Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Podnikání a právo
Název diplomové práce:
Komparace ochrany spotřebitele v ČR a SR
Vypracoval: Valér Dugas Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Jiřina Kotoučová, Ph.D.
-1-
Prohlášení: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Komparace ochrany spotřebitele v ČR a SR“ jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze, dne 25. dubna 2007
Podpis:
-2-
Poděkování: Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucí mé diplomové práce, paní doc. JUDr. Jiřině Kotoučové, Ph.D. za její ochotu, vstřícný přístup a poskytnutí cenných rad při zpracování této práce.
-3-
OBSAH:
Úvod……………………………………………………………………………..7 1
Stav v oblasti ochrany spotřebitele v SR v období po rozdělení Československa ................................................................................... 10 1.1 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ....................................................... 10 1.1.1 Povinnosti prodávajícího (hmotnost, míra a množství zboží)......................... 12 1.1.2 Jakost............................................................................................................ 12 1.1.3 Sjednávání cen a informace o cenách ............................................................ 13 1.1.4 Zákaz diskriminace spotřebitele .................................................................... 13 1.1.5 Zákaz klamání spotřebitele............................................................................ 14 1.1.6 Informační povinnosti a značení výrobků...................................................... 15 1.1.7 Odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem a reklamační řízení .. 15 1.1.8 Zákaz nebezpečných výrobků ....................................................................... 16 1.1.9 Obalový materiál .......................................................................................... 17 1.1.10 Regulace reklamy ......................................................................................... 17 1.2 Počátky formování spotřebitelské politiky SR........................................................ 18
2
Vývoj ochrany spotřebitele v SR před vstupem do EU ........................ 20 2.1 2.2
3
Ochrana spotřebitele v členských státech EU ......................................................... 20 Implementace komunitární legislativy v SR........................................................... 23
Vývoj ochrany spotřebitele v SR po vstupu do EU .............................. 24 3.1 Novela občanského zákoníku (zákon č. 150/2004 Z. z.)......................................... 24 3.1.1 Spotřebitelské smlouvy ................................................................................. 24 3.1.2 Odpovědnost za vady.................................................................................... 26 3.2 Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele ..................................................... 27 3.2.1 Běžná kvalita a odborné posouzení ............................................................... 29 3.2.2 Práva spotřebitelů, povinnosti prodávajících, zakázaná jednání..................... 30 3.2.3 Shrnutí obsažených ustanovení ..................................................................... 31 3.3 Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele v SR ........................................... 33
4
Aktuální otázky ochrany spotřebitele v SR .......................................... 35 4.1 Koncepce ochrany spotřebitele v procesu zavedení eura v SR............................... 35 4.1.1. Principy uplatňované v procesu zavedení eura v SR............................................ 36 4.1.2. Duální zobrazování cen v procesu zavedení eura v SR........................................ 38 4.1.3. Etický kodex podnikatele.................................................................................... 38 4.2 Činnost Evropského spotřebitelského centra v SR ................................................. 39
-4-
5
Strategie spotřebitelské politiky SR na období 2007 - 2013 ................. 40 5.1 5.2 5.3 5.4
6
Budování monitorovacího systému evropských spotřebitelských trhů .................... 41 Zlepšení legislativy v oblasti ochrany spotřebitele ................................................. 41 Zlepšení praktického uplatňování práva v oblasti ochrany spotřebitele .................. 42 Zlepšení spotřebitelské výchovy a vzdělání ........................................................... 43
Komparace vybraných otázek současného stavu ochrany spotřebitele v ČR a SR (stav k 1. dubnu 2008)........................................................ 44 6.1 Platné zákony o ochraně spotřebitele ..................................................................... 45 6.2 Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitelů ............................................................. 46 6.2.1 Obecná bezpečnost výrobků.......................................................................... 46 6.2.2 Nebezpečí záměny u výrobků ....................................................................... 48 6.3 Ochrana ekonomických zájmů spotřebitelů............................................................ 49 6.3.1 Zákaz diskriminace spotřebitele .................................................................... 49 6.3.2 Spotřebitelské smlouvy ................................................................................. 50 6.3.3 Nepřiměřená ustanovení ve spotřebitelských smlouvách ............................... 51 6.3.4 Spotřebitelské úvěry ..................................................................................... 52 6.3.5 Odpovědnost za vady a reklamační řízení ..................................................... 53 6.3.6 Duševní vlastnictví a ochrana spotřebitele..................................................... 55 6.3.7 Podomní prodej a zásilkový prodej ............................................................... 55 6.3.8 Ochrana spotřebitele v oblasti finančních služeb ........................................... 56 6.3.9 Organizované zájezdy................................................................................... 57 6.3.10 Informační povinnost a označování zboží cenami ......................................... 58 6.3.11 Ochrana spotřebitele a regulace cen .............................................................. 59 6.4 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů ............................................................ 61 6.4.1 Mediace a arbitráž......................................................................................... 61 6.5 Orgány provádějící trhový dozor ........................................................................... 62 6.5.1 Fórum na ochranu spotřebitelů...................................................................... 64 6.6 Spotřebitelské organizace ...................................................................................... 65
7
Regulace reklamy v souvislosti s ochranou spotřebitele v ČR a SR ..... 70 7.1 Regulace na úrovni EU.......................................................................................... 73 7.1.1 Klamavá reklama.......................................................................................... 73 7.1.2 Srovnávací reklama....................................................................................... 75 7.1.3 Nekalé obchodní praktiky ............................................................................. 75 7.2 Etická samoregulace.............................................................................................. 77 7.3 Aktuální trendy v problematice.............................................................................. 79
Závěr……………………………………………………………………………80 Přílohy ............................................................................................................................. 83 Použitá literatura a internetové odkazy ............................................................................. 86 Právní předpisy ................................................................................................................ 87
-5-
Seznam použitých zkratek: ČSFR ObZ ObchZ SR ZOS SR ZOR SOI MF SR MH SR NBS ESC SR ObčZ ObchZ ČR ZOS ČR ZRR ČOI ČNB MF ČR MPO ČR EU ES EHS ESD EP JEA
- Československá federativní republika - zákon č. 40/1964 Z. z. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 513/1991 Z. z., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele - zákon č. 147/2001 Z. z., o reklamě, ve znění pozdějších předpisů - Slovenská obchodní inspekce - Ministerstvo financí Slovenské republiky - Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky - Národní banka Slovenska - Evropské spotřebitelské centrum SR - zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů - Česká obchodní inspekce - Česká národní banka - Ministerstvo financí České republiky - Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR - Evropská unie - Evropské společenství - Evropské hospodářské společenství - Evropský soudní dvůr - Evropský parlament - Jednotný evropský akt
-6-
Úvod V současnosti se všichni v globalizujícím se světě potýkáme s problémy vznikajícími při interakcích v obchodních vztazích. To je jeden z hlavních důvodů, proč s problematikou ochrany spotřebitele denně přicházíme do kontaktu v mnoha situacích. Právě spotřebitelské subjekty jsou považovány za jeden ze základních pilířů všech vyspělých a efektivně fungujících tržních ekonomik. Poptávka spotřebitelů na vnitřním trhu v Evropské unii (dále jen „EU“) vykazuje neustále rostoucí trend, což vede k agresivnímu konkurenčnímu boji mezi dodavateli a prodávajícími. Přímým, nesporně negativním důsledkem, bývá mnohdy skutečnost, že jsou na trhu EU nabízeny i produkty, které nesplňují předepsané normy, nebo jsou dokonce způsobilé ohrozit bezpečnost a zdraví spotřebitelů. V literatuře nacházíme mnoho definic pojmu ochrany spotřebitele. Příkladem může být vymezení tohoto pojmu jako: „Systematické, cílevědomé činnosti občanů a vlády státu, směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu a k zajištění a udržování přiměřené ochrany mezinárodně uznaných práv spotřebitelů.“1 Ochrana spotřebitele tvoří integrální součást spotřebitelské politiky, řízené a koordinované prostřednictvím orgánů státní správy, která obsahuje pestrou paletu nástrojů a institutů, sloužících ke zlepšení postavení spotřebitelských subjektů v často agresivním prostředí na trhu výrobků a služeb. Obsahuje zejména problematiku občanskoprávní odpovědnosti výrobce u výrobků, obecné bezpečnosti a označení výrobků, spotřebitelských smluv a úvěrů, podomního a zásilkového prodeje a regulace reklamy. V některých případech však může být úroveň ochrany spotřebitele posuzována i relativně nezávisle od spotřebitelské politiky. Co se týče právní stránky pojmu, ochrana spotřebitele znamená zvýhodnění určitého okruhu spotřebitelských subjektů za účelem vyvážení jejich horšího postavení na trhu ve srovnání s prodávajícími a dodavateli zboží, jehož existence je způsobena zejména nedokonalostí trhu, netransparentností transakcí a výskytem informačních disproporcí. Základní rámec ochrany spotřebitele vytváří platná legislativa států a s ní související činnost orgánů státní správy, která spočívá zejména v tvorbě a prosazování jednotlivých právních norem. V současnosti existuje komplexní systém právních předpisů, či už obecně konstruovaných nebo speciálních, upravujících tuto oblast, a to na úrovni vnitrostátní i nadnárodní. Pro tuto problematiku je typické zejména prolínání úpravy veřejnoprávní a soukromoprávní, přičemž její těžiště se obvykle nachází v regulaci soukromoprávní, která 1
Horová, Olga: Ochrana spotřebitele, 2. vydání, Praha, Nakladatelství Oeconomica 2004, str. 17
-7-
bývá dále podpořena úpravou veřejnoprávní, a také trestněprávní. Dalším typickým rysem je, že úprava této problematiky zasahuje téměř do všech odvětví práva. Ochrana spotřebitele může být vnímána také jako důležitý prvek ochrany zdravého konkurenčního prostředí v ekonomice: „Právní úprava v oblasti ochrany spotřebitele v užším smyslu je zaměřena zejména na vytváření účinných právních záruk pro vlastní ochranu spotřebitelů a v širších souvislostech také na zajišťování rozvoje rovných podmínek pří hospodářské soutěži na trhu výrobků a služeb.“2 Monitorováním dlouhodobého vývoje spotřebitelské politiky ve vyspělých tržních ekonomikách se potvrdila skutečnost, že vyvážená právní ochrana spotřebitelských zájmů není brzdou dalšího rozvoje trhu a podnikatelských iniciativ, ale právě naopak vede ke zrychlení a zintenzivnění těchto aktivit. Ochrana spotřebitele představuje integrální a nezbytnou součást každé dobře fungující tržní ekonomiky, protože podporuje neomezenou hospodářskou soutěž a svobodné podnikání. To je bezesporu důvod, proč půjde vždy o problematiku zajímavou a ostře sledovanou. Ochrana spotřebitelských práv na komunitární úrovni je podobně jako na úrovni legislativ jednotlivých členských zemí oblastí průřezovou, a proto se jí při své činnosti zabývají téměř všechny orgány Společenství. Rozšiřování EU o nové členy znamenalo v oblasti spotřebitelské politiky nejen nutnost harmonizace legislativy kandidátských zemí, ale také postupné osvojování si mnohem aktivnějšího přístupu spotřebitelské veřejnosti při prosazování svých zájmů. Právě činnost různých spotřebitelských organizací a občanských sdružení, a zejména samotné aktivní působení občanů, bývá často klíčovým faktorem při posílení práv a postavení spotřebitelů v tržní ekonomice. Cílem této diplomové práce je zhodnocení minulého vývoje, současné situace a budoucích trendů v oblasti ochrany spotřebitele ve Slovenské republice, a to v rovinách státní regulace, působení v rámci struktur EU a činnosti mimovládních organizací. V praktické části jsem se zaměřil na komparaci současné úrovně právní ochrany zájmů spotřebitelů v České a Slovenské republice, doplněnou o podrobnější rozbor této problematiky v oblasti regulace reklamy. Práci jsem rozdělil do sedmi částí. V první kapitole je kromě východisek současné právní úpravy v oblasti ochrany spotřebitele s ohledem na politický vývoj ve Slovenské republice (dále jen „SR“) po rozpadu Československa, pojednáno zejména o nejdůležitějším právním předpisu v této oblasti, přijatým ještě za působnosti Federálního shromáždění ČSFR,
2
Švestka, Jiří – Jehlička, Oldřich – Kratochvíl, Milan: Právní ochrana spotřebitele v České republice. Texty s úvodním komentářem, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 9
-8-
kterým byl zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Nejedná se o podrobný rozbor, ale spíše o stručný přehled jednotlivých oblastí, ve kterých se nová úprava projevila nejvýrazněji. Obsah druhé a třetí kapitoly tvoří rámcový pohled na regulaci oblasti ochrany spotřebitele v souvislosti se vstupem SR do EU, a především analýza východisek a základů pro přijetí hlavních právních předpisů upravujících postavení spotřebitele na Slovensku v návaznosti na platnou legislativu v členských státech Společenství. Čtvrtá a pátá kapitola pojednávají o současné situaci, koncepci a perspektivách budoucího vývoje, ale také největších úskalích spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele v SR. Šestá kapitola představuje samotnou komparaci současného stavu a základních institutů ochrany spotřebitele v České republice (dále jen „ČR“) a SR. Pozornost jsem věnoval i aktuálním trendům a cílům, kterých dosažení je v blízké budoucnosti v této problematice nezbytné. V závěrečné sedmé kapitole mé diplomové práce jsem se zaměřil na jednu z dílčích oblastí problematiky ochrany spotřebitele, a to na regulaci reklamy v návaznosti na platnou legislativu ČR a SR. Přílohu mé diplomové práce tvoří chronologicky uspořádaný přehled platných právních předpisů i nově přijaté legislativy v oblastí spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele za období existence samostatné SR, tj. od roku 1993 po současnost.
-9-
1 Stav v oblasti ochrany spotřebitele v SR v období po rozdělení Československa Valné shromáždění Organizace spojených národů (dále jen „OSN“) přijalo 9. dubna 1985 v rámci rezoluce č. 39/248 směrnici na ochranu spotřebitele. Směrnice poskytovala vládám členských států, a to zejména v rozvojových krajinách, základní rámec pro transformaci jejich legislativy v oblasti ochrany spotřebitele. Mezi hlavní cíle, na které se tato směrnice zaměřila, patřili zejména: „Asistence a pomoc krajinám při zajišťování odpovídající úrovně ochrany občanů v jejich spotřebitelské funkci na trhu, podpora a vytváření nových výrobních a distribučních kanálů, zohledňování specifických potřeb jednotlivců, podpora a zvyšování úrovně etiky výrobců a distributorů výrobků a služeb, podpora rozvoje nezávislých spotřebitelských sdružení, rozvoj mezinárodní kooperace v oblasti spotřebitelské politiky, podpora a rozvoj tržních podmínek, které poskytují spotřebiteli širší spektrum výběru při nižších cenách nabízeného zboží.“3 Jedním ze států, které v dubnu 1985 na plenárním zasedání OSN schválili směrnici o ochraně spotřebitele, byla i tehdejší Československá socialistická republika. Tvorba právního předpisu, který by tuto oblast upravoval komplexně, se ale stala aktuální až v souvislosti se zásadními společenskými změnami, ke kterým u nás došlo po roce 1989, a zejména po podpisu asociační dohody Československé federativní republiky (dále jen „ČSFR“) s Evropským společenstvím (dále jen „ES“).
1.1 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
První varianty návrhu komplexního zákona a systému ochrany spotřebitele byly vypracovány v rámci Ministerstva kontroly ČSFR v roce 1991. Po mnoha změnách a úpravách, Federální shromáždění ČSFR 16. prosince 1992 přijalo konečnou verzi předpisu pod názvem: „Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele“.4 Základním přínosem nového právního aktu bylo, že zdůraznil vysokou úroveň ochrany spotřebitele v moderní společnosti 3 4
Směrnice OSN č. 39/248 - rezoluce Ekonomického a sociálního výboru (r. 1985) V platnosti od 31. prosince 1992
- 10 -
jako jeden z klíčových státních zájmů. Představoval první zákon, který byl v otázkách spotřebitelské politiky konstruován s ohledem na přizpůsobení se evropským a světovým trendům, a byl vlastně vůbec prvním souhrnným předpisem této povahy u nás. Zákon dále přinesl definice některých základních pojmů (spotřebitel, výrobce, prodávající, dodavatel) a stanovil subjektům konkrétní povinnosti při prodeji výrobků a poskytování služeb. Navzdory nedostatkům, které se později projevili při uplatňování některých ustanovení v praxi, představoval výrazně pozitivní krok v oblasti spotřebitelské legislativy. K rozdělení ČSFR došlo 1. ledna 1993. K tomuto datu byl nový zákon o ochraně spotřebitele v platnosti v ČR i SR. Přijetím tohoto předpisu (v jazykové mutaci, pod názvem „Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochrane spotrebiteľa“) se tedy v SR jako v jedné z prvních krajin střední a východní Evropy, začalo výraznější formování spotřebitelské politiky. Zákon představoval typickou veřejnoprávní normu, která byla ve svém komplexním charakteru později doplňována v jednotlivých konkrétních oblastech dalšími speciálními předpisy, a to například v oblasti potravin, léků, tabákových výrobků atd.5 Vedle zákona o ochraně spotřebitele byly do obecné legislativy upravující tuto problematiku zařazena také vybraná ustanovení občanského a obchodního zákoníku, zákona o ochraně hospodářské soutěže, živnostenského a trestního zákona a dalších předpisů. V rámci komplexního přístupu k problematice byly do právního rámce zařazeny také ústavní zákonodárství a mezinárodní smlouvy týkající se spotřebitelské politiky, ke kterým se SR na mezinárodním fóru zavázala. Zákon ve svém původním pojetí kladl důraz na aktivnější působení orgánů státní správy. Hlavním důvodem byla zejména malá rozvinutost tržních struktur v právě se restrukturalizující ekonomice. Později došlo v SR mnoha novelizacemi k postupné liberalizaci těchto ustanovení. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele se v tomto období stal bezpochyby nejdůležitějším právním předpisem upravujícím spotřebitelskou problematiku. V SR setrval s úpravami v platnosti více než dekádu, v CR platí po mnoha novelizacích dodnes. O nejdůležitějších změnách právní úpravy a novinkách v oblasti spotřebitelské politiky v SR, které přinesl zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, je podrobněji pojednáno v následujících podkapitolách. Při rozboru problematiky jsem vycházel z původního textu zákona.
5 Kotoučová, Jiřina - Švarc, Zbyněk: Ochrana spotřebitelů (Vybrané otázky právní úpravy), 1. vydání, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2007, str. 8
- 11 -
1.1.1 Povinnosti prodávajícího (hmotnost, míra a množství zboží)
„Prodávající je povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo ve stanoveném množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů.“6 Tato povinnost se týká jak prodeje v provozovně podnikatele, tak i prodeje mimo ni, například ve stáncích. V případě, že má kupující pochybnosti o vlastnostech zboží, prodávající je povinen mu umožnit, aby si tyto vlastnosti překontroloval. Z tohoto ustanovení zákona o ochraně spotřebitele přímo vyplývají povinnosti pouze pro prodávajícího, a nikoliv pro subjekt, který poskytuje služby. Existuje zde analogie s legislativní úpravou náležitostí kupní smlouvy při prodeji zboží, kterou v SR obsahoval § 616 zákona č. 40/1964 Zb., Občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObZ“), v tomto znění: „Prodávaná věc musí mít požadovanou, popřípadě právními předpisy stanovenou jakost, množství, míru nebo hmotnost a musí být bez vad, zejména musí odpovídat závazným technickým normám. Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována, nebo aby mu její činnost byla předvedena.“7
1.1.2 Jakost
Jakostí rozumíme souhrn charakteristik zboží, které rozhodujícím způsobem ovlivňují jeho kvalitu a způsobilost k použití. Zákon o ochraně spotřebitele přinesl demonstrativní výčet nejdůležitějších kritérií jakosti. Prodávající je povinen prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané (tj. vyplývající ze speciálních předpisů) nebo schválené jakosti, případně v jakosti jím uváděné. Pokud není jakost předepsána, schválena nebo uváděna, je prodávající povinen dodržet tzv. jakost obvyklou.8 Obvyklou jakostí se rozumí u výrobků schopnost jejich běžného užívání k obvyklému účelu, a u služeb tzv. průměrná, střední jakost. V případě, že výrobek takovou jakost postrádá, je možné uplatnit § 612 a násl. ObZ, nebo také odpovědnost trestněprávní podle § 121 zákona č. 140/1961 Zb., Trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zjištěného rozporu s ustanoveními kupní smlouvy je pak
6
Zákon č. 634/1992 Zb., o ochraně spotřebitele, § 3 písm. a) Zákon č. 40/ 1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník, § 616. 8 Zákon č. 634/1992 Zb., o ochraně spotřebitele, § 3 písm. b) 7
- 12 -
možné trvat u prodávajícího na uvedení výrobku do souladu s podmínkami sjednanými v kupní smlouvě.
1.1.3 Sjednávání cen a informace o cenách
Jednou z důležitých povinností prodávajícího nebo poskytovatele služeb je před provedením samotné transakce jasnou a srozumitelnou formou informovat zákazníka o ceně. Sjednání ceny je přitom jedním z nejpodstatnějších prvků smluvních vztahů uzavíraných mezi prodávajícími a spotřebiteli, a uvedení ceny prodávajícím představuje závaznou informaci. Cenou se v tomto případě rozumí cena platná v okamžiku, kdy prodávající učiní nabídku. Problematika cen je v SR upravena v zákoně o ochraně spotřebitele, zákoně o cenách, a též živnostenském zákoně. Zákon o ochraně spotřebitele prodávajícímu ukládá dvě základní povinnosti. Prodávající je povinen jednak při sjednávání ceny postupovat v souladu s cenovými předpisy, jednak ceny účtovat podle platných účetních předpisů.9 Sjednávání cen v souladu s cenovými předpisy odkazuje na úpravu obsaženou ve speciálním předpisu, kterým je zákon č. 526/1990 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Pojem cena byl v zákoně o cenách definován následujícím způsobem: „Cenou se rozumí peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji výrobků a při poskytování služeb jako protihodnota za poskytované plnění.“10 Správné účtování o cenách představuje početní operace, které jsou bez zjevných chyb, ale především dodržení ve smlouvě sjednané ceny při účtování konečném.
1.1.4 Zákaz diskriminace spotřebitele
Diskriminací rozumíme celou řadu jednání spočívajících v rozlišování subjektů, které jsou způsobilé nějakou část této skupiny poškodit a jsou proto v obchodním styku zakázané. Rozlišování přiměřené, sledující právem aprobovaný cíl, ale zakázanou diskriminaci nepředstavuje. Účelem zákazu diskriminace v obchodním styku je potlačení nekalých praktik, které by mohli nedovoleným způsobem zvýhodnit, respektive znevýhodnit některé
9
Zákon č. 634/1992 Zb., o ochraně spotřebitele, § 3 písm. c) Zákon č. 526/1990 Z. z., o cenách ve znění pozdějších předpisů, § 1 odst. 2.
10
- 13 -
spotřebitele před jinými. Rovnost všech občanů před zákonem je deklarována v Listině základních práv a svobod SR: „Lidé jsou svobodní a rovní ve svých právech a nikdo nesmí být diskriminován, či už pozitivně nebo negativně vůči ostatním. Základní svobody a práva nemůžou být nikomu odňaty, či zrušeny.“11 Zákon o ochraně spotřebitele stanovil: „Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat.“12 Zároveň ale neuvádí žádné konkrétní příklady diskriminačních jednání. Za diskriminační jednání je například možné označit vázání prodeje výrobků nebo poskytování služeb na nákup jiných výrobků či využití jiných služeb, pokud je to v obchodním styku neobvyklé (tzv. junktimace), odmítnutí prodat výrobky vystavené a určené k prodeji, nebo stanovení odlišných cen pro různé skupiny spotřebitelů. Za cenovou diskriminaci ale nemůže být považováno poskytování různých slev za účelem podpory prodeje zboží, nebo cenové zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů disponujících nižší kupní sílou. Zákon dále stanovuje výjimky ze zákazu diskriminace u konkrétních skupin obyvatelstva, které slouží k jejich ochraně. Jde například o zákaz prodeje alkoholických nápojů mladistvím.
1.1.5 Zákaz klamání spotřebitele
Další novinkou v právní úpravě SR, kterou přinesl zákon o ochraně spotřebitele, bylo následující ustanovení: „Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek.“13 Z textu ustanovení vyplývá, že tento zákaz se vztahuje i na zaměstnance podnikatele, který prodává výrobky nebo poskytuje služby. Klamáním se pro účely tohoto zákona rozumí jednání, které je způsobilé vyvolat u spotřebitele mylnou představu. V této souvislosti je potřebné zmínit, že tuto představu může vyvolat (a de facto spotřebitele klamat) i údaj pravdivý. Přitom podle § 8 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, není možné se zprostit odpovědnosti pouhým odvoláváním se na skutečnost, že potřebné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel zboží. Klamáním spotřebitele je také nabídka, prodej a skladování výrobků nebo zboží, které porušují práva duševního vlastnictví. K této problematice se v SR 11
Ústavní zákon č. 23/1991 Zb., kterým se uvádí Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, §6. 13 Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, § 8 odst. 1). 12
- 14 -
váže také hmotněprávní úprava nekalé soutěže, kterou obsahuje § 44 a násl. zákona č. 513/1991 Z. z., Obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ SR“).
1.1.6 Informační povinnosti a značení výrobků
„Prodávající má povinnost řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků a charakteru jím poskytovaných služeb, dále o způsobu jejich použití a údržby a o možných rizikách vyplývajících z jejich nesprávného použití nebo údržby.“14 V případě stížností ze strany kupujícího, se ale prodávající nemůže odvolávat na skutečnost, že mu údaje nebyly poskytnuty výrobcem nebo distributorem. Je jeho zákonnou povinností věrohodně a pravdivě informovat, a proto má za úlohu si při prodeji ověřit vlastnosti výrobků, stanovit případná rizika a zajistit všechny potřebné informace pro spotřebitele. Toto ustanovení bylo v pozdější praxi poměrně často obcházeno. Co se týče značení výrobků, podle zákona o ochraně spotřebitele musí jít o značení viditelné, jasné a srozumitelné. V případě, že jsou charakteristiky výrobků uváděny na obalu nebo v návodě na použití v písemné podobě, musí to být označení ve slovenském jazyce.15 Zákon blíže nespecifikoval čas, kdy přesně má být předmětná informace spotřebiteli poskytnuta. V praxi se používá výklad tohoto ustanovení, podle kterého se má tak stát před samotným rozhodnutím o koupi výrobku. Spotřebitel musí být také prodávajícím náležitě informován o podmínkách, rozsahu a konkrétním způsobu uplatnění nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady.
1.1.7 Odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem a reklamační řízení
Ustanovením v zákoně o ochraně spotřebitele upravujícím tuto problematiku přizpůsobila SR svou právní úpravu celosvětovým trendům. Ty spočívali v prosazování zásady, podle které odpovědnost za škodu vzniklou používáním vadného výrobku nese přímo 14 15
Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, § 9 Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, § 10, § 11
- 15 -
výrobce. Vadou výrobku se v tomto případě rozumí absence vlastností obsažených v informaci od výrobce nebo vlastností, které jsou u daného druhu výrobku v obchodním styku obvyklé. Prodávající je dále povinen spotřebitele řádně a včas informovat o podmínkách, rozsahu a dalších možnostech uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (reklamace) včetně informace o tom, kde je možné případnou reklamaci uplatnit.16 U reklamací rozlišujeme dva navzájem propojené úkony, a to přijetí reklamace a její vyřízení. Úkon prodávajícího nebo jim pověřené osoby, kterým vezme na vědomí uplatnění reklamace spotřebitelem, představuje přijetí reklamace. Vyřízením reklamace je pak samotné posouzení a odstranění vady nebo případná výměna zboží za jiné, bez vad, respektive odmítnutí reklamace.
1.1.8 Zákaz nebezpečných výrobků
Zákon o ochraně spotřebitele přinesl následující definici nebezpečného výrobku pro účely tohoto zákona: „Výrobek, který z důvodu jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace sám o sobě nebo při obvyklém používání, sestavování nebo uchovávání, jakož i únikem škodlivých látek anebo v důsledku spoléhání na přesnost při náležité opatrnosti představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku.“17 Nebezpečný výrobek nesmí být nikým prodáván, nabízen ani darován. Zvláštním případem nebezpečných výrobků jsou tzv. zaměnitelné výrobky, a to zejména mají-li označení nebo charakteristiky způsobilé vyvolat jejich záměnu za potravinářské výrobky.18 V případě, že se prodávající o této existující možnosti dozví až dodatečně, je v případě trvajícího ohrožení spotřebitelů povinen je bezodkladně informovat. Není-li to možné, má prodávající povinnost neprodleně informovat spotřebitelskou veřejnost a orgány státní správy, a to tzv. účinným způsobem (například prostřednictvím celostátně distribuovaného média).
16
Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, § 13 Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, §2 písm. i) 18 Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, §2 písm. k) 17
- 16 -
1.1.9 Obalový materiál
Zákon o ochraně spotřebitele stanovil: „Vyžaduje-li to povaha výrobků, zejména s ohledem na hygienické podmínky prodeje a charakter užití, je prodávající povinen výrobky prodávat v hygienicky nezávadných obalech nebo je do takových obalů při prodeji zabalit, při samoobslužném prodeji je povinen spotřebiteli poskytnout vhodný obalový materiál.“19 Z formulace textu zákona je zřejmé, že jde o ustanovení vztahující se zejména na obaly u potravinářských výrobků. Speciální ustanovení týkající se vratných a zálohovaných obalů je obsaženo v § 18, který stanovuje, že prodávající je povinen tyto obaly vykupovat po celou dobu provozu a nesmí jejich výkup vázat na žádné speciální podmínky.
1.1.10
Regulace reklamy
Podle původního ustanovení § 20 zákona o ochraně spotřebitele, obsah reklamy nesmí urážet náboženské, či národnostní cítění obyvatelstva. Další omezení v oblasti reklamy byla stanovena z důvodu ochrany mravnosti (nesmí propagovat násilí a vulgárnost). Zakázána byla také propagace výrobků, které jsou prokazatelně zdraví škodlivé, aniž je tato skutečnost v reklamě výslovně zmíněna (tabákové výrobky) a rovněž propagace výrobků jako zdraví prospěšných, pokud se tato informace nezakládá na pravdě, nebo to dosud nebylo vědecky prokázáno. Problematice regulace reklamy se budu věnovat podrobněji v sedmé kapitole mé diplomové práce.
19
Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, §17
- 17 -
1.2 Počátky formování spotřebitelské politiky SR Po vzniku samostatné SR byly základní principy systému spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele rozpracovány a přijaty ve dvou na sebe navazujících dokumentech, které představovali:
-
Systém ochrany spotřebitele v SR schválený usnesením vlády SR č. 455/1993
-
Zásady spotřebitelské politiky SR schválené usnesením vlády SR č. 116/1995
V červnu 1993 byl Vládou SR schválen systém na ochranu spotřebitele a v návaznosti na to 1. prosince 1993 nabyl účinnost zákon č. 274/1993 Z. z., o vymezení působnosti orgánů ve věcech ochrany spotřebitele. Schválený systém vycházel z obecných zásad, které jsou platné ve státech s rozvinutou tržní ekonomikou a stanovil základní institucionální rámec spotřebitelské politiky v SR. Koordinační funkce v této oblasti byla svěřena Ministerstvu hospodářství SR (dále jen „MH SR“). Usnesení dále vymezilo míru účasti jednotlivých ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, orgánů místní správy a samosprávy, jako i mimovládních spotřebitelských organizací, na vytváření a realizaci spotřebitelské politiky.20 V návaznosti na schválený systém ochrany spotřebitele Vláda SR přijala Zásady spotřebitelské politiky. Tento dokument přímo vycházel z výše zmíněné rezoluce Valného shromáždění OSN č. 39/248 z roku 1985 a obsahoval mimo jiné základní cíle spotřebitelské politiky v SR: 21
20 21
-
ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitelů
-
ochrana a podpora jejich ekonomických zájmů
-
přístup spotřebitelů k informacím
-
vzdělávání spotřebitelů
-
efektivní řešení spotřebitelských stížností a získávání náhrad škod
-
podpora rozvoje činnosti mimovládních spotřebitelských organizací
Systém ochrany spotřebitele SR, schválený usnesením vlády SR č. 455/1993 Zásady spotřebitelské politiky SR, schválené usnesením vlády SR č. 116/1995
- 18 -
Prostřednictvím usnesení Vlády SR č. 116/1995 k zásadám spotřebitelské politiky SR, byly vytvořeny základní principy pro postup aproximace a harmonizace legislativy SR s legislativním systémem EU a dále pro kooperaci ústředních orgánů státní správy v oblasti ochrany spotřebitele v rámci hospodářské politiky vlády SR. Tento dokument uložil ministrovi hospodářství zabezpečit dozor nad realizací Zásad spotřebitelské politiky SR. Usnesení zároveň ukládalo představitelům ústředních orgánů státní správy vycházet, při sestavování koncepčních materiálů a koncipování nových právních předpisů, z přijatých Zásad spotřebitelské politiky SR. V souvislosti s povinnostmi vyplývajícími z tohoto dokumentu se MH SR dále zavázalo aktivně spolupracovat s ústředními orgány státní správy a dalšími institucemi v oblasti spotřebitelské politiky.22
22
Usnesení Vlády SR č. 116/1995 k zásadám spotřebitelské politiky SR
- 19 -
2 Vývoj ochrany spotřebitele v SR před vstupem do EU
2.1 Ochrana spotřebitele v členských státech EU Aproximace právních řádů členských států v oblasti ochrany spotřebitele byla v rámci Evropského hospodářského společenství (dále jen „EHS“) přirozeným důsledkem integrace a vytváření společného trhu. V návaznosti na závěry Evropského summitu, který se konal v Paříži v roce 1972, se v politice Společenství poprvé objevuje iniciativa zacílená na posílení spotřebitelských zájmů. Co se týče této problematiky, bylo v rámci EHS definováno pět základných práv spotřebitele, které byly deklarovány Radou EHS v tzv. „Předběžném programu EHS o politice ochrany a zajištění informovanosti spotřebitelů“ v roce 1975. Důležitou součástí přijatého programu byl také dokument nazvaný „Charta práv spotřebitelů“. Podle tohoto dokumentu mezi základní práva spotřebitelů patří: 23
-
právo na ochranu zdraví a bezpečnosti
-
právo na ochranu hospodářských zájmů
-
právo na informovanost a osvětu
-
právo na náhradu vzniklých škod
-
právo na kolektivní zastoupení zájmů v souvislosti s ochranou spotřebitele.
Snaha o zajištění těchto práv byla dále realizována řadou dílčích iniciativ Evropské komise a také postupně vtělena do jednotlivých zvláštních politik EHS. Jednalo se zejména o politiku hospodářskou, zemědělskou, energetickou, dopravní a politiku životního prostředí. Prvním klíčovým dokumentem, který stál na začátku výraznějšího rozvoje celoevropské integrace v oblasti ochrany spotřebitele byl Jednotný evropský akt (dále jen „JEA“), který vstoupil v platnost 1. července 1987. JEA ve svém článku 100a zdůraznil, že příprava legislativy upravující vytváření a fungování jednotného trhu vyžaduje vysokou 23
Pistovič, Juraj – Csáky, Pál – Mihók, Peter: Slovensko a Európska únia – Ochrana spotrebiteľa. Edícia Naša Európa, Bratislava, Grafis, s.r.o. 2004, str.7
- 20 -
úroveň ochrany spotřebitelských práv a také potřebu zabezpečení komplexního systému ochrany spotřebitele, který by měl jednotný obsah a formu. Celkový pozdější průběh evropské integrace v oblasti ochrany spotřebitele (používá se také pojem „europeizace“24) potvrdil, že v této oblasti se jako nejvhodnější forma sbližování legislativ kandidátských krajin s legislativou Evropského společenství (dále jen „ES“) jeví proces harmonizace. V roce 1989 Evropská komise reagovala na rostoucí význam této problematiky rozhodnutím o zřízení Úřadu pro spotřebitelskou politiku, v rámci tzv. „Generálního ředitelství XI pro životní prostředí, ochranu spotřebitele a nukleární bezpečnost.“ Úřad pro spotřebitelskou politiku pak v roce 1995 prošel transformací, za vzniku samostatného „Generálního ředitelství XXIV – Spotřebitelská politika.“ Plánování a koordinace spotřebitelské politiky v rámci EU, ale postupně začali přesahovat hranice pouhého zabezpečení efektivního fungování jednotného vnitřního trhu. V důsledku tohoto sílícího trendu se v činnosti orgánů ES objevila potřeba řešení problémů vyplývajících z existence dvou protichůdných aspektů evropské integrace. Jsou jimi neexistence bariér na vnitřním evropském trhu na jedné straně, a zabezpečení vysoké úrovně ochrany práv spotřebitelů v členských státech na straně druhé. Tato problematika byla vyřešená tak, že oblast ochrany práv spotřebitelů je v rámci politiky ES formulována jako politika samostatná. Mezi úkoly orgánů Společenství tedy patří především monitoring a koordinace spotřebitelské politiky jednotlivých členských států.25 Dalším významným dokumentem evropské integrace je Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993, a kterou se spotřebitelská politika definitivně stala plnohodnotnou součástí komunitární politiky. Do Rímské smlouvy o založení EHS z roku 1957 byla zařazena nová kapitola XI. pod názvem „Ochrana spotřebitelů“. Tuto kapitolu tvoří článek 153 (129A v původním číslování), ve kterém byla definována obecná koncepce a základní právní rámec politiky ochrany spotřebitele v rámci ES. K dalšímu posílení práv spotřebitelů na úrovni ES došlo v Amsterodamské smlouvě platné od 1. května 1999. Tímto dokumentem byl podrobněji upraven výše zmíněný článek 153, kterým se Společenství zavazuje přispívat k podpoře zájmů spotřebitelů, k zajištění vysoké úrovně jejich ochrany v členských státech a dále podporovat sdružování spotřebitelů a jejich právo na informace. Amsterodamská smlouva také zdůraznila požadavek, podle kterého
24
Švestka, Jiří – Jehlička, Oldřich – Kratochvíl, Milan: Právní ochrana spotřebitele v České republice. Texty s úvodním komentářem, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 3 25 Pistovič, Juraj – Csáky, Pál – Mihók, Peter: Slovensko a Európska únia – Ochrana spotrebiteľa. Edícia Naša Európa, Bratislava, Grafis, s.r.o. 2004, str.8
- 21 -
se mají principy ochrany spotřebitele intenzivněji promítnout do všech činností a politických iniciativ Společenství, a že mají být respektovány i při tvorbě a provádění nové legislativy v rámci všech ostatních politik Společenství26. Iniciativy ES se uskutečňují zejména ve formě tzv. akčních programů, které si stanovili za cíl například zlepšení:
-
zastoupení a informovanosti spotřebitelů
-
bezpečnosti u výrobků a služeb
-
transparentnosti transakcí
V legislativě ES ale neexistuje obecný právní předpis, který by problematiku ochrany spotřebitele upravoval komplexně. Proto se při tvorbě legislativy v této oblasti na úrovni Společenství často uplatňují kompromisní řešení. Respektují se zejména dlouholeté právní, kulturní a společenské tradice, které se vyvinuli a přetrvávají v jednotlivých členských krajinách. V souvislosti se zásadou subsidiarity vznikl v rámci EU požadavek na vytvoření určitého minimálního standardu ochrany práv spotřebitele, který by byl garantován ve všech členských státech. Pro členské státy zde byla vytvořena možnost negociace, tj. sjednání výjimky z přijaté evropské legislativy, a to zejména v oblastech, kde by její striktní dodržování mohlo vést k jednání v rozporu s významnými národními zvyklostmi nebo tradicemi.27 Tyto opatření ale zároveň musí být v souladu s ustanoveními Amsterodamské smlouvy, aby některým ze států nebyly vytvářeny překážky volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu na vnitřním trhu. Jak jsem již uvedl, legislativa ES upravující problematiku ochrany spotřebitele má obvykle formu směrnic, které v souladu s principem minimální harmonizace slouží zejména k posílení legislativ členských států o další instituty. Koordinace činností a postupů členských států v této oblasti byla svěřena do kompetence Rady EU. Směrnice ES jsou členské státy vázány v konkrétní, směrnicí stanovené lhůtě implementovat do svých právních řádů. V případě že by směrnice nebyla státem implementována ke stanovenému datu a ve stanovené podobě, může Evropská komise stát napomenout, případně podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“).
26
Amsterodamská Smlouva pozměňující Smlouvu o EU, Smlouvy o založení ES a některé související akty, podepsána 2. října 1997, v platnosti od 1. května 1999 27 tzv. princip „minimální harmonizace“
- 22 -
2.2 Implementace komunitární legislativy v SR Implementace právní úpravy ES do národních legislativ kandidátských států představovala poměrně komplikovaný proces. V průběhu přípravy na vstup do struktur EU splnila SR mnoho náročných úkolů, kterých cílem bylo, aby se v legislativní oblasti přiblížila standardům běžným na úrovni Společenství. Podkladem pro legislativní činnost orgánů státní správy SR byl především závazek kandidátských států k provedení harmonizace jejich národních právních systémů s právem ES, obsažený v dohodách o přidružení a Asociační Evropské dohodě, která byla uzavřena mezi SR a ES 4. října 1993. Důvodem tohoto postupu byla zejména snaha, aby přijímané implementující předpisy zabezpečili úplné převzetí acquis communautaire28. Při vytváření systému spotřebitelské politiky v rámci ES a postupné implementaci komunitární legislativy sehrál důležitou roli i ESD. Například směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobků obsahuje ustanovení, podle kterého mohou výrobci na vnitřní trh uvádět jenom výrobky, které odpovídají schváleným bezpečnostním normám. I když je tato povinnost ve směrnici výslovně stanovena, z přijatých rozhodnutí ESD plyne, že relevantní ustanovení směrnice nejsou vůči výrobcům a distributorům výrobků přímo aplikovatelná, tj. že nemají přímý účinek. Vysoká úroveň přijaté legislativy představuje však pouze jeden z předpokladů kvalitního fungování systému spotřebitelské politiky. Neméně důležitým předpokladem ochrany spotřebitelských práv je také přístup spotřebitelské veřejnosti k dané problematice a uplatňování přijatých legislativních norem v každodenním živote. Úsilí zákonodárců při inkorporaci komunitární legislativy bylo v praxi podporováno mimovládními organizacemi, které se zaměřovali zejména na zvyšování povědomí o legislativních změnách u laické veřejnosti, a to různými osvětovými akcemi: „V průběhu rokování o vstupu SR do EU byla v listopadu 2000 předběžně uzavřena kapitola Ochrana spotřebitele a zdraví, což potvrdilo solidní úroveň spotřebitelské legislativy SR.“29 Jednotlivým oblastem ochrany spotřebitele, ve kterých byla nutná harmonizace právního pořádku SR s legislativou EU, se budu podrobně věnovat v závěrečné části mé diplomové práce. 28
Právní řád EU ve formě zakládacích smluv a další přijaté legislativy, Zdroj: Wikipedie, otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/ 29 Vyhlášení Sdružení slovenských spotřebitelů ke Světovému dni spotřebitelských práv 2001, V Bratislavě, 15. březen 2001
- 23 -
3 Vývoj ochrany spotřebitele v SR po vstupu do EU V souvislosti se vstupem do EU byla v SR přijata celá řada nových právních předpisů a mnoho platných ustanovení prošlo novelizací. Tyto změny, kromě mnoha pozitiv, s sebou přinesli i některá nová rizika a problémy. Jasným přínosem byla skutečnost, že úplnou transpozicí spotřebitelského práva EU do právního pořádku SR, se stupeň ochrany spotřebitele v SR dostal, co se týče legislativy, na úroveň srovnatelnou s členskými státy EÚ. Naopak určitá rizika a dodatečné náklady jsou spojené s potřebou přísnější, důkladnější a účinnější kontroly, například při uvádění nové produkce na vnitřní trh, a to zejména s ohledem na její bezpečnost. To samozřejmě přináší pro orgány státní správy i specializované dozorové orgány větši administrativní, technickou, personální a finanční zátěž.
3.1 Novela občanského zákoníku (zákon č. 150/2004 Z. z.) V návaznosti na vstup do EU byl Národní radou SR schválen zákon č. 150/2004 Z. z., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 40/1964 Z. z., Občanský zákoník. Tato novelizace přinesla několik výrazných legislativních změn, které se zřetelně projevili i v oblasti spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele. Používání a aplikace konkrétních ustanovení, které prošli změnami, ale způsobuje dodnes v praxi spotřebitelům těžkosti, a to i navzdory tomu, že novela je v platnosti již od 1. dubna 2004.
3.1.1 Spotřebitelské smlouvy
Výraznou
novinku
ve slovenském
Občanském
zákoníku30
(dále
jen
ObZ)
představovalo zavedení nového institutu, a to tzv. spotřebitelské smlouvy: „Spotřebitelská smlouva je například kupní smlouva nebo smlouva o dílo, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel, který nemůže individuálně ovlivnit obsah dodavatelem dopředu
30
Zákon č. 40/1964 Z. z., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
- 24 -
připraveného návrhu na uzavření smlouvy a na straně druhé dodavatel.“31 Novela ObZ se toto nerovné postavení pokusila vyvážit uvedením demonstrativního výčtu konkrétních podmínek, které jsou pro ustanovení ve spotřebitelských smlouvách nepřiměřené, a proto zakázané. Jako nepřijatelné podmínky byli označeny zejména ty, které na jedné straně nějakým způsobem omezují práva spotřebitele, a zároveň vylučují odpovědnost výrobce, respektive dodavatele na straně druhé. Konkrétně se může jednat například o podmínky, které musí spotřebitel plnit, aniž se s nimi měl možnost před uzavřením smlouvy podrobně seznámit. Můžou to být také ustanovení, které umožňují dodavateli jednostranně měnit smluvní podmínky, nebo odstoupit od smlouvy bez zákonného nebo výslovně ve smlouvě sjednaného důvodu, ale neumožňuji to druhé straně, tj. spotřebiteli. Nepřijatelné podmínky obsažené ve spotřebitelské smlouvě jsou neplatné ex tunc, tj. od počátku. Smluvní podmínky upravené spotřebitelskou smlouvou se nemohou odchýlit od předmětných ustanovení ObZ, a to zejména způsobem, který by byl zjevně v rozporu se zájmy spotřebitele. Spotřebitel se rovněž nemůže dopředu vzdát svých práv, které mu tento zákon přiznává, nebo si jinak zhoršit své postavení vyplývající z uzavřené smlouvy.32 Další významnou změnou, kterou přinesla novela ObZ v případě spotřebitelské kupní smlouvy, je prodloužení záruční doby. Ta byla s účinností od 1. dubna 2004 prodloužena na 24 měsíců. Novela dále na 24 měsíců prodloužila i v tom období již běžící záruční doby bez ohledu na charakteristiky zboží s podmínkou, že tato delší záruční doba se uplatní jenom u věcí zakoupených v období od 1. dubna 2004. V případě, že zboží bylo zakoupeno před uvedeným datem, platí přechodné ustanovení zákona, tj. vztahuje se na něj kratší záruční doba podle tehdy platné právní úpravy. Záruční doba v délce 24 měsíců byla přitom stanovena jako minimální možná. Zákon ale obsahuje ustanovení, podle kterého pokud se jedná o věc použitou, kupující a prodejce si můžou sjednat i kratší záruční dobu, ta však nesmí být zkrácena pod 12 měsíců.33 V případě použitých věcí prodejce odpovídá jen za vady, které mají tyto věci v okamžiku jejich převzetí kupujícím, s výjimkou vad, které vznikli používáním věci nebo jejím opotřebením. Za vady, pokud se vyskytnou po převzetí použitých věcí kupujícím, již prodávající nenese odpovědnost. Speciální předpisy mohou stanovit i záruku delší než je zákonem stanovená doba 24 měsíců, a to zejména pokud se jedná o věci určené k dlouhodobému užívání. Prodloužená záruka se přitom nemusí týkat jen věci jako
31
Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 52 Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 53 a § 54 33 Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 620 odst. 2 32
- 25 -
celku, ale může se také vztahovat jen k některé součásti věci.34 Zvýšenou ochranu spotřebitele dále zabezpečuje ustanovení, podle kterého pokud je na obalu nebo v návodu připojeném k výrobku vyznačená lhůta pro jeho použití, záruční doba nemůže skončit před uplynutím této lhůty. Na základe jednostranného prohlášení v záručním listu, v reklamě, nebo na základě dohody s kupujícím může prodávající poskytnout záruku v rozsahu větším, než to umožňují ustanovení ObZ nebo další speciální předpisy.35
3.1.2 Odpovědnost za vady
Na základě novely ObZ došlo k významnému posílení postavení spotřebitelů v případě, že se v záruční době vyskytnou vady zboží. Odpovědnost za vady spolu s reklamací36 představují ochranu ekonomických zájmů spotřebitelů v případě neúčinnosti preventivních opatření. Především bylo posíleno právo spotřebitele vadnou věc vrátit a obdržet zpět částku, kterou při nákupu zaplatil. Práva kupujícího vyplývající z odpovědnosti za vady závisí od druhu a individuální charakteristiky vzniklé vady. Novela ObZ stanovuje právní domněnku, že vada věci, která se projeví do šesti měsíců ode dne převzetí plnění, se považuje se za vadu existující už v den, kdy bylo plnění převzato kupujícím.37 Kupující se svého práva může dovolat i po uplynutí šestiměsíční zákonné lhůty, musí ale uvedené skutečnosti prokázat formou odborného posudku z autorizované zkušebny. V této souvislosti je potřebné rozlišit zejména tyto kategorie vad:
-
odstranitelné vady
-
neodstranitelné vady, které brání tomu, aby se věc mohla řádně užívat
-
jiné neodstranitelné vady, při kterých existenci je užívání věci možné
Pokud jde o vadu, kterou je možné odstranit, kupující má právo na odstranění vady, na výměnu věci, nebo odstoupení od smlouvy. V případě, že se vada týká jenom součásti věci, má kupující právo na výměnu jen této vadné součásti. Co se týče práva na odstranění vad
34
Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 619 a násl. Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 620 36 viz. podkapitola 3.2.3 37 Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 508 35
- 26 -
věci, kupujícímu přináleží právo na bezplatné, včasné a řádné odstranění vady. Pokud kupující uplatní toto právo odůvodněně, je prodávající povinen zabezpečit odstranění vady bez zbytečného odkladu, a to ve lhůtě 30 dnů.38 V případě, že prodávající v této lhůtě vadu neodstraní, je tato považována za subjektivně neodstranitelnou. Kupující pak může uplatnit i ty práva z odpovědnosti za vady, které mu přináleží pří vadách objektivně neodstranitelných. Pokud kupující uplatní své právo na odstranění vady, prodávající může vždy místo odstranění vady vadnou věc vyměnit za věc bez vad. Kupující má možnost vždy místo odstranění vad požadovat výměnu věci. Prodávajícímu tím však nesmí vzniknout nepřiměřené náklady vzhledem k ceně věci nebo závažnosti vady. Právo na výměnu věci náleží kupujícímu i v případě, kdy nemůže věc řádně užívat pro opakované vyskytnutí se vady po opravě (stejná vada, která byla v záruční době nejméně dvakrát odstraňovaná, se vyskytne znovu) nebo pro větší počet vad (současně nejméně tři vady). Zákonným právem kupujícího ve výše uvedených případech je též právo od smlouvy odstoupit, což zakládá neplatnost smlouvy ex tunc, tj. od počátku.39 Jak jsem již uvedl, v případech, kdy se jedná o vady neodstranitelné může kupující uplatnit své právo na výměnu věci, odstoupení od smlouvy nebo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Právo na výměnu, nebo na odstoupení od smlouvy vznikne kupujícímu jenom za předpokladu, že věc nemůže pro neodstranitelnou vadu řádně užívat jako věc bez vad. Pokud si kupující jedno z těchto práv zvolí, už toto rozhodnutí nemůže jednostranně měnit. Výjimku představuje situace, kdy se plnění spojené s výměnou vadné věci stane nemožným, např. z důvodu, že prodávající už nedisponuje takovou věcí, která by se s ní svými charakteristikami shodovala.40
3.2 Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele
Národní rada SR dne 23. března 2007 schválila zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele a o změně zákona Slovenské národní rady č. 372/1990 Z. z., o přestupcích (dále jen „ZOS SR“). Tento zákon nabyl účinnost dnem 1. července 2007 a nahradil zákon č.
38
Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 509 Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 499 a násl. 40 Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 499 a násl. 39
- 27 -
634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, který do té doby prošel mnoha novelizacemi, což značně komplikovalo uplatňování některých ustanovení v praxi. Zákon definuje práva spotřebitelů a povinnosti výrobců, prodejců, dodavatelů, dovozců a distributorů zboží, vymezuje rozsah působnosti orgánů státní správy a dozoru, postavení právnických osob v oblasti ochrany spotřebitele a územně se vztahuje k prodeji výrobků a poskytování služeb na území SR.41 Přijetím nového předpisu došlo k odstranění některých nesrovnalostí obsažených v původním zákoně o ochraně spotřebitele, a to zejména v oblasti regulace korektnosti obchodních vztahů, financování mimovládních spotřebitelských organizací a systému monitorování dodržování spotřebitelských práv. Nový předpis byl zákonodárcem koncipován poměrně obecně a komplexně, dílčí oblasti podléhají úpravě prostřednictvím samostatných nařízení vlády SR. Těmito nařízeními jsou do slovenské legislativy operativně inkorporovány evropské směrnice, které v současné praxi procházejí častými změnami, a to zejména z důvodu soustavného zdokonalování ochrany spotřebitele na komunitární úrovni. Uvedený princip postupné harmonizace legislativy SR s pávem ES formou aproximačních nařízení výrazně zjednodušuje a urychluje legislativní proces. Novým ZOS SR byly do legislativy SR inkorporovány tyto právní akty ES:42
-
směrnice EP a Rady 98/27/ES o soudních příkazech na ochranu spotřebitelských zájmů
-
směrnice Rady 87/357/EHS o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů
-
směrnice EP a Rady 2001/95/ES o všeobecné bezpečnosti výrobků
-
směrnice EP a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu
Záměrem zákonodárců bylo v novém předpisu vytvořit ucelený komplex obsahující všechny aspekty ochrany spotřebitele. Nicméně, vycházejíc z praktických zkušeností je zřejmé, že uvedený předpis je potřebné pro některé sporné oblasti v budoucnu upravit. Aplikace původního textu zákona totiž přinesla v praxi několik problémů. Úprava právních vztahů byla v mnoha případech neurčitá a nejednoznačná. Některá ustanovení jsou proto 41 42
Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele, § 1 Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele, Příloha č.2
- 28 -
v praxi neaplikovatelná, jiná představují pro tržní subjekty nepřiměřenou zátěž (například pro prodávající při vyřizování reklamací).
3.2.1 Běžná kvalita a odborné posouzení
Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele zvyšuje úroveň ochrany spotřebitelských práv zejména tím, že obsahuje přesné vymezení některých v minulosti v zákoně chybějících nebo nejasně definovaných pojmů. Jedná se zejména o tyto pojmy definované pro účely ZOS SR:
-
běžná kvalita
-
odborné posouzení
„Běžná kvalita zabezpečuje zachování všech podstatných vlastností výrobku, které podmiňují jeho bezprostředné používání a plní předpokládané očekávání spotřebitele.“43 Vymezením tohoto pojmu by se mělo dosáhnout, aby byli spotřebitelům prodávány jen ty výrobky, které splní jejich očekávání. Není-li kvalita výrobků předepsána, může prodávající prodávat výrobky také v nižší jako běžné kvalitě, musí ale být splněna podmínka, že spotřebitele před nákupem informuje o všech rozdílech. Odborné posouzení je v zákoně definováno jako vyjádření kvalifikovaného znalce, tj. stanovisko vydané osobou disponující příslušnou autorizací, nebo akreditací.44 Pojem je vázán zejména k problematice reklamací. Jestli prodávající neuzná reklamaci uplatněnou kupujícím, je podle nové úpravy povinen nechat zboží odborně posoudit akreditovanou zkušebnou. V minulosti často docházelo k tomu, že posudek poskytovali vlastní servisní střediska prodávajícího. Z důvodu konfliktu zájmů byly tyto subjekty v novém předpisu z této činnosti vyloučeny. Na žádost orgánu dozoru musí prodávající navíc výsledky odborného posouzení prokázat.
43 44
Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, §2 písm. k) Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, §2 písm. n)
- 29 -
3.2.2 Práva spotřebitelů, povinnosti prodávajících, zakázaná jednání
Nový zákon o ochraně spotřebitele mimo jiné jednoznačně vymezil tyto práva spotřebitele: 45
-
právo na bezpečné výrobky a bezpečné služby poskytované v běžné kvalitě
-
právo na reklamaci a právo na uplatnění náhrady škody
-
právo na informace o výrobku nebo službě
-
právo občanů na podávání podnětů o porušování zákona dozorovým orgánům
Naproti tomu zákon definuje povinnosti na straně prodávajících, a to za účelem ochrany spotřebitele před výrobky a službami, které by negativně ovlivňovali zájmy spotřebitele nebo zasahovali do jeho práv.46 Jde zejména o tyto povinnosti prodávajících:47
-
prodej výrobků ve správné hmotnosti, míře a množství
-
prodej výrobků v běžné kvalitě, v případě prodeje výrobků s kvalitou nižší povinnost upozornit spotřebitele na rozdíly oproti výrobkům v běžné kvalitě
-
prodej výrobků a poskytování služeb za běžné ceny a správné účtování těchto cen
-
zabezpečení odpovídajících hygienických podmínek při prodeji výrobků
-
dodržování skladovacích podmínek určených výrobcem tak, aby nedošlo k poškození či znehodnocení zboží
-
povinnost na požádání předvést spotřebiteli výrobek, pokud to jeho povaha umožňuje
-
povinnost speciálního označení výrobků rezervovaných a výrobků již prodaných, pokud se ještě nacházejí v prodejně
Co se týče postavení prodejců, ZOS SR obsahuje demonstrativní výčet jednání, která jsou pro ně zakázána.48 45
Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 3 Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 4, odst.1, odst. 4 47 Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 4 46
- 30 -
Patří mezi ně například zákaz:
-
odmítnout prodej výrobků, které jsou vystavené nebo jinak připravené k prodeji
-
vázat prodej výrobku nebo služby na prodej jiného výrobku nebo služby
-
diskriminovat spotřebitele, nebo odchýlit se od běžných morálních pravidel při prodeji, konat v rozporu s vžitými tradicemi, jednat způsobem, který by mohl spotřebiteli přivodit ujmu v důsledku nedodržení zásad dobromyslnosti, čestnosti, praktických zvyklostí, zákaz konat na základe lsti, výhružek, nebo porušování smluvní volnosti
-
klamat spotřebitele, uvádět nepravdivé, nepodložené, neúplné, nepřesné, zamlžené, nebo smyšlené údaje, zatajovat informace o výrobku, službě nebo podmínkách prodeje
Následující podkapitolu jsem věnoval stručnému shrnutí obsahu ustanovení vybraných paragrafů ZOS SR.
3.2.3 Shrnutí obsažených ustanovení49 Uvodní část ZOS SR, kromě vymezení některých pojmů pro účely tohoto zákona, práv spotřebitelů a povinností prodejců, obsahuje také ustanovení, které jsou výsledkem inkorporace evropských směrnic do legislativy SR. Podrobněji se jim budu věnovat v šesté kapitole mé diplomové práce. Ustanovení § 12 ZOS SR vymezuje způsob označování výrobků všemi potřebnými údaji, které spotřebitel jako informaci o výrobku nebo službě vyžaduje, a to jak z hlediska jejich používaní, tak i z důvodu případné reklamace nebo vrácení výrobku. Toto ustanovení řeší také způsob prodeje použitých výrobků, které musí být při vystavování v prodejně či jiné propagaci vždy jasně oddělené od výrobků nových a musí být náležitě označené. Povinnost
označovaní
fyzikálních
veličin
ve
formě
zákonem
stanovených
předepsaných měrných jednotek, zejména z pohledu možného klamání spotřebitele při nutnosti přepočtu na jiné měrné jednotky vymezuje § 13 zákona. 48 49
Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 4, odst. 3, odst. 5, § 5 Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele a o změně zákona č. 372/1990 Z. z., o přestupcích
- 31 -
Informace o ceně výrobků jsou obsahem § 14 ZOS SR, který jednoznačně informuje o povinnosti označit výrobek nebo službu cenou a připouští také jiný vhodný způsob informování o ceně. Zároveň vymezuje nedovolené způsoby značení cen, které by mohli spotřebitele uvést v omyl. Vydáním aproximačního nařízení vlády SR došlo v tomto případě k transpozici směrnice EP a Rady č. 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. V § 15 zákona je věnována pozornost povinnosti označování provozních zařízení, a to obchodním jménem a sídlem společnosti, určením odpovědného zaměstnance, provozní doby a viditelným označením zaměstnanců z důvodu jejich odlišení od zákazníků. Ustanovení § 16 vymezuje povinnost prodávajícího vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby se všemi potřebnými v zákoně stanovenými náležitostmi pro případ reklamačního řízení. O opatřeních z hlediska dodržení hygieny při prodeji, zejména způsobu vhodného balení výrobků, pojednává § 17 ZOS SR. Vymezení povinnosti prodávajícího informovat spotřebitele o možnostech reklamací, záručních oprav a o konkrétním způsobu a podmínkách jejich uplatnění obsahuje § 18. Prodávající je povinen mít po celou dobu v každé provozovně odpovědnou osobu s kompetencí na okamžité vybavení reklamace. V opačném případě zákon pro tuto povinnost stanovuje maximální lhůtu 3 dnů. Pokud je nutné odborné posouzení závady, musí být proces reklamace ukončen do 30 dnů, a zároveň musí prodávající v případe vyžádání kontrolního orgánu prokázat příslušnými doklady, že věc byla zaslána na odborné posouzení. Zákon tímto zabraňuje bezdůvodnému prodlužování reklamačního řízení ze strany prodávajících a poskytovatelů služeb. V případě, že reklamace není ukončena nejpozději do 30 dnů od začátku reklamačního řízení, považuje se předmět reklamace za výrobek s neodstranitelnou vadou. Na uznání reklamace vadného výrobku je určena 6 měsíční lhůta od data koupě výrobku, přičemž se také zkoumá jestli vady výrobků nebyly způsobeny nesprávnou manipulací. V odůvodněných případech může být reklamační lhůta 30 dnů překročena, avšak v tomto případě musí být reklamace ukončena v prospěch spotřebitele. Prodávající je povinen vést reklamační evidenci, která musí obsahovat všechny povinné náležitosti a je jí povinen na požádání předložit kontrolním orgánům. V další části, tj. § 19 až § 27, zákon obsahuje vymezení působnosti a konkrétních pravomocí orgánů státní správy a dozorových orgánů v oblasti ochrany spotřebitele v SR.
- 32 -
Kompetence orgánů dozoru ve vztahu k nebezpečným výrobkům a nekalým obchodním praktikám zákon řeší formou zákazů vydávaných jako předběžná opatření.50 Důvodem pro tento postup je nemožnost řešení této problematiky formou aproximačního nařízení vlády SR, kterým byla do slovenského právního pořádku transponována směrnice EP a Rady 2005/95/ES.51 Výše pokut za porušení povinností je vymezena v § 24 ZOS SR, přičemž stanovuje horní hranici ve výši 2 mil. SKK, s možností navýšení v případe opakovaného porušení zákona v období do 12 měsíců až na sumu 5 mil. SKK. Výše pokuty je odvozována od charakteru, závažnosti, náročnosti, resp. následků protiprávního jednání. Dojde-li k ujmě na zdraví nebo k smrti, zvyšuje se horní hranice pokuty na částku 10 mil. SKK. Uložení pokuty neznamená, že se rušitel zbavil odpovědnosti nahradit způsobenou škodu. Vybrané pokuty za porušení zákona o ochraně spotřebitele jsou zahrnuty do příjmů státního rozpočtu, nebo rozpočtu obcí, podle toho, kterým orgánem dozoru byly uloženy. Na vymezení pokut je časově stanovena subjektivní lhůta jednoho roku. Objektivní lhůta je stanovena tak, že při ujmě na životě anebo zdraví je to 10 let od porušení povinností, v ostatních případech 3 roky.
3.3 Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele v SR Hlavním výkonným orgánem státní správy na úseku ochrany spotřebitele v SR je MH SR, působící jak přímo, tak i prostřednictvím ostatních ministerstev, ústředních orgánů státní správy, dozorových orgánů a obcí, které plní v oblasti ochrany spotřebitele zejména tyto úkoly:52
-
koordinuje orgány státní správy prostřednictvím Rady pro spotřebitelskou politiku
-
podílí se na přípravě a inkorporaci legislativy ES, plní úkoly v pracovních skupinách a výborech EU a zabezpečuje úkoly Evropského spotřebitelského centra
-
řídí strategické činnosti prostřednictvím zřizování speciálních výborů
-
spolupracuje s národními i mezinárodními mimovládními organizacemi
50
Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 21 Důvodová zpráva k zákonu č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele 52 Zákon č. 274/1993 Z. z. o vymezení působnosti orgánů ve věcech ochrany spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, § 2 51
- 33 -
V oblasti ochrany spotřebitele v SR působí také organizace odpovědné za vynucování právních norem a uplatňování případných sankcí. Nejvýznamnější je bezesporu Slovenská obchodní inspekce (dále jen „SOI“)53. SOI je orgánem státní správy, který podle zákona č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele vykonává státní dozor při prodeji výrobků a poskytování služeb, s výjimkou potravin, tabákových a kosmetických výrobků.54 V souladu se zákonem č. 274/1993 Z. z., o vymezení působnosti orgánů ve věcech ochrany spotřebitele vykonávají státní dozor nad ochranou spotřebitele také místní orgány státní správy prostřednictvím speciálně zřízených oddělení. Jde například o dozor na trhových místech a ukládání sankcí v případě zjištění, že došlo k porušení zákonných norem. Úřad veřejného zdravotnictví SR v souladu se zákonem č. 126/2006 Z. z., o veřejném zdravotnictví vykonává státní zdravotní dozor a zjišťování zdravotních rizik. Státní ústav pro kontrolu léčiv podle zákona č. 140/1998 Z. z., o lécích a zdravotních pomůckách zabezpečuje státní dozor v oblasti léků. Kontroluje jejich kvalitu, bezpečnost a dohlíží na jejich propagaci. Státní veterinární a potravinová správa SR ve smyslu zákona č. 488/2002 Z. z., o veterinární starostlivosti vykonává veterinární dozor a kontroly. V oblasti potravin je podle zákona č. 152/1995 Z. z., o potravinách orgánem dozoru při výrobě, distribuci a prodeji potravin. Telekomunikační úřad SR vykonává státní dozor a regulaci cen v oblasti elektronických komunikací. Orientuje se na zabezpečení vysoké kvality poskytovaných služeb a rychlé a efektivní mimosoudní řešení sporů v této oblasti. V souladu se zákonem č. 564/2001 Z. z., o veřejném ochránci práv, působí v oblasti ochrany spotřebitele v SR také ombudsman, který při svých šetřeních řeší konkrétní podněty od fyzických nebo právnických osob, například při nečinnosti státních orgánů.
53 54
Podrobněji viz. podkapitola 6.5 Slovenská obchodní inspekce, http://www.soi.sk/
- 34 -
4 Aktuální otázky ochrany spotřebitele v SR Co se týče kvality platné legislativy, reprezentované zejména ZOS SR, ObZ a dalšími právními předpisy, které prošli harmonizací s právem ES lze konstatovat, že legislativní rámec pro ochranu spotřebitelských práv na Slovensku nyní odpovídá standardům EU. Slovensko se vstupem do EU v květnu 2004 stalo rovněž členem Hospodářské a měnové unie.55 V současnosti se ale jedná o členství neúplné, protože na vstup do měnové unie byla SR udělena dočasná výjimka. Závěrečným bodem integrace bude v tomto směru zavedení jednotné evropské měny euro, které se v souladu s přijatým Národním plánem zavedení eura v SR předpokládá od 1. ledna 2009. Národní plán zavedení eura vypracovaný MH SR představuje dokument vymezující jednotlivé úkoly, které je potřebné splnit pro bezproblémový průběh měnové konverze. Za účelem vykonávání dohledu nad jejich plněním byl zřízen Národní koordinační výbor, jako nejvyšší koordinační orgán pro tuto oblast.56 Vycházejíc ze zkušeností z první etapy zavádění eura bylo přijato několik opatření na zabezpečení měnové konverze s důrazem na ochranu spotřebitele. Kromě intenzivní informační kampaně pro veřejnost, je to osmnáct měsíců trvající duální oceňování zboží a služeb, a zejména nový institut etických kodexů pro výrobce a prodejce spotřebního zboží.
4.1 Koncepce ochrany spotřebitele v procesu zavedení eura v SR57 Cílem Koncepce ochrany spotřebitele při zavedení eura v SR (dále jen „Koncepce“) vypracované MH SR, je systémové zabezpečení ochrany spotřebitelů před důsledky měnové konverze, včetně efektivní kontroly možného neopodstatněného zvyšování cen a zároveň nutná příprava slovenských spotřebitelů na používaní eura při každodenních transakcích. Zanedbání této přípravy by mohlo mít negativní dopad zejména na sociálně citlivější skupiny obyvatelstva. Koncepce přitom slouží jako východisková základna pro zpracování konkrétních pravidel ochrany spotřebitele a stanovení postupných kroků v procesu přechodu 55
Smlouva o přístupu k EU, mezi SR a EU, 16. duben 2003, Atény Národní banka Slovenska, http://www.nbs.sk/ 57 Koncepce zavedení eura v SR, http://www.economy.gov.sk/ 56
- 35 -
na měnu euro. Jejím cílem je také umožnit úzkou spolupráci ústředních orgánů státní správy, orgánů dozoru, samosprávy i mimovládních organizací zaměřených na spotřebitelskou problematiku. Ochrana spotřebitele je zároveň povinnou náplní všech pracovních výborů pro zavedení eura zřízených v režii příslušných ministrů a guvernéra Národní banky Slovenska (dále jen „NBS“).
4.1.1. Principy uplatňované v procesu zavedení eura v SR
Koncepce ochrany spotřebitele při zavedení eura v SR byla vypracována na základě Národního plánu zavedení eura v SR, který zdůrazňuje, že přijetí eura nesmí poškodit občany a spotřebitele. Koncepce vychází z několika základních principů:
1. Zabezpečení informovanosti občanů v období před přijetím eura:
Informační kampaň má vzdělávací rozměr a je vedena tak, aby spotřebitelé měli včasné a dostatečné informace o všech souvislostech, které pro ně ze zavedení eura vyplynou. Informační kampaň koordinuje Pracovní výbor pro komunikaci v gesci NBS, a aktivně jsou do ní zapojena také sdružení na ochranu spotřebitelů. Obsahově jsou součástí kampaně zejména tyto konkrétní informace týkající se zavedení eura:
-
poplatky placené občany, včetně daní, se budou přednostně zaokrouhlovat směrem dolů, poplatky placené státem směrem k občanům nahoru, a to na celých 10 eurocentů
-
od 1. ledna 2009 bude euro zavedené do bezhotovostního oběhu
-
do konce roku 2009 bude možné zaměňovat původní bankovky za eura a do konce června 2009 mince
-
v NBS bude možné časově neomezeně zaměňovat bankovky, mince bude možné vyměnit do konce roku 2013
- 36 -
2. Monitoring vývoje cen a kontrolní činnost:
-
kontrola dodržování duálního zobrazování cen a jejich označovaní s cílem zabránit skrytému zvyšování cen
-
stanovení výše pokut a sankcí za porušení pravidel v koordinaci Pracovního výboru pro legislativu
-
monitoring vývoje cen v koordinaci Pracovního výboru pro informatiku a statistiku
-
kontrola dodržování právních předpisů při zavádění eura bude v kompetenci těchto státních orgánů : NBS, Slovenská obchodní inspekce, Státní energetická inspekce, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Státní veterinární a potravinová správa SR, Poštovní regulační úřad, Telekomunikační úřad SR, Úřad veřejného zdravotnictví a jednotlivé obce a kraje
3. Povinnosti Pracovního výboru pro nefinanční sektor a ochranu spotřebitele
-
dohlížet na ochranu spotřebitele z hlediska dodržování zákona č. 659/2007 Z. z., o zavedení měny euro
-
příprava návrhů potřebných realizačních opatření pro aplikaci zmíněného zákona v praxi a pro zabezpečení stabilního cenového vývoje
-
koordinace činnosti kontrolních orgánů
-
řešení stížností od občanů prostřednictvím samostatného pracoviště na MH SR
4. Řešení občanskoprávních i obchodních závazkových sporů při zavedení měny euro
-
spory vzniklé při měnové konverzi může občan řešit soudní cestou i mimosoudně, a to ve smyslu zákona č. 420/2004 Z. z., o mediacích za pomoci mediátorů a mediačních center, nebo ve smyslu zákona č. 244/2002 Z. z., o rozhodčím řízení prostřednictvím rozhodčích soudů
-
v případě sporů, ve kterých vystupuje občan členského státu EU (s výjimkou SR) jako jedna ze stran, může zprostředkovat řešení sporu Evropské spotřebitelské centrum
- 37 -
-
spotřebitelské organizace jsou oprávněny se souhlasem spotřebitele a prodávajícího zprostředkovat řešení sporů při vybavování reklamací
5. Ochrana spotřebitele bude součástí předmětu činnosti všech pracovních výborů pro zavedení eura 6. Spolupráce všech dotčených státních, místních i mimovládních orgánů při ochraně spotřebitele v procesu zavedení eura
4.1.2. Duální zobrazování cen v procesu zavedení eura v SR
V Koncepci ochrany spotřebitele v procesu zavedení eura v SR je věnována zvláštní pozornost problematice duálního zobrazování cen, kde byly stanoveny tyto základní pravidla:
-
duální zobrazování cen bude povinné a bude vyžadováno všude tam, kde se uvádí peněžní částka nebo cena v domácí měně
-
do 1. ledna 2009 bude mít údaj o ceně v eurech jen informativní charakter, po zavedení eura bude informativní údaj ve slovenských korunách, který bude uváděn do konce roku 2009
-
duální hotovostní oběh končí 16. ledna 2009, tj. po tomto datu bude možné platit jen bankovkami a mincemi v euro měně
-
u specifických druhů zboží (např. poštovní známky, kolky, cestovní jízdenky) a služeb (např. restaurace, zdravotní služby) bude při duálním značení uplatněno speciální pravidlo, a to viditelné zveřejňování způsobu přepočtu ceny na euro
4.1.3. Etický kodex podnikatele
Etický kodex podnikatele byl vypracován z iniciativy zplnomocněnce vlády SR pro zavedení eura podle vzoru slovinské úpravy. Jeho cílem je zabezpečit transparentnost procesu zavedení eura v SR a zabránit jakémukoliv poškozování zájmů a práv občanů, například
- 38 -
neopodstatněným zvyšováním cen ze strany obchodníků. Záměrem je oslovit a zapojit do řešení problematiky co nejširší okruh podnikatelů, od kterých se očekává korektnost jednání a ochota přispět k hladkému zavedení jednotné evropské měny v SR v souladu se základními pravidly podnikatelské etiky. Mezi prvními signatáři Etického kodexu byli podnikatelské subjekty sdružené v Podnikatelské alianci Slovenska a Slovenská obchodní a průmyslová komora.
4.2 Činnost Evropského spotřebitelského centra v SR Evropská komise vytvořila v rámci EU síť evropských spotřebitelských center, a to v každém členském státě jedno, které fungují jako clearingové střediska a zabezpečují zejména:
-
informace pro spotřebitele na národní i evropské úrovni
-
poradenství a podporu občanům při řešení sporů
-
přístup k překladatelským službám v spotřebitelských sporech
-
spolupráci v rámci evropských informačních sítí při řešení spotřebitelských sporů
-
posilování důvěry ve vnitřní trh a přeshraniční nákupy a transakce
-
připomínkování nové legislativy EU v oblasti ochrany spotřebitele
Evropské spotřebitelské centrum SR (dále jen „ESC SR“) bylo zřízeno jako specializovaný samostatný odbor MH SR, a na základě smlouvy uzavřené mezi MH SR a Evropskou komisí je od 28. března 2006 součástí evropské sítě spotřebitelských center. Jeho hlavní činností je poskytování informací o národní legislativě, legislativě EU a pomoc spotřebitelům ve sporech přesahujících hranice státu, a to jak pro slovenské občany v zahraničí, tak i pro cizince na území SR. Představuje proto jakýsi mezistupěn mezi spotřebiteli a Evropskou komisí. Při své činnosti plní zejména odsouhlasené úkoly v rámci konkrétních projektů na které získává dotace. Činnost evropských spotřebitelských center v rámci EU je koordinována prostřednictvím oficiálních zasedání.58
58
Ministerstvo hospodářství Slovenské Republiky, http://www.economy.gov.sk/
- 39 -
5 Strategie spotřebitelské politiky SR na období 2007 - 201359 Vláda
SR
ve
svém
programovém
prohlášení
deklarovala
záměr
věnovat
v následujících letech zvýšenou pozornost ochraně práv spotřebitelů. Z tohoto důvodu určila MH SR jako hlavnímu orgánu státní správy a vykonavateli státních kompetencí v dané oblasti cíle, které korespondují s přijatou strategií EU na ochranu spotřebitele pro roky 2007 až 2013. V souladu s těmito cíli vypracovalo MH SR dokument pod názvem „Strategie spotřebitelské politiky SR pro roky 2007 až 2013“ (dále jen „Strategie“), který ve své první části hodnotí systémové kroky učiněné ve spotřebitelské politice na Slovensku od roku 1992. Druhá část dokumentu navrhuje systémové a komplexní řešení spotřebitelské problematiky do budoucna. Mezi její hlavní cíle patří zdynamizování činnosti orgánů státního dozoru formou zlepšení jejich vzájemné informovanosti a součinnosti. Činnost MH SR se bude orientovat zejména na rychlé řešení spotřebitelských sporů, které přesahují hranice mezi jednotlivými členskými státy, s cílem dosáhnout lépe integrovaného a efektivněji fungujícího vnitřního evropského trhu při současném zachování vysoké míry důvěry spotřebitelů k výrobkům a službám nabízeným v EU. Realizace uvedených záměrů zabezpečí zdokonalení a další zvýšení úrovně právní ochrany nejen domácích, ale i evropských spotřebitelů. V následujících letech bude MH SR soustřeďovat pozornost na tři hlavní cíle :
-
posilování právního postavení spotřebitelů
-
zlepšení poradenských služeb a zastupování spotřebitelů ve sporech
-
zvýšení spokojenosti spotřebitelů v oblasti dostupnosti informací týkajících se výběru, kvality a bezpečnosti výrobků a služeb
59
Ministerstvo hospodářství Slovenské Republiky, http://www.economy.gov.sk/
- 40 -
5.1 Budování
monitorovacího
systému
evropských
spotřebitelských trhů Cílem EU je budování společných evropských informačních systémů na monitorování vnitřního trhu za účelem sběru a zpracování informací, které by sloužili všem členským státům ke zvyšování úrovně ochrany spotřebitelů, např. při zjištění nebezpečných výrobků. Jde zejména o snahu zapojit do účinného monitorování trhu výrobce, dovozce, distributory, prodávající i jednotlivce prostřednictvím spotřebitelských organizací a sdružení. SR je aktivně zapojena do sběru uvedených údajů, a to zejména formou účasti na společných iniciativách a projektech v rámci EU prostřednictvím orgánů státní správy a dozoru. Jako nevyhnutná se jeví koordinace činností a řešení spotřebitelské problematiky na úrovni jednotlivých resortů, komunikace s podnikatelskými subjekty a profesními organizacemi s působností v oblasti ochrany spotřebitele.
5.2 Zlepšení legislativy v oblasti ochrany spotřebitele V legislativní oblasti čekají SR a ostatní členské státy náročné úkoly vzhledem k tomu, že EU bude v následujících letech modernizovat právní předpisy vydávané k ochraně spotřebitele s cílem jejich zjednodušení jak pro podnikatele, tak i pro spotřebitele. Za tímto účelem Evropská komise shromáždila své dosavadní průzkumy a zjištění v tzv. Zelené knize o revizi spotřebitelského acquis, kterou EP schválil 8.února 2007. Na jejím základě dále iniciovala konzultace a veřejnou diskusi, za účelem zrevidování osmi přijatých směrnic ES, kterých účelem bylo zabezpečit základní spotřebitelská práva:
-
směrnice 85/577/EEC na ochranu spotřebitele o smlouvách uzavíraných mimo prostory provozovny
-
směrnice 90/314/EEC o balíku cestovních a výletních služeb a rekreačních služeb
-
směrnice 93/13/EEC o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
-
směrnice 94/47/ES týkající se ochrany kupujících v souvislosti s některými prvky smluv o koupi práv na časově vymezené užívání nemovitostí (time sharing) - 41 -
-
směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele vzhledem k uzavírání smluv na dálku
-
směrnice 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli
-
směrnice 98/27/ES o soudních příkazech na ochranu spotřebitelských zájmů
-
směrnice 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží
Slovensko se v souladu s vypracovanou Strategií, po vykonání monitoringu a analýz ve spolupráci všech zainteresovaných subjektů, bude aktivně podílet na procesu zdokonalování evropské legislativy na ochranu spotřebitele. MH SR v součinnosti s orgány státní správy vykoná analýzu legislativního procesu inkorporace směrnic ES, analýzu dodržování povinností ze strany jednotlivých subjektů v obchodních vztazích, analýzu efektivnosti činnosti orgánů trhového dozoru při dohledu nad bezpečností výrobků, a také analýzu účinnosti doposud přijatých represivních opatření a sankčního systému. Na základě předložených výsledků dílčích analýz bude MH SR navrhovat účinná opatření na:
-
zdokonalování existující legislativy v souladu s revizí spotřebitelského acquis
-
tvorbu komplexní, moderní a dobře strukturované legislativy
-
odstranění rozdrobenosti legislativy
-
vytvoření účinného mechanizmu pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů
-
implementaci nových směrnic v oblasti spotřebitelského práva
5.3 Zlepšení praktického uplatňování práva v oblasti ochrany spotřebitele Uplatňování práv spotřebitelů v konkrétních právních sporech v každodenní praxi je na Slovensku v současnosti stále málo efektivní, a to včetně odškodňováni při vzniku ujmy. Je nutné zdůraznit, že uvedené oblasti se zatím nevěnovala patřičná pozornost, a proto právě
- 42 -
tady čekají SR náročné úkoly v zájmu přiblížení se současné evropské praxi. Půjde zejména o iniciativy, kterých účelem bude posílit v praxi :
-
kolektivní vymáhaní práv spotřebitelů a instituty mimosoudního řešení sporů
-
právní postavení občanů v oblasti odškodnění
-
právní postavení spotřebitelských sdružení vytvořením silné národní spotřebitelské instituce, která by sjednocovala doposud málo efektivně fungující regionální sdružení
5.4 Zlepšení spotřebitelské výchovy a vzdělání Bez současného zlepšení informovanosti a vzdělanosti spotřebitelů nebude možné uspokojovat moderní spotřebitelská práva, jako jsou například právo na výběr bezpečného výrobku nebo služby a zabezpečování zdravého životního prostředí. V oblasti vzdělávání je hlavním cílem MH SR do roku 2013 integrace spotřebitelské problematiky do současných učebních osnov a podpora projektů zaměřených na vzdělávání obyvatelstva. MH SR proto bude svou podporu v oblasti vzdělávání spotřebitele směřovat na publikační a osvětovou činnost, vytvoření jednotného informačního portálu pro spotřebitele, podporu školících aktivit a zvyšování informovanosti o enviromentálních vlivech některých výrobků. Nezastupitelnou funkci při zvyšování úrovně spotřebitelského povědomí a vzdělání bude plnit slovenské ESC SR60. V rámci přijaté Strategie bude ESC SR plnit zejména tyto úkoly:
-
informování o možnostech nakupování prostřednictvím internetu a vydáváni informačních materiálů pro zahraniční spotřebitele nakupující v SR
-
účast na připravovaných společných evropských projektech zejména v oblasti cestovního ruchu, internetových nákupů a nákupů nemovitostí v rámci EU
60
viz. podkapitola 4.2
- 43 -
6 Komparace vybraných otázek současného stavu ochrany spotřebitele v ČR a SR (stav k 1. dubnu 2008) Z důvodu společné historie mají struktura a principy právních pořádku ČR a SR mnoho společných rysů. Samostatná existence obou států ale nevyhnutně vytvořila také určité rozdílné prvky, na které bych chtěl poukázat v této kapitole mé diplomové práce. Mým cílem není podrobná analýza komplexní a mimořádně rozsáhlé problematiky, ale spíše komparace institutů v praxi nejfrekventovanějších. Podrobněji se budu věnovat srovnání české a slovenské úpravy ochrany spotřebitele v oblasti regulace reklamy, a to v závěrečné sedmé kapitole. Efektivita všech systémů ochrany spotřebitele je založena na několika základních principech, od kterých se pak odvíjí hodnocení jejich fungování. Prvním jsou silné, navzájem spolupracující státní orgány a jiné instituce, disponující při své činnosti dostatečnými pravomocemi. Druhým principem pak je kvalitní implementace pravidel do zákonů, vyhlášek a samoregulačních pravidel. Třetím základním principem je důrazné vymáhání dodržování platné legislativy prostřednictvím sankčního systému. Ctvrtým důležitým principem je neustálé zkvalitňování vzdělávání spotřebitelů, směřující k tomu, aby občané znali svá práva, a též možné způsoby obrany při jejich případném porušení. Pokud totiž nebudou svá práva aktivně prosazovat a nebudou schopni pracovat s novými informacemi, které už v současnosti mají poměrně rychle k dispozici (zejména prostřednictvím internetu), nebude systém účinně fungovat. Posledním pátým principem je nutnost mít správně fungující systém řešení spotřebitelských sporů. Vedle toho musí také existovat rychlá mimosoudní cesta, jak vyřešit spotřebitelský spor v případě, že jej nevyřeší sama instituce, případně příslušná profesní asociace. Sledováním dosavadního vývoje a vycházejíc z dosažitelných zdrojů informací, je to právě tato poslední oblast, která představuje nejslabší článek v ochraně spotřebitele jak na Slovensku, tak i v Cechách. Efektivnímu a rychlému řešení spotřebitelských sporů brání zejména roztříštěnost legislativních úprav ochrany spotřebitele v obou státech. Lze však konstatovat, že právní nástroje obou krajin se implementací legislativy EU přizpůsobili úrovni běžné v rámci Společenství, a zejména v posledních letech se situace značně zlepšila. - 44 -
6.1 Platné zákony o ochraně spotřebitele
Právní úprava ochrany spotřebitele prošla v obou státech mnoha změnami, a to zejména z důvodu harmonizace s legislativou EU. Tato skutečnost se ve velké míře projevila i v základních a nejkomplexnějších předpisech upravujících tuto problematiku v ČR a SR, které představují zákony o ochraně spotřebitele obou zemí. Dne 12. února 2008 nabyl v ČR účinnosti zákon č. 36/2008 Sb., kterým proběhla zatím poslední novelizace zákona č. 638/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „ZOS ČR“). Hlavním účelem zákona je především implementace směrnice EP a Rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Co se týče úvodních ustanovení, ZOS ČR ve svém § 1 uvádí výčet směrnic ES, které byly tímto předpisem zapracovány do české legislativy. Jedná se zejména o tyto směrnice:61
-
2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách
-
69/493/EHS týkající se výrobků z křišťálového skla
-
87/357/EHS o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů
-
94/11/ES o označování materiálu u obuvi
-
96/74/ES o názvech textilií
Od 1.července 2007 je v SR účinný ZOS SR62 (zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele), kterým byl nahrazen zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, do té doby v SR již mnohokrát novelizovaný. Nový ZOS SR principiálně vychází z předchozí úpravy, tj. ze zákona č. 638/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. V následujícím přehledu neuvádím všechny aspekty a instituty ochrany spotřebitele, protože jsem se jimi již zabýval v předchozích kapitolách mé diplomové práce.
61 62
Zákon č. 36/2008 Sb., o změně zákona o ochraně spotřebitele a dalších zákonů viz. podkapitola 3.2
- 45 -
6.2 Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitelů
6.2.1 Obecná bezpečnost výrobků
V roce 1992 byla Radou ES v této oblasti vydána rámcová směrnice č. 92/59/EHS, která byla později aktualizována směrnicí EP a Rady č. 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků. Přijetím této směrnice Rada stanovila základní zásady pro zabezpečení požadavku všeobecné bezpečnosti všech výrobků, které jsou uváděny na vnitřní trh. Výrobci a distributoři mají povinnost uvádět na trh jen zboží bezpečné a informovat spotřebitele o tom, jaká mohou být případná rizika vyplývající z používání zakoupených výrobků nebo služeb.63 Konkrétní kriteria pro určení zda je výrobek bezpečný, ale směrnice neuvádí. Určité výjimky spod působnosti směrnice se mohou uplatnit u výrobků, které jsou prodávány z druhé ruky, nebo u těch, které mají být před použitím nějakým způsobem dodatečně upravované. Uvedené platí jen za splnění podmínky, že o této skutečnosti byl spotřebitel dodavatelem jasně, srozumitelně a včas informován. Povinnost členských států při implementaci směrnice spočívala zejména ve vytvoření struktury orgánů které by vykonávali kontrolu všeobecné bezpečnosti výrobků a jejich vybavení příslušnými pravomocemi při určování specifických podmínek u jednotlivých druhů výrobků. Na úrovni Společenství se opatření pro určení omezujících podmínek při uvádění výrobku na vnitřní trh anebo jejich stáhnutí z trhu nazývá všeobecná informační povinnost. Pokud existuje vážné a bezprostředné riziko ohrožení zdraví a bezpečnosti spotřebitelů ve více jak jednom členském státě disponuje Evropská komise s ohledem na potřebu rychlé reakce zplnomocněním samostatně přijímat rozhodnutí, kterými se členským státům uloží povinnost přijetí některého z dočasných opatření. Ve slovenské legislativě, kromě zákona 310/1999 Z..z. a zákona č. 451/2004 Z. z., které novelizovali zákon č. 634/1992 Zb. o ochraně spotřebitele, navazovali na směrnici o obecné bezpečnosti výrobků zejména dva právní předpisy:
-
63
zákon č. 264/1999 Z. z., o technických požadavcích na výrobky a o posuzovaní shody
Směrnice Rady č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků
- 46 -
-
zákon č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele
V § 6 odst. 1 ZOS SR ukládá jasnou povinnost uvádět do oběhu jen bezpečné výrobky. Zákon dále obsahuje definici výrobku bezpečného: „Výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek používání, instalace nebo údržby nepředstavuje po dobu určenou výrobcem nebo po dobu obvyklé použitelnosti nebezpečenství pro spotřebitele nebo jeho používání představuje pro spotřebitele vzhledem na bezpečnost a ochranu zdraví jen minimální nebezpečenství a svými vlastnostmi odpovídá požadavkům speciálního předpisu“64 V zákoně jsou kromě všeobecného zákazu prodeje nebezpečných výrobků ustanoveny také podmínky jejich stáhnutí z prodeje a dále povinnost informovat spotřebitele o tom, že mohou být výrobkem ohroženi, a to zejména s využitím hromadných sdělovacích prostředků. Zákon rovněž rozšiřuje okruh orgánů dozoru, vůči kterým má výrobce, dovozce, dodavatel nebo prodávající informační povinnost, pokud se doví, že jeho výrobek je nebezpečný. Spotřebitel má právo vrátit nebezpečný výrobek prodejci, výrobci, anebo dodavateli i v případe, že již nedisponuje dokladem o jeho zakoupení. Požadavek na všeobecnou bezpečnost výrobků je kromě obecné úpravy v ZOS SR, stanoven také samostatným aproximačním nařízením vlády SR, kterým byla transponována směrnice EP a Rady č. 2001/95/ES o všeobecné bezpečnosti výrobků. V ČR byla tato směrnice transponována zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, který je předpisem lex generalis v této oblasti a novelizací zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky zaměřující se na vytváření opatření zamezujících uvádění nebezpečných výrobků na český trh. Český předpis na rozdíl od slovenského neuvádí v souvislosti s bezpečností výrobků pojem spotřebitel, ale vztahuje se obecně na osoby, které s výrobkem můžou přijít do kontaktu. Slovenská úprava se zase vztahuje nejen na samotné užívání výrobku, ale i na jeho instalaci a údržbu. Dozor v této oblasti vykonávají Česká a Slovenská obchodní inspekce, které při zjištění nebezpečných nepotravinářských výrobků plní oznamovací povinnost vůči státním orgánům zajišťujícímu provoz systému RAPEX.65 Jedná se o systém kontroly vnitřního trhu, cílem kterého je monitorování a rychlá výměna informací o zjištěných nebezpečných produktech v rámci jednotlivých členských států EU. Společný a jednotný informační systém umožňuje lepší orientaci spotřebitelů, snadnější porovnávaní cen, rozšíření elektronického 64
Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele a o změně zákona Slovenské národní rady č. 372/1990 Zb. o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, § 2 65
Ministerstvo průmyslu a obchodu CR, Ministerstvo hospodářství SR
- 47 -
obchodu, koordinaci zavádění společné měny euro a celkově příznivě působí při odstraňování překážek volného pohybu kapitálu na vnitřním trhu.66
6.2.2 Nebezpečí záměny u výrobků
V souladu s implementací evropské směrnice 87/357/EHS o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů, byla v nové legislativě obou států vymezena definice výrobku, který je nebezpečný svou zaměnitelností. Jako specifický případ zaměnitelných výrobků se přitom chápe zboží u kterého existuje riziko jeho záměny s potravinářskými výrobky. Úprava se zaměřuje zejména na ochranu spotřebitelů, u kterých může snadněji dojít k ohrožení, a to zejména dětí. V právní úpravě ČR existuje zákaz výroby, marketingu, prodeje, dovozu, vývozu a dokonce i případného darování výrobků s těmito vlastnostmi, který byl stanoven implementací zmíněné evropské směrnice o harmonizaci právních řádů členských států v oblasti výrobků. Do ZOS ČR tak bylo zákonem č. 64/2000 Sb., doplněno ustanovení obsažené v § 7a. Jazyková formulace tohoto ustanovení byla poslední novelou ZOS CR67 mírně upravena při zachování stejného obsahu. V SR proběhla novelizace ZOS SR, zákonem č. 310/1999 Z. z., kterým byla transponována zmíněná směrnice 87/357/EHS o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů. Slovenský předpis tak rovněž obsahuje definici tohoto druhu zboží. Jde o výrobky, které svými charakteristikami, vzhledem, obalem, označením, nebo rozměry, mohou způsobit jejich záměnu spotřebitelem a zejména dítětem s potravinářskými výrobky, co může ohrozit jeho zdraví nebo dokonce život.68
66
Ministerstvo Hospodářství SR, http://www.economy.gov.sk Zákon č. 36/2008 Sb., o změně zákona o ochraně spotřebitele a dalších zákonů 68 Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele a o změně zákona Slovenské národní rady č. 372/1990 Zb. o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, § 2 písm. o) 67
- 48 -
6.3 Ochrana ekonomických zájmů spotřebitelů
6.3.1 Zákaz diskriminace spotřebitele
Hlavním cílem zákazu diskriminace je odstranění praktik v obchodě, které upřednostňují určitou skupinu
spotřebitelů.
Zásada,
že
nikdo
nesmí
spotřebitele
diskriminovat, byla v minulosti v české legislativě vyjádřená ustanovením § 6 ZOS ČR,69 přičemž zákon neuváděl žádné příklady zakázaného diskriminačního jednání. V důsledku implementace směrnice ES o nekalých obchodních praktikách, byl ze ZOS CR odstraněn zákaz chování se v rozporu s dobrými mravy při prodeji výrobků a poskytování služeb.70 Text § 6 v současnosti obsahuje toto ustanovení: „Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“71 V českém právu obsahuje ustanovení o zákazu diskriminace také zákon č. 143/2003 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a to v rámci úpravy kartelových dohod. Ve slovenské úpravě je problematika řešena mírně odlišně. ZOS SR v rámci ustanovení o povinnostech prodávajících stanovil: „Prodávající nesmí konat v rozporu s dobrými mravy. Konáním v rozporu s dobrými mravy se pro účely tohoto zákona rozumí zejména konání, které je v rozporu se vžitými tradicemi a které vykazuje zjevné znaky diskriminace nebo vybočení z pravidel morálky uznávané při prodeji výrobků a poskytovaní služeb, nebo je způsobilé přivodit újmu spotřebiteli při nedodržení dobromyslnosti, čestnosti, zvyklostí a praxe, využívá zejména omyl, lest, výhružky, výraznou nerovnost smluvních stran a porušování smluvní volnosti.“72 Zákaz diskriminace v legislativě SR, kromě ZOS SR, ustanovuje ještě speciální právní předpis. Je jím zákon č. 365/2004 Z. z., o stejném zacházení v některých oblastech a o ochraně před diskriminací, který řeší možnosti domáhání se ochrany ze strany spotřebitele v případě, cítí-li se konáním prodávajícího dotčen na svých právech.
69
viz. podkapitola 1.1.4. (shodně se slovenskou úpravou v zákoně č. 638/1992 Zb., o ochraně spotřebitele) viz. podkapitola 7.1.3. 71 Zákon č. 638/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, § 6 72 Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochraně spotřebitele, § 4 odst. 5 70
- 49 -
6.3.2 Spotřebitelské smlouvy
V důsledku zvyšování významu přeshraničních transakcí a nákupů, dochází stále častěji k uzavírání spotřebitelských smluv v jiných členských státech ES. Z důvodu poskytnutí srovnatelného standardu ochrany pro spotřebitele z různých států byla v této oblasti provedena harmonizace, úkolem které bylo zejména zabezpečit dostatečnou informovanost spotřebitelů o podmínkách v těchto smlouvách.73 V rámci EU se na tuto problematiku vztahuje směrnice EP a Rady č. 99/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, dále směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice EP a Rady č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku a směrnice Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, které byly v SR implementovány novelizacemi ObZ. V ČR byli v minulosti spotřebitelské smlouvy částečně upraveny v ZOS ČR prostřednictvím typové smlouvy, ale tehdejší soukromoprávní úprava neobsahovala ustanovení o tomto typu smluv ani o time sharingu (smlouva o právu užívat budovu nebo její část v časových úsecích). Proto bylo nutné v souvislosti se vstupem ČR do EU tuto problematiku do soukromoprávní normy inkorporovat. V ObčZ části první hlavě páté, se ve formě kogentního ustanovení nachází podrobnější specifikace obecných pravidel pro sjednávání spotřebitelských smluv a vymezení podmínek ve smlouvách, které jsou v zjevném rozporu se zájmy spotřebitele, a jsou proto neplatné. Spotřebitelskou smlouvou se podle ustanovení ObčZ rozumí například smlouva o dílo, smlouva kupní a další, přičemž smluvními stranami jsou spotřebitel na jedné straně a dodavatel na straně druhé.74 Jednoznačně posoudit legislativní úpravu spotřebitelských smluv v ČR a SR není snadným úkolem. Právní regulace je zacílená na problematiku, která v současných tržních podmínkách nabývá na stále větším významu. Ochrana spotřebitelů prostřednictvím soukromého práva, která v minulosti neexistovala je bezesporu velmi přínosná, a to i z důvodu implementace norem ES. Je ale potřebné uvést, že zákonodárcům v ČR ani SR se nepovedlo při inkorporaci směrnic vytvořit úpravu nejprůhlednější. Problémy působí i jazyk textu ustanovení o spotřebitelských smlouvách, který v některých případech zřejmě vznikl 73
Libánský, V. - Štěpán, P.: Průvodce spotřebitele Evropskou unií. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 2001, str. 34 74 Zákon č 40/1964 Sb., Občanský zákoník, § 52 odst. 1
- 50 -
pouhým překladem textu směrnice a je pro laickou veřejnost těžko čitelný, zejména ve srovnání s jinými ustanoveními soukromého práva. I přes několik nedostatků při inkorporaci směrnic lze říct, že v oblasti spotřebitelských smluv se v CR i SR podařilo dosáhnout úrovně úpravy požadované směrnicemi ES a v několika případech je úprava dokonce přísnější. Při výkladu ustanovení v praxi se proto doporučuje přihlížet i k textu směrnic.
6.3.3 Nepřiměřená ustanovení ve spotřebitelských smlouvách
Základ úpravy této problematiky v rámci ES tvoří směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Členským státům direktiva uložila příjmout úpravu zakazující podmínky ve smlouvách, které by v rozporu se zásadou dobré víry vytvořili výraznou nerovnováhu práv a povinností spotřebitele a dodavatele.75 Právním důsledkem nepřiměřenosti těchto ustanovení je jejich nezávaznost. Prostřednictvím direktivy však nedošlo k harmonizaci samotných smluvních typů spotřebitelských smluv. Posuzování přiměřenosti smluvních podmínek by mělo probíhat vždy s ohledem na povahu zboží nebo služeb, dobu uzavření smlouvy a další okolnosti, ale pouze pokud se nejedná o cenu. Ve slovenské legislativě byla transpozice uvedené směrnice provedená zákonem č. 310/1999 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 634/1992 Zb. o ochraně spotřebitele. Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2000. Ke kompletnímu přijetí směrnice ale došlo až pozdější novelizací ObZ.76 V ČR byla směrnice do právního řádu inkorporována novelizací ObčZ v rámci úpravy spotřebitelských smluv v § 55 a § 56, a to zákonem č. 367/2000 Sb. Od těchto ustanovení není možné se při uzavírání spotřebitelských smluv odchýlit v neprospěch spotřebitele, přičemž v pochybnostech je nutné postupovat vždy ve spotřebitelův prospěch. Při inkorporaci směrnice do právního pořádku ČR se ale vyskytli určité nedostatky. Direktiva ukládá členským státům EU zabezpečit, aby nepřiměřené smluvní podmínky nebyly pro spotřebitele závazné podle vnitrostátních právních předpisů. Většina členských států ES si při implementaci směrnice
75 76
Směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách viz. podkapitola 3.1.1
- 51 -
zvolila absolutní neplatnost. Touto cestou se ubírali také zákonodárci v SR. V ČR ale v tomto případě existuje pouze neplatnost relativní, které se spotřebitel může vůči druhé straně dovolat. Navíc po uplynutí tříleté promlčecí lhůty toto právo spotřebitele zaniká. Nicméně neplatnost některých smluvních podmínek může být i absolutní, a to podle § 39 ObčZ, pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy. Jako ne právě ideální se ukázalo také zařazení ustanovení o spotřebitelských smlouvách do části první, hlavy páté ObčZ, přičemž lepší by pravděpodobně bylo umístění v části osmé, tj. v rámci ustanovení závazkového práva.
6.3.4 Spotřebitelské úvěry
Spotřebitelské úvěry patří v současnosti mezi v praxi často používané finanční produkty. V legislativě ES upravuje tuto problematiku směrnice Rady č. 87/102/EHS o sbližování právních úprav členských států v oblasti spotřebitelských úvěrů, směrnice Rady 90/88/EHS a směrnice EP a Rady 98/7/ES. Směrnice se zabývají úvěrovými smlouvami, na základě kterých má věřitel poskytnout spotřebiteli finanční služby ve formě úvěru, a to v rozmezí 200 EUR až 20 tis. EUR. Stanovili také povinné náležitosti této smlouvy o úvěru, mezi které patří roční efektivní úroková míra v procentech, uvedení sumy úvěru, lhůty splátek a případných okolností, za kterých může dojít ke změnám smluvně stanovených podmínek. Subjekt který nabízí úvěr nebo jeho zprostředkování, musí být vlastníkem úředního povolení a je povinen spotřebitele neprodleně informovat o případné změně podmínek, a to zejména roční úrokové sazby.77 V SR byla směrnice transponovaná zákonem č. 258/2001 Z. z., o spotřebitelských úvěrech. Do legislativy ČR byla směrnice inkorporována zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Při hodnocení úrovně inkorporace směrnice do právních řádu ČR a SR lze konstatovat, že byla provedena bez zjevných nedostatků. V lednu 2008 proběhla v SR novelizace zákona č. 258/2001 Z. z., o spotřebitelských úvěrech.78 Novela upřesnila definici spotřebitelského úvěru pro účely tohoto zákona, a dále změnila ustanovení o poplatcích ze kterého nově plyne, že jsou placeny průběžně, a ne jen v okamihu poskytnutí úvěru. Novelizace dále přinesla ustanovení, podle kterého úplata za
77
Směrnice Rady č. 87/102/EHS, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, v platnosti od 12. ledna 1987 78 Zákon č. 568/2007 Z. z., v platnosti od 1. ledna 2008
- 52 -
poskytnutí spotřebitelského úvěru nepřekročí částku stanovenou nařízením vlády, a též změny povinných náležitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru, která musí nově obsahovat jasnou identifikaci smluvních stran, tj. poskytovatele úvěru a spotřebitele.79 Další nová ustanovení souviseli s informační povinností. Spotřebitel musí být například při leasingu informován o tom, kdo je vlastníkem zboží a dále o způsobu a lhůtách pro plnění povinností plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Novinkou v zákoně je také zákaz plnění dluhu šekem nebo směnkou. Pro spotřebitele i nadále existuje možnost splacení spotřebitelského úvěru v době před jeho splatností, přičemž bylo ustanoveno omezení pro výši poplatku za předčasné splacení, a to maximálně 4 % z předčasně splacené částky. Věřitelé mají povinnost v souladu s vyhláškou MF SR č. 660/2007 Z. z., o předkládání údajů věřiteli poskytujícími spotřebitelské úvěry, poskytovat informace o spotřebitelských úvěrech MF SR a NBS. Dozor v této oblasti vykonává MF SR, které má v rámci platného sankčního systému pravomoc ukládat pokuty až do výše 500 tis. SKK. V současnosti prochází na úrovni EU procesem schvalování návrh nové směrnice o úvěrových smlouvách pro spotřebitele nahrazující zmíněnou směrnici Rady č. 87/102/EHS. Hlavní důvodem pro vytvoření návrhu byla skutečnost, že v důsledku stále větší popularity spotřebitelských úvěrů na vnitřním trhu již současná úprava není plně vyhovující. Spotřebitelé se tímto způsobem stále více zadlužují, a proto bude v rámci co možná nejvyššího stupně harmonizace legislativ členských států výrazně posílena zejména informační povinnost poskytovatelů úvěru, podmínky jeho předčasného splácení, možnost postoupení pohledávky atd. Právní řády ČR a SR se tak v této oblasti ještě více přiblíží.
6.3.5 Odpovědnost za vady a reklamační řízení
Tuto oblast upravují směrnice Rady 85/374/EHS o odpovědnosti za vady výrobků a směrnice EP a Rady 1999/34/ES. V SR proběhla inkorporace ustanovení směrnic ES zákonem č. 294/1999 Z. z., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem. Ten definuje odpovědnost výrobce následujícím způsobem: „Výrobce odpovídá za škodu způsobenou vadným výrobkem na zdraví nebo na živote poškozeného nebo na věci jiné, než je vadný výrobek, pokud je obvykle
79
Zákon č. 258/2001 Z. z. o spotřebitelských úvěrech, § 4 odst. 2
- 53 -
určená k osobnímu použití nebo k osobní spotřebě, která poškozenému sloužila především pro tento účel, pokud poškozený prokáže, že výrobek je vadný, škodu a příčinnou souvislost mezi vadným výrobkem a škodou.“80 Zákon dále stanovil zásadu, podle které skutečnost, že výrobek je bez vad, je přímo podmíněna bezpečností jeho užívání. K dovršení harmonizace s právem ES v této oblasti ale došlo až novelou ObZ zákonem č. 150/2004 Z. z. Problematikou odpovědnosti za vady a úpravou institutu reklamací v SR jsem se již zabýval v předcházejících kapitolách.81 V ČR byla směrnice transponována zákonem č. 209/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. V případě prokázání odpovědnosti je poškozené straně hrazena nejen skutečná škoda, ale i ušlý zisk. Na vyřízení reklamace je pro prodávajícího stanovena zákonná lhůta třiceti dnů. V případě, že tuto nebo se spotřebitelem dopředu sjednanou delší lhůtu nedodrží, disponuje spotřebitel stejnými právy jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou. V ObčZ se úprava odpovědnosti za vady nachází v § 619 až § 627, přičemž obsahuje následující ustanovení: „Nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité, odpovídá prodávající za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době (záruka).“82 Z uvedeného textu vyplývá, že česká úprava záruční doby se na rozdíl od slovenské nevztahuje na výrobky použité. Záruční doba na spotřební zboží byla v ČR novelou ObčZ, s platností od 1. ledna 2003, prodloužena ze 6 na 24 měsíců. Záruka se vztahuje pouze na vady vzniklé při výrobním procesu, distribuci či prodeji a ne na vady vzniklé běžným užíváním, respektive opotřebením. Pro výrobce existuje i možnost zproštění se odpovědnosti, ale může k tomu dojít jen za okolností v zákoně přesně specifikovaných. V § 16 ZOS CR byla zrušena povinnost uváděni adresy sídla u právnických osob nebo místa podnikání u fyzických osob, co může způsobit komplikace například při vyřizování reklamací, které je možné uplatnit rovněž v sídle nebo místě podnikání prodávajícího.83 Rezerva v úpravě této problematiky bývá spatřována například v absenci specifického ustanovení o vadách způsobených službami, a to jak ve směrnicích ES, tak v právních řádech ČR a SR.
80
Zákon č. 294/1999 Z. z. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem, § 1 odst. 1 viz. podkapitoly 3.1.2. a 3.2.3. 82 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 619 83 Zákon č. 36/2008 Sb., o změně zákona o ochraně spotřebitele a dalších zákonů 81
- 54 -
6.3.6 Duševní vlastnictví a ochrana spotřebitele
ZOS ČR zakazuje nabízet a prodávat výrobky, které porušují práva duševního vlastnictví. Zakázáno je i skladování těchto výrobků za účelem jejich prodeje.84 Povinností majitele práv duševního vlastnictví je předložit dozorným orgánům všechny dokumenty, které jsou potřebné k posouzení charakteristik daného výrobku. Majitel práv také odpovídá za úplnost a pravdivost této jím předložené dokumentace. Cílem kontrol dozorových orgánů ve spolupráci s odborníky v této oblasti je zejména zjistit, kdo uvedl na trh falzifikáty s označením stejným nebo snadno zaměnitelným s registrovanou ochrannou známkou. V minulosti platný zákon o ochraně spotřebitele v SR se skladováním těchto výrobků nezabýval, ale nový ZOS SR tuto úpravu již obsahuje. Navíc ustanovení § 2 odst. 5 zakazuje i poskytování služeb, které porušují práva vyplývající z duševního vlastnictví. Motivací k vylepšování legislativy v této oblasti je zejména expanze obchodníků z asijských zemí, kteří zaplavují trh velkým množstvím zboží, přičemž se často jedná o napodobeniny, kterých kvalita je s originálním značkovým zbožím nesrovnatelná a může poškodit jeho dobré jméno.
6.3.7 Podomní prodej a zásilkový prodej
Harmonizace s unijní úpravou v oblasti ochrany spotřebitele při podomním a zásilkovém prodeji v SR proběhla přijetím speciálního zákona č. 108/2000 Z. z., o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji. V rámci přístupového procesu do EU tak byly do právního pořádku SR implementovány směrnice 85/577/EHS na ochranu spotřebitele v souvislosti se smlouvami uzavřenými mimo místa podnikání (podomní prodej) a směrnici 97/7/EHS o ochraně spotřebitele při uzavírání smluv na dálku (zásilkový prodej). V legislativě SR vyplývala nová úprava této problematiky zejména z potřeby zvýšení úrovně ochrany práv spotřebitele v jeho značně nerovném postavení na trhu při nově se rozvíjejícím fenoménu podomního a zásilkového prodeje. Pro současný spotřebitelský trh jsou charakteristické agresivní marketingové metody, které často mění pozice prodávajícího a spotřebitele při transakcích na trhu. Klasickým schématem je prodej výrobků provozovaný 84
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 2
- 55 -
v určitých konkrétních prostorách prostřednictvím osobního kontaktu prodávajícího a kupujícího. Při zásilkovém a podomním prodeji se tyto pozice mění, tj. prodávající je sám iniciátorem kontaktu se spotřebitelem. Novým předpisem byla tedy posílena práva spotřebitelů v této oblasti, a to například o možnost do sedmi dnů odstoupit od tímto způsobem uzavřeného kontraktu. Do právního řádu ČR byla direktiva inkorporována novelou ObčZ, zákonem č. 367/2000 Sb. Český spotřebitel má oproti slovenskému na odstoupení od smlouvy sjednané při podomním a zásilkovém prodeji lhůtu dvojnásobnou, tj. 14 dnů.
6.3.8 Ochrana spotřebitele v oblasti finančních služeb
Legislativu ES v oblasti finančních služeb tvoří zejména směrnice č. 97/5/ES o přeshraničních platbách v rámci EU a směrnice č. 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování. Tyto direktivy byli koncipovány zejména za účelem posílení práva na usazování a volného pohybu služeb na vnitřním trhu a úspěšně inkorporovány do právních řádů ČR a SR. V červnu 2007 zveřejnila Světová banka hodnocení ČR v oblasti ochrany spotřebitele ve finančních službách, ve kterém poukázala jednak na již zmíněný problém roztříštěnosti české legislativy, ale také na úplnou absenci některých pravidel, které vyplývají z praxe ve finančních službách. Zdůraznila zejména nutnost přijetí komplexní právní úpravy spotřebitelské problematiky v celém finančním sektoru. Co se týče samoregulačních aktivit, upozornila Světová banka na mnohdy formální povahu přijatých etických kodexů, kterých uplatňování v praxi často pokulhává. Navrhla také nahradit institut finančního arbitra finančním ombudsmanem se silnými pravomocemi, podporovaného kvalitním týmem odborníku. Zpráva také stručně hodnotí činnost institucí ve spotřebitelských otázkách, týkajících se finančních služeb. V roce 2006 byla zřízena expertní skupina pro finanční sektor za účasti hlavních asociací finančního trhu, organizací na ochranu spotřebitele, České národní banky, Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu. Hodnocení Světové banky zdůraznilo zejména potřebu praktického dopadu výstupů, které vzejdou z této spolupráce. Mezi další doporučení Světové banky patřilo posílení finančního vzdělávání spotřebitelů a nastavení jasných pravidel a informačních povinností pro oblast reklamy.
- 56 -
Na stejný problém roztříštěnosti a absence specifické právní úpravy ve finančních službách poukázalo i hodnocení MH SR, které je součástí přijaté Strategie spotřebitelské politiky SR na období 2007 - 2013.85 Ve slovenském právním řádu sice je zakotven institut dozoru nad finančními službami, který vykonává Národní banka Slovenska, dále jen „NBS“, ale jediným účinným způsobem řešení sporů v praxi i nadále zůstává soudní cesta. V realitě se totiž poškozený klient může obrátit na oddělení ochrany klienta NBS, avšak toto nemá direktivní kompetenci na odstranění porušování jeho prav. Na druhé straně dozor nad dodržováním ustanovení zákona č.258/2001 Z..z., o spotřebitelských úvěrech a zákona č.266/2005 Z..z., o ochraně spotřebitele při finančních službách na dálku vykonává SOI, která ale nemá kompetence řešit případné spory. Ve slovenském právním řádu tedy také absentuje efektivní mechanizmus na řešení spotřebitelských sporů ve finančních službách. MF SR předložilo v létě 2007 MH SR návrh na zřízení institutu finančního ombudsmana. MH SR uvedený návrh připomínkovalo, a to hlavně z toho důvodu, že je alternativní řešení sporů na Slovensku nutné řešit komplexně, a to v celé šíři smluvních a závazkových vztahů. Iniciativy Evropské komise v oblasti finančních služeb se týkají především oblasti informační povinnosti v souvislosti s uzavíráním smluv, a to s důrazem na poskytování včasných, srozumitelných, správných a transparentních informací a zvyšování úrovně finanční vzdělanosti obyvatelstva. Jako pořád aktuální problém se jeví informační asymetrie. Z ní některé subjekty poskytující finanční služby evidentně profitují. Problémem je také stále se objevující zakázaná praktika vázání produktů. V některých finančních produktech jsou vázány i podmínky nevýhodné pro zákazníky, přičemž zrušení kontraktu s jejich poskytovatelem bývá nákladné a složité.
6.3.9 Organizované zájezdy
Rozvoj cestovního ruchu v rámci EU způsobil, že spotřebitelé častěji využívají služby cestovních kanceláří mimo své členské státy. Problematika je upravena v souladu se směrnicí Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, která byla v SR v roce 2002 inkorporována do novely ObZ. V ČR proběhla implementace směrnice zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, který například
85
viz. kapitola 5
- 57 -
určil povinné pojištění v případě ohrožení insolvencí u cestovních kanceláří. Za soubor služeb směrnice pokládá kombinaci minimálně dvou položek, která je stanovená předem, prodávaná za soubornou cenu a poskytovaná po dobu delší než 24 hodin nebo zahrnující nocleh. Podmínkou je písemná forma smlouvy a neměnnost cen v ní stanovených. Výjimkou je pouze situace, kdy smlouva obsahuje výslovné ujednání, že je tato změna možná za předem přesně stanovených podmínek. Při podstatné změně některé ze základních smluvních podmínek má spotřebitel právo od smlouvy bezplatně odstoupit.86
6.3.10
Informační povinnost a označování zboží cenami
Základním předpokladem pro dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitelských práv je poskytování jasných a jednoznačných informací spotřebitelům o cenách. Informace o prodejní a jednotkové ceně zboží, která je spotřebiteli poskytnuta výrobcem nebo prodávajícím, je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují jeho ekonomické rozhodování o nákupu zboží. Přesná a korektní informovanost navíc působí pozitivně i v rámci zdravé hospodářské soutěže na trhu mezi podnikatelskými subjekty. Předpisem, který upravuje informační povinnost v oblasti cen výrobků na komunitární úrovni, je směrnice EP a Rady č. 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli.87 Cílem směrnice bylo vylepšení informovanosti spotřebitelských subjektů v oblasti cen za účelem jejich komparace při nákupním rozhodování, a to u potravinářských i nepotravinářských výrobků. Tato direktiva byla v SR implementována prostřednictvím vyhlášky MH SR o způsobu označování výrobků cenami s účinností od 1. listopadu 2002. V právním řádu SR se problematikou dále zabývají ZOS SR a zákon č. 18/1996 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. V ČR je tato oblast regulována podobným způsobem, tj. prostřednictvím ZOS ČR a zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Podle zmíněné směrnice č. 98/6/ES je prodávající povinen označit výrobek konečnou cenou. Ta má být cenou celkovou a finální, a proto nesmí být už zvyšována o žádné další příplatky, přirážky nebo daně. Tato povinnost byla direktivou stanovena zatím jen pro prodej
86 87
Směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy Směrnice je v platnosti od 18. března 1998
- 58 -
výrobků a ne služeb. Praxe ale ukázala, že bude nutné vyřešit také otázku korektního informování spotřebitelů o cenách i při nabízení služeb. Plánovaná novela zákona o cenách, která je připravována Ministerstvem financí ČR v souladu s touto směrnicí, stanoví pro prodávající povinnost spotřebitele při nákupu zboží seznámit se skutečnou výší jeho ceny. Cena musí obsahovat všechny příplatky, zejména při nákupu letenek, nebo také nově stanovený poplatek u elektrospotřebičů určený na jejich likvidaci. Kupující by tak měl mít jistotu, že zaplatí pouze cenu, která byla inzerována.
6.3.11
Ochrana spotřebitele a regulace cen
Orgány státního dozoru SR mají při své činnosti, spočívající v regulaci a dozoru při tvorbě cen, v platném zákoně č. 18/1996 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů poměrně silnou podporu. Podle ustanovení zákona o cenách má MF SR právo regulovat ceny zboží v případech, kdy je to nevyhnutné pro zabezpečení ochrany spotřebitele a dále při vzniku mimořádných tržních situací nebo ve veřejném zájmu.88 Kompetencí určit maximální cenu disponují kromě MF SR také obce a orgány místní samosprávy. Na základě ustanovení zákona o cenách a jeho prováděcí vyhlášky mají dále všechny firmy a živnostníci povinnost vést historii kalkulací cen, a to tři roky dozadu od aktuálního data. Předepsaný výpočet by měl obsahovat také postup, kterým byla po připočtení marže k nákladům stanovena cena. Případy, ve kterých státní orgány mohou stanovit pevnou a maximální cenu, ale zákon o cenách definuje poměrně nejasně. Názory odborníků v této oblasti poukazují i na konkrétní nedostatky: „Velké časti rizik plynoucích ze zákona o cenách by se dalo vyhnout, pokud by rozlišoval mezi sektory a podniky, které mají být regulované ze speciálních důvodů, a všemi ostatními.“89 Nejasnost některých ustanovení navíc umožňuje různé výklady zákona, čímž dává prostor pro vznik korupce. V praxi se rovněž objevili problémy ohledně definice některých pojmů, které zákon uvádí (např. přiměřený zisk). Podle názoru kritiků navíc zákon ve svém současném znění odporuje některým základním zásadám tržní ekonomiky. Navzdory těmto skutečnostem se podle vyjádření MF SR zrušení zákona o cenách, případně jeho podstatná novelizace v současnosti neplánuje. Hlavním argumentem je 88 89
Zákon č. 18/1996 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů Hajko, Michal, časopis TREND, http://www.etrend.sk/, 29.září 2006
- 59 -
skutečnost, že zrušením zákona o cenách by byly odstraněny i ustanovení mnoha navazujících právních předpisů. Slovensko se v současnosti intenzivně připravuje na přechod na novou měnu euro. Sledováním vývoje v zemích, kde se tento proces již zdárně uskutečnil, se jako zřejmý důsledek přechodu na euro, jeví zvýšení cen zboží. Proto vláda představila soubor opatření, které mají zabránit neopodstatněnému zvyšování cen ze strany obchodníků. Jedná se například o plánovanou regulaci cen u potravinářských výrobků, konkrétně půjde o jejich dvanáct základních druhů. V souvislosti s etickým kodexem podnikatelů se plánuje i zřízení tzv. černé listiny, která by po měnové konverzi uváděla obchodníky bezdůvodně zvyšující ceny.90 V ČR za dozor a tvorbu legislativy v oblasti regulace cen odpovídá odbor cenové politiky Ministerstva financí České republiky. Výjimku z jeho působnosti představuje pouze regulace cen nájemného, posuzování nepřiměřeného a neoprávněného ekonomického prospěchu, evidence cen a informační povinnosti v souvislosti s cenami zboží.91 Co se týče legislativy, povinnosti prodávajícím při tvorbě cen ukládá mimo ZOS ČR zejména zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, který prosazuje ve vztahu k zákazníkům informovanost a poctivost, a který byl již mnohokrát novelizován. Regulací cen v souvislosti s ochranou spotřebitele se zabývají § 11, § 13 a § 17 zákona. V současném vyspělém tržním prostředí je ale možné konstatovat, že tento zákon má relativně okrajový význam, například ve srovnání s úpravou v SR. Mezi konkrétní způsoby regulace cen podle českého zákona o cenách patří:
-
úřední stanovení cen
-
usměrňování cenových pohybů v čase
-
usměrňování vývoje cen v návaznosti na věcné podmínky
-
cenové moratorium92
Co se týče úředně stanovených cen český zákon obsahuje shodně se slovenskou úpravou definici maximální, minimální a pevné ceny.
90
Podrobněji viz. podkapitola 4.1 Ministerstvo financí CR, http://www.mfcr.cz/ 92 Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů 91
- 60 -
6.4 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Řešení spotřebitelských sporů v ČR a SR v oblasti smluvních a závazkových vztahů probíhá v současnosti především prostřednictvím soudních orgánů a bývá často nákladné a zdlouhavé. Náklady na soudní řízení jsou totiž v některých případech vyšší než je hodnota samotného sporu, což může u spotřebitelů vést k pasivitě a rezignaci na prosazování svých práv. V případě, kdy je spotřebitelský spor řešen mimosoudní cestou, například prostřednictvím institutu mediace, respektive arbitráže, které jsou založeny na principu dobrovolnosti, bývají vynaložené náklady výrazně nižší. Nezahrnují totiž položky jako náklady na zastupování stran ve sporu a případné odvolací řízení, protože při arbitráži, která představuje plnou náhradu řízení před soudem, rozhodčí soud rozhoduje jen v jednom stupni. Vzhledem k poměrně nízké úrovni znalosti právních předpisů ze strany spotřebitelů a tomu odpovídající nízké schopnosti prosadit svá práva, ale tato oblast patří dlouhodobě k nejslabším článkům ochrany spotřebitele v ČR a SR. Z toho přirozeně vyplývají strategie a úkoly státních orgánů do budoucna. Jedním ze zvažovaných modelů je např. posílení mediací z úrovně spotřebitelských organizací, kde je nevyhnutné zvýšit podporu státu a zlepšit informovanost veřejnosti o možnosti řešení sporů touto cestou.
6.4.1 Mediace a arbitráž
V ČR byl tento institut, který je obvyklý ve většině států EU, v minulosti málo využíván, a to zejména v důsledku nízké informovanosti spotřebitelské veřejnosti. Na rozdíl od slovenské úpravy totiž není použití mediace, kromě zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, v legislativě ČR jasně vymezeno. Od 1. dubna 2008 mají ale čeští spotřebitelé nové možnosti řešení právních sporů. MPO ČR ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR a jednotlivými spotřebitelskými organizacemi zahajuje projekt, umožňující efektivnější řešení spotřebitelských sporů prostřednictvím mediací, respektive arbitráží. Projekt nevyžaduje legislativní změny ani vytvoření nových institucí a má přispět k výraznému zkrácení doby řešení sporů ve srovnání se soudní cestou. Zhodnocením vývoje v krajinách, kde je používaní mediací a arbitráží běžné lze konstatovat, že přispívají také ke
- 61 -
zvyšování poctivosti podnikání. Úloha Hospodářské komory ČR a spotřebitelských organizací spočívá zejména v poskytování informací spotřebitelům v této oblasti.93 V SR je pojem mediace vymezen v zákoně č. 420/2004 Z. z., o mediaci, jako systém mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, při kterém se jednotlivé strany sporu snaží najít mimosoudní řešení prostřednictvím neutrálního mediátora.94 Tento proces je založen na bázi dobrovolnosti a důvěry všech zúčastněných stran. Vzhledem k tomu, že jde o relativně nový způsob řešení spotřebitelských sporů, je současný registr mediátorů vedený Ministerstvem spravedlnosti SR nedostačující pro existující počet sporů. Jak jsem již uvedl, možnost tohoto způsobu řešení sporů není zatím ve spotřebitelském povědomí dostatečně ukotvena, a proto jde v současnosti pořád o institut spotřebiteli málo využívaný.
6.5 Orgány provádějící trhový dozor Není-li orgán trhového dozoru výslovně ustanoven speciálním zákonem, vykonává funkci hlavního dozorového orgánu v oblasti ochrany spotřebitele v SR Slovenská obchodní inspekce. V této souvislosti ZOS SR zdůrazňuje preventivní funkci SOI, ze zákona vybavenou pravomocemi, které jí umožňují včasné odhalení případných nebezpečných výrobků nebo služeb. Při své kontrolní činnosti například ověřuje, jestli prodávané zboží je v souladu s všeobecně závaznými normami, a to zejména jeho bezpečnost, správné množství, hmotnost, kvalitu, dodržování platných předpisů při stanovení cen, distribuci a prodeji výrobků, správnost používání zákonných měr a vah, dodržování práv vyplývajících z duševního vlastnictví v souvislosti s ochranou spotřebitele a dodržování smluvních a jiných obchodních podmínek.95 Kompetence SOI v oblasti zákazu prodeje a dodávek výrobků a poskytování služeb, které neodpovídají předpisům, byly výrazně rozšířeny zejména zákonem č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele, který v SR nabyl účinnosti 1.dubna 2002. Tyto nové pravomoci byly plně v souladu se závazky zakotvenými v Národním programu pro přijetí acquis communautaire, přijatým v průběhu rokování o vstupu SR do EU. Podle uvedeného zákona orgány státní správy a územní samosprávy nevykonávají dozor
93
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, http://www.mpo.cz/ Zákon č. 420/2004 Z. z., o mediaci 95 Slovenská obchodní inspekce, http://www.soi.sk/ 94
- 62 -
samostatně, ale při své činnosti jsou povinny ze SOI spolupracovat. SOI tak vykonává státní dozor ve všech oblastech a je při své činnosti oprávněna požadovat potřebné podklady a relevantní informace od všech zúčastněných subjektů. Následně může tyto informace vyhodnotit a využít, za účelem ochrany trhu a spotřebitele před nebezpečnými výrobky nebo službami. SOI jako všeobecný orgán trhového dozoru je například oprávněna vydat zákaz dodávek, distribuce a prodeje výrobků nebo poskytování služeb, které nesplňují zákonné normy. Orgán dozoru dále stanovuje podmínky a lhůty na odstranění zjištěných nedostatků. Mezi jeho další pravomoci patří například možnost nařídit účinné a okamžité stáhnutí nebezpečných výrobků z trhu a jejich případné zničení na náklady kontrolovaného subjektu. V případe zjištěného rizika ohrožení zdraví, majetku nebo dokonce života spotřebitele má SOI možnost formou nařízení donutit ke zveřejnění upozornění na rizika výrobků. Tyto kompetence SOI se vztahují na všechny výrobky. Inspektorát je kontrolovanému subjektu oprávněn uložit pokutu při nesplnění povinností na místě do výše 500 tis. SKK a v případě tzv. ochranného
opatření do výše 1 mil. SKK. Pokud dojde ve lhůtě jednoho roku
k opakovanému porušení povinností vyplývajících ze zákona, částka pokuty může být až zdvojnásobena. Inspekce je dále oprávněna uložit pokutu až do výše deseti milionů korun v případech, kdy došlo k ujmě na zdraví nebo smrti. Co se týče koncepce pro nejbližší období, SOI bude jako všeobecný orgán trhového dozoru i nadále plnit úkoly související s její hlavní činnosti. Zároveň však bude omezovat své iniciativy v oblastech, ve kterých je spotřebitel do značné míry schopen bránit svá práva svépomocí a soustředí se na ty oblasti, kde je to obtížné. Půjde zejména o všeobecnou bezpečnost a ochranu zdraví obyvatelstva, zákaz prodeje padělků, potlačování klamavé reklamy, ochrana práv plynoucích z duševního vlastnictví, zvýšení kontroly v oblasti služeb a při nových formách prodeje. Prostředky z veřejných rozpočtů budou použity zejména na zdokonalení komunikačního systému mezi ústředním a regionálními inspektoráty a na další zvyšování kvalifikace zaměstnanců SOI v odborné a jazykové oblasti.96 ZOS ČR stanovil hlavním orgánem dozoru pro nepotravinářské výrobky a ochranu ekonomických zájmů spotřebitelů v ČR Českou obchodní inspekci (dále jen „ČOI“).97 ČOI je orgánem státní správy, který v souladu se zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů při své činnosti podléhá MPO ČR. Do její působnosti patří zejména kontrola právnických a fyzických osob prodávajících výrobky a poskytujících služby na území ČR. Při mimořádně závažném porušení právních předpisů je tento orgán 96 97
Slovenská obchodní inspekce, http://www.soi.sk/ Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, § 22 odst. 1
- 63 -
oprávněn uložit prověřovanému subjektu pokutu až do výše 50 miliónů CZK. Inspektoři ČOI mají oprávnění ukládat pokuty příkazem na místě do 5000 CZK nebo pokuty blokové rovněž do výše 5000 CZK. Mezi nefinanční nástroje používaného sankčního systému patří například zákaz uvádění na trh, distribuce a prodeje výrobků, pokud tyto nesplňují zákonné normy.98 Do působnosti ČOI ale nepatří dozor v oblasti potravin, tabákových výrobků, zemědělských výrobků a kosmetiky s jedinou výjimkou, kterou představuje kontrola poctivosti obchodních praktik prodávajících. V těchto oblastech dozor vykonávají Česká zemědělská a potravinářská inspekce, orgány veřejného zdraví, veterinární správy, živnostenské a celní úřady, které v rámci svých pravomocí s COI kooperují. Mezi kontrolními orgány obou státu existují nadstandardní vztahy. Na základě předcházejících dobrých zkušeností SOI a ČOI pravidelně přistupují ke společným kontrolním akcím. Výsledky společné akce, která se uskutečnila v prosinci 2007, ukázali jen mírné zlepšení všeobecné úrovně poskytovaných služeb v CR i SR oproti předchozímu stavu. Jednoznačně se ale potvrdila skutečnost, že kooperace orgánů trhového dozoru, která spočívá zejména ve výměně praktických poznatků a informací, výrazně přispěla ke zlepšení úrovně poskytovaných služeb pro turisty ze zahraničí.
6.5.1 Fórum na ochranu spotřebitelů99
Na konferenci krajin Visegrádské čtyřky, která se uskutečnila v prosinci 2005 v Luhačovicích, byla poprvé prezentována iniciativa směrující k založení Fóra na ochranu spotřebitelů. Vedoucí představitelé orgánů trhového dozoru v oblasti ochrany spotřebitele v ČR, SR, Polsku a Maďarsku podepsali dne 13. února 2007 memorandum o založení Fóra na ochranu spotřebitelů (dále jen „Fórum“). Fórum vzniklo a vykonává svou činnost jako neformální mezinárodní organizace. Cílovými oblastmi, na které bude spolupráce členů zaměřena, jsou zejména oblast harmonizace společných postupů při vynucovaní dodržování právních předpisů, efektivní a rychlé řešení přeshraničních spotřebitelských sporů, a v oblasti dozoru nad trhem snaha o kontinuální výměnu praktických zkušeností a poznatků.
98 99
Česká obchodní inspekce, http://www.coi.cz/ Slovenská obchodní inspekce, http://www.soi.sk/
- 64 -
Dohodu o založení Fóra podepsali vedoucí představitelé těchto čtyř organizací :
-
ČOI
-
SOI
-
Polské obchodní inspekce
-
Generálního inspektorátu na ochranu spotřebitelů v Maďarsku
Mezi hlavní cíle Fóra v oblasti spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele patří:
-
hledání dalších příležitostí pro efektivní mezinárodní spolupráci
-
posílit lokální spolupráci při zjišťovaní nebezpečných výrobků
-
kooperace členů na úseku trhového dozoru, vzájemná výměna informací v této oblasti
-
zlepšení informovanosti spotřebitelské veřejnosti a její neustálé vzdělávání
-
tvorba tzv. pracovních plánů, úkolem kterých bude prevence a postih přeshraničního porušování spotřebitelských zájmů
-
v oblasti dozoru nad trhem vykonávat jednotné srovnávací laboratorní testy a kontroly
Při založení Fóra vyjádřili vedoucí představitelé členských organizací přesvědčení, že společné historické, ekonomické, politické a kulturní prvky vývoje v zemích Visegrádské čtyřky vytvoří v rámci činnosti Fóra záruku společného úspěchu.
6.6 Spotřebitelské organizace
Spotřebitelské organizace přispívají ke zvyšování úrovně spotřebitelských práv v několika rovinách. Jejich pracovní náplň se skládá ze dvou hlavních typů činností. Prvním jsou aktivity vykonávané ve prospěch celé spotřebitelské obce, jako například realizace opatření obsažených v právních předpisech, osvěta a vzdělávání spotřebitelů. Druhým jsou činnosti, jejichž cílem je poskytování poradenských služeb a pomoci konkrétním spotřebitelským subjektům, kteří za tyto přijaté služby často nejsou schopni zaplatit. - 65 -
Konkrétní způsoby ochrany spotřebitele prostřednictvím spotřebitelských organizací jsou například:
-
uplatňování práv spotřebitelů při jejich zastupování v soudních sporech
-
vykonávání spotřebitelských průzkumů a testů, zveřejňování výsledků v médiích
-
monitorování všeobecných smluvních podmínek ve spotřebitelských smlouvách
-
iniciativy ovlivňující tvorbu nové legislativy v zájmu ochrany práv spotřebitelů
-
vydávání materiálů zaměřených na spotřebitelskou problematiku
-
provozování konzultačních kanceláří poskytujících poradenské služby
-
osvěta a organizování vzdělávacích spotřebitelských akcí
V oblasti soudního řešení sporů je úkolem spotřebitelských organizací podávaní návrhů na zahájení soudního a správního řízení, nebo mohou být také účastníkem těchto řízení v rozsahu vymezeném zákonem. Spotřebitelské organizace ale nesmějí vykonávat funkce vyhrazené orgánům státní správy. Na Slovensku začalo formování prvních spotřebitelských organizací počátkem devadesátých let. V té době došlo k vytvoření pouze menších sdružení fungujících zejména na regionální bázi. Tyto organizace měli jen minimální počet členů a disponovali velmi omezenými finančními prostředky. První specializovanou, čistě spotřebitelskou organizací na Slovensku, bylo Sdružení slovenských spotřebitelů, které zahájilo svou činnost v roce 1990. Právní postavení spotřebitelských sdružení je v SR upraveno zákonem č. 83/1990 Z. z., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Společným poradním orgánem a fórem pro jednotlivé spotřebitelské organizace, který zároveň zabezpečuje spolupráci s orgány státní správy, je Spotřebitelský poradní výbor zřízený na MH SR. Nejvýznamnějšími a nejaktivnějšími mimovládními spotřebitelskými organizacemi v SR jsou:
-
Sdružení slovenských spotřebitelů - poskytuje služby občanům prostřednictvím regionálních poradenských center, aktivně se účastní různých projektů, organizuje spotřebitelské vzdělávání, zastupuje spotřebitele při řešení soudních sporů a spolupracuje s různými mezinárodními organizacemi. Členskou základnu sdružení
- 66 -
tvoří jednotlivci, skupiny spotřebitelů i organizace působící v jednotlivých regionech. V roce 1994 se sdružení stalo členem mezinárodní organizace Consumer International.100 -
Asociace spotřebitelů Slovenska - zabývá se poskytováním přímých poradenských služeb spotřebitelům, odborným vzděláváním a účastí na mezinárodních projektech. Asociace byla založena za účelem vykonávání srovnávacích spotřebitelských testů konkrétních výrobků a služeb a zveřejňování jejich výsledků v médiích (výroba televizní relace TEST magazín vysílané Slovenskou televizí).101
V ČR v současnosti vyvíjí činnost více než deset spotřebitelských organizací. V rámci lepší spolupráce a koordinace aktivit došlo k vytvoření dvou větších seskupení, a to konkrétně:
-
Koalice občanských spotřebitelských aktivit ČR (KOSA) – sdružení mimovládních spotřebitelských organizací zaměřené na posílení jejich spolupráce při zvyšování úrovně ochrany práv spotřebitelů102
-
Asociace spotřebitelských organizací ČR – působí od roku 2002 jako dobrovolné a nezávislé sdružení spotřebitelských organizací, mezi její činnosti patři zejména koordinace mezinárodních aktivit svých členů103
Mezi nejvýznamnější a nejaktivnější spotřebitelské organizace v ČR patří:
-
Sdružení na obranu spotřebitelů ČR (SOS) - při své činnosti se zaměřuje zejména na vzdělávání spotřebitelů, vydávání spotřebitelských brožur, poradenskou činnost, připomínkování připravované legislativy, upozorňování na výskyt nebezpečných výrobků, mezinárodní spolupráci, zprostředkovávání spotřebitelských testů a medializaci jejich výsledků.104
100
Sdružení slovenských spotřebitelů: http://www.zss.sk/ Asociace spotřebitelů Slovenska: http:// www.test-magazin.sk/ 102 Koalice občanských spotřebitelských aktivit: http://www.kosa.cz/ 103 Asociace spotřebitelských organizací ČR: http://www.spotrebitel.cz/ 104 Sdružení na obranu spotřebitelů: http://www.spotrebitele.info/ 101
- 67 -
-
Sdružení českých spotřebitelů - mezi hlavní aktivity patři pomoc při řešení spotřebitelských sporů, podpora menších regionálních sdružení, osvěta a spolupráce se zahraničími organizacemi.105
-
Občanské
sdružení Spotřebitel.cz
- zaměřuje
se
na
poradenství,
zejména
prostřednictvím elektronických médií, poskytování pomoci při mimosoudním řešení spotřebitelských sporů a uveřejňování výsledků spotřebitelských testů.106 -
Občanské sdružení spotřebitelů TEST - nezisková organizace, která se zabývá zveřejňováním výrobkových testů, vzděláváním spotřebitelů, upozorňováním na nekalé obchodní praktiky a klamavou reklamu.107
Mimovládní spotřebitelské organizace v nových členských státech EU trpí často nedostatkem finančních prostředků, a to zejména z důvodu nízkých státních dotací. Naopak
nejvyššími
dotacemi
a
nejintenzivnější
podporou
mimovládních
spotřebitelských organizací mezi novými členy se podle průzkumů vyznačují ČR a Slovinsko, které v této oblasti dosáhli úroveň nejvyspělejších členů EU. V ČR byla například z veřejných rozpočtů v roce 2008 na činnost spotřebitelských organizací vyčleněna částka dvaceti milionů korun. Některé z úkolů státní správy, jako například zvyšování vzdělanosti a informovanosti spotřebitelů a pomoc při řešení sporů, se tak podařilo zčásti přenést na úroveň zmíněných spotřebitelských organizací. Tímto způsobem byl vytvořen potřebný prostor pro komplexní a systémové iniciativy při řešení problematiky ochrany spotřebitele ze strany státních orgánů. Na druhé straně Slovensko se z pohledu výše finanční částky alokované z veřejných rozpočtů na jednoho občana v oblasti ochrany spotřebitele pravidelně nachází v řebříčku nových členských států EU na posledních místech. Situace v SR v této oblasti se ale postupně zlepšuje, k čemuž přispěl i výnos MH SR č. 1/2008, o poskytovaní dotací sdružením na ochranu spotřebitele, který stanovil jasnější a transparentnější pravidla pro financování formou dotací. MH SR podpoří zejména projekty související se soudním a mimosoudním řešením spotřebitelských sporů, prováděním a zveřejňováním testů a průzkumů, monitorováním implementace spotřebitelské politiky a činností poradenských středisek. Pro obdržení dotace bylo stanoveno několik podmínek. Sdružení musí svou činnost vykonávat
105
Sdružení českých spotřebitelů: http://www.konzument.cz/ Občanské sdružení Spotřebitel.cz: http://www.spotřebitel.cz/ 107 Občanské sdružení spotřebitelů TEST: http://www.dtest.cz/ 106
- 68 -
nepřetržitě nejméně po dobu tří let a podílet se na financování projektu ve výši nejméně 20% celkových nákladů.108 Druhým hlavním problémem spotřebitelských organizací v SR je, že jejich přílišná rozdrobenost neumožňuje komplexnější a systémové řešení přidělených úkolů ve vztahu k spotřebitelským subjektům i k EU. V období od roku 1995 do roku 2002 působili na území SR dvě hlavní spotřebitelské organizace, a to již zmíněné Sdružení slovenských spotřebitelů a Asociace spotřebitelů Slovenska. Navzdory snahám MH SR o integraci a sjednocení, došlo po roce 2002 k opačnému procesu, a to k dalšímu rozdrobení spotřebitelských organizací, kterých je v současnosti registrovaných více než čtyřicet. Skutečnost, že Evropská komise akcentuje efektivnost a účinnost působení spotřebitelských organizací v rámci jednotlivých členských států, způsobuje Slovensku komplikace v procesu čerpání dotací v rámci Akčních programu ES.
108
Výnos Ministerstva hospodářství SR č. 1/2008 o poskytovaní dotací sdružením na ochranu spotřebitele
- 69 -
7 Regulace
reklamy
v souvislosti
s ochranou
spotřebitele v ČR a SR Reklama na nás denně působí v mnoha podobách a představuje jeden ze základních podnětů k rozhodování spotřebitele o nákupu zboží. V některých případech se ale může stát také zdrojem mylných informací o nabízeném výrobku či službě. Z tohoto důvodu je nevyhnutné, aby reklamní sdělení směřující ke spotřebiteli byly v maximální míře v souladu se skutečnými vlastnostmi propagovaných výrobků a služeb. V důsledku silné konkurence na trhu dochází navíc v některých případech k vytvoření reklam s kontroverzním obsahem, který je v rozporu s dobrými mravy. Významnou součástí ochrany spotřebitele je proto regulace reklamy. U této regulace rozlišujeme dva subsystémy, a to regulaci právní a mimoprávní. Rozumíme tím jednak regulaci podle platných právních norem, ale také regulaci v souladu s tzv. etickými kodexy. Regulace právní může být dále rozčleněna, a to podle toho jestli jsou použity normy práva soukromého nebo veřejného. V ČR je v oblasti regulace reklamy základním veřejnoprávním předpisem zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRR“), který stanovil obecná pravidla pro regulaci reklamy, v reklamě obsažených zvláštních nabídek a reklamy u některých konkrétních druhů zboží (potraviny, alkoholické nápoje, přípravky na ochranu rostlin, střelné zbraně a střelivo). Tyto obecná pravidla vymezují zejména úvodní ustanovení ZRR, přičemž dochází k prolínání úpravy s dalšími právními předpisy. Zákon zakazuje zejména reklamu klamavou, skrytou, reklamu v rozporu s právními předpisy a dobrými mravy.109 Tento zákon prošel již několika novelizacemi. Nejvýznamnější proběhla v roce 2002, kdy byly do právního pořádku ČR implementovány směrnice EU týkající se regulace reklamy.110 Novelizace ZRR v roce 2006111 přinesla v rámci harmonizace s právem ES změny v oblasti reklamy na tabákové výrobky a sponzorství. Analogický předpis ve slovenské legislativě představuje zákon č. 147/2001 Z. z., o reklamě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOR“), kterým byl nahrazen zákon č. 220/1996 Z. z., za účelem harmonizace s právem ES v oblasti regulace klamavé a srovnávací
109
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, § 2 Podrobněji viz. podkapitola 7.1 111 Zákon č.25/2006 Sb., ., kterým se mění zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy 110
- 70 -
reklamy. Novinkou bylo zejména uvedení definice srovnávací reklamy, která do té doby v legislativě SR absentovala. V souladu se směrnicí EP a Rady č. 97/55/ES o klamavé a srovnávací reklamě byla dále upřesněna definice klamavé reklamy v ObchZ SR a změněny podmínky odpovědnosti subjektů. Důkazní břemeno u nedovolené reklamy bylo přeneseno z šiřitele na zadavatele. ZOR dále upřesnil vymezení pravomocí orgánů státního dozoru, upravil sankční systém a zliberalizoval reklamu na alkoholické nápoje, která se stala povolenou, za splnění stanovených podmínek vztahujících se zejména k ochraně mladistvích.112 Při komparaci obecných definic reklamy v úvodních ustanoveních ZRR a ZOR lze konstatovat, že jsou i přes pojmovou odlišnost obsahově značně podobné. Slovenská definice ale na rozdíl od té české nespecifikuje způsob rozšiřování reklamního sdělení, respektive neuvádí, že by se mělo jednat o šíření veřejné. V legislativách obou zemí najdeme i odlišné definice reklamy pro účely dalších právních předpisů. Mimo uvedeného obecného a komplexního předpisů se regulací reklamy v SR zabývají také tyto zákony:
-
zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele
-
zákon č. 40/1964 Z. z., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 1/1996 Z. z., o audiovizi, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 383/1997 Z. z., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 308/2000 Z. z., o vysílání a retransmisi, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 152/1995 Z. z., o potravinách, ve znění pozdějších předpisů
V legislativě ČR tuto problematiku dále upravují:
-
zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
112
zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 147/2001 Z. z., o reklamě
- 71 -
-
zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů
Přípustnost reklamy, jako i způsob její uveřejňování v médiích, řeší v obou státech specializované veřejnoprávní normy. V ČR je to zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon vymezuje práva a povinnosti při provozování rozhlasového a televizního vysílání a obsahuje speciální ustanovení regulující vysílání reklamy a teleshoppingu. Jde zejména o povinnost jejich zřetelného oddělení od běžného vysílání a zákaz určitých konkrétních druhů (podprahová, diskriminující, náboženská reklama).113 Obdobným předpisem v legislativě SR je zákon č. 308/2000 Z. z., o vysílání a retransmisi, ve znění pozdějších předpisů. Kromě práv a povinností vysilatelů vymezil také působnost orgánu dozoru, kterým je Rada pro vysílání a retransmisi. Do definice vysílání pro účely tohoto zákona nebylo zahrnuto vysílání prostřednictvím internetu, které tak zůstalo neregulované. Jako problematické se v zákoně ukázali ustanovení týkající se sankčního systému, které prošli největšími změnami při schvalování zákona, kdy došlo ke zkrácení lhůt pro uložení sankcí. Radě pro vysílání a retransmisi byla navíc uložena povinnost nejdříve vysilatele na porušení zákonných norem upozornit. Zákon tak nepřímo umožňuje, aby v některých případech došlo k správním deliktům, které nebudou postiženy. Co se týče obchodního práva, stěžejními předpisy soukromoprávní ochrany spotřebitele v souvislosti s reklamou v obou státech jsou platné obchodní zákoníky.114 Obecnou definici reklamy však tyto předpisy neobsahují. Problematikou se zabývají v rámci ustanovení o nekalé soutěži, konkrétně vymezením jedné z její skutkových podstat, a to reklamy klamavé.115 Oblast reklamy je ale natolik specifická, že nástroje soukromoprávní a veřejnoprávní regulace někdy nemusí být dostačující. Proto existuje také regulace etická, tj. mimoprávní, prostřednictvím samoregulačních institucí a jimi vydávaných etických kodexů.116
113
Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, § 48 - 53 V ČR zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ObchZ ČR) , v SR zákon č. 513/1991 Z. z., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ObchZ SR) 115 Podrobněji viz. 7.1.1 116 viz. podkapitola 7.2 114
- 72 -
7.1 Regulace na úrovni EU
V rámci EU byly vytvořeny společná regulační pravidla, které si kladou za cíl chránit občany před nepříznivým dopadem a důsledky obsahově závadné reklamy. Regulace klamavé a srovnávací reklamy v rámci práva ES se uplatňuje v souladu se směrnicí Rady č. 84/450/EEC a směrnicí EP a Rady č. 97/55/ESS o klamavé a srovnávací reklamě a též s legislativní úpravou jednotlivých členských států. Toto uspořádání přispívá ke zvýšení úrovně ochrany spotřebitelů posilováním a doplňováním vnitrostátního práva. Uvedená směrnice byla přijata zejména z důvodu roztříštěnosti právních úprav této problematiky v jednotlivých členských státech. Jejím cílem ale nebyla úplná unifikace legislativ, ale spíše vytvoření určitého minimálního standardu ochrany.
7.1.1 Klamavá reklama
Definice klamavé reklamy v ObchZ CR zní: „Klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, které je způsobilé vyvolat klamavou představu a získat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů.“117 Nekalá soutěž je zakázána. Z textu zákona plyne, že klamavý údaj nemusí být nevyhnutně nepravdivý. Rozhodující je jestli vzhledem k okolnostem, za kterých byl učiněn, může vést u spotřebitele k omylu. Za klamavou reklamu se tedy považuje každá reklama, která je způsobilá uvést spotřebitele v omyl a ovlivnit jeho ekonomickou aktivitu sdělením chybných nebo zmatečných informací nebo neuvedením informací důležitých. Zjednodušeně řečeno zákon říká, že cokoliv reklama o zboží či službě deklaruje, se musí zakládat na pravdě. Klamavá reklama může být založená na jakýmkoliv prostředku, který může ovlivnit či změnit nákupní chování spotřebitele. Posuzuje-li se úroveň klamavosti reklamy měli by být brány do úvahy všechny její dílčí charakteristiky. ZRR a ZOR zakazují také šíření klamavé reklamy u šiřitelů a zadavatelů.
117
V ČR zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 45
- 73 -
Klamavá reklama se může týkat:
-
identity prodávajícího, jeho kvalifikace, kvality nebo charakteristiky
-
charakteristik zboží nebo služeb, jejich použitelnosti, povahy, geografického původu, způsobu a datumu výroby, působení na zdraví a životní prostředí
-
cen a způsobu jejich určování, případné jiných přímo souvisejících podmínek
V ObchZ SR je klamavá reklama oproti české úpravě definována mírně odlišně: „Klamavou reklamou se rozumí reklama na zboží, služby, nemovitosti, obchodní jméno, ochrannou známku, označení původu a jiná práva a závazky související s podnikáním, která uvádí nebo je způsobilá uvést do omylu osoby, pro které je určena nebo ke kterým se dostane, a která v důsledku klamavosti může ovlivnit ekonomické chování těchto osob nebo která poškozuje nebo může poškodit jiného soutěžitele nebo spotřebitele.“118 Hlavní rozdíl mezi úpravou klamavé reklamy ve směrnici ES (a ObchZ SR) a úpravou v § 45 ObchZ CR spočívá v tom, že úprava ČR obsahuje navíc požadavek „dosažení prospěchu v hospodářské soutěži“. Je možné konstatovat, že novelizací ObchZ SR spolu s úpravou veřejnoprávní, tj. novelizací zákona o reklamě, se slovenským zákonodárcům podařilo ve srovnání s českými kolegy vytvořit jednoznačnější systém, který je ve větším souladu se záměry směrnice ES o klamavé a srovnávací reklamě. Při kritickém pohledu lze ale říct, že tato direktiva byla, co se týče klamavé reklamy, v obou státech implementována s určitými nedostatky. Ve směrnici je obsažena úprava detailnější a konkrétnější, a to zejména zahrnutím příkladů klamavých reklamních informací. Úprava klamavé reklamy je tedy v ObchZ ČR a Obchz SR jen poměrně obecná a její konkrétní charakteristiky neuvádí. Pokud ale do našeho srovnání zahrneme i ustanovení Obchodních zákoníků o reklamě srovnávací a tzv. generální klauzuli nekalé soutěže119 lze konstatovat, že cílů směrnice při potlačování klamavé reklamy se v obou legislativách podařilo do značné míry dosáhnout.
118
V SR zákon č. 513/1991 Z. z.., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 45 V ČR zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 44, v SR zákon č. 513/1991 Z. z.., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 44 119
- 74 -
7.1.2 Srovnávací reklama
Srovnávací reklama jako samostatně vymezená skutková podstata nekalé soutěže byla do ObchZ CR inkorporována jeho novelizací, a to konkrétně zákonem č. 370/2000 Sb., který ji definoval následovně: „Srovnávací reklamou je jakákoliv reklama, která výslovně nebo i nepřímo identifikuje jiného soutěžitele anebo zboží nebo služby nabízené jiným soutěžitelem.“120 Zákon neobsahuje ustanovení, které by zakazovalo srovnávací reklamu jako takovou, povolená srovnávací reklama však musí vykazovat určité v zákoně jasně stanovené charakteristiky.121 V souladu se směrnicí EP a Rady č. 97/55/ES o klamavé a srovnávací reklamě byl novelizován také ZRR. V SR byly ustanovení této směrnice do právního řádu implementovány přijetím již zmíněného zákona č. 147/2001 Z. z., o reklamě. Co se týče ObchZ SR, ten srovnávací reklamu jako samostatnou skutkovou podstatu nekalé soutěže neobsahuje. Ta je ale úspěšně postihována v rámci ostatních skutkových podstat, a případně také v rámci generální klauzule nekalé soutěže. V této souvislosti se připravuje novelizace ObchZ SR a zavedení pojmu srovnávací reklama do ustanovení § 45 o klamavé reklamě. Co se týče hodnocení kvality inkorporace směrnice vztahující se na srovnávací reklamu do ZRR a ZOR lze říct, že byla provedena ve srovnání s klamavou reklamou v ČR i SR důkladněji. Za nedostatek slovenské úpravy této problematiky je možné považovat absenci pojmu srovnávací reklama v ObchZ SR.
7.1.3 Nekalé obchodní praktiky
Další evropskou směrnicí, která souvisí s ochranou spotřebitele v reklamě, je směrnice EP a Rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Mezi její hlavní cíle patří, kromě efektivního fungování vnitřního trhu, také zabezpečení vysoké úrovně ochrany spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, které jsou způsobilé poškodit jejich ekonomické zájmy. Směrnice za nekalé obchodní praktiky podnikatelů vůči spotřebitelům považuje: „Jakékoliv jednání, opomenutí, způsob chování 120 121
Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 50 a odst. 1 Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 50 a odst. 2
- 75 -
nebo vyjádření, obchodní komunikaci včetně reklamy a marketingu obchodníka, přímo spojenou s podporou, prodejem nebo dodávkou produktu spotřebitelům.“122 Pokud je obchodní praktika způsobilá negativně ovlivnit ekonomické chování průměrného spotřebitele na kterého působí, je tato považována za nekalou. Účelem směrnice byla zejména harmonizace legislativ členských států EU, které byly v této problematice výrazně nejednotné. Příkladem této různorodosti mohla být úprava skryté reklamy v Českém a Slovenském zákoně o reklamě. Obecná ustanovení směrnice obsahují všeobecný zákaz nekalých obchodních praktik, co je možné považovat za variantu generální klauzule. Text dokumentu dále vymezuje dvě hlavní skupiny nekalých obchodných praktik, kterými jsou agresivní a klamavé praktiky. Součástí směrnice je i tzv. „černá listina“, obsahující výčet obchodních praktik, které jsou posuzovány jako zakázané ve všech případech. Za nekalou, a tedy zakázanou obchodní praktiku je možné považovat například:
-
nátlak nebo agresivní jednání prodávajícího se zákazníky
-
neoprávněné označování symbolem kvality
-
pokud se výrobek vydává za výrobek ověřený zkušebnou
-
nepravdivé informace o tom, že je zboží nabízeno nebo speciální ponuka trvá jen po omezenou dobu (fiktivní likvidace prodejen)
Směrnice o nekalých obchodních praktikách byla do české legislativy implementována novelou ZOS ČR,123 která vstoupila v platnost 1. února 2008 a přinesla několik důležitých změn. Novelizací bylo ze zákona odstraněno ustanovení § 6 o zákazu chování se v rozporu s dobrými mravy při prodeji výrobků a poskytování služeb a ustanovení § 8 o zákazu klamání spotřebitele. Jejich náhradu představují nová ustanovení, a to § 4 definující nekalé obchodní praktiky, § 5 vymezující klamavost obchodních praktik a § 5 písm. a) o agresivních obchodních praktikách. Zákon tyto nekalé obchodní praktiky zakazuje, upravuje sankční systém a postihy za delikty. Konkrétní příklady těchto zakázaných jednání jsou uvedeny v přílohách zákona, přičemž novela neobsahuje specifikaci místa či způsobu použití jednotlivých praktik, a proto se zákaz na ně vztahuje obecně, tj. od jednání v prodejně až po 122
Směrnice EP a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodných praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu Zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, viz. podkapitola 6.1
123
- 76 -
elektronické formy prodeje (reklama na internetu). Novelizací byli ovlivněny pravomoci orgánů dozoru, protože nekalé obchodní praktiky již nemohou být postihovány jako zakázané jednání v rámci ustanovení o rozporu s dobrými mravy. Text § 4 může způsobit v praxi problémy, protože obsahuje ustanovení, podle kterého se obchodní praktika považuje za nekalou, jen pokud je způsobilá podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele. Paragraf obsahuje slovo „podstatně“, čímž do jisté míry umožňuje zpochybnit rozhodnutí orgánů dozoru. Činnost dozorových orgánů při šetření v oblasti nekalých obchodních praktik tak bude nyní omezena a spotřebitelé budou v mnoha případech nuceni domáhat se svých práv prostřednictvím práva soukromého, tj. cestou soudu. V rámci harmonizace právní úpravy proběhla také novelizace ZRR, a to zákonem č. 25/2006 Sb., který přinesl nový § 2b zakazující reklamu vábivou. Vábivá reklama je nekalou praktikou, při které obchodník nabízí zboží za určitou cenu a za určitých podmínek, které jsou obvykle velmi výhodné, bez toho aby uvedl záruku, že bude v budoucnosti schopen sám nebo prostřednictvím jiné osoby dostát svým závazkům za podmínek obsažených v propagačních materiálech. V SR byla směrnice EP a Rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu implementována prostřednictvím ZOS SR, který v § 7 upravuje zákaz nekalých obchodních praktik. Výčet obchodních praktik, které se považují za nekalé za všech okolností, je uveden v příloze tohoto zákona. Regulaci této problematiky v SR jsem se již věnoval v předchozích kapitolách.124 Nekalé praktiky, které směrnice a nové legislativní úpravy v ČR a SR postihují, byly dosud v praxi poměrně časté. Situace by se ale v nejbližší budoucnosti pod hrozbou sankcí pro podnikatele porušující zákonná ustanovení měla změnit.
7.2 Etická samoregulace
Principem etické samoregulace je, že reklamu neregulují státní orgány, ale samotný reklamní průmysl a jeho subjekty zejména prostřednictvím tzv. etických kodexů. Ve většině států EU jsou tak kromě regulace právní, využívány také instituty mimoprávní regulace reklamních aktivit. Podle některých názorů mají etické kodexy schopnost rychleji se 124
viz. podkapitola 3.2
- 77 -
přizpůsobit měnícím se trendům a řešit konkrétnější otázky, což je činí pro oblast regulace reklamy vhodnějšími než legislativa. Sledováním vývoje v zemích, kde se etická samoregulace v praxi užívá již delší dobu lze ale konstatovat, že tyto nástroje se nevyznačují velkou efektivností. Jedním z hlavních důvodů je zejména absence sankcí při nedodržení etických pravidel. Proto by jejich úloha měla spočívat zejména v doplňovaní platných právních předpisů, vytvořením jakési etické nadstavby. V § 5 ZOS ČR je obsaženo ustanovení o kodexu chování v rámci ustanovení o klamavých obchodních praktikách: „Není-li dodržen závazek obsažený v kodexu chování, k jehož dodržování se podnikatel zavázal, jde-li o jednoznačný závazek, který lze ověřit, a podnikatel v obchodní praktice uvádí, že je vázán kodexem.“125 Kodexy tak určují chování prodávajících ve vztahu k jedné nebo více obchodním praktikám, pokud to není ustanoveno speciálním předpisem nebo opatřením orgánů státní správy. V ČR působí od roku 1994 Rada pro reklamu tvořená zástupci všech úrovní reklamního průmyslu, kteří se aktivně podílejí na marketingové komunikaci, tj. zadavatelů, reklamních agentur, spotřebitelů i zástupců médií. Hlavním cílem této instituce je zajistit, aby veřejnými prostředky šířená reklama na území ČR byla pravdivá, slušná a legální. Členové rady se zavázali dodržovat přijatý etický kodex („Etická pravidla reklamní praxe platné na území ČR“). Posuzováním souladu reklam s pravidly etického kodexu se v rámci Rady pro reklamu v CR zabývá nezávislý expertní tým pod názvem Arbitrážní komise126. Na Slovensku od 3. března 1995 působí instituce s obdobným názvem Rada pro reklamu, která je nestátní organizací s právní subjektivitou, jejíž oblast působnosti, organizační struktura i etický kodex („Etické zásady reklamní praxe platné na území SR“) jsou hodně podobné české úpravě. Stejně jako česká Rada pro reklamu vydává rozhodnutí ve formě arbitrážních nálezů, které mají sice autoritu, ale nedisponuje pravomocí ukládat sankce při jejich nerespektování. Koncepce její fungování byla vytvořena podle vzoru britské The Advertising Standards Authority, jako nejvýznamnější evropské samoregulační instituce.127 Ceská i Slovenská Rada pro reklamu jsou od roku 1995 členem Evropské aliance pro samoregulaci reklamy (EASA), která sídlí v Bruselu a koordinuje spolupráci těchto institucí v jednotlivých členských státech EU.
125
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, § 5 odst. 1, písm. e) Rada pro reklamu (CR): http://www.rpr.cz/ 127 Rada pro reklamu (SR): http://www.rpr.sk/ 126
- 78 -
7.3 Aktuální trendy v problematice Nové trendy v oblasti ochrany spotřebitele v souvislosti s regulací reklamy přímo souvisí s novými nástroji marketingové komunikace, které stále častěji používají i české a slovenské subjekty. Jde zejména o elektronické formy komunikace pomocí internetu, tj. například e-marketing a tzv. virální marketing (spamming)128. Popularita těchto nástrojů spočívá zejména v jejich nízké finanční náročnosti, přičemž jsou dostupné i pro malé firmy, pro které byla klasická reklama v médiích často finančně neúnosná. Nevyhnutnou reakcí na tyto nové trendy jsou nové legislativní iniciativy a zpřísnění existujících limitů, a to jak v rámci EU, tak na úrovni členských států. Nová právní úprava se však musí vypořádat s velkou složitostí těchto fenoménů, a proto bývá komplikovaná a pro laickou veřejnost často nesrozumitelná. V oblasti elektronické komunikace se navíc objevuje střet dvou základních právem chráněných zájmů. Na jedné straně je to ochrana spotřebitelů a jejich soukromí, a na straně druhé právo na informace a jejich volné šíření.
128 Virové zprávy, šířící se prostřednictvím elektronické pošty a obsahující reklamní sdělení, Wikipedie, otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/
- 79 -
Závěr Spotřebitelská politika a ochrana spotřebitele představují v rámci politik EU již dlouhodobě jednu z priorit. Mezi hlavní cíle patří zejména vysoká úroveň ochrany spotřebitelských práv, zlepšení životního prostředí a kvality života obyvatelstva. Kvalitní ochrana spotřebitele je považována za základní prvek efektivního tržního hospodářství a důležitou součást správně fungujícího vnitřního trhu, který vytváří vhodné podmínky pro rozvoj zdravé konkurence a hospodářské soutěže mezi zúčastněnými subjekty a umožňuje rychlou a bezproblémovou realizaci přeshraničních spotřebitelských transakcí v rámci EU. Přechod nových členských krajin EU na jednotnou měnu euro a pokračující rozvoj v oblasti využívání elektronického obchodování kladou v současnosti na úroveň právní úpravy oblasti ochrany spotřebitele zvýšené nároky. Jedním z cílů EU je stát se nejvyspělejší a nejvýkonnější ekonomikou na světě, a proto bude nucena neustále přizpůsobovat spotřebitelskou legislativu novým situacím a rychle se měnícím podmínkám na trhu. V minulosti byl při sbližování legislativ jednotlivých členských států EU v oblasti ochrany spotřebitele, používán princip minimální harmonizace. Jeho uplatňování vedlo v některých případech k tomu, že si jednotlivé státy přizpůsobili výklad směrnic při jejich inkorporaci. V důsledku rychlého vývoje se ale v současnosti princip minimální harmonizace začal jevit jako nevyhovující, protože se v úpravách objevilo hodně rozdílů, což odporuje samotnému účelu přijatých směrnic. Nová legislativa v rámci ES proto nyní vychází z principu harmonizace maximální, tj. již téměř neexistuje možnost odlišné úpravy při inkorporaci směrnic do právních řádů. V rámci strategie spotřebitelské politiky EU pro následující léta se plánuje další zdokonalování právních nástrojů v této oblasti. Z uvedeného vyplývá, že se aktivní přístup bude očekávat také od členských států. Ve své diplomové práci jsem se zabýval komparací současného stavu spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele v ČR a SR, a to zejména z pohledu právní úpravy, činnosti orgánů státní správy a aktivit mimovládních spotřebitelských organizací. Je poměrně náročným úkolem vypracovat srovnání právních úprav států se značně provázaným historickým vývojem, jejichž legislativy mají podobná východiska a byly koncipovány na základě stejných principů. Bylo určitě zajímavé sledovat, jak se po rozdělení ČSFR a vzniku samostatných států původně stejné úpravy v reakci na nové trendy vývoje začali postupně odlišovat.
- 80 -
Z oblastí na které jsem se při svém rozboru zaměřil, můžeme v současnosti pozorovat určité rozdíly v úrovni ochrany spotřebitele v ČR a SR zejména v problematice, která přímo souvisí s nadcházející měnovou konverzí na Slovensku, kde se v souvislosti s očekávaným přijetím eura musel urychlit implementační proces a tedy i s ním související legislativní činnost. Další méně výrazné odlišnosti v zabezpečení práv spotřebitelů se vyskytli v úpravě spotřebitelských smluv, odpovědnosti za vady a reklamací, mimosoudního řešení spotřebitelských sporů (zejména mediace), regulaci cen v souvislosti s ochranou spotřebitele, regulaci klamavé a srovnávací reklamy a dále v pravomocích a činnosti orgánů trhového dozoru a podpoře mimovládních spotřebitelských organizací.129 Z důvodu členství v EU a neustále probíhající harmonizace národních legislativ ČR a SR s právem ES, ale k vytváření zásadních rozdílů nedošlo a s velkou pravděpodobností ani docházet nebude. Tato skutečnost je hlavním důvodem, proč je obtížné vyvodit jasný závěr při úvaze, která z právních úprav ochrany spotřebitele zabezpečuje vyšší úroveň ochrany spotřebitelských práv. Obě legislativy obsahují v některé z dílčích oblastí ochrany spotřebitele právní nástroje jednoznačnější a použitelnější v praxi. Je také potřebné zmínit, že v budoucnu bude nevyhnutné kriticky přehodnotit některé právní předpisy, do kterých byly evropské směrnice inkorporovány. Ne úplně správná implementace velkého množství direktiv byla v některých případech způsobena pouhým překladem jejich textu, a to bez jeho výraznější adaptace, zřejmě i z důvodu urychlení harmonizačního procesu. Mezi problémové oblasti, na které se zákonodárci v CR i SR hodlají v budoucnu zaměřit, patří zvýšení efektivnosti soudních řízení ve spotřebitelských sporech a zintenzivnění podpory mimovládních spotřebitelských organizací, zvýšením státních dotací a snahou o rozšíření jejich členské základny. V této oblasti zůstává nadále vepředu ČR, i když zejména v posledních letech se postavení slovenských spotřebitelských organizací značně zlepšilo, a to zejména jejich mnohem častější prezentací v médiích. Další oblastí, na kterou je nutné v budoucnu v souladu s iniciativami Evropské komise orientovat zvýšenou pozornost, je elektronické obchodování. Nákupy a prodeje zboží touto cestou v ČR a SR v současnosti stále nejsou na úrovni běžné v nejvyspělejších ekonomikách. Jednou z překážek je zejména složitý a málo průhledný systém jejich regulace. Další iniciativy se budou týkat výraznějšího začlenění podnikatelské obce do problematiky ochrany spotřebitele, zejména prostřednictvím zdokonalení a rozšíření etických kodexů.
129
Podrobněji viz. kapitoly 6 a 7
- 81 -
Základním předpokladem kvalitní spotřebitelské politiky je zabezpečení vysoké úrovně informovanosti a neustálého vzdělávání spotřebitelů. Proto je nevyhnutné, aby ochrana spotřebitelských práv byla nejen ještě důkladněji zapracována do legislativ ČR a SR, ale především, aby se dostala do povědomí spotřebitelské veřejnosti, která by znala svá práva a jejich ochranu aktivně prosazovala. Ceští a slovenští spotřebitelé mají, i přes zjevné zlepšení úrovně legislativy a osvěty, ve srovnání se svými protějšky v nejvyspělejších evropských státech pořád menši znalosti o svých právech a možnostech jejich prosazování v praxi.
- 82 -
Přílohy Následující příloha obsahuje chronologicky uspořádaný přehled platných právních předpisů i nově přijaté legislativy v oblastí spotřebitelské politiky a ochrany spotřebitele za období existence samostatné SR (Zdroj: ASPI):
1. Zákon č. 99/1963 Zb., Občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č.40/1964 Zb., Občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 71/1967 Zb., Správný řád ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 194/1990 Zb., o loteriích a jiných podobných hrách ve znění pozdějších předpisů. 5. Zákon č. 372/1990 Zb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů. 6. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvádí Listina základních práv a svobod jako ústavný zákon Federálního shromáždění ČSFR 7. Zákon č. 455/1991 Zb., o živnostenském podnikaní (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů. 8. Zákon č. 634/1992 Zb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů. 9. Zákona č. 272/1994 Z. z., o ochraně zdraví obyvatelstva ve znění pozdějších předpisů. 10. Zákon NR SR č. 152/1995 Z. z., o potravinách ve znění pozdějších předpisů. 11. Zákon NR SR č. 285/1995 Z. z., o rastlinolékářské starostlivosti ve znění pozdějších předpisů. 12. Zákon NR SR č. 18/1996 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. 13. Zákon NR SR č.118/ 1996 Z. z., o ochraně vkladů a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 14. Zákon č. 90/1998 Z. z., o stavebných výrobcích ve znění pozdějších předpisů. 15. Zákon č. 140/1998 Z. z., o lécích a zdravotnických pomůckách ve znění pozdějších předpisů. 16. Zákon č. 178/1998 Z. z., o podmínkách prodeje výrobků a poskytování služeb na trhových místech ve znění pozdějších předpisů.
- 83 -
17. Zákon č. 264/1999 Z. z., o technických požadavcích na výrobky a o posuzovaní shody ve znění pozdějších předpisů. 18. Zákon č. 294/1999 Z. z., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem ve znění zákona č. 451/2004 Z. z. 19. Zákon č. 108/2000 Z. z., o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji (zákon o podomním a zásilkovém prodeji). 20. Zákon č. 142/2000 Z. z., o metrologii a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 21. Zákon č.136/2001 Z. z., o ochraně hospodářské soutěže a o změně a doplnění zákona č. 347/1990 Zb., o organizaci ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy Slovenské republiky ve znění pozdějších předpisů. 22. Zákon č. 163/2001 Z. z., o chemických látkách a o chemických přípravcích ve znění pozdějších předpisů. 23. Zákon č. 223/2001 Z. z., o odpadech a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 24. Zákon č. 258/2001 Z. z., o spotřebitelských úvěrech a o změně a doplnění zákona č. 71/1986 Zb., o SOI ve znění pozdějších předpisů. 25. Zákon č. 147/2001 Z. z., o reklamě a o změně a doplnění některých zákonů ve znění zákona č. 23/2002 Z. z. (zákon o reklamě). 26. Zákon č. 281/2001 Z. z., o zájezdech, podmínkách podnikání cestovních kanceláří a cestovních agentur a o změně a doplnění Občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. 27. Zákon č.483/2001 Z. z., o bankách a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 28. Zákon č. 575/2001 Z. z., o organizaci činnosti vlády a o organizaci ústřední státní správy ve znění pozdějších předpisů. 29. Zákon č. 96/2002 Z. z., o dohledu nad finančním trhem ve znění pozdějších předpisů. 30. Zákon č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele ve znění pozdějších předpisů. 31. Zákon č.151/2002 Z. z., o používaní genetických technologii a geneticky modifikovaných organizmů ve znění pozdějších předpisů.
- 84 -
32. Zákon č. 469/2002 Z. z., o environmentálním označovaní výrobků ve znění zákona č. 587/2004 Z. z. 33. Zákon č. 488/2002 Z. z., o veterinární starostlivosti a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 34. Zákon č. 529/2002 Z. z., o obalech a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 35. Zákon č.22/2004 Z. z., o elektronickém obchodě a o změně a doplnění zákona č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele a o změně a doplnění některých zákonů ve znění zákona č. 284/2002 Z. z. 36. Zákon č. 199/2004 Z. z., Celní zákon a o změně a doplnění některých zákonů. 37. Zákon č. 200/2004 Z. z., o opatřeních proti porušování práv duševního vlastnictví při dovozu, vývozu a opětovném vývozu zboží. 38. Zákon č. 377/2004 Z. z., o ochraně nekuřáků a o změně a doplnění některých zákonů. 39. Zákon č.420/2004 Z. z., o mediaci a o doplnění některých zákonů. 40. Zákon č. 581/2004 Z. z., o zdravotních pojišťovnách a dohledu nad zdravotními pojišťovnami. 41. Zákon č. 160/2005 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 22/2004 Z. z., o elektronickém obchodě a o změně a doplnění zákona č. 128/2002 Z. z., o státní kontrole vnitřního trhu ve věcech ochrany spotřebitele a o změně a doplnění některých zákonů ve znění zákona č. 284/2002 Z. z. 42. Zákon č. 266/2005 Z. z., o ochraně spotřebitele při finančních službách na dálku a o změně a doplnění některých zákonů. 43. Zákon č. 118/2006 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 108/2000 Z. z., o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji ve znění zákona č. 266/2005 Z. z., a o změně a doplnění některých zákonů. 44. Zákon č. 264/2006 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 258/2001 Z. z., o spotřebitelských úvěrech a o změně a doplnění zákona Slovenské národní rady č. 71/1986 Zb., o SOI ve znění pozdějších předpisů a o změně zákona č. 634/1992 Zb., o ochraně spotřebitele. 45. Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele a o změně zákona Slovenské národní rady č. 372/1990 Zb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů.
- 85 -
Použitá literatura a internetové odkazy [1]
Švestka, Jiří - Jehlička, Oldřich – Kratochvíl, Milan: Právní ochrana spotřebitele v České republice. Texty s úvodním komentářem, 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 1999
[2]
Mink, Georges - Grondin, Solange – Libánský, Václav: Spotřebitelská legislativa a její implementace do práva členského a kandidátského státu. Cahiers du CeFReS č. 27, Praha, Ceres, 2001
[3]
Kotoučová, Jiřina - Švarc, Zbyněk: Ochrana spotřebitelů (Vybrané otázky právní úpravy), 1. vydání, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2007
[4]
Horová, Olga: Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské Unie, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2006
[5]
Horová, Olga: Ochrana spotřebitele, 2. vydání, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2004
[6]
Pistovič, Juraj - Csáky, Pál - Mihók, Peter: Slovensko a Európska únia - Ochrana spotrebiteľa. Edícia Naša Európa, Bratislava, Grafis, s.r.o., 2004
[7]
Libánský, V. - Štěpán, P.: Průvodce spotřebitele Evropskou unií. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 2001
[8]
Zdražil, Miloš: O ochraně spotřebitele – praktická příručka se vzory a judikaturou. Linde Praha, a.s., 2000
[9]
Winter, Filip: Právo a reklama v praxi. Linde Praha, a.s., 2007
[10]
Drgoncová, Jana – Kopál, Pavel – Machútová, Nadežda – Števček, Marek – Michell, David: Ochrana spotrebiteľa – príručka na uplatňovanie směrnic EU na ochranu spotrebiteľa v SR. Bratislava, Slovenská obchodná a priemyselná komora, 2004
[11]
Veber, Jaromír a kol.: Řízení jakosti a ochrana spotřebitele, Praha, Grada, 2002
[12]
Zhodnocení účinnosti systému na ochranu spotřebitele v SR z pohledu kapitoly č. 23, ochrana spotřebitelů a zdraví, http://www.economy.gov.sk/
[13]
Česká obchodní inspekce, http://www.coi.cz/
[14]
Slovenská obchodní inspekce, http://www.soi.sk/
[15]
Sdružení obrany spotřebitelů, http://www.spotrebitele.info/
[16]
Sdružení českých spotřebitelů: http://www.konzument.cz/
- 86 -
[17]
Občanské sdružení Spotřebitel.cz: http://www.spotřebitel.cz/
[18]
Občanské sdružení spotřebitelů TEST: http://www.dtest.cz/
[19]
Koalice občanských spotřebitelských aktivit: http://www.kosa.cz/
[20]
Asociace spotřebitelských organizací ČR: http://www.spotrebitel.cz/
[21]
Sdružení slovenských spotřebitelů, http://www.zss.sk/
[22]
Ministerstvo spravedlnosti SR, http://www.justice.gov.sk/
[23]
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, http://www.mpo.cz/
[24]
Portál Evropské komise, http://ec.europa.eu/
[25]
Časopis TREND, http://www.etrend.sk/
[26]
Důvodová zpráva k zákonu č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele
[27]
Wikipedie, otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/
[28]
Koncepce zavedení eura v SR: http://www.euro.vlada.gov.sk/
Právní předpisy Použité právní předpisy (SR): [29]
Zákon č. 634/1992 Z. z., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
[30]
Zákon č. 266/2005 Z. z., o ochraně spotřebitele při finančních službách na dálku
[31]
Zákon č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele, Důvodová zpráva k zákonu č. 250/2007 Z. z., o ochraně spotřebitele
[32]
Zákon č. 513/1991 Z. z., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[33]
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
[34]
Zákon č. 420/2004 Z. z., o mediaci
[35]
Zákon č. 274/1993 Z. z., o vymezení působnosti orgánů ve věcech ochrany spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
[36]
Výnos MH SR č. 1/2008, o poskytovaní dotací sdružením na ochranu spotřebitele
[37]
Usnesení Vlády SR č. 116/1995 k zásadám spotřebitelské politiky SR
[38]
Zákon č. 40/1964 Z. z., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
- 87 -
[39]
Zákon NR SR č. 18/1996 Z. z., o cenách, ve znění pozdějších předpisů
Použité právní předpisy (ČR): [40]
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[41]
Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
[42]
Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů
[43]
Ustavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvádí Listina základních práv a svobod jako ústavný zákon Federálního shromáždění ČSFR
[44]
Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů
[45]
Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[46]
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
[47]
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod
[48]
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů
[49]
Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů
[50]
Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů
[51]
Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů
[52]
Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů
[53]
Zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
- 88 -
Další použitá legislativa:
[54]
Směrnice OSN č. 39/248, rezoluce Ekonomického a sociálního výboru (r. 1985)
[55]
Směrnice EP a Rady 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu
[56]
Amsterodamská Smlouva pozměňující Smlouvu o EU, Smlouvy o založení ES a některé související akty, v platnosti od 1. května 1999
[57]
Směrnice Rady č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků
[58]
Směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
[59]
Směrnice Rady č. 87/102/EHS, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, v platnosti od 12. ledna 1987
[60]
Směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy
[61]
Směrnice EP a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodných praktikách podnikatelů vůči spotřebitelům na vnitřním trhu
[62]
Směrnice EP a Rady č. 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli
- 89 -
