Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva
Diplomová práce
Vztah státu a církve v první ČSR
Kateřina Němcová Akademický rok 2006/2007
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vztah státu a církve v první ČSR zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
……………………….. Kateřina Němcová
1
Poděkování Ráda bych poděkovala paní JUDr. Martě Kadlecové, CSc. nejen za odborné vedení práce, ale i za cenné rady, trpělivost a pochopení. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří mě podporovali během celého mého studia, zejména mým rodičům.
2
Obsah: Obsah:...................................................................................................................... 3 1
Úvod.................................................................................................................. 5
2
Typy vztahů mezi státem a církví; stát a církev v Rakousku-Uhersku............. 6 2.1
Typy vztahů mezi státem a církví ............................................................. 6
2.1.1 2.2
Odluka............................................................................................... 7
Nastínění vztahů mezi církví a státem v Rakousku-Uhersku a mezi
Rakouskem-Uherskem a Apoštolským stolcem ........................................................... 8 3
4
5
Vznik Československé republiky.................................................................... 16 3.1
Vznik nového státu (v mezinárodním měřítku) ...................................... 16
3.2
Vznik nového státu (z pohledu občanů republiky) ................................. 17
Vztah církví a státu v Československé republice............................................ 19 4.1
Církev v počátcích ČSR.......................................................................... 19
4.2
Jmenování biskupů ................................................................................. 21
4.3
Vznik Československé církve................................................................. 22
4.4
Politický katolicismus a politický protestantismus................................. 25
4.4.1
Politický katolicismus..................................................................... 25
4.4.2
Politický protestantismus................................................................ 28
4.5
Odluka církví od státu............................................................................. 29
4.6
Konfesní právo........................................................................................ 36
4.6.1
Školství ........................................................................................... 38
4.6.2
Úprava manželství .......................................................................... 39
4.6.3
Kongruový zákon............................................................................ 43
4.6.4
Právní postavení ostatních církví.................................................... 44
4.6.5
Konsolidace vztahů......................................................................... 48
Vztahy mezi Československou republikou a Svatým stolcem ....................... 51 5.1
Počátky diplomatických vztahů mezi Československou republikou a
Svatým stolcem........................................................................................................... 51 5.1.1
Obsazení biskupských stolců a spor o prezentační právo............... 54
5.1.2
Otázka bratislavská teologická fakulta, odluky církve a státu,
Československé církve a řešení dalších témat ........................................................ 59 5.1.3 5.2
Marmaggiho aféra a jednání o dohodě ........................................... 64
Sjednávání Modu vivendi ....................................................................... 68
5.2.1
Vyjednávání o textu úmluvy........................................................... 68
5.2.2
Obsah dohody Modu vivendi.......................................................... 73
5.2.3
Forma a charakter Modu vivendi.................................................... 77
5.3
Provádění modu vivendi ......................................................................... 78
5.3.1
Dohoda o postupu provádění a naplňování dohody Modus vivendi 81
5.3.2
Delimitace diecézí........................................................................... 82
5.3.3
Správa církevního majetku na Slovensku....................................... 85
5.4
Vztahy mezi Apoštolským stolcem a ČSR na konci 30. let ................... 86
6
Závěr ............................................................................................................... 89
7
Resumé............................................................................................................ 92
8
Přílohy............................................................................................................. 94 8.1
Příloha I. Text mezinárodní dohody Modus vivendi uzavřeného mezi
Svatým stolcem a Československou republikou v roce 1928..................................... 95 8.2
Příloha
II.
Apoštolská
konstituce
„Ad
ecclesiastici
regiminis
incrementum“.............................................................................................................. 98 8.3 9
Příloha III. Mapa nástinu diecézních hranic v ČSR...........................8-100
Literatura a prameny..................................................................................... 101 9.1
Literatura............................................................................................... 101
9.2
Prameny ................................................................................................ 102
4
1
Úvod „Vlády a vládcové, kteří se na přelomu července a srpna 1914 rozhodli sáhnout ke
zbraním jako prostředku k řešení svých sporů, si zajisté představovali, že tímto postupem pouze aplikují proslulou Clausewitzovu definici, podle níž je válka pokračování diplomacie jinými prostředky. Namísto rychlé kampaně, jež by znamenala pouze menší vybočení z navyklého chodu světa a pouze by v krátkém čase nanejvýš několika měsíců rozhodla, která z válčících stran získá při návratu k normálu mírového stavu určité výhody na úkor druhé strany, se válečný konflikt proměnil v pohromu, jež rozvrátila veškeren dosavadní řád světa.“1 Jednomu z otřesů, které byly vyvolány touto událostí, padla za oběť říše, která byla po staletí domovem mnoha národů střední Evropy. Zánik Rakouska-Uherska hluboce poznamenal další vývoj Evropy i světa. Z mnoha důsledků, které v sobě nesl, se chci ve své práci zaměřit na to, jak se odrazil v poměru československého státu ke katolické církvi, který existoval za první republiky, a také ve vztazích, které se utvářely mezi nově vzniklým Československem a Apoštolským stolcem. Důsledkem „odkazu“, který zanechalo Rakousko-Uhersko, nebyly vzájemné postoje mezi církví a státem v Československu jednoduché a jednoznačné. Můžeme v nich vystopovat vývoj od téměř úplného nepřátelství až po takřka kooperaci. Také vztahy s Apoštolským stolcem se měnily ve světle vývoje dějinného, politického i společenského. Je třeba však říct, že obtížný poměr ke katolické církvi nebyl pro mladou republiku problémem největším, byl nesrovnatelně menší než otázka nevyřešených vztahů mezi Čechy a Slováky nebo poměru Čechů k německy mluvícím spoluobčanům.2 Ve své práci se budu zabývat hlavně stanovisky státu k církvi katolické z toho důvodu, že se k ní v Československé republice hlásilo skoro 80 % obyvatel.3
1
Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 7. Tyto rizika již neexistují, byly vyřešeny historickým vývojem: v roce 1945 ukončením tisíciletého soužití Čechů a Němců v českých zemích, v roce 1992 ukončením mnohem kratšího soužití Čechů a Slováků ve společném státě. Pro český stát ovšem zůstává úprava poměru ke katolické církvi neuzavřenou otázkou. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 533534. 3 Podle Masarykova slovníku naučného bylo v roce 1921 v Čechách 78,2 %, na Moravě 90,9 % a ve Slezsku 83,9 % katolíků, při celostátním průměru 76,2 % obyvatel hlásících se k římsko-katolickému vyznání. Tento celostátní průměr snižovala jednak protestantská minorita na Slovensku a hlavně obyvatelstvo východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde zcela převládalo řecko-katolické vyznání nebo pravoslaví. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 542.
2
5
2 Typy vztahů mezi státem a církví; stát a církev v Rakousku-Uhersku 2.1
Typy vztahů mezi státem a církví
V 18. a 19. století se rozvinulo více podob vztahů mezi státem a církví4, konkrétně systém státního náboženství, odluky církve a státu, koordinace a supramace státu nad církví.
Posledně
jmenovaný
systém,
zvaný
též
jurisdikcionalismus
nebo
Staadkirchenrechthoheit, byl převládajícím systémem v Rakousku-Uhersku. Tento systém vycházel ze suverenity státu a jeho vládců, což vedlo ke snahám o nadřazenost státní moci nad mocí náboženskou, tedy podřízení církevních autorit státní jurisdikci. Katoličtí vládci se snažili o naprostou suverenitu na svém teritoriu. V tomto systému lze rozlišit katolickou církev jako universální instituci v čele s papežem5, který má omezenou duchovní moc, a katolickou církev na teritoriu státu jako národní instituci podřízenou monarchovi. Panovník kontroluje oblast vnějších vztahů mezi katolickou církví a státem a struktury řízení, pouze nezasahuje do oblasti věroučné.6 Na monistické a absolutizující tendence odpověděla katolická církev potvrzením křesťanské dualistické koncepce (v nové modifikaci zvané teorie nepřímé moci církve ve věcech světských). Základními myšlenkami jsou: papež má duchovní moc, jejímž vlastním předmětem jsou záležitosti duchovní povahy (res spirituales); papež nemá přímou moc ve věcech světských (res temporales), má však nepřímou moc ve světských věcech, které mají náboženský význam. Předmětem nepřímé moci církve jsou také záležitosti smíšené (res mixtae)7, na které se vztahuje zároveň moc duchovní i světská.8
4
Církev je v původním slova smyslu shromážděním věřících, dále soubor buď všech věřících (obecná církev) nebo věřících určité oblasti, národa apod. (místní církev). Termín „katolická“ je filosoficky totožný s výrazem „obecná“ – vyjadřuje nárok církve, v jejímž čele stojí římský papež, na to, že je církví všech křesťanů (to v praxi znamená těch, kteří se od ní dobrovolně neoddělili, anebo poté, co se oddělili, se s ní opětovně spojili). Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 721. 5 Papež je nejobvyklejším označením hlavy římsko-katolické církve, biskup města Říma, hlava Papežského státu (a od roku 1929 hlava Městského vatikánského státu). Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 724. 6 Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 43-44. 7 Např. školství, charitní činnost,.. 8 Dalšími základními myšlenkami jsou: lidstvo je poddáno dvěma mocím – světské a duchovní, které jsou nezávislé v oblasti své kompetence, svou kompetenci neodvozují jedna od druhé. Všichni mají odpovědnost vůči Bohu i církvi, která je nositelkou specifického náboženského poslání převyšujícího poslání státu, proto stát nemůže bránit (věřícím) v náboženské činnosti, ale má napomáhat církvi
6
2.1.1
Odluka
Pro pozdější výklad o situaci v Československé republice bych se chtěla podrobněji zmínit o odluce církve od státu. Existují charakteristické rysy, které vymezují tři až čtyři typy odluky: 1) anglosaský, 2) románský, 3) ruský a 4) částečný či kulhavý.9 Anglosaský typ vtělený do ústavy Spojených států amerických spočívá v tom, že zákony státu dělají rozdíl mezi náboženstvím, které chrání, a mezi církvemi, ke kterým se chová neutrálně a respektuje je pouze ve formě náboženských společností, spolků, případně nadací. Tento typ odluky vznikl v protestantském prostředí inspirovaný snahou mít církve nezávislé. Je tedy v zájmu církví. Románský typ je ovlivněn tím, že se stát střetával s přílišnou mocí církví. Proto je v popředí snaha chránit stát proti církvím. Odluka má zajistit úplnou eliminaci církevního vlivu na stát, který nebere ohledy na historickou organizaci církví. Proces odluky je důsledný a strohý, nesměřuje ale proti náboženství. Ruský typ byl uskutečněný po bolševické revoluci. Směřuje proti církvím a náboženstvím. Proces odluky je upraven tak, aby se nejen církve odpoutaly od státu, ale také smýšlení občanů odpoutalo od náboženství. Marxismus-leninismus totiž považoval jakékoliv náboženství za neslučitelné s materialistickým světonázorem, o který se tento laický stát opíral. V SSSR došlo přímo k pronásledování církví a náboženství. V ústavě SSSR stojí, že k zajištění svobody svědomí je církev odloučena od státu a škola od
9
ve splnění jejího poslání. Církev je oprávněna pronášet mravní soudy nad činností státní moci. Dohodou je třeba stanovit pozitivní normy mezi Apoštolským stolcem a státem, které by regulovaly spolupráci především v oblasti rerum mixtaerum. Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakouskouherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 44-45. Rozlišení typů odluk se liší v jednotlivých publikacích. Např.: Němec Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 45-46.: rozlišuje čtyři základní způsoby odluky. Prvním z nich je americký model laického státu (čistá odluka), kdy stát vychází z křesťanských tradic, podporuje určité činnosti církví a náboženských společností také nepřímou finanční podporou (daňové úlevy); není zde speciální právní úprava regulující vztah mezi státem a katolickou církví. Dalším typem je francouzský model laického státu (nepřátelská odluka), ve které je náboženství, jako čistě soukromá záležitost jednotlivce, vyloučeno z veřejného života; vztah mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi je určován státními zákony bez konzultace s náboženskými autoritami. V německém modelu laického státu (umírněná odluka zvaná také systém kooperace) mají náboženská vyznání status veřejných sdružení, každá církev a náboženská společnost je autonomním subjektem s právem stanovit si vlastní normy a zakládat svá sdružení; záležitosti společného zájmu jsou řešeny cestou jednání a bilaterálních dohod. Ruský model totalitního státu (ateistická odluka) vycházel z francouzského vzoru, vyznačoval se totalitními rysy se zřetelným nepřátelstvím k náboženství vůbec.
7
církve. Spíš než o typ odluky zde jde o výrazně negativní přístup k církvím i náboženství. Částečná či kulhavá odluka je takový poměr státu a církví, kdy došlo ke vzájemnému uvolnění, ještě však nedošlo k úplnému odpoutání.10 Jiné rozdělení je podle toho, jaký je poměr státu a církví. Podle toho můžeme odluku rozdělit na 1) pozitivní, 2) negativní, 3) neutrální. Pozitivní právní úprava poměru státu a církví by po odloučení měla zapadat do rámce daného v ústavě zakotvenými občanskými právy a svobodami.11 Po odluce se stát nevměšuje do vnitřních záležitostí církví, nemá právo zasahovat do jmenování a ustanovování jednotlivých církevních funkcionářů. Výkon kultu však podléhá určitému státnímu dohledu. Církve jsou dále zbaveny výkonu některých pro stát důležitých úkonů jako je vedení matrik. Také civilní sňatek je obligatorní (církevní bývá fakultativní). Veřejné školství je zásadně laické. Stát může povolit soukromé vyučování náboženství. Církvím může být ponecháno jmění sloužící ke krytí věcných nákladů i k dobročinným účelům. Církve přestávají být financovány ze státního rozpočtu, naopak je jim dáno právo, aby předepisovaly svým věřícím určité dávky nebo úplaty za církevní úkony. Zvláště u řeholních řádů12 a kongregací13 by měl majetek sloužit pouze k výkonu kultu.14
2.2
Nastínění vztahů mezi církví a státem v Rakousku-
Uhersku a mezi Rakouskem-Uherskem a Apoštolským stolcem Konfesněprávní úpravu v Československu ovlivnily zejména poměry v bývalé rakousko-uherské monarchii. Recepcí říšského právního řádu do československého
10
Kadlecová, Marta. Několik poznámek k odluce státu a církví. In Lamparter, M. a kol. Sborník příspěvků z konference: „Církev a stát“, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, s. 26-27. 11 Svoboda svědomí a vyznání, svoboda shromažďovací a spolčovací, rovnost jednotlivých státem uznaných nebo tolerovaných církví. Kadlecová, Marta. Několik poznámek k odluce státu a církví. In Lamparter, M. a kol. Sborník příspěvků z konference: „Církev a stát“, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, s. 27. 12 Řehole označovala v původním slova smyslu soubor pravidel pro život zasvěcený Bohu, „řeholní řád“ je soubor všech řeholníků řídících se stejnými pravidly. Mnišství znamená život v odloučení od „světa“, mnichové skládají slib chudoby (odřeknutí se majetku), čistoty (zřeknutí se manželství) a poslušnosti (napříště se řídí nikoliv vlastní, ale vůlí svého představeného. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723-724. 13 Kongregace v původním slova smyslu znamenala „shromáždění“, v církevní terminologii se tímto názvem označují jednak některé řeholní řády a dále významnější úřady papežské kurie. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723. 14 Kadlecová, Marta. Několik poznámek k odluce státu a církví. In Lamparter, M. a kol. Sborník příspěvků z konference: „Církev a stát“, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996, s. 27-29.
8
právního řádu přešla i konfesněprávní úprava, proto je namístě se zmínit i o vztazích mezi církví a státem v Rakousku-Uhersku. Rakousko-uherská monarchie byla mnohonárodnostním i mnohokonfesijním15 státem.16 V období osvícenství se rakouští panovníci snažili o unifikaci svého rozsáhlého panství, ale rozdíly mezi jednotlivými zeměmi se pouze zmenšily. V oblasti farní správy vydržel systém farností17 z doby Marie Terezie a Josefa II. až do dnešní doby. Jiné reformy církevní správy, jako rušení klášterů18, centralizace výchovy kléru19, směřovaly pouze ke prospěchu státu (k supremaci nad církví), ne ke prospěchu církve.20 Josef II. vydával dokonce nařízení týkající se liturgických záležitostí.21 V oblasti manželského práva císař vydal patent č. 117 ze 16. ledna 1783, kterým zrušil přímou účinnost kanonických předpisů22 ve světské oblasti. Ponechal církevní formu uzavírání sňatků, ale manželské spory přidělil do kompetence světských soudů.23 Velký význam pro náboženskou situaci hlavně v Předlitavsku přinesl toleranční patent Josefa II. z roku 178124. Nenarušil postavení katolického vyznání jako státního
15
Konfese znamená vyznání víry, v přeneseném slova smyslu soubor článků víry různých křesťanských církví i tyto církve samy. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723. 16 Jednak převážně katolické Rakousko a české země, dále Uhersko a Slezsko s velkým počtem evangelíků, Chorvatsko a Slovinsko s katolíky byzantského obřadu, Černá Hora a Bukovina s pravoslavnou většinou, dokonce i moslimská minorita v Bosně a Hercegovině, všude byli též rozptýleni Židé. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 24. 17 Farnost je základní církevní jednotka, farář je kněz jmenovaný místním biskupem jako správce farnosti. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 721. 18 Josef II. si předsevzal zrušit kontemplativní kláštery, podle jeho názoru neužitečné, což činil na základě patentu ze dne 29.11.1781. Z majetku zrušených klášterů vytvořil zemské náboženské fondy. Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo, Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997, s. 87. 19 Klérus značí duchovenstvo, stav, který se v rámci církve liší vzděláním a svěcením od prostých věřících. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 722. 20 Němec Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 48. 21 Stanovil, kolik svíček má být který den rozžato na oltáři, kterou neděli se má slavit mše z výročí posvěcení kostela tam, kde nebyl znám výroční den, apod. Neúnosný výnos o zákazu pohřbívání v rakvích a jeho nahrazení pohřbíváním v pytlích odvolal ještě za svého života. Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo, Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997, s. 86-87. 22 Kanonické právo je termín užívaný pro právo katolické (příp. jiné) církve. Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo, Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997, s. 26. 23 Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo, Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997, s. 87. 24 Tolerančním patentem bylo povoleno působení evangelických církví augsburského a helvetského vyznání a pravoslavné církve v českých a Rakouských zemích. Josefinské reformy se týkaly i Židů, neznamenaly však plné zrovnoprávnění. Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo, Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997, s. 87-88.
9
náboženství, avšak státní náboženství bylo osvícenstvím chápáno jako náboženství podporující stát, ne náboženství podporované státem.25 V Zalitavsku byla náboženská tolerance zavedena již dříve „via facti“. Pro další vývoj v oblasti církevní správy mělo velký význam uznání privilegií uherských králů.26 Rakouští panovníci vykonávali patronátní právo27 – biskupy28 vybírali sami a papeži předkládali pouze ke schválení. Stejný postup byl i při vzniku nových diecézí29 – papež pouze dodatečně bulou30 schvaloval to, co státní moc předtím nařídila.31 Skončení napoleonských válek přineslo utužení absolutismu, ale také rozvoj hnutí národního obrození slovanských národů, kde kněží patřili mezi jednu z vedoucích složek. Především v revolučním roce 1848 se projevil vliv hnutí proti absolutismu, usilující mj. o odstranění nadvlády státu nad církví.32 Revoluční hnutí však bylo poraženo a od roku 1849 začala restaurace absolutismu rozehnáním říšského sněmu v Kroměříži a vydáním oktrojované březnové ústavy. Téhož roku biskupové rakouských 25
Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 48. 26 Uherská privilegia spočívala na tradici vytvořené Hartvíkovým životopisem krále sv. Štěpána, podle kterého papež poslal králi korunu s propůjčením moci vládnout podle obojího práva. Tuto tradici, ve středověku rozvinutou naukou o papežské legaci uherských králů, potvrdil „nález“ silvestrovské buly z 27. března 1000 na počátku 17. století, ve které jsou uherským králům propůjčena v církevních záležitostech rozsáhlá práva. Tato listina byla později prokázána jako falzifikát, římské úřady však v té době v její pravost věřily. Klement XIII. udělil Marii Terezii i jejím nástupcům titul Apoštolská královna a potvrdil privilegia uherských králů. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 26. 27 Právem patronátním se rozumí v církevním právu soubor práv a povinností osoby ke kostelu nebo nižšímu církevnímu obročí ze zvláštního titulu. Codex iuris canonici z roku 1917 definuje patronátní právo jakosoubor výsad a některých povinností, které příslušejí z církevního připuštění katolickým zakladatelům kostela, kaple nebo beneficia a jejich právním nástupcům. Hácha, E. – Hoetzel, J. – Laštovka, K. – Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Svazek III. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932, s. 46. 28 Biskup je výraz odvozený od řeckého termínu „episkos“, dozírající, člen církve, který přijetím ordinace (biskupského svěcení) obdržel plnost služebného kněžství; normálně správce diecéze (sídelní biskup) nebo jeho pomocník (pomocný biskup). Biskupové, kteří neřídí žádnou diecézi (jsou pomocnými biskupy nebo mají zvláštní úkoly – např. v administrativě Svatého stolce), jsou nazýváni titulární, protože je jim přidělen titul některého zaniklého nebo zrušeného biskupství. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 720-721. 29 Diecéze je územní jednotka církevní správy, v jejímž čele stojí biskup; několik diecézí tvoří dohromady arcidiecézi, neboli církevní provincii, kterou řídí arcibiskup neboli metropolita. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 721. 30 Výraz bula původně označoval olověnou pečeť na pergamenové listině vydané papežskou kanceláří, později byl přenesen na dokument sám. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 721. 31 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 26. 32 Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 48.
10
zemí na své konferenci ve Vídni žádali pastýřským listem ze 17. června o svobodu církve a odsoudili revoluční myšlenky. V následujícím roce byly vydány císařské patenty odstraňující zbytky josefinismu33. V Uhersku probíhalo obdobné hnutí, mělo však větší razanci. Uherský sněm roku 1848 recipoval nekatolické konfese podle principů tolerance a rovnoprávnosti a zákonným článkem precizoval postavení protestantských církví. Uherští katoličtí biskupové požadovali obdobné vyjasnění právního postavení katolické církve ve státě, ale uherský sněm to již nestačil projednat. V červenci roku 1849 bylo 6 jmenovaných biskupů34 po porážce revolučního hnutí donuceno státní mocí rezignovat.35 V této atmosféře došlo k uzavření konkordátu36 mezi Apoštolským stolcem37 a Rakouským císařstvím ze dne 18. srpna 1855, který upravoval poměr rakouského státu a katolické církve v letech 1855 - 1870. Ten byl základem k vytvoření tzv. unie trůnu a oltáře, která připoutala katolickou církev k vládnoucí moci. Bylo upevněno postavení katolické církve. Některé jeho články omezovaly státní suverenitu ve prospěch církve.38 Přímý vliv na pozdější řešení církevně-politických otázek v Československu mělo ustanovení týkající se jmenování a slibu věrnosti vysokých církevních hodnostářů. Ze znění tohoto slibu věrnosti byl patrný silný závazek církevního hodnostáře vůči světské moci, v tomto ustanovení je třeba hledat hlavní příčiny a základ pozdější praxe tzv. unie trůnu a oltáře.
33
Biskupům bylo ponecháno rozhodování o vnitřních církevních záležitostech, byla obnovena církevní soudní pravomoc, zvláště v manželské oblasti. Stát se také vzdal vydávání předpisů o vykonávání církevních obřadů, byl uvolněn styk mezi církevními hodnostáři a papežskou kurií a publikování papežských a biskupských výnosů nepodléhalo předběžnému státnímu schvalování. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 26-27. 34 Tito biskupové byli prezentovaní uherským ministerstvem kultu a aprobovaní císařem. 35 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 27. 36 Konkordát je název mezinárodních dohod, u nichž je jedním z kontrahentů Svatý stolec. Tyto smlouvy řeší problémy postavení, práv a povinností katolické církve ve státě, který je smluvním partnerem Apoštolského stolce. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723. 37 Nebo též Svatý stolec – v původním slova smyslu faktické sedadlo, na kterém zasedal římský biskup jako nástupce sv. Petra, stolec byl symbolem jeho pravomoci. V přeneseném smyslu instituce papežství a soubor jejích administrativních úřadů. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 725. 38 Například právo biskupů dozírat nad výukou všech školních předmětů z hlediska katolické víry a mravů, jmenování školních inspektorů císařem na návrh biskupů, státní uznávání rozsudků církevních soudů v manželských kauzách katolíků a v trestních kauzách kleriků. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 29-31.
11
Velký vliv mělo ustanovení týkající se církevního majetku,39 panovník se zavazoval k poskytnutí finanční dotace pro úhradu církevních potřeb. Jednoznačně se zde deklarovalo, že církevní majetek a také majetek Náboženského fondu jsou vlastnictvím církve a jsou spravovány jménem církve pod dozorem církevní vrchnosti. To, že stát poskytoval finanční podporu církevním účelům, mu nedávalo dispoziční právo s církevním majetkem libovolně nakládat, ani právo k jednostranným právním aktům (jako konfiskace nebo sekvestrace).40 Konkordát dále vyjasnil otázky soudní pravomoci a především byl katolické církvi svěřen dohled nad veškerým nižším a částečně i středním školstvím. Stát přijal kanonickou koncepci manželství.41 Spojení dohledu státní a církevní moci nad vzděláváním a školstvím mělo za následek, že se církev příliš svazovala s rakouskou vládní mocí a odcizovala emancipované české liberální společnosti.42 Konkordát měl podle svého textu platit i pro Uhry. To však vyvolalo silný odpor nejen uherské politické reprezentace, ale i u samotných uherských katolických biskupů, kteří v tom viděli pokus Vídně o naprosté podřízení uherských zemí bez ohledu na jejich rozdílný historický i církevní vývoj. Uhersko se proto nikdy necítilo být konkordátem vázáno. Pro Rakousko vyústil politický odpor Uherska do vynuceného řešení, rakouskouherského vyrovnání roku 1867, které pro Uhry znamenalo legalizaci jejich národních a národně-církevních snah. Církevně-politické otázky nadále samostatně řešilo uherské ministerstvo kultu. Roku 1868 byla uzákoněna rovnost všech vyznání a katolická církev dosáhla značné autonomie, přestože nadále podléhala státnímu dozoru.43 Konkordát měl mnoho odpůrců i v samotném Rakousku, což se nejvíce projevilo v 60. letech po pádu absolutismu. V Předlitavsku byl prosazen tzv. protestantský patent v roce 1861, kterým byly dosud tolerované evangelické církve zrovnoprávněny s
39
Toto ustanovení posilovalo praxi unie trůnu a oltáře. Svou významnou odezvu mělo později ve vývoji vztahu mezi církví a státem v ČSR. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 30. 40 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 30-31. 41 Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 49. 42 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 30-31. 43 Ten však nebyl tak tuhý jako v rakouských zemích. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 27-28.
12
katolickou církví. V květnu 1868 byly vydány tzv. (první) májové zákony, které opět vyňaly manželskou oblast z pravomoci církve, dále byly upraveny interkonfesní poměry, především otázka náboženské příslušnosti dětí ze smíšených manželství a otázky přestupu z konfese do jiné. Byla také zrušena závislost školství na církvi, což dovršil zákon o povinné školní docházce z roku 1869. V situaci, kdy byly jednostranně porušeny zásady dohodnuté v konkordátu, bylo jeho zrušení jen otázkou času. Záminkou se stala definice papežské neomylnosti44 z I. vatikánského koncilu.45 Ke zrušení konkordátu došlo 30. června 1870 vlastnoručním listem císaře Františka Josefa I., podle kterého definicí papežské neomylnosti došlo ke změně ve druhém subjektu smlouvy, proto se rakouská strana necítila být konkordátem vázána.46 Po vypovězení konkordátu se projevila silná opozice proti sekularizaci veřejného života, ale ve státním aparátu převládly liberální proticírkevní tendence. Stát a církev se dostaly do konfrontace a ze strany státu nastal postup, který je ne neprávem označován jako kulturní boj. Císař František Josef I. v této situaci oznámil úmysl nově regulovat vztah mezi církví a státem. Vláda připravila čtyři nové zákony: o vztazích mezi státem a katolickou církví, o právním postavení řeholních komunit, o převedení patronátních práv na náboženské fondy a o zákonném uznání náboženských společností, nazývané druhé květnové zákony, z nichž byly v květnu 1874 přijaty tři. Tyto zákony byly k církvi velmi nepříznivé, silná opozice ze strany velké skupiny kléru a věřících však způsobila, že jejich aplikace nebyla tak tvrdá. K tomu přispělo i to, že v srpnu 1879 byla liberální vláda Adolfa Auersperga vystřídána vládou hraběte Eduarda Taafa, která byla umírněnější ve vztazích k církvím. Nastala nová éra opětovného sbližování. Výrazné změna ovšem nastala za pontifikátu Lva XIII., kdy se změnila zahraniční politika. Za státního sektretáře Mariana Rampolly (od roku 1887) opět došlo k ochlazení vzájemných vztahů. Vatikánská diplomacie se v té době především orientovala na
44
45
46
Neomylnost papeže je dogmatem vyhlášeným v roce 1870 na prvním vatikánském koncilu. Říká, že pokud papež vyhlašuje ex cathedra určitou pravdu týkající se víry nebo mravů, přispívá mu Duch svatý tak, aby se přitom nezmýlil. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723-724. Vůči ní byl největší odpor ze strany rakouských a německých biskupů, což vyústilo k založení starokatolické církve. Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 19181938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 49. Jednostranné vypovězení konkordátu bylo podmíněno i celkovou evropskou situací, kde se většina států prohlašovala za neutrální laické státy, které se nevážou na žádné vyznání. Fakticky nejsilnější velmocí se v té době stalo převážně protestantské Německo. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 28.
13
Rusko, také byla proti spojenectví Rakouska-Uherska s Itálií. Tato roztržka vyvrcholila, když Rakousko-Uhersko uplatnilo právo výhrady proti volbě kardinála Rampolly za papeže při konkláve v roce 1903, chladné vztahy mezi Rakouskem-Uherskem a Apoštolským stolcem trvaly až do konce I. světové války. Právní postavení katolické církve v monarchii se až do roku 1918 nezměnilo – základem byly (druhé) květnové zákony z roku 1874. Nejdůležitějším z nich byl zákon o vztazích mezi státem a katolickou církví, který formálně derogoval konkordát z roku 1855.47 Nedobré následky neslo uplatňování prezentačního práva rakouských císařů při jmenování biskupů, při kterém hrály roli především politické důvody, což vedlo k roztržkám mezi biskupy a částí kléru.48 V Uhrách se vývoj po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 ubíral cestou odlišnou od vývoje v Předlitavsku. Na počátku bylo hlavním cílem získání autonomie katolické církve chápané jako možnost spravovat vnitřní i vnější církevní záležitosti bez státních zásahů. Výrazem této snahy bylo výslovné odsouzení rakouských květnových zákonů roku 1868. Situaci však zkomplikovala polarizace konzervativního a liberálního křídla mezi kněžími. Navzdory všem snahám se nepodařilo změnit právní postavení katolické církve, fakticky se však její postavení zlepšilo a nenastal tu žádný kulturní boj. I zde se však projevovala liberální orientace státní moci, což vedlo k vydání „církevních zákonů“ v letech 18941895. Šlo o zákon o zavedení obligatorního civilního sňatku (červen 1894), dále zákon o řešení církevní příslušnosti dětí ze smíšených manželství (říjen 1894), o státních matrikách (říjen 1894), o uznání židovského náboženství (začátek roku 1895). Tyto zákony neměly razanci rakouských zákonů.49 Negativem rakousko-uherského vyrovnání byla snaha o vytvoření velkého maďarského státu vedoucí k maďarizaci slovanského obyvatelstva. Tato napětí se
47
Tento zákon zabezpečoval státní moci velký vliv na jmenování biskupů a prvních dignitářů kapitul, dával právní podklad pro žádosti ze strany státní moci o odvolání církevních hodnostářů, umožňoval ustanovení státních zmocněnců na biskupských ordinariátech a jejich zásah do diecézní správy, podmínil zakládání řádů a klášterů na území Rakouska souhlasem ministerstva kultu a podřídil správu církevního majetku státní kontrole. Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 49-50. 48 Nejvíce se to projevilo v českých zemích, kde byla v roce 1902 založena v Praze Jednota katolického duchovenstva a již v roce 1895 Katolická moderna. Obě hnutí byla biskupy zakázaná. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 28-30. 49 Apoštolský stolec se však stavěl jednoznačně i proti nim.
14
projevovala i v samotné katolické církvi v Uhersku – biskupové byli povětšinou, díky uplatňování prezentačního práva státní moci, zastánci maďarizace, kněží byli naopak často národními buditeli.50 Po skončení I. světové války byl základním otázkou vztah Apoštolského stolce k nástupnickým
státům
vzniklých
po
rozpadu
Rakouska-Uherska.51
Reakce
Apoštolského stolce byla rychlá – už 8. listopadu 1918 poslal papež Benedikt XV. státnímu sekretáři Pietru Gasparri list, kde ho vyzval k uznání nástupnických států.52 Uznání de iure následovalo v následujících letech navázáním diplomatických styků.53
50
Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 30-31. 51 Bylo totiž dobře známé rakouské sepětí trůnu a oltáře. 52 Což znamenalo jejich uznání de facto. 53 Němec, Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 50-51.
15
3
Vznik Československé republiky 3.1
Vznik nového státu (v mezinárodním měřítku)
Československá republika patřila k soustavě menších středoevropských států, které vznikly po 1. světové válce. Vydělila se na základě mezinárodních jednání z Rakouska-Uherska 28. října 1918. Existenci státu a jeho hranice konfirmovaly mírové dohody: 28. června 1919 s Německem ve Versailles, 10. září 1919 s Rakouskem v Saint-Germain en Laye a 4. června 1920 s Maďarskem v zámečku Trianonu. Vznik státu se v tak bouřlivé době neobešel bez potíží. Územní spory byly vedeny s Polskem, kde o rozdělení sporných území Těšínska, Opavy a Spiše rozhodla 28. července 1920 velvyslanecká konference, a s Maďarskem, které nespěchalo vyklidit území Slovenska. Slovenské území bylo obsazeno československým vojskem na přelomu let 1918 a 1919, znovu muselo být hájeno v letech 1919 až 1920. V květnu 1919 se v Užhorodě konala porada zakarpatských Ukrajinců, která vyústila v žádost připojení Zakarpatské Rusi k Československu při zachování její autonomie, které vítězné velmoci vyhověly. Další menší územní změny probíhaly až do roku 1924 v důsledku delimitace státní hranice s Rumunskem, Maďarskem, Německem a Polskem.54
54
Československou republiku tvořila tato území s těmito počty obyvatel se státním občanstvím československým (podle sčítání z r. 1921): - země koruny české: Čechy, Morava, část Slezska – 78 863 km2: 9 816 002 obyvatelé (189 735 cizinců) – nynější Česká republika; - Slovensko – 49 014 km2, 2 948 557 obyvatel (42 313 cizinců) – nynější Slovenská republika; - Podkarpatská Rus – 12 617 km2, 599 808 obyvatel (6 760 cizinců) – od roku 1945 součást bývalého SSSR, nyní součást Ukrajiny. Národnostní složení obyvatelstva (podle sčítání z r. 1921): 8 760 937 Čechoslováků, z toho v Čechách 4 382 788, na Moravě 2 648 426, ve Slezsku 296 194, na Slovensku 2 013 799, na Podkarpatské Rusi 19 737; 3 123 568 Němců; 745 431 Maďarů; 75 853 Poláků (dle sčítání r. 1910 jich tu bylo 123 923); 180 855 Židů; 461 849 ruské a ukrajinské národnosti; 25 671 jiné národnosti. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 32-33.
16
3.2
Vznik nového státu (z pohledu občanů republiky)
Vyhlášení samostatnosti a vznik Republiky Československé dne 28. října 1918 znamenaly zásadní zvrat v politických i společenských poměrech v českých zemích a na Slovensku. K této události ovšem oba národy zaujímaly rozdílná stanoviska. Odlišný vztah Čechů a Slováků ke dni vzniku ČSR nevyplývá jen z nesouměřitelnosti vzpomínek na to, co se dělo 28. října 1918 v jedné a druhé části státu. Na Slovensku nezněl jásot, který zazníval v Praze a šířil se do dalších měst v Čechách a na Moravě.55 Toho dne se totiž by Uherské Horní zemi takřka nikdo nedověděl, že se stal občanem nového státu. Za politickou reprezentaci potvrdil nastávající spojení Slovenska s českými zeměmi jediný Slovák – Vavro Šrobár.56 Proti stanovení data oslavy společného státu na 28. října57 nevznášeli Slováci námitky, i když teprve dva dny poté slovenští politikové v Turčianském Svätém Martině proklamovali vůli svého národa spojit se s českým národem do jednoho státu. Významnější byl rozdílný náhled na tuto skutečnost. Zatímco Češi vnímali ustavení samostatné ČSR jako dokonalé naplnění svého úsilí o nápravu křivdy, které se na nich dopustil historický vývoj, Slováci to vnímali spíš jako pokus o napravení obdobné křivdy, o jejíž úspěšnosti si udělají úsudek až dodatečně. Hlasy, že se tento pokus nevydařil, se na Slovensku začaly ozývat poměrně brzy po vzniku ČSR.58
55
Je ale třeba dodat určité omezení: Nad vznikem Československa nejásali 28. října 1918 zdaleka všichni Češi (o jiných obyvatelích českých zemí nemluvě), ať už proto, že si přáli zachování habsburské monarchie anebo dávali přednost jinému novému uspořádání, než bylo ustavení těch nástupnických států. O jásotu se dá hovořit oprávněně, protože radost nad vznikem Československa měla většina česky hovořících obyvatel tohoto nového státu. Proti jen vyčkávavému postoji Slováků lze uvést postoj, jaký zaujímal v počátcích republiky Andrej Hlinka. Tento katolický kněz, slovenský politik a charismatický vůdce, který se později stal symbolem snah o odpoutání Slováků od Čechů, byl původně horlivým zastáncem spojení obou národů a na shromáždění ve Svätém Martině 30. října zvolal: „Jedni sme a jedni ostaneme.“ Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 9-11. 56 Který byl 28. října v Praze jen náhodou a nikdo ho k tomu nedelegoval. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 9. 57 28. říjen figuroval jako státní svátek, zatímco 30. říjen pouze jako památný den. 58 S odstupem doby však i na Slovensku převládá spíš pozitivní historická vzpomínka. I protičesky zaměření slovenští politici uznávají, že spojení s Čechy zachránilo jejich národ před úplnou maďarizací, která reálně na počátku 20. století hrozila. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 9-12.
17
V české národním vědomí je počátkem státní samostatnosti vznik první republiky. Navázání spojení se slovenským národem bylo velmi kladnou položkou, pro Čechy to však nebyla položka nejpřednější.59 Okolnosti, za kterých tento státní útvar vznikl, však v sobě obsahovaly rizika ohrožující jeho stabilitu a další trvání. Antonín Klimek ve své knize Boj o hrad píše: „Úkoly, před nimiž Masaryk stál, se zdají hlavně z historické perspektivy až nadlidské. A vzpomeneme-li na jeho proslulou maximu, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly, pak první prezident v nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolický český a především slovenský národ neměly své historické kořeny a ideály v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program, a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti Germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.“60 Konstelace mezinárodní politiky koncem první války však poskytla historickou příležitost pro realizaci této tužby v podobě, kterou ještě několik let předtím téměř nikdo nepředpokládal. 28. říjen 1918 přinesl obnovu české státní samostatnosti jednak ve formě radikálního rozchodu se vším, co představoval státní útvar, v němž český národ předtím po staletí žil, a pak ve formě rozšíření české státnosti na státnost československou.61
59
Nejhlubší podstata českého státu se přítomností nebo nepřítomností příbuzného národa nezměnila. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 12. 60 Klimek, Antonín. Boj o Hrad. Praha: Panevropa, 1996, s. 23. 61 Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 18-19.
18
4
Vztah církví a státu v Československé republice 4.1
Církev v počátcích ČSR
Odstranění monarchie mělo zákonitý dopad na katolickou církev, která byla dřívější praxí „unie trůnu a oltáře“ svázána s tímto státním systémem. Boj revolučních politických sil, který byl vedený proti „trůnu“, pokračoval bojem proti „oltáři“62 a proti katolicismu vůbec. Katolická církev vstupovala do samostatného státu ve velmi obtížné situaci. Loajální postoj k monarchii totiž budil odpor české veřejnosti.63 Silné protikatolické nálady se v ČSR projevovaly zejména útoky a polemikami v tisku a obrazoboreckými činy, z nichž nejznámější je stržení mariánského sloupu, jenž stával na Staroměstském náměstí. K tomuto aktu vandalismu došlo 3. listopadu 1918, byl živelným dílem pražské ulice.64 V následujících letech docházelo také ke kácení soch sv. Jana Nepomuckého jako akt odstranění symbolů „doby temna“, jež mířily nejen proti katolické církvi, ale také proti monarchii, která se o tuto církev opírala. I tyto obrazoborecké činy byly spíše jakýmisi živelnými činy, které nebyly „shora“ organizovány. Veřejně proti nim vystoupili například historici, univerzitní profesoři Josef Šusta a Josef Pekař, distancovala se od nich i česká politická reprezentace. Ovšem ke vzedmutí této vlny protikatolických vášní přispěly také postoje, které vůči katolické církvi zaujali přední představitelé nového státu. Prezident Masaryk se jako hlava státu rozhodl zachovávat vůči katolické církvi přísnou neutralitu.65 V případě Rakousko-Uherské monarchie šlo spíše o to, že až do konce své existence byla vnímána jako katolická, než že by tomu tak skutečně bylo. Spojení trůnu a oltáře bylo pouze jedním z faktorů, který určoval podobu říše. Její politické a
62
Los von Wien, los von Rom! Dále jen česky: Pryč od Vídně, pryč od Říma! Nebo též: Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme s Římem. 63 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc. Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 31-32. 64 Byl to projev vzpoury proti náboženské autoritě, ale jeho základní politický motiv vyplynul z omylu. Původci stržení se domnívali, že pomník byl postaven na památku popravy „sedmadvaceti českých pánů“, která se na Staroměstském náměstí odehrála 21. června 1621. Mělo jít o odplatu za Bílou Horu (tento akt jen o pět dní předběhl 98. výročí nešťastné bitvy), jejíž důsledky slavně překonal zánik rakouského panství nad českými zeměmi. Mariánský sloup byl ovšem postaven až v roce 1651 jako poděkování za záchranu Prahy před švédským obléháním. Nestál ani na místě popravy, ale na jiném konci náměstí. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 532. 65 Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 38-39.
19
intelektuální elity se katolické církvi v průběhu posledních desetiletí trvání monarchie čím dál víc odcizovaly.66 Duchovenstvo, nesprávně ztotožňováno s církví jako takovou, je třeba dělit na hierarchii a nižší kněžstvo. Biskupové a další vysocí církevní hodnostáři byli, podle středověkého zvyku v Rakousku-Uhersku vybíráni především ze šlechty. Jmenování kněží občanského původu do vyšších hodností bylo výjimečné. Šlechta byla s monarchií úzce svázána, o čemž svědčí také to, že příslušníci šlechty zaujímali jen málokdy vypjatě nacionalistická stanoviska. Mezi výtkami adresovanými katolické církvi se po 28. říjnu 1918 objevila stížnost, že před vznikem ČSR zasedali na biskupských stolcích v českých zemích především Němci. Tito hodnostáři užívali sice v hovoru němčinu, ale česky však většinou uměli také. Rovněž dbali, alespoň z pastoračních důvodů, na nestrannost v národnostním ohledu. Spory mezi Němci a Čechy tlumili, nikdy je nepodněcovali. Pokud byly výjimky, pak byly spíš na straně podpory českých snah od „dědiců buditelů z dob národního obrození“67. Kromě toho měla vázanost hierarchie na monarchii své meze, spojení trůnu a oltáře bylo spojenectvím, ne identitou zájmů nebo cílů. Dědictvím středověku byla nejen provázanost církevních a státních struktur, ale i trvalá snaha církve o určitou míru nezávislosti na státu.68 V počátcích republiky proběhla likvidace dědictví po rakouském systému v církevní hierarchii vesměs hladce. Méně snadná je otázka přechodu od loajality vůči Rakousku-Uhersku k loajalitě vůči ČSR v případě nižšího kléru a prostých věřících. V postoji k nově vzniklé republice prodělávali čeští katolíci podobný vztah jako nekatolíci, pouze snad s obtížemi, že se musejí rozloučit s panovníkem z Boží milosti. To, že se omítli řídit heslem: „Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme s Římem.“ a zachovali věrnost církvi, nebylo způsobeno steskem po Rakousku-Uhersku.69 Také politická reprezentace nového státu si uvědomovala integrující roli katolické církve ve státě, protože se ke katolickému vyznání hlásila většina občanů70 a katolická církev spojovala občany různých národností jak ze Slovenska, tak z části národnostních menšin.71
66
tamtéž, s. 33-34. „Prototypem“ byl českobudějovický biskup Valerián Jirsík. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 34. 68 tamtéž, s. 34. 69 tamtéž, s. 36. 70 Podle Masarykova slovníku naučného bylo v roce 1921 v Čechách 78,2 %, na Moravě 90,9 % a ve Slezsku 83,9 % katolíků, při celostátním průměru 76,2 % obyvatel hlásících se k římsko-katolickému vyznání. Tento celostátní průměr snižovala jednak protestantská minorita na Slovensku a hlavně obyvatelstvo východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde zcela převládalo řecko-katolické 67
20
4.2
Jmenování biskupů
V této době vypjatého nacionalismu bylo nutné jmenovat také národní církevní hierarchii. V habsburské monarchii se totiž nejdéle udržel středověký způsob jmenování biskupů na základě prezentace monarchou.72 Ve většině případů na území českých zemí i Slovenska šlo o členy jiného národa než byla většina obyvatelstva. Někteří z biskupů se veřejně stavěli proti vzniku nových států a rozbití Rakouska-Uherska, proto došlo k výměnám biskupů, jimž předcházela nesnadná jednání mezi Apoštolským stolcem a československou vládou.73 Bezprostředně po vzniku ČSR byl uzavřen případ obsazení pražského arcibiskupského stolce hrabětem Pavlem Huynem74. Arcibiskup Huyn po 28. říjnu opustil Prahu a na svou hodnost rezignoval. Obdobně se v roce 1920 vzal hodnosti olomoucký arcibiskup kardinál Skrbenski. Do obou církevních metropolí jmenoval Svatý stolec arcibiskupy Františka Kordače do Prahy a Antonína Cyrila Stojana do Olomouce. Naproti tomu brněnský biskup Norbert Klein75, setrval na svém místě až do roku 1926.76 V Hradci Králové a v Českých Budějovicích byli čeští ordináři.77 Výměna nebyla nutná ani v Litoměřicích.78 Společným jmenovatelem byla snaha církevních autorit i československých státních úřadů řešit sporné otázky dohodou a vzájemnými ústupky. Mnohem obtížnější situace byla na Slovensku. Slovenské diecéze podléhaly maďarským metropolím v Ostřihomi a Jageru, navíc tam byli maďarskými úřady prezentováni maďarští biskupové, z nichž se kromě košického biskupa Augustina
vyznání nebo pravoslaví. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 542. 71 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 37. 72 Proto byli i biskupové nejvíce spjati s bývalým systémem. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 32. 73 Otázkou vyjednávání mezi československou vládou a Apoštolským stolcem se zabývá kapitola 5.1.1. 74
Toho za války prosadily příznivci centralismu ve vídeňských politických kruzích jako součást potlačování všeho českého. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 35. 75 Byl německé národnosti, ale neprojevoval se protičesky. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 35. 76 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 528530. 77 V Hradci Králové byl od roku 1903 Josef Doubrava, pak od roku 1921 Karel Kašpar, pozdější pražský arcibiskup a kardinál. V Českých Budějovicích Josef Hůlka, následován od roku1921 Šimonem Bártou. 78 Tam zůstal horlivý biskup Josef Gross, Němec s tolerantním smýšlením. Biskupem byl od roku 1910.
21
Fischera-Colbrie79 žádný nezastal Slováků. Vláda hned v roce 1919 vypověděla nitranského biskupa Viléma Battyányho a banskobystrického biskupa RadnaieRithammera, spišský biskup Alexander Párvy zemřel roku 1919 a rožňavský biskup Ludvík Balás v roce 1920. Roku 1921 byli novými biskupy jmenováni a vysvěceni Marián Blaho pro banskobystrickou diecézi, Ján Vojtaššák pro spišskou diecézi a Karol Kmeťko pro nitranskou diecézi. Ve slovenské části ostřihomské diecéze byla roku 1922 vytvořena apoštolská administratura trnavská s biskupem Pavlem Jantauschem, v Rožňavě byl ustanoven administrátorem biskup Josef Čársky, v Prešově biskup Narady. Na Podkarpatské Rusi byl v Mukačevě od roku 1924 Pavol Gebej.80
4.3
Vznik Československé církve
Ačkoliv v prvních letech po vzniku ČSR prožívala církev zlé časy, nebyly útoky „zvenčí“ církve jejím největším problémem. Mnohem více ji ohrožovaly vnitřní krize, a to vystupování z církve a rozkolné hnutí v katolickém kněžstvu. První jev vedl spíš ke statistickým než skutečným ztrátám. Z církve vystupovali ti, kteří již dávno předtím ztratili jakýkoliv vztah ke katolické církvi a často k náboženství vůbec. Z církve v té době vystoupilo a zůstalo bez vyznání několik set tisíc lidí. Mnohem závažnějším problémem bylo reformní hnutí části katolických duchovních, kteří chtěli, podle svých představ, církev obrodit. Ještě před vznikem ČSR byla obnovena Jednota katolického duchovenstva v Čechách81. Později vznikly obdobné organizace na Moravě a Slovensku. „Novotáři“ doufali, že se jí v nových poměrech podaří ovládnout organizační struktury katolické církve. Navzdory oslabení způsobeném neobsazeným pražským metropolitním stolcem a nejistým postavením kardinála Skrbenského v Olomouci, dokázala domácí hierarchie útok odrazit a zpochybnit snahy Jednoty. 82
79
Vláda chtěla vypovědět i tohoto biskupa, ale zastala se ho Košická katedrální kapitula, která upozornila na nepravdivé a tendenční obvinění a obnovila úctu a poslušnost svému ordináři. Hišem, Cyril. Cirkev v novovzniknutej Československej republike. In Zubko, P. a kol. Církev v české a slovenské historii. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu, 2004, s. 15-16. 80 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 38-39. 81 Dále jen Jednota. 82 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 533534.
22
V Jednotě ožily reformní myšlenky někdejší Katolické moderny83. Přes 90 procent českého kléru se přihlásilo za členy Jednoty. Výbor spolku vypracoval na jaře roku 1919 za Baarova předsednictví reformní návrhy, „Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické“. Dva základní požadavky, které se radikálové v řadách kněžstva pokoušeli prosadit, byly zdobrovolnění celibátu a zavedení národní řeči do liturgie84. Jednota se rozhodla v květnu 1919 předložit tato přání papeži Benediktu XV. a vyslala do Říma poselstvo85. Pro druhé z přání projevil papež Benedikt XV. určité porozumění, v otázce kněžského celibátu zůstal neústupný.86 Delegace se vrátila z Říma pouze s malým úspěchem, a to povolením slovanské liturgie na několika významných místech a právo číst při mši svaté epištolu a evangelia také česky. Jednota se ideově rozštěpila na umírněný a početně nejsilnější střed, na radikální levici a krajní pravici. Protože Svatý stolec reformní návrhy ihned nezamítl, ale přijal je k podrobnějšímu zkoumání, oddávali se mnozí naději, že podstatných ústupků nakonec dosáhnou. Když však byl v září 1919 jmenován pražským arcibiskupem profesor František Kordač bez předchozí domluvy s Jednotou katolického duchovenstva, radikálové církev opustili. Arcibiskup Kordač, který byl přívržencem tradiční podoby církve, Jednotu v lednu 1920 rozpustil. Nespokojení kněží založili 8. ledna 1920 vlastní náboženskou společnost, Církev československou, a dva dny nato vydali provolání k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do církve národní. Výzvu uposlechlo do sčítání lidu v roce 1921 přes půl milionu katolíků87 a do roku 1930 se jejich počet zvýšil na 800 000.88 Mnozí z nich svůj souhlas odvolali a vrátili se zpět do katolické církve, jiní duchovní se naopak přidali. Později se hnutí dále rozštěpilo na konzervativní a progresivní (liberální) složku.
83
To lze dokumentovat i tím, že v jejím čele stanuli J. Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní představitelé Katolické moderny. 84 Ostatními požadavky byly: zřízení českého patriarchátu, rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, úprava práva patronátního a obsazování far, úprava kněžského studia a výchovy. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 240. 85 Tato delegace byla ve složení: Mons. Marian Blaho, dr. A. Kolísek, děkan Fr. Kroiher a profesor dr. Vojtěch Šanda. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 240. 86 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 533534. 87 František X. Halas ale uvádí, že celkem odpadlo od katolické církve v Čechách a na Moravě asi tři sta kněží a přes milion věřících. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 536-538. 88 Skutečnost, že vystupování z katolické církve nenabylo většího rozsahu, způsobila do značné míry provolání profesorů filosofické fakulty Josefa Pekaře a Josefa Šusty, kteří veřejnost varovali před krokem, který by způsobil mladé republice nesnáze doma i v zahraničí, a poukazovali taktéž na mělkost celého hnutí. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 241-242.
23
Konzervativní menšina kladla hlavní důraz na národnostní požadavky se ustavila v českou pravoslavnou církev. Její představitel Matěj Pavlík-Gorazd89 přijal od srbského patriarchy biskupské svěcení a od něho a dalších představitelů světové ortodoxie byla česká církev uznána za nezávislou na jiné pravoslavné církvi (autokefální). Počtem svých věřících česká pravoslavná církev nepřekročila rámec nepatrné minority. Skutečné ohrožení znamenala výše zmíněna většina „odbojných“ kněží, kteří se pokusili vytvořit církev „svobodomyslnou“ i národní. Název církve Československá i poději přidané husitská charakterizují záměr zakladatelů, že by se nová církev mohla stát církví státní. Morálním oprávněním bylo to, že se vracela ke slavným tradicím české minulosti.90 S někdejším husitstvím měla tato církev společný odpor k Římu. Mnohem spíš než o náboženskou reformu šlo o přizpůsobování křesťanských pravd „modernímu“ duchu. Z pozdějšího vývoje se dá soudit, že pro značnou část těch, kteří si zvolili tuto střední cestu mezi setrváním v tradiční víře a úplným odvrácením od náboženství, byla příslušnost k československé církvi pouze jakousi přestupnou stanicí na cestě ke stavu úplné náboženské indiference.91 Poměrně velkého ohlasu dosáhla v Čechách, menšího na Moravě a téměř žádného na Slovensku92. V českých zemích byla většina jejích členů z řad městského obyvatelstva, malý vliv získala na konzervativnějším venkově. Pokud jde o církevní budovy, československá církev získala jen velice málo katolických kostelů.93 Většinu chrámů si musela nová církev zbudovat sama.94
89
Později popravený fašisty za poskytnutí azylu parašutistům, kteří v roce 1942 uskutečnili atentát na R. Heidricha. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 45. 90 Podle přestav mnohých příznivců se to mělo dít v duchu Masarykovy filosofie českých dějin. Ten se ale nemínil dát vmanévrovat do role „českého Jindřicha VIII.“, dal-li by se nazvat člověkem nábožensky orientovaným, rozhodně ne člověkem orientovaným církevně. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 536-538. 91 Ve srovnání ztrát, které utrpěla různá vyznání během komunistické éry, byla československá církev postižená ve zdaleka největší míře. Ztratila přes tři čtvrtiny svých členů, zatímco se úbytky u jiných vyznání pohybují kolem jedné třetiny. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 539-540. 92 Tam se k ní hlásili téměř výhradně Češi, kteří se tam usadili v době první republiky. 93 Celkem bylo zabráno 33 kostelů v českých zemích, a to především v Čechách. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 540. 94 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 536541.
24
4.4
Politický katolicismus a politický protestantismus 4.4.1
Politický katolicismus
Katolicismus zaujímal v politickém životě Čech a Moravy významné místo už před 1. světovou válkou, existovalo zde více politických stran s katolickým zaměřením.95 Po vzniku republiky bylo nutno tlaku „Pryč od Říma“ čelit společně. Nejprve došlo ve dnech 5. – 6. ledna 1919 ke sloučení tří zbylých českých stran, 26. ledna se k nim připojily i moravské strany96 a vznikla Československá strana lidová. Na Slovensku existovala před 1. světovou válkou pouze jedna slovenská strana, Slovenská národná strana.97 Představitelé katolických stran se postavili k myšlence úplného rozchodu s monarchií jako poslední z české politické reprezentace98, proto bylo jejich postavení velmi obtížné. Byli obviňováni z „rakušáctví“, protože se váhavě stavěli v letech 1917 a 1918 k vytvoření samostatného státu. Překážkou nadšeného přijetí rozbití monarchie a vzniku nového státu nebyla jen sympatie ke katolickému rázu monarchie. Proti rozbití se však stavěla dlouhou dobu také sociální demokracie. Zástupci katolicismu se na nové poměry v republice adaptovali rychle a úspěšně. Stranám s katolickým programem se sice nepodařilo soustředit ve svých řadách většinu katolických voličů99, přesto však měly svou velkou váhu. Lidová strana se stala jedním z pilířů státotvorné části politického spektra. V letech 1921-1938 se bez její účasti neobešla žádná vládní koalice.100 Ostatní politické strany účast lidovců zprvu braly jen
95
Na Moravě Katolická strana národní (Mořic Hruban) a křesťansko-sociální strana (Jan Šrámek), v Čechách dokonce až pět stran – křesťansko-sociální strana, katolicko-národní strana, konzervativní strana katolická (obě zanikly v roce 1914), křesťansko-sociálně lidová strana a česká strana konzervativní. 96 Moravské katolické strany měly výrazně větší význam než české. I voličská základna byla mnohem silnější na Moravě, kde byla Lidová strana jednou z nejsilnějších stran vůbec. Vykoupil, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Nakladatelství Julius Zirkus, 2000, s. 106-107. 97 V ní ale existovaly tři směry: konzervativní rusofilské křídlo, hlasisté a katolické křídlo, které se po vzniku republiky osamostatnilo pod názvem Slovenská ľudová strana, od r. 1925 s názvem Hlinkova slovenská ľudová strana. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 42-43. 98 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 526527. 99 Po volbách v roce 1920 získala lidová strana spojená se slovenskou stranou ľudovou celkem 33 mandátů, roku 1925 lidová strana 31 mandátů a ľudová strana 23 mandátů, roku 1929 lidová strana 25 mandátů a ľudová strana s odštěpenci od lidové strany 37 mandátů, v roce 1935 lidová strana 22 mandátů a ľudová strana 41 mandátů. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 244. 100 Za druhé světové války se její vůdce, Mons. Jiří Šrámek, stal dokonce předsedou exilové vlády v Londýně. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 531.
25
jako potřebnou k zajištění většiny v parlamentě. Také skupina zvaná Hrad, prezident Masaryk, ministr zahraničí Beneš a okruh jejich příznivců, měla k lidovcům chladně korektní vztah. Tentýž poměr měla ke katolické církvi, což se silně odráželo ve vnitřní i zahraniční politice ČSR.101 Postavení katolické církve a politického katolicismu se značně zlepšilo po demisi Tusarovy vlády v září 1920 a nastoupení úřednické vlády Jana Černého. Lidová strana stála na straně demokracie a její postoj jí umožnil cestu mezi vládnoucí strany. Předpokladem toho se stal vstup Mons. Jana Šrámka do tzv. Pětky102, mimoústavního orgánu představitelů stran, které podporovaly v parlamentu Černého úřednickou vládu. V Pětce byly řešeny hlavní vnitropolitické otázky, jejichž řešení pak přijala vláda a parlament je schvaloval.103 Následkem vstupu lidové strany do vlády byla roztržka se slovenskou ľudovou stranou, která ustavičně prosazovala autonomii Slovenska, a proto se dostala do opozice.104 I když zpočátku existoval společný poslanecký klub těchto dvou stran, slovenští katolíci ho opustili už v roce 1921.105 Definitivně se rozpadl v listopadu 1926 poté, co lidová strana souhlasila s hlasováním o státním rozpočtu dříve, než byla vyřešena otázka slíbeného navrácení tří slovenských gymnázií církvi.106
101
Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 531. Byl to výbor zástupců pěti koaličních stran v ČSR, který rozhodoval o všech zásadních politických otázkách. Vznikla za první úřednické vlády (1920-1921), kdy se pět nejvýznamnějších stran (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu – agrárníci, Československá strana lidová, Československá národní demokracie, Československá strana národně socialistická a Československá sociálně demokratická stran dělnická) dohodlo na parlamentní podpoře vlády, zároveň si vyhradilo nepřímý vliv na její činnost. Pětka si udržela vliv i za dalších koaličních vlád a získala tak rozhodující slovo v politickém životě 20. let. V důvěrných jednáních posuzovala všechny závažnější politické otázky, které měly být projednávány ve vládě nebo Národním shromáždění, poslanci stran zastoupených v Pětce byly zavázáni hlasovat podle předchozí domluvy. Jako „mimoústavní“ instituce byla Pětka často kritizována, zejména od opozice. V roce 1926 se po překonání vnitropolitické krize Pětka formálně rozešla, navázaly na ni ale obdobné orgány, které měly díky většímu počtu koaličních stran názvy „Šestka“, „Osmička“ nebo „Desítka“. Vykoupil, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Nakladatelství Julius Zirkus, 2000, s. 446-447. 103 V této situaci podal dr. Bartošek v poslanecké sněmovně návrh na odluku církve od státu, zákon byl však odmítnut většinou poslanců. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 46. 104 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 43. 105 Vykoupil, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Nakladatelství Julius Zirkus, 2000, s. 106. 106 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 43. 102
26
Československá strana lidová se pak stala vlivnou koaliční stranou až do roku 1929 (v letech 1921-1938 se bez její účasti neobešla žádná vládní koalice)107, kdy v ní samotné po neúspěchu ve volbách došlo ke střetu české a moravské názorové frakce. Tento spor skončil až roku 1935 vítězstvím moravské Šrámkovy demokratické koncepce nad českou Horského autoritativní koncepcí. To vedlo jednoznačnému postoji lidové strany za zachování parlamentní demokracie v ČSR a k růstu jejích morálního kreditu, ovšem také k rozpuštění této strany po přijetí mnichovské dohody v září 1938.108 Většina jejích členů přešla do strany národní jednoty.109 Slovenský politický katolicismus prodělával v období první republiky zcela opačný vývoj než český politický katolicismus. Zatímco se Šrámkovi lidovci stále těsněji ztotožňovali s československým státem, u jejich slovenských protějšků probíhal proces zcela protichůdný. Ještě ve dvacátých letech se dokázaly lidová a ľudová strana spojit k hájení požadavků katolické církve v zápase o kongruu110, v druhé polovině dvacátých let spolu také zasedly v pravicové vládě tzv. panské koalice. Ve třicátých letech však ľudová strana přešla natrvalo do opozice a protičeské tendence v ní neustále sílily. Vatikán hleděl na toto rozdělení s krajní nelibostí, ještě méně se mu zamlouvalo soupeření „Monsignorů“ stojících v čele obou stran - napjaté vztahy mezi Janem Šrámkem a Andrejem Hlinkou nebo jeho nástupcem Josefem Tisem nebyly tajemstvím. V prosinci roku 1935 se podařilo Vatikánu ovlivnit volbu Masarykova nástupce. Tehdy monsignor Tiso uposlechl důtklivého pokynu papežského nuncia a ľudová strana podpořila svými hlasy v parlamentu prezidentskou kandidaturu Edvarda Beneše,111 přestože sama navázala spojení s německými, maďarskými a polskými separatisty.
107
Za druhé světové války se její vůdce, Mons. Jiří Šrámek, stal dokonce předsedou exilové vlády v Londýně. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 531. 108 Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 43. 109 Strana národní jednoty byla vytvořena 18.11.1938 sloučením dosavadních československých pravicových stran pod vedením agrárníků. K nim se připojila větší část Československé strany národně socialistické. Strana národní jednoty se stala nositelkou fašizujících tendencí a politiky spolupráce s fašistickým Německem. V březnu 1939 byla rozpuštěna a většina členské základny přešla do protektorátního Národního souručenství. Vykoupil, Libor: Slovník českých dějin. Brno: Nakladatelství Julius Zirkus, 2000, s. 597. 110 „V právní terminologii se vžil pro označení existenčního minima, nepostradatelného k slušnému živobytí duchovního s ohledem na jeho postavení, pojem kongrua.“ Hácha, E. – Hoetzel, J. – Laštovka, K. – Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Svazek II. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932, s. 292. 111 Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 56-57.
27
V říjnu 1938 prosadila autonomii Slovenska a její předseda Jozef Tiso se stal předsedou autonomní vlády.112 Přes všechny úspěchy a zásluhy, bylo sepětí katolicismu s určitou politickou stranou velmi problematické. Velkou chybou bylo, že si strany včas nevychovaly vedoucí dorost z laických kruhů, ale naopak se stranami byli svazováni kněží113. Toto sepětí politické aktivity s náboženskou vírou vedlo u některých ke ztotožňování náboženství s běžnou politikou a jejími okamžitými cíli.114 Dalším problémem tohoto ztotožňování katolické církve s určitou politickou stranou bylo to, že se při jednáních o církevních otázkách nejednalo se zástupci církve, ale se zástupci politické strany – a jejich stanoviska nebyla totožná.115 4.4.2
Politický protestantismus
Jako protipól politického katolicismu se už v období Rakouska-Uherska vytvářel opoziční politický protestantismus. Český politický protestantismus jako opoziční protikatolické hnutí nebyl jednotnou organizovanou silou, ale jeho stoupenci vycházeli z širokého politického a náboženského spektra, které sjednocovalo protest proti katolické církvi. Protikatolické hnutí se projevovalo především v liberálních proudech české politiky - v mladočeské, v agrární i v některých dalších stranách (sociálně demokratická, národně sociální strana, realisté v čele s profesorem T. G. Masarykem). Jejich představitelé se opírali o ideje českého husitství a postavu Mistra Jana Husa. Nešlo ale o reformní náboženské hnutí, ale její hlavní motivací bylo vyjádření politického protestu vůči politické angažovanosti Katolické církve. Tento politický protestantismus, který se projevil v plné síle v popřevratovém období, nebyl jen přechodným jevem spojeným se vznikem Československa. Zápas obou směrů - politického katolicismu a politického protestantismu - se odrážel na politické scéně Československa v celém dalším historickém vývoji vztahů mezi státem a katolickou církví, ve vztazích ke Svatému stolci. 112
V březnu 1939 vyhlásila s ostatními slovenskými stranami „samostatný“ Slovenský štát. Jozef Tiso se v říjnu 1939 stal prezidentem, místopředseda strany Vojtech (Béla) Tuka premiérem. Po osvobození ČSR byla zakázána a většina jejích představitelů byla národním soudem odsouzena (Tiso a Tuka k trestu smrti). Většina členů přešla do demokratické strany, ta však byla po únoru 1948 zlikvidována. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 44. 113 Ti byli vždy jejich předsedy. 114 Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 245. 115 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 44.
28
Přes revoluční incidenty a mediální kampaň proti katolické církvi zaujala československá vláda ve vztahu k církvi prozíravý a demokratický přístup. Nejvyšší představitelé Katolické církve jasně deklarovali ochotu spolupracovat na budování právního a demokratického státu. Díky tomuto postoji katolické církve i vlivnému postavení prezidenta Masaryka se ve vládních kruzích prosadila umírněná, přátelská forma soužití církve a státu.116 Politická reprezentace si uvědomovala integrující roli katolické církve ve státě, protože se ke katolickému vyznání hlásila většina občanů117 a spojovala občany různých národností jak ze Slovenska, tak z části národnostních menšin. Jednotná „československá“ národnost byla uměle a účelově vytvořena a neměla takový integrující vliv na občany celého mnohonárodnostního státu jako mělo katolické vyznání.118
4.5
Odluka církví od státu
Po pádu monarchie nebylo v politických kruzích pochybnosti o tom, že bude provedena odluka mezi státem a církvemi. Odluka se zdála být jedinou formou soužití církví a státu, politickou samozřejmostí i vývojovou nutností. Panovalo přesvědčení, že se uzákonění odluky nepotká s vážnými překážkami a bude lehce proveditelné.119 Politický protestantismus hrál dominantní roli v oficiální církevní politice československého státu, ovlivňoval poměry vnitropolitické i zahraniční politiku vůči Svatému stolci. Český politický protestantismus v sobě zahrnoval různé směry. Představitelé výbojného extrémního politického protestantismu, v jehož čele stálo antiklerikální sdružení „Volná myšlenka“, prosazovali radikální odluku církve od státu a úplné odstranění církve z veřejného a společenského života. Umírněný politický protestantismus se také stavěl proti katolictví, odmítal však boj. Ve vztahu ke Katolické církvi prosazoval přátelskou odluku od státu.120
116
Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 32-37. 117 Z československého obyvatelstva se hlásilo ve více než 80% ke katolické církvi. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 42. 118 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 37. 119 Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 163-164. 120 Umírněný politický protestantismus připouštěl veřejné spolupůsobení církve a státu a jejich spolupráci v oblastech společného zájmu. Představiteli tohoto směru byli účastníci zahraničního odboje v čele s
29
Největším problémem nebyla otázka, zda odluka ano či ne, ale otázka, jaká odluka. Právě ve sporech o podobu odluky a o jednotlivé otázky týkající se církevního majetku, školství, manželství apod. se jednotný názor roztříštil, což vedlo k tomu, že parlamentu nikdy nebyl předložen ani kolektivní poslanecký ani vládní návrh zákona o odluce. Konkrétní návrh podal socialistický poslanec A. Bouček v březnu 1919 v rámci návrhu ústavního zákona o postavení občanů,121 kde stálo: „§ 3. Církev a stát jsou od sebe odděleny. Český stát zabezpečuje svým občanům právo volně vykonávat náboženské obřady. Všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Pečovati o náboženskou výchovu, vydržovati služebníky církví a kostely je věcí církví a náboženských společností, ustanovení náboženská, příčící se dobrým mravům nebo přirozenosti lidské, jsou pro obor práva neplatná a nezávazná. § 4. Nikdo není nucen příslušeti některé církvi nebo vykonávati nějaké náboženství. § 5. Veškeré hřbitovy jsou světské a majetkem obecním. § 6. Kláštery se zrušují. Státní rada nařídí, jak opatřiti její členy. § 7. Jmění mrtvé ruky a zrušených klášterů přechází na český stát. § 8. Matriky o narození, sňatkové a úmrtní vede okresní politický úřad. § 11. Škola jest světská, bezplatná a vychovává jen podle výsledků vědeckého bádání. Školy náboženské jsou zakázány. Komu školní budova náleží, může na příslušnou žádost některé církve nebo náboženské společnosti povoliti, aby školní budovy bylo užíváno i k vyučování náboženství, avšak jen mimo obvyklou dobu vyučování, aby tím škola a její světský ráz neutrpěly.“ Tento návrh byl předán ústavnímu výboru Národního shromáždění a odtud se již nikdy nedostal do jednání pléna parlamentu.122 Katoličtí političtí představitelé obou národů, kteří v odluce viděli vysoce nebezpečnou hrozbu a chtěli jí zabránit.123 Poukazovali na to, že velká většina
T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 34-35. 121 Při parlamentní rozpravě ještě jednou vznesl roku 1920 věcně totožný návrh na obvyklý, nikoli ústavní zákon o odluce církve a státu socialistický poslanec Theodor Bartošek, tehdejší předseda Volné myšlenky a snad nejhorlivější veřejný propagátor ateismu. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 40. 122 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 39-40. 123 „Nově ochuzena a před těžké problemy byla postavena církev v zemích odlukových. Vydána četným omezením co do volnosti nabývání majetku, zvláště nezpůsobilostí nabývati nemovitosti, byla odkázána na pole soukromého práva jako každá jiná společnost. Cesta soukromoprávní je ovšem velmi těžce přístupnou pro církev, která je společností par exellence veřejnoprávně organisovanou,
30
obyvatelstva republiky se hlásí ke katolictví124 a také upozorňovali na poměry ve východní části státu.125 Měli však v parlamentu menšinu a zpočátku se zdálo, že provedení odluky nemůže nic zabránit. V této otázce proti nim stály všechny ostatní politické strany, navíc také prezident Masaryk.126 Při zachování určitých podmínek odluku výslovně neodsoudil ani Svatý stolec.127 Politická reprezentace si uvědomila, že by radikální odluka ohrozila politickou stabilitu samotného státu. Názory na odluku se posunuly od církvi nepřátelské formy odluky mající svůj vzor ve francouzském modelu odluky128 k autonomnímu postavení církví a náboženských společností charakteristického pro severoamerický model odluky.129 K němu se klonil prezident T. G. Masaryk, který měl sice vůči katolické církvi kritický, ale spíše umírněný postoj. Plné aplikaci amerického modelu však bránilo hledíc k bezprávnosti věřících a vrchnostenské moci biskupově. Přece však církev dovedla tyto těžké problemy zdolati a dovedla použíti všech forem soukromoprávních (věrné ruky, trustees, akciových společností v Sev. Americe; diecesálních spolků ve Francii), aniž by se vzdala svých zásad, zvl. vrchní správy biskupovy majetku církevního. Snaha i odlukových států zachovati jmění církevní jeho účelu podporuje snahy církevní přizpůsobiti se novým poměrům a zachrániti při tom principy ústavní.“ Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního II. Praha: Všehrd, 1946, s. 242-243. 124 „Ještě r. 1924 se zjistilo, že polovina členstva komunistické strany nepovažovala za potřebné formálně zrušit svou příslušnost ke katolické církvi. Tato setrvačnost, ukázavší se zde i v prostředí, kde bychom to zajisté nečekali, byla největší pomocnicí katolické církve. Pozorujeme jev paradoxní: je nesporné, že po převratu veřejně se vyjadřující většina vyslovovala pro odluku státu od církve (což prakticky znamenalo od církve katolické), stejně je však nesporné, že většina v této církvi zůstávala. Nemůžeme očekávat, že většina, která je tu i tam, se bude odluky domáhat s hrozivou naléhavostí. Opakuje sice po jiných časová hesla, ale až vláda obrátí kormidlo jinam, vezme to na vědomí a nebude se bouřit. Aby odluka byla provedena, bylo by bývalo třeba, aby všichni ti, kdo pro odluku mluvili, z církve katolické vystoupili – jinak se mohla církev dovolávat jejich tichého souhlasu a činila to. Zdrcující majorita, stále ještě zapsaná v matrikách církve římské, imponovala vládě a činila ji rozpačitou. Nemajíc prostředků, aby rozlišila, jakou část z této katolické majority je třeba počítat ke katolíkům matrikovým a jakou ke skutečným věřícím, nedovadla vláda odhadnout, jaký odpor by provedení odluky vyvolalo. I když oficiální program odluky udržovala, váhala čím dále tím více.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 55. 125 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 40. 126 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 533534. 127 Římskokatolická hierarchie odluku odmítala, obávala se jejího radikálního pojetí a toho, že by se po odluce mohla projevit slabá pozice církve v českých zemích. Snahu vlády o odluku církve a státu tlumočil ministr zahraničí dr. Edvard Beneš při své návštěvě Vatikánu. Reakce Svatého stolce byla velmi umírněná. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 43-44. 128 Toho chtělo dosáhnout radikální socialistické křídlo, které potom vytvořilo KSČ. 129 Vedle všeobecných požadavků jako úplná svoboda svědomí, svoboda náboženská a svoboda kultu byla pro něj samozřejmostí také svoboda veřejného výkonu náboženství. Při rozluce připouštěl i státní podpory, dokonce vydržování duchovních a některé pro ně specifické výhody, např. výjimky z branné povinnosti, daňové výhody apod. Naproti tomu mohly být pro ně stanoveny i některé nevýhody. Církevní majetek doporučoval rozdělit účelněji a stanovit nad ním státní dozor. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 38-39.
31
ekonomické sepětí státu a církví, proto na počátku jednání mezi Apoštolským stolcem a československou vládou prohlásil státní sekretář kardinál Gasparri, že Apoštolský stolec je připraven akceptovat130 umírněný brazilský vzor odluky v jeho úpravě z roku 1899. Tato forma odluky zaručovala katolické církvi autonomii a velmi se blížila severoamerickému vzoru, rozdíl byl především v ohledu na majoritní postavení katolické církve v Brazílii.131 Československá vláda ustoupila od záměru řešit poměr státu k církvi jediným rámcovým zákonem, ale církevní otázky byly řešeny případ od případu. Byla ustavena vládní rozluková komise, jako poradní orgán ministerstva školství a národní osvěty a ministerstva zahraničí, aby se zabývala otázkami vztahu církve a státu. Jejím úkolem zabývat se novou úpravou poměrů mezi státem a církví a připravit v souladu s oběma ministry předlohy příslušných zákonů. Rozluková komise postupně vypracovala osnovy zákona o nedělích a státních svátcích, zákona o státních matrikách, zákona o zneužívání bohoslužebných místností a o konfesních hřbitovech, který však byl projednáván bez účasti církve.132 V ústavně právní úpravě převládl ve vztahu k církvi umírněný postoj. Návrh československé vlády ve věci odluky byl zpracován rozlukovou komisí, v jejím čele stál prof. kanonického práva Antonín Hobza. Při projednávání ústavy se objevily různé návrhy poslanců k otázce vztahu církve a státu.133 Rozhodující zápas o odluku se odehrál při diskusi o ústavě ČSR koncem února 1920. Její zákonodárné zakotvení si přál i prezident Masaryk. Do ústavního jednání vcházela vláda ještě s míněním, že odluka bude provedena. Původní vládní návrh ústavy obsahoval § 121 ve znění: „Mezi státem a církví budiž zaveden stav odluky.“134 Avšak i
130
Via facti, nikoli souhlasem – souhlas s odlukou odmítá ze zásadních důvodů. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 41-42. 132 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 39-40. 133 Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 163-164. 134 „Už toto znění je ovšem možno vyložit jako tichý kompromis s těmi, kdo si odliku nepřáli, neboť nelze přehlédnout velký rozdíl mezi slovy „budiž“, kterého se užívalo ve vládním návrhu, a mezi mnohem významnějším slovem „jest“, jehož užito nebylo, kdyby byla přijata ústavní listina s textem “budiž zaveden stav odluky“, co by to znamenalo jiného, než že ústava sice vyslovuje přání, aby odluka byla zavedena, že však ji sama nezavádí? Tato slova měla cenu pouhé demonstrace, v podstatě nebyla ničím více než poselstvím revolučního parlamentu k Národnímu shromáždění budoucímu… V nejlepším případě to znamenalo, že stará sněmovna uložila sněmovně nové vykonat určitý úkol, nemajíc však nároků na její poslušnost, ani možnost si ji vynutit… Revoluční národní shromáždění sice vyslovilo své přesvědčení, ale odložilo celou tíhu odlukového jednání do neznámé a blíže neurčené budoucnosti, přesunulo toto břemeno ze svých beder na bedra voleného parlamentu – asi 131
32
tento prázdný paragraf narazil na odpor. Občanské strany135 předtím v otázce odluky jednotné zakolísaly. V názoru na odluku se sjednotily katolické, evangelické i pokrokové slovenské politické strany a svorně se postavily proti odluce.136 Češi nemohli nevšímavě přejít toto důrazné stanovisko Slováků, proto už původní vládní návrh dával možnost dočasně omezit platnost odluky jen „na určité části republiky“. Podle změněného náhledu vlády na tuto otázku, zamítl ústavní výbor prvotní návrh odluky. Bylo navrženo nové znění § 121: “Poměr mezi církvemi a státem upraví se na základě církevní samosprávy se zřetelem k zájmům státním zvláštními zákony.“ Tento text ponechával církvi jmění, neubíral nic ze státní podpory a zavazoval stát, že v případě provedení odluky to bude jen naznačeným způsobem. Strany socialistické však žádaly, aby odluka byla odsunuta jen na Slovensku, pokud tam skutečně hrozí nebezpečí. Vyjednáváním se však dospělo k výsledku, že znění § 121 zůstalo bez jakékoliv zmínky o odluce.137 Po obtížných, několikrát přerušených poradách v parlamentu, bylo konečné znění Ústavy z 29. února 1920 podstatně odlišné od původního návrhu. Nakonec bylo schváleno: „§117: (1) Každý může v mezích zákona projevovat mínění slovem písmem, tiskem, obrazem a pod. (2) Totéž platí o právnických osobách v mezích jejich působnosti. (3) Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru.
právě proto, že to bude parlament volený, neboť původ revoluční sněmovny stále byl hlavní námitkou oponujících katolíků.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 58. 135 Řečník agrární strany prohlásil, že se strana nevzdává zásady odlukové, ukázalo se však, že se za to chce zasadit jen nepatrně. Zástupci národní demokracie vystoupili jako otevření odpůrci odluky. Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 59. 136 „Nemůžeme uvést žádnou jinou příčinu, která měla větší vliv na vypuštění odlukového paragrafu z ústavy, než toto jednotné stanovisko Slovenského klubu. Čeští katolíci sami by byli podlehli: tu se však objevila vydatná posila, složená dokonce tak, že nebylo možno jí předhazovat stranické smýšlení. I pokrokoví Slováci se obávali nedobrých následků ve své zemi, kdyby radikálně bylo sáhnuto na dosavadní postavení církve. Věděli, že náboženská otázka na Slovensku neztratila ještě výbušnost, a pokládali za nebezpečné, aby vedle všech jiných tradičních pout, která vázala slovenský lid k maďarskému světu, vyskytl se i svazek nový, svazek společného zachování úcty ke katolicismu, z něhož se Češi vylučovali. Nebyli si jisti, není-li v primitivním lidu náboženské uvědomění silnější než uvědomění národní… Nechtěli vystavovat svůj lid situaci, v níž by se musel rozhodovat mezi dvěma svářícími se suverenitami, státní a duchovní, přičemž suverenita duchovní měla pro sebe všechnu výhodu tradice a důvěrné známosti s lidem.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (19201922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 59-60. 137 Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 60-61.
33
§121. Svoboda svědomí a vyznání je zaručena. §122. Všichni obyvatelé Republiky československé mají v týchž mezích jako občané Republiky československé právo vykonávat veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem anebo s dobrými mravy. §123. Nikdo nesmí být přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv pramenících z moci otcovské nebo poručenské. §124. Všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. §125. Vykonávat určité náboženské úkony může být zakázané, když odporují veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti.138 Z ústavy tedy nakonec jakákoliv zmínka o odluce vypadla. To ovšem neznamenalo, že by byly odloženy veškeré plány na její provedení. O odluce se diskutovalo na různých úrovních ještě i v dalších letech, ale bylo čím dál jasnější, že se ji v žádné formě nepodaří prosadit.139 Ve vládě nabyla převahy tendence Antonína Švehly, který prosazoval politiku dohody s katolickou církví na vnitřní i mezinárodní úrovni.140 Byl to také obratný postup lidoveckých poslanců, který spolu s rozpory mezi přívrženci separace vedl k tomu, že jednání o legislativě, jež by odluku uzákonila, uvázla na mrtvém bodě. Tento výsledek zčásti způsobil přílišný radikalismus některých přívrženců odluky. Další obtíže pro uskutečnění odluky představovala situace na Slovensku, protože i slovenští agrárníci ji považovali pro současnou dobu za nepřijatelnou a žádali její odklad.141 Další podmínkou byly úspěchy katolických politických stran při projednávání zákonů, jejichž znění bylo významné pro řešení
138
Zákon č. 121/1920 Sb. Ústavní listina Československé republiky „Když se od řečí a hesel přešlo k organisaci rozlukové akce, objevila se celá velikost problemu v praxi a bylo čím dále jasnější, že problem takového rozsahu a významu pro celou státní administrativu vyžaduje dlouhé a solidní přípravy odborné stejně jako rozhodné a neměnivé vůle kruhů politických. A tak plynul čas za tichých a nesmělých příprav k rozluce, až přišel okamžik (během roku 1922), kdy bylo nutno si veřejně přiznati, 1. že jednomyslnost politických kruhů v nazírání na rozluku ustoupila různosti názorů, odpovídající programu a praxi jednotlivých politických stran, které se dostaly do vlády, 2. že není ve vládní koalici pevné většiny pro rozluku (mezi vládní strany vstoupila také katolická strana lidová čili klerikální), 3. že brzké provedení rozluky není možno.“ Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 164. 140 Pokud jde o vztah k Vatikánu, dospělo se k dohodě také díky tomu, že nevyvstala překážka v proticírkevně zaměřené legislativě. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, s. 534-536. 141 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 533534.
139
34
otázky, zda ČSR přejme z rakouské legislativy dosavadní stav vazeb církve a státu anebo zavede odluku.142 Katoličtí političtí činitelé se mohli chlubit tím, že svým úsilím zabránili odluce církve od státu, zajistili hmotné postavení kněžstva úpravou kongruy, zabránili další parcelaci církevních statků, zabránili zrušení církevního školství, znemožnili odnětí práva vysokého školství teologickým fakultám - pražské, olomoucké a nově zřízené bratislavské, a prosadili, že bylo ponecháno povinné vyučování náboženství na školách143. Církvi bylo přiznáno právo státní dotace na potřeby kultu, kněžím vyučujícím náboženství na státních školách přiznáno právo pragmatikální parity s ostatními učiteli a profesory. Dále byla uznána zvláštní duchovní správa v armádě, byly ponechány církví zasvěcené svátky, uznána revize učebnic urážejících základní principy katolického náboženství nebo zkreslující události církevně náboženské. Také se podařilo zmařit pokusy o převzetí matrik a charitativních ústavů církevních.144 Dalším průlomem do odlukových principů znamenala úprava manželského práva. Většina Národního shromáždění se přiklonila k zavedení fakultativního, nikoliv povinného civilního sňatku. To znamenalo, že duchovní různých církví měli i nadále oprávnění provádět významný občanskoprávní akt.145 K neúspěchu snah o odluku vedl nejen spor o podobu odluky, ale i růst významu politického katolicismu, slábnutí vlivu radikálních socializujících tendencí, ale především ohled na Slovensko, protože přijetím odluky by došlo k otevřené roztržce s hrozbou rozpadu Československa. Nezanedbatelné byly i první diplomatické kontakty s Apoštolským stolcem a ohled na obyvatelstvo, které se ve více než 80% hlásilo ke katolické církvi. Dokonce ani u nekatolických církví nebyl jednoznačný postoj pro odluku, jak se zpočátku očekávalo. Ostře vystoupili proti odluce např. slovenští evangelíci. Přestože vládní strany měly realizaci odluky ve svých volebních programech až do roku 1925146, ve dvacátých letech byly palčivé spíše hospodářské problémy a pokračovala jednání s Apoštolským stolcem, která vedla k uzavření Modu vivendi.147
142
tamtéž, s. 534-535. Obecných, měšťanských (vyjma čtvrtý ročník) a středních až do třídy páté. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 245. 144 Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991, s. 245. 145 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 535. 146 „Pokud se dalších osudů odluky týká, nemůžeme zamlčet, že socialistické strany i leckdy později o ní mluvily tak, jako by byla přede dveřmi, ačkoliv věděly, že je neuskutečnitelná za současných politických poměrů, daných nutností udržování československé většiny v parlamentě… O odluce dále 143
35
4.6
Konfesní právo
V Československé republice nebylo konfesní právo jednotné. Článek 2 zákona č. 11/1918 Sbírky zákonů a nařízení, o zřízení samostatného státu Československého, zachoval prozatím v platnosti všechny zákony zemské i říšské i s nařízeními, tím také všechny konfesní zákony, a to jak rakouské, tak i maďarské. Pokud jde o slovenskou část republiky, ustanovil zákon č. 64/1918 Sbírky zákonů a nařízení, o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku, že se dosavadní církevní hodnostáři ponechávají ve svých úřadech, složí-li slib poslušnosti Československé republice a uzná-li je zmocněnec vlády.148 Protože řada držitelů církevních obročí utekla do Maďarska nebo rozdělením státních hranic zůstalo jejich sídlo v Maďarsku, byla uvalena na jejich statky nacházející se v Československu prozatímní nucená správa, tzv. Centrální komise byla přeměněna na komisi likvidační výnosem Ministerstva školství a národní osvěty č. 108.207/1923 Sb.149 Konfesní právo platné v Československé republice náleželo třem různým právním systémům: bývalému právnímu systému rakouskému, bývalému právnímu systému uherskému a právnímu systému československému.150
mluvili veřejně i ti, kdo v ni nevěřili v hloubi svého srdce a kdo by byli pokládali za škodlivé roztržku národa pro tuto věc. Žádný oficiální pokrokář neměl dost odvahy, aby řekl veřejnosti poctivě, jak se věci mají. Měly se tak, že odluka byla oddálena na nedohledno. Poněvadž však vyúčtování s Římem bývalo populárním heslem a poněvadž strany si nebyly jisty, kolik síly v něm ještě zbývá rozpakovaly se zavrhnout program odluky docela. Proto ještě r. 1925 zůstává odluka ve volebních provoláních všech stran, i agrární a národně demokratické, ale nikdo ovšem pro ni nic nepodniká. Ještě r. 1929, kdy už nikdo v národní demokracii není ochoten hnout pro ni prstem, považuje sjezd této strany za potřebné zdůraznit, že odluka zůstává v programu strany… Ani Švehla a Hodža, kteří prakticky vždy podnikli proti odluce vše, co mohli, nenutili svou stranu, aby oficiálně přizpůsobila svůj program jejich počínání.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 66. 147 Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 42. 148 Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 164-165. 149 Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního I. Praha: Všehrd, 1946, s. 200. 150 „Zákony prvních dvou systémů, formálně úplně samostatné, ale věcně podobné, znamenají v československé republice právo cizí, staré a odumírající, zákony systému posledního vyjadřují myšlenky práva nového, pokud neslouží toliko k tomu, aby prozatímně vyplnily mezery ve starém právu, které nastaly tím, že právo toto bylo zbaveno kontaktu s monarchickou formou státní a s dlouholetou tradicí starého režimu. Rakouské i uherské právo konfesní, tak jak bylo recipováno Československou republikou, spočívalo na teorii, podle níž uznané náboženské společnosti tvoří ve státě, jenž na základě své suverenity nebo výsosti má právo rozhodování v nejvyšší instanci, veřejné korporace s právem autonomie, pokud se týče samosprávy. Tento systém dosud platí v republice Československé. Právní základ pro organisaci církví v bývalém Rakousku poskytoval státu základní zákon o obecných právech občanských z r. 1867. Dvě serie tak zvaných květnových zákonů (první z r. 1868, druhá z r. 1874) upravily blíže zejména zevní poměry církve katolické, poměry mezikonfesní a podmínky pro uznání nových náboženských společností, jak již bylo vyloženo dříve. Bezkonfesnost byla sice uznána, ale nikoli ohledně dětí po dobu povinné návštěvy školní. Na stejném teoretickém
36
Politická reprezentace mladé republiky sice nevystupovala přímo antiklerikálně, ale ve vládních programech deklarovala záměr vybudovat konfesně neutrální stát, a ve vztahu ke katolické církvi usilovala o zavedení systému odluky církve od státu. To však za daných poměrů znamenalo spíše počátek dlouhodobého procesu, protože systém katolického konfesního státu z období Rakousko-Uherska byl pevně zakotvený v právním a společenském systému.151 Přesto byly vydány některé zákony, kterými byly státem jednostranně upraveny záležitosti, které zpravidla bývají předmětem konkordátního vyjednávání. Nemovitý majetek církevních právnických osob byl výrazně postižen zákonem č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého pozemkového majetku ze dne 16. dubna 1919.152 Zákon č. 111/1919 Sb. doplnil § 303 trestního zákona (urážka církve). Mělo jím být zamezeno zneužívání bohoslužeb k politické agitaci, jako přečiny mělo být trestáno politizování osob duchovních při bohoslužebných úkonech, hlavně z kazatelny. Tento paragraf, nazvaný kazatelnicový, platil pouze pro české země, ne pro Slovensko. Zákonem č. 277/1920 Sb.153 byla změněna některá ustanovení mezikonfesního zákona z roku 1868. Tato reforma poskytovala rodičům svobodu určení konfese nebo bezkonfesnosti jejich dětí a možnost změnit konfesi dítěte do 14 let. Dříve platila zásada konformity mezi konfesí rodičů a dětí, byla vyloučená změna konfese po dobu školní docházky a bezkonfesnost dětí postrádala výslovné zákonné zakotvení. Možnost vystoupit z církve byla zaručena osobám starším 14 let již zákonem z roku 1868. Branný zákon č. 193/1920 Sb. z 19. 3. 1920 zavedl všeobecnou brannou povinnost a zrušil dřívější výsadu kněží (privilegium immunitatis). Zákonem č. 464/1921 bylo povoleno pohřbívání ohněm (žehem). Zákonem č. 223/1922 Sb. byla upravena přísaha osob bezkonfesních před soudy.154
základě upraveny byly konfesní věci v Maďarsku. Církve recipované i uznané měly tam postavení veřejných korporací ve státě. Základem nejnovějšího konfesního práva v Uhrách byl zákonný článek 43 z roku 1895.“ Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 165. 151 Nakonec se ukázalo, že ani nejradikálnější kruhy v novém státě nemohly vzájemné vztahy církve a státu zásadním způsobem změnit. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 44-45. 152 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 45. 153 Zákon neplatil pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 172. 154 Neplatilo pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 173.
37
4.6.1
Školství
Velký problém vyvolala otázka vyučování náboženství na školách a otázka statutu teologických fakult. Hned po převratu, 25. listopadu 1918, vydalo ministerstvo školství výnos, který zdobrovolnil účast žáků na náboženských úkonech. Někteří ředitelé ovšem vyložili nařízení tak, že modlitby před vyučováním výslovně zakázali. Tento postup, který v podstatě omezoval náboženské svobody, vyvolat interpelaci lidoveckých poslanců v parlamentě. 155 Otázku vyučování náboženství vyřešil kompromisně teprve v roce 1922 tzv. „malý školský zákon“ – zákon č. 226/1922 Sb. ze dne 13. 7. 1922, podle kterého mohly být děti zproštěny od vyučování náboženství, požádají-li o to písemně rodiče. Jako nový povinný předmět byla zavedena na obecných i měšťanských školách občanská nauka a výchova. Náboženství však zůstávalo také povinným předmětem156. Církev se tak dělila o školství se státem. Ke kompromisům se dospělo i v jednání o teologických fakultách. Poslanci Stojanovi157 se sice nepodařilo prosadit návrh, aby byla zřízena katolická teologická fakulta při nově založené Masarykově univerzitě v Brně158, ale naopak nedošlo k odloučení pražské teologické fakulty od Karlovy univerzity. Témuž poslanci se
155
Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 535. S výjimkou dětí, které nemají konfesi nebo mají konfesi státem neuznanou, a dětí, jejichž rodiče u okresního úřadu písemně požádali o osvobození od vyučování náboženství. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 173. 157 Pozdější olomoucký biskup. 158 „Katolíci navrhovali jiný název, žádali, aby byla nazvána univerzitou Cyrilo-Metodějskou, ale hlavní zájem měli na něčem jiném. V Rakousku nebývalo univerzit bez teologických fakult, avšak druhá česká univerzita měla podle návrhu školského výboru vejít do světa bez tohoto přívěsku. Lidová strana podala protinávrh: budiž zřízena také teologická fakulta. Aby se přimlouval za tento požadavek, byl vyslán do debaty v Národním shromáždění starý dr. Stojan, největší dobrák v tomto sboru, muž, v němž politika nikdy neutlačila člověka, a proto muž, jak se lidová strana právem domnívala, z jejích řad i odpůrcům nejsympatičtější… Druhý katolický řečník, dr. Kordač, nemluvil tak srdečně ani nedokazoval, že teologie odpovídá svérázu Moravy, nýbrž, odhaliv imponující zásoby univerzální vzdělanosti a sčtělosti, zápolil s neoblomným názorem většiny, že teologie odporuje vědě. Byla to nejučenější řeč, jakou Národní shromáždění do té doby i po ní slyšelo. Ačkoliv, jak řekl, musil mluvit náhle a bez příprav, citoval s ohromující přesností Dubois Raymonda, das ununterbrochene Kausalfaktgesetz, Aristotela, Hegela, Heina, Stahla, Kanta, Ludvíka XIV., Bedřicha II., Strausse, Schopenhauera a Leibnize, Haeckla, Platona, posvátné knihy Indů, klínové nápisy Asyřanů, hieroglyfy Egypťanů, Chwolsona, Paulsena, Loofse, Guizota a Proudhona. Nikdo nemůže říci, že neudělal vše, co bylo v jeho moci. Stará teologie se v tomto výkonu zaskvěla, ale nová demokracie nedovolovala citátům, aby jí imponovaly, a mnozí z posluchačů byli chráněni i tou okolností, že nerozuměli tomu, co se jim tu říkalo… Kordač založil svou řeč na dokazování, že teologie patří mezi vědy, a využil bystře toho, že empirické vědy nemohou zodpovědět všechny otázky… To byl počátek veřejných bojů o školu a katolíci byli zcela osamoceni. Smýšlení sněmovny proti nim bylo jednotné… Zákon o brněnské univerzitě byl politicky pozoruhodný tím, že ve výboru nebyl mezi stranami dojednám kompromis, že věc bez dohody byla vržena do pléna a že poprvé v Národním shromáždění při této příležitosti jedna strana hlasovala proti. Byla to ovšem strana katolická.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu I.-II. (1918-1919). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 397-399. 156
38
podařilo dosáhnout toho, že parlament odhlasoval změnu názvu a rozšíření samostatné katolické teologické fakulty v Olomouci, čímž nepřímo uznal veřejný statut tohoto typu vysokých škol.159 I V ČSR došlo k případům, kdy zřízení teologické fakulty bylo přímo v zájmu státu. Jednalo se o zřízení Husovy evangelické fakulty v Praze160, která se stala samostatnou vysokou školou v roce 1920. Ještě výraznější byl případ založení Komenského univerzity v Bratislavě, kam byla začleněna i katolická teologická fakulta161. Stát měl totiž velký zájem o to, aby slovenské duchovenstvo nebylo nuceno studovat v Maďarsku.162 4.6.2
Úprava manželství
Z norem nového práva konfesního mimo ústavu je třeba zmínit novou úpravu manželského práva. Zákon č. 320/1919 Sb.163, kterým byly změněny ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce164 a o překážkách manželství. Zákon v původním návrhu obsahoval obligatorní civilní sňatek. První návrh, který podal dr. Bouček, zněl: „Manželství je smlouvou občanskou, která se uzavírá před státním úřadem první stolice. Manželům je na vůli zůstaveno, dát sňatku požehnat podle obřadů své církve. Překážky manželství povahy náboženské … se zrušují. Manželství je rozlučitelné. Důvody rozluky jsou pro oba manžely a příslušníky všech náboženství stejné…“165
159
Což bylo prvním vítězstvím v boji proti odluce. Cyrilo-Metodějská katolická teologická fakulta v Olomouci i Husova evangelická teologická fakulta v Praze byly financované státem. 160 Zákonem č. 197/1919 Sb. 161 Zákonem č. 441/1919 Sb. 162 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 535. 163 Manželský zákon č. 320/1919 Sb. nepodává definici manželství, proto zůstává původní text v platnosti definice Občanského zákoníku (z. č. 946/1811 sb. z. s.), v § 44 podává jasný popis manželství: „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.“ V kodexu kanonického práva nenajdeme definici manželství. Kodex pouze říká, že manželství je smlouvou, jejíž podstatnými vlastnostmi jsou jedinnost a nerozlučnost, že smlouva vzniká vzájemně projeveným souhlasem, že práva manželů jsou rovná, že mají povinnost pečovat o výchovu dětí duchovní i fyzickou a že křesťanské manželství rozlučuje jedině smrt. Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 4. 164 „V českém právnictví užíváme svorně výrazu: rozluka = zrušení svazku a rozvod = přerušení společné domácnosti.“ Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog.ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 255. 165 Rakouské manželské zákonodárství vyjadřovalo spojení habsburské monarchie s katolickou církví. Přijalo do občanského zákona zásady církevního práva a katolické manželství i statně uznávala za nerozlučitelné, nový sňatek rozvedeného katolíka byl podle zákona nemožný. „Moderní stát, jakým Československo chtělo být, pociťoval jako přežitek a jako nelogickou výsadu jediné církve, aby práva a manželské povinnosti byly určovány různě podle konfesí, a rozhodl se tuto různost podrobit
39
V těchto několika větách bylo obsaženo vše, čeho se katolické vedení obávalo jako katastrofy. Katolíci toužili po opačné unifikaci.166 Po pohrůžce možných překážek dosáhla lidová strana toho, že právní klubovní předsedové vrátili předlohu právnímu výboru k novému, kompromisnímu zpracování. Tento ústupek spočíval v tom, že bylo upuštěno od povinnosti občanského sňatku a navržen byl pouze fakultativní občanský sňatek. To však odporovalo principu odluky státu a církví, pokud stát postoupil také církvi právo potvrzovat platnost sňatku a vést matriky. Tento kompromis s katolíky nebyl dělán proto, že by bez nich nebylo možné vytvořit většinu, avšak z důvodu zachování národní jednoty. Kromě toho se i ostatní strany, zvláště agrární, obávaly toho, že i jejich voliči jsou v otázkách týkajících se rodiny konzervativní a že by to pro ně nebyl populární krok.167 Fakultativní civilní forma potvrdila názor křesťanských církevněprávních teoretiků, kteří prohlašovali manželství za res mixti fori168. Rozhodovat o podstatě křesťanského manželství si vyhrazovala pouze církev. Právní důsledky sňatku, s podstatou sňatku nerozlučně spojené,169 podléhaly zákonodárné a soudní autoritě církve.
Co
se
týkalo
občanskoprávních
důsledků,
od
podstaty
manželství
odlučitelných170, náležely pod správu státní autority. Občanské právo dále stanovilo,
jedinému civilnímu pravidlu. Zavedení rozlučitelnosti manželství více dráždilo katolickou hierarchii než zavedení občanského sňatku.“ Peroutka, Ferdinand. Budování státu I.-II. (1918-1919). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 402-404. 166 Zahrnuli venkov letáky a vyhláškami proti návrhu zákona, hlásajícími, že „ ‚lidé bez Boha a bez vyznání chtějí nám poroučet , vyloučit náboženství ze škol. Podkopat základy posvátného manželství, zničit rodinu je jejich cílem.‛ Kněží z kazatelen vykládali, že rozlukou manželství bude zavedena králičina, z manželství učiněn holubník… Poněvadž už bylo dohodnuto, jako věc samozřejmá, že také ženy budou mít volební právo, obdržela tu lidová strana, co potřebovala: vhodné agitační téma, jehož dosud bolestně postrádala, a jež bylo schopno otřásat částí volícího lidu.“ tamtéž, s. 404-405. 167 Tamtéž, s. 405-407. 168 Instituce manželství však bývá nárazníkem obou svrchovaných autorit, církve a státu. Státní moc jeví zájem spíše o společenské a občanské důsledky manželské smlouvy než o její podstatu a vnitřní hodnotu. Tím jsou dosti zřejmě naznačeny hranice mezi kompetencí církevní a státní na zákonodárství manželské. 169 „ a) Postatu manželství tvoří: jeho právní existence a zákonná platnost, co se kryje s pojmy jedinostli (unitas) a nerozlučnosti (indisssolubilitas) smlouvy (can. 1110). Sem náleží manželské překážky obojího druhu, rozluka a rozvod, prohlášení manželství za neplatné. b) Za právní následky s manželstvím nerozlučně spojené dlužno považovati mimo svátostnou milost: vzájemné povinnosti a práva manželů, plynoucí z účelu manželství (can. 1111), právní poměr mezi rodiči a dětmi (can. 1112), legitimizaci dítek (can. 1114, 1115) a právo na rodinnou výchovu, hmotnou i duševní (can. 1113).“ Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 40-41. 170 „Rozlučitelné, občanskému zákonu příslušné důsledky manželství jsou záležitosti majetkové, o kterých právo jedná pod titulem “O svatebních smlouvách“. Sem náleží smlouva o zřízení věna, obvěnění, o jitřním daru, o společenství statků, o správě a užívání vlastního jmění, o dědické posloupnosti, o doživotním používání jmění, o vdovském platu.“ Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 41.
40
v jaké míře je manžel zákonným zástupcem manželky171, zda manželka získává příjmení, práva a stav svého muže172, zda si podrží příjmení i po rozluce, zda manželka nabývá sňatkem občanské zletilosti. Občanský zákoník upravoval povinnost otcovu pečovati o děti173, stanovil meze otcovské moci174, její zánik a řídil právo poručenské175. V otázce rozhraní soudní pravomoci v záležitostech manželských176, církev trvala na zásadě, že moc soudní se pohybuje ve stejných rozměrech jako moc zákonodárná. Před občanský soud tedy náležely otázky o majetkových poměrech a jiných následcích odlučitelných od podstaty manželství, zatímco o podstatě křesťanského manželství nemohl civilní soudce platně rozhodovat. Příslušnost pod církevní pravomoc vznikala jen na základě přijatého křtu, tuto zásadu je nutné aplikovat i na křesťanské manželství.177 Stát podle názoru církve neměl pravomoc nařizovat křesťanským manželstvím překážky týkající se jak platnosti, tak i pouhé zápovědi178. Manželství církev vždy chápala jako svazek posvátný a nerozlučitelný. Tato nerozlučitelnost manželství podle názoru církve zavazovala stejně křesťany i nekřesťany. Dřívější úprava v Občanském zákoníku pravila, že manželství katolíků je rozlučitelné pouze smrtí jednoho z manželů179. Nekatolíkům zákon povoloval rozluku,
171
§ 91 z. č. 946/1811 sb.z.s.: „Muž je hlava rodiny. V této vlastnosti přísluší mu obzvláště právo vésti domácnost; náleží mu však také závazek, aby poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu a zastupoval ji ve všech případnostech.“ 172 § 92 z. č. 946/1811 sb.z.s.: „Manželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná.“ 173 § 139-146 z. č. 946/1811 sb.z.s., zejm. § 141: „Jest především povinností otcovou tak dlouho pečovati o výživu dětí, dokud nemohou samy se vyživovati. Na matce je zvláště pečovati o jejich tělesnou výchovu a o jejich zdraví.“ 174 § 147-154 z. č. 946/1811 Sb. z. s. 175 § 187-268 z. č. 946/1811 Sb. z. s. 176 V otázce manželství katolických snoubenců kanonické právo bere zřetel na věcnou existenci křtu v katolické církvi. Pozdější odpad nebo změna vyznání jsou bez účinku. Manželství smíšená, tj. manželství mezi katolíkem a nekatolíkem, nepodléhají církevním předpisům. Bez církevní dispenze by byl sňatek nedovolený. Při sňatku odpadají jakékoliv církevní obřady. Jedině diecézní biskup může strohost zákona zmírnit.Manželství nekřtěných nepodléhá pravomoci církevní, protože branou do církve je křest. Zavazuje je manželské státní právo. Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 3739. 177 Řídí se právem božským, přirozeným i pozitivním, ale též předpisy občanského práva. Manželské překážky zavedené státním zákonem se však nesmí odchylovat od mravního řádu božského.. „ Pro nedostatek těchto vlastností neuznává církev patero vad, pro něž škola Konfuciova dovoluje manželskou rozluku: pro manželčinu mnohomluvnost, malomocenství, zpronevěru majetku, neposlušnost k tchánovi.“ Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog.ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 43. 178 „Tomu není na odpor zápověď, aby určitá kategorie občanů nevstupovala do stavu manželského, např. vojíni, úředníci, učitelky.“ Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 41-42. 179 § 111 z. č. 946/1811 Sb. z. s.
41
také Židům ponechával zvláštní právo o propustném lístku180. Toto stanovisko však manželský zákon nesdílel, o rozluce všech manželství181 rozhodoval civilní soud.182 Tyto názorové rozpory se projevily právě při projednávání zákona. Většina v Národním shromáždění se přiklonila k názoru, že „nepodařené manželství za svaté považovat nelze, nýbrž naopak za celou řadu velmi nesvatých i nechutných utrpení a ponižování.“183 Zákon tedy zavedl fakultativní civilní formu184 pro manželskou smlouvu185, zrušil překážky, které měly původ ve zvláštních názorech katolické církve186, a umožňoval rozluku manželství z důvodů taxativně uvedených187. Tento zákon přispěl k vybudování jednotného, pro všechny občany stejně závazného manželského práva. 180
§ 133 z. č. 946/1811 Sb. z. s. J. Pejška uvádí, že matrimonium ratum et consummatum je nerozlučitelné, matrimonium ratum non consummatum je možné rozloučit dvojí cestou: buď „slavnou profesní řeholí“ (dvouměsíční lhůta na rozmyšlení pro novomanžele, zda by se neměli rozhodnout pro stav dokonalejší) nebo papežskou dispenzí. I v případě manželství osob nekřtěných, matrimonium legitimum, autor apeluje na nerozlučitelnost manželství, dovoluje však tzv. Pavlovo privilegium. Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog.ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934, s. 259. 182 § 20 z. č. 320/1919 Sb. z. a n.: „1. Příslušným rozhodnouti o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15 a 17 jest sborový soud první stolice. 2. Předcházel-li tuto žádost o rozvod, je místně příslušným sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod. 3. V ostatních případech je místně příslušným sborový soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje. Nemá-li tento manžel svého obecného soudu v tuzemsku, je příslušným sborový soud, v jehož obvodu má žadatel svůj obecný soud.“ 183 Peroutka, Ferdinand. Budování státu I.-II. (1918-1919). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003, s. 407-409. 184 Stát tak ponechal státem uznaným církvím právo potvrzovat platnost sňatku československých státních občanů a suplovat tak činnost státního orgánu. Kadlecová, M. – Mates, P. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vlček, E. Československé dějiny státu a práva (1918-1945). Brno: Doplněk, 1991, s. 64. 185 Na Slovensku byla dříve zavedena obligatorní civilní forma. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 171. 186 Např. překážka vyššího svěcení, slavných slibů, různosti náboženství. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 171. 187 § 13 zákona č. 320/1919 Sb.: „O rozluku každého manželství žalovati lze: a) dopustil-li se druhý manžel cizoložství; b) byl-li pravoplatně odsouzen do žaláře nejméně na tři léta, nebo na dobu kratší, avšak méně na tři léta, nebo na dobu kratší, avšak pro trestný čin vyšlý z pohnutek, nebo spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze; c) opustil-li svého manžela zlomyslně a nevrátí-li se na soudní vyzvání do šesti měsíců. Není-li pobyt jeho znám, budiž soudní vyzvání učiněno veřejně; d) ukládal-li druhý manžel o manželův život nebo zdraví; e) nakládal-li jím vícekráte zle, ubližoval-li mu těžce, neb opětovně ho na cti urážel; f) vede-li zhýralý život; g) pro trvale nebo periodicky probíhající chorobu duševní, která trvá tři léta; pro těžkou duševní degeneraci vrozenou nebo získanou, čítaje v ní těžkou hysterii, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů, jež trvá dvě léta; pro padoucí nemoc, trvající aspoň rok s nejméně šesti záchvaty v roce nebo s přidruženou duševní poruchou; h) nastal-li tak hluboký rozvrat manželský, že na manželích nelze spravedlivě požadovati, aby setrvali v manželském společenství. Rozluku nelze vysloviti k žalobě manžela, který rozvratem je převážně vinen; 181
42
4.6.3
Kongruový zákon
V polovině 20. let se problémem vyžadujícím okamžité řešení stala otázka platů duchovenstva církví a náboženských společností, a to v souvislosti s projednáváním nového platového řádu státních zaměstnanců v roce 1926. Nová úprava rušila starší ustanovení, podle kterých kněží stejně jako státní zaměstnanci pobírali drahotní příspěvky, dalším důvodem byla zastaralost předpisů. V květnu 1926 byl Národnímu shromáždění předložen iniciativní návrh k vydání zákona o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných.188 Díky dohodě lidové strany s agrární stranou se podařilo prosadit tzv. kongruu, tj. platy duchovních ze státních prostředků, o které usilovaly katolické strany,189 jako zákon č. 122/1926 Sb. z. a n. K němu se váže vládní nařízení č. 124/1928 Sb. jako prováděcí norma. Kongruový zákon rozeznává církve a náboženské společnosti kogruální, jejímž duchovním poskytuje stát peněžní příjmy zabezpečující existenční minimum, a subvencované čili nekongruální, kterým stát poskytuje dotace.190 Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 124/1928 Sb., o úpravě platů duchovenstva stanovilo: „Z církví a náboženských společností, posud podle zákona organisovaných, jsou kongruálními: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku církev katolická a pravoslavná (řecko- východní), na Slovensku a Podk. Rusi recipované církve: katolická, evangelická augsburského vyznání, evangelická reformovaná a řeckovýchodní (pravoslavná), jakož i recipovaná náboženská společnost židovská (židovské vyznání).“ Nejnižší příjem, kongrua, byla podle tohoto nařízení vyčíslena na roční částkou 15.900.- Kčs, která se zvyšuje každé tři roky vždy o 1.728.- Kčs, nejvýše však desetkrát.191 Nárok na kongruu příslušel pouze duchovním, kteří byli československými státními občany, prokázali předepsané studium a splnili i ostatní předepsané podmínky jako fyzická způsobilost k zastávání funkce při vstupu do duchovní správy. Tato částka
i) pro nepřekonatelný odpor. Žalobě lze vyhověti jen tehdy, připojí-li se k žádosti za rozluku třebas i dodatečně také druhý manžel. V tomto případě netřeba však rozluky ihned povolovati, nýbrž lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože a to třebas i vícekráte. Ve sporech o rozluku budiž postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství.“ 188 Kadlecová, M. – Mates, P. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vlček, E. Československé dějiny státu a práva (1918-1945). Brno: Doplněk, 1991, s. 69. 189 Vedle lidové strany též němečtí křesťanští sociálové a Hlinkova ľudová strana. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 550. 190 Kadlecová, M. – Mates, P. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vlček, E. Československé dějiny státu a práva (1918-1945). Brno: Doplněk, 1991, s. 69. 191 Ustanovení § 2 vládního nařízení č. 124/1926 Sb., o úpravě platů duchovenstva.
43
se snižovala o jiný stálý příjem z veřejných prostředků192. Částka se tedy snižovala odpočtem čistého výnosu z pozemků patřících k příslušné faře nebo jinému úřadu a skutečného výnosu ze štolových poplatků193. Stát poskytoval pouze doplatek tak, aby bylo dosaženo kongruálního příjmu. V některých případech tak kongrua úplně odpadla. Velikost odpočtů a stanovení doplatků se upřesňovalo každých 5 let. V ustanovení § 5 kongruového zákona byl zakotven právní nárok nekongruálních církví na každoroční dotace. Jejich výše byla vymezena stejným limitem jako u církví kongruálních násobeného počtem oprávněných osob. Upřesňovala se také jednou za 5 let. Nekongruální církve a náboženské společnosti ze státní dotace poskytovaly příjmy svým duchovním na rozdíl od duchovních kongruálních církví, kterým byla kongrua poskytována státem přímo v měsíčních splátkách.194 Nárok na dotace měly církve a náboženské společnosti, které byly: a) státem uznané po 1. lednu 1926; b) do 31. prosince 1926 neuplatnily svůj nárok u ministerstva školství a národní osvěty.195 Kongruovým zákonem tedy byly stanoveny základní kněžské platy, jež byly zajišťovány ze státního rozpočtu. Průměrná výše této tzv. kongruy na jednoho duchovního dělala téměř 19 000 Kč ročně. Stát také převzal náklady na vzdělání duchovních, především financování bohosloveckých fakult. Z politického hlediska znamenalo prosazení kongruy další těžkou ránu požadavku odluky státu od církve.196 4.6.4
Právní postavení ostatních církví
Církve a náboženské společnosti se tedy z hlediska hmotného zajištění dělily na kongruové, kdy stát přímo vyplácel doplňky nejnižšího zaručeného příjmu oprávněným duchovním a na dotační, kdy stát platil oprávněným církvím a náboženským společnostem paušální dotaci, kterou si rozvrhly samy. Církve a náboženské
192
To se nevztahovalo na odměny a cestné za vyučování náboženství a na platy členů Národního shromáždění. Veřejnými prostředky se rozuměly prostředky státní a prostředky fondů, ústavů a státních podniků nebo státem spravovaných, dále prostředky z církevních obročí, úřadů, korporací a ústavů, dále prostředky veřejnoprávních ústavů a korporací územních i zájmových, jež své potřeby kryjí povinnými příspěvky. 193 Dávky, které platí věřící při úředních výkonech, např. křtu, pohřbu apod. 194 Kadlecová, M. – Mates, P. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vlček, E. Československé dějiny státu a práva (1918-1945). Brno: Doplněk, 1991, s. 70. 195 Ustanovení § 197 vládního nařízení č. 124/1926 Sb., o úpravě platů duchovenstva. 196 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 550551.
44
společnosti, které nebyly ani kongruové ani dotační, byly odkázány na dobrovolné státní subvence.197 Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 542/1920 Sb. byla uznána Československá církev, která byla založena v roce 1920. Duchovní správa byla vykonávána biskupy a patriarchem prostřednictvím duchovních správců v jednotlivých náboženských obcích. Správními orgány byly: v obci valná hromada a rada starších, v diecézi diecézní shromáždění a diecézní rada a v celé církvi (patriarchátu) církevní sněm a ústřední rada. Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 193/1925 Sb. byla Československá církev zákonně uznána i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.198 Zásadní změna nastala v organizaci církve evangelické. V Rakousko-Uherské monarchii tvořily obě konfese, augšpurská i helvetská, jednu organizaci (jedinou církev ve smyslu právním). V Československé republice se evangelická organizace rozštěpila na několik samostatných církevních svazů vzájemně nezávislých. Jednotlivé církve byly utvořeny jednak na principu národnostním, jednak na principu teritoriálním. Čeští evangelíci v českých zemích byli organizováni v českobratrské církvi evangelické, založené na sněmu v Praze 17. a 18. prosince 1918. Sněm se usnesl na církevním zákoně obsahujícím „základní a přechodná ustanovení pro českobratrskou církev evangelickou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Tento zákon byl potvrzen prezidentem a uveřejněn vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 625/1919 Sb. Tato církev přijímá za své vyznání z roku 1575 a bratrské z roku 1662 jako výraz duchovní a historické souvislosti s českou reformací. K církvi náleží všechny sbory dříve augšpurského a helvetského vyznání, jimž byl přiznán příslušný církevní majetek. Nové církevní zřízení bylo schváleno vládou a uveřejněno vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 64/1922 Sb. z. a n.199 Vyhláškou č. 84/1928 Sb. byla tato církev uznána také na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vznikla oddělením se od evangelické církve augšpurského a helvetského vyznání v bývalém 197
Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního I. Praha: Všehrd, 1946, s. 202. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 172-173. 199 Podle této vyhlášky je českobratrská církev evangelická církví lidovou a národní (§ 5), která má kořeny v české reformaci (§ 4), spravuje se samostatně (§ 6). Je organizována podle presbytterosynodálních zásad. Nejvyšší jednotkou je sbor povšechný (celá církev), jejíž správu vede synod, synodní výbor a senior (§ 7). Synod má právo usnášet se na církevním zákonodárstvím (§ 94). Senior, který je volený na 6 let synodem, zaujímá přední místo (mezi konseniory a faráři) jako první mezi rovnými, zastupuje církev navenek (§ 102) základní církevní jednotkou je sbor – farní nebo filiální (§ 20) správu sboru vede staršovstvo - farář a starší v počtu 6-24 (§ 44). Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 175. 198
45
Rakousku a vytvořením samostatného církevního společenství. Ustanovení této církve schválila vláda, byla vyhlášena Ve Sbírce z. a n. jako vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 79/1923. Církevní řečí byla němčina, ale připojení neněmeckých evangelických obcí bylo možné. Nové církevní zřízení bylo schváleno vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 209/1924 Sb. z. a n. V čele obce stál prezident církve, církevní správa, stálý církevní výbor a církevní sněm.. Ústavu evangelické církve augšpurského vyznání na Slovensku schválila vláda 10. května 1922, ve sbírce z. a n. byla uveřejněna jako vyhláška ministerstva školství a národní osvěty pod č. 61/1923. Evangelická církev augšpurského vyznání na Slovensku ve své ústavě deklarovala rovnoprávnost a svobodu, bratrský poměr k ostatním evangelickým církvím, autonomní správu v mezích zákonů Československé republiky. Nejvyššími správními orgány církve byly: generální konvent, generální presbyterium a generální předsednictvo. Pro evangelickou církev augšpurského vyznání ve východním Slezsku byla vydána přechodná ustanovení vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 165/1923 Sb. z. a n.200 V případě náboženské společnosti židovské se uplatnila zcela opačná tendence než u církví evangelických, a to snahy o sloučení kultových obcí ve vyšší svazy. Na tomto základě se utvořily tyto svazy židovských náboženských obcí: Svaz pražských židovských náboženských obcí (1925), Svaz českých židovských náboženských obcí v Čechách (1927), Svaz náboženských obcí židovských v Čechách s německou jednací řečí (1927), Svaz israelských židovských náboženských obcí na Moravě (1924), Svaz náboženských obcí židovských ve Slezsku (1925). Tyto uvedené svazy si v roce 1927 zřídily jako centrální orgán Nejvyšší radu svazů židovských náboženských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Praze. Její stanovy byly schváleny ministerstvem školství a národní osvěty 3. září 1927 č. 97.759/VI. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla založena organizace židovských náboženských obcí nařízením ministerstva kultu č. 1191/1888. Na Slovensku byly založeny dva nové svazy: Organisace autonomních ortodoxních židovských obcí na Slovensku (1920) a Svaz židovských náboženských obcí na Slovensku Jeschurun (1926 a 1928), oba měly své ústředí v Bratislavě.
200
Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 173-177.
46
Všechny zmíněné svazy židovských náboženských obcí byly uvedeny v život jen cestou administrativní – na základě ministerského schválení. Neměly tedy žádné kompetence stanovené zákonem nebo církevní ústavou schválenou na základě zákona. Církví v právním smyslu nadále zůstávala náboženská obec židovská. Přesto měly jednotlivé svazy povahu veřejných korporací.201 Pravoslaví, v českých zemích rozšířenému o ruské legionáře, byl výnosem ministerstva školství a národní osvěty č. 161.182/29 schválen status pravoslavné eparchie v české a moravsko-slezské zemi, výnosem ministerstva školství a národní osvěty č. 161.181/29 schválen podobný status pravoslavné eparchie pro Podkarpatskou Rus.202 Náboženská společnost československých unitářů, dříve společnost Svobodného bratrství, byla uznána vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 110/1930 Sb. z. a n. Mezi uznané církve patřila také islámská, neměla ale žádnou organizaci kvůli nedostatku příslušníků. Pro církve měl velkou důležitost zákon č. 96/1925 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání, nazývaný mezikonfesní zákon. Reformoval a sjednotil mezikonfesní právo na území celé republiky. Zákon se týkal náboženských vyznání, výkonu bohoslužby a duchovní správy, příspěvků a plnění, pohřbívání, nedělí a svátků. Náboženským vyznáním rozuměl zákon i stav „bezvyznání“. Určit dítěti konfesi příslušelo oběma rodičům, popř. tomu z nich, který druhého přežil, matce nemanželského dítěte nebo zákonnému zástupci. Určení konfese muselo proběhnout přihláškou k zápisu do matriky narozených do 14 dnů. Pokud se tak nestalo, dítě následovalo ve vyznání své rodiče. Pokud nebyli rodičové téhož vyznání a nedohodli společnou konfesi pro své děti, následovali ve vyznání synové otce a dcery matku. Ve věku 16 let měl právo každý svobodně rozhodnout o svém vyznání, musel o tom učinit prohlášení okresnímu úřadu. Podobně mohla být konfese změněna oprávněnou osobou dítěti do 16 let. Změnou náboženského vyznání zanikly všechna práva mezi opuštěnou církví a osobou, která z ní vystoupila. Práce a peněžní nebo naturální příspěvky ve prospěch cizí církve mohly být vymáhány jen na základě věcného patronátu nebo soukromoprávního závazku. Taxy a 201 202
tamtéž, s. 177-179. Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního I. Praha: Všehrd, 1946, s. 202.
47
štolové poplatky však mohly být žádány za úkony provedené na jejich žádost i od příslušníků jiných církví. V otázce pohřbívání zákon stanovil, že nikdo nesmí bránit slušnému pohřbení203 na hřbitově. Pokud nešlo o pohřbení v rodinné hrobce, mohla správa hřbitova odepřít pohřeb, pokud byl zemřelý příslušníkem jiné konfese, která měla v obvodu místní obce svůj hřbitov nebo tam byl hřbitov obecní. Další věcí projednávanou v zákoně byla otázka slavení nedělí a svátků. Zákon stanovil, že nikdo nesmí být nucen upustit od práce ve dnech svátečních a slavnostních jiné církve, že o svátcích kterékoliv církve je zapovězeno rušení bohoslužby v blízkosti kostela. Zákon dále nabádal, aby v neděli po čas bohoslužby byly zastaveny všechny veřejné práce, nebyly-li naléhavě nutné. Ve školách mělo být vyučování rozděleno tak, aby i náboženská menšina mohla vykonávat své náboženské povinnosti, podobná možnost měla bát dána i příslušníkům vojska a chovancům veřejných státních ústavů.204
4.7
Konsolidace vztahů
Přední představitelé československého státu si brzy uvědomili, že ČSR bude třeba nadále pokládat za stát katolický.205 Pokud by se totiž jako kritérium bral počet „vyznavačů“, tak i po vnitřní krizi katolické církve a opuštění značné části jejich příslušníků,
zůstávalo
Československo
státem
s velkou
většinou
katolického
obyvatelstva.206 Protikatolické ovzduší se ale v novém státě měnilo jen pozvolna. To dokazuje i to, že českoslovenští představitelé nevyužili příležitosti k přátelskému gestu oslavy milénia smrti svatého Václava v roce 1929. Podobně v roce 1933 nevyužili oslavy 110. výročí prvního křesťanského kostela na Slovensku, který v roce 833 postavil kníže Pribina. Tím se jen ukázala hloubka rozporů mezi československou vládou a slovenským politickým katolicismem. Zlepšení vztahů přinesl až rok 1935, kdy byl v Praze uspořádán celostátní katolický sjezd, jehož se svorně účastnili věřící všech národů Československa. Papež se na něm dal zastupovat pařížským arcibiskupem, kardinálem Verdierem. Na vrcholnou slavnost sjezdu, kterou byla mše slavená na strahovském
203
K tomu patřily obvyklé obřady, projevy, popř. náhrobky nebo pomníky. Náhrobky a pomníky nesměly obsahovat urážky společnosti, náboženské i bezkonfesní, které hřbitov patřil. 204 Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 179-182. 205 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 541. 206 Viz pozn. č.3.
48
stadionu, přišla celá československá vláda. Byla to jakási omluva za absenci na slavnosti o deset let dříve.207 V té době došlo k velmi významnému dění na poli domácí politiky. Šlo o dohodu agrární a lidové strany s cílem prosadit uzákonění cel na dovoz zemědělských výrobků, o které usilovala strana agrární, a také tzv. kongruy, tj. platů duchovních ze státních prostředků, o které zase usilovaly katolické strany208. O oba zákony se v parlamentě rozpoutal velký zápas doprovázený překážkami209 – v případě kongruy hlavně ze strany komunistické, československé národně socialistické a německé národně socialistické. Oba zákony se podařilo prosadit, kongrua byla přijata jako zákon ze dne 25. června 1926, č. 122 Sb. z. a n. Úspěch v zápase o cla a kongruu přivedl politiky stran na myšlenku, že by se příští vláda mohla obejít bez socialistických stran. Bývalá majorita všenárodní koalice přestala existovat po volbách v roce 1925, které přinesly posílení stran středu a pravice (na druhé straně též posílení extrémní levice – komunistů). Po mnoha (peripetiích) a jednáních se nakonec shodli na vytvoření vlády českoslovenští a němečtí agrárníci se třemi katolickými stranami a s národními demokraty a živnostníky. Tento kabinet nazývaný celně-kongruovým nebo také vládou panské koalice, se ukázal být poměrně stabilní (od října 1926 do prosince 1929). Nepříznivý dojem měl ale T. G. Masaryk na vládu bez socialistů, prosadil aspoň, že křeslo ministra zahraničí zůstane Edvardu Benešovi210. Finanční zajištění církve i vláda, ve které vedle sebe zasedali katolíci bez ohledu na národní příslušnost, vnímal příznivě i Svatý stolec.211 Důležitým
momentem
v konsolidaci
vztahů
mezi
církví
a
státem
v Československu bylo uzavření smlouvy Modus vivendi v roce 1928. V následném
207
Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 52-54. Vedle lidové strany též němečtí křesťanští sociálové a Hlinkova ľudová strana. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 550. 209 Od řvaní, pískání, přes házení kalamářů a spisů, došlo dokonce i k bitkám, při nichž se na předsedající schůze vrhla ve snaze je zfackovat i žena – socialistka Fráňa Zemínková. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 681. 210 Ten je zastával ve všech předchozích i následujících vládách až do svého zvolení prezidentem republiky. Ministrem však zůstával jako odborník, musel se vzdát svého poslaneckého mandátu za národně socialistickou stranu. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 551. 211 Proti mysli mu nebyl ani ministerský post Edvarda Beneše, který byl nakloněn pěstování dobrých vztahů mezi republikou a Apoštolským stolcem. Ten uvítal i to, že náměstkem ministra zahraničí se stal Kamil Krofta, který byl v kuriálních kruzích oceňován vzhledem ke své diplomatické činnosti u Svatého stolce. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 551-552. 208
49
období, v letech 1928 – 1938, se vztahy československé vlády k Svatému stolci utvářely v duchu vstřícnosti a ochoty řešit další záležitosti.212 Dalším dokladem dobrých vztahů se stalo jmenování nového nuncia Mons. Francesca Xaveria Rittera a jmenování pražského arcibiskupa Karla Kašpara kardinálem v roce 1935.213
212
Snaha československé vlády udržovat dobré vztahy se Svatým stolcem se projevila i v případě vynucené rezignace českého primase arcibiskupa Kordače v roce 1931 a incidentu v roce 1933 při nitranských oslavách 1100. výročí prvního kostela na Slovensku. Nitranský incident vedl k odvolání nuncia, ale neznamenal přerušení diplomatických styků. 213 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 105.
50
5 Vztahy mezi Československou republikou a Svatým stolcem 5.1 Počátky diplomatických vztahů mezi Československou republikou a Svatým stolcem Vztahy mezi Apoštolským stolcem a Československými úřady byly od počátku naplněny napětím a vzájemnou nedůvěrou. Základní otázkou byl poměr papežského státu k nástupnickým státům po rozpadu Rakouska-Uherska, protože bylo dobře známé rakouské sepětí trůnu a oltáře. Reakce Apoštolského stolce rychlá: už 8. listopadu 1918 poslal papež Benedikt XV.214 státnímu sekretáři215 kardinálu Pietro Gasparrimu list, kde vyzval k uznání nástupnických států. Vídeňský apoštolský nuncius216, Valfré di Bonzo, na přímý pokyn papeže pozdravil nového československého vyslance – a to znamenalo uznání Československa de facto.217 Tato skutečnost byla pro vládu překvapující, ale rozhodně velmi vítaná. Brzy se ovšem ukázaly meze tohoto vstřícného gesta. Vídeňský nuncius neschvaloval spojení Slovenska s českými zeměmi a jednoznačně se stavěl za zachování uherské koruny v jejích historických hranicích. To, že Svatý stolec bral na vědomí realistický stav věcí a snažil se o dohodu s novými státy, nezměnilo postoj některých významných vatikánských hodnostářů, kteří rozpadu Rakouska-Uherska litovali. Nedůvěřivý postoj k Československu byl prohlouben tím, že se záhy i v cizině stala známou skutečnost vládou zpočátku nijak netlumená protikatolická kampaň, která měla ohlas ve značné části české veřejnosti. Nových středoevropských států bylo víc a měly protichůdné zájmy. Pro všechny však představovalo nutnost vycházet vstříc přáním Svatého stolce,
214
Benedikt XV. byl papežem v letech 1914-1922. Státní sekretariát je řídícím orgánem římské kurie, tj. Svatého stolce. V čele státního sekretariátu stojí Státní sekretář, jehož funkce odpovídá funkci předsedy vlády. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 725. 216 Apoštolský nuncius nebo též nuncius je diplomatický zástupce papeže v určité zemi, jehož funkce odpovídá funkci velvyslance. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 724. 217 Roku 1920 byly navázány diplomatické styky: vyslancem ve Vatikánu se stal Kamil Krofta a prvním nunciem u československé vlády Mons. Clemente Micara, dosavadní auditor vídeňské nunciatury, a tím bylo Československo uznáno i de iure. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 44-45. 215
pokud od něho chtěly totéž.218 Apoštolský stolec měl zájem na tom, aby bylo katolické církvi zajištěno, že se bude moci v obnoveném státě volně rozvíjet.219 Po vzniku republiky panovalo mezi představiteli českých politických stran přesvědčení o brzké realizaci odluky církve, proto podle některých bylo navazovat vztahy s Apoštolským stolcem zbytečné. Jiný názor ale měli politikové, kteří řídili diplomacii nového státu. Zahraniční politika ČSR byla v rukou vedoucích činitelů protirakouského odboje, „mužů Hradu“ - Masaryka, Beneše220 a jejich spolupracovníků. Ať byly subjektivní pocity předních představitelů československého státu vůči katolické církvi jakékoliv, byli tito muži ve vztahu k církvi politickými realisty. Brzy se totiž ukázalo, že ČSR bude třeba nadále pokládat za stát katolický. Výrazem tohoto realismu politické reprezentace bylo rychlé navázání diplomatických styků se Svatým stolcem. Spolupráce byla pro oba partnery skoro holou nezbytností, neboť jedna strana potřebovala druhou.221 Jednou z prvních otázek bylo řešení personálního obsazení biskupských stolců. Přímý vliv na jmenování biskupů a arcibiskupů měl do roku 1918 císař, resp. vláda. Stolce byly obsazovány hodnostáři českému národnímu hnutí málo nakloněnými, biskupství slovenská ovládali biskupové promaďarsky orientovaní. Výměna na arcibiskupstvích v Praze a Olomouci proběhla poměrně klidně, na Slovensku pokračovala dramatičtěji. Vypovězení hodnostáři vznesli stížnost u Svatého stolce. Biskupství se rovněž dotkl zákon o pozemkové reformě, který radikálně omezil pozemkové vlastnictví církve. Jeho dosavadní držitelé požadovali finanční náhradu. Spor se vlekl a zaměstnával diplomaty prakticky celé meziválečné období. Stolce na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo nutné obsadit kněžími loajálními k Československé republice. Bylo nezbytné přizpůsobit hranice diecézí státním
218
Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 527. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 49. 220 Edvard Beneš jako ministr zahraničních věcí měl rozhodující roli v utváření zahraničně-politické koncepce vztahu ČSR k Svatému stolci. Podařilo se mu nejen překonat porevoluční odbojné hnutí „Pryč od Říma!“, ale také prosadit navázání diplomatických styků. Ve vztahu k Modu vivendi jej lze označit za vlastního autora tohoto smluvního ujednání, včetně samotného názvu Modus vivendi. Jeho pojetí vztahu státu a církví vyjadřovalo snahu najít formu přátelského soužití a způsob vzájemné spolupráce. Stal se nejen představitelem této dohody, ale jejím garantem po celou dobu své politické činnosti. Tento kooperativní model vztahu církve a státu dosáhl svého největšího rozkvětu v třicátých letech v předválečném období. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 95-97. 221 Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 50-52. 219
52
hranicím. Nejednalo se o dílčí úpravy, ale mocné zásahy do letitého církevního organismu.222 Podobně bylo nutné upravit i situaci duchovních řádů – tj. vytvořit jejich československé provincie nebo komunity podřídit přímo Svatému stolci. Bylo nutné vyřešit i celou škálu jiných otázek jako církevní školství, majetkové otázky, právní otázky. Pro řešení těchto problémů bylo nezbytné řádné diplomatické zastoupení u papežského státu. Přímý diplomatický styk mezi Apoštolským stolcem a Československou republikou byl navázán v říjnu 1919, kdy do Prahy přijel Mons. Clemente Micara223. Pražské ministerstvo zahraničí připravovalo zřízení řádného československého velvyslanectví u Svatého stolce. Kandidáta do funkce, dr. Kamila Kroftu, schválilo v lednu následujícího roku, jmenovací dekret podepsal prezident Masaryk 25. února 1920. Pro prvního vyslance nebyl Řím neznámým prostředím, v letech 1899-1901 a 1905-1906 zde strávil téměř dva a půl roku studiem ve vatikánských archivech. Jako historikovi a univerzitnímu učiteli mu byla otázka vztahů mezí církví a státem blízká. Ještě před svým odjezdem se důkladně seznámil s touto problematikou, koncem roku 1918 předložil Benešovi vlastní návrh pro další postup s Apoštolským stolcem. S programem vyslovil souhlas i prezident Masaryk, dokonce i Mons. Micara. Dne 6. března 1920 odjel Kamil Krofta z Prahy.224 V Římě začal Krofta ihned úřadovat, již 12. března požádal o slyšení vatikánského státního sekretáře kardinála Pietra Gasparriho,
222
Z šesti slovenských diecézí byly jen tři – Nitra, Banská Bystrica a Spiš - cele v ČSR. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 225. 223 Clemente Micara se stal v říjnu 1919 papežovým zástupcem u místního episkopátu. V rámci kuriálních zvyklostí to byl celkem běžný předstupeň k tomu, aby později zastupoval papežský stát i u československých státních představitelů. Jeho církevní mise se spojila s diplomatickou 9. září 1920. Důležitou byla okolnost, že se Clemente Micara stal nunciem, což znamenalo, že Apoštolský stolec udržuje s novým státem styky na stejné úrovni jako s bývalou monarchií. Nešlo o projev přízně, ale o to, že se apoštolský nuncius stával v zemi, v níž byl akreditován, automaticky doyenem diplomatického sboru (tj. diplomat, který oslovuje při slavnostních příležitostech hlavu státu, u něhož je sbor akreditován, ve jménu celého sboru. Jde o nejdéle působícího člena sboru. Uplatnilo se tu ustanovení Vídeňského kongresu z r. 1825, že v katolických státech (nebo ve státech, které si to přejí) jsou papežští nunciové automaticky doyeny diplomatického sboru bez ohledu na své služební stáří. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 542-543, 721. 224 Odjížděl s nadějí, že se mu podaří sporné otázky vyřešit v dohledné době. Když přijel designovaný vyslanec do Říma, musel se ubytovat v hotelu, v prvních týdnech zůstával sám bez pomocného úřednického personálu i bez základních potřeb, jakými byl např. psací stroj. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 226.
53
dne 16. března byl jím přijat, aby předal pověřovací listiny a smluvil audienci u papeže. Dne 22. března byl poprvé přijat papežem Benediktem XV. Pro vztahy mezi Apoštolským stolcem a Československem bylo nesporným pozitivem to, že úřad státního podsekretáře pro zahraničí zastával Bonaventura Cerreti225. Právě s Mons. Cerretim projednával Krofta většinu vyvstalých problémů. Naopak málo srdečný poměr k československému státu měl státní sekretář Gasparri, který dával československým diplomatům najevo, že mnohem sympatičtější mu byla zaniklá habsburská monarchie než nástupnické státy. Jako církevně právní konzervativec měl daleko k svobodomyslnému Československu. Krofta se státním sekretářem Cerretim téměř ihned začali projednávat nejpalčivější body vzájemných vztahů: jmenování nových biskupů na Slovensku, nové rozhraničení diecézí, potvrzení statutu teologické fakulty v Bratislavě zřízené státem v létě 1919 vrámci bratislavské Komenského univerzity. Cerreti ubezpečil Kroftu, že papežský stolec je rozhodnut srovnat hranice diecézí se státními hranicemi, až budou definitivně stanoveny. Otázka bratislavské teologické fakulty se zdála vyřešena příslibem jejího brzkého sankcionizování226. 5.1.1
Obsazení biskupských stolců a spor o prezentační právo
Největším problémem byla otázka jmenování biskupů na Slovensku. Spor se týkal prezentačního práva227 československého státu jako dědice habsburské monarchie, stejně tak i otázek personálních a nároků majetkových náhrad pro vypovězené maďarské biskupy. Československá vláda požadovala, aby jedním z nových biskupů byl jmenován slovenský vlastenecký kněz Marian Blaha, tato Kroftova žádost však byla striktně odmítnuta.228 Mons. Cerreti navrhl vlastního kandidáta – byl jím K. Kmeťko. Československá vláda však na svém kandidátovi trvala. Tento Benešův požadavek
225
Který byl spíše prodohodově, profrancouzsky orientovaný a k Československu nebyl apriorně zaujatý. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 227. 226 tamtéž, s. 227-228. 227 J. Dejmek uvádí, že šlo o právo nominační, ale bylo to právo prezentační. Nominace znamená udělení úřadu volné, zatímco prezentace – udělení vázané (stát uděluje úřad, volně si však nevybírá, ale je mu prezentováno více kandidátů). De iure mělo jít vždy o právo prezentační, v praxi však docházelo k případům, že panovník jmenoval biskupa a papež ho třeba i s ročním zpožděním potvrdil (šlo tedy de facto o nominaci). 228 Protože část kněžstva je proti němu.
54
otevřel tuhý zápas mezi československou diplomacií a římskou kurií229, kde šlo o víc než jednoho vlasteneckého kněze.230 Kurie přiznávala až do zániku habsburské monarchii právo prezentovat biskupy a vysoké církevní hodnostáře panovníkovi, reprezentantům nástupnických států však nikoliv231. Pro většinu vlád nástupnických států však bylo nemyslitelné, že by dosazování špiček katolické hierarchie nemohly ovlivňovat. Beneš si představoval, že by při obsazování některého z biskupství Svatý stolec jmenoval vládě několik osob, aby se o nich vyjádřila, a podle toho rozhodl. Kurie však toto stanovisko odmítla a navrhla vlastní řešení, kdy by se vládě ponechala možnost vyjádřit se ke kandidátům z politických aspektů. O vhodnosti kandidáta by však rozhodoval Svatý stolec sám z hlediska náboženského a církevního. Vyslanec naznačil, že by československé straně stačilo, kdyby z kuriálních kandidátů byl vybrán ten, který by se zdál československé straně politicky nejpřijatelnější, s čímž Mons. Cerreti souhlasil. Praxe se však ukázala být mnohem složitější. Počátkem dubna kurie navrhla na českobudějovický biskupský úřad P. Šimona Bártu232, vláda však chtěla jmenovat bývalého dvorského kaplana Ladislava Dvořáka, proto se o Bártovi vyjádřila jako o kandidátovi nevhodném. Mons. Cerreti přislíbil prozkoumání této kandidatury. Československá vláda však toto stanovisko změnila z obavy, aby ústupek ve věci Bártově nezpůsobil, že v otázce spišského biskupství (kandidatuře Blahově) k ústupku nedojde, a od Dvořákovy kandidatury upustila. Kamil Krofta v té době sondoval, zda by bylo možné eventuelně Blahovo jmenování jinam než do Spiše, čemuž Mons. Cerreti přisvědčil. Již při počátečním projednávání otázek československých biskupství se vynořila otázka majetkové náhrady odstoupivších hodnostářů a částečné náhrady za statky podléhající pozemkové reformě. Tímto majetkovým vyrovnáním podmínila kurie další projednávání ostatních problémů. Papežský stolec byl ochoten se smířit se záborem
229
Římská kurie je souborem administrativních úřadů Svatého stolce. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 723. 230 Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 226-228. 231 K rozporu došlo při jmenování biskupů. Určité právní kruhy (Antonín Hobza, Josef Tureček, František Kop aj.) prosazovaly názor, že Československo jako nástupnický stát převzalo právo prezentace po rakouských a uherským mocnářích – Apoštolský stolec to naopak jednoznačně označil za osobní prerogativu těchto monarchů, která na nástupnické státy nepřešla. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 45. 232 Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 229.
55
statků vrámci pozemkové reformy, požadoval však pro postižené preláty233 peněžitou náhradu, k čemuž byla československá strana ochotná. Ještě v dubnu zahájil československý vyslanec s římskou kurií jednání o církevních problémech na Slovensku, zvláště o novém rozhraničení diecézí. Ač o poměrech na Slovensku panovaly ve vatikánských kruzích pochybné představy živené maďarskou propagandou, dostalo se Kroftovi ujištění, že biskupové budou jmenováni rychle a že kurie nebude bránit rozdělení některé z diecézí, leží-li většina jejího teritoria mimo státní území.234 Stejně tak bylo přislíbeno osamostatnění řeholních řádů. To vše bylo diskutováno pouze předběžně, Apoštolský stolec to podmiňoval uzavřením míru s Maďarskem. Krofta přesto vyzval vládu, aby vypracovala oficiální návrh rozhraničení slovenských diecézí.235 V srpnu tyto otázky československý diplomat Krofta probíral s Mons. Micarou – ten přislíbil vyhovění v otázkách vymanění slovenských klášterů z podřízenosti uherských představených236 i v otázkách nového rozdělení diecézí na Slovensku. Vyloučil však jmenování Blahy do Spiše. O několik dnů později předložil státní podsekretář Mons. Cerreti Kamilu Kroftovi dva kuriální kandidáty na nitranské a banskobystrické biskupství – profesora církevního práva J. Budayea papežského pronotáře v Trnavě P. Jantausche. Československá vláda měla vznést námitky, ale opět pouze z hlediska politického.237 V té době byla aktuální i volba biskupa olomouckého, nástupce za Lva Skrbenského238. Praha již 18. září oznamovala vatikánské delegaci
233
Termín prelát označuje církevního hodnostáře. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 724. 234 Československé straně šlo zejm. o diecézi rožňavskou. 235 Československá vláda s řešením této otázky moc nespěchala, oznámila však Kroftovi, že na jmenování Blahy trvá. To však bylo komplikováno stížnostmi polských zástupců, že Blaha podporuje protipolskou agitaci. Varšava navrhla, aby sporná území byla vyňata z pravomoci československých biskupů, na což Svatý stolec přistoupil. Bez dohody s československou stranou byl jmenován k velké nelibosti československé strany zatímním správcem sporných území Mons. Schioppa, designovaný nuncius v Budapešti. 236 Nebylo by však možné vypudit všechny maďarské řeholníky. 237 Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 229-232. 238 Vyřešit problém jmenování olomouckého arcibiskupa byl jeden z prvních úkolů pro apoštolského delegáta Mons. Micaru. Stejně jako v případě pražského, byli hodnostáři šlechtického původu úzce spjatí s monarchií nahrazeni vlasteneckými kněžími. Stejně jako pražský František Kordač, byl i Antonín Cyril Stojan před svým ustanovením do funkce představitel českého politického katolicismu. Rozdílem ve jmenování byla okolnost větší naléhavosti u arcibiskupa pražského, který byl jmenován v Římě v období předtím, než začaly fungovat normální vazby mezi Svatým stolcem a Československem. Jmenování olomouckého arcibiskupa proběhlo zcela podle regulí – řídil ji nuncius a před Stojanovým jmenováním si vyžádal souhlas československé vlády. Fakt, že do Olomouce byl dosazen biskup, který byl všeobecně oblíben mezi kněžími i věřícími a zároveň vyhovoval i československé vládě, byl příznak toho, že se vztahy mezi Vatikánem a Československem ustalují na
56
výsledky rozhovorů s Mons. Micarou – ministerská rada vyslovila nunciovi souhlas s kandidaturou Kmeťka, Blahy, Vojtaššáka, Hromady a Barty, souhlas s ostatními čtyřmi podmiňovala jmenováním Blahovým ve Spiši, eventuelně jinde. Zároveň bylo oznámeno, že Československá církev byla uznána vládou. Dr. Krofta oznámil stanovisko vlády Mons. Cerretimu, jehož reakce byla kupodivu umírněná, ani eventuelnímu jmenování Blahy jinde než ve Spiši se nebránil. Krofta byl však upozorněn, že je to něco výjimečného, z čehož se nesmí nic odvozovat pro budoucnost. Dne 10. listopadu 1920 oznámil Mons. Cerreti československému vyslanci Kroftovi přesné kandidatury na jednotlivé stolce: Blahu do Banské Bystrice, Kmeťka do Nitry, Vojtaššáka do Spiše a Bartu do Českých Budějovic – byli tedy mezi nimi dva kandidáti vládní (Blaha, Vojtaššák), což bylo pro československou stranu velkým úspěchem. Mons. Cerreti také přislíbil, že Apoštolský stolec nebude činit obtíže s obměnou prešovského a mukačevského biskupa (Št. Nováka239 a Pappa240). Nemile zato překvapil vyslance návrh, aby na severní Moravě byla vytvořena nová diecéze, která by uspokojila tužby tamní německé menšiny. Tuto ideu Krofta ihned odmítl, připustil však možnost diecéze smíšené, v jejímž čele by stál německý biskup. Počátkem prosince byli první tři slovenští biskupové uvedeni do úřadů.241 Jmenování nových biskupů byla nesporným úspěchem československého velvyslanectví (československá strana fakticky dokázala přimět kurii k potvrzení části vlastních kandidátů). Koncem roku 1920 byla nejpalčivější otázka řeholních řádů. Československá vláda se snažila, aby žádný klášter, řádový dům nebo komenda nebyl řízen nebo spravován z ciziny (s výjimkou Říma), ale byl včleněn do vlastních církevních provincií. Krofta podal již v srpnu Svatému stolci nótu o klášterech a řádech na Slovensku, aby byly neprodleně vyňaty z vlivu maďarských představených. Obava z ovlivňování v protičeskoslovenském duchu se ukázala oprávněnou, jak ukazuje
239
240
241
uspokojivé úrovni. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 542. Byly vzneseny vážné námitky proti jeho vystupování kontrastující s jeho stavem. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 232. Odmítl složit přísahu republice. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 232. Maďarská vláda sice proti tomu protestovala, Apoštolský stolec však protest odmítl, Krofta se ale musel zavázat, že československý stát bývalým biskupům zajistí dostatečnou obživu. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 233.
57
příklad premonstrátů v Jasově.242 Tento spor se podařilo urovnat, vzápětí se však vynořil problém s redemptoristy.243 Malého úspěchu bylo dosaženo i v řešení jiných otázek. Již od ledna 1921 se také jednalo o jmenování papežského administrátora pro teritoria244 dříve náležející ostřihomské arcidiecézi. Kurie však váhala, obávala se maďarské reakce. Ze stejného důvodu odmítla suspendovat košického biskupa FischerColbrieho, ačkoliv proti němu československá strana vznesla vážné námitky245. Kurie sice koncem léta konečně navrhla administrátorem pro toto území slovenského kněze Bubniče, počátkem srpna však jednání opět ustala z důvodu pro Apoštolský stolec nepříznivému československému stanovisku k církevním statkům, dosazení administrátora bylo suspendováno. S kandidaturou J. Bubniče však nesouhlasili ani slovenští biskupové, jak zjistil Krofta v rozhovoru se špičkami slovenského kléru.246 Řešení tohoto problému uvázlo, administrátor pro Trnavu jmenován nebyl.
242
Premonstráti, kteří spravovali gymnázia v Košicích a Rožňavě, pokračovali v pedagogickém působení postaru – učili jen maďarsky a štvali proti republice. Státní úřady zakročily a premonstráty internovaly v mateřském klášteře v Jasově. Ti si však stěžovali v Římě a 23. října předal státní sekretář Gasparri Kroftovi nótu orodující za trpící mnichy. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 233. 243 Redemptoristický řád, rozdělený do šesti oblastí, měl v ČSR celkem 11 kolejí Z nich 7 bylo v Čechách a 4 na Moravě. Z těchto kolejí tvořilo 7 (Svatá Hora, Příbram, Plzeň, Obořiště, Červenka u Litovle, Brno, Bělsko), vesměs českých, tzv. pražskou provincii. Smíšené nebo německé byly 4 (Budějovice, Fillippsdorf, Muttergottesberg u Králík, Svitavy) a patřily k Vídni. Československé úřady i československé duchovenstvo v čele s arcibiskupem Kordačem žádali, aby zbývající 4 koleje byly připojeny k pražské provincii. To však němečtí členové řádu odmítli. Římská konsulta kongregací v říjnu 1920 rozhodla, aby ze tří čistě německých kolejí byla vytvořena separátní viceprovincie v čele s visitátorem, pouze budějovickou kolej připustila inkorporovat české provincii. Přes protesty československých duchovních, na druhé straně ovšem s obavami, aby součástí německé viceprovincie nebyly také Budějovice, se přistoupilo ke kompromisnímu řešení – Budějovice byly připojeny k pražské provincii a z německých kolejí byly vytvořena zvláštní viceprovincie. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 233-234. 244 Československá strana již tehdy počítala s tím, že bude vytvořena nová diecéze se sídlem v Trnavě. 245 Biskup odmítl složit přísahu věrnosti ČSR, ponechal svůj úřad, kapitulu i kněžský seminář v maďarských rukou a navíc bránil v kázání a bohoslužbách ve slovanském jazyce. Někteří jej obviňovali z otevřeného protičeskoslovenského vystupování. Cerreti však tvrdil, že biskupa není možné sesadit z pouhých politických důvodů. Krofta se snažil dosáhnout konsensu – Fischer-Colbrie může zůstat, pokud bude kurií napomenut k loajálnosti k československému státu, což kardinál přislíbil. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 238-239. 246 V říjnu 1921 dorazilo do Říma početné československé poutnictvo vedené arcibiskupem A. C. Stojanem, jehož účastníky byli všichni slovenští biskupové, také deset poslanců a senátorů lidové strany. Pro československou diplomacii to byla důležitá možnost prodiskutovat problémy na Slovensku přímo se špičkami slovenského kléru. Poněkud překvapivě působil rozhodný odpor proti jmenování J. Bubniče trnavským administrátorem. Překvapila i malá papežova vlídnost, se kterou se českoslovenští věřící setkali. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 243.
58
Výraznějšími úspěchy zůstávaly tak jen dílčí výsledky na poli řádových kongregací – v únoru bylo schváleno usnesení generální kapituly cisterciáckého řádu o vytvoření zvláštní československé provincie této řehole, byla zahájena úspěšná jednání o rozšíření českých redemptoristů na Slovensko247, v několika případech byly také dílčím způsobem upraveny hranice jiných provincií. 5.1.2
Otázka bratislavská teologická fakulta, odluky církve a státu, Československé církve a řešení dalších témat
V jednáních ohledně Bratislavské teologické fakulty dal kardinál Gasparri dal najevo, že předložený návrh statutu fakulty římská kurie neschválí, neboť čtyřleté studium248 nestačí. Začal další zápas mezi československou diplomacií a kurií, tento zápas však československá strana nevyhrála. Ve stejné době sondoval Kamil Krofta postoj k otázce odluky. Vatikánské kruhy vyděsil návrh radikální odluky předložený poslancem Theodorem Bartoškem, byly však ubezpečeny, že vláda si představuje svůj návrh jinak a že zamýšlí se dopředu seznámit s míněním Říma. V září Praha oznamovala vatikánské delegaci výsledky rozhovorů s Mons. Micarou. Byl dán souhlas i s rozšířením studia teologické fakulty na šest let. Bratislavská teologická fakulta měla totiž značnou důležitost pro výchovu nové generace kněží. Československé úřady se proto snažily v otázce její organizace vyjít co nejdále vstříc regulím církevního práva. Dne 19. listopadu však kardinál Gasparri oznámil, že na Slovensku chybějí pro zřízení nové teologické fakulty potřebné podmínky, neboť zcela chybějí instituce pro náležitou předchozí přípravu.249
247
Tam měli nahradit tamní takřka výlučně maďarské piaristy. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 239-240. 248 Požadováno bylo studium šestileté. 249 Krofta namítl, že je to něco úplně nového, pro bývalé rakousko-uherské prostředí neznámého, a že je na pováženou to nově zavádět. Kardinál však trval na svém návrhu suplovat fakultu zřízením generálního semináře. Fakulta byla de iure založená zákonem č. 441/1919 Sb., postupně se však de facto rozpadla, když se její sbor rozptýlil na české teologické fakulty a na Filosofickou fakultu v Bratislavě. Ke zřízení bratislavské fakulty dal Vatikán souhlas až koncem roku 1935, následujícího roku byla znovu založena. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 232.
59
Právě při řešení otázek řádů a církevního školství se stále více ukazoval aktuálnost odluky církve od státu250. Kroftovým hlavním cílem bylo právě řešení této otázky.251 Na schůzce s kardinálem Gasparrim dne 10. prosince 1920 mu Krofta sdělil, že je odluka v ČSR neodvratná, neboť se jí domáhají všechny nejmocnější politické strany, stojí za ní vláda i prezident. Ubezpečil ho však, že nechtějí odluku francouzského typu, ale brazilského, který má následovat po dohodě s Apoštolským stolcem.252 Kardinál Gasparri odpověděl, že ačkoliv Svatý stolec zásadně (in thesi) nemůže odluku uznat, formu brazilskou by neodsuzoval.253 Počátkem roku 1921 se řešení nejdůležitějších otázek přesunulo do Prahy, kam 3. ledna odjel i československý vyslanec. Ministr zahraničí i prezident měli s Kroftou jiné plány, ten chtěl však alespoň část úkolů dořešit. Sjednal podrobnosti týkající se Benešovy cesty do Říma, urychlil přijetí prvních závazných opatření tzv. rozlukové komise254. Tento orgán přijal již koncem roku pro vládu programové prohlášení o církevních otázkách, ale zcela obecné. Na Kroftovo naléhání vydala komise nové prohlášení formulované konkrétně. Trvalo na právu československého státu jmenovat biskupy, jako to činil rakouský stát, neboť se v církevně juristických otázkách Československo hlásilo k platnému řádu převzatému z monarchie. V otázce teologické fakulty v Bratislavě bylo přijato stanovisko, že pokud Svatý stolec bude trvat na odporu vůči ní, navrhne vláda její zrušení parlamentu.255 Bylo dohodnuto i řešení otázky Československé církve a jejích kostelů. V obcích, kde je více
250
Kurie trvala na tom, že profesory do generálních seminářů a fakult může jmenovat jedině Řím, a to i za cenu toho, že by církevní pedagogové nebyli placeni státem. Z toho Dejmek vyvozuje, že si, alespoň v některých otázkách, sám Svatý stolec odluku přál. 251 Zatímco v Praze řešení otázky zcela usnulo, připravil Krofta vlastní návrh odluky, a to podle srovnávacích studií zákonů portugalských a brazilských. 252 Vatikán by se mohl předběžně vyjádřit o jednotlivých bodech, nikoliv je schvalovat, ale aby řekl, zda jsou pro něj tolerovatelné. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 235. 253 Souhlasil také s předběžným projednáním jednotlivých bodů, ale obecně byl toho názoru, že je lepší nic zvláštního neustavovat a uznat jen právo katolíků sdružovat se jako jiní občané. Tento názor Kroftu překvapil a začal věřit na brzké vyřešení této otázky. Vatikán však tento problém tak jednoduše nechápal. 254 V tomto orgánu, jehož hybnou silou byl ministr školství J. Šusta, zasedali dále právníci, univerzitní profesoři A. Hobza a K. Henner, vyslanec Fr. Chvalkovský, jenž byl v té době tajemník na ministerstvu zahraničí a 3 vysocí úředníci ministerstva zahraničí a ministerstva školství. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 236. 255 Návrh měl být odůvodněn tím, že Vatikán má za nedostatečné fakulty našeho způsobu a vláda pak nemá důvod trvat na zachování teologických fakult v Praze a Olomouci, které navrhuje zrušit spolu s bratislavskou. S tímto návrhem posléze souhlasil i arcibiskup Kordač. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 236.
60
kostelů, bude jeden právně přidělen církvi Československé, kde je kostel jediný, bude stanoveno společné užívání. S těmito stanovisky se Krofta koncem ledna 1921 vracel do Říma. Hned 1. února začal s podsekretářem Mons. Cerretim otázky projednávat. Nejpalčivějším problémem byla otázka „schizmatiků“, tedy Československé církve a jejích modliteben. Zatímco možnost postoupení jednoho kostela Československé církvi v obcích, kde je kostelů více, nevyloučil, možnost společného užívání kostela oběma církvemi kategoricky odmítl. Dne 5. února přijel do Říma na oficiální návštěvu československý ministr zahraničí E. Beneš. O dva dny později se v doprovodu Kamila Krofty setkal s kardinálem Gasparrim. Toto dvouhodinové jednání však přineslo jen malé výsledky a spíš ukazovalo hluboké názorové rozdíly.256 Benešův dialog s kardinálem Gasparrim se stal pouhým prologem k následujícím československo-vatikánským jednáním, které dále vedl československý vyslanec. Týkaly se nyní především otázky církevních statků a jejich náhrady, dořešení personálních otázek biskupství na Slovensku a obdobných otázek uniatských biskupů rusínských a další reorganizace řádových kongregací na československém území. V tomto období Apoštolský stolec dokazoval, že jeho diplomacie zaujala k novým poměrům realističtější stanovisko. Řešení problémů však neprobíhalo pružně a nepodařilo se dovést ani jediný k definitivnímu konci. Římské kuriální kruhy se jen těžko smiřovaly se záborem církevních statků v rámci československé pozemkové reformy. Znovu tento problém rozvířila stížnost vratislavského biskupa V. Bertrama, „jehož“ statky na Moravě byly „protiprávně konfiskovány“. Mons. Cerreti znovu vystoupil s tezí, že dispoziční právo na církevní zboží má výlučně kurie. Krofta požadoval, aby rozluková komise právně dokázala, že 256
Ministr oznámil kardinálovi, že československá vláda trvá na právu bývalých rakousko-uherských panovníků jmenovat biskupy, což ale kardinál Gasparri ihned odmítl. V otázce církevních statků podléhajících pozemkové reformě popřel ministr Beneš právo kurie o nich rozhodovat, přislíbil ale jejich zachování církevním účelům, i toto však kardinál Gasparri zamítl (mohl by však zahmouřit oko, zůstane-li užívání statků církvi). Přijetím kompromisního řešení dopadl problém Československé církve. Ministr Beneš oznámil, že vláda zabrání dalšímu zabírání katolických kostelů a bude hledět, aby byly obsazené kostely navrácené původnímu uživateli, s čímž se kardinál spokojil. Kardinál Gasparri souhlasil, aby ve větších místech s více kostely byl ten méně užívaný přiřknut Československé církvi; společné užívání ovšem vyloučil. Když E. Beneš nadhodil téma odluky, kardinál Gasparri odpověděl, že církev je v zásadě proti, ale kdyby to byla odluka nenásilná, spravedlivá, na způsob brazilské, mohla by se s ní smířit. Posledním diskutovaným tématem byla teologická fakulta v Bratislavě, o které panovaly naprosto protichůdné názory. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 237.
61
nároky československého státu vycházejí pouze z rakousko-uherského právního řádu. Bylo mu však oznámeno, že vláda nemá zájem pouštět se do sporu o tuto otázku se Svatým stolcem, nýbrž že zákonodárné sbory rozhodnou o této otázce samostatně s ohledem na suverenitu státu. Sám vyslanec považoval tuto odpověď za povážlivou s ohledem na budoucí československo-vatikánské styky. Významné pro tyto vztahy byly také personální změny ve státním aparátu Apoštolského stolce, ke kterým došlo na přelomu jara a léta 1921. Nepochybným ulehčením pro československé delegáty bylo jmenování státního podsekretáře Frederica Tedeschiniho nunciem do Madridu.257 Zcela opačně posuzoval Krofta odchod Mons. Cerretiho, který byl v květnu jmenován nunciem do Paříže. Cerretiho nástupce, Mons. Francesco Borgongini-Duca, se sice svému předchůdci vyrovnal vzděláním a úředními schopnostmi, ale zcela mu scházela znalost středoevropských problémů, což jejich vyřešení nemohlo prospět. V polovině července přijel neoficiálně do Říma prezident Masaryk. Diplomat Krofta v diskusi o odluce upozornil prezidenta, že v současnosti by bylo možné vyřešit poměry mezi státem a církví klidně a důstojně. Navrhl, aby se k odlukovému aktu přistoupilo co nejrychleji, čímž prezident souhlasit, chtěl jen, aby odluku provedl ministr školství, a to jako člen nové vlády, s jejímž nástupem se počítalo na podzim. Odluka tak byla znovu odložena.258 Zhruba ve stejné době došlo mezi Prahou a Římem k dosud nejvážnějšímu incidentu. Když totiž počátkem října přijel do Bělehradu první biskup Československé církve M. Pavlík, aby zde byl slavnostně vysvěcen, byl oficiálně přijat tamním československým velvyslanectvím v čele s vyslancem Antonínem Kalinou. Kurie to ovšem brala jako urážku Svatého stolce a protestovala u československého diplomata v Římě. Krofta protest odmítl, Mons. Borgongini však požadoval, aby československá vláda prohlásila, že bělehradská delegace jednala bez instrukcí vlády.259 Spor dopadl
257
258
259
Ačkoliv měl na starosti výlučně vnitřní církevní otázky, vzhledem k oblibě, jaké se těšil u papeže Benedikta XV. se soudilo, že měl velmi podstatný a často rozhodující vliv na politiku Vatikánu právě ve věcech nejdůležitějších a nejchoulostivějších. Československá zpráva o něm praví, že se věřilo, že on je vlastním inspirátorem významných papežových činů; tím citelnější byla jeho rozhodně germanofilská orientace. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 240. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 241. Krofta doporučoval, aby se dalo Svatému stolci najevo, že nelze připustit, aby si Apoštolský stolec osoboval vliv na církevní politiku československého státu vůči jiným církvím. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91, s. 243-244.
62
kompromisně, ukázalo se totiž, že Kalina skutečně jednal bez pokynů z Prahy. Předznamenal však budoucí konflikty, které vyvrcholily Marmaggiho aférou.260 Ke konci své mise Krofta sondoval, zda by nebylo možné rehabilitovat Jana Husa. Krofta však tvrdě narazil – rozsudek koncilu nad Husem byl pokládán za neodvolatelný a oslavování pražského mistra se považovalo za akt nepřátelství vůči katolické církvi. Stejně se nepodařil prosadit požadavek, aby na republiku přešlo někdejší právo císaře prezentovat biskupy.261 Dojem relativní neúspěšnosti mise, který si Kamil Krofta odnášel v půli prosince, když odjížděl z Říma, vyplýval z nedořešenosti palčivých otázek jako stanovení nových hranic diecézí. Musel se pouze spokojit se sliby vatikánských představitelů, že i na ně dojde řada, což nebylo znakem neochoty tyto otázky řešit, ale Svatý stolec nic nechtěl rozhodovat ve spěchu. Bilance pozitivních položek prvního vyslance nesla jmenování tří slovenských biskupů, z nichž dva byli kandidáty československé vlády a třetí byl slovenským vlastencem, vymanění slovenských klášterů z maďarské podřízenosti, podařilo se mu také zmařit plán německých piaristů na zřízení samostatné sudetské provincie. Již za Kroftova působení byla také vytvořena samostatná provincie řádu cisterciáků a zahájena jednání ohledně ostatních řádů, která byla úspěšně uzavřena později. Naopak mu nebylo vyhověno v požadavku na sesazení košického biskupa Fischera-Colbrie262. Kamil Krofta za dva roky svého působení v Římě položil velmi solidní základy pro další pozitivní utváření vztahů mezi ČSR a Svatým stolcem. Jeho nástupce ve funkci, dr. Václav Pallier, byl diplomatem menšího formátu, za jeho působení se v činnosti i výsledcích zastupitelského úřadu projevil určitý útlum.263 Po Kroftově odjezdu z Říma se přeneslo těžiště řešení česko-vatikánského poměru do 260
tamtéž, s. 244-245. Svatý stolec to koneckonců nepotvrdil žádnému z nástupnických států. V diskusi mezi státním podsekretářem Mons. Cerretim a československým diplomatem o biskupských úřadech formuloval Mons. Cerreti stanovisko Svatého stolce tak, že nemá zájem jmenovat někoho, proti komu by měla vláda vážné politické námitky. O vhodnosti kandidáta z hlediska náboženského a církevního však musí rozhodovat Svatý stolec sám. V tomto výroku lze vystopovat základní charakteristiky politiky Svatého stolce. Ten se vždy snažil, aby se jeho vztahy se státy utvářely pozitivně, v rámci tohoto úsilí respektoval stávající režim partnerského státu. Byl často ochoten vyjít státům vstříc navzdory odlišným přáním a záměrům místní katolické hierarchie nebo věřících, pokud se tyto záměry řídily jinými než ryze náboženskými hledisky. Ve všem, co se týkalo náboženství, chtěl mít ovšem Apoštolský stolec zcela volné pole působnosti. Za těchto podmínek není dohoda snadná, vyjasnění stanovisek a nalezení kompromisů vyžaduje často dlouhou dobu. Další zásadou vatikánské diplomacie, je: „Nikdy nic neuspěchat.“ Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 546-547. 262 Protože proti němu nebyly z církevního hlediska námitky. Tento biskup dostal při návštěvě Říma důsledného napomenutí, aby se choval k republice loajálně, jehož skutečně uposlechl. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 547. 263 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 548.
261
63
Prahy. V září 1923 v Praze vystřídal Mons. Clementa Micaru nuncius Francesco Marmaggi. Nový papežský diplomat započal s přípravnými pracemi směřujícími k uzavření dohody mezi Československem a Apoštolským stolcem. Z české strany spolupracoval na přípravě dohody zejména lidovecký politik Jan Jiří Rückl. Před rokem 1925 obě strany spíše vyčkávaly. Apoštolský stolec se snažil o udržení pozic zděděných z Rakouska v co největším rozsahu. Československé straně vyšel vstříc ve věci obsazení arcibiskupských úřadů v Čechách a na Moravě, proti zrušení některých církevních svátků vznesl pouze formální, mírný protest. Československo se zase zdrželo některých radikálních kroků264. Snažilo se také změkčit pro církev nepříznivé rozhodnutí o rušení církevních svátků. K novým státním svátkům pro církev těžko přijatelným, jako byl 1. máj nebo 6. červenec – výročí upálení Jana Husa, přibyly jako smířlivé gesto vůči českým a slovenským katolíkům dva nové, tj. 5 červenec – svatí Cyril a Metoděj, a 28. září – svatý Václav. Navzdory snaze představitelů Svatého stolce i československé republiky vyvarovat se podněcování vzájemné nevole, nejbližší oslava jednoho ze svátků – 510. výročí upálení mistra Jan Husa – vyvolala nejvážnější krizi ve vzájemných vztazích mezi ČSR a Apoštolským stolcem vůbec.265 5.1.3
Marmaggiho aféra a jednání o dohodě
Když se přibližovalo datum Husova svátku, zjišťoval Mons. Marmaggi, do jaké míry budou mít oslavy oficiální ráz. Znepokojilo ho totiž, že v čestném výboru pro jeho přípravy zasedají prezident a předseda vlády. Ministr zahraničí nuncia ujistil, že charakter oslav bude motivován státně a národně a že vláda nechce jimi demonstrovat proti katolické církvi. Vláda se vskutku rozhodla dát svátku ráz oslav vlastence zasloužilého o lidové vzdělání a spisovný jazyk. Toto řešení schvalovali lidovečtí poslanci i politikové silně protikatolicky zaměření jako Karel Kramář. I Jiří Stříbrný266 uznal, že v převážně katolickém státě nelze oficiálně za účasti nejvyšších představitelů slavit Husa jako bojovníka proti Vatikánu. Problém ovšem nastal v tom, jak tyto oslavy pojal prezident T. G. Masaryk. Ve svém vystoupení nebral žádný ohled na stanoviska
264
Např. zákon o pozemkové reformě, jenž vyvlastnil půdu velkostatků přesahujících rozlohu 250 hektarů, nebyl uplatněn na pozemky ve vlastnictví církevních institucí. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998, s. 50-52. 265 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 548549. 266 Náměstek premiéra, který zastupoval nemocného Antonína Švehlu.
64
Svatého stolce a dal veřejně najevo své protikatolické smýšlení. Převzal patronát nad Husovými oslavami a dokonce dal 6. července nad Pražským hradem vyvěsit černou husitskou vlajku s rudým kalichem. Den poté odjel papežský nuncius Francesco Marmaggi na znamení protestu z Prahy.267 Nunciův odjezd z Prahy se stal záminkou pro socialistické strany, které volaly po přinejmenším přerušení diplomatických styků. Národně socialistická strana zase vydala prohlášení, že postup Vatikánu urazil nejsvětější city československého národa a potupil boj národa za osvobození zahájený ve jménu Husově. Ukázalo se však, že tento postoj nemá očekávanou podporu veřejnosti. Proti rázu Husových oslav protestovali nejen němečtí a slovenští katolíci, ale též i čeští. Rovněž se ukázalo, že protikatolická hesla nemají takový ohlas jako v období bezprostředně po vzniku republiky. Také lidovečtí politikové, stejně jako premiér Švehla a ministr zahraničí Beneš se snažili spor řešit co nejmírnějším způsobem.268 Kabinet přijal rozhodnutí, že příští oslavy Husova svátku nebudou probíhat za státní patronace. Prezident Masaryk také napříště ponechal řízení všech záležitostí, které by se týkaly vztahů se Svatým stolcem, plně v rukou ministra zahraničí269. K úplnému přerušení diplomatických styků však nedošlo. Pro obě strany bylo ovšem obtížné hledat východisko z krizové situace. Snahu pomoci při řešení tohoto konfliktu projevilo polské vyslanectví u Svatého stolce.270 Vzhledem k dobrým vztahům Polska a Svatého stolce mohlo polské velvyslanectví přispět k urovnání sporů. Polský zástupce doporučil československé vládě vyslat do Říma osobnost známou v ČSR jako výborný patriot, která by byla zároveň dobrý katolík, jenž by měl smysl pro světové postavení Vatikánu.
267
Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 549. E. Beneš odvolal vyslance Palliera z Vatikánu teprve, až to bylo nezbytné a to nejmírnější formou, k „podání zpráv“. Jiří Stříbrný, který chtěl roztržku hnát až po krajnosti, byl nucen podat demisi. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 549-550. 269 Aby nepřekážel snahám o smír se Svatým stolcem. Odmítl se ještě kdy setkat s nunciem Marmaggim, odmítl převzít jeho pověřovací listiny. Odmítl také podepsat smlouvu Modus vivendi z důvodu, že papež pro něho není suverén. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 550. 270 Polský zástupce u Vatikánu viděl problém v rozdílném postoji ke katolictví v obou zemích. Pro Polsko znamenalo vzhledem k zeměpisné poloze státu mezi Pruskem a Ruskem element, který pomohl Polsku zachovat národní svébytnost. Z toho důvodu byla polská politika katolicismu příznivá. Naproti tomu pro český národ znamenal katolicismus spojence Rakouska a Habsburků a z toho důvodu bylo československé stanovisko k Vatikánu a katolicismu nepříznivé. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 54.
268
65
Diplomatický konflikt v otázce oslavy svátku Jana Husa pozastavil jednání a zkomplikoval proces smluvní úpravy.271 I když nebyly ani jednou stranou vypovězeny diplomatické styky, zastupitelství v Římě i Praze nadále pracovala s tím, že každé z nich řídil chargé ďaffaires, římské dr. Eduard Jelen, pražské mons. Xavier Ritter. Svatý stolec dal najevo, že se nespokojuje s oním urovnáním sporného problému, teprve na konci roku 1926 byl ochoten započít rozhovory k urovnání situace. V té době došlo k velmi významnému dění na poli domácí politiky. Agrární a lidová strana uzavřely dohodu, díky které se jim podařilo prosadit své požadavky uzákonit cla na dovoz zemědělských výrobků, o které usilovala strana agrární, a také tzv. kongruu, tj. platy duchovních ze státních prostředků, o které zase usilovaly katolické strany272. Volby v roce 1925 přinesly posílení stran středu a pravice, po mnoha peripetiích a jednáních se nakonec shodli na vytvoření vlády českoslovenští a němečtí agrárníci se třemi katolickými stranami a s národními demokraty a živnostníky. T. G. Masaryk měl na vládu bez socialistů nepříznivý názor, prosadil aspoň, že křeslo ministra zahraničí zůstane Edvardu Benešovi273. Tyto skutečnosti usnadnily uzavření dohody, která byla vyhovující pro obě strany. Rozhodující však byla vůle obou stran k dohodě dospět a také to, že mnohem větší překážky pro sblížení stanovisek kladly problémy, které by se daly označit jako „prestižní“, než otázky v oblasti „životních zájmů“ obou z partnerů. Od chvíle Marmaggiho aféry považoval Svatý stolec za největší překážku dobrých vztahů mezi ním a Československem problém Husových oslav. Jako předběžnou podmínku znovuobnovení dobrých vztahů kladl urovnání sporů o Husa. Svatý stolec vyslal do Československa diplomata, Mons. Pietra Ciriaciho, jehož funkce odpovídala hodnosti nuncia, aby dočasně vedl zdejší nunciaturu. Tím dal najevo, jakou důležitost přikládá obnovení rozhovorů a zároveň, že není ochoten k ústupkům ve
271
Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 54-56. 272 Vedle lidové strany též němečtí křesťanští sociálové a Hlinkova ľudová strana. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 550. 273 Finanční zajištění církve i vláda, ve které vedle sebe zasedali katolíci bez ohledu na národní příslušnost, vnímal Svatý stolec příznivě. Proti mysli mu nebyl ani ministerský post Edvarda Beneše. Uvítal i to, že náměstkem ministra zahraničí se stal Kamil Krofta, který byl v kuriálních kruzích oceňován vzhledem ke své diplomatické činnosti u Svatého stolce. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 551.
66
věcech, které pokládá za zásadní274. I československá strana se snažila o určitou vstřícnost, ale Svatý stolec spokojen nebyl275. Kladl věrnost principům nad okamžitý prospěch, což bylo zcela v duchu pravidel jeho politiky a diplomacie276. Zástupci kurie projevili spokojenost nad tím, že účast vládních představitelů na Husových oslavách v roce 1927 byla menší než v předchozích letech. Také naznačili, že by uvítali, kdyby další kolo jednání proběhlo v Římě. Československé ministerstvo zahraničí opravdu koncem července vyslalo do Vatikánu Kamila Kroftu.277 Krofta začal ihned jednat s kardinálem státním tajemníkem Gasparrim, zdůraznil zájem československé strany na přátelském rozřešení všech církevních otázek. V otázce Husových oslav neměla vláda v úmyslu urazit Apoštolský stolec nebo katolickou církev. Závazky o účasti nebo neúčasti na příštích oslavách však vyloučil. Kardinál Gasparri předložil československému diplomatovi nótu278, která měla celý problém odstranit. Krofta ovšem s některými částmi návrhu nóty nesouhlasil.279 Dalším velkým problémem byla otázka nuncia Marmaggiho, kterého chtěl kardinál Gasparri znovu vyslat do Prahy280. Příštího dne byl Krofta přijat papežem281, který mu zdůraznil, že i
274
K těm patřila otázka účasti státních představitelů na Husových oslavách. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 552. 275 Účast státních představitelů na Husových oslavách považoval Svatý stolec za urážku a rozhodně žádal, aby se vláda neúčastnila oslav Husových (raději by se smířil s tím, kdyby se neúčastnila ani oslav milénia smrti svatého Václava a slavností cyrilometodějských). To však československá strana odmítala. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 269-272. 276
Svatý stolec nemá k dispozici jiné prostředky než duchovní a svou morální prestiž, a proto je každé rozhodování obtížné. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 552. 277 Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 552553. 278 Dokument vyjadřoval potěšení ze způsobu, jakým byly vedeny Husovy oslavy toho roku (za vládu se jich zúčastnili 3 ministři: ministr zahraničních věcí E. Beneš, ministr průmyslu, obchodu a živností Fr. Peroutka a ministr železnic J.V. Najman) a vyslovovala naději, že takový ráz nejen potrvá, ale že se bude dále zlepšovat. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 19271928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 272-274. 279 K otázce Husových oslav poznamenal, že po letošním „maximu“ nelze přijímat žádné závazky, že příští oslavy budou z katolického pohledu ještě lepší. 280 Proti jeho návratu se stavěla československá strana. Kardinál Gasparri namítal, že Mons. Marmaggi je pořád formálně nunciem a že by jeho přítomnost v Praze byla jen krátká. Krofta projevil vůli ke kompromisu větší, než k jakému byli ochotni v Praze. Nótu považoval za veliký úspěch, protože se jí vyřizuje otázka Husových oslav způsobem, který vládu k ničemu nezavazuje. K problému návratu nuncia poznamenal, že těžko může vláda tento požadavek Apoštolského stolce zamítnout, když nedala ať oficiálně nebo neoficiálně nikdy najevo, že by nuncius Marmaggi urazil vládu nebo prezidenta. 281 K tomu poznamenává František X. Halas: „Mám za to, že Kamil Krofta při všech svých diplomatických zkušenostech i „vatikanologických“ znalostech zcela nedocenil, co způsob jeho přijetí papežem znamenal: že totiž šlo o jasný signál jednoznačné vůle Svatého stolce dospět k dohodě s Československem, zašifrovaný ovšem do vatikánské symboliky, jíž rozumějí zpravidla jen zasvěcení.
67
Svatý stolec se upřímně přeje dohodu. Vše však zkomplikovala reakce vlády, která nebyla ochotná v ničem ustoupit, tím méně v otázce návratu nuncia Marmaggiho. Jednání tak znovu na několik měsíců uvázla na mrtvém bodě. Československá vláda podmínila návrat Kamila Krofty a pokračování v jednání tím, že se odloží otázka Mons. Marmaggiho až po vyřešení ostatních věcí. Svatý stolec ustoupil a československý diplomat mohl v prosinci přijet k projednání nót, Modu vivendi a návratu nuncia Marmaggiho.282
5.2
Sjednávání Modu vivendi 5.2.1
Vyjednávání o textu úmluvy
Jednání o textu dohody probíhala na začátku prosince 1927 v Římě. První rozhovor mezi vyslancem Kroftou, kardinálem Gasparrim a Mons. Borgonginim se uskutečnil 6.12., brzy po Kroftově příjezdu. Za podklad k jednání byl Apoštolský stolec ochoten vzít pražský návrh z února téhož roku. Hned následující den začal Kamil Krofta s Mons. Borgonginim projednávat předběžný text Modu vivendi.283 Strany se shody, že pokud budou jednání úspěšná, výsledek bude nikoliv ve formě konkordátu, nýbrž ve formě „modu vivendi“284. Svatý stolec také přistoupil na názor
282
283
284
O tom, že tato dohoda bude sjednána, bylo ve Vatikánu napevno rozhodnuto už na počátku srpna a čtyři měsíce dalších pokusů papežských diplomatů a vyjednavačů přimět československé partnery k takovým či onakým ústupkům ve věci oslav anebo návratu nuncia Magmaggiho, bylo už pouze výrazem snahy „neztratit tvář“. Jakmile se ve Vatikáně usoudilo, že těchto pokusů už bylo dost, začalo se vyjednávat o praktických věcech a práce pokračovaly velmi rychle.“ Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 553. V otázce Mons. Marmaggiho pak Svatý stolec doporučoval dvě alternativy: buď měl nuncius před Novým rokem přijet do Prahy podepsat již v Římě parafovaný text Modu vivendi, zúčastnit se novoroční recepce u prezidenta a za několik dní odevzdat odvolávací listiny a odjet nebo přijet počátkem ledna a zůstat několik týdnů odvolání. Tato otázka byla nakonec řešena až po dojednání textu dohody mezi Československem a Apoštolským stolcem. Stejně jako v otázce Husových oslav (kurie upustila v nótě od vsuvky o Husovi - nóty konstatující likvidaci sporu o Husovy oslavy byly vzápětí vyměněny), tak nakonec i ve sporu o nuncia Marmaggiho Apoštolský stolec československé vládě ustoupil a nuncius se již do Prahy nevrátil. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 275-284. Jednání o dva dny později sloužilo k precizaci sporných pasáží. Dejmek, Jindřich. Československovatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 278-279. „Některé kruhy označují modus vivendi za zastřenou formu konkordátu. Sluší se však vyzdvihnout, že nechybí ani na straně kuriálních autorů (Giannini), uznávajících, že modus vivendi se svým obsahem i formou příliš liší od konkordátů. Ministr Beneš ve svém exposé v zahraničním výboru výslovně prohlásil, že modus vivendi nemá povahu konkordátu, aniž by se strany kurie toto stanovisko bylo vyvolalo nejmenších námitek. Bývá dále tvrzeno, že modus vivendi bývá pravidlem předchůdcem definitivní úpravy vzájemných poměrů, takže by zde modus vivendi připravoval ujednání skutečného konkordátu. Takové konstatování se ovšem vymyká z rámce hodnocení právního a je věcí politického vývoje, aby je potvrdil nebo popřel.“ Hácha, E. – Hoetzel, J. – Laštovka, K. – Weyr, F. Slovník
68
československé strany, že při jednání může být Modus vivendi pouze parafován, poté předložen vládě k schválení a pak uskutečněn výměnou nót podepsaných z československé strany ministrem zahraničních věcí a ze strany Apoštolského stolce kardinálem státním tajemníkem.285 Proti konstatování prvního článku, že „žádná část republiky nebude nadále podrobena církevní správě ordinářů, sídlících ve státech sousedních“, neměl Mons. Borgongini námitky.286 Podotkl, že ke změně hranic diecézí je nutná papežská bulla. Teprve po přijetí Modu vivendi přikročí Svatý stolec k vydání cirkumscripční bully. Dále připomněl, že srovnání diecézních hranic je opatřením recipročním - území československé bude vyňato z pravomoci cizích ordinářů, českoslovenští biskupové však také ztratí svoji jurisdikci nad územím ve státech sousedních.287 Vážný rozpor vyvolal československý návrh, aby otázku církevních statků nově rozhraničených diecézí, které měly takto změnit vlastníka i z hlediska církevně správního, řešily komise složené ze zástupců biskupství, státu a Apoštolského stolce. Tuto variantu prohlásil Mons. Borgongini za nepřijatelnou a trval na čistě církevní komisi, kterou by řídil Svatý stolec a doporučoval, aby pasáž o statcích a komisích byla z textu dohody úplně vypuštěna. Ve finálním textu bylo nakonec zakotveno zřízení obou komisí – církevní i vládní. O formě provedení nového rozhraničení diecézí formulované v druhém článku Modu vivendi, se obě strany shodly.288 Článek III. uváděl, že duchovní řády a kongregace na území republiky utvoří provincie nezávislé na provinciálních domech týchž řádů a kongregací v cizině.
veřejného práva československého. Svazek II. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932, s. 678. Posouzením Modu vivendi z hlediska konkordátního práva se zabýval také profesor mezinárodního práva na papežské univerzitě sv. Apolináře Pasquazzi, který uvádí, že modus vivendi jsou dočasná pacta sjednaná mezi státy nebo mezi Svatým stolcem a státem, která se stanoví obyčejně tehdy, kdykoli jednání k stálé definitivní smlouvě jsou již započaté, ale pro nějakou vnější nebo vnitřní obtíž nemohou být v krátké době ukončena. Aby měla plnou právní platnost a závaznost, musí být podepsána plným podpisem příslušných orgánů. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 77. 285 Koníček, J Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci. Olomouc 2004, s. 66-67. 286 Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 279. 287 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 67. 288 Krofta jen dodal, že je státním právem, převzatým z Uher, určovat hranice diecésí a že je tedy ústupek ze strany vlády jednat v součinnosti s Vatikánem. Mons. Borgongini prohlásil bod 2. za přijatelný. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 279.
69
Borgongini však poukazoval, že nelze vždycky utvořit provincie. Proto navrhl znění: „Duchovní řády a kongregace tvoří pokud možno provincie, nezávislé na provinciálních domech týchž řádů a kongregací v cizině; není-li možná samostatná provincie, budou řeholní domy závislé přímo na generalátu.“289 Naproti tomu vatikánský vyjednavač kategoricky odmítl požadavek, aby mniši a řeholnice museli mít československé občanství, jako podmínku je připustil pouze u provinciálních představených. Stejně odmítl požadavek, aby stát potvrzoval volbu opatů.290 Bylo dohodnuto, že část týkající se volby opata bude z textu vypuštěna a na povinné československé státní občanství u všech řeholníků Krofta rezignoval.291 Jako samostatný bod bylo československou stranou navrženo ustanovení o právu patronátním ve znění: „Patronátní právo, příslušející jednotlivcům a právnickým osobám ve státech, hraničících s ČSR, bude zrušeno nebo převedeno na jednotlivce a právnické osoby československé a obráceně.“ Mons. Borgongini však namítl, že tendencí Apoštolského stolce je zrušit patronátní práva vůbec. Navrhl znění: „Vatikán a československá vláda se dohodnou o zrušení patronátu“, ale dr. Krofta nesouhlasil. Proto nebyl tento bod do smlouvy zařazen.292 Při projednávání následujícího článku bylo navrženo znění: „Svatá stolice, dříve než přikročí k jmenování residenčních arcibiskupů, biskupů a ordinářů armády, oznámí vládě republiky jméno kandidáta, to za tím účelem, aby věděla, není-li ze strany československé proti němu námitek. Vláda má tudíž právo veta. Není možno přikročit k jmenování apoštolského administrátora než v případě, kdyby nebylo možno docílit dohody do lhůty šesti měsíců.“ V souvislosti s námitkami Mons. Borgongini žádal, aby se za slovo „námitek“ bylo přidáno „řádu politického“. Vysvětlil, že Apoštolský stolec rozumí námitkami politické povahy, pokud kandidát náleží ke straně protistátní nebo vyvíjí činnost protistátní nebo protiústavní. Naproti tomu by nebylo možné připustit jako námitku činnost ve straně, která je podle ústavy možná, není však vládní.293
289
Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 67-68. 290 Poukazy československého zástupce na práva dřívější královské moci zamítl Mons. Borgongini s tím, že nelze respektovat privilegia krále, který byl katolíkem, pokud by takové výsady měly být vykonávány nekatolickými vládami. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 279. 291 Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 281. 292 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 68-69. 293 tamtéž, s. 69.
70
Dalším
problematickým
bodem
bylo
jmenování
administrátorů.
Krofta
poukazoval na to, že církevní pravomoc administrátorů se téměř rovná pravomoci biskupa, a proto má vláda zájem na tom, aby to byla osoba pro stát přijatelná. Mons. Borgongini však tento sporný bod odmítl s tím, že takové ustanovení není v žádném konkordátu. V konečném textu se tato část ustanovení neobjevila.294 Důležitá byla také zmínka o „armádním ordináři“. Krofta podotkl, že vláda musí mít větší vliv na jmenování biskupa vojenského než na jmenování residenčního biskupa. Mons. Borgongini připustil také, že kromě námitek řádu politického se před jmenováním je možné uplatnit ještě další okolnosti z hlediska vojenské způsobilosti. Do smlouvy mělo být zařazeno československou stranou navrhované ustanovení o jmenování prvních hodnostářů katedrálních kapitul, to však bylo ze strany Apoštolského stolce odmítnuto a od znění tohoto článku bylo v celém rozsahu upuštěno. Mons. Borgongini prohlásil, že jmenování kanovníků a nižších beneficiatur církevních náleží biskupovi. Co se týkalo věrnosti republice, v navrženém textu byl požadován pouze slib věrnosti, nikoliv přísahy. Mons. Borgongini si přál, aby byl omezen pouze na arcibiskupy a biskupy, kteří slibují za veškerý svůj podřízený klérus. Poukázal i na to, že nelze od arcibiskupů a biskupů žádat bezpodmínečný slib zachovávat všechny zákony státní, neboť zákony mohou odporovat božskému zákonu, jako například o rozluce manželství.295 Do finálního znění byla vtělena doslovná přísaha věrnosti republice. Protože formulace posledního článku o církevním majetku nebyla dosud hotová, navrhl Mons. Borgongini přičlenění článku zavazujícího československou vládu k uvedení československých zákonů v soulad s ustanoveními Modu vivendi, v čemž vyšla československá strana Apoštolskému stolci vstříc. Naopak požadavek Svatého stolce týkající se přizpůsobení československého školství náboženským hlediskům, vrácení slovenských gymnázií církvi apod. vyslanec Krofta odmítl a v textu dohody se vůbec neobjevily. Na závěr jednání v prosinci 1927, byl podepsán protokol o jeho výsledku. Dohodnuté podmínky soužití, pod názvem Modus vivendi, bylo třeba potvrdit na
294
Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 281. 295 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 70.
71
nejvyšší úrovni. Po parafování textu byla tato dohoda mezi Svatým stolcem a vládou ČSR dne 20. 1. 1928 ministerskou radou schválena jako Modus vivendi, v plném znění Modus vivendi inter Sanctam Sedem et Republicam Cechoslovakam. Dne 31. ledna 1928 poslala československá strana svůj souhlas do Říma a 2. února zaslal svojí potvrzující nótu i Svatý stolec. Výměnou reversálních (oboustranných) nót mezi československým ministrem zahraničních věcí a Svatým stolcem bylo oběma stranám uloženo, aby prakticky provedly ujednání obsažená v Modu vivendi. Výměnou nót nabyl Modus vivendi působnosti. Nóta byla publikována v Osservatore Romano. Stejně tak československé listy přinesly znění nóty ministra zahraničních věcí. Způsob ratifikace této dohody nebyl od počátku zcela jasný.296 Problém byl vyřešen zjednodušeným ratifikačním řízením, totiž výměnou nót mezi zahraničními úřady. Modus vivendi vstoupil v platnost výměnou nót ze dne 2. 2. 1928 mezi kardinálem státním tajemníkem a ministrem zahraničí. Také tím se liší od konkordátu.297 Netradiční forma ratifikace však vyvolala komplikace, protože československá strana nepostupovala řádnou formou a odkládala úřední publikaci smlouvy. Nakonec pod nátlakem okolností byl Modus vivendi oficiálně publikován vyhláškou ministra zahraničních věcí v dohodě s ministrem školství a národní osvěty ze 7. září 1937, pod č. 118.672/II-7/37.298
296
Z československé strany zazníval názor, že Modus vivendi nevyžaduje mezinárodní ratifikace ani souhlasu parlamentu. Nebyla určena doba působnosti ani výpovědní lhůta. Podle mínění expertů zůstává v platnosti tak dlouho, pokud nebude vypovězen. Ministerstvo zahraničních věcí obdrželo k otázce ratifikace stanovisko papežské kurie, která ratifikací míní parlamentní akt. Řádná ratifikace ovšem narážela na problematický přístup parlamentu a prezidenta, z jejichž strany nebyla politická vůle k souhlasu s ratifikací. Vznikla paradoxní situace, kdy smlouvu, která byla především v zájmu státu, neměli zájem schválit jeho nejvyšší představitelé. To vedlo k diskusi o charakteru smlouvy Modus vivendi, zda je mezinárodní smlouvou a podle toho se měl dovodit i způsob ratifikace. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 75. 297 Ten nabývá platnosti, když se provede ratifikace papežem a hlavou státu; při Modu vivendi stačila pouhá výměna nót mezi zahraničními úřady. Rozdíl je i v úpravě: v Modu vivendi chybí obvyklý úvod, nejsou jmenováni diplomati pověření vyjednáváním, není udáno místo, kde se konvence sjednala, chybí také datum i podpisy. Ve stanovisku Svatého stolce bylo konstatováno, že Modus vivendi je dohoda, kterou se označuje úprava sice všeobecnější, která se však týká jen otázek nedořešených. Zatímco konkordát předpokládá spolupráci mezi římskou kurií a státem, pojmově tedy vylučuje odluku církve a státu, Modus vivendi může odluku předpokládat, nevylučuje ji. 298 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 75-77.
72
5.2.2
Obsah dohody Modu vivendi
Článek I. – Rozhraničení diecézí podle státních hranic ČSR: „Svatý stolec a vláda československá dohodly se o zásadě, že žádná část Republiky Československé nebude podřízena ordináři, jehož sídlo je za hranicemi československého státu, a že rovněž žádná československá diecése nebude přesahovati státních hranic. Svatý stolec a vláda československá se shodnou o novém ohraničení a o dotaci diecésí. K přípravě této dohody budou do dvou měsíců zřízeny dvě komise na sobě nezávislé: první utvoří Svatý stolec z delegátů všech interesovaných diecésí za předsednictví zástupce Svatého stolce v Praze, druhou vláda československá ze zástupců interesovaných diecésí a expertů.“ 299 Článek I. Modu vivendi stanovil způsob a zásady nového rozhraničení československých diecézí, jehož potřeba vyplynula po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918, aby odpovídalo zájmům církve i státu. Vnější hranice diecézí měly odpovídat státním hranicím tak, aby žádná zahraniční diecéze nezasahovala na československé území a žádná z československých za hranice. To bylo důležité zvláště pro Slovensko, aby se vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů. Delimitace hranic diecézí měla být provedena jako první a nejdůležitější ustanovení Modu vivendi. Svatý stolec neprovedl ihned ohraničení diecézí podle přání československé vlády, protože církevní statky na Slovensku byly až do roku 1935 pod státní nucenou správou (sekvestrem). Vláda Československé republiky splnila až sedm let po uzavření Modu vivendi podmínky týkající se vydání sekvestrovaného církevního majetku.300 Článek II. – Správa církevních statků pod nucenou správou: „Správa církevních statků nemovitých a movitých v Republice Československé, které jsou nyní zajištěny nucenou správou, je zatímní až do dohody, dotčené v předcházejícím článku, a je svěřena komisi za předsednictví episkopátu příslušného území.“301 Rozhraničením diecézí na Slovensku, byla dohodnuta i jejich dotace z majetkové podstaty, která byla pod nucenou správou státu. Orgánem správy církevních velkostatků zůstala likvidační komise, ale se slovenským sborem biskupským jako předsedou.302
299
Článek 1 dohody Modus vivendi – viz příloha č. 1. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 80-81. 301 Článek 2. Modu vivendi, viz příloha 1. 302 Předsednictví vykonával episkopát slovenský skrze plnomocníka, kterým biskup spišský. Státní správa byla zastoupena zástupcem ministerstva školství a národní osvěty a ministerstva zahraničních záležitostí. Episkopát slovenský dozíral na hospodaření, dával svůj souhlas při všem, co přesahovalo
300
73
Článek II. Modu vivendi bral na vědomí dřívější rozhodnutí československé vlády, podle něhož měla likvidační komise sekvestrované statky pozvolna odevzdávat do rukou nově zřízené církevní komise s jedním ze slovenských biskupů v čele. Tento článek se jeví jako doplněk článku I. Modu vivendi, týká se zatímního stavu majetků diecézí, které mají být přiměřeně přerozděleny mezi diecéze, zevně i vnitřně nově ohraničené.303 Článek III. – Řádové a kongregační provincie v ČSR: „Řády a kongregace, jejichž domy
jsou
v
Republice
Československé,
nebudou
podléhati
představeným
provinciálních domů týchž řádů a kongregací v cizině. Je-li zřízení provincie v Republice Československé nemožné, budou tyto československé domy řeholní podřízeny přímo generálnímu domu. Provinciály a představenými řeholních domů, podléhajících přímo generálnímu domu, budou státní příslušníci českoslovenští.“304 Tato zásada byla provedena celkem bez nesnází na rozdíl od nového rozhraničení diecézí, které si vyžádalo ještě delší dobu. Koncem roku 1929 bylo v Československu 17 římskokatolických mužských řádů ve 148 klášteřích, mimoto 3 římskokatolické ženské řády v 15 klášteřích, 8 římskokatolických mužských kongregací „Iuris pontificii“ (papežského práva) ve 41 klášteřích, 2 římskokatolické mužské kongregace „Iuris dioecesani“ (diecézního práva) ve 3 klášteřích, 22 římskokatolických ženských kongregací „Iuris pontificii“ v 539 klášteřích a 12 ženských kongregací „Iuris dioecesani“ ve 106 klášteřích.305 Článek IV. – Politické námitky při jmenování biskupů: „Svatý stolec, dříve než přikročí k jmenování arcibiskupů, biskupů diecésních, koadjutorů cum iure successionis a armádního ordináře, oznámí československé vládě jméno kandidátovo, aby se ujistil, že vláda nemá důvodů rázu politického proti této volbě. Uvedení preláti musejí být meze běžného hospodaření. Otázka statků byla největší překážkou při provádění Modus vivendi, protože církevní statky ostřihomské diecéze byly většinou na půdě Slovenska, statky diecéze košické na půdě Maďarska. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 82. 303 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 82-83. Jiný názor na celou věc má A. Hobza. Píše, že československé zákony však vycházejí z principu, že papež nemá žádné právní dispozice s církevním majetkem na území ČSR. Nemá se tedy ani vyjadřovat o tom, jestli je správa majetku provizorní nebo definitivní a jaká komise ji má vést. Katolická církev však „vlastnictvím“ k církevnímu majetku myslí právní suverenitu nad církevním majetkem ve smyslu kanonického práva, ne vlastnictví podle čs.občanského práva. Nelze totiž najít jediný rozumný důvod, abychom se vzdali suverenity ve věcech tzv. církevního majetku, suverenity založené platnými státními zákony. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s.194-195. 304 Článek 3. Modu vivendi – viz příloha 1. 305 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 83-84.
74
československými státními příslušníky. Námitkami rázu politického rozumějí se veškeré námitky, které by vláda mohla podpírati důvody, vztahujícími se na bezpečnost země, např.
že
se
vybraný kandidát
provinil
politickou
činností
irredentistickou,
separatistickou anebo namířenou proti ústavě nebo veřejnému pořádku ve státě. Jméno kandidáta, naznačeného vládě Svatým stolcem, jakož i příslušné vyjednávání zachovají se v tajnosti. Ustanovení o armádním ordináři vstoupí v platnost jen v tom případě, že se zachová soustava samostatné náboženské péče o vojíny. V tomto případě bude se dbáti, kromě námitek rázu politického, i námitek vztahujících se k postavení kandidátovu v armádě.“ 306 V článku byly upřesněny námitky, které mohly být jedině „politického charakteru“. V námitkách státu šlo pouze o bezpečnost státu, o otázky státní existence, zmíněna je jen státu nepřátelská „politická činnost“.307 V Modu vivendi bylo stanoveno, že Svatý stolec před jmenováním arcibiskupů a diecézních biskupů, koadjutorů s právem nástupnictví a armádního ordináře musí státu sdělit jména vybraných kandidátů a ujistit se, že proti nim nejsou námitky politického rázu. Kandidáti musejí být československými státními občany. O důsledcích případných politických námitek vlády není v Modu vivendi nic bližšího.308
306
Článek 4. Modu vivendi, viz příloha 1. Při bližším zkoumání se zjišťuje, že jen biskupský kandidát podezřelý z velezrady nebo zemězrady je vystaven odmítnutí státu, že vysvětlení politických námitek se nápadně shoduje s popisem skutkových podstat politického zločinu v zákonu o vypovězení (ze země). Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 85. 308 Svobodné, volné, jmenování papežem není výslovně zmíněno, přesto skladba Modu vivendi něco takového mlčky předpokládá v souladu s kan. 329 § 2 CIC. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 85-86. Naprosto odlišný názor k této problematice zaujal A. Hobza. Píše, že dohoda ohledně jmenování biskupů je v rozporu s československým právem. Podle něho je nesporné, že stát má právo na jmenování biskupů, nejde-li o výjimečné případy volby kapitulou uznané státem. Nominace je aktem státoprávním, který zakládá právní postavení biskupa ve státě. Základním principem moderního státu je princip suverenity. Ten nedovoluje, aby na státním území vykonával úřední funkce někdo, kdo odvozuje svoji moc od jakéhokoliv zahraničního činitele. Právní moc vykonávaná na území ČSR musí mít svůj zdroj v moci státní. V ČSR je biskup veřejným úředníkem, má důležité kompetence v různých věcech právních. Oprávnění k vyřizování takových věcí nepochází z Vatikánu, ale musí mít svůj základ v československých zákonech a suverénní státní moci. Proto biskupa jmenuje nejvyšší státní orgán. Vedle toho jej jmenuje pro obor spirituální papež, k tomu je stát nezpůsobilý. Každý stát má zájem na tom, aby biskupské úřady nebyly obsazovány osobami, s nimiž stát nesouhlasí. Při nominaci vládou, v ČSR de iure platnou, stát sám vybírá budoucího biskupa. Papež je povinen jmenovat kandidáta, je-li způsobilý. Pokud není možné udržet systém nominační, je oprávněným požadavkem právo zabránit nepohodlným osobám formou prostého veta, tj. zákazu jmenování bez udávání důvodů. Československý Modus vivendi nezabezpečil ani právo veta. V dohodě také není pomýšleno na žádnou právní záruku toho, že námitky československé vlády budou respektovány. Pozice československé vlády při jednání bude zřejmě ještě slabší než při vyjednávání Modu vivendi. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 192-195. 307
75
V Modu vivendi je výslovně zakotveno, že jméno kandidáta, navrženého Svatým stolcem vládě, i příslušné vyjednávání, mají zůstat utajeny. Československá vláda si vymínila platnost tohoto smluvního ujednání teprve tehdy, až bude ze strany státu upravena duchovní péče v armádě. V tomto případě se jednalo o námitky nejen politického rázu, ale i námitky vztahujícím se k postavení kandidáta v armádě. O které námitky se jedná, Modus vivendi mlčí. Článek IV. neřešil obsazování nižších beneficii, protože dohoda se věnovala nejhlavnějším otázkám.309 Článek V. – Přísaha věrnosti biskupů: „Hodnostáři, uvedení v předchozím článku, vykonají po svém jmenování Svatým stolcem, dříve než nastoupí svůj úřad, přísahu věrnosti státu československému těmito slovy: ‚Iuro et promitto sicuti decet Episcopum fidelitatem Reipublicae Cecoslovacae necnon nihil me facturum quod sit contra salutem, securitatem, integritatem Reipublicae.‛ “310 V tomto článku šlo především o loajálnost navrženého kandidáta vůči státu. Slib věrnosti státu museli nově jmenovaní biskupové složit před převzetím svého biskupství, bez toho nemohli svůj úřad nastoupit. V Modu vivendi byli výslovně vypočteni preláti zavázaní ke slibu věrnosti, a to arcibiskupové a diecézní biskupové, koadjutoři s právem nástupnictví a armádní ordinář. Tito jmenovaní skládali Československému státu přísahu věrnosti, nikoli poslušnosti311. Není zde však řečeno, komu se tato přísaha má skládat.312 Článek VI. – Přizpůsobení zákonných norem „Vláda se postará, aby platná zákonná ustanovení byla co nejdříve přizpůsobena tomuto modu vivendi.“313 Poměr Modu vivendi k československým zákonům je řešen zcela jednoznačně Modus vivendi neruší ani nemění československé zákony. Československá vláda se
309
Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 86-87. 310 Článek 5. Modu vivendi, viz příloha 1. V českém překladu přísaha zní: „Přísahám a slibuji, jakož sluší biskupovi, věrnost Československé republice, a že nic nepodniknu, co by bylo proti blahu, bezpečnosti a integritě republiky.“ 311 K tomuto uvádí A. Hobza: Zvolenou přísežní formuli však nelze schválit, je příliš provatikánská. Biskup nepřísahá věrnost pro všechny případy, bezpodmínečně, ale „jak sluší biskupovi“. V těchto slovech je obsažena celá řada exkusačních důvodů. Bude možné těžit z dvojakého postavení biskupa, jeho úředním postavením ve státě i církvi. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Praha: Jeho vývoj a přítomný stav. Vlastním nákladem, 1931, s. 194-195. 312 Kdyby papež jmenoval kandidáta přes námitky státu, může se stát rozhodnout, zda od něj slib věrnosti přijme. Pokud jmenovaný biskup nastoupí svůj úřad bez složení slibu věrnosti státu, přebírá Svatý stolec plnou zodpovědnost za jeho jednání. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Olomouc: Svatého stolce a Československa. Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 87-88. 313 Článek 6. Modu vivendi – viz příloha č. 1.
76
postará, aby platné československé zákony byly konformovány s Modem vivendi. Z toho plyne, že československé zákony platí i po uzavření dohody s Apoštolským stolcem, a to i podle jeho názoru. Mohou pozbýt platnost jen uzákoněním nových odchylných norem státních. Diplomatickými nótami nelze měnit právní řád.314 Ministr zahraničí Beneš v dopise kardinálu státnímu sekretáři Gasparrimu vyjádřil naději, že všechny problémy budou řešeny uspokojivým způsobem. Jenže historický vývoj po uzavření Modu vivendi probíhal v Československé republice tak, že plánovaná širší dohoda, která by řešila vzájemné poměry komplexní úpravou, už uzavřena nebyla.315 5.2.3
Forma a charakter Modu vivendi
Problematické poměry mezi církví a státem v Československé republice vedly k nové formě zvláštní dohody, zvané Modus vivendi – způsob soužití316. Dohoda Modus vivendi měla pozitivní vliv na zlepšení vztahů mezi církví a státem v dalším vývoji Československa. Modus vivendi byl přijatelným kompromisem, který řešil otázky, na kterých bylo možné se dohodnout. Úspěchem317 pro československou stranu bylo, že tato smlouva přinesla řešení církevních záležitostí, na kterých měl zájem a prospěch stát.318 Jednoduchost smluvního ujednání měla i svůj praktický význam, bylo snazší provést smlouvu obsahující pouze šest paragrafů.
314
Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931, s. 195-196. 315 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa.Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 89. 316 „V této politické atmosféře došlo k uzavření alespoň rámcové dohody s Apoštolským stolcem – rámcové proto, že neřešila komplexně celou problematiku vztahu katolické církve a státu, pouze některé otázky, a to i s odkazem na později vydané normy (blanketový odkaz). Proto se nenazývala konkordát, ale Modus vivendi a ve své podstatě byla spíše pactum de contrahendo.“ Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 46. 317 „Při celkovém hodnocení modu vivendi je tedy možno dáti za pravdu Kamilu Kroftovi, ocenivšímu jej jako „šťastný kompromis mezi přísnými zásadami nového kodexu a moderním názorem na poměr státu a církve…“ jež pro ČSR byl „opravdovým ziskem, jak z hlediska politiky vnitřní, tak z hlediska politiky zahraniční“…“ Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 19271928. Český časopis historický, 1994, č. 92, s. 283. 318 Dohoda zdánlivě neobsahovala záležitosti, na jejichž úpravě měl zájem Svatý stolec a byly by ku prospěchu církve. V otázce hranic diecésí, které trvají staletí a tisíciletí a měly být na žádost Československa nově upraveny, to byl bezpochyby velký ústupek, který Apoštolský stolec prokázal Československé republice. Na druhou stranu však touto dohodou i katolická církev mnoho získala, neboť československý stát nepokračoval v rakousko-uherské církevní politice, přiznal církvi svobodu a uznal její právo sama si určovat svoje církevní provincie a diecéze, právo spravovat církevní majetek, ustanovovat církevní hodnostáře. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 92-99.
77
Modus vivendi byl z hlediska konkordátního práva posuzován jako nová smluvní forma, odlišná od klasického konkordátu. Jednalo se především o politickou dohodu, předmětem byly politické záležitosti a měla více politický dopad než právní. Modus vivendi přispěl ke zklidnění a konsolidaci vztahů mezi církví a státem. Modus vivendi byl dohodou rámcovou, která řešila jen některé aktuální církevně politické záležitosti. Následovat měla řádná komplexnější smluvní úprava řešící celkovou úpravu vzájemných poměrů. Specifikem při jednání o dohodě se Svatým stolcem bylo, že na vypracování dohody neměly přílišný vliv katolické politické strany, místní církev a episkopát. Jednání byla ryze dvoustranná, vedle zástupců státu a Svatého stolce nikdo třetí nezasahoval.“319 Na mezinárodní scéně byl Modus vivendi hodnocen jako pozitivní akt ve vztazích mezi ČSR a Svatým stolcem. Bezprostředním důsledkem uzavření smlouvy se stalo i plné obnovení diplomatických styků, Mons. Ciriaci se pak stal definitivním nunciem v Československé republice.320 Dohoda mezi Svatým stolcem a ČSR měla dopad i na sousední státy, kterých se územní a majetkové změny dotýkaly, zvláště pak na Maďarsko321 a Německo322. Na druhou stranu je nutné zdůraznit zásadním nedostatek Modu vivendi, který byl způsoben jeho vznikem, a to že upravuje pouze rámcově a pouze některé záležitosti týkající se vztahu státu a církve. Proto tedy ve vztahu mezi státem a církví zůstává pouze modifikovaný právní stav z Rakouska-Uherska.323
5.3
Provádění modu vivendi
Mírovými smlouvami byly dohodnuty státní hranice Československa - na rozdíl od hranic tzv. historických zemí, které nebyly mírovými smlouvami podstatně 319
tamtéž, s. 77-103. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 555. 321 Maďarsko vzneslo ve Vatikánu dotaz, zda by mohli zřídit také svoji komisi pro otázky nové cirkumskripce diecézí, aby tak mohly být hájeny maďarské zájmy. Vatikán Maďarsku odpověděl souhlasně - nic nevadí tomu, aby také ostatní státy zřídily si svoje delimitační komise. Otázka vratislavské diecése, resp. jejích statků, byla komplikována požadavkem polského biskupa katowickeho, kterému přidělena byla proporcionelní část statků vratislavských. 322 Z Německa obdržela římská kurie od pruské vlády nótu, v níž je odvolání na bullu papeže Pia VII. (z r. 1823) o úpravě církevního majetku diecéze vratislavské. Stejně jako první nota žádá spoluúčast Německa na rozhodování o nové cirkumskripci této diecése a její dotaci. 323 Němec Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 63. 320
78
dotčeny324, byly jižní hranice Slovenska proti Maďarsku stanoveny Trianonskou smlouvou zcela nově. Cele na československém území se ocitly jen tři slovenské diecéze spiššká, nitranská a bánsko-bystrická325. Provizorní nápravu se sice znamenalo zřízení apoštolských administratur v Trnavě a v Užhorodě, avšak definitivní úprava byla uskutečněna teprve novým rozhraničením diecézí podle článku I. Modu vivendi. Problém nových hranic byl od počátku značně komplikován ještě majetkovými otázkami (výše zmíněný sekvestr). 326 Československá vláda přistoupila ke konkrétnímu projednávání provádění dohody Modus vivendi, o čemž svědčí i mezirezortní vládní porada, při níž byly probírány jednotlivé články dohody.327
324
V české části ležely celé na území ČSR diecéze Litoměřice, Hradec Králové a Brno. Některé československé diecéze zasahovaly na území sousedních států, a to Praha – zasahovala výběžkem zvaným Kladsko (55 farností) na území Německa (nyní je to součást Polska); Olomouc – arcikněžství Ketř (Katscher – 42 farnosti) leželo na území Německa (nyní je to součást Polska). Naopak častěji na území ČSR ležela část území diecézí se sídlem v sousedních zemích: diecéze Řezno (Regensburg) do Čech nepatrně zasahovala osadou Nové Mohelno u Kynžvartu náležící k expozituře Ottengrün, farnost Neualbenreuth; diecéze svatohippolytská (St. Pölten) zasahovala na území dnešní českobudějovické diecéze 4 farnostmi Vitorazka; arcidiecéze vratislavská (Breslau, Wroclaw – Německo, nyní Polsko) zasahovala do české části Slezska dvěma komisariáty: západoslezský komisariát (35 farností) a východoslezský komisariát (45 farností); Wien – Valticko (2 farnosti a jeden filiální obvod) na jižní Moravě. Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 49-50. 325 Na území sousedních států zasahovaly: Rožňava – značná část území diecéze ležela v Maďarsku (celkem 19 farností); Košice – značná část území diecéze ležela v Maďarsku (celkem 4 farnosti). Opět častěji na území ČSR ležela část území diecézí se sídlem v sousedních zemích. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi to byly: Ostřihom (Esztergóm) – většina území arcidiecéze ležela na území Slovenska (celkem 397 farností – v Maďarsku 83 farností); Satmár – značná část území diecéze ležela na území Slovenska (45 farností), tato diecéze měla centrum se 46 farnostmi v Rumunsku a menší část s 18 farnostmi v Maďarsku; Hajdudorog (řeckokat.) – malý výběžek se 4 farnostmi na Podkarpatské Rusi; Samošurvaj (řeckokat.) – malý výběžek se 4 farnostmi na Podkarpatské Rusi. Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 49-50. 326 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 115. 327 Čl. I. /Delimitace a dotace diecésí, komise vatikánská a vládní/. Zřízení komise vládní i komise vatikánské do lhůty dvou měsíců. Čl. II. /Převod sekvestrace církevních majetků slovenských se státní komise likvidační na církevní správní/. Bylo na slovenských biskupech, aby si utvořili správní komisi, a přihlásili se u Ministerstva školství a národní osvěty o vydání slovenských majetků, které spravovala státní likvidační komise. Čl. III. /Řádové a kongregační provincie/. Věc spadá do autonomie řeholí. Jen v případě, když utvoření československé provincie naráželo na obtíže, byla žádaná intervence Ministerstva zahraničních věcí. V případech, kdy byl v ČSR pouze jeden nebo několik řeholních domů, které nemohly utvořit provincii, bylo zapotřebí podrobit je přímo ústředí v Římě, což vyžadovalo jednání s Apoštolským nebo s řeholním ústředím. Čl. IV. /Politické námitky při jmenování biskupů/. Obsahuje direktivu pro postup vlády při jmenování biskupů pro futuro, jakmile nastane konkrétní jednání o obsazení uprázdněného biskupského stolce. Čl.V. /Přísaha biskupů/. Po jmenování biskupa, nastane mu povinnost přísahat státu. Čl. VI. /Přizpůsobení zákonných dispozicí./ Všechna opatření, která bude vláda zařizovat na základě platných zákonů, musí být přizpůsobena Modu vivendi. Zákony není nutné měnit. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 107108.
79
Prováděním Modu vivendi bylo pověřeno ministerstvo zahraničních věcí. Po dvou a půl letech přípravy postoupilo provádění Modu vivendi do rozhodného stádia, začalo se jednat o dvou největších komplexech otázek, tj. o úpravě slovenských poměrů a rozdělení teritoria i majetku vratislavské arcidiecéze. S tím těsně souvisela úprava dotace jednotlivých diecézí. Šlo o majetkové vyrovnání s největšími středoevropskými diecézemi, především vratislavskou a ostřihomskou. Pro řešení byla zřízena Vládní komise pro delimitaci a dotaci diecésí, ve které byly jednotlivé diecéze zastoupeny. Byly probrány kompetence a úkoly jednotlivých ministerstev při provádění Modu vivendi. Ministerstvo školství a národní osvěty bylo pověřeno úkolem rozdělení dotace na církevní instituce. Biskupové měli být zabezpečeni dostatečnými prostředky pro plnění svého poslání, aby je stát nemusel vydržovat ze svých prostředků. Náležitě dotovány měly být také biskupské kanceláře, kapituly, semináře a jiné církevní ústavy. Úkolem ministerstva vnitra bylo postarat se, aby nové církevní okrsky odpovídaly správnímu rozdělení území ČSR. Rovněž bylo interesováno na úpravě diecézí z hlediska státního dozoru na matriky, vedené církevními úřady. Ministerstvo zahraničí mělo jednat při delimitaci diecézních hranic. Protože delimitace spadá do kompetence Vatikánu, ministerstvo zahraničních věcí s ním muselo zprostředkovat styk. Dále mělo projednávat otázky, související s aktivitou sousedních států, které mohly do dotace i delimitace zasahovat (Polsko, Německo, Maďarsko a Rumunsko). Ministerstvu zemědělství a státnímu pozemkovému úřadu bylo připomenuto, že při dotaci diecézí bylo proto nutno brát zřetel na dosah pozemkové reformy prováděné na církevních velkostatcích. Ministerstvo financí mělo dbát na rovnoměrné rozdělení dotace biskupům. Rovněž mělo být nápomocno při konečném odevzdání movitého majetku, nacházejícího se v depozitu maďarských bank. Ministerstvo spravedlnosti se mělo postarat o právní úpravu biskupství. Zakládací listiny nových útvarů musely mít formu věnovacích listin. Věnování mohlo mít zase povahu smlouvy darovací nebo jednostranného právního ujednání. Ministerstvo národní obrany mělo dořešit otázky vojenské duchovní správy. 328
328
Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 108-110.
80
5.3.1
Dohoda o postupu provádění a naplňování dohody Modus vivendi
Na základě jednání mezi oběma smluvními stranami se dospělo k Dohodě o postupu provádění a naplňování dohody Modus vivendi. Jednání o provedení Modu vivendi, které trvalo sedm let, dospělo k dohodě v hlavních rysech notou Vatikánu ze 14. května 1935 č. 1.576/35. Dosáhlo se dohody v těchto bodech: 1) Vydání papežského dokumentu, kterým bude provedeno srovnání diecézních hranic s hranicemi státními (externí delimitace); zároveň měly být zřízeny dvě církevní provincie (arcibiskupství), jedna římskokatolická na Slovensku, druhá řeckokatolická na Podkarpatské Rusi. 2) Apoštolský stolec projevil ochotu nařídit maďarským církevním jednotkám, aby ihned po odevzdání církevních statků státem do nové církevní správy odvolaly žaloby. Při konečném provedení měly být tyto statky přiděleny naším církevním jednotkám. 3) Československá vláda se zavázala zrušit sekvestraci církevních statků na Slovensku, které tvoří dotační masu, a vydat je do rukou církevního správce, kterým Svatý stolec v dohodě s vládou ustanovil apoštolského administrátora trnavského Mons. Jantausche, a provést revizi dosavadní správy. 4) Nový církevní správce přijme statky i s dluhy na nich váznoucími a způsob jejich vyrovnání z výtěžku pozemkové reformy. 5) Na církevních statcích se provede pozemková reforma, jak byla s jejich reprezentanty dohodnuta. Prováděla se tedy dohodou pozemkového úřadu s arcibiskupstvím vratislavským, s biskupstvím nitranským a spišským a s kapitulami spišskou a bratislavskou. To byl dohodnutý postup pro tzv. první etapu329. V dalším jednání, v tzv. druhé etapě, se mělo dohodnout se Svatým stolcem provedení změn ve vnitřní delimitaci,
329
Dále se v dohodě uvádí: „Bude-li naznačená právě dohoda schválena, přestane existovat správní komise v Bratislavě a také Likvidační komise pro správu církevních statků bude zbavena této správy resp. zrušena. Navrhuje se, aby ministerská rada se usnesla: a/ že právě vylíčený výsledek jednání schvaluje b/ pověřuje min. školství a nár. osvěty, aby k 1. VI. 1935 odevzdalo sekvestrované církevní statky na Slovensku do rukou Msgr. Jantausche, c/ pověřuje min. zemědělství, aby za podmínek právě uvedených dalo dokončit pozemkovou reformu na církevních statcích ČSR. d/ pověřuje pány ministry zahraničních věcí školství a unifikací, aby provedli ostatní úkony, aby provedli ostatní úkony, kterých jest zapotřebí k vnitrostátnímu uvedení dohody v život. e/ pověřuje pana ministra věcí zahraničních, aby ve smyslu shora uvedeném potvrdil sjednání dohody Vatikánu a pokračoval s ním v jednání o shora uvedených zbývajících otázkách, které se týkají provedení modu vivendi.“ Koníček, Jiří. Modus
81
které požadovala československá vláda. Předpokladem této druhé dohody bylo vyřízení požadavků maďarských církevních jednotek, které uplatňovaly na slovenské církevní statky. Provádění jednotlivých ustanovení Modu vivendi bylo tedy nesnadným úkolem po mnoha stránkách: organizační, ekonomické, právní i diplomatické. Zvláště palčivé byly dva body - delimitace diecézí a správy církevního majetku na Slovensku.330 5.3.2
Delimitace diecézí
Po ustálení hranice Československé republiky i přes drobné tehdy provedené změny331 byl zřejmý nesoulad mezi hranicemi diecézí a hranicemi státními. Tyto anomálie bylo nutné náležitým způsobem řešit. Řešení mělo mít dvě etapy - provizorní správa a nově uspořádaná správa. Provizorní správa znamenala, že pro většinu „přesahujících území“ byly vytvořeny buď vikariáty spravované zástupci příslušných diecézních biskupů (Kladsko, Ketř, maďarská část diecézí Rožňava a Košice) nebo z nich byly vytvořeny v dvacátých letech apoštolské administratury (Valticko, slovenské území diecézí Rožňava, Košice, Ostřihom a Satmár). Pouze Vitorazko bylo spravováno z Českých Budějovic a výběžky diecézí Hajdugorog a Samošurvaj byly v praxi spravovány mukačevským biskupem. V období jednání o Modus vivendi byla zamýšlena nově uspořádaná správa s provedenou vnější i vnitřní delimitací a se dvěma novými provinciemi na Slovensku (jedna latinského ritu a jedna byzantského ritu). Apoštolský stolec si však přál tento krok udělat ve dvou etapách – nejprve vnější delimitaci, potom vnitřní delimitaci spojenou se vznikem nových církevních provincií, očekávalo se, že jejich sídly budou Bratislava a Mukačevo. Komplikace však nastaly změnou politické situace, nástupem fašismu, protože Německo využilo práv vyplývajících z nového konkordátu uzavřeného roku 1933 a dělalo potíže, takže ani vnější delimitace nemohla být provedena beze zbytku.332
vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 110-112. 330 Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 49. 331 Šlo o odloučení 18 farností ze spišské diecéze a jejich přičlenění ke krakovské diecézi roku 1920. 332 tamtéž, s. 50-51.
82
Po příslušných jednáních333 byla vydána 2. září 1937 jako prováděcí dokument k realizaci vzájemné dohody apoštolská konstituce Ad ecclesiastici regiminis incrementum334 o vnější delimitaci československých diecézí335, kde pro odpor německé strany zůstala nedotčena situace Kladska a slezských vikariátů. Touto konstitucí byl, až na výjimku pro odpor Německa, proveden I. článek Modu vivendi, že pohraniční diecéze Československa ohraničí tak, aby se jejich hranice kryly se státními hranicemi. Po dojednání této smlouvy a po překonání různých těžkostí s jinými státy Svatý stolec uskutečnil to, k čemu se smlouvou Modus vivendi zavázal a svojí cirkumskripční konstitucí provedl nové rozhraničení diecézí v Československu.336 Circumskripční bulla ovlivnila církevní provincie v Republice Československé v tomto rozsahu: a) Česká církevní provincie s metropolí v Praze se všeobecně kryla s Čechami, sestávala z arcidiecéze pražské, dále diecéze českobudějovické, královéhradecké a litoměřické. Českobudějovické diecézi bylo přiřčeno území Weitra (Vitorazsko), doposud náležející diecézi St. Pölten.337 V pražské církevní provincii se dále jednalo o československé osídlení Nového Mohelna (Neu-Mugl), náležející k expozituře
333
Její vydání bylo podmíněno dotačním plánem nově vytvořených církevních jednotek. Apoštolský stolec podle své praxe mohl přistoupit ke zřízení či reorganizaci církevní správy jen na základě jejich majetkového a finančního zajištění. V jednáních o dotačním plánu pro delimitované církevní subjekty docházelo ke komplikacím ze strany československé státní správy. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 121. 334 Viz příloha č. 3. 335 V konstituci byla řešena následující témata: a) stanovuje se nové ohraničení některých pohraničních diecézí ČSR; b) z těchto diecézí se zřizují některé apoštolské administratury, které jsou podle vůle Apoštolského stolce dočasné; c) vedle toho se některé diecéze, které patřily do církevní provincie jágerské a ostřihomské, vyhlašují za přímo podřízené Svatému stolci; d) všechny farnosti byzantského ritu, které se nacházející se na československém území, se podřizují mukačevské diecézi. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 123. 336 „Bylo výlučně právem církve, aby upravovala své správní obvody a nebylo možno připustit, aby její správní obvody, církevní provincie a diecéze určoval stát, aby měnil jejich hranice a území, a aby se to uskutečnilo ze strany státu bez vědomí církve nebo případně až s jejím dodatečným schválením. Československý stát dohodou uznal toto právo a tuto svobodu katolické církve a dal souhlas, aby je katolická církev na území Republiky Československé také vykonávala. Vláda si vymínila v této věci jen to, co jí podle výše uvedeného patří, totiž aby se ohraničení provádělo ve shodě s ní. Československá vláda vzala toto rozhodnutí Svatého stolce týž den na vědomí, a podle toho byla vládním nařízením ze 2. září 1937 byla zrušena všechna nařízení pro správu církevního majetku na Slovensku.“ Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 124. 337 Toto území bývalé korunní země Dolní Rakousko bylo připojeno k Československé republice smlouvou ze Saint Germain 1919. Diecézní hranice byly vůči Rakousku přizpůsobeny státní hranici. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 124-125.
83
Ottengrün v Bavorsku (řezenská diecéze)338. Obdobně náleželo k pražské provincii hrabství Kladsko, politicky u Pruského Slezska. b) Moravská církevní provincie s metropolí v Olomouci se obecně shodovala s Moravou a skládala se z arcidiecéze olomoucké a diecéze brněnské. Brněnské diecézi bylo přiřknuto území Feldsbergu (Pálava)339, dosud část vídeňské arcidiecéze. Vůči Polsku byly hranice upraveny už od roku 1925 apoštolskou konstitucí „Vixdum Poloniae unitas“. Nečekaný problém se vyskytl ve změnách hranic vůči vratislavské, tehdy německé diecézi.340 Změna politické situace v Německu měla dopad na provádění Modu vivendi v ustanovení, podle kterého měly být hranice diecézí srovnány se státními. Jednalo se zejména o část vratislavské arcidiecéze, kde část arcidiecése pražské (Kladsko) a olomoucké (Ketř) zasahovaly na území německé říše a naopak část arcidiecése vratislavské (9 arciděkanátů) se nacházela na státním československém území. Při jednání s Vatikánem bylo československé straně sděleno, že Vatikán stále nemůže dosáhnout od německé vlády souhlasu, nutného pro změnu diecézních hranic dle znění § 11 německého konkordátu z roku 1933. Proto problematika vratislavské diecése nebyla vyřešena ani v připravované bulle, která obsahovala nové vnější rozhraničení naších diecésí a bylo ponecháno příštímu opatření „ve vhodné době“ provést stejnou cirkumskripci na úseku vratislavském. c) Diecéze a apoštolské administratury na Slovensku. Organizace ohraničení diecézí na Slovensku byla komplikovaným úkolem, jehož vyřešením a provedením však došlo k úplné konsolidaci diecézních hranic. Konečně platné rozhodnutí o úpravě diecézních hranic na Slovensku vypadalo následovně: z římskokatolických diecézí Košice a Rožňava budou odstoupeny části ležící na maďarském území a podřízeny apoštolskému administrátorovi. Z jejich dosavadních církevních vazeb341 budou vyňaty 338
K tomu D. Němec: Tato anomálie nebyla nikdy právně dořešena, osada zanikla odsunem německého obyvatelstva po r. 1945. Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 51. 339 Valticko; toto území bývalé korunní země Dolní Rakousko bylo přiděleno Československé republice státní smlouvou ze Saint Germain. 340 Zpočátku německá říšská vláda nenamítala nic proti zaokrouhlení vratislavské arcidiecéze, v důsledku tehdejšího napětí mezi Německou Říší a Vatikánem však německá říšská vláda zaujala opačné stanovisko. Využila svého spolurozhodovacího práva při rozhraničování říšskoněmeckých diecézí plynoucího z konkordátu z roku 1933 (stanovoval schválení příslušné zemské vlády). Německá vláda odepřela dát souhlas, odvolávala se při tom nejen na konkordát z roku 1933, ale i na papežskou bullu z 1821 „De salute animarum“, v níž bylo stanoveno definitivní rozhraničení německých diecézí uvnitř Německa. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 125-126. 341 Jednalo se o maďarskou arcidiecézi Jáger a rumunskou diecézi Satumare.
84
římskokatolické administratury Trnava a Užhorod, kromě toho budou řeckokatolické farnosti, které nyní podléhají suverenitě Československé republiky, ze svých diecézí vyňaty a připojeny k podkarpatoruské diecézi Mukačevo. Diecéze Košice, Rožňava a Spiš, dříve náležející metropoli Jáger, a diecéze Bánská Bystrica, Nitra, Mukačevo a Prešov, v minulosti náležející metropoli Ostřihom, byly bezprostředně podřízeny Svatému stolci.342 Diecézní hranice vůči Rumunsku byly upraveny apoštolskou konstitucí „Solemni Conventione“ z roku 1930.343 K vnitřní delimitaci však v důsledku 2. světové války a ani po válce do roku 1948 nedošlo.344 5.3.3
Správa církevního majetku na Slovensku
Smysl nucené správy zavedené roku 1919 byl ze strany státu „konsolidační“ – měl zákrokem státních úřadů zajistit, že tento majetek, který se měl stát dotační masou nových slovenských biskupství, nebude zcizen a nebude administrován ze zahraničí. Po zřízení likvidační komise měly být majetky pod nucenou správou předány do správy komise biskupského sboru, jejímž předsedou byl biskup Pavel Jantausch. Jeho postavení jako zmocněnce biskupského sboru uznala vláda po konzultacích s nunciem 26. října 1926. V souladu s bodem II. Modu vivendi byla 14. listopadu 1929 na základě dohody se státem zřízena nová správní komise biskupů Slovenska reprezentovanými spišským biskupem Jánem Vojtaššákem s týmem expertů, kde čelní místo zaujímal biskup Pavel Jantausch. Tomuto zřízení komise předcházela vášnivá diskuse mezi kanonisty a státními experty v církevním právu, zda správa majetků přešla na biskupský sbor ipso iure na základě Modu vivendi či ne – zřízení komise tu bylo nerozporným právním řešením, které akceptovaly i státní úřady. Předávání majetku skončilo až 1. července 1935 a o převzetí byl poté 30. září 1935 v Bratislavě sepsán závěrečný protokol. Tímto bylo vše připraveno
342
K tomu dodává D. Němec: Slovenské římskokatolické i řeckokatolické diecéze byly vyňaty ze svazku církevních provincií ostřihomské i jagerské a jakmile to bude možné, zřídí Apoštolský stolec v ČSR dvě nová metropolitní sídla: latinského ritu na Slovensku a byzantského ritu na Podkarpatské Rusi. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 51. 343 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 126-127. Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 52. 344 Byla provedena současně se založením trnavského arcibiskupství až v r. 1977.
85
k formálnímu zrušení nucené správy. Ke zrušení došlo vládním nařízením z 2. září 1937, tzn. téhož dne, kdy byla publikována cirkumskripční apoštolská konstituce Ad ecclesiastici regiminis incrementum.345
5.4
Vztahy mezi Apoštolským stolcem a ČSR na konci 30. let
Historický vývoj v Evropě zcela zásadním způsobem ovlivnilo vítězství nacistické ideologie v sousedním Německu, se kterým měla Československá republika ze dvou třetin společnou hranici.346 Svatý stolec dával přednost řešení obtíží diplomatickou cestou. Obrat znamenala až návštěva německého episkopátu v Římě. Bezprostředně po encyklice proti komunismu byla Piem XI. dne 14. 3. 1937 vydána neméně ostrá encyklika „Mit brennender Sorge“ (S palčivou starostí) o situaci katolické církve v Německu. Encyklika obsahovala oficiální odsouzení nacistické ideologie a porušování konkordátu.347 Československo jako státní celek složený z mnoha silných národnostních menšin se od počátku potýkalo s problémem nacionalismu, zvlášť problematické byly českoněmecké vztahy v pohraničí. Tato situace se vyhrotila ve třicátých letech hospodářskou krizí, která postihla nejvíce pohraniční Němce, a oživením německého nacionalismu nástupem Hitlera. Problém česko-německých vztahů se přenesl na mezinárodní úroveň.348 Řešení této situace převzaly čtyři mocnosti na konferenci v Mnichově. Ta označila řešení sporů
345
Němec, Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996, s. 54. 346 Nacistická ideologie byla hrozbou i pro katolickou církev v Německu, což vedlo k napjatým vztahům se Svatým stolcem. Německá vláda z taktických důvodů usilovala o uzavření konkordátní smlouvy mezi Německou říší a Svatým stolcem v roce 1933, ale později ji neustále porušovala. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 129. 347 Papež Pius XI. V ní hovoří mj. o důvodech, které vedly Svatý stolec k uzavření konkordátu, které měly za cíl zajištění podmínek náboženského a církevního života v zemi, v žádném případě to nebyla smlouva na podporu nacistické ideologie a spolupráce s totalitním režimem. Dále poukazuje na naprostý ideový rozdíl mezi křesťanskou naukou a nacistickou ideologií, která manipulovala s náboženskými a mravními hodnotami a zneužívala je. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 129-131. 348 K porušení integrity státního území došlo cestou „legitimní“, formou boje za práva a zájmy početné německé národnostní menšiny. Stížnosti na postavení Němců v Československu přenášeli henleinovci i do menšinové komise Společnosti národů. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 132.
86
o české pohraničí a z toho odvozované zachování evropského míru za věc čtyř evropských mocností, do které Československo nemá právo hovořit.349 Svatý stolec se postavil hned od začátku na stanovisko československé vlády, že při našem vyrovnání s Němci jde o nejvnitřnější problémy naší politiky, které je nutno vyřešit uvnitř, bez zásahu jiných mocností. Když pak spor začal nabývat mezinárodní povahy, vystupoval také Vatikán tím zřetelněji. Již několik měsíců před vyvrcholením napětí mezi Německem a Československem v září roku 1938 se papežská diplomacie zabývala hledáním prostředků k záchraně míru.350 V den zahájení mnichovské konference přednesl papež Pius XI. svůj mírový projev. Když byl oznámen výsledek mnichovské konference, vzkázal papež Pius XI, že považuje výsledek za neslýchaný, odsoudil jednání Německa i Polska a vyjádřil podporu, obdiv a požehnání Československu.351 I když papež dodatečně rozhodnutí schválil, nezdůvodňoval to argumentem, že mír je třeba zachovat za každou cenu, ale přesvědčením, že vítězství bezpráví nemůže být nikdy trvalé. V pomnichovské éře došlo nejen k územním, ale také ke státoprávní úpravě, kde byly zohledněny autonomní požadavky Slovenska. To se projevilo také v novém názvu státu Republika Česko-Slovenská. Za tzv. druhé Republiky Česko-Slovenské, která trvala jen krátké období od 30. září 1938 do 15. března 1939, zanikl demokratický
349
Na základě Hitlerových požadavků vypracovala britská a francouzská vláda plán na odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Tento plán byl ultimativní formou předložen československé vládě dne 19. září 1938. Německo požadovalo rovněž odstoupení Edvarda Beneše z funkce prezidenta. Ten skutečně abdikoval 5. 10. 1938 a vzhledem k dané situaci odešel do zahraničí. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 132-133. 350 Vatikán však měl omezené prostředky, s hitlerovským Německem měl sám napjaté vztahy, mohl pouze připomenout francouzskému zástupci důležitost zachovávání závazků z mezinárodních smluv nebo projevit podporu československé straně příznivě laděnými články v Osservatore Romano a osobními projevy sympatií vatikánských představitelů členům československé diplomacie. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 569. 351 „F. X. Halas cituje: „Papež věděl velmi dobře, jak velkou oběť jsme přinesli míru a celému lidstvu. Za tímto přesvědčením stojí a bude ho hlásat všem při každé příležitosti. Ale ovšem „vulgus vult decipi“, zodpovědnost je nyní sváděna na Československo. Papež nám současně blahopřeje k mužnému, krásnému chování v těchto smutných chvílích. Naše rozhodnutí bylo jediným východiskem z dané hrozící války. Musili jsme se podrobit diktátu. Bylo by bývalo sebevraždou země vzpírat se tomu, neboť bychom byli způsobili její úplné zpustošení. Bylo od nás velkým činem přijmout tak kruté podmínky. Rada, kterou nám papež může dáti: buďte trpěliví, patience avec rage! Můžete být jisti, že sympatie velké části světa jsou na vaší straně. Papež sám doufá, že snad uvidí ještě lepší časy; jest sice již jen stínem života, ale Bůh snad ví, proč ho zachovává přes přirozenou hranici věku. Připomíná si to v retrospektivě, jak viděl lesk dvora Napoleona III., v plné síle viděl moc železného kancléře Bismarca a „všemohoucího“ Viléma. Vše se zhroutilo. Nezapomeneme nikdy velkých slov Masarykovy životní filosofie, kterých tak odvážně použil nynější prezident dr. Beneš: „Ježíš, ne César!“ Pius XI. posílá svá přání šťastnější budoucnosti celé naší vládě a uděluje Československu své apoštolské požehnání.“ Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 569-570.
87
charakter státu.352 Sympatie, který Vatikán a jeho tisk věnoval Československu v době krize, pokračovaly po dohodě mnichovské.353
352 Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, podle něhož byla na dva roky dána vládě pravomoc měnit vládními nařízeními i ústavu. Byl nastolen režim autoritativní demokracie, který byl odlišný od demokracie parlamentní. 353 Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s.133-135.
88
6
Závěr Situace pro katolickou církev byla v počátcích československé republiky velmi
obtížná. Pro svou ať už skutečnou nebo jen domnělou svázanost s habsburskou říší měli čelní představitelé nového státu ke katolické církvi velmi negativní postoj. Po skoncování „s Vídní“ byl čas skoncovat také „s Římem“. Také ve vztazích se Svatým stolcem panovala, zvláště na začátku, velká nedůvěra. Z vatikánského pohledu byla umocněna zprávami o nepříznivé situaci katolické církve v ČSR, založením Československé církve a lítostí nad zánikem habsburské monarchie. Nedůvěra československé strany byla zase ovlivněna „negativní“ historickou zkušeností, některými až nepřátelskými postoji některých vatikánských přestavitelů a pomalostí, kterou Svatý stolec vykazoval v řešení pro Československo tak důležitých otázek. Tato situace se měnila velmi zvolna, ale měla až na jeden vážnější střet neustále zlepšující se tendenci. Těsně před druhou světovou válkou bylo stanovisko Apoštolského stolce k Československu, jako ostrůvku demokracie, velmi příznivé. Katolická církev, i když „ztenčená“ odchodem části svých příslušníků, si rovněž v podmínkách nového státu udržela postavení, které mívala v Rakousku-Uhersku. Příčinami, proč si dokázala navzdory všem otřesům uchovat valnou většinu svých bývalých pozic, byly rychlá obnova domácích hierarchických špiček, pružnost českého politického katolicismu a ohled české politické reprezentace na poměry na Slovensku a na mezinárodní sílu katolické církve. Čelní představitelé státu jako političtí realisté brzy pochopili, že nový stát bude převážně katolický a jednání se špičkami katolické církve je pro něj nutností. Stejný realismus projevil také Svatý stolec. Již mezinárodní uznání nového státu bylo pro Československou republiku víc než jen prvním přátelským gestem. Stejně jako československý stát, i Svatý stolec si brzy uvědomil, že jednání a přátelské vztahy jsou pro obě strany nejen prospěšné, ale i životně důležité. Další z nich byly úspěchy lidové strany na poli politickém, bez jejíž účasti se od roku 1921 neobešla žádná koalice. Díky svému postavení se jí zdařilo ovlivnit celou řadu zákonů tak, aby byly pro katolickou církev co nejpříznivější (ovšem politika neměla stejné cíle jako církev). Podařilo se jí například odvrátit „nebezpečí“ odluky, uzákonit pouze fakultativní, ne obligatorní, občanský sňatek. Jako poslední hřebíček do rakve odluky se jí povedlo prosadit zákon o platech duchovních, tzv. kongruu, kdy se stát zaručil nejen za financování platů duchovních, ale i jejich vzdělávání. Je však otázkou, zda odvrácení „strašáku“ odluky církve od státu byl tak jednoznačný úspěch.
89
Úspěchem byla rozhodně víceméně politická shoda na odluce přátelské, brazilského typu, se kterou by se byl ochoten smířit dokonce i Apoštolský stolec. Československé vládě a Apoštolskému stolci se podařilo sjednat Modus vivendi, smlouvu o úpravě některých důležitých otázek. Modus vivendi byl zdánlivě vítězstvím hlavně československé vlády, neboť upravoval témata důležitá pro československý stát. Nejdůležitější pro Československo byl problém rozhraničení diecézí tak, aby odpovídaly československým státním hranicím (čl. 1. Modu vivendi). Delimitace hranic diecézí byla nezbytná kvůli zajištění suverenity státu, která nepřipouštěla, aby část území byla podrobena správě cizích ordinářů. Na druhou stranu byl úspěchem i pro Svatý stolec, protože Modus vivendi mlčky potvrdil např. další existenci duchovní správy v armádě (čl. 4. Modu vivendi) včetně toho, že ordinář měl ze své funkce hodnost generála československé armády. Dále se Modus vivendi týkal správou církevních statků pod nucenou správou (čl. 2. Modu vivendi), podřízenosti řádů a kongregací v Československu představeným provinciálních domů týchž řádů a kongregací v Československé republice nebo přímo generálnímu domu (čl. 3. Modu vivendi), námitek pouze politického rázu při jmenování biskupů (čl. 4. Modu vivendi), přísahy věrnosti biskupů (čl. č. Modu vivendi) a přizpůsobení zákonných norem Modu vivendi (čl. 6. Modu vivendi). Neúspěchem pro československou vládu se zdálo neprosazení prezentačního práva, které měli rakousko-uherští panovníci, ale toto téma spíše než životně důležité, bylo otázkou prestižní. Mnohá nedorozumění vznikající v průběhu vyjednávání také vznikala spíše z netrpělivosti československé strany a naopak pomalého postupu Apoštolského stolce řídícího se taktikou „nic neuspěchat“. Tato taktika, ačkoliv pro československou vládu nevítaná, umožnila na druhé straně neuznání státoprávní změny v případě Slovenského štátu za druhé světové války. Modus vivendi byla smlouva rámcová, po níž měla následovat smlouva širší, konkordát, k čemuž ale již nedošlo. Můžeme se přít o to, zda by v pozdější historii vztahů mezi církví a státem, v období komunistické totality, nějak zlepšilo postavení katolické církve, kdyby existoval konkordát vymezující práva a svobody katolické církve a kdyby vztahy mezi katolickou církví nebyly řešeny jen šestičlánkovým Modem vivendi. Existují názory, že komunistická vláda by nemohla omezit působení katolické církve, alespoň ve svých počátcích, tak rychle a cestou legitimity. Naopak jiné názory tvrdí, že Modus vivendi v demokratických podmínkách dobře fungoval a katolické
90
církvi by za období komunistické zvůle nepomohl byť sebelepší konkordát, nebyla-li politická vůle se jím řídit. Pro katolickou církev v Čechách, jak ji po druhé světové válce vnímala česká veřejnost, bylo stěžejní, že katolická církev během okupace zůstala nejen věrná svým zásadám, ale stejně nebo i více než ostatní Češi trpěla pronásledováním a útiskem a z této historické zkušenosti vyšla čistá.
91
7
Resumé The Czechoslovak republic belonged among middle European countries which
developed from Austria - Hungary on principle of international negotiations after the first war world. The elimination of monarchy had regular stroke on Catholic church which was in close relation with state system. The figure opposite royalty continued towards altar and opposite catholicism at all. The much digger problem then outsider attacks were reformatotory groups of the part catholical clericals. After some time, they created the Church Czechoslovak and Czech ortodox Church as well as. In this time was neccesary to nominate the national church hierarchy because some of the bishops stood up in public opposite creation of the Czechoslovac republic. After negotioations between apostolate and Czechoslovak governance were chanched some of the bishops. The politican reprezentation of new state had started to realized connecting role of Catholic church in the republic because the most of the people enroll to Catholic church and this religion connected people from different nations - Slovac and national minorities in Bohemia. The modification of situation was slow. It was caused by influence of Catholic party as well as. The Catholic party took a position in the government coalitions during 1921- 1938. The catholic representatives avert divison of Catholic church from the republic, they endorsed some law - e.g. Kongruový zákon (the regulation of salaries in catholic and another churches admitted by state). There were a lot of compromises in the law- e.g. arrangements of marriages, teaching of religion. Some of them did not take respect on church- e.g. Land law, Military law. The important moment in the consolidation in relations between Catholic church and Czechoslovac republic was contract called Modus vivendi in 1928. After this time till 1938, there was a positive situation in creating of good relations between these two diffent parties. The negotioations between The Apostolate and the Czechoslovac republic were full of strain and mistrust. There were problems with designations of Slovac bishops, the negotiations regarding Bratislava theological faculty and so on.
92
The negotiations were slow but constant, complicated by the anniversary of Mistr Jan Hus. After that Apostolate nuncius Francesco Marmagi left Prague, negotiatios between the Czechoslovac republic and Vaticane has finished for one and half year. They started again in 1927 and lead in agreement Modus vivendi inter Sanctam Sedem et Republicam Cechoslovakam, which was concluded on February 2, 1928 between the Czechoslovac Ministry of Foreign Affairs and Vatican City. The Modus vivendi had only six articles. In the article one, there was division in dioceses on the principle following state boundary. The second article deals with controlling on temporalities which were under compulsory conduct. The another article said, that congreagations and friaries will not under controll from abroad. The fourth article acted with objections in nominating bishops. The fifth article was about oath of allegiance to the Czechoslovac republic. The last sixth article occupied by rules of law of Modus vivendi in the way that it did not changed Czechoslovac law. On September 2, 1937, the Apostolate emitted Ad ecclesiastici regiminis incrementum for an implementation of Modus vivendi, which deals with delimitation of czechoslovac dioceses. The Modus vivendi was an agreement about questions which could be solved in that time. There should be wider agreement about complex solution of relationships. However, historical progress after passing of Modus vivendi didn not involve this broader settlement.
93
8
Přílohy
94
8.1 Příloha I. Text mezinárodní dohody Modus vivendi uzavřeného mezi Svatým stolcem a Československou republikou v roce 1928 Modus vivendi inter Sanctam Sedem et Republicam Cechoslovakam Jeho Eminenci kardinálu Gasparrimu, státnímu sekretáři Svaté stolice v Římě Eminence, od několika již roků vláda Československé republiky měla čest projednávati se Svatou stolicí úpravu určitých otázek politickonáboženských, které byly mezi oběma stranami dosud nevyřízeny. Výsledek těchto jednání byl parafovám 17. prosince 1927 zástupci obou stran a bylo dohodnuto, že bude předložen ke schválení jednak Jeho Svatosti, jednak vládě československé a že vejde v platnost výměnou reversálních nót mezi státním sekretářem Svaté stolice a ministrem zahraničních věcí Republiky československé. Mám nyní čest Vám oznámiti jménem vlády československé, že dne 20. ledna 1928 dala svůj souhlas k tomuto ujednání (k tomuto modu vivendi), jehož konečný text byl smluven v jednáních z měsíce prosince 1927 mezi msgre Borgongini Ducou a p. Kroftou takto: Modus vivendi mezi Svatým stolcem Modus vivendi entre le Saint-Siège et la République Tchécoslovaque a Republikou Československou I. Le Saint-Siège et le Gouvernement Tchécoslovaque sont d’accord sur le principe qu’aucune partie de la République Tchécoslovaque ne dépende d’un Ordinaire dont le siège se trouverait hors des frontières de l’Etat tchécoslovaque, de même qu’aucune diocèse de Tchécoslovaquie ne s’étende au delà des frontières du pays. Le Saint-Siège et le Gouvernement Tchécoslovaque se mettront d’accord au sujet de la nouvelle délimitation et de la dotation des diocèses. Pour préparer cet accord deux Commissions, indépendantes l’une de l’autre, seront organisées dans le délai de deux mois: la première formée par le SaintSiège et composée de délégués de tous les diocèses intéressés, sous la présidence du représentant du Saint-Siège à Prague; la seconde formée par le Gouvernement Tchécoslovaque et composée de représentants des diocèses intéressés et d’experts. II. L’administration des immeubles et des biens mobiliers ecclésiastiques en Tchécoslovaquie, qui sont actuellement conservés sous séquestre, est provisoire jusqu’à l’accord mentionné dans l’article précédent et est confiée à une commission
I. Svatý stolec a vláda československá dohodly se o zásadě, že žádná část Republiky Československé nebude podřízena ordináři, jehož sídlo je za hranicemi československého státu, a že rovněž žádná československá diecese nebude přesahovati státních hranic. Svatý stolec a vláda československá se shodnou o novém ohraničení a o dotaci diecesí. K přípravě této dohody budou do dvou měsíců zřízeny dvě komise na sobě nezávislé: první utvoří Svatý stolec z delegátů všech interesovaných diecésí za předsednictví zástupce Svatého stolce v Praze, druhou vláda československá ze zástupců interesovaných diecésí a expertů.
II. Správa církevních statků nemovitých a movitých v Republice Československé, které jsou nyní zajištěny vnucenou správou, je zatímní až do dohody, dotčené v předcházejícím článku, a je svěřena komisi za předsednictví
95
sous la présidence de l’Episcopat de la région intéressée. III. Les Ordres et les Congrégations religieuses, dont les maisons se trouvent en Tchécoslovaquie, ne dépendront pas des supérieurs des maisons provinciales des mêmes Ordres et Congrégations a l’étranger. Si la création d’une province en Tchécoslovaquie est impossible, les dites maisons religieuses tchécoslovaques seront directement soumises à la maison généralise. Les supérieurs provinciaux et les chefs des maisons religieuses dépendantes directement de la maison généralise, seront sujets tchécoslovaques. IV. Le Saint-Siège avant de procéder à la nomination des Archevêques et des Evêques diocésains, des Coadjuteurs cum jure successionis ainsi que de l’Ordinaire de l’armée, communiquera au Gouvernement Tchécoslovaque le nom du candidat pour s’assurer que le Gouvernement n’a pas des raisons de caractère politique à soulever contre ce choix. Les Prélats susmentionnés seront sujets tchécoslovaques. On entend par objection de caractère politique toutes les objections que le Gouvernement serait à même de motiver par des raisons qui ont trait à la sécurité de l’État, par exemple que le candidat choisi se soit rendu coupable d’une activité politique irrédentiste, séparatiste ou bien dirigée contre la Constitution ou contre l’ordre publique du pays. Le nom du candidat, indiqué par le Saint-Siège au Gouvernement, ainsi que les pourparlers relatifs, resteront secrets. Les dispositions au sujet de l’Ordinaire de l’armée a’entrent en vigueur qu’au cas où le système du soin religieux exempt des soldats soit maintenu. Dans ce cas on tiendra compte, en outre, des objections de caractère politique, aussi de celles ayant trait à la position du candidat dans l’armée. V. Les dignitaires mentionnés dans l’article précédent, après la nomination du Saint-Siège, avant d’assumer leurs fonctions, prêteront le serment de fidélité à l’État Tchécoslovaque par la formule suivante: „Iuro et promitto sicuti decet Episcopum
episkopátu příslušného území. III. Řády a kongregace řeholní, jejichž domy jsou v Republice Československé, nebudou podléhati představeným provinciálních domů týchž řádů a kongregací v cizině. Je-li zřízení provincie v Republice Československé nemožné, budou tyto československé domy řeholní podřízeny přímo generálnímu domu. Provinciály a představenými řeholních domů, podléhajících přímo generálnímu domu, budou státní příslušníci českoslovenští. IV. Svatý stolec, dříve než přikročí k jmenování arcibiskupů, biskupů diecézních, koadjutorů cum iure successionis a armádního ordináře, oznámí československé vládě jméno kandidátovo, aby se ujistil, že vláda nemá důvodů rázu politického proti této volbě. Uvedení preláti musí býti českoslovenští státní příslušníci. Námitkami rázu politického rozumějí se veškeré námitky, které by vláda mohla podpírati důvody, vztahujícími se na bezpečnost země, např. že se vybraný kandidát provinil politickou činností irredentistickou, separatistickou anebo namířenou proti ústavě nebo veřejnému pořádku ve státě. Jméno kandidáta, naznačeného vládě Svatým stolcem, jakož i příslušné vyjednávání zachovají se v tajnosti. Ustanovení o armádním ordináři vstoupí v platnost jen v tom případě, že se zachová soustava samostatné náboženské péče o vojíny. V tomto případě bude se dbáti, kromě námitek rázu politického, i námitek vztahujících se k postavení kandidátovu v armádě. V. Hodnostáři, uvedení v předchozím článku, vykonají po svém jmenování Svatým stolcem, dříve než nastoupí svůj úřad, přísahu věrnosti státu československému těmito slovy: „Iuro et promitto sicuti decet
96
fidelitatem Reipublicae Cecoslovacae necnon Episcopum fidelitatem Reipublicae nihil me facturum quod sit contra salutem, Cecoslovacae necnon nihil me facturum securitatem, integritatem Reipublicae.“ quod sit contra salutem, securitatem, integritatem Reipublicae.“ VI. Le Gouvernement aura soin de VI. Vláda se postará, aby platná conformer – dans le plus bref délai – les zákonná ustanovení byla co nejdříve dispositions légales en vigueur au présent přizpůsobena tomuto modu vivendi. modus vivendi. Potvrzuje Vaší Eminenci souhlas vlády československé s modem vivendi, ujednaným v našich vzájemných diskusích, mám čest vyjádřiti Vaší Eminenci velikou naši spokojenost s výsledkem vzájemně dosaženým v této dohodě a ujistiti Vaši Eminenci, že vláda Československé republiky se snažila vždy zajistiti všem svým občanům svobodný vývoj a respektování jejich víry, jejich citů a zájmů náboženských, což se také šťastně odráží v tomto ujednání. Mám čest připojiti, že vláda Československé republiky bude postupovati v témže duchu, jednak při provádění této dohody, jednak při řešení otázek, které by snad mohly vzniknouti mezi oběma stranami. Račte přijmout, Eminence, výraz mé nejhlubší úcty. Jménem vlády československé: ministr věcí zahraničních: dr. E. Beneš354
354
Text převzat z knihy: Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 297-299.
97
8.2 Příloha II. Apoštolská konstituce „Ad ecclesiastici regiminis incrementum“ Apoštolská konstituce „AD ECCLESIASTICI REGIMINIS INCREMENTUM“ z 2. září 1937 o zevní delimitaci československých diecézí Oficiální český překlad.355 Území svatohyppolitské, vídeňské, ostřihomské a jiných některých pohraničních diecesí Československé republiky se stanoví novým vymezením a z nich se zřizují některé Apoštolské administratury podle vůle Svatého stolce. Dále, některé diecese, náležející dosud k církevním provinciím Jagerské a Ostřihomské, prohlašují se za přímo podřízené Apoštolskému stolci a veškeré farnosti byzantského obřadu, ležící na československém státním území, podřizují se diecési Mukačevské. Pius biskup, sluha sluhů božích, na věčnou paměť věci. K rozmnožení a prospěchu církevní správy velmi mnoho přispívá určiti obvod diecesí tak, aby se jejich hranice přesně kryly s oblastí světských států; neboť potom se mohou věřící pohodlněji a beze vší nesnáze v kterémkoli čase stýkati se svým ordinářem. Poněvadž však po posledních změnách ve střední Evropě některé části diecesí trvají v území různých sousedních států, My, všechno zrale uváživše, z jistého vědomí, a zjednavše pokud jest potřebí souhlas těch, kdož zájem mají, nebo těch, kdož si zájem o to osobují, z plnosti apoštolské moci ustanovujeme a rozhodujeme, jak následuje: Území obecně zvané „Vitoraz“ budiž odloučeno od diecese Svatohyppolitské, k níž dosud náleželo,a budiž přičleněno k diecesi Českobudějovické. Rovněž území „Valtice“ budiž odtrženo od arcidiecese Vídeňské a připojeno k diecesi Brněnské. Území jak diecese Rožňavské, tak Košické ležící na jih od Československé republiky uvnitř státní oblasti království Maďarského, budiž odloučeno od těchto diecesí a zatím budiž zřízeno ve dvě Apoštolské administratury podle vůle Svatého stolce. Území pak, náležející k arcidiecesi Ostřihomské a tvořící Apoštolskou administraturu Trnavskou, budiž od téže arcidiecese odloučeno, a dokud se nestane jiné opatření, zůstaniž Apoštolskou administraturou podle vůle Svatého stolce. Rovněž československá část diecese Satumarské, obsahující čtyřicet pět farností, budiž oddělena od území této diecese, a dokud se nestane jiné opatření, trvejž nadále pod Apoštolskou administraturou, jak nyní jest. Poněvadž se dosud jedná o církevní úpravu území na severu Československé republiky, budou rozhodnutí svého času vyhlášena jak o území Kladském, jež nyní stojí pod pravomocí arcidiecese Pražské, tak o území zvaném obecně „Ketř“, náležejícím nyní k arcidiecesi Olomoucké, kteréžto dvojí území leží v oblasti Německa. Též v příhodné době bude od Našeho Apoštolského stolce rozhodnuto o dvojím území, jež náležejíc v ten čas k arcidiecesi Vratislavské, leží v oblasti Československé republiky. Co se pak týče hierarchického zařadění diecesí Košické, Rožňavské a Spišské, jež dosud náležely jako podřízené k církevní provincii Jagerské, ty od této provincie 355
Převzato z knihy: Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 300-301.
98
odlučujeme a jejich biskupy vyjímáme z metropolitního práva arcibiskupa Jagerského a ustanovujeme, aby ony diecese byly prozatím přímo podřízeny Apoštolskému stolci. Rovněž diecese: Báňskobystřickou, Nitranskou, Mukačevskou a Prešovskou. dosud podřízené metropolitnímu kostelu Ostřihomskému, vylučujeme z této církevní provincie a jejich biskupy z metropolitního práva arcibiskupa Ostřihomského vymykáme a diecese ty přímo Apoštolskému stolci podřizujeme. Jakmile bude lze to učiniti, zřídí Svatý stolec v Československé republice dvě nová sídla metropolitní, jedno latinského obřadu, druhé východního obřadu v kraji Podkarpatském. Ustanovujeme konečně, aby všechny farnosti, též filiální, byzantského obřadu, náležející toho času k rozličným církevním obvodům a ležící v pravomoci Československa, kteréž budou od Svaté kongregace, kteréž ta věc přísluší, řádně vymezeny, byly každá od své diecese odloučeny a připojeny k podkarpatské diecesi Mukačevské. Uspořádavše pak tyto věci tak, jak svrchu řečeno, určujeme ctihodného bratra Xaveria Rittera, titulárního arcibiskupa Aeginského a Apoštolského nuncia v Československé republice, aby provedl to, co se týká oblasti položené na území téže Republiky, jemuž proto udělujeme všechny prostředky k tomu potřebné a vhodné, též moc delegovati za sebe k uskutečnění cíle, o který jde, kteréhokoli muže v církevní hodnosti ustanoveného; a jemu též ukládáme za úkol zaslati Svaté konsistorní kongregaci autentický exemplář o dokonaném provedení věci do šesti měsíců od dání tohoto listu. I když někteří z těch, kteří zájem mají, nebo ti, kdož zájem o to si osobují, slyšeni nebyli nebo s tím, co výše uvedeno, nesouhlasili, třebas byli hodní výslovné, zvláštní i osobité zmínky, chceme a ustanovujeme, že tento list i všechno, co jest v něm obsaženo, nikdy v žádném čase z vady vyloudění nebo obloudění či křivoty buďsi úmyslu Našeho nebo z jakéhokoli jiného byt’ i podstatného a nevymyšleného nedostatku kárán, napadán nebo v odpor brán býti nemůže, nýbrž že list ten jakožto z jistého vědomí i z plnosti moci způsobený a vzniklý po všechen čas ve své síle stojí a trvati bude, svých plných a nedotčených cílů dochází a je udržuje, a též ode všech, k nimž směřuje, neporušitelně zachován býti má; a kdyby se naopak kdokoli a jakoukolivěk mocí, vědomě či nevědomky pokusil mu odpírati, že jest a bude to marné a liché. Chceme také, aby opisu tohoto listu, i tištěnému, avšak rukou některého veřejného notáře podepsanému a potvrzenému pečetí některého muže ustanoveného v církevní hodnosti nebo úřadě, byla dávána zcela táž víra, která by se dávala tomuto listu, kdyby on sám byl vydán nebo ukázán. Tomu na újmu nemají býti, pokud by bylo potřebí, nařízení v synodních, provinciálních, generálních a všeobecných sněmovních vydaná, zvláštní nebo obecné zákony a apoštolské předpisy a jakákoli opatření Římských papežů, předchůdců Našich, a ostatní vše, co tomu odporuje. Nikdo pak ať nesmí tento list rozhraničení spojení, ustanovení, zmocnění, rozhodnutí a vůle Naší rušiti nebo proti němu nastupovati. Jestliže však by se někdo odvážil z všetečné smělosti tomu odpírati, ať pozná, že v hněv Všemohoucího Boha a Svatých apoštolů Petra a Pavla upadne. Dáno na Castellu Gandolfo léta tisícího devítistého třicátého sedmého, dne druhého měsíce září, papežství Našeho léta šestnáctého. Evžen kard. Pacelli, státní tajemník; Fr. Rafael C. kard. Rossi, tajemník S. K. konsistorní; Josef Wilpert, děkan kollegia Protonot. Apost.; Alfons Carinci, protonot. Apost. Loco plumbi.
99
8.3
356
Příloha III. Mapa nástinu diecézních hranic v ČSR356.
Převzato z knihy: Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004, s. 302.
9
Literatura a prameny 9.1
Literatura
Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního I. Praha: Všehrd, 1946. Bušek, Vratislav. Učebnice dějin práva církevního II. Praha: Všehrd, 1946. Dejmek, Jindřich. Československo-vatikánská jednání o modus vivendi 1927-1928. Český časopis historický, 1994, č. 92. Dejmek, Jindřich. Počátky diplomatických vztahů mezi Československem a Vatikánem (1920-1921). Český časopis historický, 1993, č. 91. Hácha, E. – Hoetzel, J. – Laštovka, K. – Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Svazek II. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932. Hácha, E. – Hoetzel, J. – Laštovka, K. – Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Svazek III. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, 1932. Halas, František X. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. Halas, František X. Neklidné vztahy. Svitavy: Trinitas, 1998. Hobza, Antonín. Modus vivendi. Praha: Vlastním nákladem, 1930. Hobza, Antonín. Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav. Praha: Vlastním nákladem, 1931. Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: ZVON, 1991. Kadlecová, M. – Mates, P. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vlček, E. Československé dějiny státu a práva (1918-1945). Brno: Doplněk, 1991. Klimek, Antonín. Boj o Hrad. Praha: Panevropa, 1996. Koníček, Jiří. Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu v Olomouci, 2004. Lamparter, M. a kol. Sborník příspěvků z konference: „Církev a stát“. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996. Němec Damián. Mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Polskem, Rakouskem a Československem v období mezi dvěma válkami. In Koucká, Ivana – Papajík, David (ed.). „Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské monarchie v letech 1918-1938“, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 43-72. Němec Damián. Vývoj české dominikánské provincie v letech 1905-1948. Wroclav: Papieski Fakultet Teologiczny, 1996.
101
Pejška, Josef. Manželské právo kanonické. Praha: Nákladem theolog. ústavu CSSR v Obořišti – Československá akciová tiskárna v Praze, 1934. Peroutka, Ferdinand. Budování státu I.-II. (1918-1919). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003. Peroutka, Ferdinand. Budování státu III.-IV. (1920-1922). Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2003. Tretera, Jiří R. Konfesní právo a církevní právo. Praha: Nakladatelství Jan Krigl, 1997. Vykoupil, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Nakladatelství Julius Zirkus, 2000. Zubko, P. a kol. Církev v české a slovenské historii. Olomouc: Společnost pro dialog církve a státu, 2004.
9.2
Prameny
Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský. Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Zákon č. 64/1918 Sb. z. a n., o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku. Zákon č. 111/1919 Sb. z. a n., jímž se doplňuje § 303 tr. z. Zákon č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového. Zákon č. 277/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení interkonfesního zákona ze dne 25. května 1868, č. 49 ř. z. Zákon č. 320/1919 Sb. z. a n., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství. Zákon č. 121/1920 Sb. z. a n., Ústavní listina Československé republiky. Zákon č. 193/1920 Sb. z. a n., Branný zákon republiky Československé. Zákon č. 464/1921 Sb. z. a n., o pohřbívání ohněm. Zákon č. 223/1922 Sb. z. a n., kterým se upravují přísahy osob bez vyznání náboženského, konané před soudy. Zákon č. 226/1922 Sb. z. a n., jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských. Zákon č. 96/1925 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání. Zákon č. 122/1926 Sb. z. a n., o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných. Vládní nařízení č. 124/1928 Sb. z. a n., o úpravě platů duchovenstva.
102
Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 625/1919 Sb. z. a n., kterou se vyhlašují "Základní a přechodná ustanovení pro českobratrskou církev evangelickou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku". Vyhláška ministra školství a národní osvěty č. 542/1920 Sb. z. a n., o uznání církve československé. Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 64/1922 Sb. z. a n., o novém církevním zřízení Českobratrské církve evangelické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vyhláška ministerstva školstva a narodnej osvety č. 61/1923 Sb. z. a n., o ústave cirkve evanjelickej a. v. na Slovensku. Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 79/1923 Sb. z. a n., o Základních ustanoveních Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 165/1923 Sb. z. a n., o Základních a přechodných ustanoveních Augšburské církve evangelické ve východním Slezsku a Československu. Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 209/1924 Sb. z. a n., o novém církevním zřízení Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vyhláška ministra školství a národní osvěty č. 193/1925 Sb. z. a n., o uznání církve československé na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vyhláška ministra školství a národní osvěty č. 84/1928 Sb. z. a n., o uznání českobratrské církve evangelické na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vyhláška ministra školství a národní osvěty č. 110/1930 Sb. z. a n., o uznání československých
unitářů
za
náboženskou
společnost
v
zemi
České
a
Moravskoslezské.
103
