti. Náplní druhé kapitoly je obecný výklad o právech a povinnostech společníků, kde vysvětlím i důležitost obchodního podílu, neboť z něj práva a povinnosti společníka vyplývají. Na to navazují stěžejní části práce, představující její meritum. Kapitolu třetí a čtvrtou v souladu s názvem práce tak tvoří logicky uspořádaný přehled jednotlivých práv a povinností společníků, které jsou navíc rozděleny na majetkové a nemajetkové. Mezi práva společníků jsou rovněž zakomponována práva menšinových společníků a stručně popsána práva společníka disponovat obchodním podílem. Poslední pátá kapitola se zabývá vybranými problémy souvisejícími s úpravou podle zákona o obchodních společnostech a družstvech a reflektuje její dopady jak na koncepci společnosti s ručením omezeným samotné, tak na práva a povinnosti společníků. Vědomě nebudou rozebírány otázky, které jsou sice se společností s ručením omezeným úzce spjaty, ale s ohledem na zvolené téma by jeho rozsah přesahovaly. Záměrně proto nebudou zmíněny práva a povinnosti společníků, jejichž společnost se účastní přeměny anebo která plynou ze smluv uzavřených v rámci koncernu. Vzhledem

k tomu,

že

společnost

s ručením

omezeným

je

nejrozšířenější

a

nejfrekventovanější formou obchodní společnosti nejen v tuzemsku, ale i kontinentální Evropě, považuji zvolené téma za aktuální, nabízející hlubší seznámení s konkrétními právy a povinnostmi společníků. Podle mého názoru je na místě věnovat dané tematice značnou pozornost, a to vzhledem k neustálému vývoji právní úpravy a zejména nové judikatuře, jež postupně dotváří kompletní pojetí postavení společníka ve společnosti s ručením omezeným. Aktuálnost vybraného tématu umocňuje začlenění změn, které přinese nová právní úprava v podobě zákona o obchodních korporacích. Hlavním důvodem pro zpracování tématu práv a povinností společníků ve společnosti s ručením omezeným je můj zájem o obchodní právo, především potom o právo obchodních společností. Úpravu společnosti s ručením omezeným a postavení společníků v ní jsem si zvolila s ohledem na velkou popularitu této obchodní společnosti, s jejíž formou podnikání se lze setkat prakticky denně, domnívám se tudíž, že je velmi užitečné mít znalosti o této problematice. Mým přáním je proto předložit čtenáři výklad právní úpravy v praxi využitelný a přínosný. 8

1 Společnost s ručením omezeným Společnost s ručením omezeným je útvarem novodobým, který nevznikl přirozeným historickým vývojem, nýbrž uměle z vůle zákonodárce. Jedná se tak o jednu z nejmladších organizačně právních forem obchodních společností. Důvodem pro její zavedení byly zejména zkušenosti s ostatními typy podnikatelského sdružování a jejich nevýhody, což vyvolalo potřebu vytvořit takovou formu obchodní společnosti, která by omezila rozsah osobního ručení společníků a současně by její vnitřní struktura byla flexibilní a nenáročná a podmínky jejího založení méně komplikované. Právní úprava společnosti s ručením omezeným byla poprvé na našem území přijata rakouským zákonem z roku 1906, jehož vzorem byla jen o něco starší německá kodifikace z roku 1892. Uvedený zákon, který byl několikrát měněn a doplňován, platil až do roku 1950, kdy byl zrušen nově vydaným občanským zákoníkem. Společnost s ručením omezeným tak byla na dobu čtyřiceti let úplně vyřazena z našeho právního řádu a k jejímu opětovnému začlenění došlo až v roce 1990 novelizací hospodářského zákoníku. Úprava v této novele byla relativně stručná a jejím účelem bylo spíše samotné připuštění možnosti zakládat tuto formu obchodní společnosti, než regulace jejich právních poměrů. Podrobnou úpravu společnosti s ručením omezeným přinesl až obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.). Přesto je nutné říci, že aktuální úprava nedosahuje tak vysoké úrovně původního starorakouského zákona, jehož koncepce byla pojata poměrně obšírně a právní úprava tudíž byla velmi detailní. 1 I to se patrně stalo podnětem pro zahájení legislativních prací s cílem zformovat novou právní konstrukci obsaženou v zákoně o obchodních korporacích. Právní úprava společnosti s ručením omezeným je soustředěna do ustanovení § 105-153 obchodního zákoníku (dále také jako „ObchZ“) a kromě toho lze použít i obecná ustanovení § 56-75c ObchZ, jež jsou společná pro všechny obchodní společnosti, ale pouze za předpokladu, že není zvláštní odchylné úpravy, platí tak zásada lex specialis derogat legi generali. Tím však není výčet ustanovení ObchZ, která lze aplikovat na právní poměry společnosti s ručením omezeným, vyčerpán. Právní úprava obchodních společností zahrnuje jak kogentní, tak dispozitivní právní normy, přičemž obchodní zákoník přímo jejich povahu neřeší. S ohledem na ustanovení 1

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 2.

9

§ 1 odst. 2 ObchZ, je třeba vycházet z § 2 odst. 3 občanského zákoníku (dále také jako „ObčZ“), podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů dohodnou vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud to zákon výslovně nezakazuje a pokud z povahy ustanovení zákona neplyne, že se od něj odchýlit nelze. Obchodní zákoník v rámci právní úpravy obchodních společností neobsahuje výslovný zákaz se odchýlit, z povahy značné části ustanovení ovšem nemožnost odchýlení vyplývá. Odborná literatura proto upřesňuje, že ustanovení jsou převážně donucující povahy s výjimkou těch, která připouští možnost se od nich odchýlit, ať už výslovně nebo ve vzájemných souvislostech. 2

1.1 Znaky společnosti s ručením omezeným Společnost s ručením omezeným lze definovat dle ustanovení § 105 odst. 1 ObchZ jako společnost, jejíž základní kapitál je tvořen vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo zapsáno splacení vkladů do obchodního rejstříku. Uvedená definice, zejména její první část, společnost příliš nevystihuje, proto je nutné se zabývat jejími charakteristickými znaky. Společnost s ručením omezeným, stejně jako jiné obchodní společnosti v českém právu, je v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 ObchZ právnickou osobou, tj. samostatným subjektem práv a povinností, odlišným od osob svých společníků. Z toho plyne, že má svou vlastní právní subjektivitu, tedy způsobilost k právům a povinnostem i způsobilost k právním úkonům. Sporným se může jevit, k jakému typu právnických osob společnost s ručením omezeným patří. Přikláním se k převažujícímu názoru, že se jedná o soukromoprávní korporaci, tedy sdružení fyzických a právnických osob dle § 18 odst. 2 písm. a) ObčZ. Proti tomu je však namítáno, že tzv. jednočlenná společnost pojmově nemůže být sdružením osob, jelikož sdružení je ze své podstaty reprezentováno dvěma a více osobami, a proto se objevuje i závěr, že společnost s ručením omezeným lze chápat jako jiný subjekt, o kterém zákon stanoví, že je právnickou osobou dle § 18 odst. 2 písm. d) ObčZ. Usuzuji však, že taková kategorizace nemá většího praktického významu a podstatné je, že společnosti s ručením omezeným je přiznána vlastnost právnických osob bez výhrad. S ohledem na tuto skutečnost může být společnost i trestně stíhána, jelikož od 1. 1. 2012 je účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

2

Shodně viz BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 4.

10

Postavení společnosti s ručením omezeným jakožto obchodní společnosti výslovně prohlašuje ustanovení výše uvedeného § 56 odst. 1 ObchZ. Společnost s ručením omezeným je tradičně řazena mezi kapitálové společnosti. Základním rysem společnosti s ručením omezeným je povinně vytvářený základní kapitál nejméně ve výši 200 000 Kč. S tím úzce souvisí vkladová povinnost dopadající na společníky, neboť právě jejich vklady základní kapitál tvoří. Vztah mezi vkladem společníka a základním kapitálem společnosti podmiňuje, avšak ne bezvýjimečně, výši obchodního podílu společníka. Obchodní podíly jsou pro společnost s ručením omezeným natolik příznačné, že dle mínění některých autorů by bylo vhodnější pojmenovat ji společností podílovou.3 Dalším rysem společnosti s ručením omezeným je pevná organizační struktura, kdy jejími obligatorními orgány je statutární orgán, představován jedním nebo více jednateli, a valná hromada, fakultativně lze zřídit také dozorčí radu. Kapitálové společnosti jsou založeny na principu vázané účasti, což znamená, že společník nemůže jednostranně vystoupit ze společnosti, stejně tak společnost nemůže bezdůvodně ukončit účast společníka v ní. Na druhou stranu je možná změna v osobě společníka prostřednictvím, byť omezeného, převodu nebo přechodu obchodního podílu, aniž by to způsobilo zrušení a zánik společnosti. Společnost s ručením omezeným však není ryze kapitálovou společností, neboť si zachovala i některé prvky osobních společností projevující se hlavně v omezeném ručení společníků za závazky společnosti, v možnosti společníků rozhodovat mimo orgány společnosti nebo v intenzivnějším zapojení společníků ve vedení společnosti. Společníci ve společnosti s ručením omezeným se totiž mohou osobně podílet na činnosti společnosti a často vykonávají funkce, umožňující jim přímou účast na jejím řízení. Z těchto důvodů je zřejmé, že společnost s ručením omezeným má smíšený charakter. Společnost s ručením omezeným je podnikatelem, což vyplývá již ze samotné podstaty její existence, ale také z ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) ObchZ, které stanoví, že podnikatelem je vždy osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Pro všechny obchodní společnosti, proto i pro společnost s ručením omezeným, je tento zápis povinný, a to bez ohledu na účel, pro který byla zřízena. Zákon tak společnosti s ručením omezeným dovoluje, aby byla založena i za jiným než podnikatelským účelem. Není vyloučeno, aby se společnost s ručením omezeným stala společníkem jiné právnické osoby nebo přímo společníkem jiné společnosti s ručením omezeným. Tato možnost je 3

ELIÁŠ, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 13.

11

však omezena ve dvou směrech. Podle ustanovení § 56 odst. 4 ObchZ může být i společnost s ručením omezeným společníkem s neomezeným ručením, ale pouze v jedné společnosti. Z ustanovení § 105 odst. 2 ObchZ potom plyne, že společnost s ručením omezeným s jediným společníkem nemůže být jediným zakladatelem nebo jediným společníkem jiné společnosti s ručením omezeným. Tímto způsobem je vyjádřen zákaz řetězení společností s ručením omezeným, jehož smyslem je zamezit zneužití zásady omezeného ručení společníků a tím zabránit podvodům, které mohou škodit třetím osobám, především potom věřitelům společnosti.

1.2 Vztah společníka ke společnosti s ručením omezeným Společnost s ručením omezeným může být založena jednou nebo více osobami, přičemž společníky mohou být osoby fyzické i právnické, neurčí-li právní předpisy jinak. V této souvislosti pak platí několik dílčích podmínek. Jak jsem již uvedla, jednočlenná společnost s ručením omezeným nemůže založit jinou jednočlennou společnost s ručením omezeným. Každá fyzická osoba musí dodržet pravidlo, podle něhož nemůže být jediným společníkem více než tří společností s ručením omezeným. Účel toho spatřuji v zachování odpovědnosti takového společníka, jakož i zajištění přehlednosti jeho vztahů vůči věřitelům. Jak na fyzické, tak i na právnické osoby se vztahuje výše zmíněné ustanovení § 56 odst. 4 ObchZ, podle kterého mohou být neomezeně ručícími společníky jen v jediné společnosti. Ustanovení § 105 odst. 3 ObchZ předepisuje, že společnost s ručením omezeným může mít nejvíce padesát společníků. Důvodem této konstrukce je zejména to, že zákon pro některé případy vyžaduje souhlasné rozhodnutí všech společníků, jehož dosažení by při neúnosně vysokém počtu společníků bylo jen stěží možné. Domnívám se také, že počet padesáti společníků je optimální i v tom smyslu, že umožňuje společníkům znát jeden druhého a vědět navzájem o svých činnostech, znalostech a dovednostech, jež mohou usnadnit diskuzi a nalézt tak řešení nejrůznějších problémů a sporů. Pokud by počet společníků překročil zákonem stanovenou hranici, mohla by být společnost zrušena rozhodnutím soudu na základě § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ. Určitá omezení vyplývají i ze speciálních právních předpisů, které vylučují v plném nebo částečném rozsahu možnost být zakladatelem nebo společníkem podnikatelským korporacím, jakými jsou např. banky, stavební spořitelny, pojišťovny, zajišťovny, penzijní a investiční fondy nebo investiční společnosti. Zakladatelem společnosti s ručením 12

omezeným nemůže být ani Česká republika podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Výčet omezení vztahujících se na společníky, resp. zakladatele společnosti není stále kompletní. Společníky mohou být jen osoby plně způsobilé právně jednat, což pro fyzické osoby značí, že musí být starší osmnácti let a nesmí být zbaveny nebo omezeny ve způsobilosti k právním úkonům. Zákon však dovoluje být společníkem i osobě nezletilé nebo osobě zcela nebo zčásti zbavené způsobilosti právně jednat, ale pouze za předpokladu, že bude zastoupena zákonným zástupcem v prvním případě a soudem přiděleným opatrovníkem v případě druhém. Mezi společností a jejími společníky vzniká určitý vztah, také nazývaný jako společnický poměr, vymezený souborem práv a povinností, jež má společník ve vztahu ke společnosti i ve vztahu k ostatním společníkům. Tento společnický poměr neboli členství ve společnosti vzniká při založení společnosti okamžikem uzavření společenské smlouvy, resp. pořízením zakladatelské listiny, zakládá-li společnost jedna osoba. Po vzniku společnosti se lze společníkem stát převzetím vkladu při zvýšení základního kapitálu. Tyto dva způsoby představují originární vznik účasti ve společnosti. Zda je určitá osoba zakladatelem nebo později přistupujícím společníkem, nemá žádnou právní relevanci. Tato skutečnost má ovšem faktický význam v tom smyslu, že zakladatelům je přiznáno výsadní právo rozhodovat o obsahu společenské smlouvy a sestavit ji tak, aby odpovídala jejich představám a potřebám. Zakladatelé společnosti si ve společenské smlouvě mohou sjednat, že pro převod obchodního podílu je nebytný souhlas všech stávajících společníků, touto cestou pak mohou rozhodovat o struktuře společníků, tedy o tom, která konkrétní osoba se stane společníkem. Zakladatelé společnosti se mohou zvýhodnit i tím, že si zajistí např. právo na tzv. zakladatelskou odměnu, právo na zvýšený podíl na zisku apod. 4 Musí přitom respektovat zásadu dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Kromě toho lze nabýt členství ve společnosti i derivativně na základě převodu či přechodu obchodního podílu na právního nástupce. Ke vzniku účasti ve společnosti může dojít i v důsledku fúze, převodu jmění na společníka či rozdělení, příklepem ve veřejné dražbě nebo koupí podniku nebo jeho části, jehož součástí je obchodní podíl. 5

4

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 82. 5 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 114.

13

Pro společníky ve společnosti s ručením omezeným je charakteristický volnější vztah ke společnosti, než jak je tomu ve společnostech osobních. O tom svědčí i to, že jednatel nemusí být jmenován pouze z řad společníků, ale také z řad jiných fyzických osob. Postavení jednotlivých společníků může být rozdílné, kdy někteří více participují na vedení společnosti, zatímco jiní méně. Odlišná může být i účast majetková a účast na rozhodování. Smluvní volnost však není bezmezná, a proto nesmí zneužívajícím způsobem některého ze společníků znevýhodňovat. Jak jsem již upozornila, tak obchodní společnosti mají vždy status podnikatele. Její společníci se však z titulu svého členství ve společnosti nestávají podnikateli, nemají tudíž právní postavení podnikatelů, neboť nepodnikají vlastním jménem, ale účastní se podnikání jménem společnosti, což ostatně judikoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení. 6 Tím však není vyloučeno, aby společník vykonával v rámci společnosti výdělečnou činnost jako zaměstnanec v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy a pobíral za svou práci mzdu. Společník se může rovněž účastnit činnosti výkonných orgánů. V praxi je obvyklé, že jednateli jsou společníci. Společník může být i členem dozorčí rady, ovšem při dodržení podmínky, že není současně jednatelem společnosti. Působení v orgánech společnosti se zásadně neřídí zákoníkem práce, ale smlouvou o výkonu funkce, která je zakotvena v ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ.

6

PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 63; Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/1997.

14

2 Obecně k právům a povinnostem společníků Práva a povinnosti společníků nelze od sebe v praxi oddělovat, stejně jako nelze chápat jednotlivá práva a jednotlivé povinnosti samostatně. Naopak se prolínají, navazují na sebe a doplňují se navzájem. Z praktických důvodů je však jejich dělení žádoucí, aby bylo možné dílčí práva a povinnosti v právních normách lépe formulovat. V ustanoveních § 113 až 124 ObchZ jsou upraveny práva a povinnosti společníků ve společnosti s ručením omezeným v samostatném a totožně pojmenovaném oddílu, kde však jejich úprava není komplexní, a proto je lze nalézt i v jiných oddílech o společnosti s ručením omezeným, jakož i v obecných ustanoveních o obchodních společnostech. Spolu se zákonnou úpravou mají práva a povinnosti společníků svůj původ ve společenské smlouvě, resp. zakladatelské listině, která je právním titulem jejich vzniku.7 V této souvislosti je třeba upozornit na to, že se Nejvyšší soud zabýval povinnostmi společníka ve smyslu ustanovení § 149 ObchZ, které se týká nároku společnosti na vyloučení společníka závažně porušujícího své povinnosti. Ve svém usnesení soud dospěl k závěru, že povinnosti společníka nemusí plynout pouze ze zákona, společenské smlouvy a dalších případných listin, které zavazují společníka, ale mohou rovněž vyplývat ze zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník, z jiných než písemných závazků převzatých společníkem vůči společnosti, příp. z jiných právních skutečností.8 Úprava postavení společníků ve společnosti s ručením omezeným je relativně podrobná a v rozhodujících aspektech kogentní. Společník je povinen, a to bez výjimky, plnit všechny povinnosti, které jsou mu zákonem uloženy. Nemůže si tedy zvolit, zda a které povinnosti dodržovat bude a které nikoli. Na druhou stranu jsou společníci oprávněni modifikovat si ve společenské smlouvě obsah jednotlivých práv a povinností odlišně od obecné úpravy. Využijí-li společníci takové možnosti, neznamená to pochopitelně, že by se mohli zprostit stanovených povinností. Pro zjevný rozpor se zákonem by byla ovšem neplatná dohoda, podle které bude mít určitý společník jen práva a jiný jen povinnosti. Nicméně je přípustné rozhodnutí společníka, že některá svá práva nebude vykonávat. S ohledem na ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ je nutné připomenout, že se nikdo nemůže vzdát práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout. Není proto dovoleno např. ujednání ve společenské smlouvě 7

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 219. 8 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005.

15

o vzdání se práva na podíl na zisku, avšak je možné odmítnout přijetí podílu na rozdělovaném zisku. 9 Práva a povinnosti společníků úzce souvisí s obchodním podílem, neboť právě obchodní podíl určuje právní postavení společníka ve společnosti, přičemž jeho majitelství zakládá společnický vztah konkrétní osoby a konkrétní společnosti. Institut obchodního podílu má v právní úpravě společnosti s ručením omezeným specifický a klíčový význam, kterým se liší od jiných obchodních společností. V ustanovení § 114 odst. 1 ObchZ je definována kvalitativní stránka obchodního podílu, jakožto účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Účastí společníka se přitom rozumí jeho účast na čistém obchodním majetku, který představuje rozdíl mezi veškerým majetkem společnosti a jejími dluhy. Rozsah práv a povinností, ve kterém se společník může na jejich výkonu podílet, vyjadřuje kvantitativní stránku obchodního podílu, když uvedené ustanovení zákona stanoví, že se jeho výše určí podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti. Pro rozsah práv a povinností jednotlivých společníků je tak charakteristická jejich nerovnost, která se zásadně odvozuje od jejich majetkové účasti na společnosti. Zároveň ze společenské smlouvy může vyplývat i jiná kvantifikace obchodního podílu. Z toho je zřejmé, že je možné založit nerovnovážné postavení společníků, neboť lze stanovit výši obchodního podílu nezávisle na výši vkladu. Jedná se o logické řešení, protože v praxi není neobvyklé, že se společníci osobně podílí na činnosti společnosti, což se může adekvátně odrazit na výši podílu.10 Tento odchylný režim, umožňující určení obchodního podílu bez vazby na velikost vkladu, však není neomezený, jelikož nesmí odporovat dobrým mravům a zásadám poctivosti v obchodních vztazích, a přistupuje se k němu pouze v odůvodněných případech. V souladu s ustanovením § 114 odst. 2 ObchZ má každý ze společníků vždy pouze jediný obchodní podíl, který se poskytnutím dalšího vkladu může odpovídajícím způsobem zvýšit a uplatní se tak princip tzv. přirůstání podílu. Naopak jeden obchodní podíl může být ve společném majetku více osob, které však nejsou každá jednotlivě společníkem, nýbrž všechny reprezentují jednoho společníka. Tyto osoby nejsou proto oprávněny vykonávat práva z takového podílu jinak než společným zástupcem. Rozsah spolumajitelství 9

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 157. 10 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 71.

16

jednotlivých osob musí být přesně stanoven společenskou smlouvou, není-li tomu tak, znamená to, že podíly spolumajitelů obchodního podílu jsou stejné. S ohledem na solidaritu spolumajitelů podílu, jsou ke splacení vkladu do základního kapitálu společnosti zavázáni všichni společně a nerozdílně. Obchodní zákoník pak v § 114 odst. 3 odkazuje na přiměřené užití ustanovení § 137 a násl. ObčZ o podílovém spoluvlastnictví, pokud jde o vztahy mezi osobami, kterým náleží jeden obchodní podíl. Od práv společníka ve vztahu ke společnosti, která jsou součástí obchodního podílu a jsou relativní povahy, je nutné rozlišovat práva společníka k obchodnímu podílu.11 Tato práva lze naopak považovat za absolutní, protože působí vůči každému, tj. vůči společnosti, ostatním společníkům i třetím osobám. Obchodní podíl jako takový je předmětem právních vztahů a podle jejich systematiky v občanském zákoníku je zařazen do kategorie jiných majetkových hodnot, která je tvořena celým souborem práv a povinností. Vzhledem k tomu, že předmětem vlastnictví jsou pouze věci v právním smyslu, tak obchodní podíl je předmětem majitelství. Jsem toho názoru, že předmětné pojetí nemá žádný reálný význam, důsledkem jsou pouze terminologické nejasnosti spočívající v tom, že nelze hovořit o vlastnících obchodního podílu, ale o jeho majitelích. 12 Přestože však obchodní podíl není věcí, jeho majitel disponuje všemi právy, jaká má vlastník ke své věci podle § 123 ObčZ.13 Společník je tak oprávněn obchodní podíl držet, užívat, požívat jeho užitky a nakládat s ním. Obchodní podíl může být převáděn podle ustanovení § 115 ObchZ, může přecházet na právního nástupce v souladu s ustanovením § 116 ObchZ, za podmínek stanovených v ustanovení § 117 ObchZ je možné obchodní podíl rozdělit a zákon rovněž počítá s možností spojení obchodních podílů. Novela zákona umožňuje v § 117a ObchZ zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu a současná právní úprava také dovoluje postihnout obchodní podíl společníka výkonem rozhodnutí.

11

Shodně viz DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 225. 12 V této souvislosti se pak objevují i další sporné otázky jako je např. ústavněprávní ochrana obchodního podílu, neboť čl. 11 Listiny základních práv a svobod výslovně zmiňuje ochranu vlastnictví. Domnívám se však, že pouze formální nejednotnost pojmů nemůže založit neexistenci ústavněprávní ochrany majitelství obchodního podílu. 13 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 97.

17

3 Práva společníků Práva společníků je možné rozčlenit podle různých hledisek do jednotlivých kategorií. Část teoretiků dělí práva společníků na tři okruhy, a sice na práva základní (hlavní), práva doplňková (vedlejší) a práva menšinových (minoritních) společníků. Mezi základní práva tradičně patří: 

právo hlasovací a kontrolní,



právo na podíl na zisku a



právo na vypořádání při zániku účasti společníka ve společnosti nebo při zániku společnosti samotné.

Do doplňkových práv lze zařadit především právo disponovat obchodním podílem, právo podat žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, právo podat žalobu jménem společnosti o náhradu škody či splacení vkladu aj. 14 Jiní teoretici však preferují klasifikaci práv na majetková a nemajetková,15 ke kterým se přikláním, protože tuto systematiku považuji za přehlednější a jako taková bude v mé práci naznačena jednotlivými nadpisy kapitol a podkapitol. Bez ohledu na to z jakého třídění práv se vychází, poměrně samostatný okruh vždy tvoří práva menšinová.

3.1 Majetková práva 3.1.1 Právo na podíl na zisku Základním majetkovým právem každého společníka ve společnosti s ručením omezeným je právo podílet se určeným poměrem na zisku společnosti. Daného práva nemůže být společník zbaven, takové ustanovení společenské smlouvy by bylo dle § 39 ObčZ v rozporu jak se zákonem, tak s dobrými mravy, a proto neplatné. Oproti tomu společnosti nepřísluší podíl na zisku, který plyne z vlastního obchodního podílu nacházejícího se

14

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 158. 15 Shodně viz PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 399; POKORNÁ, J. Subjekty obchodního práva. Vybrané problémy. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 111; DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 221.

18

v majetku společnosti, jelikož dle ustanovení § 120 odst. 2 ObchZ nemůže společnost vykonávat práva společníka. Způsob rozdělení zisku a výše podílů jednotlivých společníků jsou stanoveny zpravidla společenskou smlouvou nebo zakladatelskou listinou. Pouze v případech, kdy společenská smlouva takovou úpravu neobsahuje, určí způsob rozdělování zisku obchodní zákoník dle ustanovení § 123 odst. 1. Takové situace jsou v praxi ale spíše ojedinělým a zřídka se vyskytujícím jevem. 16 Obchodní zákoník považuje za hlavní kritérium při rozdělování zisku mezi jednotlivé společníky velikost obchodního podílu každého z nich. Jak jsem již uvedla, společenská smlouva může poměr podílů společníků na zisku měnit, přesto ale není tato možnost neomezená a společenská smlouva se může odchýlit jen v mezích dobrých mravů a ekvity. Budeme-li aplikovat § 265 ObchZ17 neakceptující výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, dovodíme, že ničím neodůvodněná nerovnost postavení společníků je nepřípustná. Jinými slovy je nepřijatelné, aby někteří společníci měli bez věcného a rozumného důvodu větší podíl na zisku než ostatní. Pod takovým věcným důvodem si lze představit zejména případy, kdy „některý společník či společníci se osobně podílejí na činnosti společnosti a jiní nikoli anebo jestliže některý společník, resp. jeho činnost, znamená pro společnost vyšší přínos“.18 Aby mohly být podíly na zisku vyplaceny, je nutné splnit několik podmínek. Tou nejpodstatnější je skutečnost, že společnost musí nejprve zisku dosáhnout. Ustanovení § 123 odst. 2 ObchZ výslovně stanovuje, že k výplatě zisku nelze použít základního kapitálu, rezervního fondu ani ostatních kapitálových fondů ani prostředků, které podle zákona, společenské smlouvy nebo stanov mají být použity k doplnění těchto fondů. Z uvedeného negativního vymezení vyplývá, že ziskem rozumíme především hospodářský výsledek za předchozí účetní období vykázaný v účetní závěrce, ale také nerozdělný zisk

16

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 172. 17 Dle § 261 odst. 3 písm. a) ObchZ se závazkové vztahy mezi společností a společníky a vztahy mezi společníky navzájem řídí ustanoveními třetí části obchodního zákoníku. 18 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 172.

19

minulých let, příp. fondy vytvořené ze zisku, jejichž rozdělení zákon nezakazuje. Vždy se však jedná o zisk po zdanění, tudíž čistý zisk. 19 Další požadavky pro rozdělení zisku vyplývají z úpravy týkající se akciové společnosti, na které odkazuje § 123 odst. 2 ObchZ. Dle ustanovení § 178 odst. 1 věty třetí ObchZ společnost nesmí vyplácet zálohy na podíly na zisku. Cílem je zamezit odlévání finančních prostředků ze společnosti ještě předtím, než bude z účetní závěrky patrné, že rozdělení zisku je reálně možné, a než o tom rozhodne valná hromada. Poskytování záloh na podíly na zisku je tak považováno za protiprávní. Jestliže společník potřebuje finanční prostředky již v průběhu roku, společnost mu je může poskytnout prostřednictvím úvěru nebo půjčky či ve formě odměny za práci pro společnost. Je evidentní, že ekonomický rozdíl mezi těmito formami poskytnutí financí a zálohou na podíl na zisku není prakticky žádný, proto je podle mého názoru chybějící úprava záloh na podíl na zisku slabinou naší současné právní úpravy. 20 Z ustanovení § 178 odst. 2 ObchZ plyne, že při rozdělení zisku vždy musí být splněn předpoklad, že vlastní kapitál zjištěný z řádné nebo mimořádné účetní závěrky je nebo v důsledku rozdělení zisku bude vyšší než základní kapitál společnosti zvýšený o převzaté závazky na zvýšení základního kapitálu (pokud toto zvýšení není zapsáno v obchodním rejstříku ke dni sestavení účetní závěrky) a o tu část rezervního fondu, kterou dle zákona, společenské smlouvy a stanov nelze rozdělit mezi společníky. Další nezbytná podmínka pro rozdělení podílů na zisku vyplývá z ustanovení § 178 odst. 6 ObchZ, podle kterého částka určená k vyplacení jako podíl na zisku společnosti nesmí být vyšší, než je hospodářský výsledek za příslušné účetní období vykázaný v účetní závěrce snížený o povinný příděl do rezervního fondu (dle § 124 odst. 1 ObchZ) a o neuhrazené ztráty minulých let a zvýšený o nerozdělený zisk minulých let a fondy vytvořené ze zisku, které může společnost rozdělit podle své volné úvahy. 21 Z toho lze dovodit závěr, že zisk lze rozdělit mezi společníky i v situaci, kdy účetní období skončilo ztrátou, pokud jsou celkové zisky vyšší než neuhrazené ztráty.

19

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 265. 20 Shodně viz PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Praha: Linde, a.s., 1995, s. 294. 21 Platí rovnice: maximální částka, kterou lze rozdělit společníkům = hospodářský výsledek – příděl do rezervního fondu – neuhrazené ztráty z předchozích let + nerozdělený zisk z předchozích let + disponibilní fondy tvořené ze zisku.

20

Při rozhodování o rozdělení zisku musí být rovněž dodrženo omezení plynoucí z ustanovení § 65a ObchZ. Pokud jsou v účetnictví společnosti v aktivech vykazovány zřizovací výdaje22 jako dlouhodobý majetek, musí být tento majetek odepsán nejpozději v průběhu pěti let ode dne vzniku společnosti. Dokud není tento majetek účetně odepsán, je jakékoliv vyplácení podílů na zisku zakázáno, ledaže disponibilní zdroje společnosti, z nichž lze jinak vyplácet podíly na zisku, spolu s nerozděleným ziskem z minulých období jsou nejméně rovny neodepsané části zřizovacích výdajů. Právo společníků na podíl na zisku, po splnění výše uvedených zákonných požadavků, vzniká jako právo konkrétní a nepodmíněné až rozhodnutím valné hromady o rozdělení zisku23, která rozhodne prostou většinou hlasů přítomných společníků. 24 Do její výhradní působnosti ve shodě s ustanovením § 125 odst. 1 písm. b) ObchZ tedy patří určení, jak velká část zisku bude k rozdělení použita. Z toho lze dovozovat, že společník má právo podílet se na takovém zisku, který je stanoven valnou hromadou k rozdělení mezi společníky, nikoliv na celém hospodářském výsledku. Valná hromada může rovněž rozhodnout, že ponechá zisk nerozdělený či jej využije k jiným záměrům. Při rozhodování o rozdělení zisku je valná hromada vázána kogentními ustanoveními obchodního zákoníku a společenskou smlouvou. Valná hromada je taktéž oprávněna se usnést, že kromě společníků bude určitá část zisku rozdělena jednatelům společnosti a členům dozorčí rady, a to za předpokladu, že právo na tantiému vyplývá ze společenské smlouvy, stanov nebo smlouvy o výkonu funkce. Na základě ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ však nelze plnění poskytnout tomu, jehož výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti anebo tomu, kdo porušil své právní povinnosti při výkonu funkce. V souladu se společenskou smlouvou, případně stanovami, se mohou na rozdělení zisku podílet i zaměstnanci společnosti, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Záleží tudíž na volném uvážení valné hromady, která může např. rozhodnout pouze o vyplacení tantiém, kdy společníci neobdrží nic, nebo jen o výplatě podílů na zisku apod.

22

Zřizovacími výdaji jsou výdaje spojené se založením společnosti nebo výdaje, které společnost následně uhradí jiným osobám v souvislosti se svým zřízením. 23 DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 265. 24 Jakmile je jednou přijato platné usnesení valné hromady o rozdělení podílů na zisku, nelze jej následně revokovat, a to kvůli ochraně práv společníků a ostatních osob, které se podílí na zisku.

21

V souladu s ustanovením § 37 odst. 1 ObčZ musí být usnesení valné hromady o rozdělení podílů na zisku dostatečně určité, jinak je neplatné. To znamená, že v usnesení musí být každý ze společníků, jednatelů a členů dozorčí rady jmenovitě uveden (což zpravidla nečiní žádné potíže vzhledem k omezenému počtu těchto osob) včetně částky nebo podílu na celkovém rozdělovaném zisku. Určení konkrétních částek náležejících jednotlivým členům orgánů společnosti vyplývá jak z výše uvedeného ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ týkající se určitosti právních úkonů, tak především z ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ, který pojí poskytnutí plnění členům orgánů obchodních společností s určitou osobou. T. Dvořák k tomu doplňuje: „Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by např. valná hromada mohla platně schválit jen celkovou částku a její rozdělení mezi jednotlivé osoby provedly tyto orgány interním usnesením.“25 Jinak je tomu u zaměstnanců společnosti, u nichž uvedení jména spolu s přesnou částkou, která má být vyplacena, není v řadě případů vůbec technicky možné. Pokud by společnost použila k výplatě podílů na zisku zdrojů, které zákon zakazuje, nebo by podíly na zisku byly rozděleny v rozporu s ustanoveními zákona, společenské smlouvy či usnesením valné hromady, jsou společníci povinni v souladu s § 123 odst. 4 ObchZ takto vyplacené plnění vrátit. Skutečnost, že jej přijali v dobré víře či nikoliv, zde není rozhodující. Odlišnou situaci nalézáme v případě akciové společnosti, kde příjemce dividendy, kterou přijal v dobré víře, nemá povinnost ji vrátit, jak vyplývá z ustanovení § 179 odst. 1 ObchZ. Příčinu nejednotnosti této úpravy spatřuji především v silnější vazbě mezi společností a jednotlivými společníky u společnosti s ručením omezeným, která s sebou obvykle nese i poměrně širší právo na informace, na rozdíl od akciové společnosti, kde se společnost spíše osamostatňuje od svých akcionářů. Za vrácení neoprávněné výplaty ručí společnosti společně a nerozdílně její jednatelé, kteří s danou výplatou vyslovili souhlas, poněvadž jejich povinností bylo takovou výplatu neprovádět. Jejich ručební povinnosti je nemůže zprostit ani fakt, zda podají žalobu na neplanost usnesení valné hromady. Je také velmi diskutabilní, jakou formu má mít souhlas jednatelů. Dle mínění I. Štenglové je tímto souhlasem, když jednatelé sami valné hromadě navrhnou přijetí usnesení v rozporu se zákonem, případně dají pokyn k uskutečnění takové výplaty.26 I. Pelikánová k tomu dodává, že podmínkou tohoto souhlasu nemusí být jeho písemná 25

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 165. 26 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 420.

22

forma, avšak musí být výslovný, nemělo by se proto jednat jen o faktické chování. Vyslovením souhlasu je rovněž hlasování na valné hromadě. Lze ale očekávat, že v řadě případů nebude snadné takový souhlas prokázat. Jediným způsobem, jak může jednatel zabránit provedení nesprávného rozhodnutí valné hromady, je svolat novou valnou hromadu, kde bude prvotní rozhodnutí zrušeno, anebo se může žalobou domáhat vyslovení neplatnosti nezákonného rozhodnutí. Jakkoliv se zdá úprava povinnosti vrátit neprávem vyplacenou částku nezbytná, je nutno poznamenat, že přijetí usnesení valnou hromadou o protiprávním rozdělení zisku je v rozporu se zákonem, a proto výplaty realizované na jeho základě by byly bezdůvodným obohacením, stejně jako výplaty uskutečněné bez rozhodnutí valné hromady. 27 Od rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, kterým vzniká nepodmíněné právo na podíl na zisku, je nutné rozlišovat nárok na podíl na zisku, kterým je den splatnosti podílu na zisku. Výše zmíněné ustanovení § 123 odst. 2 ObchZ rovněž odkazuje na ustanovení § 178 odst. 7 ObchZ, podle kterého jsou podíly na zisku splatné do tří měsíců ode dne, kdy valná hromada přijala rozhodnutí o rozdělení zisku, ledaže by společenská smlouva, stanovy nebo usnesení valné hromady stanovilo jinak.

3.1.2 Právo na vypořádací podíl Právem společníka na majetkové vypořádání se společností je právo na vyplacení vypořádacího podílu při zániku účasti společníka ve společnosti za jejího pokračujícího trvání. Vypořádací podíl můžeme definovat jako majetkovou hodnotu, která představuje podíl na majetku společnosti, jedná se vlastně o majetkový ekvivalent obchodního podílu. Z ustanovení § 150 odst. 1 ObchZ plyne, že právo na výplatu vypořádacího podílu vznikne pouze tehdy, kdy uvolněný obchodní podíl připadne společnosti. Právo na vypořádací podíl přísluší i dědici společníka nebo právnímu nástupci právnické osoby, na něž nepřešel obchodní podíl po smrti zůstavitele, resp. po zániku právního předchůdce. Naproti tomu dané právo nevzniká, jestliže společník převede smlouvou svůj obchodní podíl na jiného společníka či třetí osobu, neboť nedojde k uvolnění obchodního podílu a jeho nabytí společností, a vypořádání tak provedou mezi sebou účastníci smlouvy, tedy převodce a nabyvatel obchodního podílu. Považuji tudíž za logické a ze zákona tak rovněž plyne, že nárok na vypořádání nevznikne, jestliže dojde k převodu nebo přechodu obchodního podílu

27

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Praha: Linde, a.s., 1995, s. 298.

23

na třetí osobu. V takovém případě sice zaniká účast společníka ve společnosti, ale pouze formálně, protože díky univerzálnímu nástupnictví je zajištěna kontinuita účasti na společnosti.28 Vznik práva na vypořádací podíl nastává v souvislosti s určitými, zákonem stanovenými právními skutečnostmi, kterými jsou:  společník byl vyloučen rozhodnutím valné hromady v důsledku nesplnění vkladové povinnosti (§ 113 odst. 4 ObchZ) nebo příplatkové povinnosti (§ 121 odst. 1 ObchZ),  soud rozhodl o vyloučení společníka pro závažné porušení jeho povinností (§ 149 ObchZ),  soud zrušil účast společníka ve společnosti (§ 116 odst. 2 ObchZ, § 148 odst. 1 ObchZ),  všichni společníci se dohodli na ukončení účasti společníka ve společnosti (§ 149a ObchZ),  účast společníka zanikla prohlášením konkurzu na jeho majetek nebo zamítnutím insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku společníka v případě dvoučlenné a vícečlenné společnosti (§ 148 odst. 2 ObchZ),  obchodní podíl byl postižen pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí nebo exekuce, jedná-li se o dvoučlennou nebo vícečlennou společnost (§ 148 odst. 2 ObchZ),  nedošlo k přechodu obchodního podílu na právního nástupce (§ 116 odst. 3 ObchZ).29 Ve výše vyjmenovaných případech tedy připadne uvolněný obchodní podíl společnosti. To však nemění nic na skutečnosti, že osoba, které vzniklo právo na vypořádací podíl, tedy bývalý společník nebo jeho právní nástupce, nadále ručí za splacení dosud nesplaceného vkladu nabyvatelem obchodního podílu v souladu s ustanovením § 150 odst. 2 ObchZ. Povinnost splatit vklad náleží buď společnosti, které obchodní podíl připadl, nebo osobě (příp. osobám), která nabyla vklad od společnosti. Ručení bude trvat až do úplného splacení vkladu a jediným způsobem, jak se této povinnosti zprostit, je úhrada dosud nesplacené části vkladu samotným bývalým společníkem. Dokud ovšem není vklad splacen, není splatný ani nárok na vypořádací podíl. 28

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 110. 29 Čerpáno z: DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 166.

24

Může nastat i situace, kdy obchodní podíl bude neprodejný, což pro společnost, vlastnící takový podíl, může být velkou zátěží, obzvlášť v situaci, kdy v důsledku zákonem stanovených podmínek nelze provést snížení základního kapitálu. Souhlasím proto s tím, že celou konstrukci přechodu uvolněného obchodního podílu na společnost lze považovat za nesprávnou, poněvadž riziko majetkového dopadu následkem zániku účasti společníka ve společnosti je přenášeno na společnost.30 Novou koncepci dispozice s uvolněným obchodním podílem společníka přinese zákon o obchodních korporacích, podle kterého takový podíl nepřechází na společnost, ta s ním nakládá jako s věcí cizí a práva a povinnosti s ním spojené není oprávněna vykonávat.31 Výpočet výše vypořádacího podílu se skládá ze dvou částí: nejprve je třeba stanovit majetkový základ, ze kterého se poté vypočte příslušný díl pro společníka, jehož účast ve společnosti zanikla. Základ vypořádacího podílu je dán kogentním ustanovením § 61 odst. 2 ObchZ, dle kterého rozhodným dnem pro jeho výpočet je den zániku členství společníka ve společnosti. Velikost vypořádacího podílu se určí z vlastního kapitálu společnosti zjištěného pomocí řádné, mimořádné nebo mezitímní účetní závěrky sestavené k tomuto dni, ledaže společenská smlouva stanoví, že se má výše vypořádacího podílu zjistit z čistého obchodního majetku společnosti na základě posudku zpracovaného znalcem, jmenovaným za tímto účelem soudem. Dispozitivním ustanovením § 150 odst. 1 ObchZ je pak stanoven podíl jednotlivých společníků na daném základu. Nestanoví-li společenská smlouva něco jiného, je vypořádací podíl společníka poměrem jeho obchodního podílu k obchodním podílům ostatních společníků. Z toho lze dovodit, že stejně jako u podílu na zisku lze společenskou smlouvou založit nerovné postavení společníků při výplatě vypořádacího podílu, rovněž však platí, že pro to musí být věcné důvody. Společenská smlouva ovšem nemůže společníka takového práva zbavit. Vypořádací podíl je splatný bez zbytečného odkladu poté, co společnost splnila povinnost v souladu s ustanovením § 113 odst. 5 a 6 ObchZ, a to za podmínky, že byl vklad společníka zcela splacen. Citovaná ustanovení obsahují způsob naložení s uvolněným obchodním podílem, který na společnost přešel zánikem účasti společníka ve společnosti. Společnost jej může v první řadě převést na jiného společníka nebo třetí osobu a o tomto 30

PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 403. BOGUSKÝ, P. Společnost s ručením omezeným ve světle návrhu zákona o obchodních korporacích. Časopis VŠEHRD, 2011. [on-line]. [cit. 2012-11-27]. Dostupné z WWW: . 31

25

převodu rozhodne valná hromada. Jestliže nedojde ke zmíněnému převodu obchodního podílu, musí valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy na společnost uvolněný obchodní podíl přešel, rozhodnout buď o snížení základního kapitálu o daný vklad (základní kapitál ovšem nesmí klesnout pod zákonem stanovený limit 200 000 Kč dle § 108 odst. 1 ObchZ), nebo o převzetí obchodního podílu ostatními společníky v poměru jejich obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu. Není-li však v době, kdy společnost rozhoduje dle ustanovení § 113 odst. 5 či 6 ObchZ, vklad společníka splacen, potom má společnost povinnost vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu teprve po splacení tohoto vkladu. Je zřejmé, že postup dle § 113 odst. 5 a 6 ObchZ umožňuje společnosti opatřit si prostředky k zaplacení vypořádacího podílu a zákon ji tak chrání před nebezpečím likvidace. Společenskou smlouvou lze lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit. Jak plyne z dikce § 150 odst. 3 ObchZ, tato lhůta však nesmí být zkrácena, protože by mohlo být ohroženo splacení pohledávek věřitelům, což je s ohledem na princip ochrany třetích osob, který je jedním z principů, kterým se obchodní zákoník řídí, považováno za nežádoucí.32 Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, pokud společenská smlouva nebo stanovy neumožňují poskytnutí nepeněžitého plnění. Není proto vyloučena dohoda o tom, že společníkovi bude vrácen předmět jeho vkladu do základního kapitálu, např. v podobě nemovitosti či jiné majetkové hodnoty. Takové ujednání je možné, společenská smlouva by se ale měla vypořádat i s tím, jak se bude postupovat v případě, kdy hodnota takového předmětu nebude korespondovat podle zákona nebo společenské smlouvy stanovené výši vypořádacího podílu.33 Z ustanovení § 123 odst. 3 ObchZ totiž plyne, že skončí-li účast společníka ve společnosti za trvání společnosti, nelze mu vrátit jeho splacený vklad, má však právo na vypořádací podíl. Vypořádací podíl zpravidla nebude odpovídat splacenému vkladu společníka, může být nižší i vyšší, a to v závislosti na momentální hospodářské situaci společnosti, příp. na pravidlech pro určení výše vypořádacího podílu ve společenské smlouvě (§ 114 odst 1 ObchZ).34

32

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 112. 33 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 111. 34 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 494.

26

Vypořádací podíl se vyplácí zpravidla bývalému společníkovi nebo jeho právnímu nástupci. Existují však výjimky z tohoto pravidla. V případě, že členství společníka zaniklo prohlášením konkurzu na jeho majetek, výplatu vypořádacího podílu obdrží insolvenční správce. K rukám oprávněného se potom vyplácí vypořádací podíl v důsledku výkonu rozhodnutí nebo exekuce postižením obchodního podílu dle ustanovení § 320a občanského soudního řádu.

3.1.3 Právo na podíl na likvidačním zůstatku Právo na podíl na likvidačním zůstatku představuje majetkové právo společníků, které je podmíněno tím, že dochází ke zrušení společnosti s likvidací a z této likvidace vyplývá majetkový přebytek. Jak napovídá termín „likvidační zůstatek“, jedná se o pohledávku proti společnosti poslední v pořadí. 35 Nejprve je totiž nutné vypořádat všechna majetková práva a závazky společnosti a mezi společníky bude rozděleno pouze to, co zbylo. Právo na podíl na likvidačním zůstatku je zakotveno v obecném ustanovení § 61 odst. 4 ObchZ, na které navazuje speciální pravidlo v § 153 ObchZ, které dispozitivně stanoví způsob výpočtu tohoto podílu pro případ, že společenská smlouva neobsahuje odchylnou úpravu. Ze zákona plyne, že společníci mají nárok na podíl na likvidačním zůstatku v závislosti na poměru jejich obchodních podílů. Stanovení výše daného podílu ve společenské smlouvě bez vazby na velikost vkladu opět nesmí odporovat zásadám ekvity ani dobrým mravům. Společenská smlouva však nesmí společníka zcela vyloučit z účasti na rozdělení likvidačního zůstatku. Jestliže společník nesouhlasí s návrhem rozdělení likvidačního zůstatku, je oprávněn se domáhat, a to do tří měsíců ode dne, kdy byl výše zmíněný návrh projednán valnou hromadou, aby soud rozdělení likvidačního zůstatku přezkoumal v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 ObchZ. Splatnost podílu na likvidačním zůstatku není upravena obchodním zákoníkem, proto nestanoví-li společenská smlouva, příp. stanovy něco jiného, je podíl na likvidačním zůstatku splatný bez zbytečného odkladu poté, co společník požádal o jeho výplatu. 36 Vyplacení podílu na likvidačním zůstatku dle ustanovení § 75 odst. 3 ObchZ následuje až po uspokojení nároků všech známých věřitelů společnosti, kteří včas přihlásili své 35

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Praha: Linde, a.s., 1995, s. 60. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 249. 36

27

pohledávky, a po uplynutí tříměsíční lhůty pro podání návrhu na přezkoumání výše podílu na likvidačním zůstatku soudem. V případě, že je pohledávka sporná nebo ještě není splatná, lze přistoupit k rozdělení likvidačního zůstatku jen za předpokladu, že bude takovým věřitelům poskytnuta odpovídající jistota.

3.1.4 Právo na přednostní převzetí vkladů na zvýšení základního kapitálu Podle ustanovení § 143 odst. 1 ObchZ jsou společníci při zvyšování základního kapitálu, zvyšuje-li se peněžitými vklady, oprávněni přednostně převzít závazek k novým vkladům a tím zvýšit vklady dosavadní, a to v poměru podle velikosti jejich obchodních podílů, neurčí-li společenská smlouva jinak. Z dikce zákona tak dovodíme, že není nijak omezena možnost odchylné úpravy rozsahu a podmínek přednostního práva společníků k převzetí závazku na zvýšení vkladu, musí však být respektováno hledisko dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku. Po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. již nelze pochybovat o tom, že přednostní právo společníků k účasti na zvýšení základního kapitálu může být společenskou smlouvou vyloučeno. Nadále však zůstává předmětem diskuzí otázka, zda může společenská smlouva vyloučit přednostní právo pouze některých společníků. Přikláním se k názoru M. Bartošíkové a I. Štenglové a takový postup považuji za možný. 37 Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje společenské smlouvě změnit poměr, ve kterém společníci převezmou vklady na zvýšení základního kapitálu, nevidím proto důvod, aby nemohlo být právo některých společníků zcela vyloučeno, čemuž svědčí i to, že ve shodě s ustanovením § 114 odst. 1 ObchZ lze určit velikost obchodního podílu bez ohledu na výši vkladu. Jak plyne z ustanovení § 143 odst. 2 ObchZ, právo na přednostní převzetí vkladů je časově omezeno, neboť stávající společníci musí daného práva využít ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se dozvěděli o usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu. Společenská smlouva nebo stanovy mohou stanovit odlišnou lhůtu, což je podle mého soudu velmi žádoucí, protože zákonem vymezená doba pro uplatnění přednostního práva je lhůtou subjektivní, což znamená, že nezačne běžet, pokud se některý ze společníků z jakéhokoliv důvodu o rozhodnutí valné hromady nedozví. Vhodným řešením je proto upravit ve společenské smlouvě nebo ve stanovách danou lhůtu jako objektivní nebo vázat

37

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 176.

28

její počátek na okamžik, kdy se společníci mohli dozvědět o tom, že valná hromada rozhodla o zvýšení základního kapitálu. Zákon umožňuje vzdát se práva na přednostní převzetí vkladů na zvýšení základního kapitálu. Prohlášení o vzdání se práva musí být v písemné formě s úředně ověřeným podpisem nebo musí být vysloveno na valné hromadě. V případě, že společník přednostní právo neuplatní nebo se ho vzdá, pak je dovoleno se souhlasem valné hromady převzetí závazku k novému vkladu komukoliv, nesmí být přitom ale překročena hranice padesáti společníků.

3.2 Nemajetková práva 3.2.1 Právo podílet se na správě společnosti Z povahy společnosti s ručením omezeným jakožto společnosti kapitálové se odvíjí základní funkční princip, a sice že její správou a řízením jsou pověřeni příslušní profesionálové, současně je však třeba umožnit společníkům podílet se na správě záležitostí společnosti. Jinými slovy hlavní formou účasti společníka na činnosti společnosti je jeho oprávnění spolurozhodovat, zejména mít vliv na její podnikatelské aktivity, strategii podnikatelské činnosti, hospodaření a využití finančních prostředků, strukturu organizace apod.38 Společníci ve společnosti s ručením omezeným na rozdíl od společníků osobních společností neřídí společnost přímo, nýbrž prostřednictvím kompetentního orgánu, a to valné hromady, která je nejvyšším orgánem společnosti39. Základním projevem práva podílet na správě společnosti je tudíž právo účastnit se valné hromady a hlasovat na ní, pokud to zákon nevylučuje. Společníci tak tímto způsobem přijímají zásadní rozhodnutí týkající se existence společnosti. To však neznamená, že kterýkoli ze společníků může zasahovat do řízení společnosti svými rozhodnutími individuálně pouze z titulu svého společnického statusu. Kromě jednočlenných společností, kde valnou hromadu představuje jediný společník, je jednatel zásadně vázán usneseními valné hromady jako celku 38

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 273. 39 To konstatuje i Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 393/2003: “Valná hromada společnosti s ručením omezeným je jediným orgánem, v jehož rámci společník vykonává svá práva ve vztahu k řízení společnosti a ovlivňuje tak její řízení.“

29

reprezentujícímu kolektivní vůli společníků, nikoli příkazy jednotlivého společníka. 40 Společníci tedy realizují svá práva spjatá s řízením společnosti jednáním na valné hromadě, a to v rozsahu a způsobem stanoveným ve společenské smlouvě, příp. ve stanovách, jak plyne z § 122 odst. 1 ObchZ. Dané znění zákona je poněkud nepřesné, jelikož rozsah i způsob výkonu práv je do jisté míry vymezen přímo zákonem a společenskou smlouvou nebo stanovami mohou být jednotlivá práva spíše konkretizována, popřípadě i nad rámec zákona rozšířena. Je nutné dodat, že v souladu s ustanovením § 130 ObchZ mohou společníci rozhodovat o záležitostech náležejících do působnosti valné hromady i mimo valnou hromadu. Jedná se o prvek charakteristický pro osobní společnosti a svědčí tak skutečnosti, že společnost s ručením omezeným není ryze kapitálovou společností, protože společníci v dané situaci vykonávají vliv na řízení společnosti přímo, jak je tomu právě u osobních společností. Jako součást práva podílet se na řízení společnosti lze považovat navíc i oprávnění každého ze společníků na valné hromadě vznášet dotazy, připomínky, návrhy a protinávrhy, a to v rozsahu stanoveném zákonem.

3.2.1.1 Právo účasti na valné hromadě Nezadatelným právem každého ze společníků je právo účastnit se valné hromady. Takového práva nelze společníka zbavit, a to ani v situaci, kdy nemůže vykonávat na valné hromadě své hlasovací právo, neboť zde může uplatňovat právo kontrolovat činnost společnosti, včetně práva na informace o záležitostech společnosti. Dokonce ani v důsledku pozdního příchodu na valnou hromadu nepozbývá společník právo zúčastnit se jejího jednání, nicméně ztrácí možnost vyjádřit se k bodům, které již byly vyřešeny. 41 Podle § 126 ObchZ přísluší každému společníkovi právo zúčastnit se valné hromady osobně, je však akceptováno i jeho zastoupení zmocněncem na základě písemné plné moci. Jestliže je společníkem ve společnosti s ručením omezeným fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům, nedochází při její osobní účasti na valné hromadě k žádnému výkladovému problému. Je-li společníkem právnická osoba, lze přímou účastí chápat přítomnost statutárního orgánu a v této souvislosti existují rozdílné teorie, které se zabývají 40

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 159. 41 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 919/2004.

30

tím, zda je k osobní účasti třeba, aby se jednání valné hromady zúčastnili jednatelé ve složení, stanoveném pro jednání jménem společnosti. Domnívám se, že nikoli, a proto se přikláním k části teoretiků zastávající názor, že účast právnické osoby na valné hromadě nelze považovat za jednání jménem společnosti, ale za součást obchodního vedení společnosti, a je tedy postačující účast jediného k tomu pověřeného jednatele.42 Opačné stanovisko prosazuje J. Dědič, dle kterého se valné hromady účastní všichni jednatelé s tím, že hlasuje pouze jeden z nich se souhlasem ostatních. 43 Jak jsem již uvedla, společník je oprávněn nechat se na valné hromadě zastoupit. Plná moc musí být udělena písemně, přičemž úředně ověřený podpis společníka není zákonem stanoven, taková povinnost však může být předepsána společenskou smlouvou. Přestože zákon nevyžaduje speciální plnou moc k účasti na konkrétní valné hromadě, daný požadavek vyplynul z judikatury Nejvyššího soudu, který současně objasnil nejasnou otázku, zda je plná moc k zastupování na valné hromadě plnou mocí k právnímu úkonu nebo jen k výkonu práva. Nejvyšší soud ve svém usnesení totiž dospěl k závěru, že „zastupování na valné hromadě není plnou mocí k uskutečnění právního úkonu za zmocnitele ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 ObčZ, ale je speciální plnou mocí, opravňující zmocněnce k zastupování na valné hromadě konkrétní společnosti“.44 Je proto patrné, že pro zastupování na valné hromadě není možné využít obecné, tzv. generální plné moci udělené společníkem zmocněnci. Nezřídka se v praxi do společenských smluv vkládá klauzule, která zakazuje zastoupení společníka na jednání valné hromady. Plně souhlasím s názorem K. Eliáše a považuji ustanovení výše uvedeného § 126 ObchZ za zcela jednoznačné a kogentní, a proto usuzuji, že by takové ujednání bylo neplatné, jelikož společník by se tak prakticky předběžně vzdal svého práva na zastoupení. 45 V teorii ani v praxi není jednotný názor na to, zda se valné hromady může účastnit jak samotný společník, tak spolu s ním i jeho zmocněnec. Z výslovné dikce § 126 ObchZ a usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého člen družstva nemá právo, aby se členské schůze účastnil on i jeho zástupce 46, je zřejmé, že současná

42

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 170. 43 DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 275. 44 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002. 45 ELIÁŠ, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck, 1994, s. 263-264. 46 Rozhodnutí lze obdobně vztáhnout i na zastoupení na valné hromadě společnosti s ručením omezeným.

31

přítomnost obou osob je zákonem vyloučena. 47 Spornou se rovněž jeví otázka, zda může být společník zastoupen více zmocněnci. V daném případě dospěla praxe soudů k přesvědčení, že na valné hromadě může jednat pouze jeden zmocněnec. 48 Z obchodního zákoníku sice vyplývá pouze smluvní zastoupení prostřednictvím udělení plné moci, v praxi však může nastat i situace, kdy je společník zastoupen zákonným zástupcem, kterým se stal buď přímo ze zákona (typicky rodič pro nedostatek věku společníka) nebo soudním rozhodnutím (z důvodu zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům společníka). Zákonný zástupce plnou moc k zastupování společníka nepotřebuje, protože rozsah jeho oprávnění stanoví zákon nebo soud. Současně pak jak pro zákonného, tak smluvního zástupce platí, že jsou na valné hromadě oprávněni k výkonu všech práv, která by jinak vykonával společník. Přitom nelze opomenout ustanovení § 22 odst. 2 ObčZ, dle kterého nemůže být zástupcem ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

3.2.1.2 Právo hlasovat na valné hromadě Právo podílet se na řízení společnosti se však projevuje až samotným hlasovacím právem společníka na valné hromadě, jelikož právě na základě hlasování dochází ke spolurozhodování společníka o záležitostech společnosti. Současné znění obchodního zákoníku také upravuje dvě formy rozhodování mimo valnou hromadu. První možnost spočívá v dodatečném souhlasu nepřítomného společníka s navrhovaným rozhodnutím valné hromady, jak ostatně uvádí ustanovení § 127 odst. 7 ObchZ. Takové rozhodování však spadá do rámce rozhodování valné hromady, protože kombinuje hlasování osob přítomných na valné hromadě s projevem vůle osob nepřítomných. 49 Jak jsem již zmínila výše, odlišnou situaci pak představuje přijímání rozhodnutí, které se uskutečňuje skrze hlasování společníků bez konání valné hromady, což je umožněno ustanovením § 130 ObchZ. Rozsah hlasovacího práva je upraven obchodním zákoníkem pouze dispozitivně. Pro společnost s ručením omezeným je charakteristické, že její společníci nemají stejný počet hlasů při hlasování na valné hromadě. Počet hlasů společníka se zpravidla odvozuje od

47

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002. 49 PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 415. 48

32

jeho kapitálové účasti na společnosti. Podle § 127 odst. 2 ObchZ disponuje každý společník jedním hlasem na každých 1 000 Kč svého vkladu, neurčí-li společenská smlouva jiný počet hlasů. Společenskou smlouvou tedy lze zvolit jiné pravidlo pro určení počtu hlasů jednotlivých společníků, ale pouze za předpokladu respektování principu ekvity a dobrých mravů. Dikce zákona ale nepřipouští, aby některý ze společníků neměl žádný hlas, protože zákon dovoluje pouze jinak určit počet hlasů pro každého společníka. Jestliže právo účastnit se valné hromady je právem absolutní povahy, právo hlasovací lze za určitých okolností suspendovat, a to přímo zákonem. Účelem zákazu výkonu hlasovacích práv je zachování funkčnosti jednak samotné valné hromady, tak i obecně společnosti v situaci, kdy společník porušuje své povinnosti nebo se rozhoduje o otázkách, ve kterých je osobně zainteresován. Cílem je také zabránit tomu, aby si společník prosadil přijetí usnesení, kterým získá různé výhody na úkor ostatních.50 Jednotlivé případy, ve kterých společník nemůže vykonávat hlasovací právo, jsou vyjmenovány v ustanovení § 127 odst. 5 ObchZ. Je tomu tak, jestliže: 

valná hromada rozhoduje o nepeněžitém vkladu společníka,



valná hromada rozhoduje o vyloučení společníka nebo o podání návrhu na jeho vyloučení,



valná hromada rozhoduje o tom, zda společníkovi nebo osobě, se kterou jedná ve shodě, má být prominuto splnění povinnosti, anebo zda má být odvolán z funkce orgánu nebo člena orgánu společnosti pro porušení povinností při výkonu funkce,



je společník v prodlení se splacením vkladu,



tak stanoví zákon.

Nemůže-li společník vykonávat své hlasovací právo, k jeho hlasům se nepřihlíží při stanovení hlasů nezbytných pro usnášeníschopnost valné hromady51. Takový důsledek je zakotven v § 127 odst. 6 ObchZ, který odkazuje na použití ustanovení § 186c odst. 1 ObchZ. Způsobilost valné hromady k přijímání usnesení je proto třeba posuzovat vždy diferencovaně ve věcech, na které se vztahuje zákaz výkonu hlasovacích práv, a v ostatních věcech.

50

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 222. 51 Valná hromada je usnášení schopná, pokud jsou přítomni společníci, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů, nevyžaduje-li společenská smlouva vyšší počet hlasů.

33

Výjimkou ze zákazu výkonu hlasovacích práv je jednání ve shodě (§ 66b ObchZ). Pokud tedy společníci ve společnosti s ručením omezeným jednají ve shodě, zákaz výkonu hlasovacích práv podle § 127 odst. 9 ObchZ nelze uplatnit, neboť by jeho aplikace vedla k absurdní situaci, v níž by nikdo nebyl způsobilý hlasovat a valná hromada by tak nemohla nic rozhodovat.52 Některé druhy dohod o výkonu hlasovacích práv jsou ex lege neplatné. Ustanovení § 127 odst. 6 ObchZ také odkazuje na užití § 186d ObchZ, podle něhož jsou dohody o výkonu hlasovacích práv zakázány, jestliže se společník zavazuje: 

dodržovat pokyny společnosti nebo jejího orgánu při hlasování na valné hromadě, nebo



hlasovat pro návrhy předložené orgány společnosti, nebo



uplatnit hlasovací právo určitým způsobem jako protiplnění za výhody poskytnuté společností, nebo



neuplatnit hlasovací právo.

Neplatná jsou logicky i taková ustanovení společenské smlouvy nebo stanov, která zavazují společníka k takovému postupu. Cílem této normativní konstrukce je zamezit ovlivňování výsledků hlasovaní na straně jedné a současně chránit práva společníků na straně druhé tak, aby nikdo nebyl nespravedlivě zvýhodněn nebo znevýhodněn.

3.2.2 Právo kontrolovat činnost společnosti Každému společníkovi přísluší právo dohlížet na to, v jakém stavu se „jeho“ společnost nachází a jakým způsobem je vedena, a proto je významným nemajetkovým právem společníků také právo kontrolovat činnost společnosti, které se v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 ObchZ vykonává zejména prostřednictvím valné hromady. V rámci kontroly činnosti společnosti však mohou společníci vykonávat určitá kontrolní oprávnění přímo, tedy mimo valnou hromadu. Mezi taková oprávnění lze zařadit zejména právo společníka osobně požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, podat žalobu na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 ObchZ či žalovat jménem společnosti podle § 131a ObchZ. 52

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 223.

34

3.2.2.1 Právo na informace o záležitostech společnosti Společníci mají právo v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 ObchZ požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti. Z dikce zákona přitom nelze jednoznačně dovodit, zda lze dané právo vykonat jen na valné hromadě nebo i mimo ni. Domnívám se, že s ohledem na ustanovení § 135 odst. 1 ObchZ, které stanovuje jednatelům společnosti povinnost poskytnout společníkům informace o záležitostech společnosti a tuto povinnost nevztahuje jen na zasedání valné hromady, lze vyslovit závěr, že právo požadovat informace lze uskutečnit i mimo valnou hromadu. Spornou otázkou zůstává, zda má společník právo na informace o skutečnostech, které jsou předmětem obchodního tajemství. Důležitá je proto úprava ve společenské smlouvě, která by tuto problematiku neměla opomenout a naopak by ji měla dostatečně regulovat. Není-li smluvního ujednání, nelze uvedenou otázku spolehlivě zodpovědět. Obecně lze říci jen to, že jednatel, popř. jednatelé se musí chovat ve vztahu ke společnosti s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Pouhý výklad výše uvedeného § 122 odst. 2 ObchZ, který práva společníků v něm obsažená nijak neomezuje, spíše nasvědčuje tomu, že společníci mají právo i na informace, které tvoří obchodní tajemství. Takový závěr ovšem nelze přijmout jednoznačně a je nutné zabývat se i tím, zda má ustanovení § 122 odst. 2 ObchZ vzhledem k ustanovením § 17 a násl. ObchZ, týkajících se obchodního tajemství, povahu speciální úpravy, přičemž odpověď na položenou otázku je velmi obtížná, protože ze zákona neplyne žádné přesvědčivé vodítko.53 K obdobnému názoru přispívá i to, že v případě akciové společnosti je možnost požadovat informace spadající do režimu obchodního tajemství zákonem, a to v ustanovení § 180 odst. 4 ObchZ, výslovně omezena, kdežto u společnosti s ručením omezeným taková úprava chybí. Možné řešení dané rozporuplné tematiky obsahuje § 18 ObchZ, podle něhož má podnikatel provozující podnik výlučné právo nakládat s obchodním tajemstvím, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky takového užití. V praxi vznikají v této souvislosti dohady, zda zmíněné výlučné právo jednatelů nakládat obchodním tajemstvím se vztahuje i na společníky nebo zda vůči nim v důsledku ustanovení § 122 odst. 2 ObchZ neplatí. 53

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 416.

35

Osobně souhlasím s T. Dvořákem, který prosazuje názor, že pokud se valná hromada rozhodne určité nebo i všechny skutečnosti, které v sobě zahrnují obchodní tajemství, zpřístupnit jednotlivým společníkům a vymezí podmínky tohoto, příp. tak učiní bez jejich vymezení, potom je tento postup možný. 54 Shodně se vyjadřuje i K. Eliáš, podle kterého povinnost vyzradit obchodní tajemství může být jednateli uložena pouze na základě pokynu valné hromady. 55 Jen stěží lze vyjádřit obecně platné stanovisko o vztahu obou interpretovaných ustanovení zákona týkajících se přístupu společníků k informacím, které jsou obchodním tajemstvím. Řešení a rozhodování této otázky bude věcí soudů, které by vždy měly projednat konkrétní okolnosti případu.

3.2.2.2 Právo nahlížet do dokladů společnosti Všem společníkům v rovné míře náleží rovněž právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje. Realizaci tohoto práva jsou povinni zajistit jednatelé. Dokladem společnosti se přitom rozumí jakákoliv písemnost, která se týká záležitostí společnosti. Diskutabilními jsou stejně jako u předchozího práva doklady obsahující obchodní tajemství. Ustanovení § 122 odst. 2 ObchZ dovoluje společníkům, kteří nemají potřebné odborné znalosti pro efektivní provádění kontroly a správné vyhodnocení informací nacházejících se v účetních knihách a jiných dokladech společnosti, aby danou kontrolou pověřili auditora nebo daňového poradce. Vzhledem k tomu, že auditoři i daňoví poradci jsou zavázáni povinností mlčenlivosti, není toto zmocnění na újmu společnosti. Nejvyšší soud k tomu dodává, že „Jestliže pak v rámci takové kontroly společník poskytne údaje zjištěné z dokladů společnosti osobě, která má odborné znalosti k jejich odbornému posouzení a současně je vázána ohledně poskytnutých údajů povinností mlčenlivosti, za účelem takového posouzení, nelze poskytnutí takových údajů chápat jako porušení povinnosti neposkytovat údaje z dokladů společnosti třetím osobám.“56 Není však jasné, proč se zákon zmiňuje jen o auditorech a daňových poradcích a nikoli také o dalších osobách znalých účetnictví. Tuto mezeru ovšem lze patrně vyplnit za použití analogie a dovodit tak, že 54

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 160. 55 ELIÁŠ, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 117. 56 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 396/2002.

36

společníci mohou pověřit i jiné osoby, jako jsou např. účetní. Podle mého mínění by podmínka osobní kontroly, stanovená ve společenské smlouvě nebo ve stanovách, byla neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 ObčZ, neboť pro společníka, který se neorientuje v účetnictví, by prakticky znamenala znemožnění tohoto oprávnění.

3.2.2.3 Právo podat jménem společnosti žalobu Ustanovení § 131a ObchZ zavádí zvláštní institut žaloby společníka, resp. žaloby podané společníkem jménem společnosti. Jedná se o zákonné zastoupení společnosti kterýmkoli z jejích společníků, jenž je oprávněn jednat ve vybraných záležitostech jménem společnosti v občanském soudím řízení. Žalobce se tedy obrací na soud nikoli svým jménem, ale jako zákonný zástupce společnosti dle § 21 odst. 2 občanského soudního řádu (dále také jako „OSŘ“). Znamená to, že společník, ačkoliv není orgánem společnosti, může v přesně definovaných případech jednat navenek jménem společnosti, aniž by k tomu potřeboval plnou moc.57 Každý společník je oprávněn podat za společnost dvě žaloby, a sice žalobu o náhradu škody proti jednateli, který porušením svých povinností takovou škodu společnosti způsobil, a žalobu o splacení vkladu proti společníkovi, který je v prodlení s jeho splacením. Smyslem uvedeného práva je zaručit společníkům účinnou ochranu práv a zájmů jednak jejich vlastních, tak i samotné společnosti, a to v případě nečinnosti jednatele. K takové situaci dochází hlavně tehdy, kdy jednateli vznikla povinnost uplatnit právo společnosti sám proti sobě. 58 Jiné osobě než společníkovi, který žalobu podal, nebo jím zmocněné osobě není dovoleno předmětem sporu nakládat a činit v řízení úkony za společnost nebo jejím jménem. Cílem je totiž zabránit jednatelům, proti nimž je řízení vedeno, aby se pokoušeli jménem společnosti vzít žalobu zpět. Žalobu však nelze podat, jestliže splacení vkladu již vymáhá jednatel nebo jestliže společník, který je v prodlení, byl valnou hromadou vyloučen. Ustanovení § 131a odst. 2 ObchZ tak předchází tomu, aby náhradu škody nebo splacení vkladu vymáhali jménem společnosti její jednatel a současně i její společník.

57

PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 405. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 456. 58

37

3.2.2.4 Právo podat žalobu na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady Jedním z práv společníka je i právo domáhat se u soudu prohlášení usnesení valné hromady za neplatné. Cílem uvedeného práva je zajistit ochranu práv společníků, jakož i třetích osob před protiprávním postupem většinových společníků, kteří tak mají dostatek hlasů na valné hromadě, aby prosadili přijetí určitého usnesení. Usnesení valné hromady proto nejsou absolutně nezvratitelná a podléhají za přesně stanovených podmínek soudnímu přezkumu. Každý zásah do práv a svobod společnosti však musí mít svůj legitimní účel, protože není přípustné vměšovat se nad jistou míru do vnitřních záležitostí společnosti, jakožto soukromoprávního subjektu práv a povinností. 59 Otázka neplatnosti usnesení valné hromady vyvolává diskuze o právní povaze tohoto usnesení. S přihlédnutím k tomu, že usnesení valné hromady je právní skutečností, která není právním úkonem buď vůbec, nebo alespoň ne vždy a v plné míře60, je nutné se přiklonit k nepoužitelnosti obecné úpravy neplatnosti právních úkonů formulovaných občanským a obchodním zákoníkem. Jádro právní úpravy neplatnosti usnesení valné hromady je obsahem speciálního ustanovení § 131 ObchZ. Soud nemůže prohlásit neplatným usnesení valné hromady z jakýchkoli důvodů. Důvodem pro podání žaloby lze chápat jeho rozpor s právními předpisy61 (tedy nejen se zákonem), společenskou smlouvou, resp. zakladatelskou listinou nebo stanovami. Takové vymezení je mimořádně široké a zahrnuje jak rozpor obsahu s danými pravidly, tak rozpor formy v případě, kdy o usnesení nebyl pořízen notářský zápis, když zákon, popř. nad rámec ustanovení § 127 odst. 4 ObchZ také společenská smlouva nebo stanovy, jeho pořízení vyžaduje, a stejně tak rozpor procesní procedury pro přijetí usnesení, neboť platnost usnesení je podmíněna mj. i řádným svoláním zasedání valné hromady, její schopností se usnášet a souhlasem dostatečné většiny hlasů přítomných společníků. Je-li napadeno usnesení valné hromady jen pro vadný procesní postup při jeho přijetí, lze na jiném zasedání valné hromady při dodržení všech pravidel přijmout obsahově totožné usnesení. 62

59

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 234-235. 60 PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 417. 61 Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 3 Cmo 60/1996 plyne, že k rozporu s právními předpisy dochází i v případě, pokud by usnesení valné hromady bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy. 62 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1942/2011.

38

Významným předpokladem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je včasné podání žaloby, přičemž zákon stanovuje relativně podrobné zásady pro počátek běhu lhůt v ustanovení § 131 odst. 1 ObchZ. Žaloba může být podána v objektivní lhůtě tří měsíců, kdy rozhodným okamžikem je konání valné hromady. Pokud však nebyla valná hromada řádně svolána, právo podat žalobu musí být uplatněno v subjektivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel mohl dozvědět o jejím konání. Podání žalobního návrhu je ovšem omezeno objektivní jednoroční lhůtou, která běží od zasedání valné hromady. V situaci, kdy usnesení bylo schváleno mimo valnou hromadu, začíná plynout tříměsíční lhůta od oznámení usnesení společníkovi. Zákon až poněkud nadbytečně v odstavci 2 předepisuje, že v případě, kdy tvrzené usnesení nebylo přijato proto, že o něm valná hromada nehlasovala anebo z titulu rozporu mezi stanovisky k obsahu usnesení, lze podat žalobu do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o tvrzeném usnesení, nejdéle však do jednoho roku ode dne konání nebo tvrzeného konání valné hromady. Domnívám se, že takové důsledky lze dovodit již z prvního odstavce výše uvedeného ustanovení a ztotožňuji se s názorem K. Eliáše, že toto kazuistické normování nevyvolává žádoucí efekty63, spíše naopak způsobuje výkladové nejasnosti. Všechny tyto lhůty jsou hmotněprávní a prekluzivní64 a jejich zmeškáním zaniká právo domáhat se neplatnosti usnesení valné hromady. Zákon tak upřednostňuje právní jistotu před eventuální nápravou porušení práva. Nic však nebraní tomu, aby se osoba, jíž byla způsobena škoda, domáhala její náhrady i po uběhnutí stanovených lhůt. Časové kritérium proto pokládám za velmi důležité, jelikož postupný běh lhůty jednak snižuje možnost dosažení nápravy a jednak zvyšuje riziko ohrožení práv třetích osob, nabytých v dobré víře. Zánik práva na podání žaloby na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady marným uplynutím lhůty však nenastává bez výjimky. Dostane-li se obsah usnesení o změně společenské smlouvy nebo stanov do rozporu s kogentními ustanoveními zákona, nepřihlíží se ke lhůtám a navrhnout určení neplatnosti takového usnesení lze bez časového omezení. Usuzuji, že se tak jedná o prolomení lhůt stanovených v § 131 odst. 1 a 2 ObchZ. Není však vyloučeno žalovat na určení neplatnosti části společenské smlouvy nebo stanov

63

ELIÁŠ, K. Akciová společnost. Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000, s. 225. 64 VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s.r.o. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 135. To plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 4/2000.

39

dle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, což přichází v úvahu hlavně pro osoby, jež nemají aktivní legitimaci dle § 131 ObchZ. Aktivně legitimován k podání návrhu je každý společník, jednatel, likvidátor, insolvenční správce a člen dozorčí rady. Tento výčet je taxativní a nikdo jiný se neplatnosti usnesení valné hromady domáhat nemůže. Oprávněné osoby mohou podat návrh, jak jednotlivě, tak společně. V situaci, kdy podá stejný návrh více osob samostatně, dojde ke spojení řízení. Navrhovatel má povinnost tvrdit důvody neplatnosti usnesení a obstarat o tom důkazy. Jeho povinností ale není posoudit tyto důvody po právní stránce. 65 Po uplynutí lhůt nemůže navrhovatel rozšířit okruh usnesení, jejichž neplatnosti se dovolává, zúžit jejich okruh však může. Dokonce je akceptovatelné po uplynutí lhůt měnit či doplňovat důvody, ze kterých se daný návrh podává.66 V teorii i praxi se jeví spornou otázka, zda je k aktivní legitimaci vyžadováno, aby byl navrhovatel oprávněnou osobou po celou dobu řízení nebo pouze v den podání návrhu. Tato problematika se postupně vyvíjí v judikatuře soudů. Nejprve byl prosazován názor, že postačí, že navrhovatel je osobou oprávněnou v okamžiku podání návrhu. 67 Následně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud přestane být navrhovatel oprávněnou osobou, je nezbytné zkoumat existenci jeho naléhavého právního zájmu.68 Současné stanovisko se opírá o ustanovení § 154 OSŘ, které určuje, že pro posouzení aktivní legitimace navrhovatele je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí.69 Avšak spíše souhlasím s předchozím pojetím, kdy je třeba prokazovat právní zájem navrhovatele. Pokud by totiž oprávněná osoba podala návrh a poté ztratila postavení opravňující ji k jeho podání, valná hromada by mohla jednoduše odvolat jednatele, likvidátora nebo člena dozorčí rady v průběhu řízení o neplatnosti usnesení valné hromady. 70 Řízení o prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady je dle § 200e OSŘ řízením nesporným, které lze zahájit pouze na návrh, soud jej tedy nemůže zahájit z moci úřední. Věcně a místně příslušným soudem je krajský soud, v jehož obvodu je společnost, jejíž valná hromada sporné usnesení přijala, zapsána v obchodním rejstříku. Ve věci je 65

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 7 Cmo 323/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001. 67 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 1995, sp. zn. 7 Cmo 163/1994. 68 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002. 69 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 239. 70 Shodně viz BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 213. 66

40

rozhodováno vždy usnesením a účastníky řízení jsou žalobce a společnost, která před soudem jedná svým statutárním orgánem. Pokud však žalobu podali všichni jednatelé nebo má-li společnost jen jednoho jednatele, který žalobu podal, pak bude společnost zastupovat pověřený člen dozorčí rady. Zákon však nijak nespecifikuje, kdo je oprávněn jej určit. Neupraví-li tuto otázku společenská smlouva nebo stanovy, bude patrně určen rozhodnutím samotné dozorčí rady. V případě, že společnost nemá dozorčí radu zřízenu anebo všichni její členové jsou také navrhovateli, je valná hromada povinna vybrat zástupce, který bude jednat jménem společnosti před soudem. Valnou hromadou může být určen jako zástupce společnosti kdokoliv, kdo má příslušnou způsobilost k právním úkonům, pochopitelně s výjimkou žalobců. Není-li zástupce zvolen v tříměsíční lhůtě ode dne doručení žaloby společnosti, soud jmenuje společnosti opatrovníka v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 OSŘ. Existují však důvody vyjmenované v ustanovení § 131 odst. 3 ObchZ, pro které soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví. Důsledkem těchto důvodů je kromě nevyslovení neplatnosti usnesení rovněž formální nenapadnutelnost soudního rozhodnutí a jeho všeobecná závaznost. 

Soud nesmí vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, které sice odporuje právním předpisům, společenské smlouvě nebo stanovám, ale vede pouze k nepodstatnému porušení práv osob oprávněných k podání žaloby nebo jiných osob, anebo takové porušení není nepodstatné, avšak nemá závažné právní následky. Z takové formulace lze dovozovat, že není rozhodující vážnost porušení právních pravidel, ale vážnost jejich následků.



Určení neplatnosti usnesení valné hromady je také znemožněno, jestliže by tak došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob získaných dobré víře. Takový zásah musí objektivně hrozit, resp. existovat71, nejsou proto dostačující pouhé subjektivní domněnky.



Soud neprohlásí usnesení za neplatné ani v případě, kdy se neplatnosti usnesení valné hromady, z důvodu jejího svolání v rozporu se zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami, dovolává ten, kdo valnou hromadu vadně svolal nebo se na jejím svolání podílel anebo jestliže na zasedání valné hromady, jež byla svolána

71

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 240.

41

v rozporu se zákonem, byli přítomni všichni společníci anebo nepřítomní následně projevili souhlas. Stručněji řečeno, posledním omezujícím důvodem je zásada, že z porušení práva nemůže těžit osoba, která se takového porušení sama dopustila. Tuto konstrukci shledávám nesprávnou a plně zastávám názor T. Dvořáka72, že je opomíjena nezbytná ochrana práv a oprávněných zájmů členů statutárního a dozorčího orgánu, pokud by valná hromada přijala usnesení např. bez jejich vědomí. Lze si představit situaci, kdy je jediným jednatelem bez uvědomění ostatních jednatelů svolána valná hromada, na které dojde k odvolání těchto osob. Zúčastní-li se všichni společníci zasedání valné hromady, nemají takto odvolaní jednatelé reálnou možnost se bránit. Judikatura Nejvyššího soudu k tomu dodává, že soud musí nejprve rozhodnout, zda zkoumané usnesení valné hromady je v rozporu se zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami a teprve potom musí posoudit, zda přichází v úvahu důvody pro nevyslovení neplatnosti tohoto usnesení. 73 Zatímco důkazní břemeno k prokázání skutečností pro vyslovení neplatnosti usnesení leží na navrhovateli, tak důkazní břemeno ohledně skutečností, které by odůvodnily nevyslovení neplatnosti podle § 131 ObchZ, nese společnost. Přijetím usnesení valné hromady, jež porušuje právní předpisy, společenskou smlouvu nebo stanovy, lze závažně zasáhnout do práv společníků nebo dalších osob, proto zákon stanoví, že osoby, které utrpěly škodu, mají vůči společnosti právo na její náhradu. Z dikce ustanovení § 131 odst. 4 ObchZ nelze dovodit, že náhradu škody lze vymáhat jen tehdy, když byla soudem vyslovena neplatnost usnesení valné hromady. Z § 113a OSŘ plyne, že v případě, kdy byl podán návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady a soud neplanost vysloví, je toto řízení spojeno s řízením o náhradu škody, která vznikla z tohoto neplatného usnesení. Ke spojení řízení dochází ze zákona, ale pouze za předpokladu, že osoba, jíž vznikla škoda, podala návrh na její náhradu. 74 Nebyl-li návrh na prohlášení neplatnosti usnesení podán nebo byl-li neúspěšný anebo nevyslovil-li soud neplatnost na základě § 131 odst. 3 ObchZ, je možné právo na náhradu škody uplatnit v samostatném řízení, přičemž navrhovatele limituje jen zákonná promlčecí doba. Samostatným návrhem 72

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 241. 73 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2963/1999. 74 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 218.

42

na náhradu škody se může domáhat i osoba, která nebyla účastníkem řízení o neplatnost usnesení valné hromady. Společníci mají kromě toho i právo na přiměřené zadostiučinění (tedy právo na náhradu nemajetkové újmy) za porušení základních práv společníka, přitom je přípustné, aby bylo poskytnuto v penězích. Dané právo však musí být uplatněno ve lhůtě stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení nebo v tříměsíční prekluzivní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí soudu, jímž byl návrh zamítnut dle § 131 odst. 3 ObchZ, jinak zaniká. Pro úplnost je třeba doplnit, i když ze zákona tak lze dedukovat, že možnost domáhat se neplatnosti usnesení valné hromady se vztahuje i na rozhodování společníků mimo valnou hromadu podle ustanovení § 130 ObchZ, pro rozhodování společníků, nepřítomných na valné hromadě, postupem podle § 127 odst. 7 ObchZ, i pro rozhodnutí přijatá jediným společníkem, který vykonává působnost valné hromady podle § 132 ObchZ.

3.3 Práva menšinových společníků Jako speciální oprávnění spojená se základním právem společníka podílet se na řízení společnosti a kontrole řádného výkonu správy jejích záležitostí lze označit práva menšinových neboli minoritních společníků, jejichž právní konstrukce je typická pro kapitálové společnosti. U osobních společností není zákonné úpravy minoritních práv třeba z důvodu jiného právního pojetí těchto společností, jejichž rysem je především zásada, že každý společník má jeden hlas. Kapitálové společnosti naproti tomu vychází z principu většinového rozhodování společníků přítomných na valné hromadě, přičemž většina hlasů se neodvíjí od počtu společníků, nýbrž od jejich kapitálové síly, která je dána poměrem, v němž se konkrétní společníci podílí na základním kapitálu. Menšinová práva jsou proto nástrojem společníků jak zabránit případům zneužití většinového postavení ve společnosti, kdy většina ohrožuje zájmy společnosti anebo jedná s menšinou obmyslně. 75 Na druhou stranu nesmí být toto oprávnění menšinou zneužíváno k blokování činnosti společnosti. To ostatně plyne i z ustanovení § 56a odst. 1 ObchZ, na jehož základě je zneužití většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti zakázáno.

75

ELIÁŠ, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck, 1994, s. 267.

43

Zvláštní povaha menšinových práv spočívá v tom, že sledují ochranu menšiny. Nejsou proto přiznána každému jednotlivému společníku, ani jim všem dohromady, ale pouze těm z nich, kteří společně, příp. i individuálně, dosahují souhrnem svých vkladů stanoveného podílu na základním kapitálu. Není přitom vyloučeno, že mohou existovat dvě samostatné skupiny minoritních společníků.76 Na smysl uvedených práv poukazují dvě teorie. První z nich nahlíží na menšinu jako na zvláštní orgán společnosti, jehož funkcí je chránit společnost před nezákonným postupem a rozhodováním většiny. Podle druhé teorie se jedná o legislativní řešení, jímž se poskytuje ochrana pouze a právě menšině, která chrání zejména své vlastní minoritní zájmy, je však otázkou, zda je takový postup také v zájmu společnosti a ostatních společníků. Zákonná úprava práv menšinových společníků je značně strohá. Pouze v ustanovení § 129 odst. 2 ObchZ je obsaženo právo společníků, jejichž vklady reprezentují alespoň 10 % základního kapitálu, požádat o svolání valné hromady. Dikce ustanovení má nařizující povahu, a proto nelze stanovenou hranici ve společenské smlouvě zvýšit. Podle mého názoru však není vyloučeno, aby společenská smlouva přiznala právo svolat mimořádné zasedání valné hromady i společníkům s nižším podílem na základním kapitálu.77 Společníci, požadující svolání valné hromady, mohou navrhnout její program. 78 Takové oprávnění zákon sice výslovně nezmiňuje, logicky to však lze vyvozovat, jinak by výše uvedené ustanovení prakticky postrádalo smysl. Za rozporuplné lze ovšem považovat, zda jednatelé mohou zahrnout do takto navrženého programu valné hromady i jiné otázky. Domnívám se, že takový postup by byl možný, neboť ze zákona v tomto směru neplyne žádné omezení. Požádají-li společníci o svolání valné hromady, mají jednatelé povinnost ji svolat do jednoho měsíce od doručení jejich žádosti. Při nesplnění této povinnosti jsou společníci oprávněni svolat valnou hromadu sami. Formulace zákona může vyvolat určité výkladové pochybnosti, jelikož není zcela jasné, zda se ve lhůtě jednoho měsíce musí valná hromada konat nebo postačí její pouhé svolání, tedy oznámení o jejím konání. Dané ustanovení zákona, jehož účelem je ochrana menšinových společníků, je namístě vykládat tak, že se

76

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 170. 77 Shodně též ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 440. 78 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 178.

44

má valná hromada konat ještě před uplynutím zákonné lhůty. Shodně se vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který konstatuje, že lhůtu vymezenou v § 129 odst. 2 ObchZ je třeba chápat tak, že zasedání valné hromady by se mělo uskutečnit do jednoho měsíce od doručení žádosti o její svolání a jednatel by ji měl svolat do 15 dnů od doručení této žádosti.79 Z použitého pojmu doručení žádosti je diskutabilní rovněž její forma. Písemná forma je však vhodná především v případě sporu jako důkaz, zda a kdy společníci o svolání valné hromady požádali. Uvažujeme-li, že účast na valné hromadě je právem, nikoli povinností společníků, je zřejmé, že praktický dosah uvedeného ustanovení je omezený, neboť v případě, že se ostatní společníci nedostaví a valná hromada nebude usnášeníschopná, tak žádné rozhodnutí nelze přijmout. K. Eliáš uzavírá s tím, že o ochraně minority ve společnosti s ručením omezeným v našem obchodním zákoníku nelze vůbec hovořit.80 Rozsáhlejší úprava menšinových práv je tak ponechána společenské smlouvě, příp. stanovám společnosti.

3.4 Právo disponovat obchodním podílem Právem disponovat obchodním podílem lze chápat právo na převod obchodního podílu a právo zastavit obchodní podíl. Jak jsem již napsala v obecné kapitole o právech a povinnostech společníků, vycházím z toho, že uvedená práva společníků k obchodnímu podílu jsou jistě neodmyslitelnou částí jejich práv, avšak jsou jiné podstaty než práva, která tvoří součást obchodního podílu. Pro ucelenější přehled a komplexnější zhodnocení postavení společníka ve společnosti ovšem pokládám za vhodné alespoň stručně vysvětit základní principy a východiska uvedených práv plynoucích z obchodního podílu.

3.4.1 Právo převést obchodní podíl Převod obchodního podílu je singulární sukcesí, kdy jeho nabyvatel vstupuje do těch práv a povinností, které se vztahují k převáděnému obchodnímu podílu. K převodu obchodního podílu se použije zvláštní smlouva příznačně pojmenovaná jako smlouva o převodu obchodního podílu, která je upravena v ustanovení § 115 odst. 3 ObchZ. 81 Uvedenou

79

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 14 Cmo 149/2001. ELIÁŠ, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck, 1994, s. 272. 81 Obchodní podíl ovšem lze převést i smlouvou o převodu podniku. 80

45

smlouvou lze převést jak celý obchodní podíl, tak i jeho část. Převod obchodního podílu může být úplatný i bezúplatný, taková skutečnost však musí být ze smlouvy zjistitelná. Obchodní zákoník počítá s převodem obchodního podílu jak na jiného společníka, tak na třetí osobu. O převodu obchodního podílu na jiného společníka rozhoduje dle ustanovení § 115 odst. 1 ObchZ valná hromada, a to za předpokladu, že ve společenské smlouvě není upraven jiný, ať už volnější nebo přísnější, režim. Pokud společenská smlouva mlčí, potom lze obchodní podíl převést vždy, naopak zákaz převoditelnosti obchodního podílu musí ve společenské smlouvě výslovný. Naproti tomu možnost převodu obchodního podílu na třetí osobu musí být v souladu s ustanovením § 115 odst. 2 ObchZ dovolena přímo společenskou smlouvou, pouhé mlčení smlouvy nestačí a znamenalo by nepřípustnost převodu obchodního podílu. Společenská smlouva navíc může stanovit, že je třeba souhlasu valné hromady s převodem obchodního podílu na extranea. Zákon zakotvuje výjimku pro společnost, která má pouze jediného společníka, pro niž platí, že obchodní podíl je převoditelný na třetí osoby vždy bez ohledu na znění společenské smlouvy. Při převodu podílu na třetí osobu musí převodce jakožto společník dbát zvýšené informační povinnosti a postupovat v souladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, neboť jen on ví, jaké právní a věcné vady váznou na předmětu převodu, proto má nabyvatel v tomto směru poněkud ztíženou pozici. 82 Vlastní zákonná úprava smlouvy o převodu obchodního podílu není nikterak detailní, je pouze vyžadována její písemná forma a úředně ověřené podpisy na ní. Nabyvatel, který není doposud společníkem, musí ve smlouvě učinit prohlášení, že přistupuje ke společenské smlouvě, popř. stanovám společnosti. Další náležitostí, vyplývající z požadavku určitosti předmětu, je zejména identifikace převáděného podílu a výše dohodnuté ceny, v případě, že jde o převod úplatný. Na základě ustanovení § 409 ObchZ, které upravuje kupní smlouvu, by bylo možné dospět k názoru, že postačí stanovit způsob dodatečného určení ceny. Souhlasím však s I. Pelikánovou a S. Černou, že uzavření smlouvy bez takového určení s tím, že kupujícímu by vznikla povinnost zaplatit cenu obvyklou, je při nejmenším pochybné vzhledem k tomu, že obvyklou cenu obchodního podílu není možné stanovit.83

82

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 114. 83 PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 395.

46

Pro úplnost je nezbytné dodat, že za závazky, které přešly převodem obchodního podílu, ručí převodce a účinky převodu nastávají vůči společnosti teprve doručením účinné smlouvy o převodu. Pokud došlo k převodu obchodního podílu, potom tímto okamžikem zaniká nebo se mění (v závislosti na tom, zda se převáděl celý podíl nebo pouze jeho část) účast převodce ve společnosti a současně vzniká nebo se mění účast nabyvatele, což nutně přináší i změnu společenské smlouvy. Změna osoby společníka musí být zapsána do seznamu společníků a poté musí být podán návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku. Zatímco k převodu obchodního podílu dochází z vůle stran, pro přechod obchodního podílu je typická jiná právní skutečnost, a to zánik společníka právnické osoby nebo smrt společníka fyzické osoby. Nejedná se tak o právo společníka v pravém slova smyslu, nýbrž o následek uvedených právních skutečností. Dochází-li k přechodu obchodního podílu, jedná se o univerzální sukcesi, kdy všechna práva a povinnosti právního předchůdce přechází na právního nástupce. Současná právní úprava zakotvuje v ustanovení § 116 ObchZ jak nástupnictví po právnických osobách, tak dědění po fyzických osobách. V obou situacích může být přechod obchodního podílu společenskou smlouvou vyloučen. Zvláštní úprava se však vztahuje na jednočlenné společnosti, pro které je příznačné, že dědění obchodního podílu nelze vyloučit. Zákon však umožňuje dědici požádat soud, aby zrušil jeho účasti ve společnosti. Předpokladem však je, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl společníkem, a že návrh podal v prekluzivní tříměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví. V případě, kdy společnost nepřipouští přechod obchodního podílu na dědice nebo právního nástupce, stává se obchodní podíl uvolněným a přechází na společnost, která s ním musí naložit v souladu s § 113 odst. 5 a 6 ObchZ. Při převodu nebo přechodu obchodního podílu je možné jeho rozdělení, nevylučuje-li to společenská smlouva a je-li vyjádřen souhlas valné hromady. Při rozdělení obchodního podílu zaniká původní obchodní podíl a vznikají nové samostatné obchodní podíly, musí být však vždy zohledněna minimální výše vkladu a maximální počet společníků ve společnosti. S ohledem na princip jednoty obchodního podílu, tudíž že každý společník může mít pouze jeden obchodní podíl, zákonná úprava předpokládá spojení obchodních podílů. Pokud se tedy společník zaváže k dalšímu vkladu při zvyšování základního kapitálu podle ustanovení § 143 ObchZ nebo dojde k převodu nebo přechodu obchodního podílu na společníka, dosavadní a nabytý obchodní podíl se spojí v jediný. 47

3.4.2 Právo zastavit obchodní podíl Do dispozičního oprávnění společníka lze zahrnout rovněž právo zastavit obchodní podíl podle ustanovení § 117a ObchZ. Subsidiárně se uplatní v souladu s ustanovením § 117a odst. 8 ObchZ obecná úprava zástavního práva k movitým věcem v občanském a obchodním zákoníku. Odkaz na obchodní zákoník je ovšem zavádějící, neboť v něm není obsažena žádná obecná úprava zástavního práva. Obchodní podíl nelze po dobu trvání zástavního práva opětovně zastavit další osobě. Není ani akceptováno dát obchodní podíl do podzástavy, jelikož podzástavní právo vzniká dle ustanovení § 173 odst. 1 ObčZ jen tehdy, kdy je zástavou věc v právním smyslu. Zástavní právo k obchodnímu podílu je zřizováno prostřednictvím zástavní smlouvy, jež musí být písemná s úředně ověřenými podpisy. Podle ustanovení § 156 odst. 2 ObčZ musí zástavní smlouva obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Je-li podmínkou pro převod obchodního podílu souhlas valné hromady, pak je její souhlas vyžadován i k zastavení obchodního podílu. Ke zřízení zástavního práva postačuje svolení prosté většiny hlasů přítomných společníků. Pokud však valná hromada souhlas nevyslovila nebo o něm nerozhodovala, zástavní právo vzniknout nemůže. Zástavní právo k obchodnímu podílu vzniká jeho zápisem do obchodního rejstříku, přičemž návrh na tento zápis (a stejně tak na výmaz) je oprávněn podat zástavní věřitel nebo zástavce. Pokud není pohledávka zajištěná zástavním právem k obchodnímu podílu řádně a včas splněna, zástavní věřitel může obchodní podíl, který je předmětem zástavy, prodat v obchodní veřejné soutěži nebo ve veřejné dražbě. 84 Zástavní věřitel poté uspokojí svou pohledávku výtěžkem z prodeje obchodního podílu a po odečtení účelně vynaložených nákladů vydá zbylou částku dlužníkovi, čímž zástavní právo zanikne. Ačkoliv zástavní právo obecně souvisí s odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, zastavením obchodního podílu nedochází k výkonu práv, spojených s účastí společníka ve společnosti, zástavním věřitelem, což znamená, že tato práva nadále vykonává společník. Zástavní věřitel má ale nárok na plnění, která vzniknou společníkovi na základě jeho účasti ve společnosti po splatnosti zajištěné pohledávky a započítávají se na zajištěnou pohledávku.

84

Ve veřejné dražbě lze zastavený obchodní podíl prodat, umožní-li to zvláštní právní předpis, kterým je zákon o veřejných dražbách č. 26/2000 Sb.

48

V praxi se může stát, že se nepodaří obchodní podíl prodat, v takové situaci má zástavní věřitel právo vykonávat všechna práva, která se vztahují na zastavený obchodní podíl. Zástavnímu věřiteli tak vznikne požívací právo, zatímco společníkovi zůstane jen holé vlastnictví. 85 Zákon také výslovně dovoluje uzavřít smlouvu dle § 115 ObchZ, tzn. smlouvu o převodu obchodního podílu, na základě které zástavní věřitel přijme od zástavce jeho obchodní podíl za účelem uhrazení dluhu. Uvedeným převodem potom zástavní právo zaniká. 86 Hodnotu obchodního podílu určuje soudní znalec, který je jmenován na návrh zástavního věřitele. Po převodu podílu má zástavní věřitel povinnost uhradit zástavci sumu, o kterou hodnota podílu převýší dlužnou pohledávku včetně příslušenství a nákladů na znalecký posudek.

85 86

PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 398. Další způsoby zániku zástavního práva stanoví ustanovení § 170 ObčZ.

49

4 Povinnosti společníků Povinnosti společníků, stejně jako jejich práva, lze třídit podle různých kritérií. V rámci zachování přehlednosti budu upřednostňovat i v tomto případě rozlišování povinností majetkové a nemajetkové povahy. Povinnosti společníků lze členit i jiným způsobem, a sice na povinnosti základní (neboli hlavní) a doplňkové (neboli vedlejší). U společnosti s ručením omezeným představuje triádu nejdůležitějších povinností: 

povinnost vkladová, tedy povinnost upsat a splatit vklad,



povinnost ručit za závazky společnosti a



povinnost loajality.

4.1 Majetkové povinnosti 4.1.1 Vkladová povinnost Jednou ze základních povinností každého společníka je povinnost vkladová neboli ilační, která se skládá z povinnosti vklad upsat a následně jej splatit. Upsáním vkladu se rozumí převzetí závazku určitou osobou poskytnout společnosti předmět vkladu. Za splacení vkladu je potom pokládáno samotné převedení vkladu do vlastnictví společnosti. Teprve úspěšným uskutečněním obou vzájemně podmíněných fází je proces ilace právně perfektní. Vkladová povinnost je pokládána za základní především proto, že povinně poskytované vklady společníků tvoří obligatorní základní kapitál společnosti. Vklad společníka je definován v obecných ustanoveních o obchodních společnostech v § 59 odst. 1 ObchZ jako souhrn peněžních prostředků nebo jiných penězi ocenitelných hodnot. Společným rysem všech vkladů je to, že musí být způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, který je převoditelný. Vklad společníka tudíž může být jak peněžitý, tak nepeněžitý a jeho vložením do společnosti společník nabývá nebo zvyšuje svou účast v ní. Peněžitým vkladem jsou výlučně peníze, a to jak v hotovostní, tak bezhotovostní formě a započítávají se na vklad ve své nominální hodnotě. Nepeněžitý vklad je představován majetkem, který je hospodářsky využitelný v souvislosti s předmětem podnikání společnosti a jehož hospodářská hodnota je zjistitelná. Jako nepeněžitý vklad lze do společnosti vložit movité a nemovité věci, pohledávky, cenné 50

papíry, práva z průmyslového a duševního vlastnictví, při splnění zákonem stanovených podmínek také obchodní podíl, příp. i jiná majetková práva a penězi ocenitelné hodnoty jako je např. know-how. Předmětem nepeněžitého vkladu je i podnik nebo jeho část. Zákon však výslovně zakazuje vklady spočívající v provedení prací nebo poskytnutí služeb. Jestliže společník poskytuje nepeněžitý vklad, je třeba jej ocenit a poté ve společenské smlouvě uvést, jakou částkou se mu započítává na vklad do základního kapitálu a jaký je jeho předmět. Ocenění předmětu nepeněžitého vkladu musí být podloženo posudkem, vyhotoveným znalcem nezávislým na společnosti a jmenovaným za tímto účelem soudem dle ustanovení § 59 odst. 3 ObchZ. Vzhledem k tomu, že v obchodním zákoníku není výslovně zakotveno, že by se vkladová povinnost musela splnit pouze peněžitým nebo pouze nepeněžitým vkladem, usuzuji, že je přípustná kombinace obou typů vkladů za předpokladu, že jejich souhrnná hodnota dosáhne zákonem požadovaného minima. Takové řešení však považuji za nepraktické, a to z důvodu odchylných právních režimů obou typů vkladů. Speciální ustanovení vztahující se pouze na společnost s ručením omezeným v § 109 ObchZ stanovuje, že vklady jednotlivých společníků mohou být rozdílné, současně však limituje spodní hranici vkladu částkou 20 000 Kč a jejich hodnota musí být vždy dělitelná beze zbytku tisícem. Hodnota vkladu každého společníka musí být obsažena ve společenské smlouvě dle ustanovení § 110 odst. 1 písm. d) ObchZ, přičemž neuvedení této podstatné náležitosti společenské smlouvy by způsobilo její neplatnost. Každý společník se může podílet na základním kapitálu společnosti pouze jedním vkladem, přičemž jejich součet musí odpovídat výši základního kapitálu. Povinnost splatit vklad vzniká buďto zakladateli účinností společenské smlouvy, resp. zakladatelské listiny, při založení společnosti anebo společníkovi, příp. též extraneovi v souladu s ustanovením § 143 odst. 6 ObchZ přijetím závazku ke zvýšení vkladu či k novému vkladu při zvyšování základního kapitálu za trvání společnosti, které má podobu písemného prohlášení. Podmínky a lhůta ke splnění vkladové povinnosti musí být stanoveny ve společenské smlouvě, což vyplývá z ustanovení § 113 odst. 1 ObchZ. Před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku, resp. před podáním návrhu na zápis zvýšení jejího základního kapitálu, je společník povinen dle § 111 odst. 1 ObchZ splatit celý příspěvek do emisního ážia a nejméně 30 % svého peněžitého vkladu. Zbývající část peněžitého vkladu 51

musí být uhrazena, jak jsme již uvedla, ve lhůtě určené společenskou smlouvou, nejdéle však do pěti let od vzniku společnosti nebo ode dne převzetí závazku ke splacení vkladu. Z toho lze dovodit, že ujednání, která by lhůtu splatnosti vkladu prodlužovala za tuto hranici, by byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Nepeněžité vklady musí být však splaceny zcela před takovým zápisem do obchodního rejstříku v souladu s ustanovením § 59 odst. 2 ObchZ. Zůstává otázkou, proč se uvedený zákonný příkaz vztahuje jen na nepeněžité vklady a v případě peněžitých vkladů postačí zaplacení pouze z 30 %. Nabízí se logické vysvětlení, že nepeněžitý vklad je možné splatit zpravidla jednorázově a nikoli po částech jako u peněžitých vkladů. 87 V každém případě musí být dodrženo pravidlo, že souhrn splacených peněžitých vkladů a hodnota splacených nepeněžitých vkladů se musí rovnat alespoň 100 000 Kč. Pouze u společnosti, která je založena jedním zakladatelem platí, že její základní kapitál musí být splacen v plném rozsahu ke dni podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Podle ustanovení § 119 ObchZ platí striktnější podmínky pro splácení vkladů i pro jediného společníka, kterým se ovšem stane až po vzniku společnosti a v jehož rukou se spojí všechny obchodní podíly. V důsledku nesplacení nepeněžitého vkladu vznikají společníku ještě další povinnosti. Dle ustanovení § 59 odst. 2 ObchZ musí společník, který se k poskytnutí nepeněžitého vkladu zavázal, splatit jeho hodnotu v penězích, jestliže společnost nenabyla majetkové právo k předmětu vkladu, který považovala za splacený. Společnost je pak samozřejmě povinna vrátit předmět vkladu společníku, resp. oprávněné osobě. Není přitom podstatné, proč na společnost nepřešlo majetkové právo. Důvodem může být skutečnost, že vkladatel neměl dispoziční právo k předmětu vkladu nebo že nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí apod. Výjimečně může nastat i situace, kdy se splacení nepeněžitého stane nemožným např. proto, že jeho splacení nebude v souladu s následně vydaným právním předpisem nebo v případě zničení věci. 88 Vzhledem k tomu, že takové případy nejsou obchodním zákoníkem upraveny, vyžaduje se použití obecných ustanovení § 575577 ObčZ a 352-354 ObchZ o nemožnosti plnění. Aplikujeme-li § 575 odst. 1 ObčZ, usoudíme, že povinnost splatit nepeněžitý vklad zanikne bez toho, aby vznikla povinnost zaplatit hodnotu nepeněžitého vkladu v penězích. Existuje i názor, že nelze ani vyloučit 87

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 330. 88 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 231.

52

analogické užití ustanovení § 59 odst. 2 ObchZ. 89 Osobně se přikláním k první možnosti a svůj závěr opírám o ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ, podle kterého se některé otázky řeší podle předpisů občanského práva, nelze-li je řešit podle obchodního zákoníku. Obdobná povinnost je obsažena v ustanovení § 59 odst. 7 ObchZ, dle kterého je společník povinen doplatit rozdíl mezi hodnotou předmětu nepeněžitého vkladu při upsání vkladu a při jeho splacení. 90 Tento rozdíl se doplácí v penězích, neurčí-li společenská smlouva nebo stanovy jiný způsob náhrady, nelze však stanovit, že společník není povinen rozdíl dorovnat. Ze stejného ustanovení vyplývá i povinnost společníka nahradit v penězích újmu, která vznikla společnosti následkem předčasného zániku práva užívání nebo požívání, jestliže nepeněžitý vklad spočíval právě ve zřízení nebo převedení užívacího či požívacího práva. Splacení i části vkladu některého ze společníků jsou povinni jednatelé bez zbytečného odkladu (dle § 32 odst. 3 ObchZ) oznámit rejstříkovému soudu a požádat o změnu zápisu v obchodním rejstříku tak, aby rozsah splacených vkladů byl vždy aktuální, neboť zápis splacení vkladů má konstitutivní účinky na existenci ručitelské povinnosti společníků. 91 Společníci, kterým v důsledku porušení této povinnosti vznikla škoda, jsou oprávněni se domáhat na jednatelích její náhrady v souladu s ustanovením § 373 a násl. ObchZ. V souvislosti se splácením vkladu je nutné dodat, že na základě ustanovení § 108 odst. 2 ObchZ je zakázáno započíst nárok společnosti na splacení vkladu a jakýkoli nárok společníka vůči společnosti. Zákon však připouští dvě výjimky z této zásady. První z nich je započtení podle § 106 odst. 2 ObchZ. Jestliže společník bude plnit věřiteli společnosti z titulu svého ručení za dluhy společnosti, započte se mu takové plnění na vklad do společnosti. Není-li toto započtení možné, může společník za poskytnuté plnění požadovat náhradu od společnosti. 92 Kromě toho je možná tzv. kapitalizace pohledávek, což znamená, že společník může přistoupit k započtení pohledávky vůči společnosti na vklad, avšak pouze za předpokladu, že s tímto započtením souhlasí valná hromada při zvýšení základního kapitálu podle ustanovení § 125 odst. 1 písm. e) ObchZ.

89

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 163. 90 Je třeba pamatovat na to, že se nejedná o rozdíl mezi výší vkladu a hodnotou předmětu vkladu. 91 ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 181. 92 PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 400.

53

Vkladová povinnost je povinností zákonnou, což znamená, že tuto povinnost nelze dohodnout ve společenské smlouvě jinak nebo se jí dokonce zprostit, ledaže jde o snížení základního kapitálu prominutím dluhu (§ 113 odst. 1 ObchZ). Včasné splacení vkladů je vyžadováno zákonem poměrně striktně a nesplnění vkladové povinnosti vyvolává přísné sankce, kterými jsou: 

Úrok z prodlení

Společník, který je v prodlení se splacením peněžitého vkladu, je povinen podle ustanovení § 113 odst. 2 ObchZ platit úrok z prodlení v zákonné výši 20 % ročně z nesplacené částky. Společenská smlouva však může předepsat jinou, vyšší i nižší, úrokovou sazbu, stejně tak může placení úroků z prodlení zcela vyloučit. V rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i s ustanovením § 56a odst. 2 ObchZ by však bylo ujednání ve společenské smlouvě, které by stanovilo, že úroky z prodlení jsou povinni platit jen někteří společníci a jiní nikoli. 93 

Smluvní pokuta

Přestože se povinnost platit úroky z prodlení vztahuje jen na splácení peněžitých vkladů, je možné založit společenskou smlouvou majetkové sankce rovněž při prodlení se splácením nepeněžitých vkladů, a to např. formou smluvní pokuty podle § 544 a násl. ObčZ a § 300 a násl. ObchZ. Smluvní pokutu lze sjednat při prodlení se splacením obou typů vkladů. 

Náhrada škody

Společnost může také požadovat na společníkovi, který nesplnil včas svou ilační povinnost, náhradu škody, která jí byla tímto prodlením způsobena. Společnost má nárok na náhradu škody jen tehdy, kdy prodlení se splacením není již kryto úroky z prodlení nebo smluvní pokutou. Společenskou smlouvou ovšem lze takový souběh dovolit. 94 

Žaloba o splacení vkladu

Společnost je oprávněna vymáhat splnění vkladové povinnosti společníkem rovněž soudní cestou. Podle ustanovení § 131a ObchZ může i každý společník podat jménem společnosti žalobu o splacení vkladu. Tato možnost se však neuplatní, jestliže společníka žalovala 93

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 378. 94 DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 238.

54

sama společnost prostřednictvím žaloby podané jednatelem nebo jestliže valná hromada rozhodla o vyloučení společníka, který je v prodlení. 

Vyloučení společníka rozhodnutím soudu

Vhledem k tomu, že neplnění vkladové povinnosti lze bezpochyby pokládat za závažné porušení povinností společníka, se společnost může domáhat jeho vyloučení soudním rozhodnutím podle ustanovení § 149 ObchZ. K plnění povinnosti musí být společník vyzván a na možnost vyloučení musí být písemně upozorněn, bez dodržení takového postupu není vyloučení možné. Podání tohoto návrhu soudu musí schválit společníci, jejichž vklady představují alespoň 50 % základního kapitálu. 

Zákaz výkonu hlasovacích práv

V důsledku opožděného splacení vkladu může být společník postižen rovněž v oblasti jeho řídících oprávnění, kdy nemůže vykonávat hlasovací právo na valné hromadě. 

Kaduční řízení

Kaduční řízení představuje specifický způsob zániku účasti osoby ve společnosti s ručením omezeným. V ustanovení § 113 odst. 3 a 4 ObchZ je upraven postup společnosti, který musí dodržet, jestliže má být společník pro nesplacení vkladu ze společnosti vyloučen. Domnívám se, že kaduční řízení lze vést při prodlení se splacením jak peněžitého, tak nepeněžitého vkladu.95 Kdyby tomu tak nebylo, postavení společníků, kteří se zavázali k peněžitým vkladům, by bylo značně nerovné oproti společníkům, kteří přijali závazek vložit do společnosti nepeněžité vklady. Kromě toho je možné zahájit kaduční řízení pro neplnění příplatkové povinnosti dle ustanovení § 121 ObchZ. Tyto případy jsou tak jedinými, kdy je zákonem povoleno valné hromadě, tedy společníkům, kteří se na jejím zasedání shromáždili, rozhodnout o vyloučení společníka. V ostatních případech je svěřeno rozhodnutí o vyloučení společníka soudu. Kaduční řízení začíná výzvou adresovanou společníkovi, v níž ho společnost vyzývá ke splnění jeho povinnosti v dodatečné lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce, přičemž horní limit záleží na volném uvážení společnosti. Součástí výzvy musí být upozornění, že v případě, kdy nesplní svoji povinnost ani ve stanovené době, hrozí mu vyloučení ze společnosti. Obchodní zákoník nepředepisuje formu výzvy, může být však upravena ve 95

Shodně též DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. II. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 1010.

55

společenské smlouvě, není-li tomu, lze výzvu učinit v jakékoliv formě. K. Eliáš připouští i výzvu formou usnesení valné hromady. 96 Osobně však upřednostňuji názor, že samotné přijetí usnesení o tom, že má být společník vyzván ke splacení vkladu, nelze pokládat za výzvu ve smyslu § 113 odst. 3 ObchZ. Teprve doručení takového usnesení valné hromady společníkovi, příp. jeho seznámení s ním, by mohlo být považováno za výzvu. 97 Zaslání výzvy je povinností jednatele, který je rovněž povinen svolat zasedání valné hromady v případě marného uplynutí lhůty. O tom, zda společník, který ani v dodatečné lhůtě nesplnil svou povinnost, bude skutečně vyloučen, rozhodne valná hromada svým usnesením v souladu s § 125 odst. 1 písm. h) ObchZ, což lze chápat jako druhou fázi kadučního řízení. K rozhodnutí valné hromady o vyloučení společníka je dostačující dle ustanovení § 127 odst. 3 ObchZ prostá většina hlasů přítomných společníků, pokud společenská smlouva nepožaduje vyšší počet hlasů, přičemž společník, kterému hrozí vyloučení, hlasovat nesmí. O takovém rozhodnutí valné hromady musí být vždy pořízen notářský zápis na základě ustanovení § 141 odst. 1 ObchZ. Jestliže je kaduční řízení zahájeno s jedním ze společníků, který je prodlení, pak musí být vedeno vůči všem, kteří své povinnosti nedostáli98, což vyplývá z principu rovnosti účastníků. To však nebraní valné hromadě v tom, aby jednoho společníka vyloučila a jiného nikoliv. Valná hromada tedy může rozhodnout jakkoliv, pokud ale jednou rozhodne o tom, že společník vyloučen nebude, nelze dané rozhodnutí následně revokovat a společníka vyloučit. Diskutabilní otázkou je, zda může valná hromada rozhodnout o vyloučení společníka, který svůj závazek vůči společnosti splnil až po uběhnutí stanovené lhůty, ale ještě před rozhodnutím valné hromady. Přestože výslovná úprava není v zákoně obsažena, valná hromada společníka vyloučit nesmí, protože by to bylo v rozporu s dobrými mravy a ekvitou. Takový závěr podpořil ve své judikatuře i Nejvyšší soud ČR 99, který argumentuje tím, že kaduční řízení má především funkci uhrazovací a splacením dlužného vkladu odpadá relevantní důvod pro vyloučení společníka.

96

ELIÁŠ, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 125. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 378-379. 98 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 193-194. 99 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1998, sp. zn. 1 Odon 132/1997. Dostupné v: ŠTENGLOVÁ, I. Přehled judikatury ve věcech obchodních společností. Praha: ASPI, 2002, s. 36. 97

56

Kaduční řízení je fakultativní, což znamená, že se společnost k němu může, ale nemusí uchýlit, tudíž může využít jiných právních prostředků k vymáhání plnění. V této souvislosti se objevily určité pochybnosti, zda je společnost oprávněna se domáhat vyloučení prodlévajícího společníka na základě rozhodnutí soudu dle § 149 ObchZ, když ho může sama vyloučit v kadučním řízení. Soudní praxe dospěla k závěru, že tento postup možný je. Neméně spornou otázkou je, jestli si společnost může zvolit mezi vyloučením společníka, který je v prodlení, a vymáháním splnění vkladové povinnosti soudní cestou. Zcela se ztotožňuji s názorem I. Štenglové 100, že společnost může postupovat obojím způsobem, taková možnost vyplývá jak z ustanovení § 131a ObchZ, tak z ústavně zaručeného práva domáhat se svého nároku z obchodních vztahů soudní cestou, nevylučuje-li tento postup zákon.

4.1.2 Povinnost k plnění mimo vklad Společníci se mohou zavázat ve prospěch společnosti i k jiným plněním mimo vklad. Taková plnění se nikdy nezapočítávají na vklad a nejsou součástí základního kapitálu společnosti. Pro společnost jsou vlastním zdrojem majetku a vstupují tedy do jejího vlastního kapitálu. Povinnost poskytnout plnění mimo vklad může být uložena společenskou smlouvou, nevzniká tudíž přímo ze zákona.

4.1.2.1 Povinnost zaplatit emisní ážio K emisnímu ážiu se může společník zavázat jen spolu s povinností vkladovou. Zatímco povinnost splatit vklad je povinností zákonnou, tak povinnost zaplatit emisní ážio nemusí nezbytně vzniknout a záleží na volné úvaze společníků, zda si ji při založení společnosti sjednají ve společenské smlouvě nebo zda ji budou požadovat při zvýšení základního kapitálu jako předpoklad převzetí nového vkladu. V případě nepeněžitých vkladů, jejichž hodnota je vyšší než výše upsaného vkladu, se však plnění pokládá za emisní ážio i tehdy, kdy emisní ážio nebylo výslovně dohodnuto, pokud ve společenské smlouvě, stanovách, popř. usnesení valné hromady není určeno, že vzniklý rozdíl nebo jeho část musí společnost vyplatit společníkovi nebo že bude použit na tvorbu rezervního fondu.

100

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 379.

57

U společnosti s ručením omezeným se obchodní zákoník výslovně zmiňuje o emisním ážiu pouze ve spojitosti s nepeněžitými vklady v ustanovení § 109 odst. 3 ObchZ, které odkazuje na přiměřené použití § 163a odst. 3 a 4 ObchZ. Příspěvek do emisního ážia lze však dohodnout i u peněžitých vkladů. Přestože neexistuje zákonná definice emisního ážia, lze jej vymezit jako rozdíl mezi výší vkladu společníka do základního kapitálu a hodnotou majetku, kterou společník poskytuje společnosti za nabytí nebo zvýšení svého podílu na společnosti. 101 Emisní ážio je tedy souhrnem prostředků, které společníci poskytují společnosti nad rámec svých vkladů a tyto prostředky se nikdy nezapočítávají do základního kapitálu, jak je tomu u vkladů. Rozdíl mezi vkladem a emisním ážiem spočívá i v tom, že proti pohledávce na emisní ážio je přípustné započtení. Význam emisního ážia je především ekonomický, neboť ážiový fond slouží hlavně k realizaci záměrů společnosti a dorovnání rozdílu mezi výší vkladu nového společníka a hodnotou obchodního podílu stávajících společníků při zvyšování základního kapitálu. 102 Zákon nestanovuje, zda musí výše emisního ážia všech osob, přejímajících vklad do základního kapitálu, odpovídat poměru jejich vkladů nebo ji lze určit nerovnoměrně. M. Bartošíková a I. Štenglová usuzují, že stanovení výše emisního ážia bez vazby na výši vkladu by bylo možné, jestliže všichni společníci souhlasí a jsou splněny podmínky § 56a odst. 2 ObchZ.103 Emisní ážio musí být splaceno dříve, než jednatelé podají návrh na prvozápis společnosti do obchodního rejstříku dle ustanovení § 111 odst. 1 ObchZ. Pro poskytnutí plnění na emisní ážio při zvyšování základního kapitálu zákon však žádnou lhůtu nepředepisuje. Pro případ prodlení s poskytnutím plnění na emisní ážio nastupují sankce v podobě úroků z prodlení ve výši stanovené společenskou smlouvou, není-li stanovena, tak ve výši dle ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ, tedy ve výši určené předpisy práva občanského. Je možné také sjednat smluvní pokutu, společnost může požadovat náhradu škody nebo vymáhat plnění soudní cestou, ustanovení § 131a ObchZ však nelze použít. Nesplacení emisního

101

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 97. 102 DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 98. 103 BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 168.

58

ážia není ale důvodem pro zahájení kadučního řízení, společník ovšem může být vyloučen soudem dle ustanovení § 149 ObchZ. 104

4.1.2.2 Povinnost příplatková Obchodní zákoník v ustanovení § 121 umožňuje společníkům sjednat si ve společenské smlouvě tzv. příplatkovou povinnost, jejímž smyslem je posílit finanční vybavenost společnosti. Novela obchodního zákoníku odstranila předchozí účelové omezení příplatků pouze ke krytí ztráty společnosti, a proto současné znění zákona připouští uložení příplatkové povinnosti k jakýmkoli účelům. Jestliže tedy společenská smlouva předvídá příplatkovou povinnost, může valná hromada rozhodnout svým usnesením o povinnosti společníků přispět na vytvoření vlastního kapitálu společnosti příplatkem nad rámec vkladu do základního kapitálu. Není-li ve společenské smlouvě zakotvena příplatková povinnost, nemůže o ní valná hromada rozhodnout, na druhou stranu je oprávněna rozhodnout o příslušné změně společenské smlouvy, s takovým rozhodnutím ale musí souhlasit dle ustanovení § 141 odst. 2 ObchZ všichni společníci, protože se zasahuje do jejich práv. O uložení příplatkové povinnosti rozhoduje valná hromada prostou většinou hlasů přítomných společníků, pokud neurčí společenská smlouva vyšší počet hlasů. Valná hromada rozhoduje také o lhůtách ke splacení. Bude-li příplatková povinnost sjednána, musí být uplatněna vůči všem společníkům, nikoliv pouze vůči některým z nich. Ze zákona plyne, že příplatek může být pouze peněžitý, jestliže by společenská smlouva umožňovala přispět nepeněžitým plněním, bylo by takové ujednání neplatné. Zákon zdůrazňuje, že splnění příplatkové povinnosti nijak neovlivňuje výši vkladu ani výši základního kapitálu. Příplatková povinnost nemůže být ukládána libovolně. Každý společník se na příplatku podílí poměrně podle velikosti svého upsaného vkladu tak, aby celková výše příplatku nepřesáhla polovinu základního kapitálu. Dokud není meze 50 % základního kapitálu vyčerpána, je možné uložit příplatkovou povinnost i opakovaně. Není sporu ani o tom, že při zvýšení základního kapitálu společnosti lze určit opětovně příplatkovou povinnost do výše tím vzniklého rozdílu mezi původní a novou hranicí. Rozpory však vyvolává otázka, zda lze příplatkovou povinnost uložit pouze do výše poloviny základního kapitálu za celou

104

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 249-250.

59

dobu trvání společnosti nebo zda se tento limit vztahuje pouze ke konkrétnímu usnesení valné hromady, jinými slovy, zda lze příplatkovou povinnost ukládat opakovaně v její maximální výši. T. Dvořák zastává názor, že s přihlédnutím k nedostatku výslovného zákonného zákazu tak činit lze.105 Podle mého názoru však z dikce zákona naprosto jednoznačně vyplývá, že dosáhne-li výše příplatku hodnoty 50 % základního kapitálu, další příplatky uložit nelze. Kromě situací, kdy je vznik příplatkové povinnosti založen společenskou smlouvou, připouští zákon i dobrovolné poskytnutí příplatku, a to za podmínky, že s tím souhlasí valná hromada. Na rozdíl od povinného příplatku není výše dobrovolného příplatku nijak omezena a záleží tak na uvážení společníka. Na rozdíl od vkladů je možné pohledávku na splnění příplatku započíst proti pohledávce společníka za společností a příplatky lze společníkům vrátit, ale pouze v rozsahu, ve kterém převyšují ztráty společnosti. Prodlení se splněním příplatkové povinnosti je sankcionováno podobně jako prodlení se splacením vkladu. K soudnímu vymáhání příplatku je však oprávněna pouze společnost a nikoli společníci jejím jménem.

4.1.2.3 Povinnost přispět na vytvoření rezervního fondu Společnost s ručením omezeným v souladu s ustanovením § 67 odst. 2 ObchZ vytváří povinně rezervní fond. Společnost jej vytváří v době a ve výši stanovené společenskou smlouvou. Obchodní zákoník v ustanovení § 124 odst. 1 určuje, kdy je společnost nejpozději povinna rezervní fond vytvořit (poprvé za rok, kdy společnost dosáhne čistého zisku podle řádné účetní závěrky, rezervní fond je tedy tvořen z čistého zisku), v jaké minimální výši (nejméně 10 % z čistého zisku, ale ne více než 5 % z hodnoty základního kapitálu) a kolik činí povinné každoroční příspěvky (nejméně 5 % z čistého zisku, a to až do dosažení výše určené ve společenské smlouvě nebo ve stanovách, nejméně však do výše 10 % základního kapitálu).106 Rezervní fond lze však vytvořit i při vzniku společnosti nebo při zvyšování základního kapitálu společnosti, tedy ještě dříve než je k tomu společnost ze zákona povinna. Dřívější tvorba rezervního fondu musí být výslovně uvedena ve společenské smlouvě, která rovněž

105

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 174-175. 106 To neplatí, pokud je rezervní fond vytvořen již při vzniku společnosti.

60

uloží společníkům povinnost k poskytnutí příplatků. Fakultativně vytvořený rezervní fond je naplněn příplatky společníků mimo a nad rámec vkladů, popř. nad emisní ážio. Ze zákona neplyne, jestli musí být výše příplatků jednotlivých společníků úměrná jejich vkladům nebo jejich obchodním podílům anebo dokonce nezávislá na obou. Teorie uvažuje dvě východiska. První z nich se opírá o zásadu rovného zacházení se všemi společníky, podle které lze dovodit, že příplatky společníků do dobrovolně vytvářeného rezervního fondu budou odpovídat poměru vkladů společníků. 107 Osobně se ztotožňuji s tímto závěrem, v jeho prospěch svědčí i to, že obchodní zákoník přímo nedovoluje založení nerovného postavení společníků jako např. v případě určení výše obchodních podílů, u nichž společenská smlouva umožňuje stanovit jejich výši bez vazby na výši vkladu. Na druhou stranu lze vycházet i ze zásady smluvní volnosti anebo z toho, že nestanoví-li zákon poměrné rozdělení příplatků podobně jako u příplatkové povinnosti podle § 121 ObchZ, nemusí příspěvky odpovídat výši vkladů. 108 Lhůtu pro splacení příspěvku na vytvoření rezervního fondu zákon nepředepisuje, neurčí-li ji ani společenská smlouva, použije se patrně ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ, podle kterého je společnost oprávněna požadovat plnění jakmile vznikla nebo jakmile nabylo účinnosti rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu společnosti. Možným postupem při neposkytnutí příplatku do rezervního fondu je podání žaloby u soudu na vyloučení společníka nebo vymáhání příplatku soudní cestou. Prodlení se zaplacením příplatku lze sankcionovat úroky z prodlení, jejichž výši je možné určit ve společenské smlouvě, nejsou-li v ní určeny, potom lze aplikovat obecné ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ. Rezervní fond je pokládán za nástroj, který slouží ke krytí ztrát a překonání nepříznivého průběhu hospodaření společnosti. Jeho vytvoření ještě předtím, než má společnost zákonnou povinnost jej vytvořit, může být určitým indikátorem ekonomické síly společnosti, protože společníci tak dávají najevo svou ochotu poskytnout více prostředků než je nezbytné, a tím rovněž zvyšují jistotu věřitelů společnosti, že budou jejich pohledávky uspokojeny.

107

Shodně viz BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 166-167. 108 DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 251.

61

4.1.3 Povinnost ručit za závazky společnosti Společnost s ručením omezeným se někdy pokládá za smíšenou formu obchodní společnosti a jedním z argumentů je právě právní úprava povinnosti společníků ručit za její závazky. Tato povinnost je pro společnost s ručením omezeným natolik typickou, že jí dala také svůj název. Od ručení společníků je však nutné odlišovat odpovědnost společnosti za své závazky, která je neomezená, neboť dle ustanovení § 106 odst. 1 ObchZ společnost odpovídá za jejich porušení celým svým majetkem. Ručení společníků za závazky společnosti je naproti tomu vždy omezené, a to jak z hlediska rozsahu, tak i času. Ručení společníků je stanoveno přímo zákonem a jeho kogentní charakter neumožňuje uvedenou povinnost vyloučit, omezit či odchylně upravit ve společenské smlouvě. Ručení má akcesorickou povahu, což znamená, že jako vedlejší závazek existuje jen tehdy, když existuje závazek hlavní. Komplexnost úpravy ručení zajišťuje obchodní zákoník tím, že odkazuje na podpůrné použití ustanovení § 303-311 ObchZ o zajištění závazků ručením.

4.1.3.1 Ručení společníků za trvání společnosti Každý ze společníků ručí za závazky společnosti v souladu s ustanovením § 106 odst. 2 ObchZ až do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků podle stavu zápisu v obchodním rejstříku. Tento zápis má konstitutivní účinky, podstatný tedy není faktický stav nedoplatků vkladů, ale stav zaznamenaný v obchodním rejstříku. Současná normativní konstrukce zdůrazňuje solidaritu společníků, kteří ručí za dluhy společnosti společně a nerozdílně. Rozsah ručení společníka proto nezávisí jen na splnění jeho vlastní vkladové povinnosti, ale i na splnění vkladové povinnosti ostatními společníky. Před novelou obchodního zákoníku totiž společník přestával ručit v okamžiku zápisu splacení celého svého vkladu do obchodního rejstříku.109 Dle platného znění zákona ovšem ručení společníků zaniká teprve zápisem splacení všech vkladů do obchodního rejstříku. Institut ručení společníků za závazky společnosti slouží k ochraně věřitelů společnosti, kteří se mohou domáhat uhrazení závazků společnosti na společnících, pokud je neuhradí sama společnost, i když k tomu byla vyzvána. Koncepce ručení je postavena na principu subsidiarity, kdy primárním dlužníkem je vždy společnost a na společníky, jakožto ručitele 109

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 116.

62

neboli sekundární dlužníky, se lze obrátit až tehdy, neplní-li společnost své závazky. V případě, že není dluh zaplacen dobrovolně, může věřitel podat na společnost žalobu na plnění, vést na ni exekuci, podat insolvenční návrh apod. V praxi je zcela běžné, že jedním žalobním návrhem jsou žalováni dlužník i jeho ručitelé. Výzvu ručiteli tedy lze uskutečnit i tím způsobem, že mu soud doručí stejnopis žaloby.110 Pokud je však zřejmé, že společnost závazek nesplní, např. z důvodu prohlášení konkursu na majetek společnosti nebo neúspěšně vedené exekuce na její majetek v minulosti či prostého oznámení ze strany společnosti, že svůj dluh nevyrovná 111, může věřitel vyzvat rovnou ručitele. Z titulu solidárního ručení má věřitel právo požadovat splnění ručební povinnosti po kterémkoli společníkovi, ale jen do výše nedoplatků vkladů všech společníků. Předpokládá se, že společník uvědomí společnost o vzneseném nároku věřitele a požádá ji o stanovisko a informace o případných uplatnitelných námitkách, zejména námitce promlčení či námitce neexistence závazku. Společnost, resp. její jednatel má povinnost poskytnout patřičné údaje o stavu uplatněné pohledávky. Jestliže byl společník s námitkami obeznámen, pak je musí uplatnit, jinak pozbývá právo regresu vůči společnosti, příp. i ostatním společníkům. Vůči věřiteli je přitom možné započíst jak pohledávku společnosti, tak vlastní pohledávku ručícího společníka. Pokud však společník uspokojí nárok věřitele bez vědomí společnosti, důsledkem je právo společnosti uplatnit vůči němu všechny námitky, které by jí náležely, kdyby bylo plnění vymáháno na ní. Z výše uvedeného § 106 odst. 2 ObchZ plyne, že splněním závazku kterémukoliv z věřitelů ručení nezanikne, ani se nesníží jeho rozsah. Jestliže má společnost více věřitelů, může nastat situace, že konkrétní společník bude muset plnit opakovaně, neboť nemůže odmítnout plnění dalšímu věřiteli s poukazem, že již plnil. Nelze proto vyloučit, že celková suma všech jeho plnění přesáhne jeho vklad i základní kapitál společnosti. 112 Plnění poskytnuté společníkem z titulu ručení se ale započítává na splacení jeho vkladu do základního kapitálu společnosti. K takovému započtení113 dochází ex lege, je-li to objektivně možné, účelem této koncepce je totiž zajistit především splacení vkladů ve společnosti. Započtení nastává automaticky kde dni splnění, ale společník je povinen 110

Shodně viz DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 178. 111 ELIÁŠ, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 111. 112 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 177-178. 113 Z ustanovení § 580 ObčZ plyne, že pohledávky musí být stejného druhu.

63

oznámit společnosti, že uspokojil pohledávku věřitele namísto ní a tuto skutečnost prokázat. Není-li započtení možné např. proto, že společník svůj vklad již zcela splatil, nastupuje obecné regresní právo a společník je oprávněn požadovat náhradu od společnosti. Pokud mu společnost není schopna plnění poskytnout, může se společník domáhat náhrady po těch společnících, jejichž vklad doposud nebyl splacen. Je-li více takových společníků, je podle J. Dědiče přípustné vybrat si kteréhokoliv z nich nebo všechny.114 Není-li žádný takový společník anebo domáhá-li se společník u něj náhrady marně, lze požadovat plnění od každého ze společníků, to je ale omezeno rozsahem jejich účasti na základním kapitálu společnosti.

4.1.3.2 Ručení společníků po prohlášení konkursu na majetek společnosti Je-li na majetek společnosti prohlášen konkurs v případě, kdy vklady společníků nejsou plně splaceny podle stavu zápisu v obchodním rejstříku, ručí společníci za závazky společnosti nadále, ovšem s určitými obměnami. Dokud nedojde ke splacení vkladů k rukám insolvenčního správce, ručí společníci v souladu s ustanovením § 56 odst. 5 ObchZ jen těm věřitelům, kteří přihlásili včas své pohledávky v konkursním řízení, a jen v rozsahu, v němž nebyli tito věřitelé uspokojeni z majetku společnosti v tomto řízení. Teprve když nejsou ručící společníci způsobilí k poskytnutí jakékoliv úhrady zcela nebo částečně neuspokojených řádně přihlášených pohledávek věřitelů, pak takové pohledávky zaniknou.

4.1.3.3 Ručení společníků po zániku společnosti Zánikem společnosti ručení společníků nekončí, naopak trvá i nadále, jak zakotvuje ustanovení § 56 odst. 6 ObchZ. Jestliže došlo ke zrušení společnosti s likvidací a společnost zanikla, ručí společníci za závazky společnosti do výše jejich podílu na likvidačním zůstatku, nejméně však v rozsahu, v němž za ně ručili po dobu existence společnosti. V konkrétním případě se proto uplatní ten způsob, který zakládá vyšší ručení, a bude tak pro věřitele výhodnější. Věřitel může požadovat plnění na každém ze společníků jen do výše, v níž společník obdržel od společnosti podíl na likvidačním zůstatku, nejedná se tedy o solidární ručení v rozsahu celého likvidačního zůstatku.115

114

Shodně též DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. II. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 968. DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 246. 115

64

Vzhledem k neexistenci společnosti v době uplatnění nároku věřitele, nemůže být k plnění vyzvána, a proto je ručení společníků zaniklé společnosti ručením přímým. Pokud byla společnost zrušena bez likvidace, avšak obchodní jmění přešlo na právního nástupce, ručí bývalí společníci za závazky zaniklé společnosti ve stejném rozsahu, jako za jejího trvání. 116 Jestliže přešlo jmění zaniklé společnosti, přešly rovněž její závazky na nástupnickou společnost a věřitelé si v takové situaci musí počínat stejně, jako kdyby se domáhali plnění od zaniklé společnosti, a ručící společníci mohou požadovat plnění od společnosti, jejíž závazky splnili.

4.1.3.4 Zvláštní případy ručení Výše uvedené případy ručení společníků jsou doplněny ještě o další zvláštní případy. Prvním z nich je ručení převodce obchodního podílu za závazky, které přešly jeho převodem podle ustanovení § 115 odst. 3 ObchZ. V souladu s ustanovením § 150 odst. 2 ObchZ ručí osoba, jíž vzniklo právo na vypořádací podíl, za splacení doposud nesplaceného vkladu nabyvatelem obchodního podílu. Posledním případem je ručení správce vkladu, který do prohlášení o splacení vkladu zaznamenal vyšší částku, odlišnou od skutečně splacené. Takový správce vkladu ručí věřitelům společnosti za její závazky na základě ustanovení § 60 odst. 4 ObchZ až do výše vzniklého rozdílu po dobu pěti let od zápisu společnosti do obchodního rejstříku.

4.1.4 Povinnost převzít uvolněný vklad V souladu s ustanovením § 113 odst. 6 ObchZ jsou společníci povinni, a to v poměru jejich obchodních podílů, převzít část obchodního podílu společníka, jehož účast ve společnosti skončila bez právního nástupce. Tato povinnost je uložena společníkům rozhodnutím valné hromady.117 K přijetí takového usnesení postačí prostá většina hlasů přítomných společníků a musí být o něm být pořízen notářský zápis. Převzetím části uvolněného obchodního podílu ostatními společníky se nemění výše jejich obchodních podílů, jen se adekvátně zvýší jejich vklad do základního kapitálu společnosti. Blíže ke způsobu naložení s uvolněným obchodním podílem viz kapitola 3.1.2.

116

DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. I. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 342. Nerozhodne-li valná hromada o naložení s uvolněným obchodním podílem v zákonné lhůtě, může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. 117

65

4.2 Nemajetkové povinnosti 4.2.1 Povinnost loajality Přestože povinnost loajality výslovně nevyplývá z textu zákona, lze ji stavět při nejmenším na roveň ostatním povinnostem společníka. Teorie dokonce považuje povinnost loajality za nejzákladnější povinnost společníka vůči společnosti, neboť je hlavním východiskem všech jeho ostatních zákonných povinností, které jsou s ní propojeny nebo z ní plynou. V rámci principu loajality je proto nutné interpretovat jednotlivé povinnosti společníka ve vztahu ke společnosti. Princip loajality je zároveň jednou ze zásad, na níž spočívá obchodní zákoník. 118 Podobně jako zákonná úprava ani soudní judikatura, pokud jde o princip loajality, není prozatím příliš rozvinutá, což může vyvolávat určitou právní nejistotu, co konkrétně v sobě povinnost loajality zahrnuje a jaký by měl být takový loajální společník. Pokládám proto za žádoucí, aby převážně obecně formulovaná ustanovení zákona byla zpřesněna v základních dokumentech společnosti. Povinnost loajality lze dovodit již z právní povahy obchodní společnosti. Obecně lze totiž předpokládat, že založením společnosti sledují všichni společníci totožný cíl, kterým je vytvoření hospodářsky prosperující společnosti. Každý společník je proto povinen chovat se tak, aby bylo možné společného zájmu dosáhnout, a naopak se musí zdržet jakéhokoliv jednání, které by mohlo ohrozit nebo dokonce znemožnit jeho dosažení. Takové povinnosti plynou z ustanovení § 830 ObčZ a právě o něj Ústavní soud ČR ve svém usnesení119 opírá výslovný základ povinné loajality společníka obchodní společnosti vůči této společnosti, resp. vůči ostatním společníkům, resp. vůči cílům, pro něž byla společnost založena. Od loajálního společníka se očekává, že bude dbát zájmů společnosti a bude je při rozhodování upřednostňovat před zájmy vlastními a nebude poškozovat zájmy společnosti.120 Součástí povinnosti loajality je rovněž povinnost utajovat informace, které mají zásadní význam pro podnikání společnosti a které se společník mohl dozvědět na zasedání valné hromady nebo od jednatelů společnosti. Takové informace nemusí být vždy předmětem obchodního tajemství, ale zpravidla se bude jednat o důvěrné skutečnosti

118

Shodně viz ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 185 a násl.; Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006. 119 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. ÚS 3168/2011. 120 POKORNÁ, J. Subjekty obchodního práva. Vybrané problémy. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 173.

66

týkající se provozu podniku společnosti, jejichž prozrazení či zpřístupnění konkurenci by mohlo společnosti uškodit.121 Dílčí projevy principu loajality vyjmenovává T. Dvořák a řadí mezi ně např. „povinnost dodržovat společenskou smlouvu, nezneužívat většiny nebo menšiny hlasů ve společnosti (§ 56a ObchZ), jednat v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) a zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ), nezneužívat postavení ovládající osoby (§ 66a odst. 14 ObchZ), nevyvíjet tlak na jednatele a členy dozorčí rady, prokuristu a zaměstnance společnosti, aby jednali v jeho soukromém zájmu a ke škodě společnosti (§ 66c ObchZ), uzavírání obchodů respektujících nejen zákonné výměry (§ 193 odst. 2, § 196a ObchZ), ale i oprávněné zájmy společnosti a ostatních společníků a také věřitelů a zaměstnanců.“122 Je třeba však zdůraznit, že pro princip loajality je typický jeho celistvý charakter, kdy oddělování dílčích složek má důvod pouze doktrinální. Povinnost loajality do jisté míry odráží i nový občanský zákoník, který nabude účinnosti dnem 1. ledna 2014. Ten v ustanovení § 2726 stanoví, že činy pro společnost škodlivé jsou společníkovi zakázány. V důvodové zprávě je objasněno, že škodlivým jednáním pro společnost lze chápat jednání, jehož cílem je zbavit společnost majetku nebo tento majetek poškodit. Ustanovení § 2727 potom předepisuje, že společník nemůže bez souhlasu ostatních společníků činit na vlastní nebo cizí účet nic, co má vzhledem ke společnému účelu konkurenční povahu. Jestliže se tak stane, mohou se ostatní společníci domáhat, aby se tento společník takového jednání zdržel.

4.2.2 Zákaz konkurence S povinností loajality velmi úzce souvisí zákaz konkurence, což je institut, který omezuje možnost podnikání osob, které jsou takovému zákazu podřízeny. Jedná se tedy o zákonné omezení práva podnikat vymezené v článku 26 Listiny základních práv a svobod. Smyslem zákazu konkurence je zajistit, aby společnost nemohly poškodit osoby, které disponují detailními informacemi o její situaci, plánech a možnostech. Konkurenčním jednáním lze chápat jednání osoby, kterým uskutečňuje vlastní, od zájmu společnosti odlišný, zájem a jeho realizací škodí zájmům společnosti, především těm majetkovým. I. Rada uzavírá, že 121

ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 185. 122 DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi - Wolters Kluwer, 2008, s. 171-172.

67

zákaz konkurence staví členům orgánů společnosti a popř. i společníkům bariéry v nepoctivém a spekulativním jednání v neprospěch společnosti a umožňuje společnosti sjednat nápravu škody, která jí byla takovým jednáním způsobena. 123 V ustanovení § 136 ObchZ je upraven zákaz konkurence pro společnost s ručením omezeným, který se vztahuje na orgány společnosti nebo jejich členy, tj. na jednatele a podle ustanovení § 139 odst. 4 ObchZ také na členy dozorčí rady, pokud je zřízena. Okruh osob, obligatorně podléhajících zákazu konkurence, nelze zúžit, současně není možné pro ně zákaz konkurence omezit nebo úplně vyloučit. Mezi činnosti, spadající do režimu konkurenčního jednání dle § 136 odst. 1 ObchZ, patří: 

podnikání ve stejném nebo podobném oboru podnikání společnosti a vstupování se společností do obchodních vztahů,



zprostředkování nebo obstarávání obchodů společnosti pro jiné osoby,



účast na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání,



výkon činnosti jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání, ledaže jde o koncern.

Zákaz konkurence lze rozšířit fakultativně i na společníky, stanoví-li tak společenská smlouva, která může stanovit také rozsah činností podrobených zákazu konkurence. Na rozdíl od jednatelů, příp. členů dozorčí rady, je u společníků připuštěno, že rozsah zakázaných činností může být nejen širší, ale i užší. I. Štenglová usuzuje, že vymezit zákaz konkurence přísněji pro společníky než pro jednatele nelze. 124 Domnívám se však, že tak učinit lze, neboť tomu zákon nijak nebrání. S přihlédnutím k rozdílu v postavení společníků a jednatelů by ovšem takové ujednání ve společenské smlouvě postrádalo smysl. Je-li společenskou smlouvou pouze stanoveno, že se na společníky zákaz konkurence vztahuje, ale není určeno v jakém rozsahu, považuji za logické, že pro ně platí rozsah stanovený zákonem. Jestliže společenská smlouva o zákazu konkurence mlčí, potom se společníků netýká.

123

RADA, I. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. Praha: Linde, s.r.o., 2003, s. 76. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 469. 124

68

Zákaz konkurence lze rozšířit i v tom směru, že na základě dohody všech společníků bude působit i po skončení jejich účasti ve společnosti. Nejvyšší soud125 konstatuje, že takový závazek odpovídá zásadě smluvní volnosti a nedochází jím k závažnému zásahu do práv společníků bez jejich souhlasu, a proto není v rozporu se zákonem ani zásadami, kterými se řídí obchodní zákoník. Důsledky porušení zákazu konkurence zakotvuje § 65 ObchZ. Na základě tohoto ustanovení může společnost, jejíž jednatel, člen dozorčí rady či společník porušil zákaz konkurence, požadovat vydání prospěchu z obchodu, při kterém došlo ke konkurenčnímu jednání, anebo převedení odpovídajícího práva na společnost. Tato práva musí společnost uplatnit u odpovědné osoby do tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději potom uplynutím jednoho roku od jejich vzniku. Kromě toho je společnost oprávněna požadovat náhradu škody. V této souvislosti Nejvyšší soud judikoval, že ustanovení § 65 odst. 2 ObchZ nijak nebrání společnosti, aby se domáhala uložení povinnosti zdržet se jednání podléhajícímu zákazu konkurence osobě, jež se ho dopustila. 126 Porušení zákazu konkurence může být i důvodem pro vyloučení společníka ze společnosti soudem dle § 149 ObchZ. Na konkurenční jednání (resp. nedodržení povinnosti loajality) dopadá v některých případech i ustanovení § 255 trestního zákoníku, v němž je upraven trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku.

4.2.3 Povinnost osobní účasti na řízení společnosti Povinnost osobní účasti na řízení společnosti není společníkům ve společnosti s ručením omezeným uložena přímo zákonem, na druhou stranu s ní obchodní zákoník počítá a za určitých okolností ji upravuje (např. § 116 odst. 2 ObchZ). V praxi je dosti obvyklé, že se společníci osobně podílí na podnikatelské činnosti společnosti, ve které si rozdělují zejména činnosti řídící. Povinnost osobní účasti na společnosti může vyplývat ze společenské smlouvy, ve které lze rovněž upřesnit, jaké činnosti budou jednotliví společníci vykonávat. Porušení uvedené povinnosti může vést až k žalobě proti společníkovi na jeho vyloučení ze společnosti soudem dle § 149 ObchZ. Nemůže-li se společník osobně podílet na řízení

125 126

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 463/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp zn. 29 Cdo 1744/2008.

69

společnosti, ať už z důvodů faktických či právních, lze za podmínek stanovených zákonem zrušit jeho účast ve společnosti soudem na základě ustanovení § 148 odst. 1 ObchZ. Jak jsem již uvedla výše, o povinnosti osobní účasti na řízení společnosti se výslovně zmiňuje ustanovení § 116 odst. 2 ObchZ, které se týká zproštění této povinnosti dědice obchodního podílu, na kterém nelze spravedlivě požadovat, aby byl společníkem. V souladu s tímto ustanovením není dědic povinen osobně se podílet na činnosti společnosti, ani když takovou povinnost společenská smlouva stanovila, a to za předpokladu, že se domáhá zrušení své účasti ve společnosti soudem. V ostatních případech lze společníka povinnosti účastnit se na řízení společnosti zprostit jen změnou společenské smlouvy.

70

5 Zákon o obchodních korporacích Nový zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, neboli zkráceně zákon o obchodních korporacích (dále také jako „ZOK“) spolu s novým občanským zákoníkem (dále také jako „NOZ“) nahradí s účinností ode dne 1. ledna 2014 úpravu korporačního práva obsaženou v současném obchodním zákoníku. ZOK se pokouší využít dnešní úpravu v tom rozsahu, v jakém obstojí z hlediska nových koncepčních východisek, nicméně ji v mnohém modifikuje a doplňuje. Zrušení obchodního zákoníku povede k odstranění jím vytvořené vlastní a do jisté míry nezávislé větve soukromého práva. Takový dualismus soukromého práva způsoboval v některých případech nemalé komplikace, jelikož nebylo jasné, kterým zákoníkem se mají určité právní vztahy řídit. Zákon o obchodních korporacích úzce navazuje na koncepci nového občanského zákoníku a představuje druhou část rekodifikace soukromého práva, které se tak efektivně integrovalo do jednoho funkčního celku, ve kterém NOZ upravuje obecné soukromoprávní vztahy, a proto je pokládán za nezbytný podklad a rámec, bez něhož by byl ZOK, upravující pouze podmínky fungování obchodních společností a družstev, nepoužitelný. Přesto text ZOK nereguluje všechny tyto podmínky a celá řada institutů týkajících se obchodních korporací je upravena na obecnější úrovni přímo v NOZ (především obecná ustanovení o právnických osobách, jednání za právnickou osobou, úprava likvidace, prokury, zastavení podílu, jakož i definice vlastního kapitálu, obchodního majetku nebo obchodního jmění apod.), jiné instituty naproti tomu jsou upraveny na úrovni specifičtější, kdy do samostatných zákonů je vyčleněna regulace obchodního rejstříku, přeměn společností nebo nabídek převzetí. Cílem ZOK je usnadnit přístup k podnikání, zdůraznit soukromou vůli, s čímž souvisí příklon k dispozitivnosti těch norem, jež nejsou ze zákona nebo povahy věci kogentní, a tím výrazně posílit svobodu v rozhodování. ZOK nabízí koexistenci nového a starého skrze využití národních, ale především zahraničních poznatků a zkušeností. Významným přínosem je i propojení obchodního a insolvenčního práva v tom směru, že zdravá společnost je upravena korporačním právem a nemocná společnost, tedy v úpadku nebo úpadku hrozícím, je regulována právem insolvenčním. 127

127

HAVEL, B. Předpokládané změny obchodního práva při rekodifikaci práva soukromého aneb nad návrhem obchodního zákona. Obchodněprávní revue č. 1/2009. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2009, s. 3.

71

Potřeba rekodifikace soukromého práva je založena na několika myšlenkách. Hlavní důvod obhájci přijetí nové právní úpravy spatřovali v překonaném konceptu občanského práva a předimenzovaném obchodním zákoníku, když paradigma korporačního práva označili za paradigma minulého století.128 Není pochyb o tom, že úprava českého obchodního práva vychází z německého vzoru, třebaže jeho novodobá podstata spočívá v právu rakouském. Tvůrci ZOK však argumentovali mj. zastaralostí a rigiditou německého obchodního práva, proto považovali za žádoucí inspirovat se i jinými evropskými právními řády. Jedním z nejdůležitějších trendů v Evropě je liberalizace, neboli uvolňování, pravidel týkajících se obchodních korporací. ZOK se proto snaží eliminovat počet donucujících ustanovení, odstranit přílišnou kazuistiku a detailnost úpravy. 129 Současně je kladen důraz na nesnížení ochrany zájmů slabších nebo třetích stran, typicky věřitelů a menšinových společníků. Liberalizace pravidel je oproti tomu doprovázena důkladnější regulací osob, které spravují majetek korporací.

5.1 Dopady na samotnou společnost Již při prvním pohledu na úpravu společnosti s ručením omezeným je zřejmý velký nárůst počtu paragrafů, kdy ZOK jich potřebuje 110, zatímco současný ObchZ si vystačí s necelými 50, což vyvolává dojem propracovanějších pravidel, částečně je to ovšem způsobeno také tím, že délka jednotlivých odstavců je podstatně kratší a jejich uspořádání mnohem členitější. Snahou zpracovatelů ZOK bylo co nejjednodušeji podat právní text prostřednictvím celkové kultivace vyjadřování. To však nejednou vede až k jisté jazykové marnotratnosti130 a nadbytečné polopatičnosti. Pozitivně nehodnotím ani všudypřítomné přeformulovávání stávajících norem bez obsahových změn, které vede k hledání možného obsahového rozdílu, i když žádný rozdíl pravděpodobně zákonodárcem zamýšlen vůbec nebyl. Horším případem však je, když nově formulované ustanovení přinese určitý významový posun. Za všechny případy lze jmenovat úpravu práva na informace, kdy podle platného zákona má společník právo na informace o záležitostech společnosti, nově však může společník 128

HAVEL, B. Předpokládané změny obchodního práva při rekodifikaci práva soukromého aneb nad návrhem obchodního zákona. Obchodněprávní revue č. 1/2009. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2009, s. 3. 129 OFICIÁLNÍ SERVER ČESKÉHO SOUDNICTVÍ. Koncepční změny v zákoně o obchodních korporacích. [online]. [cit. 2013-04-10]. Dostupné z WWW: . 130 PELIKÁN, R. Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue č. 3/2012. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2012, s. 77.

72

požadovat informace o společnosti, což rozhodně nemá stejný význam. Navíc informací o společnosti má společník z titulu svého postavení ve společnosti dostatek, o co má však zájem, jsou záležitosti týkající se společnosti. ZOK pojímá společnost s ručením omezeným jako společnost stojící na hranici dosavadního konceptu a akciové společnosti, neboť jí nadále ponechává uzavřenou neboli osobní povahu, na druhou stranu však zmenšuje odchylky od akciové společnosti. Jakkoliv se mohou zdát tyto tendence protisměrné, musím souhlasit s M. Vrbou, který uzavírá, že „ZOK základní charakteristiku společnosti s ručením omezeným nejen respektuje, ale její výhody oproti jiným formám obchodních korporací v mnohých ohledech dále zvýrazňuje“.131 J. Dědič v této souvislosti vyslovuje názor, že by bylo vhodnější upravit společnost s ručením omezeným jako společnost otevřenou s tím, že společenská smlouva ji může více uzavřít.132 Domnívám se však, že by se tak formulovala akciová společnost druhého řádu. Společnost s ručením omezeným zasáhne hned několik obsahových více či méně významných změn a novinek, z nichž o těch z mého pohledu nejzajímavějších pojednám: 

Potlačení významu základního kapitálu společnosti a vkladů společníků

Poměrně zásadní změny přináší ZOK společnosti s ručením omezeným v úpravě základního kapitálu, který je stále pojímán jako souhrn vkladů. Přestože se s jeho pojmem i nadále pracuje, stává se v podstatě bezobsažným, neboť minimální výše vkladu do společnosti je symbolická 1 Kč, neurčí-li společenská smlouva jinak. Opouští se tak původně zamýšlená funkce základního kapitálu, a sice ochrana věřitelů. Jejich ochrana bude napříště garantována modifikovanými povinnostmi a zvýšenou odpovědností členů statutárního orgánu, jakož i povinností neposkytovat plnění ze společnosti, včetně výplaty zisku společníkům, jestliže by to přičinilo její úpadek. Argumentem pro potlačení role základního kapitálu je i skutečnost, že ani jeho současná úprava věřitele fakticky neochraňuje a nemá proto z praktického hlediska velký význam. 133 V praxi ale nic nebrání tomu, aby společnost dobrovolně vytvořila vyšší základní kapitál. Jeho výše tak záleží na 131

VRBA, M. Zákonné ručení společníků společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue č. 6/2012. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2012, s. 173. 132 DĚDIČ, J., KOTOUČOVÁ, J. a kol. Podnikatel a rekodifikace obchodního práva. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2009, s. 18. 133 TOMÁŠEK, P. Významné změny v právní úpravě společnosti s ručením omezeným. [on-line]. [cit. 2013-0414]. Dostupné z WWW: .

73

volném uvážení společníků a tím také odráží, nakolik oni sami věří ve svůj podnikatelský úspěch, čímž projevují důvěryhodnost a solventnost společnosti navenek. Za pozitivum nové liberálnější koncepce základního kapitálu považuji zejména to, že je odstraněna překážka vstupu pro ty, kdo by chtěli nabýt členství ve společnosti, avšak nedisponují prostředky ke splacení základního kapitálu. Na druhou stranu negativním dopadem může být zvýšená nezodpovědnost některých společníků, kteří při podnikání prostřednictvím společnosti nemusí riskovat nic ze svého majetku. Jaké skutečné efekty vyvolá zrušení minimální hranice základního kapitálu nelze však zatím předvídat. Vklady společníků jsou stále děleny na peněžité a nepeněžité, přičemž druhé uvedené budou i podle ZOK oceňovány znalcem, nikoli však jmenovaným soudem. Nově postačí posudek znalce, který bude vybrán zakladateli, resp. po založení společnosti jednateli. Proces oceňování vkladů se tím urychlí a ve shodě s prosazovaným principem liberalizace také osvobodí od zavedených formalit. Dále nový zákon již nepředepisuje, že předmět nepeněžitého vkladu musí být hospodářsky využitelný s ohledem na předmět podnikání společnosti. 

Zrušení omezení týkajících se společníků

Společnost s ručením omezeným je jako jediná dle ObchZ limitována maximálním počtem společníků. Danou normativní konstrukci již ZOK opouští a ponechává počet společníků na jejich vůli, neboť vychází z toho, že omezování počtu společníků je neúčinné, když klady takového omezení nepřevýší jeho zápory. Uvolnění nové právní úpravy je reflektováno rovněž ve zrušení zákazu řetězení jednočlenných společností s ručením omezeným. Napříště bude odstraněn i limit počtu společností, ve kterých může být jedna fyzická osoba společníkem. 

Variabilita podílů, jejich převoditelnost a uvolnění

Snaha umožnit snadnější a flexibilnější fungování společnosti s ručením omezeným se projevuje zejména v právní úpravě podílů. Nový zákon přináší i terminologický rozdíl, když pojem „obchodní podíl“ nahrazuje pouze pojmem „podíl“, čímž odstraňuje duplicitu těchto pojmů doposud charakteristickou jen u společnosti s ručením omezeným. ZOK předpokládá základní, tzv. kmenový podíl, který představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí základní práva a povinnosti. Kromě toho může společenská 74

smlouva připustit vznik různých druhů podílů, které budou spojeny pouze s některými dalšími zvláštními právy a povinnostmi. Zákon výslovně předvídá např. existenci podílů, se kterými bude spjato právo na zvýšené nebo prioritní vyplácení zisku nebo naopak se kterými bude spjata příplatková povinnost, z logiky věci vyplývá, že by mělo být možné omezení hlasovacích práv u některých podílů. 134 Druhovost podílů není uzavřená a zároveň je doplněna o novinku, že jeden společník může vlastnit i více podílů, a to jak stejného, tak různého druhu. S těmito podíly může společník vykovávat hlasovací právo odlišným způsobem. To však podle mého názoru nekoresponduje s osobní povahou společnosti, ve které se spíše očekává, že společník bude mít jednotnou vůli. Má-li společník více podílů, týká se jeho potenciální vyloučení pouze toho podílu, ohledně něhož je v prodlení s plněním vkladové povinnosti. Domnívám se ale, že nesplatí-li se společník jakýkoliv vklad, prolomí to bezpochyby jeho celkovou loajalitu vůči společnosti. Diferenciace podílů může tedy být ve společenské smlouvě prohloubena do značné míry, na druhou stranu lze usuzovat, že posouzení toho, nakolik lze diverzifikovat práva a povinnosti společníků ve společnosti s ručením omezeným, bude ustáleno až budoucí soudní judikaturou, která patrně bude klást určité hranice při tvorbě různých druhů podílů.135 Ke zmírnění nové právní úpravy dochází i v koncepci převoditelnosti podílů. Pro převod podílu na jiného společníka ZOK již nepožaduje souhlas valné hromady, společenská smlouva ovšem může předepsat, že podmínkou převodu podílu je schválení některým z orgánů společnosti. Převést podíl na osobu stojící mimo společnost je napříště možné přímo ze zákona, avšak na rozdíl od převodu na jiného společníka je vyžadován souhlas valné hromady, ledaže společenská smlouva určí jinak. Jestliže by společníci chtěli převoditelnost podílu na extranea vyloučit, musí tak stanovit ve společenské smlouvě. Podstatnou změnou je, že uvolněný podíl, tedy podíl společníka, jehož účast ve společnosti zanikla jinak než převodem podílu, oproti dnešní úpravě již nepřechází na společnost. S uvolněným podílem společnost nově nakládá jako zmocněnec a má povinnost jej bez 134

NEJEDLÝ, O. Společnost s ručením omezeným po 1. lednu 2014 – nové možnosti. [on-line]. [cit. 2013-0411]. Dostupné z WWW: . 135 Shodně viz VÍGHOVÁ, V. Nová úprava společnosti s ručením omezeným v zákoně o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2013-04-11]. Dostupné z WWW: .

75

zbytečného odkladu prodat nejméně za přiměřenou cenu. Stávajícím společníkům přitom náleží předkupní právo k prodávanému podílu, čímž mohou zbývající společníci zabránit tomu, aby se do jejich dosud uzavřeného okruhu dostala třetí osoba. Výtěžek z prodeje se vyplatí po odečtení nákladů a započtení vzájemných pohledávek bývalému společníkovi. Nepodaří-li se uvolněný podíl prodat, vyplatí se bývalému společníkovi částka, odpovídající výši vypořádacího podílu, která se určí z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti ve společnosti, případně z reálné hodnoty majetku společnosti snížené o dluhy. Společenská smlouva může však stanovit jiný vhodný způsob určení vypořádacího podílu. Po neúspěšném prodeji a výplatě vypořádacího podílu společnost rozdělí uvolněný podíl mezi společníky podle poměru jejich podílů, a to minimálně za protiplnění ve výši vyplaceného vypořádacího podílu, anebo společnost rozhodne, že o jeho výši sníží základní kapitál. Budoucí úprava sleduje cíl učinit vypořádání společníka se společností spravedlivějším, neboť výše vypořádacího podílu podle pravidel vymezených v současném ObchZ nemusí odpovídat reálné hodnotě podílu. Pokud však uvážím neexistenci transparentního trhu s podíly, nemůže být vyloučeno, že výše vypořádacího podílu, rovnající se ceně, za kterou se podíl prodal, bude podstatně nižší než podle dosavadní úpravy. 136 

Kmenový list

Společníci si mohou ve společenské smlouvě dohodnout, že práva spojená s podílem budou inkorporována do tzv. kmenového listu, který lze vydat pouze k podílu, jehož převoditelnost není nijak omezena nebo podmíněna. Kmenový list může být vydán jako cenný papír na řad, který bude převáděn rubopisem, čímž se velmi usnadní cirkulace podílů. Z důvodu ochrany věřitelů, jakož i nepřibližování se úpravě akciové společnosti nemůže být kmenový list v zaknihované podobě ani nesmí být obchodován na evropském regulovaném trhu či jiném veřejném trhu. 

Jednostranné ukončení účasti ve společnosti

Výraznější autonomii společníků přináší ZOK i ve vztahu k ukončení účasti společníka ve společnosti, a sice v situacích, v nichž dochází k podstatným změnám ve společnosti. Společník je oprávněn jednostranně vystoupit ze společnosti tehdy, došlo-li ke změně

136

Shodně viz PELIKÁN, R. Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue č. 3/2012. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2012, s. 79.

76

převažující povahy podnikání nebo k prodloužení doby trvání společnosti. Jednostranné vystoupení ze společnosti předpokládá, že společník na rozhodné valné hromadě hlasoval proti uvedeným změnám. Spolu s oznámením o vystoupení ze společnosti je společník povinen odevzdat společnosti kmenový list, byl-li vydán, jinak není jeho vystoupení ze společnosti účinné. Smyslem daného institutu je ochrana společníků před nuceným setrváním ve společnosti za podmínek, které se zásadně změnily ve srovnání se stavem, kdy do společnosti vstupovali. Zákon o obchodních korporacích také klade velký důraz na pravidla správy obchodních korporací, modifikuje postavení jednatele, když posiluje jeho odpovědnost za řádný výkon funkce, jistých změn doznává i smlouva o výkonu funkce, změny se dotknou rovněž koncernového práva atd. Je nutné říci, že tímto výčtem samozřejmě nejsou pokryty všechny změny, které nový zákon o obchodních společnostech a družstvech přinese do našeho právního řadu, což ostatně ani nebylo mým záměrem. Pokusila jsem se spíše nastínit koncepční východiska a to, jak se promítnou do právní úpravy společnosti s ručením omezeným a současně jsem se zabývala pouze otázkami, které jsem považovala za relevantní s ohledem na zvolené téma této práce.

5.2 Dopady na práva a povinnosti společníků Pojetí a základní výčet práv a povinností společníků se s novou právní úpravou zachovává. V souvislosti s výše uvedeným povolením emitovat více druhů podílů však dochází ke značnému rozšíření a vyšší variabilitě práv a povinností. Tím ovšem nejsou změny provedené zákonem o obchodních korporacích vyčerpány. Pro již dnes využívaný příplatek společníka mimo základní kapitál je zcela nově do ZOK zařazeno tzv. abandonní právo. Podstatou tohoto práva je umožnit společníkovi, který nesouhlasí s uložením příplatkové povinnosti, ani pro ni na valné hromadě nehlasoval, aby společnosti oznámil, že z ní vystupuje, a to ohledně podílu, na který je povinnost příplatku vázána. Abandonní právo může společník uplatnit v prekluzivní lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo o příplatkové povinnosti rozhodnuto, příp. ode dne, kdy se o ní dozvěděl, a pouze v případě, že plně splnil svou vkladovou povinnost, vztahující se na daný podíl. Zákon tímto způsobem formuluje další možnost společníka jednostranně ukončit svou účast ve společnosti.

77

Samotné příplatky společníků, a to jak povinné, tak i dobrovolné, zaznamenají také několik změn. Maximální výše příplatků již nebude kogentní, nebude tedy omezena polovinou výše základního kapitálu, jak tomu bylo doposud. Společenská smlouva však musí určit, jakou výši nesmí příplatky, uložené společníkům usnesením valné hromady, ve svém souhrnu překročit. Jestliže společenská smlouva takovou výši nestanoví, platí, že příplatky nepřipouští a povinnost příplatku nelze uložit. U dobrovolných příplatků se napříště nevyžaduje souhlas valné hromady, ale postačí souhlas jednatele. Dobrovolný příplatek je možné poskytnout i jako nepeněžitý za předpokladu, že bude oceněn znalcem. Nový zákon přináší společníkům celou řadu novinek a zpřesnění zejména ohledně práva podílet se na řízení společnosti, konkrétně potom ohledně výkonu hlasovacích práv jak na valné hromadě, tak i mimo ni. Společenskou smlouvou lze připustit hlasování na valné hromadě nebo rozhodování mimo ni s využitím technických prostředků, ZOK přitom stanovuje podmínky takového hlasování nebo rozhodování, podle nichž musí být společnosti umožněno ověřit totožnost osoby oprávněné vykonávat hlasovací právo a určit podíly, se kterými je spojeno vykonávané hlasovací právo. Při nedodržení tohoto postupu se nebude přihlížet k takto odevzdaným hlasům. Nový zákon současně dodává, že za hlasování na valné hromadě prostřednictvím technických prostředků je pokládáno i korespondenční hlasování, tedy předaní hlasů před konáním valné hromady. Zákonodárce konkretizuje i hlasování mimo valnou hromadu, které nově označuje jako rozhodování per rollam. V souladu s benevolentnějšími pravidly budoucí právní úpravy je rovněž změna, která spočívá ve vypuštění dosavadního ustanovení ObchZ, které prohlašuje některé typy dohod o výkonu hlasovacích práv za neplatné. Napříště se tak odstraňuje zákaz hlasovacích dohod a je zcela v kompetenci společníků, jak budou svá hlasovací práva vykonávat, nicméně jejich jednání může vést ke vzniku jednání ve shodě nebo k jiné formě podnikatelského seskupení. 137 Mezi novinky patří i možnost tzv. kumulativního hlasování při volbě členů orgánů společnosti, které je známé z anglického nebo amerického práva. Při uvedeném způsobu hlasování se předpokládá, že počet hlasů společníka se určí vynásobením jeho stávajících hlasů, kterými disponuje v závislosti na výši jeho podílu, a počtem osob, které mají být 137

HAVEL, B. Společnost s ručením omezeným na úsvitu rekodifikace. Obchodněprávní revue č. 12/2011. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2011, s. 353.

78

zvoleny. Cílem nové úpravy je zvýhodnit především minoritní společníky tím, že mohou výrazněji ovlivnit složení statutárního nebo jiného orgánu 138 a tím i chod samotné společnosti. Záleží totiž na vůli společníka, jak se svými hlasy naloží, zda využije všechny své hlasy jen pro jednu určitou osobu nebo je libovolně rozptýlí mezi více kandidátů na členy orgánů společnosti. Důležitým posunem souvisejícím s fungováním valné hromady jako takové je výslovný příklon rekodifikace soukromého práva k závěru, že usnesení valné hromady je právním jednáním. Vytváří se tak jednotný názor na právní povahu takového usnesení, neboť doposud probíhaly o této otázce nekonečné právní diskuze bez jednoznačného výsledku. Zákon o obchodních korporacích přinese i další dílčí změny, kterými se však zásadně nemění obsah práv a povinností společníků ve společnosti s ručením omezeným. Celkově vzato se projevuje liberalizace právní úpravy, která nabízí společníkům podstatně větší prostor a výrazně vyšší míru svobody upravit si vnitřní poměry společnosti podle specifických potřeb. Význam společenské smlouvy bude v budoucnu ještě více narůstat a její přípravě by proto měla být věnována patřičná pozornost.

138

Důvodová zpráva zákona o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2013-04-14]. Dostupné z WWW: .

79

Závěr Přítomnost společníka je typická pro každou obchodní společnost, přičemž v kapitálových společnostech se zdůrazňuje zejména kapitálová účast jednotlivých společníků a nezáleží tolik na jejich vlastnostech, znalostech a dovednostech. Striktní a bezvýhradné zařazení společnosti s ručením omezeným mezi společnosti kapitálové je však příliš zjednodušující a v praxi je více než obvyklé, že se její společníci pravidelně osobně podílí na činnosti a veškerém životě společnosti, nelze tudíž jejich roli eliminovat pouze na poskytovatele kapitálu. Lze říci, že osoby společníků jsou přinejmenším stejně tak podstatné jako kapitál, který do společnosti vložily. V soustavě práv a povinností společníků se proto akcentují nejen ty, jež mají majetkovou povahu, ale nezanedbatelného významu dosahují i práva a povinnosti nemajetkové. Právní postavení společníka ve společnosti s ručením omezeným je charakterizováno obchodním podílem, když jeho kvalitativní stránka vymezuje jeho jednotlivá práva a povinnosti a kvantitativní stránka určuje rozsah, v jakém se na jejich výkonu podílí. Rozsah práv a povinností společníků je zpravidla nerovný a řídí se jejich majetkovou účastí na společnosti. Aby mohl společník využívat svých práv, jež mu plynou z jeho členství ve společnosti, musí nejdříve splnit určité povinnosti. Tou nejzákladnější povinností každého společníka je povinnost splatit vklad, k němuž se upsal. Za typickou povinnost společníka, jejíž úprava v obchodním zákoníku je kogentní, se pokládá jeho povinnost ručit za závazky společnosti. Stěžejní roli hraje rovněž povinnost loajality, přestože výslovně nevyplývá z ustanovení zákona. Společenská smlouva může zavázat společníky i k dalším povinnostem, jakými jsou povinnost zaplatit emisní ážio u peněžitých vkladů nebo přispět na vytvoření rezervního fondu a v praxi je běžná i povinnost osobní účasti na řízení společnosti. Na základě společenské smlouvy lze také rozšířit zákaz konkurence i na společníky. Kromě toho je společník povinen se podrobit usnesením valné hromady, může mu proto vzniknout povinnost převzít uvolněný vklad a předvídá-li společenská smlouva příplatkovou povinnost, může valná hromada rozhodnout o jejím uložení. Výhody, plynoucí ze společnického poměru, jsou typicky finanční, když při splnění zákonných podmínek mají společníci právo na podíl na zisku a právo na vypořádání při zániku účasti společníka ve společnosti nebo při zániku společnosti jako takové. Společnici 80

jsou rovněž oprávněni podílet se na správě společnosti, což se projevuje v jejich právu hlasovacím a kontrolním. Nelze opomenout ani společníky, jejichž účast na společnosti je malá, a proto jim jsou z tohoto titulu přiznána menšinová oprávnění. Zvláštní skupinou práv jsou potom ta, která umožňují společníkovi disponovat s jeho obchodním podílem. Můžeme konstatovat, že pozice společníka ve společnosti s ručením omezeným je vymezena souhrnem prvků, které na jednu stranu vyplývají z normativní konstrukce této formy obchodní společnosti obsažené v obchodním zákoníku, na stranu druhou mohou být v rámci smluvní volnosti regulovány společenskou smlouvou nebo jiným zakladatelským dokumentem společnosti. Jinak řečeno práva a povinnosti společníků primárně vychází ze společenské smlouvy, jejímž prostřednictvím lze celou řadu otázek řešit odlišně, avšak za předpokladu, že odchylnou úpravu připouští zákon. Zákonná úprava práv a povinností společníků ve společnosti s ručením omezeným se jeví jako vcelku komplexní a srozumitelná, avšak nelze o ní tvrdit, že je bezchybná. Výklad některých ustanovení je velmi obtížný a vyvolává řadu nejasností a sporných otázek. Odpovědi na ně poskytují názory teoretiků, které se v mnohém shodují a zpravidla jsou jejich závěry navíc podpořeny judikaturou soudů. Současné úpravě je však často vytýkáno, že trpí určitým formalismem a přehnanou detailností a v nejrůznějších aspektech již nevyhovuje potřebám podnikání, a proto je žádoucí ji změnit. Hlavní snahou zákona o obchodních korporacích je proto důraz na smluvní volnost a dispozitivnost právních norem, což se odráží i v nové regulaci společnosti s ručením omezeným, která usiluje o vytvoření moderní a liberální formy obchodní společnosti, otevírající nové možnosti, kterým platná kodifikace brání nebo je nezná. Změn, rozdílů a nových podnětů, které vnesou nové zákony do našeho právního řádu, nebude málo. Některé z nich jsou přijímány kladně, jiné jsou předmětem kritiky, další jsou brány na vědomí bez většího povšimnutí, což je obvyklá odezva, jež provází každé tak rozsáhlé legislativní dílo měnící zažité principy. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se nová právní úprava společnosti s ručením omezeným a celková rekodifikace soukromého práva promítne do života jednotlivých obchodních společností. Nakolik se podaří naplnit cíle, které tvůrci nových zákonů zamýšleli při jejich zpracování, bude záviset především na jejich aplikaci a interpretaci. Je nutné počítat s tím, že nová úprava bude vyžadovat přechodné období, které bude doprovázeno jistou mírou právní nejistoty, která bude souviset s výkladem některých ustanovení, zejména potom 81

s objasněním zcela nových právních institutů. Bude záležet i na rozhodování soudů a na tom, jakým způsobem novou právní úpravu uchopí. Úloha soudů je tedy nezastupitelná a jejich judikatura postupně dotvoří, upřesní a ustálí nová právní pravidla. Domnívám se, že společnost s ručením omezeným je bezproblémovým institutem, o čemž svědčí i její oblíbenost v českém podnikatelském prostředí, třebaže se objevují i názory, že její regulace v mnohém zaostává za jinými právními řády, když nenabízí svým recipientům evropský standard. Nejsem příznivcem ani odpůrcem rekodifikace soukromého práva, spíše se na ni snažím nahlížet kriticky a nejen slepě přijímat tvůrci proklamované přínosy a výhody. Největším pozitivem shledávám vytvoření koherentní systematiky občanského a obchodního práva, ve které je zřetelně zdůrazňováno výsadní postavení občanského zákoníku a zákon o obchodních korporacích bude pouze nadstavbou obecné úpravy, čímž se odstraní nežádoucí duplicita s obecným občanským právem v některých aspektech, především v oblasti závazkového práva. Zatím si nedovoluji odhadovat, jak se zavedení nové právní úpravy odrazí ve fungování společností s ručením omezeným. Je nepochybné, že skutečné dopady nastanou až její účinností. A právě vzhledem k velice brzkému datu účinnosti by se společnosti měly postupně seznámit s novou právní regulací, aby na ni byly dostatečně připraveny. Úplně na závěr ještě zhodnotím naplnění vytyčených cílů diplomové práce, které byly stanoveny v jejím úvodu. Podle mého názoru je tato práce komplexním základem pro pochopení právního postavení společníka ve společnosti s ručením omezeným. Podání uceleného pohledu na danou problematiku si vyžadovalo důkladný rozbor jednotlivých práv a povinností společníků, pro přehlednost rozdělených na majetkové a nemajetkové, a neobešlo se ani bez objasnění základních charakteristik samotné společnosti s ručením omezeným. V práci reflektuji nejdůležitější změny, jakož i naznačuji směr, kterým nová kodifikace soukromého práva úpravu společnosti s ručením omezeným jak koncepčně, tak i obsahově posouvá. Ve své práci usiluji o co nejširší pojetí zkoumané tematiky, neomezuji se tedy na vymezení dílčích institutů bez dalšího kontextu. V případě diskutabilních otázek upozorňuji na odlišná stanoviska teorie, jakož i soudní praxe, které doplňuji vlastními názory. Snažím se zejména vystihnout podstatu a smysl zákonných ustanovení, ovšem s přihlédnutím k nezbytným zásadám vědecké práce. Nakolik se mi podařilo avizovaných cílů dosáhnout, nechám však na konečném posouzení čtenářem. 82

Seznam literatury Knižní publikace [1]

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 677 s. ISBN 80-7179-441-4.

[2]

ČERNÁ, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl, Praha: ASPI, 2006. 360 s. ISBN 80-7357-164-1.

[3]

DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. I. díl. Praha: Polygon, 2002. 848 s. ISBN 80-7273-071-1.

[4]

DĚDIČ, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. II. díl. Praha: Polygon, 2002. 896 s. ISBN 80-7273-071-1.

[5]

DĚDIČ, J., KOTOUČOVÁ, J. a kol. Podnikatel a rekodifikace obchodního práva. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2009. 164 s. ISBN 978-80-86775-21-6.

[6]

DĚDIČ J., KUNEŠOVÁ – SKÁLOVÁ, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999. 752 s. ISBN 80-7273-000-2.

[7]

DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. Praha: Aspi Wolters Kluwer, 2008. 454 s. ISBN 978-80-7357-344-7.

[8]

ELIÁŠ, K. Akciová společnost. Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000. 433 s. ISBN 80-7201-232-0.

[9]

ELIÁŠ, K. Obchodní společnosti. Praha: C. H. Beck, 1994. 338 s. ISBN 80-7049-090-X.

[10] ELIÁŠ, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997. 256 s. ISBN 807175-047-6. [11] ELIÁŠ, K., BARTOŠÍKOVÁ, M., POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydaní. Praha: C. H. Beck, 2005. 653 s. ISBN 807179-391-4. [12] PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. Praha: Linde, a.s, 1995. 767 s. ISBN 80-85647-52-4. [13] PELIKÁNOVÁ, I., ČERNÁ, S. a kol. Obchodní právo. 2. díl. Praha: ASPI, a.s., 2006. 548 s. ISBN 80-7357-149-8. [14] POKORNÁ, J. Subjekty obchodního práva. Vybrané problémy. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 379 s. ISBN 80-210-1519-5. [15] RADA, I. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. Praha: Linde, s.r.o., 2003. 152 s. ISBN 8086131-42-4.

83

[16] ŠTENGLOVÁ, I. Přehled judikatury ve věcech obchodních společností. Praha: ASPI, 2002. 87 s. ISBN 80-86395-27-8. [17] ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN 978-80-7400-354-7. [18] ŠVARC, Z. a kol. Základy obchodního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 432 s. ISBN 978-80-7380-144-1. [19] VÍTEK, J. Neplatnost usnesení valné hromady s.r.o. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7357-543-4.

Odborné články [20] HAVEL, B. Předpokládané změny obchodního práva při rekodifikaci práva soukromého aneb nad návrhem obchodního zákona. Obchodněprávní revue č. 1/2009. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2009. 1-10 s. ISSN 1803-6554. [21] HAVEL, B. Společnost s ručením omezeným na úsvitu rekodifikace. Obchodněprávní revue č. 12/2011. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2011. 351-355 s. ISSN 1803-6554. [22] PELIKÁN, R. Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue č. 3/2012. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2012. 76-79 s. ISSN 1803-6554. [23] VRBA, M. Zákonné ručení společníků společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue č. 6/2012. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2012. 173-179 s. ISSN 1803-6554.

Právní předpisy [24] Listina základních práv a svobod, republikovaná pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [25] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [26] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [27] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. [28] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [29] Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech. [30] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [31] Zákon č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. [32] Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. 84

Judikatura [33] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006. [34] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp zn. 29 Cdo 1744/2008. [35] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 3 Cmo 60/1996. [36] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 14 Cmo 149/2001. [37] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/1997. [38] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1998, sp. zn. 1 Odon 132/1997. [39] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2963/1999. [40] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 4/2000. [41] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001. [42] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 463/2001. [43] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 396/2002. [44] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002. [45] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002. [46] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 393/2003. [47] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 701/2004. [48] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 919/2004. [49] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005. [50] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1942/2011. [51] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. ÚS 3168/2011. [52] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 1995, sp. zn. 7 Cmo 163/1994. [53] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 7 Cmo 323/2007.

Elektronické zdroje [54] BOGUSKÝ, P. Společnost s ručením omezeným ve světle návrhu zákona o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2012-11-27]. Dostupné z WWW: .

85

[55] Důvodová zpráva nového občanského zákoníku. [on-line]. [cit. 2013-03-27]. Dostupné z WWW: . [56] Důvodová zpráva zákona o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2013-04-14]. Dostupné z WWW: . [57] NEJEDLÝ, O. Společnost s ručením omezeným po 1. lednu 2014 – nové možnosti. [online]. [cit. 2013-04-11]. Dostupné z WWW: . [58] OFICIÁLNÍ SERVER ČESKÉHO SOUDNICTVÍ. Koncepční změny v zákoně o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2013-04-10]. Dostupné z WWW: . [59] TOMÁŠEK, P. Významné změny v právní úpravě společnosti s ručením omezeným. [online]. [cit. 2013-04-14]. Dostupné z WWW: . [60] VÍGHOVÁ, V. Nová úprava společnosti s ručením omezeným v zákoně o obchodních korporacích. [on-line]. [cit. 2013-04-11]. Dostupné z WWW: .

86