Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava. Katedra společenských věd. Sociologie. Studijní opora. Markéta Janíková

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava Katedra společenských věd

Sociologie Studijní opora

Markéta Janíková

Ostrava 2012

Sociologie Projekt Firemní kultura jako integrující prvek kurikula společenskovědních předmětů na VŠBTU Ostrava, OP VK, reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0128 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava 2012 Autor:

Mgr. Markéta JANÍKOVÁ

Recenzoval: Prof. PhDr. Dušan Šimek ISBN 978-80-248-2932-6

Sociologie

Obsah

1

Úvod .................................................................................................................................... 5

2

Vznik sociologie ................................................................................................................. 6

3

Vývoj sociologického myšlení........................................................................................ 13

4

Sociální struktura, systémy stratifikace ........................................................................ 20

5

Sociální změna a sociální mobilita................................................................................. 28

6

Pojetí kultury v sociologii – obecný úvod..................................................................... 34

7

Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu....................................................... 41

8

Národní kultury versus multikulturalismus .................................................................. 48

9

Rozmanitost kultur........................................................................................................... 55

10

Úvod do firemní kultury................................................................................................... 62

11

Média, kultura a společnost............................................................................................ 69

12

Změny podoby rodiny...................................................................................................... 76

13

Sociální deviace ............................................................................................................... 82

14

Literatura........................................................................................................................... 89

15

Přílohy ............................................................................................................................... 92

Sociologie

1 Úvod Studenti, dostává se vám do rukou studijní text, jehož cílem je poskytnout vám základní vhled do studia společnosti. Po přečtení této opory se nestanete sociology, ale budete obeznámeni s některými sociologickými koncepcemi, kategoriemi a pojmy a v rámci této znalosti získáte i určitou dovednost jednat v sociálním kontextu a nepodléhat tak klamům zdravého rozumu (stereotypnímu myšlení). Studijní oporu tvoří 12 kapitol. Můžeme nalézt tři tematické okruhy: obecnou sociologii, kulturologický pohled v sociologii s aplikací na oblast firemní kultury a konkrétní dílčí sociologická témata. V rámci obecné sociologie se seznámíte s okolnostmi vzniku sociologie, s vybranými teoretiky sociologického myšlení, se statickou (sociální struktura) a dynamickou stránkou (sociální změna a mobilita) společnosti. Z kulturologické perspektivy vychází kapitoly Pojetí kultury v sociologii, Úvod do firemní kultury, Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu a Národní kultury versus multikulturalismus. Mezi dílčí sociologická témata, na která se zaměříme v závěru publikace, patří média, rodina a sociální deviace. Na konci každé kapitoly naleznete otázky, které byste na základě přečtení daného oddílu měli být schopni zodpovědět, a také odkazy na literaturu, která se danou problematikou podrobněji zabývá.

5

Sociologie

2 Vznik sociologie

Po prostudování kapitoly… •

budete vědět, co je sociologie a za jakých okolností vznikla,

•

budete schopni vymezit předmět a úlohu sociologie,

•

budete schopni určit příbuzné (pomocné) vědy sociologie,

•

zvládnete popsat základní rozdíly mezi typem uvažování „common

CÍL

sense“ a sociologickým usuzováním.

Sociologie, společnost, pozitivismus, Auguste Comte, common sense,

KLÍČOVÁ

sociologická imaginace.

SLOVA

2.1 Co je to sociologie Nejjednodušší definicí sociologie je, že je to věda o společnosti (o společenských jevech, vztazích a procesech). „Sociologie je věda zabývající se studiem společnosti a vzájemných vztahů v ní.“ (Jandourek, 2008, s. 17) Britská premiérka Margaret Thatcherová kdysi prohlásila, že společnost neexistuje, existují prý jen muži, ženy a rodiny. Přesto lze vysledovat určité jevy a procesy osobní povahy na celospolečenské úrovni (původně individuální záležitost je vyložena jako sociální jev – např. sebevražednost, nezaměstnanost apod.), lze identifikovat rozdíly mezi různými společnostmi a kulturami. Společnost pak můžeme v tomto kontextu chápat jako „souhrn individuí, která jednají, s ohledem na jednání druhých, vždy v určitém historickém, kulturním a sociálním kontextu“. (Kubátová, 2002, s. 29) Sociologie je považována za vědu multiparadigmatickou. Paradigma je základní přístup k chápání společnosti, určuje předmět sociologického zájmu, následně ovlivňuje metodologii zkoumání společenských jevů. Jednoduše řečeno, paradigma nám poskytuje určitý rámec, vzor pro naše bádání, určuje, jakým způsobem budeme na sociální skutečnost nahlížet a také jaké metody a techniky použijeme při zkoumání sociálních jevů. Multiparadigmatický charakter

sociologie

označuje

stav

koexistence

různých

pohledů

na

skutečnost,

tzn. sociologii můžeme vidět jako vědu, ve které spolu existují různé pohledy na svět, který

6

Sociologie nás obklopuje. Sociologie je také věda teoretickoempirická. Teoretická báze (teorie, hypotézy, kategorie) je na základě konkrétních empirických faktů neustále prověřována a doplňována, zároveň však již k pojímání těchto faktů se přistupuje z hlediska určitého teoretického systému, hypotéz odvozených z teorie apod.

2.2 Vznik sociologie 2.2.1 Okolnosti vzniku sociologie Původně se společenské jevy a procesy zkoumaly v rámci filozofie, a to až do poloviny 19. století. Pod vlivem stále složitějšího společenského vývoje krystalizuje potřeba vzniku samostatné vědecké disciplíny, která by společenské jevy zkoumala a zpřehlednila tak sociální realitu. Počátky sociologie jsou spojeny se vznikem moderní, kapitalistické společnosti, s vědeckotechnickým pokrokem (průmyslová revoluce), s principy demokracie a rovnosti (důsledek Velké francouzské buržoazní revoluce). V důsledku průmyslové revoluce a doprovodných revolucí politických dochází ke zhroucení kontrolních mechanismů, které držely pohromadě tradiční společnost. Dosavadní struktura společnosti byla rozbita. Vznik sociologie je tak reakcí na vznik moderního státu. Nejedná se o první pokus založit objektivní vědu o společnosti, snahy o založení vědy o společnosti se objevovaly i dříve, vždy však výrazněji v období nejistoty a rozpadu dosavadního společenského uspořádání. 2.2.2 Pozitivismus – počátek sociologie První sociální vědci vycházeli z přírodních věd, věřili tomu, že když použijí přírodovědné metody ke studiu společnosti, budou mít výsledky sociologického zkoumání stejnou platnost jako výsledky exaktních věd. Zakladatelem sociologie byl Aguste Comte (1798-1857), původně přírodovědec, přírodovědné metody a pojmy užíval i při studiu sociálních jevů. Sociologii nazýval sociální fyzikou (součástí byla sociální statika a sociální dynamika). Původní sociologické zkoumání se odehrává převážně v linii pozitivistické. „Pozitivismus je směr vědeckého a filozofického uvažování, který tvrdí, že vědecké pozorování musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, tedy pozitivní.“ (Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 28) Můžeme tudíž zkoumat pouze to, co je přístupné naší zkušenosti, co můžeme nějakým způsobem empiricky ověřit. Zastáncem pozitivismu byl i Auguste Comte. Sociologie má podle něj: •

poznat,

•

předvídat,

•

jednat.

Sociolog pečlivě pozoruje sociální jevy, hledá mezi nimi vzájemné vztahy a pravidelnosti, přičemž však nespekuluje o podstatě daných jevů, nepátrá po jejich příčině. Hledá přirozené

7

Sociologie zákony (tvrzení o pravidelnostech mezi pozorovanými fakty), na základě kterých pak může předvídat (anticipovat) budoucí skutečnost. Comte byl toho názoru, že každý člověk by se měl řídit přirozenými zákony, pouze vědec je však schopen je poznat, proto by měl lidi přivést na správnou cestu. Mezi klady pozitivismu jistě patří pečlivé studium, pozitivisté viděli společnost takovou, jaká je, ne jaká by měla (chtěla) být. Při hledání přirozených společenských zákonů ovšem opomíjeli úlohu lidské tvořivosti, lidského vědomí a úsilí. Dnešní sociologové se (stejně jako pozitivisté) snaží dívat na věci nezaujatě, snaží se odkrýt, objevit, popsat to, co je, ne to, co by mělo být či to, co by lidé chtěli, aby bylo, jinak by ani jejich práce neměla smysl. Peter L. Berger používá analogii s vyzvědačstvím. Sociolog je podle něj špión, který nějakým způsobem zachycuje informace, které pak sděluje svým nadřízeným. Nepravdivé či zkreslené informace nejsou k užitku ani v případě špióna, ani v případě sociologa.

2.3 Předmět a úloha sociologie 2.3.1 Předmět sociologie Sociologie je věda o společnosti, potažmo o lidech, kteří danou společnost tvoří. Předmětem sociologického bádání jsme tedy my všichni, sociology zajímá naše chování, náš rodinný život, pracovní situace, způsob, jakým se podílíme na udržování (popř. narušování) stávajícího společenského řádu (tzv. status quo). Sociologie se zaobírá našimi životy, v centru její pozornosti, a to je třeba zdůraznit, je ovšem člověk vždy jako člen nějaké sociální skupiny. „Sociologie se zabývá společenskými vztahy, jež vznikají v nejrůznějších oblastech či sférách života. Všude tam, kde se objeví společně jednající aktéři spojení určitými činnostmi, zájmy nebo hodnotami, se otevírají možnosti pro sociologickou analýzu.“ (Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 26) Sociologicky lze tak nahlížet na veškeré aspekty lidského života. Jejich zachycením se zabývají aplikované sociologické disciplíny, které aplikují obecnou sociologickou teorii na konkrétní sociální jevy. Máme tak např. sociologii kultury, rodiny, vědění, volného času, ekonomickou sociologii či sociologii deviantního chování a mnoho dalších. 2.3.2 Úloha sociologie – k čemu může sloužit sociologie? Sociologie nám umožňuje, abychom vše chápali v širších souvislostech, klade otázky, pátrá po smyslu/významu našeho jednání, zpochybňuje naše jistoty o tomto světě. C. Wright Mills hovoří o tzv. sociologické imaginaci, tento pojem označuje „schopnost poznat v sociálních událostech zákonitosti a v tomto světle se dívat i na své osobní zkušenosti“ (Jandourek, 2008, s. 20), jedná se de facto o rozvíjení vlastní představivosti - o schopnost podívat se na danou skutečnost z mnoha úhlů pohledu.

8

Sociologie Podle Anthonyho Giddense (1999) sociologie může: •

Pomoci k poznání kulturních rozdílů, jelikož nám umožňuje vidět svět z mnoha perspektiv, tím přispívá k odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti.

•

Být užitečná pro hodnocení úspěšnosti praktických přístupů, sociologie nám ukazuje, že mnohá praktická opatření mohou vést k nezamýšleným důsledkům.

•

Napomoci k sebepoznání, když poznáme zákonitosti fungování společnosti a místo člověka v něm, nebude s námi tak lehké manipulovat. Také si uvědomíme, že svůj život můžeme ovlivnit a že náš způsob života není jediný možný.

2.4 Sociologie a příbuzné vědy Rysem dnešních věd je jejich prolínání. Sociologie využívá mnoha poznatků jiných vědeckých disciplín, stejně jako jiné vědy zase čerpají ze sociologie. V prvé řadě čerpá sociologie z filozofie (v rámci filozofie se také původně společenské jevy zkoumaly, jak již bylo řečeno, bez použití některých filozofických východisek by sociologie nebyla sociologií). Některé pojmy sdílí sociologie s vědami, jako jsou psychologie, ekonomie, historie, andragogika atd. Pomocnými vědami sociologie jsou dále demografie, politologie, estetika atd. V rámci použití sociologických metod a technik se využívají v sociologii poznatky z matematiky, statistiky a logiky. Přehledně je to vyjádřeno v následující Tabulce č. 1.

Sociologie

Příbuzné vědy

filozofické předpoklady

Filozofie

obecné soc. pojmy

ekonomie, historie, psychologie, sociální a kulturní antropologie, andragogika…

teorie dílčích stránek společnosti

demografie, politologie, estetika, jazykověda, právo, pedagogika…

konkrétní disciplíny (metody a techniky)

matematika, statistika, logika

Tabulka č. 1. Sociologie a příbuzné vědy (dle Kubátová, 2002, s. 32-33).

2.5 Sociologické usuzování versus common sense 2.5.1 Co je to common sense a proč se jím sociologové zabývají

9

Sociologie Common sense bývá označován jako zdravý rozum, jedná se o soubor znalostí, dovedností a návyků, které potřebujeme k tomu, abychom mohli uspokojivě žít ve společnosti. Zdravý rozum nám pomáhá zvládat i zapeklité problémy, pomocí nepřeberného množství návodu, rad, typů a klasifikací nám usnadňuje orientaci ve světě kolem nás. Vědy jako je fyzika, chemie či astronomie se zdravým rozumem vůbec nemusí zabývat, poznatky těchto věd jsou většinou nepřístupné individuální laické zkušenosti, oproti tomu sociologie velice řeší svůj vztah ke zdravému rozumu. Je tomu tak právě proto, že předmětem jejího zájmu jsou lidé sami, jejich způsob života, jejich myšlení či chování. Sociologie je (stejně jako zdravý rozum) způsob myšlení o lidském světě, přičemž „každý sociologický termín je už dopředu zatížen významy pocházejícími z poznání zdravého rozumu“. (Bauman, 2004, s. 16) Proto se lidé (laičtí sociologové dle Baumana) mohou vyjadřovat k poznatkům sociologie, a proto také se sociologie snaží vymezit oproti zdravému rozumu. Jaké jsou tedy rozdíly mezi sociologickým usuzováním a způsobem myšlení “common sense“? Mezi hlavní rozdíly patří tyto (srov. Bauman, 2004, s. 16-20; srov. Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 40-42): •

Sociologie se na rozdíl od zdravého rozumu snaží o seriózní vědeckou debatu.

Je podřízena přísným pravidlům vědeckého diskurzu, musí tak rozlišovat mezi výroky, které lze potvrdit dostupným svědectvím a důkazy, a neověřenými a provizorními dohady a domněnkami. Vědecká debata musí být otevřená ostatním argumentům, zodpovědně se musí reagovat na jiná tvrzení. •

Rozdíl v rozsahu (poli) zkušeností.

Sociologie nám umožňuje vidět v individuálním sociální. K tomu nesociologové nemají mnoho příležitostí, v rámci své rutiny se nezamýšlíme nad smyslem toho, čím procházíme. Od sociologů se očekává, že nám ukáží, jak se naše individuální biografie proplétá s historií, kterou sdílíme s ostatními lidmi. •

Sociologie a zdravý rozum přistupují rozdílně k chápání reality.

Předpokládáme, že jsme strůjci svých činů. Všechny činy si vysvětlujeme tím, že jiným lidem přičítáme záměry, které známe z vlastní zkušenostmi (čerpáme z toho, co jsme zažili, co známe). Máme sklon vnímat veškeré události a procesy vnějšího světa jako důsledek něčí záměrné činnosti, hledáme osoby zodpovědné za to, co se stalo. Common sense rozlišuje dobré a zlé, černé a bílé, hledá viníky, oproti tomu sociologie hledá širší spektrum záběru - sítě propojení, širší souvislosti.

10

Sociologie •

Zdravý

rozum

je

imunní

proti

zpochybňování,

má

schopnost

sebepotvrzování. Zdravý rozum disponuje zdánlivě samozřejmými poučkami, které vychází z rutinní povahy každodenního života (opakující se věci se stávají důvěrně známými, důvěrně známé věci jsou jasné, nevyvolávají problémy, nevzbuzují zvědavost, jsou neviditelné) – sociologie narušuje důvěrný svět (zkoumá to, co se zdá být samozřejmé) a může působit jako vetřelec, klade totiž otázky a takové otázky dělají ze samozřejmých věcí záhady. Každodenní běh života se začne jevit ne jako jediný možný a přirozený, ale pouze jako jeden z možných způsobů. (V příloze si určitě přečtěte, jak i naše zvyky mohou být pro někoho nesrozumitelné a divné - viz Příloha č. 1.) Kdo chce žít vědomým životem, pro toho může být sociologie přínosem, pro někoho by ale mohla znamenat sociologická reflexe pohromu (zvlášť se nelíbí těm, kterým status quo vyhovuje). Zygmunt Bauman uvádí příklad se stonožkou, která si pěkně vykračovala – ovšem jen do té doby, než se jí někdo zeptal, jak to vlastně dělá? Jak zvládá tolik nohou? Stonožka se zamyslela a už neudělala ani krok. Sociologie tedy může jednotlivci napomoci orientovat se ve světě, může mu ukázat možné alternativy životní cesty – ukáže mu možnost volby, jiný pohled, přehnaná sebereflexe ovšem může člověka i zcela zablokovat jako v případě stonožky. Závěrem této kapitoly už jen jeden citát vtipně komentující vztah sociologie k předmětu svého zájmu, tedy k lidem: „Sociologie se zabývá vysvětlováním toho, co vypadá samozřejmé (například jak funguje společnost), lidem, kteří si myslí, že to je jednoduché a kteří nechápou, jak je to ve skutečnosti složité“. (Osborne, 2007, s. 3)

Jak byste definovali sociologii? Jak byste vysvětlili pojem společnost? Kdo byl zakladatelem této vědy? OTÁZKY

Za jakých okolností sociologie vznikla? Jaké jsou rozdíly mezi typem uvažování „common sense“ a sociologickým usuzováním?

BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky – netradiční uvedení do sociologie.

LITERATURA

2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. 239 s. ISBN 978-80-7419-

KE KAPITOLE

11

Sociologie 026-1. Úvod, s. 9-23. HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 s. ISBN 978-80-246-1385-7. KUBÁTOVÁ,

Helena, ZNEBEJÁNEK,

František.

Základy

sociologie.

2. přepracované vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 151 s. ISBN 978-80-86429-74-8.

12

Sociologie

3 Vývoj sociologického myšlení

Po prostudování kapitoly… •

budete vědět, jak probíhal ve stručnosti vývoj sociologického myšlení,

•

budete znát vybrané představitelé sociologického myšlení,

•

dokážete v kostce reprodukovat vývoj české sociologie.

Objektivistické a interpretativní paradigma, pozitivismus, naturalismus, teorie, empirie, behaviorismus.

CÍL

KLÍČOVÁ SLOVA

3.1 Paradigmata (srov. Havlík, 2007, s. 7-8) V první kapitole jsme označili sociologii jako vědu multiparadigmatickou, můžeme říci, že dějiny sociologie jsou tvořeny střídáním dominantních paradigmat. V každém období dějin převažovalo určité paradigma, z něhož vycházela většina myslitelů. Miloslav Petrusek rozlišuje dvě základní paradigmata: •

objektivistické paradigma,

•

interpretativní paradigma.

V rámci objektivistického přístupu je na společnost nahlíženo jako na soubor relativně stabilních struktur, kterým se jedinci přizpůsobují. Pravidla, která lidské jednání limitují a předurčují, jsou dána jakoby zvnějšku. Směry vycházející z objektivistického paradigmatu jsou například tyto: pozitivismus, marxismus, strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu. Pomůcka: Postupuje se od společnosti k jedinci. Podle interpretativního pohledu je člověk aktivním subjektem, který všem událostem a jevům kolem sebe připisuje určitý význam a tím uvádí všechny danosti a pravidla v život. Určitým způsobem je chápe, interpretuje je. Člověk nejedná podle toho, jak to je, ale podle toho, jak věci vidí.

13

Sociologie Směry

vycházející

z interpretativního

paradigmatu:

symbolický

interakcionismus,

fenomenologická sociologie, dramaturgická sociologie, entometodologie… Pomůcka: Postupuje se od jedince (aktéra) ke společnosti. Stejně jako dominantní paradigma lze v průběhu vývoje sociologie vysledovat, jak badatelé v jednotlivých obdobích kladli větší důraz střídavě na teorii a na empirii. V průběhu vývoje sociologického myšlení se sociologie dostala od velkých teorií až k problematice každodenního života. V této kapitole naleznete stručný nástin vývoje sociologie, zmíněni budou vybraní představitelé sociologického myšlení.

3.2 Od „velkých teorií“ ke každodennosti 3.2.1 Teoretické zdroje sociologie do počátku 20. století – etapa hledání velkých teorií (srov. Havlík, 2007, s. 21-24) Pozitivismus, evolucionismus, psychologizující teorie, ekonomické teorie, sociologismus, chápající sociologie, formální sociologie Zakladatelem sociologie je, jak již bylo řečeno, francouzský filozof a přírodovědec a také zakladatel pozitivismu v sociologii Auguste Comte (1798-1857). Sociologie 19. století se rozvíjí hlavně v linii pozitivistické s důrazem na přímé a pečlivé pozorování věcí daných, empiricky ověřitelných. Sociální vědci používají metodologii přírodních věd a věří, že výsledky takto získané budou stejně nezpochybnitelné jako výsledky věd přírodních. Comte a jeho následovníci usilují o postižení sociální struktury, řádu a vývoje, pokroku. Snaží se o pochopení společnosti jako celku, o vytvoření komplexní a obecné teorie společnosti, která by dokázala popsat a vysvětlit konkrétní jevy. Výzkumy v tomto období nejsou moc časté. První etapu vývoje sociologie můžeme proto označit jako období hledání velkých teorií a sociologických systémů. První sociologové hledali vysvětlení sociálních jevů v přírodě, používali metody i terminologii přírodních věd. Jedná se o tzv. naturalistické směry. Sociální jevy jsou vysvětlovány analogiemi s fyzikou, mechanikou, geografickými faktory, biologií apod. Řadíme sem již výše zmíněný pozitivismus A. Comta (analogie s fyzikou), ale k významným patří také evolucionismus, jehož hlavním představitelem byl britský sociolog Herbert Spencer (1820-1903). Spencer vychází z analogie mezi organismem a společností, kterou považuje za druh složitého biologického organismu. Tento organismus se řídí biologickými zákony evoluce. Spencer nachází mezi organismem a společností řadu podobností (oba se skládají z jednotek, které určují výslednou podobu celku apod.).

14

Sociologie Rozšířily se také směry psychologizující, které vysvětlovaly sociální jevy pomocí lidské psychiky, např. instinktivismus (intelekt podřízen instinktům, co je to instinkt nebylo nikdy přesně řečeno), psychologie davu (Gustav Le Bon), psychologie národů apod. Do sociologie se dostávají i poznatky z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Pro další vývoj sociologického myšlení měly velký význam také teorie Karla Marxe, hlavně teorie ekonomické podmíněnosti společenského života, analýza raného kapitalismu, zvláště koncepce odcizení a teorie tříd a třídního boje. (O Karlu Marxovi podrobněji v Kapitole 6) Sociologické poznání významně posunul Émile Durkheim (1858-1917). Odmítl naturalismus i psychologismus a snažil se vysvětlit společnost jen z ní samé. Mluvíme o sociologismu. Společnost považoval Durkheim za nadindividuální, nebral ji jen jako součet jednotlivců. Zabýval se studiem sociálních faktů (jazyk, právo, morálka). Významná byla jeho analýza sebevražednosti jako sociologického jevu, známá je taktéž jeho teorie anomie. (Teorii sebevražednosti a teorii anomie Emila Durkheima se budeme podrobněji věnovat v Kapitole 12) Dalším významným sociologem první etapy je německý sociolog Max Weber (1864-1920). Ten zdůrazňoval (oproti všem předchozím koncepcím) význam „porozumění“, pochopení smyslu lidské činnosti. Přichází se sociologií jako vědou chápající, rozumějící. Úkolem takové vědy není jen objektivistický popis, ale pochopení smyslu, který lidé svému jednání přisuzují. Sociologie podle něj nemůže objevovat zákony, ale jen určité pravidelnosti, protože po určitých stejných nebo podobných příčinách následují stejné nebo podobné účinky. Známá je také Weberova koncepce ideálních typů (jedním z ideálních typů je byrokracie jako ideální forma racionálního řízení). Počátkem 20. století vstupuje do sociologie italský sociolog Vilfredo Pareto (1848-1923). Východiskem jeho pojetí sociologie je zkušenost a pozorování. Lidé podle Pareta nejednají na základě logické úvahy, ale pod tlakem okolností, teprve dodatečně vkládají do jednání racionální zdůvodnění. Tedy jednání předchází myšlení (lidé nejednají určitým způsobem, protože tak myslí, ale myslí určitým způsobem proto, že tak jednají. Pareto se zabýval studiem reziduí (psychické konstanty, podle kterých lidé jednají, nelogické, iracionální) a derivací (následné zdůvodnění neracionálního chování). Významná je také Paretova teorie politických elit a jejich stálého koloběhu. K dominantním postavám vývoje sociologie patří na přelomu století německý sociolog Georg Simmel (1858-1918) považovaný za zakladatele tzv. formální sociologie. Simmel se zabýval (nezávisle na obsahu) formami lidských vztahů a socializace. Popsal také některé

15

Sociologie tendence vývoje charakteristické pro dnešek (zmasovění umění, úlohu peněz, problém módy). 3.2.2 Etapa velkých empirických výzkumů (srov. Havlík, 2007, s. 17-26) Neopozitivismus, behaviorismus, sociometrie… Toto období je spojeno převážně s americkou sociologií. Kvůli rozvoji USA, růstu měst vyvstává mnoho problémů, roste potřeba praktických opatření. Dané problémy je nutné nějak řešit. „Sílí negativní postoje k teorii a ke spekulacím, do popředí se dostává snaha získávat fakta co nejpřesnější, a v co největším rozsahu.“ (Havlík, 2007, 24) Sociologie se orientuje na sociologicky postižitelné objekty výzkumu. Do popředí se dostává empirie a výzkumy. Převažuje popis (bez teorie nejde o chápání celkových souvislostí). Známé jsou výzkumy města (Chicagská škola), sociální patologie, soužití a konfliktů ras a etnických skupin apod. Metodologicky vychází empirismus z tzv. neopozitivismu. Základem vědeckého poznání je smyslové poznání, společenské jevy se zkoumají jako smyslově přístupné, měřitelné a kvantifikovatelné. Skutečnost je výrazně redukována pouze na jevy, které lze smyslově vnímat a můžeme je nějakým způsobem kvantifikovat. Příkladem je behaviorismus, který zkoumá člověka jako černou skřínku pouze na základě vztahu stimul-reakce. Sociologie se po vlně empirismu (i díky ní) posouvá dále v tematickém zaměření. Pozornost se přesouvá „od makrosociálních problémů (celospolečenských, velkých skupin, třídních vztahů) k problémům sociálních institucí (ekonomických, rodiny, politických apod.), sociálních organizací (uspořádání sociálního života velkých skupin a formálních struktur typu školy, podniku) a především k problémům mikrosociologie (dynamika malých skupin)“. (Havlík, 2007, s. 25). Za zmínku jistě stojí přínos Jacoba Morena (1892-1974), zakladatele sociometrie. Moreno se zabýval studiem malých skupin a vztahů mezi jednotlivci, vycházel z toho, že podstatou skupinového života je zákon sociální gravitace, snažil se charakterizovat skupiny na základě vztahů sympatií a antipatií mezi jejich členy. Sociometrická metoda je využívána i dnes, umožňuje měření a vyjadřování kvality a kvantity lidských (interpersonálních) vztahů. 3.2.3 Další rozvoj teoretické sociologie (konec 40. let a 50. léta 20. století) (srov. Havlík, 2007, s. 26-27) Strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu, frankfurtská škola…

16

Sociologie Souběžně s rozvojem empirických výzkumů (i v době převládajícího empirismu) se vyvíjely další sociologické teorie, i když ze začátku stály mimo hlavní proud. K novému rozvoji teorií dochází koncem 40. a hlavně v 50. letech 20. století. Opět se vrací snaha o vysvětlení celku sociálního života. Jde už však o teorie, jejichž tvrzení mají být empiricky podložena. Objevují se nové směry i trendy v sociologii. Strukturální funkcionalismus Talcota Parsonse (1902-1979), který vytvořil obecnou teorii lidského jednání jako základu pro empirický výzkum, opět se začíná brát společnost jako celek. Parsons pojímá společnost jako systém složený z prvků, které jsou vzájemně provázány, přičemž každý plní nějakou funkci vzhledem k celku. Hlavní tezí je, že společnost je ve stavu dynamické rovnováhy. Představitelem strukturálního funkcionalismu je i Robert K. Merton, který přišel s pojmem dysfunkce. Podle něj existují v systému prvky, které rovnováhu celku narušují, působí dysfunkčně. (Podrobněji se budeme teoriemi Roberta Mertona zabývat v Kapitole 12.) Kriticky vůči strukturálnímu funkcionalismu vystoupila tzv. teorie konfliktu, její hlavní představitelé Ralph Dahrendorf (1929) a Lewis Coser (1913) nesouhlasili s konsensuálním pojetím světa. Kladli důraz na uznání úlohy rozporů a konfliktů. Humanistické a kritické proudy v sociologii: významná byla především frankfurtská škola (Herbert Marcuse, Jőrgen Habermas). Teorie frankfurtské školy už představují přechod od objektivistického paradigmatu k interpretativnímu. 3.2.4 Přechod k interpretativnímu paradigmatu, ke každodennosti (70. – 80. léta 20. století) (srov. Havlík, 2007, s. 27-28) Fenomenologická sociologie, etnometodologie, dramaturgická sociologie… Interpretativní sociologie se prosazuje v 70. a 80. letech. Můžeme sem zařadit směry: symbolický interakcionismus (H. Blumer), fenomenologická sociologie (Alfred Schőtz později

Peter

Berger

a

T.

Luckmann),

etnometodologie

(Herold

Garfinkel),

dramaturgická sociologie (Erving Goffman). Všechny tyto myšlenkové směry postavily do centra pozornosti mezilidskou symbolickou interakci. Zabývají se interakcemi, procesem interpretace, každodenností, jazykem. Vybrané směry (symbolický interakcionismus, fenomenologie a etnometodologie) jsou podrobněji zmíněny v Kapitole 7. 3.2.5 Pokusy o syntézu (srov. Havlík, 2007, s. 27-28)

17

Sociologie Objevují se tendence najít či vytvořit syntézu mezi objektivistickým a interpretativním paradigmatem. Sílí snahy o propojení jednání (individua) a sociální struktury. Za nositele těchto pokusů je pokládán např. Anthony Giddens se svou teorií strukturace. Dosavadní pokusy o syntézu ovšem nejsou moc úspěšné, zůstávají jakoby napůl cesty a spoustu toho nedokáží vysvětlit.

3.3 Česká sociologie (srov. Řeháková, 2006, s. 76-77) 3.3.1 Vývoj české sociologie •

Před druhou světovou válkou sociologie přednášena na 3 univerzitách (Praha, Brno, Olomouc).

•

V průběhu druhé světové války byla sociologie zakázána jako „nepřítel říše“.

•

Po skončení války sociologie fungovala jen po tři roky.

•

Po roce 1948 – další období temna pro českou sociologii, sociologie byla považována za buržoazní pavědu.

•

Po roce 1964- opětovný nástup vědy o společnosti, opět pouze ale jen na pár let.

•

Po roce 1968 – opět na sociologii (sociology) vyvíjen nátlak – sociologie rušena nebo podřízena ideologii.

3.3.3 První sociologové u nás •

Tomáš Garrigue Masaryk k nám přinesl sociologii, představil Comtovo dílo, je autorem spisu O sebevraždě (jako o hromadném společenském jevu),

•

Imanuel Chalupný vytvořil první sociologický teoretický systém u nás, byl profesorem na univerzitě v Brně, znám je jeho koncept kultury jako civilizace,

•

Edvard Beneš byl taktéž původní profesí sociolog.

3.3.4 Někteří současní sociologové •

V. Lamser,

•

I. Možný,

•

M. Petrusek,

•

J. Keller,

•

P. Matějů,

18

Sociologie •

P. Machonin a další…

Jaké analogie (s čím?) byly využívány v raných fázích sociologie? Čím významně přispěl E. Durkheim k vývoji sociologického poznání? OTÁZKY

Do jaké doby datujeme přechod k interpretativnímu paradigmatu? Jaké české sociology znáte?

HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 s. ISBN 978-80-246-1385-7. KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. 529 s. ISBN 80-86429-34-2.

LITERATURA KE KAPITOLE

PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. Kap. 9, Čím byla sociologie dříve a čím chce být dnes, s. 133-151.

19

Sociologie

4

Sociální struktura, systémy stratifikace

Po prostudování kapitoly budete… •

vědět, jaký je rozdíl mezi sociální diferenciací a stratifikací,

•

schopni popsat vybrané systémy sociální stratifikace,

•

umět vyjmenovat typy sociálních útvarů a sociálních skupin,

•

znát charakteristiky malé sociální skupiny, primární skupiny a znaky

CÍL

davu, •

umět definovat pojmy jako pozice, role, status, normy, hodnoty.

Sociální stratifikace, sociální skupiny, sociální útvary, znaky malé sociální skupiny, primární skupina, třídy, straty, kasty, role, pozice, hodnoty, normy.

KLÍČOVÁ SLOVA

4.1 Sociální diferenciace a stratifikace 4.1.1 Dva pohledy na sociální strukturu Téměř na každý sociální jev či útvar (i na sociální strukturu) se můžeme podívat ze dvou rovin, dvou úhlů pohledu – z makro či mikroúrovně. Pokud na věc hledíme z obecné roviny, makroúrovně dokážeme postihnout daný jev jako celek, ale unikají nám detaily, dílčí maličkosti nejsme schopni zpozorovat. Pokud pozorujeme na úrovni mikro – tyto detaily, maličkosti vidíme, ale zase nepostihneme celkový obraz. 4.1.2 Sociální diferenciace, sociální stratifikace Sociální diferenciace jedná se o strukturovaný systém nerovností a odlišností, v rámci diferenciace můžeme najít rozličná kritéria členění: •

horizontální (nesledujeme u odlišností rozměr vyšší-nižší, jde například o rozdílnost na základě pohlaví, rasy),

•

vertikální (sledujeme rozměr vyšší-nižší, skupiny nebo jednotlivce seřazujeme do hierarchicky uspořádaných vrstev – strat, hovoříme o sociální stratifikaci, na základě stratifikačního rozlišení můžeme sestavit hierarchický žebříček

20

Sociologie a umístit na něj jednotlivce podle toho, jak uspěli v jednotlivých kritériích, příkladem daného kritéria může být úroveň dosaženého vzdělání, výše příjmů apod.) V průběhu svého života zaujímáme různé sociální pozice, ve kterých hrajeme rozličné role. Tyto „významné vztahy jedinců, pozic, rolí a sociálních seskupení tvoří složitou relativně stabilní síť, kterou označujeme jako strukturu“. (Havlík, 2007, s. 55) Struktura se neustále mění, působí na ni mnohé vnější i vnitřní faktory mikrosociální či makrosociální povahy, proto říkáme, že struktura je stabilní pouze relativně. Odlišné postavení ve společnosti, na společenském žebříčku v sobě často zahrnuje i znak nerovnosti projevující se v rozdílném přístupu ke zdrojům, moci, prestiži atd. Určitá míra nerovnosti je přirozená a je vlastní každé společnosti, důležité je, aby lidé žijící ve společnosti byli přesvědčeni o legitimnosti dané nerovnosti a o jinak spravedlivém rozdělování zdrojů (spravedlivém přístupu ke zdrojům). Nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělování bohatství a výrazně viditelná nerovnost mohou vést u jedince k pociťování osobní křivdy, závisti či frustrace. Tyto osobní prožitky nabývají na významu, pokud je takových lidí s tímto přesvědčením více a spojí se, protože by se s tím nespravedlivým uspořádáním mělo něco dělat, ať už se jedná o pocit nespravedlnosti ohledně chování politiků k občanům ve státě či nadřízených k podřízeným v organizaci apod.

4.2 Systémy sociální stratifikace (srov. Giddens, 1999, s. 254-258) Můžeme rozlišit několik systémů stratifikace: •

otroctví,

•

kasty,

•

stavy,

•

třídy,

•

vrstvy.

V případě otroctví, kastovního systému a stavů jde převážně o historické formy stratifikace, třídy a stavy nalezneme i v současných společnostech, v rámci jedné společnosti můžeme identifikovat třídní i stratifikační uspořádání.

21

Sociologie 4.2.1 Otroctví a otrokářství V případě otroctví se jedná o extrémní formu nerovnosti, někteří lidé jsou ve vlastnictví druhých lidí. Obchod s otroky je spojen s kolonizací západních mocností a skončil v 19. století. Otroctví bylo postupně odstraňováno, dnes již prakticky vymizelo. 4.2.2 Kasty Opět jde spíše o útvar historický. Jde o to, že každý jedinec patří (již od narození) do nějaké kasty. Kastu bychom mohli definovat jako skupinu rodin, které mají stejné jméno a zachovávají určitý kodex pravidel (často ve vztahu k udržení kastovní skupinové „čistoty“). Přechod z jedné kasty do druhé je vyloučený. Může se však změnit postavení celé kasty v rámci společenské hierarchie. Slovo kasty bývá spojováno především s kulturami indického subkontinentu. Pojem kasta se dále používá: •

jako označení pro etnické skupiny, které se snaží o “rasovou čistotu“,

•

jako označení skupiny obyvatel, které mají omezené možnosti při volbě povolání, v případě sociální i prostorové mobility (sociálně slabí, menšiny),

•

jako negativní označení skupiny obyvatel, která se považuje za něco zvláštního, za elitu (nejčastěji ve vztahu k politikům, právníkům, soudcům, lékařům apod.).

4.2.3 Stavy Stavy jsou spojovány hlavně s dějinami feudální Evropy, ale existovaly i v řadě jiných civilizací. „Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti: některé z těchto rozdílů byly přitom zakotveny v zákonech.“ (Giddens, 1999, s. 256) Můžeme rozlišit tyto stavy: •

šlechtický stav (stav nejvyšší tvořený „urozenými“),

•

kněžský stav (spojený s mnoha privilegii),

•

třetí stav (nevolníci, rolníci, řemeslníci, obchodníci i měšťané).

Hranice mezi stavy nebyla tak nepropustná, ale výraznější posuny (ať už nahoru či dolů) byly spíše ojedinělé. 4.2.4 Třídy Třídy nejsou vymezeny zákonem ani náboženskými ustanoveními. Příslušnost k třídě je získaná. Příslušnost k třídám je dána ekonomickými rozdíly mezi skupinami jedinců, tj. „nerovnosti ve vlastnictví hmotných prostředků a schopnosti jimi disponovat“. (Giddens,

22

Sociologie 1999, s. 257) Třídu můžeme vymezit jako „rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají podobné ekonomické prostředky, což má vliv na jejich způsob života“. (Giddens, 1999, s. 257) V západní společnosti můžeme zjednodušeně rozlišit tři hlavní třídy: •

vyšší třídu (zaměstnavatelé, bankéři, špičkoví manažeři, průmyslníci – lidé, kteří vlastní anebo ovládají výrobní prostředky - mají kapitál),

•

střední třídu (úředníci a odborníci - “bílé límečky“),

•

nižší třídu (manuálně pracující).

V marxistické teorii se rozlišuje (Jandourek, 2007, s. 263): •

třída o sobě (bez vědomí vlastní společné příslušnosti a společných zájmů),

•

třída pro sebe (s vědomím vlastní společné příslušnosti a společných zájmu, vyšší úroveň vědomí).

Můžeme se setkat také s pojmem “underclass“, což je označení pro skupinu, jejichž členové jsou často nekvalifikovaní, dlouhodobě nezaměstnaní, žijící na okraji společnosti. Tito lidé mají často znemožněný přístup ke zdrojům a jejich životní úroveň je mnohem nižší než u většinové populace. 4.2.5 Vrstvy (straty) Sociální skupiny, jejichž rozdíly nejsou založeny na institučně zajištěných privilegiích, ale na vnějším postavení jejich členů. Jednotliví členové se od sebe liší sociálním statusem, který odkazuje na jejich místo v sociální struktuře. Status je tvořen těmito složkami: •

povolání,

•

příjem,

•

dosažené vzdělání,

•

prestiž,

•

životní styl.

V případě, že spolu dané složky statusu korespondují, jsou v rovnováze, hovoříme o konzistentním statusu, v opačném případě o statusu inkonzistentním. Nejčastěji uváděné příklady inkonzistentního statusu jsou profese učitele (vysoká prestiž, nízký příjem) a politika (nízká prestiž, vysoký příjem).

23

Sociologie Ve společnosti i v rámci organizační struktury (kultury) nalezneme jak stratifikační, tak třídní uspořádání. Roli tak hraje píle, talent, ale i třeba protekce na základě rodinného původu, možnosti využívat různých typů kapitálu apod. Můžete získat práci díky tomu, že Vás někdo doporučí, v ideálním případě by pak ale mělo nastat období, ve kterém byste měli předvést, co ve vás je, abyste mohli v organizaci setrvat. I když pracujete ve firmě dlouho, může vám pomoci, když znáte ty správné lidi, máte přístup k důležitým informačním tokům, znáte dobře firemní kulturu atd.

4.3 Sociální útvary a skupiny 4.3.1 Typy sociálních útvarů (srov. Prochovník, 1991, s. 38-39, srov. Havlík, 2007, s. 46-47) Pod vlivem vnitřních i vnějších faktorů dochází ve společnosti ke vzniku nejrůznějších sociálních útvarů: •

agregát (prostý součet lidí, kteří se se nacházejí na určitém místě - na náměstí, na ulici, aniž by se navzájem znali),

•

kategorie (množství jedinců na základě podobnosti nebo stejnosti, na základě znaku, který si stanoví sám badatel - muži-ženy, věkové kohorty apod.),

•

dav (shromáždění relativně většího množství cizích lidí, jejichž chování je zaměřeno k určitému objektu a cíli, chování v davu se řídí nápodobou druhých, je výrazně emocionální a iracionální, významná je ztráta osobní zodpovědnosti v důsledku vědomí anonymity),

•

publikum (může být shromážděné i neshromážděné, vytváří na základě vyšších psychických funkcí, reaguje na společný podnět),

•

sociální skupina v užším smyslu: je relativně trvalejší, má stanoveny více či méně svoje cíle, je definována sociální potřebou, mentální jednotou a funkcemi, členové jsou spojeni pocitem sounáležitosti.

4.3.2 Typy sociálních skupin Můžeme se setkat s myšlenkou, že sociální skupiny ztrácejí na významu, že dnes žijeme spíše v sociálních sítích. V tradičním významu je pojem sociální síť spojován s preliterárním společenstvím a s jeho mimořádnou rolí vztahové sítě (přirozená směna kontaktů, darů atd.), novodobé pojetí odkazuje na teorii informační společnosti a na informační sítě, kterými jsme propojeni.

24

Sociologie Protože skupiny (zvláště pak malé) existují i nadále, je třeba vymezit, co je tímto pojmem míněno. Skupinou může být jakékoliv seskupení lidí (Petrusek, 2009, s. 90-91): •

prostorové (diváci, dav, průvod),

•

logické (odpovídající logickému požadavku na určitý znak – např. pohlaví, etnická příslušnost),

•

reálné (rodina, dav, pracovní skupina),

•

umělé (všichni modroocí lidé),

•

sociologicky významné (rodina, vrstva, třída),

•

sociologicky nezajímavé (modroocí),

•

reálné v užším smyslu (rodina, malé skupiny, třída, vrstva, národ – skupina vykazuje mnoho společných znaků, vědomí příslušnosti ke skupině),

•

logicky konstruované (bez vědomí příslušnosti ke skupině).

Skupiny můžeme dále dělit na primární a sekundární, malé a velké a formální a neformální. 4.3.2.1 Primární a sekundární skupiny Primární skupiny jsou ty, jimž přidělujeme velký význam, skupiny, které výrazně ovlivňují, kým jsme. Dochází v nich k intenzivní socializaci. Podle Ch. Cooleyho, který daný pojem vytvořil, primární skupina má tyto znaky (cit. dle Novotná, 2010, s. 69): •

interakce tváří v tvář,

•

důvěrnost interakcí a vztahů,

•

relativně malý počet členů

•

relativní stálost,

•

neinstrumentálnost (členství ve skupině není účelové).

Příkladem primární skupiny je rodina, ať už ta původní či ta, kterou si sami založíme. Sekundárním skupinám připisujeme menší význam, často vznikají účelově za nějakým účelem, uspokojením potřeby. Jedná se ale o osobní posouzení, pro někoho může být skupina velice významná a primární, pro ostatní je spíše sekundární. 4.3.2.2 Malé a velké skupiny Odborníci se neshodnou na vymezení hranice počtu členů, tedy kdy se jedná ještě o malou sociální skupinu a kdy už je to velká sociální skupina. Shoda většinou panuje v tom,

25

Sociologie že o malé sociální skupině hovoříme až od tří osob. Malá sociální skupina se od té velké výrazně odlišuje následujícími charakteristikami (srov. Petrusek, 2009, s. 98): •

bezprostřední interakce,

•

rozvinutá komunikační síť,

•

relativně pevné vztahy,

•

trvalost na základě vykonávání společných činností,

•

společné cíle,

•

rozdělené role a pozice,

•

vymezené hodnoty a normy.

4.3.2.3 Formální a neformální skupiny Formálními skupinami rozumíme takové skupiny, v nichž se vztahy mezi členy i princip fungování skupiny řídí především ustanoveními, která jsou předem dána a ukotvena v nějakém řádu (školní řád, pracovní směrnice…). V neformálních skupinách převažuje spontánní charakter vnitřního organizování. Z neformální skupiny se může stát formální a také formální skupina může mít více či méně neformální charakter. V případě formálních skupin v organizaci se jedná o nejrůznější výbory, představenstva, komise, oficiální pracovní skupiny vytvořené managementem, cíle, normy i hodnoty jsou stanoveny managementem nikoli skupinou, neformální vztahy jsou odrazem fyzické blízkosti na pracovišti, jsou založeny na osobních vztazích a dohodě členů skupin, na společných zájmech, na sympatiích, dochází k uspokojení potřeby sounáležitosti, omezení pocitu nejistoty, neformální skupiny jsou ale také nástrojem zábavy, úlevy od stresu či nudy apod.

4.4 Role, pozice, hodnoty, normy V rámci socializace se učíme mnoha rolím. Roli můžeme chápat jako určité očekávání ze strany druhých ohledně našeho jednání. Role se vztahují k pozicím, které zaujímáme. Celoživotně člověk prochází mnoha situacemi, v nichž vstupuje do rozmanitých vztahů k druhým lidem. Zaujímá v těchto vztazích různé pozice. Pozice je místo, které zaujímáme ve skupině, sociální struktuře, společnosti. V rámci svých pozic hrajeme určité role. Jinak se chováme doma, ve škole, s přáteli. Vzhledem k tomu, že zastáváme různé pozice a hrajeme různé s nimi spjaté role, mohou být na nás vyvíjeny často i protichůdné tlaky. Může dojít ke:

26

Sociologie •

konfliktu rolí plynoucího ze souběžného zaujímání různých pozic s odlišnými požadavky (rodič x podnikatel),

•

komplexu rolí, kdy rolové požadavky na jednu a tutéž pozici jsou v různých vztazích rozporné (vztah ke kolegům a vedoucím pracovníkům po čerstvém povýšení).

Rolová očekávání zpřehledňují svět kolem nás, naše jednání dělají předvídatelným, tímto nás zbavují do určité míry pocitu nejistoty. Je třeba ovšem zdůraznit, že jde o systém vzájemných očekávání mezi všemi členy skupiny, společnosti. Normy jsou „buď stanovené, nebo jen zvykově vžité, ve skupině obecně uznávané způsoby jednání, které mají své hranice. Pravidla, která určují, co by mělo být.“ (Prochovník, 1991, s. 42-43) Tvoří je obecná pravidla i konkrétní návody, které vymezují, jaké chování je žádoucí a přijatelné v určitých situacích. Hodnoty souvisí s uspokojováním potřeb, jde o vymezení toho, co se v dané společnosti cení, k čemu je třeba směřovat. Normy pak vymezují postupy k jejich dosažení. Hodnotou může být: být úspěšný a mít hodně peněz. Můžeme vyhrát, celý život tvrdě pracovat, nebo vykrást banku. Poslední způsob dosažení dané hodnoty ale společnost považuje za nepřijatelný.

Jaké rozlišujeme systémy sociální stratifikace? Jaké charakteristiky má malá sociální skupina?

OTÁZKY

Jaké hrajete ve svém životě role? Jaké pozice zastáváte?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 10, Stratifikace a třídní struktura, s. 253-285. NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2.

LITERATURA KE KAPITOLE

PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. Kap. 6, Sociální skupiny a davy v moderní společnosti, s. 89-105.

27

Sociologie

5

Sociální změna a sociální mobilita

Po prostudování kapitoly budete… •

vědět, co je sociální změna, vysvětlíme si pojmy vývoj a pokrok,

•

schopni rozlišit mezi pojmy sociální mobilita a migrace,

•

umět určit a popsat typy a směry sociální mobility,

•

schopni reprodukovat výsledky vybraných výzkumů mobility v České

CÍL

republice i v mezinárodním srovnání.

Změna, vývoj, pokrok, sociální mobilita, směry mobility: horizontální, vertikální,

typy

mobility:

intragenerační,

intergenerační,

individuální,

kolektivní, objektivní, subjektivní.

KLÍČOVÁ SLOVA

5.1 Sociální změna Změny jsou součástí života skupin i společnosti. Základem sociálních změn je adaptace na změnu podmínek. Může jít o změny postupné, dlouhodobé, kontinuální nebo naopak o radikální zlomy a diskontinuitní procesy, změny endogenní (vnitřní) nebo exogenní (vnější). Postupným vývojem došla společnost ke své multikulturní podobě, k problémům, které se musejí řešit na globální úrovni, k tomu, že idea pokroku nevedla jen k úspěchům, ale přinesla i nezamýšlené důsledky. V současné době dochází ke kumulaci velkého množství změn do relativně krátkých časových období (nejvýrazněji to jde vidět v oblasti vědy a techniky). Můžeme rozlišit tyto pojmy (srov. Prochovník, 1991, s. 90-91): •

změna (jakákoliv kvantitativní nebo kvalitativní transformace sociálního systému nebo jeho části),

•

vývoj (souhrn změn sociálního systému v určitém čase, může být vývoj vzestupný – pokrok, vývojová stagnace - bez závažnějších změn, vývojová retardace

-

zpomalení

změn,

převaha

změn,

které

znamenají

návrat

28

Sociologie do předchozích stádií, vývojový regres -návrat k systému k vývojovému stádiu již překonanému) •

pokrok (vývoj, v němž dochází ke kvantitativnímu a kvalitativnímu vzestupu).

5.2 Sociální mobilita, její směry a typy 5.2.1 Sociální mobilita Rozlišujeme mobilitu prostorovou (migraci) a sociální. Původně je mobilita pohyb nebo schopnost pohybu, v sociologii „jde o pohyb lidí – jednotlivců i skupin – v rámci sociální struktury, pohyb jednotlivců v rámci statusů a rolí“. (Prochovník, 1991, s. 76-77) Jedná se o změny v postavení jednotlivců, rodiny či třídy nebo vrstvy. 5.2.2 Směry sociální mobility V případě sociální diferenciace jsme rozlišovali členění horizontální (rozdělení nesledující rozměr vyšší-nižší) a vertikální (hierarchie na základě rozměru vyšší-nižší), stejné dělení můžeme použít i v případě mobility: •

horizontální mobilita (pohyb na stejné úrovni, uvnitř dané skupiny či vrstvy, sociální postavení zůstává zachováno – změna bydliště, změna rodinného stavu atd.),

•

vertikální mobilita (jedná se o přesuny mezi nižšími a vyššími pozicemi, o vzestup nebo sestup na společenském žebříčku příjmů, prestiže, životní úrovně, vertikální mobilita může být vzestupná, sestupná, střídavě sestupná či vzestupná, stabilní - nulová).

5.2.3 Typy mobility (srov. Tuček, 2003, s. 309-315) Sociální mobilitu můžeme dále dělit podle toho, zda se týká jedné generace či několika za sebou jdoucích pokolení: •

intragenerační mobilita,

•

intergenerační mobilita,

nebo jedince či skupiny: •

individuální,

•

skupinová mobilita.

29

Sociologie 5.2.3.1 Intragenerační a intergenerační mobilita V případě intergenerační mobility se jedná o pohyb ve struktuře v průběhu života jedinců či skupin. Intergenerační mobilita označuje změny v postavení jedinců za sebou následujících pokolení - zkoumaných osob a jejich rodičů, výjimečně prarodičů, někdy i jejich dětí. 5.2.3.2 Individuální a skupinová mobilita Individuální sociální mobilitou rozumíme mobilitu jedince, popř. domácnosti. Skupinová (kolektivní) mobilita se týká změn pozice dané skupiny v prostoru. Může se stát, že nulová mobilita individuální v důsledku mobility skupinové může znamenat sociální vzestup či sestup. Po sociální transformaci v roce 1989 mnoho jedinců pociťovalo sestupnou tendenci, aniž by objektivně došlo k jejich individuálnímu posunu směrem dolů. Pocit individuálního poklesu tak v mnoha případech způsobily změny právě v rámci skupinové mobility (např. pokles prestiže u některých profesí – horníci, dělníci apod.).

5.3 Výzkumy mobility před a po transformaci 5.3.1. Měření mobility V rámci výzkumů sociální mobility je nutné nějakým způsobem danou mobilitu změřit. „Nejčastěji se měří procentuálním podílem počtu mobilních osob k celému souboru osob zkoumaných. Tento základní index se označuje jako míra hrubé mobility.“ (Tuček, 2003, s. 312) Hrubá mobilita se dělí na: •

strukturální (pohyb způsobený změnami struktur – inovace, změna výroby apod.),

•

čistou (zbude po odečtu strukturální mobility, odkazuje na mobilitní otevřenost či uzavřenost společnosti).

V uzavřených společnostech (organizacích) je nízký stupeň mobility, dlouho se udržuje status quo, dochází jen k malé obměně špiček managementu, není dostatek motivace k výkonu, neboť změna postavení, možnost postupu je na něm nezávislá a je málo pravděpodobná. Otevřené společnosti (organizace) se vyznačují vysokým stupněm mobility i propustností. Důležitá je také transparentnost kritérií nutných k postupu. V případě výzkumů pohybu v rámci sociální struktury, v rámci statusů a rolí je třeba rozlišovat ještě dva typy mobility: •

objektivní (měřitelné změny v postavení, změřitelný posun na žebříčku),

30

Sociologie •

subjektivní (osobní pocit posunutí nahoru nebo dolů).

Vztah (jeho těsnost) mezi objektivní a subjektivní mobilitou ukazuje, zda se (a v jaké míře) objektivní sociální nerovnosti promítají do společenského života. Zda a jakým způsobem lidé reflektují změny širšího společenského uspořádání. Výzkum subjektivní mobility je důležitý z toho důvodu, že se lidé nechovají podle toho, k jakým změnám v jejich postavení došlo, ale podle toho, jak své postavení subjektivně vnímají. Výzkumy situace před a po velké sociální transformaci (Sametová revoluce, rok 1989) ukazují, že existují velké rozdíly mezi objektivní a subjektivní mobilitou, mezi tím, jaké změny postavení se skutečně odehrály a tím, jak to vnímají (vnímali) lidé. Zmíněny budou dva výzkumy: •

výzkum vnitrogenerační subjektivní mobility (mezinárodní srovnání, 1989-1999),

•

výzkum vztahu mezi objektivní a subjektivní mobilitou (mezinárodní srovnání, 1988 a 1993).

5.3.2 Výzkum vnitrogenerační subjektivní mobility (srov. Tuček, 2003, s. 333-334) Výzkum se zaměřil na vnímání individuální změny sociálního postavení, respondenti se měli zařadit na desetibodovém žebříčku, určovali své současné postavení (tj. postavení v roce 1999) a minulé, retrospektivní (tj. postavení v roce 1989). Šetření probíhalo v mezinárodním srovnání, výzkum se odehrával mimo Českou republiku také v Maďarsku, Polsku, Německu (rozdělení na východ a západ), Francii, USA a v Rusku. Základní zjištění jsou tato: •

dvojnásobná a vícenásobná převaha subjektivně vnímaných sestupných drah nad drahami vzestupnými v bývalých postkomunistických zemích (kromě NDR),

•

v západních zemích je situace přesně opačná, subjektivní představy o mobilitě zde odpovídají přirozenému (kariérovému) vzestupu, kterého v průběhu 10 let dosahuje většina osob mladší a střední generace.

V západních zemích převládaly subjektivně vnímané vzestupné dráhy, což odráží přirozený kariérový růst (dostudujeme, získáme zkušenosti, postupujeme pracovně na vyšší pozice), zcela opačně tomu bylo v bývalých postkomunistických zemích, důvody převahy sestupných drah mohou být různé. Subjektivní představa o sestupné mobilitě v postsocialistických zemích je pravděpodobně způsobena: •

jednak propadem životní úrovně (hlavně Rusko),

31

Sociologie •

jednak kolektivní objektivní mobilitou (snížení prestiže některých skupin, profesí) a jejím subjektivním vnímáním, která je navíc v hodnoceních vždy daleko vyšší, než odpovídá objektivní skutečnosti, vzestup je z velké části vázán na soukromé podnikání, v menší míře na přirozený kariérový vzestup odborných zaměstnanců.

5.3.3 Výzkum vztahu mezi objektivní a subjektivní mobilitou v letech 1988 a 1993 (srov. Matějů, 2000, s. 44-48) Výzkum se zaměřil na zjištění rozsahu objektivní a subjektivní mobility v letech 1988 a 1993 a také na vysledování vztahu mezi objektivní a subjektivní mobilitou. Šetření se odehrávalo ve

čtyřech

postkomunistických

zemích

–

v České

republice,

Maďarsku,

Polsku

a na Slovensku. Co se týče objektivní mobility v první fázi transformace (těsně po revoluci), výsledky výzkumu ukázaly, že byla ve skutečnosti velmi malá, a to na úrovni třídní i statusové. Přibližně u 70-80% respondentů nedošlo v obou sledovaných letech ke změně třídního ani statusového postavení. Nebyly zjištěny (až na počet stabilních na Slovensku) žádné významné rozdíly mezi zeměmi: •

Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko prakticky všude stejné,

•

jediná země, která se vymyká, je Slovensko, na Slovensku byl zaznamenán statisticky významně vyšší podíl stabilních.

Výsledky výzkumu ukázaly, že v případě subjektivního vnímání změn v postavení (subjektivní mobility) platí, že •

subjektivní mobilita je skutečně mnohem větší než objektivní,

•

40 % deklarovalo stabilitu socioekonomického postavení (statusu),

•

44 % pohyb směrem dolů, 16 % pohyb směrem nahoru.

V případě subjektivní mobility byly zjištěny významné rozdíly mezi postkomunistickými zeměmi. Nejpříznivější byla situace v České republice, kde sestup deklarovalo 34% lidí. Pocit sestupu na společenském žebříčku na Slovensku mělo 46%, v Polsku 44% a v Maďarsku dokonce 57% osob. Při srovnání objektivní a subjektivní mobility se tak ukázalo, že subjektivní mobilita byla mnohem vyšší než mobilita objektivní, a navíc byla na objektivní nezávislá.

32

Sociologie

Jaké máme směry mobility? Proč je důležité při měření mobility pracovat nejen s objektivní mobilitou, ale i s mobilitou subjektivní?

OTÁZKY

Jaký typ intergenerační mobility ve vaší rodině (prarodiče-rodiče-vy či vaši sourozenci) převažuje v oblasti vzdělávání?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 19, Globální změny a ekologická krize, s. 485-501. MATĚJŮ, Petr, VLACHOVÁ, Klára [et al.]. Nerovnost, spravedlnost, politika. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 402 s. ISBN 80-85850-826. Kap. 2, Subjektivní mobilita – rekonstrukce souvislostí mezi objektivním a subjektivním sociálním statusem, s. 37-66.

LITERATURA KE KAPITOLE

TUČEK, Milan [et al.]. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 428 s. ISBN 8086429-22-9.

33

Sociologie

6

Pojetí kultury v sociologii – obecný úvod

Po prostudování kapitoly budete… •

vědět, jak se vyvíjelo působení člověka na přírodu,

•

schopni reprodukovat, jaký je vztah mezi kulturou a společností,

•

umět vysvětlit pojem socializace a odpovědět na otázku, proč si

CÍL

člověk nepřipadá ve společnosti jako ve vězení.

Společnost,

kultura,

příroda,

enkulturace,

akulturace,

subjektivace, socializace, resocializace, konformita.

objektivace,

KLÍČOVÁ SLOVA

6.1 Postupné přetváření přírody, postupná „převaha“ člověka nad přírodou Člověk je bytostí přírodní a zároveň i kulturní, společenskou. Podléhá tak zákonitostem přírody, tak společnosti. Přičemž společnost je výsledkem biologické evoluce i kulturního vývoje. Působí zde faktory přírodní, tak i sociokulturní. 6.1.1 Přírodní faktory (srov. Szczepaňski,1966, s. 26-30, Havlík, 2007, s. 30-34) K přírodním faktorům řadíme: •

biologické faktory,

•

geografické faktory,

•

demografické faktory.

6.1.1.1 Biologické faktory Patří sem dispozice druhové i individuální, pohlaví, věk, mechanismy dědičnosti, pudy, sklony a potřeby. Mezi dědičné vlastnosti lidského organismu můžeme zařadit např. vzpřímenou postavu, ruce s pohyblivými prsty a ohebným palcem, složitý hlasový mechanismus, velký mozek a složitý nervový systém, ale i dlouhou závislost dětí na rodičích či trvalost sexuálního pudu apod.

34

Sociologie 6.1.1.2 Geografické faktory Jedná se především o klima, polohu, krajinu. Člověk žije na zemském povrchu, je proto ovlivňován geografickým ztvárněním povrchu, klimatem, faunou a florou. Prostředky sloužící k uspokojování potřeb vytváří člověk z toho, co nachází ve svém zeměpisném prostředí, z předmětů a surovin nalezených v okolí. (Dnes už to neplatí, většina věcí se dováží, takže nejsme závislí jen na produktech ze svého nejbližšího okolí, pořád ale ráz prostředí, ve kterém žijeme, má vliv na náš život.) Podnebí může mít vliv na aktivitu člověka, geofyzikální podmínky zase na rozmístění lidí na zemském povrchu. Geografické faktory bývají často přeceňovány, mluví se o tzv. geografickém determinismu - o jednoznačné a jednosměrné závislosti mezi geografickým prostředím a psychickými vlastnostmi lidí. Samozřejmě tyto názory jde jednoduše vyvrátit. Člověk má tvůrčí schopnosti, přetváří dané prostředí ve shodě s jeho potřebami. Navíc je v kontaktu s jinými skupinami a kulturami, které se vyvíjely v jiných prostředích, dochází tak k výměně. Rozvoj vědy a techniky zvyšuje nezávislost jednotlivců i skupin na bezprostředních geografických podmínkách. Vliv těchto podmínek se stále snižuje. Prostředí tedy tvoří jeden z pilířů společenského života, nedeterminuje ale zcela jednoznačně jeho průběh. 6.1.1.3 Demografické faktory Populační chování, porodnost, úmrtnost, přirozený přírůstek obyvatelstva, procento lidí určitého věku, hustota zalidnění…i tyto faktory mohou mít vliv na ekonomické a společenské procesy. Opět ale platí, že demografické vlivy pouze spoluurčují společenský život. Biologické vlastnosti organismu, geografické podmínky a demografické procesy tvoří nutné základy společenského života lidí, určují jeho obecný rámec, ale neurčují společenské procesy jednoznačně a neodvratně. Uvnitř hranic, které člověku poskytuje přírodní prostředí, existuje velká možnost diferenciace chování, činností, snah a tvořivosti. Působení přírodních faktorů na lidský život přitom můžeme vymezit takto: •

příroda je nezbytným předpokladem života člověka a společnosti,

•

ve všech společenských procesech nalezneme i působení přírodní složky,

•

sama přeměněná příroda je výsledkem působení lidské činnosti a současně jedním z faktorů ovlivňujícím následný vývoj společnosti.

6.1.2 Etapy vývoje vztahu přírody a společnosti Můžeme mluvit o několika etapách vývoje vztahu přírody a společnosti (srov. Havlík, 2007, s. 32):

35

Sociologie •

primitivní sběračské a lovecké kmeny (lidské zásahy nebyly velké, navíc byly lokálně omezené, příroda dokázala působení člověka vyvážit),

•

pastevci a zemědělci (již dochází k narušování přírodní rovnováhy, zesiluje lidské působení na přírodu, zásahy člověka však stále mají spíše lokální charakter),

•

vysoce organizované společnosti a státy (zásahy do přírody jsou cílenější, hlubší, rybníkářství, systémy závlah),

•

průmyslová revoluce (přináší nepřeberné možnosti ovládání přírody, jejího zneužívání až vážné devastace - těžba, průmysl, doprava, růst měst…)m

•

současná

vědeckotechnická

revoluce

(nové

možnosti

pro

zničující

i zachraňující zásahy do přírody). Nejprve byl člověk zcela v područí přírodních sil, nyní “ovládá“ přírodu. Z přírodního prostředí se vyvinulo naše životní prostředí. Toto prostředí je tvořeno složkami čistě přírodními, člověkem přeměněnými přírodními složkami a složkami umělými. Je však jasné, že si ani nedokážeme představit, co všechno člověk svými zásahy do přírody způsobil a ještě způsobí. Hovoříme zde o nezamýšlených důsledcích zamýšleného chování.

6.2 Vztah mezi kulturou a společností 6.2.1 Definice kultury, její vztah ke společnosti, charakteristiky kultury Společnost: „souhrn individuí, která jednají, s ohledem na jednání druhých, vždy v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu“. (Kubátová, 2002, s. 29) Kultura: „v nejširším smyslu slova: souhrn lidských výtvorů, materiálních i nemateriálních, souhrn hodnot, norem a uznávaných způsobů jednání idejí, které jsou členy dané kultury přijímány a jsou předávány dalším generacím v rámci procesu socializace a enkulturace – prostředí, v němž jedinci získávají představu o tom, jaký význam mají přisoudit vlastní zkušenosti“. (Szczepaňski, 1966, s. 35) Členění na společnost a kulturu je pouze pracovní – ve skutečnosti nelze oddělovat společnost od kultury, ani kulturu od společnosti z jednoho prostého důvodu – jedná se o tzv. komplementární úrovně téhož jevu (neexistuje ani společnost bez kultury, ani kultura bez společnosti). Pro sociologické chápání jsou v zásadě významné následující charakteristiky (srov. Havlík, 2007, s. 36, srov. Petrusek, 2009, s. 74-75): •

v kultuře jsou podstatné hodnoty a pravidla, normy, které tyto činnosti usměrňují, zaběhané postupy,

36

Sociologie •

kultura je člověkem vědomě vytvářena,

•

kultura je naučená,

•

kultura je jako celek kolektivním produktem, který vzniká v sociálních interakcích lidí,

•

kultura je sdílená,

•

kultura je přenášena mezi generacemi, není statická, mění se,

•

kultura je adaptabilní ve vztahu k vnitřním i vnějším změnám ve společnosti.

Robert Lawless (1996) rozlišuje sedm aspektů kultury, kultura je podle něj naučená, sdílená, symbolická, integrovaná, racionální, dynamická a adaptivní. Specifické místo v kultuře podle mnoha autorů zaujímají společenské normy a hodnoty. Normy se vztahují k hodnotám, jsou to jakási pravidla chování. Určují, jakým způsobem (legitimně a legálně) a jakými prostředky můžeme (a máme) dosahovat hodnot. Zahrnují zákony, zvyky, obyčeje, imperativy morálky a etiky apod. Vymezují, co je “normální“ a “běžné“, jaké jsou zvyklosti používané v určitých situacích. Hodnoty se pojí s chováním, které je žádoucí. Jedná se o představy (vědomé či nevědomé) o tom, jaké jednání je žádoucí, k čemu je třeba směřovat, čeho je třeba dosáhnout. (srov. Jandourek, 2007, s. 97) Kultura je určitou zásobárnou vědění, v rámci ní se kumulují poznatky, které potřebujeme pro život ve společnosti. Osvojením kultury se člověk zařazuje do společnosti. „Kultura je oním svorníkem, který spojuje všechny složky sociálního života (…) Kultura zahrnuje celý náš život, prostupuje všechny jeho složky, a cokoliv děláme jako společenské bytosti (…) děláme současně jako bytosti kulturní, tzn. vyrostlé v určité kultuře, vrostlé do kultury a vztahující se k ní.“ (Petrusek, 2009, s. 72) 6.2.2 Důležité pojmy Člověk vrůstá do kultury v procesu enkulturace, při kterém dochází k osvojování kulturních prvků. V současnosti dochází k výraznému mísení prvků různých kultur (kulturní difúze – směna, přenos kulturních prvků různých kultur), neosvojujeme si tedy pouze prvky vlastní kultury, ale také prvky z jiných kultur. Proces přejímání prvků z jiných kultur a jejich začlenění do vlastní kultury označujeme pojmem akulturace. Kultura se vyvíjí, vznikají nové myšlenky, prvky, dochází k jejich rozšíření – tzv. objektivaci (ze subjektivní úrovně prvek přechází na objektivní úroveň, od jedince-autora k dalším lidem, pak už se neví, kdo to vymyslel, ale všichni to používají, prvek je objektivován, existuje nezávisle na svém tvůrci a je dál lidmi šířen). Tlaku kultury se můžeme podřizovat jen

37

Sociologie vnějškově, pokud si ale některé prvky zvnitřníme, přijmeme je za své, mluvíme o subjektivaci. Pak nedodržujeme něco jen naoko, ale protože tomu skutečně věříme.

6.3 Člověk ve společnosti a společnost v člověku 6.3.1 Socializace Každý člověk, který chce žít ve společnosti, se musí naučit, jak vůbec v té společnosti žít. V prvé řadě se z biologické bytosti stává působením mnoha sil a faktorů bytost společenská, sociální. Tento proces „zespolečenštění“ se v sociologii nazývá socializací. Díky tomuto procesu člověk vrůstá do společnosti, učí se, jak ve společnosti existovat, učí se, jak správně hrát společenské role. Nejvýrazněji jsme socializováni v dětství, určitým stupněm socializace ale procházíme celý život. Socializace zahrnuje 3 procesy: •

socializace v užším smyslu (začleňujeme se do vztahů, učíme se hrát různé role),

•

enkulturace (osvojujeme si kulturní vzorce, učíme se hodnotám),

•

personalizace (formuje se jedinečná osobnost).

Socializace je: •

primární (socializace dítěte, pro dítě je vše nové, musí se vše učit od začátku),

•

sekundární (socializace dospělého, již socializovaného jedince, který se učí novým věcem po příchodu do nového prostředí apod.).

Socializací prochází každý, díky tomu se stáváme sociální a kulturní bytostí. Cílem socializace je vytvořit bytost, která se, i když bude sama, bude chovat tak, jako by byla pod dohledem ostatních. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. V socializaci se učíme pravidlům, které nás ve světě orientují, ale zároveň omezují. Pro společnost představuje socializace zcela základní problém, a to hned ze dvou důvodů (Keller, 2005, s. 38-39): •

Bez uspokojivé socializace zůstávají individua neschopna vstupovat do běžných interakcí

s druhými

členy

skupiny.

Vznikají

sociálně

narušení

jedinci,

kteří nedokáží respektovat normy běžného soužití a zapojovat se do kolektivních akcí. •

Společnost bez socializace není schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci a rozpadá se.

38

Sociologie Socializujeme se pokaždé, když přijdeme do nového prostředí – přestěhujeme se do jiného města, přistoupíme na jinou školu, získáme novou práci. V organizaci je adaptační působení vedeno ve dvou rovinách: formálně na základě řízeného plánování a prostřednictvím oficiálních směrnic, norem, pravidel (uvedení do funkce) a neformálně prostřednictvím neoficiálních a mnohem osobnějších procesů předávání zkušeností stávajících pracovníků novému zaměstnanci (začlenění do sociálních vztahů). Jedinec se tak dozvídá, co se od něj po profesní stránce očekává, jaké jsou možnosti jeho dalšího postupu, ale také jaké jsou vztahy na pracovišti, na koho si má dát pozor, co může a nemůže dělat apod. Každé organizaci je vlastní určitý způsob uspořádaní vztahů a pozic (organizační struktura), každá organizace má své hodnoty, normy, určitý systém sankcí, ale také specifické historky, zvyky a rituály či hrdiny. Jedinec v rámci adaptačního procesu tyto prvky organizační kultury poznává a tím si osvojuje určité vzorce chování, které jsou v dané organizaci považovány za žádoucí. 6.3.2 Důležité pojmy související se socializací •

resocializace: je „charakterizována rozpadem dosud přijímaných hodnot a vzorců chování, po němž následuje přijetí radikálně nových, radikálně odlišných“ (Giddens, 1999, s. 58) - např. při nástupu do vězení, psychiatrické léčebny apod. x snaha o opětovné zařazení jedince do společnosti, ze které byl z různých důvodů vyloučen (při vstupu do nového zaměstnání, po návratu z vězení apod.),

•

konformita: přizpůsobivost „většinovým míněním, postojům a vzorcům chování“. (Jandourek, 2007, s. 128) Většina lidí na planetě je konformních, dodržují zákony a

nejrůznější

pravidla,

řídí

se

jimi

ve

svém

životě,

neuvažují

o vzbouření či revoluci, nebrojí proti společenskému řádu, chovají se konformně. •

sociální kontrola: ve společnosti se vyskytují i jedinci, kteří zpochybňují sociální řád, pravidelně překračují normy apod. Každá společnost má určité prostředky, jak takové jedince zvládat. Sociální kontrola zahrnuje procesy a mechanismy používané na udržení takovýchto členů společnosti v řadě, nutí je k chování, které je považováno za přijatelné a žádoucí. Funkcí tohoto mechanismu může být také vedle potrestání i vyloučení nežádoucích osob.

•

významní druzí: osoby, které nejvíce formují socializaci dítěte (mezi nimi a dítětem jsou primární vazby)

•

zobecnění druhých (generalizovaný druhý): jedinec si po čase začne uvědomovat existenci a očekávání dalších lidí mimo primární skupinu, dokáže už

39

Sociologie chápat, že něco se ve společnosti nedělá, aniž by to vztahoval pouze na svou rodinu, dokáže nějaké pravidlo vzít obecně, generalizovat ho. 6.3.3 Proč si člověk nepřipadá ve společnosti jako ve vězení? Mohlo by se zdát, že člověk ve společnosti nemá žádnou volnost. Už odmalička se učí žít podle mnoha pravidel, je mu vštěpováno, co se musí, co se má, co se může. Společnost je vůči člověku vnější, předchází ho a existuje i po něm. Pravidla tu byly, jsou a budou nezávisle na jedinci. Jak to ale, že si člověk ve společnosti nepřipadá jako ve vězení? Je to tím, že dané normy a hodnoty, daná pravidla přijímá za své. Zvnitřňuje je. Dochází k jejich internalizaci. Nebereme to jako tlak z vnějšku, ale vychází to z nás samotných. Člověk tím, že ve společnosti žije, jakoby vstřebává společnost (normy, hodnoty, vzorce chování) do sebe a následně je předává dál svým potomkům. Ve většině případů neděláme něco kvůli tomu, že se to musí, ale kvůli tomu, že věříme, že je to tak správné a že to tak má být. Můžeme pak říci, že člověk žije ve společnosti a společnost v člověku. Peter L. Berger k tomuto říká, že jsme polapeni naší vlastní sociální povahou, hranice vězení si tak spoluvytváříme sami.

Proč je tak důležitý proces socializace? Proč si tedy i přes existenci mnoha pravidel, předpisů a zvyků omezujících

OTÁZKY

naše jednání nepřipadáme ve společnosti jako ve vězení?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 2, Kultura, společnost a jedinec, s. 31-60. HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 LITERATURA

s. ISBN 978-80-246-1385-7.

KE KAPITOLE

PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy,

2009.

189

s.

ISBN

978-80-87207-02-4.

Kap.

5,

Kultura

a společnost, s. 71-88.

40

Sociologie

7

Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu

Po prostudování kapitoly… •

budete znát hlavní rozdíly mezi interpretativním a objektivistickým pohledem na kulturu,

•

dokážete vymezit pojem kulturní relativismus,

•

budete schopni určit a popsat vrstvy kultury,

•

dokážete vyjmenovat, jaké sociologické směry vycházejí

CÍL

ze zmiňovaných dvou pohledů na kulturu (de facto i na společnost).

Interpretativní pohled na kulturu, objektivistické pojetí kultury, kulturní relativismus, vrstvy kultury (národní – regionální – rodová – generační třídní úroveň), fenomenologie, symbolický interakcionismus, strukturní

KLÍČOVÁ SLOVA

funkcionalismus, marxismus.

7.1 Interpretativní a objektivistický pohled na kulturu Napříč společenskovědními obory se můžeme setkat s různými definicemi kultury, jiné aspekty kultury zdůrazňují psychologové, jiné sociologové. Většinou je kultura pojímána jako opak přírody, uměle vytvořené prostředí, civilizace. Sociologové kladou důraz především na kulturní vzory (hodnoty, normy) a jejich přenos na další generace. „Kultura je považována za třídu metabiologických prostředků a mechanismů specificky lidské adaptace k vnějšímu prostředí…existující v podobě výtvorů lidské práce (artefaktů), sociokulturních regulativů (norem, hodnot, kulturních vzorů), idejí (kognitivních systémů) a institucí organizujících lidské chování.“(Velký sociologický slovník, 1996, s. 548) Kultura obecně označuje „specifický způsob organizace, realizace a rozvoje činností, objektivizovaný ve výsledcích fyzické a duševní práce“. (Velký sociologický slovník, 1996, s. 547) Kultura determinuje naše myšlení a cítění, je předávána z generace na generaci a její obsah je pro každou skupinu více méně specifický. Ve druhé kapitole jsme mluvili o Petruskově diferenciaci možných pohledů na společnost (viz Kapitola 2 Vývoj přístupů ke studiu společnosti) – zmínili jsme paradigma interpretativní

41

Sociologie a objektivistické. V rámci interpretativní či objektivistické perspektivy lze pohlédnout také na kulturu (potažmo firemní kulturu). Firemní (organizační) kulturu můžeme definovat jako (Lukášová, 2010, s. 18): •

soubor základních předpokladů, hodnot, postojů a norem chování,

•

které jsou sdíleny v rámci organizace,

•

které se projevují v myšlení, cítění a chování členů organizace a v artefaktech (výtvorech) materiální a nemateriální povahy.

Interpretativní pojetí vychází z teze, že „organizace je kultura“, přičemž na organizaci je nahlíženo jako na systém významů, dané významy jsou zprostředkovávány prostřednictvím symbolů a jsou členy dané organizace sdíleny. Nejde o to, jaká situace objektivně je, ale jak ji lidé interpretují, pochopí, jaký význam (smysl) dané věci přisoudí. Důraz je kladen na sdílené ideje, vize, hodnoty, normy a postoje, zaměřujeme se na lidský rozměr fungování organizace. Objektivistický přístup nahlíží na kulturu jako na něco, „co organizace má“. Kultura je pojímána jak vnější objektivní entita, která ovlivňuje fungování a chod organizace. Jedná se o jakýsi aspekt či subsystém organizace, který lze cíleně utvářet a měnit.

7.2 Kultura jako mentální naprogramování Každý člověk je jedinečnou osobností, můžeme u něj však nalézt i charakteristiky, které sdílí s jinými lidmi. V obecné rovině je osobnost každého z nás ovlivněna (srov. Lukášová, Nový, 2004, s. 18): •

genetickou výbavou,

•

prostředím, ve kterém člověk žije a do nějž se narodil,

•

výchovou.

V procesu učení jsme si osvojili určité způsoby jednání, myšlení a cítění, tyto vzorce ovlivňují, jakým způsobem jednáme, myslíme a prožíváme, Geert Hofstede je označuje jako mentální programy či software lidské mysli. Zdrojem mentálního programování je sociální prostředí. Ústřední roli v tomto případě hraje rodina, ve které dochází k primární socializaci jedince (podrobněji Kapitola 5 Pojetí kultury v sociologii). Proces osvojování hodnot, norem, návyků, postojů pokračuje dále v bezprostředním okolí – ve škole, vrstevnické skupině, později pracovním kolektivu apod. Vždy platí, že jednotlivé mentální programy se liší, stejně jako se liší prostředí, ve kterém došlo k jejich osvojení. Hofstede rozlišuje tři úrovně v lidském mentálním programování: •

lidskou přirozenost,

42

Sociologie •

kulturu

•

a osobnost.

Kultura je specifickým softwarem lidské mysli, jedná se o „kolektivní programování mysli, které odlišuje příslušníky jedné skupiny nebo kategorie lidí od druhých“. (Hofstede, 2007, s. 18) Lidská přirozenost je vrozená, představuje univerzální úroveň mentálního programování, patří sem tělesné a základní psychické funkce jedince, které jsou sdíleny univerzálně všemi lidmi bez rozdílu rasy, věku, pohlaví. Máme potřebu se sdružovat s jinými lidmi, schopnost pociťovat emoce, hrát si, mluvit apod. Oproti tomu osobnost jednotlivce je „jedinečným osobním souborem mentálních programů, které nesdílí s žádným jiným jedincem“. (Hofstede, 2007, s. 15) Rysy, na kterých je osobnost založena, jsou utvářeny zčásti dědičností, zčásti jsou naučené (vliv kultury a osobní zkušenosti). 7.2.1 Vrstvy kultury Každý člověk je v průběhu svého života členem mnoha sociálních skupin (od rodiny až po pracovní tým), osvojuje si tak různé kulturní vzorce, které pak ovlivňují jeho další chování, způsob života i myšlení. Řečeno slovy Hofstedeho každý si v sobě nese několik vrstev mentálního naprogramování, tyto vrstvy pak korespondují s různými úrovněmi kultury. Hofstede vymezuje tyto základní úrovně (vrstvy) kultury (srov. Hofstede, 2004, s. 20, srov. Lukášová, 2010, s. 13): •

úroveň národní kultury (spjato se zemí původu či zemí pobytu u migrujících osob),

•

úroveň kultury spjatá s určitým regionem, národností, náboženským vyznáním či jazykem,

•

úroveň kultury související s rodem, pohlavím (mužská a ženská role, genderové stereotypy),

•

úroveň kultury spojená s generací (rozdílné hodnoty, postoje, rituály),

•

úroveň kultury spjatá s příslušností k sociální třídě (rozdílnost v přístupu ke vzdělání, volbě povolání apod.),

•

úroveň organizační kultury (socializace zaměstnanců na pracovišti).

Dochází k překrývání jednotlivých úrovní kultury, člověk funguje v rámci mnoha kulturních systémů. Tyto celky mají víceméně stejný základ daný národní kulturou, přesto však „mentální programy“ odpovídající jednotlivým kulturním vrstvám nemusí být v souladu. Může například dojít ke konfliktu mezi náboženskými hodnotami a hodnotami generačními apod.

43

Sociologie

7.3 Kulturní relativismus Často se můžeme setkat s etnocentrickými názory upřednostňujícími euroamerickou „západní“ kulturu, jiné kultury jsou tendenčně hodnoceny jako horší, nepřizpůsobivé atd. Proti rozdělování kultur (ať už národních, regionálních či skupinových) na „nízké“ a „vznešené“ vystupuje kulturní relativismus. Relativisté vycházejí ze stanoviska, že „každá kultura je jedinečnou entitou, jejíž hodnoty, zvyky a normy nemohou být hodnoceny měřítky jiné kultury, ale pouze v kontextu kultury vlastní“. (Jandourek, 2007, s. 20) Měli bychom zaujmout neutrální stanovisko, hodnotící výroky, jak tvrdí například Claude Lévi-Strauss, mohou vynášet pouze příslušníci té dané konkrétní kultury, kteří jsou současně členy i pozorovateli. V tomto kontextu je třeba poznamenat, že zaujmout neutrální (objektivní) stanovisko nám může pomoci i sociologie, resp. rozvoj funkce sociologické imaginace (podrobněji viz Kapitola 1 Vznik sociologie).

7.4 Sociologické směry vycházející z objektivistického a intepretativního paradigmatu 7.4.1 Sociologické směry vycházející z objektivistického paradigmatu Z objektivistického pohledu na společnost a kulturu vychází např. tyto sociologické směry: •

pozitivismus

•

marxismus

•

strukturální funkcionalismus

7.4.1.1 Pozitivismus „Pozitivismus je směr vědeckého a filozofického uvažování, který tvrdí, že vědecké pozorování musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, tedy pozitivní.“ (Kubátová, Znebejánek, 2008, s. 28) Prvním sociologem razícím v sociologii pozitivistickou linii byl Aguste Comte. Vycházel z metod a poznatků přírodních věd, věřil, že budou sociologické závěry takto nezpochybnitelné a exaktní. Po období teologickém a metafyzickém přichází podle Comta stádium pozitivní (vědecké), vědci mohou přivést lidi na správnou cestu, neboť jen oni podle Comta jsou schopni poznat přirozené zákony společnosti. Zástupcem první etapy pozitivistické sociologie byl vedle Comta také Herbert Spencer. Druhou etapu pozitivismu v sociologii reprezentují především E. Durkheim a V. Pareto. Durkheim podrobil kritice zejména dosavadní metodologický přístup sociologie, Comtovi a Spencerovi měl za zlé, že místo toho, aby pozorovali a zkoumali, se zabývali spíše teoretickou stránkou.

44

Sociologie Postupovalo se podle něj od idejí k faktům, ne od faktů k idejím. Třetí etapu pozitivistické sociologie představují zástupci neopozitivismu (Neurath, Popper atd.). 7.4.1.2 Marxismus Označení pro teorie Karla Marxe a jeho následovníků, kteří se na něj odvolávají. Karel Marx se zapsal do dějin sociologie vytvořením nového nástroje poznání (tzv. dialektický materialismus) a také svým pojetím dějin (historický materialismus). Marx nazíral na společnost jako na proces vývoje, který žene vpřed rozpor a konflikt. Dějiny jsou podle Marxe dějinami třídního boje. Rozlišoval dvě třídy – buržoazii (vykořisťující – vlastníky výrobních prostředků) a proletariát (vykořisťované – námezdní pracující). Dějinný vývoj směřuje k odstranění konfliktů, k zrušení tříd, k zavedení beztřídní společnosti (zrušením soukromého vlastnictví, vše bude majetkem všech). Zatím dochází ke stupňování napětí mezi třídami, pro odstranění útisku a nespravedlivého rozdělování je třeba, aby proletariát dospěl od “třídy o sobě“ (bez vědomí vlastní příslušnosti, bez uvědomování si společných zájmů) ke “třídě pro sebe“ (vyšší úroveň společného vědomí, společné cíle a zájmy). Teze o eskalaci třídního konfliktu a některé další Marxovy prognózy se nepotvrdily. 7.4.1.3 Strukturální funkcionalismus Strukturální funkcionalismus staví na několika základních tezích (srov. Petrusek, 1994, s. 99): •

na společnost se nahlíží jako na celek, sociální systém, který je složen z prvků,

•

tyto prvky, subsystémy jsou ve vzájemných vztazích a plní určité funkce, tyto funkce mohou být pozitivní – eufunkce (Parsons), nebo negativní – dysfunkce (Merton),

•

sociální systém směřuje k rovnováze (subsystémy plní své funkce, jedinci se podřizují hodnotovému systému),

•

hodnotový systém zakládá pravidla chování, dochází k hodnotovému konsensu,

•

změny probíhají postupně, pozvolna,

•

systémy jako celek mají trvalejší platnost bez ohledu na skladbu jednotlivců.

Hlavními představiteli jsou T. Parsons (AGIL model) a R. Merton (kategorie dysfunkce, typologie reakcí na konflikt mezi hodnotami a možnostmi jejich dosažení – podrobněji v Kapitole 13). 7.4.2. Sociologické směry vycházející z interpretativního paradigmatu Z intepretativního přístupu na společnost a kulturu vychází např. tyto sociologické směry:

45

Sociologie •

symbolický interakcionismus,

•

fenomenologie,

•

entometodologie.

7.4.2.1 Symbolický interakcionismus Základními pojmy tohoto přístupu jsou interakce, interpretace - přidělování významu apod. Oproti jiným přístupům klade symbolický interakcionismus větší důraz na aktivního, tvůrčího jedince. Hlavním představitelem je Herbert Blumer. Symbolický interakcionismus vychází z teze, že se lidé chovají k věcem podle toho, jaký význam daným věcem přidělili. Význam se dojednává v rámci sociálních interakcí s druhými lidmi. Tento význam je pak lidmi interpretován

(vysvětlován)

a

může

být

různě

měněn.

Herbert

Blumer

přispěl

k metodologickému posunu sociologie – tvrdil totiž, že je třeba, abychom poznali, jakým způsobem lidé přidělují věcem významy, abychom viděli svět očima daného aktéra. 7.4.2.2 Fenomenologie Původně filozofický směr, za zakladatele fenomenologické sociologie je považován Alfred Schütz. Schütz uvedl do sociologie téma každodennosti, všedního světa a zdravého rozumu. Každý člověk má tzv. balík příručního vědění (znalosti, informace získané v rámci socializačního procesu), tyto znalosti ho orientují ve světě a pomáhají mu řešit problémy každodenního života. Prostřednictvím jazyka, řeči se můžeme domluvit, i když naše individuální

zkušenosti

nejsou

stejné.

Přidělujeme

věcem

a

událostem

význam,

na významech je lidský svět postaven. Fenomenologičtí sociologové tvrdili, že se ze sociologie v důsledku pozitivistického přístupu, vytrácí člověk, hlavní předmět zájmu je v pozadí. 7.4.2.3 Etnometodologie Etnometodologové se zabývají analýzou každodenních situací, soustřeďují se přitom na metody, které lidé používají k tomu, aby porozuměli světu. Klíčovou roli hraje jazyk, řeč. Etnometodologie analyzuje způsoby, jakými lidé používají řeč v různých situacích každodenního života. Studiem konverzací a laických metod, které lidé používají, aby pochopili, co dělají a říkají ostatní, se zabýval i Harold Garfinkel, zakladatel etnometodologie. Garfinkel si kladl otázku, jak to že si rozumíme? Abychom si rozuměli, je třeba znát komunikační kontext, jakési nevyslovené předpoklady v pozadí.

46

Sociologie

Jaký je rozdíl mezi interpretativním a objektivistickým pojetím kultury? Co znamená, že jsme nějak mentálně naprogramováni? OTÁZKY

Jaké jsou základní vrstvy kultury dle Hofstedeho? Jak smýšlí kulturní relativista?

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 2. Vyd. Praha: Portál, 2007. 288 s. ISBN 978-80-7367-269-0. HOFSTEDE, Geert. Kultury a organizace. Software lidské mysli. 1. vyd.

LITERATURA

Praha: Linde, 2007. 396 s. ISBN 80-86131-70-X.

KE KAPITOLE

LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 238 s. ISBN 978-80-247-2951-0.

47

Sociologie

8

Národní kultury versus multikulturalismus

Po prostudování kapitoly… •

budete umět definovat, co je národní kultura,

•

budete schopni popsat, jaké jsou dimenze národní kultury,

•

budete umět vysvětlit pojmy: multikulturalismus, střet kultur, kulturní

CÍL

šok apod., •

zvládnete vymezit vliv národní kultury na kulturu organizační (firemní).

Národní kultura, multikulturalismus, etnocentrismus, střet kultur, kulturní šok, národní identita, organizační kultura.

KLÍČOVÁ SLOVA

8.1 Národní kultura V průběhu svého života je každý člověk, jak již bylo zmíněno několikrát, členem mnoha sociálních skupin a útvarů, zaujímá různé pozice, hraje různé role, osvojuje si tak různé kulturní vzorce, které pak mohou determinovat jeho jednání, myšlení a cítění. Jsme součástí rodiny, pracovního či školního kolektivu, ale také náležíme k určitému národu. Národ je „skupina lidí charakterizovaná většinou společnou řečí, kulturou, tradicí a dějinami (objektivní prvek) a vymezující se vůči lidem považovaným za cizince (subjektivní prvek)“. (Jandourek, 2007, s. 168) Objevují se názory, že působením globalizačních tlaků, které prostupují všemi oblastmi našeho života, se úloha národních kultur pozvolna ztrácí. Dochází k jejich přibližování a stírání jednotlivých odlišností. Opačný názor má Geert Hofstede, který tvrdí, že k přibližování kultur dochází pouze na povrchu, v oblasti praktik, rozdílné národní hodnoty však zůstávají. Můžeme se stejně oblékat, jíst stejné jídlo a dívat se na stejné filmy, náš přístup k životu a světu kolem nás ale zůstane rozdílný. Odlišnosti na úrovni národních kultur jsou v oblastech: •

jazyka,

•

právního systému a legislativního rámce,

48

Sociologie •

hodnot a norem,

•

politického systému,

•

náboženství a víry,

•

přístupu ke vzdělání,

Hofstede zdůrazňuje především rozdílnost v oblasti institucí. Instituce podle něj „vycházejí z mentálních programů a ve výkonu svých funkcí se přizpůsobují místní kultuře. Institucím nelze porozumět, aniž bychom současně vzali v úvahu i danou kulturu, a sotva můžeme rozumět kultuře, jestliže nechápeme její instituce.“ (Hofstede, 2007, s. 26) Na základě této teze by se dala zdůvodnit neúspěšnost západních mocností (hlavně USA) v případě snahy o

dosazení

demokratického

systému

řízení

do

některých

zemí

arabského

(popř. muslimského) světa. Nelze totiž slovy Hofstedeho jednoduše změnit způsob, jakým lidé v určité zemi myslí a jednají jen dosazením institucí odjinud. Národní identita je „druhem identifikace s národním státem vyjádřená pomocí symbolů“ (Barker, 2006, s. 130), různá uskupení, třídy, generace nevnímají národní identitu stejně. Nemusíme se samozřejmě zcela identifikovat s národními hodnotami, žít dle národních stereotypů, ovšem vliv národní kultury, jak si ukážeme dále, je značný. Ovlivňuje náš vztah k rodině (mužským/ženským rolím) i třeba náš přístup k práci či jiným kulturám. Mudroch (1945, srov. dle Brooks, 2003, s. 241) stanovil mnoho konkrétních situací, ve kterých se mohou objevit kulturní rozdíly: •

dvoření,

•

výklad snů,

•

zákaz určitých pokrmů,

•

neverbální projevy – gestikulace, mimika, přiblížení a oddálení, hájení osobního prostoru,

•

způsob pozdravů (v soukromí i v práci),

•

chování při stolování,

•

náboženské rituály.

8.2 Dimenze národní kultury (srov. Hofstede, 2007)

49

Sociologie Od sedmdesátých let minulého století se snaží badatelé vymezit oblasti národních kultur, ve kterých se dané kultury liší. Na základě teoretických úvah (Inkeles, Levinson) i empirických zjištění (výzkum IBM) jsou stanoveny čtyři problémové oblasti, které představují dimenze kultur. Jedná se o určité charakteristiky kultury, které můžeme změřit a dát do vztahu k jiným kulturám. Výzkumem těchto specifických aspektů kultury (v kontextu managementu) se intenzivně zabýval G. Hofstede, čtyřmi dimenzemi kultury podle něj jsou: •

vzdálenost moci

•

kolektivismus versus individualismus

•

feminita versus maskulinita

•

vyhýbání se nejistotě.

Později Hofstede reaguje na výsledky výzkumu a pro možnost aplikace dimenzionálního přístupu také na asijské země doplňuje ještě pátou dimenzi: •

krátkodobá versus dlouhodobá orientace.

8.2.1 Vzdálenost moci Vzdálenost moci vyjadřuje odstup mezi lidmi z různých společenských vrstev či různé pozice na společenském žebříčku. Lze ji definovat jako „rozsah, v němž méně mocní členové institucí a organizací v dané zemi předpokládají a přijímají skutečnost, že moc je rozdělována nerovně“. (Hofstede, 2007, s. 44) Ve fungování organizace se daná vzdálenost promítá bezprostředně do vztahu nadřízených a podřízených osob. Obecně platí, že čím je vzdálenost moci větší (index mocenského odstupu vyšší), tím je postavení nadřízených a podřízených nerovnější, prohlubuje se propast mezi vedením a řadovými zaměstnanci. Vysoké hodnoty mocenského odstupu vykázala většina asijských zemí (nadřízení si většinou uchovávají formální odstup, podřízení pociťují úctu k autoritám), nízké hodnoty měly např. skandinávské země, USA, Velká Británie a Holandsko. V organizacích, ve kterých převládá vliv národní kultury (či kultur) s nízkým mocenským odstupem, se můžeme setkat s méně formálním chováním a vyšší otevřeností vedení ke svým zaměstnancům. Kořeny rozdílů ve vzdálenosti moci vidí Hofstede již v rodině, v kulturách, kde je vzdálenost moci velká, převažuje autoritativní styl výchovy, rodiče předpokládají, že je děti budou poslouchat. V případě malé vzdálenosti moci jsou děti vychovávány rovnostářsky, mohou rodičům odporovat, cílem je, aby se dítě staralo co nejdříve (jak je to možné) o své záležitosti, aby si samo našlo svou cestu.

50

Sociologie 8.2.2 Kolektivismus versus individualismus Tato dimenze určuje, nakolik je jedinec ovlivněn působením skupiny (kolektivismus) a nakolik se iniciativně zapojuje do rozhodování, přebírání zodpovědnosti a řešení problémů. Individualismus převažuje v kulturách s volnými svazky, předpokládá se, že každý se stará převážně sám o sebe (popř. o svou nejbližší rodinu), vše rozhoduje samostatně, nečeká, že za něj někdo jeho problémy vyřeší. Kolektivismus je spojován se společnostmi (kulturami), ve kterých jsou lidé silně integrováni do širších společenství, která jim výměnou za loajalitu poskytují ochranu. Silně individualistická je například americká kultura, kolektivismus převažuje u asijských zemí. 8.2.3 Feminita versus maskulinita Rodovým rolím (jak se má chovat, vypadat správný muž či správná žena) se učíme od nejútlejšího dětství. S muži bývají spojovány vlastnosti jako průbojnost, schopnost logického myšlení, soutěživost, zaměření na výsledek apod. Ženy jsou spjaty podle těchto stereotypních představ s umírněností, schopností vyjadřovat emoce, zaměřením na vztahy. Hofstede zjistil, že lze určit, zda je společnost (kultura) svým založením spíše femininní či maskulinní. Přičemž dle výsledků má nejvyšší hodnotu mužského prvku Japonsko, Norsko pak nejnižší. Mezi nejvíce femininní země patřilo Thajsko. Žensky založené kultury jsou tolerantnější a rovnoprávnější, muži i ženy se angažují většinou jak v práci, tak doma. Mužské kultury jsou soutěživější, dravější, většinou platí jiná kritéria pro muže a jiná pro ženy. 8.2.4 Vyhýbání se nejistotě Vyhýbání se nejistotě označuje „stupeň, v němž se příslušníci dané kultury cítí ohroženi nejistotou nebo neznámými situacemi“. (Hofstede, 2007, s. 131) Hofstede uvádí tuto dimenzi do souvislosti s tolerancí (popř. netolerancí) vůči něčemu novému, cizímu a s otevřeností (či uzavřeností) vůči změnám. V zemích s vysokým indexem vyhýbání se nejistotě se můžeme setkat s konzervativním přístupem ve všech oblastech lidského života, také se často objevují předsudky vůči příslušníkům jiných kultur, rodiče předávají svým dětem postoj, že toho, co je jiné, je třeba se bát. Naopak země s nízkými hodnotami této dimenze jsou často otevřeny novým věcem, novým přístupům a novým zkušenostem, což se odráží ve větší rozmanitosti forem životního způsobu. 8.2.5 Krátkodobá versus dlouhodobá orientace Poslední dimenze vyjadřuje zaměření na minulost (krátkodobost) či na budoucnost (dlouhodobost). Dlouhodobé zaměření souvisí s budoucími odměnami, žádoucí ctnosti jsou šetrnost a vytrvalost. Kultury s krátkodobou orientací rozvíjejí ctnosti zaměřené do minulosti

51

Sociologie a na současnost, především se jedná o úctu k tradicím a plnění společenských závazků. U USA převažuje krátkodobé zaměření, evropské země dosáhly středových hodnot, asijské země jsou převážně orientovány dlouhodobě.

8.3 Národní kultury a multikulturalismus Ve vztahu k problematice národních kultur je třeba zmínit koncept multikulturalismu, jelikož idea multikulturalismu se v některých zemích (ve snaze o etnickou či rasovou rovnost) stala oficiální politickou tezí. Multikulturalismus „je založen na myšlence manifestované tolerance k různým kulturním zvykům v kontextu národního státu“. (Barker, 2006, s. 124). Vychází se z respektu k rozmanitosti, často se jedná až o oslavu různosti. Podle kritiků této koncepce naprostá a bezbřehá otevřenost vůči jinakosti relativizuje národní kulturu a může vést k pozitivní diskriminaci na základě rasy či národnosti. Reakcí pak mohou být sílící etnocentrické a nacionalistické postoje většinové společnosti. Etnocentrismus staví na názoru o nadřazenosti vlastní kultury nad kulturami ostatními, naše kultura je lepší, správnější, morálnější, rozumnější. V případě nacionalismu se jedná koncept vycházející z přehnaného národního vědomí, ostatní národy jsou snižovány. Národnost je v tomto případě nejvyšší hodnotou, které se podřizují soukromé zájmy. Podle Hofstedeho výzkumu v zemích, které jsou silně maskulinní a zároveň mají vysoký index vyhýbání se nejistotě, je větší pravděpodobnost v případě konfliktu na převládnutí etnocentrických, agresivně nacionalistických tendencí. Tato dvě kritéria splňuje například Německo, Itálie a Japonsko. Kdekoli, kde dochází k setkávání kultur, může dojít k jejich střetu. Pojem střet kultur označuje problémy a konflikty vycházející z odlišnosti v myšlení a jednání příslušníků různých kultur (a to nejen na národní úrovni). Ke kulturnímu střetávání může dojít při zábavě a volnočasových aktivitách (např. při cestování) či v pracovní sféře (slučování firem, mezinárodní spolupráce apod.) V organizaci se s problémy na základě někdy až protikladných mentálních programů jednotlivých kultur můžeme setkat na několika úrovních (Lukášová, 2010, s. 87): •

na úrovni organizačních subkultur,

•

na úrovni organizačních kultur v rámci domácích fúzí, akvizicí a jiných forem spolupráce firem,

•

na úrovni národních i organizačních kultur v rámci mezinárodních fúzí, akvizicí a jiných forem mezinárodní spolupráce.

Při vstupu do nového kulturního prostředí můžeme zažívat kulturní šok – jsme dezorientováni, nuceni komunikovat s lidmi, kteří myslí a jednají zcela odlišně jako my.

52

Sociologie Přičemž ale obě strany jsou přesvědčeny, že jednají správně. Reakce na nové prostředí se vyvíjí v čase, změny ve vnímání probíhají v několika fázích (srov. Hofstede, 2007, s. 245): •

fáze nadšení (krátkodobé vzrušení z něčeho nového, jiného),

•

fáze kulturního šoku (objevují se problémy, začíná skutečný život v jiném prostředí),

•

fáze akulturace (člověk se naučí žít v novém prostředí, internalizuje některé nové hodnoty, dochází k jeho integrování),

•

fáze srovnávání (člověk nachází stálý stav mysli, může dojít ke třem závěrům:

•

stávající prostředí je horší než domov (i nadále jsem cizincem),

•

stávající prostředí je stejně dobré jako domov (jsem bytost bikulturní),

•

stávající prostředí je lepší jako domov (jsem domorodcem).

V organizacích lidé, kteří jsou vysíláni do jiných zemí, často prochází tzv. interkulturním výcvikem, aby byli dostatečně informováni a předešlo se některým zhoubným důsledkům kulturního šoku. Lidé, kteří jsou v zahraničí dlouhodobě a úspěšně prošli akulturačním procesem na dané prostředí, může čekat při návratu do domoviny “kulturní šok naruby“, tedy musí se přizpůsobovat svému původnímu kulturnímu prostředí.

8.4 Vliv národní kultury na organizační chování S jinými lidmi sdílíme určité hodnoty, normy, ustálené vzorce chování, k tomuto sdílení dochází významně i na národní úrovni. Zdroji národních kulturních odlišností jsou vedle náboženství a společné historie také vzdělávací a politický systém, jazyk a masmédia atd. Obsah národní kultury významně ovlivňuje také chování v organizacích. V souvislosti s řízením determinuje především (Lukášová, Nový, 2004, s. 33): •

tendence organizací při utváření a volbě organizačních struktur,

•

důraz kladený na jednotlivé manažerské funkce,

•

styl řízení vedoucích pracovníků,

•

způsob rozhodování v organizaci,

•

představy pracovníků o roli manažera v organizaci,

•

motivační vzorce příslušníků jednotlivých kultur.

Na straně jedince příslušnost k určité národní kultuře ovlivňuje především úroveň poznávacího rámce (na jehož základě hodnotíme ostatní kultury) a také schopnost vnímání

53

Sociologie kulturních odlišností (přičemž selektivní vnímání může vést k stereotypnímu myšlení). Podle výsledků výzkumných šetření se země od sebe navzájem odlišují v pěti dimenzích, kořeny těchto rozdílů můžeme najít již v rodině a mají přesah do pracovní oblasti. Můžeme říci, že firemní kultura je často odrazem kultury národní. Ian Brooks upozorňuje v kontextu rozvoje mezinárodních činností na potřebu utvořit si jakýsi globálnější postoj, úkolem mezinárodních organizací je postupně změnit postoj manažerů z etnocentrického na globální, přičemž rozhodující v boji s předsudky a stereotypním vnímáním (ve snaze navázat spolupráci s lidmi z jiných kultur) je účinná komunikace.

Zažili jste někdy nějaký kulturní šok? S jakými stereotypními představami se setkáváte ve vztahu k nějaké zemi a její kultuře, třeba v případě nejbližších sousedů České republiky? OTÁZKY

Klesá význam národních kultur v dnešním globalizovaném světě? Co si o tom myslíte? Identifikujete se s českou národní kulturou?

BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 206 s. ISBN 80-7367-099-2. BROOKS, Ian. Firemní kultura. Jedinci, skupiny, organizace a jejich chování. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 296 s. ISBN 80-7226-763-9.

LITERATURA

HOFSTEDE, Geert. Kultury a organizace. Software lidské mysli. 1. vyd.

KE KAPITOLE

Praha: Linde, 2007. ISBN 80-86131-70-X. LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 238 s. ISBN 978-80-247-2951-0.

54

Sociologie

9

Rozmanitost kultur

Po prostudování kapitoly… •

budete umět definovat pojem subkultura a vymezit, jaké subkultury můžeme nalézt ve společnosti,

•

řekneme si, jak se formuje skupinová identita, jakou roli hrají CÍL

skupinové hodnoty a normy, •

budete umět rozlišit autostereotypy a heterostereotypy, popsat procesy sociální marginalizace a sociální exkluze,

•

budete vědět, jaké subkultury se mohou v organizaci vyskytnout.

Subkultury, organizační subkultury, skupinová identita, skupinové hodnoty, skupinové

normy,

autostereotypy

marginalizace, sociální exkluze.

a

heterostereotypy,

sociální

KLÍČOVÁ SLOVA

9.1 Subkultury ve společnosti Pojem subkultura označuje „kulturu dílčí skupiny, která se více nebo méně odlišuje od převládající, většinové a oficiální kultury“. (Barker, 2003, s. 185-186) Členové subkultury sdílejí specifické hodnoty a normy, které se ve větší či menší míře odlišují. Můžeme se setkat s drobnými odchylkami od tzv. mainstreamu (hlavního proudu) až po radikální odklon (kontrakultura). Nemusí jít vždy o popření dominantní kultury, ale třeba o jiný vkus (hudba, oblékání) či využívání jiného kapitálu. Odlišovat se můžeme věkem, pohlavím, regionem či sociálním postavením apod. 9.1.1 Diferenciace dle třídy, rodu, věku 9.1.1.1 Diferenciace dle třídy Příslušnost k určité sociální třídě ovlivňuje naše postavení ve společnosti. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu (1998) ovšem tvrdí, že v dnešní době existují třídy pouze virtuálně, nejedná se o skupiny zmobilizované a zaměřené proti jiným třídám (taková byla třída v pojetí Karla Marxe), jde spíše o podobnou pozici v sociálním prostoru. Lidé zaujímají odlišná

55

Sociologie postavení,

hlavní

rozdílnost

spočívá

v možnosti

využívat

a

disponovat

kapitály.

Vedle ekonomického kapitálu (hotovost, majetek) hrají roli kapitál kulturní (znalosti, dovednosti, vzdělání) a kapitál sociální (sociální síť vztahů a vazeb, členství ve skupinách). Pokud jsme si blízcí v sociálním prostoru, máme podobné vlastnosti, dispozice, způsob života i vkus a jsme i k sblížení mnohem ochotnější. Členství v určité třídě není dáno pouze výší konta či dosaženého vzdělání, svou roli hraje i symbolické jednání: styl mluvy, způsob vystupování na veřejnosti apod. 9.1.1.2 Diferenciace dle rodu Nejedná se o dělení na základě biologických rozdílů (to bychom hovořili o kategorii pohlaví), ale o diferenciaci na základě určitých sociokulturních charakteristik. Jde o učení se mužské a ženské roli (podrobněji v Kapitole 11). Přičemž pohled na to, jak má vypadat a chovat se “správný muž“ a jak má vypadat a chovat se “správná žena“ se liší v čase i v prostoru. Představy o mužích a ženách se mění a genderové role jsou vnímány v jednotlivých kulturách odlišně. Hofstede nazírá na rodové rozdíly jako na rozdíly kultur, podle něj lze tímto způsobem vysvětlit, proč je tak obtížné měnit tradiční role spjaté s genderem. Nejde například o to, že by ženy nemohly vykonávat některé takzvaně mužské profese, protože na to nemají kvalifikaci či schopnosti, ale protože „nejsou nositelkami příslušných symbolů, neodpovídají představám o odpovídajících hrdinech, neúčastní se příslušných rituálů nebo neprosazují hodnoty, které převládají v mužském světě“. (Hofstede, 2007, s. 36) 9.1.1.3 Diferenciace dle věku O mezigeneračních sporech každý z nás pravděpodobně něco ví. Rozdílné generace používají jiné symboly, mají jiné hrdiny a rituály, vyznávají jiné hodnoty. Objevují se stížnosti starších na mladší (zkažená mládež) i mladších na starší (nepochopení dnešní doby). Generační rozdíly se dle Hofstedeho přeceňují, mnohé rozdíly v hodnotách a ve způsobech jsou jen běžnými příznaky věku. Historický vývoj však může generace v mnohém ovlivnit (nepřenositelná je zkušenost z první republiky i třeba z válečného období). Významným faktorem je také technologický pokrok, výrazné jsou změny ve způsobu trávení volného času, navazování kontaktů mezi mladými lidmi apod. Mladí lidé dnes mají také mnohem víc možností, jak se realizovat, mohou studovat, cestovat. Často proto budí dojem, že nevyznávají stejné hodnoty (např. v oblastech rodinného života) jako generace před nimi, jak se ovšem ukazuje, hodnota rodiny (mít děti, stálého partnera) přetrvává, jen realizace této hodnoty se odkládá na pozdější dobu.

56

Sociologie

9.2 Skupinová identita, skupinové hodnoty a normy Skupinová identita je pojem definující větší či menší ztotožnění (identifikaci) se skupinou, jejími hodnotami, normami, deklarovanými i skrytými postoji. Svou roli hraje: •

k jakým skupinám patřím,

•

a jakou důležitost tomu přikládám.

V procesu identifikace může nastat několik možností (Novotná, 2010, s. 31): •

jedinec si osvojí skupinovou identitu jako svou hlavní, téměř či zcela jedinou („Já“ se rozpouští v „my“),

•

jedinec si osvojí skupinovou identitu jako jednu ze svých mnoha identit (pluralita identit),

•

jedinec předstírá z různých důvodů osvojení skupinové identity a získává skupinovou kvaziidentitu (nepravou identitu „jako“),

•

jedinec si neosvojuje skupinovou identitu ani kvaziidentitu (proces identifikace se nezdařil).

9.2.1 Skupinové hodnoty a skupinové normy Hodnoty se pojí s chováním, které je žádoucí. Jedná se o představy o tom, k čemu máme směřovat, jaké jednání je ve společnosti považováno za žádoucí. Co považujeme za cenné a významné. Hodnotou může být “mít hodně peněz“, “být úspěšný“, ale třeba i “být svobodný“ (ve smyslu názorové nezávislosti) nebo “mít nadhled a být tolerantní“. Hodnoty můžeme strukturovat, a to (srov. Novotná, 2010, s. 18): •

vertikálně (určujeme důležitost, prioritu na pomyslné vertikální ose, některé aktivity jsou důležitější než jiné),

•

horizontálně (věci, které mají stejnou důležitost, mají pro nás stejný význam).

Každý člověk si sebou nese určitý soubor hodnot (patrný vliv prostředí, členství ve skupinách apod.), na jehož základě se dále orientuje, určuje co je „špatné“, „dobré“, „vhodné“ a „nepřijatelné“. Novotná hovoří o hodnotové soustavě (síti hodnot) – ve které se orientujeme, a na jejímž základě si vytváříme hodnotové preference.

hodnotová soustava

→ hodnotová orientace → hodnotová preference

Obrázek č. 1. Schéma hodnotového rámce (dle Novotná, 2010, s. 19).

57

Sociologie Při vstupu do nové sociální skupiny si sebou přinášíme svůj soubor hodnot, orientací a preferencí. V rámci interakce s ostatními členy skupiny (a jejich hodnotami) a také s vnějším prostředím (neboť skupina neexistuje ve vzduchoprázdnu) vzniká skupinová hodnotová soustava. Skupina může vyznávat stejné hodnoty jako většinová společnost, může ovšem také sdílet a předávat dalším členům hodnoty, které se s tím, co je ceněno většinovou společností, neslučují, či jsou zcela v protikladu. Normy se vztahují k hodnotám, jsou to jakási pravidla chování. Určují, jakým způsobem (legitimně a legálně) a jakými prostředky můžeme (a máme) dosahovat hodnot. Zahrnují zákony, zvyky, obyčeje, imperativy morálky a etiky apod. Vymezují, co je “normální“ a “běžné“, jaké jsou zvyklosti požívané v určitých situacích. Normy jsou udržovány systémem sankcí, žádoucí chování je odměňováno (pozitivní sankce – například za výborný výkon u zkoušky dostane student výbornou známku), nežádoucí činy jsou po zásluze potrestány (negativní sankce – pokuta za řízení pod vlivem alkoholu apod.) Výše sankcí je dána významností dané normy a stupněm jejího porušení. V případě normativních pravidel pak rozlišujeme: •

jaký typ normy byl porušen (zákon, směrnice, zvyk, tradice),

•

míru překročení dané normy,

•

kdo normu vytvořil a zavedl,

•

koho se bezprostředně týká,

•

v jaké situaci je vyžadována.

a dále:

Skupinové normy odkazují na očekávané jednání členů skupiny. Každá norma je spojena s limity tolerance, tj. jaké chování je ještě možné, jaké už je naprosto nepřípustné. Členové skupiny se učí skupinovým hodnotám a normám v procesu socializace. Mohou ale nastat situace, kdy jsou normy nerespektovány (srov. Novotná, 2010, s. 24), a to z několika důvodů: •

z důvodu jejich neznalosti (nový člen),

•

z důvodu nevýhodnosti dodržování norem (osobní zájem jiný a jinde),

•

z důvodu nepřijatelnosti norem (často etické a morální důvody).

9.3 Autostereotypy, heterostereotypy, procesy sociální marginalizace a sociální exkluze

58

Sociologie 9.3.1 Autostereotypy a heterostereotypy Při vymezování své identity (v interakci s ostatními lidmi) si vytváříme určitou představu o tom, “kdo jsem“, “jaký jsem“, “kým jsem“, v rámci skupinové identity se vztahujeme k určitým skupinám, kterých jsme členy (skupiny členské), popř. kterých chci být členem (skupiny referenční). Vědomí skupinové příslušnosti se pojí také s vědomím skupinové odlišnosti. Rozlišujeme, kdo jsme “my“ a kdo jsou “oni“. Autostereotypy jsou představy, které máme o sobě (o skupině). Jedná se o „obraz,

který

si o sobě samém vytváří jedinec nebo členové nějakého společenství (…) Je založen na ustálených a ustrnulých představách, stereotypech“. (Jandourek, 2007, s. 36) Naproti tomu heterostereotypy se pojí s představami, které máme o jiných. Také tyto představy jsou založeny na stereotypním myšlení. Často mohou vést až k předsudkům a odporu či strachu z něčeho nového, cizího (strach z cizího, z cizinců označujeme pojmem xenofobie). V tomto případě vědomí odlišnosti přerůstá k vědomí výjimečnosti a odporu k jiným. 9.3.2 Sociální marginalizace a sociální exkluze V důsledku rychlých společenských změn, zvláště pak překotného vývoje v oblasti technologií vzrůstá počet specifických uskupení a jedinců, kteří jsou izolováni a odsouváni na okraj společnosti. Tento proces postupného vylučování a odsouvání mimo prostor většinové společnosti nazýváme sociální marginalizací. Sociální exkluze je plné vyloučení ze společnosti, skupiny. Sociálně marginalizovaní a vyloučení jedinci nemají potřebné dovednosti a schopnosti, aby se mohli nějakým způsobem uplatnit, často ani nemají přístup k získání těchto dovedností. Čímž ztrácí možnost opětovného začlenění do společnosti. Vzniká

tak

vrstva

nekvalifikovaných

či

nedostatečně

kvalifikovaných,

a

zároveň

nemotivovaných osob. Někteří sociologové tuto zvláštní a stále rozšiřující se skupinu lidí označují pojmem „underclas“. Příslušnost k „underclass“ se dědí z generace na generaci, dochází tak k přenosu takzvané kultury chudoby. K marginalizaci a exkluzi dochází nejen na úrovni celé společnosti, ale také na nižší úrovni skupinového života. Členové skupiny se vzdalují od hlavního dění, jsou postupně odsouváni na okraj skupiny, případně jsou ze skupiny vyloučeni. Člen, který je marginalizován, se často chová nekonformně, nevyznává skupinové hodnoty, nedodržuje skupinové normy, a tím se odlišuje od ostatních konformních členů skupiny. Proces skupinové marginalizace má několik fází (srov. Novotná, 2010, s. 56):

59

Sociologie •

přesvědčovací (snaha domluvit danému jedinci, aby se opět začal chovat vhodným způsobem),

•

nulovou (jedinec je přehlížen ve víře, že „přijde k rozumu“),

•

marginalizační (jedinec odsunut na okraj skupiny, kde je trpěn).

V některých případech jedinec ztrácí členství v dané skupině, je ze skupiny vyloučen. K exkluzi jedince může dojít přímo bez předchozí marginalizace.

9.4 Organizační subkultury a konflikt mezi subkulturami v organizaci V organizacích se můžeme setkat se skupinami, které jsou diferenciovány na základě věku, rodu či příslušností k nějaké sociální třídě (osobnostní charakteristiky). V rámci organizace však navíc vznikají také profesionální či funkční subkultury na základě podobnosti profese (účetní, personalisté, prodejci), organizační hierarchie (vrcholový management, střední management apod.) či příslušnosti k určitému útvaru (ekonomický úsek, útvar logistiky atd.). Členové těchto profesionálních a funkčních subkultur „sdílejí odlišné zážitky a zkušenosti a setkávají se s odlišnými druhy problémů, které musí řešit“. (Lukášová, 2010, s. 87) Odlišné subkultury vznikají nejen na základě odlišného charakteru práce, svou roli hraje i místní oddělenost jednotlivých pracovišť a nedostatek kontaktů, a to i v případě totožného obsahu práce. Subkultury v organizaci „provozují rituální činnosti, aby posílili svou kulturní totožnost a udržely si své postavení“. (Brooks, 2003, s. 232) Přítomnost různých subkultur (věkových, genderových, profesionálních či funkčních) v organizaci nemusí být na závadu, naopak umožňuje nahlížet na nějaký problém z různých úhlů pohledu, rozmanitost může být přínosná. Je ale důležité, aby konflikty mezi subkulturami nepřerostly únosnou mez a aby byly řešeny konstruktivně. Podstatná je také existence dominantní organizační kultury, která hraje roli stmelujícího činitele napříč všemi organizačními subkulturami. V případě neexistence dominantní kultury, která by byla více méně sdílena všemi, hrozí vyhrocení konfliktů a striktní rozdělení na “my“ a “oni“. Náš způsob chování a řešení samozřejmě považujeme za lepší. Kulturní a subkulturní střety je možné dle Hofstedeho řešit pouze podporou kontaktů a vzájemného setkávání příslušníků jednotlivých skupin. Jak tvrdí: „Dosažení skutečné integrace mezi členy kulturně odlišných skupin je možné jen v prostředí, ve kterém se lidé, jichž se to týká, mohou setkávat a vycházet spolu jako rovní s rovnými“. (Hofstede, 2007, s. 246)

60

Sociologie

S jakými subkulturami se setkáváte ve vašem okolí? Jaký je rozdíl mezi autostereotypy a heterostereotypy? OTÁZKY

Kteří jedinci (skupiny) bývají nejčastěji marginalizováni? Co bývá podstatou mezigeneračních sporů?

BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 206 s. ISBN 80-7367-099-2. BROOKS, Ian. Firemní kultura. Jedinci, skupiny, organizace a jejich chování. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 296 s. ISBN 80-7226-763-9. HOFSTEDE, Geert. Kultury a organizace. Software lidské mysli. 1. vyd. Praha: Linde, 2007. ISBN 80-86131-70-X.

LITERATURA KE KAPITOLE

LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 238 s. ISBN 978-80-247-2951-0. Kap. 1, Organizační kultura a její vliv na chování organizace, s. 11-95. NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2.

61

Sociologie

10 Úvod do firemní kultury

Po prostudování kapitoly… •

budete umět definovat, co je firemní kultura,

•

dokážete určit, jaké jsou prvky a zdroje firemní kultury,

•

dozvíte se, jak firemní kultura vzniká a jak se vyvíjí a co je jejím

CÍL

obsahem.

Firemní kultura, organizační struktura, prvky FK: hodnoty, postoje, normy, historky, mýty, zvyky a rituály, zdroje FK: národní kultura, leader, obsah, síla FK.

KLÍČOVÁ SLOVA

10.1 Firemní kultura Pojem firemní kultura je častěji používán od 70. let 20. století, v české odborné literatuře můžeme nalézt hned tři synonymně užívané pojmy: organizační kultura (Bělohlávek, Lukášová), firemní kultura (Tureckiová) a podniková kultura (Bedrnová, Nový). Můžeme se setkat se dvěma základními pohledy na kulturu. V rámci interpretativního přístupu je kultura pojímána jako „něco, čím organizace je“, na organizaci je nahlíženo jako na systém významů, v případě objektivistického náhled je kultura „něčím, co organizace má“, kultura je pak považována za objektivně existující složku ovlivňující fungování a výkonnost organizace (viz Kapitola 6). Firemní (organizační) kulturu můžeme definovat jako (Lukášová, 2010, s. 18): •

soubor základních předpokladů, hodnot, postojů a norem chování,

•

které jsou sdíleny v rámci organizace,

•

které se projevují v myšlení, cítění a chování členů organizace a v artefaktech (výtvorech) materiální a nemateriální povahy.

10.1.1 Vznik a vývoj firemní kultury Firemní kultura vzniká a utváří se prostřednictvím učení, k němuž dochází v procesu řešení problémů. Organizace čelí problémům ve vztahu k externímu i internímu prostředí, to vzbuzuje v zaměstnancích úzkost a nejistotu, proto se hledají přijatelná řešení, která by

62

Sociologie situaci stabilizovala a pocity nejistoty zmírnila či odstranila. Dochází k adaptaci na prostředí (změna strategie, realizace potřebných změn apod.). Vedle odstranění úzkosti hraje roli v rámci utváření firemní kultury i mechanismus posilování, tj. preferují se postupy, které se ukázaly jako funkční (došlo k vyřešení problému), naopak opouští se od chování, které nefunguje. Organizace je nucena reagovat na vnější i vnitřní prostředí, působí na ni více či méně nejrůznější vlivy, které pak ovlivňují obsah a podobu firemní kultury.

10.2 Prvky a struktura firemní kultury Prvky firemní kultury představují základní jednotky kulturního systému organizace. Nejčastěji jsou za prvky kultury považovány: •

základní přesvědčení,

•

hodnoty a postoje,

•

normy,

•

artefakty materiální a nemateriální povahy.

10.2.1 Základní přesvědčení Základní přesvědčení, někdy také základní předpoklady jsou „zafixované představy o fungování reality, které lidé v organizaci považují za naprosto samozřejmé, pravdivé a nezpochybnitelné“. (Lukášová, 2010, s. 19) Argumentace v oblasti těchto přesvědčení stojí na tezích „prostě to tak je, bylo a bude“ a také „má to tak být“. (Vzpomeňte si na argumentaci zdravého rozumu, má v sobě obsaženu tentýž schopnost sebepotvrzení – viz Kapitola 1.) Základní předpoklady vznikají v rámci opakovaného fungování určitého způsobu řešení problémů, to znamená, že pokud určitý způsob řešení vede opakovaně k úspěchu, lidé jej začnou používat ve víře, že je to jediný možný způsob, kterým lze daný problém řešit. Schein rozlišuje tři oblasti těchto základních přesvědčení (Schein, 1992; dle Lukášová, 2010, s. 19-20): •

přesvědčení vztahující se k přežití a adaptaci na vnější prostředí (chování k vnějšímu prostředí, způsob učení a rozvoje organizace),

•

přesvědčení vztahující se k integraci vnitřních procesů (jaká je žádoucí míra blízkosti a přátelství na pracovišti, vztahy mezi skupinami apod.),

•

přesvědčení týkající se podstaty pravdy, času, člověka a lidských vztahů (určování věrohodnosti zdrojů, pravda založená na dogmatech, autoritě, legislativě, funkčnosti či vědeckém prověření).

63

Sociologie 10.2.2 Hodnoty a postoje Hodnoty se pojí s chováním, které je žádoucí. Jedná se o představy (vědomé či nevědomé) o tom, jaké jednání je žádoucí, co se ve společnosti cení. Týkají se rozlišení (Hofstede, 2007,

s.

17-18):

zlého

vůči

dobrému,

špinavého

vůči

čistému,

nebezpečného

vůči bezpečnému, zakázaného vůči povolenému, slušného vůči neslušnému, morálního vůči nemorálnímu, ošklivého vůči krásnému, nepřirozeného vůči přirozenému, nenormálního vůči normálnímu, paradoxního vůči logickému, iracionálního vůči racionálnímu. Individuální hodnoty vycházejí z toho, co je významné pro jedince, organizační hodnoty odkazují na to, co má význam pro organizaci. Rozlišujeme mezi hodnotami deklarovanými (komunikovanými na venek) a skutečně zastávanými. Organizace může deklarovat, že jí jde především o spokojené zákazníky, v praxi to ovšem může být zcela jinak. Zaměstnanci se také nemusejí s hodnotami firmy ztotožnit. Postoje označují vztah k určitému objektu, ať už osobě, věci či události. Ve vztahu k danému jevu či jedinci zahrnují tři úrovně: kognitivní (názory), afektivní (emoce), konativní (jednání). 10.2.3 Normy Normy jsou psaná i nepsaná pravidla chování. Určují, jakým způsobem (legitimně a legálně) a jakými prostředky můžeme (a máme) dosahovat hodnot. Vymezují, co je “normální“ a “běžné“, jaké jsou zvyklosti požívané v určitých situacích. Normy se týkají mnoha aspektů organizačního života - od pracovní činnosti (kvalita a rychlost práce, přístup ke klientům) až po nejužívanější komunikační schéma (směr toku informací, množství sdělovaných informací apod.) či způsob oblékání ve firmě. 10.2.4 Artefakty materiální a nemateriální povahy Artefakty materiální povahy jsou např. produkty vytvářené organizací, vybavení firem po materiální stránce, výroční zprávy, propagační materiály apod.

Mezi artefakty

nemateriální povahy patří historky a mýty, firemní hrdinové, zvyky a rituály. V případě historek i mýtů jde o příběhy, které se vypráví v organizaci a které odkazují na sdílený systém hodnot a norem a také na převažující výklad žádoucího či nežádoucího chování. Historky mají racionální základ (někomu se v minulosti něco přihodilo), obsah mýtů je zcela smyšlený. Hrdinové slouží jako vzor, ke kterému je třeba se alespoň přiblížit. Mohou to být osoby skutečné, smyšlené, žijící či zesnulé. Zvyky jsou ustálené vzorce chování, které pomáhají hladkému fungování organizace a snižují nejistotu pracovníků (oslavy narozenin, zvyky pojící se s odchodem do důchodu či na mateřskou dovolenou apod.). Rituály mají symbolický význam, opět jde o určité způsoby chování, které jsou pro organizaci typické.

64

Sociologie Jsou to kolektivní činnosti, jejichž provádění je v určitých situacích očekáváno (způsob zdravení, společenské ceremonie apod.).

10.3 Struktura firemní kultury Nejznámějším modelem struktury firemní kultury je model E. Scheina rozdělující strukturu do tří rovin podle viditelnosti pro vnějšího pozorovatele. Struktura je tak tvořena (Schein, 1992, dle Lukášová, 2010): •

artefakty (nejvíce na povrchu, nejviditelnější),

•

hodnotami a normami (částečně vědomé, částečně zřetelné),

•

základními přesvědčeními (nevědomé názory a myšlenky ovlivňující hodnoty a normy, ty se pak odráží v konkrétním chování a artefaktech).

Za zmínku stojí také model G. Hofstedeho, který za jádro kultury považuje hodnoty. Kulturu strukturuje do dvou úrovní: •

hodnoty (všeobecné tendence k dávání přednosti určitým stavům skutečnosti),

•

praktiky (projevy praxe - symboly, hrdinové, rituály).

10.4 Zdroje firemní kultury Za nejvýznamnější zdroje firemní kultury považujeme (Lukášová, 2010, s. 33): •

vliv prostředí (vliv národní kultury, podnikatelského prostředí, konkurence, profesionální kultury, zákazníků atd.),

•

vliv zakladatele či dominantního vůdce, vlastníků, manažerů,

•

vliv velikosti a délky existence organizace,

•

vliv využívaných technologií.

10.4.1 Vliv prostředí Vlivem národní kultury na organizační chování jsme se již podrobněji zabývali (viz Kapitola 7), proto jen jako připomenutí – jako příslušníci určitého národa se učíme specifickým způsobům myšlení a chováni, využíváme určitý způsob mentálního naprogramování. Myšlení a chování na národní úrovni ovlivňuje i naše myšlení a chování v rámci organizace. Národní kultury se pak mohou lišit dle Hofstedeho v pěti dimenzích, a to ve vzdálenosti moci, kolektivismu či individualismu, feminitě či maskulinitě, vyhýbání se nejistotě a krátkodobé či dlouhodobé orientaci.

65

Sociologie Vliv podnikatelského prostředí mnozí autoři považují za stěžejní při utváření firemní kultury. Podnikatelské a tržní prostředí představuje podle nich pro firmu „imperativy podněcující vznik určitých přesvědčení, hodnot a norem chování a determinující volbu manažerských praktik, které jsou v organizaci užívány“. (Lukášová, 2010, s. 34) Zjednodušeně řečeno, pokud firmy nedokáží reagovat na měnící se prostředí (působení konkurence, změny na trhu), ve kterém působí, může být jejich existence ohrožena. Kultura podle tohoto přístupu je pojímána jako vnitřní reakce na vnější prostředí. Vliv profese je spojován s určitou úrovní vzdělání, určitými zájmy a způsobem myšlení, projevuje se ve způsobu organizace práce, ve zvycích a rituálech, v užití specifického jazyka apod. 10.4.2 Vliv zakladatele, vůdce Zakladatelé firmy mají při utváření firemní kultury zcela mimořádnou roli a mohou ovlivnit chod firmy na velmi dlouhou dobu. Vše začíná formulací vize a přesvědčováním dalších osob, aby danou vizi sdíleli také. Prvotní skupina lidí pak začne danou vizi realizovat. Objevují se problémy, pokud jsou zdárně řešeny, skupina následuje svého vůdce i dále, v opačném případě se hledá vůdce nový, který bude schopen nastalou situaci řešit. Kultura v tomto kontextu je determinována myšlením a chováním vedoucích pracovníků, zároveň však ovlivňuje, kdo se může vedoucím pracovníkem stát. 10.4.3 Vliv velikosti a délky existence firmy Firmy v rámci svého fungování procházejí určitými fázemi, což má vliv na obsah firemní kultury. Známá je například koncepce I. Greniera (dle Hroník, 2007, s. 70-71), který uvádí v průběhu směřování od mladé organizace k organizaci zralé pět fází růstu s růstovými přechody. Jedná se o analogii s vývojem člověka, který v každé etapě života má nějaký úkol, etapa bývá zakončena krizí. •

fáze 1 ( krize způsobena kvůli neformálnímu vedení, růst nastane díky kreativitě),

•

fáze 2 (krize kvůli nedostatku autonomie, růst díky direktivnímu řízení),

•

fáze 3 (krize kvůli nedostatečné kontrole, růst díky delegování),

•

fáze 4 (krize kvůli byrokracii, růst díky koordinaci),

•

fáze 5 (krize zralosti, růst díky strategii).

10.4.4 Vliv využívaných technologií Technologie používané v organizacích mají vliv na fungování organizace směrem dovnitř i navenek. Významně ovlivňují hlavně způsob komunikace uvnitř organizace i se zákazníky.

66

Sociologie

10.5 Obsah a síla firemní kultury Obsah firemní kultury představují „základní přesvědčení, hodnoty a normy chování sdílené v organizaci (tedy to, jaká konkrétní přesvědčení, jaké konkrétní hodnoty a jaké formy chování jsou v organizaci sdíleny), navenek manifestované prostřednictvím chování a artefaktů“. (Lukášová, 2010, s. 32) Síla firemní kultury označuje pak stupeň sdílení základních přesvědčení, hodnot a norem v organizaci. Firemní kulturu lze posuzovat podle toho, jak silně a hluboce (hovoříme o hloubce firemní kultury) působí. V tabulce č. 2 jsou zobrazeny hlavní charakteristiky jednotlivých kultur na základě kritérií síly a hloubky.

Mělká, homogenní

Silná, autonomní Všichni jsou stejní. MY a JÁ, sdílení Zdůrazňování firemní a individuální oddanosti. Hledání vize, odlišitelnost od dokonalosti. ONI (pozitivní MY bez JÁ vs. ONI vymezení)). (vnější nepřítel). Zdůrazňuje se Fanatismus a synergický efekt a konformita. etika společného dobra. Citlivost na jakýkoliv Velkou roli hraje projev odlišnosti. vůdcovství. Hluboká, heterogenní Respekt k individualitě JÁ bez MY. a odlišnosti. JÁ a TY Individualistická, transakční kultura, má stejnou váhu jako která předpokládá práci MY. Vztah MY a ONI není vyhraněný jako v zájmu organizace, JÁ a TY. Jde o řešení jedině když to odpovídá konfliktů a hledání individuálním zájmům. konsensu. Zdůrazňuje se etika individuálních Něco za něco. práv. Slabá, heterogenní

Tabulka č. 2. Hloubka a síla firemní kultury (Hroník, 2007, s. 61).

V současné době převažuje kultura individuální zodpovědnosti (hluboká a slabá kultura). Jak říká Hroník, pryč je doba hymen a zanícené sounáležitosti, současná generace není tak sentimentální a preferuje spíše individualistickou kulturu. Podoba firemní kultury je ovšem závislá i na organizační struktuře a business strategii, tyto složky by měly být podle Urbana kompatibilní.

67

Sociologie

Jak byste definovali firemní kulturu? Co je jádrem firemní kultury podle G. Hofstedeho? OTÁZKY

Jaké jsou nejdůležitější zdroje firemní kultury? Jaký je rozdíl mezi historkou a mýtem? Jakou funkci v organizaci plní?

BEDRNOVÁ, Eva, NOVÝ, Ivan a kol. Psychologie a sociologie řízení. 3. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Management Press, 2007. 798 s. ISBN 978-80-7261-169-0. BROOKS, Ian. Firemní kultura. Jedinci, skupiny, organizace a jejich chování. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 296 s. ISBN 80-7226-763-9. HOFSTEDE, Geert. Kultury a organizace. Software lidské mysli. 1. vyd.

LITERATURA KE KAPITOLE

Praha: Linde, 2007. ISBN 80-86131-70-X. LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 238 s. ISBN 978-80-247-2951-0.

68

Sociologie

11 Média, kultura a společnost

Po prostudování kapitoly budete… •

znát vybrané typy komunikace,

•

umět identifikovat znaky masové komunikace a charakteristiky masové kultury, CÍL

•

schopni popsat roli médií při udržování statusu quo a odpovědět na otázku, zda média poskytují prostor pro alternativní a menšinové názory (příklad genderových stereotypů v médiích),

•

umět vysvětlit pojmy agenda setting či opinion leaders.

Média, masová komunikace, masová kultura, veřejné mínění, opinion leaders, agenda setting, mediální obraz reality.

KLÍČOVÁ SLOVA

11.1 Média a komunikace Pojem média (médium) pochází z latiny a označuje prostředek, prostředníka, zprostředkující činitel. V současné době se daný proces zprostředkování vztahuje často k přenosu sdělení (informací), hovoříme pak o médiích komunikačních. Médii, která nám zprostředkovávají nějaká sdělení, jsou tisk, rozhlas, televize, ale také například internet (patřící do tzv. “nových médií“). 11.1.1 Typy komunikace Velká část všech našich interakcí se odehrává prostřednictvím hovoru, konverzace. Komunikovat lze ale různými způsoby. Podle toho, zda komunikujeme prostřednictvím řeči, jazyka či beze slov rozlišujeme komunikaci: •

verbální (slovní, komunikace za použití jazyka, řeči),

•

neverbální (neslovní, komunikujeme prostřednictvím gest, pohybů těla, výrazů tváře).

Abychom si mohli porozumět (najít společnou řeč), musíme znát kontext dané konverzace (jakési sdílené znalosti v pozadí), přikládat věcem podobný význam (popř. vědět, jaký

69

Sociologie význam ostatní partneři v komunikaci dané věci přikládají), svou roli hraje taktéž forma jazyka použitá při hovoru (těžko si pohovoříme, když někomu nebudeme rozumět třeba z důvodu toho, že používá odborné výrazy, které jsou pro nás neznámé a nesrozumitelné) a sociální pozice komunikujících. Pokud zaujímají lidé podobné místo v sociálním prostoru, zvyšuje se jejich šance, že si budou rozumět, jelikož mají podobné dispozice, vlastnosti i vkus, tvrdí sociolog Pierre Bourdieu (1998). Neverbální projevy většinou doplňují (zvýrazňují) to, co říkáme slovy, mohou ale stát i samostatně (když vyjdete od zkoušky se vztyčeným palcem, všichni pochopí, že jste uspěli). Opět je ale důležité, aby ostatní znali význam daného gesta. Některé projevy jsou vrozené (např. vyjadřování základních emocí jako je smutek, radost), jiné jsou naučené (kulturně podmíněné). Neverbální komunikace je tvořena následujícími složkami (srov. Tureckiová, 2004, s. 121): •

kinezika

(pohyby

těla:

mimika-výrazy

obličeje,

gestika-pohyby

rukou,

posturologie-držení těla, postoje), •

proxemika (komunikace prostřednictvím přiblížení či oddálení těla, vyjádření tělesné vzdálenosti v prostoru),

•

haptika (komunikace pomocí dotyků),

•

oční kontakt,

•

další čichové či tepelné podněty (doprovodem neurofyziologických procesů – pocení, červenání apod.).

Z hlediska počtu komunikujících aktérů a také podle toho, v jaké rovině se komunikace odehrává, můžeme rozlišit tyto typy komunikace (srov. Tureckiová, 2004, s. 115, srov. Jirák, Köpplová, 2007): •

intrapersonální (vedeme dialog sami se sebou, řešíme vnitřní dilema apod.)

•

interpersonální (komunikace mezi dvěma až třemi jedinci, průběh tzv. face to face, bezprostřední zpětná vazba),

•

skupinová (komunikace uvnitř skupiny),

•

meziskupinová (komunikace mezi ustavenými skupinami),

•

veřejná/celospolečenská (sdělení je určeno širší veřejnosti, může jít o politické shromáždění, ale i o přednášku, řadíme sem i komunikaci masovou – což je komunikace prostřednictvím masových médií).

70

Sociologie Masová komunikace se od běžné, interpersonální komunikace liší především jednosměrností toku informací a také nemožností bezprostřední zpětné vazby. Tvůrci a zprostředkovatelé mediálních produktů nevidí reakce svých čtenářů, posluchačů, diváků. Můžeme křičet u televize či roztrhat noviny, nebude to mít žádný vliv. Média se sice snaží vyvolat dojem, že jsme plnohodnotnými účastníky komunikačního procesu (můžeme volat dotazy do televizních či rozhlasových pořadů, v novinách a časopisech nalezneme ohlasy čtenářů apod.), svou podstatou je však masová komunikace jednosměrná, bez přímé zpětné vazby. Dalším rozdílem je to, že mediální komunikace se odehrává prostřednictvím speciálních technologií, což dále podporuje jednosměrnost komunikace, umožňuje to ale na druhou stranu záznam dané komunikace, daného sdělení a jeho opakování. Masová komunikace má rozdílný záběr a dostupnost, na rozdíl od běžné komunikace (která je zakotvena v čase a prostoru) má schopnost překonat prostorová a časová omezení. Díky tomu můžeme sledovat „živě“ události, které jsou velice vzdálené. Nesmíme však zapomínat na to, že (a to je další rozdíl oproti každodenní komunikaci) mediální sdělení jsou zbožím, prodávají se stejně jako jiné komodity na základě vztahu nabídky a poptávky. Určujícím faktorem podoby mediálních produktů je zisk jako v případě jakéhokoliv jiného zboží.

11.2 Média v širším sociokulturním kontextu 11.2.1 Média jako společenské instituce V širším kontextu můžeme nahlížet na média nejen jako na prosté zprostředkovatelé určitých sdělení, ale také na významné společenské instituce. Institucí se myslí „obecně praktikovaný a v dané kultuře předávaný způsob jednání“. (VSS I, 1996, s. 434) Instituce v obecné rovině zajišťují sociální kontrolu, ale také činí náš život přehlednějším, poskytují nám určité návody, jak řešit různé situace s odkazem na hodnotový a normativní rámec ve společnosti. Média jako společenské instituce zprostředkovávají většinu komunikace ve veřejné sféře, více či méně spolupracují s dalšími sociálními systémy, umožňují přenos sdělení k velkému počtu jedinců, jsou však také zdrojem výkladu reality (nositeli hodnot), spolutvůrci veřejného mínění. Média nefungují ve vzduchoprázdnu, musí brát v potaz širší vztažné prostředí, které však zpětně ovlivňují. V obsahu médií, v mediální produkci, se nepochybně odrážejí nejrůznější stránky kulturního prostředí, v němž média působí. Média jsou součástí kultury a společnosti, sama pak tuto kulturu a společnost ovlivňují. Jaká je společenská role médií? Podle různých názorů média (srov. Jirák, Köpplová, 2007, s. 58-59): •

podporují demokratické uspořádání společnosti, protože poskytují lidem informace, které potřebují vědět a které jsou jinak mimo dosah jejich zkušenosti,

71

Sociologie •

výběrem a zpracováním informací ovlivňují to, co je považováno ve společnosti za důležité,

•

slouží jako nástroj sociální reprodukce stávajících mocenských poměrů, produkují pouze sdělení, která reprezentují zájmy elitních mocenských skupin,

•

podporují status quo tím, že současný stav líčí jako přirozený a konsensuální,

•

konstruují sociální realitu, naznačují, co je normální a co nenormální, poskytují výkladový rámec, jsou aktivním činitelem v konstruování sociopolitického prostředí.

11.2.2 Masová kultura jako produkt činností médií Masová kultura je považovaná za produkt specifické činnosti médií, kulturní obsahy jsou produkovány pro masové publikum, které se skládá z atomizovaných jedinců a je (McQuail, 1999, s. 61): •

početné,

•

velmi rozptýlené,

•

neinteraktivní a anonymní,

•

heterogenní,

•

neorganizované a neschopné samostatné akce.

Masová kultura většinou bývá stavěna do protikladu ke kultuře běžné, tradiční. A z tohoto srovnání nevychází moc lichotivě, masová kultura totiž (McQuail, 1999, s. 62): •

není tradiční,

•

není elitní,

•

je produkována masově,

•

je populární,

•

je komercializovaná,

•

je homogenizovaná.

Masová kultura se odvolává na univerzální postoje, názory, zvyky a způsoby masy, většiny. Produkty masové kultury jsou přizpůsobeny nižší vzdělanostní úrovni (sdělení musí rozumět co největší počet osob), jejich obsah je standardizován (používají se standardizované žánry, prvky opět z důvodu lepší „zkonzumovatelnosti“ větším počtem lidí), klade se důraz na vizuální rovinu s cílem za každou cenu zaujmout, upoutat pozornost. Kritici masové

72

Sociologie kultury upozorňují na to, že tato kultura vede k pasivnímu konzumu, dochází ke ztrátě jedinečnosti člověka, poklesu jeho úrovně, k otupování myšlení. Zastánci masové kultury (a mediálních produktů obecně) se naopak přiklánějí k názoru, že média mají nezastupitelnou roli v šíření informací, slouží jako zdroj poučení

i zábavy, lidé se díky nim

mohou odpoutat (právě tím, že pasivně konzumují a nemusí moc přemýšlet) od starostí všedního dne.

11.3 Obecné principy fungování médií (srov. Janíková, 2010, s. 105-106) Média jako společenské instituce mají svá vlastní pravidla a postupy, jejich činnost je určována a omezována sociálním prostředím, ve kterém působí, sama média se však významně podílejí na konstrukci výkladu reality. „Jsou platformou, kde se vytvářejí a ukládají změny v kultuře a hodnotách jak skupin, tak celých společností“ (Osvaldová, 2004, s. 89). V mnoha případech jsou média jediným zdrojem informací o nějaké události. Přičemž platí, že čím méně dalších zdrojů máme k dispozici, tím více máme tendenci věřit danému mediálnímu sdělení a ztotožnit se s ním. Zvlášť problematické to může být u lidí, kteří slepě věří v pravdivost a objektivnost médii předkládaných informací. (Jistě jste již někdy slyšeli či sami použili větu “musí to být pravda, říkali to na Nově, psali to v Blesku“ apod., že?). Média ale nezprostředkovávají prostý a skutečný odraz reálného světa, jedná se o zobrazení upraveného výseku reality. Podobu výsledného produktu ovlivňuje mnoho faktorů, vnitřních i vnějších. Záleží na způsobu a zpracování informací (i na tom, kdo daný výběr a zpracování prováděl) i na ovlivnění ze strany odborníků či tzv. opinion leaders. Opinion leaderem je člověk (nebo malé uskupení osob), který ovlivňuje veřejné mínění, a to vědomým i nevědomým způsobem. Takovou názorovou autoritou může to být herec, politik, vědec či jiná osoba veřejně známá. Takový člověk ovšem může ovlivnit veřejné názory na určitou problematiku na velmi dlouhou dobu. Média, jak již bylo řečeno, mohou podle některých odborníků ovlivnit představu veřejnosti o tom, co je důležité a významné, podle toho, čemu věnují pozornost. Hovoříme o schopnosti vytvářet témata, o nastolování témat, což označujeme pojmem agenda setting. My se však nemusíme zcela ztotožnit s tím, co nám média předkládají, informace dešifrujeme a vyhodnocujeme. 11.3.1 Média – prostor pro alternativní a menšinové názory? (srov. Janíková, 2010, s. 103-108) S rozvojem nových médií převážně internetu se objevil názor, že konečně existuje mediální prostor, ve kterém se mohou jednotliví lidé realizovat bez ohledu na barvu pleti, pohlaví

73

Sociologie či náboženské vyznání. Podle mnoha autorů na internetu mohou šířit své názory skupiny, které mají do oficiálních médií ztížený přístup. Podle kritiků internetové komunikace si však do “kyberprostoru“ přinášíme své zvyky i předsudky, objevují se stejné problémy, jaké řešíme v reálném světě, jen mají jinou podobu. (Jedličková, 1997) Můžeme se pak setkat s kyberšikanou, odmítáním některých skupin apod. Nevýhodou je také možnost volného způsobu nakládání s informacemi, tedy každý si může napsat, co chce - a je velice obtížné to nějakým způsobem ověřit. V “tradičních“ médiích jako je televize prochází každé sdělení (informace) výběrem – procesem tzv. gatekeepingu. Gatekeeper je osoba, která má rozhodující slovo při vybírání zpráv, které se dostanou do médií. Zpráva musí podle splňovat určité charakteristiky, aby mohla projít mediální bránou. Rozhodující faktory jsou zjednodušeně tyto (Osvaldová, 2004, s. 97): zda se zpráva odehrává v krátkém čase, má velkou intenzitu a velký rozsah, je nečekaná, je jasná, srozumitelná, má kulturně blízko k předkládanému publiku, má jistou návaznost, odpovídá vytvořenému očekávání, váže se k lidem a institucím obecně považovaným za důležité a k národům a národnostem, které jsou v dané společnosti normotvorné. Média si tedy na základě mnoha kritérií vybírají, co uveřejní a co ne. Nejen že nemusí dát prostor nějakému alternativnímu názoru, ale navíc výběrem a způsobem zpracování informací pak mohou podporovat některé stereotypy v myšlení lidí. Patrné je to v oblasti genderových stereotypů. Prezentací žen v médiích se zabývá např. mezinárodní firma Media Tenor (sdružení Innovatio). Podle jejich výzkumu z let 2007-2008 (analýza českého a slovenského zpravodajství z pozice genderu) zpravodajství v obou zemích nepomáhá k odstraňování

genderových

stereotypů,

naopak

je

ještě

podporuje.

Počet

žen

ve zpravodajských relacích je poddimenzován. A zatímco „muži jsou nejčastěji prezentováni v pozici veřejně činných osob rozhodujících o klíčových tématech pro život společnosti, potom ženy jsou nejčastěji představovány ve svých privátních rolích“. (Media Tenor, 2008, s. 1) Ať už máme názor na média jakýkoli, je třeba si neustále připomínat, že média neodráží realitu, pouze zprostředkovávají informace o ní a mnohdy i velice zkresleně.

Čím se odlišuje masová komunikace od ostatních typů komunikace? Jaká je role opinion leaders při ovlivňování veřejného mínění? Koho

OTÁZKY

považujete v současné době za názorovou autoritu?

74

Sociologie Poskytují podle vás média dostatečný prostor alternativním a menšinovým názorům? Jaká kritéria musí splňovat zpráva, aby měla větší šanci dostat se do médií?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 14, Masová média a populární kultura, s. 359-390. JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7367-287-4.

LITERATURA KE KAPITOLE

McQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4. rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2009. 639 s. ISBN 978-80-7367-5745.

75

Sociologie

12 Změny podoby rodiny Po prostudování kapitoly… •

budete umět definovat základní pojmy jako je rodina, manželství, příbuzenství,

•

budete vědět, jaké jsou tradiční funkce rodiny a jaké rozlišujeme typy rodiny,

•

CÍL

zvládnete popsat nejčastěji se vyskytující alternativní formy partnerského a rodinného soužití v současnosti,

•

dokážete vyjmenovat současné trendy v oblasti rodinného života ve světě i u nás.

Rodina, rodina nukleární, patrilinearita, neolokalita, monogamie, polygamie, kohabitace, single, rozvod.

KLÍČOVÁ SLOVA

12.1 Rodina, příbuzenství, manželství (srov. Giddens, 1999, s. 156) Rodina je specifická forma malé sociální skupiny (malý počet, face-to-face vztahy, stabilní role a pozice, specifická očekávání, hodnoty, normy, cíle). Jedná se o skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Rodina slouží jako přirozený základ společnosti (díky socializaci v rodině se společnost udržuje a rozvíjí). Příbuzenství označuje vztah mezi jedinci, který vzniká buď sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. Manželství je sociálně akceptovaný a posvěcený svazek mezi dvěma dospělými jedinci. Manželství vzniká na základě partnerského svazku muže a ženy. Jde o přirozený sociokulturní jev, který má svůj biologický zdroj v dlouhodobé závislosti dětí na rodičích.

12.2 Rodina, její funkce a typy 12. 2. 1 Tradiční funkce rodiny

76

Sociologie Každá rodina je jiná, v současnosti přibývá alternativních forem rodinného uspořádání, něco však mají rodiny společné, plní určité funkce vůči svým členům, i vůči společnosti. Za tradiční funkce rodiny jsou považovány tyto: •

statusotvorná

Naše pozice ve společnosti se často odvozuje od rodiny, ze které pocházíme. I když si vydobydeme své místo na slunci - ať už v oblasti zaměstnání a kariéry či v rodinném životě - původní rodinné prostředí hraje nezastupitelnou roli. •

ekonomická

V klasické, tradiční rodině se kladl důraz právě na ekonomické zajištění potomků ze strany rodičů. Dnes mluvíme také o důležitosti přenosu sociálního a kulturního kapitálu. •

výchovná

Rodina je prostředí, ve kterém dochází k primární socializaci, v rodině se učíme normám a hodnotám, způsobům, jak žít ve společnosti. •

biologické reprodukce

Rodina - ve spojitosti s manželstvím - jako legitimní mechanismus udržení populace ztrácí na hodnotě, dochází k nárůstu mimomanželsky narozených dětí, přibývá dobrovolně bezdětných párů apod.) •

ochranná

Rodina poskytuje emocionální ochranu a podporu, je základem sociálních sítí. Rodina podle některých sociálních vědců přestala plnit své tradiční funkce (dochází ke ztrátě intimity a spontaneity, stále více se prosazuje konzumní model rodiny) stoupá počet rozvodů, týraných dětí, nesezdaných soužití, rodina se dostává do krize. Jiní odborníci tvrdí, že rodina není v krizi, že dochází pouze k postupné změně funkcí rodiny. Můžeme se tak setkat s názorem, že „rodina je mrtvá“ (dle Toffler, 1992, s. 118), jak tvrdí například psychoanalytik William Wolf, i s představou, že rodinu čeká zlatý věk. Podle amerického spisovatele Alvina Tofflera je mnohem pravděpodobnější, že rodina ani nevymizí, ani ji nečeká zlatý věk, ale že se „roztříští, rozpadne, aby se obnovila v podivných zcela nových formách“. (Toffler, 1992, s. 118) Proměnou prochází i manželství, nejde už o doživotní spojení dvou milujících se lidí, ale spíše o dočasný kontrakt. Toffler mluví o dočasném manželství, manželství na pokračování jako o manželství zítřka ve světě plném pomíjivosti a novosti.

77

Sociologie V souvislosti s postavením muže a ženy ve společnosti (v rodině) nelze nezmínit dvě základní charakteristiky: pohlaví a gender. Pohlaví je pokládáno za biologickou danost, jedná se o biologické (tělesné) odlišnosti mezi mužem a ženou (samcem a samicí). Co je to vlastně gender? Vymezit tento pojem je mnohem složitější. Gender neboli rod (též sociální pohlaví) je sociálně zkonstruovaná kategorie zahrnující „společensky utvářené postoje a modely chování, obvykle dichotomicky dělené na mužské nebo ženské“. (Curran, Renzetti, 2003, s. 58) Vzhledem k tomu, že jde o sociálně vytvářené postoje, nevyplývají tyto odlišnosti mezi muži a ženami primárně z biologické podstaty (i když to mnozí tvrdí), ale takováto rozlišení jsme si zkonstruovali sami. Jde vlastně o roli – mužskou či ženskou, kterou se učíme hrát. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve své knize Nadvláda mužů jde ještě dál, když tvrdí, že biologických odlišností se prostě jen využívá, vše se pak jeví jako přirozené a nevyhnutelné. Faktem ale je, že podoba genderu (postavení muže a ženy) se vyvíjí v čase a je různá napříč kulturami. V životě se můžeme setkat s mnoha genderovými stereotypy, stereotypy, které vyplývají z představy o tom, co by měla dělat (a co dělá) „správná žena“ a jak by se měl chovat (a chová) „správný“ muž. Tyto stereotypy jsou vyjádřeny i v jazyce, určitě znáte podobné věty jako “muži přece nepláčou“, “ženská za volantem to je učiněná pohroma“ apod. 12. 2. 2 Typy rodiny (srov. Giddens, 1999, s. 156-157) Rodina se mění a vyvíjí, existuje mnoho alternativ ke klasické podobě rodiny, budeme se jim věnovat dále. Základní dvě typologie zahrnují rodinu nukleární a širší a orientační a reprodukční. Rozlišujeme tedy tyto základní typy rodiny: •

nukleární (rodiče žijí spolu s vlastními či adoptovanými dětmi, jedním z rysů je vysoká míra solidarity, projevy citů a pudů),

•

širší (rodiče a děti spolu s dalšími příbuznými - nejčastěji prarodiči - žijící ve stejné domácnosti).

•

orientační (rodina, do které se narodíme, poskytuje nám základní orientaci ve světě, ve většině případů máme tendenci opakovat ve svém životě model, který známe z orientační rodiny),

•

reprodukční (rodina, kterou si založíme sami, projevuje se, jak už bylo zmiňováno, vliv rodiny orientační).

78

Sociologie V důsledku zvyšující se míry rozvodovosti můžeme hovořit také o tzv. sdružené či binukleární - rodině, která je tvořena dvěma domácnostmi vzniklými po rozvodu, dané domácnosti prostřednictvím dětí z předchozích manželství tvoří společný rodinný systém.

12.3 Rodina a manželství v západní společnosti Rodina má převážně nukleární charakter, obecně také klesá význam širších rodinných uspořádání. Toffler to zdůvodňuje mimo jiné překotností změn, nukleární rodina je mnohem flexibilnější než širší rodina, je patřičně mobilní. Rodina je dále monogamní, patrilineární a neolokální. Patrilinearita označuje jev, kdy děti dostávají jméno po otci a také majetek se obvykle dědí v mužské linii. Neolokalitou rozumíme situaci, kdy nově vytvořený manželský pár se stěhuje na nové místo, do nové domácnosti. Manželství oproti minulosti je uzavíráno z představy romantické lásky. Obecným trendem je také vzrůstající počet rozvodů i dalších manželství. Ekonomické důvody (finanční a materiální závislost), které držely rodinu v minulosti pohromadě, dnes ztrácejí na důležitosti. Důraz se klade na osobní spokojenost.

12.4 Alternativní formy rodinného a partnerského soužití (srov. Giddens, 1999, s. 178-180, srov. Jandourek, 2008, s. 184-193) Několikrát jsme zmínili, že rodina se mění, nabývá nových podob. Můžeme se setkat s následujícími alternativami: •

komuny,

•

domácnosti singlistů,

•

kohabitace,

•

osamělé rodičovství,

•

soužití osob stejného pohlaví,

•

polygamní svazky,

•

dobrovolně bezdětná partnerství.

V případě života v komuně dojde ke sdružení několika rodin a jednotlivců, všichni společně vychovávají děti, starají se o všechny, často se jedná o náboženská seskupení. Toffler v tomto duchu hovoří o kolektivní rodině. Oproti minulosti podstatně přibylo jedinců, kteří jsou tzv. single – bez partnera či partnerky (přibývá tak i jednočlenných domácností). Není to z důvodu, že by na ně nikdo nezbyl, ale v důsledku jejich osobního rozhodnutí. Takový způsob života jim vyhovuje, nechtějí se vázat apod. Pojem single už u nás docela zdomácněl, jiné je to v případě pojmu tzv. mingle. Mingle (married but single) jsou lidé, kteří

79

Sociologie sice mají partnera či partnerku, žijí však odděleně (každý z partnerů ve vlastní domácnosti). Roste obliba také nesezdaných soužití, kohabitací (cohabitation) – vzrůstá počet párů, které spolu žijí tzv. “na hromádce“, může jít i o dlouholetý partnerský svazek, ze kterého vzešly děti. Odborníci rozlišují mezi kohabitací a životem na zkoušku (většinou u mladých párů, kteří testují, zda jsou schopni spolu žít ve společné domácnosti, po úspěšném „ozkoušení“ pak následuje manželství). Obecně je společnost ve vztahu k nesezdaným soužitím (a také jejich projevům – společná domácnost i společné děti narozené mimo manželství) mnohem tolerantnější, než byla v minulosti. Otevřenější postoj lze vysledovat také v případě osamělého rodičovství. Většinou osamělým rodičem bývají ženy - svobodné matky, ženy s dětmi po rozvodu apod. Alternativní formou partnerského soužití, která je nedlouho potvrzena zákonem i u nás, je soužití osob stejného pohlaví. V České republice platí zákon o registrovaném partnerství od 1. července 2006, tato legislativní úprava přináší osobám stejného pohlaví po uzavření tohoto partnerství některé výsady, které byly doposud uznány pouze manželským párům. Určitou variantou partnerského života je i polygamie. Jedná se o manželský svazek s více než jednou partnerkou či partnerem. U nás je polygamie trestná, existují ovšem kultury, ve kterých je polygamní svazek základní formou rodinného života. Rozlišujeme polyandrii (mnohomužství) a polygynii (mnohoženství). Problematická ze sociálně demografického hlediska (stárnutí populace, klesající porodnost převážně v západních zemích) je dobrovolná bezdětnost. Přibývá totiž párů, které děti mít mohou, ale nechtějí je.

12.5 Česká rodina (srov. Možný, 2008, s. 258-265) Změny v oblasti rodinného a partnerského života se samozřejmě týkají i české rodiny. Česká rodina tak je většinou nukleární, neolokální, nejčastějším typem je manželská rodina se dvěma dětmi (roste ale i počet rodin pouze s jedním dítětem). Vedle klasického modelu dvougenerační rodiny tvořené rodiči a dvěma dětmi významně přibývá domácností v čele s jedním dospělým (osamělé rodičovství) a domácností jednotlivců (single). Mladí lidé dnes odkládají sňatek i rodičovství na pozdější dobu, stoupá tak věk vstupu do manželství i věk prvorodiček. Dochází také častěji k tomu, že páry vstupují do manželství, až jakmile mají dítě. I přes pokles absolutního počtu sňatků má manželství u obyvatel ČR vysoký status, většina nejmladší generace považuje manželský život za nejsprávnější formu rodiny. Otázka je, jak se dané mínění bude dále vyvíjet právě v důsledku probíhajících změn rodiny – roste oblíbenost nesezdaných soužití, zakládání rodiny (vstup do manželství) je

80

Sociologie odkládáno na pozdější dobu, stoupá počet rozvodů (v současnosti se rozvádí každé druhé manželství), obecně se mění strategie v oblasti rodinného uspořádání.

Je vaše rodinná situace výjimečná, nebo je v souladu se současnými trendy v oblasti rodinného a partnerského života? Jaký je rozdíl mezi pohlavím a genderem?

OTÁZKY

Jaký vliv má výše vzdělání na reprodukční strategii žen? Je podle vás rodina v krizi?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 7, Rodina, manželství a osobní život, s. 155-181. BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 145 s.

LITERATURA

ISBN 80-7184-7755. Kap. 1, Zvětšený obraz, s. 9-50.

KE KAPITOLE

MOŽNÝ,

Ivo.

Rodina

a

společnost.

2.

vyd.

Praha:

Sociologické

nakladatelství, 2008. 323 s. ISBN 978-80-86429-87-8.

81

Sociologie

13 Sociální deviace

Po prostudování kapitoly… •

budete umět vysvětlit pojmy: sociální deviace, pozitivní deviace, funkce a dysfunkce apod.

•

CÍL

budete schopni reprodukovat vybrané teorie deviace a popsat vybrané typy deviantního chování.

Deviace primární, sekundární, pozitivní deviace, sankce, normalita, anomie, konformita, etiketizace, sociální kontrola.

KLÍČOVÁ SLOVA

13.1 Co je normální? Co je deviantní? Klíčovým problémem je otázka normality. Co je normální? A co je deviantní? Názor na deviaci (normalitu) se vyvíjí v čase a také se liší napříč kulturami či skupinami. Co jedna kultura, skupina považuje za normální, v jiné to může být považováno za deviantní a nebezpečné. Deviace není totiž nic jiného než chování odlišné od společensky přijatých norem. „Chování odlišující se od sociální normy nebo systémů norem akceptovaných v dané společnosti velkým množstvím osob.“ (Jandourek, 2007, s. 59) V případě porušení normativních pravidel pak rozlišujeme: •

jaká norma byla porušena (zákon, zvyk, obyčej),

•

míru překročení dané normy,

•

jaké jsou sankce (pozitivní, negativní, formální, neformální)

•

kdo normu vytvořil a zavedl,

•

koho se bezprostředně týká,

•

v jaké situaci je vyžadována.

a dále:

Někteří sociologové (např. Parsons) vycházejí ve svých teoriích společnosti z toho, že každý systém (každá součást) ve společnosti plní svou funkci ve vztahu k udržení celku. Funguje tedy eufunkčně.

82

Sociologie R. Merton ale přišel s kategorií dysfunkce. Ne všechny části se chovají tak, aby celek byl udržen. Některé působí dysfunkčně, ale i to může být žádoucí, může to vést k pozitivní změně celého systému. Bylo by chybou vnímat deviaci ve zcela negativním světle. Lidé, kteří přicházejí s novými myšlenkami a objevy, se často setkávají s nedůvěrou těch, kdo se řídí všeobecně uznávanými pravidly. Mnohdy se však časem ukáže, že svou myšlenkou a invencí posunuli společnost o krok dopředu. Tomuto jevu říkáme pozitivní deviace, která sice je také odklonem od většinových norem, v konečném důsledku ale posunuje společnost vpřed. Pozitivní deviace může být ale také spojena s přehnaným, extrémním dodržováním normy. Je to v případě, kdy původně pozitivní jednání bylo vyhnáno až do extrému. (Žít podle zásad zdravé výživy je jistě vnímáno pozitivně, pokud se to ale přežene, můžeme skončit s poruchami příjmu potravy). Lidé si často myslí, že o tom, kdo je deviantní, není těžké rozhodnout. Přece ti jedinci, kteří nedodržují pravidla, jimiž se řídí většina z nás – zločinci, násilníci, narkomani nebo tuláci. Je to však složitější. Nikdo neporušuje všechna pravidla, ale nikdo také úplně všechna nedodržuje. Také se někdy ukazuje, že i zdánlivě nepochopitelné jednání některých lidí má racionální jádro a lze mu porozumět, známe-li jeho příčinu. Pojem deviace se netýká jen chování jedince, ale i skupin.

13.2 Teorie deviace (srov. Giddens, 1999, s. 190-197, srov. Havlík, 2007, s. 111-112)) 13.2.1 Biologické teorie Biologické teorie vycházely z vlivu dědičnosti na kriminální sklony. Paul Broca tvrdil, že na lebkách a mozcích zločinců objevil zvláštnosti, kterými se liší od normálních občanů. Cesare Lombroso zase došel k názoru, že se někteří lidé rodí s vrozenými kriminálními sklony. Byl přesvědčen, že tyto kriminální typy lze odhalit podle tvaru lebky. Později se badatele snaží o nalezení souvislosti mezi kriminálními sklony a určitými chromozómy v genetické výbavě jedince. Objevilo se tvrzení, že mezi delikventy jsou častěji zastoupeni muži s chromozomem Y navíc. Po mnoha výzkumech se ale ukázalo, že u mužů s genotypem XYY není větší pravděpodobnost násilných trestných činů než u genotypu XY. 13.2.3 Psychologické teorie Psychologické teorie se soustřeďují na hledání souvislosti mezi typy zločinů a určitým typem osobnosti.

83

Sociologie Objevuje se pojem psychopatická osobnost. Ta se vyvíjí u menšiny jedinců, kterým pak chybí základní smysl pro morálku. Tito psychopaté jsou podle badatelů uzavření, bezcitní jedinci, kteří mají potěšení ze samoúčelného násilí. Není ovšem vůbec jasné, zda psychopatické rysy nutně predisponují ke zločinu. 13. 2. 3 Sociologické teorie „V zásadě je povaha deviace sociologická, protože už sama existence zločinu je závislá na existujících normách, hodnotách a sociálních institucích, které určité jednání deviantní vymezují. Důraz je třeba klást na vzájemné vztahy mezi konformitou k platným normám a deviací v různých sociálních kontextech.“ (Havlík, 2007, s. 105) 13.2.3.1 Teorie diferenciální asociace (diferencovaného přičlenění) Ve společnosti existuje mnoho různých subkultur, některá sociální prostředí povzbuzují sklon k deviaci a zločinu a jiná ne. Kriminální jednání je podle některých autorů z valné části naučené v primárních skupinách, hlavně ve skupinách vrstevníků. Lidé si osvojují kriminální činnosti podobně jako činnosti zákonné. Jedinci se stávají členy skupin, jejichž normy jsou z celospolečenského hlediska deviantní. Laicky se říká, že se někdo dostat do špatné party. 13.2.3.2 Teorie anomie E. Durkheim využíval konceptu anomie při svém zkoumání sebevražednosti jako sociálně patologického jevu. Anomie podle něho vzniká tam, kde chybějí jasné normy, jimiž by se lidé mohli řídit, cítí se tak dezorientováni a nejistí. Proto představuje anomie jeden ze sociálních faktorů, který má vliv na sklony k sebevraždě. Durkheim rozlišuje několik typů sebevražd: •

anomická sebevražda (v důsledku rychlých změn a neexistence norem, „nevím, co mám dělat, co bude“),

•

egoistická sebevražda (v důsledku převážení osobních zájmů, nedostatečné sociální kontroly, „společnost mi už nemá co nabídnout“),

•

altruistická sebevražda (opakem egoistické, převáží sociální cítění, „nechci být nikomu na obtíž“),

•

fatalistická sebevražda (v důsledku silného vlivu skupiny, ztráta identity, „je to moje poslání“ – např. hromadné sebevraždy určitých uskupení věřících, sebevražedné atentáty apod.).

V pojetí R. Mertona se termínem anomie rozumí napětí, kterému je chování jedince vystaveno v důsledku konfliktu mezi akceptovanými normami, hodnotami a sociální realitou.

84

Sociologie Merton rozlišuje pět možných reakcí na konflikt mezi hodnotami, které společnost hlásá, a omezenými prostředky k jejich dosažení: •

konformisté (přijímají jak všeobecně sdílené hodnoty, tak konvenční způsoby k jejich dosahování, drží se norem, snaží se dosáhnout hodnot),

•

inovátoři (přijímají hodnoty, ale usilují o ně nelegitimními až nelegálními prostředky, majetková kriminalita – člověk chce dosáhnout hodnoty: být bohatý, ale volí nelegální cestu k jejímu dosažení),

•

ritualisté (podřizují se normám, i když už dávno nesledují společensky uznávané hodnoty, vykonávání nudné práce, která nikdy nepovede k vzestupu ani větší odměně),

•

odpadlíci (neboli únikáři, odmítají převažující hodnoty i všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení, často volí únik od reality, alkoholici, narkomani, ale taktéž v určitém smyslu géniové či umělci),

•

rebelové (odmítají hodnoty i normy většinové společnosti a vytrvale se je snaží nahradit novými a změnit strukturu sociálního systému).

13.2.3.3 Teorie etiketizace Jde o proces interakce mezi jedinci, kteří porušují zákon a mezi osobami, které to pak hodnotí. Vychází se z toho, že nálepku (etiketu) zločince jedinci udělí reprezentanti moci ve společnosti. Podle zastánců této teorie musíme zjistit, proč někteří lidé jsou označeni za devianty a jiní ne. Tentýž přestupek může být u různých jedinců označen různě. Záleží na tom, kdo tento přestupek hodnotí a jakou mu dá nálepku. Jakmile je dítě nebo mladý člověk označen jako deviantní, zůstává mu stigma devianta. Jedinec se pak často uchyluje k dalšímu kriminálnímu jednání, čímž se propast mezi ním a sociálními konvencemi zvětšuje. O prvním přestupku mluvíme jako o primární deviaci. Sekundární deviace nastává v případě, když jedinec přijme nálepku, kterou dostal a začne sám sebe vnímat jako deviantního. Jedinec se tak pod tlakem okolí, které ho jako devianta vnímá, učí být deviantem. Etiketizační teorie vychází z předpokladu, že žádné jednání není kriminální samo o sobě. Co je kriminální, definují nositelé moci, záleží na tom, jak toto jednání interpretuje policie, soudy, nápravná zařízení apod.

Zatím se ovšem nepodařilo dostatečně jasně

prokázat, že etiketizace skutečně zvyšuje pravděpodobnost deviantního jednání. Je zjištěno, že po odsouzení a nástupu do vězení se deviantní jednání opravdu vyskytuje častěji, ale je to výsledek etiketizace?

85

Sociologie 13.2.3.4 Teorie racionální volby Všechny zmíněné teorie mají tendenci vnímat deviaci spíše jako „reakci než jako akci – hodnotí ji spíše jako výsledek vnějších vlivů než jako aktivní činnost jedince, který se touto činností snaží něco získat pro sebe, ať už nějaké výhody nebo jen využít příležitosti“. (Giddens, 1999, s. 198) Jiným typem teorie je teorie racionální volby, která vychází z interpretace deviace a kriminality právě jako racionální volby. Podle této teorie nejsou lidé ke kriminální činnosti přinuceni, ale aktivně se pro ni rozhodují, zvažují takové jednání a rozhodují se, že riziko stojí za to. Lidé vědomě plánují, že se zachovají zločinně (volí mezi prospěchem a důsledky neúspěchu), nebo jen prostě využijí situace (“příležitost dělá zloděje).

13.3 Vybrané typy deviantního chování 13.3.1 Kriminalita Mezi kriminální činy patří vraždy, zabití, organizovaný zločin, znásilnění, zločiny bílých límečků, zločiny mladistvých, zločiny vlád, i tzv. zločiny bez obětí, tento pojem označuje „typy jednání, které jedinci provozují více či méně svobodně a přímo jimi nikoho nepoškozují, ale zákon je definuje jako nelegální, patří sem užívání drog, různé formy hazardních her, prostituce“. (Giddens, 1999, s. 220) 13.3.2 Závislosti 13.3.2.1 Užívání psychoaktivních látek Droga neboli psychoaktivní látka má schopnost měnit prožívání a chování, má rovněž potenciál závislosti, přičemž drogová závislost je neodolatelná touha brát opakovaně psychoaktivní látku, přestože užívání opakovaně způsobuje obtíže v mnoha oblastech (problémy vznikají na úrovni somatické, psychické a sociální). Hovoříme o užívání drogy (úzus), zneužívání (abúzus) a nadužívání (misúzus). Nejrozšířenější drogou (a zároveň paradoxně drogou legální) je u nás alkohol. 13.3.2.2 Patologické hráčství Jedná se o návykovou a impulzivní poruchu, ne o závislost, byť má se závislostí mnoho společného. Tyto poruchy splňují tři základní charakteristiky – neschopnost odolat impulsu přes vědomí nebezpečnosti daného chování, vzrůstající napětí před provedením činu, při jeho provedení se krátkodobě dostavuje prožitek uspokojení, který je následně vystřídán pocitem viny.

86

Sociologie 13.3.2.3 Workoholismus Workoholismus je závislost na práci. Můžeme se setkat s několika typy workholiků (Nešpor, 2000, s. 40-41): •

typ urputné dítě (takoví lidé se věnují práci nadměrně, ať je to potřeba či ne, což může vést k pracovním úrazům, chybným výkonům),

•

záchvatový typ (porucha se projevuje nárazově, nadměrná aktivita se může střídat s apatií, nezájmem a útlumem),

•

hyperaktivní typ s poruchami pozornosti (člověk neschopný se soustředit a dokončit daný úkol, šíří kolem sebe atmosféru zmatku, je roztěkaný),

•

pracovní labužník (pedant a perfekcionista, postrádá schopnost nadhledu),

•

opečovávač (často se obětuje ve prospěch ostatních, což ale vyvolává u ostatních spíše pocity viny, než vděčnost).

Závislí podle odborníků můžeme dále být na počítačových hrách, nakupování či na sexu. 13.3.3 Sexuální deviace Sexuální deviace se pojí s výskytem představ, fantazií nebo praktik sexuální povahy, které nejsou obvyklé. Např. fetišismus (podnětem pro sexuální vzrušení je neživý předmět), fetišistický transvetitismus (nošení šatů opačného pohlaví za účelem dosažení sexuálního vzrušení), exhibicionismus (sklon k odhalování intimních partií před cizími lidmi), pedofilie (sexuální pozornost zaměřená na děti), sadomasochismus (sexuální aktivity směřující k omezení svobody, působení bolesti nebo naopak přijímání tohoto druhu aktivit) atd. 13.3.4 Další vybrané deviace Mezi deviace řadíme dále např. týrání, zneužívání a zanedbávání dětí, znásilnění, šikanu, agresivitu, bezdomovectví, sebevražednost, sektářství apod.

13.4 Socializace, sociální kontrola a sankce S problematikou deviace souvisí samozřejmě proces socializace, sociální kontrola a sankce. Socializací se učíme tomu, co je v dané společnosti považováno za normální. Cílem sociální kontroly je nekonformní jedince napravit, zarovnat opět zpátky do řady. Všechny společenské normy jsou provázeny sankcemi, které mají podporovat konformitu a chránit před deviantním jednáním. Sankce jsou pozitivní (odměna za konformní jednání), negativní (trest za nekonformní). Dělíme je také na formální (pokuta, odnětí svobody) a neformální (slovní ocenění, úsměv, kritika, narážky, vyloučení ze skupiny, výsměch). Přestože nejsou

87

Sociologie tak zjevné, mají neformální sankce zásadní význam pro zajištění konformity vůči normám. „Snaha získat uznání rodiny, přátel a známých nebo vyhnout se zesměšnění, hanbě či odmítavému postoji okolí často ovlivňuje chování lidí více než formální odměny či tresty.“ (Giddens, 1999, s. 187) Jaké jsou dle Mertona možné typy reakcí na konflikt mezi hodnotami a omezenými možnostmi k jejich dosažení? OTÁZKY

Vymyslíte příklady jevů, které byly donedávna považovány za “nenormální“ a dnes jsou běžné?

GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 807203-124-4. Kap. 8, Konformita a deviace, s. 183-225. NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 150 s. ISBN 80-7178-432-X.

LITERATURA KE KAPITOLE

PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. Kap. 8. Sociální deviace a sociální kontrola, s. 125-132.

88

Sociologie

14 Literatura

BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 206 s. ISBN 807367-099-2. BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky – netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. 239 s. ISBN 80-86429-28-8. BERGER, Peter Ludwig. Pozvání do sociologie. 3. vyd. Brno: Společnost

pro odbornou

literaturu, 2007. 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7. BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 145 s. ISBN 80-71847755. BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 179 s. ISBN 80-7184518-3. BROOKS, Ian. Firemní kultura: jedinci, skupiny, organizace a jejich chování. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 296 s. ISBN 80-7226-763-9. CURRAN, Daniel J., RENZETTI, Claire M [et al.]. Ženy, muži a společnost.

1. vyd. Praha:

Karolinum, 2003. 642 s. ISBN 80-246-0525-2. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 374 s. ISBN 80-7066-822-9. GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. Dotisk. Praha: Karolinum, 1999. 113 s. ISBN 807184-814-X. HAVLÍK, Radomír. Úvod do sociologie. 5. rozšířené vyd. Praha: Karolinum, 2007. 128 s. ISBN 978-80-246-1385-7. HOFSTEDE, G. Kultury a organizace. Software lidské mysli. 1. vyd. Praha: Linde, 2007. 335 s. ISBN 80-86131-70-X. HRONÍK, František. Jak se nespálit podruhé: strategie a praxe výběrového řízení. 1. vyd. Brno: Motiv Press, 2007. 376 s. ISBN 978-80-254-0698-4. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007. 2. vyd. 285 s. ISBN 978-807367-269-0. JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. 1. vyd. 208 s. ISBN 978-80247-2397-6.

89

Sociologie JANÍKOVÁ, Markéta. Gender a media. In Člověk-Kultura-Media [et al]. 1. vyd. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2010. 200 s. ISBN 978-80-248-2340-9. s. 103-108. JEDLIČKOVÁ, Petra. Ženy v kyberprostoru [online]. In Žena a muž v médiích, 1997, č. 1. [cit. 31. 10. 2010]. Dostupné na www.ikaros.cz/node/1. JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7367-287-4. KAPR, Jaroslav [et al.]. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny.

2. upravené

vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 116 s. ISBN 80-85850-03-6. KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. 529 s. ISBN 80-86429-34-2. KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 204 s. ISBN 80-86429-39-3. KUBÁTOVÁ, Helena. Základy sociologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 169 s. ISBN 80-244-0518-0. KUBÁTOVÁ,

Helena,

ZNEBEJÁNEK,

František.

Základy

sociologie.

2. přepracované vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 151 s. ISBN 97880-86429-74-8. LAWLESS, Robert. Co je to kultura. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. 182 s. ISBN 80-7198106-0. LUKÁŠOVÁ, Růžena, NOVÝ, Ivan. Organizační kultura: od sdílených hodnot a cílů k vyšší výkonnosti podniku. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 174 s. ISBN 80-247-0648-2. LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 238 s. ISBN 978-80-247-2951-0. MATĚJŮ, Petr, VLACHOVÁ, Klára [et al.]. Nerovnost, spravedlnost, politika. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 402 s. ISBN 80-85850-82-6. McQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 447 s. ISBN 80-7178-200-9. MEDIA TENOR. Genderová problematika ve zpravodajství českých a slovenských televizí [online]. 2008 [cit. 31. 10. 2010]. Dostupné na www.mediatenor.cz. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. 323 s. ISBN 978-80-86429-87-8.

90

Sociologie NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ, 2004 [online]. Studie provedená Ministerstvem práce a sociálních věcí. [cit. 1. 9. 2006]. Dostupné na www.mpsv.cz. NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 150 s. ISBN 807178-432-X. NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2. OSBORNE, Richard, LOON, van Borin. Sociologie. 1. vyd. Praha: Portál. 2002. 177 s. ISBN 80-7178-610-1. OSVALDOVÁ, Barbora. Česká média a feminismus. 1. Vyd. Praha: Slon/Libri, 2004. 158 s. ISBN 80-7277-263-5. PETRUSEK, Miloslav. Sociologické směry, školy, paradigmata. 1. vyd. Praha. Sociologické nakladatelství, 1994. 249 s. ISBN 80-85850-04-4. PETRUSEK, Miloslav. Základy sociologie. 1. vyd. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. 189 s. ISBN 978-80-87207-02-4. PROCHOVNÍK, Štěpán, PAPŘOKOVÁ, Anna, PREMUSOVÁ, Jarmila. Obecná sociologie. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 1991. 158 s. ISBN 80-7078-090-8. ŘEHÁKOVÁ, Věra. Sociologie. 1. vyd. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2006. 182 s. ISBN 80-248-1074-3. SCHEIN, Edgar H. Organizational culture and leadership. 2. vyd. San Francisco: JoseyBass, 1992. 418 s. ISBN 1-55542-487-2. SZCZEPAŇSKI, Jan. Základní sociologické pojmy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. 174 s. TOFFLER, Alvin. Šok z budoucnosti. 1. vyd. Praha: Práce, 1992. 284 s. ISBN 80-208-0160X. TUČEK, Milan [et al.]. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 428 s. ISBN 80-86429-22-9. TURECKIOVÁ, Michaela. Řízení a rozvoj lidí ve firmách. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 168 s. ISBN 80-247-0405-6. VELKÝ SOCIOLOGICKÝ SLOVNÍK. Díl 1 A/O. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 747 s. ISBN 80-7184-104-1.

91

Sociologie

15

Přílohy Příloha č. 1

Kultura Načirema (Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, 1993, s. 291-292.)

Načirema mají velice extrémní zvyk, rituál zaměřený na své tělo. Tento rituál je založen na víře, že tělo je v podstatě ošklivé a mající tendenci k zániku. Načirema se věnují složitým rituálům, pro které mají speciální svatyně, vestavěné do jejich sídlišť. V takové typické svatyni je řada významných objektů. Na stěně každé takové svatyně je speciálně konstruovaná skříňka, ve které jsou přechovávány magické roztoky a talismany. Ty jsou opatřovány od mocných šamanů, kteří instruují bylinkáře, jak tyto preparáty připravit. Tyto přípravky jsou velice drahé. Má se za to, že Načirema věří, že ústa mají veliký vliv na sociální vztahy v této kultuře. Proto Načirema stráví mnoho energie třením úst podivnými tyčinkami, na nichž jsou upevněny štětiny, na které je nanášena zvláštní magická substance. Načirema věří, že pečlivé provádění těchto ceremonií jim získá přátelství. Zanedbávání této ceremonie naopak přátele odežene, Význam jiných rituálů, zejména těch, v jejichž provádění se liší muži od žen, je daleko méně jasný. Bylo pozorováno, že muži oškrabují denně své tváře ostrými nástroji, ale význam této operace není znám. Ženy se vystavují týdně pravidelnému sebemučení, nechávajíce opékat své hlavy v malých píckách. Význam těchto rituálů je Milnerem vysvětlován masochismem této kultury. V celku se zdá, že Načirema jsou lidem, který je posedlý svými těly a jejich rozkladem. Kde žije tato kultura? Zjistíte to obrácením slova Načirema.

92

Mgr. Markéta Janíková Katedra společenských věd, VŠB-TU Ostrava Sociologie Ostrava 2012, 1. vydání Tisk: Ediční středisko, VŠB-TU Ostrava 91 stran

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava ISBN 978-80-248-2932-6