IKS- SOCIOLOGIE Vážení studenti, před sebou máte studijní oporu, která je částí předmětu sociologie. Je zaměřena na dějiny této vědy, resp. na její významné osobnosti. Předkládaný materiál rozhodně není vyčerpávajícím informačním zdrojem daného tematického okruhu, avšak po jeho prostudování budete schopni porozumět základním konceptům sociologie, budete znát hlavní představitele oboru a budete umět vysvětlit mnohé sociologické pojmy. Přeji hodně úspěchů při studiu a mnoho nabytých vědomostí! Text představuje významné osobnosti, teorie a pojmy sociologie. Seznamuje čtenáře s postavením sociologie mezi ostatními vědami, s okolnostmi jejího vzniku jako samostatné vědy. Studenti získají povědomí o historicko-společenských vlivech, které formovaly sociologické myšlení v různých lokalitách a časových obdobích. Text čtenářům předkládá často několik různých pohledů na jednotlivé sociologické pojmy, čímž se jim snaží vštípit sociologický pohled na dané skutečnosti - neexistuje jeden správný úhel pohledu, je možné (je třeba) si zvolit perspektivu. Studentovi text představuje osobnosti Augusta Comta, Emila Durkheima, Karla Marxe, Herberta Spencera, Vilfreda Pareta a další. Z mnoha pojmů, které se v textu objeví, lze zmínit například sociální statiku a dynamiku, společenskou dělbu práce, teorii rolí, evolucionismus, třídní boj, teorie davu a další. Studijní opora je členěna do jednotlivých kapitol, které na sebe nenavazují, lze je tedy studovat v libovolném pořadí. Pro zvládnutí této části předmětu je třeba, aby si student byl schopen spojit se jmény významných sociologů jejich nejvýznamnější práce, vědět, jak se dívali na společnost, a jaké důležité koncepty do sociologie uvedli. Student je rovněž schopen vysvětlit jednotlivé pojmy, o kterých text pojednává.
Počátky sociologie Ikona1 Po absolvování této kapitoly student ví, co je to sociologie, do jakého časového období se datuje její vznik, proč jako samostatná věda vznikla a jaké je jí postavení mezi ostatními vědami. Ikona1a 30 minut Ikona5 Tato úvodní kapitola je jakýmsi „oslím můstkem“ mezi úvodem do sociologie a dějinami této vědy. Předpokládá se, že už víte, co si představit pod pojmy tradiční společnost, moderní společnost, industrializace, urbanizace atd. Možná vám bude stačit kapitolu pouze proletět, abyste si osvěžili to, co už jste se (někteří) učili… Takže, vzhůru do práce! Sociologie jako samostatná věda vzniká na počátku 19. století. Je tedy vědou mladou (obzvláště ve srovnání s matematikou, filozofií nebo astrologií). Víme, že sociologie se zabývá společností, a lidé přece tvořili společnost(i) již před 19. stoletím. Jak je tedy možné, že sociologie nevznikla dřív? Je to proto, že na přelomu 18. a 19. století docházelo k zániku společností tradičního typu a rodily se společnosti typu moderního. Docházelo k hroucení tradičních systémů hierarchie ve společnosti, hodnot, společenského uspořádání, postavení rodiny, role náboženství jako něčeho, co je schopno podat výklad světa a všeho na něm. To,
co „platilo odnepaměti“, platit přestávalo. Díky strojům a továrnám docházelo k masivním přesunům pracovníků ze zemědělského sektoru do jiných pracovních oborů a činností. Ekonomický kapitál získává na důležitosti - výměnný obchod či použití násilí pro získání požadované objekty ustupuje finančnímu vyrovnávání (otázku spravedlnosti ponechejme stranou). Spolu s průmyslovou revolucí dochází k revolucím politickým. Byť měly různé aktéry, můžeme shrnout, že měly podobné výsledky: samostatnější, samostatné individuum, jedince nezávislého (nebo lépe: mnohem méně závislého) na dosud existujících společenských strukturách a vztazích. Stručně řečeno, společnost prochází proměnami obrovského rozsahu, které se (a to je důležité) týkají všech jejích členů, nikoli jen např. vládnoucí vrstvy. Není náhoda, že za kolébku sociologie je označována Francie a za zakladatele sociologie Francouz. Velká francouzská revoluce byla jedním z výrazných zlomů ve společnosti, kdy docházelo k přeměně feudálního systému na demokratickou společnost, společnost moderního typu. Pochopitelně, že se tak nestalo za jediný den a ani poprava královské rodiny nezaručila lepší a šťastnější život všem (do té doby) poddaným. Ale změnilo se mnohé. Změny s sebou (jak to jistě znáte i z vlastních zkušeností) přinášejí nejen výhody a nové možnosti, ale také nejrůznější problémy a obavy. Vyvstává otázka, jak žít, když ona „velká vyprávění“, ty „odnepaměti platné návody“, naše po generace vytvářená a dodržovaná pravidla už neplatí?! Taková situace znamenala nepříjemnosti nejen pro jednotlivé členy společnosti, ale také pro společnost jako celek. Pokud lidé nedodržují společenský řád, společnost upadá do chaosu a může zaniknout. Jakým způsobem tedy bude možné zachovat řád, ale v nově nastolených životních podmínkách, které nabízejí mnoho nových příležitostí a možností zvolit si svůj životní příběh? A tady se dostáváme do místa (vlastně spíše času), kdy vzniká sociologie. Vzniká tehdy, když se objevují problémy, které má řešit. Dříve existovala společnost, ale lidé neměli důvod k bádání nad něčím, co bylo samozřejmé, co fungovalo. (K internistovi také nechodíme, pokud nás nic nebolí.) Sociologové viděli v této vědě nástroj, který by nastolil řád ve společnosti a byl schopen vysvětlit to, co se ve společnosti děje. Snažili se přijít na takové společenské upořádání, které by zaručovalo pokud možno trvalou jistotu a stabilitu společnosti, ale současně umožňovalo členům moderní společnosti (na rozdíl od té tradiční) využívat možností, které jim poskytuje. Sociologie měla pomoci propojit dvě protichůdné tendence společnosti: stabilitu (řád) a vývoj, tedy to, co má být stálé, trvalé, a to, co se má proměňovat. Dva neoddělitelné pojmy, sociální statiku a sociální dynamiku. Ikona5 Jste schopní vysvětlit, co je to společnost, když se tady o ní pořád bavíme? Pokud ne, nervěte si vlasy z hlavy, raději zapátrejte ve svých poznámkách či v literatuře nebo si přečtěte následující text, třeba vás to nakopne Pravděpodobně si pamatujete, že neexistuje jedna jediná přesná definice společnosti, že? Takže nám bude stačit, když poskytneme alespoň některé typické charakteristiky společnosti. Většinou, když se mluví o společnosti (mimo naše hodiny sociologie), má daná osoba na mysli svou vlastní společnost, tedy společnost mluvčího. Můžeme pochopitelně označit jako jedinou společnost všechny obyvatele planety Země, ale to je tak široký pojem, že by nám vlastně k ničemu nebyl. Společnost je něco, co nám vymezuje prostor, v němž se můžeme chovat tak, aby to bylo přijatelné pro ty, kteří s námi tento prostor sdílí. Je to tedy určitá struktura, která rámuje naše chování. A konečně, společnost existuje, když se na tom její členové dohodnou (ne všichni sociologové by s tímto tvrzením souhlasili, jak se dočtete dále), resp. pokud se chovají, jako by existovala. Tuto krátkou úvahu nad pojmem společnost zakončíme pojetím Jana Kellera, který ji chápe jako „souhrn individuí jednajících s ohledem
na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně“ (Keller, 2004, 11). Ikona6a Proč nemůžeme určit přesné datum vzniku sociologie jako samostatné vědy? S jakými společenskými událostmi/procesy/jevy je spojen vznik sociologie? Ikona4 Sociologie jako samostatná věda vzniká v první polovině 19. století, kdy se rodí moderní společnost. Je to jedna z reakcí na rozpad tradiční společnosti, jejích hodnot, „velkých vyprávění“ a vztahů. Měla vyřešit problém spojení společenské stability a vývoje.
Auguste Comte (1798-1857) Ikona1 Student je schopen vysvětlit termíny pozitivismus, sociální statika a dynamika, rozumí zákonu tří stádií a zná některá díla A. Comta. Ikona1a 80 minut Ikona5 Abyste si udělali představu o době, v níž Auguste Comte žil a sociologicky tvořil, doporučuji zhlédnutí některého z filmů, které zobrazují Francii v době velké francouzské revoluce a několik následujících dekád. Budete si moci vytvořit představu o tom, jak žili lidé v měnících se společenských podmínkách. Např. některý z filmů o Marie Antoinette - pokud ho sledujete nikoli filmovýma, ale sociologickýma očima :-) Auguste Comte, který svůj život prožil za dosti bouřlivých podmínek jak společenských, tak osobních, se snažil o zajištění stability a řádu. Sociologii dal jméno a strukturu a zařadil ji do systému věd, který vytvořil. Jeho klasifikace rozdělovala vědy na teoretické a praktické, vědy teoretické pak dále na abstraktní a konkrétní, které jsou postaveny na základech věd abstraktních. Tyto vědy jsou podle Comta všeobecné, základní. Podrobným rozborem Comtovy klasifikace se zde zabývat nebudeme, avšak ukážeme si zde Comtovu stupnici základních přírodních věd: matematika (stojící v základu všech věd) – astronomie – fyzika – chemie – biologie – sociologie (sociální fyzika). Každá další věda v této škále je komplexnější a hůře měřitelná. Sociologie je vědou velmi komplexní, ke zkoumání využívá metod ostatních věd a navíc ještě metodu historickou. Ikona5 Všimli jste si, že Comte řadil sociologii mezi přírodní vědy? Dnes bychom katedru sociologie na přírodovědných fakultách nenašli &smiley; Ti z vás, které zajímá, proč Comte sestavil stupnici věd výše uvedeným způsobem, si mohou přečíst např. úvodní kapitolu knihy Sociologie (Comte, 1927), kde tento Comtův počin rozebírá T. G. Masaryk (ano, náš první prezident).
Ikona3 Abychom lépe pochopili Comtovo dílo, bude vhodné si připomenout, co všechno tohoto vědce ovlivnilo. Byla to díla osvícenců (Montesquieu), kteří jej inspirovali například v úvahách o zákonitostech společenského života, konzervativců, jejichž vliv je patrný zejména u pojetí sociální statiky, a konečně také liberálních ekonomů, jejichž bezmeznou důvěru v neomylnost trhu sice nesdílí, avšak na dělbu práce a roli práce v pokroku společnosti nahlíží podobně. Konečně, hovoříme-li o myšlenkových vlivech na Comtovo dílo, musíme zmínit také jeho (do jisté doby) učitele a vzor, Clauda-Henri de Saint-Simona. Byl to on, kdo pro studium společnosti požadoval „pozitivní“ vědu, Saint-Simon rovněž naznačil hierarchizaci věd a právě ve vědě viděl možnou náhradu překonaného náboženství.
Zákon tří stádií Jedním z cílů, které si Auguste Comte vytyčil, bylo vysvětlit vývoj lidstva – jak se proměnilo od „primitivních“ jedinců sdružujících se v malých tlupách až po bytosti sdílející současné společenské útvary. Základ vývoje společnosti spatřoval ve vývoji lidského myšlení, které dle Comta procházelo postupně třemi teoretickými stadii: teologickým, metafyzickým a pozitivním. Teologické (nebo také fiktivní) stadium si pro představu můžeme přiřadit k tradičnímu typu společnosti. V tomto stadiu lidé touží o absolutní poznání, lidská mysl chce vysvětlit příčiny a průběhy veškerého dění. Jelikož však tohoto lidé nejsou schopni, spatřují původ všeho, co se kolem nich děje, v nadpřirozených silách. Náboženství zastupuje velmi důležitou a stále přítomnou pozici. Uveďte alespoň tři situace (scény) z knihy či filmu, které ilustrují absolutní víru lidí v nadpřirozené síly, které ovlivňují jejich jednání či běh událostí, a popište je. Rozsah: alespoň 1000 znaků (bez mezer). Lidské společenství v teologickém stadiu je založeno na rodině, kontaktech, které vyplývají z rodinných vazeb a náboženství, které všechny skupiny ve společnosti propojuje. Kněží jsou považováni za duchovní vůdce společnosti, jelikož mají nejblíže k bohu, a ve světské sféře mají hlavní slovo válečníci – vojevůdci. Metafyzické (abstraktní) stadium je velmi podobné svému předchůdci, avšak „absolutní“ moc již není spatřována v nadpřirozenu, ale v jevech samotných. Všemocného boha nahrazuje všehoschopná příroda. Lidské myšlení se v tomto stadiu staví kriticky vůči nadpřirozenu, ale stále je daleko od toho, co označujeme za myšlení vědecké. V této fázi se o duchovní vedení společnosti představitelé náboženství již dělí s filozofy a dříve nenahraditelnou pozici rodiny začíná zastupovat stát. Ikona5 Vidíte, jak to všechno do sebe krásně zapadá? Teď se dostáváme do období, kdy vznikala sociologie. Průmyslová revoluce, přesun velkého množství obyvatelstva z venkova do měst, zpřetrhávání rodinných vazeb… V pozitivním (vědeckém) stadiu se člověk vzdává snahy o absolutní poznání, přiznává, že není možné, ale může se snažit pravdu postupně objevovat a poznávat. Člověk studuje
jednotlivé zákony, tedy neměnné vztahy mezi jednotlivými jevy, vzájemné posloupnosti a podobnosti mezi nimi. Po kněžích a filozofech se do vedoucího postavení v duchovní sféře dostávají vědci se svým přísně empirickým přístupem. Společnost v pozitivním stadiu charakterizuje vysoká míra vzájemné závislosti jednotlivých jejích částí. Průmysl, výroba a kapitál a jedinci, kteří těmito komoditami disponují, jsou v čele světského společenského proudu a určují tempo a směr vývoje společnosti. Podle Comta je vývoj myšlení celého lidstva paralelní s myšlenkovým vývojem jedince. Tak, jako se proměňuje a vyvíjí jednotlivcův přístup k životu, tak se proměňovala i lidská společnost. Všechna jednotlivá stádia musela nastat postupně.
Pozitivismus S vývojem lidského myšlení se vyvíjely také jednotlivé vědy. Sociologie dle Comta je vědou nejkomplexnější, nicméně měla být vystavěna podle vzorů věd přírodních. Taková úvaha je celkem logická, když si představíme, že tyto vědy již měly několikasetletou tradici a byly již etablované a uznávané. V souladu s pozitivním stadiem má sociologie usilovat o odhalování zákonitostí jevů ve společnosti. Díky těmto znalostem pak bude možné do života společnosti zasahovat tak, aby nedocházelo k co možná nejmenšímu počtu anti-sociálních jevů a procesů, které na společnost působí destabilizačně, či dokonce destruktivně. Jednotlivé jevy, které se ve společnosti vyskytují, však nestačí pouze pozorovat, popisovat a analyzovat. Empirické zkoumání musí být podložené určitou teorií, vedené vědeckými metodami a empirické poznatky mají teoretické znalosti rozšířit, ne pouze sloužit praktickému využití. Jen takovéto poznání má smysl a přispívá ke zvyšování znalostí lidstva jako celku. Jedním z Comtových citátů je Savoir pour prévoir et prévoir pour pouvoir (nebo také Savoir c'est prévoir et prévoir c'est pouvoir). V překladu Vědět, aby bylo možno předvídat, a předvídat, aby bylo možno mít moc/vládnout. Jak byste tuto citaci interpretovali? Rozsah: alespoň 500 znaků (bez mezer).
Sociální statika a sociální dynamika Ikona5 Stabilita a vývoj. Konformita a pokrok. Dva protikladné pochody, které jsou pro existenci společnosti nezbytné. Otázkou však zůstává, v jakém poměru tyto dvě ingredience smíchat tak, aby byl výsledný společenský „dort“ upečený tak akorát. Sociální statika, jak už ze samotného termínu vyplývá, se zabývá těmi vlastnostmi a charakteristikami společnosti, které jsou poměrně trvalé a stálé. Mezi prvky, kterými se sociální statika zabývá, patří sociální řád, podmínky existence společnosti či sociální struktura. To, co udržuje řád ve společnosti, co umožňuje, aby fungovala, a tvoří její základní stavební kameny, je podle Comta rodina, stát a církev. Rodina je založena na vzájemných citech a náklonnosti, základ podoby její existence a fungování se později objevuje ve všech dalších sociálních útvarech. Již v rodině nacházíme vztahy nadřízenosti a poslušnosti, vztahy úcty (dětí vůči rodičům), rovnosti a solidarity (mezi sourozenci) i dělbu práce (dle pohlaví a věku). V komplexnější organizaci, společnosti, již vztahy mezi členy nejsou založeny výhradně na vzájemných sympatiích, ale na specializaci jednotlivých jednotek a vzájemné
závislosti, která z této specializace vyplývá. Podle Comta je sociální solidarita mezi lidmi ve společnosti „odpovědná“ za to, že spolu mohou koexistovat, a za tuto solidaritu je z velké části odpovědná skutečnost, že se navzájem potřebují. Úloha státu pak spočívá v tom, že tuto solidaritu chrání, usměrňuje jednání členů společnosti tak, aby nebyly porušovány osobní práva a svobody, a sjednocuje hodnoty a obecné cíle jedinců. Jelikož však každý člověk je od přírody spíš sobecký, než altruistický, samotný stát by na takový úkol nestačil. A to je dle Comta úloha náboženství, aby lidi spojilo, aby je přimělo povýšit zájmy ostatních nad své vlastní. Ikona3 Dalšími významnými prvky sociální statiky jsou dle Comta vlastnictví a jazyk. Vlastnictví z hlediska akumulace majetku umožňuje následný rozvoj v různých oblastech lidské činnosti. Podobně jazyk umožňuje akumulaci kapitálu kulturního, tradic, znalostí, díky jazyku je zajištěna kontinuita mezi minulými a současnými generacemi. A toto kulturní dědictví je rovněž nezbytné k následnému pokroku ve společnosti. Comte vidí rozdíl mezi akumulací majetku a akumulací vědění v tom, že vědění má být k dispozici všem, kdežto majetek si shromažďuje každý sám za sebe a pro sebe, případně pro svou rodinu. Sociální dynamika se zabývá těmi vlastnostmi a jevy ve společnosti, které mají na svědomí její pokrok a vývoj. Její základ u Comta tvoří již výše zmiňovaný zákon tří stadií. Nejvýznamnější předěly ve vývoji společnosti tvoří vznik rodiny, následně státu a pak církve. Rodina vznikla již v prvním vývojovém stadiu, vznik státu (koncepce vlasti) Comte zasazuje do období vlády Římanů, etablování církve pak zasazuje do závěru teologického období. V prvním stadiu tak došlo k přeměně způsobu soužití lidí ve společnosti: z domácího řádu se postupně stal řád politický. Ikona3 V následujícím metafyzickém stadiu (dle Comta období mezi léty 1300 a 1800) získává na důležitosti průmysl (a to na úkor válek a dobývání území), který se stává oblastí zájmu společenských vládců (státníků).
Nejvýznamnější práce Kurs pozitivní filozofie Obsáhlé dílo, v němž se Comte snaží o sumarizaci dosavadních poznatků z různých vědeckých oblastí, na jejichž základě pak vzniká sociologie. Čtvrtý, pátý a šestý svazek díla se zabývají společností, sociální statickou a dynamikou. Vylíčivše východisko i cíl rozumového vývoje, obrátíme se k stavu střednímu. V každém předmětě dlužno střední případy zkoumat jen pod vlivem předběžného rozboru obou krajních případů, mezi nimiž mají být jistým postupným přechodem. Naše otázka podává užití tohoto logického příkazu; neboť poznavše, že lidský duch musí vyjíti od theologického stavu a dospěti ke stavu positivnímu, snadno pochopíme nutnost, postoupit od jednoho ke druhému skrze stav metafysický, jenž nemá jiného určení ... (Comte, 1927, 172).
Systém pozitivní politiky V tomto díle Comte popisuje stav společnosti, která se po pádu starých společenskopolitických struktur nachází v krizi, a navrhuje možnosti její rekonstrukce podle nového náboženství – pozitivismu. Ikona4 V této kapitole jsme se zabývali sociologickou koncepcí, kterou v první polovině 19. století vytvořil Francouz Auguste Comte. Seznámili jsme se s Comtovou stupnicí věd, v níž kladl sociologii na poslední místo, čímž jí přisoudil největší komplexnost ze všech věd, která mohla vzniknout až po etablování se věd ostatních. Rozebrali jsme koncept pozitivismu a pozitivní přístup k vědě. Vývoj společnosti, stejně jako vývoj lidského myšlení jsme dle Comta rozdělili do tří fází/stadií: teologického, metafyzického a pozitivního. Koncept sociální statiky a dynamiky odráží myšlenkové přístupy konzervatismu a osvícenství, víru v nutnost řádu i pokroku společnosti. Sociologie (zpočátku Comtem nazývaná sociální fyzika) měla pomoci lidem překonávat obtížné společenské situace, které nastanou, tím, že na základě analýzy předešlých událostí umožní podobné krize v budoucnu předvídat a nabídnout jejich řešení. Ikona5 No vidíte, jednu kapitolu už máte za sebou! Zvládli jste počátky sociologie a jejího „otce zakladatele“ Augusta Comta. Dejte si za odměnu něco dobrého a pak hurá na další kapitolu!
Karel Marx (1818-1883) Ikona1 Student je schopen vysvětlit pojmy bytí a vědomí, Marxovu koncepci tříd a konfliktologické pojetí společnosti, zná nejvýznamnější Marxovy práce. Ikona1a 70 minut Ikona5 Karla Marxe si pravděpodobně většina z vás spojuje s marxismem, komunismem, Bedřichem Engelsem či kritikou kapitalismu. Tuto osobnost řadí do „své“ vědy ekonomové, antropologové, historikové, ale i sociologové. Karel Marx se narodil v Německu, kde vystudoval práva. Žil v Paříži, v Londýně, v Bruselu a zase v Německu. Z Pruska byl po porážce revoluce roku 1849 vyhoštěn. Byl politicky aktivní, většinu svého života prožil v ne příliš dobré finanční situaci, ať bylo místo jeho bydliště kdekoli. Byl ovlivněn osvícenstvím, německou klasickou filozofií i ekonomickými díly. Považoval se za objevitele zákonů, které ovládají kapitalistický systém a které podle něj nevyhnutelně povedou ke kolapsu tohoto systému. Ikona5
To byl asi nejstručnější životopis, jaký kdy byl napsán :-) Je samozřejmě velmi, velmi zjednodušený, ale třeba vás výše uvedená řádky navnadí k další četbě. Mým cílem bylo zejména zneplatnit představu, kterou mnozí (pravda, spíš ti později narození) o Marxovi mají, například, že to byl dobře finančně situovaný Rus a celou svou teorii vymýšlel jen tak, z dlouhé chvíle. Podívejme se nyní na některé významné koncepty, kterými se Marx zabýval:
Bytí a vědomí Pro Augusta Comta byl vývoj lidstva spjat s vývojem lidského myšlení; změny ve způsobu uvažování, v připisování „odpovědnosti“ za veškeré dění (Bůh, příroda, vědecké zákony) a vývoj poznání šly ruku v ruce se změnami společenskými. Marx však viděl hybnou sílu pokroku v materiálních podmínkách, které lidé pro svůj život mají a které se snaží měnit (zlepšovat). Z Marxova pohledu bychom mohli zjednodušeně říct, že lidé se musí nejprve najíst a napít, obléct se, postavit přístřeší (zabezpečit se materiálně), a až potom se mohou dál rozvíjet. Vědomí (ideje) pak odráží materiální poměry. Marx tedy považuje bytí za primární, vědomí pak za následnou „nadstavbu“ existujících materiálních životních podmínek. Byť ideje vycházejí z materiální základny, mají schopnost stav společnosti měnit. Ostatně, takhle přece vzniká a funguje revoluce! Jakmile se určité myšlenky (dané ideje, část vědomí) usídlí v hlavách dostatečného počtu jedinců (masy), získají přímo materiální sílu, která má schopnost měnit společenské podmínky. Ikona5 Marx nebyl jediný, který stavěl materiální podmínky do základů života jedince. Další významnou teorii na podobné téma vypracoval americký psycholog Abraham Harold Maslow – pravděpodobně jste již v psychologii narazili na jeho Teorii potřeb. Produkcí svých materiálních prostředků (produktů) k životu lidé podle Marxe (a Engelse) produkují i svůj materiální život. Výroba takových prostředků je jedním ze znaků, které odlišují lidi od zvířat. Tyto produkty a jejich výroba jsou závislé na předchozích existujících prostředcích a veškeré takové prostředky charakterizují povahu individuí v dané společnosti. To, čím individua jsou, souvisí s tím, co a jakým způsobem vyrábějí. Povaha lidí (vědomí) tedy závisí na podmínkách, které určují způsoby či postupy výroby (bytí). Ikona6a Jenom abyste se ujistili, že jste předchozí odstavec opravdu četli: Jak Marx chápe základnu a nadstavbu?
Koncepce tříd, výrobní síly a výrobní vztahy Společnost je dle Marxe složena ze tříd, které jsou vůči sobě v opozici. Na jedné straně je to třída konzervativní, která se snaží udržet stávající společenský stav, protože ten jim přináší moc/vládu. (Král přece nebude zřizovat parlament, který by mu mluvil do jeho způsobu vládnutí, že.) Na druhé straně je to pak třída progresivní, která se snaží o společenskou změnu, protože společenská situace pro ně není výhodná (a tak se snaží nejen o společenskou změnu, ale také zapříčiňují vývoj společnosti jako celku). Toto rozložení sil však není neměnné. Dle Marxe je každá třída na počátku své existence progresivní (a tedy přínosná pro společnost), avšak jakmile se stane třídou vládnoucí, snaží se dané společenské podmínky
zakonzervovat, brání se změnám, stává se třídou konzervativní. Například buržoazie nejprve bojuje proti postavení a vládě církve, šlechty a krále, tedy proti představitelům feudálních společenských struktur, ale později, v boji proti proletariátu, se stává konzervativní. Takovým způsobem se postupně střídají vládnoucí třídy a mění se společenské uspořádání. Příslušnost k určité třídě, resp. vědomí takové příslušnosti není automatické. Jedinci si podle Marxe nejprve musí uvědomit, že je něco spojuje, že mají něco společného (snahu prosadit své zájmy vůči někomu jinému – vůči jiné třídě). Teprve pak vytvoří „třídu pro sebe“, která je hybnou silou sociálních (a potažmo také politických) změn. „Třídy o sobě“ naproti tomu vlastně existují jen „na papíře“; existují, ale jejich členové si svého postavení nejsou vědomi a nemají tudíž onu hybnou moc. Každá společnost je charakterizována určitými sociálními vazbami, které se odvíjejí dle materiálních (výrobních) vztahů. (Znovu se zde objevuje nejprve bytí – co a jak člověk dělá, až potom vědomí – jaký člověk je, co zná, jak uvažuje.) Výrobní vztahy jsou úzce svázány s výrobními silami, tedy technikou, znalostmi a dovednostmi, kterými společnost v daném stadiu disponuje a které umožňují jedincům zabezpečovat a zlepšovat své „bytí“. Zatímco výrobní síly se vyvíjejí a narůstají, jsou dynamické, výrobní vztahy mají tendenci ke konzervatismu. Vlastnické vztahy jsou zdrojem napětí a konfliktů – ti, kteří disponují výrobními prostředky a majetkem (kapitálem), mají snahu zakonzervovat společenské struktury; ti, kteří kapitálem a mocí nedisponují (ale mohou disponovat výrobními silami), mají tendenci stávající společenské (materiální) uspořádání změnit.
Odcizení Odcizená práce je jeden z Marxových významných konceptů. Lze v něm vysledovat vliv německé filosofie (zejm. Feuerbacha a Hegela). Souvisí také s konfliktologickým pojetím společnosti – ilustrovaném na konfliktu mezi kapitalisty a dělníky (proletariátem). Kapitalisté si přivlastňují produkty práce jiných, vlastní tak i práci dělníků. Mají kapitál – moc vládnout. Vlastní také prostředky, které jsou potřeba k produkci (stroje, materiál, továrny). Na druhé straně stojí dělníci, kteří se odcizují své práci. Nepatří jim to, co vytvoří, nepatří jim vlastně ani jejich vlastní práce. Jak píše Marx (1978, 50): „Dělník se stává tím chudším, čím více bohatství produkuje, čím více nabývá jeho výroba na moci a na objemu. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí roste přímo úměrně znehodnocování světa lidí…“ Osobnost dělníka je redukována na pracovní sílu, zboží, které má štěstí, pokud je o ně zájem. Je závislá na kapitalistovi; víc, než kapitalista na dělnících. Kapitalista má snahu kumulovat svůj kapitál, a proto, pokud dojde k jeho snížení (pád cen zboží), sníží se i dělníkova mzda. Pokud ovšem kapitalista dosahuje zisku, nemusí to znamenat (a většinou také neznamená) větší zisk i pro dělníka. Zvyšují-li se náklady na bytí (životní prostředky), neznamená to, že se zvýší i cena dělníkovy práce. Odcizení práce se tak děje ve dvou rovinách: 1) dělník se odcizuje produktu své práce, který mu nepatří, avšak který potřebuje k zajištění své existence; 2) dělník se odcizuje své vlastní práci, která mu rovněž nenáleží, kterou si koupil (za vůbec ne adekvátní cenu) někdo jiný. Jaký je rozdíl mezi „třídou o sobě“ a „třídou pro sebe“? Aplikujte Marxovo rozlišení na hypotetickou situaci ve vašem okolí (např. zaměstnání, obec, společnost) a uveďte (opět hypotetický) příklad takových tříd. Rozsah: alespoň 1100 znaků (bez mezer).
Nejvýznamnější práce Ekonomicko-filosofické rukopisy V tomto díle Marx rozpracovává ideu odcizení a způsoby, jak toto odcizení překonat. Dělník vyrábí něco, co mu nepatří, něco, čím obohacuje jiného – kapitalistu. Odcizuje se mu tak produkt jeho práce, ale také jeho osobnost, která je redukována jen na výrobní sílu. Odměnou za jeho práci není produkt – výrobek, ale mzda. Soukromé vlastnictví je tak dle Marxova názoru nutno zrušit. Vůbec je třeba poznamenat, že tam, kde stejně utrpí dělník i kapitalista, utrpí dělník na své existenci, kapitalista na zisku ze svého mrtvého mamonu. Dělník nemusí bojovat jen o fyzické prostředky ke svému životu, musí bojovat o získání práce, tj. o možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost. (...) Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím více si chtějí vydělat, tím více svého času musí obětovat a vzdávajíce se naprosto veškeré svobody musí vykonávat otrockou práci ve službě hrabivosti. Přitom si tím zkracují dobu svého života ... (Marx, 1978, 13).
Manifest komunistické strany Manifest, psaný společně s Bedřichem Engelsem, obsahoval jednak charakteristiku třídy proletariátu, buržoazie, vztahů mezi komunisty a proletariátem, jednak konkrétní požadavky členů Svazu komunistů (např. zavedení bezplatné výchovy dětí, vyvlastnění pozemkového majetku, zestátnění dopravy a průmyslu aj.). Myšlenka na první pohled a čtení úžasná, avšak má mnohá velká ALE... Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný, stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd (Marx, Engels, 1950, 26).
Německá ideologie Také tato práce vznikla ve spolupráci s Engelsem a najdeme v ní rozpracované pojmy, kterými se Marx zabýval. Komunismus chápe jako hnutí (nikoli ideální stav), které má překonat současný společenský stav. Zabývá se typy společností z pohledu ekonomického, vztahy mezi výrobními silami a vztahy. Vysvětluje taktéž proletářskou revoluci, která jako jediná může odstranit a zamezit vykořisťování. Kapitál V tomto pravděpodobně nejznámějším Marxově díle je rozpracován koncept produktivní a neproduktivní práce (rozdíl je v tom, zda se prací zvyšuje vlastníkům majetek). Kapitál Marx chápe jako vztah mezi pracujícím a vlastníkem, který si pracujícího najímá za účelem zvětšování svého majetku či bohatství. Dva ze tří dílů tohoto díla vyšly až po Marxově smrti. Ikona4 Karel Marx je v sociologii řazen mezi teoretiky konfliktu a třídní společnosti. Věnoval se ekonomickým tématům, které podle něj tvoří základ každé společnosti – primární je bytí (materiální podmínky), nadstavbou je vědomí. Kapitalismus je dle Marxe špatný, protože dělníkům způsobuje odcizení práce i odcizení sebe samotných. Člověk se tak stává pouhou
výrobní silou, věcí. Třídy ve společnosti se dělí na konzervativní (snaží se o zachování stávajících společenských podmínek, které potvrzují jejich výhodné společenské postavení) a progresivní (požadují změnu). Aby mohla progresivní třída nastolit společenskou změnu, musí si její příslušníci nejprve uvědomit své členství v ní. Co myslíte, platí koncept odcizení i dnes? Slouží všechny výdobytky naší postmoderní společnosti (informační technologie, prostředky masové komunikace aj.) k plnohodnotnějšímu životu nás – lidí? Nebo se také odcizujeme sami sobě navzájem? Napište úvahu na 2-3 strany textu.
Herbert Spencer (1820-1903) Ikona1 Student je schopen popsat podobnost/odlišnost organismu a společnosti z hlediska Spencerovy evoluční teorie. Zná nejvýznamnější díla tohoto autora a ví, jak Spencer nahlížel na úlohu státu vzhledem k jeho občanům. Ikona1a 80 minut Herbertu Spencerovi se nedostalo (jako tomu bylo například u Augusta Comta) žádného elitního formálního vzdělání. Doma jej vyučoval nejprve jeho otec, později strýc, který byl knězem. Byl to v podstatě samouk, později se vzdělával četbou odborných periodik a podnětnými mu byla setkávání s vědeckými kolegy či debaty s odborníky z různých oborů. Jeho vědecká práce zasahuje do oborů biologie, filozofie, etiky, psychologie i sociologie. Podařilo se mu něco, co mnohým významným osobnostem na poli vědy (a nejen vědy) ne – byl pozitivně přijímán a uznáván již za svého života, a to nejen ve své rodné Anglii, ale také ve Spojených státech amerických a jiných zemích. Z hlediska politického smýšlení byl vášnivým odpůrcem socialismu (ve kterém spatřoval jistý druh otroctví) a všeho, co nějakým způsobem ubíralo práv či zisku schopným a pomáhalo k (lepší) existenci slabších jedinců. S Augustem Comtem v některých věcech souhlasil, jiná jeho tvrzení odmítal. Zatímco Comte chtěl poznat zákony, jimiž se řídí chod společnosti, proto, aby bylo možno vývoj společnosti ovlivňovat a účinně zasahovat do konfliktů, jimiž společnost prochází, Spencer nepovažoval sociologické poznání za opravňující k zásahům do společnosti. Její existence je navíc natolik složitá, že je třeba nechat věci fungovat tak, jak jsou nastaveny, neboť by mohlo dojít k nezamýšleným důsledkům jednání, které by měly na společnost negativní dopady. Ikona5 Tak, to byl úvod k dalšímu velikánovi naší sociologie a teď se podíváme na dva pojmy, resp. přístupy, které jsou pro Herberta Spencera nejcharakterističtější. Na závěr kapitoly se alespoň ve stručnosti podíváme na některé Spencerovy práce a už teď vám můžu prozradit, že se jejich názvy poměrně dobře pamatují &smiley;
Evolucionismus Ikona5 O Darwinově teorii evoluce jste pravděpodobně slyšeli všichni. Věděli jste ale, že značnou část této teorie přejal Darwin právě od Herberta Spencera? Oba pánové se ve svých pracích ovlivňovali navzájem a také se vzájemně jako vědecké kapacity uznávali. Evoluce je podle Spencera změna od stavu homogenity k heterogenitě. Společnost podléhá stejným evolučním zákonům jako živé organismy, sociální evoluce je částí evoluce celkové. Projevuje se jednak narůstáním počtu jedinců, kteří společnost tvoří, jednak jejich nejrůznějším přeskupováním a spolčováním. Tento vývoj nemusí být nutně lineární, proces se může zastavovat, zpomalovat či vracet. Pokud vývoj dospěje do stadia, že už nelze dosáhnout větší rovnováhy, nastane úpadek. Evoluce je automatický proces, a i když se nám (díky sociologii) podaří odhalit její zákony, nedává tato skutečnost právo do ní nějakým způsobem zasahovat, urychlovat ji nebo měnit její směr. Evoluční změny ve společnostech lze vysledovat na změnách od jednoduchého kmenového uspořádání, které je tvořeno jednotkami o stejných funkcích, až ke složitému civilizovanému národu, jehož jednotlivé části jsou vysoce diferencované a heterogenní. Spencerova teorie byla v jeho době vykládána různými způsoby a využívána v rámci kolonizačních výprav nebo při procesu industrializace, jenž s sebou mnohdy nesl poměrně drastické zneplatňování dosavadních jistot a pravidel a nastolování nových pořádků. (Pokud jste sledovali slavnostní zahájení XXX. letních olympijských her, konaných v Londýně, možná si vybavíte úvodní část, která zobrazovala právě tuto epochu anglické historie.) Ikona3 Pro ty, kteří si potrpí na doslovné citace, je tady krátká ukázka ze Spencerových Prvních principů: Evolution then, under its primary aspect, is a change from a less coherent form to a more coherent form, consequent on the dissipation of motion and integration of matter. This is the universal process through which sensible existences, individually and as a whole, pass during the ascending halves of their histories. This proves to be a character displayed equally in those earliest changes which the Universe at large is supposed to have undergone, and in those latest changes which we trace in society and the products of social life. And throughout, the unification proceeds in several ways simultaneously. (Spencer, 1867, § 115) Anglicky hovořící (či alespoň čtoucí) zájemci o další části tohoto Spencerova díla se mohou podívat na tyto internetové stránky: http://oll.libertyfund.org/index.php?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Fperson=16 5&Itemid=28
Organicismus Spencer dosti často porovnává život společenský se životem biologickým. Podobně, jako se organismy vyvíjejí od jednoduchých ke složitějším, přibývá jim více složitějších orgánů zabezpečujících specializované životní funkce, tak se dle Spencera vyvíjí i společnost. Její jednotlivé části se postupně specializují, a tato specializace (diferenciace) jde ruku v ruce se zvyšující se integritou. To znamená, že tyto části se navzájem potřebují a spolupracují víc, než kdyby byly stejné či podobné.
Spencer zašel ve své analogii až tak daleko, že vyjmenovává jednotlivé znaky, které mají společnost a organismus shodné: Jak živý organismus, tak společnost po většinu svého života rostou. Rostou rostliny, zvířata, lidé, rozrůstá se i společnost. S nárůstem velikosti je spojen rovněž nárust komplexnosti celého organismu a společnosti. V průběhu života dochází k diferenciaci (rozrůzňování) jednotlivých struktur (částí), která je doprovázena diferenciací jejich funkcí. Nejenže jsou svaly na různých částech těla jinak dlouhé a jinak strukturované, ale plní také odlišné funkce. Podobně různé části společnosti mají jinou strukturu a současně vykonávají jiné činnosti. Tím, jak se organismus/společnost vyvíjí, dochází nejen k tomu, že se jednotlivé části diferencují, ale také mezi nimi vznikají nové vazby a vztahy. Samotné ustanovení např. poslanecké sněmovny by nemělo význam a smysl, pokud by její činnost neovlivňovala i ostatní části společnosti. Tak, jak jednotlivé části tvoří živý organismus, je společnost tvořena svými členy. Avšak jak v případě organismu, tak společnosti, je celek něčím větším, než souhrn jednotlivých částí. Jako srdce, plíce, mozek, žíly, svaly, kosti atd. seskládané dohromady netvoří živoucí lidskou bytost, netvoří ani masa (byť by byla sebevětší) jedinců fungující společnost. Společnost i organismus mohou (alespoň určitou dobu) přežít, i když je některá jejich část zničena. Člověk přežije i bez amputované končetiny či odebrané ledviny. Společnost je schopná fungovat, i když je odvolán ministr vlády, jsou parlamentní prázdniny nebo stávkují řidiči městské hromadné dopravy. Avšak Spencer poukazoval i na jisté odlišnosti, které mezi organismem a společností existují: Jednotlivé části organismu sice fungují poměrně samostatně, nicméně jedinci ve společnosti mají mnohem více volnosti a prostoru k samostatnému jednání. Myšlení a pocity jsou v organismu vyhrazeny pouze vybraným jednotkám, kdežto ve společnosti je myšlení a citů schopen každý jedinec (tedy alespoň teoreticky, že). Na rozdíl od biologického organismu, kde všechny jeho části fungují pro celek a pro jeho dobro, u společnosti je to naopak. Ta existuje pro dobro svých členů. Spencer spatřoval smysl existence společnosti v jejím přínosu pro individuum, na rozdíl od Comta, který viděl společnost jako něco, čemu se má jedinec přizpůsobovat a podřizovat.
Nejvýznamnější práce Sociální statika První Spencerova kniha odráží Spencerovu inspiraci v dílech liberálních ekonomů, politiku volného trhu („laisser faire“). Věnuje se doporučením pro stát – co by měl a neměl dělat. Stát je popisován v duchu firmy, která má sloužit svým akcionářům, tedy občanům. Stát by jim měl umožnit maximální volnost v jejich konání a zasahovat jen minimálně. Starost o sociálně slabší jedince by se v žádném případě neměla dít na úkor sociálně silných a úspěšných, protože to by byl začátek konce vyvíjející se společnosti.
Principy psychologie V tomto díle Spencer rozebírá svůj pohled na podstatu života, vnímání (času, pohybu, prostoru aj.), inteligence, pocitů a vůle. Věnuje se jednoduchému a složenému uvažování, rozděluje uvažování kvantitativní a kvalitativní.
První principy V rámci této práce se Spencer snaží o syntézu nejen svých myšlenek, ale také sestavit filozofický systém, který by vysvětloval základy veškerého lidského poznání. Zveřejňuje svou teorii evoluce, kterou aplikuje univerzálně, nejen na oblast biologie. Evoluci chápe jako postupnou proměnu od neuspořádaného, nejednotného stavu ke stavu uspořádanému. Dílo má dvě části, které Spencer nazval „To nepoznatelné“, v níž se věnuje hlavně náboženství a relativizuje veškeré poznání, a „To poznatelné“.
Principy sociologie V Principech sociologie Spencer aplikuje teorii evoluce na společnost. Společnosti se také postupně vyvíjejí od jednoduchých, homogenních a ne příliš stabilních ke složitějším, rozmanitějším a poměrně stabilním útvarům. Úkolem sociologie je pak poznávání faktorů, které tento vývoj ovlivňují, umožňují a určují jeho povahu. Podrobně rozebírá různé typy institucí. Tato řada pozorovaných faktů v souhrnu dokazuje, že sociální evoluce tvoří část celkové evoluce. Společnosti stejně jako vyvíjející se celky obecně vykazují integraci jak prostým nárůstem masy, tak srůstáním a přeskupováním mas. Změnu od homogenity k heterogenitě lze doložit množstvím příkladů; od jednoduchého kmene, stejného ve všech svých částech, až k civilizovanému národu, plnému strukturálních a funkcionálních heterogenit. S postupující integrací a heterogenností narůstá spojitost a soudržnost (Thompson, 2001, 254).
Principy biologie Toto mnohosvazkové dílo bylo ještě za Spencerova života používáno jako učebnice na univerzitě v Oxfordu. Po úvodu se Spencer zabývá evolucí života, morfologickým a fyziologickým vývojem a zákony množení.
Principy etiky Aniž prý četl významná díla autorů zabývajících se etikou, Spencer sám o této disciplíně začal psát několikasvazkové dílo, které považoval za své nejzdařilejší vůbec. Předkládá fakta o etice, uvádí do čtenáře do disciplíny, zabývá se etikou života individua. Zabývá se také etikou života ve společnosti, rozebírá pozitiva a negativa dobročinnosti. Svou pozornost zaměřil také na otázky vlastnického práva, práva žen a dětí a povahy státu. Jeho chápání spravedlnosti vyjadřuje myšlenka, že každý člověk si může dělat, co chce, pokud tím nenarušuje svobodu nikoho jiného. Ikona4 Největší sociologickou stopu zanechal Herbert Spencer díky svému evolucionistickému přístupu. Porovnával evoluci živých organismů s evolucí společenskou. Evoluci viděl zejména v procesu od homogenity k heterogenitě, od volnosti k provázanosti, od
jednoduchosti ke složitosti. Organismus a společnost mají společný například životní růst či navyšující se diferenciaci a integritu jednotlivých částí, liší se naopak ve smyslu existence – části organismu žijí pro celek, kdežto společnost existuje pro své jedince. Spencer se rovněž zabývá náboženstvím, v němž vidí jen zástupce, reprezentanta společnosti. Jeho smýšlení bylo pro-individualistické, můžeme ho označit za předchůdce představitelů strukturálního funkcionalismu. Ikona6a Dokážete vyjmenovat alespoň tři znaky, které mají živý organismus a společnost shodné, a alespoň dva, v nichž se odlišují? Popište příklad náboženského rituálu, při kterém se lidé setkávají a sdílejí svou společenskou „kolektivitu“. Rozsah: alespoň 1200 znaků (bez mezer).
Emile Durkheim (1858-1917) Ikona1 Student je schopen vysvětlit pojmy mechanická a organická solidarita, společenský jev (sociální fakt), dokáže popsat Durkheimovu koncepci společnosti a sociologie a zná jeho typologii sebevražd. Ikona1a 90 minut Ikona5 Teď nás čeká kapitola o dalším velmi významném francouzském sociologovi. Už to začíná být pomalu důvod k tomu, abyste se učili francouzsky… &smiley Můžeme říct, že Emile Durkheim na přelomu 19. a 20. století dovršil dílo Augusta Comta (ale pozor, tím netvrdíme, že s ním ve všem absolutně souhlasil). Ustanovil sociologii jako samostatnou společenskou vědu, zasloužil se o její začlenění mezi obory vyučované na vysokých školách. K zajímavostem z jeho života patří, že se měl (podle vzoru několika předchozích generací ve své rodině) původně stát rabínem. Nestalo se tak, věnoval se studiu i jiných náboženství (a nejen těch), filozofie či historie. Za zmínku stojí také fakt, že již ve svých devětadvaceti letech byl jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Bordeaux, kde začal s vyučováním sociologie. Ve svých dílech se často stavěl proti názorům Herberta Spencera. Ve vztahu mezi člověkem a společností to dle Durkheima byla společnost, která měla větší sílu. Člověk je ovlivněn společenskými podmínkami a kolektivním vědomím, a tyto skutečnosti prakticky nemůže nijak ovlivnit. (Asi vás, a správně, napadne, že taková tvrzení byla terčem mnohých Durkheimových kritiků.) Podobně jako Comte i Durkheim viděl v sociologii nástroj, jak co nejlépe socializovat člověka do společnosti, má vysvětlovat stav společnosti a pozici jedinců v něm. Na rozdíl od Comta však nepředpokládal, že díky znalostem, které sociologie poskytne, by se mělo zasahovat (a tak zlepšovat) do vývoje společnosti.
Společenský jev Pro Emila Durkheima nebyla společnost jen pouhým součtem jednotlivých individuí, které ji tvoří, ale něčím jiným. Uznával, že nic jiného než jedinci společnost netvoří, avšak společnost měla být zkoumána a vysvětlována jako celek, nikoli jako součet jejích jednotlivých částí. Durkheim (a dnes bychom s ním pravděpodobně souhlasili) argumentoval, že jedinci ve skupině (společnosti) se chovají jinak, než kdyby byli každý sám. Ve společnosti existují a na jednotlivé její členy působí společenské jevy. Proto to, co se děje ve společnosti, může být vysvětlováno jedině a pouze z hlediska společnosti, nikoli z pohnutek jednotlivců. Durkheim toto tvrzení dokládal příklady sloučenin chemických prvků. Měď, cín i olovo jsou látky měkké, ohebné, avšak jejich spojením vzniká tvrdá sloučenina bronz. Vodík je plyn, kyslík je plyn, avšak jejich sloučenina, voda, má zcela jiné vlastnosti. Společenské jevy mají některé podstatné charakteristiky: při jejich zkoumání se na ně musí nahlížet jako na věci, stojí mimo jedince a jsou schopny vykonávat utlačivý vliv na vědomí členů dané společnosti. Ikona3 Zde máte možnost prostřednictvím alespoň krátké ukázky nahlédnout do Durkheimovy charakteristiky společenského jevu (Durkheim, 1969, 52): Tyto typy počínání nebo myšlení nejen že existují mimo jedince, nýbrž jsou nadány silou rozkazovací a utlačivou, kterou se mu vnucují, ať již chce či ne. Když se jim ovšem dobrovolně přizpůsobím, pak tento tlak není vůbec cítiti nebo velmi málo, ježto je zbytečný. Tlak je však nicméně podstatným znakem těchto jevů a důkazem toho je, že se projeví, jakmile se pokusím o odpor. Pokusím-li se porušiti právní normy, obrátí se proti mně tak, aby mému činu zabránily, je-li ještě čas, nebo aby jej zvrátily a uvedly do jeho normálního tvaru, je-li proveden a náprava možna, nebo aby mne donutily jej odpykati, nemůže-li být jinak napraven.
Sebevražda Ikona5 Ty z vás, kteří čekají nějaké detailní popisy akce, při níž si nějaká (nejlépe slavná) osoba sahá na život, musím zklamat. Následující řádky nepojednávají o způsobech sebevražd, ale o motivech, které lidi k sebevraždám dohánějí. A ti, které zajímají statiky sebevražd, nechť nahlédnou do statistických ročenek či požádají některého ze svých spolužáků od Policie o jejich statistické záznamy. Teorií, které (více či méně úspěšně) vysvětlují příčiny sebevražd, bylo a je poměrně mnoho. Durkheimův přístup byl ale zvláštní tím, že přikládal sebevražedné pohnutky nikoli stavu či rozpoložení jedince, ale společenské situaci a společenským jevům. Motivy, kterými si sebevrah své počínání vysvětluje (pocit potupy, hanby, neštěstí), jsou dle Durkheima pouze zástupné a umělé. V každé společnosti existuje jistá míra sebevražednosti a dle „suicidogenních proudů“ (se suicider – fr. spáchat sebevraždu), které se ve společnosti vyskytují, Durkheim rozlišuje čtyři typy sebevražd: egoistická, altruistická, anomická a fatalistická. Ikona6a
Zamyslete se, ještě než se pustíte do čtení následujících řádků, a pokuste se určit, z jakých společenských podmínek (sociálních jevů) asi bude vycházet egoistická a altruistická sebevražda. V čem se budou pravděpodobně lišit?
Egoistická sebevražda Durkheim zjistil, že mezi vyznavači katolického náboženství je méně sebevražd než mezi protestanty (ačkoli obě náboženství sebevraždu odsuzují). Tato dvě náboženství, resp. komunity se liší v míře, jakou jsou její členové integrování do skupiny. U katolíků je integrita větší, u protestantů je větší důraz na osobní svobodu a zodpovědnost. Pokud jedinec nadřadí své ego, své JÁ nad kolektiv (tedy pokud individuální JÁ stojí na žebříčku hodnot výše než sociální JÁ), jedná se o nesprávný vývoj, a může tak docházet k egoistickým sebevraždám. Člověk má až příliš mnoho volnosti, s níž si neví rady, příliš mnoho zodpovědnosti za sebe sama, má pocit osamělosti, izolovanosti, neužitečnosti. Necítí závazek či pouto ke společnosti, a proto necítí ani pouto, které by ho vázalo k (smysluplnému) životu. Dle Durkheima je tento typ sebevražd nejčastější u intelektuálů.
Altruistická sebevražda Altruistická sebevražda je v podstatě opakem sebevraždy egoistické. V tomto případě je integrace jedince do společnosti až příliš silná, individuální zájmy či potřeby jsou zcela potlačeny. Příkladem mohou být sebevraždy páchané osobami vysoce politicky postavenými, které neunesly změnu režimu – kolaps dosavadních společenských hodnot, vojáci ženoucí se na smrt bez pudu sebezáchovy (padnout za vlast je čest), manželky, které páchaly sebevraždu po smrti svého manžela. Mezi Eskymáky byla běžná (ba dokonce společensky vyžadovaná) sebevražda starého člověka, který už své komunitě nebyl k žádnému užitku, spíše naopak. Při tomto typu sebevražd je zkrátka tlak společnosti na své členy až příliš velký. Ikona5 Tak co, tušili jste správně rozdíl mezi dvěma zmíněnými typy sebevražd? Doufám, že při čtení tohoto textu vás nebudou nějaké takové myšlenky napadat! Pokud náhodou ano, pusťte si svůj oblíbený film, běžte na večeři nebo si zasportujte, ale raději se nedívejte na zprávy. Ještě dva typy sebevražd a toto téma bude za vámi!
Anomická sebevražda Anomické a egoistické sebevraždy jsou si podobné v tom, že oba typy se vyskytují v prostředí se slabými společenskými vazbami. Zatímco k egoistické sebevraždě dochází u jedinců, kteří nemají dostatek spojení s ostatními lidmi ve společnosti, anomická sebevražda má příčiny v nedostatečných společenských regulacích. Ve společnosti, která „uvolní mravy“, jedinci nemají jistotu, co se smí, co už nikoli, co si mohou či naopak nemohou dovolit, není jim jasné, co je přípustné a jaké jednání je již pro společnost nepřijatelné. Takoví lidé pak mají pocit, že možné je všechno, mají obrovská očekávání, která však nedochází naplnění, nedochází k saturaci jejich přemrštěných potřeb, a tak dochází k anomickým sebevraždám. K tomuto typu sebevražd se uchylovali úspěšní obchodníci, kteří, byť byli více než dobře zajištěni, měli pocit, že se jim ještě spousty věcí nedostává.
Fatalistická sebevražda Podobně jako se doplňují sebevraždy egoistická a altruistické, je doplňkem k anomické sebevraždě sebevražda fatalistická. Pramení z takové společenské situace, kdy jedincova přání jsou zcela potlačena společenskými normami či uspořádáním. Člověk nevidí ze své bezútěšné situace východisko, nedokážou svůj osud změnit, a proto si sáhnou na život. Příklady tohoto typu sebevražd můžeme detekovat například u vězňů odsouzených na dlouhou dobu nebo u otroků, kteří neměli naději na lepší, plnohodnotný život ve společnosti. Ikona5 Sebevraždy máme za sebou, teď nás čeká práce! (Tedy, ne že byste se až dosud ulívali &smiley; Ale podíváme se na to, jak dělba práce ve společnosti souvisí s její stabilitou.
Společenská dělba práce Stejně jako množství jiných sociologů i Durkheim se snaží nalézt odpovědi na otázky týkající se důvodu existence společnosti. Dohodli se snad jednotlivci, že pro ně bude život ve společnosti výhodný, a tak ji vytvořili? Nebo jsou naopak jedinci produktem společnosti? A především, co způsobuje, že je člověk, který je schopný žít sám (bez podpory široké rodiny, ba dokonce partnera), závislý na společnosti stále víc a víc? Podle vztahů mezi jedincem a společností a mezi členy společnosti navzájem Durkheim rozlišuje dva základní typy společnosti – společnost s mechanickou solidaritou a společnosti, v níž převládá solidarita organická.
Mechanická solidarita Společnosti založené na mechanické solidaritě jsou málo diferenciované, to znamená, že jejich jednotlivé části (kterých není mnoho) jsou si podobné. Jedinci, kteří jsou členy těchto společností, ani skupiny, které vytvářejí, se příliš neliší. Mají velmi podobné cíle, hodnoty a zájmy, dodržují stejné normy. Společnost je velmi homogenní, jedinci, kteří uvnitř společnosti vykonávají určité funkce, jsou prakticky kýmkoli nahraditelní. Individua nesledují své vlastní zájmy, ale žijí pro společnost, mechanicky se podřizují jejím zájmům. Dělba práce v těchto společnostech je nízká. Kolektivní vědomí má převahu nad vědomím individuálním.
Organická solidarita U společností složitějších, s vyšší dělbou práce, mechanická solidarita postupně slábne a nahrazuje ji solidarita organická. Ta již není založena na podobnosti jednotlivých členů společnosti, ale naopak na jejich odlišnostech. Společnost se více diferencuje, jednotlivé funkce zabezpečující její chod se stávají specifičtějšími, různí jedinci mají různé zájmy, hodnoty, cíle. Jednotliví členové společnosti již nejsou schopni vykonávat libovolné činnosti, dochází k vyšší specializaci, již se nemohou libovolně zastupovat. Různé skupiny, stejně tak jako různí jednotlivci, se v dané společnosti navzájem potřebují, nejsou schopni existovat bez druhých, a proto spolu spolupracují. Dělba práce se zvyšuje, kolektivní vědomí stále zajišťuje soudržnost společnosti, avšak podíl individuálního vědomí u jedinců narůstá.
Napište příklady typů společností s mechanickou a organickou solidaritou a na příkladech vysvětlete, proč/v čem je daná společnost homogenní či naopak, v čem se její jednotlivé části/jednotliví členové odlišují. Rozsah: alespoň 600 znaků (bez mezer).
Nejvýznamnější práce Pravidla sociologické metody V tomto díle Durkheim vysvětluje svůj přístup k sociologii jako vědě, poukazuje na jedinečnost společenských jevů, vysvětluje kolektivní vědomí a upozorňuje na rozdíl mezi „zdravým rozumem“ a vědeckým přístupem. Stanovuje pravidla, podle kterých se společenské jevy dělí na normální a patologické, přičemž normální nemusí být vždy správné či užitečné. Například zločin je z hlediska společenských jevů normální, protože společnost, v níž by zločin neexistoval, také neexistuje, a pokud by existovala, nebylo by to normální. Ikona6a Když si předchozí řádky přečetl můj bratr (softwarový specialista), řekl: „Je to tak, ale dost děsivé. Proč se potom nad zloději pohoršujeme?“ Jak byste mu odpověděli?
O společenské dělbě práce Durkheimova dizertační práce se zabývá srovnáváním společnosti a jednotlivce, hodnot kolektivu a individua, popisuje dva typy společností – založených na mechanické a organické solidaritě. Sociální život čerpá z dvojího zdroje – podobnosti vědomí a společenské dělby práce. V prvním případě je člověk socializován, protože v nepřítomnosti nějaké skutečné individuality je spojen s jinými, s nimiž sdílí společnou podobu, stávaje se součástí téhož kolektivního typu; v druhém případě je socializován, protože se sice vyznačuje zevnějškem a osobní aktivitou, které ho odlišují od jiných, je ale na jiných závislý do té míry, do jaké je od nich odlišen, a v důsledku toho je závislý na společnosti, jež je výsledkem tohoto spojení (Thompson, 2001, 183).
Sebevražda Jak již bylo podrobněji rozebráno výše, v díle Sebevražda Durkheim pokračuje v úvahách z Pravidel sociologické metody. Zdůrazňuje vliv kolektivního vědomí a společenských jevů, které na jedince působí. Chrání-li náboženství člověka před touhou se zabít, není to proto, že hlásá úctu k jeho osobě podloženou argumenty sui generis, ale proto, že je společností. Tuto společnost konstituuje existence určitého počtu přesvědčení a praktik společných všem věřícím, které jsou tradiční, a proto závazné. Čím početnější a silnější jsou tyto kolektivní stavy, tím pevněji je integrovaná náboženská komunita a tím větší je její ochranná hodnota (Thompson, 2001, 185).
Elementární formy náboženského života V tradičních společnostech hrálo náboženství důležitou roli v jejich integritě. V moderní době úloha náboženství klesá a nabízí se tak otázka, co jeho stmelovací funkci nahradí. Proto se i Durkheim tomuto tématu věnuje. Popisuje svou teorii náboženství, zabývá se podstatou
náboženských rituálů, analyzuje totemismus a jiné formy náboženství. U všech náboženství nachází společný prvek, a sice rozdělení světa na dvě oblasti: světskou a posvátnou. To, co „náboženské“ společnosti drží pohromadě, podle Durkheima však není náboženství samo, ale vědomí pospolitosti, které zažívají jedinci při náboženských rituálech. ...náboženství je někdy eminentně sociální. Náboženské reprezentace jsou kolektivní reprezentace vyjadřující kolektivní skutečnosti; rituály jsou způsobem jednání, který pramení uprostřed shromážděných skupin a který má u těchto skupin vybudit, udržet či obnovit jisté duševní stavy (Thompson, 2001, 188). Ikona4 Emile Durkheim byl významným francouzským sociologem, který se snažil ustanovit sociologii jako samostatnou vědu. Dovedl ji až do přednáškových sálů vysokých škol. Společnost není podle Durkheima jen prostým součtem jejích jedinců, ale je skutečností sui generis. Na členy společnosti působí sociální fakty, které mají schopnost vyvíjet na ně tlak a které nemohou svým individuálním jednáním měnit. Společnost má vliv na jednání svých členů i v tak (na první pohled) osobním rozhodnutí, jako je sáhnutí si na život. Dle míry integrace jedince do společnosti Durkheim rozlišuje 4 typy sebevražd: egoistickou, altruistickou, anomickou a fatalistickou. V závislosti na míře dělby práce a důvodu, proč lidé ve společnosti fungují, popisuje Durkheim dva hlavní typy společností – s mechanickou a organickou solidaritou. Silné společenské pouto spatřuje Durkheim také v náboženství, které zejména díky rituálním obřadům členy společnosti sbližuje, dává jim pocítit, že je spojuje něco, co je vysoce přesahuje. Neuvědomují si však, že pocit tohoto sdílení poskytuje sama společnost.
Max Weber (1864-1920) Ikona1 Student je schopen vysvětlit rozdílné charakteristiky tří typů panství a porozumět principu racionality, s nímž Weber pracoval, je schopen popsat rozdíly mezi jednotlivými typy jednání. Ikona1a 100 minut Max Weber se narodil jako nejstarší syn otce – právníka. Dostalo se mu velmi dobrého a všestranného vzdělání. Již ve svých třiceti letech je jmenován profesorem. Zabýval se právní vědou, ekonomickou politikou a metodologií. Byl jedním ze zakladatelů Německé sociologické společnosti v roce 1909. Studoval filozofii, teologii i historii. Jeho bádání ovlivnilo několik filozofických přístupů, zejm. historismus a novokantovství. Weber odmítá přistupovat k sociálním vědám stejným způsobem jako k vědám přírodním. Bádenská škola novokantovců formulovala rozdíly mezi vědami nomotetickými (snaží se o stanovení univerzálních zákonů, tedy přírodní vědy) a idiografickými (popisují individuální události či jedince, snaží se o porozumění). Webera rovněž inspirovalo zaměření na hodnoty, které ovlivňují akt poznání. Neuznával univerzálně platné hodnoty, nýbrž tvrdil, že jedinec si vybírá hodnoty, které bude vyznávat a kterými se bude řídit. Z tohoto pohledu byl Weber pravděpodobně ovlivněn Friedrichem Nietzschem. Sociologii Weber charakterizuje sociologii jako vědu o sociálním jednání. Jednání je takové chování, kterému jedinec (nebo jedinci) přisuzuje nějaký smysl. Sociální jednání je takové
chování, kterému jeho účastníci přisuzují smysl a usměrňují ho podle reakcí druhých lidí. Má se jednat o vědu nehodnotící, o vědu, která má analyzovat, vysvětlovat, nikoli soudit. Hodnotit může pouze jedinec sám, poněvadž, jak Weber připomíná, za „jednáním“ stojí člověk. Weberova sociologie je sociologií rozumějící, je individualistická (je třeba uchopit subjektivní smysl jednání), je také racionalistická – konstruuje ideální typy. Weber přisuzuje člověku poměrně velkou schopnost rozhodovat se a jednat sám za sebe, ne pouze reagovat na určité nadosobní společenské či biologické procesy. Podle Webera jsou veškeré sociální (celospolečenské) produkty pouze projevy jednání individuí, kteří sledují své vlastní zájmy. Pro dosažení svých cílů jedinci volí různé typy jednání. Podívejme se na čtyři čisté typy jednání, které Weber analyzoval.
Typy jednání Weber rozlišoval čtyři typy jednání, např. podle toho, na co klade jednající důraz - zda na cíle, kterých chce dosáhnout, nebo jsou důležitější prostředky, cesty k cíli, který se stává až druhotným. Při účelově racionálním jednání člověk neustále přemýšlí, „zda se mu to vyplatí“, tedy zda dosažení cíle (účel jednání) odpovídá vynaloženým prostředkům. Jedinec také zvažuje možné vedlejší účinky svého jednání. Jednání se uskutečňuje kvůli dosažení účelu. Hodnotově racionální jednání je hodnotné samo o sobě. Takové jednání spočívá ve víře v jeho etickou, náboženskou, morální, estetickou či jinou hodnotu, a to bez ohledu na jeho cíl nebo úspěšnost. Hodnotově racionálně jednáme tedy tehdy, když nám takové jednání přijde „správné“, nikoli tehdy, když je považujeme za výhodné. Tradiční jednání se děje bez velkého přemýšlení, je to taková tupá reakce na podnět, nikoli na smysl jednání. Při tomto typu jednání se respektuje tradice, ustálené způsoby reakcí v daných situacích. Lidé jednají daným způsobem, protože se tak jednalo „odjakživa“. Afektivní jednání je ovlivňováno emocemi a pocity. Většinou nebývá orientováno na smysl jednání, není racionální. Ikona6a Jaký typ jednání je pro vás osobně typický? Jste spokojeni, nebo byste to rádi změnili? Myslíte, že je to možné? Ikona5 Nyní si představíme některé pojmy, s nimiž Max Weber pracuje. Týkají se zejména jeho metodologie.
Smysl jednání U charakteristiky sociálního jednání jsme mluvili o jeho smyslu. Weber rozlišuje mezi „smyslem“ faktickým a subjektivním. Faktický smysl je zprůměrovaný smysl u masy jednotlivců nebo skutečný smysl jednotlivce v daném případě. V případě subjektivního smyslu se jedná o smysl ve zkonstruovaném čistém (ideálním) typu. Sociologie se zajímá o smysl jednání v ideálních typech; jiné, dogmatické vědy (estetika, logika, etika) se snaží zkoumat „správný“ smysl.
Ideální (čistý) typ jednání Ideální typy mají napomoci k orientaci ve složitých společenských situacích a sociálních jednáních. Nejsou skutečné, jedná se o vědecké konstrukty, které pomáhají porozumět skutečnosti, reálnému jednání, které je ovlivňováno omyly, náhodami či afekty. Ideální typy se konstruují tak, že se nejprve určí, jak by jednání proběhlo, pokud by bylo zcela účelově racionální (tedy se znalostí všech okolností či všech záměrů zúčastněných jedinců). Potom se iracionální části jednání (způsobené afekty) označují jako poruchy. Je pak možné spojit jednotlivé příčiny (afekty, omyly) s odchylkami od účelově racionálního chování. Ideální typ jednání v realitě neexistuje, do lidského jednání vždy zasáhne něco, co je od tohoto ideálu, čistě účelově racionálního jednání, odchýlí.
Porozumění Porozumět určitému jednání znamená vyložit toto jednání, odhalit jeho motiv. Weber rozlišoval aktuální porozumění smyslu jednání a vysvětlující porozumění. Aktuálně porozumíme, že se člověk zlobí, když naštvaně bručí, je červený v obličeji, nesmyslně máchá rukama nebo vztekle dupe. O aktuálním porozumění mluvíme také, když vidíme, jak se někdo natahuje se zdviženou rukou do výšky, protože se snaží dosáhnout na krabici umístěnou na nejvyšší polici. U vysvětlujícího porozumění hraje důležitou úlohu motivace jednání. Tedy nejenže pochopíme, že se člověk zlobí, ale chápeme také, proč se zlobí (patnáctiletá dcera se nevrací domů, i když to slíbila, nejde elektřina, a v televizi je přenos zápasu „našeho“ fotbalového týmu o vítězství v Lize mistrů). Víme také, že tento jedinec má výbušnou povahu nebo ho poslední týden bolí zub. Abychom pochopili motiv, tedy souvislost smyslu, který jednající považuje za „důvod“ chování, je třeba naplnit dvě podmínky: adekvátnost smyslu a adekvátnost kauzality. Adekvátní smyslu je chování, které nějak pochopíme nebo vysvětlíme. Kauzálně adekvátní je takový sled událostí, že podle dosavadních zkušeností existuje šance, že se budou odehrávat stejným způsobem. Správný výklad typického jednání znamená, že jeho průběh je jak adekvátní smyslu, tak kauzálně adekvátní. Bez adekvátnosti smyslu se jedná jen o pouhou statistickou pravděpodobnost, bez adekvátnosti kauzality nelze hovořit o pravidlech, ale jen o jednotlivých případech.
Zvyk a mrav V rámci sociálních jednání můžeme vypozorovat jisté pravidelnosti, a to jak u jedince, tak u většího počtu členů společnosti. Zvyk je šance pravidelnosti jednání mezi určitými lidmi, pokud tato pravidelnost vychází čistě ze zácviku (opakování). O mrav se jedná tehdy, když zácvik tkví v dlouhé zažitosti, a toto jednání je očekáváno. Ten, kdo porušuje mravy, musí počítat s určitými „penalizacemi“ ze strany ostatních. Ikona3 Na tomto místě uvádíme krátkou ukázku z Weberovy knihy Metodologie, sociologie a politika (Weber, 1998, 99), abychom ilustrovali koncept „hodnocení“ nějakého jednání. Stěží bude například někdo z nás sdílet buddhistickou (maximalistickou) etiku, která zavrhuje každé účelové jednání už proto, že účelové jednání odvádí od spasení. Ale „vyvrátit“ ji, v tom smyslu, jako vyvracíme chybný početní příklad nebo mylnou lékařskou diagnózu, to je naprosto nemožné. Aniž budeme zohledňovat tak extrémní příklady, dá se snadnou pochopit,
že ani tak nepochybně „technicky správné“ ekonomické racionalizace díky pouze této své kvalitě samé ještě nejsou žádným způsobem legitimovány před fórem hodnocení. To platí bez výjimky pro všechny racionalizace včetně zdánlivě tak čistě technických oblastí, jako je třeba bankovnictví. Ti, kteří takovýmto racionalizacím oponují, nejsou zcela nutně blázny. (...) Legitimní pojem pokroku se v našich disciplinách všude a bez výjimky týká sféry „technična“, což (...) má znamenat: „prostředku“ pro jednoznačně daný účel. Nikdy se nepozvedá do sfér „posledních“ hodnocení. Ikona5 Tak, teď máte za sebou zřejmě tu nejteoretičtější část celého textu :-) Zasloužíte si pochvalu (a taky přestávku). I když byly předchozí řádky odstavci plné metodologie, přece jen se pokuste k uváděným pojmům představit příklady. Látka se vám bude lépe pamatovat, slibuji! Až si odpočinete, vydejte se na cestu k dalšímu Weberovu významnému pojmu.
Panství Mít moc znamená schopnost prosadit svou vůli i přes nechuť či odpor ostatních jedinců, bez ohledu na to, v čem tato šance spočívá. V panství je moc považována za něco legitimního, není chápána jako něco, co by si panovník vynucoval. Panství znamená šanci, že příslušné osoby uposlechnou rozkaz jistého obsahu. Panství může být dáno autoritou, kdy panovník má rozhodovací pravomoci a ostatní mají povinnost poslouchat, ale také může být dáno jistou konstelací zájmů. V takových případech (např. při monopolním postavení na trhu některého ze subjektů) jsou ostatní „nevládnoucí“ po formální stránce svobodní, „poslouchají“, protože je to v jejich zájmu. Tyto dva typy nejsou vyhraněné, mezi nimi existuje plynulý přechod. Weber rozlišoval několik typů panství podle toho, jakým způsobem získával panovník svou autoritu, z čeho pramenila legitimita jeho moci. Takto vyčlenil panství tradiční, charismatické a legální. I toto rozdělení Weber chápal jako ideální typy, nikoli jako posloupná stádia vývoje lidské společnosti.
Tradiční panství V tradičním panství je legitimita odvozena z přesvědčení, že „tak to vždycky bylo“. Panovník a poddaní jsou v takovém vzájemném vztahu, v jakém žily generace jejich předků. Tradice určuje, že panovník má moc a ostatní ho musí poslouchat. Panství je spravováno osobními služebníky, sluhy, někde také otroky. Tito „úředníci“ jsou na své pozice dosazováni podle pánova přání. Podobně, jako jsou tradicemi svázáni poddaní, i od panovníka se očekává, že bude žít a vládnout určitým (tradičním) způsobem. Pořád má však mnohem větší moc prosadit své osobní zájmy, než ostatní. Tradiční panství charakterizuje tradiční typ sociálního jednání. Příkladem tradičního panství je společnost, v níž mají největší autoritu stařešinové (patriarchalismus, gerontokracie). V tomto uskupení jsou si jeho členové rovni. Dalším typem tradičního panství je patrimonialismus, kde již pán velí vojenskému a správnímu aparátu, což rozšiřuje jeho moc prosazovat svou vůli. Bývalí „sobě rovní“ jsou poddanými. Pokud není privilegován pouze panovník, ale ekonomickými (a tudíž i mocenskými) výhodami vládne skupina, hovoříme o stavovském panství. Významným atributem je zde hrdost na stavovskou příslušnost. Tradiční panství ohrožuje zejména vládce, který znesvěcuje tradici tím, že si přiznává příliš velké pravomoci.
Charismatické panství Charisma znamená vliv na události, věci či osoby nad rámec všedního, běžného řádu. Není plánované, není ani příliš stabilní (je snadno napadnutelné). Charisma nemusí tzv. „spadnout z nebe“; speciální vlastnosti mohou být v jedinci skryty a objevit se až po určité události či životní změně. Jedinečné charisma může také „vyprchat“, zevšednět. Podle Webera se tak děje v několika možných situacích. Jedinec ztrácí charisma, pokud se začne věřit, že jeho vlastnosti jsou biologicky dědičné. Charisma rovněž nepřetrvá, pokud jsou speciální vlastnosti vázány na pozici (úřad), nikoli na osobu, či pokud je daná charismatická vlastnost přenosná nebo pokud ji mohou získat i další osoby současně. Charismatické panství není stálé. Vzniká v mimořádné situaci, často jako protestní reakce na do té doby platný řád, tradice a zvyky. Jeho existence je tak ohrožována jednak zevšedněním samotného charismatu, a jednak přeměnou na tradiční nebo legální typ panství. Tato hrozba je velmi silná v situacích, kdy se řeší otázka nástupnictví panovníka. V obavách ze zániku panství se charisma může „stát“ přenositelným, ale pak se z charismatického panství postupně stává panství tradiční. Nebo se státní aparát zformuje např. do formy byrokratické, a dochází tak ke zrodu panství legálního (viz dále). Sociální jednání v rámci charismatického panství je převážně založeno na osobní oddanosti, tedy nikoli na „zaběhaných kolejích“, ale síle osobnosti (charismatu) pána. Ztratí-li pak charismatický vůdce schopnost přesvědčovat o svých výjimečných vlastnostech, je charismatické panství ohroženo.
Legální panství Poslušnost v legálním panství je vyžadována nikoli osobou panovníka či vládnoucími stavy, ale odosobněnými pravidly a normami, zákony. Legální panství je založeno na byrokracii a důvěře v existující normy a jejich dodržování. Existuje rozsáhlý soubor norem a pravidel, který je platný pro všechny, včetně vládce. Úředníci státního aparátu jsou odborně školeni, aby tato pravidla znali a dokázali správně používat. Podle toho, jaké místo v byrokratické hierarchii zastávají, mají danou míru odpovědnosti za své jednání a jsou také podle pravidel odměňováni stálým platem. Jejich odměna nezávisí na tom, komu (ne)pomohli či koho (ne)poslechli. Úředníci nevlastní prostředky potřebné k chodu panství, pouze umožňují jeho (pokud možno bezproblémový) chod. V legálním panství převažuje sociální jednání účelově racionální. Byrokratický systém (bez jakýchkoli konotací) je nejracionálnější možný způsob výkonu moci. Nalezneme jej nejen ve státní správě, ale i v armádě, soukromých firmách, politických stranách nebo církvi. Díky své stálosti, disciplinovanosti, průhlednosti, výkonnosti a spolehlivosti je to jediný možný způsob státního zřízení pro moderní společnosti, pokud nemají skončit v chaosu. Sám Weber si však uvědomuje cenu za vysokou racionalitu fungování byrokracie. Striktní lpění na pravidlech nedovoluje úředníkům zohlednit individuální zvláštnosti či potřeby jednotlivců, dochází k určité dehumanizaci společnosti. Hrozba zániku legálního panství spočívá v překračování pravomocí, které jsou dány právním řádem, čímž dochází k podlamování důvěry v tento řád. Ikona6a Zamyslete se nad příklady tří typů panství (v historii, v současnosti, v literatuře či filmu) a společenskými situacemi v době jejich zániku.
Protestantská etika a duch kapitalismu Tato Weberova studie vyšla ve dvou částech na počátku 20. století (přesně v letech 1904 a 1905). Zamýšlí se v ní nad vztahem mezi náboženstvím, zejména protestantismem, a kapitalismem. Na sociálním rozvrstvení Německa ukazuje rozdíl v zastoupení jednotlivých společenských pozicích, s ohledem na náboženskou příslušnost. Malé procento katolíků mezi jedinci s „vyšším“ vzděláním lze podle Webera vysvětlit majetkovými rozdíly. Co ho vede k hlubšímu zamyšlení, je skutečnost, že katolíci se rovněž v malé míře vyskytují mezi absolventy škol zaměřených na výrobně-obchodní povolání, a naopak převažují mezi studenty na humanitně zaměřených školách. Ve skupinách řemeslníků jsou katolíci výrazně zastoupeni, často se stávají řemeslnými mistry, kdežto protestanti častěji pokračují v kariérním růstu v továrnách, kde se dále vzdělávají, případně dostávají do úřednických pozic. Protestanti byli zkrátka úspěšnější než katolíci. Sklon k ekonomickému racionalismu u protestantů není ovlivněn společensko-politickým postavením této vrstvy, neboť, jak poukazuje Weber, jej lze vypozorovat ve společnostech, kde jsou protestanti vládnoucí i ovládanou skupinou, tvoří společenskou většinu či menšinu. Ekonomický blahobyt býval často spojován s hamižností, touhou po bohatství, lakotě a bezbožností. Avšak např. u kalvinistů se spojoval „virtuózní kapitalistický obchodní smysl“ se zbožností. Jestliže je „duch“ pokroku a kapitalistické kultury spojován s protestantismem, nesmí být chápán jako světská radost, ale jako něco, co je součástí náboženství. Mnozí členové protestantských komunit žijí mnohem intenzivnějším náboženským životem než katolíci. Získávání peněz a majetku obecně, ziskuchtivost, existovala v lidských společenstvích mnohem dříve, než se začalo mluvit o moderním kapitalismu. Ale v těchto epochách neurčovalo zhodnocování kapitálu orientaci hospodářského (celospolečenského) jednání. Nástup kapitalismu byl poznamenán jeho bojem proti ekonomickému tradicionalismu, kdy lidé byli spokojeni s tím, co měli, netoužili vydělávat víc, než potřebovali a než bylo zvykem (nechuť ke zvyšování intenzity práce, byť s vidinou vyššího výdělku, nebo odpor proti novinkám, byť by práci zrychlovaly či usnadňovaly). Nábožensky vychovaní jedinci (Weber uvádí v tomto případě dívky pietistického původu) jsou naopak otevření možnostem ulehčit si práci, adaptovat se na nové pracovní postupy, přemýšlet nad svými činnostmi a přistupují k práci jako k povinnosti, kalkulují s výší výdělku. A právě takováto ziskuchtivost jako životní filozofie existenci kapitalistického systému podporovala. Úspěšní obchodníci či podnikatelé si nemohli dovolit „usnout na vavřínech“, užívat si získaného majetku. Protože existovala konkurence, bylo třeba stále do obchodu investovat, nikoli spotřebovávat, ale mít zisk, tedy omezovat se, nebo alespoň vlastnictví využívat s rozumem. A právě tak se projevuje nový „duch“ moderního kapitalismu: vytváří si zásoby peněz jako prostředek svého působení, nikoli naopak. Kalvínovo učení o predestinaci dělilo jedince na ty, kteří jsou Bohem vyvolení (povolaní) a ty, kteří jsou zavržení. S takto určeným osudem nebylo možno nic dělat, ani sebevětšími úspěchy či naopak prohřešky. Pochybnosti o svém osudu věřící zaháněli usilovnou prací pro větší Boží slávu. Práce, tedy ta usilovná a důsledná, přináší zisky. Úspěšnost v povolání, zisková činnost v protestantském pohledu znamená bohulibou činnost. Protestanti věří, že pokud tvrdě pracují, oslavují boha. Práce je nepostradatelnou přirozenou základnou života, povolání člověk musí přijmout jako něco, k čemu se má hodit. A pokud je ve svém povolání úspěšný, vykonává dobře to, co mu bůh určil, a zřejmě bude jedním z „vyvolených“. Weber nepředstírá, že vysoký stupeň náboženského života a úspěšné podnikání jsou skutečnosti nerozlučně spjaté. Uvádí, že mnohé „kapitalistickým duchem“ naplněné povahy
se od církve minimálně distancují, smysl své honby za majetkem, který si ani neužijí, vidí buď v zabezpečení svých potomků, nebo (a to častěji) v činnosti samotné. Ikona3 Weber nebyl první, kdo se kapitalismem z podobného úhlu pohledu zabýval. Cituje mj. Benjamina Franklina, který již v první polovině 18. století formuloval „ducha kapitalismu“: Mysli na to, že kredit jsou peníze. Jestliže někdo u mě ponechá své peníze, když jsou splatné, tak mi daroval své zájmy, nebo to, co jsem s nimi mohl během této doby začít. Neboť představuje velkou sumu, když má člověk dobrý a velký kredit a dovede ho dobře používat. (...) Úder tvého kladiva, jejž tvůj věřitel slýchá v pět hodin ráno nebo v osm večer, ho uspokojí na šest měsíců; když tě však uvidí za kulečníkovým stolem, nebo zaslechne tvůj hlas v hostinci v době, kdy bys měl pracovat, tak se ti hned příštího rána připomene o splátku a bude žádat peníze dřív, než je budeš mít k dispozici. Kromě toho zvětšuje tvůj kredit, když pamatuješ na svoje dluhy, když se projevuješ jako starostlivý a čestný muž. Chraň se, abys všechno, co máš, pokládal za své vlastnictví a podle toho také žil. Tomuto klamu podléhají mnozí lidé, kteří úvěr mají. Abys tomu zabránil, veď si přesné účty o svých výdajích i příjmech. Dej si tu námahu, abys dbal na jednotlivosti, neboť to má ten dobrý výsledek: odhalíš, v jak velké sumy narůstají malé výdaje a postřehneš, co se uspořit mohlo a co se v budoucnosti uspořit bude moci... (Weber, 1998, 197-7). Ikona5 Alespoň heslovitě si ještě představíme další oblasti, kterými se Weber zabýval, a to náboženství, město a právo – pochopitelně ze sociologického hlediska. V rámci sociologie náboženství se Weber soustředil na prvek racionalizace, který hrál úlohu i v tak „iracionálním“ prostředí, jako je náboženství a víra. Rozdíl v míře racionalizace ukazuje na příkladech magie (spolu s jejími představiteli – kouzelníky, šamany, kteří komunikují s vyšší mocí většinou za úplatu (oběť) a tehdy, když je to potřeba) a náboženství (a jeho nositelích – kněžích, kteří jsou trvale představiteli církevního úřadu). Od kněze i kouzelníka pak Weber odlišuje ještě třetí postavu náboženství, a to proroka. Města, poukazuje Weber, nemohou být charakterizována jen svou velikostí, ale důležitými znaky jsou také politická samostatnost, právo provozovat trh, existence správního a soudního aparátu. Města v Evropě se liší od měst v Asii zejména svou samostatností. Ikona4 Max Weber obohatil sociologii o mnohé metodologické poznatky. Zabýval se konstrukcí tzv. „ideálních typů“, které měly sloužit jako pomůcka pro porozumění sociálnímu jednání. Důležitá pro něj byla také otázka smyslu jednání a jeho výklad. V rámci sociálního jednání vyčlenil racionální jednání, dále popisoval jednání tradiční a jednání afektivní. Věnoval se problému legitimity sociálního řádu, ustanovil tři základní typy panství, tedy šance, že jisté osoby uposlechnou rozkaz jistého obsahu: tradiční, charismatické a legální. Byrokracii chápal jako jediný možný (nejefektivnější) způsob řízení moderní společnosti, i když si uvědomoval její nevýhody, především odlidšťování společnosti. V díle Protestantská etika a duch kapitalismu Weber spojuje protestantskou etiku s ekonomickým růstem a rozvojem kapitalismu.
Vilfredo Pareto (1848-1923) Ikona1 Student je schopen vysvětlit Paretovu teorii elit, rozumí konceptu sociologie jako vědy o lidském (logickém i nelogickém) jednání. Ikona1a 60 minut Vilfredo Pareto se narodil v Paříži, avšak rodem byl Ital. V Itálii také vystudoval polytechnickou školu, pracoval jako inženýr a později ředitel železnic. Politicky se angažoval v liberálním hnutí (stejně jako dříve jeho otec). Zabýval se politikou, matematikou a ekonomií, ve svých necelých padesáti letech byl jmenován profesorem ekonomie. Jeho vzdělání obsáhlo znalost filozofie, historie, beletrie i politologie, ovládal několik cizích jazyků. Odsuzoval A. Comta kvůli jeho snaze vnutit lidem sociologický pohled ve formě dalšího náboženství, přístup H. Spencera o lineárním vývoji lidstva nahradil vývojem cyklickým. Jeho teorie elit byla využita nastupujícím fašistickým hnutím v Itálii. Jako sociolog byl Pareto výjimečný tím, že nevěřil v „uzdravovací schopnost“ vědy a pokroku. Hrozbu pokroku viděl zejména ve zničení starých, fungujících struktur bez nahrazení jinými. Vědecké poznatky a argumenty, tvrdil Pareto, na lidi neplatí, jsou tedy prakticky zbytečné. Poznání chodu společnosti může být užitečné jen těm, kdo mají moc, jenomže mocní si svou pozici vydobyli i bez pomoci vědy. Společnost považoval Pareto za produkt mimologického jednání. Logický kalkul, při němž se každý jedinec snaží dosáhnout co největšího zisku, totiž vylučuje kolektivní život, je spojen s egoistickým jednáním. To, co přináší užitek společnosti jako celku, nemusí přinášet užitek jejím jednotlivým členům. Lidé se (pro společnost naštěstí) chovají převážně iracionálně; nicméně snaží se, aby si ostatní mysleli, že jednají logicky. Ikona5 Tak jako měla Itálie za života Vilfreda Pareta mnoho tváří, tak i Pareto sám byl dost složitou vědeckou osobností. Přešel od osvícenské víry v rozum a pokrok ke konstatování, že lidé jednají převážně iracionálně, a přesvědčení, že vědecké poznatky jsou prakticky zbytečné. Jeho sociologické práce jsou ilustrovány matematickými grafy a plné ekonomických teorií. Podíváme se společně na jeho teorii o logickém a mimologickém jednání, která měla vysvětlit existenci rovnováhy ve společnosti, a také na teorii elit, které se cyklicky střídají ve vedení společnosti.
Logické a mimologické jednání Pareto rozlišuje dva základní typy jednání: logické a mimologické. (Podobně jako Weber rozlišoval jednotlivé ideální typy, i Pareto poukazuje na to, že téměř všechna skutečná lidská jednání jsou směsí jednání logického a mimologického.) Jako příklad logického jednání si můžeme představit chování člověka na finanční burze. Tento člověk nakupuje, prodává a kalkuluje s určitým ziskem, resp. ztrátou, dle svých dosavadních zkušeností či vzdělání. Zvolené prostředky vedou k určitému cíli – jak ve skutečnosti, tak podle plánu jednajícího jedince. U civilizovaných společností lze logické jednání najít nejen v oblasti ekonomiky, ale rovněž ve sférách politiky, práva či vojenství. Jako mimologické chování uvádí Pareto příklad dobře vychovaného člověka, který vejde
např. do divadelního předsálí. Může se přitom docela dobře jednat o téhož člověka, který dopoledne pracoval na burze. V divadelní šatně prohodí pár konverzačních frází se šatnářkou, porozhlédne se po prostoru, v němž se nachází, bude se pohybovat spíše zvolna atd. Vysvětlení jeho chování bude znít „protože se to tak má“. Pareto upozorňuje, že mimologické nemusí nutně znamenat chování nelogické. Na příkladu včel, které produkují plástve ze šestiúhelníkových buněk, ilustruje, že takového chování je vysoce účelné (má svou logiku), ale není produktem logického uvažování těchto tvorů. Ikona6a Dokážete podobný příklad „logiky mimologického jednání“ najít i u lidí? V rámci mimologického jednání rozlišoval Pareto čtyři druhy, a to podle toho, zda existuje vazba mezi prostředkem, který jednající volí, a cílem, kterého chtějí dosáhnout, a zda toto spojení existuje objektivně a/nebo subjektivně. První typ mimologického jednání představují různé konvence, ustálené zvyky. Takové chování je uskutečňováno bezmyšlenkovitě, o jeho logičnosti se ani neuvažuje. Není zde ani subjektivní, ani objektivní vztah mezi prostředkem a účelem. Např. při příchodu krále do místnosti přítomné dámy i pánové udělají předepsanou úklonu. Druhý typ mimologického jednání charakterizuje např. náboženské rituály, kouzelnické obřady či magii. Jednající konají určitým způsobem, protože se domnívají, že tak dosáhnou kýženého cíle. Subjektivní vztah mezi prostředkem a účelem zde tedy přítomen je, avšak objektivně neexistuje. Můžeme věřit, že rituál woo-doo jisté osobě uškodí, avšak objektivně vztah mezi těmito skutečnostmi není. Třetím typem mimologického jednání je takové jednání, které má logiku, aniž by se ovšem takové jednání zamýšlelo. Tedy subjektivní vztah mezi prostředkem a účelem není, ale objektivní ano. Například když ucukneme rukou, pokud ji omylem ponoříme do horké vody. Pareto do tohoto druhu jednání řadí také vznik institucí, které jsou velmi funkční, ale nelze určit osobu či osoby, které je vědomě ustanovily. U čtvrtého druhu mimologického jednání se sice vztah mezi prostředkem a účelem jednání nachází jak subjektivně, tak objektivně, avšak ten subjektivní je vnímán jinak, než jaký skutečně je. Je to takové jednání, kterému jednající přičítají určité důsledky, avšak toto jednání naplňuje ve skutečnosti cíle zcela jiné. Sem spadá například jednání, o němž je jednající přesvědčen, že hájí či vyjadřuje zájmy jeho firmy/rodiny, avšak ve skutečnosti naplňuje zcela odlišné cíle. Pareto považuje drtivou většinu lidského jednání za mimologické. Tato skutečnost by sama o sobě neznamenala nic zavrženíhodného. Co však Pareto odsuzuje je fakt, že se lidé snaží tuto ne-logičnost svého jednání zastřít a že jednání vydávají za racionální, i když takové není. Sociologie by tedy měla zkoumat nejen různé formy mimologického jednání, ale také všechny možné způsoby, jimiž lidé zastírají jejich neracionální povahu. Sociologie nemá „napravovat“ lidské jednání, ani zvětšovat podíl logického jednání na úkor mimologického.
Rezidua a derivace Ikona3 Podrobným rozebíráním mimologického jednání vytvořil Pareto kategorizaci reziduí a derivací. Rezidua – ta část jednání, která není logická – korespondují s určitými lidskými instinkty nebo city, jsou jejich ukazateli (podobně jako rtuť na teploměru ukazuje na teplotu
okolního vzduchu). Rezidua jsou určité predispozice jednat jistým způsobem. V téměř každém jednání se nachází několik reziduí, z nichž některé může převládat. Pareto vytvořil šest tříd reziduí, přičemž v rámci každé z nich ještě dále podrobněji rezidua dělil. Instinkt kombinací – lidský druh je velmi schopný ve vytváření kombinací mezi věcmi či myšlenkami. Tak vznikají např. nové vynálezy, teorie, ale také, a to díky nesprávnému spojování dějů, vzniká pověrčivost či víra v nadpřirozeno. Trvalost agregátů – opačná tendence proti kombinačnímu instinktu. Zde se projevuje silná tendence k zachovávání daného stavu, určitému „zakonzervování“ vytvořených kombinací. Tak se mohou ustálit nově vzniklé teorie, ale rovněž existovat vztahy mezi členy rodiny, komunity či sociálními třídami. Manifestace pocitů jednáním – sklon lidí vyjadřovat své názory, šířit svá přesvědčení. Toto reziduum je silné u politiků či aktivistů, je rovněž výrazným rysem u náboženských proroků. Rezidua sociability – do této skupiny řadil Pareto instinkty, které souvisí se životem ve společnosti. Mezi ně patří potřeba uniformity, lítost a sebelítost, sebeobětování pro druhé, sdílení dobrých věcí s ostatními, uvědomování si hierarchie, potřeba skupinového uznání. Integrita individua a toho, co mu náleží – tato rezidua doplňují rezidua předchozí skupiny. Jedinec se snaží bránit svůj majetek a zvětšovat ho. Má tendenci o zrovnoprávnění s těmi, kteří jsou ve vyšších sociálních pozicích, ale pokud by se dostal mezi své „nadřazené“, netrval by na tom, aby si byli všichni rovni. Sexuální reziduum – sexuální pud není sám o sobě zajímavý, pokud neovlivňuje teorie nebo způsoby myšlení. Nejrůznější sexuální tabu, žena jako brána do pekel, legitimita sexu ve svazku manželském... To jsou některé projevy síly tohoto rezidua. Podobně, jak byla rozdělena rezidua, rozdělil Pareto i derivace, kterými lidé „vysvětlují“ svá iracionální jednání, do čtyř tříd. I v tomto případě se jedná o teoretické rozlišení, jelikož v realitě jsou derivace různě kombinovány. Jedná se o následující kategorie: prohlašování, autorita, shoda s pocity či obecnými principy a verbální důkazy. Derivace tedy „racionalizují“ mimologické jednání s odkazem na různá tvrzení či autority. Ikona6a Proč lidé jednají ne-logicky? Pokuste se za pomocí teorie o reziduích vysvětlit některá taková jednání. Ikona5 Vydržte, už jste skoro na konci! Ještě si přečtete něco o elitách, které se ve společnosti střídají, a pak už vás čeká jen shrnutí!
Teorie elit Liská společnost není homogenní. Jedinci se liší jak v rysech na první pohled viditelných (věk, pohlaví, zdraví atd.), tak v těch, které, ač jsou neméně důležité, na první pohled vidět nejsou (inteligence, morální kvality, odvaha aj.). Právě tato nerovnost lidí ospravedlňuje dle Pareta existenci elit. Podobně, jako je možné ve společnosti odlišit bohaté od chudých, tak je možné odlišit elitu ve společnosti (aristokracii, ty „nejlepší“) od obyčejných lidí. Elity jsou dvojího typu. Jednak elita zahrnuje všechny jedince, kteří vynikají v jakémkoli oboru lidské činnosti (a můžeme pak hovořit o elitních řemeslnících, obchodnících,
profesorech, ale také např. prostitutkách), jednak se jedná (v užším slova smyslu) o elitu vládnoucí. K cirkulaci vládnoucích elit dochází dle Pareta dvěma způsoby: buď postupně, přibíráním nových členů a pozvolným obměňováním vládnoucí skupiny, nebo revolucí, která do vlády společnosti dosadí novou elitní skupinu. Ikona6a Proč vládnoucí elita časem „zastará“? Efektivní vládnoucí elita musí podle Pareta obsahovat jedince, kteří mají smysl jak pro změnu, tak pro stabilitu (rezidua první a druhé třídy). Avšak po určité době u členů vládnoucí elity začnou převládat majetnické sklony, přestanou se zajímat o problémy ostatních členů společnosti, uzavírají se před příchodem nových schopných členů. Tak dlouho se vládnoucí elita zaobírá sama sebou a svými problémy, až to poddaná většina nevydrží a spustí revoluci, která dovede na vládnoucí pozici elitu novou.
Významné práce: Kurz politické ekonomie V tomto spíše ekonomickém, než sociologickém díle se Pareto zabývá životem ve společnosti v souvislosti s rozložením bohatství. Kritizuje stát založený na sociálním systému, protože ten ovlivňuje přirozený boj jedinců o bohatství, které se v dané společnosti nachází, a je přirozeným motorem společnosti. Pojednává o ekonomické a sociální rovnováze, aristokracii a koloběhu elit.
Manuál politické ekonomie V této učebnici ekonomie Pareto (nikoli poprvé) předkládá názor, že lidé jsou více ovládáni city a předsudky, než rozumem. Vysvětluje proto (ne)úspěšnost různých politických doktrín tím, do jaké míry (ne)používají racionální úvahy a přesvědčování. Pareto vidí neúspěšnost kampaní na podporu liberalizace trhu právě ve skutečnosti, že racionální argumenty na davy voličů neplatí. Rozebírá různé druhy omylů – ve vědě (nechtěné) a v politice (záměrné), rozlišuje mezi pravdou a vírou, a také mezi přístupy k tomu, v co věří vládnoucí a v co ovládaní.
Traktát o obecné sociologii Zřejmě nejvýznamnější Paretovo sociologické dílo obsahuje pojednání o mimologickém jednání, teorie o reziduích a derivacích a úvahy o podmínkách sociální rovnováhy a formách společnosti. V tomto díle se odráží Paretův přehled o poznatcích z jiných oborů a množství literatury. Z velké části se jedná o souhrn poznatků a úvah již dříve publikovaných. Ikona4 Vilfredo Pareto byl významným ekonomem, inženýrem, politologem, filozofem a sociologem. Zabýval se podmínkami, které umožňují existenci rovnováhy ve společnosti. Byl protisocialisticky orientován, v sociálním zasahování do chodu státu spatřoval nepatřičný zásah do vývoje lidstva, který spoluurčuje boj o bohatství. Vývoj lidstva nespatřoval v jednosměrném proudu, nýbrž jej chápal jako cyklické obměňování vládnoucích skupin.
Rozpracoval teorii o logickém a mimologickém jednání, přičemž u mimologického rozlišuje čtyři druhy podle (ne)existence vazby mezi zamýšleným cílem jednání a zvolenými prostředky. Další jeho významnou teorií byla teorie elit, v níž rozpracovává koncept koloběhu skupin, které se dostávají na vrchol, aby z něj po určité době byly zase sesazeny.
Ikona5 Tak, bouchněte šampaňské, nalijte si archivního vína či vykopejte láhev svatební slivovice! Máte za sebou několik zvučných sociologických jmen. Nejsou to pochopitelně všechna, a některá jména, o kterých jste se v tomto textu nedočetli, nemají o nic menší význam. Ale o nich až zase příště...
...a ti ostatní? Ikona1 Cílem následujících odstavců je oživit čtenářovy vzpomínky na sociologické konzultace, některé pojmy a alespoň pár dalších významných sociologických jmen. Ikona1a 35 minut V této velmi krátké kapitolce jsou zmíněni sociologové, s jejichž jmény se během hodin sociologie určitě setkáte (nebo už jste se setkali).
Zygmunt Bauman (*1925) Na jméno rodáka z Polska Zygmunta Baumana narazíte zcela jistě, pokud se budete zabývat tématy blízkými postmodernismu. V jeho dílech najdete pojednání o modernitě, postmodernitě, etice i problémech současné konzumní společnosti. Kniha Myslet sociologicky (1990) je čtivým úvodem do sociologie i pro nesociology.
Pierre Bourdieu (1930-2002) Francouzský sociolog a etnolog se zabýval hlavně strukturou francouzské společnosti. S jeho jménem jsou spojovány pojmy kulturní kapitál a habitus. Na konkrétních příkladech ukazoval, že pro vysoké postavení ve společnosti není důležitý pouze ekonomický kapitál, ale svou roli hraje také vzdělání, způsob trávení volného času, povolání a další faktory spoluurčující příslušnost jedince k dané sociální vrstvě.
Erving Goffman (1922-1982) E. Goffman je řazen mezi přestavitele tzv. teorie rolí. Role, které všichni členové společnosti hrají ve svém každodenním životě, přirovnává v knize Všichni hrajeme divadlo (1990) k rolím divadelním. Hraje se pro publikum, příprava na roli probíhá v zákulisí, kam divák nemá přístup, a tak se tam mhou dít věci, které se nemohou odehrávat na jevišti. Někteří se se svými rolemi zcela ztotožní, jiní představitelé se s vlastním účinkováním neztotožní vůbec.
Gustav Le Bon (1841-1931) Se jménem Gustava Le Bona se setkáte při výkladu o sociálních agregátech, konkrétně davech. Ve svém díle Psychologie davu tento francouzský sociolog a psycholog popisuje, co to dav je, jak vzniká, co jej ovlivňuje či jakým způsobem je možné dav ovládat. Le Bon třídí davy na jednotlivé typy, zabývá se vůdci davů a také proměnou, kterou všichni účastníci davů procházejí. Představte si, že si u zkoušky vytáhnete téma „mé sociální role“. Popište v rozsahu 16002300 znaků. Ikona7
Bauman, Z. (1996). Myslet sociologicky. (J. Ogrocká, Trans.). Praha: Sociologické nakladatelství. (Original work published 1990) Comte, A. (1927). Sociologie. (R. Brejcha, Trans.). Praha: Orbis. Durkheim, E. (1969). Pravidla sociologické metody (M. Hutar, Trans.). Praha: Vysoká škola politická. (Original work published 1895) Goffman, E. (1999). Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. (M. McGrathová, Trans.). Praha: Studio Ypsilon. (Original work published 1990) Jandourek, J. (2010). Čítanka sociologických klasiků. Praha: Grada. Keller, J. (2004) Úvod do sociologie (4th ed.). Praha: Sociologické nakladatelství. Keller, J. (2010). Dějiny klasické sociologie (2nd ed.). Praha: Sociologické nakladatelství. Kubátová, H. (2002). Základy sociologie. Olomouc: Univerzita Palackého. Le Bon, G. (1994). Psychologie davu. (L. K. Hofman a Z. Ullrich, Trans.). Praha: KRA. (Original work published 1895) Marx, K. (1909). Capital: A Critique of Political Economy. Volume I: The Process of Capitalist Production. (S. Moore & E. Aveling, Trans.). Chicago: Charles H. Kerr and Co. (Original work published 1867) Marx, K. (1978). Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. (J. Pešková & J. Pešek, Trans.). Praha: Svoboda. Marx, K., Engels, B. (1950). Vybrané spisy. (L. Štoll, Trans.). Praha: Svoboda. Pareto, V. (1966). Sociological Writings. (D. Mirfin, Trans.). New York: Frederick A. Praeger. Spencer, H. (1867). First Principles (2nd ed.). London: Williams and Norgate. Retrieved from world wide web: http://oll.libertyfund.org/?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle=1390&c hapter=99228&layout=html&Itemid=27 Spencer, H. (1978). The Principles of Ethics. Indianapolis: LibertyClassics. (Original work published 1897). Retrieved from world wide web: http://oll.libertyfund.org/index.php?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle =334&Itemid=28 The Online Library of Liberty. Retrieved from world wide web: http://oll.libertyfund.org
Thompson, K. (2001). Klíčové citace v sociologii. (J. Ogrocký, Trans.). Brno: Barrister & Principal. (Original work published 1996) Weber, M. (1997). Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. (J. Škoda, Trans.). Praha: Mladá fronta. Weber, M. (1998). Metodologie, sociologie a politika. (M. Havelka, Trans.). Praha: OIKOYMENH.
