VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní obchod
Doktorská disertační práce:
Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci
Autor: Ing. Veronika Mokrejšová Vedoucí práce: prof. Ing. Dana Zadražilová, CSc.
Prohlašuji, že svou disertační práci na téma:
„Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci“
jsem vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ……………..
Podpis:
Poděkování: Děkuji prof. Ing. Daně Zadražilové, CSc. za odborné vedení, cenné připomínky a rady a také za vstřícnost a trpělivost. Děkuji svým kolegům z výzkumného týmu za inspirativní a příjemnou spolupráci. Děkuji celé rodině za pomoc a velké pochopení pro mé studijní úsilí, obzvláště pak svému manželovi za bezmeznou podporu a synovi Damiánovi, že to všechno zvládl.
Abstrakt Tato práce se zabývá dodavatelsko-odběratelskými vztahy v potravinářském řetězci a možnostmi jejich regulace. Cílem je zhodnotit dopady regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím Zákona o významné tržní síle a jejím zneužití na subjekty v potravinářském řetězci a případně navrhnout alternativní řešení regulace těchto vztahů. V práci je stanovena následující hypotéza: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Práce je rozdělena do pěti logických celků. První z nich vymezuje problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů, zejména tzv. „nekalých“ praktik. Důraz je kladen na přístup Evropské komise a posuzování „nekalosti“ dle dopadu na spotřebitele, investice a hospodářskou soutěž. Ze srovnání podílů na trhu a rentabilit vyplývá, že dodavatelský sektor jako celek není proti maloobchodu znevýhodněn, vyjednávací převahu mohou mít obchodníci spíše vůči vybraným dodavatelům z řad malých a středních podniků. Za „nekalé“ jsou pak, i na základě mikroekonomické analýzy, považovány retroaktivní změny a nadměrné přenášení rizik na obchodního partnera. Druhá část mapuje způsoby regulace pomocí tvrdých a měkkých prvků práva na úrovni EU, jejích jednotlivých členských států se zvláštním důrazem na Českou republiku a Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Výsledkem je konstatování, že regulace je v EU nestejnorodá a v různých zemích přináší různé výsledky. Třetí celek nastoluje možnosti samoregulace prostřednictvím společenské odpovědnosti firem, přičemž hlavní potenciál řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů vidí v aplikaci stakeholder dialogu, ve kterém smluvní strany společně hledají příčiny protichůdných pozic, které se skrývají v jejich potřebách a zájmech, a snaží se identifikovat společné potřeby a vytvořit sdílenou hodnotu, která ve prospěch obou vytvořenou hodnotu zvyšuje, místo aby ji přerozdělovala ve prospěch jednoho z nich. Čtvrtá část přináší výsledky výzkumu mezi maloobchodníky, dodavateli obchodních řetězců a zemědělci, jejich názory na zákon o významné tržní síle, na změny, které přinesl, a také na jednotlivé „nekalé“ praktiky. Bylo zjištěno, že dodavatelům zákon příliš nepomohl, postavení při vyjednávání zlepšil pouze u nepatrné části respondentů a nesplnil ani úlohu ochrany malých a středních podniků. Praxe dodavatelsko-odběratelských vztahů zůstává po úpravě právních formulací ve smlouvách téměř stejná jako před účinností zákona, jedinou významnou změnou je zkrácení lhůty splatnosti na 30 dní, které ovšem mnohým dodavatelům nevyhovuje. Zemědělců se zákon nedotkl, maloobchodníci jej chápou jako překážku v podnikání a nadbytečnou regulaci. Tato část tedy potvrzuje hypotézu této práce. Poslední část práce navrhuje řešení problematiky prostřednictvím zapojení mnoha zainteresovaných stran od samotných obchodních partnerů (samoregulace), přes stát (regulace univerzálním zákonem), až po zákazníky, nevládní neziskové organizace a média (vytvoření poptávky po zodpovědném chování podniků).
Abstract This thesis deals with retailer-supplier relationships within the food chain, and with possibilities of their regulation. The aim is to assess the effect of regulation of retailer-supplier relationship, through “Act on Significant Market Power and Abuse thereof” on particular food chain members, and eventually to propose an alternative solution of their regulation. The thesis states the following hypothesis: The Act on Significant Market Power does not change bargaining power between suppliers and retailers. The thesis is divided into five parts. The first of those defines the issue of retailer-supplier relationship, especially the so called “unfair practices“. The mind-set of the European Commission which judges the unfairness of a practice, according to its impact on consumer, investment and competition is stressed. When comparing market shares and profit abilities, it is obvious that supplier sector is not disadvantaged in relation to retailing, however, there are cases of small and medium enterprises over which retailers can impose their bargaining power. Retroactive changes and excessive risk transfer on a business partner are then indicated as unfair, which is confirmed by microeconomic analysis. The second part maps means of regulation, through hard and soft law in the EU and its member states with focus on the Czech Republic, where the Act No. 395/2009 Coll., on Significant Market Power in the Sale of Agricultural and Food Products and Abuse thereof is applied. It is found that regulation within the EU is heterogeneous and the results of different regulatory mechanism in different countries differ. The third part talks about self-regulatory possibilities constituted by corporate social responsibility. The main solution of retailer-supplier relationships is represented by stakeholder dialogue, in which contractual parties look for the basis of their antagonistic positions (which are hidden in their interests and needs), and try to identify mutual needs and to create shared value. This approach increases the created value, which is advantageous for both partners, instead of redistributing the value to the benefit of the stronger partner. The fourth part presents the results of a survey conducted among retailers, retailer suppliers and farmers, their opinions about the Act on Significant Market Power, about changes caused by this Act and about particular unfair practices. It was realised that the Act does not help the suppliers very much, in that the bargaining position was improved only with a tiny part of the respondents, and the Act even did not fulfil the role of small and medium sized enterprises protection. The everyday practice of retailer-supplier relationships remains (after changing few legal formulations in the contracts) almost the same as it was before the Act came into force. The only considerable change is shortening the payment period to 30 days; however, there are suppliers that are not content about this provision. The farmers do not feel any consequences of the Act; retailers regard it as business barrier and excessive regulation. Thus, this part confirms the hypothesis. The final part of the thesis proposes a solution to this issue by engaging many stakeholders: the business partners (self-regulation), the State (regulation through general universal act), consumers, non-governmental organisations and media (generating demand for responsible behaviour of firms).
Obsah Úvod ................................................................................................................................................... 1 1
2
Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů ................................................. 8 1.1
Legislativní rámec dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR ........................................... 8
1.2
Problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů ................................................................ 8
1.3
Ekonomická závislost.......................................................................................................... 9
1.3.1
Ekonomická závislost v ekonomické teorii ................................................................. 9
1.3.2
Ekonomická závislost v praxi .................................................................................... 10
1.4
Postavení subjektů na trhu – tržní podíly......................................................................... 11
1.5
Principy smluvního vztahu dodavatel-odběratel ............................................................. 15
1.6
Shrnutí .............................................................................................................................. 17
Vybrané „nekalé“ praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích ...................................... 19 2.1
3
Praktiky odběratelů .......................................................................................................... 20
2.1.1
Poplatky za služby poskytované dodavatelům......................................................... 20
2.1.2
Retroaktivní změny .................................................................................................. 22
2.1.3
Podnákupní ceny ...................................................................................................... 24
2.1.4
Platební podmínky ................................................................................................... 26
2.1.5
Privátní značky.......................................................................................................... 29
2.2
Praktiky dodavatelů.......................................................................................................... 32
2.3
Shrnutí .............................................................................................................................. 33
Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy ................... 34 3.1
Prostor pro vyjednávání dodavatele a odběratele a ekonomická síla ............................. 34
3.1.1 3.2
Vybrané praktiky maloobchodníků .................................................................................. 40
3.2.1
Retrospektivní změny ............................................................................................... 40
3.2.2
Obratový bonus ........................................................................................................ 41
3.2.3
Vratky ....................................................................................................................... 43
3.2.4
Poplatky .................................................................................................................... 45
3.2.5
Zboží privátních značek ............................................................................................ 46
3.2.6
Doba splatnosti faktur .............................................................................................. 46
3.2.7
Další praktiky maloobchodu ..................................................................................... 47
3.3 4
Dokonalá konkurence na straně výrobce ................................................................. 39
Shrnutí .............................................................................................................................. 47
Rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci ............................................................. 48 4.1
Definice pojmů ................................................................................................................. 48
5
4.2
Vztah marže a zisku .......................................................................................................... 49
4.3
Ceny a marže z pohledu Evropské komise ....................................................................... 49
4.4
Vývoj agregátních cen ...................................................................................................... 51
4.5
Tři stupně cen u jednotlivých produktů ........................................................................... 53
4.5.1
Přidaná hodnota u jednotlivých produktů ............................................................... 54
4.5.2
Podíly článků řetězce na konečné ceně jednotlivých produktů ............................... 56
4.6
Obchodní marže obchodníků ........................................................................................... 59
4.7
Zisk a rentabilita ............................................................................................................... 61
4.7.1
Rentabilita zemědělců .............................................................................................. 61
4.7.2
Rentabilita potravinářského průmyslu ..................................................................... 65
4.7.3
Rentabilita obchodních řetězců ............................................................................... 65
4.8
Ziskovost jednotlivých komodit........................................................................................ 67
4.9
Shrnutí .............................................................................................................................. 68
Regulace a samoregulace dodavatelsko-odběratelských vztahů ve vybraných státech.......... 70 5.1
Regulace a samoregulace na úrovni EU ........................................................................... 70
5.1.1
Zprávy a pracovní dokumenty EK ............................................................................. 72
5.1.2
Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce ...................... 75
5.1.3
Zpráva Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů ............................................. 76
5.1.4
Evropský akční plán pro maloobchod ...................................................................... 77
5.2
Regulace a samoregulace na úrovni vybraných států EU ................................................ 78
5.2.1
Belgie ........................................................................................................................ 79
5.2.2
Bulharsko .................................................................................................................. 80
5.2.3
Francie ...................................................................................................................... 81
5.2.4
Irsko .......................................................................................................................... 82
5.2.5
Itálie .......................................................................................................................... 83
5.2.6
Litva .......................................................................................................................... 83
5.2.7
Maďarsko ................................................................................................................. 84
5.2.8
Německo .................................................................................................................. 86
5.2.9
Nizozemí ................................................................................................................... 87
5.2.10
Polsko ....................................................................................................................... 88
5.2.11
Portugalsko............................................................................................................... 88
5.2.12
Rumunsko ................................................................................................................. 89
5.2.13
Slovensko.................................................................................................................. 89
5.2.14
Slovinsko ................................................................................................................... 92
5.2.15
Španělsko ................................................................................................................. 93
5.2.16
Velká Británie ........................................................................................................... 94
5.3
5.3.1
Zákonná ustanovení ................................................................................................. 95
5.3.2
Některé právní souvislosti zákona o VTS .................................................................. 98
5.3.3
Další vývoj regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR ............................ 102
5.4
Samoregulace v ČR ......................................................................................................... 103
5.4.1
Etický kodex SOCR .................................................................................................. 103
5.4.2
Etické kodexy řetězců v ČR ..................................................................................... 104
5.5 6
Regulace v ČR – zákon o významné tržní síle ................................................................... 95
Shrnutí ............................................................................................................................ 105
Vymezení CSR a souvisejících pojmů...................................................................................... 108 6.1
Stakeholder .................................................................................................................... 108
6.1.1 6.2
Stakeholder Relationship Management......................................................................... 111
6.2.1
Participace stakeholderů ........................................................................................ 111
6.2.2
Pravidla uspokojení stakeholderů .......................................................................... 111
6.2.3
Pravidla chování managementu ............................................................................. 112
6.2.4
Stakeholder dialog.................................................................................................. 113
6.3
Nové koncepty CSR ........................................................................................................ 116
6.3.1
CSR 2.0 .................................................................................................................... 116
6.3.2
Creating Shared Value ............................................................................................ 118
6.4 7
Skupiny stakeholderů ............................................................................................. 109
Shrnutí ............................................................................................................................ 121
Vztah CSR a finančního výkonu firmy ..................................................................................... 123 7.1
Klasifikace literatury ....................................................................................................... 123
7.2
Negativní vztah CSR a finančního výkonu firmy ............................................................. 124
7.2.1
CSR jako neefektivní socialismus a politizace......................................................... 124
7.2.2
CSR a corporate governance .................................................................................. 125
7.3
Neutrální vztah CSR a finančního výkonu firmy ............................................................. 127
7.3.1
CSR jako podnikatelská příležitost.......................................................................... 127
7.3.2
Model poptávky a nabídky CSR .............................................................................. 127
7.4
Pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy............................................................... 128
7.4.1
Etické chování jako konkurenční výhoda ............................................................... 128
7.4.2
Pozitivní spirála CSR – finanční výkon .................................................................... 130
7.5
Podmíněně pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy ........................................... 130
7.5.1 7.6 8
CSR v jádru firemní strategie .................................................................................. 130
Shrnutí ............................................................................................................................ 132
Dopad zákona o významné tržní síle ...................................................................................... 135 8.1
Průběh výzkumu ............................................................................................................. 135
8.2
Zákon z pohledu dodavatelů do maloobchodních řetězců ............................................ 138
8.2.1
Rozložení respondentů průzkumu ......................................................................... 138
8.2.2
Dopad zákona na vztah dodavatelů s odběrateli ................................................... 139
8.2.3
Dopad zákona na postavení dodavatelů při vyjednávání....................................... 139
8.2.4
„Nekalost“ praktik a její odůvodnění ..................................................................... 141
8.2.5
Výskyt „nekalých“ praktik....................................................................................... 146
8.2.6
Poplatky .................................................................................................................. 147
8.2.7
Další poznatky vyplývající z výzkumu ..................................................................... 150
8.3
Zákon z pohledu odběratelů .......................................................................................... 151
8.3.1
Obtíže, které zákon obchodníkům přinesl ............................................................. 151
8.3.2
Postoj obchodníků k zákonu a k regulaci obchodních vztahů ................................ 154
8.3.3
„Nekalost“ jednotlivých praktik ............................................................................. 155
8.4
„Nekalé“ praktiky – přehledné srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů ................. 161
8.4.1
Prodej zboží pod nákupní cenou ............................................................................ 162
8.4.2
Přenesení sankcí bez prokázaného zavinění .......................................................... 163
8.4.3
Náhlé přerušení obchodního vztahu ...................................................................... 163
8.4.4
Retroaktivní slevy ................................................................................................... 164
8.4.5
Automatický odečet ztrát ....................................................................................... 165
8.4.6
Audit na náklady výrobce ....................................................................................... 166
8.4.7
Započtení pohledávky ............................................................................................ 167
8.4.8
Vratky ..................................................................................................................... 168
8.4.9
Dlouhé lhůty splatnosti .......................................................................................... 169
8.4.10
Odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky ............................................ 169
8.4.11
Dobrovolnost uzavírání smluv ................................................................................ 170
8.5
Efekt zákona na změnu v „nekalých“ praktikách ........................................................... 171
8.6
Zákon z pohledu prvovýrobců a jejich postavení v potravinářském řetězci .................. 174
8.6.1
Rozložení respondentů průzkumu ......................................................................... 174
8.6.2
Postoj zemědělců k zákonu o VTS .......................................................................... 174
8.6.3
Vztah zemědělců a jejich odběratelů ..................................................................... 175
8.7
Shrnutí ............................................................................................................................ 183
9
Návrh řešení problematiky ..................................................................................................... 185 9.1
Schéma možného řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů .................................... 187
9.1.1
Obchodní partneři .................................................................................................. 187
9.1.2
Manažeři a vyjednavači .......................................................................................... 189
9.1.3
Sdružení dodavatelů ............................................................................................... 190
9.1.4
Orgán alternativního řešení sporů ......................................................................... 191
9.1.5
Stát ......................................................................................................................... 191
9.1.6
Zákazníci ................................................................................................................. 193
9.1.7
Nevládní neziskové organizace .............................................................................. 194
9.1.8
Média ..................................................................................................................... 195
9.2
Shrnutí ............................................................................................................................ 195
Závěr ............................................................................................................................................... 197 Literatura ........................................................................................................................................ 203 Monografie ................................................................................................................................. 203 Legislativní a příbuzné dokumenty ............................................................................................ 203 Na úrovni EU........................................................................................................................... 203 V České republice ................................................................................................................... 205 Regulace v ostatních zemích EU ............................................................................................. 206 Ostatní .................................................................................................................................... 208 Články v odborných periodikách a sbornících ............................................................................ 208 Internetové zdroje...................................................................................................................... 210 Příspěvky z konferencí................................................................................................................ 216 Konzultace .................................................................................................................................. 217 Ostatní zdroje ............................................................................................................................. 217 Použité zkratky ............................................................................................................................... 218 Seznam tabulek .............................................................................................................................. 219 Seznam obrázků ............................................................................................................................. 220 Seznam grafů .................................................................................................................................. 221 Příloha 1 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010 ....................................................... 223 Příloha 2 Vybrané ukazatele ziskovosti v zemědělství 1998–2011 ................................................ 225 Příloha 3 Ziskovost obchodních řetězců s VTS 2005–2010 ............................................................ 226 Příloha 4 Příklady dobré a špatné praxe dle B2B platformy .......................................................... 228 Příloha 5 Etické kodexy českých řetězců s VTS............................................................................... 230 Lidl .............................................................................................................................................. 230
Penny Market ............................................................................................................................. 230 Kaufland ..................................................................................................................................... 230 Ahold .......................................................................................................................................... 230 Globus ........................................................................................................................................ 232 Makro ......................................................................................................................................... 232 Billa ............................................................................................................................................. 232 Tesco .......................................................................................................................................... 232 Spar ............................................................................................................................................ 233 Coop ........................................................................................................................................... 233 Hruška ........................................................................................................................................ 233 Příloha 6 Dotazník pro dodavatele ................................................................................................. 234 Příloha 7 Dotazník pro zemědělce.................................................................................................. 238 Příloha 8 Častost výskytu „nekalých“ praktik před zavedením zákona.......................................... 246
Úvod Dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci jsou v poslední době otázkou velice diskutovanou. Dodavatelé do velkých obchodních řetězců často poukazují na „zneužívání ekonomické převahy“ odběratelů, kteří při uzavírání smluvního vztahu i v průběhu jeho realizace podle dodavatelů používají tzv. „nekalé“ obchodní praktiky. Tato problematika se proto stala silným politickým i mediálním tématem. Stále více států v Evropské unii se tedy zabývá otázkou regulace smluvních vztahů mezi maloobchodníky a jejich dodavateli. O tom, že toto téma je velice aktuální i na úrovni Evropské unie jako celku, svědčí rovněž v lednu roku 2013 vydaná Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách (Evropská komise 2013b). Vztahy mezi obchodními partnery jsou regulovány mnoha různými zákony, v České republice jsou to v prvé řadě obchodní a občanský zákoník. Zneužití dominantního postavení je pak (společně s dalšími druhy protisoutěžního jednání) zakázáno v Zákoně o ochraně hospodářské soutěže. Nicméně tato ustanovení se na zmírnění vyjednávací síly maloobchodníka ve vztahu k jeho dodavatelům nepoužívají, protože nadnárodní maloobchodní řetězce nedosahují čtyřicetiprocentního podílu na trhu, a nejsou tudíž v dominantním postavení. V České republice proto vznikl zvláštní zákon, který tuto problematiku upravuje, a to Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití (dále jen „zákon o VTS“). Potřebnost tohoto zákona je již od počátku zpochybňována, stejně tak jsou diskutovány jeho dopady. Toto bylo i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla ve své disertační práci toto téma hlouběji prozkoumat. Vzhledem k tomu, že v ČR se specifická regulace zákonem o VTS zaměřuje na oblast zemědělských a potravinářských výrobků, soustředím se právě na vztahy v potravinářském řetězci a do své práce jsem zařadila i primární článek potravinářského řetězce, tedy zemědělce. Je však nutno dodat, že v některých jiných státech se regulace těchto vztahů neomezuje pouze na potraviny, a rovněž Evropská unie vztahy dodavatelů a obchodních řetězců pojímá šířeji (byť akcent na potravinářský řetězec je zde zřetelný). Hlavní důraz této práce však bude vzhledem k situaci v České republice kladen právě na dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci a jejich regulaci. Co se týče pojetí pojmu „regulace“, pak tento nebude chápán pouze ve smyslu legislativních pravidel, ale bude uvažována rovněž samoregulace. Hlavní otázkou, kterou jsem si kladla při zpracování této práce, totiž je, jakým způsobem lze ovlivňovat vztahy mezi dodavateli a odběrateli tak, aby došlo k uspokojivému řešení problémů, které mezi těmito stranami vyvstávají. A řešením nemusí být pouze úprava vztahů zákony. Samoregulační mechanismy budou v práci pojímány prostřednictvím společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibility, dále jen „CSR“), přestože jsem si vědoma toho, že CSR je pouze jedním ze způsobů samoregulace. Společenskou odpovědnost firem jsem však vybrala z toho důvodu, že klade velký důraz na vztah firmy ke svým stakeholderům.1 Obchodní partner (ať už dodavatel, či odběratel), je významným stakeholderem každé firmy, který je jí nejen ovlivňován, ale může ji zároveň sám významně ovlivnit. I proto by každá firma měla odpovědné chování vůči svým obchodním partnerům brát v úvahu. Je pak otázkou, zda tato odpovědnost vůči stakeholderům – dodavatelům či odběratelům – může (alespoň částečně) nahradit zákonnou regulaci dané 1
Zájmovým skupinám. Stakeholder je skupina či jednotlivec, „…který může společnost ovlivnit, nebo je jí ovlivňován“ (Freeman 2005: 115, definice viz také kapitola 6.1).
1
problematiky, či nikoliv. Určitou výhodou CSR je také značné množství propracovaných přístupů, které lze na dodavatelsko-odběratelské vztahy vhodně aplikovat (zejména se jedná o „stakeholder dialog“ a „vytváření sdílené hodnoty“). V této práci se tedy budu zabývat tím, jakým způsobem jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy regulovány (na úrovni Evropské unie a České republiky), zda současná regulace v ČR přináší zamýšlený efekt zrovnoprávnění pozice dodavatelů vůči potravinářským řetězcům a zda existují alternativní možnosti regulace, které by vedly ke vzájemně výhodné dohodě mezi dodavateli a odběrateli v zájmu spotřebitele. Cílem disertační práce je: Zhodnotit dopady regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím Zákona o významné tržní síle a jejím zneužití na subjekty v potravinářském řetězci a případně navrhnout alternativní řešení regulace těchto vztahů. Jsem si vědoma toho, že celkový dopad zákona je velice komplexní a zahrnuje také jeho vliv na spotřebitelské ceny, dovozy potravin, malé a střední podniky, investice, hospodářskou soutěž a mnohé další. V této práci však zužuji efekt zákona na dopad na články potravinářského řetězce, a to z toho důvodu, že zákon o VTS vznikl z iniciativy Potravinářské komory, tedy zástupců dodavatelů, a má za cíl je ochránit proti zneužití silnější vyjednávací pozice maloobchodníky. Otázka, zda zákon o VTS tento efekt přinesl, a zda tedy má smysl, se proto jeví jako velice opodstatněná. Kromě odběratelů (maloobchodních řetězců) a dodavatelů potravinářských produktů (potravinářských výrobců a velkoobchodníků) mezi články potravinářského řetězce řadíme rovněž zemědělce (prvovýrobce). Tito jsou subdodavateli dodavatelů, případně dodávají rovnou do maloobchodu. I změna jejich situace v souvislosti se zákonem o VTS bude tedy diskutována. Pro zhodnocení dopadu regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů na smluvní strany jsem formulovala následující hypotézu: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Pro další řešení jsem pak formulovala následující dílčí výzkumné otázky: 1. Jaké je postavení článků potravinářského řetězce na trhu, a to především z hlediska podílu na trhu, modelu tržní struktury, podílu na konečné ceně produktu a rentability? 2. Které praktiky jsou „nekalé“ a které nikoliv? 3. Jak je problematika dodavatelsko-odběratelských vztahů regulována na úrovni EU a jejích členských zemí? 4. Může samoregulace prostřednictvím strategie společenské odpovědnosti nahradit zákonnou regulaci? 5. Existuje finanční motivace k naplňování konceptu CSR? 6. Jak vnímají dodavatelé, odběratelé a zemědělci zákon o VTS? Které praktiky považují za nekalé a proč? 7. Co se změnilo v používání jednotlivých „nekalých“ praktik zavedením zákona o VTS? První výzkumná otázka směřuje k definování a zhodnocení základních souvislostí v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Druhá otázka má za cíl pokud možno nezaujatým způsobem rozlišit míru „nekalosti“ nejvíce diskutovaných zakázaných praktik. Odpověď na třetí výzkumnou otázku má pak ukázat škálu možností řešení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů. Následující 2
výzkumná otázka hledá odpověď, zda je možno problematiku řešit i jiným způsobem, a to samoregulací, která je pro účely této práce zastoupena CSR. Na ni navazuje otázka pátá, která zkoumá, zda jsou firmy k uskutečňování tohoto konceptu motivovány, a zda tedy má CSR reálný potenciál přispět k řešení dané problematiky. Odpovědi na poslední dvě výzkumné otázky byly získány prostřednictvím primárního výzkumu a jsou klíčové pro zhodnocení dopadů zákona o VTS, tedy současného legislativního řešení problematiky v ČR. Disertační práce je pak strukturována následovně: V první kapitole vymezím problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů, zejména se dotknu podílů na trhu dodavatelů a odběratelů, vytváření smluvního vztahu mezi těmito dvěma stranami a také otázky ekonomické závislosti z pohledu ekonomické teorie a praxe. Následující kapitola zhodnotí vybrané „nekalé“ praktiky, a to nejen takové, které uplatňují maloobchodníci vůči svým dodavatelům, ale také takové, na které si obchodníci stěžují ve vztahu k výrobcům potravinářských produktů. Vybrány byly takové praktiky, kterými se zabývají stěžejní dokumenty Evropské komise a zároveň mají (v případě odběratelských praktik) souvislost s jednáním regulovaným českým zákonem o VTS. Třetí kapitola pak použije některé nástroje mikroekonomické teorie k tomu, aby zkoumala vybrané „nekalé“ praktiky a ekonomicky zhodnotila jejich „nekalost“. Na jednoduchém modelu nedokonalé konkurence bude prezentován prostor obchodních partnerů při vyjednávání (tedy jejich možnost ovlivnit cenu zboží) a tento model pak bude aplikován na několik vybraných praktik. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s dodavatelsko-odběratelskými vztahy je velice často skloňován pojem rozdělení cen v dodavatelském řetězci, věnuji tomuto tématu další kapitolu. Veškeré „nekalé“ praktiky mají totiž vést k přerozdělení výsledné spotřebitelské ceny mezi články dodavatelského řetězce ve prospěch jednoho z aktérů. V této kapitole se tedy budu věnovat tomuto dělení spotřebitelské ceny, a zejména pak zisku a rentabilitě zemědělců, potravinářů a maloobchodníků. Po tomto teoretickém vymezení dodavatelsko-odběratelských vztahů již bude v páté kapitole následovat přehled regulace této problematiky na úrovni Evropské unie i České republiky, a to jak ve smyslu legislativní regulace, tak ve smyslu samoregulace. Následující kapitola pak podrobněji vymezí pojem společenské odpovědnosti firem aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy, zabývá se tedy regulací prostřednictvím CSR. V této části již budou na základě teoretických studií představena některá částečná řešení, která by pro danou problematiku bylo možno použít. Dále se budu v kapitole sedmé zabývat vztahem finančního výkonu firmy a CSR. Vycházím totiž z předpokladu, že pokud má být CSR řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů, musejí k němu mít firmy motivaci, a tou může být ze společensky odpovědného chování vyplývající pozitivní ovlivnění finanční výkonnosti. Představím tedy některá teoretická díla, která se vztahem ziskovosti a odpovědnosti zabývají, a aplikuji je na dodavatelsko-odběratelské vztahy. I v této kapitole již budou částečně nastíněna možná řešení zkoumané problematiky. Jádrem celé práce je pak kapitola osmá, která přináší výsledky primárního výzkumu mezi odběrateli, dodavateli a zemědělci. Uvádím zde výsledky téměř dvouletého výzkumu, ve kterém jsem pomocí workshopů, dotazníkového šetření a hloubkových rozhovorů zjišťovala, co zákon o VTS změnil u 3
jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce. U dodavatelů byl zjišťován dopad zákona na vztah s odběrateli a pozici dodavatelů při vyjednávání, výskyt jednotlivých „nekalých“ praktik a úroveň jejich „nekalosti“. U odběratelů pak obtíže, které jim zákon přinesl, jejich názor na zákon jako takový a jejich vnímání „nekalosti“ jednotlivých praktik. Významnou součástí kapitoly je také srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů na jednotlivé „nekalé“ praktiky, který poukazuje na situace, ve kterých mezi obchodními partnery v potravinářském řetězci vzniká napětí. V této kapitole se rovněž zabývám reálnými změnami v jednotlivých „nekalých“ praktikách po vstoupení zákona o VTS v účinnost. Informace, které zde prezentuji, vyplynuly z šetření mezi dodavateli a odběrateli a poukazují na to, co zákon v praxi skutečně změnil. Tato část je (společně s odpovědí na otázku na změnu pozice dodavatelů při vyjednávání) klíčová pro zodpovězení hypotézy této práce, byť k jejímu vyvrácení či potvrzení slouží i ostatní informace získané výzkumem. Osmá kapitola dále představuje postavení primárních výrobců v potravinářském řetězci, jejich názor na zákon o VTS a upozorňuje také na skutečnost, že i na úrovni zemědělec – zpracovatel potravin dochází k určitým problémům, byť tyto nejsou tak časté. Poslední kapitola pak již rekapituluje návrhy řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, které byly postupně zmiňovány v průběhu celé práce a přináší přehledný model navrhovaného řešení, čímž naplňuje druhou část cíle této práce.
4
Pro lepší orientaci v textu ještě uvádím následující schéma, které představuje logiku řazení kapitol: Obrázek 1 Schéma řazení kapitol disertační práce
Kapitola 1 Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů Kapitola 2 Vybrané „nekalé“ praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích
Dodavatelsko-odběratelské Dodavatelsko-odběratelskévztahy vztahy - teoretický vymezení problému úvod
Kapitola 3 Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy
Kapitola 4 Rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci
Kapitola 5 Regulace a samoregulace dodavatelsko-odběratelských vztahů ve vybraných státech
Dodavatelsko-odběratelské vztahy – současné řešení problematiky
Kapitola 6 Vymezení CSR a souvisejících pojmů CSR jako možné řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů
Kapitola 7 Vztah CSR a finančního výkonu firmy
Kapitola 8 Dopad zákona o významné tržní síle
Současný stav problematiky a dopad zákonné úpravy (výzkum)
Kapitola 9 Návrh řešení problematiky
Vlastní model řešení problematiky
Zdroj: autorka
Práce je tedy rozdělena celkem do pěti logických celků. První z nich definuje zkoumanou problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů. Druhá pak ukazuje, kam dospělo v současnosti řešení tohoto problému. Třetí část nastiňuje možnosti společenské odpovědnosti firem využitelné pro řešení vztahů mezi dodavateli a odběrateli v potravinářském řetězci. Čtvrtá část pak prezentuje výsledky výzkumu, které ukazují stav dodavatelsko-odběratelských vztahů, a přináší potvrzení/vyvrácení hypotézy práce, tedy posuzuje dopad současné zákonné úpravy této problematiky v ČR na poměr sil mezi smluvními stranami. Poslední část pak navrhuje model řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů.
5
V práci byly použity pouze obecné vědecké metody, využití specifických vědeckých metod nebylo pro dosažení stanoveného cíle potřebné. Jedná se jednak o vědecký popis (naraci), a to hlavně při popisu jednotlivých „nekalých“ praktik a chování jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce. Metoda komparace byla použita při porovnávání regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v EU a jejích jednotlivých státech (s důrazem na ČR). Tato metoda však byla použita i na mnohých jiných místech této práce, například při srovnávání názorů různých autorů (například smysl ustanovení o ochraně hospodářské soutěže v zákoně o VTS, vztah mezi společenskou odpovědností firem a jejich finančním výkonem) a také při srovnávání situace jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce (komparace podílů na trhu, rentabilit, podílů na konečných cenách zboží atd.). Metodu komparace jsem rovněž využila při hodnocení vhodnosti použití obratového kritéria pro rozhodování o existenci významné tržní síly, a to na základě analogie s rozhodováním o dominanci subjektu na daném trhu. Jako velice důležité se jeví použití metody komparace v případě porovnání stavu „nekalých“ praktik v době před účinností zákona o VTS a po nabytí účinnosti tohoto zákona a také porovnání postoje dodavatelů a odběratelů k jednotlivým nekalým praktikám. U zkoumání vztahu mezi CSR a finančním výkonem firmy byla rovněž použita metoda klasifikační analýzy. Metodu vztahové analýzy jsem použila při aplikaci některých obecných výpovědí různých autorů na konkrétní případ dodavatelsko-odběratelských vztahů. Metoda dedukce pak byla použita při usuzování z obecného mikroekonomického modelu na jednotlivé případy nekalých praktik. Metodu neúplné indukce jsem použila při obecné formulaci smluvního vztahu mezi dodavateli a odběrateli a také při stanovení závěrů z výsledků výzkumu, kde jsem zevšeobecnila poznatky získané z jednotlivých výpovědí respondentů. Pro tvorbu závěrů a návrhu řešení jsem využila jak metodu indukce, kdy z jednotlivých případů zjištěných výzkumem jsem sestavila všeobecná doporučení pro regulaci dodavatelsko-odběratelských vztahů, tak metodu vztahové analýzy, kdy jsem aplikovala některé obecné poznatky různých autorů na konkrétní případ dodavatelsko-odběratelských vztahů. V práci jsem použila primární i sekundární zdroje informací. Co se týče teoretické části, tato byla zpracována za pomoci důvěryhodných zdrojů Evropské komise (a dalších dokumentů EU), Českého statistického úřadu a Eurostatu, legislativních dokumentů a odborných článků. Využity byly rovněž monografie pojednávající o maloobchodu a mikroekonomii. Primárním zdrojem dat je pak vlastní výzkum provedený mezi odběrateli, dodavateli a zemědělci od dubna 2011 do ledna 2013. Metodou výzkumu byly zvoleny hloubkové rozhovory, workshopy a dotazníkové šetření (v papírové i elektronické podobě). Získány byly odpovědi od většiny odběratelů s významnou tržní silou, 101 dodavatelů do maloobchodu a 207 zemědělců. Výsledky kvantitativní části šetření byly zpracovány pomocí standardních matematicko-statistických metod, otevřené otázky pak byly zpracovány kvalitativně.
6
Věřím, že moje práce může být přínosná jak pro jednotlivé účastníky potravinářského řetězce a jejich zástupce (Svaz obchodu a cestovního ruchu, Potravinářská komora ČR, Agrární komora), tak pro příslušná ministerstva (především Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo zemědělství), tak také pro zákonodárce a všechny, kteří se regulací maloobchodního trhu a potravinářského řetězce zabývají. S pomocí výsledků výzkumu a využití dalších poznatků vyplývajících z této práce je rovněž možno zapojit se do veřejné konzultace k Zelené knize o nekalých obchodních praktikách, která probíhá do konce dubna tohoto roku, případně přispět k jednání vlády o změně zákona o VTS, které je naplánováno na říjen roku 2013.
7
1
Vymezení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů
Dodavatelsko-odběratelský2 B2B3 vztah lze charakterizovat jako vztah mezi dvěma podnikateli, kdy jeden z nich poskytuje určitou službu či prodává určité zboží a druhý tuto službu či zboží nakupuje. V případě potravinářského řetězce se jedná o vztah mezi dodavatelem potraviny či zemědělské komodity a jejím odběratelem. Za základní články potravinářského řetězce lze chápat primární producenty (zemědělce; CZ-NACE4 01, 023 a 03), zpracovatele potravinářských produktů (výrobce potravin; CZ-NACE 10 a 11), velkoobchodníky (CZ-NACE 46) a maloobchod (CZ-NACE 47).
1.1 Legislativní rámec dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Vztahy mezi dodavateli a odběrateli jsou vztahy soukromoprávními. V české právní úpravě jsou zakotveny v mnoha zákonech, základním z nich je obchodní zákoník5, a to obzvláště jeho třetí část Obchodní závazkové vztahy, kde za nejdůležitější vzhledem k tématu této práce lze považovat obecná ustanovení (hlava 16) a ustanovení týkající se kupní smlouvy (§ 409–475). Na vztahy mezi podnikateli lze ovšem použít i některá ustanovení z občanského zákoníku7, který se aplikuje, pokud v obchodním zákoníku neexistuje specifická úprava (v našem případě jsou to například obecná ustanovení o smluvní pokutě). Na dodavatelsko-odběratelské vztahy se ovšem aplikují i mnohé další zákony, jako například zákon o cenách8 (upravuje například sjednávání ceny), zákon o ochraně hospodářské soutěže9, v případě obchodního sporu pak občanský soudní řád10 či zákon o rozhodčím řízení11 a další. Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci, pak jsou tyto (v případě, že odběratel disponuje tzv. „významnou tržní silou“) regulovány s účinností od 1. února 2010 rovněž zákonem č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Vyhodnocení dopadů tohoto zákona na jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce je pak podstatnou součástí této disertační práce.
1.2 Problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů Vztahy mezi dvěma podnikateli jsou všeobecně považovány za rovnocenné a v rámci právní úpravy bývá ponechána poměrně velká smluvní volnost. Nevyskytuje se zde tedy institut ochrany slabší smluvní strany12, který by chránil jednoho podnikatele vůči jinému, protože se předpokládá, že podnikatelé budou rovnými partnery. Tato rovnost ovšem nemusí být vždy naplněna. Při jednání obchodních partnerů může dojít k tomu, že jeden z nich má větší vyjednávací sílu, která je způsobena například podílem na trhu, závislostí 2
Volně dle Mokrejšová (2011a). Business to business. 4 Klasifikace ekonomických činností. 5 Zákon č. 513/1991 Sb. 6 Upravuje například jednání o uzavření smlouvy, smluvní pokutu, odstoupení od smlouvy, započtení pohledávek, prodlení dlužníka a věřitele, náhradu škody a další. 7 Zákon č. 40/1964 Sb. 8 Zákon č. 526/1990 Sb. 9 Zákon č. 143/2001 Sb. 3
10
Zákon č. 99/1963 Sb.
11
Zákon č.216/1994 Sb. Ochrana slabší smluvní strany se používá v případě spotřebitelských a zaměstnaneckých smluv.
12
8
druhého z partnerů na daném smluvním vztahu, jedinečností výrobku, který daný subjekt prodává, a tak dále. V tržním hospodářství se do této nerovnosti příliš nezasahuje, kromě určitých případů, jako je například regulace monopolu či firem v dominantním postavení. Předpokládá se totiž, že trh sám o sobě je dostatečným regulačním mechanismem, kdy v dlouhém období mají všechny firmy tendenci k tzv. „nulovému ekonomickému zisku“13 (kromě případů selhání trhu) a neefektivní firmy zanikají, aby daly prostor firmám efektivním. Nerovnost ve vztazích mezi podnikateli je v poslední době akcentována v případě maloobchodníků a jejich dodavatelů, a to zvláště pokud se jedná o dodavatele potravinářských produktů. Velké nadnárodní řetězce totiž disponují poměrně velkou silou, kterou mohou použít obzvláště při vyjednávání s dodavateli z řad malých a středních podniků (dále jen „MSP“) nebo s dodavateli neznačkových produktů. Tito, pokud chtějí své zboží do řetězců dodávat, musejí mnohdy podmínky svých odběratelů akceptovat bez výhrad. V této souvislosti se rovněž často hovoří o tzv. „nekalých praktikách“14. Jsou to „takové praktiky a podmínky, jež se hrubě odchylují od řádného obchodního jednání a jež jsou v rozporu se zásadou dobré víry a poctivého obchodního styku v rámci vztahů mezi podniky.“ (Evropská komise 2013a: 11). Jedná se o případy, kdy jedna smluvní strana je schopna druhou donutit například k platbě poplatků za neposkytnuté služby nebo jednostranně změní dříve smluvené podmínky. „Nekalé“ praktiky jsou tématem natolik důležitým, že jim bude věnována samostatná druhá kapitola.
1.3 Ekonomická závislost Pokud chceme zjistit, zda mezi dodavatelem a odběratelem existuje ve smluvním vztahu nerovnost, je vhodné ptát se, zda je jeden na druhém závislý. I český zákon o VTS, který se snaží nerovnost v dodavatelsko-odběratelských vztazích vyrovnat, pracuje s pojmem závislosti dodavatele na odběrateli „ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům“ (zákon o VTS § 3 odst. 1). Proto se v této subkapitole zaměřím na ekonomickou závislost, a to jednak z pohledu ekonomické teorie a jednak z pohledu praxe, tedy jak ji posuzují kompetentní orgány ve skutečnosti. 1.3.1 Ekonomická závislost v ekonomické teorii Ekonomická teorie rozeznává kromě dokonalé konkurence tři základní modely tržní struktury – monopol, oligopol a monopolistickou konkurenci. Ekonomická závislost obchodních partnerů pak roste s tím, čím více se firma na pomyslné stupnici „dokonalá konkurence – monopol“ pohybuje směrem k monopolnímu postavení15. S monopolem se můžeme setkat v několika případech: přirozený monopol (úspory z rozsahu je možno realizovat, pouze pokud na trhu operuje jediná firma), kontrola zdrojů, státní monopol a jedinečnost produktu (patenty, ochranná práva atd.). Monopol vede k alokační neefektivnosti, kdy v porovnání s dokonalou konkurencí prodává méně zboží za vyšší cenu, připravuje spotřebitele o část 13
Nulový ekonomický zisk je obvyklý zisk v odvětví, zahrnuje v sobě fixní náklady, včetně nákladů na investice a i náklady obětované příležitostem, účetně tedy není roven nule. (Hořejší a kol. 2006: 247) 14 V této práci budu pojednávat o tzv. „nekalých“ praktikách, které jsou zakázány zákonem o VTS. Nejedná se zde o „nekalé“ praktiky vůči spotřebitelům, ani o nekalou soutěž dle obchodního zákoníku, ani o porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže protisoutěžním jednáním. 15 Výrobce tak může být závislý na svém odběrateli v případě, že tento zajišťuje takový odbyt, že si dodavatel již nemůže dovolit mu zboží nedodávat. Situace může být ale i opačná, kdy maloobchodník je například závislý na dodavateli s monopolním postavením na trhu.
9
přebytku a vede k nákladům mrtvé váhy. Proto bývá často regulován (Hořejší a kol. 2006: 281–310). Výjimkou je monopol z titulu právní ochrany, zde totiž firma monopolní zisk realizuje na základě práv k duševnímu vlastnictví a je spravedlivé toto její postavení po určitou dobu16 chránit patentovou ochranou. Jen tak totiž firmám zůstane dostatečná motivace k dalším inovacím, které ve svém konečném důsledku představují prospěch pro spotřebitele. V oligopolní tržní struktuře existuje na trhu pouze několik málo firem, z nichž každá má značný tržní podíl a jejich rozhodování je vzájemně závislé, a to jak co se týče ceny, tak úrovně výstupu, kvality produktu či reklamy. Pokud se soutěžitelé vzájemně dohodnou a vytvoří kartel, mohou se chovat jako monopol s několika závody a profitovat z tohoto postavení. (Hořejší a kol. 2006: 328–335). Co se týče maloobchodního trhu, dalo by se říci, že vykazuje některé prvky oligopolního modelu, a to hlavně tím, že rozhodování firem je vzájemně závislé. Firmy samy deklarují, že sledují ceny konkurence a upravují je podle ní, často nejnižší cenu svým zákazníkům garantují. Na druhé straně kromě několika velkých soutěžitelů na trhu existuje i mnoho malých hráčů a maloobchod bývá řazen typicky do struktury následující (Hořejší a kol. 2006: 314). Charakteristickým znakem monopolistické konkurence je velký počet firem s diferencovanými produkty17 a malými bariérami vstupu do odvětví18. V krátkém období proto firmy mohou realizovat ekonomický zisk spojený s neefektivností stejně jako v případě monopolu. V dlouhém období se však díky nízkým bariérám vstupu do odvětví projevuje tendence k nulovému ekonomickému zisku tak, jako tomu je v podmínkách dokonalé konkurence (Hořejší a kol. 2006: 313–320). Regulace výše uvedených tržních struktur má význam hlavně v případě monopolního postavení firem (s výjimkou monopolu z titulu jedinečnosti produktu). U oligopolního trhu je důležité hlídat, aby nedošlo k vytvoření kartelu (zakázán článkem 101 smlouvy o fungování Evropské unie) či ke zneužití dominantního postavení (článek 102 tamtéž). Monopolistická konkurence je pak v dlouhém období regulována trhem. 1.3.2 Ekonomická závislost v praxi V praxi můžeme posuzování ekonomické závislosti pozorovat na případech ochrany hospodářské soutěže v EU a v ČR, tedy na konkrétních rozhodnutích, kdy bylo shledáno, že se jedná či nejedná o dominantní postavení, které podnik zneužil, a tím poškodil spotřebitele či obchodní partery, kteří na něm jsou závislí. Co se týče praxe v EU, tedy konkrétních rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudního dvora (resp. Soudu první instance), pak dominantní postavení na trhu (které samo o sobě ještě není protiprávní) je schopností podniku chovat se nezávisle. V jednom z nejznámějších případů 27/76 United Brands je dominantní postavení definováno ekonomickou silou podniku, díky které může zamezit efektivní konkurenci na relevantním trhu a chovat se nezávisle na ostatních soutěžitelích, zákaznících a dodavatelích. O dominantním postavení se může hovořit pouze v případě, že produkt získal velký podíl na relevantním trhu. Na výši zisku je dominance nezávislá. (Evropský soudní dvůr 1978). Mezi kritéria, která se k posouzení dominantního postavení na trhu používají v EU, patří: podíl na trhu; hospodářská a finanční síla; překážky vstupu na trh; přirozený monopol, státní regulace, 16
Dle dohody TRIPS minimálně 20 let od přihlášení vynálezu (Hořejší a kol. 2006: 285n). Diferenciace produktů, a tím i cenové rozdíly, jsou však velmi malé. 18 Zejména náklady na reklamu, a tím na diferenciaci produktu. 17
10
práva duševního vlastnictví; vertikální integrace; přístup k finančním zdrojům a klíčovým zdrojům; celková velikost a síla (v poměru k ostatním soutěžitelům; Kosíková 2008: 14–18). Za povšimnutí stojí, že v těchto kritériích nenalezneme absolutní výši obratu, který je naopak v českém zákoně o VTS klíčový (viz dále). Co se týče podílu na trhu, lze z rozhodovací praxe usoudit, že podíly nad 75 % jsou již považovány bez dalšího dokazování za dominantní postavení, u podílu pod 50 % se přihlíží k velikosti druhého největšího podniku, podíl okolo 40 % je pak již nutno posuzovat v kombinaci s dalšími faktory, u desetiprocentního podílu se již o dominantní postavení nejedná (Kosíková 2008: 15). Pro účely rozhodování o zneužití dominantního postavení je vždy nutné definovat relevantní trh. Ten je dán jednak výrobky a jednak geografickým vymezením. „Cílem definice trhu, jak pokud jde o výrobkový trh, tak o zeměpisný trh, je zjistit skutečné soutěžitele dotyčných podniků, kteří mohou omezovat chování uvedených podniků a bránit jim, aby se chovaly svobodně, aniž by byly podrobeny účinnému konkurenčnímu tlaku. Z tohoto hlediska definice trhu umožňuje mimo jiné vypočítávat podíly na trhu, které poskytují významné informace o tržní síle pro účely posouzení dominantního postavení.“ (Evropská komise 1997). Z tohoto tvrzení lze mimo jiné znovu odvodit důležitost podílu na trhu (a nikoliv obratu) pro zjištění tržní síly podniku. Co se týče rozhodnutí českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), pak například v případě převzetí řetězců Žabka a Koruna řetězcem Tesco se ÚOHS zaměřil na lokality, kde společný tržní podíl přesahuje 25 %, protože však spojením k výraznému posílení postavení skupiny Tesco nedojde a v místech je silná konkurence dalších řetězců, ÚOHS fúzi povolil. Zkoumány byly i nákupní trhy, tedy vztahy k dodavatelům, kde ÚOHS konstatoval nepatrný nárůst tržního podílu a značnou konkurenci a znovu dospěl k tomu, že k podstatnému narušení hospodářské soutěže nedojde (ÚOHS 2011a). Jak vidíme, ani zde se nejedná o absolutní výši obratu, ale o podíl na trhu a přítomnost další silné konkurence19.
1.4 Postavení subjektů na trhu – tržní podíly Jak vidíme z rozhodovací praxe orgánů na ochranu hospodářské soutěže, tržní podíl je klíčový k určení dominance daného subjektu. Analogicky by tedy měl být rovněž zásadní pro určení vzájemného vyjednávacího postavení dvou partnerů, z nichž ani jeden není dominantní, nicméně lze uvažovat o tom, že jeden z nich bude mít ve smluvním vztahu výrazně silnější pozici. Proto nyní podíly maloobchodníků a dodavatelů na trhu porovnám. Charakteristickým rysem maloobchodu současnosti je horizontální koncentrace. Podíl pěti největších potravinářských maloobchodníků v Evropě v mnoha případech převyšuje padesátiprocentní hranici, v Norsku dosahuje až 77,5 % tak, jak to ukazuje následující graf:
19
Výše obratu je dle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže určující pro to, zda fúze podléhá povolení ÚOHS. Dříve byla tato hranice stanovena jako 30% podíl na relevantním trhu, což způsobovalo problémy, protože relevantní trh je vymezován až v průběhu správního řízení, kdežto obrat je lehce určitelný z účetnictví (ÚOHS 2008: 2). Nicméně ve správním řízení samotném se rozhodnutí opírají již o podíl na trhu, úroveň konkurence a bariéry vstupu na trh.
11
Graf 1 Podíl TOP 5 potravinářského maloobchodu v roce 2011 Norsko
77,50%
Dánsko
77,10%
Švédsko
73,10%
Belgie
69,60%
Švýcarsko
63,50%
Lucembursko
62,70%
Finsko
62,50%
Rakousko
61,60%
Německo
59,70%
Francie
59,60%
Portugalsko
58,80%
Slovensko
57,80%
Španělsko
56,30%
Nizozemí
55,50%
Maďarsko
55,00%
Velká Británie
54,20%
Irsko
52,40%
Česká republika
42,70%
Řecko
36,30%
Itálie
30,70%
Rusko
29,80%
Ukrajina
28,10%
Polsko
23,30%
Rumunsko
22,10% 0%
20%
40%
60%
80%
100%
Zdroj: PlanetRetail 2011: 67
Díky růstu koncentrace trhu naopak klesá podíl malých nezávislých retailerů, kteří nedosahují takových úspor z rozsahu a jsou z trhu vytlačováni (Evropská komise 2010b: 11). Obzvláště v sektoru specializovaných potravin je možno v mezidobí let 2004–2007 sledovat pokles počtu prodejen s jediným zaměstnancem (Eurostat 2007: 11). Snižování počtu prodejen zaměstnávajících do 19 osob bylo v tomto období patrné i na trhu potravin všeobecně, zatímco počet prodejen s větším počtem zaměstnanců rostl (Eurostat 2007: 16).
12
Účinnou obranu nalezly malé a střední maloobchodní podniky ve sdružování do nákupních aliancí, kde díky centralizovaným nákupům a větší vyjednávací síle vůči dodavatelům mohou získat nakupované výrobky za výrazně nižší ceny. Na druhé straně tuto taktiku začali sledovat i velcí maloobchodníci, kteří tak přispívají k další koncentraci odvětví. Zatímco sítě malých retailerů jsou v EU spíše podporovány (účast ve sdružení pro ně může být otázkou přežití a pro spotřebitele v konečném důsledku znamená lepší fyzickou i cenovou dostupnost obchodu), vertikální a horizontální dohody velkých maloobchodníků jsou často omezovány pravidly pro hospodářskou soutěž (Evropská komise 2010b: 29–30). Na druhé straně nemůžeme říci, že by dodavatelé, co se týče koncentrace, zůstávali pozadu. Naopak. V odvětví zpracovaných potravin se velká koncentrace výrobců objevila daleko dříve (Evropská komise 2009a: 7). Například na francouzském trhu cereálií představovali v roce 2007 tři největší výrobci 75,7 % na trhu (AC Nielsen 2007: 7). Ve Španělsku pak v roce 2005 tento podíl činil 87 % na trhu nealkoholických nápojů a 75 % na trhu piva a pizzy. Tři největší maloobchodníci zde pak ovládali „pouze“ 56 % trhu. (Eurocommerce 2005: 7). Zvlášť v případech, kdy jde o výrobce značkových produktů, které nemohou v regálech maloobchodníků chybět, mohou mít dodavatelé při obchodních jednáních s maloobchodníky značnou převahu20. Celkově je pak konkurence na maloobchodním trhu dle Evropské komise i přes vysokou úroveň koncentrace dostatečná a zdá se, že z ní spotřebitelé spíše profitují (Evropská komise 2009a: 9). Velká cenová konkurence na maloobchodním trhu mohla dle vyjádření Evropské komise dokonce pozitivně ovlivnit vývoj cen na trhu potravin, jejichž růst byl dlouhodobě pod úrovní celkové inflace (Evropská komise 2009a: 8). Také Komise pro ochranu hospodářské soutěže ve Spojeném království (dále jen „Komise Spojeného království“) došla ve svém šetření k závěru, že sice každý z velkých potravinářských maloobchodníků či velkoobchodníků má alespoň vůči některému ze svých dodavatelů pozici tržní síly, ale tato pozice může být i u největších potravinářských retailerů vyrovnána tržní silou na straně dodavatelů nejlepších značkových výrobků (Competition Commission 2008: 11). Tržní síla potravinářských maloobchodníků je pak ve prospěch spotřebitele, pokud část vyjednaných slev je na něj přenášena formou nižších cen. Komise Spojeného království nezjistila, že by tato síla ohrožovala finanční životaschopnost producentů potravin a nápojů. Jediný problém spatřuje v teoretické možnosti ohrožení inovací na straně výrobců z důvodu nižších finančních zdrojů (tamtéž, str. 12). V České republice po přechodu na tržní hospodářství došlo nejprve k atomizaci maloobchodu v důsledku malé a velké privatizace. Posléze se nicméně do popředí postupně dostávaly nadnárodní korporace a trh se začal vyznačovat vysokou organizační koncentrací, kdy „…stále menší počet subjektů obsluhuje stále větší část trhu“ (Cimler, Zadražilová a kol. 2007: 22). Tuto skutečnost ještě posílil vstup ČR do Evropské unie v roce 2004. Na druhé straně je u nás potravinářský obchod z hlediska koncentrace pod západoevropským průměrem (INCOMA Research a Moderní obchod 2009: 36), jak lze výše pozorovat na grafu 1. V roce 2011 představoval podíl pěti největších potravinářských maloobchodníků 42,7 %, z 24 zkoumaných
20
Výjimku zde představují trhy nezpracovaných potravin, například ovoce a zeleniny, kde jsou dodavatelé velice roztříštěni a odběratelé mají velkou vyjednávací pozici. Může tak docházet až k situacím, kdy drobný zemědělec z ceny utržené za zemědělskou produkci ani nepokryje své náklady (Evropská komise 2009a: 12).
13
evropských zemí se český maloobchod umístil jako 7. nejméně koncentrovaný (PlanetRetail 2011: 67). Podle údajů Incoma GfK uveřejněných na konci roku 2012 pak v České republice panuje unikátní situace, kdy ani jeden z maloobchodních řetězců nemá podíl na trhu převyšující deset procent (E15 2012). Podíl TOP 10 maloobchodníků s rychloobrátkovým zbožím se v ČR v roce 2006 vyšplhal na 59 % a do roku 2009 vzrostl o 7 procentních bodů na 66 % (INCOMA Research a Moderní obchod 2009: 36 a INCOMA GfK 2011). Na této úrovni se pak držel i v následujících dvou letech. Postupný růst koncentrace tohoto trhu od roku 1993 je možno pozorovat na grafu č. 2. Graf 2 Tržní podíl TOP 10 v rychloobrátkovém zboží v ČR 1993–2011 70% 62%
64%
66,24% 66% 65,63%
59%
60% 50% 51% 50%
53%
47% 44% 41%
40% 34% 30% 24% 18%
20%
15% 12%
10%
7% 8%
0% 93 94 95 96 Zdroj: INCOMA GfK 2012
97
98
99
00
01
14
02
03
04
05
06
07
08
09
10
11
Přehled desíti největších obchodníků v ČR pak včetně výše jejich tržeb za rok 2011 ukazuje následující graf. Z něj je jednoznačně patrné, že v devíti případech jde o dceřiné společnosti nadnárodních koncernů, které, ač širokosortimentní, působí i na poli potravinářských výrobků. Graf 3 Tržby desíti největších obchodníků v ČR v roce 2011 (mld. Kč) 50
42,77
40
39,1
38,9 29,3
30
28,3
27,2 23
22,6
20
15,7 11,7
10 0 Tesco Stores ČR
Ahold Kaufland Czech Republic
Lidl ČR
Makro C&C ČR
Penny Globus ČR Market
Billa
Geco
Spar ČR
Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) Poznámka: U společností Lidl ČR, Kaufland a Tesco Stores byla data vzata ze závěrky k 29. 2. 2012, u společnosti Globus ČR k 30. 6. 2012. Závěrka společnosti Billa je nečitelná, proto byl použit odhad Incoma Gfk (2012)
Mám-li uvést příklady koncentrace na trhu dodavatelů v ČR, pak například v roce 2008 obsadilo 5 největších pivovarských skupin 85,5 % trhu, z toho největší z nich, Plzeňský Prazdroj, dosáhl na 44,3 % (Český svaz pivovarů a sladoven 2010). 80 % trhu minerálních vod v ČR pak ovládá firma KMV. (Novinky 2009). Z výše uvedených údajů vyplývá, že ačkoliv je (český) maloobchod poměrně koncentrovaný, nemusí z toho automaticky vyplývat, že při jednání s největšími hráči na trhu je každý dodavatel automaticky v nevýhodném postavení. Zatímco u MSP vyrábějících neznačkový produkt lze slabší vyjednávací pozici očekávat, v případech mnoha jiných dodavatelů tomu tak není. Proto je nutné posuzovat každý případ zvlášť.
1.5 Principy smluvního vztahu dodavatel-odběratel Relativní síla dodavatele a odběratele se pak projeví v konkrétním smluvním vztahu uzavřeném mezi výrobcem a maloobchodníkem. V té se odráží společné i protichůdné zájmy těchto partnerů, které je vhodné pro hlubší pochopení problematiky přiblížit. Výrobce na straně jedné chce získat co největší podíl na trhu. Čím větší podíl, tím větší jsou nejen tržby, ale také jeho vyjednávací síla vůči maloobchodníkovi. V krajním případě, je-li na trhu jediný výrobce značkového zboží, které si maloobchodník nemůže dovolit nenabízet, může si výrobce z velké části diktovat podmínky a odpadají také některé poplatky, které maloobchodníci jinak požadují za poskytované služby (například za preferenční umístění na regále). Maloobchodník má na druhé straně zájem na tom, aby výrobců, kteří mu dodávají určité zboží, bylo více. Má k tomu dva důvody: jednak zachová pestrost nabídky spotřebitelům a jednak není závislý pouze na jediném dodavateli, což pro něj představuje lepší vyjednávací podmínky a také nižší riziko. 15
Příliš mnoho uzavřených smluv je však na druhé straně pro retailera náročné z hlediska nákladů, a proto hledá ideální situaci, která je nejméně nákladná a zároveň ještě výhodná (Evropská komise 2010b: 46). Obecně by se tento vztah dal vyjádřit následovně: Náklady retailera na vyjednávání rostou s počtem dodavatelů21:
kde
NV
náklady na vyjednávání
PD
počet dodavatelů
Index+
značí pozitivní závislost (s růstem PD roste i N)
V nejjednodušším případě by se mohlo jednat o přímou úměru, kdy v případě shodných nákladů na vyjednávání s každým dodavatelem by vzorec vypadal následovně:
kde
NVD
náklady na vyjednávání na jednoho dodavatele
Tento vztah však nemusí být obecně platný, neboť každý z dodavatelů může být jinak náročným partnerem při vyjednávání, má jiné požadavky, navíc při větším množství dodavatelů již mohou s každým dalším náklady klesat díky zkušenosti vyjednavače na straně retailera, s určitým počtem dodavatelů pak může dojít ke skoku nákladů nutností zaměstnání dalšího vyjednavače atd. Nákladem pro retailera22 se však při nízkém počtu dodavatelů stává jeho závislost, která je spojena s rizikem ztráty obchodního partnera, možností výrobce diktovat ceny atd. Obecně bychom ji mohli vyjádřit takto:
kde
Z
„náklady“ spojené se závislostí na dodavateli
Index–
značí negativní závislost (s růstem PD klesá Z)
S větším počtem dodavatelů však roste spokojenost zákazníků23, kterou můžeme vyjádřit jako:
Kde
S
benefit (snížení nákladů) spojený s vyšší spokojeností zákazníků
21
Ještě přesněji rostou náklady také s počtem komerčních druhů v případě, že o jednotlivých výrobcích jednoho dodavatele se vyjednává zvlášť. 22 Ne však účetním, nýbrž ve smyslu negativa, zatížení. 23 V ní jsou obsaženy benefity z pestrosti nabídky, nutnost prodávat zboží určité značky, které nesmí v nabídce maloobchodníka chybět, atd.
16
Celkové „náklady“ retailera na zajištění sortimentu určitého zboží v závislosti na počtu dodavatelů tedy můžeme určit následovně:
Pokud bychom chtěli pokračovat v teoretické konstrukci, pak ideální počet dodavatelů bychom získali určením minima této funkce první derivací dle PD. V praxi jsou však veličiny Z a S obtížně matematicky vyjádřitelné a maloobchodník k ideálnímu počtu dodavatelů dojde spíše na základě úvahy a zkušeností. Celkově lze ale říci, že společným zájmem dodavatele i odběratele je dosažení úspor z rozsahu a také společný růst (Evropská komise 2010b: 47–48). V mnoha situacích tak dochází k win-win strategii24, kdy ze smluvního vztahu profitují oba partneři.
1.6 Shrnutí Dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou soukromoprávní smluvní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím podnikatelem. Jsou upravovány celou řadou zákonů, v České republice je to na prvním místě obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že ve vztazích mezi dodavateli a odběrateli může existovat určitá tenze vyplývající z jejich nerovného postavení při vyjednávání, vzniká v některých státech rovněž specifická právní úprava, která má za cíl vyjednávací sílu partnerů alespoň částečně vyrovnat. V případě ČR se jedná o zákon o významné tržní síle, který reguluje konkrétně vztahy velkých maloobchodníků vůči jejich dodavatelům potravinářských produktů. Při posuzování, zda k nerovnosti sil ve smluvním vztahu dochází, je vhodné uvažovat o existenci či neexistenci ekonomické závislosti v daném vztahu. Z hlediska ekonomické teorie závislost obchodního partnera roste tím více, čím více se tento pohybuje na pomyslné škále „dokonalá konkurence – monopol“ směrem k monopolnímu postavení. Regulovat je pak třeba hlavně monopol a důležité je rovněž zajistit, aby oligopolní struktura nebyla zneužita ke kartelovým dohodám. Monopolistická konkurence, kam bývá typicky zařazován obchod, se pak v dlouhém období reguluje sama. Pokud tyto vztahy nějakou regulaci potřebují, pak spíše ve vztahu k ochraně investic a MSP, než kvůli ochraně hospodářské soutěže, jak bude ještě vícekrát zmíněno dále. Ekonomická závislost při posuzování dominantního postavení se pak doposud v praxi posuzuje podle podílu na trhu, analogicky by tedy i při porovnávání vyjednávacího postavení smluvních stran měly být podíly na trhu zásadním vodítkem. Přestože jsou největší maloobchodníci gigantickými nadnárodními koncerny, podíly na trhu těch největších z nich v mnoha případech nedosahují koncentrace největších výrobců potravin. Na druhé straně však stojí potravinářští producenti z řad malých a středních podniků, kteří vyrábějí řadové produkty a jejichž podíl na trhu je minimální. Tito pak vůči obchodu v nerovném postavení často stojí. Pozice obou vyjednávacích partnerů výrazně určuje podobu jejich smluvního vztahu, ve kterém se odráží protichůdné záměry partnerů – dodavatel se snaží o získání maximálního tržního podílu a odběratel se snaží o optimalizaci počtu dodavatelů tak, aby náklady s nimi spojené byly co nejnižší a 24
Strategie, kdy obě strany „vítězí“, ze vzájemného vztahu tedy obě smluvní strany získávají výhodu.
17
zároveň nebyl na svých obchodních partnerech závislý. V ideálním případě však smluvní vztah odráží také společné zájmy partnerů, které vyústí ve společnou win-win strategii. Tato kapitola tedy odpověděla na část první výzkumné otázky, která řeší postavení článků potravinářského řetězce na trhu. Co se týče podílu na trhu, maloobchodní trh je poměrně koncentrovaný, nicméně ani jeden z řetězců nedosahuje ani desetiprocentního podílu. Vzájemné postavení obchodních partnerů tedy silně závisí na tržním podílu dodavatele, který se může pohybovat od stoprocentního, až po velmi malý podíl. Co se týče modelu tržní struktury, řadíme maloobchod mezi monopolistickou konkurenci. Dodavatelé pak mohou vyrábět v rámci situace blížící se dokonalé konkurenci, ale mohou být také monopolisty, nebo může mít trh strukturu oligopolu či monopolistické konkurence. Na úrovni konkurence na dodavatelském trhu pak závisí to, jaké bude vzájemné postavení obou partnerů.
18
2
Vybrané „nekalé“ praktiky v dodavatelsko-odběratelských vztazích
Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, nerovnost ve smluvním vztahu se projevuje rovněž existencí tzv. „nekalých“ praktik. Tato kapitola25 má za úkol představit některé z nich. Vybrány byly takové, které se objevují v dokumentech Evropské komise „Na cestě k efektivnějším a spravedlivějším maloobchodním službám na vnitřním trhu do roku 2020“ (Evropská komise 2010a) a v doprovodném pracovním dokumentu „O maloobchodních službách na vnitřním trhu“ (Evropská komise 2010b); lze je tedy považovat za významné na evropské úrovni, a zároveň je reguluje český zákon o VTS. Definici „nekalých“ praktik uvádí Evropská komise v Evropském akčním plánu pro obchod: „Za nekalé obchodní praktiky se považují takové praktiky a podmínky, jež se hrubě odchylují od řádného obchodního jednání a jež jsou v rozporu se zásadou dobré víry a poctivého obchodního styku v rámci vztahů mezi podniky.“ (Evropská komise 2013a: 11). V Zelené knize o nekalých obchodních praktikách se pak upřesňuje: „Nekalé obchodní praktiky obvykle v situaci nerovnováhy vnutí silnější strana straně slabší a mohou existovat na jakékoli straně vztahu mezi podniky a v každé fázi v dodavatelském řetězci.“ (Evropská komise 2013b: 3). Společným znakem nekalých obchodních praktik je pak „převod vzniklých nákladů a přesun podnikatelského rizika na slabší stranu“ (tamtéž, str. 22). Pokud bychom je chtěli definovat deklaratorním výčtem, jsou to například retroaktivní změny dříve smluvených podmínek (zpětné vyžadování obratových bonusů, slev atd.), vyžadování nejrůznějších poplatků (regálné, zalistovací poplatek za zařazení do evidence odběratele, poplatek za logistické služby, in-store promotion, poplatek na investiční náklady obchodníka a další), obratové bonusy, vratky, náhlé ukončení obchodního vztahu, přenesení sankcí z odběratele na dodavatele, prodávání zboží pod nákupní cenou, dlouhé doby splatnosti faktur u rychloobrátkového zboží a mnohé další. Zde je ale nutné si uvědomit, že tento výčet zahrnuje všechny domnělé „nekalé“ praktiky ze subjektivního pohledu nabídkové strany. Ne všechno toto jednání musí objektivně „nekalou“ praktikou být. Pracovní dokument EK proto pracuje s pojmem „údajné nekalé praktiky“, a tyto rozhodně nejsou automaticky „nekalými“ (Evropská komise 2010b: 45). Může se totiž stát, že některé z níže uvedených praktik naopak vedou k benefitům pro spotřebitele (Evropská komise 2009a: 17), například ve formě nižší ceny, kterou maloobchodník díky své ekonomické síle vyjedná, a dále tuto výhodu přesune na spotřebitele. Dopad na spotřebitele je tedy v posuzování „nekalosti“ praktik klíčovým. Dále je rovněž nutno posuzovat vliv těchto praktik na hospodářskou soutěž, úroveň inovací, rozvoj MSP26 a další veřejné cíle (Evropská komise 2010b: 45). Navíc tzv. „významnou tržní sílu“ (nebo obecněji výhodnější vyjednávací pozici) nemusí mít obchodníci vůči všem svým dodavatelům (některý z nich může být i monopolistou, v takovém vztahu pak lze těžko uvažovat o „nekalých“ praktikách vůči dodavateli; mnoho smluv je navíc vyjednáváno na nadnárodní úrovni mateřskými společnostmi, kde nerovnost sil rozhodně není srovnatelná například s nerovností drobného zemědělce vůči maloobchodníkovi). Celá problematika „nekalých“ praktik je tedy diskutabilní. Navíc se lze setkat také s „nekalými“ praktikami ze strany dodavatelů (Evropská komise, 2010b). Souhrnně řečeno, „nekalé“ praktiky existují, ale ne všechny praktiky, na které dodavatelé upozorňují, musejí skutečně být „nekalé“ nebo „nekalé“ vůči všem dodavatelům. 25
Tato kapitola je součástí článku Mokrejšová (2011b). Těmto „často chybí odborné znalosti týkající se složitých smluv a … mají vyšší náklady na změnu obchodního partnera a méně obchodních vztahů, jsou méně ochotné využívat formální systémy prosazování a mají menší schopnost prosadit se vůči mocným obchodním partnerům“ (Evropská komise 2013b: 9n). 26
19
2.1 Praktiky odběratelů Nejprve se zaměřím na „nekalé“ praktiky maloobchodníků. Bude zde představeno pět vybraných „nekalých“ praktik (poplatky za služby poskytované dodavatelům, retroaktivní změny, podnákupní ceny, platební podmínky a privátní značky) tak, jak jsou popsány v dokumentech Evropské komise a českém zákoně o VTS. Zároveň budu diskutovat, za jakých podmínek tyto praktiky skutečně „nekalými“ jsou. 2.1.1 Poplatky za služby poskytované dodavatelům Maloobchodníci poskytují své služby nejen svým zákazníkům na trhu navazujícím (spotřebitelském), ale také svým dodavatelům. Těm umožňují realizovat jejich zboží, zároveň jim ale mohou poskytovat i další služby. Jsou to například: logistika, marketingová komunikace, vystavení výrobků, zákaznické testy výrobků přímo na prodejní ploše za účelem rozšíření prodeje, průzkum trhu (např. díky věrnostním kartám lze získat profily zákazníků kupujících dodavatelův výrobek) a další (Evropská komise 2010b: 38; 6). Hranice mezi tím, co je normální odměna za poskytnutou službu, a tím, co lze považovat za „nekalou“ praktiku, je velice nejasná (Evropská komise 2010b: 45). Dle pracovního dokumentu Evropské komise si dodavatelé stěžují na následující poplatky: „…poplatek za uvedení nového výrobku, poplatek za zařazení na seznam schválených dodavatelů, poplatek za výhodné vystavení výrobků na polici, poplatek za logistické služby, poplatek za optimalizaci maloobchodní objednávky a dodací systém, poplatek za příspěvek na náklady na věrnostní karty a další slevy, poplatek za propagační akce v prodejně, poplatek za rekonstrukci prodejny nebo otevření nových prodejen“ (Evropská komise 2010b: 41). K těmto poplatkům se však ve většině případů váží reálné náklady maloobchodníka (při prodeji nového výrobku je nutno tento zavést do evidence, vymezit mu místo v regále atd., náklady na vybudování a provoz systému věrnostních karet, náklady na vybudování nové prodejny, ověření spolehlivosti nového dodavatele atd.), které tento musí pokrýt z rozdílů mezi výnosy a náklady. Může tedy buď zvyšovat cenu zboží pro zákazníka, nebo snižovat cenu nakupovaného zboží (respektive zvyšovat výnosy díky poplatkům za poskytnuté služby). Pokud existuje reálný prostor pro snížení nákladů, neexistuje pak důvod přenášet vyšší cenu na zákazníka a ponechávat tak výrobcům vyšší cenu právě na úkor spotřebitelů. Dodavatel pak od maloobchodníka získává ve většině případů reálnou službu. Výzkum trhu by si jinak musel zakoupit od firmy poskytující tyto služby (a pravděpodobně navíc dráž, protože data u maloobchodníka jsou více méně „vedlejším produktem“ automatizované obsluhy zákazníků). Stejně tak za zákaznické testy a promo akce mimo maloobchodní prodejnu musí dodavatel zaplatit, buď vlastními personálními náklady, nebo v případě outsourcingu firmě, která akci provádí. I místo na regále je omezené a lépe položené výrobky se lépe prodávají. Mezi možnými umístěními tak vzniká konkurence a na základě poplatků se pak tato místa mohou rozdělit mezi jednotlivé výrobce. Ti, kteří si lepší místo zaplatí, zároveň získávají možnost vyšších tržeb, což by jim mělo náklady na poplatek vrátit. Poplatky za logistické služby snad není nutné zdůvodňovat. Problém poplatků spočívá v tom, že někteří dodavatelé si stěžují, že tyto poplatky jsou nuceni platit, aniž by o danou službu stáli, případně aniž by ji reálně obdrželi. Je jasné, že pokud dodavatelé musejí prodávat pod své efektivně vynaložené náklady, či pokud jim (ve veřejném zájmu) nezůstávají žádné prostředky na investice do výrobních technologií, pak se z takových poplatků může „nekalá“ praktika 20
stát. Dle mého názoru ale není důležité, zda se cena upravuje poplatky, či zda je smluvena rovnou na nižší úroveň za kus, klíčovější je rozložení konečné ceny mezi jednotlivé části dodavatelsko-odběratelského řetězce. Protože toto téma je velice podstatné, věnuji mu samostatnou třetí kapitolu. Problematickými se pak mohou stát ty poplatky, které nelze jednoznačně přiřadit k určitému zboží (např. za otevření nové prodejny), protože je pak obtížné určovat, zda se u konkrétních artiklů již dodavatel nedostal pod vlastní náklady a jak je spotřebitelská cena mezi články řetězce rozdělena. Neoprávněnými se pak poplatky stávají v případě jejich retroaktivního vyžadování (viz níže). Zákon o VTS upravuje poplatky za služby poskytované dodavatelům poměrně podrobně. Požaduje, aby jakékoliv poskytnutí služeb, které jsou přímo spojeny s prodejem, bylo uvedeno na faktuře (Příloha 1, článek 3 zákona o VTS). Ve smlouvě se pak musí uvést všechny povinnosti smluvních stran, které mohou mít vliv na stanovení konečné ceny (Příloha 3, článek 1 zákona o VTS). Smlouva musí také obsahovat všechny podmínky, které se odběratel zaváže poskytnout dodavateli při prodeji jeho výrobků, a také všechny služby podporující prodej. Smlouva pak stanoví „…předmět, předpokládané datum plnění, způsob realizace, odměnu a výrobky, ke kterým se vztahují“ (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Ve smlouvě musí být zakotveny i všechny ostatní povinnosti včetně data plnění a způsobů jejich realizace (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Všechny tyto výše uvedené povinnosti pak vstupují do určení ceny (Příloha 3, článek 4 zákona o VTS). Zakázanou praktikou je pak dle zákona o VTS přijetí prospěchu nebo platby nepřiměřené hodnotě služby, či takových, proti nimž nestojí žádná skutečně poskytnutá služba. Pod tento zákaz spadá zejména podílení se na financování bez společného zájmu a přiměřené protihodnoty, finanční plnění za realizaci obchodní propagace, nákupu a investic (např. při obnově či rozšiřování obchodní sítě). Zákon také zakazuje vyžadovat plnění jako podmínku objednávky. Výjimkou je případ písemného závazku k přiměřenému nákupnímu objemu či případ služby, kterou dodavatel požaduje a je písemně stvrzena (Příloha 5, článek 1 zákona o VTS). Zakázáno je také „…inkasovat zalistovací poplatek před vystavením objednávky“ (Příloha 5, článek 2 zákona o VTS). Jak již bylo řečeno výše, nevidím problém v poplatcích jako takových. Problematické mohou být ve dvou případech: pokud jsou vyžadovány retroaktivně (což řeší zákon o VTS v příloze 1 a 3 nutností uvést vše předem ve smlouvě) a pokud stlačí cenu dodavatele až pod jeho náklady (s čímž souvisí diskutabilnost poplatků, které lze jen velmi špatně přiřazovat jednotlivým druhům zboží, jmenujme především náklady na investice). Ani zde se však nemusí jednat rovnou o „nekalou“ praktiku, a to v případě, že dodavatel nevyrábí efektivním způsobem a existuje reálná možnost snížení výrobních nákladů (za předpokladu zachování kvality výrobku a dodržování zákoníku práce). Zákaz přijetí prospěchu či platby nepřiměřené hodnotě služby je dle mého názoru ne zcela ideálně formulovaný, protože a) u každého poplatku je možno určitou službu najít a obchodníci jsou tak drženi v nejistotě, které poplatky bude Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považovat za „nekalé“ praktiky a které ne a b) tyto poplatky reálně souvisí s náklady obchodníků, které musí být pokryty buď snížením nákupní ceny kusu zboží, nebo právě danými poplatky, nebo zvýšením ceny pro spotřebitele. Klíčové je pak v této otázce spíše rozdělení spotřebitelské ceny mezi aktéry potravinářského řetězce a zákaz retroaktivních změn. Obě tyto záležitosti jsou diskutovány níže.
21
2.1.2 Retroaktivní změny Retroaktivní změny jsou Evropskou komisí označeny za hlavní kategorii údajných „nekalých“ praktik nahlášených dodavateli. Jedná se hlavně o žádosti o slevy zpětně za zboží, které již bylo odebráno, ale nebylo prodáno (nebo žádosti o jeho odkoupení či jeho nezaplacení), popřípadě o slevy na zboží, na němž maloobchodník realizoval nižší zisk, než jaký plánoval. Do této skupiny můžeme zařadit také žádosti maloobchodníků o snížení ceny těsně před či po dodání výrobků nebo snížení objednávky bezprostředně před dodáním, aniž by maloobchodník dodavateli kompenzoval případnou ztrátu. Retroaktivita se může objevit také v požadavcích na platby za propagační akce, které nebyly mezi obchodními partnery dohodnuty. V neposlední řadě sem patří také požadavky krytí ztráty či krádeže výrobků a nadměrné platby za reklamace zákazníků. (Evropská komise 2010b: 41).27 Retroaktivními změnami se podrobně zabývá také Komise Spojeného království. Z 380 podnětů dodavatelů se jich totiž téměř polovina týká přesunu nadměrného množství rizika či nepředpokládaných nákladů od maloobchodníka na dodavatele a třetina se týká požadavků na retroaktivní platby či jiné změny dříve dohodnutých dodacích podmínek (Competition Commission 2008: 168). Pouze 50 procent dodavatelů si bylo v momentě dodávky jistých, že se již prodejní cena zpětně nezmění (tamtéž, str. 169). Komise Spojeného království upozornila na tyto základní problémy: Zaprvé, požadavek na změnu dříve dohodnutých podmínek, kdy maloobchodník žádá například změnu ceny po objednávce nebo po dodávce. Dle názoru Komise Spojeného království se pak na dodavatele přesouvá nadměrné riziko a nepředpokládané náklady, což může mít za následek nižší připravenost výrobce k inovacím, protože zdroje, které by jinak mohl použít na vývoj nových výrobků a zlepšování těch stávajících, si výrobce může raději šetřit na tyto neočekávané platby. Nízká úroveň inovací má pak negativní dopad na spotřebitele (tamtéž, str. 165). S tímto stanoviskem nelze jinak než souhlasit: retroaktivní požadavky představují pro výrobce zátěž, která se v konečném důsledku může přenést i na spotřebitele. Na druhou stranu Komise Spojeného království nekritizuje (přiměřené) přesunutí rizika či nákladů na dodavatele, které mají za následek výhody pro spotřebitele. Je proto možné, aby se obě strany předem dohodly, že se podmínky kontraktu mohou změnit na základě objektivních faktorů. Pokud si strany například ve smlouvě dohodnou, že v případě špatného odhadu poptávky ponese předem specifikovanou část ztráty také dodavatel, pak došlo pouze k rozložení rizika mezi partnery, se kterým oba mohou předem počítat, a proto se nejedná o „nekalou“ praktiku. Podmínky změn však musí být jednoznačně a dostatečně specificky předem dány (tamtéž, str. 165–166). Druhým problémem je případ, kdy byly změny sice odsouhlaseny předem, ale na dodavatele je přesunuto nadměrné riziko, které není schopen nijak ovlivnit. Dojde k tomu například, když je dodavatel vystaven zpětnému snížení ceny svého zboží na základě krádeží či účetních chyb vzniklých v maloobchodě. Dodavatel tak nese riziko, které není sám schopen snížit a u maloobchodníka navíc vede tato situace k morálnímu hazardu, kdy nemá motivaci krádežím zamezovat. Celkové riziko se tak zvyšuje, a s ním zbytečně i dodavatelovy náklady. V některých případech ale výrobce naopak 27
Definice retroaktivních změn nicméně může být velice problematická. Dodavatelé za retroaktivní změny označují i situaci, kdy smlouva na daný kalendářní rok je podepsána až v dubnu či květnu se zpětnou platností pro období od ledna daného roku, včetně předepsání bonusů za toto období. Maloobchodníci však tento postup za retroaktivní praktiku nepovažují. Více viz kapitola 8.4.4.
22
míru rizika ovlivnit může (např. u malých produktů vysoké hodnoty, kdy stačí produkt vybavit bezpečnostním prvkem), pak má maloobchodník právo po výrobci takováto opatření vyžadovat, aniž by se jednalo o nadměrné přesouvání rizika (tamtéž, str. 166). Poslední případ se týká reklamací, kdy náklady na reklamace jsou přesouvány na dodavatele bez možnosti zkontrolovat, zda k poškození výrobku nedošlo např. špatnou manipulací či skladováním na straně maloobchodníka (tamtéž, str. 166). Na tento problém poukazuje také Evropská komise (2010b: 55). Jak již bylo řečeno, za „nekalou“ praktiku se nepovažuje přesunutí rozumné míry rizika28 na obchodního partnera, ale přesunutí nadměrné či nepředvídatelné nebo takové, které vede k morálnímu hazardu. Hlavním problémem pak je snížení investic do inovací na straně výrobců, které následně poškozuje spotřebitele nižší kvalitou výrobků a menším počtem nových výrobků. Komise Spojeného království proto ve zpřísněném etickém kodexu tyto retrospektivní praktiky (s výjimkami) zakázala (Competition Commission 2008: 236) a aby nemohlo dojít k pochybení při posuzování, stanovila nutnost písemného zakotvení dodacích podmínek (tamtéž, str. 240). Na námitku, že tento postup může v konečném důsledku zvýšit cenu pro spotřebitele, Komise Spojeného království uvádí, že maloobchodníci stále mají možnost riziko spravedlivě a efektivně předem rozdělit při jednáních se svými dodavateli (tamtéž, str. 260). Český zákon o VTS danou problematiku upravuje v příloze 5, kde stanoví, že „…odběratel nesmí … mít retroaktivní prospěch ve formě slev, provizí anebo dohod o obchodní spolupráci … mít možnost vrátit zboží před uplynutím lhůty spotřeby nebo po lhůtě (vratky), a to zejména formou zpětného prodeje … [a] mít možnost výměny zboží s výjimkou prokázaných vad a reklamací“ (Příloha 5, článek 2, písm. a, c, d zákona o VTS). Tato příloha se reklamacím věnuje ještě podrobněji, když stanoví, že odběratel nese odpovědnost a musí nahradit škodu v případech, kdy zboží odmítne či vrátí či automaticky odpočte pokutu za nedodržení termínu dodávky či nevyhovující stav zboží, aniž by tento dluh byl nepopiratelný, vymahatelný a vyčíslitelný a aniž by dodavateli dal možnost zkontrolovat oprávněnost takovéto stížnosti. Příloha 5 také zakazuje přenášení sankcí uložených maloobchodníkovi na dodavatele, aniž by bylo prokázáno jeho zavinění, a to zvlášť v případech, kdy výrobky nejsou prodávány v původních obalech či jsou prodávány po uplynutí lhůty spotřeby či jsou znehodnoceny nesprávnou manipulací na straně odběratele (Příloha 5, článek 1 zákona o VTS). Na základě přílohy 3 zákona o VTS pak musí být lhůta „…pro předkládání návrhů na cenové změny“ stanovena smluvně (písemně), stejně jako „…podmínky a lhůty pro změnu dohodnutého množství, jakosti a provedení dodávaných výrobků“ (Příloha 3, článek 3 zákona o VTS). Dle výzkumu mezi dodavateli představují retroaktivní změny jeden z největších problémů vztahů dodavatelů a odběratelů. Je vhodné, aby si strany předem stanovily, jakým podílem ponesou rizika nižší prodejnosti, reklamací atd. Poté mohou obě strany počítat s určitou mírou rizika a vhodným způsobem se proti němu zajistit. Toto rozložení rizika se samozřejmě promítne také do výše nákupní ceny. V žádném případě by to ale nemělo znamenat, že veškeré riziko obchodu ponese pouze 28
Je otázkou, kdo určí, co je to „rozumná míra rizika“ a zda jsou obchodní partneři schopni se na ní shodnout. Základním klíčem by mohl být fakt, která strana je schopna dané riziko zmírnit. U rizik, která nelze ovlivnit, by pak mělo dojít k poměrnému rozdělení mezi partnery. Teoreticky by poměr rizika měl odpovídat poměru zisku z daného artiklu, prakticky je ale situace složitější, protože ani jeden z partnerů není schopen přesně určit zisk toho druhého u konkrétního výrobku.
23
maloobchodník. Proti některým rizikům totiž může lépe bojovat výrobce (výše byl uveden příklad ochranných prvků v malém drahém zboží; dále se to týká odpovědnosti za oprávněné reklamace) a mohlo by dojít k nebezpečí morálního hazardu na jeho straně. Čím lépe si smluvní strany rozložení rizika definují, tím lépe s ním budou moci zacházet a projeví se to také na jejich obchodních vztazích. Zákon o VTS je však nadměrně striktní, když například vratky zcela zakazuje. Některým dodavatelům totiž systém vratek vyhovuje. Maloobchodník se pak nesnaží snížit riziko neprodejnosti výrobků objednáním menšího množství výrobků a regály jsou ke spokojenosti dodavatele, maloobchodníka i zákazníka plné zboží. Podrobněji o tomto pojednává kapitola 8.4.8. 2.1.3 Podnákupní ceny Co se týče podnákupních cen29, mnohé členské státy prodej pod náklady zakazují (regulaci nalezneme ve Francii, Belgii, Německu, Řecku, Itálii, Španělsku, ČR atd., Competition Commission 2008: 24). Tento zákaz se může týkat buď celého maloobchodního sektoru, nebo jen vybraných případů a některé státy z něj povolují výjimky. Dle vyjádření Evropské komise však takováto ustanovení nemusí vždy plnit vytyčené cíle30 a navíc mohou být i v rozporu s pravidly vnitřního trhu (Evropská komise 2010b: 33–34). Pokud se však jedná o predátorské ceny, které mají za úkol vytlačit konkurenci z trhu a představují zneužití dominantního postavení, pak jsou omezeny předpisy na ochranu hospodářské soutěže (tamtéž, str. 33). Komise Spojeného království však celkově v prodeji za podnákladové ceny predátorské chování neshledala a nepovažuje za pravděpodobné, že by měl mít negativní dopad na konkurenci. Také nepovažuje za relevantní, že by podnákladové ceny mohly zákazníky mylně informovat o celkové úrovni nákladů na nakupování v dané obchodní jednotce. Naopak, dočasné promoční ceny, které lákají zákazníky a zvyšují celkové tržby, mohou dle Komise Spojeného království reprezentovat efektivní konkurenci mezi maloobchodníky a přinášet výhody zákazníkům, kteří za spotřební koš zaplatí nižší průměrnou cenu (Competition Commission 2008: 9). Pokud totiž maloobchodník určí zboží, na které jsou zákazníci cenově citliví, nižší marži31, a naopak, dojde k efektivnějšímu rozložení fixních nákladů, které vede k celkově vyšším tržbám, a tím i nižším průměrným fixním nákladům, čímž se celkově průměrná cena spotřebního koše pro zákazníka snižuje (tamtéž, str. 98). V Irsku byl tento trend prokázán zrušením nařízení z roku 1987, které zakazovalo prodávat potravinářské zboží pod náklady (a také výběr zalistovacích poplatků). V době regulace tak rostla cena výrobků spadajících pod zákaz podnákupních cen rychleji než u výrobků ostatních. Více viz kapitola 5.2.4. Ve Francii naopak zákaz podnákladových cen trvá a dodavatelé navíc musí všem odběratelům poskytovat stejnou cenu, pokud diskriminaci nezdůvodní (např. objemem prodeje). Attaliho komise vyjádřila obavu, že tento zákon vede k vyšším cenám potravin. Maloobchodníci totiž jednak nemohou některé slevy promítnout do konečné ceny pro spotřebitele a jednak zákaz snížil 29
V českém prostředí se na základě formulace v Zákoně používá pojem podnákupní ceny. Zahraniční zdroje však operují s termínem podnákladové ceny (below-cost). Princip problému však zůstává stejný. Při citaci zahraničních zdrojů bude užíván termín podnákladové ceny a problematika bude aplikována na české podnákupní ceny. 30 Regulace podnákladových cen „…omezuje cenovou konkurenci a zvyšuje náklady na řízení zásob“, což může vést k vyššímu růstu spotřebitelských cen oproti cenám výrobním (Evropská komise 2008: 7). 31 V případě podnákladových cen se jedná o zápornou marži.
24
konkurenci mezi retailery a dodavateli. Ceny potravin tak ve Francii rostou rychleji než všeobecný cenový index a také rychleji než ve zbytku Eurozóny. V lednu 2008 bylo sice maloobchodníkům umožněno snížit cenu na faktuře o všechny slevy a služby, což snížilo minimální cenu, pod kterou nesmějí prodávat, přesto však Attaliho komise doporučila zrušení tohoto zákona (Attali 2008: 24–25). V České republice je prodej pod nákupní cenou zakázán zákonem o VTS, konkrétně přílohou 4. Skutečnou nákupní cenou se přitom rozumí netto jednotková cena na faktuře, od které smí maloobchodník odečíst finanční příjmy, které dodavatel odsouhlasil, a naopak ji musí navýšit o daně a cenu dopravy (Příloha 4, článek 2 zákona o VTS). Výjimkou je situace, kdy obchodník ukončuje či mění obchodní činnost, výrobkům končí uvedená doba spotřeby (tento fakt však nesmí být mimo místo prodeje nijak inzerován), nebo je potřeba je vyprodat na konci sezóny prodeje, protože mají výrazný sezónní charakter. Nižší cena je akceptovatelná také v případě, že obchodník mezitím získal stejné zboží za nižší cenu, která se pak stává nákupní cenou i pro dříve nakoupené výrobky (Příloha 4, článek 3 zákona o VTS). Zdeněk Juračka, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu (dále SOCR), pak na konferenci Retail Summit 2010 potvrdil, že prodej pod nákupní cenou za „nekalou“ obchodní praktiku považuje (Deník 2010), a to přesto, že SOCR vystupuje proti zákonu o VTS jako celku. Celkově lze říci, že podnákupní ceny by měly být zakázány v případě, že jsou cenami predátorskými, určenými ke zničení konkurence a následnému profitování z dominantnějšího postavení na trhu. Toto je však již ošetřeno článkem 82 Smlouvy o ES32 (Competition Commission 2008: 95). Evropský soudní dvůr jej v roce 1986 vyložil tak, že stanovení ceny pod průměrnými variabilními náklady u dominantní firmy je automaticky porušením tohoto článku. Stanovení ceny v rozmezí mezi průměrnými variabilními náklady a průměrnými celkovými náklady je pak u dominantní firmy porušením tohoto článku v případě, pokud je to součástí strategie eliminace konkurence. Na rozdíl od USA tak Evropský soudní dvůr nepožaduje důkaz, že firma je schopna po odchodu konkurence původní ztráty pokrýt zvýšenými zisky (tamtéž). Je však důležité si uvědomit, že u maloobchodníků je situace poněkud jiná, protože z hlediska případné likvidace konkurence je důležitá cena nákupního koše, nikoliv cena několika málo vybraných komodit. Komise Spojeného království tedy stanovila tři podmínky, za kterých by k situaci predátorských cen mohlo dojít konkrétně v maloobchodě: zaprvé, obchodní formáty typu convenience stores a specializované potravinářské prodejny jsou nuceny udržovat ceny na úrovni podnákladových cen velkých maloobchodníků; zadruhé, maloobchodníci mají dostatečnou sílu, aby po ukončení predátorských cen získali zpět ztráty, které utrpěli v průběhu jejich uplatňování, a zatřetí, existují velké bariéry vstupu a opětovného vstupu na trh convenience stores a specializovaných potravinářských prodejen (Competition Commission 2008: 95). Tyto podmínky však byly ve Velké Británii splněny pouze ve výjimečných případech a celkově pak Komise Spojeného království považuje podnákladové ceny spíše za prospěšné pro spotřebitele (tamtéž, str. 98). Je však možné, že na území České republiky tyto podmínky splněny jsou a malé a střední podniky v oblasti potravinářského maloobchodu se právem cítí ohroženy predátorskými podnákupními cenami velkých retailerů. Pozice pana Juračky jako předsedy Svazu českých a moravských spotřebních družstev COOP by tak mohla vysvětlovat jeho kladný postoj k příloze 4 zákona o VTS. Proti podnákladovým cenám jako predátorskému nástroji vystupuje také UGAL (2010: 7–8), jako 32
Respektive článkem 102 Smlouvy o EU.
25
sdružení nezávislých maloobchodníků, takže se lze domnívat, že poškozeny by mohly být spíše malé a střední podniky v maloobchodu, které jsou takto vytlačovány z trhu. Opět se zde ale musí jednat o situaci držení celého spotřebního koše pod nákupní cenou a nikoliv několika konkrétních artiklů akčního zboží po omezenou dobu. Z pohledu dodavatelů představují podnákupní ceny zcela jiný problém, než ohrožení cenami predátorskými. Stěžují si na snižování image svých výrobků a hlavně na následný nátlak ze strany ostatních odběratelů na snížení ceny na podnákladovou úroveň. Více k tomuto tématu viz výsledky vlastního výzkumu. Mařík (2010) uchopil problematiku podnákupních cen ještě z jiného úhlu pohledu: tyto jsou dle jeho názoru legitimním marketingovým nástrojem. Jde totiž vlastně o formu výdaje na reklamu, která je funkčně rovnocenná případu, kdy obchodník použije část z tržby za výrobek prodaný dráž na reklamu, aby přilákal zákazníky. Nižší cena zboží přímo na regále splní tento účel podobným způsobem. Na závěr tématu podnákupních cen uvedu ještě jeden komentář, který tuto problematiku propojuje s výše diskutovanými retroaktivními změnami. V případě jejich uplatňování může být totiž často cena výrobku držena na vyšší úrovni (skutečná nákupní cena jako minimální hranice totiž není očištěna od těchto retroaktivních slev, které nejsou dopředu jasné), a tak se tyto slevy mohou stát výhradně příjmem odběratele a nepřenesou se dále na spotřebitele. Tento problém by se však měl řešit spíše na úrovni retroaktivních změn než úpravou problematiky podnákupních cen. 2.1.4 Platební podmínky Co se týče platebních podmínek, stojí obchodník a dodavatel, co se týče jejich zájmů, v principu proti sobě. Dodavatel potřebuje, aby zboží dostal zaplaceno co nejdříve – v době dodávky, nebo ještě lépe předem, aby měl z čeho financovat produkci. V zájmu maloobchodníka je naopak, aby zboží platil pokud možno až v době, kdy za něj sám dostane zaplaceno, tedy v době prodeje zboží konečným zákazníkům. Doba mezi výrobou zboží a jeho realizací je tedy dobou, po kterou musí zboží financovat buďto výrobce nebo odběratel (nebo si mezi sebe náklady rozdělí dle vyjednávací síly, obchodních zvyklostí atd.), a to buď z vlastních zdrojů, nebo na základě půjček.
26
Průměrnou dobu splatnosti mezi podniky a její (ne)dodržování ukazuje následující graf: Graf 4 Sjednaná a skutečná platební lhůta v B2B vztazích ve vybraných státech EU v roce 2010 ve dnech Řecko
75
Španělsko
30
70
Itálie
28
66
Kypr
30
60
Portugalsko
30
51
Irsko
40
Francie
41
Litva
37 25 18
30
Belgie
35
Velká Británie
32
ČR
30
24 17 18 15
Slovensko
26
17
Nizozemí
25
17
Lotyšsko
20
22
Maďarsko
25
15
Rakousko
27
11
Dánsko
25
12
Estonsko
20
16
Švédsko
27
8
Německo
25
10
Polsko
20
Finsko
20 0
platební lhůta zpoždění
15 7 20
40
60
80
100
120
Zdroj: Intrum Justitia (2010)
Příliš dlouhými dobami splatnosti, respektive nedodržováním data splatnosti uvedeného na faktuře, trpí hlavně malé a střední podniky, které nejsou schopny získat tak výhodné úvěry u bank jako jejich větší konkurenti. V červnu 2000 proto Evropský parlament a Rada Evropské unie vydaly směrnici o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Tato směrnice zavádí společnou výši úroku z prodlení a v případě, že není stanovena platební lhůta, ani den splatnosti, také třicetidenní splatnost faktur ve vztazích mezi podnikateli. Realita však často vypadá jinak a věřitelé velmi často úroky z prodlení na svých dlužnících nevyžadují z obavy z přerušení smluvního vztahu. Pro dlužníky se pak tato situace stává velice levnou možností financování. Podle průzkumu Eurofactoru není procento malých a středních podniků, které úrok z prodlení skutečně vyžadují, příliš vysoké. Pokud již ovšem jeho zaplacení vyžadují, pohybuje se jejich úspěšnost ve vymáhání od 79 % ve Francii po 96 % v Portugalsku (Eurofactor 2009). Více ukazuje následující graf: 27
Graf 5 Procento malých a středních podniků požadujících úrok za pozdní platbu v letech 2005–2008 60%
54%
50% 40% 30% 20%
33%
29% 22%
2005
21% 14%
10%
2006 14%
2007 2008
0%
Zdroj: Eurofactor (2009)
Navíc je vhodné si uvědomit, že země zahrnuté v tomto grafu z průzkumu European Barometer jsou zeměmi s mnohem delší tradicí volného trhu, než je Česká republika, kde malí a střední podnikatelé stále ještě nemají srovnatelné zkušenosti. Dle průzkumu Asociace malých a středních podniků České republiky řeší MSP své nesplacené pohledávky většinou domluvou s dlužníkem, upomínkami, nebo platbou předem či v hotovosti. Pouze 5 % z nich na otevřenou otázku uvedlo jako způsob obrany proti nesplacení pohledávek penalizaci (AMSP ČR 2011: 3). Evropské právo se snaží situaci věřitelů usnadnit, a proto byla přijata mnohá nařízení (upravující uznávání a výkon soudních rozhodnutí, evropský exekuční titul, evropský platební rozkaz, evropské řízení o drobných nárocích; viz odst. 4 Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích z roku 2011). V březnu 2011 pak vstoupila v platnost přepracovaná směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, která umožňuje automatický nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky ve všech případech, kdy věřitel své povinnosti splnil a dlužník nikoliv, a zavádí také pevnou minimální náhradu nákladů spojených s vymáháním. Zatímco evropská směrnice umožňuje, aby se podnikatelé mezi sebou na odlišné době splatnosti dohodli33, zákon o VTS je v případě dodavatelsko-odběratelských vztahů striktní a zavádí 30 dní jako maximální dobu splatnosti (Příloha 2, článek 6 zákona o VTS). Návrh na změny zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže34 pak tuto dobu splatnosti rozšiřuje pro všechny soutěžitele ve významném ekonomickém postavení i mimo odvětví potravinářských a zemědělských výrobků (ÚOHS 2011c: 2). Zákon o VTS tedy na jedné straně chrání malé a střední podniky před situací, kdy by si „dobrovolně“ (avšak na základě nátlaku silnějšího subjektu) se svými odběrateli smluvily delší dobu splatnosti, jak umožňuje evropská směrnice, na druhou stranu tím silně zasahuje do volnosti smluvních vztahů a 33
Povinnou třicetidenní (resp. ve výjimečných případech šedesátidenní) lhůtu splatnosti mají dle směrnice pouze orgány veřejné moci (Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích 2011: čl. 4, odst. 3a), podniky si mohou den či lhůtu splatnosti dohodnout ve smlouvě (tamtéž, čl. 3, odst. 3a) a až v případě, že toto není ve smlouvě stanoveno, uplatňuje se třicetidenní lhůta (tamtéž, čl. 3, odst. 3b). 34 O tomto návrhu viz kapitola 5.3.3.
28
neumožňuje například velkým výrobcům poskytování delšího obchodního úvěru svým obchodním partnerům s „významnou tržní silou“. Přestože je jistě nutné malé a střední podniky podporovat35 a přestože je nutné umožnit efektivně potírat zpoždění plateb, představuje kogentní ustanovení lhůty splatnosti již příliš velký zásah do smluvní volnosti36. Možnost efektivního a rychlého vymáhání ustanovení evropské směrnice o postupu proti opožděným platbám by malým a středním podnikům mohla pomoci více, než vynucená třicetidenní lhůta splatnosti pro všechny dodavatele37. 2.1.5 Privátní značky Na rozdíl od zákona o VTS, který problematiku vlastních značek38 řeší spíše okrajově, věnuje se pracovní dokument Evropské komise distribučním značkám poměrně podrobně. Soukromé značky, které se rozšířily od sedmdesátých let minulého století, označuje za jeden z hlavní trendů na současném maloobchodním trhu (Evropská komise 2010b: 12). Ve většině případů představují distribuční značky nižší cenovou alternativu ke značkovým výrobkům – v roce 2005 byla jejich cena v průměru o 31 % nižší (AC Nielsen 2005a: 12). Existují ale i prémiové značky, které konkurují kvalitou či oslovením úzkého segmentu na trhu tím, že se zaměřují na zdraví, bio kvalitu, sociální hodnoty či životní prostředí, a stávají se tak nástrojem inovací. Vlastní značky dnes již nemusí být řízeny pouze na úrovni řetězce, ale jejich vývoj a dodávky mohou být řešeny na úrovni nákupních sdružení (Evropská komise 2010b: 48). U distribučních značek spatřuje Evropská komise mnohá pozitiva i pro jejich dodavatele. Mnozí z nich díky výrobě privátní značky zvýší svou výrobu, čímž mohou plněji využít svou kapacitu a dosáhnout úspor z rozsahu. Navíc někteří menší neznačkoví výrobci mohou díky výrobě pod značkou obchodníka obstát v konkurenci se značkovými výrobci, což podporuje malé a střední podniky, a může jim to dokonce umožnit i další expanzi do ostatních členských států. Maloobchodníci pak také mohou částečně zbavit své dodavatele privátních značek zodpovědnosti, kterou by jinak nesli vůči zákazníkům (Evropská komise 2009a: 21). Distribuční značky tak mohou představovat oboustranně výhodné partnerství obchodníka a výrobce (často MSP), kdy výrobce vytváří zároveň pracovní místa, a tím i kupní sílu, v regionu, ve kterém posléze obchodník prodává jeho výrobky (UGAL 2010: 4). Díky vzájemné spolupráci dochází také k maximalizaci využití informací o trendech na trhu, které má maloobchodník k dispozici, což podporuje inovace (Evropská komise 2010b: 39). Co se týče přínosů pro zákazníky, v sortimentu nezpracovaných potravin je pro ně vlastní značka retailera dobrým vodítkem, protože jim zaručuje určitou úroveň kvality čerstvých výrobků, které maloobchodník „certifikuje“ svým jménem, zároveň však zboží získají za nižší cenu. Distribuční 35
Prioritou Evropské Unie je MPS „podporovat“, nikoliv „chránit“ před silnějšími. Což znovu hovoří proti tomuto opatření. 36 Největší problém s dlouhými dobami splatnosti mají primární producenti – drobní farmáři, kteří produkují rychloobrátkové zboží. I pokud bychom přijali myšlenku, že alespoň tyto podnikatele je vhodné „chránit“, současný stav zákona o VTS jejich problém řeší pouze v případě, že dodávají obchodním řetězcům s významnou tržní silou. V případě, že dodávají své produkty zpracovateli či mezičlánku obchodního řetězce, zákon o VTS je nijak nechrání. V tomto by pro ně návrh na změnu (ÚOHS 2011a: 2, viz kapitola 5.3.3) mohl představovat výraznější zlepšení postavení, ale za cenu vysokého nárůstu regulace pro ostatní subjekty. 37 Pokud však projde návrh novely obchodního zákoníku schválený v březnu 2013 ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně ČR, pak lhůta splatnosti faktur všeobecně bude stanovena na 30 (výjimečně 60) dní pro všechny subjekty (Ministerstvo spravedlnosti 2013). 38 Zboží vlastní (nebo také privátní, soukromé či distribuční) značky je představováno produkty, „…které velké obchodní firmy prodávají pod svojí vlastní značkou“ (Pražská, Jindra 2002: 79). Nenese tedy značku výrobce, ale maloobchodníka, který se zároveň zaručuje svým zákazníkům za kvalitu zboží.
29
značky také často zkracují dodavatelský řetězec39 a účastní se agregování nabídky pro spotřebitele, čímž racionalizují a zefektivňují cestu zboží od výrobce k zákazníkovi a pozitivně ovlivňují cenu zboží (tamtéž). Celkově pak z mezinárodního šetření AC Nielsen vyplývá, že více než 80 % zákazníků si myslí, že distribuční značky nabízí svým zákazníkům za vynaložené peníze extrémně dobrou hodnotu (AC Nielsen 2005b: 3). Na druhou stranu i zde se objevují jisté problémy. Hlavním předmětem stížností dodavatelů je situace, kdy soukromé značky uvádějí inovace na trh téměř současně s inovacemi svých konkurentů. Tito pak podezírají tyto výrobce soukromých značek, že od nich inovace „okopírovali“ na základě toho, že jejich podstatu musel inovující výrobce prozradit retailerovi v rámci jejich smluvního vztahu, aby se maloobchodník na inovovaný výrobek mohl včas připravit. Dlouhodobě by takovéto jednání mohlo vést ke snížení investic, protože inovované výrobky si na sebe nestihnou vydělat, jelikož se neúměrně zkracuje doba, kdy profitují z jedinečného postavení na trhu. Navíc je obtížné zajištění patentů na národní úrovni. Tato zjištění však zůstávají na úrovni potenciálních rizik a žádné protikonkurenční efekty doposud nebyly zjištěny (Evropská komise 2010b: 47–48). Obavu z možného snížení investic výrobců na základě ovlivnění praktikami odběratelů vyjádřila i Komise Spojeného království (Competition Commission 2008: 173). Tuto situaci zdůvodňuje dvěma základními problémy: První z nich spočívá v tom, že maloobchodník je svému dodavateli často zároveň zákazníkem i konkurentem. To má za následek nejen výše uvedenou možnost napodobování inovací, ale také konkurenční výhodu v tom, že maloobchodníci mohou kontrolovat přístup značkového zboží na trh, jeho ceny, umístění a velikost prostoru na regále, příležitosti pro propagaci na místě prodeje atd. Na druhé straně se neočekává, že by prodej distribučních značek měl vzrůst natolik, že by to bylo na úkor značkového zboží (Mintel 2006: 171). A navíc dle provedených šetření prodej vlastních značek zatím žádný negativní vliv na inovace značkových produktů nemá. K tomu není ani jisté, že inovace jsou doménou pouze značkových výrobců (Competition Commission 2008: 172). Druhým problémem, na který Komise Spojeného království upozorňuje, je možnost vytváření výrobků distribučních značek s obaly velmi podobnými těm značkovým, což by mohlo způsobit parazitování na značkových výrobcích. V případě opakovaných nákupů je ale dlouhodobá záměna za značkový výrobek pouze na základě podobného obalu spíše nepravděpodobná (Burt&Davis 1999: 172). Další obavou je snížení konkurence mezi retailery způsobené nemožností zákazníků porovnávat stejné distribuční značky zakoupené v různých řetězcích. Tato obava se však také nepotvrdila, protože zákazníci jsou schopni porovnávat různé druhy zboží na základě kvality a ceny. Celkově tedy dle Komise Spojeného království distribuční značky k negativnímu efektu na konkurenci nevedou (Competition Commission 2008: 172). Evropská komise ještě upozorňuje na další možné protikonkurenční efekty: Výrobky vyráběné pod značkou maloobchodníka zabírají v maloobchodní jednotce místo ostatním výrobkům. Může se tak stát, že retailer pak kromě své značky (která může být i diferencovaná) již prodává pouze jeden či dva značkové výrobky a na další již na regálech nezbývá prostor. To může vést k vytlačování např. regionálních výrobků z trhu a snižování výrobkové diverzity na úkor spotřebitele a také k vytlačení některých malých retailerů, kteří si nejsou schopni kvůli nízkému odběru zajistit dostatečně výhodnou cenu značkových výrobků, které na regálech nesmí chybět (Evropská komise 39
Zapojení velkoobchodu zde není obvyklé.
30
2009a: 22–23). Proti možnosti snížení výrobkové diverzity se ve svém stanovisku postavilo sdružení UGAL, které uvádí, že distribuční značky „…nenahrazují jednostranně výrobní značky, ale nabízí dobrou hodnotu, kvalitní doplněk do dosud nabízeného sortimentu v maloobchodu, ve prospěch spotřebitele.“ (UGAL 2010: 5). Evropská komise také uvádí diskutabilní případ možnosti negativního vlivu zavedení vlastních značek na ceny v daném segmentu. Tento by měl být hnán jednak snahou maloobchodníků o dostatečnou marži i na výrobky svých distribučních značek. Maloobchodníci by pak tlačili ceny značkových výrobků nahoru, aby zachovali svým značkám o 20–30 % nižší cenu a zároveň dostatečnou marži. Diskutabilní je dle mého názoru druhá hnací síla tohoto procesu zvyšování cen, která má spočívat ve snaze dodavatelů zaměřit se pouze na nejloajálnější zákazníky (a přenechat tak ty méně věrné maloobchodníkovi), jejichž věrnosti ale výrobce zneužije ke zvyšování cen (Evropská komise 2009a: 22). Je nepravděpodobné, že by výrobce na zavedení relativně kvalitního konkurenčního výrazně levnějšího zboží reagoval zvýšením ceny svého zboží a bez boje se vzdal velké části svých současných zákazníků. Může tomu tak snad být v případech, kdy výrobce provede repositioning svého zboží do nejluxusnější kategorie výrobků, u většiny potravinářských produktů bych ale tento vývoj neočekávala. Tento proces zvyšování cen by snad mohl nastat při koordinaci cenové a sortimentní strategie výrobce a maloobchodníka (Evropská komise 2010b: 48). Musel by však být umožněn nízkou konkurencí ze strany ostatních retailerů (nebo dohodami s více retailery, kteří celkově prodávají velký podíl značky daného výrobce). Toto jednání by již spadalo do kategorie nedovolených dohod o cenách mezi konkurenty dle zákona o ochraně hospodářské soutěže (§ 3 odst. 2) a mohlo by vést k poškození spotřebitele. Přestože je dle Evropské komise nutné brát výše uvedená rizika na vědomí a počítat s jejich možným výskytem, jsou distribuční značky na prvním místě ztělesněním dynamiky konkurence na trhu, racionalizace potravinářského dodavatelského řetězce a celkových pozitivních efektů na konkurenci na trhu (Evropská komise 2009a: 22–23). Jak již bylo řečeno, je český zákon o VTS v otázce privátních značek spíše stručný. Obsahuje speciální úpravu přerušení stabilizovaného obchodního vztahu s výrobcem, kdy v případě výrobků prodávaných pod značkou obchodníka stanovuje dvojnásobně dlouhou výpovědní lhůtu (Příloha 5, článek 1). Zákon o VTS dále zakazuje distributorovi odmítnout uvedení jména výrobce na výrobku vlastní značky, pokud o to výrobce požádá (tamtéž). UGAL k tomuto tématu poznamenává, že uvedení jména skutečného výrobce na výrobek distribuční značky jej pak již nezbavuje odpovědnosti za výrobek, a mnozí výrobci si je proto ani nepřejí. Navíc by mohlo dojít k poškození ceny či kvality vlastních značkových výrobků výrobce (UGAL 2010: 4). Potenciální riziko snadnějšího nahrazení výrobce jiným v případě, že výrobek nenese jeho jméno, se zdá být spíše teoretickým konstruktem. Většinový zákazník dle mého názoru na výrobcích privátních značek jméno výrobce nehledá a není pro něj ani tak důležité, kdo je ve skutečnosti vyrábí, jako spíše dobrý poměr kvalita-cena zaručený jménem obchodníka. Přesto však mnozí dodavatelé toto riziko pociťují (více viz výsledky výzkumu níže).
31
Třetí zmínka v zákoně se týká zákazu podmínění prodeje výrobků dodavatele výrobou výrobků pod značkou obchodníka (Příloha 5, článek 1). Toto ustanovení je však dle mého názoru již upraveno v zákazu vázaných prodejů v zákoně o ochraně hospodářské soutěže (§ 3 odst. 2d), který vychází ze Smlouvy o fungování EU. Celkově lze shrnout, že privátní značky představují přínosy jak pro výrobce, tak pro maloobchodníka, tak pro spotřebitele. Potenciální problémy lze dostatečně řešit na úrovni současné regulace ochrany hospodářské soutěže (zákaz dohod soutěžitelů narušujících soutěž, zákaz vázaných prodejů…).
2.2 Praktiky dodavatelů Dokumenty Evropské unie však jednoznačně hovoří také o praktikách dodavatelů, které souvisejí s jejich významnou tržní silou. V první řadě se jedná o kartely a stanovení cen pro další prodej. Materiál Evropské komise (2009a: 25n) uvádí, že dodavatelský sektor v potravinách byl v poslední době náchylný k uzavírání tajných dohod a uvádí i český případ kartelu v oblasti drůbeže. Příklad z České republiky udává Evropská komise i v případě stanovení cen pro další prodej, konkrétně se jedná o nealkoholické nápoje. Dokument dále konstatuje, že tento fenomén kartelizace mohl do určité míry přispět k umělému udržování vysokých cen potravin. Další praktikou je povinnost odebírat pouze zboží jedné značky, která však dle Evropské komise není na potravinářském trhu příliš rozšířená. Za závažnější je považován vázaný prodej, který na jedné straně může zvýšit efektivitu díky sdružení produkce a distribuce, ale na druhé straně redukuje konkurenci mezi značkami uvnitř jednotlivých prodejen, což způsobuje menší možnost volby pro zákazníka a také vyšší ceny. U zboží známých značek či u zboží, které na regálech obchodníků nesmí chybět, je poměrně vysoké riziko, že dodavatel podmíní odebrání značkového produktu nákupem také jiných méně oblíbených produktů, nebo celého balíku výrobků daného dodavatele (Evropská komise 2009a: 26). Další praktikou je společný prodej, který na jedné straně může přinést podstatné zvýšení efektivity, zvláště pokud se jedná o sdružování malých farmářů, a je podporován společnou zemědělskou politikou, na straně druhé však s sebou nese nebezpečí dohod o cenách mezi konkurenčními produkty, což omezuje nejen cenovou soutěž, ale také objem dodávaného zboží (Evropská komise 2009a: 27). Poslední praktikou, kterou dokument Evropské komise (2009a: 27) zmiňuje, jsou překážky paralelního obchodu. Obzvláště v případech výrobců značkového zboží se stává, že dodavatel vytvoří exkluzivní distribuční síť, která znemožní paralelní import. Není tedy možné, aby si klient vybral distributora z jiného teritoria, než do kterého náleží. O rok později upozornila Evropská komise znovu na tuto praktiku (Evropská komise 2010b: 50). Udává, že pokud maloobchodníci z menších členských států chtějí hledat zdroje dodávek od velkoobchodníků nebo i přímo dodavatelů ze sousedního státu, ve kterém je vyšší úroveň konkurence, a tudíž lepší ceny, jsou odkázáni zpět na pobočku odpovědnou za danou geografickou oblast nebo na své národní velkoobchodníky, kteří s těmito dodavateli mají smluvně rozdělená teritoria. Toto chování sice může být částečně zdůvodněno objektivními
32
příčinami, jako například odlišná pravidla označení zboží40 nebo logistickými důvody, nicméně takovéto jednání bylo zaznamenáno i v případech, kdy tyto překážky neexistovaly. Další praktikou je také neochota některých dodavatelů dodávat zboží přímo z továrny v jiném členském státě. Místo toho výrobce požaduje, aby si maloobchodník zboží objednal z jeho národní pobočky. Pokud by však maloobchodník využil svůj vlastní logistický systém, byla by pro něj doprava výrazně levnější. Navíc by se často mohla zkrátit vzdálenost přepravy daného zboží (Evropská komise 2010b: 50n).
2.3 Shrnutí Tato kapitola přináší odpověď na druhou výzkumnou otázku, které praktiky jsou „nekalé“ a které nikoliv. „Nekalé“ praktiky představují situaci, kdy jedna strana zneužije svého vyjednávacího postavení k tomu, aby prosadila proti vůli svého obchodního partnera takové smluvní podmínky, které v konečném důsledku přinášejí negativní dopad pro spotřebitele, hospodářskou soutěž, investice do inovací či existenci malých a středních podniků. „Nekalých“ praktik se mohou dopouštět jak odběratelé, tak i dodavatelé. Z výše analyzovaných domnělých „nekalých“ praktik lze za skutečně „nekalé“ považovat především retroaktivní změny předem daných smluv, se kterými druhý partner nesouhlasí, a nemůže se jim nijak bránit a ani mu nebyly odpovídajícím způsobem kompenzovány. Podnákupní ceny jsou problematické v případě, že se stanou cenami predátorskými, což však v případě maloobchodu znamená snížení cen zboží všech výrobků, nikoliv pouze vybraných akčních položek. Takovéto chování navíc ohrožuje spíše konkurenční obchodníky, než dodavatele, a je již postiženo soutěžním právem. Co se týče zboží privátních značek, pak by za „nekalé“ mělo být považováno kopírování inovací, které je však právně postižitelné mimo zákon o VTS. Dodavatelé ještě jako palčivou pociťují svou snadnou nahraditelnost, která je však podrobněji diskutována níže v kapitole osmé. Co se týče platebních podmínek, pak jednou věcí je neospravedlnitelná platba po splatnosti a druhou je příliš dlouhá doba splatnosti. Zatímco ta první samozřejmě patří mezi nepoctivé obchodní jednání a je právně postižitelná mimo zákon o VTS, ta druhá svým způsobem pouze mění výslednou cenu výrobku, jak ještě bude analyzováno mikroekonomickým aparátem v kapitole 3.2.6. Stejný dopad, tedy změnu konečné ceny výrobku, mají také nejrůznější poplatky. Tyto, pokud jsou předem řádně smluveny, by samy o sobě neměly být považovány za „nekalé“. Mnohem podstatnější je totiž právě konečná netto cena, kterou odběratel dodavateli za jeho výrobek zaplatí. Následující kapitola tedy na mikroekonomickém modelu demonstruje, jaký prostor pro vyjednání této konečné ceny obchodní partneři mají.
40
Tato však budou od roku 2014 jednotná, viz Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům.
33
3
Mikroekonomický model a jeho aplikace na dodavatelsko-odběratelské vztahy
Vyjednávání maloobchodníků a jejich dodavatelů, obzvláště v rámci jejich ročních rozhovorů při uzavírání rámcové smlouvy, bývá často popisováno a diskutováno i silně emocionálně zabarveně. Velice důležité je vyjednávání o ceně, a také o ostatních podmínkách, které ji v konečném důsledku ovlivňují. Cílem této kapitoly je nyní toto téma uchopit z nezávislého pohledu mikroekonomické teorie a ukázat, jaký mají oba partneři prostor pro vyjednávání a čím je ovlivněn. Stejně jako předchozí kapitola má i tato přinést odpověď na druhou výzkumnou otázku ohledně „nekalosti“ jednotlivých praktik. Nyní však použiji jinou metodu, a to aplikaci mikroekonomického modelu na jednotlivé nekalé praktiky.
3.1 Prostor pro vyjednávání dodavatele a odběratele a ekonomická síla Abychom mohli identifikovat základní mikroekonomický model, který lze na dodavatelsko-odběratelské vztahy použít, je nutno rozhodnout o úrovni konkurence jak na dodavatelském, tak na odběratelském trhu. Co se týče maloobchodu, ten je typickým představitelem podniku působícího v monopolistické konkurenci (Hořejší 2006: 314), a to díky tomu, že na tomto trhu existuje velký počet firem, které však nabízejí diferencovaný produkt. Tímto produktem jsou míněny provozní jednotky, které se liší dle šířky a hloubky sortimentu, velikosti prodejny, cenové úrovně, poskytovaných služeb, polohy prodejny atd., dle těchto hledisek lze prodejny rozdělit na hypermarkety, supermarkety, diskontní jednotky, potravinářské samoobsluhy, smíšené prodejny, obchodní domy, úzce specializované prodejny (Pražská, Jindra 2002: 750). Několik největších firem je sice dosti koncentrováno, nicméně koncentrace není tak velká, abychom mohli mluvit o oligopolní struktuře. Co se týče dodavatelů, zde může být situace různá a postupovat od monopolu, přes oligopol a monopolistickou konkurenci, až po situaci, která se blíží konkurenci dokonalé, a to v závislosti na zboží, které daný dodavatel vyrábí či dodává. V tomto textu jsem přijala předpoklad monopolistické konkurence i na straně dodavatele. Vycházím z toho, že pokud je dodavatel monopolem či oligopolem, může spíše sám uplatňovat při vyjednávání s maloobchodem svou sílu, a tudíž není nutné jeho situaci z pohledu protekce výrobců řešit. Otázku dokonalé konkurence na straně výrobce pro úplnost krátce zmíním. Vzhledem k tomu, že základní situace monopolistické firmy lze v krátkém období graficky znázornit stejně jako situaci monopolu, použiji v této práci model bilaterálního monopolu a monopsonu, respektive bilaterální monopolistické a monopsonistické konkurence. Toto grafické vyjádření by mělo postihnout základní situaci v dodavatelsko-odběratelských vztazích, tu znázorňuje následující graf:
34
Graf 6 Výchozí situace – bilaterální monopolistická a monopsonistická konkurence
Kč/q
ME MC
PV
d = AR
PR
MR QR
q
QV
Zdroj: vlastní zpracování dle Hořejší: 309
Prodávající, tedy dodavatel (výrobce, velkoobchodník) se snaží uplatnit zlaté pravidlo maximalizace zisku, kdy MC = MR a vyrábět tak množství QV. Vzhledem k tomu, že má na trhu vyjednávací sílu, chce ji využít k tomu, aby cenu stanovil dle poptávkové křivky ve velikosti PV. Vyjednávací sílu má však i kupující, tedy odběratel (obchodní řetězec). I ten se snaží realizovat pravidlo maximalizace zisku a poptává tak množství QR, kde se křivka jeho mezních výdajů ME protíná s jeho poptávkovou křivkou d. Svou monopsonistickou silou se však snaží dosáhnout ceny PR, kterou odečítá na křivce mezních nákladů prodávajícího, která z jeho pohledu představuje křivku nabídky. Výsledná cena a výsledné množství prodaného (nakoupeného) výrobku se tak bude pohybovat v rozmezí PV a PR, respektive QV a QR a jejich skutečná výše bude záviset na vyjednávací síle těchto dvou obchodních partnerů. Dodavatelé pak velice často poukazují na to, že odběratelé mají větší ekonomickou sílu a že se v důsledku toho dostávají do ztráty. To však vůbec nemusí být pravdou. Zda je dodavatel ve ztrátě, či nikoliv, totiž závisí na průběhu křivky jeho průměrných nákladů tak, jak ukazuje následující graf:
35
Graf 7 Zisk dodavatele po dojednání konečné ceny P* a množství Q*
Kč/q ME MC
PV
AC πV
P* π* AC* ACV
d = AR
PR
MR QR
q
Q* QV
Zdroj: vlastní zpracování
Pokud by odběratel neměl vůbec žádnou sílu, dosáhl by dodavatel zisku na jednotku ve výši πV = PV – ACV, jeho celkový zisk by činil QV πV. Pokud však odběratel při vyjednáváních uplatní svou ekonomickou sílu, zisk odběratele na jednotku se zmenší na π* = P* – AC*, celkový zisk tedy bude činit π* Q*. Dodavatel se teoreticky nemusí dostat do ztráty ani v případě, že odběratel zcela prosadí svou sílu (graf 8) a naopak může být ve ztrátě i v případě, že zcela prosadí sám svou vlastní ekonomickou sílu (graf 9), závisí to na poloze křivky průměrných nákladů AC.
36
Graf 8 Odběratel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a dodavatel je přesto v zisku
Kč/q
ME MC
PV
AC
d = AR
PR = P* π*
AC* MR QR = Q*
q
QV
Zdroj: vlastní zpracování
37
Graf 9 Dodavatel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a přesto je ve ztrátě
Kč/q
ME MC AC*
AC -π*
PV = P*
d = AR PR
MR QR
q
QV = Q*
Zdroj: vlastní zpracování
Z výše uvedených grafů lze vyvodit, že nezávisí pouze na tom, jak se mezi subjekty rozloží jejich síly při vyjednávání, ale také na poloze křivky AC, zda dodavatel bude či nebude realizovat zisk. Jednoznačné je, že dodavatel hospodaří se ztrátou v případě, kdy se cena dostane pod úroveň jeho průměrných nákladů, ale celkově větší vyjednávací síla odběratele sama o sobě ke ztrátám dodavatele nevede. (Zde je také možno položit si otázku, zda fakt, že dodavatel je ve ztrátě, znamená, že odběratel používá „nekalé“ praktiky. Ztráta dodavatele totiž může být způsobena nejen větší vyjednávací silou odběratele, ale také neschopností dodavatele vyrábět efektivně a snižovat své průměrné náklady. Ztráta dodavatele, která vede k jeho zániku, tak může být přirozeným ekonomickým procesem, který preferuje ty, kteří jsou schopni vyrábět efektivně. Na druhou stranu nesmí tento proces vést ke snižování kvality zboží nebo k nezákonnému zacházení se zaměstnanci. Zde by právě byl použit princip ochrany slabší strany Evropské unie, kdy negativní dopady na spotřebitele či zaměstnance nejsou společensky žádoucí. Také přílišný úbytek malých a středních podniků může být v rozporu s veřejnými cíli, zánik několika konkrétních MSP – vyrovnaný vznikem jiných efektivnějších podniků – je však přirozený a lze říci, že i vhodný.) Vyjednávací síla obou partnerů pak závisí na schopnostech jednotlivých vyjednávačů, kteří se mohou pohybovat v prostoru mezi PV a PR, ale samozřejmě také na velikosti tohoto prostoru. Čím plošší bude křivka individuální poptávky odběratele d, tedy čím větší úroveň konkurence bude na straně maloobchodních řetězců, tím vyšší cenu bude dodavatel schopen stanovit. Z grafu 10 vidíme, že při 38
větší úrovni konkurence na straně odběratele se poptávková křivka pootočí do polohy d1, čímž dojde k pootočení křivky mezních příjmů do MR1 a dodavatel tak má šanci získat až cenu PV1. Pokud tedy bude mít v tomto případě stejné vyjednávací schopnosti, lze očekávat, že dosáhne (díky většímu rozmezí) také vyšší ceny. Naopak menší konkurence na straně odběratelů snižuje cenu PV, a tím i vyjednávací prostor, a lze očekávat, že se dodavateli podaří dojednat cenu P* nižší, než jakou by získal v případě ostřejší konkurence mezi odběrateli. Graf 10 Větší konkurence mezi odběrateli (plošší křivka d1) dává dodavateli šanci na vyšší cenu
Kč/q ME MC PV1
PV
AC
d1 = AR1
πv πv1 P* π*
AC* ACV
d = AR
PR
MR1 MR QR
Q* QV
q
QV1
Zdroj: vlastní zpracování
3.1.1 Dokonalá konkurence na straně výrobce Nyní jen krátce popíšu, jak je to v případě, že mezi výrobci panuje dokonalá konkurence, a tudíž nemohou ovlivnit cenu na trhu. Dokonalou konkurenci na diferencovaném trhu potravinářských produktů najdeme snad pouze v případě zemědělských surovin, ty jsou ale přímo od zemědělce do maloobchodu dodávány ojediněle a zákon o VTS se jich tedy týká často pouze okrajově. Dalším případem, který bychom mohli označit za blížící se dokonalé konkurenci, je zboží privátních značek za předpokladu, že na výrobku není uvedeno jméno výrobce. Situace dokonalé konkurence mezi výrobky je obdobná jako na grafu 8. Díky monopsonistické konkurenci na straně odběratelů totiž v případě dokonalé konkurence dodavatelů maloobchodník zcela prosadí svou sílu a odebírané množství stanoví pomocí rovnosti mezních výdajů se svou poptávkovou křivkou. Cenu však odečítá z tržní nabídkové křivky výrobců.
39
Stejně jako na grafu 8, i zde může dojít k tomu, že dodavatel zůstává v zisku. Nicméně prostor pro zisk je zde nesporně menší než v případě, kdy dodavatel vyrábí diferencovaný produkt.
3.2 Vybrané praktiky maloobchodníků V následujícím textu popíšu některé praktiky maloobchodníků, které jsou často označovány za „nekalé“, konkrétně ty z nich, které lze postihnout výše uvedeným mikroekonomickým aparátem. 3.2.1 Retrospektivní změny Nejčastěji kritizovanou praktikou jsou retrospektivní změny. Odběratel tak například na konci roku nutí svého dodavatele, aby mu zpětně poskytl nějakou slevu z ceny či jinou platbu, na které původně nebyli dohodnuti. Tuto situaci zachycuje graf 11. Z původní ceny P* se cena snížila na úroveň P1, respektive P2, a dodavateli klesl zisk na π1, respektive se dostal do ztráty π2. Retrospektivní změny jsou jednoznačně nekalou praktikou (a to přesto, že i v případě retrospektivních změn může dodavatel zůstat v zisku), protože mění předem dohodnuté smluvní podmínky a nechávají dodavatele v nejistotě ohledně výše svého zisku. Navíc lze předpokládat, že při vyjednáváních, při kterých má odběratel velkou sílu, bude cena za Q* stanovena na úrovni AC*, tedy na nulovém ekonomickém zisku pro dodavatele (nulový ekonomický zisk však v sobě stále ještě zahrnuje fixní náklady, včetně nákladů na investice a i náklady obětované příležitostem, účetně tedy není roven nule, ale po odečtení všech nákladů „obvyklému“ zisku v odvětví, Hořejší a kol. 2006: 247). Pokud při vyjednáváních stlačí odběratel cenu na tuto úroveň a zpětně ji ještě sníží, dostává se dodavatel automaticky do ztráty. V tomto případě jsou veřejné cíle kvality zboží a investic ohroženy již předem. Pokud totiž výrobce není schopen předem kalkulovat, kdy a jakou retrospektivní změnu si maloobchod vynutí, vytváří si předem vyšší rezervy, než je ve skutečnosti nutné. Tyto rezervy jsou tvořeny především na úkor investic a kvality zboží, což v konečném důsledku poškozuje spotřebitele (Competition Commission 2008: 165).
40
Graf 11 Retrospektivní změny
Kč/q ME MC
PV
AC
P* π*
P1 AC*
π1 π2
d = AR
P2 PR
MR QR
q
Q* QV
Zdroj: vlastní zpracování
3.2.2 Obratový bonus Obratový bonus představuje odměnu dodavatele odběrateli za to, že prodá určité množství daného zboží. Pokud není vymáhán až zpětně, ale obě strany se na něm předem dohodnou, může představovat win-win strategii pro oba partnery. Obratový bonus znázorňuje graf 12. Odběratel s dodavatelem se dohodli na základní ceně P* za prodané množství Q*. Dodavatel však má zájem na tom, aby prodal množství QV a je ochoten v případě, že toto množství prodá, snížit prodejní cenu zboží. S odběratelem se dohodnou na výši bonusu P* – POB. V původní situaci by dodavatel inkasoval zisk π* Q*, má však šanci po domluvení obratového bonusu na větší zisk πOB QV . Zde je nutno podotknout, že závisí samozřejmě na průběhu křivky AC a velikosti obratového bonusu, zda je zisk po obratovém bonusu větší než zisk v případě množství Q*. Dodavatel má však v případě předem sjednaného obratového bonusu možnost tyto dvě situace porovnat, a pokud by mělo dojít k poklesu zisku, nemusí na obratový bonus přistoupit.
41
Graf 12 Obratový bonus
Kč/q ME MC
PV
AC
P* POB π*
πOB
AC* ACOB
d = AR
PR
MR QR
q
Q* QV
Zdroj: vlastní zpracování
Je samozřejmě také zapotřebí si uvědomit, co se stane v případě, že odběratel množství QV neprodá a obratový bonus nevyužije. Předpokládejme, že prodá pouze množství Q* a rozdíl QV – Q* již neodebere. V tomto případě dodavatel musí nést náklady na vyrobení QV – Q* sám a snižuje se o ně zisk z prodeje Q*, popřípadě musí nést dodatečné náklady na prodání zbylých výrobků jinou cestou. Tyto náklady však částečně pokrývá vyšší zisk z prodeje výrobků Q*, protože dodavatel toto množství vyrobil na průměrné náklady ACOB a nikoliv AC*41. Dodavatel tedy při sjednání obratového bonusu na sebe bere riziko neprodejnosti části svých výrobků, ale toto riziko je předem specifikované a vyčíslitelné a částečně jej pokrývají úspory z rozsahu. Pokud je obratový bonus sjednáván předem, nemusí na něj dodavatel přistoupit a může se spokojit s prodejem Q* bez rizika. Na problematiku retroaktivního bonusu42 lze aplikovat stejnou úvahu jako v kapitole 3.2.1 Retrospektivní změny, považujeme jej tedy za „nekalou“ praktiku.
41
Toto tvrzení vychází z předpokladu, že dodavatel vyrobil všechno zboží Q V najednou, a tím dosáhl úspor z rozsahu o velikosti ACOB-AC* na jednotku vyrobeného produktu. Pokud je zboží vyráběno postupně, pak ke ztrátě ve výši nákladů na výrobu neprodaného zboží nedochází. 42 Jedná se o bonus, který nebyl nijak předem smluvně sjednán. Nejde tedy o případ, kdy je pouze zpětně placen na základě určité výše prodeje.
42
3.2.3
Vratky
Vratky předem nesmluvené Zpětné navrácení zboží, aniž by možnost tohoto vrácení byla předem sjednána, představuje další „nekalou“ praktiku a je vlastně speciálním případem retrospektivních změn, tentokrát nikoliv v ceně, ale v množství. Situaci zachycuje následující graf: Graf 13 Nesmluvené vratky
Kč/q
ME MC
PV
AC
P* π* AC* d = AR
PR
MR QR Q–
Q*
q
QV
Zdroj: vlastní zpracování
Pokud se dodavatel s odběratelem domluví na prodeji množství Q* za cenu P* a odběratel posléze využije své síly k tomu, aby odběrateli vrátil neprodané zboží Q* – Q–, dodavateli se nejen sníží zisk z π* Q* na π* Q–, ale rovněž musí nést náklady ve výši (Q* – Q–) AC*, popřípadě náklady na uplatnění tohoto zboží jiným způsobem. Na první pohled je tato situace velice podobná obratovému bonusu (i zde část ztráty na vyrobené neprodané zboží pokrývají úspory z rozsahu), rozdíl je ovšem v tom, že dodavatel se nemohl předem rozhodnout, zda toto riziko na sebe přijme, a nemohl se proti němu adekvátně zajistit. Tento stav má znovu negativní vliv na výši investic, kvalitu zboží, a tím na spotřebitele. Předem smluvené vratky Vratky je nicméně možné předem smluvit. Smluvní strany se dohodnou, že pokud odběratel určité množství zboží neprodá, má právo je vrátit. Vzhledem k tomu, že odběratel počítá s možností vratek,
43
lze předpokládat, že bude v pozici vyjednat i vyšší cenu, protože odběratel má jistotu, že pokud část zboží neprodá, může jej vrátit. Situaci znázorňuje graf 14. Bez možnosti vratek by se obchodní partneři dohodli na ceně P* za množství Q*. Pokud se však domluví na možnosti vrátit část neprodaného zboží, přistoupí odběratel na cenu P** (zároveň je ochoten odebrat více zboží Q**). Dodavateli však zároveň stoupnou náklady na kus prodaného zboží (křivka AC se posune nahoru do AC1). Tyto náklady navíc si můžeme představit jako náklady na zajištění pro případ, že k vratce dojde. Mohou to být náklady na zajištění alternativního distribučního kanálu pro případ vratky. Pro jednoduchost si můžeme představit, že na trhu existuje pojištění, které dodavateli v případě vratky zaplatí náklady ve výši AC** (Q** – Q*), za toto pojištění však musí zaplatit cenu ve výši AC1 – AC. Pokud k vratce nedojde, dodavatel je v zisku π** Q**, pokud k vratce dojde, zisk dodavatele je pouze ve výši π** Q*, protože ztrátu z neprodaného zboží kryje pojistka (respektive dodavatel využil alternativní distribuční kanál, kvůli jehož zajištění se křivka AC posunula nahoru). Vzhledem k tomu, že vratka byla předem smluvena, může si dodavatel spočítat, jaká je výše zisku v případě, kdy vratky zavedeny nejsou, a jaká je výše zisku v případě možnosti vratek při jejich uskutečnění a neuskutečnění. Porovnáním těchto situací se může předem rozhodnout, zda pro něj má smysl přistoupit na systém vratek, či zda zůstane u původní situace P* a Q*. K této situaci je však nutné přidat ještě jeden komentář: je nutné dobrovolně smluvit omezené únosné množství vráceného zboží. Pokud si maloobchodník vynutí vratku až do výše 100 % zboží a nutí například pekaře, aby ještě ve večerních hodinách zavážel čerstvé pečivo, které druhý den všechno vrací zpět, pak dodavatel utrpí pouze ztrátu v hodnotě vyrobeného zboží.
44
Graf 14 Předem smluvené vratky
Kč/q
ME MC
PV
AC1
AC
P**
π**
P*
π*
AC** AC*
d
PR
MR QR Q*
Q** QV
q
Zdroj: vlastní zpracování
3.2.4 Poplatky Velice často skloňovaným tématem jsou také nejrůznější poplatky (regálné, zalistovací poplatky, poplatky za in-store promotion, příspěvky na investice obchodníků atd.). Dle zákona o VTS se nesmějí vybírat, pokud proti nim nestojí odpovídající služba (Příloha 5, odst. 1). Poplatky můžeme rozdělit do dvou skupin: poplatky předem sjednané a poplatky předem nesjednané. U poplatků předem nesjednaných je situace jednoduchá: tyto jsou „nekalými“ praktikami a graficky byly znázorněny již v části retrospektivní změny. U poplatků předem sjednaných je potřeba si uvědomit, že poplatky jsou vlastně pouze snížením kupní ceny daného zboží v rozmezí prostoru PV a PR tak, jak bylo diskutováno na začátku v kapitole 3.1. U nich tedy jde o to, aby konečná výsledná cena za výrobek nebyla nižší než dodavatelovy průměrné náklady na tento výrobek. Tento problém byl rovněž již graficky znázorněn a diskutován výše. K tomuto tématu je však vhodné ještě uvést, že některé z vybíraných poplatků (jako například poplatek na investiční náklady) nelze v případě dodavatele, který odběrateli dodává více druhů výrobků, jednoznačně přiřadit jednotlivým druhům výrobků. Je pak velice těžké určit přesnou polohu křivky AC, a tím zjistit, zda se u daného výrobku již dodavatel nedostal do ztráty. Proto je vhodné vybírat poplatky pouze za takové služby, které jsou jednoznačně přiřaditelné k výrobku (regálné, in-store promotion atd.) a poplatkům všeobecným (příspěvky na investice) se spíše vyhýbat. 45
3.2.5 Zboží privátních značek Krátce se zmíním rovněž o praktice odmítnutí uvést jméno výrobce na zboží privátní značky. Odběratel totiž tímto vytlačuje dodavatele do pozice dokonale konkurenčního trhu, a tudíž zužuje jeho možnost ovlivňovat cenu a odebrané množství tak, jak to bylo popsáno v kapitole 3.1.1. Proto se tomuto postupu dodavatelé brání a byl zakázán zákonem o VTS. Nutno ovšem uvést i nebezpečí, že spotřebitelé v případě, že jsou schopni identifikovat výrobce zboží privátní značky, mohou potom upřednostňovat toto levnější zboží před značkovým. Pokud totiž vedle sebe na regále leží dva identické výrobky od stejného výrobce, pouze jinak zabalené, bude informovaný spotřebitel, kterému nejde o prestiž značky, ale o kvalitu zaručenou výrobcem, preferovat levnější zboží privátní značky. 3.2.6 Doba splatnosti faktur Zákon o VTS zavádí pro odběratele s významnou tržní silou maximální dobu splatnosti faktur ve výši 30 dní. Na době delší není možno se smluvit (Příloha 2, odst. 6). Vyjdeme-li však z teorie časové hodnoty peněz, není dlouhá doba splatnosti faktur „nekalou“ praktikou43. Základní poučkou časové hodnoty peněz je, že koruna obdržená dnes má větší hodnotu, než koruna obdržená zítra. Současnou hodnotu částky obdržené v budoucnosti získáme jejím diskontováním
kde
SH je současná hodnota, J je jistina obdržená v budoucnosti, i představuje úrokovou sazbu příslušnou danému období.
Budoucí hodnotu BH současné jistiny naopak získáme tak, že současnou jistinu zvýšíme o úrok, který je možné v daném období získat, tedy . Pokud tedy odběratel má zaplatit později, měl by také zaplatit vyšší částku. Změna doby splatnosti tedy nepředstavuje nic jiného než změnu současné hodnoty ceny výrobku, která je pro dodavatele klíčová při rozhodování. Tuto současnou hodnotu bychom měli porovnávat s průměrnými náklady na výrobek, abychom zjistili, zda je dodavatel v zisku či ve ztrátě. Problém je samozřejmě v tom, jak určit danou úrokovou míru. Měla by se odvíjet od toho, za jaký úrok je dodavatel skutečně schopen si danou částku vypůjčit. Problém, proč si (zejména malí a střední44) dodavatelé na příliš dlouhé doby splatnosti stěžují, je právě v tom, že po diskontování budoucí jistiny touto úrokovou mírou se mohou dostat pod průměrné náklady na výrobek. Zde se znovu dostáváme do oblasti ohrožení veřejných cílů rozvoje sítě malých a středních podniků. „Nekalost“ tedy ale znovu nespočívá v délce splatnosti
43
Nedodržení doby splatnosti samozřejmě nekalou praktikou je. Pokud je s obchodním partnerem domluvena doba splatnosti 14 dní a dlužník bezdůvodně zaplatí až za 25 dní, je to nekalá praktika. Pokud si však partneři domluví dobu splatnosti 60 dní, a tato doba je dodržena, není důvod se domnívat, že v jednání jedné ze stran je něco nekalého. 44 Tito totiž často nejsou schopní získat tak výhodný úrok jako velké firmy.
46
faktury, ale spíše v konečné výši ceny, kterou dodavatel reálně za své zboží získá. Tento problém znovu již byl řešen graficky výše. 3.2.7 Další praktiky maloobchodu Výše uvedený mikroekonomický aparát lze přiměřeně aplikovat také na některé jiné praktiky (přenesení sankcí bez odůvodnění vadností výrobku je retroaktivní změnou), jiné by měly být analyzovány spíše v rámci jiných disciplín (prodej za podnákupní ceny je například spíše otázkou marketingu). Tato kapitola měla postihnout základní praktiky, na které lze mikroekonomický aparát aplikovat, ovšem bez nároku na jejich vyčerpávající přehled.
3.3 Shrnutí Cílem této kapitoly bylo ukázat, jaký vyjednávací prostor mají partneři při určování ceny výrobku, za kterou dodavatel zboží prodá odběrateli, a odpovědět na druhou výzkumnou otázku týkající se „nekalosti“ jednotlivých praktik. Celkově lze říci, že skutečnost, že odběratelé jsou schopni při vyjednáváních vyvinout na dodavatele určitý nátlak, vychází z existence nedokonalé konkurence na trhu. Také dodavatelé však mají ve většině případů při vyjednáváních určitý prostor, způsobený jedinečností jejich produktu, a tedy rovněž nedokonalou konkurencí na jejich straně. Čím je výrobek od ostatních méně odlišitelný, tím menší vyjednávací prostor dodavateli zbývá. Na druhou stranu skutečnost, zda je dodavatel v zisku či ztrátě, nezávisí pouze na úrovni konkurence a konečné dojednané ceně, ale také na průběhu křivky průměrných nákladů. Může nastat situace, kdy odběratel aplikuje velkou vyjednávací sílu, a dodavatel přesto zůstává v zisku. Při posuzování, zda je praktika „nekalá“, či nikoliv, je nejdříve potřeba zvážit právě to, zda je její důsledek pro dodavatele likvidační (konečná cena leží pod průměrnými náklady), či zda dodavatel zůstává v zisku. Není příliš důležité, zda je stanovena přímo nízká cena, nebo zda nadsazená cena je dále upravena různými poplatky či dobou splatnosti, zásadní je, aby konečná dojednaná cena ležela nad průměrnými náklady pro dané množství zboží. Pokud odběratel tlačí cenu pod průměrné náklady, nemusí se však stále ještě jednat o „nekalou“ praktiku v případě, že na trhu je možno stejně kvalitní zboží vyrobit s náklady nižšími. Zde je problém v neefektivnosti dodavatele a je v pořádku, pokud takovéto podniky zaniknou či jsou donuceny ke snížení nákladů na efektivní45 úroveň. Zánik jednoho dodavatele tedy pro ekonomiku jako takovou není problematický, „nekalými“ se praktiky stávají až v případě, že toto tlačení ceny pod úroveň průměrných nákladů je provozováno plošně takovým způsobem, že klesá kvalita zboží pro spotřebitele, dodavatelé nedodržují zákoník práce a dochází k velkému úbytku malých a středních podniků. Dalším důležitým závěrem této kapitoly je, že jakákoliv retrospektivní změna, která nebyla předem smluvena, je „nekalou“ praktikou proto, že neumožňuje dodavateli objektivní plánování a popřípadě zajištění proti nežádoucímu stavu, což vede k rozporu s veřejným cílem podpory investic, které mají velký vliv na kvalitu zboží, a tím prospívají spotřebiteli.
45
Zároveň však „důstojnou“, tedy ne na úkor kvality, zaměstnanců atd.
47
4
Rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci
Vzhledem k tomu, že výše bylo několikrát uvedeno, že problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů je zjednodušeně možno zúžit na problematiku rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci, budu se nyní této problematice věnovat podrobněji. Ve společnosti se často objevuje požadavek „spravedlivého rozdělení cen“ mezi jednotlivé články dodavatelského řetězce. Dodavatelé si často stěžují, že jejich cena a cena odběratele (nebo častěji jeho marže) nejsou „spravedlivé“, že jsou maloobchodníky vykořisťováni. „Spravedlivost“ ceny, kterou při prodeji svého zboží získají, tak stojí na konci většiny stížností na „nekalé“ praktiky. Je nutné si uvědomit, že tržní ekonomika směřuje k efektivnosti, nikoliv ke spravedlivosti. Maximální efektivnost tak nemusí zároveň znamenat spravedlivost. V této kapitole účelově přijmu předpoklad potřeby korekce trhu z efektivního na spravedlivý, abych ukázala, jakými kritérii tuto „spravedlivost“ lze či nelze měřit a nakolik je běžně užívané zdůvodňování „nespravedlivosti“ rozdělení cen mezi jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce objektivní.
4.1 Definice pojmů Dříve než přistoupíme k porovnávání dat, která nám rozdělení cen budou demonstrovat, je nutno osvětlit některé pojmy, které se v této souvislosti používají, a vztahy mezi nimi. V prvé řadě je třeba upozornit, že pojem „spravedlivé rozdělení cen“ bývá často ztotožňován s pojmem „spravedlivé rozdělení marží“. S tímto pojmem pracuje také Evropská komise ve svých dokumentech (2009a, 2009b, 2010a, 2010b), které hovoří také o marži dodavatelů. V českém názvosloví je stěžejním pojmem obchodní marže, která je definována v § 20 prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví, dle kterého „…obsahuje rozdíl z vyúčtovaných tržeb za prodej zboží a nákladů vynaložených na prodané zboží“ (§ 20, odst. 1 vyhlášky 500/2002 Sb.), přičemž položka náklady vynaložené na prodané zboží „…obsahuje pořizovací cenu, popřípadě reprodukční pořizovací cenu prodaného zboží46“ (tamtéž, odst. 2). O obchodní marži má tedy smysl mluvit hlavně u obchodníků, kde ve výsledovce položky „tržby za prodej zboží“ a „náklady vynaložené na prodané zboží“, které společně tvoří obchodní marži, představují podstatnou část nákladů a výnosů obchodu. Na rozdíl od maloobchodu jsou pak u výrobců potravin nejdůležitější částí výsledovky, které se váží k přepracování vstupů na finální produkty, „výkony“ a „výkonová spotřeba“, které bývají u obchodníků zanedbatelné. Tento rozdíl samozřejmě plyne z různé náplně činnosti těchto článků řetězce. Dodejme ještě, že pokud k obchodní marži přičteme výkony a odečteme výkonovou spotřebu, získáme účetní přidanou hodnotu. Co se týče zemědělců, agregované statistické údaje, které jsou dostupné, pak pracují se zcela odlišnými pojmy, jako jsou produkce zemědělského odvětví, mezispotřeba, hrubá a čistá přidaná hodnota a další. Z toho důvodu, aby bylo dosaženo srovnatelnosti údajů, které jsou pro jednotlivá odvětví dostupné, budu srovnávat jednak vývoj cen (jak agregovaných, tak pro jednotlivé výrobky) na třech úrovních: 1. prodejní cena zemědělce producentovi potravin, 2. prodejní cena producenta maloobchodníkovi a
46
Reprodukční pořizovací cena prodaného zboží je „…cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje“ (§ 25, odst. 5b zákona č. 563/1991).
48
3. cena při prodeji spotřebiteli. Dále budu sledovat přidanou hodnotu, kterou zde budu rozumět navýšení ceny mezi jednotlivými články řetězce (nebude se tedy jednat o účetní přidanou hodnotu). Půjde zde o to ukázat, kolik z konečné spotřebitelské ceny obdrží zemědělec, dodavatel a maloobchodník. Toto porovnání má smysl u agregovaných dat (všeobecná hladina cen potravin na těchto třech úrovních) a dále u jednotlivých komodit, které se do maloobchodu dostanou více méně v nezměněném stavu (např. mléko, ovoce a zelenina, vejce, nezpracované maso atd.). Protože však tato přidaná hodnota musí pokrýt náklady každého z článků řetězce, její absolutní ani procentuální výše ještě nic nevypovídá o tom, zda je „spravedlivá“. Proto se v závěru této kapitoly zaměřím na rentabilitu jednotlivých článků potravinářského řetězce, které jsou z hlediska srovnávání „spravedlivosti rozdělení cen“ lepšími vodítky, byť i zde, jak bude uvedeno níže, není možné pouze na základě porovnání číselných procentuálních hodnot dělat jednoznačné závěry.
4.2 Vztah marže a zisku Ke vztahu zisku a marže uvedu ještě jednu poznámku. V minulosti se používaly pojmy hrubá marže (dnešní marže) a čistá marže (dnešní zisk). Rozdíl mezi nimi často není veřejnosti znám, a proto dochází k nepochopení statistických dat a k jejich špatné interpretaci, kdy pojem marže bývá zaměňován s pojmem zisk, takže údaj o 30% marži obchodníků v mnoha lidech evokuje představu třicetiprocentní ziskovosti, kterou považují za nemorální (ať již na úkor spotřebitele, nebo předchozích článků řetězce). Takovéto mylné úvahy však bohužel mohou mít velice praktické důsledky v podobě zavádějících novinových článků, ovlivněného veřejného mínění a v konečném důsledku také v podobě zákonné regulace. Pro větší přehlednost ještě obchodní marži schematicky znázorním. V praxi tedy obchodní marži (dříve takzvanou hrubou marži) získáme tak, že od prodejní ceny maloobchodníka odečteme nákupní cenu daného zboží (počítá se s cenami bez DPH). Zisk maloobchodníka (dříve takzvanou čistou marži) pak získáme tak, že od celkové marže za všechny položky odečteme veškeré variabilní a fixní náklady maloobchodu. Pokud bychom chtěli vypočítat zisk na jednotku konkrétního druhu zboží, pak bychom od marže příslušné danému zboží odečetli variabilní náklady s tímto zbožím související (doprava, skladování, chlazení, mražení…) a vhodným způsobem rozpočítané fixní náklady příslušné jednotce daného druhu zboží47. Viz také následující obrázek: Obrázek 2 Konstrukce marže Nákupní cena Nákupní cena Zdroj: vlastní zpracování
Prodejní cena Obchodní marže Variabilní náklady Fixní náklady
Zisk
4.3 Ceny a marže z pohledu Evropské komise Ještě předtím, než uvedu statistické údaje, zastavím se krátce u toho, jakým způsobem pojednávají o cenách a maržích dokumenty Evropské komise a související. Jak bylo uvedeno výše, musí marže pokrýt náklady. V realitě však marže nezávisí pouze na nich. Evropská komise vyjmenovává i další faktory, které ovlivňují velikost marže maloobchodu. Je to například přítomnost konkurence v dané lokalitě (tedy prostorová koncentrace). Dle Komise Spojeného království vstup konkurenční maloobchodní jednotky na doposud monopolní lokální trh 47
Například rozpočítáme fixní náklady na 1 Kč tržeb a přiřadíme je danému druhu zboží dle jeho ceny.
49
(do deseti minut jízdy) sníží marži původního lokálního monopolu o 3,8 % (Competition Commission 2008: 116). Úroveň prostorové koncentrace pak ovlivňuje výši marží i v případě, že ceny jsou stanovovány pro celý řetězec na národní úrovni. Nízká lokální konkurence pak znamená celkově vyšší marži na národní úrovni48 (tamtéž, str. 119). Nicméně stačí i omezený počet konkurenčních prodejen v lokalitě, aby se pozitivní vliv na cenu pro spotřebitele projevil (Evropská komise 2010b: 32), takže vysoká koncentrace v maloobchodě by všeobecně vzato neměla být důvodem pro příliš vysoké marže v odvětví, mnohem důležitější je prostorová koncentrace. Důležitá je také možnost spotřebitele porovnat ceny s ostatními konkurenčními prodejnami, pokud toto srovnání chybí, je možno realizovat marže vyšší. Rozvoj on-line nakupování a srovnávacích portálů má proto vliv na stlačování marží. V zisku na jednotku (na rozdíl od variabilních a fixních nákladů) se pak promítnou také vyjednávací síla obchodních partnerů a jejich vzájemná závislost. Celkově však Evropská komise dospěla k názoru, že průměrné čisté marže obchodníků (v současné české terminologii se tedy jedná o zisk) se v zemích EU pohybují mezi 2 až 6 % z obratu (Evropská komise 2010b: 44), což je číslo relativně nízké49. Zároveň však dodává, že u některých konkrétních výrobků může dojít k „nekalé“ praktice příliš vysoké marže na úkor spotřebitele či dodavatele. Dle výzkumu GfK provedeného mezi dodavateli ve Velké Británii uvedlo 53 % z nich, že nejnižší ceny získávají při prodeji jednomu ze čtyř největších hráčů na trhu50 (GfK 2007: 59). Tento fakt však zdůvodňují nejen silným postavením těchto největších hráčů na trhu, ale také vyššími objemy odběru či vyššími náklady s nimi spojenými (na marketing, balení distribuci atd., tamtéž, str. 60). Tito odběratelé jim však zároveň pomáhají získat úspory z rozsahu a mohou jim také zaručovat poměrně velkou část zisku v absolutním vyjádření, takže nižší cena může být ospravedlnitelná. Do problémů se však mohou dostat hlavně drobní primární producenti, pokud nevyužili možnosti vertikální integrace do maloobchodního řetězce, horizontální kooperace či diverzifikace (Evropská komise 2010b: 45) a jejichž ceny rychle klesají. Na druhou stranu na vině nemusí být maloobchodník, ale může to být kterýkoliv jiný článek řetězce. V tomto případě navíc velice závisí na délce dodavatelsko-odběratelského řetězce, kdy cena získaná primárním producentem je nepřímo úměrná délce řetězce. Úřad pro hospodářskou soutěž v Itálii například zjistil, že primární producent získá zhruba 60 % z konečné maloobchodní ceny svého výrobku, pokud prodává přímo maloobchodu, ale pouze 30 %, pokud mezi tím samým výrobcem a maloobchodníkem operují ještě tři zprostředkovatelé (Evropská komise 2009: 12). Je-li tedy schopen výrobku sám dodat tu část přidané hodnoty, kterou jinak zajišťují zprostředkovatelé, získává za něj vyšší podíl z tržní ceny (ale pravděpodobně za vyšší náklady s tím spojené). V této otázce by velice pomohlo vědět u jednotlivých druhů zboží, jakým způsobem se jejich cena v průběhu toku od výrobce ke konečnému odběrateli zvyšuje. Pak by se dalo o něco lépe posoudit, zda jsou ceny rozděleny „spravedlivě“ či nikoliv. Jsou v podstatě dva způsoby, jakými tyto informace 48
Lze si představit situaci pouze 2 konkurentů na národním trhu s 50% podílem na trhu, kdy a) na každém lokálním trhu je rozdělení podílu na trhu 50:50 nebo b) na polovině trhů má lokální monopol jeden a na druhé polovině druhý z konkurentů. Ve druhém případě lze očekávat vyšší marže na národní úrovni. 49 Komise Spojeného království došla k podobným číslům – mezi lety 2001 až 2007 se průměrná provozní marže (zde se jedná o marži, od níž jsou odečteny variabilní náklady, tedy o součet zisku a fixních nákladů) pohybovala mezi 3,6 a 4,5 % (Competition Commission 2008: 34). Celkově charakterizuje Komise Spojeného království retailing jako odvětví s vysokými objemy prodeje a nízkými maržemi (tamtéž, str. 49). 50 Na druhé straně 22 % z nich od jednoho z nich získává cenu nejvyšší (tamtéž).
50
lze získat: Evropská komise upozorňuje na to, že jednotlivé případy se dají zjišťovat z konkrétních soudních rozhodnutí (Evropská komise 2010b: 45), což však může být dost pracné a navíc zdaleka nepokrývá celé spektrum výrobků. Druhou možností je, aby jednotlivé články řetězce dobrovolně zveřejnily svou průměrnou nákupní a prodejní cenu u vybraných kategorií výrobků. To je však prakticky nemožné z důvodu ochrany obchodního tajemství a bylo by uskutečnitelné pouze za předpokladu, že by se na tom smluvní strany dohodly. Lze předpokládat, že problém data zveřejnit mohou mít právě ti, kteří za osočování maloobchodu z vysokých marží51 schovávají své vlastní vysoké ceny, a zveřejnění pravdy by jim mohlo uškodit. Níže v textu každopádně představím alespoň taková data, která jsou veřejně dostupná, aby bylo možno utvořit si základní představu o cenách v potravinářském řetězci. Celá problematika cen se komplikuje ještě i faktem, že tyto nejsou stabilními veličinami, ale v čase se mění tak, jak jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce reagují na změny na trhu. Závisí na úrovni konkurence a vyspělosti daného trhu, jak a jak rychle se cenové změny (objektivně dané například neúrodou atd.) promítnou mezi farmáře, zpracovatele a maloobchodníky (Evropská komise 2010b: 44–45). Co se týče regulace této oblasti v rámci EU, všeobecně je samozřejmě uznávána svobodná tvorba cen, přičemž v některých případech mohou být tyto regulovány. Někteří členové EU dle údajů Evropské komise uvažují o zavedení regulace marží (například u potravin), což by ale mohlo potenciálně vést k rozporu s pravidly vnitřního trhu a ochrany hospodářské soutěže (Evropská komise 2010b: 33)52. Navíc by takováto regulace byla v rozporu s tržním hospodářstvím, ve kterém má smysl regulovat tržní selhání (v našem případě regulovat ceny u monopolu či předcházet vzniku dominantního postavení fúzemi a akvizicemi), nikoliv konkurenční trhy53. Evropská unie se rovněž snaží o vnesení transparentnosti do cenové struktury potravin v jednotlivých zemích, a proto zavádí nástroj pro sledování cen potravin (Eurostat 2011). Zde sleduje vývoj cen potravin v rozdělení na ceny zemědělských komodit (2 úrovně), ceny producentů (rovněž 2 úrovně) a ceny pro konečné spotřebitele v jednotlivých zemích EU. Nástroj umožňuje porovnávat vývoj nejen u potravin jako celku, ale i u některých konkrétních komodit (chléb a obiloviny, maso, hovězí, vepřové, drůbež, ryby a mořské produkty, mléko, sýr, vejce, tuky a oleje, ovoce, zelenina, jablka, brambory, cukrovinky). Bohužel je z tabulek patrný pouze vývoj (vůči základnímu roku 2005) a nikoliv poměry cen zemědělských komodit versus cen producentů versus spotřebitelských cen. Grafy z tohoto nástroje jsou uvedeny v následující subkapitole.
4.4 Vývoj agregátních cen Nejprve si ukážeme vývoj cen na jednotlivých úrovních dodavatelsko-odběratelského řetězce v čase. Použijeme k tomu nástroj Evropské unie pro sledování cen potravin. Níže jsou uvedeny dva grafy, které jak pro Českou republiku, tak pro všech 27 zemí Evropské unie zobrazují vývoj cen potravin na 51
Jde o stížnosti na „…nevyvážené rozdělení nákladů nebo nedostatečnou cenu placenou dodavatelům v porovnání se spotřebitelskými cenami“ (Evropská komise 2010b: 44). 52 „Existují … náznaky, že některé členské státy zvažují zavedení maximálních marží pro celou řadu výrobků, jako jsou např. potraviny. Je třeba poznamenat, že za určitých okolností by takováto úprava mohla vyvolat problémy se slučitelností s unijními zákony, zejména s předpisy o vnitřním trhu anebo předpisy na ochranu hospodářské soutěže.“ (Evropská komise 2010b: 33). 53 Úroveň konkurence je i přes vysokou koncentraci v maloobchodě dostatečná a spotřebitelé z ní profitují (Evropská komise 2009: 9).
51
následujících stupních: 1. ceny zemědělských vstupů, 2. ceny producentů, 3. spotřebitelské ceny (které tedy inkasuje maloobchodník). Je nutné si uvědomit, že se nejedná o absolutní výši cen a že nelze na základě tohoto nástroje srovnávat, co se týče absolutních hodnot. Budeme se tedy soustřeďovat pouze na vývoj cen v čase. Jak vidíme, na obou grafech zaznamenávají ceny zemědělských produktů přibližně stejný trend vývoje, určený světovými komoditními trhy. Prodejní ceny zemědělců tedy v období od konce roku 2006 do září roku 2008 zaznamenávají vyšší cenové indexy než ceny výrobců a maloobchodníků, následně pak až do konce roku 2010 jsou cenové indexy výrazně nižší a ceny v tomto období klesají i oproti bazickému roku 2005. Pokud porovnáme vývoj cen zemědělců, potravinářů a obchodníků, pak vidíme, že zatímco prodejní ceny zemědělců v čase značně kolísají, jsou výrobci potravin a maloobchodníci schopni tyto výkyvy částečně kompenzovat. Z obou grafů je patrné, že při prudkém stoupání cen zemědělských nerostou ceny potravinářů a obchodníků tak rychlým tempem, naopak při poklesu zemědělských cen jsou další dva články řetězce schopny si ceny více méně udržet na stejné úrovni. Velice zajímavý je ovšem pohled na vývoj cen výrobců potravin a cen spotřebitelských v porovnání případu České republiky a Evropské unie. Zatímco v EU 27 vývoj cen výrobců potravinářů přibližně kopíruje (až na drobné odchylky) vývoj cen spotřebitelských, v České republice je tomu tak pouze do konce roku 2007. Od té doby jsou cenové indexy spotřebitelských cen vyšší než indexy cen producentů potravin. Spotřebitelské ceny tedy rostly rychleji, než ceny producentů. V každém případě můžeme konstatovat, že z grafu pro ČR není viditelný efekt zákona o VTS ve smyslu ochrany producentů. Pokud by tento byl patrný, pak bychom očekávali vyšší růst cen výrobců potravin než spotřebitelských (nebo alespoň srovnatelný). Na první pohled tedy lze říci, že zákon měl spíše ten efekt, před kterým bylo varováno: došlo k vyššímu růstu cen spotřebitelských. V praxi však došlo také k mnoha jiným vlivům, které je velice obtížné rozklíčovat, a proto není možno dělat takovéto jednoduché závěry.
52
Graf 15 Vývoj cen potravin v ČR (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce 140 130 120 110
zemědělec producent
100
spotřebitel
90
2005M01 2005M05 2005M09 2006M01 2006M05 2006M09 2007M01 2007M05 2007M09 2008M01 2008M05 2008M09 2009M01 2009M05 2009M09 2010M01 2010M05 2010M09 2011M01 2011M05 2011M09 2012M01 2012M05 2012M09
80
Zdroj: Eurostat (2011) Graf 16 Vývoj cen potravin v EU27 (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce 140,0 130,0 120,0 110,0
zemědělec producent
100,0
spotřebitel
90,0
2005M01 2005M05 2005M09 2006M01 2006M05 2006M09 2007M01 2007M05 2007M09 2008M01 2008M05 2008M09 2009M01 2009M05 2009M09 2010M01 2010M05 2010M09 2011M01 2011M05 2011M09 2012M01 2012M05 2012M09
80,0
Zdroj: Eurostat (2011)
4.5 Tři stupně cen u jednotlivých produktů Zjišťování výše cen u jednotlivých produktů je velice složitá záležitost, protože ceny mezi jednotlivými články dodavatelského řetězce jsou součástí obchodního tajemství, takže subjekty je dobrovolně neposkytují. Nicméně alespoň v případech některých produktů je v rámci vyhlášky Českého statistického úřadu o Programu statistických zjišťování stanovena tzv. zpravodajská povinnost, takže vybraní reprezentanti z oblasti zemědělství a (potravinářského) průmyslu jsou povinni v měsíčních
53
intervalech statistickému úřadu informace o cenách poskytovat v tzv. cenařských výkazech. Spotřebitelské ceny (tedy ceny obchodníků) se pak zjišťují formou přímých zjišťování (ČSÚ 2012a). Ceny vybraných výrobků za rok 2012 na úrovni cen výrobců zemědělských výrobků (Z), cen potravinářských výrobců (P) a spotřebitelských cen, které inkasují obchodníci (O) je možno porovnat v následující tabulce. Vzhledem k tomu, že ceny zemědělců a potravinářů jsou dle metodiky ČSÚ uváděny bez DPH a ceny spotřebitelské včetně DPH, byly spotřebitelské ceny o DPH očištěny (5 % v roce 2007, 9 % v roce 2008–2009, 10 % v roce 2010–2011, 14 % v roce 2012). Tabulka 1 Porovnání průměrných spotřebitelských cen, cen zemědělských výrobců a průmyslových výrobců u vybraných druhů v Kč za rok 2012 úroveň měrná průměrná Název ceny jednotka cena Býci jateční tř.j. EU v JUT Z kg 84,22 Hovězí maso zadní bez kosti P kg 149,16 Hovězí maso zadní bez kosti O kg 175,37 Prasata jatečná tř.j. EU v JUT Z kg 42,78 Vepřová pečeně s kostí P kg 79,48 Vepřová pečeně s kostí O kg 95,87 Vepřová kýta bez kosti P kg 77,93 Vepřová kýta bez kosti O kg 99,02 Kuřata jatečná I.tř.j. Z kg 23,08 Kuře kuchané i.tř. P kg 41,35 Kuřata kuchaná celá O kg 54,89 Mléko kravské Q.tř.j. Z l 7,79 Mléko polotučné P l 12,94 Mléko polotučné pasterované O l 16,43 Máslo čerstvé P kg 90,49 Máslo čerstvé O kg 119,34 Eidamská cihla P kg 93,02 Eidamská cihla O kg 111,95 Vejce slepičí konzumní tříděná Z ks 2,23 Vejce slepičí čerstvá O ks 3,14 Pšenice potravinářská Z kg 5,05 Pšeničná mouka hladká 00 extra P kg 8,34 Pšeničná mouka hladká O kg 10,07 Brambory pozdní konzumní (bez sadby) Z kg 2,36 Konzumní brambory O kg 9,34 Jablka konzumní Z kg 9,95 Jablka konzumní O kg 27,25 Zdroj: ČSÚ (2012b)
Tato tabulka ukazuje základní situaci na trhu a výši cen na jednotlivých úrovních dodavatelsko-odběratelského řetězce. Aby bylo možno z těchto čísel usuzovat, je vhodné porovnat přidanou hodnotu jednotlivých článků řetězce a také podíl zemědělců, potravinářů a maloobchodníků na konečné ceně. K tomu slouží dvě následující subkapitoly. 4.5.1 Přidaná hodnota u jednotlivých produktů Na základě údajů z tabulky 1 je tedy možno sestavit tabulku jednotlivých procentuálních výší přidané hodnoty pro producenty potravin a obchodníky na základě zjednodušujícího předpokladu, že v dodavatelsko-odběratelském řetězci figurují pouze tři články – zemědělec, výrobce potravin a 54
obchodník. Tento předpoklad samozřejmě nemusí být splněn, protože mezičlánků může být více (např. další zpracovatel, velkoobchodník atd.). S ohledem na to, že tato zjednodušující podmínka nemusí být vždy splněna, je také nutno posuzovat níže uvedenou tabulku. Při výpočtu výše přidané hodnoty jsem vycházela z průměrných cen za rok 2012. U zemědělců nemá smysl procentuální výši přidané hodnoty počítat, protože nejsou známy vstupní náklady. Přidaná hodnota obchodníků je pro přehlednost vyznačena tučně, ostatní čísla se týkají producentů potravin. Tabulka 2 Výše přidané hodnoty producentů potravin a obchodníků u vybraných produktů v roce 2012 úroveň přidaná Název ceny hodnota Býci jateční tř.j. EU v JUT Z Hovězí maso zadní bez kosti P 77,09 % Hovězí maso zadní bez kosti O 17,58 % Prasata jatečná tř.j. EU v JUT Z Vepřová pečeně s kostí P 85,79 % Vepřová pečeně s kostí O 20,62 % Vepřová kýta bez kosti P 82,17 % Vepřová kýta bez kosti O 27,06 % Kuřata jatečná I.tř.j. Z Kuře kuchané i.tř. P 79,14 % Kuřata kuchaná celá O 32,73 % Mléko kravské Q.tř.j. Z Mléko polotučné P 66,14 % Mléko polotučné pasterované O 26,96 % Máslo čerstvé P Máslo čerstvé O 31,88 % Eidamská cihla P Eidamská cihla O 20,35 % Vejce slepičí konzumní tříděná Z Vejce slepičí čerstvá O 41,13 % Pšenice potravinářská Z Pšeničná mouka hladká 00 extra P 65,12 % Pšeničná mouka hladká O 20,76 % Brambory pozdní konzumní (bez sadby) Z Konzumní brambory O 296,6 % Jablka konzumní Z Jablka konzumní O 173,95 % Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní výpočty
Před vyhodnocováním tabulky je vhodné si uvědomit, že takto vypočtená procentuální přidaná hodnota se v případě obchodníků rovná jejich marži, kterou z daného produktu získají. Jak vidíme, u produktů, které prošly mezičlánkem zpracování producenty potravinářských výrobků, se pohybují marže obchodníků od 17,58 % u hovězího masa zadního bez kosti po 32,73 % u kuřat. U vajec, ale hlavně konzumních brambor a jablek jsou marže výrazně vyšší, což však může být způsobeno tím, že v řetězci se mezi obchodníkem a zemědělcem nachází ještě jiné zprostředkující subjekty (které např. brambory či jablka zabalí atd.) a které nejsou v datech od statistického úřadu uvedeny. Může to ale také ukazovat na vyjednávací sílu řetězců vůči drobným zemědělcům, přestože i tito mají možnost seskupit se v silnější odbytové družstvo.
55
U producentů potravinářských výrobků je procento přidané hodnoty výrazně vyšší, což je zčásti způsobeno náklady, které souvisí se zpracováním produktu, a také tím, že při výrobě mohou vznikat odpadní produkty. Přidaná hodnota se tak pohybuje od 65,12 % u pšeničné mouky po 85,79 % u vepřové pečeně s kostí. U másla a sýra je kalkulace velice nepřesná, protože na výrobu jednoho kg másla je třeba mnohem více než jeden litr mléka, což platí také pro sýr. V tabulce proto nejsou tyto hodnoty, které by dosáhly přes tisíc procent, uvedeny. Výše uvedený příklad může demonstrovat, že posuzovat, zda jsou či nejsou ceny „spravedlivé“ a zda byla použita nátlaková taktika při vyjednávání, nelze jednoduše jen podle výše marží (tak jak bývají všeobecně chápány, v našem případě je to u producentů tedy přidaná hodnota). U výrobců bývá tato hodnota vyšší, protože náklady na zpracování výrobku jsou rovněž často vyšší. Na druhou stranu ani obchodníci s průměrnou marží kolem 20 %54 by neměli být odsuzováni, neboť i tito musejí vynaložit značné náklady na prodej daných produktů a výše marže nic nevypovídá o výši zisků, o kterých bude ještě pojednáno níže. 4.5.2 Podíly článků řetězce na konečné ceně jednotlivých produktů Pro větší přehlednost a možnost posoudit také podíl zemědělců na spotřebitelské ceně ještě můžeme na následujícím grafu demonstrovat podíly jednotlivých článků řetězce na konečné ceně, spotřebitelská cena každého z vybraných produktů tedy představuje 100 %. Máslo a eidam z důvodů uvedených výše vynechávám. Graf 17 Podíl jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce u vybraných potravinářských produktů na konečné ceně v procentech 100,00% 80,00% 60,00% 40,00% obchodník
20,00%
výrobce
0,00%
zemědělec
Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování
Z grafu vidíme, že podíl zemědělců na ceně u masa a mléka se pohybuje lehce nad 40 %. Poměrně nízký je poměr u jablek a brambor, kde navíc nefiguruje mezičlánek. Mohlo by to naznačovat větší vyjednávací sílu řetězce (nebo také absenci mezičlánku ve statistice).
54
Tento údaj vychází z tabulky relativní obchodní marže obchodníků uvedené níže. V médiích a mezi veřejností se často mluví až o 30 %.
56
Tento graf číselně zachycuje také následující tabulka: Tabulka 3 Rozdělení podílu jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce na ceně u vybraných potravinářských produktů v procentech zemědělec výrobce obchodník Hovězí maso zadní bez kosti 48,03 37,02 14,95 Vepřová pečeně s kostí 44,62 38,28 17,10 Vepřová kýta bez kosti 43,20 35,50 21,30 Kuřata kuchaná celá 42,06 33,28 24,66 Mléko polotučné pasterované 47,41 31,35 21,24 Vejce slepičí čerstvá 70,86 29,14 Pšeničná mouka hladká 50,15 32,66 17,19 Konzumní brambory 25,21 74,79 Jablka konzumní 36,50 63,50 Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování
Jak vidíme, podíl obchodníka na spotřebitelské ceně se u výrobků, u kterých figuruje mezičlánek v podobě výrobce, pohybuje od 14,95 % u hovězího masa zadního bez kosti po 24,66 % u kuřat. U výrobků bez mezičlánků je tento podíl výrazně vyšší z důvodů, které již byly uvedeny výše. Podíl výrobců se pohybuje od 31,35 % u mléka po 38,28 % u vepřové pečeně s kostí. Podíl zemědělců pak od 25,21 % u brambor až po 70,86 % u slepičích čerstvých vajec. Závěr vyplývající z rozdělení podílu na ceně je obdobný jako komentář u přidané hodnoty jednotlivých komodit: závisí i na ostatních nákladech a náročnosti zpracování, jaký podíl z konečné spotřebitelské ceny získají jednotlivé články dodavatelsko-odběratelského řetězce. Usuzovat na „spravedlivost“ ceny pouze z rozložení přidané hodnoty či procentuálního podílu na konečné ceně není možné. Vývoj podílů v čase Zajímavé ještě je prozkoumat vývoj tohoto podílu na ceně v čase. Níže uvádím grafy, které znázorňují vývoj podílů jednotlivých článků potravinářského řetězce na ceně výše uvedených výrobků v letech 2007 až 2012.
57
Graf 18 Vývoj podílu zemědělců na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 80,00% 70,00% Hovězí maso zadní bez kosti Vepřová pečeně s kostí
60,00%
Vepřová kýta bez kosti Kuřata kuchaná celá
50,00%
Mléko polotučné pasterované Vejce slepičí čerstvá
40,00%
Pšeničná mouka hladká Konzumní brambory Jablka konzumní
30,00% 20,00% 2007
2008
2009
2010
2011
2012
Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování
Jak vidíme, u hovězího masa, vajec a jablek je poměr zemědělců na konečné spotřebitelské ceně poměrně stabilní. Mírný nárůst podílu na ceně zaznamenali zemědělci u masa vepřového. Kolísání lze pozorovat u mléka a pšeničné mouky s výrazným propadem v roce 2009, poměrně velký sestup pak u konzumních brambor. U mléka a pšeničné mouky (tedy potravin se silně kolísavým podílem) a jablek a brambor (potraviny bez zpracovatelského mezičlánku) došlo k celkovému snížení podílu zemědělců na ceně. U ostatních potravin pak k jeho zvýšení. Graf 19 Vývoj podílu producentů potravin na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 50,00% 45,00% Hovězí maso zadní bez kosti
40,00%
Vepřová pečeně s kostí Vepřová kýta bez kosti
35,00%
Kuřata kuchaná celá 30,00%
Mléko polotučné pasterované Pšeničná mouka hladká
25,00% 20,00% 2007
2008
2009
2010
2011
2012
Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování
U producentů potravin skončily v roce 2012 všechny podíly na cenách (kromě případů mléka a pšeničné mouky, které v průběhu období zaznamenaly poměrně bouřlivý vývoj) na nižší úrovni, než v roce 2007. Maximální pokles 10,7 procentních bodů zaznamenala vepřová kýta bez kosti. Podíl na 58
ceně vepřového masa vykázal sestupnou tendenci s výjimkou roku 2011, kdy naopak podíl prudce vzrostl. Podíl na ceně hovězího masa naopak v průběhu celého období rostl a prudký pokles zaznamenal až poslední rok sledovaného období. Od roku 2009 klesal po celé období také podíl na ceně kuřat. Graf 20 Vývoj podílu obchodníků na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 80,00% 70,00% Hovězí maso zadní bez kosti
60,00%
Vepřová pečeně s kostí 50,00%
Vepřová kýta bez kosti Kuřata kuchaná celá
40,00%
Mléko polotučné pasterované Vejce slepičí čerstvá
30,00%
Pšeničná mouka hladká Konzumní brambory
20,00%
Jablka konzumní 10,00% 0,00% 2007
2008
2009
2010
2011
2012
Zdroj: ČSÚ (2012b) a vlastní zpracování
Podíl obchodníků naopak za sledované období kromě případu vajec a pšeničné mouky rostl. Největší nárůst (o 21,6 procentního bodu) zaznamenaly konzumní brambory. U ostatních výrobků se však nárůst mezi léty 2007 a 2012 pohybuje do 4,2 procentních bodů. Celkově lze říci, že poměry jednotlivých článků řetězce na ceně značně kolísají. V mezidobí 2007 a 2012 došlo u zemědělců i producentů potravin ke snížení podílu na cenách u čtyř z vybraných potravin, kdežto u obchodníků pouze u dvou. Největší změnu na podílu na ceně zaznamenaly konzumní brambory, a to ve prospěch obchodníků. U ostatních potravin se však podíl obchodníků nezvýšil více než o 4,2 procentních bodů. Maximální pokles za dané období pak zaznamenali výrobci potravin o 10,7 procentních bodů u vepřové kýty bez kosti a zemědělci s poklesem podílu o 21,65 procentních bodů u konzumních brambor. Mezi léty 2009 a 2010 nedošlo k prudkému snížení podílu obchodníků na cenách ve prospěch potravinářů tak, jak by se dle zákona o VTS dalo očekávat v důsledku změny smluvních podmínek ve prospěch zpracovatelů potravin.
4.6 Obchodní marže obchodníků Jak již bylo řečeno výše, u zemědělců ani producentů potravin nemá smysl sledovat položku „obchodní marže“ z výkazu zisku a ztráty. Proto ji budeme analyzovat pouze u obchodníků, a to pouze u obchodníků s významnou tržní silou, tedy dle § 3 odst. 3 zákona o významné tržní síle a dosavadní výkladové praxe u takových obchodních řetězců, jejichž čistý obrat přesahuje 5 mld. Kč. 59
Jedná se tedy o následujících 11 subjektů: AHOLD Czech Republic, a.s. (dále Ahold), Lidl Česká republika v.o.s. (dále Lidl), MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. (dále Makro), Kaufland Česká republika v.o.s. (dále Kaufland), Penny Market s.r.o. (dále Penny Market), BILLA, spol. s r. o. (dále Billa), Tesco Stores ČR a.s. (dále Tesco), Globus ČR, k. s. (dále Globus), SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. (dále Spar), COOP Centrum družstvo (dále Coop)55 a Hruška, spol. s r.o. (dále Hruška). Obchodní marže těchto řetězců celkem a jejich relativní podíl na tržbách, respektive na celkových výnosech, ukazuje následující tabulka. Podrobněji je možno problematiku prostudovat v příloze, kde se nacházejí údaje i za jednotlivé řetězce. Tabulka 4 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010 tržby obch. marže výnosy (tis. Kč) (tis. Kč) (tis. Kč)
obch. marže / tržby (%)
obch. marže / výnosy (%)
celkem 2010
253 418 800
52 184 538
271 258 969
20,59
19,24
celkem 2009
258 940 915
48 742 934
277 510 493
18,82
17,56
celkem 2008
248 105 867
46 645 205
267 823 553
18,80
17,42
celkem 2007
233 936 701
42 416 052
251 547 824
18,13
16,86
celkem 2006
210 691 062
36 852 914
225 749 343
17,49
16,32
celkem 2005 181 763 528 29 923 227 193 387 484 16,46 15,47 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování
Jak vidíme, procentuální zastoupení marže na tržbách se mezi lety 2005 až 2010 pohybuje u všech řetězců celkem v rozmezí 16,46 % v roce 2005 po 20,59 % v roce 2010. Z přílohy 1 této práce je zřejmé, že maximální hodnoty 25,82 % dosáhla společnost Ahold v roce 2006 a minimální hodnoty 0,01 % Coop v letech 2005–2010. Procentuální zastoupení marže na výnosech se pak pohybuje od 15,47 % v roce 2005 po 19,24 % v roce 2010 s maximální hodnotou 24,93 % (Ahold 2006) a minimální hodnotou 0,01 % (Coop 2006–2010). Vzhledem k tomu, že minimální výše marže u Coop je způsobena tím, že se jedná o nákupní centrálu, uvádím rovněž tabulku celkových hodnot mimo Coop. Minimální hodnotu procentuálního zastoupení marže na tržbách (9,32 %), respektive výnosech (8,85 %), by pak dosáhlo Makro v roce 2005.
55
Významnou tržní sílu by pravděpodobně dle výkladu ÚOHS v případě správního řízení měla také celá skupina Coop, do které patří 54 spotřebních družstev, 2 nákupní aliance (Coop Centrum a Coop Morava) a další právnické osoby (COOP 2013). Získat informace o výnosech, zisku a dalších ukazatelích, které jsou u všech subjektů s významnou tržní silou uvedeny v tabulce v příloze, pro všech 54 spotřebních družstev by však bylo časově náročné a pravděpodobně i zavádějící, protože jednotlivá spotřební družstva mohou mnoho výrobků nakupovat i sama, bez použití významné tržní síly celé skupiny. Z tohoto důvodu bylo do subjektů s VTS zařazeno pouze Coop Centrum, které samo splňuje podmínku čistého obratu nad 5 mld. Kč.
60
Tabulka 5 Obchodní marže řetězců s VTS mimo Coop v letech 2005–2010 tržby (tis. Kč)
obch. marže (tis. Kč)
výnosy (tis. Kč)
obch. marže / tržby (%)
obch. marže / výnosy (%)
celkem 2010
245 350 145
52 183 989
262 863 792
21,27
19,85
celkem 2009
250 289 355
48 742 208
268 513 341
19,47
18,15
celkem 2008
239 124 497
46 644 443
258 545 456
19,51
18,04
celkem 2007
224 816 073
42 415 554
242 129 755
18,87
17,52
celkem 2006
201 876 441
36 852 284
216 730 267
18,25
17,00
celkem 2005 172 798 849 29 921 527 184 278 684 17,32 16,24 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování
Podíl marží obchodních společností s VTS na tržbách se v tomto případě pohybuje od 17,32 % v roce 2005 po 21,27 % v roce 2010. Podíl marží na výnosech pak dosahuje minima (16,24 %) v roce 2005 a maxima (19,85 %) v roce 2010. Celkově tedy lze říci, že relativní marže řetězců se pohybují v posledních letech kolem 20 % a nejvyšší z nich nedosahují 30 %. Zda jsou či nejsou tyto marže „spravedlivé“ je obtížné porovnat. Tyto marže musejí krýt náklady související s prodejem zboží (hlavně osobní a fixní náklady), proto je mnohem lépe vypovídající kategorií pro porovnání zisk, který bude zmíněn nyní. V každém případě však lze konstatovat, že obchodní marže v celém sledovaném období procentuálně rostla. Částečně to koresponduje také s růstem podílu na cenách potravin z předchozí kapitoly. Růst marže pak mezi lety 2009 a 2010 nezastavil ani zákon o VTS.
4.7 Zisk a rentabilita Jak již bylo řečeno výše, podle výše cen či rozdělení přidané hodnoty v řetězci nelze určovat, zda se v dodavatelsko-odběratelském vztahu jedná či nejedná o cenu „spravedlivou“. Mnohem více ukazuje míra zisku, ani tuto však není možno brát absolutně. Dle mikroekonomické teorie je ekonomický zisk v dlouhém období roven nule, což zjednodušeně řečeno znamená, že zisky ekonomických subjektů (i po odečtu nákladů na investice) se v podobných odvětvích vyrovnávají na stejnou úroveň (Hořejší a kol. 2006: 247). Ta je pak závislá na rizikovosti daného odvětví. Není tedy možno říci, že každý článek řetězce by měl inkasovat stejné procento zisku, protože činnosti v průběhu řetězce jsou odlišně rizikové. Nicméně porovnání ziskovosti je mnohem smysluplnější než porovnání procentních hodnot podílu na cenách, které jsou závislé na velice rozdílné přidané hodnotě, na rozdíl od rizikovosti, která je alespoň částečně v průběhu dodavatelsko-odběratelského řetězce srovnatelná. Nyní se tedy můžeme podívat na rentabilitu jednotlivých článků dodavatelského řetězce. Aby byly údaje srovnatelné, budu porovnávat rentabilitu výnosů, tedy procentuální část, kterou zisk zaujímá na celkových výnosech, případně veličiny, které se tomuto blíží. 4.7.1 Rentabilita zemědělců Pro zjištění rentability zemědělců budu vycházet ze Souhrnného zemědělského účtu sestavovaného Českým statistickým úřadem, a to ze semidefinitivních výsledků účtu výroby za rok 2011 v běžných cenách a z časové řady za léta 1998–2011 (ČSÚ 2012c). Podle něj činil za rok 2011 tzv. podnikatelský důchod, což je veličina, která se „…blíží … koncepci běžného zisku před rozdělením a zdaněním“ (ČSÚ 61
2012c) přibližně 17,1 mld. Kč. Produkce zemědělského odvětví navýšená o dotace na výrobu a výnosové úroky, což je možno uvažovat jako obdobu výnosů, pak činila 147 mld. Kč (ČSÚ 2012c). Rentabilita výnosů, kterou z těchto dvou údajů můžeme vypočítat, tedy činí 11,66 %. Toto procento je (hlavně v porovnání s níže uvedenými dodavateli a obchodem) poměrně dost vysoké. Je však nutné si uvědomit dvě záležitosti: Zaprvé, podnikatelský důchod se uvádí včetně příjmů z dotací. Bez dotací ve výši 27,6 mld. Kč by tato částka činila – 10,4 mld. Kč a relativní zisk by se změnil na relativní ztrátu – 7,1 %. Tento fakt nicméně není zásadní, protože dotace představují reálný příjem zemědělských podniků a do určité míry při vyhodnocování vstupu do odvětví a jeho případné ziskovosti je s nimi možno počítat. Důležitější ovšem je, že podnikatelský důchod v sobě zahrnuje odměnu za neplacenou práci, jejíž podíl je mnohem vyšší než v odvětví zpracovatelského průmyslu a obchodu. Zatímco management a jednotliví zaměstnanci výrobců potravin a maloobchodu jsou (kromě případů velmi malých podniků) placení a jejich platy jsou ze zisku odečteny, v zemědělství je mnohonásobně více samostatně hospodařících vlastníků či spoluvlastníků samostatných hospodářství, kteří jsou za svou práci odměňování až podílem z výše uvedeného podnikatelského důchodu. Pokud bychom podnikatelský důchod rozdělili mezi tyto osoby (s odhlédnutím od toho, že do podnikatelského důchodu patří také „…výnos z půdy patřící jednotkám a výnos z užití kapitálu“ (ČSÚ 2012c), který jistě není zanedbatelný), pak na jednu osobu připadá podnikatelský důchod ve výši 659 tis. Kč ročně, tedy přibližně 55 tis. Kč měsíčně. Skutečnost neplacené pracovní síly v zemědělství je tedy nutné brát v úvahu níže při porovnávání rentabilit.56 Dále je nutno uvést, že takovýchto výsledků dosahuje odvětví zemědělství až v posledních letech, kdy klíčovým byl vstup do EU v květnu roku 2004, a tím možnost získání dotací. Vývoj v čase nám zachycují následující grafy, číselné hodnoty je možno porovnat v příloze 2 této práce. Graf výnosů ukazuje jejich nárůst po roce 2004: Graf 21 Výnosy v zemědělství 1998–2004 v mil. Kč 160 000,0 150 000,0 140 000,0 130 000,0 120 000,0 110 000,0 100 000,0 90 000,0 80 000,0
Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní
56
Tato interpretace dat byla konzultována na ČSÚ (2012g).
62
Lépe je tato situace vidět na grafu 22, ze kterého je patrné, že zemědělství se trvale do zisku dostává po roce 2004, což názorně zachycuje rovněž graf 23: Graf 22 Zisk v zemědělství 1998–2004 v mil. Kč 20 000,0 15 000,0 10 000,0 5 000,0 0,0 -5 000,0 -10 000,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: 1)údaj za rok 2011 je semidefinitivní
Graf 23 Rentabilita výnosů v zemědělství 1998–2004 15,00% 10,00% 5,00% 0,00% -5,00% -10,00% Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní
Tímto se otevírá problematika dotací do zemědělství. Jak již bylo řečeno výše, tyto představují reálný příjem zemědělců, se kterým se kalkuluje v úvahách o vstupu či vystoupení z odvětví, takže při porovnávání „spravedlivosti“ rozložení zisku mezi jednotlivými články řetězce je nutné je uvažovat. Na druhé straně je otázkou, zda je správné, aby zemědělské dotace byly (a v takovéto míře) poskytovány, a kalkulovány tak do ceny. A zda je to dlouhodobě udržitelné. Pro ilustraci uvádím graf případné výše zisku (lépe řečeno ztráty) v případě, že by dotace na výrobu nebyly poskytovány. Graf 24 Zisk bez dotací 1998–2011 0,0 -5 000,0 -10 000,0 -15 000,0 -20 000,0 -25 000,0 -30 000,0 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní
63
Prudký nárůst dotací po roce 2004 pak ilustruje následující graf: Graf 25 Dotace na výrobu v zemědělství 1998–2004 35 000,0 30 000,0 25 000,0 20 000,0 15 000,0 10 000,0 5 000,0 0,0
Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: 1)údaj za rok 2011 je semidefinitivní, z důvodu srovnatelnosti jsou uvedeny pouze ty dotace, které lze vyčíst přímo ze Souhrnného zemědělského účtu, jsou tedy vynechány dotace na výrobky (kromě tzv. ostatních dotací na výrobky, které jsou uvedeny v účtu tvorby důchodů a které zaujímají podstatnou část dotací); opomenuté dotace však tvoří z celkového objemu dotací pouze několik málo procent a na níže uvedenou interpretaci dat nemají podstatný vliv.
Dotace sice mají zajistit potravinovou bezpečnost EU, na druhé straně je otázka, zda by skutečně při jejich plošném zrušení pro celou Evropskou unii všichni producenti potravin mohli nakupovat veškeré své vstupy mimo EU v zemích, kde jsou schopni je vyrobit za nižší ceny srovnatelné s dotovanými cenami ze zemí EU. Značná část by se pravděpodobně nakupovala v rámci EU za vyšší (bezdotační) ceny. Takovýto postup by pravděpodobně vedl k jednorázovému zvýšení cen potravin na evropském trhu, na druhé straně pokud by peníze z rozpočtových položek, které jsou v současnosti věnovány na podporu zemědělství, zůstaly v peněženkách spotřebitelů, byli by tito schopni si zakoupení dražších potravin dovolit57. Co se týče souvislosti dodavatelsko-odběratelských vztahů a dotací, pak je nutno konstatovat, že odběratelé zemědělců dotace do své ceny kalkulují, protože vědí, že si díky nim mohou dovolit žádat mnohem nižší kupní cenu, než by tomu bylo v případě neposkytování dotací. Je pak otázkou, nakolik tyto dotace zůstávají v podobě vyšších zisků jednotlivým článkům dodavatelského řetězce (a jak se mezi ně tato výhoda na základě využití vyjednávací síly rozdělí) a nakolik snižují spotřebitelskou cenu. V případě odstranění zemědělských dotací by odběratelé zemědělských surovin vyšší cenu zkrátka museli akceptovat (nebo nakupovat v zahraničí), protože v opačném případě by způsobili zánik všech svých dodavatelů, což si nemohou dovolit. Tyto úvahy však samozřejmě neplatí pro zemědělské komodity obchodované na burzách, kde cenu mnohem více určuje světový trh, než například u kravského mléka, které je nutno zpracovat velmi brzy, a tedy také v blízkosti jeho primární produkce. Poslední graf týkající se výsledků Souhrnného zemědělského účtu a ziskovosti v zemědělství ještě uvádí na pravou míru informaci o podnikatelském důchodu rozpočteném na jednu osobu a měsíc. Jak vidíme, údaj za rok 2011 je extrémní a doposud spíše výjimečný. Jaký bude trend dalších let, není zřejmé. 57
Pravděpodobně by takovéto opatření však více postihlo nízkopříjmové složky obyvatelstva, které do rozpočtů přispívají nejméně, a tedy zvýšení jejich disponibilních příjmů snížením odvodů státu by bylo nižší než zvýšení cen potravin. Problém je také v tom, že politici by raději než snížení odvodů do rozpočtu prostředky použili jinak.
64
Graf 26 Měsíční podnikatelský důchod rozpočtený na jednu neplacenou osobu (ALI) 60 000 40 000 20 000 0 -20 000 -40 000 Zdroj: ČSÚ (2012c) a vlastní zpracování Poznámka: údaj za rok 2011 je semidefinitivní
4.7.2 Rentabilita potravinářského průmyslu Nyní již můžeme přistoupit k ziskovosti potravinářského průmyslu. Dle výsledků Českého statistického úřadu (ČSÚ 2012d) je zisk v oblasti výroby potravinářských výrobků (NACE 10) a výroby nápojů (NACE 11) následující: Tabulka 6 Výnosy, zisk po zdanění a rentabilita ve výrobě potravinářských výrobků a nápojů 2005–2010 2005 2006 2007 2008 2009 2010 Zisk po zdanění NACE 10 (v mil. Kč) 6 267 5 398 7 006 6 247 8 693 9 231 Zisk po zdanění NACE 11 (v mil. Kč) 6 582 6 387 7 978 5 853 6 170 4 341 Výnosy NACE 10 (v mil. Kč) 313 456 310 857 332 485 337 003 315 089 297 726 Výnosy NACE 11 (v mil. Kč) 65 817 66 582 77 269 79 225 74 779 69 011 Zisk celkem (v mil. Kč) 12 849 11 785 14 984 12 100 14 863 13 572 Výnosy celkem (v mil. Kč) 379 273 377 439 409 754 416 228 389 868 366 737 Rentabilita výnosů NACE 10 2,00% 1,74% 2,11% 1,85% 2,76% 3,10% Rentabilita výnosů NACE 11 10,00% 9,59% 10,32% 7,39% 8,25% 6,29% Rentabilita výnosů celkem 3,39% 3,12% 3,66% 2,91% 3,81% 3,70% Zdroj: ČSÚ 2012d a vlastní zpracování
Jak vidíme, dosáhl celkový zisk potravinářského průmyslu v roce 2010 částky 13,6 mld. Kč. Výnosy za sledované období byly 366,7 mld. Kč, rentabilita výnosů za rok 2010 tedy dosáhla 3,7 %. V rozmezí let 2005 až 2010 se rentabilita výnosů pohybovala od 2,91 % v roce 2008 až po 3,81 % dosažené v roce 2009. Dlouhodobě vyšší rentability dosahuje výroba nápojů (maximum za sledované období dosaženo v roce 2007 ve výši 10,32 %), zatímco rentabilita ve výrobě potravinářských výrobků se pohybuje v rozmezí 1,74 % v roce 2006 po maximální hodnotu 3,1 % v roce 2010. 4.7.3 Rentabilita obchodních řetězců Co se týče zisku obchodníků, budeme stejně jako výše u obchodní marže sledovat především ty obchodní řetězce, které mají významnou tržní sílu. Následující tabulka ukazuje jejich celkový hospodářský výsledek před i po zdanění a dále rentabilitu výnosů, kde při výpočtu budeme sledovat zisk před a po zdanění. Podrobnější údaje je znovu možno prohlédnout v příloze 3 této práce.
65
Tabulka 7 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS 2005–2010.
výnosy (tis. Kč)
HV před zdaněním (tis. Kč)
HV po zdanění (tis. Kč)
rentabilita výnosů (zisk po zdanění) (%)
rentabilita výnosů (zisk před zdaněním) (%)
celkem 2010
271 258 969
5 198 608
4 503 522
1,66
1,92
celkem 2009
277 510 493
2 513 958
2 093 149
0,75
0,91
celkem 2008
267 823 553
6 025 892
5 273 596
1,97
2,25
celkem 2007
251 547 824
5 236 671
3 930 862
1,56
2,08
celkem 2006
225 749 343
2 421 926
1 617 818
0,72
1,07
celkem 2005 193 387 484 2 418 640 1 515 486 0,78 1,25 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování
Jak vidíme, rentabilita výnosů (po zdanění zisku) se u obchodních řetězců s významnou tržní silou pohybuje v rozmezí 0,72 % v roce 2006 až po maximální rentabilitu 1,97 % v roce 2008. Z přílohy 3 je pak patrné, že co se týče jednotlivých řetězců, nejvyšší rentabilitu za sledované období zaznamenal Kaufland v roce 2008 (5,47 %), nejvyšší ztrátu pak Lidl v roce 2005 (– 6,37 %). Pokud pro úplnost (stejně jako u obchodních marží) vynecháme obchodní centrálu Coop, získáme o něco vyšší hodnoty. K zásadní změně však nedojde. Tabulka 8 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS mimo Coop 2005–2010.
výnosy (tis. Kč)
HV před zdaněním (tis. Kč)
HV po zdanění (tis. Kč)
rentabilita výnosů (zisk po zdanění) (%)
rentabilita výnosů (zisk před zdaněním) (%)
celkem 2010
262 863 792
5 195 765
4 503 100
1,71
1,98
celkem 2009
268 513 341
2 510 526
2 092 613
0,78
0,93
celkem 2008
258 545 456
6 021 250
5 273 346
2,04
2,33
celkem 2007
242 129 755
5 229 299
3 927 424
1,62
2,16
celkem 2006
216 730 267
2 408 489
1 610 567
0,74
1,11
celkem 2005 184 278 684 2 410 757 1 511 316 0,82 1,31 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování
Pro přehledné srovnání s výrobci potravinářských výrobků byla vytvořena ještě následující tabulka: Tabulka 9 Porovnání rentability výnosů (po zdanění zisku) u obchodních řetězců a výrobců potravin 2005–2010 v procentech 2005 obchodní řetězce s VTS
0,78
2006 0,72
2007 1,56
2008
2009
2010
1,97
0,75
1,66
výrobci potravinářských výrobků a nápojů 3,39 3,12 3,66 2,91 Zdroj: Oficiální server českého soudnictví (2013), ČSÚ 2012d a vlastní zpracování
3,81
3,7
Jak vidíme, rentabilita je dlouhodobě nepatrně vyšší u výrobců potravinářských výrobků a nápojů (a bylo by tomu tak i v případě, že bychom uvažovali pouze potravinářské výrobky bez nápojů a řetězce s VTS bez Coop). Obchodní řetězce mohou tuto nižší ziskovost kompenzovat větším objemem tržeb a dojít tak k poměrně vysokým ziskům v absolutním vyjádření. Jak ale vidíme výše, mohou utrpět i ztrátu. Stejně tak mezi výrobci potravin a nápojů jistě nalezneme mnohé s daleko vyšší ziskovostí a 66
naopak ty, jejichž ziskovost se pohybuje kolem nuly, případně jsou ve ztrátě. (Se ziskovostí zemědělců, která je v posledních letech mnohonásobně vyšší, nemá příliš smysl tyto údaje porovnávat z důvodu existence neplacené pracovní síly v zemědělství, jak již bylo uvedeno níže.) Ani zde ovšem není možno říci, že ty subjekty, které jsou dlouhodobě ziskovější, nasazují „nespravedlivé“ ceny. Míra zisku může samozřejmě souviset s „nekalými“ praktikami – v kterékoliv části řetězce a nejen vůči obchodním partnerům, ale i vůči spotřebitelům, zaměstnancům atd., ale může také znamenat pouze lepší využití podnikatelské příležitosti, vyšší efektivitu práce či vhodnější reakci na změny v ekonomice58. Pro úplnost a možnost srovnání ještě dodejme 2 tabulky, které ukáží rentabilitu výnosů za celé odvětví maloobchodu. První ukazuje rentabilitu výnosů za období 2000–2005, kdy se sledovala ještě za OKEČ 52, tedy za Maloobchod kromě motorových vozidel včetně oprav výrobků pro osobní potřebu a převážně pro domácnost. Druhá tabulka znázorňuje rentabilitu výnosů za období 2005–2010 za NACE 47, tedy za maloobchod kromě motorových vozidel.59 Tabulka 10 Rentabilita výnosů a tržeb OKEČ 52 2000–2005 2000 2001 Výnosy v mil. Kč 550 764 595 271 Tržby v mil. Kč 529 095 569 185 HV po zdanění v mil. Kč 7 952 10 511 Rentabilita výnosů 1,44% 1,77% Rentabilita tržeb 1,50% 1,85% Zdroj: ČSÚ (2012e) Tabulka 11 Rentabilita výnosů a tržeb NACE 47 2005–2010 2000 2001 Výnosy v mil. Kč 805 675 863 589 Tržby v mil. Kč 777 922 834 196 HV po zdanění v mil. Kč 14 775 19 123 Rentabilita výnosů 1,83% 2,21% Rentabilita tržeb 1,90% 2,29%
2002 648 258 621 870 13 572 2,09% 2,18%
2003 685 965 667 196 15 078 2,20% 2,26%
2004 704 861 683 815 15 376 2,18% 2,25%
2005 741 501 714 914 14 679 1,98% 2,05%
2002 926 717 903 232 25 432 2,74% 2,82%
2003 970 707 940 001 22 750 2,34% 2,42%
2004 905 841 884 635 17 871 1,97% 2,02%
2005 915 772 897 985 26 394 2,88% 2,94%
Zdroj: ČSÚ 2013a
V tomto případě je rentabilita výnosů o něco vyšší než pouze u subjektů s významnou tržní silou. Lze to zdůvodnit jednak zahrnutím prodeje pohonných hmot, resp. oprav spotřebního zboží, v NACE 47, resp. OKEČ 52, ale také tím, že celé maloobchodní odvětví zahrnuje také mnoho menších subjektů, které potřebují vyšší rentabilitu výnosů než velkoformátoví maloobchodníci k tomu, aby dosáhli uspokojivé absolutní výše zisku. Stále je však rentabilita výnosů nižší, než u odvětví výroby potravinářských výrobků a nápojů.
4.8 Ziskovost jednotlivých komodit Na závěr bych ještě měla dodat, že nejlepší by byla možnost sledovat ziskovost jednotlivých produktů pro každý článek dodavatelského řetězce. Tak bychom mohli zjistit, zda je zemědělec či producent
58
Jsou samozřejmě i další faktory, které ovlivňují ziskovost, například optimalizace daňové zátěže u nadnárodních podniků a mnohé další. 59 V roce 2008 se přešlo na novou klasifikaci NACE a data z tabulky 13 byla zpětně přepočtena, proto se údaje za rok 2005 v první a druhé tabulce liší. OKEČ 52 totiž mimo jiné zahrnoval i opravy spotřebního zboží, avšak nezahrnoval prodej pohonných hmot, které jsou v NACE 47 obsaženy.
67
potravin skutečně znevýhodněn oproti následujícímu článku řetězce, který jej nutí prodávat mu zboží za cenu nižší, než jsou skutečné náklady na jeho výrobu60 a také jak se zisk dělí mezi tyto články řetězce. Problém je však v rozpočtení fixních nákladů jednotlivým produktům, a to na všech třech úrovních dodavatelského řetězce. Zjišťovat takováto data je prakticky nemožné, protože mnoho dodavatelů (z řad zemědělců i producentů potravin, zejména to platí pro menší subjekty) ani takovéto výpočty ke zjištění skutečných nákladů na jednotlivé produkty neprovádí a neumí provádět. Zavedení jednotné metodiky přepočtu prakticky není možné, protože procesy probíhající na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce jsou výrazně odlišné a rozpočítávání fixních nákladů by do porovnání vneslo podstatné nepřesnosti. Navíc je otázkou, zda lze zvlášť posuzovat například ziskovost mléka a masa z dojných krav. Oba tyto produkty jsou odkupovány jiným odběratelem – mlékárnou či jatkami – takže by měly být posuzovány každý zvlášť, na druhé straně spolu neoddělitelně souvisí a úroveň jejich ziskovosti se může vzájemně kompenzovat. Proto ani v případě získání takovýchto dat by porovnání rentability jednotlivých produktů nemuselo být zcela vypovídající. Dalším problémem, který již byl zmíněn výše, je obchodní tajemství a s ním související neposkytování dat. O morálnosti jednotlivých cen pak již je možno rozhodovat pouze v jednotlivých správních či soudních řízeních, kde je nutno tyto informace poskytnout, výsledky z nich však nebývají zveřejňovány.
4.9 Shrnutí Celkově lze říci, že posoudit „spravedlivost“ rozdělení cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci je velice obtížné. Spravedlivost je pojem velice subjektivní a „spravedlivá“ cena může pro každého účastníka znamenat něco jiného. I pokud přijmeme předpoklad potřeby „spravedlivosti“ v rozdělení cen mezi dodavatele a odběratele, je nutné pečlivě zvažovat, jaké ukazatele pro porovnávání použít. Srovnávání absolutní výše cen, marží, podílů na cenách či přidaných hodnot se jeví jako problematické, protože v nárůstu ceny mezi jednotlivými články řetězce by se měly poměrně zrcadlit náklady, které s daným artiklem daný článek řetězce musí vynaložit. Posoudit, které náklady ještě jsou efektivní a které nikoliv, je rovněž velice složité, a proto je vhodnější porovnávat ziskovost jednotlivých subjektů či odvětví. Ani tato však nepřináší pouze informaci o „spravedlivosti“ nasazovaných cen, ale také o podnikatelských schopnostech, využití příležitostí atd. Celkově lze říci, že maloobchod, který bývá často osočován z vysokých marží, má rentabilitu celkově nižší než producenti potravin, což může vyplývat ale i z rozdílných objemů tržeb, kdy obchodníkům k dosažení uspokojivé míry zisku postačuje o něco nižší procento rentability. Co se týče dodavatelů a zemědělců, o příliš nízkých dosahovaných cenách způsobených malou vyjednávací silou můžeme hovořit v případech nesdružených drobných zemědělských producentů, kteří však často nejednají přímo s maloobchodníky, ale spíše s předešlými články řetězce. Otázkou tedy zůstává, zda problematika „nespravedlivého“ rozdělení cen by měla být diskutována jako 60
Zde je znovu nutno předpokládat, že výroba probíhá efektivně. Jinak by tlak odběratele na dodavatele mohl být také tržním mechanismem, který výrobce či zemědělce přinutí k vyšší efektivitě práce.
68
„nekalá“ praktika maloobchodu, nebo spíše odběratelů obecně, mezi které můžeme řadit i ty zpracovatele potravin, kteří marže nejvíce kritizují61. Jak již bylo řečeno výše, odpověď by poskytlo rozklíčování cen v průběhu potravinářského řetězce, což je však velice složitý úkol, ke kterému pravděpodobně nebude nalezena vůle na všech stupních řetězce. Navíc, i pokud by se podařilo výši cen identifikovat, je otázka, jak vysoká cena je pro který článek a danou komoditu či odvětví „spravedlivá“, protože spravedlivé rozdělení rozhodně neznamená rovné rozdělení, ale musí zrcadlit specifika daného článku, aby pokryla výše zmíněné variabilní a fixní náklady a umožnila dosáhnout zisk. Tato kapitola rovněž přinesla druhou část odpovědi na první výzkumnou otázku. Co se týče podílu jednotlivých subjektů potravinářského řetězce na konečné ceně produktu, tento značně kolísá a podíly se u jednotlivých komodit výrazně liší. Proto nelze udělat všeobecný závěr ve smyslu postavení článků dodavatelsko-odběratelského řetězce, je nutno posuzovat každý případ zvlášť s přihlédnutím k nákladům jednotlivých subjektů a jejich efektivitě. Co se týče rentability, ta je v poslední době nejvyšší u primárních producentů (od vstupu do EU překračuje s výjimkou roku 2009 pětiprocentní hranici), je to však způsobeno velkým podílem neplacené síly v odvětví,62 a proto není vhodné ji srovnávat s rentabilitou dalších článků. Zpracovatelé potravin dosahovali v posledních letech rentabilitu v rozmezí zhruba od tří do čtyř procent, zatímco maloobchodníci s významnou tržní silou od tří čtvrtin od dvou procent. Z těchto údajů tedy nelze vyvodit, že by postavení dodavatelů maloobchodu jako celku bylo znevýhodněno, bezesporu však existují jednotlivé podniky z odvětví zemědělství či zpracování potravin, které operují na hranici rentability.
61 62
Dle stanoviska UGAL vydělá dodavatel z 1 EUR 2–3x více než maloobchodník (UGAL 2010:2). A také evropskými dotacemi.
69
5
Regulace a samoregulace dodavatelsko-odběratelských vztahů ve vybraných státech
Snaha o nastolení větší „spravedlivosti“ v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce vede v poslední době v celé řadě států Evropy (ale i jinde) k zavádění určitých regulačních mechanismů, které mají nerovnost sil v těchto smluvních vztazích alespoň částečně vyrovnat. V této kapitole se tedy různým formám regulace této problematiky budu věnovat. Představena zde bude jak tvrdá regulace zákonnými normami, tak různé druhy měkké regulace či samoregulace. Budu tedy hledat odpověď na třetí výzkumnou otázku „Jak je problematika dodavatelsko-odběratelských vztahů regulována na úrovni EU a jejích členských zemí?“. Tato kapitola má za cíl představit škálu možností řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, proto se omezuje na vybrané státy Evropské unie a nejedná se o vyčerpávající výklad všech opatření ve všech státech. Je tomu tak také proto, že stav legislativní úpravy se obzvláště v poslední době dynamicky mění (proto byl u některých zemí, u kterých byla dostupná data, zvolen také historický pohled) a také proto, že je velice obtížné získávat informace o úpravě dané problematiky, především kvůli jazykové bariéře. Proto byla zvolena metoda rešerše sekundárních dat. Níže uvedené informace v kapitole 5.2 vycházejí převážně z článků „A European Action Plan for Retail. Submission to the European Commission“ (Eurocommerce 2012) a „Models of Enforcement in Europe for Relations in the Food Supply Chain“ (Stefanelli, Marsden 2012), a odráží tedy situaci zhruba na přelomu roku 2011 a 2012. Tam, kde to bylo hlavně z hlediska použitého jazyka možné, byla snaha informace ověřit a zjistit případný další vývoj.
5.1 Regulace a samoregulace na úrovni EU Opatření obsahující specifickou legislativní regulaci dodavatelsko-odběratelských vztahů pro případ nerovnosti sil smluvních partnerů sice doposud na úrovni EU neexistují (případná legislativní úprava je doposud ponechána v kompetenci jednotlivých členských států), přesto se Evropská komise daným tématem zabývá. V dokumentu „Hospodářská soutěž v potravinovém řetězci“ (Evropská komise 2009a), který doprovází sdělení „Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“ (Evropská komise 2009b), zdůrazňuje, že středem pozornosti soutěžního práva je spotřebitel. Dle tohoto dokumentu úřady pro ochranu hospodářské soutěže řeší problém převahy odběratelů do té míry, do které poškozuje, nebo potenciálně může poškodit, hospodářskou soutěž, a tím blahobyt spotřebitele (Evropská komise 2009a: 17). Antimonopolní zákony se pak nezabývají jednotlivými výsledky smluvních ujednání mezi stranami, pokud tato ujednání nemají negativní vliv na soutěžní proces, čímž by snižovaly blahobyt spotřebitele (Evropská komise 2009a: 18). Sleduje se tak dlouhodobě prosazovaný princip ochrany slabší smluvní strany zakotvený v mnoha ustanoveních (úprava spotřebitelských63 a zaměstnaneckých64 smluv, kolizní norma Řím I a další).65
63
Například Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 64 Například Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. 65 Spotřebitelem se pak dle judikatury Evropského soudního dvora myslí pouze fyzické osoby. Viz například rozsudek C 541 a 542/99 – Cape Snc. v. Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas v. OMAI Srl ze dne 22. 11. 2001 (Evropský soudní dvůr 2001). K problematice viz také Palla (2010). Vyloučení podnikatele z ochrany slabší strany viz například rozsudek C-347/08 Vorarlberger Gebietskrankenkasse v. WGV-Schwäbische Allgemeine
70
Tento přístup potvrdila Evropská komise ve svých dokumentech i o rok později (Evropská komise 2010a, Evropská komise 2010b). Zde je jednoznačně řečeno: „Na úrovni Evropské unie neexistují žádné zvláštní předpisy, které by upravovaly vztahy mezi maloobchodníky a jejich dodavateli nebo jejichž cílem by bylo omezovat vyjednávací pozici silnější strany ve smluvních vztazích.“ (Evropská komise 2010b: 48), v hospodářské soutěži jde totiž o zájmy spotřebitelů (tamtéž, str. 49). Evropská úprava tedy nemá ve vztahu dodavatel-odběratel za cíl řešit takzvané „nekalé“ obchodní praktiky66, které „nepůsobí na první pohled přímou škodu spotřebitelům, ale odhalují komerční tenze vyplývající z různého vyjednávacího postavení.“ (Evropská komise 2010b: 49)67. Zabývá se spíše pravidly na ochranu hospodářské soutěže, která ale nemají sloužit k ochraně jednotlivých konkurentů, spíše mají zajistit konkurenční proces jako takový a hájit „…zájmy spotřebitelů, jež chrání před jednáním některých podniků, jehož cílem či účinkem by bylo omezení volné konkurence na trhu (např. kartely, určování cen pro další prodej, zneužívání dominantního postavení apod.)“ (tamtéž).68 Tato pravidla na ochranu hospodářské soutěže jsou zakotvena především v hlavě VII kapitole 1 Smlouvy o fungování EU, především pak v článcích 101 a 102. Dle článku 101 jsou zakázány „…dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu“. Jedná se zejména o určení cen a obchodních podmínek; omezení výroby, odbytu, technického rozvoje či investic; rozdělení trhů a zdrojů zásobování, znevýhodňování některých obchodních partnerů, podmínění uzavření smluv přijetím nesouvisejícího plnění. Článek 102 pak zakazuje zneužití dominantního postavení tím, že podnik vynucuje nepřiměřené ceny či jiné obchodní podmínky, omezuje výrobu, odbyt či technický vývoj, znevýhodňuje některé obchodní partnery a podmiňuje uzavření smluv přijetím nesouvisejícího plnění. Primárním cílem těchto ustanovení je zajištění konkurence na trhu, a tím ochrana spotřebitele, a také dosažení integrace vnitřního trhu. Na druhou stranu Evropská komise připouští zásah do těchto vztahů mezi dodavateli a odběrateli v případě, kdy by byly negativně ovlivněny veřejné cíle, mezi něž patří úroveň inovací, rozvoj výrobní sítě, a to obzvlášť výrobců – malých a středních podniků (Evropská komise 2010b: 45), navíc mohou mít dopady nekalých praktik na podniky následně nepříznivý vliv na celé hospodářství (Evropská komise 2013b: 8). Stejný názor zastává i Komise pro ochranu hospodářské soutěže ve Spojeném Versicherungs AG ze dne 17. 9. 2009 „Obecně Soudní dvůr upřesnil, že není odůvodněna žádná zvláštní ochrana, pokud jde o vztahy mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, z nichž ani o jednom nelze mít za to, že je vzhledem k jinému ve slabším postavení“ (Evropský soudní dvůr 2009, bod 47). 66 Směrnice o nekalých obchodních praktikách sice v EU existuje, ale její přesný název „Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu“ napovídá, že „nekalé“ praktiky jsou zde vymezeny vůči spotřebitelům, nikoliv vůči obchodním partnerům. 67 Existují však již určitá regulační opatření, která, znovu se zřetelem na spotřebitele, „slabší“ podnikatele chrání. Například Nařízení (EU) č. 261/2012, pokud jde o smluvní vztahy v odvětví mléka a mléčných výrobků. 68 A Evropská komise dokonce varuje své členské státy před tím, že úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů (například taková ustanovení, která by za následek měla preferenci domácího zboží před zbožím z ostatních unijních států) by mohla být v rozporu s právem Evropské unie, a to především s garantovanými svobodami (Evropská komise 2010b: 50).
71
království, když upozorňuje, že negativní vliv nevyrovnaného vztahu na investice se přenáší na spotřebitele (Competition Commission 2008: 165). Právě kvůli ochraně spotřebitele, hospodářské soutěže, investic a podpoře MSP je potřeba rovnováhu mezi jednotlivými konkurenty zkoumat. Proto byla „…otázka rovnováhy vztahů v rámci dodavatelského řetězce … označena za jeden z hlavních problémů, který si zaslouží pozornost a který je třeba projednat na evropské úrovni“ (Evropská komise 2010b: 41). Dle nově vydané Zelené knihy o nekalých obchodních praktikách pak je třeba zvážit „všechna možná řešení od samoregulace až po právní předpis“ (Evropská komise 2013b: 4) a posoudit dopady možností řešení této otázky na místní či evropské úrovni (tamtéž). Níže tedy uvádím některé z posledních hlavních dokumentů, které se tématu dodavatelsko-odběratelských vztahů věnují, a jejich stručný popis. Podrobnosti z těchto dokumentů jsou pak použity dle jednotlivých témat v různých kapitolách této práce. 5.1.1 Zprávy a pracovní dokumenty EK Evropská komise vydala v posledních letech dva podstatné dokumenty, které se dodavatelsko-odběratelskými vztahy zabývají, jsou to „Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“ (Evropská komise 2009b) a „Dohled nad obchodním a distribučním trhem. Na cestě k efektivnějšímu a spravedlivějšímu vnitřnímu obchodnímu a distribučnímu trhu do roku 2020“ (Evropská komise 2010a). K oběma zprávám byly také vydány velice podrobné pracovní dokumenty, které jsou spolu se zprávami popsány níže. Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě Zpráva Evropské komise „Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“ (Evropská komise 2009b) uvádí, že „…z různých pohledů funguje řetězec dobře: evropským spotřebitelům dodává vysoce kvalitní potraviny za dostupné ceny, zajišťuje bezpečnost a sledovatelnost potravin a může být hrdý na širokou nabídku vysoce konkurenceschopných, inovativních a tradičních produktů jak v rámci EU, tak mimo ni.“ (Evropská komise 2009b: 4) Přesto však identifikuje několik problémů, v rámci kterých zaznívají i potenciálně „nekalé“ obchodní praktiky. Významná nerovnováha ve vyjednávací síle je dle tohoto dokumentu v potravinovém řetězci běžným jevem, ale zároveň byl tento jev „…zúčastněnými stranami označen jako vážný“ (Evropská komise 2009b: 5). Tato smluvní nerovnováha může mít totiž negativní dopad na konkurenceschopnost, protože efektivní malé a střední podniky jsou často nuceny dodávat s velice nízkým ziskem, což ohrožuje investice do inovací. Komise uvádí, že k prevenci by mohly přispět lepší znalost práv a silnější opatření proti praktikám, které jsou shledány „nekalými“. Tyto praktiky je však dle názoru Komise nejprve nutné hlouběji prozkoumat. Opatření, která Komise v dokumentu navrhuje, jsou následující: 1. Odstranění „nekalých“ praktik v potravinovém řetězci – smluvní vztahy mají mít jistější základ při zachování smluvní volnosti. K dosažení tohoto opatření je zapotřebí výměna informací o „nekalých“ praktikách a také osvědčených postupů jejich oznamování. Dále také pořádání informačních kampaní, které by jednotlivé strany informovaly o jejich právech. 2. Příprava souboru standardních smluv, které by však byly používány dobrovolně. 3. Posouzení „nekalých“ smluvních praktik a navržení opatření.
72
Doprovodný dokument „Hospodářská soutěž v potravinovém řetězci“ (Evropská komise 2009a) pak podrobněji popisuje údajné „nekalé“ praktiky jak na straně odběratelů, tak na straně dodavatelů, opakuje však sdělení z výše uvedené zprávy (Evropská komise 2009b), že jmenované praktiky nejsou samy od sebe protisoutěžní a mohou přinášet efektivnost, pro kterou jsou ospravedlnitelné. „Nekalými“ mají být shledávány pouze za určitých okolností (Evropská komise 2009a: 17). První praktikou ze strany maloobchodu jsou nákupní aliance. Tyto mohou být potenciálně nebezpečné, pokud narušují hospodářskou soutěž a zároveň nepřenášejí snížení cen vyjednané díky větší síle na zákazníky. Dle Komise však doposud spíše představují sílu k vyjednávání s velkými mezinárodními dodavateli a dle dostupných dat nejsou příčinou rigidně vysokých cen potravin. V souvislosti s touto problematikou jsou také uváděny platby, které musí dodavatelé poskytovat maloobchodníkům za mezinárodní marketingové služby. Vzhledem k tomu, že se platí často zpětně, pravděpodobně nebudou maloobchodníky zahrnuty do spotřebitelských cen, což by mohlo narušit soutěž. Druhou praktikou je zvýšené užívání produktů privátních značek. Toto téma bylo diskutováno v kapitole 2.1.5. Mezi další praktiky zmiňované tímto dokumentem patří výhradní prodej jedinému řetězci, který však dle výzkumů nebyl v konečném důsledku shledán jako ohrožující hospodářskou soutěž. Dále sem patří certifikace, tedy vyžadování různých kontrol kvality, bezpečnosti a původu zboží supermarkety, což často pro dodavatele představuje významnou finanční a administrativní zátěž. Obava z omezení konkurence tím, že kvůli vysokým nákladům na certifikaci budou dodavatelé donuceni dodávat pouze jedinému řetězci, čímž by mohlo dojít k narušení soutěže, se však dle Komise v praxi nepotvrdila. Komise se dále věnuje problematice regálného, kdy uvádí, že místo na regále je nejdůležitějším aktivem, které může maloobchodník dodavateli nabídnout. Z hlediska hospodářské soutěže vyjádřila Komise obavy, že by mohlo dojít k navýšení spotřebitelských cen v případě, že dodavatel je promítne do ceny a maloobchodník nikoliv a také k omezení přístupu těch dodavatelů do maloobchodního řetězce, kteří nemají prostředky na zaplacení regálného. Dle Komise je zde ale nutné posuzovat případ od případu. Poslední praktikou ze strany maloobchodníků, kterou tento dokument jmenuje, je category management, a to takový případ, kdy obchodník pověří jednoho z dodavatelů, aby se staral o marketing celé kategorie produktů, ne pouze jeho značky. V tomto případě může dojít k vytěsnění konkurenčních produktů. Takovýchto případů bylo ale zaznamenáno velmi málo. Další část dokumentu se zabývá praktikami dodavatelů, které byly popsány v kapitole 2.2. V závěru upozorňuje Komise, že dodavatelé si stěžují i na jiné praktiky (pozdní platby, jednostranné změny smluv, platby za služby, které nebyly poskytnuty, zalistovací poplatky a jiné), které ale nelze postihnout právem na ochranu hospodářské soutěže, protože patří spíše do oblasti práva smluvního či obchodního. Tyto praktiky samy o sobě automaticky spotřebitele nepoškozují a jsou spíše výsledkem obchodního napětí způsobeného rozdílnými vyjednávacími pozicemi. To otevírá také otázku spravedlivé ceny za produkty na všech úrovních řetězce. Tato by dle Komise měla být zkoumána národními a snad i evropskými regulátory ve světle sociálních zájmů, inovací a konkurenceschopnosti evropského potravinového řetězce. (Problematice spravedlivých cen, respektive marží, se v této práci věnuje také kapitola 4).
73
Dohled nad obchodním a distribučním trhem Dodavatelsko-odběratelskými vztahy se mimo jiné zabývají také zpráva Evropské komise „Dohled nad obchodním a distribučním trhem. Na cestě k efektivnějšímu a spravedlivějšímu vnitřnímu obchodnímu a distribučnímu trhu do roku 2020“ (Evropská komise 2010a) a její doprovodný dokument „O maloobchodních službách na vnitřním trhu“ (Evropská komise 2010b). Zpráva se věnuje tomu, jakým způsobem nastavit efektivnější a spravedlivější vnitřní obchodní a distribuční trh pro spotřebitele, obchodníky, dodavatele, zaměstnance a budoucí generace. Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak zpráva uvádí, že „…některé smluvní požadavky uplatňované přímo obchodníky nebo nákupními středisky obchodníků vůči jejich dodavatelům nebo dodavateli vůči primárním výrobcům by mohly být za určitých podmínek považovány za nespravedlivé a potenciálně omezující pro růst či dokonce životaschopnost některých konkurenceschopných podniků“ (Evropská komise 2010a: 16). Dále také zpráva zmiňuje, že v některých státech existuje legislativa, která upravuje smluvní praktiky, ale její velká odlišnost může způsobit překážky na vnitřním trhu, porušování či obcházení pravidel hospodářské soutěže. Navíc efektivitu předpisů dle Komise často omezuje obava dodavatelů z odvetných opatření. Doprovodný dokument pak v kapitole 2.1 Vztahy mezi maloobchodníky a jejich dodavateli podává podrobný popis jednotlivých praktik, a to jak ze strany odběratelů, tak ze strany dodavatelů. V dokumentu se (stejně jako o rok dříve) vychází z příspěvků účastníků Skupiny na vysoké úrovni pro konkurenceschopnost zemědělsko-potravinářského průmyslu. „Hlavní kategorie údajných praktik, které dodavatelé hlásili, se týká toho, že maloobchodníci se na ně snaží přesunout nepředvídané náklady a požadují retroaktivní změny sjednaných podmínek. Příkladem takových praktik jsou žádosti o retroaktivní slevy od dodavatelů v případě nižšího prodeje nebo nižšího zisku, než maloobchodník předpokládal, žádosti o snížení cen výrobků krátce před nebo po dodání, snižování objednaného množství těsně před dodáním bez finanční kompenzace, nadměrné platby požadované za reklamace zákazníků, žádosti o retroaktivní platby za propagační akce, které nebyly sjednány, žádosti o retroaktivní platby na krytí ztrát nebo krádeže výrobků, žádosti, aby si dodavatelé odkoupili zpět neprodané zboží, nebo nezaplacení za neprodané zboží, absence písemné smlouvy nebo předchozí dohody o prodejní ceně. Vyskytují se také stížnosti na poplatky, které maloobchodníci účtují dodavatelům… Řada stížností se týká nepřiměřených platebních podmínek nebo pozdních plateb a také rostoucího užívání soukromých značek. Vyskytují se také stížnosti na nevyvážené rozdělení nákladů souvisejících s požadavky na možnost zjistit původ výrobku a s tím spojené certifikační procesy.“ (Evropská komise 2010b: 41n). Na druhé straně je třeba uvést, že „Komise obdržela takové informace od dodavatelů, včetně malých a středních podniků, které dodávají výrobky velkým vertikálně integrovaným maloobchodníkům nebo které pro ně vyrábějí výrobky pod soukromou značkou, jež uvádějí existenci vzájemně výhodných a dlouhodobých obchodních vztahů s maloobchodníky.“ (Evropská komise 2010b: 42). Dokument dále podrobně rozebírá problematiku platebních podmínek (v této práci viz kapitola 2.1.4), privátních značek (viz 2.1.5), regulaci v EU a evropských státech (viz níže), praktiky dodavatelů (viz 2.2), problematiku certifikace a další.
74
5.1.2 Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce Výše uvedené dokumenty daly vzniknout fóru pro diskuze o potravinovém dodavatelském řetězci, které dostalo za úkol implementovat iniciativy navržené Komisí v dokumentu „Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě“. Zpráva Komise z roku 2010 pak význam tohoto fóra potvrdila (Evropská komise 2010a:8). Oficiálně bylo fórum zřízeno dokumentem „Rozhodnutí Komise z 30. července 2010, kterým se zřizuje fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce“ (2010/C 210/03). „Fórum musí být složeno z osobností na vysoké úrovni zastupujících členské státy a odvětví zemědělství, zpracování a distribuce potravin, jakož i nevládních organizací s odbornými znalostmi v oblasti potravinového řetězce.“ (odst. 5). Použitelnost tohoto rozhodnutí skončila dne 31. 12. 2012. Rozhodnutím (2012/C 396/06) pak byl mandát fóra prodloužen do konce roku 2014. Fórum má trojvrstvou strukturu. Nejvýše stojí Fórum na vysoké úrovni. Přípravou diskuzí, materiálů a doporučením jednání či opatření pro něj je pověřena skupina „Sherpa“ a dále jsou ve fóru činné pracovní skupiny – expertní platformy (Evropská komise 2013c). Jednou z nich je i platforma zabývající se B2B smluvními vztahy. Tato byla mimo jiné pověřena vytvořením principů dobré praxe v podnikatelských vztazích v dodavatelském řetězci. Principy dobré praxe platformy B2B Jedenáct členů B2B platformy Fóra na vysoké úrovni vypracovalo k září 2011 dokument, který se zabývá „Principy dobré praxe ve vertikálních vztazích v potravinářském dodavatelském řetězci“ (B2B 2011). Jádrem diskuze by mělo být najít řešení asymetrie a možného zneužití vyjednávací síly jednotlivými aktéry potravinářského řetězce. Dokument prezentuje výsledky dialogu mezi jednotlivými stakeholdery v rámci platformy B2B a jmenuje jednak principy dobré praxe a jednak seznam příkladů „nekalých“ praktik v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Toto má demonstrovat jednak uznání existence tohoto problému, ale také ochotu stakeholderů tuto otázku efektivně řešit, a to prostřednictvím konsenzu. Dokument zároveň bere v úvahu důležitou roli MSP v potravinářském řetězci. Mezi principy dobré praxe pak patří:
dodržování veškerých právních předpisů, včetně soutěžního práva; všeobecné principy: o zohledňování zájmu zákazníků a udržitelnosti ve všech B2B vztazích, snaha o maximální efektivitu a optimalizaci zdrojů; o zachování smluvní svobody; o poctivé jednání, zodpovědné vzájemné zacházení v dobré víře a s profesionální péčí; specifické principy: o preference písemné podoby smluv mimo případů, kdy je to neproveditelné, nebo kdy jsou ústní dohody oboustranně akceptovatelné; smlouva má být jasná a transparentní a pokrývat co nejvíce relevantních a předvídatelných prvků, včetně práv a postupů při ukončení smlouvy; o předvídatelnost; jednostranné změny smluvních podmínek mohou proběhnout pouze v případě, že jejich okolnosti a podmínky byly dopředu dohodnuty; ve
75
o o o o o
smlouvách by rovněž měl být zakotven proces postupu při diskuzi o změnách v případě nepředvídatelných okolností; dodržování smluv; poskytování správných a nezavádějících informací, přísně v souladu s předpisy soutěžního práva; respektování důvěrnosti informací a nezneužívání poskytnutých informací pro jiné účely, než pro jaké byly určeny; nesení příslušné odpovědnosti za podnikatelská rizika; nevyužívání výhružek pro zajištění výhod či pro přenesení neoprávněných nákladů na druhou smluvní stranu (B2B 2011: 3).
Dále je v dokumentu uvedena také tabulka obsahující příklady správného a špatného jednání pro jednotlivé příklady situací v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Tato je uvedena příloze 4 této práce. Problém zůstává v tom, že členové platformy se doposud nebyli schopni shodnout na nástrojích implementace a vynucování tohoto „kodexu“. Prozatím se členové nemohou shodnout na dvou hlavních otázkách: anonymitě stížností a sankcích (High Level Forum 2013: 2). Problém je také ve způsobu dohlížení na dodržování a stanovení indikátorů, kterými by bylo možno dodržování měřit. Pokud budou tyto procedurální otázky vyřešeny, vzniklo by tak na úrovni EU tzv. měkké právo69 upravující dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinářském řetězci. Určitým krokem k tomu může být, že osm organizací oznámilo, že od počátku roku 2013 budu tyto poctivé praktiky dodržovat dobrovolně. Mezi nimi nalezneme rovněž EuroCommerce, jehož členem je i Svaz obchodu a cestovního ruchu. 5.1.3 Zpráva Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů V červnu 2011 byla pod vedením zpravodajky Anny Marie Corazzy Bildtové Výborem pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů vypracována „Zpráva o účinnějším a spravedlivějším maloobchodním trhu“ (Evropský parlament 2010). Tato zpráva doporučuje „…vzhledem k tomu, že Evropou se šíří znepokojivá vlna protekcionismu“ (písm. A.), aby se Evropská unie ještě před případnou regulací zaměřila „…na účinné prosazování zásad Smlouvy a již platných předpisů a nástrojů vnitřního trhu a na samoregulaci“ (čl. 7). Parlament se rovněž domnívá, „…že restriktivní vnitrostátní předpisy, odlišné výklady a nedostatečné vymáhání brání volnému pohybu zboží a služeb v EU“ (čl. 8). Navíc „…klíčový význam pro správné fungování maloobchodního trhu má svobodná a spravedlivá hospodářská soutěž, smluvní svoboda a řádné vymáhání příslušných právních předpisů“ (čl. 26). Zároveň však „…odsuzuje postupy, které zneužívají nerovnováhy sil hospodářských subjektů a ovlivňují opravdovou smluvní svobodu; zdůrazňuje, že k zabránění těmto praktikám by přispělo zvýšení povědomí všech aktérů – zvláště malých a středních podniků – o jejich smluvních právech“ (čl. 28). Zpráva rovněž oceňuje snahy o samoregulaci či vytvoření měkkých prvků práva, ať už ze strany výše zmíněného fóra, nebo ze strany svazů maloobchodníků a dodavatelů (čl. 35 a 37) a podporuje 69
Dalším prvkem je Návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje, KOM(2011) 635. Jedná se o dobrovolnou úpravu ve vztazích mezi podniky, z nichž alespoň jeden je MSP. Určuje například použití běžně účtované ceny pro případ, že jedna strana může cenu určit jednostranně, a tato je hrubě nepřiměřená. (Evropská komise 2013b: 15).
76
mechanismy alternativního a neformálního řešení sporů a mechanismů odškodnění (čl. 41). Článek 50 pak žádá Komisi o přípravu komplexního evropského akčního plánu pro maloobchod, který by řešil přetrvávající otázky a zahrnoval doporučení pro konkrétní odvětví. Zajímavé informace rovněž obsahuje vysvětlující prohlášení, kde k tématu dodavatelsko-odběratelských vztahů zpravodajka uvádí: „Velcí maloobchodníci mají často pocit, že diskuse o nekalých praktikách jsou vyvolány nesprávným pochopením a pomluvami, ostatní naopak mají pocit, že pouze popírají pravdu a jsou v defenzívě.“ (Evropský parlament 2010: 16). Pozornost stejně jako Evropská komise ve zprávách výše směřuje na volnou soutěž, přístup MSP na trh, kvalitu výrobků, a tím i na spotřebitele (tamtéž). Zpravodajka rovněž místo tvrdého řešení navrhla tři možné cesty: 1. Zintenzivnění diskusí odborné platformy pro B2B smluvní vztahy. 2. Zřízení nového fóra, toto by bylo zaměřeno na maloobchod, ale šlo by za hranice zemědělské a potravinářské politiky. 3. Dobrovolné iniciativy podnikatelů, samoregulace, dodržování etických zásad. (tamtéž, str. 17). 5.1.4 Evropský akční plán pro maloobchod Na výše uvedenou zprávu Evropského parlamentu, a také na zprávu Evropského parlamentu z března 2011 „A Single Market for Enterprises and Growth“, zareagovaly v říjnu 2011 asociace ERRT, EuroCommerce, EuroCoop a UGAL a vyzvaly Evropskou komisi k vytvoření Evropského akčního plánu pro maloobchod (Eurocommerce 2011). V návrhu témat, kterým by se měl akční plán věnovat, nicméně uvádějí, že vertikální vztahy v potravinářském řetězci jsou dostatečně pokryty diskuzemi ve Fóru na vysoké úrovni a v dialogu mezi mnoha zúčastněnými aktéry, a proto jsou záměrně z návrhu vynechány. Workshopy, které proběhly od února do května 2012, tedy tato témata v programu nezahrnují, nicméně není možné nedotknout se jich vůbec. Například v návrhu Evropského akčního plánu pro maloobchod, vypracovaném v dubnu 2012 organizací Eurocommerce (Eurocommerce 2012), jsou regulační opatření jednotlivých států, která upravují dodavatelsko-odběratelské vztahy, jmenována mezi předpisy, které tvoří bariéry naplňování jednotného trhu a překážky růstu. Příloha tohoto dokumentu obsahuje výčet těchto překážek jednotného trhu, včetně mnohých zákonů upravujících právě tuto oblast. Tato legislativní úprava je podrobněji rozebrána v kapitole 5.2. Evropský akční plán (Evropská komise 2013a) pak byl přijat dne 31. ledna 2013 a zabývá se pěti klíčovými faktory pro zvýšení konkurenceschopnosti a zlepšení udržitelnosti obchodních služeb. Jsou to:
posílení postavení spotřebitele, přístup ke konkurenceschopnějším obchodním službám, rozvoj vyváženějšího dodavatelského řetězce mezi podniky v oblasti obchodu s potravinovým a nepotravinovým zbožím, rozvoj udržitelnějšího obchodního dodavatelského řetězce, rozvoj inovativnějších řešení, vytváření lepšího pracovního prostředí.
Třetí z výše jmenovaných bodů pak zakotvil přijetí Zelené knihy o nekalých obchodních praktikách. 77
Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách Nejvýznamnějším opatřením, co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, které bylo přijato v souvislosti s Evropským akčním plánem, je „Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží“ (Evropská komise 2013b). Kniha definuje „nekalé“ praktiky, uvádí jejich příklady a možné dopady. Upozorňuje rovněž na roztříštěné právní rámce na vnitrostátní úrovni a popisuje ochranu proti „nekalým“ obchodním praktikám na úrovni EU. Poté se podrobněji věnuje následujícím sedmi „nekalým“ praktikám:
nejednoznačné smluvní podmínky, neexistence písemných smluv, změny smlouvy se zpětnou účinností, nepoctivé přenesení obchodního rizika70, nepoctivé používání informací, nepoctivé ukončení obchodního vztahu, teritoriální omezení nabídky (Evropská komise 2013b).
V dokumentu uvádí Evropská komise 25 otázek, které je možno v tříměsíční lhůtě (tedy do 30. dubna 2013) zodpovědět. Komise přislíbila do poloviny roku 2013 oznámit na základě této veřejné konzultace další postup.
5.2 Regulace a samoregulace na úrovni vybraných států EU Vzhledem k tomu, že EU nestanovuje žádný společný rámec pro úpravu dodavatelsko-odběratelských vztahů, mají jednotlivé státy možnost v rámci respektování práva EU tyto vztahy regulovat samy, a také se tak děje. Může tomu tak být buďto v rámci již existujících zákonů (např. zákony o obchodních deliktech, zákony o smluvních vztazích, obchodní zákoníky atd.), nebo v rámci specifického zákona či etického kodexu přijatého konkrétně za účelem regulace vztahů mezi dodavateli a odběrateli (Evropská komise 2010b: 49). Tato úprava není v rámci EU systematická, takže mezi jednotlivými státy existují značné rozdíly:
v některých státech se zakazují určité praktiky pouze v případě ekonomické závislosti (např. ČR), jinde jsou zakázány všeobecně; některé země omezují platnost zákona pouze na určité odvětví (např. ČR a Rumunsko potraviny) či konkrétní výrobky (splatnost u ovoce a zeleniny ve Francii), jinde platí všeobecně; zákony se také liší druhy „nekalých“ praktik na seznamu a tím, zda je tento seznam vyčerpávající; „…odlišné mohou být také úřady zajišťující vymáhání (úřady pro ochranu hospodářské soutěže, správní úřady, občanské nebo obchodní soudy) a sankce (pokuty, nařízení zdržet se určitého konání, prohlášení nezákonných ustanovení smluv za neplatná, pokuty formou vrácení bezdůvodného obohacení)“ (Evropská komise 2010b: 49–50).
70
Myslí se tím především odpovědnost dodavatele za krádeže zboží na prodejně, platby za otevření nové prodejny, povinnost vyrovnat ztráty obchodního partnera, významné opoždění plateb a vázání nákupu zboží na odběr služeb (např. poplatky za propagaci).
78
Prospěšnost úpravy těchto vztahů není jednoznačná. V některých zemích se tyto předpisy osvědčily, příkladem je Velká Británie (viz kapitola 5.2.16), jinde byly tyto po poměrně krátké době zcela zrušeny či nahrazeny jinými, ať už pro jejich negativní dopad na spotřebitele či pro rozpor s unijním právem. Jako příklad zrušení některých ustanovení zákona z důvodu jejich škodlivosti pro spotřebitele uvádí Evropská komise Francii, kde zákaz podnákladových cen vedl k růstu cen pro spotřebitele (Evropská komise 2010b: 50). Podobná situace nastala také v Irsku a je podrobněji popsána níže v kapitole 5.2.4. Důležitým příkladem je zrušení zákona č. 358/2003 o obchodních řetězcích na Slovensku, u kterého byl shledán rozpor s unijním právem a který je diskutován níže v kapitole 5.2.13. Na možnost rozporu národní úpravy s unijním právem upozorňuje také výše několikrát jmenovaný pracovní dokument Evropské komise (Evropská komise 2010b: 50), který považuje za reálnou možnost, že se některý z předpisů dostane do rozporu se základními svobodami garantovanými Smlouvou o fungování EU (na mysli má hlavně volný pohyb služeb a svobodu usazování), protože naruší smluvní svobodu jedné strany. Jmenuje také článek 34 této smlouvy. Pokud by totiž některé zákony členského státu nařizovaly maloobchodníkům zajišťovat část dodávek pouze vnitrostátně, porušily by ustanovení, že „…množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána“ (čl. 34 Smlouvy o fungování EU). Za porušení tohoto ustanovení (v roce 1982 to byl ještě článek 28 Smlouvy o ES) byla dokonce považována i kampaň „Kupuj irské zboží“, která propagovala prodej a nákup tuzemských výrobků (Evropská komise 2010b: 50). (Český zákon o VTS v této oblasti spíše problémy mít nebude, protože na základě něj je spíše možný nárůst prodeje zahraničního zboží díky nejasnému územnímu vymezení (na zahraniční dodavatele se pravděpodobně nevztahuje71), proto je výhodnější zboží odebírat od nich). Výše uvedené rozčlenění legislativy jednotlivých zemí dle přístupu Evropské komise se týká prvků tzv. tvrdého práva. Jak upozorňují Stefanelli a Marsden (2012), v mnohých zemích existují rovněž měkké prvky regulace. I tyto budou zmíněny. Vybrané státy jsou pak níže řazeny abecedně, Česká republika je zařazena zvlášť na konci této kapitoly. Tento (nikoliv vyčerpávající) výčet má sloužit spíše jako ilustrace možných řešení této problematiky a diskuze jejich přenositelnosti či univerzální použitelnosti v EU. 5.2.1 Belgie Belgie jde prozatím cestou samoregulace, což lze vysvětlit tím, že zde vztahy mezi dodavateli a odběrateli nejsou tak napjaté (Stefanelli, Marsden 2012: 13). V květnu 2010 podepsali zástupci jednotlivých článků dodavatelsko-odběratelského řetězce v potravinách etický kodex (Code of Conduct for Fair Relationships between Suppliers and Purchasers in the Agro-Food Chain, 2010), který má vést k poctivým vztahům mezi dodavateli a odběrateli. Tento kodex se vztahuje na chování obou stran a vztahuje se i na farmáře a jejich odběratele s tím, že má sloužit jako vodítko k nastavení dalších dohod v různých sektorech zemědělství. Přistoupení 71
V jiných zemích se na ně nicméně vztahovat může, jako například zákon o supermarketech, který se ve Spojeném království aplikuje i na vztah se zahraničním dodavatelem či francouzský zákaz náhlého přerušení dlouhodobých obchodních vztahů (Evropská komise 2010b: 50).
79
k etickému kodexu je dobrovolné a probíhá tak, že daný subjekt se veřejně přihlásí ke snaze udržovat poctivé vztahy mezi dodavateli a odběrateli. Pokud subjekt svůj postoj zdůvodní, může ke kodexu přistoupit s výhradou nedodržování určitých doporučení. Kodex obsahuje následující doporučení: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
vzájemná výměna informací o trzích a trendech pro lepší předpověď poptávky, partnerství ve všech třech pilířích udržitelného rozvoje, opatrné nakládání s potravinami ze strany kupujících, odebírání místních produktů za předpokladu jejich cenové a kvalitativní konkurenceschopnosti a souladu s komerční strategií obchodníka, kupující dodržují smluvně či zákonem stanovené lhůty splatnosti rovněž s ohledem na okamžik přechodu vlastnictví, kupující sepíší s dodavateli písemnou smlouvu s jasnými podmínkami, se kterou jsou obě strany předem seznámeny, ani jedna strana neužívá jednostranných změn smluvních podmínek, dodavatelé i odběratelé uznávají možnost užití mediace, dodavatelé i odběratelé upřednostňují k řešení sporů v jejich vzájemných vztazích model konzultací.
Správou etického kodexu byla pověřena rada sestávající ze zástupců jednotlivých sektorových organizací patřících do potravinářského dodavatelsko-odběratelského řetězce. Předsednictví této rady se každoročně obměňuje. Tato rada má za úkol jedenkrát za rok vyhotovit zprávu o dodržování kodexu, aniž by však jmenovala případy konkrétních firem, které kodex nedodržely. Rada je také zodpovědná za aktualizaci kodexu a informování ministra a státní správy o svých aktivitách. Neřeší však jednotlivé stížnosti na nedodržování kodexu (Code of Conduct for Fair Relationships between Suppliers and Purchasers in the Agro-Food Chain, 2010). Do roku 2012 se ke kodexu přihlásilo přes 220 organizací, což reprezentuje více než tři čtvrtiny relevantního trhu. Během let 2010–11 byly v souladu s kodexem vyřešeny celkem 4 incidenty, ve dvou z těchto případů došlo ke změně chování maloobchodníka. Přestože nedodržení kodexu nemůže být doposud pokutováno, dodavatelé mohou poměrně účinně využít hrozbu zveřejnění špatného chování (Stefanelli, Marsden 2012: 13). Kromě tohoto kodexu stojí za zmínku také procedura řešení sporu dohodnutá v cukrovarnickém průmyslu. Tento mechanismus kontroluje rada složená ze dvou zástupců cukrovarů a dvou zástupců farmářů pěstujících řepu. Mechanismus sporu má čtyři stádia: 1. 2. 3. 4.
vyjednávání mezi zemědělcem a cukrovarem; jmenování neutrální třetí strany, která slouží jako mediátor; externí arbitráž; soudní řízení.
Dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 13) je tento mechanismus poměrně úspěšný. 5.2.2 Bulharsko Dle zprávy Eurocommerce (2012, příloha 1, str. 5) z dubna roku 2012 má být v Bulharsku vytvořena legislativní regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tato by mimo jiné zavazovala 80
maloobchodníky odebírat 70 % zboží od bulharských producentů (což by bylo v rozporu s legislativou EU). Dále by zakotvovala povinnost maloobchodníků zveřejňovat své smluvní podmínky na internetu, zákaz požadovat jakékoliv poplatky či výhody mimo dohodnutých slev, povinnost zalistovat jakéhokoliv dodavatele (!), principy stanovování cen (což by vedlo k omezení svobody cenotvorby), zákaz přenášet pokuty na třetí strany a další. Definice tržní síly by byla stanovena pouze obratovým hlediskem (nad 2 mil. EUR). Bulharská komise na ochranu hospodářské soutěže (2010) vydala k této problematice následující stanovisko: koncept významné tržní síly uplatňovaný ve více zemích Evropské unie se v praxi ukazuje být neefektivním. Orgány na ochranu hospodářské soutěže nejsou kompetentní k tomu, aby řešily obchodní spory. Samostatné zákony regulující „nekalé“ praktiky jsou rizikové v tom, že maloobchodníci v reakci na ně začnou vyhledávat zdroje v zahraničí, kde nejsou pravidla tak přísná, a upřednostňovat větší dodavatele. Takovýto zákon pak může mít na malé dodavatele zcela opačný vliv, než jaký byl původně zamýšlen. Komise doporučuje jít spíše cestou speciálního obchodního zákona o poctivé soutěži, který by byl vynucován nezávislým rozhodčím, soudem nebo ombudsmanem. Jako důležité označuje ale také informační kampaně, etické kodexy, vytváření kolektivních organizací dodavatelů, čímž by se posílila jejich vyjednávací pozice, a zachovávání pravidel na ochranu hospodářské soutěže. 5.2.3 Francie Ve Francii (Stefanelli, Marsden 2012) lze k ovlivňování dodavatelsko-odběratelských vztahů použít jak měkkých, tak tvrdých prvků práva. V rámci tvrdých prvků v prvé řadě jmenujme možnost požádat ministra ekonomie o podání žaloby k soudu jeho jménem. Dle francouzského obchodního zákoníku má totiž tento ministr právo vynucovat dodržování určitých ustanovení zákoníku, a to včetně situace, kdy dojde k závažné nerovnosti mezi právy a povinnostmi obchodních partnerů způsobených vynucením ze strany silnějšího z nich. Patří sem také snaha o nepoctivé získání výhodnějších podmínek hrozbou přerušení obchodního vztahu či jeho skutečné přerušení bez písemné výpovědi. Tento ministr má právo takovouto žalobu podat i bez návrhu poškozené strany, pouze na základě vlastního průzkumu situace, a to včetně případů, kdy poškozená strana nepochází z Francie. Odsouzená strana pak může kromě zákazu pokračování v dané činnosti zaplatit nejen pokutu, ale také náhradu škody. Dalším prvkem tvrdého práva je orgán na ochranu hospodářské soutěže, který je oprávněn centrálně zakázat určité druhy jednání v případech zneužití dominance či ekonomické závislosti, pokud pokuty, soudní zákazy jednání a ani jeho předešlé varování nevedou ke zlepšení situace. Speciálně pro oblast dodavatelsko-odběratelských vztahů pak byla zřízena také Komise pro vyšetřování obchodních praktik (Commission d'Examen des Pratiques Commerciales) působící pod vedením ministerstva financí. Jejími členy jsou zástupci vlády, parlamentu, soudnictví, akademiků, maloobchodu a dodavatelů. Rozhodnutí a názory této komise nejsou právně závazné, funguje spíše jako fórum, kde mají maloobchodníci a dodavatelé možnost spolu hovořit o problémech, bez obav z následné odvety či formálních důsledků. Hlavní náplní je nezávazný výklad práva, a to jak v individuálních případech, tak všeobecně. Tento výklad práva pak může být použit jako důkaz u soudu, ale také pro výklad právních norem v každodenní praxi firem. Komise není uzpůsobena k tomu, aby vyřešila zásadní otázky dodavatelsko-odběratelských vztahů, přesto přispívá k vylepšení dodavatelsko-odběratelského ovzduší řešením alespoň minoritních záležitostí. 81
5.2.4 Irsko V Irsku existovala regulace potravinářského sektoru již od roku 1987, kdy byl zakázán prodej za podnákladové ceny a výběr zalistovacích poplatků. V roce 2005 proběhla revize tohoto nařízení, ve které bylo zjištěno, že cena výrobků tímto nařízením regulovaných rostla rychleji (nebo klesala pomaleji) než cena výrobků neregulovaných. Nařízení bylo proto v roce 2006 zrušeno a po přechodnou dobu dokonce cena dříve regulovaných výrobků klesala i přes vzrůst cen ostatních potravin, po devíti měsících se pak již ceny potravinářských komodit pohybovaly stejným trendem bez ohledu na to, zda dříve byly regulovány nebo ne (The Competition Authority 2008:13–20). V současné době zde existují snahy o zavedení kodexu, který až na výjimky kopíruje dříve zavedený kodex uplatňovaný ve Velké Británii (viz níže). Jedná se o návrh „The Draft Code of Practice for Designated Grocery Goods Undertakings“ z května 2011, ke kterému proběhla veřejná konzultace. Irský kodex vychází ze základních principů, kterými jsou zákaznický zájem, čestné jednání, silná dodavatelská základna a konkurenceschopný maloobchodní sektor (část 2, odst 3). Kodex by reguloval maloobchodníky s ročním obratem nad 50 mil. EUR (část 3, odst. 4). Zásady, které jsou tímto kodexem upraveny, jsou v podstatě stejné, jako ve Velké Británii (viz níže). Kodex počítá se zřízením orgánu, který by jej vynucoval a aktivně vyšetřoval stížnosti, které mohou být důvěrné, dále by poskytoval vedení a poradenství tak, aby podniky byly schopny kodex dodržovat a podával zprávy příslušnému ministerstvu. Návrh nepočítá s vybíráním pokut. Zajímavé je, že orgán na ochranu hospodářské soutěže ve veřejné konzultaci tento kodex nepodpořil. Argumentuje tím, že situace v maloobchodním sektoru v Irsku a Velké Británii je odlišná (The Competition Authority 2009: 2). Ostrý boj mezi maloobchodníky a jejich dodavateli shledává spíše pozitivním pro zákazníka a obává se, že by kodex mohl negativně ovlivnit flexibilitu cen. Uvádí, že zatímco v Irsku je cenotvorba taková, že ceny jsou všeobecně nastaveny vysoko a pravidelně jsou po kratší dobu snižovány akcemi (slevy 33 % a další), ve Velké Británii jsou ceny stabilně nižší a akce nejsou tak časté. Proto je pro Irsko cenová flexibilita podstatná a není vhodné ji ohrožovat72. Orgán poukazuje na fakt, že zákon o hospodářské soutěži z roku 2002 byl v roce 2006 novelizován o část 2A73, která obsahuje mnohá ustanovení týkající se potravinářského sektoru (zákaz diskriminace poskytováním nerovných podmínek pro ekvivalentní transakce, zákaz poplatků za reklamu a výstavu zboží, příspěvků na náklady na otevření nových prodejen apod.). Navrhuje, že daná problematika by byla mnohem lépe regulována novelizací tohoto zákona, kde by se část 2A rozšířila například o zákaz vylistování dodavatelů na základě odmítnutí platby zalistovacích poplatků u nového zboží či nově otevřených prodejen. Orgán na ochranu hospodářské soutěže tedy navrhuje výhradní řešení na úrovni soutěžního práva, které je však dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 1) s výjimkou Německa v evropských státech nefunkční. Klíčové ovšem je, že dle tohoto orgánu by měl být kladen důraz na soukromoprávní vymáhání práv dodavatele, proto by měla být touto novelou podpořena práva žalobce, zejména by měla být ustanovena možnost získat odškodnění vyšší, než je kvantifikovatelná škoda. To by potenciální 72
Pokud tento předpoklad platí, pak je pravděpodobně aplikovatelný i na ČR, kde jsou rovněž ceny a priori nastavovány výše a snižovány jsou prostřednictvím akcí („Nejčastěji skloňovaným slovem se tak v loňském roce na českém maloobchodním trhu stalo podle Tomáše Drtiny slovo SLEVA.“, Retailinfo 2010). Zásah do cenové regulace (např. v podobě zákazu podnákupních cen) by pak českému zákazníkovi (alespoň v krátkém období) měl spíše škodit zvýšením cen. 73 Tato novela zároveň zrušila výše zmíněnou regulaci z roku 1987.
82
žalobce podpořilo při rozhodování o podání žaloby a zároveň by mohlo působit jako prevence pro potenciální porušovatele zákona (The Competition Authority 2009: 3–6). 5.2.5 Itálie V průběhu roku 2012 vstoupil v platnost zákon 27/2012 o liberalizaci, který obsahuje článek 62 o obchodních vztazích při prodeji zemědělských a potravinářských výrobků. Tento článek zavádí povinně písemnou smluvní formu, ve které musí být stanoveno její trvání, množství a charakteristika prodávaných produktů, cena, podmínky dodávky a platby. Maximální doba splatnosti je stanovena na 30 dní od dodávky pro rychle se kazící zboží. Jsou zakázány „nekalé“ praktiky jako přenášení neospravedlnitelných nákladů, získání jednostranných neospravedlnitelných výhod, podmiňování pokračování obchodního vztahu povinnostmi, které nemají nic společného s obsahem smlouvy nebo smluvního vztahu. Za porušení může být udělena pokuta až 500 tis. EUR (Stefanelli a Marsden 2012: 18). Článek 62 je velice kontroverzní. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012:18) není možné naplnit všechna jeho ustanovení kvůli vysoké frekvenci uzavírání smluv mezi dodavateli a odběrateli. Protimonopolní úřad, který je pověřen naplňováním zákona, se navíc obává, že na to nemá dostatečné prostředky. 5.2.6 Litva V Litvě je na dodavatelsko-odběratelské vztahy v maloobchodě aplikováno soutěžní právo, které bylo upraveno speciálně za tímto účelem. Soutěžní zákon 151 (2538) vešel v platnost 1. 1. 2002 a k 1. září 2009 byl právě upraven o § 13 odst. 2, který řeší tzv. dominantní postavení maloobchodu. Toto vzniká, pokud maloobchodník, při uvážení jeho dlouhodobé kupní síly a závislosti dodavatelů, má schopnost přímo nebo nepřímo uplatňovat „nekalé“ a neospravedlnitelné podmínky na dodavatele a může poškodit soutěž na jakémkoliv relevantním trhu v Litvě. Toto dominantní postavení je zakázáno zneužívat, což dle § 13 odst. 2 znamená například následující: 1. Požadování vratek mimo případ špatné kvality nebo případ zboží neznámého zákazníkům, které bylo dodáno z iniciativy dodavatele. 2. Požadování nespravedlivých plateb a slev, včetně poplatků za umístění na regále či za marketingové akce s výjimkou akcí v případě uvádění nového produktu na trh. 3. Zalistovací poplatek s výjimkou poplatku za posouzení zcela nového dodavatele. 4. Poplatky za otevření nové prodejny. 5. Příliš dlouhé lhůty splatnosti (pokud zboží nemá trvanlivost delší než 20 dní, nesmí doba splatnosti od dodávky přesáhnout 30 dní). 6. Nespravedlivé pokuty za nedodržení podmínek obchodu. O vynucování tohoto ustanovení se stará orgán na ochranu hospodářské soutěže, soukromý spor není možný. Je však možno podávat (i anonymně) stížnosti tomuto orgánu, který na jejich základě může zahájit šetření. Poté je oprávněn uložit právní závazky či pokutu (0,05 % z čistého obratu minulého finančního roku pro první porušení, 0,2 % pro další porušení) subjektu, který své dominantní postavení zneužil (§ 14). Co se týče efektu tohoto zákonného ustanovení, větší dodavatelé jej využívají, na straně menších dodavatelů stále přetrvává strach z možného ukončení smluvního vztahu (Stefanelli a Marsden 2012: 10). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012: 10) je problematická hlavně velice široká 83
definice „dominance v maloobchodě“, protože je obtížné prokázat, že maloobchodník je v dominantním postavení. European Competition Network (2011: 58) uvádí podobný nedostatek: vzhledem k tomu, že nejsou stanoveny jasné hranice dominance v maloobchodě, je nutno specificky zkoumat každý jednotlivý případ, což je časově náročné a neumožňuje okamžité řešení. Doposud bylo toto ustanovení zákona použito proti zahraničním maloobchodníkům, národní menší subjekty v dominantním postavení zatím nejsou orgánem na ochranu soutěže v této oblasti šetřeny (Stefanelli a Marsden 2012:10). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012:10) však řešení prostřednictvím soutěžního práva dle výsledků výzkumu není optimální, protože soutěžní právo by mělo ochraňovat především zájmy zákazníků. Použití speciálního zákona s možností řešit spory před soudem by bylo vhodnějším řešením. 5.2.7 Maďarsko V Maďarsku existují dva základní zákony, které jsou si velice podobné a které velice podrobně regulují dodavatelsko-odběratelské vztahy. Prvním z nich je obchodní zákon z roku 2005, který reguluje zneužívání významné tržní síly maloobchodníky. Zahrnuje ochranu svobodného obchodování, malých a středních podniků a má podporovat samoregulaci. Může být aplikován i na dodavatele ze zahraničí. Významná tržní síla je podle § 2 odst. e) tohoto zákona taková situace na trhu, kdy distributor je v takové situaci vůči svému dodavateli, že tento se mu nemůže vyhnout, pokud chce prodávat své zboží či služby zákazníkům. Zároveň je tento distributor díky své velikosti nebo podílu na obratu schopen ovlivnit, ať už regionálně či celostátně, přístup produktu nebo skupiny produktů na trh. Významnou kupní sílu má pak takový odběratel, který dosáhl obratu přes 100 mld. HUF (cca 8,7 mld. CZK, § 7 odst. 3). Významnou tržní sílu může mít kromě toho také takový subjekt či skupina subjektů, která je v jednostranně zvýhodněné vyjednávací pozici vůči svým dodavatelům (nebo se snaží ji získat), a to v závislosti na struktuře trhu, existenci bariér vstupu, podílu na trhu, finanční síle, velikosti obchodní sítě, velikosti a umístění prodejen a dalších aktivitách (§ 7 odst. 4). Za zakázané zneužití významné tržní síly je pak považováno: 1. neospravedlnitelná diskriminace dodavatelů; 2. omezování přístupu dodavatelů k příležitostem prodeje; 3. uvalení nespravedlivých podmínek na dodavatele, které přerozdělují riziko mezi partnery ve prospěch distributora, zejména pak přesouvání nákladů (skladovacích, propagačních, marketingových atd.) na dodavatele; 4. změna smluvních podmínek k tíži dodavatele po uzavření smlouvy, nebo i pouhá výhrada možnosti změnit podmínky zakotvená ve smlouvě; 5. podmiňování pokračování smluvních vztahů speciálními podmínkami, zejména pak retrospektivním vymáháním slev a lepších podmínek či podmínkou vyrábět zboží privátní značky; 6. platba poplatků, zejména pak zalistovacího poplatku a poplatků za služby, které si dodavatel neobjednal; 7. hrozba ukončení smluvního vztahu jako prostředek k vynucení jednostranně výhodnějších podmínek;
84
8. vynucování uzavírání smluvních vztahů mezi dodavateli distributora a třetími osobami, jako například výběr dodavatelů dodavatele či uzavření smluvního vztahu s dodavatelem služeb distributora; 9. uplatňování spotřebitelských cen nižších než jsou smluvně dohodnuté ceny na faktuře dodavatele, kromě případů, kdy distributor je vlastníkem zboží nebo kdy se jedná se o prodej zboží nižší kvality, výprodej během sedmi dnů před uplynutím lhůty spotřeby, zaváděcí ceny po dobu maximálně 15 dní, ceny na konci sezóny k vyprázdnění skladů či při ukončení prodeje určitého výrobku či při ukončení prodeje v dané obchodní jednotce (§ 7 odst. 4). Subjekty, jejichž významná tržní síla vyplývá z výše obratu, jsou povinny ve vztazích s dodavateli užívat férových obchodních podmínek a dále také připravit samoregulační etický kodex, který tyto praktiky obsahuje a také postupy pro případ, že tento kodex nebude dodržen. Tento kodex musely dotčené subjekty připravit do 6 měsíců od vejití zákona v účinnost a nechat jej schválit maďarským orgánem na ochranu hospodářské soutěže (§ 7 odst. 5). Zákon je vynucován několika úřady včetně orgánu na ochranu hospodářské soutěže, který nejen prozkoumává stížnosti, ale může zahájit řízení také ex officio. V případě porušení zákona je možno uložit pokutu, případně se maloobchodník může zavázat za určitých podmínek zdržet se tohoto jednání. Tyto procedurální záležitosti vyplývají ze zákona LVII o zákazu nekalých a omezujících tržních praktik z roku 1996, na které se výše zmíněný zákon odkazuje. Co se týče efektu tohoto zákona, uvádějí Stefanelli a Marsden (2012) následující: za poslední dva roky lze zaznamenat viditelný nárůst případů, které byly projednávány na základě tohoto zákona, převážně na základě stížnosti. Na druhou stranu strach dodavatelů ze ztráty obchodních příležitostí přetrvává, a proto je toto číslo stále ještě poměrně nízké. Problém je hlavně se zajištěním anonymity dodavatele. Maďarský trh je totiž tak malý, že i v případě dodržení anonymity dodavatele ze strany vyšetřujících orgánů lze podle charakteru stížnosti poznat, který dodavatel stížnost vznesl. Proto by bylo vhodnější používat více případy ex officio. Význam etického kodexu vynuceného odstavcem 5 paragrafu 7 je navíc mizivý, protože v případě jeho nedodržení maloobchodníkům žádné sankce nehrozí. Velice podobný zákon pak byl přijat v Maďarsku ještě v roce 2009, tentokrát platí pouze pro obor zemědělských a potravinářských produktů (Zákon XCV. o zákazu nekalých obchodních praktik distributory vůči dodavatelům zemědělských a potravinářských výrobků z roku 2009). Tento zákon mimo jiné obsahuje zákaz přesouvat náklady sloužící zájmům maloobchodníka na jeho dodavatele; vybírat zalistovací poplatky; vybírat poplatky za služby, které nebyly dodavateli poskytnuty či dodavatelem požadovány; požadovat příspěvek od dodavatele vyšší, než je sleva poskytnutá zákazníkovi, vybírat poplatky za logistické služby poskytnuté při přesunu zboží mezi jednotlivými budovami maloobchodníka, přesouvat pokuty na dodavatele, dobu splatnosti delší než 30 dní, jednostrannou změnu smlouvy, prodej pod nákupní cenou (nebo pod výrobními náklady v případě vlastní produkce) (Szilágyi 2012). Je zakázáno také vybírat poplatky za preferenční umístění výrobku na regále (Eurocommerce 2011:10). Dle vyjádření pracovníka ministerstva pro místní rozvoj Pétera Szilágyiho (Szilágyi 2012) přinesl tento zákon některé pozitivní změny v praktikách obchodních řetězců, což dle jeho názoru indikuje, že ustanovení zákona jsou efektivní a mohou být dodržována. Ministerstvo zároveň dle jeho slov tyto
85
výsledky pravidelně sleduje a přijímá potřebná opatření, takže například definice distributora zemědělského a potravinářského zboží byla na základě praxe upravena. V Maďarsku tak vznikl dvojí štít (European Competition Network 2013) pro dodavatele potravinářských produktů. Druhý z nich je ve výčtu zakázaných praktik ještě daleko podrobnější a za jeho vynucování je zodpovědný Hlavní zemědělský úřad, tedy ne orgán na ochranu hospodářské soutěže. Neobsahuje také konkrétní definici významné tržní síly. Jinak jsou si zákony velice podobné. Dle zprávy Eurocommerce (2012) je od února 2011 v platnosti ještě zákon z 20. prosince 2010 o změně určitých zákonů týkajících se potravinářského maloobchodu. Dle tohoto zákona musí maloobchodníci publikovat všeobecné smluvní podmínky na internetu a posílat je ministerstvu zemědělství. Maloobchodníci s obratem přes 20 mil. HUF (1,7 mil. CZK) musí publikovat zprávu o službách maloobchodníků poskytovaných dodavatelům včetně podmínek těchto služeb a maximálních cen. Pokuta za nedodržení může dosáhnout až 500 mil. HUF (43 mil. CZK). Za dodržování tohoto zákona je přitom odpovědné ministerstvo zemědělství, které dle názoru maloobchodníků není nestranné, protože dodavatelé potravin jsou částí jeho klientely. Navíc mnoho pojmů není v zákoně jasně definováno, takže ministerstvu zůstává velký prostor pro jeho vlastní výklad. 5.2.8 Německo V Německu v současné době žádný speciální zákon upravující dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinách neexistuje (Stefanelli, Marsden 2012). Řešení této problematiky v této zemi je více autory (Stefanelli, Marsden 2012, Bejček 2012) v porovnání s ostatními státy Evropy označováno za jedno z nejpřijatelnějších. Orgán na ochranu hospodářské soutěže zde používá soutěžního práva i k tomu, aby reguloval B2B vztahy, ve kterých vyjednávací pozice nejsou vyrovnané, bez ohledu na to, zda poškozovanou stranou je dodavatel či odběratel. Jedná se zejména o § 20 zákona proti omezování hospodářské soutěže, který zakazuje mimo jiné zneužití větší tržní síly k poškozování malých a středních podniků (§ 20, odst. 4). Důkazní břemeno pak leží na subjektu s větší tržní silou, který musí své jednání ospravedlnit (§ 20, odst. 5), v opačném případě mu hrozí pokuta. Orgán na ochranu hospodářské soutěže může jednat na základě vlastního šetření, či na základě podnětu. Co se týče konkrétnějších ustanovení o dodavatelsko-odběratelských vztazích, obsahuje § 20, odst. 2 definici závislého dodavatele z řad MSP. Podle německé právní úpravy je to takový dodavatel, který pravidelně musí svému odběrateli kromě slev či odměn obvyklých v daném odvětví poskytovat také speciální výhody, které nejsou ostatním odběratelům poskytovány. Odstavec 3 tohoto paragrafu pak zakazuje tyto výhody požadovat či přijímat bez objektivního ospravedlnění. Co se týče zákazu konkrétních praktik, zákon proti omezování hospodářské soutěže (s výjimkami) výslovně zakazuje bez objektivního ospravedlnění nabízet potraviny nebo v případě dlouhodobého nabízení také ostatní zboží a služby pod nákladovou cenou (§ 20, odst. 4). Výše zmíněný zákon komentuje Bejček (2012) následovně: „Obecnost úpravy a rozšíření její působnosti z dominantních soutěžitelů na všechny (tedy bez ohledu na jejich velikost) by měla vést podle vůle zákonodárce k ochraně před zvýhodňujícími obchodními podmínkami pro všechny, kteří jsou na soutěžiteli požadujícím takové podmínky závislí… Kromě obecnosti dosahu ani obecnost formulace přitom nevyvolává v Německu obavy, že by se nespravedlivé smlouvy nedaly ze strany 86
malých a středních podniků napadnout. Tento obecný přístup v podobě generální klauzule naplňované zejména judikaturou je vhodnější, než těžkopádná „pojmoslovná akrobacie“ nebo nesmyslná kasuistika. Má v sobě prvky toho, čemu se v širším kontextu říká „effet utile“, a co směřuje k rozumné a co nejefektivnější legální realizaci práva.“ Dalším důležitým zákonem je zde zákon proti „nekalé“ soutěži. Tento zakazuje „nekalé“ praktiky, které mohou podstatně narušit soutěž a poškodit konkurenci. Zákon zahrnuje například zákaz omezování svobody rozhodnutí pomocí nátlaku na obchodního partnera. Tento zákon ale není vynucován orgánem na ochranu hospodářské soutěže, slouží pouze jako právní základ k podání soukromé žaloby. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012) se zástupce orgánu na ochranu hospodářské soutěže vyjádřil tak, že tyto dva zákony jsou pro ochranu slabší smluvní strany v B2B vztazích zcela postačující. Kvůli neustále se vyvíjející obchodní praxi není totiž možné legislativně ošetřit úplně všechno, proto je právo na ochranu hospodářské soutěže považováno za nejlepší metodu regulace této problematiky. Důležitým poznatkem, který ze studie Stefanelliho a Marsdena (2012) vyplývá, je, že volba Německa implementovat evropskou směrnici o „nekalých“ obchodních praktikách i na B2B vztahy se zdá být velice vhodnou a je otázkou, zda by podobným způsobem neměla postupovat Evropská unie jako celek. 5.2.9 Nizozemí V Nizozemí (Stefanelli, Marsden 2012: 19) je snaha řešit dodavatelsko-odběratelské vztahy ještě v počátcích. Ministerstvo ekonomie identifikovalo existenci problémů v potravinářském sektoru ve své zprávě z roku 2009 a stanovilo, že upřednostňuje, aby si dodavatelé a odběratelé vytvořili vlastní kodex. Dodavatelé ovšem zřetelně dali najevo, že nemají velký zájem na tom, aby jednání o kodexu iniciovali. Ministerstvo proto pověřilo univerzitu v Tilburgu, aby zjistila, zda existuje možnost takovýto kodex vytvořit. Výsledkem je zpráva z roku 2012, která mimo jiné obsahuje zjištění, že zatímco maloobchodníci jsou přesvědčeni, že dodavatelé v případě problémů mohou řešit spor soudní cestou, dodavatelé to neučiní ze strachu před ukončením smluvního vztahu. Byl také navržen mechanismus řešení sporů pro případ, že kodex chování by nebylo možno uvést v život. Zpráva se zabývá třemi hlavními překážkami, které při řešení sporů vyvstávají: 1. Náklady – zpráva doporučuje vytvoření jednoduchého postupu řešení sporů zaměřeného na hledání řešení konkrétního problému; tento postup by byl účinnější než hledání řešení všeobecných právních otázek; zpráva navrhuje zajištění dostatku expertů na řešení sporů, které by bylo možno v případě potřeby vyhledat. 2. Obava z ukončení smluvního vztahu – zpráva se soustředí na způsob, jakým by se mělo vyjednávat, aniž by se vyhrotil konflikt, navrhuje, že prvním krokem by mělo být jednání s nákupčím, následně s jeho nadřízeným, a tak dále, až dojde na experta jmenovaného v bodě 1. 3. Kolektivní odškodnění – zpráva poukazuje na nemožnost získat kolektivní odškodnění a navrhuje, aby se tato problematika prozkoumala podrobněji.
87
Stefanelli a Marsden (2012) uvádějí, že vzhledem k tomu, že se maloobchodníci a dodavatelé ani nemohou shodnout na tom, že by vůbec nějaký problém existoval, bude bez vnějšího donucení prakticky nemožné nějaký kodex sestavit. 5.2.10 Polsko V Polsku stojí dle Eurocommerce (2012) úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů na soudní interpretaci zákona o „nekalé“ soutěži. Soudy totiž neuznávají jakékoliv jiné podmínky smlouvy než o maloobchodních maržích, což de facto znamená, že partneři mohou jednat pouze o netto cenách a nejsou možné jakékoliv platby za služby, slevy atd. Soudy svá rozhodnutí zdůvodňují snahou odstranit bariéry na vstupu na dodavatelský trh. V praxi jsou přijímána tato opatření: pokud si dodavatel soudně stěžuje na jakýkoliv poplatek zaplacený maloobchodníkovi, soud nařídí jeho vrácení. Dle názoru polských maloobchodníků toto znemožňuje nadále provozovat moderní a konkurenceschopný maloobchod, protože každý z nich poskytuje jiné služby a má jiné silné stránky, které nyní nemohou být zohledňovány. Ceny za jednotlivé výrobky (které platí maloobchodník svým dodavatelům) jsou tímto zcela transparentní, což podle nich narušuje hospodářskou soutěž. Zákon proti „nekalé“ soutěži také obsahuje pravidlo, že poměr vlastních značek v diskontních supermarketech nesmí být vyšší než 20 % z celkové produktové řady. Toto pravidlo ale příliš nelze aplikovat v praxi, protože k němu chybí podrobnosti a definice jednotlivých pojmů. 5.2.11 Portugalsko V Portugalsku (Stefanelli a Marsden 2012:19) byl v roce 1997 konfederací portugalského průmyslu a asociací velkých portugalských maloobchodníků vytvořen kodex chování „Código de Boas Práticas Comercias“. Na základě zprávy portugalského orgánu na ochranu soutěže z října 2010 (Commercial Relations Between the Large Retail Groups and their Suppliers, 2010) však tento kodex nebyl příliš úspěšný a bylo navrženo vypracování nového kodexu (§ 2.1). Tento by neměl být závazný, proto bylo zároveň navrženo vytvoření mechanismu řešení sporů, v rámci kterého by byla vydávána závazná rozhodnutí (§ 2.1.1), a také postu ombudsmana, který by na dodržování kodexu dohlížel (§ 2.1.2). Zpráva rovněž doporučuje sepsání pravidel pro standardní smlouvy (§ 2.1.3), zakázání retroaktivních plateb (§ 2.1.4), stanovení povinnosti maloobchodníka informovat s dostatečným předstihem dodavatele a ombudsmana o podstatných změnách v umístění jeho výrobků na regálech (§ 2.1.5), stanovení pravidel pro platby (§ 2.1.6) atd. Zpráva rovněž navrhuje vytvoření komise, která by hlouběji zkoumala obchodní praktiky a navrhovala jejich řešení. Za čtyři nejdůležitější označuje zpráva jednostranné vynucování podmínek smlouvy, slevy, pokuty a platební podmínky (§ 2.2). Zpráva také doporučuje zintenzivnění sběru statistických dat, co se týče cen v dodavatelsko-odběratelském řetězci v potravinách (§ 2.3). Zpráva také upozorňuje na potřebu lepší aplikace stávající regulace, zejména úpravy podnákladových cen, „nekalých“ vyjednávacích praktik a platebních lhůt (§ 2.4). V Portugalsku totiž již existoval zákon 370/93 z 29. října 1993, který (ve znění 140/1998) reguluje diskriminační ceny či podmínky prodeje (čl. 1), ceníky a podmínky prodeje (čl. 2), prodej pod náklady (čl. 3), odmítnutí prodávat zboží či poskytovat služby (čl. 4) a „nekalé“ obchodní praktiky (čl. 5). Nutno ještě dodat, že už dříve byly podmínky regulovány nevyhovujícím zákonem 422/1983 a podnákladové ceny byly upraveny v zákoně 253/1986. 88
Na základě této zprávy vešel v lednu 2011 v platnost zákon 118/2010, stanovující limity pro platební lhůty u potravin dodávaných malými a středními podniky (Stefanelli a Marsden 2012:20) rozlišené dle kazivosti zboží. Pokud není toto ustanovení dodrženo, hrozí maloobchodníkovi pokuta a musí dodavateli uhradit úroky. Byla také vytvořena speciální platforma, která má vytvořit nový kodex a podporovat dialog v rámci dodavatelského řetězce a také vytvářet nástroje pro sběr a analýzu relevantních informací. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012:20) v Portugalsku existuje vůle pro samoregulaci, ale zároveň je zde potřeba určité oficiální regulační struktury, aby se vyřešily větší nerovnosti mezi stranami. 5.2.12 Rumunsko V Rumunsku existuje speciální zákon 321/2009 o marketingu potravin, který byl přijat převážně kvůli přetrvávajícím problémům výrobců mléka, se kterými maloobchodníci odmítali vůbec uzavírat smlouvy, takže tito neměli možnost jakkoliv ovlivnit podmínky smlouvy, hlavně dobu splatnosti. Původní pokus o vytvoření etického kodexu byl neúspěšný, protože jej podepsalo pouze několik maloobchodníků a dodavatelů a navíc nebyl právně závazný. Tento kodex byl proto v roce 2009 transformován do nového zákona (Stefanelli, Marsden 2012: 11). Zákon stanovuje povinnost uzavřít mezi maloobchodníkem a dodavatelem v souladu se zákony smlouvu předem. Je zakázáno vázat druhou smluvní stranu prodeji zboží či služeb třetí straně (čl. 3), vybírat poplatky za služby, které se přímo neváží k prodeji či za rozšiřování prodejní sítě (čl. 4), s výjimkami je zakázáno maloobchodníkům prodávat zboží se ztrátou (čl. 5). Dále není možné zakazovat dodavateli, aby prodával stejné zboží třetí osobě za stejnou či nižší cenu (čl. 6). Přísně je rovněž upraven delisting (čl. 7), kdy není možné kromě chyby na straně dodavatele ukončit kontrakt bez dvouměsíční výpovědi (čl. 7 odst. 1). Je povinností maloobchodníka vrátit v tomto případě dodavateli zalistovací poplatek (čl. 7 odst. 1). Zboží se považuje za doručené, pokud do 24 hodin od doručení není doručeno písemné zdůvodnění odmítnutí zboží z důvodu zpoždění nebo nesplnění smluvních podmínek (čl. 7 odst. 3). Před novelou zákona byla článkem 8 přesně stanovena lhůta splatnosti zboží (čerstvé 12 dní, mražené 20, ostatní 35 dní), která byla nicméně v roce 2010 zrušena a bylo ustanoveno pouze, že lhůta splatnosti musí být zakotvena ve smlouvě, s výjimkou mléka, masa, vajec, ovoce, zeleniny a hub, kde nesmí být delší než 30 dní. Pokuty za nedodržení zákona uvaluje dle druhu jednání ministerstvo financí nebo Národní úřad pro ochranu spotřebitele (čl. 11). Dle výzkumu Stefanelliho a Marsdena (2012: 11) je tento zákon ve své podstatě neefektivní, zvláště poté, co novela zrušila lhůty splatnosti, ale také proto, že zákon samotný nestanovuje politické cíle, které má sledovat. Praktická aplikace zákona proto není příliš úspěšná. Dle jiného zdroje (Eurocommerce 2011) je problém zákona také v tom, že za vymáhání zákona jsou zodpovědné čtyři různé instituce (kromě výše uvedených ještě obce a policejní autority), což celý systém činí nepřehledným. 5.2.13 Slovensko Na Slovensku je právní úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů velice proměnlivá a sahá od přísné regulace specifickým zákonem až po jeho úplné zrušení a liberalizaci vztahů. Tato úprava v podstatě kopíruje politickou situaci na Slovensku. Nejprve byl přijat zákon č. 358/2003 o obchodních řetězcích s účinností od 1. 9. 2003. Tento pracoval s pojmem ekonomická síla, kterou definoval jako celkový podíl na relevantním trhu zboží na 89
Slovensku za minulý kalendářní rok přesahující 5 % a nebo jako celkový roční obrat vyšší než 1,5 mld. SK (cca 1,25 mld. CZK). Zákon se v některých ustanoveních (např. lhůta splatnosti) zaměřoval na potraviny a kosmetické prostředky. Zákon zakazoval zneužívání ekonomické síly, do kterého mimo jiné spadá: 1. zalistovací poplatek za zařazení do evidence dodavatelů; 2. zalistovací poplatek za nový výrobek (kromě výrobku, který se v SR neprodával déle než 3 měsíce); 3. poplatek za umístění produktu na určitém místě v provozovně; 4. poplatek na náklady na propagaci, pokud nesouvisí přímo výlučně s propagací zboží dodavatele; 5. poskytnutí záloh, záruk či obdobného plnění, které jsou v průběhu obchodního vztahu nevratné nebo jsou po jeho skončení vratné pouze z části; 6. prodej pod nákladovou cenou (s výjimkami); 7. přenesení sankcí na dodavatele s výjimkou vady zboží na straně dodavatele; 8. kontrola kvality u dodavatele nebo hrazení nákladů na kontrolu dodavatelem; 9. bezdůvodná výměna dodaného zboží; 10. doba splatnosti přesahující 45 dní; 11. požadování dodatečných bezplatných služeb; 12. poskytování slev zdůvodněných například otevřením nové provozovny, výročím maloobchodu, soutěžemi atd., pokud není minimálně 90 % slevy promítnuto do ceny zboží. Kromě toho zákon obsahoval také pravidla pro označování zboží. Dozorem nad dodržováním zákona bylo pověřeno ministerstvo hospodářství SR, pokuta za nedodržení mohla dosáhnout maximální výše 10 mil. SK, při opakovaném porušení až dvojnásobku. Lhůta k přepracování smluv činila 3 měsíce od nabytí účinnosti zákona. Evropská komise (Generální ředitelství pro rozšíření) však ještě v roce 2003 poukázala na to, že zákon „…je v rozporu se Smlouvou o EU, je diskriminační a že uplatňování restrikcí proti obchodním řetězcům bude muset být odůvodněno všeobecným zájmem, případně [bude nutné] dokázat, že opatření jsou nediskriminační, proporční a nemohla být dosáhnuta jinak. Navíc Evropská komise poukázala i na skutečnost, že mnohými ustanoveními zákona je snaha řešit problematiku, která je řešena legislativou Společenství v oblasti hospodářské soutěže.“ (Vláda Slovenskej republiky 2008: 1). Proto byl zákon hned v roce 2004 novelizován zákonem č. 543/2004 o obchodních řetězcích. Tento zákon nově definuje ekonomickou sílu jako pozici provozovatele obchodního řetězce ve vztahu k dodavateli, na základě které je dodavatel na provozovateli závislý, neboť nemá na relevantním trhu možnost nabídnout zboží jinému podnikateli, a proto je provozovateli obchodního řetězce nucený poskytnout výhodnější smluvní podmínky, než jaké by poskytl jinému podnikateli (§ 2h). Bylo tedy vypuštěno ustanovení o obratu či podílu na trhu. Zneužití ekonomické síly pak je definováno obecněji jako chování, kterým zneužívá provozovatel obchodního řetězce svoji vyjednávací výhodu a vynucuje si výhodnější podmínky, zejména vynucování závazků, které nesouvisí s předmětem smlouvy, vynucování prodeje dodavatelem za cenu nižší, než je výrobní nebo nákupní cena a přenesení sankcí na dodavatele (§ 3). Ani tato novela však nebyla dostatečná a zákon zůstal „…nevyhovující, nesystémový a diskriminační“ 90
(Vláda Slovenskej republiky 2008: 1) a navíc „…neúčinný a v zásadě nevykonatelný“ (tamtéž, str. 3). Proto byl 1. 1. 2009 zrušen a nahrazen zákonem č. 172/2008 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích. Tento zákon již nebyl jednostranný – zakázaného dohodnutí nepřiměřené podmínky v obchodních vztazích se mohl dopustit jak dodavatel, tak odběratel. Zákon již pracoval s pojmem ekonomická závislost (stav, kdy jeden z účastníků uzavře smlouvu za pro něj nepřiměřených podmínek, protože jeho možnosti uzavření smlouvy s jinými podnikateli jsou omezené (§ 2)). Zákon znovu zakazuje (s různými výjimkami) obdobné jednání jako v zákoně 358/2003, tedy zalistování dodavatele či výrobku, poplatek za využití distribuční sítě, za obchodní aktivity odběratele, poplatek za umístění výrobku. Výše uvedené poplatky jsou povoleny, pouze pokud nepřesahují 3 % z ročních tržeb dodavatele za daný výrobek. Zákon zakázal rovněž provádění kontrol u výrobce v době platnosti dokladu o úřední kontrole (mimo zboží privátní značky), vratky, neodůvodněné výměny zboží, lhůtu splatnosti delší než 30 dní od vystavení faktury (u zboží s vyznačeným datem minimální trvanlivosti či spotřeby), skonto, dodatečné nepeněžní plnění po odevzdání výrobku, přenesení sankcí bez právního důvodu, okamžitou výpověď smlouvy bez výpovědní lhůty, podmiňování možnosti postoupení pohledávky bez písemného zdůvodnění dlužníka, vyloučení nároku na úroky při pozdní platbě, retrospektivní změny ceny bez písemné dohody (§ 3). Zákon také ustanovil, že strany se mohou dohodnout na etickém kodexu, který se ode dne přistoupení účastníka pro něj stává závazným (§ 4). Zákon byl v únoru 2009 novelizován zákonem 55/2009. Novela obsahovala jen drobné změny, nově byl zakázán poplatek za otevření nové provozovny a plnění za neposkytnuté služby. I takto byl však v roce 2010 znovu zcela zrušen a nahrazen zákonem 140/2010 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích mezi odběratelem a dodavatelem zboží, kterým jsou potraviny (s účinností od 1. 5. 2010), takže se ustanovení zcela přestala týkat prodejců nepotravinářských výrobků (Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky 2010). Tento zákon stanovil povinnost odběratele poskytnout dodavateli všeobecné obchodní podmínky, stanovil jejich obsah a nutnost fakturovat každý nákup či prodej zboží či služby (§ 3). Zakázal dohodnutí nepřiměřených podmínek, kde kromě dosud uvedených poplatků zakazuje poplatek za dodatečné kompenzace sníženého zisku, za zvýšený prodej zboží, za návštěvu nákupčích u nových dodavatelů, za design související s vnější prezentací a zabalením, za spotřebitelský průzkum vykonaný odběratelem. Tyto platby jsou nepřiměřené, pokud přesahují 3 % z ročních tržeb dodavatele. Nové jsou v tomto zákoně také zákazy prodeje zboží za vyšší cenu, než byla dohodnutá na konkrétní časově omezenou propagační akci, nepřevzetí předem dohodnutého objemu zboží privátní značky, prodej za podnákladovou cenu, požadování kratší doby čerpání trvanlivosti zboží dodavatelem, než umožňuje zákon, vzájemný zápočet pohledávek bez písemného souhlasu dodavatele, podmiňování prodeje zboží dodavatele výrobou výrobků privátní značky, odmítnutí uvést na obalu zboží privátní značky jméno a adresu dodavatele, pokud tento o to požádá, retroaktivní peněžní plnění za propagační akce, dohodnutí jiné doby přechodu vlastnictví zboží, než datum převzetí zboží. Kromě těchto nových ustanovení zákon více méně kopíruje zákon 172/2008 včetně možnosti přistoupit k etickému kodexu. I u tohoto zákona nicméně dne 12. 1. 2011 vláda (v čele s pravicovou Ivetou Radičovou, zákon byl schválen za vlády Roberta Fica) schválila návrh na jeho zrušení (Noviny 2011). Důvodem je dle ministerstva neefektivnost zákona, snaha o snížení regulační zátěže a zachování svobody smluvních 91
vztahů mezi podnikateli (Webnoviny 2011). Představitelé slovenského Zväzu obchodu a cestovného ruchu v reakci na tento návrh přislíbili, že chtějí ve spolupráci se Slovenskou poľnohospodárskou a potravinárskou komorou vypracovat Etický kodex, který by vztahy mezi dodavateli a odběrateli upravoval, a také podporovat prodej domácích výrobků (tamtéž). Dne 28. 6. 2011 byl pak zákon Národní radou Slovenské republiky zrušen s účinností od 1. 8. 2011. Po změně politických poměrů (k vládě se znovu dostal Robert Fico) došlo v říjnu 2012 ke schválení nového zákona č. 362/2012 o nepřiměřených podmínkách v obchodních vztazích, jejichž předmětem jsou potraviny, který je účinný od 1. ledna 2013. Zákon je znovu více méně podobný předchozím dvěma zákonům. V § 3 stanovuje základní náležitosti smlouvy a explicitně zde stanovuje, že lhůta splatnosti musí být kratší než 30 dní od doby doručení, pokud by byl problém s fakturou, pak nejdéle 45 dní. Nicméně chyby a nesprávnosti (jiné než dle předpisu 222/2004 o dani z přidané hodnoty) neznamenají, že faktura není řádně vystavená. Paragraf 4 obsahuje velice podrobný výčet zakázaných nepřiměřených podmínek, kromě již dříve uvedených zákazů přidává například zákaz platby za vyšší než plánovaný prodej potraviny dodavatele, upřednostňování výsledků kontrol vykonaných na náklady odběratele před výsledky úředními, okamžité vypovězení smlouvy opakujícího se plnění, ukládání vícenásobné smluvní pokuty za porušení stejné povinnosti, dojednání nepřiměřené smluvní pokuty, závazek ve smlouvě s dodavatelem, který s předmětem smlouvy nesouvisí, uplatňování diskriminačních nebo nepřiměřeně výhodných podmínek ve vztahu k jednotlivým dodavatelům při stejném plnění, požadování garantované ceny na dobu delší než 3 měsíce, vyžadování zpětného odběru obalu a odpadu, který nepochází z dodávky dodavatele, požadování zálohy na budoucí smluvní pokuty. Některé poplatky, které v dřívějších zákonech byly omezeny 3% hranicí obratu, jsou zcela zakázány (např. zalistovací, náhrada marže atd.) Slovensko je jednoznačným příkladem toho, že existence legislativní úpravy zkoumané problematiky podstatně závisí na politické situaci v zemi. Je otázkou, zda řešení zákonem s velmi podrobným výčtem praktik, který se vždy nově doplňuje poté, co regulovaná strana nalezne jiné právní řešení74, je dlouhodobě udržitelné. 5.2.14 Slovinsko V srpnu 2011 byl ve Slovinsku podepsán etický kodex (Code of Good Business Practices of the Stakeholders in the Agri-food Chain, 2011), čímž se tato země zařadila k těm, které dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinách regulují prostřednictvím měkkých prvků práva. Signatáři jsou zástupci několika asociací z obchodu, potravinářství a zemědělství. Kodex obsahuje doporučení pro všechny články řetězce (čl. 1) a je dobrovolným závazkem, který má zlepšit obchodní vztahy v daném odvětví. Kodex nevylučuje přistoupení zahraničních osob. Podle článku 4 zdůrazňuje kodex partnerství založené na třech pilířích udržitelného rozvoje a partneři mají dodržovat následující principy: 1. rovnost smluvních partnerů, 2. právo zákazníka na informace, 3. svobodná vůle a důvěra, 74
Což lze v některých případech označit i jako obcházení zákona.
92
4. 5. 6. 7.
svoboda určování cen a prodejní politiky, dobrovolná podstata prodejních aktivit, svobodné užívání značek, stanovení rozumných termínů dodávek.
Článek 6 pak vyjadřuje snahu signatářů nakládat s potravinami opatrně, aby se zamezilo ztrátám, zlepšovat logistické procesy, kvalitu a dbát na životní prostředí. Dále také respektovat dohodnuté podmínky a lhůty splatnosti, které mají mít písemnou podobu, neprovádět jednostranné změny smluvních podmínek, dodržovat legislativu ohledně kvality, označování a reklamy, neomezovat možnost partnera spolupracovat také s třetími stranami a zachovat obchodní tajemství. Dle článku 7 pak bylo dohodnuto zavedení netto cen od 1. ledna 2013, kdy cena na faktuře má být konečná, nemají se používat různé slevy, kromě poplatků za předem dohodnuté poskytnuté služby dle ceníku. Článek 8 pak ustanovuje radu, která dohlíží na implementaci kodexu a aktualizuje jej. Dle článku 9 pak signatáři mají své spory řešit smírně, v případě přetrvávajícího problému pak prostřednictvím mediace. Pokuty za nedodržování kodexu se neudělují. Vzhledem k tomu, že ve Slovinsku je obvyklé řešit podobné situace profesními kodexy, které jsou všeobecně přijímané a respektované, lze předpokládat, že kodex bude mít alespoň na národní úrovni určité výsledky. Tento druh kodexu je totiž ve Slovinsku vnímán jako něco mezi samoregulací a legislativní regulací, a to v závislosti na tom, kdo jej přijal. Přestože tento kodex žádné sankce ve smyslu pokut nestanovuje, je možné udílet disciplinární sankce, jako například omezení členských práv v asociaci. Pokud o kodexu ví i širší veřejnost, má tento šanci mít poměrně značný vliv, což by měl být případ i tohoto kodexu. Problém však může nastat v jeho nedodržování ze strany zahraničních subjektů. Z tohoto důvodu je pravděpodobně tento systém také nepřenositelný na jiné státy (Stefanelli, Marsden 2012: 16). 5.2.15 Španělsko Ve Španělsku byla v říjnu 2011 publikována zpráva o dodavatelsko-odběratelských vztazích v potravinářském sektoru, která se zabývá problémem vyjednávací síly maloobchodu a „nekalých“ praktik proti dodavatelům. Zde byla vydána mnohá doporučení, mimo jiné k odstranění některé stávající regulace, obzvláště místních regulací, které nejsou v souladu s evropskou směrnicí o službách. Druhým doporučením je sběr dat o problematice, především nastavení mechanismu hlášení těchto praktik úřadům bez obavy ze ztráty kontraktu s maloobchodníkem ze strany dodavatele. Třetím doporučením je ustanovit povinnost písemné podoby smlouvy mezi dodavateli a odběrateli. Začtvrté mají být zřízeny mechanismy minimalizující negativní vliv „nekalých“ praktik na efektivnost a blaho zákazníka. Zejména se jedná o platby dodavatelů maloobchodníkům, retroaktivní změny, požadování zneužitelných informací o produktu od dodavatele, zneužití předávání citlivých obchodních informací mezi partnery a požadování podmínek udílených nejvíce zvýhodněnému maloobchodníkovi. Za největší problém však zpráva spatřuje různorodost regulace mezi jednotlivými regiony Španělska (citovaná zpráva, str. 140–141)75.
75
Podobný problém vlastně existuje i na území celé EU.
93
Zároveň se objevují snahy ze strany ministerstva zemědělství napsat zcela nový zákon oddělený od ochrany hospodářské soutěže, který by reguloval vertikální vztahy v dodavatelsko-odběratelském řetězci v potravinách. Spolu s ním by měl vzniknout i regulativní orgán na způsob rozhodčího nebo ombudsmana, který by umožňoval anonymní stížnosti a ex officio šetření (Stefanelli, Marsden 2012: 21). Dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 21) existuje mezi maloobchodníky ve Španělsku také snaha o samoregulaci – neformální systém řešení sporů s dodavateli. Informace o něm však jsou přísně interní, proto se nepodařilo zjistit více. 5.2.16 Velká Británie Na území Spojeného království byly dodavatelsko-odběratelské vztahy v maloobchodě nejprve regulovány etickým kodexem (Supply Chain Code of Practitce) z roku 2001. Tento však byl shledán neúčinným z důvodu obtížné interpretace a chybějícího závazného mechanismu řešení sporů. Navíc dodavatelé nemohli iniciovat šetření anonymně (Stefanelli, Marsden 2012:12). Problém byl také v úzkém okruhu regulovaných maloobchodníků. Na základě „Zprávy o šetření provedeném v oblasti dodávek potravin“ Komise Spojeného království (Competition Commission 2008) z 30. dubna 2008 bylo mimo jiné zjištěno, že ti retaileři, kterých se původní etický kodex netýkal, uplatňovali vůči svým dodavatelům horší praktiky než čtyři největší maloobchodníci, na které se etický kodex vztahoval, a proto bylo rozhodnuto o jeho rozšíření na více subjektů (tamtéž, str. 232). Zároveň byla zpřísněna některá nařízení, která díky vágnosti původní formulace („přiměřenost“) nebyla schopna zabránit nadměrnému přenosu rizik a neočekávaných nákladů na dodavatele (tamtéž, str. 235). V roce 2009 (účinnost 2010) pak vzniklo nové nařízení Komise Spojeného království s názvem The Groceries (Supply Chain Practices) Market Investigation Order 2009. Toto nařízení reguluje chování maloobchodníků s obratem vyšším než 1 mld. GBP (cca 30 mld. CZK, čl. 4, odst. 1, písm. b) a týká se dodavatelů z celého světa (čl. 2, odst. 1, písm. c). Nařízení obsahuje mnoho povinností maloobchodníků, jako například poskytování informací dodavatelům a uzavírání všech podmínek dodávky písemně (čl. 6), poskytování informací dozorujícímu orgánu (Office for Fair Trading, dále jen „OFT“, čl. 7), vzdělávání zaměstnanců v oblasti nového kodexu (čl. 8, viz dále), jmenování osoby zodpovědné za dodržování nařízení (čl. 9), povinnost každoročně uveřejnit zprávu o dodržování nařízení (čl. 10) a další. Jednou z povinností je rovněž dodržovat kodex chování Groceries Supply Code of Practice (GSCOP), který je tímto ustanovením zaveden. Tento stanovuje základní principy chování maloobchodníků. Tito musejí se svými dodavateli jednat spravedlivě, zákonně a v dobré víře s ohledem na jejich potřebu jistoty (čl. 2). Zakazují se rovněž retrospektivní změny (čl. 3), podstatné změny v postupech v dodavatelském řetězci během trvání smlouvy bez předešlého písemného upozornění nebo plné kompenzace dodavateli (čl. 4), zpožděné platby (čl. 5), příspěvky na marketingové náklady, pokud nebyly dohodnuty ve smlouvě (čl. 6), vázání odběru zboží na uzavření smluv s třetími stranami (čl. 11) a další. Maloobchodník dokonce musí dodavateli za určitých podmínek kompenzovat náklady, které utrpěl na základě špatné předpovědi obchodníka, pokud tato nebyla připravena v dobré víře a s dostatečným úsilím (čl. 10). Velice přísná pravidla rovněž platí pro promoční akce a platby za ně (čl. 12–14) a také pro vylistování dodavatele (čl. 16). 94
Dodržování nařízení kontroluje OFT, nicméně dodržování samotného kodexu má mít na starosti samostatný orgán, který doposud nebyl zřízen. Prozatím bylo navrhnuto zřídit post rozhodčího. Aby tento mohl za nedodržování kodexu udělovat pokuty, bude ještě nutné přijmout i další legislativu. Post rozhodčího by byl placen z povinných příspěvků maloobchodníků.
5.3 Regulace v ČR – zákon o významné tržní síle V České republice v současné době reguluje dodavatelsko-odběratelské vztahy Zákon o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití ze dne 9. září 2009, s účinností od 1. února 2010. Vzhledem k tomu, že tento zákon je pro tuto práci stěžejní, představím ho nyní podrobněji. 5.3.1 Zákonná ustanovení Nejprve bych však ráda upozornila, že při popisu zákonných ustanovení může dojít k určitým zjednodušením. Představení zákona v této subkapitole má sloužit pouze k seznámení se zákonem pro účely pochopení dalšího textu této práce. Celý zákon je možno prostudovat ve Sbírce zákonů ČR. Dále bych ráda zdůraznila, že tato subkapitola nemá představovat právní výklad zákona. Pokud u některých ustanovení popisuji, jakým způsobem bývají pojímána v praxi nebo je provazuji s „nekalými“ praktikami analyzovanými v této práci, pak to neznamená, že takovýto je jejich oficiální výklad. Spíše bývají tato ustanovení tímto způsobem chápána mezi odběrateli a dodavateli, a proto to považuji za nutné zmínit z důvodu pochopení ostatního textu této práce. Hlava I Úvodní ustanovení představuje obsah úpravy a definuje dodavatele a odběratele. Druhá hlava s názvem Zneužití významné tržní síly pak definuje VTS a zakazuje její zneužití, které spočívá zejména v soustavném porušování pravidel stanovených v přílohách zákona, které budou představeny níže. Významná tržní síla je dle § 3 odst. 1 „…takové postavení odběratele vůči dodavateli, kdy se v důsledku situace na trhu stává dodavatel závislým na odběrateli ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům a kdy si odběratel vůči dodavateli může vynutit jednostranně výhodné obchodní podmínky“. Posuzovat se však má „…zejména s ohledem na strukturu trhu, překážky vstupu na trh, tržní podíl dodavatele a odběratele, jejich finanční sílu, velikost obchodní sítě odběratele, velikost a umístění jeho jednotlivých prodejen“ (§ 3 odst. 2). Velice důležitý je pak odstavec třetí tohoto paragrafu, který stanoví, že „…není-li prokázán opak, má se za to, že významnou tržní sílu má odběratel, jehož čistý obrat přesáhne 5 mld. Kč“. Třetí hlava pak dozorem nad dodržováním zákona pověřila Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který při zjištění zneužití významné tržní síly takové jednání do budoucna zakáže rozhodnutím. Řízení může být ovšem i zastaveno, pokud do 15 dnů ode dne doručení písemného vyrozumění základních skutkových okolností případu doručí účastníci řízení písemný návrh závazků ve prospěch obnovení hospodářské soutěže, které odstraní závadný stav, pouze však za podmínky, že nedošlo k podstatnému narušení hospodářské soutěže. Pokud dojde ke zneužití VTS, nesplnění výše uvedených závazků nebo opatření k nápravě uloženého ÚOHS, jedná se o správní delikt, který lze pokutovat až 10 mil. Kč nebo 10 % z čistého obratu soutěžitele. Za správní delikt porušení pečetě umístěné v průběhu šetření hrozí pokuta do 300 tis. Kč nebo 1 % z čistého obratu. Paragraf 9 pak obsahuje společná ustanovení k správním deliktům, jako například vymezení, kdy právnická osoba za správní delikt neodpovídá, objektivní lhůtu zániku odpovědnosti 10 let a subjektivní lhůtu 5 let a podmínky přejití odpovědnosti za správní delikt na 95
právního nástupce. Desátý paragraf pak umožňuje uložení pořádkové pokuty při nesplnění určitých povinností. Pátá hlava pak stanovuje účinnost „…prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení“ (§ 11). Jak již bylo řečeno, podstatnou součástí zákona je jeho šest příloh, které konkretizují druhy jednání, která znamenají zneužití VTS. První příloha se jmenuje „Pravidla uplatňovaná při fakturaci“ a stanovuje, že každý nákup výrobků musí být fakturován, a to včetně jakéhokoliv snížení ceny či poskytnutí služeb souvisejících s prodejem. Faktura rovněž musí obsahovat datum splatnosti včetně srážek a pokut za pozdní platbu. Tato příloha je více méně podpůrná pro následující přílohu a stanovení lhůty splatnosti a také pro některá ustanovení z přílohy pět, která mají zamezit neodůvodněným sankcím dodavatelů. Druhá příloha se zabývá všeobecnými obchodními podmínkami a stanovuje, že odběratel je musí poskytnout dodavateli, který o ně požádá. Tyto musejí obsahovat „…podmínky nákupu, cenové podmínky, snížení cen [a] podmínky úhrady.“ (Příl. 2, odst. 2). Všeobecné obchodní podmínky však mohou být rozdílné pro různé kategorie dodavatelů a lze si s odběratelem dohodnout také zvláštní obchodní podmínky. Tato příloha rovněž stanovuje, že „…platební lhůta … nesmí být delší než třicet dnů od data dodání [a] platební podmínky musí obsahovat podmínky pro fakturaci a úroky z prodlení splatné následující den po datu úhrady … Sankce z prodlení jsou splatné bez toho, aby bylo třeba je připomínat.“ (Příl. 2, odst. 6 a 7). Devátý odstavec druhé přílohy pak stanoví povinnost zveřejnit informace o lhůtách splatnosti svých dodavatelů těm společnostem, jejichž účetnictví podléhá auditu. Dle níže uvedených výsledků výzkumu je tato příloha v podstatě nejdůležitější z celého zákona, protože zkrátila dobu splatnosti na třicet dní. Vzhledem k tomu, že od všeobecných obchodních podmínek se lze odchýlit a nemusejí být stejné pro všechny, ostatní ustanovení dle mých informací přílišný vliv neměla. „Podmínky uváděné ve smlouvách mezi dodavatelem a odběratelem“ jsou pak stanoveny ve třetí příloze zákona o VTS. Mimo jiné stanoví povinně písemnou formu smlouvy mezi dodavatelem a odběratelem, kterou lze měnit pouze písemně. Mají v ní být uvedeny „…povinnosti, ke kterým se strany zavázaly s cílem stanovit cenu po ukončení obchodních jednání“ (Příl. 3, odst. 1). Smlouva smí být rozdělena na roční rámcovou smlouvu a přílohy a musí stanovovat podmínky prodeje výrobků, podmínky a služby, které se odběratel zavazuje poskytnout dodavateli specifikované předmětem, předpokládaným datem plnění, způsobem realizace, odměnou a výrobky, ke kterým se vztahují. Dále ve smlouvě musí být zakotveny ostatní povinnosti včetně data plnění a způsobu realizace, lhůta „…pro předkládání návrhů na cenové změny [a] podmínky a lhůty pro změnu dohodnutého množství, jakosti a provedení dodávaných výrobků“ (Příl. 3, odst. 3). Zákon tak posílil roli ročních rozhovorů, na základě kterých se tato smlouva uzavírá, a snížil možnost flexibilní reakce na aktuální situaci v průběhu roku. Nutnost písemné formy smlouvy není převratná, nicméně v ojedinělých případech by mohla být podstatná. Zakotvení různých služeb, za které dodavatel řetězci platí a lhůt k návrhům změn cen, množství, atd. písemně ve smlouvě může znamenat větší jistotu, nicméně v konečném důsledku dle výzkumu velkou změnu nepřinesla. Příloha 4 nese název „Podmínky prodeje“ a zakazuje prodej za podnákupní ceny mimo případů ukončení či změny obchodní činnosti, dalších dodávek stejného zboží za nižší cenu, výrobků těsně před skončením doby spotřeby (což však nesmí být inzerováno mimo místo prodeje) a výrobků sezónního charakteru na konci sezony prodeje. Jak bude uvedeno níže, praktika podnákupních cen je 96
dodavateli považována za nejvíce nekalou a odběratelů se ve většině případů toto ustanovení dotklo nejvíce. Nejdelší přílohou obsahující podrobný výčet praktik zakázaných v dodavatelsko-odběratelských vztazích je příloha pátá. Ta zakotvuje, že odběratelé nesou odpovědnost a musejí nahradit škodu, pokud praktikují následující druhy jednání:
(pokus o) získání prospěchu či platby neodpovídající skutečně poskytnuté službě či této službě nepřiměřené (podílení se na financování, realizace obchodní propagace, investic – zejména při obnově či rozšíření obchodní sítě, umělé kumulování obratů, přizpůsobení se obchodním podmínkám obdržených ostatními zákazníky); (pokus o) podřízení dodavatele nerovnovážným povinnostem, zejména v oblasti pokut a sankcí; (pokus o) získání jakéhokoliv plnění jako podmínku předložení objednávky bez písemného závazku k přiměřenému nákupnímu objemu; snaha o získání prospěchu hrozbou přerušení obchodních vztahů; přerušení (i částečné) obchodního vztahu bez písemné výpovědi zohledňující délku trvání vztahu (u privátních značek musí být výpovědní lhůta dvojnásobná); žádost o změnu data vydání faktury či o vydání faktury nové s odlišnou lhůtou splatnosti či o jiné zneužívající podmínky úhrady; odmítnutí zboží či automatický odpočet pokut či srážek za nedodržení termínu dodávky či nevyhovující stav zboží pokud dluh není „nepopiratelný, vyčíslitelný a vymahatelný“ aniž by dodavatel mohl zkontrolovat, že je stížnost oprávněná; přenesení sankcí uložených kontrolním orgánem na dodavatele bez prokázaného zavinění (za obzvlášť závažné jsou pokládány sankce uložené za jednání, kdy pochybení bylo jednoznačně na straně odběratele, např. na základě špatného skladování odběratele); žádost o kratší dobu čerpání trvanlivosti výrobku dodavatelem než jakou umožňuje zákon; započtení pohledávky bez písemného souhlasu dodavatele; neposkytnutí všeobecných prodejních podmínek; odmítnutí uvést jméno a adresu výrobce na etiketě výrobku privátní značky; podmínění prodeje výrobků dodavatele výrobou zboží privátní značky; vyžadování kontroly výrobních prostorů dodavatele v době, kdy platí oprávnění vydané státní autoritou či akreditovanou osobou (mimo zboží privátních značek v případě převzetí odpovědnosti za výrobky odběratelem).
Dle této přílohy odběratel dále nesmí získávat retroaktivně slevy, provize, inkasovat zalistovací poplatky před vystavením objednávky, mít možnost vratek či výměny zboží (mimo prokázaných vad a reklamací), zakázat dodavateli postoupení pohledávek vůči odběrateli třetím osobám, mít automatický prospěch z příznivějších podmínek, které dodavatel schválil konkurenčním odběratelům. Mnohé z výše uvedených praktik byly zahrnuty do výzkumu, jehož výsledky, včetně popisu, co se u jednotlivých praktik změnilo, jsou uvedeny v kapitole osmé. Poslední příloha nese název „Jiné zvyklosti v dodavatelsko-odběratelských vztazích“ a zabývá se obrácenými dražbami na dálku (myšleno elektronickými aukcemi na dodávky zboží, viz Zadražilová 2011: 109). Jsou zde stanoveny podmínky, které musí odběratel splnit, jinak je smlouva s dodavatelem neplatná. Nákupčí tak musí transparentně a nediskriminačně informovat všechny 97
potenciální účastníky o nákupních podmínkách, výběrových kritériích, pravidlech dražby a určujících prvcích výrobků. Kterýkoliv z účastníků dražby má právo na informaci o tom, kdo byl jako dodavatel vybrán. Zároveň pokud vybraný dodavatel na dodávky zboží nepřistoupí, nemá žádný jiný z účastníků povinnost dodávky uskutečňovat za poslední cenu ani poslední podání. Záznamy o dražbě je nutno pro případ kontroly uchovat jeden rok. Tyto dražby jsou zakázány pro určité druhy zboží. 5.3.2 Některé právní souvislosti zákona o VTS Po popisu jednotlivých ustanovení zákona bych ráda představila některé jeho právní rozbory. Mnohé právní souvislosti, které zde uvedu, jsou totiž důležité pro pochopení výsledků výzkumu uvedených v kapitole osmé. Právních rozborů zákona o VTS bylo již provedeno mnoho. Každý z odběratelů, na kterého se tento zákon vztahuje, byl nucen na základě interně či externě provedeného rozboru změnit smlouvy se svými dodavateli. Výsledky těchto rozborů se výrazně liší (například některé řetězce své dodavatele rozdělují na závislé a nezávislé, kritériem je většinou dodávání 30 % produkce daného dodavatele danému maloobchodníku; jiní odběratelé své chování zákonu přizpůsobili vůči všem dodavatelům atd.). Výklad ÚOHS Rozhodující je ovšem výklad Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Tento zahájil 18. února 2010 sektorové šetření „…s cílem zjistit, jaká je situace na trhu prodeje zemědělských a potravinářských produktů konečným spotřebitelům, jaké obchodní praktiky soutěžitelé uplatňují v rámci jejich obchodních vztahů a zda nedochází k porušování zákona o významné tržní síle, které může vést k narušování struktury trhu, a tím hospodářské soutěže jako takové“ (ÚOHS 2010). Výsledky tohoto šetření jsou uveřejňovány postupně a ve velmi obecné podobě. Doposud (únor 2013) se tak stalo pouze jednou na základě rozhodnutí ve dvou správních řízeních, a to se společnostmi Kaufland a Ahold. Jak zároveň ÚOHS v dokumentu „Výsledky šetření odboru kontroly tržní síly“ upozorňuje, jedná se „o názory Úřadu vyslovené v řízeních vedených v prvním stupni a nejsou tedy potvrzeny ani odvolacím orgánem, ani nebyly doposud podrobeny soudnímu přezkumu“76 (ÚOHS 2011b). Nejprve bylo rozhodnuto ve věci společnosti Kaufland (informace uveřejněna 19. 7. 2011), které byla udělena pokuta ve výši 13,6 mil. Kč. Pokuta byla udělena za uplatňování lhůt splatnosti vyšších než 30 dní a vyžadování poplatku při postoupení pohledávky ve výši 4 % z hodnoty pohledávky plus administrativní náklady postoupení. Zároveň bylo ve smlouvách ujednáno dodatečné skonto, takže pokud chtěl dodavatel peníze získat před dobou splatnosti, musel buď poskytnout skonto 0,5 % za každý započatý týden, nebo zaplatit poplatek za postoupení pohledávky vůči řetězci Kaufland třetí osobě. Úřad také uložil nápravná opatření, tedy povinnost odstranit ustanovení o poplatku za postoupení pohledávky a ustanovení o lhůtách splatnosti uvést do souladu se zákonem. Lhůta k provedení nápravných opatření byla stanovena na 90 dní od nabytí právní moci rozhodnutí (ÚOHS 2011d). Společnost Kaufland podala proti rozhodnutí rozklad, takže toto doposud nenabylo právní moci.
76
Rozklad proti rozhodnutí však podala pouze společnost Kaufland. Vzhledem k přijetí závazků je rozhodnutí v případě společnosti Ahold pravomocné.
98
Druhé správní řízení bylo vedeno se společností Ahold. Toto bylo zastaveno (informace uveřejněna 30. 8. 2011) bez uložení sankce na základě toho, že se firma zavázala dodržovat výše uvedená pravidla vyžadování skonta (ÚOHS 2011e). Doposud (únor 2013) probíhají další čtyři správní řízení. Na základě výsledků těchto dvou správních řízení byly tedy zveřejněny první závěry sektorového šetření, které lze považovat za výklad zákona. Úřad (ÚOHS 2011b) upozornil na nutnost dodržování třicetidenní lhůty splatnosti pro všechny obchodníky, kteří mají obrat nad hranicí 5 mld. Kč. A dále omezil možnost vyžadování skonta při dřívějším zaplacení faktury – je to přípustné pouze tehdy, pokud odběratel vyhotoví „ceník“ za dřívější úhrady faktur, který bude uplatňovat vůči všem dodavatelům stejně, a to na jejich písemnou žádost o dřívější zaplacení nebo na základě smlouvy, obsahující přesný počet dnů, o které má být částka uhrazena dříve, a specifikující výši skonta. Úřad také popsal způsob výpočtu roční efektivní sazby skonta, která má při jednoduchém úročení být srovnatelná s faktoringovými ročními úrokovými sazbami, případně, pokud tyto nejsou známé, má odpovídat váženému průměru nákladů kapitálu odběratele před zdaněním a jeho souvisejícím administrativním nákladům. Kromě těchto konkrétních případů se Úřad rovněž vyjádřil ke sporné problematice definice významné tržní síly. Zákon ji definuje jako „…postavení odběratele vůči dodavateli, kdy se v důsledku situace na trhu stává dodavatel závislým na odběrateli ve vztahu k možnosti dodávat své zboží spotřebitelům, a kdy si odběratel vůči dodavateli může vynutit jednostranně výhodné obchodní podmínky“ (§ 3 odst. 1). Nicméně při posuzování se bere ohled na „…strukturu trhu, překážky vstupu na trh, tržní podíl dodavatele a odběratele, jejich finanční sílu, velikost obchodní sítě odběratele, velikost a umístění jeho jednotlivých prodejen“ (§ 3 odst. 2). Podle třetího odstavce § 3 však „Není-li prokázán opak…významnou tržní sílu má odběratel, jehož čistý obrat přesáhne 5 mld. Kč“. Od počátku byli totiž obchodníci drženi v nejistotě, jakým způsobem a kdo opak prokazuje, a tedy kdo významnou tržní sílu skutečně má. Nebylo také jisté, vůči kterým dodavatelům obchodník VTS zaujímá (zda vůči všem, či vůči vybraným). Úřad tedy upozornil na to, že při posuzování VTS bere v úvahu pouze hranici čistého obratu 5 mld. Kč. („…koncepce tržní síly není založena na zkoumání každého jednotlivého smluvního vztahu, k nimž mezi dodavateli a odběrateli dochází, ale na objektivní skutečnosti vyjádřené v zákoně obratem ve výši pěti miliard korun“ ÚOHS 2011b: 2). Dělení dodavatelů na závislé a nezávislé, které někteří maloobchodníci uplatňovali, je tedy dle Úřadu irelevantní. Jak však již bylo řečeno výše, tyto „názory Úřadu … nejsou potvrzeny ani odvolacím orgánem, ani nebyly doposud podrobeny soudnímu přezkumu“ (ÚOHS 2011b). Problémy se zákonem o VTS spojené Kromě pojmů s nejasným výkladem zákon o VTS obsahuje také zjevné chyby, jako použití neexistujících pojmů (daň z obratu, v ČR zrušená zákonem 588/1992 o dani z přidané hodnoty s účinností k 1. 1. 1993) a nedefinovaných pojmů (čistý obrat; tento je sice definován v § 20 zákona 563/1991 o účetnictví a na tuto definici se odkazuje i zákon 143/2001 o ochraně hospodářské soutěže, nicméně čistý obrat také (a jinak) definuje zákon 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání; zákon o významné tržní síle a jejím zneužití však čistý obrat nedefinuje, ani na definici v jiném zákoně neodkazuje; zákon navíc není územně vymezen, takže není jasné, jestli se počítá pouze obrat za ČR). Na další problémy související se zákonem o VTS poukazují i Pelikán (2009) a Bejček (2012). Robert Pelikán (2009) upozorňuje, že zákon je neaplikovatelný, a to z následujících důvodů: Zakázané či 99
přikázané jednání je uvedeno v přílohách zákona. Vzhledem k tomu, že „…povinnosti mohou být stanoveny jen zákonem, nikoliv jeho přílohou“ (Pelikán, 2009), nejsou odběratelé dle Pelikána povinni se podle ustanovení v přílohách chovat. Na druhé straně ale „…zneužitím významné tržní síly je zejména soustavné porušování pravidel … uvedených v [přílohách] tohoto zákona, jehož cílem nebo výsledkem je podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu.“ (§ 4 zákona o VTS). „Vzniká tak podivná situace, kdy odběratelé požívající významné tržní síly k určitému chování sice nebudou povinováni, pokud se tak ale budou chovat „soustavně“ a pokud zároveň cílem nebo výsledkem takového chování bude podstatné narušení hospodářské soutěže, dopustí se správního deliktu.“ (Pelikán 2009). Tento problém má však spíše demonstrovat poněkud zvláštní koncepci zákona a pravděpodobně nebude mít v praxi velký význam. Pelikán (2009) rovněž upozorňuje na nesmyslnost ustanovení, že cílem či výsledkem chování má být podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Upozorňuje, že zákon o VTS má korigovat vertikální, nikoliv horizontální, vztahy mezi podnikateli, a že v tomto případě je narušení soutěže nemožné, protože odběratel bude stejným způsobem přistupovat ke všem dodavatelům, aniž by některé upřednostňoval. „Neexistuje ostatně žádný důvod, proč by odběratel chtěl soutěž na dodávkovém trhu narušovat: tato soutěž mu prospívá a odběratelé ji naopak maximálně podporují, až do forem pro dodavatele zničujících.“ (Pelikán 2009). „Zdá se mi tedy, že do zákona se tu (omylem či úmyslně) dostala nenápadná doplňující podmínka, jež zákon zbavuje jakéhokoliv smyslu: i v případě, kdy bude odběrateli prokázána existence významné tržní síly … a opakované jednání v rozporu s některou z příloh, nebude se jednat o zneužití významné tržní síly, neboť jednání v příloze popsaná k narušení hospodářské soutěže nevedou. Lze si samozřejmě představit, že by moudrý dozorový orgán, jakým Úřad pro ochranu hospodářské soutěže bezesporu je, uplatnil presumpci (či spíše fikci) rozumného zákonodárce, jenž přece nemohl mít v úmyslu zavést správní delikt, kterého se nikdo nemůže dopustit, a pokusil se tedy nějakým kreativním výkladem tuto omezující podmínku odstranit či pokroutit tak, aby mohla být naplněna. Je ovšem otázkou, zda by něco takového mohlo být akceptováno správními soudy a zda si vůbec něco takového přát: kam až sahají meze výkladu zákona? Může vykládající ve své snaze nedojít k absurdnímu výsledku rekonstruovat (či spíše konstruovat) vůli zákonodárce v příkrém a mnohačetném rozporu se zákonným textem? A může tak učinit v ústavně natolik citlivé oblasti, jakou je bezesporu správní trestání právnických osob? Domnívám se, že nikoliv: absurdní tu není výklad zákona, ale zákon sám. V takové situaci je snad nejlepší přejít jej mlčením a nepokoušet se jej výkladem vyspravit.“ (Pelikán 2009). Stejného názoru jsou někteří odběratelé, kteří upozorňují, že například delší než 30-ti denní lhůta splatnosti nemůže narušit hospodářskou soutěž, a proto není zákonem zakázána. ÚOHS však v již proběhlých správních řízeních zjevně jisté porušení hospodářské soutěže nalezl, jaké, to není z veřejně přístupných dokumentů zřejmé. Bejček (2012) pak komentuje zákon takto: „Náš virtuální zákonodárce nemá koncepci a evidentně jen reaguje na špatně strukturované a voluntaristické lobbistické tlaky zemědělských prvovýrobců a zpracovatelů zemědělských produktů.“ (Bejček 2012: 37). Uvádí také některé „…kasuisticky uvedené zakázané praktiky a přikázaná chování, z nichž některé jsou přímo absurdní…Tak např. platební lhůta pro žádného dodavatele nesmí být delší než třicet dnů od data dodání (byť je třeba dodavatel dominantem a jde o zboží nízkoobrátkové). Sankce z prodlení jsou splatné bez toho, aby bylo třeba je 100
připomínat (tedy účtovat?). … Odběratel nesmí náhle přerušit stabilizovaný obchodní vztah bez splnění stanovených podmínek (ale podle § 4 to nesmí učinit jen „soustavně“, a contrario tedy v jednotlivém případě ano?)... Odběratel nesmí automaticky (?) profitovat z příznivějších podmínek, které obchodní partner schválil konkurenčním podnikům (takový „automatismus“ může být přece jen výsledkem dohody – takže dohoda o nediskriminaci, která prospívá soutěži na straně poptávky, se zakazuje?)“ (Bejček 2012: 37). Bejček kritizuje také právní formulaci úpravy podnákupních cen, kde se výrobek nesmí prodávat za cenu nižší, než byla jeho skutečná nákupní cena, pokud toto zboží prodává tak, jak jej získal od prodávajícího a ptá se, zda stačí zboží přelepit jinou značkou či jinak zabalit, aby bylo možno toto ustanovení obejít. Bejček, stejně jako Pelikán, kritizuje ustanovení o nutnosti narušení soutěže: „…ochrana slabší smluvní strany… nemá co do činění s ochranou soutěže… svou podstatou jde vlastně o ochranu proti nekalé soutěži a nepoctivým obchodním praktikám“ (Bejček 2012:38). Bejček není proti regulaci „nekalé“ soutěže, ale odmítá její spojování s ochranou soutěže, které je nesmyslné. Pokud „…ony nepřijatelné nátlakové praktiky uplatňují … všechny řetězce… ostrá soutěž mezi dodavateli o odběratele tím narušena ani ohrožena není. Na straně poptávky mezi řetězci se též o narušení soutěže nejedná a též mezi řetězci a jejich dodavateli panuje ostrá soutěž, z níž může těžit i konečný spotřebitel.“ (Bejček 2012: 39–40). Velice důležitou součástí Bejčkova rozboru je návrh, jakým způsobem problematiku upravit. Důležitá je podle něj ekonomická závislost, nikoliv tržní síla. Je totiž možné, aby byl subjekt závislý na subdominantovi a naopak na dominantním partnerovi byl nezávislý. Definici ekonomické závislosti by Bejček raději ponechal „…doktríně, judikatuře a principu legitimního očekávání (podobně jako pojmy „dobrých mravů“ nebo „ dobrých mravů soutěže“. (Bejček 2012:40)). Ekonomická závislost by měla být konkrétním relativním vztahem, který by však nebyl definován sektorově (omezení na potraviny) ani strukturálně (pouze dodavatelská strana), ani absolutním obratem či tržním podílem, protože ekonomickou závislost pouze těmito absolutními čísly vyjádřit nelze. Bejček udává příklad německé úpravy, kde je vůči MSP zakázáno využívat svou větší tržní moc k nespravedlivému omezování takovýchto soutěžitelů. „Tento obecný přístup v podobě generální klauzule naplňované zejména judikaturou je vhodnější než těžkopádná „pojmoslovná akrobacie“ nebo nesmyslná kasuistika. Má v sobě prvky toho, čemu se v širším kontextu říká „effet utile“, a co směřuje k rozumné a co nejefektivnější legální realizaci práva“ (Bejček 2012: 42). Bejček svou stať uzavírá následovně: „…zásadní je … zjištění, zda mezi konkrétními stranami existuje ekonomická závislost, která silnější straně umožňuje uplatňovat a vynucovat neférové obchodní podmínky. To nemůže stanovit zákon, ale lze to zjistit jen v konkrétním případě. … Pokud by se nakonec pod tlakem přece jen prosadilo legislativní řešení, doporučuje se co nejobecnější úprava formou generální klauzule s minimem pojmenovaných skutkových podstat.“ (Bejček 2012:43). Zůstává otázkou, zda by takovýto způsob regulace nebyl stejně problematický jako současný zákon v tom ohledu, že odběratelům by nebylo zřejmé, jak se vlastně mají chovat, aby zákon neporušili. To je totiž vlastnost současného zákona, na kterou si maloobchodníci nejvíce stěžují. Jak vidíme, oba tyto právní rozbory nekritizují úpravu vztahů jako takovou, ale spíše špatnou koncepci zákona, v níž nejhrubší chybou (která je ale při výkladu ÚOHS více méně ignorována či
101
vykládána jiným způsobem) je požadavek narušit hospodářskou soutěž77. U významné tržní síly se totiž nejedná o zneužití dominantního postavení soutěžitelů (to je ostatně již ošetřeno zákonem na ochranu hospodářské soutěže), ani o dohody soutěžitelů (a to ani na vertikální úrovni), ani o spojování soutěžitelů, což jsou možnosti, které zákon 143/2001 Sb. vyjmenovává jako možné způsoby vyloučení, omezení či jiného narušení či ohrožení hospodářské soutěže (§ 1). 5.3.3 Další vývoj regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v ČR Dopady zákona vyhodnocovala mezirezortní skupina odborníků (zastoupeno bylo MZ ČR, MF ČR, MPO ČR a ÚOHS). Na základě ekonomické analýzy78 a závěru NERVu bylo navrhnuto zákon o VTS zrušit a „rozpustit“ jej do zákona o ochraně hospodářské soutěže a o cenách. Navrhovaná změna zákona o ochraně hospodářské soutěže by přidala do tohoto zákona nový paragraf s názvem „Významné ekonomické postavení soutěžitele a jeho zneužívání“. Zcela by byl tedy opuštěn koncept významné tržní síly a místo něj by bylo zavedeno významné ekonomické postavení. Toto by bylo definováno následovně: „Ve významném ekonomickém postavení je soutěžitel, který nezaujímá dominantní postavení79 …, avšak jako nabízející či poptávající určitého druhu zboží má v obchodních vztazích s jinými soutěžiteli působícími na území České republiky na straně poptávky nebo nabídky možnost využít své významné ekonomické postavení v obchodních vztazích k získání vlastního prospěchu a může tím způsobit újmu těmto soutěžitelům nebo spotřebitelům.“ (ÚOHS 2011c). Významné ekonomické postavení pak zaujímá soutěžitel s čistým obratem nad 5 mld. Kč s výrazně vyšším tržním podílem než většina soutěžitelů na daném relevantním trhu či soutěžitel, který „…působí na daném relevantním trhu na straně nabídky nebo poptávky, a jež má možnost přímo nebo nepřímo vynutit si na jiných soutěžitelích bez věcně ospravedlnitelných důvodů nepřiměřené výhody nebo bránit ostatním soutěžitelům v účinné hospodářské soutěži.“ (ÚOHS 2011c). Novela již tedy nepočítá s “nekalými“ praktikami pouze na straně odběratelů, ale připouští je i na dodavatelské straně. Další z paragrafů návrhu pak obsahuje deklaratorní výčet „nekalých“ praktik, což jsou sjednávání obchodních podmínek zjevně nepřiměřených, sjednávání povinností vytvářejících výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech, zejména pak přenášení nepřiměřených rizik, získání prospěchu či platby, která neodpovídá skutečně poskytnuté službě nebo je nepřiměřená nebo nesouvisí s dodávkou zboží, retroaktivní získání slev, bonusů, provizí atd., vratky, diskriminace sjednáváním rozdílných podmínek bez objektivního ospravedlnění, přenesení sankcí bez prokázaného zavinění, odmítnutí dodávat/odebírat zboží nebo podstatné snížení množství dodávaného/odebíraného zboží, lhůta splatnosti delší než 30 dnů od doručení faktury. Další ustanovení návrhu pak již obsahují procedurální náležitosti řízení před ÚOHS podobné těm, které jsou v zákoně o VTS (ÚOHS 2011c).
77
Také dle Evropské komise „je nutné rozlišovat právo hospodářské soutěže a právní předpisy zaměřené na prevenci nekalých praktik. Předpisy pro potírání nekalých obchodních praktik sledují převážně odlišný cíl než právo hospodářské soutěže, neboť upravují smluvní vztahy mezi společnostmi tak, že stanoví například podmínky, které musí dodavatelé poskytnout distributorům, a to bez ohledu na skutečné nebo předpokládané dopady na hospodářskou soutěž na trhu.“ (Evropská komise 2013b: 11). 78 Ex-post RIA analýza poukazuje na jeho nevhodnost pro spotřebitele, úřady a obchodníky a navrhuje právě „rozpuštění“ některých ustanovení Zákona do stávající legislativy. Tato RIA analýza byla poskytnuta z interních zdrojů MPO. 79 Dle definice v § 10 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
102
Novela zákona o cenách navrhuje zákaz podnákupních cen soutěžícímu ve významném ekonomickém postavení za obdobných podmínek, jaké jsou v současnosti v zákoně o VTS (ÚOHS 2011c). K těmto návrhům proběhla jednoměsíční veřejná diskuze (ÚOHS 2011f) ukončená 7. května 2011. Brzy poté se měl materiál projednávat ve vládě. Až do současné doby (únor 2013) však v této věci v rámci legislativního procesu nebyly žádné kroky podniknuty. V plánu legislativních prací vlády pak je tato problematika přesunuta na říjen 2013 (Vláda ČR 2013). Dne 20. června 2012 však zcela mimo tuto iniciativu vystoupil při druhém čtení novely zákona o ochraně hospodářské soutěže poslanec Ladislav Skopal (Poslanecká sněmovna 2012a), který navrhl rozšířit tento zákon o část třetí, která by měnila zákon o VTS. Nová definice VTS by zněla následovně: „Významnou tržní sílu má ten dodavatel nebo odběratel, který může v souvislosti s nabídkou nebo poptávkou potravinářských nebo zemědělských výrobků získat nebo si vynucovat v obchodním styku nepřiměřené smluvní výhody.“ (Tisk 621/2, Poslanecká sněmovna 2012c: 3). Podstatnou změnou by tedy bylo, že VTS již mohou mít také dodavatelé. Ze zákona o VTS by rovněž byla vypuštěna nutnost „soustavnosti“ jednání k tomu, aby o něm bylo možno uvažovat jako o zneužití tržní síly. Také by již nebylo nutné posuzovat vliv na hospodářskou soutěž, podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu jako podmínka k „nekalosti“ jednání by bylo zrušeno (tamtéž). Dne 11. července 2012 však ve třetím čtení novely zákona o ochraně hospodářské soutěže tento návrh neprošel. (Poslanecká sněmovna 2012b). Zvláštností výše zmíněného postupu, kdy se jeden zákon mění přílepkem k jinému zákonu, byl překvapen Svaz obchodu a cestovního ruchu, který mimo jiné také poukázal na to, že poslanec Ladislav Skopal v rozpravě v Poslanecké sněmovně řekl, že o přečtení těchto pozměňovacích návrhů byl požádán předsedou ÚOHS Petrem Rafajem. Dle SOCR takovýto legislativní postup hraničí s ústavností, protože „…předseda žádného kontrolního úřadu … nemá pravomoc předkládat pozměňovací návrhy.“ (SOCR 2012) Ve svém prohlášení dále SOCR uvádí: „V souvislosti s dalšími okolnostmi je nutno tento postup považovat i za zcela účelový, vedený výhradně snahou vyhnout se jednak řádnému legislativnímu procesu a zároveň nutnosti dokazovat ekonomickou a hospodářskou potřebu regulace včetně dopadů na maloobchodní trh a jeho účastníky (spotřebitelé).“ V současnosti tedy platí zákon v takovém znění, jak byl na počátku přijat. Jaký bude jeho další vývoj je i vzhledem k výše uvedeným zvratům obtížné předpokládat.
5.4 Samoregulace v ČR Kromě legislativní regulace lze v České republice pozorovat také snahy o samoregulaci prostřednictvím etických kodexů. Jedná se jednak o kodex Svazu obchodu a cestovního ruchu a jednak o kodexy jednotlivých odběratelů. Zároveň také členové SOCR participují skrze EuroCommerce na kodexu vznikajícím na platformě B2B na úrovni EU, který byl popsán výše. 5.4.1 Etický kodex SOCR Valná hromada SOCR přijala dne 20. dubna 2011 nový etický kodex (původní je z roku 2003 a novelizován byl již jednou, a to v roce 2005), který je pro všechny členy SOCR závazný. Kodex je postaven na cíli SOCRu „…aby veškerá jeho činnost byla v souladu s obecně uznávanými etickými zásadami podnikatelské činnosti, zásadami společenské odpovědnosti organizací a firem a mezilidskými vztahy v demokratické společnosti“ (SOCR 2011: 1).
103
Ve vztahu k dodavatelům obsahuje tento kodex následující ustanovení:
„…za prioritní znaky svého etického jednání vůči svým … dodavatelům,… považují odpovědnost, důvěryhodnost, spolehlivost a zákonné jednání; na těchto znacích a vlastní prosperitě vytvářejí image svých organizací a firem;… za zcela neopomenutelnou součást dodržování komerčních pravidel v členské základně SOCR ČR považují platební disciplínu, regulérnost původu zboží a služeb, rovné podmínky podnikání v komerčních vztazích navzájem a s dodavateli;“ (tamtéž).
V kodexu je zároveň stanoveno, že členové odmítají nadbytečnou legislativu, ale mají zájem na bezpečnosti spotřebitele a ochraně hospodářské soutěže. Dodejme, že členy Svazu obchodu a cestovního ruchu je devět maloobchodníků z jedenácti, kteří mají dle současné legislativy významnou tržní sílu (mimo firem Kaufland a Lidl, první jmenovaná však již určitý zájem o spolupráci projevila). Jak vidíme, etický kodex je v otázce vztahů s dodavateli dost obecný, na druhou stranu výše uvedené klauzule jsou schopny pokrýt veškeré jednání, které je v této práci diskutováno. 5.4.2 Etické kodexy řetězců v ČR Také jednotlivé řetězce mohou mít své vlastní etické kodexy, které prostřednictvím samoregulace usměrňují vztahy daného maloobchodníka k jeho dodavatelům. V páté příloze této práce jsou tyto kodexy podrobněji zmapovány, tato kapitola má o existenci etických kodexů řetězců s významnou tržní silou poskytnout pouze základní přehled. Pouze jediný z řetězců, a to Lidl, má na svých stránkách uveřejněn etický kodex pro jednání s dodavateli. Etický kodex jako takový lze najít ještě u společnosti Ahold, tento kodex také několik zmínek o vztazích s dodavateli obsahuje. Společnosti Lidl, Tesco a Globus mají dále interní etické kodexy (Lidl znovu i specificky zaměřený na dodavatele), které není možné zveřejnit, nicméně regulují i vztahy s dodavateli. Zástupce společnosti Kaufland uvedl, že etický kodex jako takový nemají, ale jednání s dodavateli je upraveno interními předpisy a zaměstnanci jsou pravidelně v této problematice proškolováni. Zástupce společnosti Makro pak odkázal na etický kodex Svazu obchodu a cestovního ruchu. Firmy Billa a Tesco sice na svých stránkách etický kodex uvedený nemají, nicméně k etičnosti dodavatelsko-odběratelských vztahů se zde vyjadřují. Tesco má navíc již výše zmíněný interní kodex. Společnost Penny Market se k dané otázce s ohledem na interní předpisy mateřské společnosti odmítla vyjádřit, společnosti Spar a Hruška pak sdělily, že etický kodex nemají. Co se týče obsahu těchto etických kodexů a prohlášení o korektnosti dodavatelsko-odběratelských vztahů, je podrobněji popsán v příloze. Společnost Lidl v něm například uvádí, že se snaží o jasnou definici rozsahu výkonů, dodržování slibů, čestné a partnerské jednání a konstruktivní komunikaci. Etický kodex zakazuje přijímání dárků a pozorností od obchodních partnerů. Společnost Ahold pak definuje ve svém kodexu čestné, otevřené, upřímné a poctivé jednání, dodržování závazků, poctivé podnikatelské chování a ochranu hospodářské soutěže. Zavazuje se také k ochraně obchodních tajemství konkurence (což by se tedy mělo týkat i dodavatelů privátních 104
značek). V rámci vyloučení nečestných prostředků k vytlačení konkurence je také v etickém kodexu zakázán nátlak na zákazníky k porušování smluv s konkurenty či podmínění nákupu řetězcem nákupem zboží od řetězce. Společnost deklaruje upřednostnění dodavatelů bezpečných potravin a také těch, kteří vyznávají hodnoty udržitelnosti a dokonalosti. Společnost se v kodexu zavazuje k ochraně informací o dodavatelích. Společnost Billa pak na svých webových stránkách deklaruje plnění závazků a také podporu místních regionálních výrobců. Tato je potvrzena spoluprací s Agrární komorou, v rámci které je snaha o zvýšení podílu českých výrobků v prodejně Billa a podpoře lokálních českých zemědělců. Společnost Tesco pak definuje transparentní a korektní spolupráci s obchodními partnery a podporu domácích dodavatelů. „Budování férových a spravedlivých vztahů s dodavateli [a] spolupráci s místními dodavateli“ (Tesco 2013d) také Tesco zahrnuje do programu Zodpovědný soused v rámci strategie CSR. Výše uvedený text má za cíl podat dostupné informace o existenci etických kodexů jednotlivých řetězců. Tyto samozřejmě vypovídají více o tom, zda má společnost vztah k dodavatelům nějak formálně upraven, než o tom, zda se svými dodavateli poctivě jedná. Jak bude popsáno níže (v kapitole 6.2.3), v případě existence kodexu se může jednat o aranžérskou etiku (deklaraci etického chování, které v realitě neprobíhá), v případě jeho neexistence zase o případ kolektivního morálního svědomí, kdy firma eticky jedná, aniž by považovala za nutné toto na veřejnost prezentovat. Každopádně může definice etického kodexu ve vztahu k dodavatelům a jeho existence alespoň částečně pomoci zaměstnancům uvědomit si základní pravidla společenské odpovědnosti vůči těmto stakeholderům. To, že většina řetězců etické chování vůči svým dodavatelům na svých webových stránkách nedeklaruje, vypovídá o tom, že maloobchodníci toto sdělení nepovažují ve vztahu ke svým zákazníkům za podstatné. Čeští zákazníci se totiž doposud o vztah obchodu a jeho dodavatelů příliš nezajímají, a proto jej ani řetězce nemusí při zohledňování přání zákazníků brát v úvahu. Pokud by se však toto změnilo, je určitá šance také na zlepšení v oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů. K této myšlence se v této práci ještě několikrát vrátím níže, kde ji také podrobněji vysvětlím.
5.5 Shrnutí Tato kapitola odpovídá na třetí výzkumnou otázku, která se táže na způsoby regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v Evropské unii a jejích členských zemích. Evropská komise uznává důležitost problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů, její úpravu však doposud ponechává v rukách jednotlivých členských států. V Evropě proto existují velice rozmanité alternativy řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Od zcela liberálního přístupu (Nizozemí), přes měkké prvky práva (Belgie), uplatnění soutěžního práva (Německo), použití zákona o dodavatelsko-odběratelských vztazích s několika ilustrativními praktikami (Česká republika) až po velice přísnou úpravu s podrobným výčtem „nekalých“ praktik (Slovensko). Dané přístupy lze rovněž kombinovat a v čase se mění (často v závislosti na momentálním složení vlády, jako je tomu ve slovenském případě). Toto je na jednu stranu překážkou vnitřního trhu a efektivity na úrovni Evropské unie, na druhou stranu stojí za zvážení, zda jsou velice různorodé státy schopné se na společném řešení shodnout. Jak bylo uvedeno výše, například ve slovinském případě etický kodex není zpochybňován a je 105
dostatečným řešením, protože tímto způsobem se přistupuje i k mnoha jiným problémům a společnost je zvyklá etické kodexy dodržovat. V jiných zemích by ovšem etický kodex mohl být pouhým kusem papíru, či seznamem zásad, jejichž dodržování si každý vykládá po svém a ve svůj prospěch. Také centrální přísná regulace není pravděpodobně zcela vhodná, protože by mohla narušit rovnováhu smluvních vztahů v zemích, kde dodavatelsko-odběratelské vztahy fungují bez větších problémů či jsou řešeny samoregulací. V zemích, kde velice podrobná regulace existuje a příliš se neosvědčila, by další přísný předpis pravděpodobně také neměl valný efekt. Před zavedením jakékoliv regulace je proto vhodné jednotlivé systémy regulace podrobněji analyzovat, a to hlavně ve vztahu ke kulturním a historickým souvislostem na straně jedné, a také k ekonomickému rozvoji země, dopadům na spotřebitele, investice atd. na straně druhé. Tato podrobná vztahová analýza by mohla být součástí dalších vědeckých prací. Postupem času pravděpodobně vzhledem ke stále většímu tlaku na legislativní regulaci dojde také k úpravě na úrovni EU, ovšem lépe by pravděpodobně bylo řešit tento problém na obecnější úrovni (viz německý příklad, je ovšem otázkou, zda bude úprava zahrnuta do soutěžního práva – vzhledem k tomu, že v ostatních zemích tento model dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 1) spíše nefunguje – či nikoliv80) a podpořit jej judikaturou a případným etickým kodexem. Zvážit by se měl i německý přístup k evropské směrnici o „nekalých“ obchodních praktikách, který ji aplikuje i na B2B vztahy. Ruku v ruce s těmito opatřeními však musí jít podpora vymahatelnosti současného i případně přijatého práva a informační kampaně, které se zaměří jednak na malé a střední podniky ze slabší smluvní strany, jednak na stakeholdery, kteří mohou ovlivnit chování silnější smluvní strany (jako jsou například zákazníci). Na závěr ještě cituji Stefanelliho a Marsdena (2012: 22n), kteří z analýzy úprav v jednotlivých státech vyvodili následující charakteristiky upřednostňovaného modulu úpravy dodavatelsko-odběratelských vztahů:
80
Existence jednoúčelové autority, která může poctivé dodavatelsko-odběratelské vztahy vymáhat a iniciovat vlastní zkoumání, získávat anonymní podněty, ukládat finanční sankce a vytvářet expertízu specifickou pro tento sektor. Uplatňování práva, které nezávisí na tom, zda maloobchodník má či nemá významnou tržní sílu. Umožnění, aby se strany mohly vzájemně dohodnout na závazcích, při jejichž plnění by se vyhnuly oficiálním rozsudkům. Vytvoření fóra, kde dodavatelé a odběratelé mohou řešit své problémy, aby se vyhnuli budoucím krizím. Vytvoření mechanismu řešení sporů, který jasně ukazuje, jakým způsobem se mají problémy řešit. Možnost, aby stakeholdeři byli reprezentováni zastřešujícími organizacemi, které by zajistily anonymitu. Stanovení povinností maloobchodníků, aby dodržovali kodex dobré praxe, například tím, že bude vyžadováno periodické informování o jeho dodržování.
O vztahu úpravy dodavatelsko-odběratelských vztahů a hospodářské soutěže viz také kapitola 5.3.2.
106
Autoři sami ovšem upozorňují, že i tyto postupy mají své nedostatky a vyzdvihují měkké prvky práva. Co se týče České republiky, zákon o VTS patří mezi tvrdou regulaci. Přestože se tvrdým prvkům regulace nebráním, jak bude ještě podrobněji popsáno v deváté kapitole, nepovažuji současnou podobu zákona o VTS za dobrou. Dopad zákona na jednotlivé články řetězce bude ještě popsán níže u výsledků výzkumu, nejprve však ještě představím koncept CSR, který v této práci reprezentuje samoregulační mechanismy.
107
6
Vymezení CSR a souvisejících pojmů
V předchozích kapitolách jsem nastolila problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů a ukázala nejrůznější formy její regulace na příkladech mnoha států Evropské unie. Bylo také řečeno, že EU ponechává právní úpravu těchto vztahů doposud na svých členských zemích, přestože uznává důležitost problémů, které vztahy mezi dodavateli a odběrateli přinášejí. Regulace členů EU je však velice různorodá, což se potenciálně může stát překážkou efektivity vnitřního trhu81. Na straně druhé však odlišnost řešení respektuje kulturní a historické odlišnosti jednotlivých zemí a jednotná úprava by mohla přinést problémy v zemích, kde jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy řešeny uspokojivě, aniž by vyřešila situaci ve státech, kde ani velmi tvrdá zákonná řešení nemají velký efekt. Je zřejmé, že pouhá existence norem (jako tvrdých prvků práva), ani etických kodexů (jako měkkých prvků práva) problém nemohou zcela vyřešit. Je potřeba změnit samotné chování zúčastněných firem. Vyvstává tedy otázka (která je zároveň čtvrtou výzkumnou otázkou této práce), zda může být zákonná regulace nahrazena samoregulací prostřednictvím strategie společenské odpovědnosti firem. V této a následující kapitole tedy koncept CSR představím, a to se zřetelem na jeho praktickou aplikaci na dodavatelsko-odběratelské vztahy tak, abych sledovala cíl této práce, kterým je navržení alternativního řešení dané problematiky. Evropská komise definovala CSR82 jako „koncept, pomocí něhož firmy dobrovolně včleňují zájmy společnosti a životního prostředí do svých podnikatelských činností a do vzájemného vztahu se svými stakeholdery“ (Evropská komise 2001: 8). Vidíme tedy, že podstatou CSR je jeho dobrovolnost. Není tedy možné firmy k společenské odpovědnosti přinutit, na druhé straně, pokud se k němu samy rozhodnou, pak zde existuje velký potenciál ke skutečné změně chování. Pro účely této práce je z výše uvedené definice podstatné rovněž včlenění zájmů společnosti do vztahu se stakeholdery. Wheeler, Fabig a Boele (2002: 298) to vyjádřili následovně: CSR „…zahrnuje mnohé z těch etických otázek, které spočívají ve vztahu mezi firmou a jejími stakeholdery“. Toto téma je natolik podstatné, že mu věnuji následující subkapitolu.
6.1 Stakeholder Nejznámější definicí pojmu stakeholder je ta vytvořená R. E. Freemanem, který v roce 1984 ve svém díle „A stakeholder theory of the modern corporation“ zpochybňuje manažerský kapitalismus vedoucí pouze k uspokojování potřeb vlastníků a dodržování jejich práv, tedy zaměření firem na 81
„Roztříštěné vnitrostátní předpisy mohou … představovat další překážku v přeshraničních nákupech a distribuci na jednotném trhu.“ (Evropská komise 2013b: 5). „To má významný dopad na malé a střední podniky, u nichž je nejméně pravděpodobné, že budou mít k dispozici nezbytné prostředky pro úhradu potenciálně vysokých nákladů právního zastoupení vzhledem ke složitosti těchto řízení a nedostatku znalostí, pokud jde o prosazování svých práv dostupnými prostředky nápravy.“ (tamtéž, str. 17). 82 Společenská odpovědnost podniků bude v této práci chápána jako pojem velice široký zahrnující také další pojmy jako corporate responsibility (zodpovědnost firmy), corporate citizenship (firemní občanství), corporate integrity (firemní integrita), organizational responsibility (zodpovědnost organizace). Jde zde o dobrovolné odpovědné chování firmy vůči všem svým stakeholderům, ať už je jeho název či definice jakákoliv.
108
maximalizaci zisku. Freeman upozorňuje, že jsou tu i další zájmové skupiny každé firmy, které by při řízení měly být zohledňovány. Do zájmových skupin firmy Freeman řadí vlastníky, zaměstnance, dodavatele, zákazníky, místní komunitu a management a pojem stakeholder pak definuje následně: „Úzká definice zahrnuje ty skupiny, které jsou životně důležité pro přežití a úspěch společnosti. Široká definice zahrnuje jakoukoliv skupinu nebo jednotlivce, který může společnost ovlivnit, nebo je jí ovlivňován.“ (Freeman 2005: 115). Jak vidíme, dodavatelé (nebo lépe řečeno obchodní partneři) jsou důležitými stakeholdery firmy. Pokud tedy jakákoliv firma chce koncept CSR naplňovat, musí nutně zohledňovat zájmy všech svých stakeholderů, tedy i dodavatelů či odběratelů. A v tom právě vidím určitý potenciál společenské odpovědnosti firem přispět k řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Goodpastor (1999: 192) pak ještě rozlišuje stakeholdery podle toho, zda firma jejich zájmy respektuje z důvodů strategických, nebo morálních. Strategičtí stakeholdeři jsou schopni firmu svým jednáním ovlivnit, a proto je respektování jejích zájmů nutné. Druhá skupina stakeholderů je však pouze firmou ovlivňována. Pokud jsou pak její potřeby zohledňovány při řízení společnosti, je to spíše z důvodu etického. Obchodní partneři jsou ve většině případů strategickými stakeholdery, byť drobný dodavatel, který je snadno nahraditelný, by v určitých případech mohl být považován i za příslušníka zájmové skupiny, jejíž potřeby jsou respektovány pouze z etických důvodů. Vztahy podniku a jeho zájmových skupin Freeman přibližuje na příkladu výpletu kola, kdy firma je zobrazena uprostřed a paprsky pak vedou k jednotlivým skupinám stakeholderů. Dle některých kritiků je však takovéto schéma příliš zjednodušující, protože nezobrazuje vztahy mezi zájmovými skupinami navzájem (Frooman 1999: 191). Potřebu řízení firmy ve prospěch všech zájmových skupin podpořil Freeman dvěma základními argumenty: Zaprvé, i legislativa dnes kromě práv akcionářů zohledňuje práva zaměstnanců, ochranu životního prostředí a další. Zadruhé, kvůli tržním selháním mechanismus neviditelné ruky trhu nefunguje dokonale, a proto je nutné jej korigovat (Freeman 2005: 113n). Daleko přesvědčivější je však dle mého názoru výrok amerických soudů pocházející ze sedmdesátých let minulého století: „…zohledňování potřeb a zájmů ostatních stakeholderů může v krátkém období bohatství držitelů akcií rozptylovat, v dlouhém období je však pro akcionáře dobré, protože pevné zdraví a blahobyt společenství, ve kterém společnost působí, jsou pro podnik důležité“. Stejně tak je pro maloobchod podstatná existence stabilních a spolehlivých dodavatelů vyrábějících kvalitní zboží za přijatelné ceny. Obchodník může svým jednáním k této stabilitě velice přispět83. Freemanova teorie má sice mnoho kritiků (nejznámějším je Milton Friedman), nicméně jeho široká definice stakeholderů je všeobecně přijímána. Je vhodné dodat, že v češtině se tento pojem užívá často nepřeložen, nebo se nahrazuje slovním spojením „zájmová skupina“ nebo také „zainteresovaní aktéři“ (Zadražilová a kol. 2010). 6.1.1 Skupiny stakeholderů Podstatná pro tuto práci je pak klasifikace stakeholderů, kterou vyvinuli Mitchell a kolektiv (1997: 275–307). Tito dělí stakeholdery do několika skupin podle toho, zda mají moc (tedy skutečnou 83
Viz také kapitola 7.4.1 této práce a citace Jones, 1995: 427.
109
schopnost firmu ovlivnit), zákonnost (tedy požadavek, který mohou vymáhat na základě zákona, který jim jej zaručuje) a naléhavost (tedy zda jejich požadavek je „aktuální“ či lépe řečeno „akutní“). Autoři vytvořili tři skupiny stakeholderů podle toho, kolik z výše uvedených vlastností daná zájmová skupina má, a tyto ještě dále dělí podle toho, o které konkrétní vlastnosti se jedná. Do skupiny latentních stakeholderů s jedinou vlastností pak patří dřímající, kteří mají moc, uvážliví se zákonným požadavkem a nárokující s požadavkem naléhavým. Těmto není nutné věnovat příliš mnoho pozornosti, protože například urgentní požadavek, který je nezákonný, a navíc nevlastní stakeholder ani moc k tomu, aby jej prosadil, firmu nemůže příliš ovlivnit. Důležitější jsou očekávající stakeholdeři, kteří již mají kombinaci dvou z výše uvedených vlastností. Dominantní disponují mocí a také legálními požadavky, které ovšem nevnímají jako urgentní. Závislí naopak mají naléhavé požadavky v rámci zákona, ale chybí jim moc je prosadit. Nebezpeční stakeholdeři pak mají sice nelegální požadavky, ale zároveň je pociťují jako velice akutní a mají sílu si je prosadit. Poslední skupinou stakeholderů jsou definitivní stakeholdeři, kteří disponují všemi třemi vlastnostmi, a proto je nutné jim věnovat nejvíce pozornosti. Podstatné je, že tento model je dynamický. Stakeholdeři mohou vlastnosti nabývat i pozbývat, a to i ve velice krátkých časových intervalech, takže například z dřímajícího stakeholdera se velice snadno může stát stakeholder nebezpečný atd. Pokud mám danou dynamičnost ilustrovat na modelu dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak to uvedu na příkladu třicetidenní lhůty splatnosti. Dodavatelé měli nejprve naléhavý požadavek (nárokující stakeholdeři), aby se lhůta splatnosti zkrátila. Tento požadavek však původně nebyl zákonný a dodavatelé neměli moc jej prosadit. Moc získala tato zájmová skupina jednak změnou politické situace a jednak tím, že svůj požadavek začala prosazovat společně prostřednictvím Potravinářské komory. Pak už byl jen krůček k tomu, aby se z požadavku stalo ustanovení zákona, kterým se legalizoval, z dodavatelů se stala skupina definitivních stakeholderů a maloobchodníci museli jejich požadavek na zkrácení lhůty splatnosti akceptovat. Důležité také je, že skupiny stakeholderů si své vlastnosti také mohou vzájemně „vypůjčovat“. Nezisková organizace se tak například může postavit za práva spotřebitelů, nebo spotřebitelé za práva dětí, které v rozvojových zemích tvrdě pracují ve prospěch značkových západních firem. Dle názoru autorky by součástí řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů mohlo být právě toto vypůjčení moci, kterou spotřebitelé mají, a kterou malí obchodní partneři nemusejí vždy disponovat. Pokud se spotřebitelé začnou zajímat o „své“ (například regionální, české, malé a střední atd.) dodavatele (ale také například o „nekalé“ praktiky některých velkých dodavatelů, které mohou mít další vliv na životní prostředí, jako například nutnost odebírání z domácí centrály atd., viz kapitola 2.2) a začnou upřednostňovat ty firmy, které vůči svým obchodním partnerům uplatňují poctivé vztahy, pak propůjčí svou moc slabším článkům ve vyjednávání. Aby však k tomuto mohlo dojít, musí být chování spotřebitelů podpořeno či lépe řečeno nastartováno kultivovanou a pravdivou (!) informační kampaní (ať už ze strany státu, či ze strany neziskových organizací). Zároveň je však nutno upozornit, že i takovýto způsob řešení se může vymknout kontrole (mohla by se vytratit zákonnost požadavku a stakeholdeři by se pak zařadili do skupiny nebezpečných) a k takovémuto řešení autorka této práce rozhodně nenabádá.
110
Je také nutno poznamenat, že i nejlepší úmysly často mohou skončit kontraproduktivně. Dnes se již na naprostý zákaz dětské práce v rozvojových zemích také díváme i z jiného úhlu pohledu a spíše nastavujeme pravidla, za kterých děti mohou pracovat tak, aby nebyly vykořisťovány, ale zároveň mohly získat finanční prostředky pro své rodiny i jinak než prostitucí či dalšími činnostmi, které jsou pro ně mnohem nebezpečnější. Zároveň je také nutno poznamenat, že takovéto řešení samozřejmě nemůže stát samo o sobě, ale je jedním z mozaiky několika kroků, které je možné pro zlepšení situace udělat. Další možné součásti tohoto řešení představím na jiných místech této práce.
6.2 Stakeholder Relationship Management Mezi nástroje CSR řadíme tzv. specifické manažerské systémy, které mají sloužit k naplnění konceptu CSR. Jedním z nich je stakeholder relationship management (SRM), který se zabývá řízením vztahů se zájmovými skupinami firmy (Steurer a kol. 2005: 275). Níže vybírám některé přístupy, které pod SRM spadají, a které jsou podstatné pro téma této práce. 6.2.1 Participace stakeholderů Velice významnou součástí SRM je participace stakeholderů, protože „Zapojení stakeholderů a jejich zájmů do firemních procesů je nyní kritickou součástí úspěchu v dlouhém období“ (Green, Hunton-Clarke 2003: 292). Právě Green a Honton-Clarke definují tři různé stupně participace stakeholderů: informativní, konzultativní a rozhodovací. U informativní participace jde pouze o seznámení stakeholderů s děním ve firmě. Vyšším stupněm je participace konzultativní, kdy zájmová skupina může vyjádřit svůj názor, který pak firma zahrnuje do svých úvah při rozhodování. Nejvyšším stupněm je pak participace rozhodovací, kdy stakeholdeři jsou již zapojeni do firemního rozhodování, což zároveň znamená, že rozhodnutí mnohem lépe přijmou. Myslím si, že pouhá informativní participace obchodních partnerů nestačí. Je potřeba je minimálně konzultovat (například při vytváření portfolia prodávaných výrobků v maloobchodě). V mnohých případech je ale nejvhodnější rozhodovací participace, kdy i obchodní partner může například ovlivnit uspořádání logistických procesů tak, aby bylo nejefektivnější, či nastavení systému vzájemného předávání informací atd. Společné vytváření etických kodexů obchodními partnery, které může být pro zajištění oboustranně prospěšných obchodních vztahů velmi vhodným nástrojem, je pak také součástí rozhodovací participace. 6.2.2 Pravidla uspokojení stakeholderů Strong, Ringer a Taylor (2001) sestavili pravidla uspokojení stakeholderů, která jsou rovněž pro téma této práce přínosná. Ve své studii „THE Rules of Stakeholder Satisfaction“ uvádějí, že nespokojenost stakeholderů ve většině případů plyne ne ze špatného výkonu firmy, ale ze špatné komunikace. Stanovili tedy tři základní rysy chování manažerů, které vedou ke spokojenosti zájmových skupin (tedy i obchodních partnerů):
Timeliness (včasnost); Honesty (čestnost a integrita informací); Empathy (empatie).
111
Strong, Ringer a Taylor (2001: 228) pak zdůrazňují: „Mnoho respondentů ze všech tří skupin bylo nespokojeno, že nebyli běžně informováni včas o nastávajících změnách… Pokud bychom měli na základě naší studie dát manažerům jednu radu, bylo by to: vždy mluvte pravdu, sdělte ji včas… říkejte všem skupinám stakeholderů stejné příběhy a empaticky hodnoťte alternativy a akce z pohledu skupiny stakeholderů“. Je zřejmé, že pozdní informace (náhlá objednávka na neočekávaně velké množství kusů, započtení pohledávky, o které dojde informace s měsíčním zpožděním, pozdní informace o pokutě ze strany kontrolního úřadu atd.), jsou jedny z velkých problémů, které se dodavatelů týkají. Čestnost může znamenat uznání vlastního podílu viny při udělení sankce. Empatie pak nemá být sentimentálním uvažováním, „abychom náhodou našemu obchodnímu partnerovi neublížili“. Každý B2B vztah je založen na sledování vlastní ziskovosti. Pokud je ale obchodní partner schopen domyslet dlouhodobé důsledky, které jeho jednání bude mít na partnera, bude rovněž schopen si představit, co tyto důsledky mohou znamenat pro jeho vlastní podnikání. 6.2.3 Pravidla chování managementu Tato podkapitola má poukázat na jeden z nedostatků spolehnutí se na samoregulaci. To, že firma deklaruje, že určitým způsobem jedná (a třeba i ke spokojenosti spotřebitelů, kteří jí pak na základě tohoto „poctivého jednání“ projevují svou věrnost), ještě nemusí znamenat, že se firma skutečně společensky odpovědně chová. Sims a Brinkmann (2003) toto uvádějí na příkladu firmy Enron, která je koneckonců známá jako podvodník, který hlásá společenskou odpovědnost, aniž by se takto chovala (v literatuře se dokonce vžil pojem „Enron Ethics“). Upozorňují, že „etika podniku je více otázkou hluboké kultury organizace, než kulturních artefaktů, jako písemných etických zásad, úředníků pro etiku a podobně“ (Sims, Brinkmann (2003: 243). Samotný etický kodex tedy nestačí, jde o to, že mnohem více než sebepropracovanější etické zásady může situaci změnit chování vrcholových manažerů. Sims a Brinkmann identifikovali pět mechanismů, kterými manažeři podnikovou kulturu, a tím i dodržování společenské odpovědnosti, ovlivňují. Jedná se o to, co vedoucí pracovník chválí a co kritizuje (čemu věnuje pozornost), jak se chová v krizové situaci (zda problém popírá, nebo jej řeší atd.), zda existuje soulad mezi jeho slovy a skutky (zda tedy „káže vodu a pije víno“, či nikoliv), na základě čeho zaměstnance odměňuje (zda se jedná jen o výkon, i za cenu nepoctivého obchodu) a také jak najímá a propouští (pravděpodobně si vybere sobě podobné zaměstnance, také co se týče otázky čestnosti). Zde se potvrzuje to, co níže zazní u výpovědí dodavatelů, že totiž u vztahu s konkrétním řetězcem závisí velice na osobě vyjednavače. Nepřímo dodavatelé také uvedli, že charakteristika vztahu s maloobchodníkem záleží na jeho firemní kultuře (řetězce všeobecně známé svými „ostrými lokty“ byly jmenovány častěji jako problematické). Ve shodě s výše uvedenou teorií však nikdo z dodavatelů nezmínil důležitost etického kodexu, díky kterému by se jim s maloobchodníky jednalo lépe. Samotný etický kodex tedy nestačí. Sims a Brinkman dále rozdělili firmy do čtyř skupin, podle toho, zda společenskou odpovědnost deklarují a zda ji také ve skutečnosti praktikují. Jedná se o tyto skupiny:
112
1. Morální prekonvencionalismus – společensky odpovědné chování chybí, ale firma ho ani nedeklaruje; 2. Aranžérská etika – firma se prezentuje jako společensky odpovědná, což však ve skutečnosti není pravda; 3. Kolektivní morální svědomí – „skromná“ firma, která o svém etickém chování příliš nehovoří; 4. Morální idol – firma dává svým stakeholderům jasně najevo, že se chová eticky, což zároveň souhlasí se skutečností. Morální idol je samozřejmě ideálním stavem, kdy firma své skutečně společensky odpovědné chování je schopna využít jako svou komparativní výhodu vůči ostatním. Je však třeba upozornit na riziko aranžérské etiky a znovu zopakovat, že samotné vytvoření etického kodexu, zavázání se k samoregulaci, vytvoření postu firemního zaměstnance, který na dodržování etických pravidel dohlíží, ani deklarace poctivých obchodních vztahů na veřejnosti nestačí. V případě dodavatelsko-odběratelských vztahů však zde existuje kontrolní mechanismus v podobě obchodních partnerů, kteří situaci znají a mohou informace uvést na pravou míru, takže riziko aranžérské etiky zde nemusí být tak velké, jako u některých jiných oblastí CSR. Nicméně i zde je nutné upozornit, že tento kontrolní mechanismus může efektivně fungovat za dvou předpokladů: jednak slabší obchodní partner má možnost na neetické jednání upozornit tak, aniž by sám ohrozil vlastní existenci (nejlépe prostřednictvím neziskové organizace atd., anonymní „výkřiky“ nespokojených dodavatelů nejsou příliš věrohodné a situaci neprospívají) a jednak i tento slabší obchodní partner se chová sám eticky a nezneužívá svého postavení k šíření nepravdy a poškození silnějšího obchodního partnera. 6.2.4 Stakeholder dialog Posledním, a pravděpodobně nejdůležitějším konceptem SRM, který v této práci představím, je stakeholder dialog. Anthony Perret (2003) ve svém článku „BNFL National Stakeholder Dialogue: A case study in public affairs“84 popisuje dialog se stakeholdery firmy, která má mezi mnoha svými zájmovými skupinami (hlavně mezi neziskovými organizacemi zaměřenými na ochranu životního prostředí) velice obtížné postavení, a to z toho důvodu, že předmětem jejího podnikání je sporná atomová energie. Autor článku je koordinátorem týmu Rady pro životní prostředí (The Environment Council), která se zabývá mediací sporů v otázkách životního prostředí. Právě tato organizace zprostředkovává firmě BNFL dialog se zájmovými skupinami a článek Anthonyho Perreta popisuje počátky tohoto dialogu. Je ještě nutno dodat, že „stakeholder dialog“ je ochrannou známkou této organizace a označuje konkrétní způsob vyjednávací techniky, která má směřovat ke konsenzu. „Stakeholder dialog je proces, ve kterém strany s různými zájmy a hodnotami v určité věci společně pracují směrem k oboustranně akceptovatelnému řešení.“ (Perret 2003: 385). Stakeholder dialog probíhá formou řady navazujících setkání a workshopů, ve kterých je dialog veden takovým způsobem, aby byla zachována rovnováha mezi potřebami a očekáváními různých zájmových skupin. Na rozdíl od panelů a výzkumů mínění však stakeholder dialog nezjišťuje aktuální názor skupiny, ale spíše představuje dlouhodobou interaktivní komunikaci. Nejde zde také o to získat reprezentativní vzorek respondentů, ale spíše začlenit do dialogu každého, kdo projeví zájem.
84
Národní stakeholder dialog firmy BNFL – British Nuclear Fules Ltd. Případová studie veřejných záležitostí.
113
Mnohé organizace se dialogu bojí, protože mají pocit, že by ztratily možnost samostatného rozhodování; stakeholder dialog ale nemá primárně vést k zapojení stakeholderů do rozhodování, spíše k informování o rozhodnutích firmy takovým způsobem, aby bylo možno danou problematiku pochopit a dosáhnout porozumění. Podstatu stakeholder dialogu vyjadřuje také následující obrázek. Anthony Perret ho komentuje následovně: jakákoliv debata se většinou točí okolo rozdílných názorů (pozic). Strany však neznají vzájemné motivace, které k těmto pozicím vedou. Mnohé z nich však zůstávají skryté a nemohou být ani nijak vypozorovány. Tyto pozice jsou na obrázku znázorněné jako špičky ledovce, které ovšem spočívají na zájmech a potřebách jednotlivých stran. Čím níže se ponoříme „pod hladinu“, tím více se tyto zájmy a potřeby překrývají. Stakeholder dialog se snaží nalézt právě toto společné jádro ledovce pod hladinou, čímž se vytvoří vzájemné porozumění, které může být základem pro další dialog. Klíčovou pro úspěch stakeholder dialogu je také přítomnost třetí osoby, která působí jako mediátor, což zvyšuje důvěru v nezávislost procesu nutnou pro objevení těchto potřeb a zájmů. Obrázek 3 Diagram ledovce Pozice neflexibilní, dogmatické požadavky a stanoviska Zájmy důvody pozic
Potřeby
Zdroj: Dle The Environment Council (1998)
Co se týče dodavatelsko-odběratelských vztahů, pak stakeholder dialog by bylo možno využít i v této oblasti. Samozřejmě, že dialog probíhá, a to i na evropské úrovni a také z iniciativy maloobchodníků a dodavatelů tak, jak bylo již popsáno výše v kapitole 5.1.2. Ovšem dialog, který autorka pozoruje například v České republice, je spíše záležitostí pozičního vyjednávání než nalézání společných potřeb (možná proto skončila jednání Svazu obchodu a cestovního ruchu s Potravinářskou komorou o případném společném etickém kodexu neúspěchem). Chybí také důvěryhodný a zkušený mediátor, který by oběma stranám mohl pomoci nalézt společné řešení. Přestože rozkrývání jednotlivých vrstev ledovce by mělo být právě obsahem takovéhoto dialogu, nabízím alespoň ve velice zjednodušené podobě tento diagram ledovce aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy.
114
Obrázek 4 Diagram ledovce aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy
Maximální cena získaná od odběratele
Minimální cena placená dodavateli
Vysoké výnosy
Nízké náklady
Zisk Dlouhodobá udržitelnost Zdroj: vlastní zpracování na základě modelu Diagram ledovce (The Environment Council 1998)
Jak vidíme, pozice obou stran jsou naprosto protikladné. Zatímco dodavatelé si přejí, aby od odběratelů získali maximální možnou cenu, odběratelé chtějí pravý opak: zaplatit dodavateli cenu minimální. („Cenou“ zde rozumíme číselné vyjádření všech podmínek smlouvy, tedy netto cenu, která je ale ošetřena nejen o případné poplatky, obratové bonusy, atd., ale zahrnuje také například náklady na logistiku toho partnera, který ji skutečně provádí – personální náklady, pohonné hmoty atd., náklady spojené se zpracováním vratek, náklady na audity atd.). Zájmem obou partnerů je samozřejmě mít nízké náklady a vysoké výnosy, na tomto diagramu však znázorňuji pouze ty zájmy, které primárně vedou k výše uvedeným pozicím. Jak vidíme, již tato dvě pole se částečně překrývají. I obchodník má totiž zájem na tom, aby dodavatel měl vysoké výnosy (myšleno, aby jeho zboží prodal) a dodavatel zase může mít zájem na nízkých nákladech odběratele (například pokud maloobchodník realizuje logistiku zboží a následně ji má dodavatel platit v logistickém poplatku). Mnohé zájmy jsou však samozřejmě stále opačné: maloobchodníkovi totiž nejde o to prodat maximum zboží konkrétního dodavatele, ale realizovat takové portfolio zboží, které mu přinese maximální výnosy s minimálními náklady. Dodavatel zase nechce, aby se prodávaly konkurenční výrobky, které maloobchodníkovi rovněž přinášejí zisk. Dodavatel také nemá zájem na obchodníkových nízkých nákladech způsobených tlakem obchodníka na jeho cenu. Potřebou obou partnerů, která se značně překrývá, je dlouhodobá udržitelnost a zisk. I zde samozřejmě najdeme rozdílnosti, způsobené rozdílnými pozicemi a zájmy, ale dlouhodobé přežití je potřebou každé firmy. Cílem stakeholder dialogu by mělo být společné potřeby a zájmy objevit, konkretizovat a pracovat na nich. Výše uvedené schéma je velice hrubé a pouze naznačuje, jaké pozice, zájmy a potřeby dodavatelé a odběratelé mají. Přesunutí co nejvíce potřeb a zájmů do prostoru, který se překrývá, pak může způsobit, že partneři naleznou také společné pozice (tak, jak to ukazuje následující obrázek), a hlavně alespoň částečné porozumění, které jim pomůže v dalším dialogu. Příkladem dalších společných zájmů a potřeb, které mají obě strany, může být kvalita zboží, správný poměr kvality a ceny pro spotřebitele, minimalizace nákladů na komunikaci, minimalizace podílu neprodejného zboží, zákaznická loajalita atd.
115
Obrázek 5 Sblížení potřeb, zájmů a pozic při stakeholder dialogu.
Zdroj: vlastní zpracování na základě modelu Diagram ledovce (The Environment Council 1998)
Mám-li toto nalezení společných potřeb, zájmů a pozic a jejich sblížení uvést na příkladu vratek, pak nalezení společných postupů co nejpřesnější predikce nakoupeného zboží, systémy vzájemného informování o zbývajícím zboží na prodejně, nalezení nejméně nákladného způsobu likvidace neprodejného zboží, to vše jsou záležitosti, na kterých mohou partneři pracovat společně na win-win principu. Pokud se začne u těchto konkrétních drobných problémů a strany budou hledat vzájemně výhodné řešení, pak mají šanci mnohé na svých vztazích změnit. Právě to je silou samoregulace a společenské odpovědnosti firem. Zákonná regulace nemůže jít do takovýchto detailů, a proto se pak obchází. V konečném důsledku pak může působit proti dlouhodobým vztahům win-win, jak ještě bude zmíněno v kapitole 6.3.2.
6.3 Nové koncepty CSR Někteří autoři vyvinuli nové koncepty, které jdou dále, než corporate social responsibility, byť na ni navazují. Představím zde dva z nich, a to koncept sdílené hodnoty Portera a Kramera a Visserův koncept Nové éry společenské odpovědnosti firem. Oba vznikly na základě zásadní otázky, proč koncept CSR selhává. 6.3.1 CSR 2.0 Wayne Visser (2010) vychází z toho, že koncept CSR selhal. Na mikro úrovni jednotlivých podnikových projektů je možná společnosti prospěšný, nicméně na makro úrovni se téměř všechny indikátory sociálního, etického a environmentálního zdraví společnosti zhoršují. Vývoj konceptu CSR přehledně zobrazuje následujícím schématem: Tabulka 12 Vývoj konceptu CSR Ekonomická éra
Stádium CSR Způsob operací
Klíčová úloha Cíloví stakeholdeři
chamtivost
obranné
ad hoc aktivity
investice
filantropie
dobročinné
charitativní programy projekty
komunity
marketing
propagační
PR
média
široká veřejnost
management
strategické
systém řízení
manuály
akcionáři, NGO, generální ředitelé
výrobky
regulační orgány a zákazníci
odpovědnost systematické obchodní model Zdroj: Visser (2010), překlad dle Kopalová (2012)
116
akcionáři, vláda, zaměstnanci
V éře chamtivosti podle Vissera firmy používají obranné CSR, které se vyznačuje tím, že jeho aktivity musí v konečném důsledku vést k ochraně hodnot pro akcionáře. Příklady takovýchto akcí jsou dobrovolnické programy (vedou k zaměstnanecké motivaci) či investice do ochrany životního prostředí za účelem vyhnout se pokutám. Dobročinné CSR patří do věku filantropie a vyznačuje se sponzorstvím a dary. Propagační CSR ve věku marketingu je spíše PR aktivitami ke zvýšení hodnoty značky, image a reputace. Dalším stádiem je strategické CSR ve věku managementu, které se váže ke klíčové jedinečné dlouhodobé konkurenční výhodě (strategie CSR tedy přímo navazuje na předmět podnikání firmy) tak, jak bude popsáno níže v kapitole 7.5.1. Toto stádium se vyznačuje implementací různých sociálních a environmentálních manažerských systémů. Nejvyšším je dle Vissera systematické stádium z éry zodpovědnosti. Toto se zaměřuje na identifikaci a řešení příčin naší současné neudržitelnosti a nezodpovědnosti, a to inovováním podnikatelských modelů, procesů, produktů a služeb a snahou o progresivní národní a mezinárodní politiky. Rozdíl mezi posledními dvěma stádii Visser spatřuje v tom, že strategické CSR se soustřeďuje na mikro úroveň, kdežto systematické CSR se snaží porozumět vztahům na makro úrovni (společnost, komunity, ekonomiky a ekosystémy). Firmy ve stádiu systematického CSR mění svou strategii tak, aby optimalizovaly své výstupy pro tento širší společenský a ekologický systém. Důvodem, proč první čtyři stádia CSR selhávají, je, že strategické směřování společnosti a jádro jejího podnikání zůstávají nezměněny. Stále jsou přítomny krátkodobé tlaky trhu a ekonomická měřítka pokroku, která jsou v rozporu s udržitelností a zodpovědností. Pokud je potřeba rozhodnout mezi finanční ziskovostí a etickými standardy, byť pečlivě zpracovanými do etických kodexů, volba je jasná. CSR navíc stále zůstává na periferii jako okrajová záležitost několika málo velkých firem. Druhým důvodem selhání je to, že firmy si své cíle, které chtějí v rámci CSR dosáhnout, stanovují samy a jdou si vlastní cestou. Přehlíží při tom však systém, který je nastaven ve společnosti. Takže přestože dochází k mnoha pokrokům na mikro úrovni, problémy (rozdíly mezi bohatými a chudými, ztráta biodiverzity, korupce a další) se zhoršují, a ne naopak. Posledním důvodem ovšem je, že trh neodměňuje udržitelné a zodpovědné chování. Firmy, které jsou schopné internalizovat výhody a externalizovat náklady (například outsourcingem pracovní síly v zemích s nejmenšími požadavky na ochranu pracovníků a životního prostředí), jsou dle Vissera dlouhodobě konkurenceschopnější než ty, které jsou idealistickými obhájci CSR. V ekonomické éře odpovědnosti však firmy v prvé řadě přebírají zodpovědnost za současný stav světa a následně jsou schopné udělat něco ambiciózního, co může tento svět změnit. Problémem však dle Vissera je, že takovýchto inovátorů ve velice málo a jejich způsob chování pak není napodobován dalšími tak, aby se stal běžnou součástí každého podnikání. Novou éru sociální odpovědnosti pak Visser přirovnává k webu 2.0, který umožňuje sdílení interaktivních informací, interoperabilitu, design zaměřený na uživatele a spolupráci a vyznačuje se vznikem sociálních sítí, obsahu vytvořeného uživateli a přístupy „open source“. Zatímco tedy CSR 1.0 sloužilo k vytvoření vztahů s komunitami, stalo se postupně výsadou elitních velkých firem a prošlo standardizací skrze kodexy a pravidla, CSR 2.0 se vyznačuje zapojením stakeholderů do jeho definování, informováním o svých sociálně zodpovědných aktivitách v reálném 117
čase (nejen ve výroční zprávě) a změnou od centralizace k decentralizaci, od několika málo velkých podniků k mnoha malým a od exkluzivity ke vzájemnému sdílení a multiplikačnímu efektu. Visser také stanovil 5 principů CSR 2.0. Prvním z nich je kreativita, která je zaměřena na řešení světových sociálních a environmentálních problémů. Podstatným kritériem je rovněž transformovatelnost do většího měřítka. Je nutné zaměřit se na takové aktivity, které budou mít velký dosah, které bude moci zopakovat mnoho malých firem a které se budou moci dělat ve velkém tak, aby přinesly řešení těm skutečně velkým problémům. Dále je to odpovědnost, ale jedná se zde o vyšší stupeň odpovědnosti než v dřívějších stádiích. Je to odpovědnost položit si otázku, jestli náš podnik je součástí řešení, nebo součástí problému, a to včetně adekvátní reakce na odpověď. Čtvrtým principem je rovnováha mezi lokálním a globálním přístupem. Nejde zde o „buď a nebo“, ale o „jedno i druhé“. Je nutno najít rovnováhu nalezením lokálních řešení, která nebudou odporovat univerzálním principům. Posledním principem je obnovitelnost, která vychází z myšlenky recyklace a neustálého koloběhu. Jde o to, abychom byli schopni stavět budovy, které produkují více energie, než kolik spotřebují a samy čistí své odpadní vody, továrny, jejichž odpadním produktem je pitná voda, produkty, které se rozloží na živiny… Tento princip ovšem musí být uplatnitelný také na sociální pilíř CSR. Nejen vzděláváním pracovníků, ale také zvyšováním blahobytu společnosti a zaměstnanců. Pokud mám tyto principy vztáhnout k dodavatelsko-odběratelským vztahům, pak to znamená uvědomit si, že firma je součástí problému, ale že může být rovněž součástí jeho řešení, které bude mít nejen lokální, ale i globální dopad, bude natolik univerzální, že jej budou moci aplikovat i malé firmy a povede k „obnovitelnosti“ malých a středních podniků. Příkladem dílčího řešení může být spolupráce s regionálními dodavateli spojená se sdílením know-how, logistických řešení, informací o poptávce a případně i s úvěrováním. Lokální dopad je zřejmý, globální dopad pak spočívá v ochraně životního prostředí eliminací transportu zboží, ve zvýšení diverzity a kvality produktů. Tato strategie je použitelná nejen pro velké, ale i pro malé firmy a vede k udržitelnosti MSP. Visser stanovuje rovněž „DNA“ modelu CSR 2.0. Tedy 4 základní báze, ze kterých se DNA skládá. Jsou to tvorba hodnot, správné řízení společnosti, společenský přínos a environmentální integrita. V rámci společenského přínosu jmenuje také integritu dodavatelského řetězce, která uschopňuje malé a střední podniky v jejich aktivitách a zároveň dbá na dodržování standardů chránících zaměstnance a životní prostředí. V České republice se se systematickým CSR prozatím mnoho nesetkáváme, alespoň ne v oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů. Možná výše uvedený text vyznívá trochu jako utopie a doposud není příliš použitelný, i proto se sedmá kapitola zaměřuje na motivaci k CSR prostřednictvím zlepšení finančního výkonu firmy, která rozhodně do CSR 2.0 nepatří. Ale můžeme jej mít před sebou jako vizi, kam by jednou bylo možno dospět. A také jako inspiraci k drobným krůčkům, které k CSR 2.0 mohou vést. 6.3.2 Creating Shared Value O něco realističtější model představili Porter a Kramer (2011). Vycházejí z předpokladu, že podnikání je v poslední době čím dál tím více nahlíženo jako hlavní příčina všech sociálních, environmentálních a ekonomických problémů, a to dokonce tím více, čím více se rozmáhá koncept společenské odpovědnosti. To vede politiky k nastavení takových pravidel, která ničí konkurenceschopnost a ekonomický růst. Podnikání se tím dostává do bludného kruhu.
118
Problém spatřují autoři v přístupu firem k tvorbě hodnoty, která je nazírána jako optimalizace krátkodobého finančního výkonu, aniž by firma zaregistrovala širší souvislosti, jako je například blahobyt zákazníků či životaschopnost klíčových dodavatelů. Řešení pak nabízejí v konceptu sdílené hodnoty (CSV – creating shared value), která vytváří ekonomickou hodnotu pro firmu a zároveň hodnotu pro společnost tím, že řeší její problémy. Jen tak se firmy mohou vyhnout vládní regulaci a nátlaku občanské společnosti, které se často snaží řešit problémy na úkor podnikání. V přístupu CSV se pak musí naučit také vlády regulovat podnikání takovým způsobem, aby umožňovaly a ne znemožňovaly tuto tvorbu sdílené hodnoty. Regulace znesnadňující podnikání je totiž nepříznivá i pro společnost jako takovou, protože tato pro svůj blahobyt potřebuje zdravé podniky, stejně jako tyto pro svou existenci potřebují zdravou společnost. Toto je potřeba si uvědomit i v otázce dodavatelsko-odběratelských vztahů. Společnost prosperující maloobchod potřebuje, stejně jako maloobchodníci potřebují zdravou společnost. Pokud se maloobchodníkům podaří ke svým dodavatelům přistupovat principem sdílené hodnoty, budou i tito spokojeni, a pak již nebude důvod k zavádění nadměrné regulace (více o tom viz také kapitola 7.5.1). Důležité v konceptu CSV je, že zde nejde o „spravedlivé“ rozdělení vytvořené hodnoty, ale o zvětšení hodnoty. V hodnotovém řetězci tedy slabší články nezískají více díky tomu, že silnější jim dají část svého dílu, ale díky tomu, že poroste celková hodnota. Toto je velice podstatné si uvědomit. V dodavatelsko-odběratelských vztazích totiž nejde o to, aby odběratelé ukrojili část ze svého zisku ve prospěch dodavatelů, ale aby našli takovou sdílenou hodnotu, kdy nejen jejich zisk, ale i zisk dodavatelů v delším časovém horizontu poroste. Porter a Kramer zároveň definují tři způsoby, jakým k vytváření sdílené hodnoty dojít. Prvním z nich je nový přístup k produktům a službám. Jde o to raději rozpoznat skutečné potřeby zákazníků, než vytvářet nové. Místo nových příchutí nabídnout správnou výživu, soustředit se na potřeby miliard nejchudších zákazníků z rozvojového světa, součet jejichž kupní síly je vlastně ohromný, a zároveň jim umožnit lepší život. Překvapivě pak mnoho produktů pro nemajetné zákazníky najde velký ohlas i v rozvinutém světě. Druhý, pro tuto práci nejdůležitější způsob, je přehodnocení produktivity v hodnotovém řetězci. Kromě změn ve spotřebě energie a zdrojů, přístupu k zaměstnancům, distribuci a logistice, které v konečném důsledku mohou přinést zajímavé finanční efekty, se zde totiž jedná i o dodavatelsko-odběratelské vztahy. Dle Portera a Kramera již některé firmy přišly na to, že dodavatelé, kteří jsou utiskováni, nemohou dlouhodobě zůstat produktivní či zachovat kvalitu svých výrobků. Pokud ovšem dochází ke společnému sdílení technologie a poskytování financování, firmy si mohou zajistit kvalitu dodávek ve velkém množství. Zvýšená produktivita dodavatelů navíc často snižuje ceny. K tomu se může přidat i zlepšení environmentálního dopadu těchto dodavatelů, což dále zvyšuje jejich efektivitu. Takto se vytváří sdílená hodnota. Pokud se k tomu ještě přidá nákup od místních dodavatelů, snižují se náklady na transport a neefektivitu, zkracuje se produkční cyklus, zvyšuje flexibilita, podporuje rychlejší učení a inovace, což může nakonec převážit benefity získané z nižších mezd a vstupních nákladů v dalekých zemích s nižší mzdovou hladinou. Tito místní dodavatelé nakonec mohou zaplatit vyšší mzdy svým zaměstnancům, kteří představují kupní sílu dané oblasti. Posledním způsobem dosažení CSV je podpora rozvoje místních klastrů. Klastr je geografická koncentrace firem, jejich dodavatelů, poskytovatelů služeb, logistické infrastruktury atd. na určitém místě. Klíčovým aspektem jejich rozvoje jsou otevřené a transparentní trhy. Tyto pomáhají firmě 119
zajistit si spolehlivé dodavatele, jejichž kvalita a efektivita roste a zároveň se zvyšují příjmy a kupní síla místních obyvatel. Na neefektivních trzích, kde jsou pracovníci vykořisťováni a dodavatelé nezískávají poctivou cenu, produktivita velice trpí. Porter a Kramer také nabízejí přehledné schéma rozdílů mezi CSR a CSV, lépe řečeno přechodu od prvního k druhému: Tabulka 13 Srovnání konceptů CSR a CSV CSR
CSV
Hodnota: dělat dobro
Hodnota: ekonomické a společenské přínosy v relaci k nákladům Společné podnikové a komunitární sdílení hodnot Nedílná součást způsobu konkurování
„Corporate citizenship“, filantropie, udržitelnost Podle vlastního uvážení nebo v důsledku externího tlaku Oddělené od maximalizace zisku Program je determinován externím vykazováním výsledků a osobními preferencemi Efekty jsou limitovány firemní stopou a rozpočtem na CSR
Nedílná součást maximalizace zisku Program je specificky firemní a generovaný interně Sladěné s firemním rozpočtem
Zdroj: Porter, Kramer (2011), překlad dle Zadražilová (2012)
Jak vidíme, CSV se zaměřuje jak na ekonomické, tak na společenské přínosy, a je proto nedílnou součástí maximalizace zisku firmy. Je otázka, zda se ve výše uvedené tabulce ve sloupci CSR jedná o to, čím CSR ve své podstatě skutečně má být, nebo o to, jak je CSR aplikováno ve skutečnosti. Dle mého názoru by totiž i samo CSR mělo být tím, co autoři představují jako CSV. Porter a Kramer však nový koncept CSV představují pravděpodobně proto, aby zdůraznili, že CSR je ke škodě firem i společnosti často naplňováno špatným způsobem, odděleně od ostatních firemních procesů a klíčové konkurenční výhody daného podniku. V každém případě je však myšlenka hledání sdílené hodnoty, ať už ji zahrneme pod koncept CSR, nebo vyčleníme zvlášť do CSV, velice užitečná, a to i pro dodavatelsko-odběratelské vztahy. Částečně to již bylo zmíněno výše, protože však autorka této práce považuje tento koncept za velmi podstatný, vrátím se k němu ještě níže v následující kapitole, která se věnuje vztahu mezi společenskou odpovědností a ziskovostí firmy. Na závěr dodám ještě jednu poznámku. Porter a Kramer se totiž ve svém článku věnují také tomu, jak by se měly chovat vlády a neziskové organizace, pokud chtějí vytvářet sdílenou hodnotu. Také ony mají své aktivity hodnotit ne podle toho, jak vysoké na ně vynaložily náklady, ale jaký benefit přinesly společnosti. Porter a Kramer uvádějí příklad, že regulace ochrany životního prostředí se často děje formou příkazu a jeho vynucování prostřednictvím zahanbování a trestání firem. Autoři článku jsou však přesvědčeni, že mnohem více by regulátoři dosáhli, pokud by se zaměřili na měření výkonu v environmentální oblasti, zavedením standardů a podporou technologie, která podpoří inovaci a zároveň zvýší konkurenceschopnost. Je otázkou, jak by takovýto přístup měl vypadat v oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů. Mohlo by se jednat například o zavedení standardů poctivého obchodního jednání, oceňování firem, které jsou dobrými obchodními partnery (stejně jako probíhá oceňování dobrých zaměstnavatelů) atd. Pokud se tyto žebříčky nestanou pouhou aranžérskou etikou, mohou ve společnosti mnohé změnit.
120
Porter a Kramer dále také vyzdvihují spolupráci neziskového sektoru s firmami. Příkladem jsou NGO, které společně se ziskovými organizacemi pomáhají farmářům v rozvojové zemi se zvyšováním jejich produktivity, například pořádáním školení, nebo jim umožňují přístup k dotovaným úvěrům. Zvyšování efektivity dodavatelů z řad MSP by mohlo být rovněž jedním ze zlepšení, kterého jsou maloobchodníci ve spolupráci s neziskovými organizacemi schopni dosáhnout. Ať už by se jednalo o školení zaměřená tematicky na předmět podnikání, školení technik vyjednávání, kurzy podnikatelské finanční gramotnosti, předávání know-how v oblasti logistiky, marketingu atd., nebo o přístup k půjčkám za rozumný úrok, to vše by mohlo malým dodavatelům, a tím i jejich obchodním partnerům, pomoci. Porter a Kramer také definují, jak by měla vypadat správná regulace ze strany státu, která podporuje, a ne znemožňuje, nalezení sdílené hodnoty. Takováto regulace stanovuje hodnotové cíle a podporuje inovace. Zdůrazňuje společenské cíle a podporuje firmy k investování do sdílené hodnoty raději než k maximalizaci krátkodobého zisku. Autoři rovněž stanovili charakteristiky takovéto regulace:
stanovení jasných a měřitelných společenských cílů; stanovení výkonnostních standardů, kdy cesta k dosažení takovéhoto výkonu je ponechána na uvážení firmy samotné; standardy mají být dosahovány postupně v jednotlivých etapách, které jsou časově jasně definovány; délka etapy musí reflektovat potřebný čas pro to, aby bylo možno vyvinout nové postupy a produkty, které k dosažení standardů vedou; zavedení univerzálních systémů k měření a vykazování výkonu, doprovázené investicemi do infrastruktury, která umožní takováto data sbírat; vyžadování efektivního a včasného vykazování výsledků.
Neefektivní regulace dle Portera a Kramera požaduje po firmách, aby dodržovaly stanovené postupy, efektivní regulace se soustředí na měřitelná zlepšení. Stanovuje tedy cíle, ne postup, jak k nim má firma dojít. Nalezení tohoto postupu je pak již na firmách samotných. Dodržování předepsaných postupů totiž nemusí vést ke kýženým výsledkům, čehož je příkladem i zákon o VTS, jehož postupy jsou dodržovány, ke zlepšení situace však nevedl, jak ukazují i výsledky výzkumu představené níže v této práci. Porter a Kramer však v této souvislosti explicitně uvádějí, že je nutné zároveň regulovat vykořisťovatelské, nepoctivé a podvodné praktiky, které zvýhodňují firmy na úkor společnosti a jmenují zejména protimonopolní politiku.
6.4 Shrnutí Tato kapitola představila koncept společenské odpovědnosti firem, který byl zároveň aplikován na problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tento postup sleduje cíl této práce, navrhnout alternativní řešení regulace této problematiky a ukazuje, že CSR může být podstatnou součástí řešení a má potenciál změnit chování firem vůči svým obchodním partnerům. Na druhou stranu z výše uvedeného textu vyplývá, že i koncept CSR má svá omezení. Tato vyplývají zaprvé z toho, že deklarace společensky odpovědného chování ještě nemusí znamenat jeho skutečnou aplikaci tak, jak to bylo popsáno v případě aranžérské etiky. Zadruhé mohou firmy koncept CSR naplňovat špatným způsobem, který v konečném důsledku společenské problémy neřeší a pro firmu samotnou se stává pouze dalším nákladem. V odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku je tedy 121
možno konstatovat: samoregulace nemůže zákonnou regulaci zcela nahradit, protože společenská odpovědnost je komplement, a ne substitut, účelné zákonné regulace (Konrad a kol. 2006: 102). Zároveň je však zřejmé, že ani přijímání legislativních opatření samo o sobě problémy neřeší, regulace a samoregulace se tedy musí účelně doplňovat v systému tzv. koregulace či hybridní regulace. Lze tedy konstatovat, že společenská odpovědnost představuje určité cesty, které k částečnému řešení vztahů mezi dodavateli a odběrateli mohou vést. Z výše jmenovaných bych chtěla vyzdvihnout stakeholder dialog, který objevuje společné potřeby a zájmy partnerů tam, kde na první pohled stojí zcela odlišné pozice. Zde by bylo třeba nalézt vhodného mediátora, který bude schopen pomoci obchodníkům a dodavatelům tyto společné části ledovce odhalit a pracovat s nimi na řešeních, která v konečném důsledku mohou odstranit mnohé konkrétní drobné problémy, které se v potravinářském řetězci vyskytují. Druhým, neméně důležitým konceptem, je vytváření sdílené hodnoty, kdy by se obchodní partneři měli soustředit na nalezení takových postupů, které k prospěchu obou smluvních stran vedou ke zvýšení celkové hodnoty. Zde se může jednat o otázku logistických řešení, sdílení know-how, úvěrů, podporu kvality výrobků a mnohé další. Tato kapitola představila i poměrně idealistický koncept CSR 2.0, který stojí na předpokladu, že cílem firmy je zlepšení problémů ve společnosti jako takové a nikoliv na prvním místě maximalizace krátkodobého zisku. Protože se však domnívám, že k takovýmto motivům české firmy ještě většinou nedospěly a že zásadní motivací k uplatňování společensky odpovědného chování může být s ním související zvýšení ziskovosti, bude se následující kapitola věnovat právě vztahu CSR a finančních ukazatelů firmy.
122
7
Vztah CSR a finančního výkonu firmy
Na první pohled by se mohlo zdát, že uplatňování konceptu CSR je jistým altruistickým počinem firmy, která na své vlastní náklady (kterými snižuje svůj zisk) prospívá společnosti tím, že se snaží jednat zodpovědně – matoucí může být už samotný název „společenská zodpovědnost firmy“. Dle Steurera (2005: 275) CSR historicky skutečně ze sociálního pilíře vychází, jednalo se o filantropii a paternalismus motivované etickými zásadami plynoucími často z náboženských hodnot (ISO 2004: 2). A díky těmto sociálním kořenům pravděpodobně vznikl i název CSR. Nicméně CSR nemá pouze sociální složku. Často se hovoří o takzvané triple bottom line, trojí zodpovědnosti, trojím základu podnikání, někdy se také používá zkratka 3P – people, planet, profit (Trnková 2004: 7). Jedná se o tři pilíře CSR – ekonomický, sociální a environmentální. Ekonomický pilíř je tedy v konceptu společenské zodpovědnosti firem zastoupen, a to zcela rovnoprávně ve vztahu k ostatním dvěma dimenzím. Obrazně bychom mohli říci, že trojnožka CSR by bez ekonomické dimenze „padala“. Konrad a kol. (2006: 91) navíc jasně ukazují, že v ekonomickém pilíři se nejedná pouze o ekonomický dopad na stakeholdery, ale také o finanční výkon firmy samotné – ziskovost, dlouhodobou konkurenceschopnost, vytváření hodnoty pro akcionáře85 atd. Jinými slovy, snaha o dlouhodobou prosperitu firmy by měla být již z definice integrální součástí CSR. Otázkou však zůstává, zda tato teoretická konstrukce platí i v praxi, tedy zda se CSR „vyplatí“, jestli skutečně firmy, které tento koncept uplatňují, mají konkurenční výhodu a dlouhodobě generují zisk. Na tuto otázku se již snažilo odpovědět mnoho autorů. Na základě mapování těchto teoretických prací se budu snažit na tuto otázku odpovědět. Kladu si ji proto, že, jak bylo řečeno v závěru předchozí kapitoly, minimálně v České republice ještě firmy nedospěly do takového stádia CSR, kdy motiv zlepšení problémů ve společnosti by převažoval nad motivem krátkodobého zisku, jak je tomu v éře odpovědnosti dle Vissera (2010). Tato kapitola má tedy odpovědět na pátou výzkumnou otázku, zda existuje také finanční motivace k naplňování konceptu CSR (jinými slovy, zda se CSR „vyplatí“). Pokud totiž firmy budou ke společensky odpovědnému chování motivovány, pak může CSR být řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tato kapitola se tedy rovněž vrací ke čtvrté výzkumné otázce a ptá se, zda samoregulace může nahradit zákonnou regulaci. V této kapitole jsem zvolila následující postup: byla provedena rešerše literatury s tématikou vztahu CSR a finančního výkonu firmy. Pomocí klasifikační analýzy jsem pak tato díla rozdělila do několika skupin. Nejde ani tak o vyčerpávající přehled veškeré dostupné literatury na toto téma, jako spíše o zmínění takových děl, ze kterých lze usuzovat na problematiku dodavatelsko-odběratelských vztahů. U jednotlivých uvedených pramenů pak bude diskutováno téma maloobchodu a jeho dodavatelů ve vztahu k danému dílu.
7.1 Klasifikace literatury Statě zabývající se tématem vztahu CSR a finančního výkonu firmy nejen používají rozmanité pojmy označující společenskou zodpovědnost, ale přistupují k problematice z různých úhlů pohledu a docházejí k velmi odlišným a často vzájemně rozporuplným výsledkům (Ullman, 1985). 85
Přestože akcionáři rovněž patří mezi stakeholdery firmy, budou v této kapitole uvažováni zvlášť, protože určité pnutí mezi CSR a finančním výkonem firmy může být reprezentováno pnutím mezi stakeholdery a akcionáři firmy (stakeholders versus shareholders).
123
Salzmann (2005) rozděluje díla s tématem „business case for corporate sustainability“ na teoretické studie založené na určité ekonomické teorii a studie empirické. Posledně jmenované dále dělí na instrumentální a deskriptivní. Instrumentální díla mají empiricky potvrdit hypotézu o vzájemném vztahu CSR a finančního výkonu firmy, a to buď kvalitativně (CSR vede ke snížení rizika, ochrana životního prostředí vede k úspoře nákladů), nebo kvantitativně (pomocí nalezení souvislostí mezi indexy ekonomického a společenského výkonu, například cena akcie porovnaná s některým z indexů měřících společenské chování firmy). Mezi deskriptivní pak patří popisy manažerských přístupů k CSR a popisy interních a externích hnacích sil a překážek, které podporují, respektive brzdí CSR. Klíčové pro účel tohoto článku je nicméně dílo Prestona a O´Bannona (1997), ve kterém navrhují dva možné vztahy mezi CSR a finančním výkonem firmy: pozitivní a negativní, s tím, že u obou těchto alternativ může buď CSR ovlivňovat finanční výkon, nebo naopak finanční výkon vést k určité úrovni CSR, nebo může být vztah vzájemný. Salzmann (2005) přidává ještě třetí, neutrální vztah. Vzhledem k tomu, že klíčovou otázkou této kapitoly je, zda CSR vede k vyššímu finančnímu výkonu firmy, či nikoliv, využiji pro členění sledovaných děl tuto strukturu, a to právě pro její jednoduchost a přehlednost. K těmto třem možným druhům vztahu ještě přidám čtvrtý, tzv. podmíněně pozitivní vztah, a to proto, že existují taková díla, která spatřují mezi CSR a finančním výkonem firmy pozitivní vazbu za splnění určitého předpokladu. Jsou to často manažerské návody typu „co dělat, aby se CSR vyplatilo“. Dle názoru autorky tyto články nepatří ani k pozitivním dílům, která podmínky nekladou a dokazují přímo kladný vztah, ani k dílům neutrálním, která žádný vztah mezi společenskou zodpovědností a finančním výkonem firmy nenalézají.
7.2 Negativní vztah CSR a finančního výkonu firmy V přehledu děl začnu nejprve takovými články a autory, kteří mezi CSR a finančním výkonem firmy spatřují vztah negativní a dle jejich názoru tedy CSR firmě neprospívá. 7.2.1 CSR jako neefektivní socialismus a politizace Asi nejznámějším polemikem se CSR je nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, který tento svůj postoj odůvodňuje právě negativním vztahem společenské odpovědnosti a ekonomického výkonu firmy. Ve své stati (Friedman, 2005) argumentuje takto: myšlenka společenské zodpovědnosti podnikání je čistým socialismem. Zodpovědností manažerů podniku je ve prospěch vlastníků vydělat co nejvíce peněz, přičemž je samozřejmě nutné dodržovat pravidla daná společností, a to jak ta zákonná, tak etické zvyklosti. Pokud by však měl mít vedoucí pracovník při výkonu své funkce ještě jiné odpovědnosti, znamenalo by to, že již nejedná v zájmu svých zaměstnavatelů – majitelů podniku a ve vztahu nájemce-zmocněnec selhal. Dle Friedmana ale společensky zodpovědné chování firmy může poškodit i zákazníky a zaměstnance – pokud například investice do životního prostředí vedou ke snížení platů nebo zvýšení ceny zboží. Je lépe, aby akcionáři, zákazníci či zaměstnanci své peníze použili sami tak, jak si přejí. Pokud firma na své náklady koná dobro pro společnost, uvaluje tak vlastně daně na ty, jejichž peníze byly za tímto účelem vynaloženy. Tím, že manažer rozhoduje, od koho jakou daň vybere a na jaký účel ji použije, stává se zákonodárcem, výkonnou mocí i soudcem, pak by ale měl být volen stejně jako politici. V důsledku toho pak nikoliv tržní, ale politický mechanismus rozhoduje o alokaci zdrojů ve společnosti, což je socialistická myšlenka vedoucí k neefektivitě. Vzhledem k tomu, že manažer firmy 124
je odborníkem na řízení podniku, není pravděpodobně schopen efektivně řešit politické problémy. A i kdyby byl, není pomalé řešení problémů politickou cestou důvodem k zavedení nedemokratické cesty rozhodování manažerů o obecném dobru. Výjimkou je případ jediného vlastníka podniku, který sám rozhoduje o vlastních penězích. Dobro tedy je možno dělat, ale pouze na vlastní náklady, nikoliv z peněz ostatních. Je však nutno podotknout, že i Milton Friedman mnohé chování firem, které se označuje jako společensky zodpovědné, uznává jako vhodné. Pokud firma investuje do místní komunity, aby získala motivované zaměstnance, může to v dlouhém období vést k vyššímu zisku. Dokonce i charitativní příspěvky, které akcionáři věnují prostřednictvím své firmy za účelem snížení daní, jsou dle Friedmana v pořádku. Jinými slovy, firma se smí navenek chovat společensky zodpovědně, ale pouze v tom případě, že primárně sleduje cíl ziskovosti. Pokud jako vedlejší efekt zvýší svůj goodwill díky statutu společensky zodpovědné firmy, není možné takovému jednání něco vytknout. Z pohledu Miltona Friedmana tedy neefektivitu a ztráty pro firmu, a tím akcionáře, ale i zaměstnance a zákazníky způsobuje „čisté“ CSR vedené altruismem. Společensky odpovědné chování firmy může sice k ziskovosti vést, pak ale není důležité, že se jedná o CSR, ale že jde o strategii motivovanou ziskem, byť navenek je chápána jako vedená společenským motivem. Pokud toto ještě zvýší goodwill firmy, a tím její ziskovost, je dosaženo maximální efektivity. Společenská odpovědnost sama o sobě však k zisku nevede. Pokud bychom měli výše uvedenou teorii aplikovat na dodavatelsko-odběratelské vztahy, pak dle Friedmana vede CSR k nastolení politického mechanismu, který vytlačuje mechanismus tržní. V něm je spolupráce všech partnerů zcela dobrovolná – jedinec buď ze vztahu profituje, a pak spolupracuje, nebo z něj nemá žádnou výhodu, a pak na spolupráci nepřistoupí. Zdá se, že právě absence zcela svobodného rozhodnutí obchodních partnerů o podobě vzájemné spolupráce je klíčem problému dodavatelsko-odběratelských vztahů. Dodavatelé si totiž často stěžují, že podmínky smluvního vztahu diktuje maloobchodník. Z rozhovorů s menšími dodavateli vyplývá, že o smlouvách se příliš nevyjednává, mají na výběr buď ji podepsat, nebo zboží nedodávat. (Je však otázkou, nakolik je možné po obchodnících požadovat, aby i s nejmenšími dodavateli vedli dlouhá jednání o všech podmínkách smlouvy. Nárůst nákladů smluvní vztah se stovkami dodavatelů by se pak promítl ve spotřebitelské ceně.) Pokud bychom pak měli na základě Friedmanovy teorie rozhodnout, zda je lepší zákonná cesta řešení, nebo cesta CSR, dochází zde k zajímavému paradoxu: Friedman totiž vyznává pouze svobodný trh a nikoliv politizaci. Vzhledem k tomu, že dle jeho teorie i CSR vede k větší politizaci, není vlastně ani jedna z cest vhodná. Klíč k řešení by pak mohl ležet v úvodní poznámce, že firmy mají sledovat co největší zisk za předpokladu plnění základních pravidel společnosti, a to včetně etických zvyklostí. Friedman tudíž klade dodržování určitých nejzákladnějších etických pravidel zcela mimo CSR, jako samozřejmé morální jednání každé osoby, které je předpokladem čistého tržního mechanismu. Jakým způsobem ale postupovat, pokud tento základní morální předpoklad není splněn, není zodpovězeno. 7.2.2 CSR a corporate governance Ekonomické zdůvodnění upřednostnění akcionářů před ostatními stakeholdery nalezneme u Johna R. Boatrighta. Boatright se snaží ospravedlnit americký model corporate governance, kdy ze zákona jsou manažeři povinni sledovat zájmy akcionářů. Proti této zákonné úpravě brojí mnozí kritici, kteří 125
požadují uzákonění zohledňování práv ostatních stakeholderů (např. Freeman, 2005). Boatright argumentuje Coaseho teorií transakčních nákladů. Všichni stakeholdeři (včetně akcionářů) vystupují vůči firmě v určitém smluvním vztahu, ať už psaném nebo nepsaném. Tyto vztahy, pokud jsou zcela svobodně smluveny na trhu, pak vedou k nejefektivnější alokaci zdrojů a jakékoliv jiné řešení vede ke ztrátě bohatství. U akcionářů totiž vzniká problém nájemce a zmocněnce, kdy díky asymetrické informaci mají manažeři možnost firmu řídit v neprospěch akcionářů. Proto musejí mít vlastníci akcií také právo na kontrolu, které ochraňuje jejich právo na dividendu. Vzhledem k tomu, že právě akcionáři mají největší motivaci kontrolovat, zda je firma řízena tak, aby generovala maximální zisk, je nejefektivnější právě jim kontrolu svěřit, a to ve prospěch všech ostatních stakeholderů. Jen pokud je firma řízena pouze ve prospěch akcionářů (při dodržování smluv s ostatními stakeholdery), přináší společnosti jako celku maximum, což je výhodné i pro ostatní stakeholdery. Jinými slovy: dobrovolné aplikování CSR z rozhodnutí manažerů (nejedná se tedy o dodržování smluvních vztahů se stakeholdery, ale o aktivitu nad jejich rámec) vede k neefektivitě pro společnost jako celek. Ostatní stakeholdeři mají pak jiné prostředky ochrany: uzavřené smlouvy a možnost jejich soudního vymáhání, diverzifikaci, zákony (na ochranu spotřebitelů, zaměstnanců atd.). Pokud bychom výše uvedenou teorii měli aplikovat na dodavatelsko-odběratelské vztahy, pak z ní vyplývá, že by se nejen maloobchodním řetězcům, ale ani společnosti jako celku nevyplatilo, pokud by odběratelé na výrobce brali ohledy nad rámec dojednaných smluv. Zde je však nutné uvést některá další tvrzení z Boatrightova článku: Zaprvé, autor předpokládá, že vznik smluv mezi partnery je zcela svobodný, bez nátlaku, a každý z účastníků smluvního vztahu v něm za nejnižší náklady získává nejvyšší benefity. Tento předpoklad bohužel není vždy v dodavatelsko-odběratelských vztazích splněn – viz výše. Zadruhé, tato teorie stojí na dodržování smluv (což znamená například neexistenci retroaktivních změn, takzvaných zadních marží atd.). Zatřetí, již při uzavírání smluv a po celou dobu smluvního vztahu je nutná určitá základní úroveň morálního jednání (respektující například výše zmíněnou smluvní svobodu atd.). Pokud by tyto předpoklady byly splněny a veškerá ujednání mezi dodavateli a odběrateli byla dobrovolná a dodržovala se, věřím, že pak by zákon o významné tržní síle již nebyl potřeba. K tématu dodavatelsko-odběratelských vztahů je ještě vhodné ocitovat následující: „…zastánci teorie smluv se na efektivnost užití právních norem za účelem změny vyjednaných pozic na trhu dívají skepticky… právní normy jsou slabými nástroji k nápravě nerovnoměrného rozdělení moci“ (Boatright, 2005: 53). V celém článku Boatright zdůrazňuje, že právě trh a možnost svobodně na trhu vyjednat obsahy smluv mezi firmou a stakeholdery vedou k maximální efektivitě. „Nerovnost v moci jednotlivých zájmových skupin dané firmy nelze řešit zákonnou cestou, protože silnější skupina svou sílu využije jiným způsobem“ (Maitland, 2001). Jestliže jsou maloobchodníci silnější, pak zákon obejdou a svou sílu demonstrují jiným způsobem. Pouze zabezpečení již výše jednou zmíněné svobody vyjednávání a dodržování smluv (a tedy vymahatelnost zákona) může dlouhodobě a efektivně tento problém vyřešit. Dle Boatrighta tedy společenská odpovědnost (stejně jako zákonná regulace) k řešení problému nevede, nicméně stejně jako u Friedmana pouze za předpokladu, že CSR bereme jako nadstavbu nad určitou úroveň morálního chování zahrnující respektování smluvní volnosti partnera a dodržování smluv se stakeholdery. 126
Negativní vztah mezi CSR a finančním výkonem firmy nalezli také Karnani (2011), Vance (1975), Wright a Ferris (1977) atd.
7.3 Neutrální vztah CSR a finančního výkonu firmy Mnozí autoři mezi CSR a finančním výkonem firmy vztah nenacházejí. Buď proto, že tyto dvě veličiny berou jako zcela nezávislé, jako je tomu u modelu poptávky a nabídky, nebo proto, že existuje tolik různých jiných veličin, že tento vztah podle nich nelze vysledovat, nebo proto, že CSR vidí jako jednu z možných cest, jako druh podnikatelské příležitosti, která nemusí vždy být úspěšná. 7.3.1 CSR jako podnikatelská příležitost Simon Zadek ve své případové studii (2004) na příkladu firmy Nike ukazuje cestu firmy k CSR. Tato studie je zajímavá, protože se jedná o případ dodavatelsko-odběratelského vztahu. V 90. letech minulého století upozornila média na nelidské pracovní podmínky v dodavatelských továrnách této firmy. Aktivisté vyvíjeli enormní tlak na značkové firmy, aby přijaly etický kodex pracovních podmínek pro své dodavatelské řetězce. Nike prošlo celou cestu učení organizace od odmítání problému, které kritiku ještě zvýšilo, přes jeho uznání, řešení na manažerské úrovni, až po vytvoření odpovědné podnikatelské strategie a zavedení kolektivního řešení v celém odvětví. Na tomto příkladu vidíme, jak naléhavé požadavky některých stakeholderů mohou zcela bez použití legislativní cesty „přinutit“ firmu k aplikaci CSR. V současné situaci si lze představit, že pokud se na praktiky v B2B vztazích začne upozorňovat například prostřednictvím médií a bude vyvíjen dostatečný tlak, firmy projdou touto cestou učení, až dojdou do stádia řešení problému pomocí CSR na nadfiremní úrovni. Pokud jsou spotřebitelé schopni bojkotovat zboží, protože jsou vykořisťováni dodavatelé z rozvojových zemí, či pro jiné praktiky, mohou někdy v budoucnu stejné chování zopakovat pro ochranu dodavatelů z vlastní země. Zadek upozorňuje, že právě tento společenský vývoj by firma měla sledovat a v předstihu na něj zareagovat. Mohlo by se zdát, že Zadek ukazuje, že CSR firmě Nike (a tedy všem firmám) přineslo zisk. Tento autor však zaujímá ke vztahu CSR a finančního výkonu firmy neutrální postoj. Upozorňuje, že ne vždy se vyplatí být dobrým a že neexistuje žádný univerzální důkaz z praxe, že CSR vede k vyššímu finančnímu výkonu. Ukazuje, že i přes rostoucí kritiku se investoři o pracovní standardy Nike příliš nezajímali a firma prosperovala i v době, kdy problém ještě neřešila. Na druhé straně také netvrdí, že by se zodpovědné chování firmám vyplatit nemohlo. CSR je podle něj jako každá jiná podnikatelská příležitost: šanci vydělat peníze tím, že se firma chová odpovědně, je potřeba nikoliv najít, ale vytvořit. (Zadek, 2004: 130). Na základě tohoto článku lze tedy na otázku, zda se CSR vyplatí, odpovědět, že nikoliv, automatická finanční motivace k jeho naplňování tedy neexistuje. Na otázku možnosti řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím CSR nicméně lze odpovědět „ano i ne“, protože CSR (jak bylo ukázáno na příkladu) řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů být může (i když nemusí). Mohlo by tedy zcela teoreticky zákonnou regulaci nahradit, ovšem pouze v případě, že firmy z odpovědného chování vůči svým obchodním partnerům vytvoří podnikatelskou příležitost. 7.3.2 Model poptávky a nabídky CSR Neutrální vztah mezi CSR a finančním výkonem firmy zjistili také Abagail McWilliamsová a Donald Siegel (2001). Ve svém článku se snaží dát odpověď na dvě otázky: 1. Mají firmy, které se chovají 127
společensky zodpovědně, lepší nebo horší výkon oproti ostatním? 2. Kolik by měla firma do CSR investovat? Autoři vidí CSR jako jednu z možných investic a vytvořili model poptávky a nabídky CSR. Poptávka po CSR závisí pozitivně na diferenciaci výrobku, intenzitě reklamy v odvětví, příjmu spotřebitelů, ceně substitutů, síle odborů v odvětví, nedostatku kvalifikovaných pracovníků a výši vládních výdajů, negativně na ceně výrobku a neurčitě na demografických jevech a preferencích, chutích a zálibách spotřebitelů. Nabídku CSR determinuje zvýšení nákladů, které se společensky zodpovědnými investicemi souvisí (jejich snížení je spíše výjimečné). U větších firem ale může dojít k úsporám z rozsahu, proto větší firmy budou do CSR více investovat. Také více diverzifikované firmy budou mít vyšší nabídku CSR, protože náklady s ním spojené se mohou rozdělit mezi více produktů. Firma by pak měla nabízet takovou úroveň CSR, kdy se výše zvýšených (marginálních) výnosů plynoucí ze zvýšené poptávky vyrovná zvýšení nákladů se CSR souvisejících. K určení úrovně CSR by tedy měla vést analýza nákladů a výnosů. Dle těchto autorů se tedy CSR automaticky nevyplácí, protože existuje určité množství CSR, které maximalizuje zisk, nicméně toto množství zcela teoreticky může být i nulové. Co se týče možnosti nahradit regulaci samoregulací, pak závisí jednak na tom, jaká je poptávka po odpovědnosti vůči dodavatelům a jednak na nákladech se zodpovědným chováním souvisejících. Poptávku přitom mohou generovat jak přímo zákazníci (viz například spotřebitelské bojkoty zboží společensky neodpovědných firem), tak ostatní stakeholdeři, kteří mají druhotně vliv na zákazníky a jejich spotřebu (McWilliams, Siegel, 2001:122). V našem případě by se mohlo jednat o neziskovou organizaci či média, která by zákazníky přesvědčila, aby nakupovali u společensky zodpovědných obchodníků, kteří jsou dobrými partnery svým dodavatelům tak, jak bylo popsáno výše. Odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku tedy zní „ano“ za předpokladu, že je generována poptávka po tomto druhu CSR. Obchodníci pak budou hledat takovou úroveň zodpovědného chování, kde se dodatečné náklady spojené se CSR vůči dodavatelům vyrovnají výnosům ze zvýšené poptávky. Mezi další díla s neutrálním vztahem lze zařadit například Aupperle a kol. (1985), Soana (2011) a další.
7.4 Pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy Díla zastánců CSR spatřují mezi společenskou odpovědností a finančním výkonem firmy pozitivní vztah. Etické chování se podle nich zkrátka vyplatí, nebo se dokonce s finančním výkonem stále více umocňuje, jak ukazují dva níže analyzované články. 7.4.1 Etické chování jako konkurenční výhoda Konkurenční výhodu nalezl v etickém chování firem Thomas M. Jones (1995). Tento vidí firmu jako síť vztahů s nejrůznějšími stakeholdery, které lze charakterizovat psanými či nepsanými smlouvami mezi firmou (reprezentovanou manažery) a stakeholderem. Jones vychází ze tří uznávaných teoretických konceptů, které tyto smluvní vztahy charakterizují. Jedná se o problematiku nájemce a zmocněnce, transakčních nákladů a týmové práce. Ukazuje, že všechny tři teorie řeší podobný problém: jakým způsobem zabránit oportunistickému chování. Tedy a) jak přimět zmocněnce, aby nezneužil informační převahy proti nájemci, b) jak snížit transakční náklady spojené s výběrem partnera, vyjednáváním, monitorováním jeho činnosti atd. a c) jak dosáhnout, aby se z člena týmu nestal nepracující „černý pasažér“.
128
Na těchto případech demonstruje, že oportunistické chování, které v prvé řadě sleduje vlastní zájem, nese s sebou tzv. náklady oportunismu, které pramení jednak z chování jako takového a jednak z mechanismů, které mu mají zabránit (monitoring, vymáhání práva…). Při etickém chování k těmto nákladům nedochází, navíc se z firmy stává vyhledávaný partner, čímž se dostává k více podnikatelským příležitostem. Ve své argumentaci se Jones opírá také o vězňovo dilema, ve kterém ukazuje, že nejvíce se vyplatí „nesobecká“ dlouhodobá spolupráce, které se firmy postupně naučí. Jones tedy dochází k závěru, že sledování vlastního zájmu, tolik propagované klasickou ekonomickou teorií, ve svém důsledku není nejefektivnější. Trh tendující k efektivitě se pak podle něj postará o to, aby neefektivní oportunistické chování bylo potlačeno (byť ne odstraněno úplně). Přestože autor nepodává konkrétní empirické důkazy svých tvrzení, předkládá zajímavou teoretickou konstrukci, kterou je možno vysvětlit důvod, proč se mnohé firmy skutečně eticky chovají. Ve druhé části své práce pak uvádí několik výroků, které je možno v dalším výzkumu empiricky ověřit. Pro naši potřebu je vhodné uvést následující: „Firmy, které mají se svými dodavateli dlouhodobé vztahy, překonají firmy, které se svými dodavateli mají relativně krátké vztahy.“ (Jones, 1995: 427). Tento výrok rozvíjí autor myšlenkou, že pokud firma své dodavatele neustále nechává soutěžit mezi sebou a často je mění, místo aby s nimi budovala dlouhodobé vztahy založené na důvěře, neumožňuje svým obchodním partnerům dosáhnout úspory z rozsahu a navíc snižuje jejich schopnost investice do specifických aktiv, které by mohly pro oba partnery vést ke konkurenční výhodě. Odpověď na pátou výzkumnou otázku je tedy jasná. Jones píše: „Morální chování firmy se vyplatí.“ (Jones, 1995: 421). Pokud maloobchodníci se svými dodavateli vytvoří dlouhodobé vztahy podložené etickým chováním, bude to výhodné nikoliv pouze pro dodavatele samotné, ale konkurenční výhodu to přinese i odběrateli. Tento totiž získá partnery, kteří budou schopni a ochotni investovat do zkvalitňování svých produktů, dosáhnou úspor z rozsahu, ale hlavně se najde více kvalitních a morálně jednajících dodavatelů, kteří budou ochotni s maloobchodníkem vůbec do vztahu vstoupit. To by mělo být dostatečnou finanční motivací ke společensky odpovědnému chování. Nabízí se zde však otázka, proč tomu tak v některých případech není. Proč jsou firmy, které se chovají neeticky, proč existují „nekalé“ praktiky. Dle Jonese jednak trh pouze inklinuje k maximální efektivitě (není schopen jí zcela dosáhnout), proto určité neetické chování bude vždy existovat. Jednak empirické ověření jeho hypotéz je obtížné v tom, že je vlastně nemožné splnit při porovnávání finančního výkonu firem podmínku „ceteris paribus“ – mezi dvěma firmami existují nejen rozdíly v jejich morálce, ale i v kvalitě, marketingu, firemních procesech atd. Navíc, jak sám Jones uznává, morální chování nemůže nahradit nedostatky ostatních aspektů podnikání. Nicméně dává firmě konkurenční výhodu stálých a četných vztahů s partnery, kteří uznávají strategii win-win, které lze takto společně dosáhnout. Na českém trhu často vítězí spíše oportunistické chování vůči dodavatelům. Může to být způsobeno vyjednávací převahou poptávkové strany, kdy odběratelé nemají problém díky přemíře nabídky získat velké množství obchodních partnerů. Pokud bychom však akceptovali Jonesovu teorii, leží problém spíše v tom, že odběratelé dosud nezjistili, že dlouhodobé vztahy založené na vzájemné důvěře jim přinesou konkurenční výhodu. Pokud by se podařilo je o tomto přesvědčit, mohlo by to vést k benefitům pro obě strany partnerského vztahu a zákonná regulace by postupně mohla být nahrazena samoregulací.
129
7.4.2 Pozitivní spirála CSR – finanční výkon Na základě statistických dat dokazují pozitivní vztah mezi CSR a finančním výkonem firmy Sandra A. Waddocková a Samuel B. Graves (1997). Celkem 469 firmám přiřadili tzv. CSP index (corporate social performance index) sestavený z 8 faktorů společenské zodpovědnosti. Autoři zkoumali, zda lepší finanční výkon firmy vede k vyšší angažovanosti v CSR a naopak, zda společensky zodpovědné chování firmy přináší benefity v podobě lepších finančních ukazatelů. Obě tyto hypotézy se potvrdily. Autoři tak docházejí k názoru, že může existovat pozitivní spirála CSR a finančního výkonu. Tento výzkum je pro účely této práce důležitý proto, že může být empirickým důkazem, že CSR se skutečně vyplatí. Vzhledem k tomu, že tento výzkum je nezávislý, zkoumá multidimenzionální index CSR a zohledňuje ve statistických výpočtech i velikost firmy, vztah managementu k riziku a odvětví, ve které firma působí, mohl by být dostatečným důvodem k uplatňování společensky zodpovědného chování vůči svým partnerům. Finanční motiv k uplatňování CSR tedy dle těchto autorů existuje. Přesvědčení, že CSR se vyplatí, by pak mohlo vést k řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, což by odpovídalo rovněž na otázku možnosti řešení této problematiky samoregulací. Na druhou stranu je nutno dodat, že sami autoři uznávají, že výzkum je relevantní pro danou dobu a je potřeba jej opakovat. Existuje také mnoho empirických studií, které dokazují nulový či negativní vztah mezi CSR a finančním výkonem firmy (viz výše). Co se týče dalších děl s pozitivním vztahem mezi finančním výkonem a CSR, nalezli Arsoy, Arabaci a Ciftcioglu (2012) statisticky významný pozitivní vztah (a to i v zemi s méně rozvinutou ekonomikou – Turecku). Pozitivní vztah rovněž ve svém článku dokazují Setiawan a Darmawan (2011), kteří však zjistili, že v krizi (data z roku 2008) je vliv CSR na finanční výkon nižší. Zároveň volají po posílení CSR za účelem lepšího zvládání případné další krize. Pozitivní vztah obhajoval už v roce 1972 i Moskowitz (1972).
7.5 Podmíněně pozitivní vztah CSR a finančního výkonu firmy Existují také díla, která dávají návody, jakým způsobem docílit toho, aby se CSR vyplatilo, aby bylo ziskové. Tato díla nepředpokládají automaticky pozitivní vztah, ale při splnění určitých podmínek k němu docházejí. Tuto skupinu článků jsem nazvala díla s podmíněně pozitivním vztahem. Představím alespoň jedno z nich, které je důležité právě tím, že mimo jiné obsahuje příklad vztahu dodavatel-odběratel. 7.5.1 CSR v jádru firemní strategie Článek Michaela Portera a Marka Kramera z roku 2011 již byl uveden v kapitole 6.3.2. Nyní představím o pět let starší studii, která je ideovým předchůdcem CSV tak, jak bylo představeno výše. Články mají mnoho společného, přesto by však nebylo vhodné tento vynechat. Jednak proto, že studie „Strategy & Society: The Link between Competitive Advantage and Corporate Social Responsibility“86 (Porter, Kramer 2006) je již dle svého názvu zaměřena na vztah konkurenční výhody (potažmo tedy ziskovosti) a odpovědnosti, a náleží tedy logicky do této kapitoly, jednak proto, že přináší některé informace a souvislosti významné pro řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Ve své studii upozorňují Porter a Kramer na to, že CSR není automatickým vodítkem k vyššímu zisku. Poukazují na chyby, kterých se firmy dopouštějí při snaze o zlepšení důsledků svých aktivit na životní 86
Strategie & společnost. Vztah mezi konkurenční výhodou a společenskou odpovědností firem.
130
prostředí a společnost. Tyto chyby právě vedou k tomu, že snahy o společenské dobro nedosahují takových výsledků, jakých by mohly. Prvním problémem je, že podnikatelské cíle jsou stavěny proti společenským, ziskovost proti udržitelnosti, přestože se podmiňují vzájemně – úspěšná firma nemůže dlouhodobě přežít bez zdravé společnosti a naopak, aby společnost byla zdravá, potřebuje úspěšné podniky. Zadruhé, firmy nepřizpůsobují své CSR firemní strategii, ale snaží se o společensky zodpovědné aktivity, které nemají s jejich podnikáním a strategií nic společného. Často se jedná o jednotlivé nekoordinované obranné akce, které mají uklidnit aktivisty a jejich mediální kampaně proti firmě. Pak se CSR stává jen nákladem či charitativním skutkem. Firmy tak přicházejí o úspěch a společnost o možnost ohromného společenského pokroku. Porter a Kramer pak dávají návod, jakým způsobem mají firmy docílit toho, aby jejich podnikání prospívalo společnosti a zároveň bylo ziskové. Jde nejprve o identifikaci bodů vzájemného působení podnikání a společnosti a následný výběr takových společenských otázek, které souvisejí s podnikáním. Klíčové je, aby bylo možno vytvořit sdílenou hodnotu pro podnikání i společnost. Z vybraných problémů se pak sestaví agenda CSR, která není pouze reaktivní, ale zahrnuje také strategické iniciativy. Čtvrtým krokem je pak integrace postupů reagujících na působení firmy zevnitřven (inovace hodnotového řetězce) a zevně-dovnitř (reakce na vnější faktory, které jsou překážkou konkurenceschopnosti). Postup je dovršen tím, že do samého jádra firemní strategie, do klíčové jedinečné dlouhodobé konkurenční výhody, je zakomponována společenská dimenze takovým způsobem, že CSR již nelze rozeznat od běžného chodu firmy. Pro účely této práce je také velice důležitý příklad, který Porter a Kramer uvádějí, jedná se v něm totiž znovu o dodavatelsko-odběratelské vztahy. Symbiózu mezi konkurenční výhodou a společenským pokrokem nalezli tito autoři u firmy Nestlé, konkrétně v jejím vztahu s dodavateli primárních surovin. Jedná se tedy sice o vztah primárního producenta a zpracovatele zemědělských surovin – výrobce potravin, který je o pozici dříve v dodavatelsko-odběratelském řetězci, než touto prací především sledovaný vztah výrobce potravin – retailer, nicméně je na analyzovanou problematiku dobře aplikovatelný. Firma Nestlé začala podnikat v rozvojových zemích a získává zde suroviny pro svou výrobu (mléko, kakao atd.) od drobných primárních producentů. Aby získala dostatek kvalitního mléka, musela pomoci farmářům zlepšit úroveň jejich produkce – pořádáním školení, financováním stavění studen (zavlažování vede k lepší píci pro dobytek, a tedy k větší dojivosti a kvalitnějšímu mléku) atd. Nestlé vybudovalo mlékárny s chladírnami, kam dvakrát denně na své náklady mléko od farmářů sváží a kde se zároveň testuje jeho kvalita. Porter a Kramer upozorňují, že cílem těchto aktivit nebylo CSR, ale získání kvalitních surovin, nicméně díky nalezení sdílené hodnoty nyní tito farmáři nejen zvýšili produkci mléka a rapidně snížili úmrtnost dobytka, ale díky studnám také zvýšili produkci pšenice a rýže. Díky vysoké kvalitě mléka platí Nestlé farmářům vyšší cenu, a ti jsou pak díky pravidelným příjmům schopni brát si úvěry na další investice. Zvýšený standard života v oblastech, kde žijí dodavatelé primárních surovin firmy Nestlé, je však pouze „vedlejším produktem“ sledování strategie úspěšnosti, ve které konkurenční výhoda a společenský pokrok vytvářejí synergii. Mám-li příklad aplikovat na dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi maloobchodníky a jejich dodavateli, pak jej lze nalézt v případě regionálních výrobků. Obchodníci, kteří podporují zařazování regionálních výrobků do svého sortimentu, získávají prostředek k odlišení se od konkurence. Zároveň 131
představuje tato pestrá a zákazníky žádaná nabídka ochranu životního prostředí díky zkrácení přepravních vzdáleností a pozitivní dopad na zaměstnanost v regionu. Regionální výrobky mívají často vyšší jakost, což implikuje možnost nasadit vyšší ceny, aniž by došlo ke ztrátě zákazníka. Dochází také ke kultivaci spotřebitelů, kteří se učí odmítat zboží „optimalizovaných receptur“ a jsou ochotni za kvalitu zaplatit odpovídající cenu. Vztah obchodníka s regionálním dodavatelem tak může oběma přinášet sdílenou hodnotu žádané nabídky retailera a odbytu regionálního dodavatele, jež je navíc přínosem pro místní komunitu a životní prostředí. Nabízí se pak otázka, proč tomu tak často není. Důvodem může být tlak českého zákazníka na cenu87, kdy se zdá, že upřednostnění kvality se nevyplatí. Nicméně jak upozorňuje např. Zadek (2004: 127), jde i o to odhadnout dopředu, jak se vyvíjí povědomí společnosti o mnohých společenských otázkách a předem na ně reagovat. Nejen, že zákazníci začínají postupně zjišťovat, že zboží optimalizovaných receptur se již často nevyplatí kupovat (příkladem mohou být rybí prsty s vysokým obsahem vody, které již zákazníci často odmítají). Může se rovněž stát, že někteří dosud latentní stakeholdeři (např. neziskové organizace) začnou upozorňovat na problém „utiskování drobného českého výrobce“ veřejnost. Pak se může i na výši prodejů odrazit, jaký vztah jednotliví maloobchodníci ke svým dodavatelům mají. Jestliže dnes je již standardem, že mezinárodní firmy mají své etické kodexy chování vůči dodavatelům v rozvojových zemích (odmítání dětské a otrocké práce atd.; ISO 2004, viz také níže Zadek 2004) a fair trade se stal fenoménem, pak může být otázkou času, kdy začne veřejnost tlačit i na korektní vztahy k dodavatelům domácím. (Zde je ovšem nutné upozornit, že drobní výrobci či producenti primárních surovin, kteří mají vyjednávací sílu nejmenší, často nejednají přímo s maloobchodníky, ale s některými mezičlánky řetězce – zpracovateli či velkoobchodníky. Výše uvedený příklad je možno analogicky aplikovat i na tento dodavatelsko-odběratelský vztah.) Dle Portera a Kramera se tedy CSR vyplatí, pouze pokud je pevně navázáno na strategii společnosti a existuje tak symbióza mezi konkurenční výhodou a společenským pokrokem. CSR by pak mohlo vést ke zlepšení dodavatelsko-odběratelských vztahů, pokud maloobchodníci vztah ke svým dodavatelům identifikují jako takový klíčový bod vzájemného působení podnikání a společnosti, který může oběma obchodním partnerům přinést sdílenou hodnotu. Pouze při splnění těchto předpokladů by samoregulace mohla regulaci nahradit. Mezi dalšími studiemi, které zastávají existenci podmíněně pozitivního vztahu, můžeme uvést mnohé, které dávají manažerské návody k tomu, jakým způsobem CSR uskutečňovat. Je to například Post, Preston a Sachs (2002), Perret (2003), Spreitzer, Porath (2012) a další.
7.6 Shrnutí Z výše analyzovaných děl vyplývá, že neexistuje jednoznačný názor na finanční dopady uplatňování CSR ve firmě, a tedy ani jednoznačná odpověď na pátou výzkumnou otázku o existenci finanční motivace k naplňování CSR. Někteří autoři s myšlenkou CSR polemizují a upozorňují, že firma musí sledovat pouze zisk ve prospěch svých akcionářů, čímž v konečném důsledku nejvíce prospívá také společnosti. Jiní vztah mezi společenskou zodpovědností firmy a ziskovostí nenalezli. Existují však také autoři, kteří jsou o kladném ovlivňování finančních výsledků firmy prostřednictvím CSR přesvědčeni, popřípadě uvádějí návody, za jakých podmínek k tomuto pozitivnímu efektu může dojít.
87
Existuje u nás velká skupina zákazníků (často z řad důchodců), kteří zkrátka kupují jen to, na co mají. Tedy co nejmenší balení za co nejnižší cenu.
132
Dle mého názoru může být každý z těchto přístupů určitým způsobem pravdivý, a to z toho důvodu, že chápání pojmu CSR (a pojmů souvisejících či podobných) není v akademickém ani manažerském světě jednotné. Například Friedman (2005) CSR odsuzuje, předpokládá však zároveň jistou úroveň morálky, kterou jiní autoři již mohou chápat jako společenskou zodpovědnost firmy. Zatímco Zadek (2004) tvrdí, že CSR jako podnikatelská příležitost se musí vytvořit, nikoliv najít, a tudíž vztah shledává neutrálním, Porter a Kramer (2006) s podmíněně pozitivním vztahem dávají návod, jak tuto příležitost vytvořit, a zastánce negativního vztahu Friedman (2005) tvrdí, že pokud podnikatelskou příležitost CSR využiji primárně za účelem zisku, pak je nejen dovolená, ale může vést k dobrému finančnímu výkonu. Každý z těchto autorů tedy sice prezentuje jiný názor, ale v jádru věci mnohdy říká jinými slovy totéž. Autorka této práce zastává na základě výše provedené rešerše tento názor: CSR se může (ale nemusí) vyplatit. CSR se vyplatí v takovém případě, pokud je „dobře provedeno“, pokud je zakotveno do jádra firemní strategie (Porter, Kramer, 200688), pokud je tou vytvořenou podnikatelskou příležitostí (Zadek 200489), pokud není směsicí ojedinělých společensky zodpovědně vypadajících akcí firmy, ale dobře promyšleným konceptem sdílené hodnoty (Porter a Kramer, 200690). Pokud manažeři firmy mají v sobě zakotveny základní morální zásady (předpoklad Friedmana, 2005, a Boatrighta, 200291, k podnikání, předpoklad Jonese, 199592, k získání konkurenční výhody z etického chování jako takového), pak stačí, když vytváří ty správné podnikatelské příležitosti ve vztahu ke svým stakeholderům, ve kterých předvídají i budoucí vývoj situace a potenciální problémy (Zadek, 2004). Podmínkou rovněž je, že CSR nestojí osamoceně, ale již je nelze rozeznat od běžného chodu firmy (Porter, Kramer, 2006). Ze samotné definice, kdy CSR sleduje i ekonomický pilíř, by se tedy CSR mělo vyplatit. Není to však automatické, protože zde existuje možnost špatného provedení konceptu CSR vytrženého z kontextu podnikání jako takového. Autorka se tedy ztotožňuje s názorem, že vztah CSR a finančního výkonu je podmíněně pozitivní, byť uznává, že i ostatní autoři mají v určitých svých tvrzeních pravdu. Na pátou výzkumnou otázku této práce lze tedy odpovědět následovně: finanční motivace k naplnění tohoto konceptu existuje za předpokladu, že CSR je nedílnou součástí ziskové firemní strategie v dlouhém období. Co se týče otázky řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, a tedy čtvrté výzkumné otázky této práce, pak doposud nelze říci, že samoregulace prostřednictvím CSR může zákonnou regulaci zcela nahradit. Vycházíme-li totiž z odpovědi na otázku vztahu mezi finančním výkonem firmy a CSR, vidíme, že k uplatňování CSR mají firmy motivaci pouze za určitých předpokladů. Až v případě, že by tyto byly splněny, mohlo by se CSR stát jediným řešením. K těmto předpokladům můžeme řadit generování poptávky po společenské odpovědnosti firem (zákazníky, neziskovými organizacemi), na které obchodníci odpovědí vytvářením sdílené hodnoty se svými dodavateli. Mám-li uvést příklad: dodavatelé si často stěžují na retroaktivní vyžadování různých poplatků a další zpětné změny v již uzavřených smlouvách, které snižují dříve dohodnutou cenu za výrobek. Z této 88
Viz kap. 7.5.1. Viz kap. 7.3.1. 90 Ale i Friedman (2005) mluví o sdílené hodnotě, byť ji chápe jako součást podnikání, nikoliv CSR. 91 Viz kap. 7.2.2. 92 Viz kap. 7.4.1. 89
133
situace pak plyne nejistota příjmů dodavatele, která znemožňuje plánování a snižuje jeho investiční schopnost. Pokud maloobchodník ve své analýze (dle Portera a Kramera, 2006, viz výše) vybere právě tento bod společenské interakce jako důležitý (např. z důvodu poptávky zákazníků po společenské odpovědnosti), může právě zde začít vytvářet společnou hodnotu: smluvením konečné ceny výrobku již od počátku (byť na o něco nižší úrovni) dává dodavateli určitou jistotu, která uvolňuje jeho finanční prostředky pro inovace výrobků. Maloobchodník pak může svým zákazníkům nabídnout kvalitní produkty, čímž roste i hodnota jeho značky. V konečném důsledku si pak může dovolit zboží nabízet za o něco vyšší cenu, která odpovídá kvalitě. Problém výše uvedeného příkladu spočívá právě v tom, že maloobchodníci svůj vztah s dodavateli jako klíčový nemusejí vidět, a tak neexistuje dostatečný stimul k vytváření sdílené hodnoty. Tato situace je způsobena jednak tím, že zákazník v mnoha případech upřednostňuje cenu před kvalitou, a jednak tím, že společnost jako taková se o situaci drobných dodavatelů příliš nezajímá. Investice do vztahu s dodavatelem, která vede ke zvýšení ceny (byť zároveň i kvality) výrobku a k zajištění finanční stability partnera, kterou však zákazníci nedocení, se potom nevyplatí. K tomu, aby dodavatelsko-odběratelské vztahy bylo možno řešit pouze na úrovni CSR, je tedy ještě nutný jistý posun ve vnímání zákazníků, který ale pravděpodobně již započal například odmítáním některých „optimalizovaných“ receptur. Jeho rozvoj však můžeme očekávat až po skončení současné krize. Spotřeba se však nevrátí na původní úroveň masové spotřeby a nákupů ve velkém z dřívějšího období, ale zákazník bude za své peníze vyžadovat jinou hodnotu než doposud, touto hodnotou může být mimo jiné právě odpovědné chování. Cestu samoregulace by také mohlo podpořit upozornění na situaci drobných českých podnikatelů – dodavatelů primárních surovin či drobných zpracovatelů, za které by se postavili zákazníci, podobně jako tomu bylo v případě dodavatelů z rozvojových zemí. Zde by tak (na rozdíl od současného legislativního řešení) mohlo dojít k celistvému řešení tohoto problému vůči všem odběratelům, tedy nejen vůči maloobchodníkům, ale i vůči dřívějším článkům řetězce. (Podmínkou zde však je, že české zboží bude skutečně jakostní, nikoliv pouze „tuzemské“.) Do té doby bude pravděpodobně určitá míra regulace nutná, byť by samozřejmě byla mnohem vhodnější regulace kvalitním zákonem. Je však také nutno si uvědomit, že takováto regulace bude účinná pouze tehdy, pokud bude zajištěna současně i právní vymahatelnost. Zároveň je však vhodné edukací zákazníků a společnosti pracovat na tom, aby úlohu zákona postupně doplnilo/převzalo CSR v samém srdci strategií jednotlivých odběratelů (a to nejen maloobchodníků). Tento způsob hybridní regulace kombinující legislativní a samoregulační řešení se v současné době zdá být relativně nejlepším řešením.
134
8
Dopad zákona o významné tržní síle
Dříve než v poslední kapitole této práce navrhnu řešení problematiky dodavatelsko-odběratelských vztahů, budu se ještě věnovat řešení současnému, konkrétně českému zákonu o významné tržní síle. Sleduji tím naplnění první části cíle zhodnotit dopady současné české regulace na subjekty potravinářského řetězce. I na základě tohoto vyhodnocení je totiž možno navrhovat případné alternativy. V této kapitole tedy představím výsledky výzkumu, které by zároveň měly vést k potvrzení či vyvrácení hypotézy této disertační práce: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Bude se tedy jednat o dopad zákona o VTS na články potravinářského dodavatelského řetězce. Je zřejmé, že zákon mohl ovlivnit i mnoho jiných skutečností (spotřebitelské ceny, malé a střední podniky, investice, dovozy potravin, atd.) a má celou řadu dalších souvislostí. Tyto zde však nebudou podrobněji analyzovány. Dopad zákona na ostatní veličiny by tak mohl být předmětem zkoumání jiných vědeckých prací. Tato kapitola rovněž přinese odpovědi na poslední dvě výzkumné otázky této práce: 6. Jak vnímají dodavatelé, odběratelé a zemědělci zákon o VTS? Které praktiky považují za nekalé a proč? 7. Co se změnilo v používání jednotlivých nekalých praktik zavedením zákona o VTS? Tyto otázky jsou totiž pro potvrzení či vyvrácení hypotézy klíčové.
8.1 Průběh výzkumu Výzkum dopadů zákona o VTS na odběratele, dodavatele a primární výrobce probíhal prostřednictvím kvalitativního a kvantitativního šetření od dubna 2011 do ledna 2013. Cílem výzkumu bylo zjistit názory respondentů na zákon o VTS a jeho účinek na ně samotné, a také zjistit podstatu jednotlivých „nekalých“ praktik a změny, které v nich zákon způsobil. Pro kvalitativní šetření byla použita metoda moderovaných diskuzí na workshopech a hloubkových osobních rozhovorů, pro kvantitativní šetření pak dotazníky nejprve v elektronické a posléze v papírové i elektronické podobě. Výzkum byl zahájen workshopem s odběrateli na téma „Zákon o významné tržní síle“, který se konal dne 1. dubna 2011 na Vysoké škole ekonomické v Praze a klíčové vystoupení na něm přednesl JUDr. Hynek Brom, 1. místopředseda ÚOHS. Přítomni byli také zástupci řetězců a MPO. Cílem tohoto workshopu bylo předběžné zmapování situace na odběratelské straně. Nejdůležitějším zjištěním, které z něj vyplynulo, byla informace od odběratelů, že pravděpodobně není vhodné uspořádat setkání, kde by se mohly konfrontovat názory dodavatelů a řetězců, neboť dodavatelé nebudou v přítomnosti svých firemních zákazníků ochotni se k danému tématu vyjadřovat. Z tohoto důvodu byl následně v květnu 2011 započat dotazníkový průzkum mezi dodavateli. Nejprve byl proveden pilotážní výzkum elektronickou formou pomocí serveru vyplnto.cz, ve kterém 19 respondentů zodpovědělo základní sadu otázek. Následně byl dne 1. června 2011 uspořádán workshop s dodavateli s názvem „Dodavatelsko-odběratelské vztahy ve světle zákona o významné tržní síle“, na kterém proběhla reflexe pilotáže, která ukázala několik zásadních poznatků:
Dodavatelé se bojí odpovídat, přestože otázky jsou velice obecně formulované. Mnozí z nich dotazník ani neotevřeli, protože nechtěli poskytovat citlivá data ze smluv se svými odběrateli 135
(přestože tato data dotazník nepožadoval a respondenti o tom byli v průvodním dopise ujištěni). Pro mnoho dodavatelů není vhodná elektronická forma dotazování, protože dodavatelé mají strach z vysledovatelnosti autorů odpovědí na základě IP adres (přestože i tato problematika byla ošetřena). Existují velké rozdíly v chápání jednotlivých pojmů, které byly v dotazníku použity. Například „regálné“ může mít tři významy: o poplatek za možnost umístit výrobek na regále (bez volby konkrétního umístění); o poplatek za preferenční umístění výrobku v určité části regálu; o poplatek za doplňování zboží do regálů pracovníkem dodavatele. Zatímco odběratelé hájí mnohé poplatky (například za logistické služby, zařazení do letáku atd.), protože přinášejí dodavateli přidanou hodnotu, dodavatelé je označují za „nekalé“, a to proto, že si takovéto služby neobjednali a ani si je nepřejí. V dotazníku je tedy toto nutno rozlišit.
Tyto poznatky byly zapracovány do dotazníku a s Potravinářskou komorou ČR byla dohodnuta distribuce papírových dotazníků jejím členům v období červenec až září 2011. Z poměrně nízké návratnosti dotazníků lze znovu usoudit, že dodavatelé mají strach o tomto tématu hovořit, protože se obávají vyřazení ze seznamu dodavatelů (tzv. vylistování). Pouze 30 dotazníků z celkového počtu 37 získaných bylo relevantních (někteří respondenti nebyli dodavateli do obchodních řetězců a některé dotazníky se doslovně opakovaly včetně odpovědí na otevřené otázky – byly vyplněny více lidmi z jedné firmy). Výsledky tohoto šetření jsou uvedeny v knize „Udržitelné podnikání“ (Zadražilová 2011). Vzhledem k tomu, že výzkum mezi dodavateli byl následně ještě jednou zopakován na přelomu let 2012/2013, kdy bylo získáno mnohem více respondentů (viz níže), budou z původního výzkumu v této práci použity pouze odpovědi na otevřené otázky (konkrétněji budou uvedena zdůvodnění, proč dodavatelé jednotlivé praktiky považují za „nekalé“). Následně bylo provedeno dotazování mezi odběrateli. Původní záměr provést nejen kvalitativní, ale i kvantitativní šetření (stejně jako u dodavatelů) však nebylo možno naplnit, a to ze dvou důvodů: Zaprvé, na českém trhu existuje pouze 11 řetězců (či nákupních aliancí), které ze zákona disponují významnou tržní silou, statistické zpracování takovéhoto souboru na základě běžné 30-ti procentní návratnosti dotazníků by bylo velice diskutabilní. Zadruhé, ukázalo se, že řetězce na toto téma nechtějí až na výjimky poskytovat žádné informace v písemné podobě, což kvantitativní část šetření významně ztěžuje. Odběratelům byl nejprve koncem března 2012 rozeslán dotazník. Z možných 11 respondentů jej zodpověděli pouze dva. Proto byl uspořádán dne 27. dubna 2012 workshop, ve kterém další dva respondenti odpovídali na kvalitativní část výzkumu z dotazníku. V rozmezí červenec až září 2012 pak byl proveden osobní rozhovor s dalšími pěti respondenty. Celkem tak byly získány odpovědi na kvalitativní část dotazníku od 8 až 993 respondentů z 11 možných. Výsledky tohoto dotazování jsou uvedeny v kapitole 8.3.
93
Jeden z písemně vyplněných dotazníků byl anonymní – není proto možné posoudit, zda některý z respondentů, který se následně zúčastnil ústního šetření, není zároveň respondentem písemné části. Vzhledem ke způsobu dotazování a absenci otázek, které by byly zpracovány kvantitativně, nicméně není metodologicky problematické zahrnout všechny odpovědi.
136
Co se týče dotazování mezi primárními výrobci, uskutečnil se 30. ledna 2012 workshop na téma „Postavení prvovýrobců v dodavatelsko-odběratelském řetězci“ s klíčovým vystoupením Ing. Záhorky z Agrární komory. Následně proběhly hloubkové rozhovory s několika zemědělci, kteří dodávají své produkty ke zpracování potravinářským výrobcům. Na základě jejich výpovědí byl vypracován dotazník (viz příloha 7), který byl díky grantové podpoře fakulty rozeslán na 1900 poštovních adres zemědělců, dále byli respondenti získávání emailovou komunikací a uveřejněním na webových stránkách. Odpovídat bylo možno v písemné nebo elektronické podobě (včetně webového formuláře na vyplnto.cz) v listopadu 2012 až lednu 2013. Výsledky tohoto dotazování jsou uvedeny v kapitole 8.6. V rámci tohoto šetření jsme také znovu rozeslali mírně upravený dodavatelský dotazník na 500 poštovních adres dodavatelů (viz příloha 6). Odpovědi byly vypracovány elektronicky či v papírové podobě rovněž v listopadu 2012 až lednu 2013. Výsledky tohoto dotazování jsou uvedeny v kapitole 8.2. Dříve, než představím samotné výsledky výzkumu, ráda bych ještě uvedla pár poznámek ke koncepci této kapitoly. Ve slovních popisech „nekalých“ praktik uvádím názory respondentů výzkumu, nikoliv názor vlastní, tento se objevuje pouze v kapitole 8.4 u přehledného srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů na jednotlivé „nekalé“ praktiky, které doplňuji právě svým stanoviskem k dané problematice. Pokud to bylo nutné, doplnila jsem k výpovědím respondentů poznámky pod čarou, ale v běžném textu se vyskytují pouze odpovědi dotazovaných. Zadruhé, používání pojmu „nekalé“ praktiky (v celé této práci) v žádném případě nemá znamenat, že autorka všechny praktiky skutečně za „nekalé“ považuje. Řídím se zde vymezením zákona, který jednání, které znamená zneužití významné tržní síly a pro které se vžil pojem „nekalé“ praktiky, vyjmenovává94. Dále je nutné upozornit, že níže uvedené názory neprezentují jednotné stanovisko všech dodavatelů, maloobchodníků, respektive zemědělců. Ne všichni dodavatelé jsou se spoluprací s maloobchodem nespokojeni a každý řetězec se k problematice regulace staví trochu odlišně. Také názory na „nekalé“ praktiky jsou často odlišné, a zatímco některým dodavatelům jedna praktika nevadí a jiná ano, u jiných je tomu opačně. Stejně tak u konkrétních praktik někteří respondenti z řad řetězců tyto označili za „nekalé“ a prohlásili, že je nedělali ani před zavedením zákona, jiní v nich problém nevidí a za „nekalé“ označují jiné jednání. Výsledky uvedené v této práci mají spíše za cíl prezentovat názorové spektrum, ukázat, že situace není černobílá, že často mohou mít obě strany svou pravdu, a definovat hlavní místa tenze mezi jednotlivými články potravinářského řetězce. Co se týče také zařazení primárních producentů do výzkumu, kapitola, která odhaluje jisté problémy mezi zemědělci a potravináři, nemá za cíl narušit relativně dobře fungující vztahy a vyvolat vznik dalšího zákona, který by upravoval i tuto část řetězce. Spíše šlo o to ukázat, že ne ve všech vztazích musejí být dodavatelé do maloobchodu nutně v defenzivním postavení a že se ke svým vlastním dodavatelům v některých případech chovají podobně, jako řetězce k nim. Výzkum mezi zemědělci
94
Navíc ani ze zákona jednání, které je tímto zákonem zakázáno, není automaticky považováno za „nekalou“ praktiku. Musí být totiž splněny tyto tři podmínky: 1. odběratel musí mít vůči dodavateli významnou tržní sílu 2. „…cílem nebo výsledkem je podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu“ (§ 4) 3. chování musí být soustavné (§ 4).
137
uvádím také proto, že jsem považovala za přínosné zmapovat celý potravinářský řetězec v širších souvislostech a neomezit se pouze na vztahy producentů potravin a maloobchodníků.
8.2 Zákon z pohledu dodavatelů do maloobchodních řetězců Nejprve představím pohled dodavatelů na nový zákon, na jeho efekt a na jednotlivé „nekalé“ praktiky. Jak již bylo řečeno výše, budou zde uvedeny výsledky v pořadí třetího výzkumu, který proběhl na přelomu let 2012 a 2013. Z druhého šetření použiji pouze odpovědi dodavatelů na otevřené otázky, které nejsou zpracovávány kvantitativně. Výsledky pilotáže v této práci uvedeny nejsou, byly použity pro zdokonalení dotazníku a dotazování samotného. Nejprve si představíme respondenty výzkumu. Výzkum určený pro dodavatele do maloobchodních řetězců relevantním způsobem zodpovědělo 85 respondentů. Vzhledem k tomu, že také určitá část zemědělců dodává své produkty přímo do obchodních řetězců, přiložili jsme i k dotazování mezi zemědělci dotazník určený pro dodavatele do maloobchodu, který měli vyplnit, pouze pokud dodávají část své produkce i tam. Tento dotazník vyplnilo dalších 16 respondentů, jejichž odpovědi na tuto část dotazníku jsou uvedeny v této kapitole95. Celkem bylo tedy získáno 101 vyplněných dotazníků od dodavatelů do maloobchodu. Vzhledem k tomu, že ne všichni respondenti vždy odpověděli na všechny otázky, bude u procentních údajů v závorce uvedeno, kolik respondentů na danou otázku odpovědělo. 8.2.1 Rozložení respondentů průzkumu Z respondentů se 26 zabývá primární výrobou zemědělských surovin, 64 respondentů zpracovává primární výrobky na potraviny a 24 respondentů se zabývá velkoobchodní činností. Celkový součet těchto čísel je vyšší než počet respondentů, protože někteří respondenti vykonávají dvě nebo tři z těchto činností současně. 75,9 % (z 83) respondentů odpovídalo za podniky, které jsou převážně ve vlastnictví domácího kapitálu. Zbylé podniky jsou převážně ve vlastnictví kapitálu zahraničního. 82,83 % (z 99) respondentů je z řad MSP, podrobněji řečeno, 7 % je z řad drobných podniků, 28 % malých podniků a 47 % středních podniků. Rozložení přehledně ukazuje následující graf: Graf 27 Rozložení respondentů dle příslušnosti k MSP
17,17%
malý podnik 28,28%
drobný podnik střední podnik
47,47%
7,07%
velký podnik
Zdroj: vlastní výzkum
95
Odpovědi těchto respondentů na dotazník pro zemědělce jsou pak uvedeny v kapitole 8.6.
138
Nyní již můžeme přejít k vlastním odpovědím na otázky. 8.2.2 Dopad zákona na vztah dodavatelů s odběrateli Na první otázku „Jak se přijetím zákona o významné tržní síle změnil Váš vztah s odběrateli?“ odpovědělo 79,8 % (z 99) dotázaných, že se nezměnil. Určité zlepšení celkem zaznamenalo 14,14 % respondentů, naopak zhoršení stavu uvádí 6,06 % dotazovaných. Odpovědi v podrobnějším členění uvádím ještě graficky: Graf 28 Jak se přijetím zákona o významné tržní síle změnil Váš vztah s odběrateli? 4,04% 1,01%
1,01%
0,00%
2,02%
12,12%
výrazně se zlepšil zlepšil se spíše se zlepšil nezměnil se spíše se zhoršil zhoršil se
79,80%
výrazně se zhoršil
Zdroj: vlastní výzkum
8.2.3 Dopad zákona na postavení dodavatelů při vyjednávání Na klíčovou otázku dotazníku „Jak se přijetím zákona změnilo Vaše postavení vůči odběratelům (z pohledu síly při vyjednávání)?“ odpovědělo 82,83 % (z 99) dotázaných, že jejich postavení se nijak nezměnilo, u 8,08 % dotázaných došlo ke zhoršení stavu. Situaci podrobněji představuje následující graf: Graf 29 Jak se přijetím zákona změnilo Vaše postavení vůči odběratelům (z pohledu síly při vyjednávání)? 0,00% 2,02% 1,01% 2,02% 5,05% 7,07% výrazně se zlepšilo zlepšilo se spíše se zlepšilo nezměnilo se spíše se zhoršilo zhoršilo se
82,83%
výrazně se zhoršilo
Zdroj: vlastní výzkum
Co z těchto poznatků vyplývá? Ve většině případů pro dodavatele existence zákona nic nezměnila. Nicméně ve více případech došlo ke zlepšení stavu než k jeho zhoršení. Zjednodušeně řečeno: zákon 139
sice dodavatelům většinou nepomohl, ale alespoň jim příliš neuškodil. Nicméně v mnoha případech se poté ve slovních odpovědích často objevila kritika různého obcházení zákona ze strany odběratelů, či zhoršení stavu (například požadování skonta či bonusů za zkrácenou dobu splatnosti). Více ještě bude uvedeno níže u jednotlivých „nekalých“ praktik. Postavení při vyjednávání dle vlastnictví Zajímavé a důležité je ovšem vyzkoumat, zda druh odpovědi na otázku na změnu postavení vůči odběratelům nějak závisí na tom, zda je firma ve vlastnictví převážně zahraničního kapitálu (a tím firma „silná“), nebo nikoliv. Firmy jsem proto rozdělila dle vlastnictví a v následující tabulce můžeme vidět, kolik z firem ve vlastnictví domácího respektive zahraničního kapitálu označilo v otázce na změnu postavení při vyjednávání zhoršení stavu (spíše se zhoršilo, zhoršilo se, výrazně se zhoršilo) a kolik zlepšení (spíše se zlepšilo, zlepšilo se, výrazně se zlepšilo) nebo alespoň žádnou změnu. Tabulka vypadá následovně: Tabulka 14 Vlastnictví firmy versus změna postavení při vyjednávání domácí kapitál zhoršení žádná změna či zlepšení
zahraniční kapitál
6
1
57
19
Zdroj: vlastní výzkum
Vzhledem k tomu, že na řádku zhoršení jsou pouze velice malé četnosti, nelze bohužel závislost testovat na statistickou významnost. Nicméně lze konstatovat, že ke zhoršení došlo až na jeden případ u firem ve vlastnictví kapitálu domácího. Nepotvrdil se tedy předpoklad zástupce Potravinářské komory ČR, který na workshopu s dodavateli naznačoval, že zlepšení stavu by očekával spíše u domácích (a menších) firem. Postavení při vyjednávání dle velikosti podniku Další velmi důležitou otázkou je, zda zákon pomohl malým a středním dodavatelům. Pokud by zákon měl mít smysl, pak by měl více pomoci malým a středním dodavatelům než podnikům velkým. Za účelem odpovědi na tuto otázku jsem sestavila obdobnou tabulku, kde jsem respondenty rozdělila dle toho, zda jsou MSP či nikoliv a dále dle odpovědi na otázku na změnu postavení při vyjednávání. Tabulka vypadá následovně: Tabulka 15 Velikost podniku versus změna postavení při vyjednávání MSP zhoršení žádná změna či zlepšení
velký podnik 7
0
73
17
Zdroj: vlastní výzkum
Statistický test bohužel není možný ze stejných důvodů jako výše, nicméně již na první pohled je zřejmé, že zatímco u velkých podniků vždy nedošlo k žádné změně, případně došlo ke zlepšení situace, u sedmi MSP došlo ke zhoršení situace96. Znamená to tedy, že pokud zákon někomu z dodavatelů uškodil, pak to byly malé a střední podniky (a z předchozí tabulky je zřejmé, že většina z nich je ve vlastnictví domácího kapitálu). Je pak diskutabilní, zda má zákon smysl, když ve většině případů situaci nezmění a zároveň situaci zhoršuje převážně u MSP. Pokud analyzujeme data
96
Jedna firma, která označila zhoršení postavení při vyjednávání, svou velikost neurčila.
140
hlouběji, zjistíme, že ke zlepšení postavení při vyjednávání došlo také u sedmi MSP, 66 MSP nezaregistrovalo žádnou změnu. Podrobněji situaci ještě dokumentuje následující graf: Graf 30 Změna postavení MSP při vyjednávání 2,50%
1,25% 0,00%
1,25%
5,00% 7,50%
výrazně se zlepšilo zlepšilo se spíše se zlepšilo nezměnilo se spíše se zhoršilo zhoršilo se výrazně se zhoršilo
82,50%
Zdroj: vlastní výzkum
Vzhledem k tomu, že počet zlepšení a zhoršení je u MSP shodný, můžeme se podívat ještě podrobněji: k výraznému zlepšení u MSP nedošlo, k výraznému zhoršení u jednoho respondenta. Situace se zlepšila u jednoho, ale zhoršila u dvou respondentů. K pouze malému zlepšení („spíše se zlepšilo“) došlo u šesti respondentů, zatímco k pouze malému zhoršení jen u čtyř. V těchto malých číslech nemá smysl dělat statistické závěry, nicméně lze usoudit, že zhoršení bylo u MSP o něco silnější než zlepšení postavení. I pokud bychom ale toto pominuli a řekli bychom, že případy zlepšení a zhoršení u MSP se vzájemně vyrovnávají, pak stále docházíme k závěru, že na MSP neměl zákon žádný efekt. Vzhledem k tomu, že takovýto druh zákona, který reguluje soukromoprávní vztahy, lze ospravedlnit pouze prospěchem spotřebitele, hospodářské soutěže nebo MSP, je nutno poznamenat, že v posledním jmenovaném bodě neměl dle mého výzkumu zákon přílišný efekt (pokud přímo nechceme tvrdit, že efekt byl negativní). Toto tvrzení ale není možno vykládat tak, že dodavatelsko-odběratelské vztahy by se neměly řešit, nebo že by se neměly řešit formou tvrdé regulace. Pouze lze konstatovat, že současná podoba zákona je nevyhovující, a to, dle tohoto průzkumu, zejména díky dopadu na MSP. 8.2.4 „Nekalost“ praktik a její odůvodnění V dotazníku následovaly otázky na míru „nekalosti“ jednotlivých praktik, které zákon zakazuje. Zkoumalo se tedy, které z praktik dodavatelé vnímají jako nejvíce „nekalé“ a které jim naopak problémy nedělají. Důležitá byla také otevřená otázka, čím daná praktika firmu poškozuje. Na následujícím grafu si lze prohlédnout ohodnocení jednotlivých praktik dodavateli (0 není nekalá, 5 nejvíce nekalá) a níže jsou praktiky podrobněji popsány na základě odpovědí na otevřené otázky97 a konzultací s dodavateli.
97
Tyto odpovědi zahrnují i odpovědi z druhého průzkumu mezi dodavateli, jak již bylo uvedeno výše.
141
Graf 31 „Nekalost“ jednotlivých praktik dle vnímání dodavatelů prodávání zboží pod nákupní cenou
3,38
přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění
3,35
náhlé přerušení obchodního vztahu
3,33
uplatňování retroaktivních slev
3,17
automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z…
3,15
požadování auditu výroby na náklady dodavatele
2,87
započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele
2,82
vratky zboží
2,46
smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur
2,30
odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky
1,89 0
1
2
3
4
Zdroj: vlastní výzkum
Jak vidíme, nejhůře vnímají dodavatelé prodávání zboží pod nákupní cenou98. Jedná se o situaci, kdy řetězec nastolí cenu nižší, než za jakou zboží koupil od dodavatele99. Podnákupní ceny dodavatele poškozují tím, že bortí reálné představy spotřebitelů o cenách zboží (již pak nechtějí běžnou cenu akceptovat a cítí se při nákupu za normální cenu podvedeni) a ničí cenovou politiku výrobce. Cenová hladina výrobků daného producenta na trhu pak není vyrovnaná. Když řetězec danou komoditu dotuje, vzniká také velký tlak ostatních odběratelů na daného dodavatele, aby jim zboží poskytl za takovou cenu, aby mohli zboží prodávat stejně levně jako u dotujícího řetězce. To pak vede ke snižování kvality zboží, aby dodavatel mohl cenu poskytnout. U značkového zboží nasazování podnákupních cen degraduje jeho image. Navíc řetězec někdy zpětně na dodavateli požaduje dorovnání smluvně dojednané garantované výše marže z tohoto zboží nebo si ztrátu kompenzuje jinými poplatky. Pokud dojde k prodeji konkurenčního zboží pod nákupní cenou, dochází ke snižování
98
Pozice prvních čtyř a poslední praktiky je shodná s pozicí, kterou tyto zaujaly také v předchozím výzkumu mezi dodavateli. Zdá se tedy, že tyto první čtyři praktiky jsou skutečně pro dodavatele z jejich pohledu nejhorší. V případě podnákupních cen se u několika málo slovních odpovědí nicméně objevuje špatné pochopení pojmu, kdy respondent chápe podnákupní cenu jako nátlak ze strany maloobchodníka k prodeji zboží za cenu nižší, než jsou náklady na výrobu. Jedná se však o velmi malé procento odpovědí. 99 Dané zboží tedy řetězec „dotuje“ ze svých peněz.
142
obratu ostatních výrobků. Dodavatelé také upozorňují na fakt, že stát je pak krácen na daních z příjmu a přidané hodnoty. Dodavatelé také velice nelibě nesou přenesení sankcí bez prokázaného zavinění. Problém zde je, že dodavatel se nemůže bránit, pokud sankce vznikla vinou řetězce a dodavatel ji nezavinil, řetězec ji totiž často započte vůči pohledávkám dodavatele. Zpětné dokazování dodavatelem je časově i finančně náročné. Tento se pak dostává do ztráty, nebo sankce snižuje jeho zisk. V případě, že po zdlouhavém procesu dodavatel svou nevinu prokáže, byly mu neoprávněně po delší dobu zadrženy finanční prostředky, které nemohl použít na investice. Sankce také v některých případech suplují výběr poplatků, navíc s možným rizikem poškození dobrého jména firmy. Řetězce navíc často pokutu u kontrolního orgánu raději nerozporují a rovnou ji zaplatí v plné výši a následně celou přenesou na dodavatele. Tento pak již nemá možnost pokutu celou nebo alespoň z části rozporovat. Náhlé přerušení obchodního vztahu ohrožuje samotnou existenci firmy, zvláště menších podniků. Dochází k náhlé ztrátě odbytu, přestože již byly uskutečněny investice (nákup surovin, obalového materiálu atd., jejichž náhradní zpracování bývá ztrátové). Již vyrobené produkty je potřeba prodat, což je obtížné a často ztrátové, zvláště u zboží, kde rychle končí jeho trvanlivost. Zásoby musí být veliké, protože je nutné vždy okamžitě reagovat na změny ve výši objednávky řetězce, na druhé straně tento často ukončí vztah ze dne na den. Dodavatel tak ztrácí plánovaný objem tržeb, musí propouštět a reorganizovat výrobu. Plánování výroby a zdrojů, včetně lidských, je pak velice obtížné. Dodavatel také ztrácí zalistovací poplatek, který za zboží dříve zaplatil. Často bývá náhlé přerušení vztahu používáno také jako výhružka při tlaku na snižování cen či jiné vylepšení podmínek pro obchodní řetězec. Mám-li nabídnout i poněkud odlišný pohled některých dodavatelů, pak lze citovat jednoho respondenta: „To je věc, kterou děláme svým dodavatelům také, a je to věc přirozená obchodnímu vztahu.“ Při uplatňování retroaktivních slev dochází zpětně ke snížení zisku či zvýšení ztráty dodavatele, který tuto slevu nemohl předem zakalkulovat do ceny. Nelze tak efektivně plánovat a řídit podnikání. Pokud dodavatel již další slevu není schopen akceptovat, může dojít až k vylistování výrobku. Navíc mohou nejasné konstrukce a výpočty těchto slev vést až k problémům při kontrolách finančního úřadu při obhájení výpočtu DPH na výstupu. Nicméně toto jednání může být dle jednoho dodavatele přípustné v případě, že je zároveň zaslána korektní žádost s nabídkou zvýšení prodejů, jiný dodavatel uvedl, že s ním počítá již předem. Automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury dodavatele poškozuje především tím, že pokuty mohou být neoprávněné a při automatickém odečtu je obtížné se jim bránit. Řešení je pak časově náročné a finance se zadržují na straně obchodníka. Sankční poplatky, často smluvně dojednané a vymahatelné, jsou pak někdy vyšší, než samotná cena dodávaného zboží. Vina přitom může ležet na straně obchodníka, kvůli jeho špatné manipulaci či skladování zboží atd. Jedná se tak „…o prostředcích dodavatele bez jeho vědomí a možnosti odvolání“. Hodnocení viny je jednostranné a řetězce neberou v úvahu vyšší moc (např. pozdní dodávka v důsledku dopravní situace, počasí atd.). Jeden respondent také uvedl, že řetězec může sankci využít jako záminku pro řešení jiných svých obchodních potřeb. Problémy pak také nastávají v účetnictví a finančním plánování, účetní doklady k sankcím jsou totiž dodávány pozdě (aby nebylo možno je již rozporovat), případně zcela chybí.
143
Některé řetězce po svých dodavatelích požadují audit, který však platí výrobce, nikoliv odběratel. Mnozí dodavatelé tuto praktiku považují za nekalou, protože pro ně představuje finanční zátěž navíc, jelikož dodavatelé sami mají své certifikáty (ISO, BRC, IFS…), ale řetězce po nich požadují ještě další audity, navíc každý odběratel provádí svůj vlastní audit s poměrně častou frekvencí, a to vše na náklady dodavatele. Audit se pro dodavatele stává velice nejistou investicí, protože nemá ze strany maloobchodu záruku dlouhodobého vztahu. Někteří odběratelé jej vidí jako profit pro spřátelené třetí strany (auditorské společnosti), které tak získají zakázku. U některých obchodníků je údajně při auditu vynaložen tlak na získání obchodního a výrobního tajemství. Velmi podobné automatickému odečtu ztrát je pak započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele. Odběratel totiž „…započítává i své pohledávky, které dodavatel rozporuje, [a to]… ihned po jejich vzniku (vystavení faktury) proti závazkům, u kterých již uplynula doba splatnosti, neposkytuje tak partnerovi ekvivalentní dobu splatnosti“. Při reklamaci chybně účtovaného poplatku (např. za leták), který už odběratel započetl, pak už nenásleduje ze strany odběratele dobropis, ale tento „…pouze v lepším případě nabídne kompenzaci“. Tyto případy pak mohou dodavateli také způsobit problémy v účetnictví, informace o zápočtu totiž často dojde pozdě, znovu i z toho důvodu, aby již nebylo možno jej rozporovat. Pokud dodavatel nesouhlasí, případně řeší spor soudně, hrozí ukončení smluvního vztahu. O možnosti započíst dvě pohledávky proti sobě navíc řetězec rozhoduje ze svého subjektivního pohledu, často může dojít k započtení služby či plnění, které nebylo poskytnuto, a to bez vědomí dodavatele. Tomu tak vznikají potíže s plánováním cash-flow. Vratky přenáší odpovědnost za velikost objednávky na dodavatele, přestože on sám ji nerealizuje. Dodavatel pak nese nejen náklady neprodaného zboží, ale také náklady manipulace, dopravy a likvidace vráceného zboží. Všechny tyto prvky mají samozřejmě vliv na hospodářský výsledek. Rozporování neoprávněných vratek je navíc časově náročné a znovu nákladné. Často se jedná o zboží privátní značky, čerstvé zboží nebo zboží s krátkou záruční lhůtou, a proto ho již nelze dále prodat, nebo pouze za cenu pod výrobní náklady. Odběratel může vratky také zneužít k navrácení poškozeného zboží (např. poškození obalu jeho špatnou manipulací ze strany maloobchodníka), toto zboží je již prakticky dále neprodejné. Dle jednoho respondenta se díky vratkám zboží „…stává odpadem, který na vlastní náklady vyrobí a zlikviduje dodavatel, což po něm nelze spravedlivě požadovat“ a pak se „…v podstatě jedná o komisní prodej“. Co se týče vratek, zákon zde tedy dle některých dodavatelů představuje výrazné zlepšení. Dříve se často ještě ve večerních hodinách zaváželo čerstvé zboží, které se ráno téměř celé vezlo zpět, protože některé řetězce si vyhrazovaly právo vratky až na 100 % dodávky. Jiní dodavatelé (trvanlivějšího zboží) ale tvrdí, že předem smluvně dojednané vratky pro ně nepředstavují žádný problém. V případě, že totiž odběratel neprodané zboží nevrátí, znamená to rovněž, že je také po dlouhou dobu neobjedná, v případě vratky však dodavatel může využít více kanálů k prodeji, takže vratky pro něj představují situaci lepší, nebo alespoň rovnocennou. Dlouhá lhůta splatnosti ohrožuje dodavatele v případě prodeje rychloobrátkového zboží (což je případ většiny potravinářských výrobků). Dodavatel tak má problémy s cash flow – absentují provozní peníze na nákup surovin, placení dluhů atd. V případě prodejních akcí, kdy se obrat může navýšit i padesátkrát, tak dodavatel tuto musí zálohovat z vlastních zdrojů, a to i přesto, že kvůli akci má sníženou marži. V případě, že dodavatel použije factoring, tento produkt se zbytečně zdražuje. Dlouhá doba splatnosti vlastně představuje úvěr obchodnímu partnerovi, přičemž firma má zároveň 144
problém splácet svým vlastním dodavatelům či platit DPH. Firma si tak musí půjčovat jinde a často za vysoké úroky, které cena zboží nemusí pokrýt. Někteří dodavatelé se však vyjádřili, že ustanovení o lhůtě splatnosti nic nevyřešilo. Její zkrácení jim pomohlo pouze jednorázově díky tomu, že se jim nakumulovaly platby se starou delší a novou kratší dobou splatnosti. Když už běží koloběh plateb, je jedno, jestli dnes dostanou peníze za zboží dodané před měsícem, nebo před třemi měsíci100. Navíc řetězce sice dobu splatnosti zkrátily, ale adekvátně upravily cenu, takže dodavatelé získávají peníze dříve, ale nižší částky (přičemž prodlužování doby splatnosti v minulých letech dodavatelům nijak kompenzováno nebylo). K tomu se přidává fakt, že splatnost se stanovuje od doby bezchybného doručení dokladů, které se občas k odběrateli údajně nedostanou, a pak se splatnost může prodloužit i na více než 90 dní. Dle některých dodavatelů by ale větším problémem bylo prodlužování doby splatnosti nebo její nedodržení. Dceřiné firmy zahraničních společností mají podle respondentů velmi dobrou platební morálku. To, co se už dohodne, také dodrží. O něco horší je to u českých obchodníků. Nejméně nekalou praktikou z pohledu respondentů výzkumu je pak odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky. Dle odpovědí takovéto jednání „…degraduje vývoj produktu, v řadě případů [je] provázeno pokusem o prolomení receptur“, „…výrobce mizí z podvědomí zákazníka, budované image značky trpí a zákazník si v případě spokojenosti tuto spojí s obchodníkem“. Vzhledem k tomu, že výrobce privátní značky není nenahraditelný, výrazně se oslabuje jeho pozice při jednání o smlouvě a obchodník má daleko větší možnost vyvíjet tlak na cenu pod hrozbou výměny výrobce. Na český trh se tak dostává také mnoho levnějších polských výrobků. Firma navíc přichází o možnost propagace a budování vlastní značky. Dle některých respondentů však tato praktika poškozuje spíše zákazníka, který nemá informaci o výrobci zboží, než producenta samotného. Jiní naopak v neuvedení výrobce vidí výhodu, protože dochází k přenesení odpovědnosti na distributora.
100
Toto však neplatí v případě, že objemy dodávek výrazně kolísají, a v případě, že dodavatel si musel peníze zapůjčit.
145
8.2.5 Výskyt „nekalých“ praktik Výzkum dále zjišťoval, jak časté jsou jednotlivé praktiky. Níže uvedená tabulka ukazuje, kolik procent z těch, kteří se k dané otázce vyjádřili (jejich počet je uveden ve třetím sloupci), uvedlo, že se již s praktikou alespoň jedenkrát setkali (buď před účinností zákona, nebo i po jeho zavedení). Tabulka 16 Procento respondentů, kteří se alespoň 1x setkali s danou praktikou kolik % se alespoň 1x setkalo
praktika
počet respondentů dané otázky
smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur
97,89
95
vratky zboží
91,58
95
prodávání zboží pod nákupní cenou
89,58
96
automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury
89,47
95
započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele
86,02
93
uplatňování retroaktivních slev
85,71
91
požadování auditu výroby na náklady dodavatele
80,65
93
náhlé přerušení obchodního vztahu
77,66
94
přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění
77,08
96
65,93
91
odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky Zdroj: vlastní výzkum
Jak vidíme, nejčastější je lhůta splatnosti delší než 30 dní. Velice časté jsou rovněž vratky, prodávání pod nákupní cenou, automatický odečet ztrát, pokut a sankcí. Nejméně častá je praktika odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky. Všechny ostatní praktiky překonaly hranici tří čtvrtin z respondentů, kteří se k danému tématu vyjádřili. Před účinností zákona Dotazník se rovněž tázal na častost výskytu před zavedením zákona. Respondent měl rozlišit, zda se s praktikou nikdy nesetkal, setkal zřídka, často či velmi často. Graficky jsou jednotlivé praktiky znázorněny v příloze 8. Celkově nejčastější praktika, delší než třicetidenní splatnost, byla před zavedením zákona poměrně frekventovaná. Velmi často nebo často se s ní setkalo 66 % respondentů. S vratkami se zato 58 % respondentů setkalo pouze zřídka. U prodeje pod nákupní cenou rovněž převažují odpovědi „zřídka“, ale pokud sečteme „často“ a „velmi často“, dostaneme se na 45 % respondentů. S automatickým odpočtem ztrát, pokut a sankcí se nadpoloviční většina respondentů setkala často nebo velmi často, stejně jako se započtením pohledávky a uplatňováním retroaktivních slev. U požadování auditu tvoří odpovědi „často“ a „velmi často“ přesně polovinu. S náhlým přerušením obchodního vztahu se takto často setkala pouze čtvrtina respondentů (zde je ale nutné si uvědomit, že i jediné přerušení by mohlo být pro dodavatele likvidační, pokud nemá dostatečně diverzifikované portfolio odběratelů; na druhé straně možnost přerušení vztahu je součástí podnikatelského rizika a skladba portfolia je manažery ovlivnitelná, takže nízká diverzifikace může být také manažerskou chybou na straně dodavatele). S přenesením sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění a odmítnutím uvést
146
výrobce na produkt privátní značky se přibližně tři čtvrtiny respondentů setkaly jen zřídka, nebo nikdy. V současnosti Zajímavá je rovněž otázka, zda se dodavatelé s danými praktikami setkávají i nyní. Níže uvedená tabulka označuje počet respondentů, kteří zaškrtli, že se v současnosti s danou praktikou setkávají. Vzhledem k tomu, že ne všichni na tuto otázku odpověděli, není možno posoudit, zda zbylí respondenti se s praktikou nesetkali, či zda pouze otázku vynechali, proto nemá smysl otázku vyhodnocovat procentuálně. Každopádně má tabulka ilustrovat, že ani v době účinnosti zákona tyto praktiky (minimálně z pohledu dodavatelů) nevymizely. Tabulka 17 Počet respondentů, kteří označili, že se s danou praktikou setkávají i v současné době počet praktika respondentů započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele
44
smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur
41
automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury
40
požadování auditu výroby na náklady dodavatele
37
prodávání zboží pod nákupní cenou
33
uplatňování retroaktivních slev
33
přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění
30
vratky zboží
24
náhlé přerušení obchodního vztahu
24
odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky Zdroj: vlastní výzkum
22
Je otázka, zda například hned nejčastěji označenou praktiku započtení pohledávky bez písemného souhlasu skutečně řetězce praktikují. Podle rozhovorů s nimi totiž řešení tohoto ustanovení zákona bylo poměrně jednoduché – do rámcové smlouvy byl přidán písemný souhlas se započítáváním všech pohledávek. Dodavatel jej tedy musel podepsat, pokud chtěl do řetězce dodávat. Možná tedy mnozí dodavatelé ani nevědí, že jej podepsali, případně si neuvědomují, že započtení pohledávky již nyní probíhá s jejich souhlasem. Takovýto postup mohl nastat v případě více praktik, více o tomto viz kapitola 8.5. 8.2.6 Poplatky Další část dotazování se týkala oprávněnosti jednotlivých poplatků, které odběratel po svých dodavatelích požaduje. Zákon totiž v příloze 5 stanovuje: „Každý odběratel nese odpovědnost a musí nahradit škodu způsobenou tím, že dostane anebo se pokouší dostat od dodavatele jakýkoliv prospěch nebo platbu, která neodpovídá žádné skutečně poskytnuté obchodní službě anebo je zjevně nepřiměřená ve vztahu k hodnotě poskytnuté služby.“ Otázka v dotazníku tedy byla formulována takto: Které z následujících poplatků považujete ze svého pohledu za získání neoprávněného prospěchu ze strany obchodníka, tzn. za poplatek nezískáváte žádný prospěch? Odpovědi lze vidět na následujícím grafu (maximálně mohl poplatek získat 101 bodů):
147
Graf 32 Počet respondentů, kteří u poplatku označili, že za něj nezískávají žádný prospěch
investiční náklady maloobchodníka (otevření nové či rekonstrukce stávající prodejny)
77
obratový bonus vyžadovaný retroaktivně
64
doplňování zboží do regálů pracovníkem dodavatele poplatek za zařazení do letáku z rozhodnutí obchodníka možnost umístit výrobek na regále (bez volby konkrétního umístění) marketingová data získaná z el. pokladen z rozhodnutí obchodníka
62 61 59 57
logistické služby z rozhodnutí obchodníka
57
příspěvek na náklady za věrnostní karty
56
zařazení výrobku na seznam schválených dodavatelů (zalistovací poplatek)
52
instore-promotion z rozhodnutí obchodníka
50
logistické služby objednané dodavatelem
17
obratový bonus dohodnutý smluvně
13
preferenční umístění výrobku v určité části regálu
13
marketingová data získaná z el. pokladen objednaná dodavatelem
12
instore-promotion objednanou dodavatelem
9
poplatek za zařazení do letáku na žádost dodavatele
7 0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
Zdroj: vlastní výzkum
Jak lze vidět, nejvíce považují dodavatelé za neoprávněný poplatek na investiční náklady maloobchodníka, kdy například financují otevření nové prodejny, a retroaktivně vyžadovaný obratový bonus. Tyto poplatky nepřinášejí žádný prospěch přibližně dvěma třetinám ze všech respondentů. Dodavatelům také připadá neoprávněné platit za to, že jejich vlastní pracovník smí doplňovat zboží do regálů v prodejně. Dále se umístily na první pohled oprávněné poplatky – za zařazení do letáku, za marketingová data a za logistické služby, které se však z pohledu dodavatelů stávají neoprávněnými v případě, že si takovéto služby neobjednali a jsou jim poskytnuty za úhradu z rozhodnutí obchodníka. Mezi tyto poplatky se ještě zařadil také poplatek za samotnou možnost umístit zboží na regále bez volby konkrétního umístění. Více než polovina respondentů se také vyjádřila, že příspěvek na náklady na věrnostní karty a zalistovací poplatek jim nepřinášejí žádný prospěch. Dále se s padesáti odpověďmi zařadil poplatek za in-store promotion z rozhodnutí obchodníka.
148
Následující poplatky jsou již z pohledu dodavatelů oprávněnější a označilo je jen od 17 do 7 respondentů, kteří z nich nezískávají žádný prospěch. Jsou to poplatek za logistické služby objednané dodavatelem, smluvně dohodnutý obratový bonus, poplatky za preferenční umístění na regále, objednaná marketingová data či in-store promotion. Nejméně neoprávněný pak dodavatelům připadá poplatek za zařazení do letáku, pokud o to sami požádají. Přesto však někteří dodavatelé i tyto „pochopitelné“ poplatky označili za získání neoprávněného prospěchu ze strany obchodníka. Proč, to vyplývá z rozhovorů s dodavateli: Poplatky za uvedení zboží v letáku se často ještě kombinují se slevou na dané zboží, takže za zařazení do letáku vlastně dodavatel zaplatí dvakrát. Poplatek za akci navíc může činit i 50 % z tržby, takže na ni dodavatel doplácí. Na in-store promotion dle zkušeností některých dodavatelů reaguje zákazník pouze ten den, ale později už ne, takže akce nemá dlouhodobý efekt. Dodavatelé navíc osvětlili problematiku zalistovacích poplatků. Tyto jim sice přinášejí možnost velkého odbytu, ale jsou tak vysoké, že malá firma si je nemůže dovolit. Navíc při jejich zaplacení nemá ani jistotu, že bude moci dodávat po celý rok. Množství a cena odebraného zboží se specifikuje až v doložkách, takže obchodník, když nechce dané zboží odebírat, zmenší počet odebraných kusů třeba na deset. Deset kusů chleba se nevyplatí do řetězce dodávat, ale když to dodavatel odmítne, hrozí mu sankce až 1 mil. Kč. Dodavatelé rovněž měli možnost sami připsat další neoprávněný poplatek, se kterým se setkali. Jedná se o tyto poplatky (v závorce je případně uveden počet dodavatelů, kteří poplatek připsali):
poplatek za včasnou platbu; poplatek za audit provedený u dodavatele z rozhodnutí obchodníka (3x); poplatek za informace o zařazení výrobků na typy prodejen a jejich umístění na regále, a to po zaplacení zalistovacího poplatku; poplatek za nedosažení předem stanovené marže maloobchodníka; poplatek za nejrůznější výročí – narozeniny, dosažení určitého počtu prodejen atd. (6x); příspěvek dodavatele na ztráty způsobené krádežemi; příspěvek na zvýšení sazby DPH; poplatek za zařazení do on-line nákupu přes internet.
K poplatkům lze tedy shrnout: pokud byl poplatek dohodnut předem za nějakou službu, kterou si dodavatel objednal, pak většinou není vnímán jako neoprávněný. Zařazení do letáku, in-store promotion, marketingová data a preferenční umístění na regále mohou být považována za druh propagace výrobku a většina dodavatelů rozumí tomu, že pokud ji chtějí, musejí si za ni také zaplatit. Stejně tak většinou dodavatelům nevadí obratový bonus, pokud o něm dopředu vědí ze smlouvy101. Poplatky, které dodavatelům aktuálně nic nepřináší nebo jsou inkasovány za služby, o které dodavatelé nestojí, jsou pak považovány za neoprávněné.
101
Jeden z dodavatelů ovšem uvedl, že obratový bonus bývá vynucený, a proto není oprávněný.
149
8.2.7 Další poznatky vyplývající z výzkumu Z dotazníků, workshopu a rozhovorů s dodavateli vyplývají také mnohé další poznatky. Nejprve uvádím některé všeobecné:
„Nekalými“ praktikami maloobchodníků jsou postiženy převážně MSP ve vlastnictví českého kapitálu102. Ty také dle informací představitele Potravinářské komory ČR nový zákon velmi vítají a dle jejich názoru se díky němu jejich postavení vůči obchodníkům zlepšilo (dotazníkový výzkum ale ukázal opak, viz výše kapitola 8.2.3). Čím unikátnější produkt dodavatel nabízí, tím lepší postavení při vyjednávání má a naopak. Obtížnost vyjednávání velice závisí na osobnosti vyjednavače. S tím, jak vyjednavači přecházejí z jednoho řetězce do druhého, mění se také postavení dodavatele vůči těmto obchodníkům. V mnohých případech se o obsahu smlouvy příliš nejedná. Dodavatel buď smlouvu podepíše tak, jak ji odběratel navrhl, nebo jeho výrobek není do sortimentu zařazen. V rámcové smlouvě může řetězec stanovit penalizaci ve výši dvojnásobku nedodaného zboží. Výši objednávky však nelimituje. Může pak dojít k situaci, že ze dne na den zvýší objednávku z běžných 10 kusů na 1000 kusů a za nedodaných 990 kusů si účtuje penalizaci. Někteří dodavatelé tvrdí, že by stačilo zákonem zavést povinnost tzv. netto cen, tedy účtování konečné ceny bez jakýchkoliv zpětných slev, bonusů, poplatků atd.
Smysl zákona o VTS K regulaci dodavatelsko-odběratelských vztahů u nás speciálním zákonem o VTS zazněly kromě souhlasných hlasů také ty, které tvrdí, že zákon nic nezměnil a řetězce se chovají stále stejně. Největším problémem je vymahatelnost práva u nás, ne jeho nedostatečnost. Ještě před uvedením zákona o VTS existovaly mechanismy, jakým způsobem se proti mnohým praktikám bránit, problém je v tom, že mnozí dodavatelé se báli a bojí soudní cesty využít z důvodu pravděpodobného ukončení smluvního vztahu. A pokud nemá dodavatel diverzifikované portfolio odběratelů, nebo nevyrábí produkt, který v regálech maloobchodníků nesmí chybět, mohl by takovýto soudní spor pro něj být likvidační. Někteří dodavatelé, většinou ti, kteří našli „skulinku na trhu“ a vyrábějí pro specifický segment zákazníků či specifické produkty (ale ne vždy se jedná o zcela unikátní produkty či velké firmy), konstatují, že záleží také na obchodní obratnosti dodavatele/výrobce. Uvádějí, že záleží na výrobci, pro jaký segment se rozhodne a jaké produkty s jakou cenovou hladinou vyrábí, to také ovlivňuje jeho pozici při vyjednávání. Citujme jednoho z nich: „S výjimkou splatnosti, která je díky zákonu dodržovaná, se pro nás nezměnilo vůbec nic. Vztahy jsou nastaveny shodně, jen s přihlédnutím k zákonu. Na vše se našly cesty, jak dohody a pravidla udržet a přitom dodržet zákon. Je to a bude to zcela zbytečná práce zákon měnit či dále tvořit. Je chybou dodavatelů, že sebou nechají vláčet a neorientují se na jiný segment trhu.“ Další „problém“ zákona z pohledu dodavatelů představovalo sektorové šetření ÚOHS. Tento po nich chtěl tisíce stran informací, mnohé z nich spadaly pod obchodní tajemství. Někteří dodavatelé měli 102
V případě jednání dceřiné firmy zahraniční společnosti dochází k dohodám většinou na úrovni mateřských společností (jak na straně dodavatele, tak na straně obchodníka) a čeští vyjednavači jsou již pouze vykonavateli rozhodnutí matek – zde není prostor pro vyjednávání ani pro diskriminaci.
150
strach tyto informace poskytnout, aby s nimi řetězce neukončily spolupráci. Nicméně tyto obavy byly dle vyjádření Úřadu zbytečné, protože ÚOHS nesmí ze zákona žádnou takovouto informaci předat třetí straně. Zatímco tedy někteří dodavatelé jsou spokojeni103, jiní volají po zpřísnění zákona104, jiní tvrdí, že žádný zákon nic nevyřeší. Původ zboží Mnoho dodavatelů si také stěžuje na vytěsňování českých výrobků nekvalitními výrobky z Polska a u německých řetězců také na nahrazování českých produktů německými. V České republice je dle některých tento trend prezentován v médiích tak, že čeští dodavatelé nemají dostatečné kapacity výroby. Někteří z nich navrhují povinnost odběru určitého procenta výrobků pouze od českých dodavatelů (až 70 %) či povinnost procentuálně zvýhodňovat české dodavatele. V zahraničí se to totiž dle názoru některých respondentů děje automaticky (národní smýšlení, které je silnější než zákonné ustanovení). Takovýto zákon by ovšem byl v rozporu s pravidly Evropské unie, takže v současné situaci vhodné řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů nepředstavuje.
8.3 Zákon z pohledu odběratelů Nyní se již podíváme na zákon pohledem maloobchodních řetězců. Z workshopu s odběrateli (tedy se zástupci obchodních řetězců), z dotazníkového šetření a z hloubkových rozhovorů vyplynula tato zjištění: 8.3.1 Obtíže, které zákon obchodníkům přinesl Zákon se pro odběratele stal přílišnou zátěží. Představuje nové náklady, a to především v oblasti práva (zaměstnanci právního oddělení potřebují mnoho času, aby provedli výklad této právní normy a identifikovali změny, které na základě něj musí firma přijmout), nákupu (v součinnosti s právním oddělením je potřeba připravit nové obchodní podmínky, smlouvy, nastudovat zákon, aby bylo možno jej dodržovat při vyjednáváních s dodavateli) a administrativy. Právní oddělení a nákup Konkrétněji bylo v oblasti práva nutno provést právní analýzy stávajících smluvních vzorů, což bylo velmi nákladné a časově náročné. Navíc bylo na provedení těchto změn poměrně málo času, vše se událo na přelomu let 2009 a 2010, kdy od 1. února 2010 již všechny smlouvy musely být upraveny a podepsány, a to přesto, že roční rozhovory se běžně táhnou až do dubna či května daného kalendářního roku. Vše bylo samozřejmě nutné konzultovat s mateřskou firmou. Toto velice rychlé zavedení zákona obchodníci chápali jako překážku v podnikání. Co se týče oddělení nákupu, bylo kromě poskytování podkladů pro právní oddělení nutné ve velmi krátké době proškolit nákupčí v novém zákoně, řetězce často využívaly nejen interních, ale i externích personálních zdrojů pro realizaci těchto školení, což bylo finančně i časově velice nákladné.
103
„Postupem času většina nadnárodních zákazníků vzala zákon o VTS na vědomí a z mého pohledu je jejich postup při vyjednávání obchodních podmínek sice stále tvrdý, ale zřetelně opatrnější.“ (Zdroj: vlastní výzkum). 104 Např. pouze netto ceny, nebo „…lepší zákon, který by se nemohl obcházet“. (Zdroj: vlastní výzkum).
151
Administrativní obtíže Z administrativního hlediska bylo nutno velice rychle připravit veškeré podklady pro smlouvy. Někteří odběratelé také kategorizovali své dodavatele podle toho, zda na nich jsou nebo nejsou závislí. Tato kategorizace proběhla prostřednictvím dotazníku, který byl dodavatelům rozeslán. Hlediskem závislosti bylo většinou 30 % obratu producenta dodávaného do daného obchodního řetězce. Maloobchodníci si v tomto ohledu stěžují, že dodavatelé, kteří si zákon prosadili, pak vůbec nebyli ochotni spolupracovat s řetězci, aby jim pomohli v plnění zákona – jeden z řetězců uvedl, že na dotaz na podíl dodávaných výrobků do daného řetězce odpovědělo pouze 2,5 % dodavatelů. Smlouvy pak byly změněny pouze s dodavateli, kteří byli shledáni závislými, což, jak bylo řečeno výše, dle ÚOHS není zcela správný postup. Ve výsledcích sektorového šetření (které ale bylo zveřejněno mnohem později, než tato kategorizace proběhla), dal Úřad najevo, že na závislosti dodavatele při posuzování VTS nezávisí. Další administrativní zátěží, která ovšem již nebyla jednorázová jako změny smluv, byly dotazy Úřadu na ochranu hospodářské soutěže v průběhu sektorového šetření. Některé řetězce uvedly, že se jednalo o měsíční práce na dlouhých formulářích. Další dotazy (dle jednoho maloobchodníka cca 4 měsíčně) zasílá Úřad při řešení správních řízení, a to i s ostatními řetězci. Každý dotaz vyžaduje stovky hodin zpracování. Pro řetězce je však nejhorší, že posléze ani nezískají zpětnou vazbu, zda jednají správně či špatně. Jeden z odběratelů také podotkl, že Úřad poskytuje velice krátké lhůty pro zodpovězení dotazu a je schopen jej zaslat i těsně před vánočními svátky s termínem do konce roku. Obchodní zátěž a vztahy s dodavateli Obchodní zátěž v existenci zákona většinou odběratelé nespatřují. Poté, co byly provedeny změny ve smlouvách (zkrátila se lhůta splatnosti na 30 dní, což se bere jako jediný efekt zákona, ostatní změny byly spíše „kosmetické“ ve smyslu doplnění souhlasu se započtením pohledávek, změny názvu poplatků atd.), zůstává obchodní praxe více méně stejná. Co se týče vztahů k dodavatelům, tyto se dle názoru řetězců výrazně zhoršily. Upozorňují na vydírání s jejich strany, kdy i při legitimních požadavcích stran maloobchodníka dodavatel ihned argumentuje zákonem o VTS105. Od doby účinnosti zákona o VTS je navíc velice obtížné ukončit (byť v souladu se všemi právními náležitostmi) smluvní vztah, protože daný dodavatel používá zákon o VTS jako hrozbu. Zvláště poté, co je jasné, že Úřad předpokládá, že maloobchodník má při splnění obratového hlediska VTS vůči všem svým dodavatelům, dostávají se řetězce často do defenzivy. Existuje totiž také mnoho dodavatelů, kteří s nimi údajně o ceně příliš nevyjednávají (konkrétně byly jmenovány mlékárny a pekárny). Dle názoru obchodníků si na vztahy s maloobchodníky stěžují spíše ti dodavatelé, kteří v oslabené pozici nejsou a mají čas na to křičet. Ti, kteří jsou skutečně ve slabším vyjednávacím postavení, se o regulaci pravděpodobně nezasadili a je otázka, zda jim pomůže. Ke vztahům s dodavateli ještě na závěr uvedeme jednu poznámku „Společným cílem obou partnerů by mělo být prodat zboží spotřebiteli. Dodavatelé ale mají často za cíl prodat zboží obchodníkovi, což z dlouhodobého hlediska nemá význam“.
105
„Zákon je jednostranné kladivo v ruce dodavatelů – jsme snadno vydíratelní.“ (Zdroj: vlastní výzkum).
152
Nejasný výklad zákona o VTS Největší problém zákona však spatřují firmy v tom, že právní výklad zákona je velice nejasný a nikdo z obchodníků neví, jakým způsobem jej Úřad pro ochranu hospodářské soutěže bude vykládat. Toto téma již bylo zmíněno výše v kapitole 5.3.2, proto zopakuji jen podstatné věci a přidám další souvislosti. Zákon je velice nejasný. V prvé řadě klíčová definice pojmu „významná tržní síla“ nebyla zpočátku zřejmá a byla částečně objasněna až ve výsledcích sektorového šetření (ÚOHS 2011b, viz také výše). Úřad tedy sleduje pouze výši obratu obchodníka a v momentě, kdy překročí hranici 5 mld. Kč, vystupuje tento automaticky v pozici VTS vůči všem svým dodavatelům. Úřad nicméně výslovně upozorňuje, že tento jeho postup, který uplatnil v dosud ukončených správních řízeních, ještě nebyl potvrzen odvolacím orgánem. Je otázkou, zda by v případě podání rozkladu byl potvrzen postup, který definici VTS zúžil pouze na výši čistého obratu, aniž by přihlédl ke vzájemné závislosti, struktuře trhu či možnosti dokázat opak, jak umožňuje zákon. Takže určitým způsobem jsou obchodníci stále v nejistotě. Z pohledu řetězců je také velice obtížná komunikace s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže. Od počátku platnosti zákona probíhaly na ÚOHS mnohé konzultace, ve kterých mělo být řetězcům alespoň naznačeno, jakým způsobem bude zákon vykládán, aby měly alespoň nějaké vodítko při změnách ve smlouvách se svými dodavateli. ÚOHS nicméně upozorňoval, že jeho stanoviska nejsou konečná, a také je pak v průběhu času měnil, a to i v tak zásadní otázce jako je prokazování existence či neexistence významné tržní síly, kdy důkazní břemeno nejprve leželo na ÚOHS, posléze již měl nedisponování významnou tržní silou prokazovat odběratel106. Jeden z respondentů tuto situaci vyjádřil následovně: „…nevíme, jak se máme chovat, abychom zákon neporušili, a pokud to víme, tak pouze do doby, než Úřad změní své stanovisko“. Jiný respondent uvedl, že zatímco původně Úřad vyjádřil zájem o ochranu malých a závislých podniků, později byla snaha regulovat i vztahy řetězců k velkým firmám vyrábějícím značkové výrobky, které na pultech obchodníků nesmějí chybět107. Vývoj v přístupu Úřadu k zákonu je pochopitelný. Je nutno nejprve se se zákonem a situací na trhu důkladně seznámit dříve, než je možno vydávat závazná rozhodnutí. Zákon o VTS je v České republice něčím zcela novým a do kompetence Úřadu až do února 2010 spadala spíše ochrana soutěže, než soutěžitelů. Stejně jako řetězce, i Úřad musel školit své zaměstnance atd. Přesto je tato situace pro obchodníky velice nepříjemná a nejistota ohledně výkladu zákona (kromě otázek vyřešených ve správních řízeních, viz výše), trvá ještě tři roky po uvedení zákona v účinnost. Obchodníkům tak stále zbývá mnoho otázek, jejichž odpovědi pravděpodobně znovu zjistí až v momentě, kdy některý z nich bude za zneužití VTS sankcionován. Nevědí například, které platby odpovídají skutečně poskytnuté obchodní službě a jaká je jejich přiměřená výše. Jinými slovy: Jaké poplatky je možno od dodavatelů vybírat a jaké nikoliv? Kdy je dluh „nepopiratelný, vyčíslitelný a vymahatelný“ a lze tedy odmítnout či vrátit zboží v nevyhovujícím stavu? Celkově lze situaci
106
To je však dle vyjádření jednoho z respondentů velice obtížné, zvláště v případě, kdy dodavatelé k tomuto nechtějí poskytovat součinnost. 107 Respondent jmenoval konkrétní případ, který z důvodu anonymity zde neuvádím.
153
obchodníků shrnout následující otázkou: Jak dodržovat zákon, který obsahuje chyby a není srozumitelný ani orgánu, který má dohlížet nad jeho dodržováním? Tato právní nejistota dle názoru jednoho respondenta způsobuje nedostatečnou ochranu investic maloobchodníků v České republice. Dle jeho slov jeho řetězec v ČR investuje ročně desítky miliard korun, které jsou ohrožené tím, že zákon o VTS je činí velice nejistými. 8.3.2 Postoj obchodníků k zákonu a k regulaci obchodních vztahů Dříve, než popíšu názory obchodníků na jednotlivé praktiky, které zákon jmenuje, krátce ještě zmíním postoj obchodníků k regulaci. Odběratelé se zákonem jako takovým nesouhlasí, znamená pro ně přílišný zásah do obchodních vztahů. Nelíbí se jim, že soukromoprávní záležitosti jsou regulovány veřejnoprávním zákonem. V červenci roku 2010 odeslal SOCR stížnost k Evropské komisi s tím, že zákon je diskriminující, protože reguluje výhradně obchodní subjekty, a to na základě ničím nepodloženého kritéria čistého obratu (SOCR 2010). „Tato hranice ale není opodstatněna jakýmkoliv objektivním kritériem. Nebyly provedeny žádné ekonomické analýzy ani statistická zjišťování, která by odůvodnila stanovení hranice právě v této výši. Odběratelé, na které se vztahuje tato domněnka, nejsou tak posuzováni podle obecných kritérií stanovených v § 3 odst. 2 uvedeného zákona, ale zákon se na ně vztahuje automaticky, bez ohledu na jejich odběratelsko-dodavatelskou síť. Tito dodavatelé jsou tak nuceni se domněnce aktivně bránit a prokazovat, že významnou tržní sílu nemají. Vzhledem k vágnosti kritérií v zákoně o tržní síle lze předpokládat, že vyvrácení domněnky bude velmi složité, ne-li nemožné. Z analýzy … navíc vyplývá, že využití pouhého hlediska obratu při posuzování postavení na relevantním trhu bylo již dávno překonáno i v rámci posuzování dominantního postavení na trhu v rámci soutěžního práva, a stanovení povinností na základě obratu tak není ničím legitimováno a je zcela účelové. Je-li pak cílem zákona ochrana dodavatelů produktů, nesouvisí tato ochrana nijak s obratem odběratelů. Celkový obrat odběratele nemá nikdy automaticky vliv na jeho vztahy s dodavateli. Stanovení této hranice zákonem tak nespadá pod dovolenou výjimku EU ze zákazu rozdílného zacházení.“ (SOCR 2010). Evropská komise se však k tématu doposud nevyjádřila. K zákonu o VTS také z úst obchodníků zaznělo, že to, zda jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy legislativně upraveny či nikoliv, závisí na tom, zda je u moci levicová vláda či nikoliv. Zákon je tedy spíše výsledkem jistých politických machinací, než rozumnou regulací. Jiný respondent Zákon o VTS považuje za „…skutečně právnický paskvil, je to ovšem jeden z mnoha legislativních paskvilů v našem státě“, a proto je zkrátka nutné na něj zareagovat a naučit se s ním žít. Postoj obchodníků k zákonu může také shrnovat vyjádření jednoho z nich: „Jsme pro férové vztahy s dodavateli a vždy jsme se o ně snažili, v tom zákon nic nezměnil; nevadí nám princip zákona, ale některá jeho konkrétní ustanovení.“ K zákonu samotnému ještě jedna poznámka ze strany obchodníků: dle jejich názoru totiž poškodil zákon a jeho medializace vnímání maloobchodníků společností. Maloobchodníci jsou prezentováni jako „zlí“ a jsou často jmenováni jako příčina vysokých cen a nekvalitního zboží. Přitom dle jednoho respondenta například server Potraviny na pranýři České obchodní inspekce dokazuje, že chybovost v potravinách je ve srovnání s ostatními odvětvími velice nízká. Navíc z 80 % jsou dle jeho názoru závadné potraviny představované na serveru chybou dodavatelů, ne odběratelů. 154
Tolik postoj obchodníků ke konkrétnímu zákonu. Co se týče regulace dané oblasti jako takové, obchodníci se jí většinou nebrání. Raději by ale, aby byly stanoveny určité hranice chování, podobně jako je tomu v zákoně na ochranu hospodářské soutěže, než aby bylo zakazováno konkrétní jednání. Mnozí by také uvítali raději nadnárodní regulaci. Jeden z respondentů uvedl: „Nebránili bychom se ani evropské regulaci, kde by nějaké praktiky byly povoleny a jiné ne, ale v situaci, kdy každý stát má svoji úpravu, někde více a někde méně logickou, panuje hrozná nejistota. Pokud by byla rozumná nadnárodní úprava pro obě strany, přispělo by to stavu věci i rozvoji obchodu.“ Obchodníci se rovněž vyjadřovali k návrhu na rozpuštění zákona do zákonů na ochranu hospodářské soutěže a o cenách. Dle jejich názoru nový návrh nic neřeší a navíc se pouze tváří být nediskriminační. Dle jednoho respondenta existuje mezi potravináři pouze jediný subjekt s obratem převyšujícím 10 mld. CZK, a proto by se v podstatě týkal znovu pouze řetězců108. Jiný respondent uvedl, že právní a faktická nejistota, kterou zákon nastolil, se řeší pouze předkládáním nových návrhů a ne podrobnou analýzou, zda je vůbec potřeba regulovat tyto vztahy v rámci soutěžního práva, co bylo příčinou vzniku zákona, jaký má dopad, jaká je efektivnost jednotlivých subjektů, jaké změny zákon způsobil ve vztazích mezi dodavateli a odběrateli, jaký měl dopad na jednotlivé dodavatele atd. Obchodníkům se rovněž nelíbila snaha obejít legislativní proces přílepkem k Zákonu na ochranu hospodářské soutěže (více viz kapitola 5.3.3), která dle názoru jednoho respondenta dokazuje, že nezávislost ÚOHS nemůže být garantována. Co se týče postoje obchodníků k samoregulaci, v dubnu 2011 přijala valná hromada Svazu obchodu a cestovního ruchu (dále jen „SOCR“) novou verzi etického kodexu (původní je z roku 2003), který je pro všechny členy SOCR závazný. SOCR je zároveň členem Eurocommerce, a je tudíž zapojen do snah vytvořit speciální nadnárodní kodex dodavatelsko-odběratelských vztahů. Více k tomu viz kapitola 5.1.2 a 5.4. 8.3.3 „Nekalost“ jednotlivých praktik Nyní se již zaměříme na postoj odběratelů k jednotlivým nekalým praktikám. Tito jednak u každé z praktik měli říci, zda ji považují za nekalou, a pokud ne, proč. Vyjadřovat se k úrovni nekalosti jednotlivých praktik obchodníci většinou odmítli, proto zde uvedeme pouze slovní zdůvodnění, proč dle názoru odběratelů dané praktiky „nekalé“ nejsou. Obchodníci měli rovněž možnost zareagovat na zdůvodnění nekalosti praktik dodavateli (na workshopu a při hloubkových rozhovorech jim byly prezentovány odpovědi dodavatelů z druhého výzkumu). I tyto reakce obsahuje tato podkapitola. Podnákupní ceny Obchodníci se samozřejmě nesnaží o dlouhodobou ztrátu a v případě podnákupních cen se nejedná o predátorské ceny, které jsou zakázány § 11e zákona o ochraně hospodářské soutěže. Zákaz podnákupních cen jim připadá nelogický a proti volné cenotvorbě. V tržní ekonomice by totiž ceny
108
Tato informace již není zcela pravdivá, dle Czech Top 100 z roku 2011 by pod takovýto zákon spadaly z potravinářských firem Agrofert a Plzeňský prazdroj (Czech Top 100, 2011). Novela navíc hovoří o 5 mld. Kč, přestože původně se hovořilo o desetimiliónové hranici. Poté by se přidala společnost Nowaco Czech Republic s.r.o. a Madeta a.s.
155
měly být určovány trhem, nikoliv náklady. Řetězce samozřejmě cenu na trhu zjišťují, a pokud jí nejsou schopny dosáhnout, je dle jednoho respondenta často na vině dodavatel, který vyrábí neefektivně. Nasazení podnákupních cen je pro ně marketingovým tahem, který ale rovněž pomůže dodavateli a zvýší prodejnost jeho zboží. Na náklady odběratele tak dodavatel získává nové zákazníky. Dodavateli se navíc zvýšením objemu výroby sníží fixní náklady. Vzhledem k tomu, že zákazník akční zboží vyžaduje, může být podnákupní cena logickým řešením takovéhoto požadavku. Obchodníci navíc upozorňují, že v případě, že konkurence prodává za nižší cenu, mají dvě možnosti: buď tlačit na dodavatele, aby jim cenu rovněž snížil, nebo ji dorovnat z vlastních zdrojů. Pokud „sáhnou do vlastní kapsy“, nevidí důvod, proč by se to dodavatelům nemělo líbit. Existuje však i třetí způsob snížení ceny: nalezení efektivnějšího dodavatele, tito se však často nacházejí spíše v zahraničí (Polsko), a proti vytěsňování českých dodavatelů se tuzemští producenti snaží bránit. Odběratelé také upozorňují na to, že zákon vlastně vede k vytváření stavu mezi řetězci, který je podobný kartelu. Pokud není možno prodávat za podnákupní ceny, budou obchodníci v akcích nasazovat ceny rovné nákupním cenám. Což znamená, že jejich konkurenti tyto nákupní ceny znají a mohou se jim přizpůsobovat. Dle jednoho respondenta je zákaz podnákupních cen tlakem na zvýšení cen pro spotřebitele, řetězce totiž díky podnákupním cenám umožňují sociálně slabým vrstvám obyvatel snížení cen neefektivně vyrobených výrobků. Dle názoru řetězců je podnákupní cena ospravedlnitelná, protože je pro zákazníka výhodná. A ochrana spotřebitele by měla být na prvním místě. Jako námitku na tvrzení dodavatelů, že tato praktika ničí cenovou politiku výrobce, se dodavatelé hájí, že cenová politika je ze zákona záležitostí odběratele, protože dodavatel nesmí určovat ceny, za které jeho zboží odběratel prodává konečnému spotřebiteli. Jako odpověď na námitku dodavatelů, že řetězce stejně zpětně ztráty z prodeje vyrovnávají prostřednictvím doplatků dodavatelů při nedodržení garantované výše marže maloobchodníka, prohlásil jeden z respondentů kategoricky, že garantovaná výše marže neexistuje, protože by odporovala kartelovému zákonu. Dodavatelé také tvrdí, že podnákupní cena nemůže zničit image producenta. Pokud výrobce image má, pak dlouhodobě svůj výrobek prodává za vyšší cenu, ale řetězec jej za podnákupní cenu dlouhodobě prodávat nemůže. Dodejme ještě, že stejně tak, jako jsou podnákupní ceny nejvíce trnem v oku dodavatelům, vyplývá z rozhovorů s řetězci, že ustanovení o jejich zákazu vadí maloobchodníkům nejvíce. Přenesení sankcí bez prokázaného zavinění Pokud je případ zcela jasný (nekvalitní výrobek), nevidí odběratelé důvod, proč by měli zavinění dodavatele složitě prokazovat. Pokud přesto dodavatel nesouhlasí, má možnost soudně prokázat nezavinění, a to až 4 roky zpětně. Nejde-li o vlastní špatné zacházení, ale o vinu dodavatele, nevidí řetězce důvod, proč by sankci měl nést obchodník. Obchodníci navíc u kontrolních orgánů bojují za to, aby sankce nebyla udělena, či byla zmírněna. V případě spoluzavinění se pak náklady mezi partnery dělí poměrně. Obchodníci také upozorňují na to, že nesou odpovědnost, alespoň morální, i za chyby dodavatele a s každou chybou dodavatele tak vzniká riziko poškození dobrého jména firmy, toto však dodavatelům neúčtují, pouze přenáší pokutu a v minimální výši náklady spojené se zpracováním sankce. Proto by také dle názoru odběratelů nemělo přenesení sankcí ohrozit investice 156
dodavatelů. Sankce jsou nízké109 a dodavatel udělá maximálně 1–2 chyby ročně. Pokud by jich bylo více, nemá další spolupráce s dodavatelem smysl. K zákazu přenesení sankcí ještě jedna drobnost z oblasti práva: jeden z respondentů uvedl, že v obchodních vztazích se standardně posuzuje objektivní porušení povinnosti, nikoliv subjektivní zavinění, toto ustanovení zákona je dle něj proto přinejmenším zvláštní. Náhlé přerušení obchodního vztahu Pokud dodavatel dodává nekvalitní nebo drahé zboží, které zákazník nechce, není dle odběratelů důvod setrvávat v nevýhodném obchodním vztahu. Pokud odběratel nalezne levnějšího dodavatele, mohl by se stávajícím dodavatelem rovnou ukončit vztah, pokud mu ale nabídne možnost zůstat při snížení ceny, prezentují to dodavatelé jako výhrůžku, a přitom se jedná o snahu dodavatelsko-odběratelský vztah zachovat. Stejně tak pokud dodavatel požaduje zvýšení ceny zdůvodněné růstem nákladů, musí mít odběratel možnost rozhodnout se, zda od něj nadále odebírat či nikoli. „Výhrůžka“ ukončením smluvního vztahu pak může zaznít i z úst dodavatele. Náhlé přerušení vztahu pak není jednoduché ani pro obchodníka, i tento musí zajišťovat náhradního dodavatele, v tomto případě však řetězce chráněny nejsou. Pokud však dodavatel neúměrně zvedne cenu, často není možné jej ponechat v sortimentu z toho důvodu, že by i ostatní dodavatelé tohoto sortimentu zvýšili cenu, což by poškodilo zákazníka, popřípadě řetězec ve vztahu s konkurencí. Zalistovací poplatek se při přerušení vztahu nevrací, protože tento pokrývá náklady spojené s přijetím zboží do prodeje. Dodavatel však má soudně uplatnitelný nárok na náhradu škody (nakoupený obalový materiál atd.). Na námitku, že ukončení vztahu může mít pro drobného výrobce fatální důsledky, uvedl jeden respondent, že malé firmy jsou často známé ve svém regionu a mají v něm velice významnou pozici. Pokud přestanou dodávat do řetězce, může to maloobchodníka poškodit daleko více než dodavatele, který je ve své oblasti oblíbený a snadno se tam uchytí i jiným způsobem, a jmenoval konkrétní příklad regionálního pekaře. Toto ustanovení zákona dle vyjádření odběratelů dodavatelé velmi často používají jako nátlakovou taktiku v případě, že neplní své povinnosti a odběratel s nimi chce ukončit obchodní vztah. Retroaktivní změny Z rozhovorů s odběrateli vyplynulo, že přestože s mnohými ustanoveními zákona nesouhlasí, uznávají, že retroaktivní změny jsou nekalou praktikou. Problém je zde ovšem v tom, co chápat jako retroaktivní změnu. Obchodníci ji definují jako jednostrannou změnu dříve podepsaných smluvních podmínek s tím, že výslovně upozorňují, že rámcové roční smlouvy se se zpětnou platností podepisují většinou až ve druhém čtvrtletí kalendářního roku. Až v dubnu tudíž může dojít k podepsání smlouvy, ve které se dohodne výše obratového bonusu za uplynulý leden až březen. Toto obchodníci za nekalou praktiku nepovažují (je to způsobeno složitostí vyjednávání a nemožností personálně zvládnout dřívější podepsání smluv), dodavatelé nicméně zastávají jiný názor, protože do podpisu smlouvy vlastně nemohou plánovat. Za retroaktivní slevy však nelze dle obchodníků považovat takové slevy, které byly konkrétním způsobem (např. procentuálně) dohodnuty předem ve smlouvě a k určitému datu se později konkretizují (např. na základě obratu).
109
Dle jednoho řetězce v řádech několika málo desítek tisíc. Toto se ale samozřejmě může řetězec od řetězce lišit. Dle vyjádření dodavatelů jsou pokuty některých řetězců vyšší.
157
Automatický odečet ztrát, pokut a sankcí Automatický odečet ztrát, pokut a sankcí je založen na legálním vztahu dvou samostatných subjektů. I maloobchodník dostává sankce. Pokud je ve smlouvě dohodnuta sankce za určité jednání dodavatele, pak při jeho uskutečnění není důvod tuto sankci nevyžadovat. Za chyby dodavatele pak totiž nese následky i obchodník: pokud dodavatel dodá pozdě či méně zboží vícekrát za sebou, zákazník, který ho nenalezne, už do obchodu nepřijde. Pokud je kamion objednán na konkrétní hodinu, pak v případě jejího nedodržení musí řetězec čelit nákladným komplikacím. Tento způsob dodávání je však výhodný i pro dodavatele, který nemusí dlouze čekat na vyskladnění. Nakonec ještě citujme jednoho odběratele: „…smluvní pokuty nám dobré vztahy neudělají, vyděláváme na prodeji zboží, ne na pokutách inkasovaných od dodavatelů“. Audit na náklady výrobce Obchodník potřebuje odpovídat zákazníkovi za zboží, které má na svých regálech, jedná se o ochranu jména odběratele. Není možné prodejem nekvalitních výrobků ztratit vlastní ISO certifikát. Mnohdy se navíc jedná o audity na náklady odběratele. U zboží privátních značek je v pak podmínkách předem dáno, že se bude auditovat, takže již v nabídce s tím musel dodavatel počítat. Na námitku, že dodavatelé mají mnoho vlastních nadnárodních certifikátů, odběratelé odpovídají, že mezinárodní všeobecné certifikáty často nestačí – pokud obchodník zákazníkovi slíbí určitou úroveň kvality, musí zkontrolovat, že ji daný výrobek skutečně má. U mnoha certifikátů navíc není vždy jisté, že certifikát vlastněný dodavatelem vydala skutečně nezávislá certifikační autorita. Započtení pohledávky bez písemného souhlasu dodavatele Zástupci maloobchodu upozorňují, že započtení pohledávky je dle občanského zákoníku (§ 358–364) běžným jevem. Navíc je oboustranně výhodné z hlediska nákladů na platební styk. Pokud započtení druhá strana neuzná, existují procesy, jak se domoci pohledávky, a instituce sloužící k vyřešení sporů. Řetězce uvádějí, že dodavatelé mají velmi špatnou platební morálku110 a započtení je před ní chrání. To obzvláště platí pro ukončení obchodního vztahu, kdy již prakticky neexistuje vůle ze strany dodavatelů pohledávky zaplatit. Proto mají řetězce dohodnuto smluvně, že je možno započíst i nesplatné pohledávky. Jeden z respondentů k tématu započítávání pohledávek s různou dobou splatnosti uvedl, že nezáleží na tom, jestli danou pohledávku nezaplatím (tedy započtu proti faktuře) dnes, nebo jestli ji započtu až za měsíc111. Jeden respondent také uvedl, že by bylo možné také nakupovat pohledávky dodavatele vůči cizím osobám, a ty započíst, ale že takovéto jednání nepraktikují. Co se týče problémů v účetnictví v souvislosti se započtením pohledávek, na které si dodavatelé stěžují, odběratelé se brání, že jim mohou účetní problémy vzniknout také. Je pak na vzájemné komunikaci účetních, aby se včas informovali o tom, které pohledávky byly jakým způsobem započteny, aby nedošlo k tomu, že jednu pohledávku započtou obě strany, ale každá proti jinému dokladu. Navíc řetězce uvádějí, že dodavatelé často vystavují doklady pozdě nebo vůbec a bez dokladu pak není možno peníze jinak získat. Vratky Vratky dle jednoho respondenta historicky vznikly tak, že dodavatelé nutili své zboží obchodníkům s tím, že si jej vezmou zpět, pokud nebude prodáno. Dodavatelé si tedy stěžují na praktiky, ke kterým 110 111
Tato může být způsobena tím, že dodavatelé s platbami fakturovanými maloobchodem často nesouhlasí. Toto tvrzení ovšem není pravdivé, protože i zde platí časová hodnota peněz.
158
odběratele sami donutili. Dle řetězců je vratka zcela legální smluvní ujednání (před platností zákona o VTS, pozn. autorky) závislé na vůli smluvních stran. Maloobchodníci nevidí důvod, proč riziko neprodejnosti procentuálně nerozdělit mezi obchodní partnery. Je zřejmé, že pokud dodavatel o vratkách ví předem, musí si je samozřejmě kalkulovat do ceny (pokud uvažuje podnikatelským způsobem). Vrácení neprodaného zboží dodavateli je výhodnější, než jeho likvidace řetězcem, protože dodavatel je lépe schopen vrácené zboží využít či zlikvidovat, často se ziskem. Dva obchodníci dokonce nezávisle na sobě uvedli případ požádání o znovuobnovení vratek ze strany dodavatele pečiva. Po zákazu vratek totiž obchodník odebírá podstatně méně pečiva a dodavatel tak má nižší obrat a nemůže dosáhnout výnosů z rozsahu. V případě uplatňování vratek byly spokojeny všechny tři strany: dodavatel prodal větší množství výrobků a navrácené pečivo navíc byl schopný dále využít v propracovaném systému spalování; obchodník měl po celou otevírací dobu plné regály a zaplatil pouze za prodané kusy zboží; ze situace profitoval i zákazník, který i ve večerních hodinách mohl zakoupit čerstvé pečivo112. Dlouhé lhůty splatnosti Maloobchodníci uvádějí, že lhůta splatnosti záleží na druhu zboží a měla by odpovídat rychlosti jeho prodeje. Dohoda o lhůtě splatnosti je legálním vztahem dvou samostatných subjektů a měla by záviset na jejich svobodné vůli. Upozorňují také, že lhůtu splatnosti v žádném případě není možno posuzovat samostatně. Je jednou z podmínek smlouvy a odpovídá ostatním podmínkám, které se musí posuzovat jako celek. Pozdější platba totiž znamená nasazení vyšší ceny a naopak. Jde zde o časovou hodnotu peněz, a tu si jak dodavatel, tak odběratel musí při vyhodnocování podmínek smlouvy spočítat. Někdo navíc vždy musí zboží úvěrovat do doby, než je zaplaceno zákazníkem. V dohodě o době splatnosti pak jde o to, jak se toto úvěrování rozloží mezi partnery. Řetězce upozorňují na fakt, že v mnohých jiných odvětvích jsou lhůty splatnosti daleko delší, například farmaceutičtí výrobci platí svým subdodavatelům i za 270 dní. Jeden z respondentů rovněž upozornil na to, že dodavatelé tvrdí, že zákon jim přinesl kratší lhůty splatnosti a lepší klima. Dle jeho názoru však dodavatelsko-odběratelské klima nikdy nebylo tak špatné, jako nyní. Dodal, že navíc by mnoho dodavatelů raději chtělo mít delší lhůtu splatnosti a vyšší ceny, momentálně to již však není možné113. K zákonu se odběratelé vyjádřili tak, že zkomplikoval situaci, protože nyní musejí zaplatit i v případě, že dodavatel nedodá včas fakturu, tedy zcela bez daňového dokladu. Jeden z respondentů se rovněž nad tímto zákonným ustanovením pozastavil z toho pohledu, že nechápe, jaký může mít lhůta splatnosti vliv na hospodářskou soutěž, pokud se posuzuje sama o sobě, bez přihlédnutí k dalším podmínkám smlouvy, především k ceně. Uveďme ještě, že zkrácení lhůt splatnosti bylo společně se zákazem podnákupních cen nejčastěji ze strany řetězců jmenováno jako opravdový důsledek zákona o VTS. U lhůt splatnosti se však většina respondentů vyjádřila tak, že vzhledem k adekvátnímu upravení cen nepředstavuje toto ustanovení velký problém.
112
Zde je však nutno dodat, že všeobecně se vratky v sortimentu pečiva považují za velmi „nekalou“ praktiku a není jasné, zda tyto případy byly ojedinělé či zda se týkají více dodavatelů. Na druhou stranu může být tento argumentem proti přílišné regulaci bez možnosti dohody smluvních stran. 113 Tento názor skutečně zazněl nezávisle na těchto tvrzeních řetězců i z úst několika dodavatelů.
159
Odmítnutí uvést jméno výrobce na produkt privátní značky U privátních značek existují dle výpovědí maloobchodníků v podstatě dva modely zadávání jejich výroby. Jeden z nich probíhá tak, že je každoročně vypsáno výběrové řízení specifikující recepturu zaručující určitou úroveň kvality a hledá se dodavatel, který ji vyrobí nejlevněji. V tomto případě pak dodavatel musí počítat s tím, že mu smlouva na další rok nemusí být obnovena, pokud výběrové řízení znovu nevyhraje a navíc by neměl nastat problém s přílišným předzásobením se obaly atd. Druhý model hledá výrobce se správným poměrem kvality a ceny. U tohoto typu odběratelé upozorňují, že dodavatelé se bojí rychlé výměny dodavatele, ale tato vůbec není pro obchodníka jednoduchá a navíc jsou u privátních značek delší výpovědní lhůty. Všeobecně se k problematice privátních značek respondenti vyjádřili následovně: jde vždy o konkrétní smluvní ujednání dvou svobodných smluvních stran. Výroba privátních značek producentům spíše pomáhá, protože jim umožňuje snížit fixní náklady zvýšením objemu výroby. Navíc odpovědnost za daný produkt nese prodejce, nikoliv dodavatel. Ten je však i majitelem značky, proto řetězce příliš nechápou stížnosti dodavatelů na nemožnost budovat vlastní značku a vyvíjet vlastní produkty, tyto totiž u jejich vlastních produktů zůstávají zachovány. Odběratelé také uvádějí, že naopak mnoho výrobců si nepřeje, aby jejich jméno bylo na produktu privátní značky uvedeno. V případě, že zákazník kupuje zboží od stejného výrobce, raději totiž zvolí zboží v levnější cenové kategorii privátních výrobků. V námitce na „penetraci českého trhu polskými značkami“ uvedl jeden z respondentů, že český trh není penetrován polskými výrobky pouze v oblasti privátních značek. Odběratelé se nedívají na zemi původu (v souladu s tím, jak to požaduje EU), ale na komplexní nabídnuté podmínky. Polští dodavatelé jsou schopni lépe vyjednávat v prodejních aliancích a dodávat dostatečně velké objemy, které odběratelé požadují, nestává se u nich, že by došlo akční zboží v nabídce, proto jsou často upřednostňováni. Často se také jedná o zboží, kterému je při dodání zboží do jiného členského státu poskytnuta polská státní podpora, což snižuje jeho cenu a zvyšuje šance polských výrobců. To však není chyba českého maloobchodu, ale špatné harmonizace politik EU. Poplatky Poplatky dle vyjádření řetězců jsou jednou z podmínek smlouvy, která upravuje kupní cenu. Vše je otázkou toho, zda se stanoví nejprve hrubá cena, která se dále upravuje bonusy a poplatky, nebo zda se stanoví cena přímo netto. Této se dle informací obchodníků někteří dodavatelé bojí, protože pak je cena velice jednoduše viditelná z faktury, a tím i snadněji dohledatelná114. Při použití modelu brutto ceny si dodavatel samozřejmě musí spočítat předem netto cenu, a podle toho vyhodnotit, zda se mu obchod vyplatí. Pokud to neudělá, je to problém jeho postupů rozhodování, a ne problém obchodníka. Nutnost odpovídajícího protiplnění, stanovená v zákoně, je proto zavádějící. Není možné posuzovat poplatky zvlášť, určující je výsledná netto cena. Jakým způsobem se k ní dojde, již závisí na domluvě smluvních partnerů. K protiplnění jiní respondenti uvedli, že obchodník zboží přidanou hodnotu dodává – komfort, úroveň prodeje atd. Pokud tuto hodnotu obchodník nepřidá, dodavatel své zboží neprodá, proto protihodnota zkrátka existuje.
114
Někteří dodavatelé ovšem ve výzkumu požadují uzákonění prodeje v netto cenách.
160
Co se týče některých konkrétních poplatků, odběratelé se pozastavují nad nechutí dodavatelů platit poplatky za preferenční umístění výrobku na regále, které znamená, že výrobek může mít mnohem vyšší obrat (o 30 až 40 procent). Stejně nelogická jim připadá nevůle platit za logistické služby. Pokud má dodavatel možnost dodávat centrálně do jednoho skladu, šetří to jeho náklady na rozvoz, který by jinak musel platit externí firmě, či hradit z vlastních zdrojů. K poplatku za otevření prodejen jeden respondent uvedl, že tento byl již dříve judikován115 jako plnění bez protiplnění a bezdůvodné obohacení, a proto není dále nutno ho zákonem regulovat. Při otevření nové prodejny však dodání levnějšího zboží nejen pomůže řetězci dobře se uvést v dané lokalitě, ale zároveň představí zákazníkům i nového dodavatele, který propaguje i sám sebe, a tím dostává konkrétní protiplnění. Co se týče letákových akcí, uvádějí obchodníci, že nejde o jejich rozhodnutí, ale o nabídku dodavateli jít do akce, která mu zvýší prodeje. Často se za to neplatí poplatky, ale sníží se cena o několik procent, přičemž investice obchodníka je mnohonásobně vyšší. Jeden respondent uvedl, že dodavatel sice tyto akce nemůže přímo ovlivnit (přesně kdy bude atd.), ale může se rozhodnout, zda a kolik jich chce. Při ročních jednáních se totiž s maloobchodníkem předem domluví, například kolikrát bude dodavatel v letáku. Pokud tam být nechce, zkrátka se pouze proškrtne kolonka ve smluvních podmínkách. Jeden respondent k letákům uvádí: „Letáky musejí vycházet a musíme je naplnit, ale není možné to nakázat, je potřeba vyjednávat, pokud dodavatele nepřemluvíme, v letáku se neobjeví, někoho ale přemluvit musíme, tomu se však potom zněkolikanásobí objem prodaného zboží.“ K zalistovacím poplatkům řetězce uvádí, že se zalistováním nového výrobku souvisí mnohé jejich náklady: na systém, naskladnění, vyskladnění, reklamu atd. Ale jsou to také náklady obětované příležitosti: zákazník totiž při výměně výrobku není spokojen, že „ten svůj“ produkt na regále nenašel a je tam místo něj jiný. Pokud odběratel dodavateli umožnil prodat právě ten jeho výrobek, poskytl mu tím také protiplnění proti zalistovacímu poplatku.
8.4 „Nekalé“ praktiky – přehledné srovnání pohledu dodavatelů a odběratelů Nyní uvádím přehled jednotlivých praktik, a to porovnání pohledu dodavatelů a odběratelů. Nejprve je uvedeno vysvětlení dodavatelů, čím je daná praktika poškozuje, a tedy čím je dle jejich názoru nekalá. Následují reakce odběratelů na tato tvrzení, případně vysvětlení, proč ze svého pohledu praktiku za nekalou nepovažují. Výsledky pouze shrnují a přehledně ukazují výpovědi, které již byly obsaženy výše ve výsledcích výzkumu mezi dodavateli a odběrateli. Pod každou praktikou je pak ještě uveden krátký komentář autorky práce. Je nutno dodat, že přehled obsahuje výčet odpovědí ode všech dotazovaných dodavatelů a řetězců, což znamená, že ne s každou výpovědí se musí ztotožnit každý respondent. Pokud si některá tvrzení přímo odporují (např. dodavatel: „zpětné dorovnání marže v případě podnákupních cen“ verzus odběratel: „podnákupní ceny nijak neovlivní výši nákupní ceny“) nemusí to znamenat, že tvrzení jsou nepravdivá. V tomto případě mohl dodavatel mít na mysli jiný řetězec, než ten, který garantoval nepromítnutí nákupní ceny na dodavatele. Níže uvedené výpovědi také neznamenají, že všichni dodavatelé dané praktiky považují za „nekalé“, ani že všichni odběratelé je za „nekalé“ nepovažují. Konkrétní respondenti z řad dodavatelů u některých praktik uvedli, že je nijak nepoškozují a naopak určité praktiky konkrétní řetězce označily 115
V judikátu se však jedná především o rozpor s dobrými mravy, který tento právní úkon činí absolutně neplatný ex tunc (Nejvyšší soud 2009).
161
za „nekalé“ a prohlásily, že je vůči svým dodavatelům neuplatňují. Následující přehled má tedy ukázat rozdílnost pohledu dodavatelů a odběratelů na jednotlivé praktiky a demonstrovat jistou tenzi, která mezi obchodními partnery v daných případech vzniká. 8.4.1 Prodej zboží pod nákupní cenou Pohled dodavatelů: • • • • • • • • •
podnákupní ceny bortí reálné představy spotřebitelů o cenách zboží a ničí cenovou politiku výrobce; vzniká velký tlak ostatních odběratelů na daného dodavatele, aby jim zboží poskytl za takovou cenu, aby mohli zboží prodávat stejně levně jako u dotujícího řetězce; snižování kvality zboží, aby dodavatel mohl cenu poskytnout i ostatním; u značkového zboží degradace image; řetězec někdy zpětně na dodavateli požaduje dorovnání smluvně dojednané garantované výše marže z tohoto zboží nebo si ztrátu kompenzuje jinými poplatky; ničí základní princip trhu a skutečnou hodnotu zboží, pozici značky a spotřebitelskou loajalitu; stát je ošizen o DPH a daň z příjmů; při prodeji konkurenčních výrobků pod cenou nám klesá obrat; cenová hladina produktů výrobce na trhu není srovnaná.
Pohled odběratelů: • • • • • • • • • •
v tržní ekonomice jsou ceny určovány trhem, nikoliv náklady; v případě, že konkurence prodává za nižší cenu, existují dvě možnosti: buď získat nižší cenu od dodavatele, nebo ji dorovnat z vlastních zdrojů; nejedná se o dlouhodobý prodej celého sortimentu pod nákupní cenou; zákazník vyžaduje akční zboží; je to marketingový tah, který pomáhá prodávat zboží daného dodavatele; je to získání nových zákazníků pro dodavatele na náklady odběratele; přechodně nižší cena značce neuškodí, ale naučí zákazníka kupovat značkové zboží; umožňují spotřebu sociálně slabých snížením cen neefektivně vyrobených výrobků; dodavatel ze zákona nesmí určovat ceny, za které jeho zboží prodává odběratel konečnému spotřebiteli, cenová politika je tedy záležitostí odběratele; garantovaná výše marže neexistuje – odporovala by kartelovému zákonu.
Cenová regulace poškozuje hospodářskou soutěž a zvyšuje cenu pro spotřebitele (viz příklad v Irsku kapitola 5.2.4). Problematickými se podnákupní ceny stanou v případě, že jsou impulzem pro snižování dodavatelské ceny do takové míry, že dojde ke snížení kvality zboží případně k odchodu většiny MSP daného sortimentu z trhu. Prvotní příčinou tohoto tlaku na snižování cen nicméně nejsou podnákupní ceny a jejich regulací tlak na cenu nezmizí. Nemožnost kontrolovat konečnou cenu výrobcem je v případě využití distributora běžným jevem, který se netýká pouze podnákupních cen. Pokud řetězec vyžaduje zpětné dorovnání podnákupní ceny na dodavateli, jedná se o retrospektivní změnu, kterou za nekalou praktiku považuji samu o sobě, bez závislosti na užívání podnákupních cen. Riziko spatřuji především v možnosti daňového krácení státu (záporný zisk u dané komodity a vrácení DPH). Je otázkou, zda celková nižší cena spotřebního koše (Competition Commission 2008: 98) může toto krácení daní vyrovnat.
162
8.4.2 Přenesení sankcí bez prokázaného zavinění Pohled dodavatelů: • • • • • • •
dodavatel se nemůže bránit, pokud sankce vznikla vinou řetězce a dodavatel ji nezavinil, zvlášť pokud řetězec pohledávku započte; ztráta, nebo snížení zisku; v případě neviny dodavatele neoprávněné zadržení finančních prostředků => snížení investic; sankce suplují výběr poplatků; riziko poškození dobrého jména firmy; zpětné dokazování je časově i finančně náročné; snížená možnost rozporovat pokutu u kontrolního orgánu, tato je pak vyšší.
Pohled odběratelů: • • • • • • •
proč zavinění prokazovat ve zcela jasných případech (nekvalitní výrobek)? vždy, když dodavatel nesouhlasí, má možnost soudně prokázat nezavinění, a to až 4 roky zpětně; obchodník naopak často nese odpovědnost (alespoň morální) i za chyby dodavatele; nejde-li o vlastní špatné zacházení, ale o vinu dodavatele, není pak důvod, aby sankci nesl obchodník; v obchodních vztazích se standardně posuzuje objektivní porušení povinnosti, nikoliv zavinění; riziko poškození dobrého jména firmy; i v případě viny dodavatele obchodník bojuje s kontrolním orgánem, aby sankce nebyla udělena.
Pokud je zcela zřejmé, že příčina sankce leží na straně dodavatele, pak by také nemělo být obtížné jeho chybu dokázat či zdůvodnit. Problém v automatickém přenesení sankcí nastává v případě, kdy obchodník přijme pokutu kontrolního orgánu bez námitek a automaticky ji promítne na platby dodavatele. Pokud však řetězec ihned po upozornění ze strany kontrolního orgánu dodavatele kontaktuje a umožní mu doložit veškeré potřebné důkazy, a pokuta je přesto udělena, pak je přenesení sankce ospravedlnitelné za předpokladu, že řetězec s ním nespojuje přemrštěné pokuty na pokrytí nákladů na řízení atd. Toto ovšem ani zákonem zakázáno není, protože v takovémto případě pravděpodobně došlo v průběhu jednání s kontrolním orgánem k dostatečnému prokazování zavinění. Je pak samozřejmě otázkou, co za dostatečné prokázání zavinění bude považovat ÚOHS. 8.4.3 Náhlé přerušení obchodního vztahu Pohled dodavatelů: • • • • • • •
ohrožuje samotnou existenci firmy; náhlá ztráta odbytu; ztráta uskutečněných investic (nákup surovin, obalového materiálu atd., často na míru odběrateli – náhradní zpracování bývá ztrátové); výhrůžka při tlaku na snižování cen či jiné vylepšení podmínek pro obchodní řetězec; ztráta plánovaného objemu tržeb (=> propouštění a reorganizace výroby); ztráta dříve zaplaceného zalistovacího poplatku; obtíže s odbytem již vyrobených výrobků, prodej se ztrátou; 163
•
ztěžuje plánování výroby a zdrojů (včetně lidských).
Pohled odběratelů: • • • • • • •
náhlé přerušení vztahu je problematické i pro obchodníka – musí zajišťovat náhradního dodavatele; pokud dodavatel dodává nekvalitní nebo drahé zboží, které zákazník nechce, nemá odběratel povinnost setrvávat v nevýhodném obchodním vztahu; zalistovací poplatek se nevrací, protože pokryl náklady spojené s přijetím zboží do prodeje; vždy závisí na konkrétních podmínkách přerušení (zda bylo smluvně dohodnuto, zda se jedná o porušení smlouvy atd.); dodavatel má soudně uplatnitelný nárok na náhradu škody (nakoupený obalový materiál atd.); pokud nalezneme levnějšího dodavatele, nabídneme tomu stávajícímu možnost zůstat při snížení ceny, nejedná se o výhrůžku, ale snahu zachovat jej; pokud dodavatel požaduje zvýšení ceny, musí mít odběratel možnost rozhodnout se, zda od něj nadále odebírat či nikoliv.
Při přerušení obchodního vztahu by měla být aplikovaná přiměřená výpovědní lhůta. Přerušení ze dne na den bez důvodu116 mezi poctivé obchodní vztahy nepatří, pokud není způsobeno skutečně hrubým porušením povinnosti. Toto hrubé porušení povinnosti však neznamená nesplnění objednávky, která se ze dne na den zněkolikanásobila (např. řetězec objedná 100x více kusů než běžně, bez předešlého upozornění), protože takovéto chování je pouze záminkou k okamžitému ukončení vztahu. Na druhé straně i při dodržení litery zákona za „nekalé“ považuji takové jednání, kdy maloobchodník ze dne na den dlouhodobě několikanásobně sníží objednávané množství (například z několika tisíc pouze na deset kusů). Toto chování prakticky znamená přerušení obchodního vztahu, a to i přesto, že tento de jure ještě existuje. Na druhé straně není důvod, proč by v rozumné lhůtě nemohl být dodavatelsko-odběratelský vztah ukončen. Obchodník musí respektovat vývoj trhu a zákaznických preferencí a preferovat efektivnější dodavatele. Efektivnější však ne vždy znamená levnější – je nutné zachovat kvalitu výrobků a jejich bezpečnost pro spotřebitele. 8.4.4 Retroaktivní slevy Pohled dodavatelů: • • • • •
zpětné snížení zisku či zvýšení ztráty; nemožnost předem zakalkulovat do ceny; nemožnost efektivního plánování a řízení podnikání; nejasné konstrukce a výpočty slev vedou k problémům při kontrolách finančního úřadu při obhájení výpočtu DPH na výstupu; při neschopnosti akceptovat toto zpětné snížení ceny může dojít až k vylistování výrobku.
Pohled odběratelů: •
retroaktivní slevy jsou podle většiny řetězců nekalou praktikou;
116
Jeden z dodavatelů uváděl příklad přerušení vztahu „ze dne na den“, zdůvodněním bylo pouze to, že se na tom mateřské firmy dohodly.
164
•
•
za retroaktivní slevy však nelze považovat takové slevy, které byly konkrétním způsobem (např. procentuálně) dohodnuty předem ve smlouvě a k určitému datu se později konkretizují (např. na základě obratu); za retroaktivní také nelze považovat případ zpětného podepisování smluv na celé období (např. v květnu na kalendářní rok zpětně), to je způsobeno složitostí vyjednávání a nemožností personálně zvládnout dřívější podepsání smluv.
Retroaktivní změny jsou nekalou praktikou, na tomto tvrzení se shodli jak dodavatelé, tak odběratelé. Pokud byly nějaké slevy dohodnuty předem ve smlouvě, že budou uskutečněny za určitých podmínek k určitému datu, pak tyto za retroaktivní nepovažujeme, dodavatel s nimi počítá, pouze se uskuteční později či při splnění podmínek (např. dosažení obratu). Problematická je otázka podepisování smluv až ve druhém čtvrtletí kalendářního roku. Zde se nepodařilo zjistit přesný důvod tohoto jevu. Roční jednání by dle názoru autorky mohla probíhat koncem roku a uzavřít se na rok příští. V případě, že by se partneři nestihli domluvit, uzavřela by se až od data dokončení jednání a do té doby by se vztah řídil původními pravidly. I dnes dodavatelsko-odběratelské vztahy fungují i v období, kdy již stará smlouva „neplatí“ a nová ještě není uzavřena. Ani mezi dodavateli ani mezi řetězci se však nepodařilo ověřit, zda by takovýto model reálně mohl fungovat v praxi. Vzhledem k choulostivosti všech otázek týkajících se průběhu jednání není ani zřejmé, zda tento postup uplatňují všechny řetězce, nebo zda existují i jiné modely vyjednávání. 8.4.5 Automatický odečet ztrát Pohled dodavatelů: • • • • • • • • •
pokuty mohou být neoprávněné; při automatickém odečtu je obtížné se jim bránit; řešení je časově náročné; finance se zadržují na straně obchodníka, v případě prokázání neviny se vlastně jedná o bezúročný úvěr; sankční poplatky jsou pak někdy vyšší než samotná cena dodávaného zboží; vina může ležet na straně obchodníka (špatná manipulace či skladování zboží atd.); jedná se o prostředcích dodavatele bez jeho vědomí a možnosti odvolání; řetězec je může využít pro řešení jiných obchodních potřeb; často k němu chybí účetní doklady, což ztěžuje finanční plánování.
Pohled odběratelů: • • •
pokud je ve smlouvě dohodnuta sankce za určité jednání dodavatele, pak při jeho uskutečnění není důvod tuto sankci nevyžadovat; legální vztah dvou samostatných subjektů; pokud dodavatel dodá pozdě či méně zboží vícekrát za sebou, zákazník, který ho nenalezne, už do obchodu nepřijde, proto jsou sankce nutné.
Pokud je při přejímání zboží přítomen kompetentní pracovník dodavatele a je zjištěna závada zboží, jejíž příčina leží na straně dodavatele, pak autorka této práce nevidí důvod, proč by smluvně stanovená pokuta nemohla být přímo odečtena z faktury. I zákon v případě nepopiratelného, vyčíslitelného a vymahatelného dluhu toto umožňuje. Problém nastává v případě nedodržení termínu 165
dodávky z důvodu vyšší moci, kdy je pak otázkou, zda náklady této vyšší moci má nést jedna nebo druhá strana, popřípadě zda se mezi ně mají rozdělit. Je také otázka, jak vysoké skutečné náklady obchodu při zpoždění dodávky vznikají (závisí na délce zpoždění, potřebnosti zboží na prodejně, blokování vykládky jiných kamionů atd.). V případech, že obchodník zjistí závadu bez přítomnosti pracovníka dodavatele a ani mu neumožní zkontrolovat, že dané zboží je skutečně vadné a pouze rovnou při platbě faktury sníží částku o sankci, pak se o zásadu poctivého styku nejedná. Samozřejmě existuje také mnoho případů, které se nacházejí někde mezi těmito dvěma extrémy. U nich posouzení závisí na konkrétní situaci. 8.4.6 Audit na náklady výrobce Pohled dodavatelů: • • • • • •
finanční zátěž navíc bez prokazatelného efektu na prodejnost; dodavatelé mají své certifikáty (ISO, BRC, IFS…), ale řetězce po nich požadují ještě další audity; každý odběratel chce svůj vlastní audit s poměrně častou frekvencí; tlak na získání obchodního a výrobního tajemství; nejistá investice – dlouhodobý obchodní vztah není zaručen; profit pro třetí strany (auditoři), které získají zakázku.
Pohled odběratelů: • • • • • •
obchodník potřebuje odpovídat zákazníkovi za zboží, které má na svých regálech; ochrana jména odběratele; mnohdy se jedná o audity na náklady odběratele; mezinárodní všeobecné certifikáty často nestačí – pokud obchodník zákazníkovi slíbí určitou úroveň kvality, musí zkontrolovat, že ji daný výrobek skutečně má; není vždy jisté, že certifikát vlastněný dodavatelem vydala skutečně nezávislá certifikační autorita; není možné prodejem nekvalitních výrobků ztratit vlastní ISO certifikát.
Pokud řetězec zákazníkovi slíbí zboží určité kvality, pak není důvod pro to, aby neprováděl u dodavatele vlastní audity (pokud se nejedná pouze o duplicitu mezinárodně uznávaných certifikačních auditů). Autorka této práce zde podstatu problému spatřuje v tom, nakolik je předem smluvně definováno, jaké audity, s jakou frekvencí a na čí náklady budou prováděny. Pokud smlouva jednoznačně stanoví druh a počet auditů ročně, nemusí být jejich hrazení dodavatelem, pokud je předem známá jejich cena, „nekalou praktikou“. Dodavatel má možnost si spočítat finanční, časové i jiné náklady s audity související předem, a tyto samozřejmě zakalkuluje do ceny. To, že tímto roste cena výrobku, dopadá na spotřebitele, pak se ale musíme ptát, zda jsou tyto audity skutečně pro zákazníky tak nezbytné a zda je vyžadují. Je otázkou, zda by však nebylo vhodné, aby po úspěšném auditu měl dodavatel po určitou omezenou dobu zajištěno pokračování obchodního vztahu tak, aby se mu investice do auditu skutečně vyplatila. Pokud je provádění auditu spojeno se získáním obchodního a výrobního tajemství, zvláště při jeho využití pro sestavování receptur vlastních značek, pak se však jistě o poctivou obchodní praktiku nejedná.
166
8.4.7 Započtení pohledávky Pohled dodavatelů: • • • • • • • • •
započtení rozporovaných pohledávek; započtení ihned po vzniku proti závazkům, u kterých již uplynula doba splatnosti => není ekvivalentní doba splatnosti; obtíže při reklamaci chybně účtovaného poplatku, který už odběratel započetl; problémy v účetnictví z důvodu pozdního zasílání dokladů; započtení plnění, které nebylo poskytnuto, bez vědomí dodavatele; pokud dodavatel nesouhlasí, hrozí vylistování; subjektivní hodnocení možnosti započíst pohledávku ze strany řetězce; potíže s plánováním cash-flow; řešením je soudní spor, který však vede k ukončení spolupráce.
Pohled odběratelů: • • • • • •
započtení pohledávky je dle občanského zákoníku běžným jevem; dodavatelé často vystavují doklady pozdě či vůbec, bez dokladu pak není možno peníze jinak získat; předem dohodnuté započtení nesplatné pohledávky chrání odběratele před jejím nezaplacením při ukončení vztahu; problémy v účetnictví vznikají i u odběratele; je jedno, jestli nezaplatím (=započtu) dnes nebo až za měsíc (ale i zde platí časová hodnota peněz – pozn. autorky); započtení je oboustranně výhodné z hlediska nákladů na platební styk.
Všeobecně nelze započtení pohledávky za nekalou praktiku považovat a v obchodním styku je poměrně běžné. V případě dodavatelsko-odběratelských vztahů může být problematické proto, že započtením jsou často uhrazeny závazky dodavatele, se kterými tento nesouhlasí – ať již poplatky za služby či sankce a pokuty za nedodržení smluvních podmínek. Soudní řešení těchto sporů je sice možné, ale dodavatelé často ze strachu před ukončením smluvního vztahu k tomuto řešení nepřistoupí. Možná i proto odběratelé uvádějí, že platební morálka dodavatelů je velice špatná – většina plateb dodavatelů odběratelům totiž sestává právě z těchto poplatků, se kterými výrobci nesouhlasí, a tudíž je nechtějí platit. Řešení započtením je sice pro řetězce jednoduché, je ale otázka, zda poplatek či pokuta, které se započítávají, nevznikly na základě nepoctivého obchodního jednání (např. smluvně nedohodnutý poplatek či pokuta za kvalitu zboží, která byla zaviněna špatným skladováním odběratele). V těchto případech pak je v prvé řadě nekalou praktikou uvalení takovéhoto poplatku či sankce, který se pak započtením stává ještě méně zpětně vymahatelným. Započtení nepopiratelných pohledávek problematické není, pouze by měli maloobchodníci brát v úvahu dobu jejich splatnosti. Pokud potřebují započítávat pohledávky s různou dobou splatnosti či nesplatné, bylo by v rámci poctivých obchodních vztahů vhodné zohlednit časovou hodnotu peněz stejným způsobem, jako ji zohlednili při zkracování lhůty splatnosti.
167
8.4.8 Vratky Pohled dodavatelů: • • • • • • • • •
přenáší odpovědnost za velikost objednávky na dodavatele; dodavatel pak nese náklady neprodaného zboží, manipulace, dopravy a likvidace vráceného zboží; vliv na hospodářský výsledek; rozporování neoprávněných vratek časově náročné a nákladné; u zboží privátní značky, čerstvého zboží, zboží s krátkou záruční lhůtou či poškozeného nemožnost dalšího prodeje, nebo pouze za cenu pod výrobními náklady; zhoršují plánování výroby a ztěžují skladové hospodářství; zneužití odběratelem při poškození zboží jeho vinou; zboží se stává odpadem, který na vlastní náklady vyrobí a zlikviduje dodavatel, což po něm nelze spravedlivě požadovat; v podstatě se jedná o komisní prodej.
Pohled odběratelů: •
• • • •
historicky vznikly vratky tak, že dodavatelé nutili své zboží obchodníkům s tím, že si jej vezmou zpět, pokud nebude prodáno – dodavatelé si stěžují na praktiky, ke kterým odběratele sami donutili; proč nerozdělit riziko neprodejnosti procentuálně mezi obchodní partnery? jedná se o zcela legální smluvní ujednání (před platností zákona o VTS, pozn. autorky) závislé na vůli smluvních stran; náklady na vratky si dodavatelé kalkulovali v ceně; dodavatel je lépe schopen vrácené zboží využít či zlikvidovat, často ziskově.
Vratky samy o sobě (jak již bylo zmíněno také výše v mikroekonomické analýze) „nekalými“ praktikami být nemusejí. Jde zde znovu spíše o to, zda jsou předem smluvně dohodnuty a přesně specifikovány. Pokud si dodavatel může předem spočítat, jaké náklady budou s vratkami spojeny, a zakalkulovat je do ceny, pak by pro něj neměly představovat zátěž. Pokud je dodavatel schopen vrácené zboží zpracovat efektivněji než řetězec, pak je takovéto jednání výhodné i pro zákazníka, který tak v konečném efektu platí za zboží nižší cenu, než kdyby si náklady na likvidaci neprodaného zboží do této ceny zakalkuloval řetězec. Vratky se stávají problematickými v případě, že není předem specifikována jejich výše, a řetězec, který je schopen mnohem lépe predikovat prodejnost daného produktu ve svých jednotkách než dodavatel, přenese veškerou odpovědnost za výši dodávky na dodavatele. Zdá se, že by bylo efektivnější, kdyby se náklady vratek mezi partnery alespoň rozdělily, aby řetězec byl nucen objednávat efektivně. Ekonomicky nejvýhodnější pak samozřejmě je, aby konkrétní zbylé zboží likvidoval ten partner, který je schopen toto provést efektivněji.
168
8.4.9 Dlouhé lhůty splatnosti Pohled dodavatelů: • • • • • •
problémy s cash flow; absentují provozní peníze na nákup surovin, placení dluhů; zdražení factoringu; bezplatný úvěr obchodnímu partnerovi, přičemž firma má zároveň problém platit svým vlastním dodavatelům a DPH; nutnost půjček často za vysoké úroky, které cena zboží nemusí pokrýt; provozní kapitál je nutno navýšit na prodejní akce (i 50x větší obrat) při snížené marži z vlastních zdrojů.
Pohled odběratelů: • • • • •
lhůta splatnosti záleží na druhu zboží a měla by odpovídat rychlosti jeho prodeje; někdo vždy musí zboží úvěrovat do doby, než je zaplaceno zákazníkem, jde o to, jak se toto úvěrování rozloží mezi partnery; dohoda o lhůtě splatnosti je legálním vztahem dvou samostatných subjektů; pozdější platba znamená vyšší cenu a naopak – ve vztazích se respektuje časová hodnota peněz; lhůta splatnosti je jednou z podmínek smlouvy a odpovídá ostatním podmínkám, ty se musí posuzovat jako celek.
Názor autorky této práce na délku lhůty splatnosti byl již uveden v mikroekonomické analýze. Shrňme tedy pouze, že lhůta splatnosti úzce souvisí s dalšími podmínkami smlouvy, zejména s cenou, kterou mění na základě pravidel časové hodnoty peněz. Dodavatel by při posuzování smlouvy měl vzít i tuto podmínku v úvahu (diskontovat je potřeba úrokovou mírou, za kterou je jinak reálně schopen si půjčit na trhu) a podle toho nastavovat cenu při vyjednávání. Pokud se nejedná o platbu po splatnosti, neměla by tedy delší lhůta splatnosti s odpovídající vyšší cenou být považována za nekalou. Výjimkou snad mohou být příklady rychloobrátkového zboží (typu pečiva), za které obchodník své peníze získá téměř bezprostředně po dodávce, nicméně zaplatí je mnohonásobně později. I zde však lze o nekalosti uvažovat až tehdy, pokud dodavatel z řad malých a středních podniků dřívější platbu při akceptaci o něco nižší ceny požaduje a z pozice síly obchodníka mu není vyhověno. Přesto je zkrácení lhůty splatnosti jeden z hlavních výsledků zákona, který zdaleka ne všichni dodavatelé vítají, protože mnohým vadí s ním související skonto. 8.4.10 Odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky Pohled dodavatelů: • • • • • • •
degraduje vývoj produktu; pokusy o prolomení receptur; výrobce mizí z podvědomí zákazníka, budované image značky trpí a zákazník si v případě spokojenosti tuto spojí s obchodníkem; výrobce privátní značky není nenahraditelný => oslabení pozice při jednání o smlouvě; větší možnost vyvíjet tlak na cenu pod hrozbou výměny výrobce; penetrace českého trhu polskými výrobky; firma přichází o možnost propagace a budování vlastní značky. 169
Pohled odběratelů: • • • • • •
dodavatelé se bojí rychlé výměny dodavatele, ale tato vůbec není jednoduchá, navíc jsou u privátních značek delší výpovědní lhůty; jde vždy o konkrétní smluvní ujednání dvou svobodných smluvních stran; odpovědnost nese prodejce, nikoliv dodavatel, ten je i majitelem značky; obchodník často sám diktuje recepturu zaručující kvalitu a hledá dodavatele, který ji vyrobí nejlevněji ve prospěch spotřebitele; budování vlastní značky a vývoj produktu zůstávají u vlastních výrobků zachovány; zvýšením objemu výrobků se dodavateli sníží fixní náklady.
Dle mého názoru uvedení jména výrobce na produktu privátní značky producentovi spíše uškodí, protože zákazník pak spíše sáhne po zboží levnějším. Nicméně pokud na tom dodavatel trvá, měla by být dohoda o uvedení jeho jména možná. Pokud má řetězec důvod k tomu, jméno výrobce na produktu privátní značky neuvádět, pak samozřejmě musí dojít k dohodě mezi smluvními stranami, která může skončit i tak, že si řetězec vybere dodavatele jiného. Dodavatel by si měl zvážit, zda možnost jeho identifikace spotřebitelem je natolik důležitá, že bez ní není pro něj vhodné privátní značku vyrábět, stejně jako řetězec musí zvážit, zda je pro něj neuvedení jména výrobce natolik důležité, aby ztratil konkrétního výrobce. Myslím si, že u smluv na dodávky zboží privátních značek je daleko důležitější nastavení rozumné výpovědní lhůty, případně mechanismů odškodnění dodavatele v případě předzásobení obaly a výrobky, které při přerušení smluvního vztahu není schopen jinak použít. 8.4.11 Dobrovolnost uzavírání smluv Na závěr je ještě k výše uvedeným komentářům o poctivosti jednotlivých jednání potřeba uvést jednu poznámku. Dodavatelé si často stěžují, jak již bylo vícekrát zmíněno, že smlouvy s odběrateli neuzavírají dobrovolně a ti nejmenší že ani nemají možnost v podmínkách smlouvy něco změnit. Zelená kniha Evropské komise mluví o „nekalých obchodních [praktikách] v předsmluvních jednáních, které jsou následně začleněny do smluvních podmínek“ (Evropská komise 2013b: 6). Odběratelé namítají, že dodavatel smlouvu nemusí podepsat. Tato otázka je velice složitá. Pokud totiž dodavatel nepodepíše, může to pro něj znamenat také ukončení výroby (pokud nenajde alternativní distribuční kanál). Pokud ale smlouvu podepíše, pak samozřejmě dlouhodobě nemůže být ve ztrátě, tudíž podmínky pro něj musejí nějakým způsobem být výhodné. Uzavření výroby v důsledku ukončení vztahu s odběratelem či odběrateli může být způsobeno přílišným tlakem řetězců na cenu vedoucím ke snižování kvality, a pak samozřejmě vede k nevýhodám pro spotřebitele. V takovýchto případech ale nelze označit konkrétní „nekalé“ praktiky, které ke krachu dodavatelů vedou, je to spíše všeobecné jednání řetězců. I proto by byla vhodnější úprava vztahů všeobecnými klauzulemi, než vyjmenování konkrétních „nekalých“ praktik. Druhým důvodem ukončení vztahu může být neefektivita dodavatele, a pak je samozřejmě v pořádku, že řetězce ve prospěch spotřebitelů dávají přednost těm, kteří jsou stejnou kvalitu schopni vyrobit za nižší cenu. Každopádně veškeré výše uvedené komentáře k jednotlivým praktikám platí za předpokladu, že smluvní vztah mezi partnery je dobrovolný a podmínky vzájemně dohodnuté, pokud tedy o dobrovolnosti jakéhokoliv obchodního vztahu lze vůbec rozhodnout. 170
8.5 Efekt zákona na změnu v „nekalých“ praktikách Poté, co jsem představila názory dodavatelů a odběratelů na zákon a jednotlivé praktiky, je možno na základě informací uvedených výše či dalších informací získaných při dotazování posoudit, jaký efekt má zákon na změny v „nekalých“ praktikách. Tedy co zákon v jednotlivých praktikách změnil. Přehledně to shrnuje níže uvedená tabulka. Ta popisuje možné jednání řetězců před datem účinnosti zákona a jeho změnu po 1. únoru 2010. Je nutno dodat, že popis praktik v tabulce neznamená, že se takto chovají všechny řetězce. Mnohé z nich u jednotlivých praktik uváděly, že je považují za „nekalé“ a že je nepraktikovaly ani před tím, než se musely přizpůsobit zákonu o významné tržní síle. Popis současného stavu rovněž neznamená, že tímto způsobem na zákon zareagovaly všechny řetězce. Má se jednat spíše o možné způsoby právního i praktického vypořádání se s novým zákonem – tedy o ukázku, kde má zákon své mezery, popřípadě kde sám dává návody, jak jej „obejít“. Tabulka má být tedy shrnutím, jak bylo u konkrétních typů jednání možné chovat se dříve a jaké chování zákon umožňuje nyní. Tabulka 18 Co se změnilo v „nekalých“ praktikách zákonem o VTS Praktika Před účinností zákona Prodej zboží pod Obchodníci běžně prodávali určité nákupní cenou zboží za cenu nižší, než za jakou jej nakoupili. Získávali tím zákazníky, kteří u nich pak nakoupili i nezlevněné zboží.
Přenesení sankcí bez prokázaného zavinění Náhlé přerušení obchodního vztahu
Obchodníci přenášeli na dodavatele sankce (např. od ČOI, SZPI). V podmínkách smlouvy mohla být uvedena kratší lhůta pro přerušení obchodního vztahu.
Retroaktivní slevy
Na konci roku mohla být zpětně vypočtena sleva za něco, co nebylo v podmínkách dohodnuto.
Dlouhé lhůty splatnosti
Lhůty splatnosti činily až 90 dní, a to i u rychloobrátkového zboží, jako je například pečivo.
171
V době účinnosti zákona Obchodníci mohou v mnoha případech využít výjimek zákona (např. sezónní zboží, výprodeje zboží před koncem doby spotřeby, nová dodávka za nižší cenu). Zboží lze také nakupovat skrze mateřskou firmu, která své dceřinné firmě za podnákupní ceny prodat zboží smí. Do smlouvy bylo doplněno, že sankce se přenášejí pouze při prokázaném zavinění. Smlouva se vypoví v zákonné lhůtě, nicméně v rámci smluvních podmínek obchodníci neobjednávají žádné zboží či objednávají pouze zanedbatelné množství kusů. Naopak, pokud se to dodavateli nevyplatí a toto malé množství nedodá, je možné jej za to penalizovat. Tuto praktiku považují obchodníci za nekalou a dle respondentů z řad odběratelů ji nedělají. Slevy jsou předem definovány ve smlouvě. U některých obchodníků je ale běžnou praxí zpětné podepisování smluv (až v květnu jsou jasné podmínky dodávek, a tedy i slevy, od ledna daného roku). Lhůta splatnosti se zkrátila na 30 dní (u některých obchodníků pouze u českých dodavatelů, kteří byli vyhodnoceni jako „závislí“). Do ceny však byla zakalkulována časová hodnota peněz Dodavatelé tak dostávají peníze dříve, ale méně. Zda si polepšili, závisí na tom, jaká byla úroková míra, kterou se „skonto“ počítalo, v porovnání se zlepšením úrokové sazby díky kratšímu výrobnímu úvěru.
Vratky
Bylo možno až 100 % výrobků dodavateli vrátit v případě, že jej obchodník neprodal.
Audit na náklady výrobce
Náklady za audit byly v některých případech fakturovány dodavateli.
Automatický odečet ztrát
Ztráta byla z faktury.
Započtení pohledávky bez písemného souhlasu dodavatele
Pohledávky byly běžně započteny.
Odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky
Odběratel si mohl vymínit, že na produktu privátní značky nebude uvedeno jméno dodavatele.
Poplatky
Dodavatelé při dodávkách do řetězců platili nejrůznější poplatky, za které nezískávali protihodnotu (např. na investiční náklady, otevření nové prodejny atd.).
odečtena
přímo
Vratky byly zrušeny, nicméně toto se promítlo do snížení ceny zboží o procento odpovídající průměrnému procentu vratek. Pro dodavatele to nicméně znamená alespoň větší jistotu ceny. Musejí ale zavážet vícekrát menší množství zboží. Někteří dodavatelé si i nadále zboží „zdarma“ odvážejí, často jsou schopni je se ziskem využít. Někteří dodavatelé vratky požadují, protože jsou pro ně výhodné – lze to vyřešit smlouvou o tzv. odkupu odpadu. Smluvně již náklady za audit nese odběratel, náklady byly „přesunuty jinam“. Pokud je v auditu nalezena chyba, zaplatí jej dodavatel v penalizaci. Na ztrátu je vystavena nová faktura, která se započte s písemným souhlasem dodavatele (ustanoveným v rámcové smlouvě). Pohledávky se započítají stejně, jen do smlouvy bylo doplněno ustanovení o souhlasu se započtením pohledávek. Jméno dodavatele se na produktu privátní značky musí objevit, pokud o to dodavatel požádá. Odběratelé však mohou z tohoto důvodu dát přednost těm dodavatelům, na které se podle nich zákon nevztahuje („nezávislí“ či zahraniční), případně těm, kteří to nepožadují. Vybírají se jiné poplatky (například za prodej v řetězci, fixní atd.)
Zdroj: vlastní výzkum
Jak vidíme výše, zákon v praxi příliš mnoho nezměnil. Jak uvádí Maitland (2001) „Nerovnosti v moci jednotlivých zájmových skupin dané firmy nelze řešit zákonnou cestou, protože silnější skupina svou sílu využije jiným způsobem“ (Maitland 2001). Pokud bych měla jednotlivé praktiky rekapitulovat, pak určitý posun k lepšímu pro dodavatele (je otázka, zda i pro spotřebitele a hospodářskou soutěž) je možno nalézt v zákazu vratek. Přestože praxe mohla zůstat stejná jako doposud (dodavatel si může své zboží odvážet zpět a o hodnotu průměrné vratky byla snížena cena zboží), zná alespoň cenu zboží předem a tato jistota je důležitá pro jeho plánování. Dříve byla hodnota dnešní vratky odpočtena ze zítřejší faktury, v době účinnosti zákona může být průměrná hodnota vratky zakalkulována předem (odtud pramení jistota ceny) do dnešní faktury. Také u zákazu auditu na náklady výrobce bylo dosaženo alespoň určité předvídatelnosti nákladů – náklady na něj mohly být zahrnuty do cenových vyjednávání (buď do základní ceny zboží či do jinak nazvaných poplatků), k velké změně však pravděpodobně nedošlo – audity se provádí stejně a ani dříve jejich počet nijak výrazně nekolísal (pokud nebyl nalezen nějaký problém), takže náklady na audit byly více méně předvídatelné i před účinností zákona. Snížení počtu 172
auditů navíc ani nelze očekávat vzhledem ke zjištěním SZPI ohledně porušování složení potravin na straně výrobců, kdy se retailer chce chránit před prodáváním zboží porušujícího zákony směřující k ochraně spotřebitele. U ostatních praktik je však zlepšení z hlediska dodavatele často sporné a závisí na konkrétním B2B vztahu, zda zákon znamenal posun k lepšímu. Zkrácená lhůta splatnosti je pozitivní pouze tehdy, pokud procentuální snížení ceny s ní související je nižší než snížení úrokové sazby spojené s tím, že dodavatel nyní potřebuje kratší úvěr. Co se týče přesunu sankcí na dodavatele, k přílišné změně nedošlo, stačí jej „zdůvodnit“. Automatický odečet ztrát, pokut a sankcí byl převeden na započtení pohledávky, které je písemně zakotveno ve smlouvě. Prodej zboží pod nákupní cenou se může schovat pod výjimky vyjmenované v zákoně. Pokud odběratel nemůže vztah náhle přerušit a může jej přerušit až po výpovědní lhůtě, řeší situaci tím, že neobjednává žádné či pouze minimální množství zboží, čímž je reálně vztah ukončen, ale liteře zákona je vyhověno. Poplatky získaly jiné názvy. Celkový efekt zákona je tedy přinejmenším sporný. Výše uvedené dva odstavce však nemají být demonstrací, že řetězce zákon obcházejí a že maloobchodníci jsou černou ovcí každého B2B vztahu se svými dodavateli. Spíše mají ukázat, že zákon, který vznikl na určitou lobbistickou objednávku, nemá vždy takový efekt, jaký byl zamýšlen. O to více, že vzniklý zákon obsahuje značné množství nejasností a chyb. Výsledky výzkumu ukazují, že zákon neřeší podstatu vztahu mezi obchodníky a dodavateli a problematiku případné nerovnosti sil (která není rozhodně v každém vztahu dodavatel-odběratel) jako takovou nepostihuje. Místo toho vyjmenovává zákazy určitých praktik, čímž zároveň poskytuje návod, jakým způsobem právně vyřešit situaci tak, aby se dosavadní praxe nemusela příliš měnit. Řetězce se samozřejmě snaží zákon dodržovat (i když to mnohdy nejde, protože z důvodu nejasného právního výkladu není zřejmé, jak se chovat, aby byla jeho ustanovení respektována), ale dodržování jakéhokoliv zákona znamená nalezení právní cesty, která respektuje jeho ustanovení. Tato právní cesta však nemusí mít na zřeteli zájmy obchodního partnera. Pokud ano, pak to není způsobeno ani tak zákonem samotným, jako spíše vůlí daného řetězce problematiku vyřešit společensky zodpovědně vůči svým partnerům a ne pouze právně ošetřit smlouvu tak, aby byla dodržena litera zákona. Dovést odběratele k takovéto pohnutce je ale možno jinou než zákonnou cestou a lze očekávat, že povzbuzení k samoregulaci a odpovědnému partnerství by mělo větší účinek než represe zákonem. Tato snaha o podporu společensky odpovědného chování firem může být podpořena zákonnými ustanoveními, ale i ze srovnání regulací v různých státech vyplývá, že se k tomuto hodí obecnější klauzule117, než vyjmenování konkrétních zákazů. Pokud se totiž budeme pouze snažit „záplatovat“ mezery v zákoně tím, že skutkové podstaty popíšeme podrobněji a na základě praxe v novele zákona zakážeme způsoby obcházení stávajícího zákona, dostaneme se do situace, která momentálně panuje na Slovensku. Každý další zákon bude delší, podrobnější a přísnější, ale na situaci samotné toho příliš mnoho nezmění.
117
Byť i tato pak může vnášet do vztahů právní nejistotu. Současný podrobný zákon ji však vnáší také.
173
8.6 Zákon z pohledu prvovýrobců a jejich postavení v potravinářském řetězci V závěru kapitoly ještě představím výsledky výzkumu, který probíhal mezi zemědělci, čímž vznikne ucelený přehled o všech třech hlavních článcích dodavatelsko-odběratelského řetězce. Jak již bylo řečeno výše, byl na základě rozhovorů s několika zemědělci sestaven dotazník, který zodpovědělo celkem 207 respondentů. Výsledky tohoto průzkumu uvádím v této subkapitole. 8.6.1 Rozložení respondentů průzkumu Z 206 respondentů, kteří na otázku odpověděli, je více než 99 % z řad MSP. Přesněji řečeno 31,4 % z řad drobných podniků, 35,17 % z řad malých podniků a 31,88 % z řad středních podniků. Do průzkumu byly zapojeny pouze 2 velké zemědělské podniky. Graf 33 Rozložení respondentů dle příslušnosti k MSP 0,97% 31,40%
31,88%
drobný podnik malý podnik střední podnik velký podnik
35,27% Zdroj: vlastní výzkum
Osmdesát procent z 204 respondentů, kteří na otázku odpověděli, uvedlo, že dotazník vyplňují za samostatný zemědělský podnik. 19 % dotazníků pak bylo vyplněno za družstva. Dva dotazníky respondent vyplnit současně za družstvo i samostatný zemědělský podnik. Co se týče rozdělení respondentů dle hlavního zaměření produkce, ukazuje následující tabulka ty typy produkce, u nichž více než 15 % respondentů uvedlo, že se touto činností zabývají. Tabulka 19 Rozložení respondentů dle specializace produkce specializace produkce
procento respondentů
obilniny
74,64%
hovězí maso
58,37%
řepka
58,37%
mléko
52,63%
kukuřice
30,62%
vepřové maso
22,01%
cukrová řepa
18,18%
brambory
15,79%
Zdroj: vlastní výzkum
8.6.2 Postoj zemědělců k zákonu o VTS Přestože zákon o VTS má v první řadě ochránit ty, kteří dodávají do řetězců přímo, směřovala otázka, zda pocítili nějaký dopad tohoto zákona, i na všechny zemědělce. Tak je možno zjistit, zda zaznamenaly pozitivní či negativní efekt i první články potravinářského řetězce. 174
Pouze 6 respondentů se vyjádřilo, že nějaký dopad zákona pociťuje, 192 jich explicitně uvedlo, že dopad nepociťují, zbylí respondenti se k tématu nevyjádřili. Z respondentů, kteří určitý dopad pociťují, je pouze jeden takový, který zároveň část své produkce dodává do maloobchodních řetězců. Tento zároveň ve druhé části dotazování uvedl, že vztah s řetězci i postavení při vyjednávání se od účinnosti zákona výrazně zhoršily. Jeden z výše uvedených šesti respondentů se vyjádřil, že dopad zákona pociťuje „…zprostředkovaně skrze mlékárnu a problémy s udržením se na trhu bez snižování kvality“ a k zákonu uvedl, že není dostatečně kvalitně zpracován, takže nezajišťuje požadovaný efekt na trhu. Dva ze zemědělců, kteří zároveň dodávají do maloobchodních řetězců, v této části dotazování uvedli, že dopad nepocítili, nicméně v druhé části dotazníku uvedli mírné zlepšení vztahu (jeden z nich) a postavení při vyjednávání (oba). Co se týče komentářů zemědělců k zákonu, pak se objevovaly takové názory, jako že ho lze snadno obejít, je nekvalitně zpracován, je příliš slabý, chybí dostatečná kontrola a dodavatelé se porušení zákona bojí nahlásit, proto nemá žádný efekt. Někteří s ním ale souhlasí, je to dle jednoho respondenta „…v rozumné míře vhodná zbraň proti řetězcům“. Celkově však můžeme říci, že zákon v podstatě na zemědělce neměl žádný vliv. 8.6.3 Vztah zemědělců a jejich odběratelů Výzkum se také zaměřil na vztah zemědělců a jejich odběratelů. Pokud zemědělci část své produkce dodávají i do maloobchodních řetězců, vyplnili také druhou část dotazníku a tyto dotazníky byly zařazeny do kapitoly 8.2. V první části dotazníku, jejíž odpovědi jsou uvedeny v této subkapitole, byl ovšem odběratel definován jako ten, kdo dále zpracovává jejich produkci (cukrovary, mlýny, mlékárny, jatka atd.). Šlo totiž o to vyzkoumat, zda i vztahy mezi zemědělci a zpracovateli potravin jsou napjaté a zda se i v této fázi objevuje chování odběratelů, na které si dodavatelé (tentokrát jsou to však zemědělci) stěžují. Z rozhovorů se zemědělci vyplynulo, že takovéto jednání zpracovatelů skutečně existuje. Na základě jejich výpovědí bylo tedy identifikováno 12 praktik, na které si stěžovali118 a které mohou být v něčem i podobné tomu, na co si zpracovatelé dále stěžují ve vztahu k maloobchodu. U každé praktiky měli zemědělci vyznačit, jak často se s daným jednáním setkali a mohli přidat i krátký komentář. Výsledky jsou graficky zpracovány níže. Nejprve však ještě uvedeme odpověď na otázku vztahu zemědělců a zpracovatelů potravin. Zemědělci jej měli oznámkovat jako ve škole. Zpracovatelé potravin získali výslednou známku 2,37. Nejčastěji udělovaná známka byla dvojka a také medián nabývá hodnoty 2. Znamená to tedy, že vztah zemědělců k mlékařům, mlýnům, cukrovarům, jatkám atd. je možno hodnotit jako velmi dobrý. Praktiky zpracovatelů potravin vůči zemědělcům Nyní se již podíváme na výše zmíněných dvanáct praktik a frekvenci, s jakou se s nimi zemědělci setkávají. Častost výskytu těchto praktik zobrazují následující grafy, pod každý z nich jsem přiřadila komentáře, které k nim respondenti uvedli.
118
Praktiky byly do výzkumu zahrnuty bez ohledu na to, zda je autoři dotazníku za „nekalé“ považují, či nikoliv.
175
Graf 34 Častost výskytu praktiky – splatnost faktury delší než 30 dní 7% 19% velmi často často zřídka
41%
nikdy 33%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 201
Zatímco někteří zemědělci jsou spokojeni, peníze dostávají hotově či druhý den, nebo do jednoho měsíce (u doby splatnosti do 30 dní byly často jmenovány mlékárny), nadpoloviční většina respondentů se s lhůtou splatnosti delší než 30 dní setkává často nebo velmi často, může to být i 90 nebo 120 dní. Cukrovary mají dokonce splátkový kalendář až 12 měsíců po dodání, to však někteří zemědělci akceptují vzhledem k tomu, že cukrovou řepu dodávají pouze jedenkrát ročně a cukrovar ji zpracovává (a tedy i inkasuje za prodaný cukr) postupně během roku. Jeden zemědělec uvedl, že při zdůvodňování dlouhé lhůty splatnosti se zpracovatelé odvolávají na to, že jim včas neplatí obchodní řetězce. Na tento výrok lze nahlížet dvojím způsobem: jak z pohledu toho, že chování řetězců poškozuje nejen zpracovatele potravin, ale i zemědělce, tak z pohledu toho, že dodavatelé do obchodních řetězců sami svým vlastním obchodním partnerům dělají to, na co si u řetězců stěžují, a ospravedlňují se poukázáním na maloobchodníky. Oba pohledy jsou v zásadě pravdivé. Zajímavé ovšem je, že většina obchodních řetězců již svou dobu splatnosti na 30 dní upravila (zkrácení doby splatnosti se uvádí jako prakticky jediný efekt zákona)119.
119
Lze rozvíjet další teorie, jako že se tato lhůta u maloobchodníků stejně nedodržuje a neupravily ji všechny řetězce atd., ovšem jsou to již pouhé spekulace.
176
Další praktikou je platba po splatnosti. Frekvenci jejího výskytu ukazuje následující graf: Graf 35 Častost výskytu praktiky – platba po splatnosti 3%
12%
velmi často často 33%
52%
zřídka nikdy
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 204
Většina zemědělců se s praktikou setkává zřídka, někteří přešli k jinému odběrateli, aby se problémům v platební morálce vyhnuli. 45 % respondentů se ovšem s překročením lhůty splatnosti setkává často či velmi často. Mnozí uvádějí, že přestože sami vůči danému zpracovateli platební lhůtu dodržovat musí, tento ji často překračuje. Někteří výrobci potravin platí velmi pozdě, a to až po urgenci ze strany zemědělců. Dodavatelé do maloobchodních řetězců si často stěžují, že o podmínkách smlouvy se nevyjednává, buď ji podepíší, nebo do řetězce nedodávají. Proto jsme se zeptali také zemědělců, jak mohou nejdůležitější podmínku smlouvy – cenu – u svých odběratelů ovlivnit. Výsledky zobrazuje následující graf: Graf 36 Častost výskytu praktiky – nemožnost vyjednávat o ceně 8%
19% 39%
velmi často často zřídka nikdy
34% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 204
Z grafu jasně vyplývá, že téměř tři čtvrtiny zemědělců nemohou často nebo velmi často cenu nijak ovlivnit120. Jedná se totiž o výkupní ceny mléka, obilí, cukrové řepy či masa (stanovují se „…stylem, co na dodavatele [myšleno zemědělce] zbyde”), a pokud je neakceptují, pak dodávat nemohou. 120
Toto tvrzení by bylo vhodné částečně upravit: cenu samozřejmě ovlivňuje jak nabízející, tak poptávající. Zákazník v maloobchodě by si také mohl stěžovat, že nemůže ovlivnit cenu, za kterou si koupí konečný produkt. Zemědělci (stejně jako dodavatelé maloobchodu) cenu ovlivňují právě tím, zda ji akceptují, nebo danému zpracovateli nedodávají. Problém samozřejmě nastává, pokud nemají příliš mnoho jiných odbytových možností.
177
Z některých odpovědí je patrné, že má smysl sdružit se do družstva, protože v tomto případě lze výkupní cenu některých zemědělských komodit ovlivnit. Zemědělci nejen že často nemohou výkupní ceny ovlivnit, cenu se často dovědí až po dodávce, a někdy i s mnohadenním až několikaměsíčním zpožděním. Jedná se často o cenu mléka (prakticky se ji dozví až po uhrazení faktury). Frekvenci této praktiky ukazuje následující graf: Graf 37 Častost výskytu praktiky – zjištění ceny až po dodávce 15% 28% velmi často často 24%
zřídka nikdy
33% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 197
Jak vidíme, nadpoloviční většina zemědělců se s tímto jevem nesetkala nikdy, nebo pouze zřídka. Někteří uvádějí výroky typu „Když nemám cenu, tak nedodávám.“ Přesto téměř čtyři desetiny zemědělců jsou tomuto jednání vystaveny často či velmi často. Někdy znají základní cenu, ale tato je pak snižována na základě penalizace nedodržení kvality hodnocené zpracovatelem (viz také dále). V mnoha případech ale cena není předem určena vůbec a za několik dní či měsíců ji zemědělec zjistí z výpisu účtu či z faktury. Následující tři praktiky souvisejí s tím, že zemědělec dostane zaplaceno jiné množství produktů, než jaké dodal, případně, že jsou mu započteny srážky za kvalitu. Tyto případy silně evokují různé zpětné poplatky či sankce vyžadované maloobchodníky. První z nich se týká množství, přesněji řečeno váhy dodávky. Někteří zemědělci si totiž stěžují, že zpracovatelé platí „pod míru“. Ukazuje to následující graf: Graf 38 Častost výskytu praktiky – vážení „pod míru“ 9% 20% 18%
velmi často často zřídka nikdy
53% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 192
178
Jak vidíme, pětina zemědělců se s touto praktikou vůbec nesetkala a další polovina pouze zřídka. Jeden z nich uvádí: „Pokud u někoho získáme podezření, že s váhou nebo klasifikovanou kvalitou manipuluje, končíme dodavatelsko-odběratelský vztah“. Jeden dodavatel rozpory odstranil tím, že si koupil novou mostní váhu s certifikací a pravidelným přezkoušením. Přesto se 27 % respondentů s praktikou setkává často nebo velmi často. Jeden z nich k tomu uvádí: „V současné době se značně rozšířilo okrádání dodavatele na váze. Jakmile odběratel zjistí, že zemědělec vozí zboží přímo z pole, dokáže ho okrást na váze jedné fůry až o 500 kg. U vážených fůr při dodávkách je rozdíl menší, ale přesto dosahuje i několik stovek kg.“ Podobný úbytek na váze může vzniknout tím, že některá zvířata musejí být od našeho vstupu do EU fakturována v tzv. mrtvé váze121, tedy až po porážce. Existují sice koeficienty přepočtu živé váhy na mrtvou, které by měly odpovídat, nicméně někteří zemědělci si stěžují, že tyto neodpovídají. Částečně to může být způsobeno přirozeným úbytkem daným dobou mezi nakládkou a porážkou. Graf 39 Častost výskytu praktiky – neodpovídá koeficient přepočtu živé váhy na mrtvou 12%
9%
24%
velmi často často zřídka nikdy
55% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 153
Jak vidíme, tato praktika není velmi častá, nicméně existuje. Citujme alespoň jednoho dodavatele: „Tento stav funguje řadu let snad na všech jatkách. Dodávali jsme několika odběratelům a nikdy jsme se nemohli dopočítat váhy živých zvířat. Rozdíl ve váze u jednoho jatečného vepře činí 7,5–10 kg.“ Další praktika se týká kvalitativních srážek. Tyto lze velice těžko objektivně posoudit, takže zemědělci jsou odkázání na subjektivní hodnocení zpracovatele (stejně jako tito jsou odkázáni na subjektivní hodnocení maloobchodníka). Lze to posoudit více méně jen dle zkušenosti, v porovnání s dřívějšími obchody či na základě plemene a stavu krávy atd. Odpovědi zemědělců tudíž jsou také velice subjektivní.
121
Např. dle Nařízení Rady (ES) č. 3513/93 ze dne 14. prosince 1993, kterým se mění nařízení (EHS) č. 3220/84, kterým se určuje klasifikační stupnice Společenství pro jatečně upravená těla prasat a Nařízení Rady (EHS) č. 1186/90 kterým se rozšiřuje oblast působnosti klasifikační stupnice Společenství pro jatečně upravená těla dospělých kusů skotu.
179
Graf 40 Častost výskytu praktiky – srážky za kvalitu neodpovídající 8%
3%
33%
velmi často často zřídka nikdy
56%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 153
Jak vidíme, přibližně dvě třetiny respondentů se s danou praktikou setkávají zřídka či nikdy. Ostatní však narážejí i na toto jednání. Může se také stát, že „…předprodejní vzorky vychází dobře, po dodání [následují] srážky“. Můžeme přidat ještě jeden komentář: to, zda srážky za kvalitu jsou či nejsou účtovány, závisí na nabídce trhu. Při nedostatku komodity nároky na kvalitu klesají. Zpracovatel tedy, z pohledu zemědělce, jak již jednou bylo uvedeno, zjednodušeně řečeno na konci spočítá, kolik mu zbylo, a následně to rozdělí mezi své dodavatele. Dodavatelé do maloobchodních řetězců si často stěžují na automatický zápočet pokut a sankcí proti faktuře dodávky. Zjišťovali jsme tedy, zda se stejným způsobem chovají vůči svým vlastním dodavatelům. Výsledky znázorňuje následující graf: Graf 41 Častost výskytu praktiky – započtení srážek proti faktuře k dodávce 19%
24% velmi často často zřídka nikdy
24% 33% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 183
Nadpoloviční většina respondentů, kteří otázku zodpověděli, se se započtením srážek proti faktuře související s danou dodávkou setkává často či velmi často. Kvalita se totiž často promítne již přímo do fakturační ceny. Na druhé straně pětina z nich se s tímto jednáním nesetkala nikdy. Dodavatelé do maloobchodu často kritizují své odběratele, že jim fakturují služby, které nebyly dohodnuty ve smlouvě (případě služby, o které dodavatel nestojí, či které fakticky nejsou poskytnuty, viz výše). Na základě informací zemědělců stejnou praktiku tito zpracovatelé potravin uplatňují vůči
180
zemědělcům. Může se jednat například o platbu za manipulaci s dodávkou, dopravu, porážku či za sušení. Více ukazuje následující graf: Graf 42 Častost výskytu praktiky – fakturace neobjednaných služeb 1%
9%
velmi často často 53% 37%
zřídka nikdy
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 188
Jak vidíme, tato praktika není příliš rozšířená, většina respondentů se s ní nesetkala nikdy, a pouhých deset procent často nebo velmi často. Protože jsme byli od některých zemědělců informováni i dodatečném nuceném poskytování slev zpracovatelům, tedy obdobné praktice, kterou maloobchodníci praktikují svým dodavatelům, zaměřili jsme se ve výzkumu mezi zemědělci i na tuto otázku. Odpovědi ilustruje následující graf: Graf 43 Častost výskytu praktiky – poskytnutí dodatečné slevy 1%
9%
velmi často často 31% 59%
zřídka nikdy
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 188
Jak vidíme, rozložení je téměř shodné jako u plateb za neobjednané služby. Ve vztahu zemědělec – zpracovatel, se tato praktika v podstatě vyskytuje zřídka, nebo vůbec. Dodavatelé maloobchodníků si stěžují na zalistovací poplatky. Protože i takováto praktika v rozhovorech se zemědělci byla jmenována, zjišťovali jsme v dotazníku její frekvenci. Odpovědi jsou rozlišeny dle toho, zda musejí nejprve dodat část produkce zdarma či za nižší cenu, nebo zda zaplatí skutečně peněžní zalistovací poplatek.
181
Graf 44 Častost výskytu praktiky – první dodávka zdarma či za nižší cenu 0,63%
1,90%
12,66% velmi často často zřídka nikdy
84,81%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 158
Jak vidíme, tato praktika je skutečně ojedinělá. Někteří zemědělci uvádějí, že s takovými odběrateli by zkrátka nespolupracovali. Podobná situace je také v následujícím případě peněžitého zalistovacího poplatku: Graf 45 Častost výskytu praktiky – zalistovací poplatek 2%2%
7%
velmi často často zřídka nikdy
89% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 160
Zemědělcům jsme v otevřené otázce nabídli také možnost jmenovat jakékoliv jiné jednání ze strany jejich odběratele, které se jim nelíbilo. Respondenti jmenovali:
Monopolní jednání ze strany mlékáren a cukrovarů (nebylo blíže specifikováno); Vratky zboží, pokud je odběratel není schopen prodat; Nevymahatelnost pohledávek; Tvrdá obchodní jednání; Nutnost skladování a ošetřování komodity až do doby, až se dodavateli hodí ji koupit (např. osivo odebírají firmy až v době jeho zpracování); Poplatek za spokojenost s cenou; Cena cukrové řepy závisí na dosažené ceně melasy v příštím roce; Problém v kvalitě konečného produktu byl promítnut všem dodavatelům, kteří do dané cisterny mléko dodali; Vystavování faktur za dodavatele; Zpětný audit; 182
Srážka za poranění zvířete při přepravě, kterou realizoval odběratel; Odběratel nevrátí kůži zvířete, kterou však nezaplatí; Časté nedodržení předem dohodnuté doby nakládky; Nepravdivé informace. Pokud bych měla shrnout výsledky výzkumu mezi zemědělci, pak i na této úrovni dodavatelsko-odběratelského řetězce jistá tenze existuje, nicméně není tak vyhrocená, jako je tomu u vztahu mezi maloobchodníky a jejich dodavateli. Podobné či stejné „nekalé“ praktiky, na které si stěžují dodavatelé do maloobchodu, se objevují i mezi zemědělci a jejich odběrateli, nicméně většinou ne s tak vysokou frekvencí.
8.7 Shrnutí Tato kapitola měla přinést odpověď na hypotézu této disertační práce: Zákon o významné tržní síle nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli. Tato hypotéza byla potvrzena. Co se týče názoru dodavatelů, většina z nich uvedla, že jak jejich vztah k maloobchodním řetězcům, tak jejich postavení při vyjednávání se na základě zákona nezměnily (jedná se o 80 %, respektive 83 % respondentů). Pokud došlo ke zhoršení postavení, pak pouze u malých a středních podniků (a to u 10 % z nich), což je v rozporu s tím, k čemu by primárně měl zákon sloužit. Celkově se totiž pozice MSP, která by měla být pro posuzování vhodnosti zákona primární, nezměnila. Co se týče odpovědi na výzkumnou otázku, co se změnilo v používání jednotlivých nekalých praktik zavedením zákona o VTS, lze říci, že de facto jediným praktickým důsledkem zákona bylo zkrácení lhůty splatnosti na 30 dní u většiny maloobchodních řetězců, provázené ovšem snížením ceny placené za zboží dodavateli. Proto také někteří dodavatelé nejsou s tímto ustanovením zákona spokojeni, protože jim vzalo smluvní volnost ve smyslu možnosti dohodnout se na delší lhůtě splatnosti, ale vyšší ceně za produkt. Co se týče dalších „nekalých“ praktik, zlepšení lze částečně pozorovat u vratek, kdy praxe sice mohla zůstat velice podobná, nicméně situace je alespoň pro dodavatele lépe predikovatelná. Stejné tvrzení se týká auditů na náklady dodavatele. V ostatních praktikách k žádné významné změně nedošlo a dle výpovědí dodavatelů se stále vyskytují. Poměr sil mezi dodavateli a odběrateli tedy zákon o VTS nezměnil. Druhá výzkumná otázka, na kterou měl tento výzkum přinést odpověď, zní: „Jak vnímají dodavatelé, odběratelé a zemědělci zákon o VTS? Které praktiky považují za nekalé a proč?“ Z výsledků šetření vyplývá, že dodavatelé nemají na zákon jednotný názor. Mnozí jej vítají, jiní nemají pocit, že by něco změnil a zákonná regulace je podle nich nesmyslná a nic nevyřeší, další volají po jeho zpřísnění. Obchodníci zákon o VTS vnímají jako podstatnou překážku podnikání v ČR, která vnáší velkou nejistotu do jejich investic a stěžují si převážně na to, že zákon je velice nejasný a nedává zřetelné vodítko, jakým způsobem se k dodavatelům chovat. Na postavení primárního sektoru zákon o VTS v podstatě nic nezměnil. Co se týče „nekalosti“ jednotlivých praktik, dodavatelé jako nejvíce „nekalé“ vnímají prodávání zboží pod nákupní cenou, následované přenesením sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění, náhlým přerušením obchodního vztahu a uplatňováním retroaktivních slev. Nejméně nekalé je pak dle dodavatelů odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky. Zdůvodnění „nekalosti“ jednotlivých praktik je možno nalézt v kapitole 8.4, která rovněž obsahuje reakce odběratelů a jejich 183
vysvětlení, proč praktiky za „nekalé“ nepovažují. V tomto shrnutí bych ráda pouze uvedla, že v otázce nekalosti se ani dodavatelé, ani odběratelé neshodují. Existují dodavatelé, kteří určitou praktiku považují za „nekalou“ a jiní, kteří ji hodnotí jako běžnou součást podnikatelského vztahu, kterou rovněž praktikují na svých obchodních partnerech. Rovněž mezi obchodníky nepanuje shoda ohledně míry nekalosti některých praktik. Co se týče poplatků, pak dodavatelům nejvíce vadí poplatky na investiční náklady obchodníka, retroaktivně vyžadované poplatky a poplatky za služby, které si neobjednali. Výzkum dále ukázal, že přestože vztah zemědělců a jejich odběratelů je celkově primárními producenty vnímán jako „velmi dobrý“, i zde existují jisté problémy, které jsou často velice podobné těm, na které si stěžují zpracovatelé primárních výrobků ve vztahu k maloobchodu. Zemědělci často nejsou schopni ovlivnit cenu dodávky a mnohdy se ji dovědí až z výpisu účtu po zaplacení faktury. Odběratelé zemědělců (tedy dodavatelé maloobchodu) rovněž uplatňují různé penalizace, srážky a poplatky a lhůta splatnosti často 30 dní výrazně převyšuje. Většina těchto praktik se však dle odpovědí zemědělců nevyskytuje tak často, jak v případě vztahu dodavatel – maloobchodník. Tato kapitola neměla ukázat nesmyslnost regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v případě silných nerovností při vyjednávání, jako spíše slabiny konkrétního zákona. Pokud by měla být zákonná regulace účinná, pak v ní nejde ani tak o podrobné vyjmenování skutkových podstat „nekalých“ praktik, jako spíše o definování poctivých obchodních vztahů. Takovýto zákon však musí být provázen rychle jednajícími úřady, které jsou v krátké době schopny na konkrétních případech jednoznačně definovat, co se za poctivý obchodní vztah považuje a co nikoliv tak, aby regulované subjekty nezůstávaly v nejistotě. Zároveň by však zákonná regulace neměla stát sama o sobě, ale měla by být provázena samoregulací. O tom bude také pojednávat devátá kapitola této práce.
184
9
Návrh řešení problematiky
Cílem této disertační práce je nejen vyhodnotit současný stav regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v potravinářském řetězci v České republice tak, jak to bylo uvedeno výše, ale také případně stanovit alternativní způsob regulace této problematiky. Mnoho komentářů k tomuto tématu již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, tato by měla tedy spíše shrnout dříve uvedené poznatky, případně je vhodně doplnit. Původně jsem byla přesvědčena, že na konci této disertační práce budu schopna dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda dodavatelsko-odběratelské vztahy mají být řešeny prostřednictvím regulace či samoregulace. Tyto dva způsoby se zdály být v naprostém protikladu (přestože samoregulace určitou úroveň legislativní regulace potřebuje, často se hovoří o „stanovení pravidel hry“ ve smyslu vymezení vlastnictví atd., ale lze předpokládat, že tato minimální úroveň legislativy v ČR existuje). Při postupném prohlubování znalostí o problému jsem však zjišťovala, že problematika dodavatelsko-odběratelských vztahů je značně komplikovaný a komplexní problém. Klíčem k řešení se mi zdá být následující tvrzení: Komplexní problém vyžaduje komplexní řešení. Není tedy možné říci, že vztahy mezi dodavateli a odběrateli v potravinářském řetězci lze vyřešit pouze prostřednictvím společenské odpovědnosti firem či pouze zákonnou regulací. Jak již bylo řečeno výše, tyto dva druhy regulace se doplňují a nemohou existovat osamoceně. Odpovědné chování firem je klíčové pro funkčnost legislativní regulace už jen z toho důvodu, že prakticky není možno vytvořit zákon, který nelze obejít122. A mnoho zákonů lze i účinně porušovat, aniž by dlouhou dobu takovéto jednání vyšlo najevo, jak dokazují mnohé skandály (Enron a Worldcom, evropský Parmalat, japonský Snow Brand, více viz ISO 2004). K tomu, aby zákonná regulace účinně fungovala, je tedy nutná vnitřní disciplína firem. Na druhé straně je společenská odpovědnost komplement, a ne substitut, účelné zákonné regulace. (Konrad a kol. 2006: 102). Odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku je tedy jasná: CSR nemůže zákonnou regulaci nahradit. Určitá úroveň legislativní regulace je tedy nutná. Otázkou zůstává, jak velká má být. I na tuto otázku se pokusím alespoň částečně odpovědět. V průběhu práce však vyšlo najevo, že ani kombinace regulace a samoregulace se nejeví jako dostačující. Do řešení tohoto komplexního problému je nutno zapojit mnohem více subjektů, než pouze neodpovědně se chovající firmu a stát. Stejně tak jako firma si musí uvědomit, že při svých rozhodováních musí brát v úvahu své stakeholdery, bylo by vhodné, aby stakeholdeři firmy nesli svůj díl odpovědnosti za daný problém a přispěli k jeho řešení. Proto jsem vytvořila následující schéma, které se snaží postihnout co nejvíce prvků, které by v komplexním řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů neměly chybět.
122
Viz také opakovaná prohlášení OSN (ISO 2004) o nutnosti firemního zapojení k dosažení udržitelnosti.
185
Obrázek 6 Schéma řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů
Zdroj: vlastní návrh
186
9.1 Schéma možného řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů Ke schématu nejprve uvedu jednu poznámku: firmy, které na obrázku figurují, jsem nazvala „odběratel“ a „dodavatel“ s tím, že jsou myšleni obchodní partneři na kterékoliv úrovni dodavatelského řetězce, v jejichž vzájemném vztahu se nachází problém větší vyjednávací síly jednoho z partnerů, tedy ne pouze maloobchodník a dodavatel zpracovaných potravin, byť na jejich vztahy se upozorňuje nejčastěji. Jsem si také vědoma toho, že problém může mít i opačný směr (tedy silnější dodavatel a slabší odběratel). Pro přehlednost schématu však byl vybrán častěji uváděný příklad vyjednávací síly na straně odběratele s tím, že schéma je možno analogicky aplikovat i na opačný případ. Z výše uvedeného schématu je zřejmé, že do řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů je nutno zahrnout mnoho aktérů a pouze jejich společným úsilím je možno tento problém řešit. 9.1.1 Obchodní partneři V centru obrázku se nacházejí obchodní partneři, kterých se problém týká, tedy odběratelé a dodavatelé. Tito musejí na řešení problému pracovat jednak každý sám za sebe a jednak společně jako partneři. Od obou stran se v prvé řadě očekává dodržování základních etických pravidel. Jde například o respektování smluvní svobody (smluvní partner není k podepsání smlouvy „donucen“123) či dodržování smluv (a tedy nevynucování retroaktivních změn124). Partneři však musí na řešení také spolupracovat, což je jádrem samoregulace problému. Pokud totiž samoregulace bude vycházet pouze z iniciativy „silnější“ strany, hrozí zde nebezpečí nesprávné interpretace problému a jednostranného pohledu na věc a také jejího nepřijetí ze strany „slabšího“ partnera. Mělo by se zde jednat minimálně o úroveň konzultativní, a spíše rozhodovací participace (dle Green, Hunton-Clarke 2003: 292, kapitola 6.2.1). Autorka práce za tímto účelem navrhuje metodu stakeholder dialogu tak, jak byla popsána v kapitole 6.2.4, kdy prostřednictvím nezávislého mediátora dochází k nalezení společných potřeb, zájmů a v konečném důsledku i pozic tak, jak byly popsány na diagramu ledovce. Od pozic „maximální cena získaná od odběratele“ a „minimální cena placená dodavateli“ by se partneři měli dostat do společné pozice „prodej našeho zboží maximálně spokojenému zákazníkovi“, která vyplývá z potřeby dlouhodobého přežití obou obchodních partnerů. Schopný mediátor a
123
Tato zásada je však sama o sobě problematická. Žádný dodavatel není nucen svým obchodním partnerem smlouvu podepsat. „Donucení“ spočívá spíše v tom, že prakticky nemá jinou možnost, protože v případě nepodepsání je smluvní vztah ukončen, a tím i jeho příjmy z takovéhoto vztahu. Z toho také vyplývá vyjednávací síla druhé strany, která pak může podmínky diktovat, aniž by byly s obchodním partnerem diskutovány případné změny. Je však otázkou, nakolik je spravedlivé po odběratelích požadovat, aby o každé drobné podmínce smlouvy s dodavatelem jednali, zvýšené náklady na vyjednávání by se totiž pak promítly ve zvýšených cenách pro spotřebitele, což je nežádoucí. Jde tedy o to, nalézt určitou rovnováhu v respektování smluvní svobody. Podmínky smlouvy, o kterých příliš nelze vyjednávat, by měly být představovány s respektem vůči partnerovi a s otevřeností k případným změnám, které v konečném důsledku mohou být výhodné pro oba partnery, a ne jako výhrůžka k ukončení smluvního vztahu v případě jejich neakceptace, byť i k nepodepsání smlouvy může regulérně dojít. Tato problematika je zásadně spojena s osobami manažerů a vyjednavačů tak, jak bude pojednáno níže. 124 Zpětné změny smlouvy jsou přípustné za předpokladu, že podmínky změn jsou oběma partnery předem odsouhlaseny, včetně odškodnění atd., viz B2B (2011).
motivovaní obchodní partneři by pak měli být schopni odkrýt mnohem více společných potřeb i zájmů tak, aby dospěli k co nejvíce společným pozicím, a také cestám, jak k nim společně dojít. Výsledkem stakeholder dialogu by pak mohlo být také nalezení sdílené hodnoty (Porter, Kramer 2011) a způsobu jejího společného vytváření tak, jak bylo popsáno v kapitole 6.3.2. K tomu je ovšem nutná značná dávka kreativity a nápaditosti. Pokud partneři „nezůstanou v zajetých kolejích“ a mají schopnost a ochotu sdílenou hodnotu vytvářet, mohou pak dojít k win-win strategii a nalézt mnoho společných témat, na kterých mohou spolupracovat. Postupně se pak jejich vztah přestane orientovat na poukazování na problémy a zaměří se na jejich účinné řešení, které je připravováno společně. Aby se výše uvedené hledání společných potřeb, zájmů a sdílené hodnoty nejevilo pouze jako teoretický konstrukt, uvádím níže alespoň několik příkladů:
podpora regionálních dodavatelů (výhodné pro odběratele, který svým zákazníkům nabízí pestřejší portfolio výrobků od známých dodavatelů a zároveň podporuje koupěschopnost místní poptávky, odliší se od konkurence a díky prodeji produktů vyšší kvality mohou nasadit vyšší cenu; pro dodavatele, který získává odbyt; pro zákazníka, který zná výrobce potraviny; pro životní prostředí, které není zatěžováno exhalacemi jako v případě převážení zboží na dlouhé vzdálenosti; dochází také ke kultivaci zákazníků, kteří se učí odmítat zboží „optimalizovaných receptur“ a jsou ochotni za kvalitu zaplatit odpovídající cenu atd.); společná optimalizace logistických postupů vedoucí k šetření nákladů obou partnerů (benefit pro partnery a často i pro životní prostředí); sdílení know-how, společné inovace s využitím marketingových poznatků odběratele (dodavatel i odběratel získá konkurenceschopnější produkty, potřeby zákazníků jsou uspokojeny); finanční podpora ekonomicky slabšího dodavatele (odběratel získává stabilního obchodního partnera, což snižuje jeho náklady; dodavatel je schopen financovat svou činnost); vzdělávací programy pro dodavatele (lépe edukovaný dodavatel zvyšuje také konkurenceschopnost odběratele).
Pokud mám výše uvedené body ještě více konkretizovat, je možno uvést již výše zmíněný příklad firmy Nestlé (kapitola 7.5.1) nebo spolupráci firmy Billa a Agrofert. Tyto dvě firmy společně vytvořily koncept masných výrobků „Vocílka“ založený na „otevřené kalkulaci a společném hledání řešení“ (Kurčík 2013). Zákazníkovi je nabízeno „české maso a poctivé uzeniny“ (Vocílka 2013). Firma Billa je tak schopná svým zákazníkům zaručit kvalitu českého masa a získává zboží, které je sice samo o sobě pro obchodníka většinou prodělečné, nicméně působí na zákazníky jako magnet a zvyšuje prodeje ostatního zboží, takže v konečném důsledku si na sebe vydělá. Firma Agrofert pak získává stabilní odbyt podpořený reklamní kampaní ze strany odběratele. Poprvé v historii získal tento dodavatel smlouvu na dobu určitou s opcí a garantovaným odběrem. Zákazník si pak může být jist původem masa. Životní prostředí je následně ušetřeno exhalací vznikajících při převozu zboží na dlouhé vzdálenosti. Dle vyjádření Jaroslava Kurčíka stojí úspěch tohoto konceptu na naprosté otevřenosti smluvních partnerů, důležitá je vzájemná znalost strategií a tvorba společných pracovních týmů. (Kurčík 2013). Na závěr ještě shrňme, co vzájemně výhodná spolupráce po nalezení sdílené hodnoty může přinést dle Portera a Kramera (2011) silnějšímu obchodnímu partnerovi. Odběratel si tak zajistí kvalitní 188
dodávky v dostatečném množství. Zvýšená produktivita dodavatelů může vést ke snižování cen, pozitivnímu environmentálnímu dopadu, který dále zvyšuje efektivitu. Nákup od místních dodavatelů snižuje náklady na transport, zkracuje produkční cyklus, zvyšuje flexibilitu, podporuje rychlejší učení a inovace (díky spojení nápaditosti a kreativity obou smluvních partnerů) a podporuje kupní sílu v místě produkce, a tedy i prodeje. Etický kodex Výsledkem dialogu obou partnerů, či ještě lépe výsledkem dialogu zastřešujících organizací sdružujících více dodavatelů na straně jedné a odběratelů na straně druhé (nejlépe za podpory mediátora), pak může být společný etický kodex, či podobný samoregulační mechanismus. Čím více partnerů se na společném kodexu dohodne (byť i za cenu větších ústupků) a hlavně čím důvěryhodnější organizace etický kodex zaštítí, tím větší je šance, že etický kodex bude dodržován. Etický kodex na úrovni Evropské unie125 byl připraven partnery z Fóra na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce, z expertní skupiny pro B2B smluvní vztahy (viz kapitola 5.1.2). Právě jeho vynucování je velkým problémem, na kterém se partneři doposud nedohodli. Jde zde o to, zda a jaké sankce by měly být při jeho nedodržení uplatňovány. Slovinský případ ukazuje (viz kapitola 5.2.14), že finanční sankce nemusí být podmínkou, mohou postačovat i disciplinární sankce v podobě omezení členských práv v asociaci, která kodex zaštiťuje. Také hrozba veřejného poškození dobrého jména firmy v případě nedodržení kodexu může (v případě edukovaných zákazníků, viz níže) přispět k dodržování kodexu. Z výše uvedeného tedy můžeme shrnout: aby byl etický kodex účinný, je potřeba:
jeho maximální dosah v podobě počtu členů, kteří k němu přistoupí, zaštítění důvěryhodnými organizacemi, členství v nich by mělo být pokládáno za prestiž, vědomí veřejnosti o kodexu a požadavek jeho dodržování zákazníky, správné nastavení postihu v případě nedodržení (finanční, disciplinární sankce, zveřejnění případu atd.), požadavek pravidelného poskytování informací o dodržování kodexu firmou samotnou, který ji přiměje k reflexi.
9.1.2 Manažeři a vyjednavači Velice důležitými stakeholdery obou firem, kteří na situaci v dodavatelsko-odběratelských vztazích mohou mnohé změnit, jsou jejich zaměstnanci, a to především manažeři a vyjednavači. Co se týče manažerů, bylo již v kapitole 6.2.3 (Sims a Brinkmann 2003) zdůrazněno, že manažeři velmi silně svým chováním ovlivňují podnikovou kulturu, která je pro etické chování firmy naprosto klíčová, na rozdíl od existence písemných etických kodexů, které mohou být pouhým kusem papíru. Jde tedy o to:
125
Co manažer chválí a co kritizuje (Bude vyjednavač pochválen pouze za dosažení určitého procentního zvýhodnění? Bude kritizován v případě, že s obchodním partnerem došel sice k oboustranně mnohem výhodnějšímu řešení na základě sdílené hodnoty, ale za cenu vyššího ústupku v ceně?);
Inspirovat se je možno také belgickým kodexem, viz kapitola 5.2.1.
189
Jak se chová v krizové situaci (Je jediné řešení, které zná, ukončení smluvního vztahu s obchodním partnerem? Používá jej jako výhrůžku? Přenáší odpovědnost za nedosažení marže na obchodního partnera?); Zda existuje soulad mezi jeho slovy a skutky (Společensky odpovědné chování vůči obchodním partnerům pouze deklaruje a pokračuje v jejich vydírání, nebo je i realizuje?); Za co odměňuje své zaměstnance, zejména vyjednavače (Pouze za dosažení procentuálních ústupků, které byly v plánu?); Jak si vybírá své podřízené (Jde mu pouze o to získat dravé vyjednavače, kteří „půjdou přes mrtvoly“, jen aby dosáhli vytyčeného cíle?).
Dle vyjádření Lubomíra Chvalovského z firmy Intersnack (Chvalovský 2013) spočívá velká část problému dodavatelsko-odběratelských vztahů právě v top managementu, odkud také musí přijít změna. Jde o to, aby vedoucí nákupu či jeho nadřízený nestanovovali cíle jednání nákupčích pouze jako procento, kterého je nutno dosáhnout (například o 10 % vyšší sleva než loňský rok). Je nutná kompletní revize obchodních podmínek, kdy je nutno přehodnotit, co slouží rozvoji obchodu a co nikoliv. Pouhé navyšování či snižování ceny samo o sobě nic nevyřeší. Je také důležité plánovat společně a mít dlouhodobější plány, alespoň na 3–5 let, a to i v případě maloobchodu, který často plánuje pouze na rok následující. Velký problém dle pana Chvalovského také představuje proces vyjednávání samotného. Vyjednavači (tedy většinou nákupčí a key account manažeři) jsou často nezkušení a od svých nadřízených mají příkaz dosáhnout při vyjednávání určitého procentuálního zvýhodnění oproti loňskému roku. Neznají však jeho zdůvodnění, které vyplývá ze strategie firmy. Přestože by cíle strategie bylo možno dosáhnout i dosažením jiného cíle při vyjednávání, vyjednavači nemají dostatek informací, aby toto mohli vyhodnotit. Celé jednání pak vypadá jako „dvě gramofonové desky“, které se posadí proti sobě a každá z nich neustále hovoří „o svém procentu“. Takto se ovšem nikdy nemohou dohodnout, protože došlo k setkání dvou nerealistických a naprosto nekompatibilních očekávání. (Chvalovský 2013). Řešení tedy spočívá v profesionalitě vyjednavačů, kteří nejenže jsou dostatečně zkušení, ale rovněž mají dostatek informací o strategiích firmy, které jsou nadřazeny cílům jednotlivých vyjednávání, a také dostatek kompetencí k tomu rozhodnout, jakým způsobem lze ve spolupráci s obchodním partnerem o dosažení celofiremních cílů usilovat. 9.1.3 Sdružení dodavatelů Poměrně velkou roli v řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů může hrát také sdružování dodavatelů. Nejde zde pouze o to, aby dodavatelská asociace získala větší vyjednávací sílu, a tím lepší podmínky. I řetězce upozorňují na to, že je pro ně klíčové, aby daný dodavatel byl (obzvláště v případě akcí) opravdu schopen dodat požadované množství zboží, aby tak nedošlo k výpadku. Jeden maloobchodník uvedl, že právě proto v mnoha případech upřednostňuje dodavatele z Polska, kteří jsou lépe organizovaní, a tím schopni opravdově pokrýt celou poptávku i v případě velkých výkyvů. Sdružování dodavatelů tedy může být výhodné nejen pro ně samotné. Navíc může mít sdružování dodavatelů ještě jiný efekt. Tentokrát se však nejedná o sdružení dodavatelů za účelem odbytu, ale za účelem anonymního řešení problémů. Pokud existuje zastřešující organizace s dostatečným počtem členů (aby byla anonymita zajištěna), umožní to dodavateli anonymním způsobem řešit spory s maloobchodníky. Nejedná se mi zde ani tak o možnost podat anonymně podnět k soudnímu či správnímu řízení (i když i tato možnost zde existuje a může 190
být v určitých případech využita), ale i o možnost na základě anonymního podnětu vyřešit problém více dodavatelů společně například prostřednictvím dialogu v součinnosti se zkušeným mediátorem. Tímto způsobem pravděpodobně nedojde k vyřešení určité konkrétní situace, která mezi dodavatelem a odběratelem nastala v minulosti (např. započtení konkrétní pohledávky), nicméně pokud se u více dodavatelů často opakuje stejný problém, je možné o něm společně s maloobchodníkem jednat a dosáhnout určitého výsledku (např. domluvit pravidla započítávání pohledávek pro všechny dodavatele). 9.1.4 Orgán alternativního řešení sporů Právě alternativní řešení sporů by mělo být „lékem volby“ pro dodavatelsko-odběratelské vztahy, upřednostňovaným před soudními spory či správními řízeními. Je vhodné, aby na úrovni dodavatelsko-odběratelského fóra (znovu zprostředkovaného mediací, viz výše), byl odsouhlasen mechanismus alternativního řešení sporů mezi partnery a byl vytvořen nezávislý orgán smírného řešení sporů, který by tento proces uskutečňoval. Dle Stefanelliho a Marsdena (2012: 22) je vhodné umožnit stranám, aby se vzájemně dohodly na závazcích, při jejichž plnění by se vyhnuly oficiálním rozsudkům a zároveň vytvořit mechanismus řešení sporů, který jasně ukazuje, jakým způsobem se mají problémy řešit. 9.1.5 Stát Významným stakeholderem obou obchodních partnerů, který je zároveň pro určování povahy dodavatelsko-odběratelských vztahů klíčový, je stát, jeho zákonodárci, výkonná moc i soudci. Zde je nutno poznamenat, že „státem“ zde nemusí být nutně myšlen pouze stát jako takový, ale také zastřešující nadnárodní organizace, jako v našem případě Evropská unie. Legislativa Co se týče legislativní složky státu, pak v případě objevení určitého společenského problému, vzorce problematického jednání, stojí zákonodárci před otázkou (kterou si ale mnohdy bohužel nekladou), zda a jak danou problematiku regulovat, či zda podpořit samoregulaci a spolehnout se na odpovědnost subjektů, kterých se problém týká. Vzhledem k tomu, že zákonná regulace se zdá být jednodušším a rychlejším řešením než výchova k odpovědnosti, sáhnou zákonodárci velice často po legislativním řešení, které však nemusí vždy být účinnější než cesta etického jednání a z něj vyplývající samoregulace. Často však k podobným úvahám ani nedojde, protože mnohdy je zákon spíše výsledkem politických bojů, tlaku lobbistických skupin apod., než rozumné úvahy zákonodárce. Před zavedením jakékoliv legislativní regulace je potřeba definovat si odpověď na následující čtyři otázky:
Je regulace nutná? Jaká má být míra regulace? Jakým způsobem má být regulováno? Jaký má být cíl regulace?
Mám-li aplikovat čtyři výše uvedené body na dodavatelsko-odběratelské vztahy, pak u první otázky by v současné době odpověď pravděpodobně měla znít „ano“. Dodavatelsko-odběratelské vztahy doposud nejsou uspokojivě vyřešeny a jak je vidět, samoregulace mnohdy není nastavena vůbec, či v mnoha případech doposud nefunguje.
191
Jde zde ovšem o to, jaká má být míra regulace. Má to být pouze stanovení základních pravidel hry (ochrana hospodářské soutěže…), nebo by měly být specificky regulovány i jednotlivé „nekalé“ praktiky? Pokud budu vycházet z výsledků výzkumu, který jsem popsala v osmé kapitole, pak současná podoba zákona s velice podrobnými ustanoveními je spíše neúčinná. Je poměrně jednoduché tento zákon obejít, a tím nenaplnit jeho podstatu. Zákon, který by „nekalé“ praktiky vyjmenoval natolik podrobně, aby bylo nevyhnutelné jej dodržovat, v podstatě není možné vytvořit. Navíc by to ani nemuselo být ku prospěchu věci. Jak jsem již uvedla dříve, ne každé chování, které někteří dodavatelé považují za nekalou praktiku, je za „nekalé“ považováno i odběrateli, o objektivní nekalosti ani nemluvě. Zdá se tedy být lepším řešením podle německého příkladu spíše použít univerzálnější klauzuli, která zneužití větší vyjednávací síly zakazuje, a až prostřednictvím judikatury postupně upřesňovat konkrétní druhy jednání. (I tento postup má ovšem svá negativa: není dopředu zřejmé, jaké jednání bude postihováno, o to více jsou však subjekty nuceny uvažovat o naplnění vůle zákonodárce, a ne o nalezení právní cesty formálního dodržení zákona). Je otázkou, zda by (ve shodě s cílem regulace, viz níže), neměl tento zákon, stejně jako v Německu, směřovat především k zákazu zneužití vyjednávací převahy při jednání s MSP. V každém případě by však měl být univerzální (neomezený sektorově či pouze na odběratelskou stranu), což by ovšem znamenalo rozšíření působnosti současného zákona, a tedy celkově zvýšení úrovně regulace v ČR. I proto by regulace měla být taková, aby postihovala skutečně závažné případy nepoctivého podnikatelského jednání a vyhnula se regulaci detailů. Snaha o detailní postižení veškerých skutkových podstat totiž vede k tomu, že je zakázáno jednání, které je nepoctivé pouze v určitých konkrétních případech, ale v mnoha jiných obchodních vztazích jako problematické shledáno není, problémem se pak stává spíše jeho regulace (jako je tomu u třicetidenní lhůty splatnosti). Pokud jde o to, koho regulovat a koho nikoliv, pak současné vymezení obratovým kritériem se nezdá být příliš vhodné. Je potřeba vždy uvažovat podíly jednotlivých partnerů na trhu, aby například nedošlo k tomu, že bude regulován maloobchodník vůči monopolistovi. Dále je nutno uvážit úroveň konkurence jak u dodavatele, tak u odběratele; procento odbytu dodavatele u odběratele (s uvážením toho, že i dodavatel by měl mít snahu diverzifikovat své riziko diverzifikací svého portfolia odběratelů); postavení dodavatele v daném regionu (i malý pekař může být ve svém okolí vyhlášený a bez maloobchodníka bez problémů přežije) a další faktory. Při úvahách o způsobu regulace nám pak mohou pomoci myšlenky Portera a Kramera (2011, viz kapitola 6.3.2), kteří zdůrazňují, že státní regulace má v prvé řadě podpořit samoregulaci firem. Autoři nabádají, že je důležité, aby legislativa spíše stanovila jasné a měřitelné společenské cíle a výkonnostní standardy126 (včetně termínu jejich dosažení). Způsob dosažení standardů pak již má být ponechán v rukou samotných firem. Efektivní regulace dává firmám prostor pro to, aby podnikavým způsobem nalezly způsoby řešení, které dosáhnou cíle regulace. Zároveň je však nutné, aby firmy byly nuceny včas vykazovat výsledky, které budou měřitelné. V případě dodavatelsko-odběratelských vztahů jsou tato pravidla obtížně uplatnitelná (nelze stanovit podíl národních či regionálních výrobců, které musejí maloobchodníci mít v portfoliu, ani podíl spokojených dodavatelů atd.), nicméně základním poselstvím, které je možno z těchto charakteristik efektivní legislativní regulace vyvodit, je, 126
Příkladem může být dosažení určité úrovně emisí atd.
192
že firmy hledají cestu, jakým způsobem zákon dodržet a zůstat při tom efektivní. Pokud jim bude předepsána, budou hledat způsob, jak ji obejít a efektivnost zachovat. Pokud je stanoven měřitelný cíl raději než cesta k jeho dosažení, firmy již samy najdou efektivní cestu, jak k němu dojít. V případě přípravy jakéhokoliv zákonného ustanovení je pak nutné nepohlížet na podnikání jako na příčinu všech sociálních, environmentálních a ekonomických problémů, ale jako na možný způsob řešení těchto problémů ve společnosti. Pokud firmy budou zákonnými pravidly podpořeny směrem k vytváření sdílených hodnot, a ne svazovány pravidly, která ničí konkurenceschopnost a ekonomický růst, pak zákonodárci správným způsobem splní svou úlohu ve prospěch firem i společnosti jako celku. Při uvažování o všech třech výše diskutovaných otázkách (zda, do jaké míry a jakým způsobem regulovat), je nutné mít neustále na paměti základní cíl regulace. Tím je v našem případě ochrana slabší smluvní strany, kterou ovšem není obchodní partner, ale spotřebitel. Dále je to ochrana hospodářské soutěže, podpora zaměstnanosti, existence malých a středních podniků, inovací a investic. Jen ve světle těchto cílů je možno stanovit, co a jakým způsobem regulovat. Výkonná moc Výkonnou moc v současné době ve vztahu k zákonu o VTS má Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Je otázkou, zda právě orgány na ochranu hospodářské soutěže jsou kompetentní k řešení obchodních sporů (viz prohlášení bulharského orgánu v kapitole 5.2.2). To nutně souvisí také s otázkou, zda by dodavatelsko-odběratelské vztahy měly být regulovány v rámci zákona na ochranu hospodářské soutěže. Dle Stefanelliho a Marsdena (2011) se totiž tento případ ve většině zemí neosvědčil, na druhé straně právě v Německu, kde je řešení této problematiky dáváno za vzor ostatním zemím, tento koncept funguje. Jak již bylo řečeno výše, úprava dodavatelsko-odběratelských vztahů neslouží primárně k ochraně hospodářské soutěže, protože reguluje vertikální, a nikoliv horizontální vztahy. Ať by již zákonná úprava vypadala jakkoliv a její dozor byl svěřen ÚOHS či jakémukoliv jinému orgánu, je potřeba, aby si tento svou úlohu nezlehčoval zjednodušujícím výkladem zákona a paušalizováním. Zdá se, že v případě dodavatelsko-odběratelských vztahů neexistují univerzální pravidla, která by platila na každý případ a zároveň byla dostatečně detailní. Vždy je potřeba pečlivě zvážit každý jednotlivý případ, postavení obou smluvních stran, tržní situaci, atd. Současná paušalizace významné tržní síly vůči všem dodavatelům automaticky po překročení obratového kritéria (dle výkladu ÚOHS, viz kapitola 5.3.2) se nezdá být dobrým řešením a může vést až k paradoxní ochraně monopolu. Soudní Co se týče soudní moci, pak na tomto místě bych ráda zdůraznila vymahatelnost práva. Nedodržování smluv jedním z partnerů, a tedy jednostranné zpětné změny neschválené druhým obchodním partnerem, byly postižitelné již před existencí zákona o významné tržní síle. Přesto jsou dodnes označovány za nejzávažnější nekalou praktiku. Zákon o VTS však na nich v praxi nic nezměnil. Pomohlo by také zrychlení soudního procesu. 9.1.6 Zákazníci Významnými stakeholdery obou firem jsou zákazníci. Tito mohou podstatně ovlivnit chování dodavatelů i odběratelů, pokud budou vyžadovat jejich odpovědné chování. Poptávka po odpovědnosti (viz kapitola 7.3.2) je totiž základním předpokladem naplňování konceptu CSR. Je nutno poznamenat, že se nejedná pouze o stávající zákazníky firem, ale také o zákazníky potenciální (de facto tedy o celou veřejnost). Právě veřejné mínění, ohlasy na sociálních sítích a další jsou tím 193
hlavním motorem, který potenciálního zákazníka přemění v zákazníka skutečného a který poptávku po odpovědném chování generuje. Jak bylo ukázáno na příkladu firmy Nike (kapitola 7.3.1), zákazníci mohou přimět firmu, aby se chovala ke svým dodavatelům odpovědně, a to upřednostňováním zboží, při jehož výrobě či distribuci nedochází k nezodpovědnému chování. Příklad poměrně velké moci zákazníků, která se projevila v maloobchodě, lze nalézt v Norsku, odkud po ani ne čtyřech letech působení odešla v roce 2008 společnost Lidl. Přestože důvodů pro neúspěch bylo více, lze za jeden z nich považovat neochotu zákazníků nakupovat v obchodě, který se dle informací médií špatně chová ke svým zaměstnancům a navíc prodává převážně zahraniční zboží. Norští spotřebitelé totiž upřednostňují místní produkty, a tím i místní výrobce (Eide 2010)127. K tomu, aby se však spotřebitelé postavili za „svého dodavatele“ je nutno je o problému informovat. Informační kampaň by však měla být kultivovaná a pravdivá, bez emocí a poukazovat raději na řešení situace, než na problémy. Této kampaně se mohou zhostit například neziskové organizace zmíněné níže, podpořené v této iniciativě státem. Iniciativa zákazníků má samozřejmě svá omezení. Zákazník je při volbě produktu odkázán na informace, které mu poskytne firma samotná, nebo které získá například od neziskové organizace. Při jeho rozhodování samozřejmě hrají roli i další faktory. Takže ani tento způsob není samospásný a musí být součástí komplexního řešení. Nicméně i zde lze alespoň určitého pokroku dosáhnout. 9.1.7 Nevládní neziskové organizace Role nevládních neziskových organizací již byla zmíněna v předchozí podkapitole. Jejich úlohou by mělo být pravdivě a pokud možno objektivně (tedy na základě informací z více zdrojů a od více stran sporu) informovat o problematice, vyzývat k řešení a na řešení také spolupracovat. Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že zde se nejedná o to, vyprovokovat zákazníky a neziskové organizace k tomu, aby spustili éru nenávistných bojkotů určitých odběratelů. Jsem přesvědčena, že lze vytvořit kultivovanou kampaň, která poukáže na existující problém, a zároveň nabídne řešení. Kampaň by měla být zaměřena spíše pozitivně (zdůraznění vhodnosti nákupu u zodpovědných firem), než negativně (upozorňování na konkrétní „nekalé“ případy bulvárním způsobem) a na problém by měla nahlížet pokud možno očima obou obchodních partnerů a situaci vidět v souvislostech, aby nedošlo ke kontraproduktivním důsledkům128. Informační kampaň zároveň může být (ať už finančně či expertně atd.) podpořena státem. Součástí informací poskytovaných například NGO by měly být rovněž informace o kvalitě potravin a vzdělávání českého spotřebitele k nákupu kvalitnějších surovin, který se často v konečném důsledku vyplatí (jako je tomu u příkladu rybích prstů či jiného zmraženého masa bez obsahu přidané vody).
127
Na druhou stranu v Německu dále spotřebitelé s oblibou v Lidlu nakupují, a to i přes kampaně odborové organizace ver.di o špatných podmínkách pro zaměstnance (Ver.di 2006). 128 Již výše bylo zmíněno, že tlak spotřebitelů na firmy podpořený NGO vyvolal podporu zboží, které nebylo vytvořeno dětskou prací, zákaz dětské a otrocké práce je nyní zakotven v různých kodexech outsourcingu atd. Na druhé straně tím byla často vzata práce dětem v rozvojových zemích, které místo toho svou rodinu živí prostitucí. V tomto případě je lépe, aby děti pracovaly, ale za přísně daných ochranných podmínek a za spravedlivou mzdu.
194
Pouhé poskytování informací však nestačí. NGO mohou také spolupracovat s firmami a pomoci jim hledat sdílenou hodnotu, která zvětšuje vytvořenou hodnotu ve prospěch obou obchodních partnerů, místo aby ji přerozdělovala ve prospěch jednoho či druhého. Mohlo by se jednat například o různá školení (techniky vyjednávání, tematicky zaměřené kurzy k jednotlivým oborům podnikání, podnikatelská finanční gramotnost), správu odběratelem poskytovaných úvěrů dodavatelům (pomoc při jejich správném využití) atd. Za podpory státu je rovněž možné udílet ocenění firmám, které se ke svým dodavatelům chovají společensky odpovědně, podobně jako se udělují ocenění „nejlepší zaměstnavatel roku“ apod. Toto by bylo další složkou pozitivní kampaně a pozitivní motivace odběratelů k odpovědnému chování. Při takovýchto akcích hrozí samozřejmě velké riziko aranžérské etiky (viz kapitola 6.2.3), nicméně v případě dodavatelsko-odběratelských vztahů na národní úrovni je korekční mechanismus ze strany dodavatelů mnohem dostupnější, než v případě outsourcingu ze zemí vzdálených. Na druhé straně to i na dodavatele znovu klade nárok odpovědného chování (a tedy nezneužití této možnosti korekce informací). Další z možností, jakou se NGO mohou do řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů zapojit, je certifikace firem odpovědných vůči svým obchodním partnerům. Pokud jsou dnes vyžadovány standardy zaručující odpovědné chování v environmentální oblasti, lze si představit, že v budoucnu může být konkurenční výhodou také vlastnictví certifikátu stvrzujícího odpovědnost vůči partnerům. 9.1.8 Média V neposlední řadě hrají velice důležitou roli média, jako poskytovatel informací. Ve výše uvedeném norském případě společnosti Lidl informovala média ještě před vstupem této firmy na trh o tom, že Lidl má v Evropě špatné vztahy s odborovými organizacemi a nepodporuje místní dodavatele. Dříve, než byla otevřena první prodejna, bylo uveřejněno tři tisíce článků či rozhlasových a televizních výstupů s tématem Lidl, většina z nich negativně laděných (Eide 2010: 43). Média jsou stakeholderem, který drží v ruce ohromnou moc ve formě ovlivňování veřejného mínění. Bohužel jsme v poslední době často svědky situace, kdy média uměle vytvářejí naléhavé požadavky, které často ani nejsou legální (viz kapitola 6.1.1), čímž se řadí do skupiny nebezpečných stakeholderů. Jednu a touž informaci lze vždy vyložit více způsoby, podle toho, v čí prospěch se autor snaží jednat. Média, alespoň ta seriózní, by se proto měla snažit o maximální objektivitu, a ne pouze o přinášení senzací. Mohou vhodně podpořit informační kampaně pořádané neziskovými organizacemi, či referovat o udílení cen zodpovědným obchodním partnerům. Média mají samozřejmě za úkol také poukazovat na společenské problémy, kterých i v oblasti potravin odhalily již mnoho. Na druhé straně, pokud tyto informace postrádají pravdivost a objektivitu, jsou spíše ke škodě věci.
9.2 Shrnutí Jak je vidět ze schématu uvedeného v této kapitole, řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů by mělo být komplexní a zahrnovat mnohem více aktérů, než jen dodavatele, odběratele a stát. Kromě regulačních mechanismů na legislativní úrovni a samoregulačních mechanismů typu etických kodexů je ve vztazích mezi podnikateli, kdy jeden z nich je při vyjednávání výrazně silnější, možno udělat mnohem více. Do řešení se mohou zapojit sdružení dodavatelů, orgány alternativního řešení sporů, zákazníci, nevládní neziskové organizace i média. Samotní obchodní partneři by pak měli na řešení také spolupracovat společně v různých fórech, a to například prostřednictvím stakeholder dialogu 195
moderovaného zkušeným mediátorem, v rámci kterého je možno dojít ke společným potřebám, zájmům a také k vytváření sdílené hodnoty. K tomu všemu je zapotřebí zdravé občanské společnosti a také snahy všech zainteresovaných stran o pravdivost a objektivitu.
196
Závěr Dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou mimořádně komplikované a komplexní téma, jehož objektivní posouzení vyžaduje skutečně hlubokou analýzu a schopnost pohledu z obou stran, tedy očima dodavatelů i odběratelů. Zároveň je však potřeba pohledu nezávislého, který objektivně posoudí vztahy dodavatelů a odběratelů na obecné úrovni, ale i v jednotlivých případech. K posouzení postavení článků potravinářského řetězce na trhu mohou posloužit hlediska podílu na trhu, modelu tržní struktury, podílu jednotlivých partnerů na konečné ceně produktu a hledisko rentability tak, jak byly stanoveny v první výzkumné otázce. Co se týče podílu na trhu, pak lze konstatovat, že na českém trhu existuje v maloobchodu průměrná koncentrace, kdy deset největších prodejců rychloobrátkového zboží obsluhuje 66 % trhu (INCOMA GfK 2012), takže lze hovořit o tom, že konkurence v maloobchodě zůstává zachována. Na dodavatelské straně pak můžeme nalézt několik gigantů, jejichž podíl na trhu může dosáhnout i několik desítek procent, tyto tedy pravděpodobně při vyjednávání s maloobchodníky v nevýhodě nebudou. Existují však také velmi malí dodavatelé, u nichž, pokud nejsou producenty unikátního zboží, lze předpokládat slabší vyjednávací postavení vůči maloobchodu. Z hlediska modelu tržní struktury řadíme maloobchod mezi monopolistickou konkurenci (Hořejší a kol. 2006: 314). Dodavatelé mohou zaujímat kteroukoliv pozici na škále dokonalá konkurence – monopolistická konkurence – oligopol – monopol. U posledních dvou jmenovaných nelze pak hovořit o nevýhodném postavení vůči maloobchodu, i proto je nutné každý příklad posuzovat zvlášť a nelze paušálně říci, že určitý maloobchodník má vyjednávací sílu vůči všem svým dodavatelům. Co se týče podílu smluvních stran na konečné ceně produktu, který je často veřejně diskutován v podobě požadavku „spravedlivých“ cen získaných dodavateli, či „nespravedlivě“ vysokých marží obchodníků, ukázala tato práce, že posuzování rozdělení cen, marží či přidané hodnoty mezi jednotlivé články řetězce není optimální. Tyto totiž musejí zároveň krýt náklady, které se značně liší, nehledě na to, že mnohé náklady mohou být také vynaloženy neefektivně. Mnohem lepší přístup spočívá v posuzování rentability jednotlivých subjektů. Ani ta však nezávisí pouze na rozložení sil obchodních partnerů při vyjednávání, ale také na schopnosti podnikatele využít podnikatelské příležitosti a v neposlední řadě na rizikovosti daného oboru podnikání. Celkově lze říci, že rentabilita výnosů sektoru výroby potravin a nápojů je dlouhodobě mírně vyšší než rentabilita maloobchodních řetězců. Zatímco u potravinářů se podíl zisku po zdanění na výnosech mezi lety 2005 a 2010 pohyboval mezi 2,91 a 3,81 % (ČSÚ 2012d), u obchodních řetězců s VTS to ve stejném období bylo 0,72 až 2,97 % (Oficiální server českého soudnictví 2013). Nižší míra ziskovosti obchodníků však bývá vykompenzována větším celkovým obratem. Co se týče prvního článku dodavatelského řetězce, tedy zemědělců, jejich rentabilita se ve stejném období pohybovala mezi 2,24 a 7,07 %, poměrně vysoké hodnoty jsou však způsobeny velkým podílem neplacené síly v zemědělství. K postavení článků řetězce je tedy možno shrnout, že velice závisí na konkrétním vztahu, zda lze či nelze uvažovat vyjednávací převahu jednoho z partnerů. V případě dodavatelů v monopolním či oligopolním postavení či s velkým podílem na trhu postrádá jejich ochrana proti odběratelům smysl. Na druhé straně existují také malí výrobci, kteří mohou při jednání se svými odběrateli pociťovat nevýhodu v podobě nemožnosti ovlivnění podmínek smlouvy ze své strany a v podobě tzv. „nekalých“ praktik. 197
I na tyto praktiky je třeba se dívat nezávislým pohledem, škodlivé totiž, ve shodě s přístupem EU, jsou až v případě, že poškozují spotřebitele (zvýšením cen či zhoršením kvality zboží), úroveň investic či hospodářskou soutěž. Ochranou slabší smluvní strany totiž není myšlena ochrana slabšího podnikatele, ale ochrana spotřebitele. „Nekalost“ je pak rovněž potřeba posuzovat ve vztahu k podpoře malých a středních podniků. Zde se však nejedná o existenci jednoho konkrétního podniku, ale o MSP jako celek. Zánik konkrétního podnikatele, pokud nevyrábí efektivně, totiž může být pro zdraví ekonomiky žádoucí za předpokladu, že se nalezne jiný podnikatel, který je schopen zboží stejné kvality vyrobit efektivněji. Na druhé straně by neměla být „efektivita“ v podobě snižování nákladů na úkor zaměstnanců, kteří jsou rovněž chápáni jako slabší smluvní strana, kterou je potřeba chránit. Ke druhé výzkumné otázce tedy lze shrnout: „nekalost“ jednotlivých praktik se posuzuje ve vztahu k jejich dopadu na spotřebitele, hospodářskou soutěž, ceny a kvalitu zboží, úroveň investic a malé a střední podniky jako celek. Co se týče konkrétních praktik, pak lze jednoznačně říci, že retrospektivní změny, pokud jejich princip není předem smluvně odsouhlasen a náležitě druhé straně kompenzován, mají být za „nekalé“ považovány, protože se v podstatě jedná o jednostranné porušení smlouvy. U ostatních praktik velice záleží na podmínkách, za jakých jsou aplikovány tak, jak to bylo podrobněji okomentováno v kapitole 8.4. Jak ukazuje mikroekonomický model, většina praktik v konečném důsledku pouze mění „netto“ cenu a podmínky smlouvy by se měly posuzovat spíše jako celek. Jde pak o to, zda dodavatel nezískává nižší cenu, než jsou jeho průměrné náklady na výrobek. I v tomto případě je ovšem potřeba zohlednit jeho efektivitu, jak již bylo zmíněno výše. Přestože zdaleka ne všechny „nekalé“ praktiky, o kterých se na veřejnosti hovoří, považuji za nekalé, ráda bych zdůraznila, že existují situace, kdy skutečně k nekalým praktikám dochází a jeden z obchodních partnerů129 své výhodnější postavení při vyjednávání zneužije, aniž by pak výhody přenesl na spotřebitele. Vzhledem k tomu, že takovéto jednání může mít mnohem závažnější celospolečenské důsledky, než je pouze zánik jednoho dodavatele (který může být pouze důsledkem „přirozeného výběru“ efektivnějších subjektů) zabývají se těmito problémy mnohé státy a situace je diskutována i na úrovni Evropské unie. Formy regulace v EU a jejích členských zemích tak byly předmětem třetí výzkumné otázky. Evropská unie prozatím pečlivě sleduje situaci, podporuje samoregulaci (prostřednictvím Fóra na vysoké úrovni) a případnou regulaci ponechává na jednotlivých členských státech. Ta nabývá nejrůznějších podob. Zatímco v některých zemích problematika zkrátka regulována není, jinde dochází k samoregulaci (Slovinsko) a jiné státy se uchýlily k legislativní regulaci. I tato se však dle jednotlivých států podstatně liší, od velmi podrobných úprav vyjmenovávajících jednotlivé „nekalé“ praktiky (Maďarsko, Slovensko) až po všeobecné klauzule, které pouze definují zneužití vyjednávací převahy a posouzení jednotlivých skutkových podstat již nechávají na regulačním orgánu (Německo). V České republice byla zvolena varianta poměrně podrobného zákona vyjmenovávajícího jednotlivé zakázané praktiky, které představují zneužití tzv. „významné tržní síly“. Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití vstoupil v účinnost dne 1. února 2010 a přestože jsou názory na něj rozporuplné a bylo navrženo jeho zrušení 129
„Nekalých“ praktik se mohou dopouštět i dodavatelé.
198
a „rozpuštění“ některých ustanovení do jiných zákonů, je v nezměněné podobě účinný doposud. Dle plánu legislativních prací vlády by měl být dále projednán v říjnu roku 2013. Legislativní regulace však nemusí být jediným řešením problematiky. Proto jsem si položila čtvrtou výzkumnou otázku, zda by zákonná regulace mohla být zcela nahrazena prostřednictvím samoregulace, která je v této práci zastoupena konceptem společenské odpovědnosti firem. CSR je totiž v současné době mezi většími firmami natolik rozšířeným fenoménem, že se lze oprávněně domnívat, že by mohlo být také řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů. Z definice společenské odpovědnosti firem totiž vyplývá velký důraz na zájmové skupiny firmy – stakeholdery, mezi něž řadíme také obchodní partnery. Pokud tedy chce firma aplikovat CSR, musí se chovat společensky odpovědně i vůči svým dodavatelům, respektive odběratelům. V tom právě spatřuji potenciál CSR změnit podstatu vztahu mezi dodavateli a odběrateli. Na druhou stranu je společenská odpovědnost firem komplementem, a nikoliv substitutem, zákonné regulace (Konrad a kol. 2006: 102), existuje zde poměrně vysoké riziko aranžérské etiky (Sims a Brinkmann 2003) a její aplikace nedosáhla doposud takové úrovně, aby mohla problém vyřešit zcela, a proto nelze říci, že by mohla být jediným řešením dodavatelsko-odběratelských vztahů. Má ale předpoklady k tomu, stát se jeho podstatnou součástí. Za dva nejpodstatnější přístupy k CSR pak z hlediska zkoumané problematiky považuji koncept vytvoření sdílené hodnoty (creating shared value, CSV, Porter a Kramer 2011) a stakeholder dialog. V prvním jmenovaném jde o to, aby firma nalezla takový způsob podnikání, který přináší ekonomickou hodnotu nejen pro ni samotnou, ale zároveň pro společnost jako celek. Nejde zde však o přerozdělení existující hodnoty ve prospěch stakeholderů, nýbrž o její zvětšení tak, že z tohoto stavu profituje jak firma, tak její okolí. V případě dodavatelsko-odběratelských vztahů se může jednat například o poskytování know-how či školení vlastním dodavatelům, které umožní zvýšení kvality jejich výrobků ve prospěch obou smluvních stran nebo o spolupráci s regionálními dodavateli, která obchodníkovi umožní odlišit se od konkurence a dodavateli zajišťuje větší odbyt. K nalezení sdílené hodnoty pak může pomoci i tzv. stakeholder dialog, v rámci kterého se oba partneři s pomocí mediátora snaží o nalezení hlubších kořenů svých pozic (v našem případě se jedná o pozice „získat od odběratele maximální cenu“ a „zaplatit dodavateli minimální cenu“), které jsou naprosto protichůdné. Základem těchto pozic jsou totiž zájmy a potřeby partnerů, které se často mohou překrývat (nejhlubší potřebou každé firmy je dlouhodobá udržitelnost). Na základě nalezení společných potřeb je pak možno dojít také ke společným pozicím, případně nalézt oboustranně výhodné řešení problému, tedy již zmíněnou sdílenou hodnotu. Proto, aby společenská odpovědnost firem mohla skutečně k řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů vést, musí mít firmy dostatečnou (finanční) motivaci ji realizovat (a ne jen deklarovat, že CSR aplikují, jako je tomu v případě aranžérské etiky). Při hledání odpovědi na pátou výzkumnou otázku, zda takováto finanční motivace existuje, jsem proto zkoumala vztah CSR a finančního výkonu firmy. V pracích renomovaných autorů jsem našla nejrůznější závěry od negativního vztahu, kdy CSR je uplatňováno na úkor ziskovosti, přes vztah neutrální, tedy neexistující, až po vztah pozitivní, kdy CSR zvyšuje zisky firmy. Sama se přikláním k takzvaně podmíněně pozitivnímu vztahu, kdy společenská odpovědnost firem se vyplatí za splnění určitých podmínek, kdy CSR je správně provedeno. Nejlépe to dle mého názoru popisují Porter a Kramer (2006), kteří upozorňují na to, že CSR musí být v samotném jádru firemní strategie a nerozlučně provázáno se všemi firemními procesy, aby mohlo
199
firmě přinést zvýšení rentability. Nelze však říci, že firmy z uplatňování CSR profitují automaticky a finanční motivace k jeho naplňování proto není samozřejmá. Proto, abych mohla navrhnout vlastní řešení problému, které zahrnuje společenskou odpovědnost firem, zároveň však počítá s jistou mírou zákonné regulace, bylo ještě potřeba zhodnotit současné řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů v České republice. Primární výzkum, který jsem provedla, proto směřoval k posouzení dopadů zákona o významné tržní síle na jednotlivé články potravinářského řetězce. V prvé řadě šlo o dopad na dodavatele, které měl zákon za úkol chránit. V souvislosti s tímto jsem se však rozhodla vyzkoumat také dopad na odběratele (maloobchodníky) a zemědělce, aby byl vytvořen kompletní přehled o celém dodavatelsko-odběratelském řetězci. Odpověď na šestou výzkumnou otázku ohledně vnímání zákona těmito články řetězce je následující: Co se týče dodavatelů, čtyři pětiny z nich uvedly, že zákon na jejich postavení vůči maloobchodníkům při vyjednávání nic nezměnil. V rámci zbylé pětiny respondentů sice nepatrně více dodavatelů označilo zlepšení než zhoršení postavení při vyjednávání, nicméně o zhoršení se jednalo vždy pouze u malých a středních podniků. Vzhledem k tomu, že právě podpora MSP by mohla být ospravedlnitelným zdůvodněním zavedení regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů, lze o prospěšnosti zákona o VTS přinejmenším pochybovat. Co se týče dopadu této regulace na odběratele, zákon jim kromě jistých administrativních potíží přinesl velkou právní nejistotu. Zákon je sám o sobě právnicky velice špatně koncipovaný (obsahuje neexistující a nedefinované pojmy atd.) a velké otázky vzbuzuje hlavně jeho možný výklad, a to i výklad tak stěžejního pojmu, jako je významná tržní síla. Zemědělci pak nepociťují žádný dopad tohoto zákona na své podnikání (tento ovšem ani nebyl původně zamýšlen), stěžují si však na některé „nekalé“ praktiky, které vůči nim aplikují jejich vlastní odběratelé, což jsou zpracovatelé jejich produkce, a tedy často dodavatelé do maloobchodu. Tyto praktiky však nejsou tak časté, jako v případě vztahu maloobchodník – dodavatel. Výsledky výzkumu přinesly také rozdílný pohled smluvních partnerů na jednotlivé „nekalé“ praktiky. Jejich vnímání se však liší nejen v porovnání dodavatelského a odběratelského pohledu, ale také v rámci skupiny dodavatelů, respektive odběratelů. Někteří maloobchodníci tak určité praktiky označují za „nekalé“ a distancují se od nich, shoda o tom, které to jsou, však panuje pouze v případě jednostranných retroaktivních změn. Nalezneme také dodavatele, kteří mnohé jednání obchodu za „nekalé“ nepovažují a naopak jim vadí jeho regulace, protože tím ztrácejí smluvní svobodu (zejména u třicetidenní lhůty splatnosti, která je však všeobecně dodavateli označována za jediný pozitivní výsledek zákona). Sedmá výzkumná otázka pak směřovala k posouzení, co se změnilo v používání jednotlivých nekalých praktik zavedením zákona o VTS, což je podstatné pro posouzení dopadů zákona o VTS. Šlo tedy o to zjistit, jakým způsobem se změnilo chování maloobchodníků v otázce jednotlivých „nekalých“ praktik. Na základě výzkumu bylo zjištěno, že ani zde zákon příliš nezměnil. Lhůta splatnosti sice byla zkrácena na 30 dní, ovšem dodavatelům se zároveň adekvátně snížila cena, takže některým z nich toto ustanovení ani nevyhovuje. Určitý posun lze vidět v zákazu vratek, který do vztahu vnesl alespoň částečně větší jistotu (znovu mohla být odpovídajícím způsobem snížena o průměrnou vratku cena, ale dodavatel alespoň předem ví, na jakou částku). Změnu lze rovněž pozorovat u zákazu auditů na účet dodavatele, kdy náklady za audit mohly sice být přesunuty jinam, ale jsou alespoň částečně 200
předvídatelnější. U ostatních praktik se často jedná spíše o „kosmetické“ změny smluvních podmínek, které v praxi nemají příliš velký efekt. Zákon o významné tržní síle tedy nevede ke změně poměru sil mezi dodavateli a odběrateli, došlo tak k potvrzení hypotézy této disertační práce. Cílem této disertační práce bylo kromě zhodnocení dopadů regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů prostřednictvím Zákona o významné tržní síle a jejím zneužití na subjekty v potravinářském řetězci také případné navržení alternativního řešení. Tyto jsou problémem natolik komplexním, že vyžadují komplexní řešení, jehož návrh byl podrobně popsán a schematicky znázorněn v poslední kapitole této práce. V prvé řadě se na řešení problému musejí podílet oba obchodní partneři. Vyžaduje to od nich jednak základní morální předpoklady (dodržování smluv, respektování smluvní volnosti), jednak vzájemnou spolupráci, kdy například prostřednictvím stakeholder dialogu docházejí ke sdílené hodnotě. Výsledkem jednání mezi smluvními stranami může být rovněž přijetí etického kodexu, k jehož dodržování však musí být partneři dostatečně motivováni, mělo by to být záležitostí jejich prestiže. Významnou úlohu hraje rovněž management firmy. Pokud má dojít k oboustranně prospěšným vztahům mezi obchodními partnery, pak chování manažerů by mělo vyjednavače motivovat k nacházení tohoto win-win principu (například prostřednictvím odměňování, pochval, výběru personálu atd.) a nikoliv pouze k dosažení snížení či zvýšení ceny o určité procento. Nákupčí a key account manažeři, kteří společně na ročních jednáních tvoří obsah smlouvy, by pak v prvé řadě měli být zkušení profesionálové s hlubší znalostí strategie vlastní firmy. Jejich cílem by nemělo být dosažení určitých procentuálních zvýhodnění oproti loňskému roku, ale přispění k naplnění cílů celkové strategie firmy prostřednictvím nalezení sdílené hodnoty s obchodním partnerem. Na dodavatelské straně pak mnohé může změnit také sdružování dodavatelů, nejen za účelem zlepšení pozice při vyjednávání, ale také z důvodu lepšího uspokojení potřeb maloobchodu (zajištění dostatečného množství dodávaného zboží při výkyvech). Sdružování dodavatelů může mít za cíl rovněž řešení sporů s odběrateli, které umožní dodavateli zůstat v anonymitě a neohrozit tak obchodní vztah. Pro případy sporů by pak měl předem být dohodnut proces jejich (nejlépe mimosoudního) řešení, který by zaštiťoval orgán alternativního řešení sporů. Přestože nynější podoba zákona o VTS byla v této práci kritizována, autorka se domnívá, že určitá míra legislativní regulace je, alespoň v současné době, potřebná. Na rozdíl od zákona o VTS by však neměla obsahovat podrobný výčet „nekalých“ praktik, protože nalezení právního řešení těchto ustanovení tak, aby nebylo příliš nutné měnit skutečnou praxi, není příliš složité. Zákon by naopak měl být spíše obecný a také univerzální (nediskriminační, tedy regulující oba smluvní partnery, protože „nekalého“ jednání se mohou dopouštět i dodavatelé). Jde spíše o to, stanovit cíl, ke kterému by měla právní regulace směřovat a nechat již firmy, aby cestu k tomuto cíli nalezly samy. V opačném případě bude zákon pouze představovat nadměrnou regulaci, jejíž obcházení se stane standardem. Naplňování této regulace by pak mělo být svěřeno orgánu, který bude schopen pohlížet na každý případ individuálně, protože dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou natolik různorodé, že v nich zkrátka nelze paušalizovat (někteří dodavatelé třicetidenní lhůtu splatnosti požadují, jiní se jí brání; 201
jednoznačná regulace pak druhé jmenované poškozuje). Neméně důležitá je rovněž správná funkce soudnictví a vymahatelnost zákona. Mnohé praktiky, na které si obchodní partneři stěžují, byly totiž postižitelné již před účinností zákona o VTS, k jejich řešení však nedošlo také díky pomalému a nákladnému soudnímu řešení (a nemožnosti zachování anonymity). K řešení problému mohou rovněž přispět zákazníci, kteří vytvoří poptávku po odpovědném chování obchodních partnerů, podobně jako tomu je v případě fair trade výrobků. Podpořit je v tom mohou neziskové organizace, prostřednictvím kultivovaných a objektivních informačních kampaní. NGO se rovněž mohou zapojit do dialogu s firmami samotnými a společně s nimi hledat sdílené hodnoty (např. realizovat školení dodavatelů za podpory odběratelů). Oceňování zodpovědných obchodních partnerů může být dalším příspěvkem neziskových organizací ke komplexnímu řešení problematiky. V neposlední řadě zde hrají roli také média, jejichž interpretace problému a snaha o nalezení senzace často dodavatelsko-odběratelským vztahům spíše škodí. Kultivovanost a objektivnost alespoň těch seriózních periodik by mohla přispět k šíření pravdivých informací o problému. Tato práce otevřela také některá další témata, která mohou být předmětem dalšího zkoumání. Je to jednak zjišťování ostatních dopadů zákona o VTS (na spotřebitele, hospodářskou soutěž, investice, malé a střední podniky atd.). Takovýto výzkum by bylo vhodné provést i na úrovni celé Evropské unie a posoudit tyto dopady jednotlivých regulačních opatření rovněž ve světle kulturních a historických souvislostí. Dále by se mohlo jednat o realizaci stakeholder dialogu mezi dodavateli a odběrateli s cílem upřesnit jejich pozice, zájmy a potřeby a nalézt způsob vytvoření společné hodnoty. V neposlední řadě by bylo rovněž vhodné navrhnout konkrétní podobu regulačního opatření dodavatelsko-odběratelských vztahů tak, aby podporovala vytváření sdílené hodnoty mezi smluvními partnery, a tím přispívala ke skutečnému řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů.
202
Literatura Monografie CIMLER,P., ZADRAŽILOVÁ, D. a kol. (2007): Retail management. Praha: Management press, 2007. ISBN: 978-80-7261-167-6. HOŘEJŠÍ, B., SOUKUPOVÁ, J., MACÁKOVÁ, L., SOUKUP, J. (2006): Mikroekonomie. 4. rozšířené vydání. Praha: Management press, 2006. ISBN: 80-7261-150-X. PRAŽSKÁ, L., JINDRA, J. a kol. (2002): Obchodní podnikání: Retail management. Praha: Management Press, 2002. ISBN 80-7261-059-7. ZADRAŽILOVÁ, D. a kol. (ed.). (2010): Společenská odpovědnost podniků. Transparentnost a etika podnikání. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-192-5. ZADRAŽILOVÁ, D. a kol. (2011): Udržitelné podnikání. Praha: nakladatelství Oeconomica, 2011. ISBN: 978-80-245-1833-5.
Legislativní a příbuzné dokumenty Na úrovni EU Smlouva o fungování Evropské unie. Úřední věstník Evropské unie C 115, 09/05/2008. Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 138/2004 ze dne 5. prosince 2003 o souhrnném zemědělském účtu ve Společenství. Úřední věstník Evropské unie L33, 05/02/2004. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům. Úřední věstník Evropské unie L304, 22/11/2011. Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Úřední věstník Evropské unie L 257, 19/10/1968. Nařízení Rady (EHS) č. 1186/90 kterým se rozšiřuje oblast působnosti klasifikační stupnice Společenství pro jatečně upravená těla dospělých kusů skotu. Úřední věstník Evropské unie L 119, 11/05/1990. Nařízení Rady (ES) č. 3513/93 ze dne 14. prosince 1993, kterým se mění nařízení (EHS) č. 3220/84, kterým se určuje klasifikační stupnice Společenství pro jatečně upravená těla prasat. Úřední věstník Evropské unie L 320, 22/12/1993. Nařízení (EU) č. 261/2012 ze dne 14. března 2012, pokud jde o smluvní vztahy v odvětví mléka a mléčných výrobků. Úřední věstník Evropské unie L94, 30/04/2012. 93/13/EHS: Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Úřední věstník Evropské unie L 095, 21/04/1993 2000/35/ES: Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Úřední věstník Evropské unie L 200, 08/08/2000.
203
2005/29/ES: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Úřední věstník Evropské unie L 149, 11/06/2005. 2011/7/EU: Směrnice o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Úřední věstník Evropské unie. L48, 23/02/2011. Rozhodnutí komise z 30. července 2010, kterým se zřizuje fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce. Úřední věstník Evropské unie 2010/C, 210/03. Rozhodnutí komise ze dne 19. prosince 2012, kterým se mění rozhodnutí ze dne 30. července 2010, pokud jde o jeho použitelnost a o složení fóra na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce. Úřední věstník Evropské unie 2012/C, 396/06. 95/198/EC: Commission Recommendation of 12 May 1995 on payment periods in commercial transactions. Úřední věstník Evropské unie L 127, 10/06/1995. Návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje, KOM(2011) 635. EVROPSKÁ KOMISE (1997): Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství. Úřední věstník Evropské unie 97/C, 372/03. EVROPSKÁ KOMISE (2001): Promoting a European framework for corporate social responsibility. KOM(2001) 366 final. Brussels: Commission of the European Communitites. EVROPSKÁ KOMISE (2008): Ceny potravin v Evropě. Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru Regionů. KOM(2008) 821 v konečném znění. Brusel: Komise Evropských společenství. EVROPSKÁ KOMISE (2009a): Competition in the food supply chain. Commission staff working document, COM(2009)591, Brussels: Commssion of the European Communitites. EVROPSKÁ KOMISE (2009b): Lepší fungování potravinového řetězce v Evropě. Sdělení Komise. KOM(2009)591 v konečném znění. Brusel: Komise Evropských společenství. EVROPSKÁ KOMISE (2010a): Dohled nad obchodním a distribučním trhem „Na cestě k efektivnějšímu a spravedlivějšímu vnitřnímu obchodnímu a distribučnímu trhu do roku 2020“. Zpráva Komise, KOM(2010)355 v konečném znění. Brusel: Evropská komise. EVROPSKÁ KOMISE (2010b): O maloobchodních službách na vnitřním trhu. Průvodní dokument ke zprávě o sledování maloobchodního trhu: „Na cestě k efektivnějším a spravedlivějším maloobchodním službám na vnitřním trhu do roku 2020”, SEK(2010)807 v konečném znění. Brusel: Evropská komise. EVROPSKÁ KOMISE (2013a): Sdělení Komise Evropskému parlamentu, radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů o stanovení evropského akčního plánu pro obchod. KOM(2013) 37 v konečném znění. Brusel: Komise Evropských společenství. EVROPSKÁ KOMISE (2013b): Zelená kniha o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v Evropě v dodavatelském řetězci v oblasti potravinového a nepotravinového zboží. KOM(2013) 37 v konečném znění. Brusel: Komise Evropských společenství. 204
EVROPSKÝ PARLAMENT (2010): Návrh zprávy o účinnějším a spravedlivějším maloobchodním trhu. 2010/2109(INI). Evropský parlament. EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR (1978): Judgment of the Court of 14 February 1978. United Brands Company and United Brands Continentaal BV v Commission of the European Communities.Chiquita Bananas Case 27/76. [online]. Úřední věstník Evropské unie [cit. 2011-03-09] Dostupné z
. EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR (2001): Rozsudek C 541 a 542/99 – Cape Snc. v. Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas v. OMAI Srl ze dne 22. 11. 2001. [online]. Úřední věstník Evropské unie [cit. 2011-03-02] Dostupné z EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR (2009): Rozsudek C-347/08 Vorarlberger Gebietskrankenkasse v. WGVSchwäbische Allgemeine Versicherungs AG ze dne 17. 9. 2009. [online]. curia.europa.eu [cit. 2011-03-02] Dostupné z . AC Nielsen (2005a): Síla soukromé značky v roce 2005. In: EVROPSKÁ KOMISE (2009a): Competition in the food supply chain. Commission staff working document, COM(2009)591, Brussels: Commssion of the European Communitites. AC NIELSEN (2007): In: EVROPSKÁ KOMISE (2009a): Competition in the food supply chain. Commission staff working document, COM(2009)591, Brussels: Commssion of the European Communitites. EUROCOMMERCE (2005, 2006): In: EVROPSKÁ KOMISE (2009a): Competition in the food supply chain. Commission staff working document, COM(2009)591, Brussels: Commssion of the European Communitites. EUROSTAT (2007): Strukturální obchodní statistiky (SBS), Distribuční podnikání v rozdělení na třídy podle počtu zaměstnanců. In: EVROPSKÁ KOMISE (2010b): O maloobchodních službách na vnitřním trhu. Průvodní dokument ke zprávě o sledování maloobchodního trhu: „Na cestě k efektivnějším a spravedlivějším maloobchodním službám na vnitřním trhu do roku 2020”, SEK(2010)807 v konečném znění. Brusel: Evropská komise. V České republice Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 205
Zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví. Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Zákon č. 526/1992 Sb., o cenách. Zákon č.216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Zákon 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání. Zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví ze dne 6. listopadu 2002. NEJVYŠŠÍ SOUD (2009): Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, spisová značka 23 Cdo 2184/2007. [online]. Nejvyšší soud. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z . POSLANECKÁ SNĚMOVNA (2012a): Stenografický zápis 40. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 20. června 2012. [online]. PSP ČR [cit. 2013-01-28]. Dostupné z . POSLANECKÁ SNĚMOVNA (2012b): Stenografický zápis 41. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. července 2012. [online]. PSP ČR [cit. 2013-01-28]. Dostupné z . POSLANECKÁ SNĚMOVNA (2012c). Sněmovní tisk 621/2. Pozměňovací a jiné návrhy k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [online]. PSP ČR [cit. 2013-01-28]. Dostupné z . Regulace v ostatních zemích EU Dokumenty uvedené v této části seznamu literatury mohou být staženy z www stránek British Institute of International and Comparative Law [online]. BIICL [cit. 2013-01-16]. Dostupné z . Belgie: Code of Conduct for Fair Relationships between Suppliers and Purchasers in the Agro-Food Chain Francie: French Commercial Code, Art. L-442-6, Part III French Commercial Code, Art. L-752-26
206
Irsko: Draft Code of Practice for Designated Grocery Goods Undertakings Itálie: Article 62 on Commercial relationships in the sales of agricultural and agro-food products Litva: Amendment § 13(2) LV, 98 (4084) (to Competition Act) LV, 151 Maďarsko: Act CLXIV of 2005 on Trade Act LVII of 1996 on the Prohibition of Unfair Trading Practices and Unfair Competition Act XCV of 2009 Německo: Act against Restraints of Competition Act Against Unfair Competition Portugalsko: Código de Boas Práticas Comercias Commercial Relations Between the Large Retail Groups and their Suppliers Decree-Law No. 370/93, of 29 October 1993 Decree-Law 118/2010 of 25 October 2010 Rumunsko: Law No. 321/2009 Slovensko: Zákon č. 358/2003 o obchodných reťazcoch. Zákon č. 543/2004 ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 358/2003 o obchodných reťazcoch. Zákon č. 172/2008 o neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch a o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 30/1992 Zb. o Slovenskej poľnohospodárskej a potravinárskej komore v znení neskorších predpisov. Zákon č. 55/2009, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 172/2008 o neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch a o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 30/1992 Zb. o Slovenskej poľnohospodárskej a potravinárskej komore v znení neskorších predpisov. Zákon č. 140/2010 o neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch medzi odberateľom a dodávateľom tovaru, ktorým sú potraviny. Zákon o zrušení zákona č. 140/2010 o neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch medzi odberateľom a dodávateľom tovaru, ktorým sú potraviny. Zákon č. 362/2012 o neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch, ktorých predmetom sú potraviny. Slovinsko: Code of Good Business Practices of the Stekholders in the Agfi-food Chain Španělsko: Report on Manufacturer-Retailer Relationships in the Food Sector 207
Velká Británie: Supply Chain Code of Practitce 2001 Groceries (Supply Chain Practices) Market Investigation Order 2009 Groceries Code Adjudicator Bill (GCA Bill) Ostatní MINISTERSTVO HOSPODÁRSTVA SLOVENSKEJ REPUBLIKY (2010): Vnútorný trh, obchod a služby. Úvod. [online]. Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky. [cit. 2011-01-25]. Dostupné z . OFICIÁLNÍ SERVER ČESKÉHO SOUDNICTVÍ (2013). Výroční zprávy obchodních řetězců s významnou tržní silou za léta 2005–2010. [online]. Justice.cz [cit. 2013-01-01] Dostupné z . VLÁDA SLOVENSKEJ REPUBLIKY (2008): Predkladacia sprava. [online].Rokovanie vlády Slovenskej republiky [cit. 2011-01-25]. Dostupné z .
Články v odborných periodikách a sbornících ARSOY, A. P., ARABACI, O., CIFTCIOGLU, A. (2012): Corporate Social Responsibility And Financial Performance Relationship: The Case Of Turkey. Journal of Accounting&Finance, January 2012, Vol. 53, pp. 159–176. AUPPERLE, K. E., ARCHIE, B.C., JOHN, D. H. (1985): An Empirical Examination of the Relationship between Corporate Social Responsibility and Profitability. Academy of Management Journal, 1985, Vol. 28, No. 2, pp. 446–463. ISSN 0001-4273. BOATRIGHT, J.R. (2002): Ethics and Corporate Governance: Justifying the Role of Shareholder. In BOWIE, N., E. (ed.). The Blackwell Guide to Business Ethics. Malden/Mass.: Blackwell, 2002. str. 38– 58. ISBN 978-0631221234. FREEMAN, R. E. (2005): A Stakeholder Theory of the Modern Corporation. In: HARTMAN, L. P. (ed): Perspectives in Business Ethics, 2005, Third Edition. Boston: McGraw-Hill, 2005, pp. 280-285. ISBN 9780072881462. FRIEDMAN, M. (2005): The Social Responsibility of Business is to Increase its Profits. In HARTMAN, L.P. (ed.). Perspectives in Business Ethics. Third Edition. Boston: McGraw-Hill, 2005, pp. 280–285. ISBN 9780072881462. FROOMAN, J. (1999): Stakeholder Influence Strategies. Academy of Management Review, 1999, Vol. 24, No. 2, pp. 191–205. ISSN 0363-7425. GOODPASTOR, K. (1999): Business ethics and stakeholder analysis. In: FROOMAN, J.: Stakeholder Influence Strategies. Academy of Management Review, 1999, Vol. 24, No. 2, pp.191–205. ISSN 03637425. GREEN A. O., HUNTON-CLARKE L. (2003): A typology of stakeholder participation for company environmental decision-making. Business Strategy and the Environment, 2003, Vol. 12, No. 5, pp. 292–299. ISSN: 0964-4733. 208
JONES, T. M. (1995): Instrumental Stakeholder Theory: A Synthesis of Ethics and Economics. Academy of Management Review, 1995, Vol. 20, No. 2, pp. 404–437. ISSN 0363-7425. KARNANI, A. (2011): „Doing Well by Doing Good“: The Grand Illusion. California Management Review, 2011, Vol. 53, No. 2. ISSN 0008-1256. KONRAD, A., STUERER, R., LANGER, M. E., MARTINUZZI, A. (2006): Empirical Findings on BusinessSociety Relations in Europe. Journal of Business Ethics, 2006, Vol. 63, Issue 1, pp. 89–105, ISSN 01674544. MCWILLIAMS, A., SIEGEL, D. (2001): Corporate Social Responsibility: A Theory of the Firm Perspective, Academy of Management Review, 2001, Vol. 26, No. 1, pp. 117–125. ISSN 0363-7425. MITCHELL, R.K., AGLE, B. R., WOOD, D. J. (1997): Toward a theory of Stakeholder identification and salience: Defining the principle of who and what really counts. Academy of Management Review, 1997, Vol. 22, No. 4. ISSN 0363-7425. MAITLAND, I. (2001): Distributive Justice in Firms: Do the Rules of Corporate Governance Matter? In BOATRIGHT, J.R. 2002. Ethics and Corporate Governance: Justifying the Role of Shareholder. In BOWIE, N., E. (ed.). (2002): The Blackwell Guide to Business Ethics. Malden/Mass.: Blackwell, 2002. pp. 38–58. ISBN 978-0631221234. MOSKOWITZ, M. (1972): Choosing Socially Responsible Stocks. Business and Society Review, 1972, Vol. 1, pp. 71–75. PERRET, A. (2003): BNFL National Stakeholder Dialogue: A case study in public affairs. Journal of Public Affairs, 2003, Vol. 3, No. 4, pp. 383–391. Hennry Stewart Publications, ISSN 1472-3891. PORTER, M.E., KRAMER, M.R. (2006): Strategy & Society: The Link between Competitive Advantage and Corporate Social Responsibility. Harvard Business Review, December 2006, Vol. 84, No. 12, pp. 78–92. ISSN 0017-8012. PORTER, M., E., KRAMER, M. R. (2011): Creating Shared Value. Harvard Business Revue, 2011. Vol. 12, No. 4, ISSN 1746-0166. POST, J.E., PRESTON, L.E., SACHS, S. (2002): Redefining the Corporation: Stakeholder Management and Organizational Wealth. Stanford/CA: Stanford University Press, 2002. ISBM 0-8047-4310-X. PRESTON, L.E., O´BANNON, D.P. (1997): The Corporate Social-Financial Performance Relationship: A Typology and Analysis. Business and Society, 1997, Vol. 36, No. 4, pp. 419–429, ISSN 0007-6503. SALZMANN O. a kol. (2005): The Business Case for Corporate Sustainability. Literature Review and Research Options. European Management Journal, 2005. Vol. 23, No. 1, pp. 27–36. SETIAWAN, M., DARMAWAN (2011): The Relationship between Corporate Social Responsibility and Firm Financial Performance: Evidence from the Firms Listed in LQ45 of the Indonesian Stock Exchange Market. European Journal of Social Sciences, 2011, Vol. 23, No. 2, pp. 288–293. SIMS, R. R., BRINKMANN, J. (2003): Enron Ethics (Or: Culture Matters More than Codes). Journal of Business Ethics, 2003, Vol. 45, No. 3, pp. 243–256. ISSN: 0167-4544. 209
SOANA, M. (2011): The Relationship between Corporate Social Performance and Corporate Financial Performance in the Banking Sector. Journal of Business Ethics, 2011, Vol. 104, No. 1, pp. 133–148. ISSN 0167-4544. SPREITZER, G., PORATH, CH. (2012): Creating Sustainable Performance. Harvard Business Review, 2012, Vol. 90, No. 1/2, pp. 92–99. ISSN 0017-8012. STEURER, R. LANGER, M.E., KONRAD A., MARTINAZZI, A. (2005): Corporations, Stakeholders and Sustainable Development I. A Theoretical Exploration of Business-Society Relations. Journal of Business Ethics, 2005, Vol. 61, No.3. ISSN 0167-4544. STRONG, K.C., RINGER, R.C., TAYLOR, S.A. (2001): THE*Rules of Stakeholder Satisfaction (*Timeliness, Honesty, Empathy). Journal of Business Ethics, 2001, Vol. 32, No. 3, pp. 219–230. ISSN: 0167-4544. THE ENVIRONMENT COUNCIL (1998): Course Manual. Enabling Environmental Stakeholder Dialogue. In: PERRET, A. (2003): BNFL National Stakeholder Dialogue: A case study in public affairs. Journal of Public Affairs, 2003, Vol. 3, No. 4, pp. 383–391. Hennry Stewart Publications, ISSN 1472-3891. ULLMAN, A. H. (1985): Data in search of a theory: A critical examination of the relationships among social performance, social disclosure, and economic performance of US firms. Academy of Management Review, 1985, Vol. 10, No. 3, pp. 540–557. VANCE, S. C. (1975): Are Socially Responsible Corporations Good Investment Risks? Management Review, August 1975, Vol. 64, No. 8, pp. 18–24. ISSN 0025-1895. VISSER, W. (2010): The Age of Responsibility. CSR 2.0 and the New DNA of Business, Journal of Business Systems, Governance and Ethics, 2010, Vol. 5, No. 3. ISSN 1944-2424. WADDOCK, S., GRAVES, S. (1997): The Corporate Social Performance – Financial Performance Link. Strategic Management Journal, 1997, Vol. 18, No. 4, pp. 303–319. ISSN 0143-2095. WHEELER, D., FABIG, H., BOELE, R. (2002): Paradoxes and Dilemmas for Stakeholder. Responsive Firms in the Extractive Sector: Lessons from the Case of Shell and the Ogoni, Journal of Business Ethics, 2002, Vol. 39, No. 3, pp. 297–314. ISSN 0167-4544. WRIGHT, P., FERRIS, S. (1997): Agency Conflict and Corporate Strategy: The Effect of Divestment on Corporate Value. Strategic management review, 1997, Vol. 18, No. 1, pp. 77–83. ISSN 0143-2095. ZADEK, S. (2004): The Path To Corporate Responsibility. Harvard Business Review, December 2004, Vol. 82, No. 12, pp. 125–132. ISSN 0017-8012.
Internetové zdroje AC NIELSEN (2005b): In: EUROCOMMERCE (2010): Report on Retail Market Monitoring: "Towards more efficient and fairer retail services in the Internal Market for 2020" RESPONSE. [online]. SOCR.cz. [cit. 2011-01-17]. Dostupné z . AHOLD (2013): Zásady chování. [online]. Ahold [cit. 2013-02-08]. Dostupné .
210
z
AMSP ČR (2011): Výsledky průzkumu č. 6 AMSP ČR. Názory podnikatelů k platební morálce. [online].AMSP ČR. [cit. 2011-12-30]. Dostupné z . ATTALI J. (2008): Rapport de la Commission pour la libération de la croissance française. In: COMPETITION COMMISSION (2008): The supply of groceries in the UK market investigation. [cit. 2011-01-19]. Dostupné z . Originál ve francouzštině dostupný z . BILLA (2013a): Měníme život nade všechna očekávání [online]. Billa [cit. 2013-02-08]. Dostupné z . BILLA (2013b): Billa rozšiřuje spolupráci s Agrární komorou ČR. [online]. Billa [cit. 2013-02-08]. Dostupné z . BULHARSKÁ KOMISE NA OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE (2010): Bulgaria: The Commission on Protection of Competition (CPC) analyses the Pros and Cons of a Law in view of regulating Supermarket Chains/Suppliers Relations [online]. Ec.europa.eu [cit. 2013-01-22]. Dostupné z . BURT S., DAVIS S. (1999): Follow my leader? Lookalike retailer brands in non-manufacturerdominated product markets in the UK. In: COMPETITION COMMISSION (2008): The supply of groceries in the UK market investigation [online].Competition Commission. [cit. 2011-01-19]. Dostupné z . B2B (2011): Vertical relationships in the Food Supply Chain: Principles of Good Practice [online]. B2B [cit. 2013-02-08]. Dostupné z . COMPETITION COMMISSION (2008): The supply of groceries in the UK market investigation [online]. Competition Commission. [cit. 2011-01-19]. Dostupné z . COOP (2013). Skupina Coop. [online]. Coop [cit. 2013-01-01] .
Dostupné
z
CZECH TOP 100 (2011): 100 nejvýznamnějších firem – ročník 2011 [online] Czech Top 100 [cit. 201101-22] Dostupné z . ČESKÝ SVAZ PIVOVARŮ A SLADOVEN (2010): Podíl na trhu největších pivovarských skupin. In HOSPODÁŘSKÉ NOVINY: K Brewery míří mezi TOP pětku pivovarů [online]. Hospodářské noviny. [cit. 2011-01-18]. Dostupné z . ČSÚ (2012a): Statistická zjišťování ČSÚ [online]. ČSÚ [cit. . 211
2012-12-05]
Dostupné
z
ČSÚ (2012b): Porovnání prům. spotřebit. cen, cen zeměd. výrobců a průmyslových výrobců u vybraných druhů v Kč [online]. ČSÚ [cit. 2012-12-05] Dostupné z . ČSÚ (2012c): Souhrnný zemědělský účet. [online]. ČSÚ [cit. 2012-12-13] Dostupné z <www.czso.cz/csu/csu.nsf/i/tab_7_zemcr/$File/c-210744-12.xls>. ČSÚ (2012d): Ekonomické výsledky průmyslu ČR 2010. [online]. ČSÚ [cit. 2012-12-13] Dostupné z . ČSÚ (2012e): Hlavní tendence vývoje obchodu, ubytování a stravování od roku 2000. 5 Maloobchod kromě motorových vozidel; opravy výrobků pro osobní potřebu a převážně pro domácnost (OKEČ 52) [online]. ČSÚ [cit. 2012-12-13] Dostupné z . DENÍK (2010): Juračka: Prodej pod nákupní cenou je nekalá praktika. [online]. Deník.cz. [cit. 2011-0222] Dostupné z . E15 (2012): Šéf Incoma GfK: Zákon o významné tržní síle se neosvědčil [online]. E15 [cit. 2013-02-14] Dostupné z . EIDE, H. W. (2010): Why did Lidl Fail in Norway. A Stakeholder Approach. [online]. University of Adger [cit. 2013-04-08] Dostupné z . EUROCOMMERCE (2010): Report on Retail Market Monitoring: “Towards more efficient and fairer retail services in the Internal Market for 2020“. Response. Brussels: EuroCommerce [online]. Eurocommerce [cit. 2011-01-17]. Dostupné z . EUROCOMMERCE (2011): European Retail Action Plan [online]. Ec.europa.eu [cit. 2013-01-17] Dostupné z . EUROCOMMERCE (2012). A European Action Plan for Retail. Submission to the European Commission. Brusel 2012. Poskytnuto emailem ze SOCR. EUROFACTOR (2009): Barometre 2009. Survey of European SMEs Concerns and growth trends. [online]. eurofactor.com. [cit. 2011-04-12] Dostupné z . EUROPEAN COMPETITION NETWORK (2013): Hungary: Dual Shield to protect Food Suppliers [online]. ECN [cit. 2013-01-28] Dostupné z . EUROSTAT (2011): Harmonized Indices of Consumer Prices (HICP). [online]. Eurostat. [cit. 2011-04-06] Dostupné z .
212
EVROPSKÁ KOMISE (2012): Retail services [online]. Ec.europa.eu [cit. 2013-01-17] Dostupné z . EVROPSKÁ KOMISE (2013c): Food industry Forum for a Better Functioning Food Supply Chain [online]. Ec.europa.eu [cit. 2013-01-17] Dostupné z . GfK (2007): Research on Suppliers to the UK Grocery Market. [online]. Competition Commission. [cit. 2011-04-06] Dostupné z . HIGH LEVEL FORUM (2013): Minutes of the seventh meeting of the experts platform on B2B contractual practices in the food supply chain held in Brussels on 20 September 2012.[online]. circabc europa.eu [cit. 2013-01-17] Dostupné z . INCOMA GFK (2011): TOP50 českého obchodu v roce 2010: Stagnace tržeb [online]. Incoma Gfk. [cit. 2011-07-04]. Dostupné z . INCOMA GfK (2012): TOP 10 českého obchodu [online]. Incoma Gfk [cit. 2013-02-14] Dostupné z . INTRUM JUSTITIA (2010): European payment index 2010. [online]. Intrum Justitia [cit. 2011-04-12] Dostupné z . (na vyžádání emailem z této stránky) ISO ADVISORY ON SOCIAL RESPONSIBILITY (2004): Working Report on Social Responsibility. [on-line]. ISO [cit. 2008-09-19] Dostupné z . KOSÍKOVÁ, Z. (2008): Zneužití dominantního postavení v judikatuře ESD [online]. is.muni.cz [cit. 201103-09]. Dostupné z . LIDL (2013a): Zásady jednání s obchodními partnery [online]. Lidl [cit. 2013-02-07]. Dostupné z . MAŘÍK, M.: (2010): Regulace obchodu je totální propadák. [online]. Hospodářské noviny [cit. 201302-28]. Dostupné z . MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI (2013): Lhůta pro splatnost faktur bude 30 dnů. [online]. Justice.cz [cit. 2013-04-07]. Dostupné z . MINTEL (2006): Own-label food and drink inteligence. In: COMPETITION COMMISSION (2008): The supply of groceries in the UK market investigation [online].Competition Commission. [cit. 2011-0119]. Dostupné z .
213
MOKREJŠOVÁ, V. (2011a): Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů v EU se zaměřením na potravinářský sektor. [online]. Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. [cit. 2011-10-14]. Dostupné z . MOKREJŠOVÁ, V. (2011b): “Nekalé praktiky” v dodavatelsko-odběratelských vztazích? [online]. Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. [cit. 2011-10-14]. Dostupné z . MPO (2011). Hodnocení dopadů regulace – RIA zákon o významné tržní síle a jejím zneužití. Interní zdroj MPO – poskytnuto emailem. NOVINKY (2009): Karlovarský minerálkový gigant si u armády pojistil prameny na 33 let. [online]. Novinky.cz. [cit. 2011-01-18]. Dostupné z . NOVINY (2011): ZOCR víta rozhodnutie vlády zrušiť zákon o neprimeraných podmienkach [online]. noviny.sk. [cit. 2011-01-24]. Dostupné z . PALLA, T. (2010): Právnická osoba jako spotřebitel? Už ne [online]. epravo.cz [cit. 2011-03-02] Dostupné z . PELIKÁN, R. (2009): Zákon o významné tržní síle - legislativní 'Dada' směřuje do praxe. [online]. Antitrust [cit. 2012-01-28] Dostupné z . PLANETRETAIL (2011): In: METROGROUP (2012): Metro retail compendium. [online]. Metrogroup [cit. 2013-03-29] Dostupné z . RETAILINFO (2010): Maloobchodníci se ocitli v cenové „pasti“ [online]. Retail Info Plus [cit. 2013-0118] Dostupné z . SOCR (2010): SOCR ČR odeslal stížnost na zákon o významné tržní síle k Evropské komisi [online]. SOCR [cit. 2011-01-25] Dostupné z . SOCR (2011): Etický kodex [online]. Svaz obchodu a cestovního ruchu [cit. 2013-01-22] Dostupné z . SOCR (2012): SOCR ČR: ÚOHS se pokouší změnit zákon o významné tržní síle pomocí neústavního přílepku. [online]. Svaz obchodu a cestovního ruchu [cit. 2013-01-22] Dostupné z . STEFANELLI, J., MARSDEN, P. (2012). Models of Enforcement in Europe for Relations in the Food Supply Chain. [online]. British Institute of International and Comparative Law [cit. 2013-01-08] Dostupné z .
214
TESCO (2013a): Profil [online]. Tesco [cit. 2013-02-08]. Dostupné z . TESCO (2013b): Naše priority [online]. Tesco .
[cit.
2013-02-08].
Dostupné
z
TESCO (2013c): Společenská odpovědnost [online]. Tesco [cit. 2013-02-08]. Dostupné z . TESCO (2013d): Zodpovědný soused [online]. Tesco [cit. 2013-02-08]. Dostupné .
z
THE COMPETITION AUTHORITY (2008): Price Trends in the Irish Retail Grocery Sector: A Description of the Evolution of Retail Grocery Prices between 2001 and 2007 [online]. The competition authority. [cit. 2011-02-22]. Dostupné z . THE COMPETITION AUTHORITY (2009): Submission to the Department of Enterprise, Trade and Employment [online]. The competition authority. [cit. 2011-02-22]. Dostupné z . TRNKOVÁ, J. (2004): Společenská zodpovědnost firem (Corporate Social Responsibility) Kompletní průvodce tématem a závěry z průzkumu v ČR. [online]. Business Leaders Forum [cit. 2013-04-08] Dostupné z . UGAL (2010): Stanovisko sdružení UGAL k dokumentu „Za efektivnější a spravedlivější maloobchod na společném trhu do roku 2020“. [online]. SOCR.cz. [cit. 2011-01-17]. Dostupné z . ÚOHS (2008): Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o výpočtu obratu pro účely kontroly spojování soutěžitelů. [online]. ÚOHS [cit. 2011-03-13]. Dostupné z . ÚOHS (2010): Oznámení o zahájení šetření trhu zemědělských a potravinářských produktů [online]. ÚOHS [cit. 2012-10-13] Dostupné z <www.compet.cz/fileadmin/user_upload/VTS/ Oznameni_o_zahajeni_setreni_trhu.doc>. ÚOHS (2011a): Tesco může převzít řetězce Žabka a Koruna. [online]. ÚOHS [cit. 2011-03-10] Dostupné z . ÚOHS (2011b): Výsledky šetření odboru kontroly tržní síly [online]. ÚOHS [cit. 2012-10-13] Dostupné z . ÚOHS (2011c): Návrh na legislativní změny zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), v platném znění, v souvislosti se zrušením zákona č. 395/2009 Sb., zákona o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití [online]. ÚOHS [cit. 2011-04-12] Dostupné z 215
. ÚOHS (2011d) ÚOHS poprvé rozhodl ve věci zneužití významné tržní síly – pokuta pro řetězec Kaufland. [online]. ÚOHS [cit. 2011-01-22]. Dostupné z . ÚOHS (2011e) ÚOHS ukončil správní řízení se společností Ahold. [online]. ÚOHS [cit. 2011-01-22]. Dostupné z . ÚOHS (2011f): Veřejná diskuse k návrhu zrušení zákona o významné tržní síle. [online]. ÚOHS [cit. 2011-04-13] Dostupné z . VER.DI (2006): Schwarz-Buch Lidl Europa. [online]. verdi.de [cit. 2013-04-08] Dostupné z . VLÁDA ČR (2013): Plán legislativních prací vlády na rok 2013 [online]. Vláda ČR [cit. 2013-03-31] Dostupné z . VOCÍLKA (2013): Webové stránky projektu Vocílka. [online]. Vocílka [cit. 2013-02-19] Dostupné z . WEBNOVINY (2011): Kabinet súhlasil zrušiť zákon o neprimeraných vzťahoch [online]. Webnoviny. [cit. 2011-01-24]. Dostupné z .
Příspěvky z konferencí BEJČEK, J. (2012): Úprava tzv. významné tržní síly: přirozený krok k ochraně spotřebitele a slabšího nebo „papírový tygr“ (a škůdce spotřebitele a soutěže)? Sborník z konference Karlovarské právnické dny 2012, str. 17–42. Poskytnuto emailem ze SOCR. EUROPEAN COMPETITION NETWORK (2011): Latvia: State of Play following Introduction of specific Provision on Retail Trade in Competition Law. [online]. Ec.europa.eu [cit. 2013-01-15] Dostupné z . CHVALOVSKÝ, L. (2013): Obchod a dodavatelé. Panelová diskuze na Retail Summit 2013 ze dne 6. 2. 2013. JUSKIEWICZ, R. (2011): The challenges facing the modern commerce sector in the CEE region Příspěvek z jednání EuroCommerce, Brusel 2011. KURČÍK, J. (2013): Obchod a dodavatelé. Panelová diskuze na Retail Summit 2013 ze dne 6. 2. 2013. SZILÁGYI, P. (2012): B2B Relations: Voluntary Initiatives vs. Regulation. Prezentace na konferenci Towards corporate social responsibility along supply chains dne 16. 10. 2012. 216
ZADRAŽILOVÁ (2012): přednáška prof. Zadražilové ze dne 12. 4. 2012, VŠE Praha.
Konzultace GLOBUS (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Globus ze dne 12. 2. 2013. HRUŠKA (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Hruška ze dne 11. 2. 2013. KAUFLAND (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Kaufland ze dne 8. 2. 2013 LIDL (2013b): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Lidl ze dne 26. 9. 2012. MAKRO (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Makro ze dne 25. 2. 2013. PENNY (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Penny ze dne 11. 2. 2013. SPAR (2013): Emailová komunikace se zástupcem společnosti Spar ze dne 11. 2. 2013. ČSÚ (2012g): Emailová komunikace s Ing. Hanou Gregorovou z ČSÚ ze dnů 10. – 12. 12. 2012.
Ostatní zdroje INCOMA RESEARCH A MODERNÍ OBCHOD (2009): In CIMLER, P., ŠÍPEK, L. (2009): Obchod v ČR aktuálně v datech a analýzách. Praha: Nakladatelství Oeconomica. ISBN: 978-80-245-1561-8 KOPALOVÁ, M. (2012): Společenská odpovědnost obchodních řetězců se zaměřením na potraviny v ČR. (diplomová práce). Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2012.
217
Použité zkratky CSP
corporate social performance (společenský výkon firmy)
CSR
corporate social responsibility (společenská odpovědnost firem)
CSV
creating shared value (vytváření sdílené hodnoty)
ČOI
Česká obchodní inspekce
ČR
Česká republika
ERRT
European Retail Round Table
EU
Evropská Unie
GSCOP Groceries Supply Code of Practice HV
hospodářský výsledek
MSP
malé a střední podniky
NERV Národní ekonomická rada vlády NGO
non-governmental organizations (nevládní organizace)
OFT
Office for Fair Trading
SOCR
Svaz obchodu a cestovního ruchu
SRM
Stakeholder relationship management (Řízení vztahu se zájmovými skupinami)
SZPI
Státní zemědělská a potravinářská inspekce
UGAL the Union of Groups of Independent Retailers of Europe ÚOHS Úřad na ochranu hospodářské soutěže VTS
významná tržní síla
Seznam tabulek Tabulka 1 Porovnání průměrných spotřebitelských cen, cen zemědělských výrobců a průmyslových výrobců u vybraných druhů v Kč za rok 2012 ........................................................................................ 54 Tabulka 2 Výše přidané hodnoty producentů potravin a obchodníků u vybraných produktů v roce 2012 ....................................................................................................................................................... 55 Tabulka 3 Rozdělení podílu jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce na ceně u vybraných potravinářských produktů v procentech ............................................................................................... 57 Tabulka 4 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010 ............................................................. 60 Tabulka 5 Obchodní marže řetězců s VTS mimo Coop v letech 2005–2010 ......................................... 61 Tabulka 6 Výnosy, zisk po zdanění a rentabilita ve výrobě potravinářských výrobků a nápojů 2005– 2010 ....................................................................................................................................................... 65 Tabulka 7 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS 2005–2010................................... 66 Tabulka 8 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS mimo Coop 2005–2010. .............. 66 Tabulka 9 Porovnání rentability výnosů (po zdanění zisku) u obchodních řetězců a výrobců potravin 2005–2010 v procentech ....................................................................................................................... 66 Tabulka 10 Rentabilita výnosů a tržeb OKEČ 52 2000–2005................................................................. 67 Tabulka 11 Rentabilita výnosů a tržeb NACE 47 2005–2010 ................................................................ 67 Tabulka 12 Vývoj konceptu CSR .......................................................................................................... 116 Tabulka 13 Srovnání konceptů CSR a CSV ........................................................................................... 120 Tabulka 14 Vlastnictví firmy versus změna postavení při vyjednávání ............................................... 140 Tabulka 15 Velikost podniku versus změna postavení při vyjednávání .............................................. 140 Tabulka 16 Procento respondentů, kteří se alespoň 1x setkali s danou praktikou............................. 146 Tabulka 17 Počet respondentů, kteří označili, že se s danou praktikou setkávají i v současné době. 147 Tabulka 18 Co se změnilo v „nekalých“ praktikách zákonem o VTS ................................................... 171 Tabulka 19 Rozložení respondentů dle specializace produkce ........................................................... 174 Tabulka 20 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010 ......................................................... 223 Tabulka 21 Vybrané ukazatele ziskovosti v zemědělství vyplývající ze Souhrnného zemědělského účtu za léta 1998–2011 ............................................................................................................................... 225 Tabulka 22 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS 2005–2010............................... 226 Tabulka 23 Příklady dobré a špatné praxe dle B2B platformy Fóra na vysoké úrovni ........................ 228
Seznam obrázků Obrázek 1 Schéma řazení kapitol disertační práce ................................................................................. 5 Obrázek 2 Konstrukce marže................................................................................................................. 49 Obrázek 3 Diagram ledovce................................................................................................................. 114 Obrázek 4 Diagram ledovce aplikovaný na dodavatelsko-odběratelské vztahy ................................. 115 Obrázek 5 Sblížení potřeb, zájmů a pozic při stakeholder dialogu...................................................... 116 Obrázek 6 Schéma řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů ........................................................ 186
Seznam grafů Graf 1 Podíl TOP 5 potravinářského maloobchodu v roce 2011 ........................................................... 12 Graf 2 Tržní podíl TOP 10 v rychloobrátkovém zboží v ČR 1993–2011 ................................................. 14 Graf 3 Tržby desíti největších obchodníků v ČR v roce 2011 (mld. Kč) ................................................. 15 Graf 4 Sjednaná a skutečná platební lhůta v B2B vztazích ve vybraných státech EU v roce 2010 ve dnech ..................................................................................................................................................... 27 Graf 5 Procento malých a středních podniků požadujících úrok za pozdní platbu v letech 2005–2008 ............................................................................................................................................................... 28 Graf 6 Výchozí situace – bilaterální monopolistická a monopsonistická konkurence .......................... 35 Graf 7 Zisk dodavatele po dojednání konečné ceny P* a množství Q* ................................................. 36 Graf 8 Odběratel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a dodavatel je přesto v zisku ...................... 37 Graf 9 Dodavatel při vyjednávání zcela prosadil svou sílu a přesto je ve ztrátě ................................... 38 Graf 10 Větší konkurence mezi odběrateli (plošší křivka d1) dává dodavateli šanci na vyšší cenu ...... 39 Graf 11 Retrospektivní změny ............................................................................................................... 41 Graf 12 Obratový bonus ........................................................................................................................ 42 Graf 13 Nesmluvené vratky ................................................................................................................... 43 Graf 14 Předem smluvené vratky .......................................................................................................... 45 Graf 15 Vývoj cen potravin v ČR (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce ... 53 Graf 16 Vývoj cen potravin v EU27 (2005 = 100 %) na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce53 Graf 17 Podíl jednotlivých mezičlánků dodavatelského řetězce u vybraných potravinářských produktů na konečné ceně v procentech ............................................................................................................. 56 Graf 18 Vývoj podílu zemědělců na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 ......................... 58 Graf 19 Vývoj podílu producentů potravin na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 ......... 58 Graf 20 Vývoj podílu obchodníků na cenách u vybraných výrobků za léta 2007–2012 ........................ 59 Graf 21 Výnosy v zemědělství 1998–2004 v mil. Kč .............................................................................. 62 Graf 22 Zisk v zemědělství 1998–2004 v mil. Kč.................................................................................... 63 Graf 23 Rentabilita výnosů v zemědělství 1998–2004 .......................................................................... 63 Graf 24 Zisk bez dotací 1998–2011 ....................................................................................................... 63 Graf 25 Dotace na výrobu v zemědělství 1998–2004 ........................................................................... 64 Graf 26 Měsíční podnikatelský důchod rozpočtený na jednu neplacenou osobu (ALI) ........................ 65 Graf 27 Rozložení respondentů dle příslušnosti k MSP....................................................................... 138 Graf 28 Jak se přijetím zákona o významné tržní síle změnil Váš vztah s odběrateli? ........................ 139 Graf 29 Jak se přijetím zákona změnilo Vaše postavení vůči odběratelům (z pohledu síly při vyjednávání)? ...................................................................................................................................... 139 Graf 30 Změna postavení MSP při vyjednávání .................................................................................. 141 Graf 31 „Nekalost“ jednotlivých praktik dle vnímání dodavatelů ....................................................... 142 Graf 32 Počet respondentů, kteří u poplatku označili, že za něj nezískávají žádný prospěch ............ 148 Graf 33 Rozložení respondentů dle příslušnosti k MSP....................................................................... 174 Graf 34 Častost výskytu praktiky – splatnost faktury delší než 30 dní ................................................ 176 Graf 35 Častost výskytu praktiky – platba po splatnosti ..................................................................... 177 Graf 36 Častost výskytu praktiky – nemožnost vyjednávat o ceně ..................................................... 177 Graf 37 Častost výskytu praktiky – zjištění ceny až po dodávce ......................................................... 178 Graf 38 Častost výskytu praktiky – vážení „pod míru“ ........................................................................ 178 Graf 39 Častost výskytu praktiky – neodpovídá koeficient přepočtu živé váhy na mrtvou ................ 179 Graf 40 Častost výskytu praktiky – srážky za kvalitu neodpovídající................................................... 180
Graf 41 Častost výskytu praktiky – započtení srážek proti faktuře k dodávce .................................... 180 Graf 42 Častost výskytu praktiky – fakturace neobjednaných služeb ................................................. 181 Graf 43 Častost výskytu praktiky – poskytnutí dodatečné slevy ......................................................... 181 Graf 44 Častost výskytu praktiky – první dodávka zdarma či za nižší cenu ......................................... 182 Graf 45 Častost výskytu praktiky – zalistovací poplatek ..................................................................... 182 Graf 46 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur ......................................................................................................................... 246 Graf 47 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – vratky .................................................... 246 Graf 48 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – prodej zboží pod nákupní cenou .......... 246 Graf 49 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury....................................................................... 247 Graf 50 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele ................................................................................ 247 Graf 51 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – uplatňování retroaktivních slev ............ 247 Graf 52 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – požadování auditu výroby na náklady dodavatele ........................................................................................................................................... 248 Graf 53 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – náhlé přerušení obchodního vztahu..... 248 Graf 54 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění.......................................................................................................................... 248 Graf 55 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky..................................................................................................................................... 249
Příloha 1 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010 Tabulka 20 Obchodní marže řetězců s VTS v letech 2005–2010
tržby (tis. Kč)
obch. marže (tis. Kč)
výnosy (tis. Kč)
obch. marže / tržby (%)
obch. marže / výnosy (%)
Ahold 2010
38 073 787
9 053 735
39 532 134
23,78
22,90
Ahold 2009
39 030 344
9 049 129
40 671 534
23,18
22,25
Ahold 2008
39 580 784
10 075 405
41 045 883
25,46
24,55
Ahold 2007
38 319 476
9 792 216
39 675 261
25,55
24,68
Ahold 2006
35 113 325
9 064 816
36 359 487
25,82
24,93
Ahold 2005
32 683 402
8 306 711
33 853 862
25,42
24,54
Lidl 2010 (28. 2.)
21 400 822
5 088 461
21 902 088
23,78
23,23
Lidl 2009
19 315 463
4 023 688
20 052 140
20,83
20,07
Lidl 2008
18 904 785
3 924 616
20 451 057
20,76
19,19
Lidl 2007
16 854 476
3 348 342
17 242 295
19,87
19,42
Lidl 2006
14 182 327
2 701 353
14 655 705
19,05
18,43
Lidl 2005
13 260 000
1 882 240
13 817 030
14,19
13,62
Makro 2010
29 483 601
3 423 604
31 766 984
11,61
10,78
Makro 2009
32 393 867
3 477 166
34 763 963
10,73
10,00
Makro 2008
34 979 381
3 782 662
37 496 690
10,81
10,09
Makro 2007
35 213 678
3 758 966
37 477 005
10,67
10,03
Makro 2006
33 666 334
3 373 411
35 557 009
10,02
9,49
Makro 2005
32 675 331
3 044 811
34 391 758
9,32
8,85
Kaufland 2010 (28.2.)
36 402 343
7 141 889
42 085 744
19,62
16,97
Kaufland 2009
33 422 611
6 660 867
38 376 087
19,93
17,36
Kaufland 2008
32 021 235
6 456 955
37 045 717
20,16
17,43
Kaufland 2007
30 975 502
6 197 905
35 539 879
20,01
17,44
Kaufland 2006
27 746 826
5 175 507
31 269 840
18,65
16,55
Kaufland 2005
24 660 607
4 483 954
27 267 806
18,18
16,44
Penny Market 2010
26 144 787
4 872 702
27 060 182
18,64
18,01
Penny Market 2009
26 403 045
4 728 178
27 355 429
17,91
17,28
Penny Market 2008
17 629 148
3 133 002
18 158 948
17,77
17,25
Penny Market 2007
17 285 422
3 112 122
17 662 954
18,00
17,62
Penny Market 2006
16 022 637
2 675 292
16 302 086
16,70
16,41
Penny Market 2005
13 991 864
2 273 509
14 197 308
16,25
16,01
Billa 2010
20 165 099
4 891 733
20 504 765
24,26
23,86
Billa 2009
19 616 407
4 391 102
20 656 185
22,38
21,26
Billa 2008
16 938 167
3 728 163
17 676 571
22,01
21,09
Billa 2007
8 536 650
1 837 323
8 829 528
21,52
20,81
Billa 2006
7 900 003
1 553 232
8 259 794
19,66
18,80
Billa 2005
7 227 446
1 472 850
7 376 880
20,38
19,97
Tesco 2010 (28.2.)
40 019 000
10 332 000
42 816 000
25,82
24,13
Tesco 2009
38 050 000
9 468 000
40 487 000
24,88
23,39
Tesco 2008
38 286 000
9 034 000
41 535 000
23,60
21,75
Tesco 2007
38 870 000
8 088 000
42 935 000
20,81
18,84
Tesco 2006
32 780 020
6 951 596
36 484 933
21,21
19,05
Tesco 2005
23 775 685
4 822 149
26 782 860
20,28
18,00
Globus 2010 (30. 6.)
23 618 466
4 442 518
25 293 201
18,81
17,56
Globus 2009
23 288 991
3 942 660
25 165 839
16,93
15,67
Globus 2008
22 397 751
3 559 763
24 477 802
15,89
14,54
Globus 2007
21 886 697
3 653 189
23 776 967
16,69
15,36
Globus 2006
19 426 497
3 149 652
21 052 840
16,21
14,96
Globus 2005
17 147 517
2 656 607
18 563 052
15,49
14,31
Spar 2010
10 951 101
1 754 559
12 740 754
16,02
13,77
Spar 2009
11 335 300
1 807 928
13 152 791
15,95
13,75
Spar 2008
11 183 880
1 763 621
13 020 421
15,77
13,55
Spar 2007
10 560 399
1 673 108
12 296 580
15,84
13,61
Spar 2006
9 676 536
1 481 127
11 194 415
15,31
13,23
Spar 2005
2 696 319
392 523
3 198 418
14,56
12,27
COOP 2010
8 068 655
549
8 395 177
0,01
0,01
COOP2009
8 651 560
726
8 997 152
0,01
0,01
COOP 2008
8 981 370
762
9 278 097
0,01
0,01
COOP 2007
9 120 628
498
9 418 069
0,01
0,01
COOP 2006
8 814 621
630
9 019 076
0,01
0,01
COOP 2005
8 964 679
1 700
9 108 800
0,02
0,02
Hruška 2010
7 159 794
1 183 337
7 557 117
16,53
15,66
Hruška 2009
7 433 327
1 193 490
7 832 373
16,06
15,24
Hruška 2008
7 203 366
1 186 256
7 637 367
16,47
15,53
Hruška 2007
6 313 773
954 383
6 694 286
15,12
14,26
Hruška 2006
5 361 936
726 298
5 594 158
13,55
12,98
Hruška 2005
4 680 678
586 173
4 829 710
12,52
12,14
celkem 2010
253 418 800
52 184 538
271 258 969
20,59
19,24
celkem 2009
258 940 915
48 742 934
277 510 493
18,82
17,56
celkem 2008
248 105 867
46 645 205
267 823 553
18,80
17,42
celkem 2007
233 936 701
42 416 052
251 547 824
18,13
16,86
celkem 2006
210 691 062
36 852 914
225 749 343
17,49
16,32
celkem 2005 181 763 528 29 923 227 193 387 484 16,46 15,47 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Poznámka: Pokud je u roku 2010 u dané společnosti uvedeno datum, pak účetní rok dané společnosti končí tímto datem. Ukazatele pak byly uvedeny z účetní uzávěrky kalendářního roku, kterým daná účetní závěrka začíná (např. v případě závěrky k 28. 2. 2011 byla data z této závěrky uvedena v tabulce do sloupce k roku 2010). Data jsou uvedena pouze do roku 2010, protože v době zpracování ještě neměly na serveru justice.cz všechny společnosti uveřejněny odpovídající závěrky za rok 2011.
Příloha 2 Vybrané ukazatele ziskovosti v zemědělství 1998–2011 Tabulka 21 Vybrané ukazatele ziskovosti v zemědělství vyplývající ze Souhrnného zemědělského účtu za léta 1998–2011 1)
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 112 087,7 101 274,6 106 845,2 115 964,9 109 610,8 101 562,8 123 600,0 122 497,1 124 032,7 141 488,5 145 962,7 126 883,8
2010 2011 129 947,0 146 960,8
8 547,8 7 050,8 6 834,8 10 009,0 10 142,7 2 840,1 6,92% 5,76% 5,51% 7,07% 6,95% 2,24% 9 428,2 20 465,4 22 293,7 21 823,2 26 941,7 30 899,0 -880,4 -13 414,7 -15 458,9 -11 814,2 -16 799,0 -28 058,9
7 645,1 17 128,3 5,88% 11,66% 29 197,6 30 572,5 -21 552,6 -13 444,1
Výnosy (mil. Kč) Zisk před zdaněním (mil. Kč) -4 332,6 -8 080,7 -1 183,7 3 056,4 -2 643,1 -2 502,0 Rentabilita výnosů -3,87% -7,98% -1,11% 2,64% -2,41% -2,46% Dotace (mil. Kč) 7 767,1 9 014,7 9 366,8 13 585,4 9 451,7 11 069,6 Zisk bez dotací (mil. Kč) -12 099,7 -17 095,4 -10 550,5 -10 529,0 -12 094,8 -13 571,6 Rentabilita výnosů bez dotací -10,79% -16,88% -9,87% -9,08% -11,03% -13,36% Podnikatelský důchod (mil. Kč) -4 332,6 -8 080,7 -1 183,7 3 056,4 -2 643,1 -2 502,0 Neplacené osoby (tis. os) 38,4 33,4 25,1 24,8 24,4 23,6 Roční důchod na osobu (Kč) -112 829 -241 936 -47 159 123 244 -108 323 -106 017 Měsíční důchod na osobu (Kč) -9 402 -20 161 -3 930 10 270 -9 027 -8 835 Zdroj: ČSÚ (2011c) a vlastní výpočty
-0,71%
-10,95%
-12,46%
-8,35%
-11,51%
-22,11%
-16,59%
-9,15%
8 547,8 24,4
7 050,8 25,1
6 834,8 27,2
10 009,0 29,2
10 142,7 27,8
2 840,1 26,4
7 645,1 26,2
17 128,3 26,0
350 319
280 907
251 279
342 774
364 845
107 578
291 796
658 783
29 193
23 409
20 940
28 565
30 404
8 965
24 316
54 899
Poznámka: 1) údaj za rok 2011 je semidefinitivní 2) v řádku dotace jsou z důvodu srovnatelnosti uvedeny pouze ty dotace, které lze vyčíst přímo ze Souhrnného zemědělského účtu, jsou tedy vynechány dotace na výrobky (kromě tzv. ostatních dotací na výrobky, které jsou uvedeny v účtu tvorby důchodů a které zaujímají podstatnou část dotací); opomenuté dotace však tvoří z celkového objemu dotací pouze několik málo procent a na níže uvedenou interpretaci dat nemají podstatný vliv.
Příloha 3 Ziskovost obchodních řetězců s VTS 2005–2010 Tabulka 22 Vybrané ukazatele ziskovosti obchodních řetězců s VTS 2005–2010. rentabilita výnosů HV před HV po (zisk po výnosy zdaněním zdanění zdanění) (tis. Kč) (tis. Kč) (tis. Kč) (%)
rentabilita výnosů (zisk před zdaněním) (%)
Ahold 2010
39 532 134
-146 616
-116 122
-0,29
-0,37
Ahold 2009
40 671 534
-2 039 781
-1 741 274
-4,28
-5,02
Ahold 2008
41 045 883
-530 528
-463 553
-1,13
-1,29
Ahold 2007
39 675 261
-203 704
-433 785
-1,09
-0,51
Ahold 2006
36 359 487
-1 302 149
-1 192 315
-3,28
-3,58
Ahold 2005
33 853 862
-926 996
-890 844
-2,63
-2,74
Lidl 2010 (28. 2.)
21 902 088
362 558
362 558
1,66
1,66
Lidl 2009
20 052 140
33 110
33 110
0,17
0,17
Lidl 2008
20 451 057
906 252
906 252
4,43
4,43
Lidl 2007
17 242 295
-52 447
-52 447
-0,30
-0,30
Lidl 2006
14 655 705
-43 068
-43 068
-0,29
-0,29
Lidl 2005
13 817 030
-879 606
-879 606
-6,37
-6,37
Makro 2010
31 766 984
2 054 477
1 651 154
5,20
6,47
Makro 2009
34 763 963
1 924 827
1 516 338
4,36
5,54
Makro 2008
37 496 690
2 431 804
1 896 219
5,06
6,49
Makro 2007
37 477 005
2 112 053
1 567 920
4,18
5,64
Makro 2006
35 557 009
2 034 409
1 503 874
4,23
5,72
Makro 2005
34 391 758
1 941 526
1 399 728
4,07
5,65
Kaufland 2010 (28.2.)
42 085 744
2 002 198
2 002 198
4,76
4,76
Kaufland 2009
38 376 087
1 794 429
1 794 429
4,68
4,68
Kaufland 2008
37 045 717
2 025 469
2 025 469
5,47
5,47
Kaufland 2007
35 539 879
1 077 777
1 077 777
3,03
3,03
Kaufland 2006
31 269 840
978 023
978 023
3,13
3,13
Kaufland 2005
27 267 806
1 156 655
1 156 655
4,24
4,24
Penny Market 2010
27 060 182
319 745
262 665
0,97
1,18
Penny Market 2009
27 355 429
392 186
260 761
0,95
1,43
Penny Market 2008
18 158 948
779 596
605 064
3,33
4,29
Penny Market 2007
17 662 954
936 030
703 730
3,98
5,30
Penny Market 2006
16 302 086
626 578
468 026
2,87
3,84
Penny Market 2005
14 197 308
435 434
319 479
2,25
3,07
Billa 2010
20 504 765
458 386
368 496
1,80
2,24
Billa 2009
20 656 185
388 992
357 572
1,73
1,88
Billa 2008
17 676 571
183 568
115 641
0,65
1,04
Billa 2007
8 829 528
110 926
86 446
0,98
1,26
Billa 2006
8 259 794
169 368
143 200
1,73
2,05
7 376 880
133 937
97 200
1,32
1,82
42 816 000
314 000
227 000
0,53
0,73
Billa 2005 Tesco 2010 (28.2.)
Tesco 2009
40 487 000
110 000
60 000
0,15
0,27
Tesco 2008
41 535 000
59 000
138 000
0,33
0,14
Tesco 2007
42 935 000
899 000
816 000
1,90
2,09
Tesco 2006
36 484 933
-114 399
-155 838
-0,43
-0,31
Tesco 2005
26 782 860
187 368
92 616
0,35
0,70
Globus 2010 (30. 6.)
25 293 201
235 676
188 762
0,75
0,93
Globus 2009
25 165 839
272 831
219 193
0,87
1,08
Globus 2008
24 477 802
353 428
286 440
1,17
1,44
Globus 2007
23 776 967
553 883
421 070
1,77
2,33
Globus 2006
21 052 840
463 478
355 105
1,69
2,20
Globus 2005
18 563 052
395 382
284 252
1,53
2,13
Spar 2010
12 740 754
-607 199
-607 199
-4,77
-4,77
Spar 2009
13 152 791
-549 291
-549 291
-4,18
-4,18
Spar 2008
13 020 421
-386 451
-386 451
-2,97
-2,97
Spar 2007
12 296 580
-412 170
-412 170
-3,35
-3,35
Spar 2006
11 194 415
-574 711
-574 711
-5,13
-5,13
Spar 2005
3 198 418
-167 878
-167 878
-5,25
-5,25
COOP 2010
8 395 177
2 843
422
0,01
0,03
COOP2009
8 997 152
3 432
536
0,01
0,04
COOP 2008
9 278 097
4 642
250
0,00
0,05
COOP 2007
9 418 069
7 372
3 438
0,04
0,08
COOP 2006
9 019 076
13 437
7 251
0,08
0,15
COOP 2005
9 108 800
7 883
4 170
0,05
0,09
Hruška 2010
7 557 117
205 383
163 588
2,16
2,72
Hruška 2009
7 832 373
183 223
141 775
1,81
2,34
Hruška 2008
7 637 367
199 112
150 265
1,97
2,61
Hruška 2007
6 694 286
207 951
152 883
2,28
3,11
Hruška 2006
5 594 158
170 960
128 271
2,29
3,06
Hruška 2005
4 829 710
134 935
99 714
2,06
2,79
celkem 2010
271 258 969
5 198 608
4 503 522
1,66
1,92
celkem 2009
277 510 493
2 513 958
2 093 149
0,75
0,91
celkem 2008
267 823 553
6 025 892
5 273 596
1,97
2,25
celkem 2007
251 547 824
5 236 671
3 930 862
1,56
2,08
celkem 2006
225 749 343
2 421 926
1 617 818
0,72
1,07
celkem 2005 193 387 484 2 418 640 1 515 486 0,78 1,25 Zdroj: Účetní závěrky sledovaných společností z Oficiálního serveru českého soudnictví (2013) a vlastní zpracování Poznámka: (pokud je u roku 2010 u dané společnosti uvedeno datum, pak účetní rok dané společnosti končí tímto datem. Ukazatele pak byly uvedeny z účetní uzávěrky kalendářního roku, kterým daná účetní uzávěrka začíná (např. v případě závěrky k 28. 2. 2011 byla data z této závěrky uvedena v tabulce do sloupce k roku 2010). Data jsou uvedena pouze do roku 2010, protože v době zpracování ještě neměly na serveru justice.cz všechny společnosti uveřejněny odpovídající závěrky za rok 2011.
Příloha 4 Příklady dobré a špatné praxe dle B2B platformy Tabulka 23 Příklady dobré a špatné praxe dle B2B platformy Fóra na vysoké úrovni Praktika Špatná praxe Dobrá praxe Psané/nepsané smlouvy Odmítnutí písemné podoby Preferování písemných smluv základních smluvních podmínek, s precizní definicí podmínek a zhoršující možnost identifikace pravidel případné změny smluv práv a povinností smluvních stran. včetně odpovídající kompenzace nákladů. Jasná a transparentní ustanovení smlouvy. V případě ústní smlouvy jedna strana zašle ex post písemné potvrzení podmínek. Všeobecné smluvní podmínky Užívání smluvních podmínek, které Užívání smluvních podmínek, které obsahují ustanovení zakotvující usnadňují obchodní praxi a nepoctivé praktiky. obsahují férová ujednání. Ukončení smlouvy Jednostranné ukončení vztahu bez Jednostranné ukončení smlouvy výpovědi nebo pouze s velmi respektuje smluvní ustanovení, krátkou výpovědní dobou bez která se k němu váží a platné objektivního důvodu, například právní předpisy. pouze na základě nedosažení jednostranných obratových cílů. Smluvní sankce Smluvní sankce jsou uvalovány Sankce jsou uplatňovány netransparentním způsobem a transparentně, ve shodě se neodpovídají utrpěné škodě. smluvními ujednáními a odpovídají Sankce jsou uvalovány bez důvodu utrpěné škodě. Jsou předem vyplývajícího ze smlouvy či smluvené, vyvážené mezi stranami platného práva. a mají za účel kompenzovat škodu vzniklou postihovaným jednáním. Jednostranné změny Jedna strana uplatňuje retroaktivní Smlouva obsahuje legitimní změny. podmínky, za kterých je možno provést jednostrannou změnu. Informace Jsou zatajeny nezbytné informace Poskytování relevantních relevantní pro druhou smluvní informací druhé smluvní straně a stranu. Sdílení citlivých důvěrně nezneužívání informací. sdělených informací třetí stranou či jejich využití pro vlastní prospěch bez souhlasu druhé smluvní strany. Dělení podnikatelského rizika Nespravedlivý transfer nepoměrné Riziko na každém stupni části rizika na druhou smluvní dodavatelského řetězce odpovídá stranu, jako například vyžadování potenciální odměně za podnikání záruky dosažení marže. Požadavek, v dané oblasti. Každý účastník je aby druhá smluvní strana zaplatila zodpovědný za svá vlastní rizika a náklady vlastních obchodních nesnaží se je nadměrně přesouvat aktivit strany první. Požadavek na ostatní smluvní strany. Transfer financování nákladů propagace. rizika je možný jen za předpokladu, Znemožnění provádění legitimního že je odsouhlasen oběma stranami marketingu a propagace. za účelem win-win situace. Smluvní strany se dohodnou na podmínkách odpovídajících jejich příspěvku na propagační a další aktivity druhé strany. Zalistovací poplatky Zalistovací poplatky neodpovídají Zalistovací poplatky jsou riziku držení nového produktu. odsouhlasené oběma stranami, odpovídají nesenému riziku a jsou užity ke zmírnění rizika držení nového produktu.
Hrozba vztahu
ukončení
Vázání
Dodání a převzetí zboží
Zdroj: B2B (2011)
smluvního
Tato hrozba se využívá k získávání výhod bez objektivního ospravedlnění, například jako trest druhé smluvní strany za to, že uplatnila své právo. Vymáhání platby za neposkytnuté služby či nedodané zboží, nebo vymáhání plateb, které jasně neodpovídají hodnotě poskytnuté služby. Požadování nákupu či dodání souboru produktů či služeb vázaných k jiným produktům či službám – ať už jsou tyto poskytnuty danou smluvní stranou či jí určenou třetí osobou. Vědomé porušování harmono– gramu dodávek či převzetí zboží za účelem získání neoprávněné výhody.
Smluvní strany se dohodnou na vázání produktů či služeb, které zvyšují celkovou efektivnost a/nebo udržitelnost dodavatelského řetězce a přináší výhody jak spotřebiteli, tak oběma smluvním stranám. Dodávky, které jsou doručeny včas, umožňují dodavateli plánovat s předstihem produkci, výrobní proces a harmonogram dodávek a zároveň umožňují kupujícímu naplánovat převzetí, skladování a vystavení dodaného zboží. Pokud má dojít ke změně v harmonogramu dodávek (dřívější, pozdější, částečná dodávka), relevantní strana upozorní druhou smluvní stranu co nejdříve a v souladu s ustanoveními písemné smlouvy.
Příloha 5 Etické kodexy českých řetězců s VTS Lidl „Zásady jednání s obchodními partnery
Vůči našim obchodním partnerům se prezentujeme jako korektní firma orientovaná na konkurenční prostředí. S našimi obchodními partnery jasně definujeme rozsah výkonů, a tím zabráníme nedorozuměním a nejasnostem. Dodržujeme sliby a dohody a jsme hodnověrným partnerem. Rovněž tak očekáváme dodržování slibů a dohod od našich obchodních partnerů. Respektujeme závaznost daného slova. Kontrolujeme dodržování sjednaného rozsahu výkonů. Při jednání se orientujeme na cenu, rozsah, stejně tak na konkurenceschopnost a v zásadě jsme otevřeni novým obchodním partnerům. S našimi obchodními partnery jednáme čestně a partnersky a nevystupujeme povýšeně a arogantně. Komunikujeme konstruktivně, se znalostí věci a v přiměřeném rozsahu. Požadujeme a podporujeme kreativitu našich obchodních partnerů s cílem zlepšení a optimalizace nakoupeného zboží a služeb. Jsme otevřeni konstruktivním nápadům a objektivně ověřujeme potenciál dalšího rozvoje a zlepšení naší firmy. Od našich obchodních partnerů zásadně nepřijímáme žádné dárky a pozornosti.“
Zdroj: Lidl (2013a) Dle vyjádření zástupce společnosti existuje ještě Etický kodex Lidl, který je nedílnou součástí smluv s dodavateli, tento je nicméně součástí obchodního tajemství (Lidl 2013b).
Penny Market Na internetových stránkách nebyl etický kodex nalezen. Na písemný dotaz byla zaslána odpověď, že s ohledem na interní předpisy mateřské společnosti není možné sdělit, zda takovýto kodex existuje (Penny 2013).
Kaufland Společnost Kaufland dle vyjádření zástupce společnosti nemá kodex jednání s obchodními partnery, nicméně „tato oblast je popsána v různých firemních předpisech, všichni pracovníci byli proškoleni z hlediska compliance a všichni pracovníci odd. nákupu, kteří se při jednáních setkávají se zástupci dodavatelů, mají za sebou mnohá praktická cvičení z hlediska obchodních vyjednávání , jejich dalším vodítkem jsou platné interní předpisy pro tuto oblast.“ (Kaufland 2013).
Ahold Společnost Ahold má na svých stránkách uveden etický kodex, v rámci kterého se několik ustanovení týká také vztahů s dodavateli.
V úvodu k tomuto kodexu jsou popsány zásady společnosti, které sice přímo dodavatele nezmiňují, nicméně se k nim jistě také váží: „Jednou z hlavních zásad naší společnosti je „Jedině čestně”. Jednáme otevřeně a poctivě – říkáme, co si myslíme, a děláme, co říkáme. Tak získáváme vzájemnou důvěru. Bez ohledu na to, jak usilovné je naše soupeření, nesmíme nikdy překročit hranici etického a právně bezúhonného jednání.“ (Ahold 2013, úvod). Mezi základní hodnoty společnosti Ahold pak také patří čestnost a upřímnost: „Jednáme otevřeně a čestně – říkáme, co si myslíme, a děláme, co říkáme. K ostatním se chováme tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. Vždycky dostojíme svým závazkům vůči všem svým zákazníkům, zaměstnancům, dodavatelům i investorům a neseme odpovědnost za vlastní činy. Výsledkem je důvěra ostatních.“ (Ahold 2013: 11). V rámci sekce čestnost a morálka je pak uvedeno: „K podnikatelské činnosti přistupujeme čestně a morálně, vyznáváme zásady poctivého podnikatelského chování, dobré víry a čestnosti. Totéž očekáváme i od všech, s nimiž obchodujeme.“ (Ahold 2013: 12). Co se týče zákonů na ochranu hospodářské soutěže, pak je v kodexu uvedeno: „Zákony na ochranu hospodářské soutěže mají za cíl zachovávat volnou a poctivou hospodářskou soutěž. Společnosti sdružené ve skupině Ahold splňují požadavky stanovené příslušnými zákony na ochranu hospodářské soutěže. V tomto přístupu se odráží naše přesvědčení, že volná a poctivá soutěž má zásadní význam pro blaho společnosti, jejích zákazníků i dodavatelů. Lobbistickou činností a dalšími iniciativami společnost Ahold podporuje vhodnou legislativu zakazující omezování obchodu, nekalosoutěžní jednání či zneužívání ekonomické síly.“ (Ahold 2013: 12). Co se týče přijímání a nabízení darů, pak „Zaměstnanci společnosti Ahold nesmějí přijímat dary nad rámec běžného projevu zdvořilosti v souladu s přijímanou etikou podnikání.“ (Ahold 2013: 16). To samé platí i pro nabízení darů. V rámci sekce Nepoctivé obchodní praktiky jsou vyloučeny nečestné prostředky k vytlačení konkurence, mimo jiné také „zcizování či zneužívání obchodních tajemství konkurenčních subjektů; oddělování konkurentů od nákupních zdrojů; přesvědčování zákazníků, aby porušovali smlouvy s konkurenty; požadavek, aby zájemce nejprve nakoupil od nás, a teprve pak nakoupíme my od něho“ (Ahold 2013: 17). První jmenovaná by se mohla vázat ke zboží privátních značek, druhá a třetí k nátlakům na dodavatele, aby nedodávali konkurenčním subjektům, či aby s nimi porušili smlouvu. Co se týče auditů, pak „Žádný ze zaměstnanců společnosti Ahold se nesmí dopustit jednání, popř. nutit někoho jiného, včetně například zákazníků, dodavatelů, věřitelů či poradců společnosti Ahold, aby se dopustil jednání, kterým by přímo či nepřímo podvodně ovlivnil, zmanipuloval nebo uvedl v omyl některého z účetních provádějících audit či revizi finančních výkazů společnosti Ahold, pokud se lze oprávněně domnívat, že by výsledkem takového jednání byly podstatným způsobem zavádějící finanční výkazy určené ke zveřejnění.“ Jedna ze sekcí kodexu se jmenuje „Jak jednat s dodavateli a zákazníky“. V jejím rámci je ve vztahu k dodavatelům definováno: „Jednáme otevřeně a čestně – říkáme, co si myslíme, a děláme, co říkáme. K ostatním se chováme tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. Vždycky dostojíme svým závazkům vůči všem svým zákazníkům, zaměstnancům, dodavatelům i investorům a neseme odpovědnost za vlastní činy. Výsledkem je důvěra ostatních.“ (Ahold 2013: 27).
Co se týče bezpečnosti potravin, pak kodex stanovuje: „Dodavatele vždy posuzujeme podle schopnosti dodávat co nejbezpečnější výrobky a dostát liteře i duchu obchodních zásad společnosti Ahold vyjádřených v Kodexu i dalších uznávaných standardech obchodního chování vtělených do jednotlivých strategií společností sdružených ve skupině Ahold.“ (Ahold 2013: 27). V kodexu se také společnost Ahold zavazuje k ochraně informací o dodavatelích a jejich využití výhradně pro legitimní obchodní účely. (Ahold 2013: 27). Co se týče usilování o udržitelnost a dokonalost, pak: „Pracujeme s dodavateli tak, abychom systematicky zlepšovali společenskou, ekologickou a etickou kvalitu jejich jednotlivých výrobků i celé produkce, zejména u zboží prodávaného pod některou ze značek Ahold. V dlouhodobém horizontu budeme upřednostňovat dodavatele, kteří vyznávají podobné hodnoty a zásady jako my.“
Globus Na webových stránkách společnosti etický kodex nebyl nalezen. Dle vyjádření zástupce společnosti však interní etický kodex zahrnující veškerou činnost společnosti, tedy včetně spolupráce s dodavateli, existuje, není však možné jej uveřejnit. Etický kodex zaměřený pouze na vztahy s dodavateli společnost nemá (Globus 2013).
Makro Na webových stránkách společnosti etický kodex nebyl nalezen. Zástupce společnosti odkázal na společný etický kodex Svazu obchodu a cestovního ruchu (Makro 2013).
Billa Na webových stránkách firmy Billa etický kodex uveden není. Nicméně v rámci popisu firemní vize skupiny Billa lze najít dva body, které se týkají také dodavatelů:
„Plníme závazky. Podporujeme regiony tím, že nabízíme celou řadu místních výrobků.“ (Billa 2013a).
Druhý z výše uvedených bodů společnost Billa potvrzuje spoluprácí s Agrární komorou, která se započala v roce 2010. „Projekt je zaměřený na podporu českého zemědělství a jeho cílem je zvýšit podíl domácích produktů v supermarketech BILLA. V letošním roce se zaměří také na lokální pěstitele ovoce a zeleniny a produkty oceněné značkou Regionální potravina. … České producenty podporuje společnost BILLA prodejem jejich produktů. Podle rozsahu nabídky je řetězec nabízí buď celoplošně ve všech svých více než dvou stech prodejnách, či pouze na vybraných filiálkách v konkrétním regionu.“ (Billa 2013b). V současnosti je podíl českých výrobků v Bille 65 %, společnost jej plánuje postupně rozšířit až na 80 % (Billa 2013b).
Tesco Etický kodex na stránkách Tesca uveden není. Dle informací zástupce společnosti však existuje interní etický kodex, který není možno zveřejnit. Na webových stránkách pak v rámci popisu firemního profilu v sekci Naše hodnoty firma uvádí: „důležitá je pro nás i spolupráce s našimi obchodními partnery, která probíhá na transparentní a korektní bázi“ (Tesco 2013a). Dále lze v sekci Naše priority nalézt: „důsledně dbáme na spolupráci se spolehlivými dodavateli a máme zaveden systém přísných kontrolních mechanizmů. Kontrola kvality probíhá několikastupňově a zahrnuje jak technické podmínky výroby, tak vstupní kontrolu na distribučních centrech či kontrolu
přímo na obchodech.“ Toto prohlášení však směřuje spíše ve prospěch zákazníků, dodavatelé si většinou na kontrolní mechanismy (audity apod.) řetězců stěžují. Tesco rovněž podporuje domácí dodavatele: „Proto upřednostňujeme lokálních produktů a snažíme se, aby měly co nejvyšší zastoupení v naší nabídce. Dlouhodobě spolupracujeme s řadou velkých i malých domácích dodavatelů, zejména s místními dodavateli pečiva, masných výrobků, ovoce a zeleniny či zástupci pivovarů.“ (Tesco 2013b). V rámci sekce Společenská odpovědnost je pak také uvedeno, že jednou z klíčových oblastí v rámci strategie CSR je: „budování férových a spravedlivých vztahů s dodavateli“ (Tesco 2013c). „Budování férových a spravedlivých vztahů s dodavateli [a] spolupráci s místními dodavateli“ (Tesco 2013d) také Tesco zahrnuje do programu Zodpovědný soused v rámci strategie CSR.
Spar Na webových stránkách etický kodex nebyl nalezen a jeho neexistence byla potvrzena také zástupcem společnosti (Spar 2013).
Coop Na webových stránkách etický kodex nebyl nalezen, na emailový dotaz společnost neodpověděla.
Hruška Na webových stránkách etický kodex nebyl nalezen a jeho neexistence byla potvrzena také zástupcem společnosti (Hruška 2013).
Příloha 6 Dotazník pro dodavatele Regulace dodavatelsko-odběratelských vztahů (dotazník pro dodavatele) 1.
Jak se přijetím zákona o významné tržní síle (dále jen zákon) změnil Váš vztah s odběrateli? a) výrazně se zlepšil b) zlepšil se c) spíše se zlepšil d) nezměnil se e) spíše se zhoršil f) zhoršil se g) výrazně se zhoršil
2.
Jak se přijetím zákona změnilo Vaše postavení vůči odběratelům (z pohledu síly při vyjednávání)? a) výrazně se zlepšilo b) zlepšilo se c) spíše se zlepšilo d) nezměnilo se e) spíše se zhoršilo f) zhoršilo se g) výrazně se zhoršilo
3.
Zákon v příloze vymezuje následující zakázaná jednání a praktiky, které považuje za nekalé. Přiřaďte jim číslo podle toho, jakou jim přisuzujete závažnost (0 není nekalá, 5 nejvíce nekalá), u každého bodu, kterému přiřadíte číslo 2 a výše, prosím specifikujte, čím tato praktika dodavatele poškozuje. a) smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
b) prodávání zboží pod nákupní cenou míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
c) vratky zboží míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
d) automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
e) započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
f) uplatňování retroaktivních slev míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
g) náhlé přerušení obchodního vztahu míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
h) přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
i) odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
j) požadování auditu výroby na náklady dodavatele míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
4.
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
Které z následujících poplatků považujete ze svého pohledu za získání neoprávněného prospěchu ze strany obchodníka, tzn. za poplatek nezískáváte žádný prospěch? (více možností) a)
poplatek za zařazení výrobku na seznam schválených dodavatelů (zalistovací poplatek)
b) poplatek za možnost umístit výrobek na regále (bez volby konkrétního umístění) c)
poplatek za preferenční umístění výrobku v určité části regálu
d) poplatek za doplňování zboží do regálů pracovníkem dodavatele e)
obratový bonus dohodnutý smluvně
f)
obratový bonus vyžadovaný retroaktivně
g)
poplatek na investiční náklady maloobchodníka (otevření nové či rekonstrukce stávající prodejny)
h) poplatek za zařazení do letáku na žádost dodavatele i)
poplatek za zařazení do letáku z rozhodnutí obchodníka
j)
poplatek za in-store promotion objednanou dodavatelem
k)
poplatek za in-store promotion z rozhodnutí obchodníka
l)
poplatek za logistické služby objednané dodavatelem
m) poplatek za logistické služby z rozhodnutí obchodníka
n) poplatek za marketingová data získaná z el. pokladen objednaná dodavatelem o) poplatek za marketingová data získaná z el. pokladen z rozhodnutí obchodníka p) příspěvek na náklady za věrnostní karty q) nic z výše uvedeného r)
5.
něco jiného; co? ……………………………………………………………………………………………………………………………
Kolik má Vaše firma zaměstnanců? a)
1-9
c)
b) 10-49
6.
d) 250 a více
Jaká je výše Vašeho ročního obratu? a)
0-2 mil EUR
c)
b) 2-10 mil EUR
7.
50-249
10-50 mil EUR
d) 50 mil EUR a více
Vaše firma je (více možností): a)
Primární producent zemědělských výrobků
b) Zpracovatel zemědělských produktů – výrobce potravin c)
Velkoobchodník
d) Jiné …………………………………………………………………………………………………………………………………
8.
Vaše firma je ve vlastnictví převážně: a)
Domácího kapitálu
b) Zahraničního kapitálu
9.
Převažující sortimentní specializace Vaší firmy je (doplňte, prosím, OKEČ/NACE), případně vypište slovně: ………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
10. Kolik procent své produkce realizujete prostřednictvím obchodních sítí (obchodní řetězce, nákupní aliance, nákupní centrály) – označte: 10 %
20 %
30 %
40%
11. Prostor pro jakékoliv Vaše připomínky:
50 %
60 %
70 %
80 %
90 %
100 %
Příloha 7 Dotazník pro zemědělce Dodavatelsko-odběratelské vztahy v potravinách (dotazník pro zemědělce)
1.
Jak byste ohodnotili Váš vztah se svými odběrateli? Prosím oznámkujte jako ve škole: (1 – výborný, 5 – velmi špatný) …………………………………
2.
Vyznačte prosím, s jakým jednáním jste se alespoň u jednoho ze svých odběratelů (cukrovary, mlékárny, jatka atd.) za posledních 5 let setkal/a. Můžete přidat krátký komentář.
Jednání
Jak často jste se s jednáním setkal/a 1. Doba splatnosti uvedená na faktuře je delší
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
než 30 dní. Komentář 2. Odběratel nedodržel lhůtu splatnosti. Komentář 3. Cenu
určuje
odběratel
(o
ceně
se
nevyjednává, buď smlouvu podepíšu a cenu akceptuji, nebo nedodávám). Komentář 4. Cenu mnou dodaného produktu zjistím až po jeho dodání. Komentář 5. Váha dodávky, kterou dostanu zaplacenou, je nižší než skutečná (váha odběratele váží o několik procent jinak, než moje, ale vždy méně). Komentář 6. Při dodání živých zvířat na jatka je mrtvá váha podstatně nižší, než by odpovídalo koeficientu přepočtu živé váhy na mrtvou. Komentář
7. Kvalitativní
požadavky
odběratele
na
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
Velmi často
Často
Zřídka
Nikdy
Netýká se
produkci (například masivost u krav, míra dusíku u ječmene atd.), které vstupují do určení ceny, vycházejí výrazně hůře, než lze objektivně předpokládat (např. na základě plemene a stavu krávy či v porovnání s dříve nebo jinam dodanou produkcí). Komentář 8. Srážky (např. za nižší kvalitu, pozdní dodání) jsou automaticky započteny proti faktuře, na základě které má být dodávka zaplacena. Komentář 9. Odběratel fakturuje služby, které nebyly dohodnuty
(například
manipulace
s
dodávkou). Komentář 10.
Odběrateli musím poskytnout slevu,
o které jsem informován až po dodávce. Komentář 11.
Pokud chci začít pravidelně dodávat
odběrateli, musím nejprve část produkce dodat zdarma či za nižší cenu. Komentář 12.
Pokud chci začít pravidelně dodávat
odběrateli, poplatek. Komentář
musím
nejprve
zaplatit
3.
Setkali jste se s nějakým jiným jednáním ze strany odběratele, které se Vám nelíbilo? Popište jej prosím:
4.
Dne 1. února 2010 vstoupil v platnost Zákon 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, který reguluje chování obchodních řetězců vůči jejich dodavatelům. 3.1 Pocítili jste nějaký dopad tohoto zákona i na Vás?
ANO-NE
3.2 Pokud ano, jaký?
3.3 Váš komentář k tomuto zákonu:
5.
6.
7.
Kolik má Vaše firma zaměstnanců? e)
1-9
g)
50-249
f)
10-49
h) 250 a více
Jaká je výše Vašeho ročního obratu/tržeb? e)
0-2 mil EUR
g)
f)
2-10 mil EUR
h) 50 mil EUR a více
Vaše produkce je zaměřena na (lze označit více možností) a.
Mléko
b.
Hovězí maso
c.
Vepřové maso
d.
Kuřecí maso
e.
Vejce
f.
Obilniny
g.
Kukuřice
h.
Řepka
i.
Cukrová řepa
j.
Brambory
k.
Ostatní zelenina
l.
Hroznové víno
m. Ostatní ovoce n. Něco jiného (co?) ………………………
10-50 mil EUR
8.
9.
Dotazník vyplňuji a.
Za družstvo
b.
Za samostatný zemědělský podnik
Odhadněte prosím, jaké procento tržeb získáváte: Pokud vyplňujete dotazník za družstvo, vyplňte 3. a 5. řádek následující tabulky (se slovy „skrze družstvo či podobné uskupení“) pouze v případě, že Vaše družstvo je členem ještě vyššího uskupení, které se zpracovateli, respektive řetězci, jedná.
Od přímých spotřebitelů
%
Od zpracovatelů potravinářských produktů (mlýny, jatka atd.) přímo
%
Od zpracovatelů potravinářských produktů (mlýny, jatka atd.) skrze
%
družstvo či podobné uskupení Od obchodních řetězců (například čerstvá zelenina, ovoce atd.) přímo
%
Od obchodních řetězců (například čerstvá zelenina, ovoce atd.) skrze
%
družstvo či podobné uskupení Odjinud (odkud?)
10. Místo pro jakékoliv připomínky:
%
Druhá část dotazníku pro zemědělce, dodávající část své produkce přímo do obchodních řetězců Tuto část prosím vyplňujte pouze za předpokladu, že část své produkce dodáváte přímo do obchodních řetězců. Spojte prosím pevně oba dotazníky k sobě, aby bylo zřejmé, že se jedná o jednoho respondenta.
1.
Jak se přijetím zákona o významné tržní síle (dále jen zákon) změnil Váš vztah s odběrateli – obchodními řetězci?
2.
a.
výrazně se zlepšil
b.
zlepšil se
c.
spíše se zlepšil
d.
nezměnil se
e.
spíše se zhoršil
f.
zhoršil se
g.
výrazně se zhoršil
Jak se přijetím zákona změnilo Vaše postavení vůči odběratelům – obchodním řetězcům (z pohledu síly při vyjednávání)?
3.
a.
výrazně se zlepšilo
b.
zlepšilo se
c.
spíše se zlepšilo
d.
nezměnilo se
e.
spíše se zhoršilo
f.
zhoršilo se
g.
výrazně se zhoršilo
Zákon v příloze vymezuje následující zakázaná jednání a praktiky, které považuje za nekalé. Přiřaďte jim číslo podle toho, jakou jim přisuzujete závažnost (0 není nekalá, 5 nejvíce nekalá), u každého bodu, kterému přiřadíte číslo 2 a výše, prosím specifikujte, čím tato praktika dodavatele poškozuje.
a) smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona? 4.
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
b) prodávání zboží pod nákupní cenou míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
5.
c) vratky zboží míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
6.
d) automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
7.
e) započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
f) uplatňování retroaktivních slev míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
g) náhlé přerušení obchodního vztahu míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
8.
h) přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že… Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
9.
i) odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
j) požadování auditu výroby na náklady dodavatele míra závažnosti
0
1
2
3
4
5
Praktika firmu poškozuje tím, že... Jak často jste se s jednáním setkal/a před účinností zákona?
Nikdy
Zřídka
Často
Velmi často
Setkávám se i nyní
10. Které z následujících poplatků považujete ze svého pohledu za získání neoprávněného prospěchu ze strany obchodníka, tzn. za poplatek nezískáváte žádný prospěch? (více možností) a)
poplatek za zařazení výrobku na seznam schválených dodavatelů (zalistovací poplatek)
b) poplatek za možnost umístit výrobek na regále (bez volby konkrétního umístění) c)
poplatek za preferenční umístění výrobku v určité části regálu
d) poplatek za doplňování zboží do regálů pracovníkem dodavatele e)
obratový bonus dohodnutý smluvně
f)
obratový bonus vyžadovaný retroaktivně
g)
poplatek na investiční náklady maloobchodníka (otevření nové či rekonstrukce stávající prodejny)
h) poplatek za zařazení do letáku na žádost dodavatele i)
poplatek za zařazení do letáku z rozhodnutí obchodníka
j)
poplatek za in-store promotion objednanou dodavatelem
k)
poplatek za in-store promotion z rozhodnutí obchodníka
l)
poplatek za logistické služby objednané dodavatelem
m) poplatek za logistické služby z rozhodnutí obchodníka n) poplatek za marketingová data získaná z el. pokladen objednaná dodavatelem o) poplatek za marketingová data získaná z el. pokladen z rozhodnutí obchodníka p) příspěvek na náklady za věrnostní karty q) nic z výše uvedeného r)
něco jiného; co? ……………………………………………………………………………………………………………………………
11. Prostor pro jakékoliv další připomínky:
Příloha 8 Častost výskytu „nekalých“ praktik před zavedením zákona Graf 46 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – smluvně dojednaná delší než 30-ti denní lhůta splatnosti faktur
5% 30% velmi často
29%
často zřídka nikdy
36% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 80 Graf 47 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – vratky 9%
7%
26%
velmi často často zřídka nikdy
58%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 92 Graf 48 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – prodej zboží pod nákupní cenou 12%
20% velmi často často zřídka
43%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 86
25%
nikdy
Graf 49 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – automatický odečet ztrát, pokut a sankcí za pozdní dodávku či nevyhovující stav zboží z faktury
12%
21% velmi často často
28%
zřídka nikdy
39% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 85 Graf 50 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – započtení pohledávky dodavatele vůči odběrateli bez písemného souhlasu dodavatele 16%
24% velmi často často zřídka
22%
nikdy
38% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 79 Graf 51 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – uplatňování retroaktivních slev
16%
16%
velmi často často zřídka 29%
nikdy 39%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 82
Graf 52 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – požadování auditu výroby na náklady dodavatele
21%
23%
velmi často často zřídka nikdy 29%
27%
Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 78 Graf 53 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – náhlé přerušení obchodního vztahu 6% 24% 19% velmi často často zřídka nikdy
51% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů:86 Graf 54 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – přenesení sankcí na dodavatele bez prokázaného zavinění 3% 24%
19% velmi často často zřídka nikdy
54% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 91
Graf 55 Častost výskytu praktiky před zavedením zákona – odmítnutí uvést výrobce na produkt privátní značky
9%
37%
18%
velmi často často zřídka nikdy
36% Zdroj: vlastní výzkum, počet respondentů: 84
