VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Diplomová práce
2011
Irena Vrňáková
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní obchod
Vliv evropské ekonomické integrace na hospodářský vývoj SRN
Diplomová práce Vypracovala: Irena Vrňáková Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Pavel Neumann, Ph.D.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vliv evropské ekonomické integrace na hospodářský vývoj SRN“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ………..….. …………...……………….. Podpis
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé práce, panu doc. PhDr. Pavlu Neumannovi, Ph.D. za věcné i formální připomínky, cenné rady a návrhy a za velmi vstřícný přístup.
Irena Vrňáková
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 1 1.
Počátky evropské ekonomické integrace po 2. světové válce a role SRN
v integračním procesu ......................................................................................................... 3 1.1. Na cestě ke sjednocené Evropě a zapojení SRN do západoevropského integračního procesu ......................................................................................................... 3 1.2. Od EHS k EU a vzestup Německa jako evropské velmoci ................................... 10 1.3. Sjednocené Německo v Evropské unii .................................................................. 23 2.
SRN v novém tisíciletí .............................................................................................. 29 2.1. Hospodářství Německa po r. 2000 a problémy s plněním Paktu stability a růstu 29 2.2. Příprava na východní rozšíření.............................................................................. 32 2.3. Evropská politika a role SRN................................................................................ 36 2.4. Vliv světové ekonomické krize a německé hospodářství v současnosti ............... 41
3.
Komparativní profil SRN ........................................................................................ 50 3.1. Populace a trh práce .............................................................................................. 50 3.2. Konkurenceschopnost ........................................................................................... 57 3.3. Ekonomický růst a konvergence ........................................................................... 63
Závěr ................................................................................................................................... 70 Literatura a další prameny ............................................................................................... 73 Seznam tabulek .................................................................................................................. 77 Seznam grafů ...................................................................................................................... 78
Seznam použitých zkratek BdL
Bank deutscher Länder
CDU
Christlich Demokratische Union (Křesťanskodemokratická unie)
CSU
Christlich-Soziale Union in Bayern (Křesťansko-sociální unie)
DM
Deutsche Mark (Německá marka)
DPH
Daň z přidané hodnoty
ECU
Evropská zúčtovací jednotka
EHS
Evropské hospodářské společenství
EOS
Evropské obranné společenství
ERM
Evropský mechanismus směnných kurzů
ES
Evropská společenství
ESUO
Evropské společenství uhlí a oceli
EU
Evropská unie
EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii FDP
Freie Demokratische Partei (Svobodná demokratická strana)
GATT
Všeobecná dohoda o clech a obchodu
GFK
Gemeinschaftliches Förderkonzept (Společný koncept podpory)
HDP
Hrubý domácí produkt
HICP
Harmonizovaný index spotřebitelských cen
HMU
Hospodářská a měnová unie
HNP
Hrubý národní produkt
NATO
Severoatlantická aliance
NDR
Německá demokratická republika
NÖSPL
Nový ekonomický systém plánování a řízení
NUTS
Nomenklatura územních statistických jednotek
OSN
Organizace spojených národů
PPP
Parita kupní síly
RM
Reichsmark (Říšská marka)
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci
SRN
Spolková republika Německo
SVE
Státy střední a východní Evropy
SZP
Společná zemědělská politika
ZEU
Západoevropská unie
Úvod Tato diplomová práce se zabývá nejdůležitějšími aspekty, které ovlivňují německé hospodářství a jeho postavení v Evropských společenstvích. Toto téma jsem si vybrala proto, že Německo v současnosti hraje velmi důležitou roli na poli Evropské unie a zajímal mě jeho postupný vývoj v rámci západoevropského integračního procesu. Pro lepší pochopení problematiky je zde podrobněji analyzován i proces poválečného rozdělení a postavení Německa v Evropě. V práci je důraz kladen především na aspekty, které podtrhují silné postavení SRN jako evropské velmoci, která je sice nejsilnější ekonomikou EU, nicméně má i své ekonomické problémy. Cílem mé diplomové práce je zhodnotit vliv evropské ekonomické integrace na hospodářský vývoj SRN a zároveň analyzovat významné postavení Německa jako člena EU. V práci jsou popsána nejen evropská opatření, která mají vliv na německé hospodářství, ale i reformy spolkové vlády samotné. Spolková republika Německo je jedním z největších a nejlidnatějších států EU. I přes svou, ne příliš lichotivou historii, se dokázala brzy znovu probojovat ke špičkám světové ekonomiky. Německo však po válce bylo rozdělené na dva státy s odlišným politickým i ekonomickým vývojem. V souvislosti se zaměřením práce na hospodářský vývoj SRN v rámci západoevropské integrace, abstrahuji od poválečného vývoje NDR až do roku 1989, kdy došlo k německému znovusjednocení. Připojením NDR k SRN se východoněmecký region stal i členem Evropských společenství a bylo to vůbec poprvé, kdy do západoevropského integračního uskupení vstoupila země bývalého východního bloku. Tím byl odstartován proces otevírání se Evropy také východním státům. Reakce evropských států na sjednocení Německa nebyla příliš jednoznačná. Francie spolu s Velkou Británií se obávaly hlavně toho, že by se mohla znovu projevit německá síla a způsobit další světové pohromy. Po dlouhých jednání s německou vládou se však Evropská komise vyjádřila pro sjednocení, čímž se ze SRN stal nejlidnatější stát ES a rozlohou třetí největší. I přes počáteční velké ztráty v německém hospodářství se však znovusjednocené
Německo
stalo
evropským
gigantem
a
jednou
z největších
hospodářských velmocí. V první kapitole jsou vysvětlené politické události v Německu, které zůstalo ve správě čtyř vítězných mocností po 2. světové válce. Dále je zde zdokumentován počátek západoevropské
ekonomické
integrace
– 1
zejména
motivy
vzniku
Evropského
hospodářského společenství. V dalším vývoji pak dochází k prohloubení spolupráce mezi šesti zakládajícími státy a je tu popsán postupný vzestup německého hospodářství v rámci Evropských společenství. Důležité je především budování celní unie, společného trhu a příprava na hospodářskou a měnovou unii. Právě vznik společného trhu (a poté i vnitřního trhu) včetně liberalizace obchodu mezi členskými státy bylo pro unijní i německé hospodářství velmi přínosné. Došlo nejen k růstu vzájemného obchodu díky odbourávání překážek, ale i k růstu životní úrovně a zaměstnanosti. Závěr kapitoly pojednává o vlivu sjednocení Německa nejen na SRN samotnou, ale i na Evropská společenství a plánovanou Evropskou unii. V druhé kapitole je kladen důraz zejména na hospodářství Německa po roce 2000. Vysvětlena je zde role SRN jako největšího plátce do společného rozpočtu, stejně tak jako jeho postavení v evropských institucích. Zaměřuji se také na hospodářské problémy posledních let, a to hlavně na obtíže s dodržováním fiskálních kritérií Paktu stability a růstu. Závěrem kapitoly se zabývám i dopady světové ekonomické krize na německé hospodářství, které bylo krizí velmi silně poznamenáno a díky provázanosti evropských ekonomik ovlivnilo i ostatní členské státy EU. Třetí kapitola je věnována komparaci německého hospodářství s ostatními členskými státy EU. Důraz je kladem zejména na problematický trh práce a plnění cílů Lisabonské strategie. Dále je tu porovnáván ekonomický potenciál jednotlivých členských států i schopnost konkurovat v mezinárodním prostředí. Na závěr bych chtěla ještě říci, že jsem čerpala informace především z německých a evropských statistik. Vzhledem k rozsáhlosti informací jsem se snažila vybrat pouze ty aspekty, které podle mě nejvíce ovlivnily německé hospodářství. Bohužel některé údaje za minulý rok ještě nejsou zpracované, a tak jsem byla nucena využít statistik za rok 2009.
2
1. Počátky evropské ekonomické integrace po 2. světové válce a role SRN v integračním procesu 1.1. Na cestě ke sjednocené Evropě a zapojení SRN do západoevropského integračního procesu Pro poražené Německo představoval konec druhé světové války územní rozdělení do čtyř okupačních zón, které byly na základě Londýnského protokolu z roku 19441 a Jaltské konference z roku 19452 spravovány čtyřmi vítěznými mocnostmi - Spojenými státy americkými (USA), Velkou Británií, Sovětským svazem (SSSR) a Francií. Hlavní město Berlín bylo zvláštní oblastí, která byla rovněž rozdělena mezi vítězné státy na čtyři sektory. Po dohodě o kontrolním systému v Německu z října 1944 se spojenci rozhodli, že zemi budou spravovat vrchní velitelé USA, Velké Británie, SSSR a Francie, každý ve své vlastní okupační zóně a společně jako celek ve zvláštních záležitostech. Pro tyto záležitosti byl zřízen nejvyšší kontrolní orgán, a to Kontrolní rada. Následně se roku 1945 na konferenci v Postupimi3 mocnosti dohodly o dalším osudu Německa. Mezi hlavní cíle patřila demilitarizace, denacifikace, decentralizace, dekartelizace a demokratizace. Státy však měly jiné představy o správě Německa. Největší rozpory panovaly zejména mezi SSSR a západními mocnostmi. Zatímco na Západě usilovali spojenci o sjednocení zón a šíření demokracie, Sovětský svaz byl proti jakékoliv užší spolupráci. Rostoucí neshody a začátek studené války mezi SSSR a USA měly později za následek rozdělení Německa na dva státy s odlišným státním zřízením. Kromě rozdělení Německa měla 2. světová válka pro zemi i další vážné důsledky vysoké ztráty na životech, hlad, nemoci, nedostatek zboží, potravin, a s tím spojený růst významu černého trhu, zničená rozbombardovaná města, průmyslová centra atd. Německé hospodářství ztratilo pověst světové velmoci, a proto bylo nutné začít s obnovou země co 1
12. září 1944 byl v Londýně podepsán zástupci USA, Velké Británie a SSSR Protokol o okupačních zónách v Německu a správě Velkého Berlína. 2 Jaltská konference byla jedním ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Rooseveltem, Churchillem a Stalinem), které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Hlavními projednávanými otázkami byl vztah Spojenců k Německu a Francii (Francii tímto připadla poslední čtvrtá okupační zóna) a také vznik Organizace spojených národů (OSN). 3 Postupimská konference se konala od 17. července do 2. srpna 1945. Účastnila se jí tzv. „Velká trojka“: Josef Stalin za Sovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království (který byl ovšem v průběhu konference po prohraných domácích volbách nahrazen Clementem Attleem). Předmětem konference byla poválečná správa Německa, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.
3
nejdříve. Spojené státy tedy požadovaly uzavření vícestranných smluv mezi okupačními mocnostmi a užší ekonomickou spolupráci, aby se daly lépe zvládnout vzniklé hospodářské problémy spojené zejména se zásobováním Německa. Velká Británie s tímto návrhem souhlasila, a tak byla 2. prosince 1946 podepsána britským ministrem zahraničí Ernestem Bevinem a jeho americkým kolegou Jamesem F. Byrnesem americko-britská smlouva o vytvoření jednotné hospodářské oblasti, která vstoupila v platnost 1. ledna 1947.4 Sjednocením americké a britské zóny vznikla tzv. Bizonie. Obě zóny byly hospodářsky velmi úspěšné, a to zejména díky rozvoji průmyslu na severozápadě Německa. Britové i Američani vyzývali i SSSR a Francii k hlubší hospodářské spolupráci v okupačních zónách. Na to ale reagovala pouze Francie, která 8. dubna 1949 přistoupila k Bizonii, a tím dala vzniku tzv. Trizonii. Ta se stala později základem vzniku Spolkové republiky Německo (SRN). SSSR reagoval na vzniklou situaci blokádou Berlína, kdy 24. června 1948 uzavřela sovětská armáda všechny přístupové cesty do Západního Berlína a přísuny plynu a elektřiny do západního sektoru byly radikálně omezeny. Blokádou města Berlína měly být západní mocnosti donuceny k tomu, aby se vzdaly plánovaného založení SRN. Díky iniciativě amerického guvernéra Luciuse D. Claye však bylo zajištěno zásobování Západního Berlína tzv. vzdušným mostem (Luftbrücke), kdy téměř 200 000 letadel přepravilo kolem 1,5 milionu tun životně důležitých surovin do Západního Berlína. Díky této letecké pomoci byla blokáda Berlína postupně zmařena a po necelém roce, v květnu 1949, zrušena.5 O ideu jednotné Evropy po 2. světové válce usilovali zejména představitelé nejsilnějších evropských zemí včetně vítězných mocností. Úsilí o užší spolupráci se zakládalo na třech hlavních cílech: hospodářská obnova válkou zničených zemí, politické smíření a společná obrana vůči Východu. Kvůli kulturní, historické, jazykové i politické bariéře
se
proces
sjednocování
z počátku
zdál
velmi
náročný.
V souvislosti
6
s administrací Marshallova plánu ze strany USA byla v roce 1948 založena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC; později Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD), která měla za cíl koordinovat ekonomickou spolupráci členských zemí a vytvořit prostor pro vzájemnou liberalizaci obchodu. O rok později 4
http://www.deutschegeschichten.de/popup/objekt.asp?OzIID=5638&ObjKatID=111&ThemaKatID=1004
5
http://www.dhm.de/lemo/html/Nachkriegsjahre/EntstehungZweierDeutscherStaaten/berlinBlockadeUndLuftb ruecke.html 6 Marshallův plán byl program na obnovu evropského hospodářství po 2. světové válce, vyhlášený v roce 1947 tehdejším ministrem zahraničí USA Georgem C. Marshallem. Tento plán se rozhodujícím způsobem podílel na obnově západoevropského, zejména německého hospodářství.
4
následovalo založení Severoatlantické aliance (NATO) podepsáním tzv. Washingtonské smlouvy. Cílem bylo posílení hospodářské a vojenské bezpečnosti „svobodné“ Evropy. V roce 1948 na summitu v Haagu se dále nejvyšší představitelé evropských zemí rozhodli vybudovat integraci zemí s jednou společnou vládou, jedním přímo voleným parlamentem a společným soudním dvorem. K tomuto cíli bylo ale zapotřebí vyřešit otázku Německa a jeho politického uspořádání. Vítězné mocnosti se tedy snažily co nejrychleji provést měnovou reformu a umožnit Německu získat zpět národní suverenitu. Dne 23. května 1949 byl vyhlášen v západních okupačních zónách předsedou Parlamentní rady Konradem Adenauerem tzv. „Základní zákon“ (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Všechny tři státy společně začaly s obnovou válkou zničeného Německa v rámci Marshallova plánu, díky němuž byla SRN poskytnuta hospodářská a finanční pomoc zejména ve formě úvěrů a nenávratných příspěvků, která trvala do roku 1952.7 Vzniklé finanční závazky z přijaté poválečné pomoci byly roku 1953 oceněny na 6,7 mld. DM a již po 11 letech byla převážná část těchto dluhů německou stranou splacena. Plnění Marshallova plánu bylo podmíněno zároveň již zmíněným provedením měnové reformy. K tomuto účelu byla založena centrální banka (Bundesbank) a dosavadní měna (Reichsmark – RM) byla nahrazena novou (Deutsche Mark - DM). Fyzické i právnické osoby dostaly nové DM podle množství odevzdaných peněz a velikosti vkladů v bankách. Směnný poměr byl nejprve stanoven na 10 DM za 100 RM, přitom 50 % z těchto „starých pohledávek“ mělo být vázáno na tzv. pevných kontech. K volnému použití pak zůstalo jen 5 % „starých pohledávek“ v DM. Závazky byly přepočítány v poměru 10 : 1. Pravidelně se opakující finanční pohyby (jako mzdy, platy, nájemné, renty atd.) byly přepočteny v poměru 1 RM : 1 DM. Zásadní roli při provádění měnové reformy hrál tehdejší ředitel Správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti (Verwaltung für Wirtschaft des vereinigten Wirtschaftsgebiets) a pozdější ministr hospodářství Ludwig Erhard. Součástí reformy bylo mimo jiné i odstranění cenových kontrol, přídělového systému a demotivujícího daňového systému. I přes počáteční nevoli socialistické opozice a USA, kterým se nelíbilo, že zrušil přídělový systém v době nedostatku potravin, si Erhard počínal mimořádně úspěšně a země rychle překonala krizi.8 Úkolem Erhardovy reformy bylo především zlikvidovat obrovskou inflaci, která vznikla už za hitlerovského Německa, jejíž prostřednictvím byla financována 7 8
TOMEŠ, Zdeněk a kol.: Hospodářská politika 1990-2007, 1. vyd. C. H. Beck Praha 2008, str. 116. http://www.euroekonom.cz/osobnosti-clanky.php?type=jv-erhard
5
příprava i vedení války. Reforma byla nezbytná pro to, aby se mohl uskutečnit další krok vedoucí k hospodářské rovnováze a stabilitě, a to rozchod s centrálně plánovaným hospodářstvím a přechod k regulované tržní ekonomice. Likvidace inflace, obnovení stability měny a nastolení ekonomické stability byly k tomu základním předpokladem. Měnová
reforma
a
přechod
k tržnímu
hospodářství
probíhaly
souběžně.
Nejproblematičtějším úkolem bylo ale vytvoření takového měnového mechanismu, který by byl schopen zabezpečit stabilitu měny jako základního předpokladu pro fungování peněžně tržní ekonomiky. Pro tyto účely byl vytvořen centralizovaný bankovní systém BdL (Bank deutscher Länder), který tvořil vrchol bankovního systému a byl předchůdcem německé centrální banky (Bundesbank). Systém BdL byl dvoustupňový a federativně uspořádán podle vzoru amerického systému bank. Jeho činnost se omezovala na styk s obchodními bankami a veřejnými institucemi.9 Hospodářský vývoj SRN po reformě však nebyl zcela jednoznačný. Průmyslová výroba sice zaznamenala prudký vzestup, ale nezaměstnanost postupně rapidně vzrostla (hlavní příčinou byl zejména velký příliv uprchlíků z Východu). Nejzávažnějším problémem byl ale poměrně vysoký vzestup cen komodit na legálním i černém trhu, s výjimkou potravin, kde platily pevné ceny. Bylo to logické, protože obyvatelstvo po válečném střádání nespořilo a veškeré získané peníze ihned uplatňovalo na trhu. Výroba však nebyla schopna tak rychle uspokojit vznikající poptávku. Po vzestupu cen byl následně o tři měsíce později vydán zákon o vázaných účtech (Festkontogesetz), který anuloval 70 % vkladů na kontech. Konečná směnná relace se tímto snížila na 6,50 DM za 100 RM. Poptávka tak byla výrazně omezena, aniž by byly narušeny principy fungování tržního mechanismu. Ke snížení inflace dále přispěla i úvěrová politika, díky níž došlo u centrální banky ke zvýšení povinných minimálních rezerv obchodních bank z 10 % na 15 %.10 Po prvních spolkových volbách v srpnu 1949 se dostala k moci Křesťanskodemokratická unie (CDU) v čele s předsedou Konradem Adenauerem. Společně se Svobodnou demokratickou stranou (FDP) vytvořily koalici a v opozici byla Sociálně demokratická strana Německa (SPD). Politika kancléře Adenauera byla od počátku orientovaná směrem na západ a snažila se zapojit do západních integračních aktivit. Prvotním záměrem Adenauerovy politiky západu (politiky vůči východoněmecké NDR) 9
ŠULC, Zdislav: Jak se zrodil západoněmecký „hospodářský zázrak“, 1. vyd. Nakladatelství práce Praha, 1990, str. 20-23. 10 Tamtéž, str. 24-25.
6
bylo zpochybnit legitimitu NDR11. K tomu měla sloužit tzv. „Hallsteinova doktrína“, která byla stvrzením západních mocností, že SRN je jediným legitimním představitelem německého národa, protože jedině vláda SRN byla zvolena na základě svobodných voleb.12 V tomto období už nebránilo nic tomu, aby se SRN zapojila jako samostatný stát do západoevropských integračních struktur. Hlavní vlna integrace přišla v roce 1950, kdy Německo vstoupilo do Rady Evropy13. V tomtéž roce byl předložen francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem tzv. Schumanův plán, podrobněji vypracovaný Jeanem Monnetem, vrcholným představitelem francouzského Komisariátu pro plán, který navrhoval francouzsko-německou spolupráci v oblasti uhlí a oceli. Oba tyto státy Francie a Německo, které se již v historii vyznačovaly ne příliš přátelskými vztahy, byly po dlouhá léta nebezpečím pro stabilitu celé Evropy. Schumanův plán byl v zájmu hlavně Francouzů, aby mohli lépe kontrolovat německá průmyslová odvětví. Spolupráce v tomto sektoru měla podle Schumana zajistit, že jakákoliv případná válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Zároveň byl tímto položen základní kámen k politickému smíření a užší hospodářské spolupráci. O průmyslové spolupráci měla rozhodovat mezinárodní instituce. V dubnu 1951 byla podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO).14 V platnost vstoupila v červnu 1952 s funkčním obdobím na dobu 50 let (zanikla tedy roku 2002). Členové byli kromě Francie a Německa také Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko, kteří se tímto stali integračním jádrem evropských společenství. Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k hospodářskému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států, dále k racionalizaci výroby, a to skrze společný trh, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států.15 K řízení činnosti ESUO byly zřízeny hlavní orgány, jimž členské státy přenechaly část svých pravomocí. Prvním prezidentem tzv. Vysokého úřadu byl zvolen Jean Monnet. K dalšímu prohloubení spolupráce mělo dojít v květnu 1952, kdy členské státy Montánní unie podepsaly Smlouvu o založení Evropského obranného společenství (EOS). Nicméně vnitropolitické problémy ve Francii, zejména odpor kvůli plánovanému 11
Německá demokratická republika vznikla 7. října 1949 ze sovětské okupační zóny. ŠAUER, Jaroslav: Německá otázka v evropské politice, 1. vyd. Nakladatelství Oeconomica Praha, 2005, str. 70. 13 Sdružení evropských států založené roku 1949, zaručující právní stát a ochranu lidských práv a svobod. Spolupracují v řadě oblastech. 14 Nazývané také jako „Montánní unie“. 15 http://www.penize.cz/hdp/16577-historicky-vyvoj-evropske-integrace 12
7
nadstátnímu charakteru organizace, znemožnily ratifikaci této smlouvy Francií v srpnu 1954, a tím i její vstup v platnost. Tímto se také ustoupilo od plánovaného založení Evropského politického společenství. Padesátá léta v Německu nejsou spojena jen se západoevropskou integrací, ale také s velkým hospodářským rozmachem nazývaným „Wirtschaftswunder“ (hospodářský zázrak). Ten se projevoval především liberalizací v oblasti průmyslu, rozmachem investiční činnosti a zahraničního obchodu, což mělo za následek i růst hrubého domácího důchodu, snížení nezaměstnanosti, růst životní úrovně a také růst mezd především díky aktivní sociální politice. Předpoklady pro tento nevídaný hospodářský boom můžeme vidět již na konci 40. let, kdy první ministr hospodářství Ludwig Erhard nastartoval německou ekonomiku měnovou reformou a nahradil mechanismy centrálně přídělové ekonomiky mechanismy peněžně tržními. Erhard razil ideu ordoliberalismu a sociálně tržního hospodářství s volnou tržní konkurencí, kde jako vyrovnávací mechanismus slouží interakce nabídky s poptávkou a zároveň se dbá o sociální rovnost. Sociálně-tržní hospodářství podporuje silnější intervence státu do ekonomiky a rozvoj sociálního partnerství. Typická je pro něj silná ochrana trhu práce. Cílem je zejména dosáhnout udržitelného a stabilního ekonomického růstu a vysoké zaměstnanosti. Sociální transfery jsou většinou financovány ze systému sociálního pojištění (tzn. z příspěvků zaměstnanců a zaměstnavatelů). Daňové systémy užívají některé regresivní prvky, např. zdanění spotřeby stejnou daní pro všechny příjmové skupiny.16 Z tabulky č. 1 můžeme vidět, jak se v letech 1950-1964 projevil úspěch Erhardovy reformy, kdy došlo k oživení německé ekonomiky. Hrubý domácí produkt i národní důchod se zvýšily téměř čtyřikrát a průměrné mzdy vzrostly třikrát.17
Tabulka 1 - HDP, HNP a národního důchodu v letech 1950-1964 Rok
HDP cenově očištěno v%
1950 1951 1952 1953
9,7 9,3 8,9
HDP
HNP
Národní důchod
v nynějších cenách (mld. EUR) SRN bez Sárska a Západního Berlína 49,69 50,41 61,00 61,71 69,75 70,51 74,92 75,62
16
40,14 48,73 55,35 59,24
STUCHLÍKOVÁ, Zuzana: Specifika ekonomických systémů členských států EU (Bariéry konkurenceschopnosti), Nakladatelství Oeconomica Praha, 2008, str. 53 17 ŠULC, Zdislav: Jak se zrodil západoněmecký „hospodářský zázrak“, 1. vyd. Nakladatelství práce Praha, 1990, str. 24-37
8
1954 1955 1956 1957 1958 1959 1960
7,8 12,1 7,7 6,1 4,5 7,9 8,6
1961 1962 1963 1964
4,6 4,7 2,8 6,7
80,41 91,89 101,58 110,72 118,95 130,31 146,04 SRN celkem 169,60 184,46 195,50 214,83
80,84 92,29 102,00 111,15 119,23 130,33 146,23
63,35 72,68 80,70 88,45 94,73 103,06 116,14
169,44 184,32 195,36 214,54
133,32 144,24 152,26 167,32
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Statistiken/Volkswirtschaftlich eGesamtrechnungen/Inlandsprodukt/Tabellen/Volkseinkommen1950,property=file.xls
Velké pokroky byly vidět nejen v oblasti průmyslu, ale i v německém zemědělství, které začalo rychle konkurovat zemědělství Francie, která byla v té době agrární velmocí v Evropě. Agrární politika se zaměřovala zejména na zvýšení produktivity, aby byl zajištěn dostatek potravin za přiměřenou cenu všem spotřebitelům. To bylo dosaženo mechanizací, hospodářsko-technickou úpravou pozemků, zajištěním odbytu na trzích a subvenční pomoci zemědělcům. Liberalizace obchodu způsobila, že Německo začalo mít přístup i na zahraniční trhy a mohlo vyvážet a dovážet potraviny i suroviny do zahraničí (jejich podíl činil v roce 1952 okolo 40 % německého importu). Ve srovnání s ostatními mocnostmi německá produkce na obyvatele zůstala v roce 1952 o 12 % za Francií a pouze o 3 % za Velkou Británií. Německé hospodářství se tak pomalu začalo znovu zapojovat do světového obchodu. V roce 1954 SRN vstupuje také podepsáním Bruselské smlouvy, i přes počáteční nevoli Francie, do Západoevropské unie (ZEU), organizace, která vznikla již roku 1948 po neúspěchu Evropského obranného sdružení. Německo tímto krokem zároveň vstoupilo i do Severoatlantické aliance (NATO). V polovině 50. let členské státy začaly projevovat snahu o užší hospodářskou spolupráci, která měla vést k vybudování hospodářského společenství, kde již byly státy ochotny vzdát se i části národního práva. To se stalo v červnu 1955 na konferenci ministrů zahraničí ESUO v Messině, kde se zahájila jednání o integraci dalších sektorů. O cestě, kterou se měla ubírat ekonomická integrace však vznikaly rozdílné názory. Na francouzské straně Jean Monnet navrhoval sektorovou integraci po vzoru Montánní unie. Dále se Monnet vyjádřil pro založení Evropského společenství uhlí a oceli, díky němuž by Francie mohla podporovat i vlastní jaderný výzkum. Na druhé straně pro koncepci společného trhu, 9
podporovaném snahou o liberalizaci a odstranění překážek obchodu v rámci GATT18, se zasazovala především nizozemská vláda, která byla poté podporovaná také zbývajícími členy BENELUXu, Itálií i Německem. Kvůli těmto názorovým neshodám se ministři zahraničních věcí alespoň dohodli nechat oba plány prozkoumat expertní skupinou pod vedením belgického ministra zahraničí Paula-Henriho Spaaka. Tím vznikla mezi oběma návrhy tzv. zprostředkovatelská vazba, aby jeden bez druhého návrhu nebyl akceptovatelný. V dubnu roku 1956 předložil Spaak zprávu, která navrhovala založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). To bylo přijato v květnu 1956 ministry zahraničních věcí na konferenci v Benátkách, kteří v podstatě tvořili základ mezivládní konference, v níž bylo vyjednáno konečné znění dohod. Dne 25. března 1957 podepsalo šest zakládajících států EHS v Římě na historické půdě římského Kapitolu Smlouvy o založení EHS a EURATOM.19 Římské smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Prvním předsedou EHS byl zvolen Walter Hallstein. Nedůležitějším úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k hospodářskému růstu a rozvoji, a to díky postupnému sjednocování hospodářské politiky členských států. Úkolem EURATOMu bylo podporování atomového výzkumu a dalších oblastí souvisejících s podporou mírového využívání atomové energie. V roce 1967 se orgány EHS, Euratomu a ESUO spojily a vytvořily společné instituce – Komisi, Radu ministrů, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr. Tímto se pro tato tři společenství vžil název Evropská společenství (ES).
1.2. Od EHS k EU a vzestup Německa jako evropské velmoci Členské státy EHS si pokládaly od počátku za hlavní cíl své spolupráce vybudování celní unie a společného trhu. Pomocí „čtyř svobod“, tj. volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil měla být zajištěna užší vzájemná spolupráce, zvýšení konkurence, prohloubení specializace a výroby.20 Země zaujaly negativní postoj k protekcionismu, protože byly přesvědčeny, že relativní hospodářské zaostávání vůči USA je způsobeno právě rozdělením Evropy na řadu národních trhů. Snažily se tedy vytvořit takový společný trh, který by jim zajišťoval více výroby, investic, inovací a rychlejší ekonomický růst. Cíl 18
Všeobecná dohoda na clech a obchodu multilaterálního charakteru. THIEL, Elke: Die Europäische Gemeinschaft, 4. vyd. München, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit 1989, str. 19-20. 20 ADÁMKOVÁ, Vlasta, CIHELKOVÁ, Eva: Vnitřní trh Evropské unie, 1. vyd. VŠE, 2000, str. 7 19
10
vytvořit celní unii, odstranit vybírání cel na vnitřních hranicích, kvantitativní omezení mezi členskými státy a zavedení společného celního sazebníku a společné obchodní politiky vůči třetím zemím, bylo stanoveno již ve Smlouvě o EHS. Vybudování celní unie a odstranění cel proběhlo úspěšně a bez potíží, a tak členské státy přešly k další formě integrace, a to k budování společného trhu. SRN si zapojením do společného trhu slibovala zejména možnost další expanze svého zboží na zahraniční trhy. Rychle se zapojila do mezinárodního obchodu a díky růstu exportu se brzy stala motorem celého hospodářství Evropských společenství. V této době vznikala mimo jiné i základní pravidla hlavních politik společenství, a to nejen celní unie, společné obchodní politiky, ale i společné zemědělské politiky. Liberalizace obchodu vedla v polovině 60. let k dalšímu výraznému zvyšování životní úrovně a zaměstnanosti Německa. Nedostatek pracovní síly především v oblasti průmyslu byl řešen zaměstnáním žen a tzv. „Gastarbeitery“. Gastarbeitři byly zahraniční dělníci, pocházející hlavně z Itálie a Turecka, kteří přijeli do SRN za prací.21 Teprve na přelomu 1966/1967 přišla menší recese provázená výrazným úbytkem investic, která ovlivnila nepříznivě i platební bilanci, snížení mezd a propouštění. Hrubý národní produkt poklesl o 0,2 % a míra nezaměstnanosti stoupla z 0,7 % na 2,2 %. Tento nepříznivý vývoj německého hospodářství přispěl i k pádu Ludwiga Erharda, který odmítl pomoci ekonomice státními zásahy s tím, že se trh musí regulovat sám. Nicméně i pod novým vedením vlády Kurtem Georgem Kiesingerem (CDU) se hospodářská situace dále zhoršovala. Teprve provádění nových finančních plánů a státních investičních programů došlo k opětovnému nastartování německé ekonomiky.22 Přispěly k tomu zejména dva vydané zákony: tzv. „Stabilitätsgesetz“ nebo-li zákon na stabilizaci německého hospodářství z května 1967, který byl zaveden jako nástroj k řízení poptávky, aby se zamezilo konjunkturním výkyvům a tzv. „Kohlegesetz“ z roku 1968, který měl přispět k zlepšení těžby černého uhlí.23 Na úrovni ES se při realizování volného pohybu zboží problémovou stala ale zemědělská produkce. Diskuse vedla hlavně Francie s Německem, protože Francie byla
21
Celkem stoupl počet zahraničních pracovníků z 330 000 v roce 1960 přes 1,5 mil. v roce 1969 až na 2,6 mil. v roce 1973. V tomto roce pak vláda kvůli hospodářské krizi povolila pracovat v SRN pouze těm, kteří přicházeli ze členských států ES. 22 HARDACH, Karl: Witschaftsgeschichte Deutschlands im 20. Jahrhundert, 2. vyd. Vandenhoeck und Ruprecht Göttingen, 1979, str. 178-241. 23
http://www.dhm.de/lemo/html/DasGeteilteDeutschland/KontinuitaetUndWandel/WirtschaftlicheEntwicklung enInOstUndWest/index.html
11
v té době zemědělskou velmocí a nechtěla se vzdát svého systému podpory zemědělců. Naopak Komise v čele s německým předsedou Walterem Hallsteinem potřebovala zvýšit příjmy do rozpočtu EHS. Hallstein se rozhodl spojit otázky SZP do tzv. balíku. Základem byl princip vyrovnávání nevýhod, které z určitého společného postoje vznikaly pro jednotlivé státy, výhodami, které tyto země získaly v jiné oblasti. V tomto případě šlo o zavedení vlastních příjmů Společenství z cel a dovozních přirážek výměnou za vysoce stanovené zemědělské ceny. Proti tomuto se ale ostře ohradila Francie. Předseda Komise návrh navíc předložil v období, kdy končilo jednomyslné hlasování v Radě mimo jiné i v otázkách SZP, takže se všechny státy snažily prosadit své zájmy co nejdříve, protože po zavedení hlasování kvalifikovanou většinou by jim hrozilo přehlasování.24 Neshody ohledně společné zemědělské politiky vyústily dokonce v první krizi EHS, kdy se Francie 7 měsíců nezúčastňovala zasedání Rady ministrů.25 Tyto faktory se na půdě ES projevily ovlivněním způsobu budování dalších klíčových politik a řešením institucionálních otázek. Společná zemědělská politika sice již byla součástí Římských smluv, ale o jejích konkrétních principech se však musely členské státy teprve rozhodnout. To však nebylo snadné, protože systémy podpory zemědělství v členských státech se lišily. Politická síla zemědělské populace, která tvořila podstatnou část volební podpory tehdejších vlád ve Francii i Německu, tak dala vzniknout finančně nejnáročnější politice EHS. Podmínkám SZP se totiž postupně přizpůsobili zemědělci všech ostatních členských zemí, včetně nových členů, kteří byli do EHS přijímáni od počátku 70. let. Jak již bylo zmíněno dříve, odstranění celních překážek uvnitř Společenství probíhalo vcelku dobře, dokonce se tohoto cíle podařilo dosáhnout o jeden a půl roku dříve, než bylo původně plánováno, a to k 1.7.1968. V jiných záměrech, odstraňování netarifních obchodních překážek pro pohyb zboží, v přístupu k veřejným zakázkám, v uskutečňování volného pohybu kapitálu a volného pohybu jiných osob než pracovníků, zvlášť ale u volného pohybu služeb se příliš nepokročilo, a to i přes předčasné završení celní unie. Pro Německo byl zejména přínosný volný pohyb zboží, ale s dalšími svobodami stále otálelo. Příčinou toho vývoje byly nejen určité politické a hospodářské problémy EHS, ale i např. existence státních monopolů, jednomyslné rozhodování v Radě ministrů, trvající celní a imigrační kontroly na hranicích, rozdílné normy a standardy prokazující kvalitu a bezpečnost výrobků, dále velmi složité ekonomické podmínky zadávání 24
SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata: Böhmische Länder und die Integrationsbemühungen in Europa, 1. vyd. GRIN Verlag, 2010, str. 173. 25 Politika „prázdné židle“, kdy byli odvoláni francouzskou vládou její zástupci z komunitárních orgánů.
12
veřejných zakázek, rozdíly v nepřímých daních, vládní subvence průmyslu, různé právní normy týkající se možnosti nabízení služeb a usadit se na území jiného členského státu atd. Míra ekonomické integrace byla tedy v mnoha směrech neúplná. V důsledku odstraňování jen tzv. „viditelných“ překážek zůstával společný trh nadále rozdroben na národní části. ES tedy sice rozhodovala o realizaci jednotné obchodní politiky, ale část nástrojů regulace této oblasti zůstávala nadále v kompetenci jednotlivých členských států. Na konferenci v Haagu, která se konala v prosinci 1969 se sešli prezidenti a předsedové vlád ES, kteří začali jednat o dokončení společného trhu, o „prohloubení“ vzájemné spolupráce a nastolení podmínek pro vznik hospodářské a měnové unie a „rozšíření“ ES, tzn. začít vyjednávání o vstupu nových členských zemí z EFTA26, a to Velké Británie, jejíž vstup do Společenství několikrát vetovala právě Francie ze strachu o ztrátu dosud dominantního postavení v ES. Ostatní státy včetně Německa rozšíření EHS podporovaly, neboť přistoupení Velké Británie by znamenalo zmírnění dominantního vlivu Francie, která měla možnost politickými prostředky ovlivňovat jednání Německa dosud oslabeného řadou mezinárodně právních a politických omezení. Evropské společenství vyvíjela v tomto období silnou dynamiku a stávala se motorem evropské politické integrace. Její přitažlivost vedla k podávání žádosti o přistoupení i dalších evropských zemí. Jednání o přistoupení byla zahájena s Irskem, Dánskem a Norskem. Ta probíhala úspěšně, a tak došlo dne 1.1.1973 k prvnímu rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko. Norsko vstup v referendu zamítlo. Uvnitř Společenství došlo na počátku 70. let ke změně rozpoložení sil a vlivu. Zatímco se vyplnily obavy z Francie o ztrátu dominantního postavení uvnitř EHS, naopak mocenské postavení Německa v čele s kancléřem Willy Brandtem a jeho novou koncepcí zahraniční politiky tzv. „Ostpolitik“ bylo na vzestupu. Velká Británie tohoto mohla patřičně využít a vyvážit rostoucí ekonomickou váhu i vliv SRN. Sedmdesátá léta jsou ale charakteristická zejména strukturálními krizemi, které negativně ovlivnily skoro všechny státy závislé na ropě zejména z Rudého moře, včetně států EHS. V důsledku izraelsko-arabské války27 v říjnu 1973 došlo k obrovskému zdražení cen ropy. To se promítlo nejen do poklesu hospodářského růstu, stoupající nezaměstnanosti, ale způsobilo vážné ekonomické problémy. Hospodářská krize, která pak zasáhla západní průmyslové státy včetně Německa, byla způsobena kromě zdražením ropy 26
EFTA Evropské sdružení volného obchodu. Arabské státy vyvážející ropu se spojily a použily zvýšení cen ropy jako politickou zbraň proti západním průmyslovým zemím, které podporovaly Izrael.
27
13
i zhroucením světové měnové soustavy. Počet nezaměstnaných v Německu stoupl v roce 1974 na více než půl milionu a v letech 1975-1977 činil přes jeden milion, jak můžeme porovnat v tabulce č. 2. Nezaměstnanost silně postihla hlavně pobřežní regiony; postiženo bylo však i Porúří, v padesátých letech motor „hospodářského zázraku“.
Tabulka 2 - Nezaměstnanost SRN v letech 1974-1977 Rok
Počet nezaměstnaných
Míra nezaměstnanosti (%)
1974
582 481
2,6
1975
1 074 217
4,7
1976
1 060 336
4,6
1977
1 029 995
4,5
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: www.destatis.de
Členské státy včetně Německa se pod vlivem hospodářské krize opět začaly přiklánět k protekcionismu. Mezeru v ochraně jejich domácí ekonomiky, způsobenou přesunem cel a kvantitativních omezení na nadnárodní úroveň, začaly rychle zaplňovat tzv. neviditelnými překážkami, ať již v podobě administrativní (normy, standardy aj.) či uplatňování státního monopolu (státní zakázky apod.). SRN reagovala dále na vzniklou krizi omezením spotřeby energií, nařízením o dočasném zákazu výjezdu osobních automobilů o nedělích a omezením rychlosti.28 Po odstoupení kancléře Brandta se stal jeho nástupcem Helmut Schmidt, který pokračoval v dosavadní zahraniční politice, ale omezil vnitropolitické reformy. Pozornost soustředil spíše na udržení dosavadního stavu. Německá vláda se snažila čelit hospodářské krizi jak pomocí národních, tak mezinárodních opatření. Zvýšil se rozsah poskytovaných státních úvěrů a prostřednictvím účinných veřejných programů ke zvýšení počtu pracovních míst se dařilo úspěšně omezovat nezaměstnanost. Do roku 1980 se podařilo snížit nezaměstnanost na méně než 900 000 nezaměstnaných. Tato opatření na zvýšení zaměstnanosti však zvýšila zadluženost státu a zvyšovala i inflaci. Slibný proces hlubší integrace mezi zeměmi stagnoval a vyžádal si další společné aktivity v podobě harmonizace nebo unifikace regulačních systémů s jejich nadstátním charakterem. Řešením vzniklé situace byl přechod k dalšímu stádiu integrace – k tzv.
28
KISTLER, Helmut: Die Bundesrepublik Deutschland – Vorgeschichte und Geschichte 1945-1983, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 1985, str. 312.
14
vnitřnímu trhu29 a dosažení lepší koordinace hospodářské a fiskální politiky, aby se mohlo snadněji reagovat na vnější asymetrické šoky a vyvarovat se opětovnému ekonomickému propadu.30 V tomto období se ke strukturálním krizím přidala i krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému31. ES začala brzy postrádat fixní měnový kurz, a tak se členské státy ES rozhodly vytvořit svojí vlastní stabilní měnovou oblast a zamezit tak možným fluktuacím. To mělo být docíleno vytvořením Evropského měnového systému (EMS) v roce 1979, který měl zaručit pevnou měnovou paritu na společném trhu a cenovou stabilitu. Důležitou roli v tomto procesu sehrála právě SRN, jejíž stabilní měna byla důležitou zejména v koši měn ECU32 a její protiinflační politika, která zabezpečila stabilitu i celého evropského měnového systému. Systém byl v počátcích velmi úspěšný, došlo k vzájemnému přiblížení hospodářských politik a stal se základem koordinace měnové politiky. Problémy měla v počátcích hlavně Francie, která po ropných šocích musela několikrát devalvovat svou měnu, a tak se rozhodla, že nahradí devalvaci politikou nízké inflace jako to dělala SRN. Postupně ji následovaly i ostatní státy ES a s úspěchem fungovaly až do krize v roce 1992 způsobené sjednocením Německa, kdy v SRN vznikla vysoká inflace. EMS byl založený na 3 principech: systému směnných kurzů (ERM), v jehož fluktuačním pásmu +/- 2,25 % se členské státy zavázaly udržovat své měny; úvěrovém mechanismu a společné bezhotovostní měně ECU, tvořící koš 12 měn a sloužící k zúčtování mezinárodních měnových operací. Na počátku 80. let došlo k dalšímu rozšíření Evropských společenství, a to když k 1.1.1981 přistoupilo Řecko jako desátý člen. Dne 1.1.1986 pak přistoupilo i Portugalsko a Španělsko, a tím se počet členů zvýšil na dvanáct. Tímto tzv. jižním rozšířením došlo také k nutnosti vytvořit nové instrumenty pro koordinaci národních politik a posílení váhy jednotlivých summitů v rámci evropské politické spolupráce, kde se projednávaly otázky související s chodem a dalším zaměřením ES. Jedním z těchto opatření bylo vydání „Bílé knihy – Dobudování vnitřního trhu“ a následné schválení Aktu o jednotné Evropě. Již v roce 1981 Německo spolu s Itálií předložili tzv. „Evropský akt“ (GenscherColombo plán), který vyzýval k prohloubení ekonomické spolupráce členů ES a k rozšíření politik i mimo hospodářskou sféru, zejména o zahraničně-bezpečnostní aspekty. V téže 29
Z německého „Binnenmarkt“ po vzoru Otty von Bismarcka. ADÁMKOVÁ, Vlasta, CIHELKOVÁ, Eva: Vnitřní trh Evropské unie, 1. vyd. VŠE, 2000, str. 8-9. 31 Systém fixních měnových kurzů. Měny byly navázány na americký dolar, který jako jediný byl přímo směnitelný za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci. 32 Evropská zúčtovací jednotka (ECU), vznikla v roce 1979 jako košová měnová jednotka zemí ES. 30
15
době se ujal iniciativy i Evropský parlament, v němž poprvé zasedli přímo volení poslanci, kteří se rozhodli připravit návrh smlouvy o Evropské unii. Ta se měla stát nadnárodní organizací s vymezenými oblastmi působnosti a s odstupňovanou mírou integrace v různých oblastech. Tyto společné iniciativy vedly k rozhodnutí Evropské rady v Miláně v létě 1985 o svolání mezivládní konference, která měla projednat otázky Evropské unie a dobudování jednotného trhu. Hospodářství Německa si v té době v rámci Společenství vedlo velice slibně, jak vidíme v tabulce 3, a tak se neobávalo žádných komplikací zavedení společného trhu. Naopak se těšilo na velké výhody, které z vnitřního trhu budou plynout zejména německému průmyslu v podobě zvětšení odbytových možností pro svoje zboží. V 80. letech ES tvořila téměř 70 % německého exportu. Mezi největšími obchodními partnery dominovala zejména Francie, Nizozemsko, Velká Británie a Itálie.
Tabulka 3 - Hospodářství jednotlivých zemí ES (údaje za rok 1987) Hrubý domácí
Hrubý domácí
produkt
produkt
(v %)
(v mld. ECU) 6
Počet obyvatel (v mil.)
Lucembursko
0,1
Irsko
0,8
26
3,6
Dánsko
2,4
91
5,1
Belgie
3,3
126
9,9
Řecko
1,1
41
10,0
Portugalsko
0,9
32
10,3
Holandsko
5,0
189
14,6
Španělsko
7,0
263
38,8
Francie
20,9
768
55,4
Velká Británie
17,1
608
56,6
Itálie
15,1
692
57,1
Německo
26,3
1014
60,9
0,4
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: www.destatis.de
SRN spatřovala, spíše než v uskutečňování liberalizace obchodu, problém v uskutečňování volného pohybu osob, protože se obávala nejen o nárůst nezaměstnanosti, ale i o nárůst přistěhovalců z nově přistoupivších zemí, ale i z Turecka, se kterou mělo ES podepsanou asociační dohodu, která se navíc roku 1986 rozšířila i o svobodu pracovníků. 16
Na návrh Německa ale zůstala v platnosti opatření týkající se ochrany národního pracovního trhu před narušením z třetích zemí. S volným pohybem kapitálu a plateb SRN neměla žádné potíže. Ty se vyskytly pouze ohledně volného pohybu služeb, kdy měla (a stále má) SRN problémy s uznáváním kvalifikací a vysokoškolských diplomů. Bílá kniha z roku 1985 zahrnovala věcně i časově specifikovaný postup a způsob překonávání dosavadních překážek. Ty byly technické, které představovaly rozdílné národní předpisy, dále daňové, které se vztahovaly k rozdílným sazbám nepřímých daní a třetí skupinu tvořily překážky fyzické, tzn. odstranění kontrol při přechodu zboží a osob na vnitřních hranicích ES. Právní formu zamýšlenému vnitřnímu trhu dal Akt o jednotné Evropě (AJE) z února 1986 (v platnost vstoupil 1987), na jehož základě byly změněny tři smlouvy o založení Evropských společenství. Tyto změny se týkaly opatření s cílem postupného vytváření vnitřního trhu do 31.12.1992, s tím, že vnitřní trh byl vymezen jako „oblast bez vnitřních hranic, v níž je zajištěný volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. K tomuto cíli byly uvedeny postupy přijetí směrnic a podmínek nutných k zajištění pokroku v těchto sektorech. AJE urychlil přijímání norem ES, když zavedl většinové hlasování v Radě ve věcech týkajících se budování vnitřního trhu. Některé oblasti ale tvořily výjimky, např. jednomyslnost ohledně daňových otázek.33 Odstranění technických překážek bylo prováděno dvěma metodami: harmonizací národních předpisů jednotlivých členských zemí a vzájemném uznávání. O tomto postupu bylo rozhodnuto zejména díky tzv. případu Cassis de Dijon. Ten se týkal rozsudku ESD, kdy německá společnost Rewe chtěla dovážet tento francouzský likér, ale bylo jí to znemožněno kvůli německému právnímu předpisu, stanovující minimální obsah alkoholu v likéru na 25 %. Francouzský cassis ale obsahoval jen 19 %. ESD rozhodl, že bez řádného důvodu nesmí být bráněno tomu, aby zboží vyrobené v souladu s právem jednoho státu bylo uvedeno na trh jiného státu ES. Výjimku z harmonizace tvořily pouze ty normy, které se týkaly ochrany zdraví, ekologie nebo měly vztah k obraně země. SRN si v polovině 80. letech vedla dobře nejen hospodářsky, ale stala se i největším finančním plátcem společného rozpočtu. V roce 1987 podíl německých příspěvků byl asi 30 %, což zhruba odpovídá ekonomické váze Německa v ES. Téměř polovina z těchto prostředků plynula zpět do Spolkové republiky zejména ve formě subvencí na podporu zemědělství a ve formě strukturálních fondů.
33
ADÁMKOVÁ, Vlasta, CIHELKOVÁ, Eva: Vnitřní trh Evropské unie, 1. vyd. VŠE, 2000, str. 10-11.
17
Tabulka 4 - Podíl příspěvků států ES na společném rozpočtu (v %) 1979
1987
Podíl na HDP
Německo
31,6
26,5
26,3
Francie
19,8
20,7
19,9
Velká Británie
17,3
16,2
15,8
Itálie
12,3
14,7
17,9
Nizozemsko
9,3
6,7
4,9
Belgie
6,6
4,8
3,3
Dánsko
2,3
2,4
2,4
Irsko
0,7
1,0
0,7
Lucembursko
0,1
0,2
0,1
Španělsko
-
4,8
6,8
Řecko
-
1,0
1,1
Portugalsko
-
1,0
0,8
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: Die Europäische Gemeinschaft.
Německo se v rámci ES stalo také velkým investorem. Od podepsání Římských smluv se objem německých investic zvýšil za deset let z 23,4 mld. DM na 56,7 mld. DM. Nejvíce
investovalo
v oblasti
obchodu,
bankovnictví
a
průmyslu
(chemický,
elektrotechnický a strojírenský). Politika SRN na konci 80. let nebyla orientovaná jen na Evropská společenství, ale také na navázání přátelských styků s Německou demokratickou republikou ve snaze sjednotit německý národ. SRN hledala aktivně způsob, jak by mohla využít možnosti a pozitivně ovlivnit proces uvolňování napětí mezi Východem a Západem na pozadí znovuzahájeného americko-sovětského dialogu o odzbrojení (1985). Mezi německým kancléřem Kohlem a vůdcem SSSR Gorbačovem ale nepanovaly zrovna přátelské vztahy. Obrat nastal až při pozvání Kohla do Moskvy, který s sebou přinesl k podpisu dohody o hospodářské, vědecko-technické a kulturní spolupráci. Gorbačov poté projevil pochopení nad „právem všech národů a států svobodně určovat svůj osud“ a ve svém projevu nevyloučil znovusjednocení německého národa. Státy ES se zprvu obávaly nárůstu moci Německa v Evropě. Helmut Kohl na zasedání Evropské rady ve Štrasburku v roce 1989 dosáhl pro Německo pouze uplatnění svobodného práva na sebeurčení. Ostatní členové (zejména Francie) o osudu Německa nechtěli hovořit, a tak se na prosinec následujícího roku svolala mezivládní konference, 18
která měla připravit druhý a třetí stupeň hospodářské a měnové unie, které vyžadovaly mimo jiné i změny Římských smluv z roku 1957. Kvůli ochlazení vzájemných francouzsko-německých vztahů Kohl navrhoval svolat i další konferenci o Evropské politické unii a navázat tak na dřívější francouzsko-německou spolupráci. To se podařilo a v dubnu 1990 byl pak vypracován návrh hospodářské, měnové a politické unie. Tento návrh zahrnoval i prohloubení společné zahraniční a bezpečnostní politiky ES, dosud nejcitlivějšího bodu v dosavadním vývoji integrace. Před zahájením samotného jednání o důsledcích sjednocení Německa pro Společenství se Kohl spolu s francouzským prezidentem Mitterandem obrátili na tehdejšího předsedu Evropské rady Charlese Haugheye a vyslovili se pro posílení demokratické legitimace plánované Unie, účinnějšího uspořádání institucí, zajištění jednoty a soudržnosti akcí Unie v oblasti hospodářství, měny a politiky a také pro stanovení společné zahraniční a bezpečnostní politiky a její uvedení do praxe. Závěry z následné společné schůzky členů ES v Dublinu nakonec přivítaly sjednocení Německa a i přes některé námitky byl francouzsko-německý plán přijat pozitivně.34 Helmuta Kohla a jeho vládu lze považovat za hlavní hnací sílu procesu sjednocování Německa a odstraňování překážek, které mu stály v cestě. Na zasedání Spolkového sněmu dne 28. listopadu 1989 Kohl představil tzv. desetibodový program cesty k jednotě Německa, který mimo jiné i obsahoval body týkající se spolupráce Evropského společenství s ostatními východoevropskými zeměmi.35 V posledním desátém bodě Kohl prohlásil, že „Německo chce působit na mírový stav v Evropě, ve kterém bude německý lid moci dosáhnout práva na svobodné sebeurčení... Sjednocení zůstává politickým cílem spolkové vlády“.36 Po jednání SSSR, USA, Francie a Velké Británie dne 12. září v Moskvě bylo schváleno znovusjednocení Německa. Ministři zahraničí čtyř vítězných mocností a obou německých států (tzv. dialog „dva plus čtyři“) pak podepsali smlouvu o státní suverenitě sjednoceného Německa. Jednání se Sovětským svazem bylo ale zvlášť obtížné, protože sjednocení Německa pro něj znamenalo ztrátu NDR jako jednoho z nejlepších hospodářství sovětského bloku a navíc i významné středoevropské vojenské základny. Dovršením úspěšné diplomatické kampaně se pak stal příslib
34
MORAVCOVÁ, Dagmar: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1999, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 16-17. 35 Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. 36 KOHL, Helmut: Chtěl jsem sjednocení Německa, 1. vyd. Nakladatelství Karolinum Praha, 1997, str. 115119.
19
Gorbačova Helmutu Kohlovi, že SSSR bude akceptovat členství sjednoceného Německa v NATO. Dne 3. října 1990 bylo následně sjednocení obou německých států oficiálně potvrzeno. V pěti nově vzniklých spolkových zemích (Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durýnsko) se konaly první svobodné volby do zemských sněmů a Helmut Kohl se stal prvním spolkovým kancléřem znovusjednoceného Německa.37 Stanoviska ostatních velmocí ke sjednocení Německa však nebyla jednoznačná. Vláda SRN si byla vědoma počáteční nevole SSSR ke sjednocení Německa, stejně tak jeho neochoty spolupracovat. Pád Berlínské zdi byl pak pro mnohé zahraniční pozorovatele překvapení a vyvolal oprávněné obavy. Sama Kohlova vláda si představovala, že sjednocení bude probíhat postupně. Jediní, kdo ve sjednocení Německa neviděli problém, byli Američané. Jejich postoj byl určován zejména postavením USA jako světové velmoci, která se hlavně zasazovala o vzestup Západního Německa, jakožto představitele demokratického systému s tržním hospodářstvím a jeho zařazení do západních struktur. Spojené státy v čele s prezidentem Georgem Bushem se necítily být nijak ohroženy hospodářským potenciálem sjednoceného Německa, tak jako Evropa v čele s Francií nebo Velkou Británií. Spojené státy pouze kladly důraz na to, aby se sjednocení odehrálo klidně, v kontextu pokračující vazby SRN v NATO a prohloubení integrace Evropských společenství a uznány poválečné hranice v Evropě.38 Stanoviska Francie a Velké Británie byla v počátcích velmi odmítavá. Francie s prezidentem Miterrandem ale po zhodnocení situace zjistila, že sjednocení je nevyhnutelné a naléhala jen, aby probíhalo v souladu s celoevropským sjednocovacím procesem. Jakousi pojistkou před posílením postavení Německa mělo být prohloubení evropského integračního procesu a s tím související přenesení některých pravomocí na nadnárodní orgány. Pro sjednocení se vyjádřila pozitivně i Evropská komise. Nezbytnou podmínkou bylo jen řešit problém transformace NDR v tržní hospodářství a postupné zapojení se do evropských aktivit v rámci Evropského společenství. Velké potíže s akceptováním sjednocení Německa měla také Velká Británie, zejména Margaret Thatcherová. Podle ní bylo sjednocení Německa předčasné a navíc stále považovala Němce za nebezpečí pro Evropu.
37
MÜLLER, Helmut: Dějiny Německa, 1. vyd. Nakladatelství Lidové noviny Praha, 1995, str. 442-444. MORAVCOVÁ, Dagmar, PLECHANOVÁ, Běla, KREIDL, Jan: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1991, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 12.
38
20
Z ostatních států se cítilo být ohroženo také Polsko, především kvůli tomu, že vláda SRN dlouho váhala s uznáním hranic Odra-Nisa a teprve po definitivním potvrzení polských hranic sjednocení podpořilo. Po listopadové revoluci v Československu se také nový prezident Václav Havel připojil k těm, kteří sjednocení podpořili.39 Kohl z obav států ze sjednocení Německa ochotně projevoval snahu splnit všechny nezbytné podmínky, které by rozptýlily obavy před velikostí a hospodářskou silou SRN v Evropě. Garancí proti případnému zneužití moci SRN v rámci ES byla již zmíněná iniciativa k prohloubení integrace a závazku odevzdat další část suverenity nadnárodním institucím jako byla plánovaná Evropská unie.40 Kohlova strategie vycházela z následujících navzájem provázaných prvků: nabídka dobrovolného omezení vojenské politiky, která předpokládala pokračující vojenskou integraci do západní aliance; položení základu nových vztahů mezi Německem a Sovětským svazem; uznání existujících hranic v Evropě jako definitivních a požadavek nevznášet teritoriální požadavky na změnu hranic ani v budoucnosti; příslib uznání pokračující úlohy SSSR v Evropě. Tato nabídka měla kompenzovat ztrátu přednostních práv plynoucí z poválečného uspořádání čtyřmi velmocemi.41 Co se týká postoje Evropských společenství, bylo od počátku jasné, že pevná vazba SRN na NATO a evropskou integraci je nezbytným rámcem pro sjednocení Německa. Tyto vazby se osvědčily jako předpoklad pro mír v Evropě a dosažené srůstání hospodářských struktur v jednotný trh vzájemné vazby Německa a ostatních členských států ES posílilo. Pro podporu sjednocení Německa se vyjádřil i tehdejší prezident Evropské komise Jacques Delors. Jediným problémem bylo, jakou formou dojde k začlenění sjednoceného Německa do evropských struktur. Jako klíčový význam se ukázalo právě zasazení celého sjednocovacího procesu do procesu celoevropského, kdy na jedné straně došlo k uklidnění západních spojenců v ES a na druhé straně vybudování mostu na východ. Finanční zátěž spojenou s transformací hospodářství bývalé NDR se zavázala nést SRN především sama – jako svou „národní úlohu“. Zbytek tvořila pomoc od ES. Evropská komise provedla odhad, kolik prostředků bude třeba čerpat ze strukturálních fondů ES pro 39
ŠAUER, Jaroslav: Německá otázka v evropské politice, 1. vyd. Nakladatelství Oeconomica Praha, 2005, str. 114,115. 40 Evropská unie (EU) vznikla v roce 1993 na základě Maastrichtské smlouvy, její vznik znamenal prohloubení hospodářské i politické integrace v Evropě. 41 MORAVCOVÁ, Dagmar, PLECHANOVÁ, Běla, KREIDL, Jan: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1991, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 26
21
nové spolkové země, podle kterého se mělo jednat do roku 1992 o čerpání maximálně 1 miliardy ECU.42 Pro tyto účely byl zanedlouho vypracován tzv. Společný koncept podpory „Gemeinschaftliches Förderkonzept“ (GFK). Tento koncept zahrnoval podporu Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Evropského garančního fondu pro zemědělství. Mezi hlavní body programu patřilo: zlepšení infrastruktury, podpora investic, opatření k získání pracovní síly, boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti, usnadnění začlenění mladých lidí do práce, podpora zemědělství, lesnictví, rybolovu, stejně jako restrukturalizace potravinářského průmyslu a technická pomoc při realizaci strukturální politiky ES. Nicméně hospodářské i politické následky „zvětšení“ Německa dále vyvolávaly obavy některých členů Dvanáctky. Německá vláda sice ujistila ostatní členy, že nebude požadovat zvýšení počtu hlasů SRN v orgánech ES, ale dala najevo, že bude nutné projednat zvýšení počtu německých zástupců v Evropském parlamentu, aby v něm mohlo být zastoupeno i obyvatelstvo nových spolkových zemí. V téže době mělo Německo 10 hlasů v tehdejší Radě ministrů, 2 komisaře (ze 17 celkových) a 81 poslanců Evropského parlamentu (z 518 celkových). Zatímco proti sjednocení SRN nebyl, přes počáteční váhání Velké Británie a Francie, nikdo z členů ES proti, námitky proti ustanovení politické unie, na které tlačila především SRN, byly velmi silné. Dokonce i německá vláda nemohla najít soulad mezi ustavením samostatného německého státu a získáním neomezené suverenity tohoto státu na jedné straně a tendencí prohlubovat nadnárodní dimenzi Evropských společenství, která vyžadovala další předávání části práv suverénního státu nadnárodním strukturám a orgánům. I přes veškeré kritické výhrady ke způsobu sjednocení panuje i dnes shoda, že bez prohloubení celoevropského integračního procesu v Maastrichtu by bylo sjednocení Německa nemyslitelné.43
42
Evropská měnová jednotka (ECU) byla košová měnová jednotka zemí ES sloužící k zúčtování mezinárodních operací.V roce 1999 byla nahrazena eurem. 43 MORAVCOVÁ, Dagmar: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1999, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 37-38.
22
1.3. Sjednocené Německo v Evropské unii Díky sjednocení se nejen ze SRN stala stabilní demokratická republika, ale vyšla ze stínu Třetí říše a stává se stále důležitějším a asertivním hráčem v evropské i mezinárodní politice. Německo se stalo také jedním z největších a nejvýznamnějších světových národů Severoatlantické alianci. Přesto, že se NDR vyvázala z komunismu a zapojila se do západoevropských integračních struktur, spolková vláda se vyslovila pro prohloubení vztahů s východní Evropou a i se státy bývalého Sovětského svazu. SRN se tak stala hlavním zastáncem nové éry západo-východní spolupráce a převzala vůdčí roli ve střední a východní Evropě.44 Proces sjednocování nejen zafungoval jako motor sblížení mezi dvěma Evropami, ale vyvolal i urychlenou integraci mezi členy ES. Přesto, že mělo Německo své vnitřní problémy, nepolevilo ve svém odhodlání a v podpoře realizace evropské integrace a posílení EHS na mezinárodní scéně.45 Z ekonomického hlediska se sjednocené Německo rázem zapsalo počtem svých obyvatel k nejlidnatější zemi Evropských společenství. Počet obyvatel SRN se z původních 63 milionů obyvatel západního Německa navýšil o necelých 17 miliónů. Sjednocením Německo také získalo další území a stalo se se svými 357 tis. km² po Francii a Španělsku třetím největším státem. V 90. letech Evropská komise také oživila myšlenku ustavení hospodářské a měnové unie a navrhla její realizaci ve třech etapách. Spolková vláda SRN prosadila zavedení měnové unie splněním určitých kritérií, která měla zajistit hospodářskou stabilitu. Šlo zejména o nezávislost systému Evropské centrální banky a závazek udržovat stabilitu evropské měny. Ve téže době předložila SRN i návrh Evropské sociální charty jako nástroje ochrany zaměstnanců před negativními dopady zavedení jednotného trhu. SRN si tak chtěla ochránit svoje trhy a zabezpečit cenovou i měnovou stabilitu. Hospodářská a měnová unie v SRN totiž rychle odhalila slabiny východoněmeckého hospodářství. Velké hospodářské problémy Německu připravila na začátku sjednocení právě měnová unie, kterou se zavázala provést Spolková banka „Bundesbank“ a na návrh vlády převedla mzdy, nájmy, důchody a další platby ve východních markách (OM) na západní (DM) v poměru 1 : 1. Pro peněžní hotovost byly stanoveny maximální stropy pro děti do 14 let ve výši 2 000 DM, pro osoby ve věku 15-59 let 4 000 DM a důchodci nad 60 let 44
CONRADT, David: Politics in Europe, Part III Germany, 1. vyd. Palgrave Macmillan Hampshire, 2002, str. 167. 45 MARTENS, Wilfried: První a druhá Evropa, Předmluva Helmut Kohl, 1. vyd. Panevropa, Praha, 1995, str. 17-20.
23
6 000 DM. Závazky NDR byly převedeny v poměru 1 : 2, v důsledku čehož se státní dluh vyšplhal až na 115 bilionů DM.46 Velké státní zadlužení, nadhodnocený kurz, s tím spojené zhoršení cenové konkurenceschopnosti východoněmeckých výrobků a následné nadměrné zvýšení platů způsobilo, že mnoho podniků z Východu muselo v důsledku nízké produkce uzavřít provoz, čímž přišlo mnoho lidí o práci. Všechny tyto jevy byly jedním ze stěžejních příčin východoněmeckého kolapsu.47 Naproti tomu západoněmecké podniky zažívaly poptávkový boom. Německá vláda se tedy snažila prvotně zajistit vnitřní jednotu Německa, vzhledem k velkým sociálně-ekonomickým rozdílům a vyrovnání úrovně západoněmeckých zemí s východoněmeckými. K tomu měly pomoci transferové platby (Solidaritätspakt I.) ze západu, které zapříčinily vysoké státní zadlužení. Díky této finanční pomoci státu a starých spolkových zemí získaly nové země a jejich obce v přepočtu 94,5 miliard euro, které byly vynaloženy na odstranění ekologické zátěže, podporu průmyslu a výstavby bytů.48 K získání tolika finančních prostředků měly přispět rozpočtové škrty a zvýšení daní v západním Německu. Tím ale byla oslabena konjunktura německého hospodářství a výrazně se ovlivnila nezaměstnanost, jejíž růst postihl i západní Německo. V roce 1993 nezaměstnanost v bývalém východním Německu činila více než 15 %.49 Rozdíl životní úrovně mezi novými a starými spolkovými zeměmi se podařilo postupně částečně snížit, nicméně produktivita práce, zdaleka neodpovídala západoněmecké úrovni.50 Pro hospodářství nových spolkových zemí, jakožto součást SRN, začlenění prvotně znamenalo otevřít svůj trh ostatním členským státům EU. Do roku 1992 byl vnitřní trh plně dokončen a mezi státy byly otevřeny hranice pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Integrace nových spolkových zemí do Evropského společenství měla za následek nárůst poptávkového efektu a zvýšení obchodu. Od druhé poloviny 90. let tempo ekonomického růstu ale výrazně zpomalilo. Souviselo to nejen s obecným poklesem hospodářského růstu jako důsledku recese 90. let, která přišla do Evropy ze Spojených států, ale především s hospodářskými obtížemi transformace postkomunistických zemí (privatizace, neefektivní výroba, chybějící infrastruktura, pokles investic atd.) a zajištěním minimální míry sociálních jistot ve východním Německu.
46
Státní dluh vzrostl od konce roku 1989 do konce roku 1995 z 900 miliard na 2,25 bilionu marek. LARRES, Klaus: Germany since Unification, 1. vyd. Macmillan press LTD, Londýn 1998, str. 65-66 48 http://www.bundesregierung.de/Content/DE/StatischeSeiten/Breg/ThemenAZ/AufbauOst/aufbauost-200607-27-aufbau-ost-wird-fortgesetzt.html 49 MÜLLER, Helmut: Dějiny Německa, 1. vyd. Nakladatelství Lidové noviny Praha, 1995, str. 465 50 http://www.dhm.de/lemo/html/WegeInDieGegenwart/index.html 47
24
Následující grafy nám ukazují procentuální rozložení zahraničního obchodu nových a starých spolkových zemích v roce 1991. Jak je zřejmé, nové spolkové země se jak v dovozu, tak ve vývozu stále orientovaly na země východní a střední Evropy, tedy na své bývalé obchodní partnery z RVHP. Naproti tomu staré země mají největší podíl obchodu mezi státy ES. Východní Německo se připojením k SRN stalo členem i Evropských společenství, a tak začalo své trhy přeorientovávat právě na členy ES. To však nebyl snadný a rychlý proces. Východoněmecký export se v průběhu dvou let snížil o více jak polovinu (z 41,1 mld. DM v roce 1989 na 17,5 mld. DM) a import na skoro čtvrtinu (z 41,1 mld. DM na 10,9 mld. DM).51 Struktura zahraničního obchodu v roce 1999 (v %) Graf 1 - Vývoz - Nové spolkové země
Graf 2 - Vývoz - Staré spolkové země
Střední a východni Evropa
Střední a východni Evropa
ES
ES
další západní státy
další západní státy
Rozvojové země
Rozvojové země
Ostatní
Ostatní
Graf 3 - Dovoz - Nové spolkové země
Graf 4 - Dovoz - Staré spolkové země
Střední a východni Evropa
Střední a východni Evropa
ES
ES
další západní státy
další západní státy
Rozvojové země
Rozvojové země
Ostatní
Ostatní
Zdroj: Vlastní grafy na základě informací z: WEGNER, Manfred: Die Neuen Bundesländer in der EG
Do vývoje východoněmeckého hospodářství se promítly i nevýhody spojené se silným, konkurenceschopným partnerem, jakým bylo hospodářství SRN. Mnoho 51
WEGNER, Manfred: Die Neuen Bundesländer in der EG, 1. vyd. Nomos Verlagsgesellschaft, BadenBaden 1993, str. 85
25
východoněmeckých podniků muselo v důsledku západoněmecké konkurence zavřít provoz a propustit zaměstnance. K růstu nezaměstnanosti v Německu přispěl také rozpad posttotalitních režimů ve střední a východní Evropě a téměř nulová poptávka po výrobcích z Východu v těchto zemích. Vlna etnického nacionalismu přerostla v ozbrojené konflikty jak v následnických státech SSSR, tak na Balkáně. Cílem vlny uprchlíků z krizových oblastí se stala hlavně SRN díky své životní úrovni a benevolentní azylové politice. Do konce roku 1992, kdy byl azylový zákon zpřísněn, přijala SRN více než polovinu celkového počtu uprchlíků, hledající azyl v zemích ES (cca 220 tisíc osob). Sociální systém, už tak zatížený vyrovnáváním dopadů hospodářské, měnové a sociální unie, provázené růstem nezaměstnanosti, začal mít velké problémy, které vedly mimo jiné i ke zpomalení ekonomického růstu, jak vyplývá z tabulky č. 5 a prvním kritickým bilancím německého sjednocení.52
Tabulka 5 - Vývoj HDP, HNP a národní důchod v SRN Rok 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
HDP cenově očištěno v% 2,2 -0,8 2,7 1,9 1,0 1,8 2,0 2,0 3,2 1,2 0,0 -0,2 1,2 0,8 3,0 2,5 1,3
HDP
HNP
Národní důchod
v mld. EUR 1 646,62 1 694,37 1 780,78 1 848,45 1 848,45 1 876,18 1 965,38 2 012,00 2 062,50 2 113,16 2 143,18 2 163,80 2 210,90 2 243,20 2 321,50 2 422,90 2 492,00
1 652,70 1 696,96 1 771,21 1 834,76 1 866,29 1 901,71 1 945,02 1 990,47 2 043,16 2 092,15 2 116,64 2 148,67 2 232,08 2 270,82 2 362,44 2 464,19 2 528,60
1 269,78 1 287,66 1 341,00 1 397,22 1 417,73 1 438,62 1 466,09 1 487,26 1 524,43 1 560,85 1 576,12 1 599,61 1 672,30 1 696,73 1 765,56 1 827,07 1 880,16
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Statistiken/Volkswirtschaftlich eGesamtrechnungen/Inlandsprodukt/Tabellen/Volkseinkommen1950,property=file.xls
Ještě koncem 80. let patřila SRN mezi nejbohatší země Evropy. Hrubý domácí produkt, přepočítaný na obyvatele paritou kupní síly, byl o 20 % nad průměrem ES. 52
MORAVCOVÁ, Dagmar, PLECHANOVÁ, Běla, KREIDL, Jan: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1991, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 31
26
Počátkem 90. let patřilo Německo mezi první tři nejbohatší státy tehdejší patnáctky. Poté se ale pozice Německa neustále zhoršovala. Důvodem pro tento propad byly zejména náklady na sjednocení Německa a vyrovnání hospodářské úrovně nových spolkových zemí. Z německého rozpočtu proudilo a stále proudí na východ Německa ve formě již zmiňovaných podpor ročně přes 70 miliard EUR. Kvůli těmto vysokým výdajům a rostoucímu zadlužení se Německo snažilo i prosadit snížení svých příspěvků do společného rozpočtu ES, to se ale nepodařilo.53 Sjednocení Německa, dotváření vnitřního trhu a konec studené války pak byly tím nejsilnějším impulsem, který přiměl státy ES k dokončení projektu Evropské unie a podpisu Maastrichtské smlouvy (7. února 1992).54 Tak bylo přistoupeno k vyšší formě integrace nejen s hospodářskými, ale i s politickými prvky, se snahou zahrnout většinu již diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího rámce Smlouvy o Evropské unii. EU vznikla 1. listopadu 1993 vstoupením v platnost Maastrichtské smlouvy. Tím ale Evropské společenství nezaniklo, pouze vedle sebe kooexistovaly dvě organizace, s tím, že pouze ES mělo právní subjektivitu.55 Maastrichtská smlouva zavedla tzv. „tří pilířovou strukturu“. První pilíř tvořila Evropská společenství a projekt HMU, jejíž první fáze začala 1.7.1990 liberalizací pohybu kapitálu a zesílení koordinace hospodářské a měnové politiky členských států. Druhá fáze zavádění HMU byla v letech 1994-1998 a týkala se stability cen, rozpočtové disciplíny, úrokové míry, směnných mechanismů atd. Jakousi zárukou zdravých veřejných financí měl být Pakt stability a růstu, který navrhlo Německo. V Paktu se státy HMU zavázaly udržovat schodek veřejných financí pod 3 % HDP a veřejný dluh pod 60 % HDP nebo prokázat jeho snižování – viz. níže. Pokud by státy přestaly plnit Pakt, hrozila jim pokuta. Poslední fáze HMU začala roku 1999 a týkala se plnění konvergenčních kritérií a zavedení společné měny. V rámci druhého pilíře byla zavedena již dlouho plánovaná Společná zahraniční a bezpečnostní politika, ve kterou měla přejít postupně dosavadní Evropská politická spolupráce. Poslední třetí pilíř obsahoval spolupráci v oblasti justice a vnitra a týkal se otázek jako azylová a vízová politika, boj proti terorismu aj. Mezi členskými státy došlo zároveň i k výraznému rozšíření oblastí spolupráce (např. bylo zavedeno občanství Unie, sociální politiky včetně politiky ochrany zdraví a spotřebitele,
transevropské
sítě,
politika
53
výzkumu
a
vývoje,
ekologická
http://old.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={F2AA84FD-B9A7-4200-A917-0FA2DA08DDF4} http://www.euroskop.cz/8888/sekce/80-leta/ 55 Evropská unie získala mezinárodně právní subjektivitu až Lisabonskou smlouvou. 54
27
a environmentální politika atd.). Došlo také k posílení pravomocí evropských institucí, zejména Evropského parlamentu, který byl do té doby pouze poradním orgánem. O posílení rozsahu činností vykonávaných EP se zasazovalo právě SRN. Německým úspěchem bylo i zavedení Výboru regionů, jakožto zahrnutí regionální roviny do procesu evropské integrace. Výbor má poradní funkci a je v něm zastoupeno 24 členů SRN. Německo však v Maastrichtu přes odpor Francie neprosadilo změnu počtu poslanců Evropského parlamentu. Došlo k němu až později po dalších dlouhých jednáních, kdy se Evropská rada v prosinci 1992 rozhodla zvýšit celkový počet poslanců podle demografického klíče z 518 na 567, takže Německo získalo 99 mandátů místo dřívějších 81.56 V roce 1995 došlo k dalšímu rozšíření EU o tři státy Rakousko, Švédsko a Finsko. O dva roky později došlo k podpisu Amsterodamské smlouvy, která zhodnotila dosavadní fungování EU a pozměnila původní smlouvy. Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla převedena do prvního pilíře jako součást podmínek fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty i Schengenské dohody, které byly podepsány již v roce 1985 a 1990, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snažily připravit na negativní dopady otevření jednotného vnitřního trhu. Amsterdamská smlouva mimo jiné i upravila velikost kvót pro případ váženého hlasování v Radě EU na návrh Německa (viz. níže) a stanovila maximální limit počtu poslanců v EP, který nepřesáhne 700.57 V té době začaly podávat žádosti o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Tyto události si vyžadovaly další nutnou reformu institucí. Ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné měny „euro“. To nahradilo v roce 1999 dosud bezhotovostní zúčtovací jednotku ECU v poměru 1:1. Společnou měnu přijalo Německo spolu s prvními deseti členskými zeměmi.
56
MORAVCOVÁ, Dagmar: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1999, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, str. 39-40. 57 http://www.euroskop.cz/8889/sekce/90-leta/
28
2. SRN v novém tisíciletí 2.1. Hospodářství Německa po roce 2000 a problémy s plněním Paktu stability a růstu Dne 23. června 2001 byl ujednán další „pakt solidarity“ (Solidaritätspakt II.), který vstoupil v platnost o čtyři roky později a měl by platit do roku 2019. Tímto novým paktem se stát zavázal dát na další výstavbu východního Německa („Aufbau Ost“) celkem 156,5 miliard euro. Hospodářské statistiky ukázaly, že tato podpora byla úspěšná, nicméně je potřeba ještě vynaložit velké úsilí po delší dobu, aby se východoněmecké hospodářství mohlo postavit na vlastní nohy a vyrovnat se regionům západním.58 Kromě pomoci starých spolkových zemí se na rozvoji východního Německa podílela dále i Evropská unie. Pro nové spolkové země byl v červnu 2000 Evropskou unií schválen další Společný koncept podpory (Gemeinschaftliches Förderkonzept) na období 2000-2006. Ze strukturálních fondů Evropské unie bylo čerpáno cca. 20 mld. eur, které plynuly na podporu konkurenceschopnosti podniků (4 mld. EUR), infrastruktury (5,7 mld EUR), ochrany životního prostředí (1,47 mld. EUR), pracovního trhu (5,62 mld EUR), zemědělství a rybolovu (3,5 mld. EUR) a zbylá technická pomoc činila 368 mil. EUR.59 Tyto finanční výdaje na podporu bývalého východního Německa však znamenaly na druhé straně i rostoucí deficit veřejných financí Německa. V roce 2003 dosáhl své nejvyšší hodnoty – 4,0 % HDP. SRN poprvé docílila po sjednocení finanční přebytek až v roce 2007. Nejvyšší příjmové položky státního rozpočtu tvořily příspěvky na sociální pojištění, přímé daně (daně z příjmů, daň z majetku... ), nepřímé daně (DPH, spotřební daně...) a ostatní nedaňové příjmy (576 mld. EUR). Největší část státních výdajů tvořily především ty, které směřují k občanům ve formě státní sociální pomoci či na výplaty důchodů (418 mld. EUR). Roku 2003 činily veřejné sociální výdaje 26 % HDP a celkové daně 35 % HDP.60
58
http://www.bundesregierung.de/Content/DE/StatischeSeiten/Breg/ThemenAZ/AufbauOst/aufbauost-200607-27-aufbau-ost-wird-fortgesetzt.html 59 http://www.isl.uni-karlsruhe.de/module/europ_foerderprogramme/europ_foerderprogramme1.htm 60 STUCHLÍKOVÁ, Zuzana: Specifika ekonomických systémů členských států EU (Bariéry konkurenceschopnosti), Nakladatelství Oeconomica Praha, 2008, str. 52
29
Německo, jakožto člen eurozóny,61 se jako ostatní státy zavázalo plnit zásady tzv. Paktu stability a růstu (viz. výše) vyžadující udržování schodku veřejných financí pod hranicí 3 % HDP a veřejného dluhu pod hranicí 60 % HDP ve střednědobém horizontu, aby případnými schodky neohrožovalo stabilitu eura a nezvyšovalo inflaci v Evropě. Pakt obsahuje nejen program stabilizace, ale i závazky k užší koordinaci hospodářských politik a sankce za nedodržování podmínek. I když byl Pakt prosazen Německem (v té době vystupovalo jako garant monetární a fiskální stability), brzy také samo navrhlo jeho reformu v souvislosti s dlouhodobým překračováním hranice 3 % HDP veřejných financí. K dalšímu prohloubení deficitu došlo v roce 2009 v důsledku světové ekonomické krize, která postihla všechny ekonomiky EU. Vývoj veřejných financí, státního rozpočtu a vládního dluhu SRN nám znázorňují následující tabulky. Tabulka 6 - Vývoj veřejných financí v mld. EUR Rok
Výdaje
Příjmy
Finanční saldo
Stav dluhu
1950
14,4
13,5
-0,9
9,6
1970
100,4
96,3
-4,1
62,9
1990
585,2
558,0
-27,1
536,2
2005
1 002,2
946,5
-55,8
1 447,5
2006
1 011,9
992,6
-18,7
1 497,1
2007
1 016,3
1 026,8
+11,3
1 502,2
2008
1 055,8
1 050,7
-5,2
1 515,9
2009
1 126,7
1021,1
-105,5
1 636,2
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: www.destatis.de
Tabulka 7 - Státní rozpočet a vládní dluh Rok
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009
Deficit/přebyt ek veř. rozpočtu
-2,2
-1,5
-1,3
-2,8
-3,7
-4,0
-3,8
-3,3
-1,6
0,3
0,1
-3,0
60,3
60,9
59,7
58,8
60,3
63,8
65,6
67,8
67,6
64,9
66,3
73,4
(% HDP) Vládní dluh (%HDP)
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: www.destatis.de
61
Eurozóna vznikla v roce 1999. Členové jsou země EU, které vstoupily do třetí fáze Evropské měnové unie (EMU) a přijaly jako svou měnu euro.
30
S dodržováním Paktu stability a růstu nemělo na počátku 2. tisíciletí problémy pouze Německo. Také Francie dlouhodobě překračovala deficit veřejných financí. Evropská komise sice navrhla pro Německo i Francii sankce za nedodržování paktu, ale obě země se díky své ekonomické síle placení úspěšně vyhýbaly. Došlo tedy přesně k situaci, před kterou Německo varovalo před přijetím společné měny. Pravidla Paktu stability a růstu byla příliš volná a umožňovala zemím se schodkem dlouhodobě nad 3 % HDP vyvinout dostatečný politický tlak, aby své schodkové hospodaření dále protahovaly a nebyly potrestány. Reforma Paktu z roku 2005 sice stanovené hodnoty schodku veřejných financí a dluhu ponechala, nicméně zavedla spoustu výjimek, díky nimž může Rada EU „hříšníkovi“ sankce odpustit. Mezi tyto výjimky patří např. finance vydané na výjimečné okolnosti, které způsobily hospodářský propad (povodně atd.), výdaje na rozvojovou pomoc, strukturální reformy, investice do vzdělání, výzkumu a vývoje a podpory zaměstnanosti aj. Vzhledem k rostoucímu deficitu veřejných financí SRN v důsledku transferů finančních prostředků na Východ, rostoucí nezaměstnanosti a potřeby reformy sociálního systému oznámil tehdejší kancléř Gerhard Schröder 14. března 2003 balíček reforem nazvaných Agenda 2010. Agenda 2010 byla sérií reforem prováděná spolkovou vládou, která měla zmodernizovat německou společnost, reformovat veřejné finance a trh práce. Kromě reformy zdravotnictví a penzijního pojištění se zaměřila také na podporu rodin a vzdělávání. Cílem programu 2010 bylo zlepšení ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti. Plán se měl týkat tří hlavních oblastí: ekonomiky, systému sociálního zabezpečení a postavení SRN na světovém trhu. Jednotlivé kroky pak zahrnovaly snížení daně (např. snížení základní sazby daně z příjmu) stejně jako velké změny v úhradě cen za lékařské ošetření a omezení ve výši penze a podpoře v nezaměstnanosti. Cenový vývoj Německa podle indexu spotřebitelských cen je v SRN poměrně stabilní. Růst inflace byl zaznamenán zejména v letech 2007-2008, což můžeme vidět v následující tabulce.
31
Tabulka 8 - Průměrná roční míra změny Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) Rok
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
Inflace
1,4
1,9
1,4
1,0
1,8
1,9
1,8
2,3
2,8
0,3
1,2
Zdroj: Vlastní zpracování na základě informací z: http://dw.czso.cz/ode/tab/tsieb060.htm
Nejvýrazněji se na vývoji cen podepsal nadprůměrný růst cen energií, pohonných hmot, topných olejů, ale také růst cen potravin a nealkoholických nápojů.62 V pokrizovém období se naopak inflace výrazně snížila, jako u ostatních zemí a přiblížila se spíše k deflaci. Německá inflace významně ovlivňuje také vývoj inflace v eurozóně a v celé Evropské Unii.
2.2. Příprava na východní rozšíření Koncem tisíciletí dochází na půdě EU také ke konečným rozhovorům s dalšími potencionálními kandidáty na přistoupení, a to se zeměmi střední a východní Evropy (SVE). Tyto státy se na vstup do Společenství připravovaly již od 90. let po pádu komunistického režimu v Evropě a po podepsání asociačních dohod se státy ES. Státy SVE začaly s pomocí EU brzy plnit požadavky na přistoupení včetně tzv. Kodaňských kritérií.63 Díky asociačním dohodám došlo mezi EU a státy SVE ke zrušení dovozních cel a kvantitativních omezení na většinu průmyslových výrobků. Výjimku tvořily pouze tzv. „citlivé“ produkty (např. zemědělské produkty, textil, některé výrobky ocelářského průmyslu aj.). Výhody z postupného odstranění bariér volného obchodu plynuly nejen zemím SVE, ale i státům EU. Bylo ovšem zřejmé, že se jedná ve srovnání se státy původní EU15, o státy relativně chudé a zaostalé. Vzhledem k tomu, že 80 % evropského rozpočtu je vydáváno právě na podporu chudým oblastem a do zemědělství, nelze se divit, že rozšíření EU o země SVE bylo vnímáno jako hrozba pro silné zájmové skupiny ve stávající EU 15. Vstup zemí SVE se naplánoval na květen 2004, aby bylo novým členům umožněno
62
http://ekonomika.ihned.cz/c1-30321450-inflace-v-eu-zpomalila-na-3-7-procenta Kodaňská kritéria vyžadují po kandidátských zemích, aby zaručily stabilitu institucí garantujících demokracii, respektování lidských práv, ochranu menšin, existenci funkčního tržního hospodářství, které je schopno obstát v konkurenčních tlacích na trzích Unie. Členství dále předpokládá přijmutí „aquis communitaire“ neboli povinnosti vyplývající z členství v EU. 63
32
zúčastnit se voleb do Evropského parlamentu a participovat na sestavení nové Evropské komise.64 S ohledem na budoucí rozšíření EU hned o 10 států (Českou Republiku, Estonsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Kypr, Maltu, Slovensko, Lotyšsko, Litvu) a možnému přistoupení Bulharska a Rumunska, se čelní představitelé EU dohodli již na konci roku 2000 nad nutnou reformou evropských institucí (Smlouva z Nice). Dohoda z Nice, která vstoupila v platnost až v roce 2003, však nebyla příliš úspěšná. Klíčové záležitosti, které zůstaly otevřené z předchozího summitu v Amsterodamu nebyly dohodou dořešeny. Jednalo se zejména o velikost a složení Komise a zvětšení kvalifikované většiny při hlasování v Radě EU. Hlasovací systém byl smlouvou naopak zkomplikován a moc v rozhodování byla přesunuta spíše na velké státy. Rok po Smlouvě z Nice Evropská rada přijala „Deklaraci o budoucnosti Evropské unie“, která odstartovala proces vedoucí k dohodě nové. Státy EU svolaly tzv. Evropský konvent, což bylo setkání reprezentantů vlád jednotlivých členských zemí, národních parlamentů, Evropského parlamentu, Komise a kandidátských států. Od Konventu se očekávalo, že se bude zabývat tím, co východní rozšíření bude znamenat pro budoucnost Evropy. Z původního konceptu vyšla také mezivládní konference z roku 2003, která se začala zabývat návrhem Evropské ústavy. Na konferenci ale panovaly rozdílné názory zejména na: institucionální reformy (hlavně Rady ministrů) a způsob hlasování a zastoupení členských států v Evropské komisi. Konečný návrh byl Evropskou radou odmítnut. Hlavním problémem byla především hlasovací pravidla, která velmi omezovala hlasovací sílu Španělska a Polska a naopak velmi posílila hlasovací sílu Německa.65 SRN se obávala východního rozšíření zejména kvůli možnému přílivu žadatelů o práci z těchto zemí, což by ještě více ohrozilo už tak zatížený pracovní trh a zvýšilo by nezaměstnanost. EU tedy povolila zavést tzv. přechodná omezení v oblasti pracovní mobility pro přistoupivší státy, a to na dobu maximálně 7 let od vstupu nových členských států dle schématu 2+3+2 (tj. 2006-2009-2011). Německo se rozhodlo zcela využít toto sedmileté přechodné období, které vyprší v květnu tohoto roku. Během té doby však již zavedlo určité úlevy pro pracovníky. Jednalo se zejména o otevření některých sektorů, kde byly nedostatkové profese, dále zavedlo volný vstup pro absolventy německých vysokých škol a pro absolventy vysokých škol platí zjednodušený postup pro získání povolení k zaměstnání. 64 65
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/fakta-o-eu/sjednocovani-evropy-rozsireni/1001686/47446/ Tamtéž.
33
Německá vláda se mezitím snažila řešit problém rostoucí nezaměstnanosti. Na situaci reagovala sérií změn na trhu práce v roce 2003, známou jako Hartz IV, kterou vyjednal personální předseda společnosti VW Peter Hartz. Reforma obsahovala balíčky zákonů I až IV, které vstoupily v platnost ve čtyřech krocích v lednu 2003 a 2005. Hartz I zavedl princip „za stejnou práci stejná odměna“ a začal s realizací programu na podporu začínajících
samozaměstnaných
osob.
Opatření
Hartz
II
upravil
tzv. mini-
a midizaměstnání, definovaných podle výše měsíčního příjmu, kdy tzv. Mini-job je omezen příjmem 400 EUR měsíčně a pro zaměstnavatele nepodléhá zdanění. Zaměstnanec se musí pouze před začátkem pracovního poměru nahlásit na tzv. Minijobs-Zentrale a složit paušální poplatek za zdravotní a sociální pojištění.66 Na oba typy se vztahují minimální či dokonce žádné odvody na sociální zabezpečení a nižší daně. Hartz III transformoval síť úřadů práce (Arbeitsamt), které přeměnil na Spolkovou agenturu práce (Bundesagentur für Arbeit), čímž vznikla celá síť soukromých agentur. Tímto způsobem byl přeměněn celý systém německého sociálního zabezpečení. Poslední reformou byl Hartz IV, který se snažil řešit především dlouhodobou nezaměstnanost.67 Cílem těchto opatření a změny zákonů byla reforma pracovního trhu. Sociální pomoc byla nahrazena podporou v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld) I a II. Podporu v nezaměstnanosti I může nezaměstnaný, nebo osoba, které její příjmy nepokryjí životní náklady, pobírat maximálně 12 měsíců, teprve potom může zažádat o podporu v nezaměstnanosti II. Podmínkou však je, že za uplynulé dva roky odpracoval 360 dní.68 Reforma Hartz ukázala první pozitivní změny v nezaměstnanosti až na konci roku 2005, kdy se míra nezaměstnanosti snížila. V minulém roce se dokonce počet nezaměstnaných snížil až na 3,2 mil. a míra nezaměstnanosti klesla na 8,6 %. Je to sice velký pokrok k lepšímu oproti minulým rokům, přesto ale patří Německo ke státům s vyšší mírou nezaměstnanosti v Evropě. Ekonomickou výkonnost zabezpečovalo v roce 2010 v průmětu 40,5 milionu zaměstnaných osob. K tomu navíc oproti předešlému roku došlo k zvýšení počtu odpracovaných hodin na jednoho zaměstnance, takže se objem práce celkově zvýšil o 2,6 %. Produktivita práce, měřená jako cenově očištěný HDP na zaměstnance, se v roce 2010 zvýšila o 3,1 %. Nicméně ekonomická krize v roce 2009 tak těžce zasáhla právě
66
http://www.arbeitsagentur.de/nn_25394/Navigation/zentral/Buerger/Arbeit/Minijobs/Minijobs-Nav.html TOMEŠ, Zdeněk a kol.: Hospodářská politika 1990-2007, 1. vyd. C. H. Beck Praha 2008, str. 134 68 http://www.sozialleistungen.info/con/hartz-iv-4-alg-ii-2/ 67
34
produktivitu, v důsledku čehož došlo k tomu, že jednotkové mzdové náklady poprvé v roce 2010 po třech letech klesly, a to o 1,0 %.69
Tabulka 9 - Registrovaná nezaměstnanost70 Rok
Německo celkem
Staré spolkové země bez Nové Berlína
spolkové
země
včetně Berlína
Počet
Míra
Počet
Míra
Počet
Míra
nezam.
nezam. %
nezam.
nezam. %
nezam.
nezam. %
1992
2 978 570
8,5
1 699 273
6,4
1 279 297
14,4
1993
3 419 141
9,8
2 149 465
8,0
1 269 676
15,4
1994
3 698 057
10,6
2 426 276
9,0
1 271 781
15,7
1995
3 611 921
10,4
2 427 083
9,1
1 184 838
14,8
1996
3 965 064
11,5
2 646 442
9,9
1 318 622
16,6
1997
4 384 456
12,7
2 870 021
10,8
1 514 435
19,1
1998
4 280 630
12,3
2 751 535
10,3
1 529 095
19,2
1999
4 100 499
11,7
2 604 720
9,6
1 495 779
18,7
2000
3 889 695
10,7
2 380 987
8,4
1 508 707
18,6
2001
3 852 564
10,4
2 320 500
8,0
1 532 064
18,8
2002
4 060 317
10,8
2 497 678
8,5
1 562 639
19,2
2003
4 376 028
11,6
2 752 589
9,3
1 623 439
20,1
2004
4 381 042
11,7
2 781 347
9,4
1 599 695
20,1
2005
4 860 234
13,0
3 246 097
11,0
1 614 137
20,6
2006
4 486 940
12,0
3 006 952
10,2
1 479 988
19,2
69
http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Publikationen/Querschnittsvero effentlichungen/WirtschaftStatistik/VGR/Bruttoinlandsprodukt2010111,property=file.pdf 70 Míra nezaměstnanosti se vztahuje na závislé civilní osoby (tzn. zaměstnance platící sociální pojištění, studenty, krátkodobě nebo příležitostně zaměstnané a úředníky). Tento druh kvóty byl nejpoužívanější do roku 1997, v té době se začíná používat i míra nezaměstnanosti vztahující se na všechny zaměstnané osoby. Na tuto míru se kvůli velkým rozdílům také od ledna 2009 postupně přepočítávají dřívější statistické výsledky.
35
2007
3 773 691
10,1
2 484 283
8,4
1 289 408
16,8
2008
3 267 943
8,7
2 144 679
7,2
1 123 264
14,7
2009
3 423 283
9,1
2 320 209
7,8
1 103 074
14,5
2010
3 244 470
8,6
2 231 694
7,4
1 012 775
13,4
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: www.destatis.de
Jak vyplývá z tabulky č. 9 nejhůře jsou na tom s nezaměstnaností nové spolkové země, které stále vykazují skoro o polovinu větší nezaměstnanost než v západním Německu. Největším problémem v zaměstnanosti u starých spolkových zemí je zejména příliv emigrantů a na druhé straně odchod vysoce kvalifikované německé pracovní síly do zahraničí („odliv mozků“), především do USA a Kanady. Proti Agendě především v oblasti zaměstnanosti protestovaly velmi razantně především odbory a zaměstnanci. Pravděpodobně i kvůli tomu Gerhard Schröder prohrál předčasné volby do spolkového parlamentu v roce 2005. V těchto volbách vyhrála velmi těsnou většinu CDU/CSU a vytvořila koalici s SPD. V čele spolkové vlády stojí od této chvíle Angela Merkelová. Nová kancléřka od roku 2007 pokračovala v programu Agenda 2010, ovšem v modifikované podobě, neboť stávající podoba programu nepřinesla očekávané efekty. Důraz je nyní kladen především na snižování pracovních nákladů, na podporu vědy a výzkumu a rodinnou politiku.71 Hlavní téma současnosti je především boj proti nezaměstnanosti, reforma státního vzdělávacího systému, větší investice do vědy a výzkumu, regulace přílivu přistěhovalců a jejich integrace.72
2.3. Evropská politika a role SRN Koordinace evropské politiky v Německu je prováděna prostřednictvím různých orgánů, institucí a mechanismů. Cílem koordinace je nejen získat dobrou vyjednávací pozici na konkrétní legislativní návrhy Evropské komise, ale i prosadit národní zájmy. To je však složitý proces, na kterém se podílí mnoho institucí, včetně ministerstev. Každá členská země má proto stálé zastoupení v Bruselu nejen v institucích EU jako je Evropská
71 72
TOMEŠ, Zdeněk a kol.: Hospodářská politika 1990-2007, 1. vyd. C. H. Beck Praha 2008, str. 135 http://www.dhm.de/lemo/html/WegeInDieGegenwart/index.html
36
rada, Rada EU, Evropská komise či Evropský parlament, ale i v dalších zastupitelských úřadech. Na počátku roku 2007 se Německo včele s Angelou Merkelovou chopilo předsednictví rozšířené EU. Německo převzalo předsednictví po Finsku, které již zahájilo s členskými státy jednání ohledně nové smlouvy a ústavy EU, o kterou se zasazovalo Německo již za svého posledního předsednictví v první polovině roku 1999. V roce 2005 však novou ústavu zamítlo v referendu Nizozemsko a Francie. Německo tak stálo před nelehkým úkolem, a to nalézt kompromisní řešení, které by bylo akceptovatelné pro všechny členské státy EU. Motem německého předsednictví bylo "Evropa - společně uspějeme". Prvním krokem na cestě k úspěchu a zároveň důležitou zkouškou pro německé předsednictví se stalo březnové setkání nejvyšších představitelů Unie v Berlíně, kde byly připomenuty velké úspěchy integračního procesu a zároveň se určil rok 2009 jako termín, kdy by měla nová smlouva EU vstoupit v platnost.73 Německo dosáhlo v průběhu svého předsednictví i dalších úspěchů. V oblasti energetiky a životního prostředí se členské státy zavázaly snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o dvacet procent. Dále se podařilo výrazně snížit ceny volání ze zahraničí a pokračovala jednání o vývoji evropského navigačního systému Galileo. Za německého předsednictví došlo také k rozšíření schengenského prostoru i pro nové členské státy. Jediným výrazným neúspěchem snad bylo pouze to, že jednání o nové formě spolupráce s Ruskem, o kterou EU usilovala, nijak výrazně nepokročilo. Co se týče současného německého působení v ostatních orgánech EU je SRN, jako nejlidnatější země EU, zastoupena také největším počtem křesel v Evropském parlamentu, a to 99. Členové parlamentu jsou voleni občany Evropské unie a zastupují jejich zájmy, tedy zájmy více než 490 milionů lidí. Volby se konají každých pět let již od roku 1979. Pravomoci Evropského parlamentu se v posledních letech rozšířily, zejména kvůli vstupu nových členských zemí a stále větší náročností provádění politik. EP má tři hlavní pravomoci: legislativní, rozpočtovou a kontrolní. Většina rozhodnutí, která mají být přijata, či návrhy zákonů vyžadují dnes již právě schválení parlamentu. Schvalování rozhodnutí však provádí společně s Radou, což ukazuje, že se nejedná o „klasický“ parlament jako je např. německý Bundestag. EP dále představuje rozpočet EU a opět společně s Radou se podílí na přerozdělování společných příjmů a výdajů Unie. Rozpočet EU musí být 73
http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/o-vikendu-skonci-nemecke-predsednictvi
37
schválena předsedou Evropského parlamentu. Kontrolou se rozumí provádění dohledu nad činností Komise a dalších institucí EU. Současný parlament má 736 členů zastupujících všech 27 členských zemí EU. Členové parlamentu se sdružují do tzv. celoevropských politických frakcí.74 Němečtí poslanci pocházejí zejména ze stran CDU a SPD. Většinu tvoří křesťanští demokrati, kteří se sdružují do Skupiny Evropské lidové strany. Z nich také pocházel předchozí předseda EP Němec Hans-Gert Pöttering, který vykonával post největšího představitele od ledna 2007 do června 2009. Pöttering je na evropské scéně velmi aktivní, členem EP se stal již od jeho založení v roce 1979.75 V další významné instituci EU, v Evropské komisi působí na období 2010-2014 německý komisař a další významný člen CDU Günther Oettinger, který je odpovědný za rozvoj a provádění evropské energetické politiky. Oettingera navrhovala sama kancléřka Merkelová. Oettingerovým úkolem je prostřednictvím rozvoje a zavádění nových inovačních technologií poskytovat evropským občanům a podnikům na území EU technologicky vyspělé a konkurenceschopné energetické služby, dále má přispět k udržitelné spotřebě a výrobě energie, stejně jako v oblasti dopravy a v neposlední řadě vytvářet podmínky, které umožní plynulé a bezpečné dodávky energie pro EU, a to i prostřednictvím mezinárodních vztahů.76 Přesto, že Oettinger nebyl v evropské politice příliš aktivní, předseda Komise José Manuel Durão Barroso mu svěřil důležitý sektor energetiky. Oettingerovo působení se zatím hodnotí pozitivně. Jako komisař se zasazuje o založení evropských harmonizovaných napájecích sítí pro solární energie v duchu zákona o obnovitelných zdrojích energie. Podobná iniciativa už byla zahájena Evropskou komisí v roce 2008, ale pak od ní opustila kvůli rozdílným programům na podporu obnovitelných zdrojů energie v jednotlivých členských zemích. Po zemětřesení v Japonsku v březnu 2011 a v souvislosti s následnou sérií nehod v jaderných elektrárnách Fukushima, Oettinger zahájil diskusi v EU o jaderné energii a byla zahájena krizové jednání ministrů energetiky se zástupci energetických společností a provozovateli jaderných zařízení, kde se mimo jiné dohodli i na zatěžkávacích zkouškách pro všechny jaderné elektrárny v celé EU. Co se týče německého působení v dalších orgánech EU, zmínila bych zde Soudní dvůr, kde působí od roku 2012 soudce Thomas von Danwitz. Jeho úkolem je zajišťovat, aby právní předpisy EU byly vykládány a aplikovány ve všech členských státech EU 74
http://europa.eu/institutions/inst/parliament/index_cs.htm http://www.europawahl-bw.de/kompetenzen_ep.html 76 http://ec.europa.eu/commission_2010-2014/oettinger/about/mandate/index_en.htm 75
38
stejně.77 Další důležitou institucí je Evropský účetní dvůr. Členem Účetního dvora za SRN je Harald Noack, jehož úkolem je kontrolovat, zda finanční prostředky EU pocházející od daňových poplatníků jsou řádně vybírány, a zda jsou vynakládány v souladu s právními předpisy, hospodárně a pro plánovaný účel.78 Dále bych zde zmínila i významné poradní instituce jako je Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) a Výbor regionů. EHSV sdružuje zaměstnavatele, odborové svazy, zemědělce, spotřebitele a další zájmové skupiny. Později založený Výbor regionů, který má též poradní a konzultační funkci, má za úkol prosazovat názory místních a regionálních orgánů na evropské úrovni. Oba výbory se skládají z 344 členů. Počet zástupců z jednotlivých členských států závisí na jejich počtu obyvatel. Německo spolu s Francií, Velkou Británií a Itálií má nejvíce, a to 24 členů. Členové jsou většinou regionální politici (často zemských spolkových vlád nebo starostové velkých měst), kteří pracují zcela nezávisle.
Rozpočet EU Stejně tak jako politiky EU i instituce potřebují dostatek finančních prostředků k jejich řízení. Rozpočet Evropské unie na každý rok je stanoven v rámci tzv. finanční perspektivy. Tento finanční rámec se stanovuje na období 7 let a zahrnuje střednědlouhodobé plánování výdajů EU v souladu s dostupnými příjmy a stanovuje zároveň i maximální strop výdajů. Na schvalování rozpočtu se podílí Komise, Rada i Parlament. Nejvíce finančních prostředků (zejména ze strukturálních fondů a fondu soudržnosti) je vydáváno na SZP, která spadá do kategorie „zachování a řízení přírodních zdrojů“ (44 % celkových výdajů) a dále kategorie "udržitelného rozvoje". Rozpočet EU za rok 2010 zahrnoval závazky ve výši přibližně 141,4 miliard EUR a platby o hodnotě 122,9 mld. EUR. Závazky jsou zákonné povinnosti pro poskytování finančních prostředků na určité programy, zatímco platby se skládají ze skutečných výdajů. Tyto dvě položky se však často nekryjí, a to kvůli dlouhodobým projektům, jejichž hodnota se může každý rok lišit. Příjmy v současné době se skládají zejména z tradičních vlastních zdrojů, jako jsou cla (za rok 2010 tvořily 14,1 miliard EUR); zdrojů založených na DPH, tj. procento z prodeje daňových příjmů členských států (za rok 2010 14,0 miliard EUR); zdroje z hrubého národního důchodu a příspěvků členských států, kde se jejich podíl stanovuje 77 78
http://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_7024/#composition http://europa.eu/institutions/inst/auditors/index_cs.htm
39
v závislosti na jejich hospodářské síle (za rok 2010 92,7 miliard EUR). Zbylé příjmy tvoří ostatní výnosy jako např. srážky z platů zaměstnanců EU, bankovní úroky atd. U zdrojů založených na DPH a HND je pro každou zemi stanoveno i maximální procento, které by mělo zajistit spravedlivé rozdělení zátěže mezi silnými a slabými členskými státy. Německý příspěvek do rozpočtu EU minulý rok tvořil více než 20 miliard EUR. S podílem téměř 20 % na všech příspěvcích členských států, bylo Německo před Francií největším plátcem společného rozpočtu. Za to mu plynuly platby v hodnotě téměř 12 miliard EUR, takže čistý přínos Německu tvořil skoro 9 miliard EUR. Nicméně toto číslo se postupně snižuje. Na jednoho německého občana připadlo celkem 78 EUR, zatímco např. Dánsko mělo 211 EUR na obyvatele nebo Finsko 114 EUR. Německo je dlouhodobě čistým plátcem do rozpočtu EU, jehož příspěvek odpovídá cca. 2 % národního rozpočtu.79 Většina příspěvků, které plynou do Německa ze společného rozpočtu, jsou na strukturální fondy (3,3 miliard EUR) a zemědělství a rybolov (6,7 miliard EUR). Dále jsou prostředky věnovány na podporu konkurenceschopnosti ekonomiky a kvalifikaci pracovní síly zejména pro východoněmecké spolkové země. Nejvíce z fondů profitují spolkové země Bavorsko (1,348 miliard EUR), Dolní Sasko a Brémy (1,332 miliard EUR dohromady), dále Meklenbursko- Přední Pomořansko (919,6 milionů EUR) a SaskoAnhaltsko (821,7 milionů EUR).80 Pro finanční rok 2011 návrh Komise předpokládá zvýšení závazků o 2,2 % a navýšení plateb o 5,9 %. Rada by však zvýšila vzhledem k důsledkům finanční a hospodářské krize, platby pouze o 2,9 %. Evropský parlament nicméně rozhodl na konci října 2010, že je pro návrh Komise, ale zároveň stanovil i další priority. Na podzim roku 2010 přišly i další návrhy reformovat systém vlastních příjmů doplněním dalších evropských daní. Tento návrh se setkal s ohlasem i v Německu. Evropský parlament také navrhoval, že nevyužité prostředky mají být převedeny do dalšího rozpočtového roku. Dříve nevyčerpané prostředky byly připisovány jednotlivým členským státům. Po neúspěšných jednáních mezi Radou a Evropským parlamentem předložený návrh rozpočet na rok 2011, kdy Rada navrhla zvýšení až o 2,9 procenta, zatímco parlament požadoval navýšení o 6,2 procenta, musí Komise nyní předložit nový návrh
79 80
http://www.europaeische-bewegung.de/europapolitik/eu-finanzplanung-und-eu-haushalt/ Tamtéž.
40
rozpočtu během první poloviny roku 2011 a finanční rámec do roku 2014. Do té doby bude rozpočet stejný jako pro rok 2010.81
2.4. Vliv světové ekonomické krize a německé hospodářství v současnosti Zahraniční obchod Německá ekonomika je považována za jednu z největších a nejrozvinutějších ekonomik v Evropě. Protože má relativně málo nerostných surovin, zaměřuje se hospodářství především na sekundární a terciární sektor. V ostatních oblastech hospodářství je závislá na exportu. Zahraniční obchod má v německé ekonomice prvořadý význam. V tabulce č. 9 můžeme sledovat vývoj zahraničního obchodu za posledních 20 let. Vidíme, že díky vysoké exportní výkonnosti se saldo stále zvyšuje. Pokles byl zaznamenán v minulosti pouze v letech 1990 (jako důsledek sjednocení) a 1993 (kvůli ekonomické krizi), kdy dynamika hospodářského růstu výrazně zpomalila (viz. výše). Významný propad až o 18 % byl zaznamenán ale v roce 2009, kdy byla německá ekonomika velmi silně poznamenána krizí, což se promítlo i do zahraničního obchodu. Nejvíce se na propadu podílel pokles exportu v automobilovém průmyslu. V roce 2010 už došlo k výraznému oživení německé ekonomiky. Bylo vyvezeno zboží v hodnotě 959,5 mld. EUR a dovezeno zboží za 806,1 mld. EUR. Německé exporty si tedy hned o 19 % polepšily oproti předchozímu roku. Obchodní bilance skončila v přebytku 153 mld. EUR. Mezi nejdůležitější komoditami, které se podílejí na německém exportu, jsou motorová vozidla a jejich komponenty (podíl 16,6 %), dále následují stroje (14,5 %) a chemické produkty (9,6 %). Tyto tři sektory tvoří téměř 40,5 % německého exportu. Mezi další významná odvětví německého průmyslu bych dále zařadila elektronický a elektrotechnický průmysl a vývoz optických zařízení, farmaceutický, potravinářský a gumárenský průmysl.82 Největšími německými exportéry jsou spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, Bádensko-Virtembersko a Bavorsko, následovány Dolním Saskem a Hesenskem. Tato pětice má v německém exportu podíl více než 60 %. Silné exporty, které jsou podmíněné také dovozy surovin a polotovarů, činí z této skupiny
81
http://www.europaeische-bewegung.de/europapolitik/eu-finanzplanung-und-eu-haushalt/ http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Statistiken/Aussenhandel/Ak tuell,templateId=renderPrint.psml 82
41
i nejdůležitější německé importéry, kteří jsou s více než 70 % podílem hlavními odběrateli zahraniční produkce.83 Tabulka 10 - Vývoj německého zahraničního obchodu v milionech EUR
Rok
Dovoz
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010
293 215 329 228 325 972 289 644 315 444 339 617 352 995 394 794 423 452 444 797 583 311 542 774 518 532 534 534 575 448 628 087 733 994 769 887 818 621 664 615 806 164
Úbytek/přírůstek dovozu v % oproti předchozímu roku +13,2 +12,3 -1,0 -11,1 +8,9 +7,7 +3,9 +11,8 +7,3 +5,0 +21,0 +0,8 -4,5 +3,1 +7,7 +9,1 +16,9 +4,9 +4,3 -17,5 +21,3
Vývoz
348 117 340 425 343 089 321 289 353 084 383 232 403 377 454 342 488 371 510 008 597 440 638 268 651 320 664 455 731 544 786 266 893 042 965 236 994 870 803 312 959 497
Úbytek/přírůstek vývozu v % oproti předchozímu roku +6,2 -2,2 +0,8 -6,4 +9,9 +8,5 +5,3 +12,6 +7,5 +4,4 +17,1 +6,8 +2,0 +2,0 +10,1 +7,5 +13,6 +8,1 +3,1 -18,4 +19,4
Saldo
+54 902 +11 197 +17 117 +31 645 +37 640 +43 615 +50 382 +59 548 +67 919 +65 211 +59 129 +95 494 +132 788 +129 921 +156 096 +158 179 +159 048 +195 349 +176 249 +138 697 +153 333
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Navigation/Statistiken/Aussenhandel/G esamtentwicklung/Gesamtentwicklung.psml
Co se týče teritoriálního rozložení zahraničního obchodu je německý obchod orientován především na země EU, tedy se soustřeďuje hlavně na vnitrounijní obchod. V níže uvedených grafech můžeme vidět seznam hlavních obchodních partnerů, které se nejvíce podílí jak na německém vývozu, tak dovozu. Podíl vývozu do EU tvoří 71 % celkového exportu a dovezené zboží se podílí na celkovém německém importu 60 %. Německo představuje v rámci EU nejdůležitější trh právě kvůli exportu, který tvoří 2/3 celkového dovozu do zemí EU. V tomto ohledu není překvapující, že osm z deseti nejvýznamnějších obchodních partnerů jsou právě členské země EU, které jsou na německou ekonomiku navázány již přes čtyři desetiletí jako např. Francie. Tento západní soused tvoří přes 10 % všech německých vývozů. Je pozoruhodné, že po východním 83
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/nemecko/ekonomika/zahranicni_obchod_zeme.html
42
rozšíření 93 % vývozu do nových členských států EU tvořilo pět největších přistupujících ekonomik - Polsko, Česká Republika, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko. Obchod s pobaltskými státy (Estonsko, Lotyšsko a Litvy) stejně tak jako s Maltou a Kyprem byl pro Německo prakticky zanedbatelný. Významné však bylo připojení Rumunska a Bulharska do EU na začátku roku 2007, kdy vývoz do těchto zemích výrazně vzrostl.84 Z členských států EU mají největší podíl na dovozu Nizozemsko, Francie, Itálie, Velká Británie a Rakousko. Ve vývozu se situace příliš neliší. Hlavními vývozními partnery jsou Francie, Nizozemí, Velká Británie a Itálie.
Graf 5 - Hlavní dovozní partneři SRN (údaje v mld. EUR)
84
http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Publikationen/Querschnittsvero effentlichungen/WirtschaftStatistik/Aussenhandel/KonjunkturmotorExport,property=file.pdf
43
Graf 6 - Hlavní vývozní partneři SRN (údaje v mld. EUR)
Zdroj: Vlastní zpracování na základě informací z: www.destatis.de
Negativní vliv na evropské i německé hospodářství měla především světová hospodářská krize. Německá ekonomika v této krizi prošla největší zatěžkávací zkouškou od svého sjednocení. Krátkodobé perspektivy růstu se výrazně zhoršily. SRN, jako největší exportní velmoc EU, byla postižena, jako většina evropských států, klesající poptávkou u svých obchodních partnerských zemí a zahraniční obchod se výrazně snížil. Většina evropských obchodních partnerů, kteří mají své trhy navázány na německé exporty, se samozřejmě dostala do potíží také. Hrubý domácí produkt poklesl o téměř 5 %, což negativně ovlivnilo také pracovní trh.
Fiskální podpora I přes počáteční negativní vývoj se německá ekonomika z krize brzy vzpamatovala a postupně se vrací zpět k předkrizovému pozitivnímu vývoji. Díky růstu osobní spotřeby a impulsům fiskální politiky se podařilo vývoj stabilizovat. Spolková vláda navrhla v reakci na ekonomickou krizi celou řadu účinných opatření, jejichž cílem bylo zejména znovu vzbudit důvěru občanů, zbrzdit nebo zastavit hospodářský pokles, zajistit pracovní
44
místa a zmodernizovat ekonomiku. Aby mohla německá vláda zdolat krizi, následovala politiku, která kombinovala opatření pro hospodářský růst a zaměstnanost.85 Díky účinné fiskální politice je hospodářská politika ve stavu získat opět důvěru, jak to udělala se svými balíčky opatření ke stabilizaci finančního trhu "Stabilisierung der Finanzmärkte" a v Paktu zaměstnanosti a stability v Německu "Pakt für Beschäftigung und Stabilität in Deutschland". Tímto paktem učinila vláda protikrizová opatření hned v pěti oblastech: veřejné investice, čerpání úvěrů, zaměstnanost a rekvalifikace, úleva od poplatků a daní a udržitelná finanční politika. Hlavní důraz byl kladen na snížení poplatků a daní, které by mohlo zvýšit kupní sílu a současně zlepšit pobídky v zaměstnaní a v investicích. Pakt zahrnoval pro roky 2009 a 2010 nová opatření v celkovém rozsahu 50 mld. EUR. Dohromady s dřívějšími výdaji za rok 2008 vláda vynaložila na záchranu ekonomiky a na překonání krize celkem 80 mld. EUR, což se promítlo i do vládního deficitu. Finanční podpora věnovaná na uzdravení německé ekonomiky se však dotýkala i EU, neboť musela splňovat pravidla Komise na udělení podpor a subvencí.86 Ke stabilizaci růstu a zaměstnanosti (ekonomické balíčky I a II) byla spolkovou vládou přijata tato kombinace nástrojů: daňové úlevy pro občany a podniky, zvýšení veřejných investic, cílená opatření ke stabilizaci zaměstnanosti (zejména v krátkodobém horizontu v podobě nových pracovních ujednání), pomoci nejvíce postiženému automobilovému průmyslu (zavedení šrotovného), posílení výzkumu a vývoje malých a středních podniků a zavedení nových úvěrových a záručních programů, aby se zabránilo úvěrové krizi. Konkrétní opatření byla následující: v rámci konjunkturního balíčku I „Zajištění zaměstnanosti posílením růstu“ byly zřízeny nové zprostředkovatelské agentury práce, došlo k prodloužení doby pobírání podpory při práci na zkrácený úvazek z dosavadních 12 měsíců na 18 měsíců, byl vytvořen zvláštní program pro starší či málo kvalifikované pracovníky, díky němuž se má předcházet propouštění. Dalšími opatřeními prvního balíčku jsou dále např. podpora energetické sanace budov a energeticky efektivní výstavby, zvýšení daňových odpisů u některých řemeslných výkonů, osvobození nových osobních vozů od daně z motorových vozidel, rozšíření možností zvláštních odpisů pro malé a střední podniky, urychlení realizace naléhavých investic v dopravě aj.
85 86
http://www.bmwi.de/BMWi/Navigation/Wirtschaft/wirtschaftspolitik,did=211392.html Tamtéž.
45
Konjunkturní balíček II ve výši 50 mld EUR s názvem „Odhodlaně v krizi, silní v příštím rozvoji. Pakt pro zaměstnanost a stabilitu v Německu k zajištění pracovních míst, posílení faktorů růstu a modernizaci země“ byl rovněž obsáhlý a zaměřoval se především na to, aby Německo vyšlo z globální hospodářské a finanční krize posíleno a s pozitivním výhledem do budoucna. Mezi opatření druhého balíčku patří především úlevy soukromým domácnostem a snížení daně z příjmu a příspěvků na zákonné nemocenské pojištění (o 0,6 %) a poskytnutí jednorázového příspěvku (dětského bonusu) na přídavky na děti. V rámci daní došlo k snížení základní sazby z 15 na 14 % a zvýšení nezdanitelné částky ze 7834 na 8004 EUR. Další opatření se týkala zajištění zaměstnanosti (zejména rozšířením práce na zkrácený úvazek „Kurzarbeit“) a podpory kvalifikace, posílení poptávky po osobních vozech v rámci „šrotovného“ ve výši 2500 eur za sešrotování min. 9 let starého automobilu aj.87 Strukturální reformy německé vlády a politika flexibility a adaptability na trhu práce se hodnotí pozitivně. Německé podniky se v posledních letech úspěšně restrukturalizovaly a jsou v dobré pozici v mezinárodní konkurenci. Se světovou ekonomickou krizí nemělo však problémy jen německé hospodářství, nýbrž i ostatní státy EU, zejména pak eurozóny. Nejvíce se krize dotkla Řecka, Irska, Španělska a Portugalska. Evropská unie se samozřejmě zavázala pomoci svým členským státům, nicméně to představovalo další finanční injekce od největších evropských ekonomik včetně Německa, což zdůraznilo jeho klíčovou úlohu v EU. Komise schválila návrh na pomoc krachujícímu Řecku spolu s MMF ve výši 750 mld. EUR. Největší část nákladů samozřejmě neslo Německo, které dalo k dispozici 148 mld. EUR Řecku a dalším zemím eurozóny, pokud se dostanou do podobných potíží. Evropský rámec pomoci zahrnuje úvěry a úvěrové garance v rozsahu 500 miliard eur a úvěrovou linku Mezinárodního měnového fondu v rozsahu 250 miliard eur. Evropská centrální banka podporuje tuto pomoc odkupem státních dluhopisů na trhu. Německá vláda pod vedením kancléřky Merkelové navrhla poté několik bodů ke stabilizaci finanční a hospodářské situace v eurozóně. Jednalo se o:88
Zesílení rozpočtového dohledu v rámci Evropské unie, kdy návrh Evropské komise na posuzování stabilizačních programů členských států by měl více reflektovat
87
http://www.vupsv.cz/sites/File/knihovna/protikrizova_opatreni.pdf http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1624327/po-schvalenim-dolni-komorou-parlamentu-se-zrejme-dockacelkoveho-souhlasu-148-miliard-eur-podilu-nemecka-na-zachrannem-ramci-pro-recko-a-dalsi-zeme.html 88
46
problémy jednotlivých zemí a měly by být podrobeny zkoumání nezávislou institucí (např. ECB nebo speciálně vytvořenou institucí).
Eurozóna by měla zlepšit svou rozpočtovou disciplínu brát ohled na rozpočtové možnosti národních parlamentů.
Zahrnout principy Paktu stability a růstu do národních rozpočtů. V SRN byl např. přijat limit na půjčky státu v souvislosti se střednědobými cíli Paktu stability a růstu. Toto opatření se odkazuje k zákonu o vyrovnaném rozpočtu, který německé vládě od roku 2016 nedovoluje sestavit rozpočet se schodkem větším než 0,35 % HDP, od roku 2020 pak musí být rozpočet vyrovnaný.
V rámci procedury pro nadměrné schodky by mělo dojít k rychlejšímu a efektivnějšímu trestání hříšníků.
Pro země eurozóny s extrémně velkým zadlužením (více než 60 % HDP) by měly být střednědobé cíle (vyrovnaný či přebytkový rozpočet) závazné.
Země, které vážně poruší pravidla EMU, by měla nejméně na dobu jednoho roku přijít o hlasovací práva. To se týká i zemí, které opakovaně překračují povolený schodek rozpočtu nebo manipulují s oficiálními statistickými údaji.
Je třeba mnohem dříve rozpoznat hospodářské problémy jednotlivých členských států a diskutovat o nich otevřeněji.
Porovnání
konkurenceschopnosti
je
prvním
ukazatelem
hlubší
koordinace
v eurozóně.
Odsouhlasený finanční záchranných mechanismus ve výši 750 miliard eur je nutným krokem ke stabilizaci současné situace.
O těchto bodech by měl Evropský parlament spolu s Radou jednat a případně je poté implementovat i do evropské legislativy.
Ekonomický růst Co se týče celkově hospodářství Německa za poslední 2 roky, nutno říci, že k výraznému poklesu došlo až vlivem krize, kdy se německá ekonomika propadla na minus 4,7 % HDP, což byl největší propad od německého sjednocení. V roce 2010 ekonomický růst dosáhl opět kladných čísel (nárůst 3,6 %) a dokonce překonal i předkrizové hodnoty. Hospodářský vývoj byl podpořen zejména domácí i zahraniční
47
poptávkou. I přes výrazné posílení eura vůči dolaru a mírnému oslabení světové konjunktury měl největší podíl na růstu HDP opět export.89 Růst hrubého domácího produktu v roce 2010 pozitivně poznamenal všechna odvětví, zejména průmysl (bez stavebnictví 10,3 %) a také oblast obchodu, pohostinství a dopravy (3,3 %). Stabilně se pohybovaly i spotřebitelské výdaje: soukromá spotřeba se zvýšila o 0,5 % a vládní výdaje dokonce o 2,2 % oproti předchozímu roku. HDP vypočtený v běžných cenách ve výši 2,498 bilionu eur byl o 4,2 % vyšší než v loňském roce. Podobně silný nárůst zaznamenal i hrubý národní důchod (4,0 %), jak můžeme vidět v následující tabulce. Národní důchod se v minulém roce zvýšil o 6,0 % na 1 900 mld. EUR. Tím se zvýšily také odměny zaměstnanců a disponibilní příjem domácností, a to o 2,6 %. Míra úspor domácností v roce 2010 byla 11,4 %, tzn. mírně vyšší než v roce 2009 (11,1 %). Podle předběžných výpočtů, finanční deficit dosáhl 88,6 miliardy eur, což představuje deficit ve výši 3,5 % nominálního hrubého domácího produktu.90
Tabulka 11 - Vývoj HDP, HNP a národní důchod v SRN za posledních 5 let Rok 2005 2006 2007 2008 2009 2010
HDP cenově očištěno v% 0,8 3,0 2,7 1,0 -4,7 3,6
HDP
HNP
Národní důchod
v mld. EUR 2 242,20 2 324,50 2 432,40 2 481,20 2397,10 2498,80
2 268,83 2 374,76 2 475,17 2 520,85 2430,94 2531,92
1 694,68 1 779,10 1 837,81 1 871,02 1797,83 1901,25
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Statistiken/Volkswirtschaftlich eGesamtrechnungen/Inlandsprodukt/Tabellen/Volkseinkommen1950,property=file.xls
Podle analýzy Německého institutu pro hospodářský výzkum v Halle vzroste v roce 2011 výkon německého hospodářství o 2 až 3 %. S příznivým vývojem německého hospodářství se zvyšuje také index obchodního klimatu91, jakožto nejdůležitějšího ukazatele podnikové atmosféry v SRN. Pozitivní ekonomický vývoj se projevuje především v oblasti automobilového a strojírenského průmyslu, kde dochází i pod vlivem EU (viz. Lisabonská strategie) ke zvýšení investic, zejména v oblasti rozšiřování výrobních 89
http://ekonomika.ihned.cz/c1-30321450-inflace-v-eu-zpomalila-na-3-7-procenta
90
http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Publikationen/Querschnittsvero effentlichungen/WirtschaftStatistik/VGR/Bruttoinlandsprodukt2010111,property=file.pdf 91 Index obchodního klimatu zpracováván německým Institutem pro hospodářský výzkum (IFO) založeným na měsíčním průzkumu firem v oblasti výroby, stavebnictví, velkoobchodu a maloobchodu.
48
kapacit. K hospodářskému rozmachu pomáhají také nízké úrokové sazby a dobré investiční podmínky. Poptávka stoupá také po německých elektrických a optických produktech, včetně farmaceutických.92 Růst německého hospodářství kladně ovlivňuje také vývoj na německém trhu práce. Do roku 2012 se očekává pokles nezaměstnanosti ze současných 8,6 % na 5,8 %. Rostoucí trend německého hospodářství v řadě oblastí je dobrou zprávou i pro ostatní členské státy EU. Pozitivní vývoj německé ekonomiky se promítl i do konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost německých podniků se v mezinárodním srovnání výrazně zvýšila. Za vyspělostí německých podniků stojí zejména inovace, produkce kvalitního zboží, vznik nových odvětví a technologií (v oblasti informatiky a komunikací), jejichž rozvoj má nezanedbatelný vliv na další konkurenční zdroje – kvalitu vzdělání a pracovní síly. Nově vznikající sektory v oblasti high-tech navíc nejsou tak náročné na množství pracovní síly, ale spíše na její kvalifikaci, což vytváří tlak na schopnost trhu práce přizpůsobovat se novým ekonomickým podmínkám v globální soutěži.93 V následující tabulce můžeme vidět vybrané základní parametry celkového ekonomického vývoje ve Spolkové republice Německo.
Tabulka 12 - Základní ukazatele německé ekonomiky za poslední tři roky 2009
2010
Výhled na rok 2011
změna oproti předchozímu roku v % HDP
-4,7
3,6
2,3
Nezaměstnanost
8,2
7,7
7,0
Domácí poptávka
-1,9
2,6
2,0
Export
-14,3
14,2
6,5
Import
-9,4
13,0
6,4
-0,2
2,2
2,1
Hrubé mzdy a platy (nominální) Zdroj:
Vlastní
tabulka
na
základě
informací
z:
http://www.bmwi.de/BMWi/Redaktion/PDF/Publikationen/jahreswirtschaftsbericht2011,property=pdf,bereich=bmwi,sprache=de,rwb=true.pdf
92
http://www.czechtrade.cz/infoservis/novinky/nemecke-hospodarstvi-opet-ve-vyborne-kondici18783/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_content=nemecke-hospodarstvi-opet-ve-vyborne-kondici18783&utm_campaign=rss 93 BIČ, Josef: Konkurenceschopnost a její měření (Bariéry konkurenceschopnosti), Nakladatelství Oeconomica Praha, 2008, str. 47
49
3. Komparativní profil SRN 3.1. Populace a trh práce Počet obyvatel EU je 495 milionů, kteří žijí na 4215 tis. km² a je po Číně a Indii nejpočetnějším uskupení na světě. Německo je se svými 82,3 miliony obyvatel nejlidnatější evropskou zemí a rozlohou 4. největší, jak nám ukazuje tabulka č. 13. Následuje ho Francie 63,4 milionu obyvatel, Velká Británie 60,9 milionu obyvatel a Itálie 59,1 milionu obyvatel.
Tabulka 13 - Rozloha a demografická struktura EU Země EU-27 Francie Španělsko Švédsko Německo Polsko Finsko Itálie Velká Británie Rumunsko Řecko Bulharsko Maďarsko Portugalsko Rakousko Česká Republika Irsko Litva Lotyšsko Slovensko Estonsko Dánsko Nizozemí Belgie Slovinsko Kypr Lucembursko Malta
Rozloha (1 000 km2) 4 215,1 544,0 506,0 410,3 357,0 312,7 304,5 295,1 243,8 230,0 130,7 111,0 93,0 91,9 82,5 77,3 68,4 62,7 62,3 49,0 43,4 43,1 33,8 30,3 20,1 9,3 2,6 0,3
Počet obyvatel v mil. (zaokrouhleno) 495 63,4 44,5 9,0 82,3 38,2 5,3 59,1 60,9 21,6 11,2 7,7 10,1 10,6 8,3 10,3 4,3 3,4 2,3 5,4 1,3 5,4 16,3 10,6 2,0 0,8 0,5 0,4
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://europa.eu/abc/keyfigures/sizeandpopulation/howmany/index_cs.htm
50
Podíl obyvatel v EU se ale postupně snižuje, a to zejména kvůli nízké porodnosti a souvisí také s prodlužující se délkou života. Díky pokroku ve zdravotnictví a službách stále roste podíl starších osob, což ovlivňuje i budoucí hospodářský vývoj a má vliv na udržitelnost veřejných financí. Z následující tabulky vyplývá, že většina členských zemí EU včetně Německa se vyznačují nízkou mírou porodnosti a zvyšující se očekávanou délkou života. Hranice, zaručující přirozenou reprodukci obyvatelstva, by měla být 2,1 dítěte na jednu ženu. V SRN je průměrná míra porodnosti pouze 1,36 dítěte na ženu, což se dokonce oproti roku 2000 nepatrně snížilo. Další vývoj nám ukazuje stárnutí obyvatelstva, kdy se německé ženy dožívají průměrně 82,8 let a muži 77,77 let, což je oproti střední délce života z roku 2000 o 1-2 roky více. Tyto dvě skutečnosti ovlivňují také změny ve struktuře populace, což je důkazem vysokého počtu obyvatel v produktivním věku mezi 45 až 65 lety. Tato generace pak bude postupně přecházet do důchodového věku a bude tak dále zvyšovat nepříznivý poměr mezi produktivní generací a důchodci.94
Tabulka 14 - Porodnost a střední délka života obyvatel EU
EU
Míra fertility
Očekávaná délka života Očekávaná délka života
(počet dětí na jednu ženu)
(muži)
2000
2000
2009
(ženy) 2009
2000
2009
-
1,6
74,5
76,47
80,87
82,37
Belgie
1,67
1,84
74,62
77,33
81,02
82,76
Bulharsko
1,26
1,57
68,41
70,09
75,01
77,40
Česká rep.
1,14
1,49
71,68
74,25
78,51
80,52
Dánsko
1,77
1,84
74,47
76,89
79,21
81,10
Německo
1,38
1,36
75,13
77,77
81,23
82,80
Estonsko
1,38
1,62
65,20
69,80
76,20
80,24
Irsko
1,89
2,07
73,97
77,36
79,24
82,49
Řecko
1,26
1,52
75,45
77,82
80,62
82,68
Španělsko
1,23
1,40
75,84
78,69
82,86
84,94
Francie
1,89
2,00
75,31
77,98
82,96
85,03
Itálie
1,26
1,42
76,86
79,l4
82,81
84,48
Kypr
1,64
1,51
75,43
78,63
80,06
83,62
94
ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008, str. 122.
51
Litva
1,23
1,31
64,69
68,14
76,01
78,05
Lotyšsko
1,39
1,55
66,75
67,51
77,46
78,68
Lucembursko
1,76
1,59
74,59
78,10
81,33
83,34
Maďarsko
1,32
1,32
67,55
70,26
76,16
78,40
Malta
1,70
1,44
76,23
77,84
80,34
82,72
Nizozemí
1,72
1,79
75,56
78,68
80,66
82,90
Rakousko
1,36
1,39
75,17
77,58
81,23
83,21
Polsko
1,35
1,40
69,64
71,54
78,01
80,14
Portugalsko
1,55
1,32
73,20
76,50
80,20
82,56
Rumunsko
1,31
1,38
67,74
69,83
74,75
77,39
Slovinsko
1,26
1,53
72,22
75,90
79,90
82,67
Slovensko
1,30
1,41
69,15
71,40
77,47
79,10
Finsko
1,73
1,86
74,18
76,69
81,16
83,46
Švédsko
1,54
1,94
77,43
79,43
82,03
83,51
1,64
1,96
75,51
77,80
80,33
81,88
Velká Británie
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/product_details/dataset?p_product_code=TPS00025
Stárnutí populace se dotýká celé členské základny EU, což s sebou nese i zatížení sociálních systémů a větší tlak na udržitelnost veřejných financí. V Německu dosahuje index závislosti starších osob na věkové skupině od 15 do 64 let nejvyšších hodnot. Vzhledem k tomu, že nízká porodnost bude působit v budoucnu i na snížení počtu osob v produktivním věku, a to bude mít dále vliv na pokles celkové zaměstnanosti a zpomalení tempa hospodářského růstu, snaží se EU přijmout opatření, aby zvrátila tento nepříznivý trend. Řešením by mohla být opatření ke zvyšování zaměstnanosti v podobě pracovních smluv na částečný úvazek a flexibilních podmínek práce, podpora rodin s dětmi, prodloužení hranice odchodu do důchodu a vytvoření systému aktivní politiky zaměstnanosti a vzdělávacích programů. Jako další řešení se nabízí přijímání a integrace přistěhovalců a provedení nutných reforem penzijních systémů a sociální ochrany.95 Právě přijetí imigrantů ze třetích zemí může zvyšovat zaměstnanost a následně i díky daním znamenat příliv financí do veřejných rozpočtů. Migranti také často omlazují populaci a kladně ovlivňují i míru porodnosti. Nejvyšší podíl imigrantů v EU má 95
ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008, str. 127.
52
Lucembursko (až 37 %), podíl imigrantů v Německu je v průměru EU a pohybuje se okolo 10 %. 96 Další nutnou změnou ke zmírnění populačního trendu je reforma penzijního systému. Ta probíhá ve všech členských zemích, ale její intenzita se liší. SRN je reprezentantem konzervativního (kontinentálního) sociálního modelu, jehož základní myšlenkou je, že zabezpečení člověka v okamžiku, kdy se dostane do sociálních problémů, by měla odpovídat jeho předchozím příjmům, tzn. příspěvkům do systému. Všechny systémy důchodového zabezpečení jsou založeny na třech pilířích: státem garantované penze, aktivity zaměstnavatelů k poskytování dávek občanům ve stáří a soukromé aktivity občanů. V tomto modelu je patrný poměrně rozsáhlý systém pojistného, ze kterého je z velké části financována sociální ochrana. Až dvě třetiny sociální politiky je hrazeno ze sociálních příspěvků a pouze jedna třetina daňovými výnosy. Pojistné je nákladné nejen pro zaměstnance, ale i pro zaměstnavatele.97 Německo také podobně jako ostatní státy prodlužuje hranici odchodu do důchodu. V současnosti činí důchodový věk 65 let pro muže i ženy, ale dochází k postupnému zvyšování na 67 let, které bude platit pro muže i ženy narozené v roce 1964 a později. Dalším opatřením je znevýhodnění předčasného odchodu do důchodu, a to krácením penzí.98 Spolková vláda však vydává ve srovnání s ostatními členskými státy a evropským průměrem (28,1 % HDP) poměrně velké výdaje na sociální ochranu (až 30 % HDP). Z těchto výdajů jde nejvíce (téměř 50 %) na starobní důchody a pozůstalostní dávky, 28 % na nemocenské dávky a zdravotnictví, další významnou položkou je rodinná politika a zbytek výdajů tvoří dávky spojené s invaliditou, nezaměstnaností a sociálním vyloučením. V současné době, v souvislosti s narůstajícími výdaji na sociální ochranu, nicméně probíhají diskuse, že by se jejich nákladnost měla snížit. Trh práce Trh práce je jedním z důležitých základů sociální politiky Evropské unie. Zaměstnanost
a
tvorba
pracovních
míst,
vedle
udržení
ekonomického
růstu
a konkurenceschopnosti, jsou jedny z hlavních priorit Lisabonské strategie z roku 2005. 96
EUROPEAN COMMISSION (DG Employment, Social Affairs and Equal Opportunities): Migrants to Work (Innovative approaches towards, successful integration of third country, migrants into the labour market) Final Report, , Projectnumber: B3551, 2010, str. 41. 97 ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008, str. 137. 98 http://www.finance.cz/duchody-a-penze/informace/duchodovy-system/zahranici/
53
Tato komplexní strategie, která byla rozvržena na celé desetiletí 2000-2010 měla za cíl vytvořit z EU „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“. K dosažení tohoto cíle byly stanoveny následující kroky99:
Připravit ekonomiku založenou na znalostech, a to pomocí výzkumu, technologického rozvoje a prostřednictvím urychlení procesu strukturálních reforem směřujících ke konkurenceschopnosti, inovacím a dokončení vnitřního trhu.
Modernizovat evropský sociální model a investovat do lidské společnosti
Udržet zdravou ekonomickou perspektivu a příznivý výhled pokud jde o růst pomocí vhodné kombinace makroekonomických politik.
Hlavní slabiny na trhu práce členských zemí jsou především tyto:
Pouze polovina žen v zemích EU je zaměstnaná.
Nízký podíl zaměstnanosti ve službách (ve srovnání s USA).
Existují velké rozdíly mezi členskými zeměmi: nezaměstnanost je soustředěna v Německu, Francii, Itálii a Španělsku; v jižních oblastech a odlehlých regionech a v oblastech s útlumem průmyslové výroby.
Vysoká dlouhodobá (strukturální) nezaměstnanost: polovina nezaměstnaných je bez práce více než jeden rok.
Nedostatek kvalifikovaných pracovníků v sektorech informačních technologií, kvůli nedostatečným výdajům na výchovu a školení.
Nejvíce postižena nezaměstnaností je věková skupina mezi 55 - 65 lety.
Podle odhadů Evropské komise jsou náklady spojené s nezaměstnaností a chudobou obrovské, až 2 mld. EUR ročně. Celkovým výsledkem Lisabonské strategie mělo být do roku 2010 zvýšit míru zaměstnanosti na přibližně 70 % a počet zaměstnaných žen přiblížit k hranici 60 %. Vzhledem k rozdílné situaci na trhu práce jednotlivých členských států bylo doporučeno, aby zpracovaly svůj národní plán. Později byl přidán třetí cíl v souvislosti se stárnutím populace, a to zvýšit míru zaměstnanosti osob ve věkové skupině 55-64 let na 50 %. Postupem času se nicméně ukázalo, že členské státy EU nejsou schopny dosáhnout těchto
99
http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm#socpilir
54
cílů, a tak se v roce 2005 Lisabonská strategie revidovala a primárně se zaměřila pouze na růst a zaměstnanost, zejména vytváření většího počtu kvalitnějších pracovních míst a investice do vzdělávání. V následující tabulce můžeme vidět, jak si stojí jednotlivé státy od roku 2000 v míře zaměstnanosti, zaměstnanosti žen a starších osob.
Tabulka 15 - Zaměstnanost v EU Míra zaměstnanosti
Míra zaměstnanosti žen Míra zam. starších osob
2000
2000
2010
2010
2000
2010
EU27
62,2
64,6
53,7
58,2
36,9
46,3
Belgie
60,5
61,6
51,5
56,5
26,3
27,3
Bulharsko
50,4
62,6
46,3
56,4
20,8
43,5
Česká rep.
65,0
65,4
56,9
56,3
36,3
46,5
Dánsko
76,3
75,7
71,6
71,1
55,7
57,6
Německo
65,6
70,9
58,1
66,1
37,6
57,7
Estonsko
60,4
63,5
56,9
60,6
46,3
53,8
Irsko
65,2
61,8
53,9
56,0
45,3
50,0
Řecko
56,5
61,2
41,7
48,1
39,0
42,3
Španělsko
56,3
59,8
41,3
52,3
37,0
43,6
Francie
62,1
64,1
55,2
59,9
29,9
39,7
Itálie
53,7
57,5
39,6
46,1
27,7
36,6
Kypr
65,7
69,9
53,5
63,0
49,4
56,8
Litva
57,5
60,9
57,7
59,4
40,4
48,2
Lotyšsko
59,1
60,1
53,8
58,7
36,0
48,6
Lucembursko
62,7
65,2
50,1
57,2
26,7
39,6
Maďarsko
56,3
55,4
49,7
50,6
22,2
34,4
Malta
54,2
54,9
33,1
39,2
28,5
30,2
Nizozemí
72,9
77,0
63,5
69,3
38,2
53,7
Rakousko
68,5
71,6
59,6
66,4
28,8
42,4
Polsko
55,0
59,3
48,9
53,0
28,4
34,0
Portugalsko
68,4
66,3
60,5
61,1
50,7
49,2
Rumunsko
63,0
58,6
39,6
52,0
49,5
41,1
Slovinsko
62,8
67,5
58,4
62,6
22,7
35,0
Slovensko
56,8
60,2
51,5
52,3
21,3
40,5
Finsko
67,2
68,7
64,2
66,9
41,6
56,2
Švédsko
73,0
72,2
70,9
70,3
64,9
70,5
55
Velká Británie
71,2
69,9
64,7
64,6
50,7
57,1
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tsiem010
Z výše uvedených údajů vyplývá, že Německo v období 10-ti let učinilo velké pokroky v plnění Lisabonských cílů. Co se týče celkové míry zaměstnanosti se SRN udržuje nad průměrem EU a v minulém roce tato míra dosáhla požadovaných 70 %. Ještě výraznější pokrok můžeme pozorovat u míry zaměstnanosti žen, která stoupla ve sledovaném období hned o 8 procentních bodů na 66,1 % a po severských státech a Nizozemí je jednou z nejvyšších v EU. Největší progres byl ale zaznamenán u míry zaměstnanosti starších osob, která od roku 2000 stoupla na 57,7 %. To bylo způsobeno nejen účinnou politikou na trhu práce, ale především zvýšením věkové hranice odchodu do důchodu jako ve většině zemí EU. Německo tedy plní všechny Lisabonské cíle a udržuje se ve všech kritériích nad evropským průměrem. Velké rozdíly ale panují mezi dalšími členskými státy. V dalších letech se proto očekává pokračování v tomto trendu a v Německu k dalšímu mírnému nárůstu participace na trhu práce. V oblasti nezaměstnanosti se Německo se svými 7,7 % pohybuje v průměru EU přesto, že v minulých letech patřilo mezi státy s vyšší nezaměstnaností. V letošním roce se dokonce očekává snížení nezaměstnanosti na 7 %. I přes tyto pozitivní zprávy nezaměstnanost představuje nejen pro SRN, ale i pro celou EU tíživý ekonomický i sociální problém, zvlášť v období krize. Rozdíly v nezaměstnanosti jsou patrné nejen mezi členskými státy EU, ale i v zemích samých. Výrazně nadprůměrnou nezaměstnanost vykazují již zmíněné nové spolkové země Německa. Jedná se zejména o regiony Dessau, Halle, Drážďany, Lipsko, Berlín a další. Jako nejčastější příčiny tohoto jevu jsou pokládány strukturální problémy a nízká geografická mobilita pracovníků, které brání evropské ekonomice, aby se rychleji a efektivněji přizpůsobila měnící se situaci na trhu práce.100 Změnit tento nepříznivý trend se snaží řešit Lisabonská strategie prostřednictvím integrovaných směrů určených pro jednotlivé členské státy. V nich se země zavazují přijmout taková opatření, která přilákají více lidí do zaměstnání, zvýší nabídku pracovních sil a začnou modernizovat systémy sociální ochrany. Mezi celoevropské úkoly pak dále patří zlepšit adaptabilitu zaměstnanců a zaměstnavatelů a zvýšit flexibilitu na trhu práce
100
ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008, str. 97
56
(tzn. přísnost pracovně-právní legislativy na ochranu zaměstnanců, sociální ochrana, existence flexibilních forem práce atd.) a zvýšit investice do lidského kapitálu prostřednictvím lepšího vzdělání a kvalifikace (včetně celoživotního vzdělávání). Podle indexu ochrany pracovního trhu vypracovaném OECD má SRN jednu z nejpřísnějších legislativ na základě indikátorů jako jsou regulace běžných a dočasných zaměstnaneckých poměrů a výpovědních podmínek. Německo je charakterizováno spíše středně nízkým stupněm flexibility pracovního trhu a středně vysokou mírou sociální ochrany, což působí příznivě na trh práce. Flexibilitu pracovního trhu neovlivňuje jen přísnost legislativy, ale i organizace práce a pracovní doby. Nejvyšší podíl práce na částečný úvazek vykazuje kromě severských států a Nizozemí právě Německo. Nejvíce této formy uspořádání práce využívají v SRN právě ženy (47 %), které tak mohou skloubit svůj soukromý i pracovní život a nezůstávají tak dlouho mimo trh. Co se týče vzdělanostní struktury a kvalifikace, největší podíl obyvatel s ukončeným vysokoškolským vzděláním a nízkým podílem osob pouze se základním vzděláním vykazují skandinávské státy, Velká Británie a Německo. Je zřejmé, že míra zaměstnanosti roste s dosaženým stupněm vzdělání. Klíčová 70% míra zaměstnanosti je vysokoškolsky vzdělanými osobami s velkou rezervou překračována ve všech členských zemích.
3.2. Konkurenceschopnost Zvyšování
mezinárodní
konkurenceschopnosti
a
udržení
dlouhodobého
ekonomického růstu a vysoké životní úrovně je další z cílů Lisabonské strategie. Podle posouzení
konkurenceschopnosti
jednotlivých
členských
států
budeme vycházet
z hodnocení Světového ekonomického fóra. To se zakládá na tzv. Indexu globální konkurenceschopnosti složeném zhruba ze stovky indikátorů, které jsou klasifikovány na stupnici od 1 do 7, kde sedm znamená nejlepší výsledek. Index se skládá z 12 pilířů, kde se hodnotí státní instituce, infrastruktura, makroekonomická situace, zdraví a primární vzdělání, vyšší vzdělání a odbornost, tržní efektivnost, trh práce, efektivnost finančních trhů, technologická připravenost, velikost trhu, sofistikovanost podnikání a inovace. Výsledky hodnotící zprávy podle pilířů v závislosti na hospodářském rozvoji země (měřeno HDP na obyvatele) z let 2010 –2011 nám ukazuje následující tabulka.
57
Tabulka 16 - Žebříček konkurenceschopnosti zemí EU-27 v období 2010-2011 Země
Pořadí
Skóre
Švédsko
2
5,56
Německo
5
5,39
Finsko
7
5,37
Nizozemí
8
5,33
Dánsko
9
5,32
Velká Británie
12
5,25
Francie
15
5,13
Rakousko
18
5,09
Rakousko
18
5,09
Belgie
19
5,07
Lucembursko
20
5,05
Irsko
29
4,74
Estonsko
33
4,61
Česká republika
36
4,57
Polsko
39
4,51
Kypr
40
4,50
Španělsko
42
4,49
Slovinsko
45
4,42
Portugalsko
46
4,38
Itálie
48
4,37
Malta
50
4,34
Maďarsko
52
4,33
Slovensko
60
4,25
Rumunsko
67
4,16
Lotyšsko
70
4,14
Bulharsko
71
4,13
Řecko
83
3,99
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www3.weforum.org/docs/WEF_GlobalCompetitivenessReport_2010-11.pdf
Při rozdělování vah jednotlivých pilířů Indexu globální konkurenceschopnosti jsou rozlišeny tři druhy ekonomik: ekonomiky tažené základními předpoklady (basic requirements), ekonomiky zaměřené na zvyšování efektivity (efficiency enhancers) a ekonomiky založené na inovacích a sofistikovaných faktorech (innovation and 58
sophistication
factors).
Jak
vidíme,
německá
ekonomika
patří
mezi
nejkonkurenceschopnější země, které dominují především v nejvyspělejších faktorech jako je know-how, inovace, sofistikovanost podnikatelského prostředí, ale i z hlediska infrastruktury. Rovněž v minulých letech se SRN pohybovala mezi pěti nejúspěšnějšími spolu se skandinávskými zeměmi. Německo je hodnoceno pozitivně v oblasti makroekonomického prostředí a je zařazeno jako druhé nejlepší v kvalitě infrastruktury, zejména díky dobrému hodnocení přepravy a telefonních a energetických sítí. Německý trh je rovněž hodnocen jako efektivní s intenzivní místní konkurencí a efektivní antimonopolní politikou. I celosvětově si stojí německá ekonomika velmi dobře, v oblasti sofistikovaného podnikání se umístila na 3. místě hned za Japonskem a Švédskem. Německé podniky také často zavádějí nové technologie vylepšující svůj produktivní proces. Všechny tyto atributy umožňují, že Německo těží ze své významné tržní velikosti. Naproti tomu trh práce zůstává rigidní s nedostatečnou flexibilitou mezd a vysokými náklady na vytváření nových pracovních míst (ačkoli právě to mu pomohlo udržet zaměstnanost v průběhu krize).101 Zvláštní
skupinu
v hodnocení
konkurenceschopnosti
představují
indexy
ekonomické svobody vycházející z institucionální kvality dané země. Zde se hodnotí úloha státu v ekonomice, a to především vzhledem k domácím a zahraničním subjektům. V následující tabulce můžeme vidět hodnocení konkurenceschopnosti podle indexu ekonomické svobody sestavené renomovanou organizací Heritage Founadtion ze začátku roku 2011. Tento index zohledňuje 10 faktorů: podnikání, obchodní politiku, fiskální politiku, velikost vlády, měnovou politiku, investiční prostředí, bankovnictví a finance, vlastnická práva, korupci a regulaci na trhu práce. Hodnocení je na stupnice od 0 do 100, kde 100 znamená nejlepší výsledek. Hodnoceno bylo 183 zemí.
Tabulka 17 - Postavení zemí EU dle Indexu ekonomické svobody Celosvětové pořadí
Země
Celkové skóre
Změna oproti minulému roku
7.
Irsko
78.7
-2.6
8.
Dánsko
78.6
+0.7
13.
Lucembursko
76.2
+0.8
14.
Estonsko
75.2
+0.5
15.
Nizozemí
74.7
-0.3
101
WEF: Global Competitiveness Report 2010-11, str. 23.
59
16.
Velká Británie
74.5
-2.0
17.
Finsko
74.0
+0.2
18.
Kypr
73.3
+2.4
21.
Rakousko
71.9
+0.3
22.
Švédsko
71.9
-0.5
23.
Německo
71.8
+0.7
24.
Litva
71.3
+1.0
28.
Česká republika
70.4
+0.6
31.
Španělsko
70.2
+0.6
32.
Belgie
70.2
+0.1
37.
Slovensko
69.5
-0.2
51.
Maďarsko
66.6
+0.5
56.
Lotyšsko
65.8
-0.4
57.
Malta
65.7
-1.5
60.
Bulharsko
64.9
+2.6
63.
Rumunsko
64.7
+0.5
64.
Francie
64.6
+0.4
66.
Slovinsko
64.6
-0.1
68.
Polsko
64.1
+0.9
69.
Portugalsko
64.0
-0.4
87.
Itálie
60.3
-2.4
88.
Řecko
60.3
-2.4
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://www.heritage.org/index/Ranking
Podle údajů z tabulky je patrné, že pro většinu evropských zemí nejsou institucionální faktory hlavními zdroji konkurenceschopnosti, i když jsou státy EU, které se umístily v první desítce. Německo představuje 23. pozici a zaostává především v regulaci trhu práce, spolu s Francií. Celková ekonomická výkonnost Evropské unie dosahuje velmi dobrých výsledků, přestože panovaly obavy, že EU zaostane za ostatními velkými ekonomikami světa, a že nebude schopna čelit novým globálním výzvám. V souvislosti s ekonomickou krizí Evropská komise navrhla novou strategii „Evropa 2020“, jejíž úkolem bylo dostat hospodářství EU z krize a připravit je na další desetiletí. K tomuto cíli byly jmenovány tři klíčové hybné síly růstu, k nimž by se prostřednictvím konkrétních opatření na úrovni EU i členských států mělo směřovat: inteligentní růst (podpora znalostí, inovací, vzdělávání 60
a digitální společnosti), udržitelný růst (produkce méně náročná na zdroje a podpora konkurenceschopnosti EU) a růst podporující začleňování (zvýšení účasti na trhu práce, získávání dovedností a boj proti chudobě). Evropa 2020 je jakýmsi pokračováním Lisabonské strategie v kontextu světové krize. O hospodářský růst a tvorbu pracovních míst se mají přičinit všichni aktéři v Evropě. Stanoveno bylo pět bodů, které definují, kde by se EU měla nacházet v roce 2020, a jež budou sloužit k posuzování pokroku. Hodnocení v těchto oblastech bude vycházet z následujících cílů stanovených na úrovni EU, které by měly členské státy při zohlednění své konkrétní výchozí situace převést do podoby vnitrostátní prostřednictvím tzv. Národních programů.
Cíle jsou následující:
75 % obyvatelstva ve věku od 20 do 64 let by mělo být zaměstnáno,
3 % HDP Evropské unie by měla být investována do výzkumu a vývoje,
v oblasti klimatu a energie by mělo být dosaženo takzvaných cílů „20-20-20“ (do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 % oproti úrovni z roku 1990, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energií v celkové spotřebě v EU na 20 % a zvýšit energetickou účinnost v Evropě o 20 %102,
podíl dětí, které předčasně ukončí školní docházku, by měl být pod hranicí 10 % a nejméně 40 % mladší generace by mělo mít vysokoškolské vzdělání,
počet osob ohrožených chudobou by měl klesnout o 20 milionů.103
Tabulka 18 - Plnění cílů Evropa 2020 – vybrané ukazatele (údaje z roku 2009) Země
Zaměstnanost
Investice
do Podíl
osob ve věku
výzkumu
20-64 let v %
vývoje v % zdrojů na hrubé ukončující
a obnovitelných
Podíl
osob Podíl
předčasně
vysokoškolsky vzdělaných
(údaje z roku HDP
konečné
vzdělání
osob ve věku
2010)
spotřebě
v%
30-34 v %
energie v % EU
68.6
1.92
10.3
14.4
32.3
Belgie
67.6
1.96
3.3
11.1
42.0
102
http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?language=cs&type=IMPRESS&reference=20080122IPR19355 103
http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/10/225&format=HTML&aged=0&language=CS &guiLanguage=en
61
Bulharsko
65.4
0.47
9.4
14.7
27.9
Česká rep.
70.4
1.47
7.2
5.4
17.5
Dánsko
76.1
2.87
18.8
10.6
48.1
Německo
74.9
2.68
9.1
11.1
29.4
Estonsko
66.7
1.29
19.1
13.9
35.9
Irsko
64.9
1.45
3.8
11.3
49.0
Řecko
64.0
0,58
8.0
14.5
26.5
Španělsko
62.5
1.35
10.7
31.2
39.4
Francie
69.2
2.11
11.0
12.3
43.3
Itálie
61.1
1.23
6.8
19.2
19.0
Kypr
75.4
0.42
4.1
11.7
44.7
Litva
65.0
0.61
29.9
13.9
30.1
Lotyšsko
64.4
0.80
15.3
8.7
40.6
Lucembursko
70.7
1.51
2.1
7.7
46.6
Maďarsko
60.4
1,00
6.6
11.2
23.9
Malta
59.9
0.57
0.2
36.8
21.1
Nizozemí
76.8
1.76
3.2
10.9
40.5
Rakousko
74.9
2.67
28.5
8.7
23.5
Polsko
64.6
0.61
7.9
5.3
32.8
Portugalsko
70.5
1.52
23.2
31.2
21.1
Rumunsko
63.3
0.58
20.4
16.6
16.8
Slovinsko
70.3
1.65
15.1
5.3
31.6
Slovensko
64.6
0.47
8.4
4.9
17.6
Finsko
73.0
3.72
30.5
9.9
45.9
Švédsko
78.7
3.71
44.4
10.7
43.9
Velká Británie
73.6
1.77
2.2
15.7
41.5
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/europe_2020_indicators/headline_indicators
Podle údajů z výše uvedené tabulky vidíme, že Německo již v minulém roce plnilo hranici zaměstnanosti osob ve věku 20 do 64 a překročilo hranici 75 %. V oblasti investic do výzkumu a vývoje je SRN dlouhodobě jednou z nejlepších v EU. Investice do výzkumu tvořily v roce 2009 2,68 % HDP a předpokládá se, že v dalších letech dále porostou. V oblasti klimatu a energie emise skleníkových plynů má rovněž vynikající výsledky. Emise se snížily oproti roku 1990 o 22,2 % (průměr EU se snížil o 11,3 %), podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie je 9,1 %, což se přibližuje 62
průměru EU, ale je třeba tento ukazatel v následujících letech ještě zvýšit. V oblasti vzdělání má Německo rovněž nadprůměrné výsledky. Podíl dětí ukončující předčasně základní vzdělání je 11,1 %, což se postupně blíží k požadované hranici 10 %. O něco negativnější je podíl vysokoškolsky vzdělaných osob, který zatím tvoří podíl pouze 29,4 % a je i pod průměrem EU. Co se týče posledního cíle, snížit podíl osob ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením, tvořily tyto osoby v Německu v roce 2009 20 % z celkového počtu obyvatel (průměr EU 23,1 %), podíl osob žijící v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce byl 10,8 % (průměr EU 9,0 %), podíl osob ohrožených chudobou a pobírající sociální transfery 15,5 % (průměr EU 16,3 %) a podíl nejchudších osob bez materiálního zajištění 5,4 % (průměr EU 8,1 %).104 Jak je patrné, Německo patří mezi úspěšné ekonomiky EU a patří mezi málo evropských zemí, které dosahují vyšší zaměstnanosti a produktivity zejména díky inovačním indikátorům.
3.3. Ekonomický růst a konvergence Hospodářský růst patří mezi další hlavní priority Lisabonského procesu, který ovlivňuje reformy jednotlivých hospodářských politik a dalších opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti EU. Pokud porovnáme reálný HDP zjistíme, že panují velké rozdíly mezi členskými státy. Dlouhodobě nejdynamičtější jsou nové členské země a nejpomalejší tempa růstu vykazují ze starých členských zemí právě velké ekonomiky, jako je Německo či Francie, které výrazně ovlivňují unijní průměr. Vývoj reálného HDP a HDP v paritě kupní síly za rok 2010 nám znázorňuje následující tabulka. Nejvyšší ekonomické úrovně měřené HDP na obyvatele dosahují Lucembursko, skandinávské státy a Německo, které dosahuje nadprůměrných hodnot, a to 116 % průměru EU. Růst reálného HDP v Německu byl minulý rok 3,8 % a byl po Švédsku druhý nejvyšší v EU.
Tabulka 19 - Růst reálného HDP a HDP per capita v PPP za rok 2010 HDP per capita v PPP105 (v %
Země
Růst reálného HDP (v %)
EU
1.6
100
Belgie
1.3
116
oproti průměru EU)
104
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=t2020_53 105 Údaje za rok 2009.
63
Bulharsko
0.7
44
Česká rep.
2.1
82
Dánsko
1.6
121
Německo
3.8
116
Estonsko
3.1
64
Irsko
-1.2
127
Řecko
-4.7
94
Španělsko
-0.5
103
Francie
1.1
108
Itálie
0.8
104
Kypr
0.6
98
Litva
0.4
52
Lotyšsko
2.9
Lucembursko
1.6
55 271
Maďarsko
1.4
65
Malta
3.5
81
Nizozemí
1.3
131
Rakousko
1.9
124
Polsko
3.7
Portugalsko
1.3
61 80
Rumunsko
-1.1
46
Slovinsko
0.9
88
Slovensko
3.8
73
Finsko
2.7
113
Švédsko
4.6
119
Velká Británie
0.6
112
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tsieb010
Růst německého hospodářství je dlouhodobě podporován spíše zesílením kapitálových toků a zvýšením investic do moderních technologií, zatímco pracovní vstup (míra nezaměstnanosti, délka pracovní doby atd.) vykazuje negativní přírůstek. Celková souhrnná produktivita ostatních faktorů vykazuje dlouhodobě růst. V následujících letech se předpokládá úspěšný vývoj celé EU, a to zejména díky rozvoji velkých kontinentálních ekonomik jako Francie nebo Německa, kde je velká domácí poptávka. Nicméně členská základna starých členských zemí nebude růst takovým 64
tempem jako nové členské země, a tak bude docházet k postupné konvergenci (pokud nezahrneme vyspělé Lucembursko). Pro budoucí vývoj Evropy bude taktéž důležitá zahraniční poptávka a investiční výdaje firem, které zlepšují podmínky na trhu práce. Co se týče regionálních rozdílů, v rámci EU také panuje značná diferenciace, kterou se EU snaží řešit pomocí svých hospodářských a regionálních politik. Na opatření pro podporu rozvoje v těchto oblastech, vysokou zaměstnanost a ochranu životního prostředí plynou největší prostředky ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti.106 Nejvyšších hodnot z hlediska úrovně HDP za rok 2009 dosahoval region NUTS 2107 Inner London (343), Luxembourg (279) a Brusel (216). Hned na čtvrtém místě se umístil německý region Hamburg. Vysokých hodnot dosahují i německé regiony Oberbayern (162) a Bremen (158), Hesensko či Bádensko-Wirtembersko. Nejchudším regionem jsou oblasti z nových členských zemí, a to konkrétně Meklenbursko-Přední Pomořansko. Hlavní město Berlín představuje 99 % unijního průměru.108 V Německu mezi starými a novými členskými zeměmi dochází postupně k částečnému snižování regionálních rozdílů. Přesto ale panují trendy, že se obyvatelé přesouvají spíše do starých spolkových zemí a do velkých měst, kde je soustředěna hospodářská aktivita. Výjimkou je však Berlín, který jako jediné město v EU dosahuje nižší ekonomické úrovně než je celostátní průměr. V SRN existují totiž vyspělejší centra s větším hospodářským růstem než Berlín, a to Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Mnichov. Výše uvedené informace nám vysvětlily proces reálné konvergence v rámci EU i v Německu samotném. Nyní přejdeme k vysvětlení konvergence nominální, která je klíčová pro hladké fungování hospodářské a měnové unie a spočívá ve sbližování vybraných měnových a fiskálních ukazatelů. K tomuto porovnání nám budou složit již výše zmíněná Maastrichtská konvergenční kritéria. V tabulce č. 20 můžeme vidět přehled tří měnových kritérií: cenové stability, vývoje dlouhodobých úrokových sazeb a účasti v evropském mechanismu směnných kurzů ERM II.
Nejprve se budeme zabývat kritériem cenové stability, které vyžaduje, aby průměrná míra inflace měřená v průběhu jednoho roku před šetřením, nepřekračovala 106
ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008, str. 58. 107 Územní jednotky na úrovni regionů. 108 http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/product_details/dataset?p_product_code=TGS00006
65
o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří zemí EU, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Cenový vývoj v Německu je dlouhodobě stabilní a udržuje se kolem 1 %. V oblasti úrokových sazeb v minulém roce byla průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba tří států s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability 3,2 % a německé sazby byly 2,72 %. Dlouhodobé úrokové sazby se vyvíjejí celkem stabilně, k mírnému snížení došlo pouze v prvních letech po přijetí eura v kombinaci s mírně zvýšenou inflací. Ve vztahu ke kurzové stabilitě, jak už bylo zmíněno dříve, spousta evropských zemí před přistoupením k eurozóně měla úzkou vazbu svých měn na německou marku (např. Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Francie nebo Rakousko) a udržovaly svou kurzovou politiku v užším fluktuačním pásmu. Po převzetí společné měny všechna měnová kritéria přestávají být relevantní, protože národní banky nemohou využívat úrokových sazeb ani měnového kurzu k ovlivňování agregátní poptávky. O to víc ovšem roste význam fiskální politiky, která se stává klíčovým nástrojem k ovlivnění národní ekonomiky.
Tabulka 20 - Plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií (údaje za rok 2010) Dlouhodobé úrokové
Země
Inflace v %
EU
2.1
3.83
Belgie
2.3
3.46
Ano
Bulharsko
3.0
6.01
Ne
Česká rep.
1.2
3.88
Ne
Dánsko
2.2
2.93
Ano109
Německo
1.2
2.74
Ano
Estonsko
2.7
-
Ano
Irsko
-1.6
5.74
Ano
Řecko
4.7
9.09
Ano
Španělsko
2.0
4.25
Ano
Francie
1.7
3.12
Ano
Itálie
1.6
4.04
Ano
sazby v %
109
Účast v ERM II
Dánsko má tzv. opt-out výjimku, která ho nezavazuje k přijetí společné měny euro. Je však členem ERM II, kde se zavázalo udržovat dánskou korunu v nižším fluktuačním pásmu vůči euru než u ostatních zemí, a to +/- 2,25 %.
66
Kypr
2.6
4.60
Ano
Litva
1.2
10.34
Ano110
Lotyšsko
-1.2
5.57
Ano
Lucembursko
2.8
3.17
Ano
Maďarsko
4.7
7.28
Ne
Malta
2.0
4.19
Ano
Nizozemí
0.9
2.99
Ano
Rakousko
1.7
3.23
Ano
Polsko
2.7
5.78
Ne
Portugalsko
1.4
5.40
Ano
Rumunsko
6.1
7.34
Ne
Slovinsko
2.1
3.83
Ano
Slovensko
0.7
3.87
Ano
Finsko
1.7
3.01
Ano
Švédsko
1.9
2.89
Ne
Velká Británie
3.3
3.36
Ne111
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/product_details/dataset?p_product_code=TEC00097
Vývoj dvou fiskálních kritérií: veřejného dluhu a deficitu veřejných financí a dále plnění Paktu stability a růstu v jednotlivých zemích EU můžeme vidět v následující tabulce. Co se týče měnových kritérií má Německo v posledních letech problémy s veřejným dluhem. V minulém roce dluh dokonce dosahoval až 83,2 % HDP, čímž se Německo zařadilo mezi největší „hříšníky“ tím, že výrazně přesáhlo povolenou hranici 60 % HDP. Německo nicméně využívá dovolených výjimek v Paktu stability a růstu, který povoluje překročení schodku, pokud vládní výdaje byly určeny na investice do vzdělávání, vědy a výzkumu a na podporu nových spolkových zemí. Podle mého názoru SRN má zřejmě ještě potenciál v budoucnu snížit poměr veřejného dluhu k HDP na rozdíl od jiných členských zemí EU. I přes vysoký veřejný dluh si Německo udržuje relativně nízký deficit rozpočtu v poměru k HDP, který pouze mírně přesahuje hranici 3 % .
110 111
Litva i Lotyšsko jsou zahrnuty do ERM II, ale nejsou členy eurozóny. Velká Británie má rovněž opt-out výjimku.
67
Tabulka 21 - Měnová kritéria za rok 2010 Země
Poměr veřejného dluhu k HDP Poměr deficitu veřejných v%
financí k HDP v %
EU
80.0
−6.4
Belgie
96.8
-4.1
Bulharsko
16.2
-3.2
Česká rep.
38.5
-4.7
Dánsko
43.6
-2.7
Německo
83.2
-3.3
Estonsko
6.6
0.1
Irsko
96.2
-32.4
Řecko
142.8
-10.5
Španělsko
60.1
-9.2
Francie
81.7
-7.0
Itálie
119.0
-4.6
Kypr
60.8
-5.3
Litva
38.2
-7.1
Lotyšsko
44.7
-7.7
Lucembursko
18.4
-1.7
Maďarsko
80.2
-4.2
Malta
68.0
-3.6
Nizozemí
62.7
-5.4
Rakousko
72.3
-4.6
Polsko
55.0
-7.9
Portugalsko
93.0
-9.1
Rumunsko
30.8
-6.4
Slovinsko
38.0
-5.6
Slovensko
41.0
-7.9
Finsko
48.4
-2.5
Švédsko
39.8
0.0
Velká Británie
80.0
-10.4
Zdroj: Vlastní tabulka na základě informací z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/government_finance_statistics/introduction
68
V souvislosti s eurozónou a rostoucím zadlužením některých evropských států bych zde uvedla i nově představený Pakt konkurenceschopnosti, který navrhla německá kancléřka Angela Merkelová spolu s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Pakt reagoval zejména na finanční krizi a dluhové problémy jednotlivých zemí a usiloval o dva cíle - záchranu zemí na okraji dluhové propasti skrze překlenovací úvěry a zavedení disciplíny, která by dalším krizím předcházela. Duo Merkelová-Sarkozy tvrdilo, že za současnou dluhovou krizi může právě pokles konkurenceschopnosti napříč EU. Kancléřka původně navrhovala vyšší ochranu společné měny výměnou za užší hospodářskou koordinaci eurozóny dle německých směrnic. Německo s Francií usilovaly také o vznik jednotného daňového základu pro firmy napříč celou eurozónou, ale po úpravách, které provedli tehdejší předseda Evropského parlamentu Van Rompuy a šéf Evropské komise José Barroso, z návrhu zmizely některé nejkontroverznější části. Patří mezi ně i výslovná zmínka o sjednocená daňového základu pro firmy, kterou nahradila velmi obecná verze.112 Na summitu v březnu 2011 však schválila eurozóna umírněnější verzi původního plánu tzv. Pakt pro euro. Jeho opatření mají již na národní úrovni vyloučit, aby hospodářsky stabilní státy riskovaly své prostředky kvůli dluhům neukázněných ekonomik. Hlavním koordinátorem fiskální politiky se stala Komise. Kromě dohledu nad státními rozpočty by měla Komise monitorovat i produktivitu práce v každé zemi a na ní navázaný růst platů. Pakt nicméně nadále obsahuje takzvanou „dluhovou brzdu“. Ta má státům striktně zakazovat překročení určité hranice rozpočtového schodku či celkové úrovně dluhu. Země EU by však nemusely přijímat změnu ústavy, která by jim přikazovala od určitého roku hospodařit s vyrovnaným či přebytkovým rozpočtem, tak jak ji v minulosti přijala německá vláda. V současné době o tomto Paktu panují stále diskuse na půdě evropském parlamentu a je předmětem ostré kritiky, která poukazuje na rozdíly mezi členskými státy, a na to, že se Pakt vzdaluje od původního plánu zvýšení konkurenceschopnosti.113 Mimo Pakt prozatím zůstává Česká republika, Velká Británie, Maďarsko a Švédsko. Přijetí Paktu pro euro mimo jiné znamená, že Evropská unie začne v zemích, které se k němu připojily, hlídat výši mzdových nákladů ve členských státech či udržitelnosti jednotlivých penzijních systémů.
112
http://www.financninoviny.cz/zpravy/cesko-zustane-spolu-s-dalsimi-tremi-staty-mimo-pakt-proeuro/613861 113 http://www.euroskop.cz/46/18566/clanek/pakt-pro-euro-vstric-dvourychlostni-evrope/
69
Závěr Spolková republika Německo je ekonomicky velmi silný stát a jeden z nejdůležitějších členů Evropské unie. Přesto, že počátky evropské ekonomické integrace jsou spojené zejména s přispíváním k poválečnému hospodářskému rozvoji a kontrolou německého průmyslu, postupně se ze západoevropského integračního procesu stávala jedna z nejdůležitějších organizací na světě a důležitý hráč na mezinárodním poli. Cílem mé diplomové práce bylo zhodnotit vliv evropské ekonomické integrace na hospodářský vývoj SRN a zároveň analyzovat významné postavení Německa jako člena EU. Německo bylo od počátku významným aktérem evropské ekonomické integrace a postupně se stávalo stále důležitější a klíčovou zemí v rámci postupně se rozvíjejícího integračního procesu. Německé hospodářství nebylo ovlivněné jen evropskou integrací, ale s růstem rozhodovacích pravomocí SRN v institucích EU docházelo i k německému vlivu na Evropská společenství. Německá ekonomika se díky hospodářské a finanční pomoci brzy vzpamatovala z poválečné recese a v průběhu let začala konkurovat do té doby silnému francouzskému hospodářství, a to nejen v oblasti průmyslu, ale dokonce i v zemědělství. Vzhledem k tomu, že vzájemná spolupráce mezi šesti zakládajícími členy EHS probíhala více než úspěšně, rozhodly se členské státy pro rozšíření nejen svých řad o nové země, ale i o prohloubení společného působení a rozšíření na další oblasti spolupráce. Jedním z hlavních cílů EHS bylo vytvoření celní unie a vnitřního trhu. Z postupné liberalizace obchodu mezi členskými státy plynulo členským státům i SRN mnoho výhod, došlo k růstu životní úrovně a také zaměstnanosti. I přes občasné ekonomické neshody a problémy, které postihly většinu evropských zemí se integrační vývoj v průběhu let vyvíjel velmi slibně. První vážnou zkouškou německé, potažmo i evropské politiky bylo německé sjednocení na počátku 90. let. Přesto, že vláda SRN dlouhodobě usilovala o připojení NDR, ostatní státy měly obavy zejména ze ztráty své dominantní pozice a z růstu váhy Německa. Nakonec ale ke sjednocení došlo a SRN se stala nejlidnatější zemí EHS a rozlohou třetí největší. Připojení hospodářsky zaostalých východoněmeckých regionů však Německu způsobilo spoustu vážných ekonomických problémů, ze kterých se stále vzpamatovává. Kromě růstu nezaměstnanosti a snížení produktivity práce sjednocení přineslo i větší zadlužení, kvůli vydaným finančním prostředkům na restrukturalizaci bývalé NDR. Veřejné finance jsou problémem 70
i v současnosti. Díky povolené výjimce v Paktu stability a růstu (výdaje na sjednocenou Evropu) sice překračuje povolený limit a celkové zadlužení není ve srovnání s ostatními státy tak markantní, nicméně domnívám se, že v německém hospodářství je ještě prostor pro jeho snížení. V nedávné době poznamenala německé i evropské hospodářství světová ekonomická krize. Německo, jakožto exportní velmoc, bylo velmi silně poznamenáno krizí, což se promítlo nejen do domácí ekonomiky, ale i do ekonomik ostatních evropských států navázaných na německé hospodářství. Nejvíce byl poznamenán zejména průmysl, který je stěžejní pro německé hospodářství. Hrubý domácí produkt dokonce poklesl o 5 %, což byl největší propad od německého znovusjednocení. V minulém roce však díky konjunkturním balíčkům a účinným reformám na trhu práce spolková republika vykázala nadprůměrný růst, což je sice velmi pozitivní zpráva, nicméně budoucí vývoj je stále nejistý. Spolková republika Německo v současné době těží hlavně ze své rozlohy a počtu obyvatel, což jí zaručuje větší zastoupení v institucích EU. Díky své politické i hospodářské síle ovlivňuje dění nejen v EU, ale zejména v eurozóně. Vzhledem k tomu, že v kontextu současné krize Německo významně pomohlo některým členům eurozóny a je největším plátcem do společného rozpočtu, umožňuje mu to ovlivňovat do jisté míry i další vývoj EU. Německá ekonomika v současnosti vykazuje rovněž vysoký růst HDP, zvýšení objemu exportu a nízkou míru inflace. V mezinárodním hodnocení je německá ekonomika hodnocena pozitivně i v oblasti konkurenceschopnosti díky velkému trhu, sofistikovanosti podnikání a inovacím Největším problémem SRN je nepružný trh práce a relativně vysoká nezaměstnanost zejména v nových spolkových zemí, kterou se však spolkové vládě daří pomocí reforem Agendy 2000 a reformám Harz udržet na relativně stabilní úrovni. Sociální systém navíc dále zatěžuje i nízká porodnost a rostoucí počet seniorů, což atakuje další prohloubení deficitu veřejných financí. Tento problém není pouze německý, ale i celoevropský. EU se snaží zvrátit tento negativní trend pomocí opatření, která se týkají důchodových systémů a snaží se zvýšit zaměstnanost populace v rámci Lisabonské strategie do roku 2020. Většinu opatření plní Německo v komparaci s ostatními státy EU podle mého názoru úspěšně, což dokládá vysoká zaměstnanost osob v produktivním věku i velký podíl investic do výzkumu a vývoje.
71
Doufejme, že je světová ekonomická krize již zažehnána, a že se německá i evropská ekonomika bude moci dále vyvíjet pozitivním směrem kupředu i v budoucnosti.
72
Literatura a další prameny Knižní zdroje ABRHÁM, Josef: Komparativní ekonomika EU (trendy, souvislosti a implikace pro ekonomickou governance), Vydavatelství MAC spol. s.r.o. Praha, 2008 ISBN 978-8086783-34-5 ADÁMKOVÁ, Vlasta, CIHELKOVÁ, Eva: Vnitřní trh Evropské unie, 1. vyd. VŠE, Praha, 2000, ISBN 80-245-0056-6 BIČ, Josef: Konkurenceschopnost a její měření (Bariéry konkurenceschopnosti), Nakladatelství Oeconomica Praha, 2008, ISBN 978-80-245-1444-4 BLUMENWITZ, Dieter: Denk ich an Deutschland, 1. vyd. München, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit 1989 CONRADT, David: Politics in Europe, Part III Germany, 1. vyd. Palgrave Macmillan Hampshire, 2002, ISBN 0-333-94883-I DDR: Werden und Wachsen, 1. vyd. Berlin, Dietz Verlag Berlin 1974 HARDACH, Karl: Witschaftsgeschichte Deutschlands im 20. Jahrhundert, 2. vyd. Vandenhoeck und Ruprecht Göttingen, 1979, ISBN 3-525-33380-3 KISTLER, Helmut: Die Bundesrepublik Deutschland – Vorgeschichte und Geschichte 1945-1983, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 1985, ISBN 3-923423-38-1 KOHL, Helmut: Chtěl jsem sjednocení Německa, 1. vyd. Nakladatelství Karolinum Praha, 1997, ISBN 80-7184-391-1 LARRES, Klaus: Germany since Unification – The Domestic and External Consequences, 1. vyd. Macmillan press LTD, Londýn 1998, ISBN 0-333-64981-8 MARTENS, Wilfried: První a druhá Evropa, Předmluva Helmut Kohl, 1. vyd. Panevropa, Praha, 1995, ISBN 80-85846-02-0
MORAVCOVÁ, Dagmar, PLECHANOVÁ, Běla, KREIDL, Jan: Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1991, 1. vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha, 2000, ISBN 80-86130-08-8 MÜLLER, Helmut: Dějiny Německa, 1. vyd. Nakladatelství Lidové noviny Praha, 1995, ISBN 80-7106-125-5 SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata: Böhmische Länder und die Integrationsbemühungen in Europa, 1. vyd. GRIN Verlag, 2010, ISBN 978-3-640-74191-5 73
STOLLREITHER, Konrad: Das vereinigte Deutschland, 1. vyd. München, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit 1991 STUCHLÍKOVÁ, Zuzana: Specifika ekonomických systémů členských států EU (Bariéry konkurenceschopnosti), Nakladatelství Oeconomica Praha, 2008, ISBN 978-80-245-14444 ŠAUER, Jaroslav: Německá otázka v evropské politice, 1. vyd. Nakladatelství Oeconomica Praha, 2005, ISBN 80-245-0940-7 ŠULC, Zdislav: Jak se zrodil západoněmecký „hospodářský zázrak“, 1. vyd. Nakladatelství práce Praha, 1990, ISBN 80-208-0077-8 TOMEŠ, Zdeněk a kol.: Hospodářská politika 1990-2007, 1. vyd. C. H. Beck Praha 2008, ISBN 978-80-7400-002-7 THIEL, Elke: Die Europäische Gemeinschaft, 4. vyd. München, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit 1989 VRŇÁKOVÁ, Irena: Hospodářský vývoj Spolkové republiky Německo se zaměřením na problémy nových spolkových zemí, Bakalářská práce - Vysoká škola ekonomická v Praze 2008 WEGNER, Manfred: Die Neuen Bundesländer in der EG, 1. vyd. Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 1993, ISBN 80-245-0940-7
Internetové zdroje: Bayerisches Staatsministerium für Wirtschaft, Infrastruktur, Verkehr und Technologie [online]. 2011 [cit. 2011-02-07]. Dostupné z WWW:
Bundesagentur für Arbeit [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: Bundesministerium für Finanzen [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: Bundesministerium für Wirtschaft und Technologie [online]. 2011 [cit. 2011-02-17]. Dostupné z WWW: Bundesregierung [online]. 2011 [cit. 2011-02-17]. Dostupné z WWW: Bundeszentrale für politische Bildung [online]. 2011 [cit. 2011-01-28]. Dostupné z WWW:
74
Businessinfo [online]. 2011 [cit. 2011-03-18]. Dostupné z WWW: CzechTrade [online]. 2011 [cit. 2011-03-05]. Dostupné z WWW: Český statistický úřad [online]. 2011 [cit. 2011-03-05]. Dostupné z WWW: Documentarchiv [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: Deutsche Geschichten [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: Deutsches historisches Museum Berlin [online]. 2011 [cit. 2011-02-17]. Dostupné z WWW: Deutsch-Tschechische Industrie- und Handelskammer [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: EurActiv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: Euroeconom [online]. 2011 [cit. 2011-03-05]. Dostupné z WWW: Europa – Portál Evropské unie [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: European Commission [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: European Parliement [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: Euroskop.cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: Eurostat [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: Finance.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-25]. Dostupné z WWW: Finanční noviny [online]. 2011 [cit. 2011-03-05]. Dostupné z WWW: Heritage Foundation cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: Hospodářské noviny [online]. 2011 [cit. 2011-01-31]. Dostupné z WWW: 75
Institut für Städtebau und Landesplanung (Universität Karlsruhe) [online]. 2011 [cit. 201101-25]. Dostupné z WWW: Landeszentrale für politische Bildung Baden-Württemberg: Europawahl 2009 [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: Ministerstvo zahraničních věcí ČR úřad [online]. 2011 [cit. 2011-03-08]. Dostupné z WWW: Netzwerk Europäische Bewegung Deutschland [online]. 2011 [cit. 2011-01-25]. Dostupné z WWW: Patria online [online]. [cit. 2011-04-22]. Dostupné z WWW: Peníze.cz [online]. [cit. 2011-03-12]. Dostupné z WWW: Soudní dvůr Evropské unie [online]. 2011 [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: Sozialleistungen [online]. 2011 [cit. 2011-01-25]. Dostupné z WWW: Statistische Ämter des Bundes und der Länder [online]. 2011 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: Statistisches Bundesamt Deutschland [online]. 2011 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: Tatsachen über Deutschland (Fakta o Německu) [online]. 2011 [cit. 2011-02-06]. Dostupné z WWW: Verfassungen Deutschlands [online]. 2011 [cit. 2011-01-25]. Dostupné z WWW: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí [online]. 2011 [cit. 2011-04-18]. Dostupné z WWW: Wahlen, Wahlrecht und Wahlsysteme věcí [online]. 2011 [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: World Economic Forum [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW:
76
Seznam tabulek Tabulka 1 - HDP, HNP a národního důchodu v letech 1950-1964 ....................................... 8 Tabulka 2 - Nezaměstnanost SRN v letech 1974-1977 ....................................................... 14 Tabulka 3 - Hospodářství jednotlivých zemí ES (údaje za rok 1987) ................................. 16 Tabulka 4 - Podíl příspěvků států ES na společném rozpočtu (v %) ................................... 18 Tabulka 5 - Vývoj HDP, HNP a národní důchod v SRN .................................................... 26 Tabulka 6 - Vývoj veřejných financí v mld. EUR ............................................................... 30 Tabulka 7 - Státní rozpočet a vládní dluh ............................................................................ 30 Tabulka 8 - Průměrná roční míra změny Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) .................................................................................................................................. 32 Tabulka 9 - Registrovaná nezaměstnanost........................................................................... 35 Tabulka 10 - Vývoj německého zahraničního obchodu v milionech EUR ......................... 42 Tabulka 11 - Vývoj HDP, HNP a národní důchod v SRN za posledních 5 let.................... 48 Tabulka 12 - Základní ukazatele německé ekonomiky za poslední tři roky ....................... 49 Tabulka 13 - Rozloha a demografická struktura EU ........................................................... 50 Tabulka 14 - Porodnost a střední délka života obyvatel EU................................................ 51 Tabulka 15 - Zaměstnanost v EU ........................................................................................ 55 Tabulka 16 - Žebříček konkurenceschopnosti zemí EU-27 v období 2010-2011 ............... 58 Tabulka 17 - Postavení zemí EU dle Indexu ekonomické svobody .................................... 59 Tabulka 18 - Plnění cílů Evropa 2020 – vybrané ukazatele (údaje z roku 2009) ................ 61 Tabulka 19 - Růst reálného HDP a HDP per capita v PPP za rok 2010 .............................. 63 Tabulka 20 - Plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií (údaje za rok 2010) ............ 66 Tabulka 21 - Měnová kritéria za rok 2010 .......................................................................... 68
77
Seznam grafů Graf 1 - Vývoz - Nové spolkové země ................................................................................ 25 Graf 2 - Vývoz - Staré spolkové země ................................................................................. 25 Graf 3 - Dovoz - Nové spolkové země ................................................................................ 25 Graf 4 - Dovoz - Staré spolkové země ................................................................................. 25 Graf 5 - Hlavní dovozní partneři SRN (údaje v mld. EUR) ................................................ 43 Graf 6 - Hlavní vývozní partneři SRN (údaje v mld. EUR) ................................................ 44
78
