Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů. Diplomová práce

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů

Diplomová práce

Tomáš Matošík

2010

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Komerční právo

Téma diplomové práce:

Srovnání zajištění obchodních smluv v české a německé právní úpravě

Autor diplomové práce: Tomáš Matošík Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Jiřina Kotoučová, Ph.D. Praha, prosinec 2010

-2-

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Srovnání zajištění obchodních smluv v české a německé právní úpravě“ vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a uvádím je v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne ………..

…………………... Podpis studenta

-3-

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Jiřině Kotoučové, Ph. D. za inspiraci, cenné rady a připomínky v průběhu zpracování této práce.

-4-

Obsah diplomové práce Úvod……………………………………………………………………. 7 Seznam zkratek………………………………………………………….10 2. Obecná charakteristika………………………………………………. 11 2.1. Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem v České republice 12 2.2. Vztah mezi BGB a HGB ve Spolkové republice Německo…………13 2.3. Vznik zajištění závazků a jejich stručná charakteristika……………15 2.3.1. Na základě právního úkonu……………………………………….15 2.3.2. Zajištění ze zákona………………………………….…………….17 2.4. Právní úprava zajištění v České republice…………………………..17 2.5. Právní úprava zajištění ve Spolkové republice Německo..………. ..19 3. Věcněprávní zajišťovací prostředky………………………………….20 3.1. Zástavní právo……………………………………………………. .21 3.1.1. Podstata zástavního práva………………………………………..21 3.1.2. Vznik zástavního práva…………………………………....…......23 3.1.3. Zákonné zástavní právo………………………………………….25 3.1.4. Práva a povinnosti účastníků zástavních smluv…………………..28 3.1.5. Uspokojení ze zástavy……………………………………………32 3.1.6. Zánik zástavního práva…………………………………………...38 3.2. Zadržovací právo…………………………………………………..40 3.2.1. Podstata zadržovacího práva…………………………………….40 3.2.2. Vznik zadržovacího práva……………………………………….42 3.2.3. Právní důsledky zadržovacího práva…………………………….44 3.2.4. Zánik zadržovacího práva………………………………………..46 4. Vybrané obligační zajišťovací prostředky…………………………..47 4.1. Smluvní pokuta……………………………………………………48 4.1.1. Podstata smluvní pokuty………………………………………..48 4.1.2. Vznik smluvní pokuty…………………………………………..50 4.1.3. Výše smluvní pokuty……………………………………………55 4.1.4. Splatnost smluvní pokuty……………………………………….59 4.2. Ručení…………………………………………………………….63 4.2.1. Podstata ručení …………………………………………………63

-5-

4.2.2. Vznik ručení…………………………………………………..64 4.2.3. Zákonné ručení………………………………………………..68 4.2.4. Práva a povinnosti účastníků………………………………….70 4.2.5. Zánik ručení…………………………………………………..73 4.3. Uznání dluhu…………………………………………………...75 4.3.1. Podstata uznání dluhu………………………………………..75 4.3.2. Vznik uznání dluhu…………………………………………..76 4.3.3. Forma uznání dluhu………………………………………......77 4.3.4 Předmět uznání dluhu…………………………………………80 5. Shrnutí nejvýraznějších rozdílů…………………………………..82 5.1. Zástavní právo………………………………………………….82 5.2. Zadržovací právo……………………………………………….84 5.3. Smluvní pokuta…………………………………………………85 5.4. Ručení………………………………………………………….87 5.5. Uznání závazku…………………………………………………88 Závěr………………………………………………………………..90 Seznam literatury a použitých zdrojů………………………………93

-6-

Úvod Hospodářský rozvoj lidské společnosti závisí na směně statků, která je uskutečňována v určitém právním prostředí. Každý, kdo vstupuje do obchodního vztahu, musí zvážit rizika, která vyplývají z finanční situace a solidnosti protistrany. K tomu, aby se věřitel v případě neochoty či neschopnosti dlužníka splnit svůj závazek z obchodní smlouvy vyhnul finančním potížím, existuje v obchodním právu institut zajištění závazků. Rozvoj mezinárodního obchodu, ovlivňovaný snahou o snižování nákladů a zvyšování ekonomické efektivnosti, s sebou postupně přinesl nejenom potřebu znalosti cizích právních systémů, ale zároveň snahu o unifikaci či harmonizaci právních systémů v určitých oblastech. Právní systémy se vyvíjely stejně, jako se vyvíjela lidská společnost, a proto můžeme v právní teorii pozorovat několik různých právních systémů. Při jejich vývoji hrály podstatnou roli historické dědictví, ideologický směr a politické, kulturní a společenské prostředí, které se následně projevily při vytváření právních systémů a pravidel. V dnešní době můžeme rozlišit tři velké právní skupiny, které mají podobné charakteristické rysy. Jedná se o skupinu kontinentálního práva, angloamerického práva a islámského práva. Zde je možné vidět, jak se hospodářství a právo postupem času rozvíjelo a jak různé mocnosti využívaly svého postavení a rozšiřovaly svůj vliv. Co se týká právních systémů uvnitř jednotlivých skupin, tak tyto systémy nejsou ani zdaleka homogenní a vykazují velké rozdíly, které hrají podstatnou roli při uzavírání smluv s mezinárodním prvkem. Jelikož se mezinárodní obchod neustále rozvíjí, na trh nepřetržitě vstupují jak stávající tak nové společnosti i jednotlivci, je v zájmu jejich vstupu na trh znát, především při uzavírání obchodních smluv, též cizí právní prostředí, aby samy mohly předcházet případným právním sporům. Za tímto účelem je vhodné zkoumat a vzájemně porovnávat různé právní systémy. Cílem této diplomové práce je srovnání české a německé právní úpravy v oblasti zajištění obchodních smluv. Na úvod musím konstatovat, že oba systémy, jak český tak německý, vycházejí z kontinentálního právního pojetí, a proto se v mnohém vzájemně podobají. Přesto však

-7-

i přes snahu Evropská unie o unifikaci a harmonizaci právních systémů členských států EU zde na druhé straně existují rozdíly, na které bych chtěl v této práci upozornit. Vzhledem k probíhající světové finanční a ekonomické krizi a s ohledem na skutečnost, že Spolková republika Německo je největším obchodním partnerem České republiky, jsem si zvolil téma mé diplomové práce právě z oblasti institutu zajištění obchodních smluv, který nabývá dle mého mínění nejen v době krize a i v běžné každodenní praxi stále většího významu při právní ochraně věřitelů. V první části této diplomové práce se formou komparace zabývám obecnou charakteristikou institutu zajišťovacích instrumentů, přičemž zde není zapomenuto ani na právní úpravu závazkových vztahů. V rámci obecné charakteristiky jsou uvedeny jednotlivé zajišťovací instrumenty a jejich právní úprava. Dále je zde pojednáno o vzniku zajištění závazkových vztahů. Instituty, které nejsou v další části této práce analyzovány, jsou v této části stručně charakterizovány. V druhé části této diplomové práce jsem se zaměřil na porovnání věcněprávních zajišťovacích prostředků v české a německé právní úpravě. Mezi věcněprávní prostředky patří zástavní právo k věcem, zastavení pohledávky, podzástavní právo, zástavní právo k obchodnímu podílu a zadržovací právo. Vzhledem k obsahu práce jsem se zaměřil na zástavní právo a zadržovací právo. Ve třetí části se zabývám srovnáním obligačních zajišťovacích prostředků taktéž z hlediska české a německé právní úpravy. Mezi zajišťovací prostředky obligační povahy, které jsou využívány v obchodních závazkových vztazích, patří smluvní pokuta, ručení, dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zajišťovací převod práva, zajišťovací postoupení pohledávky, bankovní záruka a uznání závazku.1 Oblast obligačních zajišťovacích prostředků je velice široká, proto jsem se zaměřil na smluvní pokutu, ručení a uznání závazku. Zbývající instrumenty jsou zmíněny v první části této diplomové části, která se věnuje obecné charakteristice zajišťovacích instrumentů. Ve čtvrté části jsem se pokusil shrnout nejvýznamnější a nejvýraznější rozdíly právní úpravy zajišťovacích prostředků v českém a německém právu. Obě dvě právní úpravy jsou si v mnoha oblastech podobné, což odpovídá harmonizaci předpisů členských států Evropské unie. Na druhou stranu zde ale existují v některých oblastech rozdíly, které je potřeba znát, neboť neznalost těchto odlišností může mít pro 1

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 238 a 245

-8-

jednotlivce či obchodní společnosti neblahé následky a ve svém důsledku může vést k nemalým finančním ztrátám. Závěrem této kapitoly bych chtěl uvést, že cílem této diplomové práce není ucelený a podrobný výklad německé a české právní úpravy zajištění obchodních smluv, nýbrž snaha o srovnání dvou právních systémů, které se v běžné obchodní praxi téměř každodenně střetávají. Proto jsem se zaměřil především na vystihnutí a charakteristiku nejvýznamnějších rozdílů při současném poukázání na shodné prvky těchto dvou právních úprav týkajících se otázky zajištění obchodních smluv.

-9-

Seznam zkratek ADHGB – Allgemeines Deutsche Handelsgesetzbuch AGBG – Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch ASPI – Automatizovaný systém právních informací BGB – Bürgerliches Gesetzbuch – Německý občanský zákoník HGB – Handelsgesetzbuch – Německý obchodní zákoník OBCHZ – Obchodní zákoník OSŘ - Občanský soudní řád OZ – Občanský zákoník ZCP – Zákon o cenných papírech ZPO – Zivilprozessordnung – Německý občanský soudní řád ZVD – Zákon o veřejných dražbách

- 10 -

2. Obecná charakteristika V každém právním vztahu vyplývajícím z obchodní smlouvy má zavázaný, neboli dlužník povinnost poskytnout oprávněnému z tohoto vztahu – věřiteli protiplnění, čímž splní svojí právní povinnost. V době vzniku závazkového vztahu samozřejmě ještě povinnost dlužníka splněna není a věřitel, jak již samo jeho označení napovídá, pouze věří a očekává, že dlužník svůj závazek splní, že jeho pohledávka bude uspokojena.2 Věřitel si nikdy nemůže být jistý, zda bude mít dlužník v okamžiku splatnosti dostatek prostředků na splnění své smluvní povinnosti. Tato nejistota ohledně budoucího vývoje, kterou má každý racionálně uvažující věřitel, se negativně odráží v jeho ochotě realizovat nové projekty, uzavírat nové obchodní smlouvy či vstupovat do investičních příležitostí, které jsou nezbytné pro jeho další existenci a v konečném výsledku by mohly přispět k ekonomickému růstu a hospodářskému rozvoji. Pro případ, že dlužník nebude schopen či ochoten řádně a včas splnit svůj závazek, může se věřitel obrátit na veřejnou moc, tím že podá žalobu u soudu, kterou se domáhá svého nároku na uspokojení pohledávky. Tato cesta domáhání se svého nároku, může být poměrně zdlouhavá a záleží pouze na soudu a na právním řádu, podle kterého se bude rozhodovat, zda uloží dlužníkovi povinnost splnit svůj závazek, ke kterému se uzavřením smlouvy zavázal či nikoliv. Pokud by soud dlužníkovi nařídil uhradit svůj závazek, je na místě také otázka, zda to bude v době, kdy to pro věřitele bude ekonomicky potřebné či zda to bude v době, kdy už tento příkaz nebude mít pro věřitele větší význam. Další možností věřitelů, jak se chránit před neochotou či neschopností dlužníků plnit své povinnosti vyplývající z uzavřených obchodních smluv je využití institutu zajištění obchodních závazků, který je upraven jak v českém, tak i německém právním řádu. Z hlediska právní ochrany věřitelů v českém právním řádu můžeme na zajištění obchodním smluv nahlížet v širším či užším smyslu. Pokud bychom měli na mysli zajištění v širším smyslu, je nutné mezi zajišťovací prostředky zahrnout jakýkoliv právní prostředek, který posílí právní postavení věřitele v jeho vztahu vůči dlužníkovi. Mezi takovéto prostředky patří v českém právním řádu smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, přijetí směnečného závazku, pokud 2

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 237

- 11 -

dlužník vystaví směnku vlastní, složení finančních prostředků a listin do úřední, notářské či advokátní úschovy.3 Co se týká zajištění obchodních smluv v užším smyslu, tak zde se jedná pouze o právní úpravu zajištění obchodních závazkových vztahů, která je obsažena v obchodním a občanském zákoníku. Můžeme říci, že obchodní a občanský zákoník nabízejí poměrně velkou škálu právních prostředků k zajištění řádného splnění závazku. Záleží jen na osobě podnikatele, zda se při nároku na uspokojení pohledávek rozhodne pro soudní či právní cestu. Ve Spolkové republice Německo obsahuje právní úpravu zajištění obchodních závazkových vztahů především německý občanský zákoník a německý obchodní zákoník. Obchodně závazkové vztahy ve Spolkové republice Německo jsou kromě obchodního a občanského zákoníku upraveny dále zákonem o akciové společnosti4 či zákonem o společnosti s ručením omezeným5, které také upravují v určitých částech problematiku zajištění závazků, avšak v této diplomové práci se budu zabývat pouze zajišťovacími prostředky obchodních smluv, které obsahuje německý občanský a obchodní zákoník.

2.1. Vztah mezi obchodním a občanským zákoníkem v České republice Občanský zákoník (OZ)6 je základní právní pramen zajištění závazků v České republice, neboť jeho osmá část upravuje závazkové vztahy. Obchodní zákoník (dále jen OBCHZ)7 představuje speciální právní úpravu některých zajišťovacích prostředků pro obchodní vztahy vznikající mezi podnikateli, které jsou upraveny v jeho třetí části. V případě, že se jedná o obchodní závazkové vztahy, je nutné nejdříve použít úpravu obsaženou v OBCHZ. Pokud ten takovou úpravu obsahuje, použije se mezi podnikateli odlišná úprava zajištění v OBCHZ, protože ten má ve vztahu k OZ přednost, zatímco pro ostatní vztahy zůstává v platnosti úprava zajištění v OZ. Některé zajišťovací instrumenty jsou na druhou stranu obsaženy pouze v OZ, a proto se použije tato úprava v souladu s §1 odst. 2 OBCHZ i v obchodních závazkových vztazích. 3

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 237 Aktiengesetz 5 Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung 6 Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 7 Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, v platném znění pozdějších předpisů 4

- 12 -

Aplikovatelnost občanského zákoníku či obchodního zákoníku je v České republice založena na objektivním principu, jehož základem je obchod jako takový.

2.2. Vztah mezi BGB a HGB ve Spolkové republice Německo Ve státech na území dnešního Německa byl stav legislativní úpravy obchodního práva až do poloviny 19. století nevyhovující. Právní a zákonná úprava obchodních vztahů vykazovala značné rozdíly. Jako typický příklad rozdílné úpravy je možno nahlížet na právní úpravu obchodních vztahů na území tzv. dědičných německých zemí rakouských, včetně Čech, Moravy a rakouského Slezska.8 Na konci 19. století dochází k vytvoření nové úpravy, při které byly sepsány jak německý občanský zákoník, tak i nový obchodní zákoník. Das Bürgerliche Gesetzbuch, občanský zákoník, (dále jen BGB), vstoupil v platnost dne 1. ledna 19009 a ve své době se jednalo o nadčasový občanský zákoník, protože jako první zákoník se zabýval a definoval pojmy jako právnická a soukromá osoba, spotřebitel či podnikatel. Obchodní závazkové vztahy jsou upraveny ve druhé knize a právní úprava věcných práv je obsažena v knize třetí tohoto zákoníku. Zajímavé je, že i dnes ve 21. století platí ve Spolkové republice Německo stále tento původní občanský zákoník, který má navíc i stále celkem nezměněnou strukturu. Z hlediska obsahové stránky se postupem času samozřejmě občanský německý zákoník vyvinul v souladu s evropským, světovým a společenským rozvojem. Původní německý obchodní zákoník vycházel z francouzského vzoru „Code de Commerce“, který byl založen na objektivním principu, jehož podstatou je obchodní činnost jako taková, což znamená, že pro použití obchodního zákoníku je rozhodné, jaký obchod je realizován a nezáleží na tom, zda je obchod uskutečňován mezi obchodníky či nikoliv. Tento přístup byl však uplatněn pouze v původním Všeobecném německém obchodním zákoníku ADHGB, Allgemeines Deutsche Handelsgesetzbuch. V dnešní době platný Das Handelsgesetzbuch, obchodní zákoník, (dále jen HGB)10 byl vyhotoven 10. května 1897 a vstoupil v účinnost společně s občanským zákoníkem dne 1. 1. 1900. Němečtí zákonodárci se jeho schválením rozhodli pro cestu obchodní práva založeného na subjektivním principu, což je princip založený na osobě obchodníka a

8

Eliáš, Bejček, Hajn, Ježek a kolektiv: Kurs obchodního práva, Obecná část- Soutěžní právo; C. H. Beck; Praha; 2007 str. 27 9 Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str. 383 10 Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str. 652

- 13 -

znamená, že pro aplikaci HGB je podstatné, zda jsou všichni účastníci právního vztahu obchodníky ve smyslu § 1 a násl. HGB, který definuje pojem obchodník ze zákona. Pod pojmem obchodník se v německém obchodním právu rozumí hned tři typy obchodníků a to „Istkaufmann“, „ Kannkaufmann“ a „ Formkaufmann“. Ustanovení § 1 HGB definuje pojem „Istkaufmann“ - obchodník ze zákona, jako osobu která provozuje obchodní živnost. Tato osoba je potom považována za obchodníka ze zákona. Obchodní živnost je jakákoliv provozovaná živnost. Výjimky tvoří pouze živnosti, jejichž druh či rozsah nepožaduje provozování obchodnickým způsobem. Druhým typem obchodníka je dle § 2 HGB „ Kannkaufmann“, což je obchodník z vlastní vůle. Jedná se o obchodníka, jehož provozování živnosti není dle §1 HGB považováno za obchodní živnost, ale tento obchodník platí za obchodníka dle § 1 HGB, pokud se nechá na vlastní žádost zapsat do obchodního rejstříku. Třetím typem obchodníka je „Formkaufmann“ – lze přeložit jako obchodník formou. Jak již název napovídá, jedná se o obchodníka formou, což znamená, že na tyto právní subjekty je aplikován obchodní zákoník nikoliv z důvodu jejich předmětu podnikání, ale z důvodu jejich právní formy. Na základě ustanovení § 6 HGB patří do této skupiny obchodní společnosti. Stejně jako BGB má i HGB více než sto let stejnou strukturu a vyvíjí se pouze obsahová stránka tohoto právního předpisu. Obchodní vztahy jsou upraveny v knize čtvrté. Vzhledem k tomu, že jak německý právní řád, tak i český právní řád vychází z kontinentálního pojetí práva, je BGB ve Spolkové republice Německo a OZ v České republice obecnou právní normou soukromého práva. HGB ve Spolkové republice Německo a OBCHZ v České republice představují vůči nim úpravu speciální. K tomu je nutné ještě dodat, že existují oblasti, které jsou upraveny v obou právních systémech výlučně obchodním či občanským zákoníkem. Z uvedeného vyplývá, že podstatným rozdílem obou právních systémů je skutečnost, že v České republice o aplikovatelnosti rozhoduje objektivní princip, jehož základem je obchod jako takový, kdežto ve Spolkové republice Německo princip subjektivní, který vychází z osoby podnikatele. Je zřejmé, že aplikace občanského a

- 14 -

obchodního zákoníku představuje v obou zemích značně komplikovanou a nejednotnou problematiku, při které se musí zohlednit ještě další související právní předpisy.

2.3. Vznik zajištění závazků a jejich stručná charakteristika Zajištění uzavíraných obchodním smluv ovlivňují různé právní skutečnosti. K nejčastějším způsobům vzniku zajištění v soukromém obchodním právu patří bezpochyby zajišťovací smlouva, to je zajištění na základě právního úkonu. 2.3.1. Na základě právního úkonu Zajištění obchodních smluv může vzniknout na základě jednostranného či dvoustranného právního úkonu. Mezi jednostranné právní úkony patří v České republice a ve Spolkové republice Německo uznání závazku dlužníkem a zadržovací právo. Uznání závazku dlužníkem je v České republice upraveno v § 323 OBCHZ, kde je stanoveno, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Uznání závazku ve Spolkové republice Německo je upraveno v ustanovení § 781 BGB, ve kterém je stanoveno, že uznání závazku vzniká uzavřenou dohodou smluvních stran, ve kterém dlužník věřiteli prohlásí, že uznává svůj dluh. Retence neboli zadržovací právo je v České republice upraveno v § 175 a násl. OZ. Dle české úpravy má zadržovací právo vůči cizí věci ten, kdo je povinen tuto věc vydat, avšak zároveň má vůči tomu, komu má věc vydat, splatnou pohledávku.11 Ve Spolkové republice Německo je toto právo upraveno jak v obchodním, tak i občanském zákoníku. Obecná úprava zadržovacího práva je upravena v ustanovení § 273 BGB. Ve své podstatě se velmi podobá české právní úpravě, neboť dle tohoto ustanovení přiděluje zadržovací právo dlužníkovi, pokud má z téhož právního vztahu vůči věřiteli nárok na plnění, potom může dlužník plnění odepřít, dokud své závazky nesplní věřitel. Rozšířením právní úpravy zadržovacího práva v BGB je právní úprava

11

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 244

- 15 -

uvedená v § 369 HGB, která se aplikuje na dvoustranný obchodnický obchod dle §1 HGB, který jsem objasnil v části 2. 2. této diplomové práce. Mezi typické dvoustranné právní úkony v České republice a v Spolkové republice Německo patří uzavření zástavní smlouvy a dohoda o smluvní pokutě. Zástavní právo je v České republice upraveno v ustanovení § 152 OZ a slouží k „zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který ji odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.“ Německá právní definice zástavního práva je upravena v ustanovení § 1204 BGB, který stanoví, že movitá věc může být z důvodu zajištění pohledávky zatížena zástavním právem, tím, že věřitel je oprávněn uspokojit svoji pohledávku z této věci. Smluvní pokuta je v České republice právně upravena v ustanovení § 544 a 545 OZ a s určitými odchylkami, které stanoví obchodní zákoník v § 300 až 302, platí i pro obchodní závazkové vztahy. Smluvní pokutu lze definovat jako peněžní plnění dlužníka pro případ nesplnění nebo pouze částečného splnění jeho povinnosti a je v českém právní úpravě upravena jak v obchodním, tak i v občanském zákoníku, s tím, že právní úprava v obchodním zákoníku není samostatnou úpravou, ale pouze doplněním objektivní povinnosti o případné snížení smluvní pokuty a o důsledky odstoupení od smlouvy.12 V německé právní úpravě je smluvní pokuta upravena v § 339 BGB dle které, slíbí-li dlužník věřiteli pro případ, že nebude schopen splnit v plné výši své závazky, zaplacení určité peněžní částky jako pokuty, tak tato pokuta nabývá účinnosti, pokud dlužník protahuje splnění závazku. I přesto, že ustanovení § 339 BGB vymezuje smluvní pokutu jako peněžité plnění, může být ve Spolkové republice Německo smluvena i jako nepeněžité plnění, jak je stanoveno v § 342 BGB, dle kterého může být předmětem smluvní pokuty v německé právní úpravě i jiné plnění. Všechny zajišťovací smlouvy mají akcesorickou povahu, neboť jejich uzavření je možné pouze tehdy, pokud existuje nějaký hlavní právní vztah. Z toho vyplývá, že zajištění, pokud má být platné, nemůže existovat samo o sobě, z čehož je zřejmé, že zaniká společně s pohledávkou, která byla zajištěna. Neplatí to však opačně, protože

12

Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str. 274

- 16 -

zánik závazku vedlejšího (např. ručení) nemá vliv na další existenci hlavního závazku.13 V platné zajišťovací smlouvě musí být tedy přesně vymezeno, jaké povinnosti na sebe bere osoba, která zajištění věřiteli poskytuje a jaký je vztah mezi zajištěním a hlavním právním vztahem. Vzájemná práva a povinnosti mezi věřitelem a osobou poskytující zajištění jsou určující pro zajišťovací smlouvu. 2.3.2. Zajištění vzniklé ze zákona Zákonné zástavní právo má v ČR dle § 535 OBCHZ ze zákona skladovatel na skladované věci, dokud se u něj nachází. Na základě § 608 a 628 odst. 1 OBCHZ má zástavní právo zasilatel a dopravce k zásilce, pokud je zásilka stále u nich nebo s ní mohou nakládat. Banka má k zajištění svých práv ze smlouvy o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot zástavní právo k předmětu uložení, dokud se u ní nachází, jak je stanoveno v § 707 OBCHZ. Německý obchodní zákoník v § 368, ve kterém je upraveno zástavní právo, přidělil zákonné zástavní právo komisionáři, zasilateli, skladovateli a dopravci. Zasilatel, skladovatel a dopravce mají zástavní právo, dokud mohou se zbožím disponovat. Je vidět, že úprava zajištění vzniklého ze zákona je velice podobná. Kromě zákonného zástavního práva zná česká právní úprava zajištění ještě úpravu zákonného ručení dle OBCHZ, kde například podle § 627 má přijetí zásilky za následek vznik ručení příjemce za pohledávky dopravce vůči odesílateli ze smlouvy, která se týká přepravy převzaté zásilky.14

2.4. Právní úprava zajištění v České republice Jak již bylo v úvodu uvedeno, hlavním pramenem právní úpravy zajištění obchodních smluv je v České republice občanský zákoník. Obchodní zákoník představuje z hlediska zajištění závazků speciální právní úpravu některých zajišťovacích prostředků pro obchodní závazkové vztahy vznikající

13

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI; Praha; 2007, str. 2 14 Zpracováno podle Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní Závazky; C. H. BECK; Praha; 2007; str. 127-129

- 17 -

mezi podnikateli. Instituty zajištění obchodních smluv můžeme rozčlenit do čtyř charakteristických skupin. Pro první skupinu jsou charakteristické instituty, které jsou upraveny pouze OZ. Mezi ně patří zástavní právo (§ 152-174), zadržovací právo (§ 175 – 180), dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů (§ 551), zajišťovací převod práva (§553) a zajišťovací postoupení pohledávky (§554). Všechny tyto zajišťovací instituty jsou aplikovatelné i v rámci zajištění obchodních závazkových vztahů. Pro druhou skupinu jsou charakteristické instituty, které řeší primárně OZ, ale pro oblast obchodněprávních závazkových vztahů je tato úprava doplněna OBCHZ. Mezi tyto instituty patří smluvní pokuta, která je upravena v § 544 a násl. OZ, avšak tato obecná právní úprava je použitelná pouze v občanskoprávních závazkových vztazích. Pro oblast obchodněprávních závazkových vztahů je tato úprava doplněna či upravena v ustanoveních § 300 a násl. OBCHZ. Třetí skupinu tvoří zajišťovací instrumenty, které mají obecnou právní úpravu v OZ, avšak při aplikace na obchodněprávní závazkové vztahy je nutno použít komplexní úpravu v OBCHZ, přičemž ustanovení v OZ nelze použít ani podpůrně. Mezi tyto instrumenty se řadí ručení a uznání dluhu resp. závazku. OBCHZ používá v § 323 termín uznání závazku a umožňuje i konkludentní uznání závazku za situace, kdy dlužník platí úroky z dlužné částky.15 Instrument uznání dluhu je použit v OZ a v § 558 je stanoveno, že uznání dluhu musí být provedeno písemnou formou a dluh v době uznání stále trvá. U promlčeného dluhu má takovéto uznání tento právní následek, jen tehdy, věděl-li uznávající o tom, že uznávaný dluh už byl promlčen. Poslední skupinou, kterou je možno z hlediska právní úpravy charakterizovat, jsou instituty způsobu zajištění závazků, které jsou upraveny pouze v OBCHZ, jako speciální zajišťující prostředek pro závazky vznikající z obchodních smluv. Jako příklad můžeme uvést bankovní záruku, která je upravena v ustanoveních § 313-322 OBCHZ.16 Bankovní záruka je zvláštním typem ručení a vzniká podle ustanovení § 313 OBCHZ „ písemným prohlášením banky, neboli ručitele, v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba, nejčastěji dlužník, nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky 15

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 251 Zpracováno na základě: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik Obchodních závazků; ASPI; Praha; 2007, str. 2 - 3 16

- 18 -

stanovené v záruční listině.“ Jestliže bankovní záruku potvrdí jiná banka, může věřitel na základě § 315 OBCHZ uplatnit nároky z bankovní záruky vůči kterékoliv z těchto bank. Záruční listina musí dále obsahovat údaj o určité částce, do jejíž výše se banka zavazuje ručit, jinak by se nejednalo o závazek z bankovní záruky, ale o prostou formu ručení za závazek.17

2.5. Prameny právní úpravy zajištění v Spolkové republice Německo Ve Spolkové republice Německo je právní úprava zajištění obchodních smluv stejně jako v České republice obsažena ve dvou základních právních předpisech a to v německém občanském a německém obchodním zákoníku, přičemž v německém právním řádu je většina zajišťovacích instrumentů upravena v obou zákonících. Podobně jako v českém právním systému se i v německém právním řádu objevují zajišťovací instituty podobného typu. Jako příklad je možno uvést smluvní pokutu, která je upravena v § 348 HGB a zároveň v ustanovení § 339 a násl. BGB. Zástavní právo je obecně upraveno v § 104 BGB, přičemž HGB v ustanovení § 368 obsahuje speciální právní úpravu zástavního práva pro obchodněprávní vztahy. Zadržovací právo je upraveno v § 273-274; § 772773; § 1000 BGB, tak i v § 369-372 HGB. Institut ručení je obecně upraven v ustanovení § 771 a násl. BGB, přičemž pro oblast obchodněprávních vztahů je dále upraven v § 349 HGB. Závěrem bych rád zmínil ještě bankovní záruku. I přesto, že je bankovní záruka často využívaným zajišťovacím institutem v oblasti mezinárodního obchodu, protože tento obchod s sebou přináší větší riziko nesplnění závazků než vnitrostátní obchod, neobsahuje německé obchodní právu ucelenou úpravu bankovní záruky. Ve Spolkové republice Německo se bankovní záruka řídí obecnými pravidly závazkového práva, které obsahuje občanský zákoník a zásadou smluvní volnosti. Při sjednání bankovní záruky je nutné dále brát ohled na soudní judikaturu v právních otázkách týkajících se ručení. Sjednání bankovní záruky nepodléhá dle německé právní úpravy schválení a banka nemá ani ohlašovací povinnost.18

17

Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str. 240 18 Zpracováno podle: www.hypovereinsbank.de/.../pdf/garantiebroschuere-2007-06.pdf náhled 14. 9. 2010

- 19 -

Právní úprava zástavního práva se Spolkové republice Německo ve své podstatě koresponduje s obecnou právní úpravou zástavního práva v České republice, která je ustanovena v OZ. Obě právní úpravy se liší například ve způsobu zpeněžení zástavy, čímž se budu podrobněji zabývat v další části této diplomové práce. Úprava zadržovacího práva v ČR je komplexní v OZ, zatímco v německém právním řádu je obsažena jednak v § 273-274; § 772-773; § 1000 BGB, tak i v § 369-372 HGB. Také institut ručení je upraven pro obchodnické vztahy v § 349 HGB a obecnou úpravu obsahuje BGB v § 771 a násl., což je shodné s právní úpravou v ČR. Právní úprava bankovní záruky se v obou srovnávaných právních systémech, i přesto, že obě dvě úpravy vycházejí z obecné právní úpravy ručení, podstatně liší. V České republice je nutné při sjednávání bankovní záruky aplikovat obchodní zákoník, který obsahuje podrobnou úpravu. Ve Spolkové republice Německo není bankovní záruka samostatně upravena jako zajišťovací institut a právní vztahy se řídí obecnou úpravou závazkových vztahů a judikaturou. Z pohledu mezinárodního obchodu a postavení Spolkové republiky Německo v ekonomickém žebříčku je tato volná právní úprava bankovní záruky poněkud překvapivá. Při praktické aplikaci zajišťovacích instrumentů v situacích hospodářského života je podstatné zohlednit jejich výhody a nevýhody. Jistou výhodou zajištění závazků pomocí právní cesty zajištění obchodních smluv je skutečnost, že je možné použít více institutů zároveň. Některé instituty mají velice podrobnou právní úpravu, ať už v OZ či v OBCHZ, a proto je důležité řádně promyslet a prozkoumat, který zajišťovací instrument bude nejvíce vyhovovat dané ekonomické či právní situaci.

3. Věcněprávní zajišťovací instrumenty Po obecné charakteristice zajišťovacích instrumentů budu v této části mé diplomové práce věnovat pozornost věcněprávním zajišťovacím institutům. Z důvodu rozsahu práce jsem se zaměřil na problematiku zástavního a zadržovacího práva, které jsou i z hlediska použití v praxi nejčetnější.

- 20 -

3.1. Zástavní právo Zástavní právo je mimořádně důležitým institutem zajištění obchodních smluv a i proto patří mezi nejvyužívanější zajišťovací instrumenty. Zástavní právo se řadí mezi práva věcná, která mají absolutní povahu, takže působí nejen ve vztahu mezi účastníky konkrétního závazkového vztahu, nýbrž i vůči třetím osobám. Zástavní právo patří k právům k cizím věcem.19 Zástavní právo jako zajišťovací instrument slouží k zajištění splatné pohledávky.

3.1.1. Podstata zástavního práva Zástavní právo existuje společně s hlavním právním vztahem, jímž je vztah mezi závazkovým dlužníkem a zástavním věřitelem a kromě zajišťovací funkce plní i funkci uhrazovací, z čehož vyplývá, že zástavní právo sleduje právní osud zajišťované pohledávky. Podstata zajišťovací funkce je skutečnost, že zástavnímu dlužníkovi hrozí majetkový postih, který se rovná ztrátě vlastnictví k zastavené věci, pokud řádně a včas neuhradí svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli. Podstatu uhrazovací funkce lze spatřovat v tom, že zástavní věřitel má právo uspokojit po splatnosti řádně nesplacenou část zástavní pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, aniž by se musel domáhat jejího uspokojení z ostatního majetku dlužníka.20 Definici zástavního práva obsahuje v České republice ustanovení § 152 OZ, které říká, že „zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který ji odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Subjekty závazkového vztahu, který je zajištěn zástavním právem, jsou závazkový dlužník jako osoba, jejíž dluh je zástavním právem zajištěn, zástavní věřitel jako osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem, a zástavní dlužník jako osoba, která je vlastníkem zástavy, přičemž závazkový dlužník a zástavní dlužník mnohdy splývají v jednu osobu, ale velmi často bývá zástavním dlužníkem i osoba odlišná od závazkového dlužníka.21

19

František Faldyna, Jan Hušek, Zdeněk Des: Zajištění a zánik závazků; CODEX Bohemia; Praha; 1995; str. 11 20 Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str. 27 21 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 5

- 21 -

Zástavou může podle § 153 OZ být věc movitá, nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka, byt, nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír či předmět průmyslového vlastnictví, přičemž zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. V německé právní úpravě je zástavní právo upraveno od § 1204 BGB a tato úprava je české právní úpravě velice podobná, s tím rozdílem, že zde neexistuje jedna obecná definice zástavního práva, ale právní úprava je rozdělena na zástavní právo k nemovitým věcem, k movitým věcem a k právům. Z tohoto pohledu se zdá být česká úprava více sjednocená, neboť německá se v mnoha částech překrývá. Movitá věc či právo může být použita k zajištění pohledávky v tom případě, když zástavní věřitel je oprávněn, uspokojit svoji splatnou pohledávku ze zastavené věci, jak je stanoveno v § 1204 BGB.

Pokud se jedná o zajištění, které vzniká

z obchodně právních vztahů, tak je potřeba při prodeji zástavy aplikovat ustanovení § 368 HGB. Blíže bude o tomto tématu pojednáno v části 3.1.5. této diplomové práce. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se „ zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky nezvyšuje (nerozmnožuje) majetek zástavního věřitele. Protože zástavní právo nemá samo o sobě jakoukoliv majetkovou hodnotu, nevzniká zástavnímu věřiteli škoda jen v důsledku toho, že zástavní právo zaniklo, aniž by byla zajištěná pohledávka uspokojena. Ke škodě dochází jen tehdy, kdyby zajištěnou pohledávku bylo možno úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě kdyby uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele – ve srovnání s jinými způsoby úhrady pohledávky – rychlejší nebo spojené s nižšími náklady“.22 Podstata zástavního práva je v obou srovnávaných právních systémech stejná, neboť zástavní právo jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo existuje společně s hlavním závazkovým vztahem. Kromě zajišťovací funkce plní zástavní právo i funkci uhrazovací. Základním rozdílem je skutečnost, že česká právní úprava obsahuje v občanském zákoníku obecnou definici zástavního práva. Ve Spolkové republice Německo občanský zákoník obecnou definici neobsahuje a proto je právní úprava značně nepřehledná a v mnohých částech se překrývá. Zatímco v České 22

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 14-15

- 22 -

republice je právní úprava zástavního práva v občanském zákoníku komplexní a aplikuje se i v případě obchodněprávních vztahů, je nutné ve Spolkové republice Německo aplikovat speciální úpravu v obchodním zákoníku, pokud se při sjednávání zástavního práva jedná o obchodně právní závazkový vztah. 3.1.2. Vznik zástavního práva V českém právním řádu předepisuje ustanovení § 156 OZ právní skutečnosti, které jsou základem pro vznik zástavního práva. Dle tohoto ustanovení „ vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, rozhodnutím soudu nebo správního úřadu či ze zákona.“ Nejčastějším způsobem vzniku zástavního práva je zástavní smlouva, která je zmíněna v § 552 OZ. Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Jde o obligatorní obsahové náležitosti zástavní smlouvy, bez nichž smlouva nevznikne, popř. je absolutně neplatná podle § 39 OZ.23 Z toho důvodu je důležité přesné a jasné vymezení zajišťované pohledávky a zástavy. Pokud se jedná o nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí, o věci hromadné, o soubor věcí nebo o movité věci, k nimž má vzniknout zástavní právo a tyto věci nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, pak musí být zástavní smlouva sepsána ve formě notářského zápisu. Zástavní smlouva mezi zástavním věřitelem a závazkovým dlužníkem je právním titulem vzniku zástavního práva. Německý právní řád v ustanovení § 1205 BGB vyžaduje pro vznik zástavního práva abstraktní věcnou zástavní smlouvu, která se skládá z dohody o předání věci do zástavy. Tato dohoda musí obsahovat a pojmout jak zastavovanou věc, tak i zajištěnou pohledávku. K vzniku zástavního práva je podstatné, aby vlastník zastavovanou věc předal zástavnímu věřiteli, a oba byli srozuměni s tím, že zastavená věc přísluší zástavnímu věřiteli. Zástavní věřitel se převzetím věci do držby stává oprávněným držitelem zastavené věci. V nejjednodušším případě předává zástavce věc věřiteli. Pokud by nastala situace, že by předmět zástavy měl ve své držbě zástavní věřitel, tak zástavní právo vzniká, pokud zástavní věřitel se závazkovým dlužníkem uzavřou dohodu o zástavním právu. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že v německém právním řádu je pro vznik zástavního práva podstatné předání věci do zástavy.24 23

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 12 24 Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 214

- 23 -

Tento institut se objevuje i v českém právním řádu, neboť ke skutečnému vzniku zástavního práva je nutné, aby byla splněna další právní skutečnost, která se označuje jako modus, který se liší podle předmětu zástavy. Podle § 157 OZ vzniká zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům vkladem do katastru nemovitostí. Odstavec 2 upravuje zástavní právo k movitým věcem, které vzniká jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli, předáním do úschovy nebo skladováním u třetí osoby. Dle ustanovení § 160 OZ vzniká zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Smluvní zástavní právo k nemovitostem neevidovaným v katastru, k hromadným věcem, k souborům věcí nebo k movitým věcem neodevzdaným zástavnímu věřiteli, ani třetí osobě, vzniká dle § 158 OZ zápisem do Rejstříku zástav, který je vedený Notářskou komorou České Republiky. Pokud je předmětem zástavy cenný papír (dále CP), je nutné aplikovat speciální právní úpravu, která je obsažena v zákoně o cenných papírech (dále jen ZCP). Dle tohoto zákona vzniká skutečné zástavní právo předáním listinného CP zástavnímu věřiteli, předáním listinného CP do úschovy třetí osobě spolu s kopií zástavní smlouvy nebo zapsáním zaknihovaného CP na účet vlastníka v evidenci investičních nástrojů.25 Předmětem zástavního práva mohou být i předměty průmyslového vlastnictví, například ochranné známky. Zástavní právo zřízené k ochranné známce vzniká zápisem do rejstříku ochranných známek.26 Vedle žádosti o zápis zástavního práva k ochranné známce je zástavní věřitel povinen předložit Úřadu průmyslového vlastnictví smlouvu o zřízení zástavního práva s úředně ověřenými podpisy. Pokud by nebyla dodržena písemná forma, pak by zástavní smlouva byla absolutně neplatná. Zástavní právo vzniká zápisem do příslušného rejstříku vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví.27 Právní úprava vzniku zástavního práva je v obou srovnávaných právních systémech značně odlišná, což vyplývá ze skutečnosti, že český občanský zákoník obsahuje na rozdíl od německého občanského zákoníku obecnou definici zástavního práva.

25

Dle ustanovení § 40 a násl. zákona č. 519/1992 Sb. o cenných papírech Dle ustanovení § 21 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách 27 Více Horáček, Čada, Hajn: Práva k průmyslovému vlastnictví; C. H. Beck; Praha; 2005; str. 362 26

- 24 -

Nejčastějším způsobem vzniku zástavního práva v České republice je uzavření zástavní smlouvy. Dále vzniká zástavní právo v České republice ze zákona. Z české právní úpravy zástavního práva je zřejmé, že zřetelně předepisuje právní skutečnosti, které jsou základem pro vznik zástavního práva. Německý právní řád, podobně jako neobsahuje obecnou definici zástavního práva, tak neobsahuje ani jedno konkrétní ustanovení, které by upravovalo vznik zástavního práva. Ve Spolkové republice Německo je nutné uzavřít abstraktní zástavní smlouvu, která obsahuje dohodu o předání věci do zástavy. Další možnosti vzniku zástavního práva jsou upraveny v jednotlivých případech, čímž se stává právní úprava vzniku zástavního práva ve Spolkové republice Německo velmi nepřehledná. 3.1.3. Zákonné zástavní právo Jak český, tak i německý právní řád obsahují speciální úprava zástavního práva v obchodním zákoníku. Zástavní právo na zboží má dle § 475b HGB skladovatel z důvodu skladovacích nákladů, pokud má zboží v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Obdobnou úpravu obsahuje i § 535 OBCHZ, dle kterého má skladovatel k zajištění svých nároků ze smlouvy o skladování zákonné zástavní právo na skladovaných věcech, dokud se u něho nacházejí. Toto zákonné zástavní právo má přednost před jinými zástavními právy. Další zákonné zástavní právo má dopravce. Ustanovení § 441 HGB přiděluje dopravci zástavní právo na zboží ohledně všech pohledávek, zejména přepravného a stojného, celních poplatků a jiných výloh, jakož i ohledně záloh poskytnutých na zboží, které byly založeny smlouvou o přepravě věci. Toto zástavní právo trvá, dokud má dopravce zboží v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Po dodání zboží trvá zástavní právo nadále, pokud je dopravce do tří dnů po dodání soudně uplatní a zboží je ještě v držbě příjemce. Pohrůžku prodeje zástavy je nutno učinit vůči příjemci. Nelze-li jej zjistit nebo odepře-li přijetí zboží, pak je nutno učinit pohrůžku a vyrozumění vůči odesílateli.28 V české právní úpravě má dopravce na základě § 628 zástavní právo k zásilce, dokud s ní může nakládat, které slouží k zajištění nároků vyplývajících ze 28

Zpracováno podle: Martin Aleš: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha;1995; str. 297-298

- 25 -

smlouvy. Dopravce má přednostní zástavní právo, neboť „ vázne- li na zásilce několik zástavních práv, má zástavní právo dopravce přednost před zástavními právy dříve vzniklými a zástavní právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele“, jak je stanoveno v § 628 odst. 2 OBCHZ. Dalším obdobná úprava se týká zákonného zástavního práva zasilatele. Na základě ustanovení § 608 OBCHZ má zasilatel vůči příkazci zástavní právo k zásilce k zajištění svých nároků. Toto právo trvá, dokud je zásilka u zasilatele nebo u někoho, kdo ji má u sebe jménem zasilatele, anebo dokud má zasilatel listiny, které jej opravňují, aby se zásilkou nakládal. Dle německé právní úpravy zasílatelského obchodu má zasílatel dle ustanovení § 464 HGB zástavní právo na zboží, které slouží k zajištění jeho nároků z přepravného, provize, výloh a nákladů jakož i záloh poskytnutých na zboží. Zasílatel má zástavní právo, pokud má zboží ještě v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Je vidět, že právní úprava zákonného zástavního práva dopravce, zasilatele a skladovatele je v obou sledovaných právních systémech vcelku srovnatelná, jen s tím rozdílem, že německá právní úprava přesně definuje, jakými prostředky může zástavní věřitel se zastaveným zbožím disponovat. Dle české úpravy má dopravce přednostní zástavní právo, na druhou stranu dle německé úpravy trvá zástavní právo nadále i po dodání zboží, pokud jej dopravce soudně uplatní. Další zákonné zástavní právo má dle § 647 BGB zhotovitel k zajištění svých pohledávek vůči objednavateli. Na základě smlouvy o dílo má zhotovitel, na jím vyrobené či vylepšené movité věci zástavní právo vůči objednavateli, pokud se při zhotovení či za cílem vylepšení dostaly do jeho držby. Německá právní úprava zástavního práva dále přiděluje zástavní právo pronajímateli v § 562BGB. Na základě tohoto ustanovení má pronajímatel k zajištění svých pohledávek vzniklých z nájemní smlouvy zástavní právo k věcem, které si s sebou přinesl nájemce. Nevztahuje (sich erstrecken) se na věci, které nepodléhají zástavě.29 Zástavní právo není platné, pokud se jedná o zástavní právo sjednané na budoucí pohledávku z odškodného a nájem, který je splatný v současném období a 29

Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní - JUDr. Josef Zlámal; Linde; Praha; 1999

- 26 -

v následujícím období po sjednání zástavní smlouvy, jak je upraveno v ustanovení § 562 odst. 2 BGB. Podobnou úpravu obsahuje i český občanský zákoník v ustanovení § 672. Na základě tohoto ustanovení má pronajímatel nemovitosti k zajištění pohledávek z nájemného „zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí.“ Tato úprava zajištění v občanském zákoníku se aplikuje i v obchodních vztazích. Tuto problematiku řešil v České republice už i Nejvyšší soud a na základě jeho rozhodnutí platí, že „ zástavní právo k movitým věcem podle § 672 OZ nevzniká k zajištění nájemného ze smlouvy o podnájmu“. Zástavní právo tedy nevzniká ani u podnájemní smlouvy v obchodním vztahu.30 Úprava zástavního práva pronajímatele k zajištění jeho nároků z nájemní smlouvy je v české i německé právní úpravě obdobné s tím rozdílem, že v české právní úpravě se zástavní právo pronajímatele vztahuje na věci, které patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, zatímco dle německé právní úpravy pouze na věci nájemce. Tato malá, ale podstatná odlišnost, však může v konečném důsledku přinést nemalé finanční náklady. Zástavní právo je dále upraveno v ustanovení § 1213 BGB, kde je stanoveno, že zástavní právo může být aplikováno, pokud je zástavní věřitel připraven nést rizika nákladů spojených se správou zástavy. Zajímavé ustanovení obsahuje druhý odstavec výše uvedeného paragrafu, který říká, že je-li předmětem zástavního práva věc nesoucí užitek (von Natur Frucht tragende Sache)31, tak v případě pochybností platí, že zástavní věřitel má právo získávat požitky ze zastavené věci. Dle české právní úpravy v ustanovení § 162 OZ může zástavní věřitel užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky jen se souhlasem zástavce. Pokud tedy má zástavní věřitel zástavu u sebe ve svém držení, tak to neznamená, že je oprávněn i k jejímu užívaní.

30

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 22 31 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999

- 27 -

Dalším zákonným zástavním právem je zástavní právo komisionáře, neboť dle německé právní úpravy komisního obchodu má komisionář na základě ustanovení § 397 HGB zástavní právo na komisním zboží, pokud je má v držbě, především může-li jím disponovat na základě konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Toto zástavní právo slouží k zajištění nákladů „vynaložených na zboží, provize, záloh a půjček daných na zboží, směnek podepsaných stran zboží, nebo jiným způsobem sjednaných závazků, jakož i ohledně všech pohledávek z běžného účtu v komisních obchodech“.32 Komisionář, i když je vlastníkem komisního zboží, může své nároky uspokojit z tohoto zboží pouze v souladu s ustanovením o zástavním právu v občanském zákoníku. Uspokojení z pohledávek komisionáře upravuje ustanovení § 399 HGB, na jehož základě se komisionář může uspokojit ohledně nároků vzniklých na základě obchodu uzavřeného na účet komitenta před komitentem a jeho věřiteli. Jak česká, tak i německá právní úpravu zákonného zástavního práva je velice rozsáhlá a mnohdy značně nepřehledná. Oba dva právní systémy obsahují podobnou úpravu zástavního práva, které vzniká uzavřením smlouvy o dopravě, skladování a zasilatelské smlouvy. Česká právní úprava zajištění obchodních smluv nepřiděluje na rozdíl od německé právní úpravy zástavní právo zhotoviteli a komisionáři. Jeden z nevýznamnějších rozdílů se objevuje v právní úpravě nájemní smlouvy, kde podle české právní úpravy má pronajímatel zástavní právo k věcem, které patří nájemci, nebo osobám, kteří s ním sdílí společnou domácnost. Ve Spolkové republice Německo má pronajímatel zástavní právo pouze k věcem, které náleží nájemci. 3.1.4. Práva a povinnosti účastníků zástavních smluv Práva a povinnosti zástavního věřitele jsou v České republice upraveny v ustanovení § 162 OZ. Dle tohoto ustanovení je „zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich úhradu“. Jak již bylo zmíněno dříve, může zástavní věřitel užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky 32

Martin Aleš: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha;1995; str. 270

- 28 -

jen se souhlasem zástavce. Dojde-li během doby, v níž zástavní věřitel má u sebe zástavu, ke ztrátě, zničení nebo poškození zástavy, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu, jak je stanoveno v § 162 odst. 3 OZ. I v těchto případech tak platí obecná občanskoprávní úprava náhrady škody, která se řídí ustanovením § 420 OZ33, který říká, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a této odpovědnosti se zprostí pouze ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Zástavní věřitel, který převzal zástavu, může po dobu trvání zástavního práva zástavu vrátit popřípadě ji odevzdat třetí osobě, aniž by to mělo vliv na existenci zástavního práva. Tuto problematiku upravuje ustanovení § 162 odst. 4 OZ, podle kterého „ je-li zástava odevzdána třetí osobě, nesmí tato osoba převzatou věc odevzdat další osobě ani ji použít nebo umožnit její použití jinému.“ Takové jednání by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem zástavního práva. Tato třetí osoba má práva a povinnosti schovatele podle § 747 OZ, popřípadě skladovatele na základě § 527 OBCHZ.34 Práva a povinnosti zástavního dlužníka upravuje samostatně ustanovení § 163 OZ. Na základě tohoto ustanovení je zástavní dlužník povinen „ zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele“. Zhoršení zástavy představuje snížení její hodnoty, které ztěžuje zástavnímu věřiteli možnost uspokojení se ze zástavy. Ztratí-li zástava v době existence zástavního práva na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo od dlužníka požadovat bez zbytečného odkladu přiměřené doplnění zajištění. Pokud tak dlužník neučiní, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou, jak je stanoveno v § 163 odst. 2 OZ. Přiměřené doplnění zajištění se vztahuje k hodnotě zástavy v době vzniku zajištění. Zákon stanoví pouze obecnou lhůtu bez zbytečného odkladu, protože je nutné na tuto lhůtu pohlížet z hlediska okolností jednotlivého případu. Poslední ustanovení týkající se práv a povinností účastníků ústavněprávního vztahu se týká právního nástupnictví při přechodu či převodu zástavy na každého následného vlastníka. Podle § 164 OZ působí zástavní právo „ vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru,

33

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 23 34 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 22

- 29 -

nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru.“ Zástavní právo se tedy v české právní úpravě vztahuje k předmětu zástavy a není vázáno na osobu zástavce. Ten, vůči němuž působí zástavní právo podle výše citovaného ustanovení, má postavení zástavního dlužníka, což s sebou přináší závažné důsledky, protože právní nástupce zástavce má povinnost strpět, aby se zástavní věřitel uspokojil ze zástavy. V německém právním řádu nejsou práva a povinnosti tak jednoznačně vymezena jako je tomu v české právní úpravě. Práva a povinnosti zástavného věřitele a dlužníka jsou upraveny v několika ustanoveních občanského zákoníku a právní úprava proto není tak jednoznačná. Zástavní věřitel je na základě ustanovení § 1215 BGB povinen opatrovat věc, kterou přijal do zástavy. Pokud hrozí zničení zástavní věci, či pokud je ohroženo zajištění zástavního věřitele z důvodu podstatného snížení hodnoty zastavené věci, pak má zástavní věřitel dle ustanovení § 1219 BGB právo na veřejnou dražbu zastavené věci. Výtěžek z prodeje zastavené věci nastupuje na místo zástavy, ale zástavní věřitel má povinnost uložit tento výdělek do úschovy, pokud o to zástavce požádá. Následující ustanovení upravuje podmínky veřejné dražby. Vydražení zastavené věci je přípustné pouze tehdy, pokud bylo tímto právním institutem pohroženo zástavnímu dlužníku. Na druhou stranu, pokud hrozí zničení zástavy nebo by s odročením veřejné dražby bylo spojeno nebezpečí nemožnosti uspokojení se ze zastavené věci, pak může zástavní věřitel zastavenou věc veřejně vydražit, aniž by předtím musel dražbou pohrozit dlužníkovi. V případě, že byla pouze snížena hodnota zastavené věci, potom je kromě pohrůžky potřebné, aby zástavní věřitel oznámil zástavnímu dlužníkovi přiměřenou dobu na doplnění zástavy a zástavní dlužník v určené době tak neučinil. Zástavní věřitel je povinen neodkladně zástavci veřejnou dražbu oznámit. Pokud by tak neučinil, tak má zástavní dlužník právo na náhradu škody. Pohrůžka, určení lhůty na doplnění zástavy a oznámení o veřejné dražbě nemusí být zástavním věřitelem učiněno, pokud jsou tyto instituty nemožné.35

35

Zpracováno podle: Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str. 236

- 30 -

V české právní úpravě má zástavní věřitel, jak je objasněno výše, nejdříve právo požadovat po zástavním dlužníkovi doplnění zástavy na původní zajištěnou hodnotu a teprve pokud tak zástavní dlužník neučiní, tak je pohledávka splatnou. Německý zákonodárce na tomto místě rozlišuje, zda hrozí zástavě zničení či byla pouze snížena hodnota zastavené věci, která by tedy potom nepokryla celou zajištěnou pohledávku. Podle německé právní úpravy je zástavní věřitel oprávněn uspokojit se ze zastavené věci přímo vydražením, pokud hrozí zánik zastavené věci, nebo když je odložení veřejné dražby spojeno s obecným nebezpečím.

Z tohoto ustanovení německého

občanského zákoníku je vidět, že německý občanský zákoník poskytuje v právní úpravě zástavního práva větší ochranu zástavnímu věřiteli. Zástavní věřitel je na základě ustanovení § 1223 BGB povinen vrátit zástavnímu dlužníkovi zastavenou věc, pokud zaniklo zástavní právo. Totéž platí, pokud je zástavní právo sjednáno v rozporu s německým právním řádem. I v tomto případě může zástavce požadovat vrácení zástavy. Zda má zástavní dlužník k zastavené věci vlastnické právo je nepodstatné, protože jeho nárok na vrácení zástavy je prokázaný sjednanou zástavní smlouvou. Pokud zástavní dlužník není vlastníkem zastavené věci, pak má právo na vydání věci zástavním věřitelem skutečný vlastník zastavené věci. Zástavní věřitel se zprostí odpovědnosti, pokud poskytne plnění zástavnímu dlužníkovi či vlastníkovi zástavy.36 Pokud nastane případ, ve kterém zástavní věřitel poruší právo zástavního dlužníka a v tomto jednání, i přes výzvu zástavního dlužníka k zastavení takového chování, pokračuje, potom může zástavní dlužník na základě ustanovení § 1217 BGB po zástavním věřiteli požadovat úschovu zástavy na jeho náklady. Pokud by úschova zastavené věci nebyla možná, pak může zástavce požadovat, aby byla zástava odevzdána do úschovy zákonnému uschovateli zástavy. Na místo úschovy nebo odevzdání zastavené věci uschovateli může zástavní dlužník požadovat vrácení zástavy vůči uspokojení věřitele. Pokud pohledávka není úročená a zároveň ještě není splatná, pak zástavnímu věřiteli náleží pouze suma, která se rovná připočtení zákonných úroků pro období mezi zaplacením a dnem splatnosti pohledávky.

36

Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 220

- 31 -

Dle německé právní úpravy má zástavní dlužník podle ustanovení § 1218 BGB právo na vrácení zastavené věci v případě, že hrozí zničení či snížení hodnoty zástavy, pokud bude sjednán jiný zajišťovací instrument, přičemž při sjednání nového zajišťovacího prostředku je vyloučeno ručení. Zástavní věřitel je povinen zástavci oznámit, že hrozí snížení hodnoty či zničení zastavené věci, pokud upozornění není nemožné. Nároky zástavce nebo vlastníka zastavené věci na náhradu škody kvůli změně či zhoršení zastavené věci se promlčují na základě ustanovení § 1226 BGB po šesti měsících. Totéž platí pro nároky zástavního věřitele.37 Úprava práv a povinností účastníku zástavně právního vztahu je v obou srovnávaných právních řádech odlišná. Český zákonodárce se rozhodl pro jednoznačné vymezení práv a povinností zástavního věřitele a dlužníka, zatímco německá úprava práv a povinností je značně nepřehledná a často se prolíná. Obsahově jsou však práva i povinnosti v české i německé právní úpravě zástavního práva podobná. Oba právní řády obsahují povinnosti typu zdržet se konání, které by vedlo ke snížení hodnoty zástavy či právo na doplnění zástavy v případě nedostatečného zajištění. Německá a česká právní úprava přiděluje jak zástavnímu věřiteli, tak i zástavnímu dlužníkovi určitá práva a povinnosti pro případ, že hrozí snížení hodnoty zastavené věci, ale tyto práva nejsou ve srovnávaných právních systémech stejná, neboť v německé právní úpravě zástavního práva má dlužník v případě snížení hodnoty zastavené věci právo na sjednání jiného zajišťovacího instrumentu, což česká právní úprava zástavního práva neobsahuje. V české právní úpravě má dlužník povinnost doplnit zástavu v případě snížení hodnoty, a pokud by tak neučinil, pak se stane ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou. 3.1.5. Uspokojení ze zástavy Zástavní právo jako zajišťovací institut plní funkci zajišťovací a uhrazovací, z čehož vyplývá, že zástavní právo může být dostatečně účinným zajišťovacím prostředkem pouze tehdy, pokud při nesplnění povinnosti dlužníka opravňuje zástavního věřitele využít hodnotu zástavy k náhradnímu uspokojení splatné 37

Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 220

- 32 -

pohledávky. Nedostatkem české právní úpravy je fakt, že realizace zástavního práva, tedy fáze uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, byla od počátku novodobé úpravy zástavního práva, v praxi určitým problémem, se kterými se potýkala i soudní praxe.38 Požadavky na zjednodušení, zpřesnění a urychlení soudního řízení byly vyslyšeny a s účinností od 1. 1. 2001 je zástavní věřitel oprávněn navrhnout k uspokojení své pohledávky zpeněžení zástavy, podle ustanovení § 165 OZ, pokud pohledávka zajištěná zástavním právem není včas splněna. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Pokud je na zástavě více zástavních práv, pak se uspokojují zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. Prvním způsobem zpeněžení zástavy v České republice je prodej zástavy ve veřejné dražbě. Je třeba zdůraznit, že prodej zástavy ve veřejné dražbě se uskutečňuje na návrh zástavního věřitele podle ustanovení § 36 zákona o veřejných dražbách39 (dále jen ZVD), který je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku. Dle tohoto zákona se jedná o dražbu nedobrovolnou a předmětem dražby může být vše, co může být zástavou podle občanského zákoníku. Podle ustanovení § 36 odst. 4 ZVD nemůže být předmětem dražby „ předmět kulturní hodnoty z oboru archeologie a předmět kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy, který není opatřen osvědčením k trvalému vývozu“. Druhým způsobem zpeněžení zástavy v české právní úpravě je soudní prodej zástavy, přičemž ustanovení § 165a OZ říká, že „při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu40“ (dále jen OSŘ). Řízení o soudním prodeji zástavy je v podstatě řízením nalézacím, neboť se v něm rozhoduje o přípustnosti soudního prodeje zástavy, má však i určité rysy řízení vykonávacího, poněvadž zahrnuje i realizační fázi prodeje zástavy. 41 Na základě ustanovení § 200y OSŘ jsou účastníky řízení zástavní věřitel a zástavní dlužník a řízení je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Soud nařídí prodej zástavy, pokud jsou splněny následující tři

38

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 26 39 Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách 40 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 41 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 28

- 33 -

podmínky, a to, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jak je uvedeno v ustanovení § 220za OSŘ rozhoduje soud usnesením a toto usnesení je vykonatelné dnem, kterým nabylo právní moci a je „závazné pro každého, proti němuž působí podle zvláštních právních předpisů zástavní právo k této zástavě“. Jiný způsob realizace prodeje zástavy je nezákonný, o čemž rozhodl Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku42: „ …plná moc, kterou zástavní dlužník udělí zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené nemovitosti za účelem splacení zajištěné pohledávky, je pro obcházení zákona neplatným právním úkonem podle ustanovení § 38 OZ…“. Zástavní věřitel se tedy může sám rozhodnout, který způsob uspokojení své pohledávky za zástavy zvolí. Oba dva způsoby, ať už prodej zástavy ve veřejné dražbě, nebo soudní prodej zástavy, představují vymáhání pohledávky vůči zástavnímu dlužníkovi. Ustanovení § 166 OZ obsahuje speciální úpravu sporů v souvislosti s realizací zástavního práva. Dle tohoto ustanovení „ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“. Tuto žalobu lze podat do jednoho měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám, nejpozději však sedm dnů přede dnem zahájení dražby. Veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí stanovené jednoměsíční lhůty a pokud byla v této lhůtě podána žaloba, tak lze dražbu vykonat až poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto. Český občanský zákoník dále obsahuje i právní důsledky bezdůvodně podané žaloby. Ten, kdo podal bezdůvodně žalobu proti zástavnímu věřiteli, je povinen nahradit zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže zástavní věřitel uplatnil právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě před soudem prvního stupně, jak je stanoveno v ustanovení § 166 odst. 4 OZ. Uspokojení ze zástavy je v německé právní úpravě obsaženo taktéž v občanském zákoníku a probíhá na základě prodeje zástavy. Zástavní věřitel má dle ustanovení § 1228 BGB právo prodat zastavenou věc, jakmile je zajištěná pohledávka celá či z části 42

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2004, sp.zn. 22 Cdo 1772/2004

- 34 -

splatná. Protože je ale zástavní ručení ve vztahu k osobnímu ručení dlužníka subsidiární, je zpeněžení zástavy přípustné teprve v prodlení osobního dlužníka. Rozhodujícím bodem při možnosti zpeněžení jsou ujednání smluvních stran.43 Německý občanský zákoník dále upravuje možnost uspokojení se zástavy, když se nejedná o zajištěnou peněžitou pohledávku. V tomto případě je zástavní věřitel oprávněn prodat zástavu, až když se nepeněžitá pohledávka přeměnila v peněžitou pohledávku. Zástavní věřitel má právo nikoliv povinnost zpeněžit zastavenou věc, neboť zástavní věřitel se může domáhat splnění zajištěné pohledávky. Pokud je zástavní dlužník zároveň zástavcem zastavené věci, pak má v německé právní úpravě právo odkázat zástavního věřitele nejdříve na zastavenou věc. Toto právo může ale zástavní dlužník uplatnit pouze v případě donucovacího výkonu rozhodnutí, neboť dle ustanovení § 777 Německého občanského soudního řádu (dále jen ZPO)44 má zástavní dlužník právo odkázat zástavního věřitele na zastavenou věc, v případě že zástavní věřitel provádí exekuci na jeho zbývající majetek. Na základě ustanovení § 1229 BGB je jakékoliv ujednání o doložce o propadnutí zastavené věci zástavnímu věřiteli v případě, že jeho pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena ze zástavy, neplatné, pokud bylo sjednáno před začátkem možnosti prodeje zástavy. Pokud je doložka o propadnutí sjednána po okamžiku možnosti uspokojení se ze zástavy, pak je přípustná, ale je nutné prověřit, zda není v rozporu s dobrými mravy a lichvářstvím.45 Pokud zastavená pohledávka nebyla řádně a včas splněna, pak má zástavní věřitel právo na zpeněžení zástavy bez součinnosti zástavce. Toto jeho právo je omezeno, pokud zástavce nevlastní zastavenou věc sám, ale ve společném vlastnictví. Proto přiděluje ustanovení § 1231 BGB zástavnímu věřiteli, při nesplnění zajištěné pohledávky, právo na nárok na osobní vlastnictví. Na požádání zástavce je možné na místo předání zástavy odevzdání zastavené věci do úschovy k společnému uschovateli zástavy. Uschovatel je povinen se při dodávce zboží zavázat, že zástavu připraví v případě potřeby k prodeji.

43

Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 220 Ziviliprozessorndung – Německý občanský soudní řád 45 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní - JUDr. Josef Zlámal; Linde; Praha; 1999 44

- 35 -

Pokud bylo k zajištění pohledávky dáno do zástavy více věcí, potom ručí každá za celou pohledávku, jak je stanoveno v ustanovení § 1222 BGB. Toto ustanovení platí nezávisle na tom, zda byly zástavy sjednány najednou či postupně a zda je předal jeden či více zástavců. Zástavní právo je dle německé právní úpravy nedělitelné, proto nemůže žádný ze zástavců požadovat vrácení zastavené věci, dokud existuje část zajištěné pohledávky. Z hlediska uspokojení ze zástavy je důležité ustanovení § 1230 BGB, dle které si zástavní věřitel může z více zastavených věcí vybrat tu, kterou chce zpeněžit. Na druhou stranu nesmí zástavní věřitel v žádném případě zpeněžit více zástav, než kolik je nezbytně nutné k uspokojení jeho splatné pohledávky. Pokud by zástavní věřitel zpeněžil zástavu v rozporu s platným právním řádem a výše uvedenou podmínkou, pak by prodej zástavy byl protiprávný, s tím, že zástavní věřitel je povinen nahradit škodu vzniklou zástavnímu dlužníkovi. Jak již bylo zmíněno výše, nejčastějším způsobem zpeněžení zástavy je soukromý prodej na základě ustanovení § 1228 BGB. Zástavní věřitel nepotřebuje žádný platební rozsudek proti zástavnímu dlužníkovi ani toleranci zástavce. Soukromý prodej je uskutečněn pomocí veřejné dražby, přičemž zástavní věřitel vystupuje v zastoupení dražebníkem vlastním jménem v roli prodejce a převodce. Veřejná dražba se musí konat podle právních předpisů § 1234 – 1240 BGB, aby byla zajištěna ochrana vlastnických práv majitele zástavy. Dle ustanovení § 1234 BGB musí zástavní věřitel nejdříve zástavnímu dlužníkovi prodejem pohrozit a přitom určit peněžní částku, kvůli které se má prodej zástavy konat. Tuto pohrůžku však může zástavní věřitel učinit až v případě, že jeho zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna. Samotný prodej se potom můžu konat až po uplynutí měsíční lhůty, od okamžiku učinění pohrůžky. Soukromý prodej se uskutečňuje pomocí veřejné dražby, která se koná na místě, na kterém je zastavená věc uložena. Pokud by však věc byla uschována na místě, kde by se nedal očekávat přiměřený úspěch při veřejné dražbě, pak by se veřejná dražba konala na vhodnějším místě. Datum a místo konání veřejné dražby musejí být spolu s všeobecným označením zástavy zveřejněny. Příklepem vzniká kupní smlouva mezi zástavním věřitelem a nabyvatelem, přičemž dražebník vystupuje jako zástupce

- 36 -

zástavního věřitele. Dle ustanovení § 1241 je zástavní věřitel povinen neodkladně seznámit vlastníka zástavy s průběhem a výsledkem veřejné dražby.46 Na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že pokud se mezi zástavním věřitelem a zástavcem jedná o obchod ve smyslu obchodního zákoníku, pak je nutné aplikovat německý obchodní zákoník. Dle ustanovení § 368 HGB platí při prodeji zástavy na místo lhůty uvedené v § 1234 BGB lhůta jednoho týdne, jestliže je zřízení zástavního práva ze strany zástavního věřitele a zástavce obchodnickým obchodem. Toto ustanovení se přiměřeně použije na zákonné zástavní právo komisionáře, zasilatele, skladovatele a dopravce. Dále se toto ustanovení aplikuje na zástavní právo zasilatele a dopravce, i když je smlouva zasilatelská nebo smlouva o přepravě obchodnickým obchodem jen z jejich strany.47 Německá právní úprava zástavního práva dále obsahuje ostatní možnosti zpeněžení zástavy, kde oproti české právní úpravě je zde i určitá smluvní volnost. Zástavní věřitel může zástavu zpeněžit na základě ustanovení § 814 – 825 ZPO, přičemž při tomto způsobu potřebuje toleranční titul ve formě výkonu rozsudku proti vlastníkovi48. Tento způsob má pro zástavního věřitele jednu výhodu, protože soudní rozsudek zabraňuje pozdějším možným pochybnostem ze strany majitele zástavy ohledně oprávnění k prodeji zástavy.49 Smluvní volnost německé právní úpravy se ukazuje v ustanovení § 1245, dle kterého se vlastník zástavy a zástavní věřitel mohou dohodnout na odlišném způsobu zpeněžení zástavy. Při tomto ujednání mohou nejenom stanovit zcela jiný způsob zpeněžení zástavy, ale mohou i zrušit platnost některých ustanovení týkajících se zákonných zpeněžení zástavy. V německé literatuře se nejčastěji jako příklady smluvní volnosti objevuje zpeněžení zástavy ve volném prodeji na místo veřejné dražby či zdržení se povinnosti oznámení o prodeji. Právní úprava uspokojení se ze zástavy je v německé právní úpravě volnější než v české právní úpravě. Český právní řád povoluje po novelách pouze dvě možnosti zpeněžení zástavy, soudní prodej zástavy a prodej ve veřejné dražbě. Tyto dva instituty

46

Zpracováno podle: Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str. 239-242 47 Martin Aleš: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha;1995; str. 250 48 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní - JUDr. Josef Zlámal; Linde; Praha; 1999 49 Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 224

- 37 -

se objevují i v německé právní úpravě, ale zástavní věřitel a zástavce mají právo na domluvení se na jiném způsobu zpeněžení zástavy. Právní úprava soudního prodeje a veřejné dražby je vcelku podobná, přičemž v obou právních systémech se nabyvatel státá vlastníkem věci příklepem licitátora. Česká právní úprava zástavního práva neobsahuje povinnost zástavního věřitele oznámit zástavnímu dlužníkovi jeho záměr zpeněžit zástavu a uvést finanční obnos, jak je tomu v německé právní úpravě. V české právní úpravě stačí, pokud zajištěná pohledávka nebyla splněna řádně a včas a zástavní věřitel podá návrh na zpeněžení zástavy. 3.1.6. Zánik zástavního práva V českém obchodním právu zástavní právo zaniká dle ustanovení § 170 OZ zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zástavy, vzdáním se zástavního práva jednostranným písemným úkonem zástavního věřitele, uplynutím doby, na niž bylo zřízeno, složením obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem nebo zástavcem zástavnímu věřiteli, písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem, či v případech stanovených zvláštními právními předpisy. Promlčení zajištěné pohledávky nemá za následek zánik zástavního práva. Akcesorická povaha zástavního práva se projevuje při zániku zajištěné pohledávky, neboť zanikne-li zajištěná pohledávka zejména splněním, zanikne v důsledku toho i zástavní právo. Zánikem zástavy, například v důsledku živelné události, zaniká zástava, ale pohledávka, kterou zástava zajišťovala, samozřejmě trvá dále. Co se týká zániku zástavního práva v případech stanovených zvláštními právními předpisy, tak tento obecný souhrnný způsob zániku zástavního práva obsahuje celou řadu případů, mezi které se řadí zejména převod obchodního podílu se smyslu ustanovení § 117a odst. 4 a 5 OBCHZ, veřejná dražba podle § 36 zákona o veřejných dražbách50, prodej nemovitosti v soudní dražbě dle ustanovení § 337k OSŘ a zánik zástavního práva zpeněžením zastavené věci, práva nebo pohledávky v konkursu ve smyslu ustanovení § 28 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání51. Co se týká zániku zástavního práva obecně, je důležité upozornit na skutečnost, že zánik zástavního práva k nemovitostem, k nimž vzniklo u nemovitostí, které se zapisují do katastru nemovitostí, vkladem do katastru nemovitostí, předpokládá, aby byl proveden výmaz 50 51

Zákon č 26/2000 Sb., o veřejných dražbách Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání

- 38 -

zástavního práva z katastru nemovitostí k témuž dni. Co se týká věcí movitých, zanikne zástavní právo zapsané nebo zaznamenané v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky na základě žádosti zástavního věřitele, nebo na základě prokázání zániku zástavního práva výmazem, provedeným kterýmkoliv notářem. Kromě vyjmenovaných způsobů zániku zástavního práva judikatura dovodila, že “…zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel…“, přičemž splněním ručitelského závazku se ručitel nestává zástavním věřitelem.52 Německá právní úprava zániku zástavního práva je velice podobná české právní úpravě. Dle ustanovení § 1252 BGB zaniká zástavní právo, pokud zanikla zajištěná pohledávka. Druhou možností zániku zástavního práva je situace, když zástavní věřitel odevzdá zástavu zpět zástavci či vlastníkovi. Pokud je zástava v držbě zástavce či vlastníka, tak se předpokládá, že mu byla zástava odevzdána zástavním věřitelem, jak je stanoveno v ustanovení § 1253 BGB. Totéž platí také v situaci, když má zástavu v držbě třetí osoba, které ji předali po vzniku zástavního práva zástavce či vlastník zastavené věci. Zástavní právo zaniká také tehdy, pokud byla pohledávka převedena bez zástavního práva nebo když bylo sjednáno převzetí dluhu bez souhlasu zástavního věřitele. Zástavní věřitel má na základě ustanovení § 1255 BGB možnost vzdát se jednostranným právním úkonem zástavního práva, čímž také dochází k zániku zástavního práva. Poslední možností uvedenou v právní úpravě zániku zástavního práva upravuje ustanovení § 1256 BGB, dle kterého zaniká zástavní právo, pokud dojde k souběhu vlastnictví v jedné osobě, tedy konsolidací.53 Tato situace může nastat, pokud se zástavní věřitel stane zároveň vlastníkem zástavy. Zánik zástavního práva je v obou srovnávaných právních systémech upraven v zásadě stejně a ve své podstatě je charakterizován zánikem zajišťované pohledávky. Česká právní úprava obsahuje navíc možnost zániku zástavního práva v případě, že zanikne zástava jako taková. Tuto situaci německý občanský zákoník neřeší.

52

Zpracováno podle: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 33-38 53 Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str. 227

- 39 -

Základním rozdílem právní úpravy zástavního práva v České republice a ve Spolkové republice Německo je fakt, že české zástavní právo je upraveno výlučně v občanském zákoníku, ve kterém je obecně definováno, zatímco v německé právní úpravě neexistuje jedna obecná definice zástavního práva, ale právní úprava je rozdělena na zástavní právo k nemovitým věcem, k movitým věcem a k právům. Česká právní úprava zástavního práva se z tohoto pohledu jeví jako ucelená a vcelku jednotná, na rozdíl od německé právní úpravy, která je sice v určitých ohledech konkrétnější, ale na druhou stranu mnoho ustanovení se opakuje a tím se právní úprava stává nepřehlednou.

3.2. Zadržovací právo Zadržovací právo neboli retence patří stejně jako zástavní právo mezi věcněprávní zajišťovací instrumenty. V České republice je zadržovací právo upraveno výhradně v občanském zákoníku. Právní úprava zadržovacího práva ve Spolkové republice Německo je obsažena jak v občanském, tak i obchodním zákoníku. Zvláštností zadržovacího práva na rozdíl od práva zástavního je, že nevzniká na základě smlouvy, ale jako vedlejší právo věřitele při nároku na plnění, a to za splnění určitých podmínek.54 3.2.1. Podstata zadržovacího práva Podstata zadržovací práva v České republice je zřejmá z právní definice zadržovacího práva, která je obsažena v ustanovení § 175 OZ, dle kterého „ kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat“. V České republice vzniká zadržovací právo i k zajištění dosud nesplatné pohledávky zahájením insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Zadržovací právo nemůže v České republice uplatňovat ta osoba, která má u sebe movitou věc neprávem, zejména zmocnila-li se jí svémocně nebo lstí.55 Na základě ustanovení § 176 odst. 2 OZ nemá zadržovací právo ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího 54

Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str. 279 55 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 244

- 40 -

práva. V tomto posledním případě však je možné zadržovací právo uplatnit v případě, že bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Ve Spolkové republice Německo obsahuje obecnou úpravu zadržovacího práva občanský zákoník. Základní definici zadržovacího práva obsahuje ustanovení § 273 BGB, dle kterého může dlužník, pokud má z toho samého právního vztahu, z kterého má svoji povinnost, splatný právní nárok vůči věřiteli, odmítnout splnit svůj dlužnický závazek, dokud svoji povinnost z právního vztahu nesplní věřitel. Z tohoto pojetí zadržovací práva je zřejmé, že předmětem zadržovacího práva ve Spolkové republice Německo nemusí být pouze věc movitá, jak je tomu v české právní úpravě, ale německý zákonodárce připustil možnost, že předmětem zadržovacího práva může být i určitý jiný druh plnění. Dlužník má tedy právo odmítnout splnit svůj závazek, pokud jeho nárok vůči věřiteli pochází ze stejné skutkové podstaty. I přesto, že ustanovení § 273 BGB obsahuje zřetelný požadavek na vzájemné nároky na plnění, postačí, pokud je základem právního vztahu pouze jeden skutkový stav. Jako příklad je možné uvést různé druhy obchodních smluv, které jsou uzavírány při dlouhodobém obchodním vztahu.56 Ačkoliv je všeobecné zadržovací právo podle ustanoví § 273 BGB právo, které plní zajišťovací funkci, nejedná se o institut zajištění obchodních smluv v nejužším slova smyslu, neboť nedává oprávněnému možnost náhradního plnění ze zadrženého zboží.57 Podstata zadržovacího práva je v obou srovnávaných právních řádech v základu stejná. Na druhé straně však existují v právní úpravě tohoto zajišťovacího instrumentu rozdíly, které mohou v obchodní praxi přinést nepříjemné důsledky. Hlavní odlišnost se týká předmětu zástavy, kde český občanský zákoník připouští pouze věc movitou a v německé právní úpravě může být předmětem zadržovacího práva i jiný druh plnění. Další odlišností je právní úprava, která je v České republice obsažena výhradně v občanském zákoníku. Německý občanský zákoník upravuje zadržovací právo v obecné rovině, ale pokud se jedná o obchodní vztah podle obchodního zákoníku, pak je nutné aplikovat úpravu v obchodním zákoníku.

56 57

Justus Meyer: Wirtschaftsprivatrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2006; str. 78 Joachim Gernhuber: Das Schuldverhältnis; J. C. B. Mohr; Tübingen; 1989; str. 672

- 41 -

3.2.2. Vznik zadržovacího práva V České republice vzniká zadržovací právo na základě ustanovení § 177 OZ jednostranným úkonem oprávněné osoby, která má cizí věc u sebe. Tento právní úkon musí dle výše uvedeného ustanovení vyjadřovat vůli zadržet věc, a proto je tento jednostranný právní úkon v České republice označován jako zadržení věci. Osoba, která věc u sebe zadržela, je povinna bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech, jak je stanoveno v ustanovení § 177 odst. 2 OZ. Pokud smlouva, na jejímž základě má oprávněná osoba věc u sebe, byla uzavřena písemně, musí být i vyrozumění tomu, komu má být věc vydána, provedeno písemnou formou. Zadržovací právo ve Spolkové republice Německo vzniká, jsou-li splněny jeho právní podmínky pro vznik. Dlužník může uplatněním zadržovacího práva podle ustanovení § 273 BGB vyvinout na věřitele tlak, aby splnil svoji splatnou povinnost vůči dlužníkovi. Podmínky pro vznik zadržovacího práva podle ustanovení § 273 BGB jsou vzájemný vztah mezi dlužníkem a věřitelem, souvislost jejich vztahu a splatnost pohledávek.58 Je třeba však upozornit na skutečnost, že právní úprava v ustanovení § 273 BGB je dispozitivního charakteru, což znamená, že zadržovací právo může být smluvními stranami vyloučeno. Z toho vyplývá, že zadržovací právo ve Spolkové republice Německo je možné použít jako zajišťovací instrument pouze tehdy, pokud nebylo ujednáním smluvních stran vyloučeno, či vyloučeno zákonem. 59 Ustanovení § 273 odst. 2 BGB je speciální vůči ustanovení § 273 odst. 1 BGB a obsahuje podobnou úpravu zadržovacího práva, které je známé v České republice. Toto ustanovení říká, že kdo je povinen k vydání věci, má zadržovací právo, pokud mu přísluší splatný nárok kvůli použití této věci. Při uplatnění obecného zadržovacího práva podle ustanovení § 273 BGB je důležité upozornit na skutečnost, že ve Spolkové republice Německo existuje ještě speciální forma zadržovacího práva, která je upravena v ustanovení § 320 BGB a která se nazývá námitka nesplněné smlouvy. Tato námitka může být aplikována pouze v případě vzájemné smlouvy s vzájemným hlavním plněním. Pokud je uplatněna námitka podle ustanovení § 320 BGB, pak může být poskytnutí plnění odmítáno tak dlouho, dokud druhá strana nesplní svůj závazek. Jako příklad, který se objevuje 58

Zpracováno podle: Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 95-97 59 Jürgen Tunn: Lagerecht/Kontraktlogistik; C. F. Müller; Augsburg; 2005; str. 133

- 42 -

v německé literatuře, je možné uvést situaci, ve které prodávající má právo odmítnout vydání zboží kupujícímu, dokud tento neuhradí kupní cenu.60 Rozdíl mezi německým zadržovacím právem a námitkou nesplněné smlouvy spočítá v tom, že námitka nesplněné smlouvy není použitelná jako zajišťovací prostředek věřitele, protože neplní zajišťovací účel, ale hlavním smyslem námitky je donucovací prostředek k splnění protiplnění. V obchodním styku existuje z důvodu provádění masových obchodů a rozmanitosti obchodních vztahů potřeba zajištění obchodním smluv, kterým právní úprava zadržovacího práva v německém občanském zákoníku nevyhovuje. Tuto potřebu řeší německý obchodní zákoník, který v ustanovení § 369 obsahuje úpravu zadržovací v obchodně právním styku, která se od právní úpravy v občanském zákoníku odchyluje. Tato úprava upouští od povinnosti souvislosti. Tato podmínka je nahrazena předpokladem, že předměty se na základě obchodního vztahu dostaly do držby věřitele. Podle ustanovení § 369 HGB vzniká zadržovací právo jen, když jsou dlužník i věřitel obchodníci podle § 1 HGB. Obchodník má z důvodu splatných pohledávek, na které má nárok vůči druhému obchodníkovi a které vznikly na základě uzavřeného obchodu mezi nimi, zadržovací právo na movité věci a cenné papíry dlužníka, pokud je má ještě v držbě, zejména jestliže s nimi může nakládat na základě konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu, jak upravuje ustanovení § 369 HGB. Důležité ustanovení ze skutečnosti možného uspokojení se ze zadržené věci obsahuje ustanovení § 369 odst. 4, dle kterého může dlužník výkon zadržovacího práva odvrátit poskytnutím jiného zajištění, přičemž při sjednávání nového zajišťovacího institutu je vyloučeno ručení. Z hlediska právních následků aplikace speciální úpravy v obchodním zákoníku je důležité upozornit na dvě zvláštnosti. Za prvé mohou být předmětem zadržovacího práva mezi obchodníky pouze věci vyjmenované v § 369 HGB, což jsou movité věci a cenné papíry dlužníka. Za druhé je ve Spolkové republice Německo s obchodnickým zadržovacím právem spojeno právo na uspokojení se ze zadržené věci. 61 Právní úprava uspokojení se ze zadržené věci je obsažena v ustanovení § 371 HGB a v odstavci druhém tohoto ustanovení odkazuje na právní úpravu zástavního práva, která byla podrobně analyzována v části 3.1.5. této diplomové práce.

60 61

Thomas Zerres: Bürgeliches Recht; Springer Berlin; Heidelberg; 2005; str. 162-164 Hartmut Oetker: Handelsrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2005; str. 205

- 43 -

Právní úprava vzniku zadržovacího práva je v České republice vázána na jednostranný právní úkon zadržení věci, což vyplývá ze skutečnosti, že předmětem zadržovacího práva může být pouze věc movitá. Vzhledem k tomu, že v německé právní úpravě zadržovacího práva může dlužník pozdržet či odmítnout platbu, pokud má vůči němu věřitel nesplněný splatný závazek ze vzájemného právního vztahu, vzniká zadržovací právo, pokud jsou splněny podmínky vzájemnosti, souvislosti a splatnosti pohledávek. Dalším rozdílem je, že ve Spolkové republice Německo obsahuje speciální úpravu zadržovacího práva pro vztahy mezi obchodníky obchodní zákoník. Z toho vyplývá, že právní úprava vzniku zadržovacího práva je v obou srovnávaných systémech odlišná. 3.2.3. Právní důsledky zadržovacího práva V České republice má na základě ustanovení § 178 OZ ten, kdo věc oprávněně zadržel, stejné postavení, jaké má zástavní věřitel ohledně zástavy. Z tohoto ustanovení vyplývá, že osoba, která věc zadržela je povinna věc opatrovat, aby nedošlo k jejímu opotřebení, poškození či zničení, ž čehož vyplývá, že zadržení věci s sebou pro oprávněnou osobu přináší i určité finanční náklady. Na druhou stranu je nutné připomenout, že vzniknou-li oprávněné osobě při plnění této povinnosti účelně vynaložené náklady, pak má oprávněná osoba právo na jejich úhradu dlužníkem. K uspokojení své splatné pohledávky může věřitel v české právní úpravě zadrženou věc zpeněžit pouze prostřednictvím výkonu soudního rozhodnutí, přičemž je nutné, aby řízení bylo zahájeno bez zbytečného odkladu.62 Na základě zadržovacího práva má v České republice věřitel podle ustanovení § 179 OZ právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem. Toto ustanovení českého občanského zákoníku má z hlediska institutu zajištění obchodních smluv zásadní význam, neboť zadržovací právo je v české právní úpravě zajištění závazků velice silným zajišťovacím prostředkem. V německé právní úpravě se právní nárok věřitele při uplatnění zadržovací práva spojí s právním nárokem dlužníka, což znamená, že věřitel může získat svou splatnou pohledávku od dlužníka jen v tom případě, pokud on sám splní svůj závazek vůči 62

Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str. 281

- 44 -

dlužníkovi. Do té doby, dokud dlužník ve Spolkové republice Německo neuplatní zadržovací právo, nemůže být omezena možnost věřitele k provedení jeho právního nároku vůči dlužníkovi a dlužník nesmí odložit svůj splatný závazek.63 Stejně jako v české právní úpravě, tak i v německé právní úpravě není zadržovací právo zohledněno soudem z moci úřední, ale musí být uplatněno. Vznese-li dlužník podle ustanovení § 274 BGB v soudním procesu námitku, či odvolává se v procesu na skutečnost, že uplatnil zadržovací právo, pak může být dlužník odsouzen pouze k souběžnému plnění. Uplatnění zadržovacího práva tedy nepřináší dlužníkovi kompletní zamítnutí žaloby. Pokud chce věřitel uplatnit výkon souběžného plnění, potom je povinen nejdříve buď uspokojit právní nárok dlužníka, nebo na tento jeho nárok ustanovit prodlení při převzetí, jak je stanoveno v ustanovení § 274 odst. 2 BGB. Princip souběžného plnění plní v německém právním řádu dvě základní funkce. V prvé řadě je každá ze smluvních stran zajištěna, že nebude muset druhé straně splnit závazek, dokud tato strana neobdrží protiplnění od druhé strany. Druhá funkce je označována jako donucovací prostředek, který dává druhé straně podnět k vykonání svého závazku, což znamená, že se jedná o právní prostředek napadení soudního rozhodnutí.64 Obě dvě smluvní strany jsou tedy v německé právní úpravě přinuceni poskytnout jimi dlužené plnění, aby mohli obdržet své splatné protiplnění od druhé strany. Samotný soudní proces se koná na základě německého občanského soudního řádu. Věřitel obdrží na základě ustanovení § 726 odst. II ZPO vykonavatelný soudní protokol o tom, že dlužník je uspokojen či v prodlení s přijetím návrhu, přičemž tento protokol je bez důkazů. Soudní exekutor musí ale podle § 756 ZPO nabídnout plnění věřitele. Nachází-li se dlužník v prodlení či bylo-li to ustanoveno soudem, pak je věřitel oprávněn vykonat soudní rozhodnutí bez toho, aby nabídnul protiplnění. 65 Pokud se ve Spolkové republice Německo jedná o zadržovací právo podle ustanovení § 369 HGB, pak má věřitel právo na uspokojení své pohledávky vůči

63

Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 98 64 Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 100 65 Andreas Heinemann: Schuldrecht; De Gruyten Rechtswissenschaftlichen Verlags-Gmbh; Berlin; 2006; str. 268

- 45 -

dlužníkovi ze zadržené věci podle právních předpisů týkajících uspokojení ze zástavy. Toto právo právní úprava v občanském zákoníku neobsahuje.66 Podmínky věřitele pro uspokojení se ze zadržené věci jsou v obou srovnávaných právních systémech odlišné, což je dáno tím, že základní obecná právní úprava zadržovacího práva je ve Spolkové republice Německo velice abstraktní a volná. Dlužník má právo na odmítnutí plnění, pokud má vůči věřiteli splatný nárok, což česká právní úprava neumožňuje. Jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo musí věřitel při zpeněžení zadržené věci podat soudní žalobu. Dle českého právního řádu má oprávněný, který zadržel u sebe věc, kterou měl vydat postavení zástavního věřitele. Toto postavení má dle německé právní úpravy pouze obchodník, přičemž v obou právních řádech se případné uspokojení ze zadržené věci řídí podle právních předpisů týkajících se zástavního práva. Dále ze srovnání právní důsledků uplatnění zadržovacího práva vyplývá, že německá úprava zadržovacího práva v obchodním zákoníku je podobná jako česká právní úprava zadržovacího práva v občanském zákoníku, přičemž český občanský zákoník neobsahuje úpravu zadržovacího práva, kterou se nachází v německém občanském zákoníku. 3.2.4. Zánik zadržovacího práva V české právní úpravě zaniká zadržovací právo zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, anebo vydáním zadržené věci dlužníku, jak je stanoveno v § 180 OZ. Dále zaniká zadržovací právo i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu. Z ustanovení § 180 OZ vyplývá, že v České republice je možné rozlišit, podobně jako u zániku zástavního práva, zánik zadržovacího práva jako následek zániku zajištění pohledávky a samostatný zánik zadržovacího práva, bez ohledu na další trvání pohledávky.67 Ve Spolkové republice Německo je nutné v případě zániku zadržovacího práva rozlišit, zda na smluvní vztah je aplikován obchodní či občanský zákoník. Na základě obchodního zákoníku zaniká zadržovací právo zánikem zadržované věci, zánikem

66

Julius von Staudinger: Kommentar zum BGB; Walter de Gruyter GmbH; Berlin; 2005; str. 151 67 Karel Eliáš a kolektiv: Občanský zákoník – Velký akademický komentář; Linde; Praha; 2008, str. 760

- 46 -

zajišťované pohledávky, pokud věřitel ztratí zadržovanou věc nebo pokud dlužník ztratí vlastnictví k zadržované věci. Pokud ztratil věřitel zadržovanou věc nedobrovolně a nabyl-li ztracenou věc znovu do držby, pak zadržovací právo od tohoto okamžiku znovu vzniká.68 V případě, že při uplatnění zadržovacího práva byla aplikována obecná úprava v občanském zákoníku, pak zaniká zadržovací právo zánikem zajišťované pohledávky. Právní úprava zániku zadržovacího práva souvisí s rozdílnou právní úpravou zadržovacího práva v obou srovnávaných zemích. Případy zániku zadržovací práva jsou nakonec stejné s tím rozdílem, že česká právní úprava je jednotná, ať už se jedná smluvní vztah mezi podnikateli či nikoliv, zatímco německá právní úprava rozlišuje i při zániku zadržovacího práva právní úpravu pro obchodněprávní a soukromoprávní vztahy. Problematika zajišťovacího prostředku zadržovacího práva je v České republice a ve Spolkové republice Německo značně rozdílná. Základním rozdíl obsahuje obecná definice zadržovacího práva v občanském zákoníku, ve kterém německý zákonodárce připustil možnost abstraktního jiného druhu plnění, jako předmětu zadržovacího práva. České právní úpravě se více podobá úprava zadržovacího práva, která je obsažena v německém obchodním zákoníku. V této souvislosti bych rád chtěl upozornit na skutečnost, že právní úprava zadržovacího práva je ve Spolkové republice Německo značně komplikovaná, ale na druhou stranu komplexnější než česká právní úprava.

4. Vybrané obligační zajišťovací instrumenty Po analýze dvou nejčastěji používaných věcněprávních instrumentů se budu v této části diplomové práce zabývat analýzou obligačních zajišťovacích institutů, které se používají při zajištění obchodních smluv. Vzhledem k tomu, že problematika obligačních zajišťovacích instrumentů je velice rozsáhlá, tak jsem svoji pozornost zaměřil pouze na otázky týkající se problematiky smluvní pokuty, uznání závazku a ručení. I v této části se nejedná o komplexní výklad právní úpravy výše uvedených 68

Glanegger: Kommentar zum Handelsgesetztbuch; C. F. Müller; Berlin; 2007; str. 912

- 47 -

zajišťovacích prostředků, ale o srovnání české a německé právní úpravy a vystižení nejvýznamnějších rozdílů.

4.1. Smluvní pokuta Smluvní pokuta patří mezi právní instituty, které slouží k zajištění obchodních smluv, přičemž je zajištěno plnění základních povinností, jak na straně dlužníka, tak i na straně věřitele, vyplývajících z uzavřené smlouvy. Vzhledem ke své univerzálnosti patří smluvní pokuta dlouhodobě k nejznámějším a nejvyužívanějším zajišťovacím instrumentům nejen v česko-německých obchodních vztazích, ale i v mezinárodním obchodě. 4.1.1. Podstata smluvní pokuty Strany si mohou sjednat pro případ porušení určité smluvní povinnosti smluvní pokutu, což je finanční částka, kterou je povinen zaplatit druhé straně ten, kdo určitou smluvní povinnost poruší. Smluvní pokuta plní v prvé řadě prevenční funkci, protože řádným a včasným splněním závazku z obchodní smlouvy se povinná osoba může jejímu placení vyhnout. Dále obsahuje smluvní pokuta i funkci odškodňovací, neboť pokud oprávněné osobě vznikne škoda, tak smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradu škody.69 Třetí funkce smluvní pokuty spočívá v tom, že hrozba jejího zaplacení působí na dlužníka, aby svou povinnost dodržel, a jedná se o zajišťovací funkci.70 I přesto, že je smluvní pokuta jedním z nejvíce využívaných zajišťovacích institutů v obchodních vztazích, je použitelnost a efektivnost tohoto zajišťovacího prostředku limitována solventností zavázané strany. Pokud je dlužník insolventní a věřitel nemá jiné důraznější nástroje nátlaku na něho (například institut zástavního či zadržovacího práva), pak vzrůstá věřiteli jen celková výše pohledávek vůči dlužníkovi o částku nezaplacených smluvních pokut. V tomto případě se však věřitel muže obrátit na soud.71

69

František Faldyna, Jan Hušek, Zdeněk Des: Zajištění a zánik závazků; CODEX Bohemia; Praha; 1995; str. 31 70 Eva Štruplová – Rudolf Chaloupka: Obchodní smlouvy podle obchodního a občanského zákoníku; Management Press; Praha;1992; str. 60-61 71 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 147

- 48 -

Definici smluvní pokuty v českém právním řádu obsahuje ustanovení § 544 OZ, dle kterého „sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda“. Z této definice je zřejmé, že český občanský zákoník předpokládá, že smluvní pokuta bude sjednána jako peněžité plnění. Ve Spolkové republice Německo je podstata smluvní pokuty stejná jako v České republice, neboť i v tomto právní systému plní smluvní pokuta kromě funkce zajišťovací i funkce prevenční a odškodňovací. Obecnou úpravu problematiky smluvní pokuty obsahuje občanský zákoník. Základní definici smluvní pokuty je možno nalézt v ustanovení § 339 BGB, dle kterého slíbí-li dlužník věřiteli pro případ, že nebude schopen splnit v celé výši či z části své závazky vyplývající z jeho smluvní povinnosti, zaplacení peněžité částky jako smluvní pokuty, pak je tento slib o smluvní pokutě účinný, pokud se dlužník dostane do prodlení se splněním jeho závazků. Pokud dlužníkova povinnost spočívá ve zdržení se konání, pak nastává účinek smluvní pokuty v případě nedovoleného jednání dlužníka. Ve Spolkové republice Německo se dlužník, v případě kupní smlouvy, dostává do prodlení se svojí povinností zaplatit kupní cenu za řádně dodané zboží, pokud prokazatelně zná termín platby a tento termín nedodržel. Německá obchodní praxe uplatňuje v otázce prodlení obchodní zvyk, dle kterého se dlužník dostává do prodlení se zaplacením kupní ceny po třiceti dnech po obdržení faktury, nedohodnou-li se strany jinak. Řádně uzavřená kupní smlouva by měla samozřejmě obsahovat dohodnutý termín platby. Pokud věřitel splnil veškeré své povinnosti a dlužník ve stanoveném termínu nezaplatil kupní cenu, pak jdou veškeré náklady věřitele spojené s vymáháním pohledávky na účet dlužníka.72 Dále je třeba upozornit na skutečnost, že v německé právní úpravě má smluvní pokuta akcesorickou povahu k zajištěnému hlavnímu plnění, neboť pokud se zajišťovaný hlavní závazek stane ze zákona neplatným, pak je také dohoda o smluvní pokutě pro případ řádného nesplnění hlavního závazku podle ustanovení § 344 BGB neplatná.

72

Bohumír Molnár, Richard Pitterle: Řešení pohledávek v Německu; Linde; Praha;2009; Str. 59-60

- 49 -

Smluvní pokutu plní jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo zejména zajišťovací funkci. Vzhledem k jednoduchosti a všeobecnosti patří smluvní pokuta mezi nejvíce používané instituty sloužící k zajištění obchodních smluv, jak ve vnitrostátním, tak v mezinárodním a vzájemném zahraničním obchodě. 4.1.2. Vznik smluvní pokuty V české právní úpravě vzniká smluvní pokuta, podobně jako většina zajišťovacích instrumentů, dohodou smluvních stran. Tato dohoda musí mít na základě ustanovení § 544 odst. 2 OZ písemnou formu a musí v ní být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Při sjednávání smluvní pokuty je nutné také sjednat či určit to plnění povinnosti, které je smluvní pokutou zajištěno, aby bylo z dohody o smluvní pokutě zřejmé, která strana je zajišťovaná či které ze smluvních povinností jsou smluvní pokutou zajišťovány.73 Jak z výše uvedeného ustanovení OZ vyplývá, je písemná forma dohody o smluvní pokuty předpokladem platnosti ujednání o smluvní pokutě. Písemná forma je nutná i tehdy, pokud smluvní pokuta zajišťuje závazky ze smluv, které nebyly sjednány písemnou formou. Obecná problematika smluvní pokuty je v české právní úpravě obsažena v občanském zákoníku, ale při aplikace v obchodněprávních vztazích je nutné použít speciální úpravu v obchodním zákoníku. Tato obchodně právní úprava má dispozitivní charakter, což znamená, že se smluvní strany mohou při sjednání dohody o smluvní pokutě v České republice přiklonit k obchodně právní úpravě, vrátit se k řešením, které jim nabízí občanský zákoník nebo zvolit řešení úplně jiná.74 Z této úpravy je zřejmé, že při sjednávání smluvní pokuty se smluvní strany mohou dostat do nepříjemností, protože český obchodní zákoník neobsahuje obecný požadavek na písemnou formu uzavíraných smluv. Jako příklad je možné uvést uzavřené kupní smlouvy ústně. Pokud by zároveň s ústně uzavřenou kupní smlouvou byla sjednána smluvní pokuta, která by měla zajistit dodání zboží či zaplacení kupní ceny, pak je z hlediska platnosti nutná

73

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 148 74 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 148

- 50 -

písemná forma dohody o smluvní pokutě, protože ústní ujednání u smluvní pokutě uzavřené společně s kupní smlouvou by bylo na základě ustanovení § 40 OZ neplatné.75 Z ustanovení českého občanského zákoníku je tedy zřejmé, že ke vzniku smluvní pokuty musí být splněny podmínky určitosti ujednání, sjednání výše smluvní pokuty a písemná forma. Výše smluvní pokuty, či způsob jejího určení není v české právní úpravě blíže vymezen. Problémem určitosti ujednání o smluvní pokutě se v České republice zabýval i Nejvyšší soud, dle kterého „ byla-li smluvní pokuta sjednána do výše 0,5 % z ceny za dílo, je toto ujednání dostatečně určité“. V tomto rozsudku Nejvyššího soudu bylo uvedeno, že „ …. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V občanském zákoníku ani v zákoníku obchodním není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu konkrétní částkou za každý den prodlení. Podmínkou však je, aby takovéto ujednání bylo dostatečně určité….“ 76 Při sjednávání výše smluvní pokuty je však důležité neopomenout skutečnost, že v České republice má soud v případě sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty v obchodně právních vztazích podle obchodního zákoníku, právo na snížení takovéto pokuty, jak bude objasněno v další části této diplomové práce. V dalším rozsudku Nejvyšší soud ze dne 24. 3. 1999 stanovil, že „ neurčitým není také ujednání o smluvní pokutě, kterou se zajišťuje nepeněžité plnění tak, že její výše je závislá na době, po kterou trvá porušení zajištěné povinnosti, to je, smluvní pokuta je sjednána např. tak, že za každý započatý měsíc prodlení bude zaplacena určitá, pevně stanovená částka.77 V tomto rozsudku tedy Nejvyšší soud České republiky dospěl k dvěma zásadním závěrům. Prvním závěrem je skutečnost, že právní úprava obsažená v § 544 odst. 2 OZ neobsahuje žádné limity týkající se absolutní výše smluvní pokuty. Druhým je, že toto ustanovení nestanoví žádné omezení ohledně doby, po kterou může být smluvní pokuta placena. Český zákonodárce umožnil uzavření smluvní pokuty současně se smlouvou, která či její část je smluvní pokutou zajišťována, nebo je možné dohodu o smluvní pokutě uzavřít samostatně, přičemž dohodu o smluvní pokutě lze uzavřít i dodatečně.

75

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 51 76 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. Zn. 29 Odo 426/2001 77 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. Zn. 25 Cdo 119/99

- 51 -

Pokud je dohoda o smluvní pokutě uzavírána samostatně, je z hlediska vzniku smluvní pokuty podstatné, aby dohoda byla uzavřena v písemné formě a obsahovala všechny povinné náležitosti s označením účastníků. K platnosti dohody o smluvní pokutě musí být dohoda také podepsána oprávněnými osobami. Poslední podstatnou náležitostí ujednání o smluvní pokutě, je uvést den, kdy byla smluvní pokuta sjednána, protože i tato okolnost může hrát svoji roli při posuzování oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty.78 Německá právní úprava rozlišuje při vzniku smluvní pokuty na rozdíl od české právní úpravy dvě skutkové podstavy smluvní pokuty. Občanský zákoník rozlišuje, zda smluvní

pokuta

vzniká

z důvodu

nesplnění

zajištěného

hlavního

závazku

(Strafversprechen für Nichterfüllung)79 podle ustanovení § 340 BGB, či proto, že dlužník nesplnil svůj závazek v náležité formě ( Strafversprechen für nicht gehörige Erfüllung)80 na základě ustanovení § 341 BGB. Při sjednávání smluvní pokuty je důležité toto rozlišení, které je podstatné z hlediska vztahu smluvní pokuty k opravnému prostředku, dodržovat, neboť by mohlo při případném soudním sporu přinést nemalé finanční náklady.81 Dále je nutné upozornit na skutečnost, že ve Spolkové republice Německo je možné sjednat smluvní pokutu nejenom ve formě peněžitého plnění, ale také ve formě jiného plnění, jak je stanoveno v ustanovení § 342 BGB. Slíbil-li dlužník na základě ustanovení § 340 BGB zaplatit peněžitou smluvní pokutu pro případ, že nebude schopen řádně splnit svůj hlavní závazek, pak může věřitel požadovat od dlužníka zaplacení ujednané smluvní pokuty namísto splnění původního závazku. Pokud věřitel učiní prohlášení, ve kterém sdělí dlužníkovi, že požaduje zaplacení smluvní pokuty, pak je jeho nárok na splnění pohledávky z původního smluvního vztahu ze zákona vyloučen. Tento právní předpis slouží k ochraně dlužníka, který nemusí díky této právní úpravě strpět několikanásobný zájem na splnění smluvní povinnosti ze strany věřitele. Pokud má věřitel z důvodu nesplnění 78

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 53 79 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 80 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 81 Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 318

- 52 -

smluvního závazku dlužníka nárok na náhradu škody, potom je oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty jako minimální částku způsobené škody. Věřitel má tedy právo uplatnit vyšší nárok na náhradu škody než je stanovená výše smluvní pokuty. 82 Přičemž uplatnění dalšího nároku na náhradu škody věřitelem není v tomto případě vyloučeno. Jak již bylo uvedeno je druhá skutková podstata smluvní pokuty v německé právní úpravě uvedena v ustanovení § 341 BGB, dle kterého slíbí-li dlužník zaplacení peněžité smluvní pokuty pro případ, že nebude schopen splnit svůj závazek v náležité formě, pak je věřitel oprávněn požadovat smluvní pokutu společně s hlavní nesplněnou pohledávkou. Tato skutková podstata odpovídá české právní úpravě smluvní pokuty, neboť se zde jedná o smluvní pokutu pro případ nesplnění v řádné formě. Nejčastěji se jedná o nesplnění smluvní povinnosti dlužníkem v řádné době, což znamená, že se dlužní dostává do prodlení se splněním svého závazku. Druhým nejčastějším případem je nesplnění povinnosti z důvodu kvalitativní odchylky.83 Pokud v dohodě o smluvní pokutě bylo sjednáno i právo věřitele na náhradu škody, pak má věřitel stejné právo jako kdyby byla sjednána pokutu z důvodu nemožnosti splnění hlavní smluvní povinnosti. Z hlediska uplatnění smluvní pokuty je nutné upozornit na skutečnost, že přijme-li věřitel dlužníkovo pozdní či špatné plnění, pak může požadovat zaplacení smluvní pokuty pouze v tom případě, pokud si toto právo při přijetí plnění vyhradil, jak je stanoveno v ustanovení § 341 odst. 3 BGB. Jak již bylo uvedeno výše, umožňuje německá právní úprava dle ustanovení § 342 BGB sjednat kromě peněžité smluvní pokuty, také smluvní pokutu ve formě jiného plnění. V tomto případě však nemá věřitel právo na náhradu škody, pokud po dlužníkovi požaduje plnění smluvní pokuty. Důkazní břemeno nese ve Spolkové republice zásadně dlužník, pokud by chtěl dokázat, že skutková podstata pro platný vznik smluvní pokuty nebyla naplněna, protože dlužník řádně a včas splnil svůj závazek, který byl smluvní pokutou zajištěn. Na druhou stranu spočívá-li plnění zajištěné pohledávky ve zdržení se konání ze strany

82

Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 319 83 Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 319

- 53 -

dlužníka, pak je věřitel povinen dokázat, že dlužník jednal v rozporu se smluvním ujednáním, což znamená, že dlužník se nezdržel konání.84 Na rozdíl od české právní úpravy neobsahuje německá právní úprava smluvní pokuty ustanovení o podmínkách platnosti dohody o smluvní pokutě, kterými v České republice jsou písemná forma či určitost ujednání. I přesto mají dohody o smluvní pokutě ve Spolkové republice Německo nejčastěji písemnou formu, aby nedocházelo k pochybnostem.85 Při sjednávání smluvní pokuty se postupuje podle obchodních zvyklostí a musí být zachována smluvní volnost stran. V případě, že není smluvní pokuta sjednána při uzavření původní závazkové vztahu, může být obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách.86 Obecná úprava smluvní pokuty ve Spolkové republice neobsahuje požadavek na stanovení nejnižší možné či nejvyšší možné pokuty. Podobně jako v České republice záleží vše na dohodě účastníků, protože německý obchodní ani občanský zákoník tuto problematiku neupravuje. Právní úprava vzniku smluvní pokuty se v obou srovnávaných právních systémech značně liší. Zatímco česká právní úprava výslovně požaduje k platnému vzniku dohody o smluvní pokutě písemnou formu a určitost ujednání, přenechal německý zákonodárce německým obchodním partnerům, co se týká formy dohody o smluvní pokutě, absolutní smluvní volnost. Dalším rozdílem je rozdělení smluvní pokuty na dvě skutkové podstaty, které obsahuje občanský zákoník. Česká právní úprava nezná rozdělení smluvní pokuty na smluvní pokutu v případě nemožnosti splnění hlavního závazku a smluvní pokutu pro případ nikoliv řádně a včas splněného závazku. Český občanský zákoník upravuje obecnou smluvní pokutu, která je použitelná, pokud se pro ni smluvní strany z důvodu zajištění obchodních smluv rozhodnou. Třetím rozdílem je skutečnost, že německý zákonodárce umožňuje ujednat nejenom smluvní pokutu ve formě peněžitého plnění, ale i jiné formě plnění. S tímto abstraktním vymezením předmětu plnění, který se v německém občanském zákoníku objevuje také v zajišťovacím institutu zadržovacího práva, se v české právní úpravě právní subjekty nesetkávají.

84

Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 319 85 Joachim Gernhuber: Das Schuldverhältnis; J. C. B. Mohr; Tübingen; 1989; str. 763 86 http://www.rechtslexikon-online.de/Vertragsstrafe.html; dne 22. 10. 2010

- 54 -

4.1.3. Výše smluvní pokuty Smluvní pokuta by měla být přiměřená a smluvní strany by při sjednání dohody o smluvní pokutě měli pamatovat na její hlavní funkce, kterými jsou zajišťovací a nátlaková funkce, a proto by se smluvní pokuta neměla stát možným nástrojem k dosažení mimořádného zisku. Jak již bylo uvedeno, tak v České republice občanský ani obchodní zákoník neupravují sjednání výše smluvní pokuty či způsob jejího určení, a proto je ujednání o výši smluvní pokuty dohodou smluvních stran. Česká právní úprava tedy nestanoví ani nejnižší či nejvyšší možnou výši smluvní pokuty a smluvní strany si tak mohou sjednat i nepřiměřeně vysokou smluvní pokuta a tato jejich dohoda bude i přesto platná, pokud bude uzavřena písemně. V české právní úpravě lze výši smluvní pokuty sjednat jako jednorázové peněžní plnění. Dále je možné smluvní pokutou postihnout i délku prodlení dlužníka, čímž je na něj vytvořen tlak, aby splnil svoji povinnost. Výše smluvní pokuty se také může odvíjet od ceny řádně a včas nedodaného zboží. V případě, že se jedná o zajištění zaplacení kupní ceny, pak se v České republice nejčastěji používá smluvní pokuta, jejíž výše vychází ze zajištění kupní ceny a která se stanoví jako určitá procentní částka z nezaplaceného dluhu. V dnešní době je možné využít i takovou konstrukci smluvní pokuty, která by byla navázána na inflaci a z toho důvodu přesně a určitě stanovila valorizaci smluvní pokuty.87 Na základě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky je smluvní pokuta sjednaná podle ustanovené § 544 OZ nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná, pokud její výše výrazně převyšuje výši skutečné škody. V tomto rozsudku je dále uvedeno, že … „ při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné částky a vzájemný poměr původní a sankční povinnosti…“.88 V tom případě, pokud byla v obchodněprávních vztazích sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta doplněná zvýhodňujícími formulacemi, pak se slabší obchodní 87

Zpracováno podle: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 54-55 88 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. Zn. 33 Odo 890/2002

- 55 -

partner může obrátit na soud, pokud smluvní pokutu označí jako nepřiměřenou a bude žádat její snížení. Český obchodní zákoník totiž obsahuje v ustanovení § 301 OBCHZ poněkud výjimečné právo soudu zasáhnout do obchodně závazkového vztahu a ochránit slabšího partnera, který z různých důvodů souhlasil při sjednávání smluvní pokuty s nepřiměřeně vysokou sazbou smluvní pokuty, protože takovéto moderační právo soudu by mělo být spíše upraveno v obecném soukromoprávní úpravě, kterou obsahuje občanský zákoník.89 Toto ustanovení říká, že soud může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit „ s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta “. Účelem moderačního práva soudu je tedy zmírnit nesrovnalosti a nepřiměřené podmínky při v ujednání o výši smluvní pokuty. Soud při rozhodování bere v úvahu, jakou jedna strana získala při sjednání výše smluvní pokuty výhodu a jaké finanční náklady a ztráty utrpěla druhá strana. Tyto skutečnosti jsou soudem potom porovnávány s obecnými pravidly slušnosti a poctivého obchodování. Obecně platí, že v České republice soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlíží k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. V jedné situaci může být sjednaná smluvní pokuta ve výši 1 procenta z dlužné částky denně, která zajišťuje řádné splacení kupní ceny brána jako přiměřená, v následující situaci jako nepřiměřená.90 Jak již bylo řečeno výše, neobsahuje občanský zákoník institut moderačního práva soudu pro občansko-právní vztahy a i proto vychází česká soudní praxe z pojetí, že ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě jsou pro závazkové vztahy občanského zákoníku nepoužitelná. Z tohoto pojetí vyplývá, že v případě sporu v občanskoprávních vztazích bude soud v České republice posuzovat, zda sjednaná smluvní pokuta není zcela jistě nepřiměřená a zda není v rozporu s dobrými mravy. Toto rozdílné posouzení, však přináší i jiné následky, neboť výsledkem tohoto hodnocení může být pouze závěr o platnosti či neplatnosti celé dohody o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 a 41 OZ.91 V české právní úpravě tedy nesmí být smluvní pokuta nepřiměřená výši případné škody a soud nemůže v rámci svého moderačního práva smluvní pokutu úplně zrušit, ale

89

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 152 90 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 152 91 Karel Eliáš a kolektiv: Občanský zákoník – Velký akademický komentář; Linde; Praha; 2008, str. 1569

- 56 -

pouze snížit na přiměřenou úroveň, pokud oprávněná strana označila smluvní pokutu jako nepřiměřenou a podala k soudu návrh na snížení smluvní pokuty. Německá právní úprava taktéž neupravuje bližší určení výše smluvní pokutu a realizace smluvní pokuty je teda závislá na dohodě a vůli obchodních partnerů. Zákon tedy připouští možnost sjednat i nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, pokud byly dodrženy podmínky platnosti. V každém případě musí být sjednaná výše smluvní pokuty v přiměřeném vztahu k velikosti zajišťovaného závazku. Vzhledem k tomu, že právní úprava neobsahuje maximální výši smluvní pokuty, dochází při stanovení výše smluvní pokuty často k nadsazení peněžní částky.92 Podobně jako v české právní úpravě hrají rozhodující roli při stanovení výše smluvní pokuty soudní orgány. Na základě ustanovení § 343 BGB může soud na žádost dlužníka, pokud ten smluvní pokutu označil jako nepřiměřeně vysokou, smluvní pokutu snížit na přiměřenou peněžitou částku. Při soudním posuzování přiměřené výše smluvní pokuty, musí soud zkoumat, nikoliv pouze majetkový zájem, ale všechny oprávněné zájmy věřitele. Jak je dále stanoveno v tomto ustanovení, tak případné snížené pokuty na přiměřenou úroveň je vyloučeno, pokud byla smluvní pokuta už vyplacena. Moderační právo soudu probíhá ve Spolkové republice Německo na základě tzv. „tvůrčího rozsudku“ (Gestaltungsurteil)93, neboť soud při posuzování přiměřenosti posuzuje všechny okolnosti každého jednotlivého případu. Jako příklad se v německé literatuře objevuje dosavadní schopnost dlužníka dostát svým závazkům, výše nesplacených závazků dlužníka nebo věřitelův zájem a potřeba splnění závazku.94 V německé obchodní praxi jsou smluvní pokuty sjednávány nejčastěji jako dílčí či procentní částka z celkové výše peněžitého plnění. Spolkový soudní dvůr připustil ve svém rozsudku možnost sjednat smluvní pokutu ve výši až 0,3 procenta z celkové ceny zakázky za každý pracovní den prodlení s dodávkou či placením.95 Podobně jako v České republice obsahuje i německý obchodní zákoník speciální úpravu smluvní pokuty, která je však diametrálně odlišná od české úpravy. Na základě 92

http://www.brennecke-partner.de/2997/Wirksamkeit-von-Vertragsstrafen-in-den-alsAGB-zu-qualifizierenden-Vertraegen-zwischen-Unternehmern; dne 22. 10. 2010 93 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 94 Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 320 95 http://www.brennecke-partner.de/2997/Wirksamkeit-von-Vertragsstrafen-in-den-alsAGB-zu-qualifizierenden-Vertraegen-zwischen-Unternehmern; dne 22. 10. 2010

- 57 -

ustanovení § 348 HGB nemůže být snížena smluvní pokutu podle předpisů obsažených v občanském zákoníku, pokud ji učinil obchodník v provozovně svého podniku. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v obchodně právních vztazích, které se řídí podle obchodníku zákoníku, nemůže být soudem smluvní pokuta snížena, z čehož je zřejmé, že německý zákoník poskytuje daleko větší právní ochranu zajištění obchodních smluv věřiteli. Je to z toho důvodu, že každý obchodník by měl mít určité zkušenosti ze své podnikatelské praxe a měl by si včas uvědomit možné následky při ujednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. I přes tento silný právní předpis však může být smluvní pokuta, která byla sjednána mezi obchodníky podle ustanovení § 1 HGB, v extrémních případech podrobena soudnímu přezkoumání. V těchto případech soud na žádost oprávněného zkoumá, zda nebyl právní úkon učiněn proti dobrým mravům podle ustanovení § 138 BGB nebo zda se nejedná o nesjednané plnění podle ustanovení § 242 BGB.96 Přestože ve Spolkové republice Německo neexistuje obecná úprava výše smluvní pokuty všech závazkových vztahů, je možné na základě judikatury Spolkového soudního dvora určit některé hospodářské oblasti, kde platí pravidla o maximální výši smluvní pokuty. Jednou takovou oblastí je stavební průmysl. Jak rozhodl Spolkový soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2003, tak ve stavebních smlouvách, které jsou uzavřeny po 1. březnu 2003, nesmí být stanovena smluvní pokuta vyšší než 5 procent z celkové ceny zakázky. V odůvodnění tohoto rozsudku Spolkový soud vysvětlil, že smluvní pokuta vyšší než 5 % z celkové ceny zakázky už je za hranicí ekonomické efektivnosti, protože při této výši smluvní pokuty by se obvyklý zisk dodavatele stavební zakázky proměnil v hospodářskou ztrátu. Dále je v tomto soudním rozsudku stanoveno, že smluvní pokuta nesmí překročit denní částku výši 0,15 procent z celkové fakturované částky za pracovní den.97 V tomto svém rozsudku Spolkový soudní dvůr přehodnotil svůj dřívější rozsudek z roku 1986, ve kterém bylo stanoveno, že maximální výše smluvní pokuty je částka, která se rovná 10- ti procentům z celkové

96

Peter Schlechtriem: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; str. 320 97 Rozsudek Spolkové soudu ze dne 23. ledna 2003: BGH Urteil vom 23. Januar 2003 Az.: VII ZR 210/01 Rechtsnormen: BGB §§ 765, 768 Abs. 1 Satz 1, § 777; AGBG § 9 Abs. 1 Ch

- 58 -

ceny stavební zakázky.98 Zde je vidět, že výše smluvní pokuty závisí nejenom na ekonomické situaci jednotlivce, ale i celkové hospodářské úrovni a vyspělosti země, a proto se i soudní praxe postupem času vyvíjí. Jak česká, tak i německá právní úprava neobsahují jasnou podmínku pro stanovení výše pokuty, která musí být stanovena přiměřeně a v případě sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je dlužník oprávněn obrátit se na soud s žádostí o snížení smluvní pokuty. Zásadním rozdílem, který může obchodníkům přinést nemalé finanční náklady, je fakt, že ve Spolkové republice Německo není možnost snížit smluvní pokutu v obchodně právních vztazích, přičemž tuto možnost český obchodní zákoník podnikatelům výslovně přiděluje. Co se týká samotné výše smluvní pokuty, tak by měl být v obou srovnávaných systémech přiměřená a soud v případě soudního sporu zkoumá jednotlivé případy podle zvláštních okolností toho kterého případu. Dalším rozdílem je stanovení maximální výše smluvní pokuty v oblasti stavebnictví ve Spolkové republice Německo. 4.1.4. Splatnost smluvní pokuty V obou srovnávaných právních úpravách má oprávněný většinou nárok na zaplacení smluvní pokuty, pokud nebyla řádně a včas splněna jeho zajištěná pohledávka. Způsob sjednání a určení výše smluvní pokuty má samozřejmě také význam pro vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu. V české praxi je splatnost smluvní pokuty obvykle zřetelně vymezena v dohodě o smluvní pokutě, s tím, že nárok na zaplacení smluvní pokuta má oprávněný v případě nesplnění zajištěné pohledávky a tato lhůta začíná běžet dnem, který je rozhodný pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty. I v tomto případě však hraje podstatnou roli způsob, jakým byla smluvní pokuta sjednána, zda jednorázovou částkou či procentní sazbou za každý den prodlení.99 Pokud splatnost smluvní pokuty není sjednána v dohodě o smluvní pokutě, pak může být obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách.

98

http://www.jurablogs.com/de/neue-entscheidung-des-bgh-zur-zulaessigen-hoehe-einervertragsstrafe; dne 22. 10. 2010 99 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 58

- 59 -

Pokud se jedná o obchodně právní vztahy, ve kterých nebyla v dohodě o smluvní pokutě v českém právním systému sjednána splatnost smluvní pokuty, pak je nutné aplikovat ustanovení § 340 odst. 2 OBCHZ, dle kterého je dlužník povinen splnit svůj závazek v době stanovené ve smlouvě. Ustanovení dále upravuje případy, kdy není doba plnění ve smlouvě zřetelně upravena, pak je věřitel „ oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán “. Toto ustanovení se uplatní i v rámci smluvní pokuty sjednané v obchodně právních vztazích, když věřitel požádá dlužníka o zaplacení smluvní pokuty, čímž v českém obchodním právu určuje dobu plnění. Dlužník je po této výzvě povinen zaplatit smluvní pokutu bez zbytečného odkladu, čímž je vlastně nepřímo určena splatnost smluvní pokuty. V české obchodní praxi uvede obvykle věřitel při vyzvání dlužníka k zaplacení smluvní pokuty určitou časovou lhůtu pro zaplacení smluvní pokuty. Při určení lhůty musí oprávněná strana respektovat minimální hranici stanovenou zákonem. Tato minimální hranice je stanovena formulací bez zbytečného odkladu, která je v České republice dodržena, pokud je platba smluvní pokuty provedena v rozmezí od 3 do 7 dnů od doručení žádosti o zaplacení smluvní pokuty.100 V německé právní úpravě je splatnost smluvní pokuty uvedena přímo v základní obecné definici smluvní pokuty, kterou obsahuje ustanovení § 339 BGB. Dle tohoto ustanovení je sjednaná smluvní pokuta splatná, pokud se dlužník dostane do prodlení s plněním své smluvní povinnosti. Tato zdánlivě jednoduchá definice však v sobě obsahuje tři předpoklady, které musí být splněny, aby měl oprávněný ve Spolkové republice Německo platný nárok na zaplacení smluvní pokuty. První předpokladem je existence hlavního závazkového vztahu. Druhým předpokladem je skutečnost, že tento hlavní závazkový vztah byl zajištěn dohodou o smluvní pokutě. Třetím předpokladem, který je nutný k platnému nároku věřitele na zaplacení smluvní pokuty je skutečnost, že dlužník nesplnil svoji povinnost, která mu vyplývala z platného hlavního závazkového vztahu.101

100

Zpracováno podle: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 57-60 101 Jacob Joussen: Schuldrecht I – Allgemeiner Teil; W. Kohlhammer GmbH; Stuttgart; 2008; str. 79

- 60 -

Vzhledem k tomu, že německý občanský zákoník rozlišuje dvě příčiny vzniku smluvní pokuty, je nutné analyzovat i dva druhy splatnosti či účinnosti smluvní pokuty. Pokud je dlužník na základě hlavního závazkového vztahu povinen konat, což znamená, splnit svoji povinnost řádně a včas zaplacením či dodáním zboží, potom je smluvní pokuta splatná, dostane-li se dlužník do prodlení se splněním svého závazku. Jinak je nutné posoudit povahu smluvní pokuty, pokud závazek dlužníka spočívá ve zdržení se konání. Pak je smluvní pokuta splatní, jestliže se dlužník nezdržel konání neboli jinými slovy, pokud se dopustil chování či jednání, ke kterému se v hlavním závazkovém vztahu zavázal, že se ho zdrží. Ve druhém případě, pokud je smluvní pokuta vázána na povinnost zdržet se konání, není zřejmé, zda je smluvní pokuta splatná tehdy, pokud dlužník nese odpovědnost za nesplnění povinnosti z hlavního závazkového vztahu. Při posuzování tohoto problému je nutné vycházet z předpokladu, že dlužník nese odpovědnost za to, že nedodržel to, k čemu se smluvně zavázal, což v tomto případě znamená, že se nezdržel konání. Neboť není jasné, proč by měla být dlužníkova povinnost nekonat posuzována přísněji než dlužníkova povinnost konat. Z toho důvodu je tedy nutné systematicky vycházet z předpokladu, že dlužník nese odpovědnost i za svoje nedovolené jednání.102 Podobně jako v české úpravě je i ve Spolkové republice Německo z hlediska splatnosti smluvní pokuty podstatné, jakým způsobem a jaká výše smluvní pokuty byla sjednána. Vzhledem k tomu, že v německé právní úpravy je ujednání o smluvní pokutě často součástí všeobecných obchodních podmínek, pak se těmito podmínkami řídí i splatnost smluvní pokuty. Nárok na zaplacení smluvní pokuty se v obou srovnávaných právních systémech váže na podmínku nesplnění povinnosti dlužníka z hlavního závazkového vztahu. Německý občanský zákoník rozlišuje dva druhy vzniku nároku, které souvisejí s různým pojetím smluvní pokuty ve Spolkové republice Německo. Česká právní úprava obsahuje speciální úpravu vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty v obchodním zákoníku.

102

Jacob Joussen: Schuldrecht I – Allgemeiner Teil; W. Kohlhammer GmbH; Stuttgart; 2008; str. 80

- 61 -

Smluvní pokuta, jakožto nejvyužívanější institut zajištění obchodních smluv obligačního charakteru, je jak v českém právním systému, tak i v německém právním systému upraveny v občanském zákoníku. Základním rozdílem je, že česká právní úprava ve své definici předpokládá smluvní pokutu jako peněžité plnění. Německý občanský zákoník na druhou stranu umožňuje ujednání o smluvní pokutě, která bude mít charakter i jiného druhu plnění. Dalším zásadním rozdílem, který může v obchodně právních vztazích přinést nepříjemné dodatečné náklady je skutečnost, že ve Spolkové republice Německo nemůže být dohodnutá výše smluvní pokuty snížena soudem, protože toto oprávnění má soud v případě podání návrhu na snížení dohodnuté výše smluvní pokuty pouze v občanskoprávních sporech. V České republice má na druhou stranu soud moderační právo pouze v případě obchodně právních sporů. Samotný soudní spor probíhá na základě stejných principů, jelikož soudce je povinen zkoumat zvlášť jednotlivé procesy a samostatně hodnotit okolnosti případu. Co se týká vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty, tak pro ten je jak v české, tak i německé právní úpravě, rozhodná skutečnost, že dlužník řádně a včas, v německé právní úpravě i nedovoleným jednáním, nesplnil svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, přičemž dlužník nese za svoje chování odpovědnost. Na závěr analýzy smluvní pokuty, jakožto institutu, který slouží k zajištění obchodních smluv, je vhodné doporučit českým podnikatelům, kteří provozují obchodní styk s partnery ze Spolkové republiky Německo, aby věnovali zvýšenou obezřetnost při využívaní tohoto instrumentu k zajištění svých pohledávek. Jejich německý obchodní partner bude totiž při jednání o smluvní pokutě požadovat, aby i on mohl ve smlouvě uplatnit dohodu o smluvní pokutě ve svůj prospěch. Touto dohodou by však německý obchodní partner mohl oproti české protistraně získat výhodu i nepřiměřenou.103 Dále je nutné dodat známou skutečnost, že je-li dlužník insolventní a nemá na zaplacení dohodnuté smluvní ceny, pak nebude mít ani dostatek finančních prostředků na zaplacení smluvní pokuty a z toho důvodu je v případě větších finančních částek nutné zajistit obchodní smlouvy případně ještě jiným zajišťovacím institutem.

103

Bohumír Molnár, Richard Pitterle: Řešení pohledávek v Německu; Linde; Praha;2009; Str. 51

- 62 -

4.2. Ručení Ručení jako způsob zajištění obchodních smluv je v České republice i ve Spolkové republice Německo upraveno nejen v občanském, ale zároveň i v obchodním zákoníku. Základním předpokladem vzniku ručení v obou srovnávaných právních systémech je existence pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, z čehož vyplývá, že ručitel nemůže převzít dlužníkův závazek z neexistující pohledávky. 4.2.1. Podstata ručení Podstata zajišťujícího institutu ručení je v obou srovnávaných právních systémech stejná, neboť ručením je nazván právní poměr vzniklý dohodou mezi věřitelem a ručitelem, či pouze písemným prohlášením ručitele, který na sebe přejímá vůči věřiteli povinnost uspokojit pohledávku věřitele, pro případ, že tak neučiní dlužník.104 Z takto vzniklého vztahu má ručitel povinnost uspokojit pohledávku věřitele, pokud ji řádně a včas nesplní dlužník. Dále vzniká ručiteli z takto vzniklého právního vztahu právo domáhat se vůči dlužníkovi, aby mu vydal, co za něho věřiteli plnil. Při této žádosti na plnění vůči dlužníkovi může ručitel po věřiteli žádat, aby mu vydal potřebné pomůcky.105 Obecnou definici ručení v českém právním řádu obsahuje ustanovení § 546 OZ, které říká, že pohledávku lze zajistit ručením dohodou účastníků. Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že „ ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník “. Přičemž je nutné upozornit na skutečnost, že obecná úprava ručení obsažená v občanském zákoníku není v České republice ani podpůrně použitelná pro obchodně závazkové vztahy.106 Vzhledem k tomu, že speciální úprava v obchodním zákoníku v § 303 - 312 vychází z obecné úpravy v občanském zákoníku, přičemž obě úpravy jsou si podobné, budu se v další části této diplomové práce zabývat pouze právní úpravou ručení, kterou obsahuje obchodní zákoník, jelikož tato práce je primárně zaměřená na problematiku zajištění obchodních smluv.

104

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 79 105 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 130 106 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 246

- 63 -

Pro obchodně závazkové vztahy je definice ručení obsažena v ustanovení § 303 OBCHZ, dle které „ kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem“. Na rozdíl od ustanovení § 546 občanského zákoníku vymezuje § 303 obchodního zákoníku ručení jako jednostranný právní úkon, z čehož vyplývá, že v České republice není k platnému vzniku ručení potřeba souhlasu dlužníka. Právní úprava problematiky ručení ve Spolkové republice Německo je upravena taktéž jak v německém občanském, tak i v německém obchodním zákoníku. Německý občanský zákoník obsahuje velmi podrobnou úpravu ručení, přičemž podobně jako v české právní úpravě obsahuje německý obchodní zákoník speciální úpravu ručení pro obchodně právní vztahy. Na rozdíl od právní úpravy v České republice se však ve Spolkové republice Německo obecná právní úprava aplikuje i pro obchodně právní vztahy. Ručení je institutem zajištění obchodních smluv osobní povahy. Obecnou definici ručení ve Spolkové republice Německo obsahuje ustanovení § 765 BGB. Tato definice je podobná české právní úpravě, neboť na základě uzavřené ručitelské smlouvy se zavazuje ručitel věřiteli, že se zaručí za to, že závazek dlužníka bude splněn. Ručitel se může zavázat, že splní závazek dlužníka, který vznikne teprve v budoucnu či po splnění určitých podmínek. Smluvními partnery v německé právní úpravě jsou tedy stejně tak jako v české právní úpravě ručitel a věřitel.107 Podstata ručení, jakožto institutu zajištění obchodních smluv je v obou srovnávaných právních systémech stejná, neboť hlavním smyslem vzniklého ručitelského vztahu je, že se ručitel zavazuje věřiteli splnit mu závazky dlužníka, pokud ten je nesplní řádně a včas. Právní úprava zajištění obchodních smluv je však v obou srovnávaných právních systémech rozdílná. V České republice existuje kompletní úprava jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku, přičemž použití právní úpravy ručení v občanském zákoníku nelze použít v obchodních závazkových vztazích ani podpůrně. Německý obchodní zákoník na druhé straně obsahuje pouze dílčí speciální úpravu ručení pro závazky, vznikající z obchodních smluv. 4.2.2. Vznik ručení 107

Justus Meyer: Wirtschaftsprivatrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2006; str. 134

- 64 -

Ručení vzniká podle ustanovení § 303 OBCHZ, pokud třetí osoba (ručitel) věřiteli písemně oznámí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní svůj závazek. Je tedy zřejmé, že v České republice je nutná písemná forma prohlášení. Pokud by ručitel učinil své prohlášení pouze ústně, není možné podat vůči němu úspěšnou žalobu o splnění závazku.108 Ručitelovo prohlášení musí být dostatečně určité a musí z něj zřetelně vyplývat ručitelův úmysl splnit dlužníkovu povinnost vůči věřiteli v případě jeho neschopnosti. Dále musí být jasně identifikován dlužník a pohledávka, která musí být sama identifikována právním důvodem a výší. Ručitelovo prohlášení musí být v České republice věřiteli prokazatelně doručeno.109 Otázku náležitostí a určitosti ručitelského prohlášení podle ustanovení § 303 OBCHZ řešil v České republice Nejvyšší soud, který dospěl ve svém rozsudku k závěru, že pokud se ručitel v prohlášení zavázal uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě určité úvěrové smlouvy, je z tohoto prohlášení nutné dovodit, že ručením byly zajištěny všechny finanční závazky dlužníka vůči věřiteli, které pro něho vyplývaly z předmětné úvěrové smlouvy. Dále je v odůvodnění tohoto rozsudku stanoveno, že … „ ze znění úvěrové smlouvy je dále nutné dospět k závěru, že ručením byly zajišťovány i ty finanční závazky dlužníka, které mu vznikly např. při odstoupení od smlouvy, či jejím vypovězením…“110 Ručením lze podle ustanovení § 304 OBCHZ v české právní úpravě zajistit pouze platný závazek dlužníka nebo jeho část. Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že vzniku ručení však nebrání, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl. Toto právo může mít v obchodním životě praktický význam zejména ve vztahu k právnickým osobám, které jsou založeny podle zahraniční právní úpravy, z nichž se vůči některým uplatňuje doktrína „ultra vires“111 v tom smyslu, že se 108

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 131 109 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 80 110 Rozsudek Nejvyššího soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000 sp. Zn. 32 Cdo 2384/98 111 Například v USA se při vymezení předmětu činnosti uplatňuje tradiční teorie „ultra vires“, dle níž jsou smluvní úkony mimo předmět činnosti nad síly společnosti, a tudíž neplatné. V současné době se vykládá zúženě, aby se chránily zájmy třetích osob, které důvěřovaly v platnost smluv. Mnoho států řeší problém „ultra vires“ v zákonech tak, že stát i akcionář můžou žalovat korporaci, aby se zabránilo nepovoleným aktům a ředitele i výkonné vedoucí funkcionáře za škodu, kterou tím způsobily korporaci. Více viz Martin Boháček: Základy amerického obchodního práva; Linde; Praha; 2007; str. 134 - 135

- 65 -

nemohou platně zavazovat jednáními, které vybočují z rozsahu účelu jejich založení, který je vymezen předmětem činnosti právnické osoby.112 V České republice je však možno zajistit ručením závazek z obchodních smluv, který vznikne teprve v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky, jak je upraveno v ustanovení § 304 odst. 2 OBCHZ. V Německé právní úpravě je pro platný vznik ručitelské smlouvy nutná písemná forma. Pokud by ručitel učinil prohlášení o ručení pouze v elektronické podobě, pak by toto jeho prohlášení bylo neplatné. Pokud by však ručitel splnil závazek dlužníka z hlavního vztahu, pak by byl platný, i když by nebyla splněna podmínka písemné formy. V případě, že ale hlavní závazkových vztah nevznikl, pak nevzniká ani právní nárok věřitele vůči ručiteli. Pokud hlavní závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem zanikne či se zmenší (například z důvodu splátky úvěru, podle ustanovení § 362 BGB, který se zabývá zánikem závazkového vztahu), pak zanikne či se zmenší i ručitelský právní vztah. V případě, že věřitel odstoupí od hlavního závazkového vztahu, pak přechází na nového věřitele společně s pohledávkou i zajišťovací prostředek ručení, podle ustanovení § 401 BGB, který řeší přechod pohledávek.113 Jelikož ručení může přinést ručiteli nemalé finanční náklady a neomezený zásah do jeho vlastních majetkových poměrů, jedná se o jeho velice rozsáhlý a rizikový závazek vůči věřiteli, a proto se německý zákonodárce rozhodl pro písemnou formu ručitelské smlouvy, jakožto podmínku platnosti.114 Písemná forma má tedy ochranou funkci ručitele a zároveň v případě potřeby důkazní funkci. Dále může být ručitelská smlouva uzavřena i jako smlouva uzavřená mezi dlužníkem a ručitelem ve prospěch věřitele podle ustanovení § 328 BGB, pokud jsou pohledávka a věřitel dostatečně jasně stanoveny. V případě nejasného určení, je třeba posuzovat tuto dohodu mezi dlužníkem a ručitel jako příkazní smlouvu, dle které má ručitel uzavřít ručitelskou smlouvu s věřitelem podle ustanovení § 765 BGB.115

112

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 132 113 Justus Meyer: Wirtschaftsprivatrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2006; str. 135 114 Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 654 115 Michael Jaensch: Grundzüge des bürgelichen Rechts; C. F. Müller, Berlin; 2010; Str. 246

- 66 -

V německé právní úpravě je podobně jako v české právní úpravě hlavním důvodem ručení zajištění hlavního závazkového vztahu. Existence ručitelského závazku je závislá na existenci hlavního závazkového vztahu, z čehož je zřejmá akcesorická povaho tohoto právního poměru, jak je upraveno v ustanovení § 767 BGB. Na druhou stranu je ve Spolkové republice možné omezit podmínku akcesority na základě zajišťovacího důvodu ručení. Ručitel se nemůže odvolávat na podmínku akcesority, pokud by to odporovalo zajišťovacímu účelu. Může se jednat například o situaci, ve které věřitel a ručitel při uzavření ručitelské smlouvy počítali s rychlým promlčením hlavního zajišťovaného právního vztahu.116 Dalším možnost vyplývá z rozsudku Německého spolkového soudního dvora117, ve kterém soud rozhodl, že podmínka akcesority může být omezena, pokud hlavní dlužníka přestal existovat, což znamená, že i jeho závazek již neexistuje. Tento případ se může na základě rozsudku soudu stát, pokud byla například zadlužená společnost s ručením omezeným (GmbH118) zlikvidována a vymazána z obchodního rejstříku. V případě, že se ve Spolkové republice Německo jedná o ručitelský vztah, který vznikl v rámci obchodně právního vztahu, pak je nutné aplikovat speciální úpravu ručení, která je obsažena v ustanovení § 350 HGB. Dle tohoto ustanovení, jedná-li se o při uzavírání ručitelské smlouvy o obchodně právní vztah ze strany ručitele, pak se nepoužijí při sjednávání ručitelské smlouvy ustanovení § 766 odst. 1 a 2 BGB. Z toho vyplývá, že pokud je ručitel v obchodně právním postavení, pak neplatí písemná podmínka platnosti ručitelského prohlášení a smlouvy, což znamená, že smlouva nemusí být uzavřena písemně a zároveň může být uzavřena elektronicky, což české právní úprava ručitelského oprávnění nezná. Pokud se jedná o ručení vzniklé na základě občanského zákoníku, pak je v obou právních řádech nutná písemná forma pro platný vznik ručitelského vztahu, přičemž musí být jasně identifikován dlužník a zajištěná pohledávka. V případě obchodně právních vztahů, které upravuje ve Spolkové republice Německo jak německý občanský, tak i německý obchodní zákoník, obsahuje německý obchodní zákoník

116

Michael Jaensch: Grundzüge des bürgelichen Rechts; C. F. Müller, Berlin; 2010; Str. 247 117 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 28. ledna 2003 BGH Urteil XI ZR 243/02 118 Gesellschaft mit beschränkter Haftung – Společnost s ručením omezeným

- 67 -

speciální úpravu pro obchodně právní závazkové vztahy, dle které, není nutná písemná forma ručitelského prohlášení a zároveň může být ručitelská smlouva uzavřena i elektronickou formou. V České republice se na obchodně právní vztahy aplikuje obchodní zákoník, přičemž použití občanského je zcela vyloučeno, ale i ručení vzniklé na základě obchodního zákoníku musí mít písemnou formou, jinak by bylo neplatné. Zde je opět vidět, že německý zákonodárce poskytuje větší ochranu spotřebitelům oproti podnikatelům, protože předpokládá, že podnikatel by měl být ze svého obchodního a podnikatelského života natolik zkušený, že by si měl být jistý, k jakému právnímu úkonu se zavázal. V obou právních systémech je možné uzavřít ručitelské smlouvy k zajišťované pohledávce, která vznikne pouze v budoucnu či po splnění určitých podmínek. 4.2.3. Zákonné ručení Samostatnou problematikou zajišťovacího institutu ručení je otázka zákonného ručení. Podle ustanovení § 312 OBCHZ platí ustanovení § 305 – 311 českého obchodního zákoníku, které upravuje dobrovolné ručení, přiměřeně i pro ručení, které vzniklo ze zákona. Ručení ze zákona je upraveno především v části druhé obchodního zákoníku, která se týká obchodních společností a družstva. V jakém rozsahu ručí společníci za závazky společnosti, řeší v České republice obchodní zákoník v § 56 odst. 5, kde je stanoveno, že ručení je upraveno v ustanoveních obchodního zákoníku upravujících jednotlivé formy společností. Dle znění tohoto odstavce se pro zákonné ručení použije obdobně ustanovení o ručení stanovené v § 303 a násl., pokud z jiných ustanovení zákona nevyplývá něco jiného. Ustanovení § 56 OBCHZ řeší ručení společníků za závazky společnosti po zániku společnosti. Je zde stanoveno, že společníci ručí za závazky společnosti stejně jako za jejího trvání. Dále toto ustanovení říká, že „ pokud se společnost zrušuje s likvidací, ručí společníci za její závazky do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, nejméně však v rozsahu, v němž za ně ručili za trvání společnosti. Mezi sebou se společníci vyrovnají týmž způsobem jako při ručení za trvání společnosti.“ U veřejné obchodní společnosti ručí společníci, pokud podnikají pod společnou firmou, za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem.

- 68 -

Komanditisté komanditní společnosti ručí ze zákona za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku a komplementáři ručí celým svým majetkem. Jako poslední příklad z rozsáhlé a nepřehledné problematiky institut zákonného ručení týkající se obchodních společností podle obchodního zákoníku je možno uvést ručení společníků za závazky společnosti s ručením omezeným, dokud nebylo zapsáno splacení vkladů do obchodního zákoníku. Třetí část obchodního zákoníku, která obsahuje problematiku obchodně závazkových vztahů, také upravuje otázky zákonného ručení, které je možné nalézt například u smlouvy o prodeji podniku, smlouvy u nájmu podniku či smlouvy o obchodním zastoupení. Zajímavé z hlediska obchodních vztahů je ustanovení § 678 odst. 2 OBCHZ. týkající se smlouvy o tichém společenství, dle kterého „ tichý společník ručí za závazky podnikatele, jestliže jeho jméno je obsaženo ve firmě podnikatele, nebo prohlásí osobě, s níž jedná podnikatel po uzavření smlouvy, že oba podnikají společně.“ Je možné říci, že v tomto případě je ručení určitou sankcí za prozrazení existence tichého společenství.119 Německá právní úprava taktéž obsahuje zákonné ručení podle obchodního zákoníku, které se nejčastěji podobně jako v České republice objevuje v právní oblasti obchodních společností. Podobně jako v české právní úpravě je i ve Spolkové republice Německo tato právní úprava velice rozsáhlá, komplikovaná a značně nepřehledná. Z toho důvodu jsem se zaměřil pouze na společnosti, které jsem analyzoval v české právní úpravě. Na základě ustanovení § 128 HGB ručí společníci veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti společně a nerozdílně. Totéž platí pro komanditní společnost, kde se ovšem společníci rozdělují na komanditisty a komplementáře. Komplementáři ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a komanditisté ručí za závazky komanditní společnosti pouze do výše svého nesplaceného vkladu, jak je stanoveno v ustanovení § 171 HGB. Pokud se jedná o tiché společenství, pak ručí vlastník společnosti za všechny závazky tichého společenství. Tichý společník za závazky společnosti neručí. Výjimka z této úpravy by se týkala případu, pokud by věřitelé uplatnili vůči vlastníkovi vykonatelný exekuční titul, kterým by zastavili nárok na 119

Zpracováno podle: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 87-97

- 69 -

splacení dosud nesplaceného vkladu. Potom by mohli po tichém společníkovi požadovat splacení dosud nesplaceného vkladu. Pokud se jedná o ručení právnických osob, především kapitálových společností, pak ve Spolkové republice Německo ručí společnost celým svým majetkem za závazky společnosti. Společníci za společnost svým soukromým majetkem po zaplacení peněžitého vkladu, pokud je nutný, neručí. 120 Problematika zákonného ručení je jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo velice rozsáhlá a komplikovaná. Zákonné ručení se vyskytuje v několika oblastech obchodního práva, proto jsem se zaměřil pouze na příklady zákonného ručení v obchodních společnostech. V této oblasti je právní úprava zákonného ručení obdobná, což vyplývá ze snahy Evropské Unie o harmonizaci právních předpisů v oblasti obchodních společností. 4.2.4. Práva a povinnosti účastníků Základem právního vztahu ručení je vzájemný poměr ručitele a věřitele. Jak je stanoveno v ustanovení § 305 OBCHZ je věřitel povinen bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své zajištěné pohledávky. Dále je věřitel na základě ustanovení § 306 OBCHZ oprávněn domáhat se splnění závazků na ručitele jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Věřitel je tedy v české právní úpravě zásadně povinen požadovat splnění dluhu na dlužníkovi a musí tak učinit formou písemné výzvy. Pokud však dlužník věřitelově výzvě nevyhoví, což znamená, že svůj závazek nesplní, pak se může věřitel obrátit přímo na ručitele.121 Český zákonodárce však přidělil ručiteli možnost zmírnit dopad této povinnosti do jeho majetkové sféry, neboť podle ustanovení § 306 odst. 2 OBCHZ může ručitel vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník. V rámci toho je ručitel oprávněn vyvolat zánik svého závazku z ručení započtením využitím nejenom dlužníkových, ale i svých vlastních pohledávek vůči věřiteli.122

120

http://wirtschaftslexikon.gabler.de/Definition/schuldenhaftung.html; dne 8. 11. 2010 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 246 122 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 135 121

- 70 -

Druhým právním vztahem, který je následkem ručení, je vzájemný poměr mezi dlužníkem a ručitelem. Na základě ustanovení § 308 OBCHZ nabývá v České republice ručitel, jenž splnil závazek, za který ručí, vůči dlužníkovi práva věřitele. Z toho vyplývá, že je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi. Ustanovení § 309 OBCHZ říká, že „ uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal.“ Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že ručitel je povinen doručit dlužníkovi písemnou zprávu, o tom, že věřitel vůči němu uplatnil svoji pohledávku. Po obdržení této zprávy je dlužník povinen upozornit ručitele na všechny námitky, které lze proti věřitelově pohledávce uplatnit. Pokud toto dlužník bez zbytečného odkladu neučiní, pak není oprávněn uplatnit tyto námitky vůči ručiteli později.123 Zde je však nutné upozornit na skutečnost, že jestliže ručitel v české právní úpravě uplatní vůči věřiteli neúspěšné námitky, které mu sdělil dlužník, pak je dlužník povinen na základě ustanovení § 306 OBCHZ nahradit ručiteli náklady, které mu tím vznikly. I v německé právní úpravě přidělil německý zákonodárce ručiteli, věřiteli a dlužníkovi v ručitelském vztahu práva na ochranu svého majetku a povinnosti ke splnění účelu zajišťovacího institutu. Ručitel může na základě ustanovení § 768 BGB uplatnit vůči věřiteli před splněním závazku ty námitky, které příslušejí dlužníkovi. Nejčastěji se v německé obchodní praxi uplatňuje námitka nesplněné smlouvy (podle ustanovení § 320 BGB), námitka zadržovacího práva (podle ustanovení § 273 BGB) či námitka promlčení hlavního závazkového vztahu (podle ustanovení § 214 BGB).124 Tyto námitky může uplatnit ručitel i v tom případě, pokud se jich dlužník zřekl. Ustanovení § 770 BGB přidělují ručiteli zvláštní práva, která souvisejí s právy dlužníka. Na základě tohoto ustanovení může ručitel spoji povinnost, splnit závazek dlužníka, ze dvou důvodů odmítnout a to pokud hlavní dlužník má právo na možnost sjednání právní úpravy na základě odporovatelnosti (Anfechbarkeit)125 či na základě

123

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, CH BECK, Praha, 2007; str. 135 124 Hartmut Oetker, Felix Maulztsch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 668 125 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999

- 71 -

zúčtovatelnosti (Aufrechenbarkeit)126. V obchodní praxi se jedná o to, že dlužník může napadnout právní vztah pro neplatnost či požádat věřitele o vzájemné započtení pohledávek.127 K těmto případům však může dojít pouze v případě, pokud je hlavní závazek ještě napadnutelný, což znamená, že nesmí uběhnout lhůta k odporu či nesmí být potvrzen hlavní závazkový vztah dlužníkem. Možnosti ručitele uplatnit výše uvedené námitky mohou být smluvně individuálně vyloučeny. Kompletní vyjmutí těchto oprávnění ručitele ve všeobecných obchodních podmínkách je však na základě rozsudku Německého spolkového soudního dvora128 vyloučeno.129 Dalším oprávněním ručitele ve Spolkové republice Německo je takzvaná námitka poddlužnické žaloby ( Einrede der Vorausklage)130. Ručitel může na základě ustanovení § 771 BGB odmítnout uspokojení věřitele do té doby, dokud věřitel neuplatnil vůči hlavnímu dlužníkovi úspěšný donucovací právní výkon. Vznese-li ručitel tuto námitku, pak je pozastavena promlčecí lhůta věřitelova nároku vůči ručiteli do doby, dokud věřitel neuplatní svůj právní nárok nejdříve vůči dlužníkovi. Toto ustanovení chrání opět ručitele, neboť věřitel se musí v první fázi obrátit se svojí pohledávkou na dlužníka a teprve, pokud by dlužník na tuto výzvu nereagoval, tak je věřitel oprávněn požadovat plnění od věřitele. V případě, že pro ručitele se jedná o obchodně právní vztah, pak je nutné aplikovat ustanovení § 349 HGB.131 Na základě tohoto ustanovení nemá ručitel právo odvolávat se na námitku poddlužnické žaloby.

Totéž platí podle výše uvedeného

ustanovení německého obchodního zákoníku pro ručitele, který převzal závazek z úvěrové smlouvy. Z toho vyplývá, že v rámci obchodně právních vztahů smí věřitel vymáhat svoji pohledávku přímo na ručitele, pokud dlužník nesplní svoji pohledávku řádně a včas. Na tomto místě je možné opět konstatovat, že německý zákonodárce 126

Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 127 Justus Meyer: Wirtschaftsprivatrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2006; str. 135 128 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 16. ledna 2003 BGH Urteil IX ZR 171/00 129 Michael Jaensch: Grundzüge des bürgelichen Rechts; C. F. Müller, Berlin; 2010; Str. 249 130 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 131 Michael Jaensch: Grundzüge des bürgelichen Rechts; C. F. Müller, Berlin; 2010; Str. 250

- 72 -

poskytuje daleko větší právní ochranu účastníkům občansko-právního vztahu než obchodníkům, protože předpokládá, že obchodníci mají dostatek znalostí a zkušeností při uzavíraní smluv. Pokud ručitel, i přes použití námitek, musí nakonec uspokojit pohledávku věřitele, pak může po dlužníkovi z hlavního závazkového vztahu požadovat splnění jeho povinnosti. Na základě ustanovení § 774 BGB se ručitel po splnění své ručitelské povinnosti vůči věřiteli, sám stává věřitelem dlužníka se všemi vedlejšími právy, přičemž nároky ze vztahu mezi ručitelem a věřitelem zůstávají zachovány. Obecná právní úprava práv a povinností účastníků ručitelského zajišťovacího vztahu je v obou srovnávaných systémech srovnatelná. Jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo jsou chráněna majetková práva ručitele, který může vymáhat splnění pohledávky na dlužníkovi, v případě, že byl povinen splnit svůj ručitelský závazek. Rozdíl se nachází v možnostech věřitele uplatnit svoje práva vůči ručiteli. V České republice musí věřitel dlužníka požádat o splnění své pohledávky. V případě, že dlužník i přes tuto výzvu svoji povinnost nesplní, pak se věřitel může s žádostí o uspokojení pohledávky obrátit na ručitele. Tato právní úprava platí jak v občanskoprávních, tak i v obchodněprávních vztazích. Ve Spolkové republice Německo však musí věřitel na dlužníka, pokud se jedná o občanskoprávní vztah, podat výkon rozhodnutí a teprve pokud i přes tento právní úkon nebude jeho pohledávka splněna, tak se může s žádostí obrátit na ručitele. Je-li ručitel v obchodně právním postavení, pak může věřitel požadovat splnění pohledávky z obchodní smlouvy přímo po ručiteli. Zde je opět vidět, že německá právní úprava zajišťovacího institutu ručení poskytuje ručiteli větší právní ochranu při aplikaci občanského zákoníku, ale pokud se jedná o zajištění smlouvy z obchodního vztahu, pak přiděluje německý zákonodárce větší ochranu věřiteli. 4.2.5. Zánik ručení V České republice zaniká ručení podle ustanovení § 311 OBCHZ zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Ručení tedy zaniká v důsledku jeho akcesorického charakteru. Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že ručení nezaniká, jestliže závazek

- 73 -

zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem. Pokud je dlužníkem právnická osoba, pak ručení trvá dále, i když právnická osoba zanikla. V Německé právní úpravě zaniká zajišťovací instrument ručení podobně jako v České republice z několika důvodů. Základním způsobem je zánik zajišťované pohledávky. Vzhledem k tomu, že ručitelský vztah je jedním ze závazkových vztahů, tak pro jeho zánik se v německé právní úpravě aplikují obecné právní předpisy pro zánik závazkových vztahů, kterými jsou například splnění zajišťované pohledávky nebo vzájemné započtení pohledávek. Dále může být ve Spolkové republice sjednáno ručení na určitou dobu či s rozpouštěcí podmínkou.132 Zánik ručitelské vztahu je v obou srovnávaných právních systémech spojen nejčastěji se zánikem zajišťované pohledávky z obchodní smlouvy. Vzhledem k tomu, že se jedná o závazkový vztah, tak k zániku dochází také splněním zajišťované pohledávky. Problematika ručení, jakožto zajišťovacího instrumentu obchodních smluv, je ve Spolkové republice Německo upravena v občanském zákoníku, a tato obecná úprava se, kromě dvou speciálních úprav v obchodním zákoníku, aplikuje také na obchodně právní vztahy. Na rozdíl od toho v České republice existuje pro občanskoprávní vztahy samostatná úprava v občanském zákoníku, která však v případě obchodně právních smluv není aplikovatelná ani podpůrně. Z toho pohledu je řešení právní úpravy ručení v obou srovnávaných systémech odlišné. Samotná právní úprava ručení je však v podstatě srovnatelná, i když i zde je nutné zmínit důležité rozdíly, které mohou přinést podnikatelům v obchodním životě nepříjemné problémy. Prvním rozdílem je, že ve Spolkové republice Německo není v případě obchodně právních smluv k platnému vzniku právního vztahu povinná písemná forma ručitelského oprávnění, z čehož vyplývá, že ručitel může učinit prohlášení i ústně či elektronickou formou. Druhým rozdílem je skutečnost, že v německé právní úpravě se věřitel může, v případě, že se z jeho strany jedná o obchodně právní vztah a dlužník nesplní svůj 132

Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 672

- 74 -

závazek řádně a včas, rovnou obrátit na ručitele, aby za dlužníka splnil jeho závazek, aniž by věřitel nejprve musel vyzvat dlužníka k splnění jeho povinnosti. Tuto možnost věřitel v českém obchodním právu nemá. Třetím nejdůležitějším rozdílem je fakt, že v České republice se věřitel může obrátit na ručitele v případě, že dlužník ani přes jeho výzvu nesplnil svůj závazek, kdežto dle německé právní úpravy musí věřitel podat vůči dlužníkovi donucovací výkon rozhodnutí a ten i přes tuto výzvu svoji povinnost nesplnil. Je vidět, že německý zákonodárce poskytuje i v tomto zajišťovacím vztahu větší právní ochranu spotřebiteli, v občanskoprávním vztahu než podnikatelům v obchodních vztazích, neboť německý zákonodárce předpokládal, že spotřebitel nemá tolik zkušeností z nástrah podnikatelského prostředí a je pro něj obtížnější hájit svá práva.

4.3. Uznání závazku Posledním zajišťovacím instrumentem obchodních smluv, který bude v této diplomové práci analyzován, je institut uznání závazku. V České republice je pro obchodně právní vztahy tento institut upraven v ustanovení § 323 OBCHZ. Vzhledem k tomu, že se jedná o komplexní právní úpravu, tak nelze aplikovat obecnou úpravu v občanském zákoníku. Ve Spolkové republice Německo je institut uznání závazku upraven v občanském zákoníku, přičemž v případě obchodních smluv je nutné použít speciální úpravu v obchodním zákoníku. 4.3.1. Podstata uznání závazku V obou srovnávaných právních systémech je podstatou tohoto instrumentu skutečnost, dlužník svůj závazek vůči věřiteli uzná, čímž je jeho závazek zajištěn. Uznání závazku plní oproti jiným zajišťovacím institutům, jako například zástavnímu právu či ručení, které zajišťují reálné splnění závazku, především funkci preventivní. Zajišťovací funkce tohoto institutu zvyšuje stupeň právní jistoty věřitele tím, že zvyšuje pravděpodobnost domoci se práv v delší nebo v nově započaté promlčecí lhůtě.133 S uznáním závazku však není spojena uhrazovací funkce, protože tímto zajišťovacím

133

Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 143

- 75 -

instrumentem není zajištěno reálné plnění závazku nebo sankcionováno prodlení s plněním dluhu. Podstatou uznání závazku je tedy skutečnost, že uzná-li dlužník svůj závazek, pohlíží se na uznaný závazek tak, jako kdyby v době uznání trval, a to v tom rozsahu, v němž byl uznán. Tento zajišťovací instrument tedy vylepšuje věřitelovo postavení při dalším vymáhání pohledávky. V důsledku uznání závazku přechází důkazní břemeno v případě soudního sporu na dlužníka, což znamená, že věřitel není povinen v případě soudního řízení dokazovat existenci pohledávky, protože stačí, pokud ukáže na skutečnost, že dlužník svůj závazek uznal.134 4.3.2. Vznik uznání závazku V České republice je uznání závazku jednostranným právním úkonem dlužníka vůči věřiteli. Na základě ustanovení § 323 OBCHZ uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání, z čehož zřetelně vyplývá, že právně platné uznání závazku v české právní úpravě je nutné provést písemnou formou. Je nutné upozornit na skutečnost, že obchodní zákoník připouští na rozdíl od občanského zákoníku i bezformální uznání závazku konkludentním jednáním dlužníka.135 Dále podle výše uvedeného ustanovení nastávají účinky uznání závazku i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. V případě, že se jedná o občanskoprávní vztah, pak je nutné aplikovat ustanovení § 558 OZ, dle kterého „ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.“ Z této slovní definice vyplývá, že je možné uznat pouze závazek, jehož předmětem je peněžité plnění. Lze však vycházet z toho, že je i v občanskoprávních vztazích možné podle výše uvedeného ustanovené občanského zákoníku uznat i nepeněžitý závazek.136

134

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 104-105 135 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 143 136 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 109

- 76 -

V německé právní úpravě existují dva typy uznání závazku, které je třeba rozlišovat. V prvé řadě se jedná o abstraktní či konstitutivní uznání závazku, které je upraveno v ustanovení § 781 BGB a kterým vzniká nový, na původním závazku nezávislý, závazkový vztah. Druhým typem je deklaratorní uznání závazku, které není právně upraveno, neboť se jedná pouze o potvrzení existujícího dluhu.137 Existence abstraktního uznání dluhu ( Schuldanerkenntnis)138 podle ustanovení § 781 BGB předpokládá právně závaznou dohodu smluvních stran o uznání závazku. Od těchto případů je nutno rozlišit případ, ve kterém jedna osoba jednostranně sdělí, že ví o tom, že má určitou smluvní povinnost a že je připravena ji i splnit. V tomto případě se nejedná o projevení vůle, ale o pouhé projevení vědění139 a proto nemůže být uzavřen právní vztah. Jako příklad projevení vědomosti oproti projevení vůle se v německé literatuře objevuje situace při dopravní nehodě, kdy jeden ze zúčastněných bezprostředně bez vyzvání jiného prohlásí, že dopravní nehodu způsobil on a že je vinen.140 V obou srovnávaných právních systémech je základním předpokladem pro vznik tohoto zajišťovací instrumentu prohlášení dlužníka, že uznává svůj závazek. V České republice se jedná o jednostranný právní úkon dlužníka vůči věřiteli. Německá právní úprava rozlišuje dva způsoby uznání závazku. Abstraktní uznání závazku ve Spolkové republice Německo je podobné uznání závazku v české právní úpravě, neboť se jedná o právní úkon dlužníka o tom, že uznává svůj závazek, který je upraven v občanském zákoníku. Smyslem deklaratorního uznání závazku v německé právní úpravě je vyjasnění neshod v platném právním vztahu, z čehož vyplývá, že se nejedná o uznání závazku v pravém slova smyslu. 4.3.3. Forma uznání závazku V České republice lze závazek v obchodně právních vztazích uznat pouze v písemné formě, jak vyplývá z ustanovení § 323 OBCHZ. Pokud by prohlášení 137

http://www.rechtslexikon-online.de/Schuldanerkenntnis.html; dne 13. 11. 2010 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 139 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 140 Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 706 138

- 77 -

dlužníka, o tom, že uznává svůj závazek, nebylo provedeno v předepsané písemné formě, pak by byl tento právní úkon na základě ustanovení § 40 odst. 1 OZ neplatný. V české právní úpravě je písemná forma uznání závazku zachováno, pokud je učiněno telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která tento právní úkon učinila. 141 Jak již bylo zmíněno výše, je možné, že uznání závazku vznikne v České republice také konkludentním jednáním dlužníka, pokud dlužník platí úroky z dlužné částky. Na základě ustanovení § 407 odst. 2 a 3 OBCHZ se placení úroků považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že „plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku“. V těchto případech není nutné, aby dlužník toto své jednání učinil či doprovodil písemným prohlášením o uznání závazku, protože je toto jednání dlužníka pokládáno za konkludentní uznání závazku.142 Dále je nutné, pro platné uznání závazku, aby dlužník svůj uznávaný závazek specifikoval natolik určitě, aby byl zřetelně odlišitelný od jiných závazků k témuž věřiteli, které uznány nebyly. V písemném prohlášení musí být v české právní úpravě samozřejmě také jasně vymezeni účastníci závazkového vztahu a předmět závazku.143 Pro platný vznik uznání závazku v abstraktní formě je ve Spolkové republice Německo na základě ustanovení § 781 BGB povinná písemná forma prohlášení, ve kterém dlužník sděluje, že uznává svůj závazek. Pokud by toto prohlášení bylo učiněno v elektronické formě, pak by bylo neplatné. I přes tuto právní skutečnost existují v německé právní literatuře názory, které považují písemnou formu dlužníkova prohlášení, která je nutná pro platný vznik uznání závazku, za spornou. Například Hartmut Oetker ve své knize tvrdí, že povinná písemná forma prohlášení plní v prvé řadě důkazní funkci v případě soudního sporu. Na druhou stranu je však povinnou písemnou formou chráněn dlužník, aby se při svém prohlášení

141

František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 106 142 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 106 143 Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky, C. H. BECK; Praha; 2007; str. 144

- 78 -

neukvapil. Pro tento názor mluví skutečnost, že písemná forma je povinná pouze pro zavazující se osobu.144 Zde je nutné upozornit na skutečnost, že pokud se jedná o obchodně právní vztah, pak je ve Spolkové republice Německo nutné aplikovat speciální úpravu v obchodním zákoníku v ustanovení § 350 HGB. Dle tohoto ustanovení se nepoužije výše uvedené ustanovení § 781 BGB, pokud se ze strany dlužníka, který ve svém prohlášení uznává svůj závazek, jedná o obchodně právní vztah. Z čehož vyplývá, že pro platné uznání dluhu není povinná písemná forma a uznání může být provedeno i elektronickou formou. Toto odlišné ustanovení pro podnikatele je možné vysvětlit nedostatečnou potřebou varování, protože v obchodním styku je nutné disponovat kvalitními důkazními prostředky stejně jako v občanskoprávním styku.145 Ustanovení § 781 BGB se skládá ze dvou elementů, které musejí být splněny, aby došlo k právně platnému uznání závazku. Prvním je písemná forma a druhým udělení prohlášení.146 Pokud jedna z těchto podmínek při projevení vůle chybí, pak se jedná o neplatný právní úkon podle ustanovení § 125 BGB. I zde existují v německé právní úpravě dvě výjimky, při kterých není potřeba písemná forma. Prvním je již zmíněné uznání závazku dlužníkem, pro kterého se jedná o obchodněprávní vztah. Druhou výjimkou, při které není potřeba písemná forma ani udělení prohlášení, je situace, nikteré dochází k vzájemnému započtení pohledávek smluvních stran či se smluvní strany pokusí uzavřít právní smír147, jak je stanoveno v ustanovení § 782 BGB.148 Deklaratorní uznání závazku v německé právní úpravě nemá předepsanou formou pro svoji platnost, protože pouze potvrzuje stávající dlužnický závazek. Následkem tohoto prohlášení ztrácí dlužník v závazkovém vztahu právo, či se ho dobrovolně vzdává, na podání námitek a odpor, protože nevzniká nový závazek.149 Ve Spolkové republice Německo se v případě deklaratorního uznání závazku předpokládá, 144

Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 710 145 Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 710-711 146 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 147 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní: JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha, 1999 148 Hartmut Oetker, Felix Maulztch: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; str. 711 149 http://www.rechtslexikon-online.de/Schuldanerkenntnis.html, dne 13. 11. 2010

- 79 -

že mezi věřitelem a dlužníkem došlo ke sporu, nebo mezi nimi existuje určitá nejistota či nevědomost o konkrétním obsahu závazku. Smyslem tohoto uznání závazku tedy je vyřešení sporu, odstranění nejistoty ohledně závazku a sjednání dohodu ohledně splnění závazku.150 Forma uznání závazku je v obou srovnávaných právních systémech značně odlišná. V České republice musí dlužník učinit své prohlášení o uznání závazku v písemné formě, jinak by byl neplatný. Jedinou výjimku tvoří konkludentní uznání závazku dlužníkem, které nemusí být doplněno písemným prohlášením. Ve Spolkové Republice Německo je podle obecné úpravy v občanském zákoníku k platnému uznání závazku také nutná písemná forma, přičemž je vyloučena elektronická forma, která je ale přípustná v české právní úpravě. Pokud se však jedná o obchodně právní vztahy, tak nemusí být prohlášení o uznání závazku učiněno v písemné formě a dlužník je oprávněn provést svoje prohlášení v elektronické formě. Písemná forma plní v obou srovnávaných právních státech především funkci důkazní pro případ soudního sporu. Na základě skutečnosti, že v obchodně právních vztazích nemusí být ve Spolkové republice Německo dodržena písemná forma, je možné konstatovat, že německý zákonodárce předpokládá u podnikatele dostatek zkušeností, a proto mu poskytuje menší právní ochranu než občanský zákoník. Je možné tedy říci, že český obchodní zákoník poskytuje českým podnikatelům větší a výhodnější právní ochranu, než mají podnikatelé ve Spolkové republice Německo. 4.3.4. Předmět uznání závazku V české právní úpravě lze v obchodněprávních vztazích uznat určitý závazek, aniž by byl závazek, čí lépe řečeno předmět jeho plnění, jenž má být uznán, blíže vymezen. Z toho ustanovené obchodního zákoníku vyplývá, že v České republice může být uznán jakýkoliv závazek z obchodních smluv, jehož předmětem je plnění peněžité či plnění movité věci. I přesto, že občanskoprávní úprava jasně stanoví v definici uznání závazku, že se jedná o zaplacení dluhu, lze vycházet z toho, že i v těchto případech, je možné uznat i nepeněžitý závazek.151 150

http://www.juraforum.de/lexikon/schuldanerkenntnis.html, dne 13. 11. 2010 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str. 108-109 151

- 80 -

Uzná-li v České republice dlužník svůj závazek jedním z výše uvedených důvodů, pak dochází k přetržení běhu promlčecí doby. Na základě ustanovení § 407 OBCHZ běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Pokud jde o běh promlčecí doby, existuje v české právní úpravě takové omezení, že bez ohledu na cokoliv skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé.152 Předmětem uznání závazku ve Spolkové republice Německo je nejčastěji povinnost zaplatit určitou peněžitou částku. Pokud by se jednalo o vztah mezi klientem a bankou, pak se může jednat o uznání nedoplatku. Dále je nutné upozornit na skutečnost, že podobně jako v České republice, dochází i v německé právní úpravě uznáním závazku k přetržení promlčecí doby, což znamená, že začíná běžet promlčení doba znova od začátku.153 Po novelizaci německého závazkového práva existuje ve Spolkové republice Německo jednotná promlčecí lhůta pro závazkové vztahy, která má na základě ustanovení § 195 BGB délku tří let.154 Nejčastějším předmětem uznání závazku je v obou srovnávaných právních systémech závazek z řádně uzavřených obchodních smluv, který se týká peněžitého plnění či plnění movité věci. V obou právních systémech dochází při uznání závazku k přetržení promlčecí doby, která okamžikem uznání závazku počíná běžet od začátku. Délky promlčecí doby je v obou srovnávaných právních systémech odlišná, neboť ve Spolkové republice Německo existuje jednotná tříletá promlčecí doba pro všechny závazkové vztahy, ale v České republice se v případě uznání závazku musí aplikovat speciální úprava v obchodním zákoníku, která obsahuje čtyřletou promlčecí lhůtu, na rozdíl od obecné tříleté promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích. Český zákonodárce tedy poskytuje podnikatelům delší doby na uplatnění nároků z uzavřených smluv, což může být v určitých situacích obchodního života výhodné, a v jiných nikoliv. Základním rozdílem problematiky uznání závazku je skutečnost, že v České republice existuje samostatná úprava uznání dluhu v občanskoprávních vztazích, která 152

Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 251 Andreas Heinemann: Schuldrecht; De Gruyten Rechtswissenschaftlichen Verlags-Gmbh; Berlin; 2006; str. 683 154 http://www.nemeckepravo.cz/3/18-pravni-prostredi/32-novela-zavazkoveho-prava2002.html; dne 3.12.2010 153

- 81 -

však nemůže být aplikována v případě obchodně právních vztahů, protože český obchodní zákoník obsahuje samostatnou kompletní úpravu. V české právní úpravě musí být prohlášení o uznání závazku, v případě že není provedeno konkludentním jednáním, provedeno písemnou formou, jinak by bylo neplatné. Ve Spolkové republice Německo je také povinná písemná forma prohlášení, ale pokud se jedná z jedné strany o obchodněprávní vztah, pak nemusí být splněna písemná forma prohlášení, což by v české právní úpravě vedlo k neplatnosti tohoto právního úkonu. I v případě posledního analyzovaného institutu zajištění obchodních smluv je možné říci, že německý zákonodárce poskytuje větší právní ochranu spotřebitelům v případě občanskoprávních vztahů než podnikatelům v rámci jejich obchodního života, protože předpokládá, že podnikatelé mají dostatek zkušeností s nástrahami obchodního života.

5. Shrnutí nejvýznamnějších rozdílů Po analýze vybraných zajišťovacích instrumentů obchodních smluv budou v této části diplomové shrnuty nejvýznamnější rozdíly u jednotlivých zajišťovacích institutů. I přes snahu Evropské unie o harmonizaci právních předpisů obchodního práva, existují v právní úpravě zajištění obchodních smluv v české a německé právní úpravě důležité rozdíly, které mohou přinést nepříjemnosti v česko-německých obchodních vztazích a připravit české podnikatele o značný finanční obnos.

5.1. Zástavní právo Zástavní právo představuje jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo jeden z nejdůležitějších institutů zajištění obchodních smluv. V České republice obsahuje komplexní právní úpravu zástavního práva občanský zákoník, což znamená, že tato úprava se aplikuje i v případě sjednání zástavní smlouvy v obchodně právních vztazích. Ve Spolkové republice Německo je zástavní právo také upraveno v občanském zákoníku, ale samotná právní úprava je značně rozsáhlá a nepřehledná. Vzhledem k tomu, že německý občanský zákoník poskytuje spotřebitelům větší právní ochranu než německý obchodní zákoník podnikatelům, existuje v německém

- 82 -

obchodním zákoníku speciální úprava zástavního práva, která se aplikuje na obchodně právní vztahy. V obou srovnávaných právních systémech plní zástavní práva funkci zajišťovací a uhrazovací, z čehož vyplývá, že podstata a vznik tohoto zajišťovacího institutu je v České republice a ve Spolkové republice Německo v celku stejné. České podnikatele, kteří provozují obchodní styk s obchodními partnery ze Spolkové republiky Německo, je třeba upozornit na důležitý rozdíl, který se nachází v právní úpravě práv a povinností účastníků zástavních smluv. Jak zástavní věřitel, tak i zástavní dlužník mají jak v českém, tak i v německém právním řádu určitá práva a povinnosti pro případ, že hrozí snížení hodnoty zastavené věci. Zatímco ale ve Spolkové republice Německo má zástavní dlužník v případě snížení hodnoty zastavené věci právo na sjednání jiného zajišťovacího instrumentu, tak v české právní úpravě toto právo zástavní dlužník nemá. V České republice je dlužník povinen doplnit zástavu v případě snížení hodnoty, a pokud by tak neučinil, pak se stane ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou. Český občanský zákoník povoluje po přijatých novelách pouze dva způsoby zpeněžení zástavy, kterými jsou soudní prodej zástavy a prodej zástavy ve veřejné dražbě. Ve Spolkové republice Německo existují také tyto dva způsoby uspokojení ze zástavy, ale zástavní věřitel a zástavce mají právo na domluvení se na jiném způsoby zpeněžení zástavy, z čehož vyplývá, že německá právní úprava uspokojení ze zástavy je volnější než česká právní úprava. Doba mezi oznámením úmyslu zpeněžit zástavu prostřednictvím prodeje a samotným prodejem nesmí být dle obecné úpravy v českém a německém občanském zákoníku kratší než jeden měsíc. Pokud se mezi zástavním věřitelem a zástavcem jedná ve Spolkové republice Německo o obchodně právní vztah, pak se lhůta možného zpeněžení zástavy prodejem na základě speciální právní úpravy v obchodním zákoníku zkracuje na jeden týden, přičemž tuto úpravu český obchodní zákoník nezná. Z této speciální právní úpravy je vidět, že německý zákonodárce poskytuje německým obchodníkům menší právní ochranu než občanský zákoník spotřebitelům. V České republice nemusí zástavní věřitel oznámit zástavnímu dlužníkovi jeho záměr zpeněžit zástavu a uvést finanční obnos, přičemž ve Spolkové republice

- 83 -

Německo zástavní věřitel tuto povinnost na základě ustanovení občanského zákoníku má. Celkově je možné říci, že právní úprava zástavního práva v České republice poskytuje zástavnímu věřiteli, ať už se jedná o spotřebitele či podnikatele stejnou právní ochranu. Německý zákonodárce poskytuje zástavním věřitelům, pokud se jedná o obchodně

právní

závazkový

vztah,

menší

právní

ochranu

než

v případě

občanskoprávního vztahu.

5.2. Zadržovací právo Retence neboli zadržovací právo je v České republice upraveno výlučně v občanském zákoníku, ale ve Spolkové republice Německo obsahuje právní úpravu zadržovacího práva kromě občanského zákoníku i zákoník obchodní. Důležitý rozdíl, který by mohl v česko-německém obchodním styku přinést nemalé finanční náklady, je skutečnost, že český občanský zákoník připouští jako předmět zadržovacího práva pouze věc movitou. Ve Spolkové republice Německo může být předmětem zástavy i jiný druh plnění, z čehož vyplývá, že německá právní úprava předmět zástavy je abstraktnější než česká právní úprava. V České republice je vznik zadržovacího práva vázán na jednostranný právní úkon zadržení věci, který vyplývá ze skutečnosti, že předmětem zadržovací práva může být v české právní úpravě pouze věc movitá. Naproti tomu ve Spolkové republice Německo musí být pro platný vznik zadržovacího práva splněny podmínky vzájemnosti, souvislosti a splatnosti pohledávek, protože německý právní řád umožňuje, aby předmětem zadržovacího práva bylo i plnění jiného druhu. Ve Spolkové republice Německo může dlužník pozdržet či odmítnout platbu, pokud má vůči němu věřitel nesplněný splatný závazek ze vzájemného právního vztahu, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky vzájemnosti, souvislosti a splatnosti pohledávek. Pokud se jedná o obchodně právní vztah, pak je ve Spolkové republice Německo nutné aplikovat německý obchodní zákoník, dle kterého vzniká zadržovací práva jednostranným právním úkonem zadržení věci. Z čehož je zřejmé, že právní úprava v německém obchodním zákoníku je shodná s právní úpravou v českém občanském zákoníku.

- 84 -

Rozdělení

právní

úpravy

zadržovacího

práva

pro

občanskoprávní

a

obchodněprávní vztahy ve Spolkové republice Německo je důležité i při zpeněžení zadržené věci. Jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo musí věřitel při zpeněžení zadržené věci podat soudní žalobu, protože zadržovací právo není zohledněno soudem z moci úřední, ale musí být uplatněno. V České republice má oprávněný, který zadržel u sebe věc, kterou měl vydat, postavení zástavního věřitele. Ve Spolkové republice Německo má však toto postavení pouze oprávněný, pro kterého se jednalo o obchodně právní závazkový vztah. Případné uspokojení ze zadržené věci se v obou srovnávaných právních systémech řídí podle právních předpisů týkajících se zástavního práva. Zadržovací právo, jakožto institut zajištění obchodních smluv, je v obou srovnávaných právních systémech zcela odlišně upraveno, přičemž je možné říci, že ve Spolkové republice Německo je právní úprava na rozdíl od České republiky jednotná a komplexní, neboť zohledňuje rozdíly mezi právním závazkovým vztahem mezi obchodníky a spotřebiteli, z čehož vyplývá, že těmto dvěma skupinám poskytuje i rozdílnou právní ochranu.

5.3. Smluvní pokuta Smluvní pokuta plní v České republice i ve Spolkové republice Německo především zajišťovací funkci a jedná se o nejvíce využívaný prostředek sloužící k zajištění obchodních smluv. Samotná právní úprava smluvní pokuty se však v obou srovnávaných právních systémech značně liší. V České republice je nutná písemná forma dohody o smluvní pokutě a určitost ujednání, jinak by dohoda byla neplatná. Ve Spolkové republice Německo existuje v oblasti formy dohody o smluvní pokutě absolutní smluvní volnost. Ve Spolkové republice Německo existují oproti České republice dvě skutkové podstaty smluvní pokutu, neboť německý občanský zákoník rozlišuje, zda je smluvní pokutu sjednána z důvodu nemožnosti splnění zajištěného hlavního závazku či proto, že dlužník nesplnil svůj závazek v náležité formě. Kdežto český občanský zákoník upravuje obecnou smluvní pokutu, která může sjednána, pokud se k ní smluvní strany z důvodu zajištění obchodních smluv rozhodnou.

- 85 -

Smluvní strany si mohou ve Spolkové republice Německo na rozdíl od České republiky sjednat smluvní pokutu nejenom ve formě peněžitého plnění, ale i v jiné formě plnění. Co se týká výše dohodnuté smluvní pokuty, pak česká i německá právní úprava neobsahují jasnou podmínku pro stanovení maximální výše pokuty. Zásadním rozdílem, na který by měli pamatovat čeští podnikatelé, kteří obchodují s partnery ze Spolkové republiky Německo, je skutečnost, že ve Spolkové republice Německo není možné snížit nepřiměřeně vysokou sjednanou smluvní pokutu, pokud se jedná o obchodně právní vztah. Toto ustanovení totiž může přinést nepříjemné finanční náklady, protože český obchodní zákoník tuto možnost podnikatelům výslovně přiděluje. Na tomto místě můžeme vidět, že německý zákonodárce je k podnikatelům přísnější než český zákonodárce, protože předpokládá, že by podnikatel měl mít z obchodní činnosti dostatek zkušeností. V oblasti stavebnictví platí ve Spolkové republice Německo na základě rozhodnutí Spolkového soudního dvora od roku 2003 pravidlo o maximální výši smluvní pokuty, která nesmí být stanovena vyšší než 5 procent z celkové ceny stavební zakázky, neboť sjednání vyšší smluvní pokuty by ztrácelo ekonomickou funkci. Takovéto pravidlo v České republice neexistuje. Problematika splatnosti smluvní pokuty vychází v obou srovnávaných právních systémech ze způsobu a výše sjednané smluvní pokuty. Co se týká vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty, tak pro ten je v České republice rozhodná skutečnost, že dlužník řádně a včas nesplnil svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, přičemž dlužník je za svoje chování odpovědný. Ve Spolkové republice Německo vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty rovněž, pokud dlužník řádně a včas nesplnil svůj závazek řádně a včas, ale také pokud se dlužník choval nedovoleným jednáním. Smluvní

pokuta

patří

v obou

srovnávaných

právních

systémech

k nejpoužívanějším zajišťovacím institutům. Jako omezení použití smluvní pokuty v obchodních vztazích je však nutno upozornit na skutečnost, že pokud je dlužník insolventní, pak nebude mít zřejmě ani dostatek finančních prostředků na zaplacení pokuty. Německý zákonodárce poskytuje věřitelům v obchodně právních vztazích větší právní ochranu než český obchodní zákoník.

- 86 -

5.4. Ručení Ručení představuje institut zajištění obchodních smluv, který je v České republice upraven obecnou právní úpravou v občanském zákoníku, přičemž tato právní úprava není aplikovatelná ani podpůrně pro na obchodněprávní vztahy, protože český obchodní zákoník obsahuje samostatnou speciální právní úpravu pro případ obchodně závazkových vztahů. Ve Spolkové Republice Německo obsahuje občanský zákoník obecnou právní úpravu ručení, která je pro obchodně právní vztahy doplněna speciální právní úpravou, kterou obsahuje německý obchodní zákoník. Samotná podstata ručení, jakožto institutu zajištění obchodních smluv je v obou srovnávaných právních systémech stejná, neboť hlavním smyslem vzniklého ručitelského vztahu je, že se ručitel zavazuje věřiteli splnit mu závazky dlužníka, pokud ten je nesplní řádně a včas. České právní subjekty je třeba upozornit na skutečnost, že ve Spolkové republice Německo existuje rozdílná právní úprava formy ručitelského prohlášení, kterou je nutné dodržet z hlediska platnosti ručitelského prohlášení. Pokud ručitel ve Spolkové republice Německo provedl své prohlášení na základě občanského zákoníku, pak je nutná písemná forma pro platný vznik ručitelského vztahu, ale v případě, že by ručitel byl v obchodně právním vztahu, pak nemusí být dodržena podmínka písemné formy ručitelského prohlášení. V České republice je písemná forma ručitelského prohlášení jako podmínka platnosti ručitelského vztahu požadována jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. Jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo jsou chráněna majetková práva ručitele, který může vymáhat splnění pohledávky na dlužníkovi, v případě, že byl povinen splnit svůj ručitelský závazek. V České republice musí věřitel dlužníka požádat o splnění své pohledávky. V případě, že dlužník i přes tuto výzvu svoji povinnost nesplní, pak se věřitel může s žádostí o uspokojení pohledávky obrátit na ručitele. Tato právní úprava platí jak v občanskoprávních, tak i v obchodněprávních vztazích. Ve Spolkové republice Německo však musí věřitel na dlužníka, pokud se jedná o občanskoprávní vztah, podat výkon rozhodnutí a teprve pokud i přes tento právní úkon nebude jeho pohledávka splněna, tak se může s žádostí obrátit na ručitele. Je-li ručitel ve Spolkové republice Německo v obchodně právním postavení, pak může věřitel požadovat splnění pohledávky z obchodní smlouvy přímo po ručiteli.

- 87 -

Ručení představuje institut zajištění obchodních smluv, ve kterém se třetí osoba zavazuje, že splní závazek dlužníka vůči věřiteli, pokud dlužník sám nebude řádně a včas schopen splnit svůj závazek z hlavního smluvního vztahu. Jedná se o zajišťovací instrument, na základě kterého jsou ohrožena majetková práva ručitele, a proto je nutné, aby právní úprava majetková práva ručitele dostatečně chránila. Je možné říci, že německý zákonodárce poskytuje větší právní ochranu ručitelům, kteří učinili své ručitelské prohlášení na základě občanského zákoníku, než český zákonodárce.

5.5. Uznání závazku Uznání závazku plní jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo především preventivní funkci, neboť podstatou tohoto instrumentu je skutečnost, ve které dlužník uzná svůj závazek vůči věřiteli, čímž je závazek věřitele zajištěn. V obou srovnávaných právních systémech je základním předpokladem pro vznik tohoto zajišťovacího instrumentu prohlášení dlužníka o tom, že uznává svůj závazek. V České republice se jedná o jednostranný právní úkon dlužníka vůči věřiteli. Německá právní úprava rozlišuje dva způsoby uznání závazku. Abstraktní uznání závazku ve Spolkové republice Německo je podobné uznání závazku v české právní úpravě, neboť se jedná o právní úkon dlužníka o tom, že uznává svůj závazek, který je upraven v občanském zákoníku. Smyslem deklaratorního uznání závazku v německé právní úpravě je vyjasnění neshod v platném právním vztahu, z čehož vyplývá, že se nejedná o uznání závazku v pravém slova smyslu. I v případě uznání závazku je třeba upozornit na odlišnosti, které se týkají formy uznání závazku. V České republice musí dlužník učinit své prohlášení o uznání závazku v písemné formě, jinak by byl neplatný. Jedinou výjimku tvoří konkludentní uznání závazku dlužníkem, které nemusí být doplněno písemným prohlášením. Ve Spolkové Republice Německo je podle obecné úpravy v občanském zákoníku k platnému uznání závazku také nutná písemná forma, přičemž je vyloučena elektronická forma. Pokud se však jedná o obchodně právní vztahy, tak nemusí být prohlášení o uznání závazku učiněno v písemné formě a dlužník je oprávněn provést svoje prohlášení v elektronické formě.

- 88 -

V případě uznání závazku dochází jak v České republice, tak i v Spolkové republice Německo k přetržení promlčecí doby, která je však v obou srovnávaných právních systémech odlišná. Ve Spolkové republice Německo existuje jednotná tříletá promlčecí doba pro všechny závazkové vztahy. Naproti tomu v České republice se v případě uznání závazku musí aplikovat speciální úprava v obchodním zákoníku, která obsahuje čtyřletou promlčecí lhůtu, na rozdíl od obecné tříleté promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích. Uznání závazku představuje institut zajištění obchodních smluv, který plní zejména preventivní funkci. I v případě tohoto zajišťovacího instrumentu se právní úprava ve Spolkové republice Německo liší pro občanskoprávní a obchodněprávní vztahy, což je možné zdůvodnit tím, že německý zákonodárce předpokládá u podnikatelů dostatek zkušeností, které by měl každý sám uplatnit při provozování obchodní činnosti.

- 89 -

Závěr Vzhledem k tomu, že je Česká republika malá otevřená ekonomika, hraje zahraniční obchod při hospodářském vývoji a konvergenci k nejvyspělejším ekonomikám Evropy zásadní roli. I přes snahu Evropské unie harmonizovat právní předpisy jednotlivých členských zemí, existují v jednotlivých právních řádech rozdíly, které mohou být i nepatrné, ale o to větší a často i zbytečné finanční náklady mohou přinést. Hlavním cílem této diplomové práce byla snaha porovnat problematiku zajištění obchodních smluv v České republice a ve Spolkové republice Německo a v této souvislosti upozornit na hlavní rozdíly z tohoto porovnání plynoucí, neboť Spolková republika Německo je největším obchodním partnerem české ekonomiky a institut zajištění obchodních smluv byl, je a bude, nejenom v době hospodářské krize, stěžejním zajišťovacím prostředkem při uzavíraní nových obchodních smluv. V první části této diplomové práce jsem se zabýval obecnou charakteristikou právní úpravy zajišťovacích instrumentů obchodních smluv. Nejprve byla provedena analýza vztahu mezi obchodním a občanským zákoníkem v České republice a ve Spolkové republice Německo, protože tyto dva právní předpisy představují základní právní úpravu závazkových vztahů v obou srovnávaných právních systémech. Cílem této části bylo představit problematiku zajištění obchodních smluv a utřídit zajišťovací instrumenty podle toho, zda jsou upraveny samostatně v občanském, či obchodním zákoníku, či zda občanský zákoník představuje obecnou právní úpravu zajištění pro občanskoprávní závazkové vztahy a obchodní zákoník obsahuje speciální právní úpravu zajištění pro obchodně právní závazkové vztahy. V další části diplomové práce jsem se zabýval problematikou věcněprávních zajišťovacích instrumentů, ve které byly podrobně analyzovány dva instituty zajištění obchodních smluv a to zástavní a zadržovací právo. V každé části byla nejdříve objasněna česká právní úprava, na kterou bylo navázáno právní úpravou ve Spolkové republice Německo. Po provedení těchto dvou analýz bylo provedeno srovnání právní úpravy, jehož cílem bylo upozornit na odlišnosti v právní úpravě. V třetí části diplomové práce jsem provedl srovnání vybraných obligačních zajišťovacích institutů obchodních smluv. Vzhledem k tomu, že primární cílem bylo srovnat problematiku zajištění obchodních smluv, tak byly v této části analyzovány tři

- 90 -

zajišťovací instrumenty a to smluvní pokuta, ručení a uznání závazku. Podobně jako v části, která se zabývala věcněprávním zajišťovacími instituty, byla nejdříve objasněna česká právní úprava, poté právní úprava ve Spolkové republice Německo a na závěr bylo provedeno srovnání právní úpravy s cílem objasnit rozdíly ve srovnávaných právních úpravách. Při zpracování jednotlivých zajišťovacích instrumentů byla snaha o to, aby každý blok měl stejnou strukturu. Na začátku každého zajišťovacího institutu byla objasněna podstata toho kterého institutu. Dále byly analyzovány právní skutečnosti, které musí být dodrženy, aby se smluvní strany domluvili na platném zajišťovacím prostředku. Následovala část, která se zabývala, co může být předmětem zajištění obchodních smluv. Jako v každém závazkovém vztahu, tak i v oblasti zajištění obchodních smluv mají smluvní strany určitá práva a povinnosti, proto bylo následně provedeno srovnání práv a povinností účastníků zajišťovacího vztahu v České republice a ve Spolkové republice Německo. Na závěr analýzy jednotlivého instrumentu bylo provedeno celkové shrnutí právní úpravy v obou srovnávaných právních systémech. Po analýze jednotlivých zajišťovacích instrumentů bylo v závěrečné části této diplomové práce provedeno shrnutí právní úpravy zástavního práva, zadržovacího práva, smluvní pokuty, ručení a uznání závazku v České republice a ve Spolkové republice Německo. Cílem tohoto shrnutí bylo vystihnout stejné či podobné aspekty právní úpravy zajištění obchodních smluv v obou srovnávaných právních systémech a upozornit na rozdíly, které mohou být i nepatrné, ale o to nepříjemnější důsledky mohou právním subjektům provozující obchodní styk mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo přinést. Na základě provedené analýzy je možné říci, že ve Spolkové republice Německo existuje ve většině případů rozdílná právní úprava pro obchodněprávní a občanskoprávní vztahy, přičemž německý občanský zákoník poskytuje účastníkům zajišťovacího vztahu větší právní ochranu než obchodní zákoník v případě obchodně právního závazkového vztahu. Důvodem této skutečnosti je předpoklad, že obchodník či podnikatel by měl být natolik zkušený, aby nepodepsal či nepřijal něco, co by ho mohlo dostat do finančních či dokonce existenčních potíží. Na druhou stranu, pokud dlužník není schopen či ochoten splnit svůj závazek řádně a včas, pak poskytuje

- 91 -

německý obchodní zákoník větší právní ochranu věřiteli ze závazkového vztahu, z čehož je zřejmé, že hlavním cílem německého zákonodárce bylo chránit věřitele. Závěrem bych chtěl konstatovat, že problematika zajištění obchodních smluv je v obou srovnávaných systémech značně rozsáhlá a komplikovaná a ačkoliv se v této diplomové práci nejedná o komplexní srovnání právní úpravy zajištění obchodních smluv v České republice a ve Spolkové republice Německo, provedením základní analýzy byla snaha upozornit na rozdíly, které mohou přinést ať už spotřebitelům či podnikatelům nepříjemnosti.

- 92 -

Seznam literatury a použitých zdrojů Odborná literatura 1. Aleš Martin: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha; 1995; ISBN 80-86547-65-6 2. Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky; C. H. Beck; Praha; 2007; ISBN 978-80-717-781-4 3. Boháček Martin: Základy amerického obchodního práva; Linde; Praha; 2007; ISBN 978-80-7201-685-3 4. Eliáš Karel a kolektiv: Občanský zákoník – Velký akademický komentář; Linde; Praha; 2008; ISBN 978-80-7201-687-7 5. Eliáš, Bejček, Hajn, Ježek a kolektiv: Kurs obchodního práva, Obecná část – Soutěžní právo; C. H. Beck; Praha; 2007; ISBN 978-80-7179-583-4 6. Faldyna František, Hušek Jan, Pohl Tomáš: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI; Praha; 2007; ISBN 978-80-7357-154-2 7. Faldyna František, Hušek Jan, Des Zdeněk: Zajištění a zánik závazků; CODEX Bohemia, Praha; 1995; ISBN 80-901683-5-3 8. Gernhuber Joachim: Das Schuldverhältnis; J. C. B. Mohr; Tübingen; 1989; ISBN: 3-16-645497-7 9. Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; ISBN 80-7179-239-X 10. Heinemann Andreas: Schuldrecht; De Gruyten Rechtwissenschaftlichen Verlags-GmbH; Berlin; 2006; ISBN 10:3-89949-148-3 11. Horáček, Čada, Hajn: Práva k průmyslovému vlastnictví; C. H. Beck; Praha; 2005; ISBN 80-7179-879-7 12. Jaensch Michael: Grundzüge des bürgelichen Rechts; C. F. Müller; Berlin; 2010; ISBN 978-3-8114-9605-7 13. Joussen Jacob: Schuldrecht I – Allgemeiner Teil; W. Kohlhammer GmbH; Stuttgart; 2008; ISBN 978-3-17-019563-9 14. Glanegger: Kommentar zum Handelsgesetztbuch; C. F. Müller; Berlin; 2007; ISBN 978-3-8144-5206-0

- 93 -

15. Meyer Justus: Wirtschaftsrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2006; ISBN 10 J-540-32535-2 16. Molnár Bohumír, Pitterle Richard; Řešení pohledávek v Německu; Linde; Praha; 2009; ISBN 978-80-7201-759-1 17. Oetker Hartmut: Handelsrecht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2005; ISBN 3-540-21880-7 18. Oetker Hartmut, Maulztsch Felix: Vertragliche Schuldverhältnise; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2007; ISBN 978-3-540-20918-8 19. Schlechtriem Peter: Schuldrecht, allgemeiner Teil; Mohr Siebeck; Tübingen; 2005; ISBN 3-16-148781-8 20. Julius von Staudinger: Kommentar zum BGB; Walter de Gruyter GmbH; Berlin; 2005; ISBN 3-8059-1019-3 21. Štenglová Ivana: Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků; ASPI; Praha; 2007; ISBN 978-80-7357-245-7 22. Štruplová Eva – Chaloupka Rudolf: Obchodní smlouvy podle obchodního a občanského zákoníku; Management Press; Praha; 1992; ISBN 8085 603-13-6 23. Švarc Zbyněk a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň; 2005; ISBN 80-86898-51-2 24. Tünn Jürgen: Lagerecht/Kontraktlogistik; C. F. Müller; Augsburg; 2005; ISBN 3-8114-5601-6 25. Wieling

Hans

Josef:

Sachenrecht;

Springer-Verlag

Berlin

Heidelberg;2007; ISBN 3-540-41272-7 26. Zerres Thomas: Bürgeliches Recht; Springer Verlag Berlin; Heidelberg; 2005; ISBN 3-540-22687-7 27. JUDr. Josef Zlámal: Odborný slovník Německo – český, z oblasti ekonomické, finanční a právní; Linde; Praha; 1999; ISBN 80-7201-061-1

- 94 -

Právní předpisy 1. Bürgerliches Gesetzbuch; Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 2009; 18. Auflage 2009; Právní stav k 1. Září 2009; ISBN-978-3-8329-4636-4 2. Handelsgesetzbuch: Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 2009; 18. Auflage 2009; Právní stav k 1. Září 2009; ISBN-978-3-8329-4636-4 3. Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 5. Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů 7. Zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů 8. Zákon č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů 9. Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů 10. Zivilprozessordnung: Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 2009; 18. Auflage 2009; Právní stav k 1. Září 2009; ISBN-978-3-8329-4636-4

Internetové zdroje

1. www.brennecke-partner.de 2. www.hypovereinsbank.de 3. www.jurablogs.com 4. www.juraforum.de 5. www.nemeckepravo.cz 6. www.rechtslexikon-online.de 7. www.wirtschaftslexikon.gabler.de

- 95 -