Peter L. Berger
Pozvání do sociologie (Invitation to Sociology) Předmluva I. Sociologie jako individuální zábava Sociální práce je určitou společenskou praxí. Sociologie oproti tomu není praxí, ale snahou porozumět. (12) ..hlubší pochopení sociologie by mělo pro sociální pracovníky velký užitek a zbavilo by jej nutnosti sestupovat do mytologických hloubek „podvědomí“, aby vysvětlili věci, které jsou zpravidla zcela vědomé, mnohem jednodušší a ve své postatě sociální. (12) …vyjádření Maxe Webera 1 , jedné z nejdůležitějších postav v rozvoji sociologické disciplíny, v tom smyslu, že sociologie je „hodnotově nezatížená“. (13) Sociolog se pokouší vidět to, co je. Může mít naděje nebo obavy související s tím, co zjistí. Ale bez ohledu na to se pokouší pojímat věci nezaujatě. Sociologie tedy směřuje k aktu čistého vnímání – tak čistého, jak jen dovolí omezené lidské prostředky. (13) August Comte, francouzský filozof první poloviny devatenáctého století, který vymyslel pro tuto disciplínu název, pojímal sociologii jako teorii pokroku, jako světskou nástupkyni teologie a královnu věd. Sociolog v tomto pohledu hraje roli arbitra pro všechna odvětví poznání, která se vztahují k blahu člověka. Toto pojetí, třebaže zbavené svých přespříliš fantastických nároků, přetrvávalo zvlášť houževnatě ve vývoji francouzské sociologie. Našlo svou odezvu i v Americe, když například v počátcích americké sociologie někteří Comtovi zámořští žáci v memorandu prezidentovi Brownovy univerzity zcela vážně navrhovali, aby všechny její katedry byly reorganizovány a podřízeny katedře sociologie. (14) Statistická data sama o sobě sociologii nedělají. Stávají se sociologií teprve tehdy, když jsou sociologicky interpretována, zasazena do určitého teoretického referenčního rámce, který má sociologickou povahu. Sociologie není prosté počítání, a dokonce ani zjišťování korelací mezi jednotlivými položkami, které jsme spočítali. (19) Soutěž o prestiž a práci v oboru, která se stává stále všestrannější, si vynucuje specializaci končící až příliš často ve skličující úzkoprsosti zájmů. (20)
1
Max Weber (1863-1920) jeden z velikánů ve vývoji sociologie, vychází z intelektuálního prostředí Německa té doby, avšak jeho trvalý vliv sahá daleko za hranice jeho rodné země. Weberů přístup k sociologii je zvláště charakteristický filozofickou vytříbeností, důkladnou znalostí historie a ohromným záběrem, pokud jde o počet kultur, které bral v úvahu v různých pečlivě vyargumentovaných analýzách svého díla. (184)
Sociologie se od svých počátků považovala za vědu, ale o přesný význam tohoto sebevymezení se vedlo mnoho sporů. Například němečtí sociologové zdůrazňovali rozdíl mezi společenskými a přírodními vědami mnohem silněji než jejich francouzští a američtí kolegové. (20) Sociolog je někdo, kdo se soustavně snaží porozumět společnosti. Povaha tohoto oboru je vědecká, což znamená, že to, co sociolog zjišťuje a říká o sociálních jevech, které studuje, je vsazeno do jistého, dosti přísně definovaného referenčního rámce. Jedna z hlavních charakteristik tohoto vědeckého referenčního rámce spočívá v tom, že operace v něm jsou podřízeny určitým pravidlům důkazu. Jako vědec se sociolog snaží být objektivní, ovládat své osobní sympatie a předsudky a spíše jasně vnímat než normativně soudit. Toto omezení samozřejmě nezahrnuje totalitu sociologovy existence jako člověka, nýbrž se vztahuje jen na jeho působení jakožto sociologa. (23-24) Statistika může být při zodpovězení jistých sociologických otázek velmi užitečná, ale sama sociologii netvoří. Sociolog jako vědec se bude muset zabývat přesným významem pojmů, které užívá, a tak se bude muset pečlivě věnovat i terminologii. (24)
II. Sociologie jako forma vědomí Sociologové chápou „společnost“ jako označení pro rozsáhlý komplex lidských vztahů, nebo abychom to vyjádřili odbornějším jazykem, jako odkaz k systému interakce. Slovo „rozsáhlý“ je obtížné v tomto kontextu specifikovat kvantitativněji. Sociolog může mluvit o „společnosti“ zahrnující miliony lidí (řekněme o „americké společnosti“), ale také může použít tento termín s odkazem na početně daleko menší kolektiv. (34) Sociolog bude užívat termínu „sociální“ v užším přesnějším smyslu a odkazovat jím ke kvalitě interakce, vztahovosti a vzájemnosti. (35) Pokud jde o přesnou definici „sociálního“, je obtížné nějak vylepšit vymezení „sociální“ situace od Maxe Webera jako situace, v níž lidé orientují své jednání na druhé lidi. Předivo významů, očekávání a chování, které je výsledkem takovéto vzájemné zaměřenosti, je materiálem sociologické analýzy. (35) Albert Salomon přesvědčivě zdůvodnil, že pojem „společnost“ ve svém moderním sociologickém smyslu mohl vzniknout, teprve až se zhroutily normativní struktury křesťanství a později i ancien régime. „Společnost“ si tak opět můžeme představit jako vnitřní konstrukci budovy, jejíž vnější fasáda tuto konstrukci zakrývá před běžným pohledem. V křesťanském středověku se „společnost“ stala neviditelnou díky impozantní nábožensko-politické fasádě, která tvořila všední svět evropského člověka. Když reformace rozbila jednotu křesťanstva, tutéž funkci, jak zdůrazňuje Salomon, plnila světštější politická fasáda absolutistického státu. Teprve s rozkladem absolutistického státu se naskytl pohledu skrytý rámec „společnosti“ – svět motivů a sil, které nebylo možno pochopit v pojmech oficiálních interpretací sociální reality. (37-38) Sociologickým problémem je vždy porozumět tomu, co se zde děje, z hlediska sociální interakce. Sociologickým problémem tedy není ani to, pro některé věci „jdou špatně“
z hlediska úřadů a řízení sociální scény, ale především jak celý systém funguje, jaké jsou jeho předpoklady a jakými prostředky je udržován pohromadě. Základní sociologickým problémem je nikoli zločin, ale zákon, nikoli rozvod, ale manželství, nikoli rasová diskriminace, ale rasové podmíněná stratifikace, nikoli revoluce, ale vláda. (44) Émile Durkheim 2 , zakladatel nejvýznamnější školy francouzské sociologie, zdůrazňoval, že společnost je realitou sui genesis, tj. realitou, která nemůže být v různých úrovních analýzy redukována na psychologické či jiné faktory. V důsledku tohoto názoru při studiu různých jevů naprosto opomíjel individuální motivy a významy. Snad nejvýrazněji se tento přístup projevil v jeho známé práci o sebevraždě, která má tento jev i v názvu, kde jsou z analýzy vyloučeny úmysly jednotlivců, kteří spáchali nebo se pokusili spáchat sebevraždu, ve prospěch statistických údajů týkajících se jejich rozmanitých sociálních charakteristik. Žít ve společnosti z Durkheimova hlediska znamená být ovládán její logikou. Lidé velmi často jednají podle této logiky, i když ji neznají. (47) Typický durkheimovský přístup byl přenesen do obecnějšího teoretického rámce, který se nyní nazývá funkcionalismus. Ve funkcionální analýze je společnost analyzována z hlediska svého fungování jako systém, tedy z hlediska funkcí, které jsou pro ty, kdo jednají uvnitř tohoto systému často nejasné nebo neprůhledné. Toto pojetí pěkně vystihl současní americký sociolog Robert Merton 3 svými pojmy „manifestní“ a „latentní“ funkce. Manifestní funkce jsou uvědomované a zamýšlené funkce sociálních procesů, kdežto latentní funkce jsou neuvědomované a nezamýšlené. (47) Sociologové mluví o „ideologii“ 4 , když pojednávají o názorech, které slouží k prosazení skrytých zájmů nějaké skupiny. Tyto názory velmi často zkreslují společenskou skutečnost stejným způsobem, jako je jednotlivý člověk schopen neuroticky popírat, deformovat nebo reinterpretovat ty aspekty svého života, které jsou pro něj nepohodlné. Tuto perspektivu významně rozvinula práce italského sociologa Vilfreda Pareta. (47-48) …v Americe se sociologii dostalo nejširšího přijetí… (49) …v americké sociologii existoval důležitý spodní proud, který ji spojoval s onou „jinou Amerikou“ nízkého jazyka a postojů deziluze, s tím stavem mysli, který odmítá nechat se ovlivňovat, motivovat nebo se opíjet oficiálními ideologiemi. (51)
2
Émile Durkheim (1858-1917) byl nejdůležitějším sociologem ve formativním období této disciplíny. Kolem časopisu Anée sociologique soustředil velkou školu svých žáků, kteří pracovali v různých oborech sociálních věd, školu, která přetrvala i po jeho smrti. Durkheimova sociologie staví na tradici comtovského pozitivismu a charakterizuje ji důraz na mimosubjektivní kvalitu sociálních jevů, průkopnické využívání statistických dat, úzké sepjetí s etnologickou prací a ideologická příbuznost s étosem francouzského republikanismu. Dobrý přehled o Durheimově pojetí sociologie můžeme získat z jeho programového díla Lés Régles de la Méthode sociologique z roku 1895 (český překlad Pravidla sociologické metody, Orbis, Praha, 1926). (185) 3 Robert K. Merton z Kolumbijské univerzity je vedle Talcotta Parsonse z Harvardu vynikajícím teoretikem v současné americké sociologii. Mertonovu analýzu „manifestních“ a „latentních“ funkcí soplu s ostatními důležitými výklady toho, co chápe jako funkcionální přístup ke společnosti najdeme v jeho Social Tudory and Social Structure (The Free Pres sof Glencoe, Chicago, 1957). (185) 4 Pojem ideologie zavedl francouzský filozof Destutt de Tracy a v přísném sociologickém smyslu ho začal užívat Marx. V následující sociologii byl však tento pojem oproti marxovskému prototypu značně modifikován. Vybudováním sociologického systému založeného zejména na pojmu ideologie je pozoruhodný italský vědec Vilfredo Pareto (1848-1923), který strávil mnoho let svého života jako učitel ve Švýcarsku. Paretovo hlavní dílo je dostupné ve čtyřsvazkovém anglickém vydání pod názvem The Mind and Society (Harcourt, Brace and Co., New York, 1935). (185-186)
Tento neuctivý pohled na americkou scénu nejvýrazněji ztělesňuje osobnost Thorsteina Veblena 5 , jednoho z prvních důležitých amerických sociologů. Sám jeho životopis je školním příkladem marginalizace: složitá, mrzoutská povaha; narozen na farmě norských přistěhovalců na hranicích Wisconsinu; angličtinu si osvojil jako cizí jazyk; ve svém životě se zaplétal s morálně a politicky podezřelými jedinci; tulák po akademických štacích; nenapravitelný svůdce cizích žen. (51) Chicagská škola 6 – nejdůležitější postava – Robert Park. V mnoha studiích cítíme vzrušení nad objevy pikareskních skrytých stránek metropole – života v brlozích, melancholického světa penzionů, světa zločinu i prostituce. Jedním z výhonků této „Chicagské školy“ bylo sociologické studium zaměstnání, které vděčí za mnohé průkopnické práci Everetta Hughese a jeho žáků. (52) …sociologické porozumění je v očích policistů a jiných strážců veřejného pořádku vždy potencionálně nebezpečné, protože vždy má sklon relativizovat požadavek absolutní správnosti, o který by se jejich myšlení opíralo. (54) Tradiční společnosti připisují svým členům určitou a neměnnou identitu. V moderních společnostech je identit nejistá a proměnlivá. Člověk ve skutečnosti neví, co se od něj očekává jako od vládce, od rodiče, od vzdělané osoby nebo od někoho, kdo je sexuálně normální. Obvykle vyžaduje po různých odbornících, aby mu to řekli. Vydavatel z knižního klubu nám říká, co je kultura, bytový návrhář, jaký máme mít vkus, a psychoanalytik, kdo jsme. Žít v moderní společnosti znamená žít ve středu kaleidoskopu neustále se měnících rolí. (55) Bezpříkladná míra geografické a sociální mobility v moderní společnosti s sebou nese to, že člověk je vystaven bezpříkladné variabilitě způsobů nazírání světa. Vhledy do jiných kultur, které člověk může nashromáždit cestováním, jsou přenášeny do jeho obývacího pokoje hromadnými sdělovacími prostředky. (55) V moderním světě nelze existovat s plným vědomím bez přesvědčení, že morální, politická a filozofická stanoviska jsou relativní. (56-57) 5
Thorstein Veblen (1857-1929) byl jednou z nejrázovitějších postav rané americké sociologie. Jeho sociologický přístup charakterizuje snaha o nemilosrdné demaskování, soustředění na ekonomické faktory sociálního vývoje a úzká spojitost s radikálními kritiky kapitalistické společnosti. V obecné sociologické teorii se Veblenovou nejvlivnější knihou stala originální analýza amerických vyšších tříd The Theory of the Leisure Class (Modern Library, New York, 1934 – český překlad Teorie zahálčivé třídy, Sociologické nakladatelství, Praha, 1999) Práce The Higher Learning in America (B.W. Huebsch, New York, 1918) je jedním z vůbec netrpčích sociologických pojednání, které rozlévají jen doslova po každé stránce a výmluvně svědčí o Veblenově krutém rozčarování z amerického univerzitního života. (186) 6 Takzvaná „Chicagská škola“ byla hnutím sociologů seskupených kolem Roberta Parka na Chicagské univerzitě. Ve dvacátých letech vytvořila velký počet studií v rámci sociologie města. Měla trvalý vliv na sociologii města a městských komunit a sociologické analýzy profesních skupin. Dobrý výklad Parkova sociologického přístupu lze nalézt v knize Maurice R. Steina The Eclipse of Community (Princeton University Press, Princeton 1960). Nejznámějšími americkými studiemi městské komunity jsou dva výzkumy charakteristického způsobu života v městečku Muncie v Indianě, které provedli Robert S. Lynda a Helen Lyndová těsně před velkou hospodářskou krizí a záhy po ní. Studie byly vydány pod názvem Middletown (Harcourt, Brace and Co., New York, 1929) a Middletown in Transition (Harcourt, Brace and Co., New York, 1937). Důstojnými následovníky manželů Lyndových jsou Arthur J. Vidich a Joseph Bensman, kteří se odhodlaně pouštějí pod povrch komunitní ideologie v knize Small Town in Mass Society (Princeton University Press, Princeton 1958; brožované vydání v Doubleday Anchor Books, 1960) a křivolakou cestou se dostávají k rubu sociální struktury venkovské komunity na severu státu New York.
Intenzivní zájem o rozvinutější významové systémy, které jsou v naší době přijímány, vede člověka k děsivému pochopení způsobu, jakým tyto systémy poskytují úplnou interpretaci skutečnosti, v níž bude obsažena i interpretace těchto alternativních systémů a způsobu přechodu od jednoho k druhému. (57) Kromě toho tento významový systém dává člověku nástroje pro boj s vlastními pochybnostmi. Katolická věrouka, komunistická „sebekritika“ i psychoanalytické techniky ke zlomení „odporu“ plní stejný účel – předejít změně toho kterého významového systému tím, že člověku dovolují interpretovat své vlastní pochyby v pojmech odvozených z tohoto systému samého, a tak jej udržují uvnitř něj. Také na nižších stupních myšlenkové propracovanosti existují různé prostředky využívané k odehnání pochybností, které mohou ohrozit věrnost systému, prostředky, jejichž působení můžeme vidět v dialektické akrobacii i tak relativně málo myšlenkově vyspělých skupin, jako jsou Svědci Jehovovi nebo Černí muslimové. (58)
III. Exkurz: Alternace a biografie Neboli jak získat prefabrikovanou minulost Sociologické vědomí se objevuje nejspíš v kulturní situaci vyznačující se tím, co jsme nazvali „alternací“, tj. možností volit mezi různými a někdy protikladnými významovými systémy. (61) Náš život neustále interpretujeme a reinterpretujeme my sami. Jak ukázal Henri Bergson, sama paměť je opakujícím se aktem interpretace. Když vzpomínáme na minulost, rekonstruujeme ji podle svých nynějších představ o tom, co je důležité a co ne. (63) Typicky moderní je však četnost a rychlost, s nimiž se takové reinterpretace objevují v životech mnoha jedinců, a stále běžnější situace, v nichž ve hře na znovuvytvoření světa mohou být voleny odlišné systémy interpretace. Jak jsme již zdůraznili v předchozí kapitole, hlavní příčinou tohoto stavu je velký nárůst zeměpisné a sociální mobility. (64) … ve většině případů je proces reinterpretace částečný a v nejlepším případě napůl uvědomělý. Člověk koriguje minulost, kde musí, a ponechává nedotčeno to, co může vtělit do současné představy o sobě. Tyto nepřetržité modifikace a úpravy životopisného obrazu jsou zřídka sjednoceny do jasné, konzistentní definice sebe sama. (67) Existují i případy, kdy reinterpretace minulosti je součástí záměrné, zcela vědomé a intelektuálně ucelené aktivity. To se stává, když reinterpretace životopisu je jedním aspektem konverze náboženství nebo ideologického světonázoru, tj. k univerzálnímu významovému systému, do něhož může být životopis začleněn. Tak může konvertita k náboženské víře chápat celý svůj předcházející život jako řízený Prozřetelností k okamžiku, kdy z jeho očí spadl závoj. Klasickým vyjádřením takového pocitu jsou Augustinova Vyznání nebo Newmanova Apologia Pro Vita Sua. Konverze zavádí do životopisu novou periodizaci před Kristem a po Kristu, předkřesťanský a pokřesťanský, předkatolický a pokatolický. Období předcházející události, která je nyní označována za rozhodující, je nevyhnutelně interpretováno jako přípravné. Proroci dávné boží vůle jsou označovány za posly a zvěstovatele nového. Konverze je, jinými slovy, čin, v němž je dramaticky přetvořena minulost. (68)
Mnoha lidem naší společnosti poskytuje podobnou metodu pořádání rozporných fragmentů jejich životopisu do smysluplného schématu psychoanalýza. Její metoda je zvláště funkční pro pohodlnou společnost střední třídy, která je příliš „vyzrálá“ pro odvážné závazky vyžadované náboženstvím nebo revolucí. Psychoanalýza, v jejímž systému jsou propracované a údajně vědecké prostředky k vysvětlení veškerého lidského chování, nabízí svým příznivcům luxus přesvědčivého obrazu jejich samotných bez nějakých morálních požadavků a bez škrtů přes jejich společensko-ekonomické plány. Ve srovnání s křesťanstvím a komunismem je to zjevné technické vylepšení řízené konverze. Kromě toho reinterpretace minulosti probíhá v analogiích. Otcové, matky, bratři, sestry, manželky a děti jsou jeden po druhém vrženi do konceptuálního kotle a vynořují se jako metamorfované postavy freudovského panteonu. (68-69) Zážitek konverze k významovému systému, který je schopen uspořádat rozptýlené údaje životopisu, je osvobozující a hluboce uspokojující. Snad to má kořeny v pronikavé lidské potřebě řádu, účelu a srozumitelnosti. (69) Sociologické vědomí se nachází v referenčním rámci, který člověku dovoluje vnímat vlastní životopis jako pohyb uvnitř zvláštního sociálního světa, k němuž patří specifické významové systémy. (71)
IV. Sociologická perspektiva – člověk ve společnosti Sociální kontrola… se vztahuje k různým prostředkům, které společnost používá, aby udržela na uzdě své neposlušné členy. Bez sociální kontroly nemůže existovat žádná společnost. (75) Vůči aktuálním nebo potencionálním projevům deviantního chování se neustále uplatňují velmi mocné a současně velmi jemné mechanismy kontroly tam, kde lidé žijí nebo pracují v kompaktních skupinách, v nichž se osobně znají a s nimiž jsou spojeni pocity osobní loajality (sociologové tento typ skupin nazývají primární skupiny). Jsou to mechanismy přesvědčování, výsměchu, pomluv a potupy. Bylo zjištěno, že ve skupinových diskusích, které probíhají po určité období, jednotlivci modifikují názory, které původně zastávali, aby se přizpůsobili skupinové normě, která odpovídá jakémusi aritmetickému průměru všech názorů zastoupených ve skupině. (78) V primárních skupinách jakéhokoliv typu jsou účinnými nástroji sociální kontroly výsměch a pomluvy. Výsměchu používají četné společnosti i jako jednoho z hlavních nástrojů ukázňování dětí – dítě se přizpůsobuje ne ze strachu před trestem, ale by se mu nevysmáli. (79) Konečně, jeden z nejničivějších prostředků trestu, který má k dispozici nějaké lidské společenství, je podrobení svého člena systematické potupě a ostrakismu. (79) Extrémní otevřený odpor vůči mravům naší konkrétní společnosti, která velmi propracované kontrolní mechanismy, může mít ještě jiné následky – člověk je s obecným souhlasem označen za „nemocného“. (81)
Člověk si vybírá manželku a dobré přátele v aktech, které znamenají jeho podstatné sebeurčení. Jeho nejintimnější vztahy jsou ty, jež potvrzují nejdůležitější prvky představy, kterou o sobě chová. A tak riskovat desintegraci těchto vztahů znamená úplnou ztrátu sebe sama. Není pak divu, že se mnozí despotičtí úředníci bez okolků podřizují své ženě a hrbí se před pozvednutým obočím svých přátel. (84) Sociální stratifikace 7 . Pojem sociální stratifikace odkazuje k faktu, že každá společnost se skládá z úrovní, které se k sobě vztahují jako k navzájem nadřazené a podřazené, pokud jde o moc, privilegia a prestiž. Jednoduše řečeno, stratifikace znamená, že každá společnost má nějaký systém rozvrstvení. Některá vrstva zaujímá místo vyšší, některá nižší. Jejich souhrn tvoří stratifikační systém každé konkrétní společnosti. (85) Nejdůležitějším typem stratifikace v současné západní společnosti je třídní systém. Pojem třídy byl podobně jako většina pojmů stratifikační teorie definován různě. Pro naše účely postačí, budeme-li chápat třídní rozdělení jako typ stratifikace, v němž je obecné postavení jednotlivce ve společnosti v zásadě určováno ekonomickými kritérii. (85) …sociální pozice nejsou jednou provždy pevně dány, mnozí lidé je v průběhu života mění za lepší nebo hroší, a tedy žádná pozice se nezdá zcela jistá. To má ten důsledek, že obrovskou důležitost získaly symbolické doplňky vyjadřující tu či onu pozici. Člověk neustále pomocí různých symbolů (jako jsou materiální předměty, styl chování, vkus a řeč, typy sdružování a dokonce i názory, které přijímá za vlastní) ukazuje světu, kam až dospěl. (86) Každé třídní prostředí formuje už od narození osobnost svých příslušníků nesčetnými vlivy a vede je – podle okolností – k vystudování soukromí střední školy nebo do nápravného zařízení. Mechanismus sociální kontroly se spouští, teprve když tyto formativní vlivy při dosahování svých cílů nějak selhávají. (88) …i v naší vlastní společnosti jsou nad třídním systémem jako navrstveny další systémy stratifikace, které jsou mnohem rigidnější a proto mnohem více determinující celý život člověka. V americké společnosti je nápadným příkladem takového systému rozvrstvení podle rasového původu, které většina sociologů považuje za typ systému kastovního. V takovém systému je základní sociální pozice člověka (tj. přidělení do kastovní skupiny) pevně dána už od jeho narození. V průběhu svého života nemá ani teoreticky jinou možnost tuto pozici nějak změnit. Může zbohatnout jak chce, ale stále zůstane negrem. (89) V sociologii je běžně užívaným pojmem takzvaná „definice situace“, který poprvé zavedl americký sociolog W.I. Thomas 8 . Znamená, že sociální situace je taková, jak ji definovali její účastníci. Jinými slovy, pro sociologovy účely je skutečnost věcí definice. (90)
7
O stratifikaci existuje v současné sociologii rozsáhlá literatura. Než se čtenář v této literatuře zorientuje, bude užitečné pro začátek sáhnout k antologii Reinharda Bendixe a Seymoura M. Lipseta /red./ Class, Status and Power (Free Press, Chicago, 1953). Stručný přehld různých problémů ohledně stratifikace lze nalézt v práci Kurta B. Mayera Class and Society (Doubleday, Garden City, N.Y., 1955) 8 William I. Thomas byl americký sociolog, který spolu s Florjanem Znanieckim napsal rozsáhlou studii o imigraci nazvanou The Polish Peasants in Europe and America, jejíž první část vyšla v roce 1919 (Richard G. Badger, Boston). Mnohé z Thomasových příspěvků k sociologické teorii lze nalézt v poznámkách a dodatcích tohoto monumentálního díla, což je sice někdy půvabné, ale pro tento účel ne vždy vhodné. Tato studie mimochodem vyznačuje začátek převážně empirického období americké sociologie.
Instituce se obvykle definuje jako typický komplex sociálních jednání. Například o zákonu, třídě, manželství nebo organizovaném náboženství můžeme říci, že vytvářejí instituce. (93) Arnold Gehlen 9 pojímá instituci jako regulující mechanismus usměrňující lidské jednání stejným způsobem, jako instinkty usměrňují chování zvířat. Jinými slovy, instituce poskytují procedury, které lidské chování formují do vzorců a nutí je probíhat v kolejích, které společnost považuje za žádoucí. Tento trik je proveden tak, že tyto koleje se jeví člověku jako jediná schůdná cesta. (93) Institucionální imperativ… vylučuje všechny ostatní volby ve prospěch jedné, kterou mu společnost předurčila, a dokonce jiným možnostem zamezuje přístup do jeho vědomí. (95)
V. Sociologická perspektiva – společnost v člověku Společnost nejen určuje, co děláme, nýbrž i to, co jsme. Jinými slovy, sociální zařazení se týká nejen našeho chování, ale i našeho bytí. (100) Teorie rolí – přímými otci jsou dva američtí myslitelé – Charles Cooley 10 a Georgie Herbert Mead. 11 (100) Role formuje, utváří a typizuje jak jednání, tak jednajícího. V tomto světe je obtížné něco předstírat. Obvykle se člověk stává tím, co hraje. …jednotlivec se do společnosti vřazuje pomocí systémů sociální kontroly a každý takový systém obsahuje mechanismy vytvářející identitu. Pokud je toho schopen, pokouší se uspořádávat své vztahy (a zvláště vztahy intimní) tak, aby upevňovaly identitu, která ho uspokojovala v minulosti – žení se s dívkou, která si jej váží, volí si přátele, kteří ho považují za zábavného, vybírá si zaměstnání, v němž má pocit úspěšnosti. V mnoha případech je samozřejmě takový postup vyloučen. Pak se musí snažit co nejlépe se vyrovnat s identitou, která je mu vnucena. (107-108)
9
Arnold Gehlen je současný německý sociální vědec a filozof. Společně s Helmutem Schelskym ovlivnil oživení sociologie v Německu po druhé světové válce. 10 Charles Horton Cooley byl jedním z prvních amerických sociologů. Byl orientován teoreticky a silně ovlivněn evropským myšlením. Jeho nejdůležitější prací je Human Nature and the Social Order (Charles Scribner´s Sons, New York, 1922). 11 Georgie Herbert Mead byl pravděpodobně nejdůležitější osobností ve vývoji americké sociální psychologie. Po mnoho let učil na Chicagské univerzitě a jeho nejvýznamnější práce Mind, Self and Society byla publikována krátce po jeho smrti. Mead je jako autor hrozně obtížný, je však zásadní pro pochopení základu teorie rolí. Nejnovější formulace teorie rolí a jejich obecnějších důsledků může čtenář nalézt v následujících pracích: Hans H. Gerth a C. Wright Mills, Character and Social Structure (Harcourt, Brace and Co., New York, 1953); Erving Goffman, The Presentation of Self in Every Life (Doubleday Anchor, Garden City, N.Y., 1959) (český překlad Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě, nakladatelství studia Ypsilon, Praha, 1999); Anselm L. Strauss, Mirrors and Masks (The Free Pres sof Glencoe, New York, 1959). Gofmmanovu velmi sugestivní analýzu tlaků skupinové terapie obsahuje jeho poslední kniha Asylums (Doubleday Anchor, Garden City, N.Y., 1961). (188)
Psychoanalýza…navozuje intenzivní sociální situaci, v níž je jednotlivec veden k tomu, aby odmítl své dosavadní sebepojetí a osvojil si novou identitu, kterou pro něj naplánovala psychoanalytická ideologie. Intenzivní sociální vztah mezi analytikem a analyzovaným, jež psychoanalytikové nazývají „přenos“, je v podstatě vytvářením umělého sociálního prostředí, v němž se uplatňují postupy transformační alchymie, což znamená, že se pro daného jedince tato alchymie stává věrohodnou. Čím déle tento vztah trvá a čím je intenzivnější, tím více je člověk vázán ke své nové identitě. Nakonec, když je „vyléčen“, se tato nová identita stává skutečně tím, čím člověk je. Nemůžeme se proto připojit k marxistickému výsměchu psychoanalýze a jen tak odmítnout psychoanalytikovo tvrzení, že léčba je tím úspěšnější, čím častěji a déle jej pacient vidí a čím větší poplatky za léčbu zaplatí. Je sice zřejmé, že analytika mohou vést k takovému postoji jeho ekonomické zájmy, přesto je sociologicky zcela věrohodné, že jeho přístup je fakticky správný. To, co se v psychoanalýze skutečně „děje“, je konstruování nové identity. (109-110) Teorie rolí…Osoba se pojímá jako repertoár rolí, z nichž každá je vybavena určitou identitou. Rozpětí individuální osobnosti může být měřeno počtem rolí, které je schopna hrát. Osobní životopis se nám vyjevuje jako nepřerušovaná řada scénických představení, odehraných pro rozdílné publikum a někdy zahrnujících drastickou změnu kostýmu a vždy vyžadujících, aby herec byl tím, co hraje. (111) Nazíráme-li na své Já sociologicky, není již pevně danou entitou, která přechází z jedné situace do jiné. Je spíše procesem, něčím nepřetržitě vytvářeným a přetvářeným v každé sociální situaci, v níž se člověk ocitá, a pohromadě je drženo jen tenkou nití paměti. Jak tenká je tato nitka jsme si ukázali, když jsme mluvili o reinterpretaci minulosti. V rámci tohoto pojetí nelze hledat útočiště v nevědomí, které by zahrnovalo „reálné“ obsahy Já, protože i takto předpokládané nevědomé Já je, jak jsme viděli, stejně tak výsledkem sociálního utváření jako takzvané vědomé Já. Jinými slovy, člověk není mezi jiným také sociální bytost, nýbrž je sociální v každém aspektu svého bytí, který je přístupný empirickému zkoumání. Zůstáváme-li stále uvnitř sociologického diskurzu, pak když se někdo zeptá, kým jedinec v tomto kaleidoskopu rolí a identit „skutečně“ je, můžeme mu odpovědět jen výčtem situací, v nichž je někým, a jiných, v nichž je někým jiným. (111) Ke konzistentnosti rolí nás nutí také vnitřní tlaky založené pravděpodobně na velmi hluboké psychoanalytické potřebě vnímat sebe sama jako totalitu. I současný městský člověk rychle střídající masky, který je v různých sférách života hraje vzájemně neslučitelné role a úspěšně kontroluje vnější tlaky tím, že pečlivě odděluje své jednotlivé scénické výstupy, může z takové protikladnosti rolí pociťovat vnitřní napětí. Aby se lidé vyhnuli z toho pramenící úzkosti, obvykle oddělují nejen své chování, ale i stavy svého vědomí. Nemyslíme tím, že „potlačují“ své protikladné identity do nějakého „nevědomí“, protože v rámci našeho modelu máme všechny důvody být vůči takovým pojmům nedůvěřiví. Míníme spíše to, že soustřeďují svou pozornost jen na tu konkrétní identitu, kterou – aby se tak řeklo – daný moment vyžaduje. Na jiné identity po dobu trvání nějakého konkrétního výstupu zapomínají. (113) …hraní rolí a konstruování identit jsou obvykle nereflektované a neplánované, téměř automatické. Zajišťuje to psychologická potřeba konzistentního obrazu sebe sama, o níž jsme se již zmiňovali. Úmyslné klamání vyžaduje určitý stupeň psychického sebeovládání, jehož je schopen jen málokdo. To je důvod, proč se neupřímnost vyskytuje poměrně zřídka. Většina lidí je upřímná, protože je to psychicky nejpohodlnější. Věří svým vlastním činům, když se toto hodí, zapomínají své činy předchozí a šťastně procházejí životem v přesvědčení, že ve
všech jeho požadavcích projevují odpovědnost. Upřímné je vědomí člověka, který věří tomu, co dělá. David Riesman to vyjádřil trochu jinak, když řekl, že upřímný člověk věří své vlastní propagandě. (114) Každá sociální struktura si vybírá osoby, které jsou nutné pro její fungování, a tak či onak vylučuje ty, které se pro ni nehodí. Jestliže se pro takový výběr nikdo vhodný nenabízí, bud se muset vymyslet – nebo vyprodukovat – v souladu s konkrétními požadavky. Prostřednictvím tohoto mechanismu socializace a „formování“ vytváří společnost personál, který potřebuje ke svému dalšímu trvání. Sociolog tedy staví na hlavu představu zdravého rozumu, že určité instituce vznikají kvůli určitým osobám. Naopak, nelítostní válečníci se objevují, protože armády je nutné vyslat do boje, zboží lidé, protože církve mají být dále rozvíjeny, učenci, protože univerzity potřebují personál a vrahové, protože vraždy musí někdo provést. (115) Sociologie vědění 12 …název začal poprvé používat ve dvacátých letech německý filozof Max Scheler 13 . Jiný evropský vědec, Karl Mannheim, který strávil poslední léta svého života v Anglii, má značnou zásluhu na tom, že na tuto novou disciplínu upoutal pozornost anglosaského myšlení. (115) Sociologie vědění se zabývá sociální lokalizací idejí. (116) Odmítá názor, že myšlení probíhá nezávisle na sociálním kontextu, v němž konkrétní lidí uvažují o jednotlivých věcech. I v případě velmi abstraktních idejí, které mají zdánlivě jen velmi malou souvislost se společností, se sociologie vědění pokouší vést spojnici mezi myšlenkami a sociálním světem daného myslitele. To lze nejjasněji vidět tam, kde myšlení slouží k legitimizaci určité sociální situace, tj. když ji vysvětluje, ospravedlňuje a posvěcuje. (116) O ideologii mluvíme tehdy, když nějaká idea slouží nějakému ve společnosti skrytému záměru. Ideologie velmi často, i když ne vždy, systematicky zkreslují společenskou realitu, aby působily ve prospěch těch, kteří je prosazují. (116) Morální snaha záměrně lhát je většině lidí cizí. Je mnohem snadnější klamat sebe sama. Je proto důležité neustále rozlišovat mezi pojmem ideologie a pojmy jako lež, klam, propaganda nebo eskamotérství. Lhář už z definice ví, že lže. Ideolog nelže. (117) Většina teorií spiknutí hrubě přeceňuje intelektuální prozíravost konspirátorů. (117) Evangeličtí kazatelé hřímající proti špatnostem světa se soustřeďují na poněkud omezený rozsah morálních přestupků – smilstvo, opilství, tanec, hry, klení. V obecném jazyce protestantského moralismu se ve skutečnosti klade takový důraz na první z nich, že pojem „hřích“ skoro splývá s daleko specifičtějším pojmem „sexuální přestupek“. Ale ať už řekneme k tomuto výčtu nepravostí cokoli, jedno je jim společné – mají vždy v podstatě soukromý charakter. Když se evangelizační kazatel vůbec zmíní o veřejných záležitostech, je to obvykle ve vztahu k soukromé zkaženosti těch, kdo zastávají veřejné úřady. (118) 12
Základním odkazem k této problematice je práce Karla Mannheima Ideology and Utopia, publikovaná v brožovaném vydání v Harcourt, Brace and Co., New York, 1955 (Český překlad Ideologie a utopie, Archa, Bratislava, 1996) (186) 13 Max Scheler byl německý filozof, rovněž značně ovlivněný fenomenologií, který ve dvacátých letech rozvíjel teorii sociologie vědění (kterou nazýval Wissenssoziologie). Karl Mannheim byl sociolog značně ovlivněný Schelerem. Jeho nejdůležitější práce Ideologie und Utopie byla vydána v Německu. Po nástupu nacismu opustil Mannheim Německo a emigroval do Anglie, kde měl v akademickém sociologickém prostředí velký vliv. (188)
…omezení křesťanské etiky na soukromé hříchy plní určité společenské funkce. Soukromé pojetí morálky v protestantském fundamentalismu soustřeďuje pozornost na ty oblasti chování, které jsou pro udržení jižního sociálního zřízení nedůležité, a naopak odvádí pozornost od těch oblastí, které by etická prověrka vytvářela napětí a bránila hladkému chodu systému. Jinými slovy, protestantský fundamentalismus je ideologicky funkční pro udržování sociálního systému amerického Jihu. (118-119) Sociologie vědění…se nezabývá jen idejemi, které slouží skrytým zájmům nebo které zkreslují sociální skutečnost. Sociologie vědění považuje za svou oblast celou sféru myšlení, ovšem ne tak, že by se považovala za rozhodčího správnosti (což by bylo megalomanské), nýbrž že zkoumá, do jaké míry je myšlení založeno na společnosti. To neznamená (jak by tomu bylo v marxistické interpretaci), že veškeré myšlení se pokládá za přímý „odraz“ sociální struktury a že ideje jsou naprosto bez vlivu na utváření chodu událostí. Všechny ideje jsou však pečlivě zkoumány, aby se zjistilo jejich místo v sociální existenci lidí, kteří je zastávají. Do té míry je rozhodně správné, když řekneme, že sociologie vědění je převážně antiidealistická. (119) … i samo náboženství jako takové může být sociálně lokalizováno s ohledem na specifické funkce. jako je legitimizace politické autority nebo uklidňování sociálních bouří (například to, co Weber nazýval „teodiceou utrpení“, tedy způsob, jímž náboženství dává smysl utrpení, a tím je mění ze zdroje revolucí v prostředek spásy). Univerzálnost náboženství není tak zdaleka důkazem jeho metafyzické platnosti, ale může být vysvětlena takovými sociálními funkcemi. V sociologických kategoriích mohou být navíc interpretovány i změny náboženských vzorců v průběhu historie. (120) …jednotlivec odvozuje svůj světový názor sociálně, a to velmi podobně tomu, jak odvozuje své role a svou totožnost. Jinými slovy, jeho emoce a sebeinterpretace stejně jako jeho jednání jsou mu předurčeny společensky; podobně je tomu i s jeho kognitivním přístupem ke světu, který ho obklopuje. Tento fakt vystihl Alfred Schütz ve výrazu „svět jako samozřejmost“, což je systém zdánlivě evidentních a sebestvrzujících předpokladů o světě, který vzniká v historii každé společnosti. Tento sociálně determinovaný světový názor je alespoň zčásti obsažen již v jazyce, který daná společnost užívá. Určití lingvisté snad význam tohoto jednotlivého faktoru pro vytváření nějakého světového názoru přehánějí, ale nemůže být pochyb o tom, že jazyk přinejmenším pomáhá utvářet vztah člověka k realitě. (121-122) Společnost nám připravila základní symbolický aparát, pomocí něhož chápeme svět, pořádáme svoji zkušenost a interpretujeme svou vlastní existenci. (122) Stejným způsobem nám společnost dodává naše hodnoty, naši logiku a zásobu informací (nebo vlastně dezinformací), která tvoří naše „vědění“. Jen velmi málo lidí je s to přehodnotit, co jim bylo takto vnuceno, a když, tak jen pokud fragmenty tohoto světového názoru. Ve skutečnosti ani žádnou potřebu přehodnocování nepociťují, protože světový názor, do něho byli socializováni, se jim jeví jako samozřejmý. A protože za takový je považován téměř každým, s nímž se ve své společnosti pravděpodobně dostanou do styku, také se sám potvrzuje. Jeho „prověření“ spočívá v neustále opakované zkušenosti jiných lidí, kteří jej rovněž považují za samozřejmý. Tuto perspektivu sociologie vědění může shrnout do stručného tvrzení: realita je sociálně konstruována. (122)
Pojem referenční skupina 14 byl poprvé použit ve čtyřicátých letech dvacátého století Herbertem Hymanem a dle pak rozvíjen řadou amerických sociologů (mezi nimiž jsou zvlášť významní Robert Merton a Tamotsu Shibutani). Stal se velmi užitečným ve zkoumání fungování organizací různého druhu, například vojenských a průmyslových. Můžeme rozlišit mezi referenčními skupinami, do nichž člověk patří, a referenčními skupinami, k nimž orientuje své jednání. A tento druhý typ nám zde poslouží. Referenční skupina je v tomto smyslu kolektivem, jehož umístění, přesvědčení a způsoby jednání jsou rozhodující pro formování našich názorů, přesvědčení a způsobů jednání. Referenční skupina nám poskytuje model, s nímž se můžeme neustále srovnávat. Dává nám zejména konkrétní úhel, z něhož se díváme na sociální realitu, který může nebo nemusí být ideologický ve shora zmíněném smyslu, ale v každém případě je nedílnou součástí naší vázanosti na danou skupinu. (123) Socializace není nic jiného než internalizace sociálního světa dítětem. Stejný proces, i když snad kvalitativně slabší, probíhá pokaždé, když je dospělý uveden do nového sociálního kontextu nebo do nové sociální skupiny. (125) Společnost nejen kontroluje naše počínání, ale vytváří naši identitu, naše myšlení a naše emoce. Struktury společnosti se stávají strukturami našeho vlastního vědomí. Společnost se nezastavuje na povrchu naší kůže. Společnost do nás proniká ve stejné míře, v jaké nás obklopuje. Naše společenské okovy nám nejsou nasazeny ani tak násilím, jako tajnou dohodou. Někdy jsme skutečně k poslušnosti dotlačeni. Mnohem častěji jsem ale polapeni naší vlastní sociální povahou. Stěny našeho vězení existovaly, ještě než jsme se objevili na scéně, ale sami je vždy znovu budujeme. Dostáváme se do zajetí vlastním přispěním.
VI. Sociologická perspektiva – společnost jako drama Svoboda není přístupná empirickému pozorování. Přesněji řečeno, zatímco svobodu můžeme zakoušet jako jistotu stejně jako nějaké empirické danosti, není ji možno žádnými vědeckými metodami dokázat. (127) O každém objektu vědeckého zkoumání se předpokládá, že má nějakou předcházející příčinu. Nějaký objekt nebo nějaká událost, které jsou svou vlastní příčinou, leží mimo svět vědeckého diskurzu. Ale svoboda má přesně tuto povahu. Z tohoto důvodu nám o jevu, který by se dal označit za svobodný, jakkoli důkladné vědecké zkoumání nemůže nikdy nic odhalit. Ať se subjektivní vědomí jedince jeví jako svobodné cokoli, ve vědeckém rámci to bude mít místo jen jako článek v kauzálním řetězci. (127-128) Termín charizma je odvozen z Nového zákona (kde je ovšem použit ve velmi odlišném smyslu) a označuje sociální autoritu, která se nezakládá ani na tradici, ani na legálnosti, ale spíše na mimořádném vlivu individuálního vůdce. (131) Kromě toho, pokud sledujeme rozvinutí Weberovy teorie charismatu do větších podrobností, mimořádná vášnivost charismatických hnutí zřídka přetrvává déle než jednu generaci. Charizma se zpravidla, jak to nazval Weber, „rutinizuje“ a začleňuje do 14
Nejblíže k pochopení teorie referenčních skupin jako spojovacího článku mezi teorií rolí a sociologií vědění, jak ji prezentoval autor, se dostává směrodatný článek T. Shibutaniho „Reference Groups as Perspectives“ publikovaný v American Journal of Sociology v roce 1955.
společenských struktur v méně radikálních formách. Za proroky následují papežové, za revolucionáři úředníci. Když přejde velký otřes náboženské nebo politické revoluce a lidé začnou žít usazeným životem v domněle novém řádu, vždy se ukáže, že změny nebyly tak radikální, jak se zprvu jevilo. Když buřičská horlivost začne chladnout, nabudou vrchu ekonomické zájmy a politické ambice. (132) Durkheimovský a weberovský pohled na společnost se nevylučují. Jsou protichůdné jen v tom, že se zaměřují na odlišné aspekty sociální reality. Zcela správně říkáme, že společnost je objektivním faktem, který nás k něčemu nutí, a dokonce nás vytváří. Je však také správné říci, že naše vlastní smysluplná jednání pomáhají udržet společenskou budou a příležitostně ji mohou měnit. (133) Sociologické rozdíly mezi individuální deviací, jako je zločin, a masovou dezorganizací a reorganizací celého sociálního systému, jako je revoluce, jsou zřejmé. (134) Když zkoumáme revoluce, shledáváme, že vnějším aktům proti starému řádu předcházela dezintegrace vnitřní poslušnosti a loajality. Obrazy králů se kymácejí dřív než jejich trůny. (134) …dlouho před tím, než jsou sociální systémy násilně odstraněny, jsou pohrdáním zbaveny své ideologické opory. Odmítnutím definice sociálních norem a tvoření definice nové a protikladné je vždy potencionálně revoluční. (135) Nemůže-li člověk společnost přetvořit či sabotovat, může se od ní vnitřně distancovat. Odstup od společnosti je metodou odporu vůči sociálním kontrolám přinejmenším od doby Lao-c a od teorie odporu ho zahrnuli už stoikové. Člověk který se stahuje ze sociální scény do klidu své náboženské, intelektuální nebo umělecké sféry, si samozřejmě do tohoto dobrovolného exilu přináší jazyku, identitu a zásobu poznatků, které původně získal z rukou společnosti. Nicméně je možné, i když často za značnou psychickou cenu, budovat si vlastní věž ze slonoviny, v níž se dá každodenní očekávání společnosti téměř úplně ignorovat. Jestliže se mu to daří, je intelektuální ráz této věže stále více určován jím samotným na úkor ideologií okolního sociálního systému. Najde-li ostatní, kteří se takovému podniku připojí, může vytvořit ve velmi reálném smyslu jakousi protispolečnost, jejíž vztahy s druhou, „legitimní“ společností mohou být omezeny jen na diplomatické minimum. V takovém případě může být psychická zátěž takového odloučení do značné míry minimalizována. (136) Je však důležité zdůraznit, že i méně rebelantské myšlenkové konstrukce mohou jedince do značné míry osvobozovat od určujícího systému společnosti. Člověk, který se ve svém životě vášnivě věnuje studiu matematiky, teoretické fyziky, asyrologie nebo zoroastrismu, pokud si nějak zajistí, aby při uspokojování svých zájmů ekonomicky přežil, si může dovolit věnovat běžným společenským požadavkům jen minimální pozornost. Ještě důležitější je, že směry myšlení, kterými ho tato diskursivní univerza přirozeně vedou, mu získávají vysoký stupeň autonomie vůči běžným intelektuálním vzorcům, které konstruují světový názor jeho společnosti. (137) …lidé si mohou – sami nebo ve skupinách – vytvářet své vlastní světy, a tak se mohou odloučit od světa, v němž byli původně socializováni. (137) Erving Hoffman – pojem „odstup od role“. Míní tím ironické hraní role, bez naplnění jejího skutečného významu a se skrývaným záměrem. (139)
Pojem „extáze“. Je to čin, kdy stojíme nebo unikáme mimo (latinsky ekstasis) samozřejmou sociální rutinu. (140) …teorie sociability německého sociologa a Weberova současníka Georga Simmela 15 , jehož přístup k sociologii je od Weberova do velké míry odlišný. Simmel dokazoval, že sociabilita (v běžném smyslu slova) je formou hry na sociální interakci. Na nějakém večírku lidé „hrají společnost“, tj. účastní se mnoha forem sociální interakce, ale bez obvyklé serióznosti. (142) Sociabilita mění vážný styk v nevázanou konverzaci, éros v koketérii, etiku ve způsoby vystupování, estetiku ve vkus. (143) Ti, kdo se účastní situací čisté sociability, dočasně odkládají „vážnou“ identitu a vstupují do přechodného světa „jakoby“, který sestává mezi jinými i z hravého předstírání, že ti, kdo jsou v něm, shodili břemena pozice, majetku a vášní, která normálně nesou. Každý, kdo připouští váhu „vážných“ (v obou smyslech slova) vnějších zájmů, bezprostředně rozbíjí tuto křehkou umělost světa „jakoby“. To je mimochodem také důvod, proč se čistá sociabilita zřídka vyskytuje mimo vztah sociálně rovných lidí, neboť předstírání je pak, jak je vidět na každém formálním večírku, příliš vyčerpávající. (143) …sociabilita je zvláštní případ „hry na společnost“, a sice hraní vědomě fiktivního, méně svázaného s naléhavými ambicemi něčí kariéry – nicméně je jen kouskem mnohem širšího sociálního tkaniva, v němž člověk rovněž hraje. Právě pomocí takové hry se dítě učí,jak jsme viděli, přijímat „vážné“ role. (143) …je nemožné apriori dospět ke svobodě v jejím plném smyslu vědeckými prostředky či v rámci diskurzu vědy. Nejzazší mez, kam se můžeme dostat, je ukázat určitou svobodu od sociálních kontrol v určitých situacích. Vědeckými prostředky nemáme možnost odkrýt svobodu sociálně jednat. (144) Zdi společnosti jsou Potěmkinovy vesnice vztyčené před propastí bytí. Jejich funkcí je chránit nás před úzkostí, uspořádávat pro nás kosmos významů, v němž budou mít naše životy smysl. Ale je také pravda, že jen ve společnosti se může realizovat autentická existence. Všechny významy jsou přenášeny do sociálních procesů. Člověk nemůže být humánní, autentický nebo neautentický, pokud není ve společnosti. I samotné cesty, které vedou k udivující kontemplaci o bytí, ať jsou náboženské, filozofické či estetické, jsou situovány sociálně. (152) Společnost nám poskytuje teplé, přijatelně pohodlné jeskyně, v nichž se můžeme dát dohromady se svými bližními a bít na bubny, abychom přehlušili hyeny vyjící z temnoty,
15
Georg Simmel (1858-1918) je dalším z klasiků německé sociologie. Jeho přístup k sociologii se vyznačuje silným filozofickým zaujetím doprovázeným širokým analytickým záběrem různých sociologických problémů. Simmel byl považován za zakladatele tzv. „formálního“ přístupu v sociologii, který po jeho smrti rozvíjel v Německu Leopold von Wiese a jiní. Nejlepší antologií Simmelových spisů je sborník Kurta H. Wolffa (red.) The Sociology of Georg Simmel (Free Press, Chicago, 1950). V tomto svazku najdeme i jeho teorii sociability. (Český čtenář se může s tímto autorem seznámit prostřednictvím výboru Georg Simmel, Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Sociologické nakladatelství, Praha, 1997). Brožované anglické vydání vyzývavého díla Homo ludens od Johana Huizingy publikovalo nakladatelství Beacon Press v Bostonu v roce 1955. (Český překlad Homo ludens, Mladá fronta, Praha, 1971). Maurice Natanson, dřívější žák Alfreda Schütze, nyní vyučuje filozofii na University of North Karolina. Nedávno byl publikován soubor jeho článků Literature, Philosophy and the Social Science (Nijhoff, Haag, 1962). (190)
která nás obklopuje. „Extáze“ je akt vykročení z jeskyně, v němž musíme čelit noci úplně sami. (152)
VII. Exkurz: sociologický machiavelismus a etika Neboli jak získávat morální ohledy a dále podvádět …sociologické porozumění může být důležitou součástí určitého životního rozpoložení, které je příznačně moderní, má své vlastní pojetí soucitu a mohlo by být základem ryzího humanismu. Takový humanismus, k němuž může sociologie přispívat, nemává hned praporem a je podezřívavý k přílišnému nadšení a přílišné jistotě. Je nesnadný, nejistý, váhající, vědomý si své vlastní labilnosti a opatrný v morálních soudech. To však neznamená, že nemůže vystupovat s vášnivým zaujetím, pokud jde o základní vhledy do lidské existence. Jako předběžné ukazatele, o jaké věci se jedná, nám mohou posloužit tři problémy, které jsme nadhodili výše. Před tribunály, které odsuzují určité lidi k nedůstojnému zacházení kvůli jejich rase nebo sexuální orientaci nebo které odsuzují nějakého člověka k smrti, vznáší tento humanismus protest, bouří se a staví se na odpor. (162-163) Pohlíží-li člověk na společnost jako na komedii, nebude váhat s podvodem, zvláště když jím může trochu zmírnit bolest tady nebo učinit život trochu veselejším jinde. Odmítne brát vážně pravidla hry s výjimkou toho, kdy tato pravidla chrání reálné lidi a posilují reálné lidské hodnoty. Sociologický machiavelismus je tedy pravým opakem cynického oportunismu. Je to cesta, jíž se v sociálním jednání může projevit samotná svoboda. (164)
VIII. Sociologie jako humanitní disciplína …pouhá přítomnost ironické skepse v intelektuální disciplíně, pokud jde o její vlastní činnost, je známkou její humánní povahy. To vše platí ještě víc pro sociální vědy, které se zabývají zejména směšnými jevy tvořícími „lidskou komedii“ společnosti. Ve skutečnosti by se dalo říci, že sociální vědec, který nevnímá tento komický rozměr reality, nepostřehne její podstatné rysy. Není možné pochopit svět politiky, jestliže jej nechápeme jako podvod, nebo systém stratifikace, když nevidíme jeho charakter kostýmové party. (166) Konkurenční boj na univerzitě je často brutálnější než příslovečné krysí závody na Madison Avenue, třeba jen proto, že jeho ničemnost je kamuflována učeneckou zdvořilostí a nadšením pedagogického idealismu. Když se někdo snaží po deset let dostat jako absolvent třetiřadé školy na některou z prestižních univerzit nebo když se později stejně dlouho pokouší na téže univerzitě obhájit mimořádnou profesuru, bude u něho humanistický náboj sociologie podroben přinejmenším stejně velkému tlaku jako pode egidou neakademického zaměstnavatele. Bude psát ty věci, které mají naději, že budou publikovány na správných místech, bude se pokoušet setkat s těmi lidmi, kteří mají blízko k hlavním zdrojům akademické patronace, bude zaplňovat mezery svého životopisu se stejnou politikářskou vytrvalostí jako každý mladý úředník, který se snaží o kariéru, a bude si klidně ošklivit své kolegy a studenty, jako by s nimi sdílel společnou celu vězení. (172)
Komentář [KV1]: Záštita, štít řecké bohyně Atény
Univerzita se ve své citlivosti ke svodům mocných tohoto světa podobá církvi. Když lidé na univerzitách, stejně jako duchovní, takovým svodům podlehnou, projevuje se u nich komplex viny. Stará západní tradice univerzity jako místa svobody a pravdy, tradice, za níž se prolévala krev i inkoust, určitým způsobem znovu vyhlašuje před neklidným svědomím své nároky. V této přetrvávající akademické tradici může humanistický náboj sociologie v současné situaci nalézat svůj životní prostor. (173) Vraťme se ještě jednou k představě loutkového divadla, kterou naše úvahy vyvolaly již dříve. Vidíme loutky, jak tančí na své miniaturní scéně, pohybují se sem a tam podle toho, jak tahají provázky, a dodržují předepsaný pohyb svých různých malých částí. Učíme se chápat logiku tohoto divadla a v jeho pohybech vidíme sami sebe. Nalézáme se ve společnosti a o své vlastní situaci teprve zjišťujeme, že jsme zavěšeni na jejích neviditelných provázcích. Na okamžik si připadáme skutečně jako loutky. Pak ale pochopíme zásadní rozdíl mezi loutkovým divadlem a naším vlastním dramatem. Na rozdíl od loutek máme možnost se zastavit, rozhlédnout se a pochopit mechanismus, který námi pohybuje. V tomto aktu spočívá první krok ke svobodě. A v tomtéž aktu shledáváme přesvědčivé ospravedlnění sociologie jako humanitní disciplíny. (176)
Dodatek: Co se stalo sociologii? ...sociologii poznamenaly dvě vážné deformace. První se objevila v padesátých letech; označil bych ji jako „metodologický fetišismus“. Druhá byla součástí kulturní revoluce, která začala na konci šedesátých let; šlo v ní o přeměnu sociologie z vědy v nástroj ideologické obhajoby. (177) Padesátá léta byla pro sociologii jakýmsi zlatým věkem, i když se už začaly vyskytovat známky první deformace. Byla zde tři vlivná akademická centra, z nichž do všech koutů země vycházeli mladí nadšení učitelé. Na Harvardu byla impozantní postava Talcotta Parsonse 16 , který postupně, knihu po knize, skládal dohromady teoretický systém známý jako „strukturální funkcionalismus“ a získával stále širší okruh aktivních žáků. Parsons psal hrozným stylem (připomínal špatný překlad z němčiny), zabýval se ale „velkými otázkami“, které byly od počátku předmětem sociologie: Co drží společnost pohromadě? Jaký je vztah mezi přesvědčením a institucemi? Jak dochází ke změně? Co je modernita? Dvě další osobnosti, stejně strhující, působily na Kolumbijské univerzitě – Robert Merton, který učil poněkud umírněnější verzi „strukturálního funkcionalismu“, a Paul Lazarsfeld, který pomáhal rozvíjet stále sofistikovanější kvantitativní metody, nikdy však přitom nezapomínal na „velké otázky“, na něž by tyto metody měly pomáhat odpovídat. Na Chicagské univerzitě pak bylo stále živě cítit dvě typicky americké sociologické tradice – směs sociologie a sociální psychologie zvanou „symbolický interakcionismus“ která započala dílem George Herberta Meada (v Chicagu přednášel většinu svého života), a tzv. chicagskou školu 16
Talcott Parsons z Harvardovy univerzity se stal zakladatelem nejvýznamnější teoretické sociologie v Americe. Parsons se podjal úkolu sjednotit klasické teorie evropské sociologie s teoretickými přístupy jiných sociálně-vědných disciplín, zejména s antropologií, psychologií a ekonomií. Parsonsův myšlenkový systém, který se stal známý jako „teorie jednání“, je předmětem široké pozornosti a diskuzí v americké sociologii. Parsons byl plodný autor, ale nejstručnější shrnutí jeho přístupu najdeme v jeho The Social system (Free Press, Chicago, 1951). (189)
sociologie města, která vyprodukovala ohromnou spoustu pronikavých empirických studií o řadě aspektů amerického života. Také Kolumbijská a Chicagská univerzita vysílaly své mladé absolventy po celé zemi a stále častěji i na univerzity do zahraničí; Evropané přicházeli studovat sociologii do Ameriky a evropská sociologie po jistou dobu vypadala jako výsledek americké misionářské činnosti. (178) „Metodologickým fetišismem“ mám na mysli převládnutí metody nad obsahem. K tomu může v zásadě dojít v případy jakékoli metody věd o člověku; ve skutečnosti šlo ale bez výjimky o metody kvantitativní. Mateřskou vědou sociologů se stala statistika. (178) Uctívání kvantitativních metod má pravděpodobně dva důvody. Jak tomu v dějinách myšlení často bývá, máme zde co dělat se směsicí „ideových“ a „materiálních“ faktorů (takové směsice se snaží roztřídit sociologie vědění). Na úrovni idejí působí ohromná prestiž přírodních věd, v nichž jsou kvantitativní metody nepostradatelné, a malí sociologové se chtějí co možná nejvíce připodobnit svým velkým bratrům zkoumající fyzický svět. Na úrovni materiálních zájmů si ti, kdo financují sociální výzkum (například vládní úřady), často přejí výsledky, u nichž je co nejmenší „tolerance chyb“, a které lze tedy prezentovat jako nevyvratitelné vědecké argumenty pro ten či onen směr jednání. Také tlačí sociologii ke kvantitativním metodám. Tak jako v řadě jiných oblastí lidského snažení, i v sociologii poroučí ten, kdo platí. (179) „Velké otázky“ se v této verzi sociologie nutně vytrácejí. I její výsledky mohou být užitečné pro tu či onu instituci (například pro vládní úřad, který chce zjistit, kolik lidí využívá některý z jeho programů, a snad také, co si tito lidé o programu myslí), ale širší veřejnost spíše zajímat nebudou. (180) Ještě pustošivější účinky měla ideologizace sociologie. (180) Ideologové, kteří jsou v posledních třiceti letech v převaze, však vědu deformovali v nástroj agitace a propagandy (komunisté tomu říkali „agitprop“) vždy ve prospěch levé strany ideologického spektra. Základní vědecká zásada objektivnosti se v praxi ignoruje a v teorii se opírá její oprávněnost. Z řady sociologů se tak stali aktivní bojovníci v „kulturních válkách“ stojící téměř bez výjimky na jedné straně bitevní linie. To samozřejmě odrazuje každého, kdo nesdílí přesvědčení a hodnoty jejich ideologického tábora. (180) V posledních letech opakuje tato odrůda sociologie mantru „třída, rasa, gender“. Nejzjevněji marxizující je stále první slovo této mantry, až na to, že dělnickou třídu nahrazují jiné kategorie údajných obětí, mezi nimi zejména lid rozvojových společností, jak ho charakterizují teorie neoimperialismu. Protikapitalistické zaměření této ideologie se projevuje také v podobě obav o životní prostředí a nejnověji pak v odporu proti globalizaci. „Rasa“ a „gender“ samozřejmě odkazují v pestré směsici kategorií k označení oběti diskriminace – k rasovým a etnickým menšinám, ženám, gayům a lesbičkám (v poslední době se k nim přidávají také transvestité a transsexuálové – člověku vrtá hlavou, je-li takových lidí dost na to, aby mohli tvořit věrohodnou skupinu obětí). (180-181) Tu a tam se stále najdou sociologové odvádějící vynikající práci. Jelikož jsem se už zmínil o sociologii náboženství, dovolím si zde uvést Nancy Ammermanovou, Jose Casanovu, Jamese Davisona Huntera a Roberta Wuthnowa. Stále existují sociologové, kteří se tím či oním způsobem zabývají „velkými otázkami“ – například Irving Louis Horowitz a Orlando Patterson v Americe nebo Anthony Giddens a nedávno zesnulý Niklas Luhmann v Evropě. Příspěvky těchto sociologů, z nichž žádný nevytvořil nic, co by se dalo
nazvat myšlenkovou školou, však pouze podtrhují celkově deprimující stav našeho oboru. Zvrátit tento stav by vyžadovalo ohromné a vytrvalé úsilí. S úlevou zjišťuji, že jsem už příliš starý a také příliš zaneprázdněný jinde, než abych se mohl na takovém úsilí podílet. (181) Ve svém klasickém období, přibližně v letech 1890-1930, sociologie vzkvétala hlavně ve třech zemích – ve Francii, Německu a Spojených státech. V každé zemi nabývala základní otázka v důsledku odlišného intelektuálního a politického prostředí jiné podoby. Sociologie nám dala takové intelektuální velikány, jako byli Émile Durkheim a Max Weber a vlivné myšlenkové školy vycházející z jejich práce. Vzhledem ke struktuře moderního akademického života se sociologie stala samostatným oborem a profesí. Lze však tvrdit, že se na rozdíl od jiných oborů (například politologie a ekonomie) nezabývá jasně vymezenou oblastí lidského života. Je spíše perspektivou. Tato perspektiva (někdy chápaná mylně, často ale uplatňovaná správně) významně ovlivnila v podstatě všechny ostatní sociální i humanitní vědy. Sociologie tedy splnila svůj účel a v jejím konečném zániku bychom neměli vidět velkou intelektuální tragédii. (182) Přeloženo s laskavým svolením časopisu First Things, kde byl text poprvé uveřejněn pod názvem „Whatever Happened to Sociology?“ (First Things 126, říjen 2002).
Bibliografické poznámky viz také poznámky pod čarou v jednotlivých kapitolách Ke kapitole 1: Alfred Schütz (1899-1959) byl filozofem fenomenologické školy, který věnoval většinu své životní práce filozofickým základům sociologie jako vědy. Narodil se v Rakousku, ale po okupaci nacisty svoji zemi opustil a učil se až do své smrti na New School for Social Research v New Yorku. (184) Ke kapitole 2: …jak Albert Salomon chápe historické počátky sociologie ve Francii lze nalézt v jeho knize The Tyranny of Progress (Noonday Press, New York, 1955). Paul Radin byl americký antropolog s dlouhým výčtem prací o primitivní společnosti. Dobrým východiskem ke studiu jeho díla je Primitive Man as Philosopher (Dr. Appleton and Co., New York, 1927). Standardní prací o dějinách sociálního myšlení včetně sociologie je kniha Howarda Beckera a Harryho E. Barnese Social Thought from Lore to Science (Hadrem Press, Washington D.C., 1952). Stručným úvodem k dějinám vlastního sociologického myšlení je práce Nicholase S. Timasheffa Sociological Theory (Doubleday and Co., Garden City, N.Y., 1955) (184) Weberova kniha Protestantská etika a duch kapitalismu je jednou z nejdůležitějších prací, které kdy byly v sociologii publikovány. Měla nejen rozhodující vliv na vývoj samotné sociologie, ale byla velmi vlivná i mezi historiky zabývajícími se vztahem mezi ekonomickou a kulturní historií moderního Západu. Pokud jde o tento problém, Weberova teze o spojení protestantismu a kapitalismu byla důležitým prvkem kritiky marxistického ekonomického determinismu. Kniha v nakladatelství Allen und Unwin v Londýně a v Charles Scribner´s Sos v New Yorku. Dostupná je v brožovaném vydání z nakladatelství Scribner´s z roku 1958. (V českém překladu v knize Metodologie, sociologie a politika). (185)
Daniel Lerner učí sociologii na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Kniha The Passing of Tranditional Society (The Free Pres sof Glencoe, Chicago, 1958), kterou napsal společně s Luciole W. Pevsnerovou, je nejen výborným sociologickým pohledem na současný stav na Středním východě, ale obecně mnohem důležitější je jako teorie moderního myšlení, které se vyvíjí ze starších tradičních vzorců. (187) Ke kapitole 3: Ke kapitole 4: Ke kapitole 5: Helmut Schelsky, který nyní učí na univerzitě v Münsteru, napsal řadu článků o náboženském vědomí moderního člověka, jež vyvolaly nejen zájem sociálních vědců, ale také zuřivou reakci v německých teologických kruzích. (189) Ke kapitole 6: Jedním z nejlepších úvodů k metodologické problematice sociologie je práce Felixe Kaufmanna Methodology of the Social Science (Oxford University Press, New York, 1944). Parsonsovo pojetí vztahu mezi weberovskou a durkheimovskou sociologií obsahuje již citovaná The Structure of Social Action. (189) Ke kapitole 7: Ke kapitole 8: Důležité pojednání o roli sociologie jako vědecké disciplíny v moderním světě najde čtenář v pracích Roberta S. Lynda Knowledge for What? (Princeton University Press, Princeton, 1939) a Florjana Znanieckého The Social Role of the Man of Knowledge (Columbia University Press, New York, 1940). (190)
