Studijní opora. Sociologie. Radka Bužgová OSTRAVA 2013

Studijní opora

Sociologie Radka Bužgová

OSTRAVA 2013 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Materiál byl vytvořen v rámci projektu OP VK: Modernizace – Diverzifikace – Inovace Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0247

OBSAH 1

Sociologie jako vědecká disciplína ................................................................ 4 1.1

Před mět sociologie a její společenské funkce .............................................. 4

1.2

Funkce sociologie.............................................................................................. 5

1.3

Vztah sociologie k jiným vědám .................................................................... 5

1.4

Historický vývoj světové sociologie .............................................................. 6

1.4.1

August Comte (1798–1857).......................................................................... 7

1.4.2

Karl Marx (1818– 1883) ................................................................................. 8

1.4.3

Émile Durkheim (1858–1917)...................................................................... 8

1.4.4

Max Weber (1864–1920) .............................................................................. 9

1.5

Historický vývoj české sociologie.................................................................. 9

1.5.1

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) ...................................................... 9

1.5.2

Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960)............................................................. 9

1.5.3

Emanuel Chalupný (1879–1958) ............................................................... 10

1.6

Sociologie jako mult iparadig mat ická věda ................................................. 10

1.6.1

Pozitiv izmus .................................................................................................. 10

1.6.2

Fenomenologie .............................................................................................. 11

2

Společnost, kultura.......................................................................................... 14 2.1

Termín „společnost“....................................................................................... 14

2.1.1

Pojem „soubor“ ............................................................................................. 14

2.1.2

Masová společnost........................................................................................ 15

2.2

Kultura .............................................................................................................. 15

2.2.1

Základní prvky lidské kultury ..................................................................... 16

2.2.2

Akulturace ...................................................................................................... 17

2.2.3

Enku lturace .................................................................................................... 17

2.2.4

Kulturní vzorec .............................................................................................. 17

2.3

Moderní a postmoderní ku ltura..................................................................... 18

2.3.1

Masová kultura .............................................................................................. 18

2.3.2

Masová média ................................................................................................ 19

2.3.3

Multiku lturní společnost.............................................................................. 20

2.3.4

Globalizace .................................................................................................... 20

3

Problemat ika socializace ................................................................................ 22 3.1 3.1.1

Socializace jako proces .................................................................................. 22 Sociáln í ro le ................................................................................................... 23

3.2

Etapy socializačního procesu ........................................................................ 24

3.3

Dělen í socializace............................................................................................ 25

3.4

Sociáln í kontrola ............................................................................................. 25

3.5

Problémy socializace ...................................................................................... 27

4

Sociáln í skupiny a útvary, sociální interakce ............................................. 29 4.1

Sociáln í skupina .............................................................................................. 29

4.1.1

Rozdělení skupin ...........................................................................................29

4.2

Sociáln í útvary..................................................................................................31

4.3

Sociáln í interakce .............................................................................................31

4.3.1 4.4

Sociáln í jednání..............................................................................................32 Další po jmy .......................................................................................................32

4.4.1

Sociáln í postoj................................................................................................32

4.4.2

Sociáln í stereotyp ..........................................................................................33

5

Sociáln í stratifikace a mobilita ......................................................................35 5.1

Sociáln í pozice .................................................................................................35

5.2

Sociáln í stratifikace .........................................................................................36

5.2.1 5.3

Systémy sociální stratifikace .......................................................................37 Sociáln í mobilita ..............................................................................................38

5.3.1

Vertikální mob ilita ........................................................................................38

5.3.2

Horizontální mobilita ....................................................................................38

5.4

Předsudky a diskriminace ve společnosti ....................................................39

5.4.1

Základní pojmy ..............................................................................................39

5.4.2

Předsudky ve společnosti .............................................................................39

5.4.3

Psychologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky...........39

5.4.4

Sociologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky .............40

5.5 6

Sociáln í exklu ze ...............................................................................................40 Sociáln í deviace ...............................................................................................42

6.1 6.1.1 6.2

Model normálního ro zložen í..........................................................................42 Toleranční limit..............................................................................................42 Sociáln í deviace ...............................................................................................42

6.2.1

Společenské normy .......................................................................................43

6.2.2

Příčiny sociálních deviací ............................................................................43

6.2.3

Rozdělení sociálních deviací .......................................................................44

6.3 6.3.1 7

Sociáln í patologie ............................................................................................45 Problemat ika bezdo movectví v ČR ............................................................45 Sociologie zdrav í a nemoci ............................................................................49

7.1

Úvod do problematiky ....................................................................................49

7.2

Zdraví a nemoc .................................................................................................50

7.2.1 7.3

Sociáln í vlivy na zdraví a nemoc ................................................................50 Zdraví poškozující chování v období adolescence.....................................51

7.3.1

Kouření............................................................................................................51

7.3.2

Konzu mace drog a alkoholu ........................................................................51

7.4

Stabilita a změny chování poškozujícího zdraví v období dospělosti ....52

7.5

Nemoc v sociologickém kontextu .................................................................54

7.5.1

Fáze nemoci ze sociologického hlediska ...................................................54

7.5.2

Sociáln í důsledky nemoci ............................................................................55

7.5.3

Chronické nemoci ......................................................................................... 56

7.5.4

Duševní nemoci............................................................................................. 56

7.6

Sociologie pacienta ......................................................................................... 57

7.7

Potřeby nemocného a jejich pokrývání ....................................................... 57

Použité symboly a jejich význam Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace.

Klíčová slova

Čas potřebný k prostudování kapitoly

Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod. Pojmy k zapamatování

Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly. Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Otázky k zamyšlení

Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné. Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory. Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy.

Úvod Vážení studenti, předložený studijní text Vás seznámí se základy sociologie v kontextu zdravotní péče. Po pros tudov á ní te xtu bude te znát:  hlavní směry a teorie sociologického myšlení,  základní sociologické pojmy,  problematiku sociálních deviací a sociálně patologického chování,  problematiku struktury společnosti,  problematiku sociologie zdravotnictví. ZÍSKÁTE:  nový pohled na společnost,  vědomosti o propojení sociologie s ostatními vědami,  přehled o pojmech,

vývoji

sociologie

a

nejdůležitějších

sociologických

 znalosti o současném společenském myšlení. Budete schopni:  se orientovat v současných sociologických problémech v kontextu poskytování zdravotní péče,  vnímat klienty, zdravotníky, rodinu a další účastníky zdravotní péče jako sociální osobnosti začleněné do systému sociálních vztahů a rolí.

Čas potře bný k pros tudov á ní učiva pře dmě t u :

3

7 hodin.

1

SOCIOLOGIE JAKO VĚDECKÁ DISCIPLÍNA

V této kapitole se dozvíte: 

vysvětlení pojmu sociologie, předmět sociologie a její funkce,



o vztahu sociologie k jiným vědám,



o historickém vývoji sociologie,



o nejdůležitějších osobnostech české i světové sociologie,



jaké jsou nejdůležitější teorie, které sociologii formovaly.

Klíčová slova této kapitoly: sociologie, paradigma, fenomenologie, filozofie, společnost, protosociologie, deontologie, utilitarismus, sociologická teorie.

věda,

Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 100 minut.

1.1 Předmět sociologie a její společenské funkce Sociologie se zabývá studiem sociálního života, skupin a společností. Jejím předmětem je chování člověka jako společenského tvora. V doslovném překladu slovo „sociologie“ znamená „vědu o společnosti“ (je to spojené latinské slovo „societas“ – společnost – a řecké slovo „logos“ – slovo, věda). Sociologie je vědou o moderní společnosti, o jejím vzniku, vývojových proměnách a jejich dynamice, o její struktuře a povaze. Vznik sociologie jako vědy je tedy úzce spjat s přechodem od tradiční společnosti k moderní. Záběr sociologie je neobyčejně široký, od globálních problémů celého lidstva až po zkoumání jedince jako konkrétního aktéra. Převažuje však studium útvarů, které tvoří celky (sociální systémy), založené na vztazích mezi částmi i mezi systémy navzájem. Sociologie se zabývá společenskými vztahy, jež vznikají v nejrůznějších oblastech či sférách lidského života. Sociologické aspekty můžeme najít ve světě práce, dále v oblasti volného času, kultury, jazyka, práva, v ekonomii atd. Sociology zajímá například, zda lze lidi motivovat k práci i jinak než penězi, zda spokojenost členů pracovní skupiny s mezilidskými vztahy ovlivňuje jejich výkon atd. V sociologii musíme odlišit obecnější teorie, které mají platnost pro všechny oblasti (obecná sociologie) a specializované úseky, které se zabývají zkoumáním jednotlivých oblastí společenského života. Obecná sociologie se rozvíjela tradičně již od počátku, kdy se oddělila od ostatních věd. Obsahuje dvě teorie obecného dosahu, a to teorii společenských struktur a teorii společenského rozvoje. Specializovanou sociologii, jejíž teorie nazýváme jako teorie středního dosahu, je možno rozdělit přibližně takto:

4

a) Úseky zkoumající společenské instituce – sociologie rodiny, výchovy, politiky, práva, vědy, ideologie a náboženství, umění, práce, péče o zdraví. b) Úseky zkoumající různé typy lidských pospolitostí – výzkum malých skupin, zkoumání teritoriálních pospolitostí, jako je například město a vesnice, zkoumání společenských tříd a vrstev, profesionálních kategorií – např. zdravotnických pracovníků. c) Úseky zkoumání společenských procesů – jevy a procesy společenské organizace i dezorganizace (jako např. zločinnost, alkoholismus, prostituce aj.), jevy a procesy masové komunikace (tisk, rozhlas, televize, film), procesy migrace a společenského pohybu, mobilitu osob v sociální stratifikaci (Szczepaňski, 1966, s. 10–11). V sociologii medicíny a zdravotnictví se zabýváme všemi specializovanými úseky. V současné době je systém péče o zdraví mnohorozměrnou společenskou institucí, v různých lidských pospolitostech je vnímáno zdraví i nemoc odlišně, do sociologie medicíny a zdravotnictví rozhodně zasahuje sociologie rodiny, výchovy i náboženství. Také společenské procesy a sociální struktura je předmětem zájmu sociologie medicíny a zdravotnictví.

1.2 Funkce sociologie Sociologie má dvě základní poznávací funkce, jež ji potom vnitřně strukturují: 1. Funkce empirická – chce společenské jevy a procesy popsat pomocí vlastního metodologického vybavení. 2. Funkce teoretická – chce vysvětlit výskyt a průběh určitých jevů. Dalším důležitým, ne zcela závazným úkolem sociologie je rozvíjení sociologické imaginace (autor C. W. Mills) – nabízí spojení mezi individuální perspektivou (osobní zkušeností) a širší společností, snahu o překročení úzkého kruhu zkušeností pocházejících z vlastní rodiny, pracoviště či okruhu přátel. To pomáhá jedinci k lepšímu náhledu na vlastní život a vhledu do řešení životních situací a problémů. Sociologie usiluje o propojení funkce poznávací s funkcí praktickou. V praxi bývá sociologie aplikována k diagnóze i operativnímu řešení problémů – v manželství se uplatňuje funkce terapeutická, v rámci přípravy strategie rozvoje lidských zdrojů podniku jde o funkci poradenskou, konzultační. Společenské vědy plní také funkce kritické. Stačí upozornit na předsudky, odhalit je a sociální realitu demystifikovat.

1.3 Vztah sociologie k jiným vědám Sociologie je věda o společnosti. Jak jsme již uvedli, sociologie není jediná věda, jež se zajímá o společnost. Abychom pochopili podstatu sociologické perspektivy, je nutné si uvědomit, s kterými vědními disciplínami je sociologie úzce spjata. Jsou to:  Filozofie – sociologie se vyvinula z filozofie, zejména z tzv. sociální filozofie, která byla tradiční formou teoretického myšlení společnosti, a to i v dobách, kdy ještě neexistovaly specializované společenské vědy. Pod 5

pojmem sociální filozofie rozumíme souhrn filozofických názorů, které se týkají člověka a jeho postavení ve společenském prostředí. Základy tomuto typu myšlení položil Platón a Aristoteles a pokračuje ve filozofii do současnosti. Na rozdíl od sociologie jde sociální filozofii o propagování určitého ideálu a formulaci postulátů, týkajících se společenské organizace. Tedy zabývá se tím, co má být, nikoliv tím, co je. Sociologie zase naopak zkoumá to, co je, a ptá se, proč to tak je.  Historie – všechny sociální instituce se vyvinuly historicky a pro jejich lepší porozumění je nezbytná kooperace s historickými poznatky, zejména při snaze vystihnout podstatu globálních vývojových tendencí (například přechod od tradiční k moderní společnosti).  Psychologie – zejména pak sociální psychologie. Sociologie se nesnaží vysvětlovat sociální jevy psychickými pohnutkami, ale bez psychologického poznání je neúplná a v některých oblastech zkoumání se obě tyto vědy překrývají (například při studiu sociálních interakcí v malých skupinách).  Ekonomie – hospodářský život je podstatnou složkou sociálního života, i když ne všechny jevy je možno vysvětlovat ekonomicky. Ekonomické chování však může být modelem sociálního chování a mnozí významní sociologové se ekonomií přímo zabývali (Karel Marx, Max Weber, Vilfredo Pareto, Talcott Parsons), a naopak někteří významní ekonomové jsou současně pokládáni za sociology (Schumpeter, Veblen).  Antropologie – zejména antropologie sociální a kulturní, jež se zabývají studiem kultur preliterárních (neznalých písma) i současných a zkoumají jejich vzájemné podobnosti a rozdíly v prostoru a čase; jejich vývoj, struktury a fungování.  Politologie – jež se zabývá strukturálními problémy demokracie, konkurence politického systému, politických stran a hnutí, vztahu státu a ekonomie, politickými postoji i veřejným míněním. Zejména v posledních dvou bodech se politologie se sociologií prolíná, ale i v jiných oblastech navzájem využívají svých poznatků.  Ekologie – zejména pak ekologie kulturní, jež popisuje a vysvětluje mechanismy adaptace jednotlivých společností na prostředí a odkrývá strukturální, funkcionální a vývojové zákonitosti energetických a technologických způsobů využívání přírodních zdrojů. Zdůrazňuje, že sociokulturní systémy zpětně působí na prostředí.

1.4 Historický vývoj světové sociologie Sociologii předcházely úvahy o společnosti nejrůznějších myslitelů z různorodých oblastí. To vytvořilo pro sociologii zdroje s rozmanitými kořeny. Sociologie staví na sociálním filozofickém myšlení (od Platóna, Aristotela, Hobbse, Locka, Rousseaua k Hegelovi), na teologických myslitelích (Akvinský, Vicklef, Hus), na politických teoriích (Montesquieu, Tocqueville), na cílech sociálních reformátorů (Moor, Campanella, Owen, Saint-Simon, Fourier) nebo na rozvoji ekonomie (Smith) či jiných věd, zejména statistiky (Quételet), ale také pedagogiky (Komenský) a

6

psychologie (Freud, Jung aj.). Souhrnně označujeme toto předsociologické období jako protosociologii. Počátky „nové“ sociologie jsou spjaté s utopistickým socialistou SaintSimonem, který přisuzoval obrovskou úlohu vědění a poznání, snil o společnosti svobodných lidí, která vznikne novou organizací evropské společnosti. Nazýval novou vědu, která vznikla na kritice metafyzického filozofování a usilovala o zvědečtění pohledu na společnost, sociální filozofií. Mezníkem pro zrod sociologie v dnešním slova smyslu je vznik moderní společnosti, která ztratila svou samozřejmost a stala se sama pro sebe problémem. V Evropě došlo k tomuto jevu v polovině 19. století s příchodem průmyslové revoluce a následné industrializace a urbanizace (stěhování lidí do měst). Největší otázky přinesla změna společenského statusu člověka. V tradiční šlechtické společnosti byl téměř každý status připsaný, nikoliv získaný. S příchodem kapitalismu se situace změnila a zvýšila se možnost vertikální mobility. Lidé se začali ptát, proč je to ve společnosti tak, jak to je. Tak vlastně vznikla společenská objednávka na vznik sociologie. V této části se budeme zabývat jen nejvýznamnějšími představiteli tzv. „velkých teorií“ od vzniku sociologie až do první poloviny dvacátého století. Jsou jimi: Auguste Comte, Émile Durkheim, Max Weber a Karel Marx. 1.4.1 August Comte (1798–1857) August Comte je považován za zakladatele sociologie. Použil poprvé název sociologie, byť původně nazýval novou vědu sociální fyzikou. Je pokládán za zakladatele pozitivizmu, jeho snahou bylo používat při zkoumání společnosti stejné vědecké metody jako v přírodních vědách. Pojmenoval také základní části sociologie – sociální statika a sociální dynamika. Sociální statika se zabývá těmi aspekty sociálního života, které se týkají řádu a stability, zajímá se o existující sociální struktury. Sociální dynamika se zaměřuje na sociální změnu a vývoj. Zde dával přednost evoluci před revolucí. Comte vycházel z myšlenky, že společnost je součástí přírody, a proto tíhne spontánně k přirozenému pořádku, stále o něj usiluje, přibližuje se k němu, ale protože je příliš složitá, nikdy jej nedosáhne. Za základní článek společnosti považoval rodinu. Comte rozdělil dějiny lidstva na tři intelektuální stadia, kterými prochází nejen svět, ale také jednotlivé skupiny, společnosti, vědy, i dokonce individuální mysl: 1. stadium teologické (imaginární) – v němž převládá víra v nadpřirozené síly (do roku 1300); 2. stadium metafyzické (abstraktní) – je typické vírou v abstraktní síly, jako je příroda (1300–1800); 3. stadium pozitivní (vědecké) – které je charakteristické vírou ve vědu. Mysl upouští od marného hledání abstraktních pojmů, lidé již neusilují o 7

poznání absolutní příčiny (Boha, přírody), ale zaměřují se na pozorování sociálního a fyzikálního světa a odkrývání zákonů, které je řídí. 1.4.2 Karl Marx (1818–1883) Karl Marx je považován za průkopníka sociologie, i když on sám se za něj nepovažoval. Marx orientuje sociologii na studium tzv. společenskoekonomických formací, zabýval se periodizací dějin na základě převládajícího způsobu výroby. Předpokládal, že lidé jsou v principu produktivní bytosti a aby přežili, musí pracovat v přírodě a s přírodou spolu s ostatními lidmi. Způsob materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces. Marx kritizuje kapitalismus, který vytváří bariéry mezi jedincem a výrobním procesem, mezi jedincem a produkty tohoto procesu a mezi ním a druhými lidmi. Tím dochází ke zhroucení přirozeného propojení mezi lidmi a tím, co produkují. Na těchto myšlenkách postavil svou teorii konfliktu. Ten vznikne podle něj tak, že dělníci, jejichž pracovní nadhodnotu si kapitalisté přisvojují (kapitalisté platí dělníkům méně, než odpovídá hodnotě vynaložené práce, a navíc ovládají výrobní proces, výstupy práce i pracovní čas dělníků), vstoupí do třídního konfliktu a rozpory a konflikty v kapitalismu dialekticky povedou k pádu kapitalismu, diktatuře proletariátu a beztřídní společnosti. 1.4.3 Émile Durkheim (1858–1917) Émile Durkheim navazuje ve svých dílech na Descarta, Rousseaua, SaintSimona a Comta. V dějinách sociologie mu patří řada prvenství: napsal první metodologickou knihu (Pravidla sociologické metody), založil sociologický časopis, soustředil kolem sebe skupinu sociologů a začal s týmovou sociologickou prací a jako první označil sociologii jako vědu o skupinách, čímž zavedl pojem „sociální skupina“. Podařilo se mu ustavit sociologii jako akademickou disciplínu a stal se prvním oficiálním sociologem vůbec. Ústředním pojmem je pro něj solidarita, která drží společnost spolu se společnými představami, pohromadě. Solidaritu rozlišuje mechanickou, vyskytující se ve starších typech společností (víra, mravy, názorová homogenita, nepsaná pravidla) a organickou, typickou pro moderní společnosti (zákony, psaná pravidla). Společnost po jednotlivci žádá ochotu podřídit se a tato ochota je nezbytnou složkou morálky. Morálka má v Durkheimově pojetí posvátný charakter. Morálka je soustava pravidel chování, která mají zvláštní autoritu, jež pramení ze společnosti. Durkheim souhlasí s Kantem, že povinnost je jednou ze základních charakteristik mravní normy, ale pouhá disciplína nestačí. Je nutné mít i pocit příslušnosti ke skupině, abychom dobro sami chtěli vykonat. Vzbudit v člověku přesvědčení, že je nutné společnosti prospět konáním dobra, považuje Durkheim za základní rys socializace člověka.

8

1.4.4 Max Weber (1864–1920) Sociologie podle Maxe Webera se zabývá sociálním jednáním. Jednání je sociální, bere-li v úvahu jednání ostatních a přizpůsobuje-li se mu. Na své sociální jednání očekáváme odezvu, a toto očekávání nazývá Weber šancí. Jednáme-li, nejenže máme šanci, ale také nutně vytváříme sociální vztah. Weber se snaží ukázat, že když své jednání navzájem chápeme, je to umožněno existujícími vzorci chování dané společnosti, které vytvářejí její kulturní vzorce. Weber poznamenal vznik moderních sociologických teorií a inspiruje sociology dodnes. Jeho práce se netýkají jen sociologie, ale rovněž národohospodářství a práva. V neobyčejně širokém rozsahu aplikoval svou historickou metodu. Je zakladatelem politické sociologie a v podstatě i politické vědy neboli politologie.

1.5 Historický vývoj české sociologie Česká sociologie se rozvíjela na základě znalostí „velkých teorií“ evropské a později i americké sociologie. Řada našich sociologů studovala na zahraničních univerzitách, především v Paříži a Berlíně, mnozí byli Durkheimovými žáky. 1.5.1 Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) Tomáš G. Masaryk se ve Vídni seznámil s díly Saint-Simona, ale především Comta, jež na něj hluboce zapůsobila a přivedla jej k sociologii. Po vzniku české Karlovy univerzity v Praze ustanovil sociologii jako nový obor a vychoval dvě generace studentů. Je považován za zakladatele české sociologie. Není tvůrcem žádného sociologického systému, byl pragmatik a analytik a výrazný individualista. Pozorování sebe sama považoval za nejlepší způsob zkoumání vůbec. Podle něj jsou základy společnosti sociální, národnostní a náboženské. Krize ve společnosti pramení ze lži, východisko je v pravdě, která je jen jedna, vědecká a otevřená. Byl demokratem, usiloval o smíření a toleranci. Mezi hlavní témata, kterými se zabýval, patří „česká otázka“ (smysl našich národních dějin), náboženská otázka, sebevražda, sociologická analýza umění, především literatury. 1.5.2 Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960) Inocenc A. Bláha navazuje na Masarykův kritický realismus. Byl profesorem sociologie na Masarykově univerzitě v Brně a jeho osobní vliv vedl ke vzniku tzv. Brněnské sociologické školy. Byl spoluzakladatelem Masarykovy české sociologické společnosti. Je považován za našeho nejvýznamnějšího sociologa vůbec. Zabýval se celou řadou speciálních sociologií – města, sedláka a dělníka, dětství, inteligence. Sociologie je pro něj nauka o podmínkách sociálního procesu, o jeho povaze a výtvorech.

9

1.5.3 Emanuel Chalupný (1879–1958) Emanuel Chalupný byl nejen sociolog, ale zabýval se i filozofií, právem, národohospodářstvím i jazykovědou. Byl Masarykovým žákem a čelním představitelem brněnské sociologické školy. Bývá počítán k představitelům pozitivistické sociologie a jako první z našich sociologů se pokusil o záměrný sociologický průzkum. Chalupný byl systematik (vydal patnáctisvazkové dílo „Sociologie“), a jako většina systematiků se nevyhnul určitému zjednodušování. Sociologii ztotožňuje s kulturní antropologií a chápe ji jako vědu o civilizaci čili kultuře.

1.6 Sociologie jako multiparadigmatická věda Sociologie není jednotně definována z hlediska svého předmětu a základní metody. Je teoreticky a problémově diferencovaná podle tzv. paradigmat. Nejprve si vysvětlíme, co označujeme pojmem paradigma. Paradigma znamená příklad, vzor. V teorii o vědách je chápáno jako souhrn všech pojetí vědní disciplíny v určitém časovém úseku, jako způsob pochopení podstaty. Paradigma ve vědě určuje, co se pokládá za hlavní téma a jakým způsobem se metodologicky přistupuje ke zkoumání jevů. Paradigma slouží k tomu, aby odlišilo jednu vědeckou komunitu od druhé. Sociologie není jediná věda, která nemá jasné paradigma. Sociologie je tedy věda, kterou charakterizuje teoretický pluralismus. Pluralismem označujeme filozofickou koncepci kladoucí do základu světa více samostatných, svébytných, vzájemně nezávislých podstat. Pluralismus předpokládá mnohost názorů a jejich vzájemné soupeření, přičemž žádný názor není považován za ideální. Můžeme alespoň považovat některá paradigmata v sociologii za zásadní? Ano, i když i zde se pojetí mnohých autorů různí. Avšak pro přehlednost je možno rozdělit sociologický přístup na dvě základní paradigmata, z nichž každé vychází z odlišné filozofické koncepce. Jsou jimi pozitivizmus a fenomenologie. 1.6.1 Pozitivizmus Pozitivizmus je jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 19. a 20. stol. Vychází z pozitivních (daných) poznatků a pozitivních faktů empirických věd; usiluje být filozofií a metodologií vědy. Pozitivizmus odmítá jakékoliv metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů prokazatelnými zkušeností (empirií). Pozitivizmus lze považovat za paradigma kvantitativního výzkumu. V podstatě charakterizuje období tzv. „moderní doby“ v dějinách lidstva. Kvantitativní výzkum se opírá o základy takového vědění, které je získáváno empiricky (prostřednictvím pozorování) a je ověřitelné (kdokoliv v téže pozici pozoruje tutéž věc či situaci). Vědecká fakta v tomto pojetí mají postavení neosobní, jsou empiricky zaručena a rigorózně testována.

10

V rámci tohoto paradigmatu můžeme nalézt řadu teorií, nejznámější je (zejména pro sociologii zdravotnictví) strukturální funkcionalismus a konfliktualistické teorie. Teorie strukturálního funkcionalismu je mohutnou sociologickou teorií, která klade důraz na sociální stabilitu. Za tvůrce strukturálního funkcionalismu je považován Talcott Parsons. Tento slavný sociolog hraje zvláštní roli právě ve zdravotnictví, protože byl první, kdo se ze sociologického pohledu zabýval zdravím a nemocí, a považoval tyto fenomény za důležitý prvek v sociální struktuře. Parsons rozpracoval teoretickou koncepci systémů jako specifické struktury a funkce ve společnosti a zkoumá, jak se realizuje, popř. zachovává stabilní stav systému v procesu interakce dvou nebo více jednajících. V zájmu rovnováhy systému se vždy jedná o to, aby očekávání jednajícího odpovídala stejnou měrou očekávání na interakci zúčastněného. Taková interakce mezi dvěma a více osobami obsahuje podstatné strukturální znaky systému. Pro vysvětlení této teorie můžeme použít také analogii s lidským tělem: tělo se skládá z řady částí plnících speciální funkce, tj. orgánů, z nichž každý přispívá k udržení života celého organismu. Vztah mezi těmito orgány může být harmonický. Pokud tento vztah harmonický není, je život organismu ohrožen. Podobně je tomu podle Parsonse ve společnosti. Společnost má šance na dlouhodobé přežití pouze tehdy, pokud její instituce, jako jsou vzdělávací systém, politický systém, náboženství, rodina aj., pracují a koexistují ve vzájemné harmonii. Přežití společnosti tedy závisí na kooperaci. Kooperace předpokládá všeobecný konsensus mezi jejími členy (pokud jde o základní hodnoty). O teorii konfliktu jsme se již zmínili v souvislosti s Karlem Marxem, který spatřuje konflikt zejména v třídním boji. Teorie konfliktu je vnímána jako opak strukturně funkcionalistické teorie. Sociologové se soustřeďují na různé typy konfliktů, jako jsou například rasové, politické apod. Všichni mají společný rys – vidí společnost v permanentním napětí. Podle nich i na první pohled velmi stabilní systém představuje nejistou rovnováhu mezi těmi, kteří mají (moc, peníze, vzdělání, vliv…) a těmi, kteří nemají. Vidí tedy nerovnováhu mezi vždy přítomnými antagonistickými skupinami. Hledají konflikty na různých úrovních společnosti: mezi mladými a starými, mezi muži a ženami, městem a venkovem, vzdělanými a nevzdělanými, zdravými a nemocnými apod. Sociální nerovnost nebo spravedlnost je ústředním tématem těchto teoretiků. 1.6.2 Fenomenologie Jako kritická reakce na pozitivizmus se v rámci modernismu zrodila filozofická koncepce fenomenologie. Jejími hlavním představiteli jsou Edmund Husserl, Martin Heidegger, ale také náš Jan Patočka. Fenomenologicky orientovaní autoři zdůrazňují symbolický, historický a místně proměnlivý charakter sociální reality. Člověk pro ně představuje jedinečnou bytost, které lze porozumět jedině z úhlu jejího vlastního pohledu na svět. Fenomenologie se zajímá o to, jak svoji situaci definují sami lidé z jejich pohledu, nikoli z pohledu vědce. Upřednostňuje definování situace před skutečným stavem věcí. 11

Tento přístup je základním paradigmatem kvalitativního výzkumu – ve kterém je snaha pochopit, z jakých vnitřních zkušeností a zdrojů lidé ve svých interpretacích světa vycházejí. Poznání je chápáno jako vnitřně nejednotný a nekonzistentní proces vytváření různě subjektivně podmíněných interpretací a konstrukcí světa. Teorie, které bychom mohli zařadit pod toto subjektivistické paradigma, jsou symbolický interakcionismus, etnometodologie, dramaturgická sociologie a fenomenologická sociologie. Symbolický interakcionismus je sociologicko-psychologický přístup, vytvořený na základě filozofického pragmatismu. Pragmatismus je zaměřen na efektivnost a racionálnost řešení problému. Hlavním přínosem symbolických interakcionistů bylo vytvoření teorie, že mysl a osobnost (self) nejsou součástí vnitřní výbavy lidského organismu, ale vyrůstají ze zkušenosti a jsou konstruovány během sociálního procesu (v interakci s druhými). Důležitou roli zde hraje komunikace zprostředkovaná jazykem. Symbolicky zprostředkované interakce se mohou rozvinout do symbolických systémů a systémů rolí, což je základem pro proces socializace. Představte si zdravotní sestru, pro kterou je v její roli ustavena scéna nemocničního prostředí a ustálená představa prakticko-ochranitelského přístupu s předpokladem (pokud to bude potřeba) okamžité akce. Jen těžko si všichni dovedeme představit zdravotní sestru, přijímající pacienta v riflích a sexy tričku, povalující se v kožené klubovce se sklenkou šampaňského v ruce. Nebo jinak, když se člověk rozhodne stát se zdravotní sestrou, v podstatě si vybírá životní scénu i osobní fasádu a smiřuje se s tím, že se podřídí společenské představě, jak mají vypadat zdravotní sestry. Shrnutí kapitoly Sociologie se zabývá studiem sociálního života, skupin a společností. Jejím předmětem je chování člověka jako společenského tvora. Záběr sociologie je neobyčejně široký, od globálních problémů celého lidstva až po zkoumání jedince jako člena sociální skupiny. Sociologie má dvě základní poznávací funkce, a to funkci empirickou a teoretickou. Sociologie má úzký vztah s některými dalšími společenskými disciplínami, jako je např. filozofie, historie, psychologie, ekonomie, antropologie aj. Vzniku sociologie jako vědní disciplíny předcházelo tzv. období protosociologie. Mezníkem pro zrod sociologie v dnešním slova smyslu je vznik moderní společnosti. Za zakladatele sociologie je považován August Comte. Mezi další sociology, kteří ovlivnili rozvoj sociologie jako vědy, patří: Karl Marx, Émile Durkheim a Max Weber. Vývoj české sociologie ovlivnil Tomáš Garrigue Masaryk, Inocenc Arnošt Bláha a Emanuel Chalupný. Sociologie je multiparadigmatická věda, mezi dvě základní paradigmata patří pozitivizmus a fenomenologie.

12

Otázky a úkoly: Jak byste definovali sociologii jako vědu? Jmenujte funkce sociologie. K jakým vědám má sociologie vztah? Kdo je považován za zakladatele sociologie? Co znamená pojem protosociologické období? Jak si představoval Comte hierarchii věd? A co mělo být jejím vrcholem? Co bylo základní buňkou společnosti pro Comteho? Jak byste vysvětlili pozitivismus? Vysvětlete filozofický směr fenomenologie. Jaké je paradigma kvantitativního výzkumu? Další doporučené zdroje k této kapitole: JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3. KELLER, Jan. Úvod od sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Edice Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-39.

13

2

SPOLEČNOST, KULTURA

V této kapitole se dozvíte: 

základní sociologické pojmy – společnost a kultura,



o termínech masová společnost a globalizace,



o základních prvcích lidské kultury,



o pojmech akulturace, enkulturace a kulturní vzorec,



jaký je rozdíl mezi charakteristikou moderní a postmoderní, masové kultury,



o vlivu hromadných sdělovacích prostředků na člověka.

Klíčová slova této kapitoly: společnost, kultura, kulturní vzorec, masová kulturní diverzita, symbolická komunikace, akulturace, masová média.

společnost, ritualismus,

globalizace, akulturace,

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 60 minut.

2.1 Termín „společnost“ Termínem společnost označujeme skupinu lidí, tedy souhrn individuí a sociálních skupin, propojených vzájemnými vazbami, jednajících s ohledem na jednání druhých, kteří žijí na určitém území, v určitém historickém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivnit pouze částečně, podléhají témuž systému politické autority a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství. V historickém kontextu hovoříme o společnosti tradiční, moderní (ovlivněna vědeckotechnickou revolucí a urbanizací) a postmoderní (informační společnost). Příslušníci určité společnosti sdílejí identické základní společenské hodnoty, řídí se totožnými základními normami a chovají se podle ustálených kulturních vzorců. Společnost jako celek se vyznačuje relativní soběstačností, protože plní všechny podstatné společenské funkce. Zajišťuje biologickou reprodukci, plní výrobní, sociální a politické a duchovně kulturní akce. 2.1.1 Pojem „soubor“ Soubor je seskupení lidí, kteří mají určitou společnou vlastnost poznanou vnějším pozorovatelem bez ohledu na to, zda si příslušníci souboru uvědomují, že jsou nositeli této vlastnosti nebo ne. Souborem jsou i náhodná seskupení lidí v určitém čase a na určitém místě – například cestující v jednom vlaku. Takovým dočasným souborům říkáme agregáty.

14

Souborem může být například soubor vysokých lidí, soubor žen nebo mládeže do 18 let, lidí černé pleti, ale také osoby stejného povolání – ty označujeme jako profesionální kategorie. Znamená to, že všechny zdravotní sestry v ČR tvoří soubor, což ale neznamená, že se musejí osobně znát. 2.1.2 Masová společnost V souvislosti s moderní společností hovoříme o tzv. masové společnosti. Tento pojem představuje specifickou charakteristiku rozvinutých industriálních společností, která jejich existenci spojuje s existencí masy, jako zvláštního novodobého sociálního útvaru. Masu můžeme charakterizovat jako množství osob, které spolu nejsou v bezprostřední interakci, ale působí na ně tentýž vnější podnět a chovají se identickým způsobem. Příslušníci masy se identifikují s velkými abstraktními celky, jako je rasa, třída, národ (např. rasismus, komunismus). Masová společnost organizuje veškerou sociální oblast po vzoru masové výroby zboží. Masová produkce tak vládne v organizaci výchovy, v kulturní sféře, v umění, v oblasti zdravotní péče atd. Individuální přístup je považován za neekonomický. Dále se o ní zmíníme v souvislosti s masovou kulturou.

2.2 Kultura Termín kultura je úzce spjat s termínem společnost. Bez společnosti nemůže existovat žádná kultura a žádná společnost zase nemůže existovat bez kultury. Bez kultury bychom vůbec nebyly lidmi, alespoň ne v tom smyslu, v němž toto slovo obvykle chápeme. Člověk je již od počátku člověkem kulturním. Kultura mu poskytuje pohodlnější formu přežití – jedinec může využívat rozsáhlejší soubor činností a jejich produktů, a to včetně představ, které dávají reprodukci života smysl. Kultura je vše, co vzniklo lidskou cílenou činností, vše získané – opak vrozeného. Je modelem chování, souborem naučených způsobů jednání a převzatých postojů, jejichž jednotlivé prvky jsou členům určité pospolitosti společné a jsou jimi předávány. Pojem kultura pochází od latinského „cultura (agri)“ a znamenal obdělávání polí. V tomto významu se i nadále používá v biologii i zemědělství a hovoříme o „kulturách“ baktérií nebo o „kulturách“ určitých rostlin. Ve společenských vědách a filozofii rozumíme kulturou všechno, co nevyrůstá samo od sebe z přírody, ale co vzniká prací člověka na základě cílevědomých úvah a záměrné činnosti. Mezi takto pojatou kulturu tedy řadíme všechny materiální (domy, silnice, výrobky všeho druhu, obrazy, sochy, módu aj.) a nemateriální (soubory idejí, zvyků, představy krásy, lásky, pravdy spravedlnosti, způsoby zdvořilého chování, představy sociálních rolí, systémy hodnot) výtvory člověka neboli artefakty. Život jednotlivce je především nikdy nekončícím přizpůsobováním se vzorcům a standardům tradičně předávaným v jeho společenství. Od okamžiku, kdy se narodil, zvyky jeho komunity formují jeho prožívání a

15

chování. Když začíná mluvit, je již produktem své kultury a až dospěje, bude schopen zapojit se do jejich aktivit a její zvyky budou už i jeho zvyky, její přesvědčení jeho přesvědčením, a co bude pro ni nemožné, bude nemožné i pro něho. To vše s ním bude sdílet každé dítě z téže skupiny a s dítětem narozeným ve skupině kdesi na opačné straně zeměkoule bude sdílet sotva tisícinu. Kultura není předávána geneticky. Z případů opuštěných dětí, které přežily v lesích, víme, že schopnosti člověka podněcuje k rozvoji jedině společný život s lidmi. 2.2.1 Základní prvky lidské kultury Základní existenční problémy, s nimiž se musí vyrovnat jakákoliv lidská společnost, jsou řešeny prostředky lidské kultury. Specifický lidský způsob kulturního jednání vyrůstá z jistých biologických predispozic, do podoby systému kultury se však rozvinul pouze u člověka, takže se stal spolehlivým rozlišovacím znakem všech lidských ras oproti ostatním živočišným druhům. Rozlišujeme tři podstatné prvky lidské kultury: 1.

schopnost symbolické komunikace;

2.

schopnost institucionalizovat jednání;

3.

schopnost vytvářet legitimní struktury organizované moci.

Nejdůležitějším prvkem lidské kultury, který umožňuje právě onen přenos sociokulturních vzorců na další generace, je komunikace. Můžeme rozlišovat tři typy společností podle systému komunikace: 1. Primitivní systém – kapilární komunikace – tento způsob dominuje v tzv. preliterárních společnostech, kde se veškerá komunikace odehrává tváří v tvář. Přirozenými centry komunikace jsou ti jedinci, kteří zastávají klíčové pozice v hospodářském a politickém životě. 2. Tradiční systém – organická komunikace – je spjat s vynálezem psaní, což umožňuje skladovat a předávat informace v čase i prostoru. Schopnost čtení se tak stává strategickou dovedností, selektivně předávanou v systému školní výuky. Centry komunikace se tak stávají mudrci, umělci, později vědci. 3. Moderní systém – masová komunikace – vzniká v důsledku technické revoluce. Je založena na centralizovaných médiích, jejichž ovládnutí se stává výraznou součástí sociální kontroly sociálního prostoru. Komunikátorem v procesu masového sdělování není konkrétní jednotlivec, nýbrž vždy vysoce specializovaná organizace. Schopnost přijímat informace od druhých lidí prostřednictvím symbolů se stala základem celé kultury. Pomocí symbolů lidé organizují své pocity a zkušenosti do smysluplných forem a vnášejí do svého světa určitý řád, což jim umožňuje lépe se orientovat a vyrovnávat s prostředím, ve kterém žijí. Lidská forma komunikace umožňuje právě díky symbolům získávat informace o věcech a událostech prostorově i časově vzdálených, umožňuje transcendovat procesy a čas, a tím násobit objem lidského vědění. 16

2.2.2

Akulturace

Akulturace znamená přebírání prvků cizí kultury jednotlivci, skupinami, popřípadě celými sociálními vrstvami. K tomuto procesu dochází v důsledku kontaktu různých kultur. K přejímaným prvkům patří ideje, pojmy, hodnotové systémy, formy vlády, instituce, techniky, výrobky. Přizpůsobení může být částečné nebo úplné, přičemž záleží na formě kontaktu mezi kulturami. Proces globalizace je vlastně procesem akulturace euroamerické kultury v celosvětovém měřítku. Akulturace je spojená především s difúzí kulturních prvků a komplexů a migrací etnických systémů v prostoru. Na úrovni jednotlivce pak akulturace znamená proces sociálního učení. 2.2.3 Enkulturace Enkulturace je proces, jímž si jedinec osvojuje v průběhu svého života kulturu dané společnosti a učí se jí porozumět. Tím, že si člověk socializací osvojuje kulturní tradice svého národa, jeho jazyk a dovednosti, stává se příslušníkem dané kultury. Část enkulturace probíhá vědomě v příslušných institucích (např. škola) a část nevědomě během každodenních interakcí a komunikací. Zatímco enkulturace je nezbytným předpokladem schopnosti jedince žít (a přežít) v určitém společenství, akulturace může být pouze vnější. Příkladem je africká žena, oblečená v tričku s nápisem Coca-cola, nesoucí na hlavě hliněný džbán s vodou. Pokud chceme porozumět jiné kultuře, musíme se snažit co nejvíce omezit tzv. etnocentrismus – tedy posuzování jiných kultur podle měřítek své vlastní (i když zcela se od svých měřítek, významů a hodnot nikdy nemůžeme oprostit). 2.2.4 Kulturní vzorec Kulturní vzorec představuje konfigurace nebo systémy interních vztahů, které dávají dané kultuře vnitřní soudržnost. Je to základní princip, který kulturám dává systémový charakter a tvoří základní skladebné prvky každé kultury. V praxi představuje kulturní vzorec systém společenských institucí, hodnot, norem, způsobů a forem chování, který je pro danou kulturu charakteristický. Kulturní vzorec si jedinec osvojuje v procesu socializace a enkulturace a zpětně se projevuje v kulturních výtvorech společnosti a stabilizuje se ve zvycích a obyčejích. Obyčej – komplexní vzorec společenského chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích, ve skupině s dlouhodobým, kontinuálním trváním. Je to opakované jednání, pro komunitu důležité. Obřad – opakovaná skupinová integrační norma, kterou je povinen vykonávat každý člen komunity podle pozice, která mu ve skupině náleží. Obřady jsou prováděny ve specifických životních situacích a jejich cílem je zajištění prosperity a zažehnání negativních sil od společenství (pohřební, svatební obřady, slavnosti, způsob stolování, …).

17

Zvyk – skupinové i individuální jednání, které je stereotypně opakováno. Uplatňuje se při řešení standardních životních situací (např. snímání klobouku z hlavy, když muž vejde do místnosti). Kulturní vzorce nemusí být nutně akceptovány všemi příslušníky dané společnosti, a na druhé straně mohou být procesem kulturní difuze přenášeny do oblasti jiných společností a kultur, do oblasti jiných kulturních okruhů. Tradice je soubor hodnot a jevů, které jsou souvisle předávány z generace na generaci, a vytváří tak kontinuální spojnici mezi hodnotami soudobé kulturní tvorby s kulturními projevy minulých generací. Tvoří ji hodnoty a soubory jevů novými generacemi převzaté, obměňované a transformované do systému kulturních hodnot přítomnosti.

2.3 Moderní a postmoderní kultura S nástupem modernizace dochází k transformaci kulturní sféry. Doposud relativně stabilní společenské struktury, normy a hodnoty se stávají proměnlivými. Dříve osobní kontakty a přehledné vztahy mezi lidmi v určité společnosti se mění ke vztahům neosobním a nepřehledným. Všeobecně platné tradiční normy a hodnoty se rozmělňují, narůstá individualistický přístup k životu a roste podíl konkurenčních, zájmových sfér. Člověk získává více osobní svobody, než tomu bylo v minulosti – to znamená také větší náročnost života v procesu rozhodování, jednání je na zodpovědnosti každého člověka. Moderní člověk získává větší svobodu, ale ztrácí ochrannou záštitu, kterou mu poskytoval život v tradičním společenství. Společnosti se otevírají novým kulturním vlivům, roste pluralismus názorů a snižuje se intenzita a význam sociální kontroly. Mění se sociální struktura společnosti a celý hodnotový systém. Postmoderní kultura vznikla vlivem společenských změn, globálního dosahu, které vyústily do rozvoje informační společnosti v celoplanetární interkulturní komunikaci, což následně vyvolalo revizi a reformu moderní kultury a její transformaci v kulturu postmoderní. Postmoderní kultura ovlivnila zejména euroamerickou společnost. Příznačný je příklon ke komunikativnímu pluralismu kulturních vlivů. Je zde především působení masmédií a trh kulturních statků. Právě díky masmédiím a trhu přestala být kultura systematicky oddělována od běžné sociální sféry a počaly mizet rozdíly mezi vyšší a populární kulturou, mezi profesionální a populární kritikou, mezi autorem a příjemcem, mezi autorem a dílem. 2.3.1 Masová kultura Termínem masová kultura charakterizujeme kulturní produkci prezentovanou, v podstatě, v neomezeném počtu exemplářů a určenou pro anonymní masu publika.

18

Patří sem artefakty, představy a hodnoty, které jsou publiku předávány prostředky masové komunikace. Masová kultura usiluje o to, aby její produkty byly přijaty co největším množstvím lidí, co nejširším publikem. Vznik masové kultury byl umožněn rozvojem techniky a její prvopočátky tak můžeme klást až do doby vynálezu knihtisku, v polovině 15. století. Někdy je v podobném smyslu užíván termín populární kultura – který pak prezentuje nejrůznější formy zábavy, které sleduje, čte nebo se jich aktivně účastní statisíce až miliony lidí. 2.3.2 Masová média Masová média – hromadné sdělovací prostředky – jako nástroj komunikace slouží k prezentaci určitého obsahu masám. Masová média tedy prezentují formy a obsahy jednotlivých prvků populární kultury, k nimž patří televizní vysílání, noviny, časopisy, reklama, filmy, audio a video a kompaktní disky. Masová média včetně obsahů, které zprostředkovávají, jsou často zkresleně považována za pouhou formu zábavy, a i když to vždy nemusí být tak zřejmé, velmi výrazně ovlivňují formy sociálních chování člověka. Hromadné sdělovací prostředky svým dosahem i vlivem sdělovaných obsahů podstatně formují zkušenosti lidí a podílejí se na utváření podoby veřejného mínění. Specifickými způsoby ovlivňují lidské postoje a pro většinu lidí představují, alespoň do určité míry, přístupovou cestu ke znalostem, na nichž potom závisí další formy jejich konkrétní činnosti. Stále rostoucí vliv televize představuje nejvýznamnější trend na poli masových médií. Vlastnictví TV v západní civilizaci patří k charakteristickým rysům každé domácnosti. Má vliv na člověka. Postupně se vytvářejí nové formy společenského chování a zvyků výrazně ovlivňovaných názory a vzory v médiích prezentovaných. Nejčastěji výzkumy vlivu televize na člověka sledují: Televize a násilí – až 80 % filmů obsahuje násilné činy. Uvádí se, že programy pro děti obsahují ještě vyšší procento násilných epizod, velké procento epizod násilí bylo zjištěno ve filmech kreslených. Psychologové se neshodují v tom, zda násilí v televizi přímo povzbuzuje agresivní sklony u těch, kdo je sledují. Někteří vidí v násilí v televizi pozitivní faktor – dojde k potlačení potřeby uchylovat se k páchání násilí. Na druhé straně je bezpochyby zřejmé, že násilí vzbuzuje u řady jedinců inspirační pocity – podněcuje sklony k násilí, ať již ve formě následování určitého vzoru, nebo ve formě možnosti negativní seberealizace. Nelze pominout, že část obsahů v TV může rozvíjet řadu schopností a sebevzdělávání. Televizní zprávy – televizní zprávy představují pro značnou část populace, především pro ty, co nečtou noviny, hlavní zdroj informací. Výzkum v této oblasti provedla např. Glasgowská skupina pro výzkum sdělovacích prostředků. Předmětem byla systematická a nezaujatá analýza obsahu zpráv a způsobu jejich prezentace. Názory tvůrců TV zpravodajství odrážejí a odpovídají postojům dominantních skupin ve společnosti, a přispívají tak k prosazování jejich zájmů a k upevnění jejich společenských pozic.

19

2.3.3 Multikulturní společnost Kategorie multikulturní společnost se vztahuje na společnost, pro kterou je v ideálním smyslu typická etnická, kulturní rozrůzněnost. Obyvatelstvo tvoří jednotlivé národností skupiny, které žijí ve společném, státem zákonně zastřešeném politickém a ekonomickém systému. Multikulturní společnost je chápána v několika souvislostech:   

Stav – představuje existenci různých sociokulturních skupin se specifickými systémy institucí, tradic, postojů a hodnot. Mezi těmito skupinami nemusí nutně docházet k interakci nebo ke spolupráci. Proces – představuje dynamickou výměnu kulturních statků, vzájemné ovlivňování různorodých kulturních systémů, popřípadě vznik kvalitativně nových kulturních systémů. Společenský cíl – představuje úsilí o vytvoření pluralitní společnosti zahrnující množství odlišných sociokulturních skupin. Soužití je založeno na principech tolerance, dialogu, respektu a konstruktivní spolupráce. Důležitou složkou a nástrojem je z tohoto hlediska interkulturní výchova.

2.3.4 Globalizace Globalizace je celosvětový společenský proces, jenž vede ke stále vyšší vzájemné propojenosti a závislosti všech oblastí světa. V ekonomické oblasti dochází ke globální dělbě práce mezi státy a jednotlivými oblastmi světa, spojené s rozvojem nadnárodních společností. Součástí globalizace je také rostoucí stupeň kulturní výměny mezi jednotlivými kulturními oblastmi světa. Globalizace vede k posilování sociální stratifikace mezi národy, dochází ale také k zániku kulturní diverzity, tj. k zániku kulturní rozmanitosti jednotlivých oblastí světa. Globalizace má za následek také změnu vlastnictví, dochází k postupné dominanci nadnárodních firem a ke zvyšování závislosti malých a středních zaměstnavatelů na těchto nadnárodních firmách. Shrnutí kapitoly Termínem společnost označujeme skupinu lidí propojených vzájemnými vazbami, kteří žijí na určitém území, v určitém historickém, kulturním a sociálním kontextu. Příslušníci určité společnosti sdílejí identické základní společenské hodnoty, řídí se totožnými základními normami a chovají se podle ustálených kulturních vzorců. V souvislosti s moderní společností hovoříme o tzv. masové společnosti, tj. skupině osob, které spolu nejsou v bezprostřední interakci, ale působí na ně tentýž vnější podnět a chovají se identickým způsobem. Významný vliv na chování lidí mají hromadné sdělovací prostředky (televize, internet, …). S termínem společnost je úzce spjat termín kultura. Kultura je vše, co vzniklo lidskou cílenou činností, vše získané – opak vrozeného. Je modelem chování, souborem naučených způsobů jednání a převzatých postojů, jejichž jednotlivé prvky jsou členům určité pospolitosti společné a jsou jimi předávány. Mezi základní prvky 20

lidské kultury patří: schopnost symbolické komunikace, schopnost institucionalizovat jednání a schopnost vytvářet legitimní struktury organizované moci. Důležitými pojmy jsou také akulturace (přijímání prvků cizí kultury) a enkulturace (proces učení se kultuře vlastní). V procesu enkulturace si jedinec osvojuje tzv. kulturní vzorce – systém společenských institucí, hodnot, norem, způsobů a forem chování. Kulturní vzorce se stabilizují v obyčejích, zvycích, obřadech a tradici. Otázky a úkoly: Jak byste definovali pojem společnost? Vysvětlete rozdíl mezi moderní a postmoderní společností. Vysvětlete pojem akulturace a enkulturace. Jaké jsou základní prvky lidské kultury? Co je to kapilární komunikace? Co je to kulturní vzorec? Další doporučené zdroje k této kapitole: JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3. KELLER, Jan. Úvod od sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Edice Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-39.

21

3

PROBLEMATIKA SOCIALIZACE

V této kapitole se dozvíte: 

jakým způsobem dochází k začlenění člověka do společnosti, tzv. proces socializace,



o významu socializace pro pochopení vztahu člověka ke svému zdraví,



o význam pojmu sociální role a pozice,



o problematice sociální role všeobecných sester,



jaký je socializační proces v jednotlivých obdobích života člověka,



o funkci sociální kontroly, socializačních činitelích,



jaké jsou problémové oblasti v procesu socializace.

Klíčová slova této kapitoly: sociální role, sociální pozice, primární socializace, sekundární socializace, terciární socializace, předimenzovaná socializace, nedostatečná socializace, teorie sociálního zrcadla (looking glass), sociální interakce, sociální kontrola. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 60 minut.

3.1 Socializace jako proces Proces socializace je procesem utváření osobnosti a její kultivace v rámci osvojování si kultury společnosti a začleňování jedince do systému společenských vztahů. Socializace je proces postupného začleňování člověka do společnosti, začíná uvědomováním si svého místa ve světě (koncepce Já) a končí plnohodnotným fungováním ve světě dospělých. Je to proces celoživotní. I v dospělosti se musíme učit přizpůsobovat novým situacím (změna zaměstnání, rozvod). Mluvíme o tzv. resocializaci. Charakteristickým rysem socializace je odezva okolí na chování jednotlivce. Ta může být v podobě kladného či záporného zhodnocení, což (zejména při opakování) vyvolává změnu či upevňuje konkrétní chování jednotlivce. V procesu socializace se učíme své budoucí i stávající sociální role, jež jsou nám určeny kulturou, ve které žijeme. Tento proces se nazývá enkulturace, pamatujete? Mohli bychom tedy říci, že socializace je součástí enkulturace. Proces učení se rolím probíhá v kontinuu od přijímání rolí k vytváření rolí (tedy jejich individuální modifikaci každé jednající osoby). Schematicky bychom proces začleňování člověka do společnosti mohli rozdělit na:  Enkulturaci – proces, ve kterém se člověk učí rozumět kultuře, ve které se narodil.

22

 Socializaci – proces, v němž se jedinec učí hrát sociální role a rozumět jim. 

Výchovu – proces záměrného i nezáměrného sociálního učení.

Pro socializaci je nezbytná především sociální interakce, zejména pak mezi osobami již socializovanými a osobami, které prochází socializačním procesem. Socializační procesem lze označit každé začleňování do nové skupiny, je proto procesem nikdy nekončícím, celoživotním, i když nejintenzivnější je jistě v období dětství a mládí. Než se budeme zabývat socializací podrobněji, vymezíme si pojem sociální role. 3.1.1 Sociální role Každá společenská pozice je realizována prostřednictvím sociálních rolí, tzv. standardů chování, očekávaných od jedinců v určité sociální pozici. Sociální role představují svým způsobem odzkoušené a funkční vzorce chování v určité pozici či situaci. Metafora „role“ vychází z pojetí společnosti jako jeviště, na kterém se práva, privilegia a povinnosti spojené s určitou sociální pozicí mění v konkrétní předvídatelné chování. Tzn., že role řídí jedincovo chování skrze očekávání „publika“. Nositel sociální role ji takto vnímá a interpretuje a pak převádí do konkrétního rolového chování. Svým sociálním rolím se jedinec učí právě v procesu socializace. Sociální role není úplně nezměnitelná, jedinec může její pojetí odlišit nebo se vnitřně od role distancovat. Vztah k roli může zahrnovat širokou škálu možností: od téměř absolutního ztotožnění, přes určitý odstup až k případnému úplnému odmítnutí. Role pak můžeme rozdělit na připsané (pohlaví, věk, národnost aj.); získané (zaměstnání, vzdělání aj.) a vnucené (nezaměstnanost, vězení, nechtěné těhotenství aj.). Rolové dispozice jsou předpoklady nebo osobní sklony k převzetí sociální role v nějaké situaci. Rolová ambivalence označuje protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli sociální role. Každý z nás přejímá v životě několik sociálních rolí, např. roli matky, manželky, dcery, studentky, rozvedené ženy, zaměstnané ženy atd. Může tak dojít k tzv. konfliktu rolí, kdy se např. od ženy očekává, že bude dobrou matkou, manželkou, zaměstnankyní, … a očekávání jsou vysoká z více stran. Vaše role je také role zdravotní sestry. „Obecenstvo“ neboli veřejnost, ve styku s Vámi označovaná jako „pacienti“ nebo „klienti“, ale i ostatní zdravotníci (a tím samozřejmě i Vy) mají představu o tom, co je Vaší povinností v rámci sociální role. Kdy jste se ve své roli setkali s rolovou ambivalencí – tj., že od Vás, ať již kolegové, nebo pacienti očekávali protichůdné chování?

23

3.2 Etapy socializačního procesu Socializační životní průběh můžeme rozčlenit na tři základní etapy: 1. Raná dětská (primární) socializace je charakterizována sociální interakcí převážně v rámci primárních sociálních skupin, zejména rodiny. Zahrnuje období předškolního věku. Dítěti jsou zprostředkovány především základní kulturní návyky, které bývají internalizovány, zvnitřněny zvláště hluboce a jen zřídka se stávají předmětem pochybností. Intenzita tohoto procesu je podpořena především emocionálním vztahem k rodičům. Symbolický interakcionismus zdůraznil, že vědomí sebe sama (Já) se utváří prostřednictvím názoru druhých lidí. Pojem zrcadlové já (looking glass) znamená, že na počátku jsme vlastně spíš tím, co v nás vidí ti druzí. 2. Socializace (sekundární) ve školním věku, v pubertě a adolescenci je typická tím, že se otvírají možnosti široké sociální interakce, překračující hranice rodiny. K socializačním „stálicím“, kterými jsou rodiče (a v moderní společnosti i televize), se přidávají vrstevnické skupiny se svými subkulturami a nejrůznější instituce zaměřené na děti a mládež (kina, kluby, sportovní oddíly, dětské organizace aj.). 3. Socializace (terciární) dospělých, případně jejich resocializace, probíhá při změně nebo reorganizaci v zaměstnání, s příchodem rodičovské i prarodičovské role, v zájmových i politických organizacích, ale také při změně statusu, zvyšování osobního podílu na moci a případně také při změně socioekonomického řádu společnosti. Poslední případ jsme měli možnost osobně sledovat při změně totalitního režimu v režim demokratický v roce 1989. Díky socializaci je člověk nadán vědomím své existence. Vědomí existence však také znamená vědomí konce existence. Aniž si to připouštíme, je smyslem socializace nejen příprava na život, ale také na konečnost lidského života. Je nutné si uvědomit, že socializace není jen pouhým „kulturním programováním“, během něhož dítě (a později i dospělý) pasivně vstřebává vlivy, s nimiž přichází do styku. Každý novorozenec má určité potřeby a nároky, jež ovlivňují chování těch, kdo se o něho starají. I dítě je tedy od samého začátku aktivním členem tohoto procesu. Skutečnost, že od narození do smrti vstupujeme do interakcí s druhými má určitě vliv na naše osobnosti, na hodnoty, které vyznáváme i na naše jednání. Socializace však také pokládá základy naší vlastní individuality a svobody. V průběhu socializace dochází každý z nás k procesu sebeuvědomění a vytváří si schopnost samostatně myslet a jednat. Tuto skutečnost lze dobře ukázat na příkladu učení se jazyku. Nikdo z nás nevynalezl řeč, které se jako dítě naučil, a všichni jsme vázáni pevně stanovenými jazykovými pravidly. Současně je však porozumění řeči jednou z nezbytných podmínek našeho sebeuvědomění a tvořivosti. Bez řeči bychom si neuvědomovali své „já“ a žili bychom víceméně stále jen ve „zde a nyní“. Zvládnutí jazyka je nezbytné pro symbolické bohatství lidského života, pro pochopení našich specifických osobních vlastností a pro praktické zvládnutí světa kolem nás. Socializace musí člověka vybavit na život ve společnosti, na pracovní kariéru i na každodenní styk s druhými lidmi. Právě osvojení si určitého 24

kulturního kontextu umožňuje pochopit jednání druhých i vědomí, že oni chápou jednání naše bez zbytečného vysvětlování. Jednající subjekt (aktér) zvládá mnoho životních situací, aniž by v nich musel složitě vyjednávat: účastníci takových vztahů mohou vycházet z ustálených a jasných pravidel jednání. Interakce a komunikace probíhají podle určitých vzorců, které jsou v dané kultuře srozumitelné všem. Jejich součástí může být i vymezení rolí pro oba účastníky interakce (učitel – žák; zdravotní sestra – pacient). Před dalším dělením socializačního procesu si význam pojmu přehledně shrneme: Socializace je proces, kterým se jedinec začleňuje do sociální skupiny, přičemž si osvojuje normy ve skupině panující, její hodnoty, učí se sociálním rolím spojeným s určitými pozicemi a dalším dovednostem a schopnostem. Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (internalizuje, interiorizuje) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury. Socializace tak utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Těžiště procesu leží v dětství a mládí a jeho výsledkem je vytvoření sociálního „já“, sociální identity, sociokulturní osobnosti.

3.3

Dělení socializace

Socializaci ještě můžeme rozdělit na socializaci nezáměrnou a záměrnou, genderovou a anticipující.  Socializace záměrná je cílené úsilí vychovatelů (zejména rodičů) ovlivňovat, vyučovat a vychovávat dítě.  Socializace nezáměrná zahrnuje každodenní (často i nechtěný) vliv rodičů nebo dalších sociálních vzorů v neformálních situacích, kdy osoba pozoruje sociální model nebo s ním interaguje.  Socializace genderová je proces, kterým se jedinec učí nahlížet sám na sebe jako na muže nebo ženu a je zaučován do mužských a ženských rolí spojovaných s obrazem nositele určitého biologického pohlaví.  Socializace anticipující (název pochází z latinského anticipare, což znamená předstihnout) znamená přebírání postojů, norem a hodnot nějaké skupiny jedincem, který by chtěl být jejím členem, ale ještě není.

3.4 Sociální kontrola Socializace je univerzálním kulturním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti, a to také prostřednictvím sociální kontroly. Pod tento pojem zahrnujeme všechny mechanizmy, jež mají zajišťovat řád a stabilitu společnosti. Jsou to takové procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí. Toho je dosaženo vnitřní kontrolou, kdy jedinec považuje společenské normy chování současně za měřítko, které je mu

25

přirozeně vlastní, a vnější kontrolou – udělováním pozitivních a negativních sankcí. Problematika sociální kontroly je v sociologii považována za důležitou oblast. Všechny společnosti hledají takový způsob kontroly, aby se společnost nerozpadla. Způsob kontroly závisí na cílech společnosti. U totalitních a absolutistických jde zejména o posílení stávajícího sociálního řádu, u demokratických se hledá rovnováha kontroly, jež by zaručila v rámci sociální stability rozvoj společnosti. Činnost kontrolního systému spočívá na několika základech: a) Na kultuře uznávané v určité společnosti a na kritériích hodnot. b) Na vzorech jednání, činností a na vzorech, jak reagovat na jednání přípustným způsobem (tj. způsobem, který je v dané společnosti považován za přípustný). c) Na vnitřních mechanismech osobnosti člověka, které způsobují, že každý touží po uznání a pocitu bezpečí. Uznání je nutné pro zachování vnitřní rovnováhy osobnosti, jeho dlouhodobé chybění způsobuje dezintegraci. Podobně působí na osobnost stálý pocit ohrožení. Konformním jednáním roste pocit uznání i bezpečí. d) Na základě systému neformálních a formálních institucí, které vytvářejí systém bariér, v jejichž hranicích se může jednotlivec pohybovat. Prvky kontrolního systému neboli sankce jsou v podstatě trojího druhu, a ty se navzájem doplňují i překrývají: 1. Sociální kontrola – pomocí hodnocení zvyků a obyčejů jsou uskutečňovány neformální sankce (tj. společenské hodnocení prestiže člověka pomocí veřejného mínění). 2. Mravní a etická kontrola – při přestoupení závazných předpisů a zákazů (nejčastěji náboženských, dále systémů tabu, ale i např. profesionálních etických kodexů) jsou uskutečňovány sankce, jež jsou limitovány tím, jak jsou jednotlivé normy stanovovány, sjednocovány a zaznamenávány. 3. Právní kontrola – používá zákonné normy, jež stanovují předem formální sankce. Tyto sankce jsou potom prováděny organizovaně. Co se na Vašem pracovišti stane, když Vaše kolegyně – zdravotní sestra – poruší Etický kodex zdravotních sester? Sociální sankce používají různé prostředky:  Fyzické násilí – je nejstarší sankcí. Patří sem bití, vyhladovění, ponechávání v zimě, nevhodných podmínkách způsobujících nemoci, usekávání údů aj.  Materiální nedostatek, ekonomický nátlak – méně placené místo, nedůstojné přežívání aj.  Mechanismy přesvědčování, výsměchu, opovržení, pomluv, potupy a izolace.

26

Sociální kontrola je prováděna v rodinách, skupinách vrstevníků, dále sousedským okolím, zaměstnavatelem i spoluzaměstnanci, instancemi (institucemi) náboženství, politiky či práva, sociokulturním systémem. Že Vás při četní tohoto odstavce napadlo, že vlastně život ve společnosti je jen samá povinnost a plnění představ druhých, přičemž jste na každém kroku hlídání imaginárními i skutečnými představiteli sociální kontroly? Všední dny pro mnohé dospělé osoby znamenají jen naplňování rolových představ společnosti a předepsaných povinností. Kolik z Vás si večer povzdechne: Vlastně jsem za celý den neudělal/a nic, co bych chtěl/a sám/sama? Ale vzpomeňte si, jak je důležité žít v souladu se společností, to nám zajišťuje uznání a pocit bezpečí. Abychom systém sociální kontroly zvládli, musíme se naučit přijímat a zvnitřňovat své role, abychom sami a ochotně kontrolovali své chování.

3.5 Problémy socializace Velmi problematickým důsledkem socializace se jeví přenos nejen kulturních hodnot, ale i sociálních nerovností. Člověk se rodí do určité sociální situace, jeho výbava (např. barva kůže, majetkové poměry či sociální vyzrálost rodičů) může předznamenat celý proces socializace i šance na konečný „úspěch“. Jiná problematičnost socializace tkví v tom, že se lze velmi úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami. Také poruchy v procesu socializace mohou vést k určité patologii rolí – pokud v průběhu socializace působí příliš slabý normativní tlak, dochází k nejistotě ohledně toho, co lze očekávat od druhých, a která očekávání druhých je naopak nutno respektovat. Pokud je tlak příliš silný, nerozvíjí se schopnost vzepřít se pochybným očekáváním druhých. Výsledkem přiměřené socializace je osobnost schopná rozlišovat mezi legitimním a nelegitimním očekáváním. V této souvislosti rozeznáváme dva pojmy: Předimenzovaná socializace utváří konformní osobnost s utlumenou spontaneitou pasivně vstupující do předpisových rolí, neschopnou přebírat odpovědnost za své vlastní jednání. Nedostatečná míra socializace naopak snižuje ochotu nebo schopnost člověka přejímat předepsané role a realizovat v nich očekávání ostatních členů skupiny. Shrnutí kapitoly Socializace je proces postupného začleňování člověka do společnosti, začíná uvědomováním si svého místa ve světě (koncepce Já) a končí plnohodnotným fungováním ve světě dospělých. Je to proces celoživotní. V procesu socializace se učíme své budoucí i stávající sociální role, jež jsou nám určeny kulturou, ve které žijeme. Sociální role je očekávané chování od jedince v určité sociální pozici. Cílem socializace je zformovat bytost, která

27

se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů. Pro socializaci je nezbytná především sociální interakce. Socializační životní průběh členíme na tři základní etapy: raná dětská (primární) socializace, sekundární – ve školním věku, v pubertě a adolescenci a terciární socializace dospělých. Mezi hlavní socializační činitele patří rodina, škola, vrstevníci a hromadné sdělovací prostředky. Socializace je jedním z prostředků zajištění sociální kontroly. Sociální kontrola zahrnuje procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí. Problémem socializace je přenos sociálních nerovností a možnost se velmi úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami. Otázky a úkoly: Co je to sociální role? Jakou sociální roli zastáváte? Co je to primární socializace? Vysvětlete pojem anticipující socializace. Jaké znáte nejdůležitější socializační činitele? Jaké jsou prostředky sociální kontroly? Jmenujte problémové oblasti socializace. Další doporučené zdroje k této kapitole: KAPR, Jaroslav a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. 2. upravené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 1994. Edice Sociologické pojmosloví, 1. sv. 116 s. ISBN 80-85850-03-6.

28

4 SOCIÁLNÍ SKUPINY A ÚTVARY, SOCIÁLNÍ INTERAKCE V této kapitole se dozvíte: 

různé typy a fungování skupin,



jaký je význam sociálních skupin ve zdravotní péči,



o pojmech sociální interakce a sociální jednání,



jaký je význam pojmů sociální postoj a sociální stereotyp.

Klíčová slova této kapitoly: sociální skupina, veřejnost, okruh, vrstevnická skupina, referenční skupina, sociální interakce, dav, agregáty, shluky, sociální postoj, sociální stereotyp. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 45 minut.

4.1 Sociální skupina Pojem „sociální skupina“ je základním pojmem sociologie, sociální skupiny jsou významným skladebným prvkem celé sociální struktury. Společenské (sociální) skupiny jsou seskupení lidí, jež jsou spjata společenstvím zájmů a cílů a společným úsilím o jejich uskutečnění. Cíl ovšem nemusí být primárně výkonový, v mnoha typech sociálních skupin jde o sdílení emocí a kontaktů s blízkými osobami. Skupina je určité množství jedinců – od dvou (dyáda) až k velkým celkům – jejichž vztahy jsou pravidelné a trvalejšího rázu. Tím se sociální skupina liší od nahodilého shromáždění a souborů. Skupina musí splňovat následující kritéria:  princip odlišnosti, tj. musí mít něco, co ji odlišuje od jiných pospolitostí,  pocit sounáležitosti,  určitá vnitřní organizace,  musí probíhat určitá komunikace a interakce. Skupiny si vytvářejí své způsoby regulace v podobě společných hodnot a užívaných norem. K tomu mohou budovat i konkrétní systémy prostředků posilujících žádoucí způsoby chování (odměny), anebo potlačující chování nevhodné (sankce). 4.1.1 Rozdělení skupin Skupiny rozdělujeme: 1. Podle velikosti  velké – nad 25 osob,

29

 malé – do 25 osob (říkáme jim skupiny face to face neboli tváří v tvář – to znamená, že lidé se navzájem znají podle tváří i osobnosti). Malé skupiny vykazují větší podíl neformálních vazeb, členové se navzájem znají, mají bližší vztahy, přibližně stejné zájmy a potřeby. Skupina vyvíjí společně nějakou společnou činnost nebo soubor činností. Vzniká zde určitá diferenciace pozic a rolí – jde o dělbu práce, rozdělení autority a vlivu. Cíl skupinového jednání nemusí být primárně výkonový – v mnoha skupinách jde o sdílení emoce, o přátelské kontakty s možností popovídat si. 2. Podle vztahů  neformální – charakterizuje ji osobní náklonnost, společné zájmy, vysoká vzájemná ovlivnitelnost, podobnost postojů, norem, hodnot jednotlivých členů. Neformální skupiny mají značný vliv na socializaci člověka. Můžeme ji také nazývat skupina primární a patří sem zejména rodina, skupina přátel, osoby ze sousedství;

 formální – mají vyhraněnou strukturu a v ní určeny konkrétní role, normy a cíle; členové jsou vůči sobě v relativně neosobních a málo emočně určených vztazích. Formální skupinou je například personál velké nemocnice nebo politická strana. Můžeme je také nazývat skupiny sekundární. Některé skupiny se mohou překrývat, např. sportovní klub, školní třída, oddělení nemocnice jsou skupiny s formální organizací, ale mezi členy, jichž není mnoho, existují neformální vztahy. 3. Podle stupně trvalosti skupiny  dočasné (vojenská služba, třída ve škole),  trvalé (rodina, národ). 4. Podle charakteru členství  automatické členství (národ),  dobrovolné členství (společenské organizace),  členství smíšené (rodina – u rodičů dobrovolné, u dětí automatické). Zmíníme se ještě o dvou zvláštních a důležitých skupinách, které mají velký vliv na socializaci. Jsou jimi skupina referenční a skupina vrstevnická: Referenční skupiny jsou to takové skupiny, s nimiž se jedinec plně ztotožňuje. Mohou být jak vnitřní, tak vnější. Dalo by se říci, že referenční skupina je skupina vztažná, tedy skupina, ke které vzhlížíme a se kterou se porovnáváme tehdy, když hodnotíme sami sebe a své životní postavení. Skupina vrstevnická je skupina dětí nebo mládeže přibližně stejného věku, jejíž význam spočívá především v tom, že v ní pokračuje proces socializace, započatý v rodině. Vrstevnická skupina pomáhá emancipaci mladého člověka, který se tak může postupně zbavovat závislosti na rodinných vztazích. Ve skupině vrstevníků tráví mladí lidé svůj volný čas, předávají si vzájemně hodnoty a sdílí spolu životní styl. Vrstevnická skupina je důležitá i při hledání sexuálních partnerů. S rostoucím věkem klesá význam věkového rozdílu mezi lidmi a jedinec může být spojen silněji s lidmi značně odlišného stáří.

30

4.2 Sociální útvary Uvnitř společnosti vznikají četné další sociální útvary, které vždycky nemusejí mít podobu uspořádaného, strukturovaného útvaru. Může jít o tzv. agregáty, sdružení na jednoduchém (prostorovém) principu (např. obyvatele města nebo studenty gymnázia). Podobně vznikají dočasné shluky – seskupení lidí např. v místě autonehody, návštěvníci, seskupení lidí v čekárně. I tam se může vyvinout interakce nebo komunikace. Zvláštní druh agregátu je dav. Francouzský sociolog charakterizoval chování davu ztrátou individuality, převahou instinktivních způsobů reagování, ztrátou rozumové i morální kontroly. Člověk je v davu do jisté míry chráněn anonymitou a může se chovat naprosto odlišně od běžných situací. Často se zdůrazňuje iracionalita, emocionální chování a tendence k nápodobě. Mezi davy aktivní řadíme:    

formy útočné (lynčování), únikové (související se vznikem paniky), získávací (drancování obchodů), expresivní (demonstrativní).

K pasivním davům řadíme:  posluchačstvo,  publikum. Dále dělíme davy ohlašované a organizované (publikum, manifestace, …) a davy náhodné – shluky kolem nějaké mimořádné události (čumilové), účastníci postižené nějakou katastrofickou situací (povodeň, požár), fronty, návaly (dav obtěžující).

4.3 Sociální interakce Sociální interakce znamená vzájemné působení lidí tak, že chování jednoho se stává podnětem k chování druhého a naopak. Nedílnou součástí interakce je komunikace, předávání informací verbálně nebo neverbálně (pomocí symbolů), přímo nebo zprostředkovaně (např. televize nebo denní tisk). Vzájemné působení může existovat mezi nejméně dvěma jednotlivými osobami, sociálními skupinami nebo mezi jednotlivcem a skupinou. Vzájemné působení není nutně podmíněno bezprostředními styky ani uvědoměním ze strany partnera. Může existovat interakce mezi osobami, které se vzájemně neznají, zapojenými do složitých společenských, ekonomických nebo politických systémů. Takové interakce je nutno odlišit od interakcí bezprostředních. V minulé kapitole jste se dozvěděli, že socializace probíhá pomocí sociální interakce. V procesu socializace si za pomoci interakce neustále osvojujeme pravidla mezilidského styku. Tedy přijímáme, modifikujeme obecně platné i skupinové normy, hodnoty, cíle i kritéria posuzování světa. Pro sociální interakci je nejdůležitější, že společenskou skutečnost ukazuje jako vytváření a spojování účinků vzájemného působení jedněch na druhé.

31

4.3.1 Sociální jednání Sociální jednání se vymezuje jako smysluplná činnost, která počítá s reakcí druhých lidí. Je rozdíl mezi chováním a jednáním. Chování může být neuvědomělé (dýchání či reakce na vnější a vnitřní podněty), ale také záměrné, vědomé a rozumové. Jednání je pouze záměrné chování. Sociální jednání je takové, které je zaměřeno na sociálního partnera nebo partnery. Podle Webera je každé jednání určeno smyslem, který mu jednající dává. Tím se liší jednání od pouhého chování, které je víceméně reakcí na podněty. Podle něj je smyslem jednání dosažení určitého jasně vymezeného cíle, čímž je zajištěna racionalita, přehlednost a srozumitelnost jednání. Weber rozlišuje dva druhy sociálního jednání: 1. Účelově-racionální – člověk zvažuje vztah mezi prostředky a účelem, mezi účelem a vedlejšími důsledky i vzájemný vztah různých možných účelů. 2. Hodnotově-racionální – jednání je určené přesvědčením bez ohledu na možné důsledky jednání.

4.4

Další pojmy

Mezi dalšími pojmy souvisejícími se sociální interakcí a sociálním jednáním je sociální postoj a sociální stereotyp. 4.4.1 Sociální postoj Sociální postoj je pohotovost zaujmout za určitých podmínek vztah ke skutečnosti; vyznačuje se určitým směrem a intenzitou. Všechny postoje člověka mají na začátku svého vzniku tři složky: poznávací (kognitivní), citovou a jednací. Je možné, že je některá složka výraznější, nikdy však není osamocena. Postoj obecně je vztah člověka k věcem, jevům, událostem i ke svým vlastním kvalitám. Sociální postoj je vždy postoj k osobě nebo osobám nebo případně postoj společnosti k osobě či osobám. Za jednotlivé komponenty postojů považujeme: 1. Souhrn dosavadních struktur poznávání – souhrn logických stop, jež lidské individuum díky své existenci zachovává ve svém vědomí. 2. Potřeby – jsou pokládány za základní činitele motivačního působení. 3. Informace – u jednotlivců je rozdílná kvalita vnímání informace, rozdílná kvalita zapamatování informace a vybudování vlastního vnímání informace. 4. Členství ve formálních a neformálních skupinách. 5. Intelektuální úroveň – zatímco ostatní komponenty působí na vznik, zánik nebo udržování postojů vždy spojitě, tato komponenta je schopna ovlivňovat (kladně i záporně) postoje sama. 6. Světový názor – tato komponenta působí na vědomí, paměť, myšlení i rozhodování. Spadá do ní jak náboženství, tak např. příklon k levici či pravici, stejně jako víra pouze ve vědecké výsledky. Podle svého světového 32

názoru člověk poznává svět, reguluje své potřeby, přijímá informace, vybírá si skupiny aj. U postojů můžeme zkoumat jejich extrémnost, složitost (nebo jednoduchost) nebo vzájemné spojitosti a prolínání. Postoj je psychická organizace předchozích zkušeností, s níž jedinec přistupuje ke každé následující obdobné situaci. Trvá tím, že dosavadní zkušenost je přenášena na nové situace a s novou zkušeností se může změnit jen částečně. 4.4.2 Sociální stereotyp Stereotypy v myšlení jsou zjednodušené, předem utvořené představy (myšlenková schémata) o určité věci. Nevyplývají z vlastní zkušenosti osoby, jež jim podléhá. Sociální stereotyp je tedy model (kostra), kolem kterého si člověk vytváří představu o určité věci a formuje si názor. Spadá sem i psychický mechanismus vytváření představ a názoru. Stereotyp znamená velmi stabilní prvek ve vědomí, resp. psychický a přeneseně i sociální mechanismus, regulující vnímání a hodnocení určitých skupin jevů, ovlivňující názory, mínění, postoje, chování. Na utváření stereotypů se podílí rodinná výchova, vzor rodičů, nejbližší sociální okolí, uznávané autority, dále veřejné mínění – sdělovací prostředky a někdy škola. Stereotypy, které vznikají a jsou utvrzovány na základě vlastních zkušeností, často souvisí s přeceněním jednotlivé, třeba i nahodilé události. Stereotypy mají spíše iracionální charakter, obtížně se mění logickými argumenty. Ani jim odporující osobní zkušenosti nemusí změnit stereotyp, protože ten výrazně podporuje selektivní vnímání a umožňuje vyložit nový jev „po staru“ i tehdy, když jeho objektivní podstata je se stereotypem v rozporu. Vzpomenete si na nějaký stereotyp ve Vašem životě, případě v rodině? Je třeba vědět, že lidé mají zafixovány nesprávné, stereotypní názory a představy, např. představu blahobytu, Američana, zdravotní sestry, učitelky, ale také představu sociální jistoty, státní dotace nebo bezdomovectví. Řešení není v tom, že stereotypy odsoudíme, ale spíše že si je budeme uvědomovat. Shrnutí kapitoly Sociální skupiny jsou seskupení lidí, jež jsou spjata společenstvím zájmů a cílů a společným úsilím o jejich uskutečnění. Skupina musí splňovat kritéria: princip odlišnosti, pocit sounáležitosti, určitou vnitřní organizaci, vzájemnou komunikaci a interakci. Skupiny si vytvářejí své způsoby regulace v podobě společných hodnot a užívaných norem. Mezi socializačně důležité sociální skupiny patří referenční skupina (je to taková skupina, s níž se jedinec plně ztotožňuje) a vrstevnická skupina (skupina dětí nebo mládeže přibližně stejného věku). Mezi další sociální útvary patří agregáty (sdružení osob na prostorovém principu), shluky (seskupení lidí, např. v místě autonehody, návštěvníci) a davy. Sociální interakce znamená vzájemné působení lidí tak, že chování jednoho se stává podnětem k chování druhého a naopak. Nedílnou součástí interakce je komunikace. Je to

33

tedy takové jednání, jehož důsledkem je vzájemné ovlivňování jedinců a skupin. Sociální interakce nastává tehdy, jestliže jednání jedné osoby nebo skupiny vyvolá jednání jiné osoby nebo jiné skupiny. Může jít o působení přímé i nepřímé, zaměřené nebo nezaměřené, osobní nebo neosobní. Sociální jednání se vymezuje jako smysluplná činnost, která počítá s reakcí druhých lidí. Dalšími důležitými pojmy jsou sociální postoj a stereotyp. Sociální postoj je pohotovost zaujmout za určitých podmínek vztah ke skutečnosti; vyznačuje se určitým směrem a intenzitou. Stereotypy v myšlení jsou zjednodušené, předem utvořené představy (myšlenková schémata) o určité věci. Nevyplývají z vlastní zkušenosti osoby, jež jim podléhá. Otázky a úkoly: Jmenujte principy, které charakterizují skupinu. Jak členíme skupiny podle velikosti? Co je to referenční a vrstevnická skupina? Jaké jsou složky sociální interakce? Jaká je charakteristika davu? Co je to sociální stereotyp? Další doporučené zdroje k této kapitole: JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3. KELLER, Jan. Úvod od sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Edice Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-39.

34

5

SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE A MOBILITA

V této kapitole se dozvíte: 

jaký je význam pojmu sociální pozice,



jaký je význam pojmu sociální stratifikace a systémy sociální stratifikace,



jaký je význam pojmu sociální mobilita – vertikální a horizontální,



jaký je význam pojmu sociální diskriminace a sociální exkluze.

Klíčová slova této kapitoly: sociální stratifikace, otrokářský systém, kastovní systém, stavovský systém, třídní systém, vertikální mobilita, horizontální mobilita, sociální pozice, etnicita, etnická skupina, předsudek, diskriminace, sociální exkluze, etnocentrismus. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 60 minut.

5.1 Sociální pozice Než se budeme zabývat sociální stratifikací, připomeneme si pojem sociální pozice. Sociální pozice (sociální status) znamená místo člověka ve skupině. Již jsme se o ní zmínili v souvislosti se sociální rolí. Představuje souhrn práv a povinností, které skupina určuje či přiznává určité sociální roli prostřednictvím skupinových norem. Určuje tedy práva a povinnosti svého držitele vůči druhým lidem. Určuje také, jaké chování budou druzí lidé očekávat od držitele statusu v různých situacích. V tomto smyslu je status základem sociálních rolí, které jsou naopak jeho dynamickým aspektem. V sociologii se překrývají pojmy sociální postavení, sociální role i sociální pozice. V širším pojetí se vyskytuje chápání sociální pozice ve dvou dimenzích – jedna spjatá s očekáváním, odpovídá roli, druhá, vyjadřující práva a pravomoci, odpovídá spíše statusu. Společnost jako uspořádaný sociální systém vystupuje vůči jedinci s nabídkou různých pozic a s nimi spojených rolí. I když je nemožné usilovat o roli krále, je možné dosáhnout jiných pozic. Tuto možnost vylepšuje vzdělání, příjem, odvedená práce, ale pozice lze získat i sňatkem, dědictvím, politickými konexemi či známostmi. Různost statusu se projevuje různým stylem života, má vliv na kvalitu sítě navazovaných kontaktů a známostí, což zpětně status potvrzuje, zpochybňuje či zvyšuje. Snaha zviditelnit vlastní status druhým vede k užívání statusových symbolů (např. bohatý muž jezdí drahým autem, bydlí v určité čtvrti a na dovolenou jezdí tam, kde se to právě „nosí“, zdravotní sestry nosí uniformu, vědci jsou hrdí na svůj zamyšlený výraz).

35

Svůj status má také podle společenského ocenění každá vykonávaná profese. Víte, na kterém společenském žebříčku se při hodnocení povolání nachází pozice zdravotní sestry? A na které pozice lékaře? Dle výzkumu prestiže profesí Centra veřejného mínění Akademie věd ČR je profese lékaře považována dlouhodobě za nejvyšší prestiž. Profese sestry se v roce 2011 posunula na třetí místo (viz tab. 1). Tab. 1 – Prestiž povolání (průměrné bodové ohodnocení) Profese Lékař Ministr, poslanec Docent, profesor Vědec Právník, soudce Učitel ZŠ Všeobecná sestra Konstruktér, projektant programátor

1992 79,2 77,9

2004 89,5 39,8

2006 90,4 39,9

2007 89,8 36,5

2011 89,1 27,0

76,8

78,5

77,7

78,2

72,4

72,2 69,8

80,7 64,8

81,2 65,6

81,8 65,0

75,4 61,0

66,3 63,4

71,3 --

71,4 --

70,7 --

70,3 73,9

60,2

64,1

65,8

65,5

61,7

--

66,3

67,8

65,7

60,8

5.2 Sociální stratifikace Ne všechny kulturou předávané a všeobecně uznávané hodnoty bývají snadno dosažitelné. Šance přitom nejsou u všech členů společnosti úplně stejné. V moderní společnosti je garantována rovnost, chápaná především politicky a občansky (rovnost před zákonem, možnost vzdělání), rozdílnost sociálního postavení korigujeme pomocí různých forem solidarity. Ani potřeby jednotlivých lidí nejsou úplně stejné, jsou modifikovány prostřednictvím individuálních i skupinových rozdílů, které přinášejí konkrétní sociální důsledky. Chronicky nemocný nebo zdravotně hendikepovaný člověk dosahuje určitých hodnot mnohem obtížněji, jinému naopak vysoká úroveň některých schopností otevírá široké spektrum příležitostí, dává větší možnosti volby vzdělávací dráhy, profese, vyšší prestiž, příjmy. Četné rozdíly jsou dány i biologicky. Zdaleka ne ve všech společnostech je zaručeno rovné postavení žen, stále ještě existuje dětská práce a skrytá rasová diskriminace. Ve společnosti je snaha o odstranění nerovností všude tam, kde nemají opodstatnění. Je to snaha o odstranění sociální nerovnosti vyplývající z bariér, které klade sama společnost. Uspořádání společenských vztahů by nemělo některé skupiny předem diskriminovat a všichni by měli dostat stejné šance. Sociální stratifikace neboli sociální rozvrstvení přestavuje strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí. Tato nerovnost je charakteristická pro všechny typy společností. I v nejprimitivnějších kulturách byla nerovnost a majetkové rozdíly. Jedná se o nerovnost mezi muži a ženami nebo mladšími a staršími lidmi aj. 36

5.2.1 Systémy sociální stratifikace V historii se vytvořilo několik následujících systémů sociální stratifikace: 1. Otrokářský systém. Existence otrokářství představuje extrémní formu společenské nerovnosti, kdy někteří jedinci se stávají součástí majetku jiných jedinců. Společnosti založené na tvrdé a nucené práci otroků se neprojevovaly přílišnou stabilitou, tyto systémy se neosvědčují, protože vyvolávají masový odpor. 2. Kastovní systém. Kasta označuje uzavřenou společenskou skupinu, jejíž příslušníky dědičně spojuje stejné povolání, zvláštní zvyky, domněnka o společném původu a stejném sociálním postavení. Je to tedy zvláštně ostře ohraničená vrstva, jejímž příslušníkem se jedinec stává na základě svého původu, a to pouhým narozením. Typickým příkladem je indický kastovní systém – lidé byli rozděleni do 5 nerovně postavených společenských skupin (varen). Nejvyšší kastu tvořili Brahmani – kněží a učitelé, potom bojovníci a válečníci, potom obchodníci a někteří řemeslníci, dále ostatní řemeslníci a pomocní pracovníci a nakonec cizinci a potomci původního obyvatelstva – stáli mimo společnost. Kastovní systém ovlivnil výrazně život a kulturu romského etnika. Pokud žili Romové v Indii, patřili k nejnižší kastě; i po příchodu do Evropy pokračovala separace. 3. Stavovský systém. Feudální stavy byly tvořeny společenskými vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti, z nichž některé byly přímo zakotveny v zákonech. Stavy tvořily skupiny sobě rovných jedinců, pro něž byla typická snaha o skupinovou obranu vlastních práv, privilegií a zájmů, a které se vyznačovaly typickým životním stylem a relativně stejnou výší majetku. V Evropě byla nejvyšší stav šlechta, po ní následoval stav duchovenstva, ostatní byli nazývání termínem třetí stav a tvořili heterogenní skupinu zahrnující nevolníky, svobodné rolníky, obchodníky, řemeslníky a měšťany. Zbytky stavovského systému přežívají třeba ve Velké Británii, kde jsou stále uznávány dědické tituly a kde někteří jedinci mohou být povýšeni do šlechtického stavu za zásluhy. V ČR byly šlechtické tituly a řády zrušeny v roce 1918. Člověk se stával příslušníkem určitého stavu okamžikem narození. 4. Třídní systém. Příslušnost ke třídám není založena na dědickém postavení, třídy mají méně pevné hranice a hranice mezi nimi nejsou nikdy přesně stanovené. Nejsou žádná formální omezení, která by bránila sňatkům mezi příslušníky různých tříd. Příslušnost k určité třídě je dána atributem jedince, a ne okamžikem narození. Daleko častěji se vyskytuje sociální mobilita. Podstatou třídního rozdělení jsou ekonomické rozdíly mezi skupinami jedinců, které vyplývají z nerovností ve vlastnictví hmotných prostředků a ze schopnosti jimi disponovat. Základem třídních rozdílů jsou tedy majetkové poměry a typ zaměstnání. V moderní západní společnosti rozlišujeme:  vyšší třída – asi 1 % populace, mají blízko k mocenským zdrojům, jejich vliv plyne dílem z přímé kontroly průmyslového a finančního

37

kapitálu, dílem z přístupu k vedoucím pozicím v politické, vzdělávací a kulturní sféře (průmyslníci, finančníci a dříve velkostatkáři),  střední třída – lidé v mnoha typech zaměstnání, někdy pojem servisní třída – většina obyvatel vyspělých zemí,  dělnická třída – manuálně pracující lidi – kvalifikovaní dělníci a nekvalifikovaní dělníci – vykonávají pomocné profese.

5.3 Sociální mobilita Sociální mobilita je přesun osob nebo společenských skupin z jedné sociální pozice nebo společenské skupiny do jiné sociální pozice nebo společenské skupiny. Jedná se o přesuny z jednoho socioekonomického postavení do druhého socioekonomického postavení. 5.3.1 Vertikální mobilita Vertikální mobilita je pohyb jednotlivců nebo skupin mezi sociálními pozicemi, kterým je přikládána různá hodnota, takže je taková změna vnímána jako sociální vzestup nebo sestup a provází ji přirozeně změna společenského statusu. Subjekty, které získávají vyšší příjem vlastnictví nebo status jsou označovány jako vzestupně mobilní, naopak je to sestupně mobilní. Sestupná mobilita je méně častý společenský jev, její výskyt je často spojen s psychickými problémy a s obavami jedinců, kteří si nedokážou podržet životní styl, kterému si přivykli. Hlavní příčinou je rostoucí nezaměstnanost. Naopak uvádí se, že každý se může vypracovat pílí, aby stoupal nahoru. Sociologické výzkumy však dokazují, že se to podaří pouze omezené skupině lidí, vrchol socioekonomického uspořádání společnosti tvoří tvar pyramidy – má omezený počet míst na nejvyšších pozicích. Také ti, co mají již lepší postavení, mohou zajistit svým dětem lepší vzdělání a mají více známostí… Míra vertikální mobility je významné měřítko otevřenosti nebo uzavřenosti společnosti. Ukazuje, nakolik mohou nadaní a schopní jedinci narozeni v méně příhodných sociálních podmínkách stoupat nahoru po ekonomickém žebříčku. 5.3.2 Horizontální mobilita Horizontální mobilita představuje změny sociálního postavení, profese nebo prostorového přesunu jedinců nebo sociálních skupin, které nemají za následek změnu jejich sociálního statusu (stěhování jedinců v rámci městských čtvrtí). Oba typy se kombinují. Povýšení v zaměstnání je spojeno se stěhováním do místa, kde bude člověk vykonávat pozici. Sociologie od svého založení naráží ve svých výzkumech na fakt existence sociálních nerovností. Zajistit absolutně stejné startovací podmínky vlastně není možné. Sociální nerovnost je problém pozic a moci. Společnost jako uspořádaný sociální systém vystupuje vůči jedinci s nabídkou různých pozic a s nimi spojených rolí. Jedinci se pak nabízejí způsoby, jež vedou k dosažení jednotlivých pozic – pozici na trhu práce vylepšuje dosažené vzdělání, postavení lze získat i jinak – sňatkem, dědictvím, politickými konexemi. 38

5.4 Předsudky a diskriminace ve společnosti 5.4.1 Základní pojmy Etnicita – kulturní praktiky, hodnoty, normy a názory určité skupiny lidí, které tuto skupinu odlišují od ostatních. Příslušníci takové skupiny sami sebe považují za kulturně rozdílné od ostatních skupin ve společnosti a takto jsou také ostatními lidmi i skupinami vnímáni. Etnická skupina – za etnickou skupinu považujeme takové seskupení lidí, jehož členové sdílejí pocit společné kulturní identity, která je odlišuje od jiných skupin v jejich okolí. 5.4.2 Předsudky ve společnosti Jako předsudky označujeme silně emocionálně zabarvené názory, postoje a úsudky o druhých osobách, skupinách nebo jevech, které je možno jen velmi obtížně změnit na základě nových zkušeností a informací. Jde o určitý typ stereotypu, rozumem neodůvodněné přesvědčení, které slouží jako výchozí soud praktického uvažování, a které se vzpírá jakýmkoliv protiargumentům. Často se zakládají na nepravdivých nebo na neúplných informacích, jsou to předem dané představy o jedincích nebo skupinách a jsou založeny na informacích z doslechu. Typickou vlastností předsudku je odolnost vůči názorovým změnám. Kromě negativních předsudků existují také předsudky pozitivní – nekritický obdiv vůči některým jedincům nebo skupinám, s nimiž se ztotožňují. Diskriminace spočívá ve skutečném praktickém jednání s druhými lidmi, na které se přímo předsudek vztahuje. Jedinci jsou upírána práva a příležitosti, kterými disponují ostatní. Např. člověk nepřijme do práce člověka s černou pletí jenom proto, že ji má černou, nebo ženu s malými dětmi atd. 5.4.3 Psychologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky V psychologii existují dva základní přístupy ke zkoumání této problematiky: Stereotypní uvažování – předsudky se utváří při stereotypním uvažování. Např. obyvatel z Ostravy má určitý názor na obyvatele z Prahy, který vychází ze zkušeností s několika lidmi v tomto kraji. Tyto zkušenosti pak praktikuje na všechny obyvatele Prahy. Nebo stereotypní mínění většiny příslušníků majoritní české populace o Romech, ale i mínění Romů o Češích. Autoritářská osobnost – tito lidé jsou submisivní vůči těm, které považují za nadřazené a přezíraví ke všem, které považují za níže postavené. Tito lidé jsou také vysoce netolerantní k odlišným názorům převážně v oblasti náboženské a sexuální. Pravděpodobnou příčinou je výchova – u lidí, vůči kterým rodiče neprojevovali dostatek lásky a kladli důraz především na nekázeň.

39

5.4.4 Sociologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky K vysvětlení etnických konfliktů přispívají 3 sociologické pojmy: Etnocentrismus – každá kultura má své jedinečné vzorce chování, které se zdají druhé kultuře podivné. Při kontaktu s jinou kulturou je třeba snažit se orientovat podle jejich hodnot a omezit svůj etnocentrický pohled. Pojmem etnocentrismus označujeme posuzování jiných kultur podle měřítek platných pro kulturu vlastní. Často existuje názor, že kultura vlastní skupiny je nadřazena kultuře jiných skupin, je správnější. Skupinové uzavírání – proces vymezování určité skupiny vůči skupinám ostatním. Často spojeno s exkluzí – vylučováním. Např. zákaz sňatků, omezení sociální kontaktů, vzájemná fyzická separace. Alokace zdrojů – nerovnost v distribuci majetku a hmotných statků mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Je to prostředek k obraně privilegovaného postavení dominantní skupiny.

5.5 Sociální exkluze Exkluze je proces sociálního vylučování, v různých formách ve všech kulturních oblastech. Exkluze je proces odsouvání osob nebo skupin mimo společnost, marginalizace je proces odsouvání osob a skupin na okraj společnosti, do méně významného společenského postavení. V minulosti to byl mechanismus sociální kontroly – komunita si zajišťovala konformitu svých členů. Byla to sankce pro ty, kdo porušovali společenský řád (hon na čarodějnice). Vylučovaní lidé byli často stigmatizováni (uříznuté ucho zloděje). Dnes dochází často ke stigmatizaci vlivem hromadných sdělovacích prostředků – subjekty jsou vylučovány ze společnosti daleko účinněji než dříve. Dochází k šíření nepříznivých stereotypů – negativně přisouzené etikety. Např. pojmenování „nepřizpůsobiví Romové“, „práci se vyhýbající nezaměstnaní“, „nevděční imigranti“. Sociální vyloučení zůstává v moderní a postmoderní společnosti nástrojem sociální kontroly, ale ztrácí v tomto ohledu působivost. Vyloučení z hlavního společenského proudu často najdou společenství, jež jim nabídne alternativu. Mezi vylučované dnes patří nezaměstnaní a extrémně chudí lidé, etnické minority, lidé na okraji společnosti, duševně nemocní, ženy, osamělé matky, psychicky či tělesně hendikepovaní. Shrnutí kapitoly Sociální stratifikace neboli sociální rozvrstvení přestavuje strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí. Tato nerovnost je charakteristická pro všechny typy společností. V historii se vytvořilo několik systémů sociální stratifikace: otrokářský, kastovní, stavovský a třídní systém. Sociální mobilita je přesun osob nebo společenských skupin z jedné sociální pozice nebo společenské skupiny do jiné sociální pozice nebo společenské skupiny. Jedná se o přesuny z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Rozlišujeme vertikální a horizontální mobilitu. Vertikální mobilita

40

je pohyb jednotlivců nebo skupin mezi sociálními pozicemi, kterým je přikládána různá hodnota, takže je taková změna vnímána jako sociální vzestup nebo sestup a provází ji přirozeně změna společenského statusu. Míra vertikální mobility je významné měřítko otevřenosti nebo uzavřenosti společnosti. Horizontální mobilita představuje změny sociálního postavení, profese nebo prostorového přesunu jedinců nebo sociálních skupin, které nemají za následek změnu jejich sociálního statusu. Jako předsudky označujeme silně emocionálně zabarvené názory, postoje a úsudky o druhých osobách, skupinách nebo jevech, které je možno jen velmi obtížně změnit na základě nových zkušeností a informací. Kromě negativních předsudků existují také předsudky pozitivní. Praktické jednání s druhými lidmi, na které se přímo předsudek vztahuje, se nazývá diskriminace. Sociální exkluze – vylučování – je proces odsouvání osob nebo skupin mimo společnost. Dnes dochází často ke stigmatizaci vlivem hromadných sdělovacích prostředků. Otázky a úkoly: Jaké jsou systémy sociální stratifikace? Jaký je rozdíl mezi vertikální a horizontální mobilitou? Co je to sociální pozice? Jaké jsou psychologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky? Jaké jsou sociologické aspekty vzniku chování ovlivněného předsudky? Co je to sociální exkluze? Jmenujte konkrétní příklady z praxe. Další doporučené zdroje k této kapitole: JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3. KELLER, Jan. Úvod od sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Edice Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-39.

41

6

SOCIÁLNÍ DEVIACE

V této kapitole se dozvíte: 

rozdíl mezi pojmy sociální deviace a sociální patologie,



příčiny vzniku sociálně patologického jednání,



jaké jsou typy deviací,



jaké jsou typy sociálně patologického jednání,



o problematice bezdomovectví.

Klíčová slova k této kapitole: model normálního rozložení, toleranční limit, konformismus, sociální deviace, teorie labelingu, primární deviace, sekundární deviace, sociálně patologické chování. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 60 minut.

6.1 Model normálního rozložení Každá společnost se snaží o to, aby jedinci ve společnosti dodržovali určitou soustavu norem, které jsou obecně platné a závazné pro každého člena společnosti. Dodržování každé normy je posuzováno podle modelu normálního rozložení. Pokud si představíte Gaussovu křivku (křivku normálního binomického rozložení), norma se vyskytuje uprostřed a na obou okrajích se jedná o extrémní chování. Chování, které je možno zařadit do střední části tohoto modelu je tedy považováno za chování odpovídající normě, hovoříme o chování konformním. To, co se nachází mimo střed (normu) je považováno za sociální deviaci. Na okrajích normálního rozložení se nachází extrémní chování, které je převážně v případě negativní deviace obvykle stíháno trestně nebo jiným systémem sociální kontroly a nazýváme ho sociálně patologické chování. 6.1.1 Toleranční limit Žádná norma není nikdy dodržována všemi a přesně, existuje zde určitý toleranční limit, který je variabilní v čase a je ovlivňován různorodým chápáním toho, co je tolerováno z hlediska norem akceptovaných v nejrůznějších společenských skupinách.

6.2 Sociální deviace Název je odvozen z latinského slova deviatio, což znamená porušení nebo odklon od požadavků sociální normy chování nebo i skupiny norem. Je to vlastně volba jiné varianty chování, než je v určité společnosti běžné. Sociologické pojetí deviace je poměrně širší než pojetí právní nebo etické. Znamená narušení kterékoliv sociální normy, nejen norem sankcionovaných právně, nábožensky nebo morálně.

42

Studium sociálně odchylného chování je jedním z nejzajímavějších úkolů sociologie. Zkoumání tohoto pole je velmi složité, neboť existuje právě tolik typů přestupků proti pravidlům, kolik je společenských norem a hodnot. Lidé si často myslí, že není těžké rozhodnout o tom, kdo je deviantní. Ve skutečnosti to není jednoduché, protože musíme vzít v úvahu všechna pravidla, která lidé dodržují nebo porušují. Nikdo neporušuje všechna pravidla a nikdo také úplně všechna nedodržuje. Všichni jsme nejen konformisty, ale také narušiteli daných pravidel, a dokonce i tvůrci nových. Většina řidičů překračuje povolenou rychlost, jen co jsou přesvědčení, že není na blízku policie. Řidiči sice překračují povolenou rychlost, ale současně si vytvářejí neformální pravidla odvozená od zákonných norem. I když na dálnici rychlost překračují, při vjezdu do obce zpomalí. Sociální deviaci nelze ztotožnit s trestnou činností, která je pouze jednou z jejích forem, ani s protispolečenským chováním, i když většina sociálních deviací tuto povahu obvykle má. Pojem se začal užívat v americké a britské sociologii ve čtyřicátých letech minulého století; dříve se užívalo pojmů specifičtějších, nebo naopak neurčitějších, jako anomie, sociální patologie, sociální dezorientace aj. Sociální deviace obsahuje všechny tyto pojmy, ale pojem sám má méně hodnotící konotace: z hlediska sociální deviace se za sociálně patologické jevy považují jen vysoce nebezpečné formy deviantního chování. V západní sociologii je rozlišována pozitivní a negativní deviace, aby bylo jasné, že každá odchylka od normy je deviací. Tedy nejen nedodržení a porušení normy, ale také její přehánění a dovádění do krajnosti. Z tohoto hlediska je deviací chudoba, stejně jako nadměrné bohatství, alkoholismus, stejně jako militantní abstinence, absence jakýchkoliv zájmů, stejně jako přehnané „koníčkování“ na úkor ostatních činností. Pojem sociální deviace se netýká jen chování jedince, ale i skupin, které pak mohou vytvářet celé deviantní subkultury, např. sekty. Pokud chceme studovat sociální deviace, setkáváme se s pojmy, jako jsou společenské normy, proto se o nich krátce zmíníme. 6.2.1 Společenské normy Pro pochopení sociální deviace je nutná znalost sociálních norem platících v určité společnosti. Většina norem není totiž formálně fixována a mnohé z nich jsou těžko verbálně vyjádřitelné. Každá sociální norma je vybavena nějakou sankcí. Kde není norma, tam není deviace ani sankce. Každá norma však deviaci předpokládá. Normativní systémy se v mnoha případech vzájemně překrývají – např. sféra sexuálního chování je kryta normami mravními, obyčejovými, náboženskými a částečně také právními. Jeden typ deviantního chování může překročit hned několik společenských norem současně. 6.2.2 Příčiny sociálních deviací Potenciální příčiny deviace je nutno hledat nejen v osobnosti devianta, ale také v deformovaném hodnotovém systému společnosti, v nedostatečném sociálním konsenzu, v existenci dvou nebo více alternativních normativních

43

systémů, v nedostatečném fungování sociálních institucí. Vliv zde mohou mít také tzv. kulturní mezery – vznikají v důsledku zastaralosti normativního systému v určité společnosti. V takovém případě roste nesoulad mezi intenzivním technickým a ekonomickým vývojem a mezi zpomaleným vývojem v reálném životě platných hodnot a norem. Vliv na vznik sociální deviace mají také genetické vlivy, rodinné prostředí, mentální retardace a poruchy v průběhu socializace. Vědci se pokusili vysvětlit příčiny sociálních deviací, zejména sociálně patologického chování následujícím způsobem:  Biologické teorie připisují sklony k deviaci například určitému tělesnému typu (mezomorfní typy), nadbytečnému chromozomu Y a vrozeným sklonům k agresivitě. Ale snaha vysvětlovat deviaci biologicky nebyla zatím příliš úspěšná.  Psychologové zase předpokládají, že některé děti si kvůli problematickému vztahu k rodičům nevytvoří vnitřní potřebná omezení a pak dochází k rozvoji uzavřené psychopatické osobnosti se sklony k samoúčelnému násilí. I toto vysvětlení je problematické, neboť se nezdá, že by osoby chovající se odlišně od sociálních norem sdíleli stejné vlastnosti.  Sociologové mají teorií několik:  Teorie diferenciální asociace, která předpokládá, že některá prostředí vytvářejí větší předpoklady k nelegálním činnostem než prostředí jiná. Jedinci se v těchto prostředích sdružují s nositeli kriminálních norem, přičemž si jedinec kriminální jednání osvojuje v primárních skupinách.  Teorie anomie. Podle ní může být příčinou deviace konflikt mezi akceptovanými normami a sociální realitou, který vyvolává napětí. To se stává tehdy, když například ani tvrdá práce nevede ke zlepšení postavení člověka, i když společnost jako celek dává najevo, že takový neúspěch odsuzuje. Potom se může stát, že se takový člověk bude chtít prosadit i nelegálními prostředky.  Teorie labellingu (neboli etiketizační). Podle ní není deviace dána osobnostními rysy jedince, ale vzniká tím, že je již dopředu člověk za odlišného (deviantního, zločinného) označkován, je mu přilepena etiketa ještě před činem. Etikety udělují představitelé zákona a moci, zejména pak bohatí chudým, starší mladším, muži ženám, většiny menšinám. Není však prokázáno, že labelling skutečně zvyšuje předpoklady k deviantnímu chování.  Teorie racionální volby, kdy se jedinci rozhodují pro takové jednání, které jim v danou chvíli připadá výhodné a riziko je malé. 6.2.3 Rozdělení sociálních deviací Sociální deviace bývá rozdělována na primární a sekundární. Primární deviace znamená reakci na bezprostřední zážitek, frustraci či deprivaci. Jedná se o odlišující se chování a jednání, jehož příčinami jsou psychické, fyzické, kulturní a sociální faktory. Je považována za sociálně nežádoucí odchylku, ale na status a psychickou strukturu jednajícího nemá přímý vliv. Předpokládá porušení pravidla nebo normy na základě

44

původního podnětu, impulsu nebo sociálně situačního zdroje (např. zvýšené požívání alkoholu jako reakce na smrt blízké osoby, na sociální sestup nebo způsob vyrovnání se s psychickým přetížením). Nevychází tedy z konstantní struktury osobnosti, ale je zapříčiněna procesem konfliktu mezi člověkem a realitou nebo vlivem interakce mezi deviantními a nedeviantními částmi společnosti. Sekundární deviace je už reakcí na chování druhých, na jejich označení či projevený postoj. Jedná se o od určité normy odlišujícího se chování, které může být považováno za produkt nebo za důsledek procesu sociální kontroly. Je výsledkem procesu probíhajícího mezi odlišným chováním subjektu a společenskou reakcí na tuto odchylku. Etiketizační teorie interpretuje tuto skutečnost jako důsledek reakce individua nebo skupiny na označení, tedy na etiketizaci jeho chování, jako chování deviantního. Jedinec nebo skupina reaguje proměnou vlastní identity, rekonstitucí vlastního já a proměnou sebepojetí. Etikety udělují ti, kteří mají ve společnosti určité postavení, např. muži ženám, starší mladším apod. Sekundární deviace představuje zdvojenou reakci – zahrnuje, jak aktér reaguje na odezvu veřejnosti týkající se jeho primární deviace. Tato reakce se může stabilizovat, stereotypizovat a vést k akceptaci přisuzované deviantní role.

6.3 Sociální patologie Sociálně patologické chování je souhrnné označení pro negativní, obecně nežádoucí, nezdravé a nemorální společenské jevy. Jako sociálně patologické označujeme společensky nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování. Mezi formy sociálně patologického chování patří:        

vraždy a sebevraždy, alkoholismus, prostituce, drogová kriminalita, chuligánství, vandalismus, žhářství, bezdomovectví, nezaměstnanost, rozvodovost.

Ve zdravotní péči, zejména při hospitalizaci, se mohou zdravotníci setkávat s bezdomovci, proto se o nich zmíníme blíže. 6.3.1 Problematika bezdomovectví v ČR „Bezdomovec je člověk, kterého z různých důvodů postihlo společenské vyloučení a ztráta bydlení nebo který je touto ztrátou ohrožen, žije na veřejných místech či v neadekvátních nebo nejistých bytových podmínkách.“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 10–11). Bezdomovectví je součástí procesu marginalizace, tedy vyloučení z účasti na způsobu života, jež je běžný pro jedince z většinové společnosti. Bezdomoveckou populaci můžeme rozdělit do tří skupin: 45

 Zjevní bezdomovci – na první pohled je patrná jejich situace, a to především na základě zanedbaného zevnějšku a jejich chování (např. žebrota, hledání věcí v kontejnerech apod.).  Skrytí bezdomovci – spíše svůj životní styl a problémy tají. Tito se snaží chovat a oblékat tak, aby na nich nebylo nic poznat; pravděpodobně tvoří mnohem větší skupinu.  Potenciální bezdomovci – ti, kterým bezdomovectví bezprostředně hrozí. Tito mohou mít různé dluhy, hrozí jim vystěhování, ztratili práci, rozvedli se, jsou závislí na psychoaktivních látkách apod., popř. se rekrutují z řad jedinců, kteří si prošli ústavní výchovou, vězením, psychiatrickou léčebnou; postrádají vlastní bydlení a známé, kteří by se o ně mohli postarat. V ČR žije odhadem přibližně 9 000 bezdomovců (0,35 % populace). V nouzovém obydlí žije přibližně 45 000 lidí. Každý rok přibývá 10 % nových bezdomovců. Bezdomovci jsou převážně muži v produktivním věku (25 % bezdomovců – invalidní důchodci, 10–15 % ženy), 25 % bezdomovců má zkušenosti s dětským domovem, 15 % bezdomovců má zkušenosti s psychiatrickou léčebnou, 35 % bezdomovců má zkušenosti s vězením. Vzdělání mívají spíše nižší, tedy základní či jsou vyučeni. Pokud pracují, jde převážně o práci nelegální a nárazovou, což vyvěrá také z absence trvalého bydliště, resp. zdržování se na jednom místě – to bývá pro uzavření pracovní smlouvy nezbytné. Jde o nekonečný kruh: ten, kdo nemá práci, shání obtížně bydlení, kdo nemá bydlení, shání obtížně práci. Postoje veřejnosti k bezdomovectví bývají tvořeny především emocemi na základě zkušeností s několika málo bezdomovci či předkládání problematiky médii, než na základě racionálního a věcného zdůvodnění. Veřejnost se obvykle na bezdomovectví dívá negativně a chová se k těmto lidem odmítavě, lhostejně a pohrdavě. Dle výzkumu veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (2000) má společnost k bezdomovcům spíše negativní přístup: „Mohou si za to sami.”, „Jsou nezaměstnaní, ve vězení, bezdomovci, protože se chovali či chovají nesprávně.“ Většina dotazovaných však cítí vůči bezdomovcům soucit. Způsob života bezdomovců se podstatně odchyluje od obecně akceptovaných společenských norem. Velmi často jsou opomíjeny hygienické normy, mají ztížený přístup k lékařské péči, neorientují se v možnostech napojení na sociální sítě, vyskytují se u nich sociálně patologické jevy (závislosti, krádeže). Bezdomovci zároveň s domovem ztratili důležité osobní a sociální vazby, příp. jejich ztráta je k bezdomovectví vedla. Mezi příčiny bezdomovectví patří:  ztráta zaměstnání (23 %),  rozvod či rozpad rodiny (20 %),  odchod z rodiny (11 %),  výkon trestu (5 %),  špatné hospodaření, zadluženost (3 %),  výstup z ústavního zařízení (2 %),

46



další důvody – ztráta bydlení, nedostatek cenově dostupného bydlení, psychické a citové zhroucení, osamělost, nesamostatnost, smrt někoho blízkého, fyzická či psychická porucha, závislost či uprchlictví. Hlavní příčinou je skutečnost, že určitým skupinám lidí chybí sociální schopnosti a dovednosti, které by jim umožnily bezproblémový život v manželství, rodině, bytě, získání a udržení si zaměstnání a celková schopnost mít bezkonfliktní vztahy se společností. Další subjektivní příčinou přetrvávajícího bezdomovectví je neochota (nebo nedostatek energie a vůle) změnit svoji situaci, něčemu novému se naučit, odstranit své různé nedostatky a zlozvyky, vyléčit se ze závislosti apod. Osobnostní vlastnosti typické pro osoby na ulici jsou:  nedostatek odpovědnosti vůči okolí i vůči sobě,  postupná ztráta volních vlastností,  neschopnost sebeovládání,  lhostejnost,  neschopnost poučit se ze zkušenosti a ulpívání na svých nefunkčních způsobech chovaní,  neschopnost přiměřeně komunikovat,  chorobná lhavost (pseudofantastika),  nepřiměřené emotivní reakce v dané situaci (hyperemotivita),  absence pocitu zodpovědnosti,  problémy s přijímáním autority, agresivita. Bezdomovci žijí převážně v přítomnosti, nic neplánují, nic neočekávají a o budoucnosti příliš neuvažují. Je to určitá ochrana před stresem a obavami, že budoucnost stejně nemůže přinést nic pozitivního. Sociální selhání bezdomovce je takového rázu, že mu často bere naději na zlepšení vlastní situace, proto mají nízkou sebeúctu a poruchy sebevědomí. Sebeúctu se zpravidla snaží udržovat tím, že vinu za své selhání nevidí v sobě, ale vždy v druhých lidech a svém širším okolí, postoji úřadů atd. Zdravotní stav bezdomovců je zpravidla špatný z důvodu špatného životního stylu, velmi často se setkáváme s nedodržením léčebného režimu. Mezi nejčastější nemoci bezdomovců patří onemocnění dýchací soustavy, nemoci kůže a podkožního vaziva. 10krát častější byl zaznamenán výskyt tuberkulózy než v běžné populaci. Častý je také výskyt depresí, úzkosti, poruchy adaptace a závislosti. Při hospitalizaci je velkým problémem doléčení a situace propuštění pacienta do „domácího ošetřování“. Shrnutí kapitoly Sociální deviace je porušení nebo odklon od požadavků sociální normy chování nebo i skupiny norem. Sociální deviaci nelze ztotožnit s trestnou činností, která je pouze jednou z jejích forem, ani s protispolečenským chováním. Rozlišujeme pozitivní a negativní deviace. Příčiny deviace mohou být v osobnosti devianta, v deformovaném hodnotovém systému společnosti, v nedostatečném sociálním konsenzu, v existenci dvou nebo více alternativních normativních systémů nebo v nedostatečném fungování

47

sociálních institucí. Sociální deviace bývá rozdělována na primární a sekundární. Primární deviace znamená reakci na bezprostřední zážitek, frustraci či deprivaci. Sekundární deviace je už reakcí na chování druhých, na jejich označení či projevený postoj. Sociálně patologické chování je souhrnné označení pro negativní, obecně nežádoucí, nezdravé a nemorální společenské jevy. Závažná je pro zdravotní péči problematika bezdomovectví. Otázky a úkoly: Co je to model normálního rozdělení? Vysvětlete rozdíl mezi sociální deviací a sociálně patologických chováním. Jaké typy sociálně patologického chování znáte? Co je to primární deviace? Jaké jsou příčiny sociálně deviantního chování? Uveďte příklad pozitivní sociální deviace. Další doporučené zdroje k této kapitole: ŠUPKOVÁ, D. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. Grada, 2007. 62 s. ISBN 978-80-247-2245-0. PRŮDKOVÁ, NOVOTNÝ: Bezdomovectví. Triton, Praha 2008. KAPR, Jaroslav a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. 2. upravené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 1994. Edice Sociologické pojmosloví, 1. sv. 116 s. ISBN 80-85850-03-6.

48

7

SOCIOLOGIE ZDRAVÍ A NEMOCI

V této kapitole se dozvíte: 

jaký je význam pojmů zdraví a nemoc v sociologickém kontextu,



definici zdraví dle WHO,



jaké jsou sociální vlivy na zdraví a nemoc,



o zdraví poškozujícím chování v období adolescence a v dospělosti,



o sociálních dopadech nemoci v oblasti rodiny, práce a volného času,



jaké jsou jednotlivé fáze nemoci ze sociologického hlediska,



o změně sociální role nemocného,



jaké jsou sociální potřeby nemocného.

Klíčová slova k této kapitole: fáze nemoci, sociální vlivy, chronická nemoc, stigmatizace, sociální stigma, duševní nemoc, sociální role, všeobecná sestra. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 90 minut.

7.1 Úvod do problematiky Sociologie medicíny – doposud je různě označována – sociologie zdravotnictví, medicíny, zdraví a nemoci, medicínská sociologie, lékařská sociologie – všechny pojmy mají jednotný základ, a to zkoumat všechny spojitosti existující mezi různými oblastmi i problémy medicíny a sociologie. Je to vědecká disciplína, jež užívá teorie a metody empirické sociologie za účelem rozboru fenoménů „zdraví“ a „nemoc“, stejně jako k analýze vztahů zdravotnické zařízení a zdravotnické povolání v interakci s pacientem. Cílem je poznat a porozumět tomu, jak působí sociální vlivy na zdraví, na vznik i průběh nemoci a pochopit možnosti i hranice medicínských výkonů a jejich důsledků nejen na jedince, ale také na celou společnost. Jedná se zejména o snahu porozumět především sociálnímu jednání lidí. Od sociologie medicíny se očekává pomoc při řešení následujících problémů:    

účinnosti prevence, časného rozpoznávání nemocí, přiměřeného chování pacientů, vyváženosti zdravotní péče, zda odpovídá požadavkům a potřebám pacientů,  ohodnocení zdravotnictví jako socioekonomického a sociokulturního subsystému společnosti.

49

7.2 Zdraví a nemoc Definice zdraví podle WHO – Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being), a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady. Vychází z holistického pojetí člověka a opírá se především o subjektivní pocity pacienta. 7.2.1 Sociální vlivy na zdraví a nemoc Nemoc, také jako zdraví, má mnohofaktorový bio-psychosociální základ. Nejen jednotlivé faktory životního prostředí (biologického či sociálního), ale především jejich vzájemná interakce s lidským organismem a způsobem života člověka zapříčiňují nemoci nebo přispívají k jejich rozvoji. Nyní roste zájem o studium společných znaků zdravých lidí dožívajících se vyššího věku – tedy hledání faktorů, které udržují zdraví – tzv. budování pozitivního zdraví. Příčiny chorob jsou vnitřní (dědičnost), nebo vnější (vlivy prostředí). Negativní důsledky současné úrovně společenského rozvoje a materiální kultury mající vliv na civilizační choroby:         

znečišťování ovzduší, nebezpečné změny klimatu, nadměrný hluk, zneužívání alkoholu a dalších psychotropních látek, nedostatek tělesného pohybu (sedavý způsob práce i odpočinku), kouření, nadměrný příjem potravy, její nevhodné složení, rychlé životní tempo a stresy, zejména chronického rázu, nevhodné sexuální chování.

Z důvodu rozvoje civilizačních nemocí se věnuje větší pozornost také studiu postojů, názorů, návyků, chování, jednání lidí a jejich životosprávě. Dalším významným faktorem ovlivňujícím zdraví člověka je práce. Pracovní podmínky mohou být přiměřené nebo nepřiměřené fyziologickým možnostem člověka. Neschopnost zvládat životní zátěže je považována v současné době za jednu z příčin mnoha onemocnění. Zpravidla lidé, kteří nejsou schopni zvládat nejrůznější zátěžové situace přiměřeným způsobem, onemocní ve výrazně mladším věku než ti, kteří se vyznačovali dobrou schopností zvládat životní zátěže. Dalším důležitým faktorem je nízká kvalita a kvantita sociálních vztahů – je jednoznačně prokázaná vyšší úmrtnost na rozličné choroby u těchto lidí. Člověk potřebuje určitou míru sociálního zázemí, aby mohl žít bez ohrožení svého zdraví. Nemoc má tedy i své sociální příčiny. Těm se dá čelit pouze sociálními prostředky. Sociologické studium nemoci může ročně zachránit tisíce lidských životů. Má-li být zdravý jednotlivec, musí být zdravá i společnost. Podíl na zdraví a nemoci má:

50

   

způsob života – 50–60 %, stav a kvalita prostředí (včetně sociálních podmínek) – 20–25 %, genetické faktory – 10–15 %, organizace systému péče o zdraví obyvatelstva – 10–15 %.

7.3 Zdraví poškozující chování v období adolescence Období adolescence je vývojové období mezi 15–20 rokem (zahrnují se i vysokoškoláci, někteří autoři hovoří o adolescenci již od 10 let). Jedná se o období zejména biologických změn, důležitou roli hrají i faktory sociální. V tomto období se buduje základ pro vytváření a přebírání sociální role dospělého jedince, postupné vyhraňování emotivních a morálních vlastností, rozvoj sítě sociálních vztahů s výrazným významem vazby na opačné pohlaví. Podstatným úkolem v adolescenci je najít svoji osobní identitu, tj. najít sám sebe ve své vlastní autonomní osobnosti. Mluvíme o tzv. konceptu sebe sama. Tento koncept se vztahuje k vlastnímu tělu, k představě o jeho potřebách pro udržení zdraví, k vlastním schopnostem, specificky naučeným způsobům chování a rolím, k sociálním skupinám. 7.3.1 Kouření K rizikovému chování patří kouření. Podle současných výzkumů kouří 42 % lidí ve věku mezi 15–24 lety (M – ½, Ž – 1/3). Mnohdy kouří i mladiství mladší 15 let. V mladším věku se snadněji vyvíjí závažná nikotinová závislost. Podle americké studie jsou motivy vyvolávající kouření u mladých následující:  tlak vrstevníků a party,  zvýšená citlivost v pubertě,  neúspěchy ve škole. Naopak nejméně kouří ti, kteří se vyznačují ve vyšší míře sociální zralostí a plánují budoucí život. Dnes je rozhodující také vliv reklamy; co říká reklama mladým lidem. „Kouření je něco nezávislého, mužného, co mladí, zdravě vyhlížející a úspěšní lidé dělají pro zábavu.“ Pokud začnou kuřáci kouřit v mládí, v kouření zpravidla dále pokračují. Rozeznáváme tři funkce, které kuřákům v mládí pomáhají k zvláštnímu rozvoji závislosti na kouření:  regulace afektu (uklidnění v napjatých situacích),  sebeprezentace v kritických sociálních situacích (zvýšení jistoty ve vystupování, atraktivnost, blízkost ke statusu dospělosti),  jednání podobné rituálu (zajištění příslušnosti k partě, navázání kontaktů). 7.3.2 Konzumace drog a alkoholu Závislost na alkoholu se u mladých lidí vytváří velmi rychle. Výraznou roli hraje rodina a místo, ve kterém se mladý člověk pohybuje (parta, učiliště). 51

Konzumace alkoholu a kouření jsou častěji pozorovány u mladistvých se složitou sociálně identifikační zkušeností, častěji se také vyskytuje socioekonomické poškození (neúplnost původní rodiny, nižší školní vzdělání, přerušení studia atd.). Velmi často je zdůrazňováno, že závislost na látkách, které poškozují zdraví, souvisí se socializačním procesem v neúplných nebo nefunkčních rodinách a lze ji chápat jako neschopnost vyrovnávat se s napětím a nejistotami, které souvisejí s tímto složitým údobím života. Dětí alkoholiků se častěji stávají alkoholiky a dále se udržuje toto chování ještě několik generací. Dalším významným faktorem je prostředí městského života. Lidé žijící ve městě mají dvojnásobnou pravděpodobnost stát se alkoholikem než na venkově. Příčiny narkomanie jsou stejné jako u alkoholiků. Je to potřeba úniku z reality, ze samoty a v mnoha případech i z vlastní sociální skupiny. Jedná se často o osobnosti nevyrovnané, nezralé, rozkolísané, s převládajícími pocity méněcennosti a životní skepse. Rozšiřování drog v ČR po roce 1989 souvisí zejména s posunem v hodnotové hierarchii některých mladých lidí – přesun váhy hodnotového spektra do sféry peněz, únikových aktivit, dravosti až násilí. Podle odhadu má zkušenosti s drogou až 1/3 mládeže ve věku 15–19 let. Mezi další rizikové formy chování v období adolescence patří sebevražednost jako východisko z těžké krize či reakce na otřes. V současné době stoupá počet sebevražd mladistvých. Dalším rizikovým chováním v období adolescence je nesprávná strava (obezita, mentální anorexie).

7.4 Stabilita a změny chování poškozujícího zdraví v období dospělosti Časté negativní jevy přetrvávají z období adolescence do dospělosti z důvodu návyku a psychické i fyzické závislosti. Rozeznáváme čtyři modely zdraví odpovídajícího chování – byly vytvořeny v USA na základě sociálně psychologického a medicínsko-sociologického výzkumu. 1. Model potvrzování si rizikového chování (L. Festinger) Většina lidí pociťuje ve složitých situacích jistou potřebu jít do rizika, jestliže tím bude dosaženo potřebného pocitu uspokojení. Připravenost k riziku při zkušenostech pozitivní odezvy tedy všeobecně představuje silnou motivaci chování. Při zdraví poškozujícím chování byly zjištěny krátkodobě pozitivní účinky. Návyk na zdraví poškozující jednání nastává za pomocné účasti kognitivních strategií, uvolněnosti chování a stupně bezstarostnosti. Rozeznáváme 5 stupňů. Pro lepší pochopení jsou uvedeny příklady v oblasti kouření.  Selektivní ocenění informací – kuřák přizvukuje aspektu uvolnění při kouření (dochází k uvolnění – nemůže být zdraví škodlivé).  Srovnávání s nebezpečím drastického charakteru – srovnávání s druhými.

52

 Odmítnutí osobních důsledků – informace o následcích kouření se hodnotí (můj dědeček byl silný kuřák, a dožil se 90 let).  Odkaz na možnosti kontroly – uklidňuje se tím, že může kdykoliv přestat kouřit, pokud by to bylo v zájmu jeho zdraví.  Uvážení rozsahu výdajů a jejich užitku – nemá význam zříkat se jednoho návyku, když může dojít k mnohem většímu poškození zdraví (přestanu kouřit – mám chutě – přejídám se nebo jsem nervózní). 2. Model motivace zdraví a seberegulace (health belief model – model víry ve zdraví) U jedince lze předpokládat větší pravděpodobnost pokračování v jednání za následujících okolností:  čím menší je jeho základní motivace k uchování zdraví,  čím méně jsou vnímány příznaky osobního zdr. ohrožení,  čím méně hodnotí očekávaný účinek zdravotně relevantního chování ve srovnání s investovanými náklady,  čím menší je jeho nedůvěra ve schopnosti seberegulace. 3. Model sociokulturní újmy (cultural lag – kulturní opoždění) Péče o zdraví je řízena subkulturními návyky a sociálními normami. Jedinci žijící ve zhoršených sociokulturních a socioekonomických podmínkách se mnohem častěji zaměřují na sociální normy, které jsou v rozporu se zdravým způsobem života. Orientují svou situaci zejména na současný stav, současné problémy. Byl zjištěn významný vztah mezi stupněm vzdělání, společenským postavením a vyšším příjmem. 4. Model sociálního srovnávacího procesu (L. Festinger) Model zdůrazňuje souhry mezi vlastním zobrazením image, sociálním zhodnocovacím procesem a sociální podporou při uplatňování záměrů jednání. Příklad kouření: Úmysl jedince ukončit negativní jev (kouření) musí být provázen sociálním usnadněním a tlakem, aby se jedinec zřekl příjemných průvodních požitků. Záměry jednající osoby směřují k realizaci pozitivního sociálního srovnávání, toho se snaží jedinec docílit tím, že vlastní image podává vůči určité referenční skupině tak, aby ho tato akceptovala vyloženě pozitivně. Pokud sociální skupina hodnotí zřeknutí se nežádoucího jevu kladně, je pravděpodobné, že daná osoba načerpá energii, aby ukončila dané negativní jednání (kouření). Dobře fungující sociální skupina má význam pro utváření způsobilosti jednice k seberegulaci.

53

7.5 Nemoc v sociologickém kontextu Nemoc omezuje možnosti organismu vyrovnat se v průběhu života s určitými nároky prostředí, v němž člověk žije. Nemoc má stejně jako zdraví aspekt biologický, psychický i sociální. Společenskou stránku jedince lze zjednodušeně charakterizovat sociálními rolemi, které tento člověk zastává. Nemoc člověku brání, aby plnil role, které vyplývají z jeho zařazení do konkrétních sociálních vztahů. Nemoc může narušit komunikaci mezi členy skupiny. Předmětem sociologie zdravotnictví je sociální stránka nemoci, tedy nemoc jako sociální stav, u něhož se současně předpokládá biologická porucha. Parsons definuje nemoc jako poruchu schopnosti individua plnit očekávané úkoly a role. V tomto pojetí znamená nemoc deviaci (odchylku) od normální sociální role. Ve srovnání s ostatními deviacemi je jiná v tom, že není následována negativními sankcemi. Lidé nemocného z tohoto stavu neobviňují, i když je nemoc společensky nevýhodná. Je to proto, že nemoc se často objevuje bez vlastního přispění člověka (kritérium osobní zodpovědnosti). 7.5.1 Fáze nemoci ze sociologického hlediska Když člověk pociťuje změny ve svém zdravotním stavu, ne vždy to vede ke změně společenské role. Běžná onemocnění (virózy, bolesti hlavy) společenskou pozici nezmění. Pokus o zvládnutí dané situace – sebeléčitelství – užívá se termín sebepéče, samoléčba, laická péče – předchází péči profesionální a má dlouhou tradici. Odhaduje se, že jde o 60– 90 % veškeré zdravotní péče. Jen malé procento lidí vyhledá lékařské ošetření bezprostředně při počátečních projevech nemoci. Samoléčba je skutečností, že pacient přebírá část rozhodování a jednání, směřující k léčbě (samomedikace). Toto jednání může mít však i negativní dopad, a to, že pacient může oddálit správnou diagnózu svých potíží a promeškat vhodný čas k zahájení správné léčby. O první fázi nemoci lze hovořit tehdy, když se objevují symptomy a pacient si začíná uvědomovat své nové postavení. Ani tehdy nemusí vyhledat lékaře. Toho zpravidla vyhledá, jestliže je ohrožena jeho každodenní činnost, případně má-li silné bolesti. V tomto období se můžeme setkat s různými reakcemi u nemocných, např. sklon závažnost onemocnění nadhodnocovat, nebo naopak snižovat význam symptomů a nemoc bagatelizovat. Další nemocní mohou problémy zatajovat a nadmírou aktivity prokazovat své zdraví. Někdy přivítá člověk počátek nemoci pozitivně, může mu vyřešit problémy v zaměstnání, v rodině atd. U některých pacientů se tato fáze nijak neprojevuje. Ve druhé fázi nemoci nemocný vyhledává pomoc od jiné osoby nebo se mu dostane zdravotnické pomoci bez jeho vlastní žádosti. Pokud selže systém samoléčby, nastává fáze odborná, a to zdravotnická pomoc. Pacient vstupuje do neznámého prostředí, má strach. Je nutná psychická podpora zdravotníků i rodiny. Ve třetí fázi nemoci pacient akceptuje chorobu, jedinec se na sebe dívá jako na nemocného, nepokouší se vydávat za zdravého a je srozuměn s rolí 54

pacienta. Zpravidla dochází ke změnám sociálních rolí – omezení pohybu, výživy, společenského kontaktu atd. Nemoc vždy nějak zasahuje do duševní sféry, nemocný se může vracet do stadia podobného dětskému, často zužuje zájem pouze na nemoc, je zde charakteristický egocentrismus, emocionální závislost, případně hypochondrie. Někdy je možno mluvit o zdětinšťování a odsocializování. V průběhu nemoci je pacient vyřazen zcela z plnění sociálních funkcí nebo je může vykonávat jen v omezeném rozsahu. Závažná sociální situace nastává pro pacienta, jde-li o nemoc chronickou nebo má-li trvalé následky. Dopady nemoci mohou být různé. Např. nepatrné poškození hybnosti prstu nemá velký dopad na život člověka, pro hudebníka však může znamenat ztrátu zaměstnání. Při posuzování změn musíme vycházet ze znalosti sociálních funkcí, které pacient vykonává, z jeho sociálních rolí. Ve čtvrté fázi nemoci dochází k návratu k dřívějším sociálním funkcím. Pacient se vrací ke svým rolím (práce, rodina). Někdy se činnosti, postoje a vztahy po nemoci mění (např. nutná změna zaměstnání). Ke změně sociální role může dojít i v rodině (např. v oblasti trávení volného času). 7.5.2 Sociální důsledky nemoci Každá nemoc má i sociální důsledky, které mají několik aspektů. Sociální důsledky dopadu nemoci můžeme dělit podle doby trvání a tendence na:  dočasné,  trvalé – standardní,  trvalé – zhoršující se (nejhorší dopad). Dále pak podle viditelnosti na:  nezjevné,  zjevné. Další   

třídění se uvádí podle změn v činnostech člověka: v pracovní činnosti, v rodinném životě, v oblasti trávení volného času.

Práce – nemoc způsobuje nemocnému nemožnost v plné míře vykonávat dosavadní činnosti ve své profesi (někdy nutná změna zaměstnání = nutnost osvojit si nové zkušenosti). Se ztrátou nebo omezenou schopností pracovat je spojena ztráta nebo snížení výdělku. Rodina – nemoc může narušovat vztahy mezi partnery (nemocný nemůže provádět domácí práce, mění se vztahy vůči dětem, sexuální vztah), změny v obou směrech (zlepšování i zhoršování rodinných vztahů). Druhý případ je častější a sociologicky závažnější. Problém v manželství se objevuje zejména u partnerů, kteří nejsou schopni vybočit z tradičního způsobu soužití a pružně obměňovat své navyklé sociální role (např. manželka, která není výdělečně činná, se těžko zapojí do pracovního procesu, pokud manžel onemocní). Podle výzkumu nejlepší předpoklady renormalizace v období nemoci jednoho z partnerů jsou u pacientů, jejichž manželství

55

charakterizovala manželé.

„dvojí

kariéra“,

kdy

pracovní aktivitu

vyvíjejí oba

Změny v oblasti trávení volného času – omezení nebo nemožnost vykonávat činnosti v oblasti společenských, kulturních a sportovních aktivit vedou často k depresím. Někdy je nutné najít obdobnou činnost, ve které se člověk může realizovat (např. aktivní sportovec – stane se trenérem). 7.5.3 Chronické nemoci S vysokým trendem industrializace a civilizačních přeměn dochází k nárůstu chronických nemocí. Aspekt dlouhodobosti chronického onemocnění a častá nevyléčitelnost způsobují, že významnou úlohu má každodenní život nemocného a jeho vztah k rodině. Na léčbě se podílí i sám pacient a jeho rodina. Úloha rodiny se mění podle toho, jakou roli pacient v rodině zaujímá. Funkcí otce v nukleární rodině je zajišťovat rodině obživu. Na veřejnosti převážně vystupuje otec jako reprezentant této sociální skupiny, a onemocní-li, má zpravidla rodina ekonomické těžkosti. Naopak role matky většinou spočívá ve výchově dětí, vedení domácnosti, ale i v zaměstnání. V případě nemoci často dochází k závažné situaci, zejména jsou-li v rodině nezletilé děti. Matka je často klíčovou individualitou rodiny z hlediska péče o ostatní členy rodiny. U seniorů nemoc prohlubuje sociální izolaci a osamění. Pacient a rodina si musí zvyknout na léčebný režim, osvojit si ho a přizpůsobit se mu. Rodina jako sociální skupina má proto v procesu terapie nezastupitelnou úlohu. Ovlivňuje jednání nemocného, poskytuje mu širší podmínky způsobu života, podporu, ocenění nebo odmítnutí, nesouhlas. U léčení chronických nemocí se využívá tzv. model „network therapy“. Lékař se snaží zmobilizovat celou sociální síť a využít ji k tomu, aby bylo dosaženo podstatné změny v podmínkách určujících život člověka. Nutné je odhalit nevhodné stereotypy rodinného života a nezdravé prvky ve výživě. Z celospolečenského hlediska konstatovat dvojí postoj:

lze

ve

vztahu

k chronicky

nemocným

 Vylučování a vydělování jedinců z běžného života, existují předsudky vůči chronicky nemocným, vytváření sociálních stereotypů, sociálního štítkování, byrokracie ústavní výchovy, péče atd.  Uplatňování reintegračních záměrů – vytváření vhodných podmínek materiálním zajištěním, bezbariérovým bydlením, neinstitucionalizovaná péče, vzdělávání. 7.5.4 Duševní nemoci Velmi těžko se hledá hranice mezi duševní poruchou a duševním zdravím. Často dochází k tomuto přechodu pozvolně. Sociologové bývají skeptičtí ke snahám psychiatrů hledat fyzickou příčinu duševní poruchy. Ve své interpretaci duševní poruchy vycházejí z etiketizační teorie, tzv. labelling theory. Duševní chorobu, zejména schizofrenii, lze chápat jako porušování

56

reziduálních norem. Ty označují hluboko skrytá pravidla, jimiž se řídí běžný život. Tato teorie se soustřeďuje na proces označování určitého chování za deviantní a zkoumá, jak takové nálepkování může ovlivňovat lidské chování. Duševní nemoc funguje jako silné sociální stigma. Stigma je vlastnost, která odlišuje jedince nebo skupinu od většiny populace a vyvolává u této většiny podezření nebo nepřátelské pocity. Většina nemocí vede k projevům soucitu ze strany těch, kteří jí nebyli postiženi. U duševně nemocných jde zejména o skryté stigma. Duševně nemocný jedná pod vlivem pocitu vlastní méněcennosti, a tím podněcuje okolí, aby ho za méněcenného považovali. Společnost zpravidla zachovává negativní postoj k duševně nemocným. Sociální status duševně nemocných je nižší než sociální status somaticky nemocných. Předsudky jsou způsobeny malou informovaností o povaze duševní nemoci.

7.6 Sociologie pacienta Nemocný přebírá svoji sociální roli, která má 4 charakteristické rysy (podle Parsonse, strukturálně funkcionalistický směr):  nemocný je považován za neodpovědného za vznik svého stavu, za neschopného odstranit ho svou vůlí,  je zproštěn svých dosavadních povinností,  je povinen dávat najevo vědomí nežádoucnosti svého stavu a jeho přechodnosti,  je povinen vyhledat odborníky a spolupracovat s nimi, nedojde-li ke spontánní úpravě. Ze sociologického hlediska je pacient označován jako jedinec nacházející se ve zvláštní situaci, neboť jeho nemoc mu brání vykonávat společenské funkce, jež za normálních okolností plnil. Sociální role zahrnuje 2 práva a 2 povinnosti. Pacient je soustředěn na své onemocnění a je zproštěn běžných společenských závazků. K povinnostem pacienta patří, aby vyhledal kompetentní pomoc a spolupracoval. Sociální role nemocného se liší v jednotlivých případech. Hlavními příčinami jejich modifikací jsou charakter a průběh onemocnění a odlišnosti v sociální situaci nemocného.

7.7 Potřeby nemocného a jejich pokrývání Dělení potřeb v době nemoci: Potřeby, které se nemocí nemění – jsou stejné jako u zdravých, potřeby nesouvisí s nemocí, ale musí být během hospitalizace pokryty, protože vytržením z normálního sociálního prostředí nemocný ztratil schopnost si je sám pokrýt (zejména biologické – výživy, tekutiny, odpočinek, spánek). Potřeby, které se nemocí modifikovaly – zahrnují biologicky modifikované potřeby (např. dietní výživa). Je nutné věnovat pozornost modifikovaným potřebám sociálním. Základní tendence změn lze charakterizovat takto – nejprve se redukují a potom opět postupně vracejí. 57

Například těžce nemocný pacient má větší potřebu kontaktu a blízkosti než potřebu aktivity. Může se projevit i deformace dřívějších potřeb, ne u všech se vrací do původního stavu. Mezi modifikované sociální potřeby zahrnujeme:  Potřeba tvořivé práce, ve které člověk projevuje svou aktivitu – potřeba aktivity se v době nemoci zaměřuje na boj s nemocí. Nemocný chce na svém uzdravení aktivně spolupracovat. Fyzická aktivizace pomáhá navazovat sociální kontakty s okolím a podporuje snahu o soběstačnost. Někteří posléze vykonávají modifikované aktivní činnosti (např. ruční práce); tyto činnosti zpravidla upevňují sebevědomí.  Potřeba poznání světa a sebe samého – je zaměřena na nepochopení toho, do jaké situace se pacient dostal, pacient chce své situaci porozumět. Nemoc a léčba je pro něho centrálním problémem. Patří sem i potřeba informovanosti o nemoci, průběhu, režimu (edukace).  Potřeba sociálních styků – souvisí s určitým množstvím sociálně skupinových vztahů. Pro hospitalizovaného pacienta je náhradou vztah s lékařem a zdravotníky. Patří sem i potřeba komunikace.  Potřeba vytváření kulturního prostředí – estetika zdravotnického zařízení, čistota a upravenost personálu. V různých fázích onemocnění mají pacienti různé kulturní nároky. Potřeby, které nemocí vznikly – závisí zejména na druhu onemocnění a osobnosti pacienta a dalších okolnostech. Jednotlivé potřeby se promítají do subjektu pacienta v následujících třech obecných rovinách:  potřeba navrácení zdraví,  potřeba zbavit se nebo zmenšit bolesti,  potřeba obnovení a udržení schopnosti plnit dřívější sociální funkce nebo se připravit na nové – nemocný si uvědomuje, že je závislý na společnosti zdravých lidí. Ocitá se v pozici člověka společensky podřízeného. Shrnutí kapitoly Sociologe zdravotnictví a mediciny je vědecká disciplína, jež užívá teorie a metody empirické sociologie za účelem rozboru fenoménů „zdraví“ a „nemoc“, stejně jako k analýze vztahů zdravotnické zařízení a zdravotnické povolání v interakci s pacientem. Cílem je poznat a porozumět tomu, jak působí sociální vlivy na zdraví, na vznik i průběh nemoci a pochopit možnosti i hranice medicínských výkonů a jejich důsledků nejen na jedince, ale také na celou společnost. Jedná se zejména o snahu porozumět především sociálnímu jednání lidí. Mezi zdraví poškozující chování v období adolescence patří kouření, konzumace alkoholu a drog. Sociální důsledky nemoci jsou v oblasti práce, rodiny a změny v oblasti trávení volného času. Ze sociologického hlediska je pacient označován jako jedinec nacházející se ve zvláštní situaci, neboť jeho nemoc mu brání vykonávat společenské funkce, jež za normálních okolností plnil.

58

Otázky a úkoly: Jakým způsobem je definováno zdraví dle WHO? Co je to salutogeneze? Jaké jsou sociální vlivy na zdraví a nemoc? Jak byste popsali sociální roli nemocného? Co je to druhá fáze nemoci ze sociologického hlediska? Co znamená pojem stigmatizace nemoci? Jmenujte potřeby, které nemocí vznikly. Další doporučené zdroje k této kapitole: BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 4. přepracované vydání. Brno: IPVZ, 2002. 167 s. ISBN 80-7013-355-4.

59

LITERATURA BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 4. přepracované vydání. Brno: IPVZ, 2002. 167 s. ISBN 80-7013-355-4. BENEDICTOVÁ, Ruth. Kulturní vzorce. Přel. J. Fialová. 1.vyd. Praha: Argo, 1999. 223 s. Edice Capricorn. Sv. 1. Přel. z: Patterns of culture, 1934. ISBN 80-7203-212-7. BURIÁNEK, Jiří. Sociologie. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1996. 128 s. ISBN 807168-304-3. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Dotisk 3. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 375 s. ISBN 80-246-0139-7. GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. dotisk. Přel. J. Jařab. Praha: Argo, 2003. Přeloženo z angl. originálu Sociology, 1997. 595 s. ISBN 80-7203124-4. GLADKIJ, I. Úvod do zdravotní politiky, ekonomiky a sociologie zdravotnictví. 2. nezměněné vydání. Olomouc: VUP, 2000. 177 s. ISBN 80244-0176-2. IVANOVÁ, Kateřina. Sociologie pro zdravotnické pracovníky. Skriptum Ostravská univerzita v Ostravě, 2004. JANEČKOVÁ, Hana. Sociologie medicíny a kontextu zdravotnictví. Praha: Škola veřejného zdravotnictví, 1997. 52 s.

veřejného

JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 285 s. ISBN 80-7178-535-0. KAPR, Jaroslav a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. 2. upravené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 1994. Edice Sociologické pojmosloví, 1. sv. 116 s. ISBN 80-85850-03-6. KELLER, Jan. Sociologie a ekologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. Ediční řada základy sociologie, 4. sv. 232 s. ISBN 8085850-42-7. KELLER, Jan. Úvod od sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Edice Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-39. KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 2. uprav. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 186 s. Studijní texty. Sv. 2. ISBN 80-901059-7-1. KUBÁTOVÁ, Helena. Základy sociologie. 1. vyd. Skriptum. Olomouc: VUP, 2002. 169 s. ISBN 80-244-0518-0. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 200 s. ISBN 80-247-0179-0. MOŽNÝ, Ivo, RABUŠIC, Ladislav. Úvod do metodologie vědy pro sociology. Skriptum. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1989. 158 s.

60

NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie. Průvodce klasickou sociologií. Distanční texty. České Budějovice: PdF, 1996. 221 s. OSBORNE, R., LOON, B. van. Sociologie. Překl. J. Papoušek. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 177 s. ISBN 80-7178-610-1. PETRUSEK, Miloslav a kol. Sociologie. Učební texty. Praha: SPN, 1991. 118 s. PRŮDKOVÁ, NOVOTNÝ: Bezdomovectví. Triton, Praha 2008. SZCEPAŇSKI, J. Základní sociologické pojmy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. Edice Sociologická knižnice. 175 s. ŠPATENKOVÁ, N. Problematika zdraví a nemoci. Studijní texty. 1. vyd. Olomouc: VUP, Filozofická fakulta, 2003. 121 s. ISBN 80-244-0648-9. ŠUPKOVÁ, Dana. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. Grada, 2007. 62 s. ISBN 978-80-247-2245-0. WOLF, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Člověk a jeho svět II. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 223 s. ISBN 80-246-0099-4.

61

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzenti: PhDr. Radka Kozáková, PhD. PhDr. Renáta Zeleníková, PhD.

Název:

Sociologie

Autor:

Mgr. Radka Bužgová, Ph.D.

Jazyková korektura:

Mgr. Lenka Bijoková

Vydání:

první, 2013

Počet stran:

62

Tisk:

Polypress s.r.o., Karlovy Vary

Určeno pro projekt:

Modernizace – Diverzifikace – Inovace

Reg. číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/28.0247

Vydavatel:

Ostravská univerzita v Ostravě

Tato publikace prošla jazykovou úpravou.

© Bužgová © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-241-8

62