VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Martina Buchtelová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2011

Bc. Martina Buchtelová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Evropská integrace

Itálie: ekonomika a regiony v kontextu EU

Diplomová práce Vypracovala: Bc. Martina Buchtelová Vedoucí diplomové práce: Ing. Josef Abrhám, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Itálie: ekonomika a regiony v kontextu EU“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne ………..........

………………….. Podpis

Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala Ing. Josefu Abrhámovi, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce a cenné rady při jejím zpracování.

Obsah Seznam zkratek...................................................................................................................... 2 Úvod ...................................................................................................................................... 4 1. Komparativní profil Itálie v EU.................................................................................. 6 1.1 Základní údaje a specifika .......................................................................................... 6 1.2 Vstup Itálie do eurozóny - plnění Maastrichtských kritérií ...................................... 11 1.3 HDP, veřejné finance................................................................................................ 19 1.4 Inflace, platební bilance............................................................................................ 33 1.5 Trh práce a sociální politika ..................................................................................... 41 1.6 Itálie a Evropa 2020.................................................................................................. 49 2. Vývoj Jižní otázky ...................................................................................................... 55 2.1 Příčiny regionálních rozdílů – historický pohled ..................................................... 56 2.2 Od 1. světové války po italský hospodářský zázrak................................................. 62 2.3 Vanoniho plán a krize 70. let.................................................................................... 68 2.4 Hnutí „Mani pulite“ - od 90. let po současnost ........................................................ 73 3. Dualismus Itálie .......................................................................................................... 78 3.1 Vývoj konvergence italských regionů ...................................................................... 78 3.2 Dualismus Itálie v číslech – současný stav............................................................... 81 3.3 Regionální politika EU ............................................................................................. 92 3.4 Uplatnění regionální politiky EU v Itálii .................................................................. 94 Závěr.................................................................................................................................. 101 Seznam literatury............................................................................................................... 105 Seznam tabulek.................................................................................................................. 112 Seznam grafů a obrázků .................................................................................................... 113

1

Seznam zkratek ČS

členské státy

DC

Democrazia Cristiana, Křesťanská demokratická strana v Itálii

DPH

daň z přidané hodnoty

EAGGF

European Agricultural Guidance and Guarantee Fund, Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond

EBRD

European Bank for Reconstruction and Development, Evropská banka pro obnovu a rozvoj

ECF

European Cohesion Fund, Evropský fond soudržnosti

EHS

Evropské hospodářské společenství

EMS

Evropský měnový systém

EMU

Evropská měnová unie

ES

Evropská společenství

ESF

European Social Fund, Evropský sociální fond

ERDF

European Regional Development Fund, Evropský fond regionálního rozvoje

ESUO

Evropské sdružení uhlí a oceli

EU

Evropská unie

EURATOM European Atomic Energy Community Evropské společenství pro atomovou energii EUROSTAT European Statistics Office, Evropský statistický úřad HDP

hrubý domácí produkt

HMU

Hospodářská a měnová unie

IBRD

International Bank for Reconstruction and Development, Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

ICE

Istituto nazionale per il Commercio Estero, Národní institut pro zahraniční obchod

IMF

International Monetary fund, Mezinárodní měnový fond

ISTAT

L’Istituto Nazionale di Statistica, Italský statistický úřad

NÚM

nominální úroková míra

OSCE

Organization for Security and Co-operation in Europe, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

OECD

Organisation for Economic Co-operaation and Development, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OEEC

Organisation for European Economic Co-operation, 2

Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci OSN

United Nations Organization, Organizace spojených národů

P.B.

procentní bod

PKS

parita kupních sil

PZI

přímé zahraniční investice

SVIMEZ

Associazione per lo sviluppo dell’industria nel Mezzogiorno, Asociace pro rozvoj průmyslu oblasti Mezzogiorna

WEF

World Economic Forum, Světové obchodní fórum

WTO

World Trade Organization, Světová obchodní organizace

3

Úvod Italská ekonomika je v současné době sedmou největší ekonomikou světa a čtvrtou největší ekonomikou v Evropské unii. Z geografického, sociálního i ekonomického hlediska se jedná o různorodý stát, který hraje důležitou roli jak na světové, tak i evropské úrovni. Od konce 19. století vystupovala Itálie navenek jako jednotný celek a patřila mezi zakládající členy Evropských společenství v 50. letech 20. století. Uvnitř země však narůstaly disparity socio-ekonomického charakteru mezi regiony Severo-Středu a Jihu. Problematika tzv. dualismu Itálie se v průběhu minulého století stala fenoménem, kterému je věnována značná pozornost italské i evropské veřejnosti a který do značné míry ovlivňuje postavení Itálie v rámci Evropské unie. Důvodem, proč jsem se ve své diplomové práci rozhodla věnovat právě Itálii, je můj dlouholetý zájem o tuto zemi. V rámci svého studia na Vysoké škole ekonomické jsem absolvovala všechny kurzy týkající se Itálie. Druhým důvodem výběru byla skutečnost, že již čtvrtým rokem působím v nadnárodní společnosti, kde každodenně spolupracuji s italskými kolegy a zákazníky. Během těchto let jsem měla možnost zapojit se do zajímavých diskuzí týkajících se jak samotné Itálie v kontextu EU, tak tématiky regionální diferenciace Itálie, která je pro mé spolupracovníky – pocházející z různých regionů Itálie – velmi citlivým tématem. Rozhodla jsem se tak dosud nabyté zkušenosti prohloubit dalším studiem literatury a zpracovat tutu problematiku v rámci své diplomové práce, kterou jsem nazvala Itálie: ekonomika a regiony v kontextu EU. Cílem mé práce je analýza postavení Itálie ze socio-ekonomického hlediska v rámci EU v kontextu jejího nejvýznamnějšího specifika - diferenciace regionů SeveroStředu a Jihu. Práci jsem rozdělila do tří kapitol. První kapitola se zabývá komparativním profilem Itálie v EU včetně popisu příčin a vývoje italských specifik sociální a ekonomické povahy. K vymezení postavení Itálie budu využívat základních makroekonomických ukazatelů i ukazatelů trhu práce a zaměřím se i na srovnání Itálie s ostatními členskými státy EU z hlediska plnění požadavků v rámci dokumentu „Evropa 2020.“ V rámci této kapitoly se budu snažit odpovědět na následující otázky: S jakými problémy se Itálie potýkala na cestě k přijetí společné měny? Jaké jsou příčiny pomalého tempa růstu italské ekonomiky, resp. dosahuje Itálie nižšího reálného růstu HDP než ostatní země EU? Co je 4

důvodem tradičně vysokého veřejného dluhu Itálie a je vůbec možné dosáhnout jeho snížení? V čem spočívají problémy italského trhu práce ve srovnání s ostatními ekonomikami EU a co by mohlo vést k jejich odstranění? Druhá kapitola se zaměřuje na samostatnou analýzu prvotních příčin, vývoje a současného stavu dualismu Itálie v teoretické rovině. Zaostalost jižních regionů Itálie v sociální i ekonomické sféře vůči regionům Severo-Středu je dnes nepopiratelnou skutečností, která se stala nedílnou součástí italské ekonomiky i kultury. Jaké jsou však původní příčiny těchto regionálních disparit? Jak se italská bipolarita vyvíjela v průběhu let a jaké faktory měly vliv na její vývoj? Z jakého důvodu nebylo dosaženo vyrovnání nerovností mezi jednotlivými oblastmi i přes finanční pomoc regionům a je vůbec možné, aby se jižní regiony vymanily z bludného kruhu zaostalosti? To vše jsou otázky, které se pokusím zodpovědět v druhé kapitole této práce. V třetí kapitole se budu věnovat vymezení dualismu Itálie pomocí konkrétních socio-ekonomických ukazatelů používaných již v první kapitole, avšak zde se zaměřím na komparaci na regionální úrovni. Dále se v této kapitole budu zabývat uplatňováním nástrojů regionální politiky, resp. mírou a efektivností jejich využití. V rámci třetí kapitoly se budu soustředit na zodpovězení následujících otázek: Došlo během posledních desetiletí k nějaké míře konvergence mezi regiony Severo-Středu a Jihu? Jaký je rozměr regionálních disparit v první dekádě 21. století? Jak se stavěla EU k problematice zaostalého jihu Itálie v průběhu let a jaké jsou nynější nástroje podpory italských regionů ze strany EU? Využívá Itálie těchto podpor efektivním způsobem? Jako zdroje dat jsem se rozhodla využít prameny především v italském, popřípadě anglickém jazyce. V první a třetí kapitole budu vycházet převážně z dat Italského statistického úřadu a Evropského statistického úřadu doplněných o knižní publikace italských ekonomů, odborné články k dané tématice dostupné online a další internetové zdroje. Jako prameny pro téma druhé kapitoly jsem zvolila rovněž odborné publikace v knižní i online dostupné podobě. Domnívám se, že by tato práce mohla být přínosem pro čtenáře hlouběji se zajímajícího o Itálii a její regionální diferenciaci v evropském kontextu. Vzhledem k relativní nedostupnosti materiálů k dané problematice v českém jazyce, v případě tématu druhé kapitoly i v anglickém jazyce, se domnívám, že práce může být cenným zdrojem informací k tomuto tématu v českém prostředí nebo může sloužit jako podklad pro ty, kdo by se chtěli zabývat hlubší analýzou dané oblasti. 5

1. Komparativní profil Itálie v EU V této kapitole čtenáři představím ucelený pohled na Itálii a její ekonomiku včetně analýzy vybraných specifických rysů italské ekonomiky. Jednotlivé ukazatele jsem se rozhodla zkoumat v komparaci s ostatními členskými státy EU. Domnívám se, že takové srovnání umožňuje vytvořit si objektivnější a hlubší představu o stavu italské ekonomiky a o jejím postavení v rámci nejdůležitějšího integračního uskupení Evropy – Evropské unie.

1.1 Základní údaje a specifika Italská republika je jednou z největších ekonomik Evropské unie (EU) a řadí se k průmyslově vyspělým zemím. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu (IMF) z roku 2009 je sedmou největší ekonomikou na světě a čtvrtou největší ekonomikou v rámci EU.1 Základní informace o teritoriu zobrazuje tabulka č. 1: Itálie patří z hlediska počtu obyvatel k největším zemím Evropy. Jedná se o zemi s regionálním upořádáním, která je tradičně dělena na regiony Severu, Středu a Jihu (tzv. Mezzogiorno)2 – pro Itálii je typický socio-ekonomický dualismus, resp. regionální diferenciace regionů Servero-Středu a Jihu, o které budu pojednávat v dalších částech této práce. Z tohoto důvodu je na tomto místě vhodné regionální celky vymezit:3 • Sever: Piemont (Piemonte), Údolí d’Aosty (Valle d’Aosta), Ligurie (Liguria), Lombardie

(Lombardia),

Tridentsko-Horní

Adiže

(Trentino-Alto

Adige),

Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia), Benátsko (Veneto), EmiliaRomagna • Střed: Toskánsko (Toscana), Latium (Lazio), Umbrie (Umbria), Marky (Marche) • Mezzogiorno: Abruzzo, Molise, Kampánie (Campania), Basilicata, Apulie (Puglia), Kalábrie (Calabria), Sicílie (Sicilia), Sardinie (Sardegna)

1

Zastupitelský úřad v Římě. Itálie: ekonomická charakteristika země. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/italie-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000683/

2

Mezzogiorno představuje běžné označení pro regiony jižní Itálie a zahrnuje území jižně od Říma včetně ostrovů. Pojem lze volně přeložit jako „poledne“. 3

Istat. Italia in cifre 2010. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z http://www.istat.it/dati/catalogo/20100518_00/italiaincifre2010.pdf

6

Tabulka č. 1 Základní informace – Itálie Zdroj: vlastní úprava; data: Istat4, Euroskop5

Název

Italská republika (Repubblica Italiana)

Hlavní město

Řím

Rozloha

301 203 km2

Obyvatelstvo

60 397 353

Administrativní členění

20 regionů

Státní zřízení

republika, regionální stát

Hlava státu

Giorgio Napolitano (2006)

Premiér

Silvio Berlusconi (Lid Svobody, 2008)

Náboženství

97 % římsko-katolické

Jazyk

italština, na územích se zvláštní autonomií: němčina (Alto Adiege/Südtirol – Jižní Tyrolsko) slovinština (Friuli – Venezia Giulia) francouzština (Valle d’Aosta) Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) Skupina G7/G8 Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) Mezinárodní měnový fond (IMF) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Světová obchodní organizace (WTO) Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Organizace spojených národů (OSN)

Členství v mezinárodních organizacích

4

Istat. Italia in cifre 2010. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z http://www.istat.it/dati/catalogo/20100518_00/italiaincifre2010.pdf 5

Euroskop (web Úřadu vlády ČR). Itálie – základní infomace. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z http://www.euroskop.cz/542/sekce/zakladni-informace/

7

Obrázek č. 1 Geografické vyznačení Mezzogiorna, Mapa regionů Itálie Zdroj: Tourism Maps. Map of Italy, dostupné z: http://www.specialista.info/image/clanky/special/spz_italie.gif, 13.03.2011

Mapa na pravé straně zobrazuje 20 italských regionů, mapa na levé straně vymezuje oblast Mezzogiorna. V regionech Jihu žije 20,8 miliónu obyvatel, což představuje cca 35 % celkové populace; v severních regionech se nachází cca 27,4 a ve středních regionech přibližně 11,8 miliónu obyvatel.6 K největším městům patří kromě Říma (Roma) jako hlavního města s cca 2,8 mil. obyvatel Milán (Milán, 1,3 mil. obyvatel), Neapol (Napoli, 960 tisíc obyvatel), Turín (Torino, 909 tisíc obyvatel); z oblasti Mezzogiorna potom Palermo (656 tisíc obyvatel).7 Italské hospodářství z hlediska podílu sektorů vykazuje typické znaky rozvinuté průmyslové země s vysokým podílem zaměstnanců ve službách (66 % HDP) a nízkým podílem v zemědělství (3 % HDP). Italský průmysl se na tvorbě HDP podílí z 23 %.8 Tradiční popularitě se těší výrobky „made in Italy“ – typické pro potravinářský, textilní, oděvní a obuvnický průmysl. Podniky působící především v posledních třech zmíněných 6

Tamtéž

7

Zastupitelský úřad v Římě. Souhrnná teritoriální informace Itálie. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/italie/1000683/ 8

Tamtéž

8

oblastech nejsou s postupující globalizací schopné konkurovat levným dovozům z Číny a jiných asijských zemí, nedaří se jim zvyšovat produktivitu práce a snižovat výrobní náklady. Firmy také často nejsou schopné učinit správná opatření k posílení své konkurenceschopnosti. Itálie je závislá na importu nerostných surovin, které pokrývají 80 % celkové spotřeby země,9 a také na dovozu elektrické energie. Tato skutečnost se odráží ve vysokých nákladech vstupů a ceny energií patří k nejvyšším v Evropě. Z tohoto důvodu Itálie v poslední době uvažuje o případném obnovení produkce jaderné energie, pro jejíž zákaz se roku 1987 vyslovila italská veřejnost v reakci na č ernobylskou havárii.10 Surovinová závislost je i jednou z příčin snah o zlepšování vztahů s africkým kontinentem s vidinou případné možnosti získávání surovin za výhodnější ceny. Politické uspořádání Vznik jednotné Itálie je datován k roku 1861, kdy došlo k sjednocení států na ostrově. Italské království, které vzešlo z tohoto sjednocení, bylo státním zřízením až do roku 1946, kdy bylo v referendu nahrazeno republikou. Z hlediska politického uspořádání je dnes Itálie zastupitelskou demokracií s dvoukomorovým parlamentem vyznačující se silnou úlohou předsedy vlády. Po celou druhou polovinu 20. století se italská politická scéna vyznačovala značnou nestabilitou a dalšími nepříznivými aspekty, které umožnily rozvoj korupce, mafie a klientelismu.11 Navzdory společenským a politickým změnám, kterými Itálie prošla během 90. let, vykazuje italská vláda stále značně nestabilní rysy. Mezi výrazné osoby italské politiky a veřejného života se řadí Silvio Berlusconi, italský předseda vlády, který je jednou z nejkontroverznějších osobností evropského politického spektra. Významný prvkem na italské politické scéně jsou antisystémové radikální strany, které se účastní koalic vlády.12 V současné době je od roku 2008 u moci Berlusconiho

9

Istat. Indice della produzione industriale. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/in_calendario/prodind/20101110_00/

10

Corriere della Sera. Nucleare: i tre referendum del 1987. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.corriere.it/cronache/09_febbraio_24/scheda_referendum_nucleare_6865d61c-02b2-11de-adb700144f02aabc.shtml

11

Vlivem politické scény na socio-ekonomický vývoj italské společnosti, včetně vlivu na vývoj dualismu se podrobněji zabývám v druhé kapitole této práce, v subkapitole Od 1. světové války po hospodářský zázrak.

12

Radikální antisystémové strany se zdají být bez koaličního potenciálu. Jakmile takové strany dosáhnou podpory voličů 30 % (např. vlivem nedůvěry voličů k tradičním stranám), je pravděpodobné, že proniknou do systému. Tento princip byl naplněn vstupem radikální xenofobní až separatistické Ligy Severu (Lega

9

vláda složená z Berlusconiho středo-pravicové strany Lid Svobody (Popolo della Liberta’) a separatistické strany Umberta Bossiho Liga Severu (Lega Nord). Z koalice během roku 2010 odešel kvůli dlouhodobým sporům s Berlusconim Gianfranco Fini se skupinou svých příznivců. Fini byl dlouholetým spojencem Silvia Berlusconiho, se kterým počátkem roku 2009 vytvořil politické uskupení Lid Svobody (Popolo della Liberta’) – spojením Berlusconiho strany Vzhůru Itálie (Forza Italia!) s Finiho postfašistickou stranou Národní Aliance (Alleanza nazionale). Role Itálie v evropském integračním procesu Itálie je spolu s Německem, Francií a zeměmi Beneluxu zakládajícím členem Evropských společenství – Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO) roku 1952 (podpis smlouvy 1951), Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) a Evropského hospodářského společenství (EHS) roku 1958 (podpis smlouvy roku 1957). Od počátku své existence podporovala myšlenku evropské integrace a podnikla mnoho konkrétních kroků k jejímu rozvoji. Alcide de Gasperi, italský premiér v letech 1945–1953, byl jedním ze spolutvůrců návrhu evropského projektu společně s Robertem Schumanem a Jeanem Monetem. Itálie se stala také jedním z 11 vybraných států,13 které se jako první účastnily projektu Evropské měnové unie (EMU), jejímž členem se stala k 1. 1. 1991 a následně k 1. 1. 2002 zavedla euro v bezhotovostní podobě. Italská republika má díky svému relativně vysokému počtu obyvatel významné zastoupení v Evropském parlamentu, kde ji v současné době reprezentuje 72 poslanců; v Radě EU disponuje 29 hlasy14. Radě EU Itálie předsedala v druhé polovině roku 2003. Mezi její hlavní priority patřilo schválení textu Ústavní smlouvy pro Evropu (konkrétním krokem bylo uspořádání mezivládní konference, kde se mělo rozhodnout o konečné podobě ústavního textu), institucionální záležitosti a také problematika Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Další prioritou byla snaha o všeobecné plnění cílů Lisabonské strategie. Jedním z hesel italského předsednictví se stalo: „za větší Evropu“ – Berlusconiho vláda, která byla v Itálii Nord, představitel Umberto Bossi) a postfašistické Národní aliance (Alleanza Nazionale, představitel Gianfranco Fini) do vládnoucí koalice roku 1994. 13

Mezi těchto 11 států patřily: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Španělsko, Finsko, Rakousko, Irsko; Velké Británii s Dánskem se podařilo vyjednat výjimku „opt-out“, díky níž nikdy nemusí vstoupit do 3. fáze EMU a přijmout tak euro. Švédsko získalo derogaci (odklad) zavedení eura a může přijmout společnou měnu tehdy, až se bude cítit připraveno.

14

Euroskop (web Úřadu vlády ČR). Itálie v Evropské unii. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/544/sekce/italie-v-evropske-unii/

10

u moci s určitými přestávkami od poloviny 90. let byla vždy příznivcem rozšiřování EU. Nebylo tedy překvapením, že jedním z cílů bylo připravit půdu pro vstup Rumunska a Bulharska do EU roku 2007 a dokonce i podpora reforem v Turecku, k jehož členství se italská vláda staví optimisticky. Případný vstup Turecka vnímá jako jeden ze strategických cílů EU. Itálie se během svého předsednictví zaměřila i na obnovení spolupráce mezi USA a EU či rozšíření působení italské diplomacie na poli mezinárodní politiky, především v oblasti Středního východu. V neposlední řadě Itálie věnovala pozornost problému nelegální imigrace, který se jí jako země ležící na hranicích EU velmi dotýká. Itálie dlouhodobě čelí velkému náporu nelegálních přistěhovalců z Afriky, kteří se přes její hranice snaží proniknout na území EU. Z tohoto důvodu se stala jedním z center zájmu italské vlády harmonizace právních norem jednotlivých států EU v oblasti imigrační a azylové, resp. repatriační politiky. Vzhledem k rostoucím nárokům na ochranu vnějších hranic EU se Itálie zaměřila rovněž na projednávání otázky společné ochrany hranic EU.15

1.2 Vstup Itálie do eurozóny - plnění Maastrichtských kritérií Cesta Itálie k přijetí společné měny – eura – byla velmi složitá. Základy evropské měnové integrace byly položeny již v 50. letech založením Evropské platební unie, jejímž cílem bylo dosažení vnější směnitelnosti měn. Velký úspěch následně představovalo vytvoření celní unie roku 1968, což vedlo k větším snahám v oblasti integrace měnových vztahů. Vzhledem k rozpadu Bretton-woodského systému členské země Evropských Společenství (ES) roku 1972 navázaly své měny vůči dolaru s fluktuačním pásmem +/2,25 % a mezi sebou +/- 1,125 %. Státům se však (včetně Itálie) nedařilo udržet své měny v oscilačním pásmu, a tak byl původní „had v tunelu“ nahrazen roku 1979 tzv. Evropským měnovým systémem (EMS). Pomocí tohoto systému na sebe členské státy opět navázaly své měny v rámci Evropského kurzového mechanismu (ERM I). Pásma fluktuace byla nastavena na +/-2,25 % ale Itálie spolu s některými dalšími státy získala výjimku (společně s Velkou Británií a později Španělskem a Portugalskem) a mohla rozšířit své oscilační pásmo až na +/- 6 %. Počátkem 90. let se však systém ERM I. ocitl v problémech. Britská libra a italská lira vystoupily z EMS vlivem spekulativních útoků na měnu, jelikož již nebyly schopné udržet svou měnu v daném oscilačním pásmu. 15

DI QURICO, R. L’Italia, l’Europa e la presidenza dell’Unione Europea del 2003. [on-line] [cit. 2011-0327]. Dostupné z: http://www.notre-europe.eu/fileadmin/IMG/pdf/Etud27-it.pdf

11

Velkou roli v souvislosti s vystoupením Itálie z EMS sehrál stav veřejných financí i posilování měny. Během 80. i 90. let výrazně rostlo zadlužení země (viz dále); míra inflace sice během 80. let klesala, avšak na počátku let 90. zaznamenala nárůst. Italská centrální banka se snažila intervenovat prostřednictvím znehodnocení měny, avšak lira znehodnotila až o 30 %, což vyústilo v odchod Itálie z EMS. Stabilita italské měny byla do budoucna ohrožena. Roku 1993 následně došlo v rámci EMS k rozšíření fluktuačního pásma na +/- 15 %, což de facto již představovalo plovoucí kurz. Čtyři roky po opuštění EMS se italské liře podařilo stabilizovat, a tak mohla roku 1996 do Evropského měnového systému znovu vstoupit. V té době již bylo rozhodnuto, že vybrané země přijmou euro. Právním základem procesu vzniku Hospodářské a měnové unie (HMU) se stala Maastrichtská smlouva, která byla ratifikována roku 1993 a mimo jiné stanovila tzv. konvergenční kritéria, tj. kritéria fiskálního, měnového a kurzového charakteru. Jednalo se o požadavek prohloubení nominální konvergence členské základny ES a splnění těchto kritérií se stalo podmínkou pro přijetí eura. Vzhledem ke skutečnosti, že kontrola stavu plnění konvergenčních kritérií byla určena k roku 1997, bylo nutné, aby se Itálie začala připravovat na přijetí společné měny. Kritérium stability směnných kurzů bylo spojené s požadavkem členství dané země v systému směnných kurzů ERM II. Mechanismus ERM II nahradil roku 1999 ERM I, avšak funguje na stejném principu jako ERM I. Hlavní rozdíl spočívá ve způsobu fixace kurzů, jelikož parita v ERM II je nastavena již vůči euru a nikoliv vůči měnám navzájem. Smysl takového kritéria spočívá v možnosti ověřit, zda bude země schopná fungovat v systému fixního kurzu. Stát musí být členem ERM II minimálně 2 roky před hodnocením konvergence a během této doby by měna dané země neměla vůči euru výrazněji fluktuovat. Italská měna vykazovala po depreciačním vývoji na počátku 90. let pozitivní trend a došlo k obnovení její stability. Nicméně Itálie jako jediná země z původních zakladatelských států ES neudržovala svou měnu v tak úzké vazbě na marku jako ostatní. Ačkoli vstoupila do systému směnných kurzů ERM, resp. EMS až roku 1996, tak se jí během posledních dvou let před hodnocením kritérií podařilo měnu udržet v požadovaném fluktuačním pásmu.16 Obdobný vývoj z hlediska měnové stability mělo z prvních 11 přistoupivších

16

ABRHÁM, J. Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance). Praha: MAC, 2008. ISBN 978-80-86783-34-5

12

zemí pouze Finsko, které na počátku 90. let provázel depreciační vývoj a do mechanismu ERM II vstoupilo rovněž později než ostatní státy. O poznání větší problém pro Itálii představovala fiskální kritéria, se kterými se země potýká dodnes. Kritéria monetárního rázu ztrácejí po přijetí společné měny na svém významu, jelikož jednotlivé státy již nemohou ekonomiku ovlivňovat prostřednictvím nezávislé měnové politiky. Požadavky na dobrý stav veřejných financí však přetrvávají i po zavedení eura. Koordinace a konvergence fiskálních politik je z hlediska integrace nezbytná; vysoké zadlužení a nadměrné schodky veřejných financí by mohly vytvářet přílišné inflační tlaky v eurozóně a ohrozit tak stabilitu společné měny. Vysoké zadlužení vede ke zvyšování peněžní zásoby, neboť dochází k většímu nabírání úvěrů za účelem financování dluhů. Zvyšování peněžní zásoby však akceleruje inflaci. To je výhodné pro zadluženou zemi, jelikož se jí tím snižují náklady dluhu. Jiné státy eurozóny jsou však díky efektům „přelévání“ nuceny zvyšovat úrokové sazby, což vede ke snížení investičních aktivit a z toho vyplývající omezení agregátní poptávky a pokles výkonnosti celé ekonomiky.17 K tomu, aby fiskální kritéria byla stále dodržována i po vstupu země do eurozóny, byl v rámci Amsterodamské smlouvy uzavřen Pakt stability a růstu, který vstoupil v platnost roku 1999. Cílem Paktu je dosáhnout trvalé orientace zemí eurozóny na dodržování rozpočtové disciplíny jak v okamžiku vstupu, tak i po vstupu do HMU. Smyslem bylo zamezit i takovému jednání, kdy by ze strany kandidátského státu byla přijata opatření krátkodobého charakteru pouze za účelem dočasného splnění daných kritérií – krátce před přijetím společné měny. Itálie v době hodnocení konvergence měla problém především s jedním ze dvou fiskálních kritérií – požadavek maximálního podílu veřejného dluhu na HDP 60 % dlouhodobě neplnila již od 80. let. Italská vláda (v té době levicová vláda Romana Prodiho) provedla určité úpravy fiskální politiky, kterým se snažila zamezit růstu veřejného dluhu. Roku 1996 byla např. zavedena tzv. „daň pro Evropu.“18,19 I 17

Tamtéž

18

Jednalo se o mimořádnou daň, která představovala příspěvek pro EU a jejíž výše byla počítána podle důchodu občanů. Již v roce svého zavedení bylo plánováno, že část zisků vybraných na této dani bude navrácena. Na konci roku 1999 skutečně došlo k navrácení 60 % vybrané částky. To bylo umožněno především díky úsporám na úrocích ze státních dluhopisů, které přineslo zavedení eura, ale i tím, že se italskou ekonomiku podařilo do jisté míry stabilizovat.

19

Corriere della Sera. Fisco, entrate da record Dalla tassa per l’Europa arrivano 1.895 miliardi. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://archiviostorico.corriere.it/1997/agosto/27/Fisco_entrate_record_Dalla_tassa_co_0_9708275992.shtml

13

přes tyto snahy se Itálii nepodařilo veřejný dluh snížit. Roku 1997 kritérium 60 % podílu veřejného dluhu na HDP téměř dvakrát překračovala. Přesto byla Itálie na základě konvergenční zprávy z roku 1999 vyhodnocena jako země vhodná k přijetí eura vzhledem ke skutečnosti, že zadluženost vykazovala klesající tendence. Nutno podotknout, že veřejný dluh byl snižován velmi pozvolna. Do roku 1994 pouze rostl, ke snižování docházelo mezi léty 1994–1997, kdy klesl celkově o 3,7 p.b.,20 z původních 121,8 % HDP v roce 1994 na 118,1 % HDP roku 1997. K dalším zemím, které měly vážný problém s výší zadlužení, se řadila Belgie (více jak 120 %), Řecko, ale také Nizozemsko, Irsko, Španělsko a Rakousko. Na hranici 60 % se roku 1996 pohybovala Francie, Německo a Portugalsko. Jediným státem, který z prvních 11 států eurozóny s přehledem splňoval kritérium zadluženosti, bylo Lucembursko se 7% podílem dluhu na HDP v roce 1996.21 Druhým konvergenčním kritériem fiskálního charakteru byl požadavek maximální hranice deficitu veřejných financí 3 % HDP. Roku 1997 toto kritérium plnily všechny členské státy. Jedinou výjimkou bylo Řecko, což však bylo zjištěno až později. Ukázalo se, že Řecko vykazovalo nesprávné hodnoty rozpočtových deficitů. Řecko vstoupilo do eurozóny až k 1. 1. 2001. K revizi metodiky, podle které byly počítány fiskální ukazatele, došlo až roku 2004. Evropský statistický úřad tak eviduje ve své databázi správné údaje Řecka až od roku 2000.22 Schodek veřejných financí v Itálii významně rostl spolu s veřejným zadlužením již v 80. letech a na počátku 90. let dosahoval hodnot až -11,5 % HDP. Ještě roku 1996 přesahoval více jak dvakrát dané kritérium – 7 % HDP.23 V případě deficitu veřejných financí však provedené reformy fiskálního charakteru měly větší úspěch než při snaze snižovat veřejný dluh. Roku 1997, kdy byla jednotlivá kritéria hodnocena, vykazoval rozpočtový schodek -2,7 % HDP, což bylo velkým úspěchem. Díky tvrdým zásahům do rozpočtových výdajů a zaváděním nových zdrojů příjmů bylo tak dosaženo toho, že roku 1997 Itálie kritérium max. schodku veřejných financí 3 % HDP plnila. Nutno

20

p.b. = procentní bod

21


22

Tamtéž

23

Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=19&cHash=bb90a00567307e35c94ff12db92c 2863

14

podotknout, že daná opatření byla realizována i za cenu určitých politických a sociálních potíží, vyvolaných silným nesouhlasem společnosti s přijatými opatřeními; avšak velké neshody ohledně reforem fiskální politiky panovaly i mezi vládními představiteli. Podrobněji se příčinami špatného stavu veřejných financí budu zabývat v subkapitole HDP, veřejné finance. Další z přijatých konvergenčních kritérií se týkalo míry inflace. V rámci tohoto požadavku země nesmí překročit o více jak 1,5 p.b. míru inflace nejvýše 3 členských států, které v oblasti cenové stability vykazovaly nejpříznivější výsledky. Argumentem pro existenci tohoto kritéria je skutečnost, že případná vysoká míra inflace, resp. diferenciace jednotlivých zemí eurozóny v jejich měrách inflace, může vyvolat mnohé nestability. Mimo jiné vede (v systému pevných kurzů) ke zhoršování konkurenceschopnosti ekonomiky, která se však po přijetí eura nemůže snažit svou pozici vylepšit prostřednictvím oslabování nominálního měnového kurzu.24 Kritérium cenové stability se Itálii podařilo splnit díky důsledné protiinflační politice. Itálie se řadila k zemím s tradičně vysokou mírou inflace. Už od 60. let docházelo k růstu míry inflace, která roku 1980 dosáhla až 21,2 %.25 Následně však především díky uplatňování restriktivní měnové politiky a v souvislosti se zpomalením růstu HDP v krizovém období 90. let docházelo k jejímu poklesu. Nicméně roku 1996 byla její hodnota stále vysoká, přes 4 % (průměr 3 zemí s největší cenovou stabilitou se pohyboval na úrovni 2,6 % meziroční míry inflace).26 Itálie stejně jako mnohé jiné země připravující se na vstup do eurozóny přijala opatření, která měla přispět k rychlému snížení míry inflace. Opatření byla krátkodobého rázu s cílem zamezit vysokým hodnotám inflace v době hodnocení konvergenčních kritérií. Italská vláda tak dosáhla toho, že roku 1997 inflační kritérium splnila, míra inflace byla 2 %, což vyhovovalo požadovaným hodnotám.27 Po zavedení eura došlo k růstu spotřebitelských cen, nicméně následně se meziroční míra inflace ustálila na 2–3 % a bylo tak dosaženo hodnot, které Itálie vykazovala v druhé polovině 90. let. Zavedení eura tak

24


25

Istat. Macroeconomia. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=15&cHash=7e94f10082850cdb138314198c3f 6605 26

Tamtéž

27

ROSSI, S. La politica economica italiana. Roma: Laterza, 2007. ISBN 88-4208-321-6

15

přispělo k posílení měnové stability; míra inflace zůstává v první dekádě 21. století stále nízká. Na druhou stranu však spolu se snížením hospodářského růstu došlo k poklesu investiční aktivity a k snižování konkurenceschopnosti italských výrobců. Co se týče ostatních států ES, tak roku 1996 nejpříznivější hodnoty míry inflace vykazovalo Finsko (0,8 %) a Nizozemsko (1,1 %). Jediným státem ze zemí ES, který roku 1996 vykazoval větší míru inflace než Itálie, bylo Řecko (8,4 %). Tomu se na rozdíl od Itálie i přes uplatňování protiinflační politiky nepodařilo snížit meziroční míru inflace tak razantně (roku 1998 Řecko stále dosahovalo míry inflace 4,5 %).28 Poslední stanovené konvergenční kritérium se týkalo úrokových sazeb. Dlouhodobá nominální úroková míra zemí, které chtějí přijmout euro, nesmí přesahovat (alespoň 1 rok před hodnocením) o více než 2 p.b. nominální úrokovou míru maximálně 3 zemí, které dosáhly nejlepší cenové stability. Vysoké úrokové diferenciály by mohly vést k nadměrným kapitálovým přesunům (v momentě kdy dojde k fixaci kurzů), samotné vysoké úrokové sazby zase vedou k nedostatečné stimulaci ekonomiky. Obecně příliš vysoké nominální úrokové sazby vedou k již zmíněnému útlumu ekonomické výkonnosti. Mezi lety 1996–1998 se podařilo všem členským státům ES snížit své dlouhodobé úrokové sazby. Roku 1996 se v Itálii dlouhodobé úrokové sazby pohybovaly na úrovni okolo 10 % (průměr 3 zemí s nejlepší cenovou stabilitou byl 9,1 %). Roku 1997 dosáhly úrokové sazby 7 % a italské vládě se podařilo splnit i toto kritérium.29 Rok před hodnocením kritérií měly problém s relativně vysokými úrokovými sazbami problémy Španělsko a Portugalsko (cca 10% sazby). Téměř dvojnásobných hodnot dosahovalo Řecko (17,3 %). Naopak nejlépe na tom bylo Německo a Nizozemsko, jejichž dlouhodobé úrokové sazby nepřesáhly roku 1996 6,4 %. Relativně velké snížení úrokových sazeb Španělska, Portugalska, Řecka a také Irska za účelem splnění konvergenčního kritéria však mělo i negativní dopady. Snížení nominálních úrokových sazeb společně s vyšší mírou inflace vedlo k poklesu i reálné úrokové sazby, což podpořilo investiční aktivitu a spotřebu. Tím

28


29

ZACCARIA, F. Il processo risanamento della finanza pubblica: riflessi sulle strutture amministrative. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.sisde.it/sito/Rivista16.nsf/efbc5228d556d6a9c1256b650038241e/754049f382d5a8ffc1256b91004 de667!OpenDocument

16

docházelo k růstu agregátní poptávky, resp. ekonomiky. Na druhou stranu však docházelo vzhledem k vysoké inflaci k přehřívání ekonomik.30 Dopady zavedení eura Vzhledem k přijetí eura musela Itálie zcela změnit ekonomický model, který při provádění vládní politiky dlouhodobě uplatňovala. Ten byl založen na vysoké inflaci, vysokých veřejných výdajích a tím i deficitů veřejných financí a častých devalvacích. Míra inflace je od zavedení eura nízká a devalvace již není přípustná vzhledem k nemožnosti provádět autonomní monetární politiku. Vláda se musela naučit provádět vyrovnanou rozpočtovou politiku, aby nedocházelo k přílišným schodkům veřejných financí, což se jí až do roku 2009 také dařilo. Míra zadlužení však přetrvává, po zavedení eura sice došlo k určitému poklesu, ale od počátku 90. let se dluh nikdy nedostal ani pod hranici 100 % HDP. Euro je italskou veřejností přijímáno z velké části negativně. Společnost euro viní ze zvýšení cen a tím i snížení jejich životní úrovně. Zavedení eura bývá také přisuzován významný pokles konkurenceschopnosti italské ekonomiky. V období po zavedení eura došlo k prudkému zvýšení cen, ale pouze u některých vybraných komodit a služeb. V určitých případech ceny vzrostly tzv. „přes noc“ (např. cena kávy), což vyvolalo u italské společnosti vlnu nevole. Je však nutné si uvědomit, že růst cen byl spojen s nedisciplinovaností italských obchodníků, kteří využili zavedení eura ve svůj prospěch a zvýšili ceny. Vláda proti takovému způsobu jednání neprovedla účinná opatření a nebyla na něj připravena. Nicméně se nejednalo o drastické zvýšení všech cen, které by vedlo k růstu inflace. Naopak, v dlouhodobém horizontu se tempo míry inflace udrželo na nižších hodnotách než v letech před přijetím eura a jeho zavedení tak přispělo k cenové stabilitě. V Itálii se tak, stejně jako ve Francii a Německu projevil „paradox vnímané inflace“. Veřejnost přisuzovala zavedení eura výrazné zvýšení všeobecných cen, ačkoli ve statistikách prudký nárůst inflace nebyl zaznamenán. Občané vnímali zdražení některého zboží a služeb každodenní spotřeby a na tomto základě usuzovali na zvýšení cen v celé ekonomice. Společnost také veškerý následný cenový vývoj připisovala pouze euru, ačkoli na něj měly vliv i jiné faktory. Svou roli v otázce vnímané inflace také sehrála média, která často nesprávně informovala o důsledcích zavedení eura a vývoji inflace. Evropské instituce i státy se ze situace poučily a např. Slovensko ve svých přípravách na vstup do eurozóny zavedlo opatření (např. povinnost označovat zboží dvojími cenami), aby 30

Tamtéž

17

nedocházelo k neoprávněnému zvyšování cen. Fenomén vysoké vnímané inflace se tak na Slovensku ve větší míře neprojevil.31 K negativnímu postoji ohledně zavedení eura přispěl také laxní přístup Berlusconiho vlády, která vedla zemi v období třetí fáze zavádění eura (1999–2002). Ministři většinou vnímali přijetí eura skepticky či s nezájmem, což podle mého názoru vedlo i k vytváření skeptické nálady v italské společnosti. Co se týče poklesu konkurenceschopnosti, domnívám se, že vliv na její snížení měly spíše jiné faktory než pouze zavedení eura. Pokles konkurenceschopnosti byl problémem již od 90. let a jeho příčinu vidím v neefektivnosti malých a středních italských podniků (situovaných především v regionech jižní Itálie), které jsou pro Itálii typické a které v stále více globalizovaném prostředí mají potíže se prosadit. Tabulka č. 2 Itálie: plnění Maastrichtských kritérií Zdroj: vlastní úprava a výpočty; data: ROSSI, S. La politica economica italiana32; Istat33 ; ČS=čl. státy

Maastrichtská kritéria

Mezní hodnoty kritérií k základnímu roku 1997

Stav plnění kritérií r. 1996 (Itálie) Stav plnění kritérií r. 1997 (Itálie)

Deficit veřejných financí

Deficit veřejných financí max. 3 % HDP

Výše hrubého veřejného dluhu

Cenová stabilita

Konvergence dlouhodobých úrokových sazeb

Veřejný dluh max. 60 % HDP

Míra inflace nepřekračuje o víc jak 1,5 p.b. míru inflace max. 3 ČS s nejlepší cenovou stabilitou

NÚM nepřekračuje o více jak 2 p.b. NÚM 3 ČS s nejnižší NÚM (nominální úroková míra)

4%

10,7 %

-7 %

120,9 %

(průměr zemí 2,6 %)

(průměr zemí 9,1 %)

-2,7 %

118,1 %

2%

7%

SPLŇUJE

SPLŇUJE

SPLŇUJE NESPLŇUJE

Stabilita směnných kurzů

Měnový kurz zafixován 2 roky před vstupem

Kurz fixuje, drží se v pásmu +/- 2,25 %

SPLŇUJE

31

Zavedení eura (web Min. financí). Paradox vnímaní inflace. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/spotrebitele_1223.html 32

ROSSI, S. La politica economica italiana. Roma: Laterza, 2007. ISBN 88-4208-321-6

33

Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=19&cHash=bb90a00567307e35c94ff12db92c 2863

18

1.3 HDP, veřejné finance HDP - analýza vývoje, současného stavu a srovnání s ostatními zeměmi EU Hrubý domácí produkt je jedním z nejdůležitějších makroekonomických ukazatelů. Vypovídá o ekonomické výkonnosti jednotlivých států a v přepočtu na obyvatele se často používá pro mezinárodní srovnání. Vývoji HDP je tedy věnována značná pozornost. Italský HDP se v období 1960–2001 zvýšil více jak čtyřikrát. V Itálii, stejně jako v ostatních vyspělých zemích Evropy, došlo během této časové řady k významným změnám v podílu jednotlivých sektorů hospodářství na HDP. Zatímco roku 1960 se zemědělství podílelo na HDP 12,5 % a oblast služeb a veřejné správy 48 %, roku 2001 obor zemědělství již představoval 3 % HDP a terciární sektor více jak 2/3 celkového HDP. Pokud shrneme vývoj italské ekonomiky od období po druhé světové válce až do roku 2000, je možné jej rozdělit na 3 hlavní období. Období poválečné rekonstrukce 1951–1972, pro které byl charakteristický ekonomický boom a průměrný meziroční růst italského HDP dosahoval 5,3 % – obdobné hodnoty vykazovaly také například Francie a Německo. Druhé období, 1973–1982 se neslo v duchu ekonomické krize vyvolané ropnými šoky 70. let a průměrný meziroční růst HDP Itálie v tomto období dosahoval 3,2 %. Období 1983–2000 bylo charakterizováno velkými změnami i v kontextu ostatních ekonomik, integrací a liberalizací mezinárodních finančních trhů a také přípravami na přijetí společné měny. Průměrný meziroční růst v tomto období dosáhl pouze 1,6 %.34 Co se týče první dekády 21. století, průměrný meziroční růst HDP se očekává na úrovni 0,3 %.35 Velký podíl na takto nízké hodnotě mají tempa růstu HDP z roku 2008 a 2009 v důsledku celosvětové ekonomické krize. Srovnání průměrného reálného růstu HDP Itálie s ostatními ekonomikami EU zobrazuje tabulka č. 3. Z údajů v této tabulce lze konstatovat, že se Itálie v období od roku 2000 vyznačuje pomalou dynamikou tempa růstu HDP. Pokud zhodnotíme vývoj HDP do roku 2007, tj. období, kdy HDP nebylo ještě ovlivněno celosvětovou ekonomickou krizí, tak mezi léty 2000–2007 byl průměrný

34

Universita’di Reggio Calabria. Pil e tasso di crescita. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://www.unirc.it/documentazione/materiale_didattico/600_2008_108_3352.pdf 35

BURACCHI, L. Pil italiano. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://blog.borsafinanza.com/archivi/2010-03

19

meziroční růst HDP Itálie cca 1,7 %, zatímco průměr EU27 se pohyboval na úrovni 2,7 %.36 Itálie nebyla jedinou zemí, která v tomto období vykazovala nízká tempa růstu. Trend pomalého tempa růstu reálného HDP se týká především původních zemí EU15, tj. členů EU bez států, které se k EU připojily v rámci východního rozšíření roku 2004 a Bulharska a Rumunska, které se staly členy EU roku 2007. Jediným původním státem, který si udržel relativně vyšší tempo růstu reálného HDP v letech 2000–2007 než ostatní původní státy EU, je Lucembursko, které dvojnásobně převyšuje průměr EU za toto období. Nejdynamičtější tempa růstu mezi roky 2000–2007 dosáhly země, které se připojily k EU roku 2004 v rámci zmiňovaného východního rozšíření (určitými výjimkami byly, jak ukazuje tabulka Maďarsko, Malta a Kypr). Lotyšsko mezi lety 2005–2007 dosahovalo až dvojciferných hodnot tempa růstu. Fenomén pomalého tempa růstu se tedy netýká celé EU, jak bylo v posledních letech často médii publikováno. Nutno podotknout, že země, které vykazovaly nejvyšší tempa růstu v období 2000–2007 byly také nejvíce postiženy celosvětovou ekonomickou krizí – např. HDP Lotyšska se v roce 2009 propadlo o -18 % oproti předchozímu roku. Pokud však srovnáme Itálii s ostatními zakladatelskými zeměmi EU, tak propad italského HDP byl největší – roku 2009 došlo k hospodářskému poklesu o 5 %. V rámci EU15 dosáhlo mezi lety 2008 a 2009 dle dat z tabulky č. 3 většího hospodářského poklesu než Itálie jen Irsko (-7,6 %), Finsko (-8,2 %), Švédsko (-5,3 %) a Spojené království (-4,9 %). Jedním z možných vysvětlení je skutečnost, že Itálie je silně proexportně orientovaná země a krize s sebou přinesla pokles vývozu mezi rokem 2008 a 2009 až o 20,7 %.37 Jedinou zemí EU, která si po celé období působení krize udržela ekonomický růst, je Polsko. Takový hospodářský úspěch Polska byl umožněn vlivem několika různých faktorů. Výhodou polské ekonomiky se stala skutečnost, že ještě nepřijala společnou měnu euro a že polský zlotý není v systému pevného kurzu. Polská banka tak devalvovala měnu až o 25 %. Polsku se také podařilo zachovat silnou spotřebu. Svou roli sehrál také návrat Poláků ze zahraničí do země za účelem pomoci domácí ekonomice a relativně velký rozsah státního majetku. V neposlední řadě bylo významným faktorem i to, že polský HDP je tvořen především domácí 36

vlastní výpočty, zdroj: Eurostat. Real GDP growth rate. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tsieb020

37

Zastupitelský úřad v Římě. Souhrnná teritoriální informace Itálie. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/italie/1000683/

20

poptávkou – značný pokles zahraniční poptávky tak na HDP Polska neměl takový vliv.38 Za rok 2010 bylo zaznamenáno významné oživení italské ekonomiky, kdy meziroční tempo růstu HDP dosáhlo 1,3 %. Italské ekonomice se tak podařilo vzpamatovat se z krize a dosáhnout ekonomického růstu, i když nikoliv velkého. Dle dat Eurostatu je na rok 2011 a 2012 předvídán meziroční růst reálného HDP okolo 1,1 %, resp. 1,4 %.39 Tabulka č. 3 Tempo růstu reálného HDP 2000–2010 Zdroj: vlastní úprava; data: Eurostat40 ; v procentech Tempo růstu reálného HDP (%) – změna k předchozímu roku

Země Itálie Belgie Bulharsko Česká republika Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené království EU27

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

3,7 3,7 5,7 3,6 3,5 3,2 10 9,7 4,5 5 3,9 5 6,9 3,3 8,4 4,9 : 3,9 3,7 4,3 3,9 2,4 4,4 1,4 5,3 4,5 3,9 3,9

1,8 0,8 4,2 2,5 0,7 1,2 7,5 5,7 4,2 3,6 1,9 4 8 6,7 2,5 3,8 -1,6 1,9 0,5 1,2 2 5,7 2,8 3,5 2,3 1,3 2,5 2

0,5 1,4 4,7 1,9 0,5 0 7,9 6,5 3,4 2,7 1 2,1 6,5 6,9 4,1 4,1 2,6 0,1 1,6 1,4 0,7 5,1 4 4,6 1,8 2,5 2,1 1,3

0 0,8 5,5 3,6 0,4 -0,2 7,6 4,4 5,9 3,1 1,1 1,9 7,2 10,2 1,5 4 -0,3 0,3 0,8 3,9 -0,9 5,2 2,8 4,8 2 2,3 2,8 1,4

1,5 3,2 6,7 4,5 2,3 1,2 7,2 4,6 4,4 3,3 2,5 4,2 8,7 7,4 4,4 4,5 1,1 2,2 2,5 5,3 1,6 8,5 4,3 5,1 4,1 4,2 3 2,5

0,7 1,7 6,4 6,3 2,4 0,8 9,4 6 2,3 3,6 1,9 3,9 10,6 7,8 5,4 3,2 4,7 2 2,5 3,6 0,8 4,2 4,5 6,7 2,9 3,2 2,2 2

2 2,7 6,5 6,8 3,4 3,4 10,6 5,3 5,2 4 2,2 4,1 12,2 7,8 5 3,6 2,1 3,4 3,6 6,2 1,4 7,9 5,9 8,5 4,4 4,3 2,8 3,2

1,5 2,9 6,4 6,1 1,6 2,7 6,9 5,6 4,3 3,6 2,4 5,1 10 9,8 6,6 0,8 4,4 3,9 3,7 6,8 2,4 6,3 6,9 10,5 5,3 3,3 2,7 3

-1,3 1 6,2 2,5 -1,1 1 -5,1 -3,5 1 0,9 0,2 3,6 -4,2 2,9 1,4 0,8 5,3 1,9 2,2 5,1 0 7,3 3,7 5,8 0,9 -0,6 -0,1 0,5

-5,2 -2,8 -5,5 -4,1 -5,2 -4,7 -13,9 -7,6 -2 -3,7 -2,6 -1,7 -18 -14,7 -3,7 -6,7 -3,4 -3,9 -3,9 1,7 -2,5 -7,1 -8,1 -4,8 -8,2 -5,3 -4,9 -4,2

1,3 2,1 0,2 2,4 2,1 3,6 3,1 -1 -4,5 -0,1 1,6 1 -0,3 1,3 3,2 1,2 3,7 1,8 2 3,8 1,4 -1,3 1,2 4 3,1 5,5 1,3 1,8

38

FinExpert. HDP: Polsko rostlo i v krizi, Česko ztrácelo. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://finexpert.e15.cz/hdp-polsko-rostlo-i-v-krizi-cesko-ztracelo

39

Eurostat. Real GDP growth rate. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tsieb020

40

Tamtéž

21

Ke srovnání ekonomické úrovně jednotlivých států je vhodné použít ukazatele HDP v jeho jiné formě – HDP na obyvatele v paritě kupní síly (PKS). HDP v takové úpravě je očištěné od vlivu měnových kurzů a cenových hladin. Následující graf č. 1 ukazuje absolutní i procentní změnu HDP na obyvatele v PKS v zemích EU za období 2000–2009. Itálie se z hlediska absolutní hodnoty HDP/ob. nachází na 12. místě v rámci zemí EU. Její HDP na hlavu vykazuje nadprůměrné hodnoty ve srovnání s průměrem EU27, avšak podprůměrné hodnoty ve srovnání s EU15. Pokud přiřadíme hodnotu 100 celé EU27 jako výchozí hodnotu, potom průměr EU15 roku 2009 byl 111 % a italská ekonomika dosahovala 107 % unijního průměru. V tomto typu srovnání se za Itálií z původních členských států nachází pouze Řecko (93 % unijního průměru) a Portugalsko (78 % unijního průměru).41 V období 2000–2009 vykázala Itálie nejmenší procentuální změnu HDP/ob. ze všech států EU. Roku 2000 dosahoval HDP/ob. absolutní hodnoty 22 300 euro, do roku 2009 došlo ke zvýšení na 24 400, což představuje nárůst o pouhých 9,4 %. Jednalo se o jedinou zemi EU, jejíž nárůst HDP/ob. v absolutní hodnotě dosahoval jednociferné hodnoty (viz tabulka č. 4). Průměrný růst EU27 dosahoval hodnoty 23 %, přičemž největší přírůstek mezi roky 2000 a 2009 vykázaly Bulharsko a Rumunsko, kde nastala změna o 101,9 %, resp. 114 %. Z původních členských států dosáhlo největšího přírůstku za dané období Lucembursko, kde změna činila 36,8 %. Z grafu č. 1 je tedy zřejmé, že členská základna EU reálně konverguje, a to díky pomalému tempu růstu HDP u původních členských států a velmi dynamickém tempu růstu u nových členských zemí EU z východního rozšíření, Rumunska a Bulharska. Otázkou však zůstává: z jakého důvodu roste italská ekonomika pomaleji než ekonomiky ostatních států EU15? Jako častý faktor zodpovědný za tento vývoj bývá uváděno přijetí společné měny eura. Jako hlavní argument bývá zmiňován růst všeobecné cenové hladiny po zavedení eura, nicméně jak již bylo řečeno v předchozí části této práce, tak zvýšení cen se týkalo jen vybraných komodit a služeb a bylo krátkodobého charakteru; v dlouhodobém horizontu se inflace v letech od přijetí eura pohybuje na nízkých hodnotách. Druhým uváděným negativním dopadem zavedení eura bývá pokles domácí poptávky, jejímž prostřednictvím mělo dojít k poklesu tempa růstu HDP. Je pravda, že k určitému snížení domácí poptávky došlo, především roku 2003, nicméně od roku 2004

41

ABRHÁM, J. Ekonomický růst a konvergence v prostředí Evropské unie (Přednáška). Praha: VŠE, Zimní semestr 2010/2011

22

vykazuje poptávka stabilní trend s malými fluktuacemi v řádech desetin procenta, max. jednoho procenta. V období po zavedení eura také došlo k poklesu zahraniční poptávky – propad byl evidován u mnoha zemí, které přijaly společnou měnu, jelikož silné euro znevýhodňovalo exportéry a zavedení eura bývá tak přičítán značný pokles konkurenceschopnosti italských podniků. Nicméně v polovině první dekády 21. století začala zahraniční poptávka opět růst, což vedlo k oživení většiny ekonomik, s výjimkou Itálie. Domnívám se, že pomalá dynamika tempa růstu HDP není způsobena zavedením eura, nebo alespoň ne zcela. K významným, avšak italskou vládou často opomíjeným faktorům ovlivňujícím chod ekonomiky Itálie patří strukturální problémy,42 které poukazují na hlubší problémy italského hospodářství. Jedná se především o vysoké zadlužení italské vlády a neuspokojivý stav veřejných financí; vyšší růst nákladů práce oproti ostatním zemím eurozóny, který však není doprovázen růstem produktivity práce. Za příčinou nízké konkurenceschopnosti italských podniků stojí, jak již bylo zmíněno dříve, především jejich nízká efektivnost vzhledem k rodinnému charakteru firem (především na jihu země) a jejich malým rozměrům, které jim neumožní realizovat úspory z rozsahu, investovat do vědy a výzkumu a zavádět nové moderní technologie.

42

Tiscali. Pil, Rehn: Ecco perche’Italia cresce meno di altri. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://notizie.tiscali.it/feeds/11/03/01/t_02_03_20110301_000032.html?economia

23

Graf č. 1 HDP/ob. v zemích EU – procentní změna 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat43

Tabulka č. 4 HDP/ob. zemí EU – absolutní hodnoty a procentní změna 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat44

Země

Lucembursko Nizozemsko Irsko Rakousko Dánsko Švédsko Německo Belgie Finsko Spojené král. Francie ITÁLIE Španělsko Kypr

Rok 2000

Rok 2009

46 700 25 600 25 000 25 000 25 100 24 300 22 600 24 000 22 300 22 700 22 000 22 300 18 500 16 900

63 900 30 800 29 800 29 300 28 400 27 900 27 400 27 400 26 600 26 400 25 400 24 400 24 300 23 200

Procentní změna za období 2000-2009

36,8 20,3 19,2 17,2 13,1 14,8 21,2 14,2 19,3 16,3 15,5 9,4 31,4 37,3

Země

Řecko Slovinsko Česká rep. Malta Portugalsko Slovensko Maďarsko Estonsko Polsko Litva Lotyšsko Bulharsko Rumunsko EU27

43

Rok 2000

16 000 15 200 13 000 15 900 15 400 9 600 10 600 8 600 9 200 7 500 7 000 5 400 5 000 19 100

Rok 2009

21 900 20 700 19 200 19 000 18 800 17 200 15 300 15 000 14 300 12 900 12 200 10 900 10 700 23 500

Procentní změna za období 2000-2009

36,9 36,2 47,7 19,5 22,1 79,2 44,3 74,4 55,4 72,0 74,3 101,9 114,0 23,0


Tamtéž

24

Veřejné finance - analýza vývoje, současného stavu a srovnání s ostatními zeměmi EU Itálie se dlouhodobě vyznačuje velmi vysokým veřejným dluhem, který se nepřibližuje k hranici 60 % HDP stanové Maastrichtskými kritérii. Dluh je důsledkem dlouhodobého deficitního státního hospodaření a neefektivní rozpočtové politiky. Ačkoli po zavedení eura došlo k zmírnění schodků veřejných financí, akumulovaný veřejný dluh se dlouhodobě nedaří snižovat. K postupné akumulaci dluhu začalo docházet již od konce 60. let, v období, kdy končila éra tzv. ekonomického zázraku, během kterého došlo k prudké expanzi ekonomiky. Roku 1963 dosáhl veřejný dluh svého minima od konce 2. světové války; veřejný dluh tvořil pouze 32,6 % HDP. Postupně však začaly narůstat veřejné výdaje; roku 1960 činily 29 % HDP, avšak do roku 1990 se téměř zdvojnásobily a dosáhly hodnoty 53,5 % HDP. Takové zvýšení veřejných výdajů bylo důsledkem budování tzv. státu blahobytu, který klade velký důraz na zajišťování sociálních služeb. Italská vláda se tak vydala keynesiánskou cestou růstu, kdy zvyšováním veřejných výdajů chtěla podpořit produkci a tím ekonomický růst. Zvýšení vládních výdajů ale nebylo doprovázeno úměrným zvýšením daní, aby došlo k vyrovnání na příjmové stránce rozpočtu. Rozpočty tak začaly být deficitní. Vzhledem k nevyváženosti výdajů a příjmů se schodek státního rozpočtu vyšplhal z původních -2 % v 80. letech až na -11 % HDP. V 70. letech byla Itálie silně postižena ekonomickou krizí v důsledku světové energetické krize, která byla v Itálii navíc doprovázena stagflací45. Vysoká inflace snižovala náklady dluhové služby, a tak dluh na konci 70. let mírně klesal; roku 1980 dosáhl hodnoty 58,2 % HDP, avšak již převyšoval veřejné dluhy některých evropských zemí – s výjimkou Belgie (78,6 % HDP) a Irska (75,2 % HDP). Pro srovnání roku 1980 Francie dosahovala veřejného dluhu 19,8 % HDP, Německo 31,7 % HDP a Spojené království 53,2 % HDP.46 Naopak nejmenší problém s dluhem mělo Lucembursko (9,3 % HDP). Mezitím však Banka Itálie (Banca d’Italia) emitovala peníze za účelem nákupu státních cenných papírů, které nebyly určeny pro trh, a tím ještě akcelerovala inflaci.

45

situace, kdy dochází k stagnaci reálného produktu a zároveň i ke zvyšování všeobecné cenové hladiny

46

Leibniz-Rechenzentrum. Gross government debt in EU countries, 1980–2003. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.lrz.de/~ces/Fiskal/Stabilitaetspakt%20EEAG.pdf

25

Roku 1981 došlo k oddělení fiskálních a monetárních pravomocí, které dříve spadaly pod Ministerstvo pro státní pokladnu (Ministero del Tesoro).47 Banka Itálie se tak stala nezávislou na vládě. To vedlo k tomu, že již nebyla zavázána provádět tzv. monetizaci dluhu, tj. snižovat dluh tiskem nových peněz. Vzhledem k tomu, že nedošlo k ani potřebné úpravě fiskální politiky, státní dluh se nadále zvyšoval. Svého vrcholu dosáhl roku 1994 – 121,8 % HDP. Roku 1995 se italský státní dluh (121,5 % HDP) dostal na druhé místo po Belgii (129,9 % HDP), státní dluh Řecka byl 97,0 % HDP – zde je však nutné si uvědomit, že až později bylo zjištěno, že Řecko používá nesprávnou metodiku výpočtů a vzhledem k vývoji tohoto ukazatele se dá očekávat, že řecký dluh byl v té době vyšší. Ostatní zakladatelské státy ES vykazovaly následující hodnoty: Francie (55,5 % HDP), Německo (55,6 % HDP), Nizozemí (76,1 %), Lucembursko (7,4 % HDP). Itálie se však musela začít připravovat na přijetí společné měny, jak bylo vysvětleno v předchozí kapitole. Devadesátá léta se tak nesla v duchu snahy italské vlády o ozdravení veřejných financí a snížení dluhu, k jehož akumulaci došlo v minulých letech. Meziroční nárůst veřejného dluhu o 7,2 p.b. mezi léty 1991 a 1992 a o 10,4 p.b. mezi roky 1992 a 1993 ukazoval na alarmující stav veřejných financí. Schodek veřejných financí sice nerostl takovým tempem jako dluh, nicméně se mezi lety 1991–1993 pohyboval na úrovni -11 % HDP.48 Vzhledem k blížícímu se roku hodnocení konvergenčních kritérií se Itálie se začala soustředit na zlepšování stavu veřejných financí. Především se jednalo o zvyšování daňové zátěže pro posílení příjmové stránky rozpočtů (některé daně byly jen dočasné, viz dříve vysvětlená „daň pro Evropu“). Významné škrty zaznamenala výdajová část rozpočtů, a to především v sociální oblasti.

Jednalo se o úspory v sociální a zdravotní oblasti,

školství, zmražení mezd; docházelo tím ke snižování sociální ochrany. Italská vláda se uchýlila i k omezení investičních výdajů což se dotklo především investic do infrastruktury, modernizace státní správy (která byla a je dodnes silně zatížena byrokracií) a omezení investic se projevilo i v oblasti aktivit na rozvoj zaostalých jižních regionů. V 90. letech navíc došlo k privatizaci několika významných státních podniků. Jak je vidět 47

Ministero del Tesoro bylo vládním orgánem, který byl určen k supervizi a řízení veřejného dluhu, státních výdajů a monetární politiky.

48

Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z:http://noiitalia.istat.it/index.php?id=7&user_100ind_pi1[id_pagina]=124&cHash=88b94b392b1d294b769eee8b1c1aaf 8

26

v tabulce č. 5, deficit veřejných financí se podařilo snížit na takovou úroveň, že se od dob hodnocení konvergenčních kritérií roku 1997 pohyboval alespoň v blízkosti 3 % HDP. Dluh se však na uspokojivou úroveň snížit nepodařilo. V letech 2005 a 2006 došlo k jeho mírnému zvýšení, což bylo způsobeno uvolněním rozpočtové disciplíny a také zpomalením růstu HDP. Nabízí se otázka: proč? Jako jeden z hlavních důvodů bývají uváděné zmíněné přílišné veřejné výdaje. Je pravdou, že Itálie vydává velké částky na důchody. Za rok 2008 výdaje na důchody představovaly 15 % HDP, což patří k nejvyšším údajům v EU. Pro srovnání: průměr penzijních výdajů v EU 27 činil 11,7 % HDP, v ČR například 8,5 % HDP.49 Další velkou položku státních výdajů tvoří platy státních zaměstnanců. Silné postavení odborů komplikuje zavádění penzijních reforem. Zajímavé je také sledovat rozpočtovou disciplínu v závislosti na vládě, která je u moci. Jak již bylo řečeno, od poloviny 90. let bývají u moci středo-pravicové koalice Silvia Berlusconi (4 vlády: 1994-1995, 2001-2005, 2005-2006, od 2008 dodnes), které jsou střídány vládami levice v čele s Romanem Prodim (2 vlády: 19961998, 2006-2008). Vlády jsou velmi nestabilní a nezajišťují téměř žádnou kontinuitu. Romano Prodi je známý jako politik se zodpovědným přístupem k evropským požadavkům, což se ukázalo již v roce 1997, kdy jeho vláda realizovala fiskální reformy, díky kterým se podařilo splnit kritérium deficitu veřejných financí. Pokud se podíváme na roky 2007 a 2008, tak v těchto letech byl zaznamenán nejmenší schodek veřejných financí od roku 2000. Mezi léty 2001–2005, kdy schodky vykazovaly vyšší hodnoty, se nacházela u moci Berlusconiho vláda. Silvio Berlusconi se svou vládou projevil nevstřícný přístup už v období zavádění eura. Je znám jako velmi populistický politik, nezabývající se příliš požadavky EU. Snižování veřejného schodku je ve společnosti vnímáno negativně, a proto se mnozí politici potřebným reformám vyhýbají (nejenom v Itálii). Berlusconi je podle mého názoru jedním z nich, což také naznačují zvýšené schodky státního rozpočtu v období, kdy se u moci nachází jeho vláda. V květnu roku 2008 byl Berlusconi v předčasných volbách po dvouleté přestávce zvolen a zdá se, že se začal více soustředit na požadavky EU – ať už z vlastního přesvědčení nebo jej k tomu vedly jiné politické důvody. Faktem zůstává, že ještě toho roku v červenci došlo ke schválení nové verze státního rozpočtu, jejímž cílem bylo zjednodušení rozpočtové schvalovací procedury. Jednotlivé

49

Eurostat. Social protection – expenditures on pensions. [on-line] [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/social_protection/data/main_tables

27

resorty získaly větší míru autonomie a ministerstvům byl nastaven strop veřejných výdajů. Významnou novinkou se stalo především zavedení tříletého rozpočtového období, které nahradilo původní jednoroční. Právě systém rozpočtového plánování byl v Itálii často kritizován, jelikož italská vláda tradičně rozpočet schvalovala na konci kalendářního roku a s mnoha narychlo vytvořenými pozměňovacími návrhy, což rozpočtu ubíralo na jeho přehlednosti. Podívejme se nyní podrobněji na výdajovou stránku rozpočtů. Pokud porovnáme státní výdaje italské vlády na obyvatele s ostatními zeměmi EU, zjistíme, že se Itálie nachází až na 11. místě s 13 tisíci eur na obyvatele za rok 2009. Největší výdaje na hlavu mělo za ten samý rok Lucembursko (32 tisíc eur/ob), Dánsko (23 tisíc eur/ob.) a Finsko (18 tisíc eur/ob.).50 Z tabulky č. 6 lze vyčíst, že všechny tyto země mají také nízký podíl dluhu na HDP, v případě Lucemburska nejnižší v EU. Problém Itálie totiž podle mého názoru nespočívá v současné době v neefektivní rozpočtové politice, ale je důsledkem skutečnosti, že stát je nucen splácet nakumulovaný dluh vytvořený v dřívějších letech. Domnívám se, že aby bylo dosaženo výrazného snížení dluhu, musel by státní rozpočet vykázat značný přebytek. To však není velmi reálné, obzvlášť v současné době, kdy se všechny ekonomiky EU vzpamatovávají z celosvětové ekonomické krize. Tuto myšlenku podporují i data v první části tabulky č. 5 týkající se veřejných financí. Primární schodek se liší od celkového deficitu tím, že nezahrnuje náklady na dluhovou službu. Jak je vidět, pokud by vláda nemusela splácet nakumulovaný dluh, tak by se veřejné finance nacházely v přebytku. Celkový deficit veřejných financí tak obsahuje náklady dluhové služby, které jsou nezávislé na současné fiskální politice a závisí na výši kumulovaného dluhu a na úrokových sazbách platných na finančním trhu. Je tak podle mého názoru nutné rozeznávat příčiny od následků. Italský poslanec Andrea Ricci pak tuto teorii rozvádí ještě dále: „Určitou námitkou proti mému tvrzení, že za astronomickou výši veřejného dluhu je zodpovědná monetární politika, by mohl být argument, že placení nákladů dluhové služby je nezbytné, aby nedocházelo k okrádání věřitelů, kteří investovali do státních cenných papírů. Ve skutečnosti však tomu tak není. Pokud by reálné úrokové sazby očištěné od inflace byly rovné tempu růstu HDP, podíl

50

Zdroj: Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=19&cHash=bb90a00567307e35c94ff12db92c 2863

28

dluhu na HDP by se výrazně snížil.“51 Ricci tvrdí, že úrokové sazby na veřejný dluh byly v minulosti nastaveny jako příliš vysoké a že investor nakupující státní cenné papíry očekává nízké riziko, a je proto ochoten akceptovat minimální úrokovou sazbu. Co se týče daňové zátěže, tak míra zdanění nejprve rostla na konci 90. let, následně mírně klesala (hodnoty okolo 40 %) a roku 2009 zaznamenala své maximum od roku 1997 – 43,2 % HDP vzhledem k reakci vládní politiky na světovou ekonomickou krizi a snaze ozdravit veřejné finance. Itálie tak patří mezi 6 států EU s největší mírou daňového zatížení. Vyšší mírů daňového zatížení mají tradičně také Dánsko (49 % HDP), Švédsko (47,8 % HDP), Finsko (43 %), ale také Belgie, Rakousko či Francie, jejichž hodnoty se také pohybují nad 40 % HDP.52 Problémem italské ekonomiky jsou však vysoké daňové úniky, které v regionech Mezzogiorna dosahují až dvojnásobných hodnot než v regionech severních. V regionech Kalábrie míra daňových úniků dosahuje až 85 %, na Sicílii 63 %. Podle odhadů za rok 2009 mohla daňová kvóta, očištěná od daňových úniků, dosáhnout až 54 % HDP. Oficiální údaje však daňové úniky nezapočítají.53

51

volně přeloženo; RICCI, A. Le vere cause della crescita del debito pubblico. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.alasinistra.it/debito%20pubblico.htm

52

údaje za rok 2009; zdroj: Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=19&cHash=bb90a00567307e35c94ff12db92c 2863

53

Zastupitelský úřad ČR v Římě. Souhrnná teritoriální informace Itálie. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/italie/1000683/

29

Tabulka č. 5 Vývoj schodku rozpočtu Itálie 1987–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat54

Rok

Deficit rozpočtu (%)

1987

-11,5 -11,0 -11,4 -11,4 -11,4 -10,4 -10,0 -9,1 -7,4 -7,0 -2,7 -2,8 -1,7 -0,8 -3,1 -2,9 -3,5 -3,5 -4,3 -3,4 -1,5 -2,7 -5,3

1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Primární schodek (%)

Nominální HDP (abs.hodnota)

-3,6 -2,8 -2,3 -1,4 0,0 1,8 2,6 2,3 4,2 4,6 6,6 5,1 4,9 5,5 3,2 2,7 1,6 1,2 0,3 1,3 3,5 2,5 -0,6

519 651 577 455 634 021 701 352 765 806 805 682 829 758 877 708 947 339 1 003 778 1 048 766 1 091 361 1 127 091 1 191 057 1 248 648 1 295 226 1 335 354 1 391 530 1 429 479 1 485 377 1 546 177 1 567 851 1 520 870

Veřejný dluh (abs. hodnota)

460 418 522 732 589 995 663 831 750 798 847 596 959 111 1 069 415 1 151 489 1 213 508 1 238 172 1 254 388 1 281 550 1 300 269 1 358 351 1 368 897 1 394 339 1 445 826 1 514 408 1 584 093 1 602 069 1 666 461 1 763 559

Dluh/HDP (%)

88,6 90,5 93,1 94,7 98,0 105,2 115,6 121,8 121,5 120,9 118,1 114,9 113,7 109,2 108,8 105,7 104,4 103,9 105,9 106,6 103,6 106,3 116,0

Zhodnoťme tedy současný stav veřejných financí v kontextu EU. Itálie vykazuje 2. nejvyšší dluh z členských zemí EU po Řecku. Roku 2008 tvořil podíl dluhu na HDP 110,3 % u Řecka, 106,3 % HDP u Itálie. Kritérium 60 % HDP nesplňovaly i tyto země EU: Belgie (89,6 % HDP – jak je vidět, Belgii se podařilo státní dluh snížit výrazněji než Itálii), Maďarsko (72,3 %), Francie (67,5 % HDP), Portugalsko (65,3 % HDP), Německo (66,3 % HDP) a Malta (63,1 % HDP).55 Roku 2009, jak můžeme vidět z následující tabulky, došlo k nárůstu podílu veřejného dluhu u všech zemí EU v důsledku celosvětové ekonomické krize.

54

Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z:http://noiitalia.istat.it/index.php?id=7&user_100ind_pi1[id_pagina]=124&cHash=88b94b392b1d294b769eee8b1c1aaf 8

55

Tamtéž

30

Tabulka č. 6 Veřejný dluh v zemích EU 1995–2009 Zdroj: vlastní úprava, data: Istat56 Veřejný dluh/HDP (%) Země

Itálie Rakousko Belgie Bulharsko Kypr Dánsko Estonsko Finsko Francie Německo Řecko Irsko Lotyšsko Litva Lucembursko Malta Nizozemí Polsko Portugalsko Spojené království Česká republika Rumunsko Slovensko Slovinsko Španělsko Švédsko Maďarsko EU27

Deficit veřejných financí (%)

1995

2000

2006

2007

2008

2009

1995

2000

2006

2007

2008

2009

121,5 68,3 130,4 .... 40,6 72,6 9,0 56,6 55,5 55,6 97,0 82,1 15,1 11,9 7,4 35,3 76,1 49,0 61,0 51,2 14,6 7,0 22,1 .... 63,3 72,2 85,2 ....

109,2 66,5 107,9 74,3 48,7 52,4 5,1 43,8 57,3 59,7 103,4 37,8 12,3 23,7 6,2 55,9 53,8 36,8 50,5 41,0 18,5 22,5 50,3 .... 59,3 53,6 55,0 61,9

106,6 62,1 88,1 21,6 64,6 32,1 4,4 39,7 63,7 67,6 106,1 24,8 10,7 18,0 6,7 63,4 47,4 47,7 63,9 43,4 29,4 12,4 30,5 26,7 39,6 45,0 65,7 61,5

103,6 59,3 84,2 17,2 58,3 27,4 3,7 35,2 63,8 64,9 105,0 25,0 9,0 16,9 6,7 61,7 45,3 45,0 62,7 44,5 29,0 12,6 29,6 23,4 36,1 40,0 66,1 58,8

106,3 62,5 89,6 13,7 48,3 34,2 4,6 34,1 67,5 66,3 110,3 44,3 19,7 15,6 13,6 63,1 58,2 47,1 65,3 52,1 30,0 13,4 27,8 22,5 39,8 38,2 72,3 61,8

116,0 67,5 96,2 14,7 58,0 41,4 7,2 43,8 78,1 73,4 126,8 65,5 36,7 29,5 14,5 68,6 60,8 50,9 76,1 68,2 35,3 23,9 35,4 35,4 53,2 41,9 78,4 74,0

-7,4 -5,8 -4,5 …. -0,8 -2,9 1,1 -6,2 -5,5 …. …. -2,1 -1,6 -1,6 2,4 -4,2 …. -4,4 -5,0 -5,9 -2,1 -3,4 -8,4 -6,5 -7,4 -8,7 -5,0

-0,8 -1,7 0,0 -0,3 -2,3 2,3 -0,2 6,8 -1,5 1,3 -3,7 4,8 -2,8 -3,2 6,0 -6,2 2,0 -3,0 -2,9 3,6 -3,7 -4,7 -3,7 -1,0 3,7 -3,0 0,0

-3,4 -1,5 0,2 1,9 -1,2 5,2 2,4 4,0 -2,3 -1,6 -5,7 2,9 -0,5 -0,4 1,4 -2,7 0,5 -3,6 -4,1 -2,7 -2,6 -2,2 -3,2 -1,3 2,0 2,3 -9,3 -1,4

-1,5 -0,4 -0,3 1,1 3,4 4,8 2,5 5,2 -2,7 0,3 -6,4 0,0 -0,3 -1,0 3,7 -2,3 0,2 -1,9 -2,8 -2,7 -0,7 -2,6 -1,8 0,0 1,9 3,6 -5,0 -0,6

-2,7 -0,5 -1,3 1,7 0,9 3,4 -2,8 4,2 -3,3 0,1 -9,4 -7,3 -4,2 -3,3 3,0 -4,8 0,6 -3,7 -2,9 -5,0 -2,7 -5,7 -2,1 -1,8 -4,2 2,2 -3,7 -2,0

-5,3 -3,5 -6,0 -4,7 -6,0 -2,7 -1,7 -2,5 -7,5 -3,0 -9,2 -0,7 -3,8 -5,4 -7,2 -9,3 -5,8 -8,6 -7,9 -5,8 -0,9 -4,4 -6,3

Italská vláda v květnu roku 2010 schválila další soubor opatření, kterými chce dosáhnout snížení výdajů, omezení státních zásahů do ekonomiky a snížení korupce. Hlavním cílem vlády je dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Vláda doufá, že se jí tak podaří zmírnit dluh. Je však otázkou, do jaké míry. Určitě bude velkým úspěchem, pokud se dluh v dlouhodobém horizontu nebude zvyšovat; takový vývoj by byl pak rozhodně zásluhou případných vyrovnaných rozpočtů. Nicméně nakumulovaný dluh z minulosti zůstává. Podle posledních údajů Istatu vzrostl veřejný dluh roku 2010 na 119 % HDP a deficit 56

Tamtéž

31

veřejných financí se snížil na -4,6 % HDP.57 Prognózy na roky 2011 a 2012 nejsou pro Itálii z hlediska fiskálních ukazatelů příznivé. I přes úsporná opatření vlády se očekává, že veřejný dluh a schodek veřejných financí zůstanou na vysoké úrovni. Dle zprávy Italského průmyslového svazu Confidustria deficit veřejných rozpočtů dosáhne roku 2011 a 2012 120,3 % HDP, resp. 119,8 % HDP a rozpočtový deficit -4,2 %, resp. -3,2 %.58 Itálie se v současné době nachází v tzv. proceduře nadměrného schodku, do které se země eurozóny může dostat, pokud neplní závazky vyplývající z Paktu stability a růstu. Daná země musí předložit plán, jak chce vzniklou situaci řešit, a Evropská komise v případě neplnění plánu může na zemi uvalit případné finanční sankce. Itálie má však „štěstí“, že pravidla vyplývající z Paktu nejsou tak přísná a případné sankce nejsou udělovány automaticky. Problémy s plněním Paktu se u některých zemí začaly projevovat až po zavedení společné měny, kdy některé členské státy nebyly schopné dostát svým závazkům; a netýkalo se to pouze Itálie nebo Belgie. Spory vyvrcholily roku 2002, kdy deficit veřejných financí přestaly plnit dvě významné ekonomiky eurozóny – Francie a Německo, které mají v rámci EU velký vliv. Tyto státy však nesouhlasily s uvalením sankcí za porušení Paktu, což následně vedlo až ke značnému zmírnění podmínek. Byla tak stanovena řada výjimek, kdy je možné deficit 3 % HDP překročit a další pravidla. Itálie spolu s Francií a Německem patří k zemím eurozóny, které se tradičně řadí mezi kritiky fiskálních požadavků ze strany EU. Uvádějí, že nastavení kritérií neodpovídá současnému ekonomickému vývoji. Jedním z argumentů je současná nízká dynamika růstu HDP původních členských států EU, jelikož v době stanovení konvergenčních kritérií byla tempa růstu výrazně vyšší. Také deficit 3 % HDP podle některých názorů neumožňuje dostatečně rychle reagovat na případné krize a stagnace ekonomik. Fiskální kritéria však podle mého názoru mají svůj smysl i v dnešní ekonomice – i když je samozřejmé, že v období po celosvětové ekonomické krizi téměř všechny státy EU nejsou schopny (doufejme dočasně) daná kritéria dodržovat. Ostatně jak tvrdí Abrhám v publikaci Komparativní ekonomika EU: „Dle našeho názoru je ale dodržování fiskální disciplíny prospěšné i pro současné evropské ekonomiky. Přispívá k udržení stability 57

Rss-notizie. Italia: Pil + 1,3 % nel 2010; debito/Pil al 119 %. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.rss-notizie.it/article_italia_pil_%2B13_nel_2010_debito-pil_al_119__7425708.htm

58

Zastupitelský úřad v Římě. Zhodnocení a předpověď hospodářského vývoje v Itálii. [on-line] [cit. 201103-31]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/italie/italie-hospodarsky-vyvojprognozy/1000683/59359/

32

v eurozóně a plnění inflačních cílů Evropské centrální banky. Vyrovnané nebo přebytkové rozpočty také usnadňují v dlouhém období realizaci strukturálních reforem, které jsou nezbytné pro udržení konkurenceschopnosti současných evropských ekonomik. Deficity veřejných rozpočtů také v řadě případů nevznikají z ekonomických, ale politických důvodů (výdaje před volbami, neodůvodněné výdaje veřejných institucí, apod.).“59

1.4 Inflace, platební bilance Inflace Jak již bylo řečeno v subkapitole Vstup Itálie do eurozóny: analýza plnění Maastrichtských kritérií, Itálie se řadí k zemím s tradičně vysokou mírou inflace, která však byla v posledních letech před celosvětovou ekonomickou krizí nižší z důvodu pomalé dynamiky tempa růstu HDP. K akceleraci růstu míry inflace začalo docházet na konci 60. let. Takový vývoj souvisel s vývojem HDP – italská ekonomika zažívala zmíněný ekonomický boom, což vedlo k zvyšování dynamiky tempa růstu HDP a následnému „přehřívání ekonomiky“, v jehož důsledku se zvyšovala míra inflace. Tento vývoj se však netýkal pouze Itálie; vyšší míra inflace doprovázela ekonomický růst většiny průmyslových ekonomik. Roku 1970 vykazovala italská ekonomika meziroční růst míry inflace 4,9 %, od roku 1973 až do roku 1984 již pro ni byly charakteristické pouze dvojciferné hodnoty míry inflace.60 Italská vláda se snažila danou situaci řešit především uplatňováním restriktivní měnové politiky, což především v 90. letech přineslo výsledky v podobě splnění požadovaného inflačního konvergenčního kritéria. Pokud zhodnotíme vývoj inflace v první dekádě 20. století, tak mezi roky 2000– 2004 se Itálie pohybovala nad unijním průměrem, roku 2005 a 2006 dosáhla jejího průměru a od roku 2007 se nachází pod průměrem EU (viz tabulka č. 7). V letech 2002 a 2003 se meziroční míra inflace v Itálii nejvíce odchylovala od unijního průměru, což bylo v největší míře způsobeno zavedením eura, kdy došlo dočasně k vzrůstu spotřebitelských cen u vybraného zboží a služeb. Nicméně inflace i tak byla poměrně nízká ve srovnání s hodnotami z první poloviny 90. let. K největšímu nárůstu inflace došlo mezi roky 2007 a 59


60

Istat. Macroeconomia. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=15&cHash=7e94f10082850cdb138314198c3f 6605

33

2008; roku 2008 se inflace vyšplhala až na 3,5 %. Důvodem takového vzestupu byly rapidně rostoucí ceny energií a nerostných surovin, na kterých je italská ekonomika závislá.61 Itálie tak dosáhla nejvyšší hodnoty inflace za posledních 12 let. Celosvětová ekonomická krize měla značný dopad na vývoj inflace. Roku 2009 došlo k rekordnímu poklesu průměrné roční míry inflace, která zaznamenala pokles až na 0,8 %, což představuje nejnižší údaj od roku 1959.62 Itálie se obávala deflace,63 která by situaci země postižené krizí ještě více zhoršila. Deflace je pro zemi, která je ve fázi hospodářské stagnace velmi nebezpečná. Pokles cen je sice pozitivní z hlediska spotřebitele, avšak má negativní dopad na výrobce, u kterých mohou nastat až existenční problémy. Snížení cen vede k propadu tržeb a zisků, a tak jsou výrobci nuceni snižovat náklady, což vede k růstu nezaměstnanosti nebo ke snížení mezd. Vzhledem k menšímu disponibilnímu důchodu pak firmy sníží poptávku po zboží a službách. Spotřebitelé odkládají koupi na pozdější dobu, jelikož očekávají další snižování cen. Takové chování tlačí na další snižování cen a ekonomika se tak může dostat do začarovaného kruhu deflační spirály, ve kterém není možné vymanit se z hospodářské recese.64 Podle údajů Eurostatu z roku 2010 se však tyto obavy nenaplnily; míra inflace stoupla oproti předchozímu roku o 0,8 procentního bodu. Roku 2011 by ceny měly nadále mírně růst, očekávána míra inflace se pohybuje na úrovni 1,8 %, přičemž největší nárůst cen by měl být zaznamenán u komodit s vysokým podílem energetických a zemědělských surovin.65

61

La repubblica. Nel 2008 in Europa inflazione record Italia, giu’il Pil cresce il deficit. [on-line] [cit. 201104-02]. Dostupné z: http://www.repubblica.it/2008/04/sezioni/economia/conti-pubblici-69/uepeggioramento/ue-peggioramento.html

62


tj. absolutní meziroční pokles všeobecné cenové hladiny v ekonomice

64

MONTI, M. Mercati cauti: il rischio inflazione non spaventa. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://www.ilsole24ore.com/art/notizie/2011-02-27/mercati-cauti-rischio-inflazione-081153_PRN.shtml

65


34

Tabulka č. 7 Vývoj inflace Itálie vs. EU 2000–2009 Zdroj: vlastní zpracování; data: Eurostat66 Rok Inflace (%): Itálie Inflace (%): průměr EU

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2,6

2,3

2,6

2,8

2,3

2,2

2,2

2

3,5

0,8

1,6

1,9

2,2

2,1

2

2

2,2

2,2

2,3

3,7

1

2,1

Pokud porovnáme míru inflace za rok 2009 u jednotlivých států (viz graf č. 2), zjistíme, že nejvyšší příčky z hlediska výše inflace obsadily nové členské státy EU. Nejvyšší hodnoty 5,6 % dosáhlo Rumunsko, u kterého příčinou takto vysoké inflace bylo významné zvýšení spotřebních daní a trvale vysoká cena služeb. Druhé nejvyšší míry inflace dosáhla Litva (4,2 %), a to především z důvodu zvýšení nepřímých daní, avšak od konce roku 2009 začala již míra inflace v litevské ekonomice klesat. Třetí nejvyšší míry inflace 4,0 % bylo dosaženo v Maďarsku, kde prudký nárůst cen vyvrcholil v druhé polovině roku 2009 v důsledku slabšího měnového kurzu a zvýšení DPH.67 Naopak nejnižších hodnot inflace dosáhly původní členské státy EU, které již před krizí vykazovaly pomalý hospodářský růst a nízké míry inflace. Jedná se o Německo (0,2 %), Francii (0,1 %), Belgii (0,0 %) a Lucembursko (0,0 %). Španělsko, Portugalsko a Irsko vykazovaly dokonce deflační hodnoty, přičemž nejvíce ceny meziročně poklesly v Irsku (-1,7 %).68

66

Eurostat. HICP: Anual inflation average rate. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tsieb060

67

Evropská komise. Zpráva komise: konvergenční zpráva 2010. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0238:FIN:CS:PDF

68


35

Graf č. 2 Míra inflace zemí EU – rok 2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat69

Platební bilance Platební bilance, resp. platební bilance zahraničního obchodu představuje statistický výkaz, který zachycuje ekonomické transakce mezi domácí zemí a zahraničím (tj. mezi rezidenty a nerezidenty) za dané časové období.70 Pro hodnocení obchodní bilance země a její investiční pozice bývají často analyzovány především běžný a finanční účet, které jsou součástí horizontální struktury platební bilance. V rámci běžného účtu je pozornost věnována více ukazatelům; mezi nejvýznamnější patří sledování vývoje zahraničního obchodu, tj. zdali země realizuje obchodní přebytek (převaha vývozů nad dovozy) nebo obchodní deficit (opačná situace). V souvislosti s platební bilancí se často používá pojmu zahraniční zadluženost. Pokud běžný účet dlouhodobě vykazuje záporné hodnoty, tak jsou k jeho kompenzaci nutné kladné hodnoty na finančním účtu platební

69


Česká národní banka. Platební bilance. [on-line] [cit. 2011-04-09]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/kalendar/platebni-bilance/2011-03-10_19.html

36

bilance, tj. vypůjčování kapitálu v zahraničí.71 Co se týče Itálie, tak saldo běžného účtu vykazovalo přebytky v průběhu celých 90. let, avšak od roku 2000 jsou pro italskou ekonomiku charakteristické každoroční deficity běžného účtu, které se nadále prohlubují.72 Důvodem takového vývoje je stále klesající podíl Itálie na světovém exportu i importu. Za touto skutečností stojí několik faktorů. Mezi ty nejvýznamnější patří jednoznačně pokles konkurenceschopnosti italských producentů, kteří nedokážou čelit levným dovozům z asijských zemí, především z Číny a Indie, které v posledních desetiletích zaznamenaly značný rozmach.73 K zvýšení objemu čínských dovozů přispěl také vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO). Mezi nejvíce postižená odvětví patří textilní, obuvní a spotřební průmysl. Největší problém vidím v neschopnosti adaptace malých neefektivních italských podniků (nacházejících se především na jihu země) na nový typ konkurence. Itálie ale zdaleka není jedinou zemí vykazující schodky běžného účtu platební bilance. Podle údajů Eurostatu se EU27 v roce 2009 pohybovala v mírném schodku představujícím -1,0 % HDP a deficit vykazovala i v předchozích pěti letech. Itálie roku 2009 vykázala schodek -2,1 % HDP a nachází se tak pod unijním průměrem, nicméně nedosahuje takových hodnot jako některé jiné státy původní E15 – Řecko (za rok 2009 -11,1 % HDP) nebo Portugalsko (-10,3 % HDP). Oproti tomu vysoké přebytky realizovaly roku 2009 Švédsko (7,5 % HDP) nebo Lucembursko (6,7 % HDP). Dvojciferných hodnot schodku běžného účtu dosahovaly od roku svého vstupu především nové členské státy, avšak v roce 2009 došlo k významnému snížení těchto deficitů především v důsledku dynamičtějšího růstu exportu než importu u těchto zemí a celkového oživení obchodu. Vývoj salda běžného účtu zemí EU za období 2000–2009 ukazuje následující tabulka č. 8.

71

PAVELKA, R. Platební bilance. [on-line] [cit. 2011-04-09]. Dostupné z: http://www.ecorp.euweb.cz/Platebni%20bilance.html 72

Banca d’Italia. Bilancia dei pagamenti e posizione patrimoniale sull’ estero. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.bancaditalia.it/statistiche/rapp_estero/pimebp/pimebp08 73

fenomén asijské konkurence byl v Itálii známý již od 80. let

37

Tabulka č. 8 Saldo běžného účtu v zemích EU 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; Eurostat74 Saldo běžného účtu v zemích EU 2000–2009 (v % HDP)

Země Itálie Belgie Bulharsko Česká republika Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené království EU15/EU27*

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

-0.5 -5,4 -4,8 1,4 -1,7 -5,3 0 -7,7 -4 1,2 -5,3 -4,8 -6 -8,5 -12,6 1,9 -0,7 -6 -10,4 -3,7 -2,7 -3,5 8,1 4 -2,6 -1,5

-0.1 -7,1 -5,3 3,1 0 -5,4 -0,6 -7,2 -3,9 1,7 -3,2 -7,6 -4,7 -6 -3,8 2,4 -0,8 -3,1 -10,3 -5,5 0,2 -8,3 8,6 4,3 -2,1 -0.4

-0.8 4,6 -5,5 -5,6 2,5 2 -9,8 -1 -6,5 -3,3 1 -3,7 -6,6 -5,1 10,5 -6,9 2,4 2,5 2,7 -2,8 -8,3 -3,3 1 -7,9 8,8 4,9 -1,7 0.6

-1.3 7,1 -8,2 -6,2 3,4 1,9 -11,3 0 -6,5 -3,5 0,4 -2,3 -8,2 -6,8 8,1 -8 -3,1 5,5 1,7 -2,5 -6,5 -5,5 -0,8 -0,8 5,2 7,1 -1,6 0.3

-0.9 6,6 -6,4 -5,3 3 4,7 -11,3 -0,6 -5,8 -5,3 0,5 -5 -12,9 -7,7 11,9 -8,3 -6 7,5 2,1 -4 -8,4 -8,4 -2,6 -3,4 6,6 7,2 -2,1 -0.3

-1.7 2,6 -11,6 -1,3 4,3 5,1 -10 -3,5 -7,6 -7,4 -0,5 -5,9 -12,5 -7,1 11,5 -7,2 -8,7 7,3 2 -1,2 -10,4 -8,6 -1,7 -8,4 3,6 6,8 -2,6 -0.8

-2.6 2 -17,6 -2,4 3 6,5 -15,3 -3,6 -11,3 -9 -0,6 -6,9 -22,5 -10,6 10,4 -7,6 -9,2 9,3 2,8 -2,7 -10,7 -10,5 -2,5 -8,2 4,6 8,3 -3,3 -1.2

-2.4 1,6 -25,2 -3,2 1,4 7,6 -17,2 -5,3 -14,4 -10 -1 -11,7 -22,3 -14,5 10,1 -6,9 -5,5 6,7 3,5 -4,7 -10,1 -13,4 -4,8 -5,3 4,3 8,5 -2,7 -1.0

-2.9 -1,9 -23,1 -0,7 2,7 6,7 -9,7 -5,6 -14,8 -9,7 -1,9 -17,2 -13,1 -13,1 5,3 -7,3 -5,7 4,3 4,9 -4,8 -12,6 -11,6 -6,7 -6,6 2,9 8,8 -1,5 -2.0

-2.1 0,8 -9,9 -1,1 3,6 4,9 4,5 -3 -11,1 -5,5 -1,9 -7,5 8,6 4,3 6,7 -0,4 -6,8 4,6 2,9 -2,2 -10,3 -4,2 -1,5 -3,2 2,7 7,5 -1,7 -1.0

*údaje do roku 2004 jsou pro EU15, údaje od roku 2004 jsou pro EU27 Itálie však není schopná plně kompenzovat schodky běžného účtu pomocí finančního účtu, jelikož dlouhodobě čelí nízkému přílivu přímých zahraničních investic (PZI).75 V roce 2009 představovaly PZI do Itálie 18,6 % HDP, kdežto u Německa PZI tvořily 21 % v poměru k HDP, ve Francii 42,8 % HDP, Španělsku 51,7 % HDP a Spojeném království 51,7 % HDP. Světový průměr v přílivu PZI do teritoria byl na úrovni 74

Eurostat. Balance of the current account. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tec00043

75

Zastupitelský úřad v Římě. Souhrnná teritoriální informace Itálie. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/italie/1000683/

38

30,7 % HDP. Podle údajů Světového ekonomického fóra (WEF) z roku 2009 se tak Itálie nachází na 48. místě na světě z hlediska atraktivity pro investory.76 Jednu z příčin nízkého přílivu PZI do Itálie vidím v značné teritoriální nerovnoměrnosti rozložení investic. Investoři jeví zájem o regiony Severu a Středu, kam podle údajů Národního institutu pro zahraniční obchod (ICE) plyne více jak 94 % přímých zahraničních investic.77 Kdyby do oblasti zaostalého a rizikového Jihu proudilo více investic, investiční pozice Itálie jako celku by se zlepšila. Stát se tak snaží podpořit oblast Mezzogiorna pomocí investičních pobídek. Těmito incentivami však podle mého názoru nebude možné dosáhnout požadovaných výsledků, pokud se nepodaří snížit míru zločinnosti, korupce, nezaměstnanosti a celkové zaostalosti jižních regionů na takovou úroveň, která by byla pro zahraniční investory přijatelná. Itálie se řadí k zemím, které jsou čistým vývozcem investic, kdy objem investic realizovaných italskými firmami převyšuje objem investic zahraničních firem v Itálii.78 Nutno podotknout, že pokles PZI realizovaných v italském teritoriu úzce souvisí s prosazujícími se procesy mezinárodního outsourcingu79 a offshoringu80, kdy investoři přesouvají výrobu do nákladově výhodnějších zemí. Investory v případě Itálie odrazují také značné státní intervence a regulace italské ekonomiky nebo vysoká míra byrokracie. Naproti tomu se Itálie těší zájmu nových perspektivních ekonomik tzv. BRICu.81 PZI Itálie v zahraničí v roce 2009 představovaly 27,4 % HDP, zatímco ve Spojeném království dosahovaly hodnot 76 % HDP, ve Francii 64,9 % HDP ve Španělsku

76

Il Sole 24 ore. Piu’investimenti all’estero ma Italia in ritardo sulla Ue. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.ilsole24ore.com/art/economia/2010-11-03/investimenti-estero-italia-ritardo210717.shtml?uuid=AYYC5pgC 77

Istituto nazionale per il Commercio Estero. Raporto ICE 2009–2010: L’Italia nell’economia internazionale. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.ice.gov.it/statistiche/pdf/Rapporto_ICE_2009_2010.pdf 78

Tamtéž

79

Outsourcing je proces, při kterém se firma vzdá realizace některých svých činností, a její provedení přenechá externím dodavatelům, kteří v případě mezinárodního outsourcingu mohou pocházet z jiných zemí.

80

Offshoring je proces, kdy firma přemístí část své výroby nebo činností do zahraničí, většinou za účelem snížení svých celkových nákladů.

81

BRIC představuje akronymní označení pro země Brazílie, Ruska, Indie a Číny

39

44,2 % HDP a 41,2 % HDP u Německa. Itálie se tak, co se týče přímých zahraničních investic teritoria v zahraničí, pohybovala přibližně na úrovni poloviny průměru EU27.82 Mezi lety 2008 a 2009 došlo k snížení záporného salda obchodní bilance italské ekonomiky z -11,5 mld. EUR na -4,1 mld. EUR. Velký podíl na tomto vývoji měla celosvětová ekonomická krize, která měla významné dopady na obchod, kdy se vývoz meziročně snížil o 20,7 % a dovoz poklesl o 22 %.83 Jak je dále vidět z tabulky č. 9, podíl Itálie na objemu mezinárodního obchodu se během dekády 1999 – 2009 snížil ze 4,2 % na 3,2 %. K poklesu však došlo i v jiných evropských ekonomikách. Je tak zřejmé, že fenomén levné čínské konkurence postihuje EU jako celek. V následujících letech se očekává, že tahounem ekonomiky zůstane vývoz Itálie, a bude docházet k obnovení zahraničního obchodu na jeho úroveň před začátkem krize. Obchod však bude i nadále ovlivňován rostoucí asijskou konkurencí. Tabulka č. 9 Podíl vybraných ekonomik na objemu mezinár. obchodu 1999–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat84

Podíl vybraných ekonomik na objemu mezinárodního obchodu 1999–2009 (v %) Země Čína Francie Německo ITÁLIE Japonsko Spojené král. USA

1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 3,4 3,9 4,3 5,1 5,8 6,4 7,4 8,1 8,8 8,9 5,7 5,1 5,3 5,1 5,2 4,9 4,5 4,1 4,0 3,8 9,5 8,6 9,3 9,5 9,9 10,0 9,4 9,2 9,5 9,0 4,2 3,7 3,9 3,9 4,0 3,9 3,6 3,5 3,6 3,4 7,4 7,5 6,6 6,5 6,3 6,2 5,7 5,4 5,1 4,9 4,8 4,4 4,4 4,3 4,1 3,7 3,6 3,5 3,2 2,9 12,2 12,1 11,9 10,8 9,6 8,9 8,7 8,6 8,4 8,1

2009 10,2 3,9 9,1 3,3 4,7 2,9 8,6

Co se týče obchodu EU27, tak 2/3 exportu jsou realizovány vůči ostatním zemím EU. Tato tendence je patrná především u malých otevřených ekonomik a také u nových členských států, které k EU přistoupily v letech 2004 a 2007. Naproti tomu Itálie společně

82

Il Sole 24 ore. Piu’investimenti all’estero ma Italia in ritardo sulla Ue. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.ilsole24ore.com/art/economia/2010-11-03/investimenti-estero-italia-ritardo210717.shtml?uuid=AYYC5pgC 83



40

s dalšími velkými ekonomikami EU (kromě Španělska) vykazuje vyšší otevřenost vůči zemím stojícím mimo EU. V roce 2009 Itálie představovala 7,6 % podíl na celkovém objemu exportu v rámci EU a 11,3 % podíl na celkovém objemu exportu vůči ostatním zemím světa mimo EU, přičemž došlo k poklesům hodnot obou ukazatelů oproti roku 2000. Nejvýznamnější pozici jak uvnitř, tak vně EU v oblasti exportu zaujímá Německo. Srovnání podílů na celkovém exportu vybraných zemí EU ukazuje graf č. 3. Graf č. 3 Exporty vybraných zemí EU dle místa určení – procentní změna 2000-2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat85; podíl na trhu v %

1.5 Trh práce a sociální politika Italský trh práce se dlouhodobě potýká se značnými problémy. Významné regionální disparity v mírách nezaměstnanosti obyvatel severních a jižních regionů, velmi nízká zaměstnanost žen, zcela nedostatečná absorpce čerstvých absolventů na trhu práce, nízká produktivita práce a vysoké náklady na pracovní sílu – to vše jsou důvody, proč italský trh práce potřebuje reformy a nachází se tak v centru zájmu italské vlády. Pokud se podíváme na historický vývoj vybraných ukazatelů trhu práce, tak na počátku 50. let se Itálie vyznačovala vysokou mírou nezaměstnanosti a vysokou zaměstnaností populace v primárním sektoru. S rozmachem průmyslu v období ekonomického boomu a následným rozvojem terciárního sektoru od poloviny 80. let však docházelo ke snižování 85

Tamtéž

41

nezaměstnanosti, která se během 80. let pohybovala na úrovni okolo 12 % a docházelo k jejímu dalšímu snižování až na jednociferné hodnoty míry nezaměstnanosti Itálie jako celku, přičemž však z regionálního hlediska se projevovala značná diferenciace.86 Zatímco v regionech Severu a Středu na konci 80. let nedosahovala míra nezaměstnanosti ani 7 %, tak v regionech Mezzogiorna přesahovala 20 %.87 Od počátku 90. let začalo také docházet k růstu cen práce, který však nebyl doprovázen růstem produktivity práce, což je ostatně problém, s kterým se italská ekonomika potýká dodnes. V polovině 90. let tak celková míra nezaměstnanosti dosahovala opět 12 % a míra zaměstnanosti klesala,88 což souviselo s celkovou krizí 90. let, která se netýkala pouze Itálie, ale i ostatních zemí. Jednou z nejvýznamnějších reforem na italském trhu práce se na počátku nového tisíciletí stalo přijetí zákona č. 30/2003, tzv. Legge Biagi,89 jehož cílem bylo dosáhnout nižší míry nezaměstnanosti a vyšší míry zaměstnanosti prostřednictvím zavedení nových typů smluv, které měly vymanit italský trh práce z jeho rigidity. Jednalo se o zavedení projektových smluv či možností přerušení pracovní činnosti, smluv umožňujících sdílení pracovního místa a zavedení/zvýhodnění dalších forem flexibilních typů práce. Aby podniky měly motivaci takových smluv využívat, začal stát poskytovat daňové slevy na zaměstnance s atypickými pracovními smlouvami. Uplatňování zákona lze zhodnotit jako úspěšné, jelikož v následujících letech míra nezaměstnanosti stále klesala až na úroveň 6,8 % v roce 2007, avšak dané změny neměly příliš velký vliv na míru nezaměstnanosti mladých lidí do 25 let, která zůstává stále vysoká.90 Zákon se však setkal i s kritikou. Nižší daňové odvody znamenají v budoucnu nižší důchody; zaměstnanci s atypickými smlouvami jsou tak znevýhodněni v porovnání se zaměstnanci s běžnou formou pracovního poměru. Je tedy zřejmé, že jedna reforma italský trh práce nezachrání a

86

GINSBORG, P. Storia d’Italia dal dopoguerra a oggi. Societa’politica 1943–1988. Torino: Einaudi, 1998. ISBN 88-06-14595-9 87

DEL PONT, A., POSÍŠILOVÁ, V., SLÁDKOVÁ, Z. Dall’economia „neorealista“ al „made in Italy.“ Praha: VŠE, 1996. ISBN 80-7079-789-X 88

Parlamento Europeo. Italia e UEM. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/euro/country/general/i_it.pdf

89

Ministero del Lavoro e delle Politiche Sociali. La „legge Biagi“ per il lavoro. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.economia.it/writable/documenti/capire-riforma.Biagi.pdf

90

Istat. Mercalo del lavoro. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=16&cHash=cda8ea743d7e8c4b4e0a8f168a12 4d24

42

je potřeba postupně provádět i další změny, především v oblasti penzijního systému a školství. V důsledku celosvětové ekonomické krize v roce 2008 a 2009 došlo k nárůstu míry nezaměstnanosti, která roku 2009 dosáhla hodnoty 7,8 % a roku 2010 až 8,4 %91 a začátkem roku 2011 stále rostla.92 Vývoj nezaměstnanosti v Itálii kopíruje se zpožděním hospodářský cyklus, a proto se podle Italského průmyslového svazu Confidustria očekává ještě růst míry nezaměstnanosti po dobu celého roku 2011. Od roku 2012 by mělo docházet k jejímu pozvolnému poklesu.93 Pokud se však zaměříme na srovnání Itálie s ostatními zeměmi EU, zjistíme, že míra nezaměstnanosti Itálie jako celku není tak velkým problémem, v roce 2009 se pohybovala pod unijním průměrem, který představoval průměrnou míru nezaměstnanosti v zemích EU na úrovni 8,9 %. Pro Itálii jsou větším problémem regionální disparity mezi severními a jižními regiony (viz později) a rozdíly v míře nezaměstnanosti mužů (za rok 2009 6,8 %) a žen (9,3 %). Itálie trpí i vysokou nezaměstnaností mládeže tj. občanů mezi 15–24 lety, která roku 2009 dosáhla 25,4 % (průměr EU činil 19,8 %) a nedá se říci, že by vykazovala klesající tendence. Z hlediska dlouhodobé nezaměstnanosti94 se Itálie nachází na 3. příčce v rámci EU se 44,4 % dlouhodobě nezaměstnaných, a to převážně na jihu země. Horších výsledků než Itálie dosáhlo za rok 2009 v této oblasti jen Slovensko (54 %) a Německo (45,5 %) v důsledku strukturálních problému a regionálních disparit (rozdíly východní vs. západní Německo/Slovensko). Graf č. 4 ukazuje postavení Itálie v EU z hlediska ukazatele míry nezaměstnanosti za rok 2009.

91

Istat. Occupati e disoccupati - anno 2010. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/non_calendario/20110401_00/testointegrale20110401.pdf

92

Eurostat. Tasso di disoccupazione in lieve calo a gennaio 2011. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.europarlamento24.eu/tasso-di-disoccupazione-in-lieve-calo-a-gennaio2011/0,1254,72_ART_1385,00.html

93


94

nezaměstnanost delší než 12 měsíců

43

Graf č. 4 Míra nezaměstnanosti v zemích EU – rok 2009 Zdroj: vlastní zpracování; data: Istat95

Situace italského trhu práce je však krizová především z hlediska míry zaměstnanosti obyvatel. Itálie v roce 2009 dosáhla celkové zaměstnanosti 57,5 %; horší výsledek vykázalo pouze Maďarsko (55,4 %) a Malta (54,9 %). Jak je vidět z tabulky č. 10, v ukazateli zaměstnanosti žen se Itálie nachází na 2. nejhorším místě (46,4 % zaměstnaných žen ve věku 15–64) za Maltou. Po podrobnějším prostudování zjistíme, že Itálie, ačkoli je významnou velkou ekonomikou v rámci EU, se zdaleka nevyrovná ostatním členským státům EU v míře zaměstnanosti, a to nejen těm původním, ale i většině nových členských států. Tabulka č. 10 dále ukazuje, že ve srovnání s ostatními zeměmi EU se Itálie vyznačuje také relativně nízkou zaměstnaností osob ve věku 15–64 let, za rok 2009 takových osob bylo zaměstnáno 35,7 %, zatímco průměr EU ve stejném časovém období činil 46 %.96

95

Istat. Mercato del lavoro. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=16&cHash=cda8ea743d7e8c4b4e0a8f168a12 4d24 96

Tamtéž

44

Tabulka č. 10 Míra zaměstnanosti obyvatel 15–64/ 55–64 let v zemích EU – r. 2009 Zdroj: vlastní zpracování; data: Istat97; v procentech Země Nizozemí Dánsko Švédsko Rakousko Německo Kypr Spojené král. Finsko Slovinsko Portugalsko Česká rep. Lucembursko Francie Estonsko Bulharsko Irsko Belgie Řecko Lotyšsko Slovensko Litva Španělsko Polsko Rumunsko ITÁLIE Maďarsko Malta EU27

Celkem (15-64)

muži (15-64)

ženy (15-64)

77,0 75,7 72,2 71,6 70,9 69,9 69,9 68,7 67,5 66,3 65,4 65,1 64,2 63,5 62,6 61,8 61,6 61,2 60,9 60,2 60,1 59,8 59,3 58,6 57,5 55,4 54,9 64,6

82,4 78,3 74,2 76,9 75,6 77,6 74,8 69,5 71,0 71,1 73,8 73,2 68,5 64,1 66,9 66,3 67,2 73,5 61,0 67,6 59,5 66,6 66,1 65,2 68,6 61,1 71,5 70,7

71,5 73,1 70,2 66,4 66,2 62,5 65,0 67,9 63,8 61,6 56,7 56,8 60,1 63,0 58,3 57,4 56,0 48,9 60,9 52,8 60,7 52,8 52,8 52,0 46,4 49,9 37,7 58,6

Země Švédsko Estonsko Dánsko Spojené král. Německo Kypr Finsko Nizozemí Lotyšsko Litva Irsko Portugalsko Česká rep. Bulharsko Španělsko Rumunsko Řecko Rakousko Slovensko Francie Lucembursko ITÁLIE Slovinsko Belgie Maďarsko Polsko Malta EU27

Celkem (55-64)

muži (55-64)

ženy (55-64)

70,0 60,4 57,5 57,5 56,2 56,0 55,5 55,1 53,2 51,6 51,0 49,7 46,8 46,1 44,1 42,6 42,2 41,1 39,5 38,9 38,2 35,7 35,6 35,3 32,8 32,3 28,1 46,0

73,2 59,4 64,1 66,2 63,9 71,7 54,6 65,4 53,1 56,0 60,9 57,5 59,6 54,1 56,7 52,3 57,7 51,0 54,9 41,4 46,5 46,7 46,4 42,9 39,9 44,3 45,3 54,8

66,7 61,2 50,9 49,2 48,7 40,8 56,3 44,7 53,3 48,3 41,0 42,7 35,0 39,2 32,3 34,1 27,7 31,7 26,1 36,6 29,4 25,4 24,8 27,7 27,0 21,9 11,2 37,8

Jaké jsou příčiny neuspokojivého stavu na současném trhu práce Itálie? V prvé řadě je nutno zmínit, že se jedná o součinnost několika faktorů. Italskému trhu práce se dlouhodobě nedaří snížit vysokou nezaměstnanost mládeže do 25 let a naopak zvýšit celkovou zaměstnanost populace, především žen. Důvod nízké participace žen spočívá především v tradičním modelu rodiny, kdy muž je živitelem a žena je tzv. casalinga, žena v domácnosti, jejíž hlavní úlohou zůstává péče o děti a domácnost. Hlavní příčinou vysoké nezaměstnanosti mládeže do 25 let je skutečnost, že pracovní trh Itálie není schopen absorbovat čerstvé absolventy, kterým se tak často po škole nedaří sehnat práci. Tato skutečnost úzce souvisí s jedním z typických rysů rozšířených malých a 97

Istat. Mercato del lavoro. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=16&cHash=cda8ea743d7e8c4b4e0a8f168a12 4d24

45

středních italských podniků, tzv. nepotismem,98 tj. upřednostňování zaměstnávání rodinných příslušníků a přátel. Tyto podniky jsou rodinným typem firmy a zřídkakdy nabízí možnost zaměstnání někomu zvenčí. Druhým aspektem těchto firem je skutečnost, že vzhledem ke své velikosti neinvestují do nových technologií, vědy a výzkumu a nemají tedy většinou zájem o vysoce kvalifikované pracovníky. Itálie se vyznačuje po Řecku nejmenšími výdaji na vědu a výzkum ze zemí EU15. Za rok 2009 výdaje Itálie na tuto oblast tvořily pouze 1,23 % HDP. V investicích do vědy a výzkumu Itálii předčily i některé nové členské země z východního rozšíření EU – Estonsko (1,29 % HDP), Česká republika (1,47 % HDP) a Slovinsko (1,66 % HDP); na vrcholu žebříčku zemí s nejvyššími výdaji na vědu a výzkum se řadí severské země - Švédsko a Finsko dosahují hodnot až 3,75 % HDP a 3,73 % HDP.99 Typ fungování podniků se odráží i ve školství. Mnoho Italů po střední škole jde ihned pracovat do rodinné firmy, jelikož počítají s tím, že i po vystudování vysoké školy by působili v této rodinné firmě. Domnívají se, že škola by jim nepřinesla významnější přidanou hodnotu, která by mohla být později při práci v rodinném podniku využita. Jiní mladí Italové nejsou motivováni jít studovat, jelikož se domnívají, že bez dostatečných kontaktů neseženou práci v oboru. Další překážkou zaměstnávání mládeže se paradoxně stalo rozšíření flexibilních forem práce v rámci zmíněného Lege Biagi. Pokud mladý člověk nepracuje v rodinné firmě, ale hledá zaměstnání na italském trhu práce, setkává se často s nevýhodnými podmínkami. Typickým příkladem je velmi časté uzavírání smluv pouze na dobu určitou, které nemusí být prodlouženy nebo využívání zkrácených úvazků. Mladí lidé tak žijí v ekonomické i sociální nejistotě a to je podle mého názoru i jednou z příčin, proč je pro Itálii charakteristické, že mnohé děti bydlí u svých rodičů až do třicátého i vyššího roku věku. Zmíněné problémy vedou k tomu, že mladí Italové odjíždějí za prací do zahraničí. Z mé zkušenosti mohu potvrdit, že se jedná z valné většiny o vysokoškolsky vzdělané jedince, kteří v zahraničí kromě zkušeností hledají práci, která by odpovídala jejich finančním nárokům. Rozhodující je pro ně podle mého názoru především jistota příjmu, proto jsou ochotni pracovat i mimo vystudovaný obor. Pracuji pro americkou firmu v italském oddělení a denně se setkávám s desítkami Italů, kteří jsou zaměstnáni v oblasti logistiky, účetnictví nebo i centru klientské podpory. Jedná se 98

možno přeložit jako jánabráchismus

99

Istat. Scienza, tecnologia e innovazione. [on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=14&cHash=b5b247cad267490988d09bbefc49 791f

46

většinou o muže ve věku mezi 25–35 lety a většina z nich se rozhodla zůstat v České republice natrvalo. Jako důvod, proč by již nechtěli žít v zemi svého původu, v mnoha případech uvádějí zmíněnou složitou situaci na italském trhu práce a také neutěšenou politickou situaci.100 Itálie se tak obecně vyznačuje nižší mírou vzdělanosti než jiné země EU, k čemuž přispívají i malé výdaje vlády na vzdělávání a odbornou přípravu, které za rok 2009 činily 4,6 % HDP (průměr EU27 byl 5,2 % HDP).101 Jedná se tak o začarovaný kruh, z kterého nevede lehká cesta. Mezi další problémy, na které by se měla Itálie zaměřit za účelem ozdravení trhu práce, patří produktivita práce a náklady práce. Zaměstnanost a produktivita práce jsou v dnešní době pro Evropskou unii velmi důležitými ukazateli, jelikož jsou základními determinanty ekonomického růstu a posilování konkurenceschopnosti EU. Pomalý ekonomický růst a nízká produktivita práce EU jako celku jsou výzvou k mnohým změnám, které by učinily sociální modely udržitelnými a umožnily čelit stárnutí obyvatelstva – v prvé řadě je tak nutno omezovat náklady práce a sociální standardy, resp. nákladnost sociálních modelů. V tomto ohledu Itálie nepatří mezi „tahouny“ EU. V ukazatelích již zmíněné zaměstnanosti a také produktivity práce nevykazuje uspokojivé hodnoty. Roku 2001 vykazovala Itálie produktivitu práce na srovnatelné úrovni se zeměmi EU15 a dosahovala dokonce vyšších hodnot než Španělsko a Spojené království. Postupně však začala ztrácet a již roku 2009 vykazovala hodnoty hodinové produktivity práce o 10 % nižší, než činí průměr EU15, zatímco Španělsko a Spojené království se dostaly téměř na průměr EU15.102 Oproti tomu náklady práce v Itálii rostly a to především z důvodu vysokého zdanění a příspěvků na sociální zabezpečení, které tvoří téměř 50 % těchto nákladů. Náklady práce v Itálii tak patří k nejvyšším v Evropě.103,104 100

Jedná se o výsledky osobního průzkumu; z 25 dotázaných Italů žijících trvale v ČR 20 uvedlo jako důvod žití v jiné zemi než Itálii právě zmíněné důvody.

101

Istat. Istruzione. [on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=5&cHash=ade815d0dc0c99786712d0fffc9e5b 72 102


News dal mondo: Il Sole 24 ore. Eurostat: All’Italia il piu’alto costo del lavoro. [on-line] [cit. 2011-0417]. Dostupné z: http://www.sp.cna.it/approfondimento/eurostat-all-italia-il-piu-alto-costo-del-lavoro.asp

104

Náklady práce Itálie záměrně srovnávám pouze vůči EU15, jelikož velmi nízké náklady práce jsou jednou z největších komparativních výhod zemí EU12, které přistoupily k EU po roce 2000.

47

Jedním z dalších nejčastěji zmiňovaných příčin problémů na trhu práce je demografický fenomén dnešní doby – stárnutí obyvatelstva, které se týká celé evropské populace. Itálie se však s více než 20 % obyvatel starších 65 let řadí mezi země s největším počtem seniorů. Podle tzv. indexu stáří105 se Itálie nachází hned na 2. místě za Řeckem a dosahuje hodnot okolo 143 % (průměr EU27 se pohybuje na úrovni 108,6 %). Jak již bylo zmíněno, zaměstnanost obyvatel ve věku 55–64 let je výrazně nižší, než je unijní průměr, což úzce souvisí s relativně štědrým důchodovým systémem italské vlády. Jistota penzijního zajištění vede k častějším předčasným odchodům do důchodu. Italský systém sociální ochrany spolu se Španělskem, Portugalskem a Řeckem bývá označován jako tzv. jihoevropský sociální model, který je jedním ze 4 základních sociálních modelů,106 jež se vyskytují v EU.107 Tento model vykazuje následující charakteristiky:108 •

v nákladnosti se pohybuje na průměru EU, vykazuje vyšší výdaje na starobní penze,

•

nerovnoměrnost v příjmech obyvatel, kdy větší procento populace je ohroženo chudobou – malý důraz na redukci rozdílů ve společnosti,

•

garance uspokojování pouze základních potřeb sociálního charakteru,

•

rigidní trh práce vlivem značné síly odborů, zaměřujících se na ochranu zaměstnanců, což vede k nižší efektivitě a produktivitě práce,

•

silná úloha rodiny a církve, dominance mužů a nízká zaměstnanost žen,

•

podprůměrné výdaje na rodinnou politiku.

Unijní průměr výdajů na sociální ochranu za rok 2009 činil 26,2 % HDP, v Itálii to bylo 26,7 % HDP. V Itálii roku 2009 představovaly výdaje na rodinnou politiku 4,8 % celkových výdajů na sociální ochranu, tj. 1,4 % HDP, což představuje nejnižší hodnotu v celé EU. V severských zemích se tyto výdaje pohybují na úrovni okolo 3,7 % HDP (Dánsko) či 3 % HDP (Švédsko). Avšak i pokud vyloučíme severské země ze srovnání, tak 105

Index stáří je dle definice Istatu jedním z ukazatelů trhu práce, jehož pomocí je možné zjišťovat míru stárnutí obyvatelstva. Jedná se o procentní vztah mezi populací v důchodovém věku (nad 65 let) a mládeže (jedinci, kterým je méně než 15 let). 106

Dalšími třemi sociálními modely jsou kontinentální, který je typický pro Německo, Rakousko, Belgii, Francii; anglosaský (Spojené království a Irsko) a skandinávský (severské země) 107

Jedná se o prototypy, které vykazují určité společné rysy. Každá země však má v menší či větší míře svůj vlastní sociální model, který vykazuje specifické rysy. 108

ABRHÁM, J. Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance. Praha: MAC, 2008. ISBN 978-80-86783-34-5

48

Itálie zaostává za Francií i Německem, kde výdaje na rodinnou politiku představují 2,5 % HDP, resp. 2,8 %. Naproti tomu náklady na starobní, invalidní, pozůstalostní109 důchody jsou vyšší než v ostatních zemích EU – za rok 2009 vydala Itálie 17,1 % HDP, zatímco průměrné výdaje na důchody v EU15 tvořily 14 % HDP a v EU27 13,7 % HDP.110 Z uvedených skutečností v této subkapitole podle mého názoru plyne, že současný sociální systém a fungovaní trhu práce není dlouhodobě udržitelný vzhledem k demografické situaci italské i evropské společnosti. Italská vláda již nakročila směrem k nepopulárním reformám v této oblasti, nicméně žádoucích výsledků především v oblasti zaměstnanosti žen a mladistvých, důchodové politiky a školství zatím ještě nebylo dosaženo.

1.6 Itálie a Evropa 2020 Evropská unie si již od konce 90. let začala uvědomovat, že zaostává za většinou hospodářsky vyspělých center, včetně USA v mnoha ukazatelích, které se v souhrnu podílí na rychle klesající konkurenceschopnosti EU ve vztahu k ostatním ekonomickým celkům. EU jako celek se vyznačovala a stále vyznačuje pomalým tempem růstu HDP, jehož příčiny jsou spatřovány především v nedostatečných/nerealizovaných ekonomických reformách, nadměrných sociálních výdajích, nízkých investic do vědy, výzkumu, lidského kapitálu a nízké produktivitě práce. S ohledem na nepříznivý demografický vývoj Evropy a stále významnějším vlivům globalizace tak EU začala hledat hospodářskou strategii, s jejíž pomocí by bylo možné dosáhnout růstu výkonnosti EU.111 Zrodil se tak desetiletý plán, tzv. Lisabonská strategie, přijatá roku 2000 představiteli tehdejších členských zemí EU, podle kterého se měla EU stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností.“112 Cíle strategie měly být naplňovány v rámci třech pilířů – ekonomického, sociálního a ekologického. Problémem této strategie však byla skutečnost, 109

mezi pozůstalostní důchody se řadí sirotčí a vdovské dávky

110

Corriere della Sera. Italia all’ultimo posto in Europa per le spese per la famiglia e la maternita’. [on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://www.corriere.it/economia/10_agosto_28/spesa-famigliamaternita_0f1737d6-b2a1-11df-8a2a-00144f02aabe.shtml

111

PEŠEK, O. Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku EU. [on-line] [cit. 2011-04-21]. Dostupné z: http://www.societas.cz/societas4/lisabon.htm 112

BŘICHÁČEK, T. „Evropa 2020“ – nová Lisabonská strategie na obzoru. [on-line] [cit. 2011-04-21]. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1280/evropa-2020-nova-lisabonska-strategie-na-obzoru

49

že její cíle byly příliš ambiciózní, často i protichůdné a ne všechny bylo možné sledovat činností EU. Plnění cílů strategie navíc nebylo závazné a žádná instituce nedohlížela na jejich provádění. Pět let po zahájení realizace Lisabonské strategie bylo konstatováno, že realizace strategie zaostává. EU však nechtěla strategii opustit, a tak došlo alespoň na zúžení konkrétních cílů. Hlavními cíli Lisabonské strategie se stalo dosažení vyššího a udržitelného ekonomického růstu a vytváření více pracovních míst; naplnění těchto cílů by pak mohlo následně vyústit i ve splnění cílů v oblasti sociální a ekologické. Nicméně ani tato úprava nevedla k naplnění Lisabonské strategie, která roku 2010 skončila neúspěchem. Nutno podotknout, že Itálie patřila k nejslabším článkům EU z hlediska požadavků Lisabonské strategie z roku 2000 – jak již bylo zmíněno, v dekádě 2000–2009 vykazovala jedno z nejpomalejších temp růstu HDP a z hlediska zaměstnanosti vykazuje nejnižší hodnoty z celé EU15 a i většiny EU12. Oproti tomu severské země tradičně vynikaly ve většině stanovených ukazatelů. Evropská unie se však nedala odradit neúspěchem Lisabonské strategie a v létě roku 2010 byl schválen nový dokument „Evropa 2020“, který by měl určovat hospodářskou strategii EU v následujících 10 letech.113 Tentokrát má plán dovést EU do takové úrovně hospodářství, která „bude vykazovat vysokou úroveň zaměstnanosti, produktivity a sociální soudržnosti.“ Plán je i určitou reakcí na celosvětovou hospodářskou krizi, kdy se Evropa podle textu dokumentu „musí znovu postavit na nohy a poté udržet tempo“ a také „může uspět pouze tehdy, bude-li jednat kolektivně – jako Unie.“114 Strategie Evropa 2020 si stanovila 3 základní priority: inteligentní růst (rozvoj znalostní ekonomiky založené

na

inovacích),

udržitelný

růst

(podpora

ekonomiky,

která

bude

konkurenceschopnější a ekologičtější) a růst podporující začlenění (rozvoj ekonomiky s vysokou zaměstnaností a důrazem na hospodářskou, sociální a územní soudržnost). Ve snaze vyvarovat se přílišné vágnosti požadavků bylo určeno i 5 konkrétních měřitelných cílů, kterých by mělo být za dané časové období dosaženo:115

113

European Commission. Europe 2020. [on-line] [cit. 2011-04-23]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm 114

BŘICHÁČEK, T. „Evropa 2020“ – nová Lisabonská strategie na obzoru. [on-line] [cit. 2011-04-21]. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1280/evropa-2020-nova-lisabonska-strategie-na-obzoru 115

Tamtéž

50

•

zvýšení zaměstnanosti skupiny obyvatel ve věku 20–64 let ze současných 69 % na 75 % prostřednictvím aktivnějšího zapojení žen, starší populace a migrujících pracovních sil,

•

zvýšení investic do vědy a výzkumu na 3 % HDP (tento cíl byl zahrnut již v Lisabonské strategii) a také zavedení ukazatele, který by odrážel intenzitu výzkumu, vývoje a inovací,

•

snížení emisí o 20 % oproti roku 1990, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na 20 % na celkové hrubé spotřebě energie, zvýšení energetické účinnosti o 20 %,

•

snížení podílu osob s předčasně ukončenou docházkou ve věku 18–24 let (nižší než střední vzdělání) ze současných 15 % na 10 %, zvýšení podílu vysokoškolsky vzdělané populace ve věku 30–34 let ze současných 31 % na 40 %,

•

snížení podílu Evropanů postižených chudobou (tj. osob s příjmem pod 60 % úrovně střední hodnoty příjmu domácnosti v daném státě) o 25 %, tj. o 20 miliónů osob Pokud se podrobněji podíváme na data uváděná Eurostatem, lze konstatovat, že

mezi jednotlivými zeměmi EU panují značné rozdíly jak v socio-ekonomických, tak environmentálních ukazatelích, resp. v jejich hodnotách. Porovnání jednotlivých zemí z hlediska požadavků strategie Evropy 2020 přehledně ukazují tabulky č. 11 a 12. Co se týče zaměstnanosti osob mezi 20–64 let, tak výsledky u jednotlivých zemí jsou obdobné jako hodnoty zaměstnanosti osob mezi 15–64 let, které jsem uváděla v předchozí subkapitole. Itálie patří z hlediska zaměstnanosti populace k slabým článkům EU – v kategorii zaměstnané populace ve věku 20–64 let dosahuje pouze hodnoty 61,7 %. Vzhledem ke zmíněným dlouhodobým problémům italského trhu práce se domnívám, že se Itálii požadované hodnoty během následujícího desetiletí nepodaří dosáhnout. Nutno podotknout, že v roce 2009 požadovanou hranici 75% zaměstnanosti splňovaly pouze 3 země z celé EU27 – Nizozemsko (78,8 %), Švédsko (78,3 %) a Dánsko (77,8 %). Z tohoto důvodu se domnívám, že cíl dosáhnout zaměstnanosti 75 % je velice ambiciózní a aby jej bylo možné dosáhnout, musely by členské státy přistoupit co nejdříve k účinným reformám v oblasti důchodů a trhu práce. Co se týče investic do vědy a výzkumu, tak zde opět vynikají severské státy, u kterých se podíl těchto výdajů blíží k 4 % HDP (v případě Švédska a Finska). Itálie v tomto ukazateli dosahuje 1,27% podíl na HDP. S ohledem na příčiny takto malých výdajů na vědu a výzkum se podle mého názoru po dobu následujících 10 let nedá očekávat, že by došlo k výraznému nárůstu v hodnotě tohoto 51

ukazatele. Hlavní příčina nedostatečných investic do vědy a výzkumu spočívá, jak již bylo řečeno, v malých neefektivních rodinných typech podniků. Malé firmy, založené na principu zmíněného nepotismu, nemají vzhledem k rodinnému principu ambice růst a často také nepřikládají náležitý význam zavádění nových technologií a postupů. Vzhledem ke své velikosti také nejsou schopny realizovat úspory z rozsahu, a proto se domnívám, že na jakékoliv investice do vědy a výzkumu nezbývají ani finanční prostředky. Zvyšování investic do oblasti vědy a výzkumu záleží podle mého názoru do značné míry na aktivitě domácí vlády – na tom, jaké stimuly zvolí, aby dostatečně motivovala podniky k tomu investovat (incentivy mohou být v podobě daňových zvýhodnění apod.). Dosažení požadovaného podílu těchto investic na HDP tak bude závislé na opatřeních, které jednotlivé vlády v dané oblasti přijmou. Co se týče cílů týkajících se oblasti vzdělání, tak zde se domnívám, že by EU jako celek mohla požadovaných hodnot dosáhnout nebo se k nim alespoň přiblížit. Domnívám se, že trendem následujících let bude nadále snaha dosahovat vyššího vzdělání, což by se mohlo pozitivně odrazit na hodnotách stanovených dokumentem Evropa 2020. Co se týče občanů v letech 18–24 let, kteří předčasně ukončili školní docházku a dosáhli tak nižšího než úplného středního vzdělání, tak Itálie za rok 2009 překračovala požadovanou hodnotu tohoto ukazatele téměř dvakrát (19,2 %). Jak ukazují data z tabulky č. 11, Itálie tak obsadila 4. nejhorší příčku za Maltou, Portugalskem a Španělskem, které v tomto ukazateli dosahují hodnot až přes 30 %. Vysoké hodnoty tohoto parametru u Itálie úzce souvisí i s vysokou nezaměstnaností italské mládeže ve věku 15–24 let. Důvodem je již zmíněná malá motivace mladých Italů jít dále studovat vzhledem k rodinným podnikům. Na tomto místě bych zmínila Českou republiku, Slovensko a Polsko, kde občané s dříve ukončenou školní docházkou tvoří pouze 5,3–5,4 % a tento cíl Evropy 2020 tak s přehledem splňují. Itálie zaostává i v míře vysokoškolsky vzdělaných občanů ve věku 30–34 let, která dosahuje 19 %, zatímco vytyčený cíl EU požaduje, aby tato skupina představovala 40 % všech občanů ve věku 30–34 let. Jedinou zemí, která dosahuje v tomto ukazateli nižších hodnot než Itálie je Slovensko (17,5 %). Italská společnost se tak vyznačuje velmi malým počtem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve srovnání s ostatními zeměmi EU, které dosahují až dvojnásobných hodnot. Co se týče podílu populace postižené chudobou na celkové populaci, tak i zde je základna EU značně diferenciovaná. V Itálii představují občané postižení chudobou 24,7 %, což je průměrná hodnota. Nejvyššího podílu osob trpících chudobou dosahují Bulharsko (46,2 %) a Rumunsko 52

(43,1 %), naopak nejmenší podíl vykazují severské státy, u kterých je tato skutečnost dána především stávajícím sociálním systémem založeným na značné solidaritě s chudšími občany. Domnívám se, že vzhledem k relativní nemožnosti dosáhnout jednotného sociálního systému bude velmi těžké snížit počet obyvatel postižených chudobou v EU. Tabulka č. 11 Evropa 2020: stav plnění socio-ekonomických cílů zeměmi EU Zdroj: vlastní úprava; data: Eurostat116; hodnoty investic do vědy a výzkumu se mohou mírně lišit (v řádech desetin) od hodnot uvedených v předchozí kapitole vzhledem k rozdílnému použití zdrojů

Údaje za rok 2009

EU target/cíl EU27 Belgie Bulharsko Česká rep. Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie ITÁLIE Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené král.

Zaměstnanost populace 20-64 let (v %)

Investice do vědy a výzkum (v % HDP)

Osoby s předčasně ukončenou docházkou (v %)

VŠ vzdělaná populace 30-34 let (v %)

75 %

3 % HDP

10 %

40 %

Podíl populace postižené chudobou (v % celkové populace) pokles o 25 %

69,1 67,1 68,8 70,9 77,8 74,8 69,9 66,7 65,8 63,7 69,5 61,7 75,7 67,1 67,2 70,4 60,5 58,7 78,8 74,7 64,9 71,2 63,5 71,9 66,4 73,5 78,3 73,9

2,01 1,96 0,53 1,53 3,02 2,82 1,42 1,77 0,58* 1,38 2,21 1,27 0,46 0,46 0,84 1,68 1,15 0,54 1,84 2,75 0,68 1,66 0,47 1,86 0,48 3,96 3,62 1,87

14,4 11,1 14,7 5,4 10,6 11,1 13,9 11,3 14,5 31,2 12,3 19,2 11,7 13,9 8,7 7,7 11,2 36,8 10,9 8,7 5,3 31,2 16,6 5,3 4,9 9,9 10,7 15,7

32,3 42 27,9 17,5 48,1 29,4 35,9 49 26,5 39,4 43,3 19 44,7 30,1 40,6 46,6 23,9 21,1 40,5 23,5 32,8 21,1 16,8 31,6 17,6 45,9 43,9 41,5

23,1 20,2 46,2 14 17,4 20 23,4 25,7 27,6 23,4 18,4 24,7 22,2 37,4 29,5 17,8 29,9 20,2 15,1 17 27,8 24,9 43,1 17,1 19,6 16,9 15,9 22

*odhad Eurostatu za rok 2007, novější data u Řecka nejsou k dispozici

116

Eurostat. Europe 2020 – Headline indicators. [on-line] [cit. 2011-04-24]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/europe_2020_indicators/headline_indicators

53

Tabulka č. 12 Evropa 2020: stav plnění environmentálních cílů zeměmi EU Zdroj: vlastní úprava; data: Eurostat117

Údaje za rok 2008 EU target/cíl EU27 Belgie Bulharsko Česká rep. Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie ITÁLIE Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené král.

80 %

Podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie 20 %

88,7 92,9 62,6 72,5 92,6 77,8 49,6 123 122,8 142,3 93,6 104,7 193,9 44,4 48,9 95,2 75,1 144,2 97,6 110,8 87,3 132,2 60,3 115,2 66,1 99,7 88,3 81,4

10,3 3,3 9,4 7,2 18,8 9,1 19,1 3,8 8 10,7 11 6,8 4,1 29,9 15,3 2,1 6,6 0,2 3,2 28,5 7,9 23,2 20,4 15,1 8,4 30,5 44,4 2,2

Snížení/zvýšení emisí oproti roku 1990 (=100 %)

Energetická náročnost*

zvýšení energ. účinnosti o 20 % 167,11 199,82 944,16 525,3 103,13 151,12 570,51 106,52 169,95 176,44 166,74 142,59 213,39 308,74 417,54 154,61 401,35 194,88 171,58 138,06 383,54 181,53 614,57 257,54 519,68 217,79 152,08 113,66

*ukazatel je počítán jako hrubá domácí spotřeba energie vydělená HDP (kilogram ropy na 1000 euro) – vyjadřuje tak celkovou energickou účinnost ekonomiky Tabulka č. 12 ukazuje, v jakém stavu se nacházejí země EU z hlediska environmentálních ukazatelů. Pokud by jich chtěla Itálie do roku 2020 dosáhnout, musela by snížit emise o 24,7 procentního bodu a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie ze stávajících 6,8 % na požadovaných 20 %. 117

Eurostat. Europe 2020 – Headline indicators. [on-line] [cit. 2011-04-24]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/europe_2020_indicators/headline_indicators

54

2. Vývoj Jižní otázky „Skutečnost, že existuje tzv. Jižní otázka, již nikdo nemůže zpochybnit. Mezi severem a jihem našeho poloostrova je obrovský nepoměr ve sféře lidských aktivit, v intenzitě mezilidských vztahů, v rozsahu a druhu výroby. A vzhledem k úzkým vazbám mezi ekonomickým blahobytem a duchem národa, jsou patrné hluboké rozdíly ve zvyklostech, tradicích i intelektuálním a morálním vnímáním světa.“ (Giustino Fortunato, 1904)118 Problematika tzv. dualismu, resp. bipolarity Itálie se v průběhu minulého století stala fenoménem, který je v centru zájmu nejen odborníků z akademických kruhů, ale i široké italské a evropské veřejnosti. Co si pod tímto pojmem představit? Jedná se o výrazné regionální disparity, jak ekonomického, tak sociálního charakteru, které panují v Itálii v největší míře mezi tradičně vyspělejšími regiony Severo-Středu a relativně zaostalejšími regiony Jihu (Mezzogiorno).119 Tzv. Jižní otázka120 patří k velice diskutovaným, až kontroverzním tématům, a to již od dob sjednocení Itálie. Výraz „Jižní otázka“ poprvé použil poslanec italského parlamentu Antonio Billia roku 1873 (12 let po sjednocení), a tímto pojmem se začala označovat nepříznivá socio-ekonomická situace oblasti Mezzogiorna. Téma Jižní otázky je složité a zároveň i velmi zajímavé, už jenom tím, že existují různé názory ohledně prvotních i současných příčin disparit a celkové interpretace problému. Hlavní otázkou zůstává, proč, i přes veškerou snahu, která byla v posledních desetiletích vyvíjena, se nerovnosti mezi Severem a Jihem nevyrovnávají. Naopak, v určitých oblastech se rozdíly od doby sjednocení ještě prohloubily, na čemž se významně podílela činnost zločineckých organizaci. Návod či definitivní řešení, jak efektivním způsobem zmírnit rozpolcenost Itálie, nebyl ještě nalezen a tak otázka italské bipolarity zůstává stále předmětem zkoumání a debat. V následujících subkapitolách se pokusím nastínit hlavní příčiny a vývoj Jižní otázky, které sahají až do dob před sjednocením Itálie roku 1861. Budu se zabývat teoretickými aspekty bipolarity Itálie; 118

volně přeloženo; Giustino Fortunato (1848-1932) byl italský spisovatel, politik a historik, jeden z prvních badatelů, který se zabýval otázkou tzv. meridionalismu, tj. všeobecnou problematikou zaostalosti italského Jihu po sjednocení Itálie

119

Určité nerovnosti především ekonomického charakteru panují i mezi regiony Severu a Středu, nicméně nedosahují takové významnosti jako disparity mezi regiony Severo-Středu a Jihu. Pokud se bude v dalších částech práce hovořit o rozdílech Sever vs. Jih, je tím myšlen rozdíl mezi regiony Severu a Středu Itálie vs. regiony Mezzogiorna.

120

V překladu Questione meridionale, jedná se o terminus technicus běžně používaný v italských akademických kruzích pro tuto problematiku

55

praktická analýza italského socio-ekonomického dualismu bude provedena ve třetí kapitole této práce.

2.1 Příčiny regionálních rozdílů – historický pohled Itálie byla po mnoho století rozdrobena do různých království a knížectví, což se odráželo v odlišném vývoji jednotlivých regionů. Tři roky před sjednocením, tj. roku 1858 panovaly na italském území 3 důležité dynastie – Savojští, Bourboni a Habsburkové. Rozsah působnosti jednotlivých dynastií přehledně zachycuje obrázek č. 2. Savojské dynastii, která byla italského původu, náleželo území dnešního Piemontu (severo-západ země) a Sardinie, tzv. království Sardinie (Regno di Sardegna) – od roku 1848 známé jako Sardinsko-Piemontské království. Rakouským Habsburkům patřila Lombardie, Benátky, Modena a následně po smrti posledního medicejského vladaře získali také Toskánsko – jednalo se tedy o území dnešního severo-východu země. Bourbonské, původem francouzské dynastii náležela jižní část Itálie – Království obojí Sicílie. V oblasti dnešního Latia se rozkládal Papežský stát. Roku 1861 následně došlo ke sjednocení Itálie, a to pod Savojskou dynastií, která ke svému království připojila ostatní státy nacházející se na italském území.

56

Obrázek č. 2 Italské státy roku 1858 Zdroj: Zentrale für Unterrichtsmedien. World history – Italy, dostupné z: http://www.zum.de/whkmla/histatlas/italy/itprov1870.gif, 15.03.2011

Pro celé 19. století byly charakteristické časté vzpoury proti nadvládě cizinců na území dnešní Itálie. Habsburkové a Bourboni vzešli jako vítězové z válek o území již v 15. století a připadla jim tak značná část území. Během 18. století začaly tyto dynastie získávat území i na úkor bohatých mocných italských rodin. První povstání byla realizována tzv. karbonáři – jednalo se o tajné společnosti, které organizovaly povstání především na jihu země. Během „revolučního roku“ 1848 se však odboje rozšířily po celé Itálii, zvláště pak na území Lombardie. Zrodilo se tzv. risorgimento – hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie a byl tak započat boj za sjednocení. Savojští si byli vědomi příležitosti, která se jim naskytla v podobě možnosti využít nespokojenosti a odbojových tendencí Italů ve svůj prospěch a sjednotit Itálii pod jejich nadvládou. V reakci na tyto snahy král Viktor Emanuel II. (za výrazné podpory známého revolucionáře Giuseppa Garibaldiho a svého ministerského předsedy Camilla Cavoura) po boku francouzského krále vyhlásil v letech 1859–60 Rakousku válku. Rakousko ve válce utrpělo porážku, což Savojským přineslo 57

významné územní zisky. K Sardinsko-Piemontskému království byla připojena Lombardie, Toskánsko a některé další oblasti, včetně takových území, která se ke království připojila dobrovolně. Roku 1860 se Garibaldi z pověření savojského krále za pomoci armády dobrovolníků vylodil na Sicílii (tento čin bývá označován jako tzv. Expedice tisíciletí – La spedizione dei Mille), kde se mu za podpory místního obyvatelstva podařilo zvítězit nad Bourbonskou dynastií. Roku 1861 se tak zrodilo Italské království, jehož králem se stal Viktor Emanuel II. a hlavním městem Turín. O pět let později získala Itálie jako výsledek prusko-rakouské války Benátsko (na úkor Rakouska), následně byl připojen i Papežský stát a hlavním městem se stal Řím, který byl do té doby pod francouzskou nadvládou.121 Zmíněné válečné dobytí Sicílie bývá považováno za praktický akt vzniku Jižní otázky.122 Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je toto vylodění na Sicílii vnímáno Italy pocházejícími z jihu země ve velmi negativním světle; někteří jej považují až za přímou příčinu zaostalosti Jihu. Část italské společnosti (většinou pocházející z Jihu) sdílí názor, že připojením jižní části země došlo k „zamrznutí“ vývoje Jihu a že Sever se mohl rozvíjet především díky vykořisťování Jihu. Některé radikální názory hovoří až o okupaci Jihu Severem. Naproti tomu v části italské veřejnosti (většinou pocházející ze Severu) panuje názor, že připojení Jihu bylo velkou chybou, jejíž následky přetrvávají dodnes v podobě nutné finanční podpory Jihu od bohatších regionů země a dalších forem pomoci. Zaznívají názory, že by se severní regiony, resp. regiony Severo-Středu mohly nacházet ve výrazně lepší ekonomické, sociální i politické pozici, pokud by Jih nebyl připojen. Ať už jsou názory jakékoliv, jistý je fakt, že od doby sjednocení se rozdíly ekonomického i sociálního rázu po mnoho dalších desetiletí nadále prohlubovaly. Ekonomicko-sociální situace v době sjednocení Již v době sjednocení bylo zřejmé, že mezi regiony Severo-Středu a Jihu panují značné ekonomické a sociální nerovnováhy, které se s přicházející industrializací dále prohlubovaly. Na Severu se začal rozvíjet kapitalismus, který však téměř nezasahoval jižní regiony. Industrializace jižních regionů dosahovala pouze 1/3 zbytku Itálie. Hlavní oblastí italského hospodářství byla stále ještě zemědělná činnost; ta se však vzhledem k rozdílným dynastiím působícím na území Severu a Jihu značně diferencovala. V severních regionech

121

PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-152-2

122

Tamtéž

58

(mj. Piemontu a Lombardii) byly prováděny investice do modernizace nástrojů a technik používaných v zemědělství, což vedlo ke zvyšování objemu produkce, snižování nákladů a v neposlední řadě také k úspěchu na mezinárodním trhu. Rozvíjející se kapitalistický systém byl podporován Savojskou dynastií, která praktikovala liberální politiku a podporovala tak rozvoj podnikatelské měšťanské vrstvy. V jižní, bourbonské části Itálie však stále převládal feudální systém a v Mezzogiornu nedocházelo k reformám a modernizaci zemědělství. Kromě toho se oblast zaměřovala především na vnitřní obchod v rámci svých jižních regionů a neotevírala se mezinárodnímu obchodu, naopak ve velké míře začala užívat nástrojů protekcionismu. Rozdíly se také projevovaly v rozvoji infrastruktury – Piemont se zaměřil na investice do výstavby železnic, avšak na území bývalého Království obojí Sicílie se stále využívala námořní doprava.123 Všechny výše zmíněné aspekty se odrazily v životní úrovni, která se mezi obyvateli Severu a Jihu začala ještě výrazněji diferencovat. Lze tedy konstatovat, že značné disparity existovaly již před samotným sjednocením Itálie, nicméně teprve samotný akt sjednocení a následný vývoj obou částí Itálie (včetně chyb, kterých se italské vlády dopouštěly) dal vzniknout Jižní otázce v jejím pravém slova smyslu. Skutečnost, že nově vzniklé království je vnitřně více dualistické než sjednocené, si vládnoucí třídy začaly brzy uvědomovat. Situaci, do které se Jih dostal, zhoršoval navíc aplikovaný centralistický model státu, který fungoval na principu upřednostňování bohatých obyvatel prostřednictvím majetkového cenzu. Obyvatelé bývalého Království obojí Sicílie ztratili jakékoli nadšení a naděje, které vkládali do sjednocené Itálie. Byla zavedena povinná vojenská služba. Stát v očích Jižanů fungoval spíše jen jako výběrčí daní (po sjednocení byly uvaleny vysoké daně na některé základní potraviny) a strůjce povinné vojenské služby, nikoli jako představitel rozvoje a prosperity. Objevovaly se i problémy související přímo s rozdílnou kulturou a mentalitou – povinná vojenská služba znamenala, že ženy se musely začít starat o rodinné hospodářství. Muži z Mezzogiorna však považovali nutnost nechat, resp. žádat své ženy, aby převzaly např. starost o pole, za ponižující. Daný systém kapitalistických vztahů zvyšoval bohatství vyšší a střední třídy obyvatel ze Severu a díky tomu výrazně rostl počet osob oprávněných volit právě na severu země.

123

Storia in Network. La questione meridionale: dal 1861 dibattini infiniti. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.storiain.net/arret/num101/artic3.asp

59

Největším zklamání pro obyvatele Jihu, kteří podporovali Garibaldiho snahu o sjednocení Itálie, byla absence slibované agrární reformy. Dělníci očekávali po sjednocení celkovou reformu zemědělství, přerozdělení pozemků, ale místo toho jim byly zvýšeny daně. Věřili v určité sociální jistoty, avšak po oblasti se potulovaly tisíce propuštěných vojáků bývalé bourbonské armády. Povstání, která byla pořádána proti Bourbonům v procesu sjednocení v jižní části Itálie, dostala souhrnný název brigantaggio - v překladu lupičství nebo banditství. Stejným termínem se však začaly nazývat nové nepokoje a odboje, které v důsledku frustrace obyvatel Mezzogiorna byly často organizovány během prvního desetiletí po sjednocení. Tyto však byly novou vládou vždy vojensky potlačeny. Kořeny mafie124 Organizované aktivity v podobě zmíněného brigantaggio během několika let ustaly, nicméně nespokojenost venkovských obyvatel jižní části Itálie přetrvávala. Postupem času se vytvořila nová forma odporu proti savojské nadvládě ve sjednocené Itálii – tzv. brigante.125 Tyto skupiny představovaly de facto rodinné klany, které se začaly nazývat souhrnným pojmem mafie. Pravé počátky mafie nejsou zcela známé a existují různé názory ohledně jejího původu. Jako jedna z možností se jeví arabský původ, kdy pojem mafie vychází z arabského slova mahia – v překladu drzost, zpupnost, nebo z jiného arabského slova maehfil, které lze volně přeložit jako útočiště při útěku, popřípadě slova mu afah – ochraňovat. Druhou variantu představuje teorie, že slovo mafie je akronymem hesla „Morte alla Francia, Italia anela“ – v překladu Smrt Francouzům, Itálie vydechni, které vyjadřovalo nesouhlas s francouzskou invazí do Itálie ve 13. století. V neposlední řadě je nutno zmínit, že pojem mafia/maffia existovalo v italském jazyce, avšak v jiném významu – jako označení pro chudobu, nouzi. Je tedy jednoznačné, že pojem mafie byl znám již před sjednocením Itálie, nicméně teprve v průběhu unifikačního procesu Itálie a především po jejím sjednocení, vznikla mafie v takové formě a významu, jak jí známe dnes. Pro druhou polovinu 19. století byl charakteristický rozvoj zločineckých organizací na rodinném a regionálním principu. Kolébkou mafie se stala Sicílie, kde vznikla jedna z nejznámějších zločineckých organizací – Cosa Nostra. Postupně se vyvinuly další 124

HABLE, V. Le origini della mafia e la sua storia. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.fundus.org/pdf.asp?ID=4512

125

brigante v překladu znamená bandita, lupič nebo zbrojník

60

kriminální spolky, které společně se sicilskou mafií působí v Itálie dodnes – la Camorra v Kampánii (s centrem v Neapoli), la Sacra Corona Unita v Apulii a ‘Ndrangheta v Kalábrii. Mafie se následně v prvních letech po svém vzniku rozšířila do Spojených států amerických společně s prvními imigranty ze Sicílie126. Byl to tedy Jih země, který díky neuspokojivým podmínkám, deziluzi a zklamání svých obyvatel, jejichž očekávání se po sjednocení nenaplnila, dal vzniknout typické italské mafii. A byla to právě mafie, která se následně po celé další století významně podílela a stále podílí na prohlubování disparit mezi Severem a Jihem země především prostřednictvím zneužívání finančních zdrojů původně určených na rozvoj Mezzogiorna. Obrázek č. 3 Přehled hlavních zločineckých organizací v Itálii dle regionů Zdroj: Rionegro. Les ramificaciones de la Mafia Italiana, dostupné z: z http://www.rionegro.com.ar/suple_debates/06-04-16/images/MAfia%20Italia.gif, 17.03.2011

Čtyři hlavní zločinecké organizace, které se nacházejí na území Mezzogiorna čítají dle odhadů přes 25 000 členů.127 Na obrázku č. 3 (viz výše) je vyznačeno místo, kde byl roku 2006 zatčen jeden z nejdůležitějších a nejdéle hledaných mužů italské mafie, tzv. capo dei tutti capi – v překladu vůdce všech vůdců, 73letý Bernardo Provenzano. Jednalo 126

V období vystřízlivění po sjednocení Itálie dochází k emigraci miliónů obyvatel jižní Itálie do Spojených států amerických

127

Fionline. Mafia in Italia. [on-line] [cit. 2011-03-17]. Dostupné z: http://www.fionline.it/mafie/mafie_in_italia.htm

61

se o šéfa sicilské Cosa Nostra, kterému se dařilo ukrývat před justicí po dlouhou dobu 40 let. Za své činy byl odsouzen k doživotnímu vězení.

2.2 Od 1. světové války po italský hospodářský zázrak První světová válka přinesla Itálii územní zisky na severu – na hranici s Francií – jednalo se o Tridentsko, Horní Adiže, Benátsko, oblast Giulia, Istrie a Terstu.128 Bohatství vzešlé z nově nabytých území však nebylo použito na rozvoj zaostalého Jihu; naopak z něj v největší míře těžily měšťanské vrstvy na Severu země. Stejně tak tomu bylo v případě čerpání poválečných reparací, které byly v hojné míře využívány ku prospěchu severních regionů. Fašistům se podařilo využít všeobecné poválečné krize, která nastala, a ve 20. letech vznikla Národní fašistická strana (Partito Nazional Fascista), jejímž vůdcem se stal Benito Mussolini. Období fašismu bylo pro oblast Mezzogiorna paradoxně prospěšné – Mussoliniho režim usiloval o rychlé oživení ekonomiky a hospodářský růst nezbytný pro realizaci své expanzivní politiky a zároveň si byl vědom, že pro celkový rozvoj země je potřeba zaměřit se i na Jih. Roku 1929 zasáhla Itálii Velká hospodářská krize, i když její rozsah nebyl tak velký jako v některých jiných evropských státech. Mussolini vzniklou situaci řešil zaváděním státních monopolů, autoritativními reformami či politikou protekcionismu v oblasti obchodu. Na pomoc postiženým průmyslovým odvětvím byl zřízen Institut průmyslové přestavby (Istituto per la ricostruzione industriale – IRI). Vláda se i nadále velmi angažovala v oblasti Jihu země, což se projevovalo budováním infrastruktury, rozvojem a podporou průmyslových odvětví a konečně také zemědělskými reformami. Vláda si rovněž byla vědoma stále rostoucího vlivu a významu organizovaných zločineckých skupin a snažila se problém mafie řešit, resp. mafii zcela vymítit. Tato snaha se však nesetkala s úspěchem a naopak se mafii během druhé světové války podařilo významně posílit svou pozici a vliv díky spolupráci sicilské mafie se Spojenými státy americkými. Organizované zločinné spolky údajně poskytovaly strategické informace americké vládě - a jako protislužbu požadovaly možnost získat kontrolu nad oblastí Mezzogiorna. Tato nepsaná dohoda umožnila, že se po válce mafiánské klany dostaly k finančním prostředkům, které byly Itálii poskytnuty v rámci Plánu evropské obnovy (European Recovery Program – ERP) a mohly jich snadno zneužít na úkor 128


62

Mezzogiorna.129 Z Marshallova plánu během let 1948–1952 Itálie získala 1,2 miliardy dolarů (což představovalo cca 10 % celkového rozpočtu plánu),130 z nichž největší část byla použita na obnovu ekonomiky Severu; regiony Jihu však – ať už z oficiálních vládních rozhodnutí či z důvodu zpronevěření peněz mafiánskými spolky – těžily z této pomoci jen ve velmi malé míře. Fond na rozvoj Mezzogiorna a 1. republika Po občanské válce byl roku 1945 Mussolini svržen a o rok později se konalo referendum, kde se rozhodlo o odmítnutí monarchie a vzniku Italské republiky, tzv. 1. republiky.

V demokratických republikánských volbách, které se konaly 2 roky po

vzniku republiky, byl zvolen Alcide de Gasperi, zakladatel Křesťanské demokratické strany (La Democrazia Cristiana – DC), jež byla leaderem italské politické scény po následujících téměř 50 let. Problematika Jižní otázky byla nové italské vládě známá, takže nebylo překvapením, že si nutnost řešení či zmírnění zaostalosti jižních regionů Itálie uvědomovala. Již roku 1947 jsou členům Ústavodárného shromáždění131 známé okolnosti zaostalosti regionů Mezzogiorna: ekonomika Jihu trpí nedostatečně rozvinutým a technologicky zaostalým průmyslem, všeobecně nízkou produktivitou práce, příliš vysokou mírou zaměstnanosti v sektoru zemědělství, a co se týče důležité obilnářské produkce (u které zcela kontroluje vývoj ceny), vykazuje nadměrnou nestabilitu. Schopnost jižních regionů akumulovat kapitál je nedostačující a stejně tak infrastruktura je zcela nedostatečná. Řídícím pracovníkům zcela chybí podnikatelský duch, s čímž souvisí i fakt, že jižní regiony během války nepoznaly fenomén Odporu132. Neúčast obyvatel Mezzogiorna na partyzánských odbojích se stala jednou z příčin téměř nulové politické a administrativní obnovy regionů po válce: na Jihu Itálie, více než kdekoli jinde, byla možnost přežití pro staré společenské vrstvy fašistů mnohem jednodušší. I díky této skutečnosti byla Jižní otázka tak naléhavým tématem již v prvních letech po válce.

129

LAGAZZI, L. Přednášky k předmětu Hospodářské a politické reálie Itálie. Praha: VŠE, Zimní semestr 2009/2010

130


131

Ústavodárné shromáždění bylo orgánem, který zasedal v letech 1946-1948 a jeho úkolem bylo sepsat text Ústavy Italské republiky. 132

Odpor (Resistenza italiana nebo také tzv. Druhé risorgimento) představoval partyzánský odboj během druhé světové války proti fašistům.

63

Konkrétně se však této problematice věnovala pozornost v souvislosti s opatřeními týkající se otázek regionalismu a latifundií (které byly následně zahrnuty do Ústavy v článku 44). Byla to právě první poválečná vláda v čele s Alcidem de Gasperim, která roku 1950 založila Fond na rozvoj Mezzogiorna, tzv. Cassa per il Mezzogiorno, který působil až do roku 1992. Původně byl ustanoven na 10 let, ale jeho činnost byla následně prodloužena. Cíl tohoto fondu spočíval v rozvoji a celkové podpoře ekonomiky Mezzogiorna, což mělo vést ke snížení až případné eliminaci rozdílů mezi Severem a Jihem. Projekt fungoval na základě redistribuce zdrojů od rozvinutých severních regionů směrem k regionům Mezzogiorna. Od počátku svého působení až do ukončení činnosti bylo jeho prostřednictvím investováno do jižních regionů Itálie přes 140 miliard euro, což představuje průměrné roční výdaje přibližně 3,2 miliardy euro.133 Tyto prostředky byly vynaloženy především na rozvoj infrastruktury a oblasti zemědělství; na konci 50. let se aktivity soustředily hlavně na industrializaci Jihu. Původní smysl a cíle této iniciativy byly chvályhodné, nicméně výsledky působení fondu jsou přinejmenším diskutabilní. Dopady dlouholeté činnosti Fondu jsou často považovány za nedostatečné vzhledem k očekávání. I přes značné finanční částky, které byly do Mezzogiorna investovány, nedošlo k rozvoji regionů Jihu do takové míry, jak bylo očekáváno. Neúspěch (nebo alespoň část neúspěchu) tohoto dlouholetého projektu je připisován neefektivní alokaci zdrojů Fondu a nedostatečnému kontrolnímu mechanismu. Podle mého názoru právě nedbalá kontrola toho, jak je s prostředky Fondu skutečně nakládáno, umožnila zločineckým organizacím tyto finance zneužívat. Svou roli v nenaplnění cílů Fondu určitě sehrála značná nestabilita italských vlád, která byla pro italskou vládu charakteristická od vzniku 1. republiky roku 1946 a přetrvává dodnes. Během období od roku 1946 až do roku 1992, kdy vlivem korupčních skandálů došlo k zhroucení dosavadního politického systému (viz dále), byla průměrná doba vlády 8 měsíců.134 Nutno podotknout, že během tohoto téměř padesátiletého období se nacházela u moci vždy Křesťansko-demokratická strana (Partito della Democrazia Cristiana – DC),135

133

STELLA, G.A. Lo spreco – Italia: come buttare via 2 milioni di miliardi. Roma: Mondadori, 2001. ISBN 88-0448-696-1

134

ŘÍCHOVÁ, Blanka a kol. Komparace politických systémů II. Praha: VŠE, 2004. ISBN 80-245-0757-9.

135

Křesťansko-demokratická strana představovala centristický typ strany; ve volbách pravidelně získávala okolo 40 % hlasů voličů. Levicově zaměřené politické strany tradičně nedosahovaly takové podpory, s čímž se potýkají dodnes. Mezi nejvýznamnější levicově zaměřené strany patřily Italská socialistická strana (Partito

64

která díky proporčnímu systému byla nucena uzavírat nestabilní koalice. Tyto malé strany disponovaly značným „vyděračským potenciálem“, jelikož bez jejich podpory by Křesťanská demokracie nikdy nemohla dosáhnout potřebné 51% většiny. Vláda tak byla nestabilní, protože tyto strany využívaly zmíněného potenciálu; opouštěly koalici a přidávaly se k opozici, což mělo za následek rozpad vlády. Ačkoli se vlády často střídaly, v politice přesto působili po dlouhá léta stále ti samí představitelé; nebylo výjimkou, že jeden ministr působil ve funkci 15 a více let.136 Tento systém vedl k absenci kontrolního mechanismu a k rozvoji korupčního prostředí a praktik mafie, což nakonec vyústilo v politický otřes v podobě tzv. hnutí čisté ruce (mani pulite). Na vývoj politické scény však měly vliv i jiné faktory – především systém fungování politických stran. Původně při ustanovení parlamentního systému roku 1946 měly být dány prezidentovi země značné pravomoci. Prezident měl představovat vedle parlamentu druhou větev výkonné moci. Nestalo se tak a vývoj politického systému republiky se ubíral jiným směrem. Postupem času se začala veškerá moc soustředit v rukou politických stran. Všechny tři složky moci – zákonodárná, výkonná a soudní byly realizovány politickými stranami. Role parlamentu, vlády jako takové a soudního aparátu byla oslabena. Pro Itálii tak v období První republiky (1946–1993) byla charakteristická forma parlamentní demokracie, kdy rozhodující vliv na chod státu měly politické strany – tzv. partitokracie.137 Takový systém fungování státu umožnil politickým stranám zneužívat svého postavení, podporoval korupci a umožnil rozmach mafie. Byla to právě mafie, které se díky strnulému a zablokovanému systému demokracie podařilo proniknout do politiky a ovlivňovat jejím prostřednictvím různé oblasti svého zájmu. Domnívám se, že časté střídání vlád znemožnilo rozvíjet dlouhodobé strategické plány ohledně vývoje a působení Fondu. Neustálá snaha vlád udržet se co nejdéle u moci a nutnost zajistit si dostatek příznivců, kteří vládu podpoří, dávala prostor korupci a Socialista Italiano – PSI) a Italská komunistická strana (Partito Comunista italiano – PCI). PCI se od 60. let snažila o spolupráci s katolíky, což však skončilo neúspěchem. 136

Politická situace v období První republiky naplňuje všechny hlavní znaky teorie tzv. polarizovaného pluralismu, která byla popsána italským politologem Giovannim Sartorim. Ta vychází z předpokladu, že pro zkoumání politické síly jednotlivých stran není klíčové, kolik se jich účastní na výkonu moci, ale jaká je jejich ideová vzdálenost. V Itálii kromě Křesťanské demokracie působily i antisystémové strany – komunisti (PCI) a postfašisté (MSI). Z důvodu své ideové vzdálenosti se nemohly spojit a vytvořit alternativu vlády. Středová strana tak zůstávala stále u moci.

137

DVOŘÁKOVÁ, V. Přednášky k předmětu Teoretické základy vědy o politice. Praha: VŠE, Letní semestr 2009/2010

65

klientelismu. Docházelo tak k prorůstání mafie do italských vládních a politických kruhů a k posilování její pozice. Díky interdependenci mezi vládou a mafií tak podle mého názoru bylo možné, aby zločinné spolky kontrolovaly finanční toky Fondu do oblasti Mezzogiorna. Projekt Fondu měl zabránit prohlubování disparit, ale navzdory finanční podpoře a investicím se regionální diferenciace ještě více prohloubila. Dnes je příjem na osobu téměř dvojnásobný v regionech Severu oproti jižním regionům; podíl šedé ekonomiky na HDP a také míra nezaměstnanosti je dvojnásobná v oblasti Mezzogiorna oproti severním regionům. V souvislosti s výraznými politickými a vládními změnami roku 1992 byla činnost Fondu jako takového ukončena, nicméně aktivity bývalého Fondu byly upraveny Zákonem 488/1992 (Legge 488/1992), tj. činnost Cassa per il Mezzogiorno byla nahrazena prováděním tohoto zákona.138 Nové normativy umožnily poskytování finanční pomoci i regionům mimo oblast Mezzogiorna, pokud se nacházejí v krizi nebo se potýkají s ekonomickými problémy. Následně zákon prošel mnoha úpravami, změnil se i systém přerozdělování zdrojů, avšak nakonec roku 2007 tento projekt nebyl již nadále podpořen, jelikož se italská vláda začala orientovat na jiné metody a incentivy na podporu regionů Jihu, mezi které patřilo například uhrazení části firemních nákladů, které budou vynaloženy na vědu, výzkum a rozvoj (tzv. credito d’imposta). Italský hospodářský zázrak – boom economico V 2. polovině 50. let dochází v Itálii k ekonomickému boomu – tzv. italskému hospodářskému zázraku (boom/miracolo economico). Pro toto období je charakteristický rychlý rozvoj téměř všech odvětví, který se však týkal pouze regionů Severu. Itálie upustila od protekcionismu a začala uplatňovat principy liberální obchodní politiky, což se projevilo nárůstem mezinárodního obchodu. Roku 1946 pouze 3,5 % dovozu do Itálie ze zemí Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) nepodléhalo některé z forem omezení obchodu, roku 1952 již 50 % obchodu a roku 1954 pouze 1 % obchodu bylo zatíženo nějakými formami restrikce.139 Země se začala výrazně industrializovat. Ekonomický boom však měl i negativní důsledky, které se dotýkaly regionů Mezzogiorna. Mohutná industrializace významně ovlivnila sektor zemědělství, do kterého byly zaváděny nové stroje a techniky, což vedlo k zániku některých pracovních míst a 138

Parlamento Italiano. La legge n. 488/1992. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://www.camera.it/cartellecomuni/leg15/RapportoAttivitaCommissioni/testi/05/05_cap08_sch06.htm

139

NECCO, V. Italia 1950–1963. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://cronologia.leonardo.it/storia/tabello/tabe1565.htm

66

celkovému snížení počtu pracovníků. Prudký rozmach investiční aktivity se týkal především oblasti severních regionů, jelikož Mezzogiorno tradičně zaostávalo za Severem v produktivitě práce a kvalifikovanosti pracovníků; další nevýhodou Jihu se ukázala také zcela nedostatečná infrastruktura. Hospodářský zázrak, který po válce umožnil návrat Itálie mezi vyspělé průmyslové státy světa tak paradoxně významně přispěl k dalšímu „rozevírání ekonomických nůžek“ mezi Severem a Jihem. Akcelerace ekonomického růstu a celková rychlost, s jakou docházelo k oživování poválečné ekonomiky, vedla k prohlubování strukturálních problémů v regionech Mezzogiorna. Není tedy překvapením, že fenomén italského boomu byl v následujících letech doprovázen dvěma trendy: urbanizací a masivní migrací obyvatel z jižních regionů do severní (středo-severní) části země, ale také do jiných zemí, mj. Spojených států amerických a Austrálie či Německa. V období 1951-1971 se v rámci Itálie zapojilo do migrace téměř 10 miliónů obyvatel.140 Migrace obyvatel z oblasti Mezzogiorna probíhala ve dvou hlavních vlnách: v letech 1955–1963 a v období 1967–1971. Mezi léty 1951–1974 došlo k přesunu až 4,2 miliónu obyvatel pocházejících z jižních regionů (z celkových 18 miliónů) do severních regionů Itálie. V hlavním městě severního regionu Piemont – Turínu, který se nacházel v krizi, vzrostl během v období 1951–1967 počet obyvatel ze 719 000 na 1 125 000. Částečně se na tomto nárůstu podílel i příliv obyvatel z piemontského venkova, který se v té době nacházel v krizi. Turín se tak stal třetím největším „jižanským“ městem po Neapoli a Palermu.141 Průmyslová města Severu však nebyla připravena na takové množství přistěhovalců z oblasti Mezzogiorna a imigranti čelili mnohým integračním problémům. Prudký rozvoj ekonomiky probíhal nerovnoměrně a rozhodně nezasahoval stejnou měrou všechny oblasti. Vzhledem k orientaci ekonomiky na export byla výroba zaměřena na uspokojení zahraniční poptávky, která měla největší zájem o luxusní statky. Stát v tomto případě nechával zcela volnou ruku trhu, což vedlo k nesourodému vývoji. Rychlý rozvoj v jedné sféře, tj. v průmyslové výrobě nebyl doprovázen rozvojem v oblasti sociálních a veřejných služeb. Tato skutečnost se následně stala jedním z dalších faktorů prohlubující diferenciaci mezi severními a jižními regiony země. Rozvoj průmyslové 140

DEL PONT, A., POSÍŠILOVÁ, V., SLÁDKOVÁ, Z. Dall’economia „neorealista“ al „made in Italy.“ Praha: VŠE, 1996. ISBN 80-7079-789-X 141

MARINI, G. La Storia: anni ‘50 e ‘60. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/42235334/La-storia-Italia-Gli-anni-della-Ricostruzione-e-del-MiracoloEconomico

67

výroby byl realizován na úkor investic do sociální a veřejné sféry – a imigranti z Jihu museli čelit nedostatku ubytovacích kapacit. Svou neutěšenou situaci často řešili výstavbou nelegálních provizorních přístřešků, nazývaných corree (název coree je údajně odvozen z Korejské války, která probíhala v letech 1950–1953; výraz má představovat v překladu nepohodlí, nepříjemnou situaci, starost). Přistěhovalci se také usazovali z technického a bezpečnostního hlediska v nevyhovujících domech, které se snažila italská vláda v co nejkratším čase pro imigranty postavit. Problém masivní imigrace a dalšího prohlubování zaostávání Jihu se v 60. a 70. letech projevil zvýšením napětí mezi obyvateli Severu a Jihu. Právě do tohoto období jsou datovány první projevy otevřené diskriminace a xenofobie vůči osobám pocházejícím z oblasti Mezzogiorna.142

2.3 Vanoniho plán a krize 70. let V souvislosti s migrací a strukturálními problémy jižních regionů se oblasti Mezzogiorna nepodařilo těžit z probíhajícího hospodářského boomu. Do centra pozornosti se tak opět dostal stále závažnější problém bipolarity Itálie. Na konci 50. let sice fungoval projekt Fondu na rozvoj Mezzogiorna, avšak bylo nutné přijmout další konkrétní opatření a plány, které by podpořily ekonomiku regionů Jihu. Stát se začal na Jihu více angažovat především v podobě investic do infrastruktury, úlev pro podniky působící v jižních regionech i přímých intervencí státu. Bylo ale potřeba nástroje pomoci oblasti Mezzogiorna zefektivnit a zorganizovat v souvislosti s dopady ekonomického boomu. Takovým projektem se stal Vanoniho plán (Piano Vanoni). Jednalo se o desetiletý plán na roky 1955–1964 s oficiálním názvem: Plán vývoje zaměstnanosti a příjmů v Itálii v období desetiletí 1955–1964. Program byl pojmenován podle svého tvůrce – ministra financí Enza Vanoniho a charakteristickým rysem jeho realizace se stalo uplatňování státních zásahů do ekonomiky. Plán měl čtyři základní cíle, kterých chtěl během daného období dosáhnout: jednalo se o vytvoření 4 miliónů pracovních míst (dosažení plné zaměstnanosti, resp. cílem bylo snížit nezaměstnanost až na úroveň přirozené míry a připustit tak existenci pouze frikční nezaměstnanosti – bylo tedy nutné zaměřit se na odstranění strukturálního typu nezaměstnanosti, kterým byla Itálie postižena v největší míře vzhledem k bipolaritě země); 142

V tomto období vznikl pojem terrone, který se v následujících letech vžil a dnes se běžně používá ve významu, který mu byl přisouzen právě v 50. a 60. letech. Terrone v překladu znamená venkovan, nicméně pojmu se užívá jako označení pro osoby pocházející z Jihu, resp. takové osoby, které údajně vykazují dle Seveřanů typické vlastnosti Jižana: neochota k práci, nerespektování pravidel nebo neschopnost žít bez pomoci a asistence státu.

68

mezi další cíle patřilo vyrovnání platební bilance s cílem zvýšení exportu a tím i národního důchodu Itálie jako celku, reorganizace rozmístění pracovních sil a v neposlední řadě i snížení disproporcí mezi Severem a Jihem Itálie (obecně). Vanoniho plán měl rozhodně pozitivní dopady na ekonomiky státu jako celku. Podařilo se dosáhnout úspěchu v prvních třech bodech plánu. Nicméně tento úspěch byl významně podpořen několika faktory. V prvé řadě soudobý vývoj národní i světové ekonomiky vedl k zlepšování jejího stavu. Mezi roky 1951–1958 byl průměrný meziroční růst HDP 5,5 %, který byl stimulován především domácí poptávkou a investicemi do málo dynamických odvětví zemědělství a stavebnictví. Mezi léty 1958–1963 dosáhlo tempo růstu ekonomiky rekordních 6,3 % ročně.143 Tento růst byl tažen především poptávkou ze zahraničních trhů. Fenomén emigrace Italů do zahraničí přispěl ke snižování nezaměstnanosti, avšak paralelní vylidňování jižních regionů nadále zhoršovalo strukturální problémy oblasti Mezzogiorna. Již roku 1962 bylo dosaženo plné zaměstnanosti. Významný vliv na splnění cílů Vanoniho plánu měl i Marshallův plán. Ten s sebou přinesl americké know-how, které se italské firmy snažily využít ke své modernizaci a zaváděly nově objevené technologie apod. V neposlední řadě je nutno zmínit vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) roku 1957, které italským exportérům výrazně zjednodušilo přístup na zahraniční trhy Evropy a přispělo tak k naplnění záměru programu. Samotný Vanoniho plán se však zaměřil i na další odstraňování překážek obchodu, které byly postupně eliminovány už na začátku dekády 50. let. Není tedy jisté, zda by plán sám o sobě dosáhl takových výsledků. Ve čtvrtém bodu svého programu – snížení rozdílu mezi Severem a Jihem však neuspěl. Největším problematickým bodem plánu, který měl negativní dopady na jižní regiony, byla myšlenka regulace investic. Cílem koordinace investiční aktivity firem bylo dosažení rovnoměrného rozmístění do všech oblastí ekonomiky, v strukturálním i teritoriálním slova smyslu. Nový systém investičních pobídek vyžadoval silnou účast podniků, které byly vlastněny státem. Podnikům bylo uloženo, aby nejméně 60 % nových investičních aktivit, resp. svou výrobu (nové závody), realizovaly prostřednictvím státních či polostátních podniků situovaných v oblasti Mezziogiorna.144 Krom toho přijatý program žádal, aby se podniky podílely na 143


144

WATKINS, T. Le regioni di Italia. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://www.appletmagic.com/italyregi.htm

69

financování průmyslového rozvoje a turismu v jižních regionech. Zajímavým požadavkem byla také spoluúčast na financování speciální odborné školy, která měla vyškolit pracovní sílu žijící v jižních regionech. Všechny státní podniky byly nuceny realizovat alespoň 40 % svých investic do regionů Mezzogiorna. Nejméně 30 % veškerých zakázek na zboží a služby musely dostat podniky z Jihu. Tato snaha však neměla takové výsledky, které si Vanoniho plán sliboval, rozdíly mezi Severem a Jihem žádným výrazným způsobem nezmírnila.145 Zmíněný plán měl pomoci industrializovat oblast Mezzogiorna. Cílem bylo vytvořit průmyslové oblasti,146 které by byly schopny vytvářet impulsy pro rozvoj celé ekonomiky. Nebylo však bráno v potaz, že stimuly v podobě investičních pobídek mohou mít na podniky ambivalentní účinky. Investice samy o sobě totiž v případě Mezzogiorna nevedly k tomu, že by se podniky vymanily ze své zaostalosti. To bylo způsobeno tím, že nebyl vyvíjen dostatečný tlak na modernizaci zaostalých regionů, mobilizaci různých zdrojů a vytváření konexí mezi jednotlivými podniky. Jinými slovy: investice vedly k tomu, že daný podnik byl schopný „přežít“, ale nikterak jej nestimulovaly k tomu, aby se modernizoval a byl v budoucnu schopen přežít i bez zásahu státu (ať už přímého či prostřednictvím investiční stimulace). Dalším negativním aspektem tohoto vládního plánu byl fakt, že soukromé podniky se nadále mohly svobodně rozhodovat, kam budou investovat. A regiony Severu byly pro investory stále atraktivnější než možnost investovat do zaostalých regionů Jihu, kde návratnost investice nebyla zcela jistá, nebo nebylo jisté, zda se navrátí v takovém rozsahu, jaký investor očekával. Regiony Mezzogiorna ale disponovaly jednou výhodou, a tou byly nízké náklady práce. Je však nutné si uvědomit, že náklady práce je vždy nutno vnímat i v souvislosti s produktivitou práce, která v jižních regionech byla tradičně nízká. Stát považoval a dodnes do jisté míry považuje státní zásahy za jednu z vhodných forem, jak zmírnit dualismus Itálie. Tyto však měly hlavně v 70. a 80. letech negativní dopady na ekonomiku Mezzogiorna, které ztratilo komparativní výhodu v podobě nízkých nákladových efektů. Vzhledem k velké snaze státu vybudovat infrastrukturu, která se projevovala již od 50. let, bylo dosaženo lepšího propojení severních a jižních regionů; podařilo se vybudovat relativně dostačující dopravní strukturu. Propojení dříve odlehlých regionů Jihu s sebou přineslo tzv. two-way road effect.147 Princip tohoto efektu spočívá v tom, že zpřístupnění (tzv. akcesibilita) dříve 145

Tamtéž

146

tzv. průmyslové parky

147

KUČEROVÁ, I. Evropská unie: hospodářské politiky. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1212-7.

70

odlehlých regionů může mít dvojí efekt. Na jednu stranu sice dojde k určitému zlepšení místních podniků – prostřednictvím rozšíření jejich aktivit, rozšíření odbytových možností. Na druhou stranu jsou však na lokální podnikatele vytvářeny i silné konkurenční tlaky. Podnikatelé z nově přístupných vyspělejších regionů mají konkurenční výhody plynoucí z jejich zkušeností, většinou disponují možností vyrábět s nižšími výrobními náklady a jsou zvyklí na konkurenční boj. Zaostalejší firmy však na konkurenci nejsou připraveny, často nestačí včas zareagovat na nově vzniklou situaci, což následně vede až k eliminaci a krachu neefektivních firem, které nebyly schopné v konkurenčním prostředí přežít. Tato situace byla typická i v jižní Itálii. Vzhledem k nově vytvořenému přístupu k regionům Mezzogiorna museli drobní podnikatelé Jihu čelit nečekané konkurenci, což v mnoha případech vedlo k zániku jejich podniků. Situace v Itálii byla o to horší, že paralelně probíhala silná stimulace státních a polostátních podniků z Mezzogiorna prostřednictvím různých úlev a většina pracovní síly tak byla soustředěna ve veřejném sektoru. V průběhu následujících desetiletí po zavedení pobídek v podobě povinných investic do podniků z Jihu Itálie tak byl státní sektor zodpovědný za tvorbu téměř 70 % pracovních míst.148 Je nutné si uvědomit, že se jednalo o státní podniky, které nebyly flexibilní v oblasti úpravy mezd. Odborové svazy v Itálii tradičně disponovaly velkou silou a byly schopny si vyjednat výhodné a především závazné podmínky v rámci kolektivních smluv. Smlouvami a neústupností odborů podmíněná rigidita mezd a dalších pracovních podmínek tak vedla k deformaci trhu práce, který nereflektoval nově vzniklé konkurenční prostředí. To postupně vedlo ke ztrátě konkurenční výhody podniků z oblasti Mezzogiorna v podobě nízkých nákladů na práci. Díky této skutečnosti se tak nepodařilo dostat ekonomickou vyspělost podniků ze Severu a Jihu ani na obdobnou, natož stejnou úroveň. Krize 70. let I přes negativní dopady na socio-ekonomickou situaci Jihu Itálie, je označení „zázrak“ nebo „boom“ pro hospodářský vývoj italské ekonomiky v 50. a 60. letech oprávněný. Mezi roky 1952–1970 se příjem na hlavu zvýšil o více jak 130 % (pokud přiřadíme základní hodnotu 100 roku 1952, potom v roce 1970 bylo dosaženo hodnoty 234,1). Pro srovnání: ve Francii a Anglii dosahovalo zvýšení příjmu na hlavu pouze 36 % a

148

GRECO, A. Modelli di sviluppo locale. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: www.economia.unict.it/web/MatDid.../e_economia.../SvilX2009.doc

71

32 %. Došlo ke zvýšení italského exportu o 14,5 % a importu o 13,8 %.149 Zvýšení objemu investic však vedlo k růstu inflace z důvodu příliš velké poptávky. Mezi léty 1970–1980 dosahovala průměrná míra inflace až 14 % ročně.150 Ekonomika se přehřívala. Roku 1963 expanze ekonomiky dosáhla svého vrcholu a vstoupila tak do fáze útlumu (po 12 letech, kdy ekonomika pouze rostla), která postupně přerostla do krize v 70. letech. Následkem celosvětové energetické krize a problémů, kterým čelil Evropský mezinárodní systém, se Itálie ocitla v krizi, která byla doprovázena stagflací151 a zvyšováním nezaměstnanosti. Krize se výrazněji dotkla méně pružných podnikatelů z oblasti Mezzogiorna; některé z podniků byly nuceny ukončit svou činnost. Právě postoj vlády k otázce řešení krize především v oblasti jižních regionů ovlivnil další vývoj ekonomiky Itálie jako celku. Italská vláda pokračovala ve své politice finanční podpory a stimulace Jihu a uměle tak podporovala nekonkurenceschopné neefektivní podniky. To vedlo k tomu, že byl vytvářen stále větší tlak na veřejné finance, a právě v období 70. a 80. let nejvíce rostlo veřejné zadlužení země, se kterým Itálie bojuje dodnes – mezi léty 1981-1986 došlo k jeho zvýšení ze 60 až na 90 % HDP.152 Regiony Jihu byly tak jako tak vystaveny konkurenci. Státu se je nepodařilo uchránit a navíc díky jeho podpůrným zásahům firmy nebyly nuceny se modernizovat, zavádět nové technologie, snižovat náklady a zvyšovat produktivitu práce. Tato politika, ač prováděna s dobrým úmyslem, prohlubovala rozdíly mezi podniky ze severních a jižních regionů Itálie, resp. mezi ekonomikou Severo-Středu a oblastí Mezzogiorna. Krizi zhoršovaly i tradičně příliš vysoké výdaje na veřejný sektor – který byl zároveň velmi neefektivním ať už z důvodu příliš vysokých mezd nebo růstu mezd, který neodpovídal růstu produktivity práce. Právě v období krize 70. let se začaly objevovat teroristické útoky, které byly organizované jak extremní pravicí, tak i levicí. Jednou ze známých organizací, která terorizovala italskou společnost, byla skupina Rudé brigády (Brigate rosse), která během 70. let měla na svědomí desítky lidských životů. Její nejznámější obětí se stal bývalý italský ministerský předseda Aldo Moro, kterého skupina unesla, věznila a nakonec po 149


150


151

situace, kdy dochází k stagnaci reálného produktu a zároveň i ke zvyšování všeobecné cenové hladiny

152

GINSBORG, P. Storia d’Italia dal dopoguerra a oggi. Societa’politica 1943–1988. Torino: Einaudi, 1998. ISBN 88-06-14595-9

72

téměř dvou měsících zavraždila. V 80. letech italská ekonomika zaznamenala oživení, i když opět značně diferenciované. Svou roli zde sehrál fenomén postupující globalizace. Pro Itálii 80. let byla charakteristická produkce značky „Made in Italy“, která si zakládala na kvalitě. Stále větší propojenost světových trhů však znamenala příliv konkurentů, v největší míře asijských konkurentů v textilním oboru. Tato skutečnost více postihla méně konkurenceschopné malé podniky z oblasti Jihu, které se potýkaly s existenčními problémy. V oblasti Mezzogiorna tak i přes expanzi italské ekonomiky docházelo ke zvyšování strukturální nezaměstnanosti právě z výše zmíněného důvodu. Zároveň se prudce zvyšovala míra korupce a klientelismu, což bylo umožněno byrokratickým systémem fungování zmiňovaných státních podniků a veřejného sektoru. Role mafie a zločineckých organizací stále rostla a přes napojení na politické kruhy měla možnost ovlivňovat dění v oblasti Mezzogiorna. Bylo jisté, že je proti těmto spolkům nutné zakročit.

2.4 Hnutí „Mani pulite“ - od 90. let po současnost Akce čisté ruce (mani pulite) na přelomu 80. a 90. let, díky které bylo odhaleno provázání politické moci s organizovaným zločinem, byla vyústěním krize politického i institucionálního systému. V Itálii dodnes bývá označována jako „politické zemětřesení“, které zcela změnilo politickou scénu. Mani pulite nebyly jednorázovou akcí, jednalo se o celý soubor soudních vyšetřování, který následně vedl k odhalení korupce a klientelistických vazeb v nejvyšších politických kruzích. Tato revoluce byla výjimečná jak z hlediska svého rozsahu, tak i z hlediska důkladnosti provádění vyšetřování, které se týkalo nejen politiků, ale i zaměstnanců státní správy, soudců i podnikatelů. Jedním z faktorů, který se podílel na úspěchu celé akce, byla angažovanost soudců v celém procesu. Z tohoto důvodu bývá akce čisté ruce označována také jako „revoluce soudců“. Mezi nejvýznamnější osobnosti této revoluce patřil soudce Giovanni Falcone. Tento soudce se řadil k nové generaci tzv. soudců-chlapců na konci 80. let, kteří – ještě nepohlceni korupční praxí – začali působit v oblasti soudnictví. Falcone společně se svým spolupracovníkem – Paolem Borsellinim odhalil, že mafie není pouze regionální záležitostí Jihu, jak se do té doby často předpokládalo, ale že zločinné organizace jsou napojeny na vládnoucí kruhy státu. Toto zjištění bylo zcela převratné a stálo bohužel oba soudce život. Vyšetřovací činnost soudců se však stala spouštěčem akce čisté ruce.

73

Diferenciace korupčních trhů Stejně tak, jako se projevovala bipolarita Itálie v socio-ekonomické oblasti, tak se disparity mezi Severem a Jihem prosazovaly i z hlediska korupčních trhů. Hlavní rozdíl spočíval především v rozsahu působení mafie. Korupce na severu země probíhala pomocí skrytých dohod a politici či politické strany měli velkou část zisku plynoucích z těchto dohod pod svou kontrolou. Pro severní/střední Itálii byla charakteristická tvorba center, kde se určití politici zabývali řízením a organizací nelegálních transakcí. Hlavní přínos napojení na organizovaný zločin spočíval v politické ochraně – systém vzájemných vazeb posiloval pozici politiků a jiných činitelů, umožňoval lepší ochranu před případným odhalením podvodného jednání. Díky mnoha kontaktům bylo možné se včas dozvědět o případném stíhání a zároveň i dalším finančně atraktivním obchodu, který by bylo možné uskutečnit. Naproti tomu v regionech Mezzogiorna museli politici čelit rozsáhlejším a organizovanějším zločineckým organizacím a odvádět jim i velkou část zisků získaných ze vzájemné směny. Nejednalo se zde o politickou ochranu, ale spíše o nutnost udržovat kontakty s mafií, aby politikům bylo umožněno realizování vlastních zájmů. Skupiny zkorumpovaných politiků byly menší a méně organizované. Mafie si kladla velké nároky na své působení ve veřejném životě, politici potřebovali prostředky k upevnění své moci a tak mezi organizovaným zločinem a politickými uskupeními panoval vztah vzájemné interdependence. Úspěch hnutí mani pulite bylo možné slavit již na jaře roku 1993, kdy nastalo „společenské zemětřesení, kdy se zhroutil politický mechanismus ovládající zemi od konce druhé světové války. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že jakákoliv stavební činnost, výstavba silnic, hospodářských sítí, veřejné dopravy, školních zařízení a dokonce i akce na pomoc zemím třetího světa se neobešla bez povinného „tangente“153, finančního podílu, který plynul do rukou zástupců státních institucí a veřejné zprávy.“154 Bylo prokázáno, že úspěch a kariéra veřejných činitelů ve velké míře záležela na schopnosti vytvářet si síť nelegálních kontaktů a „přátelských“ styků, jejímž prostřednictvím bylo možné se zapojit do procesů korupce a klientelismu. Tyto skutečnosti italská široká veřejnost tušila již před samotným vypuknutím revoluce, avšak teprve hnutí čisté ruce přineslo konkrétní důkazy o 153

Tangente znamená v překladu úplatek. Pro akci čisté ruce se proto vžil i výraz Tangentopoli (v překladu město úplatků)

154


74

vzájemné závislosti ekonomické a politické sféry a zločinných organizací. Dále byla prokázána závislost soudů na politice a netransparentnost financování politických stran. Co se týče vysoké politiky, 54 poslanců křesťanské demokracie, 42 socialistických poslanců a 17 poslanců ostatních stran bylo zbaveno imunity a postaveno před soud. Během let 1992– 1994 bylo vyšetřováno 900 politiků; více jak 2/3 třetiny z nich byli obžalováni z činností spojených s organizovaným zločinem.155 Po volbách roku 1992 zmizely z politického spektra do té doby tradiční politické strany – Křesťanská demokracie (ve volbách nedosáhla ani potřebné 5 % hranice) a Italská komunistická strana. Dualismus Itálie: současný stav Akce čisté ruce představovala konec První republiky (1946–1993) a od té doby je Itálie nazývána Druhou republikou. Svou revolučností byla zcela ojedinělou akcí, ukázala, že boj s korupcí a organizovaným zločinem, který významně vstupuje do ekonomiky Itálie, je možný. Nicméně úspěchy byly spíše krátkodobého rázu a dnes není možné konstatovat, že by se míra korupce a organizovaného zločinu zmenšila. Klientelismus a mafie stále do značné míry ovlivňují především socio-ekonomickou situaci Jihu a prohlubují se tak regionální disparity mezi Severem a Mezzogiornem. Součinností těchto faktorů byly neefektivně čerpány finanční prostředky z Marshallova plánu a z projektu Fondu pro Mezzogiorno. Dlouhodobějším efektem plynoucím z korupčního skandálu roku 1992 se ukázala být větší snaha Itálie o kontrolu prostředků plynoucích především ze zdrojů Evropské unie, které složí k financování rozsáhlých projektů na rozvoj regionů Mezzogiorna. Soudce Falcone na konci 80. let tvrdil, že „mafie není zcela nepřemožitelná, jedná se o lidský fenomén, a stejně jako všechny lidské fenomény má svůj počátek, vývoj a bude mít tudíž i svůj konec.“156 Jeho slova se zatím nenaplnila. Za posledních 50 let se situace v regionech Jihu jistě zlepšila, ale pouze v absolutních hodnotách. Relativní míra zaostalosti Jihu oproti Severu se však ve srovnání se situací v době sjednocení ještě prohloubila. Stejně tak se domnívám, že došlo k zesílení rivality mezi obyvateli Severu a Jihu. Italská ekonomika se již před finanční krizí roku 2008 nacházela v relativně špatném stavu, což neprospívá vztahům mezi občany severních a jižních regionů. Podle některých názorů je viníkem nedostatečné ekonomické prosperity Itálie stát a jeho hlavní problém spočívá ve špatném rozdělování financí uvnitř státu. Na 155

Tamtéž

156

volně přeloženo

75

druhou stranu se však ozývají hlasy (převážně) ze Severu, které tvrdí, že za pomalým růstem ekonomiky i neuspokojivou sociální situací státu (především na trhu práce) stojí nutnost starat se o zaostalou ekonomiku Jihu. Tento názor není novým, ale panoval i během minulého století. Není proto překvapením, že v 90. letech vznikla radikální politická strana Liga Severu (Lega Nord) v čele s Umbertem Bossim, která především v počátcích svého působení usilovala o odtržení regionů Severu v oblasti tzv. Padánie (podle řeky Pád) od zbytku země.157 Získala si své voliče a od poloviny 90. let s určitými přestávkami působí ve vládě po boku Berlusconiho. V současné době se strana snaží např. o značné omezení finančních toků do oblasti Mezzogiorna. Může být proto překvapující, že získává určitou míru podpory i z regionů Jihu. Tento paradox bývá vysvětlován právě napojením mafie na politické kruhy, které stále existuje. Je pravděpodobné, že i dnes mezi vládnoucími stranami a organizovaným zločinem existují vzájemně výhodné vazby – politické názory tak díky tomu u voleb mohou jít stranou. Na zlepšování socio-ekonomické situace regionů Jihu je nutné soustavně pracovat a hledat cesty budoucího rozvoje. Je nutné nepolevovat v kontrole finančních prostředků plynoucích ze strukturálních fondů Evropské unie (viz Kapitola 3), které jsou pro regiony Mezzogiorna významnou pomocí. Dále je podle mého názoru nutné zaměřit se na odstraňování nejvýznamnějších brzd rozvoje jižních regionů. Jedná se o stále ještě nedostatečnou infrastrukturu, nedostatečný objem investic, neefektivní bankovní systém a systém rozdělování místních finančních prostředků a také vysoký podíl stínové ekonomiky na HDP a vysokou mírou byrokracie a kriminality. Další problém podílející se na zaostávání Jihu za Severem spočívá v neefektivnosti italských podniků. V regionech Jihu jsou typické rodinné podniky malé a střední velikosti, které neinvestují do modernizace a nových technologií, a jsou tak méně konkurenceschopné. Vzhledem k úzkým rodinným vazbám, které v těchto firmách panují, je typické, že nepřijímají zaměstnance zvenčí, což se negativně projevuje na pracovním trhu. Donedávna se vykytovaly názory, že ekonomická nerovnováha mezi severem a jihem země je způsobena tím, že jedinci pocházející z oblasti Mezzogiorna nejsou tak kvalitní jako Italové pocházející z Jihu. Odlišnost byla údajně dána tím, že obyvatelé Jihu mají podřadnost geneticky danou. Tyto názory jsou dnes snad zažehnány, avšak není to tak 157

Lega Nord: per l’indipendenza della Padania. Le idee della Lega. [on-line] [cit. 2011-03-26]. Dostupné z: http://www.leganord.org/elezioni/2008/lega/default.asp

76

dávno, kdy tato myšlenka byla oficiálně uznávána v akademických kruzích některých univerzit Severu.

77

3. Dualismus Itálie V druhé kapitole práce jsem se zabývala teoretickými aspekty dualismu Itálie. Snažila jsem se tak čtenářovi poskytnout možnost hlouběji pochopit příčiny a mnohaletý postupný nárůst rozdílů mezi severní, resp. severo-střední158 a jižní částí země. O skutečnosti, že socio-ekonomická diferenciace Itálie byla a je na italském teritoriu stále přítomna, již dnes není pochyb. Jaké jsou však skutečné rozměry této rozdílnosti? Diferenciaci mezi regiony Severo-Středu a Jihu v konkrétních číslech se v následující subkapitole pokusím vymezit pomocí socio-ekonomických ukazatelů, kterými jsem se zabývala již v první kapitole při analýze postavení Itálie v EU. Tentokrát však nebudu provádět komparaci na komunitární úrovni, ale z regionálního hlediska. Jak již bylo zmíněno, problém „Jižní otázky“ je znám od dob sjednocení Itálie v 19. století. Není proto překvapením, že se zaostalost jižních regionů Itálie postupně dostávala do středu zájmu regionálních aktivit a politik, a to nejprve jak na národní (prostřednictvím fungování Fondu na rozvoj Mezzogiorna od 50. let 20. století), tak později i na unijní úrovni. Z druhé kapitoly víme, že rozdíly mezi Severem a Jihem se nepodařilo za uplynulá desetiletí významněji snížit. V této kapitole se tak budu zabývat i otázkou konvergence mezi regiony Severo-Středu a Jihu. Zaměřím se i na roli Itálii v EU z hlediska historického i současného uplatňování nástrojů regionální a strukturální politiky EU i na největší nedostatky italské vlády při provádění této politiky.

3.1 Vývoj konvergence italských regionů Jak již bylo zmíněno ve druhé kapitole této práce, disparity mezi severo-střední a jižní oblastí italského teritoria existovaly již před samotným sjednocením Itálie roku 1861. Kvantifikovat tyto rozdíly pomocí ukazatele příjmu na obyvatele v té době je však obtížný úkol. Existuje více teorií a odhadů; nejčastěji však bývá uváděno, že rozdíl v příjmu na obyvatele činil v prvních letech po sjednocení 15–25 %.159 V posledních 30 letech 19. století se tyto diferenciace prohlubovaly vzhledem k již zmíněné industrializaci Severu

158

Pokud (stejně jako ve druhé kapitole této práce) budu hovořit o rozdílech Sever vs. Jih, je tím myšlen mj. rozdíl mezi regiony spadajícími do oblasti Severo-Středu Itálie a Jihu Itálie.

159

DANIELE, V. Divari di sviluppo e convergenza regionale in Italia. Un esame per il periodo 1960–1998. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z http://www.consiglioregionale.calabria.it/upload/studi/Convergenza%201960-98.pdf

78

a tato divergence pokračovala i po celou první polovinu 20. století. Po konci 2. světové války byl příjem na hlavu dvakrát vyšší v regionech Severo-Středu oproti regionům Mezzogiorna, které se vyznačovalo výrazně horšími materiálními i sociálními podmínkami. V 50. letech italská vláda zahájila aktivity, které měly vést k odstranění dualismu Itálie a k vyrovnání socio-ekonomických podmínek obou částí země – jednalo se o založení zmíněného Fondu na rozvoj Mezzogiorna a realizace opatření z Vanoniho plánu, který měl podpořit investice do podniků z oblasti Jihu. Oba projekty z dlouhodobého hlediska nebyly úspěšné, jelikož nedošlo k dostatečné konvergenci obou oblastí, resp. k takové míře sblížení regionů Severo-Středu a Jihu, která by byla považována za dostačující. To však neznamená, že tyto aktivity neměly (alespoň z krátkodobého hlediska) určité pozitivní efekty na regiony Mezzogiorna. V období 1960–1975 docházelo ke konvergenci regionů Severo-Středu a Jihu vzhledem k masivnímu přílivu investic do oblasti Mezzogiorna a fenoménu migrace obyvatel z nejchudších regionů směrem na sever země. Během těchto let se tak Mezzogiornu podařilo zvýšit příjem na obyvatele z původních 47 % na 61 % úrovně Severo-Středu. Takový vývoj lze podle mého názoru považovat za úspěch, jelikož se z větší části jednalo o období ekonomického boomu, kdy v letech 1960–1971 dosahovalo průměrné meziroční tempo růstu hodnoty 4,6 %.160 Od poloviny 70. let se však začaly více ukazovat v druhé kapitole zmíněné negativní dopady přílišných zásahů státu na ekonomiku Mezzogiorna. Díky redistributivnímu charakteru státní pomoci a intervencím se jižní regiony staly z makroekonomického hlediska závislými na zbytku země. V 80. letech se tak ukázaly pravé efekty mimořádných státních intervencí v oblasti Jihu: ačkoli docházelo ke zvyšování objemu transferů do této oblasti, schopnost Mezzogiorna produkovat odpovídající příjem na hlavu se snižovala. Pro 90. léta byla charakteristická příprava Itálie na přijetí eura, což s sebou přineslo požadavek na omezování veřejných výdajů. Taková opatření se dotkla i regionů Mezzogiorna, které se muselo smířit s redukcí finančních prostředků od státu určených na jeho rozvoj. Situaci Mezzogiorna zhoršovalo i celkové zpomalení tempa růstu Itálie (ale i jiných zemí EU) v 90. letech. O roku 1950 do počátku 21. století se příjem na obyvatele zvýšil více jak čtyřikrát, v absolutní hodnotě došlo k rozvoji ekonomiky Mezzogiorna, avšak rozdíly mezi SeveroStředem a Jihem přetrvávají. Otázkou tedy zůstává: došlo během druhé poloviny 20. 160

Tamtéž

79

století k určité míře konvergence mezi regiony Severo-Středu a Jihu? I přes národní a později i komunitární aktivity na pomoc Mezzogiornu nebylo dosaženo dostačujících výsledků – tj. nedošlo k významnému snížení dualismu Itálie. Přesto lze pozorovat určité pokroky. Tabulka č. 13 představuje vývoj ukazatel HDP na obyvatele a produktivity práce a to ve třech konkrétních letech – roku 1960, 1974 a 1998. Roku 1960 činil rozdíl v HDP na obyvatele mezi Mezzogiornem a Severo-Středem 57 procentních bodů. V roce 1998 tento rozdíl představoval 55,5 procentního bodu. Za období 1960–1998 tedy došlo k určitému snížení rozdílů při použití tohoto ukazatele, jednalo se však o minimální konvergenci. Co se týče druhého významného ukazatele vhodného k hodnocení míry konvergence – produktivity práce – tak i zde došlo k určité konvergenci. Roku 1960 se produktivita práce v regionech Mezzogiorna nacházela na 74 % průměrné produktivity práce Itálie, zatímco regiony Severo-Středu dosahovaly až 112 % průměru Itálie, což představovalo rozdíl 38 procentních bodů. Roku 1998 dosahovala produktivita práce 83 % italského průměru v regionech Mezzogiorna oproti 107 % v regionech Severo-Středu, což představuje rozdíl 24 procentních bodů. Pokud se podíváme na hodnoty z roku 1974, tak zde bylo dočasně dosaženo vyšší míry konvergence než o 24 let později. Rozdíl v HDP na obyvatele představoval 42 procentních bodů, u produktivity práce 19 procentních bodů. Vyskytovala se tedy i období, kdy docházelo k vyšší míře konvergence mezi regiony Severo-Středu a Mezzogiorna. Hodnoty z roku 1974 představovaly určité završení pozitivního trendu vývoje konvergence mezi oběma oblastmi, které probíhalo v letech 1960–1975,161 poté však docházelo k opětovné divergenci mezi oběma makroregiony. Lze tedy konstatovat, že v ukazateli HDP na obyvatele během let 1960–1998 došlo k minimální konvergenci mezi regiony Severo-Středu a Jihu. Co se týče produktivity práce, tak zde došlo k vyšší míře sblížení regionů, avšak diferenciace v tomto ukazateli zůstává rovněž vysoká.

161

Tamtéž

80

Tabulka č. 13 HDP per capita a produktivita práce v regionech Itálie 1960–1998 Zdroj: vlastní úprava; data: DANIELE, V. Divari di sviluppo e convergenza regionale in Italia. Un esame per il periodo 1960–1998.162 HDP per capita Regiony

Piemonte Valle d’Aosta Lombardia Trentino-Alto Adige Veneto Friuli-Venezia Giulia Liguria Emili- Romagna Toscana Umbria Marche Lazio Abruzzo Molise Campania Puglia Basilicata Calabria Sicilia Sardegna Severo-Střed Mezzogiorno Itálie

Produktivita práce

1960

1974

1998

1960

1974

1998

129,62 198,28 143,98 119,48 106,50 96,52 128,90 114,37 106,33 79,23 91,39 123,48 67,45 57,50 70,48 64,63 50,08 56,76 58,09 74,82 121,02 63,90 100,00

118,45 155,95 124,11 115,15 107,10 108,23 114,72 120,51 109,82 88,81 104,56 107,28 81,54 64,25 70,56 74,53 72,52 64,66 72,68 82,37 114,67 72,78 100,00

116,92 124,45 130,16 127,00 124,02 124,48 113,86 132,27 108,33 96,19 107,49 110,45 86,58 75,58 61,55 67,19 65,99 55,79 62,40 72,07 120,47 64,94 100,00

107,63 148,27 125,98 104,27 104,43 92,71 129,80 108,73 98,80 76,76 81,90 130,96 74,49 47,44 85,32 72,29 49,99 62,45 72,23 84,92 112,21 73,86 100,00

102,44 113,90 109,54 99,85 102,83 99,48 111,30 105,57 103,87 87,09 93,34 111,06 85,75 66,99 88,17 83,28 77,23 77,73 92,05 99,28 105,44 86,90 100,00

102,50 99,84 113,90 102,30 104,57 112,48 112,67 109,67 98,40 92,39 97,39 107,78 92,48 85,06 81,21 87,26 78,73 76,63 80,92 84,17 106,94 82,91 100,00

3.2 Dualismus Itálie v číslech – současný stav Italské Mezzogiorno se podílí na celkové rozloze Itálie ze 40,8 %, počet obyvatel představuje 34,7 %, avšak na HDP se v roce 2009 podílely regiony Jihu pouhými 23,7 %.163 Oproti tomu regiony spadající pod oblast Severo-Středu se podílí na celkové rozloze teritoria 59,2 %, představují 65,3 % italské populace, avšak na celkovém HDP Itálie se podílí 76,3 %.164 Vzhledem k rozloze a počtu obyvatel Jihu je jeho podíl na HDP velmi nízký ve srovnání s oblastí Severo-Středu. Regiony Mezzogiorna dosahují v ukazateli HDP na obyvatele jednoznačně nižších hodnot ve srovnání s ostatními regiony. 162

DANIELE, V. Divari di sviluppo e convergenza regionale in Italia. Un esame per il periodo 1960–1998. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z http://www.consiglioregionale.calabria.it/upload/studi/Convergenza%201960-98.pdf 163

údaje o podílu HDP na celkovém HDP jsou za rok 2008

164

Istat. Istat. Italia in cifre 2010. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z http://www.istat.it/dati/catalogo/20100518_00/italiaincifre2010.pdf

81

V Itálii však na rozdíl od některých jiných zemí EU v období mezi roky 2000–2009 nedocházelo ke konvergenci tohoto ukazatele na regionální úrovni, resp. z hlediska HDP na obyvatele se zaostalost jižních regionů vůči regionům Severo-Středu nijak nezmírnila. Nejvyšších hodnot HDP na hlavu za rok 2009 dosáhla autonomní provincie Bolzano (patřící do regionu Tridentsko-Horní Adiže) - více jak 27 tisíc euro na hlavu; dalšími bohatými regiony jsou Valle d’Aosta (26 756 euro/ob.), Lombardie (25 521 euro/ob.),165 provincie Trento (z regionu Tridentsko-Horní Adiže) a region Emilia–Romagna (obě oblasti dosahují HDP na hlavu přes 24 tisíc euro na hlavu). Oproti tomu některé regiony Jihu se vyznačují hodnotami HDP na obyvatele až dvakrát nižšími – Apulie a Sicílie za rok 2009 dosahovaly hodnot pouhých 13 233 a 13 631 eur/ob. Srovnání HDP na obyvatele v absolutní hodnotě roku 2000 a 2009 a procentuální změny mezi roky 2000–2009 ukazuje tabulka č. 13. Co se týče dopadů celosvětové krize, tak v roce 2008 oproti roku 2007 byl pokles HDP na obyvatele srovnatelný v obou oblastech (-2,2 % u Severo-Středu, -2,1 % v oblasti Mezzogiorna), nicméně propad mezi roky 2008 a 2009 dolehl více na oblast Severo-Středu, kde činil meziroční pokles -6,2 %. V regionech Jihu představoval propad HDP -4,5 %.166 HDP na obyvatele bylo roku 2000 u Mezzogiorna i Severo-Středu nižší než roku 2009 vzhledem k zmíněné krizi; pohyboval se v řádech stovek eur na obyvatele. Pokud posuzujeme míru konvergence mezi oblastí Severo-Středu a Jihu, lze podle údajů z tabulky č. 13 konstatovat, že došlo pouze k mírnému snížení rozdílů v ukazateli HDP na obyvatele, roku 2000 činil rozdíl mezi HDP na hlavu Severo-Středu a Jihu 10 901 euro/ob., roku 2009 tento rozdíl představoval 9 701 euro/ob., avšak roku 2008 rozdíl dosáhl 10 603 eur/ob., roku 2007 byl rozdíl mezi zmíněnými oblastmi dokonce vyšší než roku 2000 11 023 eur/ob., roku 2006 a 2005 představoval hodnotu 10 782 eur/ob., roku 2004 rozdíl činil 10 762 eur/ob.167 Z takového vývoje podle mého názoru nelze usuzovat na významnější konvergenci mezi Severo-Středem a Jihem v tomto ukazateli za období 2000–2009. Významnější snížení rozdílu roku 2009 bych opět spíše přisoudila vlivu celosvětové finanční krize, která měla větší dopad na regiony Severo-Středu, co se týče

165

ob. = obyvatel

166


Tamtéž

82

propadu HDP na obyvatele, což zmírnilo diferenciaci HDP na obyvatele v obou oblastech pro rok 2009. Tabulka č. 14 HDP/obyvatel dle regionů – procentní změna 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat168; procentní změny v HDP/ob. vztažené k předchozímu roku

Regiony

Tisíce eur (v cenách z roku 2000) 2000 2009

Procentuální změny 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Piemonte

23 382

21 672

3,4

0,7

-0,6

-0,7

0,5

-0,1

1,5

0,5

-2,4

-6,8

Valle d'Aosta/

26 734

26 756

-2,6

2,6

1,0

1,3

0,3

-2,2

0,9

1,5

0,1

-5,3

Lombardia

27 488

25 251

3,2

1,6

0,5

-1,0

-0,4

-0,4

1,0

0,6

-2,7

-7,3

Liguria

21 277

21 052

5,2

3,0

-1,6

-0,5

-0,1

-0,9

0,9

2,7

-0,9

-3,6

Trentino-Alto Adige Bolzano/Bozen

26 801

25 701

3,8

0,0

-1,4

-0,4

0,2

-0,2

1,4

0,5

-0,5

-3,9

27 800

27 169

4,7

0,0

-1,7

0,3

1,7

-0,6

2,2

-0,3

0,0

-3,6

Trento

25 830

24 294

2,8

0,0

-1,0

-1,0

-1,3

0,2

0,5

1,5

-0,9

-4,1

Veneto

24 843

23 187

4,6

0,3

-1,7

0,1

1,3

-0,2

1,6

0,8

-1,9

-6,8

Friuli-Venezia Giulia Emilia-Romagna

23 100

22 169

5,2

2,8

-0,8

-2,6

0,0

1,8

2,5

1,3

-2,5

-6,1

26 870

24 396

5,0

0,8

-1,2

-1,7

-0,5

-0,2

2,6

0,7

-2,8

-7,1

Toscana

22 847

22 066

3,5

2,0

0,3

-0,5

0,1

-0,3

1,6

0,3

-1,7

-5,0

Umbria

20 243

18 477

3,9

1,9

-1,4

-1,6

0,8

-1,3

2,0

0,3

-2,5

-6,9

Marche

20 921

20 487

3,3

1,8

1,3

-1,5

0,3

0,3

2,7

0,8

-1,8

-5,6

Lazio

24 102

23 805

2,4

2,0

2,5

-1,4

3,2

-0,6

-0,7

0,0

-1,6

-4,5

Abruzzo

18 022

16 311

5,9

1,8

-0,5

-2,3

-3,1

1,2

2,1

0,6

-2,0

-7,5

Molise

15 237

15 948

3,6

2,3

0,6

-1,8

1,5

0,5

3,5

2,3

-0,4

-3,6

Campania

13 202

12 776

3,7

3,1

1,9

-1,1

-0,2

-0,5

1,2

0,9

-2,9

-5,4

Puglia

13 876

13 233

3,3

1,4

-0,4

-1,4

0,6

-0,4

2,5

0,0

-1,5

-5,2

Basilicata

14 699

14 625

1,6

0,0

0,5

-1,3

1,6

-1,0

4,2

0,9

-0,9

-4,4

Calabria

12 922

13 179

2,3

4,0

0,0

1,2

2,3

-1,6

1,9

0,2

-3,3

-2,4

Sicilia

13 381

13 631

2,9

3,9

0,2

-0,4

-0,5

2,2

1,1

0,4

-1,9

-2,9

Sardegna

15 883

15 895

2,3

2,0

-0,5

1,7

0,5

-0,3

0,3

2,0

-1,5

-3,9

Severo-Západ

25 660

23 845

3,4

1,5

0,1

-0,8

-0,1

-0,4

1,2

0,8

-2,4

-6,8

Severo-Východ

25 580

23 761

4,7

0,7

-1,4

-0,9

0,4

0,0

2,1

0,8

-2,2

-6,6

Střed

22 982

22 413

2,9

1,9

1,4

-1,1

1,7

-0,5

0,7

0,3

-1,7

-4,9

Severo-Střed

24 835

23 389

3,7

1,4

0,0

-1,0

0,5

-0,3

1,3

0,6

-2,2

-6,2

Mezzogiorno

13 934

13 688

3,3

2,7

0,4

-0,6

0,1

0,2

1,6

0,7

-2,1

-4,5

Itálie

20 917

20 043

3,6

1,8

0,1

-0,8

0,5

-0,1

1,5

0,7

-2,1

-5,7

Značné rozdíly panují v jednotlivých oblastech Itálie i v produktivitě práce, která je vedle HDP na obyvatele významnou determinantou ekonomické výkonnosti a používá se tak i jako ukazatel pro posuzování míry reálné konvergence jednotlivých regionů, případně států. Nízká produktivita práce je typická pro regiony Jihu kdy přidaná hodnota na jednotku práce dosahuje hodnot mezi 36,8–39,8 tisíc euro za rok 2009, zatímco nejvyšší 168


83

přidanou hodnotu vytváří regiony Latium a Lombardie (50,8 a 50,3 tisíc eur).169 Nutno však podotknout, že pod státním průměrem se nachází i některé regiony z oblasti SeveroStředu jako například Furlansko-Julské Benátsko, Toskánsko, Umbria a Marky. Itálie má značné problémy s produktivitou práce a od roku 2000 se situace nadále zhoršovala v souvislosti s pomalým tempem růstu. Přidaná hodnota na jednotku pracovní síly se mezi léty 2000 a 2009 téměř nezměnila jak u severo-středních, tak u jižních regionů. Roku 2008 tento ukazatel dosahoval v případě Mezzogiorna 38,8 tisíc euro, v oblasti Severo-Středu 48 tisíc euro a regiony Severo-Západu vykazovaly hodnotu okolo 50 tisíc euro. O devět let později se Mezzogiorno vyznačovalo přidanou hodnotou na pracovníka ve výši 38,5 tisíc euro, Severo-Střed dosáhl hodnoty 46,6 tisíc eur, Severo-Západ 48,2 tisíc eur. Jak tedy ukazuje tabulka č. 14, k významnější konvergenci tohoto ukazatele mezi regiony SeveroStředu a Jihu nedošlo. Nicméně lze vypozorovat trend, že tradičně vyspělejší regiony Severu se v posledním desetiletí vyznačují dynamičtějším vývojem ukazatele produktivity práce než regiony Jihu. Takový vývoj bývá připisován rozvoji aktivit s nižší produktivitou práce. Mezi léty 2000 a 2009 poklesla přidaná hodnota na jednotku práce v oblasti SeveroZápadu o 1,8 tisíc eur, na Jihu pouze o 0,3 tisíce eur.170

169

Tamtéž

170

Tamtéž

84

Tabulka č. 15 Přidaná hodnota na jednotku pracovní síly dle regionů 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat171; v cenách roku 2000, v tisících eur Regiony

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Piemonte

45,9

46,2

45,8

45,9

46,1

46,1

46,2

46,3

45,7

44,2

Valle d'Aosta

42,9

43,4

43,1

43,8

44,9

45,1

45,3

45,1

45,6

44,4

Lombardia

52,6

52,7

52,6

51,7

52,1

52,5

52,5

53,0

52,3

50,3

Liguria

45,8

46,0

45,7

46,8

47,3

47,1

46,5

47,2

47,2

46,1

Trentino-Alto Adige

46,4

46,5

45,4

45,6

45,8

46,6

47,4

47,6

47,1

45,7

Bolzano/Bozen

46,0

45,6

44,6

44,8

45,3

46,0

47,1

47,1

46,6

45,3

Trento

46,8

47,6

46,4

46,4

46,4

47,2

47,8

48,2

47,6

46,1

Veneto

46,0

45,9

45,4

45,3

46,3

46,9

47,1

47,2

46,9

45,2

Friuli-Venezia Giulia

43,2

43,6

43,5

42,9

43,6

45,0

44,8

45,2

44,8

43,3

Emilia-Romagna

46,9

46,9

46,0

45,5

46,5

46,6

47,3

47,2

46,4

44,5

Toscana

44,9

45,1

45,1

44,3

44,8

45,1

45,3

45,7

45,0

43,6

Umbria

41,0

41,1

41,2

41,1

41,1

41,3

41,6

40,9

40,8

39,6

Marche

40,4

40,5

41,0

40,0

40,3

40,6

41,5

42,0

41,7

40,4

Lazio

51,8

51,9

51,9

50,6

51,6

51,4

51,7

51,7

51,9

50,8

Abruzzo

40,9

40,2

40,0

39,5

39,8

40,1

40,7

41,1

40,4

39,7

Molise

37,2

37,1

37,2

37,0

37,3

37,8

37,7

37,6

37,5

37,0

Campania

38,5

38,4

38,2

37,7

38,2

38,4

38,8

39,5

39,5

38,8

Puglia

37,8

37,6

37,2

37,0

37,8

38,0

38,2

38,0

38,0

37,3

Basilicata

36,8

37,1

36,4

35,4

36,6

37,0

37,5

37,9

38,0

37,1

Calabria

38,2

38,3

37,3

37,0

37,5

37,0

37,0

37,7

37,3

36,8

Sicilia

40,0

40,1

39,8

39,9

39,9

40,5

40,2

40,7

40,4

39,8

Sardegna

39,1

38,6

38,1

38,1

38,8

38,7

38,7

38,9

39,0

38,6

Severo-Západ

50,0

50,2

50,0

49,6

49,9

50,2

50,2

50,5

49,9

48,2

Severo-Východ

46,1

46,1

45,4

45,2

46,1

46,6

46,9

47,0

46,5

44,8

Střed

47,1

47,2

47,3

46,3

47,0

47,1

47,5

47,7

47,4

46,2

Severo-Střed

48,0

48,1

47,8

47,3

47,9

48,2

48,4

48,6

48,2

46,6

Mezzogiorno

38,8

38,7

38,3

38,1

38,5

38,7

38,9

39,3

39,1

38,5

Itálie

45,4

45,5

45,2

44,7

45,3

45,6

45,8

46,1

45,7

44,4

Velmi výrazné rozdíly lze na první pohled spatřit v podílech jednotlivých regionů na celkovém exportu Itálie, jak ukazuje tabulka č. 16. Roku 2009 více jak 28 % celkového exportu Itálie pocházelo z Lombardie a celkově se oblast Severu podílela na exportu až ze 3/4 a oblast Středu více jak 15 %. Oproti tomu celé Mezzogiorno se podílí na celkovém exportu pouhými 10,5 %. Kalábrie či Molise se přispívají k exportu Itálie stabilně pouhými 0,1 %. Na druhou stranu se však vyznačují velmi malým podílem na exportu i některé severní regiony, například Valle d’Aosta (0,2 %) nebo Tridentsko-Horní Adiže (1,8 %).172 Během časové řady 2000–2009 se podíl Mezzogiorna mírně zvyšoval, do roku 2008 171


Tamtéž

85

z 10,2 % na 11,8 %,173 zatímco podíl exportu regionů Severo-Středu se mírně snižoval vzhledem ke klesající konkurenceschopnosti ve prospěch asijských zemí. Tabulka č. 16 Podíl regionů na exportu Itálie 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat174; v procentech Regiony

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

11,9

11,4

11,2

11,1

11,4

11,0

10,7

10,5

10,2

10,3

10,2

0,1

0,2

0,1

0,1

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

28,6

28,2

28,7

28,1

28,7

27,8

28,4

28,1

28,0

28,2

28,2

Liguria

1,3

1,3

1,5

1,4

1,4

1,3

1,4

1,3

1,3

1,4

2,0

Trentino-Alto Adige

1,8

1,7

1,6

1,7

1,8

1,7

1,7

1,7

1,7

1,7

1,8

Bolzano/Bozen

0,9

0,9

0,8

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

Trento

0,8

0,8

0,8

0,8

0,9

0,9

0,9

0,8

0,8

0,8

0,8

Veneto

14,6

14,3

14,4

14,8

14,5

14,1

13,6

13,9

13,9

13,6

13,5

Piemonte Valle D'Aosta Lombardia


3,5

3,4

3,4

3,4

3,1

3,5

3,2

3,3

3,4

3,6

3,7

11,8

11,5

11,5

11,9

12,0

12,1

12,4

12,5

12,7

12,9

12,5

Toscana

8,0

8,3

8,2

8,1

7,8

7,7

7,3

7,4

7,3

6,8

7,9

Umbria

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

0,9

1,0

1,0

0,9

0,9

Marche

2,9

2,9

3,1

3,2

3,3

3,1

3,2

3,5

3,4

2,9

2,7

Lazio

4,4

4,6

4,1

4,4

4,0

3,9

3,7

3,7

3,7

3,9

4,1

Abruzzo

1,8

2,0

2,0

2,0

2,0

2,1

2,1

2,0

2,0

2,1

1,8

Molise

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,1

Campania

3,0

3,0

3,1

3,0

2,6

2,5

2,5

2,5

2,6

2,6

2,7

Puglia

2,3

2,3

2,3

2,2

2,2

2,3

2,3

2,1

2,0

2,0

2,0

Basilicata

0,5

0,4

0,4

0,6

0,6

0,4

0,4

0,5

0,6

0,5

0,5

Calabria

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

0,1

Sicilia

1,6

2,1

1,9

1,8

1,9

2,0

2,4

2,4

2,6

2,7

2,1

Sardegna

0,7

0,9

0,8

0,8

0,9

1,0

1,3

1,3

1,3

1,6

1,1

Jiné oblasti

0,1

0,3

0,3

0,3

0,3

1,9

2,0

1,9

1,8

1,9

1,9

Severo-Západ

41,9

41,1

41,6

40,7

41,6

40,3

40,7

40,0

39,7

40,1

40,5

Severo-Východ

31,6

30,9

31,0

31,7

31,4

31,5

31,0

31,4

31,7

31,7

31,4

Střed

16,2

16,6

16,2

16,6

16,0

15,7

15,1

15,5

15,4

14,6

15,6

Severo-Střed

89,7

88,7

88,8

89,0

89,1

87,4

86,7

87,0

86,8

86,4

87,5

Mezzogiorno

10,2

11,0

10,9

10,7

10,6

10,6

11,3

11,1

11,4

11,8

10,5

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

Emilia-Romagna

Itálie

Itálie za rok 2009 dosáhla nižší hodnoty míry nezaměstnanosti (7,8 %) než je unijní průměr (8,9 %). Výsledky tohoto ukazatele trhu práce by se tedy mohly zdát uspokojivé, ale není tomu tak – relativně nízká míra nezaměstnanosti panuje na v oblasti SeveroStředu, avšak v regionech Mezzogiorna je míra nezaměstnanosti dvojnásobná oproti zbytku země a dosahuje dvojciferných hodnot. Vlivem krize nezaměstnanost v celé Itálii 173

Tamtéž

174


86

rostla, roku 2009 v regionech Severo-Středu dosáhla 5,9 %, avšak v regionech Jihu 12,5 %. Severo-střední oblast se tak v míře nezaměstnanosti dostala na její úroveň z roku 2000, mezi roky 2002 až 2008 se pohybovala pod 5% hranicí. Oproti tomu Mezzogiorno roku 2000 vykazovalo míru nezaměstnanosti na úrovni 18,8 %, postupně se jí však dařilo snižovat a svého minima dosáhla roku 2007 – 11 %.175 Největší mírou nezaměstnanosti trpí Sicílie, Sardinie a Kampánie, kde za rok 2009 dosáhly míry nezaměstnanosti 13,9 %, 13,3 % a 12,9 %. Vývoj nezaměstnanosti mezi roky 2000–2009 v jednotlivých regionech ukazuje tabulka č. 17. Vzhledem k výrazněji klesající míře nezaměstnanosti v poslední dekádě v Mezzogiornu, se rozdíly v tomto ukazateli mezi Severo-Středem a Jihem snižují, roku 2000 byla míra nezaměstnanosti v regionech Jihu téměř 3,2krát vyšší než ve všech ostatních regionech, v letech 2007 a 2008 přibližně 2,7krát vyšší a roku 2009 již 2,1krát vyšší. Podle mého názoru však nelze konstatovat, že by tento vývoj mohl být přičítán pouze pozitivnímu trendu na trhu práce Mezzogiorna. Průmyslový sever byl celosvětovou krizí významně ovlivněn a došlo tak v těchto regionech k významnějšímu nárůstu nezaměstnanosti než u Mezzogiorna, hlavně mezi roky 2008 a 2009, což mělo za následek snížení rozdílů. Co se týče vývoje míry nezaměstnanosti jižních regionů mezi léty 2000 až 2008, je potřeba vzít v úvahu i jeden významný faktor – fenomén migrace obyvatel Mezzogiorna do regionů Severo-Středu. Mezi roky 1997 a 2008 opustilo oblast Mezzogiorna více jako 700 tisíc obyvatel. Roku 2008 se přemístilo 122 tisíc obyvatel do regionů Severo-Středu. Přes 87 % těchto emigrantů pocházelo z Kampánie (-25 tisíc obyvatel), Apulie (-12,2 tisíc) a Sicílie (-11,6 tisíc obyvatel). Za rok 2009 opustilo Mezzogiorno 147 tisíc obyvatel.176 Situaci, často označovanou jako „vylidňování Jihu“ ještě zhoršuje skutečnost, že emigranti patří k té složce populace, která by mohla Mezzogiornu přinést vyšší přidanou hodnotu a pomoci jej vymanit z bludného kruhu zaostalosti. Osoby opouštějící Jih jsou mladé, ze 75 % se jedná o občany mladší 45 let, se středním až vyšším vzděláním a 50 % z nich vykonává profese, pro které je nutné vyšší než základní vzdělání. 26 % těchto emigrantů je vysokoškolsky vzdělaných a téměř 43 % pracuje zatím méně než 3 roky. Ze 76 % se jedná o muže. Mezzogiorno se tak dostává do 175


Associazione per lo sviluppo dell’industria nel Mezzogiorno. Rapporto SVIMEZ 2009 sull’economia del Mezzogiorno - sintesi. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://web.mclink.it/MN8456/rapporto/rapporto_materiali/2009/2009_sintesi_rapporto.pdf

87

situace, která nemá lehké řešení. Mladí vzdělaní lidé nejsou motivováni zůstávat ve svých rodných regionech Jihu, nenalézají zde práci a odcházejí za prací do severních částí země, případně do zahraničí. Mezzogiorno tak čelí odlivu osob, které by měly pozitivní vliv na jeho ekonomiku a může se tak podle mého názoru propadnout do ještě větší zaostalosti. Tento trend velmi úzce souvisí s mírou nezaměstnanosti mladých lidí ve věku 15-24 let.177 Z hlediska nezaměstnanosti mládeže se Itálie nachází nad unijním průměrem (19,8 %); za rok 2009 dosáhla hodnoty 25,4 %. V regionech Mezzogiorna však tento ukazatel dosahuje až alarmujících hodnot. Míra nezaměstnanosti na Sardinii dosahovala roku 2009 hodnoty 44,7 % a byla tak 4,4krát větší než nezaměstnanost v regionu Tridentsko-Horní Adiže. Sicílie, Basilicata nebo Kampánie dosahovaly míry nezaměstnanosti mládeže okolo 38 %, Apulie a Kalábrie okolo 32 %. Celá oblast Severo-Středu dosáhla v průměru 20% nezaměstnanosti osob ve věku mezi 15–24 lety. Z údajů pro období mezi léty 2000 a 2009 lze konstatovat, že největšího snížení míry nezaměstnanosti mládeže dosáhly regiony Mezzogiorna – Kampánie, Kalábrie a Sicílie, u kterých došlo k poklesu o 11–13 procentních bodů.178 Co se týče nezaměstnanosti žen, nabývá tento ukazatel hodnot 1,6krát vyšší v oblasti Mezzogiorna (15,3 %) oproti regionům Severo-Středu (9,3 %). Vyšší hodnoty lze pozorovat i u dlouhodobé nezaměstnanosti – na celkovém počtu nezaměstnaných v regionech Jihu se dlouhodobě nezaměstnaní podílejí 53,5 %, avšak v případě SeveroStředu dlouhodobě nezaměstnaní tvoří 36,6 %. V případě Sicílie a Kalábrie podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkovém počtu nezaměstnaných dosahuje téměř až k hranici 60 %.179

177

Jedná se o procentuální poměr mezi zaměstnanými této věkové skupiny a osob nacházející se v této věkové skupině, které hledají zaměstnání. 178


Tamtéž

88

Tabulka č. 17 Míra nezaměstnanosti dle regionů Itálie 2000–2009 Zdroj: vlastní úprava; data: Istat180; v procentech

Regiony Piemonte

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

7,8

6,2

6,5

5,4

5,3

4,7

4,0

4,2

5,1

6,8

10,3

10,5

11,4

3,7

3,0

3,2

3,0

3,2

3,3

4,4

4,0

3,4

3,5

3,6

4,0

4,1

3,7

3,4

3,7

5,4

10,0

8,0

8,1

6,5

5,8

5,8

4,8

4,8

5,4

5,7

Trentino-Alto Adige

3,2

3,1

3,3

2,8

2,9

3,2

2,8

2,7

2,8

3,2

Bolzano/Bozen

1,7

1,5

1,7

2,0

2,7

2,8

2,6

2,6

2,4

2,9

Trento

4,6

4,6

4,7

3,5

3,2

3,6

3,1

2,9

3,3

3,5

Veneto

4,9

4,6

4,5

3,8

4,2

4,2

4,0

3,3

3,5

4,8


5,0

4,3

4,3

5,1

3,9

4,1

3,5

3,4

4,3

5,3

Emilia-Romagna

3,4

3,1

2,5

3,1

3,7

3,8

3,4

2,9

3,2

4,8

Toscana

5,4

4,3

4,1

4,9

5,2

5,3

4,8

4,3

5,0

5,8

Umbria

7,1

6,3

7,3

6,5

5,7

6,1

5,1

4,6

4,8

6,7

Marche

5,0

4,5

5,0

4,5

5,3

4,7

4,5

4,2

4,7

6,6

Lazio

11,2

10,5

8,5

9,1

7,9

7,7

7,5

6,4

7,5

8,5

Abruzzo

10,7

9,0

9,4

8,4

7,9

7,9

6,5

6,2

6,6

8,1

Molise

10,0

9,7

8,8

10,5

11,3

10,1

10,0

8,1

9,1

9,1

Campania

20,0

18,8

17,5

16,9

15,6

14,9

12,9

11,2

12,6

12,9

Puglia

16,3

14,1

13,4

15,0

15,5

14,6

12,8

11,2

11,6

12,6

Basilicata

14,5

14,6

13,5

13,2

12,8

12,3

10,5

9,5

11,1

11,2

Calabria

19,3

19,3

18,0

16,5

14,3

14,4

12,9

11,2

12,1

11,3

Sicilia

24,0

22,0

20,6

20,1

17,2

16,2

13,5

13,0

13,8

13,9

Sardegna

15,6

13,8

13,5

13,8

13,9

12,9

10,8

9,9

12,2

13,3

Severo-Západ

5,8

4,8

4,8

4,4

4,5

4,4

3,9

3,8

4,2

5,8

Severo-Východ

4,1

3,9

3,6

3,6

3,9

4,0

3,6

3,1

3,4

4,7

Střed

8,1

7,3

6,5

6,9

6,5

6,4

6,1

5,3

6,1

7,2

Severo-Střed

5,9

5,2

4,9

4,9

4,9

4,8

4,4

4,0

4,5

5,9

Mezzogiorno

18,8

17,3

16,3

16,1

15,0

14,3

12,2

11,0

12,0

12,5

Itálie

10,1

9,1

8,6

8,4

8,0

7,7

6,8

6,1

6,7

7,8

Valle D'Aosta Lombardia Liguria

S nízkou mírou zaměstnanosti se potýká Itálie jako celek; s 57,5% mírou nezaměstnanosti se nachází pod unijním průměrem (64,6 %). Nejvyšší míry zaměstnanosti obyvatel ve věku 15–64 let dosáhly v roce 2009 regiony Valle d’Aosta (67 %), TridentskoHorní Adiže a Emilia-Romagna (68,5 %) a Lombardie (65,8 %). Regiony Mezzogiorna však dosahují v průměru pouze 44% zaměstnanosti obyvatel. Nejhůře na tom jsou z hlediska tohoto ukazatele opět regiony Kampánie (40,8 %), Kalábrie (43,1 %) a Sicílie (43,5 %). Zatímco během let 2000 – 2008 se zaměstnanost v regionech Severo-Středu zvýšila o 5 procentních bodů, tak u regionů Mezzogiorna došlo k nárůstu o pouze 1,7 180

Istat. Mercato del lavoro – Tasso di disoccupazione. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=7&user_100ind_pi1[id_pagina]=44&cHash=923e1af56fc763d686cd327e0755537 9

89

procentního bodu. Z dat uvedených v tabulce č. 18 lze tedy konstatovat, že v míře zaměstnanosti obyvatel se diferenciace oblasti Severo-Středu a Jihu nadále prohlubuje a dochází k divergenci daných oblastí z hlediska tohoto ukazatele. Roku 2000 rozdíl v zaměstnanosti činil 16,3 procentního bodu, avšak roku 2009 činí již 19,9 procentního bodu. Rozdíly

jsou

ještě

výraznější,

pokud

porovnáme

zaměstnanost

žen

v jednotlivých regionech. Vzhledem k přetrvávajícímu tradičnímu modelu rodiny s ženou v domácnosti rozšířeném na Jihu země není překvapující, že míra zaměstnanost žen v Mezzogiornu dosahuje pouze 30,6 %, zatímco v oblasti Severo-Středu je to 46,4 %. V Kampánii, Sicílii, Apulii a Kalábrii nedosahuje míra zaměstnanosti žen ve věku 15–64 let ani z poloviny míry zaměstnanosti žen v oblasti Severo-Středu. Podrobnější data porovnávající míru zaměstnanosti mezi jižními a středo-severními regiony a mezi mírou zaměstnanosti mužů a žen poskytuje čtenáři tabulka č. 18. Co se týče zaměstnanosti osob ve věku 55-64 let, tak zde se rozdíly mezi regiony Jihu a Severo-Středu neprojevují v takové míře, jako u jiných ukazatelů práce. Roku 2009 tvořil podíl pracujících osob na celkovém počtu osob ve věku 55-64 let v případě Mezzogiorna 34,3 %, v případě SeveroStředu 36,5 %. V poslední dekádě obě oblasti zaznamenaly nárůst míry zaměstnanosti u této věkové skupiny, u severo-středních regionů o 9,9 procentního bodu, u jižních o 4,8 procentního bodu.181 Jak již bylo řečeno v první kapitole, Itálie se vyznačuje relativně častým uzavíráním smluv na dobu určitou, což především mladé Italy demotivuje, jelikož tato forma práce jim neposkytuje dostatečnou jistotu. Více takových smluv se vyskytuje v Mezzogiornu, kde představují 16,8 % veškerých kontraktů oproti 10,9 % na SeveroStředu.182

181


Tamtéž

90

Tabulka č. 18 Míra zaměstnanosti populace 15–64 let dle regionů a pohlaví Zdroj: vlastní úprava; data: Istat183; v procentech

muži

2000 ženy celkem

muži

2005 ženy

celkem

muži

2008 ženy

celkem

muži

2009 ženy

Piemonte

69,6

50,5

60,0

73,5

celkem

54,4

64,0

73,3

57,1

65,2

72,3

55,7

Valle D'Aosta

71,4

57,4

64,7

64,0

74,4

57,9

66,3

75,6

59,9

67,9

74,5

59,2

Lombardia

72,8

50,3

67,0

61,6

75,6

55,1

65,5

76,6

57,1

67,0

75,2

56,1

Liguria

65,1

65,8

50,5

57,9

71,8

50,5

61,0

73,0

54,7

63,8

72,2

54,9

Trentino-Alto Adige Bolzano/Bozen

63,5

77,3

53,9

66,0

77,0

56,8

67,1

77,3

59,7

68,6

76,8

60,0

68,5

Trento

75,3

53,7

64,9

78,9

59,0

69,1

79,1

61,7

70,5

78,8

62,0

70,5

79,2

54,1

67,2

75,2

54,7

65,1

75,5

57,7

66,7

75,0

58,1

66,6

Veneto

74,7

49,1

62,1

75,8

53,0

64,6

77,0

55,5

66,4

75,1

53,9

64,6

Friuli-Venezia Giulia Emilia-Romagna

76,1

46,4

61,7

72,0

54,0

63,1

74,8

55,5

65,3

72,6

54,1

63,4

74,5

59,1

66,9

76,6

60,0

68,4

78,2

62,1

70,2

75,5

61,5

68,5

Toscana

73,2

49,9

61,6

73,5

54,1

63,7

74,6

56,2

65,4

74,3

55,4

64,8

Umbria

69,6

53,1

61,4

72,1

51,0

61,6

74,1

56,8

65,4

72,7

53,4

63,0

Marche

73,7

49,1

61,5

73,6

53,3

63,5

73,4

55,9

64,7

72,0

55,4

63,8

Lazio

64,8

39,7

52,1

69,2

48,0

58,4

71,8

49,0

60,2

70,7

48,6

59,5

Abruzzo

65,5

45,7

55,7

69,8

44,7

57,2

71,2

46,7

59,0

68,3

43,2

55,7

Molise

67,5

35,6

51,4

65,2

36,7

51,1

66,7

41,5

54,1

63,8

40,6

52,3

Campania

60,0

27,0

42,9

60,6

27,9

44,1

58,0

27,3

42,5

55,7

26,3

40,8

Puglia

60,4

27,8

44,3

62,5

26,8

44,4

63,6

30,2

46,7

61,0

29,2

44,9

Basilicata

64,4

33,1

48,7

63,9

34,6

49,2

64,2

34,9

49,6

61,3

35,6

48,5

Calabria

59,6

25,7

42,1

58,4

30,8

44,5

57,6

30,8

44,1

56,2

30,2

43,1

Sicilia

59,1

24,4

41,5

60,5

28,2

44,0

59,6

29,1

44,1

58,5

29,1

43,5

Sardegna

64,7

33,4

49,2

65,7

37,1

51,4

64,4

40,4

52,5

61,4

40,2

50,8

Severo-Západ

71,1

50,4

60,8

74,6

54,5

64,6

75,4

56,9

66,2

74,1

55,9

65,1

Severo-Východ

75,0

52,9

64,2

75,8

56,0

66,0

77,2

58,4

67,9

75,1

57,3

66,3

Střed

69,0

45,1

57,0

71,4

50,8

61,0

73,0

52,7

62,8

72,1

52,0

61,9

Severo-Střed

71,7

49,6

60,7

74,0

53,8

64,0

75,2

56,1

65,7

73,8

55,1

64,5

Mezzogiorno

60,8

28,4

44,4

61,9

30,1

45,8

61,1

31,3

46,1

59,0

30,6

44,6

Itálie

67,8

41,8

54,8

69,7

45,3

57,5

70,3

47,2

58,7

68,6

46,4

57,5

Regiony

Již v první kapitole bylo zmíněno, že Itálie se vyznačuje velkým počtem malých rodinných podniků, které neinvestují dostatečně do vědy a výzkumu, nezavádějí ve větší míře nové technologie a ztrácí tak svou konkurenceschopnost v souvislosti s rostoucí asijskou konkurencí. Itálie má po Portugalsku a Řecku nejmenší počet zaměstnanců na jednu firmu v EU – 4,0 pracovníka, zatímco průměr EU činí 6,4. Průměrný počet zaměstnanců ve firmě v Mezzogiornu je 3,03, v oblasti Severo-Středu 4,47.184 Z těchto 183

Istat. Mercato del lavoro – Tasso di occupazione. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=7&user_100ind_pi1[id_pagina]=50&cHash=423075d534a3380743e682a2e70732 62 184

Istat. Scienza, tecnologia e innovazione. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=14&cHash=b5b247cad267490988d09bbefc49 791f

91

údajů se také odvíjí rozdíly ve výdajích firem z jednotlivých regionů na vědu a výzkum, které jsou tradičně vyšší v oblasti Severo-Středu než v oblasti Jihu.

3.3 Regionální politika EU Vzhledem ke skutečnosti, že se v další subkapitole budu zabývat efekty a dopady regionální a strukturální politiky EU na italské regiony, jsem se na tomto místě rozhodla čtenáři přiblížit hlavní aspekty této politiky jakožto nezbytný základ důležitý pro pochopení dané problematiky. Regionální politika patří k jedněm z nejmladších politik EU, avšak co do objemu finančních prostředků patří k těm nejvýznamnějším. Z evropského rozpočtu jí bylo na období 2007–2013 vyčleněno 347 miliard eur, což představuje 35,7 % celkového rozpočtu EU.185 Větší objem finančních prostředků EU je věnován pouze na společnou zemědělskou politiku. Samostatná regionální politika nebyla v Římských smlouvách vymezena, jelikož zakladatelské státy tvořily relativně homogenní celek. Cílem zakladatelských států v té době bylo v první řadě dosažení celní unie, pro které by případné regionální disparity nebyly takovým problémem; myšlenka případného společného trhu byla v té době vzdálenější. Na druhou stranu však bylo nutné dosáhnout jiného významného strategického cíle – společné zemědělské politiky – která však určitý stupeň regionální a strukturální koordinace potřebovala. V zakladatelských smlouvách bylo zahrnuto, že členské státy budou odstraňovat překážky rozdělující Evropu a podporovat harmonický, udržitelný a rovnovážný ekonomický rozvoj. Nebyla tím v té době myšlena regionální politika v dnešním slova smyslu, ale strukturální politika splývala se zemědělskou

vzhledem

k strukturálním

problémům

venkovských

oblastí.

Vznik

samostatné regionální a strukturální politiky se datuje k začátku 70. let 20. století. Ačkoli zakladatelské státy tvořily relativně homogenní skupinu, tak se našla jedna výjimka – a tou bylo právě italské Mezzogiorno. EHS se problémem dualismu Itálie zabývala; italský Jih čerpal finanční prostředky prostřednictvím Evropského sociálního fondu (ESF), který fungoval od roku 1961. Pomoc EHS se soustředila především na podporu jihoitalského agrárního sektoru, na jehož modernizaci a rozvoj byly následně zacíleny i prostředky z Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu (EAGGF), který byl založen roku 1962. Roku 1973 však s sebou přinesl značné změny,

185

Evropská komise. Regional Policy - Inforegio. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/regional_policy/policy/region/index_cs.htm

92

jelikož k EHS přistoupily státy, které byly poměrně různorodé. Dánsko bylo velmi rozmanité z teritoriálního hlediska. Velká Británie představovala jako celek sice vyspělý stát, avšak vyznačovala se i značnými regionálními disparitami uvnitř státu. Nejslabším článkem z přistoupivších zemí bylo jednoznačně Irsko, které se v té době vyznačovalo značnou mírou zaostalosti. Navíc na počátku 70. let vypukla energetická krize, která významně ovlivnila všechny evropské ekonomiky. Země se potýkaly se značnými problémy především strukturálního typu, což se rovněž projevilo v diferenciaci regionálního vývoje. Začalo tak být zřejmé, že je nutné začít uplatňovat koordinovaný a systémový přístup k regionální problematice, který bude vyžadovat zvýšení kompetencí a pravomocí EHS. Roku 1975 byl založen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), ale jeho činnost zpočátku nebyla příliš koordinovaná, nicméně jeho založení představovalo první krok ke společné regionální a strukturální politice. V 80. letech přistoupilo ke Společenství Řecko, Španělsko a Portugalsko. Jednalo se o agrární ekonomiky, které však měly podobnou strukturu zemědělství jako Francie nebo Itálie. EHS se tak rozhodla přijmout roku 1985 tzv. integrované středomořské programy, které svým charakterem již přesahovaly agrární tématiku. Nové země výrazně přispěly ke zvýšení heterogenity Společenství a z tohoto důvodu se tyto programy začaly zaměřovat i na celkové přizpůsobování jednotlivých regionů. Jednotný evropský akt, přijatý roku 1986, resp. 1987, již obsahoval cíl vnitřního trhu a přinesl tak s sebou výrazné reformy týkající se regionální a strukturální politiky, a to především jejích nástrojů. Reforma byla založena na myšlence propojení regionální, strukturální a agrární politiky, které by přineslo větší míru koordinace a efektivnosti. EHS si také začalo uvědomovat, že k odstranění regionálních rozdílů nedochází spontánně, pouze prostřednictvím integrace trhů a mobility výrobních faktorů. Změna přístupu se odrazila jak v objemu finančních prostředků věnovaných na tuto politiku, tak z hlediska určení cílů a nástrojů. Došlo k významným reformám ERDF i ESF a byly založeny i nové strukturální fondy. Dále došlo k vymezení konkrétních cílů strukturální politiky, které byly stanoveny na období 1989–1993 a následně převzaty s určitými změnami i pro období 1994–1999. Samostatná regionální a strukturální politika vnikla pomocí této reformy, která sjednotila všechny finanční nástroje do Strukturálních fondů, jakožto samostatného orgánu Společenství.186

186

KUČEROVÁ, I. Evropská unie: hospodářské politiky. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1212-7

93

V programovacím období 1994–1999 došlo k výraznému zvýhodnění států. Členské státy Společenství musely do této doby přispívat na náklady unijních fondů ze ¾ a Společenství tak hradilo pouze 25 %. Reforma těchto pravidel však stanovila financování ze strany EHS, resp. EU na 50 %, v některých případech až na 75 %. Smlouvou o EU vznikl Evropský fond soudržnosti (ECF), jehož cílem je dosahovat koheze, tj. soudržnosti, stmelování mezi jednotlivými ekonomikami EU. Nepůsobí tedy na regionální úrovni, ale na úrovni států. Tento fond byl původně stvořen pro 4 ekonomiky, které se potýkaly s problémy – jednalo se o Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko. Fond jim měl dopomoci ke zvýšení nízké ekonomické úrovně, modernizaci a splnění závazků vyplývajících z Maastrichtské smlouvy. V současné době může Fondu soudržnosti využívat jakákoliv země, jejíž úroveň HND je nižší než 90 % průměrné úrovně HND EU. Ve Čtvrtém programovacím období 2007–2013 se to týká všech nových členských zemí, které vstoupily do EU po roce 2000, Řecka, Portugalska a pouze přechodně Španělska.187 Programovací období na roky 2000–2006 s sebou přineslo redukci cílů regionální a strukturální politiky na tři cíle a zvýšení pomoci kandidátským zemím, které se následně staly členy EU roku 2004. Cíl č. 1 byl zaměřen na podporu rozvoje zaostávajících regionů a týkal se oblastí s HDP nižším než 75 % HDP Evropské unie. Cíl č. 2 byl určen na podporu oblastí, které se potýkají s ekonomickou restrukturalizací. Finanční pomoc v rámci tohoto cíle se týkala oblastí, které se vyznačují velkým podílem zaměstnanosti v sektoru průmyslu nebo které vykazovaly značný propad zaměstnanosti v ustupujících průmyslových období. Cíl č. 3 byl stanoven na podporu politiky zaměstnanosti a vzdělání. Prostředky z tohoto cíle se týkaly všech oblastí Společenství. Cíl 3 se zaměřoval především na financování projektů celoživotního vzdělání, na podporu rovných příležitostí na trhu práce a také pomoc osobám ohroženým dlouhodobou nezaměstnaností.188

3.4 Uplatnění regionální politiky EU v Itálii Vzhledem k reformám regionální a strukturální politiky na unijní úrovni během 80. a 90. let se stalo využívání komunitárních prostředků pro Itálii významnou alternativou k národnímu financování především zaostalých regionů Jihu. Během jednotlivých 187

Tamtéž

188

Fondy Evropské unie (web Min. pro místní rozvoj). Cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2000–2006. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://www.strukturalnifondy.cz/Glosar/C/Cile-politiky-hospodarske-a-socialni-soudrznos-(1)

94

programovacích období postupně docházelo ke zvyšování objemu finančních prostředků ze strany EU na pomoc regionům Itálie, která se během Druhého a Třetího programovacího období stala největším beneficientem finanční pomoci ze strany EU hned po Španělsku. V Druhém programovacím období (1994–1999) byly pro Itálii z rozpočtu EU vyčleněny finance ve výši 22,5 miliard euro, ve Třetím programovacím období (2000–2006) však Evropská komise uvolnila na pomoc italským regionům cca 29 miliard euro, což představuje nárůst o 29 %.189 Roku 1975 představoval podíl finančních prostředků na podporu regionů EHS 5 % z unijního rozpočtu, roku 1999 však tento podíl vzrostl na 40 %. Během Druhého a Třetího programovacího období se podařilo dosáhnout značného úspěchu dvěma regionům – jednalo se o oblast Abruzzo, která dosáhla hodnoty HDP více než 75 % HDP EU již roku 1997 a region Molise, kterému se podařilo dosáhnout hranici 75 % HDP EU na počátku roku 2000. Oba regiony se tak „odtrhly“ od ostatních regionů Mezzogiorna, které všechny čerpají z cíle č. 1 i v rámci Čtvrtého programovacího období. Je však nutné si uvědomit, že regiony Abruzzo a Molise se nachází na hranice Mezzogiorna a oblasti Severo-Středu a vždy patřily k těm vyspělejším regionům Jihu. Vzhledem k neudržitelnosti narůstání objemu finančních prostředků určených na regionální politiku, byl Agendou 2000 stanoven strop pro celkové výdaje z rozpočtu EU na tuto politiku pro následující programovací období ve výši 40 %.190 Itálie se však dočkala značné kritiky ze strany EU, co se týče efektivnosti nakládání s finančními prostředky z unijního rozpočtu během Druhého a Třetího programovacího období. Regiony Mezzogiorna nekonvergovaly v takové míře, v jaké bylo očekáváno a tento neúspěch bývá připisován nedostatečné efektivnosti a koordinaci řídících procesů čerpání finančních prostředků, nedostatečné kontroly toků veřejných financí, nadměrné byrokracie i přítomnosti organizovaného zločinu. Podle Asociace pro rozvoj průmyslu Mezzogiorna (SVIMEZ) je důvodem neefektivního čerpání Itálie ze strukturálních fondů i nedostatečná efektivnost regionální a strukturální politiky na národní, ale i komunitární úrovni. Jedná se především o skutečnost, že celkové veřejné výdaje (v podobě investic do fixního kapitálu) dosáhly nižšího objemu, než bylo původně plánováno. Původně bylo plánováno (již během druhého plánovacího období), že podíl těchto veřejných výdajů by měl tvořit 45 % celkových výdajů. Roku 2011 objem veřejných výdajů v podobě investic 189

AIELLO, F., PUPO, V. L’impatto dei fondi strutturali in Italia. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://www.ecostat.unical.it/RePEc/WorkingPapers/WP01_2009.pdf

190

Tamtéž

95

tvořil 41,1 %, roku 2008 už pouze 34,8 % celkových výdajů.191 Taková hodnota neodpovídá ani „přirozené váze“ Mezzogiorna v Itálii z hlediska jeho podílu na celkové populaci a rozloze státu. Organizace SVIMEZ tímto chtěla poukázat na skutečnost, že neefektivnost při využívání finančních prostředků určených na rozvoj regionů není přítomna jen u orgánů řídících distribuci prostředků „zdola“, tj. na národní úrovni. K určitým chybám, v uplatňované regionální a strukturální politice vůči Itálii dochází i ze strany unijních orgánů. Osobně se však domnívám, že stále ještě větší podíl na neúspěchu, co se týče míry konvergence italských regionů, nesou italské národní orgány zabývající se řízením národních i komunitárních finančních zdrojů určených na regionální politiku Itálie. Čtvrté programovací období (2007–2013) Itálie je v současném programovacím období třetí zemí po Polsku a Španělsku, která má nejvyšší užitek z politiky soudržnosti EU. V rámci Čtvrtého programovacího období (2007–2013) může čerpat finanční prostředky z fondů EU až do výše 28,8 miliard eur pro realizaci projektů v rámci všech tří cílů regionální a strukturální politiky pro toto období: • Cíl č. 1: Konvergence – z tohoto cíle mohou čerpat regiony s HDP na obyvatele nižším než je 75 % průměru EU, cíle: investice do lidských zdrojů, infrastruktury, administrativy, inovací, výzkumu a ochrany životního prostředí • Cíl č. 2: Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost - regiony, které nejsou způsobilé čerpat prostředky v rámci cíle č. 1, je mohou čerpat prostřednictvím tohoto cíle č. 2, cíle: naplňování principů Lisabonské strategie, posílení konkurenceschopnosti, investice do lidských zdrojů, inovací, znalostní společnosti • Cíl č. 3: Evropská územní spolupráce – jedná se o specializované programy na podporu přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráci Itálie se bude během daného období podílet na spolufinancování do výše 31,6 miliardy eur, což představuje 12 % z celkového částky věnované regionální a strukturální 191

Associazione per lo sviluppo dell’industria nel Mezzogiorno. Rapporto SVIMEZ 2010 l’economia del Mezzogiorno – indtroduzine e sintesi. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://web.mclink.it/MN8456/rapporto/rapporto_materiali/2010/2010_sintesi_rapporto.pdf

96

politice EU z unijního rozpočtu. Kromě této částky poskytne na regionální politiku také 64,4 miliard eur v rámci národní regionální a strukturální politiky. Dohromady tak finanční prostředky vyčleněné na snížení regionálních disparit mezi jednotlivými regiony činí 124,7 miliard pro období 2007–2013. Mezi regiony, pro které jsou určeny prostředky z cíle č. 1, patří Kampánie, Apulie, Kalábrie, Sicílie a Basilicata. Poslední ze zmíněných regionů se však v současné době nachází ve fázi tzv. phasing-out.192 Finanční prostředky v rámci cíle č. 2 na podporu konkurenceschopnosti a zaměstnanosti jsou určené pro více typů regionů. Z toho cíle čerpají jak severní a střední regiony Itálie, jejichž HDP na obyvatele mírně převyšuje unijní průměr HDP per capita; tak i některé specifické regiony Mezzogiorna. Jedná se o regiony, které dříve prostředky čerpaly v rámci cíle č. 1 – Konvergence, avšak nyní již dosahují hodnot vyšších než je 75 % průměr EU15. Regiony se nacházejí v tzv. režimu phasing-in, kdy jim je postupně snižována finanční podpora plynoucí v rámci cíle č. 1. V rámci Itálie se jedná o Sardinii, které se nyní ve Čtvrtém programovacím období nachází ve phasing-in režimu do cíle č. 2. Region Molise se v období 2000–2006 nacházel ve fázi phasing-out z cíle č. 1 a nyní již čerpá prostředky v rámci cíle č. 2. Rozdělení italských regionů dle čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů v rámci jednotlivých cílů ukazuje obrázek č. 4.

192

Přechodný režim phasing out je určen pro regiony, které by měly možnost čerpat finance v rámci cíle Konvergence, pokud by stanovený práh představoval 75 % HDP na obyvatele EU15 a nikoliv EU25. Finanční prostředky se těmto regionům snižují postupně.

97

Obrázek č. 4 Členění regionů Itálie dle cílů regionální politiky pro období 2007–2013 Zdroj: Evropská komise. Regional Policy – Inforegio, dostupné z: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/italia/index_en.htm; pozn.: modře vyznačené regiony: phasing-in regiony, červeně vyznačené: regiony konvergence, Basilicata: region ve fázi phasing-out

Vzhledem k objemu prostředků vynaložených na evropskou regionální a strukturální politiku je pochopitelné, že se Evropská komise začala zaměřovat i na průběžné hodnocení využívání peněz plynoucích z evropských fondů jednotlivými státy. V březnu roku 2010 tj. v polovině aktuálního programovacího období, představili evropští komisaři zprávu týkající se naplňování cílů současné programovací etapy prostřednictvím evropských fondů. Jedná se vůbec o první hodnocení, které se zabývá průběžnými výsledky, jelikož veškeré předchozí evaluační zprávy byly vydávány ex-post. Zpráva uvádí dosavadní tzv. míru absorpce u jednotlivých zemí EU, která vyjadřuje objem přidělených prostředků ze strukturálních fondů, které již členské země rozdělily. Dále se zabývá i hodnocením plnění specifických cílů EU, tzv. lisabonských cílů týkajících se 98

dlouhodobého zvyšování konkurenceschopnosti EU. Evropská komise se tak zaměřila na to, jestli státy dostatečně podporují projekty týkající se především infrastruktury nebo investic do výstavby. Důvodem takové kontroly ze strany EU je skutečnost, že na počátku současného období se členské státy zavázaly, že část přidělených prostředků budou věnovat právě na realizace lisabonských cílů.193 Ze zprávy vyplynulo, že členským zemím se zatím podařilo rozdělit 27 % prostředků, které mají v rámci dané finanční perspektivy z evropských fondů k dispozici, což představuje 93 mld. EUR. Itálie v hodnocení dosáhla velmi dobrých výsledků; v míře čerpání prostředků se pohybuje nad průměrem a během prvních tří let se podařilo rozdělit již 38 % a určité pokroky byly zaznamenány i v oblasti plnění lisabonských cílů. Můžeme tak konstatovat, že italské národní autority nakládají s finančními prostředky ze strukturálních fondů zatím lépe než v minulých obdobích. Mezi nejvíce úspěšné země z původních členských států EU15 patří Belgie (61,1 %), Německo (55,8 %) a Irsko (51,8 %), z nových členských zemí EU12 pak Estonsko (52,3 %), Malta (48,7 %) a Maďarsko (46,3 %).194 Nutno však podotknout, že zpráva Komise bývá často kritizována zejména z důvodu zastaralosti použitých údajů. Hodnocení bylo totiž vztaženo k údajům ze září roku 2009 a mnohé státy poukazují na skutečnost, že mezitím v čerpání prostředků významně pokročily. Itálie se v rámci šetření Komise a následné hodnotící zprávy dočkala i kritiky. Jedním z největších nedostatků je podle Komise nedostatečná technická podpora při spouštění a implementaci projektů ve smyslu nedostatečného plánování a řízení projektů. Itálie by se tak měla zaměřit na lepší podporu projektů. Dalším bodem kritiky se stala nedostatečná koordinace projektů ze strany státu. Italský stát podle Komise nevyvíjí dostatečné aktivity nezbytné pro propojení a harmonizaci regionálních, národních a komunitárních plánů, což by mohlo vyústit v nedbalé a neefektivní rozmístění prostředků z evropských fondů. Stejně tak by se měla Itálie zlepšit v oblasti analýz dopadů realizovaných programů, čímž by došlo k významnému snížení objemu vynakládaných peněz na projekty, které nepřinášejí uspokojivé výsledky, a celkově by mělo dojít k posílení kontrolního mechanismu při rozdělování prostředků ze strukturálních fondů. 193

Euraktiv. Regionální politika EU: Hodnocení v polovině období 2007–2013. [on-line] [cit. 2011-04-27]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/link-dossier/regionalni-politika-eu-hodnoceni-v-polovineobdobi-2007-2013-000071

194

Tamtéž

99

V neposlední řadě je Komisí zmiňován negativní aspekt nadměrné a neefektivní italské administrativy, která je rozhodně překážkou pro úspěšnou alokaci zdrojů z fondů. Míra byrokracie patří v případě Itálie k jedné z nejvyšších v EU, i když je nutné podotknout, že nadměrný byrokratický aparát je problémem i na úrovni komunitárních institucí. Itálie tedy dosáhla v nynější plánovací etapě určitého pokroku, avšak stále je zde přítomno mnoho oblastí, ve kterých je třeba se zlepšit.195

195

Governo Italiano. L’Italia tra i migliori utilizzatori dei fondi strutturali. [on-line] [cit. 2011-04-27]. Dostupné z: http://www.finanziamentieuropei.eu/2010/01/05/litalia-tra-i-migliori-utilizzatori-dei-fondistrutturali-europei/

100

Závěr Cílem mé práce bylo provést analýzu postavení Itálie ze socio-ekonomického hlediska v rámci EU v kontextu jejího nejvýznamnějšího specifika – diferenciace regionů Severo-Středu a Jihu. Domnívám se, že se mi podařilo dosáhnout naplnění tohoto cíle a zodpovědět veškeré otázky, které jsem vymezila v úvodu této práce. V následujících odstavcích se pokusím shrnout nejvýznamnější poznatky a závěry, ke kterým jsem během psaní této diplomové práce dospěla. Italská republika patří k nejstarším členům Evropské unie a co do velikosti i významu z ekonomického hlediska náleží mezi důležité subjekty na poli evropském i světovém. Na druhou stranu Itálii charakterizuje řada specifik a problémů, které se především v posledních letech významně podílely na zhoršování komparativní pozice Itálie v rámci EU. Fenomén v podobě dualismu Itálie provází zemi již od poloviny 19. století a i dnes zůstává velmi naléhavým problémem. Regionální disparity ekonomického a sociálního charakteru, které panují v Itálii v největší míře mezi regiony Severo-Středu a Jihu, významně ovlivnily vývoj italské ekonomiky i její současný stav. Zaměřme se však na shrnutí poznatků v rámci jednotlivých kapitol této práce. V první kapitole jsem soustředila svou pozornost na vymezení komparativního profilu Itálie včetně popisu příčin a vývoje nejvýznamnějších makroekonomických ukazatelů. Jednotlivé ukazatele jsem zkoumala v komparaci s ostatními členskými státy EU, jelikož se domnívám, že takové srovnání může vést k vytvoření hlubší a objektivnější představy o reálném stavu italské ekonomiky a o jejím postavení v rámci nejdůležitějšího integračního uskupení Evropy. V polovině 90. let minulého století se Itálie začala připravovat na přijetí společné měny. Italská vláda se potýkala především s velmi vysokým veřejným dluhem, k jehož akumulaci docházelo od 60. let 20. století v přímém důsledku vysokých veřejných výdajů, které se během let 1960–1990 zdvojnásobily a kterými chtěla Itálie podpořit produkci a ekonomický růst. Tento růst však nebyl doprovázen úměrným zvyšováním daní na příjmové stránce rozpočtů, které se tak dostávaly do deficitů. I přes rozsáhlé reformy rozpočtové politiky se však nepodařilo dosáhnout uspokojivé výše dluhu, který dnes dosahuje druhé nejvyšší hodnoty v celé EU. Z dat Italského statistického úřadu však vyplývá, že během období 1997–2008 se deficit veřejných financí pohyboval v blízkosti požadovaných 3 % HDP – do jisté míry se tak podařilo eliminovat prvotní příčinu dluhu. Ve srovnání s ostatními státy EU se Itálie z hlediska výše veřejných výdajů nachází až na 101

11. místě, avšak její dluh je v rámci těchto zemí nejvyšší. Došla jsem tak k závěru, že důvod současného vysokého veřejného dluhu Itálie nespočívá v neefektivní rozpočtové politice (která stále prochází reformami), ale je důsledkem skutečnosti, že stát je nucen splácet nakumulovaný dluh vytvořený v dřívějších letech. Tuto teorii potvrzují i empirická data - primární schodek, který v sobě nezahrnuje náklady na dluhovou službu, vykazuje od počátku 90. let přebytkové hodnoty. Aby bylo dosaženo významného snížení dluhu, musel by podle mého názoru vykázat státní rozpočet značný přebytek. Domnívám se však, že takový vývoj není příliš reálný, obzvlášť v současné době, kdy se ekonomiky vzpamatovávají z celosvětové ekonomické krize. Hrubý domácí produkt Itálie se během let 1960–2001 zvýšil více jak čtyřikrát, avšak od 90. let minulého století jsou pro italskou ekonomiku charakteristická pomalá tempa růstu. Během let 2000–2009 vykázala Itálie nejmenší procentuální změnu HDP na obyvatele ze všech států EU, a byla jedinou zemí EU, jejíž nárůst dosahoval pouze jednociferných hodnot. Důkladnou analýzou dat jsem dospěla k názoru, že pomalejší růst italské ekonomiky oproti ostatním státům EU není důsledkem zavedení eura, jak bývá často uváděno médii a vládnoucími kruhy země. Důvody takového trendu vývoje HDP spočívají ve strukturálních problémech Itálie. Vysoké zadlužení, vyšší růst nákladů práce oproti ostatním zemím eurozóny, který není doprovázen růstem produktivity práce nebo nízká efektivnost italských podniků vzhledem k jejich rodinnému charakteru a malému rozměru, který jim neumožňuje realizovat úspory z rozsahu a investovat do vědy, výzkumu a moderních technologií. To vše je příčinou poklesu konkurenceschopnosti Itálie, která je nucena čelit levné asijské konkurenci a postupující globalizaci. Italský trh práce se potýká se značnými problémy. Itálie zdaleka nedosahuje úrovně míry zaměstnanosti obyvatel ostatních států EU (roku 2009 dosáhlo nižší míry zaměstnanosti než Itálie pouze Maďarsko a Malta). Itálie se vyznačuje vysokou nezaměstnaností

obyvatel

ve

věku

15–24

let

a

vysokou

mírou

dlouhodobé

nezaměstnanosti, která dosahuje třetí nejvyšší hodnoty v EU. V závislosti na analýze dat Italského a Evropského statistického úřadu jsem došla k závěru, že nejvýznamnější příčiny neuspokojivého stavu na současném trhu práce jsou následující: nízká participace žen na trhu práce vzhledem k přetrvávání tradičního modelu rodiny (kdy je žena v domácnosti), neschopnost pracovního trhu absorbovat čerstvé absolventy škol, uplatňování rodinného principu při najímání zaměstnanců, štědrý důchodový systém, který se podílí na nízké 102

zaměstnanosti osob ve věku 55–64 let a v neposleední řadě také stále rostoucí náklady práce. Současný sociální systém Itálie a fungování trhu práce není podle mého názoru dlouhodobě udržitelný vzhledem k demografické situaci italské i evropské společnosti. Lze konstatovat, že italská vláda se již uchýlila k některým nepopulárním reformám v této oblasti, nicméně žádoucích výsledků především v oblasti zaměstnanosti žen a mladistvých, důchodové politiky a školství nebylo zatím ještě dosaženo. V poslední části první kapitoly této práce jsem došla k závěru, že vzhledem k dosavadnímu vývoji se Itálie pravděpodobně nepodaří

dostát

závazkům

socio-ekonomického

i

environmentálního

charakteru

vyplývajících z hospodářské strategie pro následujících 10 let – z dokumentu „Evropa 2020.“ V druhé kapitole této práce jsem se zaměřila na analýzu nejvýraznějšího specifika Itálie – regionální diferenciace mezi regiony tradičně vyspělého Severo-Středu a Jihu země. Původ regionálních disparit lze nalézt již v období před sjednocením Itálie, kdy se rozdrobenost teritoria odrazila v odlišném vývoji jednotlivých regionů. Teprve samotný akt sjednocení a následný vývoj obou oblastí dal vzniknout Jižní otázce v jejím pravém slova smyslu – očekávání Jižanů po sjednocení nebyla naplněna ať už z důvodu nerealizované, ale slibované agrární reformy nebo z důvodu ztráty sociální jistoty. Reparace plynoucí Itálii po skončení první světové války byly využívány především na rozvoj regionů SeveroStředu. Industrializace a rozmach investiční aktivity během hospodářského zázraku v druhé polovině 50. let minulého století sice umožnil návrat Itálie mezi vyspělé průmyslové státy, avšak také významně přispěl k „rozevírání ekonomických nůžek“ mezi oblastí SeveroStředu a Jihu. Akcelerace ekonomického růstu a oživení poválečné ekonomiky totiž vedlo k prohlubování strukturálních problémů v regionech Jihu. V 50. letech 20. století byl založen Fond na rozvoj Mezzogiorna, který fungoval více jak 50 let, avšak výsledky jeho působení byly vzhledem k očekávání nedostatečné. Analýzou dostupných zdrojů jsem dospěla k závěru, že prostředky Fondu byly využívány neefektivním způsobem, často docházelo až k jejich zneužívání, na čemž se podílely do značné míry zločinné organizace (mafie), všudypřítomný klientelismus i nestabilita italských vlád. Snahou o zefektivnění a organizace nástrojů na pomoc Mezzogiornu se stal i Vanoniho plán (1955–1964), který přišel s myšlenkou regulace investic v oblasti Jihu. Tento státní zásah však během 70. a 80. let vedl k podpoře neefektivních podniků, které nebyly nuceny se nijak modernizovat a ztrácely tak na své konkurenceschopnosti. Za posledních 50 let se tak situace v regionech 103

Jihu jistě zlepšila, ale pouze v absolutních hodnotách. Domnívám se, že relativní míra zaostalosti Jihu oproti Severu se ve srovnání se situací v době sjednocení ještě prohloubila. V rámci třetí kapitoly této práce jsem se zaměřila na vymezení rozměrů diferenciace regionů Severo-Středu a Jihu pomocí konkrétních ukazatelů socioekonomické povahy a provedla jsem podrobnou komparaci na regionální úrovni. Z analýzy vyplynulo, že v regionech Severo-Středu dosahuje příjem na osobu dvojnásobných hodnot oproti jižním regionům a míra nezaměstnanosti je dvojnásobná v oblasti Mezzogiorna oproti severním regionům. Co se týče míry konvergence regionů obou oblastí z hlediska míry sbližování ukazatelů HDP na obyvatele a produktivity práce, došla jsem k závěrům, že celkově k významnější míře konvergence od 60. let minulého století nedošlo. Nicméně v období 1960–1975 docházelo ke konvergenci regionů Severo-Středu a Jihu vzhledem k masivnímu přílivu investic do oblasti Jihu a fenoménu migrace obyvatel z nejchudších regionů směrem na sever země. Poté však docházelo k opětovné divergenci mezi oběma makroregiony; v případě míry zaměstnanosti se rozdíly mezi oběma oblastmi během let 2000–2009 ještě více prohloubily. Finanční pomoc Jihu byla od 50. let financována nejprve v rámci agrární politiky, avšak s postupujícími reformami se Itálie stala příjemcem ze Strukturálních fondů EU. V současném Čtvrtém programovacím období čerpají prostředky v rámci cíle Konvergence všechny regiony Jihu kromě regionů Abruzzo a Molise, které se nacházejí na hranici se střední oblastí Itálie a vždy patřily k nejvyspělejším regionům Jihu. Itálie byla kritizována ze strany EU kvůli nedostatečné efektivnosti nakládání s finančními prostředky z unijního rozpočtu během Druhého a Třetího programovacího období. Regiony Mezzogiorna nekonvergovaly v takové míře, v jaké bylo očekáváno, a tento neúspěch bývá připisován nedostatečné efektivnosti a koordinaci řídících procesů čerpání finančních prostředků, nedostatečné kontrole toků veřejných financí, nadměrné byrokracii i přítomnosti organizovaného zločinu. Nicméně z hodnotící zprávy EU z jara roku 2010 vyplynulo, že Itálie v čerpání prostředků ze současného programovacího období dosahuje zatím lepších výsledků než v minulých letech. Na zlepšování socio-ekonomické situace regionů Jihu je nutné soustavně pracovat a hledat cesty budoucího rozvoje. Je nutné nepolevovat v kontrole finančních prostředků, plynoucích ze Strukturálních fondů Evropské unie, a zaměřit se na odstraňování nedostatků italské ekonomiky. Toto je podle mého názoru cesta, kterou by se měla Itálie do budoucna ubírat. 104

Seznam literatury Knižní zdroje [1] ABRHÁM, J. Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance. Praha: MAC, 2008. ISBN 978-80-86783-34-5 [2] DEL PONT, A., POSÍŠILOVÁ, V., SLÁDKOVÁ, Z.: Dall’economia „neorealista“ al „made in Italy.“ Praha: VŠE, 1996. ISBN 80-7079-789-X [3] ŘÍCHOVÁ, B. a kol. Komparace politických systémů II. Praha: VŠE, 2004. ISBN 80245-0757-9. [4] GINSBORG, P. Berlusconi: ambizioni patrimoniali in una democrazia mediatica. Torino: Einaudi, 2003. ISBN 88-061-667-27 [5] GINSBORG, P. Storia d’Italia dal dopoguerra a oggi. Societa’politica 1943–1988. Torino: Einaudi, 1998. ISBN 88-06-14595-9 [6] KUČEROVÁ, I. Evropská unie: hospodářské politiky. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1212-7. [7] PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-152-2 [8] ROSSI, S. La politica economica italiana. Roma: Laterza, 2007. ISBN 88-4208-321-6 [9] ROSSI, S. La regina e il cavallo. Quattro mosse contro il declino. Roma: Laterza, 2006. ISBN 88-420-7976-64 [10] STELLA, G. A. Lo spreco – Italia: come buttare via due milioni di miliardi. Roma: Mondatori, 2001. ISBN 88-0448-696-1 [11] ŠPIČKA, J. Italské reálie. Plzeň: Fraus, 2001. ISBN 80-7238-115-6

Monografické texty na webu [12] AIELLO, F., PUPO, V. L’impatto dei fondi strutturali in Italia. [on-line] [cit. 201105-02]. Dostupné z: http://www.ecostat.unical.it/RePEc/WorkingPapers/WP01_2009.pdf [13] ARTONI, R. Note sul debito pubblico italiano dal 1885 al 2001. [on-line] [cit. 201103-27]. Dostupné z: http://www.delpt.unina.it/stof/15_pdf/15_5.pdf [14] BŘICHÁČEK, T. „Evropa 2020“ – nová Lisabonská strategie na obzoru. [on-line] [cit. 2011-04-21]. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1280/evropa-2020nova-lisabonska-strategie-na-obzoru [15] BURACCHI, L. Pil italiano. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://blog.borsa-finanza.com/archivi/2010-03 105

[16] DANIELE, V. Divari di sviluppo e convergenza regionale in Italia. Un esame per il periodo 1960–1998. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z http://www.consiglioregionale.calabria.it/upload/studi/Convergenza%201960-98.pdf [17] DI QURICO, R. L’Italia, l’Europa e la presidenza dell’Unione Europea del 2003. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.notreeurope.eu/fileadmin/IMG/pdf/Etud27-it.pdf [18] GRECO, A. Modelli di sviluppo locale. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: www.economia.unict.it/web/MatDid.../e_economia.../SvilX2009.doc [19] HABLE, V. Le origini della mafia e la sua storia. [on-line] [cit. 2011-03-17]. Dostupné z: http://www.fundus.org/pdf.asp?ID=4512 [20] MARINI, G. La Storia: anni ‘50 e ‘60. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/42235334/La-storia-Italia-Gli-anni-della-Ricostruzione-e-delMiracolo-Economico [21] MONTI, M. Mercati cauti: il rischio inflazione non spaventa. [on-line] [cit. 2011-0402]. Dostupné z: http://www.ilsole24ore.com/art/notizie/2011-02-27/mercati-cauti-rischioinflazione-081153_PRN.shtml [22] NECCO, V. Italia 1950–1963. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://cronologia.leonardo.it/storia/tabello/tabe1565.htm [23] PAVELKA, R. Platební bilance. [on-line] [cit. 2011-04-09]. Dostupné z: http://www.ecorp.euweb.cz/Platebni%20bilance.html [24] PEŠEK, O. Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku EU. [online] [cit. 2011-04-21]. Dostupné z: http://www.societas.cz/societas4/lisabon.htm [25] RICCI, A. Le vere cause della crescita del debito pubblico. [on-line] [cit. 2011-0329]. Dostupné z: http://www.alasinistra.it/debito%20pubblico.htm [26] UNIA, M. La questione meridionale: dal 1861 dibattini infiniti. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.storiain.net/arret/num101/artic3.asp [27] WATKINS, T. Le regioni di Italia. [on-line] [cit. 2011-03-20]. Dostupné z: http://www.applet-magic.com/italyregi.htm [28] ZACCARIA, F. Il processo risanamento della finanza pubblica: riflessi sulle strutture amministrative. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.sisde.it/sito/Rivista16.nsf/efbc5228d556d6a9c1256b650038241e/754049f382d 5a8ffc1256b91004de667!OpenDocument

106

Internetové zdroje [29] Associazione per lo sviluppo dell’industria nel Mezzogiorno. Rapporto SVIMEZ 2009 sull’economia del Mezzogiorno - sintesi. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://web.mclink.it/MN8456/rapporto/rapporto_materiali/2009/2009_sintesi_rapporto.pdf [30] Associazione per lo sviluppo dell’industria nel Mezzogiorno. Rapporto SVIMEZ 2010 l’economia del Mezzogiorno – introduzione e sintesi. [on-line] [cit. 2011-04-30]. Dostupné z: http://web.mclink.it/MN8456/rapporto/rapporto_materiali/2010/2010_sintesi_rapporto.pdf [31] Banca d’Italia. Bilancia dei pagamenti e posizione patrimoniale sull’ estero. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.bancaditalia.it/statistiche/rapp_estero/pimebp/pimebp08 [32] Corriere della Sera. Fisco, entrate da record Dalla tassa per l’Europa arrivano 1.895 miliardi. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://archiviostorico.corriere.it/1997/agosto/27/Fisco_entrate_record_Dalla_tassa_co_0_9 708275992.shtml [33] Corriere della Sera. Italia all’ultimo posto in Europa per le spese per la famiglia e la maternita’.[on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://www.corriere.it/economia/10_agosto_28/spesa-famiglia-maternita_0f1737d6-b2a111df-8a2a-00144f02aabe.shtml [34] Corriere della Sera. Nucleare: i tre referendum del 1987. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.corriere.it/cronache/09_febbraio_24/scheda_referendum_nucleare_6865d61c02b2-11de-adb7-00144f02aabc.shtml [35] Cronologia Leonardo. Inflazione: costo della vita nel corso di 140 anni. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://cronologia.leonardo.it/inflazio.htm [36] Česká národní banka. Platební bilance. [on-line] [cit. 2011-04-09]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/kalendar/platebni-bilance/2011-03-10_19.html [37] Euraktiv. Regionální politika EU: Hodnocení v polovině období 2007–2013. [on-line] [cit. 2011-04-27]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/linkdossier/regionalni-politika-eu-hodnoceni-v-polovine-obdobi-2007-2013-000071 [38] European Commission. Europe 2020. [on-line] [cit. 2011-04-23]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm [39] Euroskop (web Úřadu vlády ČR). Itálie v Evropské unii. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/544/sekce/italie-v-evropske-unii/ [40] Euroskop (web Úřadu vlády ČR). Itálie – základní infomace. [on-line] [cit. 2011-0313]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/542/sekce/zakladni-informace/ [41] Eurostat. Balance of the current account. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=t ec00043 107

[42] Eurostat. Europe 2020 – Headline indicators. [on-line] [cit. 2011-04-24]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/europe_2020_indicators/headline_indica tors [43] Eurostat. HICP: Anual inflation average rate. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=t sieb060 [44] Eurostat. Real GDP growth rate. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=t sieb020 [45] Eurostat. Social protection – expenditures on pensions. [on-line] [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/social_protection/data/main_tables [46] Eurostat. Tasso di disoccupazione in lieve calo a gennaio 2011. [on-line] [cit. 201104-16]. Dostupné z: http://www.europarlamento24.eu/tasso-di-disoccupazione-in-lievecalo-a-gennaio-2011/0,1254,72_ART_1385,00.html [47] Evropská komise. Italia: Politica di coesione 2007–13. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/fiche/it_it.pdf [48] Evropská komise. Regional Policy - Inforegio. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/regional_policy/policy/region/index_cs.htm [49] Evropská komise. Zpráva Komise: Konvergenční zpráva 2010. [on-line] [cit. 201104-02]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0238:FIN:CS:PDF [50] FinExpert. HDP: Polsko rostlo i v krizi, Česko ztrácelo. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://finexpert.e15.cz/hdp-polsko-rostlo-i-v-krizi-cesko-ztracelo [51] Fionline. Mafia in Italia. [on-line] [cit. 2011-03-17]. Dostupné z: http://www.fionline.it/mafie/mafie_in_italia.htm [52] Fondy Evropské unie (web Min. pro místní rozvoj). Cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2000–2006. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://www.strukturalni-fondy.cz/Glosar/C/Cile-politiky-hospodarske-a-socialnisoudrznos-(1) [53] Governo Italiano. L’Italia tra i migliori utilizzatori dei fondi strutturali. [on-line] [cit. 2011-04-27]. Dostupné z: http://www.finanziamentieuropei.eu/2010/01/05/litalia-tra-imigliori-utilizzatori-dei-fondi-strutturali-europei [54] Il Sole 24 ore. Piu’investimenti all’estero ma Italia in ritardo sulla Ue. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.ilsole24ore.com/art/economia/2010-1103/investimenti-estero-italia-ritardo-210717.shtml?uuid=AYYC5pgC [55] Istat. Conti ed aggregati economici delle Amministrazioni pubbliche: Anni 1980– 2009. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: 108

http://www.istat.it/salastampa/comunicati/non_calendario/20100628_00/testointegrale2010 0628.pdf [56] Istat. Finanza pubblica. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=19&cHash=bb90a0056730 7e35c94ff12db92c2863 [57] Istat. Indice della produzione industriale. [on-line] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/in_calendario/prodind/20101110_00/ [58] Istat. Istruzione [on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=5&cHash=ade815d0dc0c99 786712d0fffc9e5b72 [59] Istat. Italia in cifre 2010. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z http://www.istat.it/dati/catalogo/20100518_00/italiaincifre2010.pdf; [60] Istat. Macroeconomia. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=15&cHash=7e94f10082850 cdb138314198c3f6605 [61] Istat. Mercato del lavoro. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=16&cHash=cda8ea743d7e8 c4b4e0a8f168a124d24 [62] Istat. Occupati e disoccupati anno 2010. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/non_calendario/20110401_00/testointegrale2011 0401.pdf [63] Istat. Pil e indebitamento AP: anni 2008–2010. [on-line] [cit. 2011-03-27]. Dostupné z: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/in_calendario/continaz/20110301_00/testointegr ale20110301.pdf [64] Istat. Scienza, tecnologia e innovazione. [on-line] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://noiitalia.istat.it/index.php?id=6&user_100ind_pi1[uid_categoria]=14&cHash=b5b247cad267 490988d09bbefc49791f [65] Istituto nazionale per il Commercio Estero. Raporto ICE 2009–2010: L’Italia nell’economia internazionale. [on-line] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.ice.gov.it/statistiche/pdf/Rapporto_ICE_2009_2010.pdf [66] La repubblica. Nel 2008 in Europa inflazione record Italia, giu’il Pil cresce il deficit. [on-line] [cit. 2011-04-02]. Dostupné z: http://www.repubblica.it/2008/04/sezioni/economia/conti-pubblici-69/uepeggioramento/ue-peggioramento.html [67] Lega Nord: per l’indipendenza della Padania. Le idee della Lega. [on-line] [cit. 201103-26]. Dostupné z: http://www.leganord.org/elezioni/2008/lega/default.asp 109

[68] Leibniz-Rechenzentrum. Gross government debt in EU countries, 1980-2003. [online] [cit. 2011-03-29]. Dostupné z: http://www.lrz.de/~ces/Fiskal/Stabilitaetspakt%20EEAG.pdf [69] Ministero del Lavoro e delle Politiche Sociali. La „legge Biagi“ per il lavoro. [online] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.economia.it/writable/documenti/capireriforma.Biagi.pdf [70] Ministero dello Sviluppo Economico. Fondo Aree Sottoutilizzate (FAS). [on-line] [cit. 2011-02-05]. Dostupné z: http://www.dps.tesoro.it/FAS/fas_cosa.asp [71] News dal mondo: Il Sole 24 ore. Eurostat: All’Italia il piu’alto costo del lavoro. [online] [cit. 2011-04-17]. Dostupné z: http://www.sp.cna.it/approfondimento/eurostat-allitalia-il-piu-alto-costo-del-lavoro.asp [72] OECD. Economic survey of Italy 2009. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://www.oecd.org/document/48/0,3746,en_2649_34569_42987824_1_1_1_1,00.html [73] Parlamento Europeo. Italia e UEM. [on-line] [cit. 2011-04-16]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/euro/country/general/i_it.pdf [74] Parlamento Italiano. La legge n. 488/1992. [on-line] [cit. 2011-03-19]. Dostupné z: http://www.camera.it/cartellecomuni/leg15/RapportoAttivitaCommissioni/testi/05/05_cap0 8_sch06.htm [75] Press Europ. Peníze regionů ke štěstí nestačí. [on-line] [cit. 2011-05-02]. Dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/289671-penize-regionum-ke-stesti-nestaci [76] Rionegro. Les ramificaciones de la Mafia Italiana. [on-line] [cit. 2011-03-17]. Dostupné z: http://www.rionegro.com.ar/suple_debates/06-0416/images/MAfia%20Italia.gif [77] Rss-notizie. Italia: Pil + 1,3% nel 2010; debito/Pil al 119%. [on-line] [cit. 2011-0327]. Dostupné z: http://www.rss-notizie.it/article_italia_pil_%2B13_nel_2010_debitopil_al_119__7425708.htm [78] Tiscali. Pil, Rehn: Ecco perche’Italia cresce meno di altri. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://notizie.tiscali.it/feeds/11/03/01/t_02_03_20110301_000032.html?economia¨ [79] Tourism Maps. Map of Italy. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.bigitaly-map.co.uk/ [80] Universita’di Reggio Calabria (materiale didattico). Pil e tasso di crescita. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: http://www.unirc.it/documentazione/materiale_didattico/600_2008_108_3352.pdf [81] Zastupitelský úřad ČR v Římě. Souhrnná teritoriální informace Itálie. [on-line] [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/italie/1000683/ [82] Zastupitelský úřad ČR v Římě. Zhodnocení a předpověď hospodářského vývoje v Itálii. [on-line] [cit. 2011-03-31]. Dostupné z: 110

http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/italie/italie-hospodarsky-vyvojprognozy/1000683/59359/ [83] Zavedení eura (web Min. financí). Paradox vnímaní inflace. [on-line] [cit. 2011-0329]. Dostupné z:http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/spotrebitele_1223.html [84] Zentrale für Unterrichtsmedien. World history – Italy. [on-line] [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://www.zum.de/whkmla/histatlas/italy/itprov1870.gif

Ostatní zdroje [85] ABRHÁM, Josef. Ekonomický růst a konvergence v prostředí Evropské unie (Přednáška). Praha: VŠE, Zimní semestr 2010/2011 [86] LAGAZZI, Luciano. Přednášky k předmětu Hospodářské a politické reálie Itálie. Praha: VŠE, Zimní semestr 2009/2010 [87] LAGAZZI, Luciano. Přednášky k předmětu Italská kultura. Praha: VŠE, Letní semestr 2008/2009 [88] DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra. Přednášky k předmětu Teoretické základy vědy o politice. Praha: VŠE, Letní semestr 2009/2010

111

Seznam tabulek Tabulka č. 1 Základní informace – Itálie............................................................................... 7 Tabulka č. 2 Itálie: plnění Maastrichtských kritérií............................................................. 18 Tabulka č. 3 Tempo růstu reálného HDP 2000–2010 ......................................................... 21 Tabulka č. 4 HDP/ob. zemí EU – absolutní hodnoty a procentní změna 2000–2009 ......... 24 Tabulka č. 5 Vývoj schodku rozpočtu Itálie 1987–2009..................................................... 30 Tabulka č. 6 Veřejný dluh v zemích EU 1995–2009 .......................................................... 31 Tabulka č. 7 Vývoj inflace Itálie vs. EU 2000–2009 .......................................................... 35 Tabulka č. 8 Saldo běžného účtu v zemích EU 2000–2009 ................................................ 38 Tabulka č. 9 Podíl vybraných ekonomik na objemu mezinár. obchodu 1999–2009........... 40 Tabulka č. 10 Míra zaměstnanosti obyvatel 15–64/ 55–64 let v zemích EU – r. 2009....... 45 Tabulka č. 11 Evropa 2020: stav plnění socio-ekonomických cílů zeměmi EU................. 53 Tabulka č. 12 Evropa 2020: stav plnění environmentálních cílů zeměmi EU .................... 54 Tabulka č. 13 HDP per capita a produktivita práce v regionech Itálie 1960–1998............. 81 Tabulka č. 14 HDP/obyvatel dle regionů – procentní změna 2000–2009........................... 83 Tabulka č. 15 Přidaná hodnota na jednotku pracovní síly dle regionů 2000–2009 ............ 85 Tabulka č. 16 Podíl regionů na exportu Itálie 2000–2009 .................................................. 86 Tabulka č. 17 Míra nezaměstnanosti dle regionů Itálie 2000–2009.................................... 89

112

Seznam grafů a obrázků Obrázek č. 1 Geografické vyznačení Mezzogiorna, Mapa regionů Itálie ............................. 8 Obrázek č. 2 Italské státy roku 1858 ................................................................................... 57 Obrázek č. 3 Přehled hlavních zločineckých organizací v Itálii dle regionů ...................... 61 Obrázek č. 4 Členění regionů Itálie dle cílů regionální politiky pro období 2007–2013 .... 98

Graf č. 1 HDP/ob. v zemích EU – procentní změna 2000–2009......................................... 24 Graf č. 2 Míra inflace zemí EU – rok 2009 ......................................................................... 36 Graf č. 3 Exporty vybraných zemí EU dle místa určení – procentní změna 2000-2009..... 41 Graf č. 4 Míra nezaměstnanosti v zemích EU – rok 2009................................................... 44

113

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Martina Buchtelová

Recommend Documents