1. Pozvání do sociologie aneb čím je sociologie uţitečná

Kompendium ze sociologie pro úvodní kurz uspořádala: Mgr. L. Mašindová

Bankovní institut, VŠ

1. Pozvání do sociologie aneb čím je sociologie uţitečná Definice a předmět sociologie: sociologie - z latinského "societas" - společnost a řeckého "logos" - slovo, řeč, věda tedy "věda o společnosti" - pouhý překlad slova ještě neznamená definici! Banální konstatování. (Keller) Sociologie je věda multiparadigmatická, tzn., ţe v rámci sociologie existuje více přístupů ke zkoumání sociální reality. Předmět ani metody nejsou jednotné. Existuje také mnoho definic (viz heslo „ sociologie“ ve Velkém sociologickém slovníku), ale mějme na paměti, ţe kaţdá definice je zjednodušením, je to jen výchozí bod! 3 vybrané definice (z mnoha moţných dalších): Szczepaňski: „sociologie je věda, která se snaží poznat zákony struktury a vývoje společnosti.“ To tedy znamená, ţe sociologie hledá odpovědi na 2 základní otázky: - Co udrţuje v naší společnosti řád?(struktura společnosti) - Jakým způsobem se společnost mění, aniţ by došlo k anomii. (dynamika, vývoj společnosti) Sociologie je věda, která zkoumá sociální jevy a vztahy mezi nimi Tzn. zkoumat jevy ne vytrţeně, ale s ohledem na další sociální kontext, souvislosti. Většinou uvaţujeme o společenských jevech pouze z osobního, individuálního hlediska. Sociologie se snaţí věci nahlédnout i z jiných perspektiv (historické a kulturní srovnání např.) a věci samozřejmé vidět nesamozřejmě: mnohé věci, které se na první pohled zdají "přirozené" jsou vlastně jen sociálně a kulturně podmíněné, jen si to neuvědomujeme. Sociologie si nasazuje brýle cizince, pro kterého je vše nové.(viz učebnice Sociologie od A. Giddense) Merton:

„sociologie je věda o nezamýšlených důsledcích sociálního jednání“

Můţeme rozlišit mezi záměrem jednání a nezamýšlenými důsledky, které takové jednání přináší. Nezamýšlené důsledky mohou mít v konečném součtu mnohem větší dopady, neţ naše manifestní cíle. Dále je důleţité si uvědomit, ţe společnost je ABSTRAKTNÍ POJEM, ve skutečnosti nic takového neexistuje. Společností většinou myslíme: ■ národní stát, ve kterém ţijeme ■ moderní společnost se všemi znaky vysokého stupně industrializace, urbanizace atd. ■ existují pouze jednotliví lidé se svými zájmy a konkrétním jednáním ■ „společnost je souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém a kulturním kontextu“ (Keller)

1



Funkce sociologie: 1)

poznávací

 

popisná (deskriptivní) – dříve, neţ začneme sociální realitu vysvětlovat, musíme ji v přesných pojmech popsat. teoretická (výkladová, explanační) – vysvětluje podstatu a fungování společenských jevů. Uţ sám popis, vyjádření zjištěného můţe sociální realitu ovlivnit.

2) praktická (sociotechnická) na základě zjištěných skutečností navrhneme určitá opatření, konkrétní návrhy na změnu. Thomasův teorém (definice situace): „Je-li situace definována jako reálná, stává se reálná ve svých důsledcích.“ Jedna z mála obecně platných pouček v sociologii. Poprvé pouţil sociolog Thoma, později proslavil R.K.Merton: je velmi důleţité, jaký smysl určité situaci lidé přikládají, protoţe z této subjektivní "definice situace" vyplývá i jejich jednání, které zpětně potvrzuje jejich výklad. Platí pro hromadné i individuální chování. Např. run na banku (pokud vkladatelé banky vyhodnotí situaci tak, ţe banka jiţ není důvěryhodná, vyberou hromadně vklady a banka se opravdu dostane do potíţí)… Pomocí definice situace můţeme vysvětlit i různé předsudky v našem chování.

konkrétní empirický výzkum

 VÝZKUM

sociologie kultury, volného času, sociologie hudby. atd

teorie středního dosahu

metodologie



sociologie průmyslu, práce, rodiny

TEORIE aplikované sociologické disciplíny, např.:

obecná teorie

sociologie veřejného mínění,

Roviny sociologické vědy:

Vztah sociologie k ostatním vědeckým disciplínám: ■ k filozofii: filozofie je „matka všech věd“, v průběhu historie se z ní vydělovaly nejprve přírodní, a poté i humanitní vědy. V rámci sociální filozofie a filozofie dějin se zkoumaly problémy, které nyní řeší sociologie (Sokrates, Platón, Aristoteles, Svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Montesquieu, Rousseau, Hobbes, Locke, Hume a další – tzv. období „protosociologie“). Sociologie přebírá i základní filozofická východiska (pozitivismus, existencialismus, fenomenologie, a další.). Vidíme tedy, ţe úvahy o společnosti existovaly dávno před vznikem sociologie, ale teprve s jejím rozvojem došlo k systematickému vědeckému zkoumání. (Co dělá vědu vědou? Systematičnost, terminologie, metodologie, empirické ověřování hypotéz).

2



■ k historii: bez znalosti historie nemůţeme být pravými sociology. Potřebujeme ke své práci historické, vývojové srovnání. Zkoumáme jak vývoj celých společností, tak nejrůznějších sociálních institucí (rodina, vzdělávací systém apod.) ■ k antropologii: antropologie je věda zkoumající tradiční společnosti, přírodní národy. K sociologické analýze potřebujeme také kulturní srovnání, tzn. nejen prozkoumat vývoj jedné společnosti v čase, ale i srovnávat různé společnosti a jejich kultury navzájem. ■ k psychologii: sociologie a psychologie studují velmi často stejné jevy, jen jinou optikou: psychologii zajímají z pohledu jednotlivce, sociologii z pohledu sociální skupiny nebo společnosti. Např. nauka o sociálních skupinách: psychologii zajímá, jakými skupinami jedinec prochází, sociologii, z jakých skupin se společnost skládá. Existuje hraniční disciplína: sociální psychologie na pomezí psychologie a sociologie. ■ k ekonomii: ekonomika a ekonomické vazby jsou důleţitou součástí sociálního ţivota. Sociologie se na problémy spojené s ekonomikou dívá ze širší perspektivy. (Analyzuje právě ty sociální faktory, které mají na ekonomické vazby vliv). Mnoho sociologických teorií se inspirovalo ekonomickými teoriemi a naopak (např. teorie racionální volby, teorie směny), také mnoho klasiků sociologie bylo zároveň ekonomy (Adam Smith, Vilfredo Pareto např.). Karel Marx analyzoval kapitalismus a jeho vliv na třídní společenskou strukturu, Max Weber studoval vliv náboţenství na ekonomické chování lidí – viz slavný článek „Protestantská etika a vznik kapitalismu“.

Vztah sociologie k dalším vědám

3



■ k politologii (politické filozofii): politologie zkoumá různé stranické systémy a strukturu moci, formy vládnutí, systémy politických stran a volební chování. Tyto humanitní disciplíny se často prolínají, někdy je toto rozlišování čistě orientační. Mnoho „klasiků“ bylo zároveň sociology i filozofy, historiky či ekonomy. K dobré výbavě sociologa patří i širší vzdělání z mnoha dalších oborů. Sociologie není jen suma teorií a výzkumu, je to spíše specifický způsob uvažování a myšlení, který těchto poznatků využívá. Sociologii bychom mohli nazvat „branou“ k ostatním vědám. Dnes je navíc důraz kladen na MULTIDISCIPLINARITU – problémy se řeší vcelku, ze všech perspektiv, nejednostranně. Z přírodních věd vyuţívá sociologie nejčastěji poznatky z matematiky, statistiky, demografie či biologie. SPECIFIKUM SOCIOLOGICKÉHO POHLEDU: 

SROVNÁVAJÍCÍ (individuální zkušenost s obecnou, pohled naší a cizí skupiny: „my“ X „oni“, relativizuje pohled z historické a antropologické perspektivy.



NEKONVENČNÍ (snaţí se nepodléhat vládnoucí ideologii, mainstreamu, dívá se očima cizince) PROVÁZANÝ s ostatními sociálními jevy, uvaţujeme v dalších sociálních souvislostech.

 

USILUJÍCÍ O POROZUMĚNÍ (nejde o pouhý popis, ale o porozumění, vhled do problému)



NEHODNOTÍCÍ (neustavuje systém hodnot)



OBJEKTIVNÍ (jasný, vědecky poctivý)



KRITICKÝ (nikoliv negativistický, cynický či pesimistický, ale kritický ve smyslu sebereflexe a analýzy problému)



VĚDECKÝ (věda= teorie, jazyk, metoda, institucionální komunita)

P.Berger: sociolog není ani reformátorem, ani sociálním pracovníkem, ani prorokem, ale spíše špiónem, který se snaží nahlédnout pod povrch sociálních jevů a porozumět jejich fungování. Sociologická představivost Ch. W. Mills: 60. léta 20.stol.: kniha „Sociologická imaginace“ – kriticky se v ní zamýšlí na sociologií i jejími úkoly. Výbava sociologa: teorie, zkušenost a představivost (schopnost sociologického myšlení)

4


virtuální směna (elektronické peníze, bezhotovostní styk)

vliv globalizace (euro, sjednocení měn)

symbolická hodnota peněz (ukazatel sociálního statusu)


prostředek usnadňující směnu zboţí a sluţeb, zaloţený na důvěře

hodnota sama o sobě, kvalita věcí se poměřuje kvantitou

produkt moderní kultury

PENÍZE

ţivotní styl (konzumerismu s, vytváření nových potřeb)

mají vliv na jednání lidí a tím i na charakter lidských

vztahů

Příklad sociologického uvažování

Hodnocení v sociologii: „Má humanitní vědec právo vůbec hodnotit?“ ETICKÁ NEUTRALITA (Max Weber, Lundberg)

HODNOTÍCÍ SOCIOLOGIE (radikálně, levicově orientovaní sociologové) neutralita je nedosaţitelný ideál – vţdy nějak hodnotíme: volbou zkoumaných problémů (vyberu, co je pro mne důleţité), ovlivňuje nás minulá zkušenost (stereotypy, předsudky), vţdy zkoumáme pouze vzorek, ne celek (jsme omezeni rozsahem zkoumaných dat!)

hodnocení = formulování vlastních přání sociolog můţe hodnotit pouze jako občan, ale ne z hlediska profesního. Do vědy patří výroky o faktech, ne o hodnotách.

5



2. Vývoj sociologického myšlení: Vznik sociologie se datuje přibliţně do poloviny 19. století. Jako první pouţil tento termín francouzský myslitel August Comte (1798-1857), dříve pouţíval pojem "sociální fyzika". Comte chtěl postavit zkoumání společnosti na vědecký základ. Sociologie sice vznikla jako nejmladší věda, ale má podle Comta korunovat všechny vědy. Měla by chápat, předvídat a ovlivňovat lidské jednání. Ne náhodou vznikla potřeba analyzovat lidskou společnost v době, kdy probíhaly velké změny napříč celou západní civilizací (rostoucí racionalizace, zámořské objevy, vědeckotechnický pokrok, průmyslová revoluce, nárůst byrokracie a trţního hospodářství, zvyšující se urbanizace, změna sociální struktury i radikální politické změny (Velká francouzská revoluce 1789, osvícenství, střídání politických reţimů). Hovoříme o přerodu ze společnosti tradiční k společnosti moderní. Moderní společnost se vyznačuje Jde o to, ţe starý řád zanikl a nový se ještě nenastolil. Moderní i tradiční společnost uvažujeme jako tzv. weberovské „ideální typy“ – myšlenkové abstraktní konstrukce, které vyjadřují nejpodstatnější, charakteristické rysy změn. Ty se ovšem odehrály v průběhu několika staletí, v různých evropských zemích s odlišnou dynamikou.

TRADIČNÍ SPOLEČNOST způsob uspořádání moci

sociální jednotka

typ ekonomiky výrobní sektor

decentralizovaná moc, autonomie (moc. elita není schopna kontrolovat své území) soupeřící elita x místní rodové komunity soběstačná domácnost, místní komunita (odehrává se tam výroba, směna i spotřeba) rigidní, netrţní, (soběstačné jednotky, roztříštěný trh) zemědělství (vlastní spotřeba)

sociální struktura

stavovská společnost soc. status připsaný, přenáší se rodově, týká se celého stylu ţivota

výklad světa

mytologie, náboženství legitimizuje existující mocenské uspořádání tradice (pohled zpět do minulosti, usilování o zachování současného stavu)

celková mentalita

6

MODERNÍ SPOLEČNOST centralizovaná moc v rámci národního státu (řízení pomocí byrokracie, armády) jedinec, formální organizace tržní, nadregionální průmysl, služby (dělba práce, specializace, práce a půda=zboţí) třídy soc. status ovlivňuje výkon, kapitál, týká se pouze jednotlivce, nikoliv celého rodu věda pokrok, změna (pohled do budoucna)



Podobně jako v době, kdy sociologie vznikala, tak i situace v České republice po roce 1989, je dobou zásadně se transformující společnosti, kdy se zřetelně ukazuje potřeba vědecké reflexe právě probíhajících změn. Klasikové sociologie: ■ AUGUST COMTE (1798-1857) francouzský filozof, pozitivista, sekretář sociálního utopisty Saint-Simona, je povaţován za jednoho ze zakladatelů sociologie. V zásadní knize: „Kurz pozitivní filozofie“, popsal princip klasifikace věd a poprvé zde pouţil termín „sociologie“. Dříve pouţíval termín „sociální fyzika“. Sociologie má být pěstována po vzoru přírodních věd (pozitivismus). Z jeho myšlenek jsou významné zejména: - periodizace dějin podle stupně vývoje lidského intelektu:

1. teologické (do r.1300) 2. metafyzické (1300-1800) 3. pozitivní

- klasifikaci věd a jejich vzájemné vazby nutnost syntetizovat dosavadní poznání:

obecnost

matematika astronomie fyzika chemie biologie sociologie

složitost

vědy jsou uspořádány podle míry své obecnosti (nejobecnější a základní je matematika, nejdříve se také stala vědou, z ní vychází všechny ostatní vědy, stupeň uţití matematiky je kritérium přesnosti kaţdé vědy) a míry sloţitosti (nejmladší a nejsloţitější sociologie, protoţe má také nejsloţitější předmět zkoumání). V klasifikaci chybí psychologie a filozofie. (Duše podle Comta neexistuje, byl proti metafyzice). - členění sociologie na sociální statiku a dynamiku (filozofie pořádku a filozofie pokroku) - konsensuální pojetí společnosti - pozitivismus :

-vědění zaloţené na faktech (nikoliv na dohadech nebo spekulacích). -Pozitivní = reálný, uţitečný, jistý, přesný, relativní. -předmětem vědy mohou být pouze fakta zjišťovaná přímou zkušeností -pravdivého poznání docílíme pouţitím pouze empirických metod -k pokroku dochází kumulací lidského poznání -všechny sociální jevy mohou být zkoumány metodami přírodních věd -těmito metodami lze řešit rovněţ společenské a morální otázky.

Comtův přínos:

projekt systematické vědy pozitivistický přístup ke zkoumání soc. jevů (pokračovali Mill, Spencer, Durkheim) 7

Kompendium ze sociologie pro úvodní kurz uspořádala: Mgr. L. Mašindová Kritika:


sám se nedrţel svého pozitivistického programu! (ze sociologie chtěl udělat náboţenství, sociologové – novodobí kněţí) nevytvořil ţádnou školu, neměl přímé následovníky

■ ÉMILE DURKHEIM (1858-1917) - konzervativní myslitel,pozitivista, největší francouzský sociolog, ustavil sociologii jako akademickou disciplínu, 1. profesor sociologie. - Představitel „sociologismu“ tzv. sociologie na druhou (sociální jevy vysvětluje zase pouze sociálními faktory) - v knize „Společenská dělba práce“ (1893) podle úrovně rozvoje dělby práce rozděluje společnosti na ty, ve kterých převládá "mechanická" nebo „organická solidarita“ V moderních společnostech převládá organická solidarita, je zde rozvinutá dělba práce, jedinec je autonomnější, ale vazba na společnost je paradoxně silnější. V tradičních společnostech převládá spíše mechanická solidarita, dělba práce není rozvinuta. Přílišná dělba práce můţe vyústit v „anómii“, chaos ve společnosti - V knize „Pravidla sociologické metody“ (1895) vysvětlil, ţe předmětem sociologického zkoumání jsou „sociální fakty“, které jsou vůči individuu vnější (nelze je ovlivnit vůlí) a vyvolávají na jedince nátlak (ovlivňují chování a jednání lidí). Skrz sociální fakty se sociologie můţe přiblíţit sociálním vědám. - jako první sociolog opravdu pouţíval empirická data, i kdyţ nikoliv z vlastních výzkumů. (monografie „Sebevražda“ (1897): na sebevraţednost má vliv míra vztahu člověka ke skupinovým normám a hodnotám, typologizoval sebevraţdy na altruistickou, egoistickou, anomickou a fatalistickou) - „Elementární formy náboženského života“ (1925), v této knize se zabývá funkcí posvátného v ţivotě člověka. Náboţenství posiluje soudrţnost skupiny. V uctívání nadpřirozena lidé vlastně uctívají svoji společnost. ■ MAX WEBER (1864-1920) - německý ekonom, historik, právník a sociolog - zakladatel tzv. „chápající sociologie“, jde mu o porozumění smyslu sociálního jednání - sociologii definuje jako vědu o „sociálním jednání“ – toto pojetí vychází z předpokladu, ţe společnost není nic jiného, neţ suma individuí. (na rozdíl od pozitivistů). Z různých kombinací sociálního jednání, vyvozuje typ ekonomiky, náboţenství či povahu státu. - „sociální jednání“ je takové jednání, které má nějaký smysl a počítá s reakcemi druhých lidí. (I kdyţ ti druzí lidé nemusí být aktuálně přítomni).

8



- Typologie sociálního jednání: 1. tradiční (neptám se po smyslu jednání, dělám vše tak, jak se dělalo jiţ dříve- zaloţeno na zvyku, tradici) 2. afektivní (emocionální) 3. hodnotově-racionální (jednám v souladu s určitými hodnotami, které vyznávám) 4. účelově-racionální (jednám tak, abych co nejlépe a nejefektivněji dosáhl svého cíle, bez ohledu na prostředky, „účel světí prostředky“) V moderních společnostech narůstá míra právě technicistního, účelověracionálního jednání. - ve svých teoriích uplatňuje tzv. „ideální typy“, coţ je abstraktní myšlenková konstrukce, která shrnuje charakteristické rysy určitého jevu. Tyto typy neexistují reálně v čisté podobě, mají spíše výkladovou funkci. (viz Weberova typologie sociálního jednání, panství, byrokracie atd.). Dodnes se typologie pouţívají. - Sociologická teorie legitimace (oprávněnosti) sociálních nerovností: v kaţdé společnosti existují společenské nerovnosti, jde o to, ţe v historii se tyto nerovnosti ospravedlňovaly různými způsoby. Nejzásadnější sociální nerovností je přístup k moci. Ospravedlněnou (legitimovanou) moc nazývá Weber "panstvím“. Rozlišuje 3 základní typy panství (opět, nejde o vývojové fáze, ale o ideální typy): 1. charismatické panství – se legitimizuje vírou v mimořádné vlastnosti a nadání vůdce. Můţe jít o náboţenského vůdce, proroka, vojáka či schopného odborníka. Toto panství je značně nestabilní, většinou krátkého trvání. Zaniká smrtí vůdce, který vládne silou své osobnosti, můţe překračovat zákony i tradici. Charismatické panství se můţe změnit v panství tradiční (vládce zaloţí dynastii) nebo legální (nástupci vytvoří úřad). Charismatickému panství se daří v dobách krize. Lidé se upnou k silné osobnosti. 2. tradiční panství – postavení vládnoucích se zakládá na tradici, která je zároveň určitým způsobem omezuje. Na druhou stranu libovůle zde značná (neexistuje rozdíl mezi soukromou a veřejnou sférou). Tato libovůle znemoţňuje hospodářskou kalkulaci a trvalý ekonomický vzestup, hospodářství stagnuje (nemůţeme předvídat, kalkulovat dlouho dopředu). Velmi konzervativní, dlouhotrvající panství. 3. legální panství – zaloţeno na víře v platnost neosobních zákonů. Zákony se vztahují na všechny. Rozlišují se zde funkce a konkrétní osoby. Panství není postaveno na jednotlivcích, ale na neosobních pravidlech. Hlavní úlohu hraje byrokracie – spravuje stát podle neosobních předpisů – a znemoţňuje tím libovůli, je zde umoţněna racionální kalkulace hospodářské činnosti, demokratizace společnosti - ruší se privilegia, výhody, prosazuje se rovný přístup k zákonu. Ţádné panství není dokonalé, kaţdý typ má svoje pozitiva i omezení. Charismatické panství nezajišťuje stabilitu, nekritická víra v jednoho vůdce brzy opadne. Tradiční panství zase neumoţňuje změnu, vývoj, můţe být proto narušeno charismatickým hnutím. V legálním panství se byrokracie můţe proměnit v privilegovanou vrstvu zneuţívajícího svého postavení.

9



■ GEORG SIMMEL (1858-1918) - německý filozof, sociolog a teoretik kultury, publicista, esejista. - ačkoliv nezaloţil ţádnou sociologickou školu, měl řadu významných přímých žáků (Lukácz, Scheler, Adorno, von Wiese, Park) - zapojil se aktivně do veřejné diskuse o aktuálních problémech (dříve opomíjen, dnes „renesance“ zájmu o Simmlovo dílo) - jeho úvahy jsou aktuální i dnes (předběhl svou dobu – 1. postmoderní autor, velký teoretik modernity, prezentace klíčových myšlenek ve formě esejů) - předchůdce mnoha aplikovaných disciplín (sociologie konfliktu, morálky, kultury, města…) - Hlavní díla.

„O sociální diferenciaci“ (1890) „Filozofie peněz“ (1900) „Sociologie“ (1908) „Konflikt v moderní kultuře“ (1918)

- Znaky Simmelovy práce: analytik a kritik modernity (nedává návody, spíše popisuje) „sociologický impresionista“: zastánce metodologického pluralismu (rozmanitost přístupů, hledisek, nechce vše sjednocovat do velké teorie, ). Podle Simmela dějiny neskončily a jejich směr není přímočarý, nechce porozumět historickému vývoji. Kaţdý jev má podle něj ambivalentní (rozporné, protichůdné) důsledky, na kaţdém sociálním jevu nachází klady i zápory, nalézá krásu i ošklivost, přednosti i slabiny.

3. Sociální skupiny a organizace Problematika sociálních skupin začala být aktuální aţ v 19. století, kdy dochází k pluralitě sociálních skupin vlivem rozvinuté dělby práce, vývoji kapitalismu, industrializace, urbanizace a dalších modernizačních procesů. V tradiční společnosti se veškeré významné činnosti (rodinné i ekonomické aktivity, výroba, směna, spotřeba) odehrávaly uvnitř jedné sociální skupiny, komunity, rodového společenství. S příchodem moderní společnosti se člověk začal zapojovat do více sociálních skupin a různými sociálními skupinami prochází i průběhu svého života. (primární rodina, různé stupně škol, zájmové krouţky, kamarádské party, pracovní kolektivy, volnočasové aktivity, zaloţení nové rodiny, atd.) Ve 20. století s rozvojem empirické sociologie a mikrosociologie se staly předmětem zkoumání velké průmyslové podniky – pracovní podmínky, vztahy na pracovišti, sociální klima, pracovní skupiny a také procesy začleňování člověka do společnosti – socializace. Skupiny tvoří jakýsi mezistupeň mezi abstraktní společností a jedincem, můžeme je empiricky zkoumat. Z hlediska společnosti je důleţité, z jakých skupin se skládá, z hlediska jedince je významné, jakými skupinami prochází. Navíc, člověk nutně potřebuje ke svému optimálnímu rozvoji a socializaci přítomnost druhých lidí, společnost, neboť se učí nápodobou a k rozvoji myšlení dochází prostřednictvím rozvoje lidské řeči, jazyka. Ojedinělé případy tzv. vlčích dětí (děti, které dokázaly přeţít v divočině se zvířaty) dokazují, ţe takto narušený vývoj nikdy nelze dohonit. Ve společnosti se také naplňují tzv. vyšší sociální potřeby jistoty a bezpečí, afiliace a seberealizace (viz Maslowova teorie hierarchie potřeb).

10



Pouţití termínu sociální skupina se liší v běţném a odborném jazyce. Ne všechna seskupení můţeme v sociálních vědách nazvat skupinou. Je zde základní předpoklad: mezi lidmi ve skupině musí existovat vzájemná interakce (působení) : Definice sociální skupiny= soubor osob, mezi nimiž existuje přímá nebo nepřímá vazba Rozlišujeme ještě: Sociální kategorie=soubor osob se společnými znaky (např. věk, pohlaví, vzdělání). Můţeme si představit například statistickou kategorii: ţeny ve věku do 40 let ţijící v Praze. Ještě nemůţeme mluvit o sociální skupině – nejsou mezi nimi ţádné vazby. Sociální agregát=soubor osob, které spojuje fyzická nebo geografická blízkost. Blízkost je důleţitým předpokladem interakce, takţe z agregátu můţe, ale nemusí vzniknout sociální skupina. Např. lidé čekající na autobusové zastávce, lidé ţijící na jednom sídlišti, ročník vysokoškoláků, který se ještě nezná. Specifickým případem sociálního agregátu je dav: Dav=soubor osob, který spojuje prostorová blízkost. Shluk=neorganizovaný dav Publikum=neorganizovaný dav G. Le Bon: „Psychologie davu“ (1895)– na příkladu Velké francouzské revoluce studuje a analyzuje chování neorganizovaného, lynčujícího, revolučního davu a děje, které se uvnitř davu odehrávají. Má nadčasovou platnost, neboť davové chování je chování emocionální, bez racionální kontroly. Davové chování se vyznačuje podle Le Bona těmito znaky: ■ davové chování je kvalitativně jiné, neţ suma individuálních chování ■ působí zde anonymita: člověk se chová jinak, neţ kdyţ jedná pouze sám za sebe ■ člověk ztratí zábrany, rozumovou i morální kontrolu nad svým chováním ■ platí zde zákon nápodoby a emocionální nákazy ■ začne převaţovat instinktivní, pudové chování ■ ztráta individuality, splynutí s davem V současnosti lze tyto poznatky aplikovat např. při studiu radikálních fotbalových fanoušků, demonstracích apod. Ortega Y Gasset: „Vzpoura davů“ (1933), zabývá se problematikou davů z jiné perspektivy, dav je pro Gasseta spíše masa průměrných lidí, kteří usilují o to, stát se elitou (problém moderní doby). TYPOLOGIE SOCIÁLNÍCH SKUPIN: Jaký počet lidí již tvoří skupinu? Někteří autoři povaţují jiţ dvojici lidí („dyádu“) za skupinu. Je důleţité si ale uvědomit, jaký je podstatný rozdíl mezi „dyádou“ a „triádou“: ve trojici uţ se uplatňuje mocenské uspořádání – dva se mohou spojit v kliku proti třetímu. V případě konfliktu se také můţe jeden ujmout role prostředníka. ■ podle velikosti: malé (do 20-30 lidí) – osobní kontakt „face to face“ velké 11

Kompendium ze sociologie pro úvodní kurz uspořádala: Mgr. L. Mašindová ■ vztahy uvnitř skupiny:


formální (vztahy svázány explicitně vyjádřenými pravidly, jsou přímo popsány pozice členů ve skupině, jejich práva a povinnosti) neformální (řád není explicitně vyjádřen, i kdyţ jistá nepsaná pravidla vzájemných vztahů si po čase vytvoří kaţdá skupina – není tak závazné)

■ dobrovolnost vstupu ■ členství

vnitřní (in-group) „my“ vnější (out-group) „oni“ Kaţdá skupina se musí vůči něčemu vymezit, kdyby to neučinila, její hranice by ztratily smysl a skupina by se rozpadla. Pokud tedy potřebujeme posílit pocit sounáleţitosti ve skupině, posílíme jej vymezením vůči ostatním (viz hledání "vnějšího" a posléze i "vnitřního" nepřítele v totalitních reţimech). ■ vztah ke skupině:

referenční skupina (R.K.Merton) – je mým měřítkem, vztahuji se k ní, k jejím hodnotám a normám. Mohu být jejím členem (ideální případ), ale nemusím (napodobuji svůj vzor). Můţe existovat i negativní referenční skupina (s jejímiţ hodnotami se radikálně rozcházím a vůči níţ se vymezuji)

Druhy konfliktů mezi jedincem a skupinou:  konflikt „heretika, kacíře“: jedinec se radikálně rozchází ve svých postojích se svojí členskou skupinou. Chce ji napravit zevnitř, to znamená, ţe chce ovlivnit hodnotový a normativní systém skupiny tak, aby více korespondoval s jeho individuálními postoji. Velmi těţká situace, kdy stojí proti sobě osamělý jedinec proti celé skupině, která je schopna velkého tlaku. Odolají jen silné osobnosti a velmi zřídka uspějí. Většina lidí podlehne tlaku skupiny a přizpůsobí se, začne se chovat konformně.  konflikt „renegáta, odpadlíka“: jedinec radikálně rozchází se svojí členskou skupinou, ale místo, aby se pokusil ji reformovat, raději odchází a přestupuje k jiné sociální skupině, jejíţ hodnotový systém více koresponduje s jeho individuálními postoji. I v nové členské skupině má velmi těţkou pozici: musí neustále dokazovat, ţe si zaslouţí členství ve skupině, takţe mnohdy svým jednáním drţí ještě přísnější linii, neţ starší členové. ("je papeţštější, neţ papeţ“) 10 OBECNÝCH ZNAKŮ SOCIÁLNÍCH SKUPIN: 1. interakce (vzájemné působení) 2. komunikační síť (způsob přenosu informací) 3. sociální vazby (dlouhodobější, opakované interakce) 4. společná činnost 5. společný cíl 6. rozčlenění sociálních rolí a pozic (dělba práce uvnitř skupiny) 7. normativní a hodnotový systém (provozní řád, pravidla souţití, etický kodex) 8. systém sankcí (systém odměn a trestů) 9.vědomí příslušnosti ke skupině (loayalita, pocit sounáleţitosti s ostatními členy skupiny) 10. vědomí skupinové odlišnosti („my“ versus „oni“)

12



Konkrétní sociální skupina nemusí naplňovat všech 10 znaků, jde spíše o výčet všech podstatných charakteristik, které utvářejí sociální klima ve skupině. Máme-li provést analýzu vztahů uvnitř sociální skupiny a použijeme-li těchto deset kritérií, neopomeneme žádný podstatný rys. (Jakou povahu mají sociální vazby mezi příslušníky skupiny? Jakým způsobem komunikují, spolupracují, plánují, řeší konflikty? Znají všichni cíl, poslání organizace a jakým způsobem jej naplňují? Jaká je detailní analýza konkrétních pracovních pozic:jakým činnostem věnují pracovníci na určitých pozicích nejvíce času? Jaká je organizační struktura organizace a jakým způsobem funguje? Jsou pracovníci podrobně seznámeni s řádem organizace, se svými právy a povinnostmi? Jaká je loayalita lidí k firmě? atd.) Dynamika malé sociální skupiny: Jiţ víme, ţe sociální skupiny mohou stimulovat a ovlivňovat myšlení, chování, jednání i postoje jedince, ať uţ pozitivním, nebo negativním způsobem. Příklady pozitivního ovlivňování:

kreativní pracovní metoda „brainstormingu“ (říká se: „víc hlav víc ví“: způsob myšlení a uvaţování, nápady ostatních členů ve skupině, mohou pomáhat stimulovat i naše myšlení a společně se můţeme dobrat inovativních, kreativních řešení určitého problému.) OSTATNÍ MNE STIMULUJÍ sociologická technika sběru dat „focus groups“ neboli „ohniskové skupiny“ (kombinace pozorování, skupinové diskuse, kreativních technik – podrobnosti viz metody a techniky sociologického výzkumu)

Příklady negativního ovlivňování:

„groupthink“ – stádní myšlení: tlak sociální skupiny omezuje má myšlenková východiska, nutí mě uvaţovat pouze jedním, přesně stanoveným směrem, v rámci konformního, společensky přijatelného vzorce. OSTATNÍ MNE SVAZUJÍ

SOCIOMETRIE: speciální technika sběru dat, která se zaměřuje na měření vztahů v malých sociálních skupinách. Na rozdíl od ostatních sociologických výzkumných technik, je adresná, nikoliv anonymní. Pomocí dotazníkových otázek zjiš´tujeme preferenční volby (jak pozitivní, tak negativní)mezi jednotlivými členy skupiny: např. zjišťujeme, s kým ze skupiny by člověk nejraději strávil dovolenou, nejraději spolupracoval, svěřil se se svými problémy, apod.). Tyto preferenční hlasy kvantitativně vyjádříme v tabulce a ještě přehledněji v „sociogramu“ – grafu, kam zaneseme pozitivní i negativní vazby mezi jednotlivými členy. Míra sloţitosti tohoto grafického znázornění závisí na velikosti skupiny: čím větší, tím sloţitější. Tak názorněji uvidíme, kdo je oblíbený a kdo ne, kdo je neformální autoritou, kdo je outsider a nemá kontakty s ostatními členy skupiny, zda ve skupině neexistují ještě nějaké kliky, které udrţují kontakty mezi sebou navzájem a ne jiţ s ostatními členy skupiny apod. Technika, která se pouţívá např. při analýze pracovních týmů, jejichţ úspěch závisí na spolupráci, týmů, které pracují pod tlakem, při opakujících se konfliktech ve skupině atd.

13



Pojmy“ instituce“ a „organizace“ se v sociálních vědách používají v trochu odlišném smyslu, než v běžném jazyce: Sociální instituce

ustálené vzorce jednání, způsob řešení problémů charakteristický pro určitou společnost. Způsob, jak se věci dělají. Např. rodičovství, bankovnictví, soudnictví, školství.

Sociální organizace: jsou tvořeny konkrétními lidmi, velké sekundární skupiny tvořené za určitým cílem, s dělbou práce, rozdělením rolí, s hierarchickým rozdělením autority, racionálně uspořádané. Např. rodina Novákva, Česká spořitelna, Městský soud pro Prahu 10, Univerzita Karlova. V moderních společnostech zaznamenáváme nárůst počtu velkých formálních organizací. Dnes plní mnoho funkcí, které dříve plnila rodina (výchova a vzdělávání dětí, zdravotní péče, péče o seniory, zajišťování pořádku a spravedlnosti). TEORIE BYROKRACIE: Byrokracie v sociologii znamená instituci, která slouží ke správě velkých formálních organizací. Pojem je neutrální, na rozdíl od hovorové řeči,kde má často negativní konotace. Jako první se teorií byrokracie zabýval Max Weber, který v ní spatřoval součást modernizace západních evropských společností, racionalizaci západní kultury. Weber popsal byrokracii jako „ideální typ“, tzn. abstraktní model, který v sobě shrnuje základní znaky tohoto jevu. Tato racionalizace spočívá v růstu efektivity, rychlosti a účinnosti jednání. V byrokracii nabývá převahu typ formálně-racionálního jednání. Weber analyzoval především pozitivní přínos jednotlivých opatření byrokratické správy. Na Webera kriticky navázal strukturní funkcionalista Merton, který se zaměřil na strukturní zdroje nezamýšlených důsledků, které byrokratická správa můţe mít. Jak jsme se jiţ dozvěděli od Simmela, sociální jevy mohou mít ambivalentní, rozporné důsledky. Stejně tak i v případě byrokracie jedno opatření můţe mít naprosto rozporné následky. Následující tabulka stručně shrnuje Weberem definované základní znaky byrokracie a jejich pozitivní i negativní důsledky. Pouţili jsme Mertonův pojem „eufunkce“ a „dysfunkce“: Eufunkce předvídatelnost jednání, průhlednost rozhodování, neutralita, standardizace. Postupuje se stejně ve všech případech, spolehlivost efektivita:vymezení autority : co kdo dělá a rozhoduje

Základní znaky byrokratické správy Jasně definovaná obecná pravidla činnosti

Vymezení kompetencí

14

Dysfunkce moc disciplíny přerůstá ve lpění na prostředcích, z jednání se vytrácí původní cíl, z prostředku se stává samoúčel, neumí řešit konkrétní případ. zpomalení postupu, neřešení problémů – přenášení odpovědnosti na někoho jiného.

Kompendium ze sociologie pro úvodní kurz uspořádala: Mgr. L. Mašindová určení pravomocí, jednání v souladu s hlavní autoritou, konformita

Hierarchická struktura

vyměnitelnost úředníků, omezení libovůle, posílení motivace k práci, loayality k úřadu, prevence korupce a klientelismu zvýšení pracovní motivace, jistota

Oddělení funkce od konkrétní osoby

přesnost, kvalifikace, kompetentnost, rychlost

Bankovní institut, VŠ vytváření komunikačních bariér mezi jednotlivými úrovněmi řízení, zadržování informací ztráta osobní odpovědnosti za jednání v úřadu

Pravidla profesní dráhy a postupu

nemotivující – příliš pomalé, ale zároveň jistota místa – nemusím se snažit

Úředníci se vybírají na základě schopností a dovedností, nevolí se

nechtějí řešit problém, ale chtějí se udržet v úřadě, loayalita k ostatním úředníkům

Merton znovu oţivil Veblenův pojem „kvalifikovaná neschopnost“: za změněných podmínek se naše dovednosti mění v neschopnost vyřešit daný problém.

4. Sociální stratifikace Problematika sociální stratifikace je jedním z ústředních témat sociologické teorie. Vychází z konstatování, ţe ţádná společnost není jednolitá, neroztříděná. Kaţdá společnost je rozdělena na určité vrstvy, straty podle toho, kdo má nebo nemá přístup ke statkům, které jsou povaţovány za nedostatkové (například moc, majetek, prestiţ). Sociologii zajímá, které faktory jsou pro stratifikaci nejdůleţitější, jaký je vztah mezi sociální nerovností a sociální stratifikací, jaká je propustnost mezi jednotlivými vrstvami společnosti (sociální mobilita), kam člověk sám sebe zařazuje. Z historie známe mnoho stratifikačních modelů: středověká Indie KASTY: rigidní systém, rozdělující společnost na neprůchodné, přísně oddělené společenské vrstvy, jedinec neměl šanci změnit svůj sociální status, zařazení do kasty bylo doţivotní, podle toho, do které rodiny se člověk narodil. Sociální hierarchie kopírovala náboţenskou hierarchii (kněţí – bráhmani, bojovníci - kšatriové, kupci - vaišové, pracovníci -šůdrové). V přeneseném smyslu slova pouţíváme pojem kasty v souvislosti s náboţenskými sektami, sociálně vyloučenými komunitami atp. středověká Evropa STAVY: sociální status a příslušnost ke stavu byly také dány narozením. 3 stavy: šlechta, duchovenstvo, měšťané, poddaný lid. Většinou opět platilo, ţe sociální původ rodičů do velké míry určoval sociální postavení dětí. Byly zde ale přece jen určité mobilitní kanály (moţnosti, jak změnit svůj sociální status): sluţba v armádě a sluţba církvi. Mesaliance, nerovné sňatky byly velkou výjimkou.V monarchistické feudální společnosti platilo, ţe příslušnost k určitému stavu zaručovala kolektivní obranu práv, privilegií a zájmů.

15



moderní kapitalistická společnost VRSTVY: daleko otevřenější společnost, velká propustnost mezi společenskými vrstvami. Vysoká míra sociální mobility. Začíná převaţovat sociální status získaný na sociálním statusem připsaným (zděděným). Vysoká mobilita vyrovnává moţné třídní konflikty. SOC. TŘÍDY: pojem převzatý z politické ekonomie, pouţívá se zejména pro společenskou situaci v 19. století. V typologii sociálních tříd převaţují zejména ekonomické faktory. A. Smith rozděloval společnost podle typu důchodu: ■ zemědělští vlastníci půdy (zemědělská renta, pronajímají půdu) ■ podnikatelé (zemědělští, průmysloví, obchodní – podnikový zisk) ■ dělníci (mzda za práci) K. Marx podobně rozděloval společnost podle přístupu k výrobním prostředkům: ■ burţoazie ■ proletariát Marx nejprve analyzoval vyspělou kapitalistickou společnost (Velká Británie), poté nastínil budoucí vývoj. Třídní konflikty se natolik vyhrotí, ţe dojde k revoluci a k vytvoření, nové, beztřídní společnosti. Tento předpoklad se zdaleka nenaplnil, naopak: konflikty mezi třídami se mírnily jednak vysokou sociální mobilitou, jednak vznikem střední třídy. M.Weber začal uplatňovat při stratifikační analýze další kritéria, nejenom ekonomická, společnost pak v jeho pojetí získala více rozměrů: ■ třídy (ekonomické hledisko, systém společenské výroby) pojem třídy ale pojímal jinak, neţ Marx, podle Webera neexistuje ţádné třídní vědomí, pojem třída u něj spíše vyjadřuje výši sociálního statusu. ■ stavy ( hledisko cti a prestiţe) ■ strany (hledisko politické i skupinové moci). Strany pojímal mnohem šířeji, spíše jako všechny občanské iniciativy, nejen v uţším smyslu politické strany. Od dob Maxe Webera se začíná uplatňovat vícerozměrný pohled na společnost, to znamená, že existuje více důležitých stratifikačních činitelů, nejen ekonomické hledisko, které je samozřejmě také důležité. Sociální status se dnes měří pomocí mnoha nejrůznějších indikátorů, je to mnohorozměrný pojem. Zdůvodnění existence stratifikované společnosti: Podle teorie konsensu je třeba hierarchie pozic – platí to i pro všechny ţivočichy. Sociální nerovnosti jsou nezbytné, neboť pro zachování dynamické rovnováhy společnosti jsou některé pozice nezbytné a stupeň nezbytnosti je také odlišný. Z toho pramení tvorba hierarchie. Kaţdou pozici musí někdo obsadit. Nejdůleţitější pozice jsou náročné na osoby, které je vykonávají (talent, schopnosti, kvalifikace) a těchto osob je ve společnosti málo (buď nemají potřebné schopnosti nebo nechtějí vykonávat funkce). Stratifikace působí proto jako motivační mechanismus nerovnoměrného udělování odměn (materiálních i morálních – prestiţ), aby byla zachována dynamická rovnováha. Kritika: teorie konsensu neuvaţuje ve svém výkladu elity (vládnoucí skupiny, které nechtějí do svého středu pustit nikoho nového). Navíc, jsou opravdu odměňování ti nejpotřebnější? Popírá teorii neomezených moţností.

16



Podle teorie konfliktu neexistuje nic takového jako kolektivní zájem, střetávají se pouze vlastní reálné zájmy soupeřících individuí. Stratifikační výzkumy: tradiční společnost model „pyramidy“ velký podíl nejniţších vrstev

moderní společnost model „diamantu“ nebo „cibule“ velké zastoupení střední třídy

Sociální mobilita (Sorokin)= moţnost změnit svůj sociální status ■ vertikální mobilita  přestup z vrstvy do vrstvy ■ horizontální mobilita  pohyb v prostoru, sociální status se nemění.  - migrace (stěhování obyvatel) - fluktuace (pohyb zaměstnanců) Z hlediska sociální mobility, existují 2 typy společností: ■ cirkulující společnosti (pozice dětí se změní vůči pozici svých rodičů) ■ stacionární společnosti (děti zůstávají v pozici svých rodičů) Z hlediska sociální mobility rozlišujeme také 2 typy sociálního vzestupu: ■ dráha (předem známá, pozvolná, vypočitatelná, dráha úředníka) ■ kariéra (není předem daná, nemá horní hranici, ale ani ţádnou jistotu) Sociální mobilita je přímo úměrná vyspělosti společnosti. Sociální mobilita také zmírňuje konflikty mezi jednotlivými vrstvami společnosti. SOC.STATUS (Linton)= pozice člověka, kterou zaujímá vzhledem k druhým v sociálním systému. Definuje se pomocí sociální role. Sociální status (společenské postavení) je vlastně pasivní sloţkou sociální role. Člověk má mnoho sociálních rolí, pohybuje se v různých sociálních skupinách a z toho pramení pluralita soc. statusu. Soc. status určuje práva a povinnosti vůči ostatním, je s ním spojeno určité očekávané chování. Rozlišujeme soc. status: ■ vrozený, připsaný (získáme jej automaticky, bez vlastního přičinění, záleţí na narození, věku, pohlaví, příslušnosti ke skupině, stavu.) ■ získaný (závisí na našem výkonu – profesi, vzdělání, podílu na moci) ■ subjektivní (kam se my sami zařazujeme) ■ objektivní (měřitelné obecnými indikátory: vzdělání, příjem, profese, podíl na moci a rozhodování a dalšími) Dá se vůbec společenská pozice měřit a určit? Jde o to si uvědomit, že pojem sociálního statusu je vlastně pouze náš výkladový model, který nám dává analytický nástroj ke zkoumání různých skupin ve společnosti. Ve skutečnosti neexistuje žádný společenský žebříček, kde by 17



každý člověk měl svoji přesnou pozici. To pouze sociologie pro zjednodušení kvantifikuje a převádí mnohorozměrné pojmy na čísla. Co se ale za těmi čísly skrývá? Jiţ od Webera víme, ţe neexistuje pouze jeden, ale mnoho ukazatelů sociálního statusu (naše pozice ve společnosti není určována pouze jedním faktorem) Nejčastěji pouţívaná statusová kritéria: EKONOMICKÉ povolání příjem majetek VRSTVA

MOCENSKÉ politická moc profesní moc podíl na řízení

KULTURNÍ vzdělání ţivotní styl sociální kontakty

SUBJEKTIVNĚ HODNOTÍCÍ prestiţ povolání osobní prestiţ

= suma lidí s podobným sociálním významem, charakterizuje je určitý typ jednání = skupina lidí se stejným postavením ve statusové hierarchii

Syntetický status 1 průměrné číslo ze všech naměřených ukazatelů – příliš zjednodušující, nemá skoro ţádnou výkladovou hodnotu!. Spíše se pro analytické účely pouţívají proměnné ekonomického, mocenského, kulturního či subjektivně-hodnotícího statusu. P. Bourdieu hovoří o tzv. „kulturním kapitálu“ (sociální kontakty, vlastní schopnosti, kvalifikace) Inkonzistentní status = nesourodý status, jednotlivé sloţky statusu spolu nekorespondují. např. povolání učitele je prestiţní, lidé si ho cení, příjem je podprůměrný, totéţ u lékaře) Status provází statusové symboly: znaky, věci, které charakterizují příslušnost k určité sociální vrstvě. Dříve auto, oblek, bílý plášť, kolárek, dnes: mobil, hodinky, značkové oblečení aj. Demonstrativní spotřeba, konzum: kupuji a uţívám věci, které ve své podstatě nepotřebuji, ale jejich vlastnění je pro mne důleţité, protoţe se to ode mne očekává, vzhledem k postavení, které zastávám. Vytváří se nové a nové potřeby (marketing, reklama, móda): vlastněním určitých znaků se hlásím k skupině ke které patřím nebo bych alespoň chtěl patřit. V ČR se dlouhodobě (už od 60. let 20. stol.) věnují výzkumům stratifikace Machonin a Tuček, viz jejich publikace o transformaci české společnosti pod roce 1990.

5. Postavení člověka ve společnosti Člověk stojí rozkročen mezi přírodou a kulturou. Sociologie řeší otázku, jakým způsobem se z bytosti biologické stává také bytost společenská. Co je nám dáno přírodou a co je plodem kultury? Aristoteles: „Člověk je tvor společenský“ Saint-Exupéry: „Jsem jen uzlíkem vztahů, které za moc nestojí“ Člověk potřebuje ostatní lidi k plnohodnotnému životu. Budujeme svou identitu na vztahu s ostatními lidmi. Teprve po narození se učíme býti lidmi.

18



Působení společnosti na jedince je nezbytným předpokladem pro jeho optimální rozvoj. SOCIALIZACE = proces postupného začleňování člověka do skupiny, společnosti, proces zespolečenštění. Kolem šestého roku věku dítěte začnou převažovat sociální potřeby nad potřebami biologickými (viz Maslowova teorie hierarchie potřeb). Socializace začíná uvědoměním „svého já“ a končí plnohodnotným fungováním ve společnosti. V procesu socializace jsme prakticky od narození až do své smrti! Nikde v ţivotě nekončí, objevují se pro nás stále nové situace a výzvy, jimţ musíme čelit a tím se také učíme. (změna zaměstnání, zvyšování kvalifikace, rozvod, odchod do důchodu apod.) Resocializace – obnovení stavu adaptace do společnosti (např. po výkonu trestu ve vězení). Resocializaci iniciují jak individuální, tak i společenské změny (např. nová společenská situace v ČR po roce 89, reorganizace podniku, vývoj nových technologií apod.) Proces socializace je významný pro jedince (umoţňuje mu začlenit se do společnosti) i pro společnost (zajišťuje kontinuitu kultury a také sociální kontrolu). Sociologii zajímá hlavně vliv druhých lidí a sociálního prostředí na tento proces. (interakce s matkou, vliv rodiny, školy, vrstevníků, sousedů a obecně primárních skupin (Cooley). Socializací se zabýval hlavně jeden ze směrů sociologie, symbolický interakcionismus (Mead, Linton, Cooley). Základním východiskem zkoumání je konstatování, ţe vědomí sebe sama se utváří prostřednictvím druhých lidí. Linton vytvořil pojem „zrcadlové já“ – na počátku jsme spíš tím, jak nás vidí druzí lidé „významní druzí“ – rodiče i jiní členové primárních skupin. Symbolický interakcionismus zdůrazňuje vzájemné působení lidí – socializace tedy není nějaké jednostranné ovlivňování, ale oboustranný proces, kdy každý z jednajících dostává zpětnou vazbu. Socializace také není pasivní přizpůsobení se, vtěsnání do předem připravených schémat a rolí. Naopak: člověk aktivně sám zpracovává a interpretuje sociální vlivy, které na něj působí. Často mohou působit i protichůdně. Ruku v ruce se socializací postupuje i personalizace, vytváření charakteru osobnosti. Socializace je velmi široký pojem, který zahrnuje: 1) porozumění kultuře, 2) internalizaci hodnot a norem, 3) učení se sociální rolím. Proces socializace v sobě obsahuje jak záměrné působení ostatních (výchova), tak nezáměrné působení (masmédia, chování a jednání dospělých, vliv různých skupin, jimiţ procházíme, vliv subkultur, ve kterých ţijeme). Sociální učení začíná nápodobou: dělám věci určitým způsobem, protože to tak vidím u ostatních, pokračuje ovlivňováním pomocí odměn a trestů: dělám věci tak, jak chtějí rodiče, protože dostanu odměnu/ stihne mne trest, identifikací : rozumím důvodům, proč se věci řeší určitým způsobem a končí interiorizací: uznávám hodnoty a normy dané společností za svoje vlastní. Sociální kontrolu už nade mnou vykonává mé vlastní svědomí a morálka. Socializace vybaví člověka i na kaţdodenní interakci s lidmi. Pro nespočet situací platí nepsaná pravidla, která dodrţujeme, aniţ si to uvědomujeme. Usnadňuje nám to vzájemnou komunikaci, přecházíme tím potenciálním konfliktům. Viděno touto optikou, je soubor představ o slušném chování vlastně obranou proti chaosu. Kdybychom neměli zaţité některé 19



stereotypní postupy, přidělali bychom si navíc mnoho práce: v kaţdé situaci bychom si s partnerem museli sloţitě znovu vyjednávat naše pozice, očekávání a postoje. V souvislosti s touto problematikou vznikla ve 30. letech 20. století v rámci symbolického interakcionismu (posléze převzal i strukturní funkcionalismus, v revidované verzi také teorie konfliktu) TEORIE SOCIÁLNÍCH ROLÍ: metafora s divadlem: Kupec benátský:“Svět je jen divadlem, kde každý má svůj part“. Sociální situace = jeviště, člověk = herec. Při zkoumání socializačního procesu vyšlo najevo, ţe učení rolí probíhá prostřednictvím her. (Mead, Linton) Soc. role je očekávané jednání jedince vzhledem k jeho sociální pozici nezávisí na osobě, můžeme toto jednání předvídat (očekávané má v sociologii velký význam – viz Thomasova definice situace). můţe být definována normou, ale nemusí. V moderní době zastáváme stále více soc. rolí i pozic. S rolemi jsou spojena i negativní očekávání. Výkon určité soc. role můţe ovlivňovat člověka celý ţivot. Merton (1957): sestava role: „role – set“ – je rozdíl mezi vymezením role a jejím výkonem. 3 podoby rolového konfliktu: ■ „já-role konflikt“ , konflikt mezi konkrétní osobností (jejích schopností a dovedností) a rolí, kterou má hrát (např.introvert se těţko stane vůdcem) ■ konflikt v roli: nejednoznačnost role - nejasná, protichůdná očekávání , musíme volit: některá uspokojíme, jiná nikoliv.(např. nově vytvořená pracovní pozice) ■ konflikt mezi rolemi : hrajeme více rolí, které jdou proti sobě, očekávání spojená s dvěmi různými rolemi vykonávanými jednou osobou nelze sladit. (Lze zmírnit, kdyţ své role zastávám před oddělenými publiky) - rychlý přechod z 1 role do druhé - neidentifikuji se s rolí Kritika teorie soc. rolí: R. Dahrendorf „Homo sociologicus“: kaţdá věda má v sobě představu o člověku a jeho chování (ekonomie, politologie, psychologie- kaţdá z nich kalkuluje s jiným pojetím člověka, i sociologie). Homo sociologicus: jednotlivci obsazují dané sociální pozice a hrají určité role, podle očekávání, které je podpořeno sankcemi. To je velmi zjednodušující vidění společnosti, nebo´t: - svět rolí zkresluje vztahy (zapojujeme se celou svou osobností) - redukuje lidi na pouhé hráče -ztrácí se svoboda jednotlivce a jeho invence P. Berger: Svět=uvěznění v rolích. Sociální role jsou výmluva pro lidi: pokud se neidentifikuji s rolí, neodpovídám za své chování a jednání. Neboť zodpovědný je ten, kdo dané soc. role definuje. Ale: nikdo nás nenutí, někdo tento problém ani necítí. Paradox: člověk někdy hraje, i kdyţ si myslí, ţe nehraje! „uvěznění v roli“ - urč. osoba se identifikuje pouze s jednou rolí (úředník – chová se jako byrokrat i v rodině) - jedna role je tak náročná, že nám zabere veškerý čas (vyčerpávající zaměstnání, velmi exponované postavení – např. prezident – neustále sledován i v soukromí) 20



Berger: svobodu lze hledat zas jen skrze role. Musíme hledat způsob, jak se vypořádat s nechtěnou rolí. Goffman: roli se můţeme pokusit transformovat, nebo se od ní distancovat či ji přímo odmítnout. SOC.KONTROLA velmi obecný pojem, který zahrnuje všechny procesy a mechanismy, kterými jsou členové společnosti nuceni k chování, které je v dané společnosti povaţováno za ţádoucí. ■ vnitřní soc. kontrola přijmeme za vlastní společenské normy (svědomí) ■ vnější soc. kontrola působí prostřednictvím pozitivních i negativních sankcí (odměn a trestů). Společenské sankce mohou mít nejrůznější podobu i intenzitu. "špičkou ledovce" jsou explicitně vyjádřené společenské normy vyjádřené v zákonech (negativní sankcí můţe být výkon trestu, podmínečný trest, peněţitá pokuta, obecně-prospěšné práce aj.), „zbytkem ledovce“ jsou více či méně neformální, nepsaná pravidla společenského souţití (negativní sankcí můţe být např. veřejné odsouzení, omezení sociálního kontaktu, odmítnutí komunikace, vyloučení ze skupiny) Podle teorie konsensu: sociální kontrola je nutná pro přeţití společnosti (jinak by se zhroutily její instituce) Podle teorie konfliktu: sociální kontrola slouţí mocenským skupinám k udrţení pořádku.

Použitá literatura: Bauman, Z., May, T.: Myslet sociologicky.SLON 2004 Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka.MF 2000 Giddens, A.: Sociologie. Argo 2001 Goffman, E.: Stigma. SLON 2003 Jandourek, J.: Úvod do sociologie. Portál 2003 Keller, J.: Úvod do sociologie. SLON 2002 Keller, J.: Dějiny klasické sociologie. SLON 2007 Kol. autorů: Velký sociologický slovník. Karolinum 1996 Koukolník, F., Drtinová, J.: Vzpoura deprivantů. Makropulos 1996 Le Bon, G.: Psychologie davu. KRA 1997 Merton, R.K.: Studie ze sociologické teorie. SLON 2000 Ortega Y Gasset, J.: Úkol naší doby. MF 1969 Simmel, G.: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. SLON 1997

21

1. Pozvání do sociologie aneb čím je sociologie uţitečná

Recommend Documents